ŽIVOTY SVATÝCH

 

 

POD OCHRANOU KRÁLOVNY

TOMÁŠ BAHOUNEK OP

Brno 2010

Vydává BRNĚNSKÉ ANGELIKUM,

První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP

 

SNOUBENKA JEŽÍŠOVA KŘÍŽE (Bl.Štěpánka Quinzani 3/1)       

OD ZÁKONA K MILOSTI (Sv. Rajmund z Pennafortu, 7/1)          

PASTÝŘ ANEBO STAVITEL? (Bl.Gundisalv 10/1)

POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH (Sv. Markéta Uherská 18/1)       

NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ (Bl.Jindřich Suzo 23/1)                     

CO JE BŮH? (Sv.-Tomáš Akvinský 28/1)                           

AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI (4/2)           

DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ (Bl.Reginald z Orleans 12/2)       

POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT (Bl.Jordán Saský 13/2)           

ANDALUSKÝ PES PÁNĚ (Bl. Alvarez z Kordóby 19/2)

PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY (28/2)        

KDO SLOUŽÍ KRISTU, MUSÍ U NĚHO ZŮSTAT NAVŽDY

(Bl.Jan z Fiesole, fra Angelico 18/3)                                 

TIMETE DEUM, ET DATE ILLI HONOREM! (Sv.Vincenc Ferrerský 5/4)

VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA (Bl.Antonín Neyrot 10/4)    

ŽIVÝ MAJÁK (Sv.Petr Gonzáles 14/4)                              

VŮNĚ MONTEPULCIANA (Sv.Anežka z Montepulciana 20/4)        

ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA (Sv.Ludvík Maria Grignion 28/4)       

NEGRAMOTNÁ UČITELKA (Sv.Kateřina Sienská 29/4)              

OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU (Sv.Pius V. 30/4)         

POŽEHNANÁ VŠEDNOST (Bl.Albert z Bergama 7/5)

BOHOSLUŽBOU KE KRALOVÁNÍ (Sv.Antonín Florentský10/5)       

SKRYTÁ KRÁSA BOLOGNI (Bl.Imelda Lambertini 13/5 )            

OD PEKELNÉ BRÁNY K SLÁVĚ (Bl.Jiljí z Vouzela 15/5)          

PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU (bl.Hyacint Maria Cormier 21/5)  

MATKA NAŠICH RODIN (Sv.Zdislava, 30/5)                       

VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY (Bl.Sadok, 2/6)                      

KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE (Sv. Petr Veronský 4/6)             

VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA PRAVÝCH SNOUBENEK

(Bl.Diana a Cecílie, 8/6)                                         

LESK A BÍDA RENESANCE (bl. Jan Dominici, 10/6)               

ARÉNA PRO ATLETA (Sv.Jan Kolínský, 9/7)                      

ODOLEJ, ČESLAVE! (Bl.Česlav, 17/7)                            

VYŠÍVANÁ LILIE (Bl.Jana z Orvieta 24/7)

SLEDOVAT DÍTĚ JAKO MARIA (Bl.Jana z Azy, 2/8)               

NAPLNIT MAMINČIN SEN (Sv.Dominik 8/8)                       

VÍC OTEC NEŽ OUŘADA (Bl.Aimo Taparelli 15/8)                 

RADĚJI KŘÍŽ NEŽ MEČ (Sv.Hyacint 17/8)                        

ZŮSTAŇ TU, AŤ MOHU DÁL (Bl.Mannes, 18/8)                   

RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA (Sv.Růžena z Limy 23/8)              

PŘÍMLUVCE ÚZKOSTLIVÝCH (Bl.Jakub z Bevagne 26/8)          

DRUHÝ DOMINIK (bl.Bertrand z Garrigue 6/9)                    

OSEL DUCHOVNÍM VŮDCEM? (Sv.Jan Macias, 18/9)              

OBNOVTE SVATOST (Bl.Rajmund z Kapuy 5/10)                  

POSEL DOBRÉHO BOHA (Sv.Ludvík Bertrand 9/10)               

SKLENĚNÉ KÁZÁNÍ (Bl.Jakub z Ulmu 11/10)                    

V ZAJETÍ QUATTROCENTA (Bl.Magdalena dei Panattieri 13/10)    

NEJSKRYTĚJŠÍ TAJEMSTVÍ (Bl.Benvenuta Boiani 30/10)          

BLAŽENÁ ALŽBĚTA (Sv.Alžběta Uherská 31/10)                   

MARTIN OD LÁSKY (Sv.Martin de Porres 3/11)                    

POMÝLENÝ CÍSAŘ (Sv.František Capillas, 6/11)                   

BISKUP ŠKRPÁL (Sv.Albert Veliký 15/11)   

                      

SNOUBENKA JEŽÍŠOVA KŘÍŽE (bl.Štěpánka Quinzani 3/1)

Klip-klop,klip klop, - kodrcal ulicemi Brescie kočár, až se dusot kopyt na dlažbě začal ztrácet v ruchu města. Pracovní shon, spěch zedníků a řemeslníků všechno pohltil. A najednou se tu hemžilo mohutné lidské mraveniště. Všechno se zdálo být vzhůru nohama asi jako když divoký Odoakr vpadl do pádské roviny a zasadil císařství konečný úder.

Jaké tu vyroste velkolepé náměstí! - Pyšnil se vozka.

Jako houby po dešti rostly tam honosný palác, tady novodobý kostel, aby se hrdě vypínal nedaleko staršího kostela svatého Františka.

Raději práskni do koní, ať jsme z toho rámusu a prachu pryč! - Křikl kdosi z vozu.

To nevadí! – Ozval se uprostřed prachu a shonu tenký hlásek.

Tobě snad nic na světě nevadí, Štěpánko.

Když jdeme do kostela, tak ne.

Snad nechceš udělat zase to, cos už jako sedmiletá - ?

Slíbila jsem Pánu poslušnost a panenství.

Pořád tě to drží? – Supěl pan Quinzani.

Křížek na hrudi děvčátka zaznamenal neobvyklé orosení v upocených rukou a pak další vlhnutí na ústech.

No, no, - ozvalo se konejšivě.

Bože můj, já se ti zcela odevzdám, ale jen když mi dáš podíl na svém utrpení.

Pozor na slova, Štěpánko. Bůh není hluchý a může tě vzít za slovo. Jsi už hezké děvče, skoro na vdávání.

Prrrr! – Kopyta se zabořila do prachu.

Dívenka se zatočila a byla ta tam. Ne tak docela. S větrem o závod letěla k trnitému porostu. Podzimní list se snášel k zemi. Jen takový ulétlý závojíček. S bodlavou průbojností se trní ujalo nezvaného hosta. A celým okolím se nesl dívčí pokřik:

Ježíši můj, Ty jsi můj úděl, navěky zůstanu Tvou!

Krvavé skvrny pokryly líbeznou tvářičku, ale i šaty, rozedrané a zmačkané.

Hej, kočí! Obrať kočár! Vracíme se domů. Honem k našemu domácímu ranhojiči!

Tím skončila záležitost s jedním nápadníkem ještě dřív, než vypukla.

Co to děláš, kozo pitomá? Co lezeš do trní! Takové krásné šaty to byly. – A teď čumíš jako sůva z nudlí.

Co na tom, že na sličné tváři zůstala nějaká ta jizva, když srdce zůstalo čisté? To srdce naplno zaslíbené Nejvyššímu se přesto ocitlo mezi dvěma mlýnskými kameny, které je nelítostně drtily, ale nerozdrtily.

Tělo se vývrtkovitě vlní v křečovité posunčině, až tu najednou stojí přerostlá babyka. Oči zakutálené kamsi za obzor a nemají se k návratu. Pak se ale vrací. Už jsou tu, vytřeštěné oči s rozšířenýma panenkami, tváře uvolněné, bez výraznější mimiky. Zdá se, že se každou chvíli odlepí od země a dá vale pozemské tíži. Je to živé, je to loutka? Přece se to pohne, ale docela šněrovaně. Všechno je tu natažené až k prasknutí a napjaté jako orloj na péro. A ke všemu ta hra světel a stínů ve tváři s rozpuštěnými vlasy i v záhybech rozevlátých rouch… Teď k tomu přistupují neobvyklé svlékací náběhy. Stačí, aby se u dveří objevil nějaký trhan, obejda či žebrák, a hned plášť i šaty putují dolů a jdou z jedné prázdné ruky do druhé.

Nejspíš se dočista pomátla, kroutí hlavou otec jako matka, příbuzní i známí: – Hm, když chce ze světa, ať jde do kláštera.

Snad ne tady v Brescii, kde každý zná rodinu Quinzani? – Raději kus dál, třeba v Cremoně.

Claudio Monteverdi i Antonio Stradivari byli ještě dávno někde na houbách, když v klášterní kapli třetího řádu svatého Dominika zaznamenala dlažba zvláštní vlhkost. Tělo čisté panny, prostírající se před oltářem, tu něco zanechávalo, ale mnohem více získávalo. Opouštělo zde svou upocenou tíži, aby zakusilo nesmírné odlehčení.

Od té doby se tu na Velký pátek začalo dít cosi tajemného a neobvyklého, co znamená osvěžení kříže. Krev, slzy a pot blažily ohnisko chrámu, nad nímž se tyčí svatostánek, aniž tím ubývalo pelu a svěžesti drahé oběti, volající s apoštolem národů: Nechci se chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Ať už mi nikdo nepůsobí těžkosti, vždyť nosím na svém těle jizvy Ježíšovy. (Ga 6, 15-17)

Někdo zvedá varovně prst: Neproste o žádné břemeno, které by na vás dopadlo, kdybyste chtěli nést kříž spolu s Ukřižovaným, nebo vám ten, který není hluchý, opravdu vyhoví, a pak toho budete strašně litovat! Jenže Štěpánku nemohou ustrašené hlasy odradit. Klekátko v ten čas zakouší nejednu těžkou hodinku pod Štěpánkou, která úpěnlivě prosí právě o to.

Jak velikým hrdinstvím se může stát tato prosba, trpět za Ježíše a s Ježíšem na svatém kříži! Jak velikým bláznovstvím se to může stát v očích světa! Kdo však ochotně nepřijme takové bláznovství kříže, kdo se mu nerozběhne v ústrety, ten se stane obětí šílenství zla světa.

Božský Ženich ji vyznamenal též tím, že jí udělil jizvy svých pěti ran. Tak ji často bývalo vidět ve vytržení u kříže vznášet se ve výšce dvou až tří stop v jasné záři, vycházející z rukou a nohou, probodených Kristovými ranami. Svaté přijímání, k němuž s velikou touhou přistupovala skoro každodenně, ji posilovalo tak, že setrvala celých 40 dní bez jakéhokoli pokrmu, posilněna jen Kristovým tělem.

Ach, tahle bigotní fanatička! Co nám to předvádí za divadlo! Farizejka je to, nic víc. Chce vypadat zbožnější, než jsme my – Ozývaly den co den hlasy přezbožných cremonských dušiček.

Kdepak zůstává kostel s Písmem svatým! – Nadouval se kdosi pávovitě. Dneska život letí rychleji, než tomu bylo kdysi. Jen si představte, co ten Gutenberg zrovna vynalezl!

Copak?

Stroj na knihy.

Myslíte, že se to ujme?

Aby ne. Izrael Nathan ze Soncinu vynakládá celé jmění na výrobu hebrejského talmudu.

Ještě nespatřil tištěný talmud světlo Boží soncinské synagógy, a už se v Soncinu vynořil hlouček pevně semknutý kolem Štěpánky. Jediné, co je spojovalo, byl svatý růženec. Pod dohledem místního cremonského biskupa byl u Soncina uložen a posvěcen základní kámen kláštera sester třetího řádu bratří Kazatelů.

Co tu chtějí?

Jsme noví židé – jsme sestry kajícího voje svatého Otce Dominika.

Cha, cha chá! U nás už takové krámy nepotřebujeme. Máme stroj na bible. Kdepak jste uvázli s vaším hlásáním Slova! A obzvlášť vy – ženské.

A co má být?

Pácháte, co je ženám zapovězeno, zlobil se rabín: - Žena, která zná talmud, je démon. Přivoláváte trest na sebe i na nás.

Než bys řekl švec, byl tu vztyčen kříž. A k němu nalepená Štěpánka a její družky. Vzduch bzučel bolestným růžencem.

Myslíte, že to tady s křížem vytrhnete? Cha, cha, chá!!

Gutenbergův stroj pracoval na plné obrátky, ale přes svou výkonnost, mnoho nedokázal – nedovedl vyprodukovat živé Slovo našeho Pána, ani se nedokázal postarat o staré a nemocné, ani nesvedl pohnout k pokání žádné bloudící duše.

Co se stávalo v Cremoně na Velký Pátek, to vypuklo v kapli soncinského chrámu svatého Jakuba každý pátek.

Co to tady provádějí ty báby předvádivé! Hlavně ta Štěpánka. Kroutí se tam jako holub na báni. Nestyda jedna!

Nebyla to žádná atrakce pro něčí potěšení. Štěpánka Quinzani se přitom zrovna moc nebavila. Každý pátek trpěla tytéž bolesti a muka na svém těle, jaké trpěl Pán Ježíš při svém umučení, takže každý pátek pokaždé znovu na sobě zažila celé umučení, a takto jako nevěsta Ukřižovaného trpěla tytéž bolesti, jako její Ženich. K tomu trpěla také uvnitř nesmírnou bolest, sklíčenost a muka tak pronikavá, že se celá chvěla a potila a zmítala v křečích. Přitom kropila slzami kříž i místo na kterém se tyčil. Na rukou i na nohou měla rány Ukřižovaného.

Když to páteční vrtění a kroucení, přinášející nezvyklé osvěžení novému stromu života slzami, potem i krví neustávalo ani po létech, ani po desetiletích nejrůznějšího, často i rafinovaného příkoří od poštvaných lidí a celých davů – od pomluv a nactiutrhání, přes nadávky až k bití a otevřenému násilí, začali nenávistníci ochabovat. Rozhodně přestali chodit kolem tohoto zjevu se lhostejností stejně jako kolem samotného Kristova kříže. A další se pozastavili, a jiným se vloudila do oka slza lítosti a kajícího ducha.

Kolik jich přijalo jídlo, když hladověli, oděv, když se chvěli zimou, posilu a úlevu, když strádali v nemoci od Štěpánky a ostatních terciářek z kláštera svatého Pavla, který tu poblíž vyrostl?

Co z toho má ta ženská, to tedy nevím, vrtěl hlavou rabín.

Netušil, že duše té, která už patří na Boha, je naplněna Boží blažeností. A přesto i ona touží po vzkříšení, ne z vlastního nedostatku, ale protože v těsnějším spojení s Kristem touží po příchodu jeho království, které bude dokonale uskutečněno až vítězstvím nad posledním nepřítelem, smrtí (1 Kor 15,27), to znamená vzkříšením všech mrtvých. Duše spojená s Kristem v blaženosti se bez přestání podílí s Kristem na výstavbě jeho Těla, ke spáse lidí. Její touha po vzkříšení těla není nadějí na větší osobní štěstí. Čeho víc by mohla dosáhnout než patření na živého Boha? Doufá nikoli v jednotlivé vzkříšení, ale ve „vzkříšení těla“, to znamená v završení toho, co bylo započato Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Doufá, že se plně uskuteční Kristovo kralování přinášející spásu. Teprve až bude všechno podřízeno Kristu a Kristus zničí všechny mocnosti (1 Kor 15,24), bude se Kristovo zmrtvýchvstání s konečnou platností moci vítězně prokázat ve vzkříšení veškerého těla. Teprve pak bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Po tom touží Štěpánka a to bude jejím vzkříšením.

Když se její utrpení dovršilo a byla uznána očištěnou k vstoupení před Boží trůn, usnula sladce v Pánu v den, který sama předpověděla, v 73. roce věku svého, léta Páně 1530. Papež Benedikt XIV. potvrdil její úctu.

 

OD ZÁKONA K MILOSTI (sv. Rajmund z Pennafortu, 7/1)

Bylo napsáno mnoho knih o strohosti práva a suchosti zákona, o tom, jak tvrdě a neosobně se prosazuje, když říká, že jeho neznalost neomlouvá. Ne nadarmo má jedna z múz, představující spravedlnost, roušku na očích, aby tím jasněji vynikla slepota spravedlnosti, anebo spíše jednostranná zaměřenost, která může tak snadno vylít spolu s vaničkou i samo dítě. Nejvíce však o tom svědčí ten, kdo na to nejvíc doplácí, a to právě kvůli nám, ačkoli je sám nevinný. Ocitá se v mezi mlýnskými kameny - mezi lidsky nejvytříbenějším projevem spravedlnosti, jakým je římské právo, a nejmazanějším zneužitím práva, k jakému se uchylují farizejové a zákoníci. Vychází z této mlýnice na kaši, takže podle prorockých slov doopravdy nemá podoby ani krásy. Navzdory těmto oprávněným pokusům lidské spravedlnosti o jeho zničení se jeho kaše oživuje, aby došla vrcholné slávy.

Přehnaly se celé věky a dějiny se opakují, aspoň pokud jde o lidské hříchy a jejich strašné důsledky. A najednou se i jeho jménem domáhají spravedlnosti a práv i ti, kdo se pokládají za jeho přátele, příbuzné a dědice. Tak si ho další a další berou na svědomí, neboť jejich cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.

Už dost! Nechci, aby byl znovu křižovaný. Budu se věnovat právu, abych obhájil především Ukřižovaného! – Řekl rozhodně Rajmund.

Proč ne, můj synu? Jsi potomkem vznešeného šlechtického rodu Pennafortů. Naše rodina je příbuzná s králem aragonským a hrabětem barcelonským. Máš otevřenou cestu na všechny univerzity světa.

Tak se Rajmundova rodná Villafranca del Panadés u Barcelony stala svědkem jeho životního rozhodnutí.

Podle všeho proletěl tehdy nad Evropou jasný meteor. Nejprve byl sledován v Barceloně, pak i v Paříži a v Bologni. Všude zazářil a letěl dál. Některé slavné hvězdy vyznačuje skrytost a neokázalost. Tato si však žije celé století jako by na výsluní. Od úspěchu k úspěchu. Sotva dosáhne znalostí v oboru práva už je tu slibná kariéra – učit na přední škole evropského práva v Bologni. Vědecká dráha mladého právníka se zdála být dovršena: profesor práv na nejslavnější fakultě právnické, a ne tak ledajaký. Teď už docela známý.

Jak úžasné vědomosti, moudrostí a zdravý úsudek v nejspletitějších otázkách! Žasly četné osobnosti právnického a církevního světa. - Jak rozhodné vystupování! Taková podivuhodná vznešenost, a přitom žádný náfuka! - Zůstávaly překvapeně civět laici i odborníci, mocní jako prostí. Po čem ten ještě může toužit? Co by si jenom mohl ještě přát? Málokdo tušil, že nejde zdaleka jen o to, co by si člověk mohl přát, ale především o to, k čemu je pozván.

Dosáhl jste tady skvělých úspěchů, můj synu, řekl mu jednou barcelonský biskup Berengar, který se na své cestě z Říma zastavil v Bologni.

To se vám zdá, excelence. Někteří lidé jsou plni obdivu, když prostě pomohu rozseknout nějaký spor. Jenže sám, ani nevím, jak se mi to daří. Pokaždé se to prostě nějak samo vyřeší před oltářem. Stačí jen prosit. Ovšem sám s tou svou právničinou nejsem ani trochu spokojen. Díky Bohu za ty úspěchy, ale pro mě je to jen sporadický úspěch. Ten pravý úspěch bych viděl až v ryzí službě Pánu.

To všechno se vám, milý synu, může dostat. Neměl byste zapomínat na svou rodnou hroudu. U nás byste mohl po svěcení počítat s kanovnickým místem při kapitole barcelonské katedrály.

Zakrátko pocítil úžasnou moc nebeského pomazání, když na něho barcelonský biskup vložil své ruce. Ty se pak spokojeně zamnuly, když získal v Rajmundovi nového kanovníka dómu, a zanedlouho probošta, až posléze generálního vikáře. Jak dlouho se však může excelence těšit z těchto nadějných perspektiv svého úřadu?

Uprostřed zaprášených staletých foliantů, plných sporů, kliček a háčků, nesoucích v sobě těžké nánosy římského práva, rozháněl prach a dělal dusno mládenec, ohánějící se mocným pometlem. Nové koště prý dobře mete, ale jak se samo v tom svém přičiňování vynachází? Je to jeho pravý účel? Vířit prach ze starých zápisů a mocným hmaty a důslednými tahy rozhánět pavučiny? Dej po dni a stále znovu se přičiňovat, aby se provedly a dotáhly do důsledků všechny správní postupy a praktiky, odvozené namnoze ze starořímských způsobů, zaváděcích vládu mocného římského ústředí v provinciích? Tohle má být cíl? - Mládenec s velkou schopností empatie nejednou politoval barcelonského biskupa, protože ho shledával jako obdobu starodávného gubernátora řídícího svou gubernii.

Takhle to přece dál nejde! – řekl jednou otevřeně.

Jste si tím jist?

Naprosto jist, excelence. Vždyť se tady nalévá nové víno do starých měchů!

Jak to myslíte, můj synu?

Jsme přece noví lidí. Už nejsme pod zákonem, ale pod vládou milosti. Jenže v právnickém oboru se pořád snažíme tu milost napěchovat do práva a zákonů a zaváděcích způsobů, kterými se tak vehementně prosazoval starý svět císařský. To už patří do dějin. Svlékli jsme starého člověka, abychom oblékli nového, ale teď se znovu zaplétáme do té starořímské pompy. A když to někde praská ve švech, honem to látáme horkou jehlou všelijakých výnosů, příkazů a sbírek, a těch už je – excelence – tolik, že to ani papež není schopen spočítat.

Nemáme snad Theodosiovy a Gratianovy dekrety proti pohanům?

Samozřejmě. Ty jsou ještě docela jasné a průzračné.

Byly dobré pro Theodosia a Gratiana. Musí být dobré i pro nás.

Jenže zdaleka nestačí. Je tu moře výnosů a doplňků. Jak často si vzájemně odporují. Pochybuji, že se v nich i sám papež vyzná. Úplný galymatijáš!

To je mi líto, můj synu. Tolik jsem na vás myslel, když uvažuji o svém budoucím nástupci. - Ale co chcete dělat, můj synu? Snad od toho nechcete utéci? Kam byste šel? Co byste chtěl začínat ve svých sedmačtyřiceti letech?

Nechápavě pokrčená ramena a zavrtění hlavou.

Odkudsi zevnitř doléhal mocný hlas, který ho zval k něčemu daleko úchvatnějšímu. Kdesi se tu otevírala cesta dokonalosti, podněcující v každém – i kdyby stál na tom nejvyšším místě a zaujímal ten nejmocnější úřad, aby svou moc a vládu neomezil na panování a spravování dosaženého a udržování ovládaného, ale zaměřil všechno na službu. Jenže jak?

Právě s ním tolik lomcovala touha: Chci jen sloužit. Pojednou ho zasáhlo cosi zvenčí. Jenom takový letmý záblesk naděje. Nepatrný hlouček nadšenců, ani zde neměli hlavu kde složit. Měli však oheň, který pravdivě svítil a laskavě hřál. Ten žár přeskočil na vikáře, že udělal definitivní tečku za další kariérou na biskupství.

Pak přichází Velký Pátek 1222. Uprostřed bílého hloučku, tísnícího se kolem ohně, se vynořuje muž v nejlepších letech s rancem přes rameno:

Přijměte mě mezi sebe, bratři.

Co si od toho slibuješ?

Milosrdenství Boží a vaše.

Tady to ale nebude, bratře Rajmunde, tak honosné jako na barcelonském biskupství.

Vím, že vstupem do řádu musím nechat venku vše, co mi dosud jako člověku náleželo. Kdybych byl mladík, vzdával bych se jenom svých snů a iluzí, nadějí a očekávání, a snad i příslibů. Jsem však vzdělaný jako právník a kněz s kanonickým bydlem. Mám své úspěšné postavení, mám zajištěný život, mám slávu, mám i nějaké bohatství, zkrátka mám vše, co může člověk k svému všestrannému zajištění potřebovat. Přesto zanechávám ve světě vše, čeho jsem namáhavě dosáhl dlouholetým studiem a službou. Chci být vzhledem k budoucnosti tam, kde je dvacetiletý mladík, který nepohlíží dozadu, protože by tam nic nenašel, nýbrž dopředu, kde se rýsuje jeho budoucnost.

Věčné sliby zpečetily vznešené rozhodnutí ke kariéře od desíti k pěti. Barcelonou se rozeznělo nadšené hlásání horlivého nováčka dominikánského řádu, který se právě ze závějí papežských sbírek a ustanovení a prožíval velké osvobození.

Není to jen rozlétnutí osobní. Je to především osvobození pro Vítěze nad životem a smrtí, pro Krále králů.

Říkáte osvobození pro Krále králů? Dobrá, ale potom nezapomínejte na tisíce křesťanů v maurském otroctví. – Připomínal Jakub I., král aragonský. Takhle Král králů dodnes někde úpí pod maurskou knutou.

Co takhle zkusit je vykoupit z otroctví?

Jenže kdo se tomu má věnovat? To není práce pro krále Aragonie. Bylo by potřeba založit řád, jehož úkolem by bylo vykupovat křesťany z maurského otroctví.

Byla to doba, kdy králové nerušili řády, nýbrž je zakládali, protože v nich viděli oporu své vlastní moci. Kdo může více podepřít moc světskou nežli moc duchovní? A kdo je více způsobilý než duchovní řády?

Zkuste, otče Rajmunde, vypracovat stanovy pro takový nový řád v Církvi na vykupování křesťanských zajatců,

Pro zkušeného právníka to byla malina. Stačilo to předložit a schválit v Římě a byli tu Mercederiáni, řád pro vykupování křesťanů, dostali jméno podle patronky Panny Marie de Mercede, čili Milostné. Hlavou se stává ctihodný Petr Nolasco.

Klekátko v dominikánské kapli zavrzalo, když se na něm s pocitem vnitřního uspokojení sesul otec Rajmund. Vychutnával si okamžiky ticha spolu s Králem králů, shlížejícím s kříže, až pojednou do něho cosi strčilo, až divil, že neupadl.

Zalapal po dechu. Zpráva z Říma, opatřená papežskou pečetí. Inu, kdo na sebe jednou upozorní na nejvyšších místech, klidu si neužije.

Papež Řehoř IX. si přeje otce Rajmunda za zpovědníka.

To se nedá odmítnout.

Pocta nebo břímě? Každopádně návrat zpátky do úřadu, k plnění soudního poslání. Zpověď – věc očividně protivná, a každé rozhřešení je výkon soudní spravedlnosti, ale Rajmund cítí, že by to měl být spíš výkon soudní milosti. Také tady se dá sloužit.

S papežem Řehořem IX. by neměl žádný zpovědník moc práce. Je to svatý muž na svém místě. Jenže – všude jsou nějaké háčky. Už je to tady. Právník to zná.

Potřebuji, abyste mi ve volném čase uspořádal všechna papežská ustanovení ohledně právních předpisů, protože se v tom vůbec nevyznám, řekl papež, když mu ukázal několik místností naditých až ke stropu stohy lejster, listin a rukopisů. – Přitom kýchl, až se zvedl oblak prachu. - Dávám vám k ruce několik šikovných pomocníků, kteří vám pomohou všechno roztřídit.

Začalo pětileté stěhování pohoří zápisů, svazků, foliantů a výnosů a vyhánění celých populací pavouků, od knižních přes křižáky až po stonožky. Bezpočet košťat byl docela zdecimován, ale výsledek stál za to.

Vypadalo to jako nadlidské dílo, ale výsledek byl prostý a jednoduchý, docela průhledný, že i papež zůstal s otevřenými ústy, jak zase on zalapal po dechu, Když se ale nadechl, nezdržel se a musel otce Rajmunda obejmout.

Rád bych vás jmenoval arcibiskupem.

Mě, mnicha dobrovolně chudého kvůli Kristu? Dovolte mi, svatý Otče, raději se ztratit mezi prostými řeholníky v barcelonském klášteře. Toužím po klidu klášterní cely.

Papežské požehnání se sneslo na jeho hlavu, ale v uších mu zněla papežská slova: Jestli myslíte, že se schováte někde v ústraní, tak jste na omylu.

Prorocká slova. – Bratři si tě, otče Rajmunde, volí za představeného.

V žádném klášteře se neohřál a vytouženého klidu neužil. V hábitu a sandálích obchází dominikánské kláštery a dává všechno do pořádku.

Jediné místo, kde se nejčastěji zdrží, je u panenské Matky. Klekátko nechává strádat, protože si neví rady.

Co dál? Nevím, co s mohamedány. Stačí pohled na panenskou Máti se slzami očích, sledujícími Krev jediného Syna Božího, obětovaného za spásu všech, prolévanou tak často naprázdno.

Pomoz nám, milý bratře Tomáši, - píše do Neapole: – Potřebujeme spolehlivou příručku pro věroučné spory s nevěřícími. Neváhej a napíš nějakou Summu k tomu účelu.

Marně hledá bělovlasý stařec tiché ústraní. Přichází požadavek z královského dvora:

Chci vás jako zpovědníka, žádá král Jakub I. Tak opouští ticho klášterní cely, aby doprovázel krále na Malorcu.

Nechápavě se rozhlíží po nádheře paláce krále aragonského: Co to vlastně král po mě chce? Mám být královým zpovědníkem a duchovním vůdcem, anebo pochlebníkem? Jenže co když král přes všechny výtky tvrdošíjně vězí v pohoršujícím životě?

Opouštím vás, můj králi, ale bez rozhřešení. Vracím se do konventu v Barceloně.

Bez mého souhlasu ti nikdo nedá loď, dokud mi nedáš rozhřešení.

Uvidíte, že Král nebes se mi postará o loď, aby zahanbil krále pozemského.

Stařec vykročil na břeh, rozestřel nad vlnami svůj řeholní plášť, jeden jeho konec uvázal k holi, aby mu tvořil lodní plachtu, na zbývající část pláště si klekl. Zadul vítr a unášel světce z ostrova směrem k Barceloně. K největšímu úžasu svědků šťastně doplul na pevninu, přehodil přes sebe plášť, který zůstal docela suchý, a aby zázrak byl dovršen, vešel do svého kláštera ušetřen pohledů všetečných očí. Byla doba odpoledního odpočinku. Klášter byl ponořen v hluboký klid. Nechtěl o zbytečné svědky, protože lidé obdivují kdejaké okázalé zázraky, a celkem stranou ponechávají skutečnost, že největší zázrak děje docela neokázale. Obrácení krále – to už je něco! Toto obrácení zůstává stranou pozornosti zástupů.

„Nuže, služebníku dobrý a věrný, za to, že jsi byl nad málem věrný, nad mnohými věcmi tě ustanovím; vejdi v radost Pána svého." Tato slova mohl slyšet stoletý Rajmund, když byl roku 1275 povolán, aby se zodpovídal z hřiven, které mu byly svěřeny. Bylo to snadné účtování, protože století Božích darů a milostí bylo vyváženo četnou službou pro čest a slávu Boží.

 

 

PASTÝŘ ANEBO STAVITEL? (Bl.Gundisalv 10/1)

Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata hradu v Tagilde, až se skřípavě otevíraly, aby se dovnitř pevnosti těstovitě nahrnulo skoro celé podhradí spolu s houfy uprchlíků z přilehlých vesnic a stavení.

Nikdo nic nevysvětloval. S hradeb bylo dobře vidět všechno, co doprovázelo smutný věhlas proroka Mohammeda na evropské pevnině - oheň a kouř. Zdálky doléhalo řinčení zbraní a drancování křesťanských obydlí a k tomu pláč těch, kdo neměli dost pohotovosti, aby se zachránili útěkem před zkázonosně dorůstajícím půlměsícem.

Dlouho nikdo nedokázal dost účinně čelit přívalu této pohromy, valící se portugalskými kraji pod heslem:

Alláh je Alláh a Mohammed je jeho prorok!

Strašná doba, povzdechl si portugalský král Sancho I., pocházející z rodu kapetovců. Za jeho vlády se portugalský lid začal vzpamatovávat z tohoto náporu. Po dlouhých bojích byli Saracéni vypuzeni až jižnímu pobřeží iberského poloostrova. Král obnovoval osvobozená města a zakládal nová, aby se posléze mohlo přenést sídlo z Coimbry do Lisabonu. Mezitím král Alfons II. docílil sestavení portugalského kodexu.

Hm - a kdypak nebyla nějaká doba na světě po vyhnání Adam a Evy z ráje strašná? – Ulevil se Gundisalvův otec.

Syn přijal při křtu svatém jméno Gundisalv, aby mu každé jeho zavolání připomenulo jeho průbojné vizigótské předky – bojovný duch. Přesto se už od dětství stal živým zosobněním pravého opaku tohoto ducha.

Nechci se s nikým rvát, řekl svým vrstevníkům, toužícím po slávě na bitevním poli.

A co tedy chceš?

Raději se za všechny pomodlím.

Ehm, - přijímali to mnozí z jeho okolí vcelku chápavě a s porozuměním, protože už dávno minul čas převahy vizigótských božstev, kdy mohl být obviňován ze zbabělosti, protože zvítězil duch evangelia. Nikoho z jeho okolí tedy nepřekvapilo, když jednoho dne prohlásil:

Stanu se knězem.

Jistěže, schvalovali to rodiče.

A tak se pojednou hrad v Tagilde zmenšil, a pak se zmenšoval dál a dál, zrovna tak jako jeho rodný dům a vinice, až uvízly daleko za obzorem.

Coimbra? To je bude hlavní ohnisko mého dalšího růstu, zajásal Gundisalv.

Ubíral se stejně pokojně jako hladina Rio Mondego, až do dne, kdy se arcibiskupovy žehnající ruce snesly k nadšenému bohoslovci…

Ustanovuji vás, otče Gundisalve, pro farnost chrámu svatého Pelagia.

Oheň pravého apoštola podnítil svou opravdovostí srdce svěřených oveček, aby je pohnul k velkolepým činům, ale i obětem pro nebe na zemi. Nicméně Boží království stále ještě nebylo hotové.

Je to vždy zklamání pro mladé nadšence, že obětavé hlásání a služba se nesetkává s očekávaným výsledkem nejenom u nevěřících, ale také u těch, kdo si říkají zbožní křesťané.

Iluze některých dušiček o tom, že národ, který přijal Krista, je jednou provždy pokřtěný, podléhá záhy rozkladu. Každé nově přicházející pokolení si vyžaduje zbrusu novou evangelizaci a pramálo mu pomáhají k jeho skutečně novému životu v Kristu a z Krista způsoby zbožnosti a její projevy, jaké předávají mladému pokolení generace odcházející.

Spoléháš se, Gundisalve, příliš na to, co předává rodina svým potomkům.

Mně předala moje rodina to nejlepší, co měla – opravdovou víru i zbožnost. Proč bych s něčím takovým neměl počítat u jiných křesťanských rodin?

Pokud se spolehneš na to, že křesťanská víra přejde z nějaké rodiny na jejich děti, a ty že k tomu jen uděláš poslední tečku nad i, tak se brzy potkáš s tím, jak zde nenápadně a pomalu, ale přesto jistě uprostřed mládeže vylíhnou dávno překonaná a kamsi do prachu odložená pohanská kouzla a zapomenutá magie starých Keltů.

To je pravda, uznával Gundisalv. – Odněkud z neznáma se tady pořád vynořují pověry o temné síle pohlavní.

Falos! Falos! – Vyvolávali jeho krajané, když o slavnostech nabízeli zvláštní koláče, které odedávna a stále znovu pekli, a přitom dodávali s dávkou rozpustilého smíchu:

Když ho sníš, dosáhneš zvláštní mužné síly.

Inu, pokrčil rameny arcibiskup, - to je tím, že nejen s každým novým pokolením, ale s každým nově přicházejícím jedincem začíná všechno evangelizační úsilí úplně znovu.

Možná, že to, co jsem se při přípravě na svátost kněžství učil, bylo jen něco, co poučuje rozum, ale málo vzdělává srdce. Teologové nás učili znát něco o Kristu, ale neučili nás Kristu samému.

Toho se dá těžko dosáhnout v nějaké škole.

Jenže Syn Boží umřel nejen za celé lidstvo, ale za každého z nás zvlášť. Kdybych byl jenom jediný na světě, tak jsem stál Bohu za to, že se kvůli mně lidsky vtělil a přišel ve svém druhé Osobě, aby mě svým utrpením na kříži vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Stál jsem Kristu za to, a stojím mu za to dodnes. Tak Boží Syn prožívá mou přítomnost. Chci prožívat Krista tak, jak Kristus prožívá mne.

Máš pravdu, můj synu, každý bychom měli v sobě prožívat evangelium podle Krista a vydávat svědectví o tom, co Kristus jako vtělené Boží Slovo dělá v nás, jak se v nás vtěluje a dál projevuje.

Chceš o to skutečně usilovat, otče Gundisalve?

Rozhodné potřesení hlavou mluvilo víc než jasně.

Pak bys měl, můj synu, navštívit místa pozemské pouti našeho Pána, řekl mu arcibiskup a rozhodil rukama.

Udělám to.

Napřed si ovšem opatři na svěřenou farnost náhradníka.

Ale ano, otče Gundisalve, rád zaskočím. Až se vrátíte z pouti do Svaté Země, bude vás věrně očekávat vaše stádečko.

Lisabon – Valencie – Benátky – Jeruzalém - zdánlivě přímočará cesta poutníka se posléze zakřivila tak, že se nakonec změnila v kruh. Byl to kruh snění o vlastní zbožnosti, a snadno by se Gundisalvovi změnil v bludný kruh, nebýt toho, že do něj po čtrnácti létech někdo na nejvyšších místech zasáhl.

Chceš-li, Gundisalve, jaksepatří prožívat Mou radost a Moje vítězství, tak musíš naplno prožít Moje utrpení až k smrti kříže. Osvoj si Můj život, když se potím krví v Getsemanské zahradě, když mne bičují a korunují trním. Osvoj si Moje umírání na kříži, až ti zhořkne tvoje snění, a dám ti ještě dnes okusit ráje.

Víš, kdo dovede opravdu trpět? Kdo cítí bolest? Znáš někoho, kdo trpí hrůzou, aby nevykolejil z řádu? Kdo trpí osamoceností ve své bolesti, ale přesto trpí vítězně odevzdaností do vůle našeho věčného Otce? Víš, kdo z tvého okolí prozařuje svět plný strachu a zimy úzkosti a temnoty lži nesmírnou, neutuchající radostí? Ukaž Mi někoho, kdo ti z lásky dá sám sebe jako běžný pokrm a nápoj, po kterém už nezemřeš, a tak učiní vrcholný div lásky! Kdopak tě to oblažuje slavnou hostinou na rozloučenou, a po důkazu hluboké pokory a lásky službou u tvých umývaných nohou spěchá k naplnění toho, co naznačuje při slavné hostině? Proč mám mluvit o Mé slávě a ty jen mlčky přihlížet a napůl ucha poslouchat, když to všechno dělám kvůli tobě? Neváhej a odpověz, který tvůj bratr a přítel při slavné hostině lásky nabízí své proměněné tělo k oběti?

Vždycky jsem ti chtěl být nablízku a zakoušet s tebou všechno, i s tvou přirozenou hrůzou před vším zvráceným, před vším, co by nemělo nastat. A bolest je něco, co by přirozeně být nemělo. Bolest je opravdu nepřístojná zrovna tak jako strach. Jenže právě, že tě toužím ochránit velikou obětí, proto chci trpět víc, pronikavěji a rozsáhleji než ty. Jsem, který jsem, a současně jsem dokonale ve tvé kůži, takže si bolest ani trochu nepřeji. Proto na Mě nezasloužená bolest doléhá tím otřesněji.

Co Mě ještě víc sráží k zemi, je vědomí tvého scestného bloudění světem, které beru na sebe. Tak začíná Moje utrpení. Až dosud Mi náš společný věčný Otec dával najevo, že jsem jeho milované dítě, na něž je hrdý. A teď zakouším naprostou opuštěnost. Najednou Mě náš věčný Otec nechává bez dosavadní ochrany, takže už nejsem chráněn přede všemi nepřáteli. Okamžitě si na Mě troufají vztáhnout ruce. Dosud jsem mohl bez úhony projít nitrem jejich bytosti, aniž bych je stravoval. Mohl jsem projít středem nepřátelsky běsnících davů, prahnoucích pomstou. Teď nastalo Moje bezprostřední vlastní dílo. Dobrovolně na sebe beru břemeno tvého scestného bloudění světem. U Mě je to stálá přítomnost. Teď na Mě doléhá celá tíha tvého bloudění světem jako balvany, takže Mě to sráží k zemi. Přijímám tvé bloudění v celém světě, a cítím, jak na Mě doléhá.

Všechno zaslepené bloudění světem se spojuje v jedno strašné bludiště. Každý okamžik si tam počínáš jinak. Možná se chvíli zlobíš, snad se chvíli rouháš, a pak se třeba zase hrůzou odmlčuješ. Tvá bezostyšnost jako nestoudnost všech hrubých lidí na Mě trpce doléhá. Všechna pošlapaná nevinnost, prodaná věrnost, Moje pošlapaná svrchovaná práva stejně jako i podupaná lidská práva se u Mě soustřeďují. Cítím i vykolejenost zpupného zatvrzelce, který odmítá odpuštění a pohrdá Mou láskou, protože vždycky jde raději za vládcem světa, ačkoli ví, co ho čeká v jeho službách.

Sleduji nepřehledné zástupy těch, za které zbytečně krvácím, a přece plním vůli našeho věčného Otce. Důvěrně znám vzpouru davů, rafinovaně znásilňovaných vládcem světa, kterými nezachvěje ani nekonečná láska, která se za ně obětovává. Vidím tvrdošíjné zoufalství osamělého davu, zmítaného nabídkou světa jako stéblo trávy ve větru, který se raději žene do vlastního neštěstí, než aby se spolu se Mnou sklonil pod sladké jho. Nepotřebuji tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože přímý pohled do tváře vševědoucího Mi odhaluje, co Mě čeká o chvíli později. Vím o každé urážce, o každé slině, o každé ráně, o každé kapce krve, o každém otřeseném úderu svého srdce. Tak od věčnosti prožívám a zakouším až navěky každým okamžikem v přítomnosti zhuštěné celé Mé utrpení.

Ve tvém těle jsem k smíchu a na obtíž všem, kdo není bolestí obtížen. Prchají přede Mnou v tvém ubohém těle jako před morovou nákazou. Nikdy nezapomeň, že dávno před tebou zde stojím sám ve své nesmírné bolesti! Pamatuj, že všechny bolesti povstávají z tvé pradávné vykolejenosti! Nezapomeň, že všechny bolesti nejsou ničím před bolestí nad údělem člověka zaměřeného k našemu věčnému Otci, ale místo toho se zarývajícího do bláta vepřů. To je nejvlastnější bolest, kterou tak málo prožíváš. Proto se tak snadno uchyluješ z řádu, který prolíná tvou přirozeností. Uvažuj o Mé bolesti nad každou lidskou úchylkou! Vmýšlej a vciťuj se do hrůzy svého vypadnutí z řádu, ať aspoň trochu zakusíš bolest, kterou ti odkrývám, a ve které můžeš s Mou pomocí zahladit svá provinění.

Bolest kvůli vypadnutí z řádu. Taková je Moje lítost v Olivové zahradě. Především a obzvlášť za tebe jako představitele lidstva předkládám našemu věčnému Otci dokonalou lítost kvůli tvému sklouznutí do bludného kruhu. Vypadnutí z řádu opravdu není žádná maličkost. Vidíš to z krvavého potu, který Mi vyráží hrůzou před tím a ošklivostí nad tím. Kdopak si může smysluplně přát, aby tu nebyl kosmos, ale jen samý chaos? Rozjímej o tom, jak se svíjím v Olivové zahradě v okamžicích, kdy jsi tak otrlý, že se tě žádná úvaha nedotkne a nedovede tě odvrátit od následování touhy po uskutečnění tvého hořkého snění! Otřes svou hrozně zasněnou duši pohledem, ale třeba i dotykem Mého krvavého potu, ať znovu zakusíš spasitelnou bolest, bolest účinnou, způsobilou toho, aby tě zadržela a odvrátila od vykolejení z řádu.

Neboj se bolestí! Když bez viny beru na sebe všechny bolesti, proč chceš před ní couvat a uhýbat? Nepřipouštěj si už otázku: Copak si zasloužím tuto bolest? Raději spoj své utrpení s Mým! Nauč se vděčnosti našemu věčnému Otci, že ti dává možnost připojit něco k tomu, co platím za tvé vypadnutí z řádu! Děkuj za trpně prožívanou možnost spojovat se se Mnou v tom, v čem jsem největší!

Plněním vůle našeho věčného Otce dosahuji vlády nad sebou i nade vším tvorstvem, ale nejen pro sebe, nýbrž i pro tebe. Nedělám to snad ve tvém těle z masa a kostí, které přijímám od naší společné panenské Maminky? Tak proč se ve svém toužení pořád uchyluješ od vůle věčného Otce? Copak tě nestvořuje pro sebe a pro svou slávu? Proto nacházíš opravdové štěstí jedině v dokonalém ztotožnění s ním. Pak ti nemůže už nic uškodit, nic tě nezničí. Vůle našeho věčného Otce je neochvějná a proto také nejlepší.

Ať už jsi venku, ty vandráku! – Vyhnali ho z fary kostela svatého Pelagia, sotva se tam otec Gundisalv objevil po čtrnáctileté pouti Svatou zemí.

Mlčky odešel, věrný tomu svému dávnému předsevzetí, že nebude žádným bojovným skřítkem, ale naopak pokojným skřítkem. Záhy si našel přístřeší v jedné skalní sluji kousek za městem. Za pár dnů se tam objevila malá bouda z větví a u ní vztyčený kříž, před kterým se často krčila postavička.

Bývala tam ve dne, bývala tam v noci, bývala tam v ostrém slunci, bývala tam i v prudkém dešti.

Poustevník, říkalo se ve městě.

Je překvapivé, kolik se najde lidí, které velmi zajímá to, jak žije poustevník. Ne že by chtěli prožívat, co prožívá poustevník, ale přesto na tom chtějí mít jakousi účast, zvláštní podíl, spočívající většinou jenom v tom, že se vyhrabou z ruchu a hluku města a pak si vyšlápnou kamsi na předměstí, kam by jinak ani noha nepáchla, a tam se vyškrábou až na nějaké to krkolomně odlehlé místečko, kde se nachází to exotické zvíře, jaké pro ně představuje právě poustevník. Tam na něj pokukují, co to dělá, a jak si tam vede v odstupu od městské civilizace.

Takový poustevník si dvakrát moc klidu ve svém ústraní neužije. Zanedlouho mu poustevnu obléhají zástupy, až mu z města k ní skoro vyšlapou cestu.

Pomodlete se za mne, otče.

Poraďte mi, co mám dělat?

Poučte nás o životě. Tady máte někdo k jídlu.

Můj Pane, co si počnu tolika dary? – Když už sem lidi chodívají, tak ať sem nechodí pro nic za nic.

A už se vedle poustevny objevuje kaplička k poctě Panny Marie.

Gundisalve, oslovila ho Matka Páně o Velikonocích: - Vyhledej mezi řeholními řády ten, u něhož uslyšíš, že se ke mně denně modlí ráno, v poledne i večer, a všechno začínají a končí slovy „Ave Maria“. Tam vstup a slavně zaslib Bohu svůj život v kázni a poslušnosti tohoto řádu.

Je hledání, které znamená bezvýchodné bloudění, ale je také upřímné hledání pravdy, které představuje nacházení, na jehož konci není bludný kruh, nýbrž objev.

Vždyť je to řád bratří Kazatelů!

Prosím o přijetí, ozývá se z poustevnické kutny stařeckým hlasem.

Když odlétne kutna, snáší se bílé roucho s nezbytným škapulířem a pásem s růžencem.

Otče Gundisalve, smíte se spolu s dalším bílým bratrem vrátit k poustevnickému způsobu života, a to v Amarante.

Amar? To je přece láska. Na tom by mělo stát celé město. Duch starých Vizigótů se však tuží, jako by staré časy nebyly dávno pryč. Ať se kdokoli vydá těmi úrodnými zemědělskými pláněmi severního Portugalska, hned se mu zdá, že to, co plodí země, je příliš jednoznačné.

Falos! Falos! – Ozývá se halasně vyvolávání pekařů nabízejících svou pochoutku při červnové slavnosti.

Vinho Verdes! Vinho Verdes! – Provolávají vinaři slávu jiskrného nazelenalého zkapalněného slunečního paprsku.

Nad místními věžemi se tyčí horské pásmo Marao, poskytující velmi působivý pohled.

Chchchchchch! – Ozývá se městečkem šumění místy zpěněné vody řeky Tamega, objímané stromořadím. Zvuk tekoucí vody dává zdejšímu pohádkovému dojmu nedotknutelnou živost.

Ještě je potřeba něco dalšího, vnuká se Gundisalvovi, když se k jeho odlehlé poustevně namáhavě prodírá vyčerpaný a zpocený zástup poutníků. Vydávají se z města i z okolí, aby na vlastní oči viděli živé poustevníky.

Co?

Most přes řeku.

Blázne! – Vysmál se mu bratr zrovna tak jako mnoho poutníků. – Copak je pro nás možné vybudovat v těchto místech most přes řeku? A jak? Copak jsme stavitelé? Ostatně na to ani nemáme ani žádné prostředky.

Postavit piloty do nezdolných proudů řeky je obtížné i pro zkušeného stavitele, natož pro nezkušeného.

Chachachá! – Zase mu to odnesl proud! Pokolikáté už?

Potom se však úsilí vypjalo až k nadlidskému výkonu a nosníky na obou stranách řeky se setkaly v mohutné klenbě. A už se nad Tamegou tyčil majestátně klenutý most. Boží bláznovství se setkalo s milostí Boží.

Goncalo! Goncalo! – Hřímaly zástupy poutníků, valících se nyní přes mohutně klenutý most k poustevně.

Tak nevím, mnul si Gundisalv bradu, - jestli jsem lepší duchovní pastýř, anebo stavitel.

Pro každého má čas. – Letělo od úst k ústům: - Každému poradí a každého potěší.

Nemůžete k němu, mával rukama druhý dominikán.

Jak to? Vždyť každého přijme.

Dneska má horečku. Leží a cloumá s ním zimnice.

Horečku?

Nemůžete se mu divit, že jednou za dvaasedmdesát let ulehne na slaměné lůžko.

I když je upoután na lůžko, přesto zástupy přicházejí, aby zažily, že i z lůžka jim přichází slovo útěchy a povzbuzení.

Trochu ovoce. Tady je trochu zeleniny. Nesu víno, které ho posílí.

Zanedlouho je poustevna obložena dary jako nějaké skladiště.

Léta Páně 1259 vydechl otec Gundisalv naposledy. . .

Papež Klement X. ho pozvedl na oltář léta Páně 1671.

 

POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH (sv. Markéta Uherská 18/1)

Tatarské hordy! Batu-chán! Valí se přímo na nás. Pálí a loupí, zabíjejí muže, ženy a děti odvlékají do zajetí!

Musíme se jim postavit na odpor. Ubráníme svoje domovy.

Co vás napadá. Porazí vás. Už jsme poznali na řece Slaně jejich strašné vojsko. Poláci se jim postavili na odpor a už je tam všechno jedno spáleniště. Dominikánské kláštery a kostely jsou v plamenech. Mniši upáleni.

Nemáme dost sil, abychom se tomu ubránili. A když se jednou ubráníme, přiženou se jich na jaře ještě větší hordy. Máme se jim snad vzdát?

Zachraň se, kdo můžeš! Už dorazili na Slovácko a vtrhli až k Budínu. Pěti proudy se valí do Uher. Stíhají v Uhrech usazené kočovné Kumány, které pokládají za své zběhy.

Pomoz nám, králi. Proto jsi naším králem, abys nás dovedl vždycky ochránit.

Jak vám mohu ochránit? Sám jsem na útěku. Ani ve Vídni nenacházím útočiště. Snad se uchytím v Dalmácii. Každopádně tu nepostavím přes zimu dost silné vojsko, povzdechl si král Béla IV.: Musíme také čelit útokům ze strany Babenberků. Fridrich Bojovný na nás dotírá od Rakous. Jsme v obklíčení.

Co si počneme?

Pánubohu poručeno, - rozhodil rukama král a vykročil s celým dvorem do chrámu. Svatostánek zakusil něco nebývalého. Podlaha se toho dne zaleskla, jak se o to přičiňovala kolena urozených.

Bože, co ode mne chceš? – Vzdychala první hlava mezi Uhry. Celou zimu byl kostel znamenitě vytápěn lidskými těly a vzdychajícími veličinami. Zejména král se dal znovu a znovu slyšet, jak vydatně ulevoval svým zbožným výlevům:

Nic ti neodepřu, můj Pane, Králi králů, i kdyby to byla moje nejmilejší dcera. Vidíš, Pane, jak strašně jsou zkoušeni polští dominikáni. Chceš-li, Pane, obětuji ti svou dcerušku Markétu, a zaslíbím ji třeba právě tolik stíhanému řádu svatého Dominika.

Neozval se vůbec žádný hlas shůry, který by králi potvrzoval jeho vyslyšení. Přesto se však událo něco překvapivého.

Na jaře, plný hrůzného očekávání, upínal celý dvůr zraky k Nejvyššímu. Břízy začaly rozpukávat a dostavily se dubnové přeháňky, když zvědové přinesli blahou novinu:

Nic se neděje. Tataři se nezvedli. Zdá se, že nápor ochabl.

Když to potvrdil i horký červen, dostavila se opravdová úleva.

Bůh přijal oběť krále Bély, řečeného Štěpána, oznámil ctihodný duchovní pastýř.

Oběť? - Jakou oběť? To, že se modlil?

Především oběť své dcery Markéty.

Třeba je to jenom náhoda, že se tatarské hordy nezvedly a nevyrazily na výboje.

Žádné náhody nejsou, Štěpáne. Je to znamení, tvrdil králi Bélovi jeho duchovní vůdce.

Znamení?

Bůh se usmířil.

Bože, byl jsem pod hrozným tlakem. Jak vážně jsem to mínil, když jsem ti zaslíbil svou dceru Markétu? – TTrápil se král.

Co na tom nezáleží, jak jsi to myslel, Štěpáne. Řekl jsi to Bohu před svědky, před svým lidem. Bůh není hluchý a přijal tvou oběť. Teď se s tím musíš vyrovnat.

Počkám, zdržoval král.

Na co chceš čekat?

Až se ukáže, je-li to odvrácení tatarského nájezdu od národa trvalé. A také – vždyť to děvče je teprve tříleté – je to ještě dítě. Je zatím dáno na výchovu k dominikánkám do Veszprému.

Samé pošetilosti mocných! – Letěly pohrdavé posměšky lidem od úst k ústům: - Král se zdráhá splnit Bohu své slovo! Jak máme věřit my králi a Bohu?

Zlé jazyky se často otírají o pošetilost mocných, ale ve zlých dobách, kdy nikdo neví, kam se schovat, všichni obracejí svou naději k mocným a silným. Jenže kdopak z obecního lidu zná kříž mocných?

Co je to za kříž?

Zvláštní odpovědnost za bezmocné, za slabé a opomíjené.

Nesmyslné utrpení, jako je násilí a zlo, působené teroristy či nájezdníky nevinným, zvláště dětem, které v nás přirozeně budí touhu po odvetě, je přirozeně snad to nejvzdálenější, co nás vede spojovat svou odpovědnost za trpící s Ukřižovaným a jeho křížem. Dobrovolné podstupování kříže a přijímání ho na sebe za někoho jiného než sám za sebe se těm, kdo smýšlejí o všem ryze pozemsky, zdá být zvláštním počinem bláznů, nebo snad výstřelkem těch, kdo už ze samé nudy nevědí, co by provedli.

Proč bychom se museli dívat na všechno jenom přirozeně, a to zejména v prostředí poživačnosti, kde se nějakému Herodovi zlíbí pro chvilkové potěšení sebe a svých stolovníků obětovat život svatého Jana Křtitele za taneček nějaké půvabky? V rozmařilejší společnosti si můžeme pro změnu dopřát pro chvilkové vytržení ze hry třeba hon na nějakého člověka nebo na celou rodinu či nějaký národ… Tady už snad budeme umět hodit přes palubu přirozené nároky a připustit ještě nějaké vyšší, totiž nadpřirozené pohnutky.

Jak dlouho ještě necháš Boha a lid čekat, až dodržíš slovo, milý králi? - Naléhal zpovědník: - Má snad obecní lid odhodit všechnu důvěru v tebe a v Boha, když se před tváří Nejvyššího a všech lidí zdráháš splnit svůj slib?

Počkejme, až to děvče dospěje. Třeba si odmítne vzít za manžele toho, který se nabídne. Potom zbude jediné řešení – splnit slib daný Pánu.

Pošetilosti mocných!

Je to ještě dítě.

Uhýbáš před zodpovědností!

Neuhýbám. Na důkaz své dobré vůle pokládám právě základní kámen nového dominikánského kláštera na Zaječím ostrově, připomínal král. Jenže písek přesýpacích hodin neúprosně trousil dál svoje zrnka.

Jsem Karel z Anjou, král sicilský. Žádám o ruku vaší dcery Markéty.

Dívčí zavrtění hlavou

Žádám o ruku Markéty. - Tentokrát se uchází český král Přemysl Otakar II.

No tak, rozhodni se, děvče, a neber ohled na můj slib Bohu a lidem. Přemysla Otakara potřebujeme. Musíme s jeho pomocí obnovit celou zemi, vypleněnou hordami Batu-chána. A taky máme v patách Fridricha Babenberka.

Neboj se, otče, vévoda Fridrich bude povolán k Nejvyššímu, - konejšila Markéta nic nechápajícího otce.

Ach, to víš, že jednou bude povolán před soudnou Stolici, jenže kdy?

Stane se tak v bitvě na Litavě. Tím Babenberkové vymřou po meči.

Král Béla se tvářil jako by mu uletěly včely a nic z Markétiných slov nevnímal. Místo toho dumal nahlas:

Mohu také sám ustoupit z trůnu, když mi lid vypoví poslušnost.

Markéta řekla rozhodně: Nikdy se nevdám za Přemysla Otakara.

A co Lev Haličský?

Patřím celá Bohu. Proto říkám ne.

Markétko, neobětováváš se snad kvůli mně?

Ne, otče. Nejde jen o tvou korunu. Nezáleží jenom na tom, že jsi mě zaslíbil Nejvyššímu před svědky. Jde o Boha. Tomu jsi mě zaslíbil, a Bůh nezapomíná. A já jsem za to vděčná. - Vypadala jako děvče, které právě našlo divotvorný hrnec s pokladem na konci duhy.

Tak se rozvíjely události, hodné Shakespearova pera, v mnohém podobné příběhu krále Leara a Kordelie, jenže mnohem hlubší.

Pak nezbývá, než splnit zaslíbení Bohu, protože to je přísaha.

Přijmi, Markéto, jak je zvykem, závoj s papežským požehnáním na znamení odřeknutí se světa, - pronášel slavnostním hlasem v ostřihomském chrámu, otec Humbert, magistr dominikánského řádu, když jej nechával spočinout na hlavě dvanáctiletého děvčátka. Nato se sneslo slavnostní požehnání na nový klášter na Zaječím ostrově uprostřed Dunaje, kam se celý klášter i s novou sestrou odebral.

Proč tak mladičká? Copak z toho má už rozum? Jak se může sama svobodně rozhodovat? – Ptá se kdosi, kdo málo věděl o kříži mocných, o strašných poměrech v době mongolského ohrožení, o slavných zaslíbeních a obětech, pronášených veřejně před Nejvyšším v čas krajní nouze, o potřebě uchránit lid nejen před nepřítelem vnějším – Batu-chánem, ale i nepřítelem vnitřním v podobě vypovězení poslušnosti mocným a bezvládí.

Jako královská dcera se toužím podobat Králi králů, který o sobě říká: Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, nýbrž abych sloužil.

Komu mám posloužit? - Hladovým, nahým, malomocným, zmrzačeným a nejrůzněji jinak postiženým.

Nejsme na ostrově pro nic za nic, sestřičko, ale především pro to, že se sem vyváží lidský odpad: malomocní. Uklízej po nich, umývej je, nakrm je a napoj, a pak po nich všechno umyj a ukliď, a zítra můžeš začít nanovo.

Už nemám sílu, - nese se vzdychání kolem kříže ve svatyni. Kůra nového stromu života, zasazeného na ostrově svaté Markéty, zaznamenává osvěžení čerstvou mízou, dostavující se kupodivu zvenčí.

Pane, ukaž, jak to pro nás a naši spásu zvládáš na kříži. - Krev, slzy a pot. –

Vzduch vibruje bolestným růžencem. A sotva ustává, rozvlní se opakováním žalmů. Uprostřed hloučku pro svět ztracených existencí jasně vyniká hromádka v rouchu, vždy znovu do běla vypraném, která vytrvává, když ostatní ochabují a zůstává, a když druzí utíkají z očistce na tohoto světa.

Vzduch, rozechvělý bzukotem růžence, protíná ostře jako tatarský kinžal:

Utopená sestra! - Nahnula se nad okraj studny a spadla tam. Než jsme ji stačili vytáhnout, je bez dechu.

Přineste ji sem, ozývá se rozhodně Markétin hlásek.

Z jasných stínů se rozhýbá jeden jasnější. Odstraňuje bláto a trávu z úst nebohého. Pak na něj vkládá ručky se zarudlými jizvami Ukřižovaného a tiskne jí ke tváři křížek od růžence: - Pane, do tvých rukou svěřuji její duši.

Utopená sestra se pohne, vyhrkne z úst vodu a nabere dech.

Obživla! – Bohu díky!

Ze všech stran se ozývají hlasy:

Markéto, pomoz! - Markéto, mám hlad! - Markéto, poraď! –A nikdo neodchází od studnice pokory s prázdnýma rukama.

Znala tajnosti lidských srdcí, potvrdily sestry, když po necelých dvaceti letech prožívání pozemského očistce spočinula v náručí Abrahámově. Od té doby celý klášter zavoněl, jakoby rozkvetl tisícem květů. Žádný felčar ani ranhojič by nestihl poskytnout tolik uzdravení a úlevy, jež se i nadále dějí na jejím hrobě.

 

NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ (bl.Jindřich Suzo 23/1)

Takhle to dál nejde, zlobila se babička: - Chlapec přichází do věku, kdy potřebuje otce.

Vždyť dobře víte, máti, že to není možné. Jeho otec, rytíř z Bergu odejel na křižácké tažení. Brání Jeruzalém a celé křesťanstvo před Saracény. Jindřich ví, že jeho otec je hrdina. Má ho v úctě.

Jenže kdy ho viděl? Nebude-li ho mít na očích jako živý otcovský vzor činorodosti, rozhodnosti a spravedlnosti, zůstane jako ta třtina ve větru. Jiní v jeho věku už berou do ruky meč a zkouší se s ním ohánět.

Jindřich na to není. Je slabý.

Rozmazluješ ho.

Je tak hodný a zbožný, hájila ho maminka.

Pch! Zbožný? Je jako ovce. Drží se tě za sukni a dělá všechno podle tebe. Ty si klekneš, on si klekne, ty vzhlédneš na kříž, on vzhlédne na kříž, ty zbožně vzdechneš, on zbožně vzdechne. Je to dítě nebo loutka? Měla bys ho dát na výchovu do kláštera.

Tak půjde k dominikánům. Jsou tu přímo v Kostnici, rozhodla matka.

Pět let se vlnil bělostný obraz Jindřicha v pohupujících se vodách Bodamského jezera, ale jeho vnitřní rysy zůstaly stejně nevyhraněné, rozvlněné a rozbředlé. Tělem v klášteře, srdcem ve světě.

Při svých hřivnách bys dokázal víc, říkali mu bratři z kostnického konventu.

Cítím se tu jako prodaný.

Třeba jsi prodaný. – Cha, cha, chá! – Prodaný! Prodaný! Prodaný!

Svému zpovědníkovi se svěřil: Myslím, že když mě Pán uchrání těžkých hříchů, které by mohly poškodit mou pověst, nemusím brát ty lehčí hříchy tak vážně.

K jeho překvapení mu duchovní otec odpověděl: Synu, jsi na nejlepší cestě k vlažnosti. Říkáš si, mouchy sežerte si mě. Ale tohle musí skončit. Pokud nenajdeš sílu zbavit se rozhodně té duchovní zbahnilosti, je to tvůj duchovní konec.

Nejprve nabyl dojmu, že se mu srdce snad utrhlo od své základny a zarazilo se mu o přední zuby, takže jen vyjekl:

Co – cože?

Rosteš duchovně od desíti k pěti.

Ztumpachovatěl jako hrdý rytíř přistižený v nedbalkách. Měl pocit, jako by ho někdo bacil leklou rybou přes kořen nosu. Brada mu sjela hluboko mezi ramena, oči se mu zakutálely a neměly se k návratu. Byl by se snad skácel, nebýt zpovědnice, o jejíž okraj se zachytil oběma rukama.

Co je? Vždyť pečlivě vykonávám všechny očekávané úkony zbožnosti, převzaté od matky a pak ještě vytříbené tím, co jsem si osvojil u dominikánů. – Hm, navenek ano, ale co je uvnitř? V duchu dával zpovědníkovi za pravdu, protože jeho smysly ho skutečně táhly jinam. Srdcem se sháněl po světských věcech a požitcích. Ty však zanechávaly v jeho duši prázdnotu a pustotu.

To mám vážně opustit svět a sebe sama a myšlenky na svět a na sebe? Nestačí, že jsem se rozešel se světem vstupem do klášterního ústraní? Mám se s ním rozejít i vnitřně? Zní to strašně, skoro sebevražedně. Rozloučit se s přáteli světa a vydat se do duchovní emigrace. Co tomu řeknou ostatní, když uvidí, že už nežiji jako oni? Co řeknou přátelé se smýšlením skrz naskrz pozemským? – Bože, poraď mi.

Začít mystický život vlažností je jako chytat rybu za ocas. Jestli chceš přemoci změkčilé a odbojné tělo laskavým domlouváním, tak jsi šílenec. Chceš svět a přitom sloužit Mně? Vyloučeno. Nechci tě půl, ale celého. Také jsem se za tebe nedal ukřižovat jenom napůl, ale celý. Jestli si ovšem chceš povolit, tak hoď zbožnost přes palubu, a nedělej Mi a Mé Církvi ostudu nějakým kejklířstvím. –

Ovšem kam se poděju, když opustím klášter? Bojovat nedovedu ani nechci –

Podlaha jeho cely se rozkolébala jako podzimní hladina Bodamského jezera a křížek na stěně se mu před očima rozdvojil, přičemž obě ukřižované postavy jaksi světélkovaly. Dlouho nebyl schopen promluvit,

Když se znovu spojily v jednoho Ukřižovaného, napadlo ho:

Jak je to možné, že jsem si toho všeho celých pět let v klášteře vůbec nevšiml?

Vření vášně není snadné zpozorovat, jste-li spíše sebestředný člověk, a to Jindřich byl.

Netušil, jak dlouho se pohyboval ve stavu ledovcovitě zmraženém, ale připadalo mu to jako věčnost. Ani by se nedalo odhadnout, jak dlouho by tam stál, kdyby se nepřihodily další události, které zaměřily jeho pozornost jinam. Náhle odněkud shora cosi zařinčelo, jako by saracénské vojsko tasilo šavle. A když to Jindřich uslyšel, jeho ztuhlé údy ožily a zmocnila se ho prudká činorodost. Skočil do haly a hledal vpravo i vlevo úkryt.

Probral se do staronové situace s pocity, které rozhodně nelze označit za šťastné a rozjásané. Připadal si jako vojevůdce, který jednou ráno procitl a zjistil, že vlastní neopatrností dopustil přítomnost nepřítele ve svých zádech i po stranách. Taková věc pak vede k pocitům selhání a sebeobviňování.

V jeho vzezření a chování došlo k nesmírné změně. Když s ním přátelé-světáci před časem mluvili, i velmi netečný pozorovatel by v něm rozpoznal mladíka-hrdinu, kterému patří svět. Nyní bylo neméně patrné, že hrdina padl, a to bolestně a hlučně. Vystupoval s krabatým čelem, zkaleným zrakem a ústy pootevřenými. Prostě měl v sobě něco z povadlého květu či z ptáka s nalomeným křídlem. Pozvolna se rozhoupával, když se zrychlená činorodost obracela proti němu samému. Pak si počínal velmi rozhodně a s dravostí divé šelmy, vrhající se v neronovském cirku na nebohé křesťany.

Musím zemřít, ale ne že bych docela spáchal sebevraždu, nýbrž postupně umrtvovat své tělo, abych s každou další dávkou umrtvování byl blíže Ukřižovanému.

S děsivou vizí tatarského trýznění zajatých křesťanů vyrazil ke kostnickému kováři. Vtiskl mu do dlaně hrst penízků se slovy: Ukaž, co dovedeš!

Sssss! – ozvalo se otevírání tisícovky sodovek. – Kdepak by se v Kostnici začátkem čtrnáctého století vzaly sodovky. To vyšlo z pevně zaťatých úst mládence, který si právě dal vypálit na hruď nápis JEŽÍŠ KRISTUS.

Odvrátit se násilím od tvorů a od sebe jako tvora není žádný špás. Jestliže duše toho, kdo se odvrací od tvorů, je značně citová a náchylná k nejrůznějším něžnostem a útěchám, které přináší styk s oblíbenými osobami a věcmi, je toto násilí tím větší a bolest, kterou působí citlivému srdci, je tím krutější. A Jindřich měl po matce, jak vyznává, srdce citlivé. Trpěl hrozně. Trpěl tím víc, že nenalézal dlouho nikoho, komu by si mohl postěžovat se svým bolem, neměl žádného důvěrného přítele, jemuž by se svěřil se svými pochybnostmi, touhami, boji. Naříkal ve svém srdci, stěžoval si Božské Moudrosti.

Hlas v duši mu říkal:

Odedávna musí láska trpět. Není milovníka, jenž by nebyl mučedníkem. Musíš proniknout mým trpícím člověčenstvím, chceš-li se dostat k čirému božství.

Zprvu se Jindřich zhrozil krutých slov. Přirozenost se vzpírala je provést, ale nadpřirozená láska zvítězila nad přirozeností, láska, která je silnější než smrt. Vydal se cestou lásky za Mužem bolesti, bičovaným a umírajícím na kříži jen z lásky k člověku. Odhodlal se podrobit své tělo zcela službě lásky. Snažil se je skoro zničit, aby duch žil jen pro svého Boha.

Tak zakouší kříž v jeho cele nebývalé osvěžení. V tichu, pravidelně se dostavujícím po děsivých zvucích, připomínajících srážku křižáků se saracény, se uklidňuje a slyší:

Nevíš, že jsem branou, kterou musejí vstoupit všichni opravdoví přátelé Boží, kteří chtějí dojít pravé blaženosti?

Kůrka chleba a trocha vody, jenom krátký spánek. Žíněná košile a železný řetěz a růženec. A k tomu nástroje, připomínající mučírnu Batu-chána pro zajaté křesťany.

Jako by je medvěd poškrabal drápy, poznamenal Suzo, když umýval své tělo v ledové vodě.

Tyto boje musím vybojovat sám. O tomto zápase, vyhlášeném tělu nemohu mluvit s nikým, ani ze světa, ani z kláštera. Jinak by měli to, že u mne propukl nějaký strašný sebeobviňovací blud a fanatická snaha po sebetrýznění.

Pohublá tvář askety však prozrazovala mnohé.

Půjdeš studovat bohosloví na naše řádové učiliště do Kolína, rozhodl v té době převor.

Celých šestnáct dalších let prožíval poustevnicky a postrádal přítele. I když se rozhodl bojovat s tělem sám, v duchovní sféře potřeboval původce. Kdykoli v životě nastane nějaký zádrhel, který způsobí, že čelo dosud hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: Co si teď počnu?, tak nejlepší postup, jak na to, je svěřit se do rukou osvědčeného znalce a nechat mu volnou ruku. Vojevůdce, jemuž docházejí síly, se raduje při hlaholu polnice, doprovázející příjezd posily, a podobně i Jindřich pocítil v srdci naději, když se jeho záležitosti ujal sám Mistr Eckhart, muž nad jiné zkušený ve vedení duší. Nicméně ani ten zdaleka neznal všechny podrobnosti ohledně Jindřichova nelidského zacházení s vlastním tělem.

Po šestnácti letech nelidské mučírny, do níž se Jindřich Suzo dobrovolně uvěznil, a kdy se snažil u paty kříže poznat na vlastní kůži krev, slzy a pot Ukřižovaného, přišel den Seslání Ducha svatého.

Jindřichu, tvoje tělo se stalo dokonalým služebníkem ducha, který se touží rozletět ke Mně, svrchované Lásce, prameni veškeré blaženosti. Svěř se konečně s naprostou odevzdaností do Mé sladké náruče. Všechno vnější mučení těla by bylo marné bez tvé dokonalé odevzdanosti do Mé svaté vůle.

Nastalo stěhování – stará, hřeby pobitá vrata, řetězy, provazy, řemeny a kdovíjaké další harampádí putovalo na smetiště. Ve vyprázdněné celičce zbyl jen prostý kříž a stolek s židlí a skromné lůžko.

Tak se ukazovalo, že Jindřich přes svou pověst výstředního askety a bigotního fanatika přece jen nebyl tak zaberanělý. Ten beran se teď prokazoval jako úplné jehňátko

Co chvíli k němu přikvačila inspirace shůry: Jářku, proč nemetáš kozelce jako David před archou úmluvy a nezpíváš radostnou píseň? Ovšemže, metání kozelců a veselé výskání nepřichází v úvahu, pokud sloužíš před svatostánkem, ale mohl bys aspoň vděčně obrátit pohled k nebesům a zvolat: Hosanna – Hosanna – Hosanna !"

Překypoval energií a dobrou náladou, byl od toho dne naladěn v duchu optimismu, tvrdícího, že tento svět je nejlepší ze všech světů. Vyzařoval přesvědčení, že na tomto nádherném světě je dnes všechno v úplně a naprosto perfektním stavu, a že se Bohu nikdy nic nevymklo z rukou.

Kráčel pomalu a zamyšleně, podle lidí spíš jako náměsíčník než jako zdravý a silný mladý muž plně ovládající své dolní končetiny. Chodci, do nichž vrazil, o něm smýšleli nelaskavě. Ovšem, ruku na srdce, mohlo tomu být jinak, kdyby měli k dispozici všechna fakta. Pak by si uvědomili, že si zaslouží spíš účast než kritiku.

Boží Láska ho povznesla do svých hedvábných výšin. Příznaky byly nepopíratelné. Ztišená láska se rozlévala na všechny strany. Čím tvrdší býval k sobě, tím spíš se rozplýval vůči ostatním, jako když medu ukrajuje. S potřebnými znalostmi školskými, obohacenými vědomostmi Mistra Eckharta, ale také zkušeností z vlastních divokých bouří ducha, snadno vedl ty, které Bůh povolával.

Nevíte, kde je otec Jindřich? – Který? - Přece ten známý kazatel. - Kdože? - Přece otec Suzo. Hledáme bratra Jindřicha. To je ten vyhledávaný zpovědník Suzo a osvědčený vůdce duší k dokonalosti. – Čekáme na otce Jindřicha.

Ze všech stran se k němu stékaly zástupy hříšníků jako divoké alpské bystřiny. Sám cestoval od kláštera ke klášteru, nejčastěji Porýním.

Peníze nebo život! – Vybafli na něho lapkové v temném lese.

Nemám nic. Jak vidíte, jsem žebravý mnich. Jsem Jindřich Suzo.

Cože! Ten zpovědník? – uklouzlo jednomu z nich tenčím hláskem. Sotva odkryl kapuci, vyklubala se z něho dívčina.

Říká se, že kdo se ti vyzpovídá, i kdyby byl sebevětší hříšník, toho Bůh už nikdy neopustí. - Mohu se vyzpovídat, otče?

Jen do toho, milé dítě. Ve jménu Otce i Syna…

To je můj manžel, ukázala pak na druhého lapku a zamávala na něho: Vyzpovídej se taky.

Jenže já jsem i vraždil.

Vyznejte se, můj synu, ve jménu Otce i Syna…

Tou dobou už po něm vzdychaly sestry v klášteře v Töss. Hlavně sestra Alžběta Staglinová, kterou přivedl k vysokým stupňům dokonalosti, měla obavy:

Jen aby se mu cestou něco nestalo. Taková nepohoda. Psa by ven nevyhnal, a ještě ti lapkové na cestách. Modleme se za otce Jindřicha. Pak už se klášterem rozléhal plynulý tok růžencového vrnění, jako když kočka přede.

Sotva se vrátil Jindřich do své cely, klekátko před křížem si vrzavě povzdechlo nad svým údělem. Když dovrzalo a růženec vychladl, dostalo psací náčiní co pro to. Pero se skřípavě rozběhlo po pergamenu, a kolem stolku se snášel k zemi jeden list po druhém.

Co to pořád smolí ten Jindřich? – Kroutili hlavou bratři v refektáři: Kdo se ho o to prosí? Na co si to hraje? Je přece dost příruček k duchovnímu vedení. Tys mu to snad uložil, otče převore?

Kdepak, ošil se převor, a hned se dal do párání: O ničem nevím. Inu, je to divný pták, tento Jindřich.

Jestli nechodí k těm sestrám do Töss nějak moc často.

Hlavně kolem sestry Alžběty se prý nějak moc točí.

Projevuje jí bratrskou lásku.

Ták. – Hm. – Toká jako bratrská hrdlička. Kdykoli ji osloví, tak dbá náramně na to, že slovo vítězí s úsměvem – podotkl kterýsi bratr, ládující do sebe sousta jako přístavní dělník, házející žoky s koprou do podpalubí.

Otče Jindřichu! – Ozval se převor v křížové chodbě, kde se procházel otec Suzo: Na slovíčko….- Viděli vás, že jste se políbil se sestrou.

Otcovské políbení.

Opravdu? – Zasvítily dvě farizejské oči, a ústa jízlivce se dávala slyšet: Pomyslete i na úřad, který zastáváte. Pomyslete na pohoršení.

Ano, otče převore. Myslím hlavně na pohoršení kříže.

Jen aby – šmikal vzduchem neklidný ukazovák.

V těchto si Jindřich mohl naplno vychutnávat svou touhu trpět nevinně pro Krista. Byl však Bohem nadaný, prostě amadeovský optimista a rány osudu, které ho nyní stíhaly, v něm neudupaly všechnu naději.

Říká se, že kam čert nemůže, pošle babu. Zanedlouho cítil Jindřich na sobě přibitá hejna očí celé plejády pravzorů Eulálie Čubíkové pro Chevalierův román Zvonokosy. K jeho pocitům se brzy přidaly i pocity Julia Caesara poté, co byl proboden svým oblíbeným synovcem. Nejrůznější podrazy od nepřátel snášíme mužně, i když je neschvalujeme, ale když nás zradí bratr, pijeme kalich hořkosti do dna a cítíme se podle toho.

Zlé jazyky se ve své utrhačnosti činily, div že nedošlo k jejich zauzlení.

Kam se poděly zásvětné dary? Byly tu v kapli. Někdo ukradl? – Otec Jindřich prý potřebuje hodně dárků pro ty svoje sestřičky…

Podvod krvácejícím obrazem Ukřižovaného? – To by vypadalo tak leda na otce Jindřicha.

Víte, že jeho vlastní rodná sestra utekla z kláštera a on ji s hanbou přivedl zpět? Jó, ten to s ženskými dovede zaválet. Pěkné kvítko, tenhle otec Jindřich.

Za velkého moru někdo otrávil studny. Mluvilo se hodně právě o otci Suzonovi. Moc nescházelo a velkomožní páni by ho byli zhoupli na větvi. Jen tak-tak že vyvázl. Má to někdo z pekla štěstí!

Svedl mě a opustil! – Ječela kterási hysterka, možná i posedlá zlým duchem, na celé kolo.

Kdo?

Přece ten chlípník Jindřich Suzo.

Říkávalo se, že neexistuje situace tak svízelná, aby vyvedla Jindřicha Suzona z jeho příslovečného klidu, který býval přirovnáván k duševnímu rozpoložení tresky na pultě rybárny.

Má snad otec Jindřich hroší kůži, otče převore? Něco s tím musíme provést. – Naléhali bratři.

Překládám vás, milý bratře Jindřichu, do kláštera v Ulmu, rozhodl převor.

Lidé, kteří jsou zasaženi v samém svém jádru, obyčejně reagují dvojím způsobem. Buď zuří a soptí. Takový byl možná král Lear. Jiní upadnou do mrazivého chladu, jako by jejich krevní oběh právě zamrzl. Jindřich Suzo náležel asi k této druhé skupině. Když šlo do tuhého, změnil se v ledovec.

Pojednou nemohl ani studovat, ani se modlit. Zůstal zhroucený před křížem v celičce. Zastavil se čas a Ukřižovaný nad časem dal najevo svou vůli.

Proč zde sedíš? Vstaň a ponoř se do Mého utrpení. Jedině tak přemůžeš své utrpení!

To, co vyhlíželo jako hromada suti zapomenutá po zednících, se pohnulo a na tváři se rozehrál úsměv.

Čemu se směješ, blázne Boží?

Člověk, který dovede dobře trpět, dostává za své utrpení odměnu zčásti už v tomto čase. Získává pokoj a radost ve všech věcech a po smrti najde život věčný.

Dne 25. ledna 1365 se v Ulmu rozloučil se světem, s nímž sváděl po léta tuhé boje. Papež Řehoř XVI. dovolil roku 1831 uctívat Jindřicha Suzona jako blahoslaveného.

 

CO JE BŮH? (sv.-Tomáš Akvinský 28/1)

Opomenuli jsme v našem rodu Dárce všech darů, když nám požehnal čtyřmi dcerami a třemi syny, posteskla si hraběti Landulfovi jeho lepší polovička Teodora.

Cože?

Obyčejně se posílá ke službě Bohu prvorozený, ale u nás v Akvinu máme vojáka a zase vojáka, a bude snad i náš nejmladší Tomáš taky vojákem?

Hm, pravda, - uznával starý hrabě, - tak ho pošleme na výchovu do Monte Casina.

Aspoň se tím zpečetí mír, když jsi to tam pod císařskou korouhví nedávno tak poplenil.

Jednou tam být může náš Tomáš opatem, jako je dosud můj bratr, spekuloval hrabě z Akvina.

Tak vypukla Tomášovi učednická léta, ale i pro benediktiny začala doba zkoušek. Zůstávali totiž stát s otevřenou pusou, kdykoli jejich nový žák pronesl otázku: A co je to Bůh?

Žádná odpověď je taky odpověď. Musím hledat jinde. Kde? U dominikánů z Neapole, kam byl později poslán studovat na císařskou univerzitu.

O té mendikantské sebrance se mi ani nezmiňuj! – Rozčílil se doma hrabě z Akvina: - Ty máš svoje poslání na Monte Casinu.

Ještě větší červený kohout se usadil na střeše v Akvinu, když se Tomáš objevil v bílém rouchu svatého Dominika.

Když ani hraběnka nic nezmohla s Tomášem, poslala zprávu svým dvěma synům v císařském vojsku: Musíte vysvobodit Tomáše od těch mazaných mendikantů, kteří nám ho obloudili.

Před vojáky se nikde neschováš. A tak se mladý Tomáš záhy octl zpátky na rodném hradě.

Nedovedeš si představit, jak by s námi zatočil císař Bedřich, kdybys dovršil řetěz našich rodinných průšvihů svým vstupem k dominikánům. Zapálil by nám střechu nad hlavou! – Sýčkoval starý hrabě, ale když syn trval na svém rozhodnutí, rozkázal:

Do věže s ním!

A už jsou tady zkoušky. Horu pokušení stíhají nejstrašnější hrozby. – Moc, sláva, bohatství, nejvyšší mety učenosti v církvi a skoro nebe na zemi, anebo šatlava, zkáza rodné hroudy, stíhání celé rodiny, hrozba věčného zatracení.

Taková je Tomášova výchozí zkušenost z dvouletého pobytu v kobce na věži hradu Rocca Secca. Místo řádových bratří objevuje v tomto noviciátu pomoc andělů a důvěrně se s nimi sbližuje. Každopádně ale vítězí někdo jiný než duch světa. Nicméně to vyhlíží náramně hrozivě. Jak skvěle může vypadat nějaká mazanice uhlové černě a sazí z krbu na dveřích? Uhlem načrtnuté znamení kříže. Co to znamená? - Pro někoho děsivé znepokojení, pro jiného útěchyplné vyznání. Tak si Tomáš osvojuje jako výchozí ono zásadní nepochopení světa pro zbláznění se do Ukřižovaného. Jenže, co znamená svět? Svět se představuje nejenom smutnou vzpomínkou na ztracený ráj, opuštěností, dobýváním chleba vezdejšího v potu tváře, řinčením zbraní a smrtí, ale také uhlazeným dvorním prostředím, kde tě zradí tanečnice v krajkách stejně jako dvorní šašek, kde se zableskne dýka v bratrské ruce a jed se tají v poháru vína.

Jednoho slunného rána se stalo něco vyrážejícího dech. Bylo to skoro dva roky poté, co povýšený hrabě, hraběnka, Tomášovi rodní bratři a sestry a dvorní čeládka svorně zavěsili Damoklův meč nad hlavu dominikána, čímž mu na chvíli pokazili náladu a podněcovali v jeho srdci pocity, jež by nikdy neměly vzniknout ve vztahu k rodnému domu. Právě tehdy se otevřela cesta k svobodě.

Sotva se ocitl na svobodě, zajásal: Vzhůru za bratry do Neapole!

Tohle dvouleté věznění byl pravý noviciát a Tomáš v něm obstál. - Uznali dominikáni: - Může být připuštěn k věčným slibům.

Nadobro osvobozen slibem chudoby, čistoty a poslušnosti - vzhůru za Ukřižovaným! Cesta vede po boku magistra řádu, otce Jana Teutonského na sever. A už je tu Kolín. Pro Tomáše je to především teologie v podání otce Alberta z Böllstadtu. Potom ve službách otce Alberta vzhůru na pařížskou univerzitu a pak zpátky na sever. Potom však následuje větší zkouška, než jakou připravují univerzity. Na rodné Akvino naplno doléhá pohroma: oheň, válka, vězení, smrt...

Tak toho se naši doma tolik obávali, a už je to tady. – Šeptá zdrcený Tomáš v kapli: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!

Kříž v kolínském klášteře zaznamenává nebývalé oživení. Strom života je zaléván důrazným přiblížením se kajícníka na slavné tvrdé dřevo, probité hřeby skrze lidské tělo. Tady se získává jedinečná zkušenost bezvýhradného osobního připoutání se ke kříži, k Ukřižovanému po jeho boku jako kajícný lotr. Jak prapodivné vlastnosti pokání - vysiluje, ale také posiluje, umrtvuje změkčilé, ale přitom zakaluje a proměňuje. Mění slzy ze smutných ve šťastně oslavené. Takový je samotný růženec lidského života: od radosti z narození přes trpké zkoušky k slavnému vítězství. Pak se na místě lidské nalomené třtiny vynořuje hrdina, jasně poznamenaný přestálým utrpením kvůli Ukřižovanému a s Ukřižovaným.

Kdo to je? – Tomáš? – A co to má zářivého na hrudi? Hvězda? Světlo? Drahokam?

Jsem připraven, - ozývá se z hábitu rozprostřeného před oltářem kolínského dómu.

Nato se spouští neviditelné světlo ze vztažených biskupských rukou, doprovázených hejnem dalších rukou kněžských, aby to všechno potvrdila slova slavné formule a slavné pomazání.

Radostně obtížen skrytým nákladem, použitelným ve službách Ukřižovaného, prochází učenou Paříží, aby posléze mistrovsky vštěpoval posvátnou moudrost do myslí posluchačů.

Koho zajímá jak? - Nashledanou v klášteře svatého Jakuba. Hned první rokování o svobodě vyučování je náramně důležité. Jde o samo bytí či nebytí obou nových řádů: kazatelů a minoritů.

Takže další knihomol či vědátor? Nic takového. Třebaže prolétne jako meteor kdejakým veřejným rokováním, žije sám a sám ve svém duchu s Ukřižovaným. Své hlavní dílo nevytváří ve škole ani jinde na veřejnosti, ale spíše za školou, v ústraní, zapomenut od zástupů. Kráčí hlubokým tichem, přerušovaným jen cikádovitým bzukotem růžence. A přesto - nikde žádná věda uzavřená do sebe. Všechno vědění se podrobuje službě Bohu a bližnímu.

Co si myslíte o tom? - A jak je to s tím? – A co tamto? – A co tamhleto? A co kdyby …? – Tak je neustále zaplavován otázkami.

Dokonce i francouzský král k němu dochází se svými starostmi. A jako vždy, až posléze, možná druhý den se každému dostává přesné a jasné odpovědi.

Zkusme zapojit do běžného myšlení přirozený rozum podle Aristotela, navrhuje Tomáš. Církev se z opatrnosti staví vůči takové novotě zdrženlivě: Ať to studují a vykládají jen mistři posvátné teologie!

Aristoteles! - Aristoteles! - Aristoteles! – Domáhají se studenti této novoty.

Proč ne? Pán Bůh nám dal rozum, abychom ho používali podle vůle Páně. Tak musíme své přirozené myšlení napřímit v duchu Kristově.

Přesazuji Aristotelovy pojmy do nového prostředí - nadpřirozeného, kde tyto přirozené pojmy ve světle víry přinášejí lidskému duchu to ovoce, že se dá lépe objasnit Boží tajemství. Usiluji o všeobecnost. To, co učím, není nic mého, nýbrž je to společným jměním celé svaté Církve. Dejte si pozor na ty, kdo mluví nebo píší o mně, nebo ze mě dělají zakladatele nějakého myšlenkového směru, protože právě tohle je mi z duše protivné. Nejsem žádný školomet ani knihomol, ale jen sám sebou. Snažím se jen uvést ctnosti do služeb Ukřižovaného.

Cože říkáte? Že se přitom řeší vleklý spor kultury s lidskostí? No, dejme tomu. Hlavní je ovšem svatost. Před člověkem se otevírá nadpřirozená dokonalost, ale ta se rozvíjí pouze na kříži. Lidskost je na místě, ale člověk musí být spojen s Bohem svatým člověčenstvím Ježíše Krista a uspořádat si vše podle nadpřirozeného cíle.

Jak se má vyučovat tajemství Eucharistie?

Hm, důležitá otázka k rozjímání, řekl Tomáš a odebral se do ústraní. Později se objevil v chrámu, aby položil svou odpověď na oltář a vzýval Ukřižovaného.

Zvědavci mu byli v patách a div, že jim oči nevypadly: Kristus stál před ním na rukopise a pronášel slova: Dobře jsi to napsal. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?

Nic jiného než Tebe, můj Pane!

A pak – představte si - Tomáš se vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte...

Když mu to později říkali, odpovídal: Mnohem víc než studium Aristotela mi vždy pomáhalo kajícné rozjímání před Ukřižovaným. Kříž je moje spása.

Tak mi o tom ještě něco nadiktuj, žadonil bratr Reginald uprostřed rozepsaného třetího dílu Sumy teologické, a dodával: - Teď jsou na řadě námitky proti svátosti smíření.

Nemohu.

Proč ne? Nenapadá tě nic, co by se dalo uvést?

Napadá mě toho dost. Jenže se mi už dostává takového nazírání na Boží tvář, že všechno dosud napsané mi připadá jako mlácení prázdné slámy.

Jak si člověk nejlépe udrží posvěcující milost?

Podívej, synku, kdo kráčí věrně v důvěrně blízké Boží přítomnosti a v každém okamžiku je připraven skládat Bohu účty ze svých činů, ten neudělá nic, co by ho odloučilo od Boží milosti.

Tvoje povolání je nadpřirozené tajemství. Všechna lidská vysvětlení se týkají nahodilých jevů. Proč se chceš stát třeba dominikánem? Snad proto, aby ti bylo dovoleno kázat, hlásat a psát Krista? Nebo proto, aby ses mohl vedle modlitby věnovat také činnému životu? Nebo chceš jen uniknout pozemským starostem? Nebo z lásky k chudobě žebravých Bratří? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým stále ještě nebylo zvěstováno Boží slovo? Či snad z odporu vůči nešvarům, které se kvůli majetku Církve šíří mezi duchovními osobami, a který budí závist a pohoršení mocných světáků?

Nic z toho nepomíjím, ale hlavně se ptám: Co je Bůh? K odpovědi musím shromáždit všechny roztroušené prvky moudrosti v jednotu učení.

O to se snažím, pokud dýchám, a totéž připomínám, i když už nemohu nabrat dech.

Zázrak! Vidím! – Volal starý slepý kněz poté, co během svých proseb k Bohu přitiskl svou tvář na Tomášovo bezduché tělo.

Zázrak! – Zázračné uzdravení! – Zázrak! Chromý chodí!

Pšt! Pššt! Pšššt! – Tiskl ukazovák na ústa opat z kláštera a šeptal důrazně: Neupozorňujme na žádné zázraky v souvislosti s Mistrem Tomášem. Nebo nám budou ještě jeho ostatky odebrány.

Vyhlašujeme klatbu nad 20 tezemi učení Tomáše Akvinského! – Ozval se pařížský biskup Tempier v den třetího výročí učitelovy smrti.

Také dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterburský, nechtěl zůstat pozadu a spěšně se dal slyšet: Učení Tomáše Akvinského je bludné, zejména teze o jedinosti podstatné formy, které budí na našich školách strašné pohoršení.

Do této vzedmuté vlny fanatismu se v roce 1232 ozval pokojný hlas papeže Jana XII.:

Vyhlašujeme Mistra Tomáše z Akvina za svatého a jeho učení za pravověrné.

O pár století později vyhlašuje Pius V.: Svatý Tomáš Akvinský je učitelem Církve.

Další staletí vyplavují na světlo Boží moderní filozofické zmatky v takové spoustě, že se papež Lev XIII. dává slyšet:

Vyhlašujeme učení svatého Tomáše za učení Církve. Ukládáme všem učitelům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především Tomášovým učením. A jak by, když tato duchovní stavba, spojující na zemi stvořené přirozené základy s nadpřirozeným nebem, odolává uprostřed víření a vlnobití světa.

 

AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI (4/2)

Měl by ses znovu oženit, Petře. – Radili přátelé i příbuzní.

Ne, vrtěl hlavou pan z Ricci, truchlící nad zesnulou manželkou Kateřinou.

Máš, pravda, pět dětí, čtyři děvčata a chlapce, takže tvůj rod jistě nevymře. Jenže děti nemají matku.

Mohou jít na výchovu do kláštera. Pětiletou Alexandrinu už přijala její teta Luisa. Je abatyší v klášteře svatého Petra z Monticelli v Monte Ulivato.

Tou dobou příjemně dopadaly popolední sluneční paprsky na klášterní zahradu a měnily ji v zelený a jantarový ráj, jak to sledovala příroda. Značný počet místních ptáků melodicky pěl v podrostu na konci trávníku, zatímco jiní, ti energičtější, hopkali po trávě a hledali červy. Včely, které byly milosrdně ušetřeny vědomí, že až se sbíráním medu málem udřou, připraví je o něj líní lidé, nyní pilně bzučely a střemhlav se spouštěly do květů. Okřídlený hmyz v sluneční záři tančil tarantellu. To vše doplňoval veselý smích sester, prohánějících se během rekreace se smíchem po trávníku. Jedna z nich zvesela vyzpěvovala píseň Dindirindin a ostatní ji honily. Když ji dohnaly, rozdělily se po dvou a každá rozdováděná dvojice skotačila dál po svém, až to připomínalo villanellu od Fabricia Carosa.

Možná si myslíte, že to je všechno. Kdo by předpokládal, že se už nedá dodat nic k vykreslení příjemného ovzduší pohody, byl by na omylu. V tomto okamžiku se vynořila v ozdobných dveřích kaple matka představená dominikánek a doplnila tak obraz detailem, kterého bylo třeba k úplnosti scény.

Ty nejsi v zahradě, když je tak pěkně, Alexandrino? – Pronesla do šera. Zahleděla se pozorně dovnitř, a když se rozkoukala, zahlédla raneček bělostné látky, nacházející se před křížem, ale to už k ní dolehl tenký dívčí hlásek, na konci se plačtivě zalamující:

Mně je tady dobře, matko představená.

Ty pláčeš?

Ano.

Ublížil ti někdo?

Ne.

Tak co se děje?

Hříšníci pořád ubližují Pánu Ježíši a mě to bolí.

No tak si tady zůstaň, svolila a odebrala se do klášterní zahrady.

Zůstala tam jako každý den, dokud se nepomodlila před křížem tři sta Otčenášů k poctě hlavních tajemství Umučení Páně

Za chvíli budeme tomu kříži v kapli nejspíš říkat Alexandrinin kříž, chichotaly se zvonivě sestry.

Od jejího příchodu do kláštera zakoušel kříž v kapli zvláštní osvěžení a obnovu. Ne, že by ho někdo umýval či obarvil nebo vylepšil nátěrem. Přesto se omlazoval den ode dne pravidelným vlhčením, ale také jasněji vynikal, což by nikdo nedocílil ani pravidelným leštěním. Najednou tu byl krví upocený Spasitel v Olivetské zahradě, v žaláři, u sloupu bičování, s trnovou korunou na hlavě, pod tíživým křížem, umírající na svatém dřevě a kladený do hrobu. Zatímco ústa odříkávala modlitbu a duše se nořila v jednotlivá tajemství, pohyby jejího těla naznačovaly postoj, jaký zaujímal trpící Ježíš.

V rušné Florencii se všechno tak rychle otáčelo renesančními novotami, že se z toho kdekomu brzy zatočila hlava, a když ji zastavil, zjistil, že uběhlo málem desetiletí.

Ach, otče, nehledejte mi ženicha, prosila Alexandrina, když ji přivedli do otcovského domu: - Mohu a chci žít jen pro Ukřižovaného. Vím, že se Bohu nic nelíbí tak, jako duch utrpení a strasti. Čím více člověk trpí s Ježíšem, tím více miluje. Láska dává poznat pravdu a toto poznání způsobuje vždy větší a živější bolest nad hříchy.

Ochotně trpím nejrůznější bolesti za obrácení hříšníků a za duše v očistcových mukách, protože Pán Ježíš sám trpí za tyto duše.

Zeptám se tvého strýce Timoteje. Jistě by mohl pomoci dostat tě k dominikánkám do Prat.

Zanedlouho se opravdu snášel biskupem posvěcený závoj na hlavu dívky.

Co žádáš, sestro Alexandrino?

Milosrdenství Boží a vaše.

Jaké je tvoje jméno?

Budu se jmenovat Kateřina.

Někdo dává přednost ústraní před křižovatkou, někdo hledá klidnou zátoku před rozbouřeným mořem a závětří před řinčením zbraní a divokým povětřím, ale zřídkakdo miluje vězení s kouskem chleba a džbánem vody. Přesně to se dalo najít u dominikánek třetího řádu v Pratu. A přece si to někdo dovedl kvůli Kristu zamilovat celým srdcem. Zdejší dieta by rychle vyléčila každého, kdo by se chtěl schovat do pohodlí zdejšího kláštera, obnoveného v přísné kázni v duchu otce Savonaroly. Po čtyřicet let zde Kateřina nepožila ani kousek masa, ani vejce. Jenže ten, který se směje na nebesích, se nedává zahanbit velikostí tvého daru a oběti. Jak se může pohnout Ukřižovaný, když je přibitý hřeby na kříž? Kdyby Ho nebyla držela na kříži láska k nám, nebyly by ho tam udržely ani ty nejdelší hřeby. Láska ke Kristu až do krajního sebepokořování a obětujícího se umrtvování těla probouzí lásku, která Ho kdykoli vytrhne z hřebů, takže se sklání k té nejponíženější Kateřině a navléká jí svůj snubní prsten.

Přijmi, moje milá, tento prsten na znamení tvého zasnoubení se Mnou.

A pak se vrací ve dny svého utrpení, každý čtvrtek, pátek a sobotu s novými a novými dary.

Přijmi, moje milá, patero Mých ran.

S radostí.

Přijmi, moje milá, bodavé rány Mé trnové koruny.

Tu je moje hlava. – Sklání se pokorně Kateřina.

Přijmi, moje milá, poranění ramene, které způsobuje Můj těžký kříž.

Kateřina se pokorně nachyluje.

Od úst k ústům letěla zvěst: Nejúchvatnější zjev na světě!

Všimli jste si těch očí? – To nejsou její oči.

Viděli jste ta ústa? – Tohle nejsou její ústa.

Slyšeli její hlas? - Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou za měsíčné noci. Sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná.

Buch - buch! – Ozývá se klepátko u brány kláštera.

Co si přejete?

Mohla bych vidět tu vaši svatou z Prata? – Střehotá to zvenčí.

Svatou?

Přece tu vaši Kristovu mučenku.

Lituji, ale tady nejsou žádní svatí.

A kde jsou?

Jenom v nebi.

V refektáři se už sestra Gabriela Mascalzoni neudržela a ulevila svým pochybnostem:

Komediantka jedna!

Copak se zlobíš, sestro Gabrielo?

Stahují se k nám zástupy zvědavců, aby zevlovaly v kostele, a pak v pátek aby tupě civěly na sestru Kateřinu, jak se kroutí a svíjí před křížem. Nakonec tam leží celá chvějící se v bolestech. Pochybuji, že ta její extáze je pravá. Snad je to ďábelské mámení.

V lednu 1542 trvala její extáze osmadvacet hodin, a teď se to opakuje pátek co pátek. - Upřesňovala převorka.

Sestra Gabriela Mascalzoni si všechny ty potulné čumily prohlížela odměřeně podle vzoru kupecké decimálky. Její základní vlastnost byla hluboká nedůvěra k všem příslušníkům mužského plemene. Podezřívala jejich úmysly a sledovala je kosým pohledem. Věděla dopředu, co mají za lubem, když zvoní u fortny a žádají o rozmluvu se sestrami. Její pohled, který byl kamenně přísný už od začátku, ještě více zkameněl.

Z toho nic nebude! Mám vás prokouknuté, všechny. Hledíte, kde byste mohli zlomit nevinný kvítek. Slibujete hory doly, ale ty konce! Čiňte pokání! - Sestra Gabriela se čím dál tím, víc inspirovala kázáními otce Savonaroly, neboť se přiblížilo nebeské království: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno! Zdržujte se nízkých vášní, které vedou boj proti duši!“

Také sestra Kateřina ovšem obdivovala florentského kazatele. A pak se pak otci Jeronýmovi vyznávala:

Prosila jsem božského Mistra, abych byla zbavena těchto vytržení u stolu a mohla jíst společně s ostatními sestrami v refektáři.

Čiň pokání pro čest, čistotu a slávu Božího domu! Pokoř se před Ukřižovaným! - Vyzval ji zpovědník.

Její kajícné roucho dlouho do noci stíralo kříž zmáčený slzami, potem i krví a leštilo dlaždice před ním, jako by hodlalo zahanbit všechny dlaždiče z Toskánska.

Úchvatný zjev. Kateřinin příklad strhuje k následování také další její rodné sestry i bratra, takže rodu Ricci hrozí skoro nebezpečí, že zůstane bez potomstva.

Scéna kolem Kateřiny však byla naplněna i množstvím pochybovačů. Tak se i sestra Gabriela se při dalším projevu Kateřininy extáze hořce uchechtla: Chachacha! - Byl to druh smíchu, jakým se nejspíš směje ropucha, když se jí kolemjdoucí ptají, proč neuhne z pole zrovna vláčeného toskánským sedlákem někam jinam, kde nebude tak zavazet.

Kateřinino srdce však bylo přetvořeno. Láska k Ukřižovanému rozkvetla rudým květem soucitu a touhy po spoluutrpení. Klášter sester v Prato se stává jevištěm tajemných vytržení. Kateřina přitom prožívá celý proces Kristova utrpení od poledne Zeleného čtvrtku až do chvíle smrti na Velký pátek odpoledne.

Pohled na trpící Kateřinu, jež prožívala nejen v myšlenkách, nýbrž i na svém těle vše, co zakusil dobrý Spasitel v hodinách svého krutého umučení, byl otřesný. Tělo se vlnilo pod bolestnými ranami, ale duše se radovala, protože toužící láska dosahovala ukojení. Ochotně nabízela své ruce k probodnutí. Pokorně skláněla hlavu pod trnovou korunou.

Děkuji ti, můj Miláčku.

Přicházeli zbožní lidé, kteří se upřímně toužili povzbudit pohledem na toto nevídané divadlo. Přicházeli i zvědavci a pochybující farizejové. A klátící se Kateřina, trpící nevýslovnou láskou, byla živým kázáním vlašskému světu, který den ode dne víc a více propadal výstřelkům smyslového humanismu a pohanství.

Pouťová šaškárna! – Tak mluvili dělníci holdující večer v krčmě blýskajícímu se toskánskému moku: - Svět potřebuje lidi, co se dovedou postavit čelem k životu, a neskrývají se za zdi kláštera, aby se vyhnuli drsnému dobývání vezdejšího chleba v potu tváře.

Žádný z nich netušil, že Kateřině vůbec nescházel praktický duch, třebaže tento duch byl usměrněn poněkud jinak, než jak jsou lidé světa zvyklí. Vždyť byla dlouhá léta podpřevorkou a dokonce i převorkou. Její časté extáze a život povznesený nad pozemské strasti a tělesné bolesti vůbec nebránily jejím povinnostem, a to i docela všedním povinnostem představené velkého kláštera.

Bůh ji obdaroval charismatem k rozeznávání různých duchovních povolání. Prožívá hluboce mystický život a současně má úžasný organizační talent. To jí umožňuje prozíravě vést náš klášter. - Uznávaly sestry, které si ji zvolily za svou představenou.

Konečně, připomínaly dál, obraceli se k ní o radu také mnozí lidé mimo klášter, nejen ti ze světa jako velkovévoda Cosimo Medicejský, ale také lidé ducha, jako otec Filip Neri, zakladatel oratoriánů. Dopisovala si s nimi.

Co by znamenaly extáze, kdyby život nebyl v souladu s jejich obsahem? Přirozené síly jsou značné a člověk sám dokáže mnohé neobyčejné věci i v oblasti světa, jak dokazuje Leonardo da Vinci nebo Michelangello. Ďábel je však mocnější a chytřejší než člověk. Dějiny jasně svědčí o tom, že dovede klamat různými padělky mystických jevů nadpřirozených. Víme také, že vše, co se nám zdá v životě svaté Kateřiny mimořádné, nemusí být vždy nutně způsobeno přímým zásahem Božím. Proto nevidíme v mimořádných jevech měřítko svatosti.

Právem se tedy sestra Gabriela ptala: Vyniká sestra Kateřina, které se dostává mystických milostí, také hrdinskými ctnostmi, které jí dávají pravou velikost před Bohem a které ji činí hodnou následování? Je opravdu svatá v očích Božích, či jde o pouhý klam?

Příštího dne vstoupila do chóru právě, když byla Kateřina v extázi. Hbitě přiklekla a upřeně ji zblízka sledovala.

Jenže co to? Kde je Kateřina? Tohle je přece někdo jiný. Vždyť - je - to podoba našeho Pána. Ano, sám Kristus. A teď se obrací ke mně. Gabriela si nevěřícně protírá oči a je pořád to stejné. Štípe se rukou, kousá se do rtu. Je to snad ďábelské mámení?

Pojednou se Kateřina v podobě Kristově zvedá, obrátí se ke Gabriele, bere ji do náruče a tiskne ji na srdce.

Světlo Boží rozptyluje pochybnosti a ukazuje pravou tvář Kateřiny. Tvář Ježíše Krista. Tak tedy opravdu nosí Kateřina obraz Páně v srdci a svými skutky dává najevo jeho život. Kdo se může honosit větší slávou, než je sláva podobnosti s Kristem?

Kateřina ví o Gabrieliných pochybnostech. Člověk, který by slyšel, jak někdo zpochybňuje jeho hodnoty, by přirozeně odpověděl uraženou ješitností. Kateřina odpovídá sesterským objetím.

Poté se však uvolňuje její objetí, postava rázem padá na zem a její rameno nese krvavou stopu nesení kříže.

Usilujte o dosažení nebeského pramene v Ježíši Kristu, zašeptala a pak na začátku února 1590 vydechla svou poslední modlitbu. Papež Benedikt XIV. ji vyhlásil za svatou roku 1746.

 

DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ (bl.Reginald z Orleans 12/2)

Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s Boží pomocí dílo podaří. Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a poklonkování podlézavých patolízalů. Najednou si s úzkostí připadal jako celník Levi, sedící s úzkostí nad hromadou peněz. Něco mu napovídalo:

Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.

Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.

Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete šťastnější! Ale to je jen začátek.

Odložil honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s nenápadností vandráka vyrazil z kapituly svatého Aniána. To nebyla žádná póza, která by se líbila hipíkovi. Jen výraz jeho vnitřní touhy po Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného sarabanda, a kdyby byl měl sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by je z kapuce sypal na cestu.

Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách se u něho vyvrbil jakýsi biskup.

Kampak, můj synu, kampak?

Do Svaté země. Musím vykonat v chudobě velké pokání.

Ták?

Ano, ctihodnosti, a pak vydat lepší svědectví o našem Pánu.

Chudoba a kazatelství?

Tak nějak.

Hm. - Zrovna byl založen takový řád.

Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté Sabině.

Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábitu se rozzářily otcovským úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.

Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních. Ovšem řád se stal příkladem, že to možné je. Všichni byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně klapalo.

Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.

Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu, svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k tomu ani nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se každému dělá na nic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané duše.

Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.

Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:

Co žádáš? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:

Milosrdenství Boží a vaše.

Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!

Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.

Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší, pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva otazníky.

Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla. Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl, popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků, až byly na vypadnutí. Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:

Maminko!

Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář se mu kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:

Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.

Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty! Spatřil jasný pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys roznášel radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas. Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho modlitebních prostocviků.

Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů a zašeptal:

Dokonalá výzbroj duchovního rytíře – růžencový meč a bělostný štít škapulíře.

První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco říci, ale Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa. Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -

Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.

Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu, který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené Panny Marie k nám.

Poslyš, Reginalde, nepřipadne ti život v chudém klášteře bratří Kazatelů strašně těžký? Aspoň pro tebe jako někdejšího blahobytného kanovníkování u svatého Aniána? – Co myslíš? - Dobíral si ho jeden bratr.

Hm, nejspíš nemám v tomto řádu asi nijak velkou zásluhu, protože v něm mám od začátku příliš velké zalíbení.

Nicméně ani v klášteře v Bologni není každý den posvícení. Naopak, nejednou doléhají chvíle skleslosti.

Otče převore, prosíme vás o dovolení, abychom směli odejít z řádu. Prostě už to tady oba nemůžeme vydržet.

Co se vám, bratři, nelíbí?

Spustili jeden přes druhého:

Podívejte se, my jsme vstoupili do řádu, protože nás uchvátil a nadchl Otec Dominik.

Tak jsme zahořeli pro cestu apoštolské chudoby a hlásání. Jenže poměry se změnily.

Otec Dominik je pořád někde pryč a místo něho tady v řádu zakopáváme o takové jakési zakyslé příšery.

Polovička je zabedněných a polovička – hanba mluvit -

No, nechceme se nad nikoho vyvyšovat, protože ani my nejsme žádné hvězdy, ale co je moc, to je příliš.

A kam byste chtěli jít, bratři? - Zeptal se jich převor.

Třeba k cisterciákům. Ti by nás přijali.

Je-li to vaše přání, nebudu vás držet. – Říkal převor ztichlým hlasem, na konci jaksi zajíkavě podlomeným.

Už-už se chystali odejít pryč, když najednou se jejich úsilí jaksi zpomalilo, neřku-li zadrhlo. Co to bylo? Že by proto, že to šlo tak snadno? A takovým jemným způsobem? Nikdo jim neříkal povýšeneckým hlasem: Ať si jdou, když chtějí! - Anebo snad proto, že se klášterem ze všech stran ozývá najednou smutný pláč opouštěných bratří?

Řink-řink! – Rozezní se zvonek u fortny.

Doprostřed kajících modliteb přichází jakási honorace. Skutečná celebrita akademického světa. Otec Roland z Cremony, profesor na univerzitě v Bologni.

Co tu chce taková veličina?

Přicházím pokorně poprosit o přijetí do řádu, - koktá rozechvělý a nejistý hlas.

Oba bratři na odchodu, shazují s ramen tlumoky, vracejí dovnitř a padají na kolena:

Odpusťte, otče převore –

Nenechal je ani domluvit. Padli si do náručí.

Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té učenosti najednou projevuje láska, že člověk říká: „Konečně jsem tu našel domov.“ Všichni si utírají slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod. Přesto i pak občas proniká radostnou horlivostí závan nejistoty a zaváhání.

Posílám tě, bratře Reginalde, do Paříže, rozhoduje Dominik po svém příchodu do Bologně, a pokračuje: - Víš, potřebuji tě tam k jednání s pařížskými kanovníky.

To tě hned zase mám, otče Dominiku, opustit? Ó jé, co jen si s nimi počnu? Copak s těmi kanovníky něco pořídím? - Koulí očima Reginald.

Jenže ouha, jaké požehnání!

Otče Reginalde, vy jste nás nadchl pro řád, takže chceme do řádu, - Uslyšel k svému překvapení v Paříži skoro dvojhlasně bratry Jordána z Borgberge a Jindřicha z Kolína. A po nich další a další zapálené duše.

Když Reginald vidí jejich svaté nadšení pro Krista a Dominikovu cestu, snadno všechno zvládá.

Sotva proletí reginaldovský vítr v hábitu Evropou, už je zpět v domovském přístavu. Tentokrát už natrvalo, když Pán volá a světec ochotně zavírá za sebou vrátka, aby mohl ještě víc pomáhat z vyšších sfér.

 

POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT (bl.Jordán Saský 13/2)

Vzdělání, hm, vzdělání - , vzdychal student.

Co se ti pořád nezamlouvá? – Divil se jeho spolužák.

Něco mi pořád chybí.

Nebuď nevděčný Pánu.

Nevděčný?

Podívej, kolik ti dal darů! Urozený pan z Borgberge! Máš urozený původ. Teď jsi tu v Paříži získal vzdělání jako málokdo. Tak co si stýskáš?

Jsem Bohu vděčný, ale pořád si myslím, že všechno to, co mám, - ať už urozený původ nebo učenost, není jen tak pro nic za nic. Co s tím?

Kdo více dostal, je zavázán k větší službě.

Toužím po větší ušlechtilosti.

Nejsi tak trochu snílek, Jordáne? Ale prosím. Jen jdi a hledej draka, kterého bys zahubil, abys vysvobodil princeznu.

V tom to není. Jde mi o šlechtictví ducha.

Šlechtictví ducha? – Podivil se bratr Jindřich.

Chci dosáhnout dokonalosti.

Tak ti dává náš Pán jasný plán. Jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a následuj Pána Ježíše.

Ehm. Právě to mě fascinuje. Ach ti valdenští!

Co je s nimi, Jordáne?

Jsem z nich celý pryč. Taková rozhodná vytrženost ze stávajících prohnilých poměrů. Nezůstávají u slov, ale rozhodně jednají. To je aspoň vůle k činu! Opravdoví čímani!

Jenom, abyste se nedivili, mládenci. – Vmísil se do jejich rozmluvy kdosi zezadu.

Ohlédli se. Prošedivělý muž v černobílém rouchu se představil:

Jsem bratr Reginald z řádu bratří Kazatelů.

Vy máte, otče, nějaké jiné zkušenosti s valdenskými?

To bych řekl. Přijďte si poslechnout. Budu o tom kázat.

Přišli a poslechli si. A nezůstali při tom. Přicházeli znovu a zas. Ve všech lidských plánech se čas od času vyskytne nepatrný zádrhel, taková nějaká malá zakuklená skrčka, jež posléze všechno zvrátí. Brzy bylo jasné, že se ten háček zaťal do jejich blouznění. Najednou objevovali, že nejde jen o to vytrhnout se ze stávajících zatuchlých poměrů, ale jeden přitom nesmí ztratit spojení se zdrojem věčného života v Kristu svátostném.

Jordána z těch nových objevů jímala závrať. Duchovní akrobacie mívá otřásající účinek a mladému muži je možno prominout, zakouší-li cosi závratného, když pojednou a bez předběžného varování musí přeorat a překopat všechny své názory, které si předtím namáhavě utvářel o daném předmětu. Naplněný až k prasknutí těmito úvahami zamířil do kostela, před svatostánek.

Na jeho hlavu se snesla snůška popela z loňských kočiček a v uších mu znělo: Jsi prach a v prach se obrátíš!

Pojďme odtud, zasykl po mši do ucha spolužákovi.

Jindřich ho bez hlesnutí následoval z chrámu, a teprve venku se zmohl na otázku:

Kam jdeme?

Do konventu svatého Jakuba.

Ehm, řekl Jindřich, protože věděl svoje.

Jordána nenafukovala přemíra nějakých vědomostí. Povznášelo ho něco osvěžujícího a povzbuzujícího více, než by mohla přivodit studená koupel. Bylo skutečností, že když si protíral před svatostánkem oči, dospěl náhle k rozhodnutí.

Ještě dnes požádám otce Reginalda o milost přijetí do řádu.

Já taky, kývl hlavou jeho druh.

Už nechci podrobovat svůj život žádné zkoušce, že bych si říkal: hop, nebo trop, že buď zvítězím, nebo ztratím všechno. Chci se vzdát všeho, abych získal všechno s Kristem.

Letmý pohled prozradil otci Reginaldovi, že nejen student Jordán, ale i jeho druh Jindřich Kolínský pro novou věc zrovna hoří: Vzhůru k apoštolskému hlásání radostné zvěsti!

Jordán se tvářil výbojně a furiantsky. Vyhlížel jako někdo, kdo se vykoupal v ledové lázni, ačkoliv si mohl stejně tak dobře dopřát horkou koupel. Cítil se nesmírně silný a nabitý jako schránka úmluvy naplněná obsahem víc než radioaktivním.

Klášterní kaplí u svatého Jakuba se nesla antifona chórového zpěvu: IMMUTEMUR HABITU! ZMĚŇME SVÁ ROUCHA! - OBLEČME NOVÉHO ČLOVĚKA …

Přihnali se jako vichr, který strhal se stromů zapomenuté listí, až odlétlo kamsi do ztracena. Tamtéž odlétly s¨vehementním švihem jejich kabátce.

Tak, dobrá, řekl Otec Reginald: Co žádáte?

Dvojí odpověď: Milosrdenství Boží a vaše, přivodila sice nějaké ty závazky, ale nekonečně větší zisky.

Bílé roucho s duchovní zbrojí – růžencovým mečem za pasem a bělostným štítem škapulířovým rázem našlo další dva nositele.

Sliby byly slavně a platně přijaty, třebaže trvalo ještě nějaký pátek, než spatřily řádové stanovy světlo světa. Aspoň jim jasně vyniklo, co je na nejvyšších místech rozhodující – slavně se zaslibující srdce, anebo stanovy, dávající k tomu razítko.

Vynikající chlapík, tento Jordán, - sděloval Reginald otci Dominikovi v Bologni: To byste nevěřili, co dělá v Paříži.

A co dělá?

Velké pokroky hlavně mezi významnými profesory a jinými akademickými veličinami. Úplný plamenný vichr. Nejde o to, že dovede mluvit, ale ví přesně, na koho se má obrátit, jakým způsobem a kdy. Prostě, co šíp milosti, to trefa do černého. Kdekdo se zapálí pro apoštolské hlásání.

Hlavní jsou výsledky.

A ty jsou, díky Bohu, úžasné. Množství noviců roste jako houby po dešti.

Je to ale opravdu řád?

To bych řekl. Sotva spatřily stanovy řádu světlo světa, Jordán je prožívá jako své dýchání, a ostatní po něm. Když si pak bratři lombardští provincie zvolili Jordána za prvního mezi rovnými, nasákli do sebe jím prožívané stanovy tak, že jim je nikdo ani nemusel dvakrát připomínat. To je ta nejlepší organizace. Nedělá ji nikdo z lidí.

No, ani my zde v Bologni nezahálíme. Budujeme klášter. Je to teprve v plenkách. Zatím to leží hlavně na sestře Dianě. To je naše dobrodinka.

Vrrrzzz! – Zadrhlo se cosi v řádném chodu, až se kola skoro zastavila.

Přesýpací hodiny pozemského trmácení velkého Zakladatele vypustily poslední zrnko.

Kdopak by ho nahradil? Copak je něco takového možné? Velký Zakladatel je snad nenahraditelný. Pravda je, že svatý Dominik byl a zůstává navěky jedinečný a neopakovatelný originál, ale na něho může navázat jiný, opět zcela původní obraz Boží. Lidsky nepochopitelné, a věčné tajemství. A přece to musí zůstat tajemstvím.

Pak zaznělo jedno jméno.

Jordán Saský.

Zpočátku to jaksi zaskřípělo, jako když někdo hodí písek do kol.

Ó jé! To je konec! Bez Otce Dominika ne! Já se zblázním! Oběsím se! Ne, spíš to odnese někdo jiný!! Blázni! Všichni jste blázni! – Tak se ozýval noční Bolognou řev bratra Bernarda. Lidé vycházeli do ulic a někdo navrhoval:

Zavolejte noční stráže!

