ZA ŠKOLOU S ANDĚLSKÝM UČITELEM

Román ze života světce

T.J Bahounek OP

Brno 2012

2.upravené vydání

Poznámka: S poděkováním studentům za využití artefaktů ze studentského argotu a Pavlu Eisnerovi + 1958 (tedy víc než 50 let po jeho smrti), který tyto artefakty zapsal v překladu  díla Pana Kaplan má třídu rád.

Předmluva

Od začátku zveřejnění této publikace se objevovaly výpady kritiků. Bulvár a novinoví pisálci, placení zednáři a ostatními nepřáteli Ježíše Krista, se velmi pohoršují na tímto průkopnickým dílem, už proto, že užívá netradičních prostředků, jako je literární koláž a jiné vymoženosti. Co se u jedněch autorů považuje za znamenité, u křesťanského spisovatele se hodnotí krajně negatívně.
Jenže pro Ježíše Krista je třeba vydat se i do těch nejvíce spletitých uliček a zákoutí soudobého umění, jakým se honosí nepřátelé Boží. Tak italský učitel estetiky Umberto Eco ve službách nepřátel Krista a jeho Církve vnesl do románové praxe literární koláž výpůjčkami z děl různých jím znevažovaných postav, jako byl třeba svatý Tomáš Akvinský. Výsledkem byly romány jako Jméno růže. Křesťané byli pohoršeni, ale většinou se na víc nezmohli. Tak si Eco začal troufat víc a více k radosti svých chlebodárců, až si těch protikřesťanských výpadů pod nálepkou umělecké licence přestali křesťané všímat. Dnes je způsob kolážové tvorby běžně uznávaný, aspoň u Eca.
Místo znechuceného odvracení se a zahořklých kritik se otevírá cesta pro kroky k posvěcení také těchto míst, které by jinak zůstaly temné, bez pravého světla Kristova. Takový duchovní boj není snadný a zdá se narážet na lidskou poslušnost vůči představeným. Hlas ulice vás pošpiní svým blátem. Tak se kdysi pokusil Otec Lagrange z jeruzalémské biblické školy zabojovat proti modernistickým vykladačům Božího Slova právě jejich prostředky. Měl potíže s poslušností vůči představenému, zejména, když se na něho v médiích spustil příval obvinění z plagiátorství a čelil útokům akademického terorismu, ba i hrozbě exkomunikace z Církve. Otec Lagrange však vytrval tak, jako kdysi vytrval svatý Tomáš Akvinský, který opouštěl svět v exkomunikaci pařížského arcibiskupa. Dneska se otevírají velké možnosti k vnesení Kristova světla zejména do osobitě tvůrčího podání života nového Krista, avšak ne tak, že by si člověk pyšně osoboval božství, nýbrž tak, že samo božství proměňuje vykoupeného člověka v dalšího Krista. Pro Boží Slovo a Ježíše Krista se musíme odvážit všeho.

Vyšetřovateli v mnoha inkvizičních případech bývali pověřováni členové dominikánského řádu. Ovšem právě členové dominikánského řádu jsou často obtíženi hříchem pýchy, projevujícím se zvláště pýchou na vědomosti. To je mnohdy svádí k neživotnému, schematickému, totiž černobílému pojetí skutečnosti. Odtud také vyplývá snaha mnohých dominikánů podřizovat veškeré vyšetřování tomuto schématickému pojetí skutečnosti. V běžné praxi se to provádí právě ilustrativní metodou, kdy se náhodně vytrhují některé výroky z jejich souvislosti, a pak se z nich pořizuje výčet domněle objektivně zjištěných faktů, které mají dokládat výskyt nějakého provinění. Dělá se to tak běžně ve světě, jak dokládá marxismus či darwinismus, a je smutné, že se to tak dodnes provádí v četných dominikánských dílech. Většina děl těchto dominikánů takto představuje i samotné dílo svatého Tomáše, k jehož studiu právem vybízí svatí Otcové, ovšem většinou váznou v nějaké podobě tomismu, kterého se svatý Tomáš obával neméně než bludné cesty Sigera Brabantského.

 

OBSAH

S KLAPKAMI NA OČÍCH

NEAPOLSKÉ NEBE A DUDY

KOLÍNSKÉ PATÁLIE

ÚKLADY ZAKYSLÝCH POTMĚŠILCŮ

PŘÍPAD ZLOLAJNÉHO SÍGRA

KDO OBLÉKNE JEZULÁTKO

OTÝPKA SLÁMY PRO POVOLANÉ

FŮRA SLÁMY PRO VYVOLENÉ

A BASTA!

SUPI SE SLÉTAJÍ

 

S KLAPKAMI NA OČÍCH

Jsou všichni na svých místech?

Chybí bratr Valerius.

Valerius?

Z poslední lavice se ozvalo mručení bratra Ondřeje a skončilo oznámením:

On frátit z kláftera zpátky domů. - On nebude. - On žikal mne, ať žikám.

Benediktinská sutana se zavrtěla a zamrkala očima. Popravdě řečeno, jako učitel nijak zvlášť neželel, že bratr Valerius ustoupil od přání svých předků ohledně jejich snu o synově vzdělání. Bratr Valerius byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Na dotaz: Jaké je množné číslo od stůl?, spolehlivě vydal ze sebe ozvěnu: Jaké je množné číslo od stůl? - ale odpověď žádnou. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům v jiných lavicích. A ti z toho byli celí zmatení. Mnozí si stěžovali:

Naše odpověď je docela popletená, když bratr Valerius papouškuje otázku.

Vyučující věděl, že předčasné ukončení učení v benediktinském klášteře není nic neobvyklého. Žáci přicházeli a odcházeli. Někteří zůstali v klášteře Monte Cassino pár let, jiní jako třeba Tomáš, dokonce i devět let. Rok poté, co jeho otec, hrabě Landulf, obléhal a vyplenil ve službách Bedřicha II. a bok po boku císařského vojska toto starobylé opatství, učinil totiž tento rytíř zdejším benediktínům nabídku, jaká se těžko odmítá:

Pošlu k vám svého syna Tomáše.

Co všechno by všemi mastmi mazaný hrabě neudělal, aby zpečetil mír s mnichy! Vždyť i císař Bedřich, panující od Německa po Sicílii nad Svatou říší římskou, se právě tehdy nakrátko sblížil s duchovní mocí.

Hrabě z Akvina si spokojeně mnul ruce, když si broukal pod fousy: Pošlu tam Tomáše a máme vystaráno. Pojistím si spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro hmotný zisk. Klášter má tučné důchody. Chlapec se tam jednou stane opatem, tak jako je tam teď opatem můj bratr Sinnibald.

Mniši samozřejmě doufali, že všichni jejich chovanci zůstanou v klášteře napořád, aby pokračovali v jejich bohumilém poslání. Jedni přišli, protože jejich otec byl na křižácké výpravě nebo prostě se z ní už nevrátil. Jiní naopak odešli, protože přišli o své otce ve válce, a museli se doma ujmout jejich místa.

Bratr Matouš!

Ano, ploším, špitl plachý hlásek.

Otcové na Monte Cassino nezapomínali, že mnozí z jejich chovanců vstupují do bran klášterní školy v důsledku nejrůznějších otřesů. Jednou to bylo křižácké tažení, jindy boj velmožů o moc, příležitostné vypalování hradů, ztráta nejbližších následkem morové rány. Každý takový kotrmelec v slzavém údolí tohoto světa se odrážel v přílivu či odlivu chovanců.

Proč přicházíš do kláštera? – Říkáš, že se chceš naučit číst, psát a počítat? 

To také, ale hlavně si osvojit důležité věci ohledně učení víry a vzdělání mravů.

K čemu ti to bude dobré?

Chci lépe obstát v dalším životě, ať už v klášteře nebo ve své rodině, kam se po létech klášterní výchovy vrátím.

Důvody přijímání nových chovanců do kláštera však nebyly zdaleka jen vznešené a vzdělávací, nýbrž docela přízemní – s mnohým přijatým chovancem připlouvalo do kláštera tučné jmění.

Bratr Tomáš! - Kde je?

Někde v zahradě.

Tak ho zavolej! Už začíná výuka.

Ach ten Tomáš! - Povzdechl si učitel. Tomáš mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu hlavu těžší než kdokoli z ostatních chovanců kláštera. Byl učenlivý, ale až moc. Kladl svým vychovatelům často docela nemístné otázky, aspoň podle jejich mínění. Tak už výchozí otázka, která z něho v hodině náboženství vylezla, a která zněla Co je Bůh?, vyloudila leckterému ze vznešených obyvatel kláštera Monte Cassino ve tváři shovívavý úsměv. To bylo jen zpočátku. Klučinovy otázky neustávaly. Následně se zarývaly jeho vychovatelům do čela v podobě vrásek, až posléze zanechávaly stopy v podobě interesantního stříbra na jejich skráních. Nakonec někdy budily také pohoršení a rozčílení: když nebraly konce. Učitelé si však přece jen nemohli příliš vyskakovat, protože Tomášův strýc tu něco znamenal.

Kluk jeden všetečná! – Co se pořád jenom na něco ptá? – Kdopak mu to může všecko zodpovědět?

Inu, březnové dítko, ozval se kterýsi z mnichů. - Lidé narození ve znamení Ryb se svými myšlenkami pohybují v hloubkách a neexistují pro ně žádné hranice. Jejich údělem je plavat v hloubkách, a někdy proti proudu. Mají silné vnitřní vnímání a citlivost. Jejich představivost jim umožňuje procítění každého okamžiku. Jen stěží nacházejí rovnováhu mezi svými sny, vnitřními tužbami a realitou, kterou -

Tak dost! - Rozkřikl se opat Sinnibald, až poklička na hrnci s vařící vodou poskočila. Nebyla to poklička, ani hrnec s vařící vodou. Byl to dotyčný mnich. Nyní se jen tetelil následkem hříchu. Špaček na strništi by se tolik netetelil.

Nestrpím na této svaté půdě takové nepřístojnosti! Pohanské pověry! Pusťte, bratře, ty zvěrokruhy z hlavy! Jděte se vyzpovídat z hříchu proti prvému přikázání!

Jméno Tomáš znamená hebrejsky hlubinu, připomínal jiný mnichů.

Ale ten chlapec přece nemůže za to, že ho pokřtili podle jeho dědečka, mocného hraběte Tomáše ze Sommacla.

To byl, jářku, udatný rytíř! Zachránil kdysi náš klášter před Normany.

Hrabátko však vědělo svoje.

Nedaleko jeho rodiště Rocca-Secca bydlel zbožný a svatý poustevník Fra Buono - Dobrý bratr. Býval rádcem a příkladem svatého života celému okolí. Kdekdo si ho vážil pro jeho ctnosti a svatost. Zřejmě byl ještě lepší, než naznačovalo jméno. 

Jednou přiběhl bez dechu na hrad Rocca-Secca.

Co se děje? – Honí vás, otče, vlci?

Zavrtěl hlavou, a vymáčkl ze sebe:

Pa – pa - paní hraběnka porodí –

Ovšemže porodí. Všichni to víme a modlíme se za to.

Přináším jí radostnou zvěst.

Tak pojďte, otče.

Raduj se, vznešená paní! Brzy porodíš syna a dáš mu jméno Tomáš. Po boku svého chotě ho uvedeš do kláštera Monte-Cassino, aby se jednou stal opatem a vládl ohromnými důchody opatství. Jenže Bůh to zařídí jinak. Vynikne učeností a svatostí, že na celém světě nebude mít rovného.

 Nejsem hodna být matkou takového syna, ale děj se vůle Boží.

Podle proroctví se jí opravdu narodilo sedmé dítko, chlapec. Při křtu mu dali jméno jeho dědečka Tomáše.

Jedné bouřlivé noci, kdy se hrad Rocca-Secca otřásal v základech, udeřil blesk do hradní věže sídla hrabat Akvinských.

Hraběnka vyběhla s planoucím svícnem, ale vichřice jí zhasla všechny svíce. Tápavě se prodírala temnou nocí k věži s dětskou komnatou. Už tam přispěchali také sloužící s vodou na uhašení ohně.

Dcerušce už není pomoci, ale klouček vyvázl bez škrábnutí.

Najednou měl každý plno rozumu: Inu, Pánbůh chrání svoje vyvolené i tam, kde jiní bývají postiženi pohromou. Hlavně v mládí, kdy nedostatek rozumu a opatrnosti by mnohé nemluvně uvedl do pohromy. Tehdy posílá strážného anděla, který bdí, i když matka odpočívá, nebo kde by matčina ochrana nebyla nic platná. Kdekdo to ví, ale málokdo se ptá: Kdo je Bůh?

Taková pomoc se bere jako voda ze studny, ale pak se nad tím vším mávne rukou:

No, a co naděláme?

Když zanedlouho poté odjela hraběnka Teodora do neapolských lázní, vzala sebou i svého nejmenšího.

Uprostřed poklidného odpočinku šlechtičny se najednou objeví její synek a v ruce drží útržek papíru. Neustále to nosí sebou.

Co to máš, Tomášku? - Diví se chůva, když ho chce koupat.

Schová ruku za záda.

Dej to sem! – Tak se s tím i vykoupej a ponoří ho do vody.

Teprve máti mu ve vodě bere útržek pergamenu z ruky.

Áááááá – rozléhá se dětský pláč do všech stran.

Je na něm napsáno: AVE MARIA

Tak si to drž, když chceš. - Vrací mu to máti.

A hned  je po křiku.

Ham. - Útržek se ani nenadál, a už je v růžové zahradě a nikdo ho odtamtud neodnese.

Několik zim se přehnalo a místo žvatlajícího dítka je tu učenlivý klučina.

Když se chce učit, tak nejvíc se naučí právě v klášterní škole v Monte Cassinu, rozhoduje hrabě.

Někdo by myslel, že když má Tomáš strejdu opatem, tak má na růžích ustláno. Jenže klášterní výchova nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Pokud se Tomáš ozval s otázkou: Co je Bůh?, dočkal od učitele místo odpovědi spíše napomenutí. Dokonce i jeho strýc, který tu byl hlavním představeným, mlčel o tom jako zařezaný. Nechtěl mluvit nebo nevěděl? Možná oboje.

Bůh je Bůh, řekl důrazně opat. – O tom se nepřemýšlí. Prostě věř, a všechno ostatní pusť z hlavy! Raději se hleď něčemu pořádnému naučit! Hlavně číst, psát, počítat, a taky jazyky - vedle italštiny, taky latina, a ještě francouzština a němčina.

Otázky, které klade dítě, se dají umlčet předčasně zestárlými, ne však potlačit. Když jeden nenajde odpověď tam, kde se dá očekávat, zamíří jinam. Někdo může být za školou, ovšem ne na úkor školy, nýbrž na úkor hry, zábavy a volna vůbec.

Zahrajeme si tady, navrhl jeden z mládenců.

Jen do toho! - Vyzval je starý řeholník, který doprovázel svěřence lesem.

A hned se započala veselá hra ve stínu pod klenbou věkovitých platanů.

Pro jednoho z nich se však hra zastavila dřív, než se rozběhla. Místo toho se pohnuly kmeny starých obrovitých platanů, s nimiž jinak nehnula ani sebevětší vichřice. Nyní však ti věkovití staroušci promluvili. Dlouho s nimi zůstal docela nepovšimnut. Sám však zakoušel podivuhodný duchovní vhled. Ten mu navěky umožnil onen všestranně příznivý nebo snad uctivý postoj ke všemu jsoucímu. Kdo něco takového zakusil, vrací se k tomu pořád a při každé příležitosti.

Je to platan. Jenže také vím, že mnohá určení tohoto stromu nejsou mým okem viditelná a vůbec je nemohu zachytit smysly. Mnohé, a právě to, co je stromu vlastní, je přístupné pouze mému duchu. Jedině duch to může proniknout a obsáhnout. Životní proces stromu nejsem schopen vidět ani pod zvětšovacím sklem. Jaká je podstata stromu? Pořád ještě tím nemíním nic přesažného.

Kdekdo si klade tuto otázku a má na ni dokonce připravenu odpověď. Leckdo si je jistý, že ví, co je strom na rozdíl od řeky, skály, trávy či zvířete. Řekněme, že můžeš vypočítat všechny vlastnosti podstaty stromu, a tedy dokonale a beze zbytku vyjádřit, co je to strom. Tak by nechyběla ani jedna vlastnost, ani jedna složka tohoto pojmu, a otázka Co je strom? by byla plně zodpovězena.

A co když někdo nadhodí, že do popisu podstaty patří třeba i zmínka o tom, zda takto popsaný strom skutečně existuje, či ne. Třeba bys na to hned podotkl, že při zodpovězení otázky Co je strom? není důležité, zda skutečně existuje či neexistuje.

Někdo by možná odpověděl, že právě to se zdá být rozhodující. Nechceš pouze vědět, co je strom, nýbrž zda také skutečně existuje. Zajímá tě, co věc je, její podstata, ale také její existence, že věc je, tedy skutečné bytí. Pak budeš o této složce existence, jsoucnosti, uvažovat. Brzy poznáš, že nejde o žádnou další složku pojmu strom, kterou bys měl přiřadit k ostatním, už vyčteným znakům, takže by se k popisu vzhledu, velikosti, druhu listů a plodů nakonec ještě připočetlo existování. Tuto složku nemůžeš stavět na stejnou úroveň s ostatními. Jde o cosi bytostně odlišného. Jedná se spíše o jakýsi druh činnosti. Tento strom, vymezený všemi vyjmenovanými vlastnostmi, ještě cosi dělá. Co dělá? Roste, zelená se, kvete, plodí, vadne, usychá. A kromě toho dělá ještě něco jiného, co předchází a co je předpokladem všech jednotlivých úkonů, prostě existuje. Ano, toto existování není jenom lecjaký druh činnosti. Existování je činnost v plném a zcela zvláštním smyslu. Mudrci ji nazývali prostě činností, bez bližšího určení a bez omezení.

Jenže je tu ještě něco jiného. Můžeš různým způsobem blíže vymezit, co v případě stromu znamená zelený, co úrodný, co dřevo. Podstatné vlastnosti možná nelze vymezit plně, nicméně dají se blíže vymezit. Je však zhola nemožné blíže vysvětlit, co znamená existovat. Když chceš najít rozdíl mezi stromem pouze myšleným a skutečným stromem, tak můžeš leda stále opakovat, že skutečný strom existuje, že tu opravdu stojí, že je něčím skutečným. Existenci nemůžeš vymezit. V tomto bodě tvoje myšlení naráží na záhadu bytí tak, jako bys vrazil nosem do zdi.

Přitom stojíš tváří v tvář k docela přesné odpovědi na otázku Co je strom?, k níž docházíš pozorováním a uvažováním o skutečných stromech. Je jasné, že přitom nemusíš myslet na skutečnou existenci těchto stromů. Existence nepatří k jejich podstatě. Nemusí nutně existovat. Je pouze jedna jediná Bytost, u níž existence nejenže náleží k podstatě, nýbrž přímo podstatu tvoří, takže není žádné jiné jméno, které by výstižněji a přesněji vyjádřilo podstatu této neopakovatelné Bytosti.

 

Především musím těm chlapcům pomoci, opakoval si učitel v duchu, aby si rozšířili slovní zásobu.

A měl patrně pravdu. To, co žáci potřebovali nejvíc a co mohli okamžitě použít, byla bohatá zásoba slov, totiž slov, kterými lze pojmenovat běžné věci, vyjádřit jednoduché otázky, popsat každodenní zážitky. Kdyby někdo srovnal význam slovní zásoby a třeba pravopisu, musel by uznat, že prvnímu by se mělo věnovat více času než druhému. Ač je pravopis základní věc, přece jen ho mimo školu není zapotřebí tak naléhavě, protože dospělí studenti píší v běžném životě méně často.

Koneckonců, vyjádřil se jednou:  - na to, aby člověk mohl používat jazyka k hlásání Božího Slova, nepotřebuje znát přednostně pravopis.

Ehm, naši žáci jsou toho živým důkazem, uznával jiný učitel.

A co znalost mluvnice? - Tak učitel dlouhý čas dumal: Co je důležitější? Slovní zásoba nebo mluvnice? Nakonec si řekl: Při výuce nováčků musím upřednostnit slovní zásobu. Žáci potřebují znát slova, obraty, rčení, na které by mohli znalosti mluvnice uplatňovat. Vždyť k čemu je mluvnice, když se nemá na čem uplatnit? Mluvnice beze slov je jako - ano, jako holá kostra. Teprve až jeden zná slovo kostra, může říci, co vlastně kostra je.

Slova jsou základní kameny, řekl učitel: - a mluvnice je chrám.

A co výslovnost?

Ta měla na své straně skutečně pádné důvody, ba víc než pádné. Nejednou si učitel pohrával s neblahou představou, že správná výslovnost je dost možná něco, čeho někteří jeho svěřenci prostě vůbec nejsou schopni.

Vezměme takové sykavky. Co může být jednoduššího? A přece žák z Kolína mluvil před svým příchodem do této školy tolik let německy, že se ovládání jeho zubů a jazyka stalo železným návykem. Ten mu bránil vyslovit sykavku před samohláskou jinak než jako zykafku. Jeho výroky o zmrti, Zaracénech či o zouzedech začínaly učiteli lézt na nervy. Nebo takové er! Někteří studenti je zřejmě do smrti budou měnit v sykavku nebo v křížence mezi dásňovkou a zadopatrovkou. Jednou se dokonce vůbec nedalo rozeznat, zda si bavorák, žák jinak docela nadaný, vybral za námět svého proslovu řípy, šípy, cípy nebo chřípí. Nebo takový věčný obtížný student. – Ach, jo!! - Vyšlo mimoděk z učitele. Kdykoli mu vtrhl do úvah tento živel, samovolně si povzdechl. Byl to student snaživý a pilný. Přes neustálé učitelovo nabádání, aby vyslovoval všechno co nejpečlivěji, však nedávno prohlásil o komsi, že má supy jako perličky. Když mu vyučující vytknul: Nerespektujete znělost souhlásek!, - tak s pevným předsevzetím slíbil: Už budu dycky žíkat, že má zuby jako berličky.

V tomto bodě svých úvah objevil učitel důležitou spojitost mezi slovní zásobou a výslovností. Zlepšování jednoho by mohlo pomoci druhému!

Žáci, jak bylo vidět, uvítali rozšiřování slovní zásoby. A věčný obtížný student otevřel svou krabičku pisátek, do tváře vpustil sluníčko, připravil si čistý list pergamenu a dávno před tím, než vyučující došel podle abecedního pořádku k jeho jménu, ji nadepsal:

SLOVNÍ ZÁSOPA

Jeden po druhém se posluchači vrhali do zadání. Čela se krabatila, dlaně přejížděly po bradách, prsty vjížděly do vlasů a podrbávaly tam, kde žádného z nich nesvědilo.

Studente, vaše slova jsou krajáč... páv... sepraný, a vaše zase …

Zanedlouho se žáci hrnuli k tabuli, přepisovali na ni utvořené věty a vraceli se do lavic. Když na tabuli zvěčnil své výpotky věčný obtížný student, pyšně zvedl oči k učiteli. Ten se tvářil, že je zabrán do výtvorů na tabuli. Přesto koutkem oka bedlivě sledoval studenta.

Vcelku to šlo překvapivě dobře. Až na to, že bavorák nešťastně naložil s dubem ve větě: Budeme zpátky, co by dub, byly věty docela přijatelné. Rozšiřování slovní zásoby se dařilo.

Další předstoupí - , a ukazovátko zamířilo na věčného obtížného studenta.

Vyvolaný povstal a spustil: Moje zásopa čislo jedna zní krajáč. Já to slovo ušívám k tomuto větu: Au, ten krajáč je ostrej jak bžitva!'

Učitel se ozval: Nic takového! Zadal jsem vám slovo krajáč, a ne kráječ.

Ale moje slovo je -

Není. Když říkáte, že krajáč je ostrý, myslíte ve skutečnosti kráječ!

Věčný obtížný student nasadil výraz, naznačující, že se snad právě naléhavě radí se svým andělem strážným, a poté ze sebe vymáčkl: - Ale dyš krajáč rozbijete, je ostrej a můše pošísnout ruku -

Učitel zaťal zuby. Nechal se chytil do pasti. Student si pojistil obě slova tím, že jedno z nich rafinovaně nastražil.

A další věta?

Moje čislo dvě, zahlaholil student, je páf - a věšte mne nebo nevěšte, je to těsně těšký slofo! Muj věta sní: On na ní tak mluvil, že z toho byla páf.

Hm. Jenže, milý studente, vaše zadané slovo má na konci v.

Zkuste použít zadané slovo v nějaké jiné větě.

S radostí! -Věčný obtížný student se zamyslel. Načež řekl s přesvědčením vyučujícímu: Sem na vás pyšnej jako pávvv.

Učitel se dotázal: A co třetí věta?

Student ho počastoval vrcholným výtvorem:  Jedenást let sou spolu sepraný a požád jim to klapá.

Omylka! Plete dvě slova. Sebraní mohou být manžel s manželkou, ale seprane muže být leda staré prádlo.

Správně. - Přisvědčil učitel: Tak zkuste slovo sepraný v nějakém jiném větném spojení.

Někerý lidi mají staré prádlo, poněváč sou jedenást let sebraný a požád jim to klapá!

Ááá - studios nikdy nevzdává! - Zakokrhal kdosi.

Ach ten studios! Neustoupí ani o chlup! - Hořekoval další žák.

No todle! - Rozčiloval se jiný student.

Další, prosím.

Roztrhl se pytel s užitečnými slovy a učitel byl čím dál pyšnější na svou metodu. Důmyslně přiváděl posluchače k tomu, aby si odvozovali názvy různých zaměstnání z označení výrobků nebo pracovišť. Tím se slovní zásoba třídy utěšeně rozrůstala o loďaře, vinaře, písaře, košíkáře, kováře.

Nicméně k ničemu to nevedlo. Mnich marně vraštil čelo a vytrvale si otíral klenutou tonzuru.

I ve chvíli, kdy mrazivě zavrtěl hlavou, aby dal věčnému obtížnému studentovi najevo, že je s každým svým novým a novým jazykovým divuplodem naprosto vedle, si učitel pomyslel: Slovní zásoba. To je ono. Především musíme rozšiřovat slovní zásobu.

 

Tomáši! Tomáši! - Vytrhlo chlapce z uvažování, takže skoro pocítil, jak od něho stromy poodstoupily. Jeden z hlavních dějů, na který se soustředí zájem každého studenta, je vyvolání. Je to činnost vycházející od učitele, student je jejím předmětem. Proto mezi nejběžnější trpné tvary patří takové jako bejt taženej či tahanej. Otočil se a vykročil, aby se vzápětí hlásil na tom nejběžnějším místě:

Tady jsem, otče, přicházím na vaše volání.

On se podíval udiveně a řekl: Nevolal jsem tě. Nejspíš se ti něco zdálo.

Poodešel od něho, ale sotva se vzdálil, znovu uslyšel jasně: Tomáši! Tomáši!

Vrátil se k němu se slovy:

Zde jsem, volal jste mne.

On však řekl: Ale kdepak, můj synu. Jen se klidně uvolni.

Když se to opakovalo ještě potřetí, konečně to i duchovnímu došlo. V duchovním životě není nad to, když se i učitel někdy obrátí. O co šlo? Inu, mládenec má jiné povolání. Tak mu řekl: - Klidně si odpočiň, Tomáši, a jestli to ještě uslyšíš, tak řekni: Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá.

A skutečně naslouchat stálo za to.

Jsem, který jsem, neboť se pojmenovávám prostě jako Jsoucí. Když slyšíš mimoděk větu Bůh je, zdá se ti zprvu, že se to dá rozumně chápat jen dvěma způsoby. Může jít o odpověď na otázku, zda vůbec nějaký Bůh je. Bůh pak znamená: Ano, Bůh je, Bůh existuje. Může to však být neúplná věta, prostě jen začátek věty: Bůh je… Pak by ovšem bylo žádoucí dodat, co je: stvořitel všeho, dobrotivý, všemohoucí, moudrý...

Jenže o to mi nejde, vydechl Tomáš a sesul se na kolena před malým křížkem, vyřezaným do kůry letitého stromu.

Vím, o co ti jde, milé dítě. Chápeš tuto větu ne v tom prvním ani ve druhém smyslu, ba ani jako odpověď na otázku, zda Bůh existuje, ani jako neúplnou. Výrok Bůh je podle tebe říká, že Bůh je ona Bytost, jejíž celou přirozeností je bezvýhradně existence, tj. Bytost, jež je uskutečnění. Bůh je samo Bytí, čisté uskutečnění. Když uvažuješ o Bohu, nemůžeš si myslet, že by tu byla nejprve jen Boží podstata, určená nějakým počtem vlastností, a navíc ještě existence, pravá skutečnost této Bytosti s takovými a takovými vlastnostmi. Chceš uvažovat a mluvit o tom s nejvyšší možnou přesností, bez náznaků, bez nemístných ústupků naší běžné mluvě. Tak musíš říci, že u Boha je jeho podstata a jeho skutečné bytí jedno a totéž. Bůh je svým skutečným bytím. U Boha se podstata neliší od jeho existence.

Jsem, který jsem. Podle tebe to znamená: Jsem ten, jehož podstatou je existence. Když Augustin čte Moje jméno, rozumí tím: Jsem naprosto neproměnný, když stejná slova čteš sám, rozumíš tím: Jsem čistým uskutečněním bytí.

Takový přístup tě vede stavět se s úsměvem ke všemu, co existuje. K lepšímu pochopení musíš vzít v úvahu, že to, co z věcí dělá opravdu skutečné věci, je uskutečnění bytí.

Ano, můj Pane, díky za tvé vnuknutí. - Neznám žádnou bytost, která by dokázala sama ze sebe uskutečnit toto prosté bytí. Především pak sám jsem naprosto bezmocný, pokud jde o schopnost učinit z nejsoucího jsoucí. Něco takového se dosud nestalo a všechno mluví proti tomu, že by se to kdy mohlo stát. Na světě není nic samozřejmějšího. Zajisté, mohu udělat něco z něčeho, co už tady je, avšak způsobit, aby toto něco bylo, to nedokážu. Nedovedu stvořit vůbec nic. Stvoření znamená totéž co přivedení věcí k bytí. Stvoření je především uskutečněním. Když Augustin vysvětluje pojem stvoření, tak naznačuje, že jde o úkon, jímž Ten, který je, co je, působí, aby také věci mohly být, čím jsou: kamenem, stromem, zvířetem, člověkem, andělem. Cítím, že potřebuji pokročit dál. Myslím, že jsoucí má existenci v tom, čím bytostně je.

Bůh je svou podstatou samo bytí. Z toho nutně vyplývá, že stvořené bytí je jeho vlastním účinkem, tak jako vzplanutí je vlastním účinkem ohně.

 Proto musí být Bůh nutně ve všech věcech, a to nejvnitrnějším způsobem. Kdykoli se setkávám s něčím skutečným, v jakémkoli smyslu jsoucím, tak se setkávám s čímsi, co Bůh sám bezprostředně podněcuje. Mám tu co činit s čímsi podobným Bohu, který je sám od sebe a to ne na základě žádné dodatečné dokonalosti, nýbrž dík samotné existenci.

 

Kde jsou ostatní? Volal starý řeholník chraplavým hlasem, když si všiml, že někdo chybí. Sotva, že uviděl Tomáše stranou ostatních, vydal se potácivě za ním.

Tomáši!

Vůbec ho nevnímal.

Teprve, když mu položil ruku na jeho mladistvou hlavu, pohnul se a vzhlédl k řeholníkovi.

Kam ses poděl, můj synu?

Trochu tady hloubám.

O čem?

Co je Bůh.

A víš to už?

Pokrčil rameny.

Tak vidíš.

Copak si mohu pomoci, když vidím tohle kolem.

Co vidíš, Tomášku?

Krásnou krajinu, jasné nebe, klid a velebnost těch letitých dubů. Ach, působí tak blahodárně na mé srdce. – Kolik příležitostí k odpovědím na mé otázky!

Otázky? - Jaké otázky, můj synu?

Kdo učinil všechnu tu krásu a proč všechno kolem roste a pohybuje se? – Tak jsme chodívali s maminkou do hradní kaple. Právě tam se roznítila v mé hrudi láska k Bohu milostí věčné Lásky. Znovu a znovu, několikrát za den jsme spěchávali s maminkou k hradní bráně. Tam jsem rozdával nuzným a nemocným dárky, jež mi maminka podávala.

Starý řeholník se usmíval. Potom však zvážněl, vzhlédl k slunci a řekl důrazně:

Už je dost pozdě, bratři. Musíme se vrátit. Bude pokračovat vyučování.

A jéje – látanina je na obzoru, povzdechl si jeden z bratrů.

Jaká pak látanina? – Snad zmatina, né? Ozval se jiný student.

Pravda je, že latina neboli lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra či zmatina, a kdoví jak jinak s ní ještě nakládali veselí žáčkové, skutečně následovala. Tak si v příštích hodinách všichni vtloukali do hlavy nová slova, a pak jejich ohebniny, aby se z nich dala stavět věta. Jejich náladu pod psa z této jazykové pleteniny příliš nevylepšila ani talina jak jmenovali italštinu, ani fránina či fráňa, franka či francka, kterou do nich hustil francouzštinář, a vůbec už němina čili němka, kterou měl na svědomí němčinář. Korunu všemu dával matykář s tou svou mátou, matykou či motykou, ale také matyčkou či matičkou.

Co všechno věděl učitel o studentech! Věděl, kdo jsou, nejenom duchovní osoby z církevních kruhů, ale i šlechtická mládež a k tomu děti měšťanů, zbohatlíků obchodem a prací v nějakém cechu. Pro jedny to byla cesta k službě Boží, pro jiné však jen cesta, jak se přiblížit dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti. Znal tedy dost dobře důvody započetí jejich studia, ale i spletité příčiny jejich ústupu z ohniska vzdělání. Předčasné ukončení studia tady není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném dnu nebo týdnu nebo měsíci. Jiní sem přišli, protože s jejich domovy otřásli průbojní Saracéni. Další zase odešli, protože jejich bratři odešli do křižácké výpravy na osvobození Jeruzaléma a půda na panství zůstala úhorem.

Vyučující nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků přicházejí do školy v důsledku nejrůznějších otřesů: Saracéni ve Španělsku, křižáky vyždímaná Occitánie, křižácké tažení do Svaté země či do Egypta, štvanice a čistky tam či onde - každý mocenský záškub na neklidné zemi se odrážel v přílivu či odlivu žactva. Mnozí chodili do klášterní školy zdaleka nejen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka, latiny, řeči zjednávající cestu vzhůru po společenském žebříčku. Učili se zde také věcem, jež byly předehrou k události nanejvýš významné, ba pro některé až magické, totiž k získání cesty k přiblížení dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti

Učitel si povzdechl. Kdo mu dělal těžkou hlavu? Věčný obtížný student. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z ostatních žáků ve třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl: Napište několik podstatných jmen v jednotném a množném čísle. Když tenkrát opravil část úkolů, dostal se k zápisu, z něhož zářila slova, mezi kterými vynikalo: množné písmo od psa je smečka, od ptáka je hejno, od stromu je les.

Zkušení vychovatelé připomínali učiteli: Neutvářej si unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátráš skutečné příčiny jeho chyb, ať už je jakákoli. Někdy třeba ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější sklíčko před oči, nikoli přísnější vedení. Jindy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. A někdy nepocházejí chyby z nevědomosti, nýbrž ze zvukové záměny. Tak si učitel všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící.

Brzy si učitel oddechl. Mnohé jeho pochybnosti se rozplynuly a nabyl jistoty: nedostane-li se tomuto žákovi včas pomoci, mohl by snadno skončit jako krajně obtížný případ. Každý, kdo si myslí, že množné číslo od vlka je smečka, potřebuje zvláštní péči.

Věčný obtížný student ohromil vyučujícího protikladem, který vytvořil ke slovu život, totiž smrď.

Pokud o svéráznosti takového zacházení s jazykem byly ještě nějaké pochybnosti, rozptýlily se, když byl věčný obtížný student vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít. Bez váhání odpověděl: Umžít, umžel, pohžeb.

Učitele hryzalo svědomí: Nejspíš jsem něco zanedbal. Určitě jsem se mu nevěnoval tak, jak bych byl měl.

Jedno je jisté, že když člověk dlouho a soustavně spoutává své smysly, nervy a vůbec celé tělo nějakou jednotvárnou mechanickou dřinou, jeho duch se přitom neobyčejně vzpíná a rozbíhá k velkému vzepjetí. Tak nebožtík Sokrates lámal kámen a potom jej složitě otesával dlátem, neboť byl vlastním zaměstnáním kameníkem či snad sochařem. Náš Pán byl zase tesařem. Pavel zašíval stany. Spinoza brousil čočky. Montesquieu zahradničil. Přitom si málokdo uvědomuje, že i děti nadmíru dřou, protože se mu zdá, že jenom chodí do školy. Tohle zakoušel i Tomáš, když dělal u benediktinů nové zářezy do svých mozkových závitů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Někomu by se mohlo zdát, že si Tomáš snad ani nepřipouštěl nepopsatelný prvek poezie, když u něho najdeme zřídka zmínku o radosti ze skutečných květů a plodů přirozených věcí, třebaže se neustále setkáváme se zájmem o skryté kořeny. Přesto i jeho unavená mysl dostávala křídla, aby zaletěla pryč ze školy.

Několik mil od kláštera Monte Cassino se tyčila mohutná skalní výspa, zvedající se jako pilíř Apenin. Odedávna byla korunována hradem zvaným Suchá skála. Pravé hnízdo, kde se orlíci akvinské větve císařské rodiny učili létat. Tam žil hrabě Landulf z Akvina, který byl Tomášovým otcem. Z dětské komnaty se dal oknem sledovat celý mumraj okolního světa. A teď se mu stále neodbytněji vtíraly staré otázky, které by se daly vyjádřit novou řečí. První slůvko nově osvojené řeči zní já, a pak následuje slovo býti, a pak hned jsoucno. Jedni se prostě naučí býti, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav jako když bičem mrská, a nekoukají přitom ani doleva ani doprava, a staré otázky svého dětství nechávají spát, a posléze k nim přiloží i nějakou tu našprtanou zmatinu či látaninu. To však nebyl Tomášův případ. Jeho unavené oči spočinuly na zeleném trávníku, který vídal od svého dětství ze své komnaty. Popásal se na něm oslík, létali po něm motýli a chlapec zatoužil se na něm také napást. Motýli v mžiku odletěli a oslík se kamsi zatoulal, cikády se odmlčely. Dokonce i starý platan, poskytující příjemný stín, pojednou zakolísal, rozhoupal se a jeho obrysy ztrácely ostrost, až se skoro rozplynul. Právě v tu chvíli mu naskočila do mysli základní otázka, kterou znal už od dětství.

Když se svýma očima podívám z okna komnaty a uvidím nějakou věc, třeba zelenou olivu, co vlastně vím? Vím o tom vůbec něco? Už jako dítě si mohu uvědomovat jen své vědomí. A dva by se mohli do krve hádat, jestli existuje oliva a ne dítě, nebo že existuje vědomé dítě, ale že neexistuje žádná oliva. Dávno předtím, než vím, že oliva je oliva, nebo že já jsem já, vím, že něco je něco. Snad by bylo nejlépe, kdybych důrazně řekl, že je nějaké JE.

Moje první uvědomění si skutečnosti je skutečné. Tohle nemohu odvolat. Jinak bych chodil s oslovskými klapkami na očích. Když si ale všimnu té či oné skutečností, jak ji znám, sleduji, že má poněkud zvláštní povahu. Ta způsobuje, že se k ní mnoho lidí začalo chovat podivně a přezíravě.

Převážně je ve stavu změny, když se stává z jedné věci nějakou jinou. Nebo zase její vlastnosti mají vztah k jiným věcem. Nebo se zdá, že je neustále v pohybu nebo že úplně mizí. V tomto bodě opouští mnoho mudrců první základ skutečnosti, který zpočátku uznali, a vracejí se k tvrzení, že neexistuje nic kromě změny, nebo nic kromě srovnání nebo plynutí nebo, že vlastně neexistuje vůbec nic. Musím se podržet svého prvního uvědomění skutečnosti. Nemohu pochybovat o bytí Bytí, i když se to někdy zdá kusé. Vždyť to, co vidím, není plnost bytí, protože nikdy nevidím, co všechno bytí dovede. Sníh se rozpouští ve studenou vodu a studená voda je zahřívána v horkou vodu. Nemůže být tím vším současně. Proto však ještě není voda neskutečná, ba není ani pouze poměrná. Její bytí je omezeno v téže chvíli na bytí v jediné věci. Plnost bytí však je všechno to, čím bytí může být.

Každá, i ta nejobyčejnější věc je v každé chvíli něčím. Není však vším, čím by mohla být. Existuje plnost bytí, v níž může být vším, čím může být. Zatímco někdo došel nakonec k holé změně, sám docházím k vrcholné věci, jež je neměnná, poněvadž je současně všemi ostatními věcmi. Přece se nebudu obírat pouhou změnou, jež je ve skutečnosti změnou v nic. Raději se upnu na neměnnost, která zahrnuje změny všech věcí. Věci se mění, poněvadž jsou neúplné, ale jejich skutečnost může být vyložena jen jako náležející k něčemu, co je úplné. A to je Bůh.

Napřed vidím věc jako něco důkladnějšího než věc - jako něco ještě solidnějšího než solidní, inu podružná fakta, s jejichž uznáním za fakta začínám. Vím, že jsou skutečná. Žádný prchavý nebo matoucí prvek v jejich skutečnosti nemůže být opravdu neskutečný a musí znamenat jen jejich vztah ke skutečné skutečnosti. Zástupy přechytralých mudráků, předčasně odkládajících dětský přístup, se uchylují od názoru, že to, co vidím, není tím, co vidím, protože mne to neuspokojuje nebo protože se to samo nevysvětluje. Nedostatek, který nalézám v tom, co je, je prostě v tom, že to není všechno, co je. Bůh je skutečnější než člověk, skutečnější než kterákoli hmota, neboť Bůh se všemi svými silami je v každé chvíli činný.

Moje láska k moudrosti stojí na obecném přesvědčení, že strom je strom. Začínám tím, že na otázku: Existuje něco? Odpovídám: Ano. To je ta věc, kterou někteří z nás nazývají zdravým rozumem. Buď existuje skutečný most mezi duchem a skutečností, anebo neexistuje žádná láska k moudrosti. Prostě strom je strom.

Všechno zakládám na jediné nesmírné a přece prosté myšlence, jež zahrnuje opravdu všechno, co existuje, ba všechno, co by vůbec mohlo existovat. Toto všeobsáhlé pojetí vyjadřuji slovem bytí.

Naneštěstí se toto latinské označení ens nedá uspokojivě přeložit do hovorové řeči. Nesnáz je spíše slovní než logická, ale má praktický dopad. Když přeložím slovo bytí do své vlaštiny, anebo do francouzštiny či němčiny, tak si uvědomuji, že může mít v jiných podmínkách trochu jiný smysl.

Ó, jak je ta moje rodná řeč kudrnatá a krásně zpěvná! To latina je strohá, ostře řezaná, úsečná, ale zato příhodná pro jasnost a jednoznačnost mého projevu.

Je mi nad slunce jasné, že moje láska k moudrosti mluví jazykem pro mě cizím, i když ponechám stranou okolnost, že je to latina. Názvosloví mé lásky k moudrosti není vždy přesně shodné s mou rodnou vlaštinou, a vůbec už nebude totožné s názvoslovím lásky k moudrosti kohokoli dalšího, kdo se o to jednou bude zajímat.

Přesto se mi latina náramně dobře hodí. Nechci pořád jen usuzovat v sylogismu, třebaže nebudu nikdy usuzovat jinak než sylogisticky. Nemusím však provádět důsledně všechny logické stupně v každém případě. Když použiji slovo esse, tak rozlišuji slovo být jako sponu od bytí jednotlivé existence. Poprvé jde o slovesnou sponu vyjadřující rozumem uspořádané složení nějaké věty. Takovéto být není něčím, co by bylo ve věcech samých, nýbrž je jenom v rozumu při vytváření nějakých výroků. V tomto smyslu přisuzuji být všemu, o čem mohu vyslovit nějaký výrok, ať už je to jsoucno nebo pouhý nedostatek jsoucna, jak když mluvím o slepotě. V jiném smyslu užívám esse, když jde o uskutečnění jsoucna jako takového.

Jako spona se sloveso být vyskytuje třeba ve větě: Sokrates je moudrý. Mohu říci, že být v takové větě vytváří spojení podmětu Sokrates a přísudku moudrý, k němuž dochází v úkonu myšlení této věty. Ne každá věta takového tvaru obsahuje sloveso být tímto způsobem, protože se dá říct: Sokrates filozofuje. Přesto každá taková věta obsahuje skrytě sponu, kterou je možno vyslovit v tomto případě větou: Sokrates je filozof.

 

Když vyučující zjistil účast všech žáků, zahájil hodinu sdělením: Dneska se, milí posluchači, budeme věnovat - hovorovému cvičení.

Z řad před ním zazněl chorál souhlasu, protkaný zděšeným sténáním a zoufalým úpěním. Většina žáků měla hovorové cvičení v oblibě, ale ti, kteří sténali, měli raději cvičení písemné, a ti, kdož úpěli, považovali každé své veřejné vystoupení za vyložené mučení.

U katedry se vyvolaný věčný obtížný student otočil tváří k posluchačům. Jednou rukou se opřel o tlustospis, jako by pózoval v sochařské huti, druhou zvedl jako bodrý Říman přehlížející své legie. Načež nasadil ten nejslunečnější úsměv a zvučným hlasem zahlaholil:

Pamprésor, fratres, náfštěfníci této velefážené budovy. - Za moje teze vám proslafim o našich hyzdorických piliších.

Čislo jedna je Jéšiž Christus, skladatel nebeskéj flasti. Dalši na šatě je Fimon Pete, prima rybaš. Za nim Pafel, apoštol nárotu, kerej se proslovil sfyma cestama. Taky nakonec muj oplípenej oprácenej hžišnik, podstava se slatym sersem na práfy straně - svety Augustin!… Těkuji vás.

Student se hrdinským krokem vrátil na místo.

To má bejt cvičení mluvení? - Zaprotestoval jiný student.

Zbohem, gramátyčko, vydechl pohřebně další student.

Joj! Vyhrkl jeho druh od Poznaně.

Učitel si odkašlal: Bylo to - ehm - velmi dobré, bratře- po stránce obsahové. Ale bohužel jste udělal velké množství chyb ve výslovnosti.

Jémináku! - Usmál se triumfálně věčný obtížný student.

Přistoupíme k opravám, zvolal učitel: Kdo začne?

Opravné připomínky se hrnuly na všech stranách jako houby po dešti.

Tolik vykroucených slov! Mně z toho točí kotrba! - Hlásil synek kupce z Benátek.

Načež se nějaký horlivec ozval s doporučením: Myslím, že žák může své mluvení polepšit, když bude dobře poslouchat své samohlásky a souhlásky. Potom bude říkat velevážené, a ne velefážené, na řadě, a ne na šatě ---

Chachachá! –Přerušila ho třída.

Učitel předstíral, že neslyší barbarský smích, ani řehot. Posléze dodal: S tím musím jenom souhlasit, bratře. Čím pečlivěji budete vyslovovat jednotlivé hlásky, tím lépe vyslovíte, co máte na srdci. Například náfštěfníci navozují představu čehosi štavnatého, kdežto vy jste měl na mysli návštěvníky naší školy. Podobně hyzdorický připomíná spíše nějakou ohyzdnost nežli historii.

 

Co se dá říci o větě: Je hloupost?  - Dumal Tomáš: To je příklad vypovídání být ve smyslu spony, třebaže tu zjevně vůbec nejde o větu s vysloveným podmětem a přísudkem. Obecně se dá předpokládat, že kdykoli mohu utvořit větu ve tvaru: Sokrates je filozof, tak mohu říci: Filozofie je. Tomuto výroku se dá rozumět tak, že je srovnatelný s výrokem Něco je Filozofem.

Esse někdy znamená pravdu výroku, a to i u věcí, které nemají bytí, jako když třeba řeknu: Je hloupost, protože je pravda, že někdo je hloupý.

Hloupost není něco příznivého jako třeba schopnost myslet. Hloupost je nedostatek této schopnosti, prostě díra v myšlení. Pouze příznivé, nikoli záporné skutečnosti mají bytí neboli esse ve smyslu odlišném od spony. Skutečnost bytí znamená jednotlivou existenci příznivé skutečnosti.

Pak je tu ale nějaký oříšek, který bych tuze rád jednou rozlouskl. - Chvíli se to jaksi obracelo v mysli mládence, až se zapotil. Zavrtěl hlavou, zvedl se a přesouval se klášterem směrem k tiché boční kapli. Zdatná postava se snadno ztrácela v šeru klášterní kaple, kde chladný schodek před oltářem zakusil teplo vlhkých kolen. Za chvíli se ke schodku připojily dlaždice podlahy při dotyku s prostírajícím se mužným tělem. Tiché oddechování se slévalo s bzukotem mouchy, narážející občas do muránských skel, propouštějících ve dne do svatyně pestré paprsky.

Každou věc mohu bytostně chápat, i když nevím vůbec nic o její existenci. Mohu přece rozumět, co je člověk nebo rusalka, aniž vím, jestli vůbec existují. Protože žádné rusalky neexistují, tak se nedá mluvit o nějakém skutečném zkoumání povahy rusalky. V každé stvořené věci se to, co věc bytostně je, liší od její existence. Jenom Bůh se bytostně neliší od své existence.

Jenže jak se mi tohle všechno hodí k životu? – Zdálo se, že jenom pohled Ukřižovaného mohl zahlédnout, jak zvídavé oči mladého Itala zaletěly ke kříži Páně, protože tu bylo šero a temno. Ve skutečnosti tu však byl ještě někdo, kdo o sobě také dával v pravý čas vědět.

Kdo to byl?

Někdo, kdo byl smysly nepostřehnutelný, ale vcelku také nepřehlédnutelný pro dítě s čistým srdcem, a nyní následovalo oslovení:

Dávno tě znám, Tomáši. Dříve, než tvá duše procitla, chválil jsem za tebe a kvůli tobě Stvořitele. Chválil jsem ho za tvé početí i za potěšení a úlevu, jež přineslo tvým rodičům. Ani tví rodiče ještě vůbec netušili dosah svého počínání. Dávno jsem však už slyšel Boží povolání a odpověděl jsem na to chválou.

Od chvíle, co jsem zaslechl toto povolání k službě po tvém boku, jsem se těšil na den, kdy dozraješ v mateřském lůně. Těšil jsem se, až vystřídám anděla tvé matky. Těšil jsem se, až se k tobě přidružím jako tvůj čiperný průvodce, který tě ochrání na tvých cestách a prokáže ti mnohé milosrdenství na pozemské pouti.

Moje pomoc pro tvůj zdárný růst se zatím spojovala s podporou vlastních pomocníků Bohem poslaných na pomoc tvým rodičům. Vyprošoval jsem jim jasnější poznání a napřímení jejich vůle k pohotovému, rozhodnému a důslednému jednání. Pro tebe samotného jsem jim vyprošoval čistou touhu a radostné očekávání. Na moje tiché šeptání chodila tvá matka Teodora pro radu za poustevníkem. Sotva se fra Buono rozhodl poradit, vyprošoval jsem mu a potom jsem mu i vnukal ta pravá prorocká slova.

A co já? Jak to bylo se mnou? Jak jsem si počínal od svého početí?

Nemohl jsi ještě zhola nic chápat, ani svobodně nic učinit. Od okamžiku početí ti zatím byla přidělena pouze vegetativní duše. Ta se však přičinila o to, že tvůj zárodek srostl s tělem matky. Takto jsi byl vyživován. Od té chvíle se vyvíjely první vztahy mezi tvou matkou a tebou. Už v tomto prvopočátečním stavu ses začal podílet na všem, co ovlivňovalo tvou matku. Zakoušel jsi všechno, co zažívala: radost, její vzrušení, strach i obavy. Těšil ses z toho, že se tvá matka a její okolí na tebe těšilo. Podporoval jsem je v tom. Všechno se to odráželo v rytmu bušení srdce tvé matky. Pronikalo to a zasahovalo také celý tvůj počáteční život. Kdykoli se tvoje temperamentní maminka ulekla, srdce se jí rozběhlo rychleji, když prožívala chvilky strachu, takže se zapotila, ani tys toho nebyl ušetřen.

Znenáhla se ti vyvíjel především mozek a srdce. Pak na to navázaly stále rozmanitější růstové procesy. Také jejich ovlivňování se stalo složitějším. Všechno, co vzniklo, bylo okamžitě uvedeno do chodu a používáno.

A dobře?

Jak by ne!

Jaké štěstí!

Žádné štěstí! K těmto živočišným projevům ti přece byla záhy svěřena senzitivní duše. To ona vtiskovala tvému ústrojí správný tvar. Nabízela příslušný chod tvému srdci, třebaže sis to nedokázal uvědomit ani záměrně jednat. Pod jejím vlivem se dokončoval tvůj vývoj. Vychutnával jsi sladkost rajského prostředí.

Chutnalo mi?

Určitě, ale až po čtyřicátém dnu od početí jsi začal vstřícně odpovídat na ten nejsladší podnět v okolí. Tehdy jsi začal příznivě odpovídat na to, když se tvá matka, tvůj otec a příbuzní ve tvém okolí modlili na tvůj zdárný růst a příchod na svět. A co teprve, když ti při mši svaté požehnal kněz! V té chvíli ses radostně pohnul v mateřském lůně. A to už jsem i já poznával jasně, že jsi chlapec. Byl jsi už obdařen spojením těla s přistupující nesmrtelnou duší. Tvá duše už byla schopna intelektuálního chápání. Najednou jsi chápal, třebaže zatím jen přímým zřením. Dovedl ses však už rozumně radovat z požehnaného prostředí. I když jsi už měl vyvinuty všechny své smysly, nejvíce jsi poznával své okolí dotekem celého těla. Tyto doteky jsi cítil při svých vlastních pohybech a otáčení, stejně jako jsi cítil pohyby matky Teodory nebo dotýkala-li se matka svého vlastního těla. Také jsi poznával objetí a pohlazení matky tvým otcem Landulfem. A už v tom věku jsi rozumovým zřením jasně chápal, že je to tvoje matka a tvůj otec. Chápal jsi, že jsi očekáván. Stejně tak radostně jsi poznával přímým zřením, že tvůj otec i matka vzdávají díky Bohu za tvé početí a zdárný růst v mateřském lůně. Chápal jsi to, když vznášeli prosby za další příznivý růst tebe a celé rodiny. Rozuměl jsi také mému, andělskému díkůvzdání Bohu a tvých rodičů za tebe, i za radostné uvítání, třebaže jsi byl pod přímou ochranou strážného anděla své matky.

Co jsem si tehdy nejvíc přál?

Toužil jsi zakoušet doteky pro vyrovnaný tělesný růst soustavy celé tvé bytosti a její rovnováhy. Podobně jako hmat měl pro tebe důležitý význam také smysl pro rovnováhu. Proto ti mohla tvá matka při tomto vývoji pomáhat vlastním pohybem, vycházkami. Tak podporovala tvůj rozvoj.

Všechny smysly ti umožnily, aby ses ve svém malém světě pohyboval a cvičil se svým tělem. Tvé srdce bušilo jako malý zvon. Pak jsi zažil velkou novinku.

Kdy?

Tehdy, když ses začal připravovat na život ve světě. A počínal sis přitom náramně cílevědomě, třebaže jsi podrobnosti ještě neznal.

Podle proroctví, které pronesl fra Buono, se tvá matka modlila za tvůj úspěch. Kdykoli prožívala nějaké obavy a úzkosti, zvýšené bušení jejího srdce tě znepokojovalo. Avšak uklidňoval tě pravidelný hlas tvého otce, jeho časté něžné obejmutí matky, která v jeho náručí nalézala záruku trvalého bezpečí.

Takže to šlo nakonec snadno?

Tichem kaple se nesl vzdech, nesoucí srdceryvnou prosbu: Panečku, na to je můj rozum krátký. Kéž bys mi ukázal, jak to vlastně je!

Když se oči vrátily na své místo, následoval úžas, dojetí nad nezaslouženou milostí, a potom díky a chvály, které nebraly konce.

Dobře vím, Moje dítě, že si lámeš hlavu se smyslem slova esse, když jej srovnáváš se smyslem slova žít. Tvůj život sestává z mnoha činností: Tak třeba chodíš, jíš, spíš, myslíš. Když konáš tyto věci, tak žiješ. Avšak život není nějaká další činnost, kterou konáš, když naplňuješ tyto věci, jako třeba dýchání. Tyto věci jsou samy částmi tvého života. Žiješ právě tím, že je konáš. Žít není vyloučení těchto činností. Jen si připomeň, že třeba spánek je částí života, kdežto být člověkem není částí onoho být živočichem. Podobný důvod vysvětluje, proč slovo ens, totiž jsoucno neoznačuje rod, jehož druhy by byly jednotlivé typy jsoucen. Jako není tvůj život žádným doprovodem, složkou či nejvyšším společným rysem všech těchto různých věcí, které v jeho průběhu konáš, nýbrž spíše jejich úhrnem, tak ani esse něčeho není čímsi, co by bylo podkladem nebo složkou či vymezením jeho zvláštního rázu, nýbrž je spíše celkem všech událostí a stavů jeho historie. Právě v tomto smyslu můžeš mluvit o esse jako o uskutečnění všech úkonů a dokonalosti všech dokonalostí.

Sleduji, jak se čas od času ozývá nějaký rozumbrada s prohlášením, že nepotřebuje žádné Boží stvoření, poněvadž prý je tento svět věčný. A co ty, Tomáši?

Jedině díky Bohu věřím, že tento svět má počátek a konec. Vždyť tomu nasvědčuje učení Církve. Ať se mají věci jakkoli, Církev říká, že svět jednou skončí a Církev má pravdu. Nevidím však žádný zvláštní rozumový důvod, proč by Bůh nemohl stvořit tento svět navěky. Kdo by se opovážil omezovat našeho Pána v jeho všemohoucnosti!? Pokud by byl svět věčný, byl by to další důkaz všemohoucnosti Božího stvořitelského úsilí. Jsem si jist, že i kdyby Bůh ve své všemohoucnosti stvořil svět navěky, tedy věčný, bez začátku a bez konce, zůstal by jako jeho Stvořitel stále stejně logickou nutností. Kdo to nechápe, tak naznačuje, že nechápe, co znamená Stvořitel. To, co mám na mysli, není žádný obraz starého krále, nýbrž ten druhý krok ve velikém důkazu Ens čili Bytí - ten druhý bod, jehož správné vyložení v běžné řeči působí někomu tak strašné nesnáze.

Když se dívám na Bytí tak, jak právě je, jako se dětskýma očima dívám na trávu, hned na něm vidím druhou věc, jež vypadá tak druhotně a tak závisle. Existence existuje, ale není dost samostatná a nikdy by se jí nemohla stát jen tím, že by pokračovala ve své existenci. Stejný prvotní smysl, který mi říká, že to je Bytí, mi napovídá, že to není dokonalé Bytí - že není nedokonalé jen jako něco, co obsahuje hřích nebo bolest, ale že je nedokonalé jako Bytí - méně uskutečněné než skutečnost, kterou zahrnuje. Její Bytí je na příklad příliš často jen děním - začíná Být nebo přestává Být. V tom dáváš, můj Pane, předpoklad něčeho stálejšího nebo úplnějšího, co v tom není obsaženo. To je smysl výroku: Vše, co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Pevně věřím, že to znamená víc než to, že jsi nastavil přesýpací hodiny.

Jenže, můj Pane, už zase jsem se svým lidským rozumem v koncích. Nemám ani potuchy, co si s tím vším počnu jako člověk. Nejsem žádný pouťový kejklíř, abych vytahoval králíky z klobouku, a tak udivoval někoho, včetně sebe samého, svými rozumovými kejkly. Smiluj se nade mnou, můj Miláčku na kříži. Když se dáváš kvůli mně, bídnému hříšníkovi, ukřižovat, jistě mě nenecháš v temnotě ohledně mne samého. – Pak se mladistvé ruce roztouženě vztáhly k Ukřižovanému, a zůstaly tak dlouho, jako uschlé větve starého stromu, dlouho…

Pojednou celou kaplí otřáslo něco nadmíru nevídaného. Kaple se rozkymácela i s celým svým zařízením a osazenstvem. Dlouho to neustávalo. Ohromeně sledoval pokračující zemětřesení. Posléze se kaple usadila pevně na svém místě a také její vznešené vybavení našlo trvalou polohu a rovněž kříž s Ukřižovaným se usadil pevně na svém místě, dolehl k němu pronikavý hlas. Pronášel však docela neznámá slova.

Ustrašeně uskočil. Nebylo to však žádné zemětřesení. Tajemná ohromující síla pozbyla svou tajemnost. Najednou tu stál jeho udýchaný spolubratr a přinášel důležitou zprávu:

Otec fetstafény, pšikal, že už púte féčeře.

Fetstafény?

Ano, fetstafény.

Neříká se fetstafény, ale představený.

To je lokr, ale pšikal to.

Neříká se pšikal, ale říkal, a to není lokr či lhostejné, protože pšikal znamená, že kýchal.

Ehm, ehm. – Copak nemáš chlad?

Neříká se chlad, ale hlad. Kdyby moje tělo trpělo chladem, bylo by mu prostě zima. Jenže moje tělo má opravdu hlad.

Tak jdeme.

Vykročili ze svatyně, třebaže tam Tomáš několik okamžiků zatoužil setrvat ještě mnohem déle a chválit Nejvyššího, že mu posílá svého dobrého průvodce. Takový posel Boží nemusí vypadat vždycky jako okřídlená bytost, snášející se odněkud shůry. Bůh může posílat i obyčejného člověka s tělem z masa a kostí, takže – když ho posílá Bůh, je to jeho anděl čili posel, i když vlastní Boží posel je bez hmotného těla a vůbec mu to nechybí.

Raději bych byl vyměnil svou večeři za chválu Páně, když sleduji, jak velké věci mi činí Pán, říkal si v duši. Na prahu kaple se však překvapeně zarazil. Bylo to právě ve chvíli, když se ohlédl zpátky ke kříži, jako by se od něho nemohl odtrhnout. Rázem ho však udeřilo něco do tváře, přesněji řečeno – úder byl veden doprostřed mezi obě tváře. Ten zásah byl pronikavý – tak razantní, že skoro zalapal po dechu. Když jej popadl, vytrvale jej vtahoval do sebe, jako by se právě vynořil z nesmírné hlubiny. Zároveň se jeho hlava jako v křeči otáčela opačným směrem. Nebyla to však žádná kesonová nemoc ani ponorkové omámení. Ten zásah byla vůně, tajemná, dráždivá a vábivá. Ještě chvíle váhavého přešlapování na místě, provázeného ssavým pročerpáváním líbezné atmosféry nosními otvory, a pravda se zjevila v jeho mysli v celé své přitažlivosti. Byla to vůně pečené kotlety. Chvíli si pohrával svými čivami s tímto tajemným návštěvníkem, ba snad jej něžně pohoupal v nosních dírkách. Pak už neváhal. Ba naopak, jeho kročeje nebyly nebývalé svižnosti a hbitosti, když se ubíral za ostatními do refektáře a tvář mu zářila jako kdysi Mojžíšovi, vyhlížejícímu s vrcholu Pisgy zaslíbenou zemi.

 

Už tehdy se Tomáš stával svědkem toho, že každý úkol, který přednesl věčný obtížný student, obsahoval nějakou novou a ohromující, nebo spíše, jak by on sám řekl, ochromující přestavbu vyučovaného jazyka.

Učitel si musel beze všech okolků přiznat, že věčný obtížný student není obyčejný žák. Ba co víc, že není ani prostý člověk. Jeho hlad po vědění se prudce střetával s jeho žízní po původnosti. Vyučující si už dokonce začal klást otázku: Nejsou snad v odvážných novotvarech věčného obtížného studenta ztajena semínka nějaké nové gramatiky, nemluvě o novém slohu, pravopise a skladbě výslovnosti? Někdy míval pocit, že jeho svěřenec je průkopníkem zbrusu nového způsobu myšlení.

Tak třeba nástroj nejčastěji používaný v klempířství nazýval klempadlo a klempíři jím klempírovali blechy, mýlka v řeči byla způsobena pšeceknutím a záporný tvar slovesa být zněl být pryč. Tento člověk byl, řečeno bez obalu, docela nové stvoření, ovšem nebylo snadné určit, jaké.

Bystrost, jakou se vyznačovaly studentské rozpravy, byla potěšující.

Nicméně úkol věčného obtížného studenta všechny žáky teprve čekal. Jednou však rozhodující hodina udeřila. Tehdy už nic nemohlo odvrátit slohovou práci tohoto studenta.  Nic nezavdávalo důvod k naději, že se vytratí z učebny dřív než před koncem vyučování. Tento horlivý účastník nepřišel nikdy ani o chvíli později a neodešel nikdy o moment dřív.

Tentokrát věčný obtížný student vpochodoval na stupínek k volné tabuli a - učiteli to neuniklo - broukal si jakýsi veselý popěvek. Prozkoumal několik kříd, jednu po druhé postupně zavrhl jako nepřijatelné, a když konečně našel pisadlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:

M O J E  T E Z E

Sotvaže si zajistil náležité podmínky svého představení, přinesl svůj výtvor přede všemi na světlo Boží, a posléze dokončil svůj nadouvající se podpis.

Z koutku úst mu při psaní vyčnívala špička jazyka, loket okázale kroužil, zápěstí zdobně tančilo sem tam, jako by vyplétalo paličkovanou dečku. Malíček pravé ruky se však s aristokratickou povzneseností odtahoval jako panský, na něhož ostatní čtyři otročí. Možná si však tímto způsobem kompenzoval jakousi křivdu, která se mu stávala při rozdělování vtipné kašičky nespravedlivou kuchařkou. Tentokrát nikam neutíkal, aby se schoval, ale naopak předvádivě vystupoval na obranu svých nezadatelných práv. Celý tento okázalý tabulový taneček doprovázelo tlumené, leč radostné pochrochtávání a občasné uznalé zamrčení.

Pohled, kterým po něm střelil netrpělivý spolužák, by porazil nosorožce.

Věčný obtížný student dopsal své podání a s váhavým povzdechem si jemně otřel prsty. Přimhouřenýma očima obhlížel svůj výplod, velebným pokývnutím schválil své krkolomné dílo a vrátil se do lavice krokem nástupce trůnu, očekávajícího korunovaci.

Učitel pročítal výtvor a patrně mu brzy začalo hučet ve spáncích, neboť mu hlava poklesla a nebýt toho, že ji zachytil obouruč, kdo ví, kde by skončila.

Takže, milí žáci. – Zasípal učitel. Na víc se nezmohl. Teprve po důkladném ohledávání hlavy a těkání nepřítomnýma očima, posléze dodal: - Začneme tezí jednoho ze studentů... Kdo se hlásí?

Vzduch potemněl lesem vymrštěných rukou.

Záhy nato třída spokojeně zašuměla nad novými poznatky.

Další připomínky?

Kdosi odmítl souhlasit s výrazivem, použitým v úloze. Třída jeho bystrost důrazně ocenila: To je pravda! Jasně! Správný připomínka!

Výborně. Je vám to jasné?

Ne.

Učitel si odkašlal a dal se do výkladu a objasňování.

Och! Já přepletl pády! - Vzdychl brzy na to jeden žák.

Přesýpací hodiny naznačovaly, že brzy si zvoník brzy přijde na své. Čas utíkal. Učitel řekl: Podívejme se na úlohu tohoto bratra a ukázal na věčného obtížného studenta.

Ten se dal slyšet: Asi budou chypy...

Ehm... ano, bratře. Bohužel ano.

To proto, že se snaším dát chlupoký myšlenky.

Učitel to nedocenil, když řekl: Tedy především bychom, milí žáci, mohli říct, že tento student se rozborem své teze příliš nezabýval -

To neni šádná sajimavá práce -

 Chce-li se žák časem pokusit o takové dílo, pravil učitel důrazně, tak musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.

Tak podruhy šádný myšlenky? - Zeptal se věčný obtížný student: Jenom sprostý fakty?

Jen prostá fakta, bratře.

Tvář věčného obtížného studenta nenechávala nikoho na pochybách, že jejímu nositeli byla přistřižena orlí křídla.

A nyní – připomínky! – Vyzval učitel žáky.

Atmosféra učebny znovu ztemněla náletem hejna paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.

Masakrování probírané teze neustávalo ani neochabovalo. První vyvolaný ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Další student se přihlásil s otrávenou kyticí chvály: Student má velkou fantazii, ale podívejte, jak špatně napsal měno profírané osopy! - Do líté řeže se vrhl i polský student.

Bravo! - Vykřikla krvežíznivě třída.

A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova učitel. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se tento student dokázal dopustit na ploše omezené tabulí. Učitel změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát to či ono. Více než půl tisíciletí předstihl závěrečný tabulový obraz svou dobu, když se světu objevilo dílo hodné malíře Polocka.

Během celé té dlouhé řeže neupadl věčný obtížný student ani na chvíli do trudomyslnosti. Naopak, povzdychával, odkašlával si, sem tam mlaskl, občas zavíral oči, chytal se za hlavu a ve vypjatých okamžicích vykřikoval: Jémináku! - Tch! – Ojajaja! - Je to mošny? - Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ublížené jáství.

Nejzlejší, co kdy slyšel, dal se slyšet student ze zámoří.

Učitel vyskočil, až to vypadalo, že mu někdo šlápl na kuří oko. Třída ho překvapeně sledovala. Oči mu uletěly ke stropu. Když se vrátily zpátky, přišel učitel k sobě. Několikrát přešlápl a poškrabal se za uchem. Potom začal mluvit s velikou vážností k celé třídě:

Chci vás upozornit na některé výjimky -

Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala jako vulkán na počátku své neblahé působnosti. Už dávno se začátečníci naučili přistupovat k takzvaným výjimkám z pravidla se strachem – ba dokonce s odporem. Sledovali to jako kletbu ohrožující jejich zdárné studium. Takový byl ten had číhající v zahradě poznání.

 Ne, milí žáci, řekl, není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například slovo dobrý. Neříkáme přece dobrý - dobřejší - nejdobřejší, viďte, že ne?

Jistěže ne.

Nikdy!

To by bylo do smíchu! - Ulevil si věčný obtížný student.

Přesně tak. Dobrý - dobřejši - nejdobřejší by bylo jen k smíchu - Co tedy říkáme? A je dobrý, B je -

Co to je, ten Á? – Ozýval se jeden žák.

A je jen symbol, objasnil profesor: Je to znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc... Takže A je dobrý, ale B je -

Kdo je Bé?

Jinej cymbol! - Zasyčel věčný obtížný student.

Jémine, vy nerosumíte, že je to načiklad?

Mně z toho bučí v hlavě, zaúpěl nějaký žák.

Nebučí, fučí, opravil ho věčný obtížný student:  Tak si dejte od pamprésora porodit.

Poradit, bratře! - Zaklepal vyučující rezolutně ukazovátkem: Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý zesílil hlas, a, že někdo je ještě - Zvedl obočí.

Lepčí. - Pípl nesměle jeden žák.

Správně! Když chceme- pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je -?

Špičkový!

Učitelovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu: To ne, bratře.

Né špičkový? - Věčný obtížný student nemohl uvěřit svým uším.

Super.

Ne, ne.

Ursuper.

Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vámi použitému výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý? - Víte to někdo? No tak. Zlý -

Horší, osmělil se mladý Ital.

Výborně! Nuže, a třetí stupeň?

Eště horšejší?

Nene. Ale určitě na to přijdete. Když A je zlý a B horší, tak C je -

Ale říkali jsme přeci, že A je dobrý a B –

Divil se jeden žák.

To už je pryč. Teď A je zlý.

Ještě jednou. Něco je zlé, něco je horší, a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to -

Ahá! - Vykřikl věčný obtížný student: Už to mám!

To jsem rád.

To spráfný slofo!

Tak je řekněte.

Ale to se mezi lidmi nežíka!

Ukazovátko vypadlo učiteli z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli.

N E J H O R Š Í

Z nedaleké věže zazněl zvon, přinášející úlevu.

 

Právě když Tomáš usedal na své místo v kapli, blesklo mu hlavou: Už to mám! Člověk má být zkoumán v celém svém lidství. Jako člověk není člověkem bez svého těla, zrovna jako člověk není člověkem bez své duše. Mrtvola není člověk, ani strašidlo není člověk. Augustin tuto věc trošku zanedbával, když bral duši jako jediný potřebný poklad, zavinutý dočasně do bezvýznamného ubrousku.

Tělo člověka je jeho tělem, zrovna tak jako jeho duše je jeho duší. Sám mohu být jen vyváženou jednotou obojího.

Můj důvod pro Boží stvoření není naprosto důvodem proti rozumu. Naopak, připouštím, že mohu dosáhnout pravdy rozumovým postupem, pokud ovšem je dost rozumový - a také dostatečně dlouhý. Jako člověk mohu být přesvědčen rozumovými důkazy, budu-li jen sledovat důkazy až do konce. Na druhé straně mi zdravý rozum také říká, že dokazování nemá konce.

Mohu někoho přesvědčit, že nemá smysl pokládat hmotu za původ ducha, budeme-li k sobě oba chovat silnou náklonnost a rozmlouvat spolu každý večer třeba padesát let. Avšak dávno předtím, než bude konečně na svém smrtelném loži přesvědčen, narodí se tisíc nových hmotařů - a všechno nelze naráz vysvětlit všem lidem. Duše každého, třeba i mých rodných bratrů, Landulfa a Raynalda, sloužících podle starodávného rodinného zvyku v císařském vojsku., nebo i duše těžce pracujícího sedláka či zdatného horala jsou stejně důležité jako duše filozofů. Jenže, ruku na srdce, jak mají tito lidé najít čas pro to množství uvažování, jehož je potřebí k dosažení pravdy? Můj důvod pro Boha Stvořitele není důvodem proti rozumu. Přesto je to důvod pro Boha. Proto lidé musejí přijímat nejvyšší mravní pravdy zázračným způsobem. Jinak by se k nim většina lidí vůbec nedostala. Moje důvody jsou rozumové a přirozené, avšak moje závěry vyznívají úplně pro Boha. Jak prosté! Inu, poselství z nebe, které je pravdivé.

.Stejně je tomu se starým myšlenkovým sporem o jednom a mnohém. Někdo si pořád láme kotrbu s tím, zda jsou věci rozrůzněny tak, že nemohou být vůbec tříděny, nebo jestli jsou sjednoceny tak, že nemohou být vůbec rozlišeny? Rozhodně se stavím na stranu rozmanitosti jako věci, jež je stejně skutečná jako jednota. Jsem si jist, že rozdíl mezi říkáním a pšikáním není pouhý klam nebo oslnění naší zmatené mysli, oslepené jediným světlem, ale že je to takové, jaké to vnímám. Může se říci, že je to jen názor zdravého rozumu - názor, že strom je strom a tráva je tráva - v tomto smyslu spřízněný se zdravým rozumem sedláka.

Křižáci chtějí dobýt nazpět místa, kde bylo kdysi uloženo Tělo Páně, protože jsou přesvědčeni, že to je křesťanské místo. Kéž bych tak jednou znovu dobyl to, co je v podstatě samým Tělem Kristovým! Kéž bych jednou opět osvobodil posvěcené Tělo Syna Člověka, jež se stalo zázračným prostředníkem mezi nebem a zemí, ovšem díky lidské malomyslnosti nebývá správně přijímáno!

Samozřejmě, že musím začít sám u sebe. Musím jako Boží dítě přijmout své tělo se všemi smysly. Totéž činí Bůh, když přijímá moje lidské tělo za své a pracuje v Josefově dílně.

Čím víc miluji Pána, který sytí nejen mou duši, ale také moje tělo, tím lépe poznávám marnost světských radovánek. Kolik rodin je tu v klášteře a jeho okolí, postižených ohněm a mečem, neúrodou a hladem! A každému z nich je třeba pomoci. Tohle mniši sami nedokážou, i když toho hodně docílí, když prožívají své ora et labora.

Příště mi toho přivezte víc, prosil Tomáš sluhu, přivážejícího pravidelně dary od matky do kláštera. Sám se dost uskrovnil, ale nastavených rukou u brány kláštera bylo víc a více.

Srdce se mu svíralo bolestí, kdykoli měl pohlédnout s prázdnýma rukama do smutných očí žebráků. Naopak mu poskočilo radostí, když viděl radost a naději v očích ubožáků, když svíralo v ruce chléb, ovoce nebo jiný pokrm.

Je to strašné, když v domě mého otce jsou špižírny vždy bohatě naplněné.

Kdykoli se vracíval do rodného domu, aby dovolil lásce hledat nějaký jiný prostředek proti bídě lidské, s láskyplným pohnutím vcházel tajně do špižírny a odnášel, co se dalo pod pláštěm, aby podělil čekající.

Povážlivě nám ubývá zásob, pane hrabě, hlásil správce jeho otci.

Počkáme, a uvidíme, jestli dopadneme nějakého zloděje, rozhodl hrabě Landulf.

Sotvaže byl Tomáš znovu jednou ve špižírně, aby drobty z hojnosti svého rodného domu nasytil více strádajících, zavolal hradní správce hraběte:

Pane hrabě, pospěšte si, zase tu máme někoho ve špíži.

Ten vyrazil, jako vyplašený divočák a už tu stál tváří v tvář Tomášovi.

Co to neseš, synku?

Ten s nadouvajícím se oděvem zůstal stát jako přibitý.

No, co to neseš pod pláštěm?

Mlčel jako ryba. Jen se strachem uvolnil plášť, aby vypadl ten záhadný náklad. Hleděl do tváře svého otce, ale ten pohlížel na zem. Tomáš jasně cítil své uvolnění od břemene, naloženého pod pláštěm. Překvapeně zíral na to, jak ještě překvapenější otec sbírá ze země krásné růže vypadlé zpod synova pláště a vábně k nim čichá. Vzápětí se na tváři přísného otce vyloudil laskavý úsměv. Dojatý hrabě jenom zakoktal:

Promiň, chlapče. - Načež se vzdaloval rychlým krokem rytíře od špižírny, aby syn neviděl slzy, které se mu draly do očí.

Tomáš rázem pocítil i uvolnění od břemene viny, dopuštěné z lásky k hladovým a strádajícím.

Napříště se starejte, aby byla špižírna vždycky dost plná, když se povážlivě vyprazdňuje! –Načež důrazně nařídil správci: A zapište si za uši - náš Tomáš už není žádný malý Tomášek! Je to zdatný muž, plný síly. Tak ho hleďte zásobit, jak potřebuje!

Od té doby Tomáš viděl už jenom samé radostné pohledy hladových u brány, protože byl pokaždé dobře zásoben. Nejlépe se však cítil právě nyní. Kaple byla tím nejméně rušeným místem, kde si jeho oči mohly počínat podle libostí. Odlétaly k Probodenému a zdálo se, že tam zůstanou napořád. Tehdy se mu vracel jenom nebeský průvodce.

Kdy už jenom budu větší a starší?

Než se nadáš. Ještě se musíš učit.

Hm.

Tomu porozumíš, až budeš starší.

Už aby to bylo.

Všichni staří se dožili stáří, protože stárnutí je přirozená lidská vlastnost. Nejzajímavější ale je, že někteří z těch, kdo přirozeně zestárli, přesto zůstali mladí, ba dokonce začali mládnout.

Cože? Jak to?

Mládnutí a obnova trvalé svěžesti pochází odjinud.

Vlastně ani nevím, kam vůbec mířím.

Jako každé dítě přirozeně míříš k životu skrytému uvnitř.

Opravdu?

Každé dítě je takovým věcem snadno přístupné.

Ehm. Ale proč?

Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti na někom, na rodičích. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Přímým zřením míříš k takovým věcem. Přes tvou upřímnost jsi však v této dětské odevzdanosti příliš plný smyslových dojmů a vášní, než aby mohla být tvá upřímnost trvalá. Jen počkej později!

Co přijde pak?

S růstem přemítavého poznání ustoupí do pozadí vliv přímého poznání. Dozraješ, až přejdeš od vratkých vášní k přilnutí k trvalým věcem. Pak jasněji rozlišíš tajemství od snu.

Už se nemohu dočkat.

Jen počkej. Zakrátko objevíš tajemnou cestu. Po ní přijdeš do kraje nepomíjivé životnosti a věčného mládí. Zadíváš se do sebe a dosáhneš důvěrnějšího zaujetí pro neviditelné věci.

Nějak moc učené -

Vůbec ne. Naopak, všechny učené úvahy, dostavující se při setkání s tajemstvím, padají jako domeček z karet. Jen si uvědom, že tajemství se nabízí jako někdo osobně blízký, koho znáš jako přítele. Tady nejde o žádné kladení hádanek.

Jenže škola je právě samé kladení otázek.

Počkej, až si uvědomíš, že musíš opustit mládí a myslet na to, co bude dál. Uvědomíš si svou pomíjivost. Staneš se ochotným přijímat sebe samého takovým, jakým opravdu jsi. To tě přitáhne k plnějšímu prožívání závislosti celého tvého údělu.

Život se už nestará o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem osobní zkušenosti se ustálí a stává přesvědčeným. Pak se ve svém životě zabydlíš víc než dosud.

Konečně zralost nevyžaduje víc nežli žít jako dospělý, tedy uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek. Všechno je čím dál tím víc proniknuto nadějí. Život se mění ve věrnost. Stává se lidsky méně proměnlivým. Oprošťuje se výrazných zvratů, ale zato více vyzařuje.

A pak najednou zjistíš, že v tvém životě nehraje tvůj věk žádnou velkou roli. Proto lidé, kteří ho dosahují, zůstávají šťavnatí a svěží. Kdežto u toho, kdo k této zralosti teprve směřuje, tam různost věku klade zvláštní nároky na moje, duchové vedení. Vzhledem k tvému mládí se to uplatňuje spíše ve směru rozvoje lásky než v dosahování nových vědomostí.

Ukaž tedy, milý příteli, co umíš!

Rád bych. Jen kdybych měl s tebou a s tvými nejbližšími lepší spojení.

Hlavně, když jsi se mnou.

Stačí jen poslouchat, co se kolem tebe říká.

Vím. Kdosi povídal, že se černí mravenci nesmí hubit. Rezaví mravenci jsou prý nebezpeční. Štípou nás. Zato černí jsou užiteční.

Je to tak.

A vosy jsou prý příživníci, kdežto včely jsou užitečné.

Tak, tak.

A co taková můza? - Je užitečná?

Místo odpovědi se dočkal smíchu přemoudřelého světa. Přechytralý duch světa se vysmívá rusalce, která volá: Chci být člověkem! Průzračná bytost éterické povahy touží být člověkem.

V tu chvíli se však celá té skryté rozprávění zarazilo, jako když žebřiňák najede na kámen. Celá pokojná atmosféra se rozervala dunivým záchvatem. Zvonice zakusila probuzení svého obyvatele.

Zachraň se, kdo můžeš!

Co se děje? - Vyběhl student ze své cely. – Hoří nebo co?

Choší? Opakoval jeden z klášterních chovanců.

Kdepak. Císařské vojsko.

Co tu chce císařské vojsko? Tady je posvátná půda a...

Dost! Nejsem tady kvůli teologickýn řečem! - Přerušil rytíř opata: Jdu ohlásit příchod mého císařského pána, který si ráčil vybrat tento klášter za svoje přechodné sídlo. Proto vy - mniši - neprodleně opustíte klášter - ve vlastním zájmu! Jestli tady za hodinu nachytám nějakého mnicha, špatně se mu povede.

Rozumím! - Řekl opat, teď už docela klidný. Věděl, že se císař Bedřich nikdy dlouho nezdrží na jednom místě. Od svého vyobcování měnil čím dál častěji svoje sídlo, jakoby mu půda hořela pod nohami.

Tak v devátém roce Tomášova pobytu v klášterní škole při opatství Monte-Cassino, nastal poplach.

Okamžitě opouštíme klášter! – Rozkázal opat osazenstvu kláštera, sotva se sběhlo na zvonění: Císař Bedřich tu hledá útočiště. První skupina ať se vydá tajnou chodbou! Monte-Cassino už není bezpečné.

Co se to děje? - Ptal se Tomáš učitele.

No prostě Bedřich. Teď není čas na vysvětlování. Vždyť je to i tvůj příbuzný.

Hm, pěkně děkuji, povzdechl si mládenec, a zatvářil se, jako by zrovna spolkl cïkádu. Snad ho napadlo kousavé přísloví: Po přízni, řízni! Jenže v tomto případě bylo lepší mlčet. Učitel jim kdysi vysvětloval:

Není pouze králem Sicílie. Je také hlavním lenním pánem celé svaté římské říše německého národa, jehož částí je Itálie. Císař je příbuzný skoro všech žijících křesťanských králů a přitom se honosí, že sám není žádný křesťan. Je sice pokřtěn, ale to je tak právě všechno. Vysmívá a pitvoří se všemu křesťanskému. Chodí v šatech ušitých podle saracénských vzorů, přísahá na Korán - on, nejvyšší panovník křesťanstva! Netvor, Lucifer a Nero v jedné osobě!

Založí si uprostřed Itálie muslimskou osadu. Natahá tam na čtrnáct tisíc Saracénů a on, který nepostavil ani jeden kostel, nechává zbudovat mešitu. Utlačuje cirkev a duchovenstvo, kde se dá - zabíjení, utopení, oběšení kněží jsou na denním pořádku. Jak má vypadat křesťanstvo s takovým císařem? Ryba smrdí od hlavy…

Když zůstal opat s křížem na hrudi na chvíli sám s Tomášem, řekl mu: Aspoň vidíš, co tě jednou bude čekat jako představeného tohoto opatství. Řídíme se sice Benediktovým heslem: Modli se, a pracuj, ale jinak je to obtížné zachovávání rovnováhy na ostří nože mezi světskou mocí a našimi svatými právy. Už tu nemůžeš déle zůstat. Nevím, kde najdeš na světě pokoj. Tvůj otec, starý Landulf, to teď hraje na obě strany, ale víc na stranu císařskou. Vrátíš se domů a otec tě pošle na vyšší studia.

Ano, strýčku.

Teď připoj k ostatním. Vyvedou tě tajnou chodbou z opatství.

Strýčku!

Padli si do náruče. A to bylo naposled, kdy viděl strýce Sinnibalda.

 

NEAPOLSKÉ NEBE A DUDY

Strýček říkával, že nejlepší je to prý v Bologni.

Podívej, synu, milerád bych tě poslal studovat do Bologně, když to Sinnibald říká, jenomže asi zapomíná, že to nesmím udělat.

Proč ne?

Pošlu tě do Bologně, a mám na krku opletačky s císařem.

Nějaký výstřelek, a Bedřich rozdupe náš hrad Rocca Secca i hrad San Giovanni jako zuřivý kanec a na střechy Akvina posadí červeného kohouta. Stejně už dávno pokukuje po našem hradě s obavami. Nemá rád svoje podřízené takhle opevněné.

Tomáš si to uvědomoval. Dvojité hradby. Dobře zbudované a pevné věže. Jediný skalami dlážděný chodník nahoru k bráně. Snadno se dá uhájit proti vícenásobné přesile a je dost velký pro posádku se třemi nebo i více stovkami mužů.

To víš, synu, naši předkové budovali Rocca Secca jako hrad hodný panovníka, ne nějakého hraběte. Jen se podívej s okna!

Vyhlédl ven. Z kruhové hradby Rocca Secca bylo možné zahlédnout do pozemského ráje. Všude stromy, plné plodů země – fíky, pomeranče, olivy, víno. Zdálo se, že i země dýchala labužnicky.

Copak nejsme s císařem spřízněni?

To víš, že jsme. Jenom aby na to Bedřich pamatoval. Zatím by si dal k večeři vlastní babičku, kdyby mu stála v cestě k moci a slávě. A teď chce mít i svou univerzitu. Dosud založila všechny univerzity církev a učily tam duchovní osoby. Teď chce císař mít vlastní univerzitu, kde se má učit všechno možné, a jenom někde na okraji také učení církve. Od té doby, co založil v tom svém neapolském doupěti novou univerzitu, navzdory té papežské v Bologni, kde mu přibouchli bránu před nosem, a přilákal si tam všelijaké židovské mudrce a chytráky od těch saracénských psů, tak nesmí nikdo z jeho poddaných studovat nikde jinde.

Možná si někdo jednou bude myslet, že jsme si tu na Rocca Secca žili kdovíjak blahobytně a užívali svých šlechtických výsad, jenomže naše svoboda je tak omezená, neboť jsme tolik – tolik dětmi své doby!

Na druhé straně si pamatuj, Tomáši, že pocházíš rodem z nových kmenů, které zaplavily a obsadily pohanský Řím, nejprve jako útočné kmeny, poté jako dobyvatelé pohanského Říma a nakonec jako učenliví žáci a dědicové jeho dějin.

Narodil ses v purpuru - téměř doslova na lemu císařského purpuru. Císař Bedřich je tvůj příbuzný. Kdybys trochu přitáhl uzdu a zabral ostruhami, mohl bys na našem erbu umístit znaky poloviny evropských království. Ty ovšem toužíš po vzdělání. No, dobrá. To také není k zahození. Jsi však Vlach, a nemáš daleko k francouzským ani k německým příbuzným, tedy jsi Evropan každým coulem. Na jedné straně jsi dědicem tajemné síly, jež pozvedla Normany, aby svými jedinečnými nájezdy bouřily a svištěly jako mraky šípů po všech koutech Evropy a končinách země - jeden mrak následuje oslepujícími sněhy vévodu Viléma daleko na sever k Chesteru; druhý sleduje řecké a punské stopy přes ostrov Sicílii až k branám Syrakus. Jiný krevní svazek tě poutá k velikým císařům Rýna a Dunaje, kteří si nárokují korunu Karla Velikého. Rudý Barbarossa, který spí pod plynoucí řekou, je tvým prastrýcem. Bedřich II., který si pyšně dává říkat Div Světa, je tvým bratrancem z druhého kolena. S tímto zděděným pokrevním příbuzenstvím s císařem, bys mohl upevnit své duchovní příbuzenství s papežem. Nauč se v Neapoli chápat význam Říma a pochop, v jakém smyslu Řím dosud vládne světu.

Tomášovi mimoděk vytanulo na mysli přísloví, že samochvála smrdí. Nicméně pokorně vyslechl otcovu chválu na jejich rodové kořeny, kterou už slyšel několikrát, ovšem ne kvůli otcově scestné logice, s níž hrabě vehementně tvrdil, že dobré zboží se samo chválí.

Tak tedy dokončím své studium v Neapoli.

Konečně není to daleko od Rocca Secca. Pouhých dvacet mil.

Prázdniny se přehnaly bleskovým tempem a už tu byla na obzoru artistická fakulta v Neapoli.

Fidět Neapol – a semžít, šíkají tady fšichni místní rotáci, ale pšitom sem fůpec sem nesemžel! - Tvrdil jeden ze studentů, pocházející odkudsi ze severu.

 

Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven.

Učitel s úsměvem vzhlédl. Mládenec z obchodnické rodiny, rodem Žid, nyní však planoucí Kristův světoobčan, mu dělal radost. Mezi posluchače zavítal zatím jen třikrát, protože se do školy zapsal až po zahájení výuky. Ale na tom nebylo nic neobvyklého. Škola si zakládala na své pružnosti.

Rozhodně to nebyl žádný jazykový zelenáč. Mluvil plynně, pohotově používal nejrůznější obraty a nešetřil ani hovorovými výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik studentů utrpením, ani místních nářečových zvláštností.

Kdekomu se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl energický, rozevlátých způsobů, mrštného jazyka. A smál se. Pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho smích byl nakažlivý. Dokonce i věčný obtížný student, který zrovna nenosíval srdce na dlani, přizvukoval jeho smíchu kamarádským pochechtáváním.

Jediné, co učitele na tomto studentu znepokojovalo, bylo to, že nikdy nevypracoval domácí úkol. Pokaždé měl nějakou věrohodnou omluvu: Onemocněl mi strýček Sam. Musel jsem navštívit sestru Ester. A když byl vyvolán k tabuli, vždycky nějak zdůvodnil, proč tam nemůže jít: Vymkl jsem si zápěstí. Děsně mě bolí kuří oko.

Předstoupit s projevem před posluchače bylo něco hluboce osobního. Vyžadovalo to jistotu a sebedůvěru. Chtělo to pohotovost jedince, podrobeného veřejné pitvě. Kdykoli došlo na kritický rozbor cvičného projevu, bývala posluchárna nemilosrdná.

Tentokrát se však dal pohnout k veřejnému projevu a právě říkal:

Teď chodím do téhle školy, protože - no protože - i když si myslíte, že mluvím dobře -

 Jako člověk na úrovni! - Vykřikl jeden student.

- číst tak dobře neumím a na pravopis kulhám. Tak se chci naučit správně číst a psát, aby na mě byla naše rodina pyšná. Doufám, že všichni další kripli v naší teřídě to zvládnou taky a budou perefektní. Děkuju vám, všem. Děkuju vám, pane parafesore, upeřímně. Bujarý mladík se zasmál a pružným poskokem zápasníka v aréně odhopsal na své místo. Za ním povívaly krátké pejzy.

Prímovej projev! – Ulevil si věčný obtížný student.

Bylo to vynikající,- začal profesor. Mezitím se ovšem už k rozjařenému posluchači otočil věčný obtížný student, jehož energie dosud neměla konkurenci, a prohlásil: Mladej, ať ste, kto ste, vy ste udělal žeč, za kerou mušete bejt chrtej! Ale nežikejte, že sou ve čídě kripli. To neni chesky. Raci žikejte zelináči. Ale já stejně -

Bratře -

 - vám kráduluji. Kráduluji čídě, že máme takovýho studentíka! Kráduluji!!

Kolika dalším osobám a úřadům hodlal věčný obtížný student gratulovat, to zůstalo tajemstvím, protože zvon učinil veškerému řečnění tečku.

O přestávce mezi sebou studenti živě rozmlouvali.

Učitel musel několikrát zabubnovat na stůl, aby rozvášněné fórum utišil: Myslím, milí posluchači, že bychom se měli vrátit k jazykové stránce –

Takový poprask by nevyvolal ani velbloud hrající na harfu.

Tehdy se posluchárna zmítala mezi posvátnou hrůzou a neschopností uvěřit.

Jeden student si opíral o obě ruce, takže jen velmi zblízka bylo možno vidět, že jeho obličej nabyl nejprve barvy chrpy až posléze zpoměnkovatěl.

Jiný obrátil oči v sloup a s tichým zasténáním či zaštkáním se odvrávoral z posluchárny.

Dalšímu zdrcenému žákovi zaklokotalo v hrdle. Kámen padající do hluboké studny. Tak nějak to zaznělo. Skelný pohled mu klouzal po slovesných tvarech a hlava rotovala.

Takovou proměnu v jejích rysech učitel dosud nezažil. Vyhlíželi jako čerství absolventi kurzu pro praktickou autanázii.

Nakonec se profesor obrátil na věčného obtížného studenta:

Smím se vás na něco otevřeně zeptat?

Kandidát otevřeného dotazu sebou zazmítal, jako by vylézal malým oknem ze sklepa, a tato přidušená činorodost vdechla jeho bezbarvým lícím odstín ovesné kaše.

Nemyslíte si - ale zcela upřímně, prosím -, že jsem to s těmi příklady - přehnal?

Co fas nemá, pamprésor! Sou páječný...

Děkuji vám. Ale myslíte si, že je jich příliš mnoho?

Student zamžikal. Naprázdno polkl. V hrdle mu cosi zabublalo. Neomdlel. Ba ani nezavrávoral. Jen mu poklesla brada a z rukou mu vypadly psací potřeby.

 

Neapol. Jak pestrá pro Tomášovo oko milující krásu! Jak plná ladných kyprých a tvarů, lemovaných modří oblohy, spadajících až do hravých mořských vlnek! Vzduch se tetelí v horkém slunci, vypalujícím olivové a tamaryškové hájky, ale všechno to provívá chladný vánek od moře, přinášející sebou zvláštní slanou vůni. A odevšad zní všudypřítomné tydlikačky, působící spolu s jemným příbojem vln jako tajemná kulisa, mazající z hlavy zbytečné myšlenky až k úplné bezstarostnosti. Proč jinak by si římští cézarové zvolili toto místo za své sídlo? Proč jinak by se sem uchyloval Vergilius se svými Bukoliky a Georgiky, a toužil zde být až do své smrti?

Jenže i tu platí známá slova: Zemský ráj to na pohled, neboli nahoře huj a dole fuj!. Také Tomášovi znělo v uších přísloví Neapoli e un paradiso in terra, ma ivi abita il demonio.

Císařská univerzita v Neapoli měla být víc než symbolem své doby. Podle Bedřichova záměru měla být jakýmsi ohniskem světa. Zde si mohl mladý student osvojovat lékařství u učitelů, kteří byli ozdobou Toleda a Salamanky. Tady mohl poznat mnohostranné úskalí a kličky právních výroků. Jeho učitelé se museli dost ohánět, aby udržali krok s mnohými novými zákony, které - jak se zdálo - císař sypal z rukávu. Říšské zákony zavedly drakonickou státní inkvizici, odsuzující každého s neříšským, a proto rozvratným smýšlením, k strašným trestům. Studenti se tu mohli naučit rétorickému umění, které vyučoval Walter z Ascoli. Raffredo z Beneventu přednášel civilní právo, Bartholomco Pignatelli kanonické právo, mistr Terrisius z Atiny umění a Petr z Irska se zabýval přírodními vědami. Učila se tu filozofie. Prostě se tady vyučovalo kdeco. To byla císařova odpověď na Řím, kde se přednášela hlavně teologíe, a na Bolognu, která si získala pověst svobodomyslné.

V Neapoli bylo možné studovat, ať byl člověk křesťan, žid anebo pohan. Jako na jiných univerzitách, ani zde nikoho neodmítli kvůli jeho národnosti, rase anebo rodu. Potomci slavných a bohatých rodin seděli vedle hubených studentů, kteří si nepřinesli sebou nic, než svůj hlad po vědomostech. Po každé přednášce se vedly rozpravy. Studenti se učili rozebírat, co slyšeli, a připojovat k tomu svůj výklad. V mladých myslích to hučelo jako v úlu.

 

Jednoho příjemného dne, když se obzor za dlouhého svítání usmál na posluchače, zahájil profesor přednášku výkladem o formě a obsahu soukromých dopisů: jak se píše adresa, kam umístit datum, jak vyjádřit oslovení, jak se v závěru rozloučit. Málokdy naslouchalo jeho stádo tak pozorně, ba ještě nikdy neprojevovalo takovou dychtivost prozkoumat nový terén.

A nyní přicházel na řadu věčný obtížný student se svým dopisem,

To je mýmu prátru, uvedl na vysvětlenou.

Učitel roztržitě přikývl.

On pidlí v Krakowě.

Mhm.

Mošna bych měl číst mýho dopisa nachlas.

Můj dopis, studente.

Achá! Tak mošna bych měl číst muj...

Nne, obávám se, že nemáme dost času.

Student si nad nelítostností času hořce povzdechl a zaznamenal tedy svůj výpotek na tabuli.

Milí posluchači, přečtěte si, prosím, dopis tohoto studenta co nejpečlivěji...

Třída si poposedla v dubových lavicích a lačně se zaměřila na tabuli. Benediktín si začal rychle dělat poznámky. Student z Kolína se tvářil, jako by před očima vytanulo něco neskonale pohoršlivého. Synek kupce z Marseille vychutnával výtvor svého kolegy a s uchváceným: Čjúúú! se popleskával po lících. Student z řecké vlasti, zmatený obdivnou odezvou svého souseda, se naklonil co nejvíc dopředu, jako by zkrácením vzdálenosti chtěl naostřit své kritické schopnosti.

A věčný obtížný student seděl na své židli jako na vladařském trůně, rozzářen pýchou, blahosklonností a předstíranou skromností. Kosým pohledem přelétl všechny, jimž bylo dovoleno popatřit na dílo jeho blahovůle, a blaženě se zahleděl na profesora... Když si učitel přečetl jeho výtvor poprvé, pokryly se mu tváře pavučinou vrásek. Když četl tuto epištolu podruhé, vypadal, jako by měl pár kroků do smrti.

Odkud náhle přiletěly nedočkavé pěnkavy? To jen hlavy nezdrženlivě poskočily nahoru a dolů. Tohle bylo přinejmenším povzbudivé. Ale tlumený řehot a kousavé úšklebky, poťouchlé pomrkávání a culení a pohihňávání, to vše svědčilo, že nadcházející rozprava nebude shovívavá ani milosrdná.

Tak začněme. Jeden po druhém, prosím. Kdo bude první?

Vzduch se proměnil v palisádu: vymrštila se pera a jiná pisátka, pravítka, ruce, prsty, ba komíhal mezi nimi i růženec.

Ehm - ošíval se první vyvolaný, a pak spustil svou litanii chyb a hrubek.

 - je tam chyba, když říká, že pokrokává, drmolil syn obchodníka suknem.

Správně se říká pokračuji.

Věčný obtížný student se obrátil ke svému kritikovi se slovy: Pokračuji můše bejt správně, ale já nepíšu, jak pokračuji, já píšu, jak pokrokávám.

Jenže tím právě děláte chybu! - Vzplanul syn kupce.

No právě, odvětil s naprostým klidem věčný obtížný student: Já pokrokávám, i když dělám chypu.

Než se posluchárna vzpamatovala, ujal se slova profesor: Chcete-li, studenti, vyjádřit, že dosahujete jistých pokroků, musíte použít dvou slov. A napsal na tabuli:

Dělám pokroky.

Dvou slof, přisvědčil věčný obtížný student, polichocen, že na jeho studijní úspěchy nestačí pouhé jediné slovo.

Svým úsměvem by mohl osvětlit celé neapolské náměstí.

Rozhořčené připomínky stíhaly jedna druhou.

Náš velký studios nasekl tolik chyb, vykřikl syn obchodníka suknem, že z jeho dopisa můžeme nadělat učebnici na špatný pravopis!

Učiněný mišmaš! - Soptil syn mladý benátčan:  Všeho druhu, velikosti a mnoství!

Ste dobrej! - Zahlaholil věčný obtížný student a zmátl tak své protivníky: Ste tim dál čim lepcí, dyš najíte tolik chyb!

Když umíte najít tolik chyb! - Zvolal vyučující.

Věčný obtížný student se napůl postavil: Já kráduluji kolegovi za jeho zlepčováni z mlufnice.

Ten z toho byl jelen. Takové mužné gesto přece neudělal věčný obtížný student z čirého kavalírství. Pouze odvedl pozornost od svých hrubek k sokovým pokrokům. Proto nevěděl, jestli má být polichocen, nebo dotčen. Avšak ješitnost v něm zvítězila nad ukřivděností:

Děkuju, studios.

Poděšení na mé stráni, kolego.

Zvonice vydala svědectví o své závažné přítomnosti. Studenti jako na povel povstali a sklízeli si popsané listy a pisátka, aniž přestávali být rozděleni na dva bloky. První označoval věčného obtížného studenta za nechorásného podrásníka, druhý vychvaloval jeho vynalézavost a svéráznost, a mezi nimi byl i takový, který tvrdil, že neříká tak ani tak, ale na jeho slova že vždycky dojde.

Vždyť je to jenom škola. Příště toho studiosa převezeme!

A věčný obtížný student? Brumlal si pro sebe: Co na to mám šikat? Já dívám a čemýšlím. Mošna su mezi nima perla.

 

Bohu díky, za ty dary z domova i z Monte Cassina! - Děkoval Tomáš den co den u oltáře.

Jaké dary?

Čistota duše, pevná vůle, touha po spojení s Bohem a především nad jiné vzácný dar posvěcující milosti.

Víte, otče, svěřoval se zpovědníkovi, Otci Janovi od svatého Juliana, - jsem uchvácen krásami tohoto města a vymoženostmi univerzity, ale vyznávám se, že tomu nerozumím ani za mák.

Podívej, můj synu, sicilské království, k němuž Neapol náleží, je odedávna rozhraním a dějištěm výměny kultur mezi Západem a Východem. Na dvoře normanských králů i na dvoře Štaufů je cizí kultura, řecká, židovská a arabská, přítomna s takovou samozřejmostí, jako je v pohraničí vždy přítomen soused. Štaufské Palermo je teď ohniskem překladatelské činnosti. Císař Bedřich sem povolal jakousi dost pochybnou existenci, Skota Michaela za dvorního astrologa. Tento muž, vzdělaný v Oxfordu, se v Toledu naučil arabštině. Potom spolu s hrstkou svých nadšenců přeložil v Palermu do latiny díla Averroa z Cordóby, který vykládá Aristotela. Přivedl sem s sebou jakési Ira jménem Petr z Hibernie.

Ano, toho také znám, ozval se Tomáš, - ten učí přírodním vědám a kosmologii. Učí nás podle Aristotela.

Copak nevíš, že církev svatá zakázala učit podle Aristotela?

To vím. Jenže musím z toho skládat zkoušky na císařské univerzitě, která na žádné církevní zákazy nedbá.

Modli se, synu, ať se v tom nezamotáš. Tenhle Petr z Hibernie upřednosťňuje filozofii na úkor teologie víc než je záhodno.

Modlím se, Otče, a beru ty přednášky s velkou opatrností.

Aristoteles je nebezpečný.

Nebezpečný je hřích. Ostatně se mi zdá, že to, co se tady učí, jsou jenom nějaké odvary z Aristotela. Nezdá se, že by ten řecký filozof byl tak prostomyslný.

Budeme se za tebe, můj synu, modlit růženec našeho Otce Dominika.

Chci se to také naučit.

Přijď k nám do kostela. Modlíme se každý den. Představím tě převorovi.

Stín a chládek chrámu opravdu přinášel úlevu pod rozpálenou oblohou vysluněné Neapole. Přinášel však také pokoj do duše, zneklidnělé divokými filozofickými rozpravami.

Dobře ti rozumím, zašeptal mu do srdce dávný přítel: - Každé srdce touží po pravém pokoji, po štěstí, ale ani nikdo si ho nemůže sám opatřit. Když odmítneš pokoj, se kterým jsem k tobě poslán, tak budeš hledat jinde.

Vyberu si to nejlepší, co je na světě.

A přebereš. Zmýlíš se, protože duch světa podle apoštola národů, na sebe brává podobu anděla světla. Když vládce světa něco nabízí, tak to pokaždé zahalí částečnou pravdou. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda. Je to hlavně bujná představivost, kterou vládce světa podněcuje a zároveň zneklidňuje představami.

Představami?

Takovými, které nahrávají přehnané sebelásce. Silného spojence nachází také v dětské náklonnosti ke snění. To pohlcuje pozornost, kterou by každý měl věnovat skutečnosti. Přes obrazotvornost působí vládce světa na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Celé panoptikum věcí zahaluje tajemným půvabem. Jak jen dovede lichotit té zvrácené a zdivočelé zvědavosti! Duše pak bloudí v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí. Svědomí se otupí, až usne.

To je práce vládce světa, že ti podbízí nápad, že si sám umíš utrhnout to nejchutnější ovoce světa. Sám ti podstrkuje myšlenku, že si můžeš samostatně opatřit pokoj.

Ten starý lhář si počíná zdánlivě přihlouple, nemotorně, ale přitom tak obratně, že si dovede posloužit všemi prostředky, které uzná za potřebné. Většinou se tě snaží rozptýlit líčením nejrůznějších povídaček, rčení a toho, co kdo řekl. A když už toho v tomto směru víc nezmůže, ukolébá tě zdáním, že všechno je v pořádku.

Dej pozor! Dělá všechno možné, aby ti zabránil modlit se či prostě obracet se jiným směrem, než do světa. Dobře ví, že když se mu podaří naplnit ti ducha lechtivými představami hned od rána, tak mu bude patřit celý tvůj den.

A najednou se tě bude ptát ústy Petra z Hibernie: Kdyby to stvořitel nechtěl, tak by to na nás takhle nenachystal.

Znáš Petra z Hibernie?

Kdo by neznal Petra z Hibernie? Samozřejmě, že ho znám. To je mi náhodička!

Žádná náhoda. Tohle pokoušení má hlubší smysl.

A jakýpak?

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je podrobován zkoušce, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokoušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl. Možná dobrý, ale třeba i špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je po stránce vědění nebo mravů, aby ho povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby ho oklamal nebo ponížil.

Tak se dá poznat, jak je kdo vystavován pokušení. Člověk někdy pokouší, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, když se někdo opovažuje zkoušet Boží moc. Jindy člověk pokouší, aby pomohl, jindy, aby uškodil. Ďábel pokouší, aby uškodil. Pokud někdo takto pokouší jiného, dělá to jako ďáblův služebník. Pán však dopouští pokušení, aby vyšlo najevo, jestli ho dost miluješ. Tělo a svět prý pokouší látkově či jako prostředek. To tehdy, když se dají odhalit vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, zda pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení. Ďábel pokouší, aby poznal tvůj vnitřní stav, a pak aby tě sváděl k oné neřesti, k níž jsi náchylný.

Nemůže přece změnit mou vůli.

Přesto může ovlivňovat tvoje nižší hnutí. Na jejich základě sice vůle není nucena, nicméně je trošku nakláněna.

Proč se tedy vůbec zajímáš o mé zkoušky?

Protože jsi mi byl jednou provždy svěřen. Mám tě vést k dokonalosti. A v tvých zkouškách vidím naplňování Božích plánů, které jsou všechny dokonalé.

A co tvé zásahy do mého života? Slibuješ mi pomoc, a kdepak je jí konec?

Moje zásahy do tvého každodenního života jsou uskutečněním myšlenek a plánů, o nichž rozjímám před Bohem. Podobně jako když sochař otesává kus mramoru, a tak dává vnější podobu myšlence, kterou nosí uvnitř, tak činím i já, tím, že chráním tebe, Tomáši, před chybným krokem, že osvěcuji tvou duši, že tě vybízím k dobrému jednání, že tě vedu k modlitbě, uskutečňuji plán, o němž rozjímám v Bohu.

V mé vnější činnosti není nic, co by nemělo vztah k mé důvěrné rozmluvě s Bohem, který je pramenem mojí blaženosti. Podobně jako umělec ve svém nitru uvažuje o plánu díla, kterému dává vnější podobu, tak i já současně mluvím s Bohem a sloužím tobě, Tomáši.

Jak bys to mohl všechno najednou stihnout?

Stíhám to. Služba tobě není pro mě přerušením mé hlavní činnosti.

Takže mne bereš jen tak na levačku?

Kdepak! Beru tě s veškerou vážností. Služba tobě mi není žádnou druhořadou záležitostí. Není to pro mne nic přechodného. Služba lidem je podstatným prvkem naší činností. Proto je mi služba tobě zdrojem čisté blaženosti.

Ale někdy se mi zdá, že jsi příliš daleko u Boha, takže na mně nemáš dost času. Myslím, milý příteli, že ti mé vnější záležitosti překážejí, abys mohl být naplno s Bohem.

Neboj se! Kdybych se něčeho takového dopouštěl, když jsem poslaný Bohem k tobě, to by se mnou Pán jaksepatří zatočil. Ve skutečnosti se jenom u tebe, jako člověka, vnějším působením narušuje dokonalé spojení s Bohem. Zapojuješ síly smyslů do své vnější činnosti, a když věnuješ pozornost jednání, tak tím oslabuješ schopnosti své duše. Jenže já to dělám úplně jinak.

Jak to děláš, příteli?

Řídím své vnější jednání výlučně rozumovým působením. Takové skutky mi ani v nejmenším nebrání být naplno s Bohem. Když je totiž jedna činnost měřítkem a normou pro činnost jinou, pak nejenže druhá činnost nebrání činnosti první, ale dokonce napomáhá při jejím uskutečňování. Proto, když dělám něco pro tebe, který jsi pro mne něčím vnějším, neztrácím radost z vnitřního spojení s Bohem.

Jistě je tam ale nějaký zlom. Přece mi nechceš namluvit, že Pánbůh není pro tebe něco lepšího než nějaký človíček?

Pro člověka, poslaného Bohem k nějakému úkolu, by takový zlom, který odděluje vnitřní život od vnější činnosti, byl jistě velkým pokušením. A hlavně v naší době, která má sklon přeceňovat schopnosti člověka a nedoceňovat skutečnost a následky hříchu. Lidem hrozí, že budou při svém poslání používat způsobů, které jsou vhodné k tržní nabídce nebo k politickému chvástání. Jenže celé dějiny lidstva po Kristu dosvědčují pravdivost Kristových slov, týkajících se tajemství plodného poslání: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce. Zůstávat znamená neustále přebývat u něho ve víře, naději a lásce, a tak být pořád nasměrován k působení jeho Ducha. Takhle já, tvůj anděl, zůstávám pořád v Bohu.

I ve chvíli, kdy navštěvuješ kvůli mně zemi?

Samozřejmě.

 

Napřažená ruka ho vytrhla z těchto skrytých rozmluv, takže se ulekl, až poskočil jako splašená mula. Hned se ale uklinil, když zaslechl pokojný pozdrav, provázený milým úsměvem.

Ave Tomáši. Jsem Tomáš Agni z Lentina.

A já zase Tomáš z Akvina.

Jsem tu převorem. Působíme tady od roku 1231. Tehdy nás neapolský biskup pozval a daroval nám chrám. Od té doby jsme tu zbudovali klášter, no a působíme tu. – A co ty?

Chodím tady na univerzitu.

Hm, tam se člověk trochu vydává dost napospas starého nepřítele, řekl uznale převor a zároveň projevil jisté obavy o Tomášovu duši.

Myslíte?

Ovšemže, řekl převor, - Vždyť právě tudy nenápadně proniká arabský živel do staré Evropy. Už dlouho jí imponuje nejen vojenskou silou a politickou mocí, ale také svou filozofií a vědou. Pomocí překladů z arabštiny do latiny se tento cizopasník zahnízdil v srdci křesťanstva. Je ovšem pravda, že tato filozofie a tato věda přesně vzato není islámského původu a rázu. Přinejmenším zpočátku však jde o cosi cizorodého, nového, nebezpečného, pohanského.

Jenže, víte, ono se dneska všechno jaksi dostává do pohybu, připomínal Tomáš: - Zdá se, jako by nic nebylo hotového.

Možná, že by bylo lepší jít od toho raději pryč, mínil převor.

Jenže ony jsou tu některé nové věci, které by mohli pomoci šířit radostnou zvěst našeho Pána.

Myslíte? – A neplete se, synu?

Určitě ne.- Třeba rozlišení formy a látky.

Hm. A k čemu je to dobré?

Vám se třeba zdá, že slovo formální znamená něco povrchního a bezvýznamného.

To bych řekl.

Jenže ono je to důležité. Formální znamená něco skutečného nebo to, co činí věc jí samou. Když líčím věc jako složenou z formy a látky, tak sleduji, že látka je tím záhadnějším a neurčitějším a beztvárnějším živlem než to, co vtiskuje jakékoli věci její totožnost, totiž forma. Látka, abych tak řekl, není ani tak pevným a ustáleným rysem stvoření jako spíše těkavým. Zato forma je uskutečnění. To je to, co činí kámen kamenem a sochu sochou a nikoli beztvarou a rozšlapanou hlínou, z níž se dá obojí vytvořit. Kámen, který rozbije sochu v nějakém chrámovém výklenku, se sám mohl stát soškou, a pod kladivem se soška stane zase jen kamenem.

Každý stavitel ví, že forma není něco povrchového, nýbrž je něco základního, protože forma je základem. Každý sochař ví, že forma sochy není jenom na povrchu, nýbrž spíše uvnitř sochy, dokonce v tom smyslu, že je v nitru sochaře.

Trochu mi z toho naskakuje husí kůže, mínil Otec Jan.

Cha,cha,cha! - Rozesmál Tomáš na celé kolo, a když hlahol ustal, dodal: - Mě naopak zase nadchne vaše kazatelství.

Kazatelství? – Co – co tím myslíš?

Tu vášnivou náklonnost.

Vášnivou náklonnost?

Nestačí, aby někdo hlásal výsledky svého poznání, i kdyby to hlásal s kazatelny a před mnoha posluchači. Napřed musí umět posluchače zaujmout. Nemyslím nějakým strhujícím dojmem ani výmluvností. Je potřeba je zaujmout tak, že posluchačům vzejde pravdivost řečeného sama ze sebe. Poučit znamená nechat nahlédnout, že hlásaná zpráva je pravdivá a platná, a uvědomit si příčiny této pravdivosti. Musím vyjít z daného posluchačova postavení a uzpůsobení, jež jsem vyhledal a nalezl. Nemohu ji klást odtažitě ani stanovit jednou provždy. Musím vzít vážně jeho důvody a vyjít z toho, co je v nich pravdivé, tedy z toho, co v názoru trvajícím v posluchači souhlasí s pravdou, a dovést ho k celé pravdě, uchopené plněji a čistěji. Při postupu tohoto druhu má posluchač právo mluvit, i když se osobně neujímá slova. Mluvčí ho musí ve vlastní rozpravě přivést k tomu, aby zazněl jeho hlas.

Jenže ono je vášeň a vášeň, říkal Otec Jan a pokyvoval zkušeně hlavou. - Jednou to může být jednou svaté nadšení a jindy zaslepené horování. Kdo by neznal hrozné skutečnosti těchto časů, které jsou v protikladu ke všemu, co je vlastní učení svaté víry a hlásání pravdy? Nemyslím přitom na inkvizici, protože to je naopak postup zjišťování a vyšetřování, a ne učení a hlásání pravdy. Náš Otec Dominik neznal žádnou inkvizici. Vycházel z toho, co zjistil o svých posluchačích, aby podle toho mohl kázáním lépe přivést bloudící k tomu, aby se jim pravda stala zřejmou sama v sobě, a obrátili se. Když pak, deset let po Dominikově smrti, zavedl papež Řehoř IX. inkvizici v církvi, brzy toho zneužívá takový neurvalý Robert le Bougre. Místo provedení pravdivého vyšetření a využití vyšetřeného zjištění k lepšímu oslovení hledačů pravdy mimo církev, nechává je ten fanatik v Champagne upálit. To je ten strašný stín, jaký dolehá na náš řád.

Slyšel jsem o tom strašném případu, když jsem přišel do Neapole, řekl Tomáš. Byl poněkud překvapen upřímností dominikánského převora, který se tak vehementně bránil zakrývání nějakých stínů, dopadajících na řád. Konečně proč ne? Jen ať se znají zvláštní podmínky, jakým je Kazatelský řád vystaven i pokušení, která se tady naskýtají! Taková otevřenost Tomášovi imponovala.

Myslím, že pravda, ať ji říká kdokoli, pochází z Ducha svatého a je skrz naskrz církevní, třebaže se někomu zdá, že ji hledá nebo říká mimo Církev.

 

Sbohem, kramatyko! - Zavrčel student z Kolína, který předpovídal zkázu mluvnice, kdykoli věčný obtížný student začal nějaké své veřejné vystoupení.

Milí posluchači, řekl učitel.

Požádám vás o připomínky k tomuto vypracovanému úkolu vašeho spolužáka. Kdo začne?

Začít chtěl každý. Bratr z Británie koulel očima, div mu nevypadly. Mával rukou, až nabývala podoby korouhve třepetající se ve větru. Student z Athén vyluzoval jakési záhadné zvuky a vrtěl se na způsob pradávného dithyrambu či kozlích tanců. Na místě bratra augustiniána vířily lopatky větrného mlýnu pod nápory divoké vichřice. Bedlivější pozorovatel však rozernal jeho pravítko, šavlovitě komíhající vzduchem.

Učitel pominul všechny krvelačné výpady. Zkušenost ho poučila, že není radno začínat s nejhorlivějšími hlasy. Rychle se rozhlédl – a s radostí uviděl útlou, klidnou dlaň jedné duše.

Prosím – pokynul jí.

Podle mého názoru - . osmělila se zakřiknutá dušička.

Její připomínka byla však tak bezzubá, že se vyvrátila skoro sama sebou.

Potom však série hrdel vyrazila křiklavý mnohozvuk, pod jehož náporem se posluchač z Krakowa vyplašeně probral z dřímoty.

Djúú! - Užasl student z Řecka nad chytrostí toho, co se tu probíralo.

Správopisně je to správný, hlásil věčný obtížný student.

Táhne nás za nos! - Soptil bratr z Británie.

Ustupte o chlup, studios! - Zanaříkal posluchač v hnědém hábitu na adresu věčného obtížného studenta: Jenom o chloupek -!

Neustoupí ani o chlup, zubil se kupecký synek.

Vyhýbá ze zázadní věci, prskal kolíňan.

Učitel zarachotil ukazovátkem o katedru.

Studente, námitky vašich spolužáků jsou na místě.

Bratr z Kolína spokojeně zavrněl, Španěl nadšeně zatleskal.

Jeho chyby sou, jako když roztrhne pytel! - Zvolal student z Británie.

Posluchárna se otřásala veselím. Smích, posměch a výsměch slavily orgie.

Učiteli připadlo divné, že věčný obtížný student snáší to nepokryté zesměšňování s takovou povzneseností. Pak si všiml, že jeho úsměv je tak podšitý, že podšitější si snad ani nelze představit.

A co je v tom špatný? - Otázal se věčný obtížný student:- Co je v tom omylka?

Vy nevidíte zzám? - Křikl bavorák.

Né... Zubil se věčný obtížný student.

Posluchač z Británie, ačkoli mu bohorovný klid protivníka mohl být varováním, zakokrhal jako kohout: Konec vašeho psáni je věta - no todle! – No to je ono!

Hned na to vynesl věčný obtížný student něco ze zálohy.

Ať už to bylo cokoli, ústa Brita se otevřela dokořán, františkán vydal tenounký sten, Řek vypustil předsmrtné chroptění, studentu z Madridu poklesla sanice jako když spustí padací most.

Synek benátského kupce zvolal: Kényjus! On je zúplny kényjus!

Úsměv věčného obtížného studenta byl pokojný jako úsměv dítěte, pohrouženého v líbezné snění. Porazil bezectné šiky. Rozdrtil své hnidopišské nepřátele. Znovu zvítězil ve chvíli, kdy se zdálo, že je vše ztraceno. Jeho neposkvrněná čest nad ním vlála jako sněhobílá korouhev. Tomáš se však nikdy neztotožňoval s tímto věčným obtížným studentem. Často mlčky sledoval tento studentský živel, překypující stále čerstvým průkopnickým vzmachem, nicméně jen pudovým a zaslepeným.

 

Copak tu, jářku, vlastně pořád studujeme? - Ptal se jednoho dne rozšafně sluha, kterého Tomášovi přidělila jeho starostlivá matinka Teodora. Ten měl před očima důrazně vztyčený prst hraběnky a nabádavá slova: Starej se o hlavně časné potřeby mého syna, jinak bude pořád v knihách a vůbec se ani nenají. Jídlo nakonec rozdá žebrákům. Nakonec by se nám z něho vrátil nějaký knihovní pavouk s velikánskou hlavou a tenkýma nohama.

Přece svobodná umění.

No tohle! Svobodná umění? Ale vždyť váš bratr už přece je básníkem! Copak nestačí jeden básník v rodině? Jeden trubadúr přece stačí i na celý dvůr, ne?

Žádný trubadúr, ani básník. První dva roky se učím gramatiku, řečnictví a další takové předměty. Na to navazuje filozofie a přírodopis.

Jenže, ono se tady chodí ještě za školu. – Uklouzlo sluhovi.

Myslíš moje návštěvy u dominikánů?

Právě to.

Nemohu popřít, že chodím rád do jejich chrámu.

Také jsem tam párkrát byl. Zaslechl jsem, že se také oni modlí za vás, můj pane.

Opravdu? – Hm. To je milé.

Přiležitostně se na to udiveně zeptal bílých bratří a dozvěděl se: To víte, milý bratře Tomáši, sledujeme vaše dobré vlastnosti i nadání. Ke všemu vás jeden z našich dominikánů třikrát zastihl při modlitbě, při čemž vaše tvář i čelo zářily jako kdysi Mojžíšovi, když sestupoval z Hory úmluvy. Zatoužili jsme vás vidět mezi sebou. Neměli jsme však odvahu vám to říct ani naznačit. Tak jsme to svěřili – odmlčel se dominikán a ukázal palcem vzhůru. Načež dodal slovy svatopisce: Náš Pán volá ústy svého Miláčka: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

Samotného mne to napadlo, ale netroufal jsem si, uznával Tomáš. Načež padl na kolena a zvolal: Nejsem hoden toho stavu! Ostatně myslím, že jsem na to ještě příliš mladý.

To je pravda, bratře Tomáši. – Jen se neukvapujte. Dejte si na čas – rok, dva - tři. V klidu uvažte všechny překážky, jež vás dělí od cíle vaší životní cesty.

Léta plynula a celý svět se náramně měnil, a zdálo se, že k horšímu. Zprávy se šířily jako morová rána:

Představte si, že se císař Bedřich otevřeně postavil proti viditelné hlavě Církve! Papež Řehoř IX. ho vyobcoval z Církve. Tím vyvázal i jeho poddané v jejich svědomí z povinnosti poslušnosti vůči císaři.

A co Bedřich? - Zuří jako pominutý a šíří kolem sebe oheň a válku. Rozbíjí kostely a ničí kláštery, kněze i řeholníky stíhá s hroznou krutostí. Znovu drancuje také klášter Monte Cassino, kde po smrti opata Sinnibalda působí opat Štěpán. Povolává si na pomoc i mohamedány, aby s jejich pomocí zpustošil Řím. V krajní tísni svolává papež sněm do Říma. Císař zakazuje všem církevním hodnostářům v říši účastnit se sněmu. Bedřich uchvacuje loďstvo Pisy a přepadá anglické a francouzské lombardské biskupy, putující do Říma, a stovky biskupů a kardinálů nechává povraždit. Na čtyři tisíce Janovanů, kteří měli dopravit biskupy na svých lodích do Říma, odvléká do vězení v Apulii. Jen málokdo z nich vyvázne se zdravou kůží. Papež umírá zármutkem. Jeho nástupce Celestin IV. žije pouze několik dní. Císař stěžuje a komplikuje volbu nového papeže, aby rozehnal ovce bez pastýřů. Teprve až se zvedá francouzské a anglické vojsko proti Bedřichovi, je zvolen papežem Innocenc IV.

Všechno napravím, slibuje Bedřich, a vzápětí se snaží papeže zajmout. Ještě štěstí, že Innocenc duchapřítomně uniká včas do Janova a do Lyonu, aby na tamním sněmu znovu potvrdil exkomunikaci Bedřicha.

Slyšeli jste už o tom, že Tataři s Batu Chánem dobyli Rusko i Polsko, a teď pronikají do Uher i na Moravu?

Strašné události. Ve Španělsku vládnou mohamedáni, ve Francii řádí zbytky albigenských pomatenců. Na Východě zase sílí moc Turků. Všude samé nebezpečí pro církev - pro pravdu.

A další Jobovu zvěst donášel starostlivý sluha na hrad Rocca Secca:

Pane hrabě, to byste se podivil, s jakými lidmi se váš syn v Neapoli stýká.

Cože? Povídej! - Vytřeštil oči hrabě Landulf. Už si docela zvykl na představu svého syna jako budoucího opata kláštera Monte Cassino. Vzápětí vyrazil s očima navrch za Tomášem:

Synku, dej si pozor na tu dominikánskou žebrotu! Tohle tvoje záškoláctví je k ničemu. To by našemu rodu nepřineslo nic dobrého. Po jednom synu trubadúrovi a druhém, který si dělá zálusk, že sběhne do papežského vojska, jsme už měli průšvihů v našem rodě víc než dost. Co dalo Bedřichovým náhončím za práci, než je odvedli do císařského vojska!

Jenže když oni jsou tak opravdoví a tak věrohodní -

A tvůj strejda Sinnibald snad nebyl opravdový a věrohodný? - Nepopírám, že někteří z těch mendíků mohou být chytří a zajímaví, ale ta jejich žebrota je ostudná! Raději se jim vyhni! Zajímavé lidi najdeš přece i jinde.

Tři roky minuly - dost dlouhá doba, aby rozbouřená mysl mohla všestranně uvážit svoje záměry a po případě je i změnit, zvláště když vidí překážky, jež ho dělí od cíle. Čím víc překážek Tomáš viděl, tím víc toužil. Rostla v něm jistota ohledně svého povolání. Najednou už nemohl než říci: Buď vůle Tvá! A Boží vůle přece se vyplnila.

Otče převore, myslím, že jsem už připraven.

Připraven? Ptal se Tomáš Agni.

Pro přijetí bílého roucha Otce Dominika.

Když převor shledal opravdovost Tomášovy touhy, vydal pokyny:

Svolejte všechny bratry do chrámu!

Potom při mši svaté veřejně, za prostých, zato však tím dojemnějších obřadů, oblekl Tomáše do roucha řeholní chudoby.

Nebe a spravedliví na zemi plesali, ovšem peklo a svět se spojily k útoku, aby vítěze nad světem odvrátily od počatého díla po dobrém nebo po zlém.

Sotva byl Tomáš povolán do kazatelského řádu - řádu Pravdy - hned byl postaven před nutnost obhajovat pravdu proti útokům nepřátel. Ukázal, že je z rytířského rodu. Povinností rytířů bylo přece pomáhat utlačovaným. Nic ho nemohlo zdržet od rozhodného kroku, ani rozkaz císaře Bedřicha, který zněl:

Vypovídám z celé své říše dominikány a františkány! Pouze dva bratři smí zůstat v každém klášteře.

Bílí bratři se uculovali pod svými kápami. Měli ještě v živé paměti právě takové přání Otce Dominika, který je všude posílal po dvou. Jenže když dělají dva totéž, nemusí to být totéž. Co jeden dělá z velké lásky a horlivé víry, to druhý páchá z nenávisti a zaslepeného fanatismu. Jeden si odnáší navěky zásluhy, druhý vinu.

Jako rytíř, čelící všemu s otevřeným hledím, zamířil krátce na to Tomáš v bílém hábitu na hrad Rocca Secca ke svému churavému otci. Brzy na to vešel do hradu a klidně mu oznámil:

Otče, stal jsem se členem toho nového žebravého řádu, krátce mendikantem.

Sním nebo bdím, Tomáši? - Vykřikl hrabě Landulf, když spatřil syna v bílém hábitu.

Už je to tak, otče. Vstoupil jsem k dominikánům.

Tys to provedl! Hanba pro náš rod! – Přivedl sis za nevěstu bídu? - Shoď to se sebe, Tomáši, nebo za sebe neručím!

Neměl však dost sil, aby se vůbec zvedl na lůžku.

Nikdy! - Řekl pokojně, ale rozhodně Tomáš a odcházel klidně od otce.

Kam jedeš?

Vracím se do Neapole.

Slyšel za sebou chraplavá slova:

To je temná skvrna na rodokmenu hrabat Akvinských!

Avšak strašná odezva na hradě Rocca Secca nebyla tak jednoznačná, jak by napovídal křik, rozléhající se hradními komnatami. Tomášovi bratři byli právě ve službě v císařském vojsku.

A hraběnka Teodora smýšlela zprvu jinak než hrabě. S úsměvem sledovala, jak se naplňuje proroctví poustevníka o jejím synu. Jednu chvíli se přistihla při sladkém snění, že vstoupil k dominikánům. Viděla v jeho kroku jen Boží vůli. Ráda by příležitostně povzbudila svého syna v jeho rozhodnutí, avšak tajila svou radost před hrabětem. A také Tomášovy sestry sledovaly jeho počínání s úsměvem a porozuměním, ale ze strachu před otcem nedávaly svou přízeň moc najevo.

Nemá cenu zakrývat, že se hrabě Landulf na svém hradě choval tyransky, obzvlášť ke své manželce a k dcerám. Dokonce ani okolnost, že byl upoután na lůžko a měl smrt na jazyku, ho nejenže neobměkčila, nýbrž ještě víc zatvrdila. Najednou však hraběnku potřeboval.

Teodoro! – Teodoro!

Ustrašené oči sluhů nakukovaly do ložnice.

Zavolejte sem hraběnku!

Sotva se objevila ve dveřích, spustil na ni chraplavým hlasem:

Konečně jdeš. Vidíš, co se děje! Tomáš se zbláznil. Dal se obalamutit od těch žebravců. Jednou je to tvůj syn! Tak zakroč jako matka! Hleď ho přivést domů! Ty ho přemluvíš. Když to nepůjde po dobrém, tak povolej Raynalda a Landulfa z císařského vojska. Ať ho vyrvou těm proradným dominikánům!

Ale to přece nejde - , zaprotestovala hraběnka.

Tobě se nechce, nešťastná ženo? – No, když se ti nechce, tak půjdeš o žebrácké holi s ním. Císař se o to postará. Na to můžeš vzít jed. Protože, když se tohle dozví císař, nechá nám udělat z Rocca Secca kůlničku na dříví! Rozmetá tvůj oblíbený zimní hrad San Giovanni, a nenechá být Akvino, dokud je nevypálí. Copak neznáš Bedřicha? Nevíš, co je to za zač? – Tak neotálej! Pospěš za Tomášem!

Když přijížděla se svým doprovodem do Neapole, městem už to hučelo jako v úlu: Víte, nadaný mládenec, dědic hrabat z Akvina, Loreta a Belcasta, vyměnil svou hraběcí korunu za Kristovu trnovou korunu. Vyměnil svůj honosný šat za prostý oděv žebráka. To je rána, co!

Zatím Tomáš ujížděl z Neapole cestou přes Terracinu a Anagni do kláštera svaté Sabiny v Římě, protože bylo jeho představenému nad slunce jasné, že po něm půjdou císařští vojáci jako pes po kosti.

Chci ho aspoň vidět, vydechla hraběnka se slzami v očích, pak se obrátila k svému doprovodu:

Honem! Dejte mi rychlého koně! Jedu za ním do Říma.

A ty, obrátila se na sloužícího, sedni na koně a uháněj do Toskánska! Vyhledej tam v císařském vojsku Landulfa a Raynalda. Vyřiď jim, že Tomáš vstoupil mezi bílé mendikanty.

Než se kdo nadál, klepala hraběnka na bránu kláštera u svaté Sabiny v Římě. Štvala koně a teď tu stála upocená a rozcuchaná, jako by ji honili vlci. Vyhlížela nanejvýš divoce, když se domáhala vstupu:

Chci vidět svého syna Tomáše!

Je tu tvoje matka, bratře Tomáši. Chce tě vidět.

