ŽIVOT KRISTA NOVÉ DOBY

Tomáš J.Bahounek OP

Brno 2014

Obálka: Veronika K.Planerová, Noli me tangere

 

                          Slyšeli jste, že se máte zbavit starého člověka

                          s dřívějším způsobem života, a obléci nového člověka.

                                                                      List sv.Pavla Efesanům 4, 21-24

                          Spolu s Kristem jsem ukřižován.

                          Ale nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus.

                                                                        List sv.Pavla Galaťanům, 2,2

JORDÁN                                                                    2

NAZARET                                                               15

BETLÉM                                                                 26

EGYPT                                                                    38

ÚDĚL TESAŘE                                                      57

V ŘÍMSKÉ PROVINCII                                       76

ŘÍMSKÉ PODZEMÍ                                              90

NAPŘÍČ IZRAELEM                                            98

S KAJFÁŠEM V PATÁCH                                 110

PILÁTOVA KRATOCHVÍLE                            122

ECCE HOMO                                                       130

GOLGOTA                                                           140

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JORDÁN

Vypoulené oko hvězdářského dalekohledu zíralo do temné noci, když malý kroužek posluchačů napjatě sledoval každé slovo mluvčího.

Immanuel Kant říkával: Dvě věci mě uchvacují – hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, opakoval tichým hlasem stařičký profesor Borůvka, a dodával: Hm, jenže je potřeba vyřešit otázku vztahu mezi prvním a druhým. Taková otázka stojí před každým z nás.

Hlava mládence sebou cukla a pak se zavrtěla s neskrývaným úšklebkem nelibosti. V pološeru hvězdárny to však skoro nikdo nepostřehl. A i kdyby – co je komu do nějakého holobrádka? Jenže to byste se tuze pletli. Třebaže měl profesor ještě před chvílí jedno oko na dalekohledu, nasměrovaném kamsi k Perseidám, a nyní se rozhlížel po ostatních zájemcích sledování, bystře postřehl nespokojeného posluchače.

A nyní mu významně pokynul: Máte nějaké námitky, mladý muži?

Ten se nedal pobízet a vyhrkl: Vy nás provokujete, abychom si kladli otázky, na které neznáme odpovědi!

Podívejte, řekl klidně profesor: - správně vyjádřená otázka nabízí už kus odpovědi.

Mládenec zavrtěl hlavou.

Myslíte, že ne?

Samozřejmě, že ne! – A pak tiše zamumlal: Hm – ale škoda mluvit. – Naštěstí drmolil tak nezřetelně, že mu nikdo nerozuměl.

Možná máte pravdu, mínil profesor: - ostatně Kantovi se zrovna moc nedařilo vyřešit otázku mezi nebem a jeho nitrem. Pro samou kritiku uvízl jen ve svých rozumech.

Jak to tedy je?

Můj učitel, Roland Weitzenboeck, nás vedl k odhalení čtvrté dimenze. Sám jsem to za mlada rozvíjel ve své studii o plochách, které se svinují samy do sebe. Vezměte si bod v prostoru. K tomu, aby byl určitým bodem, tak musí nějakou polohu. Jeho poloha je dána třemi souřadnicemi, v jejichž průsečíku je právě tento bod.

A kde je ten čtvrtý rozměr? – Vyptával se nedočkavě mladík.

To je různé – možná čas, možná Bůh, možná –

A co když se jedna z těch souřadnic, v jejichž průsečíku je daný bod, prodlouží nezávisle na ostatních souřadnicích na obě strany do nekonečna? Pak je tu čtvrtý rozměr, ne?

Samozřejmě, ale když se to provede s druhou souřadnicí, je tu pátý rozměr, a když se provede s tou třetí, je tu šestý rozměr, dodával profesor se shovívavým úsměvem.

Ano, pokyvoval mládenec hlavou a zklamaně říkal: A máme tu proti třem rozměrům prostoru okolního světa tři pomyslné rozměry času. Jenže to jsme už zase někde v  geometrii. Zase nic pro život. Na to kašlu! – Vykřikl rozčíleně a vyrazil z hvězdárny. Rázoval temnou nocí docela mechanicky jako stroj.

Samé chytré řeči přeučených mudrlantů! –

Z horké srpnové noci, naplněné vrzáním cvrčků a šumění vzdáleného splavu na řece, doléhala do jeho nešťastného nitra ozvěna: No a co? Kvůli tomu už dávno vstupuji do řeky, abych v té vlahé lázni přijal výzvu k znovuzrození. Kvůli tomu se tam lidé vyznávali ze všech svých pochybení. Přijal jsem to, i když nebylo, co vyznávat. Bylo to odstartování těch největších věcí, opravdového obrácení, nového života pro tebe uprostřed všech ostatních.

Toto znovuzrození uprostřed vln řeky je víc než pouhé očekávání lepších poměrů. Je to uznání vlády ducha. Současně je to uznání toho, že seš ubohý tvor, a že se toužíš vrátit ke svým nejvlastnějším kořenům a být více.

Více? A co více?

Překročit stín své existence, až se docela ztotožnit s vrcholným základem všeho. Také proto jsem se brodil řekou. Můj předchůdce váhá s mým uvedením na startovací dráhu nového života pro každého. Nechápe, že mě tam má uvést jako každého jiného. Proto ho důrazně žádám. Přicházím obhájit vládu mého věčného otcovství. Dostavuji se v pravou chvíli, abych podnikl první krok a vyvedl kyvadlo tvého života z mrtvé polohy. Nemohu se zdržet už ani chvíli. Skličuje mě hluboká lítost nad tím, že v tvém srdci je taková prázdnota, vymykající se z vlády věčného otcovství. Přicházím v poslední chvíli. Zdržet se o chvíli, už by se to semeno zhouby v jádru tvé bytosti šířilo do celého okolního světa. Přicházím zachytit přesýpací hodiny tvého rozpadu i poločasu rozpadu celého světa, abych je uchopil právě na konci času, a jejich obrácením učinil z času pouhý poločas. Hotově platím za škodu, kterou působíš. Beru na sebe odpovědnost za všechno tvé vybočení z řádu. Za to se obětuji. Proto přijímám jordánskou koupel, abych vyznal všechnu bídu světa, kterou si naplno osvojuji. Chci ti dát i příklad. Snad už budeš příště vědět, co máš dělat pro ty, které doopravdy miluješ. Základem mé pouti, cesty mé otcovské vlády, je hluboká přeměna, přerod, přetvoření celé duše, odvrácení od scestného bloudění a napřímení se k poslednímu cíli. Uchyluješ se od mého věčného otcovství a nakláníš se k sobě a k jiným tvorům. Odkloň se od sebe a napřim se ke mně!

Až doposud se kvůli tomu shlukují horliví nadšenci, kteří nečekají od tohoto světa žádné štěstí. A dnes ti dávám pokyn, že každá vyšší vláda začíná ve tvé duši opravdovým ponížením, lítostí, koupelí k ozdravění a očištění. Nemůžeš postavit vyšší stavbu, dokud není v pořádku základ. Dokud nehodíš za hlavu to, co stojí za starou belu, nemůžeš se dostat ke mně. Nemůžeš se mnou navázat spojení, dokud se ke mně neobrátíš a nenasměruješ. Dej mi příležitost k tvé proměně.

Tohle není žádná suchá teorie. Toužím po hlubokém obrácení tvého života. Toužím po tvém novém životě.

Jestli chceš něco vědět, tak to je život, kde cílem už nejsi ty lidský jedinec, ani pouhý tvor. Vedu tě dál. Moje otcovství je cílem a středem všeho. Dokud neumožníš, abych ve tvém těle vládl bratrsky a současně otcovsky i přátelsky, dotud nepočítej s nějakým dalším životem.

Co to má být? – Ošívá se mládí: To se mi zase vkrádá do života cosi trojitého jako při té čtvrté, páté a šesté dimenzi?

Ale ne. Prostě musím na začátku svého veřejného působení napřed vkročit do jedné řeky. Jinak bych ti nemohl nijak prospět. To musím dříve, než vůbec začínám šířit svou vládu, abych ti ukázal, kde je také pro tebe začátek cesty k dokonalosti. Bez takové lázně se to neobejde. Jenže jde o dokonalé očištění, aby sis byl dobře vědom, co tě ode mě odvádí. To musíš dobře znát. Prostě poznat sebe. Především se musíš dopracovat k tomu, abys uznal všechny překážky svého rozvoje. Druhá podmínka zní: Rozhodně se postav proti těm překážkám a těžkostem! Bez tohoto studeného a mokrého sestoupení do vody, která studí, není očištění. Přál bych ti, aby to byl pro tebe jednorázový proces jako u mě, ale tobě se to pořád ne a ne podařit. Dávám ti šanci, aby ses jedním rázem usmířil se mnou, a navěky se odpoutal ode všech náhražek. Přesto ti zůstávají náklonnosti a zlozvyky, které jsou tuhé jako železná košile.

Odtrhnout se od bloudění znamená především celou svou vůlí si zošklivit scestnost. To však je zatím jen první poločas tohoto zápasu. Současně s tím musíš dennodenně přemáhat obtížné překážky na přímé cestě života. Teprve po nějaké době bude toto napřímení dovršeno bezpečnou průchodností. Až se ti podaří vyrovnat tíhnutí ze strany škodlivého zlozvyku příznivým působením ctnosti. Jinak rozhodnutí tvé vůle, i kdyby bylo upřímné, neodolá náporu strašných podnětů z okolí a vlivu zděděné poruchy tvé přirozenosti.

Čemu se klaníš? Uprostřed pouště všedních dnů a suchopáru mé bytosti stojíš na křižovatce. Vládce světa na ní buduje tři honosné cesty, kudy uniknout úmorné všednosti a únavě. Máš sloužit mně otcovskému. To vyznačuje další můj krok, který následuje po vystoupení z řeky.

Myslel bys, že si kdovíjak pomůžeš pokřikem o svých nezadatelných lidských právech a pronášením vzletných slov o své důstojnosti člověka, ale nezapomínáš na mně? Nezapomínáš na mne bratrského stejně tak jako otcovského? Dobře vím, že sleduješ svou velikost a své uplatnění. Jenže když nesloužíš mně, tak sloužíš mému odpůrci. Myslel bys, že si posloužíš uprostřed širokých mas a šedivých vlnících se zástupů. Jenže ve skutečnosti posloužíš hlavně mocnářům světa, abys rozšířil oblast jejich působnosti. Vládce světa buduje oblast svého vlivu jako velmoc odboje proti mně.

Bylo už dávno po půlnoci, když se pojednou ozvalo vzdálené dunění letadel a stále to sílilo. Netrvalo dlouho a celé nebe se úplně otřásalo hrozným duněním. Zastavil se a vzhlížel nahoru. Perseidy nikde. Mezitím se obloha tak rozběsnila, že se rozplácl jak široký tak dlouhý, uši dostaly palcové ucpávky, a oční se vykutálely daleko do noční temnoty. Desítky a desítky letadel se snášejí. To se prostě nedá spočítat.

Co – co - co?

-

Žádná odpověď je taky odpověď, jenže ta nejblbější.

Vládce světa zachází s důmyslnými prostředky. Je průbojný a dravý, ale i vtíravý svou přihlouplostí jak Francovka Alpa. Nevynalézá nic nového. Jenom odpovídá na tvou slabost. Ta vyplývá hned z žádosti těla, hned z žádosti očí a hned zase ze samolibé pýchy života. Poprvé ti vládce světa přehrává před očima skvělou a pestrou nabídku, která tě údajně nebude nudit a navíc ti prý dá moc nad celým světem. Pak ti převádí úchvatnou paletu věcí a služeb, aby tě odvedla od tvého životního poslání. Když na to odpovíš celým srdcem, tak se budeš starat jenom o hmotné věci. Nakonec se ti nabízejí skvělé příležitosti k uplatnění. Můžeš konat senzační divy a okusit své moci, a udělat díru do světa nějakou nápadnou hračkou či hříčkou, zkrátka bezúčelným kouskem. Jak rád bych ti předvedl příklad uvážlivého počínání! Vím, jak by tě vyděsilo přiblížení se nějakého mimozemšťana v podivném létajícím předmětu. Ani by ti to nepřišlo jako smysluplná nabídka, spíš jako ohrožení. Vím, že jsou podněty, které tě dovedou obzvláště zmást. Jako podněty k tomu, aby ses okázale a směšně vyvýšil, což příjemně hoví tvé ješitnosti nebo i pýše. Znám i nabídky k tomu, abys dal gurmánsky pochutnat svému tělu, až si bude myslet, že je v sedmém nebi.

Dlouhé kroky rázují temnými uličkami vstříc jistotám domova.

Už ode dveří mává oběma rukama tata s očima navrch.

Co je?

Kde seš? Jsou tady Rusové.

Co? Jakto?

Ti staří kremloperverzníci nás vojensky obsadili. Dubčeka zavřeli. Zítra má být v poledne generální stávka.

Ideály mládí se vytratily a místo nich tu najednou zbyla hromada suti, kterou tu zřejmě nechali zedníci od nedávné opravy domu.

Seber se, ty stará mátoho!

Seš vybaven svobodnou vůlí. Jen se svobodně rozhodni pro to nejlepší. Tak je to míněno od počátku. I když jsou možnosti šeredně mizivé, pokaždé stojíš na křižovatce. Máš osvědčit svou lásku k tomu nejlepšímu tím, že se pro to rozhodneš i proti nejsilnějšímu lákadlu, jaké existuje, a nabízí ti zaručenou a osvědčenou cestu k vrcholným věcem. Dávno před tebou byli postaveni na tuto křižovatku rozhodnutí dokonalejší tvorové než ty. Někteří zklamali a vyrazili senzační cestou vlastní zkázy.

Co má být? Kdo - ?

Jako tvůj starší spásonosný brácha od tebe něco očekávám. Kdyby to však měla být náklonnost vynucená strachem nebo donucením, tak o to nestojím. Vem rozum do hrsti! Srovnej si, kdo jsem na jedné straně, a kdo seš ty na straně druhé. Potom se správně rozhoduj se znalostí věci. A přidej se ke mně, který jsem ti tak důvěrně blízký a svěř se mi.

Obnovuji a zdokonaluji všechno, čeho se dotknu. Ve všem ti zjednám pomoc a vyšší nadání i pro tvé obdobné situace. Když se vystavuji zkoušce od vládce světa, dělám to kvůli tomu, abych ti opatřil sílu a vyšší nadání pro pokořující, skličující a těžké chvíle podobných zkoušek.

Přijmi moji odpověď vládci světa za bezpečné vodítko pro chvíle životních zkoušek. Osvoj si moji odpověď tomu mocipánu světa jako ukazatel svého názoru, postoje a chování vůči tvorům, aby ti nebyly kamenem úrazu.

Crrrr! - Crrrr!

Co je?

Hledá tě starý známý.

Aha, to seš ty, ten revmatický pajda.

No jo, už jsem tady. Co děláš?

Spěchám do města.

Co tam?

Roznášet letáky a taky vylepovat plakáty.

Neblbni. Co by sis honil triko? To chce klid. Nějak bylo, nějak bylo. Váleli jsme to za Rakouska, váleli jsme to s Němci. S rusákama to taky zvládnem. Druhou díru do zadku nám nikdo nevyvrtá. To si piš! Jenom klídek, klídeček. Však už Komenský říkával, že všelijaké kvaltování je leda pro hovada dobrý. Nebo to byl snad Chelčický, ale z toho se nestřílí. Tak o co jde?

Jenže když oni už mají Dubčeka pod zámkem.

Áááále – já jsem znal jednu paní, a ta pořád měla sedm klíčů. Pak to na ni přišlo, a než našla ten s dvěma nulama, tak už nepotřebovala žádnej.

No – já nevím.

Na to se vydlábni.

Neposlouchej toho pajdu, - nabádal mě starší brácha: Mezi všemi zkouškami je nejtěžší ta, které se týká tvého sobectví, tvé pohodlnosti a líně do sebe uzavřené pýchy. Jak to může být zaslepené a dětinské, když odmítá vidět své meze! Dosáhl bys pravého opaku, protože nadutým se vzdaluji a nechávám je napospas jejich hroznému pádu.

Nemohu jim pomoci, když se zalykají ve své omezenosti, kterou by rádi přehlušili svou žízní po mé velikosti.

Ať sloužíš čemukoli mimo mne, budeš nešťastný. Nepřinese ti to štěstí, ať je to tvé tělo nebo to, co tě obklopuje anebo pýcha ducha, který by rád překročil hranice své bytosti. Může ti být jenom ke cti, že se smíš svobodně rozhodnout mezi mnou a sebou.

Jaký smysl má takové rozhodování?

Obnova tvé vnitřní rovnováhy vyvažováním jednostranných sklonů a zdokonalení tvé obnovené harmonie naštěpováním ušlechtilejšího života se mnou. Tak se zaplní propast, kterou hloubím ve tvém nitru. Copak si myslíš, že jsem ji vyhloubil propastně kvůli tomu, aby ti scházela pravá radost? Na mém příkladu můžeš vidět, co tě čeká, když se smíš svobodně rozhodovat, a co tě teprve čeká coby mého sourozence v suchopáru všedního dne cestou svého zápasu o tvůj nejhlubší základ. Jakmile se svobodně rozhodneš otevřít se mi, buď připraven na to, že se o tebe začne zajímat vládce světa víc, než o kohokoli jiného. Začne ti líčit vše, co ztrácíš, když mu nesloužíš. Sotva se mnou vykročíš suchopárem všedního dne, připrav se na zatěžkávající zkoušky. Bez jejich zdolání svůj život neproměníš a učiníš mě bezmocným k tomu, abych ti mohl účinně pomáhat.

Slovo dalo slovo a už tady byla štětka s barvou. A co s tím? Za rusákama – na Špilberk – tam tanky výstražně vystrkovaly frňáky z městské zeleně. Zatímco se Ivani posilovali z polní kuchyně, několik tanků přijalo na místo rudé hvězdy bílý hákový kříž.

Potom se cosi zvrtlo, protože vzduch se rozjektal dávkou ze samopalu, ale to už jsme byli za dubem.

Tak se aspoň zpoza stromů linul zpěv popěvků z lidové tvořivosti.

BĚŽ DOMŮ IVANE,

ČEKÁ TĚ NATAŠA,

BĚŽ DOMŮ IVANE,

TADY TĚ HOLKY NEMAJ RÁDY -

A docela spontánně je v mžiku celé město pokryto nápisy:

AŤ ŽIJE DUBČEK!

DUBČEK! DUBČEK! DUBČEK!

SMRT OKUPANTŮM!

ИДИТЄ ДАМОЙ!

Všechno marné – síla světa zmůže zatraceně dost proti vzpouře davů – stačí jen vyčkávat. Kdo bude chtít dobré bydlo, ten se sám nakonec poddá. Všechno se poddá.

Opravdu všechno? Pamatuj, že je něco víc než dobré bydlo. Trčíš ve světě a nebylo by důstojné ani tebe a mojí dobroty, kdyby ses omezil na dary světa a nerozběhl se s jejich pomocí ke mně. Proto ti svěřuji všechno, abys právě tím přišel ke mně. Dávám ti to, abys v tom a skrze to stvoření poznal, jak teprve dobrý jsem sám o sobě. Tvá duše nežije tím rozsáhlým sortimentem nabídky světa, protože to vše slouží tvému vyššímu životu. Vyšší a hlubší život spočívá v něčem krásnějším a vznešenějším, než ti dovede poskytnout nabídka světa.

Vkládám tvůj vlastní život do tvé nejvyšší schopnosti. Této schopnosti dávám to nejlepší, totiž sebe sama. A teď už jsi na tahu. Neváhej! Vykroč pravou nohou! Naplňuj se mým tajemstvím! Pojď za mnou! Povznesu tě k této nádheře. Nedej se pošlapat oslími kopyty tělesnosti. To tě akorát ochuzuje, protože je zlomkem tvé bytosti.

Žádné dary okolního světa, ani moc, ani uznání, ani náklonnost lidí. Nic z toho tě nemůže naplnit. Když tomu někdo propadne, je nešťastný jako šafářův dvoreček. Je o to smutnější, že jeho modla je děsně proměnlivá, nespolehlivá, nevypočitatelná a vrtošivá. Všechno by tě pak jenom rozptylovalo a odvádělo od středu tvé bytosti.

To je ono! To je ono! – Vykřikuji do všech stran: Po století technického inženýrství musí následovat století inženýrství lidského!

Nebojte se sovětských tanků, - uklidňuje nás studenty docent Šabata: -  ty vám nikdy neublíží. Nám jde jenom o socialismus s lidskou tváří.

Ale, soudruhu docente, to je přece vyloučené. Když je to socialismus, pak to nemá žádnou lidskou tvář. Všechno lidské se nutně vzdaluje od utopie socialismu.

Jaké se jmenujete, studente!? – Vybuchl Šabata skoro hystericky, - a z které jste fakulty? Postarám se, aby vás vyloučili ze studia.  Student, který pochybuje o věčných kvalitách marxismu – lenismu, nemá co dělat na fvysoké škole. Tak odkud jste?!

Student se však pohotově skrčil v zástupu a hbitě se ztrácel mezi ostatními. Zřejmě ještě nepřišla jeho hodina.

Študákova hlava se zakutálela kamsi do neznáma. Zdálo se, že není k nalezení. Byla v zajetí nebývalé pátrací akce.

Když tady žijeme uprostřed chorobné utopie, kde se dá najít zdravá lidská společnost?

Sociologie! SOCIOLOGIE! SOCIOLOGIE!

Cože? Copak je sociologie tím spásonosným kamenem mudrců, který odhalí cestu z nitra jedince k okolí?

Proč ne? A i kdyby nebyla, bylo by na závadu, aby se o to snažila?

Nedej se klamat. Cesta k  superspolečnosti není daleko.

To nemusí být nic super. Stačí, když to bude zdravá, prostě otevřená.

Přesto se toužíš oddat, věnovat a zaslíbit něčemu velkému. Ale kdopak ti pomůže uslyšet volání dálek? Kdo tě nadchne, aby ses za tím směle vydal, když všechny známé zasvěcené hlavy se s tím zavřou někam do ulity?

Kam?

Pojď za mnou! Cesta k dokonalosti je putování za mým voláním.

Jsem docela obyčejný člověk, žádná hvězda –

No právě. Povedu tě jako tvůj spásonosný brácha. Ukážu ti cestu. Takováhle cesta je určená právě pro tebe. Vůbec nezáleží na tom, jestli máš dost peněz nebo vlivného strýčka nebo jsi nějaký zvláštní vyvolenec. Kdekdo ti nabízí své služby, a sotva mu dáš svůj hlas, už tě nezná. Navzdory všem tvým dosavadním smutným zkušenostem, akademickým vymoženostem a úředním rozhodnutím, vydechuji mého ducha právě tam, kam chci.

A co z toho máš?

Hlavní užitek z toho všeho máš jedině ty, kdo tohle tajemné vanutí ducha mého dechu ochotně bereš. Když se do tebe rozlévá, zaplavuje tě jako zářivý plyn. Zakoušíš podstatný rys mého tajemného života, prožíváš mou věčnou a svrchovanou lásku.

Co –co ? To jako nějaká nová energie či pohon?

Dost možná.

To bych se divil, že se o tom skoro nikde nic neví.

Nediv se! Většině prostě chybí věrná součinnost se mnou a s mou svrchovanou pravdou. A přitom se nabízí tak osobním a důvěrným způsobem.

Kde se o tom něco dočtu?

K tomu ti nestačí nachytat nějaké ty informace. Tohle tě musí zasáhnout v samém jádru tvé bytosti. Načisto tě to musí uchvátit. Když se ti po dlouhodobém nedostatku duchovní potravy najednou dostane hutnější stravy, tak se ti dostává rozličná nabídka, vhodná i nevhodná. Jenže i tu nejlepší potravu musíš přijímat postupně, zvláště po dlouhodobém strádání. I kdyby sis tedy dokázal z té záplavy informací vybrat to nejlepší, nemusíš dojít k šťastnému cíli.

Jak to, že ne?

Kdo ti pomůže zaslechnout ten pravý hlas uprostřed okolního šumu a hluku? Kdo tě nadchne, abys ho radostně poslechl a vytrval až do konce?

A co si pomoci sám? Vyhledat staré knihy a oprášit staré mapy a vydat se podle osvědčeného návodu?

Jenže když zhltneš celé regály knih, a do roka dosáhneš solidního přehledu o nejrůznějších osvědčených návodech, tak po celém tom upachtěném roce nejspíš někde uvázneš s duší vyprahlou jako Sahara, ale bez hlubšího přínosu.

Tak čeho se přidržet na cestě k velkým věcem?

Tvá dokonalost spočívá v lásce, předně ke mně z celého srdce, z celé duše, vší sílou a celou svou myslí, a k bližnímu jako sobě samému.

Láska k tobě? Hm? To mi zní tak cize a vzdáleně jako láska k Sovětskému svazu. – Hm. Co tam zažiju?

Obyčejně dosáhneš nazírání na tajemství mé přítomnosti v tobě i kolem tebe. To však vyžaduje tvou přípravu.

Jakoupak přípravu? Jsem připraven.

Především ti chybí očišťování smyslů.

Že by?

Tím se ti naznačí cesta z kleští všednosti. Vydej se po ní na osvěcující cestu. Pak přijde očišťování rozumu a vůle. Zakusíš první trapas na cestě k vrcholnému setkání. A co teprve, až se dozvíš něco o dalších dvou životních kotrmelcích. Takovým průšvihovým způsobem ti ovšem začíná každý z těchto kotrmelců. Koneckonců jde přece o putování či aspoň ochotu k tomu, třebaže to mohou být úplné průšvihy.

To mi zní tak povrchně jako převlékání kabátů.

Kdyby to bylo něco povrchního, dalo by se mluvit o vychytralém převlékání kabátů či neustálém skrývání vlastní tváře pod maskou ubohého bezdomovce. Pokud ti ale jde o něco hluboce vnitřního, znamená to efektní a přitom tajemnou piruetu, složenou z neustálých obratů.

S čím začít, aby jeden dokázal takové přemety?

Hm. Podumej o životě s mou inspirací!

Uvažovat o životě? O cíli?

Nebo snad stojíš a přešlapuješ na fleku? Přitom konečně dojdeš k uznání nevyhnutelnosti svých dalších převratných kotrmelců.

O jakých převratech je tady řeč?

Výchozí převratný kotrmelec ti naznačuje odstartování pokračující cesty. Další ti ukazuje hranice vrcholné cesty za pravdou.

Jak se dá tahle pravda prožívat?

Ta nejživotnější pravda bývá ta nejzákladnější pravda prohloubená, důkladně zvažovaná v přirozeném náhledu.

No a co má být? Prostě zdravý selský rozum.

Jen si moc nefandi! Neznáš se? Neznáš ztrátu svých iluzí o své dokonalosti?

Hlava, sražená z nadoblačných výšin, padá, aby s kodrcavým potřásáním odlétla kamsi do stínu.

Zase se z toho ale nemusíš nerozsypat. Tvoje obavy, nejistota a úzkosti se dají překonat.

Snad ne zase někde ve čtvrté dimenzi?

Možná. Stačí kapka zdokonalujícího nadání a budeš z nejhoršího venku. Zkrátka tě opláchne čistá voda. Budeš očištěn ode všech poskvrn.

Jen aby to nebyla nějaká studená sprcha.

Získáš nové srdce a nového ducha uprostřed sebe sama. Tak se ledabyle vydáš podle řádu, který je ti vlastní.

Co to má znamenat? A co moje svoboda?

Počkej! Ta čistá, oživující voda je vyšší nadání pro tvé zdokonalení. Přijímáš postupně, jedno po druhém, napřed výchozí nadání, dostatečné k dosažení vyššího života, a pak to další pomáhající. Toho se ti dostává podle míry mého daru.

A nemůže to být jinak?

Kdyby to bylo jinak, pak moje přízeň k tobě, otevřenému vůči mně, by byla jen sentimentální. Vůbec by neúčinkovala. Nikdy by s tebou nehnula. Vůbec by tě nepřetvořila. Dávám ti novou přirozenost a bytí, a udržuji tě v tom. Plodím a udržuji v tobě vyšší, než pouze přirozený život. Tak se stáváme přáteli. A nemusíš se bát, že bych s tebou zacházel jako s nějakou loutkou či maňáskem. To si přátelé nedělají. Moje nadání tě činí dítětem mého věčného otcovství, když ti dopřávám účast na mé přirozenosti.

Zřejmě si sám dost fandíš.

Nemůžeš být přirozeným dítětem mého věčného otcovství jako Slovo. Přesto seš skutečně dítětem mého věčného otcovství z mého nadání.

Hlava se udiveně kroutí pod náporem námitek: Když přijmu nějaké dítě za své, tak ho nepřeměním. Pouze ho prohlásím za svého dědice.

Jenže já tě v mém věčném otcovství přetvářím. Oživuji tě skrz naskrz účastí na mém vyšším životě. Chápeš to?

Ani za mák, vrtí se nechápavě hlava.

Taková natvrdlost! Jenže co naplat, nezbývá, než pracovat s tím, co je po ruce. Pokus se chápat moje slova tak, že ve tvém těle přicházím do vlastního, ale ty se zdráháš a kladeš mi odpor. Tak už neváhej! Dávám ti šanci k něčemu přesažnému. Přece víš, že co se rodí z těla, je tělo, a co z ducha, je duch. Tak se chci v tobě dneska rodit věčným způsobem.

Rodit?

Mluvím o znovuzrození z vody a ducha.

Jo – jo – jo, opakuji už po několikáté, ale pořád jsem vůbec žádné znovuzrození nezažil. Asi je to všechno na levačku.

Počkej. Stačí tvoje touha, když už nic jiného. Když se takto rodíš k novému životu, tak už snadno neupadáš. Zůstává v tobě moje znamení, moje stopa. Je neslučitelná s každou úchylkou, která mi tě vzdaluje. Je jasné, že si můžeš dělat všechno polovičatě. Tvoje nadání je skutečná účast na mé vyšší úrovni. Z toho rostou tvé nejživotnější projevy. Víš, taková je povaha tvého vyššího nadání. To je zdrojem tvého nového života. O to jde. Je to jedna z nejvíce potěšujících pravd, pravda životná, jaká ti dodává velkou jistotu v neklidném zmatku naší doby.

Jaký má být opravdu prožívaný život ve své podstatě a ve svých rozličných projevech?

K tomu potřebuješ znát nejen jeho původ, nýbrž i dokonalé rozvinutí.

Nový život z vody a ducha, který můžeš udržovat jako ohýnek mými slavnými polínky, je jiskrou tvého věčného života. Hned od začátku ti říkám, abys byl dokonalý, jako jsem dokonalý v mém otcovství.

Tohle není pro mě. Copak jsem nějaký anděl?

Neříkám, že máš být jen jako nějaký anděl, nýbrž rovnou jako moje skrytá absolutnost. Nad říší nerostů, rostlin, živočichů, i nad tebou samým, a vůbec nad přirozenou činností vesmíru stojí můj všechno přesahující život. Tady jde o život, který v jeho plném rozmachu neodkládám jen do budoucnosti, jak o něm svědčí už starodávní filozofové. Je životem přesahujícím všechny meze. Projevuje se už tady a dnešní den. Neměří se časem. Měří se jediným okamžikem mé neproměnné věčnosti.

A co budoucí život filozofů?

Je skrz naskrz přirozený. Zato můj život je skrz naskrz nadpřirozený.

Seš nějaký mimozemšťan, nebo co?

Není to jen nadlidský život nějakého supermana, ani život mimozemšťana. Je můj vlastní život. Spočívá v sledování mne tak, jako se sám vidím, a zamilování si mne tak, jak se sám miluji. Právě proto ti mohu říci, že máš být dokonalý tak, jako jsem dokonalý v mém otcovství, protože tak dostáváš účast na mém vlastním životě.

S tím bude potíž, protože nevěřím ničemu, co nepoznám vlastníma očima.

Jasně že nevěříš. Ovšem za bránu smrti bys tuze rád nahmátl, protože ti neleze do hlavy, jak by mohlo skončit a pominout to, co miluješ. Celá tvá přirozenost se tomu vzpírá. Zrovna tak asi chceš poznat otcovský původ svého života, který by se ti nerozplynul v nějaké mlhovině. Jenže tohle nikdo nikdy neviděl. Dokud mě nepoznáš na vlastní kůži a vůbec ve svém těle jako svého bráchu, tak nemáš klíč ani ke svému nejpůvodnějšímu otcovství, a ani ke svému nejvlastnějšímu životu, který by se ti nerozplynul, protože je vyššího rázu, než jen to tvé pozemské hemžení.

Co je to vlastně za život?

Nastartovaný život věčný. Stačí ti věřit mi, a máš to. Nejenže to budeš jednou mít, když vytrváš, ale máš to už zde a nyní.

Pchá! Copak se tomu dá rozumět?

To víš, že dá. A co víc. Když zachováš to, co ti říkám, budeš žít napořád. Moje slovo zní do věčnosti, třebaže moji překvapení rodáci na mě vyskakují s tím, že prý mám v sobě něco zlého. Zemřeli patriarchové i proroci a všichni možná pantátové, ale ty, kdo zachováš moje slovo, seš za vodou. Neokusíš nikdy žádnou smrt. A hned na mě udeřili, co že to ze sebe dělám? Navěky jim klidně odpovídám, že dříve než byl ten největší rozumbrada z nich, dávno jsem.

Jak to?

Chci ti jenom dát najevo, že když mi uvěříš živě a zamiluješ si mě jako staršího bráchu i otcovského původce tvého života, začneš naplno žít a už nepřestaneš. Sotvaže mi uvěříš jako věčnému slovu mého odvěkého otcovství, které přijímá tvoje tělo, hned zakoušíš zárodek vyššího života, který se ti nikdy nerozplyne.

To mi zní tak srozumitelně asi jako skladba Arona Coplanda anebo nějaké splašené disko.

Pokrok v opravdovém životě by nemohl směřovat k věčnosti, kdyby v tobě nebyl zárodek života stejně nepomíjivé povahy. Tohle můžeš sledovat už v okolní přírodě. Zárodek, který je v žaludu, by se nestal dubem, kdyby v něm nebyl nějak ukryt život dubu. Dítě by nedospělo bez rozumové duše, kdyby v něm rozum nebyl jaksi v neprobudilém stavu. Podobně ani dítě mého věčného otcovství by nemohlo dosáhnout pravého štěstí u mne bez toho, že by při zrození z vody a ducha nebylo dostalo můj vyšší život. Jenže jako povahu semena v žaludu poznáš teprve tehdy, až ho uvidíš v plném rozmachu jako dub, tak i vyšší život z mého nadání poznáš teprve potom, když ho pozoruješ v jeho nejdokonalejším rozmachu, v mé věčné slávě. Moje vyšší nadání je jiskrou slávy.

Cože?

Je to přece v podstatě tentýž vyšší život, stejné zdokonalující vyšší nadání a stejná láska. A přece je zde ve dvou věcech rozdíl.

A jaký?

Nyní mě poznáváš matně, v temnotě své víry. Potom se věci mění. Poznáváš mě docela a bez rizika mé ztráty.

To jsou nějaké moc velké chytristiky. To mi neleze do kotrby ani za mák. Pro mě je poznání jasné, a ne matné ani temné.

To je ta potíž, že bez osobního setkání se mnou je to s tebou všechno na draka. Život plyne jenom na polovic, jako bys dýchal jenom půlkou plic, a láska ulpívá na povrchu. Chceš něco očichávat, ale máš chřipkovitě ucpaný nos.