Vychází to z kláštera. Kdopak se tam z ulice dostane?

V klášteře to vřelo jako v kotli. Po noci přišel divoký den, nabitý Bernardovým povykem, řevem a běsněním.

Co si počneme? – Obrátili se na Jordána v čele řádu.

Místo nervózního koktání a překotného zkusmého zasahování do toho či onoho, se ozval Jordánův pokojný hlas:

Toto soužení na nás dopouští Boží milosrdenství, aby nás naučilo trpělivosti.

Co si počneme?

Pojďme se k nebeské Královně.

Tak se na konci večerních chval linul noční Bolognou zpěv: ZDRÁVAS, KRÁLOVNO. Potom celým zástupem procházel bratr s kropenkou a žehnal všem přítomným každému zvlášť. Od té doby se tak dělo noc co noc. Potíže ustaly právě tak rychle, jako znenáhla vypukly.

Po létech čekání a nejistého přešlapování dostaly věci nový spád. Věci a události se roztočily. Úplný kolotoč! Změny nabyly závratné prudkosti. Naštěstí byly vždy po ruce stanovy. Toto však nebyl žádný pergamenový prostředek organizace a právnického řízení. To by bývaly vzaly za své ještě dřív, než by je kdokoli zaznamenal. Stanovy u Jordána ožily jako prostředek ladící prožívání lásky. Nikomu je nemusel pročítat ani připomínat. Stačilo se dívat na Jordána, kdykoli kdekoli cokoli navštívil. Nožičky Páně se tady rozběhly křížem krážem celou Evropou od kláštera ke klášteru div, že se nezasukovaly. Čas od času se kmitly také u sestry Diany.

Ach, otče Jordáne! To byla celá věčnost! – Vydechla nadšeně sestra Diana.

Ve skutečnosti planula radostí, i když býval na cestách. Tehdy držela na srdci některý jeho list.

Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce, která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň…

Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou...

Stejný Bůh. který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu...

Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete kvůli mé nemoci, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu Božích dětí a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého, komu dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království, nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem...

Byla jste však vyslyšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání…

Podivujete se něžné péči o vás a mým důvěrnostem? To znám. Co chvíli cítím bodavě farizejské oči, jak ostře dorážejí: Co si to dovoluje, ten Jordán! Kam odhodil celibát! Jaké pohoršení!

Jenomže není láska jako láska. Copak má láska společného s duchem řádu?- Odepisovala sestra Diana otci Jordánovi, který pro ni býval na svých neúnavně vizitujících stříhajících nožičkách stejně nepřehlédnutelný jako nepostřehnutelný.

Jen o tom podumejte v duchu a pravdě, hned uvidíte.

První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního a oslavit svrchovaného, který je sám Láska, druhá ze sebelásky, první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonu zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokořeni hrobu. Lásce druhé bych řekl to, co Pán Ježíš Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: „Pryč ode mne, satane! Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“

Když vám projevuji takovou lásku, chci také vaše ustavičné opětovné a upřímné důkazy. Osměluji se žádat od vás pomoc z lásky v potřebách bližního.

Mám velkou důvěru ve vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby…

Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí…

Nezdá se mi, že by to byl tak velký rozdíl bez našich modliteb, Otče Jordáne.

Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k vysoké německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila…

Nechci však být nevděčný za přijatá dobrodiní a vybízím vás, milé dušinky, abyste mi pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti. V Magdeburku jsem našel dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvaasedmdesát…

Pořád jenom POMOC! POMOC! Rádi pomůžeme, ale kde pořád brát k tomu sílu? – Padla kdesi výčitka zkormoucených dušiček.

Dobře vím, že jsem jenom neužitečným služebníkem, a říkám to od srdce. Také však chci, aby plamen lásky vytrval, a láska aby byla stálejší a plodnější. Proto píši „Knížku o začátcích řádu“.

Kdykoli láska ochabne, nastupuje opatrnost, ta bledá, neduživá sestřička s pevně semknutými tenkými rty. Ďábel jí snadno cloumá ode zdi ke zdi, hned k přílišné shovívavosti se zkaženou přirozeností, hned zase k přísné strohosti a tvrdosti.

Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily…

Srdce bez Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána…

Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti. Slovo sladkosti a slávy. Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké jako med...

Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky.

Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak pro něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby z boje neutekly, ale obrátily se k němu o pomoc? Je dobré a žádoucí ono soužení, které nás činí trpělivými, ukazuje jasně pravý stav duše, a tomu, kdo je připraven porozumět, dává duchovní útěchu a získává poklady radosti pro budoucí útěchy. V soužení má vám tedy přibývat pokoje a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne.

Jak se k Ježíši přiblížit?

I když má Spasitel zásluhu být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se vám ukazuje hlavně v jesličkách a na kříži.

Potěšte se, drahá sestro Diano, v božském Dítěti, které se pro vás rodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím…

Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry: kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. Čtěte ji, a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály…

Buch! Buch! – Vytrhlo ho z psaní listu sestře Dianě. Vydal se otevřít bránu kláštera.

Cizinec vyhlížel jako vesnický kovář, pokud se soustředíme na svaly a šlachy. O obličeji se dalo spolehlivě říct, že by neuspěl v soutěži mužské krásy. Slovy básníka, nebyl to typ, jenž by mohl podnítit vyplutí tisíce lodí do Triany nebo do Malagy. Naopak se zdálo, že se cítil být poškozen tím, že něco těžkého, jako třeba slon nebo karavana velbloudů, na něj usedlo. Žádný uvážlivý člověk se ovšem nezatvrdí proti bližnímu jen proto, že má rozpláclý obličej, avšak ve tváři tohoto chlapíka bylo ještě cosi znepokojivého. Vypadal jako někdo s povážlivě nízkou zápalnou teplotou.

Co si přejete?

Před časem jsem odpadl od církve.

No a?

Rád bych se vrátil a chtěl bych ve vašem klášteře upřímně sloužit Bohu.

Jordán ho vzal kolem ramen a vedl mezi bratry: Podívejte se, bratři, tento muž sice spáchal mnoho hříchů, avšak kdoví, jestli jich nespáchá ještě víc, když ho nepřijmeme.

Vždyť si to sám zavinil! - Namítl jeden bratr.

Kdybys byl za tohoto nešťastníka vylil jen jednu kapku krve, jako za něho prolil svou krev Kristus Pán, jistě bys tak nemluvil.

Odpusťte, zaprosil bratr na kolenou a cizinec byl přijat.

Inu, někdo přichází a jiný odchází. Když jde o způsob, jak se to má stát, my ho nevynalézáme, ale jen přijímáme.

A co když je nám tak blízký jako sestra Diana, která se s námi rozloučila?

Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme oddat lásce bez obav či bez úzkosti. Musíme však tento stav snášet trpělivě a přijímat s radostí i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy, před Synem Božím, Ježíšem Kristem, který je požehnán na věky. – Hm - zbývá mi ještě vizitovat naše kláštery ve Svaté zemi, řekl otec Jordán a už se ztrácel na palubě jedné lodi.

Zanedlouho vyplavilo moře na pobřeží poblíž Ptolemaidy Jordánovo tělo v černobílém rouchu.

Vypadá to na mnicha. Odvezeme ho dominikánům do Akkonu.

 

ANDALUSKÝ PES PÁNĚ (Bl. Alvarez z Kordóby 19/2)

Bídáku! Byl jsi mi nevěrný!

Achchch! – Vyjekla hříšná ústa, když ostří dýky projelo hrudí.

Sluncem vypalovaná země kastilského království ještě více zrudla krví. Mohutné hradby uchránily víc než dvě desítky zamorských kostelů před arabskými nájezdníky, ale ukázaly se chatrné při ochraně proti vlastním vášním. Opevněné město na skalnatém kopci se snadno ubránilo. Mělo vlastní vodu, a to nejen z řeky Duero, která ostatně mohla být nepřáteli otrávena. Docela bezmocné však zůstalo proti výbojům vášní uvnitř hradeb.

Copak nestačila ta řeka krve, jejíž stavidla povolila saracénská zvůle? – Povzdechl si chlapec.

Vetřelci, vzešlí z pouště a Mohammedova běsnění, zanechávali jizvy po celém Pyrenejském poloostrově – spáleniště, morové rány, zástupy zmrzačených hladovců, těkajících očima po snadné obživě. Krajem se táhla teskná píseň o tom, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale jen čisté srdce poznávalo, že to zdaleka nebyla jen bída tělesná, nýbrž bída ducha. Otupené zástupy zmateně těkaly z místa na místo.

Co hledáte?

Nevíme.

Musíte být jako oliva. Oheň ji sice ožehne, ale z pahýlů vyrazí výhonky, a to nejlepší ze sebe vydá tehdy, když po ní všichni šlapou a drtí ji.

Pchá! - Ušklíbl se potulný hledač štěstí, pyšnící se vlastní bídou, ale byla to z nouze ctnost, falešná odříkavost, když si odříkal, co stejně postrádal.

A co chcete dosáhnout svým hledáním něčeho mimo církev?

Všude jen válka, nemoci, jedna pohroma stíhá druhou. Nic se nedá dělat, odpověděl zhnuseně jeden z těch, co se pokládali za čisté a dokonalé. - Všechno je úplně zbytečné.

Když je svět na tom tak bídně, hříšníci hřeší, morové rány nás deptají, a saracénské nájezdy soutěží s křižáky, zbývá jediná cesta - v řádu svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a posvěcení světa a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, mínil mladý Alvarez.

Cha, cha, chá! – Smáli se přečistí tuláci: – Kdepak je ten řád? Ukaž nám ho! Zkoušeli jsme to po všech klášterech kastilského království a pokaždé jsme tam našli větší neřád než kdekoli jinde ve světě.

Asi jste tam hledali řád mimo sebe, jako by řád měl zvenčí něco zařizovat ve vás, a zatím jste měli v řádu sami sobě nasadit tvrdě ostruhy jako rytíř svému koni.

Prázdné tlachy! – Nemluv, a ukaž nám to!

Když to nenajdu v Kastilii, tak to zkusím třeba až v Andalusii.

A tak se mohutná zamorská brána svatého Ondřeje záhy ukázala menší a pak ještě menší, až se zcela ztratila, aby se po dvoutýdenním putování vynořil před užaslými zraky mládence římský most, šněrující svými oblouky cestu přes řeku Guadalquivir přímo do Kordóby.

Co hledáš, bratře? - Ptal se ho dominikán u brány kláštera svatého Pavla.

Klášter s řádem svatého Dominika.

To je u nás.

Zůstal tam, třebaže ho řádový život bratří poněkud zklamal, ale neodradil, nýbrž právě tím víc povzbudil.

Kdepak! My se nechodíme společně modlit do chóru. - Říkali mu bratří jeden po druhém. – Musím studovat. - Cestuji. Mám své úkoly u nemocných. - Sloužím u sester. – Víš, my máme každý svou jedinečnou cestu.

Sejdete se aspoň u stolu Páně?

Jistě, až bude jednou čas. Většinou chodíme na mši svatou každý jinam.

A kdy chodíte žebrat? - Žebrat? Zbláznil ses, Alvarezi? – Kdepak. To už není zapotřebí. Klášter je hmotně dobře zajištěn díky značnému majetku, který jsme získali…

Jako při zakládání řádu, tak i při jeho chátrání a živoření, se otevírá každému upřímnému pokračovateli cesty svatého Zakladatele, úžasná příležitost k poustevnictví.

To je dobré. - Chválil Alvareze zpovědník: - Poustevnictví se ti při studiu v Salamance hodí. Zbytečná přátelství a společné podniky ruší řádný duchovní život i studium.

Poustevnictví však může být příležitostí k postavení vlastní věže ze slonoviny, kde se mnich a kazatel změní na vzdělance rozumu, scholastika či akademika. - Mínil Alvarez, kterému to pomohlo ke vzdělávání vůle ctnostmi a kajícími pobožnostmi v celičce vlastního srdce, na těle odíraném žíněným rouchem pod bílým hábitem.

Prodejte mi čtyři lokty řetězu, řekl toledskému kováři, a když si kus řetězu pevně omotal kolem obnaženého pasu, dodal:

A teď mi ho zakovejte.

Kovář už viděl kdejaké zvláštnosti a tak mu vyhověl.

Od té doby bílý hábit, tající žíněné roucho, poněkud cinkal řetězovými články. Znělo to jako zvuk ostruh rytíře, anebo spíše vězně v okovech či zvonek malomocného.

Novopečený magistr teologie a navíc novokněz, to je křižovatka.

Můžeš učit ostatní, anebo přejít k prostému kázání mezi lidem. Vyzkoušej si to.

Akademická půda byla příliš nastrojená a honosná pro podivně cinkající hábit, takže se brzy dal slyšet:

Jsem jen prostý kazatel.

A pak už následovala šňůra misijních kázání, proplétající se Andalusií, až na místě bezduchých arabesek vyrůstal nový štěp tajemného stromu života, nesoucího to nejlepší ovoce.

Co to má být, otče Alvarezi?

Místo odpovědi jenom nechápavé vrtění hlavy.

Co je to - ?

Možná to lépe poznám u hrobu svatého Petra, nebo snad u prázdného hrobu Páně v Jeruzalémě.

Vydej se tam, bratře, řekl mu převor.

A tak se cinkající hábit přesunul napříč Itálií, a pak se usadil v jedné lodi, odplouvající do Svaté země. Když se posléze vracel, neplul, ani nešel, nýbrž málem letěl. Ač byl obtížený nebývalým břemenem, neslo ho takovou silou, že cítil, že se jen stěží dotýká země. Tak dostávala zemská gravitace zásah do černého.

Saracéni vystrkují rohy! Napadají naše hraniční hrady! Zachraň se, kdo můžeš!

Svolávám kastilský sněm do Toleda! – Rozhodl král Jindřich II., ale sotva vystoupil na sněmu, unavený panovník klesl vyčerpaně na lůžko, z něhož už nevstal.

Kdo se ujme vlády? Následník trůnu je příliš mladý.

Kdo nás povede proti muslimským nájezdníkům? – Ptala se regentka královna Kateřina. Mezi velmoži se nenašel žádný dost zdatný vůdce, který by dovedl vést ostatní. Ke všemu zrovna vymřela barcelonská dynastie na aragonském trůně a rozhořel se boj o trůn.

Pomohu vám, nabídl se král Ferdinand I., který léta Páně 1412 založil aragonskou linii trastámarské dynastie. – Martin I., sicilský nám přijde na pomoc.

Lákavá nabídka, osmělila se regentka Kateřina.

To by ohrozilo samostatnost kastilského království! – Vyskočili zuřivě hrdí Kastilci.

Co si mám počít? – Obrátila se vyděšená regentka Kateřina na otce Alvareze.

Tady je řešení, ozvalo z bílého hábitu a před tváři jí vytanul kříž v dominikánově pravici.

Kkkříž - ? – Vykoktala nechápavě.

Ano, výsosti. Celý královský dvůr se musí modlit ke svatému kříži.

A jak?

Tak jako se modlíme bolestný svatý růženec, a další cestu nám ukáže sám Pán.

Vznešená nádhera kastilská se snesla do prachu před svatý kříž, a k ní se připojila všechna šlechta, až všichni srostli s modlitbou otce Alvareze. Celé Španělsko se sjednotilo kolem kříže.

Záchrana! Jan I. Portugalský dobyl přístav Ceuta, odkud proti naší vlasti vyráželi saracéni!

Ujměte se, otče Alvarezi, duchovního vedení následníka trůnu Juana II., prosila ho regentka Kateřina.

Vyhověl, ale nádhera královského dvora mu připadala dost cizí.

Hlavně tu musí být vztyčen kříž, aby se všichni semkli v modlitbě.

Ano, souhlasila regentka.

Nestačí se však jen modlit.

Co ještě?

Je třeba také Ukřižovaného doprovázet, aby nebyl ve svém utrpení kvůli našim hříchům opuštěn, ozývalo se rozhodně z cinkajícího hábitu, tajícího řetěz, který, nejenže něco vážil, ale ani trochu nelechtal: Pokořte se před Ukřižovaným!

I na kajícníka doléhá pokušení. Jaké? Pokušení hrbaté pokory. Pokušení sebepokořování bez lásky, bez srdce otevřeného k chápání živého kříže, kříže nemocných, kříže nemilovaných, kříže opuštěných.

Chřřřřř! – Ozývalo se tehdy drásavě celým vykoupeným Božím lidem, jako když rve uši, ale také srdce. A nejvíc – nesešívané roucho Ježíšovo.

Papežský rozkol! Dvojpapežství! – Trojpapežství! - Kdo se v tom má vyznat? Kdo vidí do zákulisních pletich? Kdo rozezná správnou stranu od nepravé? Kdo rozezná v této bujabéze všedních dnů, kdo a jak ji uvařil?

Uznejte právě mne, můj synu, jako pravého papeže, - rozkázal také otci Alvarezovi jeho biskup de Luna.

Alvarez pokorně sklonil svou hlavu před autoritou v církvi. Nesměl si počínat jinak, pokud se nechtěl příčit uznávané církevní autoritě, zvláště když nevěděl zhola nic o žádném z těch, kdo se prodírali na Petrův stolec. Jinak by se vydával v nebezpečí vlastní exkomunikace.

Kam až vede poslušnost v církvi, totiž poslušnost kněze vůči biskupovi, poslušnost podřízeného vůči úředně vyhlášené autoritě? Rozhodně ne tam, kam došli nacisté, když se v Norimberku zpovídali z masových zločinů a omlouvali se, že jen plnili příkazy představených. Ani zásada obedience v církvi nezavazuje nikoho k slepé poslušnosti bez lásky. Jedině k Ukřižovanému je možno přistupovat s bezvýhradnou a slepou poslušností a doprovázet ho na jeho bolestné cestě vlastním utrpením, sebepokořováním a modlitbou. Bolestného doprovázení trpícího Ježíše není v dobách poživačnosti, rozmařilosti a hříchu nikdy dost.

Horskou stezkou se sunul bílý hábit s černým pláštěm za stálého kovového cinkotu řetězu, o kterém jediném měl jeho nositel jistotu, že mu ho žádní lupiči neukradnou. Jedna vesnice po druhé se probouzela z hrozného snu, nalomené třtiny se napřímily, doutnající knoty znovu zazářily.

Cosi se zablesklo na horské samotě. Seník na pilotách pro pastýře na seně a bečící stádečko pod ním. A k tomu - obraz nebývalé krásy.

Tota pulchra – Maria, vydechl otec Alvarez: - Ty víš, co chceš, Matko Boží! Udělám pro tebe všechno jako tvůj poslední otrok.

Krokem zdatného horala přecházel Kordóbou: Prosím, prosím, poskytněte almužnu na stavbu.

Co to budujete, otče?

Scala coeli – schody do nebe.

Prsteny sklouzávaly s rukou, ženské náušnice a drahé ozdoby padaly do nastavených rukou, jen aby Královna nebeská byla co nejlépe oslavena.

A co je s tebou, bratře? – Sklonil se otec Alvarez k bezdomovci, ležícímu v prachu a špíně jedné zapadlé Kordóbské uličky. Shodil vlastní plášť a zabalil chudáka. Pak ho vzal do náručí a namáhavě ho vlekl z města do Scala coeli.

Co to nesete, otče? – Ptali se bratři.

Nějakého chudáka z města. Musíme ho ošetřit a postarat se o něj.

Rozbalili černou kápu a strnuli – kříž s Ukřižovaným.

Zavěste jen do svatyně.

BIM – BAM! BIM – BAM! – Rozezvučel se zvon, rozléhající se z horských výšin do širého okolí, ale hlavně k rušnému lidskému mraveništi v Kordóbě.

Ráda bych vám, otče Alvarezi, také něco poskytla na stavbu té vaší horské svatyně, řekla regentka Kateřina, - i když jste prosil o milodary jen chudé.

Není to moje svatyně, výsosti. Je poctě naší Královny nebeské, a vedou k ní strmé schody. Na každém stupni se modlíme křížovou cestu našeho Pána.

Křížovou cestu? Neznáme tu žádnou takovou modlitbu, divila se regentka.

My se ji modlíme. Přijďte, vaše královská výsosti, a uvidíte sama.

Ráda přijmu poznání, ale přijměte také náš královský dar na stavbu.

Záhy vyrostla nedaleko Kordóby svatyně a s ní klášter bílých bratří, strážců a služebníků Královny řádu bratří Kazatelů.

Ještě víc než královské dary pomohla sama Královna andělů. Tehdy se rozjasnila temná noc, snášející se nad iberským poloostrovem, a zapůsobili sami andělé. Mohutné kamenné bloky a těžké dřevěné trámy, se kterými se ve dne nedovedly poradit ani silné paže zdatných nosičů, se uprostřed noci hnuly z místa a do rána se přesunuly přímo k svatyni.

Tou dobou již srdce cinkajícího hábitu poznávalo vzdoropapeže Benedikta XIII. po jeho shnilém ovoci. Už se k tomu nedalo mlčet. Celou Andalusií zazníval důrazný hlas:

Modleme se za římského nástupce svatého Petra! Modleme se za odstoupení vzdoropapeže Benedikta XIII.! Konejme pokání a snášejme bolestné utrpení pro obnovu církevní jednoty!

Táhlo mu už na sedmdesátku, když si pokojně oddechl:

Konečně je Kristovo nesešívané roucho sceleno.

Tehdy také kastilský král vyhlásil: Uznáváme právoplatnost nového papeže Martina V. a vypovídáme poslušnost vzdoropapeži!

Rozedraný a prošoupaný hábit vlál v poryvech brízy a zdálo se, že jen cinkající řetěz ho udrží, aby neuletěl s nebeských schodů. Konečně spočinul před Královnou nebeskou a rozprostřel se na vyleštěné kamenné podlaze.

Bratři už jsou v refektáři, otče Alvarezi, - šeptal za ním skromný hlásek novice, ale pak ještě tišeji dodával: - Máme ovšem pro všechny všeho všudy jednu hlávku salátu.

Počkejte, bratři, pomodlíme se, ozvalo se z cinkajícího hábitu.

Když doznělo – ale zbav nás od zlého, amen, - naklonil se otec Alvarez k novicovi se slovy:

Koukni se, synku, ke klášterním vratům.

Vzápětí se přihnalo rozjařené mládí: Honem! Pojďte mi někdo pomoci! Je tam mezek s nákladem chleba, ryb a měchy vína.

Smích se rozezněl celým klášterem Scala coeli, třebaže smutek netrápil dominikány ani v dobách největší nouze.

Když se otec Alvarez rozloučil s tímto světem, zůstal u nohou milované Královny řádu bratří Kazatelů v kryptě Scala coeli. Král Juan chtěl nechat přenést ostatky světce na honosnější místo do Kordóby, ale Královna nebeská ho nepustila. Pokaždé se strhla prudká vichřice, takže se nosiči museli vrátit do Scala coeli.

Papež Benedikt XIV. potvrdil úctu k bl. Alvarezovi léta Páně 1741.

 

PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY (28/2)

Kostel je kostel, ale obchod je obchod, slýchala od útlého věku malá Villana tatínka. Obvykle se tak bránil námitkám své krásnější polovičky neděli co neděli. Někdy ještě dodával:

Když nechám zákazníka čekat kvůli tomu, že je zrovna neděle, tak už ho v pondělí asi nebudu mít, protože mi ho přebere konkurent.

Kdyby to bylo jednou, tak prosím, zlobila se zbožná ženuška: - ale to je jednou vlna, podruhé víno, potřetí olivový olej. A všichni to strašně potřebují zrovna v neděli.

Moje drahá, taková už je naše rodná Florencie, konejšil ji pan Ondřej. – Podle jména je to samá květina, ale aby to byl doopravdy kvetoucí sad, který vynáší, musí se majitel ohánět. Nemáme takové možnosti jako Pisa. Ta má přístav. Jedna obchodní loď se tam střídá s druhou, div že se nesrazí. Ale my? K moři to máme na čtyřicet mil a ještě za všechno musíme Pise platit. Tím se všechno prodražuje. Florencie je krásná, ale obchodník tady nemá na růžích ustláno. To mi věř, drahá. Tohle hedvábí a tyhle krajky, řekl, když ji jemně hladil: - nepadají zadarmo z nebe. Tak běž sama s dětmi do kostela, já vás doženu – jen co se zbavím tohoto zákazníka.

Kdepak je tatínek? – Ptala se maličká Villana, když přicházeli nastrojení do Božího domu.

Přijde později.

Kdy?

Uvidíš. Musíme se za něho modlit. Čím víc se budeme modlit, tím dřív nás dožene.

Stal se z toho skoro železný zvyk, aby na manželce s dětmi spočinula odpovědnost za duchovní růst dětí, kdežto dobrý tatínek se otrocky oháněl den co den, aby jméno Botti něco znamenalo.

Co si měla šestiletá Villana myslet o tom, když tatínek začal poskakovat s očima navrch hlavy a ve stylu kozlího tance a křičel: To je konec! To je snad Poslední soud!

Co se to děje?

Anglický král Eduard III. odmítl zaplatit florentským bankéřům dluhy. To položí bankovní dům Bardi a Peruzzi na lopatky!

Nepoložilo. Zato rodný dům Villany byl skoro vzhůru nohama.

A co tatínek jako hlava rodiny? Občas se pak přece jenom objevil v kostele. Nicméně snil o něčem velkolepějším:

Jednou bude Florencie tak bohatá, že si budeme moci zjednat ještě silnější vojsko než Pisa. A pak bude moře naše.

Ach, kdypak to bude? - Vzdychla ženuška.

Zatím jenom opevňujeme hradby a posilujeme rodiny. Vzpomeň si, jak Florencii zdecimoval poslední mor v roce 1333. To měla naše Villana rok.

K tomu se bude muset narodit mezi bankéři pořádný bojovník.

Nestačil by světec? - Pípla malá Villana.

Tak světec by také nebyl k zahození, odpovídal tatínek, i když jeho nadšení poněkud pohaslo.

Pane Bože, kéž ti patřím celým srdcem! – Volalo srdce malé Villany, protože čisté srdce dítěte je vždycky blízko Bohu.

Tak tohle, Villano, nesmíš! – Zlobila se matinka, když zjistila, že dítko její lásky soustavně spává vedle postýlky na tvrdé zemi.

Ale, maminko, Pán Ježíš taky neměl, kde by hlavu složil.

Ty ale postel máš. Tak musíš spát, jak se sluší a patří na měšťanské děvče.

Jaképak měšťanské děvče? Jakápak měšťanka? Copak se nejmenuji Villana? To zní zrovna jako Villanella! Selské děvče!

Ale copak tě to, dítě, napadá? Někdo se ti tak snad posmíval? Ukaž mi ho, ať s ním zatočím! – Durdil se pan Botti.

A smím přece následovat Pána a jeho svaté a světice, ne?

To samozřejmě musíš, Villano.

Kdo jsou ti praví hrdinové? Svatý Jan Křtitel, patron Florencie, první mučedník, v jehož velkolepé křtitelnici na náměstí svatého Jana přijala Villana křest svatý. Svatý Vavřinec, patron bankéřů, usmívající se na své mučitele, když ho pekli na roštu. A zástupy mučedníků a mučednic. Pokud je zrovna neroztrhaly šelmy v neronovském cirku, tak se jistě cvičili tvrdým pokáním na boj s hříchem a neřestí, které ovšem vykukovaly za každým rohem rozmáhající se Florencie.

Můj Pane Ježíši, chci tě co nejdůsledněji následovat, ale moje tělo se tomu brání jako něčemu nepohodlnému a protivnému, a zrovna tak i celý ten florentský svět, obsahující tolik nákazy hříchu. Poraď mi, můj Pane, co mám dělat, abych se ti víc přiblížila.

Modli se! Čiň pokání!

Villano! Villano! Kdepak jsi?

Tady jsem, maminko, modlím se v kapli.

Jak to, že ještě nejsi ustrojená? Za chvíli přijede do našeho domu pan bankéř Medici. Nemůžeš se modlit jindy?

Když já se chci, mami, modlit pořád.

To nejde pořád. Je čas na motlitbu, a pak také na jiné věci. Buď si, Villano, zbožná, ale zase moc to s tou zbožností nepřeháněj! – Tak ji doma povzbuzovali, ale zároveň jí v jejím opravdovém mladistvém rozmachu podráželi nohy.

Svět je něco, s čím se musí bojovat, a stále víc a více se jí ukazovala manželská rodina jako součást světa, kde je svatost nedosažitelná, aspoň ne tak snadno jako v klášterním ústraní.

Tak se její rodný dům začal poněkud měnit před jejím vnitřním pohledem. Jídelna a jiné společenské místnosti se jí poněkud vzdálily a odcizily. Předně začala Villana soupeřit v jídle s vrabcem. Co to? Pohoršil se snad kuchař? Pan Botti a jeho žena nepostřehli vůbec žádnou změnu ve stravě k horšímu. Domov Villanina rodného domu se postupně smrskl na pár jinak zapomenutých ústraní, jako byla malá kaplička s Ukřižovaným. Tady nacházela čím dál tím víc pravý domov.

Svět, rozšiřující se čím dál, tím víc na rodinu s křesťanským koloritem, ji naučil mnohé věci skrývat. Jaké? Třeba rány. Lidská přirozenost, postižená prvotním hříchem, má už své slabosti, jako je pýcha, nepoddajnost těla až vzdorovitost, lenost. Jak je zvládnout, aby tělo poslouchalo vůli, podřízenou Pánu? A štíhlé mladistvé tělo bylo krásné na pohled. Přesto byla Villana dívka nesmírně poslušná doma i před Bohem, až se tomu všichni divili.

Kdyby tak viděli to, co jim nikdy neukážu, protože se chci pokořovat jen před Pánem. Musím se co nejvíc přiblížit Muži bolesti kvůli našim hříchům. Lidé světa vidí jenom toho dřevěného Ukřižovaného na kříži, ale kdepak je ten živý Trpitel? Proto ochotně přijímám rány za všechny nekajícné florentské nevěstky, za všechny zloděje, lupiče a vrahy. Kam se poděl Spasitel, který nemá podoby ani krásy následkem krutého bičování kvůli hamižnosti mého otce a mnohých lichvářů, schovaných ve florentských bankovních domech? Museli by mi svléknout šaty a všechno prádlo, aby našli stopy na mém těle. Jenže to si nikdo nedovolí.

Kdepak je to malé poupě, co sedává v koutě? – Volal žertovně pan Botti svou nejmladší ratolest. Když ji objevil na kolenou před křížem, hned byl oheň na střeše.

Nemůžeš být, Villano, pořád někde zalezlá. Dorůstáš a začíná z tebe být dívka na vdávání. Zítra k nám přijde někdo na námluvy, a ono tě není vidět. To nejde. Musíš se nastrojit, aby ses líbila.

Klekátko se rozvrzalo pod chvějícím se nákladem. Načež se dvě něžné oči zvolna zakutálely k otci, ale tak nejistě a ustrašeně, jako by tady právě zasyčel had z ráje.

Po probdělé noci přikvačilo ráno plné překvapení.

Děvče je pryč! Ztratila se.

Villano! Kde jsi? Ozvi se!.

Dupot a neklidné pobíhání vyvrcholily explozí zděšeného ticha a zkoprnělosti pohybů.

Dopis! – Co to - ?

Oči obchodníka počtářsky přeletěly řádky, aby pak vyjekl:

Ne! To ne!!

Co se děje?

Odešla do kláštera.

Ještě jí není ani čtrnáct. Nikde nemohou přijmout do kláštera tak mladé děvče. A jestli ji někde přijmou – hm – to bych se na to podíval! – Vrčel Botti výhružně a koulel očima, jako by s nimi chtěl vyhrát kuželky. - Tedy všeho bych se nadál od těch dominikánek, ale že by nás chtěli připravit o dceru – ! Honem! Jedeme do kláštera!

Je tu naše Villana, matko představená? – A hned se drala velká voda do kláštera. Klášterní vrata se však přibouchla a špehýrkou se ozvalo:

Je tu klauzura.

Jdeme si pro dceru.

Ano. Chtěla vstoupit okamžitě do kláštera, ale rozmlouvaly jsme jí to, protože je ještě mladičká. Může nastoupit, až trochu dospěje a rozmyslí si to.

Kdepak do kláštera! Doma ji dneska čeká nápadník.

Ještě byste to měl uvážit, pane Botti. Villana má zřejmě duchovní povolání. Asi nebude v manželství moc šťastná.

Počkejte, matko představená, až uvidí nápadníka! – Vykládal pan Botti a rozhazoval rukama, takže se zdálo, že mu patří celý svět: – Pan Rosso z Pierů je mladý, silný a sličný – a –

A hlavně má peníze, že ano? – Ozvalo se z kláštera.

Ztuhl do mramorové tvrdosti, ale pak ze sebe vyrazil úsečně: Copak jsou peníze něco špatného?

Za chvíli si pan Botti odvážel domů nalomenou třtinu. Odmítnutí v klášteře a její předhození rodnému otci jako oběť předloženou baziliškovi v podobě nápadníka otřáslo s Villanou víc, než by dokázali lvi v aréně starořímského cirku. A zámožný pan Botti? Navzdory křesťanské fasádě zůstával ducha vcelku nezámožného, ba mdlého, neboť jej uváděl do extáze pouze cinkot zlaťáků ve vlastní truhlici.

Pan Rosso di Piero je znamenitý nápadník! Musíš si ho vzít, a basta! – Drmolil otec. Postupně jí to vemlouvání a namlouvání splynulo v jeden ošklivý tok blábolu. Poznala konečně svého otce. Tam, kde jí bušilo srdce plné lásky, měl jen štěrchající počítadlo.

A přišla svatba. Všichni, i chudí dostali zadarmo najíst i napít, aby duše starého hamižníka dostala morální náplast.

Když Villana pronesla své ANO při svatebním obřadu, rychle pochopila, že už není výhradní paní svého vlastního těla, které nyní patří také manželovi. Ten si ovšem nepřál, aby tělo, na které má právoplatný nárok, bylo nějak ztrýzněno, pošramoceno nebo pohmožděno přísným pokáním. Naopak, vyžadoval tělo nahládlé, voňavé, kypré až macaté. Kdepak posty, má drahá! To nechej mnichům a mniškám!

Tak se stalo, že vášně, skryté v lidské přirozenosti, zakusily nevázané odlehčení. Rozletěly se takovým vzmachem, že to Florencie dosud nezažila.

Konečně přišly k uplatnění všechny látky ze sortimentu pana Bottiho, jež doposud odebíraly pouze královské dvory. Jako řecký oheň vypuklo úplné vzplanutí barev, pokud šlo o ženské šaty.

Je nová doba. Renesance je na obzoru. Krejčíku, pospěš si, a nabrus nůžky a rozpal žehličku!

Je odzvoněno tomu, aby splývavé hábity nadále potlačovaly a schovávaly tělesné proporce! Na šaty nestačí látka jedné barvy. Je třeba přinejmenším dvojí barva - jedna jemná, nejlépe hedvábná, barevná nebo - pro nejvyšší vrstvy i vzácná bílá, a druhá tužší, těžší, často zdobená vyšíváním a krumplováním, v jiné barvě než předchozí, ze které by se šil svrchní šat.

Ten se upravoval dále mnoha prostřihy, z nichž vykukovala spodní hedvábná tkanina. Rozparky se objevovaly na rukávech, kabátcích, kalhotách, občas i na rukavicích či botách.

Krátké pláště se vyvinuly z oděvu, připomínajícího antickou tuniku. Dodávaly postavě tvar a bývaly zhotoveny z brokátu a přepásány páskem.

Šaty se přizpůsobily lidským tvarům, místo cípatých mají úzký dlouhý rukáv a bývají děleny na samostatnou sukni a živůtek. Ten bývá někdy povážlivě hluboce vykrojen. Střihy provází bohaté řasení a zdobení. Úzký rukáv se později prostřihává, aby odhalil kousek bělostné košilky pod ním…

Prostřihávané rukávy nebo živůtky, které byly ještě bohatě zdobeny šperky a obtočeny u krku honosným zlatým límcem, se uplatnily i zde. Rovněž tak vlasy byly ozdobeny síťkami, nejlépe zlatými a stříbrnými.

Vyholené čelo i obočí, plavé vlasy, splétané do složitých účesů, často s falešnými příčesky, výrazně zdobené síťkami, perlovými řetězy, závoji a turbany. Líčení, které se dosud považovalo za kacířské a nemravné, se nyní začalo rozvíjet.

Velmi oblíbeným vzorem se stal motiv granátového jablka nebo jiných velkých vzorů, používaných na samet, brokát, či hedvábí. Citrónovité tvary záhy přecházely přes pomerančové, aby s nimi soupeřily hrdě vztyčené květy kaštanů.

Všechno ať odpovídá souladnému pojetí souměrnosti a uměřenosti! – Vyžadovala paní Villana.

Snažila se být okázale sladěná a dokonale vyvážená. Současně se však děsila, aby neporušovala celek a zachovávala soulad všech částí. Tak brzy objevila kromě známé cesty k Bohu také cestu mimo Boha k sobě. Když takhle vyrazila milostpaní Pierová do florentských ulic, tak moc nescházelo a ohlédla se za ní i svatojánská křtitelnice.

S těmito starostmi o šlechtění vlastního zevnějšku si vykračovala ulicemi jako plachetnice s napjatými plachtami, avšak toho dne léta Páně 1349 se za ní nikdo neohlédl. Čím to? Morová rána během poslední doby smetla dvě třetiny obyvatel města, na padesát tisíc lidí. Na kárách se válela vyhublá těla a městské stráže je vyvážely za hradby ke spálení. Nemohla se na to dívat. Proto se spěšně vrátila domů. Všude vykukovaly stopy té pohromy. Toužila vidět něco krásného.

Tak už mi zbývá jen ten krásný oděv a pohled do zrcadla.

Zděšeně uskočila, div že nespadla. Neviděla se, a přitom nebyla slepá! Pokusila se tam však vzápětí nahlédnout znovu.

Rozšklebená tvář satana s ní zacloumala jako úder blesku. Spatřila svou tvář znetvořenou k nepoznání.

Prudce si strhla čelenku a druhou rukou strhla šaty. Odhodila od sebe štítivě jakési páchnoucí žabince. Potom jen tak, napůl v prádle, vyběhla z domu a uháněla kamsi do neznáma. Letěla o překot, a možná, že i několikrát spadla. Zdálo se jí, že se po ni sápe ruka umrlce.

Villano! Villano! – Probrala se s horkým čelem, na níž jí přikládal někdo chladivý obklad.

Byl to dominikán v kostele Zvěstování Panny Marie.

Musím se vyzpovídat, Otče.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…

Tehdy se začal nový život sestry Villany pod duchovním vedením bratří Kazatelů. Zdá se, že svatý růženec docela odpovídá tomuto vzestupu – od počáteční radosti přes bolestné a hrozné zkoušky k slavnému vítězství.

A tak přistoupil k andělu Gabrielovi, zvěstujícímu svaté Panně radostné poselství, další anděl. Staral se, aby Matka Páně byla den co den nověji potěšena radostným zvěstováním. Vznosné prostory florentského chrámu se tajemně ještě více rozklenuly, když se otevřelo samo nebe. V tichém usebrání unášely mysl k Nejvyššímu, zatímco tělo bylo navěky zahaleno v bělostném hábitu terciářky dominikánského řádu. Bylo pevně podřízeno vyššímu plánu nejen navenek utaženým řemenem, ale i skrytým řetězcem, obtáčejícím její bedra tak těsně, až se zarýval do masa.

Svíčková bába, pošklebovali se florentští výrostci.

Pchá! Farizejka jedna! Jako bychom neznali, co je to za frajli! – Ulevovali si přezbožné florentínky.

Málokterá z nich však dovedla číst a psát jako Villana, a ty, které to dovedli, čítali raději Ovidia a Boccaccia.

Co to čteš, Villano? – Ptal se jí manžel.

Listy apoštola Pavla. Poslechni si. Přečtu to nahlas.

Než se nadála, sběhl se celý dům, aby někomu něco z toho neuteklo. Už proto, že přitom bývala místnost tajemně prozářena zvláštním nadpřirozeným světlem.

Jindy předčítávala doma životy svatých. Všichni poslouchali a pak o tom společně rozmlouvali. Jen zřídka jí někdo z domácích něco namítal, a to nejen proto, že byla nadána darem proroctví. Nicméně i to se stávalo, totiž tehdy, když hrozilo, že Villana rozdá chudým docela všechno z rodného domu a nezbude tam ani kůrka pro rodinu.

Pokud dominikáni postřehli něco z přísných způsobů jejího sebezáporu a umrtvování těla, z dlouhých nočních bdění u paty kříže, shledávali v tom výraz neutuchající touhy po Bohu. Každá doba přináší své, docela jedinečné, někdy podivné, třeba i zarážející způsoby přibližování se k Bohu. Každé Boží dítě stoupá svou zvláštní a jedinečnou cestou, třebaže ta jediná Cesta, která je živá, je stále stejná a sklání se k němu tím víc, čím víc se pokořuje bez ohledu na hlas veřejného mínění. Záleží na tom, aby vše, co koná nebo čím a jak trpí, vycházelo z prožívané víry, z opravdové touhy po spojení s Mužem bolesti, trpícím kvůli našim hříchům, z touhy konat pokání nejen za sebe, ale i za mnoho nekajícných hříšníků, a pro osobní doplnění plnosti utrpení Páně.

Viděl jsem to, opakoval sestře Villaně do očí klouček, který míval oči všude.

Cos viděl, chlapče?

Když jste zdobila oltáře a obrazy svatých, přecházel s vámi po chrámové lodi Pán Ježíš. Byla tam taky Matka Boží a procházel se s vámi i svatý Otec Dominik.

Tak to raději nikomu neříkej, poradila mu Villana: -Aspoň do mé smrti ani muk!

To už budu mít fousy až sem, namítl špunt a ukázal si do pasu.

Zavrtěla hlavou a dodala: Už dávno na to myslím a připravuji se na to. Ovšem i ďábel doráží, protože ho moje duše odedávna láká. Modli se za mne a o Boží pomoc.

Bůh však chodí na pomoc prostřednictvím svých poslů. Tentokrát poslal svatou mučednici Kateřinu. Pravda, moc řečí nenadělala, když se Villaně zjevila. Jen jí ukázala bohatou korunu připravenou pro ni v nebi a dodala: Buď statečná, Villano, podívej se na velkolepou odměnu, která tě očekává v nebi.

Prosím o svátost na dalekou cestu, řekla krátce na to svému zpovědníkovi.

Když jí vyhověl, zaprosila ještě:

Předčítejte mi Janovy pašije.

Střídali se přitom, jak je při pašijích zvykem. Potom však vypravěč pronesl památná slova: A sklonil hlavu a odevzdal ducha.

Tehdy Villana zkřížila ruce na prsou a vydechla naposled.

Dominikáni přenesli její tělo v bílém hábitu do chrámu Navštívení Panny Marie. Stalo se předmětem takové úcty lidu, že déle než měsíc nebylo možné pokračovat s pohřbem. Úcta k ní byla potvrzena léta Páně 1824. Obracíme se k ní 28. února k ní voláme: Blahoslavená Villano, oroduj za nás!

 

KDO SLOUŽÍ KRISTU, MUSÍ U NĚHO ZŮSTAT NAVŽDY

(bl.Jan z Fiesole, fra Angelico 18/3)

Pojď, Guido, budeme spolu zdobit rukopisy. – Vyzval Benedetto di Pietro svého mladšího bratra.

Cože! Snad nechceš opustit naše rodné Vicchio?

Samozřejmě, že chci. Florencie je náš cíl. V klášteře Santa Maria degli Angeli působí bratr Lorenzo.

Myslíš Lorenza Monaco?

Ano, právě ten znamenitý miniaturista.

Míchat barvy a něco podmalovávat?

No a? Kde jinde se naučíš něco nového?

Třeba u dominikánů. Slyšel jsem tam jednou kázat otce Jana Dominici.

Chceš být kazatelem nebo malířem?

Chci chválit a oslavovat Boha štětcem.

Konečně, vždyť můžeš oslavovat Boha nádhernými barvami jako bratr Lorenzo.

Hm. Spíš něžným půvabem kresby a linie Madony než barvou, ale hlavně opravdově, tak, aby každý viděl sladkého Ježíše poplivaného kdejakým posměváčkem a fackovaného hrubiány.

Však on už nás to bratr Lorenzo naučí. Jde cestou velkého sienského mistra Simona Martiniho.

Jen aby nás nezavedl někam do byzantské sešněrovanosti!

Neboj se, Guido. Dnešní Florencie otevírá brány k svobodnému projevu.

Ale největší svoboda v celé Florencii je tam, kde se kvůli následování Ukřižovaného jeden vzdává bohatství, manželství a samolibosti. Vzhůru tedy ke svatému Dominikovi!

A jaj! Nevím, nevím. - Tam je prý přísná kázeň.

Co na tom záleží? Rád se tomu podřídím..

Nemusíš kázat ústy, když budeš štětcem chválit krásu Božího Slova, které se vtělilo do člověka.

Ano, ale taky to, co z něho dělají hříšníci, takže pak nemá podoby ani krásy.

Oslavíš v Madoně vrchol lidské krásy.

Ano, a možná i to, jak bylo svaté Panně zraněno její přečisté Srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých svévolníků.

Než se rok s rokem sešel, přehnal se noviciát mladého nadšence, ohánějícího se štětcem.

Rukopisy zdobené tvou rukou, bratře Jane, jsou pro nás jasným dokladem tvého jedinečného duchovního povolání, řekl mu převor a pokračoval: Samozřejmě známe i tvůj oltářní obraz pro florentské kartuziány. Každopádně teď končí tvůj noviciát. Měl bys pokročit dál.

Ano, vydechl mládenec.

Jaké bude tvoje řeholní jméno?

Chci se jmenovat podle mého duchovního vůdce, otce Jana Dominici.

Budeš se jmenovat bratr Jan. Řekl mu převor při obláčce.

Jaký bude můj úkol?

Vymaluj nám freskami náš klášter v Cortoně. Zároveň se budeš v duchu našeho řádu vzdělávat na naší škole.

Moje cesta je přece cesta chvály Boží, jehož vlastností je Krása.

Samozřejmě, bratře Jene. Řád Bratří kazatelů neustále sleduje věčnou Krásu Boží tak, že její odraz odhaluje v kráse celého Božího stvoření. Díky milostem řádu i ty lépe než kdokoli před tebou zjevíš světu věčnou touhu po odhalování svrchované Krásy v každém Božím stvoření. Tak tvořivě napodobíš všechno kolem sebe jako stopy původní Boží Krásy, abys v tom všem ještě více odhalil tuto původní Krásu.

Co je krása?

Náš Andělský učitel tě poučí, že krásno má stránku vnější a vnitřní. Navenek je krásné to, co jasně vyzařuje svůj tvar, kdežto ve tvém nitru je krásné to, co se líbí. A ty to máš tvořivě znázornit.

Nestačí mi však pouhé vědomosti. Potřebuji to dostat do tvarů a linií. Před každou tvorbou se štětcem se dlouho modlím, aby náš Pán, věčné Slovo a Krása, která na sebe přijímá skrze svatou Pannu lidské tělo, dal v mém umění jasně vyniknout tvaru věcí. Volám k Bohu: Kráso! Lásko! Pravdo! – Vstup do mě! Jako byl Jan Křtitel hlasem, volajícím na poušti, ať jsem štětcem oslavujícím Tě tvarem a barvou! - Jedině se znamením kříže přistupuji k tvorbě. A Pán mi pomáhá.

Nejraději maluji Božího Syna, naši Královnu, Pannu Marii, anděly a svaté. Ti mi přitom pomáhají, protože je o to prosím ve svých modlitbách.

Proto také znázorňuji na obraze Zvěstování v kapli v Cortoně právě to, co učí bratr Tomáš. Přibližuji souvislost Vtělení Páně s prvotním hříchem. Jak vidíš, naši prarodiče, Adam a Eva, vyhnaní z ráje, sledují jen velmi ostýchavě, a se smutkem i očekáváním výjev Zvěstování.

Správně. To odpovídá Tomášovu učení, že se při Zvěstování očekává souhlas celého lidského pokolení. Adam a Eva, naši prarodiče jsou zástupci celého lidského pokolení. Maria pronáší svůj velký souhlas ke spáse ve jménu celého lidského pokolení.

Jak to ale maluješ anděly, bratře Jane?

Žádné dívky, ani děti, nýbrž mládenci v ornátu protkávaném zlatem ne nepodobném kněžské albě. Ve vlasech a na čele jim září jasný výraz jejich planoucí lásky

Proč ale zdobíš každého jinou gloriolou?

Vždyť i náš Andělský učitel hlásá, že se každý anděl druhově liší od každého jiného anděla.

Správně! Ty jsi pravý fra Angelico, Andělský bratr!

Počkejte, až uvidíte, co jsem namaloval v našem klášteře ve Fiesole. Každý z vás, bratři, se mezi těmi dvěstapadesáti postavami na freskách poznáte. V čele je ovšem náš Pán v nebeské slávě.

Jak to jen dokážeš namalovat?

Vycházím z Božího stvoření. Jeho krása je odleskem ryzí Krásy.

Bim-bam! Bim-bam! – Rozpovídal se zvon u klášterní fortny.

Otevřete vrata! Přijíždí kočár velkomožného Cosimy Medicejského!

Vítejte, náš velký dobrodinče! – Pomáhal mu ochotně z kočáru převor a pokračoval: - Jedině vaší přímluvou v městské radě se buduje náš nový klášter svatého Marka. Díky vám -

Dost řeči, otče převore, potřebuji fra Angelika. Chci, aby vyzdobil nejenom váš klášter, ale také chrám svatého Marka. Bude k oslavě a poctě naší Bohorodičky. Hned se začne s prací.

Cosimo byl povahy snivé a mysli těkavé, nikoli jeden z nejlepších mozků Florencie. Jeho život byl dost přizpůsoben peněžním tokům. Mluvil překotně jako někdo, kdo má moc, ale pouze koupenou, takže musí se vším spěchat, aby mu mezitím neklesly akcie. Teď byl však celý rozjařený, skoro se zdálo, že provozuje v sále kláštera nějaký tanec svatého Víta v sedmiosminovém taktu. I když zapadl do přistaveného křesla, stále sebou vrtěl a šil a podupával nohama jako nepokojný hřebec.

Jaký kontrast, když vedle něho stál převor, takové sluníčko, vyzařující pokoj a soulad!

Taková zakázka vyžaduje všechno v klidu uvážit a promodlit, pronášel klidným hlasem převor.

Dobře, dobře, tak už se běžte honem všichni modlit a fra Angeliko ať se dá do díla! – Rozhazoval rukama Cosimo dei Medici jako ten, kdo je zvyklý rozkazovat.

Tady je slíbený dar na dostavbu kláštera.

Cink! – Dopadl na stůl měšec s penězi.

A bylo rozhodnuto.

Oči navyklé vyhlížet krásu stvoření jako odraz ryzí Krásy Stvořitele i Vykupitele i věčně udržujícího Posvětitele, uletěly na zeď a usadily se na kříži. Jaká spřízněnost duše! Vždyť jsi tu i ty, sestro Kateřino, a přitom jsi už dávno dodýchala v chrámu svatého Petra v Římě. Kde však vládne stálá přítomnost, tam přece nemůžeš chybět.

Jako by někdo pumpoval velkou pákou nebo se snažil pohnout s rumpálem. Oči ne a ne se odtrhnout od vrcholné Krásy, kterou lidé navěky přibili na kříž. Žádná zkoušená páka ani roztáčený rumpál na obzoru. To jen ruka převora cloumala rukávem bratra Jana. Konečně se vykulené bulvy vracely do svých domovských míst, a drahnou chvíli těkaly a hledaly, kde se uchytit v té pozemské kráse. Kde jsi, milý Dante, se svým rajským luhem plným kvítí? Kam ses poděl, bratře Jindro Suzone, s rozjásanou nádherou letní, s nivami svěžího jara? Kde jsou ta pravá údolí rozkoše, kde tě častují pohledy jako milenka svého miláčka, kde zní harfy a housle, zpěv, rej a víření, místo dokonalé radosti, kde kvete láska jako růže bez trní? Kde jsi blažený Jindřichu se svou Knížkou o moudrosti? Oči se vrátily k pozemské sešlosti, zatímco uši jen zaznamenávaly vzdalující se chůzi klášterního syndika, odnášejícího dar velkomožného donátora.

Kdopak jen docení utrpení a muka Božího malíře? Proč jen si raději na dlouhou dobu modliteb nezavazuje pravici jako východní ikonopisec, aby ji výrazně oddělil od všeho všedního dění? Kdo ví o agónii, předcházející každou inspiraci, a pak zas doprovázející úsilí o dovršení díla?

Nenápadný a přece důrazný pokyn představeného znamenal jedno:

V popředí obrazu k poctě Matky Boží musí být přece jasně vidět podobizna donátora coby zbožného prosebníka. Ostatní pojetí obrazu, milý malíři, můžeš provést, jak chceš, ale Cosimo del Medici tam chybět nesmí. Tak vidíš, a už je tady první inspirace.

Malířovy oči byly dávno pryč, když postřehl celou náplň převorova skrytého přání, dávaného najevo taháním za rukáv a významnými pohledy. Spočívaly na kříži na stěně, k němuž volalo srdce fra Angelica:

Můj Pane, ty víš, že moje štěstí není tak honosné jako Cosimovo. Díky za pravidelný přísun chleba a vína, který nám tak tajemně proměňuješ ve své Tělo a Krev. Největším požehnáním pro mne je, že mám střechu nad hlavou v tomto klášteře, zástup bratří, v jejichž chóru se rád ztrácím, abych Tě s ostatními chválil. A k tomu nádavkem – smím tvořit k Tvé oslavě a moje díla jsou žádána. Prosím za očistění srdce i rukou, abych oslavil naši Madonu. Ostatní účastníci obrazu jsou tu kolem mne. Nejen ten bohatec, který chce předstihnout velblouda v prolézání uchem jehly, ale hlavně moji bratři. Všechny mi posíláš v úloze andělských poslů s vyšší inspirací. Jejich rozpravy a disputace o tom všem tajemném dějství patří do mého díla. Ať celý svět pozná, že žádný z nich netvoří jen nějaké bezvýznamné pozadí, ale přirozené skupiny těch, kdo mezi sebou rozmlouvají o mimořádné události, které se staly svědky! Kéž nyní ožije v mých obrazech jejich posvátná konverzace!

Ještě nezaschly fresky a oltářní obraz Madony u svatého Marka stále ještě voněl čerstvými ředidly, které nemohl ani zdaleka překonat kadidlový kouř, a ve dveřích dominikánského kláštera se už tlačil posel z Říma. Papežská pečeť dodávala všemu důraz. Potom však vzala za své v rukou převora, který se neubránil překvapení a vyjekl:

Jejda! - Sám papež Evžen IV. zve našeho fra Angelika do Říma.

O co jde?

Vyzdobit kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu svatého Petra.

Vyrazil tedy s truhličkou barev a štětců na zádech splnit přání Petrova nástupce. Netrvalo dlouho a temná kaple se rozsvítila jasem barev.

Úžasné, můj synu! – Obdivoval jeho dílo nadšený papež: - Rád bych vás jmenoval arcibiskupem florentským.

Se slzami v očích prosil fra Angelico: Svatý Otče, jsem jen prostý mnich a kněz, a mám-li posloužit Pánu a Církvi, jak nejlépe dovedu, učiním tak nejlépe barvami. Potřebujete-li však někoho jmenovat do tohoto úřadu, rád vám sdělím jméno jiného vhodnějšího bratra.

Dobře, můj synu, vyzdobte nám tedy ještě katedrálu v Orvietu.

Vrhl se tedy do dalšího díla. Dlouho se tam však fra Angelico nezdržel, protože už klepal na dveře vyslanec papeže Mikuláše V.

Všeho nechte a přijeďte do Říma. Mám pro vás, bratře, naléhavou zakázku ve své kapli.

Vyklubaly se z toho fresky ze života svatých Štěpána a Mikuláše, a také umučení svatého Vavřince.

Uprostřed díla ho však cosi vytrhlo s důraznou naléhavostí.

Posel přinesl dopis. Bratři z kláštera ve Fiesole si tě, bratře Jane, zvolili za převora.

Ti tedy vědí, jak mě chytit za srdce, - ulevil si fra Angelico: - Tam jsem se poblíž totiž narodil, a teď mi zrovna táhne na padesátku.

Přijal volbu a vrátil se od rozdělaného díla do míst, kde začínal, a to ne jako cizinec, který se vrací z cest světem, ale domů, kde na něho čekalo setkání s bratry.

Sotva však vypršelo volební období, už na něho dorážel list papeže Mikuláše V.:

Můj synu, vzpomeňte si, jak jste vždy říkával: Kdo slouží Kristu, musí zůstat u Krista navždy. Dneska cítím, že moje dny se už krátí. Rád bych viděl dokončenou výzdobu mé kaple...

A moje se snad nekrátí? – Napadlo malíře a uvažoval: - Kdopak jen trochu tuší, co znamená, prostát celý život na lešení nějakého kostela se štětcem ruce, a často i ležet při malování stropu – v létě jako v zimě, a co chvíli vám kápne vápno do očí - - 

Sbalil tlumok a s truhličkou s barev a štětců na zádech šlapal do Říma, aby dokončil rozdělané dílo.

Podle všeho spolu oba - fra Angelico i papež Mikuláš V. drželi krok, protože ve stejné době, léta Páně 1455 ukončili své pozemské trmácení.

Tělo malíře spočívá v kostele Santa Maria sopra Minerva. Ačkoli odedávna chovají mnozí Jana z Fiesole v srdci jako blaženého fra Angelika, teprve Jan Pavel II. ho vyhlásil jako blahoslaveného v roce 1982.

 

TIMETE DEUM, ET DATE ILLI HONOREM! (sv.Vincenc Ferrerský 5/5)

Tiše plyne řeka Turia, udávající pokojný rytmus života Valencie.

Kolik vody už tudy proteklo, povzdechl si notář Vilém Ferrer, když se probudil uprostřed oné lednové noci léta Páně 1350 a vyhlédl ze svého okna do temných vod. V mysli mu vězel tajemně prozářený sen: Bílý dominikán na něho mával, a když se přiblížil, stále jen opakoval: Tvůj syn, Viléme, jednou vstoupí do řádu bratří Kazatelů a bude šířit jeho slávu po celém světě!

Notář Ferrer se zatím příliš neznepokojoval se stavem své půvabnější polovičky. A nyní si pomyslel: Pravda že, Konstancie je v požehnaném stavu, ale moje žena je přece dobrá rodička. Vždyť už čeká čtvrté dítě, a že by to byl po dvou děvčatech a jednom chlapci další syn? Hm, vzhlédl od vody k temnému kříži na stěně a tiše vydechl: Můj Spasiteli, drž ochrannou ruku nad Konstancií, a pak šeptal modlitbu: Otče náš.

Konstancie zatím spala docela pokojně, mnohem klidněji, než jak to prožívala před narozením ostatních svých dětí. Navíc ji blažila událost, která se jí vryla do paměti od loňského Štědrého dne. Když udělila hojnou almužnu slepé žebračce u kostela svatého Štěpána, zvolala tato vyzáblinka: Ó, požehnaná matko, která nosíš pod srdcem anděla, neboť se mi jednou z jeho rukou dostane milosti, abych vlastníma očima viděla!

Přijala to s úsměvem, protože její stav byl proti jejímu očekávání docela příjemný, tak příjemný, že se jí zdálo, že tento požehnaný mateřský stav jde jaksi mimo ni, aniž by ji poznamenával jakoukoli nevolností.

Udělovat soucitně almužnu chudým, je závazek k milosrdenství nás, které Pán obdařil bohatstvím, říkávala vždy Konstancie, a pokaždé dodávala: - ale ještě větší milosrdenství je hlásat jim Boží slovo. To má větší cenu než všechny floriny.

Očekávání šťastných rodičů bylo tak bezstarostné a pokojné, že si ani nevšimli, když se přiblížil čas rodičky. Teprve porodní bába je k tomu přivedla vzrušeným pokřikem: Vždyť už je čas! - Už je to tady! - Je to chlapec!

Cože? – Divila se maminka, když jí rodička podávala do náruče dítě. Ani jsem si nevšimla, že jsem rodila.

Zanedlouho se kněz v chrámu svatého Štěpána dotazoval:

Jak se bude váš chlapec jmenovat?

Rodiče na sebe rozpačitě vzhlédli.

Což takhle jméno svatého mučedníka Vincence? Je to patron Valencie. - Navrhl kněz.

Bude se jmenovat Vincenc, řekli dvojhlasně rodiče.

Chlapec se jenom smál, když ho polévala křestní voda. A se stejným úsměvem snadno a radostně přijímal dalších sedmnáct let blahodárný duchovní vliv rodiny.

Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata fortny. Ve špehýrce zamrkala očka. Nejprve se zúžila podezřením, ale pak se roztáhla a zvídavě omrkla návštěvníka. Byl to mládenec střední postavy s vysokým čelem. V očích mu sídlil zasněný, vzdálený pohled, upnutý kamsi k veličinám z jiného světa.

Co bys rád, synku?

Bude mi osmnáct a chci být jako Dominik Guzmán.

Jako náš svatý Otec Dominik? – Usmál se mnich.

Zrovna takový, ozvalo se rozhodně a sebejistě.

Rozhodně se domáhal vstupu. Přesto působil jakýmsi povzneseným dojmem. Bratru na fortně se zdálo, když se setkal s pohledem příchozího, že snad ani nezanechává žádný obraz na jeho sítnici, jako by to byl netělesný přízrak.

Nepochybně byl průbojný. Měl svou hrdost a neměl rád, když s ním někdo chtěl zacházet jako bezvýznamným červem, který vylezl z ostění.

Jak ti říkají?

Vincenc. - A hned dodával: - Znám zpaměti Písmo svaté. Zeptejte se mne, na co chcete.

Bledá tvář nasvědčovala hlubokému studijnímu zaujetí hrdého Katalánce. S hrdostí a sebejistotou se tam tyčil jako urostlý platan, sotva se ocitl v bílém rouchu.

Je zajímavé, že dokud jste ponořeni ve světě, ďábel si vás skoro nevšímá a nevěnuje vám nijak zvláštní pozornost, až snadno nabýváte iluze, že snad ani vůbec neexistuje. Pročpak by se ovšem namáhal, když vás má chycené na vařené nudli nabídek tohoto světa? Něco jiného je, když světu ukážete záda a vydáte se někde v ústraní na cestu dokonalosti. Potom ta zchytralá velmoc světa sebere všechny síly a hned vám s opičí napodobivostí pošle jakousi imitaci vašeho osobního anděla strážce v podobě vašeho osobního anděla pokušitele. Najednou tu ze všech stran nakukuje do vašeho soukromí takový dýchavičný a kulhavý zjev, který je vám teď pořád v patách - prostě dobrá kopa, ale vtíravá jako špína. Stále opakuje, že to s vámi dobře myslí a má po ruce vždycky habaděj košilatých vtipů a chlapáckých rad. Kdysi se falešný duch světa přiodíval do roucha přesvatého poustevníka. Dnes by si vzal do ruky místo poustevnické hole nějakou tu deklaraci lidských práv a tvářil by se jako zasloužilý ombudsman.

Jenom to moc nepřeháněj s tou přísností v mravech a kajícností života, Vincenci.

Kdo to mluví?

Zkušený poustevník.

Poustevník?

Ovšemže. Doposud jsem žil jenom v samotě, ale nyní se mi tě zželelo, jak se dřeš a namáháš. Co máš vůbec ze života? - A ty přece máš tak rád život – koupání v moři a veselení se z jídla a pití a ze společnosti milých dívek. Však už toho přece hodně víš a znáš z Písma svatého. Tak si dopřej trochu odpočinku a pohodlí. Užívej si trochu života, dokud jsi mlád. Na pokání budeš mít dost času na stará kolena.

Tohle asi sám nerozhodnu, uznával bezradně Vincenc. Načež se přesunul ke svatostánku. Ukázalo se, že ke svatostánku ho žádný poustevník nedoprovodil. Obrysy svatostánku se rozplynuly a ani kříž na něm nezůstal na svém místě.

Ubohý Vincenci, chtěls dobýt nebe jediným útokem. Chtěls zdolat hradby tělesnosti jediným náporem. Chtěls jediným skokem překročit všechny stupně, jež vedou k svatosti.

Vzápětí se mu jinak bledá tvář znovu rozzářila hrdě, jako tomu, kdo našel svůj hrad nitra v ruinách, ale ví, že je pozván mezi silné, neochvějné hrdiny. Rázem tu stál někdo zdatnější než dávný El Cid, který se i při smrtelném zranění hrdě tyčil na koni. Vyhlásil totiž s Boží pomocí boj na život a na smrt tělu, světu i ďáblu. Začít takový běh na dlouhé trati s překážkami je jedna věc, ale vydržet je něco jiného. Byl na to tak soustředěný, že ani nepostřehl, jak se na něj navěšují tituly a hodnosti, hned v Leridě, hned ve Valencii, hned v Barceloně.

Zanedlouho ho bývalo slyšet s kazatelny: Kdo chce prospívat ve vědomostech, ať hledá spíše u Boha než v knihách! Učenost je především Boží dar a teprve pak plodem píle a rozumu.

To nebyl jen nějaký řečnický obrat mladého kazatele, ale vlastní zkušenost.

A už je tu nová zkušenost, ještě více a dalekosáhle proměňující celou bytost než jen nějaké vědomosti. Na výzvu se zvedal z chladivé dlažby, aby ucítil jemný dotek rukou, pouze nahládlé pomazání. Načež k němu dolehla polohlasná slova předepsané formule. Pak se místo nadaného studenta a přísného k sobě i k ostatním zjevil v barcelonské katedrále zvláštní jasný anděl v lidské kůži, a tak se jevil mnohým napořád.

Sám však zakoušel ještě docela jinou zkušenost. Něco s ním prudce smýklo na jednu stranu a málem ho to povalilo. Sotva se pokusil dostat na vlastní nohy, tvrdě ho to zasáhlo z druhé strany a moc nescházelo a byl by se rozplácl o zem. Musel sebrat všechny síly, aby vytrval uprostřed okolních náporů. Tohle nebyly lopatky větrných mlýnů, protože opravdu nebojoval s žádnými mlýny. Spíše se zdálo, že se dostal přímo do mlýnice. Strašnou silou byl trhán a cloumán mlýnskými kameny. Kolem něho se zmítali další a další lidé...

Bože, pomoz mi! – Vykřikl.

Tohle ho vytrhlo z dopuštění a postavilo na nohy. Kolem se válely hromady mrtvol se začernalými boulemi. Městem se vznášel odporný puch. Kláštery zely prázdnotou. Dlažbou se kodrcal žebřiňák naložený halabala mrtvolami. Před hradbami planuly ve dne v noci ohně z přikládaných látek a lidských těl.

ČERNÁ SMRT! A právě si vybírala daň. Smetla dvě třetiny obyvatelstva. Obilní mlýny přestaly klapat, lisy na olivy osiřely stejně jako ty vinařské.

HLADOMOR!

KONEC SVĚTA! POSLEDNÍ SOUD! – Vykřikovaly davy, potloukající se zmateně městem jako pustou krajinou.

Oči povalečů, chtivě vyhlížející skryté zásoby obilí, horečně těkaly z místa na místo. Pak ulpěly na místní krčmě nebo příbytku lichváře.

Židé! Ti za to můžou! – Vykřikl někdo z davu a jiné hlas přidávaly: - Židé na nás přivolali kletbu! Pořád se modlí proklínací žalmy. Vydělávají na nás a teď se skrývají v domech. Tam jsou ještě zásoby! – Pojďme si vzít, co nám patří!

Do zfanatizovaných chamtivců zazněl důrazný hlas:

Prach jsi a v prach se obrátíš! – Čiňte pokání a věřte evangeliu!

Ohlédli se za tím hlasem. Otec Vincenc do vysoka pozdvihující mohutný kříž volal: Pokořte se před křížem a Kristus vás zachrání!

Jenže Židé odmítají Krista. Židé proklínají Krista. Ukřižovali Mesiáše a čekají na Antikrista! Jedině Židé můžou za tuhle mizérii!

Lidé, mějte rozum! To jsou pověry! – Volal Vincenc k zástupům: Už není Řek ani Žid, obřezaný ani neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech je Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní. Oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především mějte lásku, která je svorník dokonalosti.

A kdo může za hladomor? – U Boha není nic náhodou. Židé na nás přivolali Poslední soud! - Ozývaly se hlasy lidí.:

Obraťte se a budete spaseni! – Volal mohutným hlasem Vincenc: Všichni jednou zemřeme, ale můžeme jít do radostné věčnosti s Bohem. Přijměte křest ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Vezmeme si, co nám patří! – Mával kdosi sukovicí.

Cestu k synagoze jim zahradil Vincenc, zvedl kříž a volal: Neopovažujte se drancovat synagógu! Jsou tam vaši bratři v Kristu! Právě přijali všichni židé i rabín křest svatý!

Dav se zarazil před vztyčeným křížem. Avšak zdaleka ne všude dopadlo vše tak dobře, jako tam, kde se vyskytoval otec Vincenc. Zfanatizované davy vydrancovaly mnoho židovských domů a prolily mnoho krve dětí Abrahámových.

V těchto dobách se dalo účinně působit především s okázalým znamením kříže a ve jménu Ukřižovaného. Hůř se dařilo, kdykoli kázal prostě jen jménem Církve svaté, protože právě teď se na její tváři zračila ošklivá rána. Vlci v beránčím rouchu se sbíhali ze všech stran, aby drásali a rvali nesešívané roucho Páně. Záplava lidského hříchu nasadila Kristově Církvi masku obludy, která neměla už jen jednu, nýbrž dvě viditelné hlavy, totiž dva papeže, soupeřící o vládu nad Církví.

Samozřejmě, že právoplatný papež může být jen jeden, kdežto druhý je rozkolnický, řekl aragonský kardinál Pedro de Luna otci Vincenci.

Jenže, já, eminence, nevím – , zakoktal Vincenc: Kde je v tomto sporu pravda?

Kardinál prudce zaúpěl jako týraná duše, které jiná týraná duše šlápla na kuří oko. Otázka ho zasáhla málem na obnažený nerv.

Přijal jste ode mne, otče Vincenci, kněžské svěcení a slíbil jste mi poslušnost. Nařizuji vám postavit se na stranu avignonského papeže Klementa VII. Nyní jděte a hlásejte jednotu Církve v čele s avignonským papežem!

Kardinálova rozhodnost na něho působila jako schodiště, po kterém sestupujete potmě a na spodním konci shledáte, že je tam o schod víc, než jste předpokládali.

Vincenc si připadal jako by uvnitř celého toho mumraje kolem sebe chodil se zavřenýma očima. Věděl však jedno: Neposlechnout představeného znamená upadnout do církevního trestu, zejména odseknutí se od tajemného Těla Páně.

Francie, Lombardie i severní Itálie se stala svědkem něčeho strhujícího. Úchvatná kázání, třebaže tříhodinová, byla v té době strašně rozsáhlého pobloudění neméně strašlivě přísným, až děsivě apokalyptickým hřímáním. Jezdil z místa na místo na oslu jako Pán Ježíš. Přesto si Vincence mnozí pamatovali jako kazatele s plameny nad hlavou a křídly anděla z Janova Zjevení.

Smiřte se! – Volal Vincenc k oběma znesvářeným hlavám přesvaté obludy: - Vzdejte se osobní ctižádostivosti! Smiřte se! Vraťte Církvi její vnější jednotu!

Později si kazatel oddechl: Ještě že má Pán Bůh rozum.

Povolal si jednoho z obou papežů před soudnou stolici, takže zbyl jenom jediný – ten římský. Jenže vzápětí se na uprázdněný avignonský stolec prodírá kardinál Pedro de Luna.

Povolávám tě, otče Vincenci, za svého zpovědníka, uváděl dopis z Avignonu, opatřený pečetí Benedikta XIII.

Tři roky působnosti na avignonském dvoře se podepsalo interesantním stříbrem na skráních dominikána. Potom hlava ztěžkla natolik, že nebýt pevného úchopu obouruč, byla by se snad někam zakutálela. Oči však uletěly ke kříži na stěně a dlouhodobě se tam usadily jako dvě dobře zaklíněné kotvy. Konečně se přiblížila chvíle, kdy zkoušené svědomí už nesneslo další nápor vyznání hříšníka.

Kdo neustále vykřikuje své námitky a že takzvané důkazy ostatních nejsou nic jiného než zasukované předivo lží a výmyslů, nemůže kráčet životem, aniž by to na něm nenechalo stopy. Změní mu to povahu, bubří a nabubřuje, až je z něho nabubřelec každým coulem. Benedikt XIII. byl jedním z těch, kdo pociťují jako útok na svou osobu každou narážku na možnost neúspěchu v jakémkoli díle, k němuž se rozhodl přiložit ruku.

Nemohu vám dát rozhřešení, Svatý Otče, řekl toho dne Vincenc.

Kardinál se ropuchovitě nafoukl a jeho dosud rozměklý pohled zocelovatěl do jakosti damašské šavle.

Ale ty mi přece musíš dát rozhřešení! To by bylo proti zásadě podřízenosti.

Hlava v černobílé kapuci se zavrtěla: Tady zásada obedience neplatí. Nemohu vás rozhřešit.

Nesmíš však s nikým mluvit o žádném mém hříchu. Jsi vázán zpovědním tajemstvím.

Samozřejmě, že to nesmím prozradit, a také nic neprozrazuji o žádném z vašich hříchů. Jenom se ode dneška otevřeně stavím jako kněz a dominikán za římského papeže.

Vzdoropapež strnul jako oběť tetanu. Uvázl docela pohřben v ruinách svých bláhových snů. Když se zpovědník odebral z papežského paláce, Benedikt XIII. se zhroutil do svého trůnu. Vypadal jako zbytek omítky, zapomenutý zednáři. Při bližším ohledání vyhlížel jako starý šlechtic v laciném melodramatu, když mu lichvář oznámil, že záruky propadly a zadlužené rodové sídlo se ocitlo v cizích rukou. V barokně přezrálém těle nebylo mnoho svalové hmoty, a co jí tam bylo, všechno se otřáslo. Papež se zachvěl až do morku kostí jako vychladlá bujabéza na talíři zamyšleného hosta.

Ještě před odchodem se vynořil Vincenc na kazatelně avignonského chrámu a zahřímal své tříhodinové kázání.

Každý, kdo ho slyšel, si připomněl jedno zásadní: nestačí jen lomit rukama nad okolní spouští. Těm, kdo se odvraceli, běhal po zádech mráz a zima úzkosti z Božích trestů a pohrom. Mnoho vlažných zahořelo, řada Židů a muslimů přijala křest ochotně a s láskou udílený. Díky tomu se pak říkávalo o Vincenci: Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med. Prostě žádný suchar, který by uznával jen bílé světce a zatracoval černé hříšníky. Když káže o hříchu, hned barvitě vystupuje do popředí křiklavý případ a současně vychází jasně najevo lahodnost ctnosti a přitažlivost svatosti. Otcovsky laskavý. Zástupy obrácených kajícníků blaží pastýře u srdce. Právě tím dostává ujištění, že Ježíš nechce hříšníka potrestat, ale zachránit.

Čiňte pokání a věřte evangeliu! – Volal kazatel, vlekoucí kříž.

Zástupy se upnuly k Ukřižovanému a konaly pokání. Když se ohlédl, skoro mu to vyrazilo dech. Do daleka se vinul dlouhý chvost kajícníků, okázale konajících pokání. Zástup flagelantů se táhl za kazatelem.

Buch! Buch! Buch!

Snesla se na ně sprcha kamení, shnilých jablek a vajec. Vzduch vibroval posměšným pokřikem z avignonských hradeb:

FUJ! HANBA ZRÁDCŮM AVIGNONU!

Bohu díky za to pokořování! ˇ- Radoval se Vincenc, když na něj doléhala potupa a nactiutrhání.

Žehnám vám, můj synu, a uděluji vám plnou moc pro další hlásání pokání a usmíření s Bohem i se Svatým Otcem, řekl papež Martin V. otci Vincenci krátce po svém zvolení na kostnickém sněmu.

Křížem krážem Bretaní a Normandií se pak po tři roky hloubila brázda hluboké orby na duši Božího lidu.

Divocí flagelanti! Jaký nerozum bičovat sám sebe nebo se nechat bičovat! – Ozývaly se z mnoha stran hlasy přemoudřelých hlav: - Jak to můžete schvalovat?

Hm, prostě kajícníci, - pokrčil rameny otec Vincenc: Konají veřejně pokání. Ručím za to, že žádný z těch flagelantů nevezme život sám sobě ani jiným. Hm. Někoho pohoršuje jejich veřejné pokání? A co veřejné hříchy? Ty nikoho nepohoršují? Možná, že tím okázalým drastickým pokáním strhnou k obrácení další hříšníky. Určitě spíš než masy tupých zvědavců, přechytralých mudráků nebo davy, kterým je prostě všechno jedno.

Starý utrmácený osel by mohl vypovídat o svém nákladu, pozůstávajícím z jednoho muže a odřeného kříže, kdyby dokázal víc než své hýkavé Iááá! Iááá!

Nejprve ochraptěl, pak zchroml, takže se už jen opíral o kříž a vlekl nohu za sebou, až dodýchal s usměvem na tváři. S pokojem v srdci sledoval, že hrozný západní rozkol v Církvi je zažehnán.

Ctnosti otce Vincence byly opravdu hrdinské! - uznal papež Kalixt III., třebaže býval stoupencem dvou rozkolnických papežů. V té nepřehledné době stál na jejich straně nejen na podnět představeného, ale především s pevnou vírou, že zastává dobrou věc. Tohle má největší cenu, že se to děje s čistým úmyslem, neporušeným a nezkaženým vlastním osobním zájmem, ani ze zaslepené vášně. Proto vždy kladu na srdce věřícím

BOJTE SE BOHA A VZDÁVEJTE MU NÁLEŽITOU ÚCTU!

 

VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA (Bl.Antonín Neyrot 10/4)

Strašné! Tady se nedá žít! Nedá se tu dýchat!

Co máš, synku, proti svému rodnému Rivoli? Jsme tu přece před branami Turína. A není to tak daleko k soutoku Pádu a Dorie Rieparie.

Tohle není žádný život, posteskl si mladý Neyrot a lamentoval: V tom našem piemontském zapadákově není žádná kloudná možnost k sebeuplatnění.

A kdepak je lepší možnost něčeho dosáhnout?

Florencie, vydechl mládenec s velkým snem.

Chceš-li do velkého města, synku, tedy jedině do kláštera.

Třeba do kláštera, ale pryč z této zatuchlé rivolské díry!

Tak tě tedy, bratře, vítám jako první mezi rovnými, - říkal Antonín Pierozzi, převor z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii, když přijímal nového člena řádu, a pokračoval:

Jaké bude tvoje jméno?

Stejné jako vaše, otče Antoníne.

Co žádáš, bratře Antoníne?

Milosrdenství Boží a vaše.

Co žádal, toho se mu od bratří hojně dostalo. Především hluboké vzdělání.

Ach, je to těžké, přetěžké, povzdechl si nejednou novic Antonín, protože mu ta přemoudřelost knihomolů obtížně lezla do hlavy.

Jen se uč, povzbuzoval ho převor.

Hlavní je přece Písmo svaté, namítal novic: - a to, jak víte, ovládám jako málokdo. A k tomu ještě ovládám další díla počínaje Augustinovým Vyznáním a ještě - -

Zarazil se hřebíkovitě, když viděl, jak převor s úsměvem pokyvuje hlavou.

Nauč se ještě cizím jazykům, vyzýval ho představený.

K čemu mi to bude?

Když nic jiného, aspoň se tím naučíš trpělivosti a zdrženlivosti.

Chopil se tedy jazyků, včetně arabštiny.

Pročpak arabština?

Toužím jít cestou našeho svatého Otce Dominika. Jestliže se našemu Otci nesplnila jeho touha, když sám sebe nabízel maurskému bohatci jako výkupné za zajatého syna jedné nešťastné španělské matky, chci to splnit právě já.

Pak se přiblížil slavný den. Tehdy ho výzva představeného pozdvihla z prachu, v němž se prostíral jeho bělostný hábit. Dostalo mu zdarma daného povzbuzení, ale i posily. Když se k němu přiblížily ruce florentského biskupa, projela mu celým tělem neobvyklá cukatura a napnelismus, až biskup překvapeně vzhlédl, nicméně pokračoval dál, až bohoslovec zakusil ty mazlavě nahládlé doteky. Cítil se tak pomazaný na pravdu, že si připadal skoro neomylně pravdomluvný, což mohlo snadno sklouznout až k fanatismu, pokud by to nebylo napřímeno k Bohu samému, ale jen vůči lidem.

Jsem vpravdě pomazaný? – Probíral nejednou sám v sobě i mezi bratry a sestrami, a posléze i s kazatelny, a uzavíral z toho: - Jsem pomazaný na pravdu a pro pravdu.

Bratři však byli jiného názoru: Počíná si jako slon v porcelánu. Nadělá sobě i nám ostatním spoustu nepřátel mezi bloudícími a mezi židy, když se kvůli nám zatvrdí. Prokazuje Církvi i řádu medvědí službu.

Sestry si ho chválí, připomínal převor.

Pořád přebíhá od jednoho ke druhému a nikde se nezdrží. Úplné živé stříbro! Ženským se to líbí a vyhledávají ho, jenže nakonec žádná z nich do řádu nevstoupí.

A co s ním mám dělat? – Ptal se převor.

Tady ve Florencii nadělá svým počínáním víc škody než užitku.

Antoníne, - domlouval mu provinciál: Však dobře víš, co se tady ve Florencii naposledy událo. Máš tady horkou půdu pod nohama. Nejraději bych tě někde zamknul a nechal tě dál studovat, - mínil představený.

Raději bych šel do nějakého zapadlého kláštera na Sicílii.

Nerad bych tě pouštěl z očí, dokud nebudeš zdrženlivější ve slovech i v chování.

Antonín pokorně pokyvoval hlavou a pak řekl: Půjdu, otče provinciále, kam mě pošlete, ale nejraději na Sicílii.

Ale vždyť by se tu přece našlo v okolí dost ústraní.

Raději na Sicílii.

No tak dobrá. Posílám tě k bratrům do Palerma.

Jeho knihy putovaly do tlumoku, aby se na jeho bedrech vydaly směr Sicílie.

Už tě, očekáváme, - vítal ho převor palermského kláštera.

Mohl byste mě, otče převore, poslat do nějakého tichého zastrčeného místa Sicílie? Mám už po krk toho stálého přecházení z místa na místo. Rád bych někam do ústraní, abych před Boží tváří našel sám sebe.

Jedno takové ústraní tady na Sicílii čeká právě na tebe, potěšil ho převor. Nazítří tam Antonín vyrazil jako vždy plný nadšení. Do měsíce však byl zpátky mezi bratry v Palermu:

Otče převore, mám-li tam konat apoštolát zodpovědně, potřebuji něco opatřit v Neapoli a v Římě. Jakmile to vybavím -

Je to skutečně tak důležité, Antoníne? - Přerušil ho představený.

Nanejvýš důležité.

Touhle dobou je moře bouřlivé a může to odehnat loď daleko od našich břehů.

Neplavím se poprvé a mořskou nemocí netrpím.

Tak tedy neváhej a vydej se tam, kam potřebuješ.

Sotva loď vyrazila z palermského zálivu a kormidelník stočil loď směrem k Neapoli, opřel se do nich ostrý vítr a hnal je západně. Dávno ztratili pevninu z oči, když se od jihu vynořila lodice s černou plachtou.

PIRÁTI!

Všichni k veslům! Musíme jim uniknout!

ŘACH! Otřásla celou plachetnicí rána, doprázená skřípěním dřeva.

Černá plachta dopadla jako stín na lodici a ozývalo se hlomození spojené s hákováním lodě. Pak zaznělo něco jako když se přesypávají hrušky a jablka do beden. Tohle však nebylo žádné ovoce, jen dupot nohou nezvaných hostů. Vyrojili se na palubě rychleji než včelí roj.

POMÓÓÓC! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ! –Ječel lodník, dokud ho neumlčela ostrá čepel damašské oceli.

Nic nového pod sluncem, pousmál se hořce bratr Antonín, když mu piráti utahovali pouta na rukou a na nohou. Připomínal si pohnuté osudy apoštola Pavla.

Jsem otec Antonín z palermského kláštera, - ušlo z bílého balíku, když ho dva z těch pirátů popadli za ruce a nohy, aby v příštím okamžiku letěl do temnoty podpalubí.

Uvidíme, jestli za tebe někdo z Palerma zaplatí výkupné, houklo cosi shora, a pak se vrzavě zabouchly padací dveře.

Tak se začal Antonínovi psát nebývale rozmanitý a pestrobarevný život, který mu ze dna podpalubí dopřával osobní styk nejenom s krysami, ale i s všelijakými šejdíři a podloudníky. Otázka, kolik poučení a duchovního růstu načerpá z jejich společnosti, zůstávala otevřená, zvláště když se další měsíc stal svědkem rozhovoru mezi piráty:

Za toho kněžoura nechce nikdo nic zaplatit.

Není divu. Dominikán, žebravý řád! Ti mají daleko do kapsy.

Když nezaplatí oni, zaplatí jiní. Do Tunisu je to pár dní plavby.

To není špatné dostat se mezi muslimy. Aspoň budu moci mezi nimi vydávat svědectví o Kristu. Jak mi teď bude znalost arabštiny užitečná! - Pomyslel si Antonín a potutelně se usmíval pod vousy.

Naděje na velké dobrodružství pro Boží království však sklaply, když ho další týden spoutaného dohromady s ostatními zajatci vlekli na palubu. Oslněn ostrým sluncem a s ¨kručícím žaludkem se potácel na světlo Boží.

Je tu na prodej pět námořníků a jeden kněžour! - Volal jeden z podloudníků lámanou arabštinou.

Zdraví? Silní? Schopní práce?

Ano.

Ctihodný kalíf z emirátu hafsídiské dynastie kupuje všechny křesťanské psy za obvyklou cenu.

Cink-cink-cink!

Pak už jenom chamtivé ruce chmatly po zvučně se chovajících váčcích. Zato pod Antonínovýma nohama se otevřela dvířka a balíky padaly s lodě, až skončily mohutným šlouchnutím v přístavních vodách tuniských.

Sotva se vynořily na hladině, vtáhl je párek silných černých mouřenínů jako umně zabalené žoky na přístavní molo. Poté je na káře odváželi do kalifova paláce. Zanedlouho se njim naskytl pohled na kalífův palác, ovšem jen z podhledu, a to v mihotavém světle skrz zamřížovaná okna. Každopádně skoro ihned Antonín seznal, že jeho postavení spadá do kategorie, kterou lze stěží popsat jako uspokojivé postavení.

Nám nemusíš o Božím království vykládat nic, - umlčeli ho spoluvězni. – My tomu věříme. Spíš to vykládej kalifovi, když umíš arabsky.

Antonín se jal promýšlet nejpádnější argumenty, jak pomocí starozákonních knih dokázat správnost křesťanského učení víry. Rozpomínal se na nejrůznější místa z knihy proroka Daniela.

Zatím zpráva o Antonínových schopnostech letěla od úst k ústům, a dostala se až ke sluchu kalífa.

Potom jednou přišla zpráva: Velký kalíf si tě přeje vidět.

Přivítal tu zprávu zprvu tak, jako trosečník vítá na obzoru bílou plachtu, ale hned si uvědomil: Ha! To je ten okamžik mého velkého svědectví pro Krista.

Dříve než ho uvedli do paláce, umyli ho v teplé lázni, přičemž mu pomáhala lepá děva, a také ho neopomenuli nasytit báječnou hostinou.

Máš velké vědomosti, pokyvoval překvapeně i uznale hlavou kalíf, až mu obě rosolovité brady poskakovaly. Uprostřed lenošek a hedvábných polštářů, ovívaný vějířem z pštrosích peří na něj mrkal mohutný zjev, rudý v obličeji, jehož knoflíky málem sténaly pod náporem svých povinností.

Navzdory svému pouštnímu založení byl kalíf typem vyzrálého baroka, daleko předstihujícího všechno tvarosloví dosažené někdy v umění. Od mládí měl slabost pro chutné pečínky, sladké kousky chuti mandlově-fíkové a růžový likér, a to i mimo dobu určenou k jídlu, a s pokračujícím věkem se nikdy nestal zastáncem některé z Avicennových diet. Všichni, kdo ho znali, by uvítali, kdyby zabíral méně prostoru, leč on nedbal. Naopak, bujel všemi směry a nekladl si zábrany. Měl zarudlý, poněkud poďobaný obličej, odzadu zdobený přetékajícím zátylkem, vpředu dvojbradou. Nebylo proti divu, že většina hostů kalifova paláce, zejména ti, kdo měli tříbený vkus, věnovali pozornost spíše dívkám, které kolem něho roztáčely břišní tance.

Zatímco Antonín dával najevo svoje schopnosti, nějak pozapomněl na svoje poselství. Na jeho důkazy vůbec nedošlo. Něco mu našeptávalo: Vždyť ten kalíf není tak špatný. Jen abych se s tou evangelizací neukvapil. Kalíf by se pak třeba ještě víc zatvrdil. Zatím si ho připravím. Ani ve snu ho nenapadlo, že také kalíf pracuje postupně na čemsi úplně jiném: Jak dostat křesťana do slepé uličky? Nic složitého se však v jeho mozkovně nevylíhlo – jen metoda cukru a biče.

Třeba by nebylo nutné vracet se do vězení – naťukl kalíf.

A co za to?

Třeba trochu spolupráce. Překladatel by nám přišel vhod. A také jiné překladatelské možnosti jsou pro nás důležité. Překládat různé listiny a dohody –

Dominikán zaváhal a podezíravě přivřel oči.

No nikdo tě k ničemu nenutí, Antoníne. To je čistě tvoje svobodné rozhodnutí. Zatím se vrať do vězení a dobře si to všechno uvaž.

Těžko se to teď vracelo s plným žaludkem od stolu plného lahůdek pod knutu vězeňského dozorce.

K svému překvapení našel ve vězení spřízněnou duši v jednom spoluvězni.

Všechno bych snesl, ale tento kříž uvěznění – to je strašné! – Posteskl si Antonín.

Vydrž to, bratře. Dny našeho utrpení se chýlí ke konci. Pomoc je na blízku.

Pomoc? – Podivil se Antonín.

Pomoc shora, řekl spoluvězeň a ukázal palcem nahoru: Tu máš jídlo. – Strčil mu hrst fíků.

Díky Bohu.

Neboj se, hlady tady nebudeš strádat.

Jenomže celé je to strašné, povzdechl si Antonín.

V těch dnech ho zasáhla radostná zpráva: Mojžíš z Janova, obchodní zástupce v Tunisu se zaručuje, že neutečeš, když tě necháme volně chodit a bydlet mimo vězení, totiž u kalífova dvora. A není to jen ledajaký pokoj, obsahuje i služku, které nechybí jistý půvab ani povolnost.

Volný pohyb bez okovů! To je něco! - Nadechl se svobodněji Antonín a pomyslel si: Bůh mi žehná, když mi posílá takového dobrodince.

Nemůžeš se ovšem na kalífově dvoře pohybovat v těch bílých hadrech.

Bílý hábit byl nahrazen muslimským oděvem. Růženec byl odložen jako zbytečná rekvizita. A vyznej: Alláh je Bůh a Mohamed je jeho prorok.

Tak to tedy ne! – Odporoval Antonín.

A co takhle vrátit se zpět do vězení? Všechno ti dopřávám, a všechno ti mohu vzít. Tak si to do rána rozmysli, Antoníne.

Ptáček uvízl ve zlaté kleci.

Tvoje překlady obchodních smluv jsou výtečné, chválil ho kalíf, ale budeme potřebovat tvoje schopnosti ještě víc.

Jsem ochoten pomoci.

Potřebujeme přeložit korán do latiny.

Cože? Tak takhle je to! Začalo to překladem listin a obchodních smluv a má to skončit překladem Koránu? To snad – zaváhal Antonín, ale pak dodal: - no, mohl bych to zkusit.

Zkus to, Antoníne. Alláh ti pomůže.

Zkusím se, Alláh mi pomůže.

Tak jedna súra muslimské posvátné knihy za druhou zakoušela louskání, rozmělnění na slova a slovíčka, aby se líhnula v latinské podobě jako houby po dešti. Nemohl se najít už ani v ďáblově vynálezu. Vzhledem by se hodil spíše do zelí, aby plašil vrabce. Brada mu klesla, kam až to šlo. Díval se do budoucnosti, ale nemohl z přítomnosti. Výhled byl bezvýchodně temný. Unaveně se ploužil po terase těžkým krokem velblouda a hloubal o tom, zda velbloud není jen zkratkou velkého blouda. V osidla temnot zapleten, zůstával chycen jako moucha v pavoučí síti. Jenže je tu ještě Ježíš, jehož zapřel, a to je dobrý Pastýř.

Víte, co se stalo? – Přinesl zprávu janovský kupec Zachariáš.

Co?

Zemřel florentský arcibiskup Antonín. Vyprošuje prý velké zázraky.

Cože! – Vyrazil ze sebe, a pak pokračoval zlomeným hlasem: Dávný vzor. Ten, který mne oblékl a přijal jako Antonína! Blažený Antoníne, oroduj za mne!

Jeho hlas byl hlasem člověka, který se octl na prahu velké zkoušky, v níž si umínil riskovat a buď zvítězit, nebo úplně a naprosto všechno ztratit. Najednou byl jeho hlas slabý, dech skoro niťovitý.

Strašné! Už nesnesu tu ženštinu, kterou mi musulmani nastrčili do postele. Nedokážu už dál překládat korán. Po čtyři měsíce vězím v kalu nevěry.

Pomohu ti, Antoníne, utéci ze zajetí. – Nabízel se kupec Zachariáš.

Ano, tohle teď bylo možné. Jistě by si mohl někde doma v ústraní vykonat pokání.

Jenže tohle Antonínovi nestačí. Nevyhraje vždycky ten, kdo uteče. Nejde jen o osobní odpad od víry. Je tu strašné veřejné pohoršení. Zapřel Krista veřejně a v přítomnosti tuniského beje a kalífa. Proto nutno v jeho přítomnosti veřejně Krista vyznat.

Jak najít vhodnou příležitost k veřejnému svědectví?

Dlouhé, dlouhé čekání, celých osm měsíců. Zatím se ztrácí v ústraní. Bože, ukaž mi cestu. Breviář a růženec znovu nacházejí uplatnění. Odložený hábit je nalezen a vyprán. Milost umožňuje i svátostné usmíření.

A už je to tady. Květná neděle léta Páně 1460. Přesně rok po hrozném odpadu od víry.

V bílém rouchu, opuštěný jako Pán v temnotě olivové zahrady, uprostřed pohanských zástupů, kterým předsedá velký kalíf.

Zříkám se veřejně víry v Alláha a Mohameda jeho proroka. Vyznávám Krista, Syna Božího.

Kalíf vypadal spíše jako gorila po setkání se stádem zdivočelých slonů. Postava, stavěná v duchu přezrálého baroka, nemůže poskočit jako kolouch, nicméně ke zřetelnému zachvění u něho došlo. Vskutku, zachvěl se od střapatého fezu až do svých umně šitých střevíců z gazeloviny, zdobených pestrými arabeskami. Pohlížel na Antonína zcela nevěřícně. Někteří lidé v šoku blednou, jiní rudnou. Kalíf stihl obojí. Napřed se barva z jeho tváří docela vytratila, takže se na chvíli zdál splývat se stěnou paláce. Vzápětí se však barva nahrnula zpět, takže zrudl a přecházel až do fialova. Bezvládně klesl do podušek a zíral před sebe skelným zrakem, jako by nahmátl v kapse pouštní zmiji. Dýchal trhaně, namáhavě. Zdálo se však, že se z každé kritické situace vzpamatovával rychle, za což vděčil svému jedinečnému zdravotnímu stavu, vypěstovanému letitým návykem vdechovat omamné kouře z bylinek, požíváním růžového likéru a odvaru z máty peprné, takže byl pořád čilý a bujarý, a to i po zážitcích, které by většinu asketů docela umrtvily a odkázaly by je k vysílenému spočívání s nohama nahoře na lůžku, skoro předsmrtném. Nyní se kalíf nezdržel s tím, aby vznesl námitky nebo kladl otázky. Pouze silně zavřeštěl na způsob vřešťana afrického, což možná zkrátilo o léta život znenadání probuzených ptáků, hnízdících na nedalekých palmách.

Dal se odnést do paláce a po několika doušcích růžového likéru se pustil do Antonína:

Slyšel jsem, žes tu dívku poslal pryč. Hm, přidáme ti dvě, ne tři ženské, a dej nám pokoj s tím svým Kristem.

Nemohu!

Mohu tě nechat znovu uvěznit a dát do otroctví.

Nebojím se toho.

Jak to, že se už nebojíš?

Je se mnou Kristus.

Dávám ti tři dny na rozmyšlenou.

Na Zelený čtvrtek bylo pokračování.

Odřekneš se Krista a vrátíš se do domu Alláhova?

Ne.

Nabízím ti svobodu, když se odřekneš své víry.

Nemůžete mi dát žádnou svobodu. Jsem svobodný v Kristu.

Možná, že ti nemohu dát svobodu, ale mohu ti vzít život.

Přede mnou je věčný život v Kristu a s Kristem, smál se Antonín.

Pak tedy smrt, ale pomalá. – Rozhodl kalíf a dodal: Do poslední chvíle ho přemlouvejte, ať zapře víru a vyzná Mohameda!

Ta obávaná smrt najednou nebyla vůbec strašná. Rozsudek smrti mu přinesl tichou radost, že to bude na veřejnosti, před zraky krvežíznivých zfanatizovaných davů, divoce skandujících:

ALLÁH JE BŮH A MOHAMED JE JEHO PROROK!

Kruté bičování na náměstí. První rány zněly ostře a otřásaly celou jeho bytostí. Pak už, cítil jen jako by každá další rána byla klepáním světa na bránu do hradu jeho nitra, do hradu docela nedobytného.

Zapři Krista! Uznej Alláha a jeho proroka Mohameda!

Kristus vítězí! Kristus žije! Bože, odpusť mi! Bože, odpusť jim!

Vedli ho přes město. Že vedli? Popichovali ho kopím a šavlí, a kdykoli se svalil, kopali do něj, bičovali ho, až se malátně potácel dál.

Potom k němu začaly létat kameny. Zůstal klidně stát na místě, jako by zkameněl. Konečně padl k zemi naposled. Další kameny se na něm vršily . . .

 

 ŽIVÝ MAJÁK (sv.Petr Gonzáles 14/4)

Až budu velký, vyženu všechny Maury z naší vlasti! Hispania bude znovu svobodná! – Snil malý Petřík.

Synku, to budeš muset napřed sjednotit všechny Španěly, připomínal mu jeho otec, don Gonzáles z Astorgy.

Udělám to jako don Rodrigo Díaz de Vivar, řečený El Cid Campeador čili Bojovník. – Bájil chlapec.

Milý synu, to bys musel mít pohádkově velký poklad, aby sis mohl najmout tolik rytířů po celém světě. Jedině zlatem si opatříš vojsko. Tolik peněz ti ale žádný Žid nepůjčí, protože každému z nich je kolem srdce jako Jeremiášovi, když tu někdo silný bije křesťany.

Sjednotím je pomocí pravé víry!

Kdepak, hochu! Víra už není, co bývala. Proto se dneska naši grandi a kavalíři mezi sebou hádají a králové jednotlivých hispánských království mezi sebou bojují. A prospěch z toho mají Mauři.

S pomocí Boží to dokážu.

Tak to se ještě musíš, chlapče, hodně učit.

Chci se učit! – Řekl rozhodně Petřík.

Pak bude nejlépe, když půjdeš k mému bratru do učení, řekla maminka.

Zanedlouho ujížděl kočár s erbem rodu Gonzálesů k biskupské rezidenci v Astorga.

Strýčku! – Vyskočil temperamentní chlapec z kočáru, sotva uviděl biskupa v honosném rouchu.

Petříku, tvoje maminka říká, že jsi nadaný.

Nevím, ale vcelku mi to jde.

No, uvidíme, řekl strýc, a netrvalo dlouho a zažil milé překvapení.

Váš synovec, excelence, není jen zapálený vlastenec, ale doopravdy učenlivý, sděloval mu správce biskupského školy.

To rád slyším. Bude z něho velký - , už měl na jazyku slovo biskup, ale nějak se mu to zadrhlo v krku, jako by naráz polknul celý baleárský koláč zvaný ensaimada. Pak se obrátil k synovci se slovy:

Máš duchovní povolání, Petře. Važ si toho.

Petr se pávovitě nadul a vyhrkl: Hm, proč ne?

Několik dalších studijních let se přehnalo rychleji než dubnové přeháňky a stál tu někdo, kdo se cítil jako udatný rytíř. Aspoň o tom vášnivě snil, když potrýznil struny loutny a zazpíval Píseň o Cidovi. Zastával názor, že radost vládne světu a nezná v té věci mezí. Kdyby k němu přistoupil samotný Origenes z Alexandrie a sdělil mu: Tento svět je nejlepší ze všech světů, nadšeně by mu to potvrdil:

To jste klepl hřebík na hlavičku. Máte naprostou pravdu, - a pak by si sám k sobě zašeptal:

Bůh mi žehnej! Cítím se tak velkolepě! Jasný zrak a růžové tváře. Míza silných mi proudí v žilách. Ach, ten astorský vzduch mě vždycky rozjaří!

Byl doopravdy plný síly jako napnutý luk, že by mohl na potkání vyzdvihovat k sobě do sedla dívky, ohrožené zákeřným Maurem, aby pak s tím příjemným nákladem uháněl s větrem o závod, aby se mu ty ženy pak  za to hluboce kořily.

S takovou odevzdaností a připraveností spočívalo Petrovo tělo na chladivém dláždění chrámu, když na něj onoho památného dne vložil strýček své biskupské ruce za brumlavého pronášení světící formule. Pomazaný se cítil ještě vznešeněji, když po své primici uděloval novokněžské požehnání. S vědomím, že může své pomazané ruce pouze vztahovat na bytost své touhy, ale nikdy tam nedosáhne, stále koketoval s touto možností.

Za zvuků, louděných z loutny, se Petrovy hlasivky nejednou nadouvaly jako plachty pod náporem brízy.

Víno, zpěv a usměvavé dívky. Flamengo vířící místností v rytmu vytleskávaném nadšenci v místnosti s planoucím krbem, povzbuzovaném Petrovými výkřiky:

Olééé! – Arsa!! – Anda!! – Vamos!!

A když se vznášející se suknice opět vydaly napospas pozemské gravitaci, už se tu řadila dvojice k tanci, zprvu pomalu kráčivému, později živějšímu. Zrychlená pantomima, naznačující milostnou hru – přibližování a unikání. Přitom jemné a půvabné pohyby rukou, kdy se rytíř dotýkal dámy jen konečky prstů nebo ji držel za cíp rukávu či šátek. Ve zvycích životního a ročního cyklu se ztrácel rozdíl mezi pánem a rabem.

A už je tu předvečer svátku Maří Magdaleny. Tančí se baxa, hezky při zemi, bez poskoků. Vzduch vibruje zvukem kastanět a melodiemi vyluzovanými bubeníkem a pištcem. Do toho vpadává dunivý klapot. Mládenci vykračující na chůdách. Strhující rytmus, jak chůdy narážejí o dlažbu, klapot kastanět, vřískot píšťal a mládenci se žlutými suknicemi v zapadajícím slunci. Úžasný začátek slavnosti.

Zástup přizvukujících se rozestupuje, aby tanečníci měli dost místa. Rytmus se zrychluje. Postavy krouží po náměstí a skáčou z nohy na nohu. Najednou jeden z nich v jakési šílené piruetě prosviští náměstím. Až do morku kostí zatrne každému úlekem: Nesrazil si vaz? Ale to už rotuje další z tanečníků. Není tu nikdo, s kým by nezacloumaly tyhle výtrysky adrenalínu.

Petr je schopný jako kněz i jako kanovník. Lid ho obdivuje. - Pochvaluje si strýček synovce.

Tak bys ho měl povýšit, připomenula Petrova matka svému bratru.

Nemá na to ještě dost let, namítl.

Jsi biskupem, a kdo je víc?

Oznámil tedy Petrovi: Jmenuji tě děkanem kapituly: - Připrav se na velkolepé uvedení do tohoto úřadu před celým městem. Bude to na první svátek vánoční.

Především je nutno vybrat k tomu skvělého koně, na kterém pojedeš. Osobně se ti o to postarám, slíbil starý pan Gonzáles.

A dodržel slib. Opatřil skvělého koně.

Andalusan! – Vydechl Petr a rozplýval se: Jak elegantní! Hlava je delší a lehký klabonos. Veliké oči plné výrazu. Dlouhá hustá hříva, malé uši a výrazné svaly. Nízký kohoutek a kulatý zrovna jako záď. Ohon nízko nasazený. Končetiny silné s kratší holení a spěnkou. A jak hedvábně jemné jsou žíně ohonu i hřívy! Okouzluje mě svou nespoutaností. A jeho vznosný krok! Dovede až přehnaně zvednout přední nohy. Takového mi bude závidět celá Astorga.

Jenže právě tehdy, když už všechny lidské síly a známosti vynesly Petra na výsluní, se s ním všechno strašně zamotalo.

Kolikrát už to Petr dělal při krkolomném tanci k úžasu zástupů! Třeba při tanci El Agudo během procesí s přenášenou sochou svaté Maří Magdaleny. V rytmu kastanět a melodií píšťal a bubínku střídavě ustupoval před soškou světice a přibližoval se jí. Procesí procházelo napřed městem, než zamířilo ke kostelu. Tanečník posléze rotoval na špičkách chůd v uličce dlážděné ohlazenými valouny, až je z něj rázem veliká žlutá káča. Prodělal tento let střemhlav, aby jej vzápětí zachytil zástup.

Víření suknice, sarančovité řinčení kastanět, dusot chůdami o dlažbu, pronikavý zvuk píšťal a nervy drásající piruety tanečníka, dokreslují tuto oslavu.

Tentokrát předváděl nejlepší oř s nejlepším jezdcem vysokou školu koňské jízdy. Pojednou však toporně zdřevěněl. Rázem tu místo skvělého andaluského hřebečka stál jakýsi trojský kůň. Tohle všechno však ztělesněná velebnost, vyšňořená skvělými odznaky děkanské moci, v první chvíli nepostřehla. Co však postřehla velmi přesně – to byl okrouhlý let shůry hřbetu výtečně drezúrovaného oře přes hlavu přímo do blátivé louže. Podle osobní zkušenosti novopečeného děkana trval tento let dlouho, nesmírně dlouho a vrcholil mohutným ČANG!!

Bláto a špinavá voda z kaluže se rozstříkla na kolem stojící zvědavce, fascinovaně sledující úchvatnou jízdu.

Guarro! – Přiletělo zpátky jako hanlivá ozvěna hnědých cákanců.

Guarro? – Opakovalo se v mysli kalužníka a oči, které se zprvu ztratily, se nyní sice vrátily, ale byly nepoužitelné na to, aby vyhledaly troufalce.

Cha – cha - chááá! – se však ozývalo ze všech stran.

Ani byste netušili, jak někdy takový neočekávaný zásah pod pás dokáže podivuhodně urychlit a završit mnohé uvnitř nazrávající procesy.

K vlastnímu překvapení shledával v sobě jistou dávku filozofa. Dovedl se přizpůsobit okolnostem. Nebylo součástí jeho plánů vrhat se přes hlavu zaberanělého tahouna do této zahuštěné břečky, která páchla stejně po leklých rybách jako po chcíplých krysách. Když už se v ní octl, byl připraven plně využít trapné situace.

V jeho chování nebylo nic, co by ukazovalo na nějaký otřes. Páteř vzpřímená, horní ret pevně sevřený do tvaru napruženého lučiště, spodní ret v sobě tajil obrysy hřebínku, ani jeho chmýří na bradě neschlíplo. S průbojností rodu Gonzálesů si razil cestu vzhůru. Rytířská hrdost Kastilce a tradice rodu mu nedovolily jinak.

Jeho nitro však bylo pobouřeno. Zlobně odhodil chuchvalec bláta do zástupu posměváčků a do jejich zděšeného zavytí vyhrkl:

Když mnou svět pohrdá, tak pohrdnu světem!

Ozdobná pelerína i suknice, nasáklé hnědým blátem, vážily víc než brnění. Přesto se zvedaly ze země a zamířily kamsi do dálky. Zmizel v pustině. Nezůstal však natrvalo zapomenutý v nehostinném ústraní. Po několika měsících se vynořil jeho stín v Palencii. Bloumal od domu k domu, dokud nenašel ty pravé dveře.

Co bys rád, bratře? – Zaznělo před ním z černobílého hábitu.

Milosrdenství Boží a vaše.

To všechno můžeš mít. Budeš však potřebovat ještě hlubší znalost Písma a Otců.

Novicova hlava, druhdy tak samolibě shlížející, poklesla hlouběji než srdce, které se kořilo před Ukřižovaným.

S vervou věrného psa Páně se vrhl do studia, aby na jeho konci přijal své poslání: Jdi a kaž! jako pravou kost kostí.

Obraťte se! Konejte pokání! Blaženost, kterou zakusíte při svém obrácení, je nadmíru blaživá! Šťastné objetí milenky s miláčkem, roztáhnuté však z okamžiku na celou věčnost. Nenechte si to ujít! Nekajícnost hříšníka je však nesnesitelně drásavá a bodavá. Nepřetržitě spaluje až na dno duši. Nedá ti pokojně spát stejně jako špatné svědomí. Je to život v pekelných mukách, ale tento hrozný stav se jednou změní v samotné místo, z něhož není úniku. Avšak ještě je čas. Ukončete to trmácení se pozemským peklem! Přestaňte si kopat hrob věčného zapomenutí!

Pane, smiluj se! – Ozývalo se ze všech stran, zatímco mnohé donedávna povýšeně se nesoucí hlavy zatvrzelců zapadly hluboko mezi ramena a oči se zakoulely někam, kam vůbec nebylo v jejich plánu.

Doléhá na tebe utrpení? Požár? Nemoc? Stáří? Smrt? – Je to milost. Čiň k pokání! Díky Bože za každý trest, který jsi na mne dopustil v tomto životě, a který ještě dopustíš.

Zatímco mnohé oči zůstávaly zakoulené do ztracena, mnoho odhozených křížů našlo své majitele, kteří se jich odvážně chopili.

Ferdinand III. král kastilský si tě, bratře Petře, přeje za zpovědníka a duchovního vůdce, sděloval provinciál. Nemusel říkat víc.

Někomu se zdálo, že světem obchází Cidův duch, když zářivě proletěl Petr Kastilií, aby stanul na královském dvoře. Dvůr se málem otřásl v základech, když hlas ohnivého kazatele všechno podnítil slovy:

Osvoboďte sebe i svou vlast! Chcete snad svobodu? Jestli se mnou souhlasíte, následujte mne! Pakliže se zdráháte mne následovat, zapomeňte na mne!

Osvoboďte se obrácením a pokáním! Osvoboďte vlast pozdvihnutím kříže nad celým Španělskem!

Celý královský dvůr zakrátko vzplanul a plápolal, avšak ohněm, který nepálil ani neoslňoval ty, kdo zahořeli. Pouze se v nich spaloval hřích a neřest a jasně planula touha osobně oslavit Krista. A připojili se k nim i mnozí z dalších království Španělska. Tak se nahromadila mohutná přehrada, ale ne tak, že by hrozila náhodným protržením a záplavami. Zůstávala soustředěna v rukou mocného vladaře, duchovně vedeného Petrovým prostřednictvím samotným Králem králů. Pak prolétla celým stohem vysušeného sena jiskra:

Osvoboďme Kordóbu! Vztyčme znovu kříž nad Kordóbou!

A celá zem se zvedala k úžasnému hrdinství. Nepřítel však nespal. Záškodník tu byl vždy připraven v záloze. Stačilo jen povolit stavidla hříchu.

Počkejte, já toho velebníčka zarazím! Uvidíte, ten svatoušek mi neodolá! – Chlubila se kurtizána, a opravdu nelenila.

U ohniště se schlíple přihříval černobílý chumel. Teď však sebou prudce cuknul a nejistě se rozhlížel po krčmě. Námořníci, kteří právě dorazili na pevninu, se posilovali mocnými doušky. A k tomu nechyběl ani všudypřítomný zástup zvědavců. S očima na šťopkách zírali na celé to divadlo. Suknice zavířila celou krčmou a strhla každého, až na jednoho. Ten se dál vyhříval u ohniště.

Přitočila se k němu s prosbou: Otče, jsem strašná hříšnice, a chtěla bych učinit pokání.

Udělal znamení kříže, ale dívka se místo přijetí požehnání celá divoce zavrtěla, energicky zadupala a spustila:

Už je zase dobře! Pojď si zatančit! – Popadla ho za cíp hábitu, aby ho přitáhla dovnitř místnosti. Tančit dovedl jako málokdo, ale teď se neochotně poddával.

Sotva shledala, že Petr odolává lépe než Gibraltarská skála, hned se ujala v tanci vedení. S řinčivým bubínkem v levačce a rachotícími kastaněty v druhé se palmovitě zavlnila, aby se jala se lstivostí šelmy kolem něho obcházet. Zůstával však stále nehybně a nezdolně jako starodávná mohyla. Rozšafně si podupla a pak ještě kopýtkovitě zadupala oběma. Načež se kolem něj dál břečťanovitě ovíjela, aby ho spoutala neviditelnými liánami ženských lákadel. Zavrtěla boky na způsob arabského břišního tance a pokračovala dál. Pravda je, že mu hormóny vůbec nevyschly, nicméně tohle všechno znal a patřilo to k světu, dávno překročenému. Uprostřed jejích kočičích obchvatů a lstivých výpadů se obrdlíkovitě otočil a pak vyrazil žižlavým bleskem. Jedním skokem stanul uprostřed rozžhaveného ohniště, až vyletěly jiskry do všech stran.

Najednou stál na žhavých uhlících jen tak, v sandálích, Třebaže ho plameny olizovaly, bělostný hábit nechytal. Tak tam stál jako Eliáš na ohnivém voze. Celá krčma ustrnula jako by ji uštkl had. Žádný had. Jen kurtizána se hadovitě vytrácela.

Nezraněný pak vystoupil z ohniště, políbil škapulíř a pokojně procházel zástupy. Všichni mu najednou holdovali jako nějakému vznešenému velmoži. Prošel jejich středem a ubíral se dál, aby přinesl světlo ještě do jiných temnot.

Zatímco král s mečem a štítem osvobozoval Kordóbu, Petr bojoval vyzbrojen růžencem a obrněn škapulířem.

Římský most do města je udatně hájen.

Musíme přeplavat řeku Guadalquinir.

Tam už jich utonulo! – Povzdechl si velitel.

Potřebujete jiný most.

To víme taky. Ale jako ho postavit? V dešti šípů?

Ukážu vám, jak na to. - řekl dominikán a vstoupil na chůdy, aby na nich suchou nohou překročil řeku. Hned měl zástup následovníků. Město bylo brzy poté osvobozeno. Do městských bran vtrhlo žhavé magma křesťanského vojska.

Zadržte! – Volal Petr s pozdviženým křížem v ruce: - Přestaňte dobíjet raněné Saracény! Dost! Zanechejte znásilňování žen! Konec rabování maurských paláců! Jste přece šlechetní Kastilci.

A co Mezquita? Zboříme ji?

Neničte tu ohromnou mešitu!

Tak co s ní?

Přestavíme ji na katedrální chrám a zasvětíme Pánu.

Hm, a co teď?

Teď přednostně ošetřujte raněné, nejen křesťany, ale i musulmany. Tehdy se jich mnoho se uzdravilo pod Petrovou žehnající rukou nejenom na těle, ale i na duši. A našlo se pak i mezi Saracény dost vděčných duší, takže zvony kdysi uloupené Kompostely putovaly na své místo.

Bim-bam! – Vyzváněly pak vstříc poutníkům k hrobu svatého Jakuba.

Úžasné! – Pochvaloval si král: - Kordóba nám otevírá vodní přístup k moři. Tak se Kastílii otevírají nové možnosti k blahobytu.

Tady už nemám co dělat. - Loučil se s králem duchovní vůdce.

Kam odcházíte, otče Petře?

Čekají na mě mnozí venkované i námořnici.

Z blahobytné Kordóby se bílý dominikán nalodil na jednu z lodic za halasného pokřiku prostého lidu, milujícího svého pastýře a dobrodince:

TELMO! TELMO!! TELMO!!!

Pravidelně se vynořoval tam i onde, jak bylo kde zapotřebí, hned jako hlasatel obrácení, hned jako poutník, vykračující si mořskými vlnami, aby svítilnou ukazoval plavcům cestu do bezpečného přístavu. Nejednou přicházela zázračná záchrana, když se drsní lodníci a větry ošlehaní námořníci ocitli na kolenou před stěžněm, proťatým příčným břevnem, a šeptali jméno svého přímluvce: TELMO! TELMO!

Teprve když jednoho Svatého týdne uvízla lodička jeho života na mělčině, zdržel se na jednom místě déle. Vůbec ho to ale nepřekvapilo. Sám to předem prorokoval. Zdržel se však jen do velikonoční neděle. Tehdy vyrazil na poslední plavbu, mířící do nebe. Přesto námořníci říkali, že prý se znovu ukázal jednou tam, jednou jinde. Pokaždé to však bylo s radostným halasem: TELMO! TELMO!

Léta Páně 1741 se Benedikt XIV. přičinil o jeho pozdvižení na oltář, aby odtud kynul zejména 14. dubna všem plavcům a ukazoval cestu bloudícím.

 

VŮNĚ MONTEPULCIANA (sv.Anežka z Montepulciana)

Vinice a vinice lemují cestu Marche stejně jako starou cestu Lazio, vinoucí se úrodnou nížinou. Kdysi tu král Latinus poskytl útočiště Aeneovi a ostatním uprchlíkům z Tróje. Z tohoto pokojného soužití pak vzešlo mnohé dobrodiní. Jako na kolébce se zhoupne urozený pán Vavřinec de Segni, kdykoli se vydá kočárem něco přes míli cesty ze své šlechtické usedlosti v Gracchiano do Montepulciana. Od nejstarších časů lákal tento pradávný „Výstupek Publicianus“ k osídlení díky svým léčivým horkým pramenům, přinášejícím úlevu i pozdravení nejen dýchavičným lidem, ale i podagristům, jakož i mladým na těle těžce namoženým. Dnes však pospíchá pán de Segni tím víc, protože jeho lepší polovička Marie je v očekávání, a také jí – jak se nejednou přesvědčila – přinášejí teplé koupele vytouženou úlevu. Stoupání z nížiny do Montepulciana dává koním zabrat, ale pak už se vůz šňůrovitě vine hřebenem Monte Poliziano. Trvá to jen chvíli, než se vyškrábe z podhradí a projede branou montepulcianského hradu do města. Zato následující výhled na jednu stranu do údolí Chiana a do údolí Orca na stranu druhou potěšitelně konejší zrak jako sladká odměna.

Potom však průjezd kolem trhovců zburcuje náhodného návštěvníka města jako by hořelo, protože se každému na první chvíli zdá, že Italové spolu rozmlouvají s takovou vervou a vzrušeným patosem, až očekává, že si snad každou chvíli skočí po krku. Kdo se však zaposlouchá do jejich rozmluvy, zjistí, že se právě baví o věcech docela banálních, a že jejich řeč může kdykoli ukončena právě tak rázně, jako vypukla.

Přesto jsou tu někdy na pořadu všedního dne tak důrazné hádanice, že mohou skončit i násilím, zejména když se mezi sebou handrkují sienští kupci a kupci florentští, kdo bude přednostně nabízet své zboží v Montepulcianu. Před šesti léty se udála krvavá řež u Montaperti mezi florentskými a sienskými žoldnéři. Tehdy se zdejšího hradu zmocnili sienští. Jenže to tak zřejmě nemělo zůstat nadlouho. Florentští kupci sbírali vojsko proti Sieně, a přitom také rodáci z Montepulciana toužili po samostatnosti.

Co to bylo? – Vyhrkla v půli cesty paní Marie, až pan Vavřinec sebou trhnul víc, než by přivodila křivolaká cesta, a vyjekl:

Co je? Co - co se děje?

Myslím to doma.

Cože?

Jak jsem uprostřed noci viděla ta velká světla. Celý dům byl jasně ozářen, jako by byl bílý den.

Neviděl jsem nic, má drahá. Nezdálo se ti to?

Ale já jsem to viděla. Všude bylo najednou tolik světla, ale přitom jsem tím nebyla nijak oslněna.

V lázni se ti uleví.

Je to znamení, řekl jí později zpovědník: Modlete se za požehnané narození potomka.

Za pár dní se honosný dům pana de Segni v Gracchiano Vecchio naplnil nervózním pobíháním a přešlapováním, až do toho všeho zazněl tichý tenký hlásek, ale vzápětí jej překrylo radostné volání porodní báby:

Je to holčička! Krásné děvčátko! A maminka je zdravá.

Blahopřeji vám, urozený pane Vavřinče. - Ukláněl se sluha.

Jak se bude vaše dítě jmenovat? – Ptal se kněz.

Anežka.

Anežko, já tě křtím ve jménu ….