Tomáš se chytil oběma rukama za hlavu, pak je zase spustil a vydechl: Maminka. – Miluji svou maminku, nejvíc ze všech doma. Mám ji rád jako nikoho na světě. Je to maminka. Je tak křehká, citlivá – řekl nalomeným hlasem a dal do pláče. Chvíli ze sebe nemohl dostat ani slovo. Pak se ale uklidnil, a řekl rozhodně: Jenže moje máti udělá to, k čemu ji donutí otec.

Nejspíš tě chce odvést zpátky domů.

Ale to nemá smysl. Jsem rozhodnut, a už jsem oblečený v hábitu. Na tom se už nedá nic změnit. Každé další setkání s rodinou přinese jen další zbytečné srdceryvné scény.

Nemůžete ho vidět, řekl řeholník na fortně.

Ach, vy dominikáni! Jak jste bezcitní! Studení jako psí čumák!

Přesto se také v klášteře svaté Sabiny něco hnulo.

Otče představený, slyšel jsem, že zakrátko odcházíte na generální kapitulu do Paříže, řekl Tomáš vzrušeným hlasem magistrovi řádu.

Ano, chtěli jsme příští týden vyrazit, řekl Jan Teutonicus.

Víte, mám bratry v císařském vojsku. To jsou vojáci na slovo vzatí. Půjdou po mně jako ohaři. A vím, že jsou schopní všeho. Vezměte mě, prosím. sebou. Kdyby to šlo, co nejrychleji.

Dobrá, vyrazíme ještě dnes.

Mezitím Raynald vyslechl spěšného posla a rozhodl:

Musíme Tomáše sebrat těm mendíkům stůj co stůj!

Samozřejmě, přizvukoval mladý Landulf: - Jinak se to dozví císař a bude s námi zle. Nenechá na Rocca Secca kámen na kameni.

Možná, uvažoval nahlas Raynald: - ale spíš naopak.

Naopak?

Císař by nám mohl pomoci vyrvat jim Tomáše. Třeba by to uvítal jako novou příležitost zakročit proti mendíkům. Má je rád jak ostinu v zadku.

Nespletli se v něm.

Tomáš? – Chlap jako hora, a válí se nám po klášterech! To je k vzteku. Jak mám potom ubránit říši proti Saracénům? - Dávám vám oddíl vojáků, rozhodl císař: – Obsaďte všechny cesty z Říma, aby vám neutekla ani myš!

Jan Teutonicus s Tomášem a třemi dalšími bratry byli už u městečka Aqua-Pendente mezi Bolsenským jezerem a Sienou.

Tamhle je studánka. Posaďme se k ní, ať se trochu osvěžíme, řekl Otec Jan.

Sotva si sedli, zařinčelo to kolem nich, jako když se vysype padesát kuchyňských kredenců. V mžiku obklopila je skupina rytířů.

Ach, jé-je! - Ulétlo Tomášovi: Vede je můj bratr Raynald.

Zamířil přímo k Tomášovi se slovy:

To je on! Beru ho do zajetí.

Načež popadl jeho bílé roucho, aby je jedním trhnutím serval s Tomáše. Ten se však, jindy tichý a pokorný, mrštně vztyčil a mužně postavil na odpor, takže Raynald raději přestal.

Říkali jste, že je to nějaký študák, ale on má sílu jako býk. Takového by byla náramná škoda pro mendíky.

Pojď, vlekli ho zbrojnoši do vojenského ležení, zatímco ostatní bílé bratry nechali odejít.

Koukám, že se náš tah podařil. – Vítám tě, bráško, na svobodě! – Houkl na Tomáše jeho bratr Landulf.

Dva dni a dvě noci byl pak Tomáš terčem hrubých vtipů i ostrých výpadů drsných rytířů.

Mendíku, vezmi si na sebe kloudné šaty!  Ať se za tebe nemusí tatík stydět!

Novic však vytrval a s podivuhodnou obratností odrážel jejich pokusy strhnout z něho bílé roucho. V noci nezamhouřil ani oka. Třetího dne ho dovezli na Rocca Secca.

Hraběnka jim vyběhla v ústrety, sotva je zahlédla, jak se blíží k hradu.

Tomášku, můj chlapečku! - Zahrnovala ho projevy lásky.

Jak strašně mi tě ti dominikáni odcizili.

Nikdo mě neodcizil,  máti, ani neunesl. Šel jsem tam dobrovolně a rád.

Rád?

Ano, rád. Bůh mě tam volá.

To se ti něco zdá. Něco ti navykládali. Ach, ti dominikáni! Jsou všemi mastmi mazaní.

A Tomáš? – Svíral v upocené ruce křížek růžence a modlil se. Strašná zkušenost – slyšet a vidět projevy láskyplného srdce milované matky, které by ho nejraději spoutalo svými něžnostmi, než by ho vydalo napospas Boží vůli!

Ach, Tomáši! – Jak ses mi vzdálil!

Mládenec zarytě mlčí, třebaže se mu slzami zalévají oči. Cosi mu napovídalo: Nic nevysvětluj, protože stejně nic nevysvětlíš!

Neboj se, Tomášku. Čas všechno vyléčí. Časem všechno přebolí.

Vězení! - Rozhodl hrabě Landulf: Do hradní věže s ním! Strčte ho do kobky pro odsouzence! Nedostane nic než chleba a vodu.

Uvidíš, Tomáši, že zase bude dobře, domlouvala mu sestra Marotta.

A druhá sestra, Teodora, přinášela zase jiné útěchy:

Ještě si užiješ veselých zábav při vinobraní! Bude tam spousta krásných děvčat. Uvidíš.

To všechno pomine, Teodoro.

Samozřejmě, že to pomine.

Chceme jen, abys byl šťastný, říkala Marotta.

Tak mi pomozte ven.

A ty utečeš k dominikánům, ne?

To se ví, že uteču.

Otec by nás přerazil.

Vždyť už nemůže ani z ložnice.

Má tu sluhy a stráže. U tvých dveří se stále střídá stráž. Vlastní hlavou ručí otci, že se nedostaneš ven.

Donesu ti džbán vína, nabízela Teodora.

Aále, víno! Co s vínem?

Aspoň tě potěší. Můžeš tu být otrávený, a můžeš tu být šťastný. Ven se nedostaneš, řekla Marotta.

A stejně tě obdivuji, zašeptala mu druhá sestra.

Budeme za tebou chodit každý den. Otec nás nechá. Myslí, že tě zvikláme.

Kříž se Spasitelem bylo to jediné, co mu v jeho cele přinášelo útěchu a posilu. Brzy však poznal, že Ukřižovaný není tak bezmocný, jak by se mohlo zdát, a že jeho nebe dokáže proniknout i přes stráže do vězení ve věži.

Úžasné! - Vyhrkl a skoro měl slzy na krajíčku.

Co se děje?

Bylo to už dávno, kdy se mi v tomto místě poprvé podařilo s někým navázat spojení, a on mi dokonale porozuměl. Dokonce odpověděl. Od té doby se mu snažím lépe porozumět.

Kdo to mluví?

Jsem poslán, abych tě chránil.

Kde jsi?

Nemám tělo.

A proč ne?

Jsem už tak stvořen.

Jakto?

Inu, když máš všech pět pohromadě, nezbývá ti, než uznat přítomnost nějakých tvorů ryze duchových. Pán sleduje stvořenými věcmi dobro, které spočívá v připodobnění se svrchovanému Dobru. Nejlepší připodobnění účinku k příčině je, když účinek napodobuje příčinu v tom, čím příčina vede k účinku, jako teplé působí zase teplé. Pán učinil stvoření záměrně a svobodně. K dokonalosti stvoření se vyžaduje, aby zde byla nějaká stvoření rozumová. Rozumění však nemůže být úkonem těla, ani žádné tělesné síly. Každé tělo je omezeno na toto místo a tuto dobu. Proto jsou mezi tvory stvořeni někteří tvorové duchoví. Bez toho by stvoření nebylo dokonalé.

Je vás takových víc?

To bych řekl.

A kolik?

Přesně nevím. Jisté je, že nás, nehmotných tvorů, je stvořeno víc než hmotných.

Jakto?

S ohledem na dokonalost vesmíru sleduje Pán při stvoření věcí to, aby těch věcí, které jsou dokonalejší, bylo vždy víc. Jako se nadbytek v tělesných věcech odvozuje od velikosti, tak v duchových věcech se nadbytek dá odvozovat podle množství. Vidíš, že nepomíjivá tělesa ve vesmíru, která jsou mezi tělesy nejdokonalejší, přesahují tělesa pomíjivá. Také celá oblast činného a trpného je zcela nepatrná proti vesmírným tělesům. Proto je na místě, že také nehmotní tvorové co do množství také přesahují tvory hmotné.

Přitom u nehmotných tvorů není počet jakožto rozdělená velikost způsobený dělením souvislého. Vyplývá z různosti tvarů. Přitom množství pochází z přesahování.

Jakpak se vy, duchoví tvorové, poznáte jeden od druhého?

Co je stejného druhu a liší se počtem, to se shoduje v tvaru, avšak liší se látkou. Když nejsme složeni z látky a tvaru, tedy je vyloučeno, abychom byli dva nehmotní tvorové jednoho druhu.

Takže vy vůbec nemůžete mít tělo, jako my lidé?

To zase ne. Třebaže přirozeně žádné tělo nemáme, přesto je někdy můžeme přijmout. Ale to jen kvůli poslání, které tady plníme.

A proč?

Inu, jsem poslán sloužit.

Proč?

Protože někteří z nás jsou posíláni k službě.

Kdo tě poslal?

Bůh. Ten posílá některé posly ke službě. Někdo se nazývá poslem podle toho, že nějakým způsobem vychází od jiného, aby začal být tam, kde dříve nebyl, nebo tam byl jiným způsobem. Především Syn nebo Duch svatý je poslán. Vychází od Otce jako od svého původce a začíná být novým způsobem, totiž milostí nebo přijatou přirozeností, a to tam, kde dříve byl ryzí Boží přítomností. Bohu je vlastní všudypřítomnost. Jako všeobecný činitel zasahuje svou silou všechno co je. Proto je ve všech věcech.

U mne je to ale jinak. Jako tvůj stvořený ochránce nejsem všeobecný činitel, nýbrž částečný. Proto nezasahuji celý vesmír. Zasahuji jedno tak, že současně nezasahuji druhé. Z toho je jasné, že tělesní tvorové jsou řízeni prostřednictvím nás, duchových tvorů. Když se má něco přihodit nějakému tělesnému stvoření prostřednictvím duchového tvora, tehdy připojím svou sílu k onomu tělesu, takže právě tehdy začíná být.  Celé se to ale děje na vyšší pokyn.

Je každý duchový tvor jako ty poslán sloužit?

Řád božské přirozenosti působí, aby nižší bylo řízeno vyšším. Jen z nejvyššího ustanovení se od tohoto řádu poněkud ustupuje v tělesných věcech. Děje se to k vůli vyššímu řádu, pokud je to zapotřebí ke zjevení milosti. Třeba to, že od narození slepý člověk prohlédl, bylo učiněno přímo, bez zprostředkující činnosti nějakých prostředníků. Avšak také my, duchoví tvorové, můžeme v těchto tělesných záležitostech konat něco vymykajícího se činnosti vesmírných těles, třeba zhušťováním mraků v déšť nebo konáním něčeho jiného v tvorstvu. Pán však může lidem něco zjevit i bez našeho zprostředkování.

Jaké poslání máš ty?

Mám tě chránit.

A proč?

Svobodně můžeš nějak unikat zlu, ale ne dost. Máš slabou vůli k dobru kvůli působení vášní. Podobně i všeobecné poznání přirozeného zákona, které je ti vlastní, tě nějak vede k dobru, ale zase ne dost. Dopouštíš se mnoha chyb při uplatňování všeobecných zásad zákona na jednotlivé úkony. A proto potřebuješ mou ochranu.

Poslechne každý člověk vždycky svého ochránce?

To právě ne. K vlastní škodě.

A proč ne?

Jako se lidé odchylují od přirozeného zaměření přílišnou emocí, tak se také odchylují od našeho vnukání, k němuž dochází neviditelně, osvěcováním lidí k dobrému jednání. Nelze přičítat naší nedbalosti, když někteří lidé zbytečně hynou, nýbrž jejich hříchu. Jen ze zvláštní milosti Boží se výjimečně zjevujeme lidem viditelně.

Má každý z lidí takovou ochranu?

To bych řekl.

A proč?

Protože taková ochrana je vykonávání Boží prozřetelnosti vůči lidem. Jenže Boží prozřetelnost se uplatňuje jinak vůči lidem a jinak vůči jiným pomíjivým tvorům. Mají totiž různý vztah k nepomíjivosti. Lidé jsou nepomíjiví jako druh, ale i v rozumných duších jedinců. To se však o jiných pomíjivých tvorech nedá říct.

Proč jste přidělováni všem lidem?

Člověk, žijící ve světě, je na cestě, po které kráčí do vlasti. Na té cestě je ohrožován, jak o tom zpívá žalmista: Na cestě, po které jsem kráčel, tajně mi nastražili léčku. Jako se lidem, kráčejícím po nejisté cestě, udělují strážci, tak i každému člověku na životní cestě se přiděluje ochránce.

Odkdy mne jako člověka provázíš, příteli?

Od narození, ale byl jsem k tomuto určen už při tvém početí.

Jakto?

Dokud jsi byl v mateřském lůně, nebyl jsi docela oddělen od matky. Jako ovoce, visící na stopce, je částí stromu. Nebeský ochránce matky střežil také tebe v jejím lůně. Sotva jsi však byl při porodu oddělen od matky, hned jsem k tobě připojil.

Kdy si odpočineš? Až budu spát?

Nikdy.

Vůbec nikdy?

Někdy přece.

Kdy?

Když se mi nepodaří odvrátit od tebe nějaké Bohem dopuštěné trápení nebo přimět tě, abys neupadl do hříchu.

Takže někdy zůstávám docela sám?

Ne. Třebaže tě někdy místně opouštím, nikdy tě neopouštím co do účinku své stráže. I když jsem v nebi, poznávám, co se s tebou děje. Nepotřebuji žádné časové údobí k místnímu pohybu. Mohu se hned dostavit.

A co, když tě neposlechnu? Trápíš se?

Netrpím ani hříchem, ani tvými lidskými tresty. Smutek a bolest pochází z toho, co odporuje vůli. Všeobecně nechci hříchy ani tresty lidí. Chci však, aby se v tom zachovával řád božské spravedlnosti, podle něhož někdo podléhá trestu, když se dopouští hříchu. Jak při hříchu, tak při pokání lidí zůstává mi jeden důvod k radosti, totiž splnění řádu božské prozřetelnosti.

Ty tedy můžeš mluvit k člověku?

Přece mě slyšíš, ne?

Ale jak?

Jednak ti osvěcuji rozumovou schopnost, abych zvýšil tvou chápavost, jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ale v souladu s přirozeností člověka, která vystupuje k pojmům ryzí pravdy z dojmů a vjemů vtisknutných věcmi.

Jak se s tebou domluvím?

Stačí, když to nějak srozumitelně dáš najevo, protože do tvého srdce vidí jen Bůh.

Jak ti mám říkat, když tě budu chtít poslouchat?

Jak chceš.

Klip – klop – klip – klop -  Známý zvuk ho uprostřed noci vytrhl z tajemné rozmluvy. Hned ho poznal. Tak napadá na jednu nohu jedině otec.

Cinkot klíčů a řinčivé odmykání.

Tomáši!

Ano, otče.

Do vězeňské kobky se vbelhal hrabě Landulf. Tak se čas od času nechával doprovodit a později už jen přinášet sloužícími do věže.

 

Nesu ti něco na převlečení. Převlékni se z těch sprostých hadrů.

Benediktinský hábit?

Ano, benediktinský. Okamžitě můžeš nastoupit do Monte Cassina. Počítá se tam s tebou jako s budoucím opatem. Můžeš si tam studovat, co budeš chtít.

Otče, už jsem se rozhodl.

Neblázni, synku! Dostal bys celou naši rodinu do hrozných těžkostí. Dokud nezměníš své rozhodnutí, nedostaneš se ven. Musím před tebou chránit celou rodinu a také všechny naše poddané. Císař se bude mstít na všech, kdo mu přijdou do rány. Ach, Tomáši, Tomáši.

Sotva opustil kobku, sesul se Tomáš ke kříži, a zdálo se, že napodobuje břečťanovu šroubovici.

Kde jsi, můj ochránče?

Na svém místě.

Na kterém?

Na stejném jako ty.

Jak se ke mně vejdeš?

Tak už mi to odpovídá, abych byl na místě. Těleso se nachází na místě tím, že je přiloženo na místo podle rozměrné velikosti. U mne jako tvého duchového ochránce však není rozměrná velikost. Je však ve mně síla velikosti. Když se moje síla uplatní v nějakém místě, říká se, že jsem na tělesném místě. Z toho je jasné, že se nepřiměřuji tělu, ani že bych měl nějakou polohu. To odpovídá umístěnému tělesu jako rozlišenému rozměrnou velikostí. Stejně tak nemohu tvrdit, že bych byl jako tvůj duchový ochránce omezen nějakým místem. Moje duchová podstata, dotýkající se svou silou tělesné věci, svírá či objímá tuto věc, ale není od ní objímána.

Copak jsi zde jako sám Bůh?

Rozhodně ne. Jinak se nacházíš na místě ty, Tomáši, jinak těleso, jinak jsem tu jako tvůj duchový ochránce a jinak Bůh. Těleso je na místě objímáno, protože je s místem souměrné. Sám jsem však na místě nikoli tak, že bych byl od něj objímán, nýbrž tak, že je sám objímám a zaujímám, protože nejsem s místem souměrný. Jsem na jednom místě proto, že nejsem na jiném. Pán pak není ani objímán žádným místem, ani žádné místo neobjímá, protože je všude.

Co vlastně o mně, můj příteli, víš?

Všechno, co poznávám podle tvé podoby, a poznávám to více prostě a duchově, než ty sám. Poznávám to povšechně i v jednotlivostech.

A co mé skryté myšlenky? Jak je můžeš poznat?

Tvé vnitřní smýšlení mohu poznávat jen jeho účinků, které se projeví navenek. A tak můžeš poznat vnitřních smýšlení jiných lidí i ty, Tomáši. Někdy se tvoje smýšlení dá poznat nejen z vnějšího úkonu, ale i z proměny obličeje. Lékař je může poznat ze zrychlení tepu. Dovedu to ještě dokonaleji. Mnohem pronikavěji než ty, Tomáši, dovedu postřehnout také skrývané tělesné změny. Třebaže nemohu poznat tvé myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle, přesto je mohu poznat nepřímo.

Jak?

Z vnějších účinků.

Nemůžeš toho použít proti mně?

Ani nápad! Jsem přece tvůj věrný ochránce. Všeho, co o tobě vím, se snažím použít jen k tomu nejlepšímu pro tebe. Můžeš si být jist, že se vždy rozhodnu pro to nejlepší pro tebe, a to ještě lépe, než tvoji vlastní rodiče, a než kdokoli z lidí.

Opravdu?

Samozřejmě. Jako stvořený duch jsem dokonalejší než tvoje duše, která je závislá na těle. Proto je také můj rozum i svobodné rozhodování dokonalejší, než tvoje.

Jak mi můžeš pomoci?

Jasnějším představením toho, co je pro tebe dobré, tvému rozumu, a zaměřováním tvé vůle k tomuto dobru.

Copak můžeš změnit mou vůli proti mému svobodnému rozhodnutí?

To nemohu. Ale přesto nejsem tak docela bezmocný.

Jakto?

Vůle se dá měnit zevnitř nebo zvenčí. Když jde o vnitřní změnu vůle, tedy pohyb vůle je pouze náklonnost vůle ke chtěné věci. Takto může jedině Pán změnit tvou vůli. Pokud jde o vnější změnu vůle, taková změna pochází od dobra, poznaného rozumem. Pokud je někdo příčinou, že je něco poznáno jako dobré pro jeho potřebu, potud pohybuje vůlí. A tak zase jedině Pán může účinně pohnout tvou vůlí.

A co ty?

Dovedu pohnout tvou vůlí jenom přimlouváním se za dobré. Ovšem kromě tohoto způsobu je tvoje vůle ještě jinak pohybována zvenčí, totiž vášněmi, doprovázejícími smyslovou potřebu. Tak se tvoje vůle z nadšení nebo z hněvu nakloní ke chtění něčeho. A tak i sám jako duchový tvor, když mohu podnítit takové vášně, mohu přes ně ovlivnit tvou vůli. Nikdy však takto nepohnu tvou vůlí úplně, nýbrž jen pokud se dá ovlivnit vášní. Tak zůstává tvoje vůle do jisté míry vždy svobodná pro rozhodnutí, zda přivolit nebo odporovat vášním.

Můžeš tedy působit na mou vůli jenom nepřímo?

Ano. Nicméně i nepřímé působení může být dost rozsáhlé. Mohu tě obklíčit a ze všech stran přesvědčovat o dobrém.

Jak je to možné?

Prostě mohu pohybovat tvou obrazivostí. Tělesná přirozenost mne jako duchového tvora poslouchá v místním pohybu. Tedy to, co může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá mé přirozené síle. Obrazná zjevení v tobě vznikají někdy z místní změny tělesných plynů a šťáv. Může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se ti taková zjevení vynoří i v bdělém stavu. Tohle nastává přirozeným pohybem šťáv, někdy i z tvé vůle, Tomáši, když si dobrovolně představuješ něco, cos dříve cítil. Tak je tomu někdy s vytržením z tělesných smyslů, a někdy bez takového vytržení.

Když jako tvůj ochránce změním tvou obrazivost, tak ji měním místním pohybem tělesných plynů a šťáv. Nedělám to tak, že bych vtiskl tvé obrazivosti nějaký tvar, předem tvými smysly nepřijatý, jako nemohu způsobit, aby si slepý od narození představil barvy.

Když ovlivňuji tvé obrazné vidění, tak ti přitom někdy osvěcuji rozum, abys rozumem poznal, co takové podoby znamenají, a tehdy je ti všechno jasné. Někdy však způsobuji, že se ti objeví pouze podoby věcí v obrazivosti, aniž to rozumem chápeš.

Ty mě snad někdy také pleteš?!

Ani v nejmenším! Nikdy nepůsobím žádnou takovou nejasnost ani klam. To pochází z nedostatku tvého rozumu. Tak ani Kristus nebyl příčinou klamu v tom, že zástupům předložil mnohé věci v podobenství, které jim nevyložil.

Máš tedy velkou moc.

Dokonce ještě větší, protože mohu na tebe působit i tvými smysly.

Copak můžeš působit na můj čich, zrak, hmat, sluch a chuť?

To bych řekl. Tvými smysly mohu působit různým způsobem. Předně zvenčí, pokud je měním od smyslových věcí. Dále zevnitř, když ovlivňuji tvé smysly neklidem tělesných plynů a šťáv. Obojím způsobem mohu ovlivňovat tvoje smysly svou přirozenou silou. Mohu zvenčí představit tvým smyslům nějaké smyslové podoby, utvořené buď z přírodních tvarů, nebo úplně nově. Tak dělám, když přijmu tělo. Podobně také dokáži pohnout tělesnými plyny a šťávami v tobě tak, že se z nich různě změní tvoje smysly.

Smysly nemohou být v činnosti bez vnitřního prvku, jímž je smyslová síla. Ale ten vnitřní prvek může být různě pohybován od prvku vnějšího.

Vnitřním pohnutím tělesných plynů a šťáv dokážu přivodit změnu úkonů tvého zažívacího ústrojí. Podobně dovedu ovlivňovat tvoje smyslové a pudové síly, jakož i všechny tvoje síly, užívající tělesných ústrojí.

V tom všem samozřejmě nemohu jednat mimo řád celého stvoření. Mohu však jednat mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože takovému řádu nepodléhám. A tak mohu zcela neobvyklým způsobem zasahovat do tvých smyslů.

Lekáš mě, když si uvědomím, jakou máš vůči mně moc.

Neboj se. Konečně, pamatuj, že ani já, ani žádný jiný tvor nemůže přímo pohnout tvou vůlí, leda prostřednictvím poznaného dobra. To znamená ukazováním, že něco je dobré k vykonání, tedy přemlouváním. Je to náš Pán, který v tobě působí to, že chceš, i to, že vykonáš, co se mu líbí. Nikdy se mě nemusíš bát. Přesto je tu ale někdo, před kým by ses měl mít na pozoru.

Kdo je to?

Takový tvor, který se ti vtírá do přízně. Tváří jako bodrý chlapík se zdravým selským rozumem. Je samý posměšek a jízlivost, a přitom je kluzký jako had, s názory velmi ohebnými podle okolností. Ta stará korouhvička, nastavená podle toho, odkud vane vítr, se pokaždé ze všeho vylže, odevšad vyklouzne, že po něm zbude jenom zápach a mastná skvrna na ubruse. Nikdo se mu sám nedokáže docela vyhnout.

Odkud se bere?

Jako mám poslání z nejvyšších míst, abych tě chránil, tak se duch světa opičí a hraje si na světovou velmoc. Snaží se také posílat svého agenta, aby tě pokoušel. Dokud jsi v zajetí svého těla nebo světa, tak si tě nevšímá. Sotva se vymkneš světu a dáš vale tělesných choutkám, hned ti přidělí zvláštního pokušitele. Když se mě přidržíš, nemusíš se ničeho obávat. Ten starý podagrista se sice tu a tam objeví, ale vždycky se zpožděním, protože pajdá na obě nohy.

Jak ho poznám?

Snadno. Kde ti voním, on ti páchne. Kde ti chutnám, on ti hořkne. Kde ti přináším pokoj, tam on svědí a škrábe. Kde ti moje slova zvoní v uších jako stříbrný vítr, on hlomozí a rámusí. Kde osvěžím tvůj pohled krásným spektrem duhy, on se blýská a oslňuje.

To je nadělení.

Nestojí to za řeč. Spíše se raduj! Jsi posel nejvyšších míst, a tím se mi podobáš. Jsem však o něco starší, kdežto ty o něco menší. Mám o tobě své pokyny z nejvyšších míst.

Jaké?

Abych ti věnoval svou péči v co největší míře. Měřítko pro svou oddanost tobě nacházím v Srdci Páně.

Tomášovy oči přeletěly k Probodenému. Ukázal se v něm zdroj, ze kterého jako gejzírem tryská do smutného a temného světa všechno stvoření, vtělení, vykoupení zrovna jako chléb věčného života.

Raduj se, Tomáši! Už nežiješ sám pro sebe. Pán působí skrze mne i skrze tebe. Bdí nad tebou, sleduje každý tvůj krok. Všímá si tvého mlčení zrovna tak jako každého slova, i posunku, gesta i postoje. Vznáší se mými křídly nad tebou, miluje tě celou mou duchovou bytostí. Jak nevýslovnou radost zakouším, když tě smím zahrnovat projevy přízně, které mi Pán prokazuje!

No tohle! - Žasl vězeň: Mohu jít všude za svým duchovým ochráncem. Zdá se mi, že se bez námahy s ním vznáším nad oblaka. Usadím se ve světelných sférách, kolébám se na paprscích, vidím hvězdy pod svýma nohama. Nade mnou je pouze usměvavé nekonečno. Můj nebeský ochránce mě pozdravuje, vyvolení mi kynou na pozdrav, všichni se na mne usmívají.

Temný kámen nevylíčeného hradního vězení se netvářil moc úsměvně. Zář slunce jen matně probleskovala malým vysokým okénkem. Koncert cikád zůstával jaksi vzdálený.

Ošklivé probuzení uprostřed vězeňské kobky. Tomáš si povzdechl: Kam se poděla moje křídla?

Netrap se! Zůstaneš-li čistý, křídla se ti vrátí. Tvůj prozářený sen se stane živou skutečností, když půjdeš Dominikovou cestou dokonalosti.

Úsměv se mu vrátil do tváře, když pocítil, jak ho jeho ochránce začal povznášet k nebi a osvěcovat už v jeho snění, aby ho naplnil láskou k těm krásným věcem, které nikdy nemohou pojaty být příliš hrubou látkou snů.

Klip–klop – klip-klop – blížil se chodbou známý zvuk, přecházející v řinčení klíčů, a už je zde duch světa v otcovském zastoupení.

Přináším ti, Tomáši, svůj vlastní meč a helmici. Podívej, můj plášť s rodovým erbem! Štít pak rovněž nese erb Akvinů! Chci tě ustanovit svým prvořadým následovníkem.

Otče, jste tak velkorysý, odpověděl syn: - ale je pozdě. Jsem už vyzbrojený – růžencem a škapulířem. A nikdy nepozvednu meč, ani ten váš. Kdo s mečem zachází, také s ním schází.

Zatvrzelče! Nevděčníku! Dal jsem ti život! Patříš Akvinům.

Nestanu rytířem, ani opatem.

A kam se poděješ?

Patřím Bohu navěky.

Ach! - Připomínáš mi moje zranění z boje. Taková hanebnost! To jsem utrpěl v boji s pohany - ale na svědomí mě budeš mít ty, Tomáši!

Nemohu jednat proti svému svědomí, otče. Tak jste nás to vždycky učil -

Tak si tady shni, nevděčníku!

Zatímco rafinovaně dorážel vyslanec vládce světa v podobě vlastního otce, věrný ochránce připomínal slova proroka Izajáše: Nestrachuj se! Já ti pomáhám! Neboj se, červíčku! Držím tě za ruku!

Za čím se ti dospělí ve světě tak pachtí? Proč je kolem tolik strašidel a hrozných příšer?

Svět neobrodí žádný železný hrabě z Rocca Secca, ani celý ten strejda Bedřich řečený Div světa, ani žádný kejklíř v masce filozofa, pohrávající si s lidskými dušemi, ani žádný hvězdopravec, připravující záhadné lektvary pod vlivem uspořádání hvězd. Kdepak! Vládce světa svádí k nezodpovědnému požitkářství, ale všechno, co nabízí, vede k zoufalému smutku.

Pane, dej, ať tomu všemu porozumím!

Když chceš porozumět sobě a této době v celé hloubce, musíš znát Boží slovo.

To je to opojné víno, kterým se hodlám vášnivě opíjet.

Pochopíš dosah toho, co bylo lidem zjeveno a co oni zaznamenali ve zprávách o boji andělů s démony, o působení mimozemské stvůry ve světě, o konečném vítězství Beránka a o Beránkově Posledním soudu nade vším. Teprve pak nahlédneš do oné vznešené logiky jiného světa, ze kterého se k tobě sklání Syn Boží, abys nezahynul, ale měl život věčný.

Všechny skvělé vymoženosti a pyšné jistoty světa stále ještě přežívají z nesmírné síly a skutečnosti, vycházející z nevyčerpatelného Srdce Beránka, nesoucího kříž za lidské hříchy. I když se tyto síly nikdy nevyčerpají, nedá se na ně lehkomyslně spoléhat. Až se čas naplní, řekne Pán DOST! Potom bude každému jasné, čím kdo opravdu je a čím jsou ony velmocensky se prosazující zhoubné síly. Pak ti bude jasné, jak si musíš počínat, aby ses ubránil strašným vlivům této světské velmoci. Přitom se objeví, že vše, co činí tvůj život smysluplný, je dáno výhradně působením duchovních hodnot, které jsou ti dány životem a obětí Ukřižovaného.

Kdyby mi tak, některá z vás, sestry, mohla opatřit Písmo svaté a další knihy od bratří z Neapole, povzdychl si Tomáš.

Pokusím se to zařídit, uvolila Marotta.

Hlavně knihy denních modliteb a některé filozofické knihy. A také nový oděv. Tento, se mi už skoro sype.

Vypadáš v něm zrovna jako uhlíř.

Vyhledejte Otce Jana ze svatého Juliana. To je můj zpovědník.

Pár dní nato už spěchal Otec Jan s rancem knih.

Pane hrabě, blíží se k hradu jakýsi dominikánský otrapa.

Cože? - Zbystřil hrabě pozornost. – Chyťte ho! Zavřít, až zčerná!

Přesto se dostal po několika dnech z věznění. Nato se objevil v Neapoli a zářil jako měsíček, když se dal slyšet:

Vyšlo to, bratři! Vyšlo to! - Všechno je u Tomáše. Jeho sestry se o to postaraly. Teď potřebuje nejvíc naše modlitby, aby vytrval.

Tomáš nezahálel:

 Především si musím rozdělit každý den na čas, kdy bude moje duše na modlitbách společně s bratry a sestrami řádu. A mezitím budu číst a rozjímat Písmo svaté. Navíc mi zde Otec Jan poslal Sentence Petra Lombardského.

A co je tohle? – Podivil se Tomáš, když rozbaloval pergamen. – Vida, jsou tu zprávy o tom, jak spolužáci pokračují ve studiu. – Pravda je, že jsem se nikdy moc nerozptyloval s tím, jak ostatní bratři studují. Ostatně bych to také ani žádnému nedoporučoval, kdo se chce něčemu naučit. Nicméně – ten spolužák, co má pořád takové nejasnosti ohledně výroků, vyjadřujících nutnost a možnost, by si zasloužil mou zvláštní pozornost. Vždyť žádný z nich není vystaven takovým zkouškám, jako když zde, na Rocca Secca každou chvíli slyším: To musíš, a to zase nesmíš! A přitom poznávám, co všechno mohu, když se držím Krista, a to Ukřižovaného. Třeba mu o tom něco napíši. Jinak je tu skvělá příležitost srovnat si hlavě pravidla správného myšlení, a jasně odhalit povahu klamných úsudků, kterých se člověk snadno dopouští při běžném způsobu uvažování.

Jednoho dne mu hlásila sestra Teodora: Představ si, že už je to rok, co tady tvrdneš ve věži.

Už je to rok? - Divil se: Hm – Ani mi to nepřišlo tak strašné.

Třeba se to teď všechno zlepší, když už náš otec už nemůže ze svého pokoje, mínila Marotta.

Asi těžko, odpověděla Teodora. - To by Landulf a Raynald museli být z jiného těsta, než náš otec.

Pravda je, že jejich bratři Landulf a Raynald byli ze stejného těsta jako starý hrabě Landulf, ale trochu hůř vyváleného v císařském vojsku za Bedřicha II.

Armáda je armáda, a největší potíže máme s inteligenty, řekl prorocky velitel jednoho výcvikového tábora. Voják, po jakém volají všichni velitelé na světě, má poněkud zjednodušené myšlení, neboť se záměrně nezdržuje s formální logikou, takže napřed jedná a teprve potom se ptá po důvodech svého počínání. Tato myšlenková oproštěnost se promítá v docela prostinkém slovníku, obohaceném však jadrným až obhroublým výrazivem, převzatým částečně ze zločinecké mluvy. Časté zacházení s ohněm a krví, a následky? Vzbuzují dojem, že místo hlavy nosí plechovou helmici, a místo úst používají zásadně polnici.

Nicméně i jim patří díky, jako patří děkovat Adamovi pro jeho hřích, po kterém nás mohl Pán Ježíš obdařit ještě větší milostí, nebo jako patří dík nevěřícímu Tomášovi pro jeho přitupěle upřímnou nevíru, kterou vyjádřil, když chtěl nevěřícně vložit prst do ran Páně, ačkoli ostatní apoštolové na tom nebyli s vírou o moc lépe. Aspoň ne před sesláním Ducha svatého. Raynaldovi a Landulfovi patří dík za to, že vyprovokovali Tomáše, aby se projevil naplno vášnivě, a to i v takové hrozné vášni jako je hněv. Nicméně i hněv je někdy na místě, jak ukazuje Spasitel, který se dovedl rozčílit i na posvátné půdě, když penězoměnci dělali z domu jeho Otce tržnici.

Ten náš brácha je ale mrzout! - Posteskl si Raynald Landulfovi uprostřed rozjásaných dnů, kdy se šlechtický stůl prohýbal pochoutkami, a mladé víno teklo proudem, děvčata zpívala rozpustilé popěvky a zdálo se, že si každý v těchto časech odnášel plné hrsti štěstí.

Úplný suchar!

Sedí tam jako ten Diogénes v sudu.

Naschvál, o co, že ho z toho vytáhneme!

A už cvakal zámek.

Jdeme pro tebe, brácho.

Ale napřed musí ty menďácký hadry dolů. - Aspoň na chvíli. My to těm tvým mendíkům neřekneme.

Ne, nesvléknu se!

Že ne? - Chřřř! - Chřřř! - Chřřř!

Útržky bílého roucha se vznášely pro jeho kobce, až tam stál jako Adam.

Tady máš pořádné šaty. Hoď to na sebe a pojď! Nedělej drahoty!

Ne.

Ne?

Ne!

Vytratili se stejně rychle, jako se vynořili. Mezitím bílé cáry rozlétané po celé místnosti hledaly cestu zpět. Bez krejčovské jehly už stačily zakrýt jenom část nahoty.

V tom se rozletěly dveře, aby vnesly dovnitř rozesmátou nevěstku s nánosem líčidel a cinkající ozdobami.

Tak to je on! Koukejte na něj! – Vyřvávali Landulf s Raynaldem o překot: - Dvacítku bude mít na krku a ještě neměl ženskou!

Přibouchli za ní dveře.

Tak tys ještě neměl … ? - Spustila vyzývavě.

Načež se Tomáš k vlastnímu překvapení medvědím způsobem vyřítil jako bouře z oné věže intelektu a rozjímání, v níž se obyčejně zdržoval. Židle, z níž vyrazil, se s rámusem převrátila.

V planoucím krbu to zapraskalo a celá kobka se nebývale rozjasnila. Z ohniště se vzneslo jako pochodeň planoucí poleno. Najednou před ní stál urostlý obrovitý polonahý zjev, třímající v pravici hořící poleno a zamával jím výhružně jako archanděl plamenným mečem.

Jéééj! - Zaječela zděšeně, ale neztratila vědomí. Vrhla se ke dveřím a ječela:

Otevřete! - Pusťte mne ven!

Sotva povolily dveře, vyrazila ven a uháněla temnou nocí pryč.

Přirazil za ní dveře a zavřel je na závoru.

Zůstal stát jako zkamenělý a po chvíli nehybného postoji, kdy poleno už dohořívalo, místnost pohasínala. V temném šeru se pozvedlo zuhelnatělé poleno, doprovázené silnou pravicí, aby se přitisklo na dveře a učinilo na něm černé znamení. Pak celý zjev ustoupil zpět ke krbu a poleno odlétlo do ohně. Ztěžka klesl do kolen.

Oheň znenáhla vyhasl. V nastalé tmě, plné horečného oddechování, předstoupily před něj dvě jasné postavy. Zprvu sebou ustrašeně cukl, ale uslyšel docela zřetelně své jméno:

Neboj se, Tomáši. Jsme poslové našeho Pána. Neseme ti dar stálé čistoty. Pán vyslyšel tvou prosbu a svým neodvolatelným darem ti udělil to, co přesahuje lidské síly.

Poté rozvinuli jakýsi pás. Opásali ho kolem beder. Celým jeho tělem proletěla ostrá bolest, až vykřikl.

Co křičíš?

Jak to přijde, že jsou synové světa prozíravější než synové světla?

Inu, tajemství lidské svobody.

Tajemství?

Synové světa dokážou uchvacovat jiné skoro zázraky.

Jenže zázrak přece nemůže vykonat žádný z tvorů, jedině Bůh.

Někdy se tak označuje všechno, co se vymyká lidským silám a chápání. V tomto smyslu může konat zázraky i ďábel. Člověk se jim pak diví. Zdá se mu to zázračné. Taková díla ducha světa, nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou lživá znamení, nicméně skutečná. Duch světa je činí k dosažení vlastní moci a slávy. Zato svatí sledují moc a slávu Boží. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních představeních. Svatí to dělají před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha, kterému podléhá všechno stvoření.

Ale na počátku je přece něco dobrého?

Příjemné pohlazení, libá vůně, záblesk pozlátka, sladkost a lákavé volání. Na začátku je něco, co lidsky vypadá velmi zajímavě. Jenže na konci se to obrací nejen proti Bohu, ale i proti každému člověku.

Jenže co s tím, když sklon ke hříchu člověku tolik láká?

Jenom nezoufat. Podnět ke hříchu ti ještě nemusí uškodit. Může ti přinést požehnání a užitek.

Jak?

Jsou tu dva lidé. Jeden má takovou povahu, že na něho nikdy žádná slabost nedoráží anebo jen docela málo. Druhý je takový, že na něho pokušení doléhají. Okolní věci vzrušují povrchního člověka k hněvu či k plané ctižádosti nebo třeba k smyslnosti podle toho, s čím se setkává. Ale ve svých nejvyšších snahách zůstává pevný. Nechce pochybit ani hněvem, ani jinak. A tak statečně bojuje se slabostí. Takový člověk si zaslouží mnohem větší chválu. Jeho odměna je větší a jeho ctnost ušlechtilejší než toho prvního.

Jak to?

Ctnost se zdokonaluje pouze zápasem. Přitom se síla projeví ve slabosti. Sklon ke hříchu ještě není hřích. Chtít hřešit, to je hřích, chtít krást, chtít lhát, to jsou hříchy. Kdyby takový člověk, který je na cestě k dokonalosti, měl moc si něco přát, jistě by si nepřál, aby se sklonu ke hříchu zbavil, protože bez něho by neměl žádnou jistotu ani pevnost v jednání. Pak by mu ovšem také chyběla čest zápasu, zásluha, vítězství i odměna. Podněcování a vzrušování nectností přináší s sebou i tu ctnost i odměnu za úsilí. Právě ten sklon působí, že se člověk pilněji cvičí ve ctnosti.

A co když je to slaboch?

Čím slabší, tím víc se musí ozbrojit silou a vítězstvím. Ctnost i neřest je záležitost svobodné vůle. Copak nevíš, že podle slov apoštola Pavla ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Pospěš si, abys ji získal! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjivý věnec, my však pro nepomíjivý.

Tomáši! Tomáši! Klepala druhý den ráno na dveře hraběnka, zdrcena nestoudným činem svých synů.

Sluneční svit mu odhalil v plném jasu to, co noc milosrdnou tmou zakryla: cáry bílého roucha a černé znamení na dveřích – znamení kříže.

Odpusť jim to. Jsou to drsní vojáci, a když se napijí, není to s nimi k vydržení.

Já vím. Však jim odpouštím. Jenže nemám nic na sebe.

Pošleme pro nový hábit, ozvala se zezadu sestra Marotta.

Ehm, potvrdila matka.

Bohu díky, řekl Tomáš, ale neřekl to jenom nějak ze zvyku, nýbrž aby vyjádřil vděčnost a chválu, protože shledával, že zima úzkosti a strachu v jejich srdcích minula a ledy se hnuly. Zdálo se, že vypuklo jaro lidské přízně, ale podle všeho to neplatilo tak docela obecně.

Dovolil jsem rytířům Landulfovi a Raynaldovi, aby Tomáše z Akvina zajali, ale něco tak podlého jsem jim nikdy neuložil. Vždyť je to můj synovec, moje krev! - Ať se neopovažují už ani na chvíli ho zadržovat na hradě Rocca Secca! - Tak odpovídal císař Bedřich II. papeži Innocenci IV., který orodoval za Tomáše u císaře. – Teď, když jsme se zrovna usmířili, Svatý Otče, neměl by být mezi námi žádný důvod k nové roztržce.

Krátce předtím se totiž představený dominikánů objevil u papeže s prosbou: Prosíme, svatý Otče, zakročte, proti zlořádům, které se dějí našemu novicovi Tomášovi z Akvina na hradě Rocca Secca. Byl přijat podle církevních předpisů do našeho řádu a přijal roucho našeho Otce Dominika. A už je to druhý rok, co je tam vězněn a zadržován. Prosíme, zakročte z moci svého úřadu.

Okamžitě zajmout rytíře Landulfa a Raynalda z Akvina! - Vydal rozkaz císař, který si právě nasadil masku nejúslužnějšího služebníka Svatého Otce, aspoň do té doby, než se dočká očekávaných výhod od papeže: – Vyzývám bratry kazatele, aby na tyto provinilce podali žalobu. Viníci budou přísně potrestáni. Ručím za to, že budou padat hlavy Akvinských!

Starého hraběte z Akvina nebylo už celý čas slyšet. Nicméně duch jeho pýchy a svévole a strachu poddaných ještě přežíval na Rocca Secca.

Když mám být okamžitě propuštěn, tak proč mě tu ještě drží? – Ptal se Tomáš svých sester, které s ním teď byly pořád ve styku, a ty slíbily: Pošleme rychlého posla ke svaté Sabině.

Sotva se v Římě objevil posel z Rocca Secca se vzkazem: Bez meškání si přijeďte pro Tomáše! Přidá se k vám tak, jako kdysi apoštol Pavel v Damašku.

Otec Jan se s několika bratry přihnali za sestrou Marottou na smluvené místo u hradní věže. Na znamení spustil Tomáš provaz a bratři na něj uvázali mohutný koš. Zakrátko se snášel jako v gondole, aby zmizel s bratry v temnotě noci.

Ještě téže noci vydal neapolský převor Tomáš Agni pokyn: Svolávám všechny bratry a sestry do chrámu!

V záři svící pak společně vzývali Ducha svatého, aby pak převor oslovil Tomáše: Milý bratře Tomáši. Je tomu už druhý rok, co jsi přijal řeholní roucho Otce Dominika. Během svého vězení jsi prodělal přísný noviciát, překonal mnoho pokušení a tak jsi nejlépe prokázal, že můžeš plnit řeholi řádu Kazatelského. Nyní od nás žádáš dovolení skládat věčný slib. Ptám se tě. Chceš být navždy připojen mezi bratry a sestry našeho Řádu a zachovávat jeho řeholi?

Ano, s milostí Boží.

Pán, který v tobě započal dobré dílo, ať je sám dokoná.

Ke cti všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, ke cti blahoslavené Panny Marie, a svatého Otce Dominika, já, Tomáš z Akvina, slibuji před vámi, Otče Jane, převorem neapolského kláštera, že budu žít podle řehole svatého Augustina a stanov kazatelského řádu po celý život.

Následovala slavná mše svatá. Třebaže to byla mimořádná mše, seběhlo se půl Neapole. Druhého dne to přinesli špiclové na císařský dvůr. Bedřich vydal rozkaz:

Můžete toho Landulfa a Raynalda propustit. Jejich bratr už přijal věčné sliby, a teď už bude pokoj pro moje další říšské plány.

Z císařského vězení se oba bratři odebrali přímou cestou za papežem:

Svatý Otče, náš bratr Tomáš z Akvina vstoupil do řádu bratří Kazatelů, ale vstoupil tam jako nedospělý, jen z mladické nerozvážnosti, a proti vůli svých rodičů. Naše panství v Akvinu naléhavě potřebuje, aby se Tomáš ujal po otci správy panství. Jinak tam vypukne bezvládí. Zrušte, prosím jeho sliby. Jinak toho bude litovat po celý život. Už teď se strašně trápí.

Necháme to prošetřit, slíbil Innocenc IV. Posléze dal předvolat Tomáše před sbor kardinálů:

Milý synu, je pochybnost o platnosti vašeho řeholního slibu. Z jaké příčiny jste vstoupil do řádu kazatelského? Proč jste nejednal podle vůle svých rodičů?

Příčinou je Bůh.

Jak to, můj synu, že jste se dal zapřít před matkou?

Chtěla mne odvést z kláštera domů.

Ale co vaše synovská láska?

Pán Ježíš praví: Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.

A co vaše panství v Akvinu?

Když mne Bůh povolal k duchovní službě, tak ve své všemohoucnosti jistě povolá někoho k tomuto dílu. Pán praví, že každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.

Papeži vyhrkly slzy a odmlčel se. Po chvíli řekl:

A co kdybyste, můj synu, přijal místo opata Monte Cassina s výsadou, že byste zároveň zůstal v kazatelském řádu?

Učinil jsem před Bohem slib žít podle řehole svatého Augustina a ne podle řehole svatého Benedikta. Nemohu a nechci to vzít zpátky. Vždyť i náš Pán Ježíš říká, že dvěma pánům nelze sloužit. Prosím vás, svatý Otče, aby mi nebylo svěřováno ono opatství, a abych ani v budoucnu nebyl vyrušován církevními hodnostmi. Chci zůstat až do své smrti prostým řeholníkem.

Milý synu, povstal papež a objal ho, pak pokračoval dojatým hlasem, - vaše povolání je platné a nemůže být od nikoho zrušeno.

 

KOLÍNSKÉ PATÁLIE

Žalmy přivedou vaše posluchače k preciznější výslovnosti, pokračoval kolega v učitelském sboru: - Uvidíte! Povedou studenty k vytříbení smyslu pro stylistické odstíny.

Dnešní den, usmál se učitel: - si uděláme takový malý – hm - pokus.

Pole hlávkového zelí se zavlnilo. Nebylo to obyčejné pole, ani pouhé zelí. Bylo to množství vědychtivých hlav, které se vymrštily při tomto oznámení. Čtyřnásobek očí a uší zostražitělo. Studenti se naučili přijímat veškeré novoty s neblahým tušením.

Podnikneme malý výlet do říše básnictví - posvátného básnictví - z díla bardů inspirovaných největším Mistrem. – Tak se rozplýval učitel, když kázal o vznešené kráse žalmů, o jejich úchvatnosti, úspornosti a přesnosti, o tom, jak vyjevují nejvzletnější vnuknutí Ducha svatého: - Myslím, že to pro nás všechny bude vítaná úleva od našich - ehm - prozaických cvičení.

Souhlasná přikývnutí a zabručení ho nesmírně povzbudila.

Tak tedy - uvedu na tabuli několik slavných veršů. Pak vám je přečtu. A potom, jako při našich cvičeních hovorového projevu, vystoupíte s krátkými promluvami. Přitom vám tyto verše budou - jakoby odrazovým můstkem k vlastnímu výkladu, k vlastním představám a myšlenkám a úvahám.

Vzduch ve třídě se začal střídavě zhuštovat a zase řidnout, až se zdál jaksi podivuhodně zrcadlit záhadné vlnění. Učitel se nechápavě zahleděl do prostoru, ale žádná fata morgana se nedostavila. Už dlouho nezažil, že by kdy jaké sdělení vyvolalo v lavicích takový rozruch. Bylo to jen jiskření mozků, vystavených nebývalému napětí, nicméně žádná zřetelná jiskra nepřeskočila. Pole zčásti zralých i nezralých makovic se zavlnilo a vydalo ze sebe jemně dunivý zvuk, doprovázený šumem přesýpajících se makových zrnek. Vibrující vzduch vzbuzoval obavy, ale také naději.

Moje matka milovala rytíře, vzdychl student od Hamburku.

A věčný obtížný student - s úsměvem zářnějším než kdy jindy - zasypával nčitele obdivnými pohledy a šeptal: - Šalmy! Tejka budou šalmy! Jémináku! To sme se dostali daleko!

Ty verše, řekl učitel: -  napsal Duch svatý.

Ani úder blesku by posluchače nezasáhl tak mocně jako síla toho vnuknutí.

Žalmy? - Opakoval ozvěnou Španěl: - Éiaiaia!

Čestáv si to! - Žasl věčný obtížný student: Šalmy!

Žalmy, studente! – Ozvalo se z akademické půdy.

Nato napsal na tabuli dvacátý třetí žalm:

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,

naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.

Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Fandastický! - Burácel věčný obtížný student.

Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.

Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Světský ruch ustoupil zbožnému šepotu. Otevřená ústa a zadržený dech, užaslé polykání a uchvácené vzdechy, to vše umocňovalo pohledy vpité do nehynoucích veršů osvíceného Davida. Student židovského původu, seděl nehybně a tvářil se jako král na trůně.

Učitel si odkašlal. Přečtu nyní celý úryvek nahlas. Poslouchejte, prosím, pozorně, aby vám žalmistova slova - vím, že některá nejsou snadná - utkvěla v paměti...

Učitel přednášel znamenitě.

Tváře věčného obtížného studenta se rozžhavily do běla na způsob vystoupení Páně na Hoře proměnění.

A teď - přečtu všechno ještě jednou.

Když nedostižnou pasáž znovu zarecitoval, rozhlédl se slavnostně po svém stádu. Jistěže jsou zde i výrazy, které některým z vás připadají - ehm - nesnadno srozumitelné. Než vás požádám, abyste přednesli svůj výklad, můžete se na cokoli zeptat, a nebojte se toho, prosím.

Jenom loufna vám chypěla, pamprésor.

Loutna, milý studente, říká se loutna.

Nebojácné dotazy jen pršely.

Profesor trpělivě odpovídal na každý dotaz. Jednomu studentovi vyložil rozdíl mezi berlou a perlou, jinému zase rozdíl mezi širé a šeré.

 Můžeme přistoupit k výkladu, milí posluchači?

Ne! - Vzplál malý Ital: Celou tu ideju ukradnul Tafid Vergilovi z jeho Spěvů paftýškých, skrátka Pukolik! Tafid je flagijátor!

Než mohl učitel udusit tento blud v zárodku, prudce se otočil věčný obtížný student: Ste na mozku? Mluvíte o Tafitovi!!

O Davidovi, studente- –

Já mám těch čízemních poznámku plny chrup! Raci výkladujme!

Ale Vergilius je nejvěči poeta -

Co?! - Naježil se věčný obtížný student: Vy rovnáte Krále Dafita s ňáký Fergilim?

Vergiliem, studente. Vergilius napsal Bukolika čili Zpěvy pastýřské. Student jen vyjádřil svůj názor.

To neni násor, to je zločin! Jak může rovnat Tafita na Fergila?!

Další vyvolaný začal slovy: Ty verši mají velice vysokou myšlenku. Oči však upíral stále k zemi. Když někdo nezná jazyk velice, je pochopit těžko všecko. Ale já líbím to.

Vy líbíte?! - Zaplál věčný obtížný student: - To je málo! Šalmy musí se milovat!

Studente! - Ozvalo se současně s klepáním ukazovátka.

Jako další promluvil bratr z Británie. Věčný obtížný student sténal. Jak se dalo čekat, byla řeč bratra z Británie břitká, důrazná a jasná jako jeho tonzura. Na závěr vyjádřil pochybnost o účelnosti potírání hlavy olejem.

Tóódle! - Zaúpěl bolestně věčný obtížný student: - Vy sapomněl, že Tafit je absolutní pravdomlufka! On je zaolejonec, poněvač je pomaftěny na krále!

Moje chlava né! - Zašklebil se bratr z Británie.

Šak nejsi šadny král.

Ale bratři! - Učitel začínal být znepokojen. Bylo jasné, že věčný obtížný student se dokonale ztotožnil s velkým básníkem, a že nestrpí jeho sebemenší znevážení. Jak nasadit uzdu borci tak lítému? Jak ztlumit plamen šlehající k oblakům? Snad bude nejlepší vyvolat věčného obtížného studenta hned.

Když opravil několik mluvnických prohřešků v projevu bratra z Británie, pokynul k věčnému obtížnému studentovi: Ehm - zřejmě se vám rojí v hlavě plno myšlenek - nechcete nám je přednést?

Úsměv, který zasvítil na jeho obličeji, by zahanbil duhu: Vášně já? - Nevinné, překvapené zamžikání, upejpavě rozechvělé řasy - jen málokdy se vidí skromnost tak šalebná.

Ano.

Teď začne cirkus! - Ohlásil se smíchem františkán.

Do toho, studios! - Podněcoval synek z kupecké rodiny.

Chlafně, mluvte krátko! - Zavrčel bavorák.

Dejte mu šanc! - Vypískl Francouz.

Ojjj, věštil bratr z Polska.

Věčný obtížný student povstal důstojně a zvolna, jako by se nemohl odtrhnout od hlubin vpravdě nevýslovných. Majestátním krokem se nesl na stupínek jako cézar vstupující na půdu Egypta. Po způsobu velkých řečníků zasunul palce za klopy. Ještě nikdy nevypadala jeho postava tak vznešeně, ještě nikdy si nebyla tak nápadně vědoma svého historického poslání. Mlčky a zamyšleně obhlédl řady před sebou, jako by uvažoval, jak odít majestát do slov srozumitelných plebejstvu.

Začnout! - Žadonil student z řecké vlasti.

Vy cekáte na fanfáru? - Zaryl si Španěl.

Věčný obtížný student si uštěpačného davu nevšímal, když vzletně zahovořil:  Vášení milovníci krásnýho slofa. Stítelé pospátné poézije.

Posvátné, ozval se učitel. Nepřekvapilo by ho, kdyby byl student spustil: Přátelé, Izraelité, rodáci...

A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, studente, jistě byste dělal méně chyb.

Ten velkomyslně přikývl: - Tak sačnu snová... Tamyjapanóve... Slyšeli sme krásný vykládky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa... slova - od Král Tafit. Ale uskopojily vás?

 Uspokojily, bratře...

Mě né. Mě fůbec neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou jen slova! Pro mě sou trachokamy! Pro mě sou dyjamandy.

Ďjúúú! - Zatetelil se student od Jeruzaléma.

Pšemyšlujte o tom, poflicháči. Pšemyšlujte pod a za fěty, kerý Tuch sváty dal do ústu - koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte cedstavit, jak ten muš, Tafit, skusil, dyž mu šlapat Saul na páty -

Studente, to není -

Chvalořečník se nahrbil jako jelen zasažený ve skoku. Pak znehybněl a prožíval pád kamene trpně se poddávajícího zemské gravitaci.  Načež z hlubiny svého ponížení vzhlédl na vyučujícího jako na kata.

Řečníkův obličej, ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem.

Co není?

To není o Saulově pronásledování Davida.

Neé?

Ne.

Proměňte. Myslím, že když půjde roklí šedé smrdi -

Síní poznání teď pulzoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila většinu posluchačů k lavicím. Nosy se mrkvovitě zašpičatěly, oči zledovatěly a rázem tu z mlhoviny vědomostí vystoupla rota sněhuláků.

Student filozoficky pokýval hlavou: Ano, Tafit, velkej chrál Tafit.

Pak sestoupil se stupínku jako z Areopagu. Než se znovu posadil, dodal ke svému proslovu tuto doušku: - Tak sem to fiděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku neni o Saulofi. - Hluboký povzdech učinil tklivou chvíli ještě tklivější.

Učitel měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na památná slova tohoto studenta. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému světu tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho posluchači, ani on se nemohl odtrhnout od Davida, chválícího Hospodina uprostřed časných poryvů v tomto světě.

Při vzpomínce na kolegu, doporučujícího probírat se studenty žalmy pro lepší výslovnost, pocítil učitel výraznou nevoli.

 

Tak ty jsi ten protekční mazánek?

Jasně, že je to on. Přivedl ho sem sám Johan Teutonicus, vysvětloval jiný student. Přitom loupl po nováčkovi pohledem Saula, kterému věštkyně vypověděla služby..

Hm, zase jeden Vlašák.

Těchto Vlašínů a Vlašíků tady nemáme moc.

Tohoto si vzal sám Filozof pod křídlo.

Tomáš mlčel, už proto, že tou jejich němčinou zatím přece jen tolik nešermoval. Po roce svého vězení dýchal plnými doušky svobodu, která se před ním otevírala v řádu. Po boku řádového velmistra právě vykonal pouť Evropou. Vzali to oklikou přes Paříž. Pěšky, v kapse ani vindru, kráčeli od vesnice k vesnici, od města k městu, odkázaní na dobročinnost lidí. Nocovali tu v klášteře, tam na hradě, a nejednou i v prosté salaši nebo seníku.

Když uviděli před sebou Paříž v celé kráse, zeptal se Otec Jan: Co bys dal, Tomáši za to, abys mohl být králem tohoto města?

To bych nevěděl, co si s ním počít.

Možná bys ji mohl prodat nazpět králi a ze zisku vybudovat několik dominikánských klášterů, nezdá se ti?

Prozatím by mi stačilo místo Paříže mít pojednání svatého Jana Zlatoústého o evangeliu svatého Matouše.

Otec Jan se usmál a podotkl: - Myslím, že si budeš rozumět s Otcem Albertem.

Prófa přichází! - Hlásil jeden ze studentů, řečený hlídka.

Šváb na obzoru! Už de profax! - Volaji jiní a tryskem se hnali do lavic.

K překvapení mnohých nováčků se místo nějaké velké postavy vynořil střízlík s bystrýma očkama, pročež se mezi studenty docela ztrácel. To však trvalo jenom chvíli. Dokud Otec Albert ze švábského Bollstädtu nevystoupil na katedru a neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou byla mezi studenty nouze. Docela pěkná němčina, tříbená latinským a řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo jako v mlýnici.

 

Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými rčeními přece jen trošičku nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Cožpak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby, úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

 Na studenta, neobeznámeného s jejich jedinečností, mohou proto působit jako něco výstředního a zároveň rozčílujícího.

Svědomitý učitel však o nich takto uvažovat musel. Jak jinak vysvětlit takové úsloví, jako třeba dala mu košem? Nebo vzal nohy na ramena? Nebo, že někomu pro pět ran do čepice, spadl mu hřebínek? Čím víc o tom přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že poučení o rčeních nemůže déle odkládat.

Takže jednoho nevlídného rána ztrávil začátek přednášek tím, že posluchačům vysvětloval, co rčení jsou, jak vznikají a jak zvláštní, živé představy vyvolávají. Doložil svůj výklad řadou poutavých příkladů. Stačí záměna slůvka třeba jenom v překladu Aristotela, jako třeba idiom a idiot, vzejde z toho velký rozdíl a výsledný strašný blud, do něhož upadne nejen arabský filozof Averroes, ale i přední profesor naší univerzity…

Jémináku! - Zářil věčný obtížný student: Jedno malý písmenko, a takovej mumraj!

Jistě - o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili, když jsme psali diktát. Jen si vzpomeňte, co způsobila záměna jediné hlásky v příkladech, které jsem vám už jednou uváděl.

Vztyčila se ruka studenta z řecké vlasti: Já sem tehdy nebyl. Co stalo?

Učitel si chvíli prohlížel křídu. Ukázali jsme si, jak důležité je dávat pozor na každé písmeno, které píšeme. Stačí jedna jediná záměna, jediné nedopatření, a následky jsou nedozírné. Odkašlal si. Nemohu opakovat celé uplynulé cvičení.

Důležitý cvičení, zavrčel student z řecké vlasti a rozeslal své koulející se oči ke stropu posluchárny.

Důležitý? - Ozval se věčný obtížný student: Nejtůležitý, jaký můše bejt!

Děkuji, studente. Říkáme nejdůležitější. Přečtěte nám, prosím, své rčení.

Student spustil kolovratovitě: Tamyjapanóve, pamprésor -.

Nedá se to říct bez úvodního proslova? - Naježil se kdosi v první lavici.

Já chtěl sem v tomto úkole -

Učitel zaklepal ukazovátkem na tabuli:  Není třeba vysvětlovat. Přečtěte pouze své rčení.

Pomiňte mě, vzdychl kajícnicky: Tak prvni věta zní: On je požahanej.

Řachh! - Kterýsi student právě spadl z lavice.

Učitel si posunul brýle: To není rčení, studente. To je - nářečí.

Z toho, jak růžová líčka věčného obtížného studenta pohasla, bylo vidět, že do věty o požahaném vložil celé srdce.

Ale fůra lidu to žiká doslofička ták! - Bránil se student.

Na množství lidí, kteří to říkají, studente, vůbec nehleďte. Kromě toho jste ve slově- ehm- ve třetím slově té věty udělal chybu.

Vášně?

Místo ž tam patří š. Je-li někdo požahaný, pak možná kopřivou. Tady máte, studenti, další příklad takové nebezpečné záměny.

 Věčný obtížný student vypadal, jako by mu uletěly včely. Jeho druhý příklad byl ještě překvapivější než první:

Musíme to proprat v kukuletu.

To je arapsky, nebo jak? - Ušklíbl se student, pocházející z Řecka.

Především probrat. - Řekl profesor a opravil první chybu: A pokud jde o další výraz -

Co chcete probrat v cukrletu? - Zasupěl bratr z Polska.

V jakém pukrletu? - Snažil se zapojit synek  kupce z Marseille.

Ne, řekl zarmouceně učitel:  To by bylo ještě horší.

Myslím, že tam má být v cuku letu, mínil další student.

Přesně tak!  Je to rčení složené ze dvou slov, která v prvním pádě znějí cuk a let. Obě označují rychlý pohyb -

Ale já chtěl značit rychlý pochyb -

Děláme-li něco s rychlostí, tak to děláme v cuku letu.

Profesorovi začalo vysychat v hrdle. Je k tomu třeba rychlého, jakoby těkavého nebo cukavého pohybu. A zároveň téměř letu.

Já myslel, že dyš sme v letu, pokrčil věčný obtížný student rameny: -  máme kolem sebe taky kuknout

Cum kukuk! - Zavyl student-Němec: Zme snat kukačky?

Nehádejte o slovíčka! - Křikl Španěl.

Za sklopenými víčky se věčný obtížný student stáhl do svého vnitřního světa, kde patrně rozmlouval se svým strážným andělem. Jako by se uzavřel do poustevny.

Tou dobou však přesýpací hodiny dokončily své dílo a pověřený sluha na chodbě zacloumal zvonkem, až se rozezněl celou školou.

Studenti vyskočili jako šotek z krabičky, nadaný utajenou silou.. Posluchárnou zavířila změť družného štěbetání.

 

Sem tam docházelo k nějaké hádce mezi cizími i domácími studenty, a zablýskly se meče, dokonce se zvedl mrak kamení z těch nejčistších vlasteneckých pohnutek. Posléze se všichni sešli v téže posluchárně, aby se učili téže filozofii. To sice nemohlo zabránit nějakým sporům, ale pomohlo to k jejich urovnání. V tomto ovzduší nebylo moc radno připomínat své vlastenecké cítění. Před těmito pestrými skupinami lidí ze všech končin země rozvíjela vyhlášená veličina akademické obce svůj svitek moudrosti o slunci a kometách, o rybách a ptácích. Byl nakloněn přednášet s odvoláním na řeckého filozofa Aristotela.

Prófa si trófá! - Pokyvovali uznale studenti, když přišly na řadu tyhle novoty, kolem kterých se dlouho chodilo tiše po špičkách.

Kdopak by se divil, krčil rameny Tomáš, protože si vzpomněl podivné filozofické kličky a háčky Petra z Hibernie.

Studenti natahovali uši a doslova tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat – který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.

Všechno je to teprve v plenkách, a nejvíc já sám, který pořád ještě nedovedu jaksepatří ani blafnout německy, říkal si Tomáš.

Opakování je matka moudrosti, říkával strýc Sinnibald. Následně po každé přednášce vyrazil Tomáš střelhbitě do své cely.

Letí jako pes za kostí! - Uchechtl se student vedle něho.

Bratr Pes! - Chechtali se v mžiku ostatní.

Sesypal se jako hromada švestek před křížem a růženec se dostal do zápřahu. Když korálky dosáhly odpočinku a jejich napínaná šňůra se uvolnila, dostalo se k použití pero, skřípavě klouzající po papíře. Zastavil se čas a podle všeho se dostavil i strážný anděl k napovídání. Jedině zvonění k dalším událostem kolínské školy ho vytrhlo z činnosti. Hromada popsaného papíru se odsunula stranou. Najednou už nezbýval čas k jejich rovnání. Blaživý pocit, že teď už má celou přednášku v hrsti, a že mu nic neunikne, ho nadnášel tak, že v dalším okamžiku přicházel do refektáře, a přišel zrovna včas.

Později, když byla odpolední rekreace, dveře Tomášovy cely překvapivě rezonovaly. Tomu předcházelo vrzání strádajícího klekátka a šepotavé brumlání. Bylo by však zapotřebí důkladného sluchu, možná dokonce právě psích slechů, aby se dala postřehnout slova:

Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom,

co se ti líbí, prozíravě to hledal, správně poznával

a dokonale plnil ke cti a slávě tvého jména.

Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu

a dej mi poznávat tvou vůli.

Pane, můj Bože, dej mi, abych nepochyboval ve štěstí

ani v neštěstí, abych se totiž při úspěchu nevynášel

a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať považuji, pane, za nicotné všechno pomíjivé

a stane se mi drahé vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, které je bez tebe,

ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.

Ať mě těší práce pro tebe, pane,

a protiví se mi odpočinek, který je bez tebe.

Pane Bože, dej mi srdce bdělé,

aby je od tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka;

dej mi srdce ušlechtilé,

aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost.

Dej mi srdce upřímné,

aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl.

Dej mi srdce pevné,

aby je nezlomilo žádné utrpení.

Dej mi srdce svobodné,

aby je nespoutala žádná náruživost.

Dej mi Pane a Bože můj, rozum, který by tě poznával,

svědomitost, která by tě hledala,

moudrost, která by tě nacházela,

jednání, které by se ti líbilo,

vytrvalost, která tě věrně očekává,

a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k tobě.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,

abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů,

a v nebi měl účast na tvých radostech a tvé slávě.

Potom dostalo klekátko pohov. Nastal čas přecházení a hlasitého memorování, kdy se list po listu přenášel z pevné ruky na stůl. Sem tam vypukl záchvat ticha. V těchto vzácných okamžicích se hlava snesla do dlaně nastavené ruky. Potom se obvykle ozvalo chápavé:

Ehm.

Načež pokračovala brumlavá pochůzka v duchu dávných peripatetiků athénské školy.

Blablablablabla. - Ehm. – Prostě je na řadě Nikomachova etika o mravních ctnostech. Mravní ctnost je schopnost, řídící smyslový život. Tak se liší od rozumové ctnosti, která řídí usuzování, od ctnosti hrdinské, která přesahuje meze běžných povinností a vede lidského ducha k výšinám, a od ctnosti rozjímavé, která zdokonaluje rozum rozjímáním a radostí z božských pravd.

Blablablablabla, - takže ctnosti jsou dílem rozumu. Ehm - určují vztahy člověka k smyslovým skutečnostem. Třeba taková střídmost nebo štědrost, jako činnosti ovládané rozumem, rozumové ctnosti, jako moudrost, vědění a věda, ty jsou činnostmi spekulativního rozumu. Praktický rozum se projevuje dvěma ctnostmi - rozumností a uměním.

Hm – ale umění se řídí řádem krásna -

Blablalabla - Moje blaho tedy spočívá v konání dobra. Blaženost je vlastním dobrem celé mé bytosti, ctnost je částečným dobrem. Vrcholem mé činnosti je rozjímání. Jenže té se dá dosáhnout až po osvojení ctností. Nejvyššího stupně štěstí se dosahuje v obci. Jde o pozemský stav štěstí, na rozdíl od blaženosti –

Pak jsou tu ty Albertovy postřehy o spravedlnosti. Hm. - Zajímavé. Spravedlnost je podle toho obecná i zvláštní ctnost. Obecná čili zákonná spočívá v zachovávání zákonů. Tato obecná spravedlnost je vlastně veškerá ctnost. Je totožná s každou ctností. Každá ctnost přece spočívá v plnění zákona; od ostatních ctností se liší  pouze myšlenkově.

Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný koráb s  plachtami nadmutými Duchem svatým.

No, servus! Už je tady náš Němý vůl!

Nechte ho být, prófa už přichází!

Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou. Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně přitakával:

Epieikia, epieikia. – Zrovna jsem to chtěl říct. Jen Tomáš se tvářil jako by zaražeností soupeřil se skobou ve zdi.

Našel se však jeden, který měl útrpnost se začátečníkem, a když se Tomáš po přednášce vytrácel z posluchárny, pospíšil si, aby ho zadržel:

Bratře!

Prosím.

Když dovolíte – třeba by vám přišlo vhod, kdybych vám s tím trochu pomohl.

To bych uvítal, zazářil Tomáš.

Tak třeba tahle epejaka.

Myslíte nejspíš epieikia?

Samozřejmě epieikia.

V překladu to znamená něco jako nadspravedlnost.

Ano, přisvědčil Tomáš a dodal, že slovo epieikia se odvozuje z epi čili nad a dicaion spravedlnost, tedy epieikia je nadspravedlnost, podstatná spravedlnost.

Hm. – Ozval se spolužák: Ovšem to je podle mne dost silné víno. Co tím myslí?

Tomáš se dal do vysvětlování: Mistr Albert učí, že nadspravedlivý koná spravedlnost i tam, kde zákon selhává. Plní zákon, i když se odchyluje od litery zákona, protože plní smysl zákona. Zatímco ten, kdo zákon plní slepě, drží se doslovného znění zákona a podle hesla přísný zákon, přesto zákon, se často úplně míjí se smyslem zákona. Kdo poslouchá zákon podle smyslu zákona, je dokonalejší než ten, kdo zachovává pouhou literu zákona. Jeho poslušnost je pravá a přímá, a to i tehdy, když koná úkony, které zákonu zjevně protiřečí. Úmyslem zákonodárce přece není nařizovat úkony, které jsou v rozporu se smyslem zákona. Jeho záměrem je, aby bylo dosaženo cíle zákona. S tímto jeho úmyslem je v souladu ten, kdo zákon někdy přestupuje s úmyslem, aby bylo dosaženo jeho cíle.

Kdo má nadspravedlnost, ten je dokonalejší než spravedlivý. Spravedlivý vždy vrací zástavu tomu, kdo ji u něho uložil. V době hladu není nikdo vázán zákonem. V záležitostech, týkajících se vlastní obživy, může určit sám, co má konat. Nespravedlnost se však vztahuje nejen na lidské zákony, ale i na pozitivní božský zákon.

Že by?

Otec Albert uvádí pro své tvrzení příklady z Písma svatého: Tak stařec Matatiáš řekl svým lidem, aby bojovali také ve sváteční den, pokud budou napadeni, ačkoliv to bylo božským zákonem zakázáno, anebo David, který pojídal posvátné chleby, které smí jíst jenom kněží.

No né, bratře Tomáši, to je ale paměť! - Žasl spolužák: - Proč si, u všech všudy, necháte líbit, když vám říkají Němý vůl nebo Sicilský vůl? Taková sprostota!

Ále, to nestojí za řeč. Nemluvte o tom s nikým, bratře. Slibte mi to. – Kladl mu na srdce Tomáš, když se s ním loučil u dveří své cely.

Sotva za ním dveře cely zapadly, vrhl se znovu do svého díla, při kterém zakusilo klekátko u malého křížku nemalé útrapy. Přitom si povzdechlo značným vrznutím. Ani růženci nebylo dopřáno odpočívat v pokoji na způsob drahých zesnulých. Nato několik listů papíru okusilo Tomášova pera, aby začaly rezonovat dveře cely brumlavým omíláním přednášky, za příležitostného prolínání otázkami a protidůvody. Když posléze znovu vyrazil na zvonění z cely, z přítmí chodby ho matně sledoval spolužák, který se z předešlého setkání ještě ani nevzpamatoval.

Spěchajícímu Tomášovi vypadl z hábitu list papíru a snesl se k zemi. Zůstal tam ležet, dokud jej spolužák nezvedl a nevzal k sobě.

Později jej pomalu pročítal. Stálo na něm:

Opakem člověka, který je nespravedlivý je ten, který za všech okolností chce zachovat zákonnou spravedlnost, i kdyby měl zahynout celý svět. Zvlášť pochybný je příklad, kdy dokonce Otec Albert ospravedlňuje cizoložství s manželkou tyrana, jestliže je dotyčný páchá s úmyslem vyzvědět tyranovy plány, které by vedly ke zkáze obce. Páchá sice nepravost, ale přesto nebude občanským právem trestán, protože nepokládal cizoložství za takové zlo, jakým by byl zánik celého města. - Má to snad znamenat, že by Otec Albert obhajoval zásadu, podle níž účel posvěcuje prostředky? Z celého smyslu jeho přednášky je jasné, že takovou zásadu odmítá. - Zdá se, že Otec Albert, když uvedl několik celkem nezávadných příkladů, jako třeba ten o nevrácení meče šílenci, o vystoupení na hradbu při obraně města, zřejmě přehlédl dost pochybný ráz třetího příkladu. Zdá se, že se tato jeho úvaha dotýká právní roviny a nikoli mravní, hovoří o prohřešku a trestnosti na rovině civilního zákona, nerozebírá mravní stránku případu, ale pouze jeho civilní trestuhodnost. - S nadspravedlností souvisí ctnost pohotovosti v úsudku o tom, co je skutečně spravedlivé, což se váže k rozumnosti. Vrchol nadspravedlnosti spatřuje Otec Albert v Kristu, v jeho činech, kterými zákon někdy překračuje, a přitom pokaždé zákon naplňuje. Své přednášky o nadspravedlností dokládá odkazem na knihu Kazatel, kde je psáno: Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7, 16)

No plosím – uletělo mu z úst, když později kráčel chodbou.

Takové úžasné poznámky svědčí o velkém nadání, říkal si spolužák:- a ještě si ho druzí dobírají jako Němého vola. Tohle tak nenechám. -A zamířil k cele Otce Alberta.

 

Posluchače znepokojovalo ze všeho nejvíc to, že během celé té ohňové palby oprav a připomínek v posluchárně se věčný obtížný student usmíval jako měsíček, pobaveně a s nelíčeným obdivem přikyvoval. Nedalo se poznat, zda blahopřeje svým kritikům k jejich předváděným námitkám či zda si libuje, kolika strhujícími novotvary obohatil jazyk. Kritik tím byl nanejvýš zmaten.

Ať se učitel snažil sebevíc, nedokázal v omylech věčného obtížného studenta vypátrat nějakou zákonitost. Žák je ze sebe chrlil jako naprosto nepředvídatelné a veskrze živelné improvizace.

Například toho dne, kdy se posluchárna potila nad slohovým cvičením v rozsahu jednoho odstavce. Věčný obtížný student se přihlásil s následujícím výpotkem: Dyš dva potkají, ruky si podají.

Učitel si všiml, že student sice správně uvádí podají, nicméně pokaždé vyslovuje ruky.

Hovorová a řečnická cvičení rozdmýchávala v tomto studentovi bělostný žár. Při nich vzlétal neohrožený školomil k novým a závratným výbojům. Jednoho dne se dal unést svou výmluvností natolik, že nazval Pannu Marii apoftolkou a mudrckou a chrdinkou.

Na všechny tyto důrazné výtky odpovídal vřelými díky, pokorně provinilým výrazem a horlivým slibem: Já šecky ty zlocviky odcviknu!

Stalo se to při quodlibetních rozpravách či otázkách o čemkoli. Co byly tyto volné dotazy? Neformální shromáždění, zavedená v jistých dobách školního roku. Bývala vyhrazena objasňování všech otázek, na které studenti narazili ve studiu či každodenním životě. Studenti milovali tyto volné dotazy. A právě tak učitel. Byl rád, že může svým svěřencům pomoci s praktickými otázkami. Připadal si tak daleko tvořivější.

Má někdo dotaz? Jakýkoli dotaz - na pravopis, mluvnici, výslov -

Švédský student se ozval svým úvodním zamručením, pohlédl na jakousi ohmataný pergamen a zahuhlal: Leze na zdi fšečtán nebo pšečtán?

Vřešťan je – hm - druh opice, odpověděl vyučující:  - kdežto břečťan je popínavá rostlina, která se plazí po zdi.

Och, stělání, stělání! - Zářil věčný obtížný student, vděčný za tolikeré divy vzdělanosti.

Další prosím, vybízel učitel.

Snacha. - Ozval se student z Krakowa

Jak prosím?

Snacha. - Opakoval student: Proč nevyslovuje tak, jak píše?

Učitel rozpačitě zamžikal. Ale snacha se píše přesně tak, jak se vyslovuje, bratře. Napsal na tabuli SNACHA. Vidíte!

Vidim, ale takový slovo ja nikdy sem neviděl. Ja myslim snachu, kterou mam v naši škole.

Snahu! - Zvolal učitel: Jenže to je docela jiné slovo. Zvedl křídu a ke SNAŠE přibyla SNAHA. Pak se dal do vysvětlování příbuzenských vztahů.

Joj, vydechl věčný obtížný student.

Nevysvětlil jsem to dost jasně, bratře? - Lekl se učitel

Krásně jasně, pamprésor! Špičkově! Jedničkově! Jasná facka!...

 

Mistr Albert, mezi studenty zvaný profax či prófa, nenechal na sebe nikdy dlouho čekat, aby po přednáškách dal občas někomu zakusit, co to znamená být taženej.

Jako vždy napřed nastínil námět: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, působí bez nás. Jenže, co znamená správně žít? Zodpovíte to, bratře Tomáši?

Ó jé, Tomáš byl tasenej! Ten bude vařit z vody. - Zašumělo posluchárnou.

Mohl bych dostat nějaký čas na rozmyšlenou? - Ptal se Tomáš.

Cha, cha,chá! – zaznělo refrénovitě posluchárnou.

Řeknete hned, co vám přinese slina na jazyk.

Studentovy oči uletěly ke kříži na zdi posluchárny. Na chvíli vypuklo trapné ticho, že by se dalo dlabat polévkovou lžící. Jeho srdce však volalo:

Nevýslovně moudrý Stvořiteli,

tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,

podivuhodně jsi je umístil v nebi,

a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.

Ty jsi pravdy zdroj světla a moudrosti,

i nejvyšší pramen všeho

Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu

a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,

totiž hříchu a nevědomosti.

Ty dáváš výmluvnost jazykům nemluvňat.

Vzdělávej můj jazyk

a vylej na mé rty milost svého požehnání.

Dej, ať bystře chápu,

ať jsem schopen všechno si podržet v paměti,

ať se správným způsobem a lehce učím,

ať dodržuji přesnost při výkladu

a mám vždy zásobu vhodných slov.

Nauč mě dobře začít, pomáhej mi vytrvale pokračovat

a doplň mezery, když budu končit.

Co žádné z napnutých uší neslyšelo, to slyšel Ukřižovaný a nenechal to bez odezvy. Sotva se vrátily oči na místo, pohnul se student - za šířícího se šepotu posluchačů - směrem k učitelské stolici.

Hm. Teďka stříhá flosnama a mává plótvema, ale hnedkom prolítne jak sekera ke dnu. To bude šlupka! Ten to zvorá! Zkope to! Zmastí, co se dá! A bude ausgešlosn! – Na tak, Tomášku, kápni božskou! Uvidíme, jak si dutej! To se nalochníme!

Už neváhal ani chvíli. Nejprve přesně zopakoval položenou otázku: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, bez nás působí. A co znamená správně žít? - Načež Otec Albert pokynul hlavou, zatímco posluchárnou táhla šeptanda, oznamující, že kamufluje, pokračoval slovy:

Zaměřit se na správný cíl a směřovat k němu přímo, bez odboček, vyhýbat se všemu, co je příliš moc nebo málo, zůstávat ve středu. Dodávám Augustinovu myšlenku, že je třeba užívat stvořených věci tak, abychom dosáhli věčné vlasti.

A co zneužití? - Dotazoval se učitel.

To se může týkat jen pozemských skutečností. Ctnost nemůže být zneužita, je-li skutečnou ctností. V úvahu přichází pouze tehdy, když třeba někdo zneužije ctnosti k pýše, přímé zneužití však ctnost jako takovou zcela ruší.

Nejistou část vašeho vymezení ctnosti, totiž slova: kterou Bůh působí bez nás, patrně vztahujete na vlitou ctnost, a ne na získanou. V tomto případě je třeba chápat vymezení ctnosti tak, že Bůh je prvotní příčina. Spolupůsobení člověka je však nezbytné. Ze strany člověka jsou bezprostředními příčinami ctnosti předně vůle, dále rada, a konečně volba.

Posluchárnou se šířila spodním tónem šeptanda, která sdělovala: - Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –

Mistr Albert nás učí, že u ctnosti mají klíčový význam láska a řád - Božská láska je matka všech ctností. Dobře vedená láska počestných lidí je ctností. Řád ve ctnosti zaručuje rozum, který nachází správný střed. Nejedná se však o usuzující rozum, nýbrž o praktický rozum, který předchází jednání. Tak jako mezi vášněmi je vášeň lásky první a základní vášní, podobně je tomu i u ctností, kde láska je kořen všech ctností.

Ctnosti jsou způsobeny návykem, avšak protichůdným návykem mohou být zmařeny. Jejich příčinou je vůle, nikoliv přirozenost. To, co koná přirozenost, koná nutně, automaticky, vůle však koná na základě volby. Opakovanými volbami a úkony stejného druhu vzniká ctnost. Ctnost je tedy působena vůlí a její sídlo je v duševní síle, tj. ve vůli.

Podstatou ctnosti je její střed. Střed není v nějakém geometrickém středu mezi krajnostmi, ale naopak v jejich vyloučení.

Ctnost je dokonalost vůle, ona sama je vůlí a předpokládá plnost vůle. Předpokládá tedy plnou zapojenost člověka. Ctnostným nelze být napůl. Ctnost dává vůli tvar, utváří vůli k dobru. Bezprostřední příčinou ctnosti je dobrovolné jednání podle správně uměřeného rozumu. Vůle je proto hlavní příčinou, rozum a vytrvalost jsou nutnými předpoklady.

Jakým způsobem se dá najít správný střed?

To úkolem moudrosti. Sapiens, moudrost má správnou míru pro to, co je vhodné a správné. Nalezení správného středu je kromě jiného záležitostí soudnosti, vyplývající z víry, nazírání rozumu osvíceného vírou. Je vnitřním přesvědčením.

Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako student.

Něžné oči, vždy upomínající hraběnku z Akvina, zbystřely, jen víčka párkrát zamrkala.

Vy mluvíte jako učitel, ozývalo se dál.

Jen to z něho teklo, uznávali spolužáci.

Měl kliku, tvrdil kdosi.

Kdepak, kapíruje to, říkal další.

Otec Albert vystoupil na učitelskou stolici, už proto, že se vedle mohutného Tomáše cítil trochu stísněně, rozhlédl se po ostatních a řekl důrazně:

Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem. Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!

Hm. – Zahučelo to posluchárnou.

Nenápadně se mezi studenty ujalo mínění, že Tomáš je vlastně nabitý studios čili nahoblený nebo našprtaný, nabiflovaný, ale přitom žádný šplhavec. Třebaže šprtá, není to žádný šplhoun.

Každé cvígro zvládá, takže je sám vylochněný, uznával kterýsi student z Kolína.

Otec Albert byl však jiného názoru. Samotného Tomáše to překvapilo, zvláště poté, co se stalo, když nedávno navštívil slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než kdyby se to pokoušel drsný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se zmateně zarazil.

Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi - Loria bapri…

Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.

Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.

Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršícící spoustou nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et Fílii et –

Řachch!!

Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí. Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna -  vždycky Panna - a žádný panák! Ani paňác!

Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku – automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:

Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal jsem si vás jako doprovod.

Oči zkoprněle uvízly daleko od studenta, a teprve po delším lapání po dechu se vrátily ke svému běžnému používání.

Rád půjdu s vámi, ale nemám tady ještě ukončené studium.

Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.

Než se Tomáš nadál, přišla k uplatnění jeho montecassinská fránina či fráňa, franka čili francka, poněkud zahuštěná tím, co do ní k jejímu vytříbení přinášela lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra nebo i zmatina. Podle přísloví, že nové koště dobře mete, přinášel do Paříže každý nový učitel něco nového, pokud přicházel odjinud. Tak se Tomáš ocitl na křižovatce různých názorů a neméně rozmanitých slovních divuplodů. Každý z příchozích býval náramně vyhraněný autor, ale kdyby se to někdo pokusil vyslovit nahlas, byl by v mžiku někým opraven.

Neříká se, studente, autor, nýbrž se říká jistec.

Jistec? – Zakroutila se hlava posluchače.

Přesně tak. Jistec. A učedlník musí bedlivě naslouchat, aby si to všechno osvojil, protože učitel zde má dřivnost.

Dřivnost? – Myslíte snad prioritu?

Tak by se to snad říkalo latinsky. Naše řeč má však dost a ještě lepšího výraziva než strohá latina. Naše bohovědná mluva má svoji vidotvornost, jež by latiníci nazvali specifikum, takže může mnohé záležitosti ořešiti, což znamená to, co pro latiníky praedicare. Můžeme pak naříkati srostitě.

A pročpak naříkáte? Copak se vám zlého přihodilo, že naříkáte? Přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast.

Nenaříkáme, že by se nám stalo něco zlého, ale můžeme podle své libovůle něco naříci ve smyslu latinského praedicare, a to srostitě, tedy tak, jak by se po cizácku naříkalo konkrétně. Neptejte se nás na takové prvotě, protože učedlník musí být v poslušnosti, takže musí poslouchat a naslouchat. A co k tomu potřebuje?

Poslušnost.

A co je poslušnost?

Ctnost.

A co je to vlastně taková ctnost?

Principem ctnosti je habitus.

Špatně – špatně – špatně. - Prvotí ctnosti je změť, - zdůrazňoval významně vztyčený ukazováček.

Učedlník nemůže být nesoudobný, ozývalo se odjinud zpod pozdviženého obočí.

 

Jediný Mistr jsi ty, můj Pane, zašumělo zpod kapuce hábitu, prostírajícího se před chrámovým křížem. S pocitem vnitřního uspokojení tu přednášel jeho nositel své díkůvzdání za to, že se v tom učeném řečnění neztratil. Při svém každodenním naslouchání celému tomu duchovnímu mumraji, k němuž se pravidelně vynořoval jako věrný pes z doupěte své celičky, kde bedlivě všechno zaznamenával, opakoval a promodlil, ovládl živě také vytříbenou francouzštinu.

Nikdo nezjistí, jak dlouho zde byl Ukřižovaný mimo kříž, ale jedno je jisté, že se rychle vrátil na své místo, když chrámem zaznělo nedočkavé volání:

Tomáši!  Tomáši! Honem do refektáře! Už dávno je po zvonění.

Pevným krokem vstoupil do refektáře, ale místo nabízeného místa na lavici u prostřeného jídla, zamířil raději k ambonu, aby vystřídal předčítajícího. Potom pokračoval v jeho četbě Sentencí:

Primo manifestat partes divisionis per definitiones –

Tu mu představený přetrhl jeho přednes:

Copak nedovedeš správně číst, balíku? - Načež pronesl jako opravu úplný nesmysl: Primo manifestatur partes divisionis per definitiones.

Tomáš vše pokorně zopakoval jako by to byla svatá pravda: - Primo manifestatur partes divisionis per definitiones, - načež pokračoval dál v četbě.

Cink! Cink! Cink! - Spustil zvonek svou kovovou árii od srdce a bratři se zvedali od jídla. Načež zaslechl za svými zády vyčítavá slova:

Proč jste, bratře, opakoval ten nesmysl? Vždyť jste přece původně pronesl slova správně?

Nezáleží na tom, jestli jsem ta slova vyslovil tak nebo onak, ale spíše na tom, zda jsem je vyslovil poslušně. Nejde o to, co říkáme, ale jak posloucháme.

Někteří vrtěli nechápavě hlavami a reptali:

Jenže Dominikovým heslem pro náš řád je přece veritas čili pravda.

Ehm, kvůli pravdě se lidé nejvíce zlobí. Jenže, kde chybí pokora, tam se všichni navzájem sežerou.

 

Dnes, řekl oblíbený učitel: - končíme školní rok - a čeká vás tedy zkouška.

Ve skutečnosti to bylo něco, bez čeho by se klidně obešel. Už celé měsíce věděl, kteří posluchači si zaslouží postoupit do vyššího ročníku pro pokročilé, a kteří - i při zavření všech očí, a snad i kuřího oka - budou muset opakovat.

Nechat kohokoli propadnout pro něj bylo utrpením. Celou noc před zkouškou se obvykle zmítal na lůžku a hledal důvody pro možný postup krajních případů, jako třeba takového posluchače, jako byl bratr Řek. Ten sice projevoval nemalou snahu zlepšit se v pravopise, pokročil v mluvnici, ale stále zabředal do potíží s přednesem slov. Když měl utvořit větu se slovem důchod, zabrebentil: Co je stejný, to je prašť jako důchod. Podobně trápil učitele případ posluchače, jehož mluvidla, uvyklá rodné španělštině, se pořád jaksi nemohla uzpůsobit. Když se pokusil dát dohromady jablka s hruškami, vyšla z toho chabka s růžkama.

Mnohdy dokázal učitel usnout, jedině až se pomodlil celý růženec za studenty, které mohl bez nejmenších výčitek svědomí pustit do vyššího ročníku. Ani nebožtík Euklides by se nedopočítal, kolik proseb a volání vyslal k nebesům za studenta Wolfganga z Bavorska. Jeho sykavky sice volaly po nápravě, ale nijak to neovlivňovalo jeho výborný pravopis, dobrou větnou stavbu a širokou slovní zásobu. Rodilý Bavorák určitě postoupí.

Sotva však procitl, začal se znovu trápit kvůli posluchačům, které bude nucen zklamat. Patřil k nim jistý student z Polska. Protože bez a pes pro něho byly dva zaměnitelné zvuky, domníval se ještě minulý týden, že slovem bezúhonný se označuje pes, co chodí na hon.

Nebo jakýsi student z řecké vlasti. Jeho znalosti byly právě tak nejasné jako jeho mručení. Když měl použít slovo kopec, vylezlo z něho: S kopec teče voda.

Nebo věčný obtížný student. Učitele bodlo u srdce. Píchlo ho tam pokaždé, kdykoli si na něho vzpomněl. Tento neohrožený student byl snad nejpilnější a nejhouževnatější z celého ročníku, nikdy nechyběl, jakživ se nedal ničím odradit, zřídka se mu ztrácel z andělského obličeje úsměv plný optimismu a neochvějné ctižádosti. Jeho jazyk ovšem kolísal mezi čímsi zkomoleným a něčím dosud neslýchaným. Pravopis měl nadále výstřední, s mluvnicí zacházel politováníhodně a jeho výslovnost byla otřesná.

V zájmu spravedlnosti si učitel připomínal, že se tento student v mnoha směrech poněkud zlepšil: cisina byla patrně pokrokem ve srovnání s dřívější cicinou. Ale jinak měl ještě tolik co zlepšovat, že hory jeho pokroků vyhlížely vedle velehor jeho omylů jako kupky sena.

Člověk mohl jen žasnout nad jeho neblahou schopností vyřešit jednu otázku tak, že se vytvoří druhou. Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem studený, studenčí, letofý.

Čas se nezastavil. Hodina poslední zkoušky se přiblížila.

Ukliďte si, prosím, z lavic všechno kromě čistého listu a pisátek.

Jsou všichni připraveni?

Zmučené pohledy, statečné úsměvy, odevzdaná povzdechnutí - to vše svědčilo o závažnosti nadcházející prověrky. Nejedna ústa vyschla, nejedno srdce zabušilo rychleji. V některých očích zářila vidina dalšího ročníku. Jiné posluchače život prostě naučil, aby si nedělali příliš velké iluze. Pera balancovala v čekajících lavicích jako dychtiví bobři.

Naše první slovo je myš. Učitel chvíli počkal a vyslovil to znovu, pečlivě a zřetelně.

Posluchárna se vrhla na myš. Věčný obtížný student zaklonil hlavu, zavřel oči a konzultoval se svým andělem strážným. Myš, šeptal. Myš- Sajimavej výras - jedno oko se otevřelo, aby sledovalo, jak bude vyučující na jeho samomluvu reagovat.

Studente, zamračil se učitel: - rušíte třídu.

Proměňte. - Obličejem zhrzené milenky dal student najevo, že nesmí-li si pro sebe šeptat, nemůže přesně uvažovat.

Učitel nespěchal se slovy. Nechával mezi nimi uplynout delší čas. Zato se snažil vyslovovat co nejvýrazněji.

Rozvrhl si dobu tak, že poslední z diktovaných slov přečetl dobré dva zdrávasy předtím, než cinkot zvonku ohlásil přestávku. Počkal na několik opozdilců dopisujících větu s přídavným jménem brzký.

První část zkoušky máme za sebou, oznámil. Odevzdejte mi, prosím, vaše výtvory.

Napjaté řady se zavlnily úlevou. Studenti vstávali, protahovali se, třeli si spánky, masírovali si prsty, odevzdávali papíry s testem a šourali se na chodbu - svěřovat se, srovnávat, popisovat a přetřásat své slovní divuplody.

Nedalo se nikam utéci před výplodem věčného obtížného studenta:

Jedna miša ve špajsu sdělá miš maš.

Ještě štěstí, že jsem jim nechal vypracovat ještě zvláštní tezi podle vlastní libosti.

Před očima se mu mihly názvy tezí. Urovnal si množství popsaných listů do tašky.

O skryté sáludnosti slofička kfůli.

No ovšem. Byl to on - věčný obtížný student. Ostřížím zrakem přeletěl učitel snůšku chyb, aby co nejrychleji našel poslední věty:

Můžete šíci, že chodně záleží na fýslofnosti: Udělal jsem to kfůli tobě, trachoušku. Ha, pšistichl sem tě pši činu, pítáku!.

Opouštím tento ročnik chrdě, a jesli kfůli nekemu púknu, je mi lokr. Milerát se sem fratim. Sem prima fratny.

 

Po roce pařížského působení se malý zalátaný hábit, naplněný skromným mužíčkem, znovu ocitl v prachu cesty mezi Paříží a Kolínem. Velký hábit, který ho doprovázel, obíhal po chalupách a poníženě vyžebrával chléb pro oba.

Kráčeli vstříc velké události, ale pro mladého z nich to byla především velká zkouška, životní zkouška, pokušení pochybností a víry.

Chcete-li uniknout před duchem světa na druhý konec světa, i tam vás ten lživý kozloduch dostihne, i kdyby to by poslední zapomenutý ostrov, a vynajde způsob, jak vás ranit. Chcete-li však zvítězit nad duchem světa pomocí Ducha z jiného světa, dokážete to kdekoli.

Jsou tady pro vás, bratře Tomáši, zprávy z rodné vlasti. – Řekl mu převor a vzal ho přátelsky kolem širokých ramen. Pravda je, že při tom musel ruku hodně natáhnout: Pak pokračoval ztichlým a nejistým hlasem: Nejsou zrovna moc povzbuzující. Vaši bratři Landulf a Raynald sběhli z vojska císaře Bedřicha II. Císařští rytíři je kvůli tomu stíhají.

A co doma?

Převor se na chvíli odmlčel, a pak váhavě pokračoval: Sídlo tvé rodiny, hrad Rocca-Secca byl vypálen a rozbourán. Město Aquino bylo rozbořeno a vydrancováno. Ani Horu svatého Jana nenechali bedřichovští poskoci na pokoji. Zbylo tam rozvrácené spáleniště -

A co naši doma?

Váš otec už dávno není mezi živými. Bratr Landulf je ve vyhnanství a bratr Raynald ve vězení.

A co je s maminkou?

Hraběnka Teodora se uchýlila ke své dceři, která se provdala za hraběte ze San-Severino. Sestra Marotta je u benediktinek v Capui.

Kříž na stěně refektáře kolínského kláštera se mírně naklonil a pak se zakolébal ze strany na stranu, stoly s lavicemi se roztančily a začaly se posunovat po místnosti. Ani dlažba si nedala pokoj. Podlaha místnosti se začala povážlivě vlnit a naklánět.

Zemětřesení? To bylo první, co ho napadlo, ale taky poslední. Pak se Tomášovy oči vydaly na okružní cestu refektářem, až uvázly kdesi na mrtvém bodě.

Plameny vyšlehly z oken hradu Rocca Secca a pak je dohnal oblak hustého dýmu. Ze všech stran se ozývalo:

Pomoc! – Zachraň se, kdo můžeš!

Z jednoho oblaku vyšlehl plamen, ale byly v něm vytřeštěné oči hraběte Akvina, a do uší mu zaznělo ječivé:

Ještě nějaký takový výstřelek, a Bedřich rozdupe náš hrad Rocca Secca jako zuřivý kanec a na střechy Akvina posadí červeného kohouta!

Rozdupe –  rozdupe – ROZDUPE - zuřivý kanec - zuřivý kanec – KANEC !!

Do toho zaznívalo starostlivé otcovo domlouvání:

Synku, dej si pozor na tu dominikánskou žebrotu! Tohle tvoje záškoláctví je k ničemu. To by našemu rodu nepřineslo nic dobrého.

Tomáš - to je temná skvrna na rodokmenu hrabat Akvinských! - temná skvrna - temná skvrna – skvrna – SKVRNA !!!

K tomu se čas od času ozýval matčin vyčítavý hlas:

Jak jste bezcitní! Vy dominikáni, studení jako psí čumák! - psí čumák! - 

Nyní však zazníval mnohem víc vyčítavě, a postupně přecházel do obviňování. Vzápětí se zase zlomil a mluvil mazlivě, aby zase sklouzl do jakésiho plačtivého tónu:

Tomášku, můj chlapečku! - Ach, Tomáši! – Jak ses mi vzdálil! - vzdálil!!– VZDÁLIL!!!

Hlas jakéhosi zbrojnoše volal:

Mendíku, vezmi si na sebe kloudné šaty, ať se za tebe nemusí tvůj otec stydět!

A otcův varovný hlas:

Neblázni, Tomáši! Dostal bys celou naši rodinu do hrozných těžkostí. Musím před tebou chránit celou rodinu a také všechny naše poddané. Císař se bude mstít -

Ach, Tomáši, Tomáši.

Zatvrzelče! Nevděčníku! Dal jsem ti život! Patříš Akvinům.

Budeš mě mít na svědomí, Tomáši!

Papežův hlas se ptal:

Jak to, můj synu, že jste se dal zapřít před matkou?

Pak ty hlasy utichly a Tomáš uviděl svou celičku.

Matně si protíral oči.

Cosi zlého ho obviňovalo: Ty si tu žiješ za devaterými horami, ale zatím jsi přivolal pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to?

Když se jednalo o něho samého, nedbal na to, jestli fouká ostrý vítr od východu nebo ze západu, a v každé zkoušce a nepohodě obstál jako vzrostlý dub. Bůh mu dal za jeho věrnost zvláštní ochranu proti pokušení čistoty. Neměl však žádnou zvláštní posilu proti takovému pokušení, které na něho dolehlo nyní. Právě mu kdosi našeptával: Přivolal jsi pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to? Teď kvůli tobě musejí trpět jiní, právě tak, jak se toho obával tvůj otec.

Jaký je úděl nalomené třtiny, bezmocně se klátící ve větru? To se teď projevilo naplno. Zkrátka ležel tu jako hromada neštěstí a neměl sílu udělat ani krok.

Hábit se snesl s lůžka a váhavě se přesunul ke klekátku před malým křížem. To si vrzavě zase postesklo na svůj úděl, když jedním dechem zašumělo celou:

Pomoz, můj Pane. Kde jsi můj nebeský pomocníku?

Jsem s tebou. Nikdy tě neopustím, a stejně ani náš Pán. Jako bys nechápal, že tvá opuštěnost je nový klam? Přijal jsi úlohu Němého vola, jak tě k tomu někteří odsuzovali. Dost pohodlné. Zvu tě k lepšímu řešení. Máš velké poslání.

Hm.

Váháš? Skoncuj s tou uzavřeností! Raduj se a vesel!

Radost? Smích?

Seber se! Máš velké poslání jako člověk a ještě větší jako Boží dítě! Jako člověk jsi ten, kdo svobodně touží. Tak už naváhej, a živ se chlebem své touhy! Pak se dokážeš radovat. Zvířata se smát nedovedou. Ty však nedokážeš bez radosti žít. Napni síly a objev ji! Právě ta touha po radosti, po slasti a štěstí, podněcuje tvoje činy a životní rozhodování.

Jenže není radost jako radost. Je-li radost hlubokou potřebou srdce každého z lidí, tak obsahuje i požadavek svobodného rozhodování. Ten je základní osnova radosti.

Lživý duch světa zpovrchňuje každou radost. Šidí tě o její duchovní rozměr.

Copak není světák samý smích?

Pohrdavý, uštěpačný, pichlavý a jízlivý smích. Živí se náhodnou příležitostí. Sotva pohasnou záblesky štěstí, zůstane smutek. Světákovi to stačí, protože je ducha nezámožného. Tobě to stačit nemůže. Nejsi zrozen pro hloupý smích. Od narození žiješ pro záměrný smích a smysluplnou radost. A co teprve od křtu! Radost je tvoje úžasné tajemství. Potíž je v tom, že trochu zapomínáš, že právě tobě je svěřeno takové tajemství. Jako bys ho zrovna nedovedl užívat k vlastnímu radostnému životu zrovna tak, jako k projasnění a odlehčení těžkého života ostatních.

Proč se to najednou nedaří?

Radost je víc než citová odezva v srdci. Vede k ní nejen vtipnost čili důvtip, či - jak říkával Aristoteles - eutrapalia. O co jde? Mít ochotu snadno a rychle nalézat v zapeklité situaci náhlé a překvapivé rozuzlení. Umět pohotově zachytit podrobnost běžného místa, které mnozí přehlédnou, a povznést ji jako vzor. Ať už máš takový dar nebo ne, hledej ho v sobě a rozvíjej.

Snad ne jen proto, abych se blýskl před lidmi?

Spíš abys potěšil každé srdce na potkání a oslavil tím Boha.

Nevím, nevím – jestli -

Radost je v tobě založena hlouběji než si myslíš. Je víc než prchavé nasycení toho, co ti podsouvá sobectví a kolísavé záchvěvy vášní. Je víc než naplnění citů a nálad. Na rozdíl od potěšení a rozkoše má pravá radost v sobě stálost a hloubku. Přináší zážitek plnosti.

Ozvěnou radosti ve tvé duši je úžasná hudba pulzování tvého rozumového nazírání. Vnitřní vracející se ozvěna. Mocná vlna rozechvění v hloubi bytosti, která tě povznáší. Způsobuje, že v některých okamžicích zakoušíš údiv nad tím, že vůbec jsi.

Trvalá radost je výsadou výsadou právě tebe. I když ti nejde o to, abys jen vyhrával a vynikal nad jiné, vyznej s odvahou, že jedině v Pánu a s Pánem jsi schopen prožívat ryzí radost.

Jak to?

Pouze tady se ti zjevuje dokonalá radost. Je to tajemství. Dej se jím unést! Tvůj smích je to pravé ujištění. Konečná příčina tvého smíchu a všech projevů důvtipu je blaženost

Copak se mohu radovat, když moji bližní kvůli mně strádají?

To ti našeptává záludný duch světa. Mocichtivý císař mu slouží. Tak se staví zády k Bohu, k Církvi a ke všem lidem dobré vůle.

Nechci se radovat bez ostatních.

Nikdo není vyloučen z pravé radosti. Víra ti přináší úžasné, překvapivé a potěšující tajemství. Tady je svrchovaná radost. A ty máš pozvání k účasti na této vrcholné radosti. Celý Bůh s jeho radostí se vejde do každého srdce. Může naplnit nekonečnou hlubinu tvého nitra.

Radost je všelidská. Je každému přirozená. Tak nesmutni a těš se z drobných všedních věcí a činností! Těš se z prosté radosti! Tvoje vyšší radost předpokládá člověka schopného přirozeně se radovat. Spasitel vychází z těchto prostých každodenních radostí, když hlásá království z jiného světa.

Už tyto přirozené radosti jsou Bohu milé. Nezapomínej si je připomínat. Vděčně za ně děkuj. Tak je předkládej Bohu, aby je očistil, zušlechtil, posvětil a prohloubil. Objevení pravé radosti předpokládá, že potom budeš schopen postoupit výš. Nezastavíš se na úrovni radostí, jež jsou ti ve světě nabídnuty.

Už proto, že máš rozum a svobodu, ale ještě víc proto, že máš duši přetavenou posvěcující milostí. Proto je tvá radost především radostí duchovní. Je normální, že vyzařuje do všech přirozených a citově prožívaných radostí. To ona působí, že tyto přirozené radosti jsou pravými radostmi pro tvé srdce.

Co způsobuje, že moje radost je především duchovní?

To, že jsi ve světě, ale nejsi ze světa.

Tvůj pravý život je v nebi. Tato skutečnost z tebe nedělá žádnou bezkrevnou bytost. Když máš srdce v nebi, tak už dnešek prožíváš nebeským způsobem, ale tím víc máš nohy na zemi. Připravuj toto tělo k proměně a k přetvoření omilostněnou duší.

Všichni svatí vyzařují nevýslovnou radost, třebaže je někdy sužovalo těžké strádání.

Odkud berou sílu?

Bůh.

Jak získám takovou radost?

Sám od sebe ji nezískáš. Je to zdarma daný, ničím nezasloužený dar shůry. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Pravá radost nemůže být spojena se lží ani s klamem. Rodí se z pravdy. Lidé uchovávají v srdci příchuť této radosti zrozené z pravdy. Přesto se jí trochu obávají.

Proč?

Prostě cítí, že kdyby se otevřeli této radosti a pravdě, postavilo by to před ně zrcadlo. Pak by uviděli věrný obraz sebe, zbavený příkras.

Hříchem je však v člověku porušen Boží obraz. Zbývá mu tápavé směřování k Boží podobě, vytušené ve filozofii.

Máš rozum a svobodnou vůli. Jsi osoba. Tak stále zakoušíš a poznáváš svou ubohost. Jsi však pevně zakotven v nebi. Tak se nemáš čeho bát. Místo aby tvoje slabosti překážely tvé vnitřní svobodě, jsou naopak skutečnými odrazovými můstky k ještě větší a nezvratné radosti nebeské.

Pokoj a radost, jež přebývají ve tvé duši, způsobují, že duše už nepotřebuje nic jiného k tomu, aby vyplnila vnitřní prázdnotu nebo aby se potěšila.

Copak se mou vnitřní radostí ztratí všechno smutné ze světa?

Ne. Utrpení tady zůstává. Dostává však hluboký smysl.

Jak se dá sladit utrpení s radostí?

Lidsky je to vyloučené. Je to možné díky prožívání spojení tvého utrpení s utrpením Spasitele. To není žádný sebeklam. To je plnější zakoušení toho, co už samo je dávno skutečností.

Kdekdo potřebuje právě uprostřed své bídy objevit a zakusit trvalou radost. Přičiň a třeba i něco snes proto, aby na tobě ostatní poznali, že utrpení a radost nejsou nesmiřitelní nepřátelé.

Jenže jak?

Sleduj Ukřižovaného. Umírá a vstává z mrtvých právě pro tebe uprostřed všech ostatních. Nad jeho konečným vítězstvím nad smrtí se patří jásat nevýslovnou radostí!

Jen kdyby ten svět nebyl tak plný zrady a násilí!

Dřív než byl kdokoli z lidí od někoho zrazen, zradili všichni Pána. Přesto dosahuje dokonalého a nezvratného vítězství. Tohle sleduj! Jak velká je tvá zkušenost zrady, která vede k vítězství? Spasitel vítězí! Nejen krví prolitou na kříži, ale i svou předsmrtnou úzkostí v Getsemanské zahradě. V tomto tajemství radost vítězí pro tebe nad smutkem.

Tak proč se mi ten smutek pořád vrací?

Je dvojí smutek. Smutek, který oživuje. Kromě toho je ale strašný smutek, který se zdráhá přijmout vyšší pomoc. Právě nad tímto nesmyslným smutkem získává pro tebe Ježíš vítězství v Getsemanské zahradě.

Právě tento triumf se snažíš vyzpívat o velikonoční noci. Je to opravdová jistota, že mocnosti zla prohrávají.

Je to také jistota, že tě nikdy nic nebude moci oddělit od Kristovy lásky, která ti působí tuto radost. Apoštol Pavel ti vzkazuje, že tě ani smrt ani život, ani přítomnost ani budoucnost, ani cokoli jiného v celém tvorstvu nedokáže oddělit od Boží lásky

Co mi radíš proti smutku?

Každý mrak má stříbrný okraj.

Hm. Laciná útěcha.

Pak tedy vezmi srdce do svých rukou a přiměj ho, aby proti tvé vůli zvolalo: Ať žije radost proti veškeré beznaději!

Cože?

Tvá radost je tak osobní, jak si osobně vášnivě zamiluješ Ježíše. Můžeš objevit i nějaké zvláštní projevy radosti, které by byly vhodné pro tvou vlastní cestu. Především úsměv. To je výraz radosti. Přičiň se, aby se vlídný úsměv od srdce nikdy neztrácel z tvé tváře. Jen ve vlídně usmívající se tváři bude radostný duch.

A neskončím jako poťouchle se usmívající hlupák?

Neskončíš, protože nejsi žádný hlupák. Máš rozum a svobodu. Máš důvtip, a to je základ vtipnosti. Na každém kroku se přičiňuj o odhalování směšného v sobě i kolem sebe, ve věcech i ve slovech! Odhaluj skrytý úsměvný smysl slov! Ale pozor! Ať jejich odhalení nikoho neurazí ani nezraní! Žádný ostrovtip! Vyhledávej a používej taková slova a výroky, které utěšují, pobaví, uvolňují napětí, povzbuzují a jsou milá! Mohou přispět k překonání pochmurné nálady, když se někdo šnekovitě uzavírá do ulity. A láska tím poroste. Dej pozor na slova, která berou odvahu! Zapomeň na slova jedovatá, pichlavá, kousavá, jízlivá, obviňující! Vyhni se obratům, které zavádějí k hrubým, tělesným významům! Taková slova a výroky by otrávily čistou radost.

Dávno jsem se vypořádal s dětskými hříčkami a hračkami, které Italovi zosobňuje rozpustilý šašek, který by se milerád nabízel lidské touze po štěstí.

Je náramně pohodlné pustit si takového šaška domů třeba při karnevalovém veselí. Tváří se, jako by tě přišel pobavit a rozptýlit. Musíš k tomu sebrat všechny síly, abys ho rozhodně vykázal z domu. Duch světa žárlí na radost, kterou chce náš Pán sdílet s tebou. Proto tě chce odvést od pravé radosti přihlouplým a hrubým žertováním. Vezmi rozum do hrsti a věř! Důvtipem svého rozumu osvíceného vírou a odkazem na vítězství našeho Pána odrazíš slovy Písma i tohoto hastroše, poklonkujícího před vládcem světa. Spolehlivě ho zdoláš chválou a díkůvzdáním našemu Pánu.

Čistá radost není nikdy daleko. Pokaždé je těsně a důvěrně blízko. Směje se na nebesích. Směje se bratrským úsměvem Božího Syna, který si vyhlédl příbytek ve tvém srdci. Sleduje tě z tvého nitra, a přitom ti pomáhá. Směje se povznášejícím úsměvem osobně blízkého Ducha, vycházející z lásky tvého Stvořitele a Spasitele, a proudí přes tvé srdce do celého světa.

Po několika dnech se vynořil v klášterním kostele nový hábit, přesněji řečeno, při bližním sledování se ukázalo, že je to starý hábit. Bylo tu však něco nového. Na hrudi jasně plápolalo cosi zřetelně vynikajícího jako zářivá svítilna.

Co to tam má? – Ohlíželi se druzí.

Nic tam nenosí. – Potvrzovali jiní.

Odkud pocházela tahle zář? Nikdo nevěděl. Ať to bylo cokoli, Otec Albert se k němu přiblížil a zašeptal:

Co je s vámi, bratře Tomáši? Zdá, že se cítíte dobře.

Už je mi lépe.

Z toho se dostanete. Čas všechno vyhojí.

Tomáš pokyvoval hlavou a na tváři mu hrál jemný úsměv.

Je tu však ta slavná událost, na kterou jsme se tolik připravovali a těšili. Nebudeme ji muset odložit – nebo snad - zrušit? - Řekl váhavě a s dávkou obav, až mu na čele naskočily vrásky. Vzápětí se však vytratily:

Žádné odkládání, Otče. Jsem připraven.

To je dobře - to je dobře, můj synu, říkal s úsměvem Mistr Albert, když ho zanechával v kostele samého. Sotva utichl klapot chůze i jemné šustěni hábitů, přeletěly oči ke kříži. Obrysy věcí se zamlžily, hrany uhladily a stíny srostly s paprsky světla. Všude se rozhostil majestátný pokoj a mír, jen klekátko zasténalo, když naplňovalo svůj úděl. Potom i to povrzávání utichlo, aby se připravená duše stala účastnou tajemné konverzace, kterou mohlo sledovat jen čisté srdce.

Od té doby, co jsi povstal, zamiloval jsem si tě ještě něžněji než před touhle zkouškou. Teď jsi mi bližší. Jsi mi zavázán k větším díkům za svůj život. Jako tvůj duchovní průvodce a ochránce jsem měl podíl na tvém křtu. Měl jsem účast při tvém narození jako při tomto tvém vzkříšení.

Tvoje duše je ozdobena dokonalostmi, jaké neměla ani za nejkrásnějších dnů své nevinnosti. Tvoje láska překračuje tvoje meze. Stala se velkodušnější, živější a účinnější.

A co bude dál?

Už máš pozvání na výpravu za tím největším dobrodružstvím. Přicházíš na hostinu lásky. Tady se ti dává to největší Dobro. Jsi pozván už ne jako cizinec, ale jako přítel. Hostitel po tobě touží jako po svém důvěrníkovi.

Mám tedy zvláštní štěstí.

To není náhoda. Jen dílo jasnozřivé lásky. Nevěř na žádné šťastné náhody. A ještě méně věř na nějaké nešťastné náhody.

Když se ti přihodí něco zlého, neříkej, že máš smůlu. Když se ti přihodí něco dobrého, neříkej, že se ti poštěstilo. Za vším stojí Bůh.

Svěřuje tě do mé ochrany. Hodlám tě osvěcovat tím, že ti jasněji než pouhým lidským rozumem představím vyšší plán s tebou. Hodlám napřímit tvou vůli k dobru a odklánět tě od zlého. Samozřejmě, že bych nic nezmohl, kdybys řekl: Nemám zájem. Zůstal bych nezaměstnaný, kdyby sis myslel, že se obejdeš beze mne i bez našeho Pána, který mne posílá. Sám se však nemohu rozhodovat za tebe proti tvé vůli. Ostatně bych to ani nechtěl. Naplno respektuji tvou svobodu. Nechej se poučit od svého duchovního vůdce! Pros o pomoc! A k tomu se i ztiš! Hned se dám do díla.

Poraď mi, kdy je pro mne nejlepší čas i místo k tvému naslouchání? Kdy nejlépe postřehnu tvé působení?

Podle Pěstouna Páně je nejlepší doba za tiché noci, v klidu na lůžku, třeba až k ránu. To už jsi upokojen a tvá duše není rušena podněty z okolí ani z tvého těla. Do takové zklidněné hladiny tvé duše přicházím s aktuálními zprávami. Tak se ode mne dozvídáš, jakým zvláštním způsobem se to má stát, aby se v tobě projevil původní a jedinečný obraz Boží. Dítě Boží přichází na svět. Právě zde se chce narodit a růst a projevovat se jedinečným, neopakovatelným způsobem. Už máš připraveno volné místo na nebeské hostině.

Mám se tedy řídit podle tohoto vzoru?

Můžeš, ale i příkladem jiných svatých. Žádného však už nemůžeš prostě opakovat.

Jakto?

Každý je stvořen jako původní Boží obraz. Tak dojdeš dokonalosti jedině, když budeš pod mým vedením sledovat vyšší plán s tebou.

Bože, dej Tomášovi chápavé srdce, aby poslouchal můj hlas, zvěstující tvou vůli a aby splnil tvůj záměr s ním.

Na jakých základech mám budovat svůj další život? Kde začít?

Nikdo nemůže položit jiný základ kromě toho, který už je položen.

Co je to za základ?

Kristus.

Jak dosáhnu spojení s Bohem?

Přichází k tobě sám. Od tebe se očekává jenom dobrá vůle a ochota k přijetí.

Kdy a kde přichází?

Ve mši svaté. Sám se ti předkládá za pokrm. Tak se snaž žít pro Boha a k jeho oslavě.

Nestačí tedy o Bohu vědět?

Ne. Musíš podle toho naplno žít, cítit, toužit, jednat i mluvit. Sám ti to umožní. Přichází ti v ústrety. Volá tě. A sotva vykročíš, už je s tebou. Dává ti účast na vyšším životě. Tak je v tobě najednou Někdo, kdo už překračuje tvůj lidský stín. Přichází kvůli tobě, abys měl život a měl ho v hojnosti.

Jak mohu mít nějaký jiný život, než mám dosud?

Když bude v tobě Ježíš působit. Chce se v tobě nejen zrodit, ale i působit jako vnitřní základ tvého života.

Jak se do mne vstupuje?

Milostí, která tě posvěcuje. Tak se v tobě jako v domě stává tímto přetvářejícím základem tvého nového života. Tím zušlechťuje tvůj dosavadní život. Místo planých plodů poneseš samé krásné, voňavé a chutné ovoce.

Jak to dělá?

Celým svým životem, který vrcholí smrtí na kříži a jejím přemožením.

Ale to se přece jednou stalo!

Před léty zahájil svůj vstup do lidských dějin. Od té doby stále stojí u dveří do tvého srdce a klepe.

Nemám na tom žádnou zásluhu, abych zrovna já -

Jistěže. Pro tebe to začíná křtem. Tím jsi vtažen do prvního dějství božské komedie.

Nepamatuji si, co se kolem dělo.

To hlavní se stalo uvnitř. Bůh se stal vnitřním základem tvé duše.

A co bude dál?

Další růst vyžaduje, aby se ti omilostněná duše otiskla do těla a přetvořila je podle sebe.

Jak má postupovat nový život?

Boží Syn chce být stále výhradněji vnitřním základem tvého života. Směřuje to k vyvrcholení, kdy můžeš říct s apoštolem Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

A zbude ve mně život ještě pro mě samého jako člověka?

Vždyť je u tebe kvůli tobě, a ne, že by mu v nebi nebylo dobře. Chce však, aby se i tobě dařilo nebesky.

Co pro to mám podniknout?

Především prosit.

Bože, kéž otevřu příbytek svého srdce tomuto tajemnému Poutníkovi! I když přitom něco málo obětuji, a dostanu tím mnohem víc, ať to nedělám z vypočítavosti, i když o těch milostech tajemného Hosta něco vím! Stačí to?

Hlavně znovu a znovu prosit.

Bože, kéž vystěhuji své sobecké starosti a světské zájmy ze svého příbytku, aby se ti otcovsky i bratrsky u mne zamlouvalo tak, že se tam natrvalo zabydlíš a začneš si u mne počínat nebesky! Kéž se mi daří přijímat nebeského Hosta dennodenně! Ať stejně smýšlím! Kéž stejně cítím! Ať stejně toužím! Kéž stejně mluvím! Ať se stejně chovám a jednám! Když křtem začalo první dějství mé božské komedie, kéž následují ostatní dějství! – Jenže - která to vlastně jsou?

Nepředbíhej! Napřed pros o chápavé srdce! Zavolej si mne, a budu ti dělat tichého společníka. Ukáži ti, co v kterém okamžiku a na kterém místě znamená pro tebe Kristova výzva k následování. - Uč se ode mne, svého nebeského průvodce. Kristus je nejen Život, ale i sama Cesta k Životu. Uč se jaksepatří toužit.

Toužit?

Jde o to toužit ne pouze po polopravdách světa a po malých láskách. Postav si laťku výš! Pro tebe je připravena vrcholná Láska, nejčistší Pravda, nejlepší Dobro, nejskvělejší Krása. Odvaž se všeho! A neochabuj ve své touze po tom největším! Neustávej v touze být vším, ale jen společně s tímto svým nebeským Hostem a v Něm! Přeji ti, abys uspěl. Všechno mít a vším být v tom, který se rozhodl narodit a žít ve tvém srdci, nebo nebýt ničím a ničeho nedosáhnout bez tajemného Hosta.

Copak se mohu sám odvážit něčeho tak závratného? Kdo mi tu na světě pomůže?

Církev. Křest, a pak ostatní svátosti v tobě budují a rozhojňují nový život milosti. Tady jsi celý vysvobozen ze zajetí vypočítavosti a vztahovačnosti. Tady jsi osvobozen pro úchvatný a radostný vzlet k vrcholné Lásce a ochotné nebeské službě.

Jenže nevím, jestli -

Neboj se! Půjde to krok za krokem. Takový je život Ježíše - jen samá láska k nebeskému Otci. To je i tvé poslání. I ty máš nabídnout za oběť svůj život.

Na tomto dřevěném kříži?

Od narození do smrti jsi ukřižován do utrpení. Je na tobě, zda to strašně prožíváš jako zoufale nešťastnou lásku, anebo radostně jako smysluplnou oběť, ochotně přinášenou milencem pro záchranu své milé. Vůbec to není třeba vidět jako drásavou bolest a smutek. Spíše jako sladkou oběť přinášenou vrcholné Lásce, ale žádným drastickým zraněním, nýbrž jen ovládnutím scestných požadavků těla a světa. Stačí, když v sobě ukřižuješ nepatřičné a výstřední sklony těla a zavřeš dveře nabídkám světa. A hned zakusíš, jak úžasná harmonie se ti rozehraje v srdci. To se podivíš, jak se v tobě obnoví původní Boží obraz, tolik znečištěný nánosy tvých omylů a lidských hříchů.

Pomocí svátostí se dostáváš do ztraceného ráje. Je tu stálá nabídka Ducha, abys pod jeho vlivem dorostl v přítele a spolupracovníka Nejvyššího.

Nezapomeň na tuto svou důstojnost a vážnost! Jinak by se původní a jedinečný obraz Boha v tobě rozmazal přičiněním nějakého lehkomyslného smíška, který se ti v každé těžké chvilce snaží vetřít jako dobrý přítel světák.

Neboj se! Jen se odhodlej a vykroč! Při tomto zakoušení přijímání úplné radosti nastane přetékání radosti z tvé plnosti a sdílení radosti s ostatními. Jenže právě tímto sdílením se radosti s ostatními se radost v tobě samém rozhojní a prohloubí.

Tvá radost se pročišťuje a stává úplnou jedině, když se stále stupňuje a vyvěrá z nitra do okolí, kde bude svědčit o věrném a opravdovém životě Božího dítěte, který je skrz naskrz radostný.

Potíž je v tom, abych svědčil o tom, koho nikdy nikdo neviděl, a mně je souzeno držet Ho v rukou, zašeptal skoro jedním dechem.

Všemohoucí, věčný Bože,

přistupuji k slavení slavné svátosti tvého jednorozenného Syna,

našeho Pána, Ježíše Krista.

Přistupuji jako nemocný k lékaři života,

jako nečistý k prameni milosrdenství,

jako slepý k světlu věčné jasnosti,

jako chudý a nuzný k Pánu nebe i země.

Tys nesmírně bohatý a štědrý,

prosím tě:

uzdrav mě nemocného,

obmyj mě nečistého, osvět mě slepého,

obdaruj mě chudého a oblékni mě nahého,

abych přijal Chléb andělů, Krále králů, Pána pánů

s takovou úctou a pokorou,

s takovou zkroušeností a zbožností,

s takovou čistotou a vírou,

s takovým předsevzetím a úmyslem,

jak to vyžaduje spása mé duše.

Dej, ať svátost Těla a Krve tvého syna

nejen slavím jako obřad,

ale skutečně přijmu se všemi jejími důsledky.

Dej, ať Tělo tvého jednorozeného Syna,

našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie,

přijmu tak, abych byl v jeho tajemném Těle živým údem.

Nyní přijímám tvého milovaného Syna

Skrytého pod svátostnými způsobami.

Dej, ať na něj mohu v nebi navěky patřit tváří v tvář.

Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

Poté, co bílý hábit rozprostřed před oltářem, aby jeho nositel dovršil svou přípravu a oběť slavným zaslíbením, jeho oběť se přes posvěcené ruce zušlechtila a zdokonalila.

Nyní budu prostředníkem mezi nebem a zemí, opakovalo jeho vnitřní slovo.

A opravdu – na jeho slovo sestoupil Nejsvětější do prostého chleba a vína. Dal se mu darem v celé své velebnosti a slávě. Tak se i sám tím ochotněji a bezvýhradněji obětoval Bohu. Načež svou oběť ještě posvětil slavným zaslíbením. Jen stěží ovládal své tělo, když zakoušel velkou touhu radostně zpívat a skotačivě tančit jako kdysi král David před schránkou úmluvy. A stále víc a více v oné vznešené chvíli zakoušel radost a blaživé doteky, čím dokonaleji poznával Boha a poznáváním a vírou se přesvědčoval o tajemných pravdách a dobrech.

Jásal na duši a prožíval takovou slast, že pokaždé roztouženě spěchal k oltářním stupňům, kdykoli měl přinést oběť mše svaté. Ať už ji sloužil sám nebo se jí jen účastnil, zůstával užaslý před svatostánkem, aby nechal svou duši volně unášet svým vnitřním slovem:

Děkuji ti, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože,

žes mě hříšníka, svého nehodného služebníka,

ne podle mých zásluh,

ale veden jedině svým milosrdenstvím

nasytil drahocenným tělem a krví svého Syna,

našeho Pána Ježíše Krista.

Prosím tě,

ať toto svaté přijímání není důvodem k mému potrestání,

ale spásonosným prostředkem k dosažení tvého slitování;

ať upevní mou víru a posilní dobrou vůli;

ať ze mne vymýtí neřesti a vzdálí ode mne hříšnou žádostivost;

ať ve mně rozmnoží lásku a trpělivost,

pokoru a poslušnost, a všechny ostatní ctnosti;

ať je mi pevnou ochranou

před úklady všech viditelných i neviditelných nepřátel;

ať ve mně dokonale utiší neklid těla i duše;

ať mě pevně přimkne k tobě, jedinému a pravému Bohu,

abych v tobě šťastně dosáhl svého cíle

Prosím tě, Bože,

přiveď mě, hříšníka, k té velkolepé hostině v nebi,

kde ty se svým Synem a Duchem svatým

jsi pro své svaté pravým světlem, úplným nasycením,

stálou radostí, dokonalou blažeností a vrcholným štěstím.

Co myslíš, že teď bude následovat? - Ptal se ho krátce po kněžském svěcení zpovědník.

Dočkal se ticha, že by špendlíky bylo slyšet padat.

No, co myslíš, můj synu, naléhal zpovědník, když se jeho svěřenec nadlouho odmlčel.

Žízním! – Ozývá se volání Ukřižovaného, jako už jednou před samařskou ženou u studny: Stále říká: Dej mi napít. Jak úžasná je Boží láska, která jednomu říká: Žízním!

Zatímco voda označuje přirozenou moudrost, víno zase božskou. - Víno přesvaté krve, které pije, a víno jeho Slova, které hlásá.

Na slavné svatbě podává sám Pán sladké víno právě mně, protože právě moje duše hořce trpí žízní lásky. Vysušuje vodu tohoto smutného a mdlého života a místo ní dává svaté a plodné víno, vznešené víno, ono víno, které rozradostňuje srdce, víno, jehož sladkostí se opájejí Boží miláčci, totiž víno věčné radosti: ono vzácné víno, nové víno, jež Spasitel, požehnaný navěky, nalévá svým vyvoleným u stolu nebeského dvora.

Cítím se, Otče, nositelem vína útěchyplné pravdy, ale také sběratelem medu lidské moudrosti a učenosti. Toužím jako kazatel roznášet víno a med, a tak spojovat ve svém hlásání sladkost Božích věcí s lahodností nauky. A když tak spojím med a víno, nalévám víno na med a dávám ho pít žíznícím, výsledek je vynikající. Kdo se napije tohoto nektaru, začne pobíhat sem tam jakoby celý bez sebe jeho sladkostí.

Pijte, přátelé, a opájejte se! - Tak volám slovy Velepísně.

V duši je silný proud Ducha, někdy je tak silný, že se mu vůbec nedá odolat. A jako ten, kdo nastaví ústa a přidrží je u zdroje vína, bude opojen, podobně i ten, kdo přidrží svou touhou svá ústa u pramene života a sladkosti, bude opojen Duchem. Jako hmotné víno doslova opíjí, podobně je rozjímání o moudrosti opojný nápoj.

Jezte, přátelé, a pijte, opájejte se. Tím, že je nám přáno dychtivě pít čistou lásku v eucharistii, dostává se nám duchovní radost a jsme jako opojeni sladkostí vrchovaté Dobroty.

Jenže - jako vždy, tak i tehdy v Kolíně vzbuzoval radostně zvonivý smích bílých bratří závist pyšné moci světa.

Odvolávám vás ze svých služeb, ať jste trubadúři, šašci a ostatní naši poklonkující náhončí! – Ohlašoval vládce světa: - Místo vašeho jalového řečnění a záplavy popěvků přecházím k něčemu, při čem by každému měla v žilách stydnout krev. Od hory příslibů a svůdných pokušení vzhůru k hrozbě rozpoutání pekla a uvržení každého do jeho spalujícího ohnivého jícnu!

Bohovědné učiliště kolínské se otřásalo v základech, když zahřímal jakýsi mudrlant, ověnčený honosnými tituly: Hmotaři arciť, jakož i patronové bestiální člověckosti, tvrdí na své svědomí, že společenskost není podstatnou známkou, jíž by se duše lidská od zvířecké psychy lišila, anť prý i u zvířat se ona shledává. Chtíč živočišný budiž zavržen!

Co na to říkáš? – Ptal se Mistr Albert Tomáše.

Naplno vyznělo mlčení Němého vola.

Nepospícháš s odpovědí, a vůbec se ti ani nedivím. Samé přemoudřelé mudrování. Myslím, že už ovládáš vše, co ses tady mohl ve filozofii a bohovědě naučit. - Konečně, dokázal jsi to už několikrát, že mě můžeš zastoupit, ať už ve filozofii nebo v biblických přednáškách. Je na čase, abys učil sám. V tomto zmatku, který se kolem nás šíří, je každý takový jako ty potřeba jako sůl.

Učit? – Vyhrkl student a vytřeštěné oči si zmateně hledaly cestu domů: A co – co bych měl učit?

Dělej to jako já, odpověděl mu Mistr Albert:- Postupuji při výkladu tak, jako při samotném poznávání. Co uvidím, to soustavně pozoruji, až to zjistím.

Takže mám učit to, co jsem si zapamatoval a zapsal z vašeho výkladu? Copak to mohu vydávat za vlastní? Byl bych pak jenom váš epigon.

Ne tak docela. Ostatně sám těžím ve filozofii z Aristotela, kde se dá. Přitom cítím, že chodím po tenkém ledě. Kvůli našemu Pánu se toho však odvážím.

A co v bohovědě?

Tady už není vůbec důležité, co kdo z lidí řekl nebo napsal. Jako dominikána tě přece musí zajímat především spása duší. Pokud všechno od lidí převzaté znovu promodlíš, tak si to před Bohem osvojíš sám, a když to pak budeš učit po svém, bude to právě a jedině tvoje dílo. Pamatuj si - v bohovědě není důležité to, co kdo z lidí o tom říká. Lidská autorita je tady ten nejslabší argument. Hlavní je Bůh, a potom, jestli to všechno jaksepatří promodlíš a předáš dál svým posluchačům, a také to, jak to předáš, aby to studenti přijali za své.

Když je radost v těžkostech naše síla, proč se nesmát se v duchu světa? - Tak připouštěl Tomáš otázku těch, kdo hledají radost v duchu světa, když rozmlouval se svým nebeským průvodcem.