Nerad bych v lásce uvízl na povrchu.

No tak miluj, čemu věříš, a zachovávej, co ti říkám, a dám ti najevo svou přízeň.

Jak?

Svěřím se ti bratrsky, otcovsky i přátelsky.

To má být nějaký řečnický obrat, nebo co?

To poznáš, až to přijde. Sáhodlouhé přeučené rozpravy jsou k ničemu.

Tak co si tedy má jeden počít?

Pokud stojíš o mou bratrskou přízeň na nejvyšších místech, neváhej a přidej se ke mně. Hluboce a napořád. Jinak nemá cenu o takových věcech vůbec mluvit. To má smysl akorát pro toho, kdo už ode mne přijímá novou identitu. Kdo bloumá kolem sebe, pořád nenašel cestu k setkání se mnou. Spíše víc a víc tápe. Navíc z takového řečnění pokaždé vzešla spousta rozčarovaných, kdo byli naštvaní svým ponížením ze strany nějakého fikanějšího mudrlanta. Tak i dnešní oslovení těch, kdo mne jako spásonosného bratra neznají, nebo se ke mně staví z nejrůznějších důvodů zády, vede leda k vytahování se předvádivých loutek. Neposílám nikoho, aby se oháněl přeučenými bláboly, nýbrž kvůli potěšení všech otrávených.

Nepřináším žádné prázdné mudrování. Je to radostné setkání. To pak přechází do objímavého přivinutí se ke mně ve tvém lidském těle. Každý, kdo se ke mně hlásí a nosí moje znamení, je mým příbytkem a sám v něm právě ožívám docela nově a on je ve mně jako další mou identitou. Vlastně tě sám tě objímám a zahrnuji do sebe a vlévám ti můj vyšší život. Tím se smíš honosit mou novou identitou a smíš nosit moje znamení, že neděláš ostudu mému životu v sobě.

Proto se ale tvůj dosavadní život musí vytratit. Celá tvoje dosavadní lidská totožnost musí ustoupit.

Mám snad dobrovolně vlézt do nějaké velké prádelny mozku, kde mi vygumují paměť, až nebudu vědět, čí jsem, nebo co?

Máš obléci právě mne jako spásonosného bratra. Nemyslím na nějaký nový kabát, ani na nějakou životní masku či vnějškový zvyk, ani na nějaký povrchní obřad. Neotálej a osvoj si moje bratrství především jako změnu své totožnosti. Odlož všechno, co se příčí touze po dokonalosti života. Nešpekuluj, jak bys to sám provedl. Nechej mě přetvořit a proměnit ti život.

Bojím se ti vydat napospas, aby mě pak nějaký cizák neokupoval. Kolem sebe mám víc než názorný příklad toho, co s námi všemi provozují Rusáci v rámci normalizace.

Když jsi mne jednou ve svém životě opravdu potkal jako spásonosného, tak už nemůžeš zůstat, čím jsi byl.

Jen aby se z takového bratříčkování nevyklubalo nějaké bratrstvo teplé ruky.

Nemůžeš spočinout ve sladké a pohodlné prostřednosti. Sám ti zakládám normu pro to, abys rozeznal, co je dobré a co špatné. Stanovím normu pro tvůj krasocit, abys zakusil, co je krásné a co ošklivé. Udávám normu pro celé tvé bytí, abys věděl, co opravdu je, a co jsou jen prázdné bubliny.

Děsím se, aby mě někdo neokupoval.

Bojíš se? Před chvíli jsi přemalovával hackenkreuzem rudou hvězdu na okupačních tancích, a každou chvilku tě mohla skolit kulka, ani bys nemrkl, a najednou se bojíš? Co seš to za sralbotku? Neboj se. Když se setkáš se mnou v životě častěji nebo natrvalo, tak nebudeš mít klid, dokud naplno nespočineš ve mém náručí. Tvoje nová totožnost se nezastaví, dokud nepřestaneš žít jako pouhý člověk, a nepřijmeš mne tak, abych naplno žít v tobě. To vyžaduje ustavičné a soustavné přijímání nové identity ode mne. Je to stálé přijímání a osvojování si nové totožnosti. Vyvrcholí to úplným splynutím se mnou bratrským i otcovským i přátelským.

A nestane se ze mne úplný cvok, když budu mít v sobě tolik zabydlených osob?

Neboj se!

Spolehni se na mě.

Právě tomu zrovna moc nevěřím.

Osobně dohlédnu na to, aby se ti kvůli mně nic špatného nestalo. Také ovšem zařídím, aby se nevytratil můj originální obraz v tobě. Vyžaduji však od tebe onu dokonalost, kterou sám oplývám. Nikdy se nesmířím s duchem světa. Moje dokonalost se nikdy nedá otřást ani oblomit žádnými neřestmi a zlozvyky světa, do něhož se kvůli tobě ponořuji. Žádám od tebe, abys byl kvasem, solí a světlem světa.

Moje dokonalost ti otvírá nový život. To je cesta nového směru nejen pro tebe jako jednoho z mnohých, nýbrž pro všechny. Jako tebe obzvlášť, tak všechny ostatní zvu do kruhu mých věrných, aby přitom zakusili proměnu celé své lidskosti.

Co to má znamenat?

Tvoje kategorické imperativy ti už nepřicházejí zvenčí, z rodinné výchovy, z lidských smluv jako povrchní rozkazy, projevující se jako zákony, jež je třeba navenek splnit bez ohledu na to, s jakým duchem a proč. Když máš něco uloženo, tak tě k tomu zároveň povznáším a zušlechťuji, abys to vůbec dokázal. Moje příkazy jsou zároveň dary. Když ti něco ukládám, tak tě zároveň vybavuji zvláštním nadáním, inspiruje tě k tomu a kultivuji tě. Dobře víš, že jsi bohatší, když jsi poután a vázán mnou bratrským, než kdybys byl svobodný pro libovolnou nevázanost, která nic nežádá, ale také nic trvalého nedává. Když od tebe něco žádám, tedy ti zároveň objasňuji, proč to žádám, ukazuji ti na kořeny mých příkazů. Kdykoli tě o něco žádám, dávám ti současně sílu, abys to mohl vykonat nebo snést.

A co z toho plyne pro mě?

Když jsi dalším Kristem, tedy smíš mluvit mým jménem v první osobě, i kdyby tato slova přesahovala všechno to, co bylo dosud proneseno. Tomu se nediv. Neruším žádné zákony. Pouze je naplňuji. Odbourávám lidské omyly a poťouchlosti, připojené k zákonům. Nepřicházím tě zbavit závazků. Jdu je pouze očistit, prohloubit a zvnitřnit.

To se mu nějak nezdá. Jak to může být můj opravdovější život, když nechávám, aby ve mně působil někdo jiný?

Opravdový život je životem mého přítele. Tvoje svědomí, tvá čest, tvé štěstí, tvůj čas i věčnost, tvé povinnosti i tresty, tvůj život i smrt, to vše závisí na mně, protože už napořád nosím tvé tělo. O každém tvém lidském hnutí platí, že když nejsi se mnou, seš proti mně. Víš, co všechno v tobě odporuje tvé nové totožnosti ve mně bratrském? To všechno musí prodělat zásadně proměnu. Jsem vinný kmen a ty jsi jen ratolest.

Jen jestli mi v tobě může být dobře. Znám lecjakou okupaci své země, svého národa, a není to žádná slast. A najednou se mi nabízí jakési duchovní vystěhování.

Vystěhování?

Pro mě je to duchovní emigrace –

Přeji si, aby vrchol tvé oběti byl zároveň tvým vrcholným štěstím. Nepřináším ti pokoj od špatnosti. Dávám pokoj tvému srdci, pokoj, jaký svět nezná, pokoj jako soulad s mou neochvějnou vůlí otcovskou. To je něco tak velkého a tajemného, jako je vrcholná a nezvratná dokonalost, ke které má směřovat tvoje soustavné přijímání nové totožnosti.

V jednom kole se ode mne něco žádá. Na každém kroku se mi vykládá, že to nebo ono je pro moje dobro. Že ty si přeješ moje štěstí a blaho, ale pořád zde trčí nezodpovězená otázka, jestli mi to vážně dopřeješ, a taky - jestli na to vůbec máš dost sil. A když váhám, tak prý mám jenom věřit – věřit.

Bez toho se nedá žít.

A jak poznám toho důvěryhodného borce od falešníka s maskou svatouška? Kdekdo si hraje na mého bratrského osvoboditele, ale sotva mu kývnu na souhlas, hned mi vtlouká do hlavy Marxovy spisy, anebo mi cpe do ruky láhev Coca Coly, ale napřed chce, abych zaplatil.

Skutečného bráchu poznáš po ovoci. Sleduj, co pro tebe dělám i snáším. Kvůli tobě obětuji své pohodlí, odpočinek, nasycení, utišení žízně, své dobré jméno a svou čest a nakonec i život. A jak potupně! Když to vidíš, tak lituj stávajícího života v bludném kruhu. Zaraz své kroky tímto navyklým způsobem. Bez pokání se dříve nebo později sám odrovnáš. Vypadá to dost nejistě a protivně, ale není třeba se strachovat.

Pěkně děkuju. Stačí vypustit z huby slovo pokání a už se každému zvedá žaludek.

Tak nevím. Proč působím tak protivně? Proč podstupuji kvůli tobě takové krkolomnosti? Nepodávám za tebe oběť tak, že bys už neměl co dělat. Tvůj život má být pokračováním, tedy i pokračováním mé oběti. Chceš přetvořit svůj život v mou novou totožnost? Tak jen do toho - zapři se, nastav hruď a obětuj se. Sám to zahajuji na poušti zrovna tak. Právě tím dovršuji svůj život. Prošlapuji cestu před tebou a konám těžší a větší část této proměny, kterou dosud nikdo nepodstoupil. A jak by ne, když doposud žádná životní cesta nebyla. Sám tu cestu zakládám a razím bludištěm světa. V labyrintu světa, kde všichni chodí od ničeho k ničemu, razím novou cestu. Ne takovou zamotanou, jakých je tady už bezpočet, ale zbrusu novou. Jsem věčný cestář. Obětuji se kvůli nové cestě pro tebe, a taky pro zahlazení tvé náchylnosti k bloudění. Celý tvůj nový život mé pokračující identity je boj proti hroznému základu bloudění. Bojuji proti nejhlubší příčině každého zabloudění.

Boj? A¨jakými zbraněmi?

Mluvím o boji, ale nevedu ho zbraněmi světa. Bojuji vlastním srdcem. Klidně si je kvůli tobě nechávám probodnout. Vypadá to šíleně, ale není to marné. Dovršuji dokonalost boje proti scestnosti. Je konec všem úchylkám! Vzhůru do smysluplna!

Když už je to hotový, tak je to hotový. Tak to už si jenom počkám někde za dubem, jak to dopadne.

Kdepak, už nezbývá čas na čekání, ani není místo na přešlapování.

To bych se divil.

Ani po mém životním díle ve tvém těle ses nestal žádnou loutkou, že bys pozbyl svobodu bloudit dál.

Tělo, svět i jeho zákeřný duch se promítají v žádostivosti, nevědomosti a slabosti.

Tak ať! Kašlu na ně.

Kašleš? Jen abys měl na to dost dechu. Ustavičně tě jako každého svádějí k úchylce. Musíš se soustavně vytrvale snažit o svou novou totožnost, aby ti jí už jednou provždy dostalo, takže zůstaneš otevřený ke mně, abych s tebou mohl vykonat a snést všechno další.

To mi pořád zní jako znásilňování a ohrožování mých lidských práv.

To známe. Pořád ještě v tobě není úplně pohřben starý zarputilec. Nejsi připraven pro přijetí nové dokonalejší identity.

Náhodou jsem přiopraven, ale copak se dá někomu věřit, i když tvrdí, že je bez viny či dokonce úplně dokonalý?

To není žádná připravenost. Seš daleko, nesmírně daleko ode mne, pokud postrádáš potřebu ustavičného přijímání nové zdokonalující totožnosti. Proto pořád upadáš do sebe, do propasti svého jáství. Pak se ti celá existence zdá být úplně absurdní. Jdeš vlastním životem jako cizinec, věčně naštvaný rozervanec. A tak před tebou stojí potřeba nové identity, ale ani ne tak na papíře, jako v základu tebe sama. Máš na krku z gruntu nové, vyšší chápání celého života. Je to požadavek tak závratný, že můj starý známý Nikodém žertuje, fakt strašně žertuje o tom, jestli se člověk může znovu narodit. Má říci, že k tomu, aby někdo takto pojal svůj život, musí vnitřně přijmout novou totožnost. Nejsem proti tomu, ale jen říkám, že je to možné, ba opravdu nutné. V nebývale oblažující lázni a současně ohni všeho vyššího nadání přetavím dosavadní tvou přirozenost v ušlechtilejší.

O tom bych třeba i podumal, abych se stal nietschovským Zarathustrou.

Dosáhneš mnohem víc. Nečekej ovšem žádnou procházku růžovým sadem. Moje vyšší úroveň života znamená, že si už nikdy neodpočineš. Nepřináším ti jen pokoj a pohodlí, nýbrž stálé usilování a zápas. Žádný smír s úpadkem, ani kompromis s váháním, žádná smlouva se slabostí, ani s prostředností nebo se změkčilostí. Nová životní úroveň se nespokojuje s žádnou úrovní, jaké kdy kdo přirozeně dosáhl. Stálá pohotovost a stupňující se síla k rozvoji vyššího života ve mně. Jde o vrcholnou, nekonečnou dokonalost. Takže si tady nikdy nemůžeš říct: Už dost a mám to v hrsti. Míříš až do středu dokonalostí mne jako tvého původce či prostě tatíka. Být dokonalý jako jsem dokonalý v mém nebeském otcovství. Na to ti nestačí celý tvůj vezdejší život, abys v sobě všechno prozářil a přetavil ohněm mé naprosté a nezvratné dokonalosti.

Ty se nějak cítíš, že jo?

Budeš se taky tak cítit, i když ti budou šlapat na paty.

Jakto?

Přenes se do toho – přinejmenším myšlenkově a prociť to i ve svých představách.

Copak si mohu troufnout?

Troufni si! Pomůžu ti, aby to nebyl jen tvůj sebeklam. Prostě doopravdy se stát ze starého pana Hyda doktorem Jekyllem. Pro moji čest a slávu se smíš odvážit všeho. Stejně to bude jenom zlomek zakoušení celé tvé nové totožnosti. Hlavně si nepřistřihuj křídla k rozletu.

Hm, proč ne? Je to zajímavé pokušení, ale skoro až sebevražedné, aspoň pro toho zlého pana Hyda. Zkouším to. A už je to tady. Mluvím a počínám si bratrsky, neboť jsem fakticky další Kristus. Přitom otevřeně prohlašuji, že je mi úplně vuřt, kteří bratři, sestry, příbuzní, odborníci a znalci, představení církve a státu mě prohlásí za blázna nebo i rouhače, a mé dílo za nepůvodní plagiát, zmatené, a kdo ví jak scestné, rouhavé a úchylné. Jsem připraven čelit zástupu psychiatrů a psychoanalytiků, kteří se budou skoro sadisticky pitvat v mém podvědomí a sledovat, jaký že jsem měl vztah k otci a matce, a zda se moje matka při mém početí nezaběhla s neznámým vojínem, a zda jsem nebyl v útlém dětství pohlavně zneužíván starším sourozencem. Ba dokonce jejich prohlášení mne za náboženského blázna či prostě notorického blba, přítele nevěstek, opilců, zlodějů a samotného zloděje beru za doklad toho, že jsem na správné cestě, která je cestou očišťování i toho nejčistšího ve mně a vede až k mému zavržení, odsouzení a ukřižování.

Správně, skáče mi jedovatě do řeči starý tlučhuba: - i ta zlodějna musí bejt, a kdyby to všichni lidé mysleli s  druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.

Jsme jedno tělo a jedna duše, krademe, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost. Krade se všude. To nese sama sebou příležitost, to je sebeurčení člověka. Každý člověk prodělává ve svém nekonečném životě nesčíslné proměny a jednou se musí objevit na tomto světě jako zloděj.

Je to s námi všemi moc špatný. Ale od čeho máme policii než od toho, aby nás trestala. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. Čím víc nás tady bude, tím to bude pro nás lepší, protože tady bude veseleji.

Dost, a už ani slovo, ty starý otrapo!

Mluvím, jak mi zobák narost.

Mnohem hůř. A ty se nedej odradit těmi jeho chlapáckými výstupy. Dám ti sílu k jeho zdolání, protože jsem přemohl svět. Jen do toho, moje nové druhé jáství! Moje nadpřirozené nadání nezná zastavení. Proto moji věrní zůstanou šťavnatí a svěží. Nikdy nezestárnou, nýbrž pořád zrají. Moje vyšší nadání, kterým každého na potkání zaplavuji, stále vzrůstá jako míza, která vzlíná z kořenů, obnovuje, proměňuje, zdokonaluje a naplňuje všechno božským životem. Tak je ve mně přítomná nebeská otčina, třebaže pořád ještě v zárodku. Tato nebeská otčina není z tohoto světa. Míří však sem. Ten základní článek však ještě s nekonečně větší pamětí než moje ribonukleonová kyselina nese a předává nesmírně vyšší informaci. Jako správný tvar ušlechtilé mízy, aby semeno vzešlo, rostlo a vydalo mnohonásobný užitek, totiž můj ráj dokonalý a naplněný, který mnozí teprve očekávají, o který se modlí, a jenž bude dokonán, až budu všechno ve všem.

Proto moje vyšší mravnost nemůže být nikdy jen vnější, opřená o lidské dohody. Jak bych se mohl spokojit s vykonáváním nějakých předepsaných úkonů a předváděním lidmi očekávaného chování! Dovoluji si celý svůj život božsky zblázněný, abych v ničem nepodlehl šílenství světa. Jedině takové přijetí nové identity je dokonalé. Jen takové přijetí nové totožnosti se otevírá nezvratné dokonalosti.

Všechno ostatní je pokrytectví. Prostě stejná morálka, které stále propadá tolik přeslušných občánků a rádobyhodných křesťánků. Jako shovívavě přijímám všechny se špatným svědomím, a dokonce ještě v posledním tažení mám laskavá slova pro obráceného lotra, tak ostře odmítám křiváka, který mi tváří v tvář zatvrzele vězí v kukle své povrchní slušnosti vůči mně a ostatním lidem.

Kéž by všichni vykročili zvenčí do nitra! Tam je můj základ. Upni celé své smýšlení, cítění a chtění na mne jako na cíl, aby ses připodobnil se jedině mně původnímu, tedy otcovskému.

To je ono. Možná, že teď už nikdo neví, kdo je kdo, totiž kdo jsem, který jsem a kdo jsi, protože jsem.

Ať děláš, co děláš, jsem můj život. Hodlám přelít svou nezvratnou dokonalost do tvého všedního života, aby se moje učení a můj život stal náplní tvého života. Přestaň už konečně počítat sám se sebou jako s prvním a hlavním ve světě. Přestaň všechno omezené skloňovat v první osobě. Tato první osoba ve světě, v mém životě i v mé smrti, už nepatří tobě, nýbrž mně bratrskému! Odhal v sobě vše, co nepochází ode mne, co je tvým dodatkem a výsledkem tvých, třebaže i rozumně zdůvodňovaných pokusů o vylepšování sebe sama! Hoď za hlavu všechno to, v čem se neodráží můj život v tobě! Tím se otevři mé nové identitě v tobě. Přijmi mou novou totožnost především v tom, abych byl u tebe na prvém místě, první zásadou a cílem, normou i láskou. Osvoj si novou identitu ode mne, abych ti byl víc než jen vzorem a silou na této cestě. Začni uvažovat, mluvit a jednat, ale také mlčet a trpět podle mně, aby ses vzdálil svému dosavadnímu hodnocení a usuzování, mluvení a jednání, ale i mlčení a snášení samoty a bolesti.

Moc mi to nejde.

Chápu.  Pokud se přitom spolehneš sám na sebe, tak máš zaděláno na důkladný rozpad osobnosti, a psychiatrická léčebna tě nemine. Spolehni se však na mě a pros.

Brácho, když seš toho schopen, prosím tě o novou totožnost, lepší než tu, co mám od narození, a budu ji mít, i když mně psychiatři označí za blázna.

NAZARET

A je po něm! Ten starej tyran je kaput! Teď už se můžeme jenom chechtat!

No jó, to se ví. Po bitvě je každý generálem. Ale včera jste se všichni ještě klepali strachy o holý život.

Však jsme je taky doběhli, kde se dalo – Holedbal se tata:  Desítky zdejších právníků, advokátů a notářů jsem osobně zachránil před totálním nasazením do říše.

Jaks to dokázal?

No, prostě Josef, - vložil se do toho tatův kámoš Matouš: - si prozíravě sehnal flek na půl úvazku ve strategicky důležitém průmyslu. Pak tam sehnal místo ještě spoustě zdejších právníků.

Je to tak. – Dodával Josef: - Jeden notář tam chodil dokonce pouze na hodinu v týdnu, ale hlavně měl v papírech štempl, že pracuje v strategickém průmyslu a tak ani on, ani mnozí další nemuseli být totálně nasazeni v říši.

Jó, copak Joska. To je kanón. Dvakrát se soudil s náckama a pokaždé vyhrál.

S náckama? To není možné.

Řekni, Josefe, jak to bylo?

Poprvé kvůli tomu, že mi chtěli zavřít soukromou živnost. Jenže já jsem si o ni požádal hned po našem obsazení, a tehdy mi ji povolili. Později přišli okupanti na to, že to budou povolovat jen kolaborantům. A tehdy mi to zase zakázali. Tak jsem se proti tomu odvolal k soudu, a když náckové uviděli moje povolení s jejich štemplem, tak to uznali, stáhli ocas a nechali mi povolení.

A co podruhé?

To jsem se odvolal zase na Arbeitsamt. Nasadili mě spolu se spoustou dalších kolegů k Luftschutzu, abychom tam drželi záchrannou službu, ale nic nám nepřidali na platu. Tak jsem žádal za všechny ostatní o zvýšení platu.

No a?

Okupanti pak zvýšili plat všem z mého oboru až na mne.

Cha – cha – chááá! No tos toho moc nevyhrál.

Aspoň jsem něco vyzískal pro ostatní kolegy.

Fakt je, že si naši lidi často víc ublížili zbabělostí a udavačstvím, než jim hodlali ublížit okupanti.

Jo jo, taková snaha úlisně proplouvat zlými časy běžně rozzuřila cizáckého okupanta víc než otevřený odboj.

Málokterý z našich rodáků může říct, že si řízl kudlou do gestapáka a vyvázl z toho, ba ještě za to dostal zaplaceno, holedbal se tata.

Nekecej  - !

To ke mně jednou přijde takový obrfašoun s lebkama na uniformě, a že prý abych mu udělal takovou jizvu na tváři, jako má Otta Skorzeny. Že prý chce mít taky takovou trofej ze souboje. Já na to, že nevím, jakou jizvu má Skorzeny. – Načež ten nácek vybuchl: Cože, vy nevíte jakou jizvu má Otta Skorzeny?! Vždyť je to hrdina, vyznamenaný dubovou ratolestí za to, že unesl Mussoliniho, když se zdráhal sloužit říši. – Povídám, aby mi tu jizvu nakreslil. A když mi udělal na papíře takový klikyhák, tož jsem popadl kudlu a hezky jsem mu rozšmikl tu jeho gestapáckou hubu málem až k uchu. Ještě jsem tu ránu šeredně rozglábl. Když jsem to zafačoval, řekl jsem si o tisíc marek a chlap je vysolil, ani nemrkl.

Jó, takový jsou u nás gaskonští kadeti! – Zahlaholil uznale Matouš, jinak protřelý cifršpión na vlastní noze.

Přesto nás ten starý tyran stál nejlepší léta našeho života.

Jsme oklamáni svými tužbami

 všechno je úzkost    porážka i sláva

 smrt vysmívá se našim starostem

 a času se nám nedostává -  Posteskl si student filozofie z vyššího patra.

Nebuď tak zakaboněnej, Honzíku! -  Ošíval se tata.

Dobře víte, že nejsem, - ozýval se študák: - akorát, že nerad sám slyším.

Dej pokoj s tou falešnou skromností.

S těžkým srdcem se přece jenom projevil:

Všechno se jednou probolí

 na vlastní dno a zmizí strach

 krásné jsou staré stodoly

 prázdné po dávných úrodách – ovšem času se nám nedostává –

Cože?

Veršotepec spustil: Jaro je tak křehké

                                až se světlo láme pomalu

                                slimáčími růžky  -

Co vykládáš, mladej? – Ozýval se Matouš: - Ještě ti teče mlíko po bradě. Máš život před sebou!

Nalejte mu, štamprli! – Vykřikoval tata: - Copak nevíte, že studenti mají u mě všechno zadarmo? Ať zaveršuje trochu optimisticky. No tak do toho!

S námahou jakoby polykal kusy sádry ze sebe loudil:

Je studánka a plná krve

 a každý z ní už jednou pil

 a někdo zabil moudivláčka

 a kdosi strašně ublížil

 

 A potom mu to bylo líto

 a do dlaní tu vodu bral

 a prohlížel ji proti světlu

 a moc se bál a neubál

 

 A držel ale neudržel

 tu vodu v prstech bože můj

 a v prázdném lomu kámen lámal

 a marně prosil: kamenuj

 

 A prosil ale neuprosil

 a bál se ale neubál

 a studánka je plná krve

 a každý u ní jednou stál

Tatova hlava se při veršovánkách nejistě kroutila: Nalejte mu ještě dalšího panáka, ať se mu vrátí životní elán!

Ne děkuji, nechci.

Jendo, chovej se tu jako doma.

Nazlátlá tekutina se vytrácela v hrdlech, když veršotepec spustil svižněji:

Za sedmi horami a lesy

žil kdysi dávno

jeden car.

Měl černý vous,

měl divné oči,

a velikánský samovar.

V té zemi bylo strašně zima,

i písnička tam

mrzla v led.

Car roztopit dal samovárek

a v zámku bylo teplo hned.

Zní to dost pohádkově o tom tvým samovárku, ozýval se Matouš: Nezdá se ti, Honzíku?

Ten zavrtěl hlavou a odpovídal veršíky:

Stíny se dlouží vítr v polích stárne

je příliš ticho začíná se hra

na slepou bábu v sladkost upadáme

a chyba broskví by nás zabila

Nemudruj, študáku, nemudruj! – Kabonil se tata: Bylo to hrozné, ale přežili jsme to, né?

Ukradli nám kus mládí, ale kvůli tomu přece ještě nejsme žádná ztracená generace! - Podotkl zezadu ženský hlas tak důrazně, že se za ním Honza Skácel obrátil. Byla to tatova lepší polovička, která se vždycky držela trochu stranou takových řečí.

Tak vidíš, Honzo. Když máš to básnický střevo, tak ho nenechávej ladem, mínil tata.

Ten se ozval:       Dětství je to co dávno kdysi

                             bývalo a dnes ze sna visí

                             jak provázek a zbytek pout

                             jež lze i nelze rozetnout

A teď je mír a svoboda. Když nejde o život, tak o co jde? Už se musíme jenom smát. Být znovu jako malé děti. A spustil sám jakousi říkanku:

Má řeč je hrubá jako můj smích

 a jako moji známí.

 A alkohol (to myslil bych!)

 jemnosti nepřidá mi.

Pak se obrátil k studentovi: To víš, Honzo! Ty seš mladší, ale nám, o chlup starším, už lahodí spíše verše Františka Gelnera. - 

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,

 blázna si ze mne dělali.

 Přede mnou citem se rozplývali,

 za zády se mi vysmáli.

 

Žurnály, básníci, učenci lhali

 po léta za noc mě vodíce,

 muži mi lhali, a ženy mi lhaly.

Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

 

 Srdce mé stále po lásce prahne,

 nikomu však již nevěřím.

 Když někdo ke mně ruce své vztáhne,

 ustoupím bojácně ke dveřím.

 

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,

žití je však tak záhadné!

 Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.

 Hořící tabák nezchladne.

 

 Touha má bloudí těkavě světem,

 a já popíjím v úzkých zdech.

 Co je mi po tom, budu-li dětem

 cestou k domovu na posměch.

 

 Propil jsem peníze, na dluh pít nebudu.

Šťasten, kdo propije boty své!

 Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.

 Podzim ze stromů listí rve.

Zkušený cifršpión dodával: No, kdo ví, jestli se ještě budeme umět radovat jako malí kluci.

Možná, že jsem o nějaký ten pátek mladší, - ozýval se Honza: - ale ono i o těch dávno zapomenutých dobách bych mohl ledacos vypravovat, a po straně polohlasem dodával, takže ho skoro nikdo neslyšel:

Pohádka ale povídá se

o časech zašlých.

V době dávné

neměl to člověk nijak slavné,

protože v oné dávné době

chodíval člověk nahý sobě.)

Co říkáš, mladej?

Ale nic. Jen si tak něco broukám, odpovídal zasněně.

Co si broukáš?

Je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně. Tak šumí stébla trávy básníka.

Nevím, co to je - je to pořád ještě nejasně vyslovené.

Zde je výron duše,

Výron duše vychází z nitra zastřenými branami a stále probouzí otázky,

Proč je to toužení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě?

Kecáš nesmysly! – Jen samé kecy. A k tomu tady lacino omíláš cosi ze Stébel trávy básníka Whitmana, který složil Zpěv o mně. Navíc ten převzatý blábol jaksi záhadně ztajemňuješ. Na co si to hraješ?

Na nic si nehraji.

Hraješ! Tváříš se přitom jako tajemný hrad v Karpatech.

Nemám žádné jiné smysluplné východisko, než si osvojit úděl královského dítěte, prostě zakoušet novou dokonalejší identitu.

To je něco jiného. Kdo mě totiž miluje, ten zachovává moje slovo. Načež k němu dojdu jako nějaký spásonosný brácha, abych si přitom počínal tako tatík a choval se tady jako doma.

To znamená žít jako královské dítě nebo se aspoň snažit žít čím dál tím víc jako dítě z high society. Stále více otevírat svůj život mé neochvějné vůli tatíkovské i bratrské. Proto už není moje vůle pouze mou lidskou vůlí, nýbrž je povznášena neochvějnou a prozřetelnou vůlí tatíkovskou i bráchovskou.  Tak je můj život čím dál tím víc podroben mé vůli tatíkovské a současně bráchovské. Nabízím se hned, sotvaže na nejvyšším místě padlo rozhodnutí obnovit a vrcholně zdokonalit každého z lidí, aby se stal tím dalším pomazaným pro každého. Nemám žádnou jinou lásku a žádný jiný pokrm, než plnit mou odvěkou tatíkovskou. Naše společná máti vyjadřuje celou svou oběť prostými slovy, že je ochotna a svolná ke všemu, cokoli s ní podniknu.

Jedině tak mohu být a vytrvat jako tvůj spásonosný bráška, když přijímáš bez kompromisu celou mou tatíkovskou vůli a naplno se tomu odevzdáš. To je ustavičný zápas mezi tím, který jsem tím lepším, co v tobě žije, a tebou bloudícím, mezi pohotovostí k dobrému jako mou novou, vyšší přirozeností a křečovitou zatvrzelostí v hrozné poruše tvé přirozenosti. Prostě zápas mezi tvou vůlí a vyšší touhou v tobě. Na základě mého znovuzrození a následné nové příbuznosti se spoléháš na mou otcovskou vůli, když ji přijímáš za svou vlastní. Chovám v úctě otcovskou neochvějnou vůli jako mou vlastní tak, aby mi otcovská vůle byla nade vše, abych v ní viděl největší dokonalost, velikost a vznešenost, a proto také své největší štěstí. Všechno, čím se vzdaluješ mé otcovské vůli, vše, čím kdy v životě duchovně trpím, je to, že stavíš svou vůlí proti otcovské vůli ve mně. To je celé mé utrpení, celý můj ztracený ráj, celé toto mé slzavé údolí. Proto v životě kulháš a upadáš, že hledáš jen tvou lidskou vůli. Tím se ovšem stáváš hluchým k mé vůli otcovské. Proto také je tak neplodné mnohé tvé hledání a tvé snažení. Hledáš jen svou vůli a nikoli mou vůli otcovskou, když prosazuješ svou vůli. Dokud nebudeš čistý a oproštěný jako dítě jenom pro spolehlivou a svrchovanou vůli otcovskou, nebudeš schopen podniknout v životě nic kloudného. Teprve když se ochotně a rád zřekneš své vůle v zájmu mé neochvějné vůle otcovské, povznesu tě jako pírko do high society. Celé tvé dílo zušlechtím a doopravdy vyzdvihnu nad úroveň lidské přirozenosti.

Hele, vážení, poslechněte si tohoto studenta filozofie! – Zvolal Matouš na celou tu rozdováděnou čeládku: Poví vám ukolébavku o chlapci, který dělá stoj o hlavě.

Chlapec dělá stojku,

podívej se, hle,

nohama je vzhůru,

stojí na hlavě.

Všechno je hned jiné,

všechno dole hlavou,

na zemi je nebe,

lodě v mracích plavou,

a jak obrátil se

náhle chlapci svět,

palouk, les i domy,

jak mám přivonět k fialkám a bezu,

chrpu utrhnout,

když na hlavě stojí,

když se nesmí hnout,

aby neupadl,

pro jediný květ,

pro jedinou chrpu

nepřevrátil svět.

Ztichlá čeládka se znovu rozdováděla, ale básník to nevnímal. Jen zadumaně mlčel a bůhví, po jakých mokřinách si vyšlapovala jeho duše.

Sotva v sobě pohřbím starého morouse, v mžiku ožívám jako spásonosný bratr a naplno si uvědomuji moje otcovství, díky němuž přijímám tvoje lidské tělo jako tvůj brácha. Zkouším žít v bezmezné důvěře v moje otcovství, které je přesažné a jeho vůle je neochvějná a přitom oblažující, neboť pouze ono přináší trvalé štěstí a čistou krásu. Snažím se přijmout s dětskou prostotou, bezvýhradně a oddaně neochvějnou vůli mého vznešeného původu. Zkouším v sobě ovládnout všechno, co mě odvádí od mého otcovství a nakonec i od sebe samého, protože čím nežiji jako plod věčného otcovství, tím strádám v zajetí nabídek vládce světa.

Osvojuji si toto základní a největší učení vnitřního života, aby se celý můj život stal jediným ztotožněním: Zde jsem, jediným souhlasem: Hle, přicházím, otče, splnit mou vůli, jediným přitakáním: Ať se mi stane podle mého slova. Učím se soustavně a vytrvale odpovídat příznivě všemu, co přichází jako danost ode mne otcovského, v němž jsem ti osobně bližší, než jsi sám sobě. Bedlivě zkoumám svůj život, co v něm ještě není v souladu s mým otcovstvím a co odporuje mému otcovství.