Pak se celé sídlo urozeného pána de Segni skutečně naplnilo jasem a zavonělo jako nikdy dosud. Zatímco všichni v domě hledali ty růže, ty lilie, ty fialky, čtyřleté děvčátko se vytratilo.

Kam se poděla Anežka?

A není vzadu v zastrčeném koutě u kříže? Tam přece vždycky bývá.

Vzduch v ústraní se jemně tetelil cinkavým vrněním zvonku. To nebyl běžný zvoneček, ale živá rolnička, a její srdíčko se pohybovalo mezi Ave Maria a Paternoster.

Oči domácího zpovědníka ztuhly zbystřením, ale pak se znovu zakoulely:

Říkáte, done Vavřinče, že si místo hraní pokaždé vyhledá jen tohle ústraní, aby tu před křížem trávila každou volnou chvilku?

Ano. A tohle už to trvá celá léta. Nejraději by byla pořád jenom u sestřiček. Pokud ji někdo uvidí u okna, tedy jen když zasněně vyhlíží klášter Sacco u Montepulciana. Tohle snění jí prochází žaludkem. Nesní toho víc než vrabeček.

Nechte ji tam vstoupit.

Ale vždyť má teprve devět roků. Copak jí nestačí, když to má na dohled? Nestačí snad, že je tam její srdce?

Zkuste jí tam nechat na výchovu.

Možná, že Anežka vzhlížela oknem rodného domu k Montepulcianu skoro jako k nebeskému království, jenže ono to nebylo žádné nebe na zemi. Vždyť se o toto místo ucházeli průbojní obchodníci i drsní vojáci ze Sieny či z Florencie. Místní lapiduchové se předháněli v nabídce nejrůznějších požitků. Kvetly tu krčmy s ohnivě červeným i jiskřivě bílým mokem, ale také tu bujel plevel různých nevěstinců...

Otevřený kočár dona Vavřince de Segni, provázeného manželkou, malou Anežkou, a služkou, vykodrcal z nížiny a zpomalil své tempo stoupáním k městu. Bujní oři najednou odfukovali s docházejícím dechem, když se rázem z čistého nebe zatměla obloha bouřkovým mrakem. Slunce se na modré nebeské báni kamsi vytratilo. Zdálo se, že na ně dopadne jakýsi strašný příval. Otec instinktivně přitiskl dceru do náručí, aby ji chránil vlastním tělem, a jasně pocítil sepjaté ručky.

Krá! Krá! Kráááá! Krááááá!! – Otřáslo se celé okolí a zima úzkosti jim projela až morku kostí.

Prrr! – Křikl vozka na koně a přitáhl jim vší silou uzdu, až se vztyčil na kozlíku. Koně se zvedly na zadních a kočár zastavil.

Bác! Buch! Škrrr! – Dopadaly na kočár temné stvůry, které by jim snad vypíchly oči, kdyby si je nechránili rukávy.

Na dvacet vran napočítal vozka v kočáru. Don Segni shledal ostrými zobany rozdrásaný plášť a několik krvavých drápanců na rukou.

Všichni se ustrašeně rozhlíželi za vzdalujícím se hejnem útočících vran. Zmenšovalo se na obloze, až konečně zmizelo u jednoho domu na předměstí Montepulciana, odkud se předtím vynořilo.

Vozka se tam upřeně zadíval a řekl stroze: Nevěstinec.

To je znamení, řekl jim později františkán z města a dodal: Anežce bude nejbezpečněji u našich sester v klášteře Sacco.

Rodiče pokývali souhlasně hlavou. Od té doby zůstává Anežka u sestřiček.

Devítileté dítě? – Hm, a co s ním? – Je sem dáno na výchovu. Ujme se jí sestra Markéta.

Krásné šaty urozené dcerušky jsou vystřídány drsným rouchem z pytloviny. Pokorně to přijímá, aby se z ní stala sacchine či sestra pytle.

Malá modlilka však přináší do kláštera Sacco něco ohromujícího. Co to je? Klášterem prolétá jasný meteorit. Sestra Markéta s překvapením shledává, že chovanka ji předbíhá ve ctnostech, hlavně v pokoře, ale také vytrvalostí v modlitbách. Co je to za cizokrajné zvíře? Trapná záležitost, když se sestry dostávají každou chvíli víc a více do jejího závěsu. Jen Bůh ví, kdo tu koho formuje...

Pojďte se podívat, sestry. Anežka se modlí!

Ani cupot sbíhajících se sestřiček a jejich překvapený šepot, ani zvědavé okukování nemohlo Anežku vyvést z pokojné modlitby, během které se ocitala dva lokty nad zemí. Prožívá přítomnost lepší společnosti, než si kdokoli dovede představit. Matka Boží s Dítětem v náruči se sklání k Anežce a něco jí šeptá a pak jí něco vtiskne do ruky. Je to snad halucinace? Tři kamínky na počest Boha trojjediného, svírané v ruce, si nikdo nevymyslel. Stanou se z nich podle výzvy Matky Boží opravdu základy k něčemu velkolepému?

Během čtyř let se tento klášter sester svatého Františka v Montepulcianu stal místem, ve kterém se duch světa cítil jako by pro něj vypukla doba ledová. Zkrátka spěchal pryč.

Místo něho se u klášterní fortny objevil posel.

Přináším list pro představenou kláštera.

Přičinlivé ruce rozlomily pečeť, aby se oči mohly popást na zvěsti.

Je to pozvání z Procena u Orvieta. Zvou naše sestry, aby u nich zřídily nový klášter.

Kdo tam půjde?

Sestra Markéta.

Copak já stará už dokážu? Ať tam jde především Anežka!

Anežka?

Kývnutí hlavy ostatních mluvilo důrazněji, než kdyby někdo řekl: Jinak nás tady všechny uhoní v modlitbě, postech a kajících skutcích...

Markéta a několik dalších se připojilo k Anežce, aby založily v Procenu nový klášter.

Ta že má být představenou? – Vrtěli místní hlavou: - Vždyť jí není ještě ani patnáct!

Papež Mikuláš IV. byl však jiného názoru: Uděluji sestře Anežce dispens…

Mladičká abatyše se pokojně noří do mystického prožívání svého Božího dětství. Jeho vnější podmínky si pro sebe stanoví tak tvrdé, že by jejich uložení nějakému trestanci v nejtěžší nápravné vězeňské skupině vyvolalo odpor a stížnosti ohledně porušování jeho přirozených lidských práv: dvacet let o chlebě a o vodě, kámen pod hlavou místo polštáře. Pro moderní badatele je to znamenitá příležitost pro studium, jak přežít v extrémních podmínkách.

Největší Kavalír kavalírů se však nedá zahanbit nejtvrdšími oběťmi, vytrvale a s bolestmi přinášenými před křížem. Otevírá svou štědrou dlaň, aby naplnil vyvolenou nádobu ještě většími dary. Dar rozhojňování chlebů, uzdravování nemocných, vzkříšení mrtvých... K tomu se otevírají dary extáze a vidění.

Záplava malých bílých křížů se snáší na celé shromáždění modlících se kajícnic. Sama Madona s Dítětem přistupuje k Anežce, a když kajícnice vztahuje ruce k Božímu Synu, na chvíli jí svěřuje svaté Dítě. Čím víc se pak Anežka zdráhá vrátit svaté Dítě, tím sladší je odměna.

Kající pobožnost se stupňuje, když Anežka po svém úspěšném vedení kláštera v Procenu, pokorně přijímá vnuknutí, aby odpověděla na dávné znamení doby. To znamená opustit zavedený klášter a vrátit se do Montepulciana.

Hodláme zakoupit místo pro nový klášter.

A kde to má být?

Tam, kde stojí nevěstinec.

Budete mít dost peněz?

Bůh se postará.

Draze vykoupený pozemek, pokyvuje hlavou uznale biskup, když posvěcuje druhý kamínek sestry Anežky jako základ pro klášter Zvěstování Panny Marie.

Nebude však františkánský, rozhoduje Anežka, - nýbrž přijímáme řeholi svatého Augustina a stanovy řádu Bratří kazatelů. Otcové dominikáni souhlasí, že nás duchovně povedou. V novém klášteře se vzdávám svého vedení, abychom si všichni mohli zvolit převorku.

Montepulciano těžce strádá v podrůčí sienských dobyvatelů a obchodníků. Zato klášter vyrůstá závratným tempem. Z něho pak vyzařuje zvláštní pokoj a mír do celého širého okolí:

Nerozčilujte se, krajané! Důvěřujte Pánu!. Bůh vás neopustí.

Modlil jsem se chvíli se sestrami dominikánkami, a jsem úplně uzdraven.

Moje žena se tam také uzdravila.

Však tam mají léčivou vodu. – A vínečko!

To je možné, ale mně stačilo nějaký čas pobývat v přítomnosti sestry Anežky a jejích družek.

Jakoby přes noc srůstá klášter sester dominikánek s městem jako nezbytné plíce, kterými se Montepulciano konečně naplno nadechuje. Není to jen čerstvý vzduch, kterým se tu teď dýchá, ale také duch dominikánské řádové svobody, a krůček po krůčku ozdravuje město i okolí.

Anežka občas zavadí pohledem o kamínek, který leží na klekátku před křížem v její celičce. Pak se její očí povznesou vzhůru, a srdce šeptá: Však ty, můj Pane, už budeš vědět, co s ním. Obrysy věcí se rozostřily a prostý dřevěný kříž se projevil v celé své tajemné životnosti, ale jedině čisté srdce mohlo jasně slyšet:

Gracchiano.

Bože můj, jedině ty dokážeš tak příjemně překvapit a zaplavit blaživou milostí.

Právě tam, do Anežčina rodného městečka, směřoval zanedlouho biskup, aby posvětil základní kámen pro nový klášter. Volba převorky padla na Anežku, a pak ještě znovu a znovu. Všechno se kolem rozvonělo vůní fialek, lilií a růží.

 

ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA (sv.Ludvík Maria Grignion 28/4)

Ach, ta naše rodná Bretaň! A co teprve celá Francie! Kdekdo je teď sladce otráven knižním jedem. Tolik - tolik závadných knih! Horší než morová rána. - Vzdychal kněz, když se po mši svaté v chrámu Nejsvětějšího Spasitele v Rennes, soukal ze všech ornátových šňůrek a kudrlinek. Jeho ministrant se mu snažil pomáhat. Přitom ho bombardoval otázkami:

Co se s tím dá dělat, strýčku?

Inu, Ludvíku, s tím nepohneme.

Proč bychom s tím nepohnuli?

Podívej, hochu, jakékoli tvé dobré snažení je marné. Všechno záleží jenom na Boží milosti. Musíš jen čekat na Poslední Soud a modlit se, abys tam byl buď spasen, nebo zatracen.

Neučil tohle yperský biskup Cornelius?

Ehm, Jansen, hm, říkával něco podobného.

Ale u nás, v koleji, kam jsi mě doporučil, tvrdil otec jezuita, že Jansenovo učení bylo už odsouzeno papežem Inocencem X.

Hm, když bylo odsouzeno, tak to je špatné, mínil duchovní: - a bratři jezuité to jistě vědí jako málokdo. Jenže co podnikají proti knižnímu moru kromě modliteb?

Nevím.

Tak o tom podumej, až pojedeš domů na statek Bois-Marquer ve vesnici Iffendic.

Tam už dávno nebydlíme. Ani v Montfortu. Tam jsme byli jen dočasně, když jsem se narodil. Tatínek pronajal statek Bois-Marquer a věnuje se notářství.

Ach, ten divoch! – Ulevil si strýček: - A kdypak se přestěhuje sem, do Rennes?

Letos v létě.

Už budeš na koleji svatého Tomáše Becketta druhým rokem. Máš tam vůbec nějaké kamarády?

Hlavně Claude Poullarta des Places a Jana Křtitele Blaina.

Znám je. Taky sem chodí ministrovat. Hlavně si dej pozor na úskalí Rennes. Má svou hrdost a pýchu, inu, však znáš ty naše bretaňské báchorky o Excalibru, o Jezerní paní a o Merlinovi, a do toho ta záplava strašných knih, - a přitom - ruku na srdce – je to vlastně jen taková velká vesnice, jak to vidíš ve staré čtvrti. A kolem toho spousty nastrojených zahrádek a jiných pozemských lákadel.

Tomu všemu se vyhýbám.

A víš už, čím bys chtěl být, Ludvíku?

Ano, strýčku. Sama naše panenská Maminka u zdejších karmelitánů mi to vnukla. Proto jsem přijal její jméno Maria za své jméno biřmovací. Stanu se knězem, když Pán Bůh dá.

Jezuitská osmiletka se přehnala jako voda v řece Cesson, a devatenáctiletý mládenec se rozloučil s rodinou a přáteli a vykročil na most přes Cesson na okraji Rennes. Když všechno opustil, přešel po mostě do nového života úplné závislosti na Boží prozřetelnosti.

Nemáš nějaké drobáky? -. Oslovil ho žebrák.

K prasknutí naditý váček, o což se postarali rukou nerozdílnou rozšafný tatík, zbožná máma i strejda v ornátu, neměl u opasku stání. Rychle se odpoutal a putoval do neznáma. Stejně i cestovní tlumok s vydatnou posilou pro tělo se přesunul k dalšímu žebrákovi. A na třetího zbyl už jenom nový plášť a šaty. A tak se u brány semináře u svatého Sulpice v Paříži posléze vynořil žebrák v otrhaných hadrech.

Chci prožívat evangelium s chudými bezdomovci.

Přijali ho s otevřenou náručí, zvláště když se ukázalo, že je to nadaný student, jehož příbuzní nemají daleko do kapsy.

Dva roky poznávala Sorbonna hloubavé oči a nastavené uši nadějného posluchače. Ovšem i Sorbonna je prodejná jako poslední děvka, a dojdou-li vám kulaté, co vládnou světem, je tu po velké lásce.

Pomohu vám, nabídl se starý kněz Barmondiére: Můžete u mne bydlet. A opatřím vám možnost výdělku.

Rád budu dělat cokoliv, jen když budu moci dát studovat.

Hm, to se uvidí. Budete hlídačem mrtvost ve farnosti svatého Sulpice.

Cože?! – Vytřeštil Ludvík maminčiny něžné oči.

Třikrát nebo čtyřikrát týdně musíte probdít celou noc u mrtvých.

A mohu tam svítit loučí?

Proč ne?

Tak tam budu studovat.

Ó jaká to byla poučná společnost!

Cink-cink! - Zazvonil u márnice kočí a hlásil:

Vezeme vám další přírůstek. Je to známý mladý hrabě. Včera prohrál a propil všechny peníze v pařížském šantánu a protančil celou noc s holkami, a k ránu ho našli studeného.

Ludvík jasně cítil, jak mu leze po zádech ledový brouk. Jaký děs z náhlé smrti v neusmířeném stavu!

Během šesti let, kdy ho takto vzali samotní sulpiciáni pod svá ochranná křídla, se Ludvík málem proměnil v knižního pavouka.

Cink-cink!

Je tu další kousek, - hlásil vozka u nákladu zakrytého režnou látkou. Je to významná dvorní dáma. Ani se na ni nedívejte. Taková to bývala krasavice, a najednou má na tváři strašný mrtvolný škleb.

Ludvík se neudržel a s rukou na ústech vystartoval šipkovitě z márnice. Když se vrátil, docela splýval s bělobou vápenných zdí a ubíral se vrávoravým krokem vizigótského krále Alaricha poté, co ho král Chlodvík porazil v bitvě u Vouillé. Vytrval však na svém místě. Zakousl se do knih a nepustil je z ruky, dokud je všechny nespolykal, aby posléze mohl říci:

Přelouskal jsem skoro všechny knihy, které o sobě tvrdily, že pojednávají o úctě k naší panenské Máti, a setkal jsem se nejvýznamnějšími lidmi své doby, třebaže někteří z nich už nedýchali.

A co z toho vyvozuješ, můj synu? - Ptal se ho zpovědník.

Musím se stát misionářem chudých tady nebo v cizině. Toužím hlásat radostnou zvěst o Boží lásce vyvrhelům a lidem na okraji společnosti.

Léto Páně 1700 bylo náramně horké a ostré slunce přivodilo na mnoha místech rozsáhlé požáry. Nejpodivnější požár však vypukl uprostřed léta v chrámu svatého Sulpicia. Nezpůsobil žádné škody, třebaže se od počátku zdálo někomu o velkém nebezpečí. Bylo to vpravdě nebezpečí pro všechny stojaté vody a ospalce, které přišel opláchnout svatý Florián. Prostěradlo, nacházející se toho dne před oltářem, bylo docela jiné než to, jaké spatřil ve vidění svatý Petr, už proto, že tentokrát mělo živou, sedmadvacetiletou nádivku. Po jeho zvednutí se z chrámové podlahy nastalo delší šustění, doprovázené brumlavými zvuky a klouzavým mazáním, aby posléze zaznělo biskupské: Dobré dílo, které v tobě započalo, ať…

Zakrátko se novokněz Ludvík Maria Grignion objevil na svém prvním působišti mezi potomky kmene Piktonů. Piktavieni, jak si říkají obyvatelé Poitiers, se předvedli jako dost podivné nátury.

Strašné! – Držel se Ludvík za hlavu, aby mu snad někam neuletěla: Vždyť oni - přesto, že jsou křesťané - vychovávají svoje děti pomocí starých keltských báchorek! A k tomu přidávají ještě spousty nemravností z nových knížek! Je potřeba křesťanské výchovy.

Zástup nadšených křesťanských dušiček mu přisvědčoval.

Musím tady zřídit zvláštní sdružení sester, které by se věnovalo křesťanské výchově chudých a ošetřování nemocných.

Počkej s tím, Ludvíku. - Varovali ho bratři před takovou podnikavostí: - Nechej místního biskupa, ať to zřídí sám.

Toho už jsem žádal. A víte, co mi odpověděl?

Řekl mi: Hm, a tím to pro něj skončilo. Takže musím jednat sám. A ještě k tomu ta zdejší záplava nemravných knih! Musím s tím něco podniknout.

Co chceš dělat, Ludvíku?

Vzpomeňte si, co udělal svatý Pavel, když přišel do Efezu a našel tam semeniště bludných nauk. Jak nechal všechny spisy snést na hromadu a všechny je zapálil.

Stačilo několik plamenných řečí otce Ludvíka v Poitiers a v okolí a nadšení věřící se postarali o další. Během týdne vyrostla před kostelem mohutná hromada nemravných knih.

Na konci misií vystoupil na kazatelnu, aby dovršil své očistné dílo:

Po mši svaté spálíme ty hrozné spisy a na jejich místě vztyčíme kříž našeho Pána!

Mezitím však místní taškáři vynesli na vrch hranice slaměného panáka v podobě keltského bůžka.

To snad ne! – Vyjekl kostelník a pěkně za tepla s tím uháněl na biskupství: Představte si, co se tam děje!

Otec biskup není doma.

Tam musíte zakročit vy, otče vikáři.

Vikářovi ztuhl na tváři úsměv a povyrostl o deset centimetrů. Docela pozapomněl, že slouží u stolce, kde před tisícovkou let působil svatý Hilarius, a počínal si jako vesničan, za kterým se zrovna zavřely dveře od chléva. Místo vepřína tu však byl kostel a on řval na celé kolo jako fúrie:

Grignione, ty hovado! Máš je modlit, a ne dělat takové psí kusy! Co to tady provádíš? Vždyť se to dotkne cítění mnoha lidí. To si odskáčeš, ty pacholku montfortský! Okamžitě přestaň kázat! Zakazuji tady cokoli pálit a stavět misijní kříž!

Otec Ludvík beze slova sestoupil s kazatelny, pokorně poklekl a přijal pokárání od vrchnosti. Sotva se úřední veličina podobná rozpěněnému pivnímu sudu odvalila z kostela, řekl Grignion:

Milovaní, chtěli jsme postavit kříž před kostelem, Postavme raději kříž ve svém srdci! Tam bude stát lépe, než kdekoli v okolí.

Potom vzduch kostela zavibroval bzukotem růžence.

Na konci misií se ozval Ludvíkův hlas: Prosím vás za odpuštění, moji milovaní, kvůli pohoršení, které jsem vám včera dal. Byla to má vina, ačkoliv naši představení byli o věci špatně zpraveni. Co mi způsobilo citelnou bolest, je, že zase mnoho špatných knih přišlo mezi lid. Ach, proč mi raději nevzali život? Tyto nástroje hříchu způsobí mnoho pohoršení mezi lidem. Jak rád bych vycedil svou krev až do poslední kapky, kdybych tím mohl zničit všecky špatné knihy a obrazy!

A máš tady odzvoněno! – Řekl mu druhý den úsečně vikář a předal mu písemný biskupův zákaz k působení v poitierské diecézi.

Svatý Otče, když nemohu evangelizovat doma, nabízím se na misie. – Řekl Ludvík papeži Klementovi XI. v červnu 1706, a když viděl jeho zamlklou tvář, dodal: Půjdu tam, kam mě pošlete, třeba k Indiánům do Ameriky nebo k Číňanům na Východ.

Jste hodný, můj synu, - pohladil ho papež, ale pak řekl důrazně: Francie je sama duchovně strašně upadlá. Proto vás posílám jako apoštolského misionáře, abyste tam oživil víru.

Pěšky se vrátil z Říma a sotva se objevil v Poitiers, už mu klepal na dveře jeho světničky vikář s listem od biskupa:

Do čtyřiadvaceti hodin opusťte diecézi!

Zůstal s otevřenými ústy, ale ne dlouho. Vyrazil do Rennes a odtamtud dál a dál. Jeho putování se změnilo na nepřerušovanou niť misií. Během dalších deseti let jeho kroky západní Francií upletly podivuhodně vyšívanou dečku. Na jejích obrysech se vynořovaly na místě kostelních rozvalin opravené chrámy, světské sňatky docházely zplatnění v Církvi, rostl zástup dětí nejen pokřtěných, ale také správně vzdělaných ve víře.

Dobrotivý otec v Montfortu! – Volali mnozí na duchu probuzení ze společensky odepsané spodiny vyvrhelů a bezdomovců.

Tahá se s ženskými pochybné pověsti! – Varovaly před ním církevní veličiny za znechuceného pošklebování se vrchnosti.

Zasypáván čas od času shnilými jablky, pohlavky, ranami, šťouchanci a kopanci nejrůznějších poskoků místních radních a zbohatlíků, vytrvával dál s úsměvem ve svém poslání a říkával:

Mám je tu k svému očišťování.

Pontchateau je vesnička na den cesty z Nantes. Tam, kde biskup neuspěl se svými srdceryvnými modlitbami, takže raději své ovečky oželel jako dávno ztracené a vlky rozsápané, vykročil dobrý pastýř z Montfortu. A sotva zajel petrovsky na hlubinu, už mu praskaly sítě. S velikým nadšením se pak jakýsi místní všeuměl rozhoupal k činu:

Postavíme na památku této misie mohutnou Kalvárii.

Sotva se vynořily náznaky díla, hned zapracovala šeptanda na plné obrátky a rolníci začali donášet vrchnosti:

Víte, tam se staví jakási pevnost. Král by tam měl poslat vojáky. Jinak kdoví, kam to povede...

Hm, není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, mínilo jeho veličenstvo v Paříži.

Nevíte o tom něco, vaše excelence? Je to přece ve vaší diecézi.

Excelence možná věděla, a možná taky ne, ale její tradiční výraz mrtvého brouka nenechával krále na pochybách, že se v Pontchateau děje něco nekalého. Přesto se excelence k něčemu rozhoupala:

Žádnému takovému památníku nepožehnáme. Zakazujeme otci Ludvíkovi kázat v naší diecézi.

Tehdy se kupily okolo kazatelny zástupy kajícníků, lidí prostých i vznešených. Ve zpovědnicích nestačili mnohdy kněží z celého okolí.

Jaká tajemná přitažlivost! – Podivovali se mnozí. Do jejich srdcí se zarývala hluboká brázda. Nejednou se stávalo, že se kajícníci rozplakali a otci Ludvíkovi na kazatelně nezbývalo, než je těšit: Neplačte, moje milé děti, vaše slzy mi brání kázat. Jestliže se nezdržíte, naplní se slzami také moje oči. A přece víte, že nestačí, abych se dotkl vašeho srdce, musím osvítit také váš rozum...

Vděčnost bezmocných věřících je pro hlasatele radostné zvěsti evangelia vždycky povzbuzující, kdežto pohrdání mocných bařtipánů, uvelebených na důležitých místech světských i duchovních, ale také kříž pohrdání a opuštěnosti působí na osvícenou duši očistně.

Zasvěťte se, moji milovaní, Marii jako její nevolníci a otroci. Maria vás přivede k Ježíši, který osvobozuje od každého vynuceného nátlaku a násilí. To neznamená, že by ten, kdo nalezne Marii pravou pobožností, byl osvobozen od křížů a utrpení. Naopak daleko více na něho útočí než na jiného. Maria jako Matka živých dává všem svým dětem třísku stromu života, jímž je kříž Páně. Když jim ale dává mnoho křížů, vyprošuje jim také milost, aby snášeli kříže trpělivě a radostně, takže kříže, které ona dává svým služebníkům, jsou spíše rozkošemi nebo sladkými kříži než kříži hořkými. A cítí-li přitom hořkost kalicha, který musí nezbytně pít, aby se stali Božími přáteli, útěcha a radost této Matky, jež vystřídá smutek, je nekonečně povzbuzuje k snášení křížů ještě těžších.

Nakonec pozdvihl otec Ludvík vedle misijního kříže ještě sochu Bohorodičky, a všichni – kdo se jí slavně zaslíbili – přistupovali krok za krokem, dokud ji každý nepolíbil…

Vesnička Vertou leží hodinku cesty z Nantes je zasažena požárem, hlásil Otci Ludvíkovi jeho pomocník.

Nebyl to obyčejný požár. Byl to požár lásky. Rozhořel se v srdcích nadšených vesničanů.

To je dílo vašich misií, Otče Ludvíku, říkal mu druhý pomocník.

Víte, moji bratři, odpovídal jim nalomeným hlasem, když je zároveň vzal oba každého za jednu ruku. Znělo to poněkud stísněně až sklesle jako zpráva o předčasném úmrtí.

Co se stalo?

Tady už pro nás není místa.

Jak to, že tu není pro nás místa? Vždyť máme takové úspěchy, jaké bychom si jen mohli přát!

Ano, mají nás tu příliš rádi. A to není nic pro nás.

Jak to?

Naše misie tady nepřináší trvalý užitek. Lidé se nadchli, protože pro ně přinášíme něco nového. Nejsou založeny na kříži, a když není duchovní život založený na kříži, je to jenom taková kašička, taková cukrová voda. Vesničané si nás oblíbili jako lidi a to mi dělá bolest. Není tu kříž, není tu utrpení pro mne. Rád bych tyto misie zítra skončil. Co myslíte?

A kam půjdeme?

Tam, kde námi pohrdají a odmítají nás, kde o nás šíří pomluvy a utrhají nám na cti.

Otče Ludvíku, vy si snad říkáte o to, aby vám facky svištěly kolem uší, aby vás někdo spráskal bejkovcem! Jako by vám dělalo radost, když se vám snáší nad hlavou mračno shnilých rajčat a brambor!

Ne že bych v něčem takovém liboval, ale když je to kvůli Ukřižovanému, tak mi takové kopance a rány zní u srdce jako rajská hudba.

Vy jste, otče, opravdu nevolník Panny Marie. Snad byste chtěl nejraději, kdyby vám někdo sedmkrát proklál srdce jako Sedmibolestné Máti, která - třebaže je dokonale čistá - trpí s Kristem bičování, korunování trním a ukřižování.

To se ti zdá, bratře. To se ti zdá. Pořád jsem ještě pro své očištění nevytrpěl dost. Stále nejsem dost připraven na nebe. Asi jsem z rodného domu pořád moc změkčilý a líný. Zítra odejdeme z této vesnice a půjdeme do Nantes.

A co tam, otče? Tam jsou přece taky pro nás někteří nakloněni, zejména dominikáni.

Uvidíte, bratři.

Brzy se jim naskytl výjev, který předčil svou opravdovostí všechny strhující výjevy Racinových a Corneillových dramat, jimiž se těšil pařížský dvůr i všechny obrazy Poussinovy a Lorrainovy, vybavující skomírající dvorní kulturu oblažujícím vzmachem.

Bílé roucho, prostírající se před oltářem, se posléze oponovitě zvedlo, aby do ticha chrámu zazněl hlas Bratra kazatele:

Co žádáš, bratře?

Milosrdenství Boží a vaše.

Toho dne vstoupil Otec Ludvík do Třetího řádu svatého Dominika. Proslulý kající voj Otce Dominika získal nového vojevůdce a hlasatele modlitby svatého růžence. Tohle nebyl žádný strojený klasicistní vzmach, nýbrž něco skrz naskrz opravdového. Stopy se objevovaly na každém kroku, kdekoli se vyskytl tento zjev, vybavený otrockými řetízky na rukou, na nohou i na krku. Nejprve sbor Sester Moudrosti, snášejících se andělsky k nemocným, chudým a zmrzačeným. Pak zástup Bratří svatého Gabriela, věnující se výchově zaostalých. Stále však nezbýval čas, potřebný k sepsání jeho vytoužené knihy.

Co však má být vykonáno, bude vykonáno, i kdyby k tomu měl Pán dopustit ty nejvíce krkolomné kousky.

Temná ulička s číhajícími vrahy, ukládajícími kajícníkovi o život.

Nechoď tou cestou, kudy běžně chodíš, šeptal mu někdo důvěrně blízký, jehož hlas však může slyšet jenom čisté srdce.

Co nevyšlo jednou, vyjde podruhé, smál se nepřítel.

Nechutná vám naše polévka? – Divil se hostitel.

Nejsem zvyklý tolik jíst.

Přestože ho jed v polévce nezabil, přibil ho na rok na lůžko. A tak se z vyššího řízení zrodila Kniha Mariino tajemství, uvádějící do pravé pobožnosti k Panně Marii. A pak vyčerpaný posty a hlásáním Ukřižovaného vydechl naposled 28.dubna léta Páně 1716.

Svěř se však do rukou nejlepšímu člověku, naší panenské Marie! Je přece i Matkou samotného Boha, neboť si ji k tomu Bůh vyvoluje.

Maria je během svého pozemského života velmi skryta. Proto ji Duch svatý a Církev nazývají Matka skrytá a Růže tajemná. Její pokora je tak hluboká, že nemívá na zemi příliš mocné ani ustavičné zalíbení, než zůstávat neznámá sama sobě i všemu stvoření, aby byla známa jen samotnému Bohu. Tak Bůh vyslyší její prosby, které mu důvěrně přednáší, když se ochuzuje a pokořuje. Tak se Bohu líbí skrýt ji zraku všech lidí při jejím Neposkvrněném Početí, při jejím Narození, během jejího života, v jejích tajemstvích, v jejím vzkříšení i Nanebevzetí. Ani její rodiče ji neznají, ani její snoubenec a Pěstoun Páně, Josef ji nezná, ba ani andělé.

Bůh souhlasí, aby během svého pozemského života nevykonala žádný zázrak, alespoň, který by se rozhlásil, třebaže jí dává k němu moc. Otec nebeský dává souhlas, aby se jeho dcera, která se dobrovolně stává jeho nevěstou, stala i Matkou jeho samého, jejího Stvořitele. Syn Boží svoluje, aby nepromluvila skoro nic, třebaže s ní sdílí svou Moudrost.

Jako se Bohu líbí přicházet k tobě prostřednictvím Marie, která ho devět měsíců nosí pod svým přečistým Srdcem, aby mu vtiskla tvůj správný lidský tvar, tak se i ty snaž přicházet k Bohu prostřednictvím Marie. Zaslib se jí před Bohem jako její bezvýhradný služebník! Přidej se k ní ve svých modlitbách a tyto modlitby jí svěř k jejímu použití!

Všude, kde toto poselství náležitě přijali, vznikla nezdolná bašta proti útokům zlého ducha i světa. Tak Vendée a Bretaň zůstaly jedinými pilíři, odolávajícími za francouzské revoluce.

Venkovský idiotismus! - Procedí jednou zuby zběsilý Karel Marx, sotvaže se octne v Bretani, kam je pařížskou prefekturou vykázán. Zní to jako znechucené odplivnutí.

Ludvík Maria Grignion z Montfortu byl svatořečen léta Páně 1947.

 

NEGRAMOTNÁ UČITELKA (sv.Kateřina Sienská 29/4)

Jářku, není nutné, moje milá, strachovat se, že by rodina snad neměla co do huby, rozhazoval rukama Giacomo Benincasa, přecházející nervózně mezi nepřehledným množstvím kádí.

Čekám už třiadvacáté dítě, a jestli má pravdu porodní bába, snad i čtyřiadvacáté, ozývala se jeho půvabnější polovička Lapa.

Neboj se, ženuško, uvidíš, že se o tebe a celou rodinu postarám, a mnohem líp, než jak se o tebe mohl od narození starat tvůj vlastní táta, ten známý místní veršotepec Piagenti. Stačí, když požádám sienský barvířský cech o rozšíření dílny, a bude pro mne i pro tebe i všechny naše děti co jíst a ještě nám zbude, holedbal se přičinlivý mužíček: – Vždyť rozumím bělení i barvení líp, než kdokoli z okolí! Dovedu bělit jakoukoli tkaninu a bělostné plachty potřebují všichni lodníci stejně tak, jako pestré látky potřebují bohatí stejně jako prostí. Stačí se jen trochu otáčet. – Načež zatočil klikou vijáku, s jehož pomocí se tkanina sešitá do uzavřeného provazce protahovala kádí s barvicí lázní. A hned zase poskočil jako splašená čamrda k jiné kádi a zatočil dalším vijákem, a hned zas poskočil o kousek dál a zatočil zase jinde. Přitom měl smích od ucha k uchu jako prasklý meloun.

Porodní bába měla pravdu. Sienský barvíř slavil svoje čtyřiadvacáté otcovství, neboť druhé dítě z dvojčat zemřelo při porodu. Poháry toskánského vína o sobě dutě narážely při zapíjení křtin nejmladšího z dětí.

Uvidíš, že tahle naše Kateřina nebude žádné nedochůdče, ale přinejmenším bude právě tak dobrá rodička jako ty, moje drahá Lapo! A ani my – jako rodiče - ještě nejsme u konce svých sil. Ještě bude pětadvacáté! – Chechtal se Giacomo na celé kolo.

Děláš děti jako pekař housky, pohoršoval se básník Piagenti nad svým zetěm, - ale kde potom zůstává jejich další vzdělávání, aby uměli číst a psát?

K čemu čtení a psaní? Kolik tobě, milý tcháne, vynášejí ty tvoje veršíky, a kdopak je čte? Všechno, co je potřeba vědět, se děcka dozví v kostele. A víc toho nepotřebují vědět. Kluci budou pokračovat v mé dílně jako barvíři a holky budou rodit jako všechny mámy. Tak o co jde?

Bůh však barvířovi a jeho žínce žehnal, zvláště v tomto truchlivém roce 1347, kdy se Itálií přehnala morová rána a tahle černá smrt smetla třetinu obyvatelstva.

Chateřino! Pospěšte si s bratrem na předměstí a vyřiďte tam můj vzkaz! – Rozkazoval přičinlivý tatík dětem. Hned vyrazily šipkovitě z rodného domu v ulici Fontebranda kolem chrámu svatého Dominika a pak už zamířily k městské bráně, aby za hradbami vyřídily poselství, a pak spěchaly domů, dřív se zavřou městské brány, protože se šeřilo.

Co se zastavuješ, Chateřino? – Křičel na šestiletou sestru starší bratr, když se pojednou opozdila: – Co je s tebou?

Stála tam jako přikovaná a neodpovídala na jeho volání.

Seš hluchá? Co tu tvrdneš? A proč se tak hloupě usmíváš?

Ruce se jí zvedají a skládají se na prsa. Gestikulující bratr se změnil v mlčenlivého mima, protože jeho pokřik se utopil v moři ticha. Také hranaté obrysy sienských domů se rozplývaly a bazilika zmizela v náhle se snášejícím mlhavém závoji, a místo nich se vynořila jasná postava Ježíše v bělostné říze s berlou v ruce. Vycházela z něho zář, dopadající na dívku. Celou ji zaplavila blaživá lázeň, když pozvedl pravici a žehnal jí. Pak ji rukou pokynul, aspoň to tak vypadalo.

Pojď! Pojď!

Za ním se vynořily bělostné postavy apoštolů, jak je znala z obrazů v kostele svatého Dominika. Tu se jí chápe silná ruka, aby ji přitáhla kamsi jinam. Těžko přetěžko pohnula s tou nenadálou sochou, trčící uprostřed sienské ulice jako zkamenělý etruský monument. Pak se zase všechno znovu zaostřilo a přijalo své barvy a tvary. Vzduch opět vibroval v duchu toskánského dialektu, kde se ve všech slovech souhláska „k“ vyslovuje jako „ch“ a umožňuje odhalit Toskánce kdekoli na celém apeninském polostrově.

Chateřino! Jak pojď přece, Chateřino! Chceš tu zůstat až do noci, nebo co? Jestli přijdem domů pozdě, poznáme otcův mochrý provaz!

Rok na to se opozdila v kostele, když na kolenou před obrazem Spasitele šeptala:

Nemohu tě přestat milovat, můj Pane! Zaslibuji se ti dneska, můj Pane Ježíši navěky. Tak se ti odevzdávám jako tvoje snoubenka.

Jen se o tom zmínila při nedělním obědě, byl z toho kravál a skončila bez oběda v temné komůrce, kde si jen v pláči ohledávala šrámy a podlitiny od barvířských provazů. V uších ji zněl otcův křik: Jakýpak slib? Dětské tlachy! Dětské bláboly! – Uprostřed nich však slyšela zřetelný hlas Miláčka: Dětské bláboly? Ale já jsem je slyšel.

Musíme jí vyhnat tyto myšlenky z hlavy! – Tvrdila matka.

Bude dřít od rána do večera v barvírně. Nedopřejeme ji čas na žádné jiné myšlenky. Rozhodl se otec.

Tak začalo období budování malé celičky přímo v srdci dívky Páně. Pět let dřiny v domácí manufaktuře se přehnalo a pro Kateřinu se mohlo rýsovat vysvobození z domácí otročiny.

Milá Chateřino, už je ti dvanáct, takže ti můžeme říct, že máme pro tebe vyhlédnutého jaksepatří ženicha.

Drobná, křehká, půvabná dívenka ztuhla, a po chvíli z ní vylezlo:

Já – já už jsem zasnoubená.

A že bych o tom nevěděl? – Utrhl se otec: A za koho pak?

Za Pána Ježíše.

Plesk! Plesk! – Zaznělo celým domem.

Pán Ježíš už má můj slib. Nemohu ho vzít zpátky-

Ty s tím nedáš pokoj? Tak si zajdi, Chateřino, do dílny a přines si provaz.

Pokorně přinesla provaz, aby podstoupila rány. Opakovalo se to ještě mockrát, někdy to bylo od otce, jindy od matky, někdy i od bratra. Místo osvobození z domácí otročiny útěkem do vlastního manželství, se ocitla v rodinném pekle. Pomalu už nebyl doma nikdo, kdo by si do ní na potkání aspoň nekopl.

Chtěla bych se stát členkou řádu svatého Dominika, prosila Kateřina, ale představená sester jí odpověděla: Jsi moc mladá, děvče. Takové zasvěcení je na celý život. Raději si to líp rozmysli.

Přesto se doma objevila s bílým závojem na hlavě, když se sama zasvětila Bohu. Sotva jí ho strhli, vyjekli zkoprněle:

Ostříhala si vlasy! - A přitom v žádném řádu nejsi! Podvodnice! Farizejko! - Bác! Bác! Celý dům sienského barvíře se třásl slzami.

Můj Pane a Králi, nechávám to na tobě, jestli mě vysvobodíš z těchto zásnub, které mi vymysleli rodiče.

Do týdne se celá obsypala vyrážkou. – Neštovice. Když nemoc ustoupila a vyrážka se zahojila, zůstala celá tvář poďobaná.

Takhle se těžko vdá, pokyvovala uznale matka.

Díky tobě, můj Pane, žes mě neopustil, radovala se Kateřina: - Teď už se mi nikdo nediví, že se straním společnosti a hluku světa.

Uprostřed pokojného spánku se vnitřně ozáří celička v Kateřinině srdci. Ta skrytá a světu neznámá místnost se zvětšuje, a už přichází host v bělostném rouchu, třebaže plném záplat, a s jasnou hvězdou na čele - svatý Otec Dominik. Přináší bílý hábit s černým pláštěm a zve: Tak pojď. Kateřino.

Celý rok zůstává ten prozářený sen v jejím srdci, ale pak už to dál nejde. Barvíř Giacomo prodělal podivný otřes právě, když Kateřina, jindy tichá až zakřiknutá, zkrátka takový rodinný otloukánek, povstala od stolu a řekla důrazně a rozhodně před celou rodinou:

Bůh mě volá, abych se mu zasvětila celým srdcem.

Otec vytřeštil oči a zíral jako babylonský král na ruku píšící na stěně. Nad hlavou jejich domácí blouznilky se přímo v jídelně objevila bílá holubice. Chvíli se vznášela a pak se rozplynula. Starý barvíř seděl a mlčel. Zatímco jindy hrál všema barvami, nejen díky svému povolání, ale i díky své vznětlivé povaze, nyní skoro splýval s bílou stěnou. Potom k překvapení všech řekl: Tak dobrá.

Osmnáctiny oslavuje Kateřina v bílém rouchu panny zaslíbené Kristu konečně i slavně, tedy veřejně a při mši svaté.

Ona přece není členka Druhého řádu rozjímavých sester, ale Třetího řádu ve světě. Neměla by mít žádný závoj, namítala šeptem jakási mniška.

No tak tahle terciářka prostě závoj má, odpověděl Otec Tomáš Caffarani, - a Bůh i svatý Dominik vědí, proč.

Mladá vlaštovka nepřetržitě poletuje kolem Ukřižovaného. Setrvává po boku Muže bolesti. Chvíli strádá klekátko pod svým nákladem ve vzduchu bzučícím růžencem, chvíli se pokořuje sám živý náklad: Švih! Prásk! Bác! -

Můj Pane, chci nést svůj podíl utrpení na tvém pocení se krví, korunování trním, bičování, nesení kříže i ukřižování. Chci ti tak trochu ulehčit tvou strašnou bolest.

Co se ti stalo, Kateřino? – Divil se otec Rajmund z Kapue a ukazoval na zkrvavený hábit, právě když ho prala v řece Arbie.

To nic, jen si připomínám něco, co jsem se naučila v barvírně. Krev pustí spíše ve studené vodě. Co nedokážu vyprat, vybělí sluníčko.

Tolik se pokořuješ?

Co na tom záleží, otče Rajmunde? Náš Pán trpí mnohem víc než my, hříšníci.

To jistě. Chceš mu dokázat, jak moc ho miluješ, že ano?

Chci a toužím jedině po tom, abych byla pod křížem bičována do krve.

Hm. Možná to prospívá k potlačení tvé lenosti a třeba i smyslnosti, udržení si bdělosti a ochoty k modlitbě, a Pán jistě s radostí přijímá tvou oběť, když mu ochotně nabízíš své tělo k snášení dílu jeho utrpení. Jen se přitom nezmrzač!

Kdepak! To se mi nepovede. Jsem na to moc slabá.

Hlavně dej pozor na jedno.

Na co, Otče Rajmunde?

Vnější sebepokořování tě může svádět k hrbaté pokoře bez lásky. I kdyby ses bičováním přizabila ve jménu Páně, lásky ti nepřibude, pokud není tvoje srdce dost otevřené vůči Bohu i vůči člověku. Musíš se naučit radostně přijímat lásku a pak i rozdávat. Musíš se učit odpovídat na všechno Ano či prostě jako Panna Maria: Fiat. Obávám se, žes nikdy doma nezažila velikou lásku, zejména ne otcovskou ani mateřskou. Myslím, že nedovedeš radostně přijímat projevy lásky.

To bych opravdu nerada, aby mě někdo takhle oblažoval.

Stavět se zády k těmto Božím darům může být hřích. Bez pravé lásky se duchovní pýcha víc a více uzavírá dovnitř a tam se vnitřně zakovává do bludného svědomí o sobě.

Toužím po velké lásce, a posiluji se k ní, když přijímám Pána ve svatém přijímání. Mám takovou potřebu svatého přijímání, že když ho nemám, tak trpím víc, než kdybych dostala strašný výprask. - Sytost, jež mi Pán uděluje při přijetí svého Těla, je tak velká, že pak už nemám chuť na žádný tělesný pokrm. Když však nemohu přijímat Tělo Páně, tak už pouhá jeho přítomnost a jeho vidění mě nasycuje, ba dokonce nejen přítomnost Svátosti, nýbrž i kněze, o němž vím, že se dotýkal Svátosti, mě potěšuje, takže ode mne odchází jakákoli vzpomínka na nějaký pokrm. Potom se moje láska pokaždé obrací k svatému člověčenství Páně. Padám pod křížem a pokaždé se otřásám bolestí už při pohledu na rány toho, který nás tolik miluje.

Pak se jednou v neděli po svatém přijímání usadila sienská vlaštovka kdesi v Pise před Ukřižovaným, aby se napila z jeho ran, a tu se k ní přiblížil sám Ježíš ve velkém světle. Z jeho pěti ran vycházely krvavě rudé plameny k pěti místům jejího těla, až se tělo zachvělo pronikavou bolestí, ozývající se bodavě v srdci. Plnými doušky hltala své mučivé omilostnění. Přitom zašeptala skoro neslyšně, aby to slyšelo jen Božské Srdce:

Pane, dej, ať ty rány nejsou vidět, abych tak ušla pozornosti a obdivu světa.

Nato došlo k záblesku. Krvavě rudé plameny se proměnily v jasné a světlé paprsky. Avšak bolesti, které při tom trpělo Kateřinino tělo, jak se později přiznala otci Rajmundovi, byly tak strašné, že by snad byla zemřela, kdyby je Pán nebyl zmírnil.

Zajímavé, povzdechl si zpovědník, že tě bolesti našeho Pána tolik stravují, ale přitom ti podle všeho skoro nevadí, jak se ve světě zachází s nesešívaným rouchem Páně. Nemají nakonec trochu pravdu ti, kdo o tobě, Kateřino, tvrdí, že jsi jen podvodnice a farizejka? Dokonce i ti Římané, kteří strhli Ježíšovi roucho, měli dost rozumu, že ho netrhali, ale zachovali ho vcelku a metali o něj losem. Láska ke Kristu se nedá oddělit od lásky k jeho Církvi. Tvrdíš, že tolik miluješ Ježíše, ale co láska k Církvi? Nepokulhává ti? Rozplýváš se před křížem a snášíš bičování, až s tebe crčí krev, ale co církevní rozkol? Ten tě nezajímá? Nejsi opravdu jen komediantka?

Chtěla bych napsat dopis nějakému církevnímu hodnostáři, ale nedovedu psát. Pomůžete mi, Otče Rajmunde?

Po stole se rozložily psací potřeby a pero spustilo skřípavý koncert na pergamenu.

Ach, běda mé nešťastné duši, otevřte oči a sledujte zkázu smrti, jež vnikla do světa a především do těla svaté Církve. Ať pukne vaše srdce při pohledu na takovou lehkomyslnost! Hleďte, otče, jak pekelný vlk odtud odnáší ovce, které se pasou v zahradě svaté Církve, a není nikoho, kdo by je vyrval jeho chřtánu... Nevěsta Kristova je bledá, protože jí byla vysáta krev. S pýchou kradou Kristovu Krev, jež nám byla dána z milosti a nikoliv podle práva, zatímco čest, jež náleží Bohu, dávají sobě samým…

Hm, pěkné, řekl uznale otec Rajmund, - ale stav Církve je následkem papežova pobytu v Avignonu, neutěšený. Kdo vytrhne papeže z otroctví francouzských králů? Kdo přivede římského biskupa na původní stolec Petrův? Dokonce už i Florenťané tě, Kateřino, volají na pomoc.

Mne?

Právě tebe.

Cože? Já, sieňanka, a mám něco dělat pro Florencii?

Mně se zdá, Kateřino, že ti, pořád chybí láska. Musíš se učit přijímat projevy důvěry a lásky, třeba i od Florenťanů, které Sieňané nemohou ani cítit, a také lásku dávat. Nedovedeš prožívat sdílení lásky. A potom tě všechno tvoje pokořování se a trýznění před Ukřižovaným, i kdyby ti zkrvavilo celý hábit, pořád jenom zakovává do pýchy a hrbaté pokory.

A co s tím mám dělat?

Nepřátelství Florencie a Sieny musí jít stranou, když avignonský papež uvalil interdikt na Florencii za to, že se k němu obrátila zády. Teď se tam nesmí sloužit mše svaté, ani křtít ani pohřbívat. Vypadá to tam jako by město s ochraptělými zvony duchovně skomíralo.

Nejraději bych poslala papežovi do Avignonu dopis, ale nedovedu to. Neumím psát, natož francouzsky.

Já to však dovedu, řekl otec Rajmund a začal rozdělávat psací potřeby. Vzápětí se bílý uzlíček sesul ke kříži a ovinul se kolem Ukřižovaného, a pak už se pero rozběhlo po volném listu pergamenu podle slov, linoucích se mezi ranami, vzdechy a plačtivým štkáním:

…Chci, abyste byl tím pravým a dobrým pastýřem… kdybyste měl sto tisíc životů, byl byste připraven je dát pro čest Boží a pro spásu tvorů. O tatíčku můj, sladký Kriste na zemi… Buďte silný, buďte silný, přijďte, přijďte potěšit ubohé služebníky Boží a děti své! Očekáváme vás s nadšenou a láskyplnou touhou... Vzhůru, Otče, a bez obav do toho! Říkám Vám, že není třeba mít z toho strach…

Napsat dopis je jedna věc, ale vydat se za papežem do Avignonu právě jako sieňanka, dobrovolně sloužící Florencii, to je něco skutečně do nebe volajícího. Uvidí-li se taková duchovní jednota, kdopak by odolal a nesejmul církevní trest z Florencie?

Doprovodíte mě tam, Otče?

Proč ne? Jenom se musím dovolit u otce převora.

Zima toho roku byla tuhá, ale sotva jen trochu polevila, vyrazily ze Sieny dvě svérázné bytosti. Černobílý pes, doprovázený vlaštovkou. Cestou si vyžebrávaly skývu chleba a přespávaly, kde se dalo. Někdy v klášterech, jindy v salaši nebo v seníku.

Cinkání zvonků oveček vyháněných na pastvu je probudilo. Dívčí oči zamžikaly a malá roztřepaná bytost se celá otřásla. Sotva zjistila, že je zakryta svým i jeho černým pláštěm, ucukla jako rusalka překvapená při ranní lázni a odtahovala se od něho skoro štítivě.

Pozdravení pokoje, řekl a otcovsky ji políbil.

Zvedla ze země s výrazem postřelené kačeny a smetala se sebe seno.

Víš, Kateřino, v tobě je něco jako smrt. Máš v sobě zakořeněnou zkušenost s tím, jak obětovávat Pánu své rány, ale chybí ti zkušenost s otcovskou láskou. Jsi jako skořápka tvrdě uzavřená ke všem projevům lidské přízně. Na každou otcovskou náruč plnou něhy nebo mazlivou mateřskou náruč odpovídáš zarytě NE! Odmítáš to jako něco pro sebe zásadně nepatřičného a nemístného, ba skoro to považuješ za něco pohoršujícího.

Ano, otče Rajmunde, patří mi jen utrpení a bolest. Jedině tak se trochu víc přiblížím zmučenému Miláčkovi na kříži!

Tohle by ti šlo, dušičko, ale měla by ses ještě učit přijímat otcovskou náruč. Chápu, žes to nikdy nezažila. Uč se to pokorně snášet, jinak ti místo srdce zůstane kousek otlučeného ledu a nebudeš schopna opravdově sdílet lásku s chudáky a trpícími. Oni totiž v mžiku poznají, že se k nim skláníš ze soucitu a ne z horoucí lásky. Nepřijmou od tebe zhola nic, protože nepřijmou nic ze soucitu.

Ano, otče Rajmunde, budu se to učit. Byla bych však nejraději, kdybyste mě ponížil a pokořil u kříže a pak na mě zapomněl.

Bůh mi tě svěřuje jako Kristovu svatou nevěstu. Proto tě musím vést k Pánu otcovsky. Musíš mě takového přijmout, a ne jako nutné a trpně snášené zlo. Uč se mně přijímat jako milujícího otce, a nejen jako tlumočníka, ne pouze jako nástroj svého pokoření a posvěcení.

Budu se to učit, slibovala, - ale teď už musíme vyrazit na cestu.

Růžencové broukání jim zkrátilo cestu, takže se před nimi záhy vynořil papežský palác.

Kdo jste a jaké je vaše přání? - Ptal se papež Řehoř XI. při audienci.

Kateřina zůstala na kolenou, kdežto otec Rajmund povstal a tlumočil, co mu šeptala: Jsem prostá dívka. - Podřizuji se však řádu našeho Otce Dominika a sloužím v něm Bohu a svaté Církvi. - Je to Boží vůle, abyste bděl nad svým lidem z pahorků římských. Vzpomeňte si na svůj slib, který jste dal tajně a soukromě Bohu, že své sídlo skutečně přeložíte z Avignonu do Říma. Měl byste ten slib splnit –

Papež na ni vytřeštěně pohlédl a jen s obtížemi skrýval, že mu noha klepe o nohu. Pak řekl: Splním svůj slib. - A opravdu 17. ledna 1377 slavil svůj vjezd do Říma.

Když byl po smrti Řehoře XI. zvolen papežem Urban VI., Kateřina věděla o jeho hrubosti, která v jeho případě nahrazovala přísnost. Diktovala pak dopis papeži:

 „Vykonávejte své povinnosti způsobně a klidně, a nikoliv nezpůsobně a hrubě. Tím víc pokazíte, než napravíte. Z lásky ke Kristu mírněte prchlivé sklony své přirozenosti. Spravedlnost bez milosrdenství je spíše nespravedlností než spravedlností... Jmenujte spolehlivé biskupy novými kardinály.

Ty mě chceš radit, ty kozo sienská? – Ušklíbl se Urban VI., zmačkal její list a mrštil s ním o zem.

Odbojní kardinálové se spojili, a jelikož církevní zákon nedovoloval papeže sesadit, zvolili si vzdoropapežem kardinála Roberta, ženevského hraběte, který přijal jméno Klement. Kateřina nadiktovala dopis Urbanovi VI.: „Dozvěděla jsem se, že zvolili antikrista proti vám, Kristu na zemi. Neustanu vás, můj milý Otče, vyznávat za náměstka Kristova na zemi. Jen beze strachu, Otče, vykročte do tohoto boje, v němž je Boží láska pevnou zbraní."

Přestěhuj se do Říma, vzkázal jí Urban VI.

Tak se listopadu 1378 objevila Kateřina s duchovním šikem sienských závojnatek v Petrově městě. Postila se od Popeleční středy až do Nanebevstoupení Páně. Modlila se a do krve se nechávala bičovat před Ukřižovaným za obnovu jednoty církve.

Poraďte nám, jak a koho získat pro odstranění rozkolu, prosil papež.

Poradím, jak poradí Pán.

Sestro Kateřino, pomoz mi, prosí otec Rajmund. – Jeden zatvrzelý hříšník umírá v hříchu a odmítá obrácení. Čeká ho věčná smrt. Nemohu ho přesvědčit.

Uprostřed temné noci, kdy všechno spí, zůstává jen v kapli uzlík látky, tisknoucí se ke kříži a objímající Ukřižovaného. Vzduch jindy ztichlý se otřásá ranami, působícími krvavá zranění, a pak zas vyčerpaným oddechováním a šepotem:

Jestliže ty, Pane, chceš sledovat naše nepravosti, kdo unikne věčnému zavržení? Copak jsi sestoupil do lůna Panny a vytrpěl nejkrutější muka kříže proto, abys přihlížel našim nepravostem a trestal je, anebo spíše proto, abys je zahladil? Proč mi vypravuješ hříchy zatraceného člověka, když jsi nesl na svých ramenou všechny zločiny… Nezapuzuj mě, nejmilostivější Pane, vrať mi mého bratra, jenž je pohlcen v propasti zatvrzelého srdce…

Ten hříšník se ještě tuto noc obrátil k Bohu, sděloval otec Rajmund příštího dne.

Já vím, pokyvovala hlavou Kateřina: - Otče, kdybyste viděl krásu duše, proniknuté milostí, byl byste ochoten stokrát zemřít pro jedinou duši, vykoupenou Kristovou krví.

No jo, to jsou celé sieňanky, závoj musejí mít, ale chodí na veřejnosti bez řádového pláště. Nestyda jedna! A ještě má celý hábit vzadu špinavý od krve. Cha-cha-chá! Asi byla nakupovat na jatkách. - Posmívali se jí kolemjdoucí, zatímco se v jejím plášti ohříval promrzlý žebrák.

Raději ať jsem bez pláště, než bez lásky! – Odpovídá Kateřina.

Celým Římem uháněly hlídky na koních: Uzavřete brány města! V Pise vypukl mor! Nikdo z Pisy nesmí do Říma!

Znovu kdosi připomínal úsloví: Lepší doma mrtvola, než pisánec na prahu!

Když je v Pise mor, tak musím odejít do Pisy a být u nemocných a umírajících, řekla Kateřina zpovědníkovi a otec Rajmund jí odpověděl: Konečně hoříš láskou. Žehnám ti na cestu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, objal ji a se slzami v očích políbil sienskou křehulku, na čelo udělal kříž.

Jdu ti naproti a přijímám tě, moje nevěsto milovaná, smál se Ježíš, když mu vyčerpaná posty, sebetrýzněním, bděním a modlitbami za Církev, a nyní ještě zasažená morovou ránou, padala do náručí.

O třetí neděli postní se z ní začal vytrácet život.

Prosím o svátost posledního pomazání.

A pak se najednou její strhaná tvář vyjasnila a byla andělsky čistá a radostná. Chvíli se dívala na kříž:

Jak je ten Bůh dobrý! Vyznávám se z hříchů... Je to má vina, Nejsvětější Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí, nevděkem a neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Dávám svůj mladý život za Kristovu Církev. –

Po chvíli oddechování ze sebe vyrazila: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě. Nepřicházím se svými zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím, aby se mi ho dostalo mocí Tvé Krve.

Léta Páně 1461 byla povýšena na oltář a 1970 prohlášena církevní učitelkou.

 

OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU (sv.Pius V. 30/4)

Tam, kde se Alpy sklánějí k Lombardii, můžete projít hustými a voňavými lesy plnými jahod, borůvek a brusinek, malin a ostružin, hub a lesního kvítí. V podhůří se skutálíte na rozlehlou pastvinu, kde je radost spočinout na zeleném koberci, zejména když máte nohy ušlapané dlouhou cestou. Ošoupaný růženec hned zakouší úlevu po dlouhém obrábění vzduchem vibrující broukající se slávou Matky Boží, aby ho vystřídalo pokojné oddechování obou černobílých postaviček v polorozpadlé ovčí salaši.

Bé-bé! Bé-bé! Cink-cink! – Protrhl se spravedlivý spánek poutníků a kmitavé oči shledávaly milou společnost oveček. Ještě se nerozkoukaly, když salaší zazvonilo o něco vyšším tónem:

Chvála Kristu a Marii! Jen si tu klidně odpočiňte, milí otcové. Jdete daleka?

Z Řezna.

Ehm. Pěkný kousek cesty.

Ty víš, kde je Řezno?

Jak bych nevěděl. – Postupně se v šeru místnosti ukazoval klouček asi dvanáctiletý.

Ty jsi pastýř?

Teď už ano. Jmenuji se Antonín. Pocházím z rodiny urozeného pána Paola Ghislieriho, sídlícího v Bosco.

Jak to, že tu paseš ovce? Copak tvůj otec nemá nějakého sluhu?

To bývalo kdysi, ale teď, když jsme zchudli, musíme se všichni doma ohánět, abychom neumřeli hlady. Dokonce i moje maminka, paní Domenica Augeria pere prádlo pro židovského lichváře v Alessandrii.

Smutné. – Uznávali hosté.

A víš, Antoníne, že jsme tak trochu spřízněni s tvou maminkou?

Cože! Vy že jste příbuzní?

Vždyť se jmenuje Domenica a my jsme oba dominikáni.

Smích zaburácel salaší div, že nespadla.

Jistě máte hlad, ctihodní otcové. Mám tu trochu ovčího sýra a syrovátku. Pokud vám přijdou chuti, poslužte si!

Ve jménu Otce i Syna i -

Slovo dalo slovo a k ránu se lombardským podhůřím sunuly místo dvou postav už tři, dokud se neocitly před branou šlechtického sídla pana Paola Ghislieriho.

Krásné sídlo, obdivoval se dominikán.

Ovšem po uši zadlužené, povzdechl si Antonio.

Holé zdi někdejšího sídla na ně vydechly mrazivým dechem.

Váš syn Antonín je bystrý a nadaný chlapec. Kdyby se pro pastvu našel někdo jiný, mohl by odejít s námi do kláštera a vydat se na duchovní dráhu.

Souhlasíme, vydechli rodiče jedním dechem.

Chceš jít?

Samozřejmě, že ano! – Zajásal Antonín.

Tři hodiny ostré chůze a vytanula před nimi budova převorství Voghera. Když se za někým neočekávaně zavře brána, která znamená konec světa, má z toho možná obavy. Pokud je ovšem tak dobře připraven jako Antonín, pak to pro něho znamená nový život.

Jak se budeš jmenovat?

Bratr Michal.

Kéž tě, bratře, ochraňuje sám archanděl Michal, aby se dílo, které v tobě započalo tímto noviciátem, také zdárně naplnilo.

Dílo se opravdu začalo plnit. Brzy se před ním tajemně rozvinula šňůra, vedoucí z Voghery před Vigevano do Bologni.

Kam se ženeš, bráško? – Divili se mnozí a nechápavě vrtěli hlavami. Ruce nějakou dobu zasukované do růžence se pravidelně rozplétaly, aby listovaly starými folianty, nejčastěji však Písmem svatým.

Musím to dokonale ovládat.

Ááále, co na tom záleží. - Mávali kolem něho lhostejně rukama: Nějak bylo, a nějak bude. My to nevytrhneme.

Když se někde začne říkat, že nebylo ještě tak zle, aby nemohlo být hůř, obyčejně bývá ještě hůř. My to třeba nevytrhneme, ale Pán určitě ano, a Pán pomůže tomu, kdo se přičiní.

Po šestnáctiletém houbovitém nasávání všeho, co v Církvi žije a má žít navěky, se slavně snášelo posvěcení na vyvolenou, a taky náležitě připravenou nádobu. Sotva se zvedla ze své prostrace, už zakoušela účinky odpovídající této slavné chvíli a tomuto slavnému místu. Vznesla se na andělských křídlech, jakoby právě přestala platit veškerá pozemská gravitace.

Tradice však zůstávala v platnosti. Proto první místo, kde měl novokněz Michal oslavit svůj nástup do nebeských služeb na zemi, bylo jeho rodné Bosco. Zdá se, že ani sebedůslednější očišťování v řádu pokory nemůže vyvolenou duši připravit lépe, než dopuštěné setkání tváří v tvář s důsledky organizovaného světového odporu.

Ulicemi se táhl štiplavý kouř, působící rozmazaný vzhled všech trosek a rozvalin tam, kde kdysi stávalo sídlo rodiny Ghisleri. Nad Boscem visel příklop těžkých mraků, které dokáže jenom roztesknit duši a naplnit ji vrchovatě smutkem.

Co se stalo?

Přehnali se tudy francouzští kacíři.

Kde je maminka? A kde je můj otec?

Odešli.

Kam?

Asi do Alessandrie.

Nedočkavý spěch ho hnal do blízkého městečka: Maminko! Tati! – Zapadl do náruče staroušků, aby s nimi odsloužil slavnou primici a pak se konečně rozloučil, protože nové působiště v Janově nepočká.

Janov nepočkal, ale nepočkala ani jiná místa, protože si ho zvolili bratři zklamaní důsledky své laxnosti, aby v prostředí jejich změkčilosti a zbahnilosti zapouštěl do jejich blátivých močálů pevné piloty, jako kdysi Benátčané krotili mořské živly dalmátskými duby.

Obnovme původní hrdinské ctnosti a vlastním prožíváním oživme ducha svatého Otce Dominika!

Řeka Ticino, přinášející vzpomínku na alpské podhůří, doprovázela svým tichým šumem bzučivý tón vyznačující růženec, svědčící ošoupaností o neutuchajícím zajetí v Michalových prstech. To dávalo pevnou duchovní základnu jemným a bedlivě tříbeným důvodům filozofickým a teologickým, jak ji dlouhých šestnáct let vštěpoval vědychtivé mládeži v Pavii.

Otče Michale, posílám vás, abyste vyšetřil duchovní poměry v provincii Como a podle potřeby vnesl pořádek všude tam, kde vládne zmatek.

Sotva se v Como vynořil skoro všudypřítomný a celé svěřené stádo vytrvale obíhající bdělý a ostražitý pes Páně, počínal si tu velmi bystře a důsledně také jako obnovitel řádu: Konec zmatku, nyní zavládne řád!

Než se nadál, dolehla na něj další zátěž.

Nezdolný čmuchal Páně brzy vystopoval, že hlavní potíž působí tištěné bludné knihy, pašované do Itálie ze Švýcar. Ty způsobovaly největší duchovní a mravní škody. Musíme skoncovat s těmito pašeráky duchovně závadných knih.

Potřebujeme pomoc dominikánů u svaté Sabiny v Římě. Hned se tak vydám.

Když se objevil na Štědrý den, unavený, promrzlý a hladový u svaté Sabiny, zakusil velké zklamání.

Jen se z toho nezblázněte, otče, - říkal mu převor od svaté Sabiny. – Pašeráci mezi Švýcarskem a Itálii byli, jsou a vždycky budou. S tím nehnete, ani kdybyste se stavěl na hlavu.

Odejel tedy od bratrů dominikánů s nepořízenou, aby se obrátil jinam.

To je práce pro naše dominikánské terciáře. Pohlídat hranice a zabránit šíření toho tištěného jedu.

Rádi pomůžeme.

Zabít otce Michala! – To bylo výchozí heslo několika spiknutí italských i švýcarských pašeráků.

To, co se vám, otče, podařilo v Como, je znamenité. Měl byste se nyní soustředit ještě na Bergamo. Věřím, že to zvládnete. Žijete přece odříkavě v postech a kajících skutcích. Nejméně dvakrát denně zůstáváte jako zapomenutý chrámový inventář na stráži před svatostánkem. Putujete všude pěšky a mluvíte hlavně s Bohem a o Bohu, jako svatý Otec Dominik. Proto věřím, že to zvládnete.

Působit jako věrný pes Páně uprostřed rozchváceného stáda, ohrožovaného ze všech stran vlky, nepřináší ovčákovi velkou přízeň světa, ale ani vděčnost mezi ovečkami.

Úplný suchar. Nemá slitování s našimi hříchy a neřestmi. Když už chce být tvrdý k sobě, je to jeho věc, ale proč není trochu uznalejší k našim hříchům? Inkvizitor jeden! Tohle mu nedarujeme!

Otec Michal však dobře znal úkol pastýře: sehnat ovečky do jednoho stáda, vyhledat a přivádět i ty zaběhnuté, ale také odhalit vlky v beránčím rouchu a dostat je mimo dosah stáda.

Opravdu je moc přísný, připouštěl papež.

Jenže má výsledky, podotýkal otec Karel Boromejský.

A tak papež otevřel horlivému ovčákovi ještě větší rozsah působnosti: Víte, chci očistit náš svět od všelijakých úchylek a nešvarů. Proto vás jmenuji prefektem pro vyšetřování duchovních poměrů. Odhalte a vyřešte všechny úchylky od učení svaté víry. Jmenuji vás biskupem v diecézi Sutri a Nepi.

Nové koště prý dobře mete. Avšak dříve než se mohlo náležitě rozmáchnout, přišlo ještě honosnější jmenování, tentokrát kardinálem alexandrijským.

Vedle plejády postaviček ve stylu vyzrálého baroka se nyní objevoval v Petrově městě stále častěji ošuntělý černobílý zjev, zkrátka kost a kůže v dominikánském balení. Leckdo by si ho mohl na první pohled splést s jeho ramínkem na prádlo. Avšak to jenom na první pohled. Kdekoli totiž zasvítila stříbrem prokvetlá kozí bradka, bylo jisté, že se stojaté zahnilé vody pohnou, protože pohotová kvedlačka udělá svoje v duchu učení svaté víry.

Milý příteli, obnova musí přijít z lůna Církve, svěřoval se otec Michal otci Karlovi.

Však jsme to už prosadili v Tridentu, jenže to zůstává pořád jenom na papíře. Nikdo nemá odvahu do toho říznout.

Není divu. Petrova lodička je dneska v pořádné bouři. Z jedné strany hrozí Scylla zběsilých reformátorů. Nejraději by očistili Církev blátem z ulice. Z druhé strany straší Charybda tureckých nájezdníků. Tuze rádi by využili sporů mezi křesťanskými panovníky, aby si podmanili Evropu. Přitom to v té staré lodičce Petrově všechno vrže a střípe, jako by se to mělo každou chvíli rozsypat na hromádku prken. Ještě štěstí, že má Pán rozum, a modlí se, aby nás mocnosti pekelné nepřemohly. A v tom všem zmatku se má někdo vyznat a ještě dělat opravy přímo na lodi. Bez Ducha svatého se mu nic nepovede.

Přesto to musí jít ven, zkrátka musí se to uskutečnit. Všechno to vyžaduje takového tahouna, který by se nedíval doprava ani doleva a jen důsledně prosazoval tridentské výnosy.

Ale to jste přece vy, otče Karle.

Kdepak, kdepak, vrtěl hlavou Karel Boromejský, - nemám ještě dost zkušeností. To by chtělo někoho staršího.

Raději se půjdu modlit před svatostánek. To má větší cenu než všechny naše lidské dohady.

Otče Michala, na slovíčko, zastavil ho v jeho rozletu papež. – Rád bych vás poslal do diecéze Mondovi v Piemonte.

Už-už se tam chystal vyrazit, když s ním zacloumala zvěst:

PAPEŽ PIUS IV. JE MRTEV!

Asi se tu nějaký ten týden zdržím, jen co proběhne konkláve, napsal otec Michal do diecéze a posel už odnášel list.

Nějaký ten týden se protáhl na celých šest let. Lví podíl na tom měl otec Karel. Od Tridentského sněmu byl sice už dost proslulý, nicméně mu ještě nebylo třicet roků. Přesto dovedl jasnozřivě postřehnout mezi mnoha povolanými jednoho vyvoleného a ukázat na něj jako kdysi svatý Jan Předchůdce na Pána.

Kdo ještě neviděl plačícího inkvizitora, protože si naivně domýšlel, že sucharství je inkvizitorská choroba z povolání, mohl se podívat na tu vzlykající hromádku kostiček v černobílém hábitu, na kterou výsledek konkláve zapůsobil tak, že se nezdržela slz. Ne že by ji šel do očí bílý kouř, signalizující příznivou volbu, ale že se necítil být toho hoden.

Prosím vás, co je to zač tenhle Pius V.? – Divili se mnozí kardinálové i biskupové, kteří si maně prohlíželi holohlavého staříka s orlím nosem a dlouhým bílým vousem.

Vždyť se sotva klepe! Nepřežije zimu, - mávali rukou jiní.

Zahajuji svůj pontifikát tím, že peníze používané obyčejně na hostinu pro kardinály rozdáme chudým z Říma.

Tváře církevní honorace se protáhly do tvaru baklažánu a právě tak se vybarvily do postní barvy. V jejich očích mohl Pius V. číst přísný odsudek a mrazivý nesouhlas. Den ode dne shledával, že je mu dáno pít z kalicha hořkosti.

Hm, nu což, začneme třeba právě s přestavbou kardinálského sboru, rozhodl papež.

Oči nejvyšších církevních celebrit křemenovitě ztuhly a staly se právě tak málo průzračnými. Kam jen zmizely studánky s křišťálovou vodou? Prázdným pohledem pak už jen sledovaly další údery do zpuchřelých základů mizerně vedené duchovní správy:

Zahajuji vyšetřování všech případů simonie čili prodávání církevních úřadů za peníze.

Pověřuji inkvizici vyšetřením všech případů nepotismu, tedy protekcionářství při dosazování příbuzných do církevních úřadů. Viníci budou potrestáni církevními tresty.

Každý biskup ať bydlí na svém sídle a vizitacemi spravuje svěřenou diecézi. Pozor! Ode dneška to všechno vyšetřuje svatá inkvizice! Vyvodíme závěry pro ty, kdo to neplní.

Kardinálové ať vedou prostý a zbožný život. Pozor! Bdělé oko inkvizice je sleduje.

Všechny duchovní osoby ať se modlí jednotný obnovený breviář, který je právě v tisku.

Mnohé brady klesly hluboko mezi ramena a zdálo se, že snad sklouznou někam do klína.

Tohle všechno ale přece nejde, kroutilo se hadovitě několik veličin z římské kurie.

Proč by to nešlo?

Na mnoha místech jsme zadluženi až po uši.

Komu to dlužíte? --  Židovským bankéřům, kteří půjčují na lichvářský úrok?

Právě těm.

Vyhošťuji židovské lichváře z církevních panství.

Kostnatý papež s kozí bradkou nejenže přes zimu vydržel, ale vytrval ještě další zimy.

Celé učení Církve shrnujeme do učení katechismu, závazného pro celý svět. Abychom tomu všemu dali korunu, obnovujeme samotné ohnisko Církve. Tady je vydání jednotného misálu. Ve mši svaté totiž tepe život tajemného Těla Páně nejvíce.

Všechno to však neprobíhalo někde ve vzduchoprázdnu ani v příhodném skleníkovém závětří. Svět se točil dál kolem zlatého telete a nikdo si dvakrát nevšímal, co se děje kolem. Až posléze kdosi vykřikl:

Protestanté dotírají ze všech stran!

A jiný zase:

Turek jde na nás! Zachraň se, kdo můžeš!

Přesto zbývalo času habaděj na to, aby se bílý hábit s papežskou náplní vyskytoval nejméně dvakrát denně na kolenou před svatostánkem. Skláněl se tu jako Mojžíš před planoucím keřem, jehož oheň se však měl rozšířit do celého světa.

Chudinka Marie Staurtovna, povzdechl si Pius V., když vyhlásil exkomunikaci Alžběty anglické z Církve.

Je pozdě, upozorňoval ho kardinál Karel, - Alžběta je už příliš mocná. Teď nám začne na truc podporovat francouzské hugenoty.

Ale Filip II. podpoří zase jejich odpůrce.

Ovšem španělsko-anglická válka je na spadnutí.

Ve Španělsku se zase líhne protivládní odboj. A když se dva perou, třetí se směje – Turek.

Sjednoťme se v celé Evropě, jinak tu zavládne turecký půlměsíc! Postavme proti tomu svatou ligu! – Volal Pius V. ke všem evropským státníkům, podléhajícím dědictví renesanční politiky, totiž sobectví národních států.

Jako z chlupaté deky se klubalo spojenectví Benátek, Španělska, Toskánska a Říma. Teprve když se Turci zmocnili Kypru a jejich lodě pronikaly do Jadranu, začali mnozí slyšet na papežovy výzvy. V čele loďstva Svaté ligy se objevil don Juan d´Austria, levoboček Ferdinanda Aragonského.

Cha, cha,chá! – Smál se sultán Sulejmán, až se za břicho popadal: Jestli se mám bát tohoto vojska, tak to mám větší obavy z papežových modliteb.

A nebylo divu, křesťanská flotila byla ve srovnání s tureckou nepatrná.

Nařizuji, že se této námořní výpravy Svaté ligy smí účastnit jenom bojovníci ve stavu posvěcující milosti, kteří přijali svátosti. A nyní se modleme s celým římským lidem růženec a vzývejme Pannu Marii. Dlouhé a dlouhé hodiny se konaly tyto veřejné modlitby na svatopetrském náměstí, až pojednou v neděli večer Pius V., klečící uprostřed kardinálů, rázně povstal, rozběhl se k oknu, otevřel je a vyběhl na balkon a zvolal k lidu:

Konec výpravy! Nyní musíme děkovat Bohu za vítězství, kterého právě dosáhla křesťanská armáda.

Načež propukl v dojatý pláč.

Jakého vítězství? – Dívali se kardinálové jeden na druhého pohledem někoho, kdo zapomněl doma brýle.

Teprve později se dozvídali, o čem měl papež Pius V. poučení z nejvyšších míst, a co se vlastně událo.

Loďstvo Svaté ligy vyplulo 16. září ke Korfu. Pak zamířilo ke Korintskému zálivu. Tam se setkalo u Lepanta s tureckým loďstvem pod vedením Aliho Paši ráno 7. října 1571. Obě flotily se rozestavily do dlouhých linií se zálohami za středy formací. Flotilu Svaté ligy tvořila dvě křídla po padesáti galérách, střed se dvaašedesáti galérami a třicet galér zálohy. Před formací pak plulo osm velkých galér a šest menších.

Krátce po východu slunce se vynořila turecká flotila třistatřicetin lodí ve formaci půlměsíce, pokrývající děsivě skoro celý obzor. Jejich linie byla daleko širší, ovšem řidší a bez záloh. Křesťané byli oslněni vycházejícím sluncem a vanul proti nim ostrý vítr. Tento vítr přiměl Turky zahájit námořní bitvu.

Pravé křídlo, které vedl paša Scirocco, zaútočilo na benátské galéry admirála Barbariga. Osm jich potopilo, ba i admirál přišel o život. Turci začali obkličovat levé křídlo. Část tureckého levého křídla se vklínila mezi střed a pravé křídlo křesťanů, kteří spěšně signalizovali nasazení zálohy. Dvakrát se křesťanům podařilo vniknout na palubu lodě Ali Paši, ale byli opakovaně odraženi.

Mezitím slunce postoupilo výše a vítr se obrátil a opřel se nyní do plachet křesťanské flotily.

Benátčané na levém křídle odvrátili turecký útok a zatlačili část nepřátelských galér na mělčinu. Na opačném křídle však ještě vítězily turecké lodě. Ali Paša však padl, když b yl zasažen střelou. Zmatek vyvolaný porážkou velitelské lodě Aliho Paši zvrátil průběh bitvy ve prospěch Svaté ligy. Večer už bylo rozhodnuto o vítězi. Osmdesát tureckých lodí šlo ke dnu, stotřicet lodí zajato a na jejich palubách bylo osvobozeno několik tisíc křesťanských otroků. Zbytky turecké flotily se stahovaly k Dardanelám.

Po bitvě u Lepanta dne 7.října léta Páně 1571 Turecko už nikdy nedosáhlo takového postavení, jaké dosud mělo. Výboje půlměsíce byly zastaveny. Avšak víc využít vítězství Svatá liga už nedokázala. Po vítězství se její jednota rozpadla. Znovu převládlo sobectví jednotlivých států.

Jak by ne, povzdechl si Pius V. – Benátčané chtěli dobýt Kypr a Španělé zase pozice v severní Africe.

Jste z toho smutný, Svatý Otče?

Kdepak! – Zavrtěl hlavou a dodal s úsměvem: Máme další důvod chválit Královnu řádu bratří Kazatelů. Maria s růžencem zvítězila. Proto k ní od nynějška bude celý svět volat v loretánské litanii: Pomocnice křesťanů, oroduj za nás! Na den 7. října ustanovujeme svátek Panny Marie Růžencové.

Příštího roku přijala Královna nebeská Pia V. vyčerpaného posty a kajícími skutky do své náruče, a léta Páně 1712 byl slavně vyzdvižen na oltář k obecné úctě.

 

POŽEHNANÁ VŠEDNOST (Bl.Albert z Bergama 7/5)

Klik-klik – klik-klik – cvakala bezzubými čelistmi elektronická myš, zatímco se před zvědavými zraky otevírala jedna možnost za druhou, a tak odkrývala obzory až kamsi na druhém konci světa.

Jakkoli přinášela hravému dítěti velké vnitřní uspokojení z pocitu nebývalé svobody, přesto všechny ty vymoženosti techniky světové informace, přesahující všechny modravé obzory lesklým okrajem, byly součástí jedné velké iluze. Všechny ty krkolomné přemety a obchvaty pouze chladným a tvrdošíjným způsobem napodobovaly lidskou svobodu, jako by chtěly vystopovat a uchvátit celé tajemství svobody tvora, rozhodujícího se mezi dvěma možnostmi. Celá ta blýskající se světová bublina, nadouvající se do všech stran a zdánlivě i vzhůru k nebesům, spočívala pouze na dvojkové soustavě – buď-anebo. Tak se na prahu třetího tisíciletí nabízelo zástupům zdání velkého umocnění a rozšíření jejich svobody. Záludný temný kejklíř světa předhazoval člověku novou hračku, dávající mu nebývale svůdnou iluzi, že je tu skoro k nahmátnutí fata morgána, aby při jejím dosahování mohl zakusit opojení z moci nad celým světem. Každé další klikavé cvaknutí myší bylo novým zrcadlícím rozhodnutím, otevírajícím iluzi velké cesty k netušeným obzorům, a přitom takové rozhodování zjevně nebylo obtíženo žádnou velkou odpovědností. Kdykoli bylo možno dalším novým kliknutím zbourat celou tu závratně vyšroubovanou kudrnatou stavbu z karet. A přesto nedokázal zdivočelý kašpar noci obsáhnout celé tajemství lidské svobody, i když se tvářil, jako by právě on náramně rozuměl všemu, nebo snad byl svrchovaným dárcem svobody. Každopádně mnoho duší mu naletělo, když takto iluzorně znovu každému na potkání sliboval: Dám ti celý svět, když přede mnou padneš, a budeš se mi klanět.

Takové smělé přísliby vzmachu k nebesům a rozletu do světa se opovažoval vládce světa nabízet třeba i prostřednictvím císaře Bedřicha II. Zaskočený tragickým vystoupením dětí, toužících osvobodit Boží hrob ze spárů vzedmuté vlny pouštních útočníků, rozpoutal pátou křižáckou výpravu jako svůj soukromý podnik. A už se otvírají nové obzory - obchod se protáhl do zámoří. Velmoži vytáhli paty z hradních slují a vrhli se do dobrodružství. Slova o tom, že kdo s mečem zachází, s mečem schází, upadla v zapomenutí a pod záminkou kříže byl pozdvižen meč.

Ze země vyrůstají hrady, kde zlověstně se otevírají střílny.

S očima dokořán se rozhlíží malý Albert z lombardské vesničky Ogna, když odjíždí na otcově voze s nákladem obilí k mlynáři.

Vida, hrad Rocca Scaligera v italském Sirmione, veronská pevnost Castelvecchio,

Otcův pluh, odedávna hluboko se zakusující do země, se ztrácí v mihotavém stínu lopatek větrného mlýnu a klapotu hamrů.

Ještě musíme na trh s pomletou moukou.

Města zakoušejí dobu své velké přitažlivosti, jako by ve městě bylo blíže k Bohu než od rozmáchnuté kosy sedláka. Široké lány s klátícími se ztěžklými obilními klasy jsou jakoby přebíjeny úchvatným náměstím Piazza dell Municipio s Palazzo Pretorio v Castell´arquato, bergamskou Torre del Comuno se zvonem vyzvánějícím do daleka, aby se všichni dostavili na soudní dvůr Palazzo della Ragione. K tomu všemu se ve městech tyčí mohutně vzhůru k nebi vzmáchnuté katedrály, tady Florencie, tam Cremona, zde pruhovaný dóm veronský či mozaikovaná bazilika San Vitale v Ravenně. Zdálo se, že se Bůh odstěhoval z venkova do města, a že vše, co děje pod ztvrdlou rukou rolníka, je bezvýznamné a druhořadé.

A přece . . ,

Ostatně ani později, když se svět opájel iluzí o své internetové všeobjímavosti, se ukazovalo, že lidská mysl běžně používá zdaleka nejen dvojkovou soustavu, nýbrž soustavu desítkovou, to nebylo tak jisté. Kdyby tak založil zběsilý kašpar noci celou tu elektronickou bublinu na desítkové soustavě, to by se pak mnohým nadšencům z toho úplně zatočila hlava a letěli by rovnýma nohama do příkopu. A co víc, kdyby se do té věci zavedl ještě k trojrozměrnému myšlení, jakým se obírá mysl, opírající se o smysly, ještě další čtvrtý rozměr času, zůstala by většina lidí se svými rozumy docela v koncích, až by vyhlížela jako čerstvě vyoraná myš.

Na každou takovou vyoranou myš se však usmál Albertův otec:

Vždyť je to taky Boží tvor.

Cha, cha, chá! – Rozesmál se Albert na otce a prohrábl rukou úrodnou půdu.

Když se poslední obilní snop přenesl před širokou plec sedláka, aby se usadil na bezpečném místě žebřiňáku, přiklekl maličký Albert po boku otce, aby vzdali Bohu chválu za přehnanou úrodu:

Díky, Bože všemohoucí za veliké dary, kterými jsi požehnal dílu našich rukou!

Nedej, Bože, abychom se dali příliš strhnout úžasnými zjevy světa. Vždyť ty, náš Pane, od nás nechceš nic jiného, než abychom zaplatili drobnou mincí svého všedního života, svých drobných úkonů. Náš všední život na poli má být klíčem k nebi. A nerozhoduje, jestli to bude pšenice, oves, žito nebo ječmen, protože Ty jsi dárcem a Pánem všeho. Náš život nemá jiný smysl, než aby byl službou Tobě, abychom Ti tak prokázali věrnost a lásku.

Chceš, synku, dokázat Bohu svou lásku?

Albert přikývl.

Tak přijímej vše, jak to Bůh dává, zůstávej zapomenutý a nepatrný před světem. Jen podle toho, jak jsi blízký Bohu, jak se podobáš Otci nejdokonalejšímu, jedině podle toho máš cenu před Bohem. Tak nabývá služba tvého všedního života na té naší rodné hroudě nesmírné ceny. Celá jeho krása spočívá i v nejposlednější podrobnosti. Právě ty patříš do tohoto plánu. Tvůj život na poli naplňuje tu veškerou krásu Božího plánu.

Malý Albert pokyvoval hlavou, ale otec pokračoval: Jenže poslední dobou sleduji, že jsi nějak zeslábl. Jsi dítě a nechci od tebe žádnou těžkou práci, ale abys neuzdvihl vidlemi snop slámy, to bys mě zklamal. Vloni jsi to už dokázal. Co se s tebou děje, synku? Nejsi nemocný?

Chlapec zavrtěl hlavou.

Tak musíš pořádně jíst, abys zesílil.

Jenže jsou tu chudáci, kteří mají ještě větší hlad.

Takže ty rozdáváš své jídlo žebrákům?

Ano, třikrát týdně se postím - pípl kuřecí hlásek.

Tohle musí skončit. Jinak bys jednou nedokázal obdělávat pole. Kdo hladoví, ať nám pomůže na poli, a nasytíme ho, ale kdo nechce pracovat, ať nejí!

Albert poslechl, ovšem kdykoli se naskytla příležitost k nasycení žebráků z vlastní kapsy, nikdy ji nepromarnil.

Stárnoucí sedlák si proto jednoho dne nemohl odpustit:

Víš, synu, ubývá mi sil, a jak tě tak sleduji, jaké jsi za dobrotisko, že bys kvůli chudým zapomněl na vlastní grunt, myslím, že bude třeba pomýšlet na tvou ženitbu. Nechci tě honit do ženění, ale rád bych viděl vedle tebe ženu, která se o tebe postará, když ty sám na sebe tuze rád zapomínáš.

Slovo dalo slovo, a našla se přičinlivá bytost. Tak se vzápětí nesly bergamským chrámem jejich ohlášky. Svatba na sebe nechala dlouho čekat. Dokud byli dva chlapi v chalupě, vypadalo všechno slibně. Sotva však tchán dodýchal, vynořila se pod střechou jejich stavení neznámá bytost s nebývale velkým kvokajícím zobákem:

Proč se tolik modlíš, Alberte? – To je zahálka! Raději pracuj! Hajdy na pole! – Cože? Už jsi zase obdaroval žebráky? Ach, Alberte, ty mě tou svou rozmařilostí přivedeš do hrobu. - Nemáš rozum! Marnotratný blázne! Hlavně nepůjčuj nic příbuzným! Okradou tě. – Strašné! Tys jim půjčil a bez záruky! Oškubou tě jako slepici! Uvidíš.

Uviděl, co vychytralá ženuška předvídala, ale snažil se ji povzbudit:

Neboj se, moje milá, mám ještě větší poklad v nebi.

Blázne! – Vykřikla posledním dechem a udělala z něho vdovce.

Bergamští příbuzní se sběhli na pohřeb jeho výřečné polovičky a utěšovali ho tak dlouho, dokud ho nepřipravili o většinu jeho statku.

Co si počneš, Alberte? Mohl bys pracovat na svém bývalém poli a statku za stravu a střechu nad hlavou, - nabízel mu jeden příbuzný: – No, chop se toho! Tohle je přece znamenitá nabídka.

Albert se usmíval jako měsíček. Někdo by řekl, že se usmíval bláznovsky a že snad neví, čemu, ale on věděl. Chamtiví příbuzní mu jeho ožebračením právě odvázali zatěžující břemeno od nohy a dali mu křídla, aby se rozmáchl nebývale svobodným rozletem.

Odcházím do Cremony, řekl, když dal vale rodné vísce Ogni a stejně i bergamské kupecké osadě, těžící spíš z obchodu v alpském podhůří na konci jantarové stezky, než z namáhavé práce na poli.

Co si tam počneš? – Kroutily se příbuzenské hlavy stejně jako hlavy známých kupců a lichvářů.

Albert nevěděl, ale jeho nebeští přímluvci to věděli. Třebaže nevěděl, kudy kam, šel přímo k cíli, dokud před ním nevytanula zvonice Torrazzo, tyčící se k nebi. Cremonská katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Z oltáře mu v ústrety kynuly postavy svatých Archelaua a Irneria.

Ukaž, co umíš, - řekl mu sedlák na předměstí. Sotva se Albertova kosa zakousla do vlnících se zlatých lánů, přilepily se na něj oči závistníků. Kosa ukusovala z pšeničného lánu taková sousta, že všichni ostatní sekáči zůstaly daleko za ním.

Krade nám práci! Nováček musí dostat lekci.

A už se před ním sypaly do obilního pole železné zbytky od kováře. Albertova kosa se jim nemohla vyhnout. Zablesklo se a zajiskřilo, když kosa prosekla železné nástrahy jako by projela máslem, ale jiskry nic na poli nezapálily.

Pomáhají mu všichni čerti a ďábli! - Prskali závistivci, marně soupeřící s Vesuvem. Přehlédli to, co zaslepenému srdci připadá jako nepatřičná zbytečnost, že na začátku i na konci sekáčova díla opsala jeho pravice objímavé znamení kříže, a už přibíhal anděl strážce na pomoc.

Máte tady u kláštera pořádný kus půdy, která leží ladem, řekl Albert na fortně kláštera bílých bratří.

Máme poslání modlit se a hlásat Krista. - Ozvalo se z bílé kápy.

Dovedl bych to obdělávat, takže by bratři Kazatelé měli ovoce a zeleninu pro sebe i pro chudé, - nabídl se statný čtyřicátník s ošlehanou tváří bodného venkovana.

Zkuste to, bratře.

Zanedlouho se klášter stal vyhledávaným místem, protože se tam sklidilo dost úrody i pro chudé z Cremony a okolí.

To však už Albert chodil v bílém rouchu Kajícího voje bratří a sester řádu Kazatelů, protože se pro něho našlo ještě další uplatnění u oltáře.

Cesty na východ i na západ, lépe prošlápnuté křižáky a kupci, otevřely nové možnosti k tomu, aby se objevilo jeho bílé roucho osmkrát u hrobu svatého Jakuba v Compostele a samozřejmě také devětkrát u hrobu svatého Petra v Římě.

Musím navštívit ještě Svatý hrob v Jeruzalémě, řekl a vydal se na Východ s kapsami děravými a ústy plnými Boží chvály. Některé věci ho však vyvedly z míry.

Otřesné! – Vytřeštil oči Albert: - Strašně zubožený stav nadšených poutníků, směřujících do Svaté země.

Hm. A co s tím?

Založit špitál pro nemocné, zraněné a vyčerpané poutníky, - řekl rozhodně Albert a sám se vrhl do služby nemocným a raněným. A už tam rostl lazaret pro poutníky.

Alberte! Alberte!

Tady jsem, Pane.

Alberte, pojď, očekávám tě!

Postříbřená hlava pětašedesátníka se pokojně skláněla před takovým pozváním, a ústa jen zašeptala:

Prosím o svátostnou posilu na cestu.

Chvíle čekání se protáhla málem na celou věčnost. Žádný kněz na obzoru. Nikdo z otců dominikánů neměl na bratra Alberta čas. Touha však byla čím dál tím žhavější. Pak se náhle rozletěla okenice v místnosti a dovnitř vlétla bílá holubice, aby předala shůry udělenou očekávanou posilu. Ve tváři se duhovitě rozhostil pokoj a mír. Sotva dodýchal, vzduch se rozechvěl zvony a celým městem letěla zvěst. Najednou byla celá Cremona na nohou a ze všech stran se tlačili mladí a staří, bohatí a chudí, urození i prostí:

Bratr Albert nás opustil! Kéž se za nás přimlouvá v nebi!

Je to laický bratr z kajícího Voje bratří a sester řádu svatého Dominika, takže nemůže být pochován v našem klášteře, rozhodl tvrdě převor. A tak se máry hnuly z kláštera, aby našly tělu místo venku za zdí.

Buch! Buch! – Udeřily motyky a krompáče do země, ale – ouha!

Hrob za zdí se nikde nedá vykopat.

Vezměte na to rýč!

Země se skálopevně zatvrdila a potáhla tvrdou kůrou.

Hm, často se modlíval v kostele svatého Matouše, rozpomínali se pamětníci. – Ostatně je tam přece ještě jedna hrobka prázdná.

A tak máry putovaly do hrobky u chrámu svatého Matouše. Tam od nynějška proudily zástupy poutníků a prosebníků z okolí, a zázraky pršely.

Léta Páně 1748 papež Benedikt XIV. oslavil Alberta z Bergamu a roku1903 byly ostatky přeneseny do farního kostela ve Villa d´Ogna.

 

BOHOSLUŽBOU KE KRALOVÁNÍ (sv. Antonín Florentský 10/5)

Inu, dnešní svět už není takový, jako býval, když se člověk obracel jenom k Pánubohu. Dneska je tu hlavním činitelem člověk! - Opakoval hrdě Mikuláš Pierozzi svému jedinému synovi. Sám byl hrdý na svou kariéru florentského notáře.

Hm, pokyvoval hlavou Antonín, ale otci se zdálo, že jeho syn je málo mluvný, nebo spíš hotový nemluva. Proto mu to nejednou vytýkal:

Musíš mít trochu víc proříznutou pusu, jinak se neprosadíš. Podívej se na Cosimu Medicejského. Jste oba stejně staří, ale ten se, panečku, dovede jinak ohánět.

Copak Cosimo, řekla maminka Tomasina, - ten má vyřídilku po svém otci Janu Medicejském. Ovšem Jan, ten se – na rozdíl od tebe – drahý muži, vůbec neplete do veřejných věcí, ledaže by šlo o jeho banku.

To máš pravdu, Tomasino. To je o něm známo. Však už ho několikrát zvali městští radní, aby se účastnil vlády, ale kdepak Jan. Raději zaplatí pokutu, než by zamíchal do florentské rady. Ačkoli si vzpomínám, že jedno období přece jenom sloužil jako korouhevník.

Antonín by se měl učit řečnictví a právu, aby se naučil v tom lépe chodit, mínila paní Tomasina.

Jenže všechno mělo být jinak. Když si Cosimo hrál s ostatními a byl zamíchán do kdejaké rošťárny, Antonín u toho nebyl. Kdepak mu byl konec? Klekátko před křížem v kostele svatého Michala by mohlo vypravovat o svých útrapách, když mu mládenec nedopřál ani chvíli odpočinku. Když Cosimo proháněl florentské sukně, Antonín byl pryč. Kam se poděl? Neztratil se. Spíše naopak. Kostelník od svatého Michala si vůbec nestěžoval, když mu každou chvíli vyleštil návštěvník svými koleny mramorovou podlahu před oltářem Panny Marie v kapli. Pokud netrápil klekátko, zůstával celým tělem tváří k podlaze rozprostřen před Ukřižovaným a zakoušel na chladivém mramoru úlevu od slunečného žáru a posilu z kříže.

Proč se, Tondo, pořád tolik modlíš? – Dobíral si ho Cosimo.

Bez Boží pomoci bych nedokázal splnit otcovo přání a naučit se řečnictví a právu.

Pchá! – Ulevil si Cosimo: - S tím na mě nechoď!

Je to otcovo přání.

Podívej se kolem sebe, Tondo! Dneska je jiná doba. Petrarca, Boccacio! To jsou hlasy naší doby. Celým světem hýbe svobodomyslný člověk. Tak se podle toho zařiď! Sleduj hlas svého srdce.

Hlas Tondova srdce ho vedl stranou Florencie, do Fiesole.

Klep-Klep! – Zaznělo klepátko u brány, a když se otevřela, byl malý návštěvník uveden do hovorny. Po chvíli přešlapování a nejistého přecházení se před ním vynořil mohutný padesátník v bílém oděvu. Změřil si pohledem drobného kloučka a řekl:

Jsem otec Jan Dominici, a kdo jsi ty?

Antonín Pierozzi.

Co by sis přál, Antoníne?

Prosím, abyste mne přijali do řádu svatého Dominika.

A kolik je ti roků?

Čtrnáct.

Mnich si ho nedůvěřivě přeměřil a za sebe vyloudil:

Hm, vypadáš tak na dvanáct. A co jinak děláš?

Podle přání mého otce, florentského notáře, se učím se právu a řečnictví.

Slyšel jsi už o Gracianových dekretálkách?

Ano. Je to veliká sbírka církevních zákonů.

Víš co, Antoníne, přijď, až budeš znát Gratianovy dekretálky zpaměti.

Panenky v Antonínových očích se mrštně zatočily jako by chtěly zatančit sicilskou tarantelu. Také obrysy věcí v hovorně vyskočily ze svých míst, aby se připojily k tomuto divokému reji, takže se musel oběma rukama přidržet lavice, aby nenásledoval výzvu pozemské gravitace. Vrávoravě se vypotácel z kláštera a ubíral se domů.

Tati, máme doma Graciánovy dekretálky?

Samozřejmě.

Umíš je, tati, nazpaměť?

Cha-cha-cha! Copak je to možné, synku? Vždyť je to celý tento regál, a ukázal na horu rukopisů.

Tak tedy nazpaměť, opakoval si v duchu Antonín. Okamžitě začal dřít jako poslední nádeník, četl a opakoval, srovnával a hledal vysvětlení. Tolikrát mu klimbaly oči únavou a tělo se lenivě až štítivě odtahovalo od rukopisů. S veškerou rozhodností popadl jezdecký bičík a zacházel se sebou hůř než s tvrdohlavým mezkem.

Rok se sešel s rokem a brána fiesolského kláštera utrpěla několik důrazných ran, jaké by probudily nejospalejšího spáče. Oživlá špehýrka dostala oči, přeměřující si neodbytného hosta.

Co si přeješ?

Vyzkoušejte mě, otče Jene, z Gracianových dekretálek.

Ach, to jsi ty, chlapče. Už si vzpomínám. No, pojď do hovorny.

Otázka stíhala otázku, a odpověď nezůstala nic dlužná. Najednou si otec Dominici přestal všímat drobného vzrůstu zájemce o řád. Už to nebyl žádný střízlík, ale někdo, kdo ovládal známý zákoník nazpaměť, ale co víc – dovedl ho také vysvětlit a zdůvodnit. Přijetí do řádu nenechalo na sebe dlouho čekat.

Otevřel se před ním život v černobílém provedení a přece tak plný barev a odstínů. Nebyl to jen Antonínův spolunovic Guido di Pietro, řádovým jménem Jan, řečený fra Angelico, který se o tu pestrost přičiňoval svým štětcem. Byla to rozmanitost zakoušených skutečností, která působí, že když se někdo naplno otevře vyššímu životu z milosti, brzy shledá, že jeho život, vyhlížející doposud jako potrhlá černobílá groteska, nabude nesmírné barvitosti a prokreslenosti.

Úžasné, bratře Jene, jak to dokážeš namalovat, aby se z té radosti dovedlo potěšit oko učeného i prostého, a aby to povznášelo každého daleko za obzor všedního dne. Je skvělé, jak dokážeš neotřele a stále novým pelem okrášlit radostnou zvěst evangelia.

No, to víš, Antoníne, kresba bývala dřív leda k nějakému tomu náčrtku. Mně ale kresba slouží k vypracování skutečnosti pro vylepšení obrazu. Chci tu všechno pravdivě vkloubit do prostorově ustupující skutečnosti.

Letitým studiem práva v Bologni a jinde protřelý Antonín se stále rozplýval před krásným fra Angelicovým podáním Božích tajemství. Nyní však už jako dominikánský kněz o tom uvažoval také prakticky:

Můj vrstevník Cosimo Medicejský je sice hodně v zajetí touhy po moci, ale přesto je to velký milovník krásy a umění. Jistě by nám mohl hmotně pomoci a podpořít nás jako mecenáš umění, abychom vyzdobili Boží dům.

Uznalá tvář přes noc vyrostlého zbohatlíka a ctižádostivého mocnáře opravdu dávala najevo, že takové dílo podpoří, třebaže za vším probleskovala Cosimova touha představit tím světu především sám sebe jako nejvyššího dobrodince Církve a mecenáše umění:

To víš, my, Medicejští, na to máme. Od začátku rozkolu sázel můj otec na římského papeže, a teď, když se karta obrací, římský papež nechává velké zakázky pro naši rodinu. Už jsme dostali právo na kamenolomy a smíme přitom diktovat i daně.

A co takhle vybudovat dominikánský klášter ve Florencii?

Rád vás podpořím, slíbil Cosimo, a nezůstal jen při slibech. Tak začal ve Florencii vyrůstat klášter svatého Marka. O jeho výzdobu se přičinil fra Angelico.

To už poznali Antonínovy schopnosti bratři dominikáni, kteří si ho ochotně volili za převora hned v Cortoně, hned ve Fiesole, pak Gaetě, Neapoli, Sieně, ale i v klášteře Santa Maria Sopra Minerva v Římě. Posléze byl zvolen i převorem v klášteře svatého Marka ve Florencii.

Na cestě životem však nejde všechno jako po másle, i když máte tu a tam nějakého známého.

Cosimo, ty chceš užít svých peněz jen dosažení moci nad florentskými občany, vytýkal mu otec Antonín.

A proč by ne?

Protože vládnout můžeš jedině tehdy, když sloužíš Bohu.

Však přece sloužím Bohu. Podpořil jsem hmotně váš klášter a mnohé kostely. Tak dosahuji vlády.

Tak to není, Cosimo. Přiznej si to! Ty chceš sloužit jen sobě a všechna podpora stavebnictví i umění v Církvi slouží k tvému vyvyšování a k posilování tvé moci nad lidmi, zejména nad chudými!

No tak, Tondo, vždyť se přece známe od dětství!

Ne, Cosimo. Už to přeháníš.

Ale vždyť se jenom bráním. Florentská rada, ovládaná příznivci rodu Albizzi, mne, Cosimu Medicejského i mého mladšího bratra Lorenza, poslala do vyhnanství. Myslíš si snad, že Albizzi vládnou Florencii lépe než my, Medicejští? Vždyť i papež Evžen IV. uznal příkoří, které se dělo nám, Medicejským a podpořil nás, abychom se mohli vrátit do Florencie.

Jenže teď ovládáte město tak, že ho držíte úplně v kleštích.

Co to povídáš, Antoníne? Ty snad nevíš, co mluvíš, Zachovali jsme Florencii republikánské zřízení, signorii. Takže obyvatelé Florencie vládnou Florencii, a ne my, Medicejští. Vždyť nejsem ani v signorii. Starám se hlavně o obchod. Založil jsem a hmotně podpořil Platónskou akademii. Kdo platil mistra Brunelleschiho? Aha! A kdo mu posílal kámen na stavbu kostela San Lorenzo?

Jenom se moc nevytahuj, Cosimo. Postavili jste si hlavně palác pro sebe. A když jde o republikánské zřízení města, dobře víš, jaký je to všechno podvod. Je to jenom republikánská kulisa, za kterou vládneš sám celé Florencii. Pomocí peněz taháš za nitky všemi představiteli signorie jako by to byly nějaké loutky. Podporuješ stavbu nevěstinců a ovládáš hazard, který se teď pěstuje ve tvých hernách!

V těch dnech vystoupil otec Antonín na kazatelnu a hřímal proti Medicejským:

Jste odpovědní za zbídačování obyvatel města! Následkem politických zmatků bylo mnoho rodin ožebračeno. Musíme pomoci všem nespravedlivě ožebračeným.

Proto dnešního dne zakládáme spolu s dvanácti zbožnými Florenťany spolek „Dobrodinci svatého Martina“. Budeme vyhledávat všechny zchudlé rodiny a pečovat o to, aby se jim dostalo všeho potřebného k slušnému živobytí. Jejich bída je příčinou mnoha neřestí, hráčství a krádeží. Tihle lidé, kteří si zvykli na nějakou dosaženou životní úroveň a nyní byli nespravedlivě připraveni o majetek, jsou zahořklí a pomstychtiví.

Najednou poznala florentská radnice sílu Antonínova slova. Srdce Cosima Medicejského se tím veřejným kázáním dvakrát nerozjařilo. Naopak, už od snídaně, kdy mu přinesli jeho špehové zprávy z města, měl skelný pohled a rozbouřenou mysl. Neklidně pobíhal jako šelma v zajetí mezi mramorovým sloupovím svého paláce, honosícím se kopulemi a klenbami, a vyšperkovaným sgrafitem. Všude samé portály, arkády a tympanony. Jeho nová rezidence skýtala všechny druhy renesančního umění a přírodních krás. Mohl pohlédnout vlevo a spatřit honosný park, a mohl pohlédnout vpravo, aby uviděl skvělé výtvory řeckých sochařů, ale také díla Donatellova a Ghibertiho. Prostě tam nebyla nouze o vyhlídku. Nicméně Cosimo teď neviděl zhola nic, nic nepozoroval, a jestli něco viděl, byla to temnota jeho hříšné duše. Jeho mysl se upínala k zítřku. Co asi přinese? Žárlivě jen střílel očima po otci Antonínovi, kterému kdekdo říkal Otec chudých, zatímco jemu, Cosimovi Medicejskému říkali jen prostě Starej. Připadal si nespravedlivě osočovaný, a v duchu si drmolil:

Co si myslí ten skrček Pierozzi? Copak nejsem oddaným stoupencem humanistických ideálů? Copak se každý půst neuchyluji do svého oblíbeného kláštera svatého Marka? Copak jsme neposkytli dominikánům tolik darů? Nevděčník jeden! Vždyť jsme to my, Medicejští, kdo jsme pozvedli Florencii na zářivé ohnisko nové kultury! Jedině součinnost našeho kapitálu s prací těch venkovských balíků změnila celý náš toskánský kraj v kvetoucí zahradu!

Jenže jste tu také posílili nenávist mnohých jiných rodů, jako Pazzi, Salviati, Albizzi a mnozí jiní. S pěstmi nenávistně zaťatými hledí na celé to vaše medicejské peněžní ovládání lidí! – Vmetl mu kdykoli do tváře otec Antonín.

Kdyby byli Pazzi, Salviati, Albizzi na místě nás, Medicejských, copak by byli lepší? Mnohem horší by byli.

Ale malý velký muž se nedal: Samé výmluvy! Chvíli držíš všechny v šachu peněžním ovládáním voleb a chvíli vládneš tvrdým klíčem zdanění. A všechno to farizejsky vykládáš jako svou dobročinnost. Místo učení Páně hlásáš Platonovo nebo Aristotelovo učení, jak se o to s oblibou stará váš dvorní lékař Marsilius Ficini.

Co kdybychom tomu fráteříčkovi trochu nějak - - ? - Navrhoval Lorenzo, a seknutím pravé dlaně do boku cosi strašného naznačil.

Než se však rozhoupali k nějakému zásahu, přišla do toho rána, která dost překazila jejich zákeřné plány, jak jen ostouzet a veřejně hanobit otce Antonína za jeho spravedlivé obhajování chudých.

Jmenuji vás florentským arcibiskupem, vyhlásil papež Evžen IV.

Tak on si jmenuje Antonína arcibiskupem a ještě mu říká Antonín-rádce. – Rozzlobil se Cosimo a supěl: A přitom jsme to byli přece my, kdo jsme umožnili papežovi uspořádat sněm ve Florencii, když jinde řádil mor!

Zapomněl však uvést, že se tam otec Antonín nejvíc zasadil o posílení jednoty západní Církve s východní.

Místo toho se u Medicejských spřádaly intriky a kuly pikle:

Papež Evžen prý trpí božskou nemocí.

Myslíš tu, co měl Julius Caesar?

Právě tu. Čas od času se zhroutí a zůstane na hromadě, a jen v zubech svírá dřevěnou kuželku. Schovává se s tím neduhem kdesi na Sardínii

Už aby byl pryč!

Je ochoten přijmout jedině Antonína.

Do tvých rukou svěřuji svého ducha, zašeptal papež Evžen IV. jednoho dne slova Páně, poté, co ulevil svému svědomí ve svátosti smíření, a arcibiskup Jan jen zaopatřil všemi svátostmi.

Z bílého kouře konkláve se vynořil papež Mikuláš V.

Jistě bude více nakloněn novému směru ve stavebnictví a umění, mnuli si ruce Cosimo s Lorenzem. – Potom se to prosadí i v Římě. Cha, chá! Na tom můžeme jedině vydělat.

Ach, ti nadutí Medicejští! Ve své pýše se nadouvají jako pávi, že prý jsou nositeli lidštější kultury. Jenže skutek-utek, smál se otec Antonín, protože duchovní podhoubí osvícené Florencie je úplně jiné.

Jaké?

Naši dominikánští terciáři, žijící ve světě, tvoří kající voj řádu svatého Dominika. Odedávna si bedlivě všímám, že některé z terciářek – a není jich málo – žijí bez rodiny rozmanitě opravdu řeholním životem jako snoubenky našeho Pána. Tak je shromažďuji do jednoho sdružení a uvádím je do opuštěného kláštera Panny Marie Sněžné. Papež mi ho k tomu ochotně přenechává. A tady vyrůstají duchovní kořeny kulturního povznesení a slávy Florencie a celého Toskánska.

Běh věcí se ovšem neubírá po hladce namazaných kolejích. Naopak, všechno se sune kupředu skřípavě, vrzavě a s velikým sténáním, jako když se vleče mohutný kus mramoru z lomu. Tak se léta Páně 1448 přihnala velká vlna, zanechávající za sebou spoušť. Černá smrt vylidňuje Florencii. Morová rána vymetla skoro všechny dominikány od svatého Marka a od kláštera Zvěstování Panny Marie, ba i z Fiesole. Opuštěné kláštery však nezůstaly dlouho pusté. Zanedlouho se v nich objevili bratři z Lombardie a život se znovu nadechl k dalšímu duchovnímu rozmachu.

Jenže pět let na to otřásá městem zemětřesení a kámen nezůstane na kameni.

Bratři, sestry, chlácholil všechny arcibiskup Antonín z kazatelny: - žádné zemětřesení nám nemůže ohrozit vnitřní pokoj, když si v srdci zachováváme místo, kam ruch a otřesy světa nemají přístup.

Většina užitečných věcí a krásného vybavení v arcibiskupském paláci dostává nohy. Sám arcibiskup jim otevírá dveře, aby tak aspoň trochu zmírnil tu bídu.

Nedivte se, - objasňoval arcibiskup každému na potkání: - co mám, to nepatří mně, ale Ježíši Kristu a chudým.

A potom zaskřípe psací náčiní, aby se vynořil dopis pro římského papeže:

Svatý Otče, pomozte trpícím Florenťanům.

A už se valí vozy s nákladem. Sotva se zastaví, ujímá se díla sám arcibiskup, aby při rozdělování neskončilo nic nazmar vlivem mazaných spekulantů.

Sotva se Florencie nadechuje k novému životu, už se prodírají k veslu Medicejští, doprovázení dalšími dravci:

Musíme zavést lepší zpracování vlny, lnu a jiných látek.

Městem se prodírá příšera v podobě manufaktury. Nasává do sebe kdejakého venkovského jelimánka, spěchajícího za slávou do Florencie. Chudák, často ani nepostřehne, jak snadno se dostává do chomoutu.

Lidská práce? – K smíchu! Jde jen o zboží na prodej -

Dělník? – Jenom síla, rovnocenná volské nebo koňské, a ani takovou cenu na trhu nemá.

Tehdy se kazatelna arcibiskupského chrámu stala nositelem boje:

Spíš projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království. Hola, vy bohatci, zanechte honby za ziskem a přestaňte zbídačovat dělný lid!

K smíchu, ulevoval si Lorenzo a posměšně se nadouval: - Copak potřebuje tento lid? Stačí mu chléb a hry.

Tak za úsilím Medicejských rostly nejen Donatellovy sochy, ale také krčmy, herny a nevěstince, kde hra v kostky byla tím nejchamtivějším žroutem času a peněz. Jak opojné je pokoušet kostkami štěstěnu, aby přinesla rychlý a bezpracný zisk!

Otec Antonín brojil z kazatelny proti hráčství jako jedné z neřestí: - Prchavý zážitek štěstí z hazardní hry, kde se bohatství zdá být na dosah ruky, a kde jedině může chuďas bez Boha zažít iluzi svobody, do rána vystřídá věčná temnota hříchu a zoufalstvím, ožebračená rodina, a zoufalé sáhnutí si na život.

Po třinácti létech vyčerpávající služby dodýchal Antonín, sloužící do úmoru na arcibiskupském stolci. Papež Hadrián IV. ho vyzdvihl na oltář k obecné úctě léta Páně 1523.

 

SKRYTÁ KRÁSA BOLOGNI (bl.Imelda Lambertini 13/5 )

Útulná, lákavá a milá je Bologna. Pokud nezabloudíte ve spleti uliček, jistě naleznete Piazza Magiore s kašnami a sochami, a nad tím vším honosné paláce a průčelí kostelů.

A zde je největší městský kostel svatého Petronia. Velkolepé! Nedokončenost stavby každého upoutá. Spodní část je obložena krásným barevným mramorem, kdežto horní část se ukazuje ve své cihlové nahotě. Stačí vstoupit dovnitř, a ocitnete se ve vysoko rozmáchnuté lodi, kde je tolik uměleckých děl, poněkud se však ztrácejících v majestátném prostoru.

Náměstí věnčí honosné paláce. Ten má cimbuří, a ten zase lodžie. Velkolepé! Z náměstí se paprskovitě rozbíhají ulice do všech koutů města. A teprve tam se ukáže přitažlivost tohoto města. Ať už se vydáte kterýmkoliv směrem, pokaždé spatříte okolo sebe krásné paláce s podloubím a jasně výraznými okny.

Chrám svatého Dominika je velký. Je tu pohřben zakladatel dominikánů, svatý Dominik. V kapli je tolik, tolik soch, nejznámější jsou od samotného Michelangella.

Půvab a přitažlivost Bologni však nespočívá jen v nějakých památkách. Nemusíte vidět nic z těchto skvostů, a přesto zde můžete zakusit úžasný zážitek jako nikde jinde. Ovšem ne každému se taková krása odhaluje, nýbrž jen tomu, kdo má čisté srdce.

Tohle místo se stalo rámcem velké lásky, když si vtělená svrchovaná Láska našla cestu do jedné ušlechtilé bytosti, a ta hned zakusila žár planoucí výhně a s velikým potěšením a radostí se tím dala docela spálit.

Seběhlo se to nenápadně léta Páně 1321. Tehdy ctihodná Castora, drahá polovička urozeného pána Egana Lambertini pozdvihla při křtu svatém novorozenou komtesu Imeldu do svých rukou a pronesla zasvěcující modlitbu:

Matko Boží, dalas mi ji. Obětuji ji tobě, vezmi si ji.

Nádhera a pohodlí italského šlechtického života, odloučení od obvyklého ruchu a příchod dětského zrání ve světě. Komnaty, zdobené těžkými koberci na kamenných stěnách a mramorových podlahách, pod stropy, kam se mezi zlacené ozdoby jen stěží dostávalo všední světlo mramorovými okenními oblouky.

Stále je na dosah pečlivá chůva, aby doprovodila křehké stvoření nádherným parkem. Kdykoli se z rozsáhlých vinic snáší podloubími do paláců večer, za zpěvu slavíků podnikají svou opojnou výpravu růže a bledé květy citroníků a oranžovníků.

Musíš se, dítě, učit dvorským způsobům. Potom se budeš umět správně chovat, až budeš muset chodit na hlučné slavnosti. Bývají plné nedořeknutých náznaků, dráždících tvou zvědavost.

Jenže oproti ruchu společenských slavností je v tomto honosném paláci ještě domácí kaple – ústraní obzvlášť vyhledávané maličkou komtesou. Klekátko zakouší tíhu živého nákladu a dětské oči pokojně ulpívají na Ukřižovaném.

To jsou ty první pravdy, ozývá se hlasem matky nebo chůvy. Kvůli tomu jsou panny a princezny vábeny Mariiným příkladem. Ztrácejí se v ústraní, aby si zamilovaly Ukřižovaného nade vše, celým srdcem, celou duší a z celé mysli. Velký hlad pak proniká sžíravou touhou celou lidskou bytost, když se člověk rozhodne milovat jedině Krista, a to ukřižovaného.

Do lesku a světel však dopadá i stín a temnota.

Jak to?

Na světě spousta těžkostí, válek, bídy a bolesti.

Jak to?

To proto, že probodený Miláček je málo milován.

Čisté srdce nad tou nespravedlností poskočí jako oslík, ucítí-li v dosahu pramen čisté vody: Jak toužím milovat Nemilovaného, horoucně milovat, tak, jak Miláčka ještě nikdy nikdo nemiloval!

Kde najít Ukřižovaného?

Přikvačí chvilka, jakých se naskytne mezi matkou a dcerou dost, když dítě začíná nacházet v životě tajemství a hledá, kdo by mu sdělil pravdu, ale čistou a laskavou. Dobrá matka to dokáže:

Život je Boží dar. Naplní ho nesobecká láska, vykoupená obětí.

Kde na to vzít sílu?

Stačí udělat pár kroků z rušné ulice do kostela. Tam je na oltáři živý Bůh, Ježíš Kristus ve svatostánku.

Tajemná síla táhne čistou duši k bílému Chlebu ve svatostánku. Sladké násilí. Tam, kde by to nikdo nečekal, přeskočí jiskra a vypukne požár, burcující a bolestný, ale vznešený a čistý.

Mysl se plní nevšedními obrazy. Přicházejí a způsobují, že uprostřed hry najednou jihnou oči a tvář se zalévá sladkým leskem v jasu plamenů, jež běhají po těžkých kusech vonícího dřeva v krbu. Sotvaže jindy ustupují chladivé deště, tehdy se duše noří do zurčení fontán a opojena vůní vavřínů šeptá:

Všecko na světě zpívá novou píseň.

Tak začíná první i poslední láska malé Imeldy. Co na tom, že je malá? Nejkrásnější květy jsou ty, co rozkvetou přes noc a zvadnou do večera. A také splní své poslání.

Na každého čeká v životě podobná chvíle. Pokud zvolíš napoprvé špatně, život ti strhá všechny sny a postaví tě před kruté rozčarování. Z toho tě zachrání jen něco pevného a nekonečně věrného - víra v Boha, že se o tebe stará.

Tentokrát je to krátká cesta. Od Boha k Bohu. Srdce se upokojuje a zdá se, že když je Bůh nalezen, nezbývá než s Bohem žít a rozmlouvat. Jenže tak to nebývá.

Někdy se vměšuje do vzpomínek cosi cizího, studeného a temného. Něco, co nevede k oltáři, ale jako šedivý prach napadá duši. Začíná boj o lásku.

Deset sfouknutných svíček na dortu a boj se stupňuje. Bratr Guido si přivádí mladou choť do rodného domu. V domě najednou vládne rušnější život.

Můj Pane, tady se musí něco stát, co by mi pomohlo.

Křach! Prásk!

Tentokrát to není nic závadného, ani škodlivého. Jen pouta, svazující mladičkou nebeskou svobodu, s prasknutím berou za své. Slupka praská, aby se rozvinul květ.

Jen tak málo? A copak je to málo? Je to přece skutečný otřes a rána, když se šíří zvěst:

Tvoje teta Massina vstupuje do kláštera.

Cože? Ta uhlazená, jemná a půvabná komtesa Massina opouští bohatství a hlučné radovánky, aby si posypala hlavu popelem a oblékla kajícné roucho a vydala se drsnou cestou pokání na usmíření hříchů všech lidí!

Neblázni, děvče! Rozmysli si to! Vždyť máš úspěchy u mužů.

Ne.