Smát se v duchu světa, znamená ďábelsky se chechtat, odpovídal mu jeho nebeský ochránce.

Trubadúr zpívá, že když tě láska spálí vzápětí, jen se směj, směj se dál!

Jenže až ti zhořkne v ústech, přijď za mnou, za svým věrným strážcem! Nenechám tě napospas tvému smutku. Nenechám tě, abys trpěl tak strašně jako padlý anděl.

Jak trpí? Jak se ho dotýká ďábelské utrpení?

Pokud rozumíš bolestí smyslové hnutí, pak se u něho nemůže takové utrpení vyskytovat. Pokud rozumíš bolestí prosté úkony vůle, tak tím trpí. Hlavně závidí blaženost tomu, kdo dosahuje spásy. Takový padavka přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádá. Kromě toho je jeho zvrácená vůle v mnoha směrech zadržována a omezována.

Kde se děje to jeho trápení?

Anděl je přirozeně prostředníkem mezi Bohem a tebou. Božská prozřetelnost se vyznačuje tím, že se dobro nižších tvorů zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Tvoje, lidské dobro je zajišťováno dvojím způsobem.

Jak?

Předně přímo, když tě vedu k dobru a odvracím od zla.

A druhý způsob?

Nepřímo, když tě cvičí protivník, který tě pronásleduje. Je na místě, že se toto zajišťování tvého dobra děje prostřednictvím padlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti stvořenému řádu. Podle toho přísluší těm padavkám dvojí místo, kde trpí svůj trest.

Kde je to místo?

Jedno je následkem jejich viny, a to je peklo. Druhé místo, kde trpí svůj trest, je temné ovzduší. Je tu kvůli cvičení lidí.

 Hrozné! – Otřásl se Tomáš.

Vzpomeň si na maminku, jak tě učila modlit ke mně, kdykoli tě v dětství ukládala ke spaní.

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj. Mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj. Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A v tom svatém obcování ať setrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně..

Blahořečil jsem jí za tebe, když jsi to s ní opakoval. Ještě více jsem jí blahořečil, když dodala: Prosme také o dar Ducha svatého pro našeho Tomáška. Bylo překvapivé, jak brzy ses mi ozval.

Kde jsi? Ptal ses tehdy udiveně, a hned jsem se ti odpověděl, že jsem tak blízko, jak jen to jde. Tehdy jsi naivně tvrdil: Zdá se mi, že mám skoro všechny hříchy.

Ehm.

Jenže spáchat nějaké hříchy – hm – co to je, pokud jich doopravdy lituješ! Za nic na světě se však nesmíš podvolit duchu světa, takže bys chtěl hřešit. Spasitel za tebe zaplatil dluh. Uvedl tě do království svobody Božích dětí. To je víc než stvořit nový vesmír. To by měla být jedna z nejsilnějších pohnutek, která tě může úplně přesadit do Boha.

Oči přibité k Ukřižovanému dokládaly Tomášův úžas: Jak silnou a velkou láskou mě zapaluje, když docela vycházím ze sebe sama a překračuji vlastní stín!

Myslí mu přitom prohánělo andělské vnuknutí: Když jsi správně přesazen do Boží vůle, nemáš chtít, aby se hřích, do něhož jsi upadl, nebyl stal. To proto, že tě hřích zavázal k větší lásce, a, že se člověk sám ponižuje a pokořuje. Odmítáš ho tedy jen proto, že to bylo jednání proti Bohu. Máš se v tom však na Boha opravdu spolehnout, že to na tebe dopustil jen proto, aby ti z něho vzešlo to nejlepší. Ale když z hříchů úplně povstaneš a docela se od nich odvrátíš, počíná si Pán, jako bys nikdy nebyl do hříchu upadl. I kdyby jich bylo tolik, co jich všichni lidé kdy napáchali, nikdy nechce, abys za ně pykal. Vždyť je Bohem přítomnosti. Jakého tě najde, takového tě přijme, ne jako toho, co jsi byl, ale jako toho, co jsi teď. Všechny křivdy a urážky, které ti hříchy působí, Bůh rád strpí a strpěl po mnoho let, jen abys potom dospěl k velkému poznání jeho lásky a aby jeho vlastní láska a vděčnost byla o to větší a horlivost o to vřelejší, jak se to přirozeně a často po hříchu stává.

Copak se Bůh nestará o to, kam se poděly dary, které svěřil člověku, a ten je promarnil?

Ne, že by se o ně nestaral, ale nežádá od litujícího člověka žádné vyúčtování, jen lásku. Přece i svatý Petr třikrát zapřel Pána, ale ten ho pak nezkoušel ze znalosti jeho učení, ani mu nic nevytýkal, jen se ujistil, zda ho Petr doopravdy miluje jako Spasitele.

Stačí tedy rozevlát své srdce v lásce?

Augustinovými slovy: Jen miluj, a pak si dělej, co chceš.

To však vyžaduje lítost, ale dokonalou lítost.

Ano. Je dvojí lítost, jedna časná či smyslová, druhá božská a nadpřirozená. Časná se stále utápí ve větším a větším trápení. Pořád vázne v trápení a nedostane se dál. Božská lítost je jiná. Sotva pocítíš nelibost, hned se rozletíš vzhůru a uvedeš se do nezlomné vůle, aby ses navěky odvrátil od všech hříchů. Tak se povzneseš k velké důvěře v Boha. Z toho ti vzejde duchovní radost. Tahle radost táhne tvou duši ze všeho trápení a pevně připoutává k nebeské lásce. Čím je někdo křehčí a čím víc pochybil, tím větší má důvod připoutat se naplno srdcem k Bohu, u něhož není žádný hřích. Nejlepší je být bez touhy po hříchu díky božské lítosti.

Čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby překonal touhu po opakování hříchu. Ostatně každý nejvíc touží odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, tím raději a rychleji je Bůh odpouští. Vždyť jsou mu proti mysli. Když tě pak božská lítost pozvedne, zmizí všechny hříchy v Boží propasti dřív, než bys stačil mrknout okem. Rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nebyly staly - jen když tu je dokonalá lítost.

Rád bych tak dokonale litoval, ale nejde mi to.

Žádný člověk to sám nesvede, ale stačí prosit.

Z bílého hábitu zaznělo: Bože, pohni sám naplno mým srdcem, a nasměruj ho k sobě, abys mě naplnil svou sladkostí.

A když prosíš, a ty právě prosíš, tak ti Bůh zrovna vyhoví. Tak už se raduj! Srdce ti přetéká moudrostí a jinými dary. To je to, co tě právě zaplavuje blaživým pokojem a vlídností. A jak by ne! Neseš ovoce lásky a radosti. Samotný Duch v tobě plane ohněm, který tě nespálí, ale jen zakalí a zušlechtí.

Máš nejvyšší čas k zahájení závěrečných studií před udělením doktorátu, překvapil ho Mistr Albert.

Je mi teprve sedmadvacet. Jsem na to příliš mladý. - Mínil Tomáš.

To je pravda, uznával magistr řádu.

Má však znamenité schopnosti, vysvětloval Mistr Albert představenému řádu: A co víc - dobře ovládá nejen latinu a vlaštinu, ale i němčinu a francouzštinu.

Tak ho pošleme jako bakaláře do Paříže, rozhodl magistr dominikánů Otec Jan Teutonicus.

Rok se sejde s rokem a z bakaláře bude doktor.

Do - doktor? - Vykoktal.

Otec Albert i Otec Hugo z St.Caro tě doporučují. - Řekl Otec Jan, nicméně lví podíl na tomto jeho rozhodování měl bezpochyby také onen podivuhodně vynikající jas na hrudi bílého bratra. Zářilo to jako nějaký medailon, ale ve skutečnosti tam nebylo zhola nic zvláštního k vidění, a přesto se tam každý s čistým srdcem upínal.

Sama nebesa ozdobila jeho hruď tajemným odznakem, světskému pohledu nepostřehnutelným, ale čistému srdci nepřehlédnutelným. Není to běžné znamení Božích dětí. Podobá se to spíše slunečnímu disku. Sama podoba je sice dost nejasná a záhadná a jen paprsky z ní vyrážející tvoří jasně vynikající prstenec. Toto skryté slunce, tmavé přemírou světla, nebo zjevující své světlo jen osvětlováním jiných, může být výstižným odznakem dokonalého života uvnitř, který byl zakrýván nejen jeho vnějšími slovy a činy, nýbrž i jeho pouze vnějším a uvážlivým odmlčením a záchvaty myšlenkového pohroužení. Slovem, tato duchovní odpoutanost nesmí být matena s jeho prostým zamyšlením nebo zahloubáním. Není to nikdo, kdo by puntičkářsky dbal na to, jak bude posuzováno jeho běžné chování, jak tomu bývá u mnoha lidí velkého mužného typu, kteří zdědili, aniž si to uvědomují, jistou společenskou vznešenost a velkomyslnost. Svým skutečným vnitřním životem se však přísně tajil. Taková mlčelivost obyčejně vždycky doprovází vyvolení, protože vyvolený má bezednou hrůzu před farizejstvím. Tomáš však byl v této věci ještě citlivější - mnoho lidí světa by to možná nazvalo úzkostlivou citlivostí. Vůbec mu nezáleželo na tom, bude-li přistižen při roztržitosti.

Třebaže tu na místě někdejšího mládenečka stál robustní muž širokého rámě, pomalý v pohybech, neubránil se tomu, že mu nyní poněkud poklesla brada mezi ramena. Otec Albert ho povzbuzoval:

Hlavu vzhůru, milý synu!

To se lehko řekne, ale co tam mám celý rok přednášet? - Ozval se trochu zaraženě.

Znáš přece Sentence Petra Lombardského, ne?

Ehm.

Vykládej o nich. To bude stačit.

Myslíte?

Samozřejmě.

Tak dobrá.

Blíží se zima. Vydáme se do Paříže co nejdřív. Tentokrát půjdeme před Belgii. Přespíme v našem klášteře v Lovani.

Tam na ně čekalo překvapení. Ovšem přineslo několikadenní zdržení.

Kdo to tak krásně zpíval evangelium? - Ptala se burgunská kněžna Adéla, manželka Jindřicha III., vévody brabantského.

To byl můj koncelebrant, Otec Tomáš z Akvina, odpovídal Otec Albert.

Smím vás dovolit pozvat do našeho sídla?

Slovo dalo slovo a z jednoho dne se stal týden.

Ani netušíte, Otče Tomáši, jak ráda naslouchám vašim řečem. Je tu však jedna otázka, která mi leží na srdci.

Prosím?

Poraďte mi, jak se mám zachovat k Židům, kteří hrozně škodí lichvou naším brabantským poddaným?

Co jste vůči nim doposud podnikli?

Dali jsme jim zabavit peníze, které lichvářskými úroky vyždímali z lidí. Museli jsme to provést. Jinak se lidé, pobouření jejich vyděračstvím, chystali rozpoutat proti nim pogrom. Nepřipustíme tu žádné takové braní spravedlnosti do svých rukou. Jenže co dál? Jak máme vládnout Židům?

Do toho se vmísil vévoda Jindřich se slovy: Židé na sobě nesou hroznou vinu. Tu na sebe svolali slovy: Kristova Krev na nás i na naše syny! Proto nemají právo něco mít ani požívat svobody tak jako jiné národy, nýbrž jim mají sloužit. Židé musejí nosit jasné znamení, aby je i ti nejprostší z křesťanů poznali a nedali se od nich napálit.

Myslím, že tu svou vinu splácejí vlastně právě tím, že se zabývají peněžnictvím, které je v očích křesťanů považováno za poskvrňující druh obživy.

Jenže je to poskvrňuje ještě víc! -Vybuchl vévoda.

Na tom však nesou podíl také mnozí křesťané, řekl dominikán.

Cože! – Vybuchl vévoda: Jak to myslíte?

Mnozí křesťané povolují Židům peněžnictví jako jediný způsob obživy právě proto, že tento způsob obživy nejvíce svádí člověka ke hříchu.

Dobře jim tak. Nesou odpovědnost za smrt Spasitele! – Vybuchl šlechtic.

Všichni jsme hříšníci a neseme odpovědnost za ukřižování Páně. Každým novým hříchem a projevem nelásky znovu křižujeme Spasitele, odpověděl tiše Tomáš.

Ale Židé jsou nejhorší! – Vykřikl vévoda a divoce zamával rukama, jako by nacvičoval šermířský sek na hlavu.

Myslíte tím snad i Matku Páně nebo apoštoly Petra a Pavla? – Ozvalo se klidně z dominikánské kapuce, do níž se uchýlila přemýšlivá hlava, hledající ústraní k modlitbě.

Vévodovy oči proletěly celou škálou barevných odstínů a vyzářily několik středně velkých blesků, za něž by se nemusel stydět ani sám Nicola Tesla. Ústa se mu rozprskla do tvaru křivule po další neúspěšné lučbě jistého alchymisty z Toleda. Vypuklo ticho, že by se dalo krájet nožem. Oči všech účastníků se nacházely v nedohlednu.  Atmosféru napjatou s prasknutí prořízla vévodkyně otázkou:

A jak si tedy máme počínat vůči Židům?

Neměli byste proti nim nějak krutě zakročovat. Rozhodně jim ponechejte to, co potřebují k slušné obživě svých rodin. Dělník je hoden své odměny.

To není žádná poctivá práce! – Namítal vévoda, který právě vyprázdnil narychlo přinesený pohár vína.

Každá práce je poctivá, pokud se koná poctivě. A dělník je hoden své odměny. – Trvala dominikánská kápa na svém.

A co když se dopouštějí lichvy?

Postupovat jako v každém jiném právním sporu. Případ od případu prokazovat vinu a usvědčené vinníky odsoudit k trestu. Potom ať jsou viníci označeni jako veřejní hříšníci.

To je strašně zdlouhavé – zaprotestoval vévoda.

Jinak to nejde. Teprve až se lichva prokáže a soudce odsoudí provinilce, možno zabavit peníze, pocházející z lichvy.

A co se zabavenými penězi? Jak s nimi naložit?

Vraťte je těm, kteří o ně byli připraveni, nebo je rozdejte chudým.

To se vám, Otče Tomáši, snadno řekne, ale jak to všechno provést? Kromě toho, když postupně cestou práva usvědčíme všechny osoby, podezřelé z lichvy, soudce je potrestá a uloží jim označení jako veřejných hříšníků, tak nám postupně naroste velká skupina takových kajícníků s varovným označením veřejných hříšníků. Až naši potomci zapomenou, že se to stalo cestou řádného právního postupu, možná nás začnou obviňovat z nelásky a předpojatého přístupu. Budou nám vytýkat, že je tak postihujeme ne pro jejich osobní provinění, usvědčení a odsouzení, ale jen proto, že jsou Židé.

Neřekl bych, ozval se opatrně Tomáš: Vždyť znamení veřejného hříšníka nosí kromě odsouzenců židovského původu i další lidé. Konečně i náš strýc Bedřich, císař římský, nosí znamení veřejného hříšníka celá desetiletí. Nelíbí se mu to, nadává na papeže a církev, kde se dá, ale tím víc má zapotřebí nést tohle znamení za pokání. Tady se ukazuje, jak je potřebné společensky co nejširší vzdělání. Slibuji vám, že po příjezdu do Paříže, sednu a napíši vám podrobný návod, jak to provést.

Napište nám takový návod.

De regimine Iudaeorum - O správě židů. - Pošlu to po jednom bratru do našeho lovaňského kláštera, a Otec převor vám to přinese.

Teď už opravdu musíme pospíchat do Paříže. Zima už je na krku a ve sněhu se špatně cestuje, ozval se Otec Albert.

A co požehnání?

Udělíme vám je společně.

Pán s vámi.

Celý dvůr, od hraběte a hraběnky až po poslední služku, padl na kolena, když se nad nimi snášelo Boží požehnání.

 

ÚKLADY ZAKYSLÝCH POTMĚŠILCŮ

Vyvolaný student se vlekl ke stupínku jako na popraviště. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou ztrácející mezi rameny a zmáčený potem, krve by se v něm nedořezal.

Ani stopa života ve tváři. Matné skleněné kuličky, které bývaly očima, vyčnívaly špehýrkami. Otvor někdejších úst vychrlil proud přiškrcených zvuků.

Slova, pokud se to tak dalo nazvat, sklouzla do chroptění. Pak se ozvalo šoupavé stěhování těžké truhly. Nakonec to uvázlo na mrtvém bodě. Najednou tu stál náhrobek s nápisem Requiescat in pace. Posluchárna vyjeveně zírala. Kdosi zakašlal.

Oči mučedníka studia zůstávaly nehybně přibity kdesi v klenbě posluchárny. Bezmocné rty se pohnuly zapomenutou jalovou energií. Jazyk suše mlaskl. Hltan polkl naprázdno. Žádné slovo však nezaznělo.

Učitel vytrvale přikyvoval a vysílal povzbudivé úsměvy.

Náhle se předklonil věčný obtížný student a zašeptal samaritánsky: Hej, dejte do toho! Sici vám tržíme palec! - Pude samo. Jen mlufte jasně, čiroseně.

Tuhnoucí mrtvola zatápala očima po neznámém dobrodinci.

Máte dotazy, milí posluchači?

Studenti seděli zakovaní do lavic

Nikdo? - Zeptal se profesor živěji: No, snad nám někdo pomůže začít, ne?

To byl tak bleskovej projev, že kdo to má chytnout? - Ohradil se jeden ze studentů.

Si, si,vzdychl bratr z Valencie.

Cha! - Zazněl obhajobný hlas věčného obtížného studenta:  Ten projev šel od hlupin duše! Lickej cit neni sklo, aby každej viděl krs!

Šlo to moc rychle.

Má někdo nějakou připomínku? - Zasáhl učitel a s nadějí se rozhlédl.

Tady!

No, prosím.

Některý koncovky špatně končený!

Správně! - Samý chyby! - Přizvukoval sbor kritikových přívrženců.

Takže, milí posluchači, řekl vyučující zvolna: - bratr zaznamenal několik chyb a teď bychom snad -

Vzduchem zasvištěl rozohněný hlas: Tejka povim něco já!

Věčný obtížný student vyrazil střemhlav ke stupínku. Dvěma mohutnými kročeji se dostal na stupínek. Nato ťal do šiku hnidopichů opovržlivým pohledem a zvolal:

Tamyjapanóve, pamprésor!

Posluchačstvo se nervózně zavlnilo. A hned spustil stavidla rozvodněné řeky obhajoby.

Rofně – prafnost! Jaký má fícnam? - Věčný obtížný student, aniž snad připouštěl, že by dokázal odpovědět někdo jiný: - Já povim. Díky Christusu Pánofi, už není Fek ani Šid, a ve fšech je Christus. Rovnepravnost je nejfsnešenější myšlenka v dějinách! Tak milá! Tak šplechetná! Ona nacvedává čověku jeho tuši! -Mají zvížata rovnepravnost? Né!

Studente, ozval se učitel, který se chvíli vzpamatoval z oné tuše: - Musíte mluvit pomaleji! Ale bylo to jako chtít po Démosthenovi, aby si znovu naskládal do úst oblázky. Slova se valila uvolněným řečištěm a brala sebou všechno, co stálo v cestě.

 V této čídě sou něktefý, kerým se vykoužili z hlavy Pavlova slova: Neobelchávejte jeden druhého, flecte se sebe starého šlověka i s jeho skutky, ale fšechno a ve fšech Christus.

 A dyš ten citlivej povaha dělal svou první žeč do čídy, dyš měl první šanc ukázat čed náma jeho jazyk a dostat naši první pomoc - tak co dostal? Chápafe serce? Ne! Dorosumění? Né! Rovněprávnost? Pfuj! Dostal od někerejch spoluškoláků - Tak věčný obtížný student zmrazil všem nejmenovaným krev v žilách, - neurvaný slova, sšírafou kritiku. Ať ty někerý lidi stydějou! –

A několik se jich už vskutku svíjelo hanbou.

Pojednou se věčný obtížný student usmál na postiženého studenta a sladce řekl: - Proměňte mi, jak dlouho ste nofáčkem?

Pět let! – a dodal: Já sem -

Věčný obtížný student ho jediným gestem dlaně umlčel: Pět! Jémináku! Teprf pět let!

Školní zvonec tomu masakru odzvonil. Ale posluchárna nesložila zbraně. Pokračovala ve sporech, obviňování, obhajobě a spílání. Hned chválila věčného obtížného studenta za jeho milosrdenství, hned ho zase tepala za jeho sudičství, nebo utěšovala postiženého, jemuž připadl úděl obětního beránka.

Dobrou noc.

Dobrou noc, odpovídal učitel.

Chtěl si promluvit s věčným obtížným studentem o samotě. Tuze rád by zdůraznil bezpodmínečnou nutnost sebekázně. Chtěl trvat na skoncování se všemi úskoky a obezličkami.

Jenže ten už byl v půli cesty ke dveřím, a za ním chvátal postižený student z Krakowa a volal: Proše pána! Proše pána -

Věčný obtížný student se otočil.

Pán- pán dobře mluví,

Já? - Vzdychl. Zahleděl se na svého klienta: Víte, jak dlouho sem nofáčkem?

Zavrtěl hlavou.

Sedum roku.

Nováček zamrkal: - Pán dobře mluví.

 

Copak tady se dá něco doopravdy studovat?

Jak to myslíš, Tomáši? Zeptal se Mistr Albert.

Copak nevidíte ten chaos? Žádný řád. Každý mluví, jak se mu to hodí, a nikdo nerozumí nikomu, a zřejmě se o to ani nesnaží. Melou to jeden přes druhého a nikdo nikoho neposlouchá. Zejména, když přijdou na řadu rozpravy o čemkoli, pak už je to jenom otázka času, kdy na sebe všelijací ti urození studentíčci vytáhnou meče a do krve se posekají.

Jenže to znáš, milý Tomáši, poměry jenom na bohoslovecké fakultě. Kdybys nakoukl na ostatní fakulty, totiž právnickou, lékařskou a fakultu svobodných umění, to by ses teprve divil.

To už plyne z toho, že pařížská univerzita je částečně královská, částečně papežská. Studentů je mnoho.

Však to znáš. Studují tady mnozí synové z urozených rodin a všelijací zbohatlíci z řemeslnických cechů, a kdoví ještě odkud. Jejich tatíci by rádi vyšperkovali své šlechtické erby či cechovní znaky ještě nějakými učenými tituly. Teprve pak jsou tu novicové, kteří se chtějí učit, aby sami mohli učit. A s těmi novici z klášterů je to také složité. Kdysi bývali na školách hlavně Anselmovi žáci.

Občas se ještě nějací vyskytnou. S oblibou požadují po svém představeném, aby pro ně sepsal nějakou tu bohovědnou čítanku, kde by nebyl ani jeden důvod vzatý z Písma svatého. Třebaže to bývají novicové a žijí v odloučenosti benediktinského kláštera v údolí Seiny, kde jsou vydržovaní opatstvím Le Bec, takže by v tomto ústraní mohli úspěšně pokročit v bohovědě, je jim to platné jako brnění mrtvému rytíři. Nakonec docházejí pouze k takovému rádobydůkazu Božímu, že totiž Bůh je proto, že je.

Jenže takových studentů už je tu jen pár. Jejich místo dávno zaujali žáci Petra Abélarda.

Ach, ten!

Povedený bakalář! Zapomněl se s jednou žačkou z urozené rodiny. Načež ho její strýček nechal připravit o mužství.

Dneska jsou to sami potulní studenti ve stylu carmina burana, prostě trubadúři, takoví dobrodružní pěvci.

Tihle stěhovaví ptáci se táhnou od jednoho města k druhému. Volně se sdružují do krajanských spolků. Občas náramně znepokojují měšťany a leckdy i samotné profesory. Hlavním rysem je tu měšťanské ovzduší s novým pocitem volnosti a nezávislostí na šlechtě. Zkrátka je to takový houf bez ladu a skladu, který si vytváří ve městě okrsek pro sebe, kde udává hlavní směr smýšlení a cítění, a to hlavně na ulici, kde si počíná docela živelně.

Ještě štěstí, že tu nejsou všichni na jednom místě. To by to dopadlo!

Jsou rozděleni po školách v klášteře u Notre-Dame, v opatství St. Victora a v klášteře u sv.Jenovéfy.

Na bohovědné fakultě by se mělo mluvit latinsky. Jenže sám vidíš, jak to vypadá. Mluví se tady hlavně francouzsky. Pokud se někdo otevře ústa latinsky, má přízvuk hned francouzský, tam zase pikardský, tamhle anglický, onde zase normandský.

O to se nestarej, Tomáši. Teď jsi na cestě k doktorátu. Raduj se, že se mi podařilo získat podporu Mistra Eliáše Brunettiho. Uvolil se, že smíš pod jeho dohledem vyučovat Sentencím.

Díky Bohu. – Ovšem, ruku na srdce, nezdá se vám trochu omezené, že si na těch dnešních školách může jeden vysloužit ostruhy jedině omíláním Sentencí Petra Lombardského?

Proto jsem tady, Tomáši. Začínám v Paříži učit přírodní filozofii podle Aristotela.

To je ovšem převratné.

Nejde o samotného Aristotela. Spíše o to, abych přiměl s jeho pomocí vzdělance, aby si uvědomili, že jim dal Pánbůh taky rozum, takže by ho měli používat. Rozumně zdůvodněná víra nekazí víru, nýbrž ji zušlechťuje. Lidský rozum se posvěcuje a posilují se ctnosti. –

No, Tomáši, zatím to tam u toho Mistra Eliáše vydrž, a uvidíš. Rok se s rokem sejde, dostaneš od Mistra vysvědčení a máš licenciát v kapse. Když dostaneš od kancléře univerzity licenciát, tak máš dovolení přednášet jako doktor. A jednou, když Pánbůh dá, a dobře si povedeš, otevře se ti cesta k vyučování na všech školách. Potom uvidíš, Tomáši. – Zakvedláme spolu těmi stojatými vodami myšlení nejen tady, ale také jinde. Potom už to nebude jenom omílání Sentencí.

A co to bude?

To ještě přesně nevím, ale Aristoteles nám pomůže. Uvidíš!

Spíše svatý růženec našeho Otce Dominika než Aristoteles, mínil Tomáš.

A co kdyby jedno s druhým, a oboje dohromady? Jen Bůh ví, jak změnit tu záplavu školské upovídanosti.

Matka moudrost říká: Opakovat – opakovat. Jenže ono nemusí jít jenom o opakování kvůli vlastnímu poučení, nýbrž také o opakování z úcty k názoru jiného, třeba i odpůrce pravdy.

To není špatné, Tomáši, ale nedá se počítat s tím, že by si takový postup hned každý vzal za svůj.

Teď si osvojuji službu pod Mistrem Eliášem. Po ranních chválách a meditaci začínám úderem deváté výklad Sentencí. Protáhne se to až do oběda. Občas Mistr Eliáš pořádá diskuze o různých otázkách. Není to nic složitého. Mistr určí otázku, načež jsou podávána a zdůvodňována různá odporující si mínění. Tehdy se trochu zapotím, když musím posluchačům zodpovídat jejich námitky. Kdyby to byly námitky jaksepatří, tak to ujde. Jenže většinou je po každém namítajícím musím za něho řádně vyslovit, protože to každý říká lámanou latinou nebo i francouzštinou, a ještě často úplně zkomoleně. Teprve až vyslovím za každého, co to vlastně chce namítat, tak mohu každou námitku vyvrátit. Závěrečný soud pak vysloví Mistr Eliáš. V postu a adventu jsou místo těchto diskuzí o Mistrem stanovených otázkách vedeny diskuze spatra o čemkoli. Tehdy může kdokoli z posluchačů vznést otázku na jakýkoli námět. Moje bakalářská práce spočívá v tom, že musím napřed přeložit ty jejich jazykové plevely do trochu srozumitelné řeči a vyslovit je za ně. Pokud je to třeba, mohu je pak vyvrátit, ale závěr vyvozuje Mistr Eliáš.

Otče Tomáši! Otče Tomáši! - Přihrnuli se za ním dominikánští novicové: - nenechávejte nás pořád jenom vařit z vody. Je jasné, že ty naše připomínky a řeči nemají hlavu ani patu. Napište nám nějakou takovou kuchařku, abychom podle ní mohli trochu samostatněji připravovat další díla.

Neproniknutelná skála tváře se pohnula, ale nebylo žádné zemětřesení, které by s ní hnulo. Spíše jen chápavá účast s tápajícími studenty.

Něco bych možná měl, řekl váhavě.

Prosíme, prosíme, nějaký takový slabikář pro obzvláště opožděné.

Matně si vzpomínám na své poznámky, které jsem si ještě jako chlapec zaznamenával, když jsem se v Monte Cassinu učil latinsky. Už tehdy jsem chápal, že hlavní je ujasnit si, kdo jsem a jak jsem. A když už jednou jsem, tak si srovnat v hlavě, co to vůbec znamená, že jsem, zkrátka být. A kdo se jednou pokusí vyjádřit tohle vlastní bytí, nemůže zůstat stát. Naopak, zuby nehty se snaží objasnit a vyslovit, kdo jsem bytostně, a kdo bytostně nejsem, a čím se liším od ostatního bytí. Tak tohle bych dal do toho slabikáře.

Hm. O bytí a bytostnosti. – Dal se slyšet kterýsi novic.

Spíš bytnosti! - Skočil mu do řeči jiný,

 

Navzdory krkolomné výslovnosti, scestné mluvnici a barbarskému pravopisu věčného obtížného studenta byl učitel odhodlán jednat s ním tak, jak jednal s každým jiným žákem. To, že tento student mluvil o feudální šlechtě jako o feduální šplechtě nebyl žádný důvod, aby mu při vyučování nevěnoval právě tolik času jako ostatním.

Teď tu stál na stupínku u katedry a s úsměvem se chystal vychrlit na své spolužáky kratičký referát.

Mluvte, prosím, pomalu, brzdil ho profesor a připomínal poslední ponaučení: - Pamatujte, že nezáleží na tom, jak rychle mluvíte nebo kolik toho stihnete říct. Hlavně mluvte přesně, prostě, bez odboček. A vyslovujte co nejzřetelněji.

Zářivý oblouček úst studenta se rozšířil.

A pozor na souhlásky! Stále zaměňujete znělé a neznělé, protože jejich výslovnosti nevěnujete patřičnou péči.

Pamprésor, já dnes věnuju takovou peču, - vzepjal se věčný obtížný student jako kůň na kolbišti: - že budete čekápnutej.

Říkáme překvapen, studente. A vy - milí posluchači, pokud budete chtít něco opravit, můžete projev kdykoli přerušit.

Nechat třídu, aby do mluveného projevu studenta zasahovala, bylo blahodárné. Nejenže se tím udržovala pozornost posluchačů, ale promlouvající si dával co nejvíc záležet. Opravy od spolužáků místo od vyučujícího mu totiž připadaly jaksi potupné.

Tak prosím, studente. Můžete začít.

Ten se pávovitě nadmul a zajiskřil blahosklonností. Oblíbil si řečnická cvičení. Těšily ho domácí úkoly, které směl předvést na tabuli či u tabule. Po pravdě řečeno liboval si ve všem, co mu umožňovalo být středem pozornosti. Přimhouřil oči, škubl manžetami a nechal oči vznést se k nebi.

Tamyjapanóve - myslim, že tak se má oslofit důvodem -

Oslovit úvodem, ozval se profesor.

Spráfně, přisvědčil věčný obtížný student. Pak vykroužil gesto hodné kardinála: - Poněvač dnes máme treperáty, vypral sem za moje tezi -

Referáty, studente, přerušil ho vyučující: - a za své téma.

Vypral sem za své tema můj - né, svůj - folný čas.

Volný, vylepšil učitel a potěšené přikývl.

Student přivolil přikývnutím ještě potěšenějším.

Měno na svůj referát je: Muj koňášek.

Cože? - Vytřeštil oči student v první lavici.

Muj koňáček je vyletovat do pšírota.

Koňáček? – Snad koníček.

On myslí zálibu?

Věčný student přijal připomínku s blahosklonným úklonem hlavy.

Koš se nadul jako za času vinobraní, aby do sebe hrudník nasál bezmála polovinu posluchárny a jal se pohánět hlasivky:  Ta oplocha! To slúničko! Ty opláčky! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva -

Nebeského ptactva, vylekal se profesor: - a cvrlikání, nikoli cvrky.

 - ty cvrlikání nebeskýho ftáctva a šmeláci a fčelinky, to šecko sou zásraky číroty.

 Zázraky přírody, - kabonil se student od Madridu:- snad zázraky Boží přírody, ne?

Jaký fčelinky? - Ušklíbl se bratr Marcus: Přece včely!

Studenta tyto hnidopišské připomínky nezastrašily.

A fážíme to, my lictvo? Víme to ušít? Cha? Né! - Proto já dělám moje konášek z čírotních turů...

Snad koníček z přírodních túr.

Tamyjapanóve! Sítili vy někdy ve vašem nitru ty stromy, ty ptáčky spíváčky, ty foršty, ty -

Foršty?, byl nucen větu přerušit, ruku však nechal řečnicky předpaženu.

Profesor si odkašlal: Jakého slova jste to použil, studente -?

Šecky móšny.

Ale bylo mezi nimi jedno -

Foršty! - Vyletělo z krakovského studenta.

On asi myslí lesy, osmělil se františkán z Kolína.

Nemíchejte dvě jazyky, studios! - Zaburácel kolíňan, až se mu na boku rozhoupal růženec.

Pomiňte, já peru zpátky foršty, a dávám lesy.

Lesy, vzdychl profesor.

Já je míluju! Já míluju čistej Fstuch -

Vzduch.

A všeholení ptáčků

Šveholení! Musíte pečlivě vyslovovat.

Všeholení ptáčků? - Zachechtal se benediktín: - Odkdy maj ptáci fousy?

Jízlivý výpad trubadúrovi ani trochu nevadil: A dyš ti ptáčkové ššševeholejou, tak je mátinka čírota - jak se žiká - krása nevítaná!

Spánky trpělivého profesora se silně zahřívaly pod vydatným mnutím rukou, ačkoli by bylo příhodnější využít prstů spíš jako ucpávek zvukovodů.

Křřřááá! - otřásla exploze posluchárnou. Byla to salva smíchu a projevů pohoršení.

Chyba!

Mišmaš!

Krávina!

Já umřu!

Studenti - no tak, studenti! - Vypěnil profesor: - Musíme se přece ovládat! Pokud chcete něco opravit, tak –

U toho čelověka je chyb jako pisku na pláži! - Vybuchl španělský dominikán.

No, a -  zeptal se věčný obtížný student povzneseně: - máte snat čipominku, nebo čednášku?

Studios! - Osopil se na něj student z řecké vlasti:  Měl byste nám děkovat!

Já pošlu děkofny topis.

Synek obchodníka z Marseille vyloudil: Ďjúúú! - A plácl se do tváří.

Ustupte o chlup! - Vyzýval krakovský student k ústupnosti: - Jen o chlupeček!

Studente! - Přemohl učitel svou bezradnost: - Vy obcházíte jádro věci.

Tvář studenta na vteřinu zkameněla, ale pak znovu ožila sebevědomím.

Dyš je to protibluf, šátná opyčejná chrupka. Chápáte, ten postátnej rostil?

Nestydatá sofistika! – Zaprotestoval kterýsi student.

Nikdo se už nikdy nedověděl, co dalšího měl věčný obtížný student ještě v zásobě, protože na chodbě se ozval cinkot zvonku.

Velký řečník zpomníkovatěl s rukama ve vzduchu a působil dojmem dávného Laokoonta, zápasícího s neviditelnými hady.

To je pro dnešek vše, řekl profesor. Jen síla charakteru mu umožňovala zakrýt, jak se mu ulevilo.

Věčný obtížný student se sklonil před neoblomností času: Tak to musí bejt konec treperátu, kerej sem čipravil!

Posluchači se trousili z posluchárny. Jen profesor seděl nehybně za katedrou a bezradně vraštil čelo.

 

Jednu chvíli všechno řečnění utichlo. Tomáš totiž pozvedl významně pravou ruku. Jakmnile se všechno ztišilo, řekl klidným hlasem:

Prosím vás, studenti, nedělejte z toho zase větší vědu, než to je. Jsou daleko důležitější věci.

A co třeba?

Především to, že by uprostřed všeho toho měl každý z nás zůstat opravdu člověkem jaksepatří. To bych dal do nějaké další příručky O ZÁKLADU PŘIROZENOSTI. Z toho pak vyplývají všechna pravidla slušného chování. Tím by každá univerzita měla začínat.

Jak to přesně myslíte, Otče Tomáši? Jsou snad studenti neslušní? - Ozval se dotčený hlas.

Nic takového netvrdím.

Tak o co jde?

Podívejte se, součástí jednotné bohovědy, totiž její morální části je cesta duchovního života. Pojednává o cestě k Bohu. Věroučná část bohovědy se zabývá Bohem, morální část sleduje lidskou činnost ve vztahu k Bohu. Každý se má snažit o jeho dosažení. Tuto část bohovědy můžeme chápat jako pohyb rozumového tvora k Bohu. Mravní život člověka je tedy pohyb k Bohu, cesta k Bohu. K Bohu se však blížíme kroky lásky. Celý život není nic jiného, než láska. A láska má růst. Může být začátečnická, ale i pokročilá a teprve pak dokonalá. Proto i mravní život člověka je jeden, třebaže může mít různé stupně dokonalosti. Je to stálý růst v lásce, která zušlechťuje ostatní ctnosti.

Z toho vyplývají závěry pro duchovní život. Především se duchovní život nerozvíjí odděleně od mravního života. Tohle není nic mimořádného, co by snad bylo určeno jen pro nějaké zvláštní vyvolence. Duchovní život je normálně prohloubený mravní život člověka. Každý je povolán usilovat o vrcholný stupeň lásky. Každý má tedy usilovat o to, aby dosáhl dokonalosti.

Další závěr je, že život je jednotný. Neplatí, že by odříkavý život byl snad pro všechny, kdežto mystický život jenom pro některé, zvlášť vyvolené. Život je jednotný. Začíná však odříkavostí. Přesněji řečeno se zpočátku jeví jako lidské snažení. Tak se zprvu zdá, že je to hlavně úsilí o ustálení mravních ctnosti. S postupným přibýváním Boží účasti slábnou projevy lidské přičinlivosti. Konečné období spočívá v tom, že člověk hlavně usiluje o to, aby přilnul k Bohu a zakoušel jeho blízkost. Dosažení cíle není vyhrazeno jen pro některé jedince. Každý počátek směřuje k svému dokonání. Tak i ten, který přijímá ve křtu posvěcující milost a nespokojuje se s tím a touží být víc, míří k dokonalosti. Nakolik jí dosáhne, to je záležitost Božího vyvolení a lidské součinnosti s účinnou milostí, které se každému dostává. Bůh nás sice stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás.

Tak pravil velký Augustin, parafrázoval jakýsi posluchač.

Nejen Augustin. Říkám to i sám za sebe.

No, vy si to můžete, Otče Tomáši, dovolit, mínil posluchač: – Co nevidět si vysloužíte od kancléře licenciát, takže budete na vlastní noze. Pak budete smět přednášet jako doktor.

Hm, když Pánbůh dá a dostanu doporučení od Mistra Eliáše.

Později se v ryku jedné pařížské krčmy ozval studentský hlas:

Co to znamená stát na vlastní noze?

Hm, - ozýval se jiný: - vykládá se, že jsme si na univerzitě rovni, ale stejně víme, že tady jsou někteří rovnější.

Co tím myslíte?

Zdaleka si nejsme rovni, dokonce ani jako křesťané. Vezměte si třeba mého otce. Tolik let už je pokřtěným křesťanem. Celá naše rodina chodí vzorně do kostela. Z výtěžku své práce dal už hodně peněz na stavbu katedrály i na provoz univerzity. A stejně má pořád na mnoha místech dveře zavřené. Nedávno chtěl vstoupit jednoho cechu. A víte, co se stalo? – Přibouchli mu dveře před nosem, sotva uslyšeli jeho jméno. Každý ho zná jen jako pařížského kupce a směnárníka. A takové povolání je považováno za znečisťující.

Tak proč mu nepomohou ostatní křesťané, aby mohl dělat něco jiného? I když je pokřtěný, pořád je utiskován a omezován. Smí se věnovat tomu ponižujícímu obchodu a směnárenství.

Najednou ti to vadí, ale zlaťáky, které mu to sype, ti nesmrdí, co? - Namítl kdosi jízlivě.

A další pichlavec vyrazil s dikobrazími ostny: Stěžuješ si na nesvobodu, a jak ti přijde vhod, když studuješ na křesťanské univerzitě svobodně jako každý jiný, a z domova ti pěkně podstrojují?

Cože? – Řekni to ještě jednou!

Klidně. – Stěžuješ si na nesvobodu – au!

Třísk! – O zem se roztříštil džbánek z pálené hlíny a víno se rozteklo po zemi.

Tak ty budeš urážet!

Bác! – Řach! – Křach!

Tady se nikdo rvát nebude! - Vynořil se hostinský s mohutným kyjem: – Zaplatit útratu a ven!

Tak se rvačka přenesla do temné noci.

Kdo to tady v noci řve? – Zavolejte městskou stráž!

Vypukl zápas, studenti tasili meče a vypukl boj. Bojůvky trvaly několik hodin.

Ranní slunce posvítilo na zakrvácenou dlažbu na několika místech Paříže. Na dlažbě zůstal jeden student mrtev a několik dalších bylo odneseno k ranhojiči.

Další den poté vyrazili rozvášnění studenti do ulic s transparenty:

NEOPRÁVNĚNÝ ZÁSAH MĚSTSKÉ STRÁŽE DO PRÁV UNIVERZITY!

OZBROJENÉ NÁSILÍ PROTI STUDENSTVU!

STRAŠNÉ NÁSILÍ PROTI UNIVERZITĚ!

VYHLAŠUJEME STÁVKU!

Studenti našli pár příznivců takové rebelie mezi profesory. A už to bylo tady.Na univerzitě se objevil nápis:

AŽ DO ODVOLÁNÍ ZASTAVUJEME PŘEDNÁŠKY

A máme stávku na krku.

Najednou už to nebylo pár rozjivených jelimánků, kteří přebrali v nějaké pařížské krčmě. Ulicemi se valilo vařící a bublající těsto. Žádná sedmihlavá saň. Pouze studenti. To nebyly jen hloučky nespokojenců, ani pouhé stovky či tisíce, nýbrž celé desetisíce, co zlověstně duněly dlažbou Paříže. Povodeň s několika desítkami tisíc hlav se rozlila až ke královskému paláci.

Jaké jsou vaše požadavky?

Žádáme, aby se král omluvil univerzitě za neoprávněný zásah ozbrojené moci proti univerzitě!

Žádáme potrestání provinilců mezi strážemi!

Žádáme, aby král zajistil univerzitě větší pravomoc!

To předčítal vůdce stávkujících, který nakonec dodal: – Tento seznam požadavků předáváme králi a arcibiskupovi.

Když se stávkující nedočkali odpovědi ani od krále, ani od arcibiskupa, vyhlásili:

Obracíme se na papeže.

Innocenc IV. jim odepsal: Moje milé děti, naléhavě vás prosím, ukončete stávku a vraťte se do školních lavic.

Vyznělo to jako plácnutí veslem do vody. Tak nějak to dolehlo. Napětí však trvalo dál.

Co budeme dělat? - Ptal se Tomáš představeného.

V našem klášteře se učí dál. Mistr Eliáš také učí dál.

Pokud vím, tak třeba Hugo ze St.Caro a Petr Tarantajský učí dál.

Takže se, Tomáši, ničím nedej vyrušit ze svých přednášek. Takové pouliční šarvátky jsou v Paříži na denním pořádku. Nejsou směrodatné pro chod univerzity.

A učilo se dál. Studenti ze stávkujících fakult se nahrnuli k dominikánům a františkánům. Zejména u dominikánů učil Mistr Albert podle přitažlivého Aristotela. Jeho výklad filozofie přírody šel studentům náramně k duhu. Od té doby si oblíbili také Tomášovy přednášky.

Napětí na univerzitě se čtyřiceti tisíci studenty, mluvícími různými jazyky, nepřestávalo. V posluchárně kláštera svatého Jakuba i u františkánů bylo možno obnovit výuku jen pod ochranou královských lukostřelců. Papež vyslal posla do Egypta. Tam byl králův bratr Alfons, hrabě z Poitiers na křižácké výpravě:

Vraťte se do Paříže a zjednejte pořádek na univerzitě.

Po jeho návratu se poměry v Paříži uklidnily. Na celé univerzitě byla obnovena řádná výuka. Načež se ale hrstka stávkujících profesorů dotčeně vynořila u kancléře univerzity:

Máme prázdné posluchárny.

Jakto? Je tu na čtyřicet tisíci studentů, a vy že nemáte koho učit?

Studenti nám odešli.

Odešli? A kam?

K františkánům a dominikánům.

To není možné.

Už je to tak. Chodí na přednášky jenom k nim. Tam se učí skoro nepřetržitě.

Vyhlásíme, že přednášky u vás jsou povinné, rozhodl kancléř.

Teprve po zvláštním vyhlášení se jim studenti začali vracet, ovšem velmi neochotně a s odporem.

Mezitím se také Tomáš dočkal velkého překvapení, třebaže něco takového očekával, ale nepřipouštěl si to.

Milý synu, uděluji vám své doporučení, řekl slavnostně Mistr Eliáš Brunetti: – Vaše vysvědčení je výborné. Proto vám smí být udělen licenciát. Na základě toho smíte přednášet jako doktor. Nový úřad zahájíte úvodní řečí v sále arcibiskupského paláce přede všemi profesory, kancléři a arcibiskupem. Poté budete znovu celý rok přednášet Sentence, dokud nebude vaše hodnost uznána. Smíte však mít už vlastní školu a samostatně přednášet. Teprve po roce vašich přednášek budete potvrzen kancléřem ve své hodnosti. Potom si smíte zvolit předmět svých přednášek a bude vám přidělen nový bakalář. Po dalších třech letech budete smět jako mladý doktor dále vyučovat zde nebo odejít na jinou školu, ale každopádně sse vznešeným titulem: MISTR BOHOSLOVÍ NA PAŘÍŽSKÉ UNIVERZITĚ. Nyní si připravte úvodní proslov.

Úvodní proslov?

Ovšemže, můj synu. Látkou k podobným řečem bývá některé místo z Písma svatého. Každé slovo vám poskytne jako novému učiteli příležitost, abyste dokázal svou bystrost a vzdělanost.

Zdálo se, že se před ním otevřela závratná perspektiva učitele, nicméně on vyhlížel jako opařený. Měl pocit, že na něho najednou spadla celá věž, v níž býval vězněn na Rocca Secca. Nyní odcházel a místo, aby si vykračoval rozevlátým krokem s hlavou upřenou kamsi za obzor, šla mu hlava kolem a málem se potácel. Ani nevěděl, jak se tam dostal, octl se před svatostánkem. Klekátko spustilo vrzavou lamentaci o svém trpkém údělu a mnoho úlevy neužilo. Těleso v bílém se zvedlo chvíli nahoru a chvíli se zase snášelo do kolen a přitom rozkládalo rukama a vrtělo nechápavě hlavou. Klekátko ničemu nerozumělo a stejně nerozumělo ani mnoho kolemjdoucích, kostelníka nevyjímaje. Tomáš o nich také nic nevěděl, protože se z nich všech utvořil jediný šedý proud, který ho obtékal a míjel. Lékařský stetoskop by snad mezi tím sípáním, drmolením a mumláním přiblížil několik slov:

Ó, ó, ó - Pane, nejsem hoden takové milosti. Ach, ach - jak jsem omezený! Dokonce mě ani nenapadá vůbec nic z Písma svatého, o čem bych měl v takovém proslovu mluvit. Ach –ach -

Jenom ten, který zpytuje srdce i ledví, věděl a chápal dost, a pak ten, který mu byl přidělen na celý život jako nebeský průvodce.

Neopouštěj mně! Tolik ses odmlčel. Už ke mně nemluvíš tak, jako dřív. Vím, že jsem teď až příliš ponořen do ruchu diskuzí a přednášek, takže ses mi odmlčel.

 Nestěžuj si. O co méně ti dávám najevo svou přítomnost někdejšími podněty, o to hlouběji poznamenávám vnitřní život tvé duše z toho, co z pokladů svého srdce vynášíš na světlo Boží.

A výsledek? - Nádherné dobrodružství, které se před tebou otevírá. Život ti začíná psát úžasný příběh. To není jenom dojem. Jde o proměnu, která znamená ve tvé vnitřní zkušenosti zásadní zlom. Ale nebývá to tak vždycky. Někdy to bývá úžasnější, jindy jako by to ochabovalo.

Neopouštěj mě!

Mně z toho neobviňuj, hájil se duchovní průvodce: Mohlo to být tím zajímavější, čím více a častěji by ses na mne s důvěrou obracel jako na svého věrného anděla. Příznivý účinek mého vyprošovaného zasahování do tvého života je úměrný stavu tvé duše. Horší to bývá jenom s takovými skvělými podněty, kdy by se tvoje duše potáhla povlakem rutiny v modlitbě, povrchnosti ve vztazích k lidem i k Bohu. To však není tvůj případ,

Mám pevné předsevzetí mluvit s tebou, můj věrný anděli, protože to tak dělávají všichni svatí.

Jenže ti dlouho trvalo, než ti došlo, že zdaleka nestačí na svého anděla mluvit, jen ho pořád o něco prosit nebo mu zase děkovat, ale že je také potřeba někdy se nadlouho odmlčet, utišit se ve svých hovorech, zastavit překotnost své obrazotvornosti, ustat i ve svém logickém přemítání, a jen bedlivě naslouchat, nejlépe u kříže. Prosím Boha, aby tě naučil umění čekat, pokojně vyčkávat, stále mít srdce připravené k andělskému volání, v bdění i v pokojném spánku.

Myslel jsem, že stačí anděla jen prosit.

To je ovšem nutné. Ode dneška se před každým psaním, diktováním, přednášením či kázáním obracej napřed v modlitbě k Bohu tak, že připomeneš nás, anděly. Modli se asi takto:

Nevýslovně moudrý Stvořiteli,

tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,

podivuhodně jsi je umístil v nebi,

a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.

Ty jsi zdroj světla, pravdy a moudrosti

i nejvyšší pramen všeho.

Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu,

a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,

totiž hříchu a nevědomosti.

I ten nejmenší z nás andělů předčí každého z vás lidí poznáním a silou vůle. Moje touha pomáhat ti, je větší než sama pomoc, kterou ode mne přijímáš. Je to jen tvoje vina, že jsi málo otevřen mým vnuknutím.

Ale i kdybych byl sebevíce otevřen k tvým vnuknutím, přesto nemůžeš úplně a natrvalo vstoupit do mé, lidské bytosti, ani nemůžeš poznávat a svobodně jednat místo mne.

To nemohu. Nemohu vstoupit na tvé místo. Odpovídá vyššímu plánu, aby každá bytost jednala v rámci svých možností. Chci ti však být nablízku za všech okolností, když na svůj úkol nestačíš.

Kolikrát se tě ale nemohu dovolat. Zdá se mi, že by naše společné dobrodružství mohlo být ještě úchvatnější, kdyby ses mi nezdráhal více ukázat.

Bůh také zůstává skrytý a tajemný, a přece ti není vzdálený. Obdobně jsem ti stále nablízku. Skrytý a tajemný. Takže už zde v pozemských poměrech smíš žít v mé společnosti. Žádná tvá prosba nezůstává zapomenuta. Předávám je do nebe, odkud ti nesu světlo nebeského poznání a posílení vůle. Obklopuji tě obdobně jako vzduch, který dýcháš. Zatímco vzduch je ale sevřen místem, sám andělsky svírám své místo. Copak jsi nikdy nezakusil, když už mne důvěrně znáš od dětství, něco z mé tajemné krásy?

To ano, ale proč toho není víc?

Na to zná odpověď jedině Bůh.

Někomu se přece anděl ukazoval víc.

Bůh odměřuje své milosti s ohledem na poslání každého člověka. Všichni nejsou povoláni ke stejnému stupni dokonalosti. Proto se poslání anděla strážce liší od člověka k člověku.

Chtěl bych tě lépe slyšet. Ozvi se mi. Jakou řečí ke mně mluvíš?

Moje mluva prostší a jasnější než lidská. Pojem, slovo lidské mysli, se vytváří složitým postupem od věcí postřehnutých smysly, přes smysly a činnost mysli k duchu. Oslabená lidská vůle může poznatky rozumu zadržet v nitru nebo je sdělit jen částečně. Jedině Bůh dokonale prohlédá lidské nitro, kdežto jiný tvor o něm ví jen to, co se mu sdělí. Ale i při nejlepší vůli není člověk schopen sdělit své nitro dokonale a úplně. Tvoje pojmy jsou sdělovány pomocí těla, a to hlasem nebo obrazem, a hmotné tělo klade odpor duchu v jeho projevu.

Jak mluvíš ke mně?

Mluvím tak, že tě poučuji. Jednak tě poučuji tak, že  prozářím tvou rozumovou schopnost a tím zdokonalím tvou chápavost. Jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ovšem s ohledem na tvou lidskou přirozenost, která vystupuje k pojmům čiré pravdy z dojmů a vjemů vtisknutých věcmi.

Chci to více poznávat.

Když chceš sledovat hvězdy na obloze, vykročíš do noční tmy. Daleko od jasu města pozvolna objevíš úchvatnou krásu hvězdné oblohy nad sebou. Chceš-li se lépe zaposlouchat do mých vnuknutí, ponoř se do temnoty víry, kde přemítavý rozum zůstává stát.

Hábit s kapucí promáčenou slzami se prostíral vedle klekátka, jehož úděl se právě naplňoval v uvolnění po velké zátěži. Nikdo ho neviděl, protože už dávno byla tma. Nebyla však zdaleka prázdná, ale zdaleka ne každému byla přístupná.

Proč pláčeš, Tomáši? – Ozvalo se před ním z jasně zářivého hábitu.

Prosím – prosím –

O co prosíš?

Bylo mi uloženo připravovat se na doktorát. Jenže moje vědomosti na to nestačí. Vůbec nevím, o čem bych měl pojednat v úvodním proslovu.

Neboj se, ozvalo se z hábitu: - jen se klidně připravuj. Bůh bude s tebou. Ve své řeči pojednej o tom místě ze žalmu, kde se zpívá: Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. (Ž 104,13)

Po těch slovech se jasně zářivý hábit pohasl.

To jsou mi ale studenti! – Vrtěl hlavou kostelník: - Jedni se potloukají po krčmách a nenechají žádnou sukni v klidu, jiní se nám tady zase povalují po kostele.

Objemný hábit se zvedal ze země.

A vida, tohle je zrovna velevážený bakalář, a leští nám zase hábitem podlahu. – Nemám vám pomoci?

Nenamáhejte se, bratře, ozvala se odpověď:- Naopak, sám vám mohu pomoci s úklidem, nabízel se a natahoval se po smetáku.

No dovolte! To přece není práce pro vás. Ostatně - už jste toho tady vyleštil koleny dost, mávl rukou kostelník.

Za chvíli mávla vrátka celičky a malé klekátko před křížkem vydalo svůj kvílivý sten.

Díky, Bohu! Díky – Díky! Úžasné vnuknutí! Ta slova se doopravdy náramně hodí pro vstupní promluvu. Poskytují vhodnou příležitost, jak přirovnat přírodní zjev - déšť - k rose Tvé milosti, která od Tebe, můj Pane a Spasiteli, svlažuje hory - ony velikány světa, aby - vybaveny rosou - šířily vláhu vědomostí dále kolem sebe v nížinách, vzděláváním jedněch a osvěžováním jiných k lepšímu životu.

 

Student Olaf ze Švédska!

Je!

Student Česlav z Krakowa!

Tu.

Učitel nečetl jména podle abecedy. Chtěl se seznámit s novými tvářemi a každou si spojoval s příslušným jménem v pořadí, v jakém si studenti vybrali svá místa.

Bratr Gomez z Valencie!

Sí!

Snažil se vyvolávat jména zvesela. Ale veselo mu nebylo; spíše úzko. Posluchárna se v tomto školním roce sešla teprve podruhé a další školní rok přinášel nové naděje - nové žáky, nové potíže, nové úkoly. Osmačtyřicet hodin po jeho zahájení však učitel shledával, že se ho zmocňuje zádumčivost, prohlubovaná překvapivou nostalgií – samá loňská jména, loňské tváře: - Ó, jé, to jsou zase staré známé tváře!

Výkvět loňského žactva - bratr od Hamburku, postoupil na žírné pastviny větné skladby a další nauky ve vyšším ročníku, synek obchodníka z Marseille okouzlil srdce jedné panny a přesídlil prý do idylické přímořské vísky.

Student Lucca Barbella!

Presente!

A – posléze vzhlédl – nikde neviděl věčného obtížného studenta. Povzdechl si úlevou. Kdykoli si na něho vzpomněl, musel si vzdychnout. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Někdo tvrdil, že přišel o živnost, jiný, že přišel o hlas.

Tento student přemýšlel pokaždé nahlas. Snad, aby se lépe dovolal svého anděla, anebo aby kolegům milostivě umožnil sledovat své vytříbené myšlenkové pochody. Když měl jednou časovat sloveso topit, spustil: Topím, topíš, je teplo. A jindy, když měl použít ve větě rozkazovací způsob slovesa škrtat, přišel s řešením právě tak svérázným jako děsivým: Co se nehodí, škrťte.

Trudomyslnost obestřela profesora smutečním závojem. Právě když otvíral okno do klášterní zahrady, aby se nadechl čerstvého vzduchu, rozlétly se znenadání dveře. Z chodby vtrhl do posluchárny průvan a zároveň zazněl břeskný hlas:

Nastar sici! Strávím!

Hejno očí uletělo ke dveřím.

Fítam vas do novýho roku! Fítam vas do naší staronofe čídy!

Joj! - Vyjekl student z Polska jako před léty.

To není mošny! - Vykřikl posluchač v hnědém hábitu.

Koukejte, kdo k nám de! - Zajásal bratr z Valencie.

Já sem z toho Jeník! - Žasl bratr Izák, který teprve nedávno přicestoval ze Svaté země.

Učitel se ani nemusel otočit, aby poznal, komu břeskný hlas patří. Ta výslovnost, ta nebetyčná sebejistota, ten vítězoslavný duch, to vše bylo nezaměnitelné. A kdo by také volal Fítamvas! na ty, kdo přišli dřív a měli by vítat jeho? Profesor znal jen jediného člověka, který vchází do třídy, jako následnik trůnu přicházející na korunovaci.

Bratr - spočinul očima na rozjásaném příchozím: -No to je překvapení!

A vskutku to byl věčný obtížný student, hrdý a nebojácný jako rytíř vracející se na pole své slávy. Byl opálen, což přirozenou zářivost jeho pleti ještě posílilo: jako by mu pod oranžově kulatými lícemi žhnulo nějaké světlo.

Mojousta, pamprésor! Jak máme? – Vysypal z úst veverčí zuby: - Já sem tak rád, že sem fratny, ani nemůšu žeknout jak!

Učitel si uvědomil, že tiskne jeho ruku jaksi chladně. Nechtěl však hned na potkání opravovat jeho výraz fratny, vyjadřující zřejmě návrat.

Vypadáte páječně! Špičkově! Jedničkově!

Vy - ehm - také vypadáte – odmlčel se učitel, načež si odkašlal, snad aby překryl slovo: zánovně, které měl na jazyku.

A sítím úžasně.

Jsem - jsem rád, že jste zase mezi námi, studente.

Já sem radostí pes vás!

Učitel otevřel ústa, aby řekl: Snad radostí bez sebe, studente, - ale bylo pozdě: student už promlouval ke spolužactvu:

Fášení fratři, budeme pracovat spolu! Budeme třít! Budeme šprtit! - Velitelsky zvedl k nebesům prst a dodal důrazně:  Jeden za šecky, šecky za jednoho a celej škola za pamprésora!

Velký dobyvatel se vrátil, řekl hořce bratr z Kolína a sáhl na svůj růženec.

Věčný obtížný student se otřel pohledem o toho podvratníka, ale neuznal ho za hodna odpovědi.

Posaďte se, prosím, řekl rychle profesor.

Student připochodoval k židli uprostřed první řady.

Ten čelověk, zasténal bilý bratr z Krakova a střelil po něm šípovitým pohledem: - je tresť poší!

A teď, milí posluchači - začal rychle učitel.

Vyvolaní studenti byli fanfárou kolem nástupu věčného obtížného studenta tak rozptýleni, že se přestali zabývat svým zadáním. Vysílali k němu účastné úsměvy, pokud s ním byli zadobře, nebo mrazivé pozdravy, pokud s ním zadobře nebyli. Ti, kdo nepatřili k žádnému bloku, balvanovitě trčeli v lavicích a civěli do neznáma.

- znovu do práce, pokračoval učitel: - Kolega tu s námi jistě není naposled.

Já budu dycky, ozval se opozdilec pološeptem a došeptával: Já sem fratny této čidy.

Představa, že by věčný obtížný student, nezměněný a nezměnitelný, zůstal v první řadě na věčné časy, sevřela učiteli hrdlo.

Chce někdo něco opravit na vypracovaných úkolech? - Zeptal se učitel zvesela.

Nechtěl nikdo.

Není třeba být tak - tak ostýchaví, milí posluchači. Chybami se přece učíme - Kdo se hlásí?

Nikde nevyrostla žádná ruka. Pusto jako v hladové stepi. Všechno nasvědčovalo, že se nová třída zdráhala zapojit.

Učitel tedy opravil vypracovaná zadání bez jejich přičinění.

Náhle se ve vzduchu zatřepetala zdvižená pravice věčného obtížného studenta!

Simpamprésor! Simpamprésor! - Snaživcův úsměv byl právě tak široký jako svůdný: - Můšu já?

Učitel stočil oči jinam. 

Můšu?

To jsou domácí úkoly, studente. Když jsem je zadával, nebyl jste -

Já uš sem napsal! Tetka na miste!

Synek obchodníka zvolal: - Ďjúú! - a obdivně se plácl do tváří.

Student z Toulouse se rozesmál: - Já z něho umšu!

Vy jste - napsal svůj úkol tady? - Zeptal se učitel.

Komplet! – Jelením krokem se student vyšvihl na stupínek, popadl křídu, a než mohl vyučující cokoli namítat, zaskřípěla křída celou posluchárnou.

Když doskřípěl, ozval se učitel zády k tabuli: - No prosím. – Začněme,  nadechl se zhluboka, - u tohoto studenta. Teprve potom našel odvahu postavit se jeho výplodu tváří v tvář.

Pokusí se o to někdo? - Tentokrát se zvedl les rukou.

Jako vždycky, když věčný obtížný student povolil uzdu svému spisovatelskému talentu, zašuměly studentské řady šepotem a bzukotem, plným škodolibé radosti.

Učitel zaklepal ukazovátkem na katedru:  Tak, milí posluchači - opravujte.

Posluchárna s gustem zaútočila. Bratr z Kolína odsoudil pisatele za to, že nespravedlivě trestá úplně nevinná slova.

Á - student z Antiochie? - Tento nový Hektor proklál upřímnou soustrast nad masakrem mezislovných vazeb.

Věčný obtížný student byl dokonale zepsut.

Filištínští neobřezanci se prohýbali smíchy, jak dopadl velký Samson.

Jakkoli učiteli kmitala ruka s křídou po tabuli, nemohl přehlédnout, že posluchárna, ještě před chvílí zakřiklá, kypí rázem přičinlivostí. Člověk si mohl myslet o věčném obtížném studentovi všelicos, ale musel mu přiznat, že by svou přítomností dokázal snad vzkřísit mrtvolu.

Další opravy? - Zeptal se učitel spokojeně.

Není to logické. - Přihlásil se student z Valencie.

Učitel uznale pokýval hlavou a řekl:

Vaše věta, studente není logická!

Neni logická? - Věčný obtížný student zavrávoral. Nařknout ho z nelogičnosti mu připadalo téměř jako obvinit z toho samotného Aristotela.

Ustupte o chlup, bratře, aspoň o chlupek, -  zažadonil jiný student.

Věčný obtížný student, místo aby ustoupil o chlup, zvedl pravítko a řekl: Nerosumíte mi. Myšlenkujte! Myšlenkujte chloupějc! - Načež znázornil myšlenkování chloupějc tím, že přivřel jedno oko, zatímco druhým drtil své kritiky.

Bylo to nehorázné. Bylo to absurdní. Překonávalo to veškerou sofistiku. A uvrhlo to posluchače do pekelného chaosu. Bratr z Krakova nesouhlasně hulákal.

Těkuji vám, uklonil se věčný obtížný student.

Studenti -

Mnohý student ztratil řeč nad touto nehorázností, jiný se chytil za hlavu a vydával oslovsky hýkavé zvuky.

Do této mely rachotilo učitelovo ukazovátko provázené úpěnlivým voláním: Ale bratři! Zachovejte klid! To platí pro všechny! - Rámus ustával.

Nesmíme se dát - unést. Kritizovat neznamená hádat se. Vraťme se k jádru věci. - Nesmlouvavě se obrátil k epicentru vášnivého zemětřesení.

Studente, vy prostě překrucujete fakta! Obcházíte oprávněné námitky.

Věčnému obtížnému studentovi spadl hřebínek. Zato kvokající hejno si spokojeně čechralo peří.

Rozeberme to. - Učitel zahájil pitvu nelítostnými řezy. Nemohl přece dovolit, aby tento student používal takových úskoků. Rozum nesmí být potlačován chytráctvím. Bez váhání rozetnul jeho větu ve dví. Pak rozsekal nesprávný závěr na padrť. Umínil si, že tentokrát, na samém počátku nového školního roku, se věčný obtížný student nevykroutí ze svého bludu žádnou sofistikou.

Nastalo cosi podivuhodného. Přestože tepal tvrdošíjného studenta, cítil v žilách příliv posilujících šťáv. Bylo mu kolem srdce jako Jeremiášovi, zakoušejícímu vnitřní zadostiučinění, zatímco jej hříšný dav srážel do cisterny. Neboť v posluchárně, ještě před půl chvílí netečné jako zvětralá omítka, byla vzkříšena drahocenná jiskra, prvopočátek všeho učení.

Když odhaloval podivná hejblata, kterými tento kejklíř zmátl odpůrce, uvědomil si s ledovým potem na čele, že snad je za návrat věčného obtížného studenta - vlastně trochu vděčný. Nicméně tohle nebylo správné uvedení třídy do pohybu. Uvést třídu, ba celou školu do patřičného pohybu, nedokáže žádný ze způsobů, jaké tu představoval věčný obtížný student. To dokáže jen sama Pravda, která vyjde najevo, jak je sama v sobě, Toho cíle nelze nikdy dosahovat provokací, ani sofistikou ani jiným úskokem, protože něco takového je nepřípustný terorismus na akademické půdě.

 

Slyšeli jste, že tenhle Akvinský má být přijat do učitelského sboru?

Vyloučeno! - V žádném případě! - To se nesmí stát!

Proč ne?

Nemá dobrý poměr ke studentstvu.

To snad nemyslíte vážně?

Samozřejmě, že myslím. Každý ví, že se během studentských nepokojů nepřidal ke stávce. Místo, aby se studenty stávkoval za větší práva pařížské univerzity, tak svévolně dál učil.

Stávkokaz!

Kromě toho tím záludně odlákal posluchače jiným profesorům.

Nesmíme dopustit, aby byl tento Vlašák jmenován a veřejně uznán doktorem.

Vytroubíme to po celé univerzitě:

IGNORUJTE PROMLUVU AKVINSKÉHO NA ARCIBISKUPSTVÍ!

Pojďme s tím do ulic!

Tak se nejen v univerzitních posluchárnách, ale i v pařížských ulicích, krčmách a špeluňkách rozšířila vlna odporu proti Akvinskému.

Někdo to však uvítal.

Kdo to byl, kromě ducha světa?

Přesto se v určený den shromáždila většina duchovních, učitelů, studentů a horujících příznivců v arcibiskupském paláci. Přičinliví studenti se střídali, aby přesně zaznamenali řeč Otce Tomáše. Později ji předčítali dalším a dalším nadšencům.

Milí bratři a sestry, - ozývalo se palácem. - Král a Pán nebe sepsal od věčnosti zákon. Podle něho se dary jeho prozřetelnosti mají dostávat všem, i těm nejnepatrnějším skrze ty, kteří stojí uprostřed mezi Bohem a oněmi nejnepatrnějšími. Tento zákon platí nejen pro bytosti duchovní, nýbrž i pro tělesné. Proto nám Pán ukazuje tento zákon ve 104.žalmu: Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Uplatňuje se při sdělování moudrosti. Vidíme totiž svými smysly, jak mraky vylévají z výšky déšť, hory jím zavlažované vydávají ze sebe řeky, kterými se zase napájí a oplodňuje země. Podobně se z výšky božské moudrosti napájí duch učitelů, jejichž obrazem jsou hory. Jejich službou je vedeno světlo božské moudrosti do ducha posluchačů.

Potom je tu vznešenost nauky. Ta se označuje slovy: Ze svých síní. Tato vznešenost pochází předně od původu této nauky, totiž od Božího slova shůry. Vyplývá dále z obtížnosti předmětu. Jsou jisté vznešené pravdy božské moudrosti, k nimž mohou dojít všichni, i když nedokonale. Jiné jsou však tak vznešené, že k nim dochází jen duch moudrých, vedený samotným jejich rozumem. A jsou nejvyšší pravdy, které přesahují všechen lidský rozum. Ty nám předávají svatí učitelé, poučení Duchem svatým, ve slovech Písma svatého. Konečně vyplývá vznešenost této nauky ze vznešenosti cíle, totiž věčného života.

Ze vznešenosti této nauky vyplývá důstojnost učitelů, kteří jsou znázorňováni horami, slovy: zavlažuješ hory. A to předně pro jejich výšku. Hory jsou vyvýšeny od země a blízko nebe. Tak jsou učitelé svaté nauky obráceni k nebeským věcem. Pak pro jejich svatost. Hory jsou přednostně ozařovány paprsky slunce. Podobně přednostně přijímají učitelé svaté nauky objasnění ducha. A konečně pro jejich sílu. Jako se horami chrání země proti nepřátelům, tak se musí učitelé církve pozvedat k obraně víry proti bludu. Učitelé musí být vysocí svým vynikajícím životem, aby kázali, osvícení, aby učili v přednášce, silní, aby mohli v rozpravě odolávat bludu. To je jejich trojí úřad - kázat, přednášet, vést rozpravu.

Potom je zde postavení posluchačů. To je označováno slovy: země se sytí. Země je nížina, je pevná, je úrodná. Podobně mají být i posluchači nížinou v pokoře vzhledem k poučení ze slyšení, pevní v pravém smýšlení vzhledem k úsudku o slyšeném, plodní užitkem z přijatého slova moudrosti, vzhledem k vlastnímu nacházení. Tím pak dobrý posluchač dokáže z trochy slyšeného hlásat mnohé.

Hlásám důstojnost všech, i těch nejponíženějších a jejich přirozené právo na poznání.

Připomínám řád vzniku v poznání této nauky.

A jak se předává tato nauka? Ne všechno, co je obsaženo v božské moudrosti, může pojmout duch učitele, a stejně nemohou učitelé předávat všecko, co sami chápou.

Bůh vlastní moudrost podle své přirozenosti, učitelé se podílejí na znalosti této moudrosti v bohaté míře, kdežto posluchači se na ní podílejí v takové míře, v jaké ji potřebují.

Bůh sděluje tuto nauku podle své plné moci. Učitelé jsou jen služebníci. Bůh však vyžaduje čisté služebníky. Nikdo není sám od sebe způsobilý pro tuto službu, avšak může se dočkat způsobilosti od Boha, když si ji bude pokorně vyprošovat.

Modleme se! Kéž nám to Kristus poskytne!.

Když kandidát domluvil, spočinul v tiché modlitbě. Přitom s napjatým dechem vyčkával věcí příštích. Uprostřed ztichlého sálu arcibiskupského sálu mu vyrazil na jeho čele ledový pot. Záchvat oněmlého ticha vypovídal mnohoznačně. To nebyla jen pouhá slavnostní promluva, nýbrž také proroctví. Pak vypukl potlesk a ovace. Potom následovalo slavné vyhlášení kancléře univerzity a blahopřání arcibiskupa a krále. Za radostného provolávání VIVAT TOMAS! - VIVAT AQUINAS! - VIVAT TOMAS! doprovázeli účastníci Otce Tomáše z arcibiskupství až na univerzitu.

Cestou se schodů arcibiskupství se několik nadšených studentů ujalo silnými pažemi Otce Tomáše. Pokorně se jim vydal. V příštím okamžiku ho nesli na ramenou. A nebylo zrovna lehké břímě. Z rodu Akvinských pocházeli všichni synové urostlí jako duby, a v tomto případě nejen do výšky, nýbrž i do košata, v duchu vyzrálého baroka. Tak se ztichlé ulice Paříže dočkaly velké slávy, když se tudy valil mohutný zástup studentstva, odnášejícího svého nově jmenovaného doktora na univerzitu. Ulice se znovu oživly nadšeným provoláváním slávy.

VIVAT TOMAS! - VIVAT AQUINAS! - VIVAT TOMAS!

Sotva se jeho nohy dotkly v posluchárně akademické půdy, pozvedl pravou ruku a rozhostilo se ticho.

Myslím, že první, komu patří provolat slávu, je náš Pán. Pak učinil za doprovodu ostatních posvátné znamení a zahájil:

Otče náš –

Brzy poté však zvonění odvedlo učitele do chóru. Tam se zapojil do vznešeného proudu chval bílých bratří, odpovídajících takto na příval nebeské rosy.

Zatímco zde byl v plném zapojení Spiritus Sanctus, vyskytovala se v Paříži ještě jiná místa, kde proudil plnými doušky spiritus naturalis, a nebylo řídkou výjimkou, že se k němu přidružil ještě dusivý, dráždivý pach přiboudliny. Všechno se to vyvinulo v několika odložených kádích od octa. Nebyly to žádné vyvolené nádoby. Prostě Vilém ze Saint Amour a Odo de Dunay. Když se ten nakvašený párek setkal, vzešla z toho jakási protivná pácheň.

Koukej, co se mi dostalo do rukou, zavrčel Vilém.

To znám. Sesmolil to jeden františkán, jakýsi Gerhard. Hm - přítel Jana z Parmy, velmistra františkánů. Ovšem tohle, jak vidíš už podle názvu: Úvod k věčnému evangeliu, je výtah z traktátu nazvaného: Věčné evangelium od Joachima z Flory.

Ty to znáš?

Samozřejmě. Opat Joachim tam nasekal spoustu bludů. S tím si ale nemusíš kazit oči. Tenhle Gerhard z toho udělal výtah. Přitom dotáhl Joachimovy bludy ad absurdum.

Jaké třeba?

Hm. – Zvěstoval počátek nového věku. Potom prý zanikne světská moc i církev a zůstanou jedině františkáni. Ti pak svou přísnou kázní a chudobou mají přivést pobloudilé lidstvo k dokonalosti.

Dělají se sebe samotného mesiáše, jako by jenom oni mohli spasit svět, vyvodil Vilém.

Totiž, oni se frantíci od toho Gerharda odtáhli jako od mršiny.

To víš ty, Odo, to možná vědí františkáni, ale třeba já o tom nevím zhola nic. - Řekl Vilém a dodal: - Takže to s klidem mohu připsat všem těm vtíravým frantíkům.

Myslíš, svést to na ně? Hm. -  To by šlo. Napsal to jejich člověk, ne?

Napsal.

Tak to mají za krkem.

Ale co bychom se zdržovali jenom s těmi hnědými trhany? Hodíme to za krk všem těm slavným mendíkům, co se nám tady v Paříži roztahují.

Myslíš i těm bílým?

To se rozumí.

Sepiš to, Viléme! - Neváhej a sepiš to.

Týden po týdnu se stýkali v krčmě U strýce Nathana a při doušku dobrého moku lepili jednu stránku po druhé.

Doporučoval bych nějaký provokativní název, radil Odo: – Ať to s každým otřese!

Nebezpečí poslední doby?

To je ono. Viléme! To zabere. Hlavně pamatuj s jedním rukopisem na pařížského arcibiskupa! A jinak to sám začni vytrubovat na univerzitě, aby se to dostalo i mezi studenty. Tak dáme těm zatroleným mendíkům pořádnou lekci, že se z toho nevzpamatují!

Potom už nebude stát nic v cestě tomu, abych napsal do Říma obžalobu proti mendikantům.

Na univerzitě se probudila sopka, jakou Paříž nepoznala. Vzduchem sršel oheň a síra. Dokonce ani katedrála s kazatelnou nezůstala v klidu, jak se otřásala v základech. Vzduch byl plný dusivých výparů, a každý kašlal, sotva vytáhl paty na ulici. Arcibiskup se chytal za hlavu, jako by mu měla zrovna ulétnout.

Zemětřesení? Konec světa? - Ne. To jen dva výtečníci začali na univerzitě nasazovat proti žebravým řádům:

Varuji před falešnými proroky! – Hřímal Vilém ze Saint Amour.

Varuji před těmi, kdo kážou bez povolání! – Láteřil Odo de Dunay: - Co tu dělají františkáni a dominikáni? Kázat přece smí pouze biskupové, nástupci apoštolů, a faráři, nástupci dvaasedmdesáti učedníků Páně.

Papež jim přece povolil kázat, osmělil se arcibiskup.

Tvrdím, že ani papež nemá právo dovolit žebravým řádům kázat. Jinak by jednal proti církevní hierarchii a proti biskupským právům.

Vyzývám pařížského arcibiskupa a všechny ostatní biskupy! Zarazte ten nešvar! Zakažte svým poddaným dávat řeholníkům almužny! Vždyť ani Kristus Pán a jeho učedníci nežili z pouhých almužen. Sám apoštol Pavel chtěl raději žít z práce svých rukou, než být někomu na obtíž.

Ať se řeholníci věnují modlitbě a ruční prací a zanechají studia! Řeholnické studium vede k falešné vědě, jak to dokazuje žebravý mnich Gerhard. Jeho kniha vede k věčné záhubě.

Správně! - Jásal duch světa a jeho odpůrci řeholního života vykřikovali jeden přes druhého: Jen ať se mniši vrátí k osvědčenému Benediktovu příkladu a heslu ORA ET LABORA!

Odo de Dunay z pozadí popichoval: Kuj železo, Viléme, dokud je žhavé! Nechej to přeložit do francouzštiny! Dej to ještě víc rozepsat, aby se to dostalo více lidem do ruky! Půjčím ti svého k ruce rychlého písaře.

Odvaha nepřátel žebravých řádů den ode dne roste, stěžoval si Otec Bonaventura Tomášovi.

Proč mluvit o odvaze? Není vhodnější slovo neomalenost nebo drzost či opovážlivost? Neboj se, bratře. No, řekni, kdo ze sedmnácti doktorů pařížské univerzity se k tomu hanopisu přiklonil?

Předně Vilém ze Saint Amour, dále Odo de Dunay, a pak ještě dva další.

Tak vidíš.

Jenže většina ostatních doktorů se nepostavila rozhodně na odpor. Pařížský arcibiskup se jasně nevyjádřil. Zkrátka většina čeká, až jak to samo vykvasí.

Zmatení lidé však váhají dávat nám almužny a stav klášterům se zhoršuje. Naše promoce uvázla na mrtvém bodě a všichni čekají, jak to dopadne.

Tahle slova Bonaventura sice vůbec nevyslovil, ale Tomáš mu je četl ve vráskách. Proto jen řekl:

Inu, každý vinař ti řekne, že tam, kde nejsou v sudu zdravé hrozny, ale jen samá hniloba, nevzejde z kvašení žádné dobré víno, leda samá zatuchlina.

Pomoc můžeme čekat jedině od papeže, rozhodil rukama Bonaventura.

Neboj se, bratře! Papež Alexandr IV. nás přijme ve svém rodném Anagni. Spolu s ním tam prý bude sbor čtyř kardinálů, ustanovených k přezkoumání Vilémovy knihy.

Sbor kardinálů?

Budou to ctihodní Otcové Cudes de Chateausoux, Jan Fransroge, Hugo de Saint-Cher a Jan de Ursini.

A co ty, Tomáši? Nepůjdeš tam taky?

Půjdu. Magistr našeho řádu pro mne poslal. Nevím sice, co tam budu platný. Hlavní je, že tam bude Otec Albert.

Mám tam také pozvání, vylezlo z Bonaventury: – Měl bych hájit nás, františkány.

Hned mám lepší náladu, když tam bude tolik spřízněných duší, zajásal Tomáš.

Moc se neraduj! Bude tam i Vilém ze Saint Amour a jeho spiklenci. Jsou si jisti svým vítězstvím jako nikdo jiný. Vždyť jejich hlavní doklad, Gerhardův spis, byl už od papeže dávno odsouzen a na důkaz toho spálen.

Nestraš, bratře! Věřím na dobré konce. Už mám sbalený tlumok. Zítra vyrazím.

Pěšky?

Cestoval snad Otec Dominik jinak? – Tolik se těším na italské slunce a vůně jihu! A na věčný Řím! Z Paříže je to měsíc ostré chůze. Do Anagne je pak už jen dva dny cesty.

 

Ó, jak jen ten růženec dokáže úžasně zkrátit cestu! - Rozplýval se Tomáš, když se vynořil před Otcem Humbertem v Římě.

Milý bratře, oslovil Tomáše magistr řádu: - znáte tu strašnou knihu od Viléma ze Saint Amour?

Ano, znám ji.

Tak vám slavně ukládám ochránit čest svých spolubratři a spolusester. Potřete naše nepřátele.

Děkuji, Otče, za tak vznešené poslání. Na druhé straně - hm – nevím -  jsem jenom ubohý začátečník. Sám nic nedokážu. Potřebuji modlitby bratří a sester za milost a sílu.

Spolehněte se, bratře. Soustřeďte se na to v tichu cely.

Sotva za Tomášem zapadly dveře cely, rozkymácely se její zdi. Podlaha ztratila svou pevnost, celá se jaksi zavlnila. Pak se nahnula, jako by skoro ujížděla pod zdatnou postavou, když se po měsíčním putování konečně zase octl na čistém lůžku. Teprve zvonění příštího dne ho pozvedlo k ranním chválám v chóru mezi bratry. Posila v modlitbě a ve slavení mše svaté, ale i vydatný přísun oblíbené kuchyně mu vracely sílu a odhodlání. Pak se znovu a znovu několik dní uzavíral v ústraní.

Osvědčená nebeská pomoc mu vracela sebedůvěru a jistotu uprostřed obav.

Klekátko v ústraní se povážlivě prohnulo, malounko zakymácelo a vydalo své trpné steny, provázené jeho povzdechem: Ach, kdypak už ta strašidla budou k smíchu?

Cink cink, zazněly rolničky, užívané na saních kolínského kláštera. Překvapeně se rozhlédl po cele, ale ustrnul nad její prázdnotou. To mu zacinkalo v srdci.

No, kdypak to asi bude?

Až se přestaneš bát zdravého selského rozumu, ale uznáš jeho meze. – Zaznělo andělsky.

A proč?

Protože už jako člověk jsi zrozen pro vznešenost. Její krása povznáší tvou duši. Uvádí tě do zahrady nazírání a radostí duše. Duše se pak otiskuje do celé tvé bytosti. Tak vstupuješ do sféry ušlechtilých citů, a hned se nadnášíš radostí a štěstím.

Tohle že bych dokázal?

Napřed se ztiš a klidně uvažuj. K takové myšlenkové plnosti se váže celý životní názor. V patách mu přichází vytříbený vkus a citové zvroucnění. Jde o vyšší polohu vtipnosti, tedy humor. Jsi tím nadán, chápeš to a tvoříš to. Žertovně odlehčené a nadnesené projevy myšlení a jejich výraz závisí na tvé inteligenci a duchapřítomnosti, na tvém osobním rozšafném založení, i na úrovni tvého společenského života.

Obávám se, že na to asi nemám.

Pryč s tím! Máš na to jako každý. Jen se odvaž! Odjakživa máš dobrý kořínek - smích, i když tě okolnosti někdy trochu stisknou. Máš pro to přirozeně nadání. Tak nikdy nepovažuj za nedůstojné radostně se bavit. Pryč s úzkostmi a obavami z humoru v prostředí málo důvěrně známém!

Proč se někdo obává otevřít zdravé veselosti?

Povýšenectví, pýcha, snobství. Někdo se vyšvihl nahoru, udělili mu pár titulů a on považuje za svou povinnost dávat ustavičně najevo svou vážnost. A zatím vypadá jako naškrobená spodnička. Směšný k popukání, takový zakaboněnec.

Jak se stane něco směšným?

Z náhodného souběhu okolností a omylů. Žert je smysluplná hříčka. Humor bývá projevem životního názoru. Směšnost je v tom, že někdo má nedostatek, který chápeš jako nedokonalost, a proto na něho hledíš s patra. Třeba ten, kdo se chlubí svou zdatností, ale pak nepřeskočí malou loužičku a pocáká se blátem. Utrpí nezdar, a škoda z toho plynoucí, se zdá být spravedlivým trestem za chybu, ke které při jeho vlastnostech vůbec nemělo dojít.

Vtipné je spojení představ, vybočujících z obvyklých souvislostí, a proto působí směšně. Třeba výrok: On sice není hezký, ale zato je hloupý. Vtip se může zakládat i na rozporech v užití slov, jako třeba věta: Pan Brzobohatý nemá ani vindru.

Jenže tvoje humorné projevy, Tomáši, překonávají směšné souhry okolností chápavým srdcem, shovívavou láskou. Tvoje obrazotvornost je blízká obraznosti pohádek, vyprávěných maminkou. Setkáš se s podivnými znetvořeninami, hromaděním děje, opakováním a náhlým rozuzlením. Bývá to záměrné úsilí, protože poslání je předjato a všechny schválnosti směřují k jeho konci: ke zdraví, k laskavému vyjevení pravdy.

Tvůj blahovolný úsměv má ještě hlubší kořeny. Vyvěrá z tvých životních zkušeností, z rozumu, vůle i citu. Vlastní smysl tvého smíchu je skrz naskrz lidský. Vzdát se pyšného výsměchu předpokládá uznání lidské důstojnosti sebe i druhých.

Opravdová duchovní vláda a převaha vede spíše k radostnému smíchu než k posměchu. Ušlechtilost tvého citu mírní tvou nevraživost, nedůstojnou člověka.

K tomu je ale snad potřeba nějaké vzdělání.

Stačí sebepoznání. Už to tě přivádí k přímým důsledkům této vzácné duchovní hodnoty. Vede tě to k mravní síle. Projeví se v sebekázni. Velkodušně přeješ každé poctivé snaze, která chce přivést k platnosti nějaké obecně prospěšné hledisko. Pak snadno objevíš radost v každém utrpení. Dovedeš se chápavě a uznale usmívat i tam, kde jiní z neznalosti života, z nezkušenosti a hlavně z nechuti k osobní oběti a k laskavé službě roní zbytečné slzy a podléhají výbuchům hněvu či malomyslnému vzteku.

Sotva prožíváš hluboký vztah k životu a k celému stvoření, už nemůžeš být nějakým výstředním posměváčkem za každou cenu, ani zatrpklým škarohlídem. Je z tebe humorista každým coulem, protože jsi střízlivý realista. Nezavíráš oči před neštěstím, ani zmatkem. Naopak, uprostřed otřesů si zachováváš vnitřní pokoj. Stále odhaluješ lepší stránky v životě.

Copak se mohu smát, když je na světě tolik utrpení a zla?

Nejenže můžeš, ale také se směješ. Když procházíš velkým životním utrpením, přemáháš to s úsměvem. Tak se ti životní rozpory rýmují. Proniká to celou tvou bytostí. Projevuje se v jednání žertovnou vážností. Tohle pramení z nejhlubších hodnot tvé osobnosti, z lásky k člověku a úcty k jeho důstojnosti a svobodě. Tak je každý tvůj životní projev napořád prostupován a povznášen jemnou životní úsměvností. Tak je tvůj důvtipný smích záležitostí svobody. Jemný úsměv, pohrávající na tvé tváři, se rodí z tvé skutečné svobody.

Smích je tvoje samovolná a přímo působící obrana proti nesnázím a stísněnosti. Jako smích, tak ani humor nemůžeš spojovat jen s vášní, ani výhradně s rozumem. Odpovídá ti tam, kde se projevuješ naplno a beze zbytku.

Jak působí takový humor?

Vede tě, abys své odhalené a uznané slabiny opřel o Boží sílu a dosáhl sebeovládání. To ti dává sílu uniknout každé malomyslnosti a zachránit zdravý rozum tím, že vybočíš z každodenní rutiny k neobvyklému řešení.

Jenže to často vyhlíží dost podivně, až potrhle, ne?

Sotva se před tebou vynoří takový Vilém ze Saint Amoure, odlož lidské mudrování a raději se odvaž hned vrávorat, hned zase třeba metat kozelce, abys nebyl příkře sražen.

Hm -.nevím, nevim, jestli by nebyla potřeba nějaká narafičená hříčka, aby se dalo v takové napjaté chvíli žertovat. Nevyžaduje to, abych se pohyboval tak trochu jako provazochodec?

Kdepak. I když se smíchem často ubráníš proti nějaké své ušlápnutosti, přesto k tomu, aby ses mohl upřímně zasmát, nepotřebuješ, aby ti nějaký pucifous Vilém šlapal na paty.

Jenže kdopak takovému smíchu porozumí? Kdo se tím dá ovlivnit a ponese to dál?

S tím se netrap. Chovej se přirozeně.

Ale co utrpení, bolest a samota?

Neškodí radosti.

Jenže kdy budou doopravdy k smíchu všichni ti Vilémové a jejich hejkalové, a všelijací ti draci, čarodějnice a všechny hrozné mimozemské obludy i pozemská strašidla?

Kdykoli se tvůj zdravý rozum spojí se silou víry. Vlivem vyššího zásahu přestává strašné ve světě strašit a stává se směšným. Někdy stačí trocha svěcené vody nebo znamení kříže, aby se strašidlo propadlo a zaburácel vítězoslavný smích. Pohádková hrůza všemožných jezinek, ježibab, čarodějů, draků, obrů, loupežníků, čertů a hastrmanů ztrácí rázem svou moc. Padají ze své strašidelné výše a stanou se uprostřed smíchu malými a bezvýznamnými. A zatím dobrý, poctivý prostáček se zdravým rozumem, směšný ve své titěrnosti ve srovnání s úkolem obrovitým a obludným, před kterým se ocitá jako oběť domněle všemocných zloduchů, dorůstá do nadpozemských výšin. Odměněný hrdina nastupuje na trůn jako osvícený mudrc, zástupce spravedlnosti a svobody, a přispívá k rozšíření Božího království na zemi.

Tak se už přece neboj! Tvůj úsměv je paprsek. Vychází z Kristova pohledu. Je bezděčným projevem radosti, doprovázející pravou duchovní zkušenost.

Skřípění pera, vrzajícího po papíře, se v dalších dnech střídal s hekání klekátka, a vedle stolku se svícnem ohořelých svící se hromadila krabice plná popsaného papíru. Srdce se pod jasně vynikajícím svitem okrouhlé záře nadnášelo zpěvem žalmisty: Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: Pojďme, praví, vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene! (Ž 83, 3-5)

Napřed se musí vysvětlit původ, podmínky a dokonalost řeholního stavu, jeho účel, který se liší podle dobových poměrů, kvůli kterým může církev svatá potvrdit nějaký nový řád.

Jenže co s těmi Vilémovými námitkami? Schválně – vezmu jednu po druhé, a pak uvidím, co dál. Vilém tvrdí, že řeholníci nemají učit. Jenže svatý Jeroným praví: Tak žij v klášteře, abys byl hoden stát se klerikem, a dlouho se uč, čemu budeš učit jiné! - A co svatý Řehoř Naziánský? Byl přece povolán do Cařihradu, aby vyučoval Písmo svaté. - Svatý Jan z Damašku vyučoval nejen bohosloví, nýbrž i svobodná umění, a tak i další svatí jako Augustin, Bazil, Jan Chryzostom. Církev prosí o pomoc ty, kdo odumřeli světu a žijí pro Boha. Jenže právě řeholník odumírá pro svět, aby mohl žít pro Boha. Nejenže je tedy dovoleno řeholníkům vyučovat, ale je to přímo jejich povinností.

Vilém taky tvrdí, že by řeholníci neměli být zastoupeni ve sboru světských učitelů. Ale vždyť církev zřizuje školy, které se odpůrci klášterů snaží úplně odtrhnout od církve, ba postavit proti církvi. Tak je univerzita jako veřejný ústav pod dohledem státu a církve, jež ji společně řídí. Proto v učitelském sboru je místo i pro řeholníky.

Kromě toho je Vilém rozčílen z toho, že řeholníci kážou a zpovídají. Řeholníkům prý přece není svěřena farní správa. Jenže zapomíná, že biskup může dovolit řeholníkům kázat a zpovídat i tam, kde jim vlastně duchovní správa není svěřena. Biskupové na místě apoštolů mají k tomu plnou moc. Kněží jim podřízení je mají poslouchat, a to i když se dá biskup ve svém úřadě někým zastupovat. Biskup má právo kázat v celé své obci a podobně, jako dovolí kněžím kázat na jednotlivých místech, může dovolit řeholníkům kázat v celé své obci.

Co ale počít s námitkou, že se mendikanti nevěnují kromě modlitby ruční práci? – Hm. Jak prosté! Ať se věnují ruční práci řeholníci těch řádů, jejichž zakladatelé je k tomu určili, aby učili lid obdělávat půdu a řemeslu, kdežto řeholníci těch řádů, které jejich zakladatelé založili k učitelskému úřadu, ať se věnují kázání a vyučování! Konání skutků milosrdenství je výše než konání tělesné práce. Plnit kazatelský úřad je zase výš než skutky milosrdenství. Proto ti, kdo jsou povoláni ke kazatelskému úřadu, nemají ho kvůli tělesné práci zanedbávat.

Pak jsou tu ale ti, kdo vytrubují, že klášterům ani jednotlivým řeholníkům není dovoleno zůstávat bez majetku. Tím spíš není ani dovoleno někomu vstoupit do kláštera, který nemá žádný majetek a nevydělává si prací chléb vezdejší. Slib chudoby nikoho nezavazuje nemít majetek, nýbrž jen žít způsobem chudých.

Tááák? - Protáhl Tomáš, a jen skřípot pera svědčil o tom, co se děje pod jeho rukama: - A co potom příklad Krista Pána, který neměl, kde by hlavu složil? A když posílá své apoštoly učit všechny národy, přikazuje jim: Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy.

Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.

Starost o časné statky zabere hodně času a řeholník může ten čas použít mnohem lépe. Sokrates odhodil svoje peníze, když šel do Athén učit se světské moudrosti, tím spíše ti, kdo snaží se poznat Boží moudrost, mají se vzdávat všeho časného a pomíjejícího.

Nedávejte řeholníkům ani zlámanou grešli! Ani skývu chleba jim nepodejte! – Vykřikoval Vilém, kudy chodil, a dodával: - Nemají žádné právo prosit o almužnu!

Znělo to jako hořké odplivnutí, a podobně rozšklebená hnusem bývala tvář Viléma ze Saint Amour.

Ale vždyť je dělník hoden své odměny! A co ten, kdo slouží oltáři? - Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? (1 Kor 9,13) Věřící jim mají udílet almužny.

Jenže je rozdíl mezi chudým a chudým. Kdo je vinen svou chudobou z lenosti, ten si nezaslouží podporu, protože by ještě víc lenošil. Kdo je však chudý z lásky k Bohu a pracuje pro dobro vlastní a bližních, smí plným právem prosit o podporu. Církev právem dovoluje tomu, kdo svoje statky velkomyslně daroval svým rodičům nebo chudým nebo církvi svaté, přijímat almužny od věřících.

Když brojíme proti almužnám pro žebravé řeholníky, tak tím obhajujeme práva světských kněží! - Dodával Vilém ze Saint Amour, aby strhl světské duchovenstvo do svého boje proti řeholníkům.

Jenže přece právě spíše světští kněží, zaznamenával Tomáš, žijí z chudého lidu. Vždyť církevní statky, ze kterých přijímají důchody, jsou určeny hlavně pro chudé. Žebravé řády smí tedy plným právem přijímat almužny, podobně jako církevní hodnostáři přijímají své důchody, neboť má být spíše odměněna práce než úřad.

Vše, co tu uvádím proti zlostným námitkám našich odpůrců, dokazuje, že ti, kdo mají v sobě Kristova ducha a nežijí podle tělesných pohnutek, nýbrž se cvičí ve ctnostech a trpělivě nesou kříž se Spasitelem, nemusejí se obávat, že by mohli být navěky zavrženi. Snadno bychom mohli obrátit důkazy našich odpůrců proti nim samým. Ponechám to však raději Božímu soudu. Jejich zlobu už dost dokazuje jed, který chrlí. Kdo nechce mít podíl na dusivém obsahu těchto zatuchlých kádí, dráždícímu ke kašli a dušnosti, ten bude vyvolenou nádobou ctnosti, bude posvěcen a slavně zaslíben Boží službě a schopen všeho dobra. Kdo však zaslepeně schvaluje jejich skutky a následuje ony slepé vůdce, padne zároveň s nimi do jámy. K záchraně před onou jámou každému dostačí, když uváží, co zde uvádím s pomocí Boha všemohoucího, jemuž čest a dík budiž od věků do věků.

Hm, - zaznělo celou, když náhle ustal skřípot pera, které si spolehlo vedle čistého papíru. Ruka zatím vydatně hnětla bradu, a když ustala, rozletěla se k popsaným stránkám papíru, aby je přehazovala. Tohle šustění a šátrání ustalo teprve tehdy, až se přehrabování papírem zpomalilo. Pak se objevila první stránka. V příštích okamžicích se pero ocitlo v prstech uchvatitele. S krátkými sípavými zvuky vydalo ze sebe něco duběnkové černě. Na listu se objevil název velkými písmeny:

PROTI NEPŘÁTELŮM BOŽÍ SLUŽBY A ŘEHOLNÍHO STAVU

Dalšího dne se vynořil rozevlátý hábit s cestovním vakem přes rameno na jižní cestě z Říma. Rázoval vojenským krokem, aby se dostal včas do Anagne. Cikády mu vrzaly do kroku známou píseň. Občas mu zkřížilo cestu stádo koz a bečících ovcí. Vzduch voněl vůní zasychajících listů fíkovníků a eukalyptů a v horkém slunci se skoro tetelil.

Usmál se, když sledoval, jak všichni tvorové vytrvale oslavují svého Stvořitele. Spokojeně projížděl růžencové korálky mezi prsty a mazlivě si pohrával s jednotlivými tajemstvími. Ne, že by mu patnáct nestačilo, ale podle délky cesty jich prožíval někdy stovky, někdy celé tisíce. Po čele se mu valil proud potu, takže si raději přehodil kapuci přes hlavu.

Tu máte kus sýra a džbán syrovátky, řekl pastýř, který ho nechal přespat v ovčinci.

S očima zalitýma slzami dojetí žehnal pak nejen pastýřům, ale i jejich ovcím a pastvinám. Po létech znovu spal jako malé dítě u maminky. K ránu ho probudily ovečky, když je pastýři vyháněli na pastvu.

Jak daleko je to ještě do Anagne?

Tam jste za půl dne, Otče. Tu máte ještě kus sýra a hrst oliv na cestu.

Bohu díky.

Vyrazil dál. Už bylo sice jasné, že jde včas, ale přesto spěchal. Povětřím se divoce honily mraky od moře.

Nestihl to. Několik hodin cesty před cílem zahřměl hrom. Pak se spustil liják. Utíkal stranou od mohutných eukalyptů, až se před ním vynořila jeskyně. Vletěl dovnitř jako velká voda a shodil se sebe tlumok. Naštěstí nepromokl, takže spisy zůstaly suché. Hábit na něm visel v cárech jako by zrovna vylezl z vody. V mžiku byl hábit rozložený po jeskyni, kterou táhnul chladný vzduch, zatímco venku šuměl příval deště, občas se otřásající hromobitím. Seděl tam s rukama kolem nohou a jektal zuby. Připomínal Šimona Sloupovníka, jenž strávil čtyřicet let na plošince osmnácti metrového sloupu v horách Antiochie.

Sotva maličko oschnul, popadl zbytky ohořelé větve, kterou tam zanechali nejspíš pastýři, když se zahřívali o ohně. V přítmí jeskyně začal cosi čmárat po jejím obvodu. Ukázalo se, že je to kříž. Začal do něho vpisovat na všechny strany písmena, od středu nahoru KŘÍŽ MOJE SPÁSA JISTÁ, od středu dolů KŘÍŽ PÁNĚ STÁLE UCTÍVÁM, od středu vlevo KŘÍŽ PÁNĚ SE MNOU, od středu vpravo KŘÍŽ JE MI ÚTOČIŠTĚM.

Když už se s tím dost dlouho zaobíral, padla na něj dřímota. Mezitím se i venku smrklo. Za chvíli se jeskyní rozléhaly zvuky, které by odehnaly i dravou zvěř. Místo dravé zvěře se však dostavila docela lepší společnost. Uprostřed temné noci, kdy měsíc zůstal za mraky, se jeskyně pojednou rozjasnila, její hrbolaté stěny se vyrovnaly a rázem kolem něho kroužila letka bílých bratří. Všichni svorně volali:

SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE -CHVÁLÍME TĚ – VELEBÍME TĚ – KLANÍME SE TI – OSLAVUJEME TĚ –

Zdálo se mu, že se k nim přidává. Na vybělených stěnách velkolepého sálu se skvěl zlatý nápis

BŮH VÁS VYSVOBODÍ OD VAŠICH NEPŘÁTEL A Z RUKY TĚCH, KDO VÁS NENÁVIDÍ.

Druhý den se pustily do díla cikády. Jejich koncert doléhal zvenčí tlumeně, ale v jeskyni se dunivě umocňoval. Zprvu myslel, že po noci v této vlhké díře bude jako rozlámaný. K svému údivu však vyskočil rovnýma nohama. Suchý hábit našel svého nositele a tlumok se obloukem přehoupl přes rameno. S přimhouřenýma očima, oslněnýma Bratrem Sluncem, chválil Pána. Včerejší promyšlené nápady se mu proháněly myslivnou a blažily ho u srdce. Heřmánek s mateřídouškou si daly práci, aby mu osvěžovaly každý dech. Vyrazil svižným krokem k Anagni.

Vynořil se uprostřed nervózně přešlapujících bratří, kteří v palácovém prostředí nevěděli, kam s očima, a jenom pokukovali po čtveřici kardinálů, tvářících se, jako by právě oni měli za svítání vypouštět slunce. Celým palácem to zašumělo. To nepřišel jen Tomáš, ale doslova živel ve službách Nejvyššího. Sám ani netušil, že jeho příchod je všechny zaplavuje radostí jasně vynikající z jeho pevného pohledu, rozhodného vystupování i samotné všeobjímavé hrudi. Najednou se jim samovolně roztáhla ústa a zazubili se. Zdálo se, jakoby se odkudsi vynořila vojska z dávných kronik. Tak všechny obléval vlahý proud lásky a radosti.

Dokonce i Bonaventurovi, který se tu objevil, se rozjasnila tvář a vráska, necitelně hloubená zlovolnými výpady zakyslých přiboudlin, se vyhladila.

Vím, že nejsi žádný laciný smíšek. Jistě máš hlubší důvod k důvěře ve šťastné konce, zašeptal Tomášovi do ucha.

Ještě že Pán Bůh má rozum, odpověděl jeho spolužák: - a Aristoteles nás učí, jak ho sami máme používat.

Áááá, zašklebil se františkán. – Jenom to ne! Raděj si s tím Řekem moc nezahrávej. Jinak pohoříme. Stačí nám přece Plato v Augustinově podání, ne?

Hm. Někdy stačí, a někdy ne.

Oba se přičiněním zbytků zakyslých břeček cítili vytrženi ze svého ústraní.

Odkud bereš takovou jistotu? - Zašeptal mu znovu do ucha.

Tomáš ukázal očima ke kříži na zdi.

Bonaventura se pousmál a pokýval chápavě hlavou. Oběma jim bylo jasno.

Přesto se cítili v tomto palácovém prostředí jako špaček v trní. Vždyť byli jeden jako druhý tolik zvyklí na svoje ústraní!

V Bonaventurovi bylo vždycky znát otce všech mystiků. Takové lidi je možno přijmout jako ty, kdo tvrdí, že vrcholné potěšení či radost duše je zážitkem spíše srdce než záležitostí intelektu. Výzva mystiků odedávna zněla žalmovitě: Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Tomáš také začínal tím: Okuste a uzříte, ale rozuměl tím své výchozí dojmy. Dalo by se snadno říci, že jeden kladl zážitek na konec a druhý na počátek. Někdo by mohl tvrdit, že Tomáš začíná s něčím solidním, jako je okoušení jablka, a odtud něco vyvozuje pro intelekt božský život, kdežto Bonaventura vyčerpá nejprve možnosti intelektu a nakonec řekne, že zakoušení Boha je něco obdobného okoušení jablka. Duch světa by mohl tvrdit, že Tomáš začíná okoušením ovoce a Bonaventura, že tím končí. Nakonec si oba padli do náručí. Malý bratr právem říká, že vztah mezi Bohem a člověkem je příběhem lásky, vzorem a typem všech příběhů lásky. Tomáš má zrovna tak pravdu, když říká, že intelekt má domov v nejvyšších nebesích a úsilí o pravdu, že může přetrvat, ba vstřebat všechny nižší výboje.

Byla to doba úzkostí a varu, a jak už tomu obyčejně bývá v nepřehledných dobách, tak ti, kdo se snažili věci napravit, byli nejúporněji obviňováni, že je kazí.

Snad to bylo pod stínem bouře, jež ohrožovala všechny žebravé mnichy, že Menší bratr Bonaventura s mohutným Tomášem potvrdili dávné přátelství Františka s Dominikem. Kdekdo vzhlížel k tak silnému přátelství, že na ně poukazovali:

Koukejme na ně, jsou jako David s Jonatananem!

Když byly jejich řády napadeny, byla jim jejich obrana svěřena od představených, protože se k tomu nejlépe hodili.

Bonaventura mírně pozdvihl svůj spisek s obhajobu Malých bratří, nazvaný O CHUDOBĚ JEŽÍŠE KRISTA a Tomáš zase poklepal pravým prostředníkem na rukopis PROTI NEPŘÁTELŮM BOŽÍ SLUŽBY A ŘEHOLNÍHO STAVU, který svíral v levačce.

Tomáš hájil veliký slib svého mládí, jímž se zaslíbil dokonalé svobodě a chudým. Možná, že právě to byl vrcholný okamžik jeho dráhy pokaždé korunované úspěchem, protože zvrátil celé zpátečnické hnutí své doby. Položil na lopatky všechny námitky proti žebravým řádům a odrazil výpady odpůrců.

Jako ledová sprcha a průvan se pak projevilo papežské prohlášení: - Svatý stolec dává za pravdu tomuto evangelnímu naléhání, a nejenže potvrzuje nové řády, nýbrž také uznává jejich nauku. Tak se vyslovila čtveřice kardinálů. A dodávali: Bez Tomáše z Akvina, který dodal pádné důvody, by byla celému mohutnému hnutí žebravých mnichů hrozila zkáza.

Tak se stal Tomáš přes noc široce známou postavou a veřejnou osobností. Najednou byli všichni dost chytří na rozlousknutí tvrdého oříšku.

Potvrzujeme nové řády s jejich žebravým způsobem obživy. Vilém ze Saint Amour i Odo z Dunay jako udržovatelé starých zakyslých poměrů okamžitě ukončí své veřejné působení na univerzitě.

To snad néé! - Vyjekl Vilém, doprovázený ozvěnou svých nohsledů, málem srůstajících se svými křesly, ve kterých si doposud spokojeně hověli.

Ale ano, potvrdil papež.

Zanedlouho se okurkovitě prodloužené tváře ještě více prodlužovaly a přijímaly zdravou lesní barvu, když četli v papežském ustanovení ROMANUS PONTIFEX DE SUMMI z 5. října léta Páně 1256 veřejné vyhlášení:

Nařizujeme všem, kdo mají opis či překlad díla Viléma ze Saint Amour De perículis novissimorum temporum, aby jej spálili do osmi dní od okamžiku, kdy se dozvědí o tomto církevním závěru!

Tohle nepřipustíme, aby si Taliáni dělali, co se … ! - Ozval kdosi z francouzských duchovních, ale zdálo se, že důraz přenesl na začátek věty, kdežto směrem ke konci mu jaksi polevoval hlas. Konec přecházel do šepotu, až k odmlčení.

Mezitím se vzpamatovala i světská moc a královskými ústy zlověstně promlouvala:

Kdo neuposlechne, může být potrestán trestem smrti!

O rok později, v říjnu 1257 se ptal po společné promoci novopečený doktor Bonaventura:

Tak co, bratře Tomáši, splnil se ti tvůj sen?

Sen? Myslíš to, že jsme obdrželi své katedry na univerzitě?

Samozřejmě.

Tomáš neodpověděl. Cítil, že jeho vnější uzavřenost cely se čtyřmi stěnami se čím dál, tím víc stává uzavřeností vnitřní, rozjímavou uzavřeností, jež musí s vypětím všech sil budovat v nitru jako zvláštní, pevnou vůlí ohraničenou atmosféru vnitřního ticha, a stále ji nosit s sebou, i v neklidu činného života učitelského úřadu a duchovních rozprav a diskuzí.

Spěchám do posluchárny.

 

Jak už bývalo v těchto dobách univerzitním zvykem, předčítal učitel z jedné ze čtyř knih Sentencí Petra Lombardského.

Pán Ježíš měl svého Jidáše. Zrada! Na jejím počátku stojí vždy některá ze sedmera neřestí, totiž pýcha, závist, lakomství, obžerství, hněv, lenost, smilstvo…

Učitel vzhlédl od knihy. Byl dojat: nejen proto, že osvědčené sentence ho vždycky vzaly za srdce, ale i tím, že v posluchačích, kteří je vyslechli s napjatým zájmem, probudily tak rozsáhlou škálu vášní.

Který učitel hodný svého jména by tyto jedinečné Sentence neznal zpaměti?

Studenti -

Tako mluvil akorato naš cezar, který měl svého Bruta! - Povzdechl si mladý Říman.

Cha! - Úsměšek věčného obtížného studenta po něm šlehl jako blesk s nebe: - Jak můšete měšit Spafitele s kdofíjakym kaisrom?

 Studenti! Soustřeďte se, prosím! - Zaklepal vyučující důrazně ukazovátkem:  Zadám vám teď úkol. - Napište tezi o nějaké postavě nebo události z dějin spásy.

Špičkový tema! - Zářil věčný obtížný student.

Těšký, řekl polský dominikán.

Ale jak stravy! Kdo stojí o lehký? Lehký je pro lenohy.

Pro lenochy, opravil ho učitel.

Student z Řecka se zrovna probudil ze svého klimbání a nechápavě zaúpěl: Jaký utálosti? Jaký poctavy?

Po několika dnech opravoval učitel hotové úkoly ve své cele. Zatím ještě nevěděl, jestli se má radovat nebo být smutný. Tyhle práce studentů nebyly nikdy chudé na překvapení. Někdy to bývalo překvapení povzbudivé, jindy hrozné, ale někdy se podobalo úderu do hlavy. Sloupec pergamenů, který měl toho dne před sebou, byl tak bohatý na různá překvapení, že bylo těžké najít pro ně správné vymezení. Výlet do dějin spásy strhl jeho posluchače k výlevům, které se vymykaly všem dosavadním zvyklostem.

Když dospěl k výtvoru věčného obtížného studenta, setřel si ledový pot, který mu vytanul na čele. Odhrnul stranou všechny teze, a namáhavě se pozvedl z křesla, aby se vydal nabrat nových duchovních sil do kaple, kde si k tomu vyprosil u svatostánku chápavé srdce krále Šalamouna a trpělivost hodnou proroka. Teprve pak pokračoval dál. Tak mohl příští den vstoupit do posluchárny s opravenými úkoly. Hned na uvítanou se vztyčila ruka věčného obtížného studenta.

Aano?

Líbily se vám naši úkoly, pamprésor?

Mno, klubala se opatrně odpověď: - myslím, že jste se všichni opravdu snažili. Jsou tam ovšem chyby, mnoho chyb - v některých případech až příliš mnoho. Rozdám vám teď -

Někerý úkoly vás čekvápnuly moc?

Učitel odvrátil pohled. Věděl přesně, kam tímto míří. Chtěl z něj vyloudit nějaký kompliment - například, že představivost je důležitější než chyby a, že jeden student se na křídlech inspirace vznesl vysoko, vysoko nad ostatní.

Bratře, řekl pevně: - účelem vašich tezí není překvapovat. Po pravdě řečeno, nejlepší teze bývá ta, ve které nejsou žádné chyby, takže mě ničím nepřekvapí.

Po tomto úhybném manévru začal rozdávat opravené teze.

Věčný obtížný student vypadal jako po ledové sprše. Ale jak by mohl vypadat jako po ledové sprše a přitom vyzařovat pýchu člověka, jenž zdolal Parnas, to učitel nechápal.

Rukopisy proudily zpátky ke svým původcům a pohotové povzdechy prohlédnuvších hříšníků zněly učiteli jako rajská hudba.

Ďjúú! To sem teda smastil! - Pohlavek, který si syn marseillského kupce vlastnoručně uštědřil, svědčil o jeho odhodlání učit se za jakoukoli cenu.

Dobře si prohlédněte opravy, milí posluchači. Máte-li dotaz, hlaste se. - Učitel zvolna přecházel uličkou. Věděl, že je propastný rozdíl mezi sezením za katedrou a přecházením: sezení je povýšenecké, přecházení je rovnostářské. Sezení zdůrazňuje strnulost a upjatost. Přecházení znamená pohyb a uvolnění.

Vyučování uplynulo tak rychle, že cinkot zvonku zazvonil dřív, než posluchači stačili zatoužit po přestávce.

Musíme být trpěliví, vzdychl františkán.

Nevzdávat! - Zvolal synek obchodníka, který si uklidňoval nervy kouskem karamelu.

Nikdo naučený se z nebe nespadl.

Zapomněli však, že je slyší ten, který se cítil být obráncem pravé víry.

Cha! Tak mluví studenti? - Zvolal věčný obtížný student:  Církef nasaloušili slabouši!

Já neci zakladat, já ci pravopisat!

Nic dobrý není lechký! - Zahlaholil věčný obtížný student.

Ježeni je dobry a lechky!

Vy rovnáte psaní do ježení? - Výraz věčného a obtížného studenta zlomil všechny rekordy úžasu:  Vy děláte z brávopísu skobový šebirko?

A vy děláte z výslovnostě fašírku! - Zachechtal se bratr z Krakowa.

Jeho rodáci propukli v smích.

Ale milí posluchači, řekl profesor. Počkal, až souboj utichl, a obrátil se k Polákům: Dovedu si představit, jak asi je někomu z jiného národa, když narazí na některé pravopisné zvláštnosti.

Já sem taky čověk z jiné země, řekl věčný obtížný student: - A šadoním o pomoc? - Ne.

Bratře, řekl učitel břitce: - neučíte se tu jazyku nijak snadnému. A mnoho slov se opravdu píše dost nelogicky.

Bylo to však marné.

Učitel klesl na židli. Zdála se mu mnohem nižší než jindy.

Studios, vy ste patly na chlavu! - Vybuchl švédský student.

O chlup, bratře studiozi,  zažadonil františkán.

 Bratře, začal učitel. Ale protože nevěděl, čím začít, začal znovu: - Studente, slyšel jsem tolik zkomolenin v tak krátkém projevu.

Věčný obtížný student nachýlil hlavu k rameni. Byla to snad známka jeho soustředění? Nato přivřel obě oči. Byla to snad známka zahloubání? Potom jedno otevřel. Byla to snad známka osvícení?

Chápám, pamprésor. Ale dyš já tak obdivovám ten historickej mecnik.

Mezník.

Studios, kapitolujte! - Radil kdosi věčnému a obtížnému studentovi.

Studios, chytněte za nos! Vřeštěl jiný.

Studios, o půlchlup,  žadonil další.

Avšak věčný obtížný student, jenž se cítil napůl orel, napůl lev, byl k vrabcům hluchý.

 

Rukávy hábitu, vystupující z černé kápy, se vznášely nad hlavami studentů, dokud se všechna ústa nezavřela a řečnění neutichlo. Pak se obě bílé labutě zvolna snesly dolů. Do nastalého ticha se ozvala důrazná, ale přesvědčivá slova:

Podívejte se, to, co tady předvádíte, nemá hlavu ani patu.

A to se máme pořád jenom učit nazpaměť něco, co řekl někdo jiný?

Hm. Pokud to říká Bůh, tak stojí za stálé opakování, ale pokud to říká někdo jiný, tak je to k ničemu.

To chcete, abychom se jenom biflovali Písmo svaté?

Byl bych rád, aby se uplatnil váš přirozený rozum, ale pak by se mělo postoupit dál. Když jistý Simonides sváděl kohosi přemlouváním k tomu, že člověk má zanechat poznávání Boha a obrátit své vrozené nadání k lidským věcem, protože prý člověk musí vědět lidské a smrtelník smrtelné, tu říká filozof, totiž Aristoteles proti němu, že člověk se má pokud možno ubírat k Nesmrtelnému a k božskému.

Takže si budeme jenom povídat, vykládat a besedovat?

To by bylo málo. Znáte přece pravidla postupu v diskuzi.

Ano. Ke každé diskuzi patří otázka, odpověď, souhlas, zápor, důvod, provedení důkazu, konečně vyslovení závěru,

Tak to většinou bývalo, ale nyní zkusíme pokročit dál. Skladba každé diskuze by měla víc určit celý ráz diskuze. Především jde o článek, vyjadřující sledovanou otázku. Nové by mělo být to, aby se nezačínalo tím, co učí učitel, nýbrž námitkami odpůrců. Přitom prvním nutným zákrokem je zbavit se mnoha zbytečných námitek a nejrůznějších malicherností učitelů i studentů, které se všude tolik rozšířily. Napřed se musí všechno zjednodušit a zestručnit. Teprve po vybraných námitkách, podá učitel soustavně odpověď, a pak odpoví na nejrůznější námitky.

Při řádné diskuzi platí pravidlo, které si vynucuje naslouchání. Nikomu by se nemělo dovolovat odpovídat na jakoukoli námitku ihned. Napřed by měl vlastními slovy zopakovat odpůrcovu námitku a výslovně zjistit, zda druhý míní přesně totéž. Tady nejde jen o slušnost.

Hm. – Podivný způsob výkladu, tvrdil student.

Zkusme tu podivnost rozebrat. Co vás tu udivuje?

Hlavně to zestručnění a jednotvárnost opakování.

A ještě něco?

Myslím, že uváděné důvody mě často obsahově vůbec nezajímají, prostě nejsou to moje důvody.

Jenže ani to jedno, ani to druhé příliš nesouvisí s jádrem věci. Klíčové je to, že jde o rozhovor.

Učme se milovat toho, jehož názor sdílíme, ale i toho, jehož názor odmítáme. Oba se přece namáhají při hledání pravdy a oba jsou nám v tom nápomocní. Diamant se brousí diamantem, člověk člověkem. Při hovoru v opravdové diskuzi nepřehlížíme druhého, nebalamutíme ani nezpracováváme, neokouzlujeme, nesvádíme ani, hrubě řečeno nevyřizujeme jeden druhého.

Brzy následovalo slavnostní zasedání.

Dovoluji si předložit otázku do diskuze. Napřed ji ohlásím s jejím rozdělením a pak se s ní budeme asi pět hodin obírat. Tuhle otázku nám neklade Bůh, nýbrž naopak, vládce světa. Je to Pilátova otázka: Co je pravda?

Napřed uvedu důvody pro to, že být pravdivý znamená prostě být, Vyjdu z Augustinova výroku, že pravda je to, co je, a zamířím k Filozofovu vymezení pravdy. Potom uvedu opačné důvody, tvrdící, že být pravdivý neznamená prostě být.

Potom se pokusím zodpovědět otázku: Co je pravda? Přitom rozliším trojí smysl slova pravdivý a pravda. Pravda je přesně vzato vztah mezi rozumem a skutečností, shoda myšlenky s tím, čeho se týká. Avšak i skutečnost působící, že je myšlenka pravdivá, se dá nazvat pravda. Právě v tomto smyslu je pravda to, co je. Kromě toho, poněvadž moje myšlenka může souhlasit se skutečností, ať o tom vím nebo nevím, dá se mluvit o pravdě i tehdy, když soudím, že moje myšlenka souhlasí se skutečností. Pravdu můžeme tedy chápat jako něco, co náleží různým způsobem skutečnosti, myšlence a soudu.

Po tomto trojím rozlišení se vrátím k původním důvodům pro a proti ztotožnění jsoucna a pravdy. Proberu je s vámi jeden po druhém a vysvětlím, co v nich považuji za správné a za nesprávné.

Po pěti hodinách uváženě vedené diskuze se odpověď na otázku ohledně pravdy ukázala být zřejmá sama ze sebe. Jenže jak pro koho. Totiž tomu, kdo nemiluje Boha z celého srdce a bližního jako sebe sama se pravda stává platnou jako mrtvému zimník.

U toho, kdo nazírá božskou podstatu, se lidský rozum chová k poznání pravdy víry tak, že může být docela známá. Chová se tak, že je schopen získat nějaké důvody pravděpodobnosti. Ty však nestačí k tomu, aby pravda byla do jisté míry pochopena cestou důkazné představy nebo skrze ni. Přesto je užitečné, aby se lidský duch cvičil v takových rozumových důvodech, ať jsou jakkoli slabé, pokud není domýšlivý a neosobuje si pochopení a důkaz. Vždyť dovést něco vypozorovat z nejvyšších věcí skromným a nedostatečným pozorováním, je ze všeho nejpříjemnější.

To znamená zředit silné víno pravdy vodou, totiž víno Božího slova vodou rozumového poznání, a výsledek je strašný. Nikoli však pro tebe, kdo jsi dobrým bohoslovcem. Pak už nejde o víno, které je zředěno vodou. Spíše jde o vodu, která je proměňována ve víno, jako na svatbě v Káni.

Do Tomášova usilovného vzdělávacího působení zasáhl v těchto dnech převor od svatého Jakuba:

Otče Tomáši, jste spolu se mnou pozván na hostinu ke králi Ludvíkovi IX.

Na hostinu? - Vytřeštil oči učitel. Nepatřil právě k těm, kdo by vyhledávali okázalé zábavy.

Bylo sice známo, že není zrovna nějakým dvorním bavičem, nicméně mnohé veličiny si teď pokládaly za čest vyšperkovat svou společnost jeho přítomností.

A tak se v určenou dobu skutečně přesunula otálející černobílá hora úvah směrem k paláci, aby se vynořila v královské hodovní síni. Počínala si s vytříbenou zdvořilostí k těm, kdo ho pozdravili. Málomluvnost však přivodila, že se záhy ztrácel v proudu skvělého a hlučného hovoru, jakou představuje zpěvná francouzská mluva. Zpěv trubadúrů a fanfáry ohlašující příchod královské rodiny odvedl pozornost k honosnějším událostem.

V trojúhelníkovitých štítech a praporcích, v hrotitých kopích a hranatých mečích z křižáckých výprav, v lomených oknech a kuželovitých kápích, všude se opakoval podobně rozšafný duch francouzské dvornosti, který v každém směru právě vrcholil. Kabátce zářily pestrými barvami a nepostrádaly skvělosti. Ostatně sám král Ludvík, který měl zvláštní schopnost pohotově mluvit k věci, říkával svým dvořanům:

Vyvarujte se marnivosti, ale každý ať dbá, aby byl dobře oblečen, jak se to sluší na jeho stav, aby ho jeho žena snáze milovala!

Řachchch!

Uprostřed jemné dvorní zábavy, pestřené trubadúrem oslavujícím loutnou a zvučným hlasem křižáky, projela vzduchem prudká rána. Rázem poskočila honosná tabule i s číšemi vína. Celá se otřásla jako mohutný gong. Přitom se některé číše převrhly, příbory poskočily s třeskem a ruka pěvce div neutrhla strunu. Všichni překvapeně ustrnuli a zkoprněle se rozhlíželi, zda do královských komnat nevtrhl divoký Saracén. Žádný Saracén nebyl v dohledu.

To jen Mistr Tomáš právě dal průchod úžasu svého myšlenkového hnutí, když jen tak mimoděk bacil pěstí do stolu a vykřikl na celé kolo:

To je ono!!

Královský palác má svá pravidla chování, i když je to palác světce. Výkvět dvorních dam se zděsil a rytíři mimoděk sáhli po svých mečích. Žádný meč nebyl po ruce, takže by mohli neohroženě bránit krále a dvorní dámy. Naštěstí je odložili ve vstupním sále paláce. Nyní se všichni obrátili k hroznému křeslu, jež bylo po tisíc let trůnem Kapetovců. Nejeden byl odhodlán vynést v zubech toho černobílého mendikanta z hodovní síně.

Bílý hábit se však pohotově pozdvihl z křesla, neboť ho zděšený převor usilovně tahal za rukáv a syčel mu do ucha:

Upamatuj se, Tomáši! Jsme na hostině!

Poníženě se omlouvám, vaše výsosti, za trapné vyrušení. Právě mne však napadl tolik hledaný důkaz proti manichejskému bludu. Ještě jednou se omlouvám. Nedejte se rušit. Jako bych tu nikdy nebyl.

Král Ludvík IX. však nebyl při vší své zdánlivé prostotě jen dobovým vzorem cti, ani pouhým zosobněním milosrdenství, nýbrž i zdrojem dvou nevysychajících řek - francouzské dvornosti a vtipnosti. Obrátil se k dvořanům a nařídil jim:

Zavolejte dvorního písaře! Ať zaznamená důvod, který náhle napadl Mistra Tomáše! Je to jistě velmi pádný důvod, když nám takhle důrazně počastoval slavnostní tabuli, a Mistr by na něj mohl v tomto ruchu a shonu zapomenout.

Nikoho nenapadlo, že podivný rušitel společenského ruchu právě obhájil zcela ojedinělým způsobem titul bdělého obránce svaté pravdy na půdě docela jiné, než akademické.

 

Vůně kvetoucích jabloní a šeříků zastihla příštího jara Mistra Tomáše mezi studenty v posluchárně. Současně uvítal posla s listem od představeného řádu:

Otec Humbert si přeje, abyste se ujal učitelského působení v Itálii. Tady v Paříži vás vystřídá Otec Vilém z Altonu.

Poodešel z posluchárny, aby vyhlédl oknem svatojakubského kláštera na místa, kde se procházel při promýšlení otázek. Z plných plic se nadechl voňavého jarního vzduchu. Chvíli naslouchal zpěvu ptactva, vracejícího se z teplých krajin, a hloubal nad tím, že se s nimi loučí, aby se vydal opačným směrem než oni, na Jih, do rodné slunné Itálie.

Celým srdcem zakoušel úžasnou harmonii a nedokázal se ubránit, aby nepronesl oslavný chvalozpěv:

Chválím tě, slavím tě, dobrořečím ti, můj Bože,

za nesmírná dobrodiní, jaká jsi udělil mně nehodnému.

Vzdávám ti chvály za tvou laskavost,

s jakou jsi tak dlouho na mne čekal,

za tvou mírnost, s jakou trestáš přetvářku,

za tvou dobrotu, s jakou mě voláš,

za tvou dobrosrdečnost, s jakou se mne ujímáš,

za tvé milosrdenství, s jakým odpouštíš hříchy,

za tvou dobrotivost, jakou mě bez mých zásluh zahrnuješ,

za tvou shovívavost, s jakou zapomínáš na mé křivdy,

za tvé ponížení, které je mi útěchou,

za tvou trpělivost, s jakou mě chráníš,

za tvou věčnost, která mě udržuje při životě,

za tvou věrnost, s jakou mě odměňuješ.

Na to všechno nestačí mé chvály.

Vzdávám díky Tvé velebnosti za přemíru tvé dobroty,

s jakou chceš ve mně stále rozmnožovat milost,

rozmnoženou uchovávat

a uchovanou odměnit.

Štěbetání ptactva však zakrátko ustoupilo rozmlouvání studentstva, které se rozléhalo chodbou a stále se stupňovalo.

Naklonil hlavu poněkud doleva, jako by váhal, zda jim má jít připomenout, že jsou v klášteře, ale pak naklonil hlavu mírně na opačnou stranu, a nasadil úslužný výraz, jaký měl, když se omlouval králi Ludvíkovi.

 

PŘÍPAD ZLOLAJNÉHO SÍGRA

S pocitem, že koná něco vrcholně užitečného, oznámil učitel: - Dnes vám, milí posluchači, zadám úkol, který bude nesmírně zajímavý! - A usmál se.

Poslední dobou se usmíval často. Zdaleka ovšem nejen proto, že byl od přírody usměvavý, jako ostatně každý člověk, ani pouze proto, že by se právě potřeboval něčemu obzvlášť usmívat. Usmíval se, protože věděl, jak to studentům pomáhá. Zahánělo to úzkost, posilovalo to sebedůvěru, jednoznačně to povzbuzovalo. Viděl, jak rychle studenti odpovídají na nejjemnější proměny jeho nálady - jak jsou potěšeni jeho spokojeností, smutni jeho znepokojením, zdrceni jeho nelibostí.

Půjde o cvičení, jak zdolat nabídku světa, zkrátka pokušení.

Vzápětí mu však úsměv pohasl. K jeho překvapení se obličeje v lavicích nerozzářily, nýbrž vylekaly.

Pokušení? - Zachvěl se kdosi.

Ale ale, uklidňoval je učitel: - Není to žádný těžký úkol.

Bezradné sténání přerostlo ve zděšené hekání a vyvrcholilo poraženeckým Joj!

Samosébně. Jasná facka! - To zahovořil věčný obtížný student a tentokrát vyučující kvitoval jeho smělého ducha s povděkem.

Nějaké dotazy?

Františkán zvedl levou ruku.

Dal byste nám nejaky pšíklad?

Cha! - Ohrnul nos věčný obtížný student: Zdolat pokufeni. Kdo počebuje čiklady? Pamprésor prima fysfětlil!

Studios, vypěnil bratr z Kolína: - dát si jazyk pod cuby!

Lidé, broukl věčný obtížný student: - nedostali svobotu požich děti, aby měli strach z pokufeni!

Jeden student prokázal k učitelově radosti mimořádnou odvahu. Odpověděl na nabídku všem, kdo si chtějí přilepšit provizí z prodeje ručně kolorovaných podobizen papeže.

To není žadny napítka sfěta, dyž je to pápeš! - Ozýval se věčný obtížný student.

A co vy, studente? Kde je váš příspěvek?

Když věčný obtížný student povstal a přihrnul se k tabuli, zavlnila se posluchárna jako obilný lán ve zlověstném větru. Sebejistý úsměv, pozdvižené obočí, velkomyslný pohled na ty, kdož čekají neodvratné zjevení.

Stál tu před svým výtvorem jako Rhodský kolos v jedné ruce třímající křídu jako pochodeň svítící do dálky tonoucím mořeplavcům, přivřenýma očima zkoumal své dílo, pochvalně si pobrukoval a popocházel o krok vpřed či vzad, jak mu velelo vnitřní vnuknutí. Učitel vzdychl. Tento student náramně miloval tabuli. Nebyla to pro něj mrtvá plocha, kam se přepisují úkoly. Byla to pro něj zlatá cesta k budoucím pokolením.

Učitel se pro jistotu posadil.

A jeho student pokračoval s bezpříkladným zápalem.

Ještě nedočetl svůj podpis, a vlci už vyli na měsíc.

Co to být? - Rozčiloval se bratr z Panonie.

Kritické připomínky nabyly na tempu a výbojnosti.

Posluchárna se snesla na chyby studenta jako mrak sršňů, bez ohledu na profesorovy poplašené zásahy. Nedopřávala napadenému ani chviličku na odpověď. Kdyby nebyla tak omámena pachem krve, všimla by si, že se student odpovědět vůbec nesnaží. Stál nepohnutě jako petrovská skála. Pro hrstku věrných pod jeho praporem však byla taková hrdinská zdrženlivost nesnesitelná.

Studios, říkat něco!

Bratře, dejte odpověď!

Tak do toho! Udělaj zázrak!

Ale, ale milí posluchači -  zvolal učitel: - musíme mluvit jeden po druhém! Má-li někdo připomínku k úkolu, ať počká, až bude vyvolán.

Našel sem pár chyp, oznámil hlas erýnije: - Nejméně.

Pět chyb! - Jásal hlas jiné fúrie.

Nejméně, přidal se hlas další.

Chyby, které jedna vyčítavá erýnije našla, pojmenovala a rozpitvala, byly jen začátkem. Další a další hlasy se domáhaly slova, nové a nové fúrie se vrhaly do pranice. Přestupky věčného obtížného studenta narůstaly jako nekonečný obžalovací spis.

Jeho ledovým klidem však nic nepohnulo. Nevznesl námitku proti jedinému kritickému žahadlu, proti jediné kousavé připomínce, proti jediné jedovaté opravě.

Učitel znervózněl. Dělal na tabuli tolik oprav, že ho začínalo bolet zápěstí, ale věčný obtížný student se ani slůvkem nebránil. Jen povzneseně, téměř velebně stál, nezhanoben, nezahanben. Učitele začalo svrbět temeno. Zdálo se mu, že v očích jeho žáka cosi jiskří.

Čím déle snášel student kritiku tak důstojně a opravy tak blahovolně, tím více musel jeho učitel přemáhat svůj neklid. Dovedl pochopit statečnost uprostřed nepřátelských šípů. Znal neprůstřelnost tohoto studenta vůči všemu pokořujícímu. Ale nedovedl si ani v nejmenším představit, kdy a jak by mohl vyváznout bez úhony. Zkušenost ho varovala, že jeho překvapující trpnost je možná jen zástěrkou nějaké nastražené pasti.

Lenivý písek v přesýpacích hodinách už našel své místo na dně. Zbývala pouhá chvíle a téměř vše bylo opraveno. Vtom se znovu přihlásila jedna přičinlivá dušička:

Proč tam ten student napsal ty dvě iniciály za svým jménem? Není A.S. za jeho jménem na konci práce snad jen zkratka pro společnost či spíše pro aktivní studenty?

Možná je, řekl učitel: - Je tomu tak, studente? – Zřejmě počítáte s tím, že aktivní studenti, opravují vaší práci, jsou spoluautoři.