Na ono skryté přitakání nepatrného naší společné máti k mé otcovské vůli navazuje největší div světa. Moje otcovská vůle se naplňuje a moje slovo se poprvé stalo tělem, přesněji tvým vlastním lidským tělem. Ještě přesněji: děje se to kvůli tobě, aby se tvoje lidské tělo mohlo stát mým tělem. Můj souhlas k bratrskému vtělení ve tvém těle je navěky spojen v nedílný celek se svobodným svolením naší máti. Třebaže jsem, který jsem, totiž svrchovaný a nezávislý na jiném, přesto si předem vyžaduji svobodný souhlas naší společné mámy. Je to překvapivé, ale jiná cesta není možná. Naplno respektuji tvou důstojnost člověka, když tě jednou provždy činím svobodného a rozumného. Díky mé moudrosti nedělám nesmysly jako lidé, abych vzápětí popíral své dílo. A tady to začíná ve mně, co ti přináší ztrátu staré lidské totožnosti, kdy nabýváš úplně nové totožnosti. Jsem to sám, kdo konám toto tvé povznesení ke mně, tvému spásonosnému bráškovi, ale jsi to už také ty, kdo už nejsi sám sebou, ale jsi mou další totožností. Když to tak hrdinsky děláš, přičiňuji se, aby ses z této tvé dvojí proměněné totožnosti – staré a nové v sobě nezbláznil a nestal se schizofrenikem. K tomu, abych ve svém pozemském životě vykonal slavné divy své vnitřní moci a síly, jsem se podobně svobodně ztotožnil s mou vůlí otcovskou, s tím, co moje otcovství chce od každého, s obětí, kterou moje otcovství žádá ode mne zrovna tak jako od každého dalšího - vykročit ze sebe a zaměřit se podle mé neochvějné vůle otcovské.

Zkouším něco nesmírně důležitého. Zkouším s vykročením ze sebe. Počkat! Pozor! Vůle k činu ještě neznamená, že máš něco vedle sebe převrátit. Není třeba dělat žádný kotrmelec. Vykročit ze sebe znamená ovládnout se a otevřít se něčemu přesažnému.

Všechno je to pěkné. Náramně pěkné. Jenže jakpak v tobě roste nová a lepší totožnost?

Láskou a obětí.

Nedej se vysmát. Udělej si čas a tiše naslouchej bezeslovným výzvám shůry, a uč se z toho růst, ale také o tom vydávat svědectví, aby z tebe a v tobě vzešla moje nová indentita. Máš odpovědnost vůči lidsky nevyslovitelnému slovu. Růst nové, vznešenější identity v tobě se děje podle vlastních zákonů. Proto další život Krista v tobě není jen ve tvých silách. Závisí na podnětu shůry. Vlastními silami a schopnosti nemůžeš zajistit růst Krista v sobě. Z tvé strany se pro to můžeš správně připravit - pěstováním lásky a pokory.

No, a co, přece to uznávám, ne? Zapřít svou přehnanou lásku k sobě, překonat své sobectví, přinést oběť k lepšímu ovládnutí sebe, ale také přispět k dobrému těm, které miluji. A toho se dá dosáhnout nejen činem, ale i obětí, utrpením a sebezapřením. Moje láska je dobrá a dokonalá jedině tehdy, když mě vede blíže k novému Kristu ve mně. Přetváří můj život, když opustím sebe sama tak, jako když opouštím své výsostné místo, abych se kvůli tobě ponížil a byl poslušný až k smrti. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí svůj život. A tahle láska mě přetváří v nové stvoření.

To je pěkné, ale už jsi položil za přátele život?

To by řekl, že položil a pokládám den co den znovu a znovu. Jsem živá oběť z lásky, a tomu se slavně zaslibuji. Jsem planoucí pochodeň. Takový plamen, který stále hoří a neubývá ho, vůbec nešimrá.

Tak jako se naše mátí obětuje, aby se mohla stát mámou tvého staršího bratra, který kvůli tobě ztratil ve světě všechno a stal se úplně nepatrný a ubohý.

Tohle zvládni a zapomeň na sebe! Docela se mi oddej! To je velká výzva: Zapři se! Zapři svou touhu po velikosti, po okázale jenom svém uplatnění, po velikosti bez ohledu na službu v nejvyšších kruzích! Zapři v sobě toho sobce, který přednostně myslí na sebe. Je přirozené, že toužíš stočit i svrchovanou dokonalost kolem sebe. Nejraději bys viděl jen sebe velkého a dokonalého, a vůbec bys nijak neoslavoval veličinu všech veličin. Stojíš před zásadní životní volbou: Buď ty, človíčku, a pak se všechno točí kolem toho, co máš, a co můžeš mít, a potom ti vládne duch světa. Vládce světa tě nenechá na pokoji. Anebo najdeš svou totožnost v mém pokračování a připustíš, abych se v tobě zabydlel jako ve svém vlastním příbytku. Pak můžeš doopravdy být. Objevíš se jako spásonosný brácha každého, plně se ztotožňující s mou neochvějnou vůlí otcovskou. Jedině tím nalezneš sebe sama s celou velikostí, jaká ti přísluší. Tuto velikost jako důvěrník při spáse své a celého světa můžeš dostat, když budeš napřed bratrem všech, žijícím ve všem ze svého věčného otcovství a pro něj. Vyjdi tedy z toho, čemu říkáš moje, a nech se povznést do naší společné nebeské otčiny, abys nabyl novou totožnost dalšího Krista.

Vzhůru do největších roštáren! Radovat se ze života. Cítit, že fakt žijem.

Schválně, kdo vymyslí větší jundu! Musíme si udělat z každého parádní švandu!

Zahrajeme si na diktátora.

Jasně. Třeba na Hitlera nebo na tu generální ucpávku z Kremlu.  Cha cha chááá!!

Nebo i na Góťu.

Tak to by u toho neměl chybět Ota.

Toho ani Hitler nedokázal totálně nasadit.

Ale jo – jednou prý dělal učitele hudby – ale pouze týden. Potom přišel po flámu pozdě a ředitel už vyskakoval jako opička na gumě ze střelnice. Ota spustí: Pane řediteli, omlouvám se, ale zaspal jsem.

A copak se vám zdálo?

Krásný sen. Zdálo se mi, že jsem vám nafackoval.

Od té doby je Ota už zase na vlastní noze. Působí v garzonce jako ve svém soukromém sanatoriu pro léčbu dětských vad řeči.

Náhodou, zastával se tata Oty, - býval dlouho asistentem u Janáčka, dávno předtím, než ho svět uznal za velkého skladatele.

To víte, že jsem často býval s mistrem. – Halasil zadýchaně už ode dveří spěšně přivolaný Ota: - chodíval jsem s ním lovit nápěvky babek líšňaček na Krautec, totiž na Krautmarkt. Mistr to potřeboval pro Lišku Bystroušku.

Otakare, vypravuj, jak jsi měl hrát Góťu ve filmu Němá barikáda.

No to bylo kvůli mé podobě. Prostě mě režisér Vávra vybral na tuto roli. Už jsem měl podepsanou smlouvu na toto angažmá. Tak jsem si hned vybral na Barrandově zálohu sedm tisíc korun. Pak jsme to jeli s přáteli roztočit do Vikárky. Tam se mi ovšem přihodila nehoda. Bylo to někdy po půlnoci, kdy jsem si nějak nepochopitelně sedl na ruku, takže jsem si ji zlomil. Tím skončila moje působnost v barrandovských ateliérech.

A cos tam vlastně měl Oto hrát?

Nebylo toho moc. Jen pár štěků. Měl jsem tam prostě kynout z tribuny tou obligátní Góťovou dýmkou.

A co kdybychom si to v běžném životě přehráli? – Nadhodil Matouš: - Vytáhnu Picollu a ty, Josefe, zase Tatru a vyrazíme někam po naší vlasti. Schválně, jestli někde poznají Góťu?!

To je nápad!

Pojeď s námi, studente. Co bys dělal tady doma?

Honza mlčky přikývl a dumal o tom, co ho čeká doma. Později si o tom zapsal do notýsku:

A náhle jsme tu navěky

a tady je náš svět

otázka okna do dvora

a okna do ulice odpověď

 

A jsou tu věci které po nás

nebudou patřit nikomu

u dveří v síni na hřebíku

kroužek a klíče od bytu

 

A je tu skříň a v skříni tvoje šaty

jsi malinká když visíš na věšáku

za noci je tu naše tma

sypká jak slepá zrnka máku

 

A potom jsou tu počítadla

jsou v každém koutě měří čas

vteřiny měsíce a roky

jak pozpátku jdou kolem nás

 

Posléze je tu ještě něco

a povědět to nesmíme

potichu jsme to zapomněli

hlasitě o tom mlčíme

Houf rozpustilých přerostlých dětí se skotačivě rozkutálel horkým létem.

Otakarův zjev působil neslýchané věci. Kdykoli někde zastavili na návsi a nechali ho vystoupit, nemusel pronést ani slovo, nýbrž jen pokynul masivní dýmkou, tedy už samotný jeho zjev vyvolával velké shluky a srocení.

Na mnoha místech se jim dostávalo bouřlivého uvítání. Byli častováni chlebem a solí, ale ještě více vínečkem, bílým i rudým, ale každopádně ohnivým. Kde se pije voda, tam mají v krvi chlad, a kde se pije pivo, tam je v krvi mdloba a lenost. Z kořalky v krvi se bouří vášeň. U nás ovšem teče víno. To pak rozveseluje srdce člověka. Ale o víně tu platí také slova proroka Zachariáše: Vysvobodí je Hospodin, Bůh jejich, jako stádo lidu svého. Kameny svaté se budou tyčit nad jeho zemí, neboť co je krásnějšího nežli obilí vyvolených a víno plodící panny? Zdejší kraj je krajem velkého zanícení i velkých vášní, ale především je to kraj hrdinské lásky k čisté oběti a k svatému panenství.

Navečer si vůdce taškářů v jedné obci posteskl: Máme ukrutný hlad.

Honem! Zabít pašíka! - Rozkázal starosta.

Než dotančily láhve s vínem stolní čtverylku, řeznická kudla se zablýskla vzduchem a už se vesnicí linula líbezná vůně.

Nevím, nevím, kroutil se ustrašeně Honza.

Co nevíš? Není to lepší než být totálně nasazený v nějakém zapadákově a dělat otroka pro říši?

Honzova hlava souhlasně pokyvovala.

Tak o tom něco zabásni.

Ještě si přiťukneme

 a vypijem to tiše.

 Nikomu nepovíme,

 co víno o nás zná.

 

A spadne hvězda.

 Tenká jako plíšek.

 A voda blízko mostů

bude stříbrná.

Zasněný Honzík si zapsal do notýsku poznámku o tom, kdo potmě pije víno.

Celou noc čeká anděla

čeká že přijde sepsat jeho při

věří že anděl uvěří

Andělé zatím

(přišli tři)

váhají venku u dveří

a vymýšlejí práh -

Než se zmohl na další verše, uvítací chléb a sůl už přibraly další společníky. Připochodoval ovárek a čestnou stráž jim dělal zástup jitrniček a jelítek. A za nimi přivandrovaly okurčičky a všechny ty dobroty se ubíraly uspokojivým směrem. Góťova pěnovka přestala kynout, protože se naskytla lepší verze jejího použití v Otakarově kapse. Místo ní teď předvádivá vyřídilka zápasila s notným soustem tlačenky.

Ještě jsou tu nakládané feferonky. - Hlásil kuchař.

Ty píšou! – Potvrzoval uznale tata.

Schválně, kdo spořádá víc feferonek! – Zazněl návrh.

Řetězová reakce feferonek zahájila rozpustilé závody. Ohnivé papričky letěly od úst k ústům.

Josef je nesporný vítěz – Zasípaly nakonec papričkami vypálené hlasy.

Společenská únava veselého napodobitele známé veličiny způsobila, že se žádný z účastníků nedostal na noc domů. Kdo ví, co dovedou pálivé papričky, chlazené vínkem, spáchat v zažívacím ústrojí, nezáviděl vítězi dozvuky této taškařice.

Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Marně by se člověk snažil obsáhnout všechny prostředky, které si Pán všehomíra volí k dosažení svých úradků. Následkem toho jeden ani přesně neví, zda by neměl být vděčný za život ještě třeba i nějakým věcem. A zdaleka nemusí jít jen o věci tak vzdálené jako je nějaká konstelace hvězd. Může jít třeba o přítomnost takových nepatrných a všedních věcí, jako jsou pálivé feferonky snědené v jisté době na jistém místě.

Něžný bard lidské svobody se rozjásal svým nespoutaným rytmem:

Zde je výron duše,

Výron duše vychází z nitra zastřenými branami a stále probouzí otázky.

Proč je to toužení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě?

Co mi umožňuje, že neváhám přijmout dobrou vůli ženy a muže,

co jim umožňuje, že neváhají přijmout mou dobrou vůli?

Výron duše je blaženost, zde je blaženost,

Myslím, že prostupuje volný vzduch a čeká

ve všech dobách, Nyní proudí k nám, jsme dobře zaopatřeni.

Zde vzniká ten tekutý a přilnavý stav,

Ten tekutý a přilnavý vztah je svěžest a sladkost muže a ženy.

Jitřní byliny nevyrážejí den co den o nic svěžeji a sladčeji ze svých kořínků,

než tento stav svěže a sladce vyhání sám od sebe.

Vstříc tomu tekutému a přilnavému stavu řine se pot lásky z mladých i starých,

Z něho se destiluje půvab, který se vysmívá umělé kráse a technickým vymoženostem,

Vstříc jemu se zvedá rozechvělá a toužebná bolest dotyků.

Je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně.

Zkroucené a zpocené - klidné a chladné bude odpočívat mé tělo.

Nevím, co to je - je to bezejmenné - nevyslovené slovo,

Není v žádném slovníku, není ve výrazu ani v symbolu.

Otáčí se to kolem někoho většího, než je země, s níž se otáčím,

Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí mě probouzí.

Student si zapsal do notýsku, že

 srpen končí dny jsou zas chladné

 rozkvetly astry ozývá se chlad

 podzim jak slimák vystrkuje růžky

 a babí léto padá do zahrad -

Nelam si s tím hlavu. Copak je to nějaký hlavolam? Najednou dostaneš vyšší nadání, a co víc dostaneš vzácnou návštěvu – osobně se za tebou stavím. Dostavím se jako tvůj spásonosný brácha i starostlivý tatík i poučující přítel. Věř, že právě ty seš ten příbytek, který si odedávna vyhlížím a sleduji. Hodlám tady přebývat zrovna tak, jako duších těch mých oblíbenců, kteří mě vidí nezahaleně. To proto, že když přebýváš v lásce, přebýváš ve mně a já v tobě. Proto už první přijetí tvé nové totožnosti je větší zázrak, než samo stvoření světa.

Není to přehnané?

Ani trochu. Tady se ti otevírá víc než jen běžný život. Přikvačilo nadání pro život vyšší.

To snad není možné? Není to všechno jenom řečnický obrat, prostě nadsázka?

Věčný život zahájený v šeru víry.

Cože?

Jde tu především o tebe. A nejen o tebe, který se potácíš světem a bloumáš od ničeho k ničemu, ale také o tebe, který procházíš světem vítězně jako pravý hrdina. To víš, moje otčina se dostavuje nenápadně, takže se nedá říct: Koukej, tady je, ani hele, tam je. Je skrytá rovnou v tobě.

Nezapomeň, že moje vyšší nadání, kterým tě vybavuji, není nic jiného než začátek mého slavného ztotožnění s tebou. Začíná to mým poznáním a důvěřivým přijetím, oživovaným všeobjímavou láskou. A vrcholí to tím, že mě jasně uvidíš tváří v tvář.

Co z takového pomyšlení mám?

Jako málokdo, ani ty nedovedeš docenit první bratrský průlom, startující novou identitu ve tvém životě, kde tvořím i pro tebe otcovskou a přátelskou jednotu.

A jakou to má cenu?

Hodnotu takového životního průlomu můžeš docenit, když poznáš, že přecházíš ze smrti v odklonu ode mne ke zdokonalujícímu vyššímu nadání. Najednou mě miluješ víc než sebe. Miluješ mě nade všechno, aspoň začáteční láskou úcty, třebaže ještě ne láskou velkodušnou, která potěšitelně vítězí nad každým sobectvím.

Tomuto tvému výchozímu průlomu předchází stav křečovité strnulosti. To není život, leda živoření. Se zastřeným vědomím shrabuješ všechno z okolí k sobě. Chceš vším oplývat. Jenže právě tím tě zotročuje všechno - vášně, lákadla světa i jeho šalebný duch.

Teprve po tomto průlomu se začínáš vážně uvolňovat z pout sebelásky. Všechno usměrňuješ ke mně víc než k sobě. Tím ti uvolňuji vstup do mé otčiny, kde vládneš se mnou nad svými vášněmi, nad duchem světa a nad každým zlem.

To – to nevím. - Vrtěl Honza nechápavě hlavou.

Uvidíš! Najednou prohlédneš, že i ten nejnižší stupeň mého nadání po novém zrození má větší cenu než všechny prachy světa. Celý svět a všichni tvorové dohromady a všechna jejich díla nemají takovou cenu, jako nejmenší úkon lásky. Všechny věci světa nejsou schopny ani sebemenší myšlenky. Je to úkon nad jejich síly. Nikdy z nich nevyloudíš ani jediný úkon pravé lásky. Když zůstáváš v lásce, zůstáváš v mně a já v tobě. Sotva si mě oblíbíš a budeš zachovávat, co řeknu, pak se setkáš se mnou bratrským i otcovským, a odkryje se ti domov.

Ať se probírám filozofií křížem krážem, tak tomuto nerozumím. - Říká Honza.

Vím. Toho se nedá dosáhnout bez mého vyššího nadání. Samotným rozumem možná dojdeš k poznání, že je třeba milovat a chovat v úctě coby otcovského původce tvé přirozenosti. Jenže tvá vůle je tak oslabená, že nedokáže milovat. Taková láska přesahuje tvoje síly. Z toho vidíš, že nová totožnost ode mne, je skutečně velmi vznešená.

Nový vyšší život obnovuje tvé srdce a nesmírně je šlechtí. Tak se buduje hrad tvého srdce. Tak se smíš rozvíjet až do vstupu do mé otčiny. Není zdejší, ale přesto sem směřuje přes tvé srdce. Svým vyšším nadáním, které ti vlévám do srdce, můžeš žít navěky.

A co ty, Honzíku, seš tady tak potichu? Nebo vedeš nějakou tichou samomluvu? – Ptal se tata.

Ani ne.

Tak něco řekni.

Bývá nám ticho jako dětem zima

tak dávno není kdy

vymlouváme se na jindy

a dlouho budeme se ještě vymlouvat

 

Jsme jako potmě vypáraný steh

a co vše nevíme a co jsme neslíbili

Jsme jako vzhůru obrácený déšť

Jsme naruby v té chvíli

kdy pravda podobá se prstu na ústech

Možná ti, Honzo, trochu rozumím, ale řekl bych to jinak, trochu po gellnerovsku:

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

 v mé duši smutek s chladným podzimem.

 Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

 jež nezažehlo ohně v srdci mém.

 

 Večerní mlha lehla na dláždění.

 A připadá mi všecko jako sen,

 ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

 ty cizí tváře v záři svítilen.

 

 A cítím, kterak zvolna v duši moji

 nového cosi teskně vstoupilo

 jak vzpomínka, jež přesností se bojí,

 vzpomínka na něco, co nebylo:

 

 Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,

 na teplo krbu, jež mne nehřálo,

 na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem,

 co se však nikdy skutkem nestalo.

 

 Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,

 na věrných rukou vřelé soužití,

 na duše klid, který mne neobjímal

 a po kterém jsem přestal toužiti.

 

 Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,

 na jeho snů a touhy sladký hlas,

 na mladé dívky, kterým nelíbal jsem

 v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BETLÉM

Jestli si někdo myslí, že mi dělá nějaké zvláštní potěšení vrhat se do tohoto díla, anebo že bych se chtěl nějak předvádět, kvůli čemuž po mně skočí kdejaký přechytralý kritik, aby mě odsoudil, tak se strašně plete.

Fakt je, že jsem nikdy o nic takového nestál. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se do něčeho takového mohl pouštět. Nikdo z lidí ani netuší, snad leda naše máma, jak perfektní to bývalo a kam až to dospělo. Všechno bývalo docela harmonicky ve všem a jeden zakoušel dokonalé ztotožnění s každým na potkání.

Když jsem ovšem viděl celou tu patálii, jaká se na světě vynořila, tak jsem uznal, že jiná cesta není možná. Shledal jsem bezvýchodnost celé té zapeklité situace. Kromě toho jsem si taky připomněl, že jsem párkrát dal najevo jakousi naději, prostě že to tak nenechám. Uznal jsem to jediné za potřebné, a tak jsem se rozhodl jít do toho. Ovšem dřív, než jsem se nadál, už to nebyla jen moje věc. Najednou mě oslovuje ten dávno přislíbený a očekávaný borec a náramně se o mě zajímá, jako by mu šlo málem o krk. Dlouho vůbec ničemu nerozumím, třebaže se mi to snaží vysvětlit.

Tak už jsem tady.

A proč?

Prostě přichází můj čas. Jsem, který jsem, ale k tomu, abych tě přivedl k sobě, se zříkám všeho už od malička. Proto k tomu, abys mě našel svýma očima, a mohl jsem se tady zjevit, musíš se také ty napřed všeho vzdát. Ustup od sebe, protože moje místo je těsné.

Kdo se smí narodit jako dítě mého otcovství? Ten, kdo se nerodí ani z vůle muže, ani z krve, nýbrž ze mne. Od malička se ochotně vzdávám všeho. Už dlouho čekám na to, až náš lidský rod docela zchudne. Vytrvávám, až se někdy někde najde prostá dívenka, která už nečeká na žádnou slávu, nečeká dokonce ani na slávu toho, že se stane tvou mámou, a která se docela oddává mému svrchovanému otcovství. Čekám na dívku, která se upjatě nechvěje ani o svou čest kvůli tomu, že má být mou rodičkou. S klidem se nechávám obrat o všechno, o dobré jméno, dokonce i o život. Nestarám se o to, zda umřu v pověsti nějaké světoborné veličiny anebo jako sprostý vyvrhel. Proto čekám na matku, která kvůli tomu snese i stín toho nejhoršího podezření. Tak se setkává dvojí - nejvyšší s nejnižším. Zabydluji se u tebe v těch nejmizernějších poměrech a nejhroznější opuštěnosti, v největším podrobení moci, když jsem kvůli rozkazu mocného vašnosty odnášen daleko od teplého domácího krbu, abych se vrátil domů až po strastiplném útěku a pobytu v nehostinné cizině. V nejubožejším ponížení, když nenacházím ani jediné místo k svému narození než mezi zvířaty, vystavuji sám sebe i naši mámu starosti, jak zaopatří své dítě v cizině, kam si smí vzít jen to nejnutnější. Tak přicházím na svět v době ponížení tvého lidského rodu. Rodím se daleko od domova. Rodím se tehdy, kdy ani naše společná máma nemá už skoro nic pro mě či pro tebe, mou další totožnost.

Tento obraz je prostě začátkem pozemské dráhy dítěte mého otcovství. Tak přicházím na svět a jedině tak vstupuji do tebe, když se podobně všeho vzdáš, pokud se ode všeho osvobodíš, sotva dobrovolně přijmeš kvůli mně úplnou chudobu. Jestli ale uvázneš na čemkoli, v čem si budeš libovat, na čem si budeš zakládat, v čem budeš hledat svůj domov, nezdržím se u tebe. Přicházím k tobě a hledám příbytek pro sebe bratrského i otcovského a hájím nebeskou otčinu jako svou. Prober celý svůj život. Prověř všechno, na čem lpíš. Prozkoumej jedno po druhém, v čem vězíš. To všechno jsou překážky k tomu, aby ses mohl stát dítětem mne otcovského a mým dalším já, totiž abych se mohl dokonale zrodit ve tvém životě. Teprve až překonáš tuto překážku, smíš začít uvažovat o sobě jako o mě dalším pokračovateli. Odkryj všechny záhyby svého srdce, čím vším přehnaně visíš na stvořeném a čím vším to stvořené ulpívá na tobě.

Uvažuj. Proč asi strkám nos do takové lapálie? Abych tě vysvobodil z pout a ze závislosti na tobě samém i na ostatních tvorech. V tom se totiž celý tvůj život uchyluje z toho, jak má být, že se rozhoduješ raději pro sebe a pro jiné tvory než pro mne, tvého otcovského původce, že dáváš komukoli přednost přede mnou, který jsem ti blíž než seš sám sobě. Od té doby jsou všechny tvé touhy, slova, skutky útěkem ode mne k banálním hračkám, a tvůj život podle toho zákonitě jde od desíti k pěti. Ve svých názorech, postojích, chování, jednání i slovech, ba i v tom, co vytrpíš a sneseš, i ve smrti nejenže přeceňuješ sebe a podceňuješ mě, ale také nadsazuješ sebe nade mne, tvého spásonosného bráchu. Proto jsem ti tolik vzdálen, když se mi předpojatě uzavíráš.

Sotva se vrátíš k naprosté chudobě a pohřbíš se sám v sobě, až se od všeho osvobodíš, zakusíš mou přítomnost v sobě. Napřed se osvoboď od svého počtářství. Odpoutej se od vztahování všeho k sobě. Když uvidíš hrušky, přestaň počítat, kolik jich máš, ani kolik za ně utržíš, ale začni mne chválit jako jejich dárce.

Jestli upadnu do takové mdloby, kdo mě oživí z tohoto bezvědomí? Kdo mi poskytne první pomoc?

Kdepak. Tohle neznamená ztrátu vědomí ani uspání smyslů. To neznamená zbavit se smyslů, ani schopnosti myslet a ani přestat toužit, ani jinak se osekat coby košatý strom všemožných vášní na pahýlovitě trčící kůl v plotě. Sleduj vše a všemu naslouchej, potěš se útěchou, ale neupínej se k tomu. Nic z toho nejsem sám. Jako sladkost ve smyslovém citovém životě není věčná blaženost, nýbrž zajišťuje jen spočinutí v mém dobru. Jsou to pouze moje dary.

Spolu s naší společnou mátí se vzdávám všeho, i nejpotřebnějšího, ba i dobré pověsti. Tohle přijmi za svou normu. Kéž je ti to měřítkem a zadostiučiněním, že se touto cestou dostaneš ke mně! Na tomhle se však dá snadno ztroskotat.

Nechci ztroskotat.

Možná, že bys rád vlastními silami spojil duchovní s tělesným, přirozené s nadpřirozeným, smyslové s nebeským, všední s posvátným. Snad bys rád podle libosti a nálady bral od každého trošku, aby sis uklohnil slepičí polévku pro duši nebo nějaký duchovní koktejl. Snad si nemyslíš, že tvůj život dalšího mého EGO je nějaké šťastné proplouvání úskalími tvorů, aby sis v každém přístavu dobře užil a pak odplul jako věčný námořník Odysseus, který nikde natrvalo nezakotví. Takoví prostředník si příliš zdůrazňuje ono „příliš“ jako snahu vyvarovat se každému „ismu“, až podlehne nějakému svému sobectví.

Nehodlám plout za každou cenu proti proudu, ale ani splynout s šedou masou davu.

Co myslíš, že se dá označit jako výstřednost? Snad že bys s trochou obratnosti a vyjednávání se mnou otcovským stačil toho ještě co nejvíc smlsnout ve svém životě ze stromu života? Nepodléhej iluzi. Řeknu ti to výslovně, co ti názorně předvádím už svým narozením. Pokud neopustíš i svou mámu a nakonec se nerozejdeš i se sebou, ale stále křísíš své mrtvé vzpomínky, touhy a ideály, zkrátka křísíš v sobě umrtveného staříka, tak nejsi hoden stát se mým dalším „já“. Pokud mi chceš trochu helfnout v té současné patálii, tak si podle se toho napřed všechno dej do latě. Všechno odlož a nezatěžuj se ničím, co by tě mohlo nějak zdržovat na cestě k tomu, abych ti byl sám bráchou, otcem i přítelem, prostě vším.

Dej si pozor, ať v tomto mém novém jáství neztroskotáš! Tak dopadají ti, kdo si stále ponechávají mnoho sami pro sebe, pootevřená zadní vrátka, zadní kolečka a tak všelijak. Bývají zklamáni, že se jim dost zřetelně nezjevuji. Tvrdí, že prý jim vyhýbám a skrývám. Pravda je, že k nim vůbec nemám přístup, když mi odmítají otevřít dveře k sobě. K tomu, abych se objevil a projevil u tebe a mohl se s tebou bratrsky, otcovsky a přátelsky sžít, čímž bych docílil, aby ses stal dalším mým pokračováním, musíš napřed dát souhlas. Chci se u tebe nejen zrodit, ale také zabydlet, abys mohl být mým pokračovatelem. Napřim touhu svého srdce k tomu a současně se naplno vzdej sám sebe. V té míře, v jaké se oprostíš od závislosti na sobě, jedině v té míře tě oblažím svou přítomností a dám se ti najevo v tvých smyslech. Proto tě někdy těžce zkouším a navštěvuji jako oblíbence, abych tě zbavil všeho, co ti brání ve vykoupání v tajemné lázni mé milosti.

Přicházím jako dítě, prosté, bezbranné, bezelstné. Přicházím lidsky ve všem odkázaný na tebe. A co ty?

Co mohu říkat?

Seš zrovna tak prostý, tak oddaný a odevzdaný mému vedení? Jsi doopravdy prosté dítě, které se se mnou nehandrkuje, ani se mnou nevyjednává, neklade mi žádné podmínky, ani mi neukládá, jak bych tě měl vést? Seš jako dítě, které prostě přijímá všechno, co na tebe sesílám i dopouštím, jako to nejlepší právě pro tebe v tomto okamžiku a zrovna na tomto místě, jako projev mé milosti? Tak se mi zkus jednou provždy odevzdat s dětskou bezelstností. I když to bude vyžadovat vzdát se i tvých zálib a ideálů ohledně toho, jak by sis představoval své vedení. Pozor! Může to také znamenat vzdát se všech tvých lidských práv, jaká ti halasně zaručují všelijaké lidské spolky.

Takové nároky mě zrovna děsí.

Nepleť se! Vůbec se ti nevnucuji. Pokud si chceš porozumět a zařídit všechno lépe než ti mohu zařídit, dělej si to, jak chceš. Ponechávám tě napospas tvé vlastní, lidské moudrosti. Poskytuji ti sladkosti, dopřávám ti všechno, po čem toužíš. Teprve až to vychutnáš, když se toho dobereš až na dno, a člověk jako ty se toho snaží dobrat až do krajnosti, potom tě musím zanechat v propasti temnoty a prázdnoty. Pak prožiješ odcizení ode mne, tvého spásonosného bratra. Potom poznáš z vlastní zkušenosti, že to všechno nejsem sám osobně, a že to nejsou hory mého bohatství, ale jen propasti tvých průšvihů. Když se nedáš poučit ani pak, aby ses schoulil pod moje vyšší jemné vedení, pak budeš strádat v těchto temnotách a vězet v hrozných vyprahlostech. Jak je libo. Proto mnozí, kteří se krásně rozbíhají a příliš si navykají na své oblíbené způsoby vztahu ke mně a na to, jak by mě chtěli „mít“, najednou smutně dojíždějí na konečnou. Nepoznávají dobu svého navštívení. Zdráhají se narodit v opuštěnosti a mizérii, nedůstojné člověka.

Klidně můžeš být prostý pastýř nebo vzdělaný učenec, stejně tě volám, abys pohotově všechno hodil přes palubu a bez váhání se vydal za mým hlasem a znamením. Když ti dávám najevo, že se na periférii lidské společnosti zrodí nový život, tedy se zrodí právě v tobě, kdo tak odhodlaně, třeba o půlnoci vyrazíš do cizích končin, daleko od vlastního domova. V tom sleduji velikost tvé víry, že se nedáš odradit ani chudobou, ani tím svým okázalým sebepopřením, jen abys také v tom shledal mou přítomnost, ba právě v tom že postřehuješ moje vyšší navštívení.

Staň se mým bláznem a prostáčkem, abys nepřijal žádný můj dar záměnou za mě samého, aby ses nepohoršil nad žádným vyšším řízením, a nezaváhal ani v temnotě, ani v chudobě, ba ani v oproštěnosti od sebe, jaké od tebe požaduji.

Naše společná máma je vždycky ochotna ke každé oběti. Ráda se všeho vzdává, aby mě zachránila pro tebe. Rodím se sem tak, že se ti chci přiblížit v krajní skrytosti, na okraji společnosti, co možná nejméně okázale. Tak je naše máma bdělá a pozorná k znamení času jako tři znalci hvězdných drah. Nezastrašuje ji ani hrozná krutovláda, která stíhá všechny ohlašované náznaky mého blížícího příchodu. Neodrazuje ji ani samolibost nejvyšších duchovních veličin v mých otcovských službách. Ti se jen s chladnou vypočítavostí a křečovitě drží toho všeho vyzkoušeného a lidsky osvědčeného.

Kdyby pastýři a králové lpěli na stvořeném a pozemském, hořce by zaplakali, že přicházím jako obyčejné dítě do bídy na okraji společnosti. Nechávají se vést okolním znamením. Sotva dostanou hlášku, kde a jak mě mohou najít, horempádem se tam rozbíhají. Očekávají vůdce a obnovitele. Proto nejsou zklamáni ani lhostejností davů, se kterými se setkávají na své cestě. Nepohoršují se, když vidí, že se úředně uznávaná veličina teprve až jako poslední odhodlává pátrat po tom, že se mám narodit a kde bych se měl narodit. Nedávají se odradit ani tím, že povolané a úředně uznávané celebrity nejdou s nimi a nehledají mne. Nedávají se odradit ani smrdutou periférií, ani prostotou naší společné mámy, ani mým dětským pláčem.

Taková musí být tvá vnitřní pohotovost, člověče, abys mi mohl uvěřit, že se ti dávám prostě sám, a že nečekám, až mi připravíš okázale honosný příbytek či pošleš mi naproti halasný uvítací výbor.

Chci porozumět tvému navštívení.

Nedej si to zastínit ničím lidským.

A co když mi nic lidského není cizí?

Dej si pozor na to velkohubě vykřičené lidství! Jinak bys mi neporozuměl. Postrádal bys vnitřní připravenost, až se budu chtít naplno zrodit v tvém srdci jako moje další pokračování. Teprve až to pochopíš a náležitě se podle toho uvnitř zařídíš a vykročíš mi naproti s dětskou bezelstností, budeš připraven pro nalezení místa mého narození.

Možná, že se někomu zdá, že se tím vnitřkem příliš obírám a nimrám víc než dost. Jenže ať jsi kdokoli, ani ty se tomu nevyhneš. Zatoužíš to ve tvém nitru ustavičně rozvíjet. Zrovna tak jako tvůrčí život a produktivní, ať intelektuální, vědecký, umělecký, literární a vůbec jinak tvořivý. Je to hluboký život tvého srdce, a nejen jedné nebo méně důležité schopnosti. Jak jen by se tvůj rozumový život prohloubil a stal převratným, kdybys pořád neodstrkoval jeho vnitřní dimenzi na vedlejší kolej! Kéž bys už konečně naplno uznal a přijal jeho potřebnost a velikost! Hned by ses obohatil jeho vlivem.

Co je na tom tak důležitého?

Bez hlubokého vnitřního života nemůže mít zhola nic z toho, co děláš, usměrňující a trvalý vliv na život společnosti a kultury. Mnohá tvá díla i mnoho z toho, co přitom podstoupíš, vytrpíš a obětuješ, zůstávají bez tohoto záběru docela na povrchu. Často se mění v mlácení prázdné slámy a nové objevování Ameriky.

Jak se dá tomu všemu, co jeden dělá a strpí, dát hlubší vnitřní smysl?

Zabývej se myšlenkou jediného potřebného. Tuhle naléhavou potřebu hleď prožít zvláště dnes, v době rozsáhlého zmatku, kdy tolik lidí a národů ztrácí z očí svůj pravý, poslední cíl! Hledají tento cíl v pozemském bohatství. Zapomínají, jak se to liší od bohatství jejich srdce.