Zbláznila se. - Tak odpovídají mnozí, kteří narážejí nosem na tajemství, ale považují to omyl. Každého však přirozeně vábí pravda, dobro a krása. To je přirozený zákon. Každý křesťan ví, že Bůh je svrchovaná Pravda a ryzí Krása, a že není větší štěstí nad přátelství s Bohem. A přesto je málo těch, kdo dovedou být důslední v rozeznávání hodnot. Mnozí ulpívají na malých všedních láskách a věcech kouřovitě se rozplývajících.

Cha, cha, chá! - Stíhají posměchem každého, kdo jde dál než oni.

Odvěký boj dvou království, podněcovaný někým, kdo je právě tak zlý a lživý jako kdysi. Boj, jehož počátek sahá až k pádu prvních lidí. A je tu nepřátelství mezi hadem a ženou.

Když se Imeldina teta stává milovnicí sestry chudoby ve Františkově řádu svaté Kláry, Imeldě začíná vycházet světlo uprostřed temnot. Komtesa  Imelda rázem chápe:

Bude nutné odejít.

Celý tento boj, skrytý světu, prodělává duše skoro tajně. Otec je význačný činitel ve správě města a okolních obcí. Mnohem víc než s otcem se Imelda stýká se svými třemi strýci v duchovní službě. Jeden je diecézní kněz Napoleon a ostatní dva jsou dominikáni, otec Edigio a otec Guglielmo.

Copak dělá malá Belda?

To víte. Zase je v kapličce.

Až do svatby Imeldina bratra Guida trvá pokojné soužití s maminkou uprostřed sluhů a komorných jako v oáze blahobytu a naslouchání příběhů ze života svatých.

Jediná každodenní výprava mimo dům vrcholí v kostele svatého Dominika.

Vzduch vibruje bzučivým opakováním růžence. Občas ho rozvlní recitování a zpěv společných kněžských hodinek. A pak se vzduch prosytí kadidlem a Pán přichází ve mši.

Zázrak? Pouze dobrá výchova? Anebo oboje? Co na tom, že se mladičká duše rozhoduje pro život v zapomenutí?

Věci zrají v duši pomalu a bolestně.

Teprve sto let od místního působení a smrti svatého Dominika Je tady šest ženských klášterů dominikánských - klášter svaté Anežky, svatého Jana Křtitele, svatého Matěje, svatého Lukáše, svaté Maří Magdaleny ve Valdipietře, svatého Petra mučedníka a Navštívení Panny Marie.

A stalo se. Před světem se to zablesklo jako prskavka.

Nejprve jako chovanka, později jako sestra druhého řádu v klášteře svaté Maří Magdaleny ve Valdipietře na předměstí Bologni.

Dominikánský duchovní život má zvláštním způsobem svou základnu v Nejsvětější Svátosti. Je to odkaz svatého Dominika. Milovník mše svaté, vroucně jí sloužící. Celé noci přebývání v kostele, a když ho zmáhá únava, jen na okamžik si dopřává spánku. když je opřen hlavou o oltářní kámen. Když zakládá řád, dává mu eucharistickou základnu. Kázání je hlásání Božího slova - života a lásky Ježíše Krista, jak je to dosvědčeno v evangeliu. Eucharistie není nic jiného než vtělená druhá božská Osoba, tedy zase Boží Slovo, jenom v jiném balení.

Život sester je prostý - dokonalé a úplné obětování sebe - zápalná oběť, která shoří celá na oltáři mimo město tak, aby z ní nezůstalo vůbec nic.

Tak plyne den po dni, zdánlivě šedý a protivný, ve skutečnosti však pokaždé nová sloka písně lásky a poznání, jež je začata a ukončena velebnou Věčností.

Zvon vyzvání svým srdcem půlnoc a už neslyšně vycházejí bílé postavy, staví se v matném světle u mariánského obrazu v řadě po obou stranách chodby a pronášejí modlitby.

Když jsou u konce, všechno utichne a sestry se odeberou k odpočinku. Některé se však pozdrží a modlí se dál. To je dovoleno. Zatímco svět spí a hřeší, obětavé duše uprošují Boží spravedlnost v soukromé dobrovolné modlitbě. Bdí, schoulené ve tmě v kajícné modlitbě, nebo klečí s hlavou ve dlaních opřeny o železnou mříž, oddělující kůr od kostela, nebo se vrhají na zem ke zvláště úpěnlivé prosbě.

Pak se vytrácejí jedna po druhé jako průzračné kapky vody na ostrém slunci a v hluboké úkloně vrhnou ještě poslední duhový pohled na oltář s Nejsvětějším a na věčné světlo, jež rozlévá matné a neurčité stíny do ticha kostela a je nedokonalým obrazem jejich lásky - hoří před oltářem a venku je noc nad světem.

Ráno začíná den první církevní ranní modlitbou a čtením kratičkých životů svatých - prosba, a vzor těch, kteří už zvítězili. A je to potřeba. Zkoušky a pokušení jsou těžké. Pak se to slyšené vstřebává rozjímáním, aby se to stalo zvnitřněné, takže se to stává osobní vnitřní životní zkušeností.

Mše svatá. Tady je ohnisko, východ a návrat řeholního života.

Po mši se každá sestra odebere ke své práci, a ať je jakákoliv, řeholnice ji posvětí. A bohumilá práce posvětí zase ji.

Před polednem zaznívá vzývání Ducha svatého a polední modlitba.

Po obědě se uvolňuje jako kulička vzduchu na dně sklenice vody krátký čas společné zábavy - není nic roztomilejšího než hlouček sester, kde starší poučují mladší a všechny jsou občas strženy veselým smíchem, svědčícím, že nemají, co by je tížilo.

Odpoledne začíná a končí vše modlitbou. Na konci dne se ozývá zpěv děkovné večerní modlitby, jako když se přetrhne šňůra perel.

Po modlitbě zbývá jen si pospíšit pod ochranný blankytný plášť Panny Marie zpěvem Salve Regina.

Světla pohasnou, sestry odcházejí ze svých míst a ještě poklekají před matkou představenou, aby jim požehnala.

Život sester, hodnocený po stránce vnitřní a duchovní, je plný obětí. Musí svléknout všechno osobní a nápadné, lidské a pozemské, učinit mnoho ústupků ostatním. Musí prohloubit přátelský vztah k nim všem, pokud to je v jejich moci. Sílu dává nadpřirozená láska, pomáhající už na zemi uskutečnit společenství svatých.

Prostředkem k tomu je tu klauzura a mlčení. Klauzura je uzavření od hluku světa a od rušivého vlivu lidí. Mlčení je přerušení styku s okolím, avšak také se sebou samým. Je to nutná podmínka ke kontemplaci. Vyžaduje si ticho venku i uvnitř. A tak, třebaže klášter vypadá jako vězení s mřížemi, přesto tam žijí bytosti, osvobozené ode všeho, i od sebe samých, což je největší a nejskrytější vítězství.

A není to sobecká moudrost, když někdo hledí jenom na sebe a opouští ostatní, místo aby žil mezi nimi?

Obětování sebe není sobectví, nýbrž hrdinství.

Není to ztráta pro společnost?

Kdepak. Toto obětování je za společnost. Mezi lidmi je tolik nepochopení, protože klášterní brána je začátkem čehosi věčného, co nikdo nepochopí bez Boží milosti.

Před branou kláštera druhého řádu s přísnou klauzurou se vnucuje pomyšlení: Vida, podobenství smrti. Vchází se jenom tam. Ale vejdeš-li, nalezneš nebe, anebo taky peklo. Podle toho, jak je tvé srdce věrné.

I kdyby neměl klášter jiný účinek než zdokonalení jednotlivce, měl by už své společenské poslání, poněvadž prospívá aspoň některým členům společnosti. Jenže společenské poslání kláštera je mnohem širší.

Už přirozeným zákonem je člověk vázán k poddanství vůči Pánu, od něhož je on sám i všecky věci, kterých užívá. Tento zákon však uznávají pouze někteří. Z Boží milosti pak odcházejí žít jenom Bohu jako oběť za ty, kdo žijí jenom světu a sobě. Tyto duše obětované v ústraní kláštera děkují Bohu za všecko a za všechny - odprošují Ukřižovaného za urážky – konají tvrdé pokání za mnohé nekajícné změkčilce a poživačníky - chválí Boží dokonalost a milosrdenství - prosí o nové dary. To všechno dělají hlavně tehdy, když se modlí s celou Církví modlitby k posvěcování hodin. Taková je účast na nebeském životě.

Tyto sestry tedy konají násilím na sobě víc, než kdyby šly mezi lidi a udřely se k smrti odstraňováním bídy ve světě a obnovováním hříchem porušeného světa kolem sebe. Díky Bohu, že jsou i dnes duše, které chápou tajemství Ukřižovaného, jež chtějí být spolu s ním - přibity na kříž - pokračovat touto cestou v jeho díle vykoupení duší, které jinak umírají na věky.

Tak se usnadňuje i každá osvícená společenská reforma a pravý kulturní pokrok. Ovšem bez prolití krve není odpuštění.

Jak naplňuje Imelda vznešený ideál dominikánského života, když se stává sestrou druhého řádu ve Valdipietře?

Brzy se stává všem vzorem v práci, i v kajícnosti, ale hlavně v lásce k Eucharistii. – Děkuje:  Díky, můj Pane, tolik velikých věcí jsi mi udělil!

A přece prožívá ještě jednu touhu, o níž se zdráhá mluvit, protože už ví, že je ještě příliš mladá. Je to svaté přijímání. Trpělivě tedy čeká. Ale toto čekání spaluje celou její duši a je její vrcholnou obětí.

Ohnisko života sester leží ve mši svaté a ve svatém přijímání. Tam sledují Spasitele přítomného v rukou kněze při pozdvihování. Při svatém přijímání zakoušejí nejdůvěrnější spojení s Miláčkem. To je vždy vyvrcholení předcházejících modliteb a obětí, a začátek i důvod nových.

Velikonoce léta Páně 1333 jsou pro Imeldu trpké kvůli smutku nad zajetím bratra Guida v bojích s Ferrarou. Pak přicházejí radostnější zprávy.

Ferrarští jednají se zajatcem lidsky. Jsou ochotni propustit ho za výkupné. Otec už shromažďuje výkupné.

Imelda se zase může více věnovat naplno Bohu. V takovém stavu ji zastihuje den před Nanebevstoupením Páně - vigílie.

Zvon odezněl, bohoslužba začala. Otec Aldrovando slouží mši a sestry zpívají. V Imeldě je všechno píseň. I tehdy, když její rty zůstávají němé, zvláště při adoraci.

Obřady v kůru míjejí, až se všechny naplňují.

Ještě poslední Imeldina modlitba:

Pane, konáš tolik zázraků - udělej ještě jeden: Přijď ke mně! Lidé říkají, že mé srdce je pro tebe příliš malé. Nahraď svou láskou můj nedostatek, Pane, přijď a neprodlévej!

Po mši svaté se sestry vytrácejí, kůr utichá a Imelda v něm zůstává sama. Ovládá ji jediná myšlenka: Kdyby Bůh chtěl -

Přijď, Pane, přijď, přijď!

Tvář se noří do svatostánku a celá bytost se proměňuje v jedinou touhu: Bílá hostie. Přijď –

Zmocňuje se jí vytržení. Poslouchá. Zaznívá jakási nová píseň, daleká. Nebeský hlas jako hukot mnoha vod:

Hle, přichází snoubenec - Vyjděte mu naproti!

Jako podlomená klesá k zemi, s napětím vyhlíží, odkud pochází to tajemné světlo, odkud zaznívá ten hlas. Nad ní ve vzduchu se vznáší bílá hostie. U mříže oddělující kůr od kostela se tlačí několik užaslých lidí, kteří se ještě po mši svaté zdržují v kostele. Sledují zázrak.

Hostie se blíží, Imeldina náruč se rozpřahuje. Hostie se zastavuje. Ruce klesají a přichystané rty se semknou a šeptají:

Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.

Hostie stojí a zástup zvědavců u mříže houstne. Také Imelda prožívá rázem celou hloubku lidské bídy, až ji to zdrcuje. Ale hned se vzpružuje. Zalévá ji láska a naděje. Miláčkova láska, která ho přivádí na kříž: Když přichází tak blízko, kdo mu zabrání, aby nepřišel ještě blíž? - A s důvěrou vzhlíží k hostii.

Záře v kůru a lidé v kostele, to vše upozorňuje sestry.

Co se tam děje? Snad něco mimořádného? – Pojďme -

Spěchají do kůru.

Vida, Imelda a vznášející se hostie.

Kolena dopadají na dlažbu.

Otče!

Odložený ornát se spěšně rozkládá a rozechvěle navléká, a otec Aldrovando se pohotově vrací do kněžiště. Posvěcené ruce se přibližují k Hostii, vzdorující ve vzduchu veškeré pozemské gravitaci, aby ji uložily na paténu. Pak vzhlédl k Imeldě a vykročí k ní.

Náruč klečící Imeldy se otvírá. Oči nespouští z Hostie a nastavuje rty k Ježíšovu políbení. Děje se tak. Otec Aldrovando doříkává:

Tělo Kristovo ať tě zachová k životu věčnému. – Amen - , a odchází.

Nikdo netuší, jak blízko je v té chvíli Imelda věčnému životu.

Zůstává osamocena. Stiskne políbené rty. Schoulí se k díkůvzdání. Ve zbožném tichu si sestry klekají kolem ní a lid plný napětí se tísní za mříží v kostele. Jen Miláček ví, jak Mu té chvíli Imelda děkuje.

Po nějaké době se sestry zachvějí a pohnou se. Nechápavé pohledy naznačují otázku:

Neděkuje Imelda Bohu už dost dlouho?

Kdypak nám, Imelda, konečně poví, jak se to vlastně stalo?

Kdy už s ní budeme moci sdílet její radost a pokoj? Ne však z nějaké všetečné zvědavosti, ale proto, že se takové mystické políbení Kristovo má dle apoštolské výzvy šířit políbením pokoje, od úst k ústům, od srdce k srdci.

Postavičky se zvedají ze země a zvolna přibližují, aby se jí jemně dotkly.

Imelda zůstává nehybně - oči přivřené jako v sladkém snu, na rtech lehounký úsměv. Sestry drží v rukou jen tělo bez duše:

A slzy nebeské radosti sester se mění v slzy lidského smutku. Imelda začíná v nebi svou věčnou slavnost.

Z Valdipietry se šíří úcta k Imeldě do jiných míst. Už léta Páně 1826 je Imelda prohlášena za blahoslavenou.

Doba mlčení pro krásnou světici už minula, protože nastala doba její práce voláním po návratu k Eucharistii.

V Prouille, v prvním dominikánském klášteře je zřízeno léta Páně 1891 Bratrstvo blahoslavené Imeldy. Vyprošuje dětem milost důstojného a účinného prvního svatého přijímání, jakož i milost setrvat v dobrém.

Benátský dominikán P. Pio Lorgna zakládá řeholní kongregaci sester imeldinek. Dne 30. října léta Páně 1922, tedy 700 let od smrti svatého Dominika obléká prvních deset čekatelek bílé řeholní roucho nové kongregace, jejímž účelem je apoštolát mezi opuštěnými dětmi. Otec Petr, kardinál benátský, schvaluje kongregaci a počet jejích domů roste.

 

OD PEKELNÉ BRÁNY K SLÁVĚ (Bl.Jiljí z Vouzela 15/5)

Dzzz-dzzz-dzzz-dzzz! – Tetelí se vzduch cikádovým koncertem. Pestrá mozaika s růzností zeleně bezpočtu odstínů. Azalky, šeříky a spousta dalších vůní. Tohle vás přímo bací do nosu v srdci lafoeského údolí. A všechno to přebíjí záplava fialových loendrových vodopádů. Tenhle místní rododendron v městečku v beirském kraji je opravdu jedinečný.

Poblíž Sao Pedro do Sul se začnete setkávat s kamennými stavbami s fasádou pokrytou bílými a modrými taškami. Kromě toho však na polích a pastvinách zahlédnete příznačné espigueiros, totiž selské sklady či boudy, ale ne ze dřeva, nýbrž z kamene, zbudované na pilotách. Jasně poznáváte, že jste v severním Portugalsku. Urbanista Le Corbussier si na tomto nápadu domu na pilotách jednou vybuduje většinu své světové proslulosti.

Milovníci malebné krajiny by se utloukli po vouzelském zákoutí. Jiljí k nim rozhodně nepatřil.

To se ti nedivím, synu, protože naše rodné město Vouzela je nic proti Lisabonu. Kdo není líný jako ta naše řeka Vouga, která se klikatě kudrnatí beirským krajem, a raději nasadí pořádně ostruhy koni, ten se dočká.

Čeho – čeho?

Úspěchu. Musíš mít trochu za ušima, aby ses dostal na nějaké takové místečko u dvora, jaké jsem si během doby vydobyl.

Královský dvůr je místo, které znamená svět, opakoval si od té doby Jiljí. A přesto rodné Vouzela tajilo v sobě něco, co mu nedávalo spát. Cosi na první pohled nepostřehnutelného, nicméně pro duši s malým skrytým kazem v povaze nepřehlédnutelného. Něco jako kmitnutí stínu uprostřed jasné planiny. Co vrhá ten stín, když nic nestojí proti slunci? Jako jsou místa zvláštního požehnání, odkud se rozlévá pramen živé vody, třeba místo svatého křtu či přijetí do řádu nebo k zasnoubení s Kristem, avšak jsou také místa hrozných obřadů, odkud zvláště vyhřezne temnota jako nějaké dopuštění.

Starodávné sídliště Vouzela tají mezi křovisky a letitými nánosy stopy megalitického umění, Pedra Escrita Serrazes, dolmen pokrytý záhadnými geometrickými symboly, kromě dalších pradávných zlomků.

Přebijeme a zneškodníme všechny tyto neklamné známky pohanských obřadů znamením kříže! – Tvrdily osvícené duše misionářů.

Chachacháááá! Tak to zase ne! Nemáte už ani zdaleka tolik síly, jakou měli všichni ti, které jsem už kdysi v neolitu uchvátil do svých spárů. - Chechtala se stvůra sražená z nebe na zem. Bezmocná, a přece mocná, když se jí tolik zasněných duší dobrovolně vydává všanc.

A tak pro neodbytného šťourala zůstávaly zlomky oněch neblahých událostí působivé jako svědění nohy v botě. Dokázal pak vysledovat mezi zbývajícími znaky i stopy pentagramu. . .

Posílám ti, synu, nejlepšího lisabonského učitele, vzkazoval otec, zdržující se u dvora portugalského krále. – Ten tě uvede do vznešených dvorních způsobů, aby ses dovedl pohybovat v nejvyšších kruzích. Uvidíš! Rozšíří ti obzory, aby ses vymanil z těch malých poměrů našeho vouzelského sídla a kráčel dál v mých šlépějích.

Ano, musím jít ve stopách mého otce, zatoužil Jiljí.

Jednoho dne se však dal učitel slyšet:

Vážený mladý muži, překvapivě rychle jste si osvojil všechno, čemu jsem vás mohl naučit. Pokud potřebujete znát a umět víc, tak vám doporučuji právě vznikající studium v Paříži. Tam se nyní soustřeďují ty nejvzdělanější postavy křesťanského světa.

Otec, víc než dost zaujatý službou na královském dvoře, vzkazoval domů: Milý synu, mohl bych ti předat mnoho vědomostí a zkušeností, ale nemohu se ti osobně věnovat. Král se neobejde bez mých služeb ani na chvíli. Posílám ti dost peněz na tvé studium v Paříži. Vydej se tam a nevracej se, dokud si tam neosvojíš všechno, co potřebuješ k úspěchu ve světě.

Malé poměry rodného hnízda se staly ještě menšími, když z nich mladý Jiljí posléze vyletěl do světa, aby je pak nechal v prachu a temnotě zapomenutí. Cesta vedla přes Španělsko.

Madrid. Tolik závratných novot!

Já zpívám o lásce Guillauma de Lorris! -Halasila zpěvačka na celé kolo. Potom za tklivého zvučení loutny obracela naruby své srdce v písni o růžové dámě, která někde čeká…

Ačkoli sama přemíra madridských dojmů pomáhala Jiljímu k zapomenutí všeho, co přinášela rodná hrouda, něco v Jiljího paměti se bránilo svému odložení stranou, něco, anebo ještě lépe někdo.

Chceš dosáhnout úspěchu na královském dvoře a trůně, které znamenají svět? Svět ti může poskytnout všechny vědomosti světa, ale nějaký pátek to potrvá a něco tě to bude stát – pot, slzy a krev.

S otcovými penězi přece mohu ušetřit dost potu, slz a krve. A nemusí to tak dlouho trvat. I čas se dá koupit. Stačí získat toho, kdo vládne světu. Vzpomeň si na ta znamení, vyčnívající mezi rodnou hroudou!

Naučím tě takovému umění, přitočil se k němu v hostinci jeden host, obletující kolem Jiljího s dotěrností ováda, čichajícího naditý měšec.

Kdo jste? – Vyhrkl Jiljí, - A jakému umění - ?

Jsem učitel. A dovedu tě naučit právě tomu umění, které hledáš.

Co můžete vědět o tom, co hledám?

Nejsi první, kdo to hledá. Chceš nahlédnout pod cíp věcí. Toužíš nakouknout do svaté dílny, mezi aludely a křivule, ve kterých se připravuje vzácný elixír.

Vy o tom něco víte?

Samozřejmě, odedávna se tím obírám. Je to královská cesta.

Královská cesta?

Je to nauka, učící člověka způsobu, jak dosáhnout nejvyššího cíle. Je to poznání všeobecného ducha v sobě a v kosmu. Je naprostým oproštěním člověka od tíže hmoty.

Mystika! - Vyhrkl Jiljí. – To je Kristova cesta.

Ale co tě nemá! – Zaškaredil se učitel: - Vůbec nezáleží na tom, jestli nazýváš svůj cíl Bohem, Brahmou, Stvořitelem, Vesmírným Duchem či kterýmkoliv jiným jménem, jímž označuješ toho, který jediný o sobě může říci “JSEM”.

Kdo se však může pokusit o dosažení tohoto tak vznešeného a vzdáleného cíle? Kdo může být skutečným mystikem?

Nikdo jiný, než ten, který zmírá nezkrotnou touhou po věčnosti a moci Boží. Na královskou cestu může vstoupit jedině ten, který chce být králem, a jemuž všechno ostatní - dosažitelné i dosažené - je ničím. Je velikou milostí obdržet takovou žádost a udržet si tuto žádost stále nezmenšenou je výsledkem veliké vůle.

Poslyšte, tak to jste můj člověk. Přijměte mne do učení, prosím, žadonil Jiljí.

Pojď se mnou do Toleda. Tam je místo pravé svobody. Právě v Toledu se slévají všechny duchovní proudy světa arabského, židovského i toho zdejšího.

Zkusím to.

Máš před sebou tři stupně. Napřed jsi učněm jako hrubý kámen, který se bleskem odlomil od skály. Nahrubo opracovaný budeš uveden mezi tovaryše. Tam se pomocí úhelníku a kružidla obrobíš v pravidelný hranol či spíše krychli, způsobilou pro další stavbu jako základní kámen. Mistrovsky pak zasadím opracovaný dílek do zdiva chrámu jako úhelný kámen.

Tak poraďte, mistře. Jak mám začít?

Soustředěním k ovládnutí myšlenky. Tvoje myšlenky jako samostatní tvorové krouží světovým éterem. Nezasvěcený člověk nemá žádný vliv na jejich postup, utváření ani zadržení. Vrcholem bude tvoje soustředění na nějaký, tobě svatý symbol ve tvém srdci.

Symbol? - Jaký symbol?

To záleží zcela na tobě, jaký symbol si zvolíš, avšak jednou zvolený symbol si musíš podržet a neměnit ho. Jinak by veškeré tvoje snažení bylo k ničemu.

Nestanu se tím služebníkem ďábla? – Vytřeštil Jiljí oči k vypadnutí?

Nezapomínej, co je pro tebe nejdůležitější, napomenul ho mistr. – A tím je tvůj úspěch ve světě. Vzpomeň si, jak to bylo v bibli na začátku. Vždyť to byl ďábel, kdo už tvým prarodičům nabídl to, co jim Bůh odepřel. Vedle ráje nabízí ďábel nový svět. A to hned, ne až v posmrtném životě. Otevírá ti cestu k umírání a ke smrti, aby sis už nic nenalhával, totiž cestu k prohlédnutí a k pravé moudrosti. U ďábla najdeš spoustu vzácných myšlenek a nápadů, které se ti církev snaží utajit. A je pouze na tobě, které si vybereš. Když ho vzýváš, odpovídá ti na tvoje vzývání, vybavuje tě sílou a pronikavějším poznáním.

Tak se ďáblův pacholek lísal s vtíravostí kafrové masážní masti. Dotíral s neodbytností masařky, která před chvíli spočívala na páchnoucím hnojišti, a nyní jí zavonělo čerstvé maso. Přitom nenápadně odváděl jelimánka od pramenů věčného života v církvi.

Stačí, když se odtrhneš ode všeho, co tě spoutává a omezuje. Přijmi všechno, co tradiční kultura odmítá a zavrhuje. A hned prohlédneš a uvidíš svět jako řadu událostí, které se dějí s osudovou a neměnnou určeností, kde přirozené síly může ovládat jen mistr, který dovede napodobit Boží zázraky, protože dovede čarovat.

Čarovat ? – Divil se Jiljí.

Samozřejmě, ujišťoval ho mistr a zatvářil se předůležitě: - Mistr ovládá kouzla a zaříkávací formule určené k vyvolávání duchů. A nejen to. Patří sem i jiné věci.

Jaké?

Třeba zaklínání. Tím se naučíš vábit tyto duchy zpěvem nebo různými předměty. Samotné zaklínání je magický úkon k tomu, abys jím zažehnal nějaký úděl jiných lidí. Uhranutím zase budeš moci zbavit někoho plodnosti a dokážeš zabránit dětem v růstu. Svody se naučíš umění podnítit u vybraných osob zločinné choutky. Uřknutím si osvojíš způsob, jak přivoláš na nějakou osobu pohromu, nějakou nemoc nebo jinou potíž.

Věštěním se zase naučíš předpovídat budoucnost a poznávat skryté věci. Dále je tu zvláště tajné umění vyvolávat mrtvé a rozmlouvat s nimi. Ve spiritismu se naučíš vyvolávat mimořádné jevy díky duchům zesnulých nebo démonům.

Kdo za tím stojí? – Škrábal se za uchem Jiljí.

Podívej, Jiljí, nestarej se tolik o to, kdo to dělá, ale spíše sleduj výsledek a ten nedá na sebe dlouho čekat.

Myslíte?

Kromě toho se před tebou otevírá okultní nauka či věda o věcech skrytých nebo o věcech, které mají být před ostatními lidmi skryty.

Jaro, léto, podzim, zima, a znovu a ještě sedmkrát zakoušet zběsilé toledské dobrodružství s čarodějem, kterého Jiljí přijal za svého mistra a učitele.

Zdá se vám vyloučené, že se někdo nechá sedm let takhle vodit za nos? Jiljí se stal živým dokladem toho, že to nejenom je možné, ale dokonce je to nevyhnutelné, a to nejen sedm let, ale třeba neustále. Kdo se dobrovolně vydá napospas ďáblu, třebas jen prostřednictvím jeho bídného poskoka, hrajícího si na samotného ďábla, ten se z tohoto strašného kontraktu vlastními silami nevyhrabe. Je sice pravda, že Kristus na kříži zlomil moc ďábla a srazil ho k zemi, takže se stal pro lidi neškodným jako pouhý prach. Nicméně se ozývá i z prachu, a doléhá ke každému jako štěkot psa, zmítajícího se na řetězu u boudy. Štěká, ale nekouše, aspoň ne toho, kdo se mu obezřetně vyhne a nepřiblíží. Kdo se mu však zvědavě přiblíží, toho pokouše a prostřednictvím pokousaného zvětší i svou moc na světě.

Byl tedy snad Jiljí úplně ztracen? A vyvázne-li jednou tento mladý satanista ze spárů zlého ducha, jak je to možné?

Jsou zde nesporně zapojeny síly, které přesahují a přebíjejí dokonce i ďáblovu moc, třebaže nejsou na první pohled znát. Je to zvláštní Boží milost. Jenže tato pomáhající milost se neuděluje samočinně, když o ni někdo neprosí. Někdo se tedy za spásu duše Jiljího modlil, a tak s pomocí Boží trhal pavučinu smrti, do které byl Jiljí zapleten. Kdo to byl? Jiljího Matka, Panna Maria, jeho křestní patron a nebeský přímluvce, svatý Jiljí. Nepochybně také svatý Otec Dominik se modlil na spásu jeho duše a vytržení z moci zlého, a přinášel kvůli tomu i kajícné oběti zjevně neúčelného sebetrýznění, předkládané Ukřižovanému.

Boží Milost pak pohnula samotným Jiljím. Tak se jednoho krásného dne zdánlivě náhodou rozzlobil spravedlivým hněvem.

Křach! Řink! Bác! – Rozletěly se vzduchem křivule, aludel nad ohništěm v alchymistické dílně byl s mohutným rachotem vyvrácen a celá dílna se pokryla střepy. Celá ta pekelná sluj se naplnila čpavým dýmem a sirným zápachem. S pomocí Boží vyletěl místo Jiljího černou dírou ve stropě celý stoh jeho poznámek o čárech a magických obřadech, kterými si za těch sedm roků potrápil pravačku.

A Jiljí? Nepobíhal bezúčelně ulicemi, nýbrž docela smysluplně, protože otcovský dům pro návrat marnotratného syna najdeš i v odlehlé cizině.

Konečně přicházíš, uvítal ho zpovědník v kostele svatého Tomáše.

Co si mám počít, otče?

Především odevzdej svůj život Ježíši Kristu. Potom hned vyznej hříchy ve svaté zpovědi, odřekni se všeho, a zejména toho, který tě svedl. Také se hleď rychle zbavit všech knih, symbolů a prostředků, které jsi při tom používal. Nestačí je prostě jen někde odložit, ani je dát někomu jinému, nýbrž je hleď zničit. Pros za osvobození a zrušení prokletí.

Prosím vás, otče, rozvažte mne z prokletí a závislosti na zlu.

Vyznej svou víru, synu.

Vyznávám svou víru v Krista a jeho svatou církev.

Vyprošuji ti potřebné milosti. Přijmi pokání, můj synu, a splň očekávání svého otce. Hlavně změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku!

Očekávání mého otce? – Hm, to je hlavně dosáhnout hodnosti v Paříži.

Navzdory bohaté nabídce místních pochoutek, marcipánu, šperků a dýk s vykládanou střenkou, ale i svobodomyslnosti, poskytující tolik příležitostí Božím dětem, Židům a Arabům, zanechával za sebou s lehkým srdcem Toledo, vypínající se nad řekou Tajo. Tady se nechal obrat nejen o peníze svého otce, ale také o sedm let mladého života, takže byl rád, že vyvázl jen s odřenýma ušima,

Paříž.

Ctižádost je silný podnět, zvláště když přicházejí naléhavé výtky starostlivého otce z Lisabonu.

Co je s tebou, synu? Už řadu let ti posílám peníze na studium, a kde je výsledek? Čeho jsi dosáhl? Kde je tvůj slib, že si osvojíš potřebné vědomosti?

Milý otče, odpovídá pravdivě Jiljí, dosáhl jsem potřebných vědomostí i dovedností v lékařském umění a také značných úspěchů v tom oboru.

Slunce – víno – a do toho zaznívá ozvěna Románu o růži Guillauma de Lorris. A mladý lékař Jiljí z Vouzela si užívá plnými doušky všeho, co přináší slunná rozezpívaná Francie. Zdá, že ty radovánky nemají konce.

Smysly jsou opojené rafinovanými dráždidly.

Marnost nad marnost a nic než marnost, hryže ráno co ráno červík nespokojenosti. Po každém večerním výstřelku následuje smutek. Jaká ubohost! Jaká prázdnota! Jaké spáleniště!

Změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku! – Zaznívá Jiljímu ozvěnovitě v uších hlas zpovědníka z Toleda.

Kyvadlo jednání se dostává z té polovičaté mrtvé polohy.

Konečně se vyprazdňuje truhlice pečlivě skrývaných čarodějných knih. Rukopisy a folianty dostávají nohy a scházejí se na hromadě. Pak se zableskne louč a už plamen očistného ohně mlsně olizuje celou hromadu.

Zbláznil ses, Jiljí, takové vzácnosti! – Děsí se jeho společníci, ale už dávno jsou opuštěni a zůstávají napříště bez Jiljího v prostopášnostech s děvčaty lehkých mravů.

Vzhůru domů!

Bác!! – Zaznělo Jiljímu v uších, když v Palencii spadl s koně. Ozývalo se to v něm mnohonásobnou ozvěnou, jakoby spadla s koně celá setnina vojáků.

Když se probral, snažil se zvednout z lůžka: Musím domů!

Musíte ležet, bratře. - Skláněl se nad ním jakýsi milosrdný samaritán.

Jak dlouho už tady ležím?

Dost dlouho, ale stále ještě málo k vyléčení.

Kde to jsem?

V lazaretu bratří Kazatelů.

Vyznávám se, že jsem dlouho vězel v satanství a oddával jsem se čarodějnictví.

A litujete?

Z hloubi duše lituji.

Uděluji vám rozhřešení –

Záplava pokoje a blaženosti. Čím to?

Úžasná Dominikova cesta k dokonalosti.

Hm, To však znamená úplný rozchod s dosavadním způsobem života - místo bohatství chudoba, místo svobody poslušnost, místo prostopášností čistota. Řád nebo smrt. Jiná cesta není.

A co tvůj návrat do Portugalska? Jsi tam přece očekáván.

V Portugalsku, na královském dvoře lisabonském na mě čeká jenom svět. Pouhý svět. Nic víc, než svět. Už mám před sebou jiný cíl, než doposud - půst místo požitkářství, pokání a pokořování místo změkčilosti, tvrdá služba místo vytříbených způsobů.

Ale čekají na tebe přece velké možnosti - následovat otcův příklad na lisabonském dvoře.

Kdepak. Už znám klamnost světských cest. Znám pomíjivost tělesných rozkoší. Znám ďáblovu záludnost.

Chudáčku, otevírá se ti velmi trpká, bezútěšná cesta.

Dobře mi tak! - Utvrzuje se ve víře Jiljí nad spáleništěm svého nitra: – Je to hrozné, ale přijímám to, Pane Ježíši, bez reptání. Lépe už rozumím Tvým úradkům, takže si stále opakuji: Bože, děkuji ti, že dopouštíš, aby ten Zlý, se kterým jsem si tak dlouho zahrával, si nyní zahrával se mnou. Ďábel mě nechce tak snadno ztratit. Znovu a znovu doráží:

Zrádče! Zaslíbil ses mi a zřekl ses Krista. Ty přece považuješ Krista za nic! Zapíráš Krista. Hřešíš, kde máš příležitost. Tak proč se mi teď odcizuješ!

Celých dalších sedm let prožíval Jiljí ve své duši otevřené peklo. Potácel se v pekelném žáru, ale snášel to. Horlivě pokračoval v pokání a tvrdých kajících skutcích, sotva se v těle ozvala touha starého poživačníka po rozkoši nebo se někde kolem něho naskytla svůdná příležitost ke hříchu.

Pane Ježíši, nestačí mi jen se bránit ďábelskému dorážení. Chci tomu dorážení předcházet a stát se bezpečný proti výpadům Zlého. Chci nadobro zavřít ďíáblu dveře do mne. Nauč mne to, Pane Ježíši. Maria, Matko Boží, poraď mi, hříšnému, jak mám s konečnou platností zavřít tomu zloduchovi přístup do svého srdce.

Můj synu, odpovídal mu zpovědník, - osvědčené, běžné a vyzkoušené předcházení výpadům zlého ducha a ochranou proti němu je trvale upevněný život po boku Spasitele.

Prosím tě, můj Pane Ježíši, jakým způsobem to mám provádět?

Způsobů je víc než dost. Především cílevědomě zaměřený každodenní život z víry v Ježíše Krista. Pěstuj soustavnou modlitbu, kterou se snažíš spojit s Bohem. Čti a rozjímej Boží slovo v Písmu svatém. Dennodenně pros o Boží vedení a ochranu. Svěřuj se duchovnímu doprovázení zasvěcených duchovních osob. Snaž se sloužit Bohu a všem bližním, zvláště těm, kdo to nejvíce potřebují. Často přistupuj ke svátostem. Nejlépe bys udělal, kdyby ses všemu tomu, co ti radím, slavně zaslíbil v řádu. Nejvíc milostí se ti pak dostane nesporně tam, kde se slavně zaslibuješ Bohu.

Prosím vás, bratři.

Co žádáš, bratře Jiljí?

Milosrdenství Boží a vaše.

Bílé roucho, škapulíř a pás s růžencem ho pak nadobro oddělily od světa, nicméně očekávaná úleva se okamžitě nedostavila.

Ovšemže se to hned nedostavuje, vysvětluje duchovní vůdce: - Bílé roucho tě chrání zvenčí, ale útoky zlého pokračují často i zevnitř.

Je to tak, uznával Jiljí: - Po dlouhodobém uváznutí ve službách zlého ducha, kdy mi zlý duch dal často zakusit různé zkušenosti a divy, překračující meze mého přirozeného chápání, mne ďábel na duchu hrozně zmrzačil. Poměrně trvale mi zůstává otevřena část mé duše, která se vymyká mé vědomé kontrole. Tak mi do paměti přicházejí strašné zážitky a zkušenosti, vymykající se místu a času, kde žiji. Ukazují se mi věci, které stanou jiným lidem, ale nemohu jim pomoci ani odvrátit od nich doléhající zlo. Ďábel mi proniká mimo mou vůli a bez mého vědomí do mého vnitřního života a krutě mě trýzní.

Pomůže ti, můj synu, modlitba svatého růžence. Je částečně slovní a vědomá, částečně je však bezeslovná a tvému vědomí se vymyká. Tak díky Bohu čistí a chrání tvé nitro i mimo dosah tvého vědomí. Modli se nejen sám, ale také společně s ostatními, protože společná modlitba je účinnější. Zapoj se do společné veřejné modlitby svatého růžence zejména tam, kde je růženec nejméně navštěvovaný a lidmi opomíjený a jsou k tomu nejhorší podmínky. Ujmi se tam vedení modlitby.

Nekonečná léta pekelných muk, stravujících duši hůř, než co zakoušejí nejtěžší případy duševních nemocí. K tomu kruté nakládání s tělem, požitkářsky zatíženým smyslností a nakaženým hroznými zkušenostmi, třeba i zvrhlými a úchylnými.

Jiné už to na světě nezažiju, říkal si Jiljí. Bolestný a trpitelský výraz ve tváři, který se mu tam zpočátku usadil jako pěna na rozbouřeném mořském živlu, se ponenáhlu vytrácel. Místo toho se mu tam zvolna rozhostil výraz s uvolněnými svaly, s očima upřenýma kamsi za obzor a s malým pousmáním v ústech, nápadně upomínající blázna, a také tomu tak trochu odpovídající, neboť se říkává: Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Dávno v něm převládlo přesvědčení a ztotožnění se s tím, že tento očistný pekelný oheň, spalující nemocnou duši i do krve trýzněné tělo, je zde na světě něčím trvalým a stále se opakujícím jako splašená perioda.

Pak najednou, sám netušil, co to znamená, bylo to někdy po sedmi létech – to by však zaznamenali ti kolem Jiljího – sám by si to snad ani nebyl spočítal – lodička vyplouvá z prudkých peřejí a vodopádů, vyhne se korálovým útesům, aby vplula do tiché zátoky. Pokoj a světlo.

Bratr Jiljí se nad tím neznatelně se pousměje, ale i v tomto rozjaření neustává v pokání.

Zajímavé, - podivoval se Otec Humbert, magistr dominikánského řádu, bratr Jiljí uklízí po ostatních bratrech nepořádek, vynáší výkaly nemocných, radostně posluhuje každému, kdo to potřebuje. Jako by úplně pohřbil okolnost svého vzdělání. Už si necení studia jako za mlada.

Jste přece uznávaný lékař, připomínal kdosi Jiljímu.

Ach, raději mi ani nepřipomínejte.

Proč ne? Komu čest, tomu čest.

Otec Jiljí pohnul hlavou, jako by polykal hořké sousto a dodal:

Když jde o vzdělání, obávám se své ctižádosti a ješitnosti.

Potom však uslyšel výrok z akademické obce:

Bratře Jiljí z Vouzela, udělujeme ti doktorát teologie.

Zachvěl se až do morku kostí a po zádech mu přeběhl mráz, až mu naskočila husí kůže.

Přijímám to, - pípnul skromně, - ovšem ne jako nějaké zadostiučinění, nýbrž jen z poslušnosti.

Co byste řekl, doktore, k současným událostem v - , dotírali na Jiljího zvědavci.

Odmítám se vyjadřovat ke světským záležitostem.

Musíte přece to, co jste načerpal za tolikaletým studiem předávat dál. Takové je přece poslání dominikána.

Největší radost mi působí, když se mi podaří potěšit a povzbudit nějakého nemocného. Většinou působím v rodném Portugalsku.

Bác!! – Rána dolehne s takovým účinkem, že z toho Jiljí ztuhnul na kost.

Zvolili jsme si vás, otče Jiljí, za představeného. - Přichází zpráva od bratrů ze španělské dominikánské provincie.

Mne, bývalého zatracence pekla? Copak nevíte, jak strašnou pověst mám v celém Španělsku kvůli mým kouskům v Toledu a jinde?

Právě proto, že to všechno víme. A také víme o vašem vítězství s pomocí Boží nad silami temnoty.

Přijímám tedy vaši volbu, - řekl otec Jiljí, ale při první příležitosti se zřekl svého úřadu.

Vytratil se ze společnosti veličin oslavovaných a vynášených lidmi, aby se ztrácel v ústraní před Ukřižovaným, aby tam přinášel modlitby díkůvzdání a oběti přísného pokání za spásu mnohých z těch zasněných duší, které s přelétavostí motýlů, těkajících od jednoho sladkého květu ke druhému, upadají posléze do pavoučí sítě, nastražené od zlého ducha světa.

Otče Jiljí, nemůžete žít jako poustevník jenom v ústraní – vytýkali mu.

Neutíkám jenom do ticha poustevny, ale mezi lidmi se cítím nejlépe mezi hříšníky. Právě ty mohu s Boží pomocí zachránit pro Boží království. Jinak se však nejlépe ze všeho cítím v modlitbě a kajících pobožnostech před Ukřižovaným.

 

PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU (bl.Hyacint Maria Cormier 21/5)

Klap, klap, klap! – zaklepal smyčcem strýček Teofil, a když upoutal pozornost obou svých bratrů, řekl: A nyní – když jsme si přehráli skladbu z Adamovy Giselle - bychom si mohli zahrát něco důraznějšího z Gounodova Fausta. Musíme ten francouzský národ znovu probudit a vyburcovat, jako to kdysi u nás v Orléans dokázala svatá Jana z Arku!

Teofile, ty jsi pořád stejný bouřlivák jako Lamennais! Uvidíš, že ti jednou přistřihnou křídla. – Dobíral si ho František Cormier.

Ten se obrátil k chlapci, který rád naslouchal rodinným vystoupením jejich domácího houslového tria, se slovy:

Jindro, nesmíš být taková bačkora jako tvůj táta! To ti říkám jako tvůj kmotr.

Sotva utichlo jejich veselé handrkování, vzduchem jejich domu se zavlnily tóny skladby. Jindřichova maminka, paní Felicita, naslouchala hudbě s výrazem zamyšlení, které by rychlostí nepředstihla ani pokojně plynoucí voda řeky Loiry, kterou sledovala oknem. Po chvíli však poodešla, aby vyřídila záležitosti skromného obchodu. Brzy se však vrátila do své světničky, aby se modlila u domácího oltáříčku.

Jindřichův otec byl nejenže málo ctižádostivý, až ustrašený, ale ke všemu ještě také velký nemotora. Při přenášení domácí lampy utrpěl takové popáleniny, že ho to stálo život.

Jindro, budeš muset jít ke Školským bratřím.

A co Evžen?

Tvůj starší bratr je přece ve vyšším semináři, kde přednáší strýc Teofil.

Jindřich vplynul do školy farnosti svatého Pavla docela bez potíží, ale vcelku dost nezaujatě. Přijal to jako nutné zlo, které člověk musí prodělat, aby dosáhl dospělosti a mohl se rozmáchnout k velké lásce v duchu Chateaubriandovy Ataly aneb Lásky dvou divochů na poušti. Zdálo se, že jednou plící nadechuje modlitbu Školských bratři: Odvahu, duše má! Čas mine. Nastane věčnost; druhou plící však nasává Chateaubriandova Ducha křesťanství a jeho Mučedníků. Brzy znal celé odstavce z Lamartina. Jeho smysly se plnily obrazy Jacquese Louise Davida a Jeana Augusta Dominika Ingrese. Spolu s uměleckým nadáním projevoval sklon ke zpěvu berliozovských melodií, k malování, k básnění, jakož i značnou bezstarostnost o budoucnost. Obrazotvornost ho vyváděla ze zdí malého semináře a jeho všedního života k utopickému plánu, že uteče do Itálie, do „země umění“.

Potom se však v jeho snění něco zadrhlo. Vlastně už od otcovy smrti to neplynulo tak samozřejmě a pokojně jako vody Loiry.

Otče Teofile, jste odvolán z profesorského místa na orleánském semináři kvůli tomu vašemu bouřliváctví.

Jenže strejdu kmotříčka to vzalo hůř než jarní povodeň. Podvýživa a tuberkulóza s ním nemilosrdně zamávaly v šestatřiceti letech.

A do toho výbuch větší, než když padla Bastila.

Evžen je mrtev! Po dvouletém semináři ho vzala neúprosná smrt. Celý Jindřichův svět se roztočil, jako by na něj za všech stran útočily fúrie, a vzplanul mocným plamenem. Zacloumalo to s Gounodovým Faustem tak, že po něm zbyla černá díra nikoli jen ve stropě, ale přímo v Jindřichově srdci. Chateaubriandův rozervanec René polykal andělíčky tak, že Jindřichovo srdce bylo trháno na kusy. Všechno to doprovázel divoký jekot erýnijí, až se zdálo, že se někde splašil orchestr a snažil se víc a víc zrychlovat Berliozovu Fantastickou symfonii.

Inu, není to tak snadné s tím romantismem, říkalo mu svědomí. – Vypadá to tak vznešeně, když starý galejník Jean Valjean dává lekci morálky světu, nebo Dumasovi Tři mušketýři ukazují vznešené přátelství, a přidá se k tomu nějaký ten historický kolorit, ale hlubší duchovní život je v čudu. Vezmi si takového Dumase, kdekdo ho četl. Jenže ouha! Ve skutečnosti jsou to výplody rozsáhlého sboru písařů a pomocníků. Dumasovi šlo jen o peníze, co nejvíc, co mohl vyždímat z laskavého čtenáře, ale sedět na židli a psát příběhy nebyla jeho parketa. Hrubou práci nechával nádeníkům.

Patnáctiletý Jindřich si udělal předsevzetí: Konec bezstarostnosti! – Chtěl bych se zapsat do velkého semináře. Ode dneška dávám hudbu tam, kam patří, aby neohrožovala moje povolání.

Výborně, můj synu, řekl mu představený semináře, Otec Bénech, který se stal jeho duchovním vůdcem.

Víte, důstojnosti, stav, ve kterém jsem dosud žil, byl strašnou vlažností. Rozdělil jsem se mezi svět a Boha. Od nynějška budu mít velkou nedůvěru sám k sobě a budu vkládat důvěru jen v Boha. Budu ho vzývat v nebezpečí. Dodržím vše a zachovám s pomocí modlitby. Podlehnu-li, nebudu ztrácet odvahu a s důvěrou v Ježíše Krista a v přímluvu Marie a svých svatých patronů začnu s větší horlivostí.

Správně, staň se mužem modlitby.

Toužím po nepřerušovaném důvěrném přátelství s Bohem.

A co kdyby ses vydal cestou svatého Dominika? Dneska to ve Francii mezi dominikány všechno jenom vaří díky otci Lacordairovi.

Milerád bych otce Lacordaira navštívil, - hm – třeba až se vrátím z lázní v Eaux-Bonnes u Oloronu v Nízkých Pyrenejích.

Právě naopak, můj synu, navštivte ho v Sorése. Zrovna tam zakládá dominikánský třetí řád s vyučovacím posláním.

Sebevědomý kazatel od Notre Dame si ho změřil od hlavy k patě jako by mu bral míru na rakev, a pak ze sebe vyloudil:

Hm, tak vy byste rád do dominikánského řádu. Milosti řádu jsou velké, ale co vy můžete dát řádu?

Když mu mládenec vypravoval o sobě, otec si dlouho mnul bradu, jako by mu měla vzejít inspirace právě odtamtud, a potom řekl rozhodně:

Milý synu, vy nemáte žádné povolání, anebo je velmi nezralé.

V místnosti se rozhostilo ticho toho druhu, kterému se obvykle říká ohromené. Skoro by se dalo nabírat šufánkem. Jindřich neřekl nic. Jenom vytřeštěně zíral. Ubohá podívaná.

Mládenec přijal Lacordairovo hodnocení doslova, nicméně mínil, že co je nezralé, to může ještě uzrát, a také, že existují ještě vyšší autority než pozemské, totiž nebeské, jako Panna Maria a svatý Dominik.

Zatímco si světáci mohli ukroutit hlavu nad vyhlášením dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie Piem IX., Jindřich přinesl Narozenému Ježíškovi o Vánocích dárek v podobě soukromého slibu čistoty. O dva měsíce později složil slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci. Přitom dodal:

Budu se oblékat chudě, ovšem s ohledem na závislost, kterou v jistých mezích dlužím své mamince.

Zdálo by se, že tyto věci byly docela skryté, nicméně jejich viditelné důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Úplný David, vítězící nad Goliášem! – Jásal orleánský biskup Dupanloup, a mával v rukou Jindřichovou seminární prací. Mladík vrhl pravé světlo na knihu Život Ježíšův od Davida Strausse.

Jaké máte, můj synu, další životní plány?

Rád bych byl přijat ke kněžskému svěcení.

Máte teprve čtyřiadvacet roků, ale budu vás dispenzovat, protože v diecézi potřebujeme takového bystrého kněze jako sůl.

Nerad bych vás, excelence, zklamal, ale rád bych vstoupil do řádu bratří Kazatelů.

A víte, že tam nebudete mít na růžích ustláno, protože dominikáni nejsou francouzským státem úředně povoleni?

Ano.

A tak nejen maminčino starostlivé oko, ale ani biskupovo nezůstalo při Jindřichově svěcení suché. Měsíc poté se totiž novokněz Jindřich Cormier ztratil oběma z dohledu. Zato ve Flavigny na Zlatém pobřeží se vynořil novic Hyacint v černobílém rouchu.

Zdá se mi, že neprojevuji dostatečně zbožnou úctu ke svatému Dominikovi, ačkoli má být mým Otcem a vzorem. Prosil jsem snažně svatou Pannu, aby mi vyprosila vzrůst mé úcty k němu. Myslím, že mě vyslyšela, protože od té doby na něho častěji myslím. Je mi jako bych ho cítil vnitřně přítomného, jako skrytého vůdce a učitele, aby byl už letos mým novicmistrem.

Chrlení krve! – Ach, zase zvracení. Ke všemu ještě příznaky tuberkulózy.

Dispenzuji vás, bratře, od postů, a také šetřete hlas při zpěvu.

Pokud jde o mé povolání, po půl dni strachu a skleslosti se cítím plný důvěry, svěřil se Hyacint magistru řádu otci Jandelovi a mamince.

Můžete dokončit noviciát v Itálii, kde je příznivější podnebí k uzdravení, nabídl mu řádový magistr.

Pokynul souhlasně hlavou.

Loď unesla nového zvláštního sekretáře magistra řádu do Itálie. Třebaže se zdálo, že odešel do země, kam toužil malý Jindřich jít s láskou ke kráse, ve skutečnosti byl uchvácen tajemným kolotočem. Dva další roky prodlouženého noviciátu se mu před očima kmitala Itálie, Rakousko, Dalmácie, Polsko a jiné země, kde magistr řádu konal vizitace.

Chrlení krve – zvracení – příznaky tuberkulózy.

V Římě se vynořila paní Felicita Cormierová v orleánském kroji.

Je tu vaše matka, bratře Hyacinte, a je rozhodnuta odvést vás z kláštera za každou cenu.

V nouzi nejvyšší Boží pomoc nejbližší. Klekátko před křížem se roztřáslo ještě víc než Hyacint, když na něm před Ukřižovaným zabydlel novic s modlitbou: Ježíši, změň srdce mé maminky.

S úlevou si pak povzdechl: Bůh mně neopustil. - Později dodal: Moje maminka přinesla svou oběť.

Podívejte se, bratři, řekl Pius IX., - příjměte ho, ať má aspoň útěchu, že zemře se sliby.

Po přijetí slavných slibů u svaté Sabiny však Hyacint opouští Itálii:

Posílám vás do Corbary na Korsice.

Než se na odlehlém ostrově rozkoukal, už tam byl zřízen generální noviciát, a otec Hyacint s příslušným dispenzem se stal novicmistrem, a brzy na to převorem, třebaže mu asistoval italský duchovní.

Neohřál se tam. Magistr řádu, otec Jandel obnovil roku 1865 provincii v Toulouse a vyhlásil: Provinciálem jmenuji otce Hyacinta Maria Cormiera.

Bratři, řekl otec Cormier, zaměřme se na dva pilíře, které chci položit do základů nové budovy - pokoru a jednotu. Buďme pokorní ve svých myšlenkách, pokorní ve svých slovech, pokorní při zastávání posvátné služby. Jednota je jako země svatosti a místo dokonalosti.

Měl úspěch. Dokázal vnést pokoj do všeho, do čeho zasahoval právě pokorou. Pokora se mu stala způsobem, který osvobozuje ostatní, když je prožívána s taktem a se zdravým rozumem.

Poraďte mi, jak na to, prosil své podřízené. Když to vyšlo, našli jste ho u oltáře: Díky Bohu, Matce Boží a svatému Dominikovi.

Když to nevyšlo, kajícně se vyznával: Je to moje vina, můj hřích. Bože, odpusť mi.

Inu, otče Hyacinte, máte charisma sloužit při řízení řeholní rodiny.

Snad, otče magistře, ale pod vaším osvíceným vedením. Jsem ochoten vnikat do všech vašich názorů, jestliže mi jako obvykle necháte při jejich uskutečňování jistou svobodu v jednání. Budu jí užívat jako dříve i s tím, že vám podám zprávu o všem a napravím to, v čem jsem chybil.

Pomoc! Útočí na kláštery! – Kdo? - Chátra podporovaná policií. V Paříži přišli dominikáni o život. V Marseille vyrabovali útočníci klášterní zásoby.

Převlečte se, bratři, do civilu! - Rozkázal otec Cormier novicům.

Co se děje?

Vláda pořádá výpady proti našim klášterům, které jsou tajné, ale byly dosud trpěné. – Pojedeme do Corbary.

A co ostatní bratři?

Zařídím jejich převoz do kláštera svatého Štěpána v Salamance.

Strašné! - Lamentovali bratři.

Nestačí naříkat a plakat, abychom obstáli ve zkoušce a nadále odpovídali na Boží vůli. Musíme sjednotit své síly ve společenství života a v modlitbě.

Jak můžeme za těchto podmínek obnovovat dominikánský život?

Vraťme mu jeho původní krásu. Spojujme ve spravedlivé rovnováze upřímné přijetí základů našeho života a praktické rozlišování, které vyžaduje uskutečnění. Sám pro to mohu udělat jako představený nejvíc svými vizitacemi s cílem povzbuzovat. Musíme si stále opakovat ve svém srdci toto slovo: Odvahu! Žádná ztráta odvahy! – A souběžně s tím nezapomeňme, že náš řád je kajícný. Ve sporných věcech doporučuji mlčení, umrtvování, ale ne bez lásky. Je lépe mluvit o bližním málo a neříkat o jiných nic, co by nás mohlo zarmoutit, kdybychom byli na jejich místě. A k tomu nezapomínat na modlitbu, naši i našich rozjímavých sestřiček. To je naše duchovní zázemí.

Otče Jindřichu, byl jste zvolen do čela řádu. - Ddozvěděl se o vigílii letnic léta Páně 1904.

Konečně! Už byl nejvyšší čas, že jste ho zvolili, jásal svatý Otec Pius X.

Jsem jen přechodný představený dominikánů, tvrdil otec Cormier a také v krátké době prosil papeže:

Svatý Otče, prosím, dispenzujte mne z tohoto úřadu kvůli mému chatrnému zdraví.

Jen zůstaňte v úřadu a vezměte si k ruce víc pomocníků.

Jenže já se nechci spokojit s tím, abych jen konejšil, uklidňoval a mazal kola v církvi olejem. Chci podněcovat, budovat a posvěcovat. Už dlouhou dobu nosím v srdci ideu mezinárodní univerzity svatého Tomáše.

Papež zbystřil pozornost, zamrkal očima a poslouchal.

Myslím spíše něco jako vrcholné studium dominikánských řeholníků a všech, kdo chtějí oslavovat Boha a pracovat na spáse duší, než jako středisko přípravy mládeže pro akademickou dráhu. Současně to zamýšlím jako společenství lásky a duchovní rodiny našeho Otce Dominika. – Zkrátka chtěl bych založit mezinárodní univerzitu svatého Tomáše, ovšem nemám na to ani haléř.

Já také nemám nic, můj synu, ale požehnám vám. – Uděluji vám požehnání ve jménu Otce i Syna ….

V Římě se skoro z ničeho začala líhnout podivná stavba – začala bez peněz a do roka byla hotová, a – kupodivu - nezbyly žádné dluhy.

Každé andělské dílo je pro peklo strašná provokace. Snad právě proto se rozzuřil terorismus, předznačený dorážením Davida Strausse a jiných pekelníků. Zuřivost teroristů neznala mezí a jedovaté sliny létaly veřejností a vzteklý jekot běsnil vzduchem:

No, prosím, zase jedna katolická zlodějina! – Znělo to, jako když si Marx odplivne slovem buržoazie: - Vykořistili to z chudých! Na úkor pracujících postavili hnízdo kněžourských zápecníků!

Doutnák k pekelnému stroji už byl přiložen. Terč - univerzita ve Frýburgu. Ani Bakunin by to pekelněji nenarafičil,

Zloději dominikánští! Ukradli metodu studia bible! Plagiátoři!

Já s těmi vašimi doktory z Frýburku zatočím, otče Cormiere! – Zlobil se Pius X., zatímco mával v rukou dekretem „Lamentabilis“ a encyklikou „Pascendi“, připravenými k odsouzení modernismu: - Tihle modernisté přišli s nápadem používat postupy běžné v přírodních vědách na Boží Slovo.

Bratři, poučoval otec Cormier spolubratry: - čtení bible poskytuje něco živějšího, energičtějšího, láskyplnějšího, milejšího pro rozum i pro vůli, než prohlášení: Já věřím. Předkládání a čtení Písma svatého musíme chápat začleněné do proudu tradice církve, kterou nemůžeme prostě odložit stranou a navazovat na to, co je běžné ve světě.

Učme se dívat na Písmo svaté pohledem svatých. Svatí milují Boží Slovo. Mají dar rozumět mu a uvádět ho v skutek. Dá se říci, že v jejich žilách koluje něco jako božská krev. Jejich život je proroctvím, které pod působením Ducha svatého zjevuje a objasňuje zde na zemi vtělené Slovo a je jeho pokračováním. Proto jsou životy svatých nazývány pátým evangeliem.

Prohlaste bez váhání, že pro vás tradiční škola není školou, ale že je to církev. Pokrok sám je v ní tradiční.

Jenže my chceme spravedlivé zadostiučinění a omluvu, ozývali se uražení doktoři.

Klid, bratři, jenom klid! Asi že jste na správné cestě. Proto bulvár tak běsní. Inu, potrefená husa nejvíc kejhá! Kdyby vás chválili, byl by čas nasypat si popel na hlavu a konat pokání. - Uklidňoval je otec magistr: - Pamatujte, že čtyři papežova slova platí víc než čtyři roky procesu.

Ale naše hnutí, zastupované v „Revue Bibliques“, je právě protijedem na takové nebezpečí, připomínal otec Josef Lagrange představenému dominikánského řádu.

Ovšem nemůžete tuhle slovní přestřelku předvádět tak provokativně, upozorňoval otec Cormier.

Jenže my se s těmi moderními teroristy na akademické půdě setkáváme! Nemůžeme se jim ubránit bez jejich zbraní! – Udělali jsme to, co nám dělají už léta! Vykrádají nám bibli a modernisticky ji překrucují, a my si máme pořád počínat podle taktiky mrtvého brouka? A sotva použijeme jejich zbraně, hned vyskočí, že jsme plagiátoři. - Rozčiloval se otec Josef. Patrně mu bylo kolem srdce jako Jeremijášovi. Pak se chvíli tvářil zase jako mučedník víry předhozený lítým šelmám v novinách místo v neronském cirku.

Tento terorismus nechci znát, ohradil se otec Cormier, - ani jím netrpím, ani ho neuplatňuji. Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a rozvážností, s jakou je třeba postupovat ve vztahu k nim. Napomínání prudké, hořké a přílišné často pochází z nezřízené vášně. Příliš mírné napomínání pochází z malomyslnosti. Spravedlivé a laskavé napomínání se rodí z lásky uspořádané, která umí i poradit.

U papeže to však dostal za otce Josefa naplno: Já toho vašeho Lagrange kvůli těm jeruzalémským výstřelkům vyloučím z Církve! – Hřímal Pius X.

Obrazy papežské kanceláře se daly do pohybu, ani psací stůl nezůstal na místě a vydal se na pochod. Dokonce ani strop si nedal pokoj. Zavlnil jako promočená lepenka a naklonil se k zemi. Otec Cormier si rázem vybavil mladého Josefa: Zrovna přichází do řádu s otázkou: Prosím vás, otče, která z francouzských provincií je lepší? Otec Cormier odpovídá: Všechny jsou dobré, můj synu. - Pak mu při obláčce chybí řemen a tu otec Hyacint rozepíná svůj a sám ho připíná přijímanému bratru.

Co je s vámi, otče Cormiere? Proberte se! – Pius X. ho držel za ruku a přivolaný kardinál kropil zhroucenému starci vodu do tváře.

Sotva přišel k sobě a namáhavě se zvedal ze země, jeho první slova zněla: Buďte k němu, svatý Otče, shovívavý. Je mladý.

Tak ho sem zavolejte.

Sotva vstoupil otec Josef dovnitř, nasadil zkroušenou tvář, políbil papežský prsten a málem se proměnil v prach na podlaze.

Podívejte, milý synu, řekl papež, vážíme si vaší ochoty uchopit celý ten modernistický vědecký aparát a dát ho do služeb Božího Slova. Jenže celé tohle úsilí vaší Biblické školy stojí na lidských autoritách. A co přijde dál? Zemřete nebo třeba jen podlehnete vědecké pýše, a je konec. Kde jsou záruky trvalého proudu vašich následníků v tomto biblickém díle?

Máme jeruzalémskou školu.

Hm. Pěkný nápis na dům, ale jinak zůstává takové úsilí navěky otevřené jako nedostavěná katedrála, protože už došly pracovní síly i materiál. A výsledek? Zase jedno svérázné podání Písma svatého, které samo zestárne a upadne v zapomenutí, protože je to čistě lidské podání. Mějte to na paměti, když vám povolujeme pokračovat.

Mladý učenec odcházel z papežské audience krokem vítězného lva, radostně mrkajícího na blížící se lepší časy, neboť na papežově sešlosti bylo už dosti znát blížící se konec jeho pontifikátu. Magistr řádu mu připomenul na rozloučenou:

Víte, sám sice nedosahuji žádné vyšší akademické hodnosti v teologii, ale přesto se dávám vést Duchem Pravdy. Když nemohu vyučovat posvátným předmětům, chci být profesorem dobrého příkladu.

Pak se vratkým krokem přesunul do ústraní. A co dál? Jako vždy - tiché a pokojné přebývání ve skromné celičce, uprostřed moderní bouře řádící venku, takže sem zřetelně doléhá vánek Ducha svatého. Na stole rukou ohlazený svícen. Hlubina lidské obnaženosti před Bohem.

Salve Regina! Ozývalo se nakonec celou otce Cormiera, protože o to prosil bratry, aby se – dokud je ještě při vědomí - mohl připojit. Když skončilo sladké vzývání svaté Panny, ozvala se do nastalého ticha slova:

Obnovuji své tři sliby profese a děkuji Bohu, že mi dal dar vytrvalosti v mém povolání až do smrti.

Načež rozepjal ruce, pak je sepjal, jako to dělává kněz při mši svaté a odevzdal pokojně svou duši Stvořiteli, aby se odebral těšit se z věčné odměny v nebi.

Svatý Otec Jan Pavel II- jej vyzdvihl na oltář k úctě dne 20. listopadu léta Páně 1994. Zázrak, potřebný k jeho blahořečení, se udál otci Jiřímu Maria Veselému v internačním táboře v Želivě léta Páně 1955.

 

MATKA NAŠICH RODIN (sv.Zdislava, 30/5)

Cink – cink - křáá - cink – cink - křáá - Já tu holku snad přetrhnu jako hada! – cink – cink – křáá - cink – cink – křáá – Ozývala se bručivá samomluva provázená řinčením ostruh po kamenné podlaze.

Za stolem mrkalo osmero očí, posazených po dvou níž a níž, tak, jak postupně přicházely na svět - Eufemie, Eliška, Libuše a nejmenší Petr.

Paní Sibyla vzhlédla od vyšívání a sledovala svou silnou oporu, nervózně přecházející místností od krbu k oknu a zpátky jako šelma v kleci. Trochu jí pocukávalo v koutcích, protože si nedovedla představit manžela, že by doma někoho trhal na kusy nebo i jinak s někým krutě nakládal. Dobře ho znala. Věděla, že světu je rytířem bez bázně a hany, a každý Tatařín že se musí mít na pozoru před ostřím jeho meče, nicméně v duchu je mnichem s něžnýma očima.

Neboj se, Přibíku, jistě se rozběhla někam do lesa,

No právě! U nás v Křižanově bych se tolik nebál, ale tady na hradě Veveří? Lesy jsou tu plné divé zvěře. Jen aby ji nenapadl medvěd! Kromě toho - chtěl jsem se tu předvést s celou rodinou. Vždyť máme dcery, které budou jednou na vdávání. A za chvíli sem dorazí markrabě Přemysl s velmoži.

V předsálí to zašumělo prudkým oddechováním a dovnitř se nahrnula stráž:

Konečně jsme ji našli, pane Přibyslave, - a do místnosti skoro vtančila drobná, útlá postava.

Pan Přibyslav dal ruce za záda, nasadil přísný výraz a ještě hrozivější tón:

Kde ses toulala, Zdislavo?

Než se kdokoli nadál, přitočila se žába až k rytíři a ztrácela se v pokleku. Nebylo jí ještě ani třináct, a přesto - subtilní tvář, prosycená zvláštní světelností a vzníceností, k němu vzhlédla.

Odpusťte, tatínku, byla jsem v podhradí za bratrem poustevníkem. Stará se o kapli Matky Boží.

Je to v lese! A teď už se blíží doba večeře! – Připomínal rytíř, ale přísný tón se už najednou z jeho řeči vytrácel.

Inu, Přibíku, - ozvala se jeho krásnější polovička, - Zdislava přece už podle jména znamená obyvatelku lesů. Nediv se, že tak ráda chodí po lesích.

Ušlechtilý výraz tváře s půvabně klenutým čelem upomínal na maminčinu jižanskou krev slunné Sicílie.

Měl jsem o tebe strach, řekl rytíř zjihle a pozvedl děvče z pokleku, aby ji otcovsky políbil a utrousil: Ty jedna – jsme tu na návštěvě. Pospěš se převléknout!

Kdykoli jsou těžké časy, plné neúrody, morových ran a tatarských nájezdů, pokaždé se vynoří z nějakých zatuchlých děr spousta křiváků a lidí ducha méně zámožného, kteří si touží přisolit. Za mladým Přemyslem se táhl chvost pochlebníků a popichovačů, ať už místních nebo všelijakých cizáků:

Však bys tím, Přemku, dovedl líp zakvedlat v národě, kdyby tu pořád neseděl Václav jako žába na prameni. – To se ví, copak Přemek! – Podejte sem víno! – Ať žije budoucí král Přemysl!

Pan Přibyslav se při takových řečech ošíval jako splašený krejčík, ovšem vzápětí se zase vypáral, když viděl, jak to podkuřování jde Přemyslovi k duhu. Uprostřed těch mámilů se markrabě choval jako vyměněný: To se ví! Samo sebou, že bych to zvládl!

Jen se nenech odstrkovat, Přemku! – Nemůžeš být taková mátoha. - My tě v tom nenecháme, uvidíš! - Popichovali ho jako zjednaní a on jim to baštil z ruky.

Když se setkají dva bratři a jeden má spravedlivý nárok na trůn, kdežto druhý má zase příliš ctižádosti, obyčejně z toho nevzejde nic dobrého.

Vzpoura! - Bratrovražedná válka! - Přemysl se spřáhl s velmoži a - -

Stavím se i s mými rytíři na stranu zákonného krále Václava, rozhodl se pan Přibyslav.

Nastalo velké tříbení duchů v národě: Kde stojíš, s králem nebo proti králi?

To by se líbilo cizákům, aby měli Čechy ve při! Vždycky s králem! – Rozhodl se mladý rytíř a hned se k němu přidali jeho rytíři.

Nebylo pak už třeba mnoho síly, aby král Václav ukázal, kdo je tady králem a kdo poddaným.

Mírněte se, bratři, - ozvala se uprostřed řeže sestra Anežka, zachraňující národ před nejhorším, jímž je boj bratra proti bratru.

Každopádně budu potřebovat bezpečný dohled nad Přemyslem, pokud bude spravovat Moravu, rozhodl král Václav a obrátil se na Přibyslava křižanovského: – Ustanovuji tě, Přibíku, brněnským purkmistrem. Usaď se na hradě Veveří.

Pak se obrátil k novým tvářím.

A ty, rytíři, jsi mi prokázal věrnost v nouzi. Jaké je tvé jméno?

Havel Jablonský. Pocházím z Markvarticů z Mladé Boleslavi.

Ehm. Budu potřebovat tvé služby k ochraně země od severu. Měl by ses lépe opevnit na hradě Lemberk. V rozhodné chvíli ses postavil po bok pana Přibyslava. Měl bys ho posilovat i nadále. Jistě budeš i tím správným společníkem pro markraběte Přemysla.

A teď vás všechny zvu na hrad Veveří! – Lesy jsou tam plné zvěře. V jídle na své hoře zapomeneš. - Ozval se novopečený brněnský purkmistr.

Na zdraví krále! Ať žije markrabě! – Džbánky s vínem do sebe ducaly.

Máš pěknou dceru, dal se slyšet mladý rytíř. – Jak se jmenuje?

Zdislava. A není jen pěkná, ale i zbožná, a dovede číst a psát, a to i latinsky. O to se postarali mniši, pochlubil se pan Přibyslav.

Slovo dalo slovo a byla ruka v rukávě. A kdopak by si všímal, že Zdislava pokukovala víc po klášterním životě? Nakonec uznala, co jí poradil bílý mnich, otec Česlav:

Nejde jen o to, co chceš ty, sestro Zdislavo, ani o to, co chtějí ostatní, ale o to, co chce Bůh. Snaž se poznat Boží vůli.

A pak přišel na řadu brněnský kostel, kde velmoži tradičně vzdávali hold králi a zeměpánu. Pod ochranou svatého Michala si on a ona dali před Bohem své slovo i políbení, aby se nadále oba stali jedním.

Dřív než zapadnou cesty sněhem, musíme odjet na hrad Lemberk, rozhodl Havel. – Pojede s námi družina. Cesty nejsou bezpečné.

Kudrnaté pláně Vysočiny je vzdalovaly Moravě, loučící se s rodačkou, nyní už ctihodnou paní, aby se kdesi v horách ponenáhlu vytrácela postavička křehnoucí chladem severských hvozdů. Podzimní listí však dodávalo této cestě barevnosti a nádhery ve svitu říjnového slunce.

Smrt hříšnici! Kamenovat! – Ozývalo se u jedné dědiny.

Havel s rytíři se vmísili do zástupu: Co se stalo?

Ta nešťastnice zahubila své počaté dítě. Podle zvykového práva má být veřejně ukamenována.

Havel rozhodil bezradně rukama. Zatímco ostatní sbírali kameny, na malé vyvýšenině se krčila dívka s rozcuchanými vlasy.

Počkejte! - Ozval se do ticha známý hlas. Všichni se za tím hlasem otočili. Urozená paní k nim promluvila: – To není naše právo. To je germánské právo.

Co ty o tom víš, paní?

Vím, že svatý Metoděj říká, že zbaví-li se některá žena dítěte vyhnáním plodu, tři léta ať se kaje o chlebě a o vodě. To je naše slovanské právo.

Jenže my nejsme zdejší, ohradili se místní: – Byli jsme do Čech pozvaní, abychom tu žďářili půdu, obdělávali ji a zaváděli řemeslo. Pro nás platí smrt za smrt.

Prosím ve jménu Krista ukřižovaného o milost pro ni.

I když jí dají milost, řekl Havel, stejně ji později zabijí.

Vezměme ji tedy sebou na Lemberk, prosila Zdislava.

Tak se družina rozrostla o Markétu.

Hrad Lemberk byl jen hraniční strážní hrad, spíše jen malá tvrz. Proti hradu Veveří jen takový krcálek.

Brzy bude větší, zejména když tu budou poblíž ještě také bílí bratři, kteří nás sem doprovázejí.

Dovolíš mi, můj milý choti, abych se stala jejich podporovatelkou a pomocnicí našich bílých andělů?

Rozhodné a blahovolné pokývnutí bylo odpovědí.

A smím se stát i členkou kajícího voje řádu svatého Dominika?

Buď si v tom voji, souhlasil rytíř Havel.

Když ji otec Česlav pomohl obléknout bílý hábit dominikánské terciářky, opatřený škapulířem jako znamením nesešívaného roucha Páně, přijala tím štít proti nepříteli – hříchu, a stala se pro manžela ještě žádoucnější.

A tak se Zdislavě i Havlovi začal naplňovat jejich nový život. Havel měl Zdislavu a jeho dům se začal plnit dětmi, a Zdislava měla řeholní hábit, ukrývající její tajemství. Lemberk se plnil požehnanou rodinou, když se objevil maličký Havel, pak Markéta, Jaroslav a Zdislav.

Jenže daleko pod hradbami vypuklo Boží dopuštění

POMOC! POHROMA ! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ!

Zvedla se obrovská dravá řeka a brala cestou vše, co stálo v cestě. Hnala se z dalekých ruských rovin a její proud neměl konce. Na dva milióny koňských kopyt dusalo zemi a neslo sebou půl miliónu lítých Tatarů. Ničivé krupobití zasáhlo všechno. Kam vtrhli, nezůstalo nic živého, ani kámen na kameni. Stavení a lesy a úrodu zachvátil požár, a všude zůstávalo jenom černé spáleniště. Zvěř padala pod jejich šípy a stejně muži s dětmi. Znásilněné ženy byly odvlékány do nedohledných východních stepí. Kněží a mniši zůstávali zvláště krutě naraženi na zahrocených kůlech. Kult smrti triumfoval. Moravská krajina byla obrácena v poušť a spáleniště.

Musíme rychle odejít s každým, kdo může bojovat, na Moravu. - Ooznámil prostě Havel a překotně spěchal bránit ohroženou otčinu.

Zdislava na Lemberku skoro osaměla. Jen občas se objevil nějaký zmrzačený utečenec, který přinášel hrozné zvěsti.

Co bych vám vykládal, mrtví všech válek vypadají úplně stejně. Všichni mají ten pobledlý, voskový, udivený a unavený výraz. Mrtvé děti jsou možná o trochu výraznější, aspoň na chvíli, zatímco pátráš v jejich malých vyděšených tvářích po očekávané nevinnosti. Ale nakonec jsou i ve smrti méně náročné než dospělí. Lehčí těla na nošení, tenčí šlachy a slabší kosti, které se musí napřimovat a menší hroby ke kopání.

Když místo úrody zbyla jen spáleniště a nikdo znovu nezasel, sedl si na celý širý kraj děsivý hlad. U těch, kdo strádají nejen hladem těla, ale i ducha, vypuká lidojedství. Usmrcují slabší členy rodiny, cizince a pocestné. Roste se počet krádeží a hrdelních zločinů. Tehdy je těžké udržet v kraji pokojné soužití.

Musíme s rytíři podnikat výpravy proti lapkům a loupežníkům, kteří se uchylují ke krádežím často jen z hladu. - Vzkazuje domů rytíř Havel, a pak vydává rozkazy:

Postavte ke hřbitovům ozbrojené stráže! Jinak by někteří zoufalci vyhrabali čerstvě pohřbená těla a odřezali z nich maso.

Strašné! - Hlásili zvědové ze všech konců české země: - Lidé jedí lipové a kalinové listí, připravené jako špenát. V zoufalství pojídají i docela nestravitelné a odporné věci. Pojídají kůru stromů, rašelinu, hlínu. Krájejí nudle z řemenů a vaří je. Rozemílají stará kopyta na mouku.

Když kdekdo očekává, že krutá zima ustoupí jarní oblevě, doléhá hrozná rána. Od časů tatarských nájezdů se to vždy po řadě let přežene světem a lidé mřou, doma, na cestě, na poli.

Nevybíravý v době, přichází ten úder v létě jako v zimě, ale nejčastěji v prvních jarních měsících.

Kdekdo pojednou pociťuje podivnou skleslost, únavu, hlava mu začíná třeštit, celé tělo ztrácí barvu, obličej zesiná. Za pár hodin propuká nemoc s třesavkou. Najednou celé tělo zachvacuje horkost a kůže se rozpaluje. Po těle vyráží ošklivé boláky. Tehdy se k nemocnému nikdo nepřibližuje.

A tehdy vychází světlo ze tmy. To přichází Zdislava. Pokládá chladivý obklad na rozpálené čelo. A co víc - každému se kvůli tomu zdá být šílená, když se k nemocnému sklání, aby mu vlastními ústy políbila strašné boláky -

Všude zůstávají ležet bezduchá těla, zejména dětí a starců. Je podivuhodné, že mladí lidé v plné síle to snadno přežívají. Hlavně když jim někdo poskytne pomoc, teplou přikrývku, - jenže to udělal málokdo. Zdislava spolu s bílými bratry a sestrou Markétou pomáhá, kde se dá. Také jim dává pít pramenitou vodu, přinesenou ze studánky a modlí se všechny. Nejednou se do mrtvolně zsinalých tváří vrací výraz a barva. Vyschlé studánky očí nemocných, ba i očí mrtvých se opět plní křišťálovým jasem.

Jen zdálky doléhala na Lemberk bitevní vřava.

Už brzy dokončíme špitál v Jablonném, aby bylo kde pečovat o zraněné a nemocné, radovali se bratři dominikáni.

Od Tatarů máme pokoj, vzkazoval Havel na Lemberk, - odvábila je smrt jejich chána a vytratili se. Zůstala tu však kromě poničených měst, vesnic a krajiny ještě hrozná spoušť v lidských srdcích. Otrlost, bezcitnost, zhrubnutí mravů, neodčiněné křivdy.

Dusi–dus – dusi-dus! – Ozýval se krajem nenadálý dusot koní. To král s vojskem vytáhl proti vévodovi Bedřichu Bojovnému, který vtrhl na Moravu.

Žádná válka není cvičením v přívětivosti. Válka proti Tatarům byla vnucená krutými a krvežíznivými dobyvateli. Ještě krutější je však bratrovražedná válka, vyvolaná vzpourou. Zdá se, že odbojníka dlužno úplně zničit, třebaže je příbuzný. Tak začal znovu trojčit Přemysl. Sotva jsou v zemi nějaké těžkosti, hned se najde dost podruhů, kteří vědí, jak se všechno má v zemi dělat lépe než to dělá vláda.

Všechno bylo tím pochmurnější, že se Přemyslu, který se postavil se zbraní proti králi Václavovi, dostalo podpory od německého císaře, nad nímž se vznášela ta nejtěžší klatba. A tehdy většina mocných zradila krále.

Zachováme věrnost králi! – Ozvali se jen Havel z Lemberka a Boreš z Riesenburka v těžké chvíli, kdy byly podlomeny samotné základy státu.

Hoří! Statky jsou v jednom ohni!

Příznivci odbojného Přemysla pálili Havlovi a Borešovi jejich statky a rozsévali smrt na jejich panstvích. Bohu díky, že se tu modlili a přinášely své oběti takové bytosti jako sestra Anežka a sestra Zdislava, jinak by všechno skončilo bratrovražednou válkou.

Otče Česlave, vyhrkl Havel, dobře víte, že jsem tvrdý rytíř, brodím se rukama v tatarské krvi a zajišťuji spojení mezi králem Václavem v Praze a brněnským purkmistrem, a třeba i tou nejposlednější dírou na Moravě. A když jednou za čas přijdu vyčerpaný, větry ošlehaný a ohněm popálený domů na Lemberk, hledám tam něžnou náruč své Zdislavy. Chci se s ní něžně polaskat a očekávám to i od ní. Jenže tam, kde hledám moje obliny a kulatinky, sáhnu zase do krve – samý krvavý šrám, jako by ji nějaký Tatar dostal do spárů. Moje paní se nechává bičovat poslední služkou v kapli u kříže. Kleká tam na ostrých kamíncích. Chtěl jsem jí v tom zabránit, ale nejde to. Přiznám se, že jsem na ni chtěl i vztáhnout ruku, ale sotva jsem jí vyhrnul šaty, nemohl jsem dál. Samé krvavé rány, jaké dávám vysázet lapkům. A Zdislava? Poklekla přede mnou a něžně mi políbila ruku, kterou jsem ji chtěl zbít, a prosila mne: Učiň tak, můj choti. – Jenže nemohu. Nemám nad ní moc. Zakažte jí to, otče Česlave, jako její zpovědník.

To nejde, rytíři Havle. S tvým souhlasem přijala hábit kajícího voje řádu svatého Dominika. A byl jí předán kožený pás a růženec jako Dominikův odkaz k utužení kázně. Náš řád je kajícnický. Když jde o naše kající pobožnosti, tak musí jít stranou naše osobní pocity, zda se nám líbí přinášet Pánu bolestné oběti, nebo ne, ani o to, zda na to máme náladu nebo ne.

O co jde?

Především o to, že Pán je strašně opuštěn, když se kvůli našim hříchům potí krví, podstupuje bičování, korunování trním, nese kříž a je ukřižován. Co dovedeme z lásky k Pánu podstoupit a vytrpět? Ježíš se také obává bolesti a potupení, ale pak říká: Ne moje, ale tvoje vůle, Otče, ať se stane.

Divíte se, že je svět trpí válkou a nemocemi, a hříšníci že hřeší, ale pro náš řád svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, odmítáte snášet nebo vykonat cokoli, za co nedostanete nějaké vyznamenání od lidí. Doprovázet našeho Pána v jeho utrpení je milost.

Když chce vaše žena konat pokání za někoho, za obrácení hříšníků a k tomu, aby nesla s Kristem díl jeho utrpení, nedá se jí v tom bránit. Nebojte se o ni. Paní Zdislava zná přikázání. Dobře ví, že nesmí porušit přikázání Nezabiješ ani u sebe. Přesto se pokusím promluvit jí do duše.

Budu vám zavázán, otče Česlave.

Sestro Zdislavo, jako členka kajícího voje řádu bratří Kazatelů jste dominikánka žijící a sloužící v duchu našeho řádu ve světě, a to zvláště tady, v jablonském chrámu svatého Vavřince, kde jste přijala hábit a pás s růžencem našeho Otce Dominika. Náš řád není výhradně rozjímavý, že byste měla zaměřovat pouze na Boha a na pobožnosti, obětované v ústraní právě jedině Pánu. To byste vypadávala z řádu, ve kterém jste Bohu slavně zaslíbila. Není však ani výhradně činným řádem. Spojuje v sobě rozjímání s činnosti, - mluvil otec Česlav tou svou roztomile šišlavou a žvatlavou polštinou: - Čo prorozjímáš, to uváděj hlásáním a jinou činností do světa. Když jde o kající pobožnost, tak i sebetvrdší pokořování, které podstupujete, má cíl nejen v oběti Bohu, ale také v oběti bližnímu. Cílem kající pobožnosti je láska. Vaše láska se má projevovat nejen v ústraní vůči Bohu, ale také docela tělesně vůči bližnímu, který to potřebuje. Konejte pokání také za to, abyste uměla radostně přijímat dary a projevy lásky a také je radostně předávat a udílet dál. Prvnímu, komu jste povinována touto láskou se všemi jejími tělesnými projevy, je manžel, protože od svatby už vaše tělo nepatří jen vám, ale také jemu. Bude-li manžel, rytíř Havel po vašem boku smutný a opuštěný, zatímco vy budete s prázdnou náručí bolestně pokořována u kříže, zpovídejte se z nelásky. A další, komu jste povinována láskou, je každý trpící, opuštěný, hladový, nemocný či raněný, uvězněný, zkrátka ten, komu je živý Kristus nejblíže.

V tom případě patří políbení také vám, otče Česlave, náš bílý anděli, řekla Zdislava, sotva obdržela požehnání, načež se postavila na špičky a zulíbala kněze.

Česlav ztuhl jako sněhulák a snad se mu i něco začervenalo na tváři, ale mrkev to nebyla.

Nejsem snad opovážlivá, otče Česlave, že ne? Boží posel jako alter Christi má přece být pozdraven políbením pokoje, jak nás k tomu vybízejí svatí apoštolové.

Otec se dal do smíchu: Jistěže, paní Zdislavo, jistěže, třebaže budu muset také sám přitvrdit a dát se víc na pokání.

A jak je to dál s tím sedmerem úkonů milosrdenství duchovního a tělesného, o které jste se jednou zmínil?

Sedmero úkonů duchovního milosrdenství zahrnuje poučení nevědomých, radit váhajícím, těšit smutné, napomínat chybující, odpouštět urážky, snášet protivenství a modlit se za všechny. Tyto úkony mají být provázeny sedmerem skutků tělesného milosrdenství: sytit hladové, napojit žíznivé, oblékat trhany, přijímat poutníky, navštěvovat nemocné, vysvobozovat vězně a pohřbívat zesnulé.

To mám ještě co dohánět, řekla Zdislava. – Smím se, prosím, ujmout vašeho hábitu, otče Česlave, vyprat ho a pozašívat? Kdo ví, kdopak vám tak naposled posloužil.

No, pravda je, že zástupy se o to zrovna nederou, - zamručel a přijal to s pokorou.

Opravdu se dala do díla, takže i nestranný Dalimil musel zaznamenat: pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvietila, mnoho chromých a malomocných uzdravila, pomohla mimořádným způsobem mnoha nemocným...

Zdaleka to nebylo vždy podle představ vrchnosti a vůbec už lidí světa.

Strašné! Vždyť ona komusi z těch malomocných políbila hlízy znetvořeného těla! Líže jim vředy! - Volal otřeseně básník Pontanus, když viděl, jak vycházela naproti takovým zjevům, aby je potěšila, povzbudila, nasytila a přioděla vlastním pláštěm. Skláněla se k nim a čistila jejich vředy. K vlastnímu překvapení necítila k nim žádný odpor. Naopak, jako by je laskala. K třesoucímu se zimnicí si přilehla, aby ho hřála vlastním tělem. Jasně zakoušela, jak jí každým tímto lidsky trapným a protivným přitisknutím se k odpornému vředu a něžným přilnutím k opuštěnému a zanedbávanému, třebas i někým zneužívanému a nevděčnému, přitékala blaživá záplava milosti. Sama skoro ani nechápala, jak to, že její políbení nemocným bývalo někdy vnějším znamením jejich blížícího se zázračného uzdravení, a nebývalo to jen nějakou přirozenou léčbou.

Mnohému z nich se už předem omlouvala: Promiň, jestli jsem k tobě přišla příliš pozdě. Ale stejně s tebou zůstanu navěky.

A taky že zůstala, protože ji Pán pojednou vzal k sobě. Jak zaznamenává Dalimil:

Léta od narození Jezukrista milostivého

tisícího dvoustého padesátého druhého

Žena svatého života paní Zdislava odešla ze světa...

Svatý otec Pius X. zařadil Zdislavu do počtu blahoslavených dne 28. srpna léta Páně 1907, a svatý otec Jan Pavel II. ji svatořečil 21. května léta Páně 1995

 

VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY (Bl.Sadok, 2/6)

Dusi-dus,dusi-dus,dusi-dus! – Otřásalo se ovzduší tak pronikavě, že se oči otce Sadoka odtrhly na chvíli od krucifixu na zdi, aby vyhlédly hradním oknem v Budě, a pak odlétly stranou až k obloze. To se kolem přehnal stín a dusot se koňských kopyt se znovu vzdaloval. Vzápětí se to však ozývalo nanovo. Oči pak přece jen vyhlédly a –

Vytřeštěné oči podkreslené tenkými špičatými kníry dodávaly hlavě s plstěnou čapkou do špičky zlověstného vzezření. Kaftan na koni se blížil nezadržitelně jako bájný pegas. Další z jezdců potratil někde za letu mongolskou čapku, a tak mu zbývala jenom na slunci se blýskající vyholená lebka, které z temene vlál hustý cop. Jezdecké umění předváděné na přilehlém kolbišti připomínalo atletiku mykénského borce přeskakujícího na délku býka. Tento však za prudkého trysku učinil bleskový obrat, takže rázem seděl na svém oři zády dopředu a v mžiku vystřelil z luku kvílející šíp, srážející vybranou šišku se smrku.

Oči krále Bély IV. užasle přecházely od jednoho z bojovníků ke druhému. Zato oči těchto skoro se vznášejících jezdců po něm louply pohledem sebevědomých akrobatů, těkavě přeletujících světem jako mihotavé jepice.

Tatar! Kde se tu bere na dvoře krále Bély? – Zašeptal vyděšený otec Jindřich, který sem zavítal z Moravy.

Jsou to Tataři a nejsou to Tataři. Říkáme jim Tataři podle slova tartarus, tedy peklo, podsvětí.

Kdo to tedy je?

Kumáni.

O jejich obrácení na pravou víru snil už otec Dominik. Vlastně je to taková směs vybraných tatarských zabijáků, které chán postavil do čela svého vojska, ale oni z chánova vojska sběhli. Někteří jsou vlastní Kumáni, odvolávající se na svou dávnou vlast na horním toku řeky Chuang-che. Pak jsou mezi nimi sibiřští Kypčakové a konečně Šarijci, dlouholebí plavovlasí lukostřelci.

Plavci či Polovci – Řekl Jindřich jedním dechem: Viděl jsem je už ve vojsku Přemysla Otakara.

Ano, tak je to. Naši králové s křesťanským pláštíkem najímají do svých vojsk tyto vybrané zabijáky z čela chánova vojska. Ti jsou si vědomi své válečné dovednosti a pohotově přebíhají k nepříteli.

Tak to dělá i Béla IV., když těm sběhům – pokud okázale přijmou křest svatý - ochotně nabídl útočiště v uherských nížinách za to, že mu poskytnou ochranu proti nájezdům chánova vojska. Platí jim slušný žold. Dokonce jim povolil kupovat si a vlastnit otroky, často také křesťanského vyznání.

Od koho si mohou tihle Kumáni koupit v křesťanském světě takové otroky?

Od koho asi? Prostě od kupců, zvláště z Moravy a z Čech. Zadlužili se a tak je kupci prodali. Těm zlaťáky nesmrdí, ať už pocházejí z jakýchkoli zdrojů. Není snad Praha od časů Přemysla Otakara proslulým veletržištěm s otroky? Kdepak se Přemysl Otakar dostal k označení Zlatý, když ne právě z tohoto kupčení s otroky?

Nájezdy chánova vojska jsou pak vedeny částečně jako trestné výpravy proti sběhům a těm, kdo jim poskytují útočiště. Ve skutečnosti odmítají tihle polovičatě na víru obrácení Kumáni sloužit nejen chánovi, ale i novým pánům, a přes noc je zrazují. Tak už v minulém století chtěl kumánský chán Könček založit vlastní říši na západ od Rusi, ale chán Batu mu to překazil svým výbojem. Tak nezbylo Könčekovu následovníkovi chánu Kötenovi schovat se do Uher.

 Ano, mnozí zchytralí vládcové, kteří navenek přijali křest svatý, jsou spoluzodpovědní za to, že na křesťanstvo přivolali celou tu pohromu od Batu chána. Tak i král Béla IV. sám přivolal na sebe pohromu chánova vojska, když poskytl na území Kunság útočiště Kumánům a jiným sběhům z vojska chána Batu. Kronikář Gesta Hungarorum zaznamenává dokonce rodokmen, který vede od Attily až k Arpádovcům. To je takové politické chytračení, které se zle vyplatí těm, kdo se k němu uchylují. Nakonec se Béla IV. zachránil jen útěkem až do Dalmácie.

Jak se jmenuješ? - Zeptal se otec Sadok jednoho z těch chlapíků s jiskrnýma očima a hbitýma rukama.

Kemenče.

Co je to za jméno?

Znamená Malý luk. A tady je můj bratr Arbuze, neboli Meloun z kmene Čertan, to znamená Dravá ryba.

My ovšem máme své představy o Batu chánově hordě. Jsou ve stínu hrozných událostí, řekl Sadokovi později otec Hyacint, vracející se do Uher.

Jakých?

Děsivě kvílející šípy lučištníků.

Ach, to jsou ty střely s píšťalkami, aby každého poděsily pištěním za letu. Ještě dřív než někoho zasáhnou, způsobí, že každému běhá mráz po zádech, jako by mu tam lezl brouk.

A potom jsou tu ty hrozné zvěsti, které zaznamenal náš kronikář Dlugoš: Mongolové vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad...

Zase jedna Batu chánova novinka z Číny. Výbušný prach, prskající oheň a čpavý zápach, jako když se alchymistovi převrátí polovička kádinek a křivulí.

To se jim tedy povedlo. Vyděsili naše rytíře, že ztvrdli jako převařené vejce. Zatímco tam rytíři ochromeně zírali, Mongolové je snadno porazili. A k tomu všemu nastalo zatmění slunce jako by tento mongolský nájezd měl znamenat konec světa. Možná, že o tom byl Batu chán předem zpraven čínskými astronomy a bitvu podle toho načasoval.

Naštěstí pro nás všechny přišla léta Páně 1242 zpráva o smrti chána Ögödeje. Batu chán stáhnul celý chvost svého vojska a ukončil tažení, jako když utne. Rychle se vrátil domů, aby mu při volbě nového chána něco neuteklo. Obojetní Kumáni to pokládali za své vítězství. Tehdy se tito zrádci svého mongolského chána, odtrhli od svých nových pánů, protože kdo jednou zradí, je náchylný zradit znovu. Jako utržení z řetězu začali Kumáni drancovat křesťanská města a vesnice. Právě oni jsou odpovědni za další pohanské nájezdy, ničící svatyně a kláštery, a nikoli původní Batu chánovi Tataři, kteří kláštery vypalovali jen zřídka. Už Čingis chán jim ve své Jasse uložil zákon ctít všechny bohy, a to i cizí a jim neznámé. Ničení svatyň a klášterů měli pak na svědomí hlavně Kumáni. Těm bylo všechno jedno a po ukončení Batu chánova tažení se naplno rozletěli křesťanským světem k vraždění, pálení a drancování jako vyvrcholení svého vítězství a svobody.

A jak to dopadá s vlastní vírou Kumánů?

Navenek křesťané, ale při bližším zkoumání se projevují jako nestoriáni.

Nestor hlásal blud o Kristu, majícím jednu osobu lidskou a jednu božskou, a odmítal Matku Páně jako Bohorodičku.

Takový blud byl odsouzen už na efezském sněmu.

To Kumáni neznají. Vozí si všude sebou šamany, kteří jim vyvolávají duchy mrtvých předků, kterým stavějí mohyly.

Musíme se věnovat jejich obrácení na pravou víru. Vždyť jinak přece naši bratři dominikáni slaví v Uhrech úspěch, nebo ne?

Úspěch? – Vrtěl hlavou otec Sadok.

Jak by ne. Král Béla IV. tvému poselství od otce Dominika přece vyhověl. Nechal zřídit při svém hradě v Budě klášter pro bratry dominikány.

Hm, několika bratrům dal střechu nad hlavou a biskup Bartoloměj to vše posvětil k poctě svatého Mikuláše.

To je přece úspěch. A co víc, založil ve Veszpremu klášter dominikánských mnišek, zasvěcený biskupem svaté mučednici Kateřině.

Nevím, jestli se mám z toho radovat nebo nad tím zaplakat. Král se děsí všech těch dnešních pohrom, ohrožujících jeho vratký trůn, a tak se jako tonoucí chytá každého stébla. Zkrátka tenhle Béla, jako všichni mocní lidé světa, na víru sice moc nedá, ale zato hodně chytračí. Je ochoten k velkým obětem, ale teprve tehdy, až mu teče do bot.

Pohromy?

Myslím na Tatary. Vyvázl z celého toho mumraje jen tak-tak, s odřenýma ušima.

Jak to?

Zaslíbil Bohu svou dceru Markétu, když se podaří celou mongolskou vlnu zarazit, ale jestli to někdy splní, to ví jen Bůh.

Bratři v Sandoměři by potřebovali tvou pomoc, Sadoku. Je to tam od loňského roku všechno poničené. Těžko říct, kdo je víc vinen vypálením Sandoměře, Krakov, Vratislavi a dalších měst. Někde to všechno zdupala tatarská kopyta, jinde sami naši krajané zapálili celá stavení podle taktiky spálené země.

Ano. – Uznával otec Sadok: - Vím, že naše hlavní poslání od otce Dominika je Polsko. S těžkým srdcem nechávám naše sestřičky a bratry v Uhrách.

Neboj se, Sadoku, ujistil ho Hyacint. - Bůh se už postará, aby z toho sémě vzešlo v Uhrách hojné ovoce.

Jantarová cesta, neustále dusaná kopyty koňských a volských potahů, obtížených bohatými náklady kupců, zakusila zase jednou pěší výpravu černobílých poutníků s tlumokem Písma a kapsami hladově zejícími prázdnotou.

Z Krakova už je to pár dní cesty, anebo loďkou po Visle. Díky Visle se tudy kupci snadno dostanou od Bavor až k Rusi.

Už vidím na obzoru Opatovskou bránu města Sandoměř, rozkládajícího se na několika kopcích.

Kdysi to tady obývali Ledzicové, ale teď tu sídlí kníže Lešek.

Záhy se před nimi vynořila mohutná románská stavba z červených cihel. Velkolepý červený portál. Vstoupili dovnitř, a už je svatý Jakub, jemuž byl chrám zasvěcen, vtahoval trojlodní bazilikou s železnými lustry k oltáři. Tam se rozložilo množství černobílých rouch, jako by hodlalo pokrýt celou podlahu.

Už to tady patnáct let budujeme, řekli bratři.

A budeme v novém slohu pokračovat dál, když Pán Bůh dá, odpověděl jim otec Sadok, přivádějící z Uher skupinu dalších bratří.

Sotva dozněl zpěv Salve Regina a dobzučel kompletář, rozptýlila se bílá roucha do svých cel.

Pokojné oddechování zakoušelo úlevu po tolikadenní cestě, ovšem ne nadlouho . . .

Klep – klep – klep! - Klep – klep – klep! – Oči zíraly do nočním temnoty, přerývané rušitelem.

Rušíš mě v mém pokojném díle! – Řekl rozhodně otec Sadok.

Co tady chceš dělat s takovými dětmi, ty blázínku? – Namítl mu potměšilý duch světa a ukázal na mladé nováčky.

Právě s takovými dětmi vnesu řád do tohoto království temnoty a získám mnoho duší Bohu.

To, co se dalo spočítat na prstech jedné ruky, přeskočilo rychle na tucet. Osmnáct let Sadokova blahodárného působení se přehnalo rychleji než voda Visly. Tucet dětí, otáčejících se kolem převora nyní už staršího, nabyl čtyřnásobku. Otec Sadok se šedesátkou na krku se mezi nimi milerád ztrácel.

Jestli se někomu zdá, že je v klášterech nuda, ten je právě zralý na to, aby se připoutal ke kříži a bytostně se ztotožnil s Kristem, potícím se krví v Getsemanské zahradě, bičovaným u kůlu, trním korunovaným, nesoucím kříž, ukřižovaným a položeným bezvládně s tělem docela umrtveným do hrobu. Ostatním se stačí modlit a pak rozhlédnout po vykonaném díle, plném sebezáporu a obětí. Okrouhlé klenby svatojakubského kostela i kláštera se vznesly k výši do zalomených oblouků, aby se s nich snesly s výše nově vykuté železné lustry s množstvím zářivých svící.

Toho dne uvidělo čisté srdce při svém rozhlédnutí se po znamení doby ve čtení o mučednících nápis zlatými písmeny.

Zítra bude v Sandoměři čtyřicetdevět mučedníků.

Pokojně to předčítá přede všemi. Kupodivu se nikdo z nich neděsí, ale každý zůstává při svých chválách Boha a následném díle. Den se přehoupne a slunce ustupuje ze své vlády.

Večerní zpěv Salve Regina svěřuje všechny pod ochranu Královny řádu bratří Kazatelů.

Sotva se snese mrazivá noc, kaftany mongolských stejnokrojů se na všech stranách kláštera neslyšně napínají a s koní sestupují temné postavy, uvyklé pohybovat se bez nejmenšího šelestu a podobné sibiřskému džulbarsu šavlozubému.

Budou muset zdolat překážku – vysoká zeď? Vůbec ne. Klášterní vrata jsou dokořán. S kinžalem pevně sevřeným v ruce s naběhlými šlachami procházejí postavy jednu celu po druhé – prázdné a zase prázdné.

Kde mohou být?

Nakonec vtrhli do kostela. V mihotavém svitu věčného světla se před oltářem rozkládal jeden hábit vedle druhého, jako by hodlaly pokrýt dlažbu celého chrámu. Nezáleželo na tom, že tu byli otcové, jáhni, sestry a bratři z kajícího voje řádu ve světě, protože tady už nebyl nikdo mužem ani ženou, bratrem či sestrou, židem či pohanem, ale všichni tvořili jakousi živou hradbu kolem svatostánku a obrazu Panny Marie. S chladnou krutostí se na ně vrhly bytosti z temnot, aby jednoho po druhém odpoutávaly od tíže tohoto světa a tělesného břemene. Stupně oltáře se barvily temnou červení. Nikdo se nebránil, ani neprotestoval. Kterýsi z bratrů, jenž se zprvu ustrašeně uchýlil na kúr, shledával s výše, jak ho ostatní předbíhají do nebeského království.

Tak to tedy ne. Nenechám vás odejít z tohoto světa samotné. – Načež spěšně seběhl po schodech, aby tiše a ochotně přiklekl k zástupu, připravenému k největší oběti.

Do krutého díla zazníval pouze sborový zpěv Saáalvééé Reeeegííína, a zvolna slábl, až utichl -

Sluneční paprsek prokázal značnou míru nezávislosti, když se odhodlal posvítit ranním ptáčatům na celý výjev.

Kdo to spáchal? A kdo vydrancoval kostel- ? Kdo zapálil městské sýpky - ?

Tataři! – Naskočila každému husí kůže.

Těžce zraněná mniška však sípavě svědčila -

Kdo myslel s úzkostí na mongolsky protažená obočí, uvízl v zajetí své temnoty. Batu chán byl tou dobou už pět let pod kytičkama a mladý Kublaj chán byl zaujat svými čínskými pletichy. Kdo však s obavami myslel na posly temnot a pekel, byl pravdě blíž než zkušený pozorovatel.

Jen lesk očí odrážející věčné světlo totiž nazdvihl cíp noci, aby odhalil jepicovitě se komíhající plavovlasé bestie s kníry do špičky a vyholenými hlavami s copem splývajícím s temene.

Tak bylo křesťanstvo zaplaveno nánosem zmateně přebíhajících obojetných Kumánů a jiných sběhů, kteří odmítali sloužit komukoli a kdekoli.

Už pětatřicet let poté stanovil papež Bonifác VIII. památku otce Sadoka a ostatních osmačtyřiceti mučedníků na 2. červen. Papež Pius VII. potvrdil tuto úctu léta Páně 1807.

 

KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE (Sv. Petr Veronský 4/6)

Tam, kde si Itálie nazouvá botu, leží Verona. Z každého rohu tu na vás mrkají rozvaliny římských staveb. Ovšem v těchto časech si ještě leckterý velebný kmet připomíná, jakou důležitost nabylo toto město za papeže Lucia III., a co teprve při konkláve, kde padla volba na papeže Urbana III.

Na malém náměstí se tyčí velkolepá veronská katedrála Matky Boží. Honosný vchod, sestávající z dvojitého baldachýnu podpíraného sloupy, je obzvlášť úchvatný. A pak od průčelí letí vzhůru věže až k zvonici. O kus dál se tyčí zase kostel svatého Vavřince, upáleného na roštu. Snad i proto je na jeho stavbě užito střídavě kamene a střídavě pálených cihel. A dál je zase bazilika svatého Zena, veronského biskupa a patrona, který přivedl v severní Africe mnoho bloudících ke Kristu. Už vstupní mohutné bronzové dveře románské baziliky s biblickými výjevy pro ty, kdo nedovedou číst, působí úchvatně. Nezapomenutelná je socha světce z různých kamenů v apsidě severní boční lodi.

Ó, jak povznášejícím dojmem to působí! – Vzdychaly veronské dušičky, ale ne všechny.

Malý Petřík se tam dlouho cítil opuštěn, protože maminka, i ten příležitostný kolemjdoucí, o němž matka tvrdila, že je jeho otec, byli pokaždé kdesi pryč.

Raději být na hnojišti, než v kostele! - Ulevila si matka znechuceně a dodala: Beztoho jsou všichni kněží jen zloději.

Udivený Petřík na ni zmateně zíral.

Ty ses nikdy neměl narodit! – Rozkřikla se matka na svého jediného syna a mlela jako pominutá.: - Seš omyl přírody! Nikdy jsem děti nechtěla. Ďábel to našeptal tvému otci, abys byl počat. – Ať se o tebe postará ten slavný Zeno, když je patronem zanedbaných veronských dětí!

Propukl v hořký pláč, ale nevšímala si ho. Matka a otec spolu žili jen tak, na divoko. Oba fanaticky omílali jako obehraná gramofonová deska:

Manželství je satanův vynález, jak to učí náš velký mág Jan z Lugia.

Patřili totiž k sektě Albanenses. Jejich duchovní vůdce tvrdil:

Prapříčinou všeho zla je bůh, protože nevybavil anděly tak, aby nemohli zhřešit a museli zůstat dobrými, zkrátka jim dal svobodu. Ta pak dělá všechno neštěstí na světě. Bohu se to všechno vymklo z rukou. Všemu hmotnému na světě vládne Luzabel.

Podivná životospráva, kterou tihle blouznivci dodržují, - kroutil hlavou místní kněz, když našel uplakaného Petříka v chrámě: - Ukládají si pohlavní zdrženlivost a vyhýbají se manželství. Zdráhají se požívat maso, mléko a vejce. Proto se trýzní krutými posty a vedou navenek přísný život. Čtyřicetidenní půst zachovávají třikrát ročně.

Jejich vůdci zavádějí místo svátostí jakousi potěchu. Zbavuje prý člověka každého hříchu, i když toho vůbec nelituje a nenapraví se. Kdo přijme potěchu a zase zhřeší, musí se prý znovu očistit další potěchou. Jiní se dobrovolně ubírají do Endury, prostě v sobě umoří život hladem, jedem nebo otevřením si žil. Duše se prý musí očistit tím, že opustí tento svět. Následkem toho se ti zbloudilci dopouštějí sebevraždy. Považují sebevraždu za ušlechtilý čin.

Ježíš Kristus je náš Spasitel, opakoval Petr to, co slyšel v klášterní škole.

Co to meleš? – Vyjel na něho jeho strýc a dodával: Tak to není! Kristus byl jen světelný duch, který vzal na sebe pouze zdánlivé tělo a také umřel jen zdánlivě.

Snažil se mu pak domluvit: Petře, měj rozum a přijmi učení svých rodičů. Víš, tento svět je skrz naskrz prohnilý, protože pochází od ďábla.

Kdepak, - zavrtěl Petr hlavou: Svět pochází od Boha.

Nato se ten pomatenec rozběhl za Petrovými rodiči, aby jim vyčinil:

Okamžitě odveďte Petra z té klášterní školy!

Místo očí na něj tupě pohlížela čtveřice vyhaslých ohníčků, ve kterých jen cosi doutnalo. Ozvalo se cosi nesrozumitelného, co by bystrý znalec poblouzněných duší mohl vytušit něco jako:

My jsme čistí – My jsme svobodní -

Když nedal pokoj a breptal: Budu to na vás žalovat našemu velkému mágovi Janovi z Lugia! -  tehdy se maminčiny oči matně pohnuly, rozhlédly se kolem, ale pak zase pohasly. Nic se nestalo. Maminka neudeřila svého bratra tupým předmětem, a to dost možná pouze proto, že žádný tupý předmět neměla po ruce. Patrně si jen pomyslela, že svět je příliš malý, než aby v něm mohla spokojeně přežívat s bratrem ze sekty. Pokládala se za osobu laskavou a odpouštějící, ale především nad jiné povýšenou svou čistotou dosaženou v opakované potěše.

O dalších osudech své matky a otce zůstaly Petrovy jen útržkovité obrazy. Ruka milosrdného dominikána totiž zakryla dětské oči, když pochopové vynášeli jejich bezduchá těla s otevřenými žílami i s celým krvavým pelechem, na kterém se umořili, aby je povoz odvezl kamsi do nedohledna.

Bože, buď nám milostiv, že dopustíme, aby něco takového země nesla, křižovaly se zbožné duše.

Opravdoví hrdinové Endury, šeptalo se ve veronském podzemí.

Kdo za to může? Jak to, že se to tady tak rozmáhá? – Pídili se císařští úředníci.

To je prosté, říkali ti, kterým dal Pánbůh rozum: - někteří šlechtici, jako Štaufové, neradi vidí vzestup měšťanů, odporujících často papeži, a poskytují ochranu těmto bludným duším. Pobloudilci zase dovedou lstivě těžit z napětí mezi duchovenstvem a měšťany, kteří odhazují lenní závazky. A když se jim nedaří veřejně vystupovat, zalézají do podzemních brlohů, kde v jisté době páchají jakési strašné obřady pro Luzabela a nejrůznější zvrhlosti.

Papež Lucius III. se držel za hlavu, jako by mu měla každou chvíli upadnout a vyrážel ze sebe: Nevzdělanost víry! - Lehkomyslné přibližování se Zlému! – Vláda Zlého! – Úplná zkáza! – Smrt duše i těla! Sebevražda, ale ne kvůli pouhému zoufalství, nýbrž jako záměrný úkon z návodu Zlého!

Co s tím budeme dělat? – Ptal se císař.

Vyhlašuji toto nařízení, dal se slyšet papež: - Kdo se opováží kázat bez církevního pověření, podléhá vyobcování z církve. Kdo učí o Kristu nebo o svátostech jinak než církev, podléhá vyobcování z církve. Kdo nějak podporuje tyhle úchylné zběsilce, podléhá vyobcování z církve. Kdo je podezřelý z takové úchylnosti a zdráhá se odpřísáhnout krédo, podléhá vyobcování z církve.

Slunná nálada se však nevrátila ani císaři, ani papeži, protože každou chvíli docházely nové a nové zvěsti o hrůzných zvěrstvech rozvratníků na sobě, na jiných, a dokonce i na zvířatech. Kdykoli si císař připomínal přítomnost takových úchylných blouznivců, zavrtaných někde v podzemní sluji, okamžitě viděl temnou skvrnu na tváři císařství, že strachy poskočil, div že mu koruna nespadla s hlavy.

Obávám se, že tohle mi jako císaři římskému nestačí. Bojím se strašných důsledků těchto úchylek pro císařství! Kdo odmítá přísahu vyznání, ten odmítá i manželskou přísahu, a odmítá i přísahu poddaného svému lennímu pánovi, a ohrožuje tím samé základy císařství. Každého takového rozvratníka odsuzuji k smrti! - Tak rozhodl římský císař, a přesto se pořád dál doslova třásl strachy před takovým ohrožením jeho moci. Třebaže císař každou chvíli šlapal po právech papeže a církve, takže sám občas podléhal vyobcování, přesto se hleděl neustále s papežem usmiřovat:

Milost, milost, Svatý Otče, všeho lituji. Horší je, že my o těch rozkolnících nevíme zhola nic, dokud nepřivodí rozvrat ve svém okolí.

Ještě horší je, že se do takového zvráceného počínání úchylných blouznivců a jejich vyvolávání zlého ducha, dříve nebo později ďábel doopravdy vměšuje. Tak si potom počínají záludněji, než by odpovídalo jejich přirozeným schopnostem. Musíme po nich pátrat a odhalovat je a zachránit je dřív, než je ďábel dožene k sebevraždě. – Rozhodl papež.

Dřív než mi nějak oslabí mou císařskou moc! - Zasykl hadovitě císař.

Pak rozhodl císař skoro jednohlasně s papežem: Inkvizice! – Zřizuji vyšetřovací a vyhledávací službu. – Zřizuji císařskou inkvizici! - Zřizuji biskupskou inkvizici.

Musíme zachránit všechny bloudící pro Boží království, mínil papež, - protože pokusy těchto katarů neboli čistých, jak si říkají, o jejich očišťování vyhladověním až k smrti, si už vyžadují strašné množství obětí. Kromě toho musíme zabránit mnoha zaslepencům, aby svévolně brali spravedlnost vůči bloudícím do svých rukou pouze na základě neprokázaného podezření anebo falešného udání.

Už, už měl císař Bedřich v ústech slova jako: Kašlu na jejich spásu! – a místo toho z něho lezlo: Budu je rdousit třeba holýma rukama a pálit, aby z nich nezbylo zhola nic! – Tak ze sebe vypouštěl slova, jako by si vychutnával vyzrálé valpolicellské víno.

Bratři a sestry dominikánského řádu měli ještě oči plné slz a tváře smutné kvůli odchodu otce Dominika za světa, když se jejich oči znovu rozzářily a v slzách se zableskl jas dojetí a radosti. Bylo to ve chvíli, kdy se v chrámu v Bologni pozvedal šestnáctiletý Petr z prostrace, aby na sebe přijal bílé roucho. Dal se také obepnout koženým pásem s růžencem pro utužení kázně, a přijal také ochranný štít škapulíře.

První, co musím splnit, umiňoval si novic, je přinést oběť pokání za mou nebohou maminku a mého nebohého otce.

Načež zacházel se svým tělem s takovou krutostí, jakoby chtěl své rodiče snad dohnat v jejich sebevražedném počínání.

Bratře, bratře! – Zarazil ho převor: - Nakládáte při těch kajících pobožnostech se svým tělem příliš krutě. Mohlo by to ohrozit vaše zdraví a snad i život. Nezapomínejte na páté přikázání. Mírněte se.

Poslechl, nicméně potřeboval zřejmě ještě další očišťování.

Kterýsi vystrašený tatík se svým pověstným italským temperamentem cloumal se svou ratolestí, div, že ji neutrhl: Poběhlice jedna! Cos to provedla?

Prozraď nám jméno toho chlípníka, který tě zneuctil! – Ječel na ni starší bratr, ohánějící se mečem. – Životem za to zaplatí!

Jak by mohla připustit ohrožení svého miláčka? Raději malou lež, než ohrožení muže jejího srdce.

Nemůžete ho ohrozit. - Je za zdí – za klášterní zdí, lezlo z ní slovo po slově.

Táák? - Jeho jméno! Prozraď jeho jméno!

Petr Veronský – ulétlo jí.

Honem jdeme do kláštera za převorem.

Zběsilý jekot mstitelů se rozšířil z jedné domácnosti do ulic a odtud do kláštera.

Petře, copak jsi opravdu zneuctil tu dívku?

Od dětství zakřiknuté dítě, kterému matka tolikrát opakovala: Nikdy ses neměl narodit! - teď mlčelo jako hrob.

Mlčí? - Tak se přiznává, - usuzoval duch světa a Petr nechával ducha světa duchem světa.

Tak přece něco řekni, Petře!

Jsem hříšník a nezasluhuji žádné slitování.

Tady nemůžeš zůstat. Překládám tě do jiného kláštera. - Rozhodl převor: Tam se podrobíš přísnému pokání.

Teprve tehdy, až se uklidnila okolní vřava a běsnění pomstychtivých příbuzných, osaměla hromádka proklínaného neštěstí před Ukřižovaným v kapli. Mlčela a v duchu počítala rány, které snášela, až jí ve tváři vytanula jediná otázka: Proč? Proč mi to dělají?

Ten, který zpytuje srdce i ledví, však slyší i otázky nevyřčené nahlas, protože zná lidské pochybnosti. Teprve, když se návštěvník svatyně docela vytratil a také dřevěný kříž s tělem Páně pozbyl své dřevěné vlastnosti, aby ožil, uslyšelo jen čisté srdce ozvěnu své nevyřčené otázky tak, že celou kaplí zazněla otázka nespravedlivě mučeného Ukřižovaného: PROČ? – PROČ MI TO DĚLAJÍ? – Co jsem učinil zlého, že mě přibili na kříž? Konec malomyslnosti! Uč se trpělivě nést svůj kříž.

Ano, Pane, z lásky k tobě chci trpět a snášet každé příkoří. – Znělo to banálně, ale jenom tomu, kdo se na věci dívá zvenčí.

Muselo se přehnat hodně vody, než Bůh učinil, aby pravda o Petrově nevině vyšla najevo. Brzy na to byl zvolen převorem v Comu, později v Piacenze.

Jmenuji vás, můj synu, inkvizitorem pro Milán a okolí, rozhodl papež Řehoř IX.

Inkvizitor? – Hm - to jsem nikdy nedělal, Svatý Otče. Jak si mám přitom počínat?

Účelem naší církevní inkvizice, můj synu, je vyhledání a odhalení úchylek od učení svaté víry a přivedení bloudících zpět do církve.

To vím, řekl otec Petr. – Už svatý Augustin nás učí nenávidět blud, ale milovat bloudícího. Jenže jak přesně si mám při tom počínat?

V oblastech, kde se vyskytují příznaky působení bloudících, necháte duchovním pastýřem sezvat obyvatele do kostela. Tam pak zahájíte své poslání kázáním. Přitom zdůrazníte některé věroučné články vyznání víry, které – jak už víme – jsou pro bloudící kamenem úrazu.

Potom vyhlásíte tempus gratis čili lhůtu milosti, asi tak patnáct až čtyřicet dní. Během té doby se mohou přihlásit ti bloudící, o kterých víme z jejich veřejného působení nebo z udání, aby se přísahou na vyznání buď obrátili od své úchylky, nebo vyvrátili falešné obvinění, zkrátka aby potvrdili svou pravověrnost. Když se obrátí ze své úchylky, tak jim uložíte za pokání.

Jaké pokání mám ukládat?

Modlitbu a veřejné nošení křesťanského znamení – křížek na krku nebo na oděvu. Pravidelné navštěvování bohoslužeb s metlou jako znamením kajícníků. Konání postů, poutí, navštěvování vašich kázání.

A co když to odmítnou? – Obnažil otec Petr přímo jádro pudla.

Pak veďte v patrnosti ty, kteří to jsou. Až vás vyhledá příslušný úředník císařské inkvizice, tak mu je sdělte. Dál už to není vaše starost.

Petr se zachvěl jako člověk stižený akutní horečnatou chorobou.

Cože? Mám jim to sdělit?

Ano, protože to jsou vlastně teroristé, připravení dříve nebo později nějak ohrozit sebe samé, ostatní lidi a celé království.

A když to neudělám – nebo to opomenu?

Potom se, milý synu, vystavujete riziku, že budete sám vyšetřován. Je pravděpodobné, že se na vás přitom nepřijde, ale až si ti úchylní bloudci sáhnou na život nebo připraví o život jiné, dostihne vás vaše špatné svědomí, že jste tomu mohl zabránit a kvůli své zbabělosti nebo změkčilosti jste to neudělal. Bůh vás vidí.

Zkoprněle zíral na papeže, ale audience už skončila a nějaká silná ruka mu pomáhala vstát. Když se mu posléze život znovu vléval do ztuhlých údů, držel si hlavu v dlaních, neboť si chtěl být jist, že mu neodpluje od rodného krku. Byl by velice ocenil velký blok alpského ledu, o nějž by si mohl opřít horečnatě rozpálené čelo. Od té doby dělal dojem člověka, kterého trápí nějaké nevyslovené myšlenky. Kdo by takovému dojmu podlehl, nechybil by. Berou-li vás mlýnské kameny z obou stran, nezavdává to moc příležitostí k libým pocitům.

Přesto ho čas od času zahřálo něco příjemného u srdce. To kdykoli se stal svědkem zásadních obrácení na různých místech Itálie, kde konal svá kázání. Málokdo tušil, že se musel často se zatnutými zuby protloukat životem, který mu dopřál setkávat se s všelijakými šejdíři a podloudníky.