Věčný obtížný student se zdvořile uklonil.

Učitel opatrně zkoumal křídu: - Hm. -Studente, myslím, že význam zkratky A.S. je dost výmluvný.

Dycky? Nebo jenom v tomto čipadě?

Studios, přestaňte se vykroucáfat! - Štěkl student z Hamburgu ke stropu.

Ufnejte, fe fte fe fmýlil! - Vyhrkl kdosi.

Ustupte o chlup! - Prosil další student: - Jeden chlup vám nic nedělá!

Ten však odmítl takové zakuklené smiřovačky.

Studente, řekl náhle učitel: - co kdybychom to vyřešili přímo nad vaší prací?

Je na tapuli.

Na tabuli je vaše odpověď, řekl chladně profesor: - Ale já chci, abychom se podívali - na skutečnou nabídku světa.

Bochhuzel, řekl věčný obtížný student: - ona skutečná neni.

Co?! - Vykřikl bratr z Řecka a otočil se o sto osmdesát stupňů.

Potfod! - Vyskočil bratr od Kolína.

Studios! Spadla klec! - Jásala zlomyslná duše.

Učiteli začala docházet strašlivá - neuvěřitelná pravda.

Studente, chcete říct, že taková nabídka světa neexistuje?

Samosébně.

Neporasitelnej studios! - Zajásal kdosi.

Učitel beze slova odložil křídu. Nijak se nesnažil utišit vzplanutí vášní oklamaných, které se kolem rozpoutalo. Věčný obtížný student, vždy nespokojený s faktickou skutečností, si prostě vymyslel nabídku světa.

Snad potřeboval být jiný. Třeba potřeboval přetvořit svět k obrazu svého srdce. A možná - zachvěl se učitel - věděl ten zvrácený génius od samého počátku, že na světě není autorita, která by o významu zkratky A.S. mohla rozhodnout povolaněji než ten, kdo ji vložil do vlastního díla.

Korunu všemu dal věčný obtížný student, když se dal slyšet: Mochu otpofídat jenom na fymyšlenou nabítku sfěta. Na práfou napítku sfěta se nedá otpofídat jinak než Bán Jéšiš, tedy Apage, satanas!

Achch! – Zajíkla se třída zkoprněle. Celou následující přestávku zírali posluchači jeden na druhého.

 

Zvon ohlásil konec přestávky a studenti se houfně tlačili na setkání k novému profesorovi. Pravda je, že nastupujete-li kamkoli po takové veličině, jakou je Tomáš Akvinský, nemáte valné vyhlídky na nějaké vyniknutí. Co se však podařilo Vilémovi z Altonu v Paříži, přesahovalo všechny meze toho, co se kdy podařilo přeučené hlavě na akademické půdě. Nebylo to k zahození pro studenta setkat se v posluchárně svatojakubského kláštera s vyhlášeným profesorem filozofie čili zpytákem libomudravným, jak profesor sám sebe častoval. Naopak své posluchače, studenty a žáky označoval za bedliváky a bažáky či prostě jen duchobcovatele.

Velevážení duchobcovatelé, buďte vítáni na zahájení duchocvičby. Budeme zde ostávat při tom, k čemu cílí libomudrun jako je Aristoteles, a to jest pravda. Přesněji, otázka dneška zní: Co jest pravda?

Načež se zatvářil nadmíru přísně, až mu na čele naskočily dva otazníky.

Nedá se dost dobře říct, že by v místnosti zavládlo naprosté ticho. V žádné místnosti, kde se vyskytovala tato akademicky dekorovaná veličina, nemohlo zavládnout ticho. Ale rozhodně utichl veškerý společenský ruch a hovor. Nikdo nechtěl promluvit první. Vědychtiví posluchači se na sebe zaraženě zadívali.

Jsou chvíle a chvíle. Ta nynější patřila k tomu nejtrapnějšímu druhu.

Vypuklo těžce obtížené mlčení, v němž se každý v duchu viděl zaměstnávajícího se osušováním čela, které bylo tou dobou patrně už zvlhlé počestným potem.

Posléze se průbojnější student rozhodl k důraznému projevu a pronesl: Hm -

Kdyby byl tento výrok rozvinul šířeji, snad by byl přešel na Jářku, Inu a potom patrně také na další výmluvné Hm. To už nemohl dodat, protože další slova, pokud je měl vůbec v úmyslu pronést, mu byla odervána od úst. Ozvalo se něco jako zaskučení mocné vichřice a hlasité kýchnutí ho poučilo, že se k diskuzi připojilo něco veskrze lidského. Tento projev byl natolik srozumitelný, že překryl všechno dosavadní profesorovo filozofování, z něhož se málokdo dokázal rozpomenout na něco smysluplného.

S krajním vypětím sil a jako by se rozbíhal hlavou proti zdi, prolomil posléze jistý student atmosféru trapného mlčení:

Když už hledám pravdu, tak se ptám - že ano – hm - co je pravda? Má vůbec smysl hledat pravdu?

Nato spustil jeden přes druhého, že se z toho člověku div nerozskočila hlava. Když profesor bezmocným máváním rukou uklidnil ten mumraj, student dodal:

A přece jsem si jist, že to má smysl, i když o tom každý říká něco jiného.

Jeden účastník diskuze z místního biskupství se dal slyšet:

Augustin tvrdil, že ho Cicero svou knihou poučil, že smyslem života je právě hledání pravdy. Podle toho je pravdivé to, co je. Jenže to, co je, není nic jiného než jsoucí. Tedy pravdivé označuje totéž, co jsoucí.

Druhý přičinlivý student pak přispěl dalším polínkem do ohně:

Pravdivé a jsoucí jsou totožné po věcné stránce, ale pojmem se liší. Proti tomu je pojem každé věci to, co se označuje jejím vymezením.

Načež k tomu nadšený obdivovatel Augustina dodal:

Osobně ale myslím vymezením pravdivého to, co je. Když se pravdivé shoduje se jsoucím v tom, že je to, co je, zdá se, že se shodují také v pojmu.

Kdosi další do toho brblal:

Dejte pokoj! Všechny věci, které se liší pojmově, jsou takové, že jednu lze myslet bez druhé. Proto tvrdím, že si můžeš myslet, že Bůh je, i když si na chvíli odmyslíš Boží dobrotu. Jsoucí si však nemůžeš myslet nijak, když si od něho oddělíš pravdivé, neboť si díky tomu myslíš, že je pravdivé. Tedy pravdivé a jsoucí se pojmově neliší.

Mechanicky vztyčený prst přeučeného profesora však vyrazil celému shromáždění dech neobvykle divuplodnou šroubovicí:

Jestliže pravdivé není tožné se jsoucím, pak by muselo být rozpoložností jsoucího. Rozpoložností jsoucího však nemůže býti. - Není totiž ani rozpoložností působící úplný zánik, neboť tak by následovalo: jest pravdivé, arciže jest nejsoucí, jako následuje: jest mrtvý člověk, arciže není člověk. Ani není umenšující rozpoložností, neboť tak by nenásledovalo: jest pravdivé, arciže je, jako nenásleduje: má bílé zuby, arciť jest bílý. Ani není rozpoložností zužující či vidotvornou, protože tak by se nemohlo zaměnit se jsoucím, arciže pravdivé a jsoucí jsou zcela totéž.

Skutečnosti, kterým jest vlastní táž rozpoložnost, jsou tožné. Pravdivému i jsoucímu jest arciť vlastní táž rozpoložnost. Jsou arciže tožné. Nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, říká ve druhé knize Metafyziky, že rozpoložnost skutečnosti v bytí jest jako její rozpoložnost v pravdě, arciže pravdivé a jsoucí jsou zúplna totéž.

V tomto bodě kudrnatících se vývodů páně profesora explodovala bomba a rozmetala budovu smysluplného uvažování přítomných. Všichni se rozhlíželi jeden po druhém, jestli jsou správně v posluchárně nebo někde na perském trhu.

Nadaný student se zřejmě nadobro odmlčel. Dotyčný augustiánský nadšenec točil palci, a jeho oči, vržené ke stropu, se neměly k návratu.  V jeho chování se projevila rozpačitost, jako kdyby měl něco na jazyku, ale nešlo mu to ven. Leckdo si možná vzpomněl, že se podobně chovají psi, když člověku položí packu na koleno a zahledí se mu do očí.

Jen zřídka je k spatření muž, který nevěří svým uším, ale každý, kdo se v tu chvíli nacházel v blízkosti přeučeného profesora, by se takovým pohledem mohl pokochat. Uplynula dlouhá chvíle ohromeného a zděšeného úžasu, než byl kdokoli ze studentstva schopen dospět k závěru, že se opravdu nepřeslechl.

Ve chvíli zvláště zamrzlé konverzace zasáhla jedna posluchačka urozeného původu a radostně zatleskala ručkami:

Ano, pane profesore, je to přesně tak!

Ten se pávovitě nadul a s vypjatou hrudí přešel párkrát lvím krokem před posluchači. Kdekdo si uvědomoval, že k ní cítí jakousi laskavou lítost. Být dívkou, raději by se provdal za vulkán.

Leckdo si v duchu povzdechl: Ó, ženo, ženo! Kam čert nemůže, nastrčí tebe. Dějiny jsou plné tragédií, které způsobilo tohle smrtonosné pohlaví. Kvůli komu to přišel Marcus Antonius o vládu nad světem? Kvůli tobě. Kdo tak hanebně zradil Samsona? Zase ty. A tady stojí, přeučený profesor, neškodný původce slovních divuplodů, který to jistě myslí dobře, a drtí ho to samé soukolí.

Ačkoli byl přeučený profesor zdatný jazykový brusič, v hloubi duše byl patrně dost nesmělý. Zřejmě měl sklon si opačné pohlaví poněkud idealizovat.

Nalil si vody z karafy a upadl do rozjímání nad zjevně umíněnou výstředností, která takovou dívku přivedla k tomu, že se zaslíbila jemu – sebevědomému veleduchu akademické půdy, jakým se cítil.

Do toho se ozval nadaný student. Zřejmě svého učitele zachránil, když srozumitelně pokračoval v uvažování nahlas:

Cokoliv, co není totéž, to se nějak liší. Pravdivé a jsoucí se však nijak neliší, protože se neliší ani bytostí. Lidi, vezměte rozum do hrsti, vždyť každé jsoucno je pravdivé svou bytostí. Pravdivé a jsoucí se neliší ani žádnými rozdíly. Jinak by se musely shodovat v nějakém společném rodu. Tedy jsou totéž.

Rovněž, jestliže nejsou zcela totéž, pak by muselo pravdivé k jsoucímu něco přidávat. Avšak pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, i když má větší rozsah –

Profesor právě chytil nit a už ho nenechal domluvit a spustil o závod s kolovratem:

Totoť ozřejmuje nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve čtvrté knize Metafyziky. Píšeť, že vyměřujíce pravdivé rceme: když rceme o tom, co jest, že jest, a o tom, co neníť, že neníť. A tak pravdivé zahrnujeť jsoucí i nejsoucí. Arciže pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, a tak se zdá, že pravdivé jest zcela totéž co jsoucí. Tak to naříká sám Mistr, zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Do posluchárny padla mlha. Rozhostila se tu atmosféra tak mrazivá, že snad jen vyšším zásahem skoro nikomu neomrzly uši. Nadanému studentovi však připadlo prapodivné ponechávat sebe i ostatní duchobcovatele této slovutné sešlosti v tomto umrtveném stavu, ale zrovna mu nenapadalo nic jiného, než projevit ostatním upřímnou soustrast.

V každé obtížné situaci, kdy je odvaha odložena na polici a nebezpečí jako by čišilo z každého koutu, nevyhnutelně dříve či později nabývá strana zainteresovaná v ohnisku dění přesvědčení, že jí začíná hořet půda pod nohama. Jeleni v říji zřejmě mívají takový pocit. Nejinak tomu bylo s Antoniem v Kleopatřině Egyptě.

Z vytřeštěných očí duchobcovatelů se zdálo, jako by jim bylo docela jedno, bude-li pokračovat slovní výtrysk divuplodů přeučeného profesora, anebo propukne-li konečně něco smysluplného. Tehdy - místo toho, aby své druhy dorazil ránou z milosti pomocí nějakého odkazu na slova zmíněného velezpytáka - rozhodl se vědychtivý student prokousat se tou jeho slovní oranicí, a přidat k tomu ještě něco tak, jak mu narostl zobák:

Pravdivé nepřidává nic k jsoucímu, i když má větší rozsah. Vždyť při vymezování pravdivého říkáte, že pravdivé je, když uvádíte o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není. Tak pravdivé zahrnuje jsoucí i nejsoucí. Proto pravdivé nepřidává nic k jsoucímu, a tak se zdá, že pravdivé je totéž co jsoucí.

Kdyby pravdivé bylo totéž co jsoucí, bylo by zbytečné nazývat jsoucí pravdivým. To však není pravda. Tedy nejsou totéž.

Kromě toho se jsoucí shoduje s dobrým. Pravdivé se však neshoduje s dobrým. Něco je totiž pravdivé, aniž je to dobré – jako když se třeba někdo dopouští smilstva. Tedy ani pravdivé se neshoduje se jsoucím. Proto se liší.

 Taky si myslím, že se ve všech stvořených věcech liší bytí od toho, co je. Jenže pravdivé označuje bytí věci. Tedy ve stvoření se pravdivé liší od toho, co je. Avšak to, co je, je totéž co jsoucí. Takže ve stvořených věcech se pravdivé liší od jsoucího.

Avšak cokoliv, co se má k sobě jako dřívější a pozdější, musí být navzájem různé. Pravdivé a jsoucí se mají k sobě uvedeným způsobem, protože jako první ze stvořených věcí je bytí. Tvrdím, že všechny jiné věci se vypovídají jako výklad o jsoucím. Proto jsou pozdější než jsoucí. Tedy se pravdivé liší od jsoucího.

Avšak ty skutečnosti, které se společně vypovídají o příčině a účincích, vytvářejí větší jednotu v příčině než v účincích, a to spíše v Bohu než ve stvořených skutečnostech. Jenže v Bohu se toto čtveré - jsoucí, jedno, pravdivé a dobré - přivlastňuje tím způsobem, že jsoucí náleží k bytosti, jedno k Osobě Otce, pravdivé k Osobě Syna, dobré k Osobě Ducha Svatého. Božské Osoby se však nerozlišují pouze pojmově, ale také věcně. Proto se jedna nevypovídá o druhé. Tím spíš se uvedené čtyři skutečnosti musí ve stvořených věcech lišit více než jen pojmově.

Když už se zdálo, že začíná svítání v ostatních lebích, ozvalo se:

Arciť jest nám řkouti -

Cože? Kdo koho uřknul?

- že stejně jako se musí tvrzení, která se dokazují, převést zpět k nějakým prvotím, které jsouť samy sebou známy umu, tak, když se zkoumá, co ta kteráž věc jest. Jinak by se v obou případech postupovalo do nekonečna. Tak by zúplna zanikloť vědění i poznání věcí.

Ke kterým prvokům? - Ptal se zmatený posluchač, který mínil, že vědění a poznání, které ještě nevzniklo, nemůže přece zaniknout.

Akademicky dekorovaná hlava to buď neslyšela, nebo přeslechla. Zato se jala nemilosrdně bušit bubínky, kovat kovadlinky, ba i vytrubovat Eustachovou trubicí posluchačů:

Avšak to, co um pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, jest jsoucí, jak rce Avicenna. Potahmo se všechny ostatní pojmy umu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu arciť nelze přidat nic jakoby vnějším způsobem, kterým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost jest bytostně jsoucí. Tož také nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, dokazuje ve 3. knize Metafyziky, že jsoucí nemůžeť být rodem. Jest arciť dlužno říct, že něco se přidává k jsoucímu, nakolik vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem jsoucí není vyjádřen. To může nastat dvojmo, a to -

Rafinovaná šroubovice vývodů, rozvodů, převodů a závěrů pokračovala dál složitěji než systém kanalizace starého Říma, nicméně bez účasti posluchačů. Při těchto divuplodech polkl i jasnozřivý student naprázdno, protože se mu zdálo, že mu právě uvízl v krku knedlík. Tak rád by býval promluvil! Bál se však, že kdyby se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný. Mrkl se po ostatních a hned mu bylo jasné, že na tom nejsou o moc lépe. Tak si dodal odvahy a začal opatrně a pečlivě odsekávat slabiky, aby nenavazovaly plynule jedna na druhou, i když k tomu jevily sklon:

A - co - když - bude - mluvit – kaž - dý - sám - za - sebe?

Jakže?

No ten Avicenna a ten Aristoteles–.

Libomudrun, podotkla vyhlášená hlava akademické půdy.

Přitom profesor nadskočil skoro půl metru a znovu přistál za pultíkem.

Zkusme to, vrátil se nahlas jasnozřivý student k pozoruhodnému nápadu.

Ale – ale – jako copak tady může někdo kromě mne zastoupit takového Aristotela? - Durdil se přeučený profesor.

Přitom si přeměřoval studenta jako zoolog nebezpečnou africkou mambu.

Dost možná, že si student uvědomil strašnou pravdu. Člověk dokáže odpustit, když mu někdo ublíží, pokud to neraní jeho ješitnost. Kromě toho i v případech nefalšované záchrany se zachráněný, když se mu to rozleží v hlavě, bezesporu cítí před zachráncem trapně. Bezděčně se na něj dívá tak, jako se člen komparzu dívá na herce v hlavní roli, kterému vděčí za živobytí, ale závidí mu osvětlení, ústřední místo na scéně a potlesk. Mimoto má leckterý člověk v sobě pudově odpor být někomu zavázán způsobem, který nedává možnost dluh splatit. A když jeden ještě zjistí, že všechny ty smíšené pocity neměly žádný opravdový podklad, jak tomu bylo v profesorově případě, nelze vnitřní stav takového vnitřně se nadouvajícího vulkánu brát na lehkou váhu.

Když to student poněkud uvážil, nezbývalo mu než vést v patrnosti, že přesvědčit profesora, aby projevil svůj velkomyslný souhlas k takovému počinu, nebude žádná maličkost.

Snad přece by se to dalo zkusit – kuňkl student rosničkovitě.

Hm – hm – nevím, nevím -  Vrtěl hlavou nedůvěřivě profesor: - Když to někdo svede aspoň způle tak jako zkušený zpyták -

Hm, osmělil se student: - abych to shrnul - tak musíme říci, že stejně jako se tvrzení, která se dokazují, musejí převést zpět k základům, které jsou samy o sobě známy rozumu, tak se musí učinit, když se zkoumá, co ta která věc je. Jinak by člověk v obou případech postupoval do soudného dne. Tak by zcela uvázlo lidské vědění i poznání věcí na mělčině.

Myslím, že to, co rozum pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, je jsoucí.

Proto se ostatní pojmy rozumu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu však nemůžeš přidat nic jakoby vnějším způsobem, jakým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost je bytostně jsoucí.

A tak jako Aristoteles dokazuji, že jsoucí nemůže být rodem. Dá se ale říct, že se něco přidává ke jsoucímu, nakolik to vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem jsoucí není vyjádřen. To může nastat dvojím způsobem.

Dvojmo? - Podivil se profesor, třebaže student jasnými slovy opakoval jeho vlastní zkomoleniny: – A jakýmpak? - Dodal nedůvěřivě.

Předně tak, že vyjádřený způsob je zvláštním způsobem jsoucího. Existují přece různé stupně jsoucna. Podle nich se uvažují různé způsoby bytí. Stejně tak se podle těchto způsobů uvažují různé rody věcí. Podstata přece nepřidává k jsoucímu nějaký rozdíl, který by označoval nějakou přirozenost přidanou k jsoucímu. Slovem podstata se vyjadřuje jakýsi způsob bytí, totiž jsoucí o sobě, a tak je tomu i u ostatních rodů.

A dále tak, že vyjádřený způsob je obecný způsob, provázející každé jsoucno. Tento způsob buď provází každé jsoucno o sobě, nebo provází jedno jsoucno na základě jeho vztahu k druhému. V prvním případě se k tomu dochází dvojím způsobem, protože u jsoucího je něco vyjádřeno kladně nebo záporně. Co však nacházíš vyjádřené kladně a co můžeš najít u každého jsoucího, je pouze jeho bytost. Podle ní se vypovídá, že je.

Právě tak je ustanoveno pojmenování věc, jež se liší od jsoucna v tom, že jsoucno pochází z úkonu bytí, zatímco pojmenování věc vyjadřuje bytostnost jsoucna. Naopak popření, které provází každé jsoucno, je nerozdělenost. Ta je vyjádřena označením jedno. Jedno totiž není nic jiného než nerozdělené jsoucno.

V druhém případě, totiž podle vztahu jednoho jsoucna k jinému jsoucnu, vezmi v úvahu zase dvojí způsob jsoucna: Buď, že se jedno jsoucno odděluje od druhého, a to je vyjádřeno slovem něco - uvádí se totiž něco jako jiné co. Proto tak, jako nazýváš jsoucí jedno, nakolik je o sobě nerozdělené, tak nazýváš něco, nakolik je oddělené od ostatních. Anebo, že se jedno jsoucno shoduje s jiným jsoucnem. To může nastat jen tehdy, najde-li se něco, čemu je dáno se shodovat s každým jsoucnem.

To je ale přece duše, která je nějakým způsobem všechno. - V duši je poznávací a žádostivá mohutnost. Souhlas jsoucna se žádostí vyjadřuje pojmenování dobré. Proto tvrdím, že dobré je to, co si všichni žádají. Souhlas jsoucna s rozumem pak vyjadřuje pojmenování pravdivé.

Všechno poznání se uskutečňuje tvým připodobněním jako poznávatele k poznávané věci. Proto se připodobnění nazývá příčinou poznání. Tak třeba tvůj zrak poznává barvu proto, že je uzpůsoben obrazem barvy. První srovnání jsoucna s rozumem spočívá v tom, že jsoucno je v souladu s rozumem. Tento soulad můžeš nazvat shodou rozumu s věcí. A tím formálně dosahuješ pojmu pravdivý.

Když už se zdálo, že v některých mozkovnách vychází jitřenka, nastalo nové zatmění. Zdálo se, že u pana profesora vypukla nemoc, zvaná logorrhea, kterou prý občas trpíval Archimédes, takže posluchače zaplavil výtryskem slovních divuplodů:

Arciže to, co přidává pravdivé k jsoucímu, jest sjednocení v údobě neboli shoda věci s umem. A jakož bylo řečeno, poznání věci vycházíť z tohoto sjednocení v údobě. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání jest jakýsi účinek pravdy. Na základě toho jest nám řkouti o trém způsobu vyměřování pravdy či pravdivého. Za prvé podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivou prvoť. Protož Augustin vyměřuje pravdivé coby to, co jest, a Avicenna píše, že pravda jakékoliv věci jest vlastností jejího bytí, které jí byloť přiděleno. A jiní řkou, že pravdivé jest neoddělenost bytí a toho, co jest.

Hovořil rozhodně a poněkud stroze, protože ho z nějakého neobjasněného důvodu opustila veškerá uctivá bázeň, jež v něm probouzela posluchačka z domu bohatého kupce, který si na noc přivazoval na hlavu tóru, kdežto ve dne se dával vidět se zkroušenou tváří v chrámu před Ukřižovaným. Učitel žasl nad svým současným přístupem a jeho vděčnost svému prapředkovi v plandající medvědí kůži, který mu ukázal, jak na to, neznala mezí.

Smělý student se pokusil o překlad z jeho jinomluvy: Tedy to, co přidává pravdivé k jsoucnu, je sjednocení ve tvaru neboli shoda věci a rozumu. A jak bylo řečeno, poznání věci vychází z tohoto sjednocení ve tvaru. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání je jakýsi účinek pravdy. Na základě toho můžeš najít trojí způsob vymezení pravdy či pravdivého.

Jako Augustin pravím, že je to předně podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivé základ. Tak je pravdivé to, co je.

Kdežto jako Avicenna naopak tvrdí, že pravda jakékoliv věci je vlastností jejího bytí, které jí bylo přiděleno.

Za druhé se pravda vymezuje podle toho, v čem se pojem pravdivého formálně uskutečňuje. Tak se uvádí, že pravda je shoda věci a rozumu.

Během jeho řeči se oslavená hlava akademické půdy paragrafovitě zkroutila za řečnickým pultíkem a její vous, zprvu nadmutý jako by se do něho opřela vichřice, zplihl jako vlna na nehostinném a skalnatém pobřeží Doveru. Vous jako by se pod tlakem tak rychlého, zoufalého vypuzení dechu, vyvrátil z kořenů. Ještě před chvílí měl o studentově rozumové dostačivosti ještě jakés takés mínění. Teď je však překotně revidoval. Důvodem bylo neochvějné přesvědčení o své vlastní nedostižnosti.

Tenhle Vilém z Altonu nemá žádnou úroveň, ošklíbl se student, opouštějící posluchárnu svatojakubského kláštera.

Aristotelovi rozumí jako koza petrželi, pozvukoval jiný.

Chtěli jsme, aby nám vedl diskuzi na otázku: Co je pravda, jako to dělával Mistr Akvinský, a víte co provedl?

Co?

Jako by nic nám četl svoje zápisky z Tomášovy diskuze na tuto otázku. Prostě to otrocky kopíroval, jako by ani neměl vlastní hlavu.

Cha, chá! -A kdyby jen kopíroval. Vykládal to tou svou strašnou hatmatilkou. Popletl by si porodní bábu s plachetnicí.

Ruch na chodbách jinak do ticha ponořeného svatojakubského kláštera svědčil o tom, že se něco děje. Jenže ani na jiných fakultách to nebylo lepší.

Brzy to přeskočilo do ulic a hostinců, a letělo to od úst k ústům.

Nějaká čarodějnice na koštěti?

Žádná čarodějnice. Jenom nespokojenost studentů.

Vedení univerzity podle své zvyklosti zaujalo taktiku mrtvého brouka. Pařížský arcibiskup se ve své rezidenci uzavřel do svých nemocí a nepřijímal.

Co vlastně chtějí?

Pořádné přednášky.

Copak je nemají?

Chtějí víc toho Aristotela.

To tak! - Ulevil si Otec Tempier a nasadil pelyňkovitě chutný výraz úst. Přitom kroutil hlavou, jako by už o ni nestál: - Sám se divím, že to vůbec papež mohl někdy povolit.

Jen klid, eminence. Vyřvou se po krčmách, a dají pokoj, mínil kancléř.

Za měsíc pařížská univerzita zrovna vřela.

MY CHCEME ARISTOTELA! ARISTOTELES! MY CHCEME ARISTOTELA! - Vykřikovali studenti, potloukající se mezi univerzitou a arcibiskupstvím. Tam se celý houf zastavil a domáhal se setkání s církevním kancléřem univerzity. Bylo jich na tisíc mladíků. Jejich tatíci kdysi tleskali Petru Abelardovi. Tihle byli plní mládí a zakoušeli opojení řeckým vínem ze Stageiry.

Chceme Aristotela! ARISTOTELES! Svatý Otec to povolil. Více Aristotela!

Copak nemáte Mistra Viléma z Altonu?

Je to Angličan a francouzsky jenom cosi koktá. Vůbec mu není rozumět.

Kde máme vzít víc profesorů?

Tak pozvěte Mistra Alberta nebo Mistra Tomáše.

Pošleme rychlého posla s pozváním pro Otce Tomáše Akvinského, aby se urychleně vrátil do Paříže, uvolil se arcibiskup.

Je mi líto, ale v Itálii už začal školní rok. Proto se nemohu hned uvolnit. Až leda příští školní rok, odpovídal Tomášův posel.

Potřebujeme někoho, kdo by posílil tohoto Viléma z Altonu. Je zřejmě slabý. Nemohl bys to zkusit s přednáškami Aristotela třeba ty, Otče Bonaventuro?

Eminence, nerozumím Aristotelovi ani za mák. Mohu přednášet podle Platona, totiž podle Augustina, protože jsou mému srdci blízcí, ale Aristoteles mi nikdy k srdci nepřirostl. Kromě toho nemám ani žádné překlady jeho díla.

Potom by se dal pozvat třeba ten Holanďan, navrhl královský kancléř.

Myslíte Sigera z Brabantska?

Právě toho.

Hm. – odmlčel se arcibiskup.

Pozvat toho Sigera nebo ne? - Naléhal královský kancléř.

Jaký je?

Údajně velký nadšenec pro Aristotela. A jak by ne? Je to přece odchovanec arabských vykladačů Aristotela, -  informoval je Mistr Bonaventura.

Arcibiskup Tempier nasadil výraz Chetity Uriáše, postaveného na králův pokyn do přední linie vojska, a zřejmě vydával podobné zvuky. Čelo se mu krabatilo obavami a zalévalo ledovým potem. Nezaujatý pozorovatel by usuzoval, že snad právě prožívá porod příčnou polohou:

Hm. –- Tomáš Akvinský nebo Siger Brabantský. - Hm. - Aristotelik jako aristotelik. – Hm. – Je všechno stejná -

Posléze procedil zuby:

Hm. – Tak tedy pozveme toho Sigera.

Sigera? – A už se to neslo od úst ke druhým: - To si dáme líbit.

Houfy splaskly. Studenti se vrátili do poslucháren. Začalo to vařit jinde.

Kde?

V posluchárnách.

Vilém z Altonu se teď střídá se Sigerem z Brabantska.

Úžasné! – Jásali studenti. – To je ten pravý aristotelik.

Co je na něm tak úžasného?

Je mnohem pokrokovější, než Albert nebo Tomáš. Tak třeba Tomáš připouští, že Bůh mohl stvořit svět navěky, ale že Písmo svaté nám jasně o ničem takovém nevypovídá. Siger však jde dál. Poslechněte si ho!

A student se připojil ke studentovi, a už to nebyly jen stovky původních nadšenců pro Aristotela, ale najednou jich byly tisíce. Přes noc ty přednášky navštěvovali i studenti z ostatních fakult. Posluchárny praskaly ve švech.

Slyšíte ho? - Upozorňoval jeden student druhého a dodával: To je aspoň pokračovatel Mistra Tomáše!

Svět je věčný a také zvířata jsou na světě věčně. Hmota se Božímu působení docela vymkla, ozývalo se z úst brabantského novátora za mohutného potlesku a volání:

Siger! – Siger!! – Siger!!!

Ne! – Tohle odporuje učení Církve, namítal Mistr Bonaventura, sotva to slyšel.

Kdepak. Neodporuje.

Jakto?

Církev musí mít pravdu teologicky, avšak vědecky se může mýlit., vysvětlova Siger.

Copak jsou dvě pravdy?

Samozřejmě, že ano. Je pravda nadpřirozeného světa a pravda světa přirozeného, která odporuje světu nadpřirozenému.

Šílenství! Vybuchl Bonaventura.

Tak sem tedy vede ten strašný Aristoteles, povzdechl si arcibiskup Tempier.

Ne, ne, oponoval Siger a vysvětloval: - Jako přírodovědci se klidně můžeme domnívat, že křesťanství je nesmysl; ale pak, když si vzpomeneme, že jsme křesťané, musíme připustit, že křesťanství je pravdivé, i když je vědecky nesmyslné.

Zakročte proti tomu, otče arcibiskupe, prosil Bonaventura.

Můj synu, nestarej tolik o církevní politiku. Nerozumíš tomu. Jako nejvyšší duchovní pastýř Paříže jsem rád, že mám v ulicích klid od studentů. Aspoň se pokojně učí a nedělají neplechu. – Navíc – možná, že nám přivede do církve nějaké Saracény?

Saracény? Jak by je mohl Siger přivést k obrácení?

Nevím, ale má prý takovou rafinovanou teorii o tom, jak se arabský nevěrec může stát zároveň křesťanem.

Bonaventura odcházel z arcibiskupského paláce s hlavou propadlou hluboko mezi ramena a bledým čelem, že si ho při průchodu fortnou jejich kláštera bratři přehlédli, protože skoro splýval se zdivem.

Dejte si říct, študáci! Hřímal dennodenně Siger hned v posluchárně, hned z kazatelny: Filozofie nijak nezávisí na teologii.

Odpovědí mu byl potlesk a rostoucí zástup těch, kdo měli uši našpicované jen pro něho, ale rozum nechali doma.

Nos se mu třásl jako přezrálý fík ve větru, když jim vtloukal do hlav: Studenti, zapište za uši, to vám povídám, vy nemáte žádnou jedinečnou nesmrtelnou duši! Váš rozum je svou podstatou jeden jediný a společný všem lidem. Žijete tady na univerzitě jako včely v úlu.

Bílí bratři to hezky za tepla přinesli z Paříže do Itálie:

Otče Tomáši, ani byste neřekl, jaké teď máte úžasného pokračovatele v¨Paříži.

Koho?

Mistra Sigera.

Sigera Brabantského?

Právě toho. Mládež jde za ním.

Pojďme někam stranou a hezky mi o tom všechno podrobně vypravujte.

Když je mlčky vyslechl, aniž by je přerušoval, ještě se vyptal na pár maličkostí, aspoň se tak jevily jako maličkosti.

Říká, že existuje jeden rozum společný pro všechny lidi, a jedině tento rozum je nesmrtelný?

Právě tak.

A také tvrdí, že člověk má dva rozumy, z nichž jedním musí naprosto věřit a druhým ne?

Tak to hlásá.

Antikrist. - Pronesl později Tomáš beze stopy jakékoli afektovanosti, a klidně dodal: Opičí se po mně, a dělá to sice důmyslně, ale špatně. Vlastně trhá člověka na dvě polovičky – jedna je věřící, ale bez vědění, a druhá vědecká, ale bez víry.

A to je špatně?

To bych řekl.

Takže tohle nejsou dvě cesty k nalezení jedné pravdy?

Nejsou. Je to jen falešný způsob, jak předstírat, že je dvojí pravda. – Na chvíli se odmlčel: pak zavrtěl mírně hlavou, a řekl: - To vám tedy povím. Už se mě pokoušeli mnozí lidé různě zradit, ale dosud nikdo ne tak jidášsky! Překrucuje moje učení a předstírá, že s ním souhlasím. Aspoň je vidět, že není vždycky na místě, když si někdo stěžuje na teology, že něco rozlišují až moc jemně. Jemný rozdíl může znamenat pravý opak, když se dotáhne do důsledku. Když říkám, že se dá k jedné pravdě dojít dvojí cestou, tak je to proto, že jsem si jist, že existuje jen jedna pravda. Víra je tou jedinou pravdou, žádný vědecký objev nemůže v základě odporovat pravdě víry. Naopak, nestranný objev může pravdu víry jedině podpořit.

Tak pojeďte do Paříže, Otče Tomáši. Ať to objasníte tomu Sigerovi tváří v tvář.

Naneštěstí jsem tu celý školní rok nucen dopřednášet, takže mám zatím svázané ruce. Sotva skončí přednášky, mám už dovolení od představeného, abych se vrátil do Paříže. Vrátím se tam, uvidíte.

Zatím však strádaly korálky růžence v jeho levačce, kdežto křížek prodělával leštění jeho pravým palcem. Brzy po nich utrpělo újmu klekátko v kapli a zasténalo. Také kříž na oltáři se dal do pohybu a ztrácel svoje vyhraněné tvary v mlze. Všechno pak splynulo v jednom temném proudu, otáčejícího se kolem a vzdalujícího se velkému dominikánovi.

Tehdy jako žalmista prosil Boha o milost: K tobě, Hospodine, volám. Vyslyš moje prosby, k tobě teď volám o pomoc.

Pomoc přichází, kdykoli zavoláš. Jako tvůj nebeský průvodce a ochránce se snažím objasnit ti pravdu ve tvé mysli, napřímit tvou vůli k následování poznané pravdy. Vtiskuji ti do nitra obrazy ryzí krásy. A nejen to. Zhušťuji a vlním i okolní vzduch kolem tebe, abych tě na své výzvy upozornil.

Zatímco se snažím všechno v tobě sjednotit a zaměřit k Bohu, lživý duch světa to napodobuje, ale tak, že všechno v tobě hledí rozdělovat.

 

Během těchto rozprav Andělského učitele se rok setkal s rokem. Závazky, připoutávající učitele k Itálii, polevily. Přes jeho andělský rozmach mu však andělská křídla nezabránila prošoupat na dlouhých cestách kožené podrážky. A tak se s děravými botami objevil v Paříži, aby se utkal se Sigerem Brabantským.

Jak na to půjdete, bratře? – Ptal se ho převor svatojakubského kláštera.

Všechno mám připravené. Teď už mi zbývá jenom jedno.

Copak?

Tomáš vytáhl z tlumoku svazek popsaných listů a ukázal s ním k oltáři.

Jako každé své dílo kladl právě tam svůj traktát proti Sigerovi. Kladl to k nohám Matky Církve, do rukou představeného - ve svém řádu převorovi, v diecézi biskupovi.

Dovolíte, bratře? - Sáhl převor po připraveném díle.

Nazval jsem to O JEDNOTĚ INTELEKTU PROTI AVERROISTŮM, řekl Tomáš, když mu to podával.

Hlavně jde o toho Sigera, ne?

Samozřejmě.

Jak na to jdete, Otče Tomáši?

Především vyjasňuji a obhajuji svůj příznivý postoj k Písmu svatému, ale i k Aristotelovi. Jenže všechno má své meze.

Co to přesněji znamená?

Prostě se musíme ohradit proti každému přehnanému vyvyšování Aristotelovy autority, ale také proti přehlížení lidské přirozenosti, i kdyby se to dělo s odvoláváním se na Písmo svaté.

Příznivý postoj k přirozenosti světa a člověka se dá koneckonců zdůvodnit a ospravedlnit jedině teologicky. Přirozené věci světa mají své vlastní bytí. Spočívá to v nich samých, a to právě díky tomu, že jsou stvořeny. Stvořitelská vůle Boží je v plném smyslu dárkyní bytí. Bůh si neschovává bytí jen pro sebe. Sděluje je stvoření. Stvořit znamená sdělit účast na bytí. Díky stvořitelské činnosti existují samostatné bytosti a věci, které nejenže jsou, nýbrž také dokážou být činné a samy působit.

Jenže Bonaventura vám, bratře Tomáši, vytýká přílišnou nezávislost stvoření na Bohu. Říká, že příliš obhajujete práva přirozeného bytí. Tím prý ohrožujete Boží práva.

Kdepak, ohrazoval se Tomáš: - Právě v samostatnosti a svébytné činnosti stvořených bytostí se doopravdy projevuje stvořitelská síla Boží.

Nejste, bratře, příliš v zajetí Aristotela?

Vůbec ne. Všem těm přehnaným ctitelům Aristotela mezi studenty vzkazuji: Ano, máte pravdu, že přirozený svět je svéprávná skutečnost, avšak - jak přece sami uznáváte - relativní. Kdyby nebylo Stvořitele, skutečnost světa by vůbec neexistovala.

Pak jsou tady ještě další námitky.

Vím o nich.

A jak se s nimi vypořádáte?

To, že jsou všechny věci dobré, a to následkem vlastního bytí, nelze zdůvodnit lépe než tím, že jsou stvořeny Bohem. Pro příznivý postoj k přirozené skutečnosti viditelného světa není lepší podnět než důkaz, že svět je stvořen. Právě, že vše, i andělé a lidé, jsou stvořeni, proto je nemyslitelné, že by mohli podstatně změnit své vlastní bytí či bytí světa. I kdyby chtěli, nejsou schopni naprosto zničit své vlastní ani cizí bytí.

Co to přesněji značí?

To, že hříchem andělů ani hříchem lidí nemohla být podstatně změněna skladba světa. Proto se zdráhám chápat současný stav světa jako bytostně cizí stav. To, co je, je dobré, protože to stvořil Bůh. Kdo haní dokonalost stvořených věcí, ten haní dokonalost Boží moci.

Tohle si troufáte, Tomáši, tvrdit? Není to opovážlivé?

Ani bych neřekl. Jenže je tady Pán Ježíš, vtělený Syn Boží. Bez jeho Vtělení bych se nikdy neopovážil hájit přirozenou viditelnou skutečnost a především lidskou tělesnost jako něco, co k člověku bytostně patří, a vyvodit z tohoto přesvědčení i nejzazší důsledky.

Tohle ovšem Otci Štěpánovi Tempierovi, zdejšímu arcibiskupovi nepůjde zrovna pod fousy.

Nemohu si pomoci, otče převore, ale v evangeliu svatého Jana se výslovně mluví o vtělení, o ztělesnění Slova. Tím se vyvrací názor, že by tělo pocházelo od ďábla. Kdo věří, že se Boží Slovo spojilo v Kristu s tělesnou lidskou přirozeností, nemůže zároveň hlásat, že hmotná skutečnost světa je něco špatného. Jak by mohly být viditelné věci špatné, když se přece udělováním svátostí podává, a to právě viditelnými věcmi, lék spásy, což má svůj původ ve Vtělení jako prasvátosti!

Mám rozhodně zájem o stvořenou skutečnost. Tím se liším od toho přemrštěného stavění se zády k světu, k andělům, k člověku, k celému Božímu stvoření, jak si ho představuje bratr Bonaventura nebo třeba i biskup Tempier, když se uchylují jenom k symbolům. Jak vlastně vůbec žijí? Copak dýchají vzduch se zacpaným nosem nebo jedí jídlo se zavřenými ústy?

Zdá se, že náš Němý vůl vyrazil opravdu jako divoký býk, říkal s jemným úsměvem převor.

Tomáš však byl výrazně proměněn. Počínal si úplně jinak než při běžné rozpravě s těmi, kdo toužili poznat pravdu, a to zejména svrchovanou Pravdu, jíž je Bůh. Také styl jeho vět se pronikavě změnil. Nikdy nechoval hněv proti žádnému ze svých nepřátel, kteří mu odporovali. Tentokrát však shledal, že není vůbec zapotřebí cokoli vysvětlovat, ani odpovídat na jeho vtíravé a záludné otázky, protože Siger měl dostatečné vědomosti i ohledně Tomášových děl.

Spíše bylo třeba se od něho jasně oddělit a poukázat na jejich rozdílnost, která plyne ze Sigerovy zatvrzelosti a pýchy.

Vůbec se nenamáhej! To chce klid, Mistře Tomáši! - Šeptal mu kdosi, kdo mu už několikrát zkřížil cestu. Tomáš ho hned poznal:

Ve jménu Ježíše Krista, odstup ode mne, satane!

Podle čeho jsi ho poznal? - Divil se později Bonaventura

Už podle jeho poťouchlého smíchu. Jako má každý z lidí svého nebeského strážce, přiděleného Bohem od narození, tak se za námi belhá jeden starý obejda z rodiny chvástalů a nekňubů. Dokud hovíte svému tělu a světu, a řídíte se jejich požadavky, tak si vás tahle opice Boží nijak zvlášť nevšímá. Nejste pro ni zajímaví. Má vás dokonale chycené na vařené nudli světských vymožeností a tělesných závislostí. Sotva vás ale napadne přibouchnout tomu všemu dveře před nosem a odejít do samoty před křížem, okamžitě máte v patách svého zvláštního pokušitele s jeho vtíravou vyřídilkou:

My se přece chlapsky domluvíme, ne? Jsme přece oba ze stejného těsta, že ano? To by ses načekal na nějakou odpověď z nebe. Chybí ti něco? Pomohu ti. Mám dobré styky.

Na první pohled ho Tomáš poznal. S tím se nedaly vést žádné dlouhé rozpravy. Pokušitel dobře znal Tomášovo dílo, ale překrucoval je. Proto ho musel včas odrazit, třebaže se to mohlo zdát na první pohled zbytečné. Vždyť jeho zvláštní pokušitel vyhlížel tak přitupěle, že se zdál být neškodný.

Musíme být spolu ve spojení, abych věděl o každém tvém kroku. - Pšt! - Tvař se, jako by nic. - Nikdo nesmí poznat, o co jde.

Ve jménu Ježíše Krista, odstup ode mne, satane!

Ticho! Ticho!! Ty žvanile! Ještě někdo pozná, že se známe. Pamatuj na dětské hříčky! Tvař se přihlouple, ale přitom dbej, abys měl za ušima a ty nejvyšší styky. Všechno podnikej jedině maskovaně. Nemusíš každému ukazovat karty. Uč se zásadám skrytého jednání. Všechno je tajné. Smluvený signál pro navázání spojení zní - nahnul se k Tomášovi, aby mu cosi zašeptal do ucha.

Tomáš nikdy nezapomínal, že pokoušení je běžnou vlastností ďábla. Připomínal mu to jeho nebeský strážce.

Pokoušení? Cha, cha, chá! Jaképak pokoušení? - Smál se pokušitel.

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce, vysvětloval Tomášovi nebeský průvodce: - Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby ho povýšil. Špatný cíl, když to chce někdo zjistit, aby ho oklamal nebo ponížil.

Tak se dá poznat, jak jsou různí lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, neboť se člověk opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby uškodil. Ďábel však pokouší pokaždé proto, aby uškodil svedením ke hříchu. Podle toho se pokušení nazývá vlastním ďábelským úkonem.

Když tě tedy Siger takto pokouší, páchá to jako ďáblův služebník. Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově, když totiž lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.

Ďábel zná jen to, co se u člověka projeví navenek. Jedině Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž je někdo nakloněn k jedné neřesti víc než k jiné. Ďábel pokouší proto, aby poznal vnitřní stav člověka a svedl ho k té neřesti, k níž je náchylnější.

Třebaže ten starý lhář nemůže změnit tvou vůli, Tomáši, přesto v tobě může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna, vnukal mu anděl strážný.

Všechny hříchy přece nepocházejí z ďábelského pokoušení, namítal Tomáš.

Všechny jistě ne. Třebaže se některé dějí bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich pácháním stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho, prvního hříšníka.

Tohle Andělský učitel věděl, že totiž člověk může upadnout do hříchu sám od sebe. Nemůže však získat žádné zásluhy bez Boží pomoci. Tato pomoc se člověku nabízí prostřednictvím andělské služby. A tak zatímco ke každému lidskému dobru spolupůsobí dobrý anděl, ne všechny lidské hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů.

Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že zajišťuje dobro nižších tvorů prostřednictvím tvorů vyšších. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno přímo nebo nepřímo. Přímo, když je někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Nepřímo, když je někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, aby se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím upadlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší ďáblovi dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno jeho místo, totiž peklo, je důsledkem jeho viny, a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší. Takové temné ovduší, jaké působí třeba Siger a jeho spiklenci, když právě zatemňují Paříž.

Neotřesnější je, že se nachází na místě vyhrazeném tobě, kdo ses vydal celým srdcem za vrcholnou láskou Boží, připomínal nebeský průvodce.

Jak se k nim zachovat?

Snaž se být ke všem laskavý, ale nikomu nedopřávej žádné velké důvěrnosti. Přílišné důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají mnoho příležitostí ke zdržování se od studia.

Za každou větší důvěrnost bys draze platil, třeba jen ztrátou vnitřní radosti, což samo už je kousek vítězství pokušitele.

Kde se tu vůbec pořád vynořuje ten zvrhlý lupič lidských duší? - Ptal se Tomáš u oltáře, a anděl Páně mu odpovídal:

Sám tvůj zpěv vzbudil zlobu lupiče lidských duší. Závist, která mu drásá útroby od té doby, co jsi byl povýšen, probudila se strašněji a vynutila jeho zuřivý řev.

Tehdy vybuchl Siger hněvem a zuřivě supěl: - Proč mě vyhánějí z pařížské univerzity, kde jsem si blahobytně lebedil? Proč mně připravují o rozkoš škodit ostatním? Kdo mi tady překáží, abych uváděl studenty ve zmatek, a kradl jim radost? Kdo mi ztěžuje jejich uvádění do záhuby, ten mi zhoršuje moje muka!

To bych rád věděl, čímpak si tihle studenti zasloužili mít přednost přede mnou? Jaképak mají nároky na takové Boží milosrdenství, když jsem vydáván tak přísné spravedlnosti? Copak zasluhují odpuštění spíše než já? Zhřešili snad méně často nebo méně těžce? Jen srovnejte jejich hříchy k tomu lehkému závanu mé pýchy, projevujícím se v mém vědeckém bádání! - Naparoval se Siger.

Tihle studenti zasluhují za své hříchy mnohem větší trest, ale zatím jsou znovu a znovu přijímáni na milost, kdežto mne chce někdo tvrdě trestat jen pro jednu jedinou vědeckou chybičku. Co je to za krutou spravedlnost?

Při těch slovech pokušitele se spojil hlas Tomášova anděla s hlasy ostatních blažených duchů v jednohlasný chorál, podobný dunění hromu, aby Tomáše oslovily:

 A kdypak zloduch litoval? Kdy činil pokušitel pokání?

Siger, zahanbený takovou výčitkou, zamrčel, zmizel v propadlišti dějin. Po chvíli se vynořil ze staré žumpy a vystřelil své otrávené šípy do několika srdcí: - Stejně se vrátím, cha, cha, cha! A pak vás dojančím a dohulákám, že nebudete vědět, čí jste.

Pár kapek svěcené vody stříknuté ve znamení kříže však způsobilo, že po něm zbyl jen dusivý zápach a několik laciných záblesků.

Zato u oltářního kříže obleženého bílým rouchem, zabírajícím bezmála celou podlahu kaple, se ozývala radostná chvála. Jenom ten, který zkoumá srdce i ledví, rozeznal v pozadí radostného hlaholu stíny starosti a obav, které se daly shrnout do krátké otázky:

Vrátí se?

Samozřejmě, že se vrátí, odpovídal anděl, - ale v jiném převleku. Jak strašil dosud, tak už strašit nebude. Jistě si uchová svůdnou síť zločinu, ale odtáhne se od neúspěšných projevů zla, aby vyrukoval s novými. Její obrysy se už rýsují. Génius zla se pokouší jít na lidi vědecky.

Copak mi někdo může ukrást samotné štěstí?

Může jen v té míře, v jaké mu k tomu otevřeš své smysly.

A co ta dávná skrytá síť jeho zločinu?

To je tak, naše, totiž andělské uspořádání se odvozuje ze stupně přirozenosti a ze stupně milosti. V řádu milosti je možný dvojí stav. Buď nedokonalý, kde si někdo může něco zasloužit a zasluhuje si to, nebo dokonalý, což je stav dokonalé slávy.

Když sleduješ naše andělské uspořádání z hlediska dokonalosti slávy, tak se ďábel a jeho náhončí vymykají řádu.

Pokud sleduješ andělské uspořádání z hlediska porušené milosti, tak je ti hned jasné, že ďábel a jeho sluhové sice kdysi byli v andělském řádu, protože byli stvořeni v milosti, ale pak z tohoto řádu vypadli.

Když ale sleduješ andělské uspořádání z hlediska přirozenosti, tak mezi ďáblem a jeho spiklenci dosud jakýsi řád přetrvává, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary.

 Je mezi nimi podřízenost a nadřízenost?

 Činnost vyplývá z přirozenosti věci. Každá věc s řádnou přirozeností, musí mít uspořádané činnosti. A mezi těmi činnostmi jsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Někteří ďábelští náhončí jsou podřízeni jiným. Proto také jejich činnosti podléhají činnostem vyšších ďáblů. A to působí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného podléhá činnosti nadřízeného. Tak samo přirozené uspořádání ďáblů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti.

 A co jejich vzájemné poučování a osvěcování?

 U vládce světa nenajdeš žádné osvícené uspořádání, ani kdyby ovládal tu nejlepší informační síť. Samo osvěcování je zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U ďábla však přetrvává taková zvrácenost, že jeden jeho spiklenec ruší jakékoli zaměření každého dalšího spiklence k Bohu. Naopak, spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto ďábel neosvěcuje jiného, ale pouze může dalšímu předat svůj hrozný pojem cestou sdělení.

 Přesto ta zvrhlá neviditelná síť ve světě působí zlověstně.

 Neboj se! Ďábel a jeho náhončí jsou podřízeni nám, dobrým andělům.  Opakuji - neboj se!

Ovšem nevím, jestli -

Neboj se, Tomáši! Stačí ti přitisknout se k Bohu, schovat se k Matce Boží pod její blankytný plášť, obrátit se mne, na svého anděla strážného o pomoc, a Bůh ti přidá sil, anebo od tebe odvrátí hrozící zlo.

 Přesto ani člověk uchvácený líbeznou vůní tajemné Růže, není ušetřen zkoušek. Proč to Bůh dopouští na své děti?

 Copak bys mohl mít radost z něčeho, co ti někdo přichystá bez tvého přičinění? Kde chybí tvoje svobodná účast a osobní nasazení o dosažení příslibu, tam chybí pravá radost z vítězství. Radost, na rozdíl chvilkového potěšení a rozkoše, se může vyskytovat společně s utrpením a nesnázemi.

Měj z toho radost, když na tebe doléhají všelijaké zkoušky. Vždyť víš, že osvědčí-li se v nich tvoje víra, povede to k vytrvalosti.

Blaze tobě, když tě budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti tobě všechno zlé kvůli Kristu. Raduj se a jásej, protože máš hojnou odměnu v nebesích.

 

Pravda je, že po důrazném vystoupení Bonaventury a Tomáše začal Siger hadovitě uhýbat. Při každém dalším svém projevu, ať ve škole nebo na veřejnosti, měnil své názory.

Brzy se Bonaventura s Tomášem shodli na jednom: Ať vykládá Siger, co vykládá, vcelku stále odporuje učení Písma svatého. Je pochybné, že by ty jeho dílčí ústupky znamenaly jeho uznání pravdy. Možná je to promyšlená taktika někoho, kdo je ve svém odporování pořád zatvrzelý.

Vracím se, Otče, zpátky do Itálie, ohlásil Tomáš převorovi v klášteře u svatého Jakuba.

Už? Tak brzy?

Ano.

Hm. - To víte, bratře Tomáši, tady v Paříži má ve všem rozhodující slovo biskup Štěpán, a vy – s tím Aristotelem - jste pro něho dost nesrozumitelní. Snadno se může přihodit, že s vyléváním špinavé vody z necek na koupání dětí, půjde také dítě -

Andělský učitel pokyvoval hlavou. Mlčky setrvával na svém a nedbal na to, že je pro někoho těžko rozeznatelný od arabských pobloudilců.

Taky jsou tu františkáni, a my – to víte – musíme s místními vycházet, a to je někdy ve filozofii těžké, náramně těžké - , drbal se za uchem ustaraný převor.

Tohle je naše hlavní obrana, řekl Tomáš a pozvedl rukou bělostný škapulíř, a pak jej nechal volně splývat k zemi.

Jistěže, svatý škapulíř, nesešívané roucho. Matko Boží, Maria, děkujeme ti za to.

Pak zvedl druhou rukou růženec, a řekl: - A to je náš meč.

Převor s úsměvem mlčky pokyvoval hlavou.

Tomáš se prostě stáhl do ústraní. Jeho zřejmá dobrota a láska k pravdě, uchvacovala tajemným jasem, vynikajícím na jeho hrudi. Ti, kdo vyrazili proti povýšené sebedůvěře pobloudilců, se zarazili a zastavili před touto nezdolnou pokorou. Prostírala se jako nesmírné údolí, jež je podkladem hory.

Cestou, když se ubíral do slunné Itálie, nocoval v jedné horské salaši.

Máme tu i kříž, ujišťoval ho dobrý pastýř, který mu poskytl hroudu sýra a džbán syrovátky.

Starý dřevěný křížek s lidově dost neuměle vyřezaným Ježíškem byl jedinou ozdobou salaše. Vyčerpaný usnul s úsměvem ve tváři na zemi přímo před ním, opojený horským vzduchem a vůní sena.

Jakpak vůbec souvisí radost v mém srdci a můj smích s Pánem Bohem?

Podstatou tvého smíchu je přirozeně rozum a svobodná vůle. Podmínkou smíchu je směšnost.

Co je to?

Jakási bezbolestná chyba a neškodná ohyzdnost. Tak třeba směšná maska je ošklivá a neforemná věc, aniž působí bolest. Jenže ani starověký mudrc netušil, že nejvyšším původcem smíchu je sám Bůh všemohoucí. Ten, který stvořil nás, andělské tvory stejně jako tebe, o něco méně dokonalého tvora. Stvořil nás, i když věděl, že se někteří od něho svobodně odvrátí. Přesto nás stvořil, i s vědomím, že se někteří uzavřou do smutného života ve své zakyslé kádi od octa. Tak dopustil i přítomnost ďábla. Původně ho stvořil jako skvělého anděla, jenže on pyšně napodobuje Boží dílo. Tak Bůh dopouští i směšný podklad ke své vznešené nedostupnosti.

Žalmista zpívá, že ten, který trůní na nebesích, se směje. Sám činí své vyvolené, kteří jsou mu věrní, veselými. Naplňuje je radostí a jásotem, až se smějí a plesají. Svatopisci, plní radosti, chválí Boha. Ti, za něž Bůh zaplatil, docházejí veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. Bůh totiž dává svým milým moudrost, poznání i radost, oblažuje srdce radostí. Radost a jásot spravedlivých má původ v Bohu. Když to vidí ďábel přestrojený za nějakého sigerovského hastroše, tak se ten dýchavičný zpozdilec sám odmlčí.

Za přechod od strašného k směšnému vděčíme vítězi nad tělem, světem a dáblem. Sotva dospěješ k pochopení a zakoušení Boha jako lásky, můžeš se ďáblu i vysmát.

 Jak si to má jeden srovnat v hlavě, že smích souvisí s Bohem?

Je to projev mysli, ve kterém si uvědomuješ svůj význam a současně i svou bezvýznamnost před tváří Stvořitele. Vědomí věčné hodnoty tvé duše a s tím spojená zkušenost tvé pomíjivosti, nepatrnosti a malosti, jsou dvě stránky duchovní zkušenosti. Podobné sjednocení převahy a omezenosti vyznačuje každého, kdo pojedl vtipnou kaši a její vtipný projev.

Duchovní jádro humoru a smíchu vůbec tvoří zalíbení v rozjímání o jsoucnu, které je milováno pro ně samotné. Záliba vzniká tam, kde působí jako příčina záliby dokonalá činnost. Dokonalé poznání zrovna tak jako dokonalá láska ti působí zálibu a radost. Dokonalá činnost pochází z dokonalé schopnosti, zabývající se nejlepším předmětem zájmu, a tím je Bůh. Vrcholnou radost ti přináší rozjímání. Přitom vydáváš ze sebe to nejlepší, čeho jsi schopen. Používáš k tomu své nejvyšší činnosti, rozumové. Když se tak zabýváš Bohem, prožíváš čistou radost. Kdo to okusí, musí okoušet znova a znova.

Smích, který by postrádal duchovní základ v Bohu, by každému rychle zmrzl na rtech. To je úděl všech posměváčků a šašků, kteří čerpají svůj smích jen z lidské přirozenosti nebo z náhodného souběhu okolností. Koneckonců jsou sami uvnitř smutní.

Jedině ty, kdo se raduješ a šíříš radost jako samo dýchání a průvodní vlastnost evangelia, rosteš v duchovní radosti a neubývá ti sil.

Duchovní život ve tvém nitru jde ruku v ruce s humorem. Ten spojuje konečné s nekonečným. Vede tě přemáhat těžký úděl s úsměvem.

Komičnost se váže s humorem. Humoristický přístup spočívá v tom, že odhaluješ směšné nedostatky nějakých postav, ale přitom si udržuješ k postavám veskrze příznivý postoj. Prožíváš možná převahu nad jiným, jehož shledáváš komickým, přičemž si jeho nedostatky a slabosti uvědomuješ jako všelidské, takže se k němu stavíš s otevřenou náručí.

Samotný prožitek převahy však není v ryzím humoru rozhodující. Rozhodující je radostný zážitek plnosti sebeovládání a vlastní dokonalosti.

Předpokladem působivého humoru je vzájemná láska, kdy jsou lidé k sobě vzájemně uznalí jako děti, stvořené, vykoupené a posvěcované stejnou Láskou Boží.

Podstata tvého smíchu nespočívá jen v smyslovém roznícení ani v rozjaření vášní, nýbrž ve tvém lidském zdokonalení jako takového, zejména ve zdokonalení toho, co je ti nejvlastnější, totiž v rozumu a v svobodné vůli.

Tak se přičiň, Tomáši, o radost a smích u sebe i v okolí. Snaž se o smích už proto, že máš rozum. Důvtipně ho užívej, abys vtipem potěšil sebe i ostatní. Osvoj si jakousi zběhlost v tomto přinášení radosti sobě i druhým. Jako máš mít po ruce oblíbenou střelnou modlitbu, měl bys mít po ruce i střelné vtipy, kterými každého na potkání povzbudíš a něžně pohladíš.

Když dosáhnu zběhlosti v tom, že smýšlím tak, že přeji každému na potkání dobro, tak mohu mít radost z toho, jak mi to jde stále snadněji, hravěji a lépe. Jenže není to ale pořád jen smích a radost na přirozené úrovni?

Přesně tak, řekl nebeský průvodce: - Avšak ty nemáš zůstat na této úrovni. Zvu tě k dosažení radosti duchovní. K tomu si vyprošuj dary Ducha svatého. Pros o dar moudrosti.

A proč právě ten?

Vlévá se do křehké nádoby tvé ctnosti lásky tak, že ji povznáší k vrcholné Lásce Boží.

Čím se liší Boží Láska od lidské?

Tím, že přeješ každému nejen nějaké dobro, ale to největší Dobro, totiž Boha.

Jak úžasné je kráčet světem s darem moudrosti!

 Je to úžasné, ale je to i kříž. Zdaleka ne všude ti otevřou dveře. Když ale s darem moudrosti dokážeš žít, pak zakusíš blaženost pokojných. Ovocem je pravá radost, jakou ti nikdo nedokáže vzít.

Bečení oveček vyháněných na pastvu sneslo jeho zvídavou duši z výšin andělských rozprav. Mávnutí hábitu zavlálo jako bílá plachta na obzoru, která se vznášela, dokud se nad ní nesnesl černý oblak pláště s kapucí. Potom ho jednou orlovitě oblétl stín, až mu přistál na rameni. Tlumok plný poznámek a rukopisů mu na zádech nepřipadal těžký. Potom se ještě komíhavě vznesla jeho pravice horským vzduchem a opsala známý obrys, vyznačující kříž. S díky Bohu a všem dobrodincům vyrazil na jih. Bratr Reginald ho jako vždy následoval. Do rytmu jejich kroků se rozběhly také korálky růžence, poskakující v rukou. Krok za krokem vstříc svému bohatě naplněnému ústraní se vzdalovali místům, kde zpěv ptáků a ruch všedního dne přecházel v nekonečné hovory studentů.

 

Slovní projev studentů, pocházejících z nejrůznějších národů, přecházel v uších jejich učitele v plynulé štěbetání. Znělo to jako uklidňující tok řeky, nicméně to zrovna narazilo na přehradu. Mělo to na svědomí nenápadné písmenko ř. Přesně vzato, samo písmenko ř za nic nemohlo. Na vině byla jejich hrozná výslovnost. Tohle tedy trápilo učitele. Už pár týdnů mu bylo jasné, že s výslovností této hlásky bude muset něco provést - něco důrazného. Neboť ze všech pazvuků, kterých se jeho žáci na zvukové stránce jazyka dopouštěli, mu nejvíc drásalo uši lehkomyslné vytlačování ryzího ř nevhodnými náhražkami. Nemohl přenést přes srdce, že se jim řád mění v šád a Římané v Šímany, Šekové že bydlí v Šecku a císař panuje v jakési šíši.

Uvědomoval si, že u některých žáků jsou celoživotní výslovnostní návyky skoro nevykořenitelné. Věčný obtížný student například říkal flek, když myslel vlek, a fenku, když chtěl říct venku. Říkal rytíš místo rytíř a tuší místo duší. Učiteli bylo obzvlášť nepochopitelné, proč tento studios tvrdošíjně zaměňuje hlásky, z nichž každou dovede bez potíží vyslovit, jenže obvykle na nevhodném místě. Zůstával mu nad tím rozum stát.

Ne, že by zapeklité důvody scestné výslovnosti nechápal; vždyť jeho studenti byli dospělí lidé, jejichž rty, jazyky, zuby a hrtany se po léta utvářely tak, aby co nejlépe sloužily hláskám rodného jazyka. Takové navyklé způsoby většinou nezmění ani nejvytrvalejší učitel, a nezbývá mu, než je s politováním snášet.

Věčný obtížný student ostatně nebyl nejhorším jazykoborcem. Tak třeba syn kupce s látkami pronesl nedávno větu: Udělal tu práci zadem. Tak docela zkreslil výpověď o práci vykonané za den.

Učitel zachovával velkou vstřícnost vůči nováčkům, kteří si museli zvykat nejen na novou řeč, ale snad ještě víc na nový způsob života.

Vstřícnost ovšem nemůže nahradit výchovné působení. Posláním učitele je učit, a ne projevovat soustrast. Často si říkával, že pro studenta je cesta ke vzdělání těžší než pro učitele - vždyť vyučující je odměněn dvojnásobně, jak dosvědčuje přísloví: Doce ut discas! Uč, aby ses učil sám! Jak moudrá pravda! A jak posilující v těžkých hodinách!

Například to strašné h. Učitel často mučednicky trnul, jaké následky mělo, když některý student přehlížel jemný, nicméně zásadní rozdíl mezi h a ch. Zběžnému posluchači by se to mohlo zdát příliš odtažité. Ve skutečnosti to však znamenalo, že studenti občas měnili hořící keř v chošící keš, hody v chody, hory v chóry.

Ten, v jehož rodné řeči se h nevyskytovalo, se této hlásce učil tak usilovně, že se jí málem zalykal, ale výsledek býval sporný. Když někdo vyslovil: já nesnáším chlad, nebylo jisté, zda chce vyjádřit svůj odpor k hladu, anebo odpor k lidem, kteří - jak říkal později: Mají studené šumáky.

Jindy by si učitel snad nejraději vyhloubil na místě vlastní hrob, když mu nervy drásaly různé vyslovené souhlásky. Když jeden student z Uher hlasitě četl - a náhle začal do všech stran prskat, profesor si v první chvíli pomyslel, že mu snad vlétla do úst včela. S hrůzou čekal, kdy se jeho zmítající se tělo skácí bez dechu na podlahu, ale student se uprostřed svého prskavého záchvatu nadechl a zakrákoral: sacaváraklá táranka! Znělo to snad jako tatarská kletba. Učitel si však vzápětí vzpomněl, že ve větě, s kterou student tak urputně zápolil, je řeč o scvrklé trnce, a pochopil. Scvrklé trnky bývají pro mluvidla cizinců právě tak těžko překousnutelné jako hrsti plsti či ztrpklé mrkve. Proto hned studentovi doporučil znamenitý postup k otužování a zpružňování mluvících orgánů v opakování rčení: Strč prst skrz krk.

Nato se posluchárna rozprskala jako smečka koček. Ssst, psst, ccct... Vzduchem komíhaly spršky slin. Některé tváře mrtvičně brunátněly. Krky nabíhaly, jako by se jimi prodíraly skutečné prsty. A nad tímto dramatem se zvedla do výše ruka věčeného obtížného studenta, ohlašujícího své vylepšení jazyka:

Simpamprésor, já by raci žek: Dej prst do kerka!

Při pohledu do tváře rozradostněného jazykoborce si učitel uvědomil, že stěží bude moci někdy vyzvat posluchače, aby si tříbili mluvidla na nějaké další krkolomné větě, jako je třeba ta o třistatřicetitřech stříbrných křepelkách.

Žáci ze španělské oblasti říkali bitr místo vítr. Vypadalo to, že se student z Madridu nikdy nenaučí vyslovovat jižní jinak než jako chížní.

Ano, obměny, které tyto děti cizích národů dovedly ze svého nového jazyka vyloudit, byly nevyčerpatelné. Učitel nikdy nezapomněl na Holanďana, který nedokázal vyslovit místo svého kláštera v Toulouse jinak než jako Dulúz a stejně neústupně tvrdil, že si cezdou udrhl ze zdromu několik zralých drnek. Ani s vynaložením veškerého vychovatelského důmyslu nebylo možné odlákat studenta od jeho oblíbeného, ba skoro posvátného d. Jako klíště se držel zemské díže, a oznamovací věty byl ochoten zakončit jen dečkou nebo dvojdečkou. Učitel si byl jist, že vytrvalost hory přenáší - ale výslovnost bohužel nepatřila mezi hory.

V jiné posluchárně musel snést studenta z frankofonní oblasti. Ten div nevypustil duši, když se snažil vyslovit jiné r než tupě hrčivé francouzské. Nakonec se rozhodl překonat tuto bariéru tak, že se každému r vyhýbal. Marně mu učitel vysvětloval, že bučet není totéž co bručet. Trval na svém, že věta o tom, že ve Fancii je mnoho hadů je zcela jednoznačná pro každého, kdo má Fancii ád, neboť jen zavilí nepřátelé by této staroslavné vlasti přáli množství odporných plazů, a nikoli krásných hradů. S nepřáteli vlasti je ovšem - jak dodal - těžká páce.

Někdy si učitel připadal jako Sisyfos. Mnohdy se nemohl rozhodnout, nač soustředit svůj vychovatelský nápor: klonil se však stále více k názoru, že jeho pomoci je teď nejnaléhavěji zapotřebí hlásce r, vytlačované vtíravými polosykavkami či úplnými sykavkami.

Ach, tohle studentské r! – Posteskl si učitel v učitelském sboru: - Mým svěřencům jako by vůbec nevadilo, že nedovedou tak důležitou hlásku jaksepatří vyslovit.

Cvičit! – Ozvalo z učitelského sboru.

Prosím?

Povídám cvičit! Tvrdě cvičit, tvrdě cvičit! To je jediný způsob, jak ta líná mluvidla odnaučíte pohodlným návykům.

Učitel si prohrábl pravačkou zbytek vlasů v zátylku. Naposled se pokusil o nácvik při probírání dvojic kohout-slepice, kůň-kobyla a podobně. Student z Bavor se tenkrát přidal s tvrzením, že kůň se druží s konicí, slepice se slepcem a ryba a rybářem. Pozadu nezůstal samozřejmě ani věčný obtížný student, který se mezi promrskáváním zvířecích dvojic zeptal, je-li duchna družkou od ducha.

Je bezpodmínečně nutné, - naježil se skoro celý učitelský sbor, povzbuzující váhajícího učitele: -  aby si studenti zlepšili strašnou výslovnost dřív, než je necháte postoupit do vyššího ročníku.

S tím souhlasím, povzdechl si učitel: - Jen si nejsem jist, nakolik lze - vyzvánění zvonu jim přetrhlo konzultaci dříve, než stačil dopovědět: - naučit stará vrata nově vrzat.

 

Mistru Vilémovi z Altonu unikl výkřik jako hvizdavý únik páry z Heronovy baňky. Jeho obličej nabyl barvy tmavě červeného barviva, užívaného v pompejských malbách. Nyní se podobal Herodovi z doby po Kristu, kterého zachvacoval záchvat posledního tažení a mimo to ho zrovna píchl do nohy sršeň. Se zlověstným odfukováním počastoval posluchače pohledem římského imperátora na dopadeného Spartaka a spustil téměř neznámou řečí:

K třetí jest nám řkouti, že možnost myslby ku jedné věci bez druhé jest nám chápati podvojmo. Předně tak, že jest obmýšlena jedna věc, aniž jest obmýšlena druhá. Věci lišící se pojmově se mají tak, že lze obmýšleti jednu věc bez toho, že by se obmýšlela druhá. Nebo jest jedna věc obmýšlena bez druhé tím způsobem, že jest obmýšlena jako nestávající. A tak jsoucí nemůže býti obmýšleno leč jako pravdivé, neboť jsoucí nemůže být obmýšleno, pokud nesouhlasí s umem Přesto neníť nutné, aby každý, kdo obmýšluje pojem jsoucího, obmýšlel pojem pravdivého. Stejně jako není nutné, aby každý, kdo obmýšlí jsoucí, obmýšlel činný um, přestože bez činného umu nelze nic obmýšleti.

Mnohý posluchač při těch slovech matně cítil, jak strádá jeho bubínek a Eustachova trubice byla skoro na prasknutí. Těžce zkoušený labyrint ho sváděl, aby už-už vrhl oči v sloup.

Ke čtvrté jest nám řkouti, že pravdivé není taková rozpoložnost jsoucího, která by mu přidávala nějakou přirozenost nebo by vyjadřovala nějaký zvláštní způsob jsoucího, alébrž jest něčím, co se nachází všeobecně u každého jsoucího a co přesto nepostihuje slovo jsoucí. A tož není třeba, aby bylo rozpoložností působící zánik nebo umenšující či částečně zužující –

Chichichi! - Zazvonil smích posluchačky z domu lyonského kupce. To mělo za následek zastavení proudu rozvodňující se řeky myšlenek ctihodného pana zpytáka. Ačkoli mu ten smích zarazil další příval, přesto se ještě zmohl na jednu větu:

Tak to naříká sám zpyták libomudrovný, a potažmo tak naříká celá akademická obec.

Průměrný posluchač na to odpovídal podivně zmatenou posunčinou jako moravští křesťané v dobách předcyrilometodějských. Když se student probral z tohoto stavu, začal citlivě ošetřovat svou těžce zkoušenou mysl. Nalil do sebe z malé nádobky příval vody a vyčkával, kdy mu srdeční pumpa malounko předzásobí mozkovnu. Zdálo se mu, že to trvá celou věčnost.

Teprve poté se přičinlivý student o něco pokusil:

Myslím – hm - myslím, že Augustinovo vymezení se týká pravdy, pokud se tato zakládá ve věci, a ne pokud se pojem pravdivého dovršuje ve shodě věci s rozumem. Řekneme-li: pravdivé je to, co je, tak to nechápeme jako označení úkonu bytí, nýbrž jako známku skládajícího rozumu. Jde o příznivé tvrzení, takže výrok: pravdivé je to, co je, má ten smysl, že se vypovídá o něčem, co je, že je. Na základě toho vyvstává odpověď na námitku, označující to, co je, za vymezení pravdivého.

Po chvilce dalšího šroubovaného probírání nejrůznějšího pro a proti, dovršil svůj výlev slovy:

Konečně nelze zapomenout ani na to, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí. Jsoucí se nějakým způsobem vypovídá o ne-jsoucím, pokud je ne-jsoucí poznáno rozumem. Proto se popírání či nedostatek jsoucího nějak nazývá jsoucím. Proto lze vytvořit výpověď pouze o jsoucím, protože je zapotřebí, aby to, o čem se tvoří výrok, bylo pochopeno rozumem. Z toho je jasné, že každé pravdivé je nějakým způsobem jsoucí.

Profesor k jeho překvapení nevydal ani cek. Místo toho zamrkal očkama a vyloudil ze sebe nevěřícně:

Hm?

Student očekával námitky. Avšak profesor už vyslovil, co chtěl. S výrazem úřední osoby, která uzamyká veřejnou budovu, zavřel ústa a mlčky zíral před sebe.

Posluchač nepochybně udeřil na správnou strunu. Těch pár úderných slov zasáhlo profesora jako direkt rovnou do brady a právě to situace vyžadovala. Jen o chvíli později student postřehl, že oči urozené posluchačky sklouzly s pana profesora a ulpěly skoro nehybně kdesi v rohu. Profesor to postřehl rovněž a zmateně se rozkoktal:

Po – po – třebuji ku – ku – kusit, získat zkušenost.

Člověka, který žije v ústraní, pokaždé děsí způsob, jak se zavádějí nové kroky. Bylo ovšem nasnadě pochopit, o co šlo. Kdekomu bylo jasné, že pokud má přeučený profesor nějakou chybu, pak se jedná o to, že ve vztahu k opačnému pohlaví má sklon být nadměrně výřečný, a snad o chloupek přátelštější, než je žádoucí. Dívky se mu líbily. Vysoké dívky, malé puťky, štíhlounké, baculky, plavovlásky, brunetky, líbily se mu všechny. A když se s nějakou setkal, příliš často se mu stávalo, že začal blábolit. Obával se až panicky toho, aby snad nedopadl jako Petr Abélard s Héloisou.

Ano, snad právě tohle byla to jeho charakterová vada, kterou měla tahle seslaná zkušenost napravit. Byl to nešetrný brusič jazyka, v řeči studentů plácal, blábolil a kecal v jednotě osoby zpytáka libomudrovného. Příroda ho obdařila pohotovým tokem oné nezávazné společenské konverzace, která je zčásti škádlení a zčásti citový vztah. Až příliš často se přistihl, že na diskuzích vypudil nejhezčí přítomnou dívku tím, že začal se svou libomudrunskou hatmatilkou.

Dceruška lyonského kupce pokaždé jen vzdychla a nedokázala zabránit očním bulvám, aby jí neulétly ke stropu. Jen máloco působí tak tragicky jako touha takového těkajícího motýla dosáhnout k hvězdám a je opravdu zvláštní, že vidina takové hvězdy vždycky uchvátí docela rozumného motýla a vnuká mu myšlenky zdaleka přesahující jeho možnosti.

Co se však stalo teď? Rozhodl se snad jasnozřivý student, že se pokusí zachránit hlavu akademické půdy, aby se snad neztratila sobě samé? Pak by bylo možno vzývat snad jedině svatého Antonína, patrona ztracených věcí. Každopádně student nadhodil:

Možná, že by se přece jen dalo proti těmto výrokům něco namítnout.

Profesor zavětřil jako pes na stopě a hned po ní vyrazil s dychtivostí ohaře:

K opačným námitkám jest nám dřevně řkouti, že neníť zbytečností, nazve-li se pravdivé jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co neníť vyjádřeno slovem jsoucí. Potažmo se však ještě neodlišují věcně.

Dále jest nám řkouti, že ačkoliv smilnění smilníka jest zlé, přesto nakolik má něco ze jsoucnosti, jest mu dáno shodovat se s umem v údobě, a odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak jest zřejmo, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak – Nedořekl.

Jeho monolog byl přerván ostrým jekotem. Posluchačka z domu lyonského kupce právě stakatově vyrazila výkřikem nemálo připomínajícím bojový skřek západoafrické divoké kočky.

Její oči, pasoucí se po stropní klenbě, dávaly najevo nelibost své velitelky nad řečmi, které pokládala za vulgární, ne-li přímo obhroublé, a každopádně v její společnosti zcela nepříhodné.

Byl to výsledek stupňujícího se přetlaku v její mladistvé dívčí hrudi. Ta se právě rytmicky nadouvala pod tlakem, překonávajícím všechny přetlaky Archimédoval hydraulického lisu. I kdyby to bylo navenek sebelépe znát, přeučený profesor by to nebyl schopen postřehnout. Byl příliš uchvácen svým nadšením ze své  libomudrunské hry.

Je jasné, jakou bouři smíšených pocitů prožívá špatný hráč, když se mu náhodou stane, že začne vyhrávat. Jak tak míří krok za krokem k cíli a stále nad svým soupeřem vyhrává, zachvacuje ho divoké nadšení a pak je jat jakousi posvátnou úctou, jako by se dopouštěl čehosi špatného, neřku-li snad bezbožného. Potom oba ty prudké pocity ustoupí a smísí se do jediného nevýslovného blaha, do jakéhosi pocitu velkoleposti a vznešenosti, jaký snad mohl prožít jen Guliver mezi trpaslíky.

Zdaleka nemohl vytušit, o co takové posluchačce na setkání s libomudrunem jde, a vůbec už to, že jako slon v porcelánu právě šlape po alabastrové panence.

Zatím profesor vložil celé srdce do svého libomudrunského vyznání. Když tak činí muž srdce tak velkého, jako bylo profesorovo, pak už má co dávat. Zanedlouho posluchačka odsvištěla tempem sviště alpského dřív, než se mohl odvolat k nějaké lepší stránce své povahy.

Profesor si to nedovedl vysvětlit. Pak opravdu zůstal um zpytáka aneb přeučeného profesora docela sfingovitě stát.

Tehdy se nadaný student rozhodl vykonat něco pro ostatní duchobcovatele této památné diskuze:

Smím-li se k tomu znovu vyjádřit, tedy bych myslel, že není zbytečné, řekne-li se pravdivému jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co v slově jsoucí není vyjádřeno. Kvůli tomu se však pravdivé a jsoucí ještě neodlišují věcně.

Dále si myslím, že ačkoliv smilnění dotyčného je špatné, přesto - nakolik má něco ze jsoucna -  natolik je mu dáno shodovat se aspoň formálně s rozumem. Odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak je vidět, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak.

Pak si myslím, že když se řekne, že se bytí liší od toho, co je, tak se odlišuje skutečnost bytí od toho, čemu ona skutečnost přísluší. Avšak pojmenování jsoucí pochází ze skutečnosti bytí, a ne z toho, čemu skutečnost bytí přísluší. Proto je taková námitka nevhodná.

Kromě toho tvrdím, že pravdivé je pozdější než jsoucí proto, že se pojem pravdivého liší od pojmu jsoucího.

Konečně bych rád připomenul, že ačkoliv se božské Osoby věcně liší, přesto se ty skutečnosti, které se připisují Osobám, neliší věcně, nýbrž jen pojmově. Dále, ač se božské Osoby navzájem věcně liší, neliší se věcně od bytosti. Proto se ani pravdivé, jež je připisováno Osobě Syna, neliší od jsoucího, které přísluší bytosti. Konečně, i když jsoucí, jedno, pravdivé a dobré jsou sjednoceny více v Bohu než ve stvořených věcech, přesto není zapotřebí, aby proto, že se odlišují v Bohu, se také věcně lišily ve stvořených věcech.

To se totiž týká těch věcí, v jejichž povaze není dáno, aby byly věcně jedno. Vezměme si třeba takovou moudrost a moc. Ačkoli jsou v Bohu věcně jedno, přesto se ve stvořených věcech věcně liší. Avšak jsoucí, jedno, pravdivé a dobré mají ve své povaze, aby byly věcně jedno. Proto ať se nalézají kdekoli, jsou věcně jedno, ačkoliv ona jednota, kterou jsou sjednoceny v Bohu, je dokonalejší než ta, jíž jsou sjednoceny ve stvořených věcech.

Když student zmlkl, pocítil, že se atmosféra poněkud zahušťuje, ba skoro karamelizuje. Bylo by mu bývalo milejší zalézt po tomhle náročném projevu do nějakého tichého koutku, posadit se tam s hlavou v dlaních a rozbírat situaci z kdejakého hlediska, ale nebylo to možno.

Naštěstí přeučený profesor neprodlužoval zhoustlé mlčení, které se dalo málem uždibovat, a sdělil, na co zaměří své libomudrunské choutky příštího dne. Na to, zda se pravda nachází spíše v rozumu než ve věcech, ba dokonce i než v mnohých lidech.

 

Mnohé dny v posluchárně si učitel pamatoval zvláště jasně. Když se nad tím zamyslel, musel však uznat, že většina dnů, které si pamatuje - a všechny, které si pamatuje nejživěji - souvisí s nějakou ohromující přestavbou jazyka, vynucovanou tápavě hledajícím studentem.

Jak rád by nadobro vypustil z hlavy tyto jazykové kozelce! Ale, jak říkal věčný obtížný student, tápavě hledající pravdu: postě chonit picha. Výstřelky jednou zaslechnuté mu uvízly v paměti. Až příliš často si uvědomoval, že mu do běžných úsloví zaznívá ozvěna těchto slovních bodláků, durmanů, hluchavek, pýrů, svlačců a jiných plevelů, ba, že mu je přehlušuje. Kdykoli chtěl na schůzi učitelského sboru nebo v posluchárně použít obratu: z bláta do louže, musel si dávat pozor, aby neopakoval studentův novotvar: z bláta do lože.

Před průbojností tohoto jazykoborce neobstálo nic, ani rčení, jejichž obraznost se dávno opotřebovala a vybledla. Pro věčného obtížného studenta bylo nebe jak žmolka a horko jak v pradleně. Loudavý člověk lezl jako slinták, zakaboněný se mračil jako kaktus, nedbalý se oblékal jako halajdák. Jednou vyvolal v posluchárně učiněnou vichřici, když trval na tom, že jeho teta měla krásnou papoušku, kerá nadávala jako špaček.

Ano, někdy býval učitel raději, když novotvary zůstaly ostatním studentům natolik nesrozumitelné, že rozprava neměla důvod, proč vypuknout. Mohl je pak co nejstručněji opravit sám, jako třeba ve větě o klábosivých ženštinách helmbrechtných: Ty starý dráperendy věčně klobásejou a chytajou klepety.

Dnešního vlahého dne, kdy obě okna posluchárny byla dokořán otevřena osvěživému vánku, dumal, jaké novoty, jaké vzlety samorostlé logiky by asi mohl věčný obtížný student vypotit z prostého úkolu, který posluchači dostali: napsat slohovou práci na libovolný námět. Se smutkem si profesor vybavoval i přeučeného Viléma ze St.Amour nebo Sigera z Brabantu či přemoudřelého arcibiskupa Tempiera, a uvažoval, zda také u nich to nevypuklo podobně, a tiše se modlil za jejich spásu.

Měl v živé paměti, jak to dopadlo, když nedávno posluchačům uložil, aby vyjádřili věty k pokárání neřestí. Úkolu pokárání neřesti obžerství, řečené gula, projevující se tím, že hříšník jí mnoho, vybírá si, jí hltavě a mlaská, se věčný obtížný student zhostil výzvou: Nelaskejte u jídla!

Při společné opravě chyb vypracovaných úkolů přišel na řadu i věčný obtížný student.

Chrupka! - Vykřikl.

Ten čelověk je spadlý na hlavu, zaúpěl jeho pisatel.

Za chvíli bude dělat profesora sám! - Soptil bratr z Krakowa.

Klid, milí posluchači, řekl učitel rozmrzele: -Povíte ostatním, jak to správně patří?

Studentovi zmrzl úsměv na rtech: - Jak to páčí?

Ano, jak to správně patří.

To sme eště neučili.

Učitel se zarazil: - Jednou jsem to už vysvětloval. Ale - víte to?

Povím postěji, zakličkoval věčný obtížný student.

Ale mazaná vytáčka mu jen tak neprošla.

Připoušťuje, že něco neví? - Žasl student v hnědém hábitu.

Nepřipoušťuje! Nechává pro sebe!

Ale milí posluchači - ! No tak! - Ukázněte se, prosím. - Učitel si připadal podveden. Ne proto, že studentova znalost nesprávného byla znehodnocena neznalostí správného. To se stávalo běžně. Učitele zklamalo něco jiného: tento student ho sebevědomým odmítnutím chyby svedl k domnění, že správnou odpověď zná. Jako zkušený pedagog však také dovedl klást pasti nezdravé ctižádosti svých svěřenců. Učitel tedy sám opravil na tabuli chybu se slovy:

A co takhle, milí posluchači?

Výporně! - Vyjelo z věčného obtížného studenta, protože učitelovo obočí zůstalo v klidu.

Studios má pravdu. – Zašumělo třídou.

Profesor však zvedl významně prst a dal se slyšet: Nechal jsem na tabuli jednu chybu - právě tu, o které jsem se už zmínil. Kdo ji najde?

Věčný obtížný student se vrhl k tabuli, popadl křídu a napsal svou opravu.

Ale, bratře! Jednu chybu jste opravil a další jste udělal.

Student zíral na tabuli pohledem alchymisty do křivule: místo zlata zapáchající spálenina. Tak se zase jednou vzdal falešné naděje, kterou tak sebejistě, ale i lehkovážně vyvolal. Učitel si nemohl pomoci. Říkal si o tomto studentu: Nemohu ho natrvalo nechávat napospas oné spontánní samorostlé tvořivosti, která tak často sklouzávala ke znetvořeninám a působila mnoho šumu a nedorozumění v řeči. Nevím snad, kdo si soustavně libuje v takovém překrucování slov, zejména posvátných? Kdo překrucuje Boží Slovo a místo evangelium si ochotně zasukuje jazyk do evangelíny a místo Emanuel má na jazyku Oulanem? Takovému věčnému lháři nemohu nechat napospas živelnou tvořivost mladých.

 

KDO OBLÉKNE JEZULÁTKO

Rádi vás, můj synu, znovu vidíme ve věčném městě, vítal upřímně papež Urban IV. Otce Tomáše: - Čekají tu na vás úkoly, se kterými nemohu bez vaší pomoci pohnout z místa.

Právě jsem se vrátil z Paříže.

Slyšeli jsme o tom. Víme, jak jste byl prospěšný našemu předchůdci Alexandru II., když chtěl Přemysl Otakar II. uznat panovnická práva pro své levobočky. Když toho nedosáhl, tak opustil svou manželku Markétu, aby se znovu oženil. Víte, můj synu, už mi z těch mocnářů jde hlava kolem. - Raději mysleme na ty lepší věci. – Maličko se odmlčel a pak řekl: Doufám, že se vám teď už konečně podaří to, po čem tolik toužíme.

Myslíte výklad evangelií?

Právě ten. Chceme znát všechna čtyři evangelia podle vašeho gusta, můj synu.

Prožívám to celý život.

Nadiktujte to.

Tomáš rozhodil bezradně rukama a pak potřásl hlavou:

Pokusím se o to, Svatý Otče, s pomocí Boží. Sám opravdu nevím, co bych mohl při své ubohosti přidat lepšího k tolika znamenitým výkladům řeckých a latinských Otců.

Pospěšte si. Církev svatá má sice dost času, ale mně už začíná pomalu docházet dech.

Zanedlouho se před křížem v boční kapli vynořil objemný černobílý hábit, obtížený knihou. Sténající klekátko zapělo žalostnou píseň o svém údělu a kaplí se rozléhaly funivé vzdechy. Jen probodené Srdce shovívavé k lidským slabostem chápalo bolest, skrývající se pod zářivým jasem na prsou hříšníka:

Bože, můj Bože, před tebou se skláním v posvátné bázni. Dej mi zakoušet evangelium ne podle mne, bídného hříšníka, ale podle tebe, můj Pane! Ááách! Po jakých záhadných cestách mě to, Pane, vodíš! Ó, Pane! Nic nevím – nic neznám – nich nechápu. Ááách! - Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?

Klekátko, ba i podlaha, dokonce i pata kříže doznaly nebývalého zavlažování a zdálo se, že slaný příliv nebere konce, až se vše upokojilo, když obsah hábitu užasl v naslouchání.

Opakuješ svého nevěřícího předchůdce, Tomáši, ale ty jsi přece dál! Však to víš. Sám jsem přece tvou cestou, jako tvůj Bratr a Spasitel. Proto říkám, že jsem cesta. A má to opravdu dobrý důvod, neboť skrze Mne máš přístup k Otci. Protože se však tato cesta nemíjí cílem, ale je s ním spojena, dodávám, že jsem i pravda a život. A tak jsem sám zároveň cestou i cílem. Cestou jsem ve svém lidství, cílem ve svém božství. Jako člověk říkám: Já jsem cesta, a jako Bůh dodávám: pravda a život. Tím obojím totiž vhodně označuji cíl pozemské cesty.

Cíl této cesty je i cílem tvé touhy. Jako každý člověk přece toužíš předně po poznání pravdy, což je vlastní jedině tobě - člověku, a dále po pokračování existence, což je společné všem bytostem. Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem cesta, kterou dojdeš k poznání pravdy. Sám jsem přece pravda. Zavolej ke mně, svému Pánu a povedu tě. A jsem také tvoje cesta, kterou dojdeš k životu, neboť jsem sám přece život: Ukazuji ti cestu k životu.

Za cíl této cesty označuji pravdu a život. Ale to obojí je řečeno o Mně: předně, že jsem sám život - proto se praví, že ve Mně byl život, a dále, že jsem pravda, neboť jsem světlem lidí. A světlo je pravda.

Jestliže tedy hledáš, kudy bys měl jít, přidrž se Mne, protože jsem cesta. Augustin ti vzkazuje: Jdi skrze člověka a dojdeš k Bohu. Je určitě lepší aspoň se po cestě belhat, než si vytrvale vykračovat, ale mimo cestu.

Jestli hledáš, kam bys měl jít, přimkni se ke Mně, protože jsem pravda, která je cílem tvé touhy. Moje ústa pronášejí pravdu. Když hledáš, kde bys mohl trvale zůstat, přimkni se ke Mně, protože jsem život: Kdo Mě hledá, nalezne život a dosáhne přízně od našeho věčného Otce.

Přiviň se ke Mně, chceš-li být v bezpečí. Pak nebudeš moci sejít z cesty, protože jsem právě cesta. Takže ty, kdo se ke Mně přimkneš, nesejdeš na scestí, ale kráčíš po správné cestě. A také tě nic nezmýlí, protože jsem sám pravda a učím veškeré pravdě. Proto říkám, že jsem se narodil proto, abych vydal svědectví pravdě. A také tě nic neuvede ve zmatek, protože jsem život a dárce života, jak sám svědčím, když říkám, že jsem přišel, abys měl život a abys ho měl v hojnosti.

O chvíli později se rozšustily papíry v Tomášově cele a skřípot trýzněného pera prozrazoval, že milost vyšší inspirace sem přichází za milostí, a že to není marné:

Naší cestou je sám Kristus, a proto říká: Já jsem cesta. A má to vskutku pádný důvod, neboť skrze něho máme přístup k Otci. Protože se však tato cesta nemíjí cílem, ale je s ním spojena, Kristus dodává, že je i pravda a život. A tak je sám zároveň cestou i cílem. Cestou je ve svém lidství, cílem ve svém božství. Jako člověk říká: Já jsem cesta, a jako Bůh dodává: pravda a život. Tím obojím vhodně označuje cíl pozemské cesty. -

Když se škrábání pera utišilo, listy došustily, pisátko vyklouzlo z ruky, aby dopřálo čas k tichému díkůvzdání: Bože, buď veleben! - To pak vystřídalo úplné ztišení. Co na tom, že unavená hlava poklesla a zarazila se nosem v Knize knih?

Celý Můj život je pro tebe otevřená kniha. Nikdy ji nedočteš. Podávám se ti v ní nejen k následování, nýbrž také k poznání. Jsou takové propasti, že kdyby ses celý život do nich nořil, nikdy se nedobereš jejich dna. Stále se ti budou vynořovat před očima nová a nová tajemství.

Hned základní tajemství, že se Slovo stalo tělem, je prostý úvod k těmto zastavením. Jak dlouho se už stávám lidským dítětem, aby ses ty, lidské mládě, mohlo stát potomkem našeho věčného Otce! To je výchozí myšlenka, idea Mého životního povolání.

Další je tajemství, že kvůli tobě, člověče, a pro tvou spásu sestupuji z nebe. Smyslem Mého přijetí tvého těla je tvá obnova a vrcholné zdokonalení. Tvá obnova nastává tím, že odložíš své omyly, kvůli kterým trpím a umírám ve tvé přirozenosti, kterou přijímám za svou. Konečně je velké tajemství, že Moje první a dokonalé přijetí tvé přirozenosti se uskutečňuje v životě naší společné panenské Maminky. To ukazuje, že právě ze skrytého vnitřního života, který je v duchu světa odsouzen k neplodnosti, vyrůstá všechno velké v Mé říši.

Když vypršel příslušný čas a náš Otec naznal, že už přišla pravá chvíle, aby se slitoval a vysvobodil tě, začal jsem právě u tebe plnit své poselství. Jak závratná láska! Vezmi rozum do hrsti! Příčinou Mého vtělení je tvá obnova a ne tvůj omyl a pád. Pravým důvodem a příčinou je Moje láska. Moje milosrdenství se dovede nesmírně slitovávat. Jak tajemné řízení! To, co tě vyrvalo z Mé náruče a srazilo do neštěstí na světě, totéž Mi posloužilo, abych ti co nejmocněji ukázal svou lásku. Čím strašnější byl tvůj pád, tím úchvatnější a dojemnější je zjevení se Mé všemohoucnosti a milosrdné lásky. Aniž bych jakkoli přehlížel tvůj výchozí hřích a následný pád, přesto by ses bez něho patrně nikdy ani nedozvěděl, jaké lásky jsem schopen. Nemysli, že jsem jen uvažoval o trestu, kterým bych tě zdrtil, když jsi dal najevo, že o vyšší věci nestojíš. Věčně dumám, jak bych se mohl nad tebou slitovat.

Sám od sebe ses dovedl jedině ztratit, ale najít se a dosáhnout cíle své životní cesty, totiž dokonalosti už nebylo ve tvé moci. Tak se odehrává tento tajemný trojzvuk: Kdesi v temné sluji se chystá vládce světa upevnit svou vládu, která se mu zdá být už na dosah ruky, protože se nezdá, že bych ještě něco podnikl. Zbytek Mých věrných se stejně udržuje na Mé straně jenom s krajním úsilím hrstky Mých poslů. Navíc je tato Moje myšlenka kvůli pokrytcům čím dál tím více zpochybňována a znevažována. Vládce světa Mě uráží a zesměšňuje: Kdo prý jde za Mnou? Jakoupak prý má armádu?

S ním výská a křepčí osamělý dav všech časů. Masa rozptýlených ztracenců se vynáší a vyvyšuje nad samotného našeho společného Otce i naši společnou Máti ve věčné slávě. Naší vznešené velebnosti však neublíží, protože už dávno přesahujeme trojrozměrný svět. Místo toho si tento dav sám přitěžuje a činí své bloudění strašnějším. Do tohoto hanobení a nactiutrhání Mne i Mých drahých, a zoufalého vyvyšování člověka v zájmu jeho práv zaznívá Moje vážné rozhodnutí. Přes všechny urážky posměváčků přicházím a vyvádím tě z osamělého davu. Odděluji si tě od temných, bezejmenných mas, abych objasnil prázdnotu lidské pýchy. A za tebe, který chápeš Mou lásku, mluví křehká dívka z Nazaretu, nějaká stařenka Alžběta z hor, starý tesař Josef a stále mizivější hrstka těch, kdo uznávají svou nicotu a sklánějí se ve své bezvýznamnosti před Mou vznešeností. Vědí o Mně, že si zasluhuji, aby Mi bylo dáno a obětováno všechno, aby pro Mě bylo podniknuto všechno. Uznávají, že lidstvo nemá zhola nic, čím by Mě převyšovalo. Jsou přesvědčeni, že nedojdeš štěstí, plného uspokojení a spočinutí nikde jinde než u Mě, který jsem tak dobrý, tak milostivý, s láskou milosrdnou a nekonečnou ve své slitovnosti.

Tajemný trojzvuk zřetelně vyniká uprostřed hluku světa: Předně Moje odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli! Zdráhám se to však splnit bez tebe, člověče. Čekám na tvou svobodnou odpověď. A hned se ozývají památná slova: Ať se mi stane pod tvé vůle. Přehlušuje to hrozný řev: Nebudu sloužit! - Sloužím našemu společnému Otci na nejvyšším místě a tobě. A ty sloužíš Mě jako našemu Otci. Tak je ponecháno zoufalému vládci světa, aby ukázal v opuštěné chladné pýše a v hrozných výplodech pýchy, sobectví, odporu a nenávisti ke všem, kromě sebe, jak trpké je sloužit jenom sobě.

Když se rozkolísaná podlaha kaple ustálila a usadila na svém místě, zdálo se, že ji někdo čerstvě umyl a vytřel jen potud, pokud na to stačila látka jednoho hábitu. Drcené klekátko naposledy heklo, a dlouhé kroky zamířily do knihovny, aby tam nadlouho uvázly.

S nosem hřebovitě přibitým do Knihy knih si horlivec připadl jako ovce, která se chce napást a snědla by hlady třeba i knihu. Doléhal k ní hlas dobrého pastýře:

O Mně jistě platí, že jsem pastýř. Vždyť tak jako pastýř vede a pase stádo, posiluji tebe, Moje dítě, duchovním pokrmem, a dokonce i Mým tělem a krví. Kdysi ses potácel jako bludná ovce, ale nyní ses vrátil k pastýři a strážci své duše.

Říkám-li, že pastýřsky vcházím dveřmi a že jsem sám dveřmi, pak ti musít být nad slunce jasné, že jsem dobrý pastýř. Dávám za tebe Můj život. Vždyť je to Moje povolání, a také tě přece miluji. Obojí potřebuješ: abys Mi byl svěřen, i abych tě miloval, neboť první bez druhého nestačí.

A toto učení sám potvrzuji Mým příkladem: za tebe pokládám svůj život. Také ty máš povinnost položit život za své bližní.

Upocený a místy pomaštěný papír nasával černidlo z kmitajícího pera, a zahrával si s ním, když mu dával roztékat se někde víc a jinde méně, ale výsledně zanechával vytouženou hrbolatou stopu:

O Kristu jistě platí, že je pastýř: neboť tak jako pastýř vede a pase stádo, posiluje Kristus své věřící duchovním pokrmem, a dokonce je živí svým tělem a krví. Byli jste kdy si jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duši, říká apoštol. A prorok předjímá: Jako pastýř pase své stádo.

Říká-li ovšem Kristus, že pastýř vchází dveřmi a dveře, že je on sám, pak říká-li zde, že je pastýř, měl by vcházet sám skrze sebe. A také vchází, protože sám -

Úžasné! - Rozplýval se papež Urban, když bral do rukou rukopis Tomášova výkladu evangelií a pročítal jej: – Catena aurea! Opravdový zlatý řetěz!

Oči služebníka zatím docela nezpůsobně uletěly od papeže a jeho nadšených projevů, a pokojně se usadily tam, kde se cítily bezpečně. Snad to nebylo společenské a málo to odpovídalo honosnému prostředí, jenomže se ony cítily nejlépe právě tam, a ne jinde. Teprve po chvíli, když Svatý Otec důrazně opakoval nabídku, odtrhly se od kříže, aby se vrátily na své místo a věnovaly se namísto neviditelné hlavy Církve její hlavě viditelné.

Říkám arcibiskupství neapolské, opakoval papež Urban IV. a dodával: - Opravdu nenapadá nás nic příhodnějšího, čím by se daly odměnit vaše služby, můj synu.

Tomáš zaprosil: Jenom to ne, Svatý Otče. Ušetřte mne jakýchkoli úřadů, nyní i v budoucnosti. Jsem jen prostý služebník a tak si přeji zůstat navždy.

Ale čím se vám mohu odměnit za vaše služby? Řekněte, máte nějaké přání, jaké bych mohl splnit ze svého úřadu?

Hm – totiž –

Ven s tím, můj synu!

Mám takovou velkou touhu – už od mládí.

Co to je?

Když mi bylo kolem čtrnácti, přihodil se ve Španělsku zázrak. Tehdy podnikli Saracéni výpad do království Valencie. Přitom všechno pálili a zabíjeli. Královští rytíři se jim postavili na odpor. Napřed se však účastnili slavení polní mše svaté, aby se posílili Tělem Páně k boji a na poslední cestu. Šest důstojníků, kteří chtěli přijmout až poslední, však už Tělo Páně nepřijalo. Nezbyl už čas. Do jejich ležení vtrhla saracénská jízda. Zatímco spěchali ke svým oddílům, kněz ukončil mši svatou a uložil v korporálu šest svatých hostií pro ony důstojníky. Po odražení nájezdu se důstojníci vrátili a kněz jim chtěl podat svaté přijímání. Když rozbalil korporál, spatřil svaté hostie potřísněné krví a přilepené k plátnu, takže je nemohl oddělit od celku. Nikde blíž nebyl žádný chrám. Proto kněz uložil zakrvácený korporál i s Tělem Páně do pouzdra a vložil na mezka, a spěchal k vesnici Daroce. Tam, před kostelem klesl uhnaný mezek a už více nevstal. Drahocenná relikvie byla uložena do svatostánku.

Vím o tom zázraku, řekl papež.

To není všechno. Když jsem byl poprvé v Paříži, stalo se zase něco tajemného v kapli u královského paláce. Při bohoslužbě uviděl kněz, že pozdvihuje v rukou místo chleba malé, jasně vynikající děťátko. Zachvěl se slastí a posvátnou bázní. To nebyl žádný klam. Viděli to i věřící. Přistoupili k němu ministranti, aby ho podpírali, takže udržel ruce delší dobu pozdvižené a neklesly mu vysílením. Mezitím zavolali na ostatní věřící:

Rychle, přivolejte krále!

Sotva se o tom dozvěděl král Ludvík, řekl:

Pročpak s tím chodíte za mnou? Nemám zapotřebí, abych se tak velkým zázrakem upevnil ve víře. Raději přivolejte ty, kdo nevěří v opravdovou Kristovu přítomnost v Nejsvětější Svátosti.

Přesto se však rychle dostavil, aby dosvědčil tento zázrak vlastním svědectvím.

Ano.

Krátce na to předložili doktoři pařížské univerzity k veřejné rozpravě otázku o povaze mystické změny v prvcích Nejsvětější Svátosti. Podle svého zvyku jsem se v celičce pustil s perem v ruce do řešení. Přitom jsem každou chvíli odbíhal do kostela před svatostánek.

Samozřejmě, usmál se papež: - kde jinde byste, můj synu, našel odpověď?

Jenže pořád jsem neměl jistotu. Tahle nejistota mě trápila dlouho. Nakonec jsem popadl všechny listy svého pojednání a položil jsem celý traktát k patě kříže. Nato jsem se sesunul se schodů oltáře a uvízl jsem tam celý den.

Získal jste jistotu?

Ano. Je to prosté. Potřeboval jsem lépe poznat a prorozjímat rozdíl mezi přirozeným tělem Páně a svátostným. Svátostné tělo je přítomné všude, kde byl při mši proměněn chléb v Tělo Páně, a je přítomné tak dlouho, dokud není způsoba chleba poškozena. Vnější způsoby chleba a vína, jako velikost, tvar, barva, chuť a vůně zůstávají, i když je podstata chleba a vína proměněna v Tělo a Krev Páně, takže naše smysly pojímají Tělo a Krev Páně v této Svátosti pod pravými, nikoliv zdánlivými vnějšími způsobami chleba a vína. Navíc jsem si od Pána vyprosil v tom směru jistotu.

Vyprosil – ale - ?

Prosil jsem tehdy asi takto nějak: Ježíši Kriste, můj Bože, který jsi doopravdy v přítomen v Nejsvětější Svátosti a působíš všechny její zázraky, jedině od Tebe očekávám poznání pravdy, jíž mám učit jiné. Proto Tě pokorně prosím, pokud jsem psal o Tobě správně, dej mi sílu, abych to mohl správně přednést a jasně o tom promluvit. Pokud však jsem napsal něco proti víře a proti Tobě v Nejsvětější Svátosti, nedovol mi jakoukoli nepravdu přednést a zabraň mi, abych o ní rozmlouval!

Papež se usmíval, ale pak zvážněl a podotkl:

My jsme ovšem získali ještě nějaké další zprávy.

Zprávy?

Nemohl jste tehdy samozřejmě tušit, že jste sledován bratry. Potvrdili, že viděli na vlastní oči, jak náš Pán sestoupil s kříže a setrval nějakou dobu nad vaším rukopisem. Potom se skláněl k vám a žehnal vám rukou s jizvou po hřebu.

To, že říkali? O tom nic nevím.

Ano. A to není všechno.

Co ještě?

Dosvědčují, že jste byl po tomto vidění pozdvižen s celým tělem do vzduchu – kus nad podlahu.

Opravdu? - Žasl Tomáš.

Dosvědčili to s rukou na Písmu svatém.

Hm – , odmlčel se Tomáš, rozhodil maličko rukama a sklopil oči. Po chvíli mlčení dodal: Tedy, nejsem zrovna žádný vrbový proutek.

Papež to snad přeslechl a začal mluvit o něčem jiném:

 Tyto skutečnosti mi nejsou tak docela cizí. Možná jste už slyšel o tom, co se zrovna stalo tady v Bolseně, kousek od Říma.

Něco jsem o tom už zaslechl.

Připomeňme si to. Jeden kněz při slavení mše svaté zapochyboval při vyslovení proměřovacích slov a říkal si:

Copak je i ta svatá hostie, kterou držím v rukou, pravým Kristem? A zapochyboval. - Nic při tom nevidím, nic při tom necítím, nic při tom nepostřehuji, takže to není ani pravda, že by tato hostie byla Kristem.

Takto nejenže pochyboval o přítomnosti Pána v Nejsvětější Svátosti, nýbrž ji docela i popíral a upadl tak do strašného bludu.

Přesně tak.

Nicméně pokračoval ve mši svaté a pozdvihl svatou hostii vzhůru. S pozdvižené svaté hostie počala kanout krev, podobně jako když se snáší jemný déšť s oblaků. Kněz se tak vyděsil, že nevěděl, co má dělat. Nějakou dobu zůstal jako u vytržení stát s pozdviženou svatou hostií a pozoroval s úžasem i hrůzou, jak s ní jemně a pokojně kane krev. Tohle však neviděl jen sám, nýbrž také lidé na mši svaté. Přítomný lid, se při pohledu na ten zázrak, pohnul v mysli natolik, že začal hlasitě volat:

Ó svatá Krvi, co to znamená? Ó, božská Krvi, kdo je příčinou tvého prolévání?

Ó růžová Krvi, vylévej se na naše duše a očisťuj je od jejich hříchů! Ó, drahocenná Krvi, volej za nás k Bohu za slitování! Volal zase jiný.

Zkrátka, jeden volal tak, jiný jinak: jeden se bil v prsa, jiný ronil hořké slzy. Při tomto zmateném křiku lidu se kněz vzpamatoval ze své strnulosti, spustil svatou hostii dolů a chtěl ji položit na korporál. Tu však zpozoroval, že korporál je přesvatou Krví Páně tak prosáklý, že na něm stěží může nalézt suché místo, kam by položil svého Boha. Tím se mu otevřely oči a poznal své provinění a začal z celého srdce litovat své nevěry. Pokračoval sice v bohoslužbě, ale činil tak s tolika slzami, že se musel kvůli pláči častěji zastavit. Po svatém přijímání složil zakrvácený korporál, schoval jej a chtěl to veliké a zázračné znamení ukrýt. Lid se však shromáždil po Mši svaté kolem něho a dotazoval se:

Co se to během mše svaté přihodilo? Řekněte nám, co z toho, co jsme viděli, se zakládá na pravdě?

Tím byl kněz donucen, aby zase vyjmul schovaný korporál a ukázal lidu. Když zbožní lidé spatřili korporál potřísněný Krví Páně, tolik se pohnuli v myslích, že padali na kolena, bili se v prsa, hořce plakali a s pokorou prosili o slitování. Zpráva o tomto zázraku roznesla se záhy široko daleko, a zástupy zbožných spěchaly do Bolseny, aby spatřily ten veliký div.

Právě jsem se zdržoval v nedalekém Orvietu, řekl papež Urban IV., a sotva jsem o tom uslyšel, poslal jsem pro toho kněze:

Přineste sebou onen korporál.

A tak jsme se ještě tentýž den spolu s tím knězem i s kardinály klaněli v Orvietu svaté Krvi Páně.

Nechali jsme zbudovat v Bolseně chrám, aby se tam na památku tohoto zázraku konalo každoročně slavné procesí. Proto jsme také potvrdili slavnost Božího Těla pro Bolsenu.

To je pěkné, pokyvoval uznale hlavou Otec Tomáš, a dodával: - jenže to, co se stalo v Bolseně viditelně, děje se dosud denně ve všech kostelích, při mši neviditelně. Kdykoli kněz při slavení mše svaté pozdvihuje svatou hostii a kalich vína, kane božská Krev Páně z obou, nestéká viditelně prostorem na zem, ani na hlavy lidí, nýbrž na srdce, na duše, na mysli přítomných, ne pouze zbožných, nýbrž i zlých. Očišťuje zbožné a zušlechťuje je, činí je plodnými na dobré skutky, posiluje je v jejich slabostech a působí v nich ještě mnoho dalšího dobrého, u každého podle jeho schopností. Duše, jež nejsou zbožné, snaží se učinit zbožnými, zatvrzelá srdce obměkčit, mysl hříšných obrátit, a všem nepřátelům nabízí odpuštění i milost. Je-li pak hříšník natolik zatvrzelý, že odmítá přijmout Boží milost, volá přesvatá Krev přesto za něho o milost a zdržuje od něho spravedlivý Boží trest.

Nepochybuji o tom, můj synu, ale zamluvili jsme odměnu za vaše služby.

Cítil bych se dostatečně odměněn, kdyby Svatá Stolice ustanovila slavení této slavností Těla Krve Páně pro celý svět.

Cože! Pro celý svět? – To by byl také můj záměr, ale jak si to, můj synu, představujete? Vždyť by to každý slavil jinak. Obávám se, že by to postrádalo prostou, jednotnou a přitom vznešenou úroveň. Hm. Jak chcete uctívat Tělo a Krev Páně? Vždyť to naše Jezulátko je dočista nahé! Nezbyly mu ani plenky, do kterých ho Matička Boží zavinula. A Ukřižovaný s probodeným Srdcem? Je dočista nahý. Nezbyla mu ani Veroničina rouška. Ach, je tu mnoho práce pro tkalce i pro krejčího, který by vyhotovil šaty na míru ušité. - - - Ačkoli - když to navrhujete, - co kdybyste se sám ujal toho díla, aby bylo jednotné pro celý svět?

Tomáš  nejistě poposedl a zmateně vykoktal:

Prosté – jednotné - vznešené. - Cože? – Hm. To – je - nad moje síly. Tohle – tohle by potřebovalo - nějakou - obzvlášť poetickou duši.- A co takhle Otec Bonaventura? Znám ho už ze školy. Ten má přece básnického ducha.

Zkuste to oba a uvidíme, co bude lepší.

Ještě dlouho do noci se objemný bílý hábit pohyboval po klášterní cele. Jeho nositel si přidržoval hlavu oběma rukama, tak, že v levé držel bradu a pravé zase temeno. Snad proto, aby se ujistil, že ji má doopravdy na svém místě. Zřejmě se zdálo, že se někam zakutálela a snad se stále ještě kutálí. Nakonec se ukázalo, že je tam, kde má být. Potom se ještě dlouho kroutila, a když se zastavila, posteskl si:

Pane, ty víš, co mě trápí. Mám tě oslavit, ale copak je něco takového v mých silách? Nikdy jsem neskládal básně jako třeba Bonaventura. Nemohu přece našeho Pána a Spasitele obléknout jako Aristotela nebo nějakého jiného filozofa.

V tu chvíli se zarazil. Zdatný drvoštěp by nezarazil sekeru do špalku lépe. Doslova uskočil úlekem, ale nikde nebylo nikoho vidět. Uležená voňavá mortadela, spadlá z uzenářského háku na zem, by se stěží otřásla méně. Pak se ale uklidnil, když uslyšel pokojná slova, nicméně rozhodná:

Skonči s tím smutkem. Takhle našeho Pána nijak neoslavíš.

To jsi ty, můj věrný průvodce?

Ovšem.

Jak se správně slaví? – Osmělil se.

Musíš slavit především ve službách naší Královny a Matky Církve.

Jenže jak?

Máš tolik důvodů vykračovat si životem se zpěvem a smíchem, ale jdeš opravdu pokaždé s radostí?

Tomáš se odmlčel a rozhlédl se po hromádkách popsaného papíru.

Někdy sleduji, že přicházíš do chrámu Církve svaté, abys tam čerpal útěchu ve svém smutku, opuštěnosti, při zradě těch, které jsi považoval za vstřícné, a jindy vlečeš zase jiné břemeno. Někdy vypadáš, jako by sis dával na lačno žejdlík přiboudliny. Místo úsměvně zakulacené tváře se tvůj obličej okurkovitě dlouží. Tehdy se upínáš k Bohu jen v naději, že ti vrátí ztracený dar. Nezapomínáš kvůli zklamání nad ztrátou jednoho daru na množství jiných darů, kterými jsi zaplavován? Tak se neprojevuje pravá láska. Když doopravdy miluješ, tak bys ani neměl postřehnout, že jsi přestal být milovaným milován.

To platí mezi lidmi, kde někdo může ochladnout v lásce. Neplatí to však o Bohu. Ten v lásce ke tvorům neochabuje nikdy. Stále tě miluje. Tím spíš člověk, který opravdu miluje Boha, nemůže nikdy nabýt dojmu, že by na něho Bůh zapomněl a přestal ho mít rád. Bůh tě nemůže přestat mít rád. Když tě jednou s láskou stvořil, tak tě pořád udržuje se stejnou láskou. Proto každý, kdo se zamiluje do Boha, zamiluje se šťastně. Nikdy nemůže být zklamán.

Zaměř nejlepší činnost rozumu a vůle k ryzí Pravdě a nejlepšímu Dobru, čisté Kráse, totiž k Bohu samému. Copak může být ušlechtilejší cíl, než poznat Pravdu, upnout svou vůli k Dobru, zakoušet celou bytostí Krásu a láskou se dotknout svrchované Lásky, která je ti osobně blízká?

Nevím o ničem lepším.

Potom získává život nový rozměr. Nabývá na skvělosti. Z jedné strany zaznívá Boží Slovo a z druhé tvoje odpověď. Boží láska posvěcuje všechno stvoření. Takový je smysl tvorů, aby tě vedly k Bohu.

Jenže někdo na těchto tvorech ulpívá s přilnavostí arabské gumy.

V tom je příčina porušování pořádku v lidském srdci.

A co láska k Bohu?

Ta je plnější. Nemůže to být jinak, protože je životnější. Bůh nachází příbytek ve tvém srdci. Proto láskou dosahuješ Boha. V ostatních Božích tvorech můžeš nalézt jen Boží stopy. Ve svém srdci se však láskou stýkáš se samotným Bohem.

Jenže jak si dokonale zamilovat vrcholnou Lásku, zkrátka celou Boží lásku se všemi jejími vlastnostmi a dokonalostmi?

Stačí rozevlát k ní celé tvé srdce. Rozběhni se k ní ze všech sil, plným vypětím tvého toužení a snažení.

Tobě se to lehce řekne, ale -

Je to úkol na celý život. I když uvolníš všechny své síly, nikdy se ti nepodaří zamilovat si vrcholnou Lásku tak, jak by si to zasloužila.

Tato neustálá otevřenost tvého srdce jako nádoby na vrcholnou Lásku, nádoby, která není nikdy dost otevřená pro takový příval milostí, jaký se ti dennodenně dostává, naplňuje tvůj život radostnou jistotou, že to nejlepší, co můžeš dostat, máš teprve před sebou. Tak je tvá láska k svrchované Lásce něco radostného, co se ve své radosti chystá stále stupňovat do nekonečna. A tak máš v Bohu lék, který uzdravuje každý smutek, bolest, ztrátu, porážku, zklamání. Láskou přebývá Bůh ve tvém nitru zvláštním způsobem, jako osobní přítel. A tobě stačí rostoucí láskou pokojně zakoušet jeho přítomnost.

Kdyby to lidi věděli, tak by se přestali tolik štvát světem a opouštět vrcholnou Lásku v otcovském domě. – Posteskl si Tomáš.

Netrap se s tím! I kdyby milujícího Boha opustili všichni a odmítali mu porozumět, když miluješ vrcholnou Lásku, tak jasnozřivě prohledáš, že nemůžeš nic ztratit. Když se jednou provždy rozhodla svrchovaná Láska zabydlet ve tvém srdci, tak máš všechno. O nic nemůžeš přijít. V Bohu je přece vše, co může poskytnout svět. A v Bohu je to navíc ryzejším a čistším způsobem. Vždyť všechno, co máš v dosahu vedle sebe, je poznamenané lidskou polovičatostí a slabostí.

Tak přece v člověku zůstává jakýsi smutek.

Ovšemže. Pravá radost nevylučuje posvátný smutek.

Čím to?

Provází všechny, kdo žijí duchem v Bohu. Už se nemohou dočkat, kdy se projasní mraky pozemského shonu a zazáří naplno slunce přímého patření na Boha. Tento smutek však nikdy nesklouzává do nějaké těžkomyslnosti. Je stále převažován radostí z Boha. Láska je trpělivá. Je vděčna Bohu za všechny ty záblesky. Děkuje za ta náhlá projasnění, přinášející radost už v pozemských podmínkách. - Prožíváním Božího Slova se učíš správně otevírat dveře svého srdce té pravé radosti, kterou máš osvěžovat a zavlažovat své okolí.

Copak se dá naučit řídit a usměrňovat radost?

Kdo má dobrou vůli a chce, tak nachází a vynalézá způsoby, jak na to. Líbezná vůně síly Kristovy, která vychází z radosti, předpokládá, že ji budeš uchovávat a pečovat o její růst.

Pravá radost je ale přece dar. Copak jí mohu dosáhnout svým osobním úsilím?

Ano. Dostaví se chvíle, kdy bude Pán vyžadovat od tebe prozíravou správu a moudré hospodaření s radostí. A protože radost je vůní síly, bude Pán od tebe vyžadovat, abys o této síle vydával svědectví jak v požehnaných okamžicích, tak ve chvílích zkoušek.

A co když mě v těch okamžicích zachvátí obavy a sklíčenost, takže budu připraven o radost?

To proto, že to ve skutečnosti ještě nebyla ta pravá radost. Je-li tvůj jásot stejný v radosti i v zármutku, pak je to láska. Smutek a vnitřní užírání jsou ti k ničemu. Nepouštěj si k tělu takové okamžiky, kdy by tvá radost skomírala nebo jen slabě doutnala.

To se pěkně říká andělovi, který žádné tělo nemá a je pořád blízko Boha. Jenže jsem ve světě. Kolik je tu příčin k smutku!

Máš pravdu, že ve světě je dost příčin smutku, ale žádná pravá příčina radosti. Pravá příčina tvé radosti je naše společná panenská Matka Boží.

Ale ta je v nebi.

Volej k ní! - Vyprosí ti pravou radost zkušeností srdce, a nejen její poznání rozumovými důvody.

Jak to, že Matka Církve tak přetéká radosti, když kolikrát i pláče?

Svým pláčem zadržuje Boží trest. Je však i s uplakanýma očima jedinečně způsobilá k přijetí Boží radosti. Její duše a celý její život je radostí Pána, ne kvůli tomu, co ona pro Pána koná a trpí, ale pro to, co Bůh dokázal vykonat v ní, v pouhém člověku.

Jak to?

Její radost a jásot má základ v Bohu.

Jenže ani tento nadpřirozeně daný smích jí natrvalo nevydrží. Jak brzy pohasl v cynickém šklebu Římana omámeného iluzí moci nad Ukřižovaným!

Vzkříšení Páně navěky obnovuje radost v každém povolaném. Raduj se, když máš podíl na Kristově utrpení, aby ses ještě víc radoval, až se zjeví Boží Slovo!

Nanebevstoupení Páně je zárukou trvalosti tvé radosti a smíchu. Tvoje srdce se bude radovat a tu radost ti nikdo nevezme. A nejenže ti ji nikdo nevezme, nýbrž se šíří dál a sděluje se.

Je-li tvoje radost pravá, tak musí jasně vynikat její pravdivost, příjemně hřát její laskavost, uchvacovat celou bytost tvých bližních svou ryzí krásou a vzbuzovat touhu po tvé dobrotě.

Toužím po tom, můj nebeský pomocníku, celým srdcem. Kéž by mi to dal náš Pán radostně prožít!

Svatostánek stál opět pevně na místě. Kříž byl pevně zevěšen na zdi, jako by běžně neoživoval v jednotlivých lidech až do morku jejich kostí a netyčil se do nadpozemských výšim a nedozírných kosmických sfér. Klekátko se opět cítilo bezpečně a neohroženě vyčkávalo další své návštěvníky. Kostelník si oddechl, když shledal podlahu svatyně zejména v blízkosti kříže znamenitě vytřenou a vyleštěnou po úklidu, prováděném bezpochyby navlhko…

 Když se černobílá hora odsunula od svatostánku, zamířila do své cely. Pero vydalo s trýznivým škřípěním na kousku papíru zřetelné svědectví o naplnění svého údělu..

Jak jsi daleko s tím Božím Tělem? Ptal se posléze Bonaventura.

Zatím mám jen takové drobné zápisky.

Ukážeš?

Podívej! - Řekl Tomáš a přistrčil blíž kousek papíru.

Chvíli hleděl na kousek papíru a přečetl první sloku

Svátost Těla tajemného,

jazyku náš, vděčně chval,

slav též předrahou Krev jeho,

kterou za nás v oběť dal,

On, plod lůna panenského,

všech národů věčný Král.

Hm. Co – co to má být? – Ozvalo se nechápavě z hnědé kutny.

Mohlo by to uvádět předvečer celé slavnosti.

Ach tak. - Hm, přečtu si to důkladněji. – Zatím se podívej na moje nápady, řekl františkán a podal mu kožené desky se svazkem listů. Tomáš mlčky bedlivě sledoval hymny, upomínající na vzletné homérské vzmachy.

Tak co na to říkáš?

Velkolepé! Honosné! Seš mnohem dál než já. Je vidět, že máš básnické nadání, - chválil ho Tomáš, a pak se osmělil: To moje asi bude k ničemu.

No, - po prvním přečtení bych řekl, že to není nic moc. Připomíná mi to školáckou říkanku.

Moje řeč, potvrdil mu Tomáš, a dodával: Vždyť jsem to říkal u Svatého Otce. Ještě štěstí, že jsi tu ty. Aspoň někdo s dávkou básnického ducha.

Ale vždyť se ti to taky rýmuje. Ovšem obsahově je to hluboké, tvrdil Bonaventura. - V první a poslední sloce vyzýváš k chválám, ve druhé, třetí a čtvrté rozvádíš zdůvodnění koho a proč chválit, a v předposlední sloce zveš ke klanění. To se mi líbí. Rozhodně v tom pokračuj.

Tomáš rozhodil bezradně rukama. Sotva se zavřely dveře za hnědou kutnou, spustilo klekátko v jeho cele svůj vrzající žalozpěv, vzdechy před Ukřižovaným připomínaly blaživý jižní vítr, zatímco papír nasával pot z upocených spínajících se rukou:

Můj Pane, čím víc se přibližuje den plný slávy a tvého největšího zázraku, jsem stále bezradnější. Nauč mne lépe povznést srdce k tvému. Nauč mě volat Sursum corda!, když probodené Srdce je už dávno vyzdviženo? Dej mi zakusit, jak táhneš s kříže všechno k sobě. Jak se má moje prázdné srdce povznést k Srdci povznesenému? Přidej mi lásky!

Když chceš prožít velkou lásku, musíš přát úspěch ne sobě, nýbrž Miláčkovi. Přej Mu dobro, pravdu, krásu a lásku, ozýval se nebeský průvodce: - A taky Mu ji hleď sám dopřávat. Aspoň se o to přičiň a stále se snaž, aby mu byla láska dopřána. Zapři se, a usiluj o osobní nasazení, poděl se, rozdávej se. Když toužíš po vroucí lásce, po jaké máš toužit jako pravé Boží dítě, ten přej svému Miláčkovi víc než ledajaké dobro, víc nějakou tu pravdu, krásu a lásku! Vždyť Mu smíš díky Bohu přát i dopřát největší možné Dobro, nejčistší Pravdu, svrchovanou Krásu a vrcholnou Lásku.

Docílím toho někdy?

Jedině když rozdáš a obětuješ celého sebe sama.

To se lehce řekne, jako když něco vyjádříš prostým výrokem, ale -

Láska k Bohu není nic strnulého, ani neživotného. Je to účast na vrcholném životě. Proto je dokonalým životem. - Lidé se obdivují těm, kdo v životě vynikli. – Jenže to nemusí být vždycky pravý život.

Jakto, že ne?

Všechno, co se rodí, aby umřelo, třebaže zdolá vrcholky moci a slávy, je přece jenom odvozený život.

Co tím sleduješ?

To, že právě proto jsou svatí tak lhostejní k úspěchům. Ctižádostivost a shon v životě prozrazuje stopu praktické, byť nepřiznané pověry, která očekává vše od tohoto okamžiku.

A když člověk žije z lásky k Bohu, tak snad ne?

Kdepak. Kdo zakouší život lásky k Bohu, zakouší už zde věčný život. Posvěcující milost je už zahájením slávy. Proto se osvícený mudrc musí jen shovívavě pousmát nad těmi, kdo se dávají strhnout hlukem a spěchem okamžiku. Co může věčný Život naší nesmrtelné duše oslovit během prchavé lidské pouti světem? Tak rozuměj povzdechu apoštola Pavla: Mám touhu zemřít a být s Kristem. - Proto je ryzí láska už zde na zemi velkým nebeským darem.

Je snad každé opěvování Boha hned i láskou?

Láska k Bohu, totiž nadpřirozená láska, je dar. Abys ji měl, k tomu nestačí ji prostě chtít. Potřebuješ, aby ti byla dána. Taková láska je přátelstvím. Přátelství stojí na něčem společném. Buduje se na tvé účasti na Boží blaženosti. Sám se k ní nemůžeš povznést.

Jak jenom se k ní dostanu?

Jedině darem. Proto i přátelství založené na tomto daru je darem. Bůh jako samo Dobro, které je ti osobně blízké, je sice nejvíce hodný lásky, ale přece je zde tolik smyslům dostupných věcí, které slibují okamžité uspokojení. Proto potřebuješ, aby ti byla vlita láska k neviditelnému dobru.

Jenže jak na to?

Bůh to uděluje podle svého plánu. Můžeš se jen připravit na přijetí. Ovšem i to pochází shůry.

Jakto?

Větší láska k Bohu je účast na jeho vyšším životě, na vrcholné Lásce, kterou miluje sám sebe. Můžeš stále růst a zdokonalovat se, a přece se nikdy nemusíš zastavit na posledním vzmachu lásky, která předává Bohu v posledním okamžiku duši s celým pozemským životem.

Co to znamená?

To, že tady žiješ v provizorních poměrech. Čím víc si to uvědomíš, tím upřímněji si pospíšíš.

Jak dosáhnu dokonalosti v lásce?

Během pozemského života to nejde.

Proč ne?

K tomu je třeba, aby se celá duše stále dokonale věnovala Bohu.

To je ovšem v lidských poměrech těžké.

Právě o to jde.

Čeho se tady dá vůbec dosáhnout?

Dostupná je taková dokonalost, kdy se celou svou snahou věnuješ Bohu, takže tě omezují pouze nezbytné životní potřeby.

To je všechno?

Ne. Je tu ještě další dokonalost lásky, která je obecná. Zavazuje tě, abys nedělal nic proti Boží lásce. Bůh musí zůstat tvým posledním cílem. Když chceš a děláš něco, co Bůh zakazuje, rušíš nadpřirozenou lásku ve svém nitru.

To bych nerad.

Když zůstane Bůh tvým posledním cílem, takže nic nemiluješ víc nebo stejně jako Boha, zůstává podstata lásky v tvé duši.

Úžasné!

Takový je životní postup vlité ctnosti nadpřirozené lásky k Bohu. O jeho zahájení se můžeš přičiňovat.

Jak?

Vtiskuj každému dni, každé své činnosti, úkolu, životní zkoušce, rytmus rozmluvy s Bohem. Jako tvůj věrný anděl ti přitom budu stále pomáhat.

Samozřejmě.

Později pocítil, jak se na něho zavěsilo jakési břemeno a něco ho vší silou tahalo od Ukřižovaného dolů. Když se ohlédl, spatřil Bonaventuru, jak ho tahá za rukáv.

Předveď, Tomáši, co to tady máš.

Hm. Jen tak něco k pozdravení slavného dne, kdy Pán učinil největší zázrak, řekl a podal příteli pár popsaných listů.

Dnešní den sváteční prožijme v radosti,

ať naším srdcem zní zpěv pravé zbožnosti.

Pryč s každou veteší, vše se skvěj novostí:

srdce, skutky, hlas jasnější.

 

Vždyť vzpomínáme teď poslední hostiny.

S beránkem přesný chléb Kristus Pán s bratřími

měl při ní za pokrm, jak nařízeními

Zákon přikázal praotcům.

 

Slabým dal v Těle svém pramen k občerstvení,

svou Krev dal k pití těm, kdo jsou zarmouceni,

řka: Zde číš vezměte a často pijte z ní

všichni, kdo ve mne věříte -

Hm, řekl později: - Docela milé. Napřed vyzýváš k radosti, potom ji zdůvodňuješ popisem události naší spásy, a nakonec zase prosíš o posilu k vytrvalosti až do věčnosti.

Tady mám ještě něco k zahájení chval, řekl Tomáš a podal mu další list.

Mlčky jej vzal a četl:

Slovo, jež z nebe vychází

od Otce, ač je stále s ním,

k večeru věků přichází

k nám na zem za svým posláním.

 

Dříve než měl být odpůrcům

od učedníka zaprodán,

svým učedníkům za pokrm dal

v živém chlebě sebe Pán.

 

Dal jim pod dvojí způsobou

za pokrm Tělo a Krev pít,

by člověk dvojí podstatou

celý se mohl nasytit.

 

Zrodem se naším bratrem stal,

při večeři se v pokrm dal,

byl výkupným, když umíral,

mzdou věčnou je on, nebes Král.

Koukejme, tady už jdeš dál, podivil se Bonaventura, když to dočetl až do konce, a nyní se dal slyšet: - Napřed ohlašuješ postup spásy od Vtělení, pak jdeš přes zradu, a ustanovení slavné hostiny lásky, abys odhalil úžasné vymoženosti, pocházející z Těla Páně, a konečně abys povzbudil k chvále.

Nu?

Víš, Tomáši, když jsem to četl poprvé, připadalo mi to jako nějaká školácká říkanka, básnicky nijak zvlášť nevybroušená.

Ehm.

Když se k tomu ale vracím a uvažuji o tom – hm - představ si, že jsem si to, cos mi ukazoval už onehdy - napoprvé zapamatoval. Najednou vidím, že to má něco do sebe.

Možná, že - kdybys to slyšel zpívat.

Jakou to má melodii?

Mám tady noty.

Zkus to zazpívat.

Nějak takhle řekl Tomáš a dal se do zpěvu.

Františkán poslouchal a čím dál víc poslouchal, tím víc se mu po tváři roztahoval úsměv.

Co na to říkáš?

Když to slyším, a představím si to, tak myslím, že je to ono. Tohle se každému rovnou vryje do srdce.

Tomáš však nejistě vrtěl hlavou, a snad ani nevnímal, když mu jeho druh vykládal:

Možná, že je lepší, když nejsi tolik jako já zatížen takovou závislostí na tom, co básnil Homér, Vergilius nebo Horatius –

Svíral v ruce pár listů a už se málem viděl v kostele u svatostánku. Nejenže se tam sám předem viděl, ale během dne ho tam spatřila řada dalších bratrů a sester. Podle svého zvyku nedal na lidské dobrozdání. Raději položil zápisky na oltář a přesunul se dolů, pod schodky, aby tam ztuhnul a málem srostl s prvním stupněm. Tak zůstal napevno přibitý k podlaze chrámu. Kolem znehybnělého monolitu se obrysy věcí jaksi rozostřily, okna kostela potemněla, a dokonce ani oltář nezůstal bez změny, když se jeho ostré hrany zaoblily a slévaly s okolím vjedno. Tohle už dávno nevnímal. Jen mlčky naslouchal tajemné hudbě vyšších sfér.

