1. Pád do propasti
V ranních hodinách volali linku Pohotovostní služby občané, kteří našli ve veřejném parku sedmnáctiletou M.A. bez známek života. Vůz rychlé lékařské pomoci odvezl narkomanku -

To se uvádělo v černé kronice. Mnohý její čtenář se zachvěl. Pak spěšně přelétl očima na další řádky. Sotva se nabažil těchto senzací, vrhl se na sportovní rubriku.
Nezáviděníhodnou situaci prožívali lékaři a zdravotníci.
"Co můžeme dělat víc?! Vypumpovali jsme žaludek. Dali jsme jí vitamíny - "
"Nevíme, co má v sobě. Čekáme na laboratoř."
"Na rukou i na nohou rozpíchaná - jasná narkomanka - "
"- ale kdo může vědět, co brala - ?!"
"Nezbývá, než čekat na laboratoř, a sledovat, jestli se s tím organismus vyrovná nebo ne", uzavřel primář případ a vykročil k dalšímu případu. Skupina lékařů, sester a mediků se za ním táhla jako karavana.
"Bezmocně sledovat", špitl někdo z mediků.
Primář to přeslechl a šel dál.
Ona to však vnímala, ovšem jen docela zdálky. Dosud ještě neodeznělo prvé stadium účinku drogy. Uchvátilo ji to, jakoby se jí mělo celé temeno hlavy utrhnout. Černý kytarista Robert "Kool" Bell, shlížející z plakátu na zdi špeluňky na partu feťáků, se jí rozmazal před očima. Od té doby se vznášela v opojení. Zakoušela pocit nevyčerpatelné síly a slasti. Docela ji unášel divoký rytmus, pohyb a záblesky světelných efektů: kakofonický zvuk kombinovaný s neméně šokujícím světelným doprovodem, vyznačujícím skladbu Exploding Plastic Inevitable skupiny Velvet Underground.
Bylo to už pár let, co se poprvé nechala unést úchvatným vystoupením skupiny mladých pankáčů, označované Sex Pistols. Sama se pokusila uchytnout na prknech, které znamenají svět. Beatles a Rolling Stones byly pro ni symboly něčeho převratného - čehosi tak dynamického, co jí otevíralo dveře na cestě ke hvězdám. Proč by ne? Několik mladých lidí nejenže vystupuje na pódiu, hraje a zpívá, ale také si skládá a aranžuje své písně. To je hlavní! Vyjadřují potřebu svobodného tvůrčího uplatnění mladých. Dávají nadšenému publiku pocit, že to, co na pódiu předvádějí, mohou snadno dokázat i ti v sále. Pop-Music není jenom hudba! A co tedy? Je to odpověď na dvojaký impuls v nitru mladého člověka - na jedné straně náchylnost k barbarskému divošství, a tíhnutí k mysticky nevyslovitelnému na straně druhé.
V době, kdy se pohledná číšnice Markéta Adamcová dala poprvé unést vlnou nadšení pro Pop-Music, vlasatí mládenci ze skupiny Beatles se vraceli od indického guru. U jeho nohou se toužili napojit moudrostí Východu. Nyní šířili kolem sebe znatelný mysticismus. Hlásali nejstarší poselství lásky a míru, smíchu a důvěry v božstvo, poselství důvěry v bezstarostnost, v úsměvné dětství a prostomyslnost jako vrcholné životní hodnoty.
A představitelé Rolling Stones ? O co méně byli zaujati temným mysticismem, o to drsnější, dravější a zemitější byla jejich okázalá provokace.
Sotva se objevila na pódiu skupina Sex Pistols, hned šokovala masy parafrázováním anglické hymny "God Save the Queen":

"...Bůh ochraňuje královnu
není to lidská bytost
a žádná budoucnost neexistuje...
...Když není budoucnost,
jak může být hřích;
jsme květiny hozené do popelnice,
jsme jed v naší lidské mašinérii,
jsme budoucnost,
vaše budoucnost!!!

Plnými doušky hltala i každou skladbu skupiny Pink Floyd, jakoby se tím chtěla zalknout. Jejich Dark Side of the Moon vypovídala o tom, co ji tolik trápilo: svět plný cizoty, lhostejnosti a bezcitnosti. Už začátek skladby - záznam tlukotu lidského srdce - už to ji dokázala strhnout tak, že zapomínala na všechno kolem i na sebe samotnou.
Úvodní skladba Speak To Me (Promluvte si se mnou) je vlastní krédo celé svity. Zpěváci jakoby procházejí odlidštělým světem, ve kterém se vyspělá technika a přetrvávající lidské slabosti tragicky spojují proti přirozenému vývoji lidstva. Markéta se tu setkala s odsouzením bezohledné honby s úspěchem (´Breath´ - Dech), jejímž zosobněním byl její vlastní táta; s lítostí nad zotročením lidské povahy majetkem (´Money´ - Peníze), s obžalobou osamělosti a neschopnosti kontaktu se společností (´Time´), s ilustrací ohrožení lidského nitra (´Brain Damage´ - Duševní porucha), se sarkastickou úvahou o nicotnosti člověka uprostřed vesmírných dálek (´Eclipse´ - Zatmění). Písničky, které skládal Syd Barrett měly téměř pohádkovou atmosféru: zpívalo se o jednorožcích a skřítcích, a jako z pohádky bývala někdy celá jejich logika. Stejně zvláštním způsobem působil i hudební doprovod, jehož napětí nevycházelo z dunivé smyslnosti bicích, jako u Rolling Stones, ani z energických kytarových sól, jako třeba u Cream. Všechno tu bylo docela jiné: elektronické varhany, lehounké bicí a baskytara, klouzavá kytara, elektronické efekty a rytmizovaný vokál tvořily nezávislé zvukové roviny, které pulzovaly, prolínaly se a dávaly dohromady téměř vizuální představu.
Neváhala tehdy ani na okamžik. Vydala se do parku, kde bývala disko-burza, končící obvykle na policejní záchytce pro nedovolené shromažďování. Měla štěstí. Sehnala dokonce i nahrávku Animals. Omílala ji pak až do úplného obehrání.
Co to vůbec bylo za šlágry?
Skladby s názvy Dogs (Psi), Pigs (Prasata) a Sheeps (Ovce). Společnost se tu rozpadala do tří typů. Byli tu Psi, vypočítaví a krutí, pro které je jediným smyslem života blahobytný život v bezpečí; jejich oporou jsou Prasata - sebejistá a vychytralá, bojující mezi sebou o koryto. Většinu společnosti tvořili Ovce - ohlupované, rezignující. Základní skladbový recept zvukové alchymie PINK FLOYD zněl vcelku jednoduše. Prosté melodické nápady, jaké se ihned vryjí do paměti, a které působí přirozeně a vůbec ne křiklavě. Skupina opracovává tyto základní kameny a řadí je za sebe pomocí uvolněného, ale hutného rytmu syntetizátorů elektronických kytar. Dosahuje silného účinku, který je stejně působivý jako mořské vlnobití či chrámová klenba.
Teď však Markétu vyzdvihovaly vlny pikantně prokořeněné krve do závratných výšek. Jakoby se celá rozplývala bez omezení do všech stran v mohutných kruzích. Přitom neustále zakoušela iluzi dokonalé ztotožněnosti se svým ženstvím. Celým tělem i duší jí prochvíval příval ohlušujícího dunění baskytar a strhoval ji do pestrého víru. Připadala si jako královna tvrdého rocku Lee Aaronová - tmavovláska ze Země javorového listu. Byla to ona - slavná Lee, která vybízela mladé dívky ve víru rytmu k jakési obezřetnosti:

"Jsi žena. Tak si musíš dávat pozor! Hlavně na to, co a jak děláš, aby tě lidé uznávali."

V póze nesmlouvavé pravěké lovkyně se pak představila rockovým fanouškům na obalu LP desky Metal Queen. A jak po stránce vzhledu, tak po stránce hudební se Lee Aaronová snažila prosadit tvrdošíjnou heavy-rockovou dravostí: řezavý kytarový riff, převážně šlapavý rytmus a vykřičený refrén s výraznou melodií.
Ztřeštěný rock působil na Markétu magicky. Nacházela se zosobněna v postavě Chrissie Hyndeová, prožívající život podle Kerouaca. Doma jen oznámila ve stylu Janis Joplinová:
"Než tady prosedět celej život u televize, ať mi radši někde ve světě urazej hlavu..!"
Pak už uháněla kamsi na druhý konec světa. Její skupina Pretenders zprvu ovšem dvakrát nenadchla.
"Hrají falešně - a Hyndeová? Ta není ani ryba ani pták - ani na kytaru moc neumí - tak co chcete?"
A přitom Markétě byla tak blízká. Zvuk kytary v Lovers of Today měkce ovíjí zpěvaččin hlas, a ve zdvojení tká jemné předivo harmonií. Nikdy nemusí chodit daleko pro ostré slovo. Je něžná i přisprostlá. Tak zpívá Chrissie. Elasticky a skvěle frázuje a ohýbá slova nejnečekanějším způsobem.
Markéta v nich cítila, že je vyslovuje nezávislá bytost, které zápasí s mužem a o muže. Cožpak nezpívá: "Nikdy nebudu mužem v mužském světě..."? Cožpak se v nejednom songu nezamýšlí nad vztahy mezi láskou, odpoutaností a vnitřní svobodou?
Markéta byla kdykoli ochotná zajamovat si v jejím duchu. Zrovna tak, jako vnučka indiánského náčelníka cestovala z Nevady do Texasu, aby vyslovila svůj dík zpěvákům skupiny Iron Maiden. I ona byla plná takového nutkání jen co se dala uchvátit jejich písní Run To The Hills:

"Bílý muž přeplul moře / přinesl nám bolest a bídu
vyhubil naše kmeny / vzal nám naši víru.
Bojovali jsme s ním tvrdě ...
Ach, zda ještě někdy poznáme svobodu.
Utíkej do hor / utíkej o život!!!"

Zrovna tak jako středověkým sektářem na přelomu tisíciletí zachvívala pověrečná hrůza z blížícího se konce světa, neboť přijímal apokalyptické vize spíš srdcem než rozumem, takovou náladu vzbuzoval na konci druhého tisíciletí zpěvák Bruce Dickenson. A nejen on, ale celá skupina Iron Maiden. Hned v úvodu písně The Number Of The Beast řezavým hlasem prozrazoval magické číslo příšery, za níž se skrýval samotný ďábel: 666. A pak jak černý havran krákoral v desetiosminovém taktu motiv shodný s tradicionálem When The Saints...
Jenomže nyní - nyní celé to zběsilé furiantství v Markétě jaksi ochládalo. Čím to ?
Čím to, že vzmach unášející vzhůru na pódium už není ta spontánní? Jak to, že už nevychází z mladých srdcí tak, jako dříve?
Vystřídal ho vnější nátlak a byznys výrobce.
A tak se Markéta nechává už jen hypnotizovat nebo i nudit. Dává se unášet na vlnách disco-stylu. Vzmach strhující mladistvé samostatnosti v tvorbě a prožívání hudby však z této zmatené směsi dočista vyprchal. Nicméně působilo tu ještě cosi hrozivějšího a závažnějšího. Tatáž droga, která ji vynesla vysoko nad oblaka, do říše snů, ta ji nyní nezadržitelně strhávala dolů. Světla pohasínala a zvuky slábly. Padala dolů, do temné propasti.
Napřed ji zaplavila hrůza. Celým tělem a duší otřásl strašný úlek. Spatřila snad rozevírající se podsvětí. Vypadalo to jako čelisti žraloka z filmu Richarda Zanucka a Stevena Spielberga:

Kamera se ponořuje pod hladinu a divák napjatě čeká. Vidí však jenom bezbranné dívčí tělo. Kamera se v tu chvíli sama proměňuje v onu neznámou hrůzu. Spolu s divákem ztrnule sleduje svou oběť, docela maličkou, jak se křečovitě zmítá daleko na hladině. Potom tělo děvčete začíná rychle nabývat svých rozměrů, obluda se k němu prudce blíží. Není záchrany, nastupuje neodvratný konec...
Moře je opět klidné. Znovu je ticho. Ale úděs narůstá. Protože divák dosud nezná jeho příčinu.
Další obětí neznámé obludy se stává malý chlapec, který se vzdálil od břehu na nafukovacím lehátku. Úděs je stejný, přestože k tragédii dochází za bílého dne...