Pokud mohl spoléhat, že rozumové důvody padnou na úrodnou půdu, tedy přesvědčoval. Kde narazil na ducha nezámožného, dal k lepšímu pár medusladkých slov, jako by sebemedovější slůvka mohla proniknout k srdci zaberanělého fanatika, kterého patrně uštkla pověstná biblická hluchá zmije. Proto pokaždé prosil o vyšší pomoc a ochotně podstupoval kajícné pobožnosti za obrácení pobloudilců.

Zatím si na jiném odlehlém místě posteskl si starý šlechtic: Ubývá nám příznivců, kteří by nám dělali mezi měšťany neplechu.

Velký mág Jan z Lugia, sázející na pomoc temných sil, se pávovitě nadul a vypustil ze sebe zatnutými zuby syčivé zvuky:

Sssssvatá inkvizice! Petr Veronssský!

Myslím, že jsme na to vydali už dost peněz, - ozval se šlechtic, - aby se našel někdo, kdo s tím pohne –

Pět hodin chůze je to z Coma do Milána, ale někdy se ta cesta protáhne. Právě v tuto sobotu se na ní vynořila nebývalá překážka. Nepřístupná zprvu jako mohutná skála, pak jako nezdolná hradba, ale posléze na otce Petra v doprovodu bratra Dominika dorazila čtveřice očí, kalužovitě mělkých a neméně kalných.

Mávající sekera, s níž se vám kdosi ohání před nosem, nevěstí žádné přívětivé pohostinství. A k tomu výhružný řev:

Vyznej, že neexistuje jeden Bůh, jinak seš synem smrti!

Věřím v jednoho Boha.

Vyznej Luzabela!

Věřím v jednoho Boha.

Sekera dopadá na hlavu s tupým zvukem a celý svět se roztočí. Nicméně i pro Petra, vidícího rázem svět vzhůru nohama, zůstává Bůh pravým Bohem.

Oči bratra Dominika, doprovázejícího Petra, úplně znehybněly jako dvě duhové kuličky, když Petrova zakrvácená ruka psala po zemi: Věřím v jednoho Boha.

Docela jinak, nicméně podivně pohnutě zíral útočník.

Ještě není po něm. Doraz ho, Carino! – Křičí na něho jeho podruh.

Nechápavé rozhození rukama: Nemohu, Manfredo. Nechejme ho být.

Máme je zabít, nebo ne?

Carinova hlava se vrtí: Už nemohu –

Manfredo Clitoro Guissano může vždycky! – říká hrdě podruh a v mžiku se zableskne vzduchem jeho dýka, aby ukončila Petrovo trápení. A stačí ještě bodnout Dominika.

Pozdě v noci dorazili na to místo dominikáni: Bratr Dominik ještě dýchá. Odvezeme ho k felčarovi.

A tělo otce Petra?

Odvezeme ho do kostela svatého Eustorgia v Miláně.

Buch! - buch! – Ozývají se rány na vratra kláštera.

Co chcete?

Otče, chci se vyznat. Já jsem to byl, kdo zranil otce Petra sekerou, - vyznává zkroušeně Carino Balsamo.

Lituješ toho?

Lituji.

Uděluji ti rozhřešení ve jménu .... Jdi v pokoji.

To nestačí, - umiňuje si kajícník: Musím přinášet kajícné oběti ve stejném řádu jako otec Petr. Dominikánský klášter ve Forli získal nového bratra.

Papež Inocenc IV. svatořečil mučedníka Petra léta Páně 1253, necelý rok po jeho umučení. Carino Balsamo je uctíván jako blahoslavený vyznavač.

 

VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA PRAVÝCH SNOUBENEK

(Bl.Diana a Cecílie, 8/6)

Někdy si vykračujete krajinou, nasloucháte zpěvu ptáků a dýcháte z plných plic všechny vůně okolních květů, protože vyhlížíte místo, kde byste umístili včelín, a řach! - šlápnete rovnou do vosího hnízda, ani se nenadějete. A máte na krku celý mrak nadržených vos. Honem vezmete nohy na ramena a tryskem pryč z toho místa. Ono se řekne budovat úl pro hejno pracovitých včeliček, ale kdo by tušil, že tam jeden bude muset napřed dávat do pořádku vosí hnízdo, ba dokonce udobřit jeho obyvatele a ještě je získat pro dobrou věc. Možná to ani nemusí být žádné vosy, třeba jen zdivočelé včely. Jedna věc je zakládat něco zbrusu nového, a jiná věc je napravovat něco zkaženého.

Dominik rozhodně neměl s ničím takovým sebemenší zkušenost.

Když se záplatovaný hábit, obsahující vousáče se vzhledem tvrdého horala, vynořil na kazatelně v Benátkách, zdálo se, že z ní uletí. Neuletěl. Zato svými vzletnými slovy způsobil v Benátkách takový poprask, že mnozí benátští tatíci spěchali horempádem domů:

Honem! Zamknout syny doma! Jinak nám všichni mládenci utečou do nového řádu.

Část benátských nadšenců ho následovalo dál. Kam? Přece do Říma.

Svatý Otče, přivádím sem nové bratry, ale nemáme, kde bychom se tu usadili.

Vyberte si, můj synu, některý z opuštěných římských kostelů, navrhl mu papež Honorius.

Co třeba kostel svatého Sixta?

Vezměte si tu svatyni a obnovte to tam se svými bratry, souhlasil papež.

Rozšíříme to pro další přicházející bratry, rozhodl Dominik, ale zarazil se. Jeden ze zedníků křičel:

Zachraň se, kdo můžeš! Spadla klenba!

To je Boží znamení! - Ječela nějaká žena. – Nikdy jste tady neměli být, vy - předůležití kazatelé! To byl chrám, který papež Inocenc slíbil nám, římským pannám.

Cože? Kdo jsou to ty římské panny, co zde měly mít klášter?

Panny, uchechtl se kdosi, - spíš takové slečinky z lepších rodin. To máte tak. Odmítají se vdávat, a tak si hrají na jeptišky. Zkrátka a dobře, zdržují se mimo své rodiny a žijí jen tak nadivoko. Ovšem potřebovaly nějaké zázemí. Tak jim prý papež Inocenc slíbil tento kostel a klášter. Jeho smrt to však překazila.

Nic jsem o tom nevěděl, vrtěl hlavou papež Honorius, - ale mám pro vás, můj synu, balzám na tu vaši řádovou kajícnost, abyste nemusel putovat až ke Kumánům ani k Saracénům. Přeji si shromáždit všechny roztroušené římské panny v jednom domě se solidní kázní.

Nemám s tím žádnou zkušenost, Svatý Otče. Zakládal jsem kláštery tam, kde mě následovalo dost nadšenců, ochotných ke všem obětem. Něco jiného je začínat něco s těmi, kdo k tomu nemají ani sebemenší chuť.

Můj synu, věřím, že jste jediný, kdo to tady dokáže.

Věřím v Boží všemohoucnost. Proto se toho díla ujmu, ale sám to nezvládnu. Rád bych, abych měl podporu tří kardinálů, kteří by za mnou stáli.

Ode dneška vám přiděluji na pomoc Otce Ugolina, ostijského biskupa, Otce Štěpána z Fossa Nova a Otce Mikuláše, tuskulského biskupa.

Kde je mám shromáždit?

Použijte váš nový klášter u svatého Sixta.

A co bratři kazatelé? Je jich tam víc než stovka.

Dávám vám kostel svaté Sabiny na Aventinu.

Sotva se to v Římě rozkřiklo, vypuklo hotové pozdvižení.

Nespravedlnost! Ohrožují naše práva! Neexistuje nic lepšího, než náš dosavadní stav. - Vykřikovaly sestry. Od podívání roztomilá stvoření s oním drobným nádechem rozpustilosti, který přesvědčí postaršího vdovce, že v tom zpráchnivělém pařezu dosud ještě dřímá nějaký život.

Máte pravdu, děvčata, přizvukovaly jim jejich bývalé rodiny a popichovaly je: Nedejte si to líbit!

Jak se stává dodnes, když se jedná o nekázeň a domnělou svobodu, mívá člověk velkou podporu veřejného mínění ve světě.

Půjdeme s tím za papežem! - Vykřikovaly sestry z kláštera Panny Marie za Tiberou, kde býval uchováván starodávný obraz Panny Marie.

A co ti tři kardinálové! Vždyť –

Jejich představená si prohlížela ten příchozí záplatovaný zjev pohledem kachny ve stavu zajímavém už jen pro kuchaře.

Hm – no - vlastně – hm - o nás - tak moc nejde – ale ten obraz - je nepřenosný.

Klauzura. - Sotva to slovo zavibrovalo vzduchem, leckomu to zaznělo jako zatroubení k Poslednímu soudu. Jakmile se to z látaného hábitu ozvalo, oslovená sebou cukla, takže by zkušenější pozorovatel možná usuzoval, že jí snad vyrazila na zádech nežádoucí chladová kopřivka. Zdálo se, že pohled skomírající kachny byl vystřídán pohledem kachny zcela uhynulé. Oči se jí vyboulily a celá se zježila.

Nevraživě sledovaný hábit měl však kromě svých záplat patrně v tornistře místo maršálské hole ještě nějaký další řecký oheň, a ten si nyní razil cestu k uplatnění.

Společný život.

Pcháá! - Ulétlo vzduchem. Co to bylo? Že by výkřik samičky, která se octla v nebezpečí a utíká se k svému druhu? Zřejmě právě tak v předhistorické době volala její jeskynní předkyně na muže s kyjem, když ji vehnal do úzkých šavlozubý tygr.

Případ uhynulé kachny byl podle všeho ojedinělý, protože v jiném případě se vyskytl pohled postřelené divoké husy, přesto však dosud nevyužívající výhod pozemské gravitace k střemhlavému letu. Spíše se mohlo zdát, že se ta kompozice hábitových záplat ocitla v obklíčení Amazonek. Každá z těch jezinek měla místo meče a šípů oči s jedovatými střelami, které přímo drásaly jeho srdce. Nestrannému divákovi by se zdálo, že i Daniel v jámě lvové měl jen příjemnou dovolenou. Prostě byl počastován pohledem milým skoro jako Messalina. Kdyby se dalo pohledem otrávit, tak to zde bylo něco mezi arsenikem a bolehlavem.

Jaká bezmocnost! - Zdá se, můj Pane, že jsem dočista pohořel, ozývalo se vzlykavě z hábitu plného záplat a slz u kříže celou noc.

K ránu byla mramorová dlažba v kostele svatého Sixta dočista umytá slzami a vyleštěná hábitem. Kdosi tu uvažoval o strašném soukromničení, které rozvrací jednotu a soulad rodiny.

Ještě větší zátěž, skoro vylučující teplo domova, přinášela sebou zakuklená jezinka, vyhlížející jako zosobněný domovní řád, vyšperkovaný odsudky všech známých sudiček a klekánic. Tahle řimbaba by dokázala pohledem zmrazit i takové dobrotisko, jako byl první mezi rovnými. S jakousi nakažlivostí mu pokaždé naskakovala na zádech husí kůže, neboť se jí ve tváři zračila podivná mimozemská inteligence, připomínající svým vzhledem usedlost jednoleté slepice. Kdykoli záplatovaný hábit prošel se zdravou kůží tygří stezkou kolem supící vrchnosti z kláštera Panny Marie za Tiberou, oddechl si úlevou a s radostí by byl polykal i hřebíky.

Příštího dne vystoupil se zarudlýma a uplakanýma očima na kazatelnu a mluvil tak, jako nikdy předtím. Co říkal? Nic převratného. Nekladl na nikoho žádné zvláštní nároky. Žádnou sestru o nic neprosil, od žádné nic nežádal. Ani se nezmínil o věčném zatracení, i když v ně nepochybně věřil. Nikomu nehrozil. A když přišlo na ty zatvrzelé, odmlčel se, protože nemohl mluvit kvůli pláči. Pak si utřel rukávem slzy, potáhl nosem a mluvil dál. Říkal jen to, co od něho vždycky žádal Pán. Mluvil o tom, co dělá, a proč to nemůže dělat jinak.

Když se záplatovaný hábit snášel s kazatelny, mladá Cecílie Caesarini z proslulého římského rodu popíchla představenou: No tak! - a postrčila představenou z kláštera Panny Marie za Tiberou. Tak se však nezmotala ani na slovo. Její pohled plný slz se setkal s Dominikovým pohledem plným slz. Ten pohled mu říkal: Chci překonat svou chybu. Mlčky pohlédl na křížek svého růžence, a ukázal s ním na svatostánek.

Jsem ochotná podrobit se papežovu plánu, řekla později představená, podněcovaná sestrou Cecílií, která za ni dodala: - protože jsem poznala svou chybu.

Hm. Poznat svůj hřích je jedna věc, ale překonat ho je další věc.

Co mám dělat, Otče?

Na to je starý, osvědčený a jednoduchý recept. Modlitba, stálá, vytrvalá modlitba o srdce tiché a pokojné. Taková dělá divy. Svěř se vyššímu vedení, o něž neustávej prosit. Mimo to předcházej příležitostem k podlehnutí hněvu a jiným vášním. Když víš, ve kterých okolnostech se tě snadno zmocňuje hněv a jiné vášně, pak ještě dříve, než nastane ta okolnost, obnov svůj úmysl zachovat klid. Pohleď v duchu na Beránka tichého a pokojného. Když tě rozčiluje slabost, křehkost víry ostatních, vzpomeň si na vlastní ubohost a špatnost. Připomeň si, jakou má s tebou trpělivost. Představ si, jak by to s tebou dopadlo, kdyby spravedlivý hněv dolehl na tebe tak, jak doléhá tvůj hněv, často tak málo zdůvodněný, na tvé okolí! Kde vládnou vášně, tam nic nevysvětluj sobě ani jiným, protože nic nevysvětlíš.

No tak, matko představená, -na co ještě čekáme? – postrkovala ji sestra Cecílie.

Nato představená vložila slib poslušnosti do jeho rukou, a pak už se přidávala se Cecílie a pak jedna za druhou, až na jednu zbývající. Ta o tom příliš dlouho přemítala. Měkký úsměv na jejích rtech prozrazoval, že si staví příjemné vzdušné zámky.

Jen jedno si vyprošujeme - aby směl obraz Matky Boží jít s námi do kláštera a kostela svatého Sixta.

Matka Boží půjde ráda s vámi, zaznělo z hábitu plného záplat a pak už vzduchem vibrovalo jako neustávající ozvěna:

Slibuji ti, Otče, poslušnost.

Slibuji ti, Otče, poslušnost…

Hned toho byl celý Řím plný. A už se za sestrami hrnuli příbuzní a známí.

Děvčata, vy jste ale hloupé! Takhle naletět neznámému dobrodruhovi! Tak naivní! Necháte se obalamutit jakýmsi obejdou. Málo platné, vy jste prostě citovky. On vám trochu brnknul na city, a vy jste hned na hromadě. Rozum do hrsti, děvčata! Vy nejste ledajaké. - Přece nenaletíte nějakému hej-počkej! Vezměte rozum do hrsti! Pusťte hezky rychle toho fráteříčka k vodě! Máte svou cestu a můžete si být zbožné každá, jak se vám zamane. Tak se nenechte poplést nějakým přivandrovalcem odněkud z provincie!

Cože! - Že jdete za ním!

Holky, vy jste očarované. Ten kněz vás uhranul. Jinak to není možné. – Ale to nevadí – máme známého exorcistu. Ten vám pomůže. Uvidíte.

Hm – no tak možná – uvidíme - , daly se některé zviklat.

Když postřehl záplatovaný hábit náhlé ochladnutí nadšení, řekl:

No, nic se nejí tak horké, jak se to vaří. Počkáme, až to vychladne.

Za pár dnů jim po mši svaté řekl:

Milé dcery, vím, že některé z vás litují daného slibu a hodláte opustit cestu Páně. Nemohu vám v tom bránit. Pokud však chcete zůstat věrny učiněným slibům, složte je znovu a na věky do mých rukou.

První se zvedla představená a přistoupila před něho:

Slibuji ti, Otče, poslušnost.

Pak následovala druhá a třetí, až jich byl celý řetěz.

Přijal je všechny s úsměvem a uvítal. Posléze řekl:

Jistě mi dáte za pravdu, když vám navrhnu napříště větší opatrnost před duchem světa. To znamená - klauzuru. Omezíte volné vycházení z kláštera a také neužitečné návštěvy lidí ze světa.

Bylo překvapivé, jakou změnu prodělaly jejich tváře při vyslovení slova klauzura. Už to nebyly prodloužené kyselé tváře zvíci kvašených okurek. Zvesela se kulatily a pecnily. Ale kdepak zůstal prasklý pecen! Vždyť přímo dýňovatěly a melounovatěly radostným úsměvem a zářícíma očima. Ani nedutaly.

Taky co na to říci?

Uzamkni svá ústa na sedm západů a zapomeň na otázku proč?

Rázem se jim všem všechno vyjasnilo. Duchovní zbroj – kožený pás s růžencem k upevnění kázně. Cinkající řetěz, cingulovitě obepínající otce Dominika – žádná osobní libůstka – smysluplné.

Víte, sestry, jakkoli je takový přísný zevnější život, projevující se klauzurou čili odstoupením od světa, posty a umrtvováním, nezbytný pro váš nynější život, přesto to není pro duši to hlavní. Hlavní je vnitřní život. Slibuji vám důkladné vyučení ve vnitřních záležitostech. Tam je to pravé ořechové.

Zastav se a spočiň před křížem! - Odpoutej se od okolí! – Znásilni a umrtvi svou lenost stejně jako přičinlivost obrácenou navenek a namiř ji dovnitř! - Nedbej na své tělo, i kdyby se pohodlností mezkovitě stavělo na zadní proti tvým výbojům dovnitř! - Ovládni se! Tak zůstávej dnes a denně před Ukřižovaným, mlč a snášej utrpení a nečekej žádné zvláštní zážitky ani útěchy.

Tvoje vášnivé a citové prožívání rozjímání je smyslová část tvých vznešených pohnutek. Přináší ti to povzbuzení a radost. Tento vzmach se v tobě přetváří. Za chvíli se přibližuje samotnému poznání a dosahování toho, kterého ve Mně, Ukřižovaném, miluješ. Když Mě miluješ, tak si Mě jako svého Miláčka uvědomuješ svým poznáním. Tak si Mě osvojuješ způsobem, který je ti přijatelnější, než dosavadní způsob.

Tajemná přesmyčka. - V lásce je skok k jasnozřivému poznání a naopak. Láska ti zušlechťuje poznání. Láska překonává rozjímavý vhled. Místo cílevědomého přibližování se ke Mně, tvému Miláčkovi už Mne dosahuješ. Zakoušíš své milování. Prožíváš nevýslovnou radost.

Tajemný oheň! - Všechno osvětluje, ale neoslňuje, zahřívá, ale nepálí. Tajemství jednoty tvé duše s Mým Slovem, v tobě vtěleným. Tajemství jednoty s hlavou Mého tajemného Těla, jehož jsi živou ratolestí. Vrať se ke Mně v Duchu Lásky. Nic složitého, jen blahovolná láska.

Na Popeleční středu se u sester v klášteře svatého Sixta sešli všichni tři kardinálové, a co slyší?

Do tvých rukou, otče Dominiku, vkládám svůj úřad představené sester.

Čtyři dny nato, co se zde u svatého Sixta udál na přímluvu otce Dominika zázrak uzdravení mládence Napoleona, se dveře u jeho cely netrhly. Začalo to nejistým zaklepáním, a najednou se ve dveřích objevila dost pohledná kalupinka. Bylo potřeba přinést svícen se zapálenou svící, a teprve pak nastalo shledání.

Vždyť – vždyť vy jste představená z kláštera Panny Marie za Tiberou!

Železné čelo představené už dávno zpokornělo. V očích se jí usadil měkký výraz.

Pak následovala další sestra, a další, a průvod tak zhoustl, že si ho někteří málem spletli s procesím.

Chtěly bychom poprosit, zda bychom se směly natrvalo přestěhovat ke svatému Sixtu. Znělo to jako by medu ukrajoval, a patrně tomu tak vskutku bylo.

Smíte.

A směly by se k nám přidat další sestry odjinud? – Je tu ještě několik dcer z vážených rodů. – Smíme také přistoupit?

Náruč záplatovaného hábitu se všem do široka otevírala a jejich náplň se roztékala slzami nad tím, jak moc je najednou považovaná a žádaná.

Sotva však otec Dominik zavřel za sebou pozemská vrátka, mezi sestrami se to jaksi zadrhlo: Co si počneme? Kdo nás teď duchovně vyučí, jak nám slíbil otec Dominik?

Nebojte se, moje milé, šeptl jim něžně otec Jordán. – Nechte to na mně.

Co tedy dělat? – Ptala se sestra Diana, kterou nadchl otec Reginald Orleánský svými promluvami o přepychu bohatých a marnivosti urozených panen.

Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho. a která jste mi dcerou i sestrou zároveň.

Chceme zajet na hlubinu duchovního života. - Připomínala sestra Cecílie.

Těší mě vaše odhodlání, moje milé holubičky, řekl otec Jordán, ale potom byste měly všechny, kdo chcete najet na hlubinu, poodstoupit od svatého Sixta někam do ústraní, kde byste se mohly oddat kajícnému životu.

Je nám jasné, že to nebude lechtat, dodala sestra Amata, - ale jsme ochotné utáhnout řemen kázně a pokořit se před Ukřižovaným.

Pak vám tedy navrhuji konvent svaté Anežky v Bologni.

Ach, Bologna, moje rodná Bologna! - Povzdechla si Diana, ale vzápětí se rozhodně zvedla: Vzhůru ve svaté Anežce! – Načež se v doprovodu třech dalších sester, včetně Amaty, a ovšem pod ochranou bílých andělů, přesunuly do Bologni. Nyní už to bylo možné. Ty tam byly doby, kdy Dianiny urození rodiče odváděli nezletilou dceru z kláštera do domu pánů z Andalň s takovým násilím, že jí dokonce zlomili žebro. Nyní však už dospěla. V pochroumaných kostech jí stále jaksi škubalo, avšak plamen lásky v jejím srdci nejenže nevyhasnul, ale naplno se rozhořel v povolání mnišky. V očích světa se tu několik roztomilých kalupinek docela zahrabalo a pohřbilo na dně živého hrobu konventu svaté Anežky. Řád však zakoušel velké požehnání.

Nejste tu zbytečně, psal Jordán, - Tak dlouho jsem kázal studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen ubohý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Dlouhé řady mládenců povolaných do řádu. Modlitby Tebe, sestro Diano, i ostatních našich sester musejí být velice milé Bohu, když nám dal už třicet noviců.

Ach, - vzdychala sestra Diana, ochotně nastavující své tělo tvrdým ranám kající pobožnosti před Ukřižovaným, aby vzápětí volala k otci Jordánovi slovy dvorního básníka Hartmanna von Aue:

Ke kříži náleží jen čistá mysl a střídmé chování,

tak lze štěstí a všeho dobra dojíti.

To rovněž ducha posílí a ne málo,

K čemu to je, že na šatu to nosíš,

když v svém srdci toho nemáš ?

Teď splaťte, rytíři, daň svým životem a také duší

tomu, kdo vám dal život a majetek.

Kdo vždy pro úspěch a slávu na světě bojovat byl ochoten,

ale nyní pro Boha bojovat se zdráhá, ten neví, co činí.

Neboť když je mu dovoleno,

vrátit se ve zdraví zpět,

získává tak dvojí prospěch:

důstojnost mezi lidmi a věčný život v nebi.

Plna falše směje se na mne paní světáckost

a svádí mne.

Teď pomoz mi, Kriste Pane,

tvým znamením, které tu nosím,

Pro spásu duše nyní

učiním, co správné je.

Jestliže já mu tím posloužit mohu,

pak má cesta, na níž jsem slíbil se vypravit,

bude již z poloviny přínosná.

Bůh dá, že jej opět uzřím.

Nikdy jsem nepoznala úplné štěstí až do dne,

kdy si mne vyvolily "Kristovy květy",

které zde nyní nosím.

Nadchází léto bohaté,

jenž libý pohled poskytne.

Bůh pomůže nám tam,

kde ten černý ďábel svou proradností

již deset sborů porazil.

Proč takové obavy, moje milovaná sestro Diano, odpovídal Jordán, - Nejsem snad váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše!

Načež odpovídal Dianě i všem těm srdcím roztouženým po opětování lásky rytířským způsobem na způsob milostných pěvců:

Vy minnesängři, vy musíte ztroskotat: Váš neúspěch tkví v tom, že vaše láska není víc než jen pouhá naděje.

Já naopak mohu pět o skutečné lásce,

tu my, láska a já, vzájemně si jistí jsme.

Já chci ji, vidíte, i ona chce mne:

Naopak vy se ve svých nadějích musíte opět zklamat.

To je láska, když pro ni, to co milujeme, opustit musíme.

Teď vidíte, jak mne ona přes moře žene.

Co byste dělala, drahá sestro, kdybych umřel? Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém konventu a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu.

Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska, tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený v rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. Čtěte ji a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály.

Má-li božský Snoubenec obě ruce přibité ke kříži, staňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená snášenou bolest. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíc. Budeš-li stát po jeho pravici, pozlatíš se potokem, vytékajícím z jeho pravého boku. Přistup proto, postav se blíž, abys byla hojněji zalita a tvůj oděv aby zrudl od Toho, který šlape v lisu.

Božská láska roste ve vás nejen trýzněním těla, nýbrž také zbožnými vzdechy, touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky druhým.

Tak ani sama Bologna nezůstala opomenutá – získaný kostel svatého Mikuláše ve vinicích a mnozí s pochroumanými kostmi a podlomeným zdravím pocítili velkou úlevu, ale i opravdové vyléčení díky Bohu a něžné ruce sestry Diany.

Diana d’Andalň opustila svět léta Páně 1236 v pětatřiceti letech, rok před Jordánem, svým duchovním otcem. Cecílie Caesarini opustila svět o šedesát let později. Byly blahořečeny léta Páně 1891.

 

LESK A BÍDA RENESANCE (bl. Jan Dominici, 10/6)

V krajích, kde sladký zefýr zdvíhá hlavu,

že stromy nové listy otvírají,

jimiž je Evropa zas v novém hávu,

poblíže míst, kam vlny dotírají,

kde slunce běh svůj dlouhý zakončuje

a potom lidským pohledům se ztají,

svůj šťastný osud Calaroga snuje,

velkému štítu dána do ochrany,

na němž lev podléhá i podmaňuje.

Tam milenec byl zrozen rozkochaný

křesťanství, borec svatý, jehož síla

svým nesla blaho, odpůrcům zlé rány.

T-t-t-to je D-D-Dante!

Pššt! Ticho, Jendo! - Okřikovalo ho celé okolí.

Byl Dominikem nazván, já však tady

ho rolníkem zvu, jejž si vybral Kristus

za pomocníka v péči o své sady.

B-B-B-Božská k-k-k –

Ovšem, Jeníku, Božská komedie. Ale teď už buď zticha.

Už mlčí vítr, nebesa i zem

a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží,

už krouží tmou a noc s hvězdným kočárem

a moře bez vln odpočívá v loži,

a já bdím, hořím, štkám a před sebou

mám stále ji, své sladké sužování,

válka mě ničí, hněv a žal mě rvou

a mír mi dá jen pomyšlení na ni.

Tak z téže jasné studny pramení

sladkost i hořkost, kterou polykám,

táž dlaň mě hojí a hned raní zase.

A nemá konec to mé trápení,

tisíckrát za den hynu, ožívám,

protože mám tak daleko k své spáse.

P-P-P-Petrrrarrrka – vychrlil chlapec dřív, než ho mohl kdokoli zarazit.

Inu, máš to těžké synku, ale – hm – jen se uč trpělivosti, - mínil jeho otec, zdatný Florenťan Bacchini, jehož dům byl stále otevřen vanutí nového, lidsky procítěnějšího a svobodomyslného ducha: – Podle všeho ti doba nepřeje. Víš, synku, jak se jmenuje dnešek? - a podíval se na chlapce.

Ten zavrtěl nechápavě hlavou.

Dante Alighieri - Francesco Petrarca - Giovanni Boccaccio – tak se jmenuje dnešek. Kdo se nedovede lehce ohánět s vytříbenou řečí, ať už je to latina, nebo naše toskánština, ten je odepsán.

Dětské oči se zalily slzami.

Hm, zdá se, synku, že v této nové době nebudeš mít zrovna na růžích ustláno.

Třebaže Janova ústa byla uzamčena na sedm západů, jeho svobodomyslné srdce zpívalo s celou Florencií tak jako Petrarca, že štěstí je sen, jen bolest je skutečná:

Jedenadvacet let jsem plápolal

a blah byl v žáru, doufání měl v bolu;

když Paní má s mým srdcem se pak spolu

na nebe vznesly, deset let jsem lkal…

A on napodiv žije dál

odsouzen toliko k bolesti,

stejně jako jeho loutna…

O lásce sladké dozpíváno jest,

vyprahl pramen známých melodií.

A loutnu svou mám už jen pro bolest.

Jaký je život zamřížovaného mlčení uprostřed velkohubého krasořečnění svobodomyslné Florencie, strádající válkami a církevními zmatky?

O tom chtěl svědčit mladý Jan, když bušil na dveře dominikánského kláštera:

P-P-Prosím o p-p-přijetí - -

Litujeme, mladý muži, ale jsme kazatelský řád. Tady není uplatnění pro nikoho s vadou řeči.

Ž-ž-že ne? – Vyšlo skrz zatnuté zuby. Jak se vypořádat s domácím nepřítelem? Není to jen jazyk, ale celé tělo! - Přibít ho ke kříži spolu s Ukřižovaným! Tvrdé kající pobožnosti, nabízející vlastní násilně pokořované tělo za oběť.

Z-Z-Znám zp-p-paměti B-B-Bibli!

Opravdu, ovládá ji, - uznával převor, když se Jan objevil ve fortně kláštera Santa Maria Novella následujícího roku: – Hm, konečně, nemusí jen kázat. Může také psát.

Konečně se mu dveře kláštera naplno otevřely.

Budeš se jmenovat Jan Dominici.

Po zklamání tělem a světem však přišlo další zklamání.

Cože? Tohle má být klášter? Kam se vytratila kázeń? Na společnou modlitbu do chóru chodí jen sem tam někdo. Kam se poděla kajícnost a umrtvování těla? – Nechápavé kroucení hlavou spolubratrů.

Nestarej se, co je kolem tebe, bratře Jene, domlouval mu otec Rajmund. – Mlč a studuj.

A už je tu Pisa. Nejen místo vzdělávání, ale také místo důležitého setkání.

J-J-Jan D-D-Dominici.

Tak vy máte být jednou naším budoucím otcem, vydechla dojatě sestra Kateřina. – Pojďte do kaple.

Následoval ji až tam, kde spolu poklekli před křížem.

Pane, požehnej bratru Janovi, a udělala mu pravou rukou kříž na ústech.

Potom se vzduch naplnil bzukotem růžence.

Když bzukot utichl, ozval se Kateřinin hlas: Čeká vás, mnoho práce, bratře Jane.

To mi povídejte, sestro Kateřino, - Rázem tu přibyla jakási socha strážného anděla. Po chvíli vyhrkl: Já mluvím, docela bez zadrhování a bez zábran. Bohu díky! – Načež rozvázaná ústa dovolila rozvázat i srdce:

Ano, mnoho práce a obětí. Strašné poměry v církvi – papežský rozkol. I v klášteře – kázeň je ta tam - duch Dominikovy kajícnosti je pryč. Každý náznak tvrdé kajícnosti se považuje za nehorázný fanatismus, odporující lidskosti. A co teprve naše vlast rozervaná válkami městských států! Vypjatý důraz svobodomyslných měšťanů na člověka - jeden se odtahuje od druhého. Snad nikde nejsou rozdíly vymezeny tak ostře jako mezi těmi, kdo si vydělávají na živobytí hříšným způsobem. Lichvář pohrdá těmi, kdo kradou docela bez skrupulí a mezi otevřenými darebáky se snad nejvýše honosí dravci s jemně vytříbenou květomluvou, lupič se povyšuje nad kapsáře, a ten zase pohrdá pouličním násilníkem, který cítí být povznesen nad sprostého zloděje sudů na víno.

Kateřina mlčela, svírala oběma rukama kříž a tekly jí slzy. Po chvíli se ozvala: Modlitba a pokání.

Jan pozdvihl pás a růženec: Tohle je odkaz k upevnění kázně.

Už svou oběť přinášíte, bratře. O další pokoření se vám postarají rodáci ve Florencii.

Rozvázaná ústa mu otevřela cestu na pařížskou univerzitu a později jako vpravdě pomazanému k veřejnému vystoupení. Nic nejde samo sebou. Napřed přichází otec Rajmund, ale sám by to neprosadil.

Bože, zapal srdce, které to dotáhne do důsledků.

Obnovte v benátském klášteře kázeň! – Vyzývá otec Jan.

Nic příjemného, ani mu to nepřidá na vážnosti. Spíše se za všech stran ozývá: Fanatiku! Blázne!!

Jako když opravujete starou rozvrzanou a rozeschlou loď, tak namáhavě, krok za krokem se obnovuje kázeň v klášterech,

Ještě horší to je tam, kde se původní duch Dominikův střetá s rozbujelými dvorskými a měšťanskými způsoby, poznamenanými zálibou ve smyslovosti. Boccaccio odhaluje hřích a neřest na každém kroku, ale nedovede s ním pohnout.

Vezmi kříž a následuj mne! – Volá Pán.

Nezbývá nám, volá otec Jan z kazatelny, - než vzít kříž docela bez skrupulí a demonstrativně a hned se přidá celý zástup. Pozvedněme Dominikův odkaz k upevnění kázně. Doba, která v křižáckých válkách a dvorských turnajích a měšťanských rozbrojích učí každého oceňovat hrdinství obrácené navenek, směrem k násilnému činu, vyžaduje hrdinství obrácené dovnitř a násilí obrácené proti vlastnímu tělu, hrdinství askeze a dobrodružství pokory.

Chceš zvítězit nad hříchem světa? Musíš bojovat jinými prostředky, než užívá svět. Svět bojuje akčními prostředky, činností obrácenou navenek k násilí. Tvůj životní příběh Božího dítěte není akčním příběhem. Je to příběh síly obrácené dovnitř, k vnitřnímu životu z Božské Lásky. Pokorná láska je strašná síla, která ti koneckonců dává do rukou moc ovládnout s pomocí Páně všechno soptění lidského hříchu.

Viděli jste to? – Děsí se zpychlí Florenťané, protože zahnilé stojaté vody veřejného mínění se bouřlivě rozvlní. Spěchají na radnici: Pomoc! Ulicemi se valí zástup bílých následovníků otce Jana a dalších fanatiků.

Rozbíjejí něco? Rabují? Kradou?

Vůbec ne. Oni se sami bičují.

Strašné! Bigotní flagelanti! - Fanatici! - Suchaři! - Nemáte vztah ke kráse života. Hanba vám!!

Už žádné takové procesí bílých kajícníků! Vykazujeme vás z Florencie do vyhnanství! - Rozkazují radní. Tak totiž začíná každé slavné dílo obnovy - od ponížení k povýšení.

Pět let vyhnanství mimo rodné město otevírá otci Janovi nové možnosti. Pod kopřivami rostou jahody. Tak se rozvíjí konvent bratří dominikánů ve Fiesole.

Co takhle, bratře Angelico, postavit proti dvorským a měšťanským způsobům, svádějícím k hříchu, krásu osvíceného lidství? – Podněcoval ho otec Jan Dominici.

Nechápavé vrtění hlavou.

Zkus používat při malbě víc tu kresbu, která ti jde tak dobře. A všechno to povznes jasem a svěžestí, jaké znáš z domova. A nech stranou všechnu pochmurnost světa násilí a válek. Pochmurný pozemský svět je jen bledým odleskem vyššího světa, nebeského království.

Zanedlouho se fra Angelico vydal na krásné tažení k ovládnutí ducha nové doby lidskosti a svobodomyslnosti.

Reformujte naše kláštery! – Volá otec Jan Dominici. Jde to kupředu se šnekovitou pomalostí: Benátky, Chioggia, Ciotta di Castello, Cortona, Lucca, Fabriano. Ani mnišky nezůstávají stranou Janova zájmu: Obnovte kajícného ducha a kázeň! Také kající voj bratří a sester ve světě zakouší podobnou obnovu: Vzhůru k Dominikovu duchu kajícnosti!

Modlím se za vás, vzkazuje sestra Kateřina ze Sieny.

Jste naše velká naděje, otče Jene, ozývá se sestra Klára Gambacorta.

Jednoho krásného dne zaklepe na vrata fiesolského kláštera posel s listem s papežskou pečetí:

Pojďte mi na pomoc, otče Jene, s řešením dvojpapežství, prosí Řehoř XII.

Jak bych vám mohl pomoci, Svatý Otče? - Diví se otec Jan.

Právě vy můžete. Jmenuji vás arcibiskupem z Ragusy: - Už jste mi nejednou pomohl diplomaticky řešit nesnáze.

Ach, to je kříž, povzdechl si otec Jan a ochotně nastavil svá bedra.

Církevní rozkol se musí konečně vyřešit, i kdybych se měl vzdát úřadu, řekl papež, - ale už to nedokážu sám provést. Neobejdu se bez vaší pomoci. Svolejte koncil do Kostnice. Vyjednejte moje podrobení se koncilu tak, aby nebyla narušena práva papežství.

Netrvalo dlouho a otec Jan mohl jako papežský legát přečíst na sněmu list Řehoře XII.:

Vzdávám se papežského úřadu.

A co protipapež Benedikt XIII.?

Otec Vincenc Ferrerský mu radí vzdát se úřadu, jenže marně. – Nezbývá než zahájit s ním proces. - Na jeho konci je rozsudek s výrokem: Sesazen z úřadu jako křivopřísežník a rozkolník. Rozkol je překonán.

Nový papež Martin V. vyslechl mlčky zprávu o tom, co se událo na koncilu: - Na radu císaře Zikmunda se pak otcové usnesli: Povolejme k synodu ještě Jana a Jeronýma, dva nejučenější z českého království a vůdcové českého lidu a původci nepokojů. Následovalo slyšení v zasedání otců.

Vyberme otce, doktory práva božského i lidského ze všech národů, aby s nimi rozmlouvali a ukázali jim, že jejich učení nesouhlasí se zákonem božím, ani neprospívá dobrým mravům.

Stalo se. Učené hlavy potom všechno promýšlely, přesvědčovaly a nakonec i prosily:

Prosíme vás, nechtějte být moudřejší než církev. Buďte, prosíme, střízlivě rozumní, a zanechejte cizí víry, a neposkvrňujte svá nadání, která jsou jistě skvělá, viklifským bláznovstvím.

Duch obou Čechů setrval tvrdošíjně na svém předsevzetí a po přemožení rozumnými důvody, se zdráhal uznat poznanou pravdu.

Shnilé údy církve nemohou být zachráněny, krčili rameny představitelé sněmu. - Tím potvrdily, že se sami odsekly se od církve.

Byly předány světskému soudu císaře Zikmunda. Ten ovšem znal jen jeden trest - upáleni. Od té doby jsou Čechů jako mučedníci.

Nato papež vyhlásil: Pověřuji vás, otče Jene, naším nunciem pro české a uherské země. Vyšetřete nám tam příčiny a okolnosti celého toho zmatku

Osobní zkušenost s českým králem Václavem se dá těžko získat, psal do Říma otec Jan, protože se mi ho během celého pobytu v Praze nepodařilo nikdy zastihnout střízlivého. Jako by na něm Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi nezanechali žádné výchovné stopy.

Svatý Otče, král sleduje všechno to hnutí s nenávistí, nicméně lenivostí schvácený a zahálkou zmalátnělý nechává kacíře beztrestně se bouřit. Arcibiskup Zbyněk se utekl k Zikmundovi, uherskému králi, kterého zaklínal a zapřísahal:

Napravte, ctihodnosti, bratrovu nedbalost a nedovolte viklat svátostmi pravé víry.

Nebojte se, ujišťoval Zikmund, - brzy se odeberu do Čech a postarám se o církev. Mezitím Zbyněk umřel v Prešpurku v Uhrách, a po něm nastoupil Albík, rodem Čech, uměním lékař a milý Zikmundovi, pravá to propast nejkrajnější lakoty. Ten by nesvěřil klíče od vinného sklepa nikomu jinému než sobě. Kdysi byl otázán, který zvuk ze všech velmi nerad slyší, a odpověděl: Čelistí kousajících kosti. Opravdu biskup vhodný k tomu, aby ještě více roznítil počínající blud.

Nelze předstírat, že by pražský vašnosta Václav přijal papežského legáta zdvořile, a že by ho nějak zdržoval, ledaže by někdo pokládal za zdvořilost probodnutí baziliščím pohledem a pojmenování „zatraceným vyděračem.

Výsosti, je třeba něco podniknout proti těm husitským bandám. – Připomínal legát Jan: - Vždyť jste nikoho z nich nepotrestal ani pro těch nedávných protižidovských pogromech, které rozpoutali v Praze. Během dvou hodin povraždili na tři tisíce židů. Copak jsou jenom židé za všechno odpovědní?

Eééé, - Zdvihla se od džbánu s medovinou zarostlá tvář s kalným zrakem, podlitým krví. – Co sem strkáš ten svůj inkvizitorský čenich?

I nedbalý pozorovatel by snadno poznal, že král Václav není jedním z těch, kdo chovají otce Jana Dominici v lásce a přátelské úctě. Změřil si legáta pohledem hrobaře, beroucího zesnulému míru na rakev. Otec Jan nabyl jistotu, že podle králova názoru je rána pěstí do inkvizitorského obličeje něčím, k čemu by mělo docházet co nejčastěji. Přesto pokračoval:

Od té doby, co bylo v Čechách zvěstováno, co se stalo s Janem a Jeronýmem v Kostnici, husité si zasvětili jejich památku a ustanovili, aby byla každoročně slavena. Potom si od vás, krále českého, vymohli vydání některých kostelů, aby si mohli libovolně kázat a přisluhovat svátostmi. A tím ještě nespokojení vyvrátili dominikánský klášter v Klatovech. A když jim to beztrestně prošlo, rozběhli se pálit a rabovat kostely a kláštery na všechny strany. Nemůžete nechat českou zemi v bezvládí.

Eééé – Ať mi všichni vlezou na záda! – Zavrčela korunovaná ctihodnost.

Mezitím ozbrojení vzbouřenci nesli Nejsvětější Svátost ulicemi do chrámu svatého Štěpána. Tam vydrancovali faru a s pokřikem se zuřívě hnali k radnici. Jedenáct zděšených radních se zachránilo útěkem, sedm zbylých a s nimi někteří jiní měšťané, byli chyceni, vyhozeni z oken na náměstí, a nabodnuti na kopí rozlíceného davu.

Hrozné divadlo. Královský komoří, který přichvátal s jezdci k utišení bouře, obrátil před zuřícím davem koně a vydal se na útěk, aby o tom zpravil krále.

Bylo obecně známo, že pražský hrad je solidně postaven, bez nějakých sklonů kymácet se v základech. Nyní však nabyl král Václav dojmu, že se stavba začala před jeho očima chovat jako břišní stěna tanečnice. Tentýž nezdrženlivě třaslavý pohyb. Teprve později se dozvěděl, že byl raněn mrtvicí a zůstal ležet zhroucený pod stolem. Osmnáct dní se potácel mezi životem a smrti a sípavě diktoval písaři:

Zapiš jména vzbouřenců, které nařizuji popravit! – Blouznil: - Zikmunde! - Bratře! - Kde jsi? - Nenechávej mě v té bryndě samotného!

Po smrti bylo bezduché tělo odneseno na Zbraslav a tam uloženo v hrobce, kterou si vladař zvolil. Když byl však klášter drancován od husitů a hroby králů byly rozbíjeny a mrtvoly vyhazovány, jakýsi Moucha, který svého času prodával Václavovi rybičky, sebral tajně královo tělo a ukryl je doma. Po čase, když se poměry zlepšily a Václavovo tělo bylo hledáno, vrátil je za dvacet zlatých, a pak bylo dle zvyku provedeno nošení těla po chrámech a králi vystrojen slušný pohřeb.

Svatý Otče, ne že bych se v českém království někoho bál, třebaže tu jako kněz a biskup nevím dne ani hodiny, kdy mě vzbouřenci upálí, ale opravdu tady už není nikdo, s kým by se dalo jednat. Bezvládí. Václavův bratr Zikmund se musí co nejrychleji chopit vlády. Odjíždím za svým posláním do Uher.

Tělo oslabené posty a tvrdými kajícími skutky, obětovanými za spásu hříšníků, se však nedokázalo ubránit horečnaté nákaze, válející se v mlhách uherských nížin. Tak dodýchal Jan Dominici v Budě dne 10.června léta Páně 1419. Jeho kult byl potvrzen papežem Řehořem XVI. léta Páně 1832.

 

ARÉNA PRO ATLETA (Sv.Jan Kolínský, 9/7)

Jsem králem Nizozemska nebo ne? – Rozčilovalo se jeho veličenstvo.

Ovšemže jste, výsosti, sdělovala mu jedna podřízená veličina, - zdědil jste je od krále Karla V.

Tak proč mě neposlouchají? – Bušila pěst jeho veličenstva do stolu, až pohár s vínem poskočil a víno se rudě rozlévalo po stole.

Ani ten stůl tady není jaksepatří jako u nás ve Španělsku!

Víte, výsosti, když ono Nizozemí netvoří zdaleka jednotný celek. Je to pár podivných útvarů rozmanitě spravovaných s různými zvyklostmi.

Aťsi je jich kolik chce, na jedno si ti nizozemští balíci budou muset zvyknout!

Uši podřízených prodělaly několik bleskových střihů, za jaké by se nemusel stydět ani obratný krejčí ve službách Markéty Parmské.

Zavedu tam všechny vymoženosti Tridentského koncilu do života tak, že se nebudou stačit divit!

Skoro současně s tímto hrdým vystoupením Filipa II. se v Římě roztrhl pytel s bulami. Pius IV. zřídil jednou bulou tři arcibiskupství v Nizozemí – Cambrai, Mechelen a Utrecht. Jinou bulou jmenoval utrechtského arcibiskupa primasem. Nizozemské hlavy přitom zakusily nejedno poťukávání, a nebyly to zdaleka jen makovice pobloudilé, ale často i pravověrné a Římu až dosud nakloněné. Pak ještě do celé věci vtáhl dobrodruha Granvella, milujícího hudbu, víno a zpěv. Právě toho jmenoval arcibiskupem v Mechelonu, a pak i kardinálem. Sotva král Filip shledal, jak jsou karty této hry rozdány, nechal všechno sbalit a mizel v prachu směrem ke Španělsku, aby mohl celou hru pohodlně řídit ze své paláce. Pak vynesl vlastní chabou kartu v podobě jednoho úletu svého otce Karla:

Jmenuji Markétu Parmskou regentkou pro Nizozemsko.

Když se objevila mezi svými poddanými, doprovázená svým důvěrníkem Granvellem, jedním právníkem a bankéřem, zatvářila se, jako by jí měl každou chvíli prasknout vysoko upjatý límeček, z něhož vyhlížela poněkud přiškrceně. Poddaní totiž právě přinesli petici s požadavky. Na rozdíl od potrefené husy, která vždy zakejhá, vyletělo z této pávovivě naduté vrchnosti jediné slůvko: Gueux! – Žebráci!

Na to se nervózníma očima ohlédla po Granwellovi. Tam však postřehla jen prázdný pohled. Je překvapivé, jak velké scény historie, nabité emocemi, začínají vždy docela prostince. Zatímco na katolické straně, zastupované Granwellem, majícím zrovna plnou hlavu starostí s nákupem několika Breughelových obrazů, převládla taktika mrtvého brouka, místní odbojáři se čile chopili hanlivého výkřiku Gueux! a přijali ho za svůj.

Než se vrchnost nadála, řádili zde námořní Geusové s pirátskými choutkami, posílající ke dnu jednu španělskou loď za druhou, a na pevnině zase dělali psí kusy Geusové křovin.

Jak jste mohli takhle zaspat! – Rozčiloval se Filip II.: - K čemu je mi platné, že to vyšetřuje církevní inkvizice? Bez královské vojenské moci jsou ti církevní inkvizitoři bezzubí. Zmohou se leda na vyobcování a jiné duchovní tresty, zatímco my potřebujeme s těmi vzbouřenými kalvinisty zatočit jinak. Co naplat. Posílám tam vévodu z Alby. Ten aspoň dovede pouštět hrůzu.

Nemýlil se. Chlapovi s ostře řezaným vousem koukala smrt z očí. Ovšem jako nositel vymoženosti Tridentského koncilu byl vévoda z Alby opravdový rytíř smutné postavy, jakého by nepopsal ani Cervantes. Pro pětník by podřízl vlastní babičku. Zkrátka s ním Filip II. trefil kozla.

Pak přišel Albův posel z Bruselu se zprávou do Madridu:

Potřebuji žold pro deset tisíc žoldnéřů.

Veličenstvo se začalo kroutit jako holub na báni a vrtět jako splašená střelka kompasu. Teprve za delší dobu z něho vylezlo:

Žold pro vojáky si musíme opatřit na místě. Přicházíte přece osvobodit místní obyvatelstvo od kalvinistických bludů. Tak si vás místní obyvatelé musí zaplatit zvláštními daněmi.

Přes noc bylo Nizozemsko v jednom ohni. Vyskočili místní velmožové: Hájíme naše tradiční stavovská práva! Ať za nás mluví Vilém Oranžský!

Tak se veřejných věcí ujal průbojný blonďák s knírkem pod nosem, který měnil své vlažné vyznání jako ponožky.

Pod Vilémovým vedením obnovíme v zemi pořádek!

A bylo na čase. Ruku v ruce řádili v zemi Geusové a měšťané načichlí kalvinismem. Jejich bandy se toulaly zemí a drancovaly kostely a vraždily katolické kněze. Po dobytí Dortrechu zaútočili vzbouřenci vedení hrabětem Vilém z Marky na Gorkumu.

Když se nám vzdáte, tak nikomu neublížíme, zapřísahal se vůdce Geusů.

Sotva se královská posádka vzdala, osmnáct kněží bylo zajato.

Cože se stalo v Gorkumu? – Vyptával se dominikán, otec Jan, spravující faru v Hoornaru. na ostrově Voovre v jižním Holandsku, kam se podařilo odplout hrstce utečenců.

Po uvěznění kněží se Geusové opili a pak předváděli na bezbranných zajatcích svou nenávist k církvi.

Jak?

Některým zpřeráželi ruce, jiným vyrazili zuby. Kopali do nich a pálili je pochodněmi, dokonce i v ústech, a tloukli je do hlavy. Nejvíc se posmívali starším a některé františkány potupně svlékali. Ti pokojně trpěli. Zřejmě je více bolely rouhavé urážky Krista. Navzájem se posilovali a považovali za milost, že smí trpět pro Kristovo jméno. Takové jejich strašné mučení se opakují už čtrnáct dní.

Otec Jan spěšně přešel po místnosti a začal si balit věci do tlumoku.

Co chcete dělat, otče? Snad tam nechcete jít?

Musím tam jít. Bratři trpí a potřebují duchovní pomoc a svátostného Krista na posilu.

Otče, tohle se vás netýká. Vy jste přece z Kolína a máte tady v ostrovním ústraní studovat.

Musím tam jít. Jednou jsem pastýř, a tak nemohu opouštět ovečky, ani když je rozhánějí a ničí vlci.

Sotva se tam objevíte, hned vás chytí.

Samozřejmě, že tam nepůjdu v bílém hábitu s černým pláštěm, aby hned poznali dominikána. Pánbůh nám dal přece také rozum. Půjdu tam v přestrojení za námořníka.

Mohutnou postavu a ruce jako lopaty byste na to měl.

Přece nemohu zůstávat stranou, když moji bratři františkáni tolik strádají. To by se náš svatý otec Dominik obrátil v hrobě.

Tak se mezi ostrovem a pevninou přesouval námořnický tlumok s nebývalou výbavou: schránka se svatým Tělem Páně, Písmo svaté, olej nemocných a svěcená voda. Přehozený přes mohutné atletické tělo podstupoval pravidelné výpravy otce Jan Kolínského na pevninu. Duchovní posila přinesla vězňům radost a větší odhodlání snášet i sebevětší muka pro Krista. Tato vnitřní síla mučedníků, projevující se navenek pokojem bez nervozity a radostným vyzařováním odhodlání přijímat jako požehnání každou ránu, odedávna vzbuzovala zuřivost a zlostné výpady osob zatvrzelých v nenávisti. Dávala jim nepokrytě najevo, bez ohledu na to, že jsou po zuby ozbrojeni, jejich bezmocnost nad jejich dušemi. Potom však něco přece jen vzbudilo pozornost nepřítele. Byla to pronikavá změna, která nastala zejména u těch, kteří se už-už zdáli být dlouhým mučením a únavou nalomeni, takže se mučitelům zdálo, že jejich úspěch je snad už na dosah ruky. Po náhlém zakolísání však nastalo jejich utvrzení ve víře a vzrostla ochota přinášet pro Krista všechny oběti.

Asi je někdo chodí posilovat, vyslovil podezření jeden z Geusů.

Tak na něho nalíčíme past, rozhodl jejich vůdce Omalius.

Dalšího dne se vynořil ve městě osvědčený mohutný námořník a vyptával se: Slyšel jsem, že tady v Gorkumu někdo potřebuje pokřtít novorozence. Nevíte, kdo to potřebuje? –

Dup-dup-řach-bác! – Sesypaly se na něho Geusové jako padající hrušky hniličky. A nešlo to jinak, protože bratr Jan by s nimi snadno zametl celou palubu a možná i přerazil nějaké ráhno.

Takže ty seš taky jeden kněžour! – Zahučel Omalius otci Janovi do tváře, zatímco kněze drželo sedm pořízků, div že jim bicepsy nepraskly: Svažte ho!

Jakmile byl sešněrován k nepohnutí, Omalius vůči němu povyrostl o pár decimetrů.

Zaječel mu do tváře: Svaťouškovským ksichtem mě neošálíš, vazoune! A svaly už vůbec ne!

 Začal do něho surově kopat a ostatní se přidali, až měli u nohou dalšího, který neměl podoby ani krásy.

Přidejte ho k ostatním osmnácti papežencům a dopravte je do Brielu, vzkázal hrabě Vilém z Marky hned, jak se o tom dozvěděl, a také o tom, že se kdosi snažil podplatit velitele pevnosti, aby je propustil.

Když tam dopluli, přisupěl si to k nim na koni hrabě, aby se pokochal jejich mučením.

Tak tys chtěl roznášet hostie svým ovečkám? Podívej se, na co jsou dobré ty slavné hostie! – Načež vysypal Tělo Páně z přinesené schránky do přístavního bláta a najížděl do nich koněm, aby je zničil.

Slzy se draly otci Janovi do očí.

Aspoň vidíš, na co je to tvoje tělo Kristovo dobré, posmíval se hrabě: - Tak to chlapsky uznej, že je to k ničemu, a pustíme tě na svobodu!

Bratře, - spustil otec Jan, sotva se rozpomenul na svoje kazatelské poslání, - jako tvůj tělesný život vyžaduje hmotnou potravu nejen ke vzrůstu velikosti tvého těla, ale i k zachování přirozenosti těla, aby se nerozpadlo a nezanikla jeho síla, tak potřebuješ v duchovním životě zase duchovní potravu, jíž se tvé znovuzrození ve ctnostech zachovává a roste.

Je na místě, aby ti tyto duchovní účinky byly předány ve viditelné podobě, pod způsobami toho, co běžně užíváš v tělesné výživě. Takové jsou chléb a víno. Proto se ti tato svátost podává pod způsobami chleba a vína.

Uvaž, milý bratře, že jinak se připojuje zrozený k rodícímu a jinak potrava k vyživovanému v tělesných věcech. Není zapotřebí, abys byl po zrození připojen ke zrozenému co do podstaty, nýbrž pouze co do podobnosti a působení. Potřebuješ však, aby se potrava k tobě jako vyživovanému připojila co do podstaty. Proto, aby tělesným znamením odpovídaly duchovní účinky, připojuje se k tobě tajemství vtěleného Slova jinak ve křtu, jenž je duchovní zrození, a jinak v této svátosti eucharistie, jež je duchovní potravou. Ve křtu je vtělené Slovo obsaženo pouze co do síly. O svátosti eucharistie platí, že jej obsahuje co do podstaty. A ježto se dokonání tvé spásy děje utrpením a smrtí Krista, při níž je oddělena jeho Krev od Těla, podává se Ti odděleně svátost Těla Páně pod způsobou chleba a Krev Páně pod způsobou vína, aby tak bylo v této svátosti připomenuto utrpení Páně. Tak se naplňuje, co Pán praví: „Tělo mé vpravdě je pokrm a krev má vpravdě je nápoj.“

Hlupáku! – Pitomče! – Rozchechtal se hrabě a pak se jeden přes druhého překřikovali: Jakpak asi začne být pod touto svátostí pravé Kristovo tělo? – To je ale pitomost!

Otec Jan pokojně odpovídal: Chápejte, bratři, že není možné, aby to nastalo místním pohybem Kristova těla. Jinak by z toho plynulo, že by přestal být v nebi, kdykoli se tato svátost koná. Kromě toho by se současně nemohla sloužit mše svatá, leda na jednom místě, protože jediný místní pohyb končí u jednoho cíle. Místní pohyb nemůže být okamžitý, nýbrž vyžaduje čas. Jenže proměna nastává v posledním okamžiku pronesení slov. Proto platí, že pravé Kristovo tělo začíná být v této svátosti tím, že se podstata chleba převede v podstatu Kristova Těla a podstata vína v podstatu jeho Krve.

Nesmysl! – Blbost! - Křičí Lumey, velitel pevnosti, pak kalvinisté řvou jeden přes druhého: - Podstata chleba trvá současně s podstatou Kristova Těla v této svátosti! Anebo se podstata chleba převádí v nic!

Ale, milí bratři, z obojího přece plyne, že Kristovo tělo v této svátosti nemůže započít být jinak, než místním pohybem.

A ty, kněžoure, snad zajistíš, aby se tajemná proměna chleba v Tělo Páně zařídila právě tady a tvým prostřednictvím? Blázne!

Podívejte, bratři, každý úkon je přiměřený působícímu. Proto se udělování uvedené svátosti děje přes viditelného člověka, vybaveného duchovní mocí. Důvod toho se však může přijmout jedině odjinud. Ustanovení svátostí i účinnost jejich působení pochází od Krista. O něm přece píše apoštol Pavel, že Kristus miloval Církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem (Ef5,25-26). Kristus dává svátost svého těla a krve při Poslední večeři a ustanovuje její přijímání. Protože Kristus vstupuje na nebesa, tak si ustanovuje služebníky pro udělování svátosti věřícím. Proto svěřuje učedníkům posvěcování svého těla a krve, když říká: "To čiňte na mou památku"

Všechny svátosti Církve dokonává sám Kristus. Právě Kristus to je, kdo křtí. Kristus to je, kdo odpouští hříchy. Kristus je opravdovým knězem, který se obětuje na dřevě kříže. Jeho mocí se tělo na oltáři každodenně posvěcuje. A přesto, že nechce být tělesně se všemi věřícími, volí si služebníky, aby skrze ně uděloval tyto svátosti věřícím. Ze stejného důvodu, že vstupuje na nebesa, svěřuje někomu, kdo by byl na jeho místě, péči o celou církev. Proto předem říká Petrovi: „Pas ovce mé“, a před utrpením: Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím, a slibuje Petrovi, že mu dá klíče od nebeského království, aby se prokázalo, že se moc nad klíči odvozuje od Krista k zachování jednoty Církve.

Nesmysl! Odmítáme poslušnost a podřízenost Petrovi! Neuznáváme římského papeže za pastýře celé církve! - Zavrhni už konečně i ty učení o papežském prvenství!

Nemohu.

Zbičujte ho! – Křičí vztekle hrabě Vilém a hned doléhá svist biče a tělo se otřásá ranami. Pak se obrysy věci rozmazávají a hluk se vzdaluje.

Chrrrst!

Špinavá voda přivádí hluk zpátky do uší a obrysy věcí se znovu zaostřují. Z davu se ozývá posměšně: Pokrop mě yzopem a budu čistý jak sníh.

Hrabě se skřipe zuby: Je tvrdý jako skála. Ale počkejme, jak se bude chovat, když mu sáhneme na ty jeho milované ovečky. Zbičujte ty papežence!

Dravé ruce strhávají z kněží oděvy, až zůstávají nazí. Pak za všech stran doléhají rány.

Bože, volal otec Jan Kolínský, modlím se za své svěřené duše, nyní zkoušené vládcem světa prostřednictvím kalvínců! Modlím se však i za spásu těchto holandských kalvinistů!

Dusot koňských kopyt a už rychlý posel seskakuje s koně: Dopis od Viléma Oranžského, a předává list hraběti Vilémovi z Marky. Hrabě čte nahlas:

Zacházejte s duchovními osobami jako s každým jiným bezúhonným občanem. Tak dokážeme Markétě Parmské, že umíme vybudovat opravdovou občanskou společnost i bez katolické církve.

Vilém Oranžský? Pchá! Ten mi nemá co rozkazovat! – Holedbal se hrabě. Pak se otočil k Omaliovi: Pověste ty papežence! Ale tak, aby umírali pomalu!

Maria, Matko Sedmibolestná, oroduj za nás! – Volal nejstarší z kněží.

Pohotové ruce přinášely trámy ze skladu topiva a z temnoty červencové noci vyrůstaly ze země dřevěné obludy, osvětlované chatrnou září pochodní. Mezitím se ozývalo žbluňkavé hltání kořalky ze soudků. Kolem byla rozvěšena těla kněží, kteří většinou v oprátce lapali po dechu až do svítání.

K ránu se zdálo, že všechno utichne, ale spiritus naturalis z čerstvě naražených soudků v hlavách mužů a žen, oddaných kalvínskému učení, zapracoval po svém.

Musím si odnést nějakou trofej!

Trofej? - Něco na památku.

Já taky.

Nastalo zohavování těl mučedníků – uši, nosy a jiné údy potom putovaly za čepice a klobouky Geusů.

Příšerné dílo završilo pár obzvláště zvrhlých fanatiků:

Co kdybychom je vykuchali?

Ha! Roztavíme je jako velrybu. A získaný tuk prodáme jako lék.

Spiritus naturalis pomohl nožům k provedení.

Ještě po létech bývaly na holandském trhu k dostání nádobky se zvláštním léčivým parfémem a šel na odbyt.

Papež Kliment X. blahořečil mučedníky z Gorkumu dne 14.prosince léta Páně 1675, a papež Pius IX. je dne 29.června léta Páně 1865 svatořečil.

Bože, přidej nám více lásky a ochoty k odpuštění, aby s vědomím těchto dějinných skutečností rostl náš duch vstřícnosti a radostné novozákonní zvěsti.

 

ODOLEJ, ČESLAVE! (Bl.Česlav, 17/7)

No, copak po vás vlastně zbylo, vy bájní Piastovci? – Dobíral si místní mudrák potomka slavného rodu.

Eh, pravda, pravda. Měšek tu nadělal svého času trochu dusno, když na sebe strhnul na chvíli moc v zemi, posteskla si zašlá sláva a pak si přihnula medoviny na zapomenutí.

Aspoň to, že pustil do země misionáře.

Ovšem jeho syn Boleslav I. Chrabrý, jářku, ten si nedal nic líbit.

Hm, ale korunu všemu dal, když rozdělil své království na úděly mezi syny. To byl konec velkého mocnářství. Dneska už se všichni sekají mezi sebou a jednoty mezi nimi nenajdeš. Nakonec vzpomínají v dobrém na Boleslava jedině na arcibiskupství v Hnězdně za to, že je tam vůbec zřídil.

Na jihovýchodě kolem Krakova sedí Vislané a na severozápadu u Hnězdna zase Polané. Některé rody jsou velké a silné a čas od času se vyšvihnou nad ostatní, ale jiné jsou menší a slabší, a přesto i ty ze sebe vydávají podivuhodné plody. I když se takový rod hrabat Odrowzów, sídlících na hradě Velký Kámen poblíž Opole, nemůže chlubit silou a panstvím někdejších Piastovců, přesto vidíte, kdo všechno pochází z jeho lůna! Zde sám Ivo Krakowský, tam Česlav, onde zase Hyacint.

Nakonec abychom byli vděčni cizincům, jakým byl Němec Jindřich II., že když se stal císařem svaté římské říše, dal u nás zbudovat soustavu hradů, odkud může být celá naše země spravována a řízena, řekl hrabě Odrowzów.

Svatá pravda, uznával syn Česlav, - ale jediné, co udrží naše krajany na úrovni těchto znamenitých vymožeností, je učení svaté víry. Bez Boží pomoci na kolenou pokorně vyprošované se Vislané i Polané navzájem posekají a největší prospěch z toho budou mít leda tak pohanští Prusové, najíždějící k nám od Východu.

Podívej, synu, když je u tebe takové povolání, bude čest pro náš rod umožnit ti to. Z našeho rodu se už také leckdo vydal na duchovní dráhu. Třeba tvůj příbuzný Ivo. Dneska je kanovníkem v Krakově. Jistě by tě mohl vést lépe, než bych to dokázal sám.

Otcovské políbení dovršilo synovo životní rozhodnutí. Pak se před ním otevřel nový svět - studium při krakovském biskupství.

Naučil ses tu, milý synu, mnohému, řekl mu po několika létech otec biskup Vincenc Kadlubek, - ovšem ještě víc se naučíš v Bologni a třeba i v Paříži.

Co znamená bolognská univerzita? Nejlepší soudobé studium v oboru práva. A pak Paříž.

Tam se teprve otevřely Česlavovi oči. A jak by ne.

Zjistil, že vrcholné studium na pařížské univerzitě se zakládá na Písmu svatém a na „Sentencích" Petra Lombardského.

Pomocí myšlenkového postupu, který si osvojíš studiem Petra Lombardského, se naučíš připojovat ke každému úryvku Písma svatého vysvětlení nejlépe podle vzoru ze svatých Otců. Tím docílíš nejlepší výklad všech pravd obsažených ve slovech Písma svatého, jak věroučných, tak mravoučných.

To není moc oborů, mínil Česlav.

Je pravda, že dnešní studium není nijak podrobně členěno do více různých oborů, ale zato ti přechází používání Písma svatého skoro do krve. Nejde jen o to, že bys ovládal zpaměti celé Písmo svaté, ale také o to, že ovládáš jeho správný výklad. Tak v sobě prohloubíš mnohé pravdy Písma, ale stanou se tvou světonázorovou výbavou, takže je budeš mít zažité a snadno a pohotově použitelné pro kázání.

Jenže kázat přece smí jenom biskupové.

Ty to však můžeš ovládat. Bůh ví, k čemu ti to může být dobré.

Než se Česlav nadál, jeho studijní poznámky ke každému místu Písma se změnily v úplnou hromadu. Rázem měl sebránu celou církevní nauku o té věci.

Když na něho vkládal krakovský biskup Vincenc ruce, kladl do něho své naděje. Pravda, důvodů k tomu bylo víc, zvláště proto, že se jednalo o potomka z rodu Odrowzów, z něhož vyšel další znamenitý výhonek, Hyacint.

Nejlépe bude, Česlave, když se staneš kanovníkem v Sandoměři, radil mu otec Ivo, který byl takovým všudypřítomným nositelem osvíceného vzruchu v krakovské kanonii.

Zanedlouho se Sudoměř rozezvučela radostným hlaholem nového kanovníka, chválícího uprostřed ostatních kanovníků Pána a Matku Boží. Jeho radost byla zakrátko umocněna návratem jeho bratránka Hyacinta ze studií v daleké cizině. Tomu zase otec Ivo prošlapal cestičku do kanonie při katedrálním chrámu v Krakově.

Tohle jmenování bylo skoro posledním úředním počinem vyčerpaného krakovského biskupa Vincence. Zakrátko na to vyhlásil:

Vzdávám se biskupského stolce. Rád bych se uchýlil do ticha cisterciáckého kláštera.

Je třeba vybrat a zvolit nového krakovského biskupa.

Otec kanovník Ivo. – Tak zněl výsledek volby.

To není tak jednoduché, mínil otec Ivo: - Papež musí napřed schválit odstoupení otce Vincence z biskupského stolce, aby se směl uchýlit do kláštera. A pak, když jde moje zvolení, takovou volbu musí taky schválit papež a jmenovat mne do úřadu. Musím odejít do Říma. Pokud by mě papež jmenoval biskupem, tak bych rád docílil povýšení krakovského biskupství na arcibiskupství. Pak bychom mohli snáze šířit radostnou zvěst v sousedních pohanských krajích. Potřebuji však, aby mě doprovázel někdo, kdo se dovede snadno pohybovat i vyjadřovat ve vlašském prostředí. - Česlav a Hyacint, oba z mého rodu.

Šňůra poutníků se roztáhla z Krakova Jantarovou stezkou. Tři dni cesty střední Moravou a šňůra zvětšila o pár nadšenců, Němec Heřman a Moravan Jindřich.

Srdce otce Ivona radostně poskočilo, když se přitisklo na srdce jeho přítele ze studií, nyní už kardinála Hugona z Ostie.

Samo sebou, že se tvoje záležitosti brzy příznivě vyřídí u papežského dvora. Sám se o to přičiním. Musím tě seznámit se s novými věcmi, které se teď naplno rozbíhají v Římě a poletí do celého světa.

Co to je?

Žebravé řády, nejdříve Františkův a teď i Dominikův. Bratři Kazatelé jsou podle Honoria III. průkopníky víry a pravými světly světa. Však uvidíš, až tě seznámím s otcem Dominikem.

Sotva uviděl Ivo, nyní už řádně jmenovaný biskup krakovský, Dominika, řekl: Kdyby tento muž šel se mnou, brzy by se moje ubohá diecéze změnila.

Nemohu s vámi odejít, zavrtěla se hlava, jasně vynikající uprostřed zalátaného hábitu.

Tak nám aspoň pošlete nějaké bratry z vašeho řádu.

Nemáme mezi sebou nikoho, kdo by uměl polsky nebo nějak slovansky.

Je to taková vážná překážka?

Pro náš řád ano. Bratři z řádu otce Františka by s vámi jistě šli, třebaže neznají vaši řeč, protože oni svědčí především dobrým příkladem. My však klademe důraz na studium, kázání a vyučování, a to se bez ovládání řeči neobejde.

Biskup Ivo se držel za hlavu, jako by mu měla zrovna ulétnout: Že jsem jenom tolik spěchal na vyřízení té mé biskupské hodnosti! Hromské známosti! Teď jsem přibitý ke krakovské diecézi a nepohnu se z místa. Poznat dříve řád bratří Kazatelů, jistě bych nepřijal biskupský úřad, ale spíše bych přijal Dominikovu řeholi a vrátil se domů v bílém hábitu. Ale co, při první příležitosti se pokusím odstoupit z úřadu a nastoupit tuhle cestu dokonalosti.

Otče biskupe, když nemůžete vy, já musím, řekl rozhodně Česlav.

Já také, přidal se Hyacint.

My taky, ozvali se Jindřich a Heřman.

Biskup se zarazil jako skoba do zdi a chvíli zíral na to, jak se mu ti dva, ještě ke všemu jeho rodu, vzdalují, ale pak se zase vytrhl z tohoto neblahého stavu, obličej se slunečně rozsvítil, a z rozesmáté tváře vyzařovala radost:

Tak tedy jděte. Vím, že vaše ctnosti a vědomosti přinesou stonásobný užitek v řádu Kazatelů. Nikdy není Bohu a jeho církvi slouženo méně, když někdo vstoupí do kláštera, třebaže by mohl dobře působit ve světě. Obětování sebe celého přinese církvi větší užitek než sebeobratnější činnost.

Podívejte, bratři, řekl jim otec Dominik, především si zamilujte Boha a pak bližní! Potom z úrody vlastní duše rozdávejte.

Jak to myslíš?

Apoštolská činnost není nic jiného než nový způsob lásky k Bohu. Je taky nejdokonalejší láskou k bližnímu. Upíná se totiž na duši bližního. V našem řádu musíš pěstovat hluboký duchovní život a přivádět božskou lásku v sobě k rozkvětu proto, že se věnuješ apoštolskému povolání. Tvůj činný život musí vycházet z rozjímavého, aby tvoje činnost byla svatě plodná. Rozjímání musí být duší apoštolátu bratří Kazatelů. Bez rozjímavého života by všechno zůstávalo ochromeno - studium by ztratilo svůj nejvyšší smysl, práce bez ducha svaté lásky by ustrnula. Rozjímání není jen bohatým pramenem lásky, nýbrž také vědomostí. Cílem řádu bratří Kazatelů je spása duší. K dosažení tohoto cíle ustanovuji vedle tří obvyklých řeholních slibů, totiž chudoby, čistoty a poslušnosti, ještě tyto tři další věci - řeholní život po mnišském způsobu, slavnostní společnou modlitbu bohoslužebnou a ustavičné studium svatých pravd.

Ano, vydechl Česlav, když prošel noviciátem s planoucí duší: Všechno chci podstoupit, vykonat a obětovat pro spásu duší!

Když je potom Otec Dominik rozeslal do světa, tak se ve směru Jantarové stezky začala vinout bílá stuha, lemovaná novými ohnisky duchovního života a apoštolátu.

Nejde jen o to strhnout a nadchnout duše připravené k takovému dílu, které by se prostě jen shromáždily v klášteře, ale zajistit nějaké zázemí pro trvalost jejich působení, říkal Hyacint.

Samozřejmě, řekl Česlav, musíme vždy na sebe upozornit předně místní církevní veličinu, a pak také zaujmout pro tu věc nějaké ušlechtilé světské velmože, aby celé dílo podpořili také hmotně. Koneckonců je možná stejně tak důležité jako sám apoštolát, tvořit ještě také pevnou spojku mezi bratry shromážděnými pro apoštolské dílo a mezi světskou vrchností a mezi církevní vrchností, a všechny je slaďovat s Boží vůlí pro dobré dílo.

Brzy k tomu dostaneš příležitost, Jindřichu, řekl Hyacint: Právě vyrážíme na Moravu, do Znojma.

To bude vyžadovat hlavně můj apoštolát, uznával Jindřich, ale také spojení s olomouckým biskupem Robertem a s naším králem Přemyslem Otakarem.

Modleme se o Boží milost a požehnání, vyzýval Česlav.

Znojmo trpí hrozným nedostatkem pitné vody, připomínal Jindřich.

Bratři, sestry, pojďte se s námi modlit o dobrou vodu pro Znojmo, pozval Česlav místní nadšené duše.

Po modlitbách vykročil Hyacint na jedno místo, tam se zamyšleně zastavil, chvíli přecházel a pak pokynul ostatním: Tady kopejte.

Kopali, až vytryskl mohutný pramen. Nad ním se tyčil svatý kříž, který tam Česlav pohotově vztyčil. Brzy kolem něho vyrostl klášter.

Nemá smysl, Česlave, abychom postupovali dál společně, řekl mu posléze : – Možná, že bys později mohl jít dál s Jindřichem a Heřmanem Moravou a dál západním směrem, kdežto já s ostatními bratry bych se vydal do Krakova a pokračoval bych pak směrem východním.

Výborně, souhlasil Česlav a později se opravdu vydali různými směry, třebaže se i nadále jejich působení prolínalo a vzájemně posilovalo.

Tak se bílá stuha posléze rozvinula dvěma směry. Moravskou stuhu brzy opentlila Jihlava. Přemysl Otakar tam zřídil klášter. Během dalšího desetiletí se zaplnil stopadesáti bílými nadšenci, které zapálili Česlav s Jindřichem.

Pak přišla Praha. Úžasné setkání. Jak je ten svět malý! Náruč se setkala s náručí, když Česlav objevil v pražském biskupovi Ondřejovi svého příbuzného z rodu Odrowažów. Setkali se spolu nedávno v Římě, a nyní nemohl věřit vlastním očím: Dominikán, o jakého před časem prosil marně otce Dominika, stál před ním, a je to ještě jeho příbuzný. Celé město strhl svým kázáním k obdivu.

Brzy se hlouček bratří v čele s Česlavem vynořil ve slezské Vratislavi. Nepřišel pěšky, ale přeplavil se přes divokou řeku, ale ne v loďce, nýbrž prostě jen ve svém řádovém plášti.

Přístřeší našel u premonstrátů. Nato zahájil Česlav svoje kázání. Zářivý meteorit by zde neudělal větší pozdvižení, ale v dobrém slova smyslu. Česlav z Opole - první kazatel česko-polského záběru. Úžasný zjev. Především vznešená nadnárodnost. Přináleží stejnou měrou prostředí českému jako polskému.

Pravý výkvět kazatelství své doby. Česlav kázal na zvolený úryvek Písma svatého tak, že ho hlouběji rozčlenil na menší a menší významové úseky. To mu umožnilo některé náměty prodlužovat a prohlubovat, jiné zase zkracovat a zjednodušovat podle úrovně vzdělání oslovovaného obecenstva, podle časových možností a jiných okolností. Nebylo to pouhým převykládáním, nýbrž uzpůsobováním vzoru, kterému mohlo být někdy věrnější, jindy vzdálenější.

Ne každý, kdo takto kázal, se dostal na tuto úroveň. Česlav však sledoval čtyři zásady mistrovské řeči, jak si je osvojil od Pána Ježíše - bohatství slov, jasnost čili srozumitelnost, líbeznost čili krásný přednes a působivost čili účinnost. Jeho projevy dosáhly velké obliby pro osobní způsob vystupování a strhující podání. K tomu mu Bůh stále žehnal.

Vratislavský biskup Vavřinec mu pohotově vyšel vstříc:

Nabízím vám kostel svatého Vojtěcha.

Bohu díky, otče biskupe. Přijímám to pro naše bratry.

Ještě ani nedozněla radost, když se na staveništi vratislavského kláštera bratří Kazatelů objevila bědující žena:

Ach, to je strašné!

Co se vám přihodilo?

Utopil se mi synek! Už ho nikdy neuslyším! - Lamentovala zlomená matka: Už je to osm dní, co ho víry divoké Odry stáhnuly pod hladinu a nyní je mrtev.

Dva pořízci položili bezvládné dítě na zem. Matka se vrhla k chladnému promodralému tělíčku a rozplakala se.

Česlav se k ní sklonil a vzal ji jemně kolem ramen a pokynul k oltáři. Položili tam chlapce. Česlav pozdvihl ruce k bohoslužbě. Přitom se sklonil nad chlapce a udělal nad ním kříž. Nato se chlapec pohnul a posadil se k překvapení všech přítomných.

Mami, já mám hlad, - ozval se tenký hlásek uprostřed ztichlého kostela.

Zatímco rostl vratislavský klášter, nechal se Česlav zlákat výzvou pražského Jeronýma:

Otče, přijeďte za námi. Uvidíte, jak jsme pokročili. Aspoň poradíte, co dělat dál.

Tak vyrazil spolu s Jindřichem a Jeronýmem, do Čech.

Malý domek u svatého Klimenta na Poříčí, který dal biskup Ondřej, dominikánům, už dávno praskal ve švech. Nestačila přístavba, musela přijít přestavba.

Bohu díky, Přemysl Otakar i nový biskup Pelhřim to podpořili. Takže se tu hrdě vypíná klášter svatého Klimenta u mostu. A co víc, sám biskup Pelhřim se chystá vzdát biskupského stolce a chce jít mezi nás.

Při tolika povoláních bude třeba začít stavět druhý klášter ve středu města, navrhl otec Česlav.

Kdyby zde býval působil nějaký spolek pro staré město a nějaká plánovací komise, možná, že by dnešní Matička měst měla aspoň dvě Vltavy, ale takto zde měla zakrátko dva kláštery bratří Kazatelů. A k tomu se vynořil z neznáma celý chvost klášterů - v Hradci Králové, v Jablonném, v Olomouci, v Brně, v Jihlavě, ve Znojmě, v Jihlavě, v Opavě a Těšíně.

Ach, jo, povzdechl si Česlav, když ho bratři zvolili představeným, nicméně našel řešení. Kdykoliv na něj doráželo pokušení, pronášel střelnou modlitbu: „Odolej, Česlave! Odolej této vášni; často nepatrná jiskra způsobuje veliký požár. Nic není nebezpečnějšího nad med, je-li otráven prudkým jedem!“

Čas od času se dával v duchovní správě zastupovat Gerardem Vratislavským, ale třeba i svatým Albertem z Böllstadtu. Jenže někdy bývalo Česlavovo zastoupení nemožné.

Vedle Česlavova a Hyacintova svatého nadšení bývala vždy příčinou rychlého rozšíření řádu v Čechách, na Moravě i v Polsku štědrost a pochopení významu řádu u šlechty. V Polsku to byla hlavně knížecí rodina krakovská, v Čechách a na Moravě zase paní Zdislava z Lemberka. Otec Česlav jí osobně předal hábit kajícného voje svatého Dominika. Ovšem také kněžna Křimislava, choť Lešková měla díky Česlavovu důvěrnému vedení ve zvláštní oblibě nový řád. Byl také zpovědníkem svaté Hedviky, slezské vévodkyně.

Třebaže sídlil většinou ve Vratislavi, často odsud pěšky obcházel všechny kláštery a spřízněné duše, a to i přesto, že ho poutaly úkoly představeného polskočeské dominikánské provincie.

Jednoho dne však vystoupí mezi bratry:

Podívejte, bratři, když mám volit mezi úřadem a hlásáním Krista, vzdávám se řádového úřadu. Vracím se do Vratislavi.

Slouží tam Bohu docela nenápadně v ústraní, setrvává v modlitbách a kajících obětech za hříšníky při skoro úplném zapomenutí od lidí. Jenže právě tímto vytrácením se prospívá těm, kdo jsou nejvíce ohroženi.

Tataři jedou! Pomoc! Zachraň se, kdo můžeš! Ve městě se neubráníme. Utečme na knížecí hrad!

Během pár okamžiků vzplála Vratislav jedním ohněm.

Tataři? – Ne, sami vratislavští zapálili své domovy, aby nájezdníkům nepadlo nic do rukou.

Pak už se roztěkané lidské těsto valilo divokým proudem na blízký hrad.

Vytřeštěné chamtivé oči, podlité krví, zíraly na spoušť v podhradí. Žádná kořist! Nic k jídlu! Žádné přístřeší, ani ženy ke znásilnění!

Pak se ovšem rozzuřený vztek stočil k hradu. Nastalo divoké obléhání.

Šípy s chuchvalci hořící smoly dotíraly na hrad. Pojednou plamen olízl střechu. V hradě vypukl požár. Zvenčí doléhal divoký jekot běsnících Tatarů. Uvnitř hradu se ozýval křik zděšených matek:

Pomoc! Otče Česlave, zachraňte nás!

Uprostřed deště šípů vystoupil neohroženě na hradby bílý dominikán s křížem v ruce. Nad jeho hlavou zazářila ohnivá koule. Vzápětí se podobná ohnivá zář objevila nad tatarským ležením.

Mezi Tatary vypukl zmatek. Odhazovali luky a vrhali se na útěk. Někteří však docela zrampouchovatěli, a když roztáli, padali na tvář před křížem, ba našli se i takoví, kdo vstoupili do řádu bratří Kazatelů.

ČESLAV! OCHRÁNCE VRATISLAVI! ČESLAV!

Ten však jako vždy ustoupil do pozadí a ukázal rukou na kříž.

Tak i v posledních hodinách života svého neustále pohlížel na kříž a opakoval modlitbu: „Pane, jedině po Tobě jsem toužil; dopřej mi nyní, abych spočinul ve tvém objetí.“

Pak se obrátil k bratrům se slovy:

Vznešená láska nesmrtelných skutků našeho svatého Otce Dominika ať nad vámi vane líbezným jarním vánkem, ať bdíte či spíte. Jedině po cestě, kterou kráčel náš svatý Otec, se dostanete k nebeským výšinám.

Milujte se, povzbudil ostatní k bratrské lásce, - vytrvejte ve věrnosti řádu, buďte horliví v hlásání Krista. Pak se odebral k Tomu, jehož celým životem vyhledával, k němuž se snažil přivádět také ostatní.

Stalo se tak 15. července léta Páně 1242. Papež Klement XII. vyzdvihl Česlava na oltář k úctě léta Páně 1713.

 

VYŠÍVANÁ LILIE (bl.Jana z Orvieta 24/7)

Jestli máte rádi Muffato de la Sala, tak máte podobné chutě jako svatý Tomáš z Akvina. Odedávna si zkušení vinaři ze skalního městečka Orvieta v jihozápadní Umbrii dávají záležet na tom, aby to, co snášejí při vinobraní s okolních kopců s temnou zeminou vulkanického původu, nechali ještě pěkně odležet na sluníčku. Teprve až hrozny trochu zavadnou a slunce na nich vyloudí matnou ušlechtilou plíseň, přijdou si lisy na své. Hustý nektar si může podat ruku s tím, co vyšlechtí z toho zkapalněného slunečního paprsku milovníci dobrého moku na Samosu.

Mnohem úžasnější věci dokázal Pán vinařů, když je proměnil ve vlastní krev – královskou Krev, aby každému poskytl transfúzi vyššího, toho nejušlechtilejšího života.

Právě zde, kousek od Orvieta, je Lago di Bolsena. Svého času tady slavil otec Petr z Čech Mši svatou u hrobu svaté mučednice Kristiny. Pochyboval však o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Eucharistii. Z Hostie vytryskla Krev na korporál. Tento korporál je uchováván v orvietské katedrále. Brzy po tomto zázraku byl v Církvi zaveden Svátek Božího Těla. Napřed ovšem složil otec Tomáš na přání papeže proto tuto slavnost církevní hodinky a jednotný mešní doprovod. A zrovna v ten čas požehnal Bůh chudým manželům z vesničky Carmaiola, tři hodiny chůze z Orvieta.

Bude se jmenovat Vanna, - řekli společně otec se šťastnou maminkou knězi, který jí udělil křest svatý.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ve tří letech jí vzala smrt otce a dva roky na to osiřela.

Co si počneš, když jsi docela opuštěná? – Ptali se jí kamarádky.

Malá hlavička se zavrtěla a pokývla jim. Následovali ji nechápavě a přece šly, dokud se před nimi nevynořil venkovský kostelík s dvojitou okrouhlou zvonicí. Vstoupily dovnitř, až došli k obrazu anděla strážného.

Hele, to bude teď můj tatínek i moje maminka.

Našli se však i pozemští andělé, dobří lidé, které Bůh poslal na pomoc. Příbuzní odvedli osiřelou dívenku do Orvieta. Tam se teprve dětské oči rozšířily úžasem. Katedrála, uchovávající vzácný korporál s Krví Páně, přerůstá z někdejší menší, jak ji zbudoval stavitel Arnolf di Cambio, ve vysoce vzmáchnutou stavbu. Starodávný kostelík svatého Ondřeje, a další kostel svatého Jana, který právě zakouší velké změny, když se rozklenuje do tří lodí a malíři ho krášli freskami v apsidě. O kousek dál skládají zedníci kámen ke kameni, a už tady vyrůstají tři křídla papežského paláce. Jenže to všechno je pořád málo, protože je tu i kostel svatého Dominika, kde pravidelně ozývají z kazatelny slova otce Tomáše z Akvina. Pravé perly. Najdete ho také mlčícího a naslouchajícího trampotám hříšníků. Pokud neučí v Paříži, v Neapoli nebo na jiné škole, uvidíte ho také ve zpovědnici.

V ulicích je ovšem pořádný ruch, protože se tady svobodně ujímá díla lidská přičinlivost. Ze všech stran se tlačí povozy s kamenem a stavivem. A už jsou tady kupci s bohatou nabídkou. Jenže od začátku jsou z toho samé tahanice mezi guelfskou stranou, to jsou Monaldeschiové a ghibellinskou stranou, což jsou zase Filippeschiové.

Ale v kostele svatého Dominika je ticho a v pravidelný čas tam zaznívají chvály a zpěvy, a pak zase svatý růženec. A korunu všemu dá, když má otec Tomáš postní kázání.

Musíš se něčemu vyučit, tvrdili příbuzní.

Život dostal novou náplň - špulka s nití, jehla, náprstek, nůžky. Ruce nabyly nové zručnosti, jak to vyžadovalo paličkování a vyšívání krajek a další dovednosti.

Tahle Vanna je šikovná švadlena. I krajky dovede krásně vyšívat, pochvalovali si příbuzní: - Ještě jí musíme najít ženicha, aby byla zaopatřená.

Slovo dalo slovo a málem už viselo ve vzduchu slovo zásnuby. Vanna trnula hrůzou. Jen se tetelila plná obav, protože nikde na světě nebylo to, co ji uchvacovalo – vnitřní duchovní život: Jedině v hábitu bych měla ochranu proti výpadům světa.

Tak se Vanna vydala do domu, kde žily společně sestry Třetího řádu.

Chtěla bych vstoupit mezi dominikánské terciářky do Kajícího voje řádu svatého Dominika, vychrlila ze sebe, sotva tam vstoupila.

Děvče, jsi příliš mladá, řekla jí převorka.

Jenže u domu čekal nápadník, obšlapoval kolem, až jí připadal jako mlsný kocour. Sotva ji zdálky uviděl, rozběhl se k ní a počínal si dost vyzývavě.

Co dělat proti hrozícímu, když jste bezbranný? Útěk.

Křivolaté uličky Orvieta se roztančily, splašená kamenná dlažba uskakovala stranou, kostelní věže se rozbušily jako v pravé poledne, a teprve, když povolila brána u domu kamarádky v Carnaiole, orvietské zvony se uklidnily.

Byl to nevděk vůči dobře míněným radám a pomoci příbuzných? Mysl nedávala jasnou odpověď. Vanna prostě zmizela, aspoň do té doby, než bude přijata do Kajícího voje sester řádu svatého Dominika, a odtamtud vyjde někdo úplně nový. Zatím držela půst a modlila se růženec. Trvalo to celou věčnost. Teprve tehdy, když k ní přibité v prostraci k zemi doletěla otázka: Co žádáš? - Vydechla celým dechem, jako by za ním neměl následovat žádný další, nýbrž jen Duch svatý:

Milosrdenství Boží a vaše.

Budeš se jmenovat sestra Jana.

Načež se na ni sneslo vytoužené beránčí rouno, řádně opásané a opatřené svatým růžencem, aby to vše završilo roucho nesešívané – škapulíř.

A co dál? Co bude teď? Co by mohl očekávat člověk světa vnějškově převlečený, kdyby nebyl připraven pro nový pohled ve svém čistém srdci?

Pokračuje už zahájený život prosté švadleny a krajkářky, ale nově. Ne že by se stal pestřejším a barevnějším, ale přece -

Jak nově?

Dominikán jí odpověděl: Právě k tomu vyjasnění všeho slouží noviciát. Někdy ti připadá život jako jednotvárný a prostomyslný koloběh, ale když ti řád pomůže objevit jeho hluboký vnitřní život v Kristu, stane se ti jedinečný a neopakovatelný. Potom i takový život prosté švadleny a krajkářky přináší jedinečné obohacení nejen tobě, nýbrž celému řádu.

Ach, mít tak jen víc samoty pro modlitbu – zrána a trochu i odpoledne, a pak také pro vyšívání a krajkování pro kostel i pro obživu. Víc možností k almužně chudým, ale ne jako vložená část denního režimu, nýbrž jako součást toho, co samo přichází.

Jehla a niť, nůžky a náprstek - jehla a niť, nůžky a náprstek - jehla a niť, nůžky a náprstek -

A kdy to začne být zajímavější? Kdy vypukne něco zábavnějšího? Třeba vytržení z všednosti. – Ptá se ten, kdo se načeká, a podle všeho se ničeho zvláštního nedočká, protože není ještě zralý ani pro noviciát. Nechápe, že žádná extáze není nutná pro dosažení dokonalosti, ani pro spásu.

Jana se na nic takového neptala. To hlavní pro ni už dávno začalo v úmorné šedi všedních dnů. Sotva odhalila strhující skutečnost pod cípem nudné všednosti, okamžitě jí vše povznášel řád, protože se přicházel docela jinak, než zvenčí, jinak, než když si oblékne nový oděv.

Kdo nám ušije svatební šaty? – Kdo vyzdobí Boží dům? – Kdo nám pohlídá naše děti? –

Nemohla by sestra Jana pomoct?

Ráda pomůžu.

Kdopak nám pomůže pečovat o nemocné?

Postarám se o ně, řekla Jana, i když už tolikrát poznala nevděčnost lidí: - Ale co na tom, vyslechnu jejich nářky, poradím, posloužím, povzbudím je, a hlavně jim uprostřed toho každodenního koloběhu pokaždé přinesu trochu radosti.

Tolikrát už zneužívali Janiných samaritánských služeb, ale Jana jim pomohla pokaždé znovu. A když to nešlo a ještě ji někdo pomluvil a očernil: Co naplat, aspoň se za něj pomodlím stokrát Otčenášů. Brzy se po celém Orvietu říkávalo: Když chceš, aby se za tebe modlila sestra Jenička, musíš ji zahrnout urážkami.

Potom se však odmlčela, jako když utne.

Co se stalo se sestrou Janou?

Prý je nemocná.

Á – kdoví, jestli to jenom nepředstírá, aby měla konečně tu svou samotu, pošklebovali se někteří podezíravci škodolibě.

Obtěžkané lůžko, z něhož se jen stěží dovlekla ke klekátku, se prohýbalo pod křečovitě se svíjejícím tělem. Zdi její tmavé komůrky se rozvlnily. Všechny věci se daly do pohybu, až splývaly v jednolitý dunivý proud nevýrazné barvy. Jen kříž na stěně se zaostřil a jasně vynikal, jako by z něho vycházelo světlo. Jediný svědek Janina bolestného utrpení byl přibitý na kříž, nicméně nyní už nebyl tak bezmocný jako tehdy na Golgotě. Skláněl se a přibližoval se k lůžku, až se Ukřižovaný dotýkal jejího těla, aby se posléze zase vzdaloval.

Dlouhé – nekonečně dlouhé měsíce. Kříž, o kterém tolikrát slýchala otce Tomáše z kazatelny, se jí důvěrně dotýkal, když ji bolest zaplavovala jako proud řeky Paglia, směřující vstříc vodám jezera Corbara.

Nejspíš chceš být důležitá! – Dorážel na ni duch světa: - Vyžebralas na lidech tolik peněz, že prý na chudé! A kam se všechny poděly? Cha - cha - chááá!! – Znělo to jako by někdo hodil kámen do studny a on se za pádu odrážel od výčnělků a působil stále vzdálenější, dutější a dutější ozvěny, a na konci to místo šplouchnutí ostře vyštěklo: - Zpronevěřilas je! Zlodějko! Tvrdíš, že děláš dobré skutky, ale ve skutečnosti chceš dělat dobré skutky na cizí účet. Seš líná na to, abys osobně něco vykonala a obětovala pro chudé, ale akorát ty potřebné vodíš za jinými, aby oni a ne ty vykonali nějaký ten dobrý skutek. Jednoho, který se tváří kdoví jak chudě a hodně vzdychá, zavedeš za jiným, který se ti zdá bohatším než ty, a řekneš mu: Předveď se, co dovedeš, když si říkáš křesťan, a pak se jdeš modlit, aby to dobře dopadlo. To je, jako by Syn Boží vzal kříž a předal ho nebeskému Otci se slovy: No tak, Pantáto, ukaž, co umíš, když jsi to nechal dojít tak daleko! - a pak by se šel jenom vypotit do Getsemanské zahrady. Chceš dělat jenom pořadatelku dobročinnosti těch druhých. Tak se děláš zajímavou. Zatím potřebuješ jenom jedno – chlapa v posteli! Smyslná děvko proradná! – Spílaly jí temnoty.

Ano, šeptaly Janiny rty. – Je to tak. Doposud jsem si jenom hrála na dobrodinku, ale byla jsem vlastně jenom taková zprostředkovatelka pomocí od jiných pro jiné. Jsem hrozně líná a smyslná, až hanba pomyslet! A ke všemu jsem tu svou smyslnost a chlípnost dosud sváděla pořád na své mužské okolí. Sotva se ke mně přiblížil nějaký muž, i kdyby to byl sám papež, hned jsem v něm viděla sprostého chlípníka, sápajícího se na mé tělo. Okamžitě jsem se od něho odtahovala jako od oběšence. Jsem sprostá lhářka, že obelhávám sebe samu, ale tebe, můj Bože, nechci klamat. Bože, buď mi milostiv. Ty jediný, můj Pane, jsi dárcem všeho pro všechny. Chválím, Tě, můj Bože!

Kříž na stěně se rozzářil nebývalým jasem a skláněl se k lůžku, až se jí Miláček dotýkal a skoro drtil její ochablé tělo. Prožívala svou bolest jako slastnou a oblažující.

Z kříže se jasně ozvalo: Napij se vína, Jano.

Žádné tu nevidím, vydechla.

Napij se přímo z mého Srdce, ozvalo se z kříže a Spasitel jí podal pohár vína.

Oschlé a okoralé rty se svlažily v nápoji, ústa pocítila úlevu a požitek, jako by ji zaplavila nejlepší vinná réva Orvieta. Poslušně pila, až do dna poháru. Celým tělem projel vzmach něčeho nového a nesmírně posilujícího. Nemoc pominula jako pára nad a nohy před chvílí ještě hadrovité, rázem v plné síla seskočily s lůžka a rozběhly se jako Achilles. Vzápětí se prohnulo klekátko pod křížem na stěně a vzduch se vlnil růžencovým předením.

Díky Bohu. Konečně mohu dojít do chrámu svatého Dominika.

Sotva se z kazatelny ozvala zmínka o mučednictví svaté Kateřiny Alexandrijské, Jana zašeptala: Vstávej, svatá Kateřino!

Vzápětí ztuhnula jako by zmrzla na kost a její tělo v bílém hábitu se vzneslo několik stop nad zem a zůstalo tam bez jakékoli opory. Takto setrvalo ve vzduchu v jakémsi němém protestu proti veškeré zemské gravitaci celou hodinu.

Kazatel už dávno sestoupil z kazatelny, mše svatá skončila a kolem proudily zástupy zvědavců a celý kostel byl nabit zírajícími čumily.

Co se bude dít?

Nedělo nic zvláštního, než to, že po hodině se nehybná postava tiše snesla k zemi jako přistávající vzducholoď, rysy Janiny tváře se prohloubily, a oči se nechápavě rozhlížely po shromážděném zástupu, a ústa se váhavě ptala:

Co – co se to děje?

Potom odkráčela, jako když odplouvá loď z přístavu.

Jindy se při kazatelově zmínce o Ukřižování Páně Janiny ruce roztáhly jako křídla ptáka, připraveného k odletu, a – jak se dozvěděla později – tělo se vzneslo několik stop nad podlahu, jako by chtělo vysmát veškeré pozemské tíži.

Na Velký Pátek se při čtení pašijí ozvaly od nehybně klečící Jany podivné zvuky – praskání kostí. Na čele jí vyrazil krvavý pot, a po tváři jí samovolně stékala krev od ran vyražených trnovou korunou.

Kostelem to zašumělo, až se zdálo, že vítr opřel do stromořadí.

Prosím vás, sestro převorko, když se mi něco takového přihodí v klášteře, nepouštějte k nám do domu žádné zvědavce.

Ale, sestro Jano, my terciářky přece žijeme ve světě a nemůžeme se stranit lidí. Když Bůh působí takové věci, tak jistě mají nějaký smysl a my bychom to neměly schovávat za zavřenými dveřmi. Je to jakési mlčenlivé svědectví o Bohu živém.

Ano, - uznávala pokorně Jana.

Jak to, že ti, sestro Jano, dává Bůh takovéto dary? Nejspíš musíš být hodně svatá. – Ptali se lidé ze zástupu.

Nechápavě vrtěla hlavou a celá se červenala, jako by právě zastihli při nějaké nezbednosti. Načež vykoktala:

To – to není tak. – Jsem hříšnice jako každý jiný.

Nevěřili jí. Kdyby byla hříšnice jako my, tak by nám to Bůh taky dal.

Čím si v noci svítíš, sestro Jano, že z tvé celičky vychází celou noc tak silné světlo?

Odpovědí byly nechápavé oči, které si prohlížely tazatele. Po chvíli řekla: V noci se jen modlím a pokořuji své tělo, aby Ukřižovaný nezůstal opuštěný.

Tak odkud se to světlo bere?

Bůh. - Řekla tiše, a pak dodala důrazněji: - Copak neříká prorok, že Bůh je ohněm sžírajícím? Copak neměl Mojžíš jasnou zář na tváři, když sestupoval s hory?

Jako žila tiše a ve snaze zachovávat si ústraní a nenápadně nabírat milosti právě tam, v kostele svatého Dominika, kde přijala bílé roucho se vším, co obnášelo, tak se tiše zase vytrácela.

Myslím, že se blíží poslední chvíle mé pozemské pouti. - Řekla své představené v sobotu 23. července léta Páně 1306.

Když přijala všechno potřebné na dlouhou cestu, vytratila se ze světa nadobro.

Teprve nyní poznali mnozí z Orvieta a okolí nenaplněnou prázdnotu tam, kde bývala. Jediná stopa – hrob – tam přicházeli poutníci z okolí.

Léta Páně 1754 potvrdil papež Benedikt XIV. její úctu.

 

SLEDOVAT DÍTĚ JAKO MARIA (bl.Jana z Azy, 2/8)

Ach, Jano, Janičko, dobře vím, co je bolest. Dobře znám zármutek ze ztráty miláčka, konejšila Sancha Bermundezona de Trastamar svou uplakanou dceru: - Jen si připomeň tu podivuhodnou šňůru, kterou chováme jako rodinný klenot na našem hradě Aza.

Rodinný hrad dona Garcia IV. leží nedaleko Aranda de Duero v burgoském kraji. Široko daleko sahají šedé pláně, občas rudě zbarvené klikatými předěly. Do daleka se rozestupuje samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Tam, kde se stýká země s obzorem, zvedá pohoří Sierra Guadarrama své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam její předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů.

Však víš, přece tu, co přivezl tvůj dědeček z křížové výpravy. Vždycky tvrdil, že díky tomu je podruhé na světě.

Ach, to je ta vzpomínaná jeskyně. Žádná Alibabova jeskyně plná zlata a drahokamů. Jeskyně bolesti a hrůzy. Každý pohyb působí hroznou bolest. Ach, to rameno! Samá krev. Jak se tam vůbec dostal? – Nezapomeňme na dědova věrného oře. – Co to? Nejsem tu sám. Svítání to odhaluje v celé hrůze. Maur! Můj Bože, pomoz! - Je také zraněný. Mlčí. Nemůže mluvit. Křižáci mu vyřízli jazyk, a co všechno mu to jenom provedli! - Kdopak se o mě postará? – Ale vždyť ten musulman mi ošetřuje rozťaté rameno. Nevykrvácím. – Dává mi napít, krmí mne, šlechetný muž. Konečně oba nás stvořil stejný Bůh a stejný Bůh pro naši spásu vykrvácel na kříži. Bůhví, kolik dní a nocí mě ošetřuje, ale pak se mi vrací síla. Vzápětí sám pečuji o maurského bojovníka. Chudák, nemůže ani naříkat, a přece chválí Pána, když rukou propouští články modlitební šňůry k oslavě devětadevadesáti jmen Nejvyššího. Kyne mi a ukazuje šňůru. Než vydechne Maur naposled, přijímám pozvání k modlitbě. Vyslovuji nahlas jména Boží a Maur zvolna propouští kamínky šňůry. - Podivná pieta: jeden má na klíně tělo mrtvého bratra a oba je spojuje modlitební šňůra.

Takže vidíš, milá Jano, o smutku nad ztrátou drahého něco vím. Nakonec i tvůj děd, uzdravený po bojích s Maury, odešel na věčnost.

Dům ovdovělé Jany v Calerueze se však stále chvěje oplakováním zesnulého manžela.

Ach, Jano, když si Pán vzal tvého muže k sobě, trpíš tím nejen ty, ale i tvoji dva synové, větší Antonín i menší Mannes, a také je tu ještě tvoje dcera. Pamatuj, že děti potřebují otce. Každé dítě potřebuje otce i matku.

Janiny oči plné slz se odtrhly od kříže, ale pak se tam znovu vrátily.

Pojedeme do Silos. Tam se pomodlíme u hrobu svatého opata Dominika. Doufejme, že nám vyprosí milost, aby Všemohoucí poslal svého anděla – tobě manžela a otce tvým dětem. Ó, Bože, kéž je to muž urozený, jako je i náš vznešený původ, sahající do královského rodu navarrského!

Uplakané oči paní Jany uletěly z tohoto slzavého údolí, kde si kdejaká stará bába vysnívá kdovíjaký kastilský královský původ, a zůstaly přibité u Beránka ukřižovaného, a jen ústa šeptala:

Bože, nenechávej své věrné na holičkách, a pošli pomoc!

Felix Guzmán, urozený pán utěšil zarmoucenou vdovu a přijal ji s celým srdcem. Ujal se paní Jany a dětí, jak se sluší na důstojnost odpovídající jeho urozenému původu, ale i na hrdého rytíře. Opravdový šlechtic nejen rodem, ale i duchem! A k tomu se dovede jaksepatří postavit k správě hradu v Caleruega i celému panství! Jak ten je uznalý k služebnictvu, to byste se divili! Hlavně však má paní Jana o starost méně. Hrad má znovu svého pána, hradní paní je znovu novomanželkou a děti mají otce i matku. Jen aby také pan Felix byl šťasten…

Znovu dolehla na hrob svatého Dominika v siloském kostele zátěž, ne velká, jen tak, jak mohl být obtížen, když na něj dolehla kolínka ctihodné novomanželky, a pak i celé tělo, nahřívající hrobní desku jedinou touhou: Bože, požehnej mému manželství dalším dítkem, aby naše rodinné štěstí bylo úplné.

Zpáteční cesta do Caleruegy byla rychlejší než cesta z domu, už proto, že paní Jana, vyčerpaná modlitbami a postem usnula vsedě v kočáře. Nebyl to však pouhý spánek spravedlivých, ale také spánek omilostněných, naplněný prozářeným snem.

Neboj se, Jano, - kynul jí uprostřed blahého spánku světec ze Silos, volající: Bůh ti žehná. Narodí se ti chlapec. A rázem všechno přezářilo silné světlo, které však neoslňovalo ani nepálilo. – Kéž se tak stane! – Kéž nese tvé jméno, můj svatý! Vydechla paní Jana do snu.

Rozmazané obrysy věcí přijaly zpátky svou momentálně odloženou ostrost a okolní stromy a keře si konečně daly pokoj a přestaly odbíhat dozadu za kočár, jako by právě tam – v dalekém nenávratnu měly vlastní kořeny. Vynořila se hradní brána sídla v Calerueze.

Hrad, nedávno ještě ponořený do chmur a zármutku nad ztrátou milovaného chotě, se rozzářil novým jarem.

Paní Jana rozdávala slunečné úsměvy, a pan Felix u toho nemůže chybět. Když oslavují pán i paní Guzmánovi, tak s nimi oslavují všichni ostatní v hradě i v podhradí. Křehčí polovička pana Felixe však brzy vyhledává ústraní kaple a pak ticho ložnice. Hradní sídlo velkomožného pána Felixe v Calerueze ve staré Kastilii odpočívá sladkým spánkem. A jak by ne. Nebezpečí nájezdu muslimů zrovna nehrozí a každý si v předvečer této noci nabral plnými hrstmi ze zásobárny šťastných konců a radostných očekávání.

Oslepující zář! Co to? Oheň! Požár! Šíří se to ložnicí, ale nic tady nehoří. Žádný kouř. Jen vyšlehl plamen.

Paní Jana se obrací na druhou stranu lůžka a znovu usíná.

Náhle se v ložnici vynořuje pes, ne snad velký hafan, že by naháněl hrůzu. Pouze malý psík. A k tomu ta zář! Oslnivá zář! Plameny jí komíhají před očima. Nic nespalují. Jenom září. Kupodivu ji vůbec neoslňují. V té záři jasně vyniká pes. Bílý s černými skvrnami.

A co ten oheň?

Pes ho přináší. Nese ho v zubech. - Planoucí louč! Plameny se roztahují dál a dál, až zasahují kdeco.

Pomoc!

Co se děje, má lásko?

Pes.

Pes? - Kde?

Tady.

Jen divoké sny, odbývá ji hradní pán.

Žádné sny! Pes.

Jaký pes? Divil se hrabě.

Prostě pes, černobílý pes. Teď tu byl.

Hrabě vrtěl hlavou.

Když se obzor dalšího dne rozesmál úsvitem, jitro se rodilo v jasu a záři. Obloha byla modrá, cikády spustily koncert a celá příroda se usmívala. Avšak paní nenásledovala příkladu samotné rozesmáté přírody. Vypadala jako by se ještě neprobudila.

Co to má znamenat – pes – ohnivá pochodeň. Pravda, nevypadal šelmovsky, ani nebezpečně, ale přece jenom pes je pes. Jaké je to znamení - dobré nebo zlé?

Ach, moje milovaná, svět je plný znamení. Netrap se nad tím.

Něco to přece znamená.

Snad.

Jestli si však představujete přecitlivělou paničku, náchylnou k nějakým výstřednostem, která by přemrštěně podléhala každému podnětu podle svých vnitřních nálad, taková paní Jana není ani trochu. Vyznačuje se dokonalým sebeovládáním. To už musí být něco závažného, aby dala najevo své vnitřní pohnutí. Kromě toho je uvážlivá a dovede poradit i v mnoha věcech praktického života. Navíc zná meze svých schopností a sil, a tam, kde jí docházejí, vyprošuje si vyšší pomoc.

Jenže tohle – takový jasně prozářený sen - to se ještě nestalo. Ani před narozením syna Antonína, dokonce ani tehdy, když paní Jana nosila pod svým srdcem chlapce Mannesa.

Pojďme se modlit do kaple, ozval se hrabě Felix a paní Jana ho ráda následovala. Klekátka si zavrzla a pak zůstala delší dobu v klidu. Pavouk už upředl novou síť, a cikády si povíckrát vydechly, aby znovu potýraly ušní bubínky Kastilců, a žaludek zazpíval tesknou píseň své prázdnoty. Teprve polední zvonění přineslo obtíženým klekátkům úlevu.

Modlitba jim oběma vrátila pokoj, nicméně paní Jana měla od té doby v očích i nadále nepřítomný pohled.

Kdo mi to vysvětlí?

Kdyby šlo o to, jak zařídit obranu proti Maurům, poradím každému. Když půjde o správu vinic, rodového majetku i poddaných, tak řeknu. Ale znamení - ?

Zbývá jedině naše oblíbené poutní místo v Silos.

Znovu až do Leonských hor?

Třeba mi Pán dá to osvícení, když poprosím na hrobě opata Dominika.

Dlouhá cesta, ale kdo je zabrán do tiché modlitby jako paní Jana, snadno to podstupuje. Ani nejhlubší modlitba však nezabrání těm, které se svým doprovodem potkává, aby jí každý četl ve tváři obavy. Čeho se bojí? Zastavil se pro ni čas. Nevidí, neslyší, dokud nebude na hrobu světce.

Už je to tady. - Jaká úleva!

Neboj se, Jano. Vím, co tě trápí. Dítě se šťastně narodí. Bude slavné a vynikne. Zachrání mnohé zbloudilé duše, hledající pravdu mimo Církev, ba přiláká četné pomocníky k službě Boží.

Díky Bohu. Kéž Pán přijme moje dítě do svých služeb!

Jaké ponese jméno?

Takové jako ten posel Boží, který mi přinesl osvícení a pomoc.

Tedy Dominik.

Dominiku, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Pan Felix se právě zamýšlel nad tím, že se tak nejlépe odvděčí světci za jeho pomoc a přímluvu, když vtom se ozvalo něco jako hlasitá exploze, a jen co se otočil, spatřil onu bytost. Krve by se v něm nedořezal. Nebyla to však bájná medúza, dokonce ani Sfinx s jejími potměšilými otázkami.

To! - Vyjekla kmotra při křtu dítěte.

Se syknutím natáhl pan Felix dech do plic. Na chvíli zůstal zkoprněle se svraštěným čelem a očima k vypadnutí vytřeštěnýma. Zatímco tam tvrdnul, srdce mu obestřela zádumčivost.

Muže velkorysé povahy jako je hrabě takové počínání pochopitelně vyvede z rovnováhy. Jeho rozvážnost a chladná uvážlivost utržila čelní zásah.

Cože - ? Co - ?

Ta mramorová křtitelnice - !

Co je s ní?

Sotva ukápla – a stékala -

Voda?

Kněz naléval křestní vodu.

A co s tím?

Hvězda.

Hvězda?

Zářící na čele!

Hvězda?

Jasná hvězda - paprsky vycházely do okolí, až jsem se polekala – Přitom nasadila výraz suché vrby. Ať už se kdokoli tvářil jakkoli zpumprlíkovaně, Dominik předčil všechno očekávání už jako mladíček.

Říkáte Maurové?

Maurské zajatectví je jedna z útrap Španělska deptaného musulmany, drásavější než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých mohamedánů a uťatých hlavách, je nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými.

Ano, jediný syn. – A ten muslim, u něhož vězí můj syn v zajetí, ho propustí za výkupné. Jenže jsem chudá jako kostelní myš.

Čím víc dumal mládenec o těchto hrozných věcech a bral si je k srdci víc než cokoli jiného, nabýval snad vzezření proroka. Obličej se mu dloužil, takže se zdálo, že mu brada klesla až někam mezi kolena. Čelist mu poklesávala jako koni stiženému nákolenicí, když kouká přes nezdolnou překážku.

Oči měl matné a skelné. Už-už měl na krajíčku, když mu najednou v očích zablesklo. Lidé říkají: Kuj železo, dokud je žhavé! Někdy se ovšem dostanete do takových okolností, že se zdá, že opravdu není co kovat, a přece je třeba něco dělat – hlavní je, že tam je něco žhavého, totiž někdo zanícený a nažhavený jako planoucí výheň Boží lásky, i kdyby to bylo jenom jedno jediné slabé srdce, ale přece planoucí a horoucí láskou.

Kde najdu toho ukrutného Maura? Nabízím se mu sám na výměnu za jeho zajatce!

Ani netušíš, jak tajemných pohnutek jednoho dětství a mládí se právě dotýkáš. Kdo dokáže vytušit, jak strašně zraněné je takové srdce od nejútlejšího dětství? Citlivá obrazotvornost? Nebo se na té duši hrozně podepisují barvité příběhy, vypravované doma s děsivou jímavostí? Ostatní vrstevníci tu prodělávají ve stejném věku podobnou zkoušku. Jenže z ní vycházejí se zatvrzelými srdci a s pěstmi zatnutými jako hroudy zaschlé horniny na pohoří Sierra Guadarrana. Nevídáno – neslýcháno - tak bezbranně nastavovat křehké srdce a nechávat se unášet vyšší pohnutkou k soucitu! Kdesi se tady rozehrává vznešená píseň lásky v srdci.

Ta slova letí od úst k ústům.

Ustrašená paní Jana s očima navrch vyhlížela chvíli jako nalomená třtina, chvíli jako vyhasínající knot: Co jsi nám to synáčku, provedl! - Copak jste nevěděli, že - , načež zmlkl, jako když utne. I méně chápavý člověk než on by si všiml, že maminka neprojevuje příslušné nadšení. Zdálo se, že mu uvízl v krku knedlík. Rád by promluvil, ale bál se, že kdyby se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný.

Konečně se to dostává až k adresátovi.

Cože!?, vyhrkl zběsilý musulman, shlížející doposud jako velký Abdarrahmán III. na koni krátce po dobytí Toleda. Nyní však třeštil oči a na čele mu tuhla arabeska nové vrásky. Ztuhl jako velký Prorok, když přes sebe přehodil plachetku, aby svět nepoznal jeho božskou nemoc. Mračil se tak, že se zdálo, že našel na klíně hada. V nitru hrdého muže se odehrával mocný převrat. Neprojevil se však náhlou příhodou střevní, nýbrž srdeční. Navenek se zračil pokleslou čelistí a vyvalenýma očima, v nichž zřetelně vycházela hrůza.

Psychologicky nadaný svědek, který by stál opodál, by v tomto okamžiku zaslechl slabé zasténání. To muslimovo svědomí se hroutilo pod nečekaným bočním útokem. Tvářil se, jako kdyby ho osud bacil přímo na solar, a on pro to nedovedl najít zdůvodnění ani v jediné súře posvátné knihy Korán.

Taková šlechetnost! Jenže jsou-li tak šlechetní už mladí lidé, co je to za úžasného Boha, který s nimi pohnul? - Víra, jež tak má hrdinské vyznavače a chová v sobě tolik blíženecké lásky, je božská a nepochybně pravá!

Kdepak! Nemohu se dát zahanbit velkomyslnou nabídkou šlechetného křesťana, brblal si hrdý muselman pod fousy. Přepadly ho výčitky jako výpad pouštní zmije. Připadal si jako stráž, která usnula na hlídce a tak způsobila, že kolem ní v noci proplížil nepřítel. Načež učinil nečekané prohlášení:

Propouštím toho zajatého syna své matky bez náhrady na svobodu. A co víc! Sám ochotně přijímám křest svatý a vyznávám Krista.

Maminko!

Synáčku!

Zázrak! - Žasne Dominik a spěchá ke svatostánku, aby děkoval Bohu a chválil ho.

Není pochyb o tom, že ohrožení a nebezpečí bystří intelekt. Staří Guzmánovci, s výjimkou paní Jany, podobně jako učitelé ve škole, kteří s mladým Dominikem přicházeli do styku téměř výlučně v době, kdy se jeho duše připravovala nebo odpočívala, by ho patrně nezařadili mezi vynikající svěřence. Kdyby ho viděli později v kritické situaci, ukazovali by na něho s hrdostí. A jako nestranní a spravedliví svědkové by spěšně uznali, že hrubě podcenili jeho duchapřítomnost a podnětnost. Jedině paní Jana poznávala od počátku, jak se věci s jejím synem skutečně mají, ale to neměla sama ze sebe. Tak je to s každým. Musíš být vyveden do vzdálené ciziny a opustit starý rodný kraj. Toho se musíš vzdát, i když máš rozkošné vzpomínky na dětství, na trávník, kde sis hrával jako capart, a miluješ každý kámen z tohoto místa, kde se utvářel tvůj vztah k lidem.

Tak učinil i Janin nejmladší syn, a ona v tom sledovala naplňování jejího životního snu. Radovala se z jeho rozletu, třebaže se jí ztrácel z dohledu, a zdálo se, že ji opuštěnou v Calerueze zanedbává před naší společnou panenskou Maminkou v nebi, Pannou Marií.

Ano, ano, je to tak, naše nebeská Maminka je od počátku obdařena tajemným, hluboce rozumovým životem, a je nadána plností darů Ducha. Právě jimi přesahuje všechny proroky a duchovní velikány.

Jak mohla tahle Panenka smysluplně toužit po tom, aby se stala nejprve Matkou Spasitele, a pak i tvou? - Nebylo třeba, aby to tak domýšlela, jak potřebuješ. Nepochybně měla jen jedinou touhu a ústřední myšlenku, aby se totiž naplnila Boží vůle. Plná milosrdenství sklání k tobě vzdálenému od Boha a s neodbytností lásky prosí svého Syny o urychlení naplnění božského příslibu.

Naše společná Maminka se z lásky k Bohu radostně zaslibuje Bohu jako Panna. Ze stejné lásky a s ještě větší radostí poslouchá Boží nabídku, aby se stala Bohu ještě i nebeskou Maminkou. Tím se připodobňuje všeobětující svrchované lásce Kristově. Obětuje své tělo a svou krev od ní přijaté za tebe, milý příteli, i s celou tvou rodinou. Tak jsou v Kristově oběti spojena jak lidská těla, tak i duše, a to ve vzájemné dokonalé lásce.

Jedině naše panenská Maminka obětuje Bohu tvoje lidské tělo. Zřídkakdo by dokázal uznat, že právě tím se tato nazaretská Popelka stává nejdůvěrnější lidskou spolupracovnicí Páně. Znamením této její souběžně přinášené oběti je právě skutečnost, že vkládám do jejího nitra sám sebe, když tě přicházím spasit. Naše Maminka ví, co to znamená být Maminkou Boží. Je si vědoma této velké pocty a důstojnosti. Také ví, že je to závazek k nejtěžší službě. Neobchoduje však se svým posláním. Pokorně a velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje svou lásku. Přijímá vše, co jí ukládám v jejím poslání, a to i se všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává také Maminkou Boží ve tvém, lidském nitru. Stává se Maminkou tvého dokonalého přijímání. Stává se tím tvou první lidskou průvodkyní, která tě vede od přípravy na příchod Krista, k ustavení a naplnění Boží vlády v nejvnitřnějším jádru tvého bytosti, aby se v tobě zabydlel Spasitel i s věčným Otcem.

Tvoji předkové nazývají naši panenskou Máti srdcem anebo taky hrdlem tajemného Těla Kristova. Přes ni proudí od Boha všechno dobré k tobě.

Oběť naší panenské Maminky není obyčejná. Je mimořádná. Vyniká nad všechny pro svou úlohu, aby byla jedině Boží. Vyniká nade všemi, protože k tomu, aby si ji mohl Bůh vyvolit, zachovává svou čistotu. To vše řídí Bůh s ohledem k vyššímu obecnějšímu mateřství, totiž k Božímu Mateřství. Patrně ani sama nedomýšlela celý dosah této oběti, ale byla poslušná Božímu vnuknutí, kterým si ji Pán vede a chce od ní jen čistotu.