Chci ti dát jako tvůj Bratr a Spasitel účast na svém životě. Přijímám tvou přirozenost. Stávám se tebou, abych tě povznesl.

A nejenže to, co si beru z tvého, vynakládám na tvou spásu. Nabízím své tělo našeho věčnému Otci za oběť smíření na oltáři kříže. Prolévám svou krev jako tvé výkupné a očistnou lázeň, abys byl vykoupen z ubohosti otroctví a očištěn od hříchů.

Nechávám ti tady Moje tělo za pokrm a Mou krev za nápoj, aby v tobě zůstávala památka na toto obdarování pod způsobami vezdejšího chleba a vína.

Jak drahocenná a podivuhodná hostina, přinášející spásu a plná lahodnosti! Co může být vzácnějšího? Nepředkládám ti žádné maso telat a kozlů jako kdysi, ale sám sebe, jako tvůj pravý Bratr a pravý Spasitel. Vzbuzuje snad něco větší úžas než toto ustanovení?

Žádná jiná svátost není tak úžasná jako tato. Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech darů.

V oslaveném Těle ji přináším za živé i mrtvé, aby měl každý prospěch z toho, co zřizuji pro blaho a spásu všech. A nikdo není s to vyjádřit sladkost toho všeho. Tady se ochutnává duchovní blaženost přímo z pramene. Tady se slaví památka závratné lásky, kterou ukazuji na kříži.

Tak činím největší ze zázraků a tobě, kterého trápí můj ústup ze světa, připravuji jedinečnou útěchu.

Tohle si musím zapsat, - chvátala oživená bílá socha do ústraní, a mumlala: - Největší zázrak! Největší zázrak! Největší!

A už se na volný list papíru vrhlo skřípavé zaujetí pera:

Protože nám jednorozený Syn Boží chce dát účast na svém božství, přijímá naši přirozenost; stává se člověkem, aby člověka povznesl.

A nejen to. Všechno, co si přijámá z našeho, plně vynaložil na naši spásu. Své tělo nabídl za oběť smíření na oltáři kříže a svou krev vycedil jako výkupné a očistnou lázeň, abychom byli vykoupeni z otroctví a očištěni od hříchů. - - Tak zanechal památku na svou oběť. Naplnil smysl starozákonních předobrazů. Učinil největší ze zázraků a těm, které měl jeho odchod zarmoutit, připravil útěchu.

Po poslední větě pero vyklouzlo z ruky a udělalo kaňku, ale zůstala docela nepovšimnuta. Židli vystřídalo klekátko, které vydalo kratičkou lamentaci. Kříž se odklonil stranou a světlo zaplavilo celu i srdce, a přinášelo blaživý dotek.

Když se teď důvěrně zabýváš Mnou samým jako svým Bratrem a Spasitelem, jdu ti vstříc také osobně, a nejen zprostředkovaně, přes anděla.

Mnozí se Mě ptají, kde bydlím. Bez dlouhého vysvětlování odpovídám pozváním k Mému následování. Vždycky ti najdu příbytek někde v ústraní. Když jde ale o trvalé místo pobytu, říkám, že lišky mají svá doupata, ale sám nemám, kde bych hlavu složil. Právě tak to je. A přece je to ještě jinak.

Neříkej Mi, že nevíš, kde bydlím. Bydlím tam, kde nacházím útulek a nepřecházím z domu do domu. Je to právě tam, kde Mi upravuješ čistý příbytek, podáváš vodu k osvěžení a steleš měkké lůžko. Nemám na dveřích nápis, kde bych připomínal Moje jméno jako obchodník na trhu.

Lidské srdce promluvilo k Božskému Srdci bezeslovně, a přesto ten, který zpytuje srdce i ledví, slyšel jasná slova:

Můj Pane, jak může tvé pokojné Srdce odpovídat mému srdci tak důvěrně a srozumitelně, zrovna tak, jako srdci každého jiného? Nechápu, jak můžeš promlouvat, když jsi tak tichý?

Mlčení obyčejně svědčí o nedostatku sdílnosti. Někdy však je mlčení nejlepší výraz hlubokého pohnutí. Takový výraz je přechodný. Nevede k předání zprávy a ještě méně k přetvoření příjemce zprávy. Co však nedokážeš ty, ani žádný z tvorů, toho jsem schopen svou mocí. Nemluvím jen ve vichřici či v zemětřesení, ani v pouhém ohni, ale i v tichém vánku. Tak promlouvám k tvému chápavému srdci ztichlým šepotem. Pokud je na světě místo, kde se Mé Srdce rozdává bez hlaholu trub a řinčení polnic, je to na Mé slavné hostině lásky. Celým svým proměněným Tělem i Srdcem tě zvu k slavné hostině lásky. Pojď, a zasvětím tě do podivuhodné bezeslovné řeči. Tato řeč se podobně jako tvá řeč osvojí jen častým používáním. Volám tě! Přidej se ke Mně!

Kdykoli tě okolnosti přimějí, aby ses nějakou dobu mlčky díval na zavřená dvířka příbytku Mého slavně proměněného Těla, zatajíš dech. Posléze asi zneklidníš, jestli ti někde nedám zvláštní znamení. Jenže nic neuvidíš ani neuslyšíš. Tak možná sníš s otevřenýma očima a nastavenýma ušima, a snad myslíš si, že to svědčí o chabé úrovni Mé konverzace.

Osvoj si pokojnou řeč Mého Srdce! Jsem zde, abych tě uvedl na poušť a promlouval ti k srdci. Odmlčuji se, když nečisté ruce a utrhačné jazyky znesvěcují Mé Tělo. Jinak by má slova byla ostrými šípy. Mluvím však k tobě, kdo Mě hledáš. Dopřávám ti, abys Mě našel, neboť jako Moje ovce slyšíš Můj hlas. Něžně tě podebírám, věrná ovečko, jež umíš pohotově odpovědět, když tě zvu k následování, i tebe, kdo slyšíš, ale nepřicházíš vždycky, abych tě povznesl k naslouchání Mého Slova svým nejvíce chápavým Srdcem. Zajímá tě, do jaké pouště musíš dojít, abys zaslechl líbezný šepot andělů a zaposlouchal se do úchvatné písně trávy vlnící se vánkem? Je to Můj věčně jasně zářící příbytek. Tady jsem vzdálen světskému ruchu. Odtud ovládám tvé touhy a tvé vášně napřimuji vzhůru, tam, kde mizí všechno rušení. Odtud vychází neutuchající a nepřetržitý proud Ducha Mé Lásky, navěky oživující tvé srdce. Nebraň se tomu, aby ve tvém srdci nastalo nebeské mlčení aspoň na krátký čas. Bdi a modli se, ať neupadneš do pokušení! Jinak bych musel naprázdno projít středem tvé bytosti a ubírat se dál. Buď ve střehu, ať nemineš okamžik navštívení Mého oslaveného Těla! Bez Mého Srdce, přetékajícího pokojem, bys prošel celým životem, aniž by ses zúčastnil vlastního života. Moje návštěva u tebe je jedinečná příležitost k tvému nalezení vlastní totožnosti. Je to tvůj zájem, abys Mě nepřehlédl. Avšak také sám si přeji být tebou slyšen a vyslyšen, totiž účinně ti navěky vtisknout tvar Mé vrcholné informace.

Nestačí ti jenom slyšet. Slyš a naplno se vydej slyšenému! Mé slovo je pronikavé. Laskavě a něžně sestupuje do všech záhybů tvé bytosti. Dovedu všemocně pronikat dokonce i do těch komnat, které odedávna záměrně zapečeťuješ, ale nechci se tam vnucovat, když Mě tam nepouštíš. I do těch zapomenutých sklípků tvé bytosti přicházím s oživujícím světlem. Je to čin, protože Moje Slovo činí to, co praví. Nebraň jeho působnosti! Neoslabuj jeho účinnost! Náš společný věčný Otec ve svém věčném mlčení pronáší v sobě věčnou řečí své odvěké Slovo. Tak navenek vyjadřuje krásu své podstaty. A ty přilneš k této vrcholné informaci, když uvěříš. Ve svém Srdci pronáším slavné památné Slovo: Vezměte, toto je Mé tělo, toto je má krev. - Není snad toto vznešené Slovo zastřeným sáláním Mé vlastní podstaty do tvého ochablého a smutného srdce?

Přestaň váhavě přešlapovat a přijmi Mě, když se ti vydávám napospas z lásky k tobě! Dej se osvěžit a posílit z Mého stolu! Tato hostina je připravena právě pro tebe, ať jsi kdokoli. Pamatuj, že nikoho předem nevylučuji z účasti. Uchvácený, skloň se před Mým Srdcem, které ti přináším na kříži! Kéž by tepna tvého srdce přilnula k samému Mému Srdci, když v tobě už dávno proudí jen Moje Krev! Potom už nic nezabrání naplnění vnitřního života našeho milujícího Otce, jakož i Mne a našeho společného Ducha lásky podle našeho nejvroucnějšího přání, abys byl se Mnou navěky sjednocen.

Žasneš, jak může být ten, kdo žije a chce žít tak hluboce vnitřním a skrytým životem, obrácen docela navenek a vládnout celému vesmíru?

Nediv se! Jsem vnitřním Slovem našeho věčného Otce. Když na sebe přijímám tvou přirozenost, abych konal také zde službu vnějšího Slova, nepozbývám tím vlastnost vnitřního Slova. Zůstává to ve Mně otcovském, a přesto současně proniká do mikrokosmu uvnitř právě tvého srdce, uprostřed mnoha dalších, přicházejících na svět, aby všechno zušlechťovalo.

Vracím se do mlčení velebnosti našeho slavného Otce a promlouvám tu velebnou otcovskou řečí. Současně ti vzkazuji, že právě k tobě chci promlouvat ze svého tajemného úkrytu v podobě tvé všední potravy. Je to tajemná stanice ve světě jako tvým smyslům dostupné místo pro setkávání poutníků, putujících vesmírným časoprostorem s nebem vypouklým do světa. Co k tomu ještě dodat, když už je všechno vysloveno? Slovo, které zde pronáším, je chápání a milování všech těch darů poznání, poskytnutých během dějin. Je to Slovo ducha a života, vnitřní slovo Mého Srdce. Modlím se s tebou k našemu společnému slavnému Otci na nejvyšším místě, abys mohl stále více otevírat Mým, vyšším, hrdinským způsobem mikrokosmos ve svém srdci laskavému pronikání Mé Pravdy. Moje Pravda se ti dává slyšet, aniž by pronášela nějaká tvým smyslům dostupná slova. Rázem však vstupuje do středu kosmu uvnitř tvého srdce, aby v něm přetvořila celé tvé přirozené životní prostředí milostivě v Moje prostředí. Popros Mě! Zavolej: Přijď, Pane, Maran atha! - Uvidíš, že přijdu. Neopozdím se.

Přijď, Pane, Maran atha! - Vykřikl Tomáš, až mu papíry se stolu odlétly a snesly se na podlahu. Klekátko dovrzalo a sesbírané listy se urovnaly na stole. Pero se vzneslo obloukem a hledalo černidlo. Skřípání pera a šustění papíru, doprovázené černými rýhami, patrně přinášely uvolnění vnitřnímu napětí. Ještě několik čar a škrtů, a potom nastalo znehybnění. Ustalo funění, dech se zúžil...

Sióne, chval Spasitele,

Pastýře a Učitele,

Chvalozpěvy jemu pěj.

Jak jen můžeš, chval ho stále,

Vše je málo k jeho chvále,

Celou duší se mu vzdej.

 

Zcela zvláštní předmět chvály,

živý chléb, zdroj žití stálý

oslavujme s radostí.

Jím u společného stolu

družinu svých apoštolů

Ježíš prvně pohostil.

 

Naplno ať zazní chvála,

aby duše zajásala,

radostná a nadšená.

Svátek svátosti se koná

na památku dne, kdy ona

byla ustanovena.

 

V ní Král nový získal vládu,

obětí Nového řádu

ukončen je Starý věk.

Staré zašlo, nové vzkvetlo,

Pravda vydala své světlo,

noc se dala na útěk.

 

Co sám Kristus tehdy konal,

to nám činit přikazoval

ke své věčné paměti.

V tom jej církev následuje,

chléb a víno proměňuje /

v spasitelné oběti.

 

Křesťanům se věřit dává,

chléb, že se tu tělem stává,

víno v krev se promění.

Co se mysli, oku skrývá,

to poznává víra živá

jako Boží zjevení.

 

Pod různými způsobami

sám Bůh živý je tu s námi

v chleba, vína způsobe.

Pokrm těla, nápoj krve,

Kristus je však celý v prvé,

celý v druhé podobě.

 

Přijímáš-li, zůstal celý,

neláme se, nerozdělí,

celý se vždy požívá.

Tisíce ho přijímají,

všichni celého však mají,

aniž z celku ubývá.

 

Dobří, zlí ho požívají,

nestejný však úděl mají:

Život nebo prokletí.

Zlým je k smrti, dobrým k žití;

jedny hubí, druhé sytí

téhož chleba přijetí.

 

Svátostný chléb když se láme,

v každé části požíváme

tělo Páně v celosti.

Podstata je nezměněná,

dále trvá nedotčená

moc a síla svátosti.

 

Chléb andělský přetajemně

stal se chlebem dětí země,

které zdvihá k božské cti.

Předobrazen v Izákovi,

zpodoben pak v beránkovi,

v maně, dané na poušti.

 

Pastýři náš, Chlebe živý,

Ježíši, buď milostivý,

dej nám spatřit rajský jas.

Bože mocný, převeliký,

dědici a společníky

svatých v nebi učiň nás.

Je to zatím ještě v pouhých poznámkách, poznamenal Tomáš, když ukazoval svému příteli tuhle část a ještě další místa celé úpravy oslavné hostiny Těla Krve Páně,

Zajímavé, vyloudil ze sebe hnědý hábit.

Jaký je tvůj dojem?

Hm - to jsou napřed tři výzvy k chvále, potom jedna sloka o konci starého věku a začátku nového. Dále ukazuješ, kde že se ten tajemný odkaz provádí, no přece v Církvi. V šesté, sedmé a desáté probíráš povahu tajemství proměny chleba v Tělo a vína v Krev. A mezitím připomínáš tajemství nasycení všech. V deváté sloce objasňuješ účinky přijímání Těla Páně, u dobrých skvělé, u zlých strašné. V předposlední sloce – hm – to je úžasný účinek Andělského Chleba, předobrazený ve Starém Zákoně. Nakonec prosíš o vytrvání v síle tohoto živého Chleba do radostné věčnosti. Úžasně promyšlené! Jednoduché, ale geniální! - Hm –podivuhodné! – Rozplýval se najednou františkán.

Něco jsem o tom už kdysi promýšlel, když jsem byl v Paříži.

Víš, Tomáši, když jsem to četl poprvé - však jsem ti říkal - připadalo mi to jako taková říkanka, básnicky nijak zvlášť nevybroušená.

Když se k tomu ale podrobně vracím a medituji o tom, - a představ si, že si tvoje předešlé hymny hned napoprvé povětšinou pamatuji - tak jsem přišel na to, že to má něco do sebe. Čím víc se tím obírám, tím víc mě to bere. Jaks to dokázal, že je to jednoho bere tak za srdce?

Hlava v bílém hábitu se nechápavě otáčela ze strany na stranu.

Jakou to má melodii? Zkus to zazpívat.

Přesně nevím. Co třeba nějak takhle - řekl a zahlaholil.

Františkán poslouchal a čím víc zaposlouchával, tím víc se mu po tváři šířil úsměv.

Když to slyším, Tomáši, a představím si to, tak myslím, že je to ono. Tohle se každému vryje do srdce.

No, nevím – nevím, - ale to si budu muset počkat na pomoc. Na tohle nestačím, - ozvalo se z bílého roucha a rukávy se rozhodily, aby zase bezmocně poklesly.

Ještě ten den se však náramně potěšil kostelník, když shledal, že získal pomocníka pro úklid chrámu. Na první pohled se zdálo, že se několik prostěradel rozložilo po mramorové podlaze před svatostánkem. Kdosi v nich zachumlený, imitující chvíli suchou vrbu, chvíli kládu v lese, každopádně horlivě vytíral podlahu jako málokdo. Někdy ji vlhčil vlastním potem i slzami, které se z něho přímo řinuly, místy to zase všechno utíral a jinde to skoro snad i leštil. S úsměvem a založenýma rukama nenápadně sledovala kostelní myš ten podivný zjev. Ten si však nevšímal ničeho vlevo ani vpravo a upínal pozornost kamsi za toto místo, za dvířka svatostánku, za bělostný okrouhlý chlebový hábit, ale zřejmě pořád nikde nic – až pak se najednou zklidnil, jako když dorazí do přístavu, a docela zpomníkovatěl, až se zdálo, že ho tam zbožné duše postavily už dávno jako sochu mlčenlivého anděla strážce svatostánku.

Zdá se mi, můj Pane, že se mi okolí a doba vymykají. A co mě vyvádí z míry ještě víc, to je, že mě okolí tak ovládá a proud doby mě tak strhuje, až vězím v jeho závěsu. Jak se mám svému okolí a své době vymknout? Buď zůstanu dítětem své doby a obětí svých místních poměrů, anebo se tomu postavím. Když však někde uvedu tok událostí do nového řečiště, přestanou tím události snad plynout podle svých zákonů? Copak mohu docílit změnou něčeho vedle sebe, aby věci přestaly jednou provždy být omezené na toto místo a kraj? Copak není způsob, jak překročit meze svého všedního života? Ach, jak bezvýznamné jsem stvoření! Ztrácím se v šedi každodenního života. A přece cítím na dně své bytosti, že se tak liším od svého okolí, které se mě snaží napěchovat do stejné formičky jako každého jiného.

Samozřejmě. Jsi jedinečný, zcela původní obraz Mne, který tě nekonečně přesahuji, a přece jsem ti otcovsky i bratrsky blízký. Už nikdy v dějinách světa se nebude opakovat taková bytost, jako jsi ty.

Kdo mi však zaručí, můj Pane, že zůstanu sám sebou a nedám se znetvořit v něco, co se ti protiví? Kdopak by se zabýval se mnou, nepatrným práškem uprostřed nedozírných plání světa, abych se rozvinul ve své původnosti, a jako takový zůstal nezvratně zachován?

Mluvíš o Mém slavně proměněném Těle jako o něčem ve třetí osobě. Přesto jsem od věčnosti druhá Osoba našeho společného věčného Otce a první Osoba tvého života. Jsem tvůj Učitel, Původce každé pravdy a hlavně svrchované Pravdy, a předávám ti ji.

Jsem sama svrchovaná Pravda, nejlepší Dobro, ryzí Krása a vrcholná Láska. Proto uděluji veškeru pravdu, dobro, krásu a lásku. Dokonce nabízím sám sebe, protože jsem přece Láska. Musím si ale počínat moudře a prozřetelně. Nezlob se na Mne, že jsem z tvého hlediska poněkud omezen vlastní Moudrostí a Prozřetelností! Uvažuj o tom se Mnou, a hned přijdeš na to, že to není žádná omezenost. Dávám ti své dary po kapkách, abys je unesl, ale nevnucuji se.

Jsem cesta, ale ne ledajaká. Živá Cesta. Přistup k Mému příbytku, kde se na vyvýšeném místě před tebou proměňuji, abych proměnil i tebe v samotnou Horu proměnění, abych přes Mé Srdce ve tvém srdci proměnil celý svět! Zdám se ti snad v tom bělostně zářícím okrouhlém předmětu nepatrným bílým trpaslíkem, vychloubajícím se, že ze Mne vzejde nový člověk i nový svět?

Jak se to děje, můj Pane, že se náš velebný Otec rozhoduje ovládat všechny tvory světa viditelného i neviditelného, a řídit a spravovat celý svět z mého nicotného srdce? Dej mi lépe pochopit a osvojit si tu řeč, která chce oslovit zrovna moje srdce.

Zdá se příliš sladká, protože přesahuje přístup chladného rozumáře a strohého učence a zahanbuje všechny lidské vymoženosti. Láska se nenadouvá vědomostmi. Dává se bez předběžného poučování rozumu. Jejím učením je milovat, nesobecky se oddávat, slavně se zaslibovat a přát každému na potkání všechno nejlepší, totiž Mne samého. Chceš milovat celou svou duší?

Ovšem.

Maličkost. Jen co umlčíš všechno lidské ve svém srdci, abych je mohl zaplavit sebou samým. Láska zde přináší slavně zaslíbené a zaslibující se nazření bez přemítání. Chceš proniknout do těch nevýslovných tajemství?

Právě to chci.

Maličkost. Odlož všechno svoje přemítání, ale ne k bezmyšlenkovitosti, nýbrž k hlubšímu, přímému nazírání, a tak Mne přijmi. Přibližuji se tvým smyslům v okrouhlém bělostném chlebě a zůstanu s tebou, i když se ti tato Moje podoba rozplyne v ústech. Moje láska ti zjedná světlo svrchované Pravdy. Jen si pospěš a přines otevřenou nádobu svého srdce s touhou po naplnění. Přijď v mlčení své pokory a s vytrvalostí své touhy. Potom vlastní zkušeností ode Mne povznášenou poznáš vše. Tvoje věda, která jinak objevuje rozumem vyšší tajemství, může přinést potěšení jen tvému rozumu. Jako však je tvá věda omezená, tak i potěšení, které přináší, zůstává prázdné. Nadouvá ti srdce k prasknutí. Zůstává prázdné, třebaže stále otrávenější sokratovsky nepokojným: vím, že nic nevím. Především pros o vyšší vedení tvé cesty v pravdě.

Může mě to doopravdy naplnit, když si takto jen docházím s prázdnou nádobou k prameni?

Může a také tě to náležitě naplní, pokud je nádoba tvé bytosti opravdu vyprázdněná a čistá. Přijď očištěn, podle Mého ustanovení usmířený se Mnou a s ostatními Mými tvory. Skloň se před Mým proměněným Tělem a pokorně vyčkávej. Proud milosti vzápětí zaplavuje tvé srdce, až přetéká plností darů.

Ach, kéž se mi podaří vytrvat před tvým příbytkem! Přeučení profesoři a doktoři se mi posmívají, že příliš vynáším blaženost a úchvatnost setrvávání u tebe, můj Pane. Pošklebují se, že to vyzdvihuji spíše jako ukojení lásky k pravdě než jako pravdu lásky. Pomoz, ať vydržím stále bdít a věrně ti naslouchat.

Přicházím k tobě jako tajemný host. Neupadni v pokušení. Jestli vytrváš jen vlastní pevnou vůlí, bude to jako v křeči. I do tváře se ti pak vloudí spíše zbožný škleb svatouška, než pokojná radost. Pros o vytrvání v důvěrném obcování se Mnou, který jsem ti osobně bližší, než jsi sám sobě.

Prosím, pomoz.

Teď se už dokážeš dívat s otevřeným srdcem, stále víc toužit po Mně jako Bratru a Spasiteli, víc a více se přičiňovat o Mou čistou Lásku. Nyní už můžeš s pocitem vnitřní úlevy pokojně a vytrvale odklízet hromadící se překážky tvé pohodlnosti, únavy, ohledů na svá lidská práva, vypočítavosti, ba i jen krátkodechého přemítání. Jako když se přeneseš před velký val, tak si vydechneš s úlevou. Jako když odhodíš těžké zavazadlo, tak necháš padnout každou překážku svých ryze lidských ohledů. Necháváš vládce světa marně se pachtit, protože se mu nepodvolíš ani stínem pochybnosti o správnosti své cesty. Tehdy celé tvé srdce zakouší myšlením, cítěním i toužením, zkrátka naplno, nový život, aniž bys byl sebemenším způsobem odtržen od stávajícího života. Někdy to zakusíš jako zážitek překypující neskonalé plnosti, jindy jako zkušenost odpoutanosti od věcí kvůli Mně, pak zase oblažující lázeň oněmělého ticha a sklánějícího se nekonečna. Z hlediska všedního života to však zůstává nezřetelné. Je to noc bez nejmenšího záblesku světla, mrazivá pláň se zavátými stopami, oceán vyprahlé pouště bez vyhlídky na kvetoucí oázu, bělostná okrouhlá věc, bez vůně a bez chuti.

Čím dokážeš být pro mne ve svém slavně proměněném Těle a nekonečně dobrotivém Srdci?

Jsem přece Cesta, kterou se dostaneš ke všemu, a především ke Mně. Jsem Cesta, kterou se neunavíš, ale posílíš. Jen řekni právě zde a nyní, a neustále to opakuj: Pomoz mi, ať tudy chci a mohu kráčet, a uvidíš. Nezklamu tě. Hned ti pomohu s dalším krokem. A s každým dalším postupuješ s Mým pohonem, protože tě nepouštím. Cesta ke Mně je živá. Jsem přece sám Život. Sám tě oživuji tím více, čím víc přicházíš ke Mně.

Jsem také svrchovaná Pravda. Proto dovedu naplnit nekonečnou propast tvé nesmrtelné duše, už když se na Mne zadíváš. Vedu tě na nejvyšší místa, vybavená všemi vrcholnými dokonalostmi, a jedno z míst už tady připravuji právě pro tebe. Třebaže toužím naplnit právě tebe uprostřed mnoha ostatních a také naplňuji, zůstávám sám v sobě nevyčerpatelný. Jsi jako dítě, které si hraje na břehu moře a vrhá do vln ploché kaménky a raduje se z toho, a přitom celý oceán Mé Pravdy leží u tvých nohou.

Jsi jako mořská houba, Tomáši. Učitel ti může vykládat kdejaká podobenství a vybízet tě, abys byl tím či oním, ale koneckonců stejně do sebe nasaješ samotného učitele a staneš se jím.

Dokud mořská houba ještě roste na dně oceánu, je omývána proudy, je v moři a moře je v ní. Může se vrátit do sebe a říci: Oceán je tady. Pokud je ale oddělena a vržena na širé moře, je to úchvatnější. Mořské vlny a proudy ji unášejí do nedozírných dálek a hlubin oceánu, s nímž je jedno a splývá s ním, který ji uchvacuje k následování a sotva opouští mořské dno, něžně ji objímá a unáší. Rozvlněná uprostřed mořských vln a proudů dává se ještě více unášet a vrhat do nich, aby se stala jakoby stejnou bytostí s celým oceánem, v němž je více místa a více toho, jímž se plní, aby se sama stále umenšovala, až na poslední částečku a potom aby vyzářila v záblesku svého jasu.

 

Klášterní zahrada zrovna rozkvétala, protože jaro už na sebe nedalo čekat.

Za chvíli už přijde na řadu naše vytoužená slavnost, připomínal Tomášovi jeho přítel.

Ehm. Tak to proberme. Srovnejme obojí. Řekni, Bonaventuro, jak to na tebe působí? Co je vhodnější, a nijak mě nešetři kvůli tomu, že jsme dávní přátelé. Osobně se mi tvoje hymny zdají být krásnější a vznešenější.

Nedej se klamat. Uznávám, že moje verše jsou obratnější a honosnější, ale podle mého názoru nemohou vůbec soupeřit s tvým podáním.

Tohle neříkej!

Opravdu. Moje hymny a celé okrášlení bohoslužby je sice květnatější a vznosnější, než tvoje, ale ruku na srdce - kdyby se to měl někdo modlit ve mši svaté, nejspíš by si úplně zasukoval jazyk. A jak by to zpíval, tak by to bylo ještě těžší. To by nikdo nevyzpíval. Fakt je, že moje hymny jsou strojenější a řekněme i tvaroslovně vytříbenější, ale zato ty tvoje, Tomáši, mají takovou lehkost a hravost. Jsou prosté, milé a jasné. Moje by si stěží někdo zapamatoval, kdežto ty tvoje si každý hned pamatuje, protože mají taky úžasně snadný a svěží rytmus. Tak prosté! Tak podmanivé jako dětská říkanka.

Upřímně řečeno, Bonaventuro, vůbec nevím, kde jsem to nabral. A přitom mi to zní tak důvěrně známé, jako to, co jsem slýchal zpívat, když mě houpali v kolébce. Je mi to blízké jako popěvky vinařů při vinobraní nebo zpěvy rolníků při sklizni fíků či sadařů při sběru oliv, ale možná třeba i trhovkyň, nabízejících rajčata a olivy.

Už to mám! Dost možná jsi odposlouchal nápěvky prostého lidu s tou vlašskou zpěvností a temperamentem.

Dominikán vrtěl udiveně hlavou, a pak připojil: - To by spíš dovedl můj bratr Raynald. Vždycky chtěl být trubadúrem. Co ten se doma nazpíval, až uši brněly! Ovšem pak přišel císař – no a - když řinčí zbraně –

- múzy mají pauzu, doplnil Bonaventura, a po chvíli dodal: Jenže tys to, navíc vyslovil biblicky vytříbenou latinou.

Ponechejme to raději na Svatém Otci! Ať to sám rozhodne, jestli je lepší to moje podání nebo tvoje.

Raději ne, Tomášku. Vím, že mi přeješ, ale jsem si jist, že to bude lepší takhle – Chřřř! – chřřř!

Počkej! – Vztyčila se černobílá hora:  - Ne! Netrhej to! Bylo to tak krásné!

Nejde jenom o krásu veršů. Tady přece jde o něco jiného.

Co myslíš?

Vznešenost - jasně vynikající posvátnost. A pak - srozumitelnost a sdělost. Tomu napomáhá prostota a zpěvnost, jakou se vyznačuje tvoje podání, zatímco moje bylo strojené, složitě šroubované, obtížně vyslovitelné. Podařilo se ti nasát něco z prostého lidu a překladem do biblicky vytříbené latiny jsi to oddělil od všedního života podle potřeb posvátného tajemství. Zkrátka prosté, ale úžasné! Tvoje čtyři hymny a několik antifon, citlivě vybraných z Knihy knih a jemně uspořádaných vydá za celé svazky mých složitě se vinoucích hymnů. Bůh budiž veleben, že si k tomu vybral tebe!

Dlouho do noci pak spolu velebili Boha a vedli osvícené rozpravy u číše vína.

Když Tomáš osaměl, utrpělo nemalou škodu obtížené klekátko u kříže, ale ten, kvůli němuž se tak dělo, už netrpěl, ani nestrádal, ani se necítil tolik opuštěný jako tu hroznou noc v Getsemanské zahradě.

Rybářský prsten svatého Petra se zahříval až k teplotě srovnatelné s teplotou horečky, když si Svatý Otec Urban IV. spokojeně mnul ruce. Snad k tomu přispíval horký fén Léta Páně 1264.

Tak jsem se toho přece dočkal! Opakoval znovu a znovu. Oči mu svítily slunečným jasem a zdálo se, že se mu ve tváři zabydlel měsíc v úplňku.

Právě jsme učinili velké rozhodnutí! - Zavolejte našeho písaře!

Když se objevil písař s psacím náčiním, začal papež diktovat:

Touto bullou Transiturus vyhlašujeme zavedení slavnosti Božího Těla ve všech končinách Církve svaté. Zároveň udělujeme plnomocné odpustky všem, kdo se při této slavnosti nebo v její oktávě účastní mše svaté a církevních hodinek podle podání bratra Tomáše Akvinského...

Úžasné, jak všude houstnou zástupy věřících, uctívajících Boží Tělo! Podivoval se Bonaventura: – A taky se začínají víc a víc objevovat velebné průvody s Nejsvětější Svátostí.

Myslím, že je to ještě hlubší, podotkl Tomáš.

Proč myslíš?

Zdá se, že se také rozvíjí vnitřní zbožnost věřících, když se víc a více sytí z okázalých projevů tajemství bohopocty, hlavně ze Mše svaté jako ohniska toho všeho. Konečně se dokonce zase tato vnitřní eucharistická zbožnost, poté co se prohloubila v skrytosti a takto jaksi zjevně odpoutala od mše svaté, zviditelňuje a stává okázalou eucharistickou zbožností, oddělenou od mše svaté.

Jeho druh pokyvoval uznale hlavou, a pak dodal: Myslím, že se teprve otevírá cesta pro vznešenou a hlubokou mystiku budoucnosti.

 

OTÝPKA SLÁMY PRO POVOLANÉ

Byl nádherný den. Slunce polévalo město zlatem, proudícím po věžích gotické katedrály do kropenatých ulic.

Učitel zaslechl dunění zvonu. Do začátku vyučování zbývalo už ještě hodinu.

Představil si, jak se zrovna z nejrůznějších koutů obrovské a rušné Paříže, ba i z předměstí vydávají na cestu jeho posluchači - na cestu do školy, kterou tak dychtivě navštěvují a od níž si tolik slibují.

Jak zajímavé, jak neobyčejní lidé jsou jeho žáci! Přicházejí z tolika různých zemí, jsou odchováni tolika různými kulturami. Už pěknou řádku let zasvěcuje vyvolené ze všech koutů světa do tajů jejich nového jazyka, jazyka kultury, do latiny, jazyka vybavující každého z těch povolaných a vyvolených pro vrcholné poslání. Tolik let. Za tu dobu se na jeho katedře vystřídaly stovky, ne-li tisíce studentů. Některé si pamatoval živě, jiné - skoro vůbec. Někteří se učili rychle, jiní pomalu, ba dokonce špatně. Některé učil, dokud se nevynořil známý studios, totiž před vynořením se věčného obtížného studenta, některé po něm…

Učitel se podrážděně zastavil. Jémine, proč se zase vrací k tomu přihlouplému zlozvyku? Vždyť je to nesmyslné, tak nesmyslné! Proč se toho nemůže zbavit jednou provždy? Být učitelem přece znamená učit také sebe. Qui docet, discet!

Toto protivné dělení na čas před tímto zjevem a čas po něm, se mu začalo vtírat před nedávnem, když se s bušícím srdcem a zalitý potem probudil z jednoho snu. To, že by byl zalit potem, něco takového se mu nestávalo, ani když putoval pěšky přes Alpy do rodné Itálie, doprovázen věrným bratrem Reginaldem. A ten sen se mu - k jeho hrůze - vtíral opakovaně.

Předcházelo tomu něco jiného. Učitel si nedovedl představit, jak by mohl s klidným svědomím pustit věčného obtížného studenta do vyššího ročníku, a zároveň se nemohl odhodlat ke kroku, k němuž měl často nutkání: poradit mu, aby přestoupil na některou jinou školu, kde by byl možná šťastnější.

Bylo nad slunce jasné, že neexistuje žádná jiná škola, kde by věčný obtížný student mohl být šťastnější. Šťastnější by byl profesor a mnohem šťastnější by byla většina studentů. Ale věčný obtížný student? Tento nadšený posluchač choval ke své alma mater ty nejvřelejší city, jaké si lze představit, city až zbožně oddané.

To byla další neřešitelná otázka: nemohla být alma mater pro nikoho, kdo ji neabsolvoval - ale věčný obtížný student si počínal tak, jako by se tak stalo v dávné minulosti.

A to zase byla další z vlastností, pro něž se s ním tak těžko zápolilo: jeho velkorysý přístup ke skutečnosti jako k něčemu, co se dá měnit podle vlastních měřítek.

Kam se učitel obrátil, tam zabředával do blátivých mokřin myšlenek věčného obtížného studenta hlouběji a hlouběji. Když nemůže věčný obtížný student postoupit do vyššího ročníku, ani být odlákán na žírnější pastviny, co s ním? Někdy si učitel nebyl jist, nesnaží-li se věčný obtížný student záměrně zůstat v prvním ročníku až do smrti, přesněji řečeno do smrti profesora. Toto podezření ho znepokojovalo natolik, že o něm promluvil na nedávné schůzi profesorského sboru.

 Vaše excelence, zahovořil k velkému kancléři: - jak se v naší univerzitě řeší případ studenta, který nebude možná - ehm - nikdy způsobilý pro postup do vyššího ročníku?

Nikdo nezapomene na jinovatkový povlak, pod nímž kancléřovi ztuhly rysy.

Kolego, dala se slyšet hlava univerzity mrazivě: - všichni se můžeme poučit ze starého přísloví: Presto maturo, presto marcio. Ano, čím dřív co dozraje, tím dřív to shnije! Totéž platí pro posluchače jako pro ovoce! - Za svou osobu mohu říci, že se u pomalejšího posluchače nikdy nevzdávám naděje. A myslím tím každého pomalejšího posluchače. Podle mého skromného mínění je pravda taková: raději několik let v nižším ročníku než jeden neplodný postup do ročníku vyššího!

Byla to jistě pamětihodná odpověď, ale učitel po ní nebyl o nic moudřejší než předtím. Co s tím studentem? Ten člověk se prostě odmítá učit. Vlastně ne, ne! To bych mu křivdil. - Opravil se rychle: Vždyť se neodmítá učit. Odmítá - být - konformní. A to je něco úplně jiného.

Učitel ho přece dokázal přimět, aby to či ono mluvnické, pravopisné nebo výslovnostní pravidlo pochopil. Zřídka ho však dokázal přimět, aby se jím ještě také řídil. Kdysi kdesi jaksi nabyl tento student přesvědčení, že sklonit se před obecně uznávaným zvykem je v podstatě totéž jako položit hlavu na špalek.

Jeho pokrokům však nebránilo jen to. Celá staletí se vyvíjela jazyková pravidla jako zvykové právo. Tak si získávají vážnost právě tím, že je lidé dlouhá staletí dodržují. Pro tohoto studenta však toto nemělo žádnou váhu. Zřejmě zastával názor, že každé tvaroslovné pravidlo, každý zákon skladby, každý závazný zvyk, i ten nejstarší, je nutno znovu přezkoumat a dokázat. Jako by chtěl celý jazyk znovu a od základů přebudovat. Učitel ho například musel dlouho přesvědčovat, že slovo hlupec nemá žádný tvar pro ženský rod. Student logicky zdůvodňoval, že je-li manželka kupce kupcová, měla by manželka hlupce být hlupcová. Vedle toho je tu však třeba i takový profesor Siger z Brabantu, který zase odmítá starým a dobře zavedeným jazykem mluvit nově.

Bylo to vskutku náročné. Učitel si už začínal myslet, že tajemství jedinečnosti tohoto studenta spočívá v tom, že zatímco všichni ostatní studenti chodí do školy proto, aby vědomosti získávali, věčný obtížný student tam chodí, aby vědomosti rozdával.

Ne, že by to byl posluchač neukázněný. Právě naopak. Ani jeden z posluchačů, které učitel pamatoval, nebyl tak přičinlivý, tak horlivý, tak dychtivý a vědychtivý. Potíž byla v tom, že tato dychtivost a vědychtivost měnila posluchárnu v soudní síň - a navíc v takovou, kde je před soudní stolici postaven sám jazyk. Ano, věčný obtížný student si někdy počínal, jako by celý ten vychválený jazyk latinský měl podstoupit křížový výslech a ospravedlnit každé své pravidlo.

Ne, žádnému studentovi nelze dovolit, aby postupoval jako věčný obtížný student a měnil si jazyk nesmrtelných klasiků, jak se mu zamane. Odmítá-li však přesto student uznávat zavedené pravidlo, svědectví odborníků a posvátnou váhu tradice, k jakému vyššímu soudu se může jeho učitel odvolat?

Ovšem pozor, připomínal si učitel: - tento student nikdy nepopíral, že jazyk má svá pravidla - pravidla dobrá, ba dokonce znamenitá. Nepřipouštěl jen to, že tato pravidla platí pro něj. Ponoukal svého učitele, aby každé pravidlo podrobil logickému přezkoumání, až profesor začínal nabývat strašné podezření, že není rovnocenným partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen člověk s ryze osobní logikou se mohl odvážit tvrzení, že opakem slova výška je nížka, a, že slovo nejapný je popřením slova japný. Někdy si učitel říkal, že tento student zřejmě nedojde klidu, dokud nevynalezne nový, ryze osobní jazyk.

Mám dojem, že jeden můj student je - svým způsobem - génius.

Génius?

Aano. Je nesmírně snaživý. Nikdy nezapomene vypracovat domácí úkol při volných dotazech a volné rozpravě je vždycky podnětný a zapojený, a přesto - hm – jaksi – hm. - Doložil svou bezradnost tím, že ji nebyl schopen vyjádřit.

A z toho usuzujete, že je génius?

Ne, bránil se učitel: - Jen chci říct, že, že si zřejmě myslí, že když nám nebere naše pravidla, tak proč bychom mu měli brát ta - ehm - jeho?

Jeho kolegovi zaskřípělo v hrdle: - Myslím, že by nám všem prospěl den volna.

Učitel byl tou poznámkou dost rozladěn. Nešlo mu přece o žádný den volna, ani o dva nebo o tři. S volnem to vůbec nesouviselo. Potíž je v tom, buď někdo přehlíží pro stromy les, anebo - což se možná ještě horší - přehlíží kvůli lesu stromy.

Ano, říkal si učitel, zdráhá-li se kolega uznávat skutečnost právě tak, jako tento student odmítá brát ohled na to, co je zavedené, přesto to nezbavuje učitele odpovědnosti za studenta, nýbrž to jeho vyučování jen ztěžuje.

Nakonec dospěl učitel k závěru, že zdráhá-li tento student vstoupit do jejich kosmu čili řádu, je třeba mu naslouchat a pochopit jeho vnitřní kosmos. Nepochyboval, že tento student žije a myslí v kosmu čistě osobním.

Jen aby to místo kosmu nebyl chaos, povzdechl si učitel.

Posléze si přejel rukou po čele, za nímž se prodíralo do jeho mysli strašné podezření: Nebylo by nejlepší považovat tohoto studenta ani ne tak za studenta, nýbrž za nějaký druh kosmické síly, za jakousi nespoutanou, nezávislou hvězdu, plující nebesy po vlastní, zcela neznámé dráze?

Prostě samorost. Snad právě proto odpovídal spíše radostně než smutně, kdykoli ho učitel opravoval. Jeho učiteli trvalo drahnou dobu, než pochopil, že studentův úsměv neznamená souhlas, nýbrž útěchu. Tam, kde se ostatní studenti hroutili pod tíhou svých omylů do trudomyslnosti, vzlétal věčný obtížný student k oblakům na oslavu své původnosti.

Jen aby to místo kosmu nebyl chaos! - Opakoval si ustaraně učitel, když se blížil k univerzitě.

Z šera vystoupily obrysy budovy. Sluneční svit obdařil její majestátnost zlacením.

Učitel vystoupil po sešlapaných kamenných schodech a smekl. Zrovna když otvíral dveře, zahlaholilo za ním:

Prýden, pamprésor!

Poznal ten hlas, aniž se musel zamyslet nebo obrátit. Nikdo nevystavoval jeho titul tak osobitě, nikdo nedokázal vdechnout všednímu pozdravu tón Archiméda volajícího: Heuréka!

Co děje? Není vám recht?

Prosím?

Ze ste díval na univerzitu takovejma divnejma okama.

Učitel zahlédl veselý a blažený obličej věčného obtížného studenta, dočasně zastíněný starostlivou chmurou.

To nic, odpověděl rychle: - To nic není.

Ale věděl, že se na univerzitu divnejma okama díval.

Vešli do svatyně vědění společně.

 

Arciže existujeť pouze jedna pravda, a potažmo jsouť všechny věci pravdivé. Jestiť to tak?

Nato kdosi ze studentů podotkl:

Hm, Anselm prý říkával, že se pravda se má k pravdivému stejně jako čas k časné věci. Ovšem čas se má ke každé časné věci tak, že je pouze jeden. Tedy i pravda se bude mít ke každé pravdivé věci tak, že bude jedna.

Jiný student namítal:

A co když se pravda říká ve dvojím významu? V prvním je pravdivé totéž co jsoucnost věci. Tak ji vymezuje Augustin, když říká, že pravdivé je to, co je. A když je bytostně víc věcí, tak musí být víc pravd. Jinak se mluví o pravdě, nakolik se zobrazuje v rozumu. Tak Hilarius tvrdí, že pravdivé je projevem bytí. Nějaká věc však může něco ukazovat rozumu jedině silou první pravdy Boží. Proto jsou všechny tyto pravdy v tom, jak pohybují rozumem, nějakým způsobem jedno. Naproti tomu ale čas je početně jeden pro všechny časné věci. Když se má pravda k pravdivé věci jako čas k časné věci, tak musí být pro všechny pravdivé věci početně jedna pravda. Nestačí, že jsou všechny pravdy sjednoceny v působení.

Bylo to jasné, ale byla to skutečně pravda? Podle všeho tentokrát i nadaný student skoro upadl do hrobu vlastní otupělosti. Ostatně i přeučený profesor vyhlížel toho dne pohledem sovy z nudlí.

Učenost jeho typu se na člověku podepíše, zvláště za parného počasí. Zakrátko byl nucen udělat si přestávku a setřít si pot ze svého zkormouceného čela. Pojednou mu cosi docházelo. S otřesem spojeným s nevolností, která zúžila soudržnost jeho páteře natolik, že se dala přirovnat k soudržnosti převařené zeleniny, mu docházelo, že mu žádná, ani ta nejurozenější posluchačka není souzena. Copak se snad nezavázal Bohu celým srdcem? V první chvíli snad napadlo jasnozřivého studenta, že by měl přemoudřelou veličinu akademické obce povzbuzovat, chlácholit a konejšit, zkrátka dodávat jí sebedůvěru. Už-už byl student nažhavený, že mu řekne: Jářku, milý profesore, to zvládnete, když se budete maličko přičiňovat - že ne? – Snad si neříkáte: Co by udělal na mém místě trubadúr? A myslíte si, že byste se měl plazit někde v prachu. Snažně a naléhavě vás prosím, drahý profesůrku, abyste ty trubadúrské poťouchlosti pustil z hlavy. Radujte se! Vylezte z hrobu svých zakyslých myšlenek! Máte přece takové nadání k výřečnosti. Tak ho teď použijte! Vysuňte bradu a, nevíte-li, co s rukama, zastrčte je pod škapulíř a držte se křížku od růžence –

Jenže nic z toho soucitný student neřekl. Místo toho ho zaplavil jinou vlnou své výmluvnosti, snad aby viděl, zač je toho loket, když je někdo častován tím jeho libomudrováním:

Věděl jste, profesore, že mravenci běhají za teplého počasí rychleji?

Eeh?

No, ba. - Hm.  Zprvu jsem se domníval, že jste řekl milenci.

Žádní milenci. Mravenci. Když je teplo, tak běhají rychleji.

Přeučený profesor chvíli upřeně zíral na studenta.

Znamenitý postřeh! - Nadchla se dekorovaná veličina neapolské univerzity, a dodala: A co kdybychom se teď zase vrátili k našemu libomudrunství? – Ovšem - osobně – jaksi – zrovna nemohu…,  stíral si pot z čela.

Nadaný student se pohotově vrhl na uvolněný kapitánský můstek diskuze, odložil společenské ohledy a vyhrkl:

Když je více pravd pro více pravdivých věcí, tak se tyto pravdy musí lišit odlišnostmi pravdivých věcí. Jenže pravdy se neší odlišnostmi pravdivých věcí. Pravda, kterou jsou věci pravdivé, trvá i po zničení pravdivých věcí. Tedy je pouze jedna pravda. Správnost významu trvá, i když zničíš znak. Je správné, aby bylo označováno to, co daný znak označoval.

Ostatně – hm - myslím, že mezi stvořenými věcmi není nic, o čem by se dalo říct, že je to pravda. Tak pravda člověka není člověk ani pravda těla není tělo. Přesto je každé stvořené jsoucno pravdivé. Tedy žádné stvořené jsoucno není pravda. Tedy je každá pravda nestvořená, a tak trvá pouze jedna pravda.

Nezapomeňme, že jedině Bůh přesahuje naši mysl. Avšak pravda přesahuje naši mysl. Nemůžeme přece tvrdit, že by byla menší. To by pak lidská mysl mohla pravdu posuzovat, což je nepravdivé. Nesoudí ji, nýbrž soudí podle ní, jako soudce nesoudí zákon, nýbrž soudí podle zákona. Podobně ani nemůžeme říci, že by pravda byla rovna lidské mysli. Duše soudí všechno podle pravdy, avšak nesoudí všechno podle sebe samé. Tedy pouze Bůh je pravda, a tak je pouze jedna pravda.

K tomu, aby se v tom všem jeden vyznal, musí každopádně uznat, že se pravda ve vlastním smyslu nachází v Božím nebo lidském rozumu, podobně jako se zdraví ve vlastním smyslu nachází u živočicha. U jiných věcí však pravdu najdeš prostřednictvím vztahu k rozumu. Je tomu podobně jako u zdraví, které se vypovídá o některých jiných bytostech, pokud způsobuje nebo zachovává zdraví živočicha. Pravda je tedy především a ve vlastním smyslu v Božím rozumu.

Když to nadaný student vychrlil, měl na čele pot a hlasivky volaly po svěžím doušku něčeho chladného.

A co můj rozum? - Zaznělo z této vznešené akademické sešlosti.

V rozumu je pravda ve vlastním slova smyslu, jenže druhotně. Ve věcech je pravda v nevlastním smyslu a druhotně, poněvadž se tu nachází právě jen vzhledem k jedné z obou předchozích pravd. Tak je pravda Božího rozumu jenom jedna. Z ní pochází mnoho pravd ve tvém rozumu. Jedna tvoje tvář se odráží v zrcadle v různých podobách. Pravdy, které se nacházejí ve věcech, jsou však mnohé, stejně jako je i mnoho jsoucností věcí.

Pravda, která se říká o věci ve vztahu k tvému rozumu, je vůči věci jistým způsobem nepodstatná. I kdybys předpokládal, že tvůj rozum neexistuje a ani nemůže existovat, přesto by věc bytostně trvala. Naopak pravda, která se o věci vypovídá ve vztahu k Božímu rozumu, ji nerozlučně doprovází. Věc může podstatně existovat pouze díky Božímu rozumu. Ten ji uvádí v bytí. Pravda náleží věci spíše ve vztahu k Božímu rozumu než k tvému. K Božímu rozumu se vztahuje jako k příčině, kdežto k tvému rozumu jako k důsledku, nakolik rozum získává vědění z věci. Tak se nějaká věc nazývá pravdivá spíše v řádu pravdy Božího rozumu než v řádu pravdy tvého rozumu.

Přeučený profesor se mezitím vymanil ze své rozladěnosti následkem působení urozené děvy, a spustil na celé kolo:

Obmyšlujeme-li pravdu ve vlastním slova smyslu, podle níž jest vše prvotně naříkáno pravdivé, tak všechno jest pravdivé jednou pravdou, arciže pravdou Božího umu. Jestliže obmyšlujeme v tom smyslu, podle něhož se věci naříkají pravdivé druhotně, pak stává více pravd, více pravdivých věcí a také více pravd jediného pravdivého v různých duších. Pakliže obmyšlujeme pravdu v nevlastním slova smyslu, podle které jsouť všechny věci naříkány pravdivými, tak stává pouze jedna pravda jediné pravdivé věci.

Tentokrát nadaný student nabyl vzezření Sfingy, uvězněné po uši v písku. Jeho však osvítil záblesk rozumu, takže si pomyslel, že než to profesorovo jazykotepectví přežene, trochu se provětrá po chodbě a nechá si to v nitru uzrát. Vrávoravě se vykolébal na chodbu.

Za chvíli pomocí čerstvého vzduchu zjistil, že mu rozum znovu dosedá na trůn. Když se vrátil do posluchárny, čekalo tam na něj hrobové ticho. A tak to prolomil docela po svém:

Věc je nazývána pravdivá na základě pravdy, která je v Božím nebo tvém rozumu, stejně jako je jídlo nazýváno zdravé na základě zdraví živočicha, a ne na základě vnitřně obsaženého tvaru. Avšak na základě pravdy, která je v samotné věci, a jež není ničím jiným než jsoucností shodnou s rozumem nebo přizpůsobující rozum ke shodě se sebou, je věc nazývána pravdivá jako podle vnitřně obsaženého tvaru. Je tomu jako u jídla, jež se nazývá zdravé na základě té své jakosti, podle které je vypovídáno o zdraví.

Profesor pokyvoval hlavou, ale pak zvedl významně prst a podotkl: Ale co ty námitky?

Především je jasné, že se čas vztahuje k časnému jako míra k měřenému. Proto je jasné, co uvádí o té pravdě, která je mírou všech pravdivých věcí, a ta je početně pouze jedna, stejně jako je čas jeden. Pravda, která je v tvém rozumu nebo v samotných věcech, se však nevztahuje k věcem jako společná a vnější míra k měřeným věcem. Vztahuje se k nim bud' jako měřená věc k míře, jak je tomu u pravdy tvého rozumu. Pak se nezbytně mění se změnou věcí. Nebo se k nim vztahuje jako vnitřní míra, jak je tomu u pravdy, která je v samotných věcech. Stejně jako jsou různé rozměry pro různá tělesa, tak se i tyto míry musí zmnožit na základě množství měřených věcí.

A co opačné námitky?

Student spustil jako vodu ze strouhy. Poslední slova vypálil s jistotou v lukostřelbě cvičené ruky Robina Hooda. Načež se s úsměvem rozhlédl po ostatních. Jeho smích mu ale zmrzl na rtech. Přeučený profesor na něj zamrkal jedním obočím, takže ho napadlo, že žádnou velkou díru do světa neudělal. V dalším okamžiku na něho přikvačilo něco, co nápadně připomínalo výlevy anděla zkázy.

Co-co-co to má znamenat? - Vyhrkla kupcova dcera v posluchárně. Předtím se sice zdálo, že se snad už vytratila z této sešlosti, nicméně stále znovu se odněkud vynořovala s dotčeným výrazem ve tváři. Nyní jí z očí sršely jiskry, ale v takové míře, že měl kdekdo rázem dojem, jako by neměl v těle žádné kosti. Každopádně přeučený profesor vyhlížel jako rozporcovaný na plátky. Nadaný student nabyl dojmu, že právě stoupl na hřeben hrábí a násada se vymrštila a bacilo ho do přímo do nosu. No, a zrovna tak se zmíněná děva rozhlížela po celé posluchárně.

Co – co – co prosím? - Zaskřehotal přeučený profesor.

Jeho hlas zazněl břeskným tónem zelináře, který se snaží přilákat pozornost k ředkvičkám a kedlubnám. Sledoval, jak zástupkyně slabšího pohlaví ztuhla jako převařené vejce, a pochopil, že se chystá vystoupit v jasu své povýšenosti. Zjevně se snažila předstoupit v podobě svého bohatého otce, pro něhož je nějaký profesůrek mastná skvrna, a je podivuhodné, že k jeho zdrcení nepotřebovala využívat Archimédův zákon, nýbrž hleděla vystačit se silou ostrého pohledu.

Mohl byste, laskavě, přestat na mě řvát? Nejsem hluchá.

Co – co – co ? - Koktal pedagog.

Povýšenecký led jejího tónu mu přeběhl po zádech jako zatoulaný brouk. Zřejmě však měl záchranný pás - ctnost pokory. Ačkoli vůbec neřval, omluvil se za to, že řval, ale krátce a bez strojené kajícnosti. Pak se jal zabývat otázkou, a přinutil hovořit se celkem plynule, byť potichu. Ne zrovna jako vrkající holub, nicméně tiše.

Mezitím vrhl jeduplný pohled na horlivého studenta, jako by tímto představením byl vinen právě on.

Ten se už-už viděl, jak povstává a jde k pultíku, poklepává profesorovi na rameno a říká: Drahý hochu, mně vinu nedávej. Jak se zdá, je pro tebe po celý život přitažlivost příslušnice opačného pohlaví hroznou zátěží. Zřejmě se ti zdá, že ty ubohé malé můry bijí svými křídly o přejasné světlo tvé osobnosti.

Místo toho se však student pomalu zvedl a tiše vyplul z posluchárny jako plachetnice. V záležitostech, jejichž součástí jsou odstíněné pocity, není pro dobového kronikáře vždy snadné vyjadřovat se tak určitě, jak by si sám přál. Touží mít své záznamy v pořádku, a přece nemůže vzít každý jednotlivý okamžik, zachytit ho pro potomky, aby to mohli prozkoumat a říci: Tohle byla ta chvíle, kdy přeučený profesor poprvé zjistil, že si přeje, aby jistý jeho posluchač utrpěl újmu na duši i na těle. Nadaný student sledoval všechno dále z lagunovitě pokojného povzdálí klášterní chodby.

Profesor se nemotorně ukláněl. Představa jeho samého pod pantoflem takové žínky byla i pro něho patrně příliš temná, než aby ji byl mohl snadno vstřebat. Ostatně – ačkoli posluchačka, kterou den co den přivážel do posluchárny honosný vůz jejího papínka, obírajícího se kupem a prodejem s čímkoli výnosným, fyzicky patřila ke skupině lepých děv, nepochybně byla přesvědčená, že hvězdy jsou božský řetěz sedmikrásek a, že pokaždé, když si víla vysmrká svůj nosánek, narodí se děťátko. To ovšem bylo to poslední, co by řeholník, vázaný slibem čistoty, jakým byl přeučený profesor, chtěl mít nadosmrti na krku.

Existují jisté situace, kdy musíme lidskému mozku prominout, že tápe. Rozum přeučeného profesora zřejmě ani tak netápal, jako se spíše podivuhodně roztančil, když se vzdal pomoci mozkových závitů. Jako velký profesor a badatel to byla postava ponořená do svých velkolepých nápadů a roztržitá, neschopná přizpůsobit se vřavě a víru života. A právě prožil těžkou zkoušku, která by zacloumala i člověkem zaměřeným daleko praktičtěji. A tato mimořádná událost, která dovršila všechno zlé, co doposud zakusil, ho úplně sklátila. Vrávoral posluchárnou a sesul se na židli jako sbor staré omítky. Připadalo mu, že se octl v podivném snu.

Co se však dělo na této akademické půdě, mu brzy vyrazilo dech.

 

Strašné! Císař si sem pozval takové záhadné existence od Arabů.

Jaké?

Vykládají takové věci – odmlčel se a jeho oči se vzdálily. Když se vrátily na své místo, svět se dozvěděl tvrdou pravdu: - a mnozí studenti jim ty bludy málem tahají z huby.

Co naplat, rozhodil rukama Tomáš: - přicházejí sem, do Neapole hlavně ze Španělska. Jsou proslulí tím používáním Aristotelovy filozofie. K tomu sepsali jejich učenci Avicenna a Averroes svérázné výklady. Jenže potom začali kastilští a aragonští králové šlapat mohamedánům na paty. Proto se takový Averroes z Cordóby vydával za křesťana, třebaže Krista jako Božího Syna neuznával a odmítal Kristem ustanovené svátosti.

Na druhé straně jsou přece také oni povoláni Kristem.

Ovšem neradi na to odpovídají. Islám totiž povoluje uzdu tělesným vášním. Averroes se dlouho zdráhal zanechat hříšného života. Raději si k utišení svědomí sestavil podivnou nauku o lidské duši.

Jakou?

Člověk prý má dvě duše. Každý jedinec má smyslovou duši, kdežto všichni lidé mají jedinou duši duchovou, rozumnou, která je prý částí Boží podstaty. Tato duše není uvnitř člověka, nýbrž se mu zevnitř sděluje a působí v něm rozumovou činnost, a ta se liší podle různé obrazivosti jednotlivců.

Takové učení je úplný mor pro duchovní život. Popírá duchovost a nesmrtelnost lidské duše, když tvrdí, že vlastní duše jednotlivého člověka je pouze smyslová, stejná jako duše zvířete. Kromě toho jediná duchová duše všech lidí, která je prý částí Boží podstaty, je pouze uvnitř člověka. Následkem toho by byl člověk úplně nezodpovědný za to, co dělá navenek. Člověk by se tedy hříchem neposkvrnil, ani by nic nezískal dobročinností. Snadno se dá domyslit, že taková nauka nachází rychle mnoho přívrženců mezi nezkušenými studenty. Mladí hledači pravdy hltají takové svůdné záludnosti. Na Kristovu moudrost předávanou v Církvi se dívají přes prsty, zejména když ji slyší v podání všelijakých přeučených sucharů. Přesto je v nich, jako i v těch pohrdaných muslimech velká touha po nalezení pravdy.

Kostel neapolských dominikánů však nesvědčil o takové opuštěnosti Ukřižovaného jako na Golgotě. Schodek před oltářem býval tak často užíván, že se zvědavci dívali, jestli tam nezůstává prohlubeň. Ticho, přerývané vzdechy, se plnilo tajemstvím, o kterém věděl ten, který zpytuje srdce i ledví¨, ale i každý, kdo v čistém srdci prožívá blahoslavenství.

Proč to tak je? Odkud pochází to průkopnictví, vztahující se po tajemném, velkém, jež přesahuje všechny meze? Tohle se sám zdráhám zodpovědět. Ostatně jakékoli důkazy, založené na lidské autoritě jsou nejchabějšími ze všech důkazů. Důkaz z autority je nejchabějším důkazem tehdy, pokud se opírá o lidské poznání. Opírá-li se však o Boží zjevení, je nejsilnější.

Tohle nadání bylo vloženo do samotné tvé přirozenosti. Boží milost to v každém od křtu svatého ještě prozařuje. - Vnukal mu nebeský průvodce.

Duch světa však nezůstával pozadu: Kdepak! Nic takového neexistuje. Přece tomu nebudeš věřit!

Pak se ozvalo pravé vnuknutí: - Bez ohledu na to, jestli věříš nebo ne, je v tobě hluboce založena touha po sebepřekonání. Třebaže jsi v pravěku ztratil hříchem Boží obraz v sobě, zůstává ti zaměření k podobě Boží. Proto tápavě hledáš původní věrnou podobu. Matně o tom svědčí řecká filozofie. Naopak docela jasně o tom svědčí Boží Zjevení. Proto jsi jasně a bez tápání našel pravdu v lásce Boží.

Jaké štěstí, že jsem vyvázl z temné uličky!

Žádné štěstí - vyšší řízení, Boží prozřetelnost. Jak prosté! Když jsi pokřtěn, jasně v tobě pracuje Boží Duch. A jsem s tebou jako tvůj anděl. Stále tě osvěcuji pravdou. Napřimuji tě k pravdě. Konečně působí tu i tvoji dobrodinci, strýc v montekasinském klášteře, rodiče, příbuzní, bílí bratři a sestry, celá Církev, která se modlí za tebe, jako se stále modlí za všechny upřímně hledající. Sám o sobě bys nikdy nebyl tak jasně poznal svrchovanou Pravdu, kdyby se ti nebyla sama zjevila. - I když někdo přijme křest svatý, ale vlivem okolí neroste v jeho duši semeno Božího dětství, přesto je zasažen Boží láskou. Má probodené srdce a hledá lásku, která se ve světě skryla. Boží láska je vylita do jeho srdce skrze Ducha, který byl dán všem, píše apoštol národů, a dodává, že ta láska je trpělivá a raduje se z pravdy.  - Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Co je to ale za životní filozofii, když je tu svrchovaná Pravda oděná v lásce?

Křesťanství je víc než nějaká filozofie nebo slušná morálka. – Tajemství, nadpřirozené, nevyčerpatelné! - Bůh tě učinil svým dítětem nejen tím, že tě stvořil, nýbrž povoláním k živé účasti na své vyšší přirozenosti, na svém vyšším životě. Vždyť je živý. Je to samotný Život. A tvůj nadpřirozený život je účast na tom.

To je ovšem něco, nad čím můj rozum zůstává stát.

Jak by ne. Vždyť tě to naprosto přesahuje. I když nemáš prostředky k proniknutí této pravdy, takže zůstává skrytá neboli tajemství, které nelze vysvětlit, ale jen objasnit, přesto je tu něco úžasného.

A co?

Odhalení Života, který tě nekonečně přesahuje, třebaže je ti milostivě dopřána důvěrná účast na něm.

V těch dnech se Tomáš vracíval až po dlouhém přebývání před křížem v kapli a stále se podivoval:

Jak úžasně se člověk osvěží! Tolik pozemského bloudění a nejistého přemítání a najednou se vynořuje jasná cesta, vyjasňuje se poznání. Rázem jednomu naskakují do mysli přesná slova a obraty, jak to vyjádřit. Ani slovo z toho nelze potratit lehkomyslným pomýšlením na předčasný odpočinek.

Křeslo u stolku zakoušelo zatěžkávací zkoušky, psací náčiní nezůstaly ladem. Jako by pořád nebylo dost inkoustu a papíru, ani jeden list papíru tu nezůstal zbytečně. Vedle stolku se vršila úctyhodná hromada listů, plných kliček, obratů a jasných linií.

Pak se pojednou pero rozmáchlo a roztančilo se po prvním listu, odkudsi šátravě vydolovaném a zanechalo po sobě nápis: O JEDNOTĚ LIDSKÉHO ROZUMU PROTI AVERROISTŮM,.

O čem to je? - Ptal se představený kláštera.

Je tady důkaz, že každý člověk má jedinou duši, jednoduchou, nesloženou z částí, a proto nesmrtelnou. Vlastní činností duše jsou úkony rozumu, protože celá duše je rozumná a duchová bytost. Má však moc působit vše, co dělá smyslová duše ve zvířeti a rostlinná duše v rostlině. Tím úplně padají všechny bludy arabského učence. Potom dokazuji Aristotelovými postupy, že lidská duše je zodpovědná za svoje skutky, takže si zaslouží odměnu nebo trest.

Zní to úžasně, řekl převor: - ale potíž je v tom, že tohle je spíš pro vyvolené, a ne pro povolané.

Jak myslíte?

Vyvolení jsou ti, kdo se už obrátili a přijali Krista. Tyhle to utvrdí ve správnosti přijaté víry. Povolaní jsou pohané, třeba i muslimové, a ty k víře přitáhnete ani ne tak důkazem zjevení, jako spíše tím, že odhalíte přirozené důkazy vedoucí k víře.

Tomáš mlčky pokyvoval hlavou.

Kromě toho to podle mne přichází pozdě.

Jak to, že pozdě?

Studenti v Neapoli, ale i ve Španělsku jsou už dávno sladce otráveni tímto averroistickým jedem.

Copak tam neučí žádní naši otcové?

Učí – ovšem – hm – dokonce učí podle svých poznámek z vašich přednášek o pravdě v Paříži, ale – studenty to netáhne.

Osvícená hlava se zavrtěla úplně stejně jako kterákoli neosvícená.

Zkuste si sám, otče Tomáši, zajít někdy mezi studenty. Jděte si poslechnout, co se z vašeho podání učí třeba na univerzitě v Neapoli nebo v Paříži, řekl mu převor.

Oči muže mohutného ducha i těla uletěly až ke klenbě kláštera a dlouho se neměly k návratu. Když se však přece vrátily, bylo slyšet dunivým hlasem, vycházejícím odněkud z hlubin jeho bytosti, protože se zdálo, že ústa zůstávají docela nehybná:

Za vším, co jsem kdy řekl nebo napsal, si stojím! Nikdy jsem nikomu neposkytl žádný prostředek, kterým by měl někdo dusit studenty nebo odradit posluchače od naplnění jejich touhy po pravdě.

Ovšem kdopak může komu zabránit, aby si nechával říkat Mistře, zatímco jediný je náš Mistr a všichni jsme bratři? Kdopak mu může zabránit, aby si nechával říkat Učitel, i když náš učitel je jeden, Kristus?

 

Nová vrstva šedi a temnoty dolehla tou dobou na méně zámožného ducha přeučeného profesora, když se sunul po schodišti směrem k posluchárně. Ke zhoršení nálady ho vedla zkušenost, že skoro každý další jeho pokus o dorozumění s posluchači znamenal potíže s krajní zabedněností, aspoň pokud jde o chápání jeho slovního oběživa.

Během doby už mnohý student zjišťoval, že přeučený profesor, chudák nebohý, je záživný skoro jako odvar z pelyňku.

Muži, jehož srdce bylo rozbito a jehož ideál o láskyplném šíření pravdy se ukázal jako neúčinný, nezbývá mnoho způsobů působení.

Útlocitný student pojal úmysl napodobit šlechetného Pylada, snažícího se vyvést nešťastného Oresta ze zajetí zlostných fůrií. Osmělil se s nabídkou přeučenému profesorovi:

Co takhle něco k osvěžení, ctihodnosti? Třeba doušek něčeho na povzbuzení? Anebo procházka ranní rosou? Nebo snad obojí?

Když neshledal očekávanou odezvu, aspoň ho zahrnul vlnou své výřečnosti. Ten se chopil podané ruky a za chvíli byl na vrcholku hory svých slovních divuplodů. Najednou tam stál uprostřed posluchačstva jako nějaký starodávný prorok, metlami mrskající sedmero lidských neřestí a záplavu bludů od manicheismu až po averroismus. Poskakoval tam v amoku mravokárné horlivosti, že se student obával, aby si učitel neublížil. Předvedl všem účastníkům, jaká je to marnost a špatnost vysedávat v pozlacených brlozích neřesti a pojídat vybrané pochoutky a zalévat je zkapalněným slunečním paprskem, když slušní lidé mají dávno ležet v postelích.

Tvrdil, že strávit chvíli v městské krčmě s potulnými studenty a trubadúry je větší hřích než veškeré dávné radovánky v Ninive a v Babylónu. A když stál na jedné noze a ukazoval přímo na místo, kde seděl nadaný student a křičel: Tím míním tebe!, student se div nepropadl skrz podlahu do sklepa.

Pochopil, že konejšení profesora vlastní výmluvností zdaleka není na místě, protože tím leda přilévá oleje do ohně. Další popichování tedy odložil. Brzy vypuklo ticho, občas přerušované dechem, těžším než obvykle, protože studenti byli nadmíru rozčíleni. Každého rozkatí, když odhalí, že ten, ke komu se blahosklonně skláněl, nezná rozdíl mezi dobrým a špatným.

Když se přeučená veličina akademické obce sbírala ze své skleslosti, chvíli si odkašlávala a rovnala své ztuhlé kosti, potěšilo posluchače, jak mu ční hlava s očima navrch, protože tam je mozek. Vždyť tu bylo zapotřebí člověka s velkou dávkou šedé kůry mozkové, který by předložil své důvody tak, aby se jím dal vést i tupý zástup duchobcovatelů této libomudrunské sešlosti.

Přeučený profesor se odmlčel a kdekdo už z jeho výrazu odhadoval, kolik uhodilo. Nadaný student se ocitl tváří v tvář velkému libomudrunovi. Neklidně vyhrkl:

A co takhle uvážit, je-li kromě první pravdy nějaká jiná pravda věčná?

Místo nějaké nauky se dočkal zasmušilého: Hm.

Začal tedy sám: Když mluvím o pravdě možných výpovědí, ať už se to bere z hlediska, že pravda výpovědi má počátek či konec, anebo se uvádí, že ho nemá, každopádně nelze pravdu omezit ani počátkem ani koncem. Avšak všechno, co je takové, je věčné. Každá pravda je tedy věčná.

Kromě toho každá věc, u níž bytí pokračuje i po zničení jejího bytí, je trvalá, protože ať se předkládá jako existující či neexistující, stále je. A u každé věci dlužno v kterémkoliv okamžiku stanovit, zda je nebo není. Avšak bytí pravdy nekončí zničením bytí pravdy. Není-li totiž pravda, tedy je pravdivé, že pravda není. A nic nemůže být pravdivé mimo pravdu. Pravda je tedy věčná.

Maska akademické obce si prohlížela studenta jako cizokrajné zvíře. Jako by nechápal, že když o této věci začal, tedy především proto, aby byl slyšen právě a výhradně přeučený profesor jako jediný vyvolený, povolaný a milostivě osvícený. Nato spustil tempem splašeného kolovratu:

Jestliže pravda možných výpovědí neníť věčná, potom by bylo možné stanovit čas, kdy pravda možných výpovědí neexistovala. V tomtéž čase by však byla pravdivá i tato výpověď: Nestáváť žádná pravda možných výpovědí. Arciže pravda možných výpovědí existovala. A to jest v rozporu s tím, co byloť dáno. Musíme arciže říci, že pravda možných výpovědí jest věčná.

Velký Libomudrun, blahé paměti, dokazujeť v prvé knize Fyziky, že hmota, již nazývámť háma, jest věčná, jakkoliv to není pravda, tím, že přetrváť i své zničení, a že stáváť před svým vznikem. Když věc zaniká, rozpadá se v něco. Vzniká-li, vzniká z něčehož jiného. Avšak to, z čeho věc vzniká, a to, v co se rozpadáť, jest háma. Jestliže se však podobně tvrdí, že pravda zaniká nebo že vzniká, pak by byla před svým vznikem i po svém zániku, neboť vzniká-li, přešla z nebytí do bytí, a zaniká-li, přešla z bytí do nebytí. Pokud však pravda není, jest pravdivé to, že pravda neníť, což jistě může platit pouze tehdáž, když pravda stává. Pravda jest arciže věčná.

Všechno, o čem nelze myslit, že není, jest věčné. Neboť o věci, která může nebýt, se také může myslet, že není. Avšak nelze myslet stávajícnost pravdy možných výpovědí, neboť um nemůžeť myslet něco, aniž by myslel, že jest to pravdivé. Pravda možných výpovědí jest arciže věčná.

Tak to naříká sám převeliký zpyták libomudrovný, a potažmo to tak s ním naříká celá akademická obec.

Obec patrně vskutku zanaříkala, protože svévolné názvosloví každého jednotlivce se příčí duchu opravdové rozpravy. Sešlost nadšených hledačů pravdy se stala ještě sešlejší. Diskuze, ba každý rozhovor znamená vícehlas nebo přinejmenším dvojhlas, kde se každý jednotlivý hlas dává slyšet ve své zvláštní svéráznosti.

Nadutec! Konec strádání ducha a prožívání povýšeneckého přehlížení každého hledače pravdy! Ať žije averroismus! Pijme plnými doušky arabskou moudrost!

Ano, takové výzvy dneska letí mezi mládeží! - Pokyvoval hlavou Jan z Vercell, magistr dominikánského řádu, když rozmlouval s dvěma řádovými veličinami. Tomáš, statný třicátník v plné síle, který už opravdu dosáhl vysoké úrovně, a nezanedbal ani patřičnou šíři, neboť si vytvořil velmi uznalý vztah ke každému Božímu daru, jídla nevyjímaje, a stařičký Rajmund z Peňafortu, vyhlášený právník a učitel, oba zkušení v záležitostech bloudících a hledajících duší.

Už od mládí se dost zabývám záležitostí muslimů. To je běžné v mém rodném Španělsku, obsazeném ze dvou třetin Araby. Apoštolská horlivost a také politická zkušenost s radou knížat mě učinily prozíravým, vysvětloval Rajmund.

Tomáš pokyvoval hlavou a pohlížel do tváře stařičkého katalánce, mladistvě mrkajícího bystrýma očima.

Dneska musí celý náš kulturní svět čelit pronikání islámu na dvou frontách. Předně místně, totiž misijní prací napomáhat uvolnění maurského sevření a umožnění a zajištění svobody pohybu křesťanů mezi muslimy na obdobné úrovni, v jaké my, křesťané dovolujeme svobodný pohyb muslimů mezi sebou. Nechceme žádné násilné pronikání. Stačí nám svoboda k hlásání Božího Slova. Kromě toho musíme čelit pronikání islámu také na poli arabské kultury, která nám zatím poněkud přibližuje bohatství řecké filozofie a lékařství, a tak působí jako povzbuzení i jako hrozba. Až dosud odpovídal primitivní duch na sílu silou zbraní. A zbraně, jak víme, se nakonec obracejí proti všem, protože s čím kdo zachází, s tím taky schází.

A teď přijde to hlavní, pozdvihl významně prst Otec magistr.

Potřebujeme nějaké takové zrcadlo, kde by se víra postavila tváří v tvář bloudícím.

Už jsem napsal takové dílo, vyvracející jejich bludy z pozice víry, řekl Tomáš.

Tohle nám nestačí. Potřebujeme něco, co dokazuje pravdu víry z pozice obecně lidské.

Myslíte z hlediska přirozeného rozumu?

Ano. Přirozený rozum neodporuje víře. A pohané, a také lidé upřímně hledající pravdu třeba právě mezi muslimy se tohoto zdravého rozumu přidržují.

Tomáš se pousmál a pak si zamyšleně zamnul bradu a uvažoval nahlas:

Pohané? - Co to má znamenat? - A komu vlastně má být takové dílo určeno? Snad jenom na pomoc křesťanským misionářům mezi muslimy?

To rozhodně nemyslím, třebaže by misionáři určitě nepohrdli takovou příručkou. Myslím na mnohem širší záběr, řekl Otec Jan.

Zkušenosti z rozmluv s nevěřícími svědčí o tom, že se proti omylům jednotlivců postupuje obtížně ze dvou důvodů. Předně proto, že rouhačské výroky jednotlivých bloudících nám nejsou natolik známy, abychom si z toho, co říkají, vzali rozumné důvody, a abychom pak jejich omyly vyvrátili. Tak si počínali staří učitelé, aby zbořili omyly pohanů, jejichž tvrzení mohli znát, protože sami bývali také pohany nebo aspoň žili mezi pohany a byli vyučováni v jejich naukách.

Dále proto, že někteří z pohanů se s námi, věřícími neshodují ohledně autority nějakého spisu, jímž by mohli být přesvědčeni, tak jako se můžeme s Židy domluvit na základě Starého zákona, s odpadlíky na základě zákona Nového. Nevěřící však nepřijímají žádný z obou zákonů. Proto nezbývá než sáhnout k přirozenému rozumu. S tím jsou všichni nuceni souhlasit. Ten je však v božských otázkách nedostatečný.

Z toho je vidět, že se úmysl moudrých musí zaměřit na dvojí pravdu božských věcí a na vyvrácení vůči nim protichůdných omylů, na jejichž vypátrání může jedna pravda stačit dosáhnout, druhá naproti tomu přesahuje každou snahu rozumu. Říkám však dvojí pravda božských věcí, ne z hlediska samotného Boha, který je jediná a prostá Pravda, nýbrž ze strany našeho poznání, jež se k poznání božských věcí chová různě.

Potřebujeme k výkladu první pravdy postupovat důkaznými důvody rozumu. Právě tak může být hledající či bloudící připraven přijmout bez zábran víru. Když ale takové rozumové důvody pro druhou pravdu nemáme, tak náš úmysl nesmí být zaměřen k tomu, aby protivník byl přemožen rozumovými důvody, nýbrž abychom jeho rozumové důvody, které má proti pravdě, rozluštili, protože přirozený rozum nemůže pravdě víry uškodit.

Je pouze jeden jedinečný způsob, jak přemoci protivníka proti takové pravdě: z autority Písma svatého, potvrzené Bohem zázraky. Vždyť to, co je nad lidský rozum, tomu nevěříme, leda, že to Bůh zjevuje. Přesto však je možné uvést pro vyložení takové pravdy některé důvody pravděpodobnosti, ovšem ke cvičení a útěše věřících, ne však pro obrácení protivníků, protože by je právě sama nedostatečnost rozumových důvodů utvrdila ještě víc v jejich omylu, kdyby se domnívali, že souhlasíme s pravdou víry na základě tak slabých rozumových důvodů.

Možná, že v tuto chvíli potřebujeme víc než cokoli jiného, pomoc odjinud, řekl Otec Rajmund a ukázal pravým palcem nahoru.

Společný růženec je pak všechny zatáhl z hovorny do kaple. Zakrátko se vzduch v kapli provoněné kadidlem naplnil bzučivým vibrováním, korálky růžence doznaly značného opotřebování, zato však mysli velkého osvěžení. Když to ustalo, bílé hábity se přesunuly z kaple. Zatímco kdysi se Rajmundův hábit roztáhl jako bílá plachta, aby ho pod náporem větru dopravila na prkně z Mallorcy na pevnivu, Tomášův hábit se rozprostřel před Ukřižovaným, aby se do něj opřel nápor Ducha svatého. Vypukl záchvat ticha. Vzduch se tu zahustil natolik, že se dal skoro uždibovat jako chlebová střítka. V takovém tichu se rozvíjí rozmluva, vnímatelná jen při čisté srdce.

Pane, jak odhalit toto tajemství? Kde začít s pravdou?

Nejdůležitější je láska.

Na to se nejvíc zapomíná. Pane, přidej mi lásky. Dej mi chápavé srdce.

Kolik řečí dneska naděláte o potřebě a způsobech šíření Mého Slova! Kdekdo dělá kotrmelce a přemety, aby zachránil, co se dá, ale přitom zapomíná, že nežádám od nikoho zmatek, ani překotné změny. Nechci, aby někdo obracel svět naruby. Každý ať napřed zapracuje na sobě tak, aby jeho život byl jediný úkon lásky, kterou vlévám do čistého srdce.

Proč zrovna lásky?

Dobře vím, že ti, kdo opravdu přetvoří život podle lásky ke Mně tak, aby všechno vycházelo z této lásky, nesloží ruce v klín. To je tajemství Mých věrných. Dlouho si vyprošují přiblížení se Mi. Vytrvale ve svém nitru naslouchají Mému Slovu. Teprve pak propuká v jejich nitru požár lásky, že jim nestačí celá země. Prolétnou jako meteor mezi pobožnůstkáři spokojenými sami se sebou. Prosviští jako všechno uchvacující kometa. Strhnou vše, co jim stojí v cestě ke Mně a pro Mne, jejich Bratra a Spasitele.

Chci, aby se celý tvůj vztah ke Mně vyjádřil láskou. Láska je přátelství, soužití, spojení dvou. Spojení slabého tvora s nejvyšší velebností. Zamiluj si Mne, který jsem sama svrchovaná Láska, Neříkám ti: Strachuj se Mne, obávej se Mě, prožij svůj život na kolenou v zakřiknutosti. Naopak ti kladu na srdce: Miluj! Ani prvního z Mé vybrané dvanáctky nezkouším ze znalostí Mého horského kázání a Mé nauky. Poté, co Mě Petr zapírá, se jen ptám: Miluješ mě? Sotva se dočkám příznivé odpovědi, nezatěžuji ho žádnými kajícnými ruksaky, ale rovnou mu svěřuji celé lidstvo.

Přátelská láska ovšem vyžaduje něco společného, ne?

Zakládá se na něčem společném. Láskou se spojuješ se Mnou samým, protože láskou přebývám ve tvé duši. Neříkám ovšem, že by Mne tvá duše zde na zemi zakoušela přímo. Přesto rád přebývám ve spravedlivých. V těch, kdo Mně nadpřirozeně milují, se zdržím zvláštním způsobem. Tohle je jiný způsob přebývání, než je způsob, jímž jsem všudypřítomný ve všech věcech.

Jak přebýváš, můj Pane, v duši spravedlivého?

Jako předmět podaný k poznání a zakoušení. Samozřejmě, že ne přímo, ale přece jen takovým Mým účinkem, že Mě duše tuší, jako by už potřebovala roztrhnout jen poslední záclonu.

A co lidská práva?

Ptáš se na práva a nezmiňuješ se o povinnostech. Všechna lidská práva vezmou za své, když se nebere v úvahu, že sama lidskost je lidská právě tím, že stojí na lásce ke Mně, tvému Bratru a Spasiteli. Milovat Mne je vznešené lidské právo a lidská povinnost. Jsem vším, co je ti dáno do života. V tom je celá tvoje lidská dokonalost.

Pane, prosím, zdokonal mou lásku.

Zaměř své úsilí o duchovní život do skutečného středu, totiž do Mne. Jsem tvou silou a zdrojem vyššího života v tobě, jímž jedině můžeš naplno žít a růst.

A nejsou moje požadavky na tebe, můj Pane, příliš neskromné?

Žádná neskromnost. Vždyť to smíš a máš chtít především k Mé oslavě. Neoslavil bys Mne však jaksepatří jen svým chabým lidským úsilím, nýbrž Mou silou a mocí. Chci, abys pro Moje království opustil všechno a všechno dal. Všechno spolu se Mnou vlož do rukou našeho věčného Otce nebeského.

Když dobzučela povznášející atmosféra kaple a růžencové korálky dospěly zpět ke svému východisku, prsty se dotkly kříže, aby tu spočinuly, pohnul jeden hábit k druhému:

Nuže, bratře, pokusíte se o něco? - Ptal se Otec Jan a dodal: - Myslím na nějakou tu kuchařku pro misionáře.

Tohle dokáže jedině Bůh. Sami dokážeme jen pomocí přirozených rozumových důkazů vyvrátit nerozumné základy každé špatné cesty bez Boha. Také můžeme pomocí přirozených důvodů rozumu dokázat, že učení Páně a jeho Církve neodporuje rozumu, ale naopak, že je v souladu s rozumem.

No vida, usmál se představený řádu.

Jenže i když o tom někoho přesvědčíme, nedokážeme někoho přimět, aby tuto víru přijal. Každý může svobodně odmítnout i poznanou pravdu. Dál se můžeme jenom modlit. Probudit víru může jedině Bůh. Bez jeho milosti mohou pohané svobodně nadále tvrdošíjně lpět na nerozumné pověře jako zděděném odkazu jejich předků.

Samozřejmě. K obrácení hříšníků nám zbývá modlitba, pokání a oběti, uznával magistr řádu.

Rozumu je to jasné, ale v běžném životě to nebývá tak jasné.

Proč ne?

Kdopak by se řídil rozumem! Kdekdo se řídí vášněmi, ba i neřestmi, a jedná proti pravdě poznané rozumem. Ani křesťan se tomu někdy nevyvaruje. Pokud podlehne vlastní pýše a začne se chovat povýšeně vůči pohanům a bloudícím, potom seká jednu chybu za druhou. Zapomene, že nevěřící nestojí v jedné řadě s hlupákem nebo člověkem přirozeně méně nadaným. Přehlíží, že žádný muslim, ani pohan není jako člověk méněcenný. Nedbá na to, že jako křesťan, tak i muslim, jinověrec či pohan má svou lidskou důstojnost, inteligenci a svobodnou vůli.

Správně, Otče Tomáši, blud musíme nenávidět, ale bloudícího milovat. Jestli chceme něco udělat pro spásu pohanů, stejně jako pro sebe, musíme si ho napřed zamilovat takovou láskou, jakou milujeme sebe. Všichni jsou povolaní ke spáse, třebaže ne každý je vyvolený.

Při takové diskuzi se to pěkně řekne, ale kdo to dotáhne do konce?

Jak to myslíte?

Musíme vzít v úvahu souvislost s dalšími jevy. Tak třeba inkvizice čili vyšetřování, totiž právní postup, namísto svévolného braní zákona do svých rukou či prostého násilného zásahu.

Máte nějaké námitky proti inkvizici, Otče Tomáši?

Proti rozumnému základu tohoto právního postupu se nedá nic namítat. Kdo by se chtěl spokojovat s tím, aby se lhalo a podvádělo v lidských záležitostech a týkajících se světského života, anebo aby se to snášelo a trpělo? Vy snad ano, Otče magistře?

Samozřejmě, že ne.

A s tím, aby se veřejně lhalo a podvádělo ve věcech Božích a v záležitostech duchovního života, bychom se snad mohli spokojovat a měli bychom to snášet?

Určitě, ne.

Tak nelze trpět ani bloudění, totiž nemyslím osobní hledání pravdy mimo církev, nýbrž veřejné prosazování takového bloudění jako životní cesty. Je-li správné odsoudit padělatele peněz, tak je na místě odsoudit toho, kdo páchá něco mnohem horšího, totiž falšuje víru. Věčná spása má větší cenu než časné dobro, a blaho všech se musí cenit výš než blaho jednotlivce. Tak je to s rozumným důvodem inkvizice jako právního postupu. Potom ale přichází na řadu případné zneužívání tohoto v zásadě dobrého zařízení špatnými vyšetřovateli. A tady se dělá mnoho chyb, řekl Tomáš. Pak dodal: - Nikdo nesmí být k víře nucen. Pod nátlakem je možné docílit ledačeho, ale nikdy nelze věřit. Co se týče postupu při zjišťování smýšlení, vezměme si případ, že někdo obviní jiného z poklesku, o němž ví jen sám žalobce anebo který nemůže dokázat. Smí v takovém případě představený sám zahájit vyšetřování? Anebo smí nařídit, aby obviněný řekl pravdu před shromážděním bratří? A je obviněný povinen po tomto nařízení vyznat představenému svůj poklesek? Odpověď je jasná: Představený nemá právo nařizovat, aby se obžalovaný přiznal.

A když to přesto nařídí?

Těžce hřeší. Obžalovaný není povinen se přiznat. Může říci: Ať žalobce dokáže, co tvrdí! A jestli to nemůže dokázat, tedy ať je žalobce sám odsouzen pro křivé obvinění!

Když jde o inkvizici, řekl magistr řádu, tak souhlasím s tím, co říkáš. Je to vyšetřovací zařízení církve. Papež svěřuje jeho vedení někdy nám, dominikánům, jindy františkánům, ale jindy úplně jiným duchovním osobám. Tahle inkvizice může uložit duchovní trest tomu, kdo tvrdošíjně prosazuje rozumně vyvrácený blud. Jenže je tu ale ještě státní inkvizice, kterou zřizuje a řídí císař, a ta někdy ukládá i světské tresty bloudícím, kteří působí rozvrat ve státě. anarchii. Na to církev už nemá vůbec žádný vliv. Vinu za jejich případné zneužití nesou příslušné nehodné osoby.

Takovou nesrovnalost si naplno uvědomuji, říkal uvážlivě Tomáš: - když mám psát nějakou příručku pro misionáře a možná pro všechny pohany, ale také bloudící a hledající pravdu mimo církev. Vždyť se musím vypořádávat s názory odpůrců, ale zdráhám se je nejen odsoudit, ale také ponížit. Hned od první stránky musím přistupovat k jejich názorům tak, jako by byly nesporné. Musím se do nich ponořit a objasnit jejich vnitřní sílu tak břitkými důvody, že by to možná sám protivník nesvedl lépe. Hlavní je rozhovor mezi účastníky jako rovnocennými, kteří se jako lidé navzájem uznávají. To neznamená, že bych každý jejich názor uznával jako správný. Uznávám však, že každý má právo vyjádřit důvody svého názoru, a povinnost vyslechnout druhého. Pravda se musí prosadit sama ze sebe, svou vlastní vnitřní silou, a ne vnějším nátlakem, ani násilím.

Magistr řádu, otec Jan se usmíval těmto vývodům a podotkl:

Jen do toho, bratře. Zatím to zní jako skvělý nápad, ale doposud jsem nic takového neviděl. Budu se za tebe modlit růženec spolu s ostatními bratry a sestrami.

Ta slova z úst prvního mezi rovnými mu zněla dost povzbudivě, když si uvědomil, že na to nebude tak docela sám, i když na vlastní psaní bude zase jenom sám. Nebo snad má počítat i bratra Reginalda, či další bratry, které mu přidělil představený jako zapisovatele?

Když se u kříže v chrámu prostřel rozložitý hábit, zdálo se, že snad pokryje většinu podlahy. Vypadalo to, jako by jeho nositel nejraději splynul s ostatky světce, uloženého v oltáři, nebo se snad ponížil až do krypty pod dlažbou.

Kam až zajít v lásce k pohanům a k bloudícím, když každé otcovské vybíhání vstříc ztraceným synům, bloudícím ve světě a hledajícím pravdu mimo církev, znamená vzdálit se svatostánku? Vyběhnout v ústrety napůl nebo úplně? Už se mi z toho vichru vzájemně se podporujících a odporujících přesvědčivých názorů točí hlava.

Poraď, můj anděli? Kam se má Boží dítě ve své lásce vrhnout?

To přece poznáš sám. Už ze samotného názvu Boží dítě.

A co z toho?

Jen to, že podkladem tvé lásky je Bůh. Zve tě k svému přátelství. Povinností přítele je milovat všechno, co miluje přítel. Jako všem lidem i tobě Bůh nabízí přátelství. Proto se láska k Bohu rozšiřuje na všechny lidi. Vztahuje se na všechny, kdo jsou v Boží péči.

A co z toho mám vyvodit?

Východiskem této lásky je správně ovládaná láska k sobě samému.

Není zbytečné připomínat v této chvíli lásku k sobě samému?

Někomu se to může zdát zbytečné. Dokonce se to může zdát i podivné.

Zavání to přehnanou sebeláskou.

Avšak právě při sobectví, často různě zamaskovaném, musíš přihlédnout k opravdové sebelásce. Vždyť Pán sám říká: Kdo bude chtít zachovat svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, zachová ho. Zkrátka musíš sám sebe v nějakém smyslu nenávidět, aby ses miloval tou správnou láskou.

Jak má jeden odložit sobecký vztah k sobě?

Začni chápat a uznávat sebe sama tak, jak se na tebe dívá Bůh. Zrovna tak i ostatní tvory a celé okolí začni chápat a uznávat tak, jak je stvořil Bůh.

Co je to za převrat, který mám v sobě provést?

Stačí ovládat a spravovat stvoření jako moudrý hospodář k tvému rozvoji jako člověka, a řídit to bez popírání řádu, vtištěného Stvořitelem tobě a jiným tvorům. Bůh je základem tvé lásky k sobě samému. Každý člověk je Boží. Bůh stvořil každého, udržuje ho a povolává k sobě. A tento základ vyžaduje jinou lásku, než je ta, o které se obyčejně mluví.

O co jde?

Přátelství s Bohem a pozvání k nepomíjejícímu štěstí a trvalé radosti je důvodem lásky ke všemu, co miluje Bůh. Tvá láska má být taková, abys mohl dojít k tomuto štěstí, které nepomine. Zkrátka, abys správnou láskou k sobě samému došel k dokonalosti.

Zřejmě myslíš jenom na duši, jenže já mám i tělo, kterému občas kručí v břiše.

Tato láska se týká především tvé duše, ovšem nemůže opomenout ani tvé tělo. Také tělo máš svěřeno na cestě světem. Tělo je služebník a společník tvé duše ve všem. Rozumíš, co to znamená?

Snad.

Úsilí tvé duše o dokonalost zahrnuje také utváření těla omilostněnou duší. Tento vliv milosti znamená spolu s duchovním růstem také růst oslaveného těla v tobě. Máš pozvání k dokonalosti nebeského Otce. Ke tvé duši přirozeně patří tělo. Také tělo má mít podíl na tvé správné sebelásce. Také tělo je svěřená hřivna. Osvícená správa těla nepočítá jen se zvětšováním jeho velikosti. Jinak by se zdálo, že moudře spravuje tělo ten, kdo si vytvoří až příliš dobrý vztah k jídlu a pití.

Má snad být duchovní člověk hubený jak vyschlá niť?

Má dopřát tělu všechno, co potřebuje k zachování svěřeného života. Ke splnění životních úkolů nutně potřebuješ tělo, jeho sílu a zdraví.

A jak to souvisí s dělením mého srdce mezi Boha a mé bližní?

Láska k bližnímu stojí na pravé sebelásce. Pán říká: Miluj svého bližního jako sebe samého.

Kvůli tomuto podkladu lásky nemůže ani láska k bližním obsahovat žádnou výjimku, která by tě osvobozovala od lásky. Nikdo nesmí být z této lásky vyloučen.

A co ten, kdo bloudí a hledá pravdu mimo církev?

Zůstává až do posledního dechu povolaným. Pořád se může obrátit. Stále může dosáhnout věčné blaženosti. Dokud žiješ, musíš všemožně potírat hřích a vyvracet blud, ale zachraňovat hříšníka a bloudícího hledače pravdy.

A co když každý můj výrok a skutek je hříšníkovi příležitostí k dalšímu hříchu a zneužije to proti mně? Co mi zbývá?

Mlčet a modlit se za jeho duši. Bůh ti přidá lásky, abys dovedl ještě vynalézavěji usilovat o jeho obrácení a spásu. Neměl bys upírat své přátelství hříšníkovi, dokud je jiskra naděje na jeho záchranu. Pán Ježíš ti ukazuje příklad. Nestydí se stolovat s hříšníky, ani se neodtahuje od nevěstek tak štítivě jako farizejové. Proto jich tolik zachraňuje pro věčnost.

Jenže pak řeknou farizejové, že jsem jako hříšníci.

O našem Pánu také říkají, že je žrout a pijan vína, přítel celníků a nevěstek. Tak proč by ses měl kvůli nějakým řečem vyhýbat společnosti hříšníků a bloudících hledačů pravdy mimo církev, když tě potřebují?

Ještě obtížnější je to s nepřáteli. Také na ně se vztahuje příkaz lásky. Ježíš praví: Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Ukládá ti dělat dobře těm, kdo ti škodí a ubližují. Jak jinak by ses mohl odlišit od lidí světa, kdybys miloval jenom ty, kdo ti lásku opětují?

To vyžaduje náramnou sílu.

Zahrnovat láskou nepřátele, to je dokonalost. Nejnižší stupeň lásky, tedy jakési existenční minimum povinné pro křesťana je nevylučovat nepřítele z obecné lásky. K dosažení dokonalosti se nesmíš z hlediska tvého chování k nepřátelům nechat přemoci jejich zlem tak, že bys nechal to zlo vstoupit do tebe.

Jenže právě tím mě dostanou tam, kde mě chtějí mít. Když nebudu jako oni, tak -

Dokonalé je přemáhat nepřítelovo zlo láskou. Je smutné, že právě tento veskrze realistický postoj se mnoha Božím dětem zdá být špatným idealismem. Pak by tě zahanbili mnozí útlocitní lidé tohoto světa. Dej si pozor, aby ses nezavřel ve věži ze slonoviny a neopevnil ve svém duchovním hradě, kde bys odmítal otevřít dveře těm, kdo zůstávají venku. Za tohle nebíčkářství upadlých křesťanů zaplatilo lidstvo už nejednu daň.

Kde vzít odvahu, aby člověk vyšel z hradu svého nitra k těm, kdo nás odmítají nebo přehlížejí?

Vyber si: Buď sám uvnitř vyhasneš, anebo se odhodláš a vyjdeš ven.

A nepřežiji to zase venku.

Někomu jde o přežití, ale tobě jde přece o víc.

O věčnost.

Tak vystup ze sebe, ale nedej se strhnout odpůrcem k napodobování jeho hříchu! Naopak, láskou přitahuj k podobné lásce každého, kdo tuto lásku nezná. To, že miluješ něžnou a velkou láskou všechny nevědomé, zaostalé, slabé a upadlé, je přece samozřejmé, když Ježíš říká: Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali.

Jenže když ta lidská láska tak málo vydrží.

Miluj Boží láskou. Ta vydrží vše.

Ale jak?

Stačí ji nabrat jako živou vodu u pramene do těsné nádoby. Sama ctnost pokory je taková nádoba ve tvém srdci. Jednotlivé ctnosti vytvářejí další nádoby na dary Ducha svatého. Sotva dary začnou proudit těmito ctnostmi, projeví se jako blahoslavenství a nesou vytoužené ovoce.

Nestačila by pouze ctnost lásky? Vždyť svatý Augustin říká: Miluj a dělej si, co chceš!

Taková Augustinova láska je už výsledný Boží dar. Jenže láska jako záměrně pěstovaná ochota přát a dopřávat milované bytosti dobro, je ctnost, ke které Duch svatý připojuje dar moudrosti, projevující se blahoslavenstvím pokojných, a výsledně nesoucí radost jako ovoce. Ve skutečnosti nemůžeš záměrně pěstovat jednu ctnost bez jiných ctností. Potřebuješ pozvolný růst celé budovy ctností, a vyprošovat si k tomu příslušné milosti. Bůh pošle Ducha pravdy a lásky. Ten se v tvém pokorném srdci uplatní ne tak, jak chceš ty, ale tak, jak si přeje Bůh. Pak přijde to ovoce - láska, radost, pokoj.

Radost. Kam jen se vytratila ze srdce tolika křesťanů?

Zanedbali rozjímání. Tudy vede cesta ke zdroji radosti, k Bohu. Rozmluvou s Bohem a rozjímáním umožňuje Pán tvé duši, která ho miluje, aby se ho dotýkala a zmocnila. Radost se obvykle rodí z těsné přítomnosti toho, co milujeme. Pravá a hluboká radost vychází z toho, že blízko tebe a v tobě je přítomna tvá zamilovaná bytost. Rozjímání je začátek radosti, a ta nebude mít konce, protože sám Bůh to slibuje ústy proroka Izajáše: Ve svém domě modlitby oblažím je radostí.

Co se děje? - Ptal se posléze bratr Reginald Tomáše, když viděl, jak znechuceně odsunul nabízené jídlo, a tvářil se, jako by právě spolkl přinejmenším pavouka.

Začal jsem diktovat SUMMU PROTI POHANŮM, a jsem v koncích –

Co se stalo?

Hm. - Zkrátka, nemám na to.

Proč bys neměl?

Potřebuji Aristotela. Jenže neznám sám dost řecky, abych ho mohl studovat v originále.

Tak používej to, co máš v překladu, jak to používal už Averroes, Avicenna, Al-Fárábí, Al-Kindí a další.

To nejde. Ten překlad, který užívají Arabové, je vlastně už jakýsi výklad a to špatný výklad, nebo přesněji řečeno – Arabové ho domýšleli v jeho starověké moudrosti. Ta je ovšem nedokonalá.

Co jí chybí?

Není osvícená světlem Božího zjevení. Zkrátka dotahovali až k nesmyslným důsledkům Aristotelovy ryze lidského důvody, až z něho udělali něco, v čem, by se Aristoteles nepoznával.

Potřebuji Aristotela tak, jak je on sám, bez toho arabského domýšlení jeho starověké krátkozraké moudrosti do důsledků. Potřebuji to jako oporu. Přidržuji se ho a snažím se ho pochopit. Nechci ho proto, abych se opájel obnovováním nějaké zašlé soustavy. Potřebuji tam najít svědectví pravdy.

Takže tě na Aristotelovi nepoutá samotný Aristoteles, nýbrž pravda?

Ano. Musím vycházet z toho původního Aristotela, ne až z toho od Arabů, kteří dotahují jeho zastaralé nápady do absurdních důsledků. Averroes, Avicenna, Avicebron a jiní použili Aristotela a další řecké filozofy tak, že se z jejich díla stala taková záludná a svůdná smyčka. Když tohle někdo přijme od Arabů, jako by si přehodil oprátku kolem krku. Čím víc si ji potom utahuje, tím víc podléhá jakémusi filozofickému opojení o své výjimečnosti. Zdá se mu, že je výš a výš, a zatím ji přitahuje smyčku, až skončí jako nějaký oběšenec.

Svými výklady Aristotela směřuji k něčemu, co ho samotného, ba i mne, přesahuje.

Potom ti musím představit bratra Viléma z Moerbeke. Je to vlámský dominikán, a především znamenitý řečtinář, řekl nadšeně Reginald.

Myslím, že jsem ho už potkal na dvoře papeže Urbana IV. v Orvietu.

To by souhlasilo, ale teď už se neobírá s živočichy v podání řeckého filozofa, nýbrž překládá krok za krokem jeden Aristotelův spis za druhým. Aspoň vidíš, co to znamená žít v řádu. Znamená to mít bratry, kteří v pravou chvíli pomohou.

To je něco! - Zazářil Tomáš a dodal: - A podej mi přece jen blíž tu mísu s jídlem. Musím se na tu Summu posílit.

Dřív než se pustil do jídla, řekl:

To je ta nejlepší zpráva, kterou jsem letos slyšel. – Hm – stav se u mne v cele, Reginalde, mám tam něco, co bych ti rád věnoval.

Mně? A co to má být?

Takový stručný PŘEHLED BOHOSLOVÍ.

To si dám líbit. Bůh budiž veleben! - Zaradoval se Reginald, ale Tomáš byl po znamení kříže už příliš ponořen do jídla, než aby vnímal cokoli jiného.

Cestou z refektáře se k nim na chodbě připojil velmistr řádu:

Slyším zprávy o tom, jak si Svatý Otec pochvaluje váš spisek PROTI ŘECKÝM BLUDŮM.

Snažil jsem se jen vyvrátit řeckým Otcům důvody pro jejich odtržení se od Říma, vysvětloval Tomáš.

Použil jste proti nim stejný způsob, jakým hájili své rozkolnictví.

Nejen to. Užil jsem také výroků východních církevních Otců, svatých Athanázia, Bazila, Řehoře Naziánského a Řehoře z Nyssy, Cyrila, Efréma a Chryzostoma, poněvadž se Řekové odvolávali právě na ně.

Je tam vyjádřen a obhájen základ ohleduplného výkladu, totiž výkladu, který podává vykládaný text jako pokud možno pochopitelný a přijatelný. Přitom je také výslovně popřena možnost přeložit správný smysl myšlenky doslovným překladem. Ukázal jsem, že překlad je přesně vzato cosi nemožného. V každém jazyce je mnohotvárná skutečnost vyjádřena způsobem jí vlastním, jinak, a přesto stejně správně a pravdivě.

Úplně jim to vzalo vítr z plachet. Možná, že právě díky tomu dojde co nevidět k znovusjednocení řecké a římské církve.

Možná, ale spíš jenom na chvíli. Mám ovšem ještě některé poznámky k dalšímu spisku, totiž PROTI ŘEKŮM, ARMÉNŮM A SARACÉNŮM. Rád bych v něm dosáhl toho, k čemu ten spisek PROTI ŘECKÝM BLUDŮM ještě nedošel.

Myslíte, bratře, na kolik věcí naráz, že to až člověku vyráží dech, podivil se Jan z Vercell:  - A přitom všem pamatujete i na to, co sám zrovna naléhavě potřebuji třeba jako magistr řádu.

Tomáš zavrtěl hlavou.

Ale ano, vždyť mi jeden den věnujete spisek O SLOVECH ROZHŘEŠENÍ, a jiný den zase ODPOVĚĎ NA DVAAČTYŘICET OTÁZEK.

Tomáš pozvedl pravou ruku a mírně s ní zamával, jako by někoho zdravil, ale vlastně jen chtěl na něco důrazněji upozornit:

Nejde o to, že bych měl schopnost myslet naráz na víc věcí, nebo že bych měl nějaké obzvlášť velké zásoby vědomostí, nýbrž spíš o to, že bývám otevřený pro přijetí mnoha nápadů a myšlenek naráz.

Přitom ukazoval ukazováčkem k nebi.

Otevřen? – Kam?

Prostě k Bohu, ke kříži našeho Pána, k Nejsvětější Svátosti.

Jak se k tomu otvíráte, bratře?

Modlitbou.

Opravdu? - Podivil se Jan.

Víte, Otče magistře, v záležitostech, kterými se obírám, se nedá příliš spoléhat na vlastní myšlení. Člověk nabývá poznání čehokoli o Bohu zjevením, a ne přirozeným rozumem. Proto je úkolem rozumu pouze víru odůvodňovat pravdami jiných věd, jež mají souhlasit s vírou, protože cokoli v jiných vědách odporuje víře, má být odloženo jako klamné a nepravé. Člověk nemá svým rozumem hledat věci, jež převyšují schopnost lidského poznání, avšak zjeví li mu je Bůh, má zjevené pravdě věřit.

A k čemu je vám tedy zapotřebí takový Aristoteles?

Víte, jsou lidé, kteří si osobují o svém vrozeném nadání tolik, že myslí, že mohou celou povahu věcí posoudit svým rozumem. Tak považují za pravdu všechno, co se jim takové zdá, a za nepravdu, co se jim takové nezdá.

Nejvyšší vědění přináší samozřejmě věda o Bohu. Je to moudrost uprostřed věd. Jméno moudrého je vyhrazeno jen pro toho, jehož pozorování se točí kolem cíle vesmíru, který je současně prapříčinou všeho. A proto je podle tohoto filozofa záležitostí moudrého sledovat nejvyšší příčinu. Prostě se pořád ptám a kladu otázky a nebojím se vlastního zesměšnění kvůli tomu, že neznám všechno hned od počátku, a čekám odpověď.

Jestli někdo chce napsat proti tomu odpověď, tak to vítám. Žádným způsobem se neotevírá pravda lépe a omyl není odmítnut lépe než při obraně protikladu.

Při rozhodování pro nebo proti naukovému názoru se člověk nesmí nechat vést láskou nebo nenávistí vůči tomu, kdo zastává takový názor, nýbrž pouze jistou pravdou. Proto říká Aristoteles, že je musíme milovat všechny, totiž ty, jejichž názor přijímáme, i ty, jejichž názor odmítáme. Všichni se totiž snaží o vyzkoumání pravdy a tím nám pomáhají. Přesto se musíme nechat přesvědčit od těch, u nichž je více jistoty, totiž následovat názor těch, kteří postihují pravdu s větší jistotou.

Takže v tomto duchu diktujete, bratře, svou Summu proti pohanům?

Ano, a jsem si vědom, že to zdaleka není jen proti pohanům, ale taky s pohany k Bohu. O tom je celý prvý díl, prostě o Bohu. Samozřejmě, že v tom, co zde znamenají lidské důvody, totiž důvody přirozeného rozumu je to jenom trocha slámy pro povolané, kdežto to vymlácené jádro, totiž víru působí sám Bůh. Hlavní je, že Pán všechny povolává do svého domu, a to, že jim takto pomáhám, je jako bych jim na cestu upletl slaměný klobouk.

Když vymezím hranice mezi rozumem a vírou, tak uvažuji, co je sám rozum schopen říct o existenci Boha. Někdo je přesvědčen, že tvrzení, že Bůh existuje, nevyžaduje důkaz. Je to prý samozřejmá pravda, neboť každý, kdo ví, co slovo Bůh znamená, musí nahlédnout, že Bůh existuje. Filozofové se od časů Anselma opravdu snažili dokázat existenci Boha z jeho vymezení. To nebylo správné.

Proč ne?

Názor, že existence Boha je samozřejmá, pochází z toho, že někdo je od mládí zvyklý slyšet řeči o Bohu. Jenomže tomu, kdo od mládí nic takového neslyší, není existence Boha ani trochu samozřejmá. Když však není existence Boha samozřejmá, tak vyžaduje důkaz.

A dá se to dokázat?

Ano, však tu taky předkládám dva důkazy pomocí Aristotelovy Fyziky. Nato dokazuji různé pravdy o přirozenosti Boha, jako, že je věčný, neměnný, nehmotný a prostý jakékoli složenosti. Zdůrazňuji však, že všechny tyto pravdy jsou v podstatě záporné. Dokazují, jaký Bůh není, ale neposkytují žádný pravý vhled do toho, co Bůh je.

A co bude dál?

V další knize? Hm, snad přechod od Boha ke stvoření. Musí se začít vztahem mezi Bohem a tvorstvem. Pak je na místě důkaz, že svět mohl vzniknout jedině stvořením od Boha.

To tedy znamená odmítnutí Aristotelova názoru, že svět je věčný.

To není snadné.

Ale on tvrdí, že kosmos je věčný.

Víte, kosmos je podle něho opak chaosu, prostě řád. Také v případě světa nelze vyloučit, že je věčný.

Jak můžete tvrdit, že svět může být věčný, když říkáte, že je stvořený?

To máte tak, skutečnost počátku světa v čase, jak ji učí Písmo svaté, nesmí předbíhat rozumovému rozboru stvořeného bytí. Takový rozbor spočívá ve své pozorovací rovině na přesažnosti pohybu. Jako křesťan věřím ve stvoření v čase, kdežto jako filozof trvám na pravdě svých základů, aniž to odporuje mé víře. Vztah závislosti vůči Bohu, totiž základ veškeré božské úcty a především vnitřní božské úcty, se nevysvětluje změnou, dobovými událostmi, nýbrž niterností nutného vztahu, který leží mimo veškerou časovost.

Kdyby Bůh stvořil svět navěky, takže by vedle sebe věčného stvořil ještě svět věčný, nebyl by to důkaz proti Bohu, nýbrž by to byl jen další důkaz Boží všemohoucnosti.

Úžasné!

Ach to, na to jsem nepřišel. To mám z Maimonida, ale to důležité teprve přijde. Pozorně poslouchejte. Když připouštím, že Bůh mohl stvořit svět navěky, tak jen říkám, že u Boha všemohoucího je možné všechno, ale netvrdím, že to tak opravdu je, protože by věčnost světa musel napřed někdo dokázat.

A dá se to dokázat?

Kdybychom se na druhé straně snažili rozumově dokázat počátek světa, byla by to chyba. Věnuji celou kapitolu jejímu odmítnutí. Jako lze rozumově dokázat, že svět byl stvořen, tak zase nelze rozumově dokázat, že má počátek v čase. Potom přecházím od stvoření světa, totiž od otázky, proč vůbec jsou věci, k rozlišení světa, totiž k otázce, proč jsou na světě různé druhy věcí.

No a k čemu to vede?

K tomu, že odlišnost věcí ve světě má svůj původ ve svobodném Božím záměru stvořit svět jako souladně uspořádaný celek. Stvořené věci pak řídí prostřednictvím dalších tvorů. Takové nadzemské inteligence jsou Boží poslové čili andělé. Jsou nehmotní, nezničitelní, duchoví a svobodní. Na základě toho, jací jsou, je jich víc než všech ostatních tvorů. Lidské duše jsou rovněž duchové a nesmrtelné, avšak jsou spojeny s jednotlivými těly. Duše není prostě oděná tělem, ani není v těle uvězněna. Je formou těla, takže činí tělo živým tělem nějakého druhu. Nejvyšší duševní schopnosti člověka jsou vlastní jednotlivé lidské duši. Právě na základě těchto schopností dokazuji nesmrtelnost lidské duše. Třebaže je lidská duše nesmrtelná, neexistuje před vznikem těla, k němuž náleží. Podávám důkaz, že se nedědí jako tělesné vlastnosti rodičů, ani se nepředává pomocí semene. V případě každého jednotlivého člověka je vždy nově stvořena Bohem navěky.

To všechno se dá dokázat pouhým rozumem?

Ano, a také mohu dokázat, že i živočichové a rostliny mají duše, ale ty - na rozdíl od lidské duše - nejsou rozumné, ani nesmrtelné, ani oddělitelné od svých těl. Ačkoli lidé přijímají potravu a rostou podobně jako rostliny, rozmnožují se podobně jako živočichové, nemají další žádnou od své nesmrtelné duše oddělenou duši vyživovací a smyslovou, protože jejich rozumná duše to vše zastane.

V třetí knize se musím zabývat člověkem. Sám přirozený rozum poskytuje důkaz toho, že dochází blaženosti poznáním Boha, ovšem ne tak, jak se dá poznávat v tomto životě na základě lidských domněnek, tradic či rozumových důkazů, nýbrž v nazírání Boha tak, jak je sám v sobě, za pomoci nadpřirozeného osvícení.

Ve všech třech knihách musím užívat biblické a církevní zdroje pouze k dodatečnému potvrzení závěrů dosažených rozumem, tedy nikoli jako výchozí předpoklady, z nichž vychází dokazování.

Proč jen tak okrajově?

Mohamedáni a pohané s námi nesouhlasí v přijímání autority Písma. Proto je nemohu používat takovým způsobem, jako když rozmlouvám s Židy, tedy s odvoláním na Starý zákon anebo s odpadlíky od Církve, totiž s odvoláním na Nový zákon. Pohané nepřijímají Starý zákon ani Nový. Proto se přidržuji pouze přirozeného rozumu, s nímž musí souhlasit každý.

Přirozený rozum ovšem může dokázat jen některé pravdy o Bohu, namítl Jan. - Tak třeba pravda o Vtělení Božím a nauka o Trojici jsou pouhým rozumem nedokazatelné. Dají se poznat pouze na základě zjevení. Ovšem i ty pravdy, které jsou rozumu dostupné, jako existence Boží či nesmrtelnost duše, přijímá mnoho lidí pouze na základě autority. Jejich dokázání přirozeným rozumem totiž vyžaduje více nadání, volného času a úsilí, než je tomu většina věřících schopna nebo ochotna věnovat.

Tomáš pokyvoval hlavou a dodával: Právě proto musím v poslední knize dokazovat, že Ježíš Kristus je Boží Syn, a také Duch svatý je pravý Bůh, a jaké vztahy jsou mezi nimi, a rovněž přirozeným rozumem dokázat, že v Církvi a svátostech není nic nerozumného.

Tam už je Aristoteles křesťanovi málo platný, ozval se rezolutně Otec Jan.

To byste se divil, Otče Jene: - Právě díky němu objasňuji vztahy mezi Otcem Stvořitelem a Kristem Vykupitelem a Duchem svatým tak, jak se to nepovedlo ani řeckým Otcům ani Augustinovi.

To snad ne? Copak se dá díky pohanovi lépe objasnit křesťanská pravda?

Budete se asi divit, ale je tomu tak.

To mi musíte vysvětlit.

Tak třeba Atanáš uvádí, že Otec plodí Syna a sděluje mu svou přirozenost, a ne jen podíl na ní. Z toho plyne, že Syn je Bůh. Právě tak Duch, vycházející z Otce i Syna, je Bůh - jinak by nemohl posvěcovat duše. Řečtí Otcové považují vycházení Osob spíše za darování než za výkony Božího rozumu a vůle. Tím, že Otec plodí Syna, tak mi dává svou přirozenost. Otec a Syn ji dávají Duchu svatému. Řečtí Otcové pak dodávají, že způsob, jakým se děje věčné plození a vydechování je nevyzpytatelný. Při výkladu tajemství Trojice se řídili apoštolským vyznáním. Tam se praví, že Otec je Stvořitel, Syn je Spasitel a Duch je Posvětitel. Přitom jim zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek.

Myslíte? A které to byly otázky?

Třeba proč jsou jenom dvě vycházení? Čím se liší jedno od druhého? Proč jen první můžeme nazývat plozením? Proč je Syn jediným Synem? Proč není plozen také Duch? A vůbec - proč je Otec v apoštolském vyznání nazýván Stvořitelem, když jím jsou podle úvodu Janova evangelia také Syn i Duch? Řečtí Otcové na to nedokázali odpovědět. Dokázal to teprve Augustin. Vyšel z jednoty přirozenosti filozoficky už zdůvodněné a snažil se v duchu Zjevení objasnit vnitřní život Trojice. Vydal se opačnou cestou než řečtí Otcové. Zároveň byl zaujat Janovými slovy, že jednorozený Syn vychází z Otce jako Slovo, ale ne jako slovo vnější, nýbrž vnitřní. Tím začal odhalovat vnitřní způsob Synova věčného plození, způsob považovaný řeckými Otci za nevyzpytatelný. Díky tomu objasnil vnitřní způsob vydechování.

Dokázal, že nejen Otec je Stvořitelem, nýbrž také Syn a Duch. Vždyť stvořitelská schopnost jako vlastnost Boží přirozenosti je společná všem třem Osobám.

A to podle vás nestačí?

Ne.

Copak to není dokonalé?

Není, Otče Jene. Augustin ještě nevysvětluje, proč je vycházení Syna z Otce plozením, proč se nedá říci, že Duch je plozen Otcem a Synem.

Plození Slova, Ježíše Krista se děje rozumovým způsobem. Stejná rozumová činnost přísluší všem třem Osobám. Proto se zdá, že by všechny tři měly do nekonečna plodit. Teprve díky Aristotelovi můžeme rozlišit rozumovou činnost společnou všem třem Osobám a to, co se praví jen o Otci. Podle toho, co Zjevení a úvod Janova evangelia říká o Slovu, které je v Bohu a je Bůh, dokazuji, že v Bohu je rozumové vycházení Slova. Toto rozumové vycházení si zaslouží označení plození. Živý se rodí z živého a dostává přirozenost podobnou přirozenosti plodícího. Boží Slovo není jen obrazné podobenství Boha-Otce, nýbrž je podstatné jako Otec, živé jako Otec, osobní jako Otec, ale od něho odlišné.

Podobná nesnáz byla i při druhém vycházení, které se děje způsobem lásky. Tři Osoby skutečně milují, takže se zdálo, že by každá z nich měla donekonečna vydechovat jinou Osobu. Aristoteles mi však pomáhá rozlišit podstatnou lásku společnou všem třem Osobám, lásku pojmovou nebo činné vydechování, a lásku osobní, kterou je sám Duch. V Bohu se děje vycházení cestou lásky, jako u člověka láska k dobrému vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plození, protože láska oproti poznání nevstřebává svůj předmět, nýbrž k němu směřuje.

 

Oslavy, nesoucí se nějakou dobu léta Páně 1265 klášterem v duchu radosti a veselí, rozzářily tváře stařičkého Otce Rajmunda, bývalého magistra řádu. Když mu přáli bratři všechno nejlepší, povzdechl si:

Copak si už mohu v mém věku přát už něco lepšího než šťastnou smrt?

Nicméně brzy shledal, že jeho touhy zdaleka ještě nejsou tak zjednodušeny a oproštěny. Stalo se to, když rozbaloval balík od Otce Tomáše.

Co to jen může být? – Vrtěl hlavou, když pojednou ustrnul. Z balíku se vyklubal mohutný rukopis Summy proti pohanům. Třaslavýma rukama v něm zalistoval, na chvíli se začetl, pak listoval dál, znovu srostl s celým tím foliantem pergamenů. Když už se zdálo, že oslavy jsou u konce, protože oslavenec je duchem nepřítomen, pohnul se a vyhrkl:

Vy tedy dovedete, synku – hm - Otče Tomáši, jen co je pravda překvapit!  To vám řeknu bez mučení. - Takový dárek jsem na stará kolena už nečekal!

V očích se mu zablesklo nejen pro slzu dojetí, ale i úžasné možnosti, jak sám podotkl: Ach, tihle misionáři v severní Africe, ať už to jsou žebraví bratři nebo mercedáři, všichni budou jako u vytržení! A co teprve naši studenti! To bude pro ně opravdu nesmírná duchovní posila.

Ehm, uznával Tomáš. – Ovšem tahle Summa proti pohanům je spíše pro ty povolané, zatímco studenti našich škol jsou nejen povolaní, ale také vyvolení. Aspoň se za to modlím. Pro ně chystám něco ještě dokonalejšího.

Opravdu? Co by to mohlo být?

SUMMA TEOLOGICKÁ. Víte, škola by měla být to místo, kde se na světě rodí jasná a zářivá budoucnost. Kde jinde se najde na jednom místě tolik mladých nadějných mozků a nadšených srdcí budoucnosti? – Ovšem… - Nedořekl. Celým tělem mu projel záchvěv jako blesk. Nebyl to žádný bouřkový úkaz v povětří. Nebyl to ani nájezd saracénské jízdy. Byl to ruch školy, kterou nedávno navštívil. Jen vzpomínka na to ho plnila mladistvým elánem, plným radosti a veselí.

 

Pravda je, že učitel viděl v posluchačích víc než pouhou skupinu mladých, toužících osvojit si nové vědomosti, ale i novým vědomostem odpovídající vytříbenou řeč - latinu. Pojímal svůj úkol velkoryseji. Škola mu byla líhní Božích přátel a bojovníků. Vštěpovat povolaným a vyvoleným z různých koutů světa, co všechno patří k jejich nové, nebeské vlasti - Jaká dramatická historie! Jaké vzácné tradice! Jaké ušlechtilé cíle! - to považoval za nedílnou součást svého učitelského poslání.

Projevovalo se to zvláště v sváteční době. Při takové příležitosti zahajoval výuku malým výletem do dějin spásy. Na jaře roznítilo jeho výřečnost Vzkříšení Páně, v prosinci se dával uchvátit Narozením Spasitele. O Vánocích začal těmito zvučnými slovy: Dnes, milí posluchači, na chvíli odbočíme od běžné učební látky a povíme si něco o tom, jehož historický čin si všichni zakrátko připomeneme.

V lavicích zavládlo napjaté očekávání.

Tomuto muži, pravil učitel, - vděčí lidstvo za svůj vstup do svých kulturních dějin. Jistě všichni víte, koho mám na mysli -

Moše! - Zkusil štěstí student z Izraele.

Ne, Mojžíše nemyslím. Je to jiná historická osobnost.

Richard Lví srdce? - Ozval se student z Anglie.

Ale vrtění hlavy učitele ho odradilo od tohoto nápadu.

Snad Merlin? - Ptal se synek obchodníka z Británie: - Nechápu, proč nebyl nikdy králem.

Ne, bratře, vzdychl učitel: - Je to Narození Spasitele.

A tys šikal Moše! Fuj!

Podle mýho se dá Moše slavit každej den f roku! - Prohlásil mládenec z rodu Abrahámova.

Posluchárna se ztišila a sledovala, jak učitel rozpřádá nesmrtelnou zprávu evangelistů o Ježíši Kristu. Vyprávěl pomalu a zřetelně. Zřídkakdy se dostal k látce tak velebné. A jeho svěřenci, strženi dramatem slavné a tajemné události kolem Narození Páně, hltali každé slovo.

Věčný obtížný student se vznášel v říši zjevení. Znovu a znovu si uchváceně šeptal: Ješíš Christus- Jémináku! - Zavřel oči.

Posléze učitel pověřil posluchače z Řecka řízením otázek o čemkoli. Nebylo to nic neobvyklého. U studentů se otázky o čemkoli těšily velké oblibě, neboť užitečně procvičovaly jejich vyjadřování. Bývaly přínosné zvláště, když je vedl někdo ze zkušenějších posluchačů.

Učitel se posadil do poslední lavice, jak míval při takových příležitostech ve zvyku. Poctěný student vystoupil na stupínek ke katedře a sesul se na profesorův trůn a počastoval přítomné svým úvodem:

 Náš profesor vyprávěl příběh Narození Páně. Takže bude dobře, když my - jeho posluchači - zaměříme pozornost tudy.

Tak dojemným holdem velkým průkopníkům vůbec a Pánu Ježíši zvlášť udal tón pro zbytek dne. Srovnání Ježíše Krista a Odyssea, kterým uzavřel své holdování, však připadalo učiteli málo zdařilé. Nicméně student tvrdil:  Oba objevili pro lidstvo nový svět.

Otyseus? - Opakoval vzápětí věčný obtížný student: Co je to za srofnani, simvas?

Dobyvatel Tróje a mořeplavec a objevitel nových světů! - Zvolal Řek.

A jeho rovnáte s Kristusem Páně! - V hlase dotčeného studenta se snoubil údiv s pohoršením: - Otyseus?

Řecký hrdina!

Chrtina? Podfotnik! Lcháš! Kfůli šenskym toulal sfětem a Penelopa čekala –! To je chrtina?

Vy ste se zblásnil? - Vyjádřil student z Kolína pocit, sdílený mnoha dalšími.

On neni normál, mínil bratr z Uher.

Zato student Lucca ze Sicílie spustil: Je jenomo jedno Kristus! Je jenomo jedno Spasitel! Neni žádno druho - přetto ani potto!

Spráfně! - Zazářil slunečným úsměvem věčný obtížný student.

Studenti…!

Předsedající student klepal netrpělivě ukazovátkem: Klid, prosím! – Klid, studenti! Musím slyšet spadnout vlas! – Hm - Kdo chce mít slovo? - Přihlásit se může každý! Rozprava je otevřená pro všechny, - upozorňoval, ale popíral svá slova tím, že odvracel oči do míst, kde jimi nemohl zavadit o věčného obtížného studenta: Mluvit může, kdo chce, podotýkal kamsi do stropní klenby.

Jenže nikdo kromě přehlíženého studenta nechtěl mluvit.

Tak mluvte, vy! – Uvolil se tedy posléze s krajním sebezapřením.

Student vyhověl a povstal: - Pamprésor, studiózi! My sici souhlasíme, že Narosení Kristusa Pána je ta nejnejnej fěc, která na sfětě šírym stála. - Četná přikývnutí, povzdechnutí, zabrouknutí. - Čemýšlujte o tom jeho put sfětem- áno, čemýšlujte. Celý roky a roky ve strážných škouškách. Ale zastaví se on? Tepak! Má na strach zaděláno! Nezoufne ani o krok, když farseji, ale i nekeši v jeho cechu kujou piksle. - Laický evangelista se na chviličku odmlčel, aby strašlivá fakta vyzněla naplno.

 Joj! - Vykřikl bratr z Valencie, kterému právě došlo, co jeho vlast Kristu Pánu dluží.

Znesvářenými řadami zacloumala bouře protidůvodů, posměšků, obran a popírání. Bratr z Izraele vrtěl nejistě hlavou:

Má snad stoprocentní pravdu?

Syn obráceného Saracéna vrčel: On asi zešílel.

Studios, ustupte o jednu chlup! - Naléhal bratr z Krakowa.

Pravda je pravda! - Opáčil student s pohledem inspirovaného apoštola: Já neměšim právtu na pravitko!

Učitel rychle povstal. Milí posluchači, myslím, že -

Věčný obtížný student se rozhlédl po rozvášněných řadách a smířlivě pokýval hlavou jako ztělesněná trpělivost zápolicí s bloudícím Albigenským: Spafitel se prostě vytal, prostě zakládat, opakoval: Prostě – nemufel a fel, poflan ot Ofce kfůli nam! - Obrátil oči k nebesům, hluboce zarmoucen mezemi lidského důvtipu. ¨

Slovní bitka se stupňovala dalšími výkřiky, pokřiky a obviněními, dalšími oprávněnými útoky na logiku věčného obtížného studenta a vášnivými obranami ctností odpůrců.

Učitel poplašeně spěchal na svůj post právě ve chvíli, kdy se školou ozvalo poselství rozhoupaného zvonu.

Zvonil a zvonil ze všech sil, ale šiky byly upoutány sporem natolik, že nikdo vyzvánění zvonu nevnímal.

Vysoko nad tímto rozruchem se vznášel hlas profesora: Končíme, milí posluchači! To je pro dnešek všechno! - Prohlásil to nanejvýš rázně, ale s vnitřními pochybnostmi.

Nemohl se totiž ubránit pocitu, že disputatio de quodlibet čili rozprava o čemkoli dnes nedopadla, jak by měla.

 

Opravdu to tím neskončilo. Zakrátko se dal v jiné posluchárně slyšet nadaný student:

Jestli vám, ctihodný profesore, správně rozumím, tak říkáte, že není-li pravda možných výpovědí věčná, potom se dá stanovit čas, kdy pravda možných výpovědí neexistovala. Ve stejné době však byla pravdivá i výpověď, že neexistuje žádná pravda možných výpovědí. Tedy pravda možných výpovědí existovala. A to je v rozporu s tím, co bylo řečeno. Musí se tedy říci, že pravda možných výpovědí je věčná.

Dále všechno, o čem se nedá myslet, že není, je věčné. Také o věci, která může nebýt, si mohu myslet, že není. Avšak nemohu myslet neexistenci pravdy možných výpovědí. Můj rozum nemůže myslet něco, aniž by myslel, že je to pravdivé. Pravda mých možných výpovědí je tedy věčná.

Potom to, co je budoucí, bylo budoucí vždy, a to, co je minulé, bude vždycky minulé. Když ale existuje něco budoucího, tak je pravdivý i výrok o budoucím, a když existuje něco minulého, tak je pravdivý i výrok o minulém. Vždy tedy existuje pravda výroku o budoucím a vždy bude existovat pravda výroku o minulém. Tak je věčná nejen první pravda, nýbrž také mnohé jiné.

Nic není víc věčné než pojem kruhu a, že dvě plus tři je pět. Avšak pravda tohoto je stvořená pravda. Tudíž i mimo první pravdu je nějaká pravda věčná.

Kromě toho, pro pravdu své výpovědi nepotřebujeme, aby se něco skutečně vypovídalo. Stačí, aby existovalo to, o čem můžeme vypovídat. Dříve, než byl svět, však existovalo kromě Boha něco, o čem se také mohlo vypovídat. Proto dříve než byl svět, existovala pravda možných výpovědí. To však, co bylo před světem, je věčné. Tedy pravda možných výpovědí je věčná. Důkazem je to, že svět byl učiněn z ničeho, to znamená po ničem. A tak dříve než byl svět, bylo jeho nebytí. Avšak pravdivá výpověď je učiněna nejen o tom, co je, nýbrž také o tom, co není. Jako můžeš pravdivě vypovídat, že bytí je, tak můžeš stejně pravdivě tvrdit, že nebytí není. Tedy dříve než byl svět, bylo něco, o čem by se dalo učinit tvrzení.

Už když takto začal student mluvit, přeučený profesor vzdorovitě nahrbil ramena a zdálo se, že se snaží překonat žaludeční nevolnost. I oku toho nejtupějšího a nejméně vnímavého pozorovatele muselo být jasné, že je to počínání vzrušené bytosti. Jenže student v tu chvíli podlehl své honbě za pravdou, takže sice cosi kolem sebe sledoval, ale nebyl schopen z toho vyvodit žádný kloudný závěr pro své počínání. Ona je pravda a pravda, a když jeden usiluje o pravdu, měl by ji pokaždé zabalit do lásky, zkrátka počínat si s jemností a taktem. Jinak tím ještě někdo utrpí škodu.

Zatímco student napodoboval okapový chrlič, přeučený profesor klesl do židle, a zjevně se v jejím opěradle ztrácel. Nějakou chvíli poseděl a trpce se užíral. Zřejmě cítil, že utrpení jeho mlčení a naslouchání druhému překračuje všechny meze toho, co dokáže zpyták libomudrunství jeho měřítka snést. Zprvu se z jeho chování vytratila bojechtivost. Připadal si poněkud splaskle jako zmoklé stuhy na hrobě. Zíral na studenta rozšířenýma očima, jeho pěkně utvářená čelist poklesla jako zvadlá lilie. Ukázalo se, že obavy, které ho strašily celé týdny, stojí na pevných základech. Jeho oči nabyly skelného výrazu podobného pohledům svědků, kteří vypovídají u soudu a matně se snaží na cosi se rozpomenout.

Konečně se student s bobří houževnatostí prokousal k závěru, že od věčnosti není více pravd. V tu chvíli si přeučený profesor ulevil slovy:

Ale jsouť proti tomu námitky!

Na námitku od Anselma odpovíš stejně, jako ji sám podává. Uvádí, že pravda výpovědí není vymezena počátkem ani koncem. Ne, že by řeč neměla počátek, ale že nemůže být myšleno, že by řeč kdy byla a pravda jí chyběla. Tato řeč označuje za pravdivé to, že je něco budoucího. Z toho vychází, že nechce tvrdit, že by vnitřně obsažená pravda stvořené věcí nebo řeč byla bez počátku či konce, ale že bez počátku či konce je první pravda, podle níž se nazývá výpověď pravdivou jako podle vnější míry.

Psychologicky nadaný svědek by byl zaslechl slabé zasténání. To profesorovo sebevědomí se hroutilo pod nečekaným bočním útokem neomalenosti, s níž se posluchač odvážil jakési familiérnosti.

Nadaný student vypouštěl bublinkovitě slovo za slovem, což přeučený profesor ustrašeně sledoval jako nebezpečnou sopečnou lávu.

Každá pravda, kterou bys připisoval nebytí, je ze strany tvého rozumu. Když vypovídáš, že je pravdivé, že pravda neexistuje, tak pravda, na níž ukazuješ, má základ pouze ve tvém rozumu, poněvadž je pravdou nebytí. A proto po zániku existence pravdy, která je ve věci, zbývá pouze pravda, která je v rozumu. A tak vidíš, že na základě toho můžeš vyvodit věčnost pravdy, která je v rozumu. V každém případě musí být ve věčném rozumu, a to je první pravda. A tak se ukazuje, že pouze první pravda je věčná.