Každému je přece nad slunce jasné, že totéž hmotné dobro nemůže současně vcelku patřit všem. Tentýž dům, tentýž pozemek nemůže současně patřit více lidem, ani jedno území nemůže obývat více národů. Právě v tom je příčina strašných sporů. Lidé bezmyšlenkovitě hledají svůj poslední cíl v pozemském dobru.

Kdo s tím může něco dělat?

Právě ty, když uznáš jediné potřebné a svěříš se mému vedení.

Jak se toho dá dosáhnout?

Nehmotné dobro může současně náležet tobě jako všem ostatním. Může naplno patřit všem i každému zvlášť, a to celé. Jeho vlastníci si nemusí závidět ani se nebudou nenávidět. Naopak, čím více lidí se z toho navzájem těší, tím to užívají prospěšněji. Můžeš vyznávat stejnou pravdu spolu s ostatními.

Takové dobro je natolik bohaté a všeobecné, že může být naráz vlastnictvím tebe jako každého druhého a všech. A přitom může obšťastnit každého zvlášť. Ba co víc, jedině tehdy dobře poznáváš nějakou pravdu, když ji umíš poučováním předávat jiným, takže i druzí mohou užívat ovoce tvého nazírání. Jen tehdy z toho něco opravdu máš. Dokonce pouze tehdy naplno miluješ nějakou ctnost, když toužíš po tom, aby si ji osvojili všichni ostatní. A jen tehdy mě upřímně miluješ, když dovedeš radostně nadchnout celé své okolí tak, aby si mě zamiloval i ten nejvíce zabedněný balík. Když utratíš poslední šesták nebo ho daruješ, přijdeš o něj. Mě však neztratíš, když mne rozdáš ostatním. Stanu se tím více tvým, takže budeš opravdu plný mne čili bohatý. Ztratil bys mne v tom okamžiku, sotva bys dal souhlas k tomu, aby mě ztratila třebas jen jediná duše. Zrovna tak, jako kdybys vyloučil ze své lásky jediného člověka, třeba toho, který ti šlape na paty a leze ti na nervy.

V této prosté a vznešené pravdě se ti mnoho objasňuje. Hlavně to, že hmotná dobra rozdělují lidi tím víc, čím víc lidí je vyhledává. A naopak, nehmotná dobra zase spojují lidi tím těsněji, čím upřímněji je milují. Tahle slova obsahují nejlepší řešení sociální otázky a světové hospodářské krize. Vyhledávej napřed moji svrchovanou vládu, a všechno ostatní ti přidám! Dneska se lidé zabíjejí na světě jedině proto, že zapomínají na tuto základní a důležitou pravdu života.

S čím tedy mám začít?

Nejhlubší a nejživotnější je pro tebe právě základní pravda, dlouho rozjímaná a prohlubovaná, která se ti stane pravdou životní a tím, o čem ustavičně dumáš.

A nemohl bych to dokázat i sám,bez tebe?

Hrozně by ses spletl, kdyby ses chtěl beze mne obejít. Byl bys úplně na vedlejší koleji, kdybys hledal svůj poslední cíl v sobě a svém sobeckém pozemském potěšení. Obracel bys naruby řád hodnot čili podřazenost cílů. V hmotném řádu bys chtěl využívat kapku smyslových rozkoší v naivním domnění, že si tím vynahradíš velký nedostatek pozemského bohatství. Den ode dne bys vynalézal dokonalejší stroje, aby ti jejich jakost vyhovovala a zvětšovala zisk. To by byl tvůj poslední cíl.

A proč by ne?

Marně bys hledal trvalé štěstí v nadbytku hmotných věcí a společenském uznání. Tohle všechno by se ti zakrátko rozplynulo pod rukama.

Co je špatného na pozemských statcích?

Celkem nic, akorát že tě nesjednocují s ostatními lidmi. Spíše tě od nich stále vzdalují. A to tím víc, čím dychtivěji po těchto věcech toužíš. Nakonec bys kdeco měl, ale zůstal sám a sám. Kdybys raději myslel na to jediné potřebné. Proto ti dávám novou příležitost. Proto tě posílám do světa, aby ses tam s ničím nespokojil, nýbrž vyhledával svůj ztracený ráj. Posílám tě do světa, abys žil jen z takové myšlenky a byl jeho velkým průkopníkem. Svět tě potřebuje. Nemůžeš se dát spoutat světem, nýbrž ho máš povznést.

Kde nabrat jistotu, že jsem to zrovna já, kdo může být nějak ve světě prospěšný?

To ti nemůže dát žádná pojišťovna, nýbrž jedině moje vyšší nadání, jímž tě proměňuji a povznáším jako tvůj spásonosný bráška.

Hm  - a co kdyby - ?

Samozřejmě, že počítám s tvým pokusem obejít se beze mne na cestě k dokonalosti. Všímej si, že ti nic nezakazuji. Zdráháš se jít mými drobnými krůčky a chceš dělat skoky, kotrmelce, přemety a veletoče.

Myslíš, že se mně samému nepodaří stoupat?

Trvale bys to určitě nedokázal. Brzo bys padl.

Hm - třeba upadnu, ale že bude to můj pád. Tak proč to nezkusit?

Víš, kolikrát za den upadneš?

Nevím, ale třeba neupadnu.

Kdo to tvrdí, ten je právě na dně. V takových těžkostech se nejlépe naučíš hledat útočiště u mne.

Tušil jsem, že to bude od začátku strašný průšvih, prostě ledová sprcha. Měl jsem se s odpuštěním jako prase v žitě, ba ještě líp, takže se mi z té rajské zahrady ani trochu nechtělo. To každý pochopí.

Ostatně taky se dlouho nenašla žádná tak zapálená duše, která by se toho mateřsky ujala. Ještě bylo potřeba, aby se všechny články těch událostí jaksepatří zřetězily. Naše máti nenechávala nikoho na pochybách o své znamenité kondici. Mohutnými tempy si prorážela vodu křišťálově čistého rybníka s bílým písečným dnem, protože ráda a skvěle plavala jako šipka napříč jemnými vlnkami. Zářivé slunce jí pak sušilo hebkou kůži a kaštanové vlasy.

Brzy po mém výchozím kroku na světlo Boží si Honza Skácel ulevil veršem, ovšem jen tak mimoděk. Vždy měl za to, že se jeho výpotky musí spíš jen vypravovat než přednášet.

Jsme sami,

jako by nám někdo ublížil.

Marně po kapsách hledám,

co bych ti mohl dát.

 

Ale to není bolest

podle mojí chutě

a v hájích při Moravě

jinačí konce bere láska.

 

Pod lesem pádil listopad

jak jelen bez hlavy.

Tělo měl huňaté

a vyválené v listí.

 

Padalo,

padalo v lese habrovém,

bez stenu kroužilo

a jelen bez hlavy

pod lesem hnal

na tenkých nohách

tryskem.

 

Běžel a běžel,

v polích uháněl,

krev na slabinách,

hlavu uťatou.

Tatova hlava se přitom udiveně kroutila nad tím nedostudovaným filozofem. A přitom sám zrovna pakoval ruksak nejdůležitějších věcí na spěšnou cestu do egyptské emigrace.

Však dobře víš, tato, - připomínala mu naše máti: - že se tady stěží dá studovat ještě nějaká smysluplná filozofie.

Ehm, pokyvoval tata. Máma se znovu zahloubala do anglického klasika.

Smutně jsem sledoval můj ztrácející se rajský obzor a naslouchal odporně syčícímu zlověstnému monologu:

Ty, které skvělou září věnčen

vyhlížíš ze své říše jako Bůh

nového světa; hvězdy před tebou

skrývají chabé hlavy; volám tě,

ale ne přátelsky, ty Slunce, slyš,

já nenávidím tvoje paprsky,

jsou připomínkou stavu, kdy jsem já

nad světem zářil, nežli přišel pád;

to pýcha, ctižádost mě srazily,

když v nebi s králem nebe válčil jsem;

on nezasloužil tuhle odplatu

ode mne, jehož stvořil, obdařil

hodností, avšak nikdy nekáral;

nebyla těžká služba u něho.

Co snadnějšího než ho velebit

a děkovat mu, což by bylo správné,

však jeho dobro ve mě vzbudilo

jen zlo a zlobu; příliš povznesen

v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček

vynese nejvýš, a hned zapomněl jsem

na nesmírný dluh věčné vděčnosti,

tak obtížné být dlužen, stále splácet;

nedbaje na to, co jsem dostával,

jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc

nedluží nic, jen splácí, zároveň

zavázaná i volná, bez břemene.

Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou

jen andělem, pak šťastný býval bych;

bezuzdá naděje nehnala by mě

ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost

by vzpínala se a mne sprostného

přitáhla k sobě, ale mocnosti

se nehroutí a stojí nezdolně

před vnějším nebo vnitřním pokušením.

mělo jsi vůli, sílu odolat?

Mělo jsi, ale koho obvinit

než boží lásku, rozdílenou všem?

Proklínám jeho lásku; láska, nenávist

jsou pro mě stejné, plodí věčný žal.

ne ty buď prokleto, když proti němu

činilos něco, čeho lituješ.

Já bídný, kam jen mohu uprchnout

nekonečnému hněvu, zoufalství?

Uprchnu do pekla; já sám jsem peklo;

v nejhlubší hloubce hlubší hlubina

se rozvírá a chce mě pohltit,

před tou je moje peklo jako nebe.

...

Buď sbohem, naděje, a s ní i strach

a výčitka; vše dobré ztratil jsem;

zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi,

s nebeským králem moc si rozdělím

a ovládnu snad i víc než půlku říše,

jak brzo svět a člověk poznají.

Ne že bych to tak podrobně promýšlel, ale přesto jsem už tehdy zažil první protivný otřes. Jen malá, maloulinká kapka lidské krve se uvolnila, aby dopadla nepatřičným směrem a zanechala stopu. Už už se zdálo, že to všechno půjde nazmar.

Kolik muchlání, tísnění, odstrkování a tísnivého přetlačování v rodné otčině, ale také ujišťování, že přece nejdu do cizího, ale všechno to ubezpečování mi znělo jaksi zvenčí.

Nevím, jak dlouho trvala ta přetrvávající bezvýchodnost  - prostě pekelná situace. Byl jsem lapen v pasti. Kde jsem to jenom uvízl? Naprosto nesnesitelné. Jak se dostat z  této patálie? Pobyt v temné kobce, kde vám tu a tam spadne na hlavu kapka vody jako lotru |Babinskému ve špilberkské věznici, anebo krve? To není žádná slast. Ztrácel jsem pojem časové následnosti.

Konečně tady byly nové možnosti, dost rozvětvené a členité. A už tu vzplanul titánský zápas Prométhea, uchvacujícího oheň a hned poté - Poslední soud s démony, padajícími do bezedných hlubin a radostně se vznášejícími anděly.

Jestli se někomu zdá, že celá tahle lapálie byla pro naši mámu celkem ledabylá procházka růžovým sadem, ať se klidně dál oddává svému snění, ale já vím svoje. I když jsem se tomu všemu nikdy vyloženě nevzpíral, ale docela pokojně jsem přijímal ztrátu svého ráje, pro mě to byl od samého začátku průšvih všech průšvihů. Přesněji bych řekl, že tímto počátečním průšvihem mi začal řetěz dalších průšvihů.

Bylo to strhující dějství, jenže skutečnost nebyla tak příjemná ani snadná.

Neboj se, tady se nevyžadují žádná krkolomná salta.

Průšvih za průšvihem?

Vyjdi ze svého přirozeného růstu.

Není to dost primitivní?

Pokud se má u tebe ujmout a rozvinout život nové totožnosti s mým vyšším nadáním, tedy se to štěpuje na výchozí kmen tvého přirozeného života. Tak se nediv, že rozvoj tvého nového života navazuje na běžná obdobím tvého života dosavadního.

Přece to nemůže být stejné, když je to vyšší?

Určitě to není stejné. Je však užitečné všimnout si nějaké té shody. Hlavně kvůli tomu, aby se dal jaksepatří vystopovat přechod z jednoho období do druhého. Nové smýšlení se mění v návaznosti na běžné změny.

A nejsou tu žádné výjimky?

Jsou a potvrzují pravidlo. Všeobecně však tvá vnitřní činnost v dětství vcelku není stejná, jako když dospěješ nebo seš unavený děda. Pokaždé převládá něco jiného. Jako dítě ještě nerozlišuješ a nedovedeš rozumně nic uspořádat. V dětství obyčejně vyrazíš za nápady své obrazotvornosti a smyslovými popudy.

A co ty přechody?

Když jako začátečník v novém životě nepokračuješ, tak se zvrhneš špatným směrem nebo se staneš nedochůdčetem, prostě jakýmsi samorostem. Nezapomeň, že když nestoupáš, tak upadáš.

Kdy opravdu dospěji?

To je vážná životní chvíle. Najednou se chceš prosazovat.

Konečně.

Jenže je tu riziko, že špatně prožiješ první svoboděnku a marnotratně vyrazíš do světa na zkušenou.

Copak se nedá dospět daleko od rodné hroudy?

Samozřejmě, že se dá, ale málokdo ti tam pomůže. Těžko můžeš chtít, aby ti rozuměli ti, kdo už jsou dál.

Jak se dochází k nějakému kritickému bodu zlomu?

Velmi trapně, průšvihem, prostě takovým kotrmelcem.

Snad ne nějaké salto mortale?

Záleží na tom, jak zdárně při zrání přežiješ choulostivý čas své první svobody. Jak snadno bys zneužil svobody mimo něčí dohled! Naštěstí jsem ti nablízku. Znám tě lépe, než ty znáš sebe.

Jak je to možné?

Tato otázka je prvořadá. Pořád o ní hloubáš. Jak jinak bys poznal smysl přísloví, že kdo nestoupá, ten upadá? Snad už potom trochu lépe poznáš, jak a proč má být tvůj současný život doslova předehrou lepšího života v mé otčině. Tak je vnitřní život nastartovaným životem věčným.

Aha! Zas nějaká nadsázka, že ano?

Pojď, a uvidíš.

Tvůj zdejší život podle mého nadání je startem tvého života v nové totožnosti. Je to zárodkem života, který má dosáhnout naplnění. A také víš, že jako přichází období průšvihů při přechodu k dospívání a další trapas na prahu dospělosti, tak se cosi podobného odehrává ve tvém srdci. Právě první průšvih ve tvém srdci je cestou k přijetí nové totožnosti ode mne.

Co se vlastně rozumí tím významným životním trapasem?

Takový životní kotrmelec je pro tebe potřebný hlavně proto, že se už vážně zamýšlíš nad svou vyhlíženou věčnou dokonalostí a že pro své srdce už něco podnikáš. Pořád však podléháš přirozeným sklonům a upadáš do jakési vlažnosti. Podobáš se naštěpovanému stromu, který znovu roste divoce a nese plané ovoce.

Proud světla zaplavil temnotu, která se mě marně snažila pohltit, a díky tomu se svět stal pro mé tělo smysluplným.

Salve! - Salve! - Salve!  - Rozlehlo se do všech stran.

Kdo to tady - - - ? - Koktal jsem.

Přece tvůj starší brácha.

Zase nějaký starší brácha? To jsou mi věci. Kolik jich mám?

No jsem ten druhý. Nemohu ti však říci jako on, že jsem, který jsem, protože jsem právě díky jemu. Na rozdíl od něho ti nemohu snést modré z nebe, ani zajistit radost a pokoj věčné otčiny, ale přesto ti můžu být dost užitečný.

A co tady hulákáš, jak na lesy?

Jakpak bych se neradoval? - Konečně přišla moje chvíle. Radostně vykračuji z toho dlouhého čekání. Bez meškání ti letím naproti s otevřenou náručí.

No a co mi teď předvedeš, když už se známe?

Stejně jako náš starší bratr se okázale nepředvádím. Naopak se na tebe může nalepovat ještě někdo další, kdo se sice může vydávat za bratra, a bude se před tebou hledět všemožně blýsknout, ale zbude ti po něm pokaždé štiplavý smrad v nose. Na takovýho otrapu si dej bacha!

Co – co – kdo? - Rozhlížel jsem se zmateně, ale široko daleko ani živáčka. Než jsem se trochu zorientoval, už mně cosi vybaflo:

Je můj!

A co má být zase tohle?

Prostě je můj, a basta! – Vybuchl host nadutým hlasem, načež se satyrsky rozchechtal:

Cha –cha – chááá!

To nic, ozval se starší brácha: - to je ten udýchaný posel všedních dnů, který -  Načež mu ten druhý skočil do řeči:

Přišel na svět jen proto, aby patřil světu. Sem s ním! Šup s ním do studené lázně! Ať se otřese! Jen ať ho někdo plácne! Ať už celý svět slyší jeho silný hlas!

Starší brácha se však nedal odradit: Copak nezažil už dost trápení cestou sem? Stačí prudší pohyb, pád či podchlazení, aby byl jeho život ohrožen. Tak by jeho život zůstal napořád vykázán do těch míst, kam nikdy nepřijde světlo světa!

To je pořád nějakýho koktání! - Ošíval se posel všedních dnů: To chce klid! Však tu studenou sprchu na uvítanou snese. Jak jinak by poznal, že cesta světem není žádná procházka růžovým sadem?

To víš, ujišťoval mě starší brácha: - nejraději by tě hned od začátku vyrval životu. Jenže nemá takovou moc. Ochráním.

Třesky plesky! – Drmolil host všedních dnů.

Copak musí být výchozí životní kotrmelec pokaždé jen zraňující? – Zlobil se starší brácha.

Ovšemže musí! Tady není nikdo ušetřen problémů. Je to jeden hořký a nesmyslný koloběh průšvihů a blýskání na lepší časy, aby nakonec zůstala jenom stará bela.

Nesmysl. Dost na tom, co jeden zakouší cestou na světlo světa. Nikdo mu to nemá ztěžovat.

Ale když sem přichází, tak se musí přece ozvat, aby se přece vědělo, že vůbec žije. To je přece nutné už od prvního dechu.

Ovšem, jenže nemusí naříkat. Má být jako pokojné probuzení ze šťastného snu. Světlo a doteky lidských rukou jsou tím prvním, s čím se tady setkává. Nemusí se vylekat, když se k němu bude přistupovat takovým způsobem, jaký si osvojil tam, kde ho všechno tak láskyplně objímalo a připomínalo pradávné rajské prostředí.

A šup s ním na váhu!

Nač ten spěch? Raději trochu šetrnosti.

Zbytečné zdržování. A co tata? Strachuje se kdesi v zapomenutém koutku. Kdopak má na něj jaké ohledy? Neví, chudák, jestli má syna nebo dceru.

Ach, ty vaše starosti! A zatím je třeba neprodleně zajistit, aby nový příchozí poznal něco lepšího než pouhé oslňující světlo světa.

Kdepak, kdepak. Dobře víte, že všelijaké to kvaltování je leda pro hovada dobré. To chce klid! – Našeptával poťouchlý host a se švejkovským úsměvem dodával: Hlavně opatřit nějaké dobroty a dost pitiva a pozvat hosty.

Naštěstí jsem tu ještě já, a tak se pohotově ozývám: Žádný klid! Pospěšme si! Neodkládejme to. Brácha kupodivu zvítězil, protože můj tata s mátí měli taky v nose. Rozhodně nechtěli nic zanedbat. Ovšem moc bych nedal za to, že se moji nejbližší těšili zrovna tak jako na mou novou totožnost, na oslavu celé té události a závlahu vydatnými doušky něčeho hromsky silného.

A co já s tím nadělám?

Uvidíš později. -  Ujišťoval mě starší brácha.

Nová totožnost vyžaduje nové jméno. - Připomínal tata a celý kalendář zakoušel hotovou spartakiádu.

Na to nezáleží. - Odbývá to host všedních dnů ruky mávnutím: Copak se neříká: jména hloupejch na všech sloupech?

Obložené chlebíčky, cukroví a řady jednohubek si zjednávaly místo k svému uplatnění. Všechny postupovaly velmi uspokojivým směrem. Sacharidy rovnaly všechny různice pěkně do řady.

Cink – cink – cink – cink! - Vykonávaly své průbojné dílo skleničky s různobarevným obsahem. Jména předků i potomků se mísila v jeden nerozlišený šum, jaký překonával i babylonské zmatení jazyků.

Copak si dáš radit od ženských? Přece jsme chlapi, ne? Jakýpak tenhleten nebo támhleten? Bude se jmenovat tak a tak, a hotovo dvacet!

Štrůdly bez jablečné nádivky si to zčerstva šněrovaly ulicí. Všude se připojovali další a další ochotní oslavovatelé jednoho otcovství. Kavárna – vinárna – výčep -

A jelo se dál, až do úplného konce, který však mezitím přestal vyhlížet vítězně.

Řachch!! – To byl první průlom do nezdolné pevnosti vítězoslavně radujícího se srdce.

Ten prokopnutý buben bude stát pět set korun, oznamoval smutečně patetický hlas ředitele jakéhosi nočního podniku.

Tady jsou. - Vysázel tata pět stovek na dřevo.

Aspoň si bubeník zapamatuje, že nesmí hrát falešně! – Řekl důrazně Matouš.

Budete muset změnit prostředí.

Veselím přebujelé auto vyrazilo nočním městem a k překvapení rozjařené posádky se potkalo s tramvají.

To auto si dneska jezdí , jak chce. – Mínil tata.

Budeš ho muset dát do generálky, tvrdil Ota.

Generálka nebude nutná. - Oznamoval hlas vyšetřující policejní hlídky: Má jen odřený a pomačkaný bok.

Řidič je zcela nevinen. Oslavuje dnes narozeniny dítka. - Připomínal Matouš s důrazně zdviženým ukazovákem.

To je ovšem něco úplně jiného. - Ozývalo se rameno spravedlnosti: - Pokračujte dál v jízdě, protože auto je nadále pojízdné a druhé dveře ještě dobře slouží.

Salutující ruka vzdala čest a hold oslavencům a ztrácela se ve zpětném zrcátku.

Honem! Musíme se jí někam vzpamatovat z toho šoku. - Tvrdil tata.

Tamhle v tom podniku najdeme azyl. - Ukazoval Ota, a bylo tomu tak.

Kam jenom se podělo to auto? – Vrtěla se tatova hlava do syrového rána, ale zarytě mlčelo a zřejmě nehodlalo lacino vydat své tajemství.

Tam je! - Ukázal Matouš po delším hledání. Stálo kupodivu na svém místě, ale bylo poněkud přejinačené.

Huchch! – Poskočilo zpátečkou na druhou stranu ulice: - Křachch!

To byla myslím stopka. - Podotkl uznale Ota, a pak udiveně dodal: Nechápu, jak to, že tady trčí a překáží ta pošta.

To nepadá na váhu. -  Mínil tata: - Konečně taky, proč by to mělo vadit. Máme snad ještě jednu stopku, né?

Tak už jedem, né!? - Urychloval Ota a docela úspěšně.

Chvíííí! – Zaskřípěly brzdy.

Pozdě, řekl zasvěceně tata: Už jsme se sčuchli s jiným autem.

Oni jeli nepřiměřenou rychlostí! - Svědčili Ota se Matoušem, kteří se hned po spěšném vystoupení z tatova auta pohotově připojili jako dva nestranní náhodní kolemjdoucím.

To tedy ne! - Ozvalo se výhružně z druhého auta.

To chce klid! - Našeptával jim potměšilý host všedních dnů: - Hlavně je třeba se zavděčit úřadům, tvářit se jako bezúhonní občané, kterým jde jen a jen o spravedlnost. Jeden přes druhého svědčili:

Způsobilo to druhé auto. Jelo moc rychle.

Doopravdy?

Ano, a každý z nich dodal: Poslušně hlásím, že jsem to pozoroval. Já mám, jak se říká, pozorovací talent, když už je pozdě a stane se něco nepříjemného.

Policista si zapsal jména a adresy pro případ soudní dohry:

Ještě podpis.

Samozřejmě. Přece se nebudu prát kvůli mému vlastnímu podpisu. Tím bych si rozhodně neposloužil. Pořádek musí být.

A jinak se cítíte úplně zdráv?

Úplně zdráv, to právě ne, vašnosti. Mám revma a mažu se Opodeldokem.

Pak se strážce veřejného pořádku obrátil k tatovi s naléhavou prosbou:

Prosím vám, jeďte už přímo domů.

To se rozumí. – Odpověděl uznale tata a hleděl policii vyhovět.

Auto bylo stále ještě pojízdné. Taková mašina už přece něco snese. Později se karosérie trochu otřásla při klempířově vyklepávání. Jenom několik centimetrů plechu musel odstřihnout, protože ztenčený plech po celém zákroku přebýval.

K žádné soudní dohře nedošlo. Ukázalo se, že celou tu příhodu měli na svědomí nějací Müller s nějakým Thurgauem. To oni se zákeřně vrhli na tatu a přivodili všechny havárie. Oba byli však nezvěstní a soudně nedosažitelní. Zbyla po nich pouze jména na vinětách prázdných lahví.

Trvalejší vítězství a radost však zakoušel můj starší nezdrženlivý brácha, když přišla na řadu koupel a všechno ostatní. Pořád jen brebentil:

Jen do toho, aby už vinikla tvář nové totožnosti.

Jenom aby nedošlo k nějakému omylu. - Ozýval kdosi zezadu a šelmovsky se vymlouval: Jsem totiž bez vyznání. Já už mám takovou smůlu. - Pak však zavyl a tvářil se, že snad už dá pokoj. Jako by to však někdy vzdával.

Ale když už nemůže mít navrch, tak se aspoň škodolibě přičiňuje, aby všude přes nastrčené taškáře přivodil nějaký husarský kousek:

Oznamuji všem přátelům a známým,

že se mi narodila dcera Alena.

Tak zněl provokační inzerát v novinách v rubrice společenských oznámení pod jménem jménem mého taty.

A blahopřání rodině k narozené dceři jen pršela. Proto musel tata dát opravné oznámení do stejných novin:

Oznamuji, že není pravda, že se mi narodila dcera Alena,

jak mylně informovali veřejnost někteří závistiví známí,

kteří mají pouze dcery, nýbrž se mi narodil syn - -

Cha, cha, cháááá!

Jaký smysl mají takové trapasy a průšvihy?

Brzy to poznáš. Cesta, na kterou se vydáváš, má už prostě povahu série kotrmelců, jenže ne tak, jak si to naivně představuješ. Existuje souvislost mezi těmi životními průšvihy v nové totožnosti a obdobím tvého normálního růstu. Důležitý je okamžik tvého přechodu z jednoho období do druhého. Připomíná to všelijaké trapasy teenagerů, a též průšvih první svobody dospívajících.

Jakou to má logiku, všechny tyhle trapné průšvihy a kotrmelce?

Prostě zázračnou logiku života. Její nevyhnutelnost vyplývá z povahy života samého a jeho konečného cíle. Vedu tě po tak přímé cestě, jak to odpovídá tvým normálním pohnutkám, kořeněným mým vyšším nadáním.

Řekl bych, že tam, kam přicházím, není vůbec nic extrovního.

Je to jen začátek. Odtud se může odpálit všechno možné. Zatím to ještě nemůžeš ani vytušil, co se z toho vyklube. Při takovém průšvihu přecházíš ze svého přežívání k životu v nové totožnosti.

Tvůj první převratný životní krok následuje po nějakém trapném průšvihu, kdy se marnotratně odlučuješ od světa, aby ses vrátil ke mně. Přitom se ti přibližuji. Sám ti vnukám pikantní nápady, a dobrou vůli, která je počátkem dokonalosti. Vyorej první brázdu a orej stále hlouběji, abys vyplel zbylý plevel, jako vinař, který z rostoucí vinice odstraňuje všechno, co kazí vzrůst.

Jak to má kdo na sobě poznat?

Sleduj, jak ochotně nasloucháš mému volání a jak miluješ.

Začínáš poznávat sebe, svou omezenost, závislost. Zároveň mne začínáš poznávat kolem sebe.

Zvonivé trylky se vznášejí oblohou. Už dávno vyletěl skřivánek. A honem vysoko nad zem a zpívá, jak jen může –

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

EGYPT

Ani jsem se doma neohřál - -

Nevykládej mi takové nesmysly! – Zahučelo mi v uších, až jsem se otřásl. Marně jsem se rozhlížel, odkud to přišlo.

No to se ví! - Hučelo mi dál v uších: Najednou se rozhlížíš a tváříš ukřivděně.

Co – co – kdo ?

Copak se neznáme?

Kde jsi?

Na svém místě.

Na kterém?

Na stejném jako ty.

Jak se sem vejdeš?

Prostě se na tomto místě nacházím. Nejsem omezen žádným místem, ale jen ho zaujímám.

Nechápu.

Ani se ti nedivím. Máš to všechno zažité úplně jinak.

Jak to ke mně mluvíš?

Tak, jak tomu rozumějí jenom děti a staroušci.

Poprvé se mi podařilo navázat s někým spojení, a on mi rozuměl. Dokonce odpovídal. Od té doby se mu snažím lépe porozumět.

Co chceš?

Pomáhat a chránit.

Jak si na tebe sáhnu?

Nesáhneš.

Proč ne?

Jsem jiný.

Cože?

Prostě jsou tady ještě jiní než ty.

Je vás víc?

To bych řekl.

A kolik?

To zrovna nevím. Každopádně je nás dost.

A co víš o mně?

Víc než ty.

Co třeba?

Vím, že seš jako houba nasávající každý nový podnět z okolí. Živě si osvojuješ úchvatné a vzrušující skutečnosti světa, do něhož tě uvádějí tvoji nejbližší. Ani za mák nechápeš důvody jejich výroků o správnosti toho či špatnosti onoho. Tvé srdce pohotově pořizuje věrnou kopii jich samých a všeho kolem tebe. Je to dost ošidné.

Proč?

Ničemu nerozumíš. Jenom hltáš celkový dojem všeho toho kolotoče okolo sebe.

No a co? 

Rozhodně si nemůžeš stěžovat, že by ses moc doma neohřál. Byl jsem s tebou v otcovském domě a tam jsem se dozvěděl to hlavní o tobě i o tvé  -

ŘACH!! -- KRACH!! ---BÁC!!!

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus!

Co je to za stádo?

Co se to děje?

Plechové tlampače hřímají:

POSLEDNÍ BITVA VZPLÁLA,

DEJME SE NA POCHOD!

Co to?

Cha, cha, chááá! – Vy jste mi hrdinové. To nic. To chce klid! Klídek. Klídeček. – Uspával mne i všechny kolem starý známý. A hned měl po ruce svoje chytrácké rozumy: To už tady bylo kolikrát. Stačí se někam zašít.

Zašít se, jak a kam?

No – co já vím – třeba do hospody. Řeknu ti, že tady, v hostinci U KALICHA, ve společnosti oroseného velkopopovického kozla jsem přečkal všechny pohromy, které kdy cloumaly světem.

Kdepak, musíš pryč! -

Kam bys utíkal? Se džbánkem kozla přečkáš všecko. Nech to rohatýmu! Ten už zažil jiné kousky a dodneška se všemu jenom směje.

Oslnivé světlo se zablesklo a zarylo do očí a vzápětí všechno pohaslo. Pouze v oslněných očích vězela měňavá zelenavá skvrna. V dálce se klikatily světelní hadi a ponenáhlu rostli. Pak se z nich rozblikaly planoucí pochodně.

Co je to? – Vykřikl jsem jako by mi šlo krk.

Neboj se, malej, jsem tu s tebou.

Ještě jsem se tady ani nerozkoukal a už mě kamsi odnášejí. Nesou mě domů kvůli nějakým předpisům. Sem se radostně vracím jako malý kluk s naší mátí a tatou, abych se tu později objevil až dospělý. Zajímají tě všechny tyto projevy mé zdejší působnosti? Moji věrní o tom vydávají svědectví. Přidej se k nim! Sleduj mě i při mém pozdějším vyučování v otcovském domě. Sleduj, jak svolávám všechny hladové a žíznící, které neuspokojí nic povrchního. Nevolám nikoho zbytečně. Ani tebe nevolám zbytečně. Chci otevřít pramen živé vody ve tvém srdci, abys dal ze srdce napít každému žíznivému na potkání. Také pro tebe mám živou vodu svého důvěrného vztahu k mému otcovství. Tím ti naznačuji smysl každého okamžiku mého pobytu v otcovském domě. Jsem tu kvůli splnění mé otcovské vůle. Jsem zde, abych se tomu spolu s tebou vydal za oběť.

Jako tvůj spásonosný bratr usiluji od malička o to, abys mně otcovskému přiznal a dopřál prvenství v celém životě. Od narození do smrti proměňuji celý svůj život v jedinou oběť, abych byl jak bratrsky tak i otcovsky pánem nejen v našem příbytku a při každé slavné hostině, nýbrž i na každém jiném místě, a to kdykoli. Ochotně se podrobuji všem požadavkům mého otcovství. Proto zahajuji svůj život obětí pohodlí, v místě nedůstojném pro člověka. A pak znovu a znovu podstupuji oběť. Musím to podstoupit, protože tady jde o to nejvzácnější.

Moje otcovství vyžaduje ode mne zrovna tak jako o tebe všechno, co stvořitelsky dává, abychom to užili k oslavě tohoto věčného otcovství. Každý dar volá vzápětí po oběti. Obětuj právě to, co ti bylo svěřeno do péče, a neztrácej ze zřetele své poslání. Nabídni sebe sama kvůli mně. Této celoživotní proměně se beze mne stěží naučíš. Bez mé pomoci se to nenaučíš. Proto je tak důležitá naše společná hostina lásky. Přivádí tě na ní k tomu, doopravdy se postavit přede mne jako před pánem a důvěrným přítelem. Někdo však tvrdí: Nejlíp to sám zvládnu uprostřed lesů a luk, prostě panensky nedotčené přírody. A výsledek? Znečištěná a rozvrácená příroda.

Dříve než jsem obětoval sám sebe, zaposlouchal jsem do všech stávajících návodů, abych to posléze učinil podle mého gusta.

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! – Roztřásla se země dupotem stád.

Co – co - copak se celá země splašila? – Divila se polekaná máti.

Co já vím? - Odpovídal funivě tata, zatímco nakládal jedno zavazadlo za druhým. Posléze z něho vylezlo: Nezbylo tady už nic?

Vrtící hlava máti odpovídala, zatímco se ústa ptala: Musíme tam doopravdy jet?

To se rozumí. Věř mi, že bych se nikam nehnal, kdyby to šlo zařídit. Jen si sedni. Bude ti tam teplo?

Mračna páry vycházela zapřaženým zvířatům z nozder.

Cink – cink – cink – ozývalo se po straně. Zvědavě jsem se rozhlížel, ale nic jsem neviděl. Jen jsem cítil ostré fičení ledového větru, až jsem přivíral oči. Přitom jsem tiše naslouchal:

Moje oběť a služba znamená především poslušnost k mé otcovské vůli. Když to plním a naplňuji svou životní oběť, jsem Kristem se vším, co k tomu patří. A už se zaplétám do vztahů ke každému. Jde mi o každého. Nikdo beze mne nic nedokáže. Proto beze mne nemá a nemůže mít ani moje otcovství sebemenší zalíbení v tom, co podnikáš nebo snášíš, třebaže to navenek nebo podle tebe vyhlíží velkolepě.