Zrovna takové hrozivé Čelisti a za nimi temný jícen se nyní rozevřely před Markétkou. Strašlivý úlek ponenáhlu ustupuje smutku poraženého člověka, pasivně rezignujícího na svůj další osud.
To už se jí v paměti objevovaly obrysy známé smutné betonové džungle jejího mládí: balkón o rozměrech dvakrát jeden metr - místo jejích nejrannějších osamělých her, přerývaných ranními úleky při každodenních únosech do jeslí, kde se v polospánku ocitala v neznámém prostředí s cizími lidmi.
Nato si vybavila hry v pravoúhlých, šedých ulicích - ty hry, které nebyly nikdy dost klidné na to, aby se jim jeden mohl bezstarostně oddat. Uprostřed každé hry trčelo jako ostré skalisko houkání autobusů a drnčivé kvílení tramvají.
Pak tu byly najednou sklepy s partou drsňáků. Z dálky slyšela doléhat refrén songu Panelák:

"...Panelák - mraveniště lidí
Panelák - skrze stěny vidí
Panelák - na panelu panel
Skrývá spousty těl..."

Vzápětí se jí vybavila klec plná přísných masek, strohých příkazů a vtíravých ponaučení. Dívala se jim vyzývavě do očí, jakoby chtěla prohlédnout masku, ale našla za ní pokaždé jen zmačkaný chuchvalec Rudého práva a cárů Makarenkových spisů.
Tohle už znala z domu. Matka byla přece jedna z nich - učitelka - právě tak nechápající a nemohoucí. Otec byl plně zaujat svou prací a politickou kariérou. Ve svém podniku si připadal jako kapitán zámořské lodi. Kdysi ho snad litovala. Potom však už nemohla dál. Její světovost a zaměření ke hvězdám tolik kontrastovala s všední prací táty.
Několikrát se pokusila utéci. Potloukala se s partou po lesích. Zbyl pro ni jenom Domov mládeže. Jediné světlé místo, které jí teď vytanulo v mysli, zaujímal v tom domě cizoty a smutku Staníček Cejpek.
Přišlo jí to jaksi samo od sebe a najednou vedle sebe seděli. Zdálo se jí, že je to takový prosťáček a připadal jí jako oloupený o to, co nikdy sama pořádně nepoznala. Co to bylo? Pohlazení?
Standa v ní vycítil v spřízněnou duši. Otevřel jí své nitro. Nikdy ho nepodfoukla. Vodila za nos jedině dospělé. Standa byl malý a zdál se být spojenec. Měla nad ním jakousi převahu. Bylo jí necelých čtrnáct, kdežto jemu o rok méně.
Vypravoval jí: "Máma chce tohle, a táta říká něco jiného...chtějí se rozejít... a já bych tak rád, abychom všichni společně -
Smutně pokyvovala hlavou a pak řekla:
"Velcí jsou mrchy. Ještě tak na každém kroku člověku kázat, co se má a co se nesmí, nebo nás mlátit, - a přitom by sami často zasloužili, - a Voráč, který šéfuje tomuto děcáku, jakbysmet."
Nemohla tušit, že stárnoucí ředitel Voráč byl už nejednou terčem nejen od politických orgánů, ale dokonce i od svých podřízených:
"Soudruhu, vždyť ty zaujímáš ve výchově mládeže netřídní stanovisko! Dnešek patří výchově prací v kolektivu!" Voráčovi by bývalo zlomilo srdce, kdyby měl opustit práci, která se mu stala koníčkem a smyslem života.
"Musíš, soudruhu, studovat Makarenka!"
Přestal okřikovat vychovatelky, které šly na ty malé prevíty víc než přísně: "Platí na ně jedině tvrdá ruka! Důsledně kontrolovat práci v zahradě."
A přece u něho Markéta tu a tam nalézala jakous takous oporu, když se k němu obracela ve chvílích, kdy přísnost a tvrdost ústavní výchovy přesahovaly meze. Ovšem nebyla to moc spolehlivá opora. A tak nejednou řešila své trampoty po svém: útěky z Dětského domova, toulky po lesích a koupalištích. Tam zakoušela blahý pocit svobody a volnosti. Pokaždé se to ale nějak zvrtlo a šup - zpátky do "děcáku". Tam ji čekala osvědčená práce v zahradě pod dohledem vychovatelek.
Po posledním útěku však Markétou ještě víc otřásla jiná událost. Malý Standa se totiž pokusil o sebevraždu. Naštěstí ho včas objevili v koupelně. Podařilo se ho zachránit.
"Já už jsem to nemohl vydržet", svěřil se jí, "Byli tady naši - máma i táta. Jeden pomlouval druhého. Pořád mi omílali: ´Viď, že mě máš rád? Táta nás zradil! Nechal nás kvůli cizí ženské!´ - ´To víš, máma, nikdy mi nerozuměla. Nechápala mne, ani tebe. Špatně se o tebe starat. Proto jsme ti musel najít novou maminku. To je ta pravá, ostatně řekni sám, kdo ti koupil koloběžku?! Já nebo máma?´ - " rozplakal se a vzlykal: "A ty - ty jsi - taky - byla pryč!"
Ponenáhlu Markétiny smutné vzpomínky ustupovaly před podrážděností. Otevřela oči. Oslepila ji zář nemocničních světel. Maska kyslíkového přístroje jí svírala obličej. A přece měla pocit, že se už už udusí. Skláněl se nad ní nějaký lékař. Cosi říkal. Pak zaslechla:
"Mluvte! Jak se to stalo?", a hned uvolňoval masku kyslíkového přístroje.
Mlčela.
"Co jste si píchala? Stačí mrknout. Zachráníme vás. - Ale musíme vědět -- "
´Zachránit?´ napadlo ji, ´a před čím?´
Znovu jí přiklopili masku na tvář.
Zavřela oči. Divoké vize se jí však stále proháněly před očima.
"Kde vězíš tak dlouho?!" zahučel na ni kuchař.
Mlčela.
"To seš už zase pod párou, nebo co?!"
Začala spěšně umývat nádobí. Vzápětí se kuchyní rozlehly zvuky tříštícího se nádobí. Šéfkuchař zařval:
"Zmiz od toho! Jdi se vyspat!"
Vytratila z kuchyně.
Horečně se snažila najít snovou říši hard-rocku. Před očima se jí zaleskly světelné efekty. V uších zazněly divoké zvuky IRON MAIDEN, jenže jaksi už ji jaksi nepostupovaly jako tenkrát.
Kdy tenkrát?
Když ji parta vytáhla z kuchyně na pódium, nebo snad tehdy, když jí Standa poprvé nabídl ´koktejl´?
Nevěděla.
Najisto však věděla jedno: že jí po celém těle pochodují zástupy brouků - vůbec ne Beatles - ale odporné slizké havěti, lezoucí jí všude, a to bez jakéhokoli rytmu. Otřásala se hnusem a odporem. Divoce ssebou házela na posteli. Museli ji připoutat.
Cítila se jako odsouzená k smrti, všemi zavržená a prokletá. Zdálo se jí, že to peklo trvá nekonečně dlouho, a okamžik smrti ne a ne se dostavit.
Uprostřed změti útržků bludů a halucinací se však před ní začaly rýsovat obrysy čehosi úplného a celistvého. Nic z toho nechápala. Jenom nejasně cítila, že odtud vyzařuje jakési teplo a bezpečí. Sotva se objevily obrysy postavy, už k ní vztahovala ruce. Neznámá bytost jakoby trochu zaváhala, ale pak přistupovala blíže. Pojednou jí bylo vidět krásnou tvář, půvabně klenuté čelo a husté kadeře vlasů. K jejímu údivu ji tajemná neznámá obejmula a políbila.
Pocítila přitom úlevu. Také zbytky divoce vířících děsivých snů sklouzly pojednou stranou a zmizely v temnotě. Toužila se zeptat: ´Kdo jste, krásná paní?´, ale ústa jí neposlouchala. Ta neznámá jí zamávala rukou. Svírala v ní růženec s křížem. Pak zmizela. Nato usnula klidným spánkem.
Později otevřela oči: nad ní se skláněla zdravotní sestra, usmála se na ni a odběhla pro lékaře.
"Konečně", říkal muž v bílém. "Po tolika dnech bezvědomí. Teď už nám snad něco řeknete o sobě?"
Kývla hlavou.
"Jak se to stalo?"
Pokrčila rameny a ozvala se nejistě:
"Musela jsem přebrat, ačkoli - " zarazila se.
"Co?"
"Asi něco jinýho."
"Co?"
Pokrčila rameny.
"Kdo ti to dal?"
"Standa", ulétlo jí.
"Standa? Kdo je Standa? Jak dál?"
Mlčela.
"Když to nepovíte nám, dostane to z nás bezpečnost."
-
"A ještě jedna věc. -- Gravidita."
V tu chvíli si najednou všechno uvědomila. Stalo se to tehdy u Standy Cejpka na chalupě. Ještě tam byl kdosi - kdo to jen - ? Aha, už vím, mladej Voráč, - Martin. Voráče znala od vidění. Přivedl ho Standa. Znal se s ním z děcáku přes jeho tátu.
Martin nefetoval. Ani rum nechtěl. Později se ale přidal - nechtěl trhat partu. Tak to tvrdil on. Původcem byla nejspíš Markéta. Teprve pak mohl soupeřit se Standou. pokud šlo o ni. A když později zjistila, co se s ní děje, řekla to Standovi.
"Neblázni!" vyletělo z něho.
---
"Dáš to pryč, že jo?! - Taky jak jinak?!"
"Bude to asi něco stát."
"Co tě nemá!", vyjel na ni, "Od Černobylu se to přece dělá skoro na počkání."
"A - co kdybych - si to třeba - chtěla nechat?" zkoušela ho.
"To na mě nehraj!"
Pokrčila rameny:
"Co já vím, co bude?"
Za několik dní s tím vyrukovala zase na Martina. Hrála to? Spíš sama nevěděla, kdo to byl. - Anebo jí možná jaksi dělalo dobře sledovat, co to dělá s tím siláckým protějškem, když se octne tváří v tvář ženství v celé jeho plnosti. - Anebo se v ní snad hnulo něco lidského, co by jí říkalo: ´Člověk přece přichází na svět, aby žil´; něco, co ji hnalo hledat někde oporu, přístřeší, bezpečí pro nový život. Nebo snad doopravdy chtěla jen těžit z jejich choulostivé situace a získat nějaké peníze? Bůhví.
Martin zkoprněl. Tohle mu vyrazilo dech: ´Maturita na krku, a teď tohle!´
"Je tu ještě možnost dát si to vzít", řekla protahovaně. Bohužel nenašla u Martina žádný odpor, který by to zamítl. Jen zoufalé kývání hlavou:
"To je ono! Musíš to dát pryč! Seženu ti peníze!"
Něco pobral doma, něco prodal, ale pořád málo.
"Víc ti dát nemohu."
"Jakto?"
"Musím mít něco pro Vlastíka."
"Proč?"
"Na další dávku."
"Jo táák."
Už byla doma. Vlastík Klaus je měl všechny v hrsti. Všichni platili, i ona.
Náhle jí blesklo hrozné podezření: ´Vždyť on - Standa mi dával poslední injekci sám. To byla ta dávka, co se mnou tak zacloumala! Chtěl se mě snad zbavit!?"
Jasně si to vybavila, jak se ve sklepě kácela na tlustý kus molitanu na spaní. Jenže to už její vzpomínku surově rozervaly abstinenční příznaky. Celá se roztřásla. Vůbec nepostřehla, jak přicházely sestry, doktor a za ním kdosi další v bílém. Teprve až odezněly největší obtíže, uviděla, jak si ji přeměřují.
Cítila, jak si ji všichni prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Kdosi se jí něco zeptal. Rozplakala se pláčem, v němž se střídala sebelítost s úzkostí.
"Jasný případ", ozval jeden z lékařů.
"Myslíte?"
"Sebepoškozování pomocí drog."
"Nemusí to být tak jednoduché", mínil kdosi, "Někdo jí mohl dát nějaký pokoutně vyráběný trhák..."
"To se uvidí."
"Třeba nám to sama řekne, až se uzdraví."
"Jestli se uzdraví - " podotkl muž v bílém, "protože ji tu nemůžeme držet násilím" a obrátil se ke Markétě:
"Měla byste si uvědomit, že jste vážně nemocná. Máte poškozený mozek a narušenou psychiku. Ztratila jste schopnost vlastního jednání. Nemáte soudnost, náhled choroby. Kdyby to bylo právně možné, bylo by nejhumánnější zasáhnout i proti vaší vůli. Sama si totiž neumíte už poradit. Jste skoro odsouzená k smrti, pokud se sama nepodrobíte léčbě.