Kdysi přijatelný výraz tváře přeučeného profesora se svíravostí rtů měnil v zašklebený vzhled démona obrazu Posledního soudu. Stejně tak oči, druhdy tak laskavé, jako by přilétly od hrozného leviatana, požírajícího lidi. Jeho nálada tíhla k ponuré vzpouře.

Tím se řeší Filozofova námitka.

Libomudrunova! – Zasykl hadovitě přeučený profesor.

Přitom se v jeho očích blýsklo, pak v nich cosi vzplanulo a za chvíli oči metaly blesky.

Existuje bod, za nímž lidský mozek ve službách nesmrtelné duše ztrácí spřízněnost s nekonečnem a stává se pouhou vířící masou zhoubných vášní. Když Malajci překročí tento bod, vytáhnou dýku, vypraví se ven a podřežou sousedy. Ženy podléhají hysterii. Pokud můžeme brát profesora jako běžného představitele svého druhu, pak jemu podobní sevřou pravou pěst a vymrští ji tak prudce, jak jim to jen dovolí věk a fyzická zdatnost. Potlačované pocity jsou vždy nejnebezpečnější. Pozvolna se měnil v lidskou sopku.

K další námitce musíš říci, že se ráz pravdy sice naplňuje v rozumu, kdežto ráz věci se v rozumu nenaplňuje. Ačkoliv se tedy prostě připouští, že pravda všech věcí existuje od věčnosti, protože je v Božím rozumu, přesto se nemůže prostě připustit, že by pravdivé věci existovaly od věčnosti proto, že jsou v Božím rozumu.

Během této své řeči, občas přerušované tazateli, změnil student polohu. Zatímco zprvu jenom seděl a jen mlčky a úporně luštil a překládal vzpomínané slovní divuplody přeučeného profesora do řeči srozumitelné, postupně se zvedal ze židle. Přitom poněkud zvýšil svůj hlas a byl důraznější a důraznější, až zapojil do svého podání ještě i ruku s pozdviženým ukazováčkem. Podle všeho si při tomto neodbytném křtitelovském  vystupování počínal pod velkým tlakem. Možná si říkal: K tomu mě dohnaly okolnosti. Jsem jen dítětem své doby.

Uznávaná veličina akademické obce je náramně slušný profesůrek, pokud ho nedráždíte. Jenže - , a to vám říkám pro vaše dobro jako vodítko. Každý člověk potřebuje v neznámých vodách mapu. Dokáže bez ní vyvádět jako utržený Prométeus. A když na to dojde, rozprskne se hrozivěji než řecký oheň.

Zkrátka se v něm nyní vzbouřila každá kapka bojovné krve. Vyrazil tempem válečného oře. Zafuněl, zamáchal mohutnými tlapami a udatně chrochtal, až zjistil, že mu překáží nedaleká váza s květinami. Jedinec se nemůže v pranici beze zbytku prosadit, pokud nemá volné ruce.

Není zcela jisté, ale snad to byl Sofokles, kdo řekl, že vždycky zrovna ve chvíli, kdy má člověk obzvlášť povznášející pocit, že mu všecko pěkně vychází, přikrade se mu za záda osud s polenem v hrsti. To byla pro studenta rána, pod níž doslova zosikovatěl, a pak se sulcovitě rozklepal.

Hmm, ozval se profesor s výrazem senátora pokládajícího základní kámen. Načež ze sebe vypustil další příval, nešetřící uši posluchačů:

K třinácté námitce jest žádoucno řkouti, že to, že se universalie nazývá trvalou a neporušitelnou, vysvětlujeť Avicenna podvojmo: Buď se naříká trvalou a neporušitelnou z důvodu svých jednotlivostí, které - podle těch, kteří hájíť věčnost světa - nikdy nezačaly a nikdy neskončí.

Plodba arciť podle Libomudruna sloužíť k tomu, aby bylo zachováno trvalé bytí druhu, když v jedinci být zachráněno nemůže.

Anebo se naříká, že universalie stává věčně, protože nezaniká o sobě, alébrž zaniká případečně se zánikem jedince.

Drobná rozmíška vyvolaná vznětlivostí horlivého studenta se sice urovnala pomocí několika správně volených argumentů, ale úplně zažehnána nebyla. Bylo však zjevné, že z profesorovy strany přetrvává mrazivý přístup. Potvrdilo se to tím, že kdykoli chtěl vědychtivý student něco podotknout, profesorovy výlevy na okamžik přerůstaly ve zlověstné mručení, kdy si začal bručet pod vousy cosi o hanebných potměšilcích a pekelnících, jakým by nepodal pracku ani tchoř. Jeho mručení bylo právě tak nesrozumitelné jako jeho výklad. Třebaže nikoho nejmenoval, nečinilo vnímavému studentovi potíže identifikovat osoby, které měl na mysli.

Každopádně nyní nabýval tento student podoby lesního velikána podťatého sekerou dřevorubce a profesorova samomluva, přetékající slovními divuplody, plynula dál. Znovu nasadil student zamyšlený výraz a znovu si skousl dolní ret. Zřejmě ho to jeho furiantství jaksepatří otrávilo. Bezpochyby si vyčítal, že se kdy nechal unést žízní po pravdě.

K patnácté námitce jest žádoucno řkouti, že zatímco jiné rody jako takové přidávají něco do přirozenosti věcí - kolikost totiž na základě toho, že jest kolikostí, naříká něco - tak pouhý vztah na základě toho, co jest, nemá jako takový nic, co by přidával do přirozenosti věcí. Neořešuje totiž něco, ale vztah k něčemu. Tuť se vyskytují některé vztahy, které nepřidávají nic co do přirozenosti věci, alébrž pouze co do umu. To nastává čtverým způsobem, jak se dá vyvodit z toho, co říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti. Tak praví sám zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Hospodin zástupů snad promlouval ústy své vyvolené nádoby, ale stěny posluchárny si kolem nadaného studenta počínaly dost nemístně. Začaly se nadouvat, prohýbat a naklánět, až posléze bachratět. Co to? Chtěly snad každou chvíli spadnout? Zdálo se, že k tomu stěny strhnuly ještě i lavice pro posluchače tak, že tato dřevěná výbava posluchárny zatančila nadanému studentovi před očima rozverný třasák. Okenice vyskočily z rámů a nenechaly nikoho z posluchačstva na pochybách, že se tu dějí věci nad pomyšlení podivné. Ani řečnický pultík nezůstal v klidu a začal vyhazovat nohama jako splašený kůň. Celá podlouhlá posluchárna se začala kulatit. Nejprve nabyla fazolovitého tvaru, ale pak se dýňovitě zaoblila až docela zmelounovatěla, vysmekla se z přilehlých komnat, a hleděla se vykutálet na dvůr. Kříž na stěně se uhnul na stranu a zarazil v boční poloze a nejevil ochotu k návratu.

Potíž při otáčení se kolem své osy tkví v tom, že ztratíte jistotu o tom, točíte–li se vy, anebo stojíte-li pevně na místě, a netočí-li se vaše okolí. Potom, jste-li dost bystrý, přešlápnete hbitě z nohy na nohu. Zprvu si student myslel, že právě to se mu přihodilo. Zdálo se mu, že se mu levá bota pomíchala s pravým kotníkem, klopýtl, zapotácel se a po krátké pauze se snesl dolů, aby splynul s okolním porostem. Vězel tam ztracen v bludišti otupujících myšlenek, když na něj dopadla něčí silná pravice a odtáhla do bezpečí. Najednou ho zalila vlna blaživého tepla.

První věc, kterou rozumný člověk za těchto okolností udělá, je, že poděkuje statečnému zachránci. Když se chtěl student obrátit, aby tak učinil, dostavilo se překvapení.

Zjistil, že se zvedá od svého měchu s chladnoucím odvarem z leknínu a vstavače přilbonosného. Nějak záhadně se mu uprostřed ostatních posluchačů u velkého libomudruna dostal vlastní nos do míšku s odvarem, který se následně překlopil a vylil se mu do klína.

Jářku, to byla pěkná šupa, ozval se jiný student.

Kolosální trapas, uznával.

Cítil, že zde atmosféra podivně ztěžkla a zhoustla a ztmavla do podoby převařeného karamelu.

Přeučený profesor na něj povýšeně zíral a mlčky kroutil hlavou. Patrně nemohl pochopit, že by někdo mohl při jeho náslechu, jak to nazýval, upadnout do spánku.

Ostatní účastníci učené sešlosti věrně kopírovali profesora. Zatímco se hlavy chvěly na svých stvolech a připraveny k letu dolů, smrtelné ticho padlo na posluchárnu. Výkvět duchobcovatelů seděl jako přikovaný na svých lavicích, jako by se divil, zda se dá věřit vlastním uším a očím. Nadaný student statečně snášel jejich pohled. Nějak tak se díval do očí svým šelmám křesťanský mučedník v cirku.

Tehdy se nadanému studentovi zastavil čas. Nepamatoval si, jak dlouho to trvalo, když konečně našel vlastní hlavu zakutálenou kamsi do vzdáleného kouta.

Potutelný úsměv přeučeného profesora mu naznačoval: Tak co ty na to?

Zmotal jenom na to, že zasípal:

Hm! To dá rozum, že co je dovoleno bohu, není dovoleno volu. Každý ví, že se něco připisuje něčemu buď příznivě, jako se připisuje ohni, že stoupá vzhůru, nebo na způsob upírání, když se věci upírá to, co přirozeně vnáší opačné uzpůsobení.

Přeučený profesor se tvářil tak, že student nebyl schopen poznat, jestli se mile usmívá nebo škodolibě šklebí.

Přisípal ještě: Vlastnosti, které vyjadřuje označení člověk a označení schopný smíchu, nejsou bytostně stejné a nemají ani jedno bytí, jak je tomu u otcovství a synovství, takže tu není žádná podobnost.

Znělo to však jako když někdo uřezává tupou pilou rezavý okap, protože se profesor zatvářil, jako by ho někdo tahal za uši.

Pojednou student zachytil podivné signály. Zněly mu nějak cize a mimozemsky. Nicméně neustávaly a s pronikavou dotěrností útočily na jeho čivy. Rozhlédl se po okolí, ale byl tu jen profesor a jeho hřebovitě zaražení posluchači. Znovu se to ozvalo a to ještě neodbytněji. Zanedlouho začal student rozeznávat tajemného původce. Jeho žaludek byl povahy vzpurné a netrpělivé. Už skoro hodinu vysílal vzkazy vyjadřované stále neodbytnějším a hašteřivějším tónem. Předkládal objednávky na něco hutného a hudroval, že se nedostavuje žádná obsluha. Ježto nedostal žádné úřední sdělení, že zakrátko bude něco hutného na cestě, podnítil ho tak důrazně, že student vyskočil z lavice bystře jako větry štvaný Odysseus. Nato vyrazil ven z posluchárny.

Ostatní zůstali přibití, ale přeučený profesor je skoro nebral na vědomí. Přistoupil k oknu a zamyšleně se mračil ven.

Snad mu teď mozek pracoval plynule a na plné obrátky, což by mu mohla závidět většina univerzitních profesorů.

Zatím nenápadné vrznutí vrátek u vzdálené špižírny otevřelo nadanému studentovi cestu k naplňování přízemních snů. Vůně čerstvého uzeného ho unesla tak, že letěl daleko, daleko ode všech otázek pravdy.

 

Učitel neměl povahu na to, aby s někým tvrdě cvičil. Ale když mu smysl pro odpovědnost přikázal napřít se jistým směrem, neznala jeho vytrvalost mezí. Jen co se naskytla příležitost popadnout písmenko ř za pačesy, chopil se jí.

Stalo se to při procvičování slovní zásoby, když vyzval věčného obtížného studenta, aby utvořil větu se slovem křepelka.

Čepelka letěla fstuchem, vyhověl student.

Ehm - nezmýlil jste se?

Já, pamprésor? Já né. Žikám jen, jak je v děcke šikance: Čistá čicet číprnejch čepelek letělo čes čistá čicet číprnejch ščech.

Ale studente! To jsou přece křepelky! Vidíte, kam vede nedbalá výslovnost? Ani jedno ř v té větě jste nevyslovil správně!

Ani jedno jaksepačí?

Ani jedno, jak se patří, zdůraznil s bolestným výrazem profesor.

Pokud nešlo metání střelných modliteb a zbožných vzdechů, začal student předstírat záchvat dýchavičnosti.

Slyšeli jsme od vás - asi toto. - Učitel si odkašlal. Žikám jako v dětském šikadle -

Šikance, ozval se pro přesnost věčný obtížný student.

Šikanka nic není. Správný tvar říkanka, opravil se učitel: - Prostě jste místo každého ř vyslovil jinou hlásku.

Student vyslechl výtku beze vší zkroušenosti či lítosti. Jen skromně vzdychl: To moje háčkovaný r je chrosný, pamprésor. Ale budu snášit, aby čistě -

Příště! Další chyba!

Student zavrtěl smutně hlavou: Já pokráčím čim dal huš.

Hůř! - Vykřikl profesor téměř zoufale.

A huš neni fupec nic? - Zamžikal student.

Huš? - Ne, - řekl, - není to nic, co by se hodilo do této situace.

No tak je to mimošátná situace, tvrdil student hrdě.

Pozor, zase chyba! - Škubl sebou profesor: Milí posluchači, je vám jasné, oč mi jde?

Posluchačům to bylo nad slunce jasnější.

On obrací všecko zhuru nohama? - Prohlásil jeden student.

Studios, ustupte o chlup! - Zaprosil posluchač v hnědém hábitu, vyprošující si od věčného obtížného studenta méně tvrdošíjnosti.

Jenže když on není mezi posluchači této školy jediný, dodal učitel., kdo ve výslovnosti ř chybuje.

Já nevyžeknu ž, dyby mě zabil! - Zvolal student z Bavorska:  Po německu ze nikdy nežiká!

Tak vrať domů! – Navrhl nu jiný.

Klid, klid, zaťukal profesor ukazovátkem: Já vím, že se to zdá těžké, ale věřte mi, že je v silách každého z vás, aby tuto hlásku zvládl. Jestliže postavíte špičku jazyka tak, aby na ní mohl vzniknout správný rozkmit, potom -

Rostmif? - Zeptal se student z řecké vlasti.

Bratře, copak si nevzpomínáte na hodinu, kdy jsme si říkali o různých polohách a pohybech mluvidel?

Ne.

Nepamatujete… - Rozvažoval učitel nahlas další tah: Hm. - Na podrobné opakování nemáme čas, ale připomenu aspoň to hlavní. Máme-li vyslovit hlásku r, musí být výdechový proud vzduchu silnější než u hlásky r, takže rozkmit jazyka -

Já myslel, že rostmif je se špeta, zakabonil se student z Antiochie.

Z jakého špeta?

Se špeta, co má kráva na zádách.

Ale - to je rostbíf! Maso z hovězího hřbetu! Vidíte, jak je výslovnost důležitá?

Neni to maso taky rošťanda? - Zeptal se student od Lisabonu.

Roštěnka! Ale vraťme se k ř. Jeho špatná výslovnost vyvolává dojem šišlavosti i u toho, kdo ostatní hlásky vyslovuje správně. A co je šišlavost, všichni víte.

 Já chci nešišlat, ale je to pšišerně velký ošišek, zanaříkal student z Dalmácie.

 Joj! Vylouděné od bratra z Polska bylo všeobecným vyznáním hříchů proti správnému rozkmitu jazyka.

Majn Got! - Neudržel se věčný obtížný student: Vy chcete trefit do pamprésora infart? Nešišlujte mu požád!

Pořád, ne požád.

Já budu už pořřád žikat pořřád, usmál se hrdě bratr od Hamburku: Ve dne v noci.

Vy se slyšite, dyš spite? - Opáčil věčný obtížný student.

Milí posluchači! Přece byste se nehádali. Dávejte pozor, prosím. Sledujte moje ústa. - Učitel si navlhčil jazykem rty. Nejdříve vyslovím r. Otevřel ústa, zhluboka se nadechl, a právě když se chystal rozkmitat špičku jazyka do zvučného rrr, třesklo Pčiíí!! bratra z Krakowa a rozmetalo napjatou atmosféru.

Učitel zavřel ústa.

Pardon, zahuhlal nešťastně krakowský student.

Tak znovu, milí posluchači. Všimněte si: protáhnu rty do délky - poklepal si prsty na ústa, - zhluboka se nadechnu -

Pčíí!! kýchl bratr z Krakow podruhé.

Učitel se nuceně usmál: Nechávám jazyk uvolněný - a pozor -

Hele, krakofsky, vytršet! - Křikl věčný obtížný student.

Vyučující se obrátil k tabuli a sáhl po křídě. Průřez mluvidly snad bude názornější. Nakreslil tedy profil nosu a horního rtu, vyklenul křídou ústní dutinu, naznačil zdvih jazyka. Otočil se k studentům, vytřeštěně zírajícím do hlubin lidské vyřídilky.

To je hlava od mrtvola? - Ozval se podezíravě jakýsi student.

To je nákres hlavy, která je živá a schopná správně vyslovovat. Načež se učitel chopil ukazovátka a přiblížil je k načrtnutému jazyku.

A proč má vyrašený zuby? - Nedal se odradit student.

Učitel ukázal na obrys chrupu: Zuby jsou tady.

Jenom dvě?

Je to jen průřez. Bylo by zbytečné kreslit všechny zuby, když -

Hlavně, že sou pročesaný, přikývl věčný obtížný student.

Prořezány, studente. Ale neodbíhejme, prosím. - Učitel se dal do výkladu a ukazovátko v jeho ruce putovalo náčrtkem lidské vyřídilky.

Zkuste si to sami! - Vyzval posléze profesor posluchače a učebna se rozdrnčela zprvu nesmělými, ale stále urputnějšími pokusy

Rrrrr...

Žžžžž...

Šrrrr...

Žrrrr-

Bylo to skoro neuvěřitelné, ale podařilo se to. V tom zápalu a žáru byly ukuty pevné základy řinčivého ř.

Povedlo se!

Mně taky!

Slyšeli ste mě? Řřřřřřř!

Byli nadšením bez sebe, triumfálně se usmívali, natřásali, tančili na vrcholu Parnasu. Konečně to - jaký div! - dokázali.

Učitel byl pohnut, silně a nepokrytě pohnut. Volal: Vydržte! Vydržte!.

Teď už můžete bezvadně vyslovit kterékoli slovo! Napsal na tabuli

ŘEŘICHA

Nebojte se, milí posluchači. Zkusme si to všichni společně... Řřře -

Řřře - vystříkly spršky ze snaživých úst.

- řři - předříkával povzbudivě profesor.

- řři - zařinčela napjatě třída.

- cha! - Dokončil předříkávač.

Mnohonásobné cha se rozlehlo učebnou jako vítězný smích. Zuby se blýskaly, jazyky kmitaly, tváře zářily.

 Ďjúúú! - Bratr z Izraele se na počest svého úspěchu plácl dlaněmi do lící.

Vidíte, milí posluchači? - Smál se učitel: Není to nic těžkého! Jenom cvičit, cvičit, cvičit -

Břřesně! - Přisvědčil věčný obtížný student. My fřřichni řřáci a řřáčky budeme tak řříleně snářřit -

Zbytek té rytířské přísahy učitel neslyšel. Dokonce už neviděl ani studenta. Před oči mu spadla jakási černá opona.

 

Později Tomáš slyšel pochvalná slova Otce Rajmunda:

Je vidět, bratře, že jsi Neapolitán každým coulem. Nemyslím jen kvůli tomu, že kážeš v mateřštině, ale i pro vnitřní náboj těch jednotlivých článků v Summě proti pohanům. Vím, že ti v žilách proudí normanská krev, a že i tvé rodiště je tolik poznamenáno švábskými hohenštaufskými císaři, ale v té důraznosti a výrazné pádnosti tvého podání důkazů poznávám pravého Itala. Taková svižnost a energičnost, prostě Talián!

Hm, povzdechl si Tomáš: - kéž by mi tak bylo někdy dáno –

Nedořekl, protože zdaleka ne vše, co potřeboval v takové chvíli vyslovit, bylo určeno zvědavým lidským uším. Neuplynulo však dlouho, a už se před svatostánkem v chrámě rozkládalo mohutné prostěradlo. Nebylo to však ono prostěradlo, jež bylo dáno vidět svatému Petrovi v Joppe. Byl to doširoka ledabyle rozhozený hábit, jehož majitel odložil všechny zavedené způsoby, známé od královského či papežského dvora. Zde však byl někdo víc, než král či viditelná hlava Církve.

Můj Pane, s úžasem poznávám, jak úchvatný je vrcholný cíl mého života, blažené patření na tebe, jak jsi sám v sobě, pokud mne k tomu povznášíš. Kéž to bude někdy také u mne dovršeno. Někdo se mi obdivuje pro pět důkazů nebo spíše cest k tobě, můj Pane, a nechápou, že jsi mi poslal Avicennu, aby je pro mne vynašel. Kdekdo se mi podivuje a chce ode mne to či ono, jako by si to nemohli vyprosit rovnou z tvého Srdce.

Nikde v tom okolním shonu nenacházím vytoužený pokoj, který přinášíš lidem a světu. Všechno se kolem mne mění. Urbanův nástupce Klement IV. se marně snaží zjednat mír a zavést pořádek. Neustále snáší příkoří a protivenství od světských panovníků.

Manfred se zmocňuje vlády na Sicílii a v neapolském království. Uchvacuje i další města, hlavně Pisu. Vojensky dobývá marku Ankonu, a také Spoleto a Romagnolu, a to už je velká část církevního státu. Papež hledá pomoc a nabízí sicilské království a Neapol anglickému králi. Když nedostává potřebnou pomoc, tak korunuje Karla z Anjou, bratra krále Ludvíka IX. na sicilského a neapolského krále. Karel vítězí nad Manfredem u Beneventu. Můj Pane, děje se to pomocí mého příbuzného, hraběte z Caserty. Otevírá Francouzům průsmyk na řece Cariglianu. Karel z Anjou však odplácí papeži nevděkem. Chová se jako Manfred. V celém tom ztřeštěném koloběhu jsem pro všechny málem na roztrhání. Papež Kliment IV. mě odvádí na svůj dvůr do Viterba. Mám působit u svaté Sabiny a také v Neapoli, a kdoví kde ještě jinde. Nevím, kde mi hlava stojí. Tak tu padám před tebou na tvář.

Inu, někomu se zalíbí potřeštěnosti Pinocchia natolik, že se mu ani nechce vrátit k zodpovědnému životu. Kdo se touží uzavřít se svou láskou ve věži ze slonoviny a živit se chlebem své touhy někde v ústraní, no prosím, ať si poslouží. Vím, po jakých blátivých mokřinách bude bloudit jeho zasněná dušička. Nedám se však zavřít do žádné věže. Vyrazím náhrobek od každého hrobu, kam by Mě chtěli pohřbít. Přicházím obnovit a zušlechtit nejen tvé srdce, ale i tvé okolí. Proto Mi není žádná mříž dost pevná.

Od té doby, co opouštím nazaretskou samotu a vystupuji veřejně se svým posláním, mám na krku celé zástupy. Všichni chtějí slyšet radostnou zvěst. Rád je potěším. Osvobozuji je od předsudků a špatných sklonů. Léčím je a uzdravuji od nemocí a utrpení. Sytím jejich tělo i jejich duše, povzbuzuji a těším.

Ještě účinněji pracuji s naším milým Otcem na proměně tvého prostředí v průsečíku všeho stvoření. Tento průsečík dvou protichůdných linií je první věc okolního světa, kterou měním v novou, tajemnou skutečnost. Kříž je první věc nového světa. Z opovržené opuštěnosti Golgoty vycházím do celého světa. A všechno stvoření napojuji na tento prostředek Mého umučení. Při plném docenění tvé svobody je tu celé lidstvo přibito společně se Mnou, někdo po Mé levici, někdo po pravici. Nikdo se tomu nevyhne, ať už Mě s proklínáním odmítá nebo s požehnáním přijímá.

Vrchol účinnosti spolupráce s naším věčným Otcem na proměně světa představuji slavným ustanovením Mého Těla za pokrm. Také v tomto tajemném odění tvým každodenním chlebem se prodírám ven z půlnočního ticha svého slavného příbytku. Třebaže zdánlivě spím v podobě okrouhlého pečiva, přesto jasně vynikám jako jediný světlý bod a ohnisko lásky uprostřed světa. Nejenže chci odsud ovládat a proměňovat celý svět v docela nový, ale také to doopravdy činím. K tomu mám tebe, svého důvěrníka. Chci se projevit v každé tvé obětavé práci jako Mého pomocníka, posilujícího se z Mého oslaveného Těla.

V tobě jako ve svém dítěti uprostřed celého Mého lidstva si během tří dnů buduji živou oratoř i laboratoř ustavičného sebezáporu a práce.

Tajemná výstavba kosmu ve tvém srdci, utvářená duší, zakalenou Mou milostí, směřuje k uplatnění navenek. Chci, aby z plnosti tvého vnitřního života byl s Mou pomocí budován okolní svět.

Během své pouti světem, dovršené vrcholnou obětí a vítězstvím nad smrtí, světem i jeho vládcem, vytvářím vrcholné dílo umění života a smrti. Když naplňuji Izajášova slova, že nemám podoby ani krásy, tedy právě z této nevzhledné tváře, jakou zanechávám v posmrtném rubáši, jasně vyniká nekonečná důstojnost Mé otcovské tváře. Tady obnovuji Můj původní obraz v tobě. Tady tě zdokonaluji a naplňuji vyšším životem, než jaký zná svět. Tak je Můj obraz v tobě nebývale prozářen.

Jako vychází celý svět z Mých stvořitelských rukou a jako je prosáklý Krví Mé oběti, tak má být celý přetvořen tvou působností jako Mého přítele a pomocníka. Neboj se, že bys k tomu neměl dost sil a schopností. Stále se k tomu smíš účinně posilovat z Mého stolu. Tak se můžeš se Mnou stále dokonaleji spojovat v Můj jediný obraz.

Podle své nejhlubší vlastnosti je Moje působnost v podobě tvé všední obživy v okolním světě všeobecná. Žádnými zbraněmi, nýbrž jen svrchovanou Láskou, používající jako nástroj to, co dennodenně potřebuješ ke své obživě, a co přinášíš, účinně zasáhnu celý svět. Objasním ti důsledky Mého všeobecného kosmického působení tvou všední obživou. Liší se v prostoru i v čase.

Všeobecnost prostorových účinků Mého Těla ve světě vyplývá z toho, že věčně žiji a působím v každém, i v tom nejmenším a nejzákladnějším drobečku světa, a, že všechno ve světě vzniká, trvá, pohybuje se a je udržováno Mým působením.

Raduj se! Ať jdeš kamkoli, pohybuješ se, žiješ a jsi ve Mně. Jedině Mou milostí jsi, kdo jsi. Mou silou tě zvu k takovému dětství vůči našemu společnému láskyplnému Otci, jaké sám prožívám ve tvém lidském těle. Stejnou silou tě vedu k důvěrnému přátelství s naším společným věčným Otcem a k dospělé spolupráci se Mnou na posvěcení celého stvoření v tobě i kolem tebe.

Mou milostí se stáváš smělým a průbojným, takže se nelekáš žádného nebezpečí. Stopuješ věčnou Pravdu, která je prapůvodcem každé pravdy ve světě.

Síla z nevyčerpatelného zdroje Mé slavné hostiny lásky v tobě působí, že přetékáš ušlechtilými nápady. Díky Mé milosti se stáváš hrdinou chladně uvážené, mravenčí práce, prosté jakékoli překotnosti. Stáváš se Mým důvěrným spolupracovníkem, plným lásky a porozumění k ostatním a současně chápavým ke všem jejich slabostem a znalcem jejich nedostatků.

Všeobecnost časových účinků Mého proměněného Těla ve světě vyplývá z Mých slov, že nebe a země pominou, ale Moje slova nepominou. Každý krůček tvého postupu uprostřed ostatních a celého světa a každé jeho období je novým zjevením Mé velikosti. A přece nejsem jiný, neboť jsem tentýž včera i dnes i na věky. Proto i účinky Mého proměněného Těla v okolním světě přesahují dobová omezení. Moje práce na posvěcení světa nezná rozdíl jednotlivých dob.

Účinnost působení Mého tajemného Těla ve vesmíru není nijak časově omezena. Neulpívám na žádné tebou idealizované minulosti, ani nepředbíhám do vysněné budoucnosti. Zato naplno využívám drahocenná léta k hrdinství výkonu v práci i v trpné oběti. Nejsem spoután v žádné svěrací kazajce tvé včerejší úcty ke Mně, ani se neomezuji na nějaké nové vymoženosti tvé úcty ke Mně, odpovídající tvé mentalitě a okolním podmínkám. Neváži se na vývoj tvých názorů na Mne a na Mé dílo.

Díky síle, vyvěrající z Mého tajemného Těla, se ty, kdo se pravidelně účinně posiluješ ze stolu Mé slavné hostiny, smíš srdečně radovat z každého okamžiku a z celé své doby. Těšíš se z Mé přízně zde a nyní, abys Mi právě teď a zrovna tady nabídl své ruce ochotné k spolupráci na posvěcení světa. Oděn do podoby tvé každodenní obživy, rozhojňuji v mikrokosmu tvého srdce zdokonalující nadání. Takto prozářená a zdokonalená duše pak vtiskuje tvar milosti do celé tvé přirozenosti a nekonečně ji tím zušlechťuje. Z celého srdce se pak rozeznívá tvůj mikrokosmos hudbou pulsující intuice. Povznáší se velebným chvalozpěvem našeho láskyhodného Otce. Z této hudby pulsující intuice se rodí každá tvá inspirace. Odtud ti přichází každý smysluplný podnět pro přestavbu a zdokonalení okolního světa.

V síle proměněného každodenního pokrmu si naplno uvědom temnotu a zmatek své doby. Právě proto odlož stranou všechny lidské ohledy a svou pohodlnost a změkčilost! Udělej to kvůli tomu, aby nic lidského nebránilo plnému uplatnění se blahodárného a zušlechťujícího vlivu Mého Těla. To proto, aby celá Moje síla mohla skrze tvé srdce jako přes podivuhodný světelný hranol naplno vyzářit, rozložená do barevného spektra a přece spojená v jediný oblouk tajemné rosy.

Dobře vím, jak působím, že z prvotní temnoty chaosu nechávám vzejít mohutným třeskem svět a zrození kosmu. Pak ale dělám něco daleko úžasnějšího, než celé stvoření všehomíra. Z temné noci velkopátečního chaosu vzcházím ještě jasnějším Sluncem, ale přitom mnohem pokojnějším třeskem. Vycházím Sluncem milosti, jasnějším než všechna kosmická slunce.

A nyní, po Mém příchodu na svět ve tvém těle a po všem, co tu působím, už všechno slouží zvláště tobě uprostřed ostatních a celého světa jedině ke zdokonalení. Proto se raduj také ze slabostí a chyb své doby. Tím vychází najevo skryté smýšlení mnohých. Právě z tohoto slzavého údolí, potřebujícího dnes tolik pomoci, vydávám nové světlo a otevírám cestu k dalšímu zdokonalování světa.

Žij v Mé přízni a opři se o skálu Mého tajemného Těla. Celý okolní vesmír je plný síly, vyvěrající z Mého slavně proměněného Těla. Tato síla se radostně uplatňuje v každé době. Její účinnost a rozsah působnosti den ode dne roste.

Právě ty, kdo žiješ v plnosti této síly a pokojně ji převádíš postupnou prací a tvořivostí z mikrokosmu svého srdce do okolí, dovedeš vytušit Mou velikost - Původce všehomíra, jenž v překypujícím bohatství svého nadání stvořuji vesmír plný zázraků.

Silou všeobecnosti, která objímá celý vesmírný oceán, se působnost tvé všední obživy proměněné v Mé Tělo, ve svém záběru, skrývá se zatajeným dechem do jistého záhybu jedné nepatrné galaxie.

Veškerá překypující všeobecnost kosmické působivosti Mého proměněného Těla se ukrývá do osamělé zapomenutosti každodenní mravenčí práce. Je to působnost, vyhlížející jako práce pro tvůj vezdejší chléb, odstartovaná jako jemnou pinzetou, vkládající jeho nepatrný zlomek, ale přesto podstatně obsahující Mne samého v celé Mé věčné životnosti, do tvé živé tkáně, podstatně spojené vjedno s nesmrtelnou duší. Tak nenápadná je ta působnost, ale přesto důsledně a prozíravě řízená Mým Duchem.

Právě, že jsem ve svém Těle jako Beránek svolný a ochotný k té nejponíženější službě kvůli posvěcení zdokonalení světa, k jakémukoli druhu práce, ve všech pracovních podmínkách, i těch nejméně důstojných člověka, a v každé pracovní době, proto ti dopřávám nalézt Mě právě v takovém zapadlém koutu vesmíru, jako je tahle země. Odtud smíš mocně a ustavičně působit jako nepatrná, a přece nesmírné významná částka vesmírného celku.

Jak je to možné?

Právě tak, jako, že v podobě tvého vezdejšího chleba opouštím Můj pokojný úkryt ve svatostánku, abych se usadil ještě skrytějším a nenápadnějším způsobem v mikrokosmu tvého srdce.

Tak je nejskrytější a nejhlubší vlastností všeobecného působení Mého proměněného Těla ve vesmíru ochota nehlučně se zařadit do běhu událostí a nenápadně se začlenit do celku, a neznepokojovat se s tím, zda nějaký Můj zárodek zůstane dobrovolně pohřbený stranou rušných křižovatek světa. Rozhodující je pokračující život celku.

Tohle není tělo žádného siláka, nýbrž právě tvé tělo, ve kterém dosahuji největší dílo ve vesmíru. S tímto tvým tělem umírám v oběti slavné hostiny lásky. Proto je zde stále volně otevřený a dostupný gejzír věčného života pro tebe uprostřed ostatních a celého světa.

Stejně tak i působení tebe, kterého si volím za svého důvěrníka a pomocníka, spočívá v překonání tvé oddělenosti od okolí proměnou tvé zdánlivé izolace s Mou pomocí v nepřetržitou jednotu. Až dosud jsi vyděděncem světa, kde se na tebe kdeco svaluje. Stále na sobě nosíš znamení Mé smrti, aby se na tobě zjevil i Můj život.

Vzájemně propojená spolupráce tebe, Mého důvěrného přítele, na spáse světa s naší společnou panenskou Maminkou a s ostatními Mými důvěrníky, znamená pro tebe soustavné přehlížení sebe sama až k úplnému sebepodcenění a sebepřehlížení při současném proměnění se s Mou vyšší pomocí.

Nad vrcholem tvé všeobecné spolupráce na obnově a vrcholném zdokonalení světa se tyčí Můj kříž. Dříve nebo později se objeví i v těch časově i místně nejodlehlejších sférách vesmíru. Z Mé oběti, z proudů krve pronásledovaných kvůli Mně, vyrůstá velkolepá budova uspořádání národů a celého světa.

Všeobecná spolupráce všech článků shromáždění Mých dětí je umožněna právě v duchu všeobecnosti mravenčí práce jednotlivých účastníků. Takoví povolaní jedinci však musí vždy ochotně setrvávat se Mnou na svém místě a plnit tichou práci ponořenou do šedivé všednosti ve stínu lidského zapomenutí a opovržení.

Pokud je ti ale dopřáno v jednotě se Mnou vyjít na světlo světa a objevit se na veřejnosti uprostřed vlnících se zástupů, uchvácených Mým úžasným dílem, přesto tě i zde čeká Můj kříž. Tvůj ústup do pozadí a otevření se utrpení při proměně s Mou pomocí se dříve nebo později dostaví jako vrchol působnosti v okolním světě.

 

FŮRA SLÁMY PRO VYVOLENÉ

Profesor čítával životy poustevníků z oblíbené knihy Kázání. Její pisatel Kasián byl zakladatelem marseillského opatství svatého Viktora. Ačkoli si obsah celého spisu skoro slovo od slova zapamatoval tím, že ho pozorně pročetl, přesto si v díle o životech poustevníků čítával vždy a pokaždé, když ji dočetl, začínal louskat znovu. Proto se ho jednou kdosi udiveně ptal:

Proč pořád čítáš jen v té jedné knize? Snad bys mohl raději rozjímat nebo vykonat nějaký jiný dobrý skutek.

Čerpám z této knihy zbožnost a potřebuji právě tuhle, abych se duchem pozdvihl výš a srdce mi zahořelo.

Ve škole ho vůbec nepřekvapilo, když první tři studenti přednesli projevy s názvy: Ježíš Kristus, Jak se Petr odnaučil lhát a Vznešenost Božího království. Během každého postu se školní posluchárny rozhořely svatým nadšením a jeho žárem bývala prodchnuta i značná část Velikonoc.

Důvod byl prostý. Velký kancléř univerzity nikdy nedopustil, aby oslavy Vzkříšení Páně proběhly bez jisté honosnosti. Tehdy se studentstvo natěsnalo do chrámu k slavnostnímu obřadu a ještě zůstal obrovský zástup studentů venku.

Při shromáždění na počest Spasitele pronesl velký kancléř každoročně projev nazvaný Velký osvoboditel. Pak vystoupil primus z některé vyšší třídy se zpěvem čtyřicátého pátého žalmu: Slavnostní řeč mi ze srdce tryská. Pak zarecitovala jistá dobrá duše čtyřicátý osmý žalm: Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný. Nikdo to nedovedl přednést tak, jako ona; když z jejích úst zazněl závěrečný verš: Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy, on sám nás povede věčně. Chrámová klenba se pokaždé otřásala doprovodnými chorálními zpěvy.

Program oslavy býval v jádru stejný. Projev kancléře měl název Nesmrtelný Otec. Primusovské zpěvy obvykle jásaly nad přechodem Rudým mořem anebo truchlily nad utrpením poutníků na poušti. A obřad skončil tím, že profesorský sbor zapěl spolu se studentstvem oslavné Te Deum.

Byly to obřady tak strhující, že ještě celé týdny potom se na každého učitele hrnuly záplavy písemných prací o Spasiteli nebo kormidelníku Petrovi. Také letos, týden po oslavách, nepřestávala univerzita hýřit chvalozpěvy na své hrdiny. Jako předposlední vystoupil student ze Španěl:

Ma řeča je o jedna persona, co je to samo jako Jezukristo, o velkom El Sajdovi!

Po přívalu chvalořečí na Spasitele a kormidelníka Petra pocítil učitel jistou úlevu. Neměla však dlouhé trvání.

El Sajd! Perrvy ve válci, perrvy ve míru, per primo ve serci pro tutti lidi!

Spolužáky to nijak moc nenadchlo. Byli přesyceni. Student z Kolína točil palci mlýnek.

Už při předchozích projevech si učitel všiml, že věčný obtížný student na svém neotřesném trůně v první řadě pohekává, poposedává, pokašlává a pofrkává. To bylo divné. Nudí-li se tento student, když je řeč o Kristu Pánu a apoštolu Petrovi, nevěští to nic dobrého. Jeho vlastní meditace měly teprve přijít na řadu.

A ja sem objevil, že El Sajd –

Věčný obtížný student nedočkavě poposedl a mhouřil oči.

Správně... dobře... ano, přisvědčil učitel, rozhlédl se po třídě: - Kdo dál?

Ostře zazvučel opovržlivý tenor věčného obtížného studenta:

Jak můše někdo rovnat Pána Ješíša nebo Petra na ňákýho Elsajda?

Ocove vlasti sou šecky stejný! - Opáčil hrdý Kastilec: - Každý je herdina, každý je velikána!

Další připomínky nejsou? Dobře. Naším posledním řečníkem bude – náš známý studios.

Nemůžem ho přeskočit? - Zasyčelo od studenta z Británie

Joj, souhlasil student z Polska a priori.

Nikdy! - Zvolal kupecký synek.

Hluchý k nepříteli i k příteli, razil si věčný obtížný student cestu kupředu. Otočil se k rozdělenému fóru, a spustil:

Vážení spoluflástenci! - Na zlomek vteřiny se odmlčel: - Jéšiš Christus! Petr apoftol! Samo Franko.

Ehm - studente, řekl ztrápeně vyučující: - vyslovujte prosím pozorněji. Říkáme Ježíš Kristus, Petr, apoštol. Nevěděl, co by řekl k Samo Frankovi, protože o něm nikdy neslyšel.

Tož tak, připustil student: - Tak nejčív o Jéšišu Christusovi. My sici snáme - známe, co sasloušil.

Celá posluchárna mu málem tahala slova z úst, jak mu visela na rtech. Dokonce i britský student a jedovatý bratr z Kolína - všichni byli zmateni jeho přehodnocováním historických událostí.

Jémináku! Jéšiš Christus byl nákej chrtina. Špíčkovej -

Bratře –

A samosébně zvyděsil!

Zvítězil! - Zaznělo jasně, ale marně.

Tak lidi žekli, Jéšiš, seš náš chrtina, náš skutečnej vedoucí, my tě mílujem!

Musíte mluvit pomaleji, řekl úpěnlivě učitel. Nezapomínal, že ještě přijdou na řadu další dva oslavenci,

Já zpomalit. - Vznešený povzdech, velkomyslný sklon hlavy - kdo by mohl popřít, že tělo tohoto řečníka je sice v prvním ročníku, ale jeho duše se cítí být skoro v nebeském Jeruzalémě?

 Mošna ptáte - co to šecko má dělat s tím Samem Frankem? - Obličeje jeho spolužáků potvrzovaly, že jim tu otázku vyčetl z očí: - Já vyjasním. Samo byl tak správnej chrtina jak Jéšiš Christus. Celej z rysího zlata. Všicki mu řikali poctivej Samo.

Rodilý Bavorák se začal dusit.

Samo Frank byl slavnej bojevůce jako Richard Lefyserce. Dělal velký pitvy s nepšátelama.

Bitvy!

Samo měl potravináckej kšeft. A v tom kšeftu dostal každej něco do zubů.

Něco na zub.

Každej, dyš mu bzučelo bžicho! A dyš neměl v kapse ani fleká. Nikdo nešel pryč s prásnejma chubama.

S prázdnými ústy.

Byl absolutně klidumilnej potravináč. Dělal oprovský kšefty, šecko na důvěr. Proto byl každýmu tak oblípenej. - A jednoukrát se mu udělalo šoufl. Na těle mu utíkal mrás a hic dohromady, až z toho chytnul klepafku -

 Třesavku! - Popadl znovu dech učitel.

- a každej žikal, Samo, ty lehej do kanavasu, to chce klid a opočívnout. Ale lehal Samo do kanavasu? Opočívnul on?

Odpočinul -

Né! Ani kapánek! Byl tak opětafej, že stál za pultem v jeho kšeftu, ani nehnul. On žek, já musim nakrmit moje kunčofty! Takovou on měl tvrdou smyslu pro povinnost! - Řečníkovi se, ať už únavou či dojetím, zajíknul hlas: - No to je smutný, to je moc a moc smutný, dyš se rizikuje se stráfim kuli jinejm lidu. Tak Samo slehnul. A bylo mu eště šouflovějc.

Neříká se slehnul, ale ulehnul.

Teda ulehnul. – Hm. -  A za či dlouhý dni a noci natáh nohy. Nadycky. - Po zmínce o smrti zavládlo v posluchárně ticho jako v kostele.

Věčný obtížný student vytáhl z kapsy listinu, zvedl pergamen i hlavu do výše a - zatímco učitelovy oči putovaly po klenbě posluchárny - zarecitoval svou ódu:

Ó šál, šál, šál do serca mě pich!

Na lopatách tady Samo Frank lesí –

hladný, mrrrtvý, tich...

Nad školou zaševelila nebeská křídla. Oplakávali snad andělé poklad zvaný Samo?

Neni to krásný? - Vzdychl věčný obtížný student.

Učiteli se podařilo najít ztracený hlas: Děkuji vám, bratře -

Student dodal žalostně a zajíkavě: A já – já sem mu nešel na funus.

Po tomto nečekaném dodatku se student s truchlivě sklopenou hlavou vrátil na místo.

Nechápavé pohledy ho obklíčily ze všech stran.

Posluchárna vzkypěla. Křičela, pískala, protestovala proti závěru, popírajícímu vše, co předcházelo.

Nešel na funus? - Nikdo nemohl uvěřit, že je někdo tak bezcitný.

Joooj!

Ani na obřady? - Křičel bratr z Británie.

Ja musim stěžovat! - Stěžoval si Španěl.

Fuj, skandál!

Urasil neboštika!

Klid, prosím.

Proč ste na ten funus nešel?!

Ano, žikat!

Odpovězte!

To ste pšítel?

Tak už nás nenapínejte, nebo z toho - nezlobte se - umřu!

Studenti! Myslím si, že -

Nikdo se však nedověděl, co si učitel myslí, protože student povstal a shovívavým pokynutím utišil okolí:

Sici máte práfo ptát. Ale čemýšlujte o mým důvode. - Jeho obličej byl obrazem velkorysé pokory. - Samo Frank měl funus v pracovní den. Tak já mně žek: studios, jít nebo nejít? To je otáska. Pamatuj, ty šiješ po Christusovi v Nofym sakoně. Myslej nofě! Napšed kšeft a potom zabafa.

Běsnění nebylo třídě nic platné.

Tak řečník dodal: Eště maličkost, aby čída nebyla kfuli tomu moc smutná. Samo Frank je pod trnem už několik stoleti. Umšel leta Pána šestsetpadesátosm -

Větší pozdvižení by nenastalo, ani kdyby do třídy vtrhla žirafa.

Cccco?! - Zahučel posluchač od Hamburku.

Několik sto-sto-?! – Rozkoktal se student z Athén.

Ale studenti -

Mnohá studentská duše střelila po věčném obtížném studentovi pohledem zhrzené a opuštěné milenky. Bratr z Krakowa, jemuž věčný obtížný student připadal jako saracénský lukostřelec, srážející jednou střelou hrdinného obránce města, si ulevil polským zahromováním:

Do licha! Tak on da franský kšeftař na stejno s Panem Ješišem! Grožny!

 

Není nad to pořádně se na každou otázku vyspat. Ještě se vědychtivý student ráno ani pořádně neprobudil a už si uvědomil, že si ve spánku celou tu šlamastyku pěkně srovnal v hlavě. Nevypracoval si snad i nějaký plán, na jaký by mohl být pyšný i velitel křižáků?

Přeučený profesor otevřel nynější rozpravu otázkou: Milí, duchobcovalé, jest stvořená pravda neměnná, či nikoli?

Načež se rozproudila čilá diskuze: Zdá se, že ano, ale nejsem o tom pevně přesvědčen. - Pravda se podle Anselma nemění.

Tehdy se nadaný student rozjel tryskem tatarské jízdy: Podle toho se však důvod, na který se odvolává, týká pravdy významu. Tak se pravda možné výpovědi nemění. Stejně se nemění ani pravda věci, kterou výpověď označuje. Třebaže se věc změní, pravda výroku o věci trvá. Pravda výpovědi se tedy nemění. Podle Anselma je pravda jakási správnost v míře, nakolik daná věc naplňuje to, co je jí dáno v Boží mysli. Avšak výroku Sokrates sedí je v Boží mysli vlastní, že označuje Sokratovo sezení. To však označuje, i když Sokrates nesedí. Třebaže nesedí, pravda výroku trvá. Takže se pravda výroku nemění se změnou věci.

Také platí, že stejná příčina působí stejný účinek. Příčinou těchto tří výroků: Sokrates seděl, sedí a bude sedět, je stejná věc. Pravda těchto výroků je stejná. Je-li jeden z uvedených výroků pravdivý, jsou pravdivé i oba další výroky. Je-li někdy pravdivé, že Sokrates sedí, pak stále bylo a bude pravdivé, že seděl nebo bude sedět. Jedna pravda se vztahuje ke všem třem výrokům jedním způsobem. Proto je neměnná. Z téhož důvodu je i jakákoliv jiná pravda neměnná.

Proti tomu svědčí to, že se změnou příčiny se změní účinek. Věci, které jsou příčinou pravd výroků, se mění. Tedy se mění i pravda výroků.

Jak se s tím dá vyrovnat? - Ozval se kdosi z posluchačů.

Předně uznej, že se změna nějaké věci popisuje dvojmo. Buď je věc podmětem změny. Tak vypovídáš, že se těleso mění. Tak se nemění žádný tvar. V tomto smyslu se uvádí, že tvar je to, co trvá v neměnné bytosti. Pravda se vypovídá na způsob tvaru. Proto danou otázkou není, zda pravda podléhá změně tímto způsobem. Potom ale můžeš popisovat změnu nějaké věci tak, že se mění, když změna nastává s ohledem na ni. Uvádíš třeba, že se mění bělost, když těleso přechází z jednoho stavu do druhého s ohledem na ni. A v tomto smyslu se ptáš, zda se pravda mění.

Ujasni si druhý způsob vypovídání. O věci, vzhledem k níž nastává změna, se někdy říká, že se buď mění anebo nemění. Pokud je tato věc vnitřně obsažená v něčem, co je vzhledem k ní uváděno do pohybu, říkáš, že se mění ona sama. Tak říkáš, že se mění bělost či množství, když se nějaká věc mění vzhledem k nim. Bělost a množství při této změně postupně přistupují k podmětu.

Pakli je věc, s ohledem na kterou změna nastává, vůči měněné věci vnější, pak se při této změně věc sama nepohybuje, nýbrž zůstává beze změny. Neuvádíš přece, že se hýbe místo, když se někdo místně pohybuje. Proto říkáš, že místo je nepohyblivou hranicí toho, co obsahuje. Místním pohybem nenazýváš posloupnost míst v jedné věci, která zaujímá místo, nýbrž spíše posloupnost věcí v jednom místě.

U těch tvarů, o kterých říkáš, že se mění se změnou podmětu, pak dochází ke změně dvojmo. Jinak říkáš, že se mění tvary rodu, a jinak tvary druhu. Druhový tvar nezůstává po změně stejný ani co do bytí, ani co do pojmu. Například bělost poté, co přešla v jinou barvu, nijak netrvá.

Avšak tvar rodu zůstává po změně sice stejný co do pojmu, ne však co do bytí. Tak barva, když prošla změnou z bílé v černou, trvá co do společného pojmu barvy, ale ne co do téhož druhu barvy.

Nazýváš věc pravdivou podle první pravdy jako vnější míry, a podle vnitřně obsažené pravdy jako míry vnitřní. A tak přestože se stvořené věci liší účastí na první pravdě, první pravda sama, podle které jsou nazývány pravdivé, se nemění. Tvoje mysl vidí ze samotné pravdy někdy více a někdy méně. Pravda však setrvává v sobě, aniž se zvětšuje či zmenšuje. Vezmi však v úvahu pravdu, která je věcem vnitřně vlastní, a pak uvedeš, že se pravda mění, pokud se vzhledem k ní mění dané věci.

Když už začínalo studentům v této věci kapánek svítat, vložil se do toho přemoudřelý profesor a přivalil na posluchače veletok svých slovních divuplodů:

Jakožto byloť dříve naříkáno, pravda se arciže u stvoření nacházíť jednak ve věcech samých a jednak v umu. Pravda jednání spadáť pod pravdu věci a pravda výpovědi pod pravdu umu, kterouž výpověď označuje. Věc se pak nazýváť pravdivou na základě vztahu k umu Božímu nebo lidskému. Vezme-liž se v potaz pravda věci ve vztahu k umu Božímu, pak se pravda neměníť se změnou věci v nepravdivost, alébrž se měníť v pravdu onačejší.

Stačilo pár vět a na nadšené duchobcovatele této sešlosti, jednající o pravdě, dolehl balvan pochlebnictví. Změnili se v tupý dav pochlebníků, zkrátka tupců, kývajících hlavami na znamení souhlasu s výroky vyhlášeného libomudruna. Ten však pojednou strnul. Pak vrhl nejistý pohled na své posluchače a obcházel je pohledem jednoho po druhém. Jen tam, kde mu nadaný student jeho pohled duchapřítomně opětoval, se poněkud zarazil, ale po chvíli zavrtěl hlavou a odvrátil se od něj, aby objížděl zrakem celou tu mudrující slezinu.

Přes dosavadní vcelku vstřícný tón rozhovoru, který navozoval dojem, že posluchači tvoří s profesorem výkvět spřízněných duší, pojal vědychtivý student podezření, že by se snad toto povídání mohlo nakonec zvrtnout dost podivným směrem.

Někteří lidé nevěří na předtuchy. Přisuzují ten podivný pocit, že se stane něco nepříjemného, podobným přízemním příčinám, jako jsou žaludeční šťávy, játra, nachlazení nebo vlhké počasí. Ve skutečnosti je v tom víc, než si povrchní pozorovatel dokáže představit.

I ve chvíli, kdy nadaný student v téměř bratrském duchu přednášel svoje nápady a připomínky, dával bedlivý pozor, aby zůstal mimo dosah profesorova pohledu a řídil své pohyby vždy tak, aby se nacházel mezi profesorem a dveřmi, kde mohl kdykoli najít únikový východ z nouze.

Pojednou nastal výbuch, ale poněkud utlumený, jak by to snad nazval Heron při vynálezu parní baňky. Ztichlou posluchárnou se to rozlehlo zasyčení stovky naráz otevřených sodovek. Jistý student nadskočil dobré dvě pídě vysoko, dopadl zpátky s roztřesenými údy, až lavice křupla a vlasy mu sklouzly do tváře.

V tomto okamžiku profesorova kýchnutí se mu více než kdykoli jindy na této přednášce mnoho vyjasnilo, a - jak se mnozí domnívali - akademicky dekorované veličině také.

Kulturní lidstvo lze zhruba rozdělit na ty, kteří při zjištění, že mají v okruhu svých blízkých nějakou škodnou, vyskočí a postaví se jí tváří v tvář, a na ty, kteří tak neučiní. Zdejší profesor zřejmě patřil mezi ty druhé. Každopádně ho to přivedlo k horečnému uvažování, až mu hlava nabyla barvy vařeného raka. Není vyloučeno, že pronikl k něčemu heuristickému, jako je poznání, že to shromáždění, které považoval za duchobcovatele jeho velevážené sešlosti, je pouze zástup protivných patolízalů a packalů, který mu tupě přisvědčuje na každé slovo, i kdyby to byla duchaprázdná pitomost. Snad považoval nadaného studenta za dotěrného opovážlivce, ačkoli se mu snažil porozumět. Tak se student rozhodl, že - není-li mu dosud jasné, jak se věci mají - předvede mu tupost osazenstva, když spustí nějaký blábol o ničem. A skutečně, čím opovážlivě se student kudrnatil ve svých řečech, tím více dávali najevo svůj souhlas.

Řečnil a řečnil, dokud koutkem oka nespatřil, že se sytá červeň z profesorovy tváře vytrácí a záda se mu postupně uvolňují z pozice vztyčeného pohrabáče. Pro tuto chvíli byla situace snad zachráněna, ale jeden nikdy neví, jaké další úlety si přeučený profesor dopřeje. Přesto mu zbylo ještě hodně hrdosti, takže se zachoval poněkud pyrrhovsky. Znenadání se zvedl a vyrazil ke dveřím. Pohyboval se pomalu, leč s neuhýbajícím pohledem a vysunutou čelistí jako křižák vstříc saracénské převaze.

Později postřehl student něco jako škrábání a hryzání. Neměl to však na svědomí nikdo z cechu stavitelského. Byla to působnost špatného svědomí. Takové hryzání vás začne pohotově hlodat pokaždé, když někoho rozdrtíte železnou patou. Neubráníte se myšlenkám, že jste měl udělat něco, co by tomu nebohému oušlapkovi ovázalo rány a znovu vneslo sluníčko do života. Nešlo jen o ctihodného libomudruna, nýbrž také o ty ostatní. A tak nadaný student domluvil, co měl říct sám vznešený libomudrun.

Cože to vlastně řekl? To, že pravda je shoda věci a rozumu. A když se oddělí stejná část od stejných věcí, zůstávají stejné, i když ne toutéž stejností. Tak s podobnou změnou rozumu a věci zůstane nezbytně pravda, i když bude jiná. Když Sokrates sedí, tak vidíš, že sedí, a když nesedí, tak vidíš, že nesedí. Když však oddělíš něco od jedné ze dvou stejných věcí a od druhé neoddělíš nic, anebo když od obou oddělíš nestejné části, nezbytně dochází k nestejnosti. Nestejnost se má k nepravdě jako stejnost k pravdě. A co toho plyne?

To, že mění-li se věc vůči tvému rozumu, který setrvával v pravdě, aniž by se tvůj rozum změnil nebo se naopak mění tvůj rozum a věc zůstává stejná, anebo když se obojí mění, ale nestejně, pak dochází k nepravdě. Tímto způsobem se mění pravda v nepravdu. Když poznáváš Sokrata, který je bílý, že je bílý, je tvůj rozum pravdivý. Shledáváš-li ho však následně jako černého, zatímco Sokrates zůstává bílý, nebo naopak poznáváš Sokrata stále jako bílého, zatímco se změnil v černého, anebo ho vidíš jako rudého, zatímco zbledl, bude v tvém rozumu nepravda. A tak je jasné, jakým způsobem se pravda mění a jakým se nemění.

Tohle všechno vlastně jasně vymezuje moje pochybnosti ohledně toho, zda je stvořená pravda neměnná.

Pravda trvá při každé učiněné změně, avšak ne stejná.

Totožnost pravdy nezáleží pouze na totožnosti věci, nýbrž také na totožnosti rozumu. Stejně tak totožnost účinku závisí na totožnosti jednajícího a trpícího jednání druhého. Ať je jakkoliv totožná ona věc, která je označována oněmi třemi výroky, přesto není stejný jejich náhled, neboť ve skládání rozumu je přidán čas. Proto se náhled různí podle různého času.

 

Učitele napadlo zastavit se u bludného kořene, o který studenti zakopávali, jako tehdy, když kdosi napsal při zápisu diktované Velepísně:

Vlasy tvé jsou jako stáda kos.

Od toho dne si stále připomínal, že studenti nezbytně potřebují poučení o slovech stejného znění a různého významu.

Nebylo nejmenší pochyby, že výklad o slovech, která se různě píší a stejně vyslovují, anebo stejně píší, ale liší významem, posluchačům neobyčejně prospěje.

V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho žáků nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, když jeden student v jinak zdařilé kompozici napsal Izajášova slova:

Damašek bude hromadou rumu.

Student z řecké vlasti pohotově zavrčel: Rum se nedělá z Damašku. Rum se dává do čaje.

Ale prózim vas, namítl student z Kolína: - proč jenom do čaje?

Okamžik! - Vložil se mezi ně učitel: Narazili jsme na zajímavou látku. Někdo tu použil slovo, které má dva různé významy, a připomínka dalšího studenta nás na to upozornila: Ano, není rum jako rum. Jsou to vlastně dvě různá slova, která se píší úplně stejně!

Posluchače zaplavila vlna úžasu. Kdekdo z nich ustrnul nad dalším odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost mluvnice.

Profesor přistoupil k tabuli. Dávejte pozor, milí posluchači. Napsal velkými písmeny:

RUM RUM

Písmena se do jednoho shodují. Ale jednou rum znamená rozpadlé zdivo v pobořeném Damašku -

Achá!

- kdežto podruhé rum je nápoj.

Vrťan! - Dal se slyšet student z řecké vlasti.

Sme ve škole, né v hospodinci! - Pokáral ho jeho soused.

Možná bychom, milí posluchači, zvolal profesor nadšeně, věnovat zbytek hodiny právě takovým slovům!

Rodilý Bavorák zvolal: - Hm, to zi muzim zapízat!

Slyšim tady sykat fčely, utrousil věčný obtížný student.

Učitel na něj káravě pohlédl: Takové poznámky do třídy nepatří.

Ja vim, Dyby náš spolužák z Bavorák žek ,samo sebou', tak bysme mysleli, že tu syká Heronova páně!

Báně, řekl profesor přísně, - čili velká baňka.

Lavice se otřásaly smíchem.

Nedalo se snadno poznat, jak bylo věčnému obtížnému studentovi. Pokaždé, když byl zahnán do úzkých a nemohl to zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovržení k lůze, jejíž nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po kotníky.

No tak, milí posluchači... milí posluchači... - Učitelovo ukazovátko konečně rozruch utišilo. Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, že některá slova, například rum, se vyslovují úplně stejně, ale mají různý význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují - Bleskově napsal na tabuli:

PANICKÝ - PANICKÝ

První je odvozeno od slova panic, označující mládence, zaslibujícího se Bohu celým srdcem, kdežto druhé od Pan, jména pohanského boha strachu,

Jak to jeden posná? - Zasyčel kupcův synek.

Ze souvislosti, vysvětlil ochotně profesor: Prostě z návaznosti, v jaké je slovo použito. Uvidíte. Zakrátko vám to přejde do krve

Mně nikdy nepůjde do krfe! - Vykřikl františkán.

Jen žádnou malomyslnost! – Zarazil ho učitel: Jedno po druhém a půjde to. Jsou tu však ještě další slova, která se stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte.

Posluchárna zírala na tabuli, kam přibyla dvojice

PLOT - PLOD

Chce to někdo zkusit?

Eva jedla plod ze stromu.

Co dělal plot na stromu? - Zamračil se jiný student.

Hm - rostl tam.

Plot? V rajské zahradě? – Nikdy!

Pozor! Přispěchal na pomoc profesor: - Tady se mluví o části rostliny, která -

Student se zakabonil ještě víc: - Aha - žívej plot?

Jistěže živý plod.

Ale živej plot není k jídlu.

Jak to, še ne? - Vložil se do sporu Němec: - Když uzraje, tak ze dá kouzat..

Vy kouzáte plot? - Podivil se věčný obtížný student.

Učitel chtěl všechno napravit, ale student ho předběhl:

Nejsem blazen, abych kouzal živej plot! Mně nerostou na stromu ploty!

Jeden mluví o plotech, kdežto druhý o plodech, ale v prvním pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná.

Ehm.

Aspoň vidíte, studenti, jak je důležité znát pravopis, podotýkal učitel se vztyčeným ukazováčkem.

Jenže na tomto studentovi bylo na první pohled znát, že jakýkoli písemný či jiný styk s někým, kdo nerozumí plotům, pro něj nepadá v úvahu.

A teď se, milí posluchači, dostáváme ke slovům, která se stejně píší, stejně vyslovují, ale -

Ale co? - Neudržel se věčný obtížný student.

 - patří k různým slovním druhům!

Joj! - Zazněl zoufalý sten kohosi málem zaživa pohřbeného..

Je to nesmírně zajímavé, řekl rychle profesor a právě tak rychle zacvičil s křídou na tabuli.

 ŽAL - ŽAL

Vidíte, milí posluchači, že písemná i zvuková podoba obou slov je shodná. Přesto - na chviličku se odmlčel, protože si uvědomil, že to podlomí důvěru některých posluchačů, - přesto jedno slovo znamená něco jiného než druhé.

Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení. Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uražené výčitky zhrzených, žalostivé sténání obětí, které by se nejraději spasily útěkem.

První slovo, vznášel se nad temnými vodami studentských myslí hlas profesora, je podstatné jméno, kdežto druhé je -

Né!

To je choror!

Synek obchodníka z Marseille hltal rozinky jako by to byl kámen mudrců.

Soustředit se! - Učitel zaťukal na první ŽAL ukazovátkem. Toto je první pád podstatného jména žal, které znamená smutek či zármutek, a toto - zaklepal u druhého slova, je minulý čas slovesa žnouti, které znamená totéž co síci.

Psíci? - Vytřeštil oči frrantiškán.

Síci! Prostě sekat kosou nebo srpem.

Podívejme se na jinou takovou dvojici. Křída se přiblížila k tabuli:

PIL - PIL

První slovo znamená, že někdo hasil svou žízeň nápojem -

Pil - pil - až se vypil! - Zahlaholil Španěl.

Až se upil, podotkl profesor: Kdežto druhé slovo je tvar podstatného jména - ví někdo kterého? Vzpomeňte si, co používá drvoštěp, když kácí strom.

Všichni se zamysleli.

Zekeru, ozval se bavorák.

Ano, sekeru, ale ještě něco jiného.

Student z řecké vlasti vyhrkl: Rum?

Používá pilu nebo více pil. Tedy to druhé slovo je pila.

Já to nemůšu věřit! – Zakroutila se hlava v hnědém hábitu.

Já jo, zubil se věčný obtížný student.

Dervoštěp pil více pil? - Huhlal polský dominikán, který se často zaplétal do neřešitelných větných divuplodů.

Učitel ustoupil od tabule a řekl vítězoslavně: Vidíte, milí posluchači, jak velký pokrok jsme zase udělali!

Zavládla radost, ne však bezmezná.

Já mám dotázek! - Zahlaholil věčný obtížný student.

Prosím, připravil se profesor na nejhorší.

Já rosumim každou číkladu, kerou ste opjasnil. Ale jedna fěc já nerosumim.

Jenom jedné věci?

Můše člověk dát první pil a druhé pil pohromádně?

Učitel zkrabatil čelo, div že mu na něm nenaskočily mozoly, ale pak se mu rozbřesklo.

Bratr má, milí posluchači, pravdu, řekl učitel: Oba významy se skutečně mohou vyskytnout v jedné a téže větě: Drvoštěp napřed použil pil, a po práci pil nápoj.

Za chvilku bude chtít studios tři významy! - Varoval kupcův syn.

Brzdit, studios!

Učitel váhal cokoli dodat. Jistěže něco takového existuje. S potěšením by studenty provedl spletitými úžlabinami jediné slabiky, která zní lup, ale to by pro ně bylo příliš velké sousto. Na druhé straně by je asi pobavilo, kdyby vykouzlil nějakou takovou trojčlenku.

Dokonce mu projela hlavou dávná studentská hříčka: Pro její objetí mu objetí celého města nebylo žádnou obětí, ale to už slyšel svůj ukázněný hlas: Myslím, že slova s trojím významem si necháme na jindy.

Na chvíli trochu zalitoval, že se nestal raději učitelem matematiky.

 

Uprostřed reje studentských nápadů se přeučený profesor právě ztrácel jaksi v ústraní. Nepochybně i on se ocital před řešením těžkostí svého povolání, jaké byly Tomášovi tak důvěrně známé, zrovna tak jako jeho příteli Bonaventurovi, nyní už představenému minoritů v Paříži. Kolikrát se o tom spolu narozmlouvali!

Vyučování je jeden z nejvyšších projevů duchovního života vůbec, tvrdil Tomáš.

Myslíš?

Vždyť se přitom k sobě váže život rozjímavý s životem činným. Vztahují se k sobě ne pouze zevním přiřazením, nýbrž přirozeným a nutným spojením. Opravdový učitel předává pravdu, kterou napřed sám pochopil v čistě trpném nazírání, těm, kdo k této pravdě také chtějí a mají proniknout.

Učitel především proniká čistým nazíráním podstatu věcí. V tom tkví hlavní, totiž rozjímavý dosah učitelského působení. To zahrnuje i stránku mlčení. Bez tohoto smysluplného mlčení by učitelovo slovo bylo nezakořeněné. Bylo by to plané řečnění, jalové povídání, ne-li podvod.

Tomáš zvedl významně prst: Pouhým rozjímáním to ale nekončí.

Samozřejmě, co porozjímáš, to hned spěcháš předávat dál.

Nejen to. Nestačí tu věc jenom odpřednášet s nečinným očekáváním, že každý posluchač bude mít jaksepatří našpicované uši, že bude učiteli málem tahat slova z úst, že se nikdy neunaví, a, že pochopí všechno hned napoprvé. Tys takový snad byl za studentských časů, Bonaventuro?

Kdepak.

Tak vidíš. Nestačí věc nazírat sám za sebe a prorozjímat po svém. Chce to promyslet a vcítit se do stanoviska studenta či prostě začátečníka. Teprve až prožiješ vnitřní postoj a názor prvního setkání s probíranou látkou, můžeš začít s předáváním. Zakusit tento vnitřní vztah přesahuje oblast vychovatelské zběhlosti. Pojí se tu s něčím, čemu se snad ani naučit nedá. Je to dílo láskyplného zájmu o žáka. Je to výsledek milujícího ztotožnění učitele se začátečníkem. Je to plod lásky.

Však jí máš víc než dost, Tomáši. Nejspíš právě tohle u tebe vysvětluje svěžest vyjadřování a klasickou prostotu výrazů.

Ani zdaleka ne tak, jako ty, bratře. Málokdo se tak, jako ty, dostává do mystického vytržení, jak sám říkáš putování do Boha.

Jenom neříkej. A kdopak je ten roztržitý profesor, který se dává tak plně zaujmout nějakým předmětem? Vzpomeň si, jak jsi jednou v noci diktoval, a nevšiml sis, že ti svíčka v ruce už dohořela a spálila ti prsty. Nebo si připomeň tu svou - neustálým umenšováním sebe - vycepovanou pokornou schopnost zůstávat soustředěně před Nejvyšším, kdy ti Bůh umožňuje duchovní vhled do tří až čtyř námětů naráz, a k tomu ta tvoje ukázněná vůle, která ti zase umožňuje plynule diktovat různé pravdy třem i čtyřem písařům zároveň.

Tomáš rozhodil nechápavě rukama: Říkáš o mně takové věci, jaké bych sám o sobě nikdy neřekl. Tohle zase vůbec nechápu.

Stačí, když si toho všimne aspoň tvůj přítel, uchechtl se Bonaventura.

Nevím, nevím, kroutila se hlava v černobílém balení.

Třebaže jsi nepochybně před Bohem sešněrovaný jako malé robátko, přesto se vyjadřuješ tak prostě. Je to zvláštní řeč, a přitom nijak zvlášť vyhraněné názvosloví.

Hm, že by jazyk školy?

Chceš slyšet pravdu, rovnou od plic, Tomáši, jak ti ji nikdo neřekne?

Jasně, že chci.

Ty mluvíš i diktuješ řečí výuky, probíjející se studentským obkecáváním námětu i květnatostí přeučených profesorů k jasnosti a jednoznačnosti. Nedůvěřuješ vyumělkovanému krasořečnictví, ani pouhému vytyčenému názvosloví. Udělat nějaké přesné názvosloví nebo nějaký slovník podle tvého podání by znamenalo zavřít tě jako ptáka do klece. To jsem viděl, když jsem sledoval, jak pracuješ na oslavě Božího Těla. Prostě nemáš žádný brilantní styl, ani jiskření slov, melodičnost, a skoro by dalo říct, že se vyhýbáš osobnímu tónu.

Však ty na tom, Bonaventuro, také nejsi nijak špatně.

Znám svoje možnosti a svoje meze. Akorát nemám sebemenší filozofické nadání. A netrápím se kvůli tomu. Dostal jsem zase jinou hřivnu.

Dobře vím, jakou, usmál se Tomáš.

Přitom nepochybuji, že se při svém vyjadřování, ať už učíš, kážeš nebo diktuješ, snažíš o vznešenost a skvělost podání. Jenže ti z toho, milý Tomáši, vychází taková robustnost jako kameníkům při katedrále – vznosná a odpoutaná, kde uvidíš lidskou postavu či anděla jenom někde přimáčknutou na průčelí, spíše jen k ozdobě nějakého pilíře či nosníku. Jsi na tom podobně - žádná uhlazenost tvarů, libozvučnost slov, snad rytmické řazení odstavců otázek a odpovědí, námitek a jejich vyvrácení jako slok, nikdy ovšem rýmovaných. Najde-li se u tebe krása slova, tedy spíš jen jako užitná krása, jako je krásný chrámový sloup, rozbíhající se nahoře stromovitě vstříc zalomené klenbě, tedy jako dokonale účelný nosník. Tím nemyslím žádnou chladnost tvého temperamentu, ani suchopárnost tvého podání, ani neschopnost nadšení či nedostatek vzletu. Ty prostě vášnivě vylučuješ všechno, co nějak zakrývá, zatemňuje, zkresluje skutečnost. Hoříš pro naprostou otevřenost pro skutečnost, zbavenou všech omezení osobního zabarvení. Planeš snahou zachytit všechno to a jedině to, co dokáže obstát před jakýmkoli uvažováním, i tím, které je docela zbaveno jakýchkoli klamů a jakéhokoli zdání.

Když to Bonaventura říkal, Tomáš se tvářil zaraženě jako zapomenutá skoba ve zdi.

No, nediv se. Každému je dáno něco jiného. Nemáš ani tušení, jak často jsem navštěvoval tvoje přednášky a pročítal znovu a znovu tvoje spisy, a stejně je mi to platné jako vykládat slepému o barvách. To však není tvoje vina, že sis nikdy nevytvořil žádné pevné, jednoznačně vyhraněné názvy, které bys důsledně dodržoval. Naopak, rád řadíš vedle sebe několik výrazů stejného významu. Jenom při slově forma jsem u tebe napočítal na deset různých významů. Zdá se mi, že se záměrně vyhýbáš pečlivému vymezování takových zásadních pojmů, jako je poznání nebo pravda. Podle všeho jsi přesvědčen, že neexistuje žádné odpovídající pojmenování, které by věc vystihlo dokonale a naprosto, vyloučilo tak každého odpůrce a mohlo platit samotné.

Pro tebe nikdy není rozhodující vymezení, vyslovené nějakým učencem, ani kdybys to byl ty sám. Rozhodující je vždy běžná mluva, živá řeč. Jasně to opakuješ, a nejvíc s odvoláním na Aristotela. Sám Aristoteles tak nejspíš postupuje, jak sám výslovně píše, že při pojmenovávání věcí je nutno jít s množstvím. Živá hovorová mluva lidu přirozeně není něco, co by se dalo snadno vymezit. Nejde tu samozřejmě o chybné tvary, ochuzené, nedbalé řeči ulice. Živá hovorová mluva je způsob vyjadřování vzdělaného člověka, způsob, který čerpá z kořenů živé mluvy.

Zkrátka snažíš se užívat slov v souladu s obvyklým průměrem. Nesnažíš se svévolně razit nová jména či užívat běžných jmen ve svévolně stanoveném významu.

Ptáš se třeba, co lidé míní tím, když řeknou podobný? Na první pohled se zdá, že bychom se mohli spokojit s vymezením, které nám vtloukají do hlav učitelé. Zní přece zcela samozřejmě, řekne-li se, že dvě věci jsou navzájem stejné tehdy, když souhlasí ve všech znacích, a navzájem podobné tehdy, když souhlasí v části svých znaků. Takové vymezení zní docela přesně. Jenže tobě to, Tomáši, vůbec nestačí. Všímáš si běžného způsobu živé řeči, který se projeví teprve v celém bohatství skutečných možností, jak užít daného slova, nebo naopak v tom, že ho v nějaké souvislosti užít nelze.

Ve vyjadřování se střežíš všeho nápadného a neobvyklého. U diktovaného podání hrozí nebezpečí, že tato nezdobná, strohá jasnost projevu unaví tvoje čtenáře. Jenže ty, Tomáši, své posluchače nikdy neunavíš.

Proč myslíš?

Tvoje přednášení má šmrnc, totiž eleganci a švih, a ještě když to doplňuješ tou svou patetickou, skoro až teatrální gestikulací Neapolitána. Představ si někoho, kdo by tě chtěl věrně napodobovat v iluzi, že vytvoří nějaký tvůj domnělý styl. Našup je z něho suchar jako poleno. Studenti nad ním ohrnou nos, a učitel sám? Brzo by toho nechal, jakmile by se mu vyprazdňovala posluchárna.

Jenže mnohé věci ve školské výuce jsou už předem dané, řekl Tomáš.

Které máš na mysli?

Třeba vysvětlování Písma svatého, a dále probíraná otázka. Učitel shrnuje k otázce všechna pro a proti, aby nakonec přednesl odpověď. Pouhé vysvětlování a řečnické otázky nemohou stačit naplnit požadavek vzdělávání, totiž souladné znázornění vědění. - Jaké máš řešení ty, Bonaventuro? Jak by ses dostal ven z tohoto bludného kruhu? Jak dokážeš dostat Boha se všemi tajemstvími do učebního plánu?

Hm, zvedl ruce františkán a pak je bezradně spustil do klína: Asi bych si klekl a pomodlil se. Prostě bych to svěřil Pánu Bohu do rukou a nestaral bych se.

Jenže to bys odešel s prázdnou hlavou. Myslíš, že to Bůh chce, když nám dal rozum? Myslíš, že chce, abychom zakopávali svou hřivnu, když její vzdělávání a používání dá takovou námahu?

Tentokrát brada poklesla a zajela hluboko do hnědého hábitu.

A co je pak lepší? Zůstat po dosažení hodnosti ve škole, anebo odejít do služby jako pastýř?

Nejspíš pastýřství, řekl františkán váhavě.

Jenže to, co si osvojujeme ve škole, má přece ještě jiný smysl než jenom jako příprava na pastýřství!

Jaký?

Přece rozjímavý.

Zřejmě podle Aristotelova vzoru intelektuální blaženosti, ozval se Bonaventura.

Uzpůsobeného s ohledem na přednost rozjímavého života. Ostatně, co tím vlastně sleduješ, když se zdržuješ na škole?

Kážu.

Komupak tady kážeš?

Studentům i učitelům. Patří to přece k úkolům povolání magistra teologie. A kromě toho – řekl představený minoritů jakoby s úsměškem po straně: - nemohu přece ponechat všechny studenty napospas vám, aristotelikům.

Mluvíš, jako bych byl kdovíjak poznamenán Aristotelem a ještě měl na něm nějakou chorobnou závislost. Jenže v řadě případů přece uznávám i Platona a Augustina.

Zajímavé!

Platon byl učitelem Aristotela, ale vcelku se snesli. My jsme spolužáci a dávní přátelé, a díky Kristu bychom si měli být ještě bližší, i když ty křesťansky přijímáš Platona, kdežto mně je blízký vedle Platona i Aristoteles.

Hm. – Stačí mi, když kážu o nejpalčivějších otázkách této doby, samozřejmě vtěsnaných do výkladu Desatera.

To je jistě dobré, radoval se Tomáš z přítelova díla: Víš co? - Přijď zítra k nám, ke svatému Jakubovi. Chtěl bych mezi bratry našeho kláštera, studenty i učiteli, představit něco nového.

Přijdu, slíbil představený minoritů.

Nebylo to tak snadné, protože svatojakubský klášter byl následujícího dne nabit studenty a profesory.

Dovolte bratři, abych zahájil jako vždy prosbou o milost, abych neuschl v prázdné učenosti:

Bože veškeré útěchy, nevidíš na nás nic kromě svých darů!

Prosím tě, dej mi po skončení tohoto života

poznat první Pravdu, požívat božskou Velebnost!

Dej také mému tělu, štědrý Odplatiteli, jas a krásu,

pohyblivost a pružnost, zduchovnělost,

sílu a bezbolestnost.

K tomu přidej hojnost bohatství, záplavu rozkoší,

souhrn všech dober: ať se mohu radovat, že

nade mnou je tvá útěcha,

pode mnou půvabné místo,

ve mně oslavení těla a duše,

vedle mne příjemná společnost andělů a lidí.

Nejlaskavější Otče,

ať rozum dosáhne u tebe osvícené moudrosti,

žádostivost ať dojde naplnění svých tužeb,

vznětlivost ať slaví vítězství.

Vždyť tam u tebe je útočiště před nebezpečími,

tam jsou různé příbytky, svorná vůle,

tam je půvab jara, jasnost léta,

překypující hojnost podzimu a zimní odpočinek.

Dej, Pane Bože, život beze smrti a radost bez bolesti,

tam, kde je svrchovaná dobrota, svobodná bezpečnost,

bezpečný klid, blahé štěstí, šťastná věčnost,

věčná blaženost, patření na Pravdu

a tvá chvála, Bože.

Pak se na chvíli odmlčel, pozvedl mohutný rukopis a rozložil ho na pultík.

Něco jsem pro vás připravil. Nemožnost vměstnat předmět teologie - Boha samého, řád stvoření a řád spásy - do učebního plánu mě přistrčila k tomuto dílu. Pro překonání těchto obtíží sahám k platónskému námětu vycházení a návratu. Teologie je věda o Bohu. Proto musíme zkoumat věci v jejich vztahu k Bohu, ať je to při jejich vzniku nebo při jejich směřování k cíli. Je to plán, který je srozumitelný - jak v otázce o člověku jako spolupracovníku a obrazu božského Umělce, tak i v pohledu na vesmír a pojetí stvoření. Navíc je otevřen dějinám, pokud se podaří na rozdíl od pokusů starých Řeků postavit do této soustavy události a skutky dějin spásy.

Představuji vám TEOLOGICKOU SUMMU. A hned na začátku vám říkám: Tohle není žádná příručka. To je soustava, souborně představující výuku teologie. Je přizpůsobena běžné úrovni vzdělání vás, studujících křesťanů. Navíc jsem to napsal podle plánu, objasňující vnitřní spojitosti daného předmětu. První díl této Summy pro začátečníky mezi vyvolenými je tedy na světě. Zahrnuje Boha jako původce, od něhož všechno vychází. Protože vy, příjemci tohoto díla, jste křesťanští studenti, tedy ne teprve povolaní jako nějací pohané, nýbrž už vyvolení, tak mohu vycházet ze Zjevení a objasňovat vše pak přirozeným rozumem. Samozřejmě přesně rozlišuji tajemství, dostupné pouze víře, a pravdy, dostupné přirozenému rozumu. V dalším díle pak objasňuji Boha jako cíl, k němuž se všechno vrací. Tento návrat se uskutečňuje podle svobodného a docela nezávazného Božího rozhodnutí, jak nám zjevují dějiny spásy, skrze Krista. Nakonec bych vám rád v posledním díle ukázal podmínky tohoto návratu.

Jak si to hodláte provést, Otče Tomáši?

Předně si zvykněme začínat každou otázku třemi pokud možno nejsilnějšími námitkami, jež se dají uvést proti hájenému tvrzení. To vede učitele k neobyčejné myšlenkové kázni. Potom už můžete postupovat jasně, střízlivě a uhlazeně.

Takže vy teď odkládáte filozofii jaksi stranou? Neztratil jste zájem o Aristotela?

Nic takového, milí bratři. Tak třeba dva aristotelské důkazy Boží existence, které jsem uváděl dřív, nahrazuji pěti jasnějšími cestami, které mi vnuká Avicenna.

Hlavně se vám snažím usnadnit studium dodržováním stejných pravidel. Prostě vždycky určím otázku a pokračuji pokaždé stejným postupem, totiž probírám jednu otázku za druhou. Potom uvádím námitky protivníků, když říkám něco proti tomu, a pak vyjádřím stručné shrnutí protidůkazu, vysvětlení otázky a dokáži její pravdu výrokem z Písma svatého nebo ze spisů některého církevního učitele, nebo pak i z Aristotela a jiných pohanských učenců.

V posluchárně zavládlo ticho.

Osvojte si takový postup a ušetříte si mnoho nedorozumění.

Jenže tohle není jen nauka, to už je i návod k sebeovládání!

Ano, bratři, ovládejte své vášně. Zažijete úžasnou radost a zvětší se vám svoboda.

Vášně? Ty přece kalí úsudek rozumu. Vášně snižují mravní hodnotu jednání, namítal kdosi a hned se rozvinula čilá diskuze:

Jenže Bůh a andělé neznají vášně. Proto oproštěnost od vášní zvyšuje mravní hodnotu činu.

Ozvala se námitka: Je přece méně špatné, když někdo spáchá bezpráví ve stavu vášně, než když je spáchá s klidným uvážením, a tedy vášeň snižuje i hodnotu skutku, který je sám o sobě dobrý.

Tomáš sám k této otázce doposud nevyjádřil. Nakonec řekl:

Jednat z vášně snižuje hodnotu, ale také špatnost jednání, kdežto jednat s vášní naopak stupňuje obojí, hodnotu i špatnost.

A může být ve ctnostném jednání nějaká náruživost?

Pokud rozumíme pod náruživostí nespořádané hnutí mysli, jak předpokládali stoikové, pak je jasné, že dokonalá ctnost je bez náruživostí. Pakliže tím rozumíme každé hnutí smyslového úsilí, potom samozřejmě nemohou být mravní ctnosti, které se zabývají náruživostmi jako se svou vlastní oblastí činnosti, bez náruživostí.

Proč?

Mravní ctnost by úplně vyřadila smyslové úsilí. Neodpovídalo by však smyslu ctnosti, kdyby se síly, které jsou podřízeny rozumu, zdržovaly vlastních činností. Naopak, mají plnit rozkaz rozumu tím, že vykonávají vlastní činnost. Jak ctnost zaměřuje vnějšího člověka k požadovaným činům, směruje i smyslové úsilí k vlastním uspořádaným hnutím.

Ctnosti, které se nezabývají náruživostmi, ale jednáním, mohou být bez náruživostí. Tak třeba spravedlnost. Spravedlností se přivádí vůle ke svému uskutečnění, a to není náruživost. Přesto následuje po uskutečnění spravedlnosti radost, přinejmenším ve vůli, ale tato radost není náruživostí.

Když se však radost stupňuje zdokonalováním spravedlnosti, přelévá se na smyslové úsilí v té míře, jak nižší síly následují hnutí vyšších. A tímto přeléváním se stává, že ctnost, čím je dokonalejší, tím více vyvolává náruživost.

I když byl Tomáš vcelku spokojen s tím, co řekl o vášních, náruživosti a ctnostech, bylo mu jasné, že jedna věc je o tom vědět, a druhá je promítnout to do sebeovládání.

Měl ještě v živé paměti svoje setkání s papežským vyslancem na Sicílii. Tehdy v Neapoli však nevěděl o žádném kardinálovi, když ho přivedl do kláštera jeden jeho bývalý žák, který se stal arcibiskupem v Capui.

Najednou mu klepou na dveře cely:

Otče Tomáši, máte přijít do hovorny.

Ehm, řekl a vydal se tam docela mechanicky.

Mohutný dominikán vstoupil do hovorny, tam se zarazil, přidržel si levou ruku u čela, pak sebou prudce cuknul a vyrazil ze sebe nadšeně:

Výborně! Už to mám, co jsem hledal!

Co se děje? - Zasykl kardinál k svému průvodci: – Copak nás nevidí, aby nás přivítal?

Asi ne.

Arcibiskup ho však upokojil slovy: Nedivte se, eminence, často se podobně zahloubá, že ze sebe nedostane ani slovo, ať k němu přijde kdokoli.

S těmito slovy dohnal Tomáše, popadl ho za rukáv a silně jím trhl.

Ten se překvapeně rozhlížel: Co se děje?

Sotva před sebou postřehl církevní hodnostáře, uctivě se uklonil se slovy:

Prosím za prominutí, eminence, byl jsem hluboce zamyšlen.

O čem jste přemýšlel? A co vás předtím tak potěšilo?

Právě jsem našel vhodný důkaz pro otázku, kterou se už delší čas obírám. Vnitřní nadšení, které jsem při tom zakusil, se projevilo i navenek.

Poté, co opustil návštěvníky, přesunul se objemný hábit do kostela. Přitom utrpělo klekátko před křížem nemalou škodu. Zůstalo sice zachováno, nicméně jeho zatěžkávající zkouška byla doprovázena vrzavými steny a povážlivým prohýbáním desky. Růženec doznal značného napínání, nicméně obstál bez přetržení. V šepotu a vzdychání rozeznalo jen čisté srdce některé útržky proseb:

Pane, jak docílit většího sebeovládání? Kéž ovládnu tu profesorskou roztržitost, která ze mne dělá podivína, že jsem až pro mnohé politováníhodný! Pomoz, můj Pane! – A ty, můj strážný anděli, co děláš?

Pořád se raduji z neustálého patření na Boží tvář a také tobě se to snažím vnuknout. Toužím po tom, aby ses radoval se mnou. Slovy apoštola Pavla ti říkám: Raduj se s radujícími! Stále se raduj!

Tobě se to v nebi lehce řekne, ale jak se může člověk radovat, když je tady na zemi tolik nesnází, tolik těžkostí, tolik úkolů, tolik práce, tolik -

Jestli se ti, zdá, že je v nebi nuda, jsi na hrozném omylu. V nebi nikdo nezahálí. Každý tu plní svěřené poslání.

Ale rozhodně nemáte tolik starostí, jako my na světě.

To by ses divil. Od té doby, co Bůh stvořil svět, je uloženo nejen člověku, ale i nám, andělům, abychom všechno řídili. Bůh všechno spravuje prostřednictvím rozumných tvorů. A my, neviditelná inteligence, jsme duchovními prostředníky. Pomáháme Bohu, lidem a ostatním tvorům.

Jak?

Udržujeme v chodu vesmírná tělesa, řídíme souhru přírodních živlů, pořádáme roční doby v pozemských podmínkách, řídíme rozlévání deště a rosy, dbáme na šíření světla a tepla, napomáháme tomu, aby semena klíčily, rostliny rostly, květy rozkvétaly a zrály plody.

Není ta vaše andělská činnost příliš jednotvárná? Neunavuje vás?

Vůbec ne. Když jde o závažné, životně důležité věci, jsme posláni, abychom podle Božího záměru přijali tělo a zjevovali se lidem. Máme vás léčit nebo s vámi či dokonce někdy i místo vás konat vaše práce. Někdy chráníme vaše příbytky, usměrňujeme vaše lodě, vozy a jiné dopravní prostředky.

Ale to snad jen výjimečně, ne?

Bůh ukazuje těmito výjimkami, které činí pro některé svaté, že ani jedna práce není nedůstojná jeho nejvznešenějších tvorů. Ale i jinak spolupracujeme s lidmi a s Bohem.

Jak to děláte, když je tu tolik lidí?

Jsme ve svých službách specializovaní a máme solidní organizaci.

To znám, vyšší řídí nižší.

Všeobecnější síly jsou silami, které pohybují částečnými sílami. Přitom vyšší z nás mají všeobecnější tvary. Jsou tedy správci těch nižších. Jinak jsme jako poslové nazýváni také služebníky. To když svou činností provádíme řád Boží prozřetelnosti také v hmotných věcech.

A co ta vaše slavná organizace?

Je slavná. Nemá obdoby ve vesmíru. Když všechna hmotná tělesa podléhají řízení duchů, a ve vesmíru je všechno uspořádáno, tak je třeba, aby vyšší tělesa byla řízena vyššími anděly, kdežto nižší nižšími. Čím je nějaká podstata vyšší, tím všeobecnější je její síla. Naše síla je všeobecnější, než tělesná síla. Vyšší z nás andělů mají ovšem síly nevysvětlitelné tělesnou silou. Nejsou spojeni s těly. Nižší z nás mají dílčí sílu vysvětlitelnou tělesnými nástroji.

Jako mají vyšší andělé všeobecnější sílu, tak i dokonaleji přijímají Boží uzpůsobení od Boha v tom, že poznávají ráz řádu až k jednotlivostem tím, co přijímají od Boha. Avšak toto objasnění Božího uspořádání sahá až k nejvzdálenějším z andělů. O nejvyšších z nás andělů se mluví jako o prvním kůru. Jsou to posvátní vládci. Nejsou posvěcováni přes jiné, nýbrž jsou přímo samotným Bohem. Tak jsou přiváděni k rozjímání a k poznatelné povaze Božích děl.

Nejnižší z nás přijímají řád Boží prozřetelnosti poznatelný v částečných záležitostech. Jsou postaveni přímo do popředí tvých, lidských záležitostí. Lidskými záležitostmi se rozumí nižší přirozenosti a částečné příčiny, které jsou zařízeny k tobě, Tomáši, a spadají do tvého užívání.

Když máte takovou skvělou organizaci, tak se, milý anděli, neunavíš. Jsem však člověk. Mám tělo. Brzy se unavím. Nemohu se radovat jako ty, anděli, nepřetržitě patřící na Boží tvář.

Závada je u tebe.

Ale přece se Bohu otevírám, když s ním rozmlouvám i když s ním mlčím.

Jenže při rozjímání ti hrozí nebezpečí záměny pravé vnitřní rozmluvy s Bohem s nepravou. Jedna z překážek plného rozvoje radosti se objevuje, když se pyšně uzavřeš sám do sebe, abys dosáhl štěstí, bez ohledu na ostatní. Nejde jen o celkový křečovitý únik do ulity. Jde také o každý dílčí náběh k tomuto úniku. Jsou okamžiky nebo oblasti, kdy cítíš, že nejsi schopen se dělit a rozdávat. Jenže Bůh od tebe třeba zpočátku nežádá, abys dával pokaždé všechno. Stačí, abys dával tam, kde můžeš. Bůh sám se postará o to, aby odstranil tvé vnitřní zábrany, a to do té míry, do jaké se k tomu svobodně odhodláš.

Jak se mám vyhnout takové slepé uličce? Jak se obrnit proti návalu smutku a sklíčenosti?

Stačí si u Pána vyprošovat milost rozhodně a nezvratně se vzdávat každého dobrovolného ponoření do vlastních osobních starostí.

To mi moc nejde.

Pokus se o to!

Jak?

Právě tím slibem, kterým se mu vrhneš do náruče. Právě tím rozhodným skokem, kterým se vydáš svatou cestu k dokonalé lásce. Tím okamžitě vypukne v tvém srdci požár radosti. Stane se to mnohem rychleji, než by sis to kdy dokázal uvědomit. Pravda, v některých okamžicích to bude za cenu bojů a zápasů. Zkus to jako apoštol Pavel, raduj se v Pánu, i když jsi unaven!

Nedám se od andělů zahanbovat, rozhodl se Tomáš. Den po dni, hodinu po hodině, znovu a znovu podrobím tělo svému duchu, aby mu nic nepřekáželo v poznání Boha.

V těch časech ho bratři vídali s kamennou tváří ponořeného do modlitby nebo rozjímání tak, že zůstával docela zbaven smyslů.

Ale on krvácí na noze, upozornili jednou představeného. Ten ihned zasáhl:

Otče Tomáši, vždyť vy krvácíte!

Udiveně se na ně podíval: Opravdu? – A tohle. Načež si poněkud vykazal hábit. Objevila se ošklivá rána.

Musí to strašně bolet, vyhrkl vyděšeně převor.

Hm. – Snad.

Honem zavolejte ranhojiče!

Za chvíli se dostavil, mrknul na ránu a řekl: To se neobejde bez operace.

Ehm. Tak ji proveďte.

To nejde. Napřed musíte přijmout nějaký opojný nápoj.

Tomáš zavrtěl odmítavě hlavou.

Mám operovat při jasném vědomí? Kdepak. To nemůže nikdo vydržet.

Připravím se, řekl Tomáš a lehl si na postel a začal se usilovně modlit.

Než provedl lékař zákrok, zůstal už úplně zbavený smyslů. Neprocitl, ani když mu lékař vypaloval ránu žhavým železem.

Podobně učinil kdysi v Paříži, když si chtěl dát pustit žilou. Rovněž nepocítil rovněž sebemenší bolest.

Zdálo by se, že všechno úsilí na cestě k dokonalosti je už vybojováno. Jenže nic není takové, jak se zdá.

Naši studenti přinášejí ¨pobuřující zprávy z Paříže. Zase to tam všechno úplně vře. - Sděloval mu magistr řádu.

Čím to?

Hlavně na fakultě artistiky. Tam se nejvíce rozmáhá volná přímá četba Aristotelových spisů.

Dnes už je to povolené.

Otec Bonaventura proti tomu bojuje, jak se dá, ale zdá se, že bez vaší pomoci, Otče Tomáši, nic nezmůže.

 

Střevíce dostaly cestou zabrat, ukazoval Tomáš, když se objevil na fortně pařížského kláštera.

Maličkost, příštipkář to snadno spraví. – Ouha! – Tak tyhle už asi nikdo nespraví, - opravil se převor, když uviděl, že z obou podrážek leze celá noha. – To chce nové škorně.

Sotva se trochu posílil, vyrazil za svým přítelem. Ten však právě sloužil mši svatou.

Vím, že četba Aristotela je už povolena, ale bojím se těch strašných výstřelků, hlavně špatných výkladů, horlil Bonaventura s kazatelny.: - Nejstrašnějším důsledkem ve víře je bludný názor o možnosti věčného světa, a pak blud o neosobnosti jednotlivé lidské duše.

Jsou mezi námi dokonce i profesoři, kteří sice nepropadli bludu o věčnosti světa, přesto jsou ochotni se zabývat s bludem jen tak, ze cviku, anebo snad z bujnosti! To je zahrávání si s peklem!

Když Tomáš zaslechl poslední věty při svém příchodu do Paříže, kde se měl od začátku školního roku 1268 ujmout katedry na univerzitě, vzal ta slova osobně. Okamžitě se rozběhl za minoritou.

Co to povídáš, bratře? Přece víš, že věřím ve stvoření světa, a jestli se zabývám možností světa, stvořeného Bohem navěky, tak je to čistě z hlediska filozofie, a ne z nějakého cviku, natož z bujnosti.

Já vím, mával rukou Bonaventura: – Však to také nebylo mířeno na tebe.

Tak je lepší mluvit jasně a jmenovitě, o koho se jedná, mínil Tomáš: – Však víš, že v Paříži nemáme zrovna moc příznivců, a to nejen kvůli Aristotelovi. Stačí, že jsme oba žebraví bratři. Uvidíš, že to nakonec duch světa svede na nás, mendikanty.

Sotva zahájil veřejné rozpravy o duchových tvorech a lidské duši, už se šířili pověsti:

Kdo ví, jestli vůbec tihle žebraví mniši mají právo učit na univerzitách? - Proč se raději někde v klášteře nemodlí? - ZAKAŽTE ŽEBRAVÉ ŘÁDY!

Několik nádobek s inkoustem vzalo za své, když za skřípotu pera spatřil světlo světa další Tomášův SPIS NA OBRANU ŽEBRAVÝCH ŘÁDŮ, ZVLÁŠTĚ DOMINIKÁNŮ.

A hned byl nový oheň na střeše:

To je ten Tomáš z Akvina. Víte, to je on! Ten, co obhajuje oprávněnost přijímání nedospělých chlapců do klášterů! A ještě to ospravedlňuje! Taková sprostota! - Ječely jazyky pomlouvačů a nactiutrhačů: - Zakažte dominikánský řád! Vyžeňte ty dominikány ze škol!

Říká se: Chytrému napověz, hloupého kopni! Tomáš však měl ve zvyku chytrému napovědět a za hloupého se pomodlit. V těchto dnech mu na veřejnosti nebylo do smíchu. Tím víc se utíkal do ústraní. Kostelník s úsměvem uvítal, že podlaha před oltářem s křížem bývá často vytírána a leštěna bílým rounem.

Prosím o vyšší vedení. Kam se zase poděla radost z mého srdce?.

Pravou radost máš, když se těšíš z věcí, týkajících se Boha. Příčina radosti je v Bohu. Sleduj Boží všemohoucnost, moudrost, dobrotu, štědrost, krásu, blaženost, milosrdenství, spravedlnost, pravdu, vznešenost, svatost, mírnost, věrnost, pokoru Ježíšovu a jiné Boží vlastnosti. A tyto vlastnosti jsou v Bohu nesmírné a věčné.

K dokonalé radosti tě povzbuzuje to, že svrchovaně dobrotivý Bůh kvůli tobě pominul ostatní tvory, zvláště nás, anděly.

A proč? Co z toho mám?

Pominul všechno ostatní jen proto, aby se spojil pouze s tvou, lidskou přirozeností tak dokonale, že se dá říci: Bůh je tebou a ty zase Bohem. A cokoli má Bůh z přirozenosti, to máš z milosti. Neujímá se přece andělů, ale ujímá se Abrahámových potomků. Není to něco úchvatného, že tvoje tělo, posvěcené Kristem, trůní na výsostech, a že také my, andělé se klaníme Bohu v lidském těle?

Raduj se, že ti Bůh dopřává věčnou blaženost. O této věčné blaženosti tě ujišťují evangelisté, svědectví apoštolů, záruka Ducha svatého na křtu. Duch ručí za tvé dědictví zálohou, jakou je nebeská blaženost, kterou zakoušíš ve zbožné modlitbě, potvrzuje to útěchou, které se ti dostává u Boha, a konečně rukojmím, jímž je Syn Boží. K této umocněné radosti vyzývá apoštol slovy: Radujte se v Pánu vždycky, opakuji vám, radujte se! Je ti přislíbena věčná blaženost. Netrap se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkuj a předkládej své prosby Bohu. A Boží pokoj, převyšující každé tvoje pomyšlení, bude střežit tvoje srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Právem se můžeš radovat, když tě vnitřní vnuknutí ujišťuje, že jsou ti odpuštěny hříchy, jimiž jsi kdy urazil Boha a bližní. Takovou radost měla Marie Magdalena, když říká Pán: Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.

Máš pádný důvod k radosti, když si můžeš být jist, že jsi Božím dítětem a dědicem nebeského království. Tuto jistotu ti dává Duch. Apoštol národů ti vzkazuje: Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádné stvoření nedokáže nás odloučit od lásky Boží.

Současně s rozmluvou s Bohem v modlitbě a účastí na mši je radost tvoje první povinnost jako člověka, který se s radostnou vděčností chrání před dorážením démona smutku a před zánikem pokoje ve své duši. Tvoji radost živí rozličné zdroje, jako trpělivé snášení ponížení a potupy pro Krista, odmítání chvály a uznání světa, láska, pokora, soucit a především ustavičné vyhýbání se věcem, které ti ztěžují cestu k Bohu.

A co vtipnost? Smím se tak těšit?

Nejenže smíš, ale měl bys. Vtipnost a smích jsou projevy ušlechtilé radosti. Jsou podmíněny darem moudrosti, povznášejícím ctnost lásky tak, že se projeví blahoslavenství pokojných a plodí radost.

Tento dar se snoubí s láskou. Moudrost hodnotí vše z nejvyššího a všeobecného hlediska. Je to dar nejhlubšího a nejúplnějšího vědění. Může vydávat hodnocení o všech věcech a událostech, ale ušlechtilejším způsobem a z hlediska vyššího, než je jakékoli vědecké a filozofické poznání.

Vychází sice z řádu poznání, avšak je to více než jen rozumová pronikavost ducha. Je to způsob chápání věcí, podobný tomu, jak je vidí Bůh. Hlavní úkol daru moudrosti spočívá v hodnocení božských věcí samotných. Způsob tohoto poznávání dává moudrosti zvláštní ráz. Soudí o božských věcech jistou příbuzností s těmito věcmi, a ne na základě poznání získaného studiem, ani pouze přechodným osvícením rozumu.

Tak dochází k přímému nazírání pravdy rozumem, a ne oklikou přes zdlouhavé řetězce přemítání. Zároveň se ti objasňuje to, co je tvůj rozum s Boží pomocí schopen přijmout. Tvoje láska v tom objevuje víc, než ti může dát pochopit sama víra. Toto poznání přímým nazíráním rozumu vyhovuje lásce víc, než suchopárné kotrmelce přemítavého postupu rozumu. Je to úkon daru moudrosti, že těší, chutná, voní a lahodí.

Tohle chci a o to prosím, můj Pane, vydechla černobílá kupka beránčího rouna.

Stačí ti láska. Jedině ta může sjednotit dvě odlišné bytosti tak, že jim umožní totožný způsob chápání věcí. Dává jim pohlížet na všechno a všechno zakoušet v dokonalém souznění, kdy si rozumějí docela beze slov. Spoj se láskou s milovanou bytostí, a setkáš se s ní na každém kroku. Všechno ti vypovídá o Miláčkovi. Ve všech věcech odhaluješ jeho stopu a blízkou přítomnost. Poznáváš jeho dobrotu, uhodneš jeho záměry, znáš jeho způsoby a jemnost. Zakoušíš tajemství, které by tvoje mysl nemohla bez lásky ani tušit. Dar moudrosti rozehrává všechny působivé síly na nejvyšších stupních tvého duchovního života. A v patách tomu všemu kráčí vnitřní plody lásky, totiž účinky, které láska vzbuzuje ve tvé duši. Hned je tu pokoj a radost, jaké ti nikdo nemůže vzít.

Co je to za radost, jakou mi nikdo nemůže vzít?

Vnitřní rozjaření, duchovní veselí, mnohem jemnější a vznešenější než potěšení, jaké se v tobě rodí z vlastnění milované bytosti, vytoužené a posléze dosažené. Láska působí, že dobro, které chceš, je dobro Boží a dobro bližního. Vědomí jejich štěstí vyvolává v tobě radost. - Raduj se, že je Bůh tvým Miláčkem. Jásej nad jeho dobrotou, nad jeho slávou. V nazírání jeho nekonečné dokonalosti najdeš svou nejčistší radost. Jenže tato radost ještě není naprostá.

Proč ne?

U Boha je dobro bez nedostatků, ale u tebe ještě trvá putování světem. Tvoje dosahování cíle se může pořád ještě zhatit. Láska je zdrojem vnitřního pokoje, dokonalé jednoty tvé bytosti. Pokoj ti sjednocuje duši. Tvoje duše už není trhána protichůdnými a opačnými přáními. Všechny tvé náklonnosti a city směřují k Bohu.

Láska je také základem míru mezi lidmi. Sjednocuje vůle. Jejím předmětem je dobro druhého. Dává ti toužit po tom, po čem také bližní bytostně touží.

Když naplno duchovně žiješ, tedy žiješ z Ducha. Jsi oslovený duchem radostné zvěsti o stále přicházející a prosazující se Boží vládě. Potom máš pokaždé příznivý rozhled, výhled, ale i vzhled, protože bytostná radost Boží z tebe stále vyzařuje, a nejednou se projevuje důvtipně. Tímto vtipem prolamuješ zdánlivé přehrady mezi sebou a okolím.

Zdravý smích, vyjadřující něžné a chápavé srdce a uznalost sebevlády i ohled na okamžité slabosti jiných, působí pokaždé osvobodivě. Uvolňuje a povzbuzuje tvou nápaditou přičinlivost, kdežto zamračená přísnost ji brzdí. Když se raduješ z poznávané snadné a pohotové sebevlády, neboť je podložena ctnostmi, tak si to nemůžeš nechat pro sebe. Předáváš to dál. Blahosklonně a uznale s chápavým srdcem to sděluješ ostatním. Předáváš jim to jejich pohlazením, takže jim do srdce, jinak smutného z hříchu a bloudění světem, proudí teplo a něha. A oni oslovení touto účastí a povzbuzeni spěchají, aby znovu a znovu vyhledávali tuto radost. Přitom jsou schopni kvůli tomu odložit i své vlastní hříchy a poklesky. To je ta pravá příznivá odříkavost, která tě radostně povznáší od nezaslouženého Božího dětství k důvěrnému přátelství s vrcholnou Láskou.

Zamiluj si účast na pravé radosti tvorů, těšících se s námi, anděly a svatými, že zakoušejí věčnou slávu v nebi! Raduj se s hříšníky pro jejich obrácení! Stále se raduj spolu s ostatními pro velký užitek plynoucí ze sdílené radosti!. Díky ní máš účast na dokonalosti, dobrotivosti, blaženosti a na všem, cokoli má Bůh ve své přirozenosti. Tím si jaksi osvojuješ slávu nás, andělů a svatých v nebi, milost i moc Církve a celého Božího lidu.

V těchto časech přicházíval Tomáš do posluchárny s výrazem šťastného člověka.

Co se vám přihodilo, že jste tak šťastný?

Štěstí se nikomu nepřihodí bez jeho přičinění. Napřed je třeba se ptát: Co je štěstí?

Hm. Tak tedy: Co je štěstí?

Činnost duše, která je v souladu se ctností.

Štěstí a ctnost? Jak to jde dohromady?

Ctnost je pohotovost či zběhlost duše, takže duše ochotně a snadno jedná v souladu s touto svou novou přirozeností, aby dosáhla dokonalosti. Vrcholná blaženost spočívá v životě věnovaném rozjímání.

Jeden student se však ozval: Když však zdědím velký majetek, takže si mohu dopřát, co se mi zlíbí, tak tohle je pro mne štěstí, a když si to opravdu dopřávám, tak to je blaženost.

Tomáš zavrtěl odmítavě hlavou a řekl: Už Aristoteles podává pádné důkazy, že blaženost nespočívá v rozkoši, bohatství, poctách ani žádných jiných tělesných dobrech. Spočívá v činnosti, která je ve shodě se ctností, obzvláště s rozumovou ctností. Rozumová činnost, dokonale splňující takový pojem blaženosti, je pouze nazírání Boží podstaty. V běžných životních podmínkách zůstává blaženost nutně nedokonalá. Opravdová blaženost je dostupná pouze duším oslaveným v nebi. Těm se dostane v příslušném času ještě dovršení, o jakém ovšem nemohl mít pohanský filozof ani tušení, totiž vzkříšení z mrtvých.

Později se však stal svědkem toho, jak student tvrdošíjně obhajuje před profesorským sborem v slavnostní síni arcibiskupského paláce některé věty o štěstí, jež Tomáš prohlásil za nepravdivé.

Tomáš to spolu s ostatními učiteli klidně poslouchal a nic nenamítal. Tvářil se, jakoby slyšel čistou pravdu.

Cestou z paláce ho zastavilo několik jeho žáků:

Otče Tomáši, proč jste se neozval proti tomu studentovi? Vždyť to nebylo správné, co říkal.

Mínil jsem, odpověděl jim, - že bude lépe, když ho nezahanbím před celým shromážděním. Nebojte se, zítra v posluchárně společně s ním probereme jednotlivé důkazy nesprávnosti těchto výroků o štěstí.

Skutečně se tak stalo, a dotyčný student se přihlásil.

Odpusťte mi, Otče Tomáši, že jsem neuváženě trval na tom špatném výkladu.

Omluva se přijímá. Aspoň jste ty bludy říkal sám za sebe. Horší je to s těmi, kteří hlásají bludy s odvoláním na mne, ačkoli jsem je nikdy nevyslovil. O takové případy není nouze.

Tajní Sigerovi žáci, špitl někdo zezadu.

Učení Sigera Brabantského jsem krok za krokem a důsledně vyvrátil a bylo pak veřejně zavrženo jako bludné. Od té doby má Siger zakázáno učit na univerzitě.

Hm. Co je to platné, že nesmí veřejně přednášet na univerzitě, když jeho spisy stejně tajně kolují mezi studenty, hlavně na fakultě artistiky.

Ano. Už jsem se o tom v červenci zmiňoval v jednom kázání.

Vzpomínáme na to, jak jste vstoupil proti Sigerovým bludům. Tehdy jste říkal, že poslední stařenka v prostotě své víry ví o lidské duši víc, než tito averroističtí filozofové.

Je to tajné působení Sigerových spisů hodně rozšířené? - Ptal se Tomáš svých žáků.

Velice. Zrovna tak, jako to, že po Paříži kolují seznamy s podezřelými tezemi, které prý mají být odsouzeny pařížským biskupem Tempierem jako bludné.

Které to mají být?

Třeba tvrzení o věčnosti světa, popírání Boží prozřetelnosti, popírání osobní nesmrtelné duše každého lidského jedince.

Hm, když se takové teze vytrhnou ze souvislostí, a pak se podle nich označují různí lidé, je to nejlepší cesta k mnoha přehmatům a nespravedlnostem. Osobně věřím ve stvořenost světa, ale filozoficky musím připustit, že kdyby Všemohoucí chtěl, tak mohl stvořit svět navěky.

A proč se k tomu filozoficky vůbec hlásit? Není lepší raději si tu možnost uvědomovat a mlčet o tom, když to Tempierovi dělá tak horkou hlavu?

Kdyby Bůh opravdu stvořil svět navěky, byl by to úžasný důkaz Boží všemohoucnosti.

Souhlasím, ale zatím vás to může poškozovat, když nějaké slepičí mozky nerozlišují různost cesty víry a cesty filozofie k jedné a téže pravdě.

Podívejte, kdo chce bít psa, hůl si najde. Copak se proti tomu dá nějak bránit? Na jednom místě ustoupíte, a najde si něco jiného. A ustoupíte, a tak pořád dál, až se tu budete ustrašeně krčit jako špaček v trní.

Záleží na tom, jestli se za toho či onoho člověka výslovně postaví nějaká autorita, známá na akademické půdě. - Vy se ovšem, Otče Tomáši, nemusíte ničeho obávat.

Myslíte?

Mladý dominikán zaváhal s odpovědí.

Hm, víte – přiznám se, že jsem v jednom velkém rozrušení poslal dopis Otci Albertovi do Kolína, a jeho jméno má tady v Paříži velkou vážnost.

Dopis? Jaký dopis?

Prostě, aby se za vás postavil. Okamžitě odepsal svoje vyjádření. Tady to máte, - a vytáhl list. Stálo tam:

Otec Tomáš Akvinský je světlem naší doby a skutečná opora pravověrnosti. Rozhodně se stavím celou vahou své autority na jeho podporu. Albert z Böllstadtu

Nepovídejte, tohle, že Otec Albert napsal? - Podivil se Tomáš, sotva to uslyšel: - My se totiž s Otcem Albertem v řadě věcí neshodujeme. Tak třeba učím v návaznosti Aristotela, že nesmrtelná duše přistupuje k lidskému tělu muže až osmdesátý den po početí, kdežto Otec Albert tvrdí, že se tak děje okamžitě po početí.

Každopádně onen dopis Otce Alberta četl minulý týden Otec Tempier, a včera vypustil ze seznamu tezí, připravovaných k úřednímu církevnímu zavržení pařížským arcibiskupstvím, dvě poslední teze, které se týkají právě vás, Otče Tomáši.

Když se zasněženou Paříží rozléhal chvalozpěv SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A NA A ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE, pospíšil si zarytý odpůrce Aristotela na pařížském arcibiskupství s vyhlášením:

VYHLAŠUJEME TŘINÁCT TEZÍ - TEZE O FILOZOFICKÉ MOŽNOSTI VĚČNÉHO SVĚTA, POPÍRÁNÍ BOŽÍ PROZŘETELNOSTI, POPÍRÁNÍ OSOBNÍ NESMRTELNÉ DUŠE V LIDSKÉM JEDINCI, SVOBODU VOLBY…. KDO TAKOVÉ BLUDY ZATVRZELE HLÁSÁ, BUDIŽ PROKLET!

K takovému vyhlášení zcela zjevně nevedla jen poctivá touha o ochranu čistotu víry proti bludům. Byl to výpad proti aristotelské filozofii samotné na křesťanské půdě, jejíž výuku několik papežů znovu a opětovně povolilo a konečně Kliment IV výslovně doporučil.

Tady nejde jen o otázku víry, řekl Tomáš posluchačům, - nýbrž o bytí a nebytí samotné aristotelské filozofie na křesťanské akademické půdě.

A co dělat? Jak se dá postavit vůči tomuto nesmyslnému vyhlášení?

Buď to mlčky přijímat a vyvarovat se zbytečných třenic s pařížským arcibiskupstvím, anebo se proti tomu veřejně ozvat a zachránit samu filozofii pro křesťanstvo, ale přivodit si velké komplikace a vystavit se nepřízni nejvyšších církevních míst v Paříži.

Co vy na to, Otče Tomáši?

Jak vidíte, pokračuji dál v přednáškách. Pro záchranu a rozvoj učení víry je nezbytně nutná také filozofie, a to nejen platonská, ale také aristotelská, protože učí křesťany správně používat přirozeného rozumu a správně myslet ve víře. Filozofii nejde o žádnou jinou pravdu, než o pravdu víry. Zatímco věřím s celou církví, že Bůh stvořil svět, filozoficky musím připustit možnost, že Bůh ve své všemohoucnosti mohl stvořit svět navěky. Nemohu přece filozoficky tvrdit, že by Bůh byl nějaký mrzáček se svázanýma rukama.

Letělo to od úst k ústům, k radosti studentů, ale ke zděšení ustrašených profesůrků, bázlivě si zahřívajících svoje teplá místečka na univerzitě. Na arcibiskupství to působilo, jako by tam praskl celý kotel s řeckým ohněm. Pospíšil si tam s tou zvěstí mladý františkánský teolog, John Peckham:

Provokace! Představte si, co ten Tomáš Akvinský provádí  –

Arcibiskup se zatvářil, jako by si dával každý den na lačno polévkou lžíci kyseliny sírové. Potom spustil podle vzoru Etny v době jejího neblahého projevu:

Cože? – To se tedy předvedl ten sud italského vína! Bludař je to! Ach, tihle dominikáni! Mor zdejší univerzity! Pryč s dominikány!

Otec Peckham se dal slyšet z kazatelny: Navzdory všelijakým italských bludařům, kteří se v dominikánském rouchu vetřeli až na pařížskou univerzitu, aby tady dělali ostudu, mohu rozumově dokázat, že byla doba, kdy existoval Bůh, ale neexistoval svět. Hanba dominikánům, kteří zaneřáďují filozofii!

Pařížskými ulicemi se znovu proháněli nadšenci Sigera Brabantského s pokřikem a velkými nápisy: PRYČ S DOMINIKÁNY! - PRYČ S MENDIKANTY! - VYŽEŇTE MENDIKANTY Z PAŘÍŽE! - ANI SKÝVU CHLEBA MENDIKANTŮM.

Do oken kláštera svatého Jakuba se snesla sprcha kamení. Na některých místech povolilo olovo a vyraženým otvorem dopadl až dovnitř kámen. Byl zabalený v pergamenu. Novic ho zvedl ze země a mlčky ho zanesl převorovi. Uvnitř byl nápis: PRYČ S DOMINIKÁNY!

Na květnou neděli kázal Tomáš před velkým shromážděním lidu v Božím domě. Během kázání se přivalila velká voda až do chrámu, přímo pod kazatelnu. Byl to vyslanec fakulty svobodných umění. Nesl sebou velký kus pergamenu. Uprostřed kázání skočil Otci Tomášovi do řeči:

Mlčte, Otče Tomáši! Nemáte právo zde vůbec veřejně vystupovat, ani cokoli říkat! Tady je rozhodnutí profesorského sboru! – Pobíhal jako utržený z řetězu a řval na celý kostel. Přitom mával kusem pergamenu jako nějakou vítěznou korouhví. Chvíli předčítal rozhodnutí profesorského sboru, ale nedočetl to. Místo toho začal ječet jako zbavený smyslů:

A dolů s té kazatelny, ty italská bečko! Táhni odsud, dominikáne! Stejná pakáž jako všichni dominikáni! Vetřeli jste se na univerzitu, abyste zkazili učení víry. Pryč s dominikány!

Když se Tomáš nehýbal a ani zkoprnělý lid v kostele se nepřidal k tomuto poslu ulice, notně posílenému z blízké krčmy, vrávoravě se vypotácel z kostela.

Kazatel dokončil promluvu o památném vjezdu Páně do Jeruzaléma, kdy ho zástupy zatím ještě vítaly voláním: Hosana, synu Davidův! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!

Jako Ježíš o velikonočních svátcích podobně i Tomáš najednou osaměl. Jedním rázem byl stržen do otevřeného sporu s oficiální církevní autoritou v Paříži. Ztratil podporu bratrů františkánů, včetně těch nejbližších jako byl Bonaventura, ale i mnohých bratří dominikánů.

To víte, Otče Tomáši, kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti, říkal mu bratr z kláštera u svatého Jakuba poté, co bezradně složil ruce v klín.

Mám tu pro vás, Otče Tomáši, nějaké listy z Itálie. Tady je máte.

Děkuji.

Už podle písma poznal list od sestry, nicméně se napřed pustil do dominikánské pečeti.

Přeletěl očima řádky a vyloudil ze sebe:

Ehm – univerzita v Neapoli na mne čeká. Král Karel si přeje zřídit v Neapoli generální studium dominikánského řádu. Takže od příštího roku musít učit zase v Itálii.

Rozechvělá ruka lámala pečeť dopisu od sestry, šustění a pak se dostavilo velké ztišení:

 

Milý Tomáši,

oba tvoji bratři, Landulf a Raynald, kteří se proti Tobě hodně provinili, jsou už na věčnosti. Landulf zemřel ve vyhnanství, Raynald v žaláři…  Bůh Ti žehnej!

                                                                    Tvoje sestra Teodora

                                                                     hraběnka v Marsiku a Salerně

 

Do dalších řádků se snesly slzy, které nedovedl zadržet ani krajním sebeovládáním. Písmena ztrácela tvar a také celá slova se rozpíjela a slévala s dalšími slovy v jednu tmavou skvrnu. Řádky se mu roztančily před očima. Celý klášter se rozhoupal, a jedině kříž setrvával na svém místě. O tom, že byl opravdu ve své cele, svědčilo jedině známé žalostné sténání strádajícího klekátka.

Můj Pane, jak to jenom je s mými bratry? Byli prý zaopatřeni, ale – ještě jsou očistcová muka, anebo jich snad byli tím utrpením před koncem pozemské pouti ušetřeni? Ach, ta strašná nejistota! - Teď poraď, můj anděli, když přirozený rozum, za jehož práva ve víře tolik bojuji, zůstává stát, ano rozum je se svým důvtipem v koncích. Poraď, jak se má jeden smát, když mu srdce puká žalem? Je snad k tomu, aby se jeden uměl radovat se srdcem v prachu a smát zapotřebí nějaké umění?

Ano i ne. Ona je totiž radost, která v tobě vzniká z pouhé souhry okolností, a k tomu není potřeba žádné velké umění. Potom je ale ještě jiná radost.

Jaká?

Ta hluboká odezva ve tvém srdci, odpovídající tvé přirozenosti, neboť jsi tvorem, který se od narození směje. Jenže je tu ještě něco hlubšího.

Co to je?

Potřeba výrazu nitra je obecně lidská. Vždy a všude, už jako dítě, vydáváš ze sebe tvary - jednou rýmovanou říkanku, pak si zazpíváš a potom třeba i poskočíš do tance, jindy si něco poznačíš anebo namaluješ. Tryská to z tvého tvořivého hnutí. Chceš se sám sobě představit a vytvořit něco nového, co tu ještě nebylo. Chceš vyjádřit svou osobitě lidskou hodnotu a tak se dobrat nového stavu. Nový tvar je životně spojen s tvým nitrem. Ve tvých vnějších rysech se kloubí dobro věci s krásou věci. Tvoje mravní dobrota se projevuje krásně i navenek.

Takový projev je ovšem nedokonalý kvůli nepoddajnosti mého těla, namítal Tomáš.

Přesto se v tvém obličeji bezděčně odehrávají změny v poloze svalstva, v prokrvení, v pohledu očí při vzrušení. Prostá krása zjevu je patrná v zevnějšku dospělého člověka, planoucího svatým nadšením, ale také u prostomyslného tvora, jako je dítě. Navíc zde působí zvláštní jas, který ozařuje tvář.

Mimoděčné i záměrné krásné působení tvorstva se opírá o řád milosti. Tuto vlastnost dává věcem Bůh. V Kristu se spojuje Bůh jako Původce krásného díla, dílo samotné a jeho příjemce. Látka, z níž Boží Syn vytváří dílo vrcholné krásy, se omezuje na lidské tělo během pozemského života v jeho pomíjivosti. Kristus má jen jediný prostředek - kříž. A právě to má závratný dosah pro tvé umění radovat se.

Jaký?

Jsi na svaté cestě k vrcholné Lásce a Pravdě Boží. Tohle v tobě musí jasně svítit bez oslňování. Musí to hřát bez pálení. Klidně užívej rozum k tomu, co je mu vlastní, totiž důvtip. Však ti to nic neubere na vážnosti, když budeš veselý v souladu se svou přirozeností.

Jak to mám dělat?

Věnuj víc pozornosti drobnostem všedního dne. Jisté dávce vtipnosti se může naučit každý, kdo má rozum, tedy důvtip. Při strohosti a suchosti tvého učitelování máš zapotřebí učit se osvěžujícímu důvtipu. Den po dni si osvojuj velkodušný životní postoj, názor a projev, abys tak přiléhavě odpovídal na naléhavé výzvy doby. Jen chápavé srdce dovede být uznalé k těm, kdo jsou toho hodni. Jedině takové srdce dovede být všeobjímavé a pohostinné.

Tohle nepodceňuj! To je styčná věc pro tebe i pro tvé radostné svědectví o tom, co v tobě dělá milost. Vyvaruj se právě tak každé pinocchiovské potrhlosti, jako záblesku povýšenosti a jízlivosti, jakou by se moralista tak rád oháněl!

Jsi Boží dítě. Proto tvá radost i tvůj smích musí zůstat pokorné a něžné, a přitom vysoce bystré. Máš na to. To je tedy přirozená stránka tvé radostné povahy. Ta je nezbytným podkladem toho, aby se ti v srdci mohl otevřít pramen živé vody. Potom u tebe začne radost působivě vyvěrat z nadpřirozených zdrojů, z modlitby, ze svátostí.

Kde jsi, můj anděli? Kam ses poděl?

Jsem tu, zaznělo mu za zády, ale trochu jinak, než jindy, takže samým překvapením málem spadl s klekátka. Jak zvláštně to tentokrát zaznělo!

Vždyť tohle je hlas mé vlastní sestry. - Ohlédl se maně.  Stála za ním v bělostném rouchu.

Marie, vydechl.

Právě jsem opustila svět. Jak jsi nám tehdy na Rocca Secca jasně ukázal, tak jsem odešla do kláštera. Vstoupila jsem mezi sestry svatého Benedikta u Panny Marie v Capui. Nakonec jsem se stala abatyší, a teď jsem tady. Všichni si mysleli, že jsem svatá. Jenže ono to se mnou ještě na svatost není. Proto teď úpím v očistci. -Vzlykla nalomeným hlasem: - Ach, Tomášku, kéž bys tak mohl několik dní sloužit mše svaté za mne! - A taky za Landulfa a Raynalda!

Několik týdnů bylo možno zahlédnout rozložitý hábit, do něhož by se vešlo několik spolubratří, pouze na modlitbách v chóru a při mši svaté, sloužené za duše v očistci. Potom se jeho výskyt rozšířil na přilehlou kapli, která - jak se zdálo - bývala tím skoro celá obsazena. A přece tu zbývalo ještě mnoho prostoru pro další účastníky. O těch se však dovídalo jen čisté srdce, když dlážděná podlaha doznala značných změn. Tak důkladně dosud nebyla umyta ani vyleštěna bělostným rouchem, zatímco se její prosté obrysy rozvlnily, hrany dveří se uhladily a kříž na zdi se snášel až k zemi. Zatmělo se, aby v tom nastalém šeru vynikla jasná postava. Přinášela velikou knihu. Sotva ji rozevřela, zazářila v ní jména, zaznamenaná azurovými a zlatými písmeny.

Zlatá písmena představují jména mučedníků, azurová písmena jména vyznavačů, řekla postava.

Mezi zlatými zářilo jméno Tomášova bratra - Raynald z Akvina, mezi azurovými jasně vynikalo jméno druhého bratra - Landulf z Akvina.

Raynald tedy nejenže učinil zadost za své hříchy velkým utrpením, jež snášel v žaláři za to, že opustil císařské vojsko a přešel na stranu papeže, ale dokonce si zasloužil být zařazen mezi hrdiny Kristovy lásky, kteří svou lásku zpečetili vlastní krví.

Po této radostné zkušenosti byly prosebné mše vystřídány děkovnými. Slzy smutku, žalosti a lítosti, které tak znamenitě přispěly k úklidu podlahy, byly vystřídány slzami radosti a smíchu. Rozložitý hábit se znovu vynořil mezi posluchači a sršel nápady, plnými růžových, ne-li ještě lákavějších výhledů, ze kterých si každý, kdo ho potkal, nabral plné hrsti dobrých konců. Vlastní výuky se sice ujali už jeho někdejší žáci, jako byl Vilém z Altonu, nicméně spojení s univerzitou neztratil nikdy.

 

Když si učitel všiml, že věčný obtížný student a další dva studenti chybí v posluchárně a když za běžnými zvuky, předcházejícími začátku vyučování, zaslechl tajemný šepot, uvědomil si, že se v tomto roce schází se svými žáky naposled a, že Vánoce jsou za dveřmi.

Rok co rok kupovala každá posluchárna svému učiteli vánoční dárek. Ten už znal celý ten průběh nazpaměť. Před několika dny zřejmě zatlačila šeptanda na ty, kdo ještě nepřispěli na dárek. A teď patrně výbor studentů na poslední chvíli nakupuje u mistra krejčovského cechu, rozmlouvá, jestli by se slušelo darovat svetr, nebo zda využít známosti syna obchodníka látkami. Jiní zase doporučovali zakoupit novou psací soupravu.

Učitel si odkašlal. Dneska se zaměříme na procvičování pravopisu.

Žáci se zasvěceně usmívali, kradmo pokukovali po pár prázdných lavicích, potutelně na sebe mrkali, tlumeně se pochichtávali.

Synek obchodníka z Marseille si s významným zahihňáním vybalil kostku rahatu, ale místo něj polkl jen svůj smích, protože Španěl ho zarazil ostře káravým pohledem.

Poslední lekci před Vánocemi věnoval učitel pravopisnému cvičení. Spiklence to plně zaneprazdňovalo. Tlumilo to jejich rozrušení nad tím, co mělo zanedlouho vypuknout. Nevyžadovalo to žádné projevy ani hovory, při kterých by se mohlo drahocenné tajemství vyzradit. Především to byla úleva pro vyučujícího, takže nemusel spěšně vymýšlet různá maskování k zakrývání svých rozpaků.

Jsou všichni připraveni?

Posluchárna přisvědčila jako jeden muž.

První slovo zní - průzkumník.

Zmlkl šepot, pohasly úsměvy.

To je ten, kdo provádí průzkum. Všechna obočí se stáhla. Nic nedeptalo tyto jazykové alfabety tak jako zrádný sykot nevyzpytatelných sykavek - nic kromě nenápadného zvuku nevyzpytatelných i a y. Studenti sváděli neohroženě turnaj s průzkumníkem.

Průzkumníkovy objevy však zřejmě neležely učiteli na srdci. S neodbytnou úzkostí si představoval, co ho zanedlouho čeká. Sotva zazní cinkot zvonku, vyvalí se posluchačské těsto na chodbu. Tam bude čekat vánoční výbor. Posluchači podrobí výbor křížovému výslechu tak hlučnému, že učitel nabude docela přesné představy o daru. A sotva bude odzvoněno přestávce, přihrne se zástup s kulatými tvářemi a jiskřícíma očima do posluchárny, semknutě jako pevný šik kolem zástupce výboru s vánočním balíčkem, aby dar zakrylo před pohledem vyučujícího.

Všichni se nezvykle rychle usadí a ztiší. Ve chvíli, kdy bude chtít učitel pokračovat v diktátu, povstane mluvčí výboru, omluví se, že ruší, přistoupí ke katedře, položí na ni balíček a přednese pečlivě připravené blahopřání.

Obdarovaný rozváže mašle, rozbalí obal  a - zatímco žáci budou blaženě nýt - vyloví dar z jeho obal a překvapeně zvolá:

No né! - No tohle! - Právě tohle jsem potřeboval!

Nakonec se přece jen vrátí k diktátu a hodina bude pokračovat až k závěrečnému zazvonění.

Až se cinkot zvonku ozve naposled, celá posluchárna zahlaholí: GLORIA IN EXCELSIS…

Takto vypadal zaběhaný a ustálený postup poslední předvánoční hodiny.

Studenti - začal učitel.

Tu otřásla vzduchem posluchárny břeskná polnice: Pomiňte, pamprésor!

A bylo to tady.

Pamprésor, sem postěnej, prohlásil věčný obtížný student, - že jako muvči fiboru pro zakoupení a dání daru pro pampresora fám prezentuju tento prójef!

Mluvčí, pokusil se profesor o něco z jakési vychovatelské setrvačnosti, ale pak mu to celé zježkovatělo v krku, takže z něho vylezlo jen jaksi: Mluv.

Student nervózně zakroutil hlavou a znovu se obrátil k vyučujícímu, uhladil si lístek vydolovaný z kapsy a začal číst: Našemu drachýmu učitelu. Sme na prachu velkýho sfátka. Samosébně v sírkvi sou šecky móšny sfátky, širokej sortiment. Fčil má Narozeniny náš Pán. F sáší je ósmyho, kty se zrodila naša bánenka Mária, v čerfenci je čiroseně tfacatydáfaty, a to je zas Jančetchůce -

Učitel upřel oči na křídu: - Předchůdce -

Končit, studios, zavrčelo cosi z Británie.

Ten však byl v takové chvíli povznesen nade všechny netrpělivé připomínky a prokračoval:

Ale f tomto ročním času máme úblně jinýho sfátka, áno, špecijelitní pochoudku - fánoce. Ten sfátek je sfícenej na celým světu. Poněfač fánoce je pro někerý lidi, jako je pro jiný lidi Chanuka - nejfeličejší sfátek, co je na skladě.

Největší, studente -

Dyš déme do kostel a ulici sou pod sníhem a mrzne jen to práská! – Dyš slyšíme krásný kázeń o třech mutrcách, jak se ženili čes poušť za felkou festou do Bettelheima.

Studente...!

- potom sítíme sici né teplo, ale strážnej hic, jak nám do fnitra topí láska na celý lictvo, kerý si má bejt prátr, a né frah! My víme, že fy to tak sítíte, pamprésor, já to tak sítím.

Já cejtim v noze mravenci, zabručel bratr z Británie.

A jak se menuje, co sici síťujeme? - Zvolal student - Kouslo fánoc!

Kouzlo, studente, kouz-

Tetka du do toho daru.

Posluchárna se naklonila vpřed a učitel se napřímil.

Pamprésor, poněváč ste špíčkovej pedakok a my sici sme fám zauzlováni, jak nám fysvětláváte ty nejpotíšnější partaje mlufnici, správopisu a fízlovnosti, a fíme, že je to berná práce, když učíte takový zelenoušové, jako je naše čída, my sici sme síťovali, že musíte dostat ňákej chmatatelnej úkaz naší - naší - student rychle obrátil list - Achá! Naší nakloněnosti! Proto menem naší čídy fám dávám čekvapení pro našeho senzačního, nenakraditelneho vyučovacího, pro pamprésora!

Nenahraditelného, studente, a vyučujícího...

Nastalo hrobové ticho.

Učitel se chystal říct: Děkuji vám, studente... Děkuji vám, milí posluchači..., ale byla to slova tak otřelá a fádní, že mu zknedlíkovatěla v hrdle, a místo nich vydechl:

Díky Bohu.

Beze slova pak rozvázal širokou ozdobnou stuhu, rozbalil dar -

Jetinečny  styl, svěřil mu student.

Učitel si odkašlal. V posluchárně začínalo být dusno. Přes rameno věčného obtížného studenta nahlížel bratr z Británie, otíral si tonzuru a pašíkovitě pomlaskával.

Jjá vám děkuji, vykoktal konečně učitel: - Děkuji vám - vám všem - z celého srdce.

Bratr z Británie zahučel: - Ukázat zhůru, ať každej vidí.

Věčný obtížný student se k němu obrátil: - Muvči sem já!