Jako tě vnitřní prostotou, chudobou a čistotou uzpůsobuji k tomu, náležitě mi podávat to, co ti svěřuji, tak tě k tomu ještě více osvobozuji poslušností. Nežádám to od každého. Přesto žádám od svých věrných ducha poslušnosti. Myslíš, že stojím za to, abys pro mě učinil nebo i snesl cokoli? Pak mi podrob svou vůli. Tvoje vůle, která chce všechno ovládat lépe než já, a která by chtěla i mně domlouvat a radit, kudy kam, natropila ve světě strašnou paseku. Tato zvrácená vůle staví proti vyššímu vedení své názory, svou pohodlnost, poživačnost a sobectví. Přitom se dovede rafinovaně maskovat, že by zmátla i Sherlocka Holmese. Dokonce, i když ji odhalíš, nemáš vyhráno. Už při jejím zahlédnutí soustředí kdekdo všechny síly na její utajení a zamaskování před sebou a před ostatními. Kdykoli ji odhalíš, pokorně si ji přiznej a začni s jejím zdoláváním.

Jak?

Omezováním a pokořováním sebe a vstřícností vůči mně. Jedině poslušnost k mému řízení tebe, tě může osvobodit. To učiní z hradu tvého nitra jediné místo, kde se potkáš se mnou jako bráškem, tatou i kámošem, abych se u tebe zabydlel. Nepochybuji, že se chceš stát jedinou nepřetržitou obětí mé lásky, jaká nepomíjí a ty v jednom kole prožíváš její důvěrně známou a osobně blízkou přítomnost. Nezdráhej se uznat mou vyšší vůli v tom, co je jasné a zřejmé. Jinak neporozumíš mé vůli v tom, co je tajemné a skryté. Teprve pak ti začnu radit a pomáhat mimořádnými úkony mé lásky.

Vesnice Telgárt není nijak nízko. Hřeben Nízkých Tater však na východě začíná ostrým stoupáním a jedním z nejvyšších vrcholů, Kráĺovou hoĺou. Tak nám nezbývalo než se slimákovitě vléci do ostrého kopce.

A že ten kopec byl místy ostrý, tak se koně s našimi saněmi zadýchaly.

Cestou do mraku. Ke Králově holi chybělo už jen kousek, ale nikde nic.

Za Malou Chochulou nás čekalo dlouhé a v podstatě závěrečné klesání z hřebene. Pak už naštěstí bylo lépe.

Hustou zasněženou klečí jsme dorazili do jakéhosi sedla.

Nebudu objíždět Kozí chrbát. – Řekl kočí a vyrazil dál.

Opravdu vypadal jako kozí hřbet. Ukázalo se, že vyškrábat se za něj prudkou lesní pěšinou není žádná slast ani pro zdatné tahouny.

Mlha, viditelnost padesát metrů a silný vítr. Tohle nebyla žádná švanda.

Krásné hory, kterými tě vezou do daleka. - Šeptal mi starší brácha.

Znáš to tady?

Znám.

Kde jsme?

Zanedlouho dorazíte nahoru.

Cink – cink – cink! - ozývalo se jemné zvonění a blížilo údolím vzhůru, vstříc Čertovici, tak řečené horské boudě. Horské saně, tažené koni, a pak další a ještě jedny. Byl mír a všichni se radovali. Těšili se ze života, smáli se a hlučně zpívali, povzbuzeni bělostným jasem zasněžené krajiny. Seděli na saních a posilovali bujnost svého mládí a jiskřivost své nálady vydatnými doušky hřejivého až rozpalujícího moku.

Jingle Bells, Jingle Bells! Rolničky, rolničky,

kdopak vám dal hlas,

dětičky maličký nebo děda mráz!

Rolničky, rolničky, zvoňte, zvoňte jen,

a kdyby čerti padali, pojedeme celý den -

rolničky, rolničky -

Celá krajina se idylkovitě skvěla, ale i tehdy jsem byl na pozoru. Zato tebe nemohlo nic z okolního halasu vyrušit z pokojného spánku. Přemohl tě spánek spravedlivých uprostřed batohů a přikrývek, kde pokojně odfukoval ten dobře zabalený a na saně ledabyle uložený živý uzlíček, do něhož tví rodiče vkládali tolik nadějí.

Žuch! – Pocítil jsem dopad do měkkého. Vůbec jsem si ani nestěžoval, třebaže mi do tváře vmetlo trochu sněhu. Pak jen ticho a vzdalující se cinkot rolniček a šustění saní a nekonečně monotónní rozpravy mých nejbližších.

Věděl jsem, že je se mnou starší brácha, třebaže kdesi schovaný, takže jsem ho ani neviděl.

Samozřejmě, že jsem ti byl nablízku, když na tebe doléhaly těžké zkoušky. Když na tebe okolnosti nebezpečně dotíraly, bedlivě jsem tě sledoval krok za krokem na tvé životní pouti. Střežil jsem tě při všech tvých dobrodružných kouscích a odvážných projevech a v poměrech velmi neobvyklých. A dal jsi mi zabrat i v okamžicích docela idylických, dávno před tím, než jsi opustil plenky.

Kdy to bylo?

Třeba právě nyní, uprostřed zasněžené tatranské pláně, ohlazované prudkým větrem.

Fakt?

Třebaže si to zrovna tehdy moc neuvědomuješ, přesto jistě chceš dosáhnout hlubší jakosti života. To je možné, žádoucí i dosažitelné. Napřed se vydej domů ke splnění toho základního a obecného, co je třeba. Nemůžeš se snažit o dokonalost a snít o závratných výškách a hloubkách, dokud nedovedeš zapřít svou pohodlnost, změkčilost, požívačnost.

Nediv se, když se ti odmlčím a nežádám od tebe nic dalšího. Kdo neumí podat nutné, stěží by měl síly, aby podal mimořádné a jen doporučené. Naše společná máti dovede chápat i nejobecnější předpisy právě jako předstupeň mimořádné služby lásky ke mně. Stojí v řadě mezi ostatními dělnicemi. Vůbec ji ani nenapadne oddělit se. Třebaže jsem pro ni ten jediný, přesto mě obětuje za tebe. Z jejích rukou a z jejího srdce na dlani si beru její mateřskou nabídku tím nejotřesnějším způsobem. Kolik žen před ní a po ní mi obětovalo své prvorozené dítě? Ale jen jediná se smí stát obětí mého nejvyššího plánu. To, že v nejvyšších službách spojuji pokornou podrobenost naší společné máti s představou nejstrašnější oběti, ale také nejplodnější oběti, která ji čeká, ukazuje, že nestojím o nic jiného, než o oběť mého umenšování a vytrácení se. Líbí se mi dobrovolná podrobenost. Zkus v hloubi svého nitra plnit mou vůli plněním vnějších příkazů. Zkus to, i když za to nedostaneš žádné vyznamenání, ale spíše další ponížení. Uč se u naší máti!

Nečekej na vysněné ideálně velké příležitosti, abys mohl mi projevit přízeň. Tu mi projevíš v nasazení při všedních věcech, tak, jak je posílám. Jinak bys třeba celý život promarnil čekáním na svou velkou příležitost. Možná by ti někdo napsal na náhrobek: Pro nedostatek příležitosti zemřel.

Tak celá moje životní pouť vede spontánně až k onomu novému příbytku ve tvé tělesné schránce, který jsem oblíbil v průsečíku celého stvoření. Podle mého oznámení bere starý příbytek mého věčného otcovství za své a rozpadá se, aby se právě u tebe mohla slavit pravá hostina lásky.

Už od malička se tady zdržuji. Věčně se cítím doma právě v otcovském domě. Kvůli tomu přináším všechny oběti. Jako tvůj spásonosný bratr mám nepřerušené spojení s mým vlastním otcovstvím. Tím se vlastně nevzdaluji z místa mého přebývání. Nikdy a nikde tě na tvých cestách světem neopouštím.

Usiluj o takové dokonalé a trvalé spojení. Právě tohle spojení s neochvějnou otcovskou vůlí mi dává přebývat stále v tom, co je mým vlastnictvím. Moje láska, která ti přeje právě sebe, působí, že přebýváš v ní, třebaže se ti zdá, že chodíš po zemi a odděleně od všeho ostatního. Tím proměňuješ celý svůj život v mou jedinou službu. A celý svět, celé prostředí v sobě i kolem sebe obnovuješ a buduješ v jednotný otcovský příbytek.

Celé toto skvělé prostředí v sobě i kolem sebe chraň proti zneužívání. Snaž se spolu se mnou nalézat věčné otcovství kdekoli a ve všem. Všude se přede mnou skláněj. A nenajdeš na světě místa, kde bys nebyl doma. Obzvláště se samozřejmě přičiň, aby aspoň to zvláštní místo vyčleněné z okolního světa jako můj příbytek, bylo stále zdokonalováno a zušlechťováno slavnou hostinou lásky. Především zde mi holduj, aby ses čím dál tím těsněji spojoval se mnou.

Hm, ale už to hromsky studí. - Ošíval jsem se, ale nic jsem proti tomu nezmohl.

Přijmi, uznej a rozvíjej ve všedním životě tajemné spojení s mou vůlí. Proměň celý den ve službu pro mne a zdokonalím místo tvého přebývání na můj vlastní příbytek. Pak zakusíš krásu a doceníš význam a potřebnost oněch vzácných chvil, kdy se chci zvláště a výslovně k tobě sklánět. Na místo všech dosavadních, lidských oslav podej svou poslušnost. Tak se nebudeš vynášet uprostřed svých oslav, nýbrž je naplníš duchem dokonale mé dokonalé lásky.

Netušil jsem, že zdálky ozývající píseň se vzdaluje.

V tropickém kraji, kde sníh neznají,

co tam asi dělají, v tom tropickém kraji?

Sedí pospolu, okolo stolu,

a jen vína skleničky, cink cink jak rolničky!

Rolničky, rolničky, zvoňte, zvoňte dál,

a kdyby čerti padali, my pojedeme dál!

Za nějakou dobu všichni pobaveně vzhlédli. To se v dálce vynořil cíl jejich putování. Radostně seskočili se saní a kochali se rozhledem do údolí. Potom začali chvatně skládat věci ze saní.

Kde je?

No, tady byl.

Kam se poděl maličký?

Asi bude někde mezi těmi ruksaky.

Nezůstal dole?

Kdepak. Sama jsem ho dávala do saní.

Ztratilo se dítě! To je průšvih! PRŮŠVIH!!

Honem telefonovat dolů!

Tam určitě nezůstal.

A bylo po idylce.

Honem! Shoďte dolů všechny batohy, lyže a věci ze saní! Jedeme hned zpátky dolů!

To chce klid! - Ujišťoval tvrdý horal: Napřed si odpočinem a dáme v chatě grog a pak budeme hledat.

Žádný klid! Musíme hned jet zpátky? - Povzbuzoval jsem tvého otce. Ten rázně rozhodoval:

Musíme ihned rychle dolů! Otočit saně!

Služebníček. - Poklonkoval kočí a sotva si pořádně přihnul z tatovy plácačky, vyrazil s odlehčenými saněmi s tvými rodiči zpátky po vyjetých stopách.

A co si zatím počnu?

Ležel sis uprostřed ztichlé pláně napůl zapadlý v závěji. Byl jsi dobře zabalen, jenže ne na pobyt ve sněhu, kam jsi při cuknutí saní přistál. Všiml jsem si toho, ale už se nedalo nic dělat. Svědil jsem a šimral jsem tvé rodiče, ale ti zpívali a tlumili z plácačky halúzkovej všechna má pohotová vnuknutí. Tak jsem tě jen v duchu objímal.

Tos mi teda pomohl.

Vím. Zakrátko jsi stejně promrzl. Sotva jsi přišel k sobě, měl jsem tě k tomu, abys vyzkoušel své hlasivky a pořádně do nich zadul. Jenže jsi brzy ochabl. Nakonec mi zbylo jen vnášet jas do omámených myslí tvých zachránců. Na ten šup vystřízlivěli a soustředěně sledovali cestu před sebou.

Cink – cink – cink -  cink - cink . cink !! – Rozeznívalo se prudce do daleka.

Tamhle je! - Ozvalo se ze saní.

Musel tu ležet aspoň hodinu!

To chce klid! Nic mu nebude.

Tata honem osahával prokřehlé tělíčko.

Honem rozbalit a třít sněhem!

Máme ho! Je tady! Sláva! – Ozývalo se údolím.

Ham! Ham! – Plnilo se bříško z měkkého polštářku.

Co si počít s tou nemocí? Jak se jí zbavit? Jak ji v sobě ovládnout?

Když mě ve svém polovičatém vnitřním rozvoji pořád ještě miluješ touto chamtivou láskou, tak musíš něco podniknout. Nejednou záměrně dopouštím tvůj hlubší pád, abych s tebou otřásl a pokořil tě a donutil podumat nad sebou.

Strašné! Bojím se.

Když ve své duši poznáš nebezpečí svých vin a vyhneš se jejich důsledkům, tak začneš litovat ze strachu před drsnými následky. Potom ale uvážíš moji velkorysost, ve které najdeš zadostiučinění a štěstí. Jenže seš na tom pořád bledě. Když se to má zlepšit, musím tě opustit. Přitom ti sice nevezmu své vyšší nadání, nicméně nezakusíš mou důvěrně blízkou přítomnost. Stejně opouštím své nejbližší a říkám: Odcházím, ale zase k vám přijdu. Je třeba, aby mě aspoň na čas neviděli jako člověka, a otevřeli se pro vyšší život, odpoutaný od smyslů, který by se navenek projevil hrdinstvím, podstupujícím každou oběť.

Jenom to ne.

Neupírám ti vyšší nadání, nýbrž jen radost, kterou z toho máš. Cvič se v mém nezištném hledání. Hledej mě s temnou vírou, která zůstává s rozumem v koncích, a přesto vytrvává, bezohledně vůči sobě!

Na co je mi pak tvoje přízeň a tvé bratrství?

Když přijde na pořad dne tvůj další významný životní pád tak, že už netoužíš ani po mně, ani po mém stvoření. Nic tě netěší. I na mě vzpomínáš s utrápenou starostlivostí. Je konec tvému dumání pomocí smyslových představ. Už se nechci spojovat s tvou duší prostřednictvím smyslů. Chci k tobě přistoupit jakout tajemnou spřízněností, avšak niterněji než doposud.

Když takto pokračuješ, vystupuješ vzhůru. Cestou tě živím a posilňuji tím, co do tebe vlévám.

Nic nevidím. Mám hlad. Éééé - éééé!

Ovšem je tady pro tebe důležité znamení.

Jaké?

To náramně očíhnuté poznání tvé vlastní ubohosti, omezenosti a velké osobní slabosti. Toto vlastně už není získané, nýbrž ti ho sám dávám, takže jenom pláčeš.

Éééé – ééé!

Překonej nezřízenou sebelásku, která tě sráží do všech tvých pádů! Sobeckou sebeláskou by ses dopouštěl nespravedlnosti vůči mně, tvému bratru i vůči sobě. Srážela by v tobě každý vyšší život. Stěžovala by ti hrdinský boj proti trampotám volajícím do nebe, a to jen proto, aby se jí nic nestalo. Proto sebeláska dovoluje utiskování slabých. Otravovala by celé okolí i mne samého, a zasévala by plevel do mé rajské zahrady.

Copak se nedá nějak upadnout bez vlastního zavinění, prostě jaksepatří, totiž správně?

Pohnutka takového převratného průšvihu ti jasně vyniká z toho, že mě máš milovat naplno, tedy celým srdcem, celou svou duší, všemi svými silami a celou svou myslí. Hledej ve mně zalíbení kvůli mně, a ne jen z hladu a zájmu o mé dary či o mou přízeň. Hledej ve mně zalíbení ze všech sil, protože hodina tvých zkoušek zrovna odbíjí. Zamiluj si mě konečně celou svou myslí, takže budeš pevně stát nad vlnobitím smyslnosti a začneš mě uctívat v duchu a v pravdě. Tvá láska je cílem. K němu se zaměř, ať jsi v jakémkoli propasti či bídě.

O pohnutce k takovému životnímu průšvihu ti sděluji jenom to, že se musíš zřeknout chamtivé lásky. Myslíš si, že když se jedná o to nejcennější, jako je sám život, že snad je tvoje chamtivost ušlechtilá?

A není snad důležitý plný žaludek?

To tedy není.

Jak to, že ne?

Odměním všechny tvé útrapy. Dám ti, co ti patří podle tvého stavu a podle toho, co pro to vykonáš a sneseš. A když vytrváš, tak dojdeš k ryzí lásce. Zamiluji si tě jako své dítě, protože za lásku se vždy odměňuji láskou.

Sotva se vymotáš ze slepých uliček a pozvedneš ze svých pádů, a nestrpíš ani pocit otrocké bázně, ani chamtivou lásku, slyšitelně se ti ozvu a dám se ti najevo. Koneckonců jde o poznání, které ti dopřeji mým zvláštním osvícením. Vytryskne ti z víry oživované láskou, která vychutnává a proniká tajemství.

To je pořád jedna a táž pohnutka toho průšvihu, ale co dál?

Další je cena toho, že kvůli tobě strašně strádám.

Ty strádáš, já strádám, a kde je konec těm naslibovaným rajským plodům?

Plodem takového pádu či průšvihu je ti to, že rázem jasně poznáváš cenu mé oběti kvůli tobě. S rodícím se nazíráním přikvačí spojení se mnou, méně závislé na roztěkaných smyslech, opravdovější, silnější a stálejší. A zároveň v tobě začíná vládnout, když už ne radost, tedy aspoň pokoj, a to i v těžké nemoci. Jsi přesvědčen lépe než suchými rozumovými důvody, nýbrž pevně a živě, že moje řízení všechno zaměřuje na projevování mé dobroty. Najednou můžeš lépe pochopit, že ve své záměru všechno bez výjimky zařizuji k dobru, třebaže je to v nějakých případech fuška. Dolehne na tebe těžká nemoc a hned se ti zdá, že je tvůj život už zničen. Pramálo je těch, kdo vidí i ve stupňujícím se neštěstí moji milost dalšího a dalšího životního pádu.

A dá se to nějak vysvětlit rozumem dospělých?

Nad tím zůstává každému rozum stát.

Tak to se mi náramně hodí, i když nevím proč.

To víš, rozum ti pomáhá objevit hluboký smysl mých slov, ale čím jdeš hlouběji, tím víc ustupuje do pozadí. Rozum ti o mně odhaluje pevné základy budovy, postavené z článků, jejich skladbu a úměrnost skladebných prvků. Sotva splní toto poslání, mizí před hlubším nazíráním, vyvěrajícím z víry oživené láskou. Ta všechno proniká a poznává skoro na vlastní kůži.

Nevím proč, ale vyhovuje mi to.

Koukám, že se malému vrací růžová barva do tváře. – Říkal Matouš s úlevou.

A jiný dodával s chlapáckým žertem: Koho mají voběsit, ten se neutopí.

Nikdo se nesmál a máti řekla: Ať jde pryč, ten kecal!

Hoří víc, než by bylo zdrávo. – Říkal tata: Anděl smrti se právě dotkl svým žezlem jeho čela. Má nejmíň čtyřicítku.

To chce penicilin.

Mám ho.

To je slabé. Vypadá to na úplný zápal plic. - Říkal tata. Věděl, o čem mluví. Oboustranný zápal plic.

Tak to už nejspíš jedu zkratkou na konečnou.

Ale kdepak. To by vyžadovalo další a konečný životní kotrmelec.

Co přesně?

Takový kotrmelec v životě nemůžeš podniknout sám od sebe, jen lidskými silami. Jinak by ti z toho vzešly akorát nějaké křeče. Tohle se vůbec nedá podniknout na vlastní pěst. Tomu ale musí předcházet jako nějaký mezičlánek tvůj další významný pád či průšvih.

Co mi teda k tomu schází?

Těžko říct. K tomu není žádný návod.

Dun-dun-dun! - Rozechvělo se všechno kolem, a pak se rozfičelo meluzínovitě celé ovzduší: Fííííúúú!!!

Pak se nad všemi hlavami zablesklo, že jsem se sulcovitě roztřásl až do kostí.

Často se stává, že před mým vyšším nadáním předchází vnější překvapující znamení. To tě vytrhne z dřímot. Je to jakési vznešené procitnutí ze stavu neprobudilosti tvého nitra, zatímco oči bděle těkají a tělesné smysly budí dojem bystré ostražitosti.

Náznakovost je nad slunce jasná. Očišťuje jako oheň, osvětluje a zahřívá. Tak i můj podnět důkladně očisťuje, ale také tě osvěcuje a nadchne.

Tak rozněcuje živý plamen lásky ve tvém srdci. Ten dovršuje tvůj poslední kotrmelec, kdy se tvoje nitro přetavuje. Především je strhuji k sobě. Jenže právě to je první otřes tvého života. Je to rána tvé samostatnosti. Posléze přichází další průšvih. Tentokrát tě vtahuji do tajemství největších životních útrap, a ty jim zatím vůbec nerozumíš. Nakonec při vrcholném průšvihu pohlédneš až na dno mé smrti.

A to mě má zaplavit nadšení a radost?

Přesně tak. Je to prima sledovat tvou zapálenost a věrnost. Octneš se první v každém průšvihu.

To teda pěkně děkuju.

Pomáhám ti.

Do dalšího průšvihu?

Pohotově spojuji všechny odporující si překážky. Obměkčuji ti srdce láskou. Něžně si zamiluješ ostatní. Stáváš se neohroženým v každém průšvihu. Tak tě šlechtím docela zvláštním způsobem.

Tak tedy – Pánu Bohu poručeno. - Vydechla máma, a když spustila: Anděle Boží, strážce můj - - - tak to už starší brácha nevydržel a vyjekl, až sebou tata cuknul:

Existuje teď ještě nový lék na bázi zlata, Auromycin.

Ten tady nikdo nemá. Pro ten bys musel až dolů do města.

Od slov nebylo daleko k činům. Kmitající zasněžené stromky trčely jako hradby, ale teď musely bezmocně uskakovat na všechny strany. Nebyla to žádná lavina, ani stádo splašených zubrů z Tatranské Lomnice, i když to tak vypadalo.

Uuvííí!!! – Kvílela Tatra, když s ní tata ostře vybíral zledovatělé zatáčky.

Všechny tyto léky jsou pouze na dětském oddělení. 

A kdo to má pod palcem?

Doktor Kluska.

Naléhavý případ! – Křiknul tata do přeplněné čekárny a razil si cestu rovnou do ordinace.

Jistě, pane kolego, - říkal pan doktor, - nám přísluší použít lék, ale někdo jiný propůjčuje léku účinek. – Přitom ukázal prstem nahoru.

Zatímco se okolní lidé všemožně přičiňovali, sám jsem se k tobě sklonil, abych tě označil tím pravým znamením.

Horečka ustupuje. - Konstatoval krátce na to lékař.

Lup! – Tak nenápadně a současně ale tak pronikavě se obnovil bezpočet dalších kotrmelců, trapasů a průšvihů.

Honza Skácel nevydržel to napětí, aby si neulevil přehršlí slov, které zapsal do notýsku:

Všichni jsme tetovaní na dalekou cestu

někdo má černou kůži na patách

jiný zas na malíčku kručinku

a ruce rozedral nám v kopci babí hněv

 

Smrt je jen jednou jedenkrát a navždy

a mrtvé tělo pleva

ze které duše byla vymnuta

jak tvrdé zrno

 

Na chvíli staneme se dětmi

na dvorku s králíky a blízko popraviště slepic

tak nablízku

že zasáhla nás krev

 

A zítra odejdeme do protější země

všechny nás tetovala hlína na patách

u cesty panáčkuje bílý hranostaj

smrt je jen jednou jedenkrát a navždy - - -

Jedna věc je nakouknout na druhý břeh, ale něco jiného je porozumět všemu tomu dějství. Jenže o něčem takovém u mně nemohlo být ani řeči.

Na to se můžeš – víš co ? No ne?

Kdo jsi? – Podivil jsem se.

Kdo bych byl? Přece jeden z vás.

Z nás lidí?

Jasně, jsem kterýkoli z vás, prostě Švejk.

To není pravda. - Dával mi na srozuměnou starší brácha. Jenže jsem byl příliš zaujat příchozím, než abych poslouchal nějaké to varování.

Ale ty přece nejsi já? - Divil jsem.

Zatím ne. Mám v sobě kus tebe.

Proč tu seš?

Mám jít za tebou.

Kdo tě posílá?

Nikdo. Vždycky jsem ti v patách. Jenže – hm – přece to víš, - nemohu soupeřit s těmi učenými pány.

Proč ne?

Protože každej nemůže bejt chytrej, - říkal vemlouvavě: Ti hloupí musejí dělat výjimku. Kdyby byl každej chytrej, tak by na světě bylo tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej úplně blbej.

Nějak mi přišlo líto tohoto ptáčka, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Takový upřímný ubožák, který sám lítostivě doznával: Já si nemohu pomoct, já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen úředně zvláštní komisí za notorického blba. Já jsem úřední blb.

Cítíte se, úplně zdravým?

Úplně zdravým, to právě ne, vašnosti pane rado. Mám revma, mažu se Opodeldokem.

A co vám ještě schází?

Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu až do roztrhání těla, řekl skromně: - třebaže mám oteklý kolena.

Od toho poťouchlého žvanila se nic kloudného nedozvíš. - Naznačoval mi starší brácha.

Jen malý závan vyvolala moje ruka, mávající vzduchem.

Kdekdo si myslí, že té jeho přihlouplé vyřídilce nepodlehne, protože si je jist vlastní chytrostí. A zatím právě tomu padne za oběť. Švejk je poslem toho, který je zosobněná lež. Když chce přežívat, tak musí podlézat před každým, kdo se ve světě povyšuje.

Moje ramena se lhostejně pozdvihla, aby pak volně klesla.

Akorát ti chci pomoci k tvým lidským právům. Copak ti nejsou upírána tvá základní práva?

Tupý výraz mé tváře patrně upomínal na nehybný výraz sádla zatuhlého v smaltované díži.

Že ne?! A co ti, kdo od tebe od malička vyžadovali protivné čistění si zubů, zdlouhavé umývání si rukou, uklízení hraček? Kdekdo by tě chtěl utiskovat. Však to poznáš - ve škole, na vojně, v kostele, a kdo ví kde jinde. Jenže já se tvých lidských práv na každém kroku zastávám.

A daří se to -  daří?

Právě že se to vůbec ne.- Uznával Švejk.

Tak vidíš.

Švejk se zatvářil mučednicky: Jako bych vám, pane obrlajtnant, udělal vůbec někdy vostudu.

Povzdechnutí vyvolalo málem průvan.

Vostudu, pokračoval Švejk: - jsem vám jistě nikdy neudělal. Jestli se něco stalo, to byla náhoda, pouhý řízení boží. Nikdy jsem nic neudělal naschvál. Vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení.

Jen tolik neplačte, Švejku. - Řekl měkkým hlasem: Všechno zařídím, abyste byl už zase se mnou.

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nepláču. Mně to přišlo jenom tolik líto, že jsme voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžeme. Je to hroznej vosud, když pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa.

Neposlouchej ho! – Volal na mě starší brácha.

Proč by ne?

Musíš být obezřetný na pokoušení všedního dne.

Co je to?

Třeba líbezná vůně, líbivý tvar, lesklá barva, rytmická hudba, lákavý pohled očí.

Z dálky doléhal zpěv:

Když měsíc za mrak zapadá,

stín ti na tvář dopadá,

pověra mě napadá,

čert že sám se dívá,

že se nám vysmívá,

že na nás vyskočí, z tvých očí.

Kdybych se bál, tak už bych stál, od tebe dále,

copak nevíš, že když jsi blíž, máme namále.

Všichni čerti vědí proč -

O tě tolik stojím, proč se tě víc nebojím. -

Já se bát budu rád, a jak blázen se smát,

ať si čert vyskočí, z tvých očí!

Když to doznělo, rozhostilo se ticho, že by se dalo krájet.

Kdepak jsi, čertíku? Aha - už vím. - Stačí třikrát křiknout do dvířek u kamen: Čerte! Čerte! Čerte! - a honem se schoulit pod peřinu a jen malou špehýrkou pověrčivě vyhlížet, co se kde šustne.

A co by se mělo dít?

Něco strašného.

To snad ne.

Proč jsou takové strašné průšvihy na světě?

Když jsou, tak jsou, - pokaždé je to pro dobro věci, ať už jde o dopady krátkodobé nebo dlouhodobé.

Cha! To známe. - Chechtá se Švejk, až se za břicho popadá: -  Přípravy k usmrcování lidí se děly skoro vždy ve jménu božím. Veliká jatka světové války se neobešla bez kněžského požehnání. Lidi šli na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále... Dvakrát denně se sloužily polní mše. Jednou nám při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry. Měli jsme z toho nehoráznou švandu.

Už při těch švejkovských výlevech jsem loupal okem po starším bráchovi, ale ne a ne ho zahlédnout, až jsem ho konečně zaslechl.

Tahle moje tajemná politika se dá docela jednoduše vysvětlit. Podívej se na mořeplavce - jeho loď, až po okraj naložená zbožím, se může v rozbouřeném moři každou chvíli potopit. Sám od sebe by mořeplavec nikdy nenaházel náklad do vody, nicméně uprostřed bouře to udělá raději, než aby šel ke dnu i se svým nákladem. Na ztrátě nakonec vydělá. Kdyby usiloval o záchranu zboží, ztratil by svou loď i svůj život.

No jo, ale -

Jaké ale?

Když on ze sebe nedělá nic učeného! Jen tak žertuje, pořád se šibalsky pochechtává a je samý husarský kousek. Není to prima?

Švejkovitý rarášek s tváří mučedníka se neodbytně hlásí: Poslušně hlásím, že já vůbec nikdy v životě jsem neměl toho nejmenšího oumyslu někoho urazit...

Poslyšte, jste opravdu takové Boží hovado?

Poslušně hlásím, - odvětil slavnostně: - jsem! - Vodmalička mám takovou smůlu. Vždycky chci něco vopravit, udělat dobře, a nikdy nic z toho nevyjde než nějaká nová nepříjemnost pro mne i pro vokolí.

Cha – cha – chááá! – Otřásal mým hrdlem zvonivý smích, zatímco prosťáčkovy oči se soucitně rosily. A tak jsem mu dal zelenou a s otevřenou náručí ho přijímala celá moje bytost. Jakmile tento vtíravý host nabyl dojmu, že už je zase někde doma a že je na chvíli konec jeho bezdomovectví, spustil se svou mazanou nadsázkou: 

Jako bych já vám, pane obrlajtnant udělal vůbec někdy vostudu - -

I když takto byl starší brácha zrovna značně odstrčený, nezůstával docela stranou. Nyní mě neodbytně varoval:

Pozor na tyhle rezavé mravence. Jsou nebezpeční. Štípou. Zato černí jsou užiteční. Nesmí se hubit.

Vím. Člověk musí hledět, aby koukal.

Je to tak.

Také vosy jsou prý příživníci, kdežto včely jsou užitečné.

Tak, tak.

A co Rusalka? - Je užitečná?

Cha – cha – chááá! Ten má nápady,co? – Chechtá se tata a s ním celý přechytralý duch světa, který se vysmívá Rusalce, volající: Chci být člověkem!

A kdopak umí, děti, Píseň práce? - vyptávala se učitelka ve škole

Já!

Tak spusť!

Když se kola zastaví,

lehneme si do trávy ---

Cha – cha – cháááá! – Otřásla jeho zpěvem salva smíchu prvňáčků.

Nechápavý, udivený pohled pěvce obhlížel celou třídu:

No, co, přece zpívám Píseň práce. Znám to od starší – Nedořekl. Zavalila ho lavina dalšího smíchu.

Cha, cha, cháá!

Už toho nechej, Švejku! Myslím, že si budeme muset pozvat do školy tvoje rodiče.

Dětská hlavička se udiveně kroutila, když vyhlížela vyhlášeného neviditelného hemžíka, který měl podle přeučených hlav zavítat do něho samého.

Podle vanutí světa jaksepatří kovaná učitelka kladla rafinované otázky:

Milé děti, copak vám přinesl Děda Mráz? Co třeba tobě? -.

K nám, paní souško, Děda Mráz vůbec nechodí.

Jak to, že nechodí?

K nám chodí Ježíšek, paní souško.

Nepovídej. To je přece náboženský přežitek minulosti. Dneska už chodí jenom Děda Mráz. A kdopak umí nějakou básničku o Dědu Mrázovi?

Tady! Tady! – Zvedla se dětská ručička.

No tak ji přednes. - Vyzývala meduplným pohledem soudružka učitelka.

Děda Mráz –

není náš,

je to ruský šmelinář!

Smích rozesmál celou třídu. Soudružka učitelka šokovaně spráskla ruce:

I ty jeden Švejku švejkovitá! Kdopak tě to učí?! Řekni, kdo tě to naučil? - a s očima navrch hlavy a jekotem Viktorky od splavu srší: - To se musí vyšetřit! Okamžitě do ředitelny!

Pověz nám, kdo tě k tomu navedl, abys to říkal? – Vyzvídal soudruh ředitel.

Ježíšek  - ozýval se nesmělý hlásek.

Ředitel vrhal oči v sloup a úpí: Kam vede to naše školství?! Soudružka učitelka vydechla skomíravě jako dohrávající gramofon na kliku:

Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.

Následující mlčení se dalo dlabat lžící a duše volá:

Kde seš, starší brácho? Pomoz! Proč mlčíš? Jak to, že mi hned nepomůžeš?

Dočkej času, jako husa klasu. Teď to nejde.

A kdy to půjde?

Bůh ví, ale budu ti stále ---

Bráchův tichý hlas přehlušil Švejkův potutelný smích světské rafinovanosti:

Chachachááá! Klídek! To chce klid! Načež do toho kdosi tajemně zabrebentil:

Je mně velmi líto, řekl jeden z těch dravců černožlutě žíhaných, když k němu přivedli Švejka, že jste opět padl v naše ruce. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se.

Švejk němě přitakal hlavou a tvářil se tak nevinně, že černožlutý dravec pohlédl tázavě na něho a zdůraznil:

Netvařte se tak pitomě.

Přešel pak ihned do laskavého tónu a pokračoval:

Pro nás je velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sveden. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?

Švejk zakašlal a ozval se:

Já, prosím, o žádných hloupostech nevím...

Tak prosím - plíživá reakce je tady! - Zaječel sirénovitě hlas ženské s vítězoslavnou tváří Sherlocka Holmese po odhalení Psa baskervillského.

Krokodýlí slzy kutálejí po dětské tváři.

Ozval se vzlykot. To se Švejk dal do pláče.

Polní kurát řekl: Z tohoto člověka nechť si každý vezme příklad. Co dělá? Pláče. Neplač, povídám ti, neplač! Ty se chceš polepšit? To se ti, holenku, tak lehce nepodaří. Teď pláčeš, a až se odtud vrátíš do cely, zas budeš takový lump jako předtím.

Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem brečel jen pro legraci. Já jsem viděl, že k vašemu kázání schází jeden polepšenej hříšník, kterého jste marně hledal ve vašem kázání. Tak jsem vám chtěl opravdu udělat radost, abyste si nemyslel, že se nenajdou ještě spravedliví lidé, a sobě jsem chtěl udělat legraci, aby se mi odlehčilo.

I když se jednomu zdálo, že té hromské paní soušce vytírá zrak, přesto se nedalo ubránit protivně tísnivému dojmu, že se jeho nejkrásnější den kamsi odkládá.

Kdekdo se ho nedočkavě vyptával, jako by neměl mít zhola žádné dětství:

Čím budeš, až budeš velký?

Horníkem.

Proč?

Naučili nás to ve škole.

Horníci, horníci, ty my máme rádi,

kopají nám uhlí naši kamarádi.

Až budu veliký, do šachty chci jíti ---

Cha-cha.chá! – Přehlušil dětskou říkanku povýšenecký smích dospěláků.