Při úvaze o této její naprosté čistotě se Janin nejmladší syn vnitřně zachvěl. Jak by ne. Stačilo si vybavit za ní hrozivý stín, tu strašnou malichernost přesvaté obludy. Maminka to všechno snáší, i když na její tvář dopadá takový stín a její přečisté srdce je probodené, aby se ukázalo smýšlení mnohých.

Také naše panenská Máti je pouhý člověk. Bezpochyby i ona zkoprněla, když poprvé uslyšela o svém vyvolení za Boží Maminku. Teprve až ji Boží posel ujistí a přesvědčí, že kvůli tomu nemusí dělat žádné kotrmelce, ale jen to, co dělá doposud, tak ochotně svoluje. Ráda obětovává ony divoké sny svých vlastenců, které se jí nabízejí na každém kroku. Touží především po duchovním království a pro ně obětovává všechno. Především sebe, své mateřské Srdce, které by přirozeně srostlo se svým rodným Dítětem.

Bedlivě ho sleduje po všech Jeho cestách. Jde za Ježíšem tiše, pokorně, neslyšným krokem, bez okázalosti, ustupuje do Jeho stínu. Trpně sleduje, jak se věnuje spíše hříšnicím a hříšníkům, než všem svatouškům a pokrytcům, všem rouhačům a učeným zabedněncům, ale také více, než jí samé, vlastní Mamince. To vše není nic ve srovnání s bolestí, jakou zakouší, když sleduje, jaké nepřátelství a nenávist zaplavují lidská srdce, když tupý dav sleduje u Ježíše úplně něco jiného, než to, co si od Spasitele vysnívá.

A najednou vidí, jak všichni opouštějí její jediné Dítě. Dožívá se okamžiku Synova zavržení celým světem a nejhorší potupy Spasitele. A celé zatemnění lidské mysli a lhostejnost celého okolí nasvědčuje tomu, že Syn je zavržen plným právem. Konečně slyší strašná slova Páně, která volá ve chvíli naprostého opuštění.

Maminko! Pomoc! - Zavyl Dominik kdesi uprostřed vod a strání toulouských, až se lovcům zdálo, že se někdo chytil do želez.

Paní Jana, odpočívající v kastilském hradě, se prudce vztyčila na lůžku a s vytřeštěnýma očima hleděla do tmy. Někdo potřebuje modlitbu. Pravý čas k díkůvzdání, k modlitbám za Dominika, za Manesa, za Jaroslava a za všechny ostatní v nouzi.

Každý z vás někdy zažil, jak se temné nebe, obtížené zlověstně olověnými mraky, kdy spěcháte, abyste našli přístřeší před průtrží mračen, pojednou rázem roztrhne, aby se za tou neproniknutelnou černotou objevila blankytně modrá trhlina, kudy se na vás usměje zářivé slunce. Rázem vás to zahřeje i oslní, takže rádi necháte s úsměvem a zavřenýma očima působit tu nadpozemskou slast. Každý z nás to zažil, jak se v nejtěžší chvíli, kdy se loučíte s tímto životem, neboť situace je tak bezvýchodná, ale vy proti veškeré beznaději doufáte a jako šípy střílíte prosby o pomoc, a tu se najednou objeví pomoc od někoho, do něhož byste to v životě neřekli. Otevře se vám pramen živé vody v poušti, takže už-už máte na jazyku: To je ale štěstí! Jenže se nikdy nejedná o nahodilé štěstí. Pokaždé je to víc než náhoda. Bývá to celé sřetězení náhod, a za tím stojí někdo, kdo vás miluje a dovede za vás prosit ve vaší tísni, ať jste, kde jste, a také vám spěchá pomoci.

Něco jiného je temný les o půlnoci, kdy nesvítí ani hvězdy a měsíc je skrytý. Není vidět na krok. Tehdy jenom nejasně cítíte celé to černé sloupořadí, podávající si roztažené ruce. A rázem je tu pravé poledne. Všechno ozařuje slunce, které hřeje, ale napálí, svítí, ale neoslňuje. Nikoho ani nenapadne mluvit o náhodě.

Rozum zůstává stát a oči strnule zírají, jako by se jim rozšířené zorničky zasekly. Navíc zjišťujete, že nejste sám. Kdybyste se domnívali, že se Dominik ocitl v říši skřítků a trpaslíků, řekneme vám: Vraťte se k pohádkám. Skutečnost je daleko úžasnější než každá pohádka. Co se dělo, to předčilo každou pohádku s dobrým koncem. Tohle byla ryzí skutečnost, třebaže z jiného světa. Někdo si to vykládá jako legendu. Jenže legenda není pohádka. Už podle svého označení je legenda to, co se má opakovat, i když to zní neuvěřitelně. Ač to zní legendárně, přesto Janin nejmladší syn svírá v ruce svatý růženec, Maminčin dárek na cestu, aby s jeho pomocí osvítil celý svět.

Bůh měl ctihodnou Janu z Azy rád, a tak ji vzal k sobě léta Páně 1202. Papež Lev XII schválil její úctu léta Páně 1828. A my k ní voláme hlavně 6.srpna: Blahoslavená Jano, oroduj za nás!

 

NAPLNIT MAMINČIN SEN (sv.Dominik 8/8)

Jestli se dostanete do Gumiel Izanu, zeptejte se, koho chcete, a každý vám odpoví, že místní arcikněz má za ušima, protože lidé obyčejně nevědí, že něčemu takovému, jako je dar rozlišování duchů, se správně říká charisma. Prostě sám Duch svatý si ho sám bere do parády tak, že se nedá jen tak něčím obalamutit.

Oči jako sokol, uši jako rys. Pozoruji a dělám si úsudek. Zvážím důkazy a vyvodím závěry. Proto se také strýček arcikněz nevyskytoval v blízkosti svého synovce Dominika ještě ani pár okamžiků, a už mu bylo jasno. Jeho osvícený pohled pronikl celou tu věc už z dálky, a nepotřeboval k tomu žádnou skleněnou kouli.

Máš před sebou vznešené poslání, chlapče.

Chlapec ztuhl v pokoji děkanské rezidence s otevřenými ústy jako zakletá postava ze Šípkové Růženky, která se píchla o nastražené vřeténko, a strejda z jeho ochablého výrazu bez obtíží rozpoznal povahu celé situace. Viděl před sebou mládence, který nevyhledává světskou slávu a straní se pozornosti hlučného obecenstva, skromného a ostýchavého člověka, který se hlavně snažil příliš nevyčnívat, kterého by si měl někdo zvláštním způsobem všímat. Proto teď vypadal jako zaskočený srnec.

Opravdu máš před sebou velkolepé poslání.

Strejda se tvářil tak nějak rošťácky napruženě, asi jako malý chlapec, který je ponechán doma bez dozoru, a který nicméně dobře ví, kde je uložen klíč od špíže s marmeládou. Byl to takový ten lesk v strýcových očích, který už znal a o němž věděl, že ohlašuje nějakou zakuklenou radost.

Jak jste na to přišel, strýčku? Snad ne kvůli tomu, co si o mně moje máti vysnila? - A skoro až dotčeně dodával: Já to mám od maminky každou chvíli na talíři pečené vařené. Mamince se kdysi zdálo, že prý se stanu nějakým vynikajícím světoběžníkem, poskakujícím letem světem jako nějaký pes utržený od boudy, a vy z toho snad usuzujete, že je to pravda? Copak je moje maminka Otec všemohoucí v nebi? A copak já jsem jako syn povolán uskutečňovat v životě a ve světě maminčin sen o mně jako o nějakém světoborném průbojném psisku s planoucí pochodní pravdy v hubě? Mám samozřejmě synovskou úctu k mé mamince a jejím životním snům, ale nemohu se přece v životě stále držet maminčiny noční košile. A co můj vlastní životní sen? Netoužím nějak zvlášť vyniknout ve světě, ale raději bych se stal mučedníkem pro Krista. Kdo uskuteční můj vlastní sen, zatímco ulpím na snech mé maminky?

Hm, víš, chlapče, to už si tak maminky nadneseně myslívají o svých dětech jedináčcích.

Ale spíš je to pro ty děti hrozné břemeno, protože jim to dává iluzi o vlastní velikosti a nadřazenosti, ačkoli jsme přece každý jen pouhým nicotným hříšníkem. Strašně snadno by mě to mohlo jako dítě svádět k rozmazlenosti a k nezdravému sebevyvyšování.

Víte, milý strýčku, kdybych měl podléhat nějakému takovému maminkovskému vyvyšování mne jako jejího mazlíčka, tak bych raději uvítal od svého staršího bráchy Antonína, který zrovna mne nemůže dvakrát moc cítit jakožto nevlastního bratra, tolik vyvyšovaného mou mátí, aby popadl opratě od koní a spráskal mně ve stáji jako toho maminčina vysněného pejsánka.

A vás také, milý strýčku, prosím, při vaší arcikněžské důstojnosti, kdybych si někdy něco začal s nějakým takovým velikášstvím a choval se povýšenecky, utrhněte tyčku z prvního plotu a dejte mi s ní pořádný výprask!

No, snad nebude hned tak zle. Uvaž, milý Dominiku, že je třeba myslet a počínat si vznešeně, tedy nic malomyslného, ani uťápnutého, protože jako Boží dítě máš krev královskou a jsi povolán k. těm největším věcem. Ano, tak vysoko je třeba si stavět laťku životního elánu, a vydat se za tou nejvznešenější láskou, jakou nám zosobňuje náš Pán Ježíš Kristus a jeho panenská Máti Maria.

Máte pravdu, strýčku, nejlepší bude nekoukat doleva na své vlastní sny, ani doprava na sny mé maminky a plnit Boží vůli, ať už to s námi zamete, jak je libo na výšinách.

Tento památný rozhovor mezi čtrnáctiletým chlapcem a zkušeným knězem se udál krátce před tím, než mládenec v duchu velké inspirace vymetl všechna studia v Palencii, aby ve svých jedenadvaceti stál na vrcholu svého poznání, které – jak zjistil pořád ne a ne skončit. Ani vysvěcení na kněze mu nepřineslo pocit ukončenosti jeho studia.

Vytrvale studoval, ale pořád si kladl otázku: Jaký smysl má takové studium, které mu přináší jakési vědomosti, doprovázené nějakým přehledem?

Nechápavě nad tím vrtěl hlavou, ale přišel na to, když ve Španělsku vypukl hladomor. Ulicí táhly bludné zástupy hladovců s žíznivě vytřeštěnýma očima. Mezitím stráž vyvážela na žebřiňáku vyzáblé mrtvoly ke spálení před hradbami.

Prodám tyhle vzácné knihy. Jsou psány na pergamenu, řekl Dominik, načež chtivá ruka židovského kupce chňapla po rukopisech, aby pak vysázela na stůl zlaťáky.

Chléb, olivy, olej, fíky, a další potraviny. To vše nakoupil Dominik od venkovanů. Jen se po nich zaprášilo. A pořád to bylo málo pro tisíce hladových krků.

Zbláznil ses, Dominiku!? Prodat takové cenné rukopisy od strýce arcikněze? Jak získáš teď vědomosti?

Kráva a vůl mají taky knihy, a přece jim to není nic platné. Pořád zůstávají pořád nevědomé.

Jediné, co v jeho očích stálo během studia za psí štěk, bylo jedno povyražení. Zatímco spolužáci nacházeli povyražení v místních krčmách při opojném doušku zkapalněného slunečního paprsku, Dominikovo povyražení bylo, když ulevil svému životnímu snu o vlastním mučednictví.

Nabízím se na prodej do otroctví, aby mohl být chlapec jedné chudé španělské maminky vykoupen z muslimského otroctví!

Skutečně už byl skoro tento obchod uzavřen. Jenže Bůh vytřel zrak Dominikovým zasněným očím o jeho vlastním mučednictví:

Podívej, milý synu, jsem kavalír a nenechám se trumfnout velkolepostí a šlechetností tvé oběti z lásky ke Mně a k trpícím lidem. Pohnu srdcem toho mocného Saracéna tak, že toho zotročeného chlapce zadarmo vrátí matce. A co víc, zacloumám se srdcem toho mohamedána tváří v tvář tomu, jaké vznešené věci konám s tebou, aby se obrátil a přijal Mne, Ukřižovaného za svého Boha a Spasitele.

Zázrak! – Volalo pak celé město a právem, protože to byl opravdu zázrak.

Jenže Dominik pořád dál pro něco planul, že by na něm mohl uvařit bujabézu.

Neskončilo to ani poté, co mu představený kanonie v Osmě, otec Diego řekl: Pojď, drahý Dominiku, podrob se pravidlům a staň se tady kanovníkem.

Celý nažhavený poslechl, třebaže na něho brzy dolehlo jako utržená pavlač: Jmenuji vás, otče Dominiku, představeným kanonie, řekl novopečený biskup Diego.

Ještě se však v tom ani neohřál, a už tu přešlapoval biskup s dalším posláním:

Cesta napříč Evropou. Proč? Kvůli dánské nevěstě pro kastilského prince.

Nedomýšlel ani za první roh, o co půjde, ale co je po domýšlení, když má člověk zlaté srdce! Tak se s tím raději otočil u oltáře, a tam mu to došlo – poslušně doprovázej svého biskupa. Dlužno říci, že když se dostavila potřeba akce, jednal Dominik s energií a odhodláním, jaké vzbuzovaly respekt.

Než se nadál, nastoupil na kolotoč světa, který ho však nikdy nedokázal natrvalo uchvátit. Ocitl se však tváří v tvář podivné přezbožné obludě, jako když narazíte nosem na zeď. Povstávaly tu prázdné dutiny, poddávající se strašné iluzi o své dokonalosti a čistotě, prostě kataři.

A co Dominik? Hned v Albi si znovu mocně ulevuje svému snu o vlastním mučednictví pro Krista, když se dozvídá od krásné dívky:

Víte, odpadla jsem od církve ke katarům kvůli mému zadlužení u lichváře. Kataři za mě zaplatili dluh a tak jsem vstoupila mezi ně. Poskytují mi přístřeší a živobytí. Kdybych od nich odešla a vrátila se do církve, musela bych jim napřed splatit dluh a ztratila bych i střechu nad hlavou.

Nabízím sám sebe na prodej do otroctví, abych mohl tu dívku vysvobodit z katarského otroctví a zachránit ji pro Krista a jeho svatou církev.

Nebeský kavalír nepřijal jeho velkorysou oběť, nýbrž zázračně dívku vysvobodil. Tak mu dal novým zázrakem najevo:

Dominiku, nezvu tě k mučednictví, ale k něčemu jinému.

K čemu? To už zase nebylo jisté. Zato tu najednou byl dusný, parný den, hrom rachotil už docela blízko a jemu připadalo, že se v ovzduší vznáší nějaká temná hrozba.

Na Dominikově čele došlo k něčemu, co by pečlivý kronikář zaznamenal jako zaperlení. Zároveň ho cosi zamrazilo do morku kostí. Hrom rachotil docela blízko - bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Vždyť to byl jeden případ z tisíců, které se tu množily jako houby po dešti.

A co úřední veličiny? - Slon v porcelánu. Když nabubřelí povýšenci v honosných ornátech utřou hubu, jdou jim v patách křižáci. Spáleniště a katarů ještě víc než předtím.

Proti lesku zlata a blahobytu úředních veličin církve se každý takový katar honosil ve své těžké anorexii postem, pokračujícím sebevražedně až k smrti, a schizofrenickým zanedbáváním vlastního zevnějšku, až k úplné zkáze.

Těžko se s nimi dá vést nějaký rozhovor, povzdechl si Dominik, - Netváří se zrovna moc vstřícně.

A my se snad tváříme lépe? – Řekl mu pěkně od plic biskup Diego: Místo chápavého srdce stavíme naši oficiální blahobytnost a povýšenost nadutců. A když neuspějeme, naženeme tam křižáky, aby to zadupli železnou botou. Jedna úchylnost korunuje druhou. Odložme svůj blahobyt a přijměme na sebe ten jejich prostý černobílý oděv.

To řekl, ačkoli si sám vytvořil k jídlu velmi pěkný vztah. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří by si nechali jen tak ujít svačinu. Zdatný jedlík, jenž si potrpěl na vydatnou krmi s chutným zákuskem k tomu, byl ve věci stravy až do toho dne většinou na čele pelotonu. Nebylo pochyb, že pouze přičiněním nějakého nepřítele se mohl nyní zdržovat mimo jídelnu, kde se podávala krmě. Byl to baculatý podsaditý typ, který vypadal, jako by kdo do šatů naléval a on zapomněl vykřiknout: Dost!, takže představa zmíněné akce vyvolala na mnohé tváři úsměv.

Nicméně Dominik to vzal pěkně od podlahy: Když čistota, tak tedy čistota pro Krista, a když chudoba, tak až k žebrotě, a k tomu poslušnost do krajnosti vůči Kristu a jeho viditelné hlavě v Římě.

Když se Dominik postil, dal se navíc zakovat do řetězu jako otrok a nosil na sobě tyto okovy až do smrti. V strohých černobílých hadrech kráčel pěšky světem a vyžebrával si každé sousto. Třikrát za noc klekal před Ukřižovaným a bičoval se do krve, aby tak vykonal pokání napřed sám za sebe a své hříchy, potom za nekajícné hříšníky a za jejich obrácení, a konečně za duše v očistci. Dodnes kvůli tomu připadá Dominik světákovi jako strašný bigotní fanatik, zatímco když se ctihodný Gandhí dlouhodobě postí, aby dosáhl nějakého politického cíle ve světě, světák nad tím uznale pokyvuje hlavou jako by jenom tady šlo nějaké mimořádné hrdinství, ačkoli je tu přece dvoutisícileté svědectví mučednické církve.

Úchylové či úchyláci a úchylačky, toužící v přežrané společnosti blahobytu po vystupňování svých zvrhlých pohlavních choutek, se v erotických salónech vzájemně bičují a světákům to připadá jako zajímavé okořenění běžného pohlavního života. Sexuologové si pro to pohotově vymýšlejí zdůvodnění, že bičování prý podporuje produkci testosteronu, takže to posiluje příznivé vztahy účastníků takových sado-maso orgií.

Nakonec začnou bájit o tom, že se Muž bolesti, na něhož Pilát posměšně poukazoval slovy: Ecce homo, asi náramně bavil, když podstoupil bičování a korunování trním, a když nesl kříž za naše hříchy, a dal se přibít na kříž a přijal za nás potupnou smrt na kříži.

Naproti tomu záměrné spojování vlastního postu a drsných a bolestivých projevů pokořování svého vlastního těla jako obětí přinášených Kristu, trpícímu pro hříchy celého světa a v touze nést spolu s ním díl jeho utrpení a kříže za své hříchy, za spásu jiných či za duše v očistci připadá moderním namyšlencům jako strašné šílenství, nehodné napodobování.

Na obzoru se rýsuje vrcholná kontemplace. Už to není jen rozjímání Ukřižovaného a jeho svatého Kříže divácky nezúčastněné, nýbrž krajně zapojené do utrpení Páně jak povzneseným duchem, tak vlastním umrtveným tělem. Nechat se - místo odměřeného odstupu od Muže bolesti - vtáhnout do samého jádra Kristovy oběti, aby se s povznesenou duší poddávalo i tělo, a díky Pánu se stávalo i tělo zapojené do oběti čím dál tím víc umrtvené a připravené k oslavení. Je konec polovičatému rozjímání Krista eucharistického, kdy na jedné straně zůstávalo jeviště s oltářem a na druhé straně hlediště s nezaujatě přihlížejícími diváky. Je nejvyšší čas pro vzájemné srůstání mezi zvláštním zasvěcencem kněžským a obecnými zasvěcenci laickými, vedoucím až k vzájemnému obejmutí a políbení v eucharistické oběti.

Cha-chá! - Posmíval se Dominikovi hrabě Rajmund Toulouský, podezírající světce z nízkých úmyslů: - Máte poněkud hladový výraz ve tváři.

Hrabě působil jako římský imperátor s bystrýma, pronikavýma očima a vystrčenou bradou. Ty oči se upínaly na Dominika hromsky nepříjemně, a dalo se zaslechnout také lehké skřípění zubů.

Hladový?

Vypadáte jako pes, který v dálce zahlédl pěknou kost, není-liž pravda?

Nevidím tu, milý hrabě, žádnou podobnost se psem, který v dálce zahlédl pěknou kost. Pohled, o kterém snad mluvíte, je toužebný a vztahuje se k nesmrtelné duši.

Hrabě Rajmund si vzal oddechový čas a párkrát polknul naprázdno. Pak se ale znovu rozhoupal a podotkl:

Tak byste to také měl dát jaksepatří najevo. Chtělo by to uspořádat veřejnou rozpravu s katary.

Dominik pokyvoval hlavou: Pravda je, že to, co porozjímám, musím apoštolsky hlásat dál, totiž veřejně se pochlubit Kristem, a to ukřižovaným.

Slovo dalo slovo a veřejná rozprava s katary byla na světě, a ne jedna. Jenže se z toho pokaždé vyklubala parádní estráda.

Sotva Dominik uslyšel tyhle veřejné rozpravy, shledal, že vlastně nikdy nenaslouchal skutečné a nefalšované babské hádce, a dlužno říci, že to na něj udělalo hluboký dojem. Celý záležitost se přitom takříkajíc rozkošatěla. Účastnici dosáhli stadia, kdy přišlo ke slovu rýpání se v minulosti a vyhrabávání starých nevyřízených účtů. Kdo měl všech pět pohromadě, brzy poznal, že tudy cesta nevede.

Tak dost! – Řekl rozhodně Dominik: Není čas na opakování toho, co kdo řekl. Pán Ježíš nás neposílá vést o něm rozpravy a diskuze. Musím hlásat Krista a jeho království, kam se každý dostane jedině cestou kříže. Místo dlouhých řečí začnu soustavně hlásat učení víry, a to tak, jak jsem to sám prorozjímal před Ukřižovaným.

Komu to, prosím vás, chcete vykládat?

Těm, kdo bloudí a hledají pravdu mimo církev.

Kdepak je najdete? Díky křižákům jsou všichni krtkovitě zalezlí.

Pak musím jít za nimi, do břicha Paříže a měst, do všech těch zapadlých špeluněk, sklepů, děr a kanálů, kde se zdržují.

Tak bije na poplach, ale přitom nastavuje vlastní kůži.

Zbytečně se namáháte, vrčí na Dominika hrabě Rajmund: - Copak jste už dostatečně nezažil víc než dost důkazů katarské zlovůle? Jak si vůbec můžete představovat katar jako nádobu naplněnou mlékem lidské laskavosti? Musí vám přece být jasné, že v jejich zlotřilé duši není místa pro světlo a lásku. Přiznejte to! Jejich pohlavár jistě někde žere drcené sklo a za úplňku páchá satanské obřady, jejichž součástí jsou lidské oběti. Není o tom pochyb! A vy přesto, otče Dominiku, lpíte na nesmyslné představě, že je schopen obrácení k lepšímu.

Jsem otcem hříšníků, a ne jejich soudcem.

Hrabě už nic neříkal. Seděl mlčky a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů, jako by polykal něco velmi tvrdého a drsného. Zaškaredil se, ale neulevil si tak. Hryzl si knír, ani to mu nepomohlo.

Hmmr, zamrčel posléze. Znělo to, jako by mu ta slova páčili z úst zubařskými kleštěmi.

Tak otec Dominik nadále strká svůj nos do nejrůznějších děr a zákoutí. Jak jen jsou rozmanité! Někde zurčí konverzace jako bublavá bystřina kolem skály a nikdo se nad tím nepozastaví, ale jsou také jiné, klidnější ústraní, kde vládne velebné ticho a členové jsou uhnízděni ve svých koutech, s očima zavřenýma, odevzdáni do rukou slepého osudu.

Hrad Štěpána z Lervianu je dračí skrýš. Rojí se to tam katary jako v mraveništi. Nejsou to žádní hlupáci. Rozumu mají až přebráno. Učenost některých je dokonce neslýchaná. Cizopasí na nevzdělanosti a lenosti různých duchovních osob. Zapytlačí si také v Písmu svatém.

Opravdový šlechtic ducha je povznesen nad všechny starodávné obludy, cizopasící na lidském hříchu a zabedněnosti. Proto hledá dračí doupě, aby zamířil přímo do srdce nestvůry, strašící a trápící všechny lidi dobré vůle.

Nejrafinovanější sídlí ve Fanjeaux. Stačí se vydat do té dračí sluje, a vytrhnout ze záhuby ty, kdo se dávají svést. Není to zbytečné hazardování. Devět děvčat zachytil otec Dominik do náruče Kristovy církve. V jejích očích bylo možné zahlédnout pohled, jakým častovaly dvorní dámy rytíře ve chvíli, kdy se odvracel od mrtvého draka. Pohled plný hlubokého obdivu, téměř zbožné úcty. Z toho všeho vzešel klášter v Prouille, takový mateřský přístav, kam se Dominik vždy znovu a rád vracíval, ale dlouho nezdržel.

Můj synu, mně také jde především o spásu duší, ale to víte, církev je taky úřad, a úřadování chce papír, řekl mu papež Honorius III., když mu slavnostní bulou potvrzoval Řád bratří Kazatelů.

Teď uděláte nejlíp, otče Dominiku, když se pěkně někde usadíte a odpočnete si, radily moudré hlavy a dodávaly: Tady máte pozemky, tamhle máte domy, tady jsou darovací listiny -

Chřř-chřř! – a do prostoru se snášely útržky listin jako padající podzimní listí.

Vzdáváme se všech pozemků. A vy, bratři, je nás tady pohromadě tolik, že bychom zakopávali jeden o druhého. Posílám vás po dvou do různých míst, kde je vás nejvíc potřeba. Jděte a kažte.

Jeden z bratrů prudce zaúpěl, jako trýzněná duše, které druhá trýzněná duše přišlápla kuří oko. Neočekávaná výzva ho zasáhla jako argument na čumák. Místností se rozlehl jeho hlas nikoli nepodobný hlasu trouby anděla při Posledním soudu:

Ale, otče Dominiku, vždyť nemáme ani vindru.

Tak je to nejlepší. Aspoň vás nic nebude zatěžovat.

Otče Dominiku, vy jste nezdolný optimista. Pokud byste se ocitl na Pompejích za výbuchu vulkánu, nejspíš byste řekl: No, no, snad nebude hned tak zle!

Zmateně na něho zírali a jinak se nezdáli sdílet jeho slunnou náladu. Celý Dominik. Nikdy nikomu nic nenařizoval. Pochopil, že bratr má zapotřebí chlácholení a povzbudivé šveholení. Udělal by pro bratra, co by chtěl, jen aby poslechl jeho výzvu. Klidně by si před ním třeba i kleknul na kolena a se slzami v očích ho prosil: Zkus to, bráško! To víš, strach má velké oči.

Místo toho však otec Dominik řekl:

Něco vám, bratři, přece jenom dám na cestu. Získal jsem to jedné noci v lese poblíž Toulouse. Vzpomínám si, jak tehdy umlklo šumění stromů a lístky sotva dýchaly, jen jemný vánek přinášel sebou neznámou vůni, sovy houkaly a sýčkové sýčkovali. Nad hlavou mi čnělo majestátní nebe a v dáli se třpytila klidná vodní hladina, zrcadlící tisíce hvězdiček – prostě ideální prostředí pro velkou inspiraci. A právě tam to ke mně přikvačilo.

Pak jim vtiskl do ruky pletenec všelijakých součků a kamínků.

Co to má být?

Ze rtů jednoho z bratří vyšlo zabublání, jako když se topí zdatný plavec.

Můj původní růženec.

Bratrova brada poklesla jako zvadlá lilie a z ochablých úst se vydralo: Júúú!, citoslovce prozrazující silnou emotivní nálož.

Najednou všichni byli plní nadšení a odhodlání pokračovat v úsilí na vyčistění Augiášova chléva svého srdce naplněného nezvyklými úzkostmi a obavami z toho, co bude dál.

Tehdy se rozednilo, a už tu bylo nádherné jitro. Jako by nějaký obr odzátkoval velkou láhev plnou destilované vůně trávy, stromů, sena, květů, vod a strání. Bylo to jitro, které podněcovalo muže k hrdinským činům i velkým sebezáporům, jitro, které křičelo do uší: Vypni hruď a poddej se velkému hrdinství!

To víte, jsme teprve na začátku velkých věcí. Byla by ostuda, kdyby někdo z našeho řádu nebyl u toho.

 

VÍC OTEC NEŽ OUŘADA (bl.Aimo Taparelli 15/8)

Sotva vstoupil, vypuklo omráčené ticho a pak dva překvapené výkřiky, jaké slýcháte, když se po dlouhém odloučení nečekaně potkají dva kamarádi.

No tohle, Guillaume Dufay!

Cože? Není toto Aimo Taparelli? Ať se propadnu, starouši!

Jakýpak starouš, jsme jen tři roky od sebe, ne?

Hm, to jen aby huba nestála.

Kdo by si to pomyslel!

No pozdravpámbu!

Kdo by si něco takového pomyslel!

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem tě uviděl!

Naposledy to bylo, pokud mě paměť nešálí, před šestnácti léty.

To se ví! Kostnice. Doprovázel jsem tehdy kardinála d´Aillyho. To byl, jářku, slavný sněm. Tam se daly slyšet tisíce hudebníků. Dodneška mě z tolika oslavných vystoupení brní uši. Nicméně, ruku na srdce, tehdy se mi jako skladateli otevřely uši. Od té doby mě to nepustilo.

A co ty, Aimo?

Víš, bratře, zatímco Beatrice k Dantovi promluvila jako pravá láska jeho srdce a básník splnil, co mu velel rod, když mu vybrali Gemmu Donatiovou za nevěstu a oženil se s ní a povila mu čtyři děti, aby pak vyzpíval, co mu odhalila Beatrice, se mnou je to všechno úplně naruby.

Jak to? - Divil se Guillaume.

To máš tak, splnil jsem to, co mi ukládal můj rod hraběte Lagnasco ze Savigliana a oženil jsem se. Slovy mého krajana:

Stál jsem, kde čekajícími se tmělo,

když volala mě paní ctná a milá,

že oddaně jsem před ní sklonil čelo.

No, a, co má být?

Třebaže se tím začala Božská komedie mého života, skončila jinak než Dantovi. Zanedlouho jsem svou milovanou žínku ztratil. A pak jsem znovu a znovu volal nad jejím rovem spolu s Dantem:

Ach, Beatrice, chválo Bohu milá,

toho, jenž tak tě miloval, že davy

pro tebe zanechal, jsi opustila?

Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý

a nevidíš, že ve vírech, jichž síly

i moře předčí, na smrt v boj se staví?...

Ó, paní, jež svou ctností sama v sebe

shrnulas vše, čím lidstvo překonává

veškeren obsah menších kruhů nebe,

mně přání tvé hned rozkazem se stává

a splnění už opožděním zdá se.

Však vyjev mi, co je tvá vůle pravá,

a pověz důvod, proč jsi spustila se

k tomuto středu z oné jasné výše,

z míst prostorných, kam nazpět toužíš zase?'

Ať jsem lkal sebevíc, moje milovaná se už neozvala. Jenže já už volání mého hraběcího rodu po potomcích nenaplním.

Ale co, Aimo! Hrom do čepice! Nějaké to zklamání by tě, nemělo rozházet. Aspoň si člověk uvědomí, že život není žádné peříčko.

Aimo vrtěl hlavou, jako by ji shledával krajně nepohodlnou a nepřijatelnou:

Zlehčuješ to. Jsou květy, které rozkvétají pro lásku jenom jednou a pak už končí.

Jak vidím z tvého bílého hábitu, zvolil sis cestu dokonalosti v dominikánském řádu bratří Kazatelů.

A neměnil bych, třebaže v klášteře, kde jsem začínal, byly poměry uvolněné a rozdivočelé jako ty dnešní poměry.

Chachá! Papež Evžen IV. musel zdrhnout i s celým dvorem do Florencie, když se otcové na bazilejském sněmu zbláznili a rozhodli se ho sesadit.

A co tu teď pácháš, Guillaume?

Amadeus VIII. Savojský mě najal za chóristu, abych mu – když mu císař udělil knížecí titul – dal dohromady sbor, který by mu dělal honosnější pozadí. Chce, abych mu radil, jak udělat jeho dvůr ještě parádnějším. Ovšem jestli se ty poměry ještě víc zhorší, jako že se zdá, že se tenhle Amadeus pošilhává po tom, aby se sám dal vyhlásit vzdoropapežem, tak se odtud vypařím, i kdyby mi ten náfuka platil majlant.

Hm, kam by ses poděl, Guillaume?

Vrátil bych se do Cambrai k hudbě, ale nemám tam žádné zázemí.

A co kdyby ses, Guillaume, vrhl do studia v Turíně, kde zrovna učím právo? S titulem bakaláře in decretis by ses jednou mohl stát kanovníkem v Cambrai a měl bys vystaráno. Pak by sis mohl komponovat a zpívat do aleluja.

Slovo dalo slovo a bylo to upečené. Díky tomu se Evropa rozezněla novou zpěvností, jaká mile oblažila i zpěvnou Itálii. Po odstoupení vzdoropapeže Felixe V. se poměry v církvi začaly uklidňovat a múzy opět vytáhly své nástroje. Vzduch vibroval Dufayovou mší, složenou na počest svatého Antonína z Padovy. Zasvěcení Donatellova oltáře v padovské bazilice se neobešlo bez jeho podání Magnificat.

Pak už se vzduchem hnaly jeho hymny, antifony z oblasti duchovní hudby a ronda, balady, ale i vyzývavé virelai, takže ani světáci nepřišli zkrátka.

Ach, ty tvoje moteta, - povzdechl si dojatě Aimo, jak jímavě jsou složena! Mnohá začínají dvojhlasou částí, předcházející nástupu tenoru a případně dalších hlasů. Navíc hlasy současně zpívají různé texty.

Ach, ta tvoje kázání, – parafrázoval ho Guillaume: - Pročpak si asi tě vybral mladý Amadeus IX. Savojský za dvorního kazatele a zpovědníka? Asi že dovedeš zahrát i na strunu lásky. Nejsi žádný suchar, že bys neviděl do skrytých záhybů lidského srdce.

Hm, ani nevím, čím to, že dovedu rozpoznat takovou rozkvétající růži rychleji než kterýkoli jiný chlapík mé postavy a věku v Itálii. V posledních létech si něco takového prožilo tolik mých svěřenců, že daný stav rozeznávám na vzdálenost jedné míle i za mlhy. U Amadea IX. je to drobátko jiné. Ten u mne hledá pomoc i otcovskou náruč, ale i uzdravení. Jenže mu mohu pomoci jen duchovně. Je to dobrák až do morku kostí a ve své dobročinnosti pro chudé by se rozdal.

Nejspíš by potřeboval ještě pomoc felčara. Jenže proč, prosím tě? Vždyť takovou božskou nemocí trpěl i Julius Cézar, a přesto ovládal celý Řím.

Jenže Cézar nebyl v celém Římě tak osamělý a obklopený dvorními pletichami jako Amadeus IX. Sám se tady cítím jako špaček v trní.

Řekli bychom dvorní poměry, a já jsem byl vystaven takovému nervovému vypětí, jaké od časů prvních křesťanských mučedníků nemá obdoby. Ztratil jsem pěkných pár liber váhy. Prošel jsem tím dvorním peklem, jehož pouhá připomínka bude mít za následek, že se ještě delší dobu budu nejspíš v noci budit a vykřikovat střelné modlitby z polospánku.

Júúú! – Vylezlo z velkého skladatele. Hlas sice neřekl nic víc než Júúú!, to však docela stačilo. Ono by stačilo, za těch okolností, pouhé odkašlání. Petrarca by snad napsal, že jeho kadeře se rozdělily a jeden každý vlas trčel vzhůru jak bodliny splašeného ježka, že se mu srdce utrhlo z přirozeného kotviště a zarazilo až o řezáky. S hudebně málo zvučným výkřikem se nebožák vymrštil málem ke stropu.

Teprve za několik okamžiků, když se skoro bacil o strop a vrátil se na pevnou zem, opět prozřel, smysly se mu vrátily, a on vykoktal:

A – a – a co se děje?

Tebe se ty dvorní pletichy snad ani tak nedotýkají. Jako kanovník v Cambrai občas zavítáš na dvůr Ludvíka Savojského, abys mu předvedl s kapelou nějakou novou skladbu, a pak se vytratíš jako pára nad hrncem. Vychutnáš si nějaké lahůdky od jeho kuchaře a netušíš, že nad námi visí cosi jako Damoklův meč a naklání se stále blíž.

No a co? Mně platí za skladby dobře, rozhodil rukama Guillaume,

Od té doby, co se Ludvík XI. oženil s osmiletou Charlottou, se jeho pletichy roztahují napříč Savojskem a rozlézají se až do Itálie. Ludvík s houfem astrologů vymýšlí intriky, jak s pomocí příznivě nakloněných hvězd dobýt moc nad světem. Jasně, že ti zaplatí za hudbu, ale za jakou hudbu? Hlavně světskou. Samé rondo následované baladou. Většina písní je francouzských, inu, podle Ludvíkova gusta. O čem se zpívá? Píseň La belle se siet opěvuje dívku zamilovanou do mladíka odsouzeného k smrti, která odmítá skvělý sňatek a raději si přeje být pohřbena se svým milým, aby si ti, kdo navštíví jeho hrob, mohli vzít příklad z její věrnosti. Usnadnil jsem ti, Guillaume, cestu ke studiu, aby ses mohl stát kanovníkem a opěvovat Boha a Matku Boží, a tak být v umění nezávislý na světských velmožích. Jsi ještě duchovní osoba, anebo patříš docela světu?

Tvář Guillaume Dufaye ztvrdla jako maska a celá jeho bytost skoro se potáhla tenkou vrstvou ledu. Citlivější člověk by se začal shánět po teplejším oblečení.

Musíš mít, Aimo, trochu chápavější srdce pro hříšníky, kteří se chtějí povyrazit, než se obrátí. O tom zpívá celá dnešní doba s jejími novotami.

Hm, myslím, že tohle jsi v Dantovi nikde nevyčetl. Já vím, že celý člověk, nejen jeho duše, ale i jeho tělo, má být spasen, ale jeho tělo musí být napřed umrtveno. Víš, celé to dnešní jančení kolem uvolňování lidskosti z okovů gotiky se mi začíná zajídat.

Velký skladatel přecházel neklidně po místnosti, těkal očima z věci na věc a občas se zachvěl jako africký cestovatel, když mu usedne na nos moucha tse-tse.

Když jsi začínal v Kostnici s novodobou hudbou, toužil jsi oslavit Boha. Jenže s jídlem roste chuť. A najednou, okusil jsi vášně, chuť krve a zachtělo se ti víc. Rázem je tady místo vznešené hudby tok světáckých popěvků. Nevýbojní mladíci, kteří se vzepjali k velkolepým výkonům, se často chovají tímto způsobem. Asi by ti vůbec nevadilo, kdyby ti zkřížil cestu svatý Jan Křtitel, protože by sis to s ním nejspíše rozdal. Obávám se však těch konců. Proto se za noci probouzím s ledovým potem na čele.

Čeho se bojíš, Aimo? Proč se v noci s úlekem probouzíš?

Hříchu. Bloudění v temnotě. Hledání pravdy a krásy mimo církev. Všeho se nám dostává jen skrze církev, skrze Kristovo Tělo. Kvůli těm bloudícím duším proplakal otec Dominik celé noci.

Á – dominikán.

Když se hláska Á pronese jistým způsobem - protáhne, pokud rozumíte, nasadí vysoko a pak snese do nižšího rejstříku -, dovede znít stejně zlověstné a ničivě dopadající jako Ha! Vlastně je otázkou, co z nich je protivnější. Co však Aima zarazilo, byla skutečnost, že to velký skladatel tímto způsobem nevyslovil. Pokud ho nešálil sluch, bylo to bodré Á ještě kamarádským Á, jaké by zaznělo mezi dvěma přáteli. To ho překvapilo natolik, že zapomněl na potřebu obezřetnosti.

Už toho tady na dvoře Amadea IX. mám plné zuby.

A co tvůj duchovní svěřenec?

Vzdá se vlády a odejde do Vercelli v Piemontu. Pak mu dají pokoj i nepřátelé.

Hm. A co teď?

Do té chvíle nedosáhla rozmluva žádné závratné myšlenkové úrovně, ale patrně by se byli účastníci dostali k hlubokomyslnějším námětům, kdyby právě nenastal okamžik, kdy otec Aimo pronesl něco zásadního. Neozvalo se žádné syčení, jako když uniká pneumatika v kobřím hnízdě, ani z nedalekého křoví nevyskočilo nic tak obrovského a dravého, že by mělo potřebu vyrazit jako vyplašená koroptev, nicméně důvod tu byl důrazný, takže nebylo divu, že hudebník tak zareagoval.

Bartoloměj Cerveri.

Cože! -Vyjekl s očima navrch hlavy: Snad tě ten inkvizitor nevyšetřuje?

Ne. Kataři ho zavraždili.

Kteří?

Už měl na jazyku, že mu odpoví: No, možná právě ti, které tak úspěšně oslavuješ v těch svých světáckých písních. Pak se však ovládl a vyloudil ze sebe:

To se přesně neví. Avšak jeho předchůdce v úřadu piemontského inkvizitora, otec Antonín Pavoni, dopadl stejně.

A ty to máš vyšetřit, Aimo? No, potěš tě, Pánbu. Odcházíš od dvora, ale kam? Jako inkvizitor? Z louže pod okap.

Třeba to nebude tak – ale hlas se mu zlomil v jakémsi zabublání, když si všiml, že Guillaume upřené zírá na cosi za ním. Otočil se. Spatřil Ludvíka Savojského, kterému poněkud cukalo v jednom koutku úst, což si vyložil jako jeho pojetí úsměvu.

Ha! Kujete pikle?

Neznělo to dvakrát přátelsky, a zapůsobilo to na něj podobným dojmem, jako když lev uléhá vedle jehňátka. Otce Aima napadlo: Nejsme ze stejného těsta. Ludvík tam chvíli postával se svou vyleštěnou tváří povýšence, blýskající se jako posmrtná maska Tutanchamona na udiveného archeologa. Pro náfuku, jehož oblíbený způsob komunikace pozůstával v opovržlivém odfrkování, existoval jen jediný způsob, jak se v té chvíli zachovat. Opovržlivě zamrčel a odebral se ke své sbírce. Rozhodl se, že si s tím kněžourem, který odmítá rozumět astrologii, promluví, až bude mít lepší náladu. Nebude plýtvat slovy s nejapným halamou, běžně přitroublým, nyní však se jasně nalézajícím ve stavu naprosté ignorace vůči největším vymoženostem Ludvíkovy oblíbené astrologie. Načež odkvačil svým velkopanským krokem, při němž jako by mu měly uhýbat z cesty všechny schody a drobné i větší překážky. Na schodišti zrychlil – konečně byl ve svém paláci, a nemusel si na nic hrát před nějakým kněžourem. Tak vzal schody po třech, jako když se buvol žene k napajedlu.

To znamená plahočit se za katary do těch jejich děr a špeluněk jako čmuchal, ne? – Zeptal se posléze Guillaume a zatvářil se jako by právě požil zkaženou ústřici.

Když Aimo neodpovídal, pokračoval: Myslím, že ohnisko katarů se nachází přímo v srdci měst. Bývá to místo tmavé, špinavé a neradostné, přímo skličující. Bývají to prý fanatičtí asketi a podle všeho samí býložravci, jak je znát z banánových slupek, jablečných ohryzků a švestkových pecek, které se povalují v okolí jejich pelechů a doupat, nemluvě o rozšlapaných jahodách, kam oko pohlédne. Kočky jsou tam vychrtlé a životem protřelé. Sledují každého příchozího, jako by právě plánovaly nebo dokonce už provedly sérii obzvláště surových vražd.

A ty jejich ženské – hromsky otrlé katarky!, ulevil si Guilliaume: - Jednou jsem viděl jednu z nich. Jaké ta měla oči! A ta koňsky vysunutá brada – no koukalo jí to z očí. Ta ženská by šla za tou svou čistotou přes mrtvoly. Potom zazpívala před jejich obřadem několik katarských písní, jež nenechaly nikoho na pochybách o síle jejich hlasivek. Pravda, měla zvučný hlas, ale ne ke zpěvu. Napadlo mě, že kdyby postrádala jiné zdroje příjmů, mohla by se úspěšně živit svoláváním dobytka na pastvinách. Ještě teď tam nejspíš odpadává omítka se stropu. To, co zpívala, by odpudilo každého soudného muže i od Heleny Trojské.

Hm, ozval se otec Aimo: - jen aby se nemuselo chodit čenichat místo do pokoutních špeluněk do zámků a velkolepých rezidencí.

Krátce na to se černobílý pes Páně přesunul piemontským směrem, a tam na něj všechno to obávané břemeno dopadlo s tíží a praskotem staré almary.

Nejprve musíte, otče Aimo, zajistit důstojný pohřeb obou předchozích obětí katarského štvaní – otce Antonína a Bartoloměje, rozhodl hlavní inkvizitor, a pak se ujmete poslání vyšetřovatele v Lombardii a Ligurii.

Otec Aimo poskočil jako vyrušený kamzík marmoladský, třebaže měl sedm křížků na krku. Bylo mu jako by sám seděl na lavici obžalovaných těsně před vyhlášením rozsudku trestu smrti. Všechno mu plavalo před očima. Na okamžik vzal na sebe podobu harpunovaného leviatana a zachvěl se po celé délce svého obrovitého těla, třebaže to byl jen krátký okamžik. Pak se rychle zachmuřil a jeho výraz byl temný a nepohnutý jako moře před bouří.

No co, co, bratře?

Řeknete inkvizice, a kdekomu hned naskočí husí kůže.

Opravdu i jemu ta představa projela po páteři, jako by se mu tam proběhli všechny exempláře vystavené v terariu v zoologické zahradě. Připadal si, jako by celý život prožil v okolí bezvýznamného pahorku a náhle by jednoho dne zjistil, že je to sopka překypující žhavou lávou.

Ale prosím vás, proč? Má někdo snad raději braní spravedlnosti do vlastních rukou? Anebo chce zůstat raději při zkoušce pravosti víry pomocí ordálií ohněm, vodou či soubojem? Tak snad raději řádně procesně zavedené vyšetřování, ne? A to je inkvizice. Vždyť jste, bratře Aimo, právník.

Máte pravdu, Když se nebudeme snažit správně vyšetřit a odhalit každý blud, zůstaneme v zajetí největšího zdroje bludů – naší nevědomosti a nevzdělanosti.

Tak se tedy dal do díla. Protože účelem inkvizice bylo vymýcení bludu přivedením bloudících zpět do církve, proto zahajoval výkon svého úřadu kázáním.

Pozvěte všechny zdejší obyvatele do kostela, vyzval místního pastýře.

Když se pak otec Aimo vynořil na kazatelně, dal se slyšet:

Dovolte, moji milí, abych vám představil, co učí církev o té choulostivé věci, týkající se tolik rozšířeného bludu.

Potom stanovil lhůtu milosti – dva až čtyři týdny.

Ať se bloudící během té doby přihlásí, obrátí se a přijmou pokání uložené církví!

Jaké pokání?

Dočasné nošení křížů přišitých na oděv, návštěva bohoslužeb s metlou kajícníků, účast na kázání, konání postů, poutí.

Když pak nějaký bloudící svým zatvrzelým blouděním mimo církev vyvolával nebezpečí vměšování se zlého ducha čili ďábla, tak tím vtiskoval celé inkvizici nádech důmyslnosti, a samozřejmě vedl i otce Aima k tomu, aby považoval bloudící za důmyslnější, a chytřejší než skutečně sami byli, ale pod vlivem ďábla se takovými skutečně stát mohli.

Pokud si ale myslíte, že otec Aimo jako inkvizitor je někdo s blesky v očích, či prostě jen špendlíkově pichlavýma, poměřující si každého jako ovčácký pes, vidící v každém cizinci dravého vlka, prostě vidíte-li v tomto otci suchara, tvrdého jako podrážka, s nímž by se žádný opatrný člověk neměl ocitnout o samotě v temné uličce, pak někomu sedli na lep.

Kdykoli se mu povedlo bez nějakého podezírání udělit někomu požehnání, paškálovitě se rozsvítil a jeho oko, předtím plné chmur a nejistoty, se nyní, při pohledu na kajícníka, vítězně třpytilo a zářilo. U inkvizitora je to úplně něco jiného než u nějakého čmuchala ve světě.

Poznal jsem v životě pěknou řádku poldů, vyšetřováků, ba i soukromých oček, a všichni se mi svěřili, že nejhorší pocit propadu a frustrace nastává, když člověk jde někoho zatknout, a on tam není. Cítí se, jako když dítě nahlédne do vánoční punčochy a zjistí, že je hladově prázdná. Jenže jdou dál, protože věří, že nic v životě není nadarmo a bez užitku. Podobná zklamání jim přinášejí duchovní obohacení. Jenže není vyšetřovatel jako vyšetřovatel. Vyšetřovatel aimovského kalibru je víc otec než nějaký ouřada, který chce někoho dopadnout, odhalit a odsoudit, ať to stojí, co to stojí. Ten chce naopak každého zachránit od potíží se zákony a nejlíp ze všeho mu to klapne, když se i ty nejzapeklitější případy vyřeší u společného stolu při dobrém vína loku.

A když to nejde? Jak to snášíš, Aimo? – Ptal se ho přítel Guillaume Dufay, jehož duchovní sklady už dávno překryly ty mladistvé písničkové výstřelky.

Když to nejde, tak to sám nevyřeším. Ať jsem hlavní inkvizitor, nebo poslední prosťáček v Božím lidu, nepřetržitě se modlím. Potom i s tím sebevětším břemenem na zádech si uchovávám pokoj v srdci. Služba Bohu, to je opravdové šlechtictví ducha a skutečné kralování.

Ale co spaní?

Hm. Jako každý, taky občas ochabuji. Tehdy odcházím do samoty, abych byl sám s Ukřižovaným. Nejraději vyrazím na horu poblíž Salluzza. Tam se mi pokaždé daří znovu rozdmýchat oheň Boží lásky v srdci. Pán mi žehná. Tak smím na světě chválit Boha celé století.

Pro takové věrné psy Páně, spolehlivou zálohu svolaného stádečka nebo alespoň té jeho části, která pomyslí na zadní kolečka, je příznačnou vlastností filozofická neochvějnost a petrovsky skálopevná odolnost vůči četným zklamáním, s nimiž se tito psy ve svém stádečku na své zvolené životní dráze pravidelně a nevyhnutelně setkávají. Je to jistě následkem formace a tuhé kázně, která je utvářela už od počátku. Stručně se to dá vyjádřit tak: dovedou se do věci zakousnout, ale taky na ni mohou bez mrknutí oka docela zapomenout.

Jestliže třeba číhají na škodnou v době, kdy ostatní pochrupují v manželských postelích, divže jim peřiny neodlétnou, a i když se jedná o letní noc, může jim být chladno, a oni poprosí některou z kajícných duší v pomocném třetím řádu, aby jim přinesla něco pro zahřátí, a po dost dlouhém čekání se ukáže, že čekají marně, nestěžují si, nenaříkají, ani nemrknou. „Povinnost především," říkají si, nebo také „Děj se vůle Boží!" a pokračují v trpělivém vyčkávání a číhání na věci příští.

Uprostřed chval Matky Boží ho Pán zavolal: Aimo, už je čas! Papež Pius IX. potvrdil jeho úctu, která se všude po jeho odchodu ze světa šířila a šíří se dodnes.

 

RADĚJI KŘÍŽ NEŽ MEČ (sv.Hyacint 17/8)

Neseď tu, Hyacinte, jako na hodech, dal se slyšet urozený pan Eustach, - Polané i Vilané strádají a vyčerpávají se v bojích mezi sebou. A když se chtějí nadechnout, hned na ně dotírá východní Prus nebo Tatar.

A co bych měl dělat, milý otče?

Vzít meč a vydat se do boje na obranu našeho rodu Odrowžów!

Chlapec se poškrábal, kde ho nic nesvědilo.

No, co nic neříkáš?

Raději vzít kříž než meč.

Cože, chtěl bys jít k Johanitům, a pečovat o raněné, nemocné, chudé a poutníky do Jeruzaléma?

Snad, ale nejraději bych působil docela bez meče.

Což o to, z našeho rodu jich vyšlo duchovní cestou už víc, třeba kanovník Ivo, nebo bratránek Česlav a další. Ale z naší rodiny Koňských bys byl první.

Tak se na jaře zvedla družina, aby doprovodila mládence do Krakova. Doma ho vybavili listem pro otce Ivona. A pak už se rodný hrad Velký Kámen vzdaloval.

Kanovník Ivo se štěstil až skoro poskakoval jako David před archou úmluvy, div že si nezašněroval nohy: No tohle! Další z našeho rodu Odrowžów! To víš, že ti pomohu, můj synu. A taky bratránek Česlav tě uvede mezi studenty. Česlav už v Bologni a chystá se do Paříže.

Kdybyste Hyacintovi řekli, že vyhlíží jako vystrašená ovečka, snad by se byl urazil, ale opravdu tak vypadal. Při hlubším sledování byste však naznali, že ho něco žere. Teprve přátelské obejmutí s krajánkem na druhém konci světa mu posléze konečně rozvázalo jazyk:

Ach, Česlave, přiznám se ti, žes mi skoro už lezl na nervy, jak mi tě pořád někdo dával za vzor. Stále mi někdo v Krakově opakoval: Drž se, Česlava! – Česlav, to je chlapík! Zkus to tak, jako Česlav! Bez Česlava to nedokážeš!

Nemůžeš ty naše pantáty brát tolik vážně, Hyacinte. Sotva jeden vytáhne paty za humna, už k němu doma vzhlížejí jako k nějakému hrdinovi z bájných kronik. Ostatně teď, když máš z Paříže právě takový titul jako já, vidíš, zač je toho loket.

Řetězec událostí, které posléze vedly k jejich většímu sbratření, začal tím, že ho strýc Ivo uvedl mezi kanovníky krakovské kapituly. Strejda ani netušil, co se z toho jednou vyklube. Předně to, že na něho zanedlouho padne volba za krakovského biskupa.

Třebaže se posléze poněkud ošíval na tomto stolci, protože pošilhával po řádu bratří Kazatelů, nakonec však nelitoval svého zapadnutí do Krakova, když viděl Hyacinta a Česlava, jak se tuží.

A co si vlastně představujete, mládenci, že vlastně budete u nás v řádu provádět? – Ozvalo se k jejich překvapení ze starého zalátaného hábitu.

Hm, já chci prožívat to, co sleduji u vás, otče Dominiku, vysoukal ze sebe Hyacint.

A co tady sleduješ?

Předně ten váš řeholní život po mnišském způsobu.

Co tím myslíš, bratře?

Prožívat život v duchovní rodině bratří Kazatelů podle řehole svatého Augustina. Prostě snášet slasti a strasti každodenního života pod vedením prvního mezi rovnými — otce, jenž vládne vůlí každého jednotlivce. Tady končí moje vlastní vůle. Celou mnou duší proniká stálá ochota poslouchat. Tím se přináší nejvznešenější oběť pro spásu duší.

Hlavně musí v rodině vládnout láska, ozývalo se z hábitu plného záplat: - Láska je pojítkem mezi všemi bratry. Ona činí v klášteře snadným a samozřejmým to, co ve světě je tak obtížné a nechápané — možnost s každým vycházet a setkávat se bez výběru osob.

Ovšem bez obětí to nejde.

Samozřejmě, že to bez obětí nejde. Ať je to klášter, konvent nebo jen dům — pokaždé musí být pro tebe zahradou osvěžení. Tam se vracíš vyčerpán apoštolátem, abys osvěžen pokojem a znova přetékající porozjímanými pravdami, mohl bezpečně vyrazit do boje o duše. K tomuto osvěžení přispívá hlavně mnišský způsob života. Kvůli tomu je tady to mlčení. Sotva zakotvíš, bratře, v mlčení, tak jsi ve své tvořivé síle nepřemožitelný a nevyčerpatelný.

K tomu pak přistupuje ta slavnostní společná modlitba bohoslužebná! - Vyhrkl nadšeně Hyacint a pokračoval: Přitom se mi srdce pokaždé rozbuší, jako by se rozhoupaly všechny zvony světa!

Hm, pokývala kapuce hábitu plného lat, - to je dech a tepna řeholního života vůbec. A právě tady musíš přinést velkou oběť. Musíš se vžít do modlitby všech, zapomenout na sebe. Přísné předpisy při společných bohoslužbách znamenitě potírají naši vlastní sobeckou a přecitlivělou zbožnost. Pak se můžeš ponořit do hloubky žalmů a melodií hymnů, a najednou začínáš tušit, co je Bůh sám!

Na chvíli se zdálo, že zalátaný hábit snad uletí někam do chrámové klenby jako odpoutaný balón. Pak se však odmlčel, zatímco se zvolna listovitě snášel: - I tehdy, kdy ostatní svět sní, se stáváš bratrem Kazatelem, když se za temné noci modlíš nebo v kající pobožnosti přijímáš rány za Ukřižovaného kvůli tolika nekajícím zatvrzelcům. Víš, že i v tuto hodinu rozděluješ duším pravdu, že se tvé modlitby a rány na nevinně trýzněném těle rozlévají světem jako tajemné vlny, aby šířily život a křísily mrtvé.

A konečně – ozval se Hyacint.

Konečně co - ?

Že jsme věční studenti, ovšem žádní studijní flamendři, ani mudrlanti, nýbrž pro oslavu Boží a spásu duší.

Ano, takové vás chci, milí bratři, abyste po noviciátu stále procházeli studiem jako zápalné oběti, spalující v sobě všechno a planoucí pro záchranu duší! – Pak se odmlčel, kapuce se nadula povzdechem:

Tak vás tedy posílám ke Slovanům. – Poslední slovo se jaksi zalomilo, a pak se vzlykavě ozvalo: Šel bych, kluci, s vámi, ale –

Víme, že tu máte své poslání, otče Dominiku, a my zase tam. Stejně váš duch bude s námi, když to budeme všechno prožívat v Kristu s vámi i ostatními bratry a sestrami.

Od té doby, co tihle dva výtečníci zadělali na tajemnou pletýnku svých společných kousků, ze kterých vzešlo velké požehnání nejen Polanům a Vislanům, ale i Čechům a Moravanům, ba dokonce třeba i Prusům, se biskup Ivo jenom usmíval.

Kde jsou, ti vaši bohatýři? – Vyptávaly se nedočkavě krakovské dušičky.

Vyčkej času jako husa klasu, opakoval jim biskup. Nemohl jim přece zazlívat nějaké to zdržení v korutanském Friesachu. Sotva se tam objevili, rozzářila se tam tajemná dvojhvězda. Svítila Boží pravdou, ale nikoho neoslňovala. Každého mile zahřála a nikoho nespálila. Solnohradský arcibiskup Eberhard se tam spěšně vypravil:

Chlapci, chlapci! Prosím vás, zřiďte tady nějaký váš klášter. Budu vám pomáhat ze všech sil.

Proč by ne? Zájemců je víc než dost, řekl Hyacint.

Jenže to tam nějak skřípělo. Ďábel jim zanedlouho vyhnal kněze i převora do světa.

Teprve až otec Hyacint rozhodl: Posílám tam bratra Heřmana, namáhavě se to ujalo a rozběhlo.

Špluch, špluch! - Probudil se zurčivě k životu pramen vody pro žíznivý znojemský lid tam, kam ukázal Hyacint při modlitbách s lidem.

Kolem něho hřibovitě vysunul tajemnou plodnici znojemský konvent, aby stal místem památného rozhodnutí:

Půjdeš-li s bratry na západ, tak vykročím s ostatními severně a východně, řekl Hyacint Česlavovi.

Jasná domluva.

A od té doby se proud radosti nezadržitelně rozléval dvěma směry.

Milovaná Doubravko, jaké požehnání přinášíš Polanům a Vislanům, když si tě odvedl kníže Měšek od českého knížete Boleslava! Raduj se, Doubravko sladká, jdu ti v patách! – Volal otec Hyacint.

Proč?

Moji krajané přijali díky tobě Krista, ale nestačili si ho zamilovat. Živoří v pověrách, opilství a neřestech. Hrstka klášterů září jako světlé body, ale nestačí. Musím tam podnítit nová ohniska víry, ale vzdělané víry, aby byla přesvědčená, a tím i přesvědčivá a strhující jako horská bystřina!

Je to strašné, ale my se mezi sebou v našich rodových zápasech spíše pobijeme, než bychom se shodli, uznávala šlechta: - Tak tedy raději přijmeme rozhodnutí našich sporů od papeže.

Přijíždím sem jenom na skok, řekl otec Česlav, takže čelist krakovského biskupa povážlivě poklesla a tvář se okurkovitě protáhla, ale další zvěst ji slunečně zakulatila: Přijíždí otec Hyacint s osmi bratry z Moravy.

Cože! S osmi bratry? Přijměte, bratři, zatím část mé biskupské rezidence na Wawelu a vezměte si k bohoslužbám kostel Nejsvětější Trojice.

Neohřáli se tam ani celou zimu, a už jim biskup Ivo radostně sděloval: Konečně už můžete jít do vlastního, který jsem vám nechal zbudovat. Mít střechu nad hlavou je jedna věc. Jak z toho ale vykřesat školu apoštolů? Jak z toho učinit semeniště misionářů a mučedníků? To už nedovedu, přiznávala církevní veličina.

Další postup? – Poškrábal se otec Hyacint za uchem. – Probudit množství povolání. Avšak také nadchnout mocné a bohaté podporovatele z urozených kruhů, ale ne tak, že by se šlechtě jenom podkuřovalo.

Přináším zde bulu od papeže Řehoře IX., rozvinul otec Hyacint listinu a předčítal ji z kazatelny: Dopustí-li se šlechtic vůči poddaným takové nespravedlnosti, že poddaný uteče raději k rozkolným Rusínům nebo k pohanským Prusům, ať je dominikánským provinciálem přísně stíhán duchovními tresty!

Tohle spískal Hyacint! – Rozčilovali se šlechtici, - Ano, Něco takového mohl papeži našeptat jedině Hyacint!

Požehnaný Hyacint! – Vztahoval k němu ruce poddaný lid.

Babičko Ivonie! Maminko! – Vydechl dojatě Hyacint: - Když chcete žít v chudobě a odloučenosti u našeho krakovského kláštera, tak tu najdete příbytek jako členky kajícího voje řádu svatého Dominika.

Budeme šťastny, pokud ti budeme nablízku.

Po létech první obejmutí a už zase poslední, - ukápla slza mamince.

Děvče, když semeno zůstane ve stodole, tak se zkazí, podotkla babička Ivonie.

Kdo by jinak byl potěšil smutného knížete Vladimíra v Kijevě, nebýt otce Hyacinta? Zrovna prožívá hrozné zklamání.

Je slepá a slepá zůstane, vzdychal kníže nad dceruškou, právě když se v branách Kijeva objevil bílý hábit a za ním ještě několik podobných. Jenže kníže viděl pro samé slzy zármutku jen nějaké rozmazané černobílé šmouhy.

Je slepá. Nikdy neuvidí východ slunce nad Kijevem, ozývalo se celým městem.

Hyacintovy ruce se zvedají a sklánějí se nad děvčátkem, zatímco vzduch vibruje bzučením růžence. Dívenka se pohne a vzhlédne ke knížeti a volá: Papa!

Ona vidí. Moje dceruška vidí! – Lavina smíchu a veselí v mžiku zavalila celý palác a pak i celý Kijev.

Otče Hyacinte! Uděluji vám právo kázat zde Boží slovo. Založte si zde v Kijevě klášter. Prosím vás, jenom nás neopouštějte!

Čtyři roky se velké širé rodné pláně Rusi těšily z přítomnosti úplné novoty – kostel na kolečkách.

Povoluji dominikánům slavit božská tajemství po celé Rusi na přenosném oltáři, vyhlásil papež Řehoř XI. zvláštní bulou léta Páně 1230.

Víte, přeslavný kníže Vladimíre, co tihle dominikáni vlastně sledují? - Aby lidé celé Rusi přešli k římské církvi. A to bude nejspíš konec moci slavných Rurikovců. – Tak oukradkem a šeptandou popichovali různí odpadlí kněží a další potulní nedostudovaní studenti s nižším svěcením, tvářící se však nadmíru veledůležitě. K nim se připojovali všelijací světští latinští duchovní, kteří se vystěhovali na Rus.

Čím to je, že se někdo stane přístupný našeptávání? Rurikovec sem, Rurikovec tam, jeho svědomí, měl-li vůbec jaké, zakrnělo proto, že je nechával ležet ladem, popřípadě je přikrmil duchem až příliš naturálním jako byl kvas a medovina. Najednou z toho všechno byla zlá krev.

Opusťte Kijev, a už se nevracejte! - Rozkázal kníže Vladimír bílým bratřím.

Opustili? Kdepak – jen se přesunuli na venkov a pohyblivý oltář se ve svém slavení mše svaté netrhnul. Božím dětem všechno pomáhá jenom k dobrému. Pomluvy a nactiutrhání, které tak nešetrně zacloumaly knížetem s nízkou zápalnou teplotou, takže teď láteřil na dominikány, přistrčily bílé bratry tam, kam si vznešený patriarcha v zalátaném hábitu tolik přál vyrazit – ke Kumánům. Než bys řekl švec, došlo k velkému setkání na místě kolem ústí Volhy a mezi Kaspickým a Azovským mořem. Kdyby to byl nějaký papež předem domluvil a naplánoval v Římě, tak by se tam Hyacintovi žáci nikdy nebyli potkali s bratry Kazateli z Uher...

Du-du-du-du!! – Rozduněla se však brzy poté bolšaja zemlja. Hluk polnic a bubnů se nesl daleko před vysoko zvířeným stepním prachem. Za ním se valilo lidské stádo, dusající i tu nejposlednější bylinku, kterou vydala step. Strašlivá smršť přeletěla Ruskem, Polskem a Moravou do Uher.

Jen poušť, spáleniště, a krev mučedníků, povzdechl si Hyacint, když rázoval s tlumokem na rameni z Krakova do Gdaňska.

Otcovská návaznost je přervaná, mínil bratr Benedikt.

Aspoň víme, co budeme příště na Rusi hledat – otcovskou návaznost, podotkl bratr Florián.

Nosní chřípí otce Hyacinta se lehce zachvělo. Podle vůně moře mu už zavoněl blížící se Gdaňsk. Ukázal se důvěrně známý, nastavující přátelskou náruč.

Otče biskupe Kristiáne!

Otče Hyacinte!

Jdeme hlásat Krista Prusům!

Tuze rád bych řekl: Vzhůru! Jenže je to obtížné, přiznával biskup.

A co kdy kde nebylo těžké?

Jenže tady jdou o vás, žebravých řádech, strašné řeči. Kdybyste věděli, co se o vás, dominikánech, povídá!

Otče biskupe, a kdo kdy nehanobil dominikány? Pomluvy, urážky, nactiutrhání – to je přece náš dominikánský chléb vezdejší, naše ozdravná dieta. Za tuhle bídnou kůru musíme na každém kroku děkovat. Ukažte mi někoho, kdo mne jako dominikána chválí a oslavuje, a padnu kvůli němu před křížem na kolena s růžencem v jedné ruce a s řemenem ve druhé, abych kajícně trýznil do krve své tělo a konal pokání.

Víte, otče Hyacinte, vy máte ještě mladistvé nadšení, ale mě už drsná skutečnost změnila. Kdysi jsem se také hnal s větrem o závod, abych už-už hlásal evangelium těm pobaltským Prusům. Dneska už vidím, jak je to strašně ohrožováno rozkolem mezi knížaty, tvářícími se jako křesťané. Ach, ta jejich dobyvačnost a hrabivost! Zprvu nenápadně, ale posléze docela otevřeně a hrubým násilím se snaží dostat námi na víru obrácené Prusy pod svou nadvládu.

A když toho nedosáhnou po dobrém, tak si kníže Konrád pozve Řád německých rytířů na pomoc proti Prusům. Právě budují řetěz hradů - Kulm, Torun, Gdansk.

Konrád Mazovsky nevypadal jako někdo, od něhož byste čekali, že bude zvát na knížecí dvůr trubadúry, aby o něm skládali oslavné ódy, neboť byl zevnějškem drsný rytíř. Kdyby se stal vaším průvodcem po kraji románu Ohněm a mečem od Henryka Sienkiewitze, mohli byste se nejistě ptát, zda je to bezpečné vydat se s ním černým lesem nebo jít s ním o samotě tmavou uličkou stranou krakovské sukenice. Tyto obavy by však byly liché, neboť kníže byl navzdory drsnému zevnějšku dobrák od kosti, člověk sladké a radostné povahy. Nebyl-li právě na rytířském turnaji, myšlenka na násilí mu byla vzdálena. Pokud měl někdo páchat toto násilí, tak si pokaždé zjednal raději někoho cizího. Celkem stranou Konrádova zájmu zůstali sami pobaltští Prusové a jejich území.

Že veškeré území i s pohanskými Prusy dobyté Řádem německých rytířů bude napříště patřit tomuto Řádu? – No tak ať!

Léta Páně 1230 se usadil Řád německých rytířů v Chelmiňsku a začal se chobotnicovitě roztahovat do Pruska taktikou spálené země.

Tohle nechceme, vydal papež zvláštní bulu: - aby pohanští Prusové přijali křest ze strachu a pod nátlakem.

Prusové, poražení mečem Řádu německých rytířů, přijímají křest, ale bez přesvědčení a nedobrovolně, ryze pokrytecky, aby tím snáze mohli osnovat vzpouru. V srdci zůstávají pohany, kteří jen dychtí, aby se mohli v příhodném okamžiku vrátit k božstvům své lovecké magie. Buďte opatrní, jinak se vynucenými křty způsobíte více škody než užitku. Chceme, aby přijali křest dobrovolně a radostně.

Rádi bychom to přijali, ale kdo nám zajistí, že po přijetí křtu nepřijdeme o svobodu a vlastní samostatnost, zkrátka že neupadneme do otroctví?

Gdaňský biskup Kristián mlčel jako zařezaný a rozhlížel se po velmožích, kde že je to jejich křesťanství a kam že se poděly jejich rytířské ctnosti a šlechtická ušlechtilost.

To, čeho se obrácení Prusové odedávna nejvíc obávali ze strany křesťanských velmožů, na ně dopadlo jako prohnilá pavlač.

Proud slz se valí otci Hyacintovi z očí, když mu gdaňský biskup říká:

Hm, ty přicházíš, otče Hyacinte, se srdcem na dlani, abys jim místo chatrné lidské svobody umožnil nesmírnou svobodu Božích dětí, ale naneštěstí ti jdou v patách kupci a dravci, šířící svou moc ohněm a mečem. Prusové, které s takovými oběťmi získáváš pro Krista, podléhají zlořádům nových mocipánů. Stávají se državou špatných správců, mizerných pastýřů.

Svatý Otče, naléhavě prosíme o ochranu polabských Prusů, kteří dobrovolně přijmou křest svatý, říká otec Hyacint.

Rád vám to splním, milý synu, odpovídá papež Alexandr IV.: - Vyhlašuji zvláštní bulu na ochranu všech dobrovolně obrácených Prusů. Všechny dobrovolně pokřtěné Prusy beru pod ochranu papežské Stolice. Zároveň ruším dovolení, které měl Řád německých rytířů, že mu připadne všechno, co si v této pohanské zemi dobude. Další bulou svěřuji bratřím Kazatelům dohled nad zachováváním klatby, do níž by upadali ti bojovníci Řádu německých rytířů, kteří by se odvážili vtrhnout na pruské území v krajích Polexia a Goleas, a vynucovat si od Prusů poslušnost, ačkoli Prusové slíbili dobrovolně přijmout křest.

Když v polovině století utichla vojenská vřava, přikročil papež Inocenc IV. k uspořádání duchovní správy obrácených Prusů: Rozděluji Prusko do čtyř diecézí, které svěřuji čtyřem biskupům z dominikánského řádu.

Slzy jako hrachy dopadaly na list magistra řádu, otce Humberta:

Pruský národ z velké většiny přijal Kristův kříž…

Otec Hyacint dobře věděl, že je to napsáno v listině, ale nikoli v srdcích Prusů. Jen hrstka jich přijala křest dobrovolně a radostně. Většina přijala křest z donucení nebo z vypočítavosti. V uších mu zněl hlas biskupa Kristiána:

Prusové, které s takovými oběťmi získáváš pro Krista, podléhají zlořádům nových mocipánů. Stávají se državou špatných správců, mizerných pastýřů...

V předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie léta Páně 1257 pronesl otec Hyacint k bratrům:

Nejmilejší synové, Bůh mne už volá a zítra pro mne přijde nejsvětější Panna Maria. Prosil jsem ji dlouho za tu milost, abych odešel z tohoto světa na její svátek. Vyslyšela mne. Zítra se s vámi už rozloučím. Ponechávám vám to, co jsem přijal od svatého Otce Dominika. Milujte se navzájem, mějte srdce k bratřím upřímné, zachovávejte věrně chudobu, pokoru a čistotu.

Klement VIII. svatořečil Hyacinta léta Páně 1594.

 

ZŮSTAŇ TU, AŤ MOHU DÁL (bl.Mannes, 18/8)

Větroplach!

Nesmíš takhle mluvit o Dominikovi! – Hájil ho Mannes.

Je to větroplach! – Trval na svém Antonín: - Dělal takové psí kusy už ve Valencii jako bohoslovec s rudýma ušima!

Dominik je náš bratr.

Bratr? - Pchá. Leda tak nevlastní. Je větroplach po matce. Máma se zapletla s tím Guzmánem, místo aby zůstala i do své smrti věrná našemu nebohému otci.

Tohle nebudu poslouchat, Antoníne! Urážíš naši milovanou maminku, která nám vždy byla laskavou mátí, a urážíš i jejího manžela Felixe Guzmána, který se jí i nás laskavě ujal po smrti našeho otce, a byl nám vždy milujícím otcem.

A stejně vždycky všechno prošlo spíš jeho vlastnímu synáčkovi Dominikovi než mně.

Mannes vrtěl odmítavě hlavou: To si domýšlíš, Antoníne. Otec k nám býval ke všem stejně spravedlivý, ale tys dělával takové roštárny, že to s tebou nebylo k vydržení. Jediné moje štěstí, že jsem nebýval bit spolu s tebou, bylo to, že mám klidnější povahu a nedám se tam snadno strhnout k nějakým lotrovinám. To ti říkám na rovinu, třebaže jsi dneska farním knězem. Zřejmě ses ale do dneška nedal na pokání.

A já ti zase říkám, že necháš-li se strhnout Dominikem, tak je s tebou konec. Jsi o nějaký ten rok starší než Dominik, takže bys měl mít víc rozumu, než on, a já jsem zase starší než ty, takže tohle ber jako bratrské napomenutí! Dominik má sedět s ostatními kanovníky na místě, modlit a zpívat Bohu chválu, jak se sluší a patří na kanovníka. A vidíš, má šídlo v zadku. Lítá si po světě, kde ho nikdo nezve. Zneužívá zmatků v Occitanii, aby se pod záminkou obracení bludařů na víru potloukal v cizině mezi všelijakými obejdy a tahal se s kdejakými ženštinami. Chodí v hadrech jako ti bezdomovci a nedbá na důstojnost našeho kněžského stavu. S ženskými to jistě dobře válí – hm, má po starém Guzmánovi pohledný kukuč i dovede se před nimi dobře naparovat, jako to –

Héronova báně zvaná Mannes byla právě tak-tak na prasknutí. Vyletělo z ní střelhbitě:

Polepši se, brácho! Někdy je dobré, když se i farář obrátí.

Pak už se kůň vzepjal pod nasazenými ostruhami a zanechával za sebou oblak prachu, když uháněl pryč.

Kde vězíš tak dlouho? – Ptali se ho kanovníci.

Byl jsem jenom navštívit příbuzné.

Už se vrátil otec biskup ze severní cesty.

Otec Diego de Azevedo?

Samozřejmě.

Namydlený blesk by měl zpoždění. Takový je už Mannes. Jinak zosobnění přísloví o tiché vodě, meloucí břehy, ale když volá představený, prasknou všechny hráze, zadržující jeho přičinlivost.

Milý synu, rád bych vás někam poslal.

Jsem připraven.

Ovšem toto je něco neobvyklého. – Occitanie. Musel jsem tam nechat vašeho bratra Dominika samotného, ale to nestačí.

Kanovníkovi se zdálo, že poskočil na židli o dobré dvě stopy, ale pak do ní dopadl zpátky poněkud roztřeseně. Zablekotal:

A – a - a – co- co je tam tttaak náročného, otče biskupe?

Země posedlá tmou, můj synu.

Celá biskupská rezidence se otřásla, ale pak se vše upokojilo. Zmateně se rozhlížel, nicméně biskup Diego seděl na křesle docela klidně, třebaže v téže chvíli někde v těsné blízkosti mladého kanovníka nejspíš uhodil blesk, zahřměl hrom, a vypukla bouřka, ke které se nějakou dobu schylovalo. Její síla by nesporně šokovala rosničku, od níž by možná někdo před chvílí loudil předpověď, neboť sice hlásala nevlídné počasí, ale určitě nepočítala s něčím tak obrovským. Jeho nervová soustava byla ve znamenitém stavu, ale nastalá situace se mu promítla jako kombinace Posledního soudu s protržením sypané přehrady na zdivočelé alpské řece.

Zatímco biskup vykládal něco o zásadě kněžské obedience, obavy pominuly, slunce zase vykouklo zpoza mraku. Letmý pohled na kříž způsobil, že mu tváře zrůžověly a on si blaženě připomínal hrdého bojovníka Cida, šlechetného rytíře bez bázně a hany. Statečný a hrdý muž, o němž prozpěvuje celá rodná Kastilie: Ó, jaký to služebník, jen dobrého mít pána!

Brzy nabyl jistoty, že věrný služebník přece nesmí a nemůže být bez pomoci shůry deptán, ani když leží chycen v síti temných sil, doléhajících na Occitanii.

Tak dobrá, vydám se tam, kam mě posíláte.

S větrem o závod štval koně, aby měl co nejrychleji celou tu patálii s Dominikem z krku, aniž by tušil, že tahle patálie nejenže tak rychle neskončí, ale naopak, že on sám bude nadmíru překvapen sám sebou. Tak pracuje Duch svatý, že zjistíme, že všechno, co jsme si lidsky domýšleli o sobě i o druhých, je jenom velký klam. Je však dobré zjistit to brzy, a ne až na konci života.

Kdepak, otec Dominik tady není, dozvěděl se na biskupství v Toulouse. – Nejspíš bude v Prouille.

Uhnaný kůň uvolněně oddechoval, když v nedalekém Prouille přišel o jezdce.

Dvojité vydechnutí: Bratře! - předcházelo pádu do náruče, kde jedna ruka nejenže ztratila povědomí, která je levice a která pravice, ale také jistotu, čí je která. Teprve, když se roztočený svět zastavil a okolní věci nabyly svých obrysů a místo šedivé kaše se ukázaly barevné skvrny, objevil se Mannesovi nový svět, o jakém neměl tušení.

Jestli měl kdy Matouš-Levi oči navrch kvůli hromadě peněz na celnici, nebylo to nic proti vystrašenému pohledu ve tváři Dominikově, obletovanému jemu oddanými křehulkami v prouilleském domě. Jedna z těch kalupinek právě přišívala novou záplatu na jeho už tolikrát látaný hábit, a skoro se s tím oděvem mazlila jako s milovaným dítětem, a každou niť nábožně zulíbala v pomyšlení, že to bude nosit milovaný Otec. Kdyby se snad byla píchla jehlou do prstu, vůbec by nevykřikla, nýbrž by jen zbožně děkovala nebesům za to požehnané zranění. Druhá mu právě se stejnou něhou opravovala proděravělá bagančata, protože jakékoli nové škorně rozhodně odmítl. Další přičinlivka vařila vydatnou polévku, aby se vyčerpaný otec trochu pozdravil, ale netušila, že on se zase spokojí s několika tvrdými kůrkami chleba, které byly připraveny pro slepice.

Ponenáhlu se Mannesovi vyjasňuje: Tak tohle bylo jedno z těch břemen, které svatý Zakladatel tak těžko nese.

Jak pronikavě se liší bratrův přístup k ženě od běžného přístupu světáka vůči ženě! Světák sleduje očima rozšířenýma úžasem, ale zakalenýma chtivostí dravce zde drobnou světlovlasou dívku, tam zase vytáhlou brunetku, a řadí jednu po druhé do kategorie „docela ujde“, a všímá si, jak náhlé uzardění silně přispívá k dívčímu půvabu. To už světák vyskakuje z místa, očima těká a ve své lačnosti nervózně přešlapuje. I v tomto occitanském kraji, zohyzděném všelijakými pověrami a bludy a zastíněném lživým duchem světa se totiž stává, že se dívka zardívá, když obědvá a u jejich stolu se zastaví jakýsi lidský slimák ze světa a nenasytně na ni civí. Podívá se na slimáka, jak by výjimečně zhýčkaná princezna pohlédla na housenku, která se jí nějak dostala do salátu, a pak odvrací oči a drží je odvrácené, dokud ji dobrý otec Dominik neujistí: Už je to pryč, sestřičko.

Třebaže je bratr jako zvláštní zasvěcenec celým srdcem přibitý ke Kristovu kříži, přesto kvůli tomu nevypukne okamžitě v nitru takového celibátníka naprostá sterilita ani odpor k příslušnici slabšího pohlaví, ani neztratí smysl pro krásu Božího stvoření, která přirozeně nesporně vrcholí v ženě. Jistě si také bratr o ženě, která se rozhodne k němu připojit, tu a tam povzdechne:

Ach, jak je krásná a něžná! Dýchal bych za ni – nicméně nestačí mi taková láska, protože toužím po ještě větší lásce. Nestačí mi ani taková krása, protože chci zakoušet ještě větší krásu, a tou je svrchovaná Krása Spasitele, který se k nám tak hluboce sklonil, až neměl o podoby ani krásy. Chci zakoušet krásu naší Královny, Marie, která je celá krásná, a není na ní stín kazu, dokonce ani touha zkazit se a porušit svou krásu. Každá z těch rozkošných stvoření, která se na mne každou chvíli nalepují jako mouchy na med, je v celé své kráse jenom lesklý střípek, jaký patří dosadit do mozaiky hodné umělce v basilice San Vitale, aby vznikl důstojný obraz naší Královny Marie.

Jeden se ovšem nemůže vyhnout příslušnicím opačného pohlaví zcela a za všech okolností, neboť ženy se někdy vynořují s překvapivou náhlostí. Avšak otec Dominik si pěstuje nouzový postup a neselhávající taktiku vytrácení se ve chvílích nebezpečí, jako mrštně mizí pod hladinu kachny potápky, takže se v úzkém kruhu bratří dobře ví, že ačkoli se věnuje raději evangelizaci dívek než mládencům, k bytostem takto získaným Pánu se nenalepuje, ani u nich neulpívá, a chtěla-li některá s ním navázat důvěrnější sblížení, činila by tak na vlastní nebezpečí.

Když Mannes vidí Dominikovu sklíčenost, zejména jde-li o bratra spjatého duchovně rodinným poutem s milovanými sestřičkami, nešetří námahou ani časem: Musím mu ulevit a vrátit zdravou barvu do tváří.

Ponenáhlu se vyvíjí tajemný postup: kde Dominik ustupuje do pozadí, tam vystupuje do popředí Mannes. Vypadá to prostě, jenže není to tak snadné.

Víš, bratře, vysvětluje otec Dominik, vstup do našeho řádu je pro toho, kdo se k němu rozhodne, nejdůležitějším krokem v životě, protože tady platí: Chceš-li být dokonalý, opusť vše — i sebe! Nestačí opustit jen majetek, vzdát se i koně, na které jsi dosud jezdil a chodit pěšky. Musíš obětovat i to, čím jsi jako člověk — svobodnou vůli. Někomu je už majetek zatěžko opustit. Mnohem víc je třeba zapřít to, čím jsi, takže už přestáváš být sám sebou, už nejsi ani muž ani žena. V tom je dokonalost, úplné následování Krista. Jen velkomyslné srdce, plné radostné obětavosti, je schopno takového rozhodnutí. Jeho provedení je posledním a největším úkolem vlastní vůle.

Slovo „obrácení“ může být u toho, kdo vstupuje do kláštera z pohnutého světského života, oprávněné, neboť uplynulá léta byla pro jeho duši poněkud ztracena a teprve následující léta nabývají význam pro její rozvoj ve ctnostech. U vyvolených však slovo „obrácení“ znamená přechod od dobrého k dokonalému, k nejlepšímu. Takovými jsou ti, kdo od dětství touží po dokonalosti a stali se snad i duchovními, jako ty. Pro tebe je den řeholní profese „obrácením“, protože se povznášíš k nejdokonalejšímu stavu, čistě nadpřirozenému s pevným rozhodnutím vést dokonalý život, život ctnosti.

Víš, Mannesi, opravdový řád bratří Kazatelů je teprve v plenkách. Zatím dychtivě čekám na papeže Honoria III., až milostivě podepíše a zapečetí pod rybářským prstenem schvalovací listinu.

Kdesi na dně Mannesovy bytosti zlověstně trčí varování starším bratrem, farářem Antonínem: Pozor na něho! Větroplach! - Přesto si otec Mannes počíná uprostřed této temnoty jako Maria, která také neví, jak se to má stát a přece souhlasí: Staň se!

Bílé roucho s černou kápou se snáší, aby překrylo všechno to, co má ustoupit do pozadí. Prosté černobílé roucho, které oblékají albigenští bludaři, vzdalující se zlatu, barvitosti a nádheře církevních prelátů a hodnostářů. Tak Mannes zdánlivě splývá s šedou masou bludařů, ale neztrácí se v ní díky Růženci naší Královny.

Hlavně musíme vyrazit do velkých měst, kde je nejvíc bloudících hledačů pravdy mimo církev.

Prvních šestnáct věrných a neohrožených se vydává do díla.

Paříž. Královské město. Tady se shromažďují bludné duše. V krčmách to bzučí jako v úlech. Nejrůznější špeluňky, sklepy a stoky. Jenže tu neproudí ten pravý duch, Spiritus Sanctis, nýbrž jenom zkapalněný sluneční paprsek, jak ho dodala vinice a pozemsky zušlechtili vinaři.

Opravdu tam chcete jít mezi ně? Ani městská stráž se tam neodvažuje vstupovat.

Skutečně nezáviděníhodné podmínky a krušné chvíle jsou mezi nepřáteli Krista. Pařížské špeluňky, sklepy a stoky jsou různé a všeho druhu. Někde zurčí konverzace jako bublavá bystřina kolem skály, a jinde vládne velebné ticho a všichni přítomní jsou uhnízděni ve svých koutech, s očima zavřenýma, odevzdanýma do rukou slepého Osudu. Někde se ovšem vynořují záhadné komplikované existence, vyvolávající zlé duchy, místy cílevědomě, jindy z pouhé zvědavosti anebo pouhé hlouposti. Mannes si pokorně přisedává mezi ostatní:

Peníze? – Nemám. Podělte se se mnou o kousek toho Božího dárku, prosím.

Tak se bratr docela osvobozuje pro hlásání Krista. Nic výbojného, ani přehnaný halas, žádná provokace. Jenom pokojně naslouchá a občas přihodí polínko do ohně rozpravy. Tato Mannesova pokojná síla a vnitřní vyrovnanost je pro bloudící duše něčím neodolatelným.

A už se vynořuje z masy řada pomocníků.

Sestry už mají svůj dům v Prouille, ale bratři jsou stále vydáni napospas příležitostnému přístřeší.

Založíme bratrům nějaké trvalé vlastní ústraní. Konvent svatého Jakuba.

Mannes si možná připadal přespolní běžec, ale nemohl si pomoci. Stále znovu se vracel k soustavnému duchovnímu vedení sester v Prouille, jak ho o to prosil Dominik. Současně odbíhal do Paříže, aby se přesvědčil, jestli pomoc těch, které oslovil svým projevem, je něco platná. Byla platná. Pokaždé uviděl o jedno patro víc, až nakonec spatřil i střechu.

Jednoho dne se po vyčerpávajících bezvýsledných hovorech s bloudícími v Paříži rozvlní i tak tichá voda, jakou zosobňuje Mannes:

Tohle řečnění nemá cenu. Tady musí stát pořádná škola, kde se soustavně podává svaté učení církve. Kristu a jeho církvi neškodí zdaleka tolik tihle bloudící albigenští, jako strašně škodí nevzdělanost nás, křesťanů, ve víře.

Založme tedy nějaké učiliště v Paříži.

Tak se začala rodit pařížská univerzita, hezky kámen ke kameni, cihla k cihle, jedno patro po druhém.

Skvělé! – Chválí ho otec Dominik: Vím, že mi chceš pomoci, ale teď bych tvou pomoc, Mannesi, ocenil spíše v Madridu. Máme tam řadu našich sester, zasvěcujících se mnišskému životu, ale nevíme si s tím rady. Bratr Petr kolem nich zmateně pobíhá a nadělá víc zmatku než užitku.

Sestry?

Ano. Naši bílí bratři hlásající Krista potřebují naléhavě řádně zavedenou modlitbu v klášteře mnišek. Tam se vytváří duchovní zázemí dalšího rozvoje řádu. Kdyby nám, otcům, chyběla tato duchovní záloha mnišek, zastavil by se rozvoj řádu a také stávající bratři snadno splynuli s masou bloudících nepřátel Krista a podlehli by svodům světa.

Sotva se toho ujal Mannes, klášter si poskočil, jako by se cvičil na sarabandu, pak se nadechnul, až se zdálo, že snad zgumovatěl, ale neprasknul. V krátké se dostavilo tolik nových sester, že se zdálo, že snad vyšlapou zvláštní cestičku. Už se zvětšuje a přistavuje další křídlo. Řád na to reagoval tak jako by se konečně nadechnul oběma plícemi.

Když Goethův chorus mysticus zpívá na konci Fausta: Vzhůru za věčným ženstvím!, tedy jen matně vytuší ono tajemství věčné Ženy podle míry kosmu, svaté Panny Marie, Královny řádu bratří Kazatelů.

Barcelona a její okolí zaznamenaly soustavný dominikánský pohyb. Otec Mannes, pravda, setrvával v ústraní kláštera v rozjímání, ale sotva nabral plné naběračky milostí, už se rozběhl po misijním kázání tam či onde. Svou vytříbenou a květnatou výmluvností rozkvedlal život celé diecéze tak, že se zvedly úplné zástupy povolání do řádu. On se však vždy vracel k sestrám:

Díky vám, milé sestřičky, za vaše modlitby, oběti a kající pobožnosti.

Potom však přišel okamžik velkého loučení s Otcem Dominikem:

Jaké požehnání, že jsem na těch pět nebo šest posledních Dominikova života směl uvolnit jeho ruce od starostí o ženské domy, konventy a kláštery, takže se náš velký Zakladatel mohl s plnou vervou rozběhnout za těmi nejzávažnějšími úkoly řádu! – Děkoval Bohu otec Mannes, když se loučil s mladším bratrem.

Povolávám vás, otče Mannesi Guzmáne, abyste se zúčastnil vyšetřování všech skutků a okolností, týkajících se vašeho bratra Dominika Guzmána, psal mu papež Řehoř IX.

Díky tomu se podařilo něco překvapivého. Doposud se vnějším nezaujatému pozorovateli zdálo, že snad něco probíhalo v životě svatého Zakladatele zmateně a neurčitě, že snad jen tak popleteně přebíhal z místa na místo, a že to, co přitom konal v ústraní, uniklo pozornosti. Nic závažného skrytého však nezůstalo utajené. Našlo se víc než dost svědků, kteří ho vždycky koutkem očka sledovali, a teď o tom vydávali svědectví s rukou na Písmu svatém. Stěží kdy se našel takový světec nebo světice, u něhož by se kdy podařilo tak zmapovat každý krok jeho života. Dokonce ani kameny na hrobě si nedaly pokoj, dokud nedosvědčily pomocí četných zázračných uzdravení, čí že to vlastně ostatky pod nimi spočívají.

Poté, co papež Řehoř IX. svatořečil otce Dominika dne 3.července léta Páně 1234, vyrazil otec Mannes na misijní kázání do rodné Caleruegy, a vyzýval:

Postavte tady klášter řádu bratří Kazatelů!

Krátce na to se rozloučil s tímto světem a byl pochován v rodném kraji v klášteře svatého Petra Gumiela léta Páně 1235. U jeho prostého hrobu však docházelo k četným zázrakům, až se to stalo poutním místem. Řehoř XVI. pozvedl otce Mannese na oltář k úctě jako blahoslaveného léta Páně 1831.

 

RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA (sv.Růžena z Limy 23/8)

Úplné eldorádo! - Rozplývala se polštářovitě naducaná náplň krajek a záhybů honosného šatu španělského granda. Samo sebou, že to nebylo pravé eldorádo, o jakém si každý mohl nechat jenom zdát od časů, kdy se domorodý vládce Muisca nechal pokrýt zlatým prachem, aby se podrobil obřadu svého zasvěcení slunečnímu božstvu skokem do jezera Guatavita. Pak se ta krajková nádhera jaksi zadrhla, načež se pohnula stranou a váhavě se nakláněla, jako náměsíčník trpící bolestivými puchýři na nohou a navíc zápasí s rušitelem blahých snů.

Hmrrr! Někomu se to nezdá? Vždyť je to ráj na zemi! Z latifundií se nám valí tolik druhů plodin - sara, kinna, kvinoa, papas, achi, dýně, a k tomu záplava zeleniny – palma sabal, chaote, plody sechium edule, maniok, batáty, jamy, oka, uluka, anu. A kolik chutí! Chirimoia, papája, avokádo, rajče, kakao, ananas, oranže, jahoda, malina, ostružina. A těch ořechů – akažu, para, hikora!

Zatímco jazyk naprázdno polykal sbíhající se sliny, polštář se znovu navzduchoval, aby se opět nadouval: A to všechno máme, aniž pohneme malíčkem u nohy. Bohu díky za našeho slavného Františka Pisarra, když blahé paměti obratně převzal celé Inkovo zběsilé hospodářství. Stačilo jenom vzít toho Atahualpu pod krkem, a teď si lebedíme na jeho výsluní my – Španělé.

No, pár tisícovek Indiánů při tom zařvalo - , přizvukoval mu Gaspar de Flores y del Oliva, honosící se sice urozeným původem, méně však prázdnýma kapsama.

Pchá! – Tihle opičáci - Ozvalo se z krajek: - však jich ještě bude. Nedávno jsme otevřeli stříbrné doly na vrchu Cerro Rico v Potosí. Pro nás nebe na zemi, pro ně peklo pod zemí. Ostatně kdyby nezařvali ve stříbrných dolech, tak by se navzájem pozabíjeli při svých lidských obětech slunečnímu božstvu Iinti.

Jako bych to nevěděl, uchechtl se Gaspar, - když sám dělám správce jednoho dolu ve městě Quives. Bez Indiánů bychom to nevyrvali ze země. Přece nemohu být útlocitný k nějakému tomu vedlejšímu indiánskému odpadu, zvlášť když se mé ženě narodilo už jedenácté dítě. Jakpak asi je mám uživit?

Tak to je ta vaše Růže, jejíž křtiny jste nedávno zalévali tequilou?

Pokřtili jsme ji podle babičky jménem Isabela, ale říkáme jí s mou Marií Růže. A jak by ne, když to v její kolébce tak libě vonělo růžemi a ona doopravdy vypadala jako z růže květ.

Však doroste a bude to krasavice jako tvá Marie.

Jeho oči se potáhly skelným služebným výrazem. Pokaždé se takto potahovaly, kdykoli stál před vrchností. Upíral je asi půl metru nad temeno jeho ctihodnosti, jako by hovořil k nadpřirozenému soudnímu zapisovateli, který se vznáší nad scénou.

Jen aby nám nevyschl tento zdroj příjmů, protože se tady pořád potloukají nějací dominikáni a rozeštvávají naše poklidné živobytí.

Ten starý frátr Bartoloměj de las Casas je už přece dávno pryč.

Jenže napsal spoustu knih na obranu těch indiánských opic a ve Španělsku se o tom příliš dobře ví.

Hm, tam jsou vděční za každou libru stříbra a zlata, protože královská pokladna je kvůli luteránům povážlivě prázdná. Takže každý papežský list proti vykořisťování rudochů skončí zase někde v šuplíku.

Zlověstně vyhlížející obloha s mraky stahujícími se nad vysušeným pouštním pásem Costa a nad Sierrou, rozervanou mezi horskými masivy And a úrodnými políčky v údolí, byla svědkem hrozných poměrů a jakoby se občas vytrhla Hospodinu z rukou, přehnala se zemí jako ničivé El Niňo. S obdobnou důrazností dotírala den ode dne ustrašená hlava rodiny Floresů na svou dorůstající ratolest, poté, co ve svých jedenácti létech přijala biřmovací jméno Růžena:

Jářku, Růžo, musíš se co nevidět bohatě provdat. Živobytí jde od desíti k pěti. Indiáni padají jako mouchy a zdatnější negry nestačíme dovážet z Afriky, a my – Španělé, tady přece nejsme na práci. Ostatně slyšíš to sama, jak pro samou záduchu už ani nemohu dýchat. - Tak sípal a skřípěl, až se zdálo, že má v krku nějakou píšťalku.

Nikdo z Limy nemohl říci, že se z Růženy neklube půvabná dívčina, dokonce ani slibný ženich, který se právě vynořil ze zástupu u prahu otcovského domu se srdcem na dlani, by to neřekl, dokonce ani ve chvíli, kdy ho urazila poznámkou o trapném jelimánkovi. Avšak i kdyby nebyla tak půvabná, její životní elán by sám stačil vyvolat dojem tělesné krásy.

Mládenec s rudýma ušima v ní spatřil ztělesnění ideálu letního dne. Když se ve svém spěchu cestou do svého křestního kostela svatého Sebastiana, zastavila, aby pohladila zevlující kočku, bylo mu jasné, že svým dotykem povýšila tu kočku do nové, lepší, nadpozemské životní úrovně, a jeho mladistvé srdce pro ni zahořelo.

Upadlá lidská přirozenost, vzdychající po ztraceném ráji, prožívá horror vacui čili strach z prázdného prostoru. A tohle byl nesporně citlivý mladík a po několik dlouhých měsíců zelo jeho srdce prázdnotou, všechno bylo zameteno a vyzdobeno, opatřeno nápisem Buď vítána, milovaná Růženo. Zdálo se, že se tato dívka vřítí dovnitř a vyplní prázdnotu. Nebyla to nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Po Panně Marii Guadaloupské byla druhá v pořadí. Měla v sobě něco něžného, co se těžko vyslovuje, a on se s něčím takovým ještě nesetkal. Křečovitě polykal. Jeho dobře vyvinutý hrudník se nadýmal pod umně vyšívanou náprsenkou. Byl to čas, který doháněl muže k velkým činům, doba, která na něho křičela: Vypni hruď a poddej se hlasu svého srdce, hrdý caballero! Chvíli zevloval před jejím domem a pro případ, že by někdo šel náhodou kolem, se tvářil jako palma v květináči. Poté, co byl odmítnut, krátce zasténal a vytratil se s namáhavou hbitostí podoben kočce na rozpálené střeše. Zato Gaspar de Flores zavřeštěl jako kočka s přišlápnutým ocasem, což patrně zkrátilo o léta život papoušků znenadání probuzených na blízkých palmách. Hůř se vedlo Růženě.

Co si ta pitomá Růžena myslí! Bác! Bác!

Snášela otcovské rány jako hrdinka jejích snů, svatá Kateřina Sienská.

Šmik – šmik! – Tak zněla její odpověď všem dalším nápadníkům a zvlněné kadeře vlasů odlétly mezi odpadlé ústřižky látek a nití v krejčovské dílně. Zřídila ji doma matka, aby si početná rodina udržela nějaký další zdroj obživy. Otec čím dál tím víc polehával a sípavě hřímal z postele:

Musíš se bohatě provdat, Růžo! Koukej se po nějakým nápadníkovi! Za celý život nevyděláš, co vyvdáš s dobrou partií!

Nebudu vám na obtíž, prosila, - jen když mě necháte modlit se před oltářem s Matkou Boží a Jezulátkem. Stačí mi třikrát týdně kousek chleba a voda jen tak, abych neumřela, a budu dřít v krejčovně nebo na zahradě do úmoru.

Blázníš! Nejsi žádná Indiánka. Jsi Španělka a musíš dělat našemu rodu čest! Dovedeš číst i psát, ale musíš mít i pěstěné ruce a všechno, co šlechtí dívku. Celá Lima musí vidět tvou krásu!

Bác! Bác! - K otcovským ranám přibyly mateřské, a k nim se připojily ještě vlastní. Nedovolila svým ranám ustat v krvácení.

Jemné prstíky ustoupily hrubou prací zdrsnělým prstům s oděrky a polámanými nehty. Krásné šaty s krajkami a závojem uvízly natrvalo ve skříni. Zato staré pracovní hadry držely celodenní službu. Třikrát do týdne získal nějaký chuďas vydatné jídlo, protože se spokojila s chlebem a vodou. Když se dozvěděla o nějakém důlním závalu, spěchala na pomoc, až sama vypadala jako indiánský horník, zachráněný ze závalu.

Malá jeskyňka na nářadí v zahradě, a hlavně - vybavená křížkem. Starý polámaný křížek, a přesto není k zahození. Naopak, má svůj život. Pohne se živě na stěně, sotvaže ho někdo přijme za svůj a zaslíbí se Kristu, i kdyby to slyšeli jen oni dva.

To je to pravé místo! Slibuji ti, můj Ukřižovaný Miláčku, celé své srdce a věčnou lásku.

 Cha, cha, cha! Koza pitomá! Já ti dám zaslíbení Bohu! Nechej to mnichům a jeptiškám! Bác! Bác!

Deset let těžkého žaláře nebylo nic proti tomu, do čeho se doma sama uvěznila kvůli Ukřižovanému. Tělesné utrpení, snášené nyní spíš od matky než od chorého otce, ale také duševní nápor a vydírání celou rodinou.

Hanba tobě, farizejko! Rodina strádá, otec churaví a ty si hraješ na zbožnou! Přitom je Lima plná skvělých nápadníků a ženichů. Jak bys nás jenom vytrhla z bídy, kdyby ses bohatě vdala a ulehčila mámě těžké břímě! Potvoro farizejská! Ale počkej, já tě vyzdobím.

Pověs na ni všechny rodinné šperky! – Sípalo to z otcova lůžka jako když řeže plech rezavou pilou: - A vystroj Růženu za nevěstu! Ať se líbí! Nalíčit tváře!

Nezbývá než rozedřít tváře kůrou a nasypat do nich pepře. Ojé! To hoří!! – Strašný pohled na její zanícenou tvář.

Co se ti to stalo? Cos to provedla, Růženo!

Ústa dívky mlčí, ale srdce volá: Můj Pane, ode dneška ti obětuji každodenní půst o chlebě a vodě! Už nikdy nevezmu do úst ani kousek masa! Raději přijmu zeměžluč, myrhu či pelyněk. To ti obětuji, má Lásko na kříž přibitá, za své hříchy, za spásu hříšníků, zvláště těch s temnou pletí, za duše v očistci! Můj milý Ježíši, chci odtrpět všechno, co moji rodáci páchají na Indiánech.

Teprve když se křik v domě slil v jednu mohutnou řeku dunění a hukotu a železný řetěz se zakousl hluboko do jejího útlého pasu a její šat nasákl krvavými šrámy, přicházela odpověď, jaká ji nenechala na pochybách a v nejistotě. Konejšivé hlasy důvěrně blízkého Průvodce. Hravé přistupování Dítěte Nejvyššího. Božská hra s božským Dítkem. Něžné doteky Neviditelného a přece tak důvěrně Blízkého. Neotálí se svým objetím a nezdráhá se s políbením čisté duše.

Pojďte za mnou do sakristie! - Vyzval kněz paní Marii de Flores.

Když tam vešla, stál ve dveřích způsobem zlověstným a velebným, z něhož bylo patrné, že si nechce jenom přátelsky popovídat.

Přestaň už konečně trýznit svou dceru Růženu, když ji Duch svatý přitahuje od dětství k duchovnímu stavu! Jinak ti nedám svátostné rozhřešení ani svaté přijímání. - Právě zakládají sestry klaristky v Limě klášter. Vede je neteř limského arcibiskupa Otce Turibia. Zjistil jsem, že by vaši Růženu ochotně přijali mezi sebe. Dobře vědí, jaké krásné krajky dokáže Růžena vyšívat. Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Konečně by tím Růžena byla venku z domu i bez věna. – Ozývalo se z otcova lůžka hlasem připomínajícím bubnování na hrnec a práci pokoutních dráteníků a brusičů.

Tak ať si táhne do kláštera, ta nevděčná farizejka, když chce opustit rodiče s dětmi v krajní nouzi!

Úplná závrať štěstí, že se celý svět roztočil. Úchvatný kolotoč událostí. Všechny věci ztrácejí svůj tvar a barvy. Dokonce i bratr, vyprovázející v neděli domácího blázínka Božího z rodného domu se nestačí divit, ovšem něčemu jinému.

Počkej, zastavíme se ještě u Panny Marie Růžencové, odbočuje Růžena cestou do dominikánského kostela.

Sotva poklekne před oltářem, nohy vypovídají službu. Úplně olověné. Nedají se odtrhnout a zvednout od klekátka.

Tak půjdeš, nebo ne! – Zlobí se bratr. – Takhle tam dojdeme až za tmy.

Potom se ale vytrácí a jeho naléhání slábne.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Ach, můj Pane, kéž by tady jednou povstal klášter svaté Kateřiny, kde by se společně bílé sestry jako rudé a černé slavně zaslíbily a obětovaly celým srdcem Ukřižovanému!

Proč najednou vrtíš hlavou? – Diví se bratr.

Už to jde, zvedá se z klekátka. – Jdeme domů.

Jak to, že domů?

Prostě tam nepůjdu. Vracím se domů.

Ty seš doopravdy potrhlá. Konečně se ti může splnit tvůj sen a najednou zase nechceš. - Vrtí hlavou bratr a vracejí se domů.

Jářku! – Vyjekla matka, když je znovu uviděla ve dveřích a v téže chvíli zaúpěla a zaječela na způsob kočky přivřené mezi dveřmi. Otec se polekal tak, že ačkoli už léta nevstal z lože, nyní z něho povyskočil skoro až ke stropu o nějakých deset stop, a když dopadl zpátky do postele, křuplo to v nich, jako když praskne kredenc. Její zaječení působilo, jako by mu nějaký taškář zapálil pod peřinou řecký oheň. Poté, co se přesvědčil, že má lebeční kryt na pravém místě, ulevil si:

Mordhardy! Kde se tu berete?

Tak co vlastně chceš, ty naše tvrdohlavá ovce? – Ječela matka s rozšklebenou maskou božstva, kterému Inkové zapomněli přinést krvavou oběť. V mládí tak půvabná, ale nyní jako by chtěla napodobovat hlavy na průčelí chrámové plošiny v Chavinu de Huántar, jež mají vyceněné tesáky divoké kočky. Kdepak se tam asi vzalo to uctívání kočičího božstva?

Nakonec se matčino ječení vzlykavě zlomilo: Já se z té Růže zblázním! - Právě tehdy nabyla podoby „Plačícího božstva“, které je ústřední postavou oblasti Tiahuanaca.

Musím jít takovou cestou jako svatá Kateřina Sienská.

Á, naše Růžena si bude vybírat, pošklebovala se matka.

A tak zůstala ve světě, aby tu byla jako ta, která není ze světa. Silná pravice ji pozvedla z chrámové podlahy při jejím přijímání do Třetího řádu.

Co žádáš? – Ozvalo se z bílého roucha.

Milosrdenství Boží a vaše.

Když se ztratila v přijatém bílém rouchu, to už nebyl kolotoč opojení z úžasných možností, které se otevírají. To bylo překvapivé objetí a políbení Miláčkem ukřižovaným v chrámě. To bylo něžné podebrání ovečky pastýřem. Unášelo ji to, ale ne jako nějaký povětroň, nýbrž do nadpozemských sfér blaženosti a neutuchající radosti.

Jsem snad opilá? - Rozhlížela se ustrašeně. Všude samé vstřícné pohledy a úsměvy, bratrská ruka nabídnutá ku pomoci. Skoro až nervózně uskočila kvůli tak nezvyklé všeobjímavosti.

Zůstala mezi těmi, kdo ji v rodném domě tolik potřebovali, ale už k nim nepatřila, třebaže jim posloužila. Co se změnilo v jejím životě po slavných slibech a přijetí bílého roucha svatého Dominika a zaslíbení se jeho cestě k dokonalosti? Navenek skoro nic. Dřina v zahradě a v krejčovně trvá dál jako předtím. Přitom se však stále víc a víc spojuje s Bohem.

Cože! Růženo! Tys tu zůstala kvůli nám? – Vzala ji dojatá matka se slzami v očích do náruče.

Zůstala a nezůstala. Od památného dne byla jako přibitá na tom jednom jediném místě, v limském chrámě svatého Dominika, u toho oltáře, protože právě tady se jí otevřel přívod netušeně velkých milostí. Jedině zde, ve službě svatého růžence, v kajících obětech, v mešních rouchách, které vlastnoručně vyšila pro chrám, jí přitékal nebývale velký proud milostí. Pravda je, že také jinde jí tekly tyto milosti. Tady stříbrné doly s Indiány na smrt vyčerpanými, chrchlajícími ze svých zaprášených plic. Zde špitál svaté Anny pro rudochy, tam zase špitál svatého Bartoloměje pro černochy, onde zase špitál svatého Lazara pro malomocné.

Všude čeká živý trpící Kristus k ošetření, a ještě víc k objetí, posílení, povzbuzení, doprovázené vzdechem Růženy: Pane, rozmnož mé bolesti, ale zároveň i mou lásku!

Lidičky, poslouchejte! - Volala na limském trhu, kde prodávala všechno, co vypěstovala v zahrádce: - Z Kristova pověření a jeho slovy vám připomínám: Musíme hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše!

Jenže nikde jinde nenacházela milosti v takové hojnosti a s takovou vytrvalostí jako právě v tom Božím domě, kde přijala a dennodenně obnovovala svůj slib chudoby, čistoty a poslušnosti v kajících pobožnostech a obětech pro jejího Ukřižovaného Miláčka v tomto chrámě. Kříž přestával být pouhým ohraničeným dřevem. Ztrácel své přirozené tvary a hrany. Všechny se tajemně rozplývaly. V jejím náručí ožíval kříž s ukřižovaným Miláčkem. Každou chvíli se leskl potem, slzami a krví.

Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná, vznešená a drahocenná, kolik v sobě ukrývá pokladů, radostí a slastí! - Místo štěstí ve světě, by všichni vyhledávali obtíže, nemoci a muka, aby dosáhli neocenitelného pokladu milosti. On je konečným ziskem a ovocem ochoty trpět. Nikdo by nenaříkal na kříž a námahy, které by naň dolehly, kdyby znal váhy, na kterých byly předem váženy.

Tady jsem našla všechno, - šeptala, když hladila hřbety knih a rukopisů v klášterní knihovně, kde uklízela a utírala prach. Tady život svatého Dominika, zde díla svatého Rajmunda Pennafortského a svaté Kateřiny, kázání Mistra Eckharta, a konečně spisy blaženého Jindřicha Suzona a díla ctihodného Ludvíka Granadského.

Když se po desetihodinové dřině v zahrádce a při vyšívání, a po dalších deseti hodinách kajících pobožností v kostele už nemohla ani udržet na nohou, spočinula na lůžku z několika polen stažených řemeny, plných rozbitých střepů, ostrých kamínků a bodláků.

Růženo, vydala ses nebezpečnou cestou, - slýchala od zpovědníků, šmikajících vzduchem vztyčeným ukazovákem: - Neměla bys žádat od Boha, aby na tebe navalil další kříž.

Ale vždyť prosím Pána: Můj Ježíši, přenes na mě ještě víc svého utrpení, ale také ve mně rozmnož Boží lásku. Modlím se: Vzbuď Boží povolání v srdci mladých mužů, zejména Indiánů, a pozvedni je až ke svátosti kněžství. Kéž se také podaří zřídit u nás klášter svaté Kateřiny pro rozjímavé mnišky nejen bílé, ale i temné pleti!

Při všem tom poustevničení nezůstávala opuštěná. A vida, kdo to přichází! Martin de Porres v bílém rouchu dominikána s jedním růžencem po boku a druhým na krku. Uprostřed znemravělé zahálčivé smetánky limské jasně vynikají takové zjevy jako otcové Jan Macias, otec biskup Turibius de Mogrovejo, František Solano.

Třebaže zůstala nablízku všem potřebným z rodiny, nebyla to žádná domácí puťka. Kdykoli narazila na nějakou do nebes volající nespravedlnost, ukázala nízkou zápalnou teplotu své bytosti. Úplně se rozechvěla, sotva postřehla podrobnosti celé té pohromy. Pak se ukázala být ženou okamžité a rozhodné akce. Hned se jí v nitru vynořovaly plány, jako když k hladině plynoucí řeky Rimac vystupují bublinky. Tam bývala den co den k vidění při praní zakrváceného hábitu. Než byste řekli švec, měla po ruce nejméně sedm nápadů na řešení, jeden lepší než druhý. V mžiku dokázala vybrat ten nejlepší a nejprostší. Nyní už její rozrušení pominulo. Byla klidná, mrazivě až okázale klidná, jak by řekl Martin de Porres, který ji dobře znal. Vypadala jako sestra, která má v rukávě eso, jež nakonec rozhodne. Potom se opravdu projevila její houževnatá zaberaněnost. Pršely dopisy k vlivným osobnostem v Madridu ohledně strašných poměrů barevného lidu v Novém světě. K nim přikládala i tučné peněžní dary na podporu uskutečnění vytoužených záměrů.

Jsem ohromen tvou skopovou tvrdohlavostí, říkal jí udiveně její duchovní vůdce Jan della Castillo, povoláním ranhojič.

Růžena si pomyslela: Nevidím v tom nic skopového a dokonce ani tvrdohlavého. Rozhodně to nemá nic společného s tvrdou šíjí, a to mohu doložit krvavými šrámy přímo na svém těle, ale to by ses, můj milý felčare, jinak zděsil.

Každopádně jí tento felčar léčil, jak jen mohl, když poslední dvě roky života pokašlávala jako porouchaný důlní vrátek, vyvážející ven vytoužené útroby stříbrného dolu. Přitom ji pomáhal porozumět mystickému životu, odhalujícímu vnitřní život Boží.

Pozor na něj! Je to pouze světský felčar a žádný teolog, upozorňoval Růženu zpovědník.

Když naposledy vydechla v jedenatřiceti letech, roztrhl se pytel se zázraky na její přímluvu. To už celá Lima věděla, kdo byla ta místní figurka, působící dojmem bláznivosti, na níž by si smlsli všichni moderní psychiatři. Raději být bláznem pro Krista, než podlehnout šílenství světa! Papež Klement IX. ji blahořečil léta Páně 1667 a Klement ji kanonizoval o čtyři roky později.

 

PŘÍMLUVCE ÚZKOSTLIVÝCH (bl.Jakub z Bevagne 26/8)

Topino je potvora, opakoval don Bianconi své krásnější polovičce, a měl pravdu. Když se řeka Topino podle svých odvěkých vrtochů vyvalí každé jaro z koryta, tak na sebe nenechá ani ve městě Mevanina dlouho čekat. Tehdy místní rodáci chodí s očima navrch hlavy, že jim zase jarní povodeň proplachuje příbytky jako by chtěla soupeřit se svatým Floriánem.

Sotva však voda opadne, všechny obavy a starosti jsou pryč, protože celá Umbrie vystoupí z úrodných naplavenin do podoby krasavice. Tahle umbrijská krasavice vydala ze svého lůna Františka stejně jako jeho sestřičku Kláru, aby proslavili Assisi, právě tak jako Benedikta a jeho sestřičku Scholastiku z Nursie, Feliciána z Foligna, Ubalda z Gubbia a Fortunata z Montefalca, a nyní chystala své nové velké překvapení v Mevania.

V panoramatu zelených kopců se léta Páně 1220 vynořily tři jasné hvězdy ozařující celý širý kraj, aby se právě v tu dobu rozezněly zvonky dětského pláče . .

Done Bianconi! Done Bianconi! Je to chlapec. Radujte se! Dítě i maminka jsou zdravé!

Pláč se rozléhal, když se posléze ozývala výzva: Do škol! Do škol!

Tři školské hvězdy se zakrátko nedaly přehlédnout –Tomáš z Akvina, Ambrož ze Sieny a Jakub z Bevagne, jak se říká městu věnčící staré sídliště Mevania. Mládí není příliš pokojné, když se ze všech stran ozývá každou chvíli řinčení zbraní a červený kohout si zlomyslně sedá na tu či onu usedlost

To je naše vinice! To jsou naše olivové háje! - Vykřikovali Jakubovi bratránci.

Rušíte naše odvěká práva! – Ozývalo se z druhé strany. – Nenecháme si to líbit. Budeme hájit svá práva se zbraní v ruce, a už se v rukou zaleskly meče.

Tři školské hvězdy se zakrátko nedaly přehlédnout –Tomáš z Akvina, Ambrož ze Sieny a nyní ještě další výtečník z Bevagne, jak se říká městu věnčící staré sídliště Mevania. Mládí není příliš pokojné, když se ze všech stran ozývá každou chvíli řinčení zbraní a červený kohout si zlomyslně sedá na tu či onu usedlost.

To je naše vinice! To jsou naše olivové háje! - Vykřikovali Jakubovi bratránci.

Rušíte naše odvěká práva! – Ozývalo se z druhé strany. – Nenecháme si to líbit. Budeme hájit svá práva se zbraní v ruce, a už se v rukou zaleskly meče.

Don Bianconi byl váženým občanem města, ale také dost odvážný, když uprostřed tasených mečů a napjatých lučišť a namířenými šípy, vykročil beze zbraně, ale zato v náručí s malým synkem ulicemi staré Mevanie směrem k náměstí s kostelem.

Když se přiblížil bratránkovi se skupinou jeho po zuby ozbrojených mužů, zastavil se a pohlédl mu s klidem do očí:

Bratránku, ptám se tě přede všemi v tomto městě, chceš se stát kmotrem mého syna?

Bratránek zmateně přešlapoval, rozhodně však pustil v kapse rukojeť díky, kterou svíral v upocené pravačce, načež mu zacukaly koutky úst, zjihl, oči se mu zaleskly dojetím.

Bude mi ctí stát se kmotrem vašeho syna, done Bianconi.

Ten mu podal novorozence do náruče. Sotva jej převzal, vykročili oba pokojně bok po boku do kostela.

Jakube, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, pronášel kněz, zatímco voda křestní odnášela všechno zlé a nepatřičné a přinášela velkou novotu. Nepřátelství mezi rodinami bylo zažehnáno.

Mladý Bianconi sice přijal jméno Jakub, ale už od křtitelnice mu místní jazyky přidali přízvisko Colomba della pace.

I přes existenci této Holubice míru to však mezi umbrijskými rodáky občas zaskřípělo, a dokonce došlo i na nože. Kromě toho se tu líhly jako houby po dešti všelijaké další místní nešvary, jako různé výstřelky katarů a jiných vykutálených kaštánků.

Musíme vykonat v Umbrii misie, rozhodl převor dominikánského řádu.

Postní kázání v Mevania léta Páně 1235 nebyla jako každá jiná. Oheň a jiné ne zrovna vyhledávané požitky se snášely s kazatelny románského kostelíka, aby po ochranou svatého Michala dolehly na všechny zatvrzelce ve hříchu, a patnáctiletý Jakub to přímo tahal z úst oběma misionářům v bílém rouchu.

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat! - Volal žalmista na Zelený čtvrtek (Ž 118,33), a Jakub ztuhnul jako by do něho uhodil blesk. Oči mu uvízly kdesi v nenávratnu. Příštího dne, na Velký Pátek, uvízl v kostele nadobro,

aby držel čestnou stráž u Svatého hrobu. Konečně si jednou mohl kostelník dát šlofíka nebo i zaskočit na doušek vína, zdaleka ne tak trpkého, jako to, co nabídl voják v houbě na kopí Spasiteli. V noci čekal Jakub na slavnost ohně, aby poznal Boží vůli. Ještě v sobotu ráno strážil hrob. Tak si mohl z vlastní zkušenosti potvrdit, že tělo Páně nikdo neukradl, a přesto zůstal hrob prázdný. A výsledek? Jistota.

Bylo až překvapivé pro bratry v bílém, když se k nim přihnal před koncem jejich misií mládenec a řekl s jistotou:

Jsem Jakub. Bůh mě volá do řádu bratří Kazatelů.

Jen se neukvap, Jakube. Může to být jen takové chvilkové opojení, Okamžité nadšení, které čase třeba vyprchá. Takové rozhodnutí je na celý život. Vyžaduje to hlubší promyšlení.

Vím to jistě – , ozval se Jakub.

Dobrá. Vykonej celodenní půst o chlebě a vodě a celou noc probdi na modlitbách! Potom přijď!