2. Opojení disciplínou
Před správní budovou podniku zasvištěly brzdy černé limuzíny. Z ní se vyvalil nový ředitel, soudruh Adamec. Rázným krokem zamířil ke kancelářím. Křepkost jeho pohybů kontrastovala s neforemností jeho 140 kg živé váhy.
"Tak co se tady děje?!" zavrčel nerudně na vrátného a - aniž počkal na odpověď - míjel vrátnici. Zatímco rázoval do kanceláře, brblal pro sebe:
"Tohle že má být nějaká silnice?! To je nějaký příchod ke kancelářím vedení?! Ještě že jsem se tady včas objevil! Všechno by tu zpustlo. Všechno by se rozklížilo. Ale to se změní! - a rychle!!" vrčel polohlasem, zatínal pěsti a brblal si dál:
"Tady musí být přistávací plocha pro vrtulník! Všechno se bude řídit z vrtulníku! - a vysílačkami! Jiné cesty není! Na to už dohlídnu!!"
Pohrdavě přihlížel uskakující postavičky svých podřízených, jakoby to skoro ani nebyli lidé: "Hlupáci! Co tihle vědí?!", vrčel si pro sebe. Načež se zamyslel nad tím, co to dalo námahy prodrat se do této pozice.
"To by nikdo nepochopil, co to stálo a stojí", zahučel si pro sebe. A nebylo to také nic k chlubení: cesta vedla přes ložnici tajemnice z obvodního výboru, přes nekonečné ponocování ve vinných sklepích a pivnicích s tajemníky a funkcionáři, a přes jejich neomalené a sebevědomé přijímání Adamcových desátků a hostin.
Ať už si to Adamec uvědomoval víc nebo méně jasněji, rozhodně pokaždé vyháněl z mysli představu, že podněcovatelem jeho honby za mocí je jeho manželka. Stále ho popichovala:
"Copak nemáš na víc, než na tak ubohou kariéru?!"
"Ale jo, jo, jo", umlčoval ji pokaždé stroze, jenže osten výčitek v jeho nitru uvízl.
Snad jediný Vrtík, původně osvětlovač v divadle, nyní sluha pro všechno, vždy ochotný propůjčit se ke každé zlodějně, jedině ten se možná přiblížil k pochopení jeho jednání, když si vybavil první scénu ze hry Alfreda Jarryho Ubu králem:

Matka Ubu: "Cože, otče Ubu, jste snad spokojen se svým osudem?"
Otec Ubu : "Bývalý král Aragonie, co byste chtěla víc?"
Matka Ubu : "Cože! Vy jste přece býval králem a teď se spokojíte s tím, že...!?"

Teď však Vrtíka vyrušil podivný zvuk.
"Hmrrr!" zamručela bytost v popředí, která si tak dodávala kuráže a dodala nasupeně: "Chlapi! - Svolal jsem vás - Hmrrr! - protože tak už dál nejde! Tady začne vojna! " a udeřil pěstí do stolu. Chvíli ještě zlověstně koulel očima a kochal se pohledem na krčící se vedoucí provozů a sekretářku.
Nato se ozval rozhodně:
"Důležité je vědět, kdo za co může, a kdy svoláme jakou poradu! Bez porad to nepojede! Když to nebude někde šlapat, tak to musíme projednat. Jiná cesta není možná! Jinak bychom se dostali tam - kde jsme. A to si, myslím, nikdo z nás nechce! - Hmrrr! - Zkrátka ty stavy, které tady trvají už léta, jsou prostě neudržitelné!"
"Co tedy konkrétně?" ozval se ekonom.
"Aby bylo každýmu jasný!" zařval Adamec, "Nechci dělat žádný monstrprocesy, ale jestli se lidi rychle nevzpamatují - tak asi jiné cesty nebude, protože - "
Byl by pokračoval dál ve své výhružné samomluvě, která měla napříště zaplnit většinu porad trvajících někdy až celou pracovní dobu, nebýt zvonění telefonu.
Adamec strnul. Vzápětí se chytil za hlavu a hystericky vybuchl:
"No, to ne! Tohle už není pro člověka! Kdepak! Toto ne!"
Popadl zlostně sluchátko a chystal se setřít a rozdrtit slovy jako balvany toho opovážlivce na druhém konci drátu. K překvapení všech se ale jeho rozzuřený obličej roztáhl v úsměvu a docela zakulatil:
"To seš ty, Věrunko?", spustil, jako když medu ukrajuje, "No pověz, co od nás potřebuješ?" Na chvíli se odmlčel, zakoulel očima a pak s úslužným úsměvem opakoval po ní:
"Všechno. Jistě - jistě - jistěže. Pro tebe všechno. To víš, že jo. A kolik toho - ano. Co nejvíc. - Budeš to mít na výboru za půl hodiny. Spolehni se. Tak zatím čest - čestíček!"
Vrtíkovi vytanula v hlavě scéna z Jarryho hry:

Král: "Otče Ubu, chci se ti odměnit na četné služby, a jmenuji tě hrabětem."
Otec Ubu: "Nevím, jak bych poděkoval."
Král: "Neděkuj mi, otče Ubu, a dostav se zítra ráno na velkou přehlídku."
Otec Ubu: "Budu tam, ale račte přijmout laskavě tuhle..."

"Chlapi! Představte si", zatvářil se Adamec pohoršeně, "Ta kráva zas něco chce. Tohle už není pro člověka." Načež zařval: "Jaróóó! - Kde ten chlap zas vězí?!"
Jeho řidič vzápětí nahlédl dovnitř:
"Volal jste mě?"
"Hmrrr!", zahučel ledabyle, "Zajedeš na výbor! Zavezeš tam nějaký propagační materiál. Ale hned! Oni to naléhavě potřebujou. Tak fofrem!"
Sotva řidič odešel, snažil se Adamec vzpomenout, o čem před tím mluvil, ačkoli to bylo docela jedno. Nepodařilo se mu to. Tak alespoň láteřil:
"Takhle se to nedá dělat! Tyto stavy jsou neudržitelné! Ne, tohle je moc na jednu kotrbu!"
Načež se obrátil k náměstkovi Cejpkovi:
"Řekni k tomu, Rosťo, taky něco! Seš přece náměstek!"
Ten se probíral z prvního úleku a začal usilovně mávat rukama. Vykoktal:
"Každý bude muset šlápnout do pedálů, fakt chlapi - "
Adamec vypálil:
"Prosím tě, buď už ticho, nebo se zblázním!" Ekonom byl starý poživačník a zloděj. Většinu Adamcova projevu s úsměvem klimbal. Kupodivu se však uměl v kritických situacích probrat a mazaně popíchnout Adamce proti některému z účastníků porady, a na toho se pak snášely Adamcovy hromy a blesky.
Nyní však jevil zájem o sukni sekretářky Novákové. Jako obvykle, předstírala, že píše zápis, a kupodivu jí ekonomova nenechavá ruka pod stolem vůbec neznepokojovala. Až později na něho zahrozila prstem. Nepomohlo to. Nahnula se k němu a zašuměla mu do ucha:
"Až potom, Edouši."
Načež se znovu dala do předstírání psaní zápisu. Ve skutečnosti se však začetla do Případu nedbalé nymfy:

Della Streetová pohlédla na svého zaměstnavatele se zvednutým obočím.
Mason řekl zachmuřeně: "George S. Alder začíná utahovat šrouby. Přece jen to děvče bylo návnadou v pasti, kterou na ně políčil."

Vzápětí jí vytrhl z četby Adamec, který zrovna ukončil jednu část své samomluvy slovy:
"Chlapi, já vám to říkám, jak to je. Já nedovedu lhát a to je ta moje slabost. Nováková, dejte to do zápisu!"
´Trouba´, řekla si, přehodila si obráceně nohu přes nohu a četla dál svůj Případ.

"Je nadšeným zastáncem judikatury založené na precedentech", řekla Della, "myslím, že kdyby se dostal před skutečně novou situaci, asi by omdlel.

Nováková zvedla oči od Případu a přemýšlela nad slovem precedent, jenže marně.
Počáteční napjatá a nejistá atmosféra v souvislosti s příchodem nového ředitele, upomínajícího celým svým vystupováním na úsloví nové koště dobře mete, ponenáhlu ustupovala.
Vrtík učinil objev při probírání reklam na mixéry, kde se dočetl:
Úlevu a radost - hospodyňce
užitek - celé rodině
přinese mixér ETA MIRA

Jednání porady se zatím přehouplo k dalšímu bodu programu. Vedoucí provozů měli podat jakési zevrubné hlášení o tom, co se děje na jejich úseku. Znenáhla se však i tento bod jednání, vyhrazený technikům, změnil v poměrně jednolitou samomluvu soudruha Adamce.
Vrtík mezitím objevil novou reklamu.

Proč
bychom
se netěšili
když nám
ETA
KOMBI
šlehá
mixuje
mele kávu a
příslušenství
hněte - míchá
vymývá láhve
brousí nože a nůžky.

Ušklíbl se: ´Akorát, že není k mání.´
"Hloušku!", houkl Adamec na mechanizátora, "Víš něco? Víš houby, že jo?!"
"Ehm", ozvalo se rezignovaně.
"Aspoň seš upřímnej", řekl pobaveně Adamec, "No, chlapi, jedeme dál."
Energetik se rozpomenul na cosi z Camusova románu Mor:

"...bylo to jen kolektivní drama...nejhorší byl pocit odloučení a vyhnanství a s ním související strach...všichni byli skromní...ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno, všechno se jim měnilo v přítomnost. Všichni lidé pozbyli schopnost lásky a přátelství..."

´Jak by ne´ uvažoval dál, ´kdekdo tu je živým svědkem, dokazujícím, že "Osudy dobrého vojáka Švejka" jsou nedokončeným příběhem. Švejkova maska vyzařuje bezvýhradnou ztotožněnost s vlastním osudem, ať je jakýkoli.

Vrchní štábní lékař přistoupil k Švejkovi:
"To bych rád věděl, co si teď asi myslíte."
"Poslušně hlásím, že já vůbec nemyslím."
"Himldonvetr", hulákal jeden z členů komise břinkajíce šavlí, "tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte?"
"Poslušně hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je to na vojně vojákům zakázáno."