Okolní zástupy zůstávaly ohromené, zmatené a zahlušené hlukem davů s rudými prapory a provolávajícími připravená hesla:

KAM SE HRABE AMERIKA,

S POMERANČEM NA SPUTNIKA!

 

AMERIKU HRŮZA JÍMÁ,

ZA NÁMI JDE RUDÁ ČÍNA!

Celá léta se ptám, co mě to tehdy přivedlo k tomu, abych se sám vydal do ředitelny.

Co bys rád, synku?

Rád bych se, soudruhu řediteli, odhlásil náboženství.

Výborně! – Plácá mi soudruh ředitel po zádech jako bych byl jeho člověk.

A tak z celé naší třídy zůstávala v hodinách náboženství pouze jistá osamělá Marie. Jak to, že tam zůstávala, kdežto já nikoli? Zatvrdil jsem se vůči katechetovi poté, co mě zasáhl do oka křídou vrzavě píšící po tabuli, zatímco jsem ostatním spolužákům cosi demonstrativně předváděl. Opuštěné Marie mi ovšem bylo dost líto.

Bez mučení se přiznávám, že od té doby ve mně najednou přetrvávalo něco, co mi tu nádobu vyvolenou přibližovalo. Odedávna jsem cítil, že z ní vyzařuje jakési teplo a jas. Bezeslovně působila, že jsem v její přítomnosti pokaždé jaksi ztišil svou prudkou povahu. Cítil jsem, že tu přebývá někdo, komu by se mělo říkat Pane. Bůh ví, že se jistě modlila i za mne, nazvaného Švejkem švejkovitým. Co na tom komu záleží, že jsem k tomu přízvisku přišel jako slepý k houslím.

Kristus Pán byl taky nevinnej, řekl Švejk: - a taky ho ukřižovali. Nikdy nikde nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo.

Cože? Ty ses pohodlně ztotožnil s nálepkou, kterou ti přilepil někdo, kdo tě ani dvakrát neznal? - Divil se můj starší brácha.

-

Mlčíš?

Poslouchám tě, ale jen tak napůl ucha.

Proč neposloucháš?

Možná chci projít hrdě a s důstojností tímto bláznivým světem, do něhož jsem se narodil, když jsem se tváří v tvář nesetkal s nikým, kdo přemáhá svět a nepřijímám ho k sobě, aby z mého srdce vládnul světu.  Možná – možná -

Musí ti být strašně smutno, pokud se od těch časů vzdaluješ i mně samému. - Tvrdí starší brácha.

A přesto se chci smát a těšit ze života.

Jenže seš přitom odkázán jenom na nepřímou, zcela nevyslovenou a nepojmenovanou pomoc. Mírním jen tvoje výstřelky a snažím se ti to všechno trochu líp zaostřit a osvítit ti dobro v tvé kotrbě.

Snad právě proto se toužím radovat tolik, jako se raduje Maruška. Ale zatím poznávám, že se dá uniknout smutku všedního dne nejlíp tak, že začnu sebe i ostatní přesvědčovat o skvělosti celého toho bláznivého světa.

Pokud Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: Opravdu nevím, proč se ti blázni zlobí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, výt jako šakal, zuřit a kousat. Jestli by to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidé divili, ale tam to patří k něčemu prachobyčejnému. Je tam taková svoboda, o které se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže, nebo za anglického krále, nebo za císaře pána, nebo za svatého Václava. Byl tam taky jeden, který se vydával za svatýho Cyrila a Metoděje, aby dostával dvě porce. Vůbec se tam žilo jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?! Je však také pravdou, že jsou tam úplně tichý blázni. Jako tam byl jeden vzdělanej vynálezce, který se pořád rýpal v nose a jenom jednou za den řekl: Právě jsem vynašel elektřinu. Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, které jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mého života.

Bez ducha pravdy ti zbývá unikat z ohrožení jen hloupou žvanivostí.

Zrovna tak, jako ten Švejk, když mu posluhovačka řekla: Tak nám zabili Ferdinanda. Možná, že se třeba i ve své prostinké dušičce kdysi modlil, aby ho někdo ráčil uchránit před každým zmatkem a neuvedl ho v pokušení, ale pak -

Pak si hleděl pomoci sám dostat se z té či jiné bryndy - 

Myslím, řekl Švejk, abychom se na všechno dívali z poctivější stránky. Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. To už je v přirozenosti lidské, že se člověk mejlí až do své smrti. Proto říkám, že lidi jsou chybující, ať jsou učení nebo nevzdělaní. Chybují i ministři -

Když se podrobíš patřičné očistě, tak tě ochráním před každým trapaserm, - tvrdí starší brácha.

No, já nevím

To si piš! Potom tě začnu zdokonalovat dalšími zkouškami.

Pchá, zkoušky. Zase ty protivné zkoušky? Nic lepšího neznáš?

Odstraňuji z tvého nitra samotné kořeny jakýchkoli průšvihů a trapasů.

Že by?

Takový průšvih je nebezpečný. Uvízneš na místě jako obehraná deska, kde se omílá pořád stejná písnička, a nemůžeš nikam dál pokročit.

Jak se dostat z takového zaseknutí?

To je tajemství, ale připoj se ke mně, docela dobrovolně. Mohu tě obdařit počátečním náhledem do tajemství. S tím ti vnuknu živou touhu po dokonalosti. Potom jako začátečník, který se stáváš pokročilým, vstoupíš do života, vybaveného mým věděním.

Jaké to bude?

To se nedá jednoznačně říct. Není stejné u všech, kdo se tomu podrobují. Všichni ho neprožívají nastejno. Budeš-li postrádat velkodušnost, pak zakusíš časté přerušování té suchopárné noci smyslů. Pocítíš ji pouze občas. Jindy ti to snadno zpřístupním. Dokud neovládáš smysly tak, abys dovedl ochotně a s radostí odložit přemítavé úvahy, zakusíš moje vyšší nadání jen občas.

Proč?

Chybí ti velkodušnost.

Každý nemůže být takový sekáč.

Neomezuji mé nadání na malý počet sekáčů. Proto na tebe dopouštím drobné všední průšvihy a trapasy. Aspoň se odhalují tvoje slabost. Uhýbáš-li před tím, tak už tě nechám tobě samému, aby sis to rozmýšlel v té jámě, do které padáš. Pokud všechno sneseš, pak je to plynulý rozvoj tvého života jako živé skladby. Zpočátku se zmocňuji tvé citovosti, tvých emocí a nálad. Pak si podrobuji tvou chápavost. Tak se ti vnitřní život úžasně zjednodušuje.

A co bude dál?

Potom ti většínou jako začátečníkovi hodím nějakou ohlodanou kost, prostě nějakou tu citovou útěchu. Pak si jako začátečník začneš libovat třeba v tom, že se zbožně modlíš, že úspěšně vyučuješ nebo hlásáš moje věčné Slovo. Zapomínáš, že jsou to moje dary. Proto jich používáš sobecky. Mimovolně hledáš sebe i v samé péči o mou oslavu a zapomínáš na moji osobní a důvěrnou všudypřítomnost. Myslíš si, že máš v činnosti velké úspěchy. To se ale pleteš. Myslíš si o sobě příliš mnoho. Pokládáš se za nenahraditelného. Přeceňuješ své schopnosti. Nevidíš svou ubohost, nýbrž jen chyby ostatních. Snad oklameš někoho  jiného, snad i sebe, ale nikdy neoklameš mě, který zkoumám srdce i ledví. Koukám, že ti často chybí čistý úmysl a upřímnost tvého přátelství se mnou. Nejsi dost upřímný ani sám k sobě. I když se snad ke mně okázale a procítěně hlásíš, přesto se nejhlubší jádro tvého srdce točí jen kolem tebe. Pořád se mi ještě odcizuješ ve svůj prospěch.

Tohle jsou tvé chyby, i když jsi už kousek pokročil. Naivně důvěřuješ své obrazotvornosti a domýšlíš si, že rozmlouváš se mnou jako se sobě rovným. V těchto chybách vězíš, třebaže se na každém kroku oháníš mým jménem. Tyto tvé chyby hlavně tehdy, když trpíš a musíš přijmout názory svého okolí. Proto i nyní můžeš ošklivě padnout na nos. Inu, nesleduješ ani tak mou přítomnost, protože ve vyšších službách myslíš hlavně na sebe. Z toho nevyvázneš bez šeredného pádu, který prožiješ jako trapný průšvih.

Bez tohoto průšvihu všech průsvihů nedosáhneš ztotožnění a blaženého splývání, totiž dokonalé zralosti. Jestli správně hoříš pro dobrou věc, tak tento tvůj průšvih nebude tak moc trapný. Akorát budeš mít značné potíže při vystupování mým jménem.

V čem vůbec spočívá takový průšvih?

Prostě ti odeberu každé citové potěšení, ale také tio nedopřeju žádné hlubší objasnění tajemství tvé dokonalosti a všeho po čem tak horoucně toužíš. Nedopřeji ti vytouženou inspiraci, ani sílu k dokončení začatého díla, kterým ses tak pyšnil a vytahoval nad ostatní. Je to čas tvé velké suchopárnosti v každém směru. K tomu někdy dopouštím i velká pokušení, ne sice proti čistotě a trpělivosti, ale proti víře, naději a lásce ke mně a k bližním. Očekávej nactiutrhání tvé osobě, překážky v uplatnění, průšvihy na každém kroku. Dopuštím, aby tě osočovali a zahrnovali nevděkem často právě ti, kterým dlouho sloužíš a dobře činíš. Jenže právě proto je musíš milovat čistěji kvůli mně a ve mně. Můžeš tomu klidně říkat mystická smrt nebo smrt starého člověka v tobě. Nediv se tomu - starý člověk je spolu se mnou ukřižován, aby byly potlačeny scestné sklony tvého, přirozeně dobrého těla, abys už nebyl zajatcem takových úchylností. Zkus v sobě popadnout pod krkem toho zaostalce se zpozdilým způsobem života, který se utápí v klamných touhách. Děj mi šanci, abych v tobě obnovil můj původní obraz podle mé podoby. Nechej si ode mě zušlechtit své smýšlení. Dopřej mi přetvořit tě v nové stvoření podle mého vzoru v mé spravedlnosti a dokonalosti.

A nebude to bolet?

Rozhodně žádná procházka růžovým sadem, ale nic na tvoje síly. Když dopouštím tvé pády a průšvihy, prostě tvé zahrnutí utrpením, brzy tě zraní moje ryzí láska, neboť je jemnější a vroucnější. Plamen mé čisté lásky se podobá přirozenému ohni, který postupně napřed vysuší látku, pronikne ji a potom promění v sebe. Pokrok v poznání a v milování mého věčného otcovství jako příznak tohoto tvého růstu je právě to, čím se liší od jiných utrpení, která se mu v něčem podobají. Ty tě sice neočišťují, ale můžeš je snášet z lásky ke mně a v duchu odevzdanosti do vůle mého věčného otcovství.

Snášet něco protivného jen tak? Pro nic za nic?

Není to marné. Všelijaké pády a průšvihy, které na tebe dopouštím kvůli tvé nedbalosti v životě nebo jako následek tvé nezvládnuté a rozbouřené smyslnosti, tě ovšem nemusí zdokonalovat. Můžeš to však přijmout jako zdokonalující pokoření za nedbalý život nebo jako povzbuzení k nápravě.

Pořád nějaké pády a průšvihy! Odkud se pořád vynořují?

Dopouštím je na tebe.

Proč? To má být tvá vyšší láska ke mně, křehkému tvoru?

Nedělám to pro mé potěšení. Jen dopouštím to, co na sebe přivoláváš, abych tě, pokročilého, přivedl k pevnější víře, k silnější naději a k vroucí lásce. Ovšem i tento průšvih má své úskalí. Obstojíš v něm, když budeš velkodušný a obezřetný. Chce to hrdinskou víru, doufání proti veškeré lidské beznaději, až se to promění v úplnou odevzdanost. Nakonec tě obdělávám, ale už daleko hlubší orbou, tak hlubokou, že se ti zdá, jakobys byl zničen vnitřním souženími.

Když přežiješ tuto svou zapeklitost, tak si mě zamiluješ nejen z celého srdce a z celé duše, ale už i veškerou svou silou a chystáš se zamilovat si mě celou svou myslí, aby ses v té nejušlechtilejší činnosti stal poslušným mému volání. Dorůstáš do mého přítele v duchu a v pravdě.

Má-li kronikář těchto sáhodlouhých rozprav upřímný, nemůže opomenout mou hlavu, vyhlížející pohledem péra z divanu, zatímco srdce se vznáší po hvězdách.

Prober se, spáči! – Cloumala se mnou jakási ruka.

Ále – co se děje?

Spíš nebo bdíš?

Dumám v bludišti mého srdce.

O čempak dumáš?

Pchá! ¨

No, jenom řekni.

O vlivu polárních medvědů na rezavění zemské osy.

No jo, ovšem, samé legrácky. Nejspíš ti to vnuká ten starý obejda s maskou dobrého vojáka. Hledá snadnou obranu proti zvůli a tvrdosti mocných akorát v nezodpovědnosti.

Pchá! Blbost.

Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce: Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: Švejku, nepříznávejte se k ničemu, budu se vykrucovat do roztrhání těla.

Zkrátka chceš přežívat v divokém karnevalu světa vždy s úsměvem a beze strachu, v masce poslušného občánka, jenže bez vlastní osobnosti.

Tak to není.

A jak to teda je?

Disciplína musí bejt, jinak byste lezli jako opice po stromech, ale vojna z lidí udělá lidi. A není to pravda? Představte si park a na každým stromě vojáka bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Chceš se všemu vysmát, ale to pokaždé nejde. Někdy si ten kalich hořkosti musíš vypít až do dna.

Hlava se nedůvěřivě zavrtěla a pak se z ní ozvalo:

Hm - vyberu si to nejlepší, co je na světě.

A přebereš. Zmýlíš se. Ten mizera brává na sebe podobu démona světla. Podněcuje hlavně bujnou fantazii. Náramně rád zneklidňuje představami.

Představami?

Přes obrazotvornost působí na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Zahaluje celé to panoptikum věcí tajemným půvabem. Duch pak bloudí v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí, takže se dají stěží rozeznat. Podstrkuje ti nápad opatřit si pokoj svou lhostejností a zatvrzelou tupostí.

Vrtění hlavy.

To chce klid! - Opakoval Švejk s úsměvem. Však ono to vždycky nějak dopadne. Hlavně trochu toho zdravíčka, a dobře se nabaštit a napít.

Jenom jestli ti to bude stačit.

A co když chci jít životem sám?

Máš na to dost zkušeností?

Jak to poznám, že jsem už dost zkušený, dokud to nezkusím sám? Bez cizí pomoci! Honza šel přece také do světa na zkušenou.

Co tam budeš dělat?

To už dneska vím.

Co to bude?

Nestanu horníkem.

A co budeš dělat?

Něco lepšího.

Čím budeš?

Nejraději bych byl tím člověkem, který smí chodit v parku po trávníku, nosí hůl s hřebíkem na špici a napichuje na něj odhozené papírky.

Cha – cha – chááá! – Pukalo smíchem moje okolí, každý se připojil, až se rozchechtal celý svět. A kupodivu - rázem už nebylo všechno tak černobílé. Od úst k ústům letěl popěvek:

Když já vám povídám,

že je nebe na zemi,

pravdu mám, věřte mi,

za život život dám,

i když nerad umírám –

Děcka, dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů, vtloukal všem do tupých lebí nový učitel dějepisu. A nejslavnější doba českého národa je doba husitská.

Nejoblíbenějším školním předmětem pánů kluků zůstávala přestávka. Ta se rychle plnila dějinami třídních bojů. Největší události se tehdy odehrávaly na záchodcích, naplněných hustým kouřem cigaret všech dostupných značek.

Něžní rošťáci se dělili o své dojmy,které vtělují do neumělých veršů:

Tam ve výši šedých skal,

kde jsem srdce zanechal,

jednoho dne krásného -

Lidi se mu vyhýbali,

protože ho dobře znali –

Musíme zřídit Tábor coby poslední útočiště propadajících průšvihářů.

Brzy se vynořily drobné postavičky s kalichem vystřiženým z papíru na hrudích.

Retuj druh druha! – Ozývala se ze všech stran husitská hesla.

Řachch! - Řachch! - Řachch! – Otřásaly celou školou pekelné klíče. Budova se plnila štiplavým kouřem.

Nebylo divu. Dutý klíč, plněný vršky od zápalek a uzavřený hřebíkem jako úderníkem, rozhoupaný na provázku, způsoboval strašnou šlupku, nejlépe poblíž ředitelny.

Co je to tady?- Láteřil rozlícený ředitel. Oči mu mžouraly jako prskající kočce. Neviděl před ředitelnou ani na krok.

O to se čile postaraly funějící dýmovnice. Hořící celuloidové pravítko zabalené do papíru dovedlo spáchat jaksepatří mlhu.

Kdo to byl? Přiznejte se!

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, věc, o kterou jde, je nesmírně důležitou.

Tak co je, Švejku? Přerušil ho nadporučík Lukáš.

Poslušně hlásím, pane obrlajtant, že je vždycky lepší se k něčemu přiznat dřív, než to praskne. Vy jste dal rozkaz, aby vám vojín Baloun přinesl játrovou paštiku a housky. Tento rozkaz nemohl bejt splněnej. Já jsem tu vaši paštiku sežral. Sežral jsem ji, šťouchaje do provinilého Balouna, poněvadž jsem myslel, že játrová paštika se může zkazit. Já jsem četl v novinách, že se celá rodina otrávila játrovou paštikou...

Baloun, celý se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých přestávkách.

Jak vidíte, pane obrlajtnant, já jsem to chtěl vzít na sebe a von to ten pitomec takhle prozradí.

Třebaže mne můj starší bráchs neopouštěl ani na chvíli, bylo mi to málo platné. Nedopřával jsem mu sluchu. Buď že se okolní vzduch otřásal salvami smíchu, neustále živeného potměšilým raráškem, nebo že jsem se prostě stranil vedení starším bráchou.

Chlapci,  chlapci, - promlouval ředitel všem hříšníkům do duše, já se vám  divím. Ale že se přiznáváte a litujete toho, tak –

Další brepty už všichni znali, takže mu nikdo nevěnoval ani okamžik pozonost.

Ten muž je naprostý idiot, řekl generál o Josefu Švejkovi. Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jenom úplný blb.

Poslušně hlásím, ozval se Švejk, že opravdu sám na sobě někdy pozoruji, že jsem slabomyslnej, zejména takhle k večeru.

Jelimánkovský smích, tedy nic intelektuálně ciselovaného, se rozléhal celou boudou, jak bývalo v těchto prostomyslných kruzích častováno ohnisko výchovy mládeže.

A když dílo mocných nebylo ani za mák ušlechtilé a přesto vládci volali kněze k jeho požehnání, zbylo tady jen simulování. Tak se Švejk stal simulantem. Potom na chodbě řekl k tomu naivnímu muži: Mohu vás ubezpečit, že všechno je marné. Z těch lumpů by ani Radecký, ani princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky nebo ďábelsky, všechno jedno.

Těžká věc, povzdechl si starší brácha: Nabízím se ti k vedení, ale odmítáš. Čím jasněji ti ukazuji zlatou střední cestu, tím spíš jdeš stranou. Bedlivě zvažuji každý můj krok vůči tobě. Kdybych si počínal příliš neústupně, jen bych tě utvrzoval jako l´enfant terrible. S takovou se brzo octneš v dvojím ohni.

Radostně zvonivý smích vzbudil závist pyšného nadutce.

Zpátky, Švejku!

Poslušně hlásím!

Držet hubu a krok! Je konec jalového řečnění a záplavy rozptýlení.

Pozor! Dochází k něčemu, při čem by dámám slabší nervové konstituce mohla stydnout v žilách krev.

Nebyl to raport, co potkalo Švejka. Bylo to něco horšího, přeložení na frontu.

Víte, Švejku, co je to maršbatalión?

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že maršbatalión je maršbaťák a marška že je marškumpačka. My to vždycky zkracujem.

Tak vám řeknu, Švejku, že pojedete se mnou maršbaťákem na frontu, když máte rád takovou zkráceninu. Máte radost?

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost, odpověděl dobrý voják Švejk, to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu.

Cha – cha - chááá! - Veselost v průšvihu je přece naše síla. Proč se nesmát se Švejkem v té dnešní robotárně?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ÚDĚL TESAŘE

Máš práci ? -  Máš? Máš - Vyptával se nedočkavě dědeček s očima navrch hlavy.

To víš, dědo, že mám.

A kde?

Ále – tam kdesi – v První brněnské – Aspoň tak nějak mi to přinesla slina na jazyk.

Tak to je dobré. To je výborné.

Prosím tě, proč mu to říkáš? – Vybafl na mě starší brácha.

Copak neznáš dědu? Je štastnej jak blecha, že mám práci, protože jak má někdo práci, je z něho solidní člověk.

Ale lež zůstává lží.

Copak nevidíš, že je děda nad hrobem? Neslyšels nikdy o milosrdné lži? Proč mu nepřeješ trochu štěstí?

Jen aby se ti taková milosrdná lež nevymstila. To já znám případ –

Nenechal jsem staršího bráchu domluvit. Pokaždé má v zásobě kupu nějakých těch zlověstných případů.

Tak se tam aspoň zajdi zeptat, jestli tam něco není! – Zaznívalo za mnou zdálky.

To víš, že zajdu, když už jsem to nakousl.

Kterýsi ruský klasik říká: Jen drápkem uvízl, a chycen je ptáček celý. A taky že jo.

Nemáte nějaké místo pro sociologa?

Zrovna zřizujeme oddělení péče o člověka, a sociolog tam bude potřeba jako sůl. Zatím můžete dělat bezpečnostního technika.

Je to osud, nebo co?

Žádný osud. - Šeptal starší brácha.

A zatímco kuličkové pero tančilo čtverylku na pracovní smlouvě, ztrácel jsem se v propadlišti. Kam jsem to spadl?

No tohle, to je strašné! – Povzdechla si sekretářka.

Co se děje?

Smrťák!

Cože?

Smrtelný úraz!

Aha.

Jde o pracovní úraz Ferdinanda – , nedomluvila. Do řeči jí vpadl hlas doktora Svejkovského.

Kterýho Ferdinanda? - Otázal se, nepřestávaje si masírovat kolena: - já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.

Neblázněte! Ticho! – Vybuchl jsem: Tady jde přece o člověka, ne? Tak se to musí důkladně vyšetřit.

Cha – cha – cháá ! Zase jeden outlocitnej. To já jsem znal jednoho –

Nechte toho, šašci!

Šašci – jacípak šašci? – Lezlo z okurkovitě protažených masek: Chce tady snad nějaký novopečený sociolog urážet dělnickou třídu? Takové ptáčky dávno známe. Na takový si posvítíme.

Jasně, že posvítíme. Kdo má být oběšenej, ten se neutopí.

Dopis od představeného vyčníval z poštovní schránky a stačilo jedno trhnutí, aby jeden nepohodlný sociolog zůstal jako opařený.

KÁRNÉ OPATŘENÍ

Na základě opakovaného porušování pracovní kázně Vám ukládám důtku, snižuji plat po dobu tří měsíců a s okamžitou platností Vás překládám na hůře placené místo ve skladu. Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat do tří týdnů. . .

Chachá! To známe. – Uchechtl se tatův přítel Matouš: To je jako s tou paní, co měla pořád sedm klíčů a pak na ni přišlo velký běhání, a než našla ten pravý, tak už ho nepotřebovala.

Mám se odvolat?

Samozřejmě, že se odvoláš  -

Je správné se odvolat, ale i když vyhraješ, zůstaneš tam jako vysouzený ženich. – Mínil tata.

Kdo chce pracovat, pro toho se vždycky najde solidní flek. A taky že ano.

Úúúíííí!! - Zasvištěly brzdy černé limuzíny před správní budovou nového podniku. Z ní se vyvalil ředitel, soudruh Holub. Rázným krokem si to vyšlapoval ke kancelářím. Křepkost jeho pohybů kontrastovala s neforemností jeho půldruha metráku živé váhy.

Tak co se tady děje?! - Zavrčel nerudně na vrátného a – aniž by čekal na odpověď – míjel vrátnici. Zatímco rázoval do kanceláře, brblal polohlasem:

Tohle že má být nějaká silnice? To je nějaký příchod ke kancelářím vedení? Ještě že se tady včas objevuji. Všechno by tu zpustlo. Všechno by se rozklížilo. Ale to se změní! - a rychle!! - Vrčel nasupeně, zatínal pěsti a brblal o stošest:

Tady musí být přistávací plocha pro vrtulník! Všechno se bude řídit z vrtulníku! - a vysílačkami! Jiné cesty není! Na to už dohlídnu!!

Pohrdavě přehlížel uskakující postavičky podřízených, jakoby to skoro ani nebyli lidé: Idioti! Co tihle vědí? – Mumlá:  Co to dá námahy prodrat se někde do vedení! - Rozhodně mu však v uších dozníval rýpavý hlas jeho pěknější polovičky:

Copak nemáš na víc, než na tak ubohou kariéru?!

Ale jo, jo, jo - Umlčel ji pokaždé strohým mrčením, jenže osten výčitek v jeho nitru drásal dál.

Upocená hlava se kolovratovitě vrtěla a vyrážela hlučné odfuky: Ne, to nikdo nepochopí, co to stojí.

Snad jediný Vrtík, původně osvětlovač v divadle, nyní výkonná síla pro všechno, vždy svolná ke každé zlodějně, se poněkud blížil k pochopení šéfova počínání, když si vybavil první scénu ze hry Alfreda Jarryho Ubu králem:

Cože, otče Ubu, jste snad spokojen se svým osudem? Vy jste přece býval králem a teď se spokojíte s tím, že...!?

Teď však Vrtíkem cloumal podivný zvuk.

Hmrrr! - Zamručela stranicky vybraná a schválená veličina v popředí, která si tak dodávala kuráže, aby mohla vzápětí nasupeně vyhrknout: Chlapi! – Svolávám tuto poradu - hmrrr! - protože tak už dál nejde! Tady začne vojna!  a bací pěstí do stolu. Chvíli ještě zlověstně koulí očima a kochá se pohledem na krčící se vedoucí techniky a sekretářku.

Nato se ozval rozhodně:

Důležité je vědět, kdo za co může, a kdy svoláme jakou poradu! Bez porad to nepojede! Když to nebude někde šlapat, tak to musíme projednat. Jiná cesta není možná! Jinak bychom se dostali tam – hmrrr - kde jsme. A to si, myslím, nikdo z nás nechce! - Hmrrr! - Zkrátka ty stavy, které tady trvají už léta, jsou prostě neudržitelné!

Co tedy konkrétně? - Ptal se ekonom.

Aby bylo každýmu jasný! - Řval Holub div, že nepřišel o mandle: Nechci dělat žádný monstrprocesy, ale jestli se lidi rychle nevzpamatují - tak asi jiné cesty nebude, protože -

Byl by pokračoval dál ve své výhružné samomluvě, která má napříště zaplnit většinu porad trvajících někdy až celou pracovní dobu, nebýt  -

Crrr – Crrr! - - Crrr – Crrr! - - Crrr – Crrr!

Holub strnul. Vzápětí se popadl za hlavu a hystericky vybuchl:

No, to ne! Tohle už není pro člověka! Kdepak! Toto ne!

Zlostně popadl telefonní sluchátko a zdálo se, že chystá se rozdrtit a rozmazat slovy jako balvany toho opovážlivce na druhém konci drátu. K překvapení všech se ale jeho rozzuřený obličej roztáhl v úsměvu a docela zakulatil:

To seš ty, Věrunko? - Spustil, jako když medu ukrajuje: No pověz, co potřebujete u vás, na výboru? Na chvíli se odmlčel, koulel očima a pak s úslužným úsměvem opakoval po ní:

Všechno. Jistě - jistě - jistěže. Pro tebe všechno. To víš, že jo. A kolik toho - ano. Jako vždycky. Co nejvíc. - Budeš to mít na výboru za půl hodiny. Spolehni se, Věrunko. Tak zatím čest - čestíček!

Vrtíkovi tanula v paměti slova z Jarryho hry:

Otče Ubu, chci se ti odměnit na četné služby, a jmenuji tě hrabětem. - - Neděkuj mi, otče Ubu, a dostav se zítra ráno na velkou přehlídku.

Chlapi! Představte si - Ozvalo se z Holubovy pojednou zkormouceně potemnělé tváře: Ta kráva z městskýho výboru zas něco chce. Tohle už není pro člověka. Načež zařval: Jaróóó! - Kde ten chlap zas vězí?!

Zvědavá tvář řidiče vzápětí nahlédla dovnitř:

Voláte mě?

Hmrrr! - Ozývalo se ledabyle: Zajedeš na výbor! Zavezeš tam nějaký propagační materiál. Ale hned! Oni to naléhavě potřebujou. Tak fofrem!!

A co?

No všechno, jako dycky a všeho co nejvíc uvezeš! Copak to musím porád každému opakovat?

Sotva zmizela řidičova hlava, Holub nervózně posedával: Co to vlastně zrovna řešíme? – Nikdo mu neporadí. Tak alespoň zaláteřil:

Takhle se to nedá dělat! Tyto stavy jsou neudržitelné! Ne, tohle je moc na jednu kotrbu!

Načež se obrátil k výrobnímu náměstkovi Cejpkovi:

Řekni k tomu, Rosťo, taky něco! Seš přece náměstek!

Ten se probral z prvního úleku a usilovně mával rukama. Nato začal koktat:

Každý bude muset šlápnout do pedálů, fakt chlapi -

Na to Holub vypálil:

Prosím tě, Rosťo, buď už ticho, nebo se zblázním! – Pak houkl na sekretářku Novákovou:

Nákoá, dejte to všechno do zápisu!

Přitupělým pohledem se obrátila na původce toho hluku, který ji tak neomaleně rval z Případu nedbalé nymfy, který právě zaujímal obě její signální soustavy:

Della Streetová pohlédla na svého zaměstnavatele se zvednutým obočím.

Perry Mason řekl zachmuřeně: George S. Alder začíná utahovat šrouby. Přece jen to děvče bylo návnadou v pasti, kterou na ně políčil.

A nyní se stala svědkyní toho, jak Holub zrovna končil jednu část své samomluvy slovy:

Chlapi, já vám to říkám, jak to je. Já nedovedu lhát a to je ta moje slabost. Nákoá, dejte to do zápisu!

Trouba! - Vydechla si úlekem, přehodila si obráceně nohu přes nohu a hltala dál svůj Případ:

Je nadšeným zastáncem judikatury založené na precedentech, řekla Della, myslím, že kdyby se dostal před skutečně novou situaci, asi by omdlel.

Jednání porady se nyní přesunulo k dalšímu bodu programu.

No, prosím, ať vedoucí provozů podají hlášení o svém úseku!

Znenáhla se však i tento bod jednání, vyhrazený technikům, změnil v Holubovu jednolitou samomluvu.

Jako dunivý podtón jeho monologu se za souhlasu mlčící většiny ozývala ozvěna ducha všednosti:

Jestli si přejou vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou:  - - pak se  budu vykrucovat do roztrhání těla.

Bez disciplíny by se to tady všechno rozklížilo. – Blábolil Holub.

O tom žádná, přizvukoval Vrtík a hned přidával k lepšímu: Už Švejk přece říká: Disciplína musí bejt, jinak by všichni lidi lezli jako vopice po stromech, ale vojna z nich udělá lidi.

Brzy se hovory stočily na zdražení piva a kdosi zase vytáhl Švejkovu okřídlenou průpovídku: Každá vláda, která zdraží pivo, nutně padne.

Všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Jenom soudružka z kádrového oddělení pohoršeně dodávala:

Jenom ať ten Švejk moc nevykládá - on toho taky má dost za krkem. My toho na něho víme taky dost.

A porada vedení jí dala za pravdu dříve, než se rozešla na jednotlivá pracoviště.

-

Nákoáá!! - Ozval se řev z ředitelské kanceláře.

Sekretářka sebou cukla. Správně vyrozuměla, že onen skřek znamená její jméno, a spěšně ukončila  telefonní rozhovor:

Tak zatím - a sežeň mi ty Medojedky!

To už se před ním objevila nasupená hlava: Svolejte vedoucí provozů! Svolávám poradu!

Na kdy?

Hned!

Vzápětí zahájil věčný život porady:

Já vám říkám, chlapi, tohle jsou neudržitelný stavy! Jestli se s tím ráz dva něco neudělá, tak se ten škarbál otevře!

O co jde?

Přece o výrobu! Chlapi, tam lítá půl milionu, tam je rana - půl milionu - bota! A vedoucí výroby? To je bohém a liberál nejtěžšího kalibru!

Tucet nechápavých tváří na něho mlčky zíralo a soustředěně naslouchalo:

Platíme lidem jako hrabě Monte Christo! Děláme bohatý lidi a chudý podnik! Tyhle věci musí zmizet z povrchu zemskýho!! - Zatnutá pěst otřásla stolem: - Zkrátka jsme jednou výrobní podnik, a basta! Tak se musíme zabývat výrobou. Nekompromisně!

Náměstek Cejpek už už zvedal ruku, ale Holub ho zarazila:

Já vím, co chceš říct! To ví každej blbec - kromě těch nahoře. Ti jsou jiného názoru. A přes to nejedou vlaky!

Ale -

Nechci slyšet žádné ALE! Takhle se už dál jet nedá! Tam platíme úplnou šlechtu, která nemá s naší výrobou nic společného! S tím je amen!!

Do náhle zahlušených bubínků vyduněl Vrtík slova otce Ubu:

Přineste bednu na šlechtu a hák na šlechtu a nůž na šlechtu a knihu na šlechtu! Potom nechte předstoupit šlechtu!

Nikdo na to však nereagoval, protože rozhodující byl hlad vedoucí veličiny:

No, řekni si k tomu, Rosťo, svoje! Seš přece náměstek!

Cejpek zapumpoval rukama ve vzduchu a koktal:

Ehmm - přece -

Rosťo, drž už hubu, nebo vyletím z kůže!

Náměstkovy ruce poklesly jako raněnému ptáku Noh. Rozhlížel se, že ho snad někdo z porady podpoří. Ti však měli na starosti úplně jiné věci.

Vrtík zrovna hloubal nad reklamou, která tvrdila:

Zaplatíte jeden

přijímač -

dostanete dva.

Máme pro vás novinku - naše přenosné autorádio

Právnička se soustředně obírala reklamou v letáku:  Zmrazené taštičky se špenátem. Krabička má čtvrt kila, tedy dvě porce.

Sekretářka byla hluboce zabrána do zápisu z porady, neboť na předcházející stránce měla čerstvě sehnaný Případ roztěkané rudovlásky:

Myslíte, že to vypadá nadějně?

No těžko říct, řekl Mason vyhýbavě, ale možná, že jsme narazili na stopu...

Pojednou nasupeně vzhlédla. To nepříjemné individuum na ni houkalo:

Nákoááá, dejte to do zápisu!

Však jo, už to dávám.

Ale né! Porada jednomyslně rozhodla... Jiné cesty není! - Musíme si to říct tak, jak je to pravda! Jenom jak je to pravda! Vysoce spravedlivě! A kde nám pravda nestačí - tam si musíme pomoct, jak říkala stařenka, že ano?! S těmi, kterých se to týká, to projedná inženýr Cejpek! Se vší parádou! Naprosto nekompromisním způsobem!

Náměstek ani nedutal.