Já... vám ani nemohu říct, jak velmi - si vaší pozornosti vážím.

Věčný obtížný student zazářil: Tak, prosím, ruce schůru, ať každej vidí.

Profesor zvedl dar do výše, aby ho celá posluchárna viděla.

Chórus užaslých Ááách! vyvrcholil uchváceným: Jémináku!.

Je to znamenité, dal slyšet učitel.

Posluchárna vybuchla radostí.

Hurá! - Zaduněl východní bratr.

Bravo! - Hlaholil Španěl.

Děkuji vám.

Neni sáč! - Odpovědělo shromáždění.

A tím vánoční obřad skončil.

Jen věčný obtížný student pokročil ještě blíž ke katedře.

Ehm - děkuji vám, milý studente, řekl učitel.

Mluvčí výboru přešlápl, natáhl krk a - vlastně poprvé, co ho učitel znal, byl na rozpacích.

Něco není v pořádku? Zeptal se s obavami učitel.

Potichounku, aby to neslyšely jiné uši než páně profesorovy, pravil věčný obtížný student:

Mošna sem mluvil moc dlouze nebo škrobofě. Ale pamprésor, každý slofíčko, kerý sem žek, mě fyskáklo pšimo ze serca!

Přes všechno jazykové barbarství, pomyslil si učitel, promluvil tento student jako jeden ze tří mudrců. Všechno pak překryl sborový hlahol.

Gaudeamus igitur

Juvenes dum sumus.

Post jucundam juventutem

Post molestam senectutem

Nos habebit humus.

 

Ubi sunt qui ante nos

In mundo fuere?

Vadite ad superos

Transite in inferos

Hos si vis videre.

 

Když brzy ráno vkročil vědychtivý student do posluchárny, tvářil se spokojeně podle zásady: dobře oholen, dobře naladěn, přeučený profesor na něj vybafl otázku:

Nuž, studente, jak se naříká pravda v Bohu, zdaž bytostně, nebo na způsob osoby?

Myslím, že na způsob osoby, ale někdo tvrdí, že se vypovídá bytostně.

Jak to tedy jest?

Kdosi se odvolával na Augustina, a opakoval: Vše, co v Bohu obsahuje vztah k počátku, se vypovídá na způsob osoby.

Když přišla řeč na nadaného studenta, řekl prostě: Jako se nic nepodobá sobě, tak se nic nerovná sobě. Protože se nic samo nepodobá sobě, tak podobnost v Bohu nese s sebou odlišnost osob. Stejné zdůvodnění platí pro rovnost. Avšak pravda je rovnost. Pravda tedy s sebou nese odlišnost osob v Bohu.

Kromě toho všechno, co v Bohu zahrnuje vznikání z nižšího, se vypovídá na způsob osoby. Pravda ovšem zahrnuje nějaké vznikání z nižšího, protože pravda, stejně jako slovo, označuje pojetí rozumu. Proto se i pravda, stejně jako slovo, vypovídá na způsob osoby.

A když existuje pouze jedna pravda tří osob? Potom je na způsob bytosti, a ne na způsob osoby.

Nadaný student přispěchal se svou trochou do mlýna: Dalo se říct, že se pravda v Bohu dá uvažovat dvojmo, buď ve vlastním smyslu, nebo přeneseně.

Když uvažujeme pravdu ve vlastním smyslu, pak by vyžadovala rovnost Božího rozumu a věci. Protože však první věc, kterou Boží rozum poznává, je Boží bytost, skrze kterou poznává ostatní věci, tak i pravda v Bohu obsahuje předně rovnost Božího rozumu a věci, jež je bytostí Boží, a následně rovnost Božího rozumu se stvořenými věcmi.

Student chtěl ještě cosi podotknout, ale vztyčený prst přeučeného profesora naznačoval, že se pravda ukáže teprve nyní. Načež všechny zaplavil svými divuplody:

Leč Boží um a Boží bytnost se neshodujíť jako vyměřující s vyměřovaným, neboť jedno není prvotí druhého, alébrž jsouť dozajista totéž. Arciže pravda, která jest výsledkem takové rovnosti, nemáť zhola žádný ráz prvotě, ať už jest brána ze strany bytnosti, či ze strany umu, neboť jest pokaždé jedna a táž. Jako jest tu nahlížející a nahlížená věc totéž, tak jest tu pravda věci i pravda umu táž bez jakéhokoliv nástinu prvotě. Uvažuje-liť se pravda Božího umu, nakolik se shoduje se stvořenými věcmi, tak sice bude ještě ostávat touž pravdou - stejně jako Bůh myslí týmž aktem sebe i ostatní -, leč do jejího pojetí jest přidán srozum prvotě vůči stvoření, ke kterémuž se Boží um vztahuje jakožto míra a příčina. Avšak každé jméno, které v božství nezahrnujeť srozum prvotě či toho, co pochází z prvotě, nebo zahrnujeť srozum prvotě vůči stvoření, se naříká bytostně. Tož uvažuje-liť se pravda v božství ve vlastním smyslu, naříká se bytostně. Pravda se přesto připisuje osobě Syna, stejně jako umba či jiné skutečnosti, které přináležejí umu.

Kdykoli vědychtivý student už nabýval dojmu, že se mu snad konečně podaří přiblížit přeučenému profesorovi, hned ho úřední autorita zavedla novými slovními divuplody do nepřekročitelného močálu. Třeba slůvkem umba. Nejspíš tím rozuměl umění. To však byly jenom dohady studentů. Akademická veličina se nikdy nezdržovala s nějakým výkladem svých pojmů. Mrkl po ostatních. Nikdo na tom nebyl o moc lépe. Každý bezútěšně zíral před sebe. Nadaný student byl možná trochu nápaditý, ale tyto výpravy s přeučeným profesorem za nalezení pravdy do země s výstražným nápisem HIC SUNT LEONES mu odebraly i ty drobty inspirace, které tu občas zajiskřily.

Chtě-nechtě musel si přiznat: Schází mi cokoli, co by se podobalo tvořivému plánu dosahování pravdy.

V tomhle světě nikoho jeden nikdy neví, na čem je. Jestli měl student někdy pocit, že si po nějakém úsilí a po nějakém výkonu zaslouží spočinutí u cíle cesty, tak to bylo tohoto dne, kdy srkal silný odvar z leknínu. Připadal si jako znavený a vyčerpaný Hebrej, kterého Mojžíš vláčel čtyřicet let pouští, takže už poztrácel zbytky naděje, že nějaká zaslíbená země opravdu někde je.

Ačkoli za těch nedávných mukyplných událostí už skoro zapomínal, co bylo původním účelem toho, že se vydal napospas přeučenému profesorovi, aby ho totiž vzal s sebou do těch temných míst, přece jen na to nezapomněl. Dlužno říci, že během těch dní pociťoval velké zklamání.

Jako na mnohého z desetitisíců studentů pařížské univerzity, dychtících po Aristotelovi, také na něj doléhaly nejčernější chmury. Docházelo mu, že se vydal do spárů otravy, který se dost možná nudí a toužebně vyhlíží někoho, na jehož bedra by mohl vložit bohatství svých neuplatněných řečnických obratů. Přitom z něho jiskrně vyletovala záhadná slova jako netopýři ze stodoly. Byl zosobněná přednáška na závažnou otázku. Pro toho, který se o to trochu zajímal, ale byl příliš líný, než aby si s touto otázkou zabojoval, by to snad bylo strhující. Ve vědychtivém studentovi to však probudilo horečné chvění, které se čas od času blížilo k hranicím vražedné mánie. Tehdy ho napadalo, že sekyrka může mít i jiné použití, než na kácení stromů. Křesťanstvu moc nescházelo, aby přišlo o jednu ze svých otevřených hlav.

Jeho bezprostředním nutkáním bylo zahřímat, zvednout se, otočit se na podpatku a hrdě vypochodovat z posluchárny. Přibrzdilo ho jen pomyšlení, že by to značně narušilo jeho výchozí poznávací záměr.

Už-už se student uklidňoval, když tu se mu pojednou znovu zabodlo do jistých tělesných míst šídlo, takže se vymrštil jako losos při tření.

Přeučený profesor, zmatený touto divokou posunčinou, se prudce ošil, ale zdálo se, že se vzápětí zase rozpáral.

No – co - co? - Vyjekl na něj. V očích se mu se divě zablesklo. A než si student uvědomil, co ho to popadlo, poplácal ho po zádech, ale tak, že poskočil jako malé jehně.

No dovolte!

Eeech, ulevil si profesor: - To jenom z návalu nápaditosti.

V tónu jeho hlasu bylo něco sychravého, jako kdyby vydechl severák.

Student to přičítal nepřízni jeho žaludku, neboť učitel patrně ještě nesnídal. Osobně byl teprve po snídaničce schopen pohlížet na svět s tou slunnou veselostí, která z něho činívala člověka poněkud oblíbeného. Neříkal už nic, ale i tak to připadalo spíše jako pohlazení pohrabáčem.

Zřejmě byl ještě jakž-takž uznalý. Při chabých vypravěčských schopnostech však kronikář nemůže zdaleka dost přiléhavě vylíčit, co všechno nadaný student během té doby zakusil. Nicméně, i kdyby to dovedl, bylo by asi lépe o tom pomlčet. Pisatel prý má umět probudit soucit s hrůzou, jak to radí Aristoteles, ale všechno má svoje meze. Řecké tragédie se řídily železným zákonem, že veškeré zlo se musí odehrát mimo jeviště, a přemýšlivý člověk se teď tomuto obdivuhodnému pravidlu ochotně přizpůsoboval. Snad postačí říci, že vědychtivý student prožíval krušné časy. Po tom, co tu zažil několik rozprav a přednášek o pravdě, podle všeho myšlenkově upadl natolik, že pokud se někdy dostal ke slovu, většinou se ztrácel v profesorově mudrování.

Sesul se balíkovitě do lavice a tam setrval jako zbytky jeruzalémských trosek po saracénském nájezdu. Měl pocit slabosti a vyčerpanosti. Nenadálá radost často mívá takovýto účinek, prostě ochromuje. Matně si uvědomoval, že mu hlava akademické obce něco vysvětluje. Vzhlédl k ní, ovšem bez hlubšího dušezpytného zájmu. Poté si vydatně přihnul z čutory chladnoucího odvaru povzbuzujících bylin, byť močopudných.  Nato pokýval uznale hlavou a vrátil se k profesorovým slovům, poněkud překvapen, že má vlastní hlavu stále pevně na svém místě. Přesto si nebyl tak docela jist, zda mu co nevidět neupadne.

Na přemoudřelého profesora účinkovalo studentovo tiché, zdvořilé, uctivě ponížené až servilní přikývnutí dost překvapivě. Z očí se mu vytratil sebejistý pohled. Teď už nebyl tak jednoznačně přesvědčen, že student neví zhola nic. Jeho sebedůvěra klesla možná až pod rosný bod, neboť se mu v mžiku orosilo čelo. Nadaný student se váhavě ujal slova, třebaže nebylo dost patrné, že pokračuje v profesorově řeči. Jeho hlas znovu nabyl na síle:

Navíc uvažujeme pravdu v božství přeneseně nebo jako podobenství tehdy, když o ní uvažujeme co do způsobu, jakým se nachází ve stvořených věcech. Uvádíme, že v nich je pravda, pokud stvořená věc napodobuje svůj počátek, to znamená Boží rozum. Podobně takto uvádíme, že pravda v božství je nejvyšší napodobení počátku, které přísluší Synovi. Podle tohoto pojetí pravdy přísluší pravda ve vlastním smyslu Synu a vypovídá se na způsob osoby.

Ale – ale - co moje námitky?

Odpověď na první z nich je jasná z toho, co bylo řečeno. K další námitce stačí říct, že rovnost v božství někdy zahrnuje vztah, který znamená odlišnost Osob. Když se řekne, že Otec a Syn jsou si rovni, tak výrazem rovnost myslí věcnou odlišnost. Jindy však nemyslí výrazem rovnost odlišnost věcnou, nýbrž jen pojmovou, jako když říká, že Boží moudrost je rovná Boží dobrotě. Proto není třeba, aby tato rovnost zahrnovala odlišnost osob. A taková je rovnost zahrnutá ve výrazu pravdy, protože pravda je rovnost rozumu a bytosti.

Konečně dlužno říct, že pravda je sice pojata rozumem, nicméně výraz pravda nevyjadřuje ráz pojetí tak, jako výraz slovo. Proto se nejedná o podobnou věc.

Přemoudřelý profesor vyhlížel jako osvícený netopýr, nicméně student si stál rozhodně na svém.

 

Strádající rozviklané klekátko vydávalo svědectví, chvíli sípavé, chvíli vrzavé, o hlubokém pohnutí jeho břemene a vratkosti světského mínění, o jeho pokojné zapomenutosti před svatostánkem svatojakubského chrámu.

Můj Pane, kam se jen poděly ty vznešené ideály o vztazích mezi učitelem a žákem, jak jsme o nich rozprávěli s Bonaventurou?

Chrámové zdivo, jaké odolá staletím, ba tisíciletím, se dalo do pohybu, podlaha se zavlnila, když se otřásající země probouzela z ospalé netečnosti, svatostánek se k němu naklonil, anebo se sám rozechvěle a kolébavě přibližoval ke svatostánku? Ať tomu bylo jakkoli, dávno to unikalo jeho přesnému náhledu, protože se jeho vědomí z vyššího podnětu rozšiřovalo za hranice prostoru a času.

Dvěma pánům nelze sloužit. Když se každý náležitě postará o svěřený úkol, zbývá ještě úkol účelně spojit všechny tyto úkoly. Samozřejmě, že se celý svět rojí těmi, kdo se zdráhají sloužit jen jednomu pánu a raději chtějí učit a řídit ostatní, jak sloužit dvěma pánům. Ve světě platí, že každý, kdo se považuje za nenahraditelného pro nějaké společné dílo, bývá nahrazen, neboť děti světa jsou prozíravější než děti světla. Jinak by se opravdu mohl takový výtečník stát natolik nepostradatelným, že by jeho odchod mohl daný celek ohrozit.

Uč se ode Mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Účinnost působení Mého proměněného Těla se projevuje sepjatostí výkonu všeho, co konáš a trpíš, s tím, co konají a trpí ostatní.

Tato propojenost nejširší kosmické účinnosti Mého proměněného Těla s účinkem ve tvém srdci se neděje jenom tvým působením jako odděleného jedince. Ani poustevník nedocílí s Mou milostí plnosti účinku Mého Těla odděleně od ostatních. Tajemství plného účinku spočívá ve vzájemné propojenosti Mých přátel. Nedozírné zástupy Mých vyvolených se osvěžují a posilují každým Mým Slovem a Tělem. Patří Mi jako jednomu jedinému a vždy totožnému. Vykoupené lidstvo je opravdu spojeno a sloučeno v živé jednotě.

Toto jedno Tělo se také chce účinně uplatňovat jednotně. Jako se spojení jednotlivých účastníků se Mnou projevuje jedinečnou a neopakovatelnou skladbou ve tvém srdci a v okolním prostředí, tak mají vztahy a souvislosti dílčích článků Mého tajemného Těla jedno poslání: vzájemnou propojenost tebe a ostatních Mých přátel.

Spojení tebe jako jednotlivého účastníka slavné mše vyrůstá a šíří se k témuž spojení ve shromáždění ostatních Mých dětí. Účinnost působení přijímání z Mé hostiny v tobě jako jedinci, živícím se Mým Tělem, prorůstá tvým srdcem. Nezůstává při tom. Přerůstá meze tvé jednotlivé osoby. Mířím k celému lidstvu. Jedině tak dosahuji velkolepých účinků v okolí.

Právě ty, jako každý účastník Mé hostiny, Mě přijímáš u Mého stolu především jako svého. Mezi tebou a Mnou vládne nejdůvěrnější intimita. Znám tě lépe než znáš sám sebe. Proto tě uvádím do celé pravdy. Mou milostí jsi tím, čím jsi a čím plníš svou součinnost se Mnou na povznesení ostatních. V celé své totožnosti sice patřím všem, ale přesto jsem jedinečným, neopakovatelným a důvěrným způsobem s tebou. Pojď a živ se Mým proměněným Tělem. Snaž se pokaždé znovu a vždy s novým odhodláním zapojovat do Mého tajemného Těla.

Ach, Pane, jak jen toužím přijmout tvé chlebové Tělo s patřičným účinkem! Tolik toužím se s tvou milostí podílet na obnově a vrcholném zdokonalení lidstva a světa.

Jen do toho! Zapoj se jako živý článek Mého Těla. Zapoj se svým vlastním jednotlivým výkonem a obětí; zrovna tak, jako se tvé spojení se Mnou naplňuje propojeností jednotlivých účastníků navzájem a každého zvlášť i všech společně se Mnou.

Všechno ti dávám jedním Duchem, jedním cílem a jemu odpovídajícími jedinými prostředky jednoho Mého tajemného Těla.

Co všechno pro mne, můj Pane, znamená vzájemné propojení tvých vyvolených?

Především navázání spojení vzájemně nesouvisle se prosazujících roztoužených účastníků, jejich sblížení a zaměření jejich protichůdných nábojů k jednotnému cíli, který přesahuje všechny dílčí snahy. Vynasnaž se to nejen objasnit rozumem a přesvědčivými důvody, nýbrž to zakoušej celým srdcem. Pokus se prožít skutečnost, že se nikdo sám, bez ostatních, nedostane z místa na místo, ani ze špatných časů do lepší doby, zkrátka nepřekročí vlastní stín v úsilí o sebepřekonání.

Z této zvláštnosti dělby přínosů účastníků dané růzností Mých darů roste pravá jednota. Žiji v tobě jako v jednotlivém článku Mého Těla. Uplatňuji se tvou zvláštní prací a obětí. Překonávám osobní a pozemské meze tvého života jednotlivce. Přemáhám tvou nedůvěru k nejširšímu záběru.

Třebaže jsi jako přehrada, naplňovaná blahodárným přílivem z Mého Slova i z Mého Těla, přestaň se bránit přetékání čehokoli z této plnosti do okolí. Jedině tímto blahovolným předáváním a záplavou šlechetnosti a tak i sdílením přijímané milosti zdokonalíš sebe i ostatní. S chápavým srdcem se radostně rozdej obětavou službou a pracovním výkonem. Jedině sdílená radost je umocněná. Pouze sdílený smutek je odmocněný.

Vím, jak těžko se ti jde samému tímto životem. Jsi přece sdílné povahy. Potřebuješ pomoc a útěchu, zkrátka rezonovat v ostatních. Také potřebuješ někoho podpírat, abys mu předával svou sílu. Nikdo nedokáže sám trvale čelit smutku a tíži všedního života. Potřebuješ toho, kdo by tě podepřel a potěšil ve zlých dobách. Dokonce i ctnost by se ti samému zprotivila a znudila tě, kdyby nebyla spojena s blaživou radostí, že je sdílena. Radost je koření života. Ale ani tvoje radost by nebyla docela uspokojivá, kdybys ji s někým nesdílel. Pravá radost doprovází sdílení. Podumej nad přátelstvím. Hned přijdeš na to, jak je sblížení s ostatními pro tebe nutné. Bez něho by tvůj život byl fádní.

Z vlastní zkušenosti víš, že mezi lidmi je strašně málo ryzího přátelství. Kdekdo upřednostňuje lidské přátelství. Teprve mnohem později odhaluje, že dokonalé a nerozborné přátelství může být především se Mnou. Tak se i mnohé shromáždění Mých dětí, které se účastní Mé slavné mše a slaví ji vedle sebe, každý zvlášť, a ne společně, snadno zvrhá v klub osamělých srdcí.

Uvaž, jak propastný rozdíl je mezi neopakovatelným prostředím tvého srdce a velebným prostředím Mého Srdce Nejsvětějšího. Zaslib se Mému Srdci. Uskutečni s Mým kvůli tobě probodeným Srdcem velkolepou výměnu.

Jako vševládnoucí nositel světové práce i trpné služby rozšiřuji meze kosmu v jádru tvé bytosti do závratných rozměrů. Tak povznáším každé tvé dílčí úsilí na všeobecné a celosvětové.

Tímto povznesením tebe jako jednotlivého účastníka a tvého dílčího úsilí vyrůstá jednotný rozmach Mého jednoho Těla, které se stává Mým obrazem. Není to jen částečný záblesk tohoto obrazu, jak bys ho mohl docílit ve svém jednotlivém životě. Jde o tvůj ucelený rozmach k Mému celistvému obrazu, totiž podle míry Mé plnosti.

Patřičný ohled na tvou důstojnost lidského jedince se naplňuje teprve za hradbami tvého sobectví. Objevuj a udržuj spojení mezi tajuplným ostrovem svého srdce a pevninou ostatního vykoupeného lidstva. Vzájemná propojenost Mých spolupracovníků na posvěcení světa znamená jednotu mnoha podaných rukou. Teprve, když doceníš svou zvláštní podstatu a svůj osobitý přínos jednotlivého článku, můžeš se povznést k živé jednotě mnohých účastníků.

Vzájemné propojení Mých vyvolených na posvěcení světa vyžaduje velkodušné uznání vynikajících hrdinů, kteří jdou s Mým nadáním vlastní originální cestou. Jako každý z vás, i ty jsi při tvém nadání pozván. Chci, aby ses při tom uplatnil vždy jedinečně a neopakovatelně, ale pokaždé Mým originálním obrazem. Ani dva tu nejste stejní.

Vzájemná propojenost, v níž by nějaká ustálená prostřednost dusila každý svěží podnět, by odporovala Mému věčně živému Tělu. Spory, jež pocházejí ze setkávání se různých mínění vynikajících postav a průměrné masy, se nedají vyřešit potlačením Mých hrdinů. Dá se to řešit jedině povznesením šedivé masy na úroveň Mého lidu. Jde o posvěcení tohoto množství k hlubšímu chápání a vytříbenějšímu projevu, očištěnému od každé sobecké výlučnosti, a uvedenému k pokornému a osvícenému podrobení.

Pane, jak mám růst z Tvého proměněného Těla, aby to znamenalo růst ve věčně živém tajemném Těle?

Jedině Moje spojení s tebou tě spojuje s ostatním množstvím, ponořeným do všednosti. Můj život se přelévá do tvého srdce, jako i do všech, kdo se milostivě živí z Mého stolu.

Pomalu, ale jistě objímám stále rozsáhlejší množství, váznoucí ve světě. Zabývám se s každým zvlášť. Jednoho po druhém oslovuji. Sotva pronese svůj souhlas, povznáším ho k překonání mezí sobectví. Nedělám to sám. Miluji tvé prostřednictví. Cokoli zde podnikám, činím prostřednictvím tvého srdce, a ne pouze nějakým zvenčí nebo shůry přicházejícím zázrakem.

Můj Pane, vždyť jsem jen ubožák -

Ať jsi kdokoli, oživuji tvé srdce, jen když se s užitkem pravidelně posiluješ společně s ostatními z Mého stolu. Vedu tě stále hlouběji a rozhodněji k dokonalému sebeodevzdání. Otevírám ti střídající se temné noci odříkání a jasné dny radostného proměňování se svěřováním se, odevzdáváním se a zaslibováním se. K účinnému pohonu vpřed a vzhůru ti ovšem nestačí pevná vůle a rozhodnost. Potřebuješ stále větší lásku z pramenů utrpení, ze zdroje svého živého kříže, spojeného s Mým křížem.

Jsem počátek, cesta i cíl každé tvé spoluúčasti na posvěcení lidstva a světa. Neuděláš ani krůček vpřed, natož vzhůru, když nebudeš mít stále před sebou Mne. Pohleď na Mé rány! Přijímej každé Mé Slovo a Mé proměněné Tělo. Vytrp něco kvůli Mně, a také pro Mne něco podnikni! Nabídni své srdce k probodnutí kvůli Mně! Neboj se o svůj zchátralý příbytek! Hned v příštím okamžiku tě uzdravím z tvých ran. Jestli chceš dělat něco, co má smysl, pak pamatuj, že to všechno začíná a končí se Mnou. Posílím tě, abych v tobě ještě více a lépe přebýval a ovládal celý kosmos ve tvém srdci. Všechno ve tvém srdci i kolem tebe koneckonců ústí do Mne, protože jsem první i poslední.

 

Když opouštěl Paříž v jediném prošoupaném hábitu a v děravých toulavých škorních s tlumokem plným rukopisu dalšího dílu Summy, aby se ujal poslání na univerzitě v Neapoli, kráčel ztichlými ulicemi.

Žádná úřední veličina mu nepoděkovala za jeho službu na univerzitě, ani se s ním nerozloučila. Ostatně, kdopak na něco takového čekal? Nečekejte nic od lidí, říkával Otec Albert, a budete příjemně překvapeni. Najednou k němu dolehly hlasy, potom i výskot a smích. Blížily se k němu, až zpoza rohu vystoupil hlouček rozesmátých studentů a jejich učitelů. Když se k němu přiblížili, shledal, že to nejsou žáci bohovědné fakulty, nicméně je poznával.

Vy jste, myslím, posluchači fakulty artistiky, řekl váhavě, když se u něho zastavili.

Jasně! A nejsme tu sami. Jsou tu s námi i někteří profesoři. Přišli jsme se s vámi, Otče Tomáši, rozloučit a vyprovodit vás. Kde máte povoz?

Nemám.

Ani soumara?

Ne.

Tak my vás doprovodíme až za město a něco vám poneseme.

Děkuji, jste laskaví.

Velice si vás vážíme.

Usmál se a dodal: - ale, ruku na srdce, myslím, že místo mých spisů čtete raději Sigera, ne?

To víte, že jo, vyhrkl jeden ze studentů: - Vždyť je to přece jedno, vy jste přece oba stejní, akorát, že Siger je čtivější.

Takové rozloučení bylo nanejvýš překvapivé, i když není jisté, zda nebylo Otci Tomášovi ještě větším zklamáním. Přišli se s ním rozloučit studenti, zapálení pro averroistické bludy, vedení neméně výstředními učiteli fakulty artistiky. S velkým halasem ho vyprovázeli daleko za brány města a projevovali mu veřejně úctu. Vůbec je nenapadlo, že ho tím třeba ještě víc kompromitují. Nemohli však jinak, protože byl v zatuchlých pařížských poměrech snad jediný, kdo prosazoval osvícenou výuku aristotelské filozofie, kterou tak nerozvážně hltali z otrávené pouštní studny.

Ať tomu bylo jakkoli, jedno bylo pro bedlivého pozorovatele jisté, že totiž jasné a pronikavé oči se na chvíli zakalily a pohasly, aby se vzápětí zakutálely na dost odlehlé místo, snad kamsi do mraků. Každopádně mraky se snesly s oblohy na přemýšlivé čelo velikána, který se právě cítil velmi nepatrným a maličkým. Zato korálky růžence zakusily nebývalé útrapy a vlastní šňůra se s nimi napínala k prasknutí. Zacházelo se tu s odkazem svatého Otce Dominika nanejvýš krobiánsky, a přesto ne bez náležité úcty. Duchovní napětí, které se přitom nabíjelo jako Leydenská láhev, hrozilo velkým zajiskřením. Pak se to napětí podivuhodně zkondenzovalo do několika vln, a ty se roztáhly po náhle se kulatějícím obličeji, takže se vrásky vyhladily, tvrdě sevřené rty povolily přívalem radosti, jejíž zdroj nebylo nikde vidět…

Pár týdnů cesty z Paříže mu jakýsi sedlák nabídl místo na voze: - Pojďte, Otče, svezeme vás, vždyť se sotva vlečete.

Vlezl si na vůz se senem a naslouchal zpěvu ptáků.

Kam putujete, Otče?

Do Itálie.

Hm – slunná Itálie! – zasnil se venkovan, -  To se můžete kus cesty svést s voraři po řece. Třeba až do Marseille. Z Marseille se dá lodí dojet až na konec světa.

Tomáš pokyvoval hlavou. Prsty levé ruky se pak znovu zapojily do tajemství růžencových korálků, ale kodrcání vozu ho brzy uspalo. Probudil se až před seníkem, kde zastavili. Seskočil s čerstvými silami s vozu, odložil cestovní tlumok a chopil se vidlí.

Sotva uviděli sedláci jeho mohutnou postavu, jak se hbitě ohání se snopy sena, zůstali zkoprnělí s otevřenými ústy. Sběhli se dokonce i místní, aby jim něco neušlo:

To je něco! Taková živá hora!

Nasycen těmi dobrými venkovany, vdechoval do sebe omamující vůni sena a vzhlížel oknem ze seníku ke hvězdám. S křížkem od růžence střídavě na ústech a na srdci šeptal:

Bože veškeré útěchy, nevidíš na nás nic kromě svých darů!

Prosím tě, dej mi po skončení tohoto života

poznat první Pravdu, požívat božskou Velebnost!

Dej také mému tělu, štědrý Odplatiteli, jas a krásu,

pohyblivost a pružnost, zduchovnělost,

sílu a bezbolestnost.

K tomu přidej hojnost bohatství, záplavu rozkoší,

souhrn všeho dobra: ať se mohu radovat, že

nade mnou je tvá útěcha,

pode mnou půvabné místo,

ve mně oslavení těla a duše,

vedle mne příjemná společnost andělů a lidí.

Nejlaskavější Otče,

ať rozum dosáhne u tebe osvícené moudrosti,

žádostivost ať dojde naplnění svých tužeb,

vznětlivost ať slaví vítězství.

Vždyť tam u tebe je útočiště před nebezpečími,

tam jsou různé příbytky, svorná vůle,

tam je půvab jara, jasnost léta,

překypující hojnost podzimu a zimní odpočinek.

Dej, Pane Bože, život beze smrti a radost bez bolesti,

tam, kde je svrchovaná dobrota, svobodná bezpečnost,

bezpečný klid, blahé štěstí, šťastná věčnost,

věčná blaženost, patření na Pravdu

a tvá chvála, Bože.

Konec léta ho zastihl v kostele v Marseille. Zastavil se, aby oslavil Pána. Zdálo by se, že se slavení mše svaté obejde bez velkého zdržení, Ve skutečnosti se všechno ještě víc protáhlo. Už při pozdvihování se podle všeho zastavil čas…

Archimédes říkával: Dejte mi pevný bod a pohnu světem. Když ti půjčím andělská křídla, neznamená to, že Mi máš nenávratně uletět někam do říše snů. Půjčuji ti je pro nějaké dílo a pro poznání vyšší úrovně života. Prosím-li za tebe na nejvyšších místech, tedy ne za tvůj únik ze světa, ani za tvé uváznutí v těchto malých poměrech, ale za tvou ochranu ode všeho zlého. - Živit se chlebem své touhy a umět čekat, to jsou projevy velké moudrosti.

Jak se dá změřit velikost mé touhy?

Záleží to na vroucnosti tvého srdce, které ji zakouší. A pokud má rozpětí a vznosnost řádné skladby tvého srdce náležité uspořádání, začlenění do řádu a spjatost s nejširším posláním, tak rosteš v dokonalosti. Z toho pochopíš, jaké rozpětí v řádu světa má Moje touha s ohledem na tebe. Toužím se uskutečnit ve tvém srdci. Moje vševládnoucí vůle však není žádný vnější rozkaz pro tvé milující a chápavé srdce. Vychází z hlubiny tvého srdce.

Jsem tvůj hlavní prostředník u našeho společného Otce všehomíra. Chci však, abys byl i ty právě tak dokonalým prostředníkem. Slibuji ti všechno, o cokoli budeš prosit našeho věčného Otce Mým jménem. Jen si řekni a dám ti to. A nebuď skoupý v prosbách. Až dosud Mé Srdce ještě ochotně vyčkává, ale dnes už pospíchá. Už je pozdě a den se nachyluje.

 Nezdržuj se už s pohřbíváním překonaného! Raději pospěš kupředu a vzhůru! Potřeby jsou veliké. Zástupy ponořené do světa jsou ovládány duchem lži k jejich věčné zkáze. Mé tajemné Tělo strádá a trpí. Zůstává zneuznáno. Naše společná panenská Máti je hanobena a náš společný věčný Otec je přehlížen. Mé Srdce má naspěch, jako když někdo trne v obavách o své bližní, ohrožené zkázou. Neváhej a vyšli nejnaléhavější prosby k Mému tajemnému Tělu. Jsem jediný přímý přímluvce na nejvyšších místech, ale podle vůle našeho věčného Otce přicházím k tobě přes naši panenskou Máti. Proto ti přeji a dopřávám všechno nejlepší a hlavně sebe samého jejím prostřednictvím. Tak už neváhej! Bez meškání předlož své stále velkorysejší prosby u naší Matky! Už Elizeus žádá u Eliáše o dvojnásobný díl jeho ducha. Pros hodně a pros o mnoho! Pros vytrvale a naléhavě, abys vším, co ti bude dáno, mohl ještě víc oslavit Mne současně s naším společným jediným Otcem! Koneckonců se to všechno sbíhá u Mne, který si jednou provždy zamilovávám tvé prostřednictví.

Mé věčně živé Srdce tě touží oblažit a zušlechtit, ale ty o to napřed pros. Zkus se roztouženě otevřít tomuto vlahému přílivu. Toužím po tvé pohotovosti ke spolupráci se Mnou. Jako planoucí výheň lásky žhnu touhou po sdílení se. I tvé srdce se chce sdělovat, ale Moje Srdce znamená pro tebe vrcholnou Lásku.

Vrcholný projev lásky je sebedarování. Dobro je svou podstatou sdílné. Přirozeně se rozlévá a šíří. Nejenže se přirozeně rozlévá, nýbrž se šíří se tím dokonaleji, hojněji a blahodárněji, čím je dokonalejší. Proto slunce šíří kolem sebe světlo a teplo. Proto rostliny a živočichové předávají život dál. Proto velký umělec pojme a vytvoří veledílo. Proto vědec předává své objevy žákům. Proto světec strhuje k hrdinskému dobrodružství ctnosti. Tak se ani náš věčný Otec nespokojuje s tvým stvořením jako svého jedinečného, originálního a neopakovatelného obrazu ke své podobě. Nabízí se ti také v podobě tvého vlastního těla, jako jeho jediné Dítě. Když hříchem ztrácíš vyšší obraz v sobě, může tě náš věčný Otec obnovit různým způsobem. Třeba poselstvím dalšího proroka, jenž by ti sdělil podmínky nutné k odpuštění, anebo prostým velkorysým zahlazením strašných důsledků hříchu. Náš Otec činí víc. Z lásky posílá Mne, své Dítě. Jenže počítá s tím, že nezůstane jen při tom, ale že se sám staneš také jeho vlastním dítětem. Při dokonalé oběti, kterou přináším, nemůže být obětí nic jiného, než Moje vlastní maličkost.

Tvoje součinnost se Mnou a oběť, přinášená pro dílo tvé obnovy a zušlechtění je tím lepší, čím těsněji jsi spojen se Mnou a s lidmi, za něž máš přinášet oběť klanění, prosby, zadostiučinění a díkůvzdání. A to je tím lepší, čím je obětní dar čistší, vzácnější a dokonalejší, více vstřebán a stráven v této službě, čím více jsi spojen s Mou obětí. Vnější zničení a obětování je znamením vnitřního zničení a oběti celého srdce. Hleď, ať je toto vnitřní zmaření opravdové, cílevědomé a hluboké, jak to odpovídá největšímu úkonu, vnuknutému Mou Láskou.

Mé Srdce se daruje nejdokonalejším a nejdůvěrnějším způsobem. Proto Mne miluje Otec, že dávám svůj život, abych se ho zase ujal. Nikdo Mi ho nebere, nýbrž jej sám dávám. Mám moc jej dát a mám moc jej zase vzít.

Moje slavně proměněné Srdce se ti dává každodenně a stále. Přes smutné okamžiky můžeš sledovat, jak zdárně se rozvíjí duchovní život, často tam, kde to nejméně očekáváš. Všechna tato milost ti přichází z Mého slavně proměněného Srdce, které se ti nejlépe dává ve mši.

Pro tvůj běžný život z toho plyne, že Mé slavně proměněné Srdce je víc než jen předmět tvého uctívání. Je to živý a důvěrně blízký vzor dokonalého sebedarování, které má být ve tvém životě den ode dne velkodušnější.

Už je to tady. Tajemná výměna srdce! Dáváš něco, co máš původně ode Mne. Dáváš své křehké srdce z masa a krve. Nabízím ti za to své věčně dokonalé Srdce plné nezdolné Lásky. - Učím tě toužit po věčné Lásce, po nejlepším Dobru, po nejčistší Kráse a svrchované Pravdě, totiž po Mně samém.

Prožehnu tvou duši dechem svého Ducha. V planoucí výhni Mého Srdce tě rozpálím k žáru jasnějšímu než všechna slunce. Zakalím tě svou horoucí Láskou, která je silnější než smrt. Jedině Moje Láska je schopná dát křídla tvé přirozenosti a zušlechtit ji k vyššímu nadání. Dám žár tvému srdci a vzletnost lásky, která touží v nekonečném rozpětí, přesahujícím časoprostor oceánu kosmu a dosahuje až k branám věčnosti…

 

A BASTA!

Okenní skla oblévala plískanice. V posluchárně bylo cítit rouno mokrých pláštů, promoklých hábitů a zvlhlých šál na věšáku.

Nevlídný den, čas promočených střevíců, bolavých krků, potahujících nosů, občasných odkašlávání a náhlých kýchnutí. Třetina židlí osiřela, protože horečka přibila nejednoho studenta k lůžku. Neušetřila ani profesora. Na jeho místě se objevil suplující učitel.

U jeho stolu a na jeho místě promlouval k posluchačům mladý učitel, překypující misionářským zápalem, protože byl poprvé poslán k suplování za řádného vyučujícího.

Nyní stál před katedrou či bedněným pultíkem k odložení přednášených textů. V tomto popředním postavení se navazuje spojení s posluchači lépe než zpoza pultíku. Stát před symbolem vyšší zasvěcenosti je vstřícnější než stát za ním, neřku-li tyčit se nad ním. A posadit se přímo na křeslo řádného profesora vzbuzuje dojem necitlivého vstupu, protože očividně proměňuje zastupujícího v uchvatitele. Převzít výuku tak usurpujícícím způsobem je pro některé posluchače urážlivé - a u jiných to může vyvolat doslova odpor.

Zkušení vychovatelé říkávají:

Učitelův stolek je víc než pouhý stolek. Je to katedra, kazatelna, vyvýšená tribuna pro zvláštního zasvěcence. Kdo si počíná jako soudce, ten mění posluchárnu v soudní síň, kde se jeho výroky stávají ortelem a jeho úsudek rozsudkem. Kéž by na to žádný učitel nezapomínal!

 - takže řádný profesor dnes nepřijde. Ale vynasnažím se, abych -

On má nemoc? – Osmělila se jedna duše.

Je flušku? - Zhrozila se druhá.

Snad nebude nic vašnýho! - Zahlaholil student sedící uprostřed první řady.

Ne, je to asi obyčejné nachlazení. - Zastupující učitel se široce, vstřícně usmál.

Sláfa! - Zajásal věčný obtížný student.

Váš učitel mi řekl, že příští týden už bude určitě přednášet, dodala zástupná autorita a se zájmem si prohlédla věčného obtížného studenta. Byl to kontaktní, kulaťoučký zjev s blýskajícími očima a poněkud záludnými, nicméně uhlazenými způsoby. Mladý zaskakující učitel dosud neměl tu čest poznat uhlazeného raráška. A když se rarášek usmál, což právě udělal, rozsvítil se září takřka andělskou.

Také student však podrobil zaskakujícího učitele zkoumavému pohledu.

Mohu vás všechny ujistit, pokračoval učitel, - že váš profesor se k vám vrátí jako rybička.

Pamfesor spadnul do vody? - Vykřikla zděšeně jakási postava v hnědém hábitu.

Ó, to ne, jiste ne! - Zvolal učitel: To je jenom takové obrazné rčení, a znamená, že se vrátí zdráv!

Jásněše, řekl věčný obtížný student.

Deštopampuch, dodal kdosi ze vzdálenějších řad.

To mi spad kámen! - Prohlásil jiný.

Vážený pane, opáčil zaskakující učitel, chtěl jste asi říct: To mi spadl kámen ze srdce, ne?

On žíká žákovi vážený pane? Zeptala se jedna duše souseda.

Je čentlmen, zašeptal student z ostrovní říše.

Takže se, milí posluchači, budeme držet vyučovacího plánu a budeme se věnovat volným dotazům. Slyšel jsem, že si během týdne poznamenáváte nejasnosti, na které se chcete zeptat. Máte-li tedy nějaké dotazy, probereme je -

Na lavicích se vynořily zápisníky, lístky a útržky pergamenu. Jen věčný obtížný student - k údivu učitele - do žádných zápisků nenahlížel. Místo toho nachýlil hlavu k rameni, zavřel obě oči a šeptal hlasem slyšitelným všem a každému:

No tak sačneme folný dotázky!.

Jak prosím? - Přerušil ho učitel: Neslyšel jsem, co říkáte.

Student pootevřel jedno zrakové čidlo na špehýrku a vyloudil ze sebe:

Já nežikám, já myslim.

Ach tak. Promiňte.

Nic nestálo.

Tak do toho! - Zvolal vyučující: Budeme se ptát po pořádku a začneme - začneme u toho pána v poslední řadě, prosím. Zřejmě si řekl, že tak přijde studentský rarášek na řadu až na konci hodiny.

Poslední řada de prfní? - Vykřikl věčný obtížný student zhrzeně.

Tak prosím, trval na svém zaskakující učitel: - bratr - ?

Z Krakowa, Kasimir z Krakowa. Nositel toho nesnadného jména si pohladil tonzuru, posmrkl, omluvil se a vypustil dotaz.

Rozumím. Mladý učitel vystřelil zvesela odpověď. Ta byla tak trefná, že se tři studenti polskému studentu vysmáli.

Jistý Karl od Hamburku se přiznal, že mu není jasné, kdy se má říkat vpředu a kdy pouze vpřed.

Zajímavý dotaz, řekl učitel zahloubaně a podrobil otázku tak důkladnému rozboru, že bratr z Kolína, pro něhož byl tento rozdíl španělskou vesnicí, naslouchal s otevřenými ústy.

Dotazy pokračovaly.

Profesor učitel se s obrovským nadšením pustil do výkladu o záludných zájmenech se a si, která nejeden pařížský student používá tam, kde nejsou na místě, zatímco na místech, kdy by namístě byla, je vynechává.

Posluchárna, která už mnohokrát zažila, jak toto předmětné pole působnosti zvládá řádný učitel., zvedala sebevědomí zaskakujícího učitele čiperným přikyvováním a veselým přizvukováním.

Učitele těšilo, jak byla posluchárna jeho výkladem zaujata, jak málo žáků pokašlávalo, kýchalo nebo poposedalo a jak mnoho si jich dělalo poznámky s oním zvláštním úsměvem a pobroukáváním, které je neklamnou známkou porozumění.

Pro názornost si zkusíme utvořit několik vět. Začne někdo? - Kdo je na řadě?

Na řadě byl student z řecké oblasti. Vypustil otázku - a pak se s otázkami roztrhl pytel. Jedna stíhala druhou a jedna druhou zaplétala.

Ale pánové! Studenti! - Učitel by se ani ve snu nenadál, že se z volných dotazů může vyvinout malé povstání.

Pokračujme! Na řadě je bratr...?

Czeslaw. Ten vyvinul širokou škálu těžkotonážních vzdechů, aby se konečně na cosi zeptal. Dozvěděl se, že to, na co se ptá, jsou dvě naprosto rozdílná slova.

Dovolte, abych vám to vysvětlil. - Učitel tak učinil, nicméně shledal, že Polák je tak jemným rozlišováním docela zmaten. Proto se rychle obrátil na dalšího studenta: Pan…? Hm - bratr...?

Jásavé výkřiky. Učitel byl tímto nadšením natolik polichocen, že si vůbec neuvědomoval, co riskuje, když vyvolává věčného obtížného studenta.

Ten povstal a úsměv na jeho tváři neměl daleko k vytržení. Až dosud při dotazu nikdo nevstal, ovšem u tohoto studenta to působilo jako docela přirozený úvod k oslovení obecenstva. Posluchárnou zavanul jakýsi šum a svit.

Tamyjapanóve a pamprésor, kerej zaskokáfate f tomto fýnimečným stáfe -

Neřečnit! - Okřikl ho student z Irska.

Stačí! - Přidal se polský mendikant.

Vyvolaný student však byl vysoko povznesen nad všechny plebejce: - Kde sám du, tam sám dívám, tam sám poslouchám - přimhouřil oči, aby jeho dívání a poslouchání bylo co nejvěrohodnější: - co by sem naložil, až budou volná dotázka.

To vše, jak učitel shledával, byl jen úvod.

Proto moje dotázka sní: Jak se dává chlava do péra?

Jak se dává chlava do pera? - Učitelův obličej se okurkovitě prodloužil a potemněl odstínem zeleně listové.

Do pera.

Joj! - Zahalasil Polák: To muše ptat cvok!

Prima otázka! - Jásal synek marseillského kupce a plácl se do tváře.

Chlava do pera, opakoval učitel, aby získal čas. Náhle mu pohaslé tváře zasvítily jasným vniknutím: Patrně jde o nějakou částku psacího náčiní, které se říká chlava. - Tak skončil svůj výklad.

Posluchač z Británie se ušklíbl: Stejně je to naifni otázka.

To sem snad - ? Vzepjal se hrdě student.

Studente, -zasáhl důrazně učitel, - snad byste nám mohl povědět, kde - totiž v jaké souvislosti jste ten výraz slyšel.

Mílerád. Já ho slyšel v žeči bratra,, co se připravoval na zkoušku. Měl prý chlavu f péru.'

Hlavu v pejru! - Zvolal vyučující: Ale ovšem! To je takové rčení. Hned vše vysvětlím

Věčný obtížný student ostřeloval triumfálními pohledy studenta z Británie, tlukoucího se pěstmi do stehen.

Když učitel vyložil, jak je to s pejrem a pýrem, student zajásal: Jémináku! Špičkový vysvětlení.

 

Toho dne se velký zpyták tvářil nepřístupně jako hladová step. Hned po ránu vmetl posluchačům do tváře otázku:

Co byste řekli, pochází každá jiná pravda z první pravdy?

Vědychtivý student se povýšeně rozhlédl se po ostatních duchobcovatelích této velevážené sešlosti. A vida, každý vyhlížel se skobovitou zaražeností.

Inu, když má někdo před očima takové dopuštění jako je přeučený profesor se svým krkolomným libomudrováním, potom láska ztroskotá rychleji než koráb na korálových útesech. Svým povýšeneckým zpytáctvím je každému na potkání příjemný skoro jako voda v botech. 

Pomoc však přišla z nejméně očekávaných míst.

Jen do toho! – Popíchla akademicky dekorovaná veličina nadaného studenta.

Situace měla být zachráněna. Z hlediska rozpravy se vyvolaný student cítil být na úrovni mechanické hračky, v jakých si liboval Otec Albert.

Potřebuji natáhnout, říkal si student. Ve skutečnosti však chyběla modlitba. Nakonec se sama Pravda nad ním smilovala, takže vydoloval první slova, a pak i celé souvětí:

Myslím, že každá pravda nepochází z první pravdy. Vždyť je přece pravdivé, že někdo smilní. To však nepochází z první pravdy. Neplatí tedy, že každá pravda pochází z první pravdy.

Dále, když někdo smilní, tedy to, že smilní, je pravdivé. Od pravdy výroku se sestupuje k pravdě toho, o čem se vypovídá. A tato pravda vyjadřuje pravdu věci. Uvedená pravda výroku spočívá v tom, že se daný úkon skládá s daným podmětem. Avšak pravda toho, o čem se vypovídá, není možná na základě skládání takového úkonu s podmětem, pokud nemyslíme skládání znetvořeného úkonu. Pravda věci se tedy netýká pouze samé bytosti úkonu, nýbrž také jeho znetvoření. Jenže úkon uvažovaný jako znetvořený nepochází žádným způsobem od Boha. Neplatí tedy, že každá pravda věci pochází od Boha. Ježto –

Nepatrný pohled stačil studentovi k postřehnutí, jak se tváří profesor. Nevěnoval studentově řeči sebemenší pozornost. Sotva otevřel ústa, přeučená otitulovaná veličina se stáhla jako šnek do ulity a pohybující se obočí prozrazovalo, že uvnitř je něco v chodu. A najednou na studenta vypálil uprostřed nedořeknuté věty:

Arciže, tohle Boží svolení se vztahujeť na odúdobněné počinky. Pravda věci se týkáť tohoto odúdobnění. Leč odúdobnění nikterak nevycházíť od Boha. Neplatí arciže, že každá pravda pocházíť od Boha.

Někdo však tvrdí, že stejně jako říkáme, že odúdobnění aneb lišnost nejsouť jsoucí jednoduše, alébrž po jisté stránce, říkáme také, že jim nenáleží pravda jednoduše, alébrž po určité stránce, a pravda po určité stránce nepochází od Boha. - Proti tomu se však říká, že pravdivé přidává k jsoucímu vztah k umu.

Odúdobnění aneb lišnost, ačkoliv sama sebou není jednoduše jsoucí, jest přesto umem jednoduše postřehnuta. Odúdobnění aneb ličnost nemá jednoduše jsoucnost, přesto jí jednoduše náležíť pravda. – Dále se říká, že vše, co jest po určité stránce, se převádíť zpět na to, co jest jednoduše. Například to, že platíť, že Etiopan má bílé zuby, jest převedeno zpět na to, že platíť, že zuby Etiopana jsouť jednoduše bílé. - Jestliže arciže některá pravda po určité stránce nepocházíť od Boha, bude platit, že každá pravda nepocházíť jednoduše od Boha. Což jest nesmyslné.

Dále slyším, že to, co neníť příčina příčiny, neníť příčinou účinku. Kupříkladu Bůh není příčina odúdobnění hříchu, neboť není příčinou nedostatku ve svobodném rozhodování, ze kterého vycházíť odúdobnění hříchu. Avšak jako jest bytí příčinou pravdy kladného naříkání, tak nebytí jest příčinou pravdy záporného naříkání. Když arciže Bůh není příčinou toho, co jest nebytí, vyplýváť z toho, že Bůh není příčinou záporného naříkání. A tak ne každá pravda pocházíť od Boha. Tak to naříká sám zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Nadaný student se tvářil, jako by šlápl někam, kde měl být poslední schod, ale chyběl tam. Trval na svém, a snad měl být v opozici, ale ono nebylo čemu oponovat. Tak jen opakoval to, co říkal profesor, ale říkal to, jak mu slina přinesla na jazyk, a bylo to jasně ono:

Boží svolení se vztahuje také na scestné či znetvořené jednání. Pravda věci se tedy týká tohoto znetvoření. Avšak netvor nevychází od Boha. Neplatí tedy, že každá pravda pochází -

Přeučený profesor se tvářil zdrceně. Šlapalo mu snad celé stádo afrických buvolů po kuřím oku? Přitom nevěřícně kolébal hlavou jako medvěd v kleci. Když vědychtivý student nabíral dech, aby to dořekl, vpadl mu do řeči jako velká voda se svou hatmatilkou:

Jest nám řkouti, že pravda se nacházíť u stvořených věcí ve věcech a v umu. V umu nacházíť natolik, nakolik se shoduje s věcmi, jejichž znalost máť. Ve věcech se však nacházíť natolik, nakolik napodobují Boží um, jenž jest jejich mírou - jako jest umba mírou všech výtvorů umby -, anebo nakolik jest věcem vrozené vyvolávat pravdivé postřehování o sobě v lidském umu, který jest jimi vyměřován. Věc, která stáváť mimo duši, napodobuje svou údobou umbu Božího umu, skrze tutéž údobu jest jí vrozeno vytvářet pravdivé postřehování v lidském umu a skrze tuto údobu má také jedna každá věc bytí. -

Přeučený profesor byl postavou, která se vždy vyjadřovala ztěžka a ojediněle byla spatřena jinak než se skelným zrakem. Když však nyní pronášela tato temná souvětí, měl každý dojem, že jejich postup je odměřenější než obvykle, a že jeho skelný zrak je zakalený. Zdálo se, že bere posluchače na vědomí podle pochybného vzoru Maniho v bludném zatvrzení.

Přestože se studentovi nadouvala hruď přemírou nejrůznějších pocitů, obdiv mezi ně nepatřil. Posluchači se nemohli ubránit podezření, že je profesor vnímá přes tlustou slídu svého pohledu, a umlkl teprve tehdy, když poznal, jak je dokonale uzemnil.

Následovalo mrtvolné ticho. I nadaný student zakoušel prapodivný pocit neschopnosti popadnout dech. Uvažoval, zda na těch slovních divuplodech přece jen něco není. Jeho nervová soustava, zkrušená tímto temným výtryskem, byla však v takovém stavu, že nechybělo mnoho, aby poslal všechny libomudruny a zpytáky k šípku, a to docela bez přesně stanoveného pořadí. Bohudíky se včas ovládl. Pokud vůbec někdy nastala chvíle, kdy bylo zapotřebí diplomacie, pak to bylo právě teď. Tak rád by se ho byl zeptal, jestli se nezbláznil, jenže taková otázka patří do skupiny těch, na něž se obvykle obtížně odpovídá.

Rozhodl se pro smířlivější tón.

Cosi ho zevnitř ho ponoukalo: Seber se, chlapíku! Rozhoupej se k něčemu! No tak, studios! Vyztuž šlachy, podmázni se pod koleny olejem, rozproudi krev! Nasaď přece ten svůj vlídný kukuč, který už tolik lidí odzbrojil!

Nahnul se tedy k profesorovi, přetékaje mlékem laskavosti, a uznale pokyvoval hlavou. Mrkl okem po ostatních. Na všech bylo také rázem znát, jakoby se přímo rozplývali samým uznáním a pokyvováním hlavou. Tak silné jsou zákony nápodoby. Rozhodl se pokročit ještě dál a usmál se. Přitom jasně cítil, že žádná radost na světě není dokonalá. Měl však zápalnou teplotu troudovitě nízkou, ba dokonce právě poznával, jak se sám dovede zapálit. Na to ho zaplavila taková radost, že na profesora pohlédl skoro přívětivě.

Zdálo se, že jeho ušlechtilý entuziasmus přináší ovoce. Z profesorova chování se začala vytrácet povýšenost. Tváří se mu mihlo cosi jako lehký úsměv, jako kdyby ho pobavil nějaký nový nápad. Jeho skelný pohled se vyjasnil a zaostřil. Tehdy se student trochu uvolnil a znovu začal nabírat dech.

Namáhavě přemáhal odpor k sobě samému za to, co to tady rozehrává. Něco dětského v něm zatoužilo zahrát si s  veličinou akademické půdy na slepou bábu, když si tak nešetrně zahrává s posluchači, a snad i se samotnou pravdou. Místo namítání se nadaný student odhodlal všechno jen papouškovat, ale tak, jak mu to slina přinesla na jazyk.

Člověk, hrající si od dětství, dokáže to nadání postupně a bez škodlivých následků ze svého nitra přenášet do okolí. A takové bytosti, jako je přeučený profesor, dokáže podobná nákaza docela vzít půdu pod nohama. Dočista ho to strhne. Ztratí veškerý smysl pro úměrnost. Připomíná mouchu sedící na stěně přehrady právě ve chvíli, kdy zdivo začíná pukat.

Pohled na studenta ho potěšil. Ten si pobrukoval veselou melodii a nabýval větší jistoty, že se Bůh opravdu zdržuje na nebesích a, že je se světem spokojen. Přeletěl pohledem zde ulíznuté účesy a tam zase kadeřící se vlasy ctihodných duchobcovatelů této sešlosti. Naslouchal jejich ožívajímu klábosení a blábolení jako jarnímu pění ptactva a přemítal, jak sladké jsou jejich melodie. Dokonce i jakýsi hmyz, který vlétl do posluchárny, mu připadal jako docela přijatelný. Zkrátka a dobře byl v medové náladě. Jeho mysl se nacházela ve stavu, že by ochotně pohladil po hlavě žebráka a dal mu poslední zlatku.

A potom k údivu profesora spustil kamarádsky, jako když medu ukrajuje a máslem natírá.

Jářku, musíš říci, že se pravda nachází u stvořené věci ve věci a v rozumu. Pravda se nachází v rozumu natolik, nakolik se shoduje s věcí, jejíž znalost má. Pravda se však nachází ve věci natolik, nakolik napodobuje Boží rozum, jenž je její mírou, jako je umění mírou všech uměleckých děl, anebo nakolik je věci vlastní vyvolávat pravdivé poznání o sobě v tvém rozumu, který je od ní vyměřován. Věc, která existuje mimo duši, napodobuje svým tvarem umění Božího rozumu, skrze týž tvar je jí dáno vytvářet pravdivé poznání v tvém rozumu a skrze tento tvar má také každá věc bytí. Proto pravda existující věci zahrnuje ve svém pojmu jsoucnost věci a přidává navíc vlastnost shody s rozumem tvým či Božím. Žádné popření ani zbavení existující mimo duši nemají tvar, kterým by buď napodobovaly vzor Božího umění, nebo vnášely poznání o sobě do tvého rozumu. To, že se shodují s rozumem, je však dáno ze strany rozumu, který poznává jejich pojmy. Tak je jasné, že když se kámen nazývá pravdivým a slepota pravdivou, nevztahuje se pravda k oběma stejně. Pravda pronesená o kameni zahrnuje ve svém pojmu jsoucnost kamene a přidává navíc vztah k rozumu zapříčiněný i ze strany samotné věci, poněvadž ta má něco, na základě čeho se může vztahovat. Avšak pravda pronesená o slepotě nezahrnuje sama v sobě zbavení toho, čím má být, jako je slepota, nýbrž pouze vztah slepoty k rozumu. Tento vztah také nemá nic ze strany samotné slepoty, o niž se opírá. Slepota se nesrovnává s rozumem silou něčeho, co by měla v sobě. Je tedy jasné, že pravda, nacházející se ve stvořené věci, nemůže zahrnovat nic jiného než jsoucnost věci a shodu věci s rozumem či rovnost rozumu s věcí nebo se zbavením věci. A to celé je od Boha, neboť jak tvar věci, skrze kterou se shoduje, tak i pravda jako dobro rozumu pochází od Boha. Dobro každé věci spočívá v dokonalé činnosti samotné věci. - Avšak dokonalá činnost rozumu je právě v tom, nakolik poznává pravdu. V tomto spočívá jeho dobro jako takové. Jestliže každé dobro i každý tvar pochází od Boha, musí se jednoznačně říci, že každá pravda pochází od Boha.

Zdálo se, že se jeho slova dočkala odezvy. Duchobcovatelé této akademické sešlosti po něm blahosklonně pokukovali. Od mladého člověka se přece nedá čekat, že spolkl všechnu moudrost světa, a nikdo mu nesmí zazlívat malé nedopatření na počátku životní dráhy, zvlášť když teď už všechno lépe pochopil.

Jenže profesor využil stávající odmlky a spustil vodu ze splavu své výřečnosti:

Dále jest nám řkouti, že odúdobnění a jiné nedostatky nevlastníť pravdu tak jako jiné věci. - A proto, ačkoliv pravda nedostatků pocházíť od Boha, neníť možné na základě toho uzavírat, že odúdobnění pochází od Boha.

Potom jest nám řkouti, že podle nebožtíka Libomudruna v VI. knize jeho Metafyziky, nespočíváť pravda ve složení, které jest ve věcech, alébrž ve složení, které vytváříť duše. Pravda arciť nespočívá v tom, že toto jednání se svým odúdobněním tkví v podmětu - to totiž přináleží k srozumu dobra či zla -, alébrž v tom, že se jednání takto tkvějící v podmětu shodujeť s postřehováním duše.

Aniž by se nadaný student zdržoval s dešifrováním toho profesorova odúdobnění, jimž možná myslel nějakou zpotvořeninu, přiložil si sám polínko:

Pravda po nějaké stránce, jíž přísluší zápornost a nedostatek, se jednoduše převádí zpět na pravdu, která je v rozumu, a jež pochází od Boha. - A tak pochází pravda nedostatků od Boha, i když samotný nedostatek od Boha nepochází…

Konečně je nad slunce jasné, že zlo sice působí na duši pouze pod obrazem dobra, ale protože se jedná přece jen o dobro nedostatečné, tedy duše v sobě postihuje charakter nedostatku a v něm chápe pojem zla. A tak je zlo viděno jako zlo.

Přeučený profesor vrtěl nechápavě hlavou. Když to neměl zakuklené jako bourec morušový do těch do svých slovních motanin, odmítal to jako by někdo nestoudně svlékal pravdu do naha. Cítil se nestoudně oklamán.

Jenže copak je pravda k tomu, aby byla obalená kdoví kolika spodničkami jako nějaká dvorní dáma z královského paláce? Přece by si snad nechtěl přeučený profesor osvojit pravdu tím, že ji uvězní ve svých školometských mřížích jako ve věži ze slonoviny? Jak by podle ní chtěl žít? A jak by chtěl, aby podle ní žili ostatní? Nadaný student si říkal, že v tom libomudrování, za každou cenu co nejvíc svérázném, nemůže nikdo přece očekávat žádné vítězství. Anebo si snad chtěl uchovávat pravdu jen pro sebe? Blesklo mu hlavou, že by ho mohl povzbudit v duchu bratrského napomenutí Tomáše Akvinského. Místo toho se student osmělil takto:

Možná, že vůbec nemáte pravdu, i když se vám zdá, že ji máte v cele schovanou ve strožoku, zaštepovaném tolika slovními divuplody, přes něž se k ní nikdo nedostane.

Rychle však vyklízel pole, když úkradkem zahlédl podivné loupání profesorskýma očima.

Předběžné kroky jsou však základem jednání. Říká se tomu prolomit ledy. Nemůžete se přece vtrhnout na nějakého cizince a vybafnout na něj: Zdař Bůh! Doufám, že se brzy vrátíš domů! - Vhodnější je začít: Dobré jitro, ctihodnosti. Od prvního pohledu je mi jasné, že patříte k výkvětu, pravděpodobně jste muž číslo jedna, když se zabýváte tím, co vás baví. - A pak už se rozjedete na plné obrátky.

Jenže co je v hlavě, není ještě v nohách. Student měl zrychlený tep a čelo orosené poctivým potem vesnického kováře. Naléhavě potřeboval doušek něčeho k osvěžení. Zdálo se mu, že mu jazyk u kořene snad už začne černat. V příštím okamžiku se přesunul na chodbu svatojakubského kláštera, a dlouze, dlouze se pozdržel u zdroje nové síly. Za chvíli si to šněroval kolem posluchárny. Bylo tam ticho, že by se dalo po kouscích odřezávat.

Kráčel ponořen v hluboké myšlenky, ale nesen nábojem přízemního ducha.

Srdce mu ztěžklo. Připadal si, jako lapený v podzemním doupěti albigenských fanatiků. Na rozdíl od nich začal být čím dál blahovolnější. Jako duhově zbarvené bublinky se mu začaly z paměti vynořovat všechny ty drobné dílčí úspěchy v hledání pravdy. Brzy nato s novou dychtivostí přešlápl na místě, znovu vyhlédl oknem k obzoru, a pak s výrazem siláka, který zvedá těžkou železnou činku, pomalu pozvedl hlavu. Nato jí prudce spustil dolů a s pořádným rozmachem dosedl, až lavice zahekala. S vnitřním uspokojením sledoval přípravy k obědu. Byl už opravdu nejvyšší čas.

 

Žádám o uvolnění bratra Tomáše pro univerzitu v Kolíně, ozýval se Otec Albert na generální kapitule ve Florencii.

A kam ho mám poslat dřív? - Ptal se magistr řádu: Tady mám dopisy z univerzity pařížské, římské, neapolské. Ze všech stran slyším: Potřebujeme Otce Tomáše. Ať nám přijde objasnit to nebo ono! Sotva tam přijde, necháte ho tam napospas místním břídilům a zabedněncům.

Bratři, nezapomínejte s Otcem Tomášem ani na Bolognu! - Ozýval se zástupce tamní univerzity.

Na Bolognu? Vždyť tam zrovna byl! Ještě mi v uších zvoní ty zvěsti, jak ho jeden z vašich noviců vláčel celým městem, ačkoli měl úplně zhnisanou ránu na noze.

To bylo nedorozumění. Byla to moje vina. Jeden novic se chtěl podívat po městě. Tak jsem mu dal souhlas, ale řekl jsem mu: Nesmíš ale jít bez průvodce. Vezmi si prvního, kterého potkáš. No a on potkal zrovna Otce Tomáše. Tak na něho vybafnul: Převor chce, abys mi dělal průvodce po městě.

Víme, víme, a Tomáš pokorně jako beránek, třebaže se při své tloušťce vleče jako slimák, a ještě za sebou táhne nohu, se od něho nechá zmermomocnit na celý den v horku a na ostrém slunci. A když se večer dovleče polomrtvý do kláštera, tak se tomu balíkovi ještě omluví: Odpusťte, bratře, že jsem vám neřekl, že chodím tak pomalu kvůli své nemocné noze.

Aspoň ten jelimánek viděl příklad obětavé pokory, uchechtl se kdosi.

Jenže bratra Tomáše to málem stálo nohu. Roznemohl se tak, že jsme museli povolat ranhojiče. Moc nescházelo, a byl by přišel o nohu, jak hrozný byl ten otok. Na poslední chvíli mu vyoperovali vřed.

To je pravda. Bylo překvapivé, že se odmítl dát pro ten zákrok něčím omámit. Nějakou dobu zůstal v krajní soustředěnosti, a pak se zdálo, jakoby zkameněl s otevřenýma očima. Potom ranhojič provedl své dílo, zašil ránu a obvázal. A teprve potom přišel Tomáš zase k sobě.

Ještě to nemá zahojené, a už byste ho tahali napříč Evropou. Kromě toho mu zrovna zemřel švagr, hrabě Roger, manžel jeho sestry Teodory. Ne, - vrtěl hlavou magistr řádu: Bratr Tomáš zatím zůstane v Římě. Konečně i Řím potřebuje dominikánské generální studium. Jedině v Itálii zajistí řád Otci Tomášovi nejlepší podmínky k působení.

Vždyť má stále sebou bratra Reginalda z Piperna, namítal zástupce pařížského kláštera. Copak nestačí jeden sekretář?

Jak by mohl, bratře? - Ozval se Reginald: - Vstávám k psaní dokonce i v noci. Jako nedávno, když Otec Tomáš narazil při výkladu Izajáše na místo, kterému nerozuměl. Několik dní se postil a modlil. Pak jsem ho uprostřed noci uslyšel v sousední cele s někým rozmlouvat. Když to utichlo a znovu jsem usnul, zaklepal mi Otec Tomáš u dveří cely:

Bratře, odpusť, že ruším, ale vezmi ten rukopis, kde jsem psal o Izajášovi, a připrav si psací náčiní.

Teď hned? - Vyjekl jsem rozespale.

Tohle nesnese odklad, Reginalde. Zapal svíci a piš.

Načež mi diktoval a diktoval. Celá svíčka už skoro dohořívala, když docela plynule a svižně dodiktoval poslední větu. Nato mi povídá: No, jdi spát, bratře. Ještě se do rána dobře vyspíš.

Tolik uváděl Reginald na vysvětlenou, avšak nechal si pro sebe to, co mu potom řekl jeho učitel. Ptal se ho totiž:

S kým jsi to, bratře, předtím v noci rozmlouval?

Proč to chceš vědět, Reginalde? – K ničemu ti to přece neprospěje.

Přesto bych to rád věděl.

Tak poslouchej – mezi námi – byli to apoštolové Petr a Pavel. Přišli na moje prosby, aby mi objasnili moje nejasnosti. To si ale nechej ve jménu Božím až do mé smrti pro sebe.

Otec Tomáš teď pracuje s takovým zápalem, že si to málokdo z nás vůbec dovede představit, - oznamoval jakýsi bratr účastníkům kapituly:  Před několika dny jsem ho sledoval, jak diktuje naráz čtyřem písařům, a každému o něčem jiném. Jednomu diktoval výklad k žalmům, dalšímu zase komentář Aristotelova spisu O nebi, jinému souběžně říkal do pera odpovědi na otázku o Vtělení Božího Slova, a čtvrtému zadával k psaní nějaké pojednání o lichvě.

Tak vidíte, bratři. Mám snad toho Tomáše rozkrájet, abych ho mohl poslat na každou z těch pěti univerzit? - Durdil se magistr řádu: Kdepak, moji drazí. Zatím ho z Itálie nemůžeme uvolnit. Konečně i král Karel si přeje, aby Tomáš působil v Itálii. Chce ho na univerzitě v Neapoli.

Tomáš sledoval celé rokování generální kapituly s kamennou tváří, jako by se ho to vůbec netýkalo. Měl však za ušima jako málokdo, když říkal později na kolenou před Ukřižovaným:

Tohle mám na řádu nejradši, že rozhoduje o mně zdánlivě beze mne a pak mi dá představený na vědomí, co a jak. Pravda je, že tato rozhodnutí shledávám pokaždé jako nejlepší. Koneckonců, proč ne? Vzdal jsem se jednou svobody a žiji v řádu poslušnosti. Je paradoxní, že právě toho se lidé nejvíc obávají: Vzdát se vlastní svobody kvůli slibu poslušnosti, a to nejen pro dnešek, ale i pro budoucnost, která ještě nenastala, je něco, co lidem připadá jako něco strašného. Konečně, kdopak se jim může divit, když dlouho žili v nevolnictví, kde svoboda jedince nic neznamená? A tak si kdekdo cení tu svoji svoboděnku natolik, že se kvůli její ztrátě nechce ani oženit či vdát, a užívá si vlastní libovůle až do aleluja, ale koneckonců pokaždé jen omezeně – až do ztráty vlastní svobody jako trestu za její zneužívání. Jiný zase utíká před vlastní svobodou kvůli neodvratnosti jejích důsledků, strachuje se z vlastní svobody a zdráhá se cokoli rozhodnout. Jak osvícené je vzdát se svobody pro Boha, který je koneckonců jejím dárcem a vrcholným ručitelem!

Zatímco mohutné tělo, jehož odívání patrně už dávno nebylo možno zaopatřit běžným oděvem, nýbrž spíše mezi výrobci stanů, vyplňovalo valnou část chrámu, duše se nacházela docela jinde. Blahosklonně se podvolovala nespalujícímu ohni radosti. Napřed se však všechen ten kolotoč lidského hemžení slil v temnou řeku, která ho obtékala jako ostrov věčného mládí.

Kdopak by nezakusil příjemný zážitek, když je někomu nezištně prospěšný? Za svůj dobrý skutek sklízí vděk spíše v srdci než od toho, komu ho prokázal. Je odměněn pokojnou a radostně blaživou odezvou vlastního nitra.

Málokdy můžeme vysledovat příznivé účinky svých dobrých slov a skutků. Ovoce ze semene naší dobročinnosti nebo třeba jen z pouhého úsměvu vzchází v okolí se zpožděním a v dálce. Ještě obtížnější je odhalit u sebe sama souvislost dobrého ovoce, které vzešlo z dobročinnosti jiných osob. Proto si zřídkakdo uvědomuje, že to, co obvykle považuje za šťastnou náhodu čili, jak říkává, že se mu poštěstilo, bývá dílem jeho dobrodinců, a skoro vůbec si neuvědomuje příznivý podíl strážného anděla.

Dost možná, že mnohý ve své sobecké vztahovačnosti považuje za samozřejmé, když se jiní vůči němu chovají příznivě a nezištně, zatímco vlastní vstřícné chování vůči jiným považuje málem za nadlidské hrdinství.

Už dávno si někteří prozíraví lidé povšimli, že každé dobré slovo a dobrý skutek vytváří u obdarovaného vděčnost neboli vědomí jakéhosi dluhu. A hned cítí potřebu svědomitě oplácet obdrženou vstřícnost, a to nejen samotnému dárci, ale celému okolí. Snad proto prosazovali staří mudrci zásadu: Každý den jeden dobrý skutek. Kapka medu zmůže víc než sud octa. Jeden nadchne svou vstřícností a ohleduplností druhého. Následně z toho vychází přátelské a vstřícné prostředí. Jeden dobrý skutek dokáže spustit celou lavinu dobrých skutků. Ty se pak šíří v tajemných blaživých vlnách daleko od dobrodince.

Kdo by to neznal? Ještě po létech si rád vzpomeneš na svého dobrodince, který kolem tebe jen přešel, letmo se podíval na výsledky tvého snažení, někdy dost chabé. Přesto tě nesrazil. Naopak uznale přehlédl tvé ubohé úsilí a neskrblil slovy povzbuzení:

Podívejme se! Ty máš ale nadání! Z tebe něco bude! Jen vytrvat!

A s překvapením zjistíš, že to jedno vlídné slovo tě drží nad vodou ještě po létech, kdy jeho původce na to už dávno zapomněl anebo už ani není mezi živými.

Také se každý cítí lépe mezi milými, chápavými, ohleduplnými a obětavými lidmi, než tam, kde to jiskří pichlavými pohledy, jízlivými vtipy, kousavou ironií a jinými ježatostmi.

Musím souhlasit s tímto poučením, přiznával se Tomáš svému duchovnímu průvodci: Každému je lépe mezi těmi, kdo záměrně pěstují radost a ve svém srdci posilují touhu chtít každému na potkání dobro, přát mu to a osobně se zasazovat o to, aby mu to bylo dopřáno, než mezi těmi, kdo ostatním na potkání závidí třeba i jejich úsměv a pokojnou mysl.

Jenže vstřícnost přístupu k okolí a přání dobra každému na potkání je nic proti vrcholné vstřícnosti. Všechno to vrcholí vstřícností vůči Stvořiteli a jeho tvorstvu. Taková vstřícnost není jen záležitost přirozeného přání a dopřávání jinému jemu přiměřeného dobra. Znamená to přát a dopřávat každému to největší Dobro, jaké je možné, totiž Boha, a s Boží milostí mu to také dopřávat. To pak znamená milovat ostatní Boží láskou, a milovat je v Bohu, ve kterém se všichni pohybujeme, žijeme a jsme.

Když si den co den celkem záměrně a uvážlivě připravíš aspoň jeden dobrý skutek, abys přispěl do té okolní mlýnice, tak se sám touto přípravou a prováděním zušlechtíš. Už proto, že se vžíváš do myslí a životních okolností ostatních, takže si ujasníš, co je pro ně žádoucí, a jak tomu můžeš napomáhat, a naopak, co je jim protivné, a co můžeš od nich odvracet nebo je připravovat na to, aby to lépe unesli. Tvé vžívání se chápavým srdcem se pak stává nejen žádoucím uspořádáním konání žádoucího dobra, ale i svrchovaným úkonem lidství.

Ovšem ani vcítění do situace ostatních, ani největší oběť nebo dobročinnost pro ně, nepřinese ovoce, budeš-li spoléhat pouze na přirozené síly. Bez vyšší pomoci nemůžeš ani poznat znamení doby, ani na ně správně odpovídat. Potřebuješ Ducha. Ten povede tvou lásku, aby byla požehnáním pro lidi a ještě oslavou Boží.

Neváhej a rozšiř své srdce! Vžívání se do druhých tě obohacuje. Když o sobě více přemýšlíš, dozvídáš se toho dost i o jiných a lépe je chápeš.

Pokud se Tomášův rozlehlý hábit prostíral v kostele, tehdy mnozí návštěvníci nabývali dojmu, že chrám je snad plný. Za jeho nepřítomnosti měl každý dojem, že je zde nezvykle prázdno. Sotvaže tvář, vyčnívající z kapuce, nabyla žulovitě neproniknutelného výrazu a tělo se rozložilo na způsob zvlněné vrstvy náplavového písku, tehdy všepronikající znalec srdce i ledví naslouchal jeho volání:

Můj Pane, prokazuji ti povinnou úctu a současně se před tebou padám do prachu jako tvor ve vyváženosti velikosti a hranic řádu vztahů vůči Tobě, které pokorně přijímám. Tento pohyb mé duše nabývá patřičného rázu jedině v podřízení se Tvé svrchovanosti. Ocitám se před Tvou tváří uprostřed a na současně na vrcholu tvorstva. To není jen okamžité pozdvihnutí mysli a srdce.

Tam, kam se nořím, není jen ohnisko všech idejí a příčina všeho. Směřuji domů, k svému Otci, Matce, Bratru a Příteli. Sama podnětnost Tvé lásky mě zasvěcuje do pravého tajemství. Takový pohled je působení živého sjednocení, kde je Tvůj dar lásky základem mého poznání. Rozkoš, kterou zakouším, vychází ze zalíbení ve tvé blaženosti, a ne jen z odhalování pravdy. Je něco skvostného vidět, ale ještě skvostnější je potkat Miláčka.

Kochám se v tom bez ohledu na záslužnost a povznáším se tím nad bídu hříchu. Sleduji, jak mi po boku stojí Samaritánka, jíž oznamuješ vzývání v duchu a pravdě. Napříště je rozjímání činností, ba dokonce výsadou pokorného v čistotě víry: Ó, jak to jen vnitřně uschopňuje pronikat do celého tajemství. Blahoslavení čistého srdce, neboť uvidí právě a jedině Tebe.

A ctnosti? – Hm - všechno jen příprava. Už dlouho mi tu překážejí v blaženosti. To všechno kvůli odříkavému boji, který je s takovým vypětím neslučitelný. Její vyváženost ani zdaleka neuskutečňuje vzor krásného a dobrého člověka podle Aristotela. Vždyť krása je tu jen vypůjčená. Krása je v jasném vynikání podstaty a v přiměřené souměrnosti. Obojí je zakořeněno v rozumu. Tomu přísluší objasňování a obnova přiměřené souměrnosti. Jaká krása je v rozjímání, zakořeněném v rozumu! Proto jsem se do její krásy zamiloval.

Zdráhám se trhat svou činnost od rozjímání. Každá moje činnost přece vychází z plnosti rozjímání, tak, že tento život pod nadvládou rozjímání a podle své skladebné jednoty stojí výš než čisté rozjímání.

Můj život v tobě, Pane, není žádný vnější nátěr na povrchu mého vědomí. Nořím se do kořene svého bytí, kde se pak vyvíjí podle členění mé povahy, zvláště tam, kde ji přesahuje.

Když už je moje láska očištěna od pouhé člověčiny, mohl bys přijít, můj Pane, a naplnit ji sebou samým. Je to poznání bezmála zkušenostní. - Někdy však se k tomu přidalo něco ještě dalšího. Třeba tehdy, když ztemnělou kapli u svaté Sabiny v Římě naplnil zvláštní jas, který byl znatelný jedině čistému srdci.

Děkuji ti, Tomáši.

Marotta! To jsi ty?

Ano, teď už jsem sestra Marie z Getseman. Děkuji ti všechno, cos pro mě obětoval. Jsem z toho trápení venku a už se jen raduji.

A co bráškové?

Raynald je v nebi, ale Landulf dosud vězí v očistci. Pomáhej mu.

Pověz mi, sestři, v jakém stavu je moje duše?

Neboj se, jsi v pořádku. Však uvidíš, až přijdeš za námi. Zatím jenom vydrž!

Za vámi - hm - to se lehko řekne, ale -?

Drž se svých dobrých zásad. Vždy jen kupředu, nikdy zpátky, od prvních duchovních cvičení nikdy nic nevynechat, raději k nim občas něco přidat. A dále - kromě Božího Slova se řiď jen jedinou knihou.

Držím se Kassiánových kázání o životech egyptských poustevníků.

Dobře děláš. Stačí ti vydržet v opravdové modlitbě.

Rázem ho to celého ovládlo a uchvátilo, takže ho tato zmatená doba, plná vírů lidských názorů a zmatků, přestala k jeho radosti jakkoli znepokojovat. Pravda, představení ho posílali z místa na místo, ale to ho nerušilo. Zřetelně cítil, jak se všechno to lidské hemžení slévá v jeden tok. Celý ten proud smíšených tvarů a hukot slévajících se zvuků a tvarů se začal povážlivě zpomalovat.

I když se na první pohled zdálo, že je v ústraní kaple svatého Mikuláše docela sám, byl tu ještě bratr Dominik z Caserta.

Pravda je taková, že jsem usnul v boční kapli, dosvědčoval později tento sakristián v klášteře svatého Dominika: - Najednou mne probudil jakýsi šelest, takové šátrání. Vzhlédl jsem a vidím Otce Tomáše před Ukřižovaným. Měl ruce vztažené k Probodenému Srdci, ale jeho tělo se vznášelo nad zemí, asi dva lokty. Chápete to? Při jeho objemu by to dalo dost práce čtyřem silákům. A on se tam vznášel jen tak. Zíral jsem na to. Načež ke mně dolehl hlas, docela pevný a zřetelný:

Vím o tobě, Tomáši, dobře jsi o mně psal. - Co žádáš?

Kdo to říkal?

Hned jsem vyhlížel, kdo to mluví. Když se hlas ozýval, vycházel z místa nad rozpjatými pažemi Ukřižovaného.

Načež se ozval hlas: Jen tebe, můj Pane.

Pamatujete si ten hlas?

Ano. Byl hlas Otce Tomáše.

Jestliže dosud někdo postřehl a zaznamenával občasný mimořádný výskyt něčeho blahodárného ve styku s bratrem Tomáše, nyní se s nimi roztrhl pytel. Jsou velmi dobře doloženy. A jak by ne. Byl už proslulým mužem, zaujímajícím významné veřejné postavení. Co je však ještě výhodnější pro jeho účast na věčné blaženosti, to je, že měl všude v patách zástup soptících nepřejícných odpůrců, kteří nikdy neopominuli bedlivě přezkoumat jeho nároky. Začal prožívat život v těle, ale jaksi mimo sebe.

Kdekdo ve světě nad tím kroutil nechápavě hlavou. Vždycky se najde dost těch, kdo se zdráhají zakoušet Boží přítomnost. A kdyby nebyli zrovna po ruce, duch světa je vyprovokuje.

Dovedou báječně měřit, dívat se, ohmatat si, plánovat a stavět. Dovedou měnit okolní svět, a bohužel také pustošit. Tváří se, že všude byli a že mají všechno pod kontrolou. Nedovedou se ale už ničemu divit. Proto Bůh nevstupuje do jejich obzoru. Dovedou zhotovovat technické vynálezy, ale není jim to nic platné, když jde o Boží tajemství.

Copak bys, můj strážný anděli, chtěl, aby člověk zahodil vymoženosti techniky jako ďábelské dílo?

To by bylo pošetilé. Technika ulehčuje lidem zápas o chléb.

Tak co se ti na tom nezdá?

Nebezpečí je v tom, že mnoho lidí považuje za neskutečné všechno, co se nedá změřit a technicky spoutat. A přesto každý touží po nekonečnu.

Taková touha je nejasná. Bůh nehraje v jejich životě žádnou roli. Zatoužili uchopit svůj život do vlastních rukou.

Není v tom něco přesvědčivého? Vždyť také my, Boží děti, přece potřebujeme rozum, abychom svůj život jaksepatří uspořádali.

Jenže ses naučil rozlišovat mezi živým Bohem a tím bůžkem, který bývá považován za děvče pro všechno a měl by přiskočit pokaždé, když jsi u konce se svou latinou.

Bůh je pro lidi bezmocný, pokud svobodně neodpovídají na jeho lásku. Bere ohled na lidskou svobodu. Bez svobody není lásky. Kdo svobodně celým srdcem odpoví na Boží lásku, takže si ji ve svém bližním takřka ověřuje, tehdy se pouští do lásky k druhým. Tehdy se ocitáš kvůli lásce v nouzi a utrpení. Potom přichází na řadu druhá strana, Bůh. Pak se ti ukáže moc lásky, moc všemohoucího Otce. Potom se všemohoucí velmoc lásky postará o to, aby se tvá láska šťastně naplnila. Jenom začít s láskou, stále znovu, a nedat se odradit. To je tvůj úkol. Dokonat lásku, to už je úkol Boží. Raduje se z lásky. Přeje ti lásku.  Chce tvůj úspěch v lásce.

Jak tomu má jeden rozumět?

Stačí ti jedno: Vrhni se do lásky!

Bezhlavě?

To zase ne, ani zbrkle, ale bez chladného rozumování. Prostě bez sobeckého počtářství!

A co když mě to přivede do nouze?

Pak uslyšíš jemné zvonění v srdci. Tak ti dám jako tvůj anděl znamení, že se smíš dál radovat a doufat, že Bůh, ta velmoc lásky, dokoná tvou lásku.

Jakto?

Raduje se z lásky. A Ježíš to opakuje.

Co je tedy Bůh?

Ten, jemuž jedinému dlužíš tuto naději, zatímco navzájem si dlužíme lásku.

Kde se to říká?

V podobenství o ztraceném a nalezeném synu. Výchozím bodem je neporozumění, jaké se děje ze strany lidí vůči Bohu.

A co Bůh?

Je všemohoucí, ale ještě víc milující. Bere ohled na tvou svobodu. - Vzkříšení Páně dokazuje, že Bůh pomáhá tvé lásce a svobodě. Radostí se rozechvívá, rozšiřuje a přetéká tvé srdce. Tak se ti rozhoupou andělské zvonky v srdci pravým smíchem.

Úžasné poselství Vítěze nad smrtí říká: Neváhej a vrhni se do lásky! Smíš doufat, že zvítězí láska, a ne smrt! Bůh se postará, aby to, k čemu se z lásky odhodláš, bylo dotaženo do důsledků.

Smí každý naplno doufat?

Tvůj smělý ideál velkého štěstí je na místě, když si nepřikrašluješ smrt a její drsnost. Jen se rozloučíš v houževnaté práci s dětinskými iluzemi o všemoci smrti, hned ti vstoupí do obzoru živý Bůh jako ten druhý ve své neuchopitelné jinakosti. - Bůh touží dokonat tvou lásku a svobodu. Raduj se z blízké a důvěrné společnosti nebeského Hosta, který tichounce klepe na tvé srdce!

Překvapení lidí neznalo mezí, když se jednou v Římě, jindy v Bologni a hned zase Neapoli objevovala socha podivné postavy. Někdy připomínala egyptskou Sfingu, jenže nekladla žádné otázky. Místo toho jí po tváři stékaly slzy. Zjevně se však netrápila. Tvářila se mírně a pokojně. Přes jisté rysy bojovnosti, upomínající na krále zvířat, byla její tvář docela něžná a milá.

A co víc! Nic ji nedokázalo vyvézt z tohoto klidu, téměř bohorovného. Jakýsi mendikant nad tím kroutil hlavou:

Ne, tohle přece není možné!

Chudák, povzdechl se jiný.

Chudák? – Vždyť to byl jeho cíl. Má, co chtěl.

Dočista se z celé té učenosti pomátl, tvrdil syn obchodníka z Neapole a poťouchle si ťukal do hlavy. Jen se uchechtával a posmíval:

Není to nakonec nějaký zapomenutý bůžek?

No zkusíme, jestli ho opravdu nic nevyvede z míry, smál se jeden z bratří a nahnul se k druhému: - Podej blíž ty přesolené olivy.

Vzal misku oliv a postavil je před duchem nepřítomnou horu s nabídkou:

Poslušte si, Mistře.

Hora si posloužila, až zbyla jen hromádka pecek.

Tu k němu přistoupil posměváček s maskou ustaraného:

Mistře, jak jste jen mohl požít ony olivy?

Místo odpovědi se dočkal nechápavého pohledu.

Byly přece strašně přesoleny.

Dlouhou dobu bylo ticho, že by se dalo krájet. Navenek ani náznak něčeho neobvyklého. Neobvyklého? Třeba tajemného výtrysku lásky.

Dobré skutky se vracejí svému původci umocněné jako tažní ptáci. Oblažování dobročinností doléhá stále na každého, třebaže sám nevidí jejich původce. Někdy to omylem považuje za pouhou šťastnou náhodu, že prostě měl štěstí. Přehlíží celý řetěz dobročinnosti. A vůbec už nevidí původce, který uvolnil první vločku, k níž se nalepila další a další, až se pohnula lavina radosti. Tak je každý zavázán jakoby smlouvou mnoha dobrodincům, lidem i andělům. - Účinek odpuštění nebo dobrého skutku zdaleka neskončí poté, co tě vymanil z tísnivých okolností. Nepostrádá logiku a bere ohled na vyšší zájem. Každodenní zkušenost ti potvrdí, že dobročinnost nevzniká z náhodného podnětu jednotlivce. Je podněcována a řízena z nadlidské hladiny dobročinnosti, a to docela důvěrně a osobním způsobem prostřednictvím andělů.

Tak je každý neustále v toku příznivých podnětů. Dostavují se zvenčí od Boha přes anděla strážného a četné dobrodince, ale také zevnitř, pokud jeden jaksepatří přijímá Božího Syna v podobě chleba. Tak tvým nitrem neustále prostupuje blahodárný proud, který jde přes tvé představy a nabízí se ti k povznášení. Hluboko z tvého podvědomí a nevědomí neustále probublává líbezná vůně. Nabízí se ti k tvému zapojení. Současně je celá země obepnuta jemným posvěcujícím pletivem mateřského pláště, utkaného z přečetných andělů a svatých. Maminka jim kraluje a jejich prostřednictvím tě nebesa osvěžují, uzdravují, obnovují a zahřívají celý svět a zajišťují proti každému nebezpečí všechny pozvané a každého zvlášť.

Zatímco se působnost zla vyčerpává v křečovitých záchvatech, které však slábnou a ochabují, dobro se stále sděluje, má návaznost, lavinovitě se šíří. Takže jsme víc a více stále plynuleji unášeni plamenem radosti.

Není nic úchvatnějšího pro tebe, než učinit někoho méně smutným. Proto jsou dobrodinci umělci života. Dovedou přenášet svou tušenou krásou každého přes propasti bídy a smutku. A dovedou ještě víc. Nejenže dovedou učinit někoho zbavit smutku a opuštěnosti, ale ještě ho naplní radostí. Bylo řečeno: Neste jedni břemena druhých. Dlouho nehledej ani příliš nevybírej, ať nepřebereš! Chop se prvního smutného na potkání! Vykroč k němu s poselstvím! Dopřej nebesům, aby mohly přes tvé srdce a tvé ruce dělat zázrak pro toho, kdo to potřebuje. Když se v lásce rozdáváš všem, kdo to potřebují, právě tím jsi stále víc a víc zasahován řetězem lásky, sahající z nebe až na zem.

Teprve když se hora pohnula směrem k východu z refektáře, ozval se známý hlas:

Hm. Tolik masa, jako moje tělo, se může zachovat ve zdraví, jen když se hodně osolí.

Zdál se být duchem nepřítomný, a patrně tomu tak opravdu bylo. Přesto věděl docela přesně, co se kolem něho děje, a dokonce ještě víc, než se dalo vidět očima. Jednou byl s ostatními v kúru tak, že si ho lehce mohl někdo splést se sochou klečícího anděla strážce. Byl úplně mimo sebe. Mezitím tam vešel bratr, sloužící u klášterní fortny a šeptem říkal jinému spolubratru:

Pojď z kúru ven.

Ten opravdu vyšel, ale vzápětí se vrátil s plnou hlavou záležitostí, kvůli kterým byl odvolán.

Andělská socha se k němu naklonila se slovy:

Bratře, dej pozor na svoje myšlenky a nepovoluj pokušiteli!

Ten zamával rukama jako lopatkama větrného mlýnu a koktal:

Mi – mi - mistře, snažím se být co nejvíc přítomen na mši.

Tak řekni, proč jsi odešel z kúru?

Co – co - co?

Právě jsem viděl, jak tě obcházel ze všech stran zlý duch.

Takováto nazření a záhadné styky se mu nabízely spíše za školou, než uprostřed akademického ruchu univerzity.

Vyšší osvěcování působí nepřetržitě a nemá hranic. Působí přes mnoho osob ryze duchových i lidských. Samo nebe je všudypřítomné a neohraničené. Projevuje se též ohraničeně v tvorech, kteří hledí na Boha a oslavují ho. Snaží se projevit kdekoli zde a nyní ve tvém srdci, které se dobrovolně a pokorně otevírá Boží vůli.

Andělé mezi sebou obcují, tedy nejenže jsou spolu, ale také se poznávají a sdělují si tajemství a mohou působit jak na jiné anděly, tak na lidi. Tak probíhá prozřetelné povznášení mezi anděly, od vyšších k nižším, i od andělů k lidem a celému tvorstvu.

Jako tvůj strážný anděl mohu na tvou prosbu osvěcovat ještě jiné lidi přes jejich anděly, a to i ty lidi, se kterými se sám nemůžeš snadno domluvit, nebo ti škodí ze zlého úmyslu či zatvrzelosti srdce.

Možná se ti někdy zdá, že se ti poštěstilo, ve skutečnosti tě nadnáším svými perutěmi. Co se ti zdá být šťastnou náhodou, je výsledek působení andělů a tvých dobrodinců, známých i docela zapomenutých.

Boží Syn bere na sebe tvou přirozenost. Křtem ti dopřává otcovské spojení, živí tě sám sebou v podobě chleba. Tak máš účast na vyšším životě. Tak jsi čím dál tím důvěrnějším a zasvěcenějším přítelem Božím.

Tak prosvítá tvou přirozeností tvář našeho Pána. A to je základ pravého, vyššího lidství. Toto svaté člověčenství, napsané místo v deklaracích přímo ve tvém srdci, sleduje Boha v tobě.

Takže se na mě v tom životě usmálo štěstí?!

Nejenže se usmálo, ale pořád se usmívá!

Čím to, že jsem musel napřed opustit třeba takovou pařížskou univerzitu a zanechat tam otevřenou otázku, se kterou jsem si lámal hlavu společně s Mistrem Romanem, abych kdesi v ústraní neapolského kláštera našel její řešení?

Místo odpovědi ho cosi bleskově zasáhlo až se celý sulcovitě otřásl.

Kolego Tomáši! - Zaznělo uprostřed ztichlých klášterních zdí. Div divoucí, že nepřevrátil kostelní klekátko. Každopádně zahýkalo jako osel, vozící zvědavce k jícnu Vesuvu.

Zmateně hledal původce hlasu a vida – postava. Mžikal očima a pak si je i protřel, jednou se štípnul do boku a hryznul se do jazyka. Kdepak! Tak tohle nebyl žádný sen, protože to na něj mávalo a říkalo:

Nelekej se, kolego Tomáši. – Jsem Mistr Romanus.

Ten už je přece po smrti, ozvalo se z kapuce dominikánského hábitu.

Samo sebou, že už nejsem na tomto světě. Proto se lekáš. Nejsem tu náhodou, ani jen svévolně. Jsem poslán, abych se ti zjevil.

Hm. - Pokud je to milé Bohu, že jsi tu, Mistře Romane, zapřísahám tě ve jménu Páně, pověz mi, jak to se mnou dopadá? Jaký je stav mé duše? Neprotivím se Bohu?

Tvoje duše je v dobrém stavu a tvoje díla jsou Bohu milá.

A co ty, Mistře Romane. Jak se ti daří?

Dosáhl jsem, po čem jsem toužil, totiž věčné radosti. Šestnáct dní byl jsem v očistci, protože jsem zanedbal provést závěť, jak mi uložil pařížský biskup.

Vzpomínáš si na tu otázku, co jsme spolu ve škole tolikrát omílali a nakonec jsme ji nechali otevřenou?

Ano. Bylo to o stavu duše na věčnosti.

Přesně tak. Dej mi, prosím tě, odpověď na to, zda stav duše zasloužený v tomto životě trvá ve věčnosti?

Nesnaž se o tom vědět víc.

Když ty tedy, Mistře Romane, patříš na Boha, pověz mi aspoň tohle: patříš na něho bezprostředně, nebo prostřednictvím obrazu?

Odpovím ti slovy osmačtyřicátého žalmu: O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha.

Usmíval se docela dětským způsobem ještě dlouho poté, co se tajemný host vytratil, nicméně očím světa se jevil jako hromada černobílé sutě, kterou po sobě zanechali zedníci z cechu stavitelského. Už z celého jeho vzezření však bylo znát, jako by se tu usmívalo samo štěstí. Bláznovsky anebo požehnaně?

Říkává se, že se na někoho usmálo štěstí. Ve skutečnosti je každý podporován vyššími příčinami.

A jak se na mě vlastně štěstí usmívá? Pověz mi, můj anděli, jak je vnitřně založen můj šťastný úsměv?

Běžně se říkává, že se někomu zadařilo, když se mu přihodí nějaké dobro mimo jeho záměr. I když se to někomu přihodí mimo jeho záměr, nestane se to mimo záměr jeho nadřízeného.

Jako člověk tělesně podléháš okolní přírodě, avšak intelektem jsi podřízen andělům, kdežto ve své vůli podléháš Bohu. Tak se může přihodit něco mimo tvůj záměr, co je v souladu s řádem okolní přírody nebo s andělským řádem nebo podle řádu Božího, Ačkoli ve tvém rozhodování působí přímo jedině Bůh, přesto také moje, andělské úkony způsobují ve tvém rozhodování něco na způsob přemlouvání. A když jsi vlivem mého přemlouvání nakláněn k nějakému pro tebe užitečnému rozhodnutí, přesto nepoznáváš jeho užitečnost svým intelektem, i když se ti snažím tvůj intelekt osvítit sebevíc. Když se pak rozhodneš pro něco užitečného, myslíš si, že se ti poštěstilo, zatímco já, tvůj anděl, jsem se s tebou musel nějak přičinit, abych tě napřímil k dobrému.

Ještě tu ale působí na člověka okolní příroda. Tak se o někom říká, že se narodil na šťastné planetě.

To je něco jiného. Vliv okolních těles na tvé tělo způsobuje v tobě přirozené uzpůsobení těla. A proto z uzpůsobení, ovlivněného vesmírným tělesem ve tvém těle, se říká o tobě nejen to, že se ti dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, nýbrž také, že ses dobře nebo špatně narodil. To, že se ti dobře poštěstilo, znamená, že ses dobře narodil.

Mám tomu rozumět tak, že by z různé přirozenosti intelektu vyplývalo to, že se jeden rozhoduje pro užitečné, kdežto jiný pro škodlivé mimo vlastní rozum?

Kdepak. Přirozenost rozumu a vůle je u všech lidí stejná. Tvarová různost by způsobovala druhovou různost, kdežto hmotná různost způsobuje početní různost. Když Bůh osvěcuje tvůj rozum nebo povzbuzuje vůli k dobrému konání, neříká se, že ses dobře narodil, nýbrž spíše, že máš ochranu.

Nepřehlédni tu odlišnost! Činnost anděla i vesmírných těles či vnějších přírodních sil působí v tobě jako uzpůsobující k rozhodování, kdežto Boží činnost působí jako zdokonalující. Pokud ale uzpůsobení, jež pochází z jakosti těla nebo přemlouvání vůle, nezpůsobuje nutnost k rozhodnutí, tedy se nerozhoduješ vždy podle toho, co zamýšlí anděl strážný, ani podle toho, k čemu tě naklání vesmírné těleso. Přesto se ale rozhoduješ vždy pro to, co Bůh působí ve tvé vůli. Proto někdy promarňuješ andělskou ochranu. A tím spíš je působení vesmírných těles na tebe někdy neúčinné. Avšak Boží prozřetelnost je vždy pevná a neochvějná.

Žádná přírodní síla ani zákonitost tě neuzpůsobuje k rozhodování, jedině tak, že se vtiskuje do tvého těla, z něhož jsi podněcován k rozhodování tak, jako tě vášně navádějí k rozhodování. Každé uzpůsobení k rozhodování, jež pochází od vnějších přírodních sil jako vesmírných těles, je na způsob nějaké vášně, jako když je někdo naváděn k rozhodování se pro něco láskou nebo nenávistí či hněvem a podobně. Jako tvůj anděl tě však uzpůsobuji k rozhodování na způsob poznávající úvahy bez vášně.

Jak to dokážeš, anděli?

Někdy osvěcuji tvůj rozum jenom k poznání, že je dobré, aby se něco stalo, ale nepoučuji tě o důvodu, pro který je něco dobré, a jenž je brán z cíle. Proto pak někdy míníš, že je dobré, aby se něco stalo, ale kdybys byl dotázán proč, odpověděl bys, že nevíš. Když dosáhneš užitečného cíle, který jsi předem nerozvážil, budeš mít za to, že se ti poštěstilo. Jindy tě ale osvěcováním poučuji, že něco je dobré, i o důvodu, proč je to dobré, jenž závisí na cíli.

Síla tvé lidské duše nebo i moje síla andělská je částečná ve srovnání se silou našeho Pána. Boží síla je všeobecná s ohledem na všechno jsoucno. Takto se ti může přihodit něco dobrého také mimo tvůj záměr a mimo vliv vesmírných těles i mimo osvěcování andělů. Nikdy však mimo Boží prozřetelnost. Ve vztahu k Bohu nemůže být ve tvých záležitostech něco náhodného a nepředvídaného.

Protože je však náhodné to, co se vymyká záměru, přičemž mravní dobro se nemůže vymykat záměru, protože spočívá v rozhodování, proto se s ohledem na ně nedá říkat, že se někomu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo. Tohle platí do puntíku, i když se může říci, že se někdo dobře nebo špatně narodil, když je od přirozeného uzpůsobení těla způsobilejší k rozhodování pro nějakou ctnost. Jen s ohledem na vnější dobro, které se člověku může přihodit mimo záměr, může se o člověku říkat, že se též dobře narodil, i, že se mu dobře poštěstilo, a také, že je od Boha veden, jakož i od andělů chráněn.

Tak ale dosahuješ ještě jiné pomoci, co se týká výsledků tvého jednání. Když se můžeš rozhodnout i sledovat zvolené, jsi někdy v obojím podporován vyššími příčinami, anebo také brzděn.

A co rozhodování?

Buď jsi při tom uzpůsobován vnějšími přírodními silami jako nějakými vesmírnými tělesy, aby sis něco zvolil, nebo jsi osvěcován mou, andělskou ochranou, nebo jsi též nakláněn Boží činností.

A jak je to tehdy, když sleduji to, co si zvolím?

Při výkonu zvoleného dosáhneš síly z nějaké vyšší příčiny k účinnosti toho, co sis zvolil. To ovšem může být nejen od Boha i od andělů, ale také od vesmírných těles, pokud je taková činnost založena v těle. Proto nic nebrání, abys měl působením vesmírných těles nějakou účinnost v konání nějakých činů, jakou jiný nemá, jako lékař při uzdravování, rolník při pěstování či voják v boji. Bůh ti však ještě dokonaleji uštědřuje tuto účinnost k účinnějšímu provádění tvých činů.

Jak je to při mém rozhodování, a jak je to při další pomoci?

V případě pomoci, která se týká tvého rozhodování, se říká, že tě Bůh řídí. Při pomoci se říká, že tě Bůh posiluje. Mezi touto dvojí pomocí je odlišnost. Jedna je v tom, že prvou pomocí jsi podporován v tom, co podléhá jeho síle, ale i v jiném. Druhá pomoc se vztahuje na to, na co stačí tvá, lidská síla, jako to, kdybys při kopání hrobu našel poklad, nepochází ze žádné lidské síly. Proto s ohledem na takový prospěch můžeš být podporován v tom, abys byl podněcován k hledání pokladu. Ne však tak, že by se ti dávala nějaká síla k nalezení pokladu. Avšak v tom, že lékař uzdravuje, nebo voják vítězí v boji, může být podporován tím, že volí příhodné prostředky k cíli, a tím, že je účinněji provádí silou, dosaženou od vyšší příčiny. Proto je prvá pomoc všeobecnější.

Všeobecně nemůžeš být příznivě ovlivněn působením vnější přírodní síly, jako je vliv nějakého vesmírného tělesa, nýbrž jen co se týká toho či onoho. Říkám všeobecně, protože nemáš ve své přirozenosti takové vtištění přírodních sil, abys volil vždy a většinou něco, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohoda. Avšak to, čím se ti přihodí dobré nebo špatné, dle štěstěny, není převoditelné na nějaké jedno. Naopak, je to neurčité a vyplývá to ze smyslu. Není možné, abys měl ve své přirozenosti takové zaměření, kvůli němuž bys volil vždy to, k čemu se případně připojuje nějaké pohodlí. Je však možné, abys jedním působením vnější přírodní síly nebo vesmírného tělesa byl nakláněn k volbě něčeho, k čemu se připojuje nějaké pohodlí, a jiným působením k volbě jiného, a třetím působením k volbě třetího, avšak nikoli tak, abys jediným působením byl nakláněn ke všemu. Zato jediným Božím uzpůsobením můžeš být řízen ke všemu dobrému.

Tomáš se pohnul na vyšší pokyn, když byl poslán představeným vyučovat do Neapole. Ihned vyrazil se svým zpovědníkem Reginaldem na cestu. Nedaleko Říma nocovali na hradě de la Molaria u přítele kardinála Richarda Annibaldi. Jenže ani po několika dnech se nedostali dál. Co to? Zimnice sklátila oba poutníky. Za pár dní se Tomáš vyhrabal z lůžka, ale Reginaldovi bylo hůř a hůř.

Už jedu na konečnou, zasípal Reginald tak, že se jeho druh podíval, zda tu jen nešoupe podrážkou po písku. Potom se nahnul k nemocnému:

Neboj se. To se napraví. Poprosíme spolu svatou Anežku o přímluvu. Nosím její ostatky stále sebou.

Načež ozdobný relikviář putoval z Tomášova cestovního tlumoku, až se usadil na hrudi řeholníka. Vzduch začal vibrovat bzučícími modlitbami. Netrvalo to dlouho, protože bezmocně ležící Reginald se na lůžku pohnul. Nato se klidně posadil. Přitom se mu začervenaly tváře. Jenom udiveně vyhrkl:

Jak - jak je to možné?

Tam je možné všechno, řekl jeho druh a ukázal palcem nahoru. Za pár dní byli v Neapoli.

A už tu byla středa, pro některé škaredá, ale pro ty s čistým srdcem vyvrcholila sypáním popela. A kdo si trpělivě počká na slavnou mši, ten se dočká. To je ta vrcholná slast jakoby ji jeden pil rovnou ze zdroje. Čím víc okusí, tím víc po ní touží. Přijímání tu neoslabuje rozum, nýbrž jen unáší smysly. Tady se nepřejíš jako ve světě, kde obžérství a opilství zatemňují rozum a ochromují smysly.

Přehnala se postní čtyřicítka a Neapol prožívala pašijový čas. Zástupy se nahrnuly do kostela, jenže co to? Kde to vázne? Ten mohutný zjev u oltáře zkolosovatěl jako někde v Rhodosu. Co to? – Rhodský kolos přece nepláče, ani když se rozpadá při zemětřesení. Zástupy zneklidněly. Bude se něco dít, anebo tu ta zkamenělina zůstane natrvalo? Zastavený čas si připadal sevřený jako v  klepetech langusty. Zaseknuté události volaly po změně. Chtělo by to zásadní zvrat. Kdo zasáhne? Deus ex machina? Nebylo třeba. Po chvíli nervózního očekávání, přešlapování lidu a pohazování očima k oltáři zasáhl kdosi jiný.

Otče Tomáši, ozval se hlas, ne sice hlasitý, jen šepotavý, nicméně působivý, - dokončete přece tu bohoslužbu.

Zdálo se, že promlouvá opravdu k nějaké fosílii, ronící slzy. Teprve opakovaný silný otřes ho vytrhl ze zanícení.

Co to bylo? Blesk z čistého nebe? Zemětřesení?

Tomáš by se ničemu takovému nepodivil. Považoval se za takového hříšníka, že se mu každý blesk za bouře zdál být určen právě jemu, aby ho zasáhl za jeho hříchy. Proto se při bouři při každém blesku znamenal křížem a říkával: Slovo tělem učiněno jest, Bůh za nás zemřel, a ještě různé další výroky, - aby byl pro Boží zásluhy zachráněn před zkázou. Tak už kdysi za svého pobytu v Anagni našel útočiště před bouří v místě, kde při tom nakreslil na zeď veliký kříž z písmen anagramu.

Nebylo to ani zemětřesení jako v případě Rhodského kolosu, ani bouře. Jen prosté zacloumání za rukáv hábitu.

Každopádně se socha ukázala dočasnou rekvizitou a naplno oživla a splnila všechna očekávání.

Co to bylo, Otče? Proč jste tak dlouho trval ve vytržení? Co vám bylo zjeveno? – Dotírali na něho jeho nejbližší po skončené mši.

Mlčel jako ryba a jeho tvář nesla výraz letitého náhrobku.

Kdy se mu to stalo? – Ptal se představený, třebaže se toho mohl dočkat sám, bez ohledu na svědectví jiných.

Nejvznešenější chvíle při takové příležitosti je ono slastné přijímání, ve kterém se sám zdroj milosti dává duši za pokrm. K tomu čisté srdce nestačí. Chce to ještě přípravu a po dosažené milosti projev díků. Kolikrát jen uvízl ten neobvykle objemný hábit ještě v mešním rouchu na stupních oltáře, takže ho museli ostatní obcházet jako pozůstatek doby ledové! Když se pohnul, marně ho čekali v sakristii. Znenadání se vynořil u oltáře, kde zatím konal bohoslužbu někdo jiný, překvapeně pokukující, koho, že to má za přisluhujícího.

Potom se objemný hábit jako už tolikrát přesunul do cely. Někdo si myslel, že snad stůně, jiný, že teď pořád jenom vyspává. Nejvíce o tom věděl Reginald. Občas tam nakoukl, když byl čas k něčemu společnému. Býval tam napevno přibitý u kříže a jeho druh ho stále obtížněji vracel do světa, buď aby něco přednášel nebo aby cosi nadiktoval.

Ó, kéž by mi ta radost vydržela. Hlavně, aby mě o ni nikdo nepřipravil. Stále někdo nějak doráží.

Nestrachuj se! Dobře to dopadne.

Jak to můžeš vědět? Pověz mi něco stavu mé duše. Dosáhnu spásy, nebo ne?

Nevím.

Copak jako anděl nepoznáváš tajemství Boží milosti?

Asi mně trochu přeceňuješ.

Jak to? Znáš toho přece mnohem víc, než kdy poznají lidé, ne?

Jsem sice anděl, ale nikdy nepronikám přirozeným rozumem všechna tajemství víry.

Jak k tomu tedy přicházíš?

Poznávám to poučením od Boha, ale taky ne najednou. Chytám to poznenáhla a něco poznám až při Posledním soudu.

A co obsah proroctví?

Také ty poznám a pochopím, až se vyplní.

Možná jsem tě, můj anděli, trochu přecenil.

Ale sebe zase podcenil.

Jakto?

Tvoje mínění, že bys nikdy nemohl dosáhnout andělského poznání, není správné.

Když mi ho zprostředkuješ, tak ano.

Jistě, ale myslím na tvé přímé andělské poznání. Samozřejmě ne každému je dopřáno takové poznání už za pozemského života, jaké je dopřáno tobě, Tomáši. Ale každému je takové poznání připraveno na věčnosti. Dokonce mohu říci, že se s tebou jako s každým Božím dítětem počítá, že se jednou připojíš k nám, k andělům.

Cože? Já a anděl?

Samozřejmě. Pomohu ti k tomu, protože ti to přeju.

Copak já, člověk, mohu být někdy přijat do andělského řádu?

Slyšíš dobře. Nejenže je to možné, ale počítá se s tebou.

Jakto?

Andělské řády se rozlišují podle podmínek přirozenosti, ale i podle darů milosti. Kdybys sledoval andělské řády jen z hlediska stupně přirozenosti, tak  toho nikdy nemůžeš dosáhnout, protože ti napořád zůstane odlišná přirozenost. Náš Pán však slibuje, že vzkříšení budou rovni andělům v nebesích. Z Boží milosti si můžeš zasloužit takovou slávu, v níž se vyrovnáš andělům. A to znamená tvoje přijetí do společnosti andělů.

A je to opravdu společenství jednoho a téhož řádu s anděly?

Ano.

Takže se jednou budu moci a umět radovat jako ty, můj andělský příteli?

Určitě. Tak už se začni těšit dnešní radostí na tu radost, která tě čeká, aby ses radoval navěky!

 

V adventu, přesněji druhý den poté, co sloužil v kapli svého Mikuláše mši svatou k poctě tohoto světce, ho z jeho nadpozemských toulek vytrhl Reginald obzvlášť důrazně:

Tomáši! - Tomáši!

Co se děje?

Poselství od magistra řádu.

Na to zareagoval, a bystře se vztyčil, aby pospíchal ke dveřím, ale hned šel zase do kolen. Zůstal tak a pak se pomalounku namáhavě zvedal.

O co jde?

Lyonský sněm. Papež tě tam očekává.

Ehm. To je až na jaře příštího roku.

Má začít v květnu.

Ehm. Papež by chtěl sjednotit Východ se Západem.

Takže budeme něco diktovat pro koncil? - Ptal se Reginald.

Tomáš zavrtěl hlavou: Už jsem toho o tom napsal na pokyn papeže Urbana IV. proti řeckým bludům víc než dost.

Dost?

Ano dost.

Ale něco nového pro tento koncil, ne?

Papíru je popsáno habaděj, ale srdce jsou zatvrzelá. Nemohu dál.

Co tím myslíš? - Vyjekl Reginald a na čele mu naskočily dva otazníky.

Prostě už nedokážu nic napsat ani nadiktovat.

Jak to?

Prostě už je toho dost!

Ale proč?

Řeknu ti to, ale dej mi ruku na to, že se o tom nikomu až do mé smrti nezmíníš.

Ruku na to, podával pravačku jeho zpovědník.

Víš, Reginalde, všechno, co jsem napsal, mi připadá jako mlácení prázdné slámy ve srovnání s tím, co mi bylo zjeveno včera při mši.

Reginald zamrkal očima a zavrtěl nechápavě hlavou: - Co – co tím myslíš?

Spoléhám na Boží dobrotu, že se za koncem práce rychle přiblíží i konec mého života.

Ne! – Řekl rozhodně, ale když viděl jeho nepřítomný pohled, dodal po chvíli: - Ehm. – Chápu. - Přitom kroutil hlavou, protože se něco takového zdráhal přijmout. Jak znal svého druha, věděl, že ptát se víc je zbytečné. Začal tedy koktavě o něčem jiném:

Kkkdy vyrazíme do Lyonu?

Času dost. O Vánocích jsem pozván k sestře Teodoře.

Když k ní na hrad později dorazil, doprovázený Reginaldem, dobírala si ho sestra:

Tedy, Tomáši, já nevím, ale vidím tě jednou za deset let. Všem cizím ve všem poradíš, a mě necháváš na holičkách. Ani netušíš, jak strašně jsem poslední dobou opuštěná.-

A v čem chceš poradit?

Jak dosáhnu nejspolehlivěji spásy?

Tím, že budeš chtít. Bůh nenechá pevnou vůli bez pomoci. Rád pomůže do nebe tomu, kdo se přičiní.

Hm, nebe. – A co je, prosím tě, to nebe? Je tam opravdu něco? Jaké to tam doopravdy je?

To poznáš jen tehdy, až si ho zasloužíš a okusíš jeho slast.

A co na světě? Jaké je tu největší požehnání?

Svatá smrt.

Vyčerpaný namáhavou cestou se Tomáš se svým druhem dopotácel zpátky do Neapole. Tam se sesul na lůžko rozklepaný zimnicí.

Sotva to polevilo, už tu obšlapoval Reginald:

Neměli bychom se už chystat na ten koncil?

Ještě zbývá rozloučit se s králem Karlem.

Chceš se loučit s Karlem z Anjou? Nenapáchal tady dost zločinů? Loučit se s diktátorem? – Vrtěl hlavou Reginald s očima navrch: - A v manželství? – Střídá ženské rychleji než boty.

Slušnost žádá rozloučit se. Byl to přece právě Karel, kdo si mne vyžádal na magistrovi řádu, abych tu v Neapoli působil.

Na audienci se ukázalo, že se král třese ještě víc než Tomáš v největší zimnici. Při své obávanosti se tvářil jako vyplašený bažant.

A jak tam na sněmu budete svědčit o mé vládě, Mistře Tomáši?

Jen podle pravdy, milosti.

Sssss! - Vyrazil král zvuk, jako se když se otvírá stovka sodovek tím, že zprudka nasál vzduch zatnutými zuby. Pak střelil pohledem po opovážlivci. Konradina nechal zavraždit za mnohem méně. Pak se kradmo se podíval na rozměrnou bytost v černobílém balení a vyloudil ze sebe:

Staří Římané říkávali: In vino veritas. Na to si doufám můžeme spolu připít, ne? A na vaši cestu do Lyonu! – Sluho, nalejte Místru Tomášovi, vína! - Až do dna!

A hned byl samý smích.

Po návratu od císařského dvora do kláštera mu hlásil Reginald:

Všechno už máme sbaleno. Můžeme vyrazit.

Ještě poslední modlitby před cestou prolétly kaplí a už jim lednový vítr fučel pod vlněné kápy a nosy jim červenaly.

Jeden jako druhý sotva pletli nohama, a když už se zdálo, že snad Mistr hodlá nohama vyplétat dečku o složitých arabeskách, jeho druh utrousil:

Dneska neurazíme moc cesty.

Stavíme se na noc v Akvinu.

Ještě se tam neohřáli, a už klepal na dveře opat Leonard z Monte-Cassina:

Jenom na slovíčko, Mistře Tomáši.

O co jde?

O některá místa ze spisů svatého Řehoře.

Slovo dalo slovo a uvázli tam na pár dní.

Teď už doopravdy musíme jít dál. Nechcete povoz?

Děkujeme, ale chodíme pěšky. Teď půjdeme Kampanií.

Kde budete spát?

Asi na hradě Maenze. Tam sídlí moje příbuzná Františka se svým manželem Annibalem, hrabětem z Ceccana.

Jémináčku, strýčku Tomáši! - Zahlaholila hraběnka, sotva se jim u hradní brány vynořila z plískanice promoklá koule a za ní ještě jedna menší.

Vždyť se úplně klepete! Jak můžete cestovat v tomto nečase? Psa by nevyhnal ven.

Putujeme do Lyonu, špitl Reginald.

Shoďte se sebe ty mokré hadry! Nemůžete dál, dokud se tady trochu neposílíte, řekla váhavě, a když jí Tomáš mlčky přisvědčil, celá se roztančila:

Napřed se musíte zahřát, říkala hraběnka a sloužící už běhali kolem Tomáše a Reginalda jako utržení.

Za chvíli přinesou horké jídlo.

A už tu byli ve dveřích sluhové a prostírali. Tomáš se usmíval, když si jeho druh dopřával horkého vína a jídla, ale sám se ničeho ani nedotkl.

Nemohu nic jíst.

Ani ochutnat? – Opravdu nic?

Vrtící hlava: – Myslím, hm - raději bych šel spát.

Když ani druhý den nepřijal nic k jídlu, zavolala hraběnka Františka sluhu:

Jeďte pro felčara.

O pár hodin později se přihnal na hrad Jan de Quido z Piperna: - Štveme koně s větrem o závod.

Když si pohlédl Tomáše, řekl:  Opravdu byste, Mistře Tomáši, neměl na něco chuť?

Pousmál se a řekl: Copak chuť, ta mě nikdy neopustila. Třeba takové sledě, jaké jsme jídávali v Kolíně.

Hm, povzdechl si felčar: – Takové ryby se v našich mořích nevyskytují.

Když odcházel z hradu, málem se srazil s mužem, nesoucím na hrad nůši čerstvě nachytaných ryb.

Co to nesete?

Sardinky.

Ukažte.

Chvíli se probírali nůší a tu se oba zarazili:

Co je tohle? - Vyrazil překvapeně, když vytáhl mezi sardinkami několik sleďů.

Sledi.

Divné ryby. Takové jsem tu ještě nechytil, a to už tady rybařím celý život.

Ranhojič nadšeně popadl sledě, strčil rybáři trochu peněz a horempádem zpátky do hradu.

Koukejte se, co poskytlo samo nebe! - Volal už zdálky: - Tohle Mistra jistě potěší! Zavolejte kuchaře!

Tomu se málem zakutálela hlava mezi hlávky zelí, když je uviděl: Severské ryby, a tady na jihu?

Tohle si ale vůbec nezasloužím, vrtěl zanedlouho hlavou i Tomáš: – Takový podivuhodný projev Boží štědrosti jen proto, aby se ukojila moje chuť! Stydím se za svou chamtivost. Raději, abych se úplně odevzdal do Boží vůle, než abych z nich něco okusil.

Právě naopak! - Namítl mu felčar:  Neodmítejte Boží dary. Posilněte se pokrmem poslaným Boží prozřetelností.

Mistr si dal říct a v mžiku si pochutnával na sledích.

Sotva se mu v dalších dnech trochu ulevilo, už neměl stání: - Musíme vyrazit dál. Však nás už přišel pozvat posel cisterciáků z kláštera Fossa Nova.

Jeho věrný druh vrtěl hlavou a říkal: Pochybuji, že v takovém stavu vůbec dojdeme do Lyonu.

Ať už je to, jak chce, tady, u mé malé Františky, mě nic nedrží. Nemám tu stání.

Nepospíchejte, strýčku. Co kdyby se vaše nemoc zhoršila?

Právě proto.

Jak to, že říkáte právě proto?

Pokud je to vůle Boží navštívit mne, je vhodnější uvítat ho spíše v domě jeho sluhů, než v sídle světských pánů.

Ještě nezmizely věže hradu Maenze, už lapal po dechu. Jako schvácený dromedár spěchá k prameni, tak si razila cestu kupředu černobílá koule zimní krajinou přímo hlavnímu oltáři chrámu kláštera Fossa Nova. Tam se zastavila a znehybněla. Zdálo se, že uplynula celá věčnost, než se znovu pohnula a zvedla od oltáře. Z několika stran na ni zírala dvacítka očí, téměř vypadlých z deseti cisterciáckých mnichů. Návštěvník vzhlédl ke svatostánku a vydal odpoutaná slova:

Tady je můj odpočinek na věky! - Ten jsem si vyvolil!

Dvacítka zakutálených očí se postupně vracela na svá místa, což doprovázelo podivné kroucení hlavami. Na to navázala opatova slova:

Jen se u nás usaďte, Mistře Tomáši. Přenechávám vám svou vlastní celu.

Pravděpodobně nic lepšího se v tu chvíli nenaskytlo v nitru učitele, jehož stěžejním charismatem byla inteligence. Podle toho, k čemu se kdy vyjádřil, to sedělo a sedí dodnes. Nyní se však přesunul do kanafasu a zásady logiky i s Aristotelovými Prvními a Druhými analytikami nechal k volnému použití příšerám na okapových chrličích, které měly zrovna plné ruce práce.

To snad musí být nějaká otrava, tvrdil Reginald s očima navrch, když uviděl příští ráno svého Mistra ještě zuboženějšího.

Máme zde bratra, který dovede vyléčit nejrůznější nemoci i otravy, řekl opat další den Reginaldovi a hned pro něj poslali.

Zkušený felčar ho chvíli prohmatával, a když přestal, tedy proto, aby vzápětí rozkládal rukama: Víte, jed je něco, co přichází zvenčí a pak působí škodlivě uvnitř těla,  - Jenže tady jako by působení proti dalšímu vyživování a růstu těla vycházelo zevnitř. Vypadá to, jako by někdo zevnitř napřed vyřadil vyživovací působnost jeho duše…

Takže nedovedete -?

Inu, my lidé léčíme, ale jen Bůh uzdravuje.

Raději přineste Šalamounovu Píseň písní, ozvalo se z lůžka.

Jen ji dostal do ruky, předčítal z ní a vykládal verš po verši, až došel k místu, kde se zpívá: Vstaň, pospěš, přítelkyně má, holubice má, krásko má a pojď! Tehdy už jen sípal. Zaprosil: - Čtěme někdo dál, prosím.

Já se toho ujmu!

Ne - já! – Já!

Každý chtěl předčítat, a tak četli střídavě jeden po druhém.

Přineste mi, prosím, tu mou milovanou – Nejsvětější… Zasípalo to z lůžka.

Když se objevil opat v průvodu řeholníků s tajemným Hostem, Reginald mu pomohl s lůžka na zem, protože se hnal na kolena.

Opat mu poskytl příležitost k vyznání. Využil to s vypětím všech sil:

Jestli je možné v tomto životě poznat toto tajemství lépe, než světlem víry, tedy věřím v onu pravdu, ano, jistě vím, že zde vidím pravého Boha a člověka, Syna Boha Otce a Panny Marie. Říkám to, jak tomu věřím, a věřím pevně a věřím všemu, nač jsem nyní tázán. - A pak vykřikl z posledních sil: Přijímám Tě, příčino mé spásy, jedině Tebe si přeji milovat, jedině tebe jsem hledal, a nikdy jsem proti Tobě nic nepronesl, avšak přesto netrvám tvrdošíjně na svých slovech, a pokud jsem snad vyjádřil něco nesprávného o tom, ponechávám všechno opravě své Matky Církve, které zachovávám věrnost a poslušnost až do posledního dechu.

Po svatém přijímání zkameněl před křížem. Když se drahnou chvíli nepohnul, Reginald k němu přiklekl, a z boku po něm pošilhával. Každopádně neusnul. Byl bdělejší, než všichni ostatní v pravé poledne. Cosi zvláštního se zalesklo v Mistrově tváři. Přiklonil se blíže. Pak se zarazil a ve vší tichosti vycouval z cely.

Na chodbě se setkal s tázavým pohledem opata.

Místo odpovědi si dal prst na ústa.

Když opat zmatenými posunky naléhal, což v mihotavém svítu svící vyhlíželo jako mohutná třepetající se můra, naznačil mu Reginald více. Dal si obě ruce k očím a pak je zvolna spouštěl po tvářích dolů až k hábitu, a několikrát to opakoval. Teprve když opat pokýval hlavou, že rozumí Tomášovu slzavému pohnutí, všichni se uklidnili.

Nikdo z těch, kdo byli s ním v opatově cele, nic neslyšel, a přesto tu probíhala rozprava na nejvyšší úrovni.

Můj Pane, jak jenom oslovit ty, kdo tě neznají, nehledají ani nechválí?

Věrný apoštol, kterého posílám s radostnou zvěstí do ciziny, jde sám, ale ze svých cest ti píše, že nežije už sám, ale že v něm žiji jako Bratr a Spasitel. Tak stručně vyjadřuje náplň svého života. V síle tohoto poznání koná větší dílo než mnozí jiní. Vítězí v ohrožení, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častém odříkání, v zimě a bez oděvu nese Moje jméno mezi své rodáky, ale i k jiným národům. V síle svého spojení se Mnou vytrvává, aby ti pomohl k výhledům nové doby.

Uprostřed obnoveného lidstva, uvedeného na práh nového rozvoje a vrcholného zdokonalení, vydáváš právě ty jediné nenahraditelné a korunní svědectví toho, že Mě apoštol doopravdy nosí ve svém srdci. To je neklamný výčet případů úspěšného nástupu Mého dokonalého Srdce na místo ochablého a postiženého srdce lidského. To je nesporně radostná zvěst o Mém neochabujícím Srdci.

V životě milosti vládne jistý zákon. Je to zákon drtivé síly pro lenochy a změkčilce, zato však povznášející pro ty, kdo se vydají se Mnou a neúnavně v tom vytrvají. A ty, člověče, spoléháš se jenom na své chabé síly, namáhavě a v potu tváře křesáš pazourkem, abys vyloudil na přírodě trochu jisker, jimiž by sis matně posvítil a ohřál své zkřehlé tělo.

Nabízím ti však Slunce, jasnější než všechna slunce. Svítí a zahřívá celé stvoření v čele s tebou, člověče! Zatímco tvé okolí ochládá, vyhasíná a upadá v chaos, náš slavný Otec si dává tu práci, aby v jednom jeho docela nepatrném místě uzpůsobil tvé, lidské srdce. Hodlá skrze ně rozehřívat a ozařovat, prostě obnovovat kosmos. Proměňuji tvé ubohé srdce v Mé hrudi v živý zdroj nesmírné síly a světla. A tobě, Mému důvěrníkovi, svěřuji úžasnou pravomoc. Nabízím ti čistou spolupráci se Mnou na obnově lidstva, aby v něm znovu zavládl kosmos a ještě byl zušlechtěn.

Když Mne přijímáš do svého soukromí, tedy k tobě přichází sama vtělená plnost milosti. Přijímáš Mne? Pak přijímáš samotného původce a dárce každé milosti. Víš, nakolik Mě přijímáš? Nakolik se tomuto přijetí náležitě otevíráš. Z toho vyplývá s železnou logikou, že se tvé životní dílo musí stát dílem Mne samotného. Neboj se, nebudeš v tom zapomenut!

Nezapomeň, že tu jde hlavně o Moje dílo! Nejde tu jen o tvá zbožná přání. A přesto - neobejdu se bez tebe. Nejde mi jen tvou úchvatnou inspiraci. Jde mi také o tvou usilovnou práci za dovršení Mého díla.

Jde tu o Moje dílo a žádné líbivé tretky ani levnou náhražku. Nabízím ti skvostné dílo nedozírné hodnoty, a žádné výtvory, jaké může vytvořit kdekdo ze světa, kde už nežiji. Jedná se o dílo, přiměřené a hodné Mne, vlastního Dítěte našeho vlastního věčného Otce. Rozhoduji se v tobě přebývat. Rozhoduji se v tobě žít a také v tobě žiji. Chci se právě v tobě projevit navenek.

Víš, jaká tajemná zář prozařuje tvou tvář? Je to tvář Mého Dítěte. Ani Mojžíšova tvář nezáří tolik, když přináší s hory smlouvu zákona! - Jde o novou jakost tvé životní zkušenosti se Mnou, stále víc a více se zabydlujícím v mikrokosmu tvého srdce i ve světě kolem tebe! - Každá Moje milost je roznícení plamenu lásky, aby se šířila z planoucí výhně Mého Srdce. Prožehnu tě plamenem ohnivého keře a zušlechtím. Právě tebe vedu k tomu, abys s Mou milostí proměnil celý chaos ve svém srdci ve vznešené prostředí Mnou zušlechtěného kosmu. A na tom, jak vynášíš nové hodnoty z pokladu svého nitra do okolí, závisí další postup Mého kralování nad světem.

Tvoje účast není jen trpné čekání toho, kdo by se připravoval do vznešené vlasti za zavřenými dveřmi své cely. Je to tvá radostná práce jako Mého důvěrného přítele.

Místo věčného přítele nebeského se však objevil přítel pozemský, přinášející ovšem také radostnou zprávu.

Už svítá, hlásil ráno Reginald, - a zdá se blýskat na lepší časy. Jaro se dívá do okna. Vždyť už je také sedmý březen.

Když viděl, že ho Tomáš skoro nevnímá, pokusil se ho povzbuzovat: - Už tě nebudu hubovat kvůli tomu odmítnutému kardinálskému klobouku. Vždyť jsem ti to tolik přál - nejen kvůli poctě tvé rodiny, ale i pro posilu žebravých řádů. Konečně, možná, že je to pro tebe lepší zavřít za sebou vrátka v prostém rouchu než v nějakém honosném.

Tomáš však nespal a vyhrkl:

Neboj se, Reginalde. Možná, že už jedině tohle je cesta, která mě má uchránit od ztráty řádu chudoby, kterou jsem si vždycky vyprošoval. Uvidíš, Bonaventura to v Lyonu zvládne i beze mne.

Bonaventura? Nemá na to, Tomáši, věř tomu. Ten tam tak leda zazpívá Píseň bratra slunce.

Snad právě to budou otcové v Lyonu nejvíc potřebovat. Sám bych teď potřeboval spíš tu poslední službičku.

Poslední co?

Pomazání.

Máš je mít, odpověděl Reginald.

Když Tomášovy ruce pocítily nahládlé potírání a došuměly modlitby nad nemocným a vztažené ruce Otce Reginalda si vyhledaly jiné uplatnění, nastalo jisté uvolnění, ale i úleva.

Konečně se dalo odpoutat ode všech tělesných a pozemských trampot a naslouchat volání věčnosti, tak propastné a přece tak osobně důvěrně blízké.

Kdo hledá na pouti světem životní pravdu, ať si pospíší! Jinak by si jednou povzdechl jako Augustin, který vyznával, jak bloudil, když Mně hledal venku, zatímco jsem byl uvnitř. Ať si pospíší!

Kam?

Za zrcadlo světa.

Jsem věčným praobrazem světa uvnitř tebe i kolem tebe. U Mne se soustřeďuje všechna krása mikrokosmu tvého srdce. Smíš ke Mně bez obav přicházet, zrovna tak jako všichni maličcí, protože se u Mne naplňuje hravá náklonnost dítěte. Ve Mně se uskutečňuje bouřlivý činorodý vzmach mládí, toužícího zasvětit se někomu. Tady se nabíjí průbojná energie muže, směřující k uplatnění ve skvělých výkonech. Zde se zakládá obětavá odevzdanost ženy, podporující muže pokojnou silou. Odtud se bere zjasněný klid zkušeného starce. Ve Mně se naplňuje neúnavné bádavé hloubání učence stejně jako strohý zápas dělníka s těžko ovládanými silami. U Mne se slévá tiché a chladné promýšlení filozofa s výboji hudby pulzující intuice uchvacující přes obrazotvornost všechny záhyby srdce básníka.

Všechny velkolepé akordy dílčích světů, které tě uchvacují, když na březích oceánu věků nasloucháš hlasu v proudu kosmické harmonie, pochází právě ode Mne. Celé je to rozmanitý odraz jednoty v Mém Srdci. U Mne se slévá smysl kosmu v nejvnitřnějším jádru tvého srdce se smyslem okolního kosmu, do něhož jsi ponořen. Ze svého místa zahlédneš jenom těsně přilehlý břeh časoprostoru vesmírného oceánu.

Jaký cíl bych tady mohl mít?

Podávat jednu ruku andělům a druhou ruku ostatnímu tvorstvu.

To je vše?

Zdaleka ne. Stvořuji tě nejen kvůli řízení tvorstva, aby ti sloužilo, nýbrž především kvůli Mně samému. Očekávám v tobě přítele a důvěrníka.

A co život, dokonalý život, život nezvratně dokonalý, život ve věčné slávě?

Jeho obsahem je Můj úplný projev, když se ti dávám běžným způsobem tvé obživy. Sám jsem pro tebe věčný život. Moje uplatnění a plný rozvoj ve tvém těle pro celý kosmos je pravým životem vnějšího projevu. Je opravdovou vnitřní spoluprací s naším věčným Otcem na posvěcení stvoření.

Buď vůle Tvá, Pane.

Tím Mě osobně přijímáš. Přitom také prosíš, abys Mě tak stále přijímal, a sám, abych přijal tvé pozvání a sklonil se právě k tobě, a celý abych tě příznivě vyplnil Mou svrchovanou bytostí. Tak získávám ve tvém srdci pevný bod. Odtud mohu pohnout celým světem.