Energetik nejasně cítil, že řešení musí přijít odjinud. Odkud? Z jiného světa.
Pojednou všichni překvapeně zírali na opovážlivce, mechanizátora, který se přihlásil o slovo.
"Co máš, Hloušku?"
"Já - teda my - myslem jsem - ehm - ", koktal mechanizátor, "že - jako - když jste jako nastoupil do funkce - "
"No zvolili jste si mě snad, né?!"
"No jistě - ale jako, že by se to mělo nějak oslavit - "
Adamec se uchechtl a zařval: "Jaróóó! Jaroušíí!! - Kde ten chlap zas vězí?"
"Asi jen na výbor."
"Ehm."
Přesto se za chvíli otevřely dveře a objevila se Jaroušova tvář s typicky nechápavým výrazem.
"Ty už seš zpátky od té baby?"
"Jé - já jsem musel něco spravovat", spustil řidič.
"Foukni do obchodu pro koňak. Peníze si vyzvedni v pokladně! A taky nějakou kávu! A pak nezapomeň na tu babu - na ten výbor! Ať nemáme maléry!"
Rázem došlo k oživení zájmu všech přítomných o dění porady. Jenom sekretářka Nováková se nedala vytrhnout z Případu nedbalé nymfy.

Della řekla s šelmovským úsměvem: "Vždycky si vzpomenu, co jste říkal, když se Jackson ženil."
"Vy jedna - takové hovory byste neměla poslouchat. Hlavně ne za takových okolností."

Z porady vyplynul jeden závěr, který Adamec nadiktoval do zápisu:
"Musí se to všechno dát do latě! Každý musí mít maršrutu!"
"A hotovo dvacet!" připojil náměstek.
"Že je to tak, Zdenku?" mrkl Adamec na Vrtíka. Ten zvedl oči od katalogu firmy Neckermann, a aniž věděl, o čem je řeč, pohotově vyhrkl:
"Jiné cesty není. Když to říkáte vy, tak to musí být pravda", ačkoli si v tu chvíli připadal zrovna jako Švejk, který jednou povídal:

"Jestli si přejou vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ´Švejku, nepřiznávejte se k ničemu´, budu se vykrucovat do roztrhání těla."

"Bez disciplíny by se to tady všechno rozklížilo", blábolil Adamec.
"O tom žádná", přizvukoval Vrtík a hned přidal k lepšímu: "Už Švejk přece říkával: Disciplína musí bejt, jinak by všichni lidi lezli jako vopice po stromech, ale vojna z nich udělá lidi."
Brzy se stočily hovory na zdražení piva a kdosi zase vytáhl Švejkovu okřídlenou průpovídku: "Každá vláda, která zdraží pivo, nutně padne."
Všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Jenom soudružka z kádrového oddělení pohoršeně dodala:
"Jenom ať ten Švejk moc nevykládá - on toho taky měl dost za krkem. My na něho víme taky ledacos." A všichni jí dali za pravdu.
Porada se protáhla až do večera. Nakonec s Adamcem vytrval jenom náměstek Cejpek a ekonom, sekretářku nepočítaje. "Velká trojka" se shodla na jednom:
"Všichni musí držet hubu a táhnout za jeden provaz."
Vrtík, který se zrovna vypotácel a vracel se ještě pro zapomenutý katalog firmy Neckermann, zaslechl tuto
sentenci. Mimoděk si připomenul jedno místo z Osudů dobrého vojáka Švejka:

Po jeho odchodu se kolegium tří shodlo, že Švejk je notorický blb a idiot podle všech přírodních zákonů, vynalezených psychiatrickými vědátory.

"Jardóóó! Seš tam?!", telefonoval náměstek Cejpek řidičovi krátce po půlnoci.
"Co je?"
"Přijeď sem - k šéfovi, jo?"
"Teď?!"
"Jasně! Jednačka se protáhla. Musíš starýho odvést domů. On ti zítra napíše prémie, uvidíš!"
"To chci vidět", odsekl řidič, nicméně za necelou půlhodinu se objevil nevyspalý Jarda s limuzínou.
Musel ovšem napřed ještě zajet pro opraváře, protože v podniku došlo k havárii. Čtyři silní chlapi měli co dělat, aby tu horu masa naložili do auta a odvezli domů.
Pak ještě museli odvést náměstka
Ekonom se sekretářkou přespali na ředitelském stole...

3. Volání odjinud
Zdálo se, jakoby celý ten záhadný případ, který ho uchvátil, proměnil jeho život.
Co tomu předcházelo?
Podivné okolnosti. Neobvyklé události. Michal citlivě sledoval množící se výskyt záhadných jevů a událostí. Přesahovaly meze přirozeného vysvětlení.
O co šlo?
Těžko říct. Rozhodně to všechno nebylo jen tak. Vypovídalo to o něčem, co stálo za víc, než za běžný, letmý pohled. Sotva na to upnul pozornost, uchvátilo ho to. Posléze si dokonce připadal, jakoby s ním někdo vykonával záměr, jehož důsledky nedokázal ani odhadnout.
Najednou si připadal jako strážný anděl kohosi, koho sám snad ni pořádně nezahlédl, natož aby měl možnost lépe si ho prohlédnout.
Kdo to byl? Kdy se to s ním poprvé setkal?
Vzpomínal na první okamžiky, kdy objevil jeho stopy. Bylo to už po válce. Poblíž jeho rodné vesnice se usadili potulní cikáni. Táhli krajem na vozech krytých plachtami.
U ohně se hřály cikánské děti. Sotva se objevil, ustrašeně po něm pokukovaly.
"Máte hlad?"
Jedno zavrtělo hlavou.
"Cože?! Vy opravdu nemáte hlad? - A co jste jedly?"
"Měly jsme - "
"Ale už nemáme - "
"Ta paní nám dala."
"Která paní?" rozhlížel se.
"Krásná paní."
"Zdejší?"
"Nevíme."
Mávl rukou: "Ach, vy jedni - lžete až se od pusy práší."
Kupodivu si na tu scénu ještě několikrát vzpomněl.
Proč?
Co ho na tom všem tak zajímalo?
Proč?
Snad pro zvláštní opakující se okolnosti.
Jaké? Chudé, hladové, nemocné, opuštěné děti. Naneštěstí neměl dost času o tom přemýšlet. Najednou zde byli u vesla soudruzi. Cítili se být nad jiné povoláni vydávat o těch záhadách z jiného světa svá dobrozdání.
Zatím se ale kupila jedna záhada na druhou.
´Je to tak vyjímečné´, říkal si Michal. Zvídavost a snaha proniknout za vnějškovou stránku záhadných jevů ho hnaly kupředu. Obavy soudruhů, že by mohlo jít o něco nepřirozeného, se rychle rozplynuly. Zejména, když dostal dopis od jedné ženy. Psala mu:

Doslechla jsem se, že se zabýváte záhadným případem... Mohu osobně dosvědčit něco podobného.
Můj tatínek trpěl těžkou cukrovkou. Jednu dobu mu hladina cukru nebezpečně stoupla. Nedala se žádným lékem upravit.
Obrátila jsem se tehdy na paní Zdislavu. Upnula jsem k ní všechny své síly. Během krátké doby náhle klesla hladina cukru na obvyklé procento.
Jeho lékař při kontrole spustil: "Člověče, co jste dělal? Je to možné - tak náhle? Povězte mi, co jste užíval kromě těch léků ode mne! To není samo sebou."
Tatínek se také usmíval: "Ne, to není samo sebou!"

Po těchto svědectvích a dalších důkazech nemohl už Michal vůbec pochybovat o povaze tajemného působení paní Zdislavy. Objevila se na světě právě tak, jako se zde rodí dobro, pravda anebo krása - úplně v tichosti, nikým nepozorováno - působí často pod povrchem. Stejně tak se na světě objevilo samo zosobněné Dobro. Přišlo na svět jako dítě, svět o něm nevěděl. Objevilo se v chudobě a skromnosti, a přitom to byl Pán všehomíra. Přišel nepozorovaně, rostl v ústraní, ale potom se objevil, a svým Slovem naplnil celý svět; přemohl zlo a přinesl lidem vládu Pravdy, Krásy a Dobra. A zrovna tak i paní Zdislava. Objevila se tu nenápadně a bez okázalosti, ve vzorné rodině; právě tam si zamilovala zosobněné Dobro, Pravdu a Krásu. Takový byl její životní ideál, její budoucnost, prrotože světec se rodí skrze lásku k zosobněnému Dobru.
Soudruzi však byli znepokojeni. Jak by ne. Dennodenně tu někdo provádí něco tak úžasného, že nad tím zůstává i odborníkům rozum stát. Jenže pak se vytratí. Zmizí jako pára nad hrncem. A zůstávají jen záhadné stopy. Stopy blahodárného vlivu.
Hledal ji. Pátral, jenže bezvýsledně. Nedal se však odradit. Tím usilovněji se upnul k úchvatné postavě.
"O koho jde? Kdo vlastně je ta osoba, nám všem tolik drahá. Proč nám pomáhá a jak to vůbec dělá?" ptal se znovu a znovu.
"Co je vám po tom!?" namítali soudruzi. Osobovali si totiž právo na její odkaz. Chtěli si přisvojit celé její dědictví zrovna tak, jako na cokoli jiného.
"Je to má paní."
"Jakto, že o ní mluvíte tak familiárně?"
"Vždyť ji tak jmenují všichni, kdo ji znají."
"Cha - chá! Odporujete si! Před chvílí jste tvrdil, že ji skoro neznáte."
"Ovšemže ji neznám."
"Tak proč se o ni tolik zajímáte?
"To máte těžké", pokrčil rameny, "Pro ty, kdo tomu věří, je to tajemství věčně podněcující k odhalení. Pro ostatní je to pitomost. Z nich pak ti, kdo o tom povýšenecky uvažují, ti se tomu dovedou leda vysmívat, kdežto ti, kdo to hlavně cítí srdcem, berou to jako tragedii či absurditu. Netrefí ven z té absurdity, a tak se chytají vodky či drogy."
"Proč se o ni tolik zajímáte?!"
"Je to snad zakázané?"
"Není - ale nemůžeme to pochopit, když tvrdíte, že ji skoro neznáte."
"Řekl jsem už přece, že za ni cítím jistou odpovědnost."
"Táák?"
"Nejde mi to do hlavy, kam se vlastně poděla?" vysvětloval dál. "Nechává za sebou stopy. Jenže pokaždé se ztratí jako lesní víla v pohádky."
"Co vy o ní víte?!"
Neznal ji. Možná, že o ní snil jako o ideálu věčného ženství. Kdykoli totiž žena upoutala muže pro celý život, bylo její tajemství v tom, že on s ní nikdy nebyl hotov; že ona nebyla jedinou, nýbrž tisícerou; nikoli poměrně krásnou variací věčného tématu žena, nýbrž hudbou, v níž nalezl bohatství něčeho nevyčerpatelného.
´Tohle je žena budoucnosti´ řekl si Michal a uvažoval o tom: ´Jistě nepřichází vytlačit muže z jeho postavení lékaře, učitele, kněze či dělníka, ale staví se mu po bok jako pomocnice, jako přítelkyně, jako sestra.´
"Máte to marné" vykládali mu na všech stranách. "Ta osoba, kterou hledáte, už není mezi živými."
"Vyloučeno."
"Jste snílek", domlouvali mu, "a skutečnost se vám prolíná se snem. Dejte si pozor, abyste na tuto svou snivou povahu nedoplatil!" To už skoro vyhrožovali.
"Jsou důkazy, že tady nedávno působila."
"Náhodná shoda okolností. Nebuďte naivní!"
"Nejsem. Znám několik svědků."
"Je dávno mrtvá. - Spíš nezvěstná."
Najednou si ještě víc odporovali. Už neříkali, že vlastně vůbec neexistuje, a pokud se objevila, tedy, že už je mrtvá, nýbrž jednu chvíli tvrdili:
"Vždyť my ji dobře známe! Víme lépe, než kdokoli jiný, kde se skrývá a kdo ji podporuje. Vy se o to nestarejte! To je věc našeho oddělení, abychom ji našli. My už se o ni postaráme. Máme k tomu aparát, organizaci! Až ji dostaneme, my už jí to zarazíme."
"Co jí zarazíte?"
"Všechno! Hlavně nedovolené soukromé podnikání! A obohacování se!"
"Úplné nesmysly!"
"To říkáte vy - a přitom ji ani pořádně neznáte. My máme takových šarlatánů a babek kořenářek v evidenci! To byste se divil! A věřte nebo ne - všichni jsou stejní! Schovávají se za líbivá slova o zázracích, a zatím - zatím jenom odírají důvěřivé lidi!"
"Co vy o tom, víte?"
"Všechno", odpověděl mu kdosi sebevědomě a pak nahmátl usmolený Slovník ateisty, nalistoval heslo zázrak. "Hm. Tady to máte", zahučel a strčil to Michalovi pod nos. Stálo tam:

ZÁZRAK - podle náboženských představ neobvyklý jev, který se udál z vůle nadpřirozených sil bez ohledu na existující objektivní zákonitosti...Věda zavrhuje možnost zázraků -

Aniž dočetl, sklapl umaštěný svazek a beze slov jej vrátil.
"Tak vidíte! Léčení té vaší slavné paní je podvod, založený na lidské lehkověrnosti."
"Je nezvěstná", ozval se Michal.
"Skrývá se, protože nemá čisté svědomí."
Vysmál se jim. To je podráždilo.
"Zahráváte si s ohněm!"
"Jakto?"
"Hrajete si na soukromého detektiva. Nezapomínejte, že i to nedovolená živnost. Tak pozor!"
"Jenže já se do toho musím míchat. Jinak se stane bezpráví."
"To už nechte na nás!"
"Nemohu. Vždyť právě tato paní svatého života je postižená. To ona trpí škodu."
"Co to zase melete? Jakou škodu trpí?!"
"Vždyť ona - právě tím, že se kolem ní hromadí místo úcty a vážnosti tolik pomluv a vyložených lží, zlomyslných i dobře míněných, ale hlavně lhostejnost a zapomenutí. A to není na místě. To by mělo každého nutit, aby se stále znovu ptal: kde je ta nezvěstná? Kdo to tady klade překážky jejímu nalezení? - "
"Na takové otázky nemáte právo!" zarazili ho.
Napřed ho pustili, ale doma na něho znovu čekali jiní. Odvedli ho. Kdo? Lůza v uniformách a kožených kabátech.
Marně se ptal po důvodech svého uvěznění, ale vnitřně mu bylo jasné, že trpí kvůli té nezvěstné paní, a snad i kvůli své snění o ní.

"Motiv ženství totiž", jak říká Gertruda von le Fort,"zní celým stvořením. Vznáší se jako jemné vzdálené preludium nad otevřeným lůnem panenské země. Vznáší se nad milovanou nevěstou a manželkou. Vznáší se nad každou lidskou matkou - každá je přezařována dítětem..."


Právě vězení mu otevřelo oči. Ukázalo mu nové příležitosti k prožívání žalmů:

"Je-li mnoho pronásledování, je i mnoho možností, jak se osvědčit. Kde je mnoho věnců, tam je mnoho zápasů. Prospívá ti tedy, že je mnoho pronásledovatelů, takže při mnohém pronásledování snáze najdeš, jak si dobýt věnec."

Patrně zrovna zde plně pochopil, že ta nezvěstná a hledaná není zdaleka jen pomocnice hladových a opuštěných dětí, ani pouhá uzdravitelka, ale především žena, a tedy hlavně matka.
Čtyři stěny vězeňské cely jakoby svíraly ideální prostor, v němž Michal snil o "Věčné ženě".

Všude, kde se člověk oddává - je i paprsek z tajemství věčné ženy; kde však žena usiluje pouze o sebe samu, metafyzické tajemství se vytrácí; tím, že vyvyšuje vlastní obraz, ničí obraz věčný. - Víra v čarodějnice křesťanských věků, třebaže se v jednotlivých případech strašlivě mýlila, hluboce vyjadřuje onu strašlivou hrůzu před ženou, která se zpronevěřila svému metafyzickému určení.

4. Okno v paměti
"Bezpečnost! Otevřete!"
Škvírou mezi dveřmi vykoukly dvě vyděšené oči.
"Tady to vypadá", řekla jedna ze dvou postav ve dveřích. druhý muž se skláněl nad Standou.
"Člověče, co je s vámi? Úplně se třesete! Nemáte horečku?. Měl by rychle do nemocnice!"
´To určitě´, napadlo Standu, ´leda snad pro další dávku, a pak tradá - pryč!´
"Jste Stanislav Cejpek?" ptal se muž listující v legitimaci.
"Ehm."
"Zaměstnání?"
"Zrovna - hledám."
"A táák?!"
"Znáte Markétu Adamcovou?" vystřelil ten druhý.
"Tak trochu."
"Kdy jste ji viděl naposledy?"
"Asi před půl rokem."
"Vzpomeňte si lépe!"
Mlčel.
"Tak si vás vezmeme ssebou."
"Nic jsem jí neudělal!"
"Tak proč jste jí dal ten neřád?"
"Víme všechno."
"Odkud jste to bral? Kde jste to vařili?"
Všechno se s ním zatočilo. Svalil se.
"Kluci! Je zle!" zaječel Pavel, "Markéta je vyřízená." Popadl ji za zápěstí a snažil se jí nahmatat tep. Pustil ji. Ruka jí bezvládně klesla.
"Co s ní je, k čertu?! Kolik jsi jí toho dal?" obrátil se Pavel na Standu.
"To je normálka. Asi už něco v sobě měla."
"Zavoláme doktora", ozval se Martin.
"Ty seš fakt cvok!" okřikl ho Standa.
"Co když se neprobere?"
"Proč by se neprobrala? Vždycky se probrala."
"Choďte s ní!" říkal kdosi. Martin se ji pokusil zvednout. Byla úplně bezvládná Standa s Vlastíkem se na něj chvilku dívali a pak se rozchechtali.
"Počkej", odstrčil Vlastíka.
"Potřebuje na vzduch."
"Ale jo - " přizvukoval Vlastík, pak mrkl na Standu. "My už ji zavedem někam, kde jí bude líp. Vlekli ven -
Standa se probíral. Uviděl, jak se nad ním sklání saniťák. Přidržoval ho, aby nespadl s lůžka. Vůz rychlé pomoci je odvážel do nemocnice.
Zakrátko se dozvěděl, že po doléčení má na krku prokurátora kvůli příživnictví, přechovávání a prodeji narkotik, pokus o vraždu.
´Někdo moc žvanil - asi Markéta´, napadlo ho. Jenže ta se ho naopak snažila zachránit:
"Kdepak! Určitě mi nechtěl nic udělat!"
Standovo nešťastné prozrazení však už bylo venku.
"Tak jo. Dal jsem jí to. Nevěděl jsem, že už měla něco v sobě." Navíc v abstinenční krizi pověděl všechno ostatní:
"Vaří to Pavel Zlámal a Vlastík Klaus."
"Kde to dělají?"
"U Pavla."
"Komu jinému jste to dal, kromě Markéty Adamcové?"
"Nikomu", dušoval se Standa, "víc jsem neměl."
"Ale jděte! To nám nevykládejte! Ve splachovači jsme toho našli habaděj."
Sotva dostal injekci, usnul. Spal neklidně. Zdálo se mu, že ho stále někdo budí a unáší kamsi pryč z domu, kde na něj civí jakési ošklivé masky. Kdosi ho stále strkal z jedné místnosti do druhé, jednou rukou mu dával lízátka, a druhou mu je zase bral dřív, než je stačil rozbalit a ochutnat.
V šedivém domě, kde pak zůstal natrvalo, ustalo tohle věčné dráždění a nepokoj. Místo toho tam číhaly studené šedivé zdi, plné mlčení a cizoty, zrovna takové, jaké vídával z balkónu paneláku.
"A co jsme mohli dělat?" krčila rameny paní Cejpková, "Museli jsme ho dávat do jeslí. Jak bych jinak mohla dokončit vysokou školu? Copak to jde bez jeslí? Při těch zaostalých službách u nás? A co teprve, když mi ten můj utekl s tou svou - !? Že jsem neměla studovat vysokou? Jenže kde bych dneska byla, když mě ten můj nechal?"
V novém prostředí se mu zdálo, že má rád Markétku. Byla mu tolik blízká. Byla to však jenom nová iluze. Člověk, který nezakusil v dětství štěstí být milován v kruhu vzájemně se milujících osob, takový člověk možná dokáže milovat, ale pokaždé spíš jaksi mlhavě, zatímco při konkrétních projevech lásky bude vždy náchylnou zakoušet jakousi neobvyklost, cizotu. Takový se může snáze, než kdokoli jiný znetvořit v bezcitného surovce a cynika, schopného sáhnout na život sobě i druhým.
Standa si někdy připadal jako Nick Jagger ze skupiny Rolling Stones. Imponovala mu už jeho vzpurná póza, s jakou rozvíjel intonační a výrazový kontext blues až do jakýchsi hlasových grimas. Vyhovovalo mu, že člověk nemusí rozumět anglickým textům, a přesto správně vytuší správně vytuší, o co jde. Vyhovovalo mu, že zpěvák by se mohl zrovna tak dusit nenávistí, ale že místo toho se jen satansky vysmívá. Přitom býval Jaggerův zpěv občas přehlušován hudbou do té míry, že mu skoro nebylo rozumět. Uchvacovala ho závěrečná výbušná skladba nahrávky Fingerprint File. Jak ta jen byla napěchovaná sugestivním, monotónním rytmem, do něhož se kytarové riffy prolínaly s Jaggerovými výkřiky.
ROLLING STONES se ve svém pokusnictví obírali s pocity neuspokojenosti, frustrace a znechucenosti životem. Vyjadřovali to prudkými a agresivními nahrávkami, které měly ráz výkřiku spojeného s ďábelským šklebem. Právě tak tomu bylo ve Standově oblíbené nahrávce I Can´t Get No Satisfaction.
O náboženství neměl valné mínění. Jenže na rozdíl od mámy, která se s tímto přežitkem okázale a demonstrativně rozešla, když se v době dospívání hlásila na pedagogickou fakultu, Standa vyrostl už v prostředí lži, neupřímnosti a protináboženského běsnění komunistů.

"Musíme vychovávat mládež v duchu pevného, bojovného ateismu! Vědecko-ateistická výchova je proces kritiky a vyvracení náboženského chápání světa.

Tak zněla výchozí deviza třídní učitelky ve škole, zrovna tak, jako ředitele Voráče z Dětského domova.
Bylo tedy skoro samozřejmé a zdánlivě spontánní, když se Standa nechával unášet zajíkavým smíchem zpěváka skupiny Rolling Stones.
Prožíval onu část svého života, kterou mu bylo dopřáno odkrýt, zdaleka ne tak pod dojmem toho, co mu dala rodina a škola a Dětský domov, jako spíše pod náporem masových sdělovacích prostředků, hudebních a video nahrávek. Tam se ovšem častěji a snáze objevil sex a porno, jenom ne nic, co by se týkalo náboženství - snad leda Goddardúv film líčící Pannu Marii jako cizoložnici. Pohrdal náboženstvím, o němž se nikdy nedozvěděl. Film Ve jménu růže mu podbízel názor, že za náboženstvím je pouze jediné - neuspokojená pohlavní touha.
Nechával se unášet proudem písničkového toku, záchvěvy a rytmem nahrávek a videoprogramů. Vůbec mu přitom nepřipadla na mysl rafinovanost těchto prostředků manipulace mas přitažlivými a dráždivými tvary, která snad dosáhla vrcholné virtuozity ve Formanově filmu Vlasy a jeho hudebním doprovodu.
Od banálních Dietlových seriálů á la Nemocnice na okraji města a jiných limonád typu ´neprůstřelný major Zeman´, které sledovali v děcáku, přeskočil Standa rovnýma nohama do švédských a německých pornočasopisů, do Playboye, k Jamesu Bondovi, agentovi 007 anebo do říše Souvestreova Fantomase.