A ti, kdo tady ve výrobě zůstanou, - nařizoval Holub, musí s platy dolů! - To je myslím každýmu jasný, nebo ne?! – Dodával důrazně a zakoulel zlověstně očima:

Projednáš to s nimi, Rosťo! Seš přece náměstek, ne?!

Cejpek se zmohl jenom na své: A hotovo dvacet!

Vrtíkova hlava se přitom náhle oddělila od ostatního těla, aby se kamsi zakutálela. Tam v nedohlednu hřímal otec Ubu: Nejdřív zreformuju spravedlnost a pak přistoupíme k financím. Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod a za průmysl, třetí za sňatky a čtvrtá za úmrtí každá po patnácti francích. A pak -  do díry s finančníky!

Výborně! To je řešení! – Jásali nad ředitelovým návrhem všichni vedoucí jako jeden muž.

Postavíme si nové kanceláře, co říkáte, chlapi! Ať trochu reprezentujeme!

No jo, ale jak? To nám nahoře nepovolí.

Ale povolí, Rostíčku, povolí. - Tvrdil Holub a šibalsky mrkal na ekonoma. My už jsme tady s Edou vymysleli, jak na to.

Jak?

Předně s tím nepolezeme ven.

Cejpek fascinovaně zíral do Holubovy tváře. Byla žulově neproniknutelná. Chvíli ještě napínal a pak povídal:

Postavíme mateřskou školku, a bude to.

A taky jesle. - Dodal ekonom.

To nám přece každý schválí. A nejen to. Ještě nás nahoře pochválí. Za to, co děláme pro stabilizaci kádrů v rezortu.

No a co s tím?

Rosťo, ty seš - ! - Za pár let zjistíme, že to není tak rentabilní, jak se myslelo a v tichosti změníme užívání budov na kanceláře.

Ode dneška měl Holub velkou reklamu. A jde to podle plánu.

Není to rentabilní. Kromě toho, o děti se mají starat nejen maminky, ale i tatínci! Na to se u nás rádo zapomíná! Musíme to zrušit, chlapi! Jinak to svalí celý podnik do hrobu.

A co s vybavením?

O to se postaráme! Vysoce spravedlivě! –Zarazil Holub zvědavce.

Déšť anonymů se snášel na úřady.

Ale konec vše napravil. Jistý vrátný byl obviněn a stíhán. Je dopaden při krádeži odpadového materiálu.

Darebák jeden! Taková troufalost! Místo aby hlídal!

Tohle si lidi nemají dělat. - Mínil Vrtík.

Co myslíš, Jarečku?

No přece brát spravedlnost do svých rukou. Jak říká Švejk: Ono se řekne pomstit se. Někdo si myslí, že se pomstí a nakonec to vodnese ten, koho si takovej člověk vybral za nástroj pomsty. Proto říkám, chtít se někomu pomstit, tak to vodnese nevinej člověk.

-

Tak co, synku, jaký je to v práci? – Ptal se tata.

Zrovna jako v zámku.

V zámku? V jakém zámku?

Přímý styk s úřady nebyl ovšem příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti, jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe... A přece je tento aparát velmi citlivý. Důkazem toho je, že uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho, může se stát, ačkoli uvažování není ještě u konce, že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a později nezjistitelném místě k vyřízení, jež záležitost uzavře. Je to jakoby úřední aparát nesnesl to napětí.

No jo, hochu, tak už to tady chodí, a to na věčné časy.

Kývající hlava mu dávala za pravdu: Opravdová škola emigrace do skrytého života v ráji srdce.

Hmrrr! – Mrčel soudruh Holub - Chlapi! Co bude s prvomájovým průvodem? Sežeňte nějaký ty krojovaný babky! Ať se tam trochu zavrtěj před tribunou, a bude to!

To je těžký - Ozýval se náměstek: Už od loňska víme, že stovka za účast v kroji je málo.

Hmrrr! To jsou stavy! Co ti lidi chtějí? Neudržitelné stavy! Hmrr! - Tak jim dejte po stopadesáti! A taky, aby někdo nesl transparent!

Za transparent nebo fanglu se odjakživa dávají dvě stovky.

Dejte jim to zas! Ať z toho nejsou ňáký řvanice.

Ekonom přikývl, když zrovna obíral pod stolem sekretářce nohy. Ta to jako obvykle skoro ani nebrala na vědomí. Byla příliš zaujata neohroženým vystupováním Perry Masona před soudní porotou.

Vrtík se obíral katalogem aut a překvapeně šeptal mechanizátorovi:

Toyota Celica ST 2000 LB stojí v Rakousku jen 119.770, - šilinků! To je, co?!

Na to ti kašlu! - Odbýval ho mechanizátor: Mám strašnou žízeň, že bych se o ni mohl opřít. - Todle už není možný! To by chtělo škopek blata -

Hm - jedno orosené by bodlo.

Aspoň na začátek - ta porada nemá konce.

Vrtík se rozhlížel po okolním dění, tolik absurdním. A přesto se nezvedl ani neutekl pryč. Jen šeptal: Až bude po tý vojně, tak mě přijeď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti U kalicha -

Jaký pivo tam teče

Velkopopovický.

Co je to tam?! Jsou tady dvě porady, nebo co?! Kdo tady nechce být, nemusí! My tady nikoho nedržíme! Jak - kdo - chce - chlapi!

Kupodivu zůstali všichni jako přibití. Zkamenělý Růženčin zámek anebo Kafkův? Taková egyptská robotárna.

Musíš být jako štika, mechanizátore! - Ale ne leklá!! Rozhodovací činnost musí být s tužkou za uchem, to vám říkám na rovinu, chlapi!

Co, co? - Koktal mechanizátor.

No řekni! Jak to u tebe vypadá?

Tó - tó je tak - lítáme jako andule! – Vyrazil ze sebe mechanizátor: Fakt! Je to nad lidský síly! Prostě katastrofa!

Cože?! Vždyť je to tam u vás technikou přímo překrvený.

Nó - tedy při vší té bídě, ono to zas není tak nejhorší.

Tak to slyšíte, chlapi! Jenže takhle to jít dál nemůže! Ta kára sama nejede!! Ta kára se musí tlačit! Rosťo, řekni si taky k tomu něco jako náměstek!

Cejpek mával rukama jakoby lapal po dechu a pak vybafl:

Musí se šlápnout do pedálů! A bude -

Hmrrr! - Chlapi, ten život nemůže takhle pokračovat, a my to řídíme! - Zkrátka nedělá se mravenčí práce tam dole! - Jeden se sprchuje a traktor klape! A jinde? Hanba mluvit! Tam je to mrtvola - a studená! - Chlapi, nepleťte se! Já vidím všechno! Mně nic neujde. To vám říkám docela na rovinu. Dvě hodiny jsou ztráta času, přátelé. Nerad bych viděl někde hrát karty nebo pít pivo - - a já to přitom vidím každým kroku! To jsou nezvratný fakta, hoši!

Ne, tohle ne! Kde to je, schválně, kde?

Dobrá - pro vaši informaci - já se dívám v jednom provozu kdo - kde - a on - nikdo - nikde! Jenom si tam vykračuje nějaký technik. Ruce má v zadku až po lokte, prostě přednosta stanice! Copak to tak jde? Slyšíš to, náměstku?! Co je to?! - Vyrazil ze sebe Holub a tvářil se zděšeně jako by mu po bradě chodila tarantule.. Chvíli koulel očima, ale to už nabíral dech náměstek a spustil:

Musí se zabrat špóna, chlapi. Jinak...

Ekonom Eda byl stále zainteresován pod stolem v klíně sekretářky - - -.

Nato  náměstek zakončil své vystoupení osvědčeným: Hotovo, dvacet!

Prosím pěkně, já fandím mladým lidem, ale měli by mít aspoň třicetiletou praxi! - Dodával Holub a končil poradu.

Sotva se vyprázdnila kancelář, vyskočil křepce od stolu a vytáhl ze skříně láhev s vinětou Jan Becher  , vrazil ji spěšně do aktovky, načež zařval:

Jaróóó!

Sotva se řidič objevil ve dveřích, vmetl mu do tváře:

Rychle! Sežeň kytku!

Ten v mžiku pochopil kolik uhodilo, rozběhl se pro kytici, aby pak vyčkával na Holuba u vchodu. Vzápětí túroval služební Volhu za pokladní Jarkou. Dávno už čekala doma.

Jak by ne! - Vrčel si Holub: Copak nechce, abychom jí nenechali její Hanku vystudovat vysokou? A možná - možná, že by se mladé sešel i podnikový byt.

Honzo, ty seš divoch! - Dobírala si ho Jarka, protože vtrhl dovnitř jako velká voda.

Kdes byl tak dlouho?

Áále – Uklouzlo mu - musel jsem to ukázat těm balíkům na poradě. Jenže je to marný. Kdo je blbem, blbcem zůstane.

Seš strašně osamělý.

Hmrrr.

Měl bys víc zapřáhnout Cejpka. Ten jenom bere peníze.

Hmrrr! Ten? - Ten je tam na dvě věci!

Klap – klap – klap. – Doléhá zvenčí klapot motoru.

Střelhbitě vyrazil z gauče k oknu a zkoprněle civěl ven. Pak vyrazil:

Chlapi sedí v hospodě a nafta teče!

Co máš z toho?

Láhev se zvolna vypravzdnila a hodiny se otáčely.

Po dobré hodince přiskočil k oknu a zuřivě vyrazí:

Ten stroj tam pořád ještě naprázdno klape! A to se nemám rozčilovat!

Tady máš. -  Podává mu Jarka skleničku.

Hmrrr – Zamučel spokojeně a vyprázdní skleničku.

Po chvíli se znovu ozval: Znáš tohle?  a začal opilým hlasem vyzpěvovat:

Sálóméé, mach kajn šmé

na moje portmonééé -

já nésu na tebe zvědavé,

typluj, než zbalí tě kómavé!!

Moc tomu nerozumím.- Doznávala Jarka.

A todle mě, Jari, kdysi naučil tajemník výboru partaje: - Ale počkej! Zazpívám ti něco jinýho z mládí a spustil:

Dyž sem šel jednó zrána,

potkal sem Leciána.

Řek sem mu dobytku,

von vytáh bambitku

střelil mě do –

- - -

Kalil se mi zrak a uši mi z toho všeho brněly. Vdechování nikotinového kouře účastníků porady a výparů z upocených čel se mi zaráželo v nose. Přeslazená káva mi hořkla už na jazyku. Jen s krajním oporem jsem ji polykal.

Tak tady prostíralo to strašné podzemí všedních dnů. Oči mi odlétaly v sloup a zdálo se, že se vůbec neměly k návratu. Uši mi docela vypovídaly službu, a přesto nebyl docela hluchý. V tomto prostředí agresívního náporu světa, který se mně snažil pohltit a docela vstřebat, jsem se celým srdcem vrhl do duchovní emigrace.

Život v mém nazaretském podzemí, kde jsem dělal radost předkům, těšícím se z toho, že mám jistou práci a střechu nad hlavou, se dal vyjádřit jako život růstu v nadání z jiného světa. Potřeboval jsem sice přebývat v otcovském domě, ale vůbec mi to nebránilo v ústupu do ústraní, abych působil ve skrytosti a v té podzemní činnosti abych se dobrovolně a rád oddával skvělým nápadům naší mátí. Jak jen se, ta naše máma, dovedla přemáhat v této otupující nazaretské omezenosti! Tak jsem potvrzoval skrytost svého způsobu přebývání v otcovském domě. Zůstával jsem na místě a doprovázel jsem naši máti. Nejenže mi to neškodilo, nýbrž mi to naopak šlo velmi k duhu. Právě při tom jsem docela solidně prospíval věkem, nadáním z jiného světa a moudrostí také tady uprostřed světa.

Vysmál jsem se Werichově Baladě z hadrů, kde se zpívá, že kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká -

Právě v tomhle hnoji všeních dnů se mi perfekně ujasnilo, že trvalé přebývání v otcovském domě a růst v jeho milosti a moudrosti se nedá zvládnout jinak, než plněním mé otcovské vůle, a současně také mé vůle bratrské.

Můj život v podzemí, vyjádřený mým podřízením se zapadlosti a skrytosti je důležitý pro každého. Nečekej na nějaké extra zvláštní příležitosti ani na nějakou mimořádnou inspiraci.

Cesta dokonalosti je právě v tom, v čem či uprostřed čeho stojíš. Spočívá ve mé skrytosti. Nezvratná dokonalost vůbec je ve skrytosti. Také moji věrní druhové nabývají své dokonalosti právě v ústraní, v podzemí, v skrytosti. Čím větší je mé poslání, tím důslednější je tvá příprava ve skrytosti všedního dne. Jedině tato neokázalost mého krajního zapojení pod hladinou skvělých výkonů, obrácených navenek, ti dopřává vrůstat do mne. Během doby tě zahaluje matným závojem příležitostí, ve kterých můžeš nejlépe prospívat v mé milosti a v moudrosti.

Vnukám kronikáři mého života, aby zapsal slova a byl jim poddán. Komu? Především naší máti. Jsem její jediný syn, abych mohl být tvým bratrem. Byl jsem jí poddán a také svému pěstounovi. Pro mě to není jen minulost, ale současně také věčná přítomnost. Byl jsem a stále jsem poddán všemu, do čeho mě staví moje věčné otcovství, tedy také naší matce a mému pěstounovi. Když jsem ve tvém lidském těle poddán naší společné mámě, a když později říkám, že jsem cesta, pravda a život, tak vidíš, že nemáš jiný přístup k dokonalosti než právě cestu poslušnosti vůči onomu povolání, k onomu projevu mé neochvějné vůle, jak ti to právě mé postavení a mé okolnosti strkají rovnou pod nos. Tak naplníš ono ustavičné přebývání v otcovském domě, když mi svou poslušností k mé vůli nabídneš celý hrad svého nitra za příbytek.

A co takhle odhalit celou skrytou tvář svých všedních dnů, aby jasně vynikla jejich krása?

Napni všechny síly a vynasnaž se celou svou duší, celým svým životem být stále v tom, co mi patří. A nic mi nepřísluší tolik, jako právě moje neochvějná vůle.

Chci odhalit pod hladinou všednosti jeho skrytou krásu a slavné podzemí.

Beze mě to nedokážeš. Celé to zakyslé podzemí všedního dne se vyznačuje výlučnou a výhradní službou se mnou a pro mne. To činí tento úsek tvého života slavným. Je to doba krajního obětování. Je to čas tvé oběti. Je to doba tvé účasti na mé vrcholné oběti.

Copak se dá nějak takto povznést každý den na den vítězství a slávy?

Jasně, že dá. Nabídni ho za den mé pocty a oběti. Obětuj ho za den slavné hostiny lásky. Dělej to podle mne a se mnou. To je moje velké dílo, a ty beze mne neuděláš ani krok.

Kdo jsi?

Pocházím z nejvyšších míst. Přesto nikdy nepovažuji za hanbu vyučit se rukodělné dovednosti, živit se jako obyčejný dělník. Nepovažuji to za ponížení, že si vydělávám na živobytí vlastníma rukama. Třebaže mám všechno dobro v hrsti, nestydím se zůstávat dokonale skrytý. Neostýchám se splývat se zástupem námezdných dělníků, odkázaných v živobytí na práci. Přestaň už hodnotit svůj pracovní den a své společenské postavení podle výše platu a veřejného mínění! Nauč se hodnotit všechno podle jediné opravdové a dokonalé hodnoty, podle správné normy, a tou moje neochvějná vůle otcovská právě tak jako bratrská. Poskládej žebříček svých životních hodnot podle toho, jak tě co vede ke mně. Nauč se hodnotit všechno podle toho, jak tě co napřimuje ke mně. A budeš mít vystaráno. Odlož všechno, co tě ode mne odchyluje. Teprve pak zavládnu celému světu z hradu tvého nitra. Potom shledáš, že všude je tvoje země, všude je tvůj příbytek, všude je tvoje dílo, dílo, které je mou poklonou mému věčnému otcovství a obětí z lásky. Vůbec nezáleží na tom, jak velkolepé je mé okázalé konání. Hlavní je to, z jak velké lásky co děláš, z toho, co od tebe bratrsky i otcovsky žádám. A právě v tom jsem ti naprosto dokonalým vzorem. Třebaže pocházím z nejvyšších míst, ochotně beru na sebe tvou malost, přijímám namáhavost, náročnost a pracnost tvé všední činnosti. Právě tím dovedu vyjádřit a projevit nesmírnou lásku, když se jako vlastní dítě z nejvyšších kruhů shlížím v podřízenosti, v tomto skrovném postavení. Uč se přijímat každý všední den z mých rukou, i skryté a neokázalé činnosti i útrapy, i samotnou skrytost a zapomenutost.

- - -

Šustění prezenční listiny a cinkot roznášené kávy vyplnil napjaté ovzduší porady vedení. Sotva se podepsaná prezenční listina vrátila sekretářce, uchýlila se Nováková k osvědčené póze zapisovatelky. Přitom dle svého zvyku pokukovala na další list knihy zápisů. Chvíli těkala očima po ostatních, a sotva Holub zahájila poradu, upnula svou pozornost naplno na svůj Případ.

Mladá žena, velmi přitažlivá, má být obviněna ze zločinu. Perry Mason ji hodlá zastupovat. Je to mladá sekretářka, která má před sebou celý život. Pokud se fakta nevyjasní, její život je zničený.

Chlapi, ty stavy, co u nás už léta panují, jsou neudržitelný! – Hromoval dál Holub a větvovitě máchal rukama.

Co je? – Kroutil se mechanizátor rozespale.

Tady to máš! - Přistrčil mu Holub pod nos papír.

Co to je?

Limit nafty. Nesmíš ho přešvihnout! Jinak se nedoplatíme a pro prémie půjdeme na nádraží.

Nesmysl! Copak se má snížit spotřeba nafty, když máme tolik práce?

Mně to, chlapi, neříkejte! To oni - tam nahoře - na správě - dělají z nás s odpuštěním, prosím pěkně, úplnou, ale vyloženou - plastelínu! Jenže musíme držet hubu a krok. Jiné cesty není. - Krčil rameny: Nějak si s tím poraďte, chlapi!

Papír s čísly se mačkal a šustil v mechanizátorově ruce a  -   úúíííí – proletěl vzduchem, aby přistál Holubovi na stole. Holub v mžiku zpomníkovatěl  s rozpraženými rukama, až připomínal Rudoajmějce Vincence Makovského. Chvíli těkal očima po místnosti, pak jakýmsi neopakovatelným způsobem odskákal i se židlí kus od stolu, drže se oběma rukama opěradel, a vzápětí jiným neméně podivným způsobem opět přiskákal. Nato skoro nepostřehnutelnou rychlostí přeskládal všechny věci na svém stole, telefon nevyjímaje. Pak ze sebe vyrazil:

To už není pro člověka!!!

Zdatná právnice, kredencovitě zabudovaná mezi své křeslo a konferenční stůl to však přeslechla. Jako vždy byla obětí nějakého dilematu, tentokrát mezi sladkými kousky ze svatby její přítelkyně a redukční dietou. Nyní ulpívala na svůdné reklamě v novinách.

Kdyby přišla Jana Brejchová.

Ono se to sice nestává, ale co kdyby...

A co teď? Mísa čerstvých chlebíčků neurazí.

Ale co k nim? Přece víno! Chlebíčky a bílé víno

vám nabízí

Pramen - Zdroj

Co říká, taťka, co povídá?- Zjišťovala dodatečně šeptem po okolí, ale okolí zarytě mlčelo.

Chlapi, - ozýval se pouze Holub hlasem praktikanta eutanazie: - z toho není úniku. Jinak nás ten Florián opláchne, a můžeme podnik zapakovat. Já přece taky vím, že je to ptákovina, ale co chcete dělat?

Mechanizátor mlčky sklonil hlavu ke stolu, až se ho dotýkal nosem a pak ho přirazil ke stolu. V této poloze zůstal strnule asi půl hodiny, až se zdálo, že nos zůstane nadobro zploštělý.

Nováková to však nepostřehla. Je byla ponořena do případu:

Perry Mason pokynul Delle Streetové a Pauku Drakeovi a rychle se prodral k poručíkovi.

Poručíku Traggu, oslovil ho, mohl byste mi chvíli věnovat? Je to velmi --

Byla tak začtená, že ani neprostřehla blížící se ekonomovu ruku. A právě v tu chvíli jí ekonom bleskově, ale přitom vcelku nenápadně, vyškubne případ z rukou. Ztuhla, že by to nedokázal ani portlandský cement, když jí do ucha zasyčel:

Tady se nečte, kočko!

Ty seš ale trouba! - Odsyčela mu do ucha: Naval to sem!

To tak! - Zalykal se smíchem. Pak se uklidnil, detektivka zmizela v kapse saka a do ucha jí zaševelil:

Čekám vedle. Za chvíli ho poslušně následovala z porady.

Mezitím šéfův monolog vyvrcholil slovy:

Hmrrr! To je úkol dneška. A to bez pardonu, chlapi!

Nekompromisně! - Přizvukoval náměstek.

Vedoucí dopravy nervózně poposedával, protože mu pod stolem prohlížený časopis LIFE, ujížděl až na zem.

Holub dodával své:

No, dělejte to chlapi tak nebo tak, ale jiné cesty není! Jak - kdo - chce, chlapi, ale potom za mnou nechoďte!

Po chvíli se vracela poněkud rozcuchaná sekretářka Nováková s pomačkanou sukní. Hrdě a vítězoslavně svírala ve sloze s nápisem ZÁPISY Z PORADY svůj Případ nepravé staré slečny.

Za pár okamžiků se vracel usměvavý ekonom Eda a připomínal Holubovi:

Mělo by se probrat to neplnění plánu. Tam lítá milión!

Přesně tak, chlapi, spustil hned Holub kolovratovitě: Já tedy nevím - třeba su jenom laik a nerozumím tomu, ale jestli je milión v tahu, tak by nám to přece mělo něco signalizovat!

Musí se udělat rozkuch! - Mínil ekonom: Rozpitvat úsek po úseku!

Holub se toho chytil a rozeřval se jako túrovaný džíp:

Každý úsek musí být vysvlečen do naha a vyprán do poslední nitky! - Tady se každej tváří, jako by ta výroba patřila kamsi do Rakouska. Já se vás ptám, chlapi, ptám se docela na rovinu: kdo za to ponese odpovědnost? Víte, jak se perou plínky? – Napřed se vysypou sračky. Já mám kvůli tomu zapřaženou kotrbu celý noci. Něco se s tím musí dělat! A hlavně - a to je důležitý - vrhnout se na to, co je živý! Co je mrtvý, nemá cenu vobracet! – Hmmrr!  Chlapi, co mi na to řeknete?

A co třeba -  ozval se Cejpek.

Holub mu skočil do řeči: Tak s tím na mně, chlapi, nechoďte! - To bychom lhali, kdybychom něco řekli.

Jenže kde najít řešení?

Je to, jako když hledáte veš v kožichu, ale hodně chlupatým. To nestačí vyřešit napůl. Tady se musí jít na věc nekompromisně.

Nekompromisně! - Ozývalo se náměstkovo echo.

Ani tkaničku do bot bychom si nemohli koupit, kdybychom to bývali ve výrobě nechali tak, jak to bylo. Za pochodu to musíme překonat a zachránit odměňování lidí.

A hotovo dvacet! – Zněla další ozvěna.

Z toho neuhneme ani o píď! - Dušoval se Holub, leda - leda, že by sme to udělali úplně jinak. To se na mě, chlapi, nezlobte - anebo se zlobte, ale já už pak nevím -

Nemělo se to vůbec omezovat - , ozýval se opovážlivý hlas.

Jó - áno - po bitvě je každej generálem! Každej! To vám říkám naprosto otevřeně. Já neumím lhát, a to je moje slabost – blábolil Holub,  - jenže co teď?

Teď se nám hodil nějaký Radecký, špitl Vrtík.

Radecký?

Vono to není jen tak lehký vlézt někam. To dovede každej, ale dostat se odtamtud, to je pravý vojenský umění. Když už člověk někam vleze, tak musí vědět vo všem, co se kolem něho děje, aby se najednou nevoctnul před nějakou šlamastikou, které se říká katastrofa. To u nás v domě chytili na půdě zloděje, a von si chlap povšimnul, když tam vlez, že zedníci právě vopravujou světlík. Von se jim tedy vytrh, skolil domovnici, a spustil se po lešení dolů do světlíku a vodtamtud nemohl vůbec ven. Ale náš tatíček Radecký věděl o každé cestě. Nemohli ho nikde dostat.

V modravě zahuštěné nikotinové atmosféře na krájení nervózně posedával Holub a do toho prořízl zhoustlé ticho ostrý zvuk.

Crrrr – Crrrr! Crrrr – Crrrr! Crrrr – Crrrr!

Néé! - Zaúpěl Holub hystericky: To už není pro člověka!

Nevinné sluchátko zmizelo v jeho medvědí tlapě, aby vzápětí – nastala metamorfóza:

To seš ty, soudruhu? Čéést! Cože?! Oni vám ještě nepřivezli na výbor naše vzorky?! To jsou stavy! Neudržitelný stavy! Hned to zařídím! Čést! Čestíček!

Sluchátko zastrádalo pádem na stůl, když Holubovy hlasivky zahřímaly:

Tak to vidíte, chlapi! Všechno tady zůstává jenom na jednoho člověka. Zase otravují shora. Kde je ten chlap s tím autem?! Okamžitě tam musí jet!

Pak se najednou podivně nahrbil a vyrazil ze sebe:

VRTIMĚ!! - VRTIMĚ!!

Vrtík z toho správně usoudil, že to má znamenat Vrtík ke mně! Panáčkovitě vyletěl jako na péro a už hlásil:

Hned to zařídím!

To byl on, ten věčně bezpáteřný obrdlík, který poslušně splnil jakýkoli rozkaz kdekoli a za všech dob!

To je dost! - Mumlal povýšenec a pak pronášel důrazně: A teď - z naléhavých důvodů - musím na výbor. Přerušuji jednání.

Zkameněliny se rozhýbávaly, až se zdálo, že pohádkový princ právě políbil zkamenělou Růženku a všichni po staletích probuzení nyní překvapeně zírají kolem sebe.

Jaróóó! Kde ten chlap zase vězí?!

Sotva se řidič objevil, popadl Holub propagační materiál značky Becher a podnikové vozidlo uhánělo s větrem o závod.

Jak později vylezlo z řidiče, diskétního skoro jako spirocheta pallida, údajný výbor se nacházel v novém bytě Jarčiny dcery Hanky.

To seš ty? - Ozývala se za vyvalenými kukadly, když se jí ta hora masa zjevila ve dveřích.

Dneska už byla ta porada na vyvrácení. - Zasípal, jako by uřezával kus rezavého plechu.

Ehm. - Kuňkla, když se jí to navalilo dovnitř.

Než se svlékl a osprchovala, snažila se ještě dočíst kapitolu románu:

Julie! vydechl zlomeným hlasem. Obrátila se k němu těma očima v slzách.

Chvíli zůstala bez hnutí, jakoby si Tomovu přítomnost vůbec neuvědomovala, jakoby si sotva uvědomovala, co se s ní děje, a byla úplně bez vůle. Sotva postižitelným pohybem se k němu přimkla tělem a její paže si postupně našly cestu kolem jeho krku.

Četla ještě dál, ale nedočetla. Hlava se jí kamsi zakutálela a zdálo se jí, že se propadá. Později jen mlhavě vnímala, že se Holud zvedá a jde k ledničce. Kvokla za ním:

Nic tam není! Čekám tě přece vždycky až zítra.

Nevadí. - Vydechl a přihnul si likéru z láhve a povídal: Zítra můžeme jít do kina. Hrají něco?

Ehm. Bergmanovo Mlčení. Já jsem to sice viděla, ale chtěla bych to vidět znovu.

O čem to je?

O erotice.

Uvidíš, že se ti to bude líbit.

Pchá, znám celou Káma Sútru.

Odkud znáš takové věci?

Hm - od naší holky. Na takový věci je ještě moc mladá.

Posléze se medvědovitě zvedal a začínal se spěšně oblékat.

Už musíš?

Hmrrr! Porada je porada.

Pak ji políbil, přihnul si likéru z láhve a řekl:

Tak zítra večer. Kup ty lísky!

Ehm.

Zatímco služební limuzína řezala zatáčky na poradu, byla už Hana zase docela ponořena do románu:

Za všechno může ta má pitomá počestnost! V tom je kořen všeho zla! Získala jsem si pověst ženy na výsost počestné, na kterou slina pomluvy vůbec nedostříkne, a teď jí připadalo, jakoby si z té své pověsti postavila vlastní žalář. Ale byly tu horší věci. Co tím Tom myslel, když se vyjádřil, že mu zobe z ruky?

Hanka letěla očima na dolní část stránky:

Kdybych měla špetku rozumu, nechám ho plavat. Zlostně se zasmála: To se lehce řekne - vždyť já ho miluju -

Dál už nedočetla. Řádky se vydaly na pochod. Aspoň za deštěm slz to tak vypadalo.

Kočky, že euhodnete... dával řidič Jarda v účtárně zase cosi k lepšímu. Pokaždé měl v zásobě pár košilatých vtípků.

Cha cha cháá!! - Rozléhal se smích z jeho další peprnosti, ale hned se vytrácel.

Hmrrr, chlapi! – Doléhal shora řev. To Holub s novou vervou hřímal na pokračující poradě.

Tak, co je s tou výrobou?! Kde to vázne?

My čekáme na tebe. - Osmělil se náměstek.

Se vším se čeká na mě! Musí se do toho říznout! Jinak nás to chytne po patách!

Co nám chybí do splnění plánu, to můžeme taky schovat do rozpracované výroby. - Navrhoval ekonom.

To vím taky. Jenže tak to děláme pořád, Edo, a čekáme, že to nějak dopadne. Ono to vždycky nějak dopadne, ale většinou na hubu. Já si to nemůžu všechno brát na triko, nebo sem přijde ten chlap od hospodářské kriminálky -  Na chvíli se odmlčel. Potom pokračoval:

A tyto stavy tady trvají už léta. To jsou neudržitelné stavy!

Vrtík se nahýbal ke mně, aby mi zahučel do ucha:

Zkrátka a dobře je to s náma vachrlatý, ale nesmíme ztrácet naději, jak říkal cikán Janeček v Plzni, že se to ještě může vobrátit k lepšímu, když mu v roce 1879 dávali kvůli dvojnásobné vraždě voprátku na krk. A taky to uhád, poněvadž ho vodvedli v posledním okamžiku vod šibenice, poněvadž ho nemohli pověsit kvůli narozením císaře pána, který připadly právě na ten den, kdy měl viset. Tak ho voběsili až druhej den, až to bylo po narozeninách a ten chlap měl ještě takový štěstí, že třetí den na to dostal milost, a mělo s ním bejt obnovený řízení, a pak -

Trochu mi to zacukalo v koutcích, ale jen jaksi útrpně.

Když tomu, chlapi, nekapírujete, tak běžte od válu! - Vykřikoval Holub: - anebo si, prosím pěkně, pozvěte někoho, kdo tomu frštenduje, ať udělá štiftprobu, aby to už konečně bylo ausgešlosn!

Účastníci porady nevnímají, ani když Holub důrazně připomínal:

Já to říkáme jenom tak, jak to je pravda - vysoce spravedlivě.

Pouze náměstek Cejpek dodával: A hotovo dvacet!

Jenže Holub hřímal dál:

Nejhorší je tady to, že se u nás problémy primérní řeší jako sekundérní, a sekundérní jako primérní. A přitom by se problémy primérní měly řešit jako primérní, a sekundérní jako sekundérní.

Zatímco drmolil, ostatní setrvávali v nějakém polohypnotickém či úplně hypnotickém spánku, kdy jen mlčky pokyvovali makovicemi po větru Holubova hřímání anebo vyráželi souhlasná citoslovce. Snad jedině Vrtík vykazoval nějakou zapojenost, když mi huhlal do ucha:

Dobrovolník Marek, který to po všech útrapách dotáhl až na batalionsgeschichtschreibra, začal vysvětlovat: To máte strašnou legraci psát dějiny batalionu do zásoby. Hlavní je, aby se postupovalo systematicky. Ve všem musí být systém.

Systematický systém, poznamenal úředně šikovatel -

Takhle to přece dál nejde! - Prosazoval si Holub svou: Kolektivní moudro tady něco vymyslí a jedinci to pak boří. Ale, uvědomte si, chlapi, že ta kára sama nejede! Ta kára se musí tlačit. Jestli se ta kára zastaví, tak půjdeme pro prémie na lampárnu.

Kdykoli jsem se maličko zaposlouchal do jeho samomluvy, úplně jsem tuhnul z té potřeštěné logiky. Dodneška nechápu, co je to lampárna, ale to tady zřejmě nevěděl nikdo. Jenom Vrtík pohotově připojil:

Když to říkáte vy, tak to musí být pravda.

Proč by musela? – Zaskočil ho pojednou Holub, Copak tady odjakživa nerozhoduje kolektiv?

Jistěže, ale to už je princip subordinace. Blekotal Vrtík.

Ehm. To je fakt. - Uznával Holub

Ale, přece - zvedal ruku náměstek Cejpek.

Nic neříkej! Já vím, co chceš říct, - ale tahle výroba se musí naplno rozběhnout! Nekompromisně! A se vší parádou! Vezmeš si to na starost! Seš přece náměstek! Dejte to do zápisu!

Hm - tak jo. -  Vydechl rezignovaně náměstek.

Mozkový trust podniku, složený z ředitele, náměstka a ekonoma, jakož i ze sekretářky, se po skončení porady zdržel na místě až do pozdních nočních hodin. Dlouho – dlouho se ozývaly opilé hlasy. Holubův byl nejhřmotnější -

Copak se tady dá pracovat? – Držel jsem se za hlavu.

Klid.

Brrr! To už znám od Švejka.

To je teprve začátek. Klid a rozvahu. Copak neznáš můj způsob povznášení i nejprostších věcí skvělým cílem?

Jako že účel světí prostředky?

Ne, ale jako to, že dobrý prostředek může být zdokonalen ještě lepším cílem. To je aspoň jiskra prozáření všedního dne.

Jak?

Odhalením úžasného cíle, skrytého v jeho podzemí. Nedej se unavit šedivostí ani zhnusit jeho očividnou banálností.

Jsem do tohoto šíleného kolotoče vržen.

To neříkej. Nemysli, že se někdo nahoře jen tak bez účasti nebo snad škodolibě dívá, jak se tady plácáš. Přijmi s úsměvem, že jsi právě tady, kde jsi.

Jako usměvavý robot?

Těš se právě z tohoto bezbarvého všedního okamžiku, protože právě v něm do tebe zasévám semeno hrdinství. Nepřehlížej tento okamžik, který ti na první dojem připadá tak fádní. Nevíš, zda jsi sem nepřišel právě jen kvůli tomuto okamžiku. Jen se směle ponoř do šedivé všednosti, abys pod její hladinou objevil skryté poklady pro svůj radostný život navěky. Ponoř se pod hladinu všedního dne a všedních starostí.

Když ony mi na první pohled připadají tak malé a bezvýznamné, povzdechl jsem si.

žádné věci a události nejsou malé ani bezvýznamné pro toho, kdo je sám hluboký. Odhal pod šedou slupkou všednosti to, že právě toto místo a tento okamžik je pro tebe tíen nejlepší a nejpříhodnější. Nauč se děkovat za ty fádní okolnosti, ve kterých se ocitáš.

Mohu si hlavu ukroutit nad tím řečněním v duchovní emigraci, ale mluvčího zřejmě neodradím.