Je zajímavé, že některé duše jsou při svém povolání k velkému poslání dlouho těžce zkoušeny tak, že se hrozný čas potýkají s nejistotou a podobají se kyvadlu v mrtvé poloze, a teprve až je málem sama tíha okolností dotlačí k rozhodnutí, aby nastoupili svou cestu k dokonalosti v řádu, a v této jistotě s pomocí Boží vytrvávají i přes sebetěžší zkoušky, takže nakonec třeba i prolévají krev pro Pána. Takový je třeba případ blah.Antonína Neyrota. Na druhé straně se vyskytují jiné duše, které vstupují na cestu dokonalosti s neochvějnou jistotou a pevným přesvědčením o správnosti svého rozhodnutí, ale posléze na konci jejich životního díla jako by si na ně došlápl nějaký démon pokušitel, aby jim šlapal na každém kroku na paty a podrážel jim nohy v jejich velkolepém rozmachu, aby odcházeli z tohoto světa bez pocitu zadostiučinění. Taková byla cesta svaté Kateřiny Sienské. Od dětství tak silně a jistotou bojovala o své povolání, ale posléze se jí dostalo těžkých tělesných pokušení. Zvolala k svému nebeskému Snoubenci: „Můj Pane, kdes byl, když mé srdce mučilo tolik pokušení?" A Pán: „Byl jsem v tvém srdci." Ona: „Pane, tys pravda sama a skláním se před tvou velebností. Ale jak mohu věřit, žes byl v mém srdci, když bylo plné nečistých a ošklivých myšlenek?" Pán: „Působily ty myšlenky a ta pokušení tvému srdci radost nebo bolest? Potěšení nebo nelibost?" Kateřina: „Velikou bolest a velikou nelibost!" Nato Pán: „Kdo ti dal zakoušet nelibost, ne-li já, který jsem byl ukryt ve tvém srdci?"

Zdá se, že Jakub patřil k těm druhým duším. Pokorně vykonal půst a třetího dne se opět vynořil s tím, že z toho vznešeného bláznovství pro Krista stále nevystřízlivěl k nějaké podobě světského sucharství.

Spoleto se stalo němým svědkem Jakubova noviciátu, ale samotný novic o úchvatnosti tohoto města nevydává žádné svědectví.

Málo bylo Spoletu platné, že se tyčilo na příkré skále a bylo chráněno horou, protože pro Jakuba uchváceného křížem Páně se ztrácelo v šedavém proudu věcí splývajících v toku času. Třebaže bylo po svém někdejším vyplenění vojskem Bedřicha Barbarossy asi před půl stoletím rychle přestavěno bělostným mramorem, mramor se ztrácel v řece pomíjivosti. Majestátný Drusův oblouk před vchodem na spoletské tržiště, a dokonce i Kyklopský akvadukt přes hlubokou propast řeky Tessino, se rozsypaly na prach pomíjivých statků, jako by s nimi otřáslo největší zemětřesení světa, které se událo na Golgotě. Na kříži Páně rostl Jakubův noviciát opravdu skálopevně.

Jen přímluvy spoletských patronů, svatých Briktia a Ponciána, se spolehlivě nesly do výšin katedrálou Panny Marie Nanebevzaté.

Jak to vypadáš, můj synu? - Vyjekla se dona Bianconi s vytřeštěnýma očima, sotva přicestovala do kláštera na synovo svěcení.

Jak bych ¨měl vypadat, maminko?

Tak šupácky a ošuntěle. Tady máš, synku peníze, rychle se běž lépe obléknout, ať při tom svěcení vypadáš k světu.

Když se Jakub vynořil těsně před svěcením a byl oděn úplně stejně jako předtím, dobírala si ho mátí:

Jak to, že sis, Jakube, ještě nepořídil lepší šaty? Na co jsem ti dávala ty peníze?

Ale já jsem si už opatřil nový oděv.

Jaký? Kde ho máš, Jakube?

Takový, jaký doporučuje apoštol Pavel, když nás vybízí: svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Chci se chlubit Kristem ukřižovaným. Beru na sebe Kristův kříž a ten na sobě nosím.

Maminka se dala do pláče nad tím, co že se to přihodilo jejímu Jakoubkovi. Jenže císař Bedřich II. se mezitím postaral o to, že to, na čem si v rodném městečku tolik zakládala, vzalo za své. Zatímco císař neměl nic lepšího na práci, než vydrancovat, pobořit a vypálit Mevanii, Jakub horlil z kazatelny:

Obraťte se a čiňte pokání! Obnovte staré poničené město Mevania a zbudujte nové město – Bevagne! Jestli chcete opravdu nové město, tedy zřiďte v Bevagne klášter řádu bratří Kazatelů, aby odtud mohla vzejít osvěta do celé Umbrie! Měl úspěch. Začal bez peněz a skončil bez dluhů, takže klášter v rodném hnízdě stojí a bratří si volí převorem právě otce Jakuba.

A bylo skutečně zapotřebí osvíceného kázání, které by přineslo křesťanům soustavnější vzdělání v učení víry a upevnění v mravech. Soudobá karikatura císaře římského totiž zanechávala za sebou hlavně mešity a minarety a přiváděla do Itálie muslimské osadníky.

Květy plodné Umbrie mezitím povadly a divukrásně pestrý kraj se zakabonil. Žádné temné mraky. Jen bohatec Ortinelli, holdující všemožným tělesným hrátkám a choutkám, se rozdováděl se svými výstřelky, že z toho šla každému hlava kolem. Jenže ryba smrdí od hlavy. Co si dovolí pán, to si ještě víc dovolují sluhové. Zakrátko don Ortinelli podporoval celý chvost podobných poživačníků a zvrhlíků. Krajem se šířila záplava nevázanosti v mravním životě, upadajícím do nejhorších pohlavních zvráceností. A jako vždy, podle ďábelského návodu se nejrůznější takové típky s polovičatými znalostmi učení víry a církve Kristovy odvolávali na někoho v církvi, kdo prý to tak odedávna dělá: jáhen Mikuláš z Malé Asie.

Vlna mikulášenství se šíří vlašským ovzduším zhoubněji než morová rána.

Musím mluvit s donem Ortinellim, - domáhal se otec Jakub slyšení, ale místo toho k němu doléhá jízlivá odpověď: - Jenže don Ortinelli možná nechce mluvit s tebou. Má lepší společnost – milých děvčat, přitažlivých chlapců, ale taky malých dětí. Zdá se ti to divné, kněžoure? Jen se nedělej, svatoušku! Sami si dopřáváte s malými dětmi na každém kroku, znásilňujete je, jako to doporučoval už jáhen Mikuláš!

Pomluvy! Přesťaňte se tím! – Ozýval se otec Jakub.

Až s tím přestanete vy, v té vaší vypečené církvi, - poškleboval se don Ortinelli.

Jen se nekasejte, dominikáni! Kážete vodu a pijete víno!

Strašné nedorozumění! – Ozývalo se ze zalátaného hábitu, prostírajícího se u kříže: Můj Pane, ukaž mi způsob, jak oslovit dona Ortinelliho. Uděl mi dar Ducha svatého, ať ho přesvědčím, ale kéž ho také odvrátím od neřesti.

Konečně nastal den setkání. Co je to setkání? Pro někoho sblížení, což je patrně přirozené, protože když se lidé setkávají, tak se přibližují. Pro jiného je to však příležitost ke konfrontaci, ke střetnutí, a tedy k následnému vzdálení se.

Hříšné skutky, které se mohou zvrhnout až v neřest, jsou jedna věc, ale odvolávat se přitom ještě na někoho z Kristovy církve je ďábelské. – připomenul otec Jakub.

Jak to myslíte?

Pácháte neřesti a odvoláváte se na jáhna Mikuláše. Překrucujete Mikulášova slova, které řekl, že máme dbát více o duši a proto musíme zneužívat a znásilňovat tělo. Mluví ve stejném duchu jako apoštol Pavel, který vyzývá: umrtvujte své pozemské sklony - smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.

Nevykládejte mi, otče Jakube, že si taky občas neulevíte, dobíral si ho chlapácky don Ortinelli. - Co bychom si nalhávali. Jste přece chlapi, ne? Anebo jste baby, a lepíte se na mužské? Anebo jste takoví neslaní-nemastní, a tak si to rozdáváte s dětičkami, ne?

Rozhodně ne.

Tak mi to vysvětlete, otče. Jak to s vámi tedy je? Copak vám Bůh dává něco zázračného, s čím se beze zbytku vypořádáváte se svou mužností, a mnišky zase s jejich ženskostí? To si pak prosím od Pánaboha taky takovou nadpřirozenou milost, abych měl pokoj od těch tělesných pokušení.

O nic takového v případě své mužnosti nežádejte, done Ortinelli. To byste přeskakoval od jedné výstřednosti, kdy má vaše svědomí hroší kůži, do druhé krajnosti, kdy se ve svědomí třesete jako sulc. Neproste o zázračné uzdravení tam, kde jsou přirozené léky.

Hm, pochlubte se, jak to děláte vy, otče Jakube?

Chlubit se mohu leda Kristovým křížem.

Zase ty řeči o kříži! - Rozšklebila se nabubřelá dýně.

Podívejte, done Ortinelli, když se jedná o svobodě, s jakou se dá prožívat dar panenství, tak musím říci, jak docházím k této svobodě a co za ni musím obětovat. Jedno z největších nebezpečí, kterých se musím přitom vyvarovat, je sebeklam. Od pádu našich prarodičů není pohlavnost skutečností, která by se dala snadno zvládnout. Už v Písni písní se zpívá, že silná jako smrt je láska a nezlomná jako podsvětí je vášeň (Pis 8,6). Ježíš přišel vykoupit člověka, ale nejen jeho duši, nýbrž celého, i s jeho tělem včetně pohlavnosti.

Vykoupení ovšem nezbavilo nikoho z nás žádostivosti ani nutnosti ovládat se. Ježíš vykupuje naši pohlavnost a přináší jí spásu, a to na kříži. Volá nás, abychom s ním sdíleli duchovní zápas, abychom se pak mohli podílet na vítězství. Nezbavil nás žádostivosti těla, ale dal nám prostředky, abychom jí nepodléhali.

No, no – sem s těmi prostředky! – Popichoval ho ovádovitě odpůrce.

První a nejobecnější prostředek, který mám po ruce pro uchování a růst panenství srdce, je umrtvování. Apoštol každého ujišťuje: „Jestliže s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít" (Řím 8,13). Toto je duchovní umrtvování, ale to neznamená jen umrtvování vnitřní, které by bylo opakem vnějšího, tělesného. Vnější i vnitřní umrtvování jde současně a koná se s pomocí Ducha svatého. Není úkonem jenom těla, nýbrž víry.

Pro mou duši, která chce být Kristovou snoubenkou, je umrtvování tak nutné, jako je v případě lidské lásky potřeba naučit se rozumět miláčkovi. Ano, tak je tomu i mezi lidmi. Jestliže milující nerozumí řeči milované bytosti, pak se on nebo ona musí naučit řeči druhého, i kdyby byla sebetěžší. Protože jinak by jejich vztah nemohl být šťastný, nemohli by nikdy spolu nic rozumně sdílet a obcovat. Tak je tomu také s umrtvováním, aby si mohl zamilovat Boha. Bůh je duch. Jen ten, kdo má čisté srdce a je umrtvený, může slyšet Boží volání. Nechceš-li se umrtvovat, nemůžeš ani milovat Boha, mluvíš o něčem docela jiném než Bůh, nemůžeš s ním obcovat.

Když jde o umrtvování, neznamená to žádnou sebevraždu, nýbrž namáhavé ovládání smyslů, hlavně očí. Náš Pán praví, že oko je pro tělo jako svítilna. Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko nemocné, celé tvé tělo bude temné (Mt 6,22). To je těžké hlavně tam, kde jsou lidé závislí ve svém sdílení a obcování na obrazech, které se staly přednostními nositeli smyslových požitků, a které si udělaly z lidské pohlavnosti svou zálibu a úplně ji odtrhují od jejího původního významu, jaký jí přisuzuje Bůh. Zdravý půst od obrazů se stal stejně důležitý jako půst od pokrmů.

Jaký je původní, Bohem zamýšlený smysl pohlavnosti?

Lidská pohlavnost se neomezuje na plodivou vlastnost. Má rozsáhlou stupnici možností a reakcí v člověku. Osoba slavně zaslíbená celým srdcem Kristu se zřekla uplatňování pohlavnosti, avšak ne pohlavnosti samé. Jako kněz a řeholník nepřestávám být mužem, podobně jako ani zasvěcená panna nepřestává být ženou.

Tento pud se nezničí, ale zduchovní a pak je způsobilý sloužit cílům, důstojným Božího dítěte. Proces zduchovňování těla může být příznivý a může být známkou zralosti, pokud je podepřen vznešenými pohnutkami a je-li prožíván ve svobodě.

Jenže právě my jsme ti svobodní, - nafoukl se kapounovitě don Ortinelli a bublinkovitě dál vypouštěl své chytrosti: - My už máme zduchovnělé tělo, takže si můžeme dělat, co chceme, jak nás k tomu vyzývá svatý Augustin: Miluj, a pak si už dělej, co chceš.

Klamete sám sebe, done Ortinelli! - Jste v zajetí smyslových vášní, v otroctví zdivočelého těla. Chápu váš omyl. Lidská a tělesná láska vyvolává ve svém počátečním stavu účinky, které se dají hrozně snadno zaměňovat za účinky milosti a za obrácení srdce. Rozjasňuje tvář, činí lidi milými a povolnými. Člověk pociťuje velkodušnost, ochotu a nové nadšení a horlivost.

Nesmíme se divit a nadmíru trápit, když zakusíme v jistých chvílích silné vábení druhého pohlaví, a muž když pocítí přitažlivost ženství. Toto není žádné zlo. Pouhá přirozenost. Inu, Bůh nás stvořil jako muže a ženu. Nesmíme se oddávat klamu o nepřítomnosti vlastního těla. Vždyť nejsme žádní andělé bez těla. Nesmíme se však ani hrubě ohrazovat, abychom dali okázale najevo, že jsme vůči druhému pohlaví nezávislí a naprosto svobodní, když nám právě tato odpoutanost chybí. Rovněž není k ničemu dělat z druhého pohlaví zloducha, zvláště z ženy, anebo se vysmívat kráse a urážet ji jen proto, že je viditelná a prchavá. Vždyť víme, že i ona pochází od Stvořitele, i když je někdy špatně používána.

Jak snadno se dá upadnout do omylu, že se přeceňuje tělesná stránka neporušenosti jak u ženy, tak u muže! Jak bídná je kultura, opírající se jen o zkušenost smyslů, která upírá panenství jakoukoli hodnotu, a dokonce je zesměšňuje!

A co na to říká Písmo svaté?

Svatý Pavel vzkazuje, že nevdaná žena a panna se stará o věci Pána, aby byla svatá na těle i na duši (1 Kor 7,34). Je třeba povzbuzovat zasvěcené duše, které si z Božího daru dovedou uchovat svou bezúhonnost a mohou nabídnout Pánu celistvý dar.

Nejde o žádné skryté kouzlo, jak se domnívá pověrčivec, ani o žádnou výsadu nebo čest, nebo prostě o něco, nač je pyšný ten, kdo to má. Naopak, je-li panenský stav přijat svobodně, je to vznešená a hluboká oběť. Připomíná prapůvodní oběť, kterou žádá Bůh od tvorů, totiž aby se zřekli přání poznat osobně a ze zkušenosti dobro a zlo. Je něco jiného zřeknout se užívání pohlavnosti a tělesného požitku, když je člověk jednou zakusil, a něco jiného, mnohem náročnějšího je zřeknout se přání zakusit to! Smířit se s tím, že je to základní zkušenost pro jiné muže a ženy, a že ty se svobodně pro Pána zříkáš přání ji poznat. Jenom Bůh zná ušlechtilost této oběti, která zasahuje nejen srdce a tělo, ale samotné bytí tvora.

Nejdůležitější je však panenství duchovní. Je to sice dar od Boha, který je třeba uchovávat, ale ještě víc je to něco, co se musí dobývat den po dni. Bůh proměnil svou milostí hříšnice ve své snoubenky, které nejvíc milují a jsou nejvíc milovány.

Důležitý prostředek, který pomáhá prožívat panenství pro Boží království, je obcování, zahrnující také společenství. Muž a žena žijí v osobním vztahu obdobně jako i v Bohu se na vzájemných vztazích Otce, Syna a Ducha svatého zakládají tři Osoby. Nelze žít a souladně se vyvíjet bez pravého a hlubokého osobního obcování, zahrnujícího také vzájemné vztahy. Ježíšem slíbený stonásobek toho, čeho se kvůli Pánu jeden vzdává, spočívá v tomto životě často právě v obcování, které ve své opravdovosti umožňuje, abychom měli otce, matky, bratry, sestry a děti, a také jimi byli.

Také přátelství s osobami druhého pohlaví je veliký dar. K řešení pochybností řeholníka, kněze či sestry v této věci je nutný Duch svatý a jeho dary. Zavádění různých světských vymožností ukazuje, že se jisté vznešené obcování a společenství dá uskutečnit, i když se nežije společně a nebydlí se pod jednou střechou. Běžné společenství, kde může nalézat kněz i řeholník stravu a oporu a v příhodné chvíli i útočiště, je kněžstvo. Když se něco takového objevuje v životě Božích dětí poprvé, vyrůstá společenství kněží, shromážděné kolem biskupa.

Souběžně se však jiným způsobem vynořují drobná společenství, jako třeba dvou kněží a dvou sester, ale hlavní je Duch svatý a jeho dary, které ukazují v každé době jedinečnou cestu. Do té doby, než Duch svatý projeví svými dary vhodnost nějakého řešení, tak zbývá cesta odvahy poustevníka, tak, jako u počátků žebravých řádů.

Tohle beru, otče Jakube, uznával don Ortinelli, - a přeju vám, aby vám ta sebejistota vydržela.

Znovu se Umbria zazelenala a kraj rozkvetl tisícem krásných květů, aby vydával hojnost sladkých a šťavnatých plodů.

Při všem tom pečlivém úsilí osvíceného přičinlivce se však posléze stala krajina mlčenlivým svědkem dlouhodobého znepokojeného pobíhání úzkostlivce, rozkládání bílého roucha v kostelích, kaplích a okolí Božích muk, nešetrného namáhání klekátek a objímavého oblažování křížů, napínání a ždímavého obdělávání růžence.

Brumlavé vzdechy a vrnivý doprovod zrnek růžence projíždějících v upocených prstech a dlaních byly skoro nesrozumitelné, ale probodené srdce je dobře slyšelo:

Budu spasen a uzřím jednou svého Boha, po němž touží má duše? Ach, Pane, ani nejsvětější život není zárukou jistoty setrvání v lásce Boží a věcné spásy, neboť člověk ve své úžasné slabosti může spadnout s nejvyšší hory do nejhlubší propasti... Budu spasen? Vytrvám až do posledního okamžiku? Nezavrhneš mě, Bože, za nesmírné hříchy, kterými tě stále urážím?

Bůh se nadlouho odmlčel. Při obnovené a rozkvétající a hojně plodící okolní krajině nedokázal otec Jakub sledovat víc než jen samé stíny a temnoty, bláto a špínu, protože sebemenší jiskérka světla nedolétla do jeho zachmuřeného ducha. Celým srdcem zamilovaný do Boha, pro kterého dennodenně tolik obětovával a konal, jenže o té lásce věděla jenom nebesa a lidé kolem Jakuba, ale on sám sledoval jen svou bídu. Zkroucený, zmáčený slzami, potem a vlastní krví a omotaný kolem kříže, že by snad obléknul Ukřižovaného do vlastního těla, volal bolavým srdcem a němými ústy:

Pane Ježíši, dej mi poznat nějakým způsobem, že prolití Tvé svaté Krve bude konečně i pro mne příčinou spásy a že mě uvede do sboru Tvých vyvolených.

Tu se otevřela rána v boku dobrého Spasitele a vytryskla krůpěj krve, která skanula na jeho tvář a na bílé roucho.

Do srdce se mu zaryla slova:

Ať je to tato Krev znamením tvé spásy.

Duše se ztišila jako umbrijská krajina, když se přežene bouře a duha se roztáhne oblohou. Předzvěst věčného pokoje pod ochranným pláštěm Matky Boží.

Léta Páně 1400 potvrdil papež Bonifác IX. jeho úctu, a pak i papež Kliment X. léta Páně 1672.

 

DRUHÝ DOMINIK (bl.Bertrand z Garrigue 6/9)

Onoho časného odpoledne vysedávali v krčmě dva zelenáči, z nichž jeden náležel k intelektuálnímu poddruhu paštikovému, a druhý byl příslušníkem poddruhu klobáskového, a zažívali svůj sýr nad sklenkou dobrého moku, když se k nim připojil další výtečník. Byl starší než oba dva, ale vykračoval si pružně a bujaře a nesl se jako hrdina z Písně o Rolandovi.

Z každého jeho počinu se dalo poznat, že se příchozí těší vrcholně dobrému rozmaru, a že kdyby neměl na hlavě klobouk, baret by jistě měl nasazený odvážně na stranu. Vypadalo to, že je, jak se říká, pěkně pod párou. A skutečně se cítil právě tak, jak vypadal. Byl nádherný den, modrá obloha a brázdy vysokého tlaku působily příznivě nad celou Occitanií.

Hola hej! – Zdravil každého na potkání baron Lavort, protože takový sýr je pamětník, a je-li dobře vyzrálý, pak přímo chodí a mluví, ba někomu dokonce prý píše. Byl vytvořen párem pasáků léta Páně 1069, kteří za věrné služby baronu Lavortovi při křižáckém tažení dostali darem pastviny na jeho panství. Když rytíř vypustil duši, odkázal jim celé panství, a sýr nese od té doby jeho jméno.

Salam! – Vítal každého zase sýr Chabichou de Poitou. Poitou je oblast kolem města Poiters, jižně od Loiry. Až sem dorazili v osmém století Arabové, a byli by se tam roztáhli, nebýt Karla Martella, který si na ně došlápl. Zůstal tu však po nich kozí sýr Chabichou s jemnou, smetanovou a nasládlou chutí, až se na jazyku rozplývá.

Halí, haló! – Hlásily se ke slovu Cammembert lat cru a Mimolette, Selles-sur-Cher, Cantal, Comte, Ecir d´Aubrac, Tomme de Chevre, Chaource, Roquefort, Beaufort, Epoisse a další výtečníci s náramně podbízivou chutí a vůní.

Bertrand se nedal dvakrát pobízet, a tak se sýry potkaly s jeho kusadly a podlehly zkáze k blaživému pocitku žaludku.

Salut! – Ozývalo se jiskřivě a voňavě Gamay. - Beze mne neuděláš ani krok, Bertrande. Jsem přátelské a velkorysé vínko a hodím se k různým sýrům, ale můžeš si mě vychutnat samotné.

Ještě jsme tu my, ozývalo se to nejušlechtilejší, co objevilo na svazích poblíže Chablis. První zmínka o Chablis pochází z roku 510 po Kristu. Sigismond, první křesťanský král Burgunska zde založil klášter a v devátém století to byl Karel Veliký, kdo nechal zbudovat kostel Matky Boží. To zabezpečilo požehnání a rozvoj vína Chablis.

Když se, Bertrande, zastavíš v Chablis, neprohloupíš.

Hej, hej! – Nenenechávej nás stranou, jsme tu připraveny právě pro tebe. Tady foie gras, zde moussinete a terriny. Jsou ti i bratři lanýži.

Jak je to možné? – Divil se Bertrand, - Copak to všechno nesebrali křižáci na doplnění zásob při tažení za osvobození Jeruzaléma z rukou pohanů?

To bys nemohl znát našince, aby sis myslel, že si dá zabavit zásoby a vinné sklepy pro křižáky. Když vinař tvrdí, že má dvoje víno, buď si jist, že má čtvero – dvoje pro sebe a dvoje pro ostatní.

Tak je to tedy? Když potom křižákům třeštila hlava u Jeruzaléma, neměla to na svědomí jenom saracénská jízda, ale také onen druhákový bolehlav, který si odváželi z Occitanie.

A jídlo? - Chachá! Na nás si křižáci nepřijdou. Ať pobrali, co pobrali, zbývají tu stejně ještě sýry, bayonská šunka, Rosette d´Aoste, Andouille foermiére, a další lahůdky hluboko ve sklepech a budou ještě vyzrálejší.

Pravda, vinice a mnohá pole byly zdupané koňskými kopyty a udusané železnou botou křižáků, táhnoucích vzápětí zase proti blouznivcům v Occitanii, ovšem po zimě přichází nové jaro. Znovu ti pošimrá chřípí levandulová vůně a potěší tě zpěvy sladké Provence, povzbuzené novým přílivem zkapalněného slunečného paprsku, sotvaže ho vinaři nanovo zachytí do beček a zušlechtí silnými bylinami.

No tak, dopřej si ještě džbánek vínka, Bertrande! – Povzbuzovala ho jedna z albigenských svůdnic ducha poněkud rozevlátého. Byla to bytost, nad kterou by jistě vypískl i ten nejzarytější zbrojnoš v křižáckém vojsku. Bůh ji sice nevybavil šedou kůrou mozkovou víc, než co by se vešlo do burzičky na ostatky, neboť zrovna patrně usoudil, že se s dary nemá plývat, ale jinak jí daroval všechno, takže se člověk nemohl dvakrát moc divit, když o ní hrabě Rajmund VI. z Toulouse hovořil hlasem chvíli nalomeným, chvíli rozechvělým.

Hrabě ovšem jako poživačník a zchytralý břichopas s dvojitou bradou nebyl zrovna ten typ, jaký by nadchl uhrovitého mladíka. A také v jejím vyzývavém počínání bylo něco, co mládenci napovídalo, že není tak šťastná, jak vytrubuje ve svých přecukrovaných provencálských popěvcích.

Díky takovým oraženým existencím s maskou přečistých dušiček se v Occitanii šířil způsob namlouvání docela jiný, než jaký býval běžný mezi rytíři.

V žádné jiné oblasti nejsou změny tak patrné jako ve způsobu, jímž se změnilo chování snoubence, který se uchází o ruku své vyvolené. Když se počestný rytíř po nějakém čase uctivé zdrženlivosti dal u svatostánku přesvědčit osvíceným vnuknutím, že náklonnost, kterou chová k paní jeho srdce, je vskutku láska, pustil se do celé záležitosti půvabnými oklikami. Předně strávil nějakou dobu dvořením, zatímco ostatní kolem sledovali, zda nedochází k nepravostem. Jakmile si rytíř povšiml, že paní jeho srdce sklopila víčka a lehce se zarděla, dospěl ke slovům: Tobě jenom tobě! Vykládal si to jako mírné povzbuzení, avšak natolik podnětné, aby plným právem podnikl další kroky směrem k otci a výhledovému tchánovi. Sotva získal souhlas, že smí pokračovat dvoření, potom už na ni jenom číhal v růžovém sadu, aby přivedl svůj záměr ke zdárnému konci.

Jak rozdílné tvářnosti nabylo počínání snoubence v zdivočelém prostředí occitanském! Tam se vyráží tvrdě a bez dlouhých okolků na věc slovy: Miluji vás. Jste mým snem. Řekněte, vezmete si mě? A přesladká divoženka horoucně vyhrkla: Ano, můj milý.

Něco takového mohlo nadchnout leda tak hraběte Rajmunda, tajného podporovatele katarského hnutí, třebaže se navenek farizejsky tvářil jako nenahraditelná opora cisterciáků, jediných tehdy oficiálních misionářů v těchto krajích, upadajících uprostřed rozmařilosti do bludů. Ve skutečnosti chtěl sedět na obou trůnech, světském a duchovním, a tak zpupně vládnout jako orientální despota.

Sestry cisterciačky ho na první pohled prokoukly. Netušil, že mu libozvučná úlisnost u nich vůbec nepomůže, a proto promluvil co nejúlisněji. Dvorně se usmál a uklonil, což na matku představenou působilo jako saracénská rána kinžalem zezadu, a řekl:

Ave Maria, matko představená.

Odpověděla jen s nezbytným milosrdenstvím.

Směl bych promluvit s tou novickou, kterou jste nedávno přijali?

Hůř už se zeptat nemohl. Než promluvil, pokládala ho za jednoho z těch obtížných typů, které obcházejí kláštery a dělají průzkum, jestli nepotřebují nějaké zásoby, aby se jim - po zjištění, čeho mají dost - v noci vloupali do špižírny. Jeho řeč ho však odhalila, takže se neudržela a odpověděla mu:

To byste neměl, - dodala ostře: Měl byste se stydět, ve vašem věku. Mohl byste být jejím otcem!

Dvorný úsměv se vytratil z Rajmundovy vyleštěné tváře, jakoby tu slunce bylo zastíněno sněhovými mraky a dolehla na něho doba ledová.

Mylně mne podezíráte, matko představená -, zabrebtal spěšně: - mám pouze v úmyslu...

Tak to se vám tedy nepovede!

Avšak, matko. . .

Odstup, satane!

Většina lidí by v této chvíli usoudila, že se rozmluva ocitla na mrtvém bodě a že se nenabízí žádné řešení přijatelné pro obě strany, ale hrabě Rajmund se nevzdával tak snadno. Jeho letitá zkušenost ho poučila, že každý muž a jistě se to dalo vztáhnout i na ženy má svou cenu. Odhadl matku představenou násobenou počtem dalších sester na váček zlaťáků. Uvolnil od pasu jeden váček, který jí vtiskl do ruky.

Doufám, že vás tento příspěvek pro klášter přesvědčí věnovat mé žádosti laskavý souhlas, řekl obřadně, ačkoli s nádechem laškovnosti, a zase přidal úlisný úsměv, který na ni měl už dříve tak hrozný účinek.

Matka představená zírala s nechápavým odporem na váček. Není snadné popsat pocity sestry vychované v duchu strohé spirituality svatého Bernarda, která provedla svou svěřenkyni úskalími mládí, a jakmile pak dospěla, kdosi na ní chce, aby ji prodala za hrst zlatek? Odmrštila váček jako odporné ďáblovo lejno a přirazila vrata kláštera před jeho nosem.

Takový bařtipán rajmundovského typu s libově vytříbenými způsoby, vydržující si houf trubadúrů k vlastní oslavě, rozhodně nemohl nadchnout odchovance cisterciáků, jakým byl Bertrand z Garrigou. Přesto i on v mládí poněkud váznul ve světských radovánkách, nicméně v jeho šlechetném srdci bylo místo hlavně pro půvabné dušičky v cisterciáckém klášteře, velebící Pána živou zvonkohrou milých hlásků. Když si osvojil všechny potřebné vědomosti a přijal svátost kněžství, stal se kanovníkem a duchovním vůdcem sester cisterciaček.

Potom však zažil něco, co s ním od základu zamávalo.

Hoří klášter cisterciaček!

Když tam Bertrand dorazil, zkoprněl a ztumpachovatěl nad spouští, že nebyl schopen vydat ze sebe jediné slovo.

Ty roztomilé křehulky, které zpívaly v chóru Pánu podobny slavíčkům a skřivánkům na obloze, byly bez dechu. Tolikrát je zatoužil něžně kolébat ve svém náručí, jako pastýř pochroumanou ovečku, až by mu na jeho mohutné hrudi pokojně usnuly, jako když dítě vzlykne. Vždy míval na paměti Platonovu myšlenku, že všechno to, po čem se člověk celý den pachtí a shání a nemůže to najít ani odhalit, se mu prý rázem vyjasňuje v okamžiku, kdy usíná, jenže sotvaže se mu to dokonale objasní, ztratí vědomí a usne a ráno si na to marně vzpomíná. Tak si vždy přál, aby ty půvabné kočičky usínaly právě v jeho otcovské náruči, jím zkonejšené a ukolébané jako malé děti, až mu dojetím tekly slzy po tvářích. A najednou je tu viděl v krvi a začouzené dýmem spáleného kláštera, kam ti fanatičtí kataři z Albi nasadili červeného kohouta. Tak tohle jsou ti čistí – tihle kataři, kteří se pokládají za tak osvícené, že přetínají každé pouto mezi sebou a Kristovým Tělem, jeho svatou Církví! Napřed je prý znásilnili přímo na oltáři, pak marně nutili zapřít Krista, potom hanobit Kristův kříž, a když se jim to nepovedlo, mučili je ohněm, bičovali a řezali nožem, až jim posléze odřezali – strašné! Nakonec se znovu opili mešním vínem, jehož soudek našli v sakristii, aby vzápětí všechno pokáleli. To jsou ti albigenští!

Klášter v Bouchet byl ušetřen před vydrancováním jen duchapřítomností jednoho včelaře, který převrátil řadu úlů tváří v tvář albigenským fanatikům.

Bertrand se neudržel a dal vale všem lahůdkám světa, které byly jeho posledním pokušením. Potom se celý rozechvělý svalil na chrámovou podlahu. Když ho druhové vynesli z toho strašného místa ven, zůstal tam nějakou dobu nehybně ležet na zemi s očima vytřeštěnýma hrůzou a děsem. Když se posléze zvedl, popadl jeden z odhozených zakrvácených nožů, které se tam válely, a křečovitě jej sevřel v pravici, až mu naběhly bílé šlachy, a chtěl vykřiknout: Zabít tyhle stvůry je málo! – Pak se ale ovládl a uklidnil, odhodil nůž, a vydal se zpět do chrámu. Procházel tou spouští už jaksi netečně a neohroženě, až spočinul před křížem vysoko na zdi, a tam uvízl nadlouho. Nevěděl, jak dlouho tam byl a co se dělo kolem, protože se celý svět roztočil na způsob Heronovy parní baňky, až pozbyl všechny obrysy. Po uplynutí věčnosti se všechny věci zaostřily a vrátil se jim zřetelně očividný tvar.

Bratře!

Vzhlédl nad sebe. Nad ním se skláněl anděl, ale byl v lidské kůži a ta měla jemu důvěrně známý kanovnický hábit, jen trochu omšelý.

Věci jdou dál. Potřebují kromě našich modliteb ještě naše kázání, Řádí tu horší nepřítel Krista a jeho církve než jsou albigenští.

Kdo to je? – Vyjekl s výrazem ve tváři vyjadřujícím nejvyšší vzrušení, obraz to jedince, kterého život dohnal do mezní situace.

Nevzdělanost ohledně Kristova učení víry.

Hm – a dovolí nám to biskupové?

Už se na tom pracuje, řekl anděl v lidské podobě a ukázal prstem vzhůru: – Otec biskup Diego, kterého doprovázím, to potvrdí.

Slovo dalo slovo, a najednou už byl Duch svatý v plné akci. Než bys řekl papež, Bertrand patřil k prvním šesti kazatelům, kteří se shromáždili kolem otce Dominika.

Okolnosti zdeptaly Bertranda natolik, že nutně potřeboval každé slůvko soucitné útěchy. Proto se rozhodl nic před svým srdečným přátelským společníkem netajit. Málo chybělo, a byl by se mu rozplakal na rameni. Jenže sotva přijal bílý hábit a pás s růžencem, byl konec s jeho bolestínstvím. Necítil se dost čistý pro tak velké poslání jako otec Dominik a přitom ho toužil následovat. Nezbývalo, než tvrdé pokání. Nejen půst od všech těch kulinářských vymožeností, jakými ho častovalo jeho okolí, a on si dopřával plnými doušky, ale i tvrdé rány. Zarývalo se to do uší stejně otřásajícím způsobem, jako vlastní rány, zanechávající na jeho těle modřiny a nateklé podlitiny, místy propouštějící krev. Konal pokání nejprve za své hříchy, pak za ty, kdo se dopouštějí hříchů kvůli němu, pak za neznámé hříšníky, a konečně za celé hříšné lidstvo.

No tak, Bertrande! To už snad stačilo za hříšníky, ne? Teď je třeba jednat i něco obětovat pro spásu duší! – Řekl mu otec Dominik.

Od té doby obětovával otec Bertrand mše svaté hlavně za obrácení hříšníků.

Rok se sešel s rokem a na místo původních šesti už stálo v pohotovosti celých šestnáct.

Po roce života v toulouském převorství udělal Zakladatel čáru přes rozpočet všem zápecníkům, kteří se hodlali uvelebit na nějakém teplém místečku v klášteře:

A vy, Bertrande a Matouši, půjdete do Paříže. Poblíž vysokého učení bude nutno zřídit náš dominikánský konvent.

Letěli tam jako ohaři s větrem o závod. Sotva se dílo povedlo, už tu čekal další úkol.

Jdi s Janem Navarským do Bologni.

Po Bologni se roztrhl pytel s povoláními. To nebyla zdaleka jen zásluha několika jedinců ovládajících řemeslo vyvolených. Bez milované duchovní zálohy sester v Prouille by se nic nehnulo z místa. A nejen tam, ale i sestry cisterciačky, jejichž něžnou duchovní péči otec Bertrand nikdy nezanedbal uprostřed zakladatelského shonu, neboť také ony účinně duchovně dobíjely řádové baterie. Potom se ovšem jako houby po dešti se klubalo jedno ohnisko modlitby a hlásání radostné zvěsti za druhým.

Doprovoď mě, bratře, do Paříže, požádal otec Dominik Bertranda v Toulouse.

Tohle Rocamadour, uznával cestou Bertrand, který už leccos s Dominikem zakusil, ale tentokrát zůstal úplně paf, - to jářku nebyla jen zastávka k přenocování.

Dar jazyků je dar jazyků, rozhodil rukama otec Dominik. Pán má bezesporu taková esa v rukávě nejen pro apoštoly, ale také pro celý apoštolský řád, věnující se kázání.

Zázračné porozumění s pohostinnými poutníky ze severských krajů, hovořících cizí, snad německou řečí, a jejich obrácení však Bertrandovi vyrazilo dech. Věděl, že jeden takový zázrak je větší než zázrak stvoření celého světa.

Ale, prosím tě, Bertrande, raději o tom v Paříži moc nemluvme, aby si tam nemysleli kdoví co.

Otec Dominik se už smál z nebe, když se řádový kmen během druhé generální kapituly rozvětvil do osmi provincií a Bertrand zůstal s otevřenými ústy, když uslyšel:

 Otče Bertrande, zvolili jsme si vás jako druhého Dominika do čela řádu.

Zbývajících devět let jeho života bylo naplněno horlivým kázáním křížem krážem celou jižní Francií, jakoby štepoval prodřenou occitanskou punčochu. Jakoby mimoděk si sem tam přišel na své také Bertrandův zakladatelský duch, takže se vynořilo mohutné převorství marseilleské.

Jak to přijde, otče Bertrande, že pořád sloužíš mše svaté za obrácení hříšníků a zanedbáváš duše v očistci?

Duše v očistci jednou jistě dojdou spásy. Naproti tomu hříšníci jsou ve větším nebezpečí, že nedojdou spásy.

Podívej, Bertrande, řekl mu bratr Benedikt, kdybys viděl dva žebráky, jednoho se zdravými údy, druhého docela chromého, se kterým bys měl větší útrpnost?

Hm, přece s tím, který si už nemůže pomoci.

Tak vidíš! Měj více útrpnosti se zesnulými než s hříšníky! Zesnulí už nemají ústa, aby za sebe mluvili, ani ruce, aby něco pro sebe vykonali, zatímco hříšníci mají ústa i ruce, aby si sami pomohli.

Můj rozum souhlasí, řekl Bertrand, ale srdce váhá.

Příští noc uviděl jakousi osobu, obtíženou otýpkou klestí, kterou se sebe skládá a chce mu ji vložit na ramena. Od té doby se při každé bohoslužbě modlil za duše v očistci, protože už bylo i srdce přesvědčeno, že tak z nich snímá náklad jejich hříchů.

Léta Páně 1230 konal zdatný pětatřicátník Bertrand misijní kázání u milovaných cisterciaček Matky Boží v opatství Leovi Bouchet nedaleko Orange. Tehdy uslyšel zvláštní volání shůry. Ze zkušenosti věděl, že ne každé takové volání musí být voláním k činu. Proto se podle toho ihned zařídil, a byl připraven. Pán ho odvolal od díla k sobě. Tak tedy pokojně odešel. Také tebe jednou odvolá. Tak neváhej, a vzhůru do díla! Vinice Páně je zanedbaná.

Bertrandův hrob, hýčkaný v náručí sester cisterciáckého opatství, byl požehnán mnoha zázraky. Papež Lev XIII. potvrdil úctu blah. Bertranda z Garrigou léta Páně 1881.

 

OSEL DUCHOVNÍM VŮDCEM? (sv.Jan Macias, 18/9)

Ááááá! – Rozléhal se dětský pláč z vesnice Ribera del Fresno rozlehlou vrchovinou jihozápadního Španělska tak silně, že skoro překrýval cinkající umíráček.

Ach, takové neštěstí! - Lomily rukama vesničanky, když sledovaly soucitnýma očima osiřelého čtyřletého Jana a jeho sestřičku Anežku.

Kdopak se o ně postará, když už ani jejich otec Pedro de Arcas ani matka Juana Sanchez nejsou mezi živými?

Ujmu se jich! – Ozval se rozhodný hlas.

Kdo jste? – Ptal se kněz.

Jsem jejich vzdálený strýc. Jmenuji se Macias.

Otčimův dům není takový jako otcovský, a stejně ani otčimův chléb není to, co chléb otcovský. Obojí je nezasloužené, nicméně ten otcovský neočekává od dětí žádnou zásluhu k tomu, aby se jim uděloval. Otčimův dům je náhradní a klade větší nárok na osobní zásluhy osvojených sirotků.

Co můžeš chtít od čtyřletého kluka?

Hm, tak ať se aspoň učí číst, psát a počítat, aby jednou mohl aspoň spočítat ovce v našem stádu! - rozhodl strýc. – Za pár let si to odpracuje pastvou mého stáda.

Těch pár let se otočilo rychleji než dubnové přeháňky, a už tu nedočkavě obšlapoval strýc Macias:

Nejvyšší čas, Jane, abys šel z domu. Máme pro tebe práci. Budeš pást ovce. V samotě, daleko od lidí, se můžeš přiblížit andělům, ale také můžeš podlehnout ďábelskému pokušení. Nejsi však bezbranný - naše panenská Maminka ti zanechává růženec jako zdroj útěchy i síly. Vezmi si růženec, aby tě Panenka Maria ochránila i s našimi ovečkami, a hajdy na salaš!

Klink-klonk, klink-klonk! - Zněl dutý zvuk ovčích zvonců, který se stal od té doby nadlouho jeho životní hudbou. Ve vyšších tóninách se ubíral vrnivý zvuk jeho růžence. Od šesti let se učil ovládat tento mocný prostředek modlitby k ochraně a posvěcení sebe a stáda, které mu bylo svěřeno do péče. Pobyt v ústraní odlehlých horských pastvin však neznamenal jen školu unikání z každodenních životních starostí k andělům nadpozemským. Růžencová škola pod vedením Paní a Královny mu navíc vzdělávala srdce pro chápání znamení doby a pohotové odpovídání na ně.

Pic kozu do vazu! – Vyjekl starý pastevec, který už skoro nemohl na nohy. – Tak ty mně jdeš nahradit. No, pojď, všechno se naučíš.

Salaš byla tmavá. Trvalo chvíli, než se rozkoukal. Když staroch nahmatal louč, rozsvítil ji žhavým uhlíkem z ohniště. Naskytl se tu pro Jana nebývalý pohled. Uprostřed začouzené místnosti bylo ohniště s kotlem. V jednom rohu stála police obložená bochníky uzeného sýra.

Slyším o požehnané a blahodárné samotě, ale zatím je tu jaksepatří dřina. - Řekl Jan a ukázal palcem z okna ven na ovce.

Na tom není nic těžkého. Každý den musí ovce na pastvu a musí se podojit. Mléko odnosíš ve vědrech tamhle do kotle a necháš ho tam, až zkysne. Kyselé pak ohřeješ a přeliješ přes látku a zbylé šišky dáš vyudit.

To je všecko?

Občas musíš opravit povalenou ohradu. Ale jinak ti se sháněním ovcí do stáda pomůže pes. Řekl starý ovčák a pošimral za ušima psa u svých nohou.

A co je tu k obživě?

Támhle sýr, tady džinšica, totiž syrovátka.

To je mi ale půst.

Není to tak hrozné, když se k tomu občas přidá pečené skopové.

Není tady smutno?

Jak by mohlo? - Řekl staroch a ukázal na křížek nade dveřmi v salaši, a dodal: To by byl špatný půst, kdyby z něho měl být někdo smutný. – Když se na chvíli odmlčel, ozval se ovčák nanovo:

Největší fušku ti ale dá stříhání ovčí vlny a pak odstěhování vlny a sýra dolů do údolí.

Tak Janovi plynuly roky. Kdykoli zatoužil po obnově duševní rovnováhy, obvykle mu stačilo nahmátnout růženec, a ten mu požehnaně zaplnil srdce a mysl na celý den. Potom popadl šalmaj a hajdy do ovčína, aby se pokochal pohledem na své svěřenkyně. Drahnou chvíli tam loudil tklivé tóny ze šalmaje. Oddané ovečky k němu vzhlížely očima plnýma věčnosti, ba viděl v nich i útrpnost se svým údělem, jakoby ho utěšovala: taky jsme tady jenom k užitku ostatních.

Postupně se uklidňoval při té nejsladší hudbě, jaká pro ovečky vůbec existovala, totiž při mlaskavých zvucích čelistí žvýkajících čerstvou zeleň, jimiž obnovovaly své tkáně.

Brzy poznal, jak snadno je může ohrozit nepřítel, ten dávný původce všeho zla a smrti. Tím nepřítelem je zdivočelý pes či vlk. Z kostela věděl, že jeho jmenovec Jan, Miláček Páně, připomíná, že vlk lapá a rozhání ovce. Avšak je tu i další nepřítel, cizopasník. Takovým cizopasným nepřítelem číslo jedna pro naše ovce je motolice.

Ochránit ovce a zušlechtit! – To byla velká touha jeho srdce. Jak zdokonalit ovečky, které mu byly svěřeny.

To máš tak, - říkali jiní pastýři, - musíš jim opatřit lepší pastvu, výcvik a výběr ušlechtilých oveček. Inu, potřeboval bys k tomu větší stádo, aby byla možnost většího výběru jedinců stejného plemene. Jenže když stádečko je tak malé! A tak jeho touhy po dokonalosti zůstávaly nenaplněny.

Uprostřed noci se v salaši cosi rozjasnilo. Přitom se uprostřed letitého zakouřeného nepořádku a syrovátkově nakyslé atmosféry rozhostila neznámá líbezná vůně, střecha se překvapivě rozklopila a otevřelo se nebe s anděly, z něhož promluvil hlas, o kterém by byl Jan přísahal, že je to hlas jeho křestního patrona svatého Jana, Miláčka Páně. Ten hlas mu vzkazoval:

Toto je má země.

Tehdy už dvacetiletý pastýř se ocitl v dominikánském kostele v Kordóbě, aby slyšel hlas bílého bratra: Vykroč na cestu svatého Dominika!

Zmateně vzhlédl k oltáři, ale potom ho nanovo uchvátila vize a vzkaz od Miláčka Páně z prozářené noci.

Ne, ne. Toto ne.

Uháněl zpátky ke svému stádu a dorazil k němu právě včas, aby je vyhnal na pastvu.

Zdrávas, Maria, milosti plná – bzučel jeho růženec celých dalších čtrnáct let, stále doprovázený dunivým cinkotem zvonců jeho oveček. Jeho oči byly skoro až bláznovsky nehybně rozevřené do široka, Upínaly se kamsi za obzor, někam vysoko a daleko do otevřeného nebe. Stále však nemohly dohlédnout žádnou vstupní bránu.

Cože? Ty jsi z vesnice Ribera del Fresno? – Vybafl na něho kdosi na trhu ve městě: - Neznáš tam někoho z rodiny Pedra de Arcas?

Tak se jmenoval můj otec. Už není mezi živými. Jsem Jan, ale Macias podle mého otčíma.

Tak to jsme příbuzní. A co děláš? – Aha, ovčák? – Pojeď se mnou, do Nového světa. Zbohatneš tak, jako nikde jinde na světě.

Sotva však viděl jeho okurkovitě protaženou tvář, dodal:

Zažiješ tam velké dobrodružství.

Odpovědí mu však byla kroutící hlava.

Hm, vypadáš, jako bys byl u těch svých ovcí náramně spokojený. Copak netoužíš po ničem větším? To se cítíš pořád dlužen otčímovi? Copak není tvůj dluh otčímovi za pětadvacet let péče o jeho stádo uhrazen?

Když já nevím, kroutil se Jan. – Netoužím po rychlém zbohatnutí, ani po dobrodružství, třebaže i k tomu se v Novém světě nabízí dost příležitostí. Spíše poslouchám celým srdcem volání dálek. Apoštol Jan byl při tom, když se mi otevřelo nebe a ukázal mi to se slovy: Toto je má země. A taky je tady to, že toto pastýřství je výsadní povolání pro vyvolené. Vždyť i král David byl pastýřem.

Však mám v Novém světě i daleko větší a jinačí stáda, než jsou tady ve Španělsku. Mohl bys i tam být u mého stáda. Mám tam, v Peru, nejen ovce a kozy a krávy, ale také lamy Za tebe, Jane, pořád někdo něco rozhodoval, ale je na čase, aby ses už sám rozhoupal k vlastnímu životnímu rozhodnutí

A tak jednoho dne vzhlédly bečící tváře za svým pastýřem, jehož hlas dobře znaly, naposledy.

Sbohem lásko, nech mě jít, bude klid, žádný pláč už nespraví ty mý nohy toulavý! - Táhlo se teskně jeho srdcem, když se nalodil na koráb do Nového světa, kam ho příbuzný tolik lákal.

Následoval opravdu hlas svého srdce, anebo se znovu dal zlákat někým jiným a vlastně nechat rozhodnout jiného za sebe?

Divoká, riskantní plavba. Cartagena v severní Kolumbii, pak chilské Reino de Nueva Granada, zastavení v Pasto, potom Quito, Ekvádor, a konečně peruánská Lima.

Nejprve úchvatná skutečnost nových mohutných stád na druhém konci světa. Už tu nechodí jako pasáček s holí s věrným ovčákem v patách, obíhajících po vlastních nohou kolem stáda. Sedí na koni a ohání se býkovcem a mává lasem nad hlavou, jako pravý honák shání stáda ovcí, lam, koz i krav. Navíc jako bílý osadník a Španěl má přednost oproti místnímu obyvatelstvu jako někdo s velkou budoucností. Jenže zářivé vidiny se rozprchly ve styku s drsnou skutečností všedních dnů. Strašné rozdíly mezi zuboženým místním lidem a přistěhovalci! Tohle zase není to otevřené nebe, z něhož promlouval apoštolův hlas.

Zase jsem nechal někoho rozhodovat za sebe! – Zuřil Jan sám na sebe, když si rval vlasy s hlavy. V záplavě slz utápěl svůj žal nad vlastní neschopností rozhodnout se samostatně a nezávisle na svých vášních. Nenáviděl sám sebe, hlavně to matoucí tělo s vášněmi, zatemňujícími mysl. Vztekal se na své nezvládnuté vášně a na svou váhavost a neochotu rozhodnout se správným způsobem.

Přece ze sebe musím nějak to své správné životní rozhodnutí vytlouct! Bylo mi už čtyřiatřicet a už nemám čas, protože za chvíli bude život pryč. Nejraději bych to své tělo zničil, ale to by byl strašný hřích proti přikázání: Nezabiješ!

S růžencem v ruce se dnes a denně spojoval s Ježíšem bičovaným tak těsně, až mu po celém těle stékala krev z ran a podlitin. Choval se k svému tělu opravdu strašně, ale volání k vyššímu životu bylo větší, a tělo se do toho nesmělo vměšovat, jinak by z toho byla další slepá ulička. Křičel celý srdcem:

Můj Pane, odhal mu svůj plán se mnou! Slibuji ti, že když najdu tu vzácnou perlu, dám za ni všechno a setrvám jedině při ní.

Jak jsem ti blízká, dýchla mu jednou do tváře velká kajícnice svatá Máří Magdalena. U jejího oltáře se tolikrát pokořoval, že si ani pořádně nevšiml, že zde opět leští podlahu dominikánského chrámu.

Vydej se cestou dokonalosti, zaznělo do jeho srdce staronové volání svatého Dominika.

Tu noc, kdy se zatoužil slavně zaslíbit této životní cestě, se kolem něho strhnul strašný zápas.

Hříšníku! Vzpomeň na své hříchy a na hříchy svých rodičů! Ty nejsi hoden takové milosti! Řád svatého Dominika je řádem učenců a není tam místo pro takového venkovského burana jako jsi ty! Raději to zkus ještě někde jinde, než u dominikánů. – Doráželi na něho zlí duchové.

A samozřejmě, že ani on sám nezůstal stranou. Vůči svému tělu si počínal tak otřesně, že by se nepochybně stal zajímavým předmětem novodobých psychiatrů Freudem počínaje. Jenže copak vědí moderní psychiatři o tom, co znamená být bláznem pro Krista? Vůbec netuší, že ten, kdo se zdráhá stát se bláznem pro Krista, nutně se stane obětí šílenství zla světa. Jediný normální je pouze Pán Ježíš, o kterém doboví znalci tvrdili, že se pomátl, a Panna Maria se svým sedminásobně probodeným Srdcem.

Ježíši Kriste, pomoz! Maria, Matko Páně, svatý Josefe, svatý Jane, svatá Maří Magdaleno, orodujte za mne!

Co žádáš, bratře Jane?

Nic víc, než milosrdenství Boží a vaše! – Ozývalo se celým srdcem z chladivé chrámové podlahy, z níž ho pozdvihovali jasní andělé, oblékající mu bílé roucho. Zůstal přitom jako zdřevěnělý, neboť právě tehdy znovu zahlédl kus onoho nebe sklánějícího se k němu. Jen jaksi zdálky k němu doléhal hlas:

Tvým nynějším úkolem bude péče o chudé a hladové, kteří přicházejí do kláštera prosit o pomoc. Bratr Martin ti řekne, jak na to jít. Můžeš bydlet ve strážném domku u vrat do kláštera.

Ujal se toho poslání s vervou. Jeho příbuznému, bohatému dobytkáři a obchodníkovi se to samozřejmě zdálo jako ubohá kariéra. Stát se kdesi vrátným. Co z toho máš? A když nic nezískáš, kde je aspoň dobrodružnost a povyražení v takovém počínání?

Z hlediska vojevůdce Francesca Pizarra, španělského dobyvatele Peru, zakladatele Limy, to byl strašný úpadek, aby rodilý Španěl v Novém světě sloužil chudým, hladovým a nemocným, místo, aby jim vládl.

Kdepak, připomínal mu bratr Martin de Porres: - Tohle je závažná služba rozdělovat přebytky kláštera chudým a trpícím. Je to zodpovědná služba. Vyžaduje chápavé srdce pro znamení doby a pohotovost odpovídat na ně. Chce to taky sílu dotáhnout tuto pomoc k úplnému uskutečnění. Ne každý, kdo přichází s nastavenou rukou, je hoden této pomoci. Sám to nepoznáš. Potřebuješ pomoc Pána, který jediný vidí do srdce lidí.

Denně proudily zástupy chudých, žadonících o pomoc. Jen stěží se jim dalo vyhovět. Prostředky žebravých bratří byly omezené.

Dvě desetiletí se přehnala jako voda a na Janových skráních se promítlo interesantní stříbro životních zkušeností. Ještě dalekosáhlejší změny zasáhly jeho srdce.

Dávno se neomezoval na pomoc žebravých bratří. Stále víc ji doplňoval z prostředků bohatých mecenášů.

Potřebujeme nejen o jídlo pro hladové, léky pro nemocné, ale i o oděvy pro indiány. Nemají nic než svou rudou kůži. Když jde o pomoc trpícím, nedělám rozdíl mezi bělochy, indiány a černochy. V každém z nich vidím Krista trpícího a hladového.

Rád vám pomohu, bratře Jene, protože mi to velí křesťanská láska, říkal jeden.

Ochotně vám pomůžeme, protože tahle charita je lepší záruka pokojného soužití v Novém než hrozba násilím, říkali jiní,

Pozoruhodný chlapík, tento Jan Macias, pochvalovali si ho brzy dokonce i limští mocipáni, když mu posléze svěřili i královské poštovní kurýry, aby se jeho služba chudým a trpícím šířila daleko za brány Limy.

Kdekoli se objevila tahle veselá kopa, plná radostných příhod, rozesmál se celý kraj. Už sám jeho zjev budil úsměv. Mohutná bílá postava s krosnou potravin na zádech, doprovázená brumláním nezbytného růžence a oslíkem, obtíženým nákladem léků a přikrývek i oděvů. Na každém rozcestí se tahle vypečená dvojice zastavila, aby se poradila, kudy kam.

Dominikán padl na kolena a prosil: Bože, kéž mi můj osel ukáže správnou cestu. Pak se obrátil k oslu se slovy:

Tak co, brachu, kde nás nejvíc potřebují?

Osel kývnul hlavou a ukázal směr a podivuhodně došli na správné místo.

Když se pozdě večer objevily prázdné koše v klášteře svaté Maří Magdaleny, bylo jasné, že poslání bylo naplněno. Ze strážního domku se ozývalo pokojné odfukování jako když řeže pilou. Ještě častěji se odtamtud rozléhal bzukot růžence nebo i dlouhé hovory s jeho přítelem Martinem z kláštera svatého Dominika.

Co to máš na těle? – Vytřeštil pojednou oči Martin, - Vždyť s tím ani nemůžeš pořádně sedět. Chápu, že se chceš co nejvíc spojovat s trpícím Ježíšem, ale nemůžeš to nechat dojít takhle daleko. Máš to zhnisané. Z toho může být i otrava krve. Tohle si vyžádá složitou operaci.

Dokázal bys to?

Možná, ale byl bych raději, kdyby to dělal zkušený ranhojič.

Věřím jen tobě, Martine.

Hm, potřebuji ostrý nůž vypálený v ohni, peruánský balzám a hodně obvazů.

Když se to sneslo, podrobil se Jan zákroku. Bylo slyšet jen růženec, ale v příštích týdnech byl Jan přibitý na lůžko. Martin u něho vysedával každou chvíli: Tu máš něco k jídlu.

Co je to tam venku za ruch?

Indiáni. Sběhli se sem a modlí se společně s tebou růženec.

Nepovídej. – Hm. - Přitom se vlastně pořád vzdělávají, protože si tak osvojují učení našeho Pána nejen rozumem, ale i srdcem. Však se za ně den co den modlím, a také za duše v očistci.

Prrrr! – Zarazil se u vrat kláštera kočár.

Hledá tě nějaký urozený pán. Touží po tvé radě, bratře Jene, - Hlásili mu bratři dominikáni, překvapení rostoucím zájmem lidí o jejich stonajícího vrátného.

Však už mohu na nohy a začnu všechny potřebné navštěvovat. Pošlete ho dál, ať to s ním všechno proberu.

Do strážního domku vstoupil lodní kapitán:

Pozdrav Pánbůh. Hodně se o vás povídá i ve Španělsku. Rád bych se tu porozhlédl.

Pojďte, řekl Jan a podal hostu ruku. Vedl ho kaple, před kříž.

Kapitán tam padl na kolena a vykřikl: Jsem odpadlík! Třicet let jsem nebyl v kostele a nepřijal žádné svátosti. Zavolejte mi kněze! -

Sotva se znovu vynořila v limských ulicích veselá dvojka, vedená oslem, vyšla jim naproti celá Lima, nejen chudáci, ale i bohatci a vrchnost. Krosna na zádech se zdála být bezedná, a stejně hluboké a všeobjímavé bylo i jeho srdce.

Obětujte za nás modlitbu, bratře Jane! Ó, dobrý Jane, příteli chudých a nemocných, orodujte za nás u Boha!

Co se to s vámi děje, bratře Jane? – Podivoval se otec Ramirez ruchu kolem klášterního poslíčka.

Řeknu vám to, otče převore, na rovinu. Dvakrát moc tomu nerozumím. Jedno ale vím jistě, kdybych nebyl plnil řádové sliby, zejména slib poslušnosti, nikdy bych nepoznal Boží tvář.

I když pravidelně zazářila v ulicích města, stejně jako na zaprášených cestách peruánských pamp, oblíbená figurka bílého muže s krosnou na zádech a oslíkem po boku, stále častěji vyhledával samotu ve svém chrámu, kde přijal své sliby a otevřela se mu nová země v nebi.

Papež Řehoř XVI. blahořečil Jan Maciase léta Páně 1585 a Pavel VI. ho svatořečil léta Páně 1975.

 

OBNOVTE SVATOST (Bl.Rajmund z Kapuy 5/10)

Neapol uvidět a zemřít! - Volá zasněná duše ponořená do krás světa. Kapua je poněkud povznesena nad krásu Neapole. Shlíží na ni směrem do modravých dálek, kde splývá moře s obzorem. Ruch přístavu nedoléhá do sídla urozeného pána delle Vigny. Přesto sem vítr přináší slanou vůni moře, okořeněnou vůni zrajících fíků. Do toho všeho neustále koncertují cikády. Toho dne se však velebný kmet nepoddával těmto vůním ani nenásledoval příkladu cikád k oslavování Stvořitele. Právě se totiž se svou půvabnější polovičkou rozhodli učinit závažné životní rozhodnutí pro svou ratolest.

Podívej, Rajmunde, máš zdraví křehké jako vrabeček. Do rytířské služby nemůžeš. Nejlépe bude, když půjdeš studovat.

Bologna. Ohnisko vzdělanců.

Studium chce klid, aby se mysl nerozptylovala. Tak sama duše volá po ústraní. Nejlepší takové místo je klášter, a nejspíš ten s výchozím heslem Pravda. Jordánův rukopis o životě svatého Zakladatele otevřel Rajmundovi srdce dokořán pro tuto novou cestu.

Smím se s vámi pomodlit? – Vmísil se mezi dominikány.

Hm, když chceš, tak pojď, a když nechceš, tak běž pryč, jak ráčí ctěná libost.

Sotva mezi ně nahlédl, připadal si zmateně. Nějakou nejistě přešlapoval, a působil dojmem, jakoby právě spolkl mouchu. Tak se vydal do jiného jejich kláštera.

Ať hledal, jak hledal, Dominik nikde.

Ale Dominik je přece dávno na věčnosti, řekli mu s jízlivým posměchem.

To přece taky vím, že už je víc než sto let na věčnosti, ale jaksi tady nemohu najít po něm ani stopu, totiž Dominikova ducha.

Cože? Dominikova ducha? Co to má být? Ty máš, Rajmunde, divné nápady. - Vrtěly se nechápavě hlavy v bílých hábitech.

Myslel jsem na živé vzory, které by napodobovaly Zakladatele řádu.

Co bylo za časů Dominikových, to už se nedá vrátit. Dneska je jiná doba.

Jenže jsou tu přece sliby, společná modlitba -

Starou bačkoru tomu rozumíš. Tyhle věci jdou stranou před studiem, - odbyli ho stroze, jako když řízne ostrou pilou.

Vrtěl nad tím nechápavě hlavou. Neodvážil se už dál moc ptát. Zjistil, že u nich vládne taková láska, že by ho mohli samou láskou taky sežrat nebo snad jen překousnout či vykousat.

Hm, raději se vrhnu na Písmo svaté a odkaz svatých otců.

A přitom ho cosi do toho řádu táhlo. Život už přináší různé paradoxy. Někdo je přitahován živým příkladem nějakého světce nebo světice, a jiný je zase přitažen duchem v nebi oslaveného navzdory tomu, že po takovém živém vzoru není široko daleko vidu ani slechu.

Ztracené iluze se rozpadly jako kapky deště, když sledoval duchovním pohledem řád svatého Dominika v okolním neřádu, a zanedlouho tu znovu stál u klášterní fortny střízlík s velkýma očima a prosbou o přijetí.

Přijali ho jako vodu z okovu, a než by řekl švec, vykukovaly jeho zvídavé oči z bílé kápy, snášející se z jasného obláčku.

Otče, Rajmunde, půjdeš do Montepulciana. Je tam sestra Anežka a skupina dalších, které potřebují duchovní vedení.

Překvapením rompouchovitě ztuhnul a když roztál, ocitl se uprostřed sestřiček.

 Takže on přece jenom někde žije duch našeho Zakladatele. Tyhle sestry nemusel moc pobízet k větší důslednosti při zachovávání Dominikova odkazu. Stačilo jen upozorňovat na všelijaké pasti, které nastražuje sama poškozená lidská přirozenost, zdivočelý svět, ale i všemi mastmi mazaný odpůrce. A na to zase obvykle nestačí běžný světský duchovní, ale spíše od světa odpoutaný řeholník.

Naopak zase tyhle rozmilé dívenky, oddávající se jaksepatří zkrátka a utaženě přísné kázni pod ochranou Královny svatého růžence, byly povzbuzením pro vystupňovanou odříkavost a kajícnost svého duchovního vůdce.

Zpovídal a kázal, div že se nerozkrájel.

Po několika létech přišla zpráva z římského kláštera:

Bratři si tě zvolili převorem.

Tak se celé desetiletí docela nenápadně a pokojně mezi bratry a sestrami připravoval na velké věci. Obrysy těchto věcí se mu začaly zaostřovat, když už měl dávno na krku čtyřicítku.

Už v Montepulacianu zakusil, že duchovní vedení takových oveček neznamená pouze je vést ke svěžím nivám, ale jednou něžné podebrání zbloudilé a vyčerpané ovečky, popíchané všelijakým hložím, vložení si jí na ramena a přenášení do otcovského ovčince, jindy přísnost a tvrdě neústupnou ruku, cvičící zaberanělou ovci v ukázněnosti, a třeba i pozvednutí žlabu, když je některá z nich nadutá příliš čerstvou pastvou.

Podívej se, Rajmunde, je tu jedna naše sestra, totiž Kateřina. - Načež dodával kdosi se zdánlivou zasvěceností, totiž spíše s chlapáckou neomaleností: - Podle všeho je pěkně praštěná pytlem. A za touhle závojnatkou se ještě navíc špagetovitě táhne celá plejáda dalších sieňanek. Bez důsledného duchovního vedení zkušeným řeholníkem z toho může být zase jedna ošklivá skvrna na tváři církve. Ujmi se to, ano?

S otcovskou láskou a srdcem na dlani se ujal Kateřiny, aniž tušil, jak mu zacloumá jeho srdcem, protože se mu ukázala být ještě větší inspirací než sestra Anežka.

Bác! – Rána jak bota přichází z Avignonu. Ještě se celý ten škarbál otevře, aby z něho vylezly všechny děravé ponožky. Takový rozkol – to je nadělení!

A co ty, Kateřino, tebe to nezajímá, když tady někdo párá Kristovo nesešívané roucho? Nemáš nějaký nápad, jak to znovu zalátat?

Kdybych dovedla psát, hned bych napsala papeži do Avignonu dopis, aby se vrátil do Říma.

Řekni co, a napíši to, řekl Rajmund a už rozbaloval psací náčiní, a dopis byl na totata na světě.

Ještě mu nepřestala bolet ruka a už nervózně přešlapoval po klášteře. Hlavou se mu honily nápady: Hm, papír, - takový papír snese všechno. Ovšem osobní jednání je víc, než kus papíru. A nejlepší je, když je to podloženo ještě nějakou obětí a osobním výkonem.

Co takhle osobně si tam došlápnout? – Navrhl Kateřině.

Jít do Avignonu?

Právě tak. Podívej se, jak bys mohla pomoci Florencii. Tam se tak zatvrdili proti rozkolu, až nad nimi papež vyhlásil exkomunikaci. Od té doby jim zvony oněměly, jako když utne, novorozenci se tam nekřtí, ani se neoddávají snoubenci. Žádný Florenťan se nesmí pohřbít a tak se mrtvoly vyvážejí za hradby. To je pohroma!

Jakoby zrovna nakousla citron, takový nakyslý výraz ve tváři Kateřiny ukazoval míru jejího nadšení pohnout prstem u nohy pro Florencii. Ale Rajmund se nedal a pokračoval:

Dobře vím, že vy sienští máte ty florentské vykutálence rádi jako vodu v botech. To jsou ale přece jenom obchodní pletichy našich tatíků a ne naše, Kateřino. Koukni, pokořuješ se do krve před Ukřižovaným, ale kdo ví, kolik lásky ti přitom v srdci přibývá. Copak si myslíš, že nás u nebeské brány bude měřit svatý Petr podle toho, jak jsme na košťál osekaní od větví našich vášní jako tyčky v plotě? Kdepak, děvenko, náš nebeský Přítel jedlíků a pijanů nám nakoukne do srdce a ledví a hned uvidí, kolik ovoce lásky přinesl celý ten košatý strom našich vášní. Tak musíš jako sieňanka pro ty florentské podrazníky něco z lásky obětovat a žebrat za ně, aby z nich byla sejmuta exkomunikace. Když přijdeš s takovouto obětavou prosbou do Avignonu, a budeš naléhat, aby papež laskavě zvedl svoji usedlost a přesunul se na Petrův stolec v Římě, to už je jiná písnička.

Pojďme do Avignonu, otče Rajmunde, a buďte mi tlumočníkem.

Po návratu papeže do Říma si Rajmund mnul ruce, sešněrované růžencem:

Tak tohle se Ti, Pane Bože, povedlo. Papeže jsi přitáhl na Petrův stolec, a mě, neužitečného služebníka, jsi zachránil z léčky, takže jsem jen tak-tak vyvázl ze spárů spiklenců vzdoropapeže, kteří už měli pro mne uvázanou smyčku na stromě.

Mor! V Sieně je mor. Zavřít brány od Říma! Stráže! Ať se sem nedostane zvenčí ani myš! - Rozkázali radní.

Musím jít sienským na pomoc, rozhodl se Rajmund a vyrazil. K jeho potěšení ani jeho svěřenkyně nebyla daleko od těch, kdo trpí.

V Sieně byl na roztrhání – poskytoval svátosti umírajícím, zpovídal i kázal, slavil mši svatou, ani se neměl čas kloudně najíst. Až to s ním prásklo o zem a zůstal na hromadě. Nebylo divu. Takový střízlík, zmítající se jako živé stříbro.

Kdepak, to není jen vyčerpanost, řekl felčar: - Už má po sobě rudofialové skvrny. Je pozdě.

Slzy kanuly Kateřině z očí a pot stékal s rukou, vyčerpaných pomocí nemocným i vztahováním proti vlastnímu tělu a krev z bezpočtu ran jí barvila hábit.

Můj ukřižovaný Miláčku, zachraň mi mého milovaného tatíčka Rajmundíčka. Tolik pro mě vykonal a obětoval, že jsem někoho tak milujícího mou duši nikdy v životě nezažila.

Zatímco její tvář byla ponořena do hábitu na Rajmundově hrudi, tajícím pod sebou narudlé skvrny, neklamné to příznaky pokročilého dýmějového moru, jeho popelavě sinalá tvář pojednou zrůžověla, jako by právě vykonal delší túru napříč dolomitskou Marmoladou, a také strašné morové fleky se záhadně odflekovaly. Zamrkal očima, které se zrovinka vracely z limbu, pohnul hlavou a řekl něžně:

Kampak s tou slanou řekou, děvenko? Snad mně nechceš spláchnout do Amy a pak rovnou do moře?

Trhla sebou jako zasažená bleskem, zvedla hlavu a chvíli s výrazem krajní tuposti zírala před sebe. Pak se jí na tváři strhané bolestí a zármutkem rozhostil úsměv a také Rajmundova tvář se zakulatila. Místo slz smutku se jí teď spustila slzavá povodeň radosti a ani otec se při své důstojnosti neubránil slzám dojetí nad nezaslouženou milostí. Když se jejich slzy spojily v jejich náručích v jeden veletok, přesunuli se před kříž na stěně, aby jako vznešený pár vzdávali Bohu díky. S takovou závlahou jim i starodávný kříž povyrůstal před očima.

U kříže se rozešli, ale ve skutečnosti už byla jejich srdce do sebe navěky tajemně zaklesnutá Ježíšovou láskou.

Ačkoli byl Rajmund až v Janově, dostal od Kateřiny v hodinu její smrti zprávu rychlejší, než mohl přinést holub. Jednu chvíli se zarazil jako skoba do zdi, a třebaže na něho ostatní zírali, zůstal ztuhlý jako na kost zmrzlý mamut ze Sibiře, oči mu uletěly k Ukřižovanému. Soustředěně naslouchal tomu, co nikdo jiný neslyšel:

Neboj se, Rajmunde! Jsem tu pro tebe. Jsem pro tebe v nebi. Ochráním tě.

Když se mu oči nastěhovaly zpátky, pronesl plačtivým hlasem:

Sestra Kateřina nás právě opustila. Už je v nebi.

Příští měsíc ho zasáhla nová rána, jako když se vysmekne dobře uchycený kříž a přistane nějakému novému Šimonovi na zádech.

Otče Rajmunde, bratři vás zvolili do čela dominikánského řádu, stojícího na straně papeže Urbana VI.

Není to omyl, bratři? – Divil se: - Vždyť taková volba je jako pěst na oko! Z hlediska mého předchůdce přicházím jako rušivý činitel.

Jenže, otče Rajmunde, copak jste to vy, kdo působí, že mezi římskou a avignonskou částí řádu jsou přerušeny všechny styky? Budete řídit aspoň tu část řádu, která si vás volí.

Dal se tedy do vizitace klášterů, a na mnoha místech slyšel znovu a znovu:

Jsme odhodlaní a máme pevnou vůli obnovit náš život v duchu našeho Otce Dominika.

Nechci vám odporovat.

Tady v klášteře v Kolmaru v bazilejské diecézi je nás třicet bratří. Důsledně dodržujeme původní Dominikovy Stanovy a horlivě hlásáme evangelium. Náš počet roste.

To vám schvaluji, řekl papež Bonifác IX.

Tohle nejde! – Objevují se hned okurkovitě protažené tváře bratrů z jiných klášterů, hned zase feferonkovitě rozpálená ústa: Nemůžeme měnit poměry v řádu, protože ve stávajících rozervaných okolnostech si doba vynucuje, aby se bratři napřed postarali o vlastní sebezáchovu.

Ale bratři, vždyť vás přece nikdo nenutí k žádné takové změně, když k tomu u vás nejsou dobré podmínky, a ani vy to nechcete.

Když ale zavádíte, otče Rajmunde, v jednom klášteře to, co jinde neplatí, tak šíříte v řádu rozkol. – Rozpalují se nasupené tváře červenými papričkami.

Jenom klid, bratři. Ponechejme vášně stranou. Napřed se poučme, co řád je, a uvidíme, že jednotu neporušují ti, kdo se snaží zachovávat všechno z Dominikova odkazu, nýbrž ti, kdo to odmítají zachovávat. Pravým nebezpečím rozdělení je úpadek původní kázně, a ne obnova kázně. Ta posiluje jednotu.

Jenže každá náhlá změna přivodí přehmaty! - Ozývalo od výstražně pozdvižených prstů, šmidlajících zlověstně ovzduším.

Proto máme v klášterech s obnovenou kázní noviciáty, aby tam vyrůstalo nové pokolení horlivých a věrných bratří. Z těch pak založíme obnovené domy a kláštery jinde.

Citronovitě štuřící se tváře se střídaly s křečovitě sevřenými tvářemi trnkožroutů a dalších jedlíků kyselých hroznů a nezralého ovoce, až po rozšklebenou vizáž nabubřených mořských ježatek a další plžovité havěti.

Ovšem i tam, kde to otec Rajmund obnovoval, dodával:

Bratři, buďte důslední a vytrvali, ale také pokorní a mírni jako holubice. Bez lásky a chápavého srdce by každý pokus o návrat k původní kázni byl jako nasazování nějaké svěrací kazajky.

Tak se znovu v některých klášterech prosazovala klauzura, která byla v klášterech většinou opuštěna.

Snažte se omezit vycházení z kláštera na případy, kdy to vyžaduje úkol svěřený řádem nebo spása duší. Zkuste se společně modlit, a pokuste se o to znovu a zas. Také hleďte dodržovat v klášteře mlčení. Vždyť je to na ostudu, když tam přijde nějaký host a každý si v refektáři drmolí něco pro sebe. Dobře vím, že společný život s bratry je pro každého pokáním. Jenže je také oporou a posilou. Kéž by tady silní podporovali slabé a horliví by nadchli silné!

Šípy z luků a samostřílů dopadaly přímo do černého, a tím terčem se stal nadlouho právě otec Rajmund:

Tříštění jednoty řádu! - Jste hrobařem řádu! – Rozvratník!

Víte, bratři, jednota, v níž jednotlivci tvoří celek, spočívá hlavně v jednom a stejném Zakladateli, tedy v našem Otci Dominikovi a v jeho jediném způsobu života, řízeného našimi stanovami.

Hrrrm! – Ozývalo se zlověstné mrčení jako blížící se vzdálená bouře, mající v záloze krupobití: - Když tedy neusilujete, otče Rajmunde, o rozkol v řádu, tak stejně zahanbujete a srážíte ty bratry, kteří nejsou v obnoveném klášteře. Copak nechápete, jaké shnilé ovoce to pak přináší mezi lidmi ve světě? Prostý lid si na nás pak ukazuje prstem: Ti jsou dobří dominikáni, a tamti jsou špatní.

Otec Rajmund by se byl po každém takovém výpadu roztřásl jako huspenina na špejli. Opravdu by se byl málem rozechvěl jako špaček na strništi, nebýt toho, že dost času trávil v ústraní celičky, kde podstupoval tvrdá pokání za obnovu jednoty v řádu, a tak se drasticky spojoval s Ukřižovaným.

Sestro Kateřino, vypros mi více víry, naděje i lásky!

Po růženci pak přicházel s promodlenou odpovědí, kterou pronášel pokojně a bez vášní:

Dobře víte, moji milí, že v různých klášterech jsou někteří bratři nadaní věděním, uměním, moudrostí i svatostí. Proto ale nelze ostatní pokládat za nějaké zabedněnce, ani za úchylné zvrhlíky. Naopak svatost a vědění jedněch je ke cti celého řádu, a tedy i každého jeho člena. Kdyby se ale někdo nemohl radovat z dobra ukázněných bratří, tak ať mezi ně také vstoupí, a bude ve stejné vážnosti.

Z řady jeho posluchačů vyskočil kdosi jelením skokem a zatroubil jako paroháč v říji:

Vstoupil bych mezi vás, ale ta vaše přísná ukázněnost se už nehodí do naší doby! Proč nemáte větší ohled na slabé? Pročpak jim nedovolíte trochu osobního majetku? Proč jim nedopřejete uvolnění od společné modlitby?

Milý bratře, že máme přece dost klášterů, kde je volnější kázeň, půst je mírnější, a přesto tam nevstupujete.

Samé líbivé řeči, Otče Rajmunde! Ukažte nám to sám na svém příkladu! Potom přitáhnete zástupy horlivých duší. Jenže co vy sám děláte z toho, co se snažíte zavádět?

Dávám vám za pravdu. Asi bych udělal lépe, kdybych mlčel a plakal. – Pak se mu najednou hlas sklouzl jako po banánové slupce, vzlykl a zajíkavě dodával:

Také do - doznávám, že mě Bůh tre- trestá za mé hříchy častými nemocemi. Pak ani po opa- opakovaných snahách nemohu dodržet půst, a vypro- vyprošuji si dispens. Pokud připisujete takovou působnost příkladu jediného člověka, jaké by to bylo, kdyby takový příklad dávala celá stovka bratří? Nuže, pojďte do našich řad a předveďte příklad dokonalého řeholního života!

Šel bych k vám, dominikánům, jen kdybyste měli větší úctu k vědám!

Copak máme nějaké výhrady k vědě? Přeji si jen členění řádu podle nadání různých bratří a různých služeb, které řád potřebuje. Chceš se věnovat vědě a máš k tomu nadání? Jdi do studijního domu! Nehodláme však trpět domy s kázní uvolněnou kvůli studiu, když se tam nikdo pravé vědě nevěnuje. Jinak bychom si vychovali zástup pyšných a ctižádostivých mladíků, honících se za akademickou dráhou, předvádějících se na veřejnosti se svou výmluvností, kteří nakonec utíkají od kázně i z řádu.

Farizejská duše ovšem nevyhynula odsouzením a ukřižováním Páně. Naopak, právě po Vzkříšení se přímo roztrhl pytel s přezbožnými štouraly a neodbytnými vrtáky, ovšem tentokrát s křesťanským nátěrem. Jedna taková dušička se nyní projevila zpoza pozdviženého obočí:

Víte, otče magistře, když tolik horlíte pro řád, jak to přijde, že ho sám tolik zanedbáváte a obíráte se tolika jinými záležitostmi?

 Ano, sypu si popel na hlavu, že posledních několik roků nevizituji důsledně každý klášter. Tohle ovšem není z nedbalosti, nýbrž z lásky k církvi.

Cha-cha-chá! To známe. To známe.

Ostatně, milí bratři, proč vůbec založil náš svatý otec Dominik řád, když ne z horlivosti pro víru, pro církev a pro spásu duší?

Samozřejmě, ale to, co podnikáte vy, otče Rajmunde, je něco jiného než to, co dělal otec Dominik. Prostě, když dva dělají totéž, není to totéž.

Uznávám – uznávám – odpovídal a držel se za hlavu, jako by měla každý okamžik zakutálet někam do nenávratna. Sjela mu až kamsi mezi ramena a jenom nasazená kapuce připomínala její původní místo. Zevnitř se ozvalo vzlyknutí: Ach, - celé to moje úsilí obnovovat kláštery má v sobě příliš mnoho našeho dominikánského mudrování – víc rozumu, než srdce. Proč jinak bych tolik připomínal těm, kdo usilují o tuto obnovu, aby si počínali s pokorou, mírností a láskou? Inu proto, že v samotných těch obnovných pokusech ta láska prostě chybí.

Rozplakal se jako malé dítě, a když se utišil, řekl:

Jedna Kateřina Sienská vydá za stovku mých obnovených klášterů. Víte, bratři, my potřebujeme hlavně svaté a světice. Když budeme mít svaté a světice, všechno se obnoví i bez velkého mudrování a organizování.

Papež Lev XIII. blahoslavil Rajmunda z Kapuy léta Páně 1899.

 

POSEL DOBRÉHO BOHA (Sv.Ludvík Bertrand 9/10)

Jsi nejstarší za všech dětí a měl bys být nejrozumnější, a zatím - škoda mluvit. - Prskal starý Bertrand na svého syna, jako by ho nechtěl ani tak plísnit, ale spíš osprchovat. Ve skutečnosti Ludvíka spíše litoval, než aby se na něj mohl zlobit.

Eh – eh – já – eh. – Gestikuloval chlapec.

Raději nic neříkej, Ludvíku. – Vrtěl hlavou nechápavě otec: - Četl jsem tvůj dopis, který jsi tu nechal. Chtěl jsi následovat svatého Alexeje do samoty, aby ses skryl všem lidským pohledům a mohl žít jen pro Boha. Co by sis v té samotě počal? - Druhého dne bys tam nedočkal - taková neduživá za groš kudla, ani hubu nedovedeš pořádně otevřít, jenom samé takové žbrblání! Ještě, že tě starý přítel včas uviděl a tak tě zachránil. Slyšíš? – Houkl na syna: - A k tomu seš hluchý jako pařez. Kdy už si to konečně zapamatuješ, že můžeš být do života zabezpečen jen díky tomu, že jsem prozíravě dal vysadit nové vinice a nový olivový sad! I když seš úplně na nic, jsi díky mně zajištěn.

Eh – eh – já –

Prosím vás, otče Vavřinče, ujměte se toho budižkničemu.

Dominikán Vavřinec Lopez nelenil a připomenul chlapci:

Máš před sebou velké poslání, Ludvíku. Pamatuj, že jsi po babičce spřízněn s Vincencem Ferrerským. A také nezapomínej, že jsi přijal křest ve stejné křtitelnici jako on. Až ti bude osmnáct, budeš se moci rozhodnout nezávisle na svých rodičích.

Eh – eh – já –

Jeho nakřáplý hlas připomínal střep z doby mykénské, nalezený v údolí Džbánů na Krétě. Nedával zrovna moc nadějí na nějaké valné vyhlídky v kazatelském řádu, nicméně nyní mu přinášel jakousi útěchu. Je zajímavé, jak některé dobré slovo povzbuzení působí v člověku ještě po létech nejen coby blahodárný balzám, ulevující ranám, nýbrž i jako podpora jeho naděje, ba nebývalého životního poslání, ačkoli původci tohoto podnětu nejsou už dávno mezi živými, a člověk na ně třeba i dávno zapomněl.

Když se naplnil čas, nic ho nemohlo zadržet od velké tužby, kterou hřál od dětství u svého srdce:

Milý otče převore, rád bych vstoupil do řádu.

Otevřená otcovská náruč mu vymáčkla ze srdce dojetí, že se nezdržel slz.

Buch- buch – buch! – Otřásaly se vrata kláštera.

Co si přejete? – Ptal se bílý bratr na fortně nasupeného tatíka.

Jak jste mohli přijmout mého syna Ludvíka mezi sebe? – Vyprskl na něj. – Copak nevidíte, jaký je to slaboch? Nic si nepamatuje, nemá žádné nadání. Co vezme do ruky, to zrovna hoří. V životě nic neudělal kloudného. Jenom cosi brebentí. Hluchý je jako tetřev. Tuhle nulu chcete vzít do kláštera? Jaký nerozum!

Převor zaváhal a podíval se na novice.

Řád je pro mne otázkou života a smrti! Buď budu žít v milosti řádu, nebo bez jeho milosti zahynu ve světě! Budu tady třeba posledním sluhou, jen když nebudu muset opustit klášter! – Vyhrkl Ludvík se slzami v očích a padl na kolena před křížem v chrámu valencijského kláštera. Ani nevěděl, kde se v něm tolik rázných slov najednou vylíhlo.

A tak bílé roucho jednou oděné zůstalo tak, jak je Ludvíkovi v klášteře oblékli. Přijatý pás i růženec na utužení kázně nezůstaly bez účasti na soustavném pokořování slabého těla, na ničení lenosti a na drcení slabé vůle, přemáhání slabé paměti a poruchy výslovnosti řeči, až tohle do krve jdoucí kajícnictví vyvolávalo vzpomínky na plamenného kazatele Vincence Ferrerského. Najednou se otevřely nějaké skryté klapky, utajené pohledům světa, a zdánlivě trouchnivějící kmen začal přinášet hojnou mízu. Zvláštní milosti řádu existují a nabízejí se, ale ne každému kolemjdoucímu, který se tu náhodou zastaví, aby si mezi jinými zdroji loknul také z tohoto pramene, nýbrž jen opravdu povolanému, který pro to dokáže obětovat všechno a vzdát se i vlastního těla až k jeho krajnímu umrtvení.

Pět roků studia, kdy se plnila nejen hlava, znějící od začátku jako prázdná makovice, ale také srdce, posílené vůlí, vyvrcholilo. Ruce s arcibiskupským prstenem se dotkly hlavy, aby je doprovodily mazlavé tahy na rukou, až byly připravené k blaženému pozdvihování před tváří Nejvyššího.

Víte co, otče Ludvíku, ujměte se sám noviciátu, řekl mu převor. Oči novokněze málem vypadly na představeného, aby se vzápětí přesunuly před Ukřižovaného a tam uvízly nadlouho.

Nezlobte se na mne jako na novicmistra, bratři, že jsem na vás přísný, ale nemohu jinak. Musel jsem o své povolání bojovat nejen s tělem, nabídkami světa i svody ďábla, ale i se svou vlastní rodinou, takže to pro mne byla vždy otázka života a smrti, zatímco někteří z vás přicházíte do řádu jaksi vlažně, že nejste ani studení ani horcí, prostě napůl chcete, a napůl to berete jako jednu takovou nahodilou příležitost z mnoha jiných šancí. Nezlobte se, ale musím být na vás tvrdý, abyste si o své povolání museli zabojovat sami se sebou, jinak z vás budou jen takoví slamění panáci a hastroši do zelí, taková hadrová ucpávka klášterních prostor.

Ustálenými vodami klášterního noviciátu, kde se tak dobře daří hnilobě, žabincům a leklým rybám, zavanul nový proud, naznačující, že ve vodách je štika.

Mor! Morová rána!! Zachraň se, kdo můžeš!

Musím zde zůstat poblíž nemocným. – Říká Ludvík, ale převor je jiného názoru: Nesmíme se zdržovat poblíž přístavu, protože morová rána se šíří z lodí. Musíme se rozejít, aby se to nešířilo. Posílám vás, otče, do domu svaté Anny v Albaidě.

Bílý hábit se vytratil z města, aby se vynořil v zapadlé vesničce na den cesty jižně od Valencie.

Hm. Co na tom záleží, jestli sloužím a kážu pro městské zástupy, anebo pro hrstku venkovanů? Záleží na opravdovosti.

Opravdovost ovšem vynikne i v úplném zapadákově. Sotva se tahle pápěrka vynořila se svým nakřáplým hlasem na kazatelně, bylo z toho úplné pozdvižení.

Otče Ludvíku, vy jste svatý člověk! – Sápaly se na něj svíčkové báby a každá druhá se snažila utrhnout si kousek jeho kápy jako dotýkanou relikvii.

Cože! Takový přetrhdílo nám tu bude jančit a plašit ženské Posledním soudem? To tak! Musíme mu zarazit tipec! – Ozývali se místní vzteklouni a ježili se jako pradávné parožnatky. Řeklo by se, že pes, který štěká, nekouše, jenže to neznáte španělskou horkou krev, když se do ní občas přimíchá trochu baskitské.

Seš synem smrti! – Zaječelo na něj nějaké strašidlo a bývalo by to bylo pouhé strašidlo, nebýt toho, že se díval do černého ústí pistole. Hrklo v něm jako v nějakém zapomenutém Leonardově mechanismu, ale pak se zvedl jeho pravý rukáv, nesený pevnou pravicí, jejíž ukazovák a prostředník právě opsaly vzduchem znamení, kterým se honosil už apoštol národů. Jakoby tajemný Dirigent sám zasáhl do těchto pohnutých událostí, kdy v Ludvíkovi byla náramně malá dušička, ale velká víra, schopná přenášet celé Pyreneje.

 

Najednou se ten útočník zarazil a prohlížel si svou střelnou zbraň, protože nemohl ukazovákem nahmátnout kohoutek, ale – rázem se celý rozklepal, jako by na něho právě dolehl mocný závan brízy od moře. V ruce svíral místo své ostře nabité pistole pouhý kříž. Padl na kolena a dal se do pláče. Ludvík ho obejmul a vzal otcovsky do náruče, aby spolu vzdali Bohu díky.

Sotva se morová smršť přehnala, otce Ludvíka už nikdo neudržel v místě ani párem volů, a hajdy do Valencie.

Valencie byla vždy plná novot, ale to, co tentokrát vyplivla jedna loď ze zámoří, vyrazilo každému dech. Od přístavu přicházel houf zvědavců, doprovázejících nevídanou trojici. Jedním z nich byl Ludvíkovi už dávno známý dominikán Bartolomeo de las Casas, druhým byl další bílý bratr a uprostřed nich kráčel sám Inka s opeřenou hlavou a v slavnostním červenobílém oděvu.

Lid Nové Indie si zdaleka nežije tak honosně, jako tento náš bratr z daleka. Naopak, postavení indiánů v jejich domovině je strašné. Nejsou tím viny jenom jejich pověry, ale také ukrutné způsoby nás, Španělů. Ačkoli jsou to lidé jako my, mnozí naši krajané by pro kousek stříbra obětovali stovky indiánů. Potřebujeme více misionářů pro Novou Indii.

To je moje poslání! – Vydechl nadšeně otec Ludvík a spěchal za představeným.

Otče Ludvíku, pomyslete na to, že plavba do zámoří je daleká.

Ale vždyť otec Bartoloměj ji zdolal už několikrát.

Jenže ten má železné zdraví, kdežto vy jste jako věchýtek. Nepřežil byste to.

Podívejte, otče převore, svěřme se do rukou Páně. Pán se postará. Kdo má být oběšený, ten se neutopí.

Zabalit si tlumok na cestu na druhý konec světa dá možná někomu hodně práce, ale v tomto případě to bylo víc než rychlé – bible a poutnická hůl. A už se žaludek kolébal na dně podpalubí. Přikvačila i námořní bouře, kdy byly vnitřnosti naruby. Pak se však tajemně poskládaly, aby se mohl bílý hábit rozhodným skokem přenést na břeh Nového světa.

Cartagena.

Dovolte, otče Ludvíku, ať vás doprovodím do paláce kolumbijského místokrále. – Nabídl se mu otec Jeroným Fernandez.

Není třeba, zarazil ho misionář jako hřebík do rakve: - Vím, co tu moji krajané páchají domorodcům. Dobře vím, jak povýšenci házejí klacky pod nohy otci Bartolomějovi de las Casas a ostatním duchovním, kteří sem přicházejí hlásat Krista. Nejsem tu kvůli bohatým a mocným. Jsem tady kvůli těm, kdo strádají pod španělskou okovanou botou! – Těm přináším radostnou zvěst.

Indiáni jsou plní pověr a náchylní k lidským obětem. Jen se podívejte na ty jejich strašné modly, kterým obětují vyříznuté lidské srdce.

A přece se můžete, i vy, španělští nositelé křesťanské kultury, učit od těch rudochů. Sledujte jejich úctu k modlám, které jsou výtvorem lidské ruky, a připomeňte si jak nicotná je vaše úcta k Nejsvětější Svátosti. Chodíte kolem ní docela bez účasti, a když ji přijímáte, tedy jen jako vodu ze studny.

Cha-cha-cha! Jste blázen. S těmi rudochy se nedá po dobrém vyjít. Dobrý indián je pouze mrtvý indián.

Odepřu vám svátosti.

Tak si je strč za klobouk, balíku!

Co si chcete počít mezi domorodci, otče Ludvíku, když nedovedete ani blafnout jinak, nežli španělsky? Musel byste se napřed naučit kečuánsky.

Říkáte kečuánsky?

Quechua tomu říkáme španělsky, domorodci říkají své řeči runa simi.

Řešení této prekérní situace vyhledával nový misionář v kříži s Ukřižovaným na začátku a konci svého růžence, houpajícího se mu za pasem. Zde našel meč ke zdolání ohavného ďábelství, sužujícího duše domorodců: To se dá vyhnat jedině modlitbou a postem, opakoval si, když se oháněl opaskem až do vysílení jeho pravice a zkrvavení jeho křehkého těla.

To, co posléze otec Ludvík skřehotal domorodcům jako by se v ústech potýkal s horkým knedlíkem, bylo něco, co přesahovalo jeho samého. Znělo to, jako když džezový zpěvák zpívá armstrongovsky chraplavým hlasem chválu Jozua, bourajícího trumpetami hradby Jericha. Tak tajemně dobýval zatvrdlá srdce indiánská, okoralá nejhnusnější pověrou, neštítící se ani lidských obětí, a pak ještě prošpikovaná mečem Hernanda Cortéze a Francesca Pisarra a jejich poskoků.

Když doskuhral, vyběhli mu indiáni naproti a objímali ho jako svého přítele a on je hladil, objímal a líbal jako své dávné známé, až mu slzy tekly dojetím. Toho dne se jich dávaly pokřtít celé tisícovky.

Zkuste to v Panamě, otče Ludvíku.

Poutnická hůl zanechávala podél jeho panamské výpravy stopu jako by hodlal do tvrdé zeminy Nového světa vrýt Morseovu abecedu, a každé znamení odkazovalo na drmolivý zvuk jeho růžence.

Zdálo se, že snad nebude stačit ani voda na pokřtěných šest tisícovek domorodců, kteří se skláněli před křížem Spasitelovým.

Zaveďte mě, prosím, otče Jeronýme, do Tubera, kamsi do kraje mezi Cartagenou a Magdaleninou řekou.

Vydali se na cestu, až dorazili mezi indiánské domorodce. Když ti uviděli dvě postavičky, tolik se lišící od ostatních dobyvatel Nového světa především chudobou a pokorou, poskytli jim pohostinství.

Nepijte to, otče Ludvíku, zadržel ho otec Jeroným, když se pokusil napít nabízeného slavnostního nápoje uprostřed indiánské oslavy.

Vzhlédl překvapeně.

Je to čiča z nějaké opojné byliny. Strašná bžunda. Všichni rudoši si v tom vymáchali huby. Bude vám z toho úplně šoufl.

Hm, vyloudil ze sebe otec Ludvík, - ale jak jim mám dát najevo, že je mám rád, když s nimi nebudu jíst a pít, co mají rádi? – A s klidem se napil a předal nádobu dalšímu v kruhu.

Nakonec si se zavřenýma očima přihnul i otec Jeroným, ale hned se rozhlížel po nejbližším křoví.

Jaguár! – Vyjekl fistulkou a zkoprněl v paragrafovitém postoji, poněkud připomínajícím latinskoamerickou verzi postoje svatého Jana Nepomuckého.

Zato otec Ludvík získal u rudochů zvláštní respekt nejen tím, že se mu v dané situaci nepřihodila žádná náhlá střevní příhoda, ale docela klidně zvedl růženec od pasu a křížkem učinil okřídlené znamení směrem k šelmě. Jaguár jako by se náhle rozpomenul, že má ve svém pelechu něco důležitějšího k vyřizování, stáhl ocas a zmizel v mlází.

Zatímco si otec Jeroným skládal do pořádku kostičky, milosrdný otec Ludvík ho konejšil:

Možná, že to všechno měla na svědomí ta kukuřičná kaše, na jakou není evropanský žaludek zvyklý, nebo to, že jste usrkl trochu té jejich blče, zvané čiča.

Když otec Ludvík zahovořil k domorodcům, jeho hýkavý hlas přeskakoval v tóninách, poněkud předjímajících zpěvy Ray Charlese. Nicméně pravdy, které pronášel, byly tak mocné, že přesahovaly meze každého slovního projevu. Právě ho Duch svatý oblažil darem jazyků, takže jeho řeči všichni indiáni rozuměli jako vlastní mateřštině. Nebylo jisté, zda sám promlouvá v kečuánštině, anebo jsou domorodci povzneseni k tomu, aby v Ludvíkově rodné španělštině slyšeli svou vlastní rodnou řeč. Faktem zůstává, že víra je ze slyšení, ale nikde se netvrdí, že by ji nemohla doprovázet úchvatná gestikulace a vpravdě hrdinská posunčina. Na deset tisíc tuberských indiánů přijalo Krista a dalo se pokřtít.

Z Tubera zamířily Ludvíkovy kroky do Copacoa. Křestní voda z jeho rukou tam očistila dalších pár tisícovek k novému životu.

Indiáni ho přijímali s láskou. Často mu nabízeli zásoby jídla na další cestu. Odmítal to, i když mu v žaludku kručelo hladem tak, že to málem plašilo okolní zvěř.

Za každým dobyvačným, násilnickým a chamtivým Španělem musí přece jít někdo skromný, aby ukázal pravou tvář Ježíše Krista, který je tichý, srdce pokojného, a nepřichází panovat, nýbrž sloužit.

Indiáni to záhy postřehují a volají na něj, kdekoli se objeví:

Řeholník dobrého Boha! Posel dobrého Boha!

Mnozí domorodci se pak ochotně a rádi dávají pokřtít. Možná byl přitom až příliš horlivý, když jim s veškerou rozhodností podpálil jejich modly. Vzbudil tím totiž hněv jiných indiánů. Tak v Paluato nastalo ochabnutí o Posla dobrého Boha. Když ho v Paluato odmítli, nedoprošoval se jejich přízně, ale přesunul se do provincie svaté Marty, aby se tam zase pokorně vydal mezi další indiánské kmeny.

My se snad ukřtíme, vyjádřil se jeho průvodce otec Jeroným poté, co tam přijalo křest svatý na patnáct tisíc domorodců.

Allin tayta! - Allin tayta! - Allin tayta! – Ozvalo se znenadání na okraji vesnice.

To je náčelník kmene v Paluato.

Co to jenom brebentí?

Dobrý pán! Dobrý pán! Dobrý pán!

Jemu v patách se vynořil celý kmen, který ho předtím odmítl, čítající na patnáct set duší. Poklekají před otcem Ludvíkem a prosí o svatý křest. Požehnal jim a křtil, div že mu ruka neupadla.

Mompax východně od Cartageny se stalo dalším místem jeho působnosti, kde zachytil do petrovské sítě víry další tisícovky duší. A pak Tenerife a zase se za ním hrnuly zástupy.

Ludvíkova hluboká orba lidských duší nezůstala omezena na tuto kolumbijskou oblast panenských celin, ale během jeho sedmiletého putování Novým světem oblažila i domorodá srdce Venezuely.

Hm, tady jste možná uspěl, otče Ludvíku, ale to jste nezažil ty divochy, kteří se stáhli do Malých Antil. To jsou bojové kmeny na život a na smrt. Ti by s vámi jinak zacvičili.

Asi věděli, proč se tam stáhli, odpověděl otec a nechal se s dvěma černochy přeplavit na Závětrné ostrovy.

Opravdu si tady troufáte zůstat?

Hm, máme umřít pro Krista tady nebo o kousek dál?

Domorodci se nejprve skrývali, ale tak, že každým stromem bylo znát jejich ostře upjatý pohled. Potom se ozval cinkot zvonečků, chřestění chřestítek a dusot bubínku, až zpoza jednoho keře vytančil ven šaman s maskou dravého zvířete. Chvíli sršňovitě kroužil kolem vetřelců, pak se zastavil a vystřeloval na ně šípovitě bodavé pohledy. Otec Ludvík pozdvihl kříž od růžence, který celou dobu leštil ve svých upocených dlaních. Šaman rozdrnčel bubínek.- Načež se s touto melou vytratil jako smrad. Chvíli si drnčel za křovím a pak znovu vyšel a podával jim kalabasovou misku s uvítacím nápojem.

Otec Ludvík ji přijal, vydatně z misky přihnul a vrátil ji šamanovi. Ten ji popadl a s kraválem se znovu vytratil. Po chvíli se otec začal kroutit a svíjet. Tohle nebyl žádný orientální tanec, protože se mu přitom obličej bolestí rozšklebil jako nějakému božstvu, vypodobněnému na tolika místech Nového světa, jako by domorodci naznačovali každého příchozímu, že se nachází v krajině příšer.

Smrtelný hadí jed. Konec. - Naznačovali mu černoši.

Růženec zaznamenal pronikavé tahání a cloumání, a hábit se roztáhl po zemi jak široký, tak dlouhý. Křížek u růžence byl poznamenán přílivem potu a slin, protože se nadlouho přilepil k ústům, která se omezila na čistý chrapot a více méně plynulé sténání. Dotáhli ho do stínu pod palmu. Rozlučka s tímto světem se protáhla na pět dní a nocí. Pak se bílý hábit pojednou sebral a zvedl ze země, načež prudce vyvrhl jed ze svých útrob. Znovu se rozestřel a zůstal tak dlouho, dokud se jeho majitel neprobral ze spánku spravedlivých.

Zprávu o tom nebylo třeba šířit. Ze všech stran přicházeli opatrně bojovníci, nejprve do něho šťouchali kopím, pak si na něho sáhli, načež ho někteří poplácali po zádech. Pojednou propukli v smích a na ramenou ho odnášeli do vesnice. Šaman se svými kouzly byl poražen.

Někteří se dávali pokřtít. Pak se však roztrhl pytel se zájemci, prosícími o křest svatý.

To když se v období sucha pomodlil svatý růženec a spustil se liják.

Nejhorší je pro mě opouštět nově pokřtěné ovečky, posteskl si otec Ludvík, - protože mi šlapou na paty španělští osadníci jako mlsní vlci, aby se lačně vrhli na ovečky získané pro Krista a rozsápali je.

Španělští osadníci v Novém světě jsou jen křesťansky maskovaní barbaři! – Psal v dopisech do vlasti. Zrovna tam konal magistr řádu vizitaci klášterů.

Otče generále, prosíme vás, povolejte otce Ludvíka zpátky do Španělska. Jinak ho tam snad někde zabijí.

Povolávám vás, otče Ludvíku, do Španělska, psal generál řádu.

Ještě dříve ho však zastihla zpráva z dominikánského kláštera v Bogotě:

Zvolili jsme vás, otče Ludvíku, převorem.

Z Cartageny do Bogoty se to klikatí jako anakonda dobrých pět set mil. Co dělat? Vyměnit poutnickou hůl za veslo a vzhůru proti proudu Rio Magdalena!

Ještě chyběl notný kus cesty do Bogoty, když ho zastihl dopis magistra řádu. Nezbývá, než poslat bratřím omluvný dopis:

Nemohu přijmout volbu. Na příkaz magistra řádu se vracím do Španělska.

Konečně se objevil ve Valencii, a BÁC! Dopadlo to na něho tíživěji než intersovaná barokní almara:

Volíme vás, otče Ludvíku, převorem v klášteře svatého Onufria.

Za tři roky na to se už už nadechoval, jak si odpočine v ústraní, a další šupa, jako když střelí z kanónu:

Volíme vás převorem kláštera ve Valencii.

Najednou má za krkem stovku bratří. Drží se za hlavu, aby mu starostmi neuletěla, a hroutí se před křížem v někdejší celičce svatého Vincence Ferrerského: Blažený otče Vincenci, můj patrone a ochránče, znáš mou neschopnost. Zvolili mě převorem, přijmi za mě tento úkol, budu tvým podpřevorem a budu vykonávat vše, co mně nařídíš k dobrému vedení kláštera.

Neboj se, Ludvíku, povedu tě ve všech záležitostech.

A bylo to zapotřebí, protože byl na roztrhání.

Po tříletém období ochotně složil jho úřadování, aby se vytratil do ústraní.

Konečně sami, vydechl v celičce před křížem, jak po tom od dětství toužil. Jako by však nebyl ve Valencii jiný kněz, pořád někdo klepal na jeho dveře. Když tolik doufal, že konečně přestane trýznit bubínky svých posluchačů svým hýkavým a chraplavým hlasem, přicházelo pozvání za pozváním: Chtějí slyšet kázat jedině vás. Zdálo se, že se celé Španělsko zrovna třese na Ludvíkovo blekotavé kázání. Možná, že nebylo ani tak důležité, jakou zvukomalbu přinášela jeho promluva, nýbrž sám Kristus, který tu jako živé Slovo promlouval jeho počínáním, ať už mluvil nebo se jen mlčky modlil za chápavé srdce posluchačů. Co mělo být vysloveno v té které situaci, anebo odmlčeno tak, aby vyniklo neslyšitelné Slovo života, každému tak důvěrně blízké, to už bylo vyjádřeno slovy nebo mlčenlivým postojem, chováním či jen snášeným utrpením, spojeným s Ukřižovaným. Jako Boha nikdy nikdo neviděl, tak Boha nikdo ani nikdy neslyšel lidskýma ušima, nýbrž se tam zrodil s láskou, vírou a nadějí očekáván. A Ludvík tomu vytvářel jenom nezbytné lidské křoví a zázemí, dokud se na kazatelně nezhroutil a nemuseli ho bratři odnášet na lůžko. Pak ho stíhalo jeho okolí hlavně dopisy.

Co si myslíte, otče Ludvíku, o mém úsilí o obnovu kázně v karmelitánském řádě? – Psala mu o dobrozdání svatá Terezie.

Říkám Vám ve jménu Páně, abyste se ozbrojila odvahou. Ujišťuji Vás, sestro Terezie, že dříve než za padesát let Váš řád bude jeden z nejslavnějších v Církvi svaté.

Zdálo se, že si odpočine až na věčnosti, kam se odebral ve svých pětapadesáti létech, ale už po sedmadvaceti létech ho blahořečil papež Pavel V. léta Páně 1608 a papež Klement X ho svatořečil léta Páně 1671. Od té doby ho bombardují prosby a svatý Ludvík jim nedokáže svou přímluvu odepřít.

 

SKLENĚNÉ KÁZÁNÍ (Bl.Jakub z Ulmu 11/10)

Řink! Křach! Řach! Bááác! – Zařinčelo celou dílnou, jako když spadne s koně setnina obrněných křižáků.

No, tys, tomu dal, Jakube! Nemehlo! Osmdesát zlatek je v čudu! – Soptil pan Griesinger na svého syna a vrhal oči v sloup. – Osmdesát zlatek!

Proč pořád musíš, otče, všechno počítat?

A co tys přinesl domů, mladej? V tvém věku už jsem se musel jinak ohánět! Niemande! Kdybych se neoháněl v krámě, byli bychom, celá rodina, chodili o žebrotě. Víš, co to bylo, obstát tady v Ulmu? Jaksepatří okázalým křtem celé rodiny jsem docílil, aby nás už nikdo neotravoval kvůli židovskému původu. Jsme křesťané a držíme svými krámy místní obyvatele hezky zkrátka u huby. A teď takové ztráty! Ještě že mám dobré styky s bratrem v Jeruzalémě a mohu tu škodu vynahradit drahými látkami a kořením z Orientu.

Dávno jsem říkal, že jsou ty tabule moc velké. Nemá smysl dělat ty skleněné tabule tak velké. Musíme dělat malé tabulky a ty spojovat v jeden celek. Benátčané už dávno -

Benátčané! Benátčané! Benátčané! Slyším to pořád dokola. Jenomže oni si náramně dobře hlídají ta svou výrobu skla. Poslední zvěd, kterého jsem vyplatil, aby pronikl na ostrov Murano a získal tajemství výroby jejich skla, zmizel i s penězi, jako když se do země propadne. Nejspíš už ani není mezi živými. Kdybych měl syna co k čemu, tak se k tomu sám postaví čelem a vyslídí to jejich benátské tajemství skla. Jenomže ty, Jakube, jsi úplný niemand! Snažil jsem se tě vyučit co nejlépe jako výrobce skla, když už na kupecké počty nejsi, protože každý muž má ovládat nějaké řemeslo, aby uživil sebe a svou rodinu.

Jakápak strašná škoda? Tak ty střepy znovu roztavíme a uděláme novou tabuli. Aspoň to budeme moci ještě lépe vyčistit od železitých příměsí, aby to nebylo pořád tak nazelenalé, ale konečně bylo průzračně čiré.

Všechno stojí peníze! A kde je mám brát? Palivo do pece a všechny ty příměsi – měděné kvůli zelené, modré a červené, kobaltové příměsi barvící sklo na modro, zlatem se sklo obarví rubínovou červení, síra udělá sklo žluté, a nikl s manganem zase fialové, a tucty jiných přídavků, abychom dokázali sklo obarvit. Jenže pořád to leze do peněz.

Syn se tvářil jako by zrovna polykal živou rosničku a znechuceně kroutil hlavou.

No, co se ti nelíbí?

To věčné počtářství. A pořád jenom peníze a zase peníze. Jako by peníze, bylo pro tebe, otče, jediné božstvo.

Bez peněz to nejde, synu. Peníze hýbou světem.

Ne, vrtěl hlavou Jakub: - Láska, víra a naděje – jen ty hýbou světem.

To vykládají panáčci. Pcha, láska – nechám si o ní zazpívat od minesängerů, ale musím jim za to zaplatit. – Cha – cha – chá!! Láska prý hýbe světem. Když nehodím zlatku do placu, tak nehne hubou ani ten Wolfram von Eschenbach.

Ale tati, vždyť ten už je dávno na věčné pravdě Boží.

Asi neměl, co dát do huby. – Dneska je ovšem každému hlavně zima. Kdekdo volá po zasklených oknech, ať jsou to velmožové v hradech, měšťané ve svých sídlech, mniši v klášterech nebo celý ten zbožný lid v katedrálách. A na tom, synku, vyděláme majlant, uvidíš! Jen se musíš taky trochu přičinit. Když ti to nevoní kramářské počty v obchodě, tak musíš něco dokázat ve sklářství. Potom se ti pohrnou ty malé, kulaté mršky. – Řekl starý Griesinger a šelmovsky mrkl na syna.

Jakub sebou trhnul, jako by ho právě bodnul sršeň, kterého mylně pokládal za medonosnou včelu. Rozhlédl se kolem, ale kdesi z neznáma mu zněl hlas: A mě jste si tady pověsili jen tak z plezíru, či aby se vám lépe hnuly kšefty?

Oči se vydaly na pouť za tím vyčítavým hlasem a teprve později spočinuly na vývěsním štítu otcova krámu, kde se hrdě tyčil kříž Páně. Už nikdy se od něho nemohly odtrhnout.

Když ti kramářské počty nevoní, budeš se učit sklářství v huti mistra Michala Parléře. Jeho otec Jindřich začal stavbu naší ulmské katedrály a syn ji dokončuje. Prodáme jim naše sklo. Ó jé! To bude obchod! S Parléřem se budeme mít jako prasata v žitě.

Takové nadšené výlevy svého otce, který měl téměř dokonale vytříbený hudební sluch na cinkot zlaťáků, míval Jakub rád skoro jako lámání kostí v kole. Kroutil se přitom, jako by ho ždímali v lisu na prádlo. Jediné osvěžení mu přinášel sám mistr Parléř:

Víš, Jakube, výzdoba Božího domu zdaleka není jen otázka dobrého materiálu. To je věc Boží. Jeden se tomu musí naplno oddat. Už sám tento příbytek Boží v Ulmu ukazuje to úžasnou odpoutanost mystiky Mistra Eckharta a blaženého Jindřicha Suzona, který tu v Ulmu dodýchal. Vzhlédni vzhůru, Jakube, a dýchne na tebe nadpozemská Boží pravda. Tak rád bych to tu zaplnil sochami, ale neuspěji tu s nimi. Potřebovali bychom zde zvěčnit Krista i Matku Boží a naše svaté, aby tu před zraky věřících ožívali v celé jejich vznešenosti a nebeské kráse.

Jakubovi se rozzářily oči. Uviděl Krista s Matkou Boží jasně zářící na vznosných oknech ulmského chrámu, a celou Nesvětější Trojici jasně vynikající v růžicových oknech nad varhany. Začal nahlas uvažovat:

Taková mohutná okenní skla nemůžeme namalovat v jednom kusu, protože se barvy musí vypálit. Ovšem umístit je už technicky neproveditelné.

Co tě nemá, Jakube. Tohle se nedělá v jednom kuse, ale po částech a jednotlivá barevná skla se za studena skládají do olověných rámečků.

Než se kdo nadál, už se Jakubovi líhnuly pod rukama pestré kosodélníkové routy a okrouhlé bucny, skládající se do velkolepých vitráží. Tak se posléze katedrála rozsvítila slunečním paprskem do nevídané krásy.

To je moje cesta. Chci hlásat Krista krásou.

To je všechno pěkné, pokyvoval hlavou všemi mazaný kupec, - ale vynášet to musí. Nemusí pršet, synku, stačí, když kape. Jinak to nestojí za psí štěk. Dneska už máš pětadvacet. Tak bys měl jet na zkušenou do Itálie a vyčenichat jejich sklářské receptury. Potom bychom byli bez konkurence.

Hm – na zkušenou? - Poškrábal se Jakub tam, kdo ho nic nesvědilo: - Anebo na pouť do Petrova města?

Sotva opadl sníh a na Jakubovo čelo se snesla špetka popela z loňských kočiček, k uším dolehla výzva: Čiň pokání a věř evangeliu! – vyrazil s trochou peněz z domova přes Jantarovou stezku za modravých dálek voláním. Čím víc se vzdaloval od otcova krámu, tím lehčeji mu bylo u srdce. Do Říma už skoro přiletěl na andělských křídlech, ale zato s děravými kapsami, protože těch pár šupů z domova by vystačilo leda pro vrabce, držícího vegetariánskou dietu. Nestěžoval si však, protože půst mu vyjasnil oči až k jasnozřivosti a srdce, přibité ke kříži postupně ve všech římských kostelích, se plnilo blahoslavenstvím.

Slyším správně, mládenečku, že hledáš nějaký způsob obživy? – Dolehl k němu hlas.

Kývnutí hlavou dal najevo souhlas.

Pak si ho smělá a podle honosného oděvu i kočáru zámožná majitelka tohoto hlasu obcházela ze všech stran a prohlížela pohledem nákupčího v tržnici. Tenhle oceňující pohled s příslibem dalšího smlouvání znal až příliš dobře z otcovského krámu, opatřeného u vchodu křížem, vzadu však sedmiramenným svícnem.

Budeš se mít se mnou náramně, mládenečku, řekla a loupla po něm protřelým okem zkušené kurtizány.

Teď ovšem zavrtěl hlavou tak rozhodně, že mu div neuletěla.

A kam se poděješ?

Přihlásím se jako žoldnéř do neapolského vojska.

Ty máš ovšem jemné ruce na něco tak hrubého a nečistého.

Hm, síly mám dost a odvaha mi také nechybí. A že by to bylo tak poskvrňující? Nebyl snad vojákem také svatý Martin? A co svatý Šebestián, svatý Longin, o setníku Korneliovi ani nemluvě? Rozhodně se mi to nezdá tak poskvrňující jako to věčné jidášovské přepočítávání všeho na peníze. Na to jsem si doma nikdy nezvykl.

Než by kdo napočítal do pěti, vykračoval si zdatný Jakub, řečený Alemannus, v plné zbroji ulicemi k spokojenosti neapolských radních. Co na tom, že má neohebný jazyk, hlavní je, že se dovede ohánět benátským mečem s dvoubřitou čepelí a s kornoutovým košem z překládaných a prořezávaných pásků železa? A co víc, dovede rychle zacházet s moschettou od zbrojíře Bartolomea Beretta.

Bral ulice pěkně zeširoka, jako ten, kdo dokáže stát na vlastních nohou a ze slušného žoldu dovede pohostit i pár žebráků a samozřejmě obětovat mnohé pro čest a slávu Boží.

Takoví chasníci nám ohlídají město před vetřelci a záškodníky, mnuli si ruce kupci, kdykoli je spatřili na městském opevnění a u bran.

Stejně je vezeme na hůl, kde se dá, uchechtl se jeden z vojáků, poměřující si závistivě bařtipány, vydělávající peníze hlavně na výzbroji, obživě a dopravě křižáckých rytířů do Svaté země.

Pojď s námi, Jakube! Dáš si s námi taky do trumpety.

Družná povaha mu nedala, aby takové pozvání odmítl, a už se před nimi rozložila opulentní hostina, na níž nechyběl salát s olivami a ovčím sýrem, sušenou šunkou a ohnivé víno, rozpalující srdce i tváře.

Vezmi si, Jakube.

Co slavíte?

Co bychom slavili? Radujeme se ze života.

A kdo to platí?

Nikdo. Ukradli jsme to těm zdejším židům.

Pikantní krmě se Jakubovi zarazila v ústech jako by nakousl skrytou kost.

To – to – nemyslíte vážně –

Už je to tak - štípli jsme to židům.

Zrudl a zašoupal nohama. Zdálo se mu, že ho někdo kousl, a to ho mátlo, protože neapolské stráže zřídkakdy koušou, i když si snad počínají dost neomaleně.

Co je ti, Kubo? Nechutná?

Slova se mu slévala v jeden šum, který k němu doléhal podobně jako mořské vlny, monotónně obléhající neapolské břehy. Kráčel jaksi naslepo, protože se mu oči zakutálely kamsi za obzor. Aniž věděl jak, octl se u velitele stráží, kde se sebe mechanicky sházel celou tu naleštěnou a respekt vzbuzující žoldnéřskou slávu, aby se pak nejistě ubíral ztemnělými ulicemi. Konečně našel to místo, kde uvázly jeho oči – kříž na oltáři. Netušil, jak dlouho se tam zdržoval. Teprve ranní paprsky ho pošimraly tak, aby následoval jejich příkladu a vydal se ven.

Když následujícího dne vstupoval do bran Capuy, jeho prázdný žaludek vyhrával důrazněji než všechny cikády na okolních olivách a palmách. Třebaže si už pohotově vládl vlašskou mluvou, jeho žaludek byl ještě výmluvnější.

Člověče, vždyť ty dovedeš počítat, že bys vytřel zrak Archimédovi! – Žasl bohatý místní právník: - Mohl bys mi dělat pomocníka.

Kdepak. Nemám žádné školy.

Co na tom sejde? Jsi všemi mastmi mazaný, že bys strčil do kapsy největší právníky z Bologni. Beru tě za svého pomocníka.

Zanedlouho se opravdu stal tak protřelou figurkou soudu v Capuy, že ho pán mohl nejednou posílat k soudu místo sebe a mohl si být jistý, že neprohloupí. Když Jakub souhlasil, že u něho pár let zůstane, netušil, že se to protáhne na celých pět let.

Přilepil se na Jakuba jako pijavice, a byl by ho vysával snad až do soudného dne, kdyby tomu jednoho krásného dne nedošla trpělivost. Tajně utekl s prázdnými kapsami, jak přišel.

Směřoval domů, ale uvázl v Bologni.

Hledám službu, abych si vydělal na cestu domů.

Zkuste to na hradě.

Ovšemže, bereme vás, řekli a hned se objevil ve službách velkomožného pána. Načež se ocitl v zajetí tak rozpustilé společnosti, plné košilatých avantýr, že by se byl Boccacio mohl odtud ještě přiučit mnohým pikantnostem pro svůj Dekameron.

Zatímco pán se stále častěji ocital v cizích dámských ložnicích, Jakub se den ode dne častěji přimykal k chrámu svatého Dominika. Právě když dosáhl Kristových let, praštil s tak bídáckou službou, a stanul před převorem:

Otče převore, toužím po dokonalosti. Nabízím se vašemu řádu do služeb.

Ehm, a jak bys mohl posloužit našemu řádu?

Nevyhýbám se žádné práci, ale nejraději dělám to, co umím nejlépe - vitráže a malba na sklo. Chtěl bych sloužit uměním. Umění k oslavě Boha a svatých je pro mne i pro ty, kdo to vidí, způsobem modlitby. Vím, že umění nemá přednost před mravností, jako krása nemá přednost před dobrem. Přesto bych rád uměním prospěl k dokonalejšímu životu, totiž k růstu ve ctnostech a k přiblížení se k Bohu.