"Fantomas je schopen přivodit výbuch parníku a svévolně zabít stopadesát lidí, když mu takové drama umožní prohlásit se za mrtvého a sprovodit tak ze světa jednu ze svých tváří, osobu přitom tak těžce kompromitovanou, jako je ..."

Standa byl plný protikladů. Fakt je, že mu nebylo ještě ani čtrnáct, když poznal, že to, co vykládají ve škole, v děcáku, a konečně i v televizi a v novinách, je zhola něco jiného, než samotný život. Major Zeman a kapitán Kloc jsou právě tak blbá lež, jako hra na zpovědnici v rubrice Dopisy Sally v Mladém světě. Dychtivě se tedy vrhl na to nejsvůdnější z druhého konce světa. Jenže ouha - pro ruce bylo většinou jen to nejlevnější - odpadky a pomyje. Nedopadnutelný zločinec z románu Fiakr noci mu učaroval.

Do ohlušujícího praskotu se rozléhaly srdcervoucí výkřiky, zoufalé volání a žalostný nářek.
Co se zase stalo?
Po nadlidském úsilí vyskočili Juve a Fandor ze skluzavky v místě, kde křižovala se schodištěm...Ve dvoraně spatřili dav, který ssebou zoufale zmítal, lidské stádo, jež zmateně prchalo s vytřeštěnými obličeji.

Byl okouzlen představou věčně unikajícího génia zla, jakou mu nabízel tento levný brak. Dokonce ani v době, kdy se ocitl na lavici obžalovaných pro pokud o vraždu Adamcové, ani tehdy se nedokázal vymknout z tohoto svého snu. Tolik mu podléhal. Tolik se se do něho vžíval.
"Popírám obvinění", tvrdil drze do očí vyšetřovatelům, prokurátorovi i soudci.
"Odporujete si. Vypověděl jste přece před vyšetřovateli, že jste jí dal injekci s drogou."
"To bylo jinak. Řekl jsem to pod nátlakem. Vyšetřovatelé využili mé abstinenční krize, kdy jsem naléhavě potřeboval dávku. Neměl jsem motiv."
"Měl jste motiv. Chtěl jste zbavit dívky, kterou jste přivedl do jiného stavu."
"To není pravda. Miloval jsem ji. Vím, že nejsem žádné neviňátko, ale pokus o vraždu si nenechám přišít. To tedy ne!", vyhrkl sebevědomě Cejpek a připadal si v tu chvíli jako Fantomas v příběhu Červená vosa.

Bandita zařval: "Můžete mě obžalovat ze všech zločinů, které vám napadnou, ale zakazuji vám tak lživé obvinění. Jsem-li zde, je to právě proto, že jsem vůbec neměl účast na smrti lady Belthamové. Mám zajisté na svědomí mnohé vraždy a neskrývám se s tím, jsem povznesen nad osud, a vy mě tak hned neuslyšíte škemrat o milost. Je však jedna věc, kterou bych nikdy nemohl připustit, a to je být obžalován z toho, že jsem zabil ženu, kterou jsem miloval...

Otřásající detonace a děsivé scény zločinů Fantomase se mu v mysli slévaly s představou Michaela Jacksona. Songy Jacksonovy ´PĚTKY´ byly dvouminutovými detonacemi. Jejich balady uklidňovaly zlomená srdce teenagerů.
Sólový singl Michaela Jacksona Got To Be There obsahoval potřebnou dávku melancholie. jemný zvuk kytarových strun, ťukající spinet a zvonkohra - přesná to střelba do Standových citů. A co teprve Jacksonovo sólové album Thriller !
Standa se zachvěl, protože zrovna v tu chvíli s ním zatřásl soudcův řízný hlas:
"Máte to marné, Stanislave Cejpku! Vaši spolupachatelé Pavel Zlámal, Vlastimil Klaus a Martin Voráč, které jste prozradil během protidrogové léčby, vám to oplatili stejnou mincí."
Zatvářil se nechápavě.
"Vypověděli, že Zlámal vyráběl drogy a Klaus je prodával dál, právě tak jako vy. Našli jsme zbytky."
"No a?" pokrčil rameny.
"Záměrně jste předávkoval Adamcovou, abyste se jí zbavil. Viděli vás, když jste jí dával injekci."
"To není pravda!"
"Voráč chtěl volat doktora. Vy jste odmítli. Místo toho jste spolu s Klausem vyvlekli bezvládné děvče z té vaší sklepní díry a odtáhli jste ji do parku. Neposkytli jste jí první pomoc!"
"Ne! Tak to nebylo!" vyhrkl Cejpek, "Volal jsem anonymně záchranku. Řekl jsem, že v parku leží nějaká ženská."
"Tak vidíte. Tím jste doznal zbytek pravdy."
Ušklíbl se a pohodil hlavou, až se mu rozhoupala náušnice v levém uchu. Provokativně tak předváděl svou touhu být jiný, odlišný a blízký tomu, co mu bylo z duše protivné, nicméně ve snaze o recesi přece jen dost blízké. Dával to najevo celým svým teatrálním střihem a účesem vlasů, vysokými kořenými holinkami, černou koženou bundou ornamentovanou kovovými cvoky.
Tohle nápadné zdobení, mající upoutávat pozornost zejména starších a vzbuzovat jejich pohoršení, nelibost, ne-li dokonce hnus, posilovalo jeho ješitnost a pýchu. Tohle už nebyly jen módní výstřelky, směřující k upoutání pozornosti opačného pohlaví. Šlo o předvádění skutečné sexuální úchylky tak, jakoby by byla pravá, a to ve snaze šokovat všechny starší, mající ve společnosti vážnost, postavení, peníze, prestiž a dokonce i monopol na to, dávat všemu, co s tím souvisí, nálepku normálnosti.
Sotva byl ale usvědčen, v nouzi a v zajetí pocitu ohrožení, zmohl se narkoman se svou oslabenou vůlí jedině na to, že se poddával duševní nemoci. Zkrátka jakýmsi volným pádem klesal do zajetí schizoidní psychózy, navozené vlivem drog.
Zdálo se mu, že právě tak uniká svém u dotěrnému okolí, což naopak v jeho okolí vzbuzovalo rozladěnost a neklid. Cítil se být nesmírně blízko svému nepolapitelnému hrdinovi příběhu, nesoucímu název Fiakr noci.

Oba muži, pádící za Fantomasem, probíhali různými odděleními, jak jim přicházela do cesty. Šířili kolem sebe hrůzu..."

Vnější zamřížovaný svět se však prodíral do jeho snů stále dotěrněji.
´Dostat se tak aspoň do lakovny´, uvažoval Standa, ´jistě by se tam našlo trochu toluenu. Nebo mít tak aspoň Indulonu na pečení topinek, o obvaru z banánových slupek ani nemluvě.´
Vybavila se mu vzpomínka na jedno táboření v přírodě. Vařili tehdy banánové slupky a společně popíjeli ten odporný drink. Všem jim z toho šla hlava kolem. Potom jim to přišlo jaksi samo od sebe, že i Markéta najednou šla z ruky do ruky. Jakoby to byla docela neživá hračka.
Jedině Klaus tím byl zhnusen.
Martin si připadal odporně až k ránu, kdy mu začala hlava třeštit bolestí, a Pavel mu dal bonbon, totiž Alnagon.
Standovi však to, co se dělo, nepřišlo divné ani druhý den. Jak by ne. Po sexuální revoluci, kterou u nich zahájil táta svým odchodem od rodiny za sekretářkou, snadno přišla anarchie.
Pak přišla ta trocha sexuální výchovy ve školních lavicích, á la sexuolog Radim Uzel. Vlastně to bylo hromadné vulgární zneuctění lidského těla, zkrátka něco, co rozdrásalo a rozervalo ušlechtilé pletivo pohlavnosti a setřelo její čistý pel a svěží barvy.
Časopis Mladý svět se musel ve třídě povinně odebírat z třídního fondu. Zničil to, co snad ještě někde zbylo. Poskytl klukům návody k používání ochranných prostředků a doporučoval sebeukájení jako ochranu proti šíření AIDS.
Pak už místo někdejších úvah o manželství na zkoušku zbyl pro mnohé z nich sex jen jako rafinovaný sport. V prostředí zhrublých mravů zarytých materialistů se totiž na ženu pohlíží především jako na sexuální bytost, a teprve potom jako na člověka. Snad právě proto komunistický zákon nestíhal prostituci jako takovou, nýbrž toliko jako nedovolený způsob soukromého podnikání a obohacování se.
Za takových okolností se málokdo mohl nad Standou pohoršovat, byla-li Markéta pro něho pouze předmětem hrubé rozkoše, který je třeba odstranit, sotva se stane nepohodlný.
Přesto se jeho otec, inženýr Cejpek, náměstek ředitele podniku pohoršoval. Pohoršoval se zrovna tak, jako soudce či prokurátor, a právě tak, jako vězeňský dozorce, který ho vedl do cely vyšetřovací vazby.
A Standa? Cítil vůči nim všem značnou povýšenost. Mlčky se oddával svému snění o hrdinovi Červené vosy.

Na chodbách se to jen hemžilo advokáty. Všichni tam přišli v naději, že se budou moci k banditovi přiblížit a získat od něho pověření k obhajobě.
"Jsem Král zločinců", zašeptal Fantomas, "potřebuji krále obhájců."

Připadal si, jakoby on sám - zdánlivě bezvýznamný - řídil to dotěrné okolní dění podle svého plánu - zrovna tak, jako Fantomas, který se ocitl ve vězení jenom tehdy, když se sám policii dočasně vydal.
Tento klam ho ovládal ještě dlouho poté, co soudce vynesl rozsudek. Nic překvapujícího. Nucené práce znal jako výchovný prostředek už dávno z děcáku. Ani tehdy, když byl ještě jako malé dítě tvárnější a poddajnější, ani tehdy v něm toto opatření nezanechalo příznivější odezvu.

5. Trápení organizačního člověka
"Nákoáá!! ozvalo se zařvání z ředitelovy kanceláře.
Sekretářka ssebou cukla. Správně vytušila, že onen skřek znamená její jméno, a spěšně končila telefonní rozhovor:
"Tak zatím - a sežeň mi ty Medojedky!"
To už se před ním objevila nasupená hlava soudruha Adamce: "Svolejte vedoucí provozů! Svolávám poradu!"
"Na kdy?"
"Hned!"
Poradu zahájil slovy:
"Já vám říkám, chlapi, tohle jsou neudržitelný stavy! Jestli se s tím ráz dva něco neudělá, tak se ten škarbál otevře!"
"O co jde?"
"Přece o výrobu! Chlapi, tam lítá půl milionu, tam je rana - půl milionu - bota! A vedoucí výroby? To je bohém a liberál nejtěžšího kalibru!"
Všichni se zatvářili nechápavě.
"Platíme lidem jako hrabě Monte Christo! Děláme bohatý lidi a chudý podnik! Tyhle věci musí zmizet z povrchu zemskýho!! "Udeřil pěstí do stolu. - "Zkrátka jsme jednou výrobní podnik, a basta! Tak se musíme zabývat výrobou. Nekompromisně!"
Náměstek Cejpek už už zvedal ruku, ale Adamec ho zarazil:
"Já vím, co chceš říct! To ví každej blbec - kromě soudruhů nahoře. Ti jsou jiného názoru. A přes to nejedou vlaky!"
"Ale - "
"Nechci slyšet žádné ale! Takhle se už dál jet nedá! Tam platíme úplnou šlechtu, která nemá s naší výrobou nic společného! S tím je amen!!"
Vrtík si vybavil scénu z Jarryho hry:

Otec Ubu: "Přineste bednu na šlechtu a hák na šlechtu a nůž na šlechtu a knihu na šlechtu! Potom nechtě předstoupit šlechtu!"
Matka Ubu:"Prosím tě, otče Ubu, mírni se!"
Otec Ubu:"Mám čest vám oznámit, že abych obohatil království, zahubím všechny šlechtice a zaberu jejich statky. Sem se šlechtici, a protože chci pořád bohatnout, dám popravit všechny šlechtice, takže mi připadnou všechny jejich statky. Honem nacpat šlechtu do díry!"

"No, řekni si k tomu, Rosťo, svoje! Seš přece náměstek!"
Cejpek zapumpoval rukama ve vzduchu a koktal:
"Ehmm - přece - "
"Rosťo, drž už hubu, nebo vyletím z kůže!"
Náměstkovi poklesly ruce. Rozhlížel se, že ho snad někdo z vedoucích techniků podpoří. Ti měli na starosti úplně jiné věci.
Vrtík zrovna hloubal nad reklamou, která tvrdila:
Zaplatíte jeden
přijímač -
dostanete dva.
Máme pro vás novinku - naše přenosné autorádio,

Vedoucí stavební čety měl plnou hlavu přemítání: ´Kde jenom seženu ten cement na stavbu garáže?´
Právnička se zamýšlela nad tím, co koupi k večeři: ´V samoobsluze mají Zmrazené taštičky se špenátem. Krabička má čtvrt kila, to máme dvě porce. Není to drahé a nedá to žádnou práci.´
Sekretářka byla hluboce zahloubána do zápisu z porady, neboť na předcházející stránce měla Případ roztěkané rudovlásky.

"Myslíte, že to vypadá nadějně?"
"No těžko říct", řekl Mason vyhýbavě, "ale možná, že jsme narazili na stopu...

Pojednou nasupeně vzhlédla. To nepříjemné individuum na ni houkalo:
"Nákoááá, dejte to do zápisu!"
"Ovšem. Takže ty peníze potřebujeme naléhavě."
"Ale né! Porada se jednomyslně rozhodla... Jiné cesty není! - Musíme si to říct, jak je to pravda! Jenom jak je to pravda! Vysoce spravedlivě! A kde nám pravda nestačí - tam si musíme pomoct, jak říkala stařenka, že ano?! S těmi, kterých se to týká, to projedná inženýr Cejpek! Se vší parádou! Naprosto nekompromisním způsobem!"
Náměstek ani nemrkl.
"A ti, kdo tady ve výrobě zůstanou," nařizoval Adamec, "ti musí s platy dolů! - To je myslím každýmu jasný, nebo ne?!" dodal důrazně a zakoulel zlověstně očima. "Projednáš to s nimi, Rosťo! Seš přece náměstek, ne?!"
Cejpek se zmohl jenom na své: "A hotovo dvacet!"
Vrtíkovi vytanula na mysli část hry Alfreda Jarry:

Otec Ubu: "Nejdřív zreformuju spravedlnost a pak přistoupíme k financím. Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod a za průmysl, třetí za sňatky a čtvrtá za úmrtí každá po patnácti francích."
První finančník: "To je přece blbost, otče Ubu."
Druhý finančník: "Je to nesmysl."
Třetí finančník: "Nemá to hlavu ani patu."
Otec Ubu: "Děláte si ze mne blázny? Do díry s finančníky!"

Všichni vedoucí pak jako jeden muž uvítali ředitelův návrh:
"Postavíme si nové kanceláře, co říkáte, chlapi?! Ať trochu reprezentujeme!"
"No jo, ale jak? To nám shora přece nepovolí."
"Ale povolí, Rostíčku, povolí", řekl Adamec a šibalsky mrkl na ekonoma. "My už jsme tady s Edou vymysleli, jak na to."
"Jak?"
"Předně s tím nepolezeme ven."
Cejpek fascinovaně zíral do Adamcovy tváře. Byla neproniknutelná jako skála. Chvíli ještě napínal a pak řekl:
"Postavíme mateřskou školku."
"A taky jesle", dodal ekonom.
"To nám přece kdekdo schválí. A nejen to. Ještě nás nahoře pochválí. Za to, co děláme pro stabilizaci kádrů v rezortu."
"No a co s tím?"
"Rosťo, ty seš natvrdlej! Za pár let zjistíme, že to vlastně není tak rentabilní, jak se myslelo a v tichosti změníme užívání objektů na kanceláře."
"Všecko se bude stavět smlouvou o dílo!" řekl rozhodně ekonom s lišáckým úsměvem. Ten starý recidivista to opravdu nevymyslel docela špatně. Stavělo se a platilo se z ruky do ruky - a mezitím se stihlo postavit i několik chat a rodinných domků.
Adamec získal velkou reklamu. A šlo to podle plánu. Sotva bylo možno změnit způsob užívání, hned se objevil na poradě návrh: "
"Není to rentabilní. Kromě toho, o děti se mají starat nejen maminky, ale i tatínci! Na to se u nás rádo zapomíná! Musíme tu školku a jesle zrušit, chlapi! Jinak to srazí celý podnik do hrobu!"
Přes noc byly objekty přestavěny na kanceláře a ještě rychleji zmizela z archívu dokumentace o stavbě, která se pak už nemusela uchovávat.
"A co s vybavením?"
"O to se postaráme! Vysoce spravedlivě!" umlčel zvědavce Adamec.
Vybavení pak bylo za směšně nízkou zbytkovou cenu rozprodáno mezi velkou trojku - ředitelovi, náměstkovi a ekonomovi.
Kdekdo si připadal jako v Jiříkově vidění. Déšť anonymů se snesl na úřady.
Skončilo to obviněním a stíháním jednoho vrátného. Byl totiž přistižen při krádeži odpadového materiálu.
"Darebák jeden! Taková troufalost! Místo aby hlídal!"
"Tohle si lidi nemají dělat", mínil Vrtík.
"Co?"
"No přece brát spravedlnost do svých rukou. Jak říkal Švejk: ´Ono se řekne pomstit se. Někdo si myslí, že se pomstí a nakonec to vodnese ten, koho si takovej člověk vybral za nástroj pomsty. Proto říkám, chtít se někomu pomstit, tak to vodnese nevinej člověk.´"
Energetikovi přicházel na um Kafkův Zámek:

Přímý styk s úřady nebyl ovšem příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti, jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe... A přece je tento aparát velmi citlivý. Důkazem toho je, že uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho, může se stát, ačkoli uvažování není ještě u konce, že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a později nezjistitelném místě k vyřízení, jež záležitost uzavře. Je to jakoby úřední aparát nesnesl to napětí.

Tak se mu stále vkrádal do mysli Kafka, třebaže vzápětí si vždycky říkal: ´Tohle zrcadlení absurdity světa nás ale nevytrhne z té blbé skutečnosti!´ Den ode dne se víc a více utvrzoval v názoru, že z přítomného marasmu si nemohou pomoci jen lidé samotní - bez pomoci shůry.
"Hmrrr!" zamručel soudruh Adamec - "Chlapi! Co bude s prvomájovým průvodem? Sežeňte nějaký ty krojovaný babky! Ať se tam trochu zavrtěj před tribunou, a bude to!"
"To je těžký" ozval se náměstek, "už vloni nechtěli jít ani za stovku."
"Hmrrr! To jsou stavy! Neudržitelné stavy! Hmrr! - Tak jim dejte po stopadesáti! A taky, aby někdo nesl transparent!"
"Za to se odjakživa dávaly dvě stovky."
"Dejte jim to zas!" rozhodl Adamec.
Ekonom zrovna osahával pod stolem sekretářce nohy. Ta to jako obvykle skoro ani nebrala na vědomí. Byla příliš zaujata neohroženým vystupováním Perry Masona před soudní porotou.
Vrtík se obíral katalogem zahraničních aut a překvapeně šeptal mechanizátorovi:
"Toyota Celica ST 2000 LB stojí v Rakousku jen 119.770, - šilinků, kdežto Datsun 260 prodávají jen za 205 tisíc! To je, co?!"
"Na to ti kašlu", odbyl ho mechanizátor, "Já mám strašnou žízeň!" a šeptal dál: "Todle už není možný"! To by chtělo škopek blata - "
"Hm - jedno orosené by bodlo."
"Aspoň na začátek - ta porada nemá konce."
Vrtík se rozhlédl, po okolním dění, tolik absurdnímu. A přesto se nezvedl a neutekl odsud. Připadal si právě jako Švejk, když říkal:

"Já si nemohu pomoct - já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb."

Nato se podíval na mechanizátora. Zdálo se mu, že také v něm poznává Švejka, zrovna když říká:

"Až bude po tý vojně, tak mě přijeď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti ´U kalicha´ - "
"Jaký pivo mají ´U kalicha´?"
A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: "Velkopopovický."

"Už aby to skončilo", řekl polohlasem.
"To teda jo"
"Co je to tam? Jsou tady dvě porady, nebo co?! Kdo tady nechce být, nemusí! My tady nikoho nedržíme! Jak - kdo - chce - chlapi!"
Kupodivu zůstali všichni sedět na místech.
Předsedův zájem se teď upnul na mechanizátora:
"Musíš být jako štika! - ale ne leklá!! Rozhodovací činnost musí být s tužkou za uchem, to vám říkám na rovinu, chlapi!"
"Co, co?" koktal mechanizátor.
"No řekni! Jak to tam vypadá na tvým úseku?"
"Tó - tó je tak - lítáme jako andule!" vyrazil ze sebe mechanizátor, "Fakt! Je to nad lidský síly! Prostě katastrofa!"
"Cože?! Vždyť je to tam u vás technikou přímo překrvený!"
"Nó - tedy při vší té bídě, ono to zas není tak nejhorší."
"Tak to slyšíte, chlapi! Jenže takhle to nemůže jít dál! Ta kára sama nejede!! Ta kára se musí tlačit! Rosťo, řekni si taky k tomu něco jako náměstek!"
Cejpek zamával rukama jakoby lapal po dechu a pak vybafnul:
"Musí se šlápnout do pedálů! A bude - "
Předseda se v tu chvíli zase chopil slova:
"Hmrrr! Chlapi, ten život nemůže takhle pokračovat, a my to řídíme! - Zkrátka nedělá se mravenčí práce tam dole! - Jeden se sprchuje a traktor klape! A v dalším středisku? Hanba mluvit! Tam je to mrtvola - a studená! - Chlapi, nepleťte se! Já vidím všechno! Mně nic neujde. To vám říkám docela na rovinu. Dvě hodiny jsou ztráta času, přátelé. Nerad bych viděl někde hrát karty nebo pít pivo - - a já to přitom vidím každým kroku! To jsou nezvratný fakta, hoši!"
"Ne, tohle ne! Kde to bylo, schválně, kde?"
"Dobrá - pro vaši informaci - já se dívám v jednom středisku kdo - kde - a on - nikdo - nikde! Jenom si tam vykračuje nějaký vedoucí technik jako přednosta stanice! Copak to tak jde? Slyšíš to, náměstku?! CO JE TO?!?!" vyrazil ze sebe Adamec a tvářil se zděšeně. Chvíli koulel očima, ale to už nabral dech náměstek a spustil:
"Musí se zabrat špóna, chlapi. Jinak..."
Ekonom Eda měl plné ruce práce pod stolem v klíně sekretářky Novákové.
Zatím náměstek zakončil své vystoupení: "Hotovo, dvacet!"
Vrtík byl ovšem příliš zaujat prospektem podniku Tesla, který přímo dráždil jeho obrazotvornost.
Mechanizátor zatím utkvěle váznul na své neodbytné představě půllitru oroseného piva. Zato korpulentní právnice měla plnou hlavu těžkého úkolu. Co chvíli mrkla do právnických spisů na podrobnosti o přístroji REDOR, a přiživila tak svou nerozhodnost.

Vibrační masáž - prostředek k redukci váhy
k udržení fyzické a duševní svěžesti
a k účinné rehabilitační léčbě -

"Prosím pěkně, já fandím mladým lidem, ale musí napřed něco ukázat!" řekl Adamec a ukončil poradu.
Sotva se vyprázdnila kancelář, vyskočil křepce od stolu a vytáhl ze skříně láhev s vinětou Jan Becher na reprezentaci, strčil ji spěšně do aktovky a zařval:
"Jaróóó!"
Jen se objevil ve dveřích, vmetl mu do tváře:
"Rychle! Sežeň kytku!"
Ten věděl hned kolik uhodilo. okamžitě zajel pro kytici a čekal Adamce u vchodu. Vzápětí uháněli za pokladní Jarkou. Ta už čekala doma.
´Jak by ne´, říkal si Adamec. ´Copak nechce, abychom jí nenechali její Hanku vystudovat vysokou? A možná - možná, že by se mladé sešel i družstevní byt.´
To byl ovšem pro Jarku silný motiv, jenže v té době ještě netušila, že ji zanedlouho v tomto přítulném úsilí vystřídá vlastní dcera.
"Honzo, ty seš divoch!" dobírala si ho Jarka, protože valil dovnitř jako velká voda.
"Kdes byl tak dlouho?" ptala se později
Ležel vedle ní a odpočíval.
"Áále" uklouzlo mu - "Musel jsem to ukázat těm blbcům na poradě. Jenže je to marný. Kdo je blbem, blbcem zůstane."
Teprve teď si vzpomněl, že přinesl květiny a becherovku.
"Strčím je do vody."
Pak si nalili likér a leželi spolu. Polohlasem si mumlal:
"To už není pro člověka!"
Litovala ho, jak strašně je osamělý. Docela jí přitom uniklo, že má doma manželku a dceru.
"Měl bys víc zapřáhnout Cejpka. Ten jenom bere peníze."
"Hmrrr! Ten? - Víš, že je na dvě věci!"
Zneklidněl. Zvedl se a chvilku chodil po bytě. Zvenčí doléhal hluk traktoru. Vyhlédl nasupeně oknem. Nato vybuchl:
"Ten mechanizátor! Chlapi mu sedí v hospodě a nafta teče!"
"Co máš z toho!"
Vypili asi půl láhve likéru. Setrvali asi hodinku v příjemné pohodě. Pak ho cosi popadlo, vyskočil, běžel k oknu a zařval:
"Ten traktor tam pořád ještě klape! A to se nemám rozčilovat!"
Pustila televizi. Vysílali zprávy a pak seriál.
"Neboj se, holka! Já ten kvartýr pro Hanku seženu!"
"Hanka má teď plnou hlavu s dokončením studia na vysoké", utrousila Jarka. Vyvalil na ni oči a vyhrkl:
"Potřebuje s něčím pomoct?"
"Jak by ne?"
"Tos měla říct už dávno!"
"Proč?"
"Přijmeme k nám do práce někoho - jen tak - ale hlavně aby jí napsal diplomku."
"To by šlo?"
"Všechno jde", utrousil velkomyslně a dodal: "Ty to ale zase trochu domluv s mladou! Vždyť o nic nejde!"
"Jasně."
Spokojeně zamručel a nalil do sebe zbývající obsah láhve. Za chvíli mu to stouplo do hlavy a začal vyřvávat jakousi odrhovačku:

Sálóméé, mach kajn šmé
na moje portmonééé -
já nésu na tebe zvědavé,
typluj, než zbalí tě kómavé!!

Nerozuměla tomu ani za mák, ale on jí to odmítl vysvětlovat. Místo toho se pochlubil:
"Todle mě, Jari, kdysi naučil tajemník městskýho výboru partaje. - Ale počkej! Zazpívám ti něco jinýho z mládí a spustil opilým hlasem:
Dyž sem šel jednó zrána,
potkal sem Leciána.
Řek sem mu dobytku,
von vytáh bambitku
střelil mě do -

6. Příjemné setkání
Návrat na svobodu znamenal pro Michala údiv a smíšené pocity nad tím, co se venku zatím změnilo. Na rozdíl od jiných lidí ho však cosi naplnilo velkou radostí. Zpočátku to nedokázal nahlas pojmenovat. Dost možná, že to ale spíše byla opatrnost, která mu v tom bránila.
Nebyl to jen přelud.
Ona se objevila znovu. Kdo. Nezvěstná známá. Paní svatého života.
Ovšem - kde jen skončila ta minulá svědectví? V kamnech a v popelnicích.
Jenže teď se vynořilo nové, nebývalé množství záhad stejného původu. Přišla zpráva o tom, co se přihodilo malému chlapci z moravské vesnice:

Byl na silnici zasažen autem a odhozen asi pět metrů. Za hodinu byl v nemocnici. Stav se zhoršoval. Bylo podezření z vnitřního krvácení. Proto byla zahájena operace břišní dutiny. Slezina byla poraněna. Lékaři ji vyjmuli.
Během operace hlásil anesteziolog:
´Tep nehmatný. Pohmatem na aortě zjištěna srdeční zástava.´ Následovalo otevření hrudníku a přímá srdeční masáž. Po dvou minutách se srdeční činnost upravila.
Stav dítěte po operaci zůstával stále kritický: hluboké bezvědomí, jenom nepatrná reakce zevní podněty, sténavé dýchání.
Asi osm hodin po operaci se rozvinul záchvat spínavých a škubavých křečí pravých končetin - obraz velkého záchvatu epilepsie.
Druhý a třetí den trval kritický stav. Na rentgenu plic se ukázal kolaps levé strany plic, který se však do dvou dnů plně rozvinul. Dále byla zjištěna i zlomenina 8. a 9. žebra vlevo.
ALE PAK NASTAL ZLOM. Najednou se stav rychle zlepšil.
Zanedlouho po úraze byl hošík propuštěn domů. Je zdráv a nejeví žádných následků úrazů.
Je to však zajímavá jiná věc. Jeho dědeček se hned kritickou noc po úrazu obrátil na pomoc na osvědčenou Pomocnici, paní Zdislavu. Časová souvislost mezi tímto počinem, jakož i shodným úsilím dalších chlapcových příbuzných a rychlým zvratem chlapcova zdravotního stavu k lepšímu je přinejmenším nápadná...

Michal nevycházel z úžasu, když viděl, s jak podivuhodnou pravidelností vydává jeho paní další a další skvělé důkazy své pomoci. Od uvedené nehody vždy po dvou letech opakovala svou pomoc dětem přinejmenším ještě po třikrát.
Nejprve to byl skoro dvouletý klouček z Českomoravské vysočiny. V nestřežené chvíli požil jemnou maltu s velkým obsahem vápna. Sotva ji spolkl, začal se dusit.

"Ihned byl přivolán lékař. Odvezl dítě do nemocnice a pak na chirurgii do Prahy. ´Život dítěte je ohrožen. Jestliže se zachrání, bude to vleklá léčba - snad osm let.´
Rodiče byli zdrceni. Koho mohli, toho prosili o pomoc. Ani my, staří rodiče, jsme nezaháleli. Obrátili jsme se na paní Zdislavu. A pak najednou - vážný stav dítěte se začal měnit k lepšímu."

A další případ chlapec z Křižanova. Dostal plynovou flegmonu - lékaři to potvrdili. Čekali jenom na okamžik smrti. Ale prosili jsme paní Zdislavu a pomohla. Za pár dní ho pustili zdravého domů.

Jiného rázu byl případ mladé maminky, která o tom uvedla:

Moje dceruška žije vlastně díky působení paní Zdislavy. Vždyť bylo rozhodnuto, že mé těhotenství bude přerušeno.
Bylo to tak. Začátkem září toho roku jsem přišla do styku se zarděnkami. Ihned jsem se musela podrobit vyšetření, zda jsem zarděnky v tu dobu neprodělal. Protilátky jsem měla hodně zvýšené, což svědčilo o tom, že jsem je mohla prodělat. Doktorka mi řekla:
´Zítra musíte jít před interupční komisi. Těhotenství se ukončí.´
Já jsem se ovšem bránila. Tehdy jsem se obrátila o pomoc k naší Paní. Později jsem se dostavila k novému vyšetření. Nato jsem dostala uklidňující zprávu: TĚHOTENSTVÍ - HLAVNĚ PLOD - NENÍ POŠKOZEN.
Určitě to byla její zásluha.

´Ano. Určitě. Jinak by člověk musel věřit na příliš mnoho šťastných náhod´, říkal si Michal, když nyní - tak jako už nejednou předtím - sledoval podivuhodné dílo té zapomínané či utajované nezištěné pomocnice. Někteří lidé se k ní důvěrně obraceli skutečně v bezvýchodných situacích. A to navzdory lžím a výmyslům, šířeným těmi soudruhy, kteří si osobovali právo na její odkaz a zásluhy. Tak tomu bylo také v nejednom případě její záchrany rodiny před úplným rozvratem. Michal si s potěšením říkal:
´Podivuhodné dílo - stále pokračující, neukončené.´
Chápal to mnohem hlouběji a zkušeněji, než v mládí. Proto se znechuceně odvracel, kdykoli mu vybíhali v ústrety spiritisté a milovníci parapsychologie. Říkával o nich:
"To jsou taky jedno, kteří by si velmi pohotově přisvojovali toto skvělé dílo. Jenže nepatří ani jim. Zrovna tak, jako nepatří ani těm citlivcům, nadaným zvláštním elektrolytem, který je uzpůsobuje k mimořádné schopnosti rozeznávat diagnózu nemocných, ba i navrhnout prostou, zato však účinnou léčbu bylinkami a jiným způsobem. V případě naší Paní jde ale o něco úplně jiného. Podobně jako zkušený přírodovědec, Albert Veliký, také ona znala léčivé byliny a umění, jak jich používat. Jenže to by nestačilo, protože příroda léčí, ale Bůh uzdravuje. A paní Zdislava uzdravovala i tam, kde zklamaly přírodní léky. Tady jde o něco, co neobsáhneme svými smysly ani city, protože příčina je ukryta za vším."
Renomovaní vědci a lékaři zaraženě pokukovali a mlčeli. Tak mu nezbylo, než se znovu obracet k těm, kdo se pohybovali na hranici snu a skutečnosti.
Nešlo ani tak o návrat k ideálům jeho mládí, jako spíš o hledání opory a inspirace v lidových mýtech, ve starých kronikách a uměleckých dílech. Což nebyly jejich symboly odedávna nevyčerpatelným zdrojem a cestou k vypátrání a nalezení skryté a zahalené ušlechtilé lidské duše?
Proč tomu tak bývá?
Žena totiž může uplatňovat ženství jen jako nositelka ženského symbolu - "a symbolem ženy je závoj, znak vdané ženy", napověděla mu Gertruda von le Fort.

Základní motiv všeho ženského dění je v nejvyšší míře zásadní i pro ženské dění zrodu. Svatební závoj, který na sebe bere nevěsta vstupují do manželství, není jen symbolem jejího neporušeného panenství, ale je i symbolem pro událost manželství, jemuž jde vstříc. Stejný závoj, který zahaluje nevěstu, zahaluje i kolébku jejího dítěte. V tom tkví hluboký význam krásného obyčeje nosit dítě ke křtu zahalené do matčina svatebního závoje.
Početí a zrození jsou chvílí a tajemstvím života, to znamená chvílí a tajemstvím ženy."