Nezapomínej, že i pro velkou osobnost nastávají okamžiky zdánlivě malé a okolnosti na první pohled nesmyslné. Událostí a chvil, předem opatřených slavnostní náladou, je strašně málo. Jenže právě očividně prázdné všední dny a šedivé okamžiky jsou přípravou na velké a slavnostní chvíle. Velká láska nepřichází naráz. Vyklube se z dlouhého věrného vývoje. Roste každým skutkem či utrpením jedině tehdy, když je prožíváš ve věrnosti k vyššímu nadání, kterým tě oblažuji a tak tě k tomu právě tím povznáším. Tvoje láska by mohla růst mnohem rychleji.

Jak?

Kdybys byl věrný ke každé nové příležitosti. Kéž se ti nejpodezřelejší věcí stane všednost! S bystrostí detektiva zkoumej prosté okamžiky a nezavrhuj plnění nenápadných povinností. Po linii této věrnosti se v tobě bezpečně ujímá moje nadání a moudrost.

Cože? O co přesně jde?

Důsledně vrývat každému dni a okamžiku brázdu osobní, důvěrné rozmluvy se mnou. Pamatuj, že do tebe vidím lépe, než ty. To zavádí skrytou, ale trvanlivou spojnici do celého života, tak, aby nebyl rozdroben na tisíce nudných, nesouvislých, protivných až odporných zlomků, nýbrž aby byl celý pevně zakotven ve mně jako tvém spásném bratru. Nejsem snad v tobě vtělená čistá krása, ryzí pravda, nejlepší dobro a vroucí láska?

Takové proniknutí všedního dne objasňuje jistou a spolehlivou cesta k  vrcholkům skrytého vnitřního života. Jako nejsou v přírodě žádné skoky, tak ani v tvém životě nejsou žádné náhlé zvraty. Jak budeš vrůstat do mých tajemství, tak porosteš ve svém hrdinství. Jak poslušně přijmeš a pokorně využiješ všechny ty nepatrné příležitosti všedního dne, abys mi prokázal oddanost a vzdal hold, tak tě povznesu na úroveň dalšího Krista. K poctivé věrnosti v těch mravenčích, všedných titěrnostech tě může vést jedině věrná láska, jaká nepočítá s žádným oslnivým efektem. Sloužíš jedině proto, že mě miluješ. Tak ti dopřávám dar vidět všechno mým nadhledem. Rozuměj mi - chci, abys mi rozuměl. Přeji si, aby ses díval mým pohledem a zamiloval si to celým srdcem.

Všední život trávený ve věrnosti tě navyká na mou důvěrně blízkou přítomnost a učí tě rozumět mým pravdám. Pak porozumíš tomu největšímu i uprostřed šedivých drobností všedního dne. Potom začneš vnikat do mého tajemství, aniž by sis to uvědomoval lidským přemítáním, až do tebe naplno rozleji mé nadání k tomu nejvznešenějšímu. To je ta moudrost, ve které prospívám, když se tak poctivě a věrně poddávám své otcovské vůli v tom dlouholetém nazaretském podzemí.

- - -

Strašný tlaky! - Lamentoval Holub: Všichni honíme plán. Ze všech stran se na nás hrnou kontroly - to je prostě na vyvrácení! - A teď ještě tohle!

Co je?

Nahoře se musí omezovat kádry. Jestli jim je tady nezaměstnáme, tak to můžeme rovnou zabalit. Hlavně sem musíme přijmout jakousi babu – ekonomku. - Vzhlédl ke stropu.

Co na to říkáš, Edo? – Obrátil se posléze na ekonoma.

Co - co? Nic neslyším! - Tvářil se najednou nechápavě.

Vrtík to rovněž nevnímal. Byl víc než dost zaujatý reklamou na japonské motocykly KAWASAKI - 4 takt.

Dokonce ani sekretářka, které zrovna ekonom pilně hladil pod stolem koleno, celkem vůbec nebrala na vědomí rozhodnutí vedení. Nenápadně totiž nahlížela na okraj listu knihy zápisů, který rukou si ledabyle přidržovala.

Náákoá! Dejte to zápisu!

A co?

Převedení ekonoma Slámy do dělnické kategorie a přijetí nové pracovnice coby ekonomky. Šeptem pak konejšil ekonoma:

Nemusíš mít obavy, Edo, já ti to, vynahradím.

Unavená ruka sekretářky konečně odpadla, takže se gardnerovka pod zápisem znovu zakoušela listování.

Nechtěl bych být v tvé kůži, řekl Paul Drake, tento případ se mi nelíbí.

Mně taky ne, přiznal Mason, jenže když hraješ karty, dostaneš často takové, jaké se ti nelíbí. Ale že dostaneš mizerné karty, to ještě není důvod, abys je znechuceně odhodil na stůl a ani se o nic nepokusil -

Hmrrr! – Rušilo ji Holubovo bouření, jímž si dodával sebedůvěry: - Teď se to musí rozjet na plný pecky!

Jiné cesty není! Musí se zabrat! – Drmolil Cejpek svou litanii.

Jinak se musí z hrušky dolů - a pro prémie si můžeme jít na lampárnu. Toho se nejvíc bojím! To by byla katastrofa! – Sýčkoval šéf.

Právnice vzhlédla od časopisu, mrkla po ostatních a četla dál:

Kdyby přišel Karel Gott

Vkusně připravená studená mísa a sklenice chutného bílého vína

patří k dobré tradici českého stolování.

PRAMEN - ZDROJ

A co ty na to, Vrtíku? Válčíme dobře, ne?

Žádnej voják se nemá ničeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gevechtu, a na votravný plyny je každej zvyklej z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupy.

No, co bys dělal ty, Vrtíku, na mém místě? - Houkl na něj.

Eh - h - jak říkate, to by sme pro prémie mohli jít jedině na lampárnu..

To by byl konec, Himmeldonnerwetter! - Mrčel Holub, že jo, Vrtíku?

Poslušně hlásím, pane oberlajtnant, že mám náramnou radost. To bude něco nádhernýho, když voba padneme za císaře pána a jeho rodinu.

Dovedete si to vůbec představit, chlapi? Takový nápor! - Mumlal Holub: A kdo se tomu nepřizpůsobí, ten se bude muset tlačit - jejda - nám nic jinýho nezbude! Nebude co dát do huby, to vám říkám úplně otevřeně.

Vrtík mi po straně šeptal, až se mi ucho orosilo:

Já mám jenom strach, že kvůli té vojně budou menší porce. Já rychle trávím. Ve mně se ti, kamaráde, rozpouštějí kosti vod ryb a pecky ze švestek...

Teprve když viděl mou mávající ruku, tak se znovu zahloubal do inzerátů Automotorevue.

Ekonom Sláma listoval v časopise, až narazil na inzerát:

Život je

dlouhý dost

kdo víš,

jak ho prožít.

SENECA

- a bude krásný i v důchodu

když je zajistí také

DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ PRACUJÍCÍCH.

Po dočtení si ulevil: Houby!

Nikdo si ho však nevšímal.

Hmrrr! - zamrčel Holub, takže uší četných zkamenělin zbystřily, až zastříhaly: Opět se ozývají jakési nové Jobovy zvěsti: Budou muset přijít vysoká operativa z ekonomického úseku. - Hlavní zásady mzdové politiky jsou: kdo dělá - dejte, kdo nedělá - nedejte! A komu se to nelíbí - tak ať táhne! Já za to nemůžu, Rosťo, řekni taky k tomu něco! Seš přece jednou náměstek, ne?!

Mě bolí hlava. - Mumlal náměstek a přehodil si nohu přes nohu.

A mě nemá bolet! To už vážně není pro člověka! - Pěnil ředitel s třesoucím se podbradkem, koulel strašlivě očima a turovitě zařval:

Tak s tím něco udělejte, chlapi! Než se holá splete! Já si to na krk nevezmu! Jestli se ten škarbál otevře, tak platí každej sám za sebe! Já do díry za nikoho nepůjdu! To vám říkám naprosto otevřeně, protože nedovedu lhát. A to je ta moje největší slabost.

Vrtík mi zašuškal do ucha: Dneska se člověk může dostat do vězení za méně, než je hospodářská kriminalita. - Pak se uchechtl.

Co se směješ?

 Já si to můžu dovolit, poněvadž jsem blbej, ale vod vás by to žádnej nečekal. Každej holt nemůže bejt chytrej. Hloupí musejí dělat vyjímku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho každej druhej byl úplně blbej.

Crrrr! – Crrrr! – Zacloumal poradou telefon.

Tohle už není normální! - Zaúpěl hystericky Holub a sápal se po sluchátku:

Čest, soudruhu! Co potřebuješ? Jóó - samozřejmě - zařídíme!

Ale nezařídilo se. Sluchátko mu najednou vyklouzlo z ruky a tvář se stáhla bolestí. Zasípal:

Volají z výboru. Máme jim přivést -

Načež se v křeči svezl se židle. Náměstek k němu přiskočil:

Co je s tebou, Honzo?

Honem! Sanitku! - Záchvat!

Zatímco ho odnášeli na nosítkách, sekretářka Nováková dočítala případ:

Mason se obrátil k Sybil Harlanové. V pořádku, řekl, zahráli jsme svou hazardní hru. Vsadili jsme všechny své žetony na jednu kartu. O půl dvanácté buď rozbijeme bank, nebo budeme na cestě do plynové komory či k doživotnímu žaláři -

Co jestli to nepřežije? - Ozval se kdosi.

Hotovo dvacet! - Vyrazil náměstek.

Hm. Tak tady bude nový ředitel. - Povídal Vrtík.

Kdepak, - Zavrtěl hlavou energetik: - jestli se máme dostat z těch blbých poměrů, pak se bude muset najít něco jiného, než to, co tu běžně známe.

A co asi tak?

Hm - co já vím. Ale hledat, pátrat! Jít do minulosti. Musí se odněkud vydolovat ty staré mapy, bez kterých se nevyznáš.

Mapy?

Vrtík však zdaleka nebyl bez srdce, jak by zdálo, a tak uháněl za pár dnů na návštěvu do nemocnice.

Já ti řeknu, - sípal pacient: - já už nevím, co si o tom mám myslet. Když to beru kolem dokola - moje děcko - v práci - a teď ještě tohleto! Zač mě pánbůh trestá, řekni mě!? Zač?!

Nic si z toho nedělejte! Ba jo, žádnej člověk neví, co bude vyvádět za pár milionů let, a ničeho se nesmí vodříkat. Oberlajtnant Kvasnička vždycky říkával, když držel školu: Nemyslete si, že vám tahle vojna skončí už na tomhle světě. My se ještě po smrti uhlídáme, a já vám pak udělám takovej vočistec, že z toho budete jeleni!

Holub se pousmál, ale pak zase zvážněl: Víš – celej život se tady snažím cosi vybudovat, a najednou - bác! A mám odejít.

Vrtík dodal:

Vod toho jsme vojáci. Kvůli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, až nás voblíknou do mundůru. A my to rádi děláme, poněvadž víme, že naše kosti nebudou nadarmo práchnivět. My padneme za císaře pána a jeho rodinu -

No řekni, je to normální? Já a v důchodě? Já ještě musím dokončit svý dílo - totiž ještě jsem to ani nerozběhl. Chci sloužit dobré věci! Pomáhat lidem!

Vrtík se mu díval do očí, které se na poradě tak často zlověstně koulely a mimoděk si vzpomínal na jednu hru.

Chci být na lidi hodný, být užitečný, pro lidi pracovat, matko Ubu...Budu otrokem, matko Ubu!

Otrokem! Ale jsi na to moc tlustý, otče Ubu!

Aspoň se mi bude líp dělat těžká práce. A vy, naše paní paničko, vy nám připravte naši otrockou zástěru a naše otrocké koště a náš otrocký háček, a naši otrockou bedničku.

Starej už je úplně na hromadě. - Hlásil Vrtík v podniku.

Teda já si asi hodím špagát. - Lamentoval náměstek, ale nikdo ho nebrak vážně, protože právě tak to říkával před koncem každé pracovní doby.

Co si mám počít?

Nauč se prožívat tajemství všedního dne z mého hlediska.

To se přes noc nedá zvládnout.

Všední den tě však učí rozumět všem pokynům a vnímavosti k šepotu mého vyššího vnuknutí.

K čemu je to dobré?

Nevíš, k čemu je dobré zaposlouchat se do mého hlasu v nepatrných věcech? K tomu, aby ses tak sžil se mnou, a tak do mne vrostl, abys pak žil jedině ze mne. Můj skrytý život se děje právě vnitřní sourodostí s ryzí pravdou. Potom usuzuješ o čemkoli z mého nadhledu. Tady se ti objeví všechno velké, nesmírné, závažné, krásné, protože to pochází z mé otcovské ruky a vede tě to k těsnému spočinutí na mém srdci.

Všedním dnem si navykáš na mou důvěrnou blízkost, když se učíš v každém úkonu, na každém místě a v každém okamžiku sledovat můj vyšší zásah a řízení a objímat mou neochvějnou vůli. Tak stále rozmlouváš se mnou otcovským, jak hovoříš se mnou bratrským. Až přijde okamžik, kdy zcela uchvácen pravdou zakusíš mou blízkost, velikost a sladkost této mé blízkosti.

Jde to krok za krokem, totiž krůčky čím dál kratšími. Tady nejsou žádné skoky, jen krůčky lásky. Nepodceňuj význam možností všedního dne. Hledej a najdeš nejkrásnější perlu v prachu všedních cest. Bez váhání přijmi zadání všedního dne jako příležitost ke sblížení se mnou. Přijímej všednost za tu nejpodezřelejší okolnost ve svém životě. Sotva objevíš něco všedního jako krajně otupujícího a znechucujícího, hned zkoumej sebe, zda na tom nemáš podíl. Pátrej po tom, cos kdy o tom špatně zamýšlel, pronesl, udělal anebo kde jsi příliš zaváhal a zdráhal se snést něco protivného.

Tohle není plané stavění vzdušných zámků, ani rozplývání se v mlhavých stínech. Brodíš se skutečností. Není ale opravdovější realita nad skutečnost všedního dne. Kde se skutečnost všedního dne zdá nejšedivější a nejvíce fádní, tam zpozorni a upni mysl za závoj mlhavosti. Taková skutečnost ti má připadnout nejslibnější a přitom nejvíce podezřelá.

Konečně nezapomeň, že nejvyšší životní mety se nejlépe zdolávají v samotě, v tichu, v ústraní. Proto právě tobě, na něhož kladu největší nároky, poskytuji klid a ticho všedního dne. Jenže někdy používám právě monotónní hluk a pazvuky, abych tě přímo vytlačil a vypudil z okolního hluku a hlomozu do nitra tvého srdce.  Děkuj za okamžiky, kdy všechno jede ve vyjetých kolejích. Tehdy mě můžeš pokojně vyhledávat a prostě se mnou rozmlouvat. Všední den ber za svou samotu, kde jsi se mnou. Važ si všednosti třeba i pro její vyjeté koleje každodennosti. Ani netušíš, jak dobře se to pasuje pro tvůj život se mnou. Ona vyšlapaná cesta ti umožní bez dlouhých úvah a složitých řešení vrhnout se mi hned do náruče. Šedivost všedního dne tě nerozptyluje tak, jako pestrá a nádherná slavnost. Proto má všednost ve své šedivosti takový náboj tajemství. Uvádí tě do celého proudu vnitřní rozmluvy se mnou. Ber to za odrazový můstek k odhalení propasti, kterou jsem vyhloubil ve tvém nitru. Využij to jako bránu k tomu, aby se moje propast volající k tvé propasti, opravdu dovolala. Díky za všední dům mého mládí, z něhož mi naše máti dělá domov. Díky za všední dílnu, z níž pochází hmotné zajištění našemu otcovskému domu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V ŘÍMSKÉ PROVINCII

Musíme jít s dobou, Jardo. Svět na nás čeká. - Tvrdil nový, jednomyslně zvolený ředitel podniku, když vystupoval z černé limuzíny. Byl to muž středního věku v elegantním obleku, s vyleštěnými lakýrkami i obličejem.

Tahle kraksna, - ukázal na auto: - půjde do šrotu.

Čím budeme jezdit?

Koupíme si BMW.

Jardovi div že nevylezly oči z důlků.

A nyní, přichází konečně na řadu vědecký pokrok.

A co výpočetní technika?

Samozřejmě na prvním místě a k tomu všeobsáhlá existenciální revoluce.

Jedině tak překonáme staré struktury.

Rozjedeme všechno naplno.

Ale co špinavé peníze?

To neznám.

A kultura?

Taky na to přijde řada, ale - prosím pěkně - když se v bytě maluje, tak všechno z bytu musí na balkon.

To je ono! To je ono! Konečně! Po létech neomezené vlády toho sprostého Heroda se dostavuje vláda vědy a osvěty!

Trochu teatrální, nezdá se? – Šeptal mi Vrtík do ucha.

Myslíš?

Mluví jako matka Pípa z Nenajatého vraha - Lidé! Já, matka Pípa, která pěstuje obecné husy, já mám dlouhodobé zkušenosti v politickém životě! Dejte mi do rukou otěže státu! Já jej budu řídit a potáhnou jej mé husy! Věnujte mi svou důvěru! Mé husy a já žádáme moc!

No tak, co to tam je? Máme tady dvě porady, nebo co?– Zašklebil se ing.Svoboda z ředitelského křesla a Vrtík zalezl málem pod stůl.

Nová veličina oznamovala pevným hlasem:

Každý tady musí mít maršrutu! -.

A taky vstřícný plán! - Upřesnila ekonomka.

A hotovo dvacet! - Dodal náměstek Cejpek.

Nato se nová velká trojka usnesla na převratných změnách nového bossa:

Nejde jen o to koupit bavoráka. Tady musí moderní věda a technika prostoupit každý náš krok! Jinak neuděláme žádnou díru do světa!

Aby bylo každému jasno - vedení se ode dneška člení na úzké vedení, rozšířené vedení a dále vedení rozšířené o speciální experty. Podle toho budou svolávány porady.

Patafyzika Doktora Faustrola! - Zašeptal energetik.

Cože? – Podivil se Vrtík: To neznám.

Né? Je to věda o pomyslných řešeních, která symbolicky přiznává pouhým náčrtům vlastnosti věcí zahrnutých do jejich možností.

Vrtík kroutil hlavou.

Nezvratným důkazem vědeckosti tohoto organizačního řádu je okolnost, že se v této organizaci pamatuje na zřízení závodu vědecko-technického rozvoje, řízeným Vrtíkem, a dále zřízení závodu experimentálních biolaboratoří, v čele se -

Právě tak začínají Anály Patafyziky - statutem kolegia patafyziky. A poněvadž se lidstvo skládá jen z patafyziků, Kolegium Patafyziky odděluje uvědomělé patafyziky od neuvědomělých -

Vrtík nad tím mávnul rukou a odvrátil se od něj, aby hltal Svobodovy nápady: Přejdeme od výroby uzávěrů na hořčice k produkci počítačů a průmyslových robotů.

Ale -  ozvala se právnice.

Žádné ALE nechci slyšet!!

Nejprve celá zrudla, ale pak přijala barvu svého okolí. V příštím okamžiku byla už zabraná do článku o pasivním kuřáctví.

Čím více se v okolí kouří, tím silněji vdechují kouř i děti - nekuřáci. Vědecky bylo prokázáno, že i novorozenci vylučují v moči látku zvanou KOTININ, a sice v případě, že rodiče kouří - -

Vůbec nevnímala, jak se mezi ředitelem a vedoucím zahradnictví vyhrotil spor.

Říkám vám, že tam, kde stojí ty roztrhané foliové skleníky, se musí znovu postavit nové. Tak to dohoduje úzké vedení, a přes to nejedou vlaky! - Hřímal Svoboda.

A hotovo dvacet! – Ozvalo se ze známého místa.

Jenže vítr nám je zase roztrhá!

Vítr?! Jaký vítr? Co to melete? Tady se nehne ani lísteček. Řeknu vám, že na Azorech to mají zrovna tak. Když tam přistávám letadlem, tak mě vám v první chvíli napadá, že je to ještě moře, ale kdepak - jsou to folníky, jeden vedle druhého. Nádhera! – Líčil uchváceně ředitel. Tak proč to nemůže být i tady?

Asi tam nefouká tolik vítr.

Co mi to chcete namluvit? Mám po ruce tým expertů. Máme expertízu, že je zde pásmo klidu! Tak dost už toho zpátečnictví! ¨

Pro mě za mně, tak to tam postavte, - krčil rameny zahradník.

A co nám ještě schází? – Zašeptal po straně skromně Vrtík: Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.

Jenže to se o to taky někdo musí starat. Všechno je v lidech. Proto kontrola, kontrola a zase kontrola - prostě třístupňová kontrola!

Nová sekretářka vzhlédla od zápisu a pohlédla na ředitele tázavým pohledem. Potom se její oči skutálely až do časopisu v knize zápisů. Uvízly nehybně na burcující reklamě.

Joka je noční prádlo,

Joka je solidní v kvalitě,

Joka se dobře nosí!

Další bod programu - ohlašoval ředitel: - je zavedení nové soustavy odměňování. Mohu vás za nejužší vedení podniku ubezpečit, že rozdělení mzdových prostředků je prováděno vrcholně spravedlivým způsobem. Je zřízena nezávislá komise, samozřejmě v čele s -

Už je to tady. - Podotkl mechanizátor, nyní vedoucí strojového parku.

Vrtík mi našeptával:

Nejprve zreformuji spravedlnost a pak přistoupíme k financím.

Úředníci se ohrazují se proti jakékoliv změně -

Do díry s úřednictvem!

Ale, co to děláš, otče Ubu? Kdo bude teď vykonávat spravedlnost?

Kdo? Já. Uvidíš, jak to půjde dobře... Nuže, pánové, přikročme teď k financím! Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod, třetí za statky, čtvrtá za úmrtí –

Nějaké návrhy tam vzadu? – Ohlížel se ředitel po Vrtíkovi.

Nic nového pod sluncem.

Ačkoli se nový ředitel choval velmi odměřeně, ba dokonce tajemně ke svému okolí, zejména pokud šlo o jeho minulost a mocné přátele, přesto jeho minulost byla záhy zřejmá každému, kdo dokážal něco intuitivně vycítit s jeho sportovních výrazů, jimiž v úzkém vedení posměšně častoval některé veličiny, ustupující ze scény:

Áách ten - ten už nemá na smeč! A ta stará struktura?! Kdepak, ta už nezaboduje!

Energetikovy oči svižně klouzaly po dalších počinech nadsamce Marcuiela, původce výroku: Láska je akt nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát.

A pak mu jeho bulvy přinášely signály o tomto jedinci, který nemá srdce ani vlevo ani vpravo:

Vyjma při narození se Ondřej Marcueil zprvu ženy nedotkl...Od svého dvanáctého roku byl vychováván matkou a starší sestrou; prožil tedy mládí v bázlivé čistotě...

Pět let užíval brom, pil leknínový odvar, snažil se vyčerpávat tělesnými cviky, ale dosáhl tím jenom toho, že velmi zesílil, sešněrovával se popruhy a lehával si na břicho, stavěje se proti vzpouzející bestii..

Potom však ospalou poradou přece jen zacloumal hlas velkého šéfa:

Spotřeba energie se musí snížit o třicet procent. Současně musíme zvýšit plán výroby o deset procent. Tento úkol stojí především před závodem vědecko- technického rozvoje!

Vrtík ssebou cuknul, odtrhl oči od návodu rozhlasového přijímače SONY IFC - 32, a koktal:

A a ale... -

Nedomluvil. Nemohl. Svoboda prudce vztyčil prst: Dost! Tady není místo pro žádné ALE!

Jenže to přece nesmysl!

Jaký nesmysl!?

Zvýšit výrobu a omezit spotřebu, a to ke všemu při stejných platech.

Nechci slyšet, že něco nejde! Všechno je v lidech! Slovo NEJDE nepatří do našeho slovníku! Odmítám slyšet jakékoli negace!

Vrtík sklopil oči a zasunul návod k japonskému přijímači SONY po stůl.

Vy mě ještě neznáte, ozývá se od ředitelského křesla:  Vy mě znáte možná z té dobré stránky, ale až mě poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím k pláči. Já vás přinutím k práci.

Hm - jsou tu ještě rezervy. – Přisolila si ekonomka.

Přesně tak! A dost rezerv! - Chopil se toho velký šéf a pohladil ji očima: Stačí je vylustrovat. Musíme využít všechny vymoženosti vědy a techniky! - Mával rukama Svoboda a dodal: Jinak bychom nemohli ve světě zabodovat!!

Vrtík zašeptal anargetikovi:

Máte nějaké bratry?

Poslušně hlásím, že mám jednoho.

Poručík Dub se rozvzteklil při pohledu na Švejkův klidný, bezstarostný obličej a neovládaje se víc, zvolal:

To bude ten váš bratr takové hovado, jako jste vy!

Nato se Vrtíkovi roztáhnul dobromyslný úsměv po tváři a říká:

No, zkusíme to.

Zkuste to, chlapi, - spustil Svoboda domlouvavým tónem: - a uvidíte, že z toho pak budete mít sami radost.

Sekretářka dopsala řádek zápisu a její oči se znovu skutálely pod stůl:

Policie, řekl Carella a vytáhl policejní odznak. Hledáme někoho, kdo tady možná bydlel tak před čtrnácti dny.

Zato oči podnikové právnice vzlétly od článku ´AIDS A PROMISKUITA´ a přistály na dalším titulku magazínu BLESK:

Rady Pro Vaše Sexuální Problémy

Pro důvěrné informace o následujících námětech volejte číslo (00 6l5) 45 42

spolu s číslem vybraného tématu

20 Impotence

21 Bolest při sexu - problémy a některá řešení

23 Onanie

24 - -

Potom přelétnuly na další stránku, aby vzápětí plaše poletovaly po okolí..

Jenom tak, - pokračoval Svoboda: bude tato místnost sloužit vědeckým účelům a současně tomu, aby se svět konečně dozvěděl o našich výdobytcích.

O tom žádná - o tom žádná! - Vyhrknul náměstek.

Tam bude expozice našich produktů před zraky celého světa! - Rozplývala se veličina: Už se těším na naši první vernisáž. Pozveme tam amerického konzula. Ať pukne závistí!

Do toho se celkem nešetrně vpadl technik:

A kde budeme opravovat auta?

Stihl ho pohled plný pohrdání. Na tento problém - hm - vlastně to žádný problém není - jsme taky narazili, viď náměstku?!

Ehm - , uznával Cejpek.

No, a?

Hm, spustil ředitel, ale Cejpek ho nenechal domluvit:

 - že v dopravě je dost a dost kvalifikovaných lidí, takže -

Ale my přece -

S takovýma prkotinama se tedy nebudeme zabývat a zdržovat celé rozšířené vedení. Na to si sedneme zvlášť! – Povídal náměstek.

Kdy?

To se upřesní.

Sekretářka nenaléhala na zápis termínu. Její oči dychtivě nasávaly mízu z jiného případu:

...na přemýšlení nebyl čas, nebyl skoro čas ani vydechnout. Exploze výstřelu zazněla otřesně blízko, štiplavý pach korditu mu vnikl přímo do nozder - -

Energetik zavrtěl nechápavě hlavou poté, co se rozhlédl po ostatních. Mrknun na Vrtíka, a hned zase na vedoucího dopravy, lapajícího žízní po dechu, protože si už déle než hodinu odpíral orosený půllitr piva, a pak na ostatní, kterým poletoval na ospalých tvářích přihlouplý úsměv ponížených služebníků, toužících přežít zbývající čas úmorné porady.

A co vy, doktore?

Nemá cenu obracet to, co je mrtvé. Je nejvyšší čas vrhnout se na to, co je živé. Prostě zajet na hlubinu.

Správně! – Vzal to ředitel po svém a už hřímal: Rozhodovací činnost musí u nás probíhat na vědeckém základě. Jedině tak uděláme díru do světa! Pouze tak zajistíme lidem to, co je pro ně nanejvýše spravedlivé!

Vrtík šeptal cosi ionescovského:

Abychom vyléčili lidstvo, musíme zblbnout každého člověka zvlášť - a pak z nás bude omáčka. Nebudeme pronásledovat, ale budeme vykonávat spravedlnost. Nebudeme vykořisťovat, ale přinutíme je vyrábět. Válku nazveme mír a všechno změníme díky mně a mým husám! -

Pojednou sebou všichni trhnuli. Skrz mraků vyrazil záblesk vycházejícího slunce.

Musím odejít z porady, - říká omluvně ředitel: - takže porada končí – aspoň zatím.

A honem na pivo! - Procedil zuby technik z dopravy.

Nic jiného tě nenapadá?

A co by mělo?

Třeba odkud pochází v člověku ta neustálá touha po nekonečnu. Kde se bere to stálé toužení po tajemném, po tom velkém, co přesahuje všechny meze? Čím to, že se každý snaží odhalit smysl svého života, který přesahuje meze jeho přirozenosti?

Na to se vydlábni, doktůrku! – Mával rukou Vrtík.

Pojďte raději na pivo, navrhoval: Aspoň se přitom líp poznáme.

Na to mě neužijete.

Tohle nadání je vloženo do samotné tvé přirozenosti. - Tvrdi mi můj starší brácha.

V tu chvíli mi trhal uši ohlušující řev ulice:

Nesmysl! Nic takového neexistuje! Nedej se vysmát!

Kdepak. - Připomíná se starší brácha:  Bez ohledu na to, čemu věříš nebo nevěříš, je v tobě hluboce zakódovaná touha po sebepřekonání. I když vlastní vinou ztratíš původní obraz ve své tváři, přesto ti zůstává zaměření k tvé někdejší podobě. A tak hledáš původní podobu, hledáš pravdu. O tom svědčí dějiny filozofie.

Snad - , odpovídám váhavě: - ale není to tak docela jisté. Někdy svědčí víc, jindy méně.

Myslíš?

Když hledám pravdu, pátrám po ní ve filozofii. Rušný svět mi představuje souběh lidského myšlení jako křížovku s tajenkou, která je zamaskovaná, zamřížovaná a nedostupná. Kdekdo tady považuje za hrubý přestupek proti dobrým způsobům pátrat po nějaké tajence. Probírám to zepředu dozadu a pak zase zpátky a najednou -

Co?

Čím dál jdu zpátky do dějin filozofie, tím spíš potkávám hlubšího filozofa. Dostávám se až ke starým Řekům. Jenže pak zůstávám PAF!

Proč?

To nejlepší se mi posléze rozplývá v myslitelích, kde se jaksi vytrácí hloubka. Kde jsem co přešel? Někde přecházím to nejlepší, a nevím kde. Vracím se k dnešku, abych našel chybějící článek. Hledám to, co chybí mezi řádky, a co všechny knihy světa vynechávají, ale nevím jasně, co to je. Ztrácím s tím dost času, než odhalím, že vládce světa vykuchal ze všech knih každou zmínku o tom zásahu do lidských dějin. Vyložený knižní vampýr. Zaretušoval nebo překroutil všechno, co s tím souvisí. To je k vzteku! Jeden tady hledá smysl života, a najednou zjistí, že mu to jádro nějaký ničema svévolně schoval, aby je jakživ nenašel.

Cha, cha, chááá! - Ozývá se posměšný hlas celé ulice, zajíkající se opojením z moci.

Nenechám se tím fantomem naší doby unavit ani znechutit. A půjdu se stejnou cílevědomostí a bezohledností za těmi chybějícími články v knihách.

Jestli ti to mám říct, jak mi zobák narost, - ponouká mně kdosi z ulice: - správně bys měl jít a podpálit nějakou knihovnu, nebo aspoň tu, kde se shromažďují takové vykuchané knihy a falešné vědomosti. Seš přece z národa husitů, národa Žižkova. Nauč se přece něčemu od husitů!

Pozor! - Varuje mne starší brácha: At tě to ani nenapadne!

No jo, ale musím se přece vzepřít proti té uřvané chásce! - Mávám rukou nad bráchou a přes noc se měním v úplný postrach knihoven.

Cha, cha, chááá! - Vysmívá se mi jízlivec, a vzápětí na mě chrlí obvinění: To je bezohlednost! Počínat si tak hanebně vůči okolí!

A oni snad nejsou bezohlední? 

Žádná dostupná knihovna před tebou není dost bezpečná.

Tak ať! - Přiznávám, že sotva někde vypátrám stopu či náznak ztraceného článku v dějinách, totiž toho článku o tajemném vstupu do dějin a do mého života, bez váhání rvu příslušnou stránku z knihy, jakoby mi šlo o život. Jenže mně jde o život.

Strašný knižní vampýr! To seš ty! – Obviňuje mě šedivý prach z ulice.

Pchá!! Vlastně jen zachraňuji zbytky pravdy tam, kdes to ty, mizero, nestačil vyhodit do šrotu.

Zlo zůstane zlem, i kdyby to páchal celý svět. – Připomíná starší brácha.

Tímto mě nepřesvědčíš. Jde mi o život! O mou životní filozofii. Cílevědomě se probíjím k poznání rafinovaně utajené pravdy o vstupu toho největšího do mých dějin. Stačí mi zmínka o tom, a každou stránku dravě rvu, abych si z těchto útržků skládal jako mozaiku celé obrysy událostí a mého místa v nich.

Taková hanebnost! Krajně bezohledné vůči okolí! - Obviňuje mě málem celá ulice a hlavně všechen její prach a hluk mi rve moje argumenty rovnou od jazyka.

Možná.

Chceš si snad jako nevěřící Tomáš sáhnout do mých ran? Ještě nebezpečnější je, že tak vlastně marně soupeříš s rafinovaným světákem, jako bys snad chtěl trumfnout odvěkého génia zla. - Prozrazuje mi starší brácha: Prosím za tebe, abys v tom neuvízl.

Taková sprostota! Taková opovážlivost! Kdo seš, aby ses pokoušel postavit se mi, který mám v hrsti celý svět!? - Ozývá se výhružně hlasem předsedy uličního výboru.

Co si počnu? – Hrozím se jeho rozšklebené masky.

Neboj se! Má v hrsti jen část světa díky tomu, že mu nějaký ten jelimánek nahrává na smeč. Jinak je už dávno na smetišti.

Jenže mi šlape na paty.

Tak se přestaň kolem něho motat! Je jako pes na řetězu. Jen štěká, ale pokouše akorát toho, kdo se mu neopatrně přiblíží. Jen klidně pojď za mnou k šéfovi. Nepochybuj a budeš v pohodě.

Zkusím to.

No tak co?

Vidím, že to jde. Jaké štěstí, že mě ta pouliční pobuda nestrhl.

Hm. Štěstí? Žádné štěstí. Vyšší záměr. - Míní starší brácha.

Hm. Dejme tomu.

Přes tvé riskování poctivě a upřímně hledáš. A to se cení.

- - -

Co myslíte, paní doktorko, - Vyptával se ředitel před poradou právničky: - začínáme už mít jaksepatří světový šmrnc?

Uculila se úsměvem odvážné školačky, ale její oči odlétly ke stropu, kde marně hledalyspásu.

No - ale moc už nám k tomu neschází - viďte?

Ne, moc už ne. - Vydechla doktorka práv, a její oční bulvy se zdráhaly vrátit na své místo.

No - , zaváhal ing.Svoboda. - jestli to není vidět, tak se tady musí ještě něco málo změnit.

Hlavně vědecky. – Nechal se slyšet Vrtík.

Doktorka jen pokrčila rameny a její oči se skutálely se stropu do toho, po čem její srdce volalo:

Na vál si připravíme prosátý