Svou svrchovanou moc pokorně spojuji s krajní bezmocností. V tom se projevuje Moje osobní zvláštnost, když k tobě přicházím ve tvé nejběžnější stravě, bez níž se neobejdeš. Tohle je ještě větší zázrak, než to, že kvůli tobě vstávám z mrtvých.

Ještě působivější je Moje svrchovaná moc, kterou nechávám ustoupit do pozadí. Tak se u Mě přestává jakkoli lidsky zřetelně a srozumitelně projevovat. Je to tehdy, když jsem v krajních bolestech a posledním tažení. Nezapomeň, že právě tehdy činím z tvého těla svůj jediný prostředek, jímž vytvářím umělecké dílo svrchované Krásy! Dopouštím omezení Mých výrazových prostředků na tělo, zbavené navíc schopnosti pohybu. Přesto i s těmito nepatrnými prostředky, krajně omezenými na ryze duchovou činnost ve tvém těle, strašně oslabeném, potupeném a zničeném, přemáhám a ovládám celý svět. Od té doby činím z mikrokosmu tvého srdce první nezničitelný zárodek tvé zušlechtěné bytosti. Navěky tě obnovuji a nesmírně zdokonaluji milostí.

Úžasné!

Jak jinak? A přece to ještě není vrchol všeho, čeho pro tebe dosahuji. Moje svrchovaná moc se projevuje ještě v něčem jiném. Dosahuji kralování a posvěcování světa.

Jak?

Spojením našeho věčného Otce se všední neživou věcí, kterou potřebuješ k přežití a k přirozenému růstu – s kouskem chleba. Jsem přitom nejen ukřižovaný, ale i vzkříšený a oslavený. Tak se ti nabízím k požívání, abych tě abych zušlechťoval ještě nad hranicemi tvého přirozeného založení.

Tady vrcholí Moje moc. Díky tobě to pokračuje dál. V nepřehledných zástupech lidí kolem tebe, ale i ve všech dobách, se uplatňují výsledky Mé obnovy a zušlechtění zvláště tebe.

Odtud vyplývá i osobní zvláštnost posvěcování mikrokosmu v tvém srdci. V každodenním prostředku tvé obživy tě oživuji a pozvedám tvé srdce z chaosu na úroveň kosmu, a ještě výš - na úroveň božského kosmu, tvořeného Mnou otcovským, i synovským, i přátelským. To je nejvyšší cíl kosmu v srdci tvé bytosti. To je cíl tvé moci, ale i pokory v Mých službách.

Vrcholný cíl tvé pokory jako Mého důvěrníka jasně vyniká z toho, že máš podle Mého určení napodobovat Nejvyššího. Ač působím ve tvém těle všechno ve světě, přesto zůstávám skrytý. Jako slavně ustanovený v tvé obživě řídím a posiluji veškerý život tvého ducha. Přesto zůstávám stranou a nevystupuji z ústraní. Nejmocněji působím tam, kde působím nejskrytěji. Skláním se k tobě, takže se ti dávám za pokrm i nápoj, až se znicotňuji ve smyslům dostupných způsobech.

Tak i tvým znakem jako Mého přítele, účinně se posilujícího z Mého oslaveného Těla, je umenšování a vytrácení se. Přijímáním Mého Těla v každodenní potravě se víc a více ztrácíš před Mou úžasnou velebností.

Jako svým dílem, vrcholícím potupnou smrtí v průsečíku všehomíra a jejím překonáním, oživuji vyhasínající a ochládající vesmír, tak se to děje i nadále. Děje se to tvou vyčerpávající tvorbou a unavující prací. A vrcholem je smrt. Nestačí Mi, abys Mě pouze přijímal do soukromí. Naplňuj vesmír požehnaným dílem tvé osobní původní a neopakovatalné součinnosti s naším věčným Otcem!

Co – co – co se to děje! - Ozvalo se z bílého plátna, jakoby náhodně a ledabyle odloženého v kostele. Vynořila z něho ospalá hlava. Pak se k ní připojilo i protahující se tělo. Modlitebník, zmožený spánkem, se nyní otřásal při každém zadunění zvonu. Před očima spatřil hvězdu. Padala z oblaků na klášter a zároveň s ní další dvě, které však první hvězda svým jasem přezářila. Každým okamžikem čekal svůj konec, jakmile hvězdy dopadnou. Strašný pád se nedostavoval. Vzhlédl znovu, a vida. Všechny tři hvězdy se vznesly k obloze. Zatím se znovu a znovu otřásal vzduch novým a novým úderem zvonu.

Hm - tohle není obyčejné zvonění.

 

Toho dne od rána probíhalo vše hladce. Úderem deváté byl vědychtivý student uprostřed ostatních v posluchárně.

Profesor si je po očku prohlížel a pak vybafl otázku:

Jest pravda ve smyslech, čili nikoli?

Kdekdo si říkal, že ne, ale nikdo se neměl k tomu, aby to řekl nahlas. Mnozí opatrně vyčkávali. I vědychtivý student jako by přímo slyšel v uších, jak mu šeptá matka moudrost, ta neduživá bytost, zvaná opatrnost. V duchu si ji představoval jako vyzáblou a bledou stařenu se staženými rty a mírným varovným výrazem, která tiše mumlá: Je prozíravé něco říkat? A co když je mlčení zlato? Před jejím šepotem uskakovaly veškeré vášně. Člověk jeskynní, skrývající se v studentovi, prchl do šerého dávnověku, odkud se onehdy vynořil. Zcela jistě by bylo zbrklé překotně se k čemukoli vyjadřovat.

Dva z duchobcovatelů této sešlosti se v příštím okamžiku přesto splašeně rozjeli.

Říkám vám, že pravda podle Anselma není ve smyslech. Vždyť pravda je správnost vnímatelná pouze myslí. Kdežto smysly mají jinou přirozenost než mysl.

Avšak proti tomu je pravda to, čím se ukazuje to, co je. To, co je, se ukazuje nejen rozumu, nýbrž také smyslům. Pravda tedy není pouze v rozumu, nýbrž také ve smyslech.

Nadaný student se zachvěl, když si uvědomil, že jen tak-tak unikl z místa, kde se měli oba střetnout.

Zato přeučený profesor neodolal návalu své touhy dát najevo svou nadoblačnou povznesenost. Ulevil si takto:

Arciže jest žádoucno řkouti, že se pravda nacházíť dílem v umu, dílem ve smyslech, avšak nikolivěk nastejno. V umu se nachází jednak jakožto následek úkonu umu a jednak jakožto poznávaná umem. Předně arciť následujeť činnost umu, nakolik soud naříká umu o věci, podle toho, jak tato jestvuje. Podruhé jest pravda poznávaná umem, nakolik um přemyšluje nad vlastním úkonem. Nejen pokud poznáváť vlastní úkon, alébrž také pokud potažmo poznáváť jeho přiměřenost k věci. Tuto přiměřenost jest nám poznati pouze tehdáž, poznává-li se přirozenost úkonu samého, a tutoť jest poznati jedině tehdáž, když se poznává přirozenost činné prvotě. Touto prvotí jest sám um, v jehož přirozenosti jest, aby se v údobě shodoval s věcmi. Tož arciže um poznává pravdu tím, že přemyšlujeť sám nad sebou.

Hlas profesora dozněl a zanechal po sobě černou díru v mysli posluchačů. Vnímavý student sledoval ve tvářích duchobcovatelů této přeučené sešlosti značnou povadlost listopadového kvítí. Zdá se, že právě teď naléhavě potřebovali některý z těch elixírů života a věčného mládí, které tvrdí, že pomáhají zároveň proti chudokrevnosti, duševní vyčerpanosti, malátnosti, úzkosti, bušení srdce, mdlobám, melancholii, vyčerpání, trudomyslnosti, svalové ochablosti a skleslosti. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaký takový proslulý prostředek léčby přijít k použití.

Zbývalo jedině doufat proti beznaději, že by se něco smysluplného mohlo vylíhnout v studentské mysli. Maličké vydechnutí v duchu volání: Bože shlédni a pomoz, Pane, pospěš mi pomáhat!, a hned se uvolnila tajemná pružina. Andělský hlas vnukal: Nuže, studente, neváhej! Teď nastal ten pravý čas. Zkus to, přece, hop!

Kdyby to bylo jenom na něm samém, asi by - veden svým instinktem - nejprve párkrát zakašlal, možná několikrát nejistě vykvikl a zamektal. Vyšší pohnutka ho však přivedla k závěru, že podobné bronchiální úvody jsou nyní nepřijatelné.

Po krátké chvíli kvašení mladého vína ve starém suchu přeučený profesor znovu rozkvedlal podivnou kaši svého názvosloví, a pak nešetrně popíchl vědychtivého posluchače:

No tak, mládenečku, ty máš jistě něco na srdci. Tak ven s tím!

To oslovení s ním docela zatřáslo, takže spustil docela nevybíravými slovy:

 Řeknu, ale povím, co mi slina přinese na jazyk, místo těch obvyklých slovních šroubovic a pletenců.

Vskutku účinný výpad. Kdekoho to ohromilo. Zkušenost ho sice poučila, že přeučený profesor zná obyčejně odpověď na všechno, ale tohle bylo až příliš hbité obsloužení.

Tentokrát jenom hekl: Ehm, načež sáhl mezi své poznámky, chvíli šátral a šustil, až našel jeden list pergamenu, a přistrčil ho studentovi před oči se slovy:

Zkuste to takhle.

Najednou už byl zase ve střehu a mužem činu.

Důrazná připomínka ohledně řečnických šroubovic, patřila k těm, na něž bylo obtížné okamžitě zareagovat. Každopádně to bylo poněkud uzemňující. Profesor se o to ani nepokusil. Krve by se v něm nedořezal a s otevřenými ústy civěl na studenta, jak se zvedá z lavice a předstupuje před ostatní. Zíral na něj, a student se snad díky nějakému optickému klamu neustále zvětšoval, takže najednou stál rozkročený jako rhodský Kolos, třímající v ruce pochodeň pravdy.

Zřejmě však udeřil na správnou strunu. Těch pár slov od plic zasáhlo akademického oslavence jako přímý úder do brady a právě to vyžadovaly okolnosti. Do napjatého ovzduší spustil:

Musíš, jářku, vědět, že se pravda nachází jak ve tvém rozumu, tak ve tvých smyslech, ale ne stejným způsobem. V rozumu se nachází jako následek úkonu rozumu a dále jako rozumem poznávaná. Předně následuje činnost rozumu, nakolik soud rozumu vypovídá o věci, podle toho, jak tato věc je. Kromě toho je pravda poznávaná rozumem, nakolik rozum odráží vlastní úkon. Nejen pokud poznává vlastní úkon, nýbrž také pokud poznává jeho přiměřenost k věci. Tuto přiměřenost můžeš poznat, když poznáváš přirozenost samotného úkonu. Můžeš ji poznat, když poznáváš přirozenost skutečného základu. Tímto základem je rozum. V jeho přirozenosti je, aby se tvarově shodoval s věcmi. Proto rozum poznává pravdu tím, že se přitom sám odráží.

Ve tvých smyslech je pravda jako následek jejich úkonů, když obecný smysl či instinkt soudí o věci podle toho, jak tato věc je. Přesto pravda není ve smyslech jako smysly poznaná. Třebaže tvoje smysly soudí o věcech pravdivě, přesto nepoznávají pravdu, podle které pravdivě soudí. Smysl sice poznává, že vnímá, ale přesto nepoznává vlastní přirozenost a následně ani přirozenost vlastního úkonu, ani jeho přiměřenost k věci, a tak ani jeho pravdivost.

Důvodem toho je, že nejdokonalejší mezi jsoucny se jako rozumová podstata vrací úplným návratem k vlastní bytosti. Tím, že poznává něco, co je položeno mimo něj, tak jistým způsobem vychází ze sebe. Pokud však poznává, že poznává, tak se už začíná vracet k sobě, protože úkon poznání je uprostřed mezi poznávajícím a poznaným. Tento návrat se dovršuje poznáváním vlastní bytosti. Každý, kdo se bytostně zná, ten se úplně vrací ke své bytosti. Smysl, který je rozumové podstatě bližší než cokoliv jiného, se začíná vracet ke své bytosti. Poznává nejen smyslovou věc, nýbrž také to, že ji vnímá. Jeho návrat však není dovršen, neboť smysly se nepoznávají bytostně.

Už když student mluvil, zdálo se, že přeučený profesor upadl do komatu, ale znenadání, právě když mu oči začínaly povážlivě skelnatět, se vsedě narovnal a vyhrkl:

Tož todle! Tož – tož…!

Na to zvolal: No to mě podržte! Nasadil výraz Sibyly, chystající se věštit. Bylo zřejmé, že jeho mozek dostal nějaký prudký impulz. Málem bylo slyšet jeho explozi:

Arciže, došli jsme pěkný kus - dlouhé - klopotné cesty.

Stále se ještě následkem tohoto objevu sulcovitě třásl. Jeho rozjitřeným smyslům připadalo, že vyplňuje posluchárnu od stěny ke stěně, a přesto je mu ještě krapet těsná.

 

Bez jakéhokoli předběžného varování se ve škole objevila záhadná socha, snad jako památka na Lotovu ženu, která se sice obrátila, ale špatným směrem.

Bratr - ehm - kolega ? - Usmál se na ni učitel.

Postava svěsila hlavu. Optimisticky zrovna nevyhlížela.

Posaďte se, prosím, kde je libo. Učitel se nepřestával usmívat, protože věděl, jak takoví nováčkové bývají nejistí, a dodal pro povzbuzení: - Pro dnešek se považujte za plnoprávného člena posluchárny. A zapojte se do našeho studia, jako byste byl řádný student. Po dnešním dni jím třeba budete.

Učitel nabral do svého úsměvu nový vzduch, nicméně ve sfingovitě zachmuřené tváři nezasvítila ani jiskérka radosti. Odsunula se k první volné lavici. Mezi ostatními to vyvolalo nemalé vzrušení a bručení, neboť noví žáci, a zejména hosté, hledali najčastěji útočiště v řadě poslední.

Učitel oznámil: Začneme tím, že dokončíme cvičení z minulé hodiny. Máme si ještě poslechnout - nahlédl do seznamu, - studenta - ehm – z Kolína.!

Ten se zvukově projevil poté, po chvíli zamžikal očima: Konec školy?.

Konec šlofika! - Řekl věčný obtížný student.

Vyvolaný se sunul k tabuli, aby na ni napsal vypracování svého zadání.

Studentská čela se zatáhla mraky, v hrdlech temně zahučelo.

Znovu a znovu je musel učitel přesvědčovat:

Podívejte se, studenti, významu zadaných sloves nemůžete plně porozumět, dokud je nespojíte s patřičným předmětem.

Já sem rozumět i bez čedměta, zamumlal věčný obtížný student.

Učitel se obrátil k hostující soše: - Můžete si přečíst, co vidíte na tabuli?

Pomník se však nepřiklonil doleva ani o chlup. Myšlenkami byl zřejmě úplně jinde: jeho pohled se skelně upíral na cosi hrůzostrašného nad učitelovou hlavou.

 Tetka něco poslechnete! - Zazubil se věčný obtížný student na sochu: Nechci psíčkovat, ale s chybama se trhne pytel!

Bratr fraktiškán, který byl nadán mimořádně dobrým sluchem, štěkl: Zameťte u vašeho prachu!

Pravda je lepší než namazávat medem, opáčil věčný obtížný student.

Vy zničíte tomu člověku celou důvěru! – Vylétlo obvinění z hnědé sutany.

Jak můšete sničit, co neni?

Studenti! - Zvolal učitel: Takhle začínat nebudeme! Musím vás požádat - o naprosté ticho. Musím slyšet spadnout špendlík.

Nato vypuklo společné opravování úkolu na tabuli.

Máme špíčkofyho kantora, šeptl věčný obtížný student k soše.

Její tvář však zůstala faraonsky skálopevná.

Kolega, nebuďte stydlafej, zašeptal ještě k soše:  Můšete dávat nápady taky!

Sfinga vedle něj se tvářila nevyzpytatelně, nicméně žádné otázky nekladla.

Na malovani obrazu, oznámil bratr před tabulí: - musi mít člověk papir, štětec, barvu, a taky trochu -

Čas! - Ozvala se náhle socha.

Všechny hlavy se k ní překvapeně otočily.

Príma! - Tetelil se věčný obtížný student.

Ale mučedník před tabulí vyvalil na sochu oči. To nebyly oči – to byly mlýnské kameny a důrazně jimi zakoulel: - Na co čas,? Na malovani musite mít papir, barvu -

Čas počebujete taky! - Hájil věčný obtížný student svého chráněnce.

Ať fi to nechá! - Zvolal další student.

Jafně! - Přidal se jiný.

Studios, zavřit klepačku!

Celých pět vteřin klepal učitel pravítkem do katedry: - Ale milí posluchači - milí posluchači!  Náš host to navrhl - prostě jako možnost. Pokračujte -.

On fam scel jen pomoct!

Ten a pomoct? Skása! – Prskl student před tabulí.

Slyšim tady sykat hady, ušklíbl se věčný obtížný student.

Milí posluchači, prosím vás! - Učitel vynaložil všechny své smiřovací schopnosti, aby předešel válečnému sporu: - Také si myslím, že se nováček prostě jen chtěl zapojit -

Jafně! – Přikyvoval věčný obtížný student.

Nofáčka bysme neměli persekovat.

Kdo persekoval?

Studenti -

Marně klepal učitel kotníky prstů do stolu, marně se snažil nastolit příměří: Milí posluchači, to je absolu-

Opravit má právo každej.

Ale né dělat skoky do projeva! Skoky né!

Dyš je někdo prvýkrát ve škole a mluví, tak před ním poklonim! - Prohlásil student v hnědém hábitu.

Tak už dost! - Učitelův ostrý tón uťal všechny hádky a půtky.

Během všech těchto šarvátek seděl věčný obtížný student po boku sochy docela ztichle a nehybně. Vyhlíželi pohledem dvou bájných rytířů bez bázně a hany, kteří jsou povzneseni nad zákeřné výpady při turnaji.

Když cinkot zvonku ohlásil přestávku, studenti se hrnuli na chodbu.

Věčný obtížný student se na sochu usmál: Pudete na momentik profjetrat?

Socha jen tiše oxydovala.

Tož tak, řekl věčný obtížný student: Pofeďte si. Opočívejte. Fymyslífejte další krásný nápady! - Spokojeně zamířil k zástupu na chodbě.

Socha seděla nehnutě v lavici osaměla.

Učitel si odkašlal. Chtěl nováčkovi říct, že vyučování nebývá tak bouřlivé, a vášně že vzkypěly následkem studentské žízně po poznání, a zanícená rozprava že je svým způsobem přínosná. Než stačil pronést první z těch konejšivých důvodů, socha se zvedla a odsunula se ven.

Učitel se za ní díval jako opařený.

Zanedlouho ukončil zvonec přestávku. Studenti se vraceli do posluchárny. Usazovali se na místech. Jen věčný obtížný student zůstal hřebíkovitě trčet ve dveřích, zatímco se více či méně tvárné studijní těsto zaráželo o tuto překážku a oblévalo ji. Poslední zbytky rozruchu vzaly na své v důrazných slovních obratech.

Hlavy se zvedaly a klesaly v rytmu slovních provolání. Všechny hlavy kromě jedné. Věčný obtížný student seděl netečně. Jeho obvyklá čipernost se utápěla v trudomyslnosti. Ponechával jít stranou všechny porodní bolesti slovních obratů. Ani jednou nevydechl nad jejich trpnými tvary Jémináku! nebo Achá! Vyprchal z něho všechen život.

Z propasti své polední acedie se povynořil jen jednou. To když obrátil oči k prázdné lavici po svém boku a vzdychl: Ach, jo. Stratil sem spojence.

 

SUPI SE SLÉTAJÍ

Řeknu vám, bratři, taková Neapol, Valencie nebo Toulouse mají své ohnivé víno, ale není nad naše dobré německé pivo, halasil bratr Bernard na celý refektář kolínského kláštera svatého Ondřeje.

Cink, cink! - Ducaly do sebe džbánky, až pivní pěna odskakovala. Šumění lidských hovorů a cinkot nádobí poněkud přesahovaly obvyklý ruch, vybočující z klášterního ticha, nicméně oběd je přece jenom oběd.

Ruch, doprovázející přísun vytoužených živin a blaživých sacharidů, byl tlumen spíše chuťovými buňkami a nekompromisní činností lidských kusadel, zalévanou holbou nahořklého moku, než požadavky, které kladlo na řeholníky klášterní silentium.

É – é – é – ééé!

Mlaskání a polykání se zadrhlo, vidlička se soustem uvízla uprostřed letu vzduchem. Tváře zakulacené tuky a vydatnými doušky prošly procesem úžení a dloužení, a oči upnuté do talíře uletěly do výšky daleko z čela, prudce vrásněného impozantními záhyby.

Co – co – co?

Stěhovavé bulvy už byly opět doma, ale prováděly divoké reje napříč refektářem. Trvalo jim skoro celou věčnost, než se na něčem uchytily. A nebylo divu, protože střízlík nepatrného vzrůstu nebyl snadno postřehnutelný, nicméně ani přehlédnutelný.

Á – koukejme! Vždyť je to biskup škrpál! – Uletělo nějakému novicovi, ale hned ten se opovážlivý neomalenec klidil stranou, aby v ústraní pracoval na své omalenosti. Ostatně to už dávno nebyla pravda. Už dobré desetiletí byl zpátky v řádu chudoby. Po dvou letech nervózního ošívání se v naškrobených límečcích a krajkách, a připomínek tolika jízlivých posměváčků, ukazujících prstem na jeho prošoupané škrpály, mu shovívavá Hlava Církve dovolila odložit biskupskou berlu a složit úřad.

É – é – é – ééé!

Drobný stařeček měl hlavu v dlaních a docela se ztrácel mezi dominikány. Plakal jako malé dítě. Celý se přitom rozeštkal.

Co je vám stalo, Otče Alberte?

É – é – é – ééé! - Nevnímal.

Není vám dobře, Otče? – Zeptal se jeho soused a dotkl se rukou jeho ramene.

É – é – é – ééé!

Tak co se to s vámi děje? – Tak řekněte přece něco.

Zarudlá tvář se zvedala z dlaní a dlouho nebyla k utišení. Teprve po chvíli uslyšeli ti nejblížší kolem něho.

Bra – bra – bratr Tomáš.

Co je s ním?

Bratr Tomáš z Akvina si už s námi nedopřeje.

A proč by si s námi nedopřál? Pokud vím, bratr Tomáš si přece vždycky udržuje velmi pěkný vztah k jídlu.

Už si s námi nedopřeje -!

Proč ne?

Bratr Tomáš, můj syn a světlo církve - zemřel.

Cože! Kdy?

Právě teď! – Je to strašné, když mladí odcházejí, a my staří tu pařezovitě trčíme dál – Na chvíli se odmlčel a pak odložil jídelní příbor a zvedal od jídelní tabule.

Co se mu stalo? - Ptali se vzdálenější.

Prý je Otec Tomáš z Akvina už na věčnosti.

Nemohu už požít ani sousta. Musím do kostela, mumlal čím dál tím méně zřetelně, když pospíchal daleko od hlučících jedlíků.

Všechny okolní zvuky se mu slévaly v jednu řeku hukotu a dunění, když se za chvíli skácel před svatostánkem.

Můj Pane, v našich školách nastalo zatmění slunce. A přece - škola zůstává školou - učení probíhá dál postaru. Přeučený profesor se tváří, jako by nad jeho obor nebylo. A přece je tu prázdnota, kterou vnímá jenom chápavé srdce.

Neboj se, Tomášovi je už dneska hej!

Velebný kmet se podivil, až se mu hlava zakroutila na stranu: - že by? Podle Tempiera to tak zrovna nevypadá.

Neboj se, zase bude líp. Raduj se, když jsem si tě zamiloval věčnou láskou. Nikdy nebudeš moci být dost vděčný za tak vzácný dar.

Dar? - Jaký dar?

Dar, který tě proměňuje. Dělá z tebe nové stvoření. Povznáší tě až do nejvyšších sfér. Tak se můžeš podílet na Mé radosti.

Jenže když ten poklad nosím v hliněné nádobě své křehkosti. Jen díky tobě, Můj Pane, se tak snadno nezmenšuje ani nevytrácí pravá láska z mého srdce.

Tvoje láska je účastí na Mé lásce.

Jenže lidé o tom smýšlejí opačně, vzlykla černobílá hromádka.

Proč asi, Můj synu?

Hm - slabost či závislost na tělesnosti, marnivost. Jenže, jak je vůbec možný hřích, můj Pane? Jak je možné zlo? Kam se ztrácí radost?

Svrchovaná láska, kterou Mne miluješ nade všechno jako svůj poslední cíl a samu pravdu, je vlitá vlastnost. Nepřetržitě vlévám lásku do středu tvé bytosti, aby se tam projevovala darem moudrosti a působila v tobě blahoslavenstvím pokojných, jež nese ovoce v podobě radosti, jakou ti nikdo nemůže vzít. Nedostává se jí jedině tomu, kdo postaví zábranu tomuto přelévání lásky z Mého Srdce do jeho srdce.

Jak je možný hřích?

Stojíš před velkou ubohostí. Kvůli ní musíš bdít i nad malými hříchy. Vlitím Mé svrchované lásky se nestáváš samotnou láskou. Taková plnost je jedině ve Mně. Ty máš pouze účast na této lásce. Věnovat se stále výhradněji a výslovněji Mně samému dovedou jen osoby naplno zasvěcené vrcholné lásce. Pozbýt Mne můžeš jen v tu chvíli, kdy se věnuješ spíše sobě nebo něčemu jinému než vrcholné Pravdě, která se k tobě tak důvěrně sklání.

Nejstrašnější okamžik ti nastává, když Mne přijímaného v každodenní potravě přijmeš jen tak, bez vnitřní účasti. Prostě strávíš Mou smyslům dostupnou podobu a tak promarníš Mou přítomnost. To je průchod ke smutku. Pokušení této duchovní otravy se ti vtírá, i kdybys byl svatý. Prostě smyslová stránka je někdy napadána. Kolikrát doléhá podivná únava z Mé pravdy.

Únava?

Někdy se dostavuje až po dlouhých zápasech. Najednou se zdají bezvýsledné a marné, když se dlouhá léta poctivě snažíš o lepší život. A tu jsi v pokušení malomyslnět, že to nikam nedotáhneš. A odpůrce ti líčí tvé neúspěchy ještě černějšími barvami. Na to musíš být připraven.

Jak?

Hlavně nezapomínej, že to dolehne. Jinak by tě to mohlo zmást, unavit, znechutit, otrávit. To je ostatně záměr vládce světa, aby navodil takovou duchovní otravu, znechucující zážitek cizoty. Jenže ti nestačí mít povědomí o těchto věcech. Také srdce volá po zušlechtění.

Jak na to jít?

Zamýšlej se nad Mou velikostí. Srovnávej Mou velikost se vším tím, co ti svět nabízí jako náhradu za Mne a proti Mně. Se zvýšenou bdělostí hlídej všechny přístupy do srdce, kudy Mi chce duch světa v tobě vykrádat bezvýhradnou dokonalou lásku!

Vtírá se ti jakási znechucenost k Mé pravdě a k Mému dobru. Pohotově se chytá každé námitky o zastaralých projevech zbožnosti, aby se to mohlo stát záminkou pro vyzdvihování tebe proti Mně. Když podlehneš pokušení hodnotit smyslům dostupné věci a vyvyšovat požadavky sebe samého jako něco, srovnatelného s tím, co ti nabízím, pak je jen otázka času, kdy v nestřeženém okamžiku propadneš. Tento nenápadný okamžik je dlouhodobě, ale soustavně připravován. Připravují ho neovládnuté vášně a utajované náruživosti, ono mlsání na otrávených polích těla, stupňující se otrava sladkým jedem lidských požitků...

Hřích jako úplné odcizení se Mi nastává pomalu. Znenáhla se připravuje každou drobnou nevěrností, kterou Mne odstrkuješ ve všem na druhé místo.

Moje láska a radost ve tvém srdci neochabne, třebaže tě vládce světa na každém špehuje a podstrkuje ti pod práh dveří nabídku umělého štěstí. Moje láska ve tvém srdci naopak roste osobní zkušeností: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. Nejlepší ochranou proti zimě úzkosti, chladu podezíravosti a ztrátě pravé radosti je soustavný život ze Mne a se Mnou.

Čím víc o tom dumal, tím víc vyhlížel jako starý pařez, obrůstající mechem a lišejníky, a právě tak chorošovitě si sám připadal. Inu, z ponoření se do tajemství hříchu nikomu srdce zrovna dvakrát neposkočí. Studenti to tak ale vůbec nebrali.

Teprve za dva týdny na to přinesl posel zprávu o Tomášově odchodu ze světa.

 

Z neklidného bzukotu a četných pst! pst! přeletujících z jednoho bloku posluchačů do druhého vycítil učitel, že zlověstný výraz nakvašeného vzhledu věčného obtížného studenta postřehla i třída. Ty přivřené oči, ten vražedný pohled, ten osudový tón. Každý, kdo tohoto studenta znal, věděl, že to znamená jen jedno: tento student vyjádřil smrtelně vážné varování, jaké předchází otevřenému vyhlášení nepřátelství. O tom nebylo nejmenší pochyby.

Ale proč? - Přemýšlel učitel. Kdykoli vrhl věčný obtížný student na některého spolužáka tak sžíravý pohled, mělo to jediný důvod: jeho studentská čest byla pochroumána a žádala si zadostiučinění.

Kdo byl ten padouch na levém konci první řady? Jistý Fistula z Magdeburku. Původně se zapsal do vyššího ročníku, ale byl převeden do nižšího ročníku s odůvodněním: - třebaže je zmíněný student snaživý a nepochybně slibný, není ještě zralý pro závratné výšiny pokročilejšího ročníku.

Proč ne? - Zašeptal učitel.

Uvidíte.

Zatímco se učitelé šeptem domlouvali, stál dotyčný mlčky opodál, rty semknuté a v očích žal. Jen slepý by nepoznal, že je svým převedením hluboce dotčen.

Učitel přivítal nového svěřence: Máme radost, že budete mezi námi. - A povzbudivě se usmál.

Milí posluchači, to je – bratr - ehm - Fistula z Magdeburku. Neposadíte se?

Nový student se z ponurých mlh své zasmušilosti rozhlédl po stepních pláních, do nichž byl vykázán.

Tamhle je zrovna volné místo - v první řadě, navrhl zvesela učitel.

Student s kalným pohledem se mlčky loudal k prázdné lavici v první řadě. Vtom zahlodalo v učiteli neblahé tušení: cestou ke kraji první řady musí nováček projít kolem věčného obtížného studenta. A ten - paragrafovitě předkloněný pod záminkou, že hledá to, co mu vůbec nespadlo - hltal před chvílí každé slovo ohledně příchozího.

Když procházel kolem skrčence, samozvaný ochránce nováčků zašveholil:

Fítamvas, Fistula z Magdeburku!

Nový student se zastavil, přezíravě si ho změřil a vypustil zvuk, který učiteli orosil čelo, kdykoli si na to vzpomněl: Pchá!

To bylo vše, co z něho vylezlo: Pchá!

 Pchá! - Posluchači svorně zalapali po dechu a přesunuli pohled z nováčka a na věčného obtížného studenta.

Tomu poklesla dolní čelist jako medvědu za zimního spánku.

Pchá? - Opakoval nevěřícně: Pchá na nás?

Dneska se budeme věnovat volným dotazům, ohlásil učitel. Dlouholetá zkušenost ho naučila rozeznávat první příznaky sváru a ulamovat hroty nepříznivých vášní odvrácením pozornosti: Máte slovo, milí posluchači. Přihlaste se s čímkoli. Kdo začne?

Napřed vyletěla střela z kuše. Byla to známá ruka.

No prosím?

Sím - souhlasím s tím! - Ozvalo se.

Jak prosím?

Se nemá dělat na školu pchá!

To není otázka, řekl stroze vyučující.

Posléze se však přece jen vynořilo pár otázek z posluchárny.

Když byly zodpovězeny, oznámil učitel: A teď si, milí posluchači, procvičíme slovní zásobu. Napíši na tabuli několik slov. A vy je použijete v nějaké - ehm -větě.

Zdálo se, že se ve větru zatřepetala Rolandova korouhev, když zašuměla třída vlnou nového zájmu.

Několik slov, několik vět, opakoval, když psal na tabuli.

Učitel procházel uličkou mezi lavicemi. Posluchači si prohlíželi tabuli tak napjatě, jako by to byl les, kde v úkrytu číhají lstiví Saracéni.

Jsem přesvědčen, že význam těch slov všichni znáte, řekl učitel.

Věčný obtížný student nachýlil hlavu k rameni, zopakoval každé slovo co nejhlasitějším šepotem, přidávaje obdivné Jémináku! nebo Cčč! na počest páně profesorovy vychovatelské hřivny, a posléze vykřikl: Nekolik perfetních slof! a střelil po Fistulovi pohledem, který měl barbarovi ukázat, jaké poklady se v této posluchárně nabízejí těm, kdo jsou toho hodni.

Ten však jeho střelu nevnímal. Po jediném mrknutí na tabuli se tento novopečený potížista dal do psaní tak rychle, až to překvapovalo. Nato hrdě oznámil: Hotovo!

Posluchači zkoprněli víc, než kdyby se před nimi zjevil tančící derviš.

Hotovo?

Šecko?

Tak rychlo?

Všude kolem se zvedaly hlavy a otvírala užaslá ústa.

Asi chce za den vychodit školu! - Ušklíbl se bratr z Izraele a pohlédl na učitele v naději na přitakání. Věčný obtížný student se tvářil, jako by potkal Belzebuba.

Senzace vyvolaná takovou rychlostí ještě neopadla, a nováček už vyvolal druhou. Nevolán, nezván, přiskočil k tabuli a začal na ni přepisovat své věty s horlivostí a vytrvalostí bobra.

Všichni zírali jako u vytržení. Pak proťalo vzduch sborové Och! a Ach! Fistula psal spisovně a krasopisně, že by se od něho mohli učit Herodot i Thukydides:

Klid, milí posluchači! Klídek. - Po pravdě řečeno, učitel byl uchvácen stejně jako jeho svěřenci.

Zatímco se posluchárnou linul chór té nejnadšenější chvály, jakou kdy učitel slyšel, odstoupil Fistula od tabule.

Věčný obtížný student nejenže neměl co říct, ale vypadal, jako by ani nevěděl, kam s očima. Krčil se v lavici tak úporně, že měl ramena tam, kde jindy boky.

Učiteli přišlo až líto věčného obtížného studenta. Jistě, člověk tak bezmezně sebejistý a tak přebujele sebevědomý musí počítat s občasnými porážkami. Ale tento student měl zároveň jakýsi dar hrdinské kuráže a vervy, mezi studenty dost vzácný.

Čas běží, milí studenti, řekl vyučující: Dokončete zadání.

Neochotně odtrhli oči od krasopisně vyzdobené tabule. Pak vzdychli a pokračovali ve svých skromných větách. Brzy vyvolal učitel prvních pár studentů k tabuli. Přepsali své výtvory svědomitě, ale jaksi podlomeně. Před očima jim zářily Fistulovy slovní klenoty jako věčně unikající vrchol.

Zápal studentů vystřídala skleslost, upomínající uši irského setra. Vytratily se podněty. Bez nich není žádná rozprava živá. Chce to pevná a statečně vyznávaná přesvědčení, spor urputně obhajovaných názorů, nezbytné třenice mezi studentem, domnívajícím se, že má pravdu, a studentem netušícím, že pravdu nemá.

Nakonec přišly na řadu Fistulovy věty. Učitel se se poškrabal, kde ho nic nesvědilo, a oslovil ho: Bratře, přečtete nám také svůj úkol?

Ticho. Všichni čekali. Každý napjal uši. Vzduch ve třídě zpudingovatěl. Potom to přišlo, jako očekávaná povodňová řeka, která vždycky zaskočí i připraveného správce hrází. Všichni s nevýslovným úžasem sledovali řeku podivných zvuků, připomínajících trochu úniky páry zpod vařícího hrnce, zčásti poznamenaných mlaskavkami afrických kmenů.

Cisák! – Ulevil si kdosi. Byl to věčný obtížný student: Póše muj, on je cisák! - Prudce se otočil k profesorovi: Šiká š, jako dyš syčí smije-

Fuj, studios! - Ozval se student z Řecka.

Může za to, že je cizinec? - Protestoval jiný.

Je cisinec, uznával věčný obtížný student.

A co rovnost národů na univerzitě?

Na škole se nemá nikdo osočovat! - Vykřikl posluchač z Krakowa.

Pravda, řekl věčný obtížný student, - nikoho neosočová.

Tou odpovědí jen rozdmychal zápal v šiku Fistulových obdivovatelů.

Neni fér! - Obvinil ho rozhorleně Bavorák.

Neni fér? - Řekl sladce věčný obtížný student: Dyš ňákej student mlufi jak mu sopak narost, máme folat: Sláva, sláva, sničil nám jasyk?

Má tak krásná slova, že vůbec nevadí, když vyslovuje špatně! - Prohlásil kdosi.

Co je špatně, řekl věčný obtížný student, - to je špatně.

Nesrážet!  Potřebuje povzbudit,!

Chodíme se do čídy pochvalovat - nebo učit? - Sekl zpátky věčný obtížný student.

Nedáváte mu šanc!

Šanc huntovat jasyk by sem nedal ani Saracenofi!

Ustup studios, o chlup! - Ozvalo se opožděně smírčí volání bratra z Krakowa: - O maličkou chlup!

Věčný obtížný student si však cenil pravdy nade všechny chlupy.

Studios – studios - vám nikoho není líto!

Líto? - Věčný obtížný student vyletěl rychlostí sultánovy jízdy: Vy chcete mít líto pro čověka, kerej nám žeknul Pchá!

Teprve teď pochopil učitel jeho hněv, jeho uraženost, jeho neústupnou střelbu.

Milí posluchači, takové furiantské rozpravy jsou zbytečné. Vášně nám nepomohou, řekl. Jsme přece všichni -

Píše se vášně nebo vážně?

Učitel si odkašlal. Raději měl dotaz přeslechnout. Vášně píšeme takto, a chopil se křídy.

A než to na tabuli napsal, cinkot zvonku vášním odzvonil.

Válečnické řady se zvedly, posbíraly si věci, hrnuly se ke dveřím.

Perný den, pomyslil si učitel: Perný. Cesta k vědění je dlouhá, předlouhá, klopotná a posetá skrytými nástrahami.

Viděl, jak student z Krakowa míří k Fistulovi, kvůli kterému celá bouře vypukla a na něhož se v žáru boje pozapomnělo.

Bratře, máte nádherné písmo!

A větnou skladbu, chválil ho bratr z Řecka.

Bavorák se připojil srdečným: A toho nafuku, pohodil hlavou k věčnému obtížnému studentovi, - nevšímejte!

Nový student si však zamnul ruce a zasyčel: Podle mého násoru měl pravdu.

Coo?

Kdo?

Co je spatně, to je spatně, ocitoval Fistula z Magdeburku svého kritika, neohlížeje se na zděšení svých obhájců: A co je fakt, to je fakt. Moje vyslovnost je strášna. Jako bych sislal.

Já vám kráduluji tuplově! - Zvolal věčný obtížný student: Aspoň ste učimnej! Lepší bejt špátnej a učimnej než úspěšnej kšifak! Dělal ste pár chybu. No a, kdo né? Fíte, Fistula, to pchá – já fo fypustim s paměti.

 

Vida, kdosi povídal, že Otec Tomáš už odcestoval z Itálie, ale - jak vidím - pořád je ještě tady, v klášterní škole v Neapoli, říkal si bratr Pavel z Aquilly, když zpozoroval veliký zástup žáků pozorně mu poslouchajících.

V tom se otevřely dveře posluchárny a do posluchárny vstoupila skupinka postav v bílém rouchu. Vedl je vousatý muž s knihou v ruce.

Vítáme u nás ve škole apoštola Pavla, řekl nadšeným hlasem Otec Tomáš a mával na něho oběma rukama. Už-už se chystal povstat a vykročit hostům naproti. Na Pavlův pokyn však zůstal sedět a dokončil započatou větu. Apoštol s dalšími hosty se přiblížil.

Vznešený apoštole, obrátil se na něj s otázkou, porozuměl jsem ve všem dobře vašim listům?

Dobře jsi rozuměl, aspoň na světě není nikdo, kdo by jim mohl lépe rozumět. Nyní však pojď už se mnou, uvedu tě na místo, kde všemu porozumíš ještě lépe. - Poté uchopil Tomáše za rukáv hábitu a odváděl ho ze školy. Bratr Pavel tím však byl dost rozčílen a dal se do křiku:

Pomoc, pomoc, chtějí nám odvést bratra Tomáše!

Co je! – co křičíš, ty blázne! - Uklidňovali ho spolužáci: Během přednášek musíš být potichu.

Pavel z Aquilly tedy mlčel jako zařezaný. Teprve když se následujícího týdne donesla do Neapole zvěst o Tomášově konci, mohl svědčit o jeho vidění. Škola však zůstala školou a vyučování jelo postaru.

V posledních časech se přeučený profesor tvářil zkormouceně jako by mu lišky hryzaly důležité životní orgány. Zdálo se však, že jeho povýšenost vzala za své. Bývaly doby, a není tomu ani tak dávno, kdy, sotva spatřil ve své blízkosti nějakého podnětného studenta, vypjal se v celé své výši a přezíravě kolem prošel. Nyní už byl jaksi smířlivější, laskavější. Možná i vymazal jméno vědychtivého studenta, oplývajícího svéráznými nápady, ze seznamu jedovatých hadů a viděl v něm toho, kým skutečně byl, totiž bezúhonného jelimánka.

Naplněn až po okraj mlékem lidské laskavosti přistupoval k nadanému posluchači, jakož i k ostatním s okázalou úctou. Sotva však otevřel ústa, přestal medu ukrajovat, a bylo zřejmé, že si stále ještě nestačil docela srovnat v hlavě, co se to vlastně od minulé rozpravy přihodilo.

Otevřeně se totiž zeptal posluchače:

Nuže, jak rozmyšlujete ve svém umu, jest nějaká věc nepravdivá?

Otázaný nabral dech k odpovědi, a už prasklo stavidlo a valilo se to z něj plným proudem.

Nějaká věc určitě nepravdivá je, ale najde se jistě i dost těch, kdo proti tomu něco namítají. Podle Augustina je pravdivé to, co je. Tedy nepravdivé je to, co není. Avšak to, co není, není věc. Nic tedy není nepravdivé.

Jsoucí se však rozděluje na pravdivé a nepravdivé. A proto pravdivé i nepravdivé je to, co je. - Proti tomu ale žádný takto dělící rozdíl není zaměnitelný s tím, co rozděluje. Pravdivé je však zaměnitelné se jsoucím. Tedy pravdivé není dělícím rozdílem jsoucího tak, aby nějaká věc mohla být nazvaná nepravdivou.

Pravda je dále shoda věci a rozumu. Každá věc se však shoduje s Božím rozumem, protože nic nemůže být samo o sobě jinak, než jak to Boží rozum poznává. Tedy je každá věc pravdivá. Tedy nic není nepravdivé.

Kromě toho získává každá věc pravdu ze svého tvaru. Člověk se nazývá pravdivým proto, že má pravdivý tvar člověka. Avšak neexistuje věc, která by neměla nějaký tvar, neboť každé bytí pochází z tvaru. Jakákoliv věc je tedy pravdivá. Tedy nic není nepravdivé.

Profesorův vztyčený prst se však už dlouho dožadoval pozornosti, třebaže ho proud studentova výlevu stále znovu a znovu obléval. Nakonec zdvihl obě ruce a obouruč brzdil ten příval, aby jej nahradil záplavou vlastních divuplodů.

Spíše jest třeba řkouti, že jako pravda spočívá ve shodě věci a umu, tak nepravda spočívá v jejich nerovnosti. Věc se pak vztahujeť k umu Božímu a lidskému, jak bylo řečeno výše. S Božím umem jest věc ve vztahu buď jako vyměřovaná s mírou: to se týká toho, co se naříkáť či shledáváť ve věci kladně, neboť vše tohoto druhu pocházíť z umby Božího umu; anebo jest věc ve vztahu s Božím umem jako poznané s poznávajícím: tehdy se také zápor a defekty shodujíť s Božím umem, neboť Bůh to všechno poznává, ačkoliv to nezapříčiňuje. Ať už věc stává jakýmkoliv způsobem, ať už vyvstává pod jakoukolivěk údobou, lišností či škodou, shodujeť se nezbytně s Božím umem. A tak jest zřejmé, že každá věc jest ve vztahu k Božímu umu pravdivá. Anselm dí, že pravda jest arciže v bytnosti všeho, co jest, protože jest to tím, čím to jest ve svrchované pravdě. A protož nelzeť nazvat žádnou věc ve vztahu k Božímu umu nepravdivou.

Velká vlna zahltila uši příjemců, takže už dávno nebrali ani slovo, a jejich oči se vydaly na pouť po stropní klenbě posluchárny. Vrátily se na svá místa, teprve když akademicky dekorovaná veličina končila svůj slovní výtrysk obvyklým obratem:

Tak to naříká sám zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Tehdy se nadaný student rozhlédl po ostatních, zda to opravdu někdo z posluchačů taky takhle naříká. K svému údivu však hledal, že mnozí z posluchačů duchobcovatelů této libomudrunské diskuze zahájili taktiku mrtvého brouka, a měli k naříkání na hony daleko. Koneckonců každý z nich uznával, že i oni sami jako takoví mají k celé takového akademické obci asi tak daleko, jako od tvora ke Stvořiteli. Zdálo se jim, že mezi nimi zeje taková propast, že ji nikdo ze smrtelníků nedokáže překlenout.

Každopádně bylo nad slunce jasné, že dokud se všichni zdejší duchobcovatelé plazili před tou akademickou povýšeností, a upadali při jejích projevech do stavu téměř katatonického, což si přeučený profesor vykládal jako stav krajního vytržení, tehdy se tento pedagog přímo zauzlovával ve svých slovních patvarech. Kdykoli se však nějaký student pokusil rozplétat jeho libomudrunské uzliny a ostatní na to valili oči jako ovce na svěží pastviny, sledoval je přeučený profesor teskným pohledem nakopnutého kokršpaněla. Vypadal jako muž, který se má zanedlouho rozloučit s pohádkovým dědictvím po předcích. Tvář měl zrůzněnou, a když se mu podařilo promluvit, hlas mu zněl tiše a rozechvěle.

Drahnou chvíli jeho oči těkaly po místnosti. Obratně uhýbaly před pohledem na kteréhokoli posluchače, zatímco se usilovně snažily najít spřízněnou duši, která by se však nejen zdvořile ukláněla před jeho zpytáckým majestátem, nýbrž také přihodila polínko do ohně nadšeného hledání pravdy. Když se však přesvědčil, že by spíše našel pohostinství u saharských Tuaregů, váhavě se obrátil na nadaného studenta.

Sotva jeho oči dotěkaly a spočinuly na něm, zůstaly sice oříškové, ale ani ta nejshovívavější tetička a nejméně soudná slečinka by je nemohla označit za dobrácké. Student sebou cukl jako poutník, jenž na stezce před sebou poprvé spatřil hada.

Pár okamžiků mu trvalo, než se přesvědčil, že ta výzva není ve snu, nýbrž doopravdy. Po důrazném poštípání si uvědomil, že ten hlas patří od molů značně prožrané veličině, jejíž jméno nebylo tak závažné jako honosný titul Mistr. Když se jednou vydal na tyto výboje za pravdou, nehodlal uváznout v nějakých škrobenostech. S průbojností skytského lučištníka vyrazil student s důraznými slovy.

Podívej, bratře –

Bezpochyby to nebylo oslovení hodné velkého zpytáka, před kterým se bezmezně ukláněla snad celá akademická obec, slepě po něm všechno papouškující. Nicméně to bylo poněkud přijatelnější, než označení stará podšívko, jakou kdekoho častoval kancléř univerzity. Jenže student?

Nervovou soustavou profesora tehdy projela prudká křeč, úplně zbrunátněl v obličeji. Zuby se mu s cvaknutím sevřely. Na chvíli otevřel ústa a prudce se nadechl, jako by se pokoušel cosi ze sebe vypravit, ale potom si zřejmě uvědomil, že své pocity nedokáže vyjádřit slovy, pozvedl nádobku s inkoustem a prudce ji přirazil ke stolu, až obsah vystříkl a potřísnil mu ruku. Nedbal však na to, protože příští okamžik byl pro něho ještě víc zarážející.

 -   k čemu tolik kudrlinek, když se to dá říct docela prostě?

A klidně si to dovolil opakovat:

Podívej, bratře, stačí říct, že jako pravda spočívá ve shodě věci a rozumu, tak nepravda spočívá v jejich nerovnosti. Věc se vztahuje k rozumu Božímu a tvému. S Božím rozumem je věc ve vztahu předně jako vyměřovaná s mírou. To se týká toho, co se příznivě vypovídá ve věci. Všechno tohoto druhu pochází z umění Božího rozumu. Dále je věc ve vztahu k Božímu rozumu jako poznané k poznávajícímu. Tehdy se také zápory a vady shodují s Božím rozumem. Bůh to všechno poznává, ačkoliv to nezapříčiňuje. Věc se nezbytně shoduje s Božím rozumem. A tak je jasné, že každá věc je ve vztahu k Božímu rozumu pravdivá.

Co do vztahu k tvému rozumu se někdy vyskytuje nerovnost věci a rozumu, která je nějak způsobena samotnou věcí. Samotná věc se dává v duši poznat prostřednictvím toho, co je jejím vnějším projevem. Tvoje poznání vychází ze smyslů. Jejich předmětem jsou smyslové jakosti. Případky přispívají z velké části k poznávání toho, co čím je. Pokud se u nějaké věci jeví takové smyslové jakosti, které poukazují na přirozenost, jež pod nimi neleží, uvádí se o této věci, že je nepravdivá. Proto se nepravdivými nazývají ty věci, kterým je přirozené, aby se jevily buď takové, jaké nejsou, nebo tím, čím nejsou. Falešným zlatem nazýváš to, co se navenek projevuje zlatou barvou, ačkoliv to vnitřně není podloženo přirozeností zlata. Přesto věc není příčinou nepravdivosti ve tvé duši tak, že by nezbytně způsobovala nepravdu. Pravda a nepravda existují především v souzení tvé duše. Jenže tvoje duše jako soudící o věcech není vzhledem k věcem přijímající, nýbrž jednající. Nenazýváš věc nepravdivou proto, že by o sobě vždy vytvářela nepravdivé poznání, ale že je jí dáno vytvářet ho prostřednictvím toho, co je jejím projevem.

Vztah k Božímu rozumu je však pro věc bytostný. Podle něho nazýváš věc o sobě pravdivou, kdežto vztah k tvému rozumu je pro ni případný. Podle něho nenazýváš věc naprosto pravdivou, nýbrž po nějaké stránce a v možnosti. Tedy prostě řečeno je každá věc pravdivá a žádná není nepravdivá, avšak po nějaké stránce, tedy vzhledem k tvému rozumu, jsou některé věci nazývány nepravdivé.

Dál už ho přeučený profesor nepustil ani o píď.

Až dosud nepromluvil. Hromadil se v něm náboj slovních divuplodů jako ryby v přehrazené strouze. Šok, který ho nadlouho omezil na pantomimu, mu nezpůsobilo ani tak studentovo úderné oslovení, ani správnost jeho vývodů, jako spíše poznání pravdy neočekávané u studenta. Tato věc mu zamotala hlavu a slova mu žmolkovitě vázla v hrdle.

Když jeho hlava pozbyla otáčky a pevně se usadila na svém místě, uvědomil si, že tohle je jenom jeden rys celé záležitosti. Pomalu zvedal ruku. Na rtech se mu chvěla slova, ale on je zamítal jako nedostatečně úderná a v mysli hledal další. Nato vypustil do atmosféry posluchárny své ohromující zplodiny:

Jak jest zřejmé z toho, co byloť naříkáno, jest žádoucno řkouti k námitce, že jakás věc stávající mimo duši se nepravdivou naříká proto, že jest jí vrozené vytvářet o sobě nepravdivé mínění. Tomu však, co ničím není, není vrozené vytvářet o sobě jakés mínění, neboť nehýbe poznávající schopností. Arciže jest žádoucno, aby to, co se naříká nepravdivé, bylo jakés jsoucí. Proto, když každé jsoucí jako takové jest pravdivé, musíť se nepravda ve vyvstávajících věcech založit na jakés pravdě. Kdyby namalovaný jezdec nebylť nepravdivým jezdcem, nebylť by pravým obrazem. A přesto nenásledujeť, že protiřečnosti jsouť pravdivá, neboť tvrzení a popírání se nevztahuje k témuž.

Až dosud panovalo, aspoň navenek předstírané ovzduší družného duchobcovatelství a dobré vůle, ale profesorova slova do toho vnesla úplné zatmění. Posluchači si nemohli stěžovat, že tón jeho hlasu není kyselý. Navíc vyhlížel jako pes, sledující párek jiných hafanů, kteří se ho pokoušejí okrást o kost.

Jenže, o jakou kost se měl vědychtivý student pokusit, to nebylo nikomu moc jasné. Tak nic nevymýšlel a jen pokusil zopakovat to, co už slyšel, aspoň pokud si matně vzpomínal:

Kdo má proti tomu námitky, tomu stačí říct, že se nějaká věc existující mimo duši nazývá nepravdivá proto, že je jí přirozené vytvářet o sobě nepravdivé mínění…

Přeučený profesor stál vedle pultíku a pohupoval se na špičkách nohou se strojenou ledabylou elegancí. Vypadal jako nějaký cizí vyslanec, ale když se student na něj podíval, byť jen přes pultík, bylo na něm znát, že se zvětšilo jeho úsilí skrýt podivný vnitřní neklid, snad pocit méněcennosti, takže dosahoval podivné křečovitosti. Převislé tváře, klenutá vesta, vystouplé oči a celá kaskáda visících brad vyvolávaly v posluchačích instinktivní dojem, že se octli ve společnosti někoho nadřazeného, dojem, jaký v člověku dokáží vzbudit vynikající neohrožený lev, velitel křižáků a kapitán lodi.

 

Je nanejvýše moudré posloužit živému, ale nejúžasnější je, když posloužíme někomu v posledním okamžiku jeho života, připomínal Jakub Fiorentino, opat kláštera Fossa Nova ostatním řeholníkům:  – Získáváme tak mocného přímluvce v nebi.

Ojaj – O jajajaj! Zalkal bratr Jan z Ferentina, trpící slepotou: - Kéž bych tak směl doufat v přímluvu Otce Tomáše také v záležitosti mých očí.

A proč bys nesměl doufat, Otče Jene? Bůh ví, že už nevidíš na krok následkem oční nemoci tolik roků.

Kdopak mne přivede k jeho nebohému tělu?

Hned se ho ujali bratři a vedli ho chrámem. Doprovázeli je další účastníci, jako biskup z Tarraciny, pocházející z františkánského řádu, a několik kněží a terciářů. Když ustalo klapání bot, šourání nohou a šoupání bot, ruce zbožného mnicha tápavě šátraly po hábitu světce, až se dotkly nohou. Tam se sklonil, aby je zbožně políbil.

Přitiskněte mu svou tvář na jeho tvář a svoje oči na jeho oči, povzbuzoval ho šeptem zezadu jeden terciář.

Tápavě se došoural na druhou stranu lůžka, a hned tak učinil se slovy:

Bože, navrať mi, pokorně prosím, pro zásluhy ctihodného Mistra Tomáše, ztracený zrak. – Co – co to? Ten záblesk! - Bože, já vidím! Díky Bohu! Díky ctihodnému Tomášovi.

Otec Jan vidí! – Jásali všichni kolem.

Chrámem kláštera Fossa Nova se linuly chvalozpěvy, připojující se k nebeským chórům. Otec Jan znovu uviděl svět očima, nicméně při své nebeské chvále se díval spíše vnitřním pohledem a poslouchal víc srdcem než ušima. Proto sledoval něco mnohem překvapivějšího, než se dalo zachytit pouhými smysly.

 

Zpočátku se učitel domníval, že krkolomné kousky, které věčný obtížný student páchá s jazykem, jsou prosté následky neznalosti, neznalosti snad ozdobené pelem neotřelé původnosti, nicméně - neznalosti.

Časem došel k závěru, že věčného a obtížného studenta nepřivádí na scestí ani tak neznalost jako neočekávaná podnětnost. Nějakou dobu si učitel pohrával s představou, že se za jeho udivujícími improvizacemi tají nějaká poťouchlost.

Všechny tyto domněnky však vzaly za své, když jednou posluchárna procvičovala záležitosti souznačných a protikladných slov. Věčný obtížný student napsal na tabuli coby protiklad dvojici slov: podřízený a důležitý.

Leckdo by to považoval za úsměvné nedorozumění. Jenže učitel se nad tím bedlivě zamyslel. Proč, ptal se v duchu, považuje někdo tak bystrý jako tento student důležitého za protiklad podřízeného? Hm – asi ho k tomu vede zkušenost, že podřízení bývají považováni za bezvýznamné! Ergo, je-li podřízeným upírána důležitost, pak si ji jejich nadřízení osobují v míře vrchovaté.

Čím více rozebíral jeho svérázné projevy, tím byl přesvědčenější, že klíčem k těmto velkorysým úpravám jazyka není neznalost ani rozmar ani potměšilost, nýbrž podivná logika. Osobitá a soukromá logika ponížence, zaseknutého v poníženosti a trápící se touto sražeností. Logika samorosta, neschopného přenést se přes to, zkrátka vnitřně postiženého. Bylo to podobné zaseknutosti povýšence v přeučeném profesorovi, stůj co stůj vynalézajícímu vlastní slovní divuplody a obraty. Tajemná, šokující logika samouka. Věčný obtížný student dělal chyby prostě proto, že přehlížel nebo odmítal pouze zvykově dodržovat všechno zavedené a uznávané. Koneckonců, lidské způsoby se nezakládají pokaždé na rozumu, ale často i na tom, že jsou široce přijímány. Přehmaty věčného a obtížného studenta tedy plynou z toho, že jeho logika a logika osvojovaného jazyka se prostě nekryjí. Učitel byl vždy neochvějným vyznavačem zásady: De gustibus non est disputandum, ale tento student si to vyložil podle hlasu zástupů, totiž: Proti gustu žádný dišputát.

Jednou tento student znovu cosi namítal, a byla to námitka každým coulem logická:

To netafa smysl.

Nedává to smysl? - Opakoval unaveným hlasem učitel, ale zvětřil vzácnou příležitost: - Chcete říct, že to není logické?

Česně tak.

Jenže jazyk – ten není pokaždé logický. Má však své zákony! Zákony, které se utvářely a platily po celá staletí. – Učiteli se rozbušilo srdce radostí, že může posluchače poučit o něčem tak závažném: - Jistě si vzpomenete, že jsme se s podobnou záležitostí už setkali. Třeba krok - vkročit. To zní velmi podobně! A říkáme-li krok - vkročit nebo úrok - zúročit, proč by mělo být - ehm - nelogické, že existuje dvojice skok - skočit?

Na okamžik student zaváhal, ale pak řekl: Ja myslim, že minulej čás by měl bejt skokl.

Skokl? - Opakoval učitel.

Protoše dyš je lok - lokl, tak proč né skok - skokl?

Učitel by se nejraději neviděl.

Aale slovo skokl vůbec neexistuje! - Vykřikl františkán.

Neexistuje, opakoval věčný obtížný student zarmouceně: - A řeknul sem, že existuje? Nikdy! Já řeknul sem jenom: Proč nemůše bejt?

 Takové slovo skutečně neexistuje, bratr má naprosto pravdu. A není ani logické, aby existovalo! - Tentokrát byl učitel odhodlán udusit jeho sofistiku v zárodku. Zopakoval všechny tvary a vzory slovesného časování. Uvedl desítky příkladů. Promlouval k posluchačům s obzvláštní horlivostí, protože cítil, že jeho výklad pro ně má úhelný význam. A kvůli lepšímu zapamatování vyzval studenty, aby použili zmíněného tvaru v různých větách. Příklady jen pršely.

Procvičování pokračovalo, dokud se na chodbě neozval zvon.

 

Královský rektor pařížské univerzity byl novými událostmi zdrcen do podoby téměř půdorysné. Proto posléze ulevoval svým citům pokorným dopisem magistrovi dominikánského řádu:

Sklíčeni žalem, že nejen celá církev utrpěla ztrátu, nýbrž i pařížské učení ztratilo svou hlavní ozdobu, pokorně prosíme, abyste nám laskavě poslali některé filozofické spisy, jež zesnulý učitel započal ještě za svého pobytu v Paříži. Uvádíme, že nám slíbil zvláště výklad ke spisu O NEBI A SVĚTĚ a VÝKLAD K PLATONOVI, potom spis O VZDĚLÁVÁNÍ ROZUMU. Rovněž jsme ho prosili, když odcházel, aby nám poslal své spisy o logice. Proto laskavě pošlete i tyto.

Církev právem uctívá kosti a ostatky svatých, a stejně i my. Proto si přejeme mít u sebe po všechny časy tělo toho znamenitého učitele a prokazovat mu povinnou úctu, aby slávu, kterou zde jeho spisy rozšířily, upevňovala neustálá památka jeho hrobu v srdci našich nástupců.

Sotva se o tom doslechl pařížský arcibiskup Tempier, řečený velký rektor, nadskočil na svém křesle o dobrých dvacet palců, a když dopadl zpátky, upadl mu pektorál. Nedbal na to, zafuněl jako jelen v říji, načež vyrazil:

Kdo se ho o to prosil! Dějte nám pokoj s takovými nápady!

Tou dobou si povzdechl bratr Reginald u svaté Sabiny v Římě: - Mám tu další prosebný dopis pro magistra řádu s tím, aby byl Tomáš pochován v Bologni. Dneska se kdekdo domáhá Tomášova těla. A přitom první, kdo má pečovat o jeho odkaz, je přece náš řád. Jeho tělo zůstane ve Fossa Nově jen dotud, dokud řád neurčí místo jeho hrobu. Pokud si vzpomínám, vždycky si přál být pochován v klášterní hrobce v Neapoli.

Jenže se ozvala i sestra Teodora: Náš Tomáš přece patří svým původem do Akvina. Tak by měl být pochován doma.

Takhle to nemohu nechat, říkal si opat kláštera Fossa Nova. – Přece nebudu čekat, až nás někdo připraví o tělo našeho největšího přímluvce v nebi.

To je pravda, papouškoval jeho zástupce. – A co kdybychom to tělo tajně v noci přestěhovali někam jinam?

Ještě tuhle noc to provedeme.

Temnou nocí se táhly dva stíny, vlekoucí na vozíku rakev s tělem. Jenom tvrdý spánek spravedlivých v klášteře poskytl příležitost, že ani vrzání kol a skřípot písku nikoho neprobudily. Uschovali ho v kryptě kaple svatého Štěpána. A ještě tu noc spěchali spiklenci zpátky, aby zazdili prázdnou hrobku. Už svítalo, když vyčerpaní padli na svá lůžka.

Každý by řekl, že také oni spali blaženým spánkem spravedlivých. Na někoho však zapomněli. Kdo to byl? Ten, koho se jejich půlnoční manévry nejvíce dotýkaly – na Tomáše samého.

Jenže ještě nevyšlo slunce, a už se rozzářila opatova cela. V rohu se objevila mohutná postava v hábitu se vztyčeným pravým ukazovákem:

Cos to spáchal, opate?

Co – co – co? - Koktal, div, že mu nevypadly oči z důlků. Možná i vypadly, ale vzápětí byly znovu nalezeny a zužitkovány k překotnému mžikání, když vysvětloval:

Jenom bez – bez – bezpečnostní opatření. Máme strach, aby nám někdo neukradl vaše tělo, Mistře.

Jenže jsi přitom zbavil mé tělo povinné úcty. Přicházejí sem moji bratři kazatelé. A teď jsou mystifikováni. Modlí se u prázdné hrobky.

Opat se sulcovitě rozklepal. Chvíli se třásl před hrozbou zlodějů relikvií, jejichž drzost a hamižnost byla známá, chvíli se děsil nočních vidění. Úplně ho to ochromilo. Cítil v nohách novou nemoc, zvanou elefantóza, třebaže se nikam neohlížel jako kdysi Lotova žena. Později ho to pohltilo celého, takže se cítil jako by delší dobu pojídal sádrovou kaši.

V uších mu znělo noční varování: Přivoláš na sebe i na celý klášter Fossa Nova strašný trest! – Bez meškání zajisti přenesení těla na původní místo! Místo požehnání se moje tělo může stát pro tebe i pro tvůj klášter strašným dopuštěním!

Sedm měsíců kličkoval vystrašený opat před tím, co by mohli spáchat lupiči drahocenné relikvie, a před tím, čím hrozily noční můry. Na každém kroku sebou cukal, protože za každým rohem cítil napřaženou pravici trestajícího Soudce. Už si připadal jako by kličkoval mezi kapkami uprostřed lijáku. Zhubl na kost, zbělely mu vlasy a pak mu vypadaly, oči mu lezly z důlků. Následkem sinalosti už skoro splýval s bílými zdmi kláštera. Tak se stávalo, že ho někteří řeholnici vůbec nemohli najít a byli tací, kteří ho samotného pokládali za dávno zesnulého. Kamkoli přišel, vzbuzoval dojem, jako by zrovna odešel. Přes svou předčasnou sešlost se mu podařilo přemluvit pár řeholníků a noviců:

Bratři, vezměte, prosím vás, dneska večer máry, krompáče a páky, a přijďte do kaple svatého Štěpána.

A co tam budeme dě – dě - dělat? - Jektal zuby jeden novic.

Uvidíte.

Tu noc se děly v klášteře mimořádné věci. Nejprve to začalo cinkáním klíčů, potom přišlo hrozné bušení, pak následovalo skřípavé páčení a vrzavé šoupání. To se pohnul náhrobek krypty. Ti, kdo se v klášteře tehdy probudili, přetáhli si spěšně peřiny přes hlavy a pod peřinami se horečně křižovali.

Sotva se zvedlo víko krypty, přišlo něco, co bylo překvapivé, ne však děsivé, Místo zápachu hniloby a zatuchliny, kterou všichni očekávali, udeřila je do nosu libá vůle. Jako by se střídali v nabídce nejlepší arabští tvůrci růžového oleje se stánkem plným zboží francouzských voňavkářů.

Libá vůně náhle vyproudila z hrobky. Byla tak silná a pronikavá, že prostoupila celý klášter Fossa Nova. Dokonce i ti, kdo měli hlavy pod peřinou, začali nosem popotahovat, a mnohý z nich říkal:

Spím, anebo bdím?

Neslyšný, ale citelný výbuch parfumerie chytil jednoho po druhém za nos a táhnul je z cel na chodbu, kde se jeden protažený nos srazil s druhým. Řetěz ohábitovaných čichavců se táhnul temnou chodbou kláštera a vinul se směrem ke kapli. Tam, v mihotavé záři louče byla před zraky mnohých otevřena rakev. Uprostřed hluboké a vlhké hrobky se vynořila jasná tvář v bělostném dominikánském rouchu. Nebýt zavřených očí, zdálo by se, že se usmívá. Pleť byla svěží a jasná, jak ji znali ti, kdo ho vídali zaživa.

Teď už byl každý klidný. Dokonce i opat si oddechl tak, že vyfoukl skoro všechny zdejší pavučiny a málem uhasil louč.

Průvod v čele s márami se sunul do klášterního chrámu. Chvíli bylo slyšet jen našlapování nohou, ale pak ozval hlas zpěváka, který zanotoval antifonu:

Tento světec právem lidu připomínán,

neboť odebral se do radosti andělů,

když v tomto životě jen tělem prodléval,

myšlením a touhou stále v nebi přebýval.

Za zpěvu došel průvod před hlavní oltář chrámu, kde složil své břímě.

Nato přistoupil opat k oltáři, aby sloužil slavnou mši.

Přitom se chrámem nesl zpěv slavného hymnu z ranních chval:

Ó, Matko Církvi, zahrň ctí

Tomášův odchod ze světa,

jenž došel věčných radostí,

zásluhou slova života.

 

Do Fossa Nova se uchýlil

ten živý poklad milosti,

když Pán jej učinil

dědicem svého království.

 

Trvalé pravdy nauky,

neporušený jeho hrob

šíří kol vonné oblaky,

nemocné léčí od chorob.

 

Že hoden chval, ten volá hlas

zemí, mořem, oblohou,

svou přímluvou ať drží nás

představí Bohu zásluhou.

 

Zněj sláva Otci i Synu

svatému Duchu se připoj

pro Tomášovu zásluhu

vřadí nás ve svých svatých voj.

Tak tedy dobrá, nechal se konečně obměkčit opat, když se mu po této mši náramně ulevilo. Naznal, že s tímto drahým zesnulým není radno si zahrávat.

Celých čtrnáct let měl opat v patách hraběnku Teodoru, která na něj znovu a znovu dotírala:

Otče opate, vždyť je to proti nebi i proti zemi, abyste nechával mého bratra i po smrti strádat mimo rodiště.

Vyhovím vám, paní hraběnko, ale svěřím vám ostatky, ale jen část.

Pravici! - Řekla rozhodně hraběnka.

Budiž! - Uvolil se opat. Byl odpůrcem těch, kdo se snažili s těmito drahocennými relikviemi obchodovat. Nicméně věděl, že dary, které už léta přicházely od hraběnky Teodory, by také mohly brzy ustat. Proto nenapínal tětivu událostí déle, než snesl luk.

Sotva se pohnul hrobní kámen, potvrdila se trvalost známého zázraku – líbezná vůně prostoupila celý chrám i klášter. Jaký smysl měla tahle nebeská parfumerie? Snad upoutání pozornosti těch, kdo neuznávali Tomášovu velikost? Právě naopak.

Konečně, vydechla hraběnka, když se slzami v očích odnášela ve zvláštní schránce drahocennou relikvii: - Uložíme ji spolu s jinými relikviemi do rodinné kaple na našem hradě San-Severino. Tam bude vystavena veřejné úctě.

Tak se Tomáš přiblížil směrem ke svému rodišti.

S radostí uctím vaše svaté relikvie, řekl při návštěvě kanovník ze Salerna, a s úctou přitiskl mnohé z těchto posvátných předmětů na své srdce.

A tohle je pravice hraběnčina bratra Tomáše z Akvina, řekl hradní kněz.

Che, che, che, uchechtl se potutelně salernský kanovník a štítivě odsunul schránku stranou, aniž si jí blíže povšiml nebo jí nějak vzdal povinnou úctu, jaká se vůči těmto předmětům očekávala.

Pojednou se prudce sklonil a skácel se na zem jako podťatý kmen. Třásl se po celém těle. Tvář plnou zděšení a podivné posunčiny, že ani svatý Vít při svém tanci nebyl přesvědčivější.

Co se děje, ctihodnosti?

Hmm –hm – , mával rukama kanovník. V očích měl výraz, jako by právě pojedl žábu, ovšem v syrovém stavu.

Hradní kněz sledoval se jeho cukaturu. Když mu ta klepavka neustupovala, řekla hraběnka:

Měli bychom povolat felčara.

Kanovník zahekal:

Pro – pro - sím – roz - hřešení – lituji hříchu – udělte pokání -

Uděluji vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Sotva nad ním vykonal svátostný obřad, kanovník se pokojně rozložil na podlaze jako by zrovna vypadl z kolotoče. Ostatní se k němu skláněli a pomáhali mu povstat.

Odmítl nabízené ruce a nejprve vykonal předepsané pokání. Pak se namáhavě zvedl a s výrazem spadlé rolety pokorně projevil povinnou úctu před Tomášovou relikvií. V tu chvíli pocítil libou vůni. Po tváři se mu roztáhl úsměv měsíce v úplňku. Dlouze vdechoval a liboval si v tom. Teprve když se jaksepatří načichal, utrousil na vysvětlenou:

Byl jsem v zajetí předsudku jako mnozí augustiánští kanovníci, kteří mají tolik výhrad k Tomášovu učení.

Tehdy jako i při jiných příležitostech vyšlo najevo, že relikvie vydává líbeznou vůni, kterou nebylo možno cítit libovolně. Bez náležité úcty ji nevydávala. Neucítil ji mnohdy ani ten, kdo se dříve už o ní přesvědčil, ale neprojevil náležitou úctu, zatímco ji ucítil, sotvaže dostatečnou úctu prokázal.

Potkalo tě neštěstí? - Zasáhla tě pohroma? - Pros o přímluvu u Tomášova hrobu v klášterním kostele, a dojdeš vyslyšení. - Takové zvěsti se lavinovitě šířily krajem v okolí Fossa Nova.

Co kdyby také mně bylo pomoci, zamnul si bradu známý felčar Reginald, sídlící na blízkém hradě. - Už deset roků se kvůli dně nemohu ani pohnout. Zaneste mne do Fossa Nova k tomu hrobu.

Tam se rozložil jak široký tak dlouhý a hořekoval:

Slibuji ti, můj Pane, že se polepším, když mi na Tomášovu přímluvu vrátíš zdraví.

Pojednou pocítil neobvyklé svědění v nohách, až se podíval, jestli mu po nich nelezou mravenci. Poté vyskočil rovnýma nohama a dal se do smíchu, až mu po tvářích stékaly slzy dojetí: Chodím! – Zase chodím! – Bohu díky! Díky Tomáši z Akvina!

Načež se rozběhl z kostela, vyšvihl se do sedla, volal:

Už po deset roků nemohl jsem na koně, nyní však jsem znovu zdráv pro zásluhy Mistra Tomáše!

V těchto dobách se u papežského stolce dveře netrhly s magistrem dominikánů. V duchu slov Páně, že kde je mrtvola, slétnou se i supi (Mt24,28), pobíhal z místa na místo s pozdviženým obočím, když se dával slyšet:

Odvolávám se na naše práva –

Magistrova tvář nabývala lilkově protažených rysů a postava byla stále skleslejší, takže se po poslední návštěvě zdálo, že z papežského paláce vyšly skoro jenom střevíce. Ačkoli Řím střídal papeže rychleji než obleky, Tomášovo tělo zůstávalo stále mimo svůj domovský klášter.

Pamatujte si, bratře, říkal fossanovský opat s novými vráskami na čele: – Dominikáni se chystají odejmout nám náš drahocenný poklad – Tomáše.

To je pravda, uznával jeho zástupce: – Dneska třeba ještě ne, ale jednou – hm - jednou jim dá papež za pravdu, že mají nárok na pochování Tomášova těla, a pak se ho budeme muset vzdát.

Co si počneme?

Musíme jednat.

A jak?

Je nad slunce jasné, že jednoho krásného dne tahle relikvie nezůstane na jednom místě.

Však už teď nezůstává na jednom místě. Hraběnka Teodora má ruku.

Budeme muset pokročit dál.

Jenže jak? Když ono se to tělo ne a ne rozpadnout, povzdechl si opat.

Tak tomu musíme pomoci.

Uprostřed noci vypukly v cisterciáckém klášteře Fossa Nova události, jaké nemají obdoby. Za svitu louče se odklopil kámen krypty u oltáře, a tělo vyjmuté z mohutného relikviáře prodělalo změny. Nejprve bylo vystaveno několika tahům řeznického nože. Ukázalo se, že hlava oddělená od trupu se vešla do připravené zvláštní skřínky. Skřínka odputovala do kapličky za kůrem, kam lid neměl přístup. Zbývající tělo se mělo na márách dostat do klášterní kuchyně. Jenomže ouha! – Dva siláci s ním nehnuli. Andělský učitel přece jenom nebyl žádný vrbový proutek. Díky Bohu, že svatý Petr u nebeské brány neměří každého v pase. Tomáš byl Dantovými slovy z beránků posvátného stáda, jež vede Dominik tou cestou k spáse, kde tuční ten, kdo v marnost neupadá…

Tady je ta kára, ozvalo se ze tmy.

Po krátkém funivém nakládání se za vrzání koleček dokodrcala relikvie spícím klášterem až do kuchyně.

Kotel s vínem už vaří, zamnul si ruce opat.

Žbluch!

Au! – Sssss! – Zarylo se do temné noci, protože vařící víno vyšplíchlo z kotle a dorazilo až k noze jednoho ze spocených nočních nespavců.

Ani všechny Aristotelovy spisy by zřejmě Mistru Tomášovi nestačily na to, aby z nich někdy vyvodil ideu této své opojné posmrtné lázně. Každopádně tam žbluňkl a zůstal, dokud nebylo dílo zchytralých mnichů dokonáno.

Možná, že nějaký takový byl sen perského básníka Omara Chajjáma, když psal ve svém čtyřverší:

                            Já napiji se vína tolikrát,

                            že z hlíny mé je bude znát,

                            a piják nad mým rovem zastaví,

                            a – zmámen – vůni z hlíny bude sát.

Nad rovem velkého učitele však bývala libá vůně znát i bez vína…

Kosti putovaly do předem připravené skřínky, kdežto zbytek těla byl pochován v chrámové kryptě kostel kláštera Fossa Nova. Co se stalo s tomášovským vývarem, to nezaznamenal ani poctivý kronikář.

Zdá se, že ani po těchto svých posmrtných patáliích nezanevřel nebeský přímluvce na mnichy z kláštera Fossa Nova. Zázraky jen pršely. Nemocní, kteří byli na Tomášovu přímluvu zázračně uzdraveni, nebyli postiženi jen nějakými lehkými neduhy. Bývaly to těžké nemoci, jako padoucnice, slepota, vodnatelnost, malomocenství, a dokonce bylo několik zachráněno i ve chvíli smrti.

Takto úžasně si počínal Andělský učitel mimo univerzitu a daleko od svého domovského kláštera. Ukončil své pozemské dílo na cestách a tam se pohyboval doposud.

 

Navzdory skutečnosti, že se známý přeučený profesor dostal nedávno do svého lože až pozdě po půlnoci, probudil se dneska časně, a už od rána pobíhal po domě. Když jde o časné probuzení, žádný kohout není tak spolehlivý jako neklidná mysl.

A mysl tohoto akademického monstra byla jaksepatří roztěkaná. Předchozí den zažíval jeden šok za druhým, a každý o stupeň těžší než ten předešlý. Ráno se dal slyšet:

Všechny smysly jsou jenom klam a mam.

A nakonec vypustil střelu z toulce svých nápadů směrem k vědychtivému studentovi:

Hola, jak o tom přemyšluješ, pacholíku? Jest klam a mam, zkrátka nepravda ve smyslech, alébrž jinak?

Podle mého skromného mínění nepravda ve smyslech není, nebo copak se mi to všechno jen zdá? - Když mám uvažovat jako filozof, tak říkám, že rozum je vždycky správný. Rozum je však nejvyšší částí v tobě, človíčku.

Přitom významně loupl okem po profesorovi. A proč mu neříkat človíčku, když on mi pacholíkuje? A umínil si: Jestli nedá pokoj, tak ho pěkně uzemním, tu starou nabubřelinu. Zatím však mluvil dál, co mu přinesla slina na jazyk.

Proto i ostatní tvoje části, milý bratře, následují jeho správnost. Stejně tak v přírodě jsou nižší věci uzpůsobovány podle pohybu vyšších. Tvoje smysly jsou pod nižší stránkou tvé duše. Jsou tedy vždy správné. Nepravda tedy není ve smyslech.

Už když mluvil, přeučený profesor sebou pojednou trhnul a zašklebil se jako by narazil na pořádné sousto pepře nebo snad hořčice.

Dej si říct, že oči samy tě neklamou. Nemohou totiž sdělovat tvé duši nic jiného než své pohnutí. A vypovídají-li ti také všechny ostatní smysly těla tak, jak jsou dány pohnutím, nevím, co více bys od nich měl žádat. Nepravda tedy není ve smyslech.

Nepravdivé se obyčejně nazývá to, co je na hony vzdálené od podoby s pravdou, ale přesto má jakousi nápodobu pravdy. Smysly však někdy mají podobu některých věcí, které takto přirozeně neexistují. Někdy třeba vidíš jednu věc jako dvě, když si třeba stiskneš oko. Někdy je tedy ve smyslech nepravda.

Inu, když hledáš pravdu, tak si domýšlíš, že se tvoje smysly nemýlí ve vlastních smyslových předmětech, nýbrž jen ve společných. Proti tomu vychází najevo, kdykoliv něco poznáváš jinak, než to je, jedná se o nepravdivé poznávání. Když vidíš bílé těleso zeleným sklem, tvoje oči ho poznávají jinak, než je, protože ho poznávají jako zelené, a tak soudíš, nepřistoupí-li vyšší soud, kterým by byla nepravda odhalena. Tedy se tvoje smysly mýlí i ve vlastních smyslových předmětech.

Jen vezmi rozum do hrsti a hned můžeš říct, že tvoje poznání, které vychází z věcí, postupuje v jistém pořadí. Začíná ve smyslech a pak se dovrší ve tvém rozumu. Smysl je prostředníkem mezi rozumem a věcí. - K věci se vztahuje jako rozum a k rozumu jako nějaká věc. A tak je ve smyslech pravda či nepravda, dvojím způsobem. Buď je pravda či nepravda ve smyslech podle vztahu smyslů k rozumu. Takto se o smyslech vypovídá, že jsou pravdivé či nepravdivé stejným způsobem jako o věci - nakolik vytvářejí pravdivé nebo nepravdivé zhodnocení v rozumu. Nebo je pravda či nepravda ve smyslech podle vztahu smyslů k věci. Takto se vypovídá, že ve smyslech je pravda nebo nepravda stejným způsobem, jako je v rozumu, nakolik soudí o tom, co je, či o tom, co není, že je.

Jednáš-li o smyslech prvním způsobem, tak nepravda ve smyslech nějakým způsobem je a nějakým způsobem není. Smysly jsou předně jakási věc o sobě a dále ukazují na jinou věc. Pokud se smysly vztahují k rozumu, nakolik jsou jakousi věcí, pak ve smyslech vztažených k rozumu není žádným způsobem nepravda. Podle toho, jak jsou smysly uzpůsobeny, ukazují rozumu své uzpůsobení. Proto můžeš říci, že smysly nemohou sdělovat duši nic jiného, než své pohnutí. Vztahují-li se však smysly k rozumu, nakolik jsou představitelem jiné věci, pak někdy představují tu věc jinou, než je. Smysly jsou nazývány nepravdivými natolik, nakolik jim je dáno vytvářet nepravdivé zhodnocení v rozumu, i když to nutně nečiní, stejně jako to bylo řečeno o věcech. Tvůj rozum soudí o věcech stejně jako o tom, co je mu poskytnuto smysly. Tak smysly vztažené k rozumu vždy vytvářejí v rozumu pravdivé o¨zhodnocení jejich vlastního uzpůsobení, ale ne vždy uzpůsobení věci.

Podle toho, jak profesor neklidně cvičil s nohou pod stolem, jako by s ní usilovně pumpoval vodu do Heronovy báně, poznával student, jak to s přemoudřelou hlavou akademické půdy cloumá. A než se nadál, přišel o slovo:

Jest-li nám uvažovati smysl jakožto vztažený k věci, potažmo stává ve smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako jest v umu. V umu se však pravda a nepravda nacházíť nejprve a především ve skládajícím a rozkládajícím soudu, zatímco v údobnění costi se nachází pouze ve vztahu k soudu, kterýž vychází z tohoto údobnění. Arciť se také u smyslu naříkáť pravda a nepravda ve vlastním smyslu na základě toho, že o čitedlných věcech soudí, zatímco na základě toho, že čitedlné věci postřehuje, v něm pravda či nepravda ve vlastním smyslu, nýbrž pouze ve vztahu k soudu. To jest arciť dáno tím, že - 

Už-už měl student na jazyku něco jako: No, no, jen se nepotrhej, ty stará měchuřino, když se známý profesor svými slovními kotrmelci doslova zakuckal. Využil kritického okamžiku, kdy si celý rakovitě rudý držel jednou rukou před ústy papíry s poznámkami a druhou tápavě hledal na stolku karafu s vodou. Na příštích několik okamžiků oblažoval tedy student své okolí svou zvukomalbou, i přesto, že věděl, že to není nic nového pod sluncem.

Jářku, jednáš-li, o smyslech jako vztažených k věci, pak je ve smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako je ve tvém rozumu. Ve tvém rozumu se však pravda a nepravda nachází nejprve, a to především ve skládajícím a rozkládajícím soudu. V dosahování bytosti jsoucího se však pravda a nepravda nachází pouze ve vztahu k soudu, který vychází z tohoto utváření. Proto se také u smyslů vypovídá pravda a nepravda ve vlastním významu na základě toho, že o smyslové věci soudí. Avšak na základě toho, že smysly poznávají smyslovou věc, není v nich pravda či nepravda ve vlastním významu, nýbrž pouze ve vztahu k soudu. To je dáno tím, že za příslušným poznáním přirozeně následuje takový či onaký soud. Souzení smyslů o jistých věcech je přirozené třeba o vlastní smyslové věci. O některé věci smysly soudí zase srovnáním.

A právě tohle u tebe vytváří poznávací schopnost. Ta je mohutností tvé smyslové části, zaujímající místo, které má u ostatních živočichů přirozený instinkt. Takto soudí smyslová schopnost o smyslových věcech. Přirozená činnost nějaké věci však probíhá pokaždé stejně, pokud jí v tom případně nepřekáží vnitřní porucha či vnější překážka. Proto soud smyslů o smyslové věci je pravdivý, jestliže v orgánu nebo prostředku není překážka. Naopak soud smyslů o smyslových věcech je občas mylný. A tak je jasné, jakým způsobem může být v soudu smyslů nepravda.

Co se však týče smyslového poznání, pamatuj, že smyslům je vlastní jakási poznávající schopnost, která poznává smyslový obraz přítomné smyslové věci. Naproti tomu je ještě jakási představivost, která poznává smyslový obraz věci nepřítomné. A tak smysly poznávají věc tak, jak je, není-li v orgánu nebo v prostředku překážka, zatímco představivost obvykle poznává věc tak, jak není, protože ji poznává jako přítomnou, i když přítomna není. Proto to tedy nejsou smysly, které vypovídají nepravdu, nýbrž představivost.

Když se student nadechoval, že to shrne a vyjádří v kostce, přeučený profesor se optal:

Jak potom odpovímť slavnému Libomudrunovi ze Stageiry, a potažmo i Augustinovi a Anselmovi?

Odpověz tomu Filozofovi, že na světě nepřijímá vyšší nic od nižšího, nýbrž naopak. Kdežto u tebe rozum, který je nejvyšší, přijímá něco ze smyslů, a proto se nejedná o podobný případ. Podle toho snadno odpovíš Augustinovi a Anselmovi.

Přeučený profesor zalapal po dechu a zdálo se, že snad dodýchá. Místo toho však profesor nabíral na něco mnohem překvapivějšího. A v následujícím okamžiku to na posluchače všechny dolehlo jako tajfun, postihující ostrovy ve Žlutém moři.

Hepšík!!

Po této smršti nastalo ztišení, kdy bylo možno sčítat škody. Student zůstal civět na akademickou veličinu.

Stalo se něco, o čem není v dosavadním písemnictví ani zmínky. Vědychtivý student uvažoval, co se to s ním vlastně děje. Jak mu byl rázem ten starý školomet blízký! Dosud mu nebylo příliš jasno ohledně té jeho pravdy. Jenže teď najednou se mu rozsvítilo. Asi proto, že ho student začínal chápat tak, jak by měl naopak učitel chápat studenta. Něco se v něm hnulo tak, že si ho doslova zamiloval jako má jeden rád sám sebe. Dokonce ho rázem začal uznávat.

Začal profesora uznávat, ale ne tak povrchně jako na počátku jejich setkání, během něhož vystřízlivěl z té okázalé úcty. Už nepochyboval, že je to člověk neobyčejně zběhlý, třebaže ne v tom, za co byl akademicky dekorován. Tím se mu otevřel docela nový pohled na toho chlapíka. Jak tak na něho zíral, spadly mu šupiny z očí. Už od Augustinových časů se v učených kruzích rádo opakovalo Sókratovo mínění, o němž se zmiňuje Plato v jednom svém dialogu, když uvádí, že kýchání vzbuzuje daimonium. Snad proto se také v takové situaci pohotově říkává: Pozdrav Pánbůh!, a odpovídá se: Dejžto Pánbůh! Je pravda, že Platonovi nebylo asi zrovna moc jasné, co je čím zapříčiňováno, zda je kýchání příčinou daimonia, anebo božské daimonium je příčinou kýchání. Jenže ani vědychtivý student přesně nevěděl, jak k tomu přišel. Snad, že mu odněkud začalo docházet, že vrcholem hledání pravdy je láska, a to přímo v jeho srdci. Jenže filozofie by ho k tomu sama nikdy nebyla způsobilá dovést. Ne, že by přeučenému profesorovi něco záviděl, ale v duchu se přistihl, když si říkal:

Kéž bych měl takový mozek jako on! Je to obdivuhodné.

Nyní až trochu nadsazoval, když přeučenému profesorovi přisuzoval takovou jasnozřivost, že by snad mohl jít kolem řady lidí, každému z nich věnovat jeden letmý pohled a oddělit ovce od koz jako když loupete hrách: Ten je k světu… Ten je na houby… Toho je třeba opustit... Tenhle je v pořádku... Tomuto jelimánkovi je třeba se vyhnout. Jen zabránit tomu, aby se mu dostal do rukou nůž na chleba…

V duchu student si říkal: Znamenité, milý profesore! Ó, jak vám rozumím! O co vám jde nebo by mělo jít? - Kladete otázky? Začnete o něčem hovor a pak sledujete odezvu.

Nuže, až potud zaznamenává kronikář těchto časů vše po pořádku. Leč naráží právě na něco, co ho nutí k zastavení. Dříve než by zaznamenal zbytek učených rozprav s přeučeným profesorem, musí zarýt pořádně do minulosti, zmínit se o událostech, které se staly dříve, a vysvětlit, kdo je kdo a co se stalo, kdy a kde a proč. Tím se ovšem jeho zápisky stávají těžko stravitelnými pro ty, kteří nebyli při tom od začátku.

Stará vesta! - Začnou křičet, nebo francouzsky: Déja vu!

Jednou z nemnoha výhod stáří je, že se člověk může postavit o kus dál od rozžhaveného kotle sexu a klidně, nezúčastněně se dívat, co se v tom hrnci děje.

Jeho minulost, přítomnost, budoucnost mu - díky Bohu - leží jako by na dlani. Co jiného se také mohlo stát, když přeučený profesor rozdmychal představivost posluchaček z urozených či zazobaných kruhů vyprávěním o romantických cestách za pravdou, a nakonec dal najevo, že právě a jedině tohle je mu vším? Srdce útlocitného studenta pro něj, chudáka, překvapivě krvácelo.

V době, která tak nezřízeně baží po rozkoši jako ta, ve které žijeme, je vzácné nalézt muže tak ryzího charakteru, že by se dobrovolně vzdal honosných dvorních zábav a místo toho seděl v celičce a dřel do úmoru. Když pomyslíte na profesora, byť přeučeného, zahřeje jednoho u srdce. Ne, že by si neuvědomoval, oč přichází. Věděl své, ale čím dál tím víc uznával, že je lépe se vzdát takovýchto svůdných vyhlídek světa a těla.

Přitom nacházel čím dál tím větší útěchu v té své libomudrunské umbě, jakož i v tom svém přemýšlování o vynalezání bizarních mašinek podle Archimédova vzoru. Pravděpodobně neexistuje lepší protilék na strasti lásky než opravdová, jednotvárná práce s prozaickými podrobnostmi.

Když to vyšlo najevo, posluchačka z lyonského obchodního domu, pokud je známo, chvíli mlčela. Pohlédla k nebi, jako by se divila, proč z něj pořád ještě nevyšlehl blesk a nespálil toho člověka na uhel.

Když se jí vrátila řeč, kterou dočasně ztratila při odhalení netušených možností lidské podlosti, utrousila poznámku natolik prošpikovanou idejemi a významy, že v pouhých deseti slovech poskytla vyčerpávající kritiku zjevu, způsobů, morálky, vousů i předků přeučeného profesora. Citlivého muže by to mohlo ranit, jenže přeučený akademický oslavenec už vyslechl až příliš mnoho podobných výlevů, než aby jim nyní věnoval pozornost.

Byla to atraktivní bytost, ale stávalo se, že vypadala jako kobra, která se chystá zaútočit, a v tomto ohledu strčila všechny jedovaté plazy do kapsy.

Pokud se profesor polekal, pak pouze na chvíli. Brzy ho napadlo, že se něco zvrtlo. Zmobilizoval všechny síly, aby si s novým vývojem poradil:

Už nebožtík Homér, blahé paměti, píše, že se z nymfy posléze stává čarodějnice. A vskutku.

Vzbouřila se, když objevila, že se profesor usmívá, tvář jí ztvrdla a začala se chovat škrobeně. Její akční plán byl prostý. Hodlala z něj pomocí několika sžíravých slov nadělat sekanou, poté bohorovně odplout a nechat ho svíjet se hanbou.

Nakonec odkráčela, rozzuřená jako orientální královna, která má potíže s poddanými.

 

Tak prosím, rozhazoval rukama magistr Kazatelského řádu toho červencového dne léta Páně 1323, a dodával: - papež Jan XXII. vydává bulu Redemptionem misit Dominus, kterou prohlašuje našeho Tomáše Akvinského za svatého a dokládá to deseti z mnoha dalších zázraků, které se staly na jeho přímluvu, a Tomášovo tělo pořád někdo vláčí světem a nedopřeje mu pravý pokoj.

Pocuchané nervy dominikána se dávno uklidnily, když se přes ně převalila voda dalších pětadvaceti let. Tehdy se udál jistý památný rozhovor.

Věřte mi, bratře, vy jste ve Fossa Nova docela nedoceněný. A přitom bych dokázal, abyste dosáhl větší důstojnosti, lísal se hrabě de Fondi.

To, že byste dokázal, pane hrabě? - Divil se ctižádostivý cisterciák.

To bych dokázal! Bez velkých potíží! – Kasal se hrabě.

Opravdu?

Jenom byste mi prokázal nepatrnou službičku.

Co by to mělo být?

Skřínka s ostatky svatého Tomáše.

Cože?!

Vždyť to stejně cisterciákům nepatří. Je to dominikán, a tak patří jinému řádu. Vlastně byste prokázal službu svému řádu, který by na takové zadržování relikvie mohl šeredně doplatit.

Hm. To je pravda.

Než se kdo nadál, hrabě de Fondi div neuštval koně, jak uháněl od Fossa Nova. V příruční brašně mu klepaly kosti v relikviáři. S jazykem na své drátěné vestě dorazil až na svůj hrad, aby se v tichu soukromé kaple mohl kochat svým lupem.

Dva roky pršela korespondence a králíkovitě pobíhali rychlí poslové mezi magistrem bílých bratří a hrabětem de Fondi.

Nabízím vám za to patnáct tisíc dukátů, holedbal se král Ludvík neapolský, příznivec Kazatelského řádu.

Kdepak, takové věci nejsou na prodej, vrtěl hlavou šlechtic. Cítil se jako všemohoucí, když ukrýval pod svou střechou tento předmět, podle něho vybavený magickou mocí. Užíval si hostin, honosných lovů a zábav světa, až jednou -

Bác! – Zřítil se jeho příbuzný s koně při štvaní lovné zvěře na hraběcím honu.

Má polámané obě nohy, žebra a zřejmě i vnitřní zranění, hlásil felčar.

Kdyby byl právě viděl neviditelnou ruku, píšící: mené, tekel, úparsín, nebyl by hrabě méně vyděšený než chaldejský král Belšasar. Padl na kolena rychleji než ulovený jelen a drmolil:

Bože, uzdrav ho na přímluvu svatého Tomáše. Slibuji, že Tomášovy ostatky vydám řeholníkům! Jen když bude uzdraven.

Sotva učinil slib, jeho příbuzný vstal ze země a tvářil se, jako by se mu nikdy nebylo nic stalo.

Posel přispěchal do kláštera Fossa Nova:

Otče opate, otče opate! Hrabě de Fondi vám vzkazuje, že vám vrací Tomášovy ostatky.

Opat skutečně o pár dní později s třesoucíma rukama přijal od hraběte skřínku s kostmi. Spolu se svým sekretářem popadli relikviář a tajně, aby ostatní mniši nic nevěděli, zazdili skřínku ve spodním patře zvonice:

Tak ho už nikdo nebude moci odcizit.

Po několika letech si oba odnesli svoje tajemství do hrobu.

Jak jste mohl, milý hrabě, dopustit takovou věc, když dobře víte o spravedlivých nárocích dominikánů? - Vytýkal mu jejich představený.

Pomohu vám k těm ostatkům.

Jak byste mohl? Nikdo z cisterciáků neví, kde jsou.

Hrabě se lišácky usmíval.

Pomoc, pomoc! - Bušil na bránu kláštera Fossa Nova.

Když se otevřela špehýrka, křikl vyděšeně: Pronásledují mne nepřátelé! – Bratři, zažeňte je zvoněním na poplach, prosím!

Řeholníci rychle rozhoupali zvony. Zatímco zvonili na poplach proti domnělým nepřátelům, vrazil šlechtic do spodního patra zvonice, kam šel skoro najisto. Mečem chvíli poklepával zeď, až narazil na duté místo. Tam vypáčil několik kamenů, popadl relikviář a odnesl ho do svého hradu.

Ten proradný hrabě de Fondi bezpochyby odnesl relikviář svatého Tomáše, řekl kostelník, když druhý den ráno objevil rozbitou zeď.

Co se stalo, stalo se, řekli řeholníci. – Zazdíme to a nebudeme o tom mluvit.

Jenže i zdi mají své uši. A tak měl hrabě zanedlouho v patách dotěrné dominikány:

Neměl byste se, hrabě, protivit církevním zákonům. Předejte to našemu řádu.

Deset let odolával jejich prosbám, až přišel jeden den.

Pane hrabě, vaše matka je na smrt nemocná, sdělil mu felčar smutnou novinu: Už nebude dlouho žít.

V noci však matka zažila nenadálou návštěvu.

Uprostřed dveří přicházela mohutná postava v bílém. Postava oslovila hraběnku:

Tvůj syn ukrývá na hradě moje ostatky v temné skrýši a bez příslušné úcty. Pak se dotkla hraběnky, a ta byla hned zdravá.

Hned pospíchala s touto novinou za synem:

Musíš relikviář s těmi ostatky svatého Tomáše okázale vystavit na důstojném místě v kapli. Sama o ně budu pečovat, aby nikdy nezůstaly v temnotě ani na opuštěném místě.

Jedno zjevení u hraběnky stíhalo druhé: Moje ostatky pořád nejsou na dominikánské půdě, kam právem patří –!

Ano, mami, vydechl hrabě de Fondi, - když mu s očima u stropu líčila neodbytné přání nejpůvodnějšího majitele relikvie. – Začnu hned vyjednávat s bratrem Filipem z Theaty.

Filipem. Jakým Filipem? Kdo je to?

Velký profesor, maminko. A taky je představeným dominikánů v sicilském království.

Tak si pospěš, synu.

Hrabě si pospíšil, ale podle přísloví festina lente.

Vydejte mi ten relikviář, pane hrabě! - Požadoval dominikán.

Vydám, uvolil se hrabě, - ale jedině magistrovi řádu.

Hned mu píši dopis, řekl bratr Filip.

Taky mu napíši na kapitulu, řekl hrabě.

Bratr Filip byl poněkud zklamán, ale brzy byl zaskočen událostmi v církvi, které dostaly nový spád.

Otče Filipe, víte, že papež Urban V. s kardinálským sborem a s celým dvorem opouští Avignon? Jede do Říma.

Zatím v Avignonu zalapal novopečený magistr řádu, Eliáš Raymundi, po dechu, když četl oba listy. Hrabě mu psal: Jsem ochoten vám vydat relikviář svatého Tomáše, pokud ho váš řád přijme s náležitou poctou.

A proč by neměl! - Vyhrkl magistr: - No tohle! To by byla úžasná věc, kterou bych zazářil – získat takovou drahocennou relikvii!

Byl sice nemocný, ale tohle by vytáhlo z postele i nebožtíka. Už neměl v Avignonu stání:

Musím jet uvítat papeže Urbana V.ve Svatém městě.

A právě v papežském paláci se všichni tři – hrabě, magistr i sicilský provinciál srazili lépe, než kdyby si dali dostaveníčko.

Ano, pokyvoval hlavou hrabě, - zítra vám předám relikviář.

Kde?

Ve svém sídle, v městečku Fondi.

Toho dne se sešly všechny povolané veličiny. Osvícené hlavy prohlédly relikviář, spočítaly kosti, uzamkly skřínku třemi klíčky a opatřily pečetěmi.

Já to tak nenechám! - Rozčiloval se opat kláštera Fossa Nova:  Tady se před mýma očima zachází s něčím, co bylo hanebně odcizeno z našeho kláštera! Takhle to nenechám!

Hrabě se nervózně škrábal, kde ho nesvědilo. Teprve když se uklidnil, řekl rozhodně mezi čtyřma očima převorovi dominikánů ve Fondi:

Otče převore, vezměte ten relikviář, a odneste ho z mého sídla pryč. Jinak za nic neručím.

Skřínka se přesunula z jedněch upocených rukou do druhých a putovala k dominikánům. Příští den se nesla jejich chrámem slavná děkovná mše se vznešeným Te Deum. Kdokoli se do toho velebného zpěvu ponořil s čistým srdcem, jasně slyšel:

Když jednou říkám, že jsem živý chléb, který sestoupil s nebe, tak nezůstávám jen při slovech. Stává se to i skutkem. Dodnes to zanechává blahodárné účinky ve tvém srdci.

Díky Mě už všechna zvláštní místa přebývání našeho velebného Otce, kam tě zvu, mají Mé živé Srdce ve tvé hrudi, a ty pro to hoříš svatým nadšením, protože v tobě trvá nehasnoucí plamen Mé vrcholné Lásky. Vynalézám způsob, jak tajemně a neviditelně pokračovat ve své vznešené přítomnosti u tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Nejen při slavné mši, ale kdykoli přijdeš. Pokaždé jsem připraven tě přijmout, posílit, povzbudit, potěšit s pohotovostí své pozorné lásky.

A co ty? Nechceš Mě za to pochválit a velebit? - Mě, kterého od svého vzniku chválí celá země? - Copak Mě neoslavují sbory všech tvorů, kteří jsou dokonalejší, než ty, a nedávám jim zdaleka to, co tobě, aby ses dostal na jejich úroveň. Celé ty úžasné velmoci mi provolávají slávu jako Pánu jejich zástupů. - Celé viditelné a neviditelné stvoření je plné Mé vznešené slávy. Ani ty, kdo mezi tvorstvem spojuješ viditelné s neviditelnem, už nemůžeš váhat, abys dal průchod hudbě pulzující intuice, povznášející tvé srdce k vyšší inspiraci.

Copak Mě neoslavuje sbor Mých apoštolů a nechválí Mě velký počet proroků? A co ten zástup mučedníků, který o Mně svědčí? Po celém světě Mě vyznává shromáždění Mých přátel. Jsem přece, zrovna tak jako náš společný Otec, tvůj úctyhodný Obnovitel. Povznáším tě k vyšší úrovni života, abych tě udržoval a stále vedl k dospělosti svého důvěrného přítele a spolupracovníka v tomto díle.

Pro tebe zakládám své slavné hájemství jako pokračování věčné vlády našeho věčného Otce, abych si kvůli tvé obnově a tvému vrcholnému zdokonalení osvojil tvoje tělo od naší společné panenské Máti a uplatnil se ve tvé kůži. Tím končím pomíjivost tvé pozemské pouti. Prodlužuji ji v sobě samém do nekonečna. Tak už konečně odval balvan hrobu tvého srdce a raduj se z vítězství! Jsem nejbližší prostředník a nejdůvěrnější spolupracovník našeho láskyhodného Otce, kterého kvůli tobě vyslovuje. Podílím se na jeho věčné slavné vládě. V tom všem se nehodlám obejít bez tebe, neboť k tomu používám právě tvého těla.

Můžeš Mi věřit, že se znovu blížím ve tvém, u Mne oslaveném Těle, k tobě, abych všechno zhodnotil a zušlechtil. Tak se spolehni na Mou pomoc! Ta hlavní oběť Mého života a smrti kvůli tvé obnově a povznesení je už dávno přinesena. Tak už zbývá, aby ses konečně připojil k nám, všem dokonalým na nejvyšších místech.

Nezapomeň den co den velebit Mne i s naším společným věčným Otcem a naší společnou panenskou Mátí, a chválit Mé jméno navěky! Pomohu ti, aby ses už nezastavil ani neopozdil ve svém růstu, kdykoli o to poprosíš. Smiluji se právě nad tebou uprostřed ostatního lidstva, aby zvláště na tobě spočinulo Mé milosrdenství podle tvé naděje.

 

Cisterciácký opat nehrozil nadarmo.

Jsem právním zástupcem kláštera Fossa Nova a přicházím za vámi, Svatý Otče, se žalobou na dominikány.

Cože? - Vyvalil oči papež Urban V.

Představený Kazatelského řádu se dopustil krádeže a loupeže svatých ostatků Tomáše.

Předvolejte mi magistra dominikánského řádu! – Rozkázal ihned papež.

Tady jsem.

Pojď blíž, pojď - ty loupežníku, ukradl jsi ostatky svatého Tomáše!

Otec Eliáš se vrhnul před papežem na kolena a vyrazil ze sebe: - Nejsvětější Otče, je to přece náš bratr!

Ten se zarazil a vydal ze sebe výmluvné: Ehm.

Načež dovolil, aby mu Otec Eliáš políbil ruku. Ale co to ? – On ho dokonce pozvedl z podlahy a srdečně objal.

Kam jsi je vlastně nechal odnést? - Ptal se papež.

Ještě jsem se nerozhodl, odpověděl Otec Eliáš, - ponechávám to rozhodnutí na Vaší Svatosti.

Správně, můj synu, pravil papež, - dopomohu tvému řádu k právu.

Svatý Otče, zvolal Otec Eliáš, - budeme to považovat za velikou milost.

Papež byl tak dojat, že se obrátil k přítomným kardinálům, se slovy: I kdyby nevěra a kacířství rostly jako houby po dešti, nebudu mít sebemenší obavy, dokud bude trvat Řád bratří kazatelů.

Vaše Svatosti, ozval se Otec Eliáš, - zanedlouho budeme slavit Boží Tělo, a náš bratr Tomáš přece sepsal krásné hymny -

Pozdvihnutá ruka papeže ho zarazila, takže nedořekl. Nebylo ani potřeba doříct. Papeži Urbanovi V. stačilo naznačit. Jenom na pár okamžiků ztuhl do podoby sněhuláka, ale hned zase roztál. Potom pozvedl ruce vzhůru jako vítězný atlet z her ve staré Olympii a pokynul přítomným hodnostářům.

Sotva se k němu obrátili, vyhlásil rezolutně: - Mocí našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla a naší mocí odevzdáváme ti, Otče Eliáši, velmistře Řádu bratří kazatelů, a tím zároveň celému řádu dominikánskému, ostatky svatého Tomáše Akvinského, aby byly uctívány v Toulouse nebo v Paříži podle toho, jak kapitula nebo velmistr rozhodne, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen, odpověděli přítomní a Otec Eliáš se vrhl před papežem na kolena:

Děkuji, Svatý Otče, za milost, jíž se mně a celému našemu řádu dostalo.

Dal jsem ti a tvému řádu ostatky svatého Tomáše, pravil papež, - a zároveň jsem vyhradil řádu právo rozhodnout o místě, kde mají být uctívány. Chci vás však zbavit nesnází, neboť ze všech stran by se na vás hrnuly prosby, abyste dali ostatky přenést někam jinam, než do Toulouse nebo do Paříže. Proto ustanovuji, aby ostatky byly uctívány ve vašem klášterním kostele v Toulouse.

Po těch slovech papež se zamyslel a po chvíli pokračoval takto:

Máte i hlavu světce?

Ne.

A nevíte, kde je?

Víme. Nachází se v Piperně, v domě opata kláštera Fossa Nova.

Dobrá, odpověděl papež, svěřuji ti také hlavu světce, abys ji uložil s ostatními ostatky ve vašem chrámě v Toulouse.

Bohu díky.

Osměluji se, Svatý Otče, ozval se bohoslovec, doprovázející magistra řádu, prosit i za Paříž, ve které svatý Tomáš napsal tolik spisů. Prosím, aby směla být jeho pravice uložena k veřejné úctě v dominikánském chrámě v Paříži.

Souhlasím, můj synu, řekl papež.

Jenže držitelé této relikvie se budou zdráhat ji vydat, připomínal magistr řádu.

A co když vydáme zvláštní bulu, aby každý držitel ostatků tohoto světce vydal tyto dominikánům?

To by velice pomohlo, Svatý Otče.

Tak se 23. června 1368 skončilo směšnotruchlivé putování jednoho nebohého těla světem. Supové se rozlétli do svých hnízd a výuka na školách pokračovala dál, tak, jak bylo v té době zvykem.

Mezi studenty univerzity jako vždy panovala radost, takže zvesela vyzpěvovali:

Gaudeamus igitur,

Iuvenes dum sumus;

Post iucundam iuventutem,

Post molestam senectutem

Nos habebit humus,

Nos habebit humus.

 

Začalo to všechno tak nevinně, říkal si učitel. Teprve když se zvířený prach usadil, dávno po turnaji a daleko od kolbiště vědění, mohl své vzpomínky urovnat.

Ale copak to mohl předvídat? Možná to nějak souviselo s dobou, v níž se to odehrálo. Školní rok se nachýlil a na jeho sklonku bývají nervy vždycky napjatější a trpělivost vyčerpána. Ale který kamínek strhl tu lavinu událostí? Čí unáhlené slovo? Čí prostořekost? Jaká -

Učitel nezastíral své zklamání. Zdůvodňování pomocí bludného kruhu bylo vždy chloubou i zhoubou věčného a obtížného studenta. Ovšem jak se zlepšila jeho výslovnost! Místo protoše už říkal protože.

Protože se to tak píše? - Opakoval učitel studentovu otázku: Tím se přece nic nefysfětluje. Tím se jen -

Věčný obtížný student potěžkal křídu s povzdechem, v němž se snoubila ukřivděnost s nevinností, a napsal na tabuli dvanáct písmen svého slova:

EUDAIMONICKÝ

Učiteli se zatmělo před očima.

Co? - To vybuchl švédský student.

To je slovo nebo Boží dopuštěni? - Zaržál kupcův syn.

Jaké slovo? - Vyptával se překotně jiný, který se právě probudil: - Co zase provedl?!

Bratře, zachmuřil se učitel: - Já -

Napsal špatně humoristický, ozýval se dominikán.

Moje slofo není humoristický, nýbrž eu - eude – eudaimonický, řekl student, div že si nepřekousl jazyk.

To si vycucnul z prsta!

To sou ty jeho hanebny trika! - Durdil se bratr v hnědém hábitu.

Eumoi- ojoj! - Vyjekl bratr z Polska.

Studenti – Učitel dával nejavo, že neví kudy kam. Za všechna ta léta na univerzitě se ještě nestalo, aby někdo ze studentů přinesl do posluchárny slovo, které by učitel nebyl s to vysvětlit. Tento student však vytáhl na světlo Boží něco, co jeho učitel snad nebyl s to poznat. Znovu a znovu zavrtával do těch dvanácti písmen oči. Tak nemožné, tak bizarní slovo! Snad nějaký latinsko-řecký slepenec jako veraikon. Původem jistě řecké, ale obludné až hrůza! Učitel pochyboval, že je kdy nějaký Řek vzal do úst.

Eu – eu – eu -- eudaimonický..., vířilo mu hlavou. Předpona eu přece znamená dobrý, a moir -, že by z moira? - bude mít něco společného s osudem. Euforie! - blesklo mu. Co když chtěl věčný obtížný student napsat euforický, a ne eudaimonický! Vždyť do euforických stavů upadá co chvíli -

Kdes to vyhrabal? - Zavrčel student z Kolína.

Je šecký.

Lakonická odpověď však rozčilení posluchačů jen rozdmychala.

Nehřejte schovávanou!

Bratře, řekl suše učitel, že to slovo pochází z řečtiny, je nade všechny pochyby. Jenže co to slovo znamená?

Nevíte? - Užasl věčný obtížný student.

Učitel trpce pohlédl na tabuli. Lhát nebo hrát komedii nebude. Ne, řekl. Ale sotva to vyřkl, hořce litoval, že to nemůže vzít zpět. Celá posluchárna na něj zírala - na svého učitele, na svého Solóna, na svého Šalomouna - očima plnýma zděšení. Zachvěly se samy základní kameny jejího vzdělání.

Ufitel nefná to flovo? - Zděsil se student z Dalmácie.

Jiný vydechl tutéž otázku, ale v jiném sledu: To flovo nefná ufitel?

Studenti se zatvářili jako pasažéři na lodi, jejíž kapitán uprostřed mořské bouře přiznává, že nemá nejmenší potuchy o kormidlování.

Učitele málem povalila vlna ledového potu.

Studenti. - Učitel se zhoupl na podpatcích a zkřivil rty v nuceném úsměvu - to vše, aby získal čas: - Nedělejme z komára - ehm - velblouda. Nikdo nemůže znát - nebo používat - všechna slova. Ale teď, bratře, přejděme k věci. Vymezte nám význam slova eudaimonický.

Věčný obtížný student - světe, div se! - nebyl ani trochu polichocen. Ba ani potěšen. Zkoprněle, ba omluvně civěl.

Vytáhl z kapsy jakýsi papírek. S bolestí z něj přečetl: Eudaimonic ký. Přídavné jméno. Ariftotelef pífe, že je to blafený. Taky ob- ob- opfťaftněný toprými úmyfly a skutky. Pak zkroušeně papírek schoval.

Styďte za takový slovo! - Zasyčel hadovitě jakýsi bratr.

Za takovou vylámaninu! - Zahučel student ze Španěl.

To bych panprofesorovi neudělal! - Procedil synek obchodníka z Marseille přes oblizovanou karamelku.

 Dejte mu diplom! - Běsnil krakovský student a popichoval: Ať je vychozenej ze školy! Sbohem!

Vidíte, milí posluchači, řekl učitel., že bratr nám přinesl slovo - velmi neobvyklé.

Sbohem! Maucta! - Mával rukou švédský student.

Za to nepejskujte mne, ale řečtinu, pronesl velkomyslně student.

Studios – ustup – aspoň o jednu chlup! - Žadonil další student.

Obličej věčného obtížného studenta povadl jako tvář sněhuláka v předjarním slunci. Zřejmě čekal, že ho profesor za objev tak výjimečného slova pochválí, ba, že ho označí za vzor snaživosti a odvahy. Místo toho viděl chrabrý křižák, jak jeho král přebíhá k Saracénům.

Do konce vyučování už nepromluvil. Seděl bez hnutí, jakoby zakután do svého žalu. Stáhl se do věže uražené pýchy. Pohnul se, teprve když se přiblížila chvíle odchodu.

 Tehdy se zvedl.

Brou noc, utrousil, když procházel kolem katedry. Na vteřinku se zastavil, ale pak zamířil ke dveřím a zmizel.

Učitel se sesul na sedadlo. Už dávno nebyl tak unaven. Šíji měl celou ztuhlou. Zaklonil se a rozviklané opěradlo protivně zavrzalo. Začal si třít spánky.

Po chvíli otevřel oči. Uviděl před sebou lístek s nějakým vzkazem. Vzal jej a četl.

              Vážený p. prof.!

          Dneska jsem s vámi nesouhlasil. Přesto jste nejlepší učitel.

         Když nenaučím od vás, nenaučím od nikoho!

                                                                           Váš věrný student

         PS:. Kéž je vám eudaimonicky!

Popuzeně odhodil lístek a zavrčel: Hm. To je celý on! Pokaždé ze všeho vykličkuje, jen aby mohl mít poslední slovo, chytrák - prý eudaimonicky, hm - blaženě.

 

Che-che, pousmál se nadaný student, ale jeho úsměv byl trochu pokřivený. Působil by dojmem krásné čínské vázy, vyzývající návštěvě nádhernou kytici, nebýt její praskliny.

Vždyť už dávno celá ta lapálie kolem tělesných ostatků patrona škol skončila, namítal kdosi.

Tady, na akademické půdě, ještě dlouho doznívají směšnohrdinské dohry kolem jeho ostatků duchovních. Časem se tato vznešená půda stává výsluním pro některé, rizikové pracoviště pro jiné. I nadále zakouší andělský učitel nejvíc radosti spíše za školou, než ve škole. Inu, není růže bez trnů -

Ale kdo to pořád - ??

Stačilo se však zaposlouchat čistým srdcem, a pak se ten starý vrták a chvástal pokaždé prozradil:

Cha, jen si myslete, že jsem poražen! Až usnete na vavřínech, znovu udeřím!

Ach, kdy už dá pokoj?

Už nikdy ti nedá pokoj. To ti radí tvůj strážný anděl.

No tohle!

Nelekej se! Nemusíš se bát.

Jakto?

Pokouší tě, ale ne do té doby, dokdy sám chce, nýbrž dokud to Bůh dopouští. Třebaže Bůh dopouští nějaké pokušení, činí tomu přítrž kvůli slabosti tvé přirozenosti. Nedopustí větší zkoušku, než jakou sneseš. Kromě toho se pokušitel bojí dotírat, protože se obává častější porážky.

Jak se mu ubráním?

Sám se neubráníš. Proti tobě stojí sice poražená, ale přece jen světová velmoc. Nicméně vždycky se tomu ubráníš s pomocí někoho silnějšího, než jsi sám.

Tak co si počnu?

Nestačí, aby chrám tvého srdce byl uklízen a vyčištěn, ale zůstával by prázdný. Jinak by se i požehnané místo změnilo v strašidelný hrad, kde panuje hrůzovláda těch, kdo z Božího dopuštění dosáhli vysokých hodností. Místo služby panují.

Copak mi to může uškodit?

Může tě to pošpinit, pomluvit, zbavit dobré pověsti a všemožně zhanobit.

I když to budou lži?

Určitě.

To není spravedlivé!

Neber to tak. Počítej s tím jako s poslední tečkou tvého očišťování na cestě k dokonalé lásce.

Jak se na to mám připravit?

Uč se umění rozlišování duchů. Jedině čisté srdce je ti zárukou umění rozlišování, abys mezi dvěma ovečkami poznal vlka v beránčím rouchu.

Jednou jsem velký kancléř univerzity, nadouval se Otec Tempier, když se stal pařížským arcibiskupem, - a kdo je víc!.

Suchar přichází! - Volali studenti, kdykoli se blížil strohý a nepřístupný duch. S velkou zálibou se zastával všech pilířů zatuchlých školských poměrů a způsobů.

Strašné, že se dovede vetřít i do přízně takových znamenitých kapacit jako je Otec Bonaventura, kroutil hlavou známý premiant.

Už je prostě takový - vtíravý, povzdechl si nadaný student.

Ale co může tyhle dva spojovat?

Inu, Bonaventurovo lpění na augustiánském smýšlení, odpovídající možná více citové vznětlivosti Františkova evangelického naléhání, se nikdy nesnášelo s rozumovou svébytností metody jeho přítele Tomáše Akvinského. Tempiera spojuje s Bonaventurou společný protivník: filozofové, kteří si činí nárok hlásat konečnou moudrost v ryze světském prostředí, kde víra a její tajemství mají svůj vliv a osvícenost.

Říká se, že s čím kdo zachází, s tím taky schází, ale nemusí to platit nutně. Tomáš zápasil s Averroem, aby vyrval z jeho klepet znetvořené přirozené lidské smýšlení, nesoucí znamení Aristotela, a s Boží pomocí zůstal sám sebou. Když ale dva dělají totéž, není to totéž. Siger z Brabantu si chtěl - jen tak po lidsku - osvojit něco z Averroa a něco z Tomáše, až nevěděl, čí je. Nakonec Siger či dánský dominikán Boetius z Dacie a další uletěli do řečí o dvojí pravdě. A to byla voda na Tempierův mlýn.

Strašný blud! - Rozzuřil se Tempier: - Naprodleně vydávám sylabus! Bude mít 219 vět. V jejich rámci odsuzuji současně asi dvacet vět a s nimi učení Mistra Tomáše.

Tak je všechny hodil do jednoho pytle.

Mistr Tomáš není žádný bludař! - Hájil svého žáka i sám Mistr Albert.

Nemohu si pomoci, omlouval se arcibiskup, - ale za jeho působení na univerzitě se tyhle poměry vyhrotily. Po ovoci je poznáte -

Stalo se to za vašeho rektorování na univerzitě. Odsuďte, ctihodnosti, také sám sebe, posmíval se Siger.

Tohle docela přeslechl, když stále vrtěl nechápavě hlavou a opakoval:

Pro prostého věřícího úplně nesrozumitelné výrazy.

Tak se akademicky pohřbívá sama lidská přirozenost a možnost rozumného člověka dojít k blaženosti, zkrátka nesporné dědictví řeckého mudrce tu nemá místo

Zdá se, že Pánbůh měl Mistra Tomáše rád, když si ho vzal k sobě tři roky před tímto vrchnostenským terorem na univerzitách v Paříži, v Oxfordu a bůhví kde jinde, povzdechl si jeho věrný druh Reginald: – Obhájí ho jinými prostředky, než jsou lidské. Na univerzitě už nebylo místo pro rozumnou obhajobu.

Hanebné! - Vykřikovali rozvášnění studenti.

Mějte uši otevřené, šeptal arcibiskup svým důvěrníkům. – Musím vědět, co se říká na fakultách, v klášterech, ale třeba i krčmách. Nechci, aby mi studenti zase vyrazili do ulic. Nesu za to plnou odpovědnost. Proto důsledně využiji své moci.

Největší odpor je na fakultě artistiky, hlásila otevřená ucha.

To se dalo čekat. - A co profesoři?

Někteří žádají o zaslání nějaké památky na Mistra Tomáše.

To by se jim hodilo! - Jména! Zjistit přesná jména!

Všechny si předvoláme. Jednoho po druhém. –

Egidius z Říma, hlásil sekretář.

Hm, tak vy máte, milý bratře, námitky proti našemu odsouzení učení Tomáše Akvinského?

Eeeee – koktal, jako by ho přistihli na hruškách.

Je-li to váš názor, klidně si ho držte, říkal velký kancléř, jako když medu ukrajuje, - ovšem – ovšem potom byste nemohl být připuštěn jako magistr teologie na pařížské universitě.

Mýlil jsem se, vaše excelence, sklonil hlavu Egidius, sotva zjistil, že pokora, třeba i hrbatá, je pro něj nutná tváří v tvář moci.

Mýlil? – To je lidské, můj synu. Ovšem musíte to odvolat veřejně.

A také podepsat odsouzení Tomáše Akvinského, aby byl připuštěn – připomínal přičinlivý sekretář.

Ano, ano, pokyvoval hlavou velký kancléř, a také podepsat odsouzení vět toho Tomáše.

Podepíši.

To je moudré, řekl arcibiskup: – A nejsou všichni tak moudří jako vy, můj synu. Nejsou. Jeden anglický řeholník nedávno přicestoval do Říma, aby tam podal odvolání proti oxfordskému rozsudku, byl novým naším papežem Mikulášem IV. odsouzen k trvalému mlčení.

Duchovní teror trval na pařížské univerzitě ještě dva roky poté, co byl Tomáš prohlášen za svatého, povzdechl si kronikář. - V Oxfordu si dali přeučené hlavy ještě více na čas. A jsou místa, kde zabedněnost trvá dodnes.

Jenže všechno zlé je u Pána k něčemu dobré.

K čemu byly prosím vás dobré útoky proti Tomášovu dílu?

Ještě více se zaskvěla pravda jeho učení. Tomáš je vítězem nad nevěrou, avšak chová se vůči přemoženým protivníkům úplně jinak, než jeho protivníci vůči němu. Nikým z nich neopovrhuje, nikoho nehaní ani neuráží. Vidí ve svém protivníku bližního. Chce ho znovu přivést na pravou cestu a jako lékař mu podává lék svého učení. Snaží se svou láskou roznítit v něm touhu po pravdě a věčné blaženosti.

 

Uprostřed oprav domácích úkolů, sáhl učitel po dalším listu. Byl to úkol jednoho ze studentů. Pozorně ho pročítal, až mu na hlavě naskakovaly skoro mozoly. Teprve po třetím přečtení mu došel jeho smysl.

Domácí úkoly byly užitečné tím, že si nad nimi mohl v klidu, nerušen bouřlivými spory studenských osobností a skupin, promyslet cvičení zacílená k nápravě nějakých, přetrvávajících nedostatků.

Hned další hodinu zahájil prohlášením: Dneska se, milí posluchači, zaměříme na slova významově protikladná. Napište pod sebe slovo a k tomu slovo protikladné. Pak ta slova přepíšete na tabuli a společně je zhodnotíme.

Nadšení, s nímž posluchači přijali úkol, mu dodalo sebedůvěry. Slova s protikladným významem byla nezáludná, otevřená, upřímná. Posluchači rozkvetli sebevědomím.

Poslední byl u tabule věčný obtížný student. Učitel se nadechl. A po jediném pohledu na to, co vykouzlil z karnevalového víru svých myšlenek, se raději obrátil k tabuli zády. Frangas, non flectas. Můžeš být poražen, nikdy však přemožen.

Jak si měl s ním poradit? Setkání s takovými překážkami - původními, důmyslnými, nicméně překážkami - bylo stísňující.

Student stál u tabule jako v sedmém nebi, ruku opřenu v bok, oči plné nadšení - úplný rytíř osvobozující Jeruzalém. A učitel slyšel i z druhého konce posluchárny, jak si pobroukává, tichounce, a přece dost hlasitě na to, aby každý v posluchárně mohl sdílet jeho vytržení.

Co mu naplnilo duši takovým blahem? Snad oblíbené vystoupení na stupínku? Snad představa úchvatné diskuzní vřavy? Anebo snad rozjímání o divech lidské mysli, které tak oslnivě zosobňoval?

A už tu byly jeho protiklady: nekňuba – kňuba, nemoc – moc, žit – nežit..

Učitel si otřel čelo. Nebude to dnes tak snadné, jak to vypadalo.

Nějaké připomínky? - Zeptal se posluchačů.

Snaživá čela se zkrabatila. Plný počet očí se vzdálil kamsi neznáma. Nejčastěji zůstaly vrženy v sloup. Několik nadaných mozků matně pátralo po tajemství uvedených protikladů.

Slyšeli jste to už někdy- nebo četli? - Ptal se učitel.

Do vzduchu vyplula ruka věčného a obtížného studenta.

Vyučující předstíral, že ji nevidí. Nikdo? Ruka studenta zůstala osamocena a osvojila si klácení stébla ve větru.

Takové protiklady jste nikdy nemohli slyšet!

Jémináku! - Vykřikl věčný obtížný student, provázený chorálem uchvácených nadšenců.

Óóóch!

Ahá!

Je to mošny?!

Tak to končívalo vždycky: objev nového slova byl další skobou zatlučenou do strmé velehory jazyka.

Učitel měl tolik práce s mazáním omylů tohoto studenta a připisováním správných protikladů, že si ani nevšímal, jaký účinek má nemilosrdná palba na terč. Obrátil se na něj s otázkou.

Neodpovídal. Mlčky hleděl na trosky své námahy. Tolik posměchu od dušiček tak přízemních. Byl ohromen. Byl ochromen. Byl zdrcen.

Je vám všechno jasné? - Opakoval učitel otázku.

Zdálo se, že student pozbyl řeči právě tak jako sluchu.

Učitele zahryzalo svědomí. Možná si neměl počínat tak příkře. V té chvíli vypadala tvář nebohého štvance jako zralá do hrobu.

Náhle zazněl z chodby cinkot zvonku, výjimečně milosrdný.

Učitel okamžitě zvolal: To je pro dnešek všechno!

Ještě nikdy neviděl své posluchače tak šťastné. Culili se a chichotali - opojeni sladkým vínem pomsty. Někteří dávali k dobru vybraná sousta z jeho protikladů, jiní se s ním pobaveně nebo povýšeně loučili.

 – jasné?

Teprve teď zablikala v srdci věčného a obtížného studenta jakási poslední, chabá jiskřička. Jasný? - Opakoval si to s opovržením jako někdo, kdo může prohrát bitvu, ale nikdy válku.

 

Už před příchodem do posluchárny si nadaný student umínil, že zaskočí profesora, a nadhodí otázku tentokrát místo něho.

Drazí duchobcovatelé této veleučené sešlosti, začal vznosně, a pokračoval: - Řekl bych, že v rozumu není nepravda, ale nejsem si moc jistý.

Přeučený profesor mu však vzápětí vyrazil dech slovy: Arciže um máť dvojí činnost, jednu, kteráž vtiskuje údobu costi. V té neníť nepravda, jak říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve třetí knize O duši. A druhou, kterou skládá a rozkládá. V té také neníť nepravda, jak jest zřejmé z Augustinovy knihy De vera religione, kdež jest naříkáno, že nikdo nenahlíží nepravdivé věci. V umu arciže nepravda není. - Tak to naříká sám zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Nikdo nevyjádří, jaké bylo překvapení profesora, když zjistil, že mu nikdo neodporuje, nýbrž ho jen prostě papouškuje pokaždé, kdykoli se pokusí někoho ohromovat svou učenou hatmatilkou. Obrátil se tedy k nadanému studentovi. A ten měl co říct:

Nepravda není v tvém rozumu, nýbrž ve tvých ústech. Tvůj rozum má dvojí činnost: Jednu, která dosahuje bytosti jsoucího. V té nepravda není. A druhou, kterou skládá a rozkládá. Také v té není nepravda, protože nikdo nepoznává nepravdivé věci.  Kromě toho každý, kdo se mýlí, nepoznává to, v čem se mýlí. Proto nemůže být nepravda ve tvém rozumu.

Buď poznáváš nějakou věc tak, jak je, nebo ji nepoznáš. Když poznáváš věc tak, jak je, poznáváš pravdivě. Tedy je tvůj rozum vždy pravdivý. Není v něm nepravda.

Naproti tomu tam, kde provádíš rozumem skládání toho, co jsi poznal, tam už je pravdivé i nepravdivé. Nepravda se tedy nachází v rozumu.

Stačí říct, že se slovo rozum odvozuje z toho, že roz – um poznává vnitřek věci. Rozumět znamená umět pronikat dovnitř. Smysly a představivost poznávají vnější stránku věci, zatímco rozum dosahuje nitra a podstaty věci. Rozum se však navíc zabývá podstatou postřehnutých věcí různým způsobem, když o nich uvažuje a když je zkoumá. Slovo rozum tedy můžeš chápat dvojím způsobem.

Předně pokud se vztahuje pouze k tomu, z čeho je odvozen. A tak ve vlastním slova smyslu vypovídáš, že poznáváš, když poznáváš bytost jsoucí věci nebo když poznáváš to, co je rozumu bezprostředně známo při dosahování bytosti jsoucí věci, jako jsou třeba první základy, které poznáváš, když je poznáváš v nějakém jejich vyjádření. Proto můžeš rozum nazvat osvědčením základů. Vlastním předmětem rozumu je však bytost jsoucí věci. Proto stejně jako jsou smysly vždy pravdivé v tom, co se týče vlastní smyslově vnímatelné věci, tak je pravdivý také rozum při poznávání toho, co čím je.

Přesto však může nastat nepravda, když tvůj rozum nepravdivě skládá a rozkládá. To se může stát dvojím způsobem. Předně když přiřadí vymezení jedné věci jiné věci, jako třeba kdyby složil vymezení osla: rozumný živočich smrtelný, nebo když spojí části vymezení, které se spojovat nemohou, jako třeba kdyby složil vymezení osla: nerozumný živočich nesmrtelný. Je nepravdivé tvrzení, že nějaký nerozumný živočich je nesmrtelný. A tak je jasné, že vymezení může být nepravdivé tehdy, když zahrnuje nepravdivé tvrzení. Podobně tě také rozum neklame ani u prvních základů. Tak je jasné, že uvažuješ-li rozum z hlediska té činnosti, z níž byl odvozen výraz rozum, tak v něm není nepravda. Jenže můžeš chápat rozum ještě v širším slova smyslu, nakolik se rozšiřuje na všechny činnosti, včetně domněnky a rozvažování. Tak je v rozumu nepravda. Vrátíš-li se správně k prvním základům, pak v něm nikdy nepravda není. Z toho je jasné řešení všech námitek.

Ztumpachovatělý profesor mezitím sice nabral dech, ale ne k tomu, aby něco podotkl. Pravda je, že si přímo sice nesypal popel na hlavu, ale patrně k tomu měl značné nutkání. Ušlechtilé, upřímné oči se mu rozjasnily.

Zato student skoro nevěřil svým očím, když sledoval, jak přímo zazářil. Jeho chování i jeho zjev naprosto vyvracely jeho první domněnku, že ho dlouhé řečnění udolalo.

Oj, jajaja, jaj! - Zavýskl profesor a kronikář musí pravdivě dosvědčit, že poprvé použil tento výraz na učené sešlosti těchto libomudrunů.

V tomto vrcholném okamžiku chtěl oslavovat a připadalo mu, že způsob oslavy, který má na mysli, si žádá něco silnějšího než odvar z máty peprné, a důraznějšího než východní koření, něco, co by nejen opájelo, ale také by zároveň uštklo jako had, co by působilo jako zmijí jed, nicméně neumrtvilo. Tehdy připomenul velmi doporučovaný jedinečný mok, jenž slibuje tomu, kdo si ho pořídí, klid, duševní pohodu, pevné nervy a organickou neporušenost a zaručuje mu, že ho osvobodí od nervové popudlivosti, bubnování prstů, skřípění zubů a dupání nohama.

O něco později studenti spolu s ním pozdvihovali číšky a hlavou se jim šířil svěží pocit pohody a překypujícího nadšení. Stojaté vody školské atmosféry se pohnuly uspokojivým směrem. Jásavé projevy hlasivek zvířily dávné usazeniny:  

                                             Gaudeamus igitur

                                             Juvenes dum sumus  -

Ještě později jim dal profesor najevo, že se v myšlenkách zaobírá poněkud vážnějšími věcmi. V takovéto chvíli nestačí, když se jeden pouze raduje. Nestačí ani holá skutečnost, že bychom v životě měli procházet podobnými velkými vzmachy. Důležité je poučení a řídit se tím. A on tvrdil:

Víte, myslím, že tento nádherný kousek štěstí nám byl seslán s vyšším záměrem.