Ukaž, co umíš, povzbuzuje převor novice Kajícího voje řádu bratří Kazatelů, aby zakrátko jásal spolu s ostatními dominikány před oknem v kapli dei Notai v dómě svatého Petronia a pak také před mnoha malovanými okny po Bologni.

Pojď, zavedl převor novice k hrobu svatého Dominika. V tichosti se skláněli před křížem u hrobu Zakladatele řádu. V hlubokém ponoření do tajemství kříže se mu na chvíli očividně vzdálil i převor i otec Dominik, aby se uprostřed temné noci smyslů setkali přibití ke kříži. Když se znovu obnovilo světlo, vyzval převor Jakuba:

No tak, bratře Jakube, ujmi se Dominikova hrobu a přijmi to coby svůj úkol v našem Třetím řádu. I když je duše velkého Zakladatele v nebi, a tělo teprve čeká na své oslavení při Posledním soudu, aby přijalo svou třiatřicetiletou podobu, navíc podivuhodně prozářenou nebeským světlem, přesto má být tělo na zemi oslaveno tak, jak jen lidé dovedou, aby to co nejvíce odpovídalo povznesení světce na oltář.

A tak brzy jasně vyniká postava světce ve schránce s honosnými sloupky, prosklené nejlepším benátským sklem, nesoucím stopy Jakubovy tvůrčí ruky.

Ve službě dominikánskému řádu si Jakub začal naplno uvědomovat, jak je umělec při své inspiraci a při jejím provedení v nějakém díle odpoután od sebe i od okolí. Nicméně poznával, že ani v inspiraci ani v úsilí o dovršení díla nemůže přestat být mravní osobností.

Tak při tvorbě vitráží i při malbě na sklo a vypalování namalovaných skel v ohni dbal krajní opatrnosti a přesnosti. Větší žár nebo delší doba vypalování škodí barvám. Jednou při tom náhle přichází do jeho sklářské hutě jeden dominikán se vzkazem:

Bratře Jakube, převor mě posílá, abys šel se mnou konat sbírku.

Jakub mrkl na malovaná skla, která zrovna vsunul do žáru pece. V paměti mu prolétla všechna rizika a ohrožení, doléhající při tom na jeho umělecké dílo, a také uviděl spoustu těch začernalých a spálených výtvorů, jejichž střepy zůstaly v odpadu. Takové zbytečné ztráty! Kolik peněz a námahy to stálo! Stačilo to jenom opatrně hlídat a nevzdalovat se od hutě. - Řekl by býval jeho rodný otec.

Opatrnost je totiž matkou moudrosti, ale bez pokory a poslušnosti se změní v opatrnictví pošetilců.

Jakub nechal všechno, jak to stojí a leží, a šel plnit vůli duchovního otce. Chválil Boha: Benediktus Deus in donis suis.

Když se po vykonané sbírce vrátil do hutě, shledal malovaná skla tak dokonale vypálená, jako dosud nikdy.

Jak jste mohl, bratře Jakube, neopatrně opustit pec při vypalování skla, a nám to pořád kladete na srdce? – Pohoršovali se jeho žáci, Ambrogino a Anastasio.

Místo odpovědi padl, jako kdysi Petr po zázračném rybolovu, tváří k zemi a volal: Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný! – Pak v nastalém tichu zakoušel velebnost Nejvyššího, aby poté jedním dechem volal, až se sbíhali všichni učni a pomocníci v huti:

Chválím Boha, že dovede tak tajemně oslavit ctnost poslušnosti, která se zdá vedle jiných ctností tak nedůležitá!

Potom řekl ke svým učňům: Mládenci, i když vím o vznešené hodnotě krásy, nesnažím se ji upřednostňovat před hodnotou mravního dobra ani ve svém umění, ani sám u sebe. Raději jsem pokaždé klopil oči, ovládal jazyk a celé tělo, abych se posílil v čistotě. Třebaže dodnes vytvářím krásná díla, žádné si nenechávám, ani za ně neberu pro sebe žádný příjem, a nerad se k nim podepisuji. Nemám nic, ani sám sebe, protože na sebe zapomínám, když stále sleduji kříž našeho Pána. Jediné, co mám, je láska. Tak rád sloužím nemocným a bez obav ošetřuji nemocné nakažené morem.

Cesta od přirozené krásy k nadpřirozené je spletitá, ale není neschůdná, zvlášť když ji prošlapává sama vtělená Krása, osobně blízká. Stačí se jenom přidat. Jakub z Ulmu se přidal tak, až se sám dostal na oltář do blízkosti ukřižované Krásy. Papež Lev XII. ho tam povznesl léta Páně 1825.

 

V ZAJETÍ QUATTROCENTA (Bl.Magdalena dei Panattieri 13/10)

Nalej, vinaři, a nešetři na nás! – Halekal opilým hlasem mladý pán Panattieri na celé Trino, až si jeho sestra dávala ruce na ústa:

Pšš! Nedělej ostudu!

Á – moje zbožná sestřička jde z kostela.

Nekřič! Nehulákej!

Co je, Magdo? – Oháněl se po ní. – Ať mi všichni vlezou na záda! Platím přece všechno, co vypiju.

Pojď domů!

Nikam nepůjdu, dokud všechno tady všechno nevypiju.

Už máš dost. Nepij, bude ti špatně.

To se hrrrozně pleteš, sestřřřičko, sukoval se mu jazyk: - Musím pít, aby mi nebylo špatně. Otec mě natlačil do městské rady, abych zajišťoval zájmy našeho rodu. Jenže takový úkol se bez pořádné dávky vína nedá zvládnout. Ty nevíš vůbec nic o tom, co je to být v městské radě. Musíš mít hroší kůži a lokty z dobré damascenské oceli. Tak to musím pořádně zakalit.

Pojď, bratříčku, pojď.

Zdejší vévodství, milánské, totiž většina krajů lombardských, drží v rukou úspěšný condottier, tvrdý plebejec Francesco Sforza, z rodu Visconti dovedl udržet moc. Nedávno ho portrétoval Bonifacio Bembo. Rád by přitáhl do města stavitele Bramanta, aby se Milán vyrovnal Florencii a Římu. Jenže nic není na věky. Zrovna stoná, a jestli natáhne brka, tak se všeho chopí jeho syn Galeazzo Maria. A víš, jaký je tento Galeazzo Maria? Zrůda, slizký jako had. Všechno dnešní nejlepší umění mu slouží za pozlátko bujného přepychu a rozmařilého lesku dvorního.

Vyspíš se z toho, a zítra ti bude zase líp.

Kdepak, děvče. Z tohoto bláznivého snu se nedá probudit. Taková je dneska celá Itálie. Tohle naše slavné quattrocento – to je lyra o pěti strunách. Jejich souzvuk nám zajišťuje svobodu od cizího panování. Patero strun tvoří Neapolsko, Řím, Florencie, Milán a Benátky. V této pětici se zhušťuje pestrá mnohost říšských lén a vzájemností, která svými zápasy dosud činila naše dějiny tak pohnutými. A každý z té osvědčené pětice tají ve svém nitru napětí výbušné jako střelný prach.

Jsou tu ovšem všelijaké vymoženosti jako pokročilý ráz správy, soudnictví, celní úpravy a sešněrování celého života hospodářského. Jenže to všechno stojí peníze – peníze – ty dneska vládnou světem. A jestli se chce takový Francesco Sforza udržet v Miláně u moci, musí tu udržovat pořádný policejní režim. Jinak zjistí, že mu někdo vyfoukl moc před nosem. Tady se bez notné dávky vína nedá obstát.

Zbývá modlitba.

Modlitba, Magdo? Nenech se vysmát! Mrkni se na papeže.

Co je s ním? Svatý Otec Pavel II. dělá, co se dá.

Co se dá? Tenhle Pietro Barbo si počíná jako slon v porcelánu. Rozšířil kardinálský sbor, který už předtím byl dost velký a těžkopádný jako otelená kráva. Místo velkých postav minulosti jsou tam samí kloučci z předních italských rodin, církevním duchem a osobními zásluhami nijak nedotčení, zato však přístupní každému podrazu a intrikám. Jde jim většinou o koryta. Snaží se podojit církev, kde mohou. A kde na to vzít peníze? Desátky, odpustky a –

Bratr nedořekl, protože se skácel podlomený a hlava mu padla vystydlého jídla na talíři, až zařinčel. Vyhlížel jako vhodný námět pro obraz Umučení svatého Jana.

Drobné mince si pospíšily z Magdiny ruky, aby upokojily šenkýře, a už se jedna zlomená třtina nakládala na vůz, aby se vyložila tam, kde měla být už dávno – v ložnici jejich rodinného sídla.

Můj Pane, obětuji ti všechno, o co mě požádáš, ozývalo se pak z klekátka v rodinné kapli. – Chci snášet utrpení těla a ducha za tohoto mého bratra v zajetí opilství. Dobře vím, že to není jenom jeho vina, když upadl do takové neřesti. Je to vina celé naší rodiny Panattieri, která chce, aby jí někdo zajišťoval blahobyt za každou cenu. Je to moje vina, že si dopřávám všechny vymoženosti této svobodomyslnosti naší doby, vzdělání a blahobyt, ale bratr na to doplácí, když se obětuje pro štěstí a blaho našeho rodu, ale jeho svědomí to neunese, a tak pije a pije. Kdyby nepil, musel by z té městské rady okamžitě utéci, ale naše rodina by zchudla víc než kostelní myš.

Ukřižovaný se pohnul na kříži, protože se s Magdou celý svět zatočil jako v divoké tantarelle.

Ještě téže noci uzrálo v jejím srdci konečné rozhodnutí. Ne, že by o tom neuvažovala už od útlého dětství, když sedávala s bratrem uprostřed zbožného otce a bohabojné matky v kostele svaté Kateřiny Alexandrijské. Tehdy bývala ještě naivním dítětem, které snilo o tom, že si ze své nevědomosti a zaostalosti udělá ctnost, a zapomínala na to, že svatá Kateřina Sienská byla do této nevědomosti zatlačena, ale ona to vše obětovala Ukřižovanému tak, že si ji Beránek sám vzdělal až k Učitelce církve. Od dětství ji však příklad svaté Kateřiny uchvacoval. Slýchala o sienské světici, když oslavovali bratří Kazatelé její svátek, když volali z kazatelny po jejím následování. Klekávala v mlčícím obdivu před jejím obrazem a z její duše volala k světici životní touha: Chci kráčet za tebou, Kateřino. Chci se podobně jako ty připodobnit se Kristu v jeho lásce k lidem. Toužím na sebe vzít kříž Páně a doplňovat, co zbylo z Ježíšova utrpení pro mne, jako nepatrný a přece nezanedbatelný článek Tvého tajemného Těla. Chci snášet očistná muka za mého bratra, opilce a poživačníka, spouštějícího se s kdejakou nevěstkou.

Někoho přitáhne Pán k sobě tím, že pošle svého věrohodného a strhujícího posla, kdežto jiného přitlačí jaksi odzadu prostřednictvím jiného, zcela protivného.

Prosím, otče, o přijetí do Kajícího voje řádu bratří Kazatelů.

Cože? Ty, Magdo, chceš do našeho Třetího řádu?

Ano, otče, moc o to prosím.

Jenže to znamená také sliby.

Vím, otče, je to slib chudoby, čistoty a poslušnosti.

A víš, co je to samotný slib, votum, učiněný a přijatý zde před Bohem? – Na chvíli se dominikán odmlčel, a pak pokračoval: - Slib učiněný před Bohem je víc než tvoje přání, víc tvoje předsevzetí, protože si bereš samotného Boha za svědka. Je to přísaha, kterou si přibíráš k desateru Božích přikázání ještě jedenácté, a to se ti navíc rozvětvuje do tří – do slibu čistoty, slibu chudoby a slibu poslušnosti. Samozřejmě, že přitom jako členka Třetího řádu zůstáváš ve světě, abys pomáhala Prvnímu řádu bratří Kazatelů a Druhému řádu rozjímavých mnišek, ale také konala pokání jako členka Kajícího voje našeho řádu. Napřed musíš ovšem zvládnout přikázání desatera, jinak bys o ně stále zakopávala, a stěží bys mohla zvládnout nějaké jedenácté přikázání.

Vím to, otče, a jsem ochotna se ještě víc ovládat a přemáhat pokušení těla, světa i ďábla.

Jenže k tomu, abys prožívala ducha těchto řádových slibů, by ses, milá sestro, musela nadobro rozejít se samotným způsobem života celé tvé rodiny Panattieri.

Chci to celý život podstupovat, abych byla také věrná své křestní nebeské přímluvkyni, svaté Maří Magdaleně, velké kajícnici.

Ovšem nečekej, sestro Magdo, že vstupem do Kajícího voje řádu svatého Dominika tě život hned oblaží deštěm růží a že od té doby budeš procházet růžovým sadem. Připrav se na to, že s obléknutím bílého roucha dostaneš za prvním rohem pořádný výprask už kvůli své příslušnosti k našemu řádu, z něhož vzešlo tolik nenáviděných inkvizitorů, jako byl třeba Torquemada, a vůbec kvůli Kristu poníženému. Budou tě nenávidět světáci, ale i mnozí křesťané, kněží a biskupové v církvi, už třeba z pouhé řevnivosti vůči tomu, jakého se ti dostalo vzdělání ve tvém rodném domě a ještě se ti dostane v našem řádě.

Jsem připravena, řekla Magdalena, spočívající posléze v prostraci na chladivé dlažbě před oltářem goticky rozklenutého chrámu svaté Kateřiny. Když se pak zvedla ze země a vyslovila své nejhlubší přání stvrzené slibem před Bohem a celou církevní obcí, sneslo se na ní bílé roucho, opatřené pásem a růžencem k utužení kázně, zdálo se, že samo červené cihlové sloupořadí chrámu ustupuje před ní stranou. Čtyřboká kampanila se rozezvučela halasným zpěvem do širého kraje, doléhajícím až k podhůří Alp, shlížejících majestátně na celé to vlašské renesanční hemžení.

Takhle chci hlaholit do celého kraje, opakovala si Magda, abych tu boccacciovskou prostopášnost postavila na pranýř, třebaže nikoho odsuzovat nechci, a ze všech nejméně mého bratra. To si spíš sama stoupnu za ty hříšníky na pranýř, aby byl celý můj život řetězem skutků sebezáporu, odříkání a třeba i krutého týrání těla. Za každého poživačného Sforzu nebo medicejského prostopášníka musím kráčet jako kajícnice., abych byla smírnou obětí Bohu za všechna příkoří, za všechny urážky, jichž se Ukřižovanému dostává v hojnosti od celého světa, ano, i od mnoha křesťanů, vykoupených a obmytých drahou krví Kristovou.

Buch-buch-buch! – Ozývaly se rány z klenutého závětří před vchodem do kostela.

Co to tam přibíjíte, otče?

Ale – dekret Svaté stolice, kterým je jeden trinský bohatec vyobcován z církve. Zabral nám totiž náš dominikánský majetek a zdráhá se ho vrátit.

Počkejte, vždyť ho znám od dětství. Pokusím se mu promluvit do duše, aby dal věci do pořádku.

Nemeškala a hned se za tím vydala:

Podívej se, kam až dospěly věci. Zrovna máš být vyobcován z církve, takže nemůžeš ke svátostem. Obral jsi dominikánský řád o majetek.

Nadutec se však na Magdu osopil: - K čertu s celým vaším řádem! Jste přece žebravý řád, tak jaképak chcete majetky? Osvobodil jsem dominikány od břemene majetku! –

Jenže řád potom nemůže jaksepatří plnit své poslání – chybí jim budova, kde by mohli učit a dům s lazaretem pro nemocné –

Chamtivci nenažraní! Ať si vyžebrají nový majetek!

Ale ten stávající majetek byl darován řádu právě s tím úmyslem dárce, aby sloužil jako škola a lazaret.

Kašlu na to! – Vyletělo z rozlícené masky trinského dravce a vzduchem se ohnala silná pravice: Bác!

Magda skoro zavrávorala a slzy se jí vehnaly do očí.

Jde o spásu tvé duše.

Bác! – Otřásla s ní další rána, div že neupadla.

No dobře, - to bylo pro mě, ale co dáš dominikánům?

Zlostně vytrhl jezdecký bičík a třískal do ní vší silou.

Snesla to mlčky s pokorou, a pak se už jen modlila:

Bože, uděl mu milost obrácení a spásy. Kéž neodejde ze světa bez usmíření s Tebou!

Přes všechny prosby, zůstalo srdce zatvrzelé vůči Božímu milosrdenství.

Bože - odpusť mi - hříšné, vzlykala před Ukřižovaným, - že mám tak slabou modlitbu, - sotva se dozvěděla o hrozném konci zbohatlíka:

Strašné! Dostal mrtvici a zemřel bez usmíření s Bohem i s církví.

Buď milostiv, Pane, jeho duši, prosila Magda, když se celou noc pokořovala své tělo trýznivou bolestí.

V dalších dnech vykročila do trinských ulic, aby pomáhala chudým.

Nebyla to však jen nějaká okázalá lidskost, která se teď prodírala k uplatnění v umění a stavitelství, která byla jen zpovrchněním křesťanské lásky a jež viděla v člověku jen člověka. Tohle byla nadpřirozená láska Boží, ale ne někde v nadoblačném snění, Toto byla živá láska v lidském vtělení, která nachází v každém trpícím a prosícím trpícího a prosícího Krista.

Z kazatelny se ozývalo: Kristovým nepřítelem nejsou hříšníci, nýbrž samotný hřích a strašná nevzdělanost v učení víry. Odtud pramení zaslepenost a všechny další hrozné důsledky.

Musíme učit, - mínila sestra Magdalena, ale nemáme školu.

Tak přistavíme malou školu vedle kostela, rozhodl převor.

Opatřím na to prostředky od rodičů. Ať na to padne moje věno!

Tak vida, najednou ti je zhýralý bráška k něčemu dobrý, posmíval se jí bratr, a neodpustil si přitom rýpanec do církve: - Ovšem dávat něco do církve, když má v čele takového Sixta IV., je jako házet to rovnou do žumpy. Medicejská banka už praská ve švech, když má financovat celý nákladný papežský dvůr, takže co nevidět vezme papež na milost banku rodu Pazzi. Napřed ovšem bude muset někdo zařídit smrt vévody Galeazza Maria v Miláně a bratrů Medicejských ve Florencii.

Je zajímavé, jak někdy dovede Bůh vložit prorocká slova i do hříšných úst, jako tomu bylo třeba v případě Kaifáše.

Nová škola se rychle naplnila trinskou mládeží. Sama sestra Magda se postavila do popředí, když nebyli po ruce otcové dominikáni. Sotva se ukázalo, že tam učí jeden z trinských, či vlastně jedna z trinských, a dokonce způsobem neobvykle školským – svatý Tomáš v podání Dantově svěží a zpěvnou mateřštinou, ukázala se škola příliš malá, a musela se zvětšovat.

Mluví způsobem, který je i pro nás, kněze, velmi podnětný, - uznávali dominikáni.

Tak tam voďte i novice, navrhl otec Šebestian Maggi z Milána, a dopřejte sestře Magdaleně, ať se jim věnuje. Vždyť je o ní široko daleko známo, jak ráda se věnuje mládeži a dětem. Ani bezdětné manželky neopomíjí a mnohdy jim vyprošuje od Pána požehnání. Tak může přinést požehnání i našemu řádu.

Sotva poznala Magda otce Šebestiana, nastalo mezi nimi velké souznění duší.

Kdyby se tak povedlo v našem klášteře obnovit původní Dominikovu řeholní kázeň, osmělila se Magda.

To je cesta, kterou doporučuje otec Rajmund z Kapui, - zazářil otec Šebestian, ale v trinském klášteře to nešlo tak nadšeně. Někteří bratři by spíše přijali zoctovatělé víno, ba i nějakou přiboudlinu, než přitužení řeholní kázně.

Ovšem rozhlédněte se kolem sebe, bratři! – řekla Magda: - Hlava církve, papež Innocenc VIII. se drží zuby nehty Petrova stolce jako veš, aby co nejvíc zaopatřil své nemanželské děti. Nakonec na ně dostává peníze z Cařihradu, protože vězní sultánova bratra Džema. Znepřátelil si neapolského krále a spojil se proti němu s mocným baronem jihoitalským. S podporou Benátčanů volá do země dědice anjouovských nároků. Jednou nám naši rodnou hroudu zdupou francouzská kopyta! Volám vás, všechny, k pokání, k obnově řeholní kázně, k modlitbám.

Zanedlouho se obnovné úsilí naplno ujalo v trinském klášteře, kde bratři najeli petrovsky na hlubinu. Z kláštera se toto úsilí o hlubší prožívání řádu rozšířilo do celého města.

Když pak se jednou skutečně naplnilo Magdino proroctví, za prudkých francouzských nájezdů, Trino zůstalo uprostřed zpustošené krajiny a vesnic ušetřeno veškeré pohromy.

Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha, - zpívali bratři u jejího lůžka, když opouštěla svět dne 13.října léta Páně 1503. Od té doby rostla její úcta až dodnes. Papež Lev XII. potvrdil její úctu léta Páně 1827.

 

NEJSKRYTĚJŠÍ TAJEMSTVÍ (bl.Benvenuta Boiani 30/10)

Inu, na světě jsou místa vhodnější a příznivější k lidskému životu, kdežto jiná škodlivější, tvrdil kupec v krčmě. – Proto my kupci, vytržení ze svých domovských kořenů, stále těkáme světem za lepším bydlem jako věčný Ahasver.

Jářku, osud je osud, povzdechla si kterási bludná duše od stolu bogomilů, přicházejících sem z bulharských končin.

Neexistuje žádná neměnná, osudově nutně působící síť nezdravých míst. Cožpak nevíte, že Božím působením skrze Ježíše Krista přišla spása lidstvu i světu, a že Boží vláda v tomto světě už začala a stále se šíří? Působnost všech neblahých míst není trvalá, nýbrž jen dočasná, volal bratr Kazatel: - Tak jsou mnohá místa na zemi požehnána působností Boží skrze Krista a jeho svatých apoštolů. Díky Bohu se některá místa na světě už stala požehnaná a počátkem nové země proměněné v Kristu.

Ukažte si takové místo, uchechtl se kupec, čekající v Cividale del Fruili na zvětšení kupecké karavany, proudící sem dílem z Dalmácie, dílem od Benátek, a vyhlížející v tomto alpském podhůří nosiče a zdatný doprovod pro další putování jantarovou stezkou.

Tak se podívejte támhle - na druhou stranu toho Ponte del Diavolo. Tam už na vás čeká kostel svatého Martina. Kdysi sem přicházel mladý voják s římským jízdním plukem z uherských nížin, aby pak po svém proměnění Kristem v jeho svatého poustevníka Martina, milostivě poznamenal toto místo.

My známe jen místa poznamenaná škodou, opakoval tvrdošíjně bogomil.

Ano, jsou taková místa, kde žili a působili ti, kdo se oddávali těžkým hříchům a neřestem, neboť se do jejich činnosti vměšoval zlý duch. Tak mluví apoštol Jan ve Zjevení o nebezpečném místě v Pergamu: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balaamova... jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství...(Zj 2,13-14)

Áále! – Co to meleš! – Překřikovali bogomilové otce Kazatele.

Ano, jsou místa, která bývala následkem působení nějakého činitele, běžnému poznání skrytého, lákavá pro konání pohanských obřadů. A protože tyto hrozné obřady a oběti bývaly spojovány s neřestmi a pověrami, snadno se do nich vměšoval vliv ďábla, což všechno nějakým způsobem poznamenávalo samo dané místo. Avšak ani taková místa, odkud se šíří zlo a zkáza, nejsou navždy, osudově a neodvratně zatížena zhoubným vlivem pověr a démonů. Někdy se stačí na takovém místě pomodlit či posvětit je bohoslužbou, aby se místo zbavilo hrozného vlivu. Jindy naši otcové budovali na takových místech chrámy, které bývaly zasvěcovány zvláště svatému archandělovi Michaelovi, aby tak s pomocí Boží a svatých andělů byl neustále přebíjen škodlivý a nezdravý vliv, ať už byl původu pozemského, pověrečného či démonického.

Už dávno jsou přebíjeny takové neblahé kraje. Jděte se pomodlit do kostela nebo do kaple, a hned zakusíte na vlastní kůži místo pravé harmonie, kde se uzdraví každý churavý a najde pokoj věčný Žid stejně jako bludný bogomil.

Samotný Bůh je navěky zdrojem a počátkem veškerého požehnání. Bůh. Od něhož pochází veškeré požehnání, a dovoluje také nám, povolaným, abychom vzýváním Božího jména udělovali požehnání a ve jménu Ježíše Krista zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.

Když Bůh žehná sám nebo skrze své posvěcené posly, tedy se vždy zaslibuje Boží pomoc, ohlašuje se Boží milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Pokud žehnají lidé, tedy chválí Beránka dobrého a milosrdného.

Bůh uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu nebo ji předem ohlašuje. Lidé žehnají Bohu tím, že hlásají Jeho slávu, vzdávají Pánu díky, zbožně Krista uctívají a projevují Mu poslušnost. Když žehnáme ostatním, tedy jim vyprošujeme Boží pomoc.

V místě opakovaně požehnávaném Božími svědky, ale i proklínaném kupci s karavanami a bludnými bogomily, přecházejícími přes řeku Natisone po prohýbajícím se Ponte del Diavolo, obšlapoval kolem své krásnější polovičky, již po sedmé v požehnaném očekávání, její mužíček, čile rozhazující rukama:

Jestli to bude, Albertino, zase holka, tak se z toho snad zfanfrním? – Pobíhal domem pan Boiani s hlavou s očima navrch podoben rejnoku Batoidea.

To si celý ty, vždycky věrný svému jménu Konrád čili Kounrat, smělý rádce. Jestlipak to tak všechno dělávají podle vašeho mužského návodu také ty vaše severské Brunhildy? Nechtěl bys náhodou jednou rodit za mě?

No, už bych taky chtěl konečně jednou vidět nějakého syna. – Řekl skromněji a pak ji něžně políbil. Miloval ji jako žádnou jinou. Proto když se dům po sedmé naplnil dívčím pláčem, volal radostně:

Sia anche questa ben venuta! – Budiž je nám i tato vítána!

Jak se bude jmenovat? – Ptal se kněz.

Benvenuta.

A tak ve jménu požehnání stékala křestní voda po jejím tělíčku, aby Boží Duch vtiskl dušičce nesmazatelné znamení. Jakého požehnání? Jedině Božího, jiné není, a Konrád toužil koneckonců víc po slávě Boží než po slávě svého rodu.

To, co se tu zrodilo z vody a ducha, přesahovalo všechny možnosti kupců, ochotných kdykoli cokoli komukoli přivést třeba až z druhého konce světa, jen když dobře zaplatil, i všechno blábolení bogomilů a ostatních zatemnělých snílků, hledajících štěstí mimo církev.

Tak mi, prosím vás, ukažte! Ať si to mohu ohmatat a zvážit, přeměřit a ochutnat, vyposlechnout vlastníma ušima, než za to vydám nějaký zlaťák! – Uchechtávali se kupci.

Někde nevidím nic, po čem toužím, - zatvrzovali se bludní snílci, toulající se křesťanským světem, aby někde utrhli kousek štěstí, rašícího na kamenné silnici antického Říma. To, co se tu dělo, nedělo se tak halasně, jako když kupec vyvolává své zboží na trhu, aby měl co nejlevnější živobytí, ani tak smyslům dostupným způsobem, jak by ve svých divokých snech očekávali strašní snílci z řad bogomilů, přečistých katarů a jiné chásky, vyhledávající požitek za pět prstů.

Bylo to skryté jako sám Původce všeho, který, ač dává vše, nikomu se nevnucuje, protože je to skutečně kavalír, který stvořil člověka svobodného, a proto či počíná tak diskrétně a nesměle, že se tomu, kdo pochybuje o jeho skutečnosti, opravdu zdá, jako by ani nebyl.

Co je to tajemné volání? Kde se bere to pouto, které přitahuje každého člověka, dokud má čisté srdce, nezacpané přemírou domnělých informací, podbízejících se pod záminkou osvěty? Pokud jenom hrstka těchto dětských duší, tak jedinečně připravených k přijetí velkých milostí, dospěje k cíli, není tím vinen Bůh, nýbrž závada je v přijímači – zbahnilá společnost a zvrhlé příklady ostatních, liknavost následovat Boží hlas i za cenu velkých obětí, špatné vedení zvláště v okamžicích velkého rozhodování.

Čím to, že Benvenuta nedovedla ještě vyslovit máma, ani táta, ale dovedla udělat ručkou znamení kříže, ale ne jako nějaká opička, nýbrž s hlubokou otevřeností a zaujetím pro tajemství? Jistě proto, že lidské řeči o Bohu a o víře, o výchově dětí se odedávna vedly a vedou dodnes, ale příklady táhnou. Nesporně i proto, že také andělu strážnému, Matce Boží, svatému Martinovi jakož otci Pellegrinovi se přiznávala jejich závažná úloha, a že se nepodcenila ani úloha společné modlitby v rodinném kruhu i před oltářem. Kostelík Matky Boží nad severním břehem řeky Natisone, odedávna zvaný Tempiero Langobardo, nebyl nikdy prázdný. Prosté a názorné obrazy byly odedávna Benvenutě biblí, ale také názorným životem svatých. Propastná strž s proudem řeky Natisone, přes kterou klene Ponte del Diavolo, bývala pro dítě k zahlédnutí jen štěrbinami v uzavřeném dřevěném průchodu. Kdo tam propadl, nevyvázl. Proto se konalo znamení kříže před vstupem na most i po sestupu na zem. Polohlasné modlitby za všechny hříšníky zněly v dřevěném průchodu mostu ještě dunivěji a důrazněji než jinde.

Láska všemu věří, všeho se naděje, všecko vydrží. (1 Kor 13,4-7) Nestačí modlitba. Musíme konat pokání za ty, kdo se lehkomyslně nebo zvědavě přiblížili k ďáblu, dávno sice poraženému a spoutanému, ale přesto neztrácejícímu svou nebezpečnou existenci. Příklad svatého Martina, dělícího se s žebrákem o plášť, nebo svatého Dominika, z jehož ošoupaného hábitu se ozývá cinkot řetězu, kajícně spoutávajícího tělo, a především samotného našeho Pána, podstupujícího za naše hříchy utrpení v okovech, bičování a korunování trním, a nakonec i smrt na kříži, to vše je strhující.

Cos to kolem sebe namotala, dítě! - Vyhrkla zděšená maminka, když přispěchala k dusící se dívce.

To – to je pokání za ty – chudáky - co tak strašně dopadli, vyrážela ze sebe dvanáctiletá dívenka.

Tohle ne! – Zlobila se máti, a snažila se jí sejmout pouto, které si zasukovala tak, že nebylo možno s ním pohnout.

Vždyť už se v tom celá dusíš! To lano se ti zarylo úplně do masa! To musí strašně bolet – sssss! – Vyrazila ze sebe máti.

Zbývá jedině operace, rozhodl narychlo povolaný ranhojič a už si chystal náčiní.

Můj Pane, pomoz! – Vydechla dívka z posledních sil.

Pojednou, když už hrozilo, že se udusí v tom těsném sevření, nastalo uvolnění, a lano se volně svezlo na zem.

Fanatici! – Ušklíbl se ranhojič.

Jako by nestačilo dost utrpení, které nám páchají Tataři! – Mínil kupec na trhu.

Potom však navštívil Benvenutu docela jiný host. Přišel uprostřed noci, když klečela před křížem, a kříž rozostřil a v temném pokoji se rozjasnilo. Tehdy se v pokoji objevil záplatovaný hábit. Z prostého, ale čistého roucha zazněl laskavý hlas Otce Dominika:

Měla bys to vyznat ve svaté zpovědi.

Když se pak vyznala z lásky k Bohu, která vede až k násilnému pokořování vlastního těla, zpovědník jí zašeptal:

To je přehnané, Benvenuto.

Když já si nemohu pomoci, otče.

Jak to, že si nemůžeš pomoci?

Samou přirozeností směřuji kamsi dál, až za práh smrti, přes Ponte del Diavolo nad údolím Natisone,

Přes Ponte del Diavolo?

Jenže moje smysly jsou tak omezené k vidění otcovského i mateřského vedení přes ten Ponte del Diavolo nad údolím Natisone a moje tělo je tak těžkopádné a nejisté na tomto přechodu, i moje víra je strašně slabá. Ještě, že mě Otec poučuje Božím Slovem a posiluje Tělem Páně. Kráčí vstříc mé těžkopádnosti a posílá mi Boží Slovo a Ježíše jako mého Bratra.

Nesmíš si přivodit žádné zmrzačení, protože bys tím ničila Boží dar, totiž především život. Udělej si takové předsevzetí, ano?

Budu se mírnit, ale v nějaké míře musím své tělo krotit. Neobejdu se bez toho.

Jak to myslíš?

Nejistě pokrčila rameny: - Nevím, otče. Nemám žádný promyšlený plán. Každý můj další krok je nejistý jako chůze po tenké lávce nad propastí či jako přechod po Ponte del Diavolo přes údolí Natisone

Pokaždé se upínám jenom na ten následující krůček a vyprošuji si k němu sílu a ještě větší milost a ochranu anděla strážce. Kdykoli ve mně přijímá chlebový Beránek nějaké uplatnění, děje se to krok za krokem. Přitom se nic neopakuje, a právě tato chvíli je ta jedinečná, pro kterou jsem se narodila. Dílo vnuknuté milostí vyžaduje přinejmenším právě takovou milost, jakou potřebuji k odhodlání se vykročení, ještě také k svému provedení do všech důsledků.

Horoucí touha po dosažení co nejtěsnějšího spojení s Bohem den ode dne plnila dospívající dívku moudrostí, přesahující meze ryze lidského chápání. Před duchovním pohledem čistého srdce se objevilo tajemství bytí a života v jiném rozměru. Rozjímáním si osvojovala všechno oddělené od všednosti, aby to přešlo k nejvyššímu smyslu. Rozjímání se totiž opírá o všechno oddělené od všedního a směřuje k projevu nevšedním způsobem.

Vždyť už jsem ti to několikrát říkala, aby si oblekla ty krásné šaty po mně, - dobírala si ji starší sestra: – A taky si připni, Benvenuto, tyhle náušnice, abys vypadala k světu.

Jsou tu i nějaká líčidla, které nabízeli kupci, - ozývala se další sestra.

Benvenuta zavrtěla hlavou a ponechala si škrabající oděv z režné látky, zanechávající na jejím těle odřeniny.

Vy si podle všeho myslíte, že nejlepší vyhlídky na úspěšné uplatnění nám poskytuje mládí a tělesná krása, kdežto dospělost a zralost že přináší ústup ze života, množící se nemoci, pokračující slabost a ochablost. Život Slova věčného života podléhá jinému měřítku.

Co to breptáš, Benvenuto?

Oči sester byly na ní přibité jako na cizokrajné zvíře či neznámé zboží, ale pak se odvrátily.

Zpočátku se mi to volání zdá nezřetelné a nudné. Když vám mám něco o tom říct, cítím se být v obklíčení.

Proč? - Jakto?

Hm - překážky zvenčí, ale i zevnitř. Když ale pevně sevřu tělo a pokořím je, tak nalézám rovnováhu, že se tomu nestačím divit. Jako by mé pokořování těla, obětované kvůli Beránkovi, bylo vytrhováno z mé bytosti. Tajemně se to ode mě odděluje a nabývám neočekávaně úžasného rozletu. Nejraději bych se stáhla před kříž, abych pokojně sledovala svůj životní úděl z Pánova nadhledu.

I když se Benvenuta podle pokynu zpovědníka mírnila v drastickém pokořování svého těla, Bůh měl s ní jiné plány, než chápala sama a než mohl pochopit zpovědník z místního farního kostela.

Nezůstávej stranou, ozvalo se z oltářního obrazu Matky Boží.

Kam bych se poděla, Matko Páně?

Skryj se pod můj plášť.

Pod tvůj plášť?

Do kajícího voje řádu mých milých bratří Kazatelů. Můžeš dál žít ve světě, ale budeš pod ochranou mého blankytného pláště.

Když chce vstoupit do toho Třetího řádu svatého Dominika, nebraňte jí v tom, vzkazoval otec, věnující se obchodu až někde Hamburku a vracející se domů jen zřídka.

Slibuji, pronesla mladičká novicka, a pak ji zahalilo bělostné roucho, pevně stažené pásem s růžencem.

Nyní se pod ochranou Královny řádu bratří Kazatelů nechávala Benvenuta povznést do oněch oblastí mystického života, které jsou připraveny pro každé Boží dítě, ale jen málokteré tam pokročí. Začala žít v onom světě, který svým bohatstvím přesahuje meze běžně vypočítavého lidského ducha.

Ale co z toho, prosím tě, máš? Vždyť tě to přece vůbec nemůže těšit!

Radost, kterou prožívám v rozjímání, je víc než nějaká sladkost z trhu Cividale del Fruili. Takový blaživý zážitek v tajemném souladu a zalíbení z nejvyššího dobra. Takové láskyplné splývání se mnou, a to úplně bez obav, že bych se někde ztratila. Rázem poznávám, že jsou mi Otec nebeský a Máti nadhvězdná a Bratr Ježíš důvěrně blízko, a k tomu za mnou často přichází svatý otec Dominik a všichni se mě těsně dotýkají a jsou mi důvěrně blízko, takže nepropadnu do údolí smrti.

Jak jen se to všechno dobrodružství odvahy vzdát se sebe sama pro Krista po boku svatého Dominika liší od snažení a touhy velikánů světa! I ve světě se zástupy uvádějí do varu působením vynikajících jedinců, ale pokaždé je v tom něco křečovitého a strnulého. Jako záchvat větru, který občas zavane, pozvedne ze země listí, aby se za bezvětří zvolna snášelo zpátky k zemi. Jak svobodná, pokojná a vznešená je naproti tomu moje vůle! Co by mě mohlo zastavit? Kdo mě odloučí od lásky Kristovy?

Když se něžné dívčí oči vpíjí do Ukřižovaného a mladičké tělo se přibíjí k němu na kříž, zastavuje se čas, proud řeky Natisone vázne, a ruch kupců a těkání zbloudilého davu a katarských hledačů pravdy mimo církev se slévá v jednolitý dunivý hukot. Všechno, co se odehrávalo v jejím životě, splynulo v plameni tiché a odevzdané lásky.

Zde jsem, vydechl jí do srdce Ukřižovaný, který se rozhodl za ni dýchat, žít i umírat, - aby vzápětí nechala rozplynout všechny vzdušné zámky lidského snění, a do ohniska jejího života vstoupil sám Pán. Tak převládlo v jádru jejího života ono božské: jsem, který jsem, - nad celým lidským já.

Vstávej, Benvenuto! Už je ráno. Půjdeme do kostela.

Nemohu se pohnout, - ozývá se z lůžka.

Co je ti? Přivoláme felčara.

Co říká felčar? - Pokrčená ramena, pohledy plné účasti, na čele otazníkovité vrásky: - Hm, je ochrnulá.

Musí to být pro tebe strašné, že se nemůžeš zvednout a proskočit po Cividale del Fruili!

Že se moje tělo nemůže pohnout, to mi tak moc nevadí, ale horší je, že nemůžu účastnit mše svaté a chval spolu s ostatním řádem.

Odnesu tě tam, nabízí se sestra.

Pět let se přičinlivá sestra trmácí s kostrbatým balíkem v bílém balení, až se z nich stanou bizarní figurky k smíchu škodolibým měšťanům. Vypadalo to, jako by někdo stěhoval do kostela starý kredenc nebo aspoň malé varhany.

Kdybyste si mysleli, že bude Benvenuta obtěžovat své okolí svými stesky a nářky, neznali byste ji. Nebyla to žádná mátoha, nýbrž jaksepatří houžvička, které nějaký ten šrám a podlitina nepřipadly cizí. Když jí zpovědník zakázal dlouhodobé posty a trýznění důtkami do krve, a ona poslechla, Bůh na ni právě takové utrpení a ještě horší dopustil. Tak Bohu stále blahořečila. Z téhle lidské trosky nepřetržitě vycházelo velebení Boha, díkůvzdání Kristu, chvála Matky Církve a svatého Dominika. Ukazovalo se jako by se v tom bělostném uzlíčku otevřela planoucí výheň lásky.

Uličkami Cividale del Fruili se neslo místo ladných tónů funění a hekání. K tomuto každodennímu vystoupení dýchavičnosti se však připojily pisklavé a zajíkavé zvuky, neboť se k celému dopuštění přidružilo šestého roku cosi jako rozedma plic a záchvaty astmatu. Jako by na celé této patálii nebylo pořád ještě dost, klešťovitě sevřely dívku žaludečné křeče, takže bývala zkroucená jako posolená ústřice. Ač nabyla vzhledu dávné etruské vykopávky, ani slůvkem si nepostěžovala na hrozný úděl. Naopak se dokonce zdálo, že má ve tváři pokoj, ba skoro nemístně vyzařující nadšení.

Jak by ne, když trpěla s Kristem, který strádá až do konce věků ve svých vyvolených, a nepřestane, dokud utrpením jeho věrných nebude vyvážena míra hříchů. V kontrastu k tělu, procházejícímu lisem drtícím všechno přirozené, vydávala ústa a celé srdce tím větší díkůvzdání a chvalozpěv. Každému, koho Pán navštívil bolestí a utrpení stačilo zahlédnout nebo jen zaslechnout Benvenutu, přibylo odvahy a důvěry v Pána.

Neopouštěj mě, otče Dominiku, ve svých přímluvách! Slibuji, že vykonám pouť k tvému hrobu, otče hříšníků! – Volala pak v dominikánském chrámě, kde se jí coby účastnici kajícího voje řádu odedávna otevíral příval těch nejvyšších Božích milostí.

Proti veškeré bezradnosti místních i cizích felčarů se k dívce nachýlil, aby jí zašeptal do přímo srdce:

Vstaň, má dcero, a pojď za mnou.

Tohle že smím, můj Pane? – Přimknula se ještě víc k Ukřižovanému.

Svou láskou ti uděluji život poznání a lásky. Vlévám ti ji Mým Duchem do mysli a povznáším tvou vůli. Ponechávám ti svobodu, ba dokonce ji zvětšuji. I když svou láskou pohybuji tvou vůlí, dopřávám jí být současně také základem pohybu a projevovat se láskou. Moje vlévaná milost i láska, působí souladně s tvou přirozeností k dosažení vlastního cíle. V tomto souladu přirozeného s nadpřirozeným je sdílení Mé neochvějné vůle s tvou vůlí. Tvá duše tím přesahuje sebe samu, aby se sjednotila se Mým Slovem. Teď prožíváš blahoslavenství, když lačníš a žízníš po spravedlnosti. Dar rozumění ve tvém rozjímavém životě odpovídá vlastnosti tvého rozumu, který proniká k důvěrnějšímu poznání.

Toho dne nikdo nemusel pomáhat stěhovat varhanovitě se rozkládající těleso z chrámu, protože Benvenuta snadno a pružně povstala od oltáře a s očima všech přítomných užasle přibitýma k sobě, vykročila směrem domů. Co na ní viděli oči místních zvědavců, zvyklé pást se na trhových atrakcích a vystoupení potulných pierotů? - Holé, prázdné nic, protože byla vždy tak chudičká ve všech okázalých projevech. Byla to krása neznámá světu a skrytá všem zvědavým pohledům.

V následujících dnech se vydala na pouť do Bologni, aby vzdala a hold svatému Dominikovi. Otcové dominikáni ustrnuli při jímavém volání kajícnice:

Můj Pane, nemohu už déle snášet zdejší vyhnanství, které mě drží daleko od tebe. Pro drahou Krev, kterou jsi prolil za mne a za všechny hříšníky této země, prosím tě, abys mě vysvobodil z tohoto bídného života, který je stínem smrti. Dej mým očím zazářit krásným a věčným světlem, jímž jsi ty sám!

Bylo to však předzvěstí blížícího se konce její pozemské pouti.

Ach, proč jen si Bůh bere za světa tak slibnou mladičkou, vzdychalo pár útlocitných postaviček z Cividale del Fruili, ale Benvenuta za nimi stačila zavolat:

Raději být začátečníkem v nebi, než být starý v pekle!

Na jejím hrobě, poznamenaném mnoha vyslyšenými modlitbami, se dodnes schází zástupy poutníků. Papež Kliment XIII. potvrdil úctu bl.Benvenuty léta Páně 1763.

 

BLAŽENÁ ALŽBĚTA (sv.Alžběta Uherská 31/10)

To je ale bláznivý, opravdu bláznivý svět! – Stýskal si u sklenky jižního vína Ondřej, mazlíček své maminky Kateřiny Morosini, zámožné šlechtičny, mládenec, oddávající se na mámině rodném sídle v Benátkách jižnímu slunci a všem vůním pozemského života. : - Řekl bys, že všechno je dneska na světě tak prosté, tak průzračně jednoduché, někdo je pán a jiný zase rab, zkrátka vládne tu lenní soustava. Osobně se zavážeš před Bohem svému osobně důvěrně známému pánu, a on ti za tvou oddanost přísahou zase stvrdí, že tě bude pořád chránit. Zdánlivě jednoduché jako facka, ať už tě Bůh postaví nahoru nebo dolů. Jenže pak se všechno dovede tak nehorázně zamotat, že se z toho jednomu točí hlava a není k zastavení. Najednou se všechny ty osobně jasné poměry zamíchají natolik, že tě to drsně zachytí tak hrubým způsobem, jako když tě nabere lopatka od větrného mlýna a zamává s tebou jako obr s pírkem. Najednou jsi v zajetí neosobních sil, které s tebou buší o zem hlava nehlava. Možná si jednou budou lidé stěžovat, že žijí ve světě chladně neosobních a bezejmenných vztahů, které s nimi cvičí, jak je jim zamane a budou se ohlížet do minulosti a tvrdit: Jářku, vy jste si tam lebedili! Jenže je to všechno jinak. Včera, dneska nebo zítra, pořád to zůstává jenom svět, kde vládne někdo jiný, než Ukřižovaný Spasitel.

Co se ti nezdá, Ondro?

Od dětství mi namlouvají, že jsem po svém dědovi Ondřeji II. následník dynastie Arpádovců, a že prý mám velkou budoucnost, třebaže ne tady, v Benátkách, nýbrž kdesi v Uhrách. Ale prosím vás, je tam v Uhrách vůbec co pít?

Neboj se, Ondro, až ochutnáš tokajského, nebudeš chtít pít nic jiného.

Leda tak na zapomenutí na to, jak se Přemyslovci v čele s tím vychytralým slabochem Václavem II. přímo sápou po moci, ať už je to polský trůn nebo uherská koruna.

Pane Ondřeji! Pane Ondřeji! – Spěchal za ním sluha. – Hledá vás, paní hraběnka. Uherský král Ladislav Kumánský byl zavražděn. Trůn se uvolnil.

Pojď, můj synu, je konec tvému benátskému lenošení! Budeš vládnout v Uhrách. – Volala paní Kateřina,

Cha, cha, cha! Tam na mě zrovna čekají. Z jedné strany se tam tlačí neapolský princ Karel z Anjou, který tvrdí, že je z matčiny strany vnukem uherského krále Štěpána V. Z druhé strany chce uherský trůn zuby nehty uchvátit zase římský král Rudolf.

O to se nestarej, synku, řekla rozhodně hraběnka, – uherská šlechta bude nekloněna tobě. Když se sama nenakloní, nakloníme ji penězi, takže zvolí tebe za svého krále. Je ti pětadvacet let, takže jsi v plném rozkvětu mužnosti a síly.

Tradá! Tradá! – Zvučely fanfáry při Ondřejově příjezdu z Benátek do Uher.

Neboj se, Ondřeji, naše benátské peníze přesvědčily skoro všechnu uherskou šlechtu. Zbývá jenom rod Kyseckých. Ty už zkrotíš vojensky.

Ať žije král Ondřej III. Sláva! Sláva!!

Oženíš se s Fenenou Kujavskou z rodu Piastovců. Tak na šachovnici evropské politiky vytřeš zrak všem, kdo se sápou po uherské koruně. Musí ti dát dědice.

Než se kdo nadál, novopečený král Ondřej III., od mládí znechucený nepřehlednými pletichy evropských mocnářů, si začal do té velké světohry přisazovat podle rad své všemi mastmi mazané matinky.

Narodila vám dcera, výsosti! – Jásala porodní bába.

Bude se jmenovat Alžběta.

Ach, ta Alžběta – dcera. Zaslib ji přemyslovskému potomkovi Václavovi III. Ty však, můj synu, potřebuješ nutně syna.

Sotva dozněly smuteční vzdechy nad zesnulou manželkou Fenenou, už tu pobíhala matka s čerstvými pletichami a popichovala:

Víš co, synku, ožeň se s Anežkou, dcerou římského krále Albrechta Habsburského. Měla by ti dát syna.

Zatímco Vídeň jásala nad slavným zaslíbením maličké Alžběty a Václava III., a víno teklo proudem, Ondřej se jako mlsný kocour lísal kolem Habsburků.

Chřř- chřřř!

Co to?

Nikdo nic neříkal. Jen občas zaznělo skřípání zuby. Kdo by si to dovolil? Jen urozený pan Šubič, potom se přidali urození pánové Frankapan a Babonič, a za chvíli skoro celá uherská šlechta.

Proč? Kvůli královým habsburským záletům. Kořil se a dvořil se Anežce, až se z něho kouřilo podle osvědčeného návodu: Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají. Nebylo potřeba mnoho, a ruka byla v rukávě.

Malá Alžběta potřebuje mateřskou ruku, hájil se Ondřej.

Jenže není maminka jako maminka. Ta první je pravá, ta druhá je macecha.

Nejmazanější potvora je ta, co sedí v Benátkách, - usoudil někdo, kdo se dobře vyznal v orientálních jedech. Než se Alžbětina babička z rodu Morosini nadála, pochutnávala si na jedné nebývale okořeněné krmi a zapíjela douškem jižního vína. Pak najednou zkroutila tvář a vyrazila: Eeeh!

Zbytek dějství proběhl podle scénáře, který předpověděl zchytralý apatykář a znalec léků, dokonce i těch, které zbaví člověka veškerých pozemských bolestí. Za tučný obolos nabídl i služby do budoucna.

O rok později se vydal také uherský král Ondřej III. za svou maminkou a nikdo nedovedl vysvětlit proč, když byl pořád v plné síle a těšil se pevnému zdraví. Jedno je jisté, že na více místech šachovnice světské politiky se spokojeně zamnuly dlaně.

Král je mrtev! Vymřel rod Arpádovců! Uherský trůn je volný! Uherská koruna čeká na pomazanou hlavu!

Dveře se netrhly se zájemci o trůn. Neapolský král Karel z Anjou sice byl už na věčnosti, ale už se tam klubal jeho synáček.

Uherský trůn by měl správně podléhat vídeňskému. - Ozýval se habsburský hlas: To proto, že k tomu se uherský král jednou zavázal poddanským vztahem, když potřeboval pomoc proti Kumánům.

Tuhle volbu bych podporoval, mával vzduchem významně prstem papež Bonifác VIII., který se přes noc stal z nepřítele Albrechta Habsburského jeho důvěrným spojencem.

Toho času se v Kutné hoře pohnuly povozy a stříbrné groše se vydaly na pouť světem.

Václav III. – to je pašák! Opravdový kořen! – Jásala uherská šlechta. - Ostatně je přece zasnouben s naší osiřelou princeznou Alžbětou.

Cože? Vy chcete Václava uherským králem? Toho, který se nezákonně nazývá polským králem? – Zlobil se papež.

Trááá! Trááá! – Zaduly mocné dechy do trub, až se fanfáry rozlehly celou uherskou nížinou.

Uherská koruna přesně dosedla na vybranou přemyslovskou hlavu za radostného hlaholu uherské šlechty. Tokajské víno teklo mocným proudem a zdálo se, že s řekou českého piva s přílivem medoviny vytvoří mohutný veletok. Liknavý kronikář zapomněl poctivě zaznamenat, kolik kotlů guláše bylo třeba spláchnout tímto veletokem. Nechyběly ovšem nedojedené žaludky a závistivé a zlověstné pohledy blýskaly na mnoha stranách. Kdyby pohledy mohly zabíjet, už by byl po ruce uherský holocaust.

Máme mnoho práce s polským králem Vladislavem Lokýtkem, povzdechl si Václav na rozloučenou, když si odvážel uherskou korunu.

Král Václav se oženil s Violou Těšínskou! – Přišla zpráva do Uher. Mnohým šlechticům tam klesla brada a ruka mimoděk sáhla po jilci meče:

Cože! Vždyť je zasnouben s Alžbětou? Taková podlost!

Rušíme zasnoubení s princeznou Alžbětou. – Přinesl rychlý posel Václavův list do Vídně.

Hanebnost! – Zasupěla Anežka Habsburská, uherská královna vdova.

Tohle se v královských kruzích nedělá, rozhořčil se papež, sotva shledal, že Václav by teď měl vládnout území většímu než král římský.

Omlouvám se, psal posléze král Václav, ale zrušili jsme zasnoubení už dávno, jenže rychlý posel s listem asi nebyl dost rychlý.

A co s tebou teď, Alžběto? – Rozkládala doma rukama její macecha Anežka.

Co s horkým bramborem? – Uvažovali dvorní rádci: -. Nezbývá, než ho přehodit do rukou někomu jinému. Co takhle zasnoubit Alžbětu s vévodou Jindřichem? Anebo do kláštera.

Vraťte nám uherskou korunu! – Řvala uherská šlechta, div že jí neuletěly mandle. Docela odložila stranou své vybrané způsoby.

Vraťte uherskou korunu do Uher, jinak bude válka! – Psal král Albrecht Habsburský do Prahy. A nezůstal při slovech. Krátce na to skutečně zaharašil zbraněmi.

Tak se uherská koruna zakrátko, bez velké slávy a halasu stěhovala zpátky do Uher. Brzy na to zavřel král Václav vrátka za celým tím přemyslovským skotačením na evropském kolbišti.

Zbraslavský kronikář zaznamenal: Tento král, ozdoba vlasti, jediná útěcha národu zůstavená, světlo a kořen Čech, proklán smrtelnými ranami zahynul a zhasl.

Já jsem oprávněný následník! – Rozkřikoval se na všechny velmože Jindřich Korutanský, švagr zavražděného krále.

České země podléhají říši jako lénum! – Bacil pěstí do stolu Albrecht Habskurk až poskočily poháry s vínem: – Můj syn Rudolf, který se oženil s vdovou po Václavu II., má nárok i na polskou državu Přemyslovců.

Sotva si Rudolf nasadil svatováclavskou korunu, už mu hlava poklesla mezi ramena. Copak to? - Úplavice.

Jindřichu Korutanský, vrať do Prahy! – Volali čeští páni, ale sotva se vrátil, už si stěžovali: Je slabý. Potřebovali bychom silnějšího vládce, jako třeba Jana, syna Jindřich Lucemburského. Ó kéž by tak Jindřich dal svého syna Jana!

Chápeš, Alžběto, co by tě v tomto galymatijáši světa čekalo po boku nějakého mocnáře? – Našeptávala macecha desetileté dívence, zmateně sledující kotrmelcové změny ve světě: - Rychle mu dát potomka, a potom - konec. O zbytek se postarají nemoci, jed, válka. Všichni jsme tady na světě řízeni těmito hroznými poměry proti své vůli. Povzneseš se nad ně leda tak, že se vytrhneš z tohoto světa a slavně se zaslíbíš nebeskému Snoubenci. Ten jediný tě neodkopne. Podívej, děvče, sama už dávno pomýšlím na to, že taky odejdu do kláštera. Běž tam zatím ty. Brzy sama také vstoupím do kláštera a zasvětím se nebeskému Snoubenci navěky.

Buch! Buch! Buch!

Špehýrkou kláštera Katahrinthal v Tössu u Wintherthuru vyhlédlo oko sestry.

Rychle otevřete rychle bránu! - Křikl štolba. – Přijíždí královská návštěva.

Matko představená, řekla královna Anežka, - přivážím vám princeznu Alžbětu. Rozhodla se zasvětit život Bohu. A také, zajisté, přivážím příspěvek pro váš dominikánský klášter.

Sluha vyložil na stol truhličku.

Samozřejmě, že sestru Alžbětu přijmeme do ročního noviciátu. Jistě se jí u nás bude líbit.

Líbit? – Jaképak líbit? - Namítla královna Anežka: – Stát se Kristovou snoubenkou je přece křížová cesta. Má-li se stát hodnou nebeského Snoubence, tak musí přijmout to, že se s ní zacházet jako s poslední služkou. Opravdu přísně a tvrdě. Sama vyberu dost přísnou sestru, která ji povede.

Za čtyři měsíce se u kláštera v Töss objevil královský kočár znovu.

Matko představená, řekla královna rozhodně: - musíte sestru Alžbětu neprodleně připustit k věčným slibům.

Ale u nás je roční lhůta –

Potom ji odvedeme do jiného kláštera. A vy - samozřejmě vrátíte náš příspěvek pro klášter.

Tvář převorky přešla od renetovitě úsměvné přes zeleně listovou až k podobě přezrálé hrušky hniličky, poďobané nenechavými kosáky.

Vrá – vrá –

Ano vrátit.

Pak tedy – hm – přistoupíme ke slavným slibům.

Po čtyřech měsících se konečně objevila sestra Alžběta, sledovaná dosud útrpným pohledem mnohých spolusester, v jiném než pracovním hábitu. Nicméně její andělská tvář by jasně zářila i na hnojišti. V bělostném hábitu však vynikla ještě víc. Po obláčce se jí na hlavu snesl závoj. Hluk světa utichl, blázinec světa rychle vyklidil pole Kristovu pokoji, zbyla jen chvála Boží.

Dusi! Dusi! Dusi! – Otřásaly se cesty v tösském kraji pod kopyty koní, dokud se před branou kláštera neozvaly řinčivé kroky rytířů v plné zbroji v čele s vévodou Jindřichem.

Buch! Buch! Otevřete bránu!

Jako velká voda vtrhli do klášterní klauzury rytíři, ohánějící se tasenými meči. Jindřich nelenil a strhl Alžbětě závoj s hlavy a vrhl se jí k nohám:

Ach, moje zaslíbená paní, váš řeholní slib byl vynucený. Bylo to dílo zlovolného spiknutí vaší macechy, královny Anežky. Přicházím hájit vaše práva s mečem v rukou.

V romantické limonádě ve stylu Waltera Scotta nebo Henryka Sienkiewitze by bylo všechno skončilo objetím rytíře bez bázně a hany s paní jeho srdce. Jenže život není limonáda.

Alžběta s výrazem vyplašené srnky zděšeně uskočila, a když zdivočelé vášně, zapálených rytířů vyprchaly, řekla ztichlým hlasem:

Chápu, že královnino počínání bylo hanebné, ale to je její věc. Odpouštím jí to. Můj slib Pánu však je platný. Bůh není hluchý. Přijal můj slib. Už nechci žádného jiného snoubence než Ježíše Krista.

Do tváře vévody Jindřicha padl stín a jeho sen zasáhly kruté holomrazy. Zatímco zklamaná skála církve odhodila meč, kterým chtěla zachránit Spasitele před křížem, protože ten, kdo s mečem zachází, s mečem schází, vévoda Jindřich si přece jen podržel meč za pasem, nicméně odcházel schlíple. Nápadně připomínal slepici, vracející se po přestálém dešti do kurníku.

V nějaké písni se zpívá o velké touze: Jednou zastavit čas a potom s tebou být a to ticho kol nás . . .

Co se kdysi povedlo Jozuovi u Jericha, dokázala i Alžběta. Všechno nadlidské hrdinství se právě zdržovalo v dominikánském klášteře v Töss a jasně tam vynikalo uprostřed pochmurně temných lesů ještě dalších osmadvacet roků.

Zastavil se čas, ale ne tak jako v pohádce o dívence, která se píchla o nastražené otrávené vřeténko kolovratu a upadla do bezedného spánku. Alžbětino protažené čtvrtstoletí se naplnilo věčností s Miláčkem. Marně bys hledal v její tváři nějaký stín zatrpklosti vůči světu a lidem, sápajících se chvilku nahoru a padajícím potom zase dolů.

Žádné století smutné samoty, jak by to rád magicky předváděl Gabriel García Márquez, nýbrž čtvrstoletí zastaveného času pro radostné obcování s nadpozemským Miláčkem a přece vtěleným a osobně důvěrně tak něžně blízkým.

Alžběta dosáhla čistoty srdce zachováváním mlčení. Objevila v pokoře a láskyplné závislosti nesmírné osvobození a radost. Jestli si myslíš, že byla nějak příliš upjatá putička, jsi úplně vedle. Nikde ani stopa po nějaké vyzáblé anorektičce nebo vyschlé sušince. V žilách sestry Alžběty neproudila voda, nýbrž horká krev. Měla ovšem dost jemně vytříbené svědomí a pevnou vůli, aby se dovedla ovládat jako anděl ve smrtelném těle. Proto jí sebemenší provinění působilo hrozná duchovní muka.

Cože?! – Vyjekl zpovědník s očima navrch hlavy na způsob hlavonožců, zvyklý od sestřiček na velkou stručnost při zpovědi, docela monotónní jako vytrvalý zahradní déšť. – Kde jste nabrala, sestro Alžběto, tak dlouhý seznam hříchů, které na sebe žalujete Pánu?

Víte, otče, být snoubenkou Krále všech králů je hodné každé oběti. Jako se diamant brousí diamantem, tak se zdokonaluji ostatními lidmi. Setrvávat na jednom místě s takovými jako jsem já, a jistě lepšími, než jsem já, je znamenitý způsob mého broušení a očišťování. Čím vznešenější je můj přirozený arpádovský původ, tím méně výsad pro sebe požaduji. Kdo by se jako já nedovedl těšit v poníženosti, chudobě a lásce z celého srdce k mému Miláčkovi, ten by se nedovedl těšit ani na královském trůně, ani v blahobytu, ani v pozemské lásce. Ať zdravá, či nemocná, nežádám pro sebe žádné úlevy.

Konáte pokání, sestro?

Ano. Raduji se ze svého bolestného srůstání kajícnice s Ukřižovaným, ale stále na sobě cítím málo ran určených Spasiteli.

Zpovědník se zmateně ošíval a pak vykoktal:

Nejraději bych, sestro, vypadl ze zpovědnice a poklekl před vámi a prosil o vaši přímluvu u Spasitele za odpuštění mých hříchů, ale co naplat, když si Pán vyvolil za kněze právě nás, muže, a ne ženy.

Však při tom zůstaňte, otče. Ráda se tomu podvoluji, protože mi Pán připravil něco úžasného. Díky vám, kněžím, smím slyšet hlas Miláčka z mužných lidských úst a o žádný jiný hlas shůry nestojím, když to tak ustanovil náš Pán. Den ode dne víc a více cítím, že se Miláček neopožďuje, ale přichází mě navštívit přímo v mém loži.

To musí být strašná bolest! – Říkala matka představená s tváří skroucenou útrpností, kdykoli sledovala sestru Alžbětu upoutanou posledních pár roků pozemské pouti na lůžko. Poslední roky před smrtí se už nemohla ani pohnout na lůžku. Tak byla docela odkázána na své okolí. Miláček v andělském poslu jako knězi a duchovnímu vůdci býval často po jejím boku.

Sestry se slzami v očích připomínaly: Případy takových nemocných jsme už viděly. Víme, jaké strašné bolesti při tom zakoušely.

Chi, chi, chi! – Rozsypal se celičkou do klášterního ticha, které se dalo dlabat lžící, celý pytlík rolniček Alžbětina radostného smíchu. Sotva dozněl smích, ozval se její nadšený zpěv:

Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli . . .

Nemůže mít halucinace? – Ptala se jedna ze sester.

Kdepak, ujistil ji kněz: - Ta má v těch věcech větší jasno než my všichni dohromady.

Bolí tě něco, sestro Alžběto?

Ano. Trpím velké bolesti, ale ne tak strašné jako hřích. – Potom se odmlčela a její oči odlétly ke kříži a usadily se na Ukřižovaném, zatímco se tváře všech kolem ní roztančily v divokém reji a jejich podoby a zvuky se rozplynuly v šumu plynoucího času. V každém dechu šeptala:

Díky tobě, můj Miláčku, přibitý na kříž kvůli našim hříchům, že se Ti aspoň trochu přibližuji. Hlavní je, neustále Tě sledovat a chválit a děkovat Ti za všechnu slast, kterou mi v křečích a bolestech přinášíš.

Kříž Páně pozbyl hrany a jasné obrysy, protože Ukřižovaný už dávno netrpí a žádné hřeby Mu už dávno nebrání v pohybu, aby oblažil omilostněnou Alžbětu konejšivými doteky:

Nyní Mi už náležíš celou svou duší i tělem, moje milá Alžběto. Tvá duše ve své nejvyšší činnosti žije skoro nepřerušeně životem ducha. Stáváš se jen Mou v duchu a v pravdě. Konečně se uskutečňují Moje slova: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije.“ Je to opravdu živá voda, tryskající do života věčného, Nuže, napij se z Mého Srdce Nejsvětějšího.

Voláš k Mému Duchu, aby vstoupil do tvého nitra a přitáhl tě ke Mně svou mocí! Vyhovuji ti. Prosíš o lásku s bázní dítěte našeho věčného Otce! Dávám ti ji. Prosíš o nevýslovnou Lásku za ochranu od všech zlých myšlenek! Zaplavuji tě Mým Duchem. Zahřívám tě a zapaluji tě Mou sladkou láskou a každá bolest se ti stává slastí. To všechno ti dávám přímo v tobě, ve tvém vlastním těle, jako tvůj Bratr a Spasitel. Dávám ti to prostřednictvím naší společné panenské Maminky.

Uděluji ti skutečné poklady Mým Duchem, kterého vydechuji plícemi v hrudi, kterou mám s tebou společnou. Cítíš Mé Nejsvětější Srdce, jak buší přímo na tvé hrudi? Naše společná panenská Máti tě vede k důvěrnému životu se Mnou, k Mému člověčenství i k Mému Duchu. Tak tě uvádí do tajemství Mne trojosobního, který tě objímám navěky. Dávám ti zakusit Můj vnitřní život, jak ho prožívám s naším společným Otcem a s naším společným Duchem, a teď i s tebou, navěky!

Když vydechla naposled, začaly se dít ještě úžasnější věci, zejména na jejím hrobě.

To je dobře, - radovaly se sestry dominikánky: - že tohle božské obcování naší blažené sestřičky nemůže zapadnout nikam do dějin. Zjevení svaté Alžběty nemůže skončit na žádném smetišti, kde neodvratně končí většina velkolepých náběhů králů a velmožů, ba celých zástupů, které jim zrovna zobou z ruky.

Je to úžasné, jak samy ty nejrůznější zhoubné novotvary, mrtvice, infarkty, kterých neubývá, tlačí sestru Alžbětu na světlo Boží. Ba celá ta lidským hříchem otrávená země, ovzduší, voda, otřásající se v křečích, podněcují Alžbětu v jejím nebeském obcování. Kříž nesený Pánem na Golgotě už dávno není jen tím kusem dřeva, ale rozšiřuje a prodlužuje se věčnou přítomností do všech končin Božího stvoření. Sestra Alžběta stále nese svůj kříž spolu s Kristovým křížem, který ji povznáší za hranice času a prostoru.

 

MARTIN OD LÁSKY (sv.Martin de Porres 3/11)

Zatracené černé opice, táhněte z cesty! – Zařval vozka s kočáru velkomožného pána.

Drobotina uskočila a kolem se přehnala spěchající nabubřelá nádhera s nákladem usedlosti, kterou by stěží utáhly dvě lamy, neboť zosobňovala náklad teplého masa, završeného dvojitou bradou. Srdce kloučka uletělo až do krku a tam se podivně zaseklo a splašeně bušilo přímo v uších. Když se spustilo na své místo a zvířený prach dosedal na limskou cestu, pod lesklými kudrnami vířily zmatené myšlenky.

Opice. Jakápak opice?

I kdybys nebyl, Martine, černá opice, seš leda tak plod hříchu.

Hříchu?

Kvůli tomu, že se náš španělský otec zapomněl s černou kůží. - Tak jim to vykládal jakýsi rozumbrada s hrozivě vztyčeným prstem.

To se mýlíš, - řekl Martin sestře. – Dobře jsem slyšel v kostele, že Bůh stvořil každého člověka jako svůj obraz. Všichni lidé jsou bratři. V nebi je místo, kde dobří lidé všech národů a ras jsou spolu blažení. Barva naší pleti není tak důležitá, jako naše duše. Jestliže máme, Jano, čisté duše a učiníme všechno, čím se můžeme zalíbit Bohu, tak není třeba se trápit nad tím, že máme tmavou pleť a že nás otec opustil.

Myslíš?

Náš otec je významný muž ve službách španělského krále. Nemá na nás čas, ale až přijde čas, jistě se o nás postará, abychom už nemuseli žit jen z toho, co naše maminka vydělá jako pradlena. Pojď, pomodlíme se tady v kostele svatého Šebestiána, kde jsme byli pokřtěni, za to, aby se o nás tatínek postaral.

A taky za to, abys už příště nerozdal všechny peníze, které ti, maminka svěří na nákupy, nějakým žebrákům. – Připomenula Jana.

Když se kamenná podlaha před svatostánkem orosila pod dvěma páry dětských kolínek, ukázalo se, že obyvatel tohoto příbytku bdí, třebaže se lidským pohledům zdá, že si uprostřed největších bouří na oceánu lidských osudů docela tvrdě pochrupuje s hlavou na polštáři. Vůbec není hluchý k volání, zvláště když jsou to dvě něžná stvoření na hranici lidské bídy. Nedá se ani zahanbit velikostí jejich obětí. Čisté dětské srdce dobře vidí tajemné události. Hrany oltářního kříže se zaoblují a srůstají se svým všedním okolím, aniž by se v něm ztrácely. Celý svatostánek nabývá jasu, až oči přecházejí, a přesto ty paprsky něžně hladí a nebodají jako oslňující slunce v pravé poledne.

Připravené srdce dona Juana se zachvěje jakýmsi podivným neklidem. Co to zvoní? Všechny zvony světa se rozhoupaly, až duní a rozkmitají celou bytost.

Býval jsem chtivý požitků, ach, ano, Pane, muž má nést za své hříchy odpovědnost.

Kočáry, projíždějící Limou bývaly různé, některé skvostné, plné zlatých ozdob a pestrých chocholů, některé prosté, jen cestovní, ale všechny protivné, aspoň pro černou Annu Vélasquez. Poprvé protivné proto, že stále pokaždé znovu odvážely muže jejího srdce, kterému nedovedla odolat, do daleké ciziny. Podruhé kvůli tomu, že z nich vyhlížely hlavy španělských povýšenců s nosem navrch. Jeden kočár se však stal vítaným. Tentokrát s něho vystoupil don Juan:

Vracím se kvůli svým dětem. Musím se jich ujmout a postarat se o ně. Mám strýce dona Diego de Miranda v Ecuadoru. Dostanou tam vzdělání.

Don Juan de Porres splnil své slovo, jak se sluší na španělského kavalíra. Maminčiny slzy při loučení neměly konce. Zatoulané kočky, zdivočelí psi, opice, papoušci, dokonce i myši a potkani a další havěť limských ulic se zarazily ve své přítulnosti, když se vytratil Martin, který dosud vyrůstal v jejich důvěrné blízkosti. Dvě ecuadorská léta a obě děti dovedly číst, psát a počítat, a to už tady něco znamená. Znamená to především nově otevřený svět. Znamená to, že minulý bídný život dětí s matkou v Limě zůstal jen jako strašný sen.

Musíte se, děti, vrátit k vaší matce do Limy. Král mě jmenoval guvernérem v Panamě. Nemohu vás vzít sebou. Čím bys chtěl být, Martine?

Otče, chtěl bych umět uzdravovat nemocné.

No, dobrá. Vyučíš se ranhojičem. Znám v Limě vyhlášeného felčara. Dám tě k němu do učení. Je to Marcelor de Rivera.

Tam, kde je víra a pokora, vychází všechno na mrknutí oka a na slepičí krok.

Dřevěný křížek v pokojíku felčarova učedníka dělá podivuhodné věci. Jemné světlo ze svíčky odráží stíny přes tvary těla Ukřižovaného a k tomu přispívá ještě něco, co není zrovna tak moc k vidění, takže je tu živý.

Těkavý plamének roste jako šelestící drsné palmy v zahradě. Na to Martin nedbá. Nevšímá si ani větru, ani smíchu kolemjdoucích po ulici, ani rachotícího kočáru, který uhání domů z plesu v místokrálově paláci. Rozvíjí se tu světodějný příběh, který se stal, děje a bude se dít.

Náš Pán je chudý Král, neboť na zemi velmi strádá. Napřed se narodí ve stáji. Pak vyrůstá chudý v malém domku v Nazaretu. Když je starší, tak se jeho přátelé obávají s ním zůstávat. Při jeho zatčení všichni utečou. Je mučen a umírá na kříži.

Pane, proč to činíš?

Po chvíli padá na kolena. Tvář se mu ztrácí v dlaních. Rázem se všechno vyjasňuje, proč je náš Pán tak chudý a opuštěný, a jak málo má opravdových přátel. Je nad slunce jasné, proč tak potupně umírá. Z lásky a dobroty dobývá Bůh vítězství nad nenávistí a hříchem. Po tváři se valí proudy slz. Srdce přetéká vroucími díky.

Teď už je ti patnáct, Martine, a znáš všechno, co dovedu, říkal mu starý felčar: - Máš před sebou, úžasné možnosti, protože felčara a ranhojiče potřebuje čas od času každý. Vyděláš na tom celé jmění, uvidíš!

Martin se podíval nechápavým pohledem na stárnoucího felčara, který ho tak překvapil a zapůsobil na něho ještě mocněji, než kdyby se náhle ozval hlas uškrceného vládce Inků ze záhrobí. Celý zsinalý civěl na felčarovy křivule a kádinky jako vyděšený Nabuchodonozor na ruku píšící na stěně. Byly to silné, životodárné léky a jejich vůně se mu dovádivě vinula kolem čichových buněk. Poklesla mu čelist. Oči měl vypoulené. Dost dlouho vypadal jako jedna z těch ryb mořských hlubin, která se dovede ve chvíli ohrožení tak vyboulit, až odradí všechny útočníky. Pak vykřikl jako raněné zvíře: Vydělávat na tom?

Vyskočil ze stoličky a pádil pryč.

Tak prochodil Limou křížem krážem, až posléze zabušil na jedna vrata.

Koho hledáš?

Otce představeného.

Co mu chceš?

Chci se vám nabídnout do služeb.

Proč nám chceš sloužit?

Jsem přesvědčen, že je to přání našeho Pána. To je dílo, pro které žiji. Nejsem hoden být knězem, ani vaším bratrem. Toužím být jen vaším sluhou.

Nejisté pohledy si ho prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Neobvyklá nabídka. Černochy tu mají jen za pomocné síly, protože tu otroctví bylo díky úsilí biskupa Bartoloměje de las Casas zrušeno. To je první případ člověka tmavé pleti, který se dobrovolně nabízí do služeb. Na přezíravé pohledy je Martin zvyklý od nejútlejších let. Teď však v každém vidí samotného Pána.

Ty se mi, Pane, dáváš, já se dávám zase Tobě! Spravedlivý Pane, dovol mi, abych směl pomáhat ostatním, kdo trpí, jsou unavení a smutní. Dovol mi dávat jim najevo, jak moc je miluješ.

Co žádáš? - Ptá se posléze otec převor František de Vega.

Milosrdenství Boží a vaše.

Temná hlava jasně vyniká nad bílým hábitem a přechází přes černý škapulíř. Růženec u pasu a kolem šíje další růženec.

Když jsi zručný felčar a lazebník, budeš bratřím stříhat vlasy.

Moje rozhodnutí jít a žít při konventu svatého Dominika se stává pro všechny velkým překvapením. Don de Rivera se tuze rozčiluje.

Už tři roky jsi se mnou, Martine, a nemám lepšího pomocníka! Co si mám teď bez tebe počít?

Bůh vás neopustí. Pošle ještě lepšího pomocníka.

Tos neměl dělat, Martine, - vzkazuje rodný otec z Panamy. – Jako felčar jsi měl před sebou slibnou budoucnost.

Roky plynou a jedna dobrá služba pro bratry se vrší na druhou – úklid, péče o nemocné, obdělávání konventní zahrady, ministrování u oltáře, péče o bohoslužebná roucha.

Strašné! Krásné výšivky od sestry Růženy jsou zničené! Samá díra! - Jsou vyžrané od krys! Martine! Hned ty krysy odstraň!

Moje vina, otče! – Kaje se Martin. – Krmím všechny kočky a psy v okolí a oni už nehoní krysy ven. Výsledkem je přemnožení těch malých hlodavců. Jak jsem bezohledný! Úplně zapomenu nakrmit také tato Boží stvořeníčka. Udělat to včas, tak dají pokoj rouchům v sakristii. Konvent vězí v dluzích a já ještě přidávám Otci převorovi další vydání. Co s tím?

Všechny krysy a myši vyhubit!

Zdá se mi nespravedlivé, že krysy a myši mají být vyhubeny. Je přece hříšné jíst, když jiný tvor trpí hladem. - A teď ten strašný příkaz otce převora! - Pojďte sem, moji malí, láká je Martin do stodoly. - Tady dostanete potravu.

Zvláštní věc, kroutí hlavou bratr Michal: - Ten chlapec má zvláštní porozumění pro zvířata. Nikdy nezapomenu, jak promlouvá ke krysám v zahradě. - Nevěřil bych, kdybych to neviděl na vlastní oči, jak vylézají ze svých děr, aby následovaly vůdce. Vydávají se houfem z konventu do stodoly.

Co naplat, konvent má teď jiné starosti, než krysy a myši. Vězíme v dluzích, povzdechl si převor a na jeho čele naskočily vrásky zvíci několika otazníků.

Vrata konventu se otvírají a do města se sune podivná bytost, skládanka plná věcí a pohyblivý věšák, ověnčený vším cenným, po čem ruka překupníka chtivě chmatne. A celou to pohyblivou skládku završuje obraz světce, vyhlížejícího dnes z obrazu poprvé do limských ulic.

Otče převore! Neprodávejte – ty obrazy! Prosím! Prodejte raději mě.

To nejde, Martine. Otroctví tu bylo svatým Otcem dávno zapovězeno.

Dobře víte, že bohatí Španělé na to nedbají. Drží si dál otroky. Mám sílu a zastanu hodně práce. Klášter by za to získal dost peněz, aby nemusel prodávat obrazy svatých.

Jestli jste viděli někoho opařeného, pak znáte pohled, jakým shlížel otec převor František na srdce odhodlané pro cestu svatého Dominika do posledního dechu.

Martine, my, dominikáni, nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou chtěli rozloučit. Co tě to napadá? Nechat tě od nás odejít? A do otroctví? Nikdy!

Ale je to jediná možnost, jak bych získal peníze na zaplacení dluhu.

Můj synu, jsou věci, které se za peníze koupit nedají, a to je jedno věrné srdce. A teď běž a už se s tím netrap! Uvidíš, že bude o nás o všechny dobře postaráno.

Bůh se postaral, a nejen o dluhy. Oči mulata se úžasem roztáhly až k vypadnutí, když uslyšel z úst převora tu novinu:

Martine, už nebudeš pouhým bratrem pomocníkem v konventu. Přijmeme tě do našeho řádu jako řeholníka.

Zdálo se, že Martin měl rázem plná ústa horkého knedlíku, který mu málem zablokoval ústní dutinu a směřoval až k hlasivkám, které tím pádem docela vypověděly službu. Koktání není jen porucha řeči, ale vyjadřuje také okamžitý stav lidského nitra, zasaženého překvapivou událostí. Postihuje i svatého Petra na hoře Proměnění Páně, takže koktá cosi o budování stanů pro Pána, Mojžíše a Eliáše. Ještě převratnější věci se udály s očima, které na chvíli ulpěly na převorovi a pak odlétly ke kříži s Ježíšem, a neměly se k návratu. Místo toho se celé zavlhčily, až se docela zamlžil výhled. Ten se mu zaostřil a vyjasnil teprve poté, co objevil v celém bílém rouchu se škapulířem i kapucí, s novým pásem s růžencem, tak, jak ho bratři při skládání slibů sami oblekli, ovšem i s nezbytným dalším růžencem na krku.

Při slavném skládání slibů byl přijat a uznán za zvláštního přítele Božího. A protože složil slavné sliby, dělal od té doby každou i sebemenší věc dokonaleji, takže měl v životě více zásluh a milostí od Pána prostřednictvím řádu.

Děj se vůle Páně a ne moje, - vydechl Martin: - Kéž jsem s Boží pomocí opravdu dobrým dominikánem!

Ať Bůh dokoná v tobě dobré dílo, které v tobě započalo!

Trochu se ostýchám vycházet v hábitu i s kapucí. Nerad bych, aby se moje povýšení projevilo navenek.

Ačkoli byl už plnoprávným členem řádu, jeho práce zůstávaly navenek stejné. Zametal sály, pečoval o nemocné, a nejen ty lidské, ale i o zvířecí pacienty, uklízel smetí, zásoboval hladové krky, a taky ne jenom ty lidské, ale i docela podřadných a pro mnohé lidi nežádoucích zvířat. Pracoval v zahradě, takže bylo dost zeleniny pro kuchyň a květin na oltáře a do kaplí. A přitom shledával, že největší milost mu přicházela právě ze služby na tom místě, kde se slavně zaslíbil Pánu cestou svatého Dominika.

Kuriózní figurka uprostřed Limy, budící všeobecnou veselost svéráznou společností! I přes svou obvázanou zraněnou nohu dokázal zatoulaný pes, vrtící ocasem projevit v jeho přítomnosti více radosti, než všichni obyvatelé Limy dohromady. K nohám se mu lísalo pár zaběhlých koček a tvářily se, že vůbec nevidí několik myší a krys, které za ním občas vybíhaly z děr. Opička, jež mu každou skočila na rameno, dělala přitom větší koncert než by vyvinula celá kapela. A na ruce papoušek, jehož křídlo se už dávno zahojilo, ale stále se vděčně vracející za dobrým felčarem, aby pokřikoval:

MARTIN – LÁSKA! MARTIN – LÁSKA!

S velkou námahou se k němu prodírá zástupem žebráků, očekávajících tady jako vždy něco k jídlu, bratr Jan Macias z druhého zdejšího dominikánského konventu svaté Maří Magdaleny: Už mám všechno rozdané, ukazuje zástupu svůj prázdný košík.

Co se stalo s těmi sirotky, co jste vloni nasbírali na ulici? – Zeptal se Martin.

Otec převor vzal šest chlapců pod svou ochranu.

Ehm, ale co ty osiřelé dívky?

Srdce se ptá. Víš, v našem městě je několik míst, kde najdou útulek malí bezdomovci. Někteří jsou v péči našeho konventu. Tím se ale neřeší bída ostatních. Pro dívky je to těžké, protože ke svatbě potřebují věno. Od té doby, co má většina bohatých otroky, nemají dívky dost příležitosti vydělat si a našetřit si věno. Co se stane s těmito chudými dívkami? – Martina tyhle věci deptaly tak, že by spíš potřeboval sám slůvko soucitné útěchy. Skoro se dal do pláče, když bratr Jan pokyvoval hlavou: - Hm - některé z velkého utrpení a bídy zemřou. Já vím - a ostatní sklouznou na scestí.

Nejlepší by bylo opatřit pro dívky nějakou částku peněz na věno. Tak získají pomoc pro další život. Křesťanské sdružení v Limě cosi obratně podniká s podíly, ale mé srdce krvácí pro ostatní. Kam se podějí?

Snad by v té záležitosti mohl pomoci don Mateo, štědrý dobrodinec.

Zajdu tam později. Ještě se spolu pomodlíme za požehnání pro dobrou věc.

U vrat kláštera už ho vyhlíží bratr: Kde vězíš, Martine? Mezitím umřel bratr Tomáš. Tolik tě volal, ale marně.

Jdu, jak mohu.

K vlastnímu údivu shledával, že to s Martinem nic moc nedělá. Jako by ho smrt otce Tomáše nijak zvlášť nepřekvapila. Ani neprojevil žádnou lítost nad svým zpožděním.

Když vstupuje do chodby, skupinka bratrů se ztiší. Teprve, když přešel kolem nich a zamířil do Tomášovy celičky, znovu to mezi nimi zašustilo:

Během těch osmnácti let působnosti bratra Martina se u nás přihodilo už mnoho velkých věcí. Jednou hrozila řeka Rimac rozvodněním a zaplavením Limy. Rozběhli se pro Martina, aby jim šel pomoci stavět hráze, ale on je zadržel: Pomodlete se se mnou svatý růženec. – A než se domodlili, voda v řece opadla.

Nikdy nezapomenu na tu podívanou - bratr Martin neklečel na kolenou - Boží síla ho povznesla od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznášel se ve vzduchu a rozmlouval s Kristem Pánem na kříži. Byl vyzdvižen přinejmenším osm stop od země.

Zdá se, že Bůh dává Martinovi úžasnou sílu. Ta působí, že může být zároveň na dvou místech. Jeden věrohodný muž přišel děkovat za Martinovu pomoc a tvrdil, že zná bratra Martina de Porres z jiných zemích než je Peru. Další muž, který jednoznačně dosvědčil jeho pomoc při hrozné nemoci v alžírském vězení. Vyskytl se též další svědek - námořní kapitán. Přísahal, že zná Martina ze setkání v Číně, kde mu zachránil život. Jiní potvrdily Martinovu pomoc při jejich zranění či nemoci v Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.

Zpočátku se tomu každý jenom smál. Dneska se už nikdo nesměje. Martin je tak dobrý a tak ponořený do sebe a spojen s Boží vůlí, že to je přiléhavé. Bůh má moc dávat prostým lidem neznámou sílu.

Za těch osmnáct roků, co je Martin s námi v klášteře, říká zamyšleně převor, to už známe. A je to ¨správné, že Bůh nechává našeho Martina působit naráz na více místech. Tak pomáhá ještě jiným lidem v utrpení a starostech. Takový dar někdy Bůh uděluje jen velkým světcům.

Počkejme, až se otevřou dveře a přenesou tělo bratra Tomáše do kaple. Půjdeme se tam modlit a –

Nestačil dořeknout, když vyšel Martin z cely a udiveně hlásil:

Už je zase v pořádku. Bratr Tomáš žije.

Cože? – Ale Martine –

Ten sklopil oči: Já nevím, jak to. Zrovna se modlím před křížem, a tu mi přichází takové vnuknutí, abych zavolal zesnulého bratra: Tomáši! Snad při té modlitbě přišlo do jeho těla trochu síly. Otevřel oči. - Nevím, co k tomu říct. Ať to řekne bratr Ferdinand! Může to dosvědčit. Celou dobu je se mnou v cele.

Z cely se vypotácel bratr Ferdinand. Byl tak bledý, že se zdálo, že jeho hábit snad vyšel sám. S třaslavou rukou ukazoval k cele. Jeho oči zíraly na převora.

Náš - bratr Tomáš, - pronášel Ferdinand přerývaným hlasem: - si právě - něco - vzal k jídlu - a pojedl.

V nastalém shonu se Martin kamsi vytrácí, Připozdívá se. Jeden si ani nevšimne a už je tu noc. Když zaslechl kroky těch, kdo si šli odpočinout na lůžko a posílit své tělo spánkem na další den, ani tehdy neustal v modlitbách. Stále ještě klečel a modlil se. Celý svět se zatočil a zůstal jen Ukřižovaný Miláček. Třebaže je hned přibitý na kříž a hned zamčený ve svatostánku, v Něm a s Ním Martin objímá všechny lidi, ať jsou černí nebo bílí, muži nebo ženy, ať jsou v Peru, nebo na druhém konci světa.

Nechci se chlubit, - mnul si šibalsky ruce otec převor: - ale ledacos nám klaplo. Třeba to Martinovo založením domu pro sirotky a pro bezdomovce. Mohou tam bydlet a něčemu se vyučit. Úspěšně zřídil také peněžní fond pro chudé dívky. Tak mají své věno a mohou se dobře vdát. Martin léčí mnoho lidí v Limě i jinde, většinou chudáky. Poslední dobou byl však zván také do bohatých domů. Vyléčil dona Figueora, právníka z Limy. Díky Bohu pomohl obnovit zdraví arcibiskupa dona Feliciána de Vega z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.

Jednou se však vynořil v chóru úplně jiný Martin, než ten známý v zalátaném hábitu. Objevil v úplně novém, zářivě bílém hábitu, ovšemže s nepostradatelným růžencem na krku.

Cože? – Zašumělo to chórem, jako když mávne křídly celý andělský kúr, doprovázený ještě máváním křídel mohutného kondora. – Že by bratr Martin začal být vybíravější v oblékání?

Kdepak, vrtí hlavou Martin. – To je pohřební.

Co- co - ? – Vyrazil ze sebe převor s obličejem, vyjadřujícím krajní vzrušení.

To znamená, že se připravuji na smrt. Asi za čtyři dny.

Chórem právě zacloumala vichřice a pak celým konventem a odtud se rozšířila do celé Limy a okolí. Po té strhující divočině se zvedla úplná záplava návštěvníků kláštera. Zástupy z Limy přicházely do kláštera svatého Dominika. Indiáni, Španělé, Černoši, muži i ženy. Každý z nich měl stejnou myšlenku - ještě jednou uvidět Martina. Tolik z nich si pamatovalo na jeho dobrotu a štědrost. Sám místokrál přijel v honosném kočáře.

Chci promluvit s Martinem a požádat ho o modlitbu.

Mladý novic se poslušně uklání, ale místokrál, zástupce španělského krále v Peru, klade laskavě ruku na mladíkovo rameno a říká:

Třesete se jako list.

Vaše Excelence, nechápu, že náš Martin je tak - tak svatý. Zrovna mu to říkám a on tam hovoří - jako by byli v jeho pokoji další osoby - tak rozmlouvá se svatým Otcem Dominikem a s přesvatou Matkou, Pannou Marií.

Hm – no zkusme to, říká převor a pokyne místokráli, aby vešel.

Ten však zavrtí hlavou: Nyní je v lepší společnosti, než je ta naše.

Ve své celičce spočíval pokojně na tvrdém lůžku, Martin de Porres, dominikán tmavé pleti. V ruce plné mozolů svíral kříž.

Svatý Otec Jan XXIII. svatořečil Martina de Porres léta Páně 1962

 

POMÝLENÝ CÍSAŘ (Sv.František Capillas, 6/11)

Tak ty tady chceš panáčkovat? – Ušklíbl se kupec.

Kvůli tomu jsem byl v Manile vysvěcen na kněze, řekl otec František de Capillas.

A co že až tady, na druhém konci světa?

Hm, pravda jsem Španěl, rodem z Valencie. Už v mládí jsem vstoupil mezi dominikány v klášteře svatého Pavla ve Valladolid. Když jsem slyšel o potřebě misionářů pro Východ, tak jsem jako jáhen požádal převora, aby mě tam poslal. A teď jsem tady.

Pojď! Ukážu ti něco.

Procházel přístavními brlohy a ulicemi, plnými neklidu a zmatků. Viděl jejich protiklady, chudobu a bohatství, bolest a smích.

Hej! Španěl? Portugalec? Co nakupuješ? Nic? – Tak si táhni, bílý ďáble!

Neber si to osobně. Seš symbolem ciziny. Přicházíš vnést neklid do stávajících zatuchlých poměrů.

Kam mě to vedeš? – Zeptal se Holanďana, který se ho v rušné ulici Manily ujal.

Hm. Je tu takový malý trh pro chudobné.

Ehm. A co tam? - Aha, rozumím, ty tady skupuješ od místních domorodců koření, čaj a kdoví, co ještě dalšího tady sháníš pro tu vaši nizozemskou Východoindickou společnost. Hlavní jsou po vás křefty a zisky. Chápu, jdeš na to jinak, než my Španělé či Portugalci. S místními vládci nejdříve uzavřeš obchodní dohody a dohody o nájmu území. To ti později umožní odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s kořením a jiným exotickým zbožím. Možná, že se ti náramně zamlouvá, když můžeš někomu poroučet a nechat se obskakovat barevným sluhou s pocitem břemene bílého muže, který přináší primitivním divochům tajemství lepšího obdělávání půdy a zámořského obchodu. A možná taky právě tady, daleko od vaší kalvínsky sešněrované domoviny, unikneš do světa exotických pitek a výstředních tropických nemravností.

Co tu chceš dělat ty, slavný katolík?

Uvidím.

Zástupy se ptaly Jana: Co máme dělat? On jim odpověděl: Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Tohle píše svatý Lukáš v kapitole třetí verš desátý. Taky Ježíše trápila tahle otázka. Proto říkal: Rozdej, co máš a následuj mne. To můžeš udělat i ty. Nevíš, že jeden španělský zlaťák tady znamená celé jmění?

Dominikán se usmál: To jsou mi noviny. Asi nechápeš, že jsem dávno všechno rozdal a následuji Krista. Jako žebravý mnich mám jen své děravé kapsy. Vydávám sám sebe k oběti. Jenže tomu ty, kdo si zvykl na kupecké počty podle vzoru: dal – má dát, asi moc nerozumíš, Kromě toho by tu stejně ten jeden zlaťák, nic moc nezlepšil. Jen takové plivnutí do oceánu.

Myslíš si, že je to naivní?

To bych řekl.

To si myslí většina vás, katolíků. - Ulevil si jízlivě kupec, jako by si odplivl. – Pořád chcete udělat něco velkolepého, hrdinského. S tím nesouhlasím.

Jaké máš řešení?

Není třeba hledat hned ta největší řešení, o jaké se snažíte vy, katolíci. Udělej, co se dá proti chudobě, kterou máš před očima a přidej trochu světla a změníš tmu. Myslíš, že je to naivní?

Je to málo. Spíše je lepší obětovat přímo sebe, vzplanout jako zápalná živá oběť. Nemám nic, než své chatrné tělo a nesmrtelnou duši, ale mohu z těla udělat poddajný prostředek své duše, oddané Kristu, aby zavlála jako jasně vynikající pochodeň vítězného Spasitele.

A daří se, daří?

- - -

Chachá, uchechtl se Holanďan. Vídím, že asi moc ne. Východ je prostě východ.

No, a? Co tím chceš říct?

Je skrz naskrz jiný. Kdepak je náš veliký Rembrandt? Tady mají načisto jiné vidění světa. Je to svět s obrácenou perspektivou čínských kaligrafů. Svět plný záhadných znaků, které však každým rohem vyslovují jinak. Japonci na to mají dokonce trojí abecedu. O Javáncích ani nemluvě. Třebaže mají starodávný jazyk s písemnictvím, odvozené z indického dévanagárí, v úředním styku ho nepoužívají. Místo toho mluví umělou řečí malajských kupců, psanou latinkou. Jinak by se v tom zdejším jazykovém babylonu mezi sebou nedomluvili. I tak mají Javánci trojí mluvu, kdy jednu používají ve styku s pány, druhou pro spodinu a třetí mluví mezi sobě rovnými. A v té mluvě mezi sobě rovnými střádají nejrůznější pikle proti cizincům.

Myslíš?

Samozřejmě. Východ je plný ukrutné záludnosti a zákeřnosti.

Záludnosti? Myslíš snad takovou záludnost, jakou prokázal Jákob, když připravil vlastního bratra o práva prvorozeného syna? Na to nemusíš chodit na Východ. Taková už je hříchem zkažená lidská přirozenost.

Cha-chá! Co vy, katolíci, o tom víte? Zdejší tropy působí na nás Evropany obecně rozkladně, už svou monotónností – každé ráno je stejně dusné, cikády vyzpěvují, gekoni bezúčelně pobíhají po zdi a rozmanité splíny či naopak nenadálé výbuchy hněvu, které tady obvykle odnášejí misionáři, na sebe nenechají dlouho čekat.

Občas někdo nezvládne nějaký afekt, a už je tady amok a končí to většinou zabitím cizího vetřelce. Hm, tihle východňáli mají i některé odlišné typy duševních poruch a šílí si po svém. Takovou zdejší zvláštností je latah, kdy postižený napodobuje pohyby a počínání jiných lidí. Přes všechnu mírnost někdy léta nastřádané napětí, podobně jako v Číně, vybuchne a výsledek může být neobyčejně krvavý – oblíbenou zdejší kratochvílí bývají masové pogromy. Zatímco doma bývali takovým hromosvodem židé, tady jsou to hlavně katolíci.

No, dobrá, dorazil jsem sem na Východ, abych tu vykrvácel pro Krista. Už deset let tady v kagajanském kraji na Filipínách, kážu v Babuerin na severním Luzonu, učím, uděluji svátosti, ošetřuji nemocné ve špitále, posluhuji, a je to, jako bych mluvil do pařezu.

A co vajang? Zkoušel jste to s vajangem?

Myslíte to javánské divadlo s loutkami na hůlce, které vrhají stín na pozadí?

Ovšemže. Tohle musíte do sebe houbovitě nasáknout a tímto pak oslovíte obecenstvo. Ale pozor, nejde o samy loutky. Jde hlavně o vrhané stíny, které představují jejich duše. Takové představení trvá někdy celou noc. Obecenstvo to tak prožívá, že zapomene na všechno. Pamatujte, že takhle dobyli Portugalci Malakku, protože domorodci zrovna sledovali vajangovou hru.

Mávnutí rukávu dominikánského hábitu vzduchem ukázalo na výsledky takových pokusů o pronikání Krista Pána do srdcí orientálců.

Pletete si Ježíše s pašerákem. Ježíš se nevnucuje zadními vrátky. Ježíš je sám cestou. Přichází otevřeně, bez masky. Přichází ve světle a ne ve stínech.

Daří se to?

Ach, kážu, přesvědčuji, skoro hraji divadlo. Málem dělám na kazatelně přemety a kotrmelce, div, že nechodím po hlavě a neodrážím se ušima, snad i trochu konkuruji tomu jejich vajangu. A s nikým to ani nehne. Nejspíš začnu dělat nějaké psí kusy, protože si už nevím rady. Tak jsem tady na prahu vlastního odpadu. Jenže copak tebe, křesťana, odloučeného pod katolické církve zajímá, že možná uprostřed těch zástupů, utápějících svůj žal a životní beznaděj v rýžovém vínu nebo v opiovém kouři, podlehnu sám těmto svodům? Copak tě zajímá, že snad sám odpadnu od církve, uteču z řádu, zhroutím se, sáhnu si třeba sám na život? Vy, evangelíci, máte před očima jen tu svou jedinečnou cestu odloučené zbožnosti, a do katolické církve si sem tam odskočíte vydloubnout pár hrozinek do svého duchovního dortu, a ani do paty vám neleze, že se při celém tom misijním díle mohu sám třeba zbláznit. Jen stěží se tu udržuji, a kdybych nekonal soustavné modlitby, tvrdé posty a přísné skutky pokání s bičováním do krve, a nespal pouze na kříži z dvou sroubených kmenů, tak bych zaručeně podlehl celému tomu okolí. Je to pro mne otázka života a smrti. Jen drsné úkony pokání mne drží nad hladinou, abych nepodlehl.

Tak potom raději nelez do řeky, uchechtl se holandský kupec: - Možná by sis tam rychleji vypral zakrvácený hábit, ale snadno by do tebe nalezly všelijaké mršky, a za chvíli bys byl plný brouků a červů, až bys konečně zařval na nemoc kala azar.

Nestihlo by se to ve mně vylíhnout.

Jak to?

Nabídnu se převorovi do Číny.

Cha,chá, Číňani? Jsou už takoví, že přijmou konfuciánství, a jdou dál, a za dalším rohem přijmou taoismus, a zase šlapou dál, a za dalším rohem přijmou ještě buddhismus, a potom klidně taky Krista Pána, a budou se tvářit, že jim ten galymatyjáš vyhovuje, a klidně si dál budou ctít ještě ty své džiny. A co naděláte? Jo, jo, milej zlatej panáčku, stát se Kristovým mučedníkem v Číně, to neznamená rozběhnout se hlavou proti čínské zdi. Musíš mít uši našpicované a oči na šťopkách, abys poznal ty všechny ty vnitřní či spodní proudy. Potom se můžeš celému tomu proudu otevřít – co já vím, jak.

Zkusím to, protože pro Krista se člověk má pokusit o všechno.

Dobrá, bratře Františku, řekl převor: - připoj se k otci Diazovi, a vydejte se na severozápad Číny do Foganu a Funingu v tokijské provincii.

Zatím nám to jde docela dobře, liboval si otec František celé desetiletí nového působení, zatímco se Čína zmítala mezi slabou vládou a bezvládím.

Tataři! Tataři!!

Bílý ďáble! – Uslyšel za sebou otec František skřek, jako když houfuje stádo paviánů. Načež ho cosi bacilo přes zátylek a v příštím okamžiku se svět změnit v moučnou záplavu. Probral se až s hlavou a rukama v kládě. Nad ním se tyčil rozšklebený mandarín, připomínající čínského draka, na kterém planul červený kohout.

Pobuřuješ lid! – Řval na otce Františka: - Pohrdáš čínskými božstvy! Rušíš čínské zvyky! Rozbíjíš říši středu! Navádíš ženy k neposlušnosti! To je zločin zločinů!! Trest smrti ti bude vysvobozením.

Čínské mučení ling-čchi spočívá v pomalém odřezávání kousků masa. Něco takového si kdysi vyprošoval svatý Dominik, když ho přepadli kataři v Carcassone, ale dočkal se toho až František Capillas.

Jak to, že neřve bolestí? – Koulel očima mandarín, když mučedník beránkovsky mlčel.

Asi ho chrání nějaký talisman nebo kouzlo.

Otec František se ozval: Moje duše se raduje, třebaže tělo trpí, poněvadž se podobá našemu božskému Spasiteli. Raději bych ztratil tisíc životů, kdybych je měl, než bych opustil svého Boha, který je mé jediné dobro, štěstí, rozkoš. Marně se snažíte –

Úder do hlavy roztočil mandarinův palác, aby otec František posléze ve vězení poprosil své druhy:

Kéž mi můj otec převor García, vyprosí dar síly v mukách, abych směl oslavovat aspoň utrpením, když nemohu slovy!

Zanedlouho oddělila šavle hlavu od trupu a František odevzdal duši Bohu. Od té doby stále zakouší úžasné setkání.

Zajíc Březňák, švec Glóba a ospalý Plša z Alenky v říši divů říkají posměšně: A my tu stále ještě svačíme, protože se zastavil čas.

Bratři! Už jsme tady celou věčnost. - Radují se v Pánu bílí bratři a sestry, umučení v japonském Nagasaki.

Jak to s vámi bylo, otče Alfonsi Navarette, bratře Lorenzo Ruiz z Manily, sestro Magdaleno z Nagasaki?

Od konce šestnáctého století se nám zdárně rozvíjely misie v Japonsku.

Řach!! Bác! Křach – Ujímám se vlády, mával zbraní velitel vojska! Je konec volnému pronikání bílých ďáblů do Říše vycházejícího slunce!

Veliteli! Veliteli! – U japonských břehů ztroskotala španělská obchodní loď.

Její náklad připadá císaři, rozhodl velitel.

Opovažte se dotknout lodi! – Rozzuřil se kapitán. – Jinak na sebe přivoláte odvetu španělského krále Filipa II.

Co proti našim samurajům zmůže ten jejich španělský král? – Chechtala jeho císařská výsost.

Vaše veličenstvo, - dali se u císaře slyšet holandští kupci, - nepodceňujte tuto hrozbu!

Ale vždyť tihle křesťané hlásají Krista, který je Láska.

Nedejte se klamat, výsosti. Katolický král ve Španělsku má v plánu uchvátit Říši vycházejícího slunce a zotročit všechny jeho obyvatele. Takhle už to Španělé a Portugalci provedli v objeveném Novém světě na Západě. Zaručeně připravuje rozsáhlou invazi do zdejší říše. Právě katoličtí misionáři jsou jeho čelní zvědové.

Císařské oči pozbyly svou obvyklou mírnost a shovívavost, a rázem odtud šlehaly blesky hněvu.

Zabavit náklad!! Uvěznit všechny katolické misionáře! Uvěznit všechny pokřtěné z katolické misie, včetně žen a dětí!

Nemáte na to právo! Císař nám slíbil svobodu, - hájil se otec Alfons.

Tvrdá pěst samurajská se vymrštila v reflexu, který by si získal zasloužený obdiv samotného I. P. Pavlova a patrně by předstihl i všechny jeho uslintané psy, a dopadla na dominikánovo oko se slyšitelným zvukovým efektem, neboť byla podpořena celou tělesnou hmotou ctižádostivého velitele. Otec pod úderem zakolísal, šlápl na nevhodně položený oblázek a upadl na zem tak hlučně, že by si člověk myslel, že tam upadli dva. A bezesporu jich tam putovalo k zemi mnohem víc. Každý z nich jen dutě zasténal, jako když si uleví klekátko oblažené věrným modlitebníkem.

Dvojité brady holandských kupců u číše rýžového vína se ještě dlouho cukavě pohupovaly zajíkavým smíchem nad tímto husarským kouskem:

Cha, cha chá!! Tak se nám podařilo vypálit rybník španělské a portugalské konkurenci v Japonsku.

Orientálci věří o jinanu dvoulaločném, zvaném gingo biloba, že je to nejstarší strom na světě – prý má 225 miliónů let. U Nagasaki však vyrostl hájek úplně nových stromů života, každý jen se dvěma větvemi, dost velký právě jen pro jednoho, kdo si vyšlápl do života úzkou cestičkou. Na šestadvacet nových stromů života z golgotské zahrádky bylo obsazeno, a na koho se nedostalo, tomu dal vojenský velitel otevřít srdce kopím.

Krev nevinných obětí přivedla v Říši vycházejícího slunce ke Kristu do konce šestnáctého století na padesát tisíc Japonců.

Léta Páně 1622 bylo v Nagasaki upáleno třiaosmdesát katolických misionářů, mezi nimi také dominikán Alfou Hnito Navarette a další domnělí bílí ďáblové. A každý rok se přidal někdo další jako třeba dominikánská laická sestra Magdalena léta Páně 1634.

Tři vysmáté postavičky z Alenky v říši divů opakují posměšně: A my tu pořád ještě svačíme, protože se zastavil čas – čas pro vychytralé kupce, čas pro svačinu, čas pro jidášskou zradu. A pro tebe, Alenko, není místo u našeho stolu.

Ničemu z toho nerozumím! Byl jsem pomýlený. Byl jsem špatně informován bezectnýmí kupci a vojenskými pohlaváry! – Kroutí hlavou císař.

Ostatně, co je pravda? – Dodává Pilát.

Tak to dopadá, když nějaké Boží dětí vydávají jiné Boží děti pohanským soudům. Falešný výmysl o tom, že účel světí prostředky, se nakonec obrací proti Jidášům. Ze zla nevzešlo nikdy nic dobrého.

Proč někdy raději nesnášíme více bezpráví, než abychom hledali světskou spravedlnost? Naše oběť by obrátila více světa než dlouhé řeči o Kristu jako vtělené Lásce.

 

BISKUP ŠKRPÁL (sv.Albert Veliký 15/11)

Víte, chlapci, tajemství výcviku sokolů, které jsem vyzvěděl na křižácké výpravě, chováme v našem rodu jako oko v hlavě, vykládal zkušený hrabě z Böllstadtu svým synům.

Hlavní je používání čepičky k zastínění sokolího zraku, podotkl nejstarší syn.

Přesně tak, Alberte, tys měl vždycky postřeh, - pochválil ho hrabě. Pak se obrátil na mladšího syna a podotkl: A ty, Jindro, si musíš přitom natáhnout na ruce tyhle rukavice, a nesmíš doma zapomenout brašnu s vábítkem a celou výstrojí pro sokola.

Tady to je, podával je Albert, - chvatová pouta, obratlík, dloužec, rolničky, popřípadě jangoli a nezbytná čepička.

Ještě příletovou šňůru a posed pro sokola, – ukazoval Jindřich.

Sokoli, nebo ještě lépe orli, jsou pro zkušeného lovce i rytíře velkým Božím darem. Jednou nám sokol zachránil život, když mi přinesl zprávu od druhého křídla křižáckého vojska, o hrozbě obklíčení těmi saracénskými psy. Díky tomu jsme vyvázli z jejich léčky a porazili jsme je, třebaže byli v přesile. Náš vévoda Friedrich I. Ptáčník o tom dobře ví. Však to také při každé příležitosti vtlouká do hlav svému synu, když říkává, že by sokolnictví mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění. Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, avšak ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění vrátí na pěst, i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen duchem člověka, který ho drží neviditelným poutem.

Až budu veliký, vznesu se jako sokol k výšinám a poletím jako Daidalos až ke Slunci! – Zvolal roztouženě Albert.

Stěžíkdo spočívá všechny úlovky, které Albert s mladšími bratry přinášel z lesů kolem jejich hradu v Böllstadtu. Cosi se však v jeho dětských snech zadrhlo. Čas ubíhal a prvorozený syn nedočkavě porovnával rysku, vyznačující na zdi rodného sídla výšku jeho postavy, s ryskou svého mladšího bratra Jindřicha, který ho brzy přerůstal o hlavu. A tak, třebaže nejstarší mezi sourozenci, zůstával stále drobného vzrůstu.

Co naplat, Alberte, řekl mu otec, - pro rytířské povolání se moc nehodíš, i když máš v pažích býčí sílu a medvědí ramena. Půjdeš studovat do Padovy. Můj bratr tam na tebe dohlédne.

Strýc se láskyplně ujal synovce: To je dobře, že jsi tady, Alberte. Vloni byla založena padovská univerzita, když sem odešla řada učitelů z Bologni, kde neměli tolik akademické svobody.

Ostřížím zrakem obhlíželo böllstadtské hrabátko všechny padovské novoty a hltalo je plnými doušky, zejména přírodní vědy, teologii a filozofii, ale pokaždé s rozmyslem a jemným smyslem pro pozorování. Tak procházel Albert celou tou učeností pokaždé s jedním okem mírně přivřeným, jako by mířil a nechtěl minout terč, anebo že by si tak svůj bystrozrak přistiňoval? - Stačilo několik doplňujících otázek, a páni profesoři věděli, že tenhle mládenec umí vzít za provaz. Jenže taky student věděl svoje a už si v duchu kladl otázku: Copak to tam asi v té Bologni mají za zakopaného psa, že tyhle otevřené hlavy odtamtud zdrhly do Padovy?

Při první příležitosti zamířil do černého, a BÁC! – Úplně zakolísal a zavrávoral jako hrdý Goliáš s Davidovým oblázkem v čele. Sám byl zasažen, ale spíše do krajiny srdeční.

Ehhh! – Vyletělo z něho jako z Etny za časů její bdělosti.

A střelcem nebyl nikdo jiný, než Jordán Saský, vyhlášená siréna všech škol.

Víte, strejdo, to je něco, co mě vzalo tady, zmínil se před strejdou a dotkl se pravačkou srdce.

Podívej, Alberte, jsi ještě zelenáč. Vůbec jsi zatím neviděl svět. Napřed by sis měl rozšířit obzory a pak se můžeš rozhodnout. Vezmu tě na výlet do Benátek.

Noc v Benátkách za časů masopustního veselí a reje masek, kdy víno teče proudem a leckterá kurtizána by utáhla na nudli i Cézara, působí, že oči přecházejí. Kdekdo by se zapomněl, ale nesměl by to být Albert z Böllstadtu, který má pamatováka jako slon.

Po návratu do Padovy se šel vyzpovídat a přitom uslyšel z kazatelny Jordánovo kázání. Slyšel o těch mládencích, kteří váhají mezi rozhodnutím a pochybností. Slyšel o těch váhavých střelcích, kteří se obávají, že by se nemuseli strefit a že by nevytrvali u zvoleného, ačkoli by měli sebe nabízet Bohu bezvýhradně a doufat v Boží pomoc.

Albertovy div nevypadly oči. Úplně mechanicky, jako nějaký archimédovský stroj šel za kazatelem a řekl: Otče, vy jste mě dostal.

Opravdu to chceš, bratře Alberte? - A slibuješ? – Tak žádné dlouhé obstrukce.

Přesto to s hábitem nešlo tak snadno. Dlouho se nemohl objevit v bílém na veřejnosti, protože to nějaký pátek trvalo, než se povedlo najít pro něj odpovídajícího duchovního vůdce k dalšímu studiu v Bologni.

Je to mrzuté, řekl strýc, ale nemohu tě už hmotně podporovat, když ses slibem chudoby kvůli tvému stavu dokonalosti vzdal majetku.

Co se dá dělat, pokrčil rameny Albert.

Aj-jajajaja! – Až se tohle dozvědí doma v Böllstadtu, tak mně snad překousnou, že jsem na tebe nedal dost pozor! A co teprve císař Bedřich II.! Ten má tyhle bílé mendikanty rád skoro jak pazdero v zádech.

Zdálo se, že Albertovo rozhodnutí je neochvějné, ale čert má svoje kopyto všude.

Teologie výborně. Písmo svaté výborně. Kde je filozofie? Kam se poděla filozofie a přírodní věda rozvíjená arabskými učenci podle Aristotela?

To je nám zapovězeno. - Nechápavé kroucení hlav s tonzurami vzbuzovalo v Albertovi dojem, jaký zanechává v cestovateli nápis na mapě HIC SUNT LEONES.

Jedno oko zůstávalo stále mírně přimhouřené, jako by ostříží zrak měl být zacloněn, druhé však chladně poměřovalo. Možná by otevřením obou nastalo pošilhávání některého z nich. Nakonec pokaždé zůstávala hlava v obou rukou, protože se zdálo, že snad už-už uletí, pokud nesklouzne mezi ramena, a prsty důkladně protíraly obě unavené oči.

Navenek strojově mechanické přípravy, ve skutečnosti předem dobře uvážené, a na jejich konci stál žebřík pečlivě přistavený ke klášterní zdi. Potom se vše uklidnilo. Zbylo jen vyčkávání na vhodnou příležitost.

Až přišla příhodní chvíle, vzpomněl si: Nemohu odejít bez rozloučení s tou, která mi tady jediná rozumí - Zdrávas, Maria...

Potom vyklouzl oknem na přistavený žebřík, aby se vytratil v temnu noci. Cosi žebříkovitého mu přecházelo do nohou, takže mu rázem zdřevěněly. Zmateně vzhlédl k postavě za sebou.

Tak ty bys byl na mě zapomněl, Alberte? Kvůli přírodním vědám? Kvůli filozofii? A proč jsi mne o to nepoprosil?

Prosím, má Paní.

Najednou se mu v hlavě rozsvítilo a do nohou se vlévala síla. Od té doby oplýval darem vědy.

Biskupské ruce se nad ním rozložily. Sotva se mu pomazáním otevřely tajemné přívody milosti, už mu představený ukázal směr - Kolín.

K překvapení mnohých nováčků se na kolínské univerzitě vynořil střízlík s bystrýma očkama, pročež se zdálo, že mezi studenty docela ztratí. To však trvalo jenom chvíli. Dokud Otec Albert nevystoupil na katedru a neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou bývala mezi studenty vždy nouze. Docela solidní němčina, tříbená latinským a řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo jako v mlýnici.

Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými výroky přece jen trošičku nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Copak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby, úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

Studenti, včetně mladého Tomáše z Akvina, natahovali uši a doslova tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat – který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.

Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný koráb s plachtami nadmutými Duchem svatým.

No, servus! Už je tady náš Němý vůl!

Nechte ho být, prófa už přichází!

Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou. Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně přitaká.

Bratře Tomáši, vyvolal ho učitel.

To dopadne. – Šířila se šeptanda.

Jenže když Tomáš promluvil, posluchárnou to zašumělo:

Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –

Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako student. - Vy mluvíte jako učitel.

Otec Albert se rozhlédl posluchárnou a řekl důrazně:

Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem. Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!

Když pak navštívil Tomáš slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než kdyby se to pokoušel drsný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se zmateně zarazil.

Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi - Loria bapri…

Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.

Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.

Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršící spoustou nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et Fílii et –

Řachch!!

Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí. Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna - vždycky Panna - a žádný panák! Ani paňác!

Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku – automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:

Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal jsem si vás jako doprovod.

Rád půjdu, ale nemám tady ještě ukončené studium.

Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.

Zanedlouho však překvapil otce Alberta papež Alexandr:

Rozhodli jsme se tě, můj synu, jmenovat biskupem v Řezně. Protože se občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže tvé srdce je naplněno, a ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha, vkládáme v tebe pevnou naději, že Církev v Řezně, která je v duchovním a časném ohledu silně rozvrácena, bude tebou uzdravena, a všechny její škody budou odstraněny tvým horlivým úsilím.

Přijímám.

Ach, otče Alberte, vzkázal mu tehdy magistr řádu Otec Humbert: - Kdo by mohl věřit, že si chcete udělat o svém životním večeru tuto skvrnu na své slávě? Jestliže nyní podlehnete, kdo z bratří se ještě bude bránit církevní hodnosti? Uvažte v srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad přináší! Jak by to Vaše duše snášela, kdyby byla po celý den zapletena do světských záležitostí? Neopouštějte svůj stav pokory!

Vedle nabubřelé okázalosti církevních hodnostářů se objevil nebývalý zjev. Všude chodil pěšky v prošoupaných hadrech a děravých botech.

Biskup Škrpál! – Volal pak kdekdo posměšně, sotva se někde objevil.

Konec konkubinátu tolika duchovních osob! Konec svatokupectví! Pořádně uspořádat charitativní pomoc chudým! Vrátit církvi majetek, ukradený církvi světskými velmoži! – Ozýval se rozhodný hlas biskupa Alberta, třebaže na něho zíraly kysele protažené tváře osob duchovních i světských.

Napřesrok promluvil otec Albert z biskupského stolce v Řezně naposledy: Odstupuji z biskupského úřadu.

To je dobře, zajásal magistr řádu, - konečně můžete, otče Alberte, zakládat naše školy a učit.

A kde uvízlo moje přírodovědné zkoumání? Jen tak kradmo mezi přecházením mezi klášterem a univerzitou. A přesto se toho v celičce staříka nahromadilo na jedenadvacet tlustých svazků.

É – é – é – ééé! - Zaznělo oři jedné večeři refektářem kolínského kláštera. Všichni se za tím hlasem ohlédli.

Drobný stařeček měl hlavu v dlaních a docela se ztrácel mezi dominikány. Plakal jako malé dítě. Celý se přitom rozeštkal.

Co je vám stalo, Otče Alberte?

É – é – é – ééé! - Nevnímal.

Není vám dobře? – Ptal se jeho soused a dotkl se rukou jeho ramene.

É – é – é – ééé!

Tak co se to s vámi děje? – Tak řekněte přece něco.

Zarudlá tvář se zvedala z dlaní a dlouho nebyla k utišení. Teprve po chvíli uslyšeli ti nejbližší kolem něho.

Bra – bra – bratr Tomáš.

Co je s ním?

Bratr Tomáš z Akvina si už s námi nedopřeje.

A proč by si s námi nedopřál? Pokud vím, bratr Tomáš si přece vždycky udržuje velmi pěkný vztah k jídlu.

Už si s námi nedopřeje -

Proč ne?

Bratr Tomáš, můj syn a světlo církve - zemřel.

Cože! Kdy?

Právě teď! – Je to strašné, když mladí odcházejí, a my staří tu pařezovitě trčíme dál – Na chvíli se odmlčel a pak odložil jídelní příbor a zvedal od jídelní tabule.

Co se mu stalo? - Ptali se vzdálenější.

Prý je Otec Tomáš z Akvina už na věčnosti.

Nemohu už požít ani sousta. Musím do kostela, mumlal čím dál tím méně zřetelně, když pospíchal daleko od hlučících jedlíků.

Všechny okolní zvuky se mu slévaly v jednu řeku hukotu a dunění, když se za chvíli skácel před svatostánkem.

Můj Pane, v našich školách nastalo zatmění slunce. A přece - škola zůstává školou - učení probíhá dál postaru. Přeučený profesor se tváří, jako by nad jeho obor nebylo. A přece je tu prázdnota, kterou vnímá jenom chápavé srdce.

Ale, co to blábolíte! – Zahučel na celý kulturní svět pařížský arcibiskup Tempier a supěl dál:

Strašný blud! Okamžitě vydávám sylabus! Odsuzuji současně těch nešťastných dvacet vět a s nimi učení Mistra Tomáše Akvinského.

Mistr Tomáš není žádný bludař! - Hájil ho i sám Mistr Albert.

Nemohu si pomoci, omlouval se arcibiskup, - ale za jeho působení na univerzitě se tyhle poměry vyhrotily. Po ovoci je poznáte -

Otec Albert se modlil: Pane, uč mě, aby můj strom neměl kořeny hluboko v zemi, ale v nebi, abych neposkytoval listí slov, ale spíš ovoce dobrých skutků.

I když byl pevně zakořeněn v nebi, trvalo skoro sedm století, než kmen stromu svatého Alberta Velikého vyrazil pozemskou korunu, aby v ní mohli nalézt útočiště všichni přátelé přírodní věd. Papež Pius XI. ho pozdvihl na oltář jako církevního učitele léta Páně 1931, a Pius XII. ho vyzdvihl jako nebeského přímluvce přírodovědců léta páně 1941.

                                                                                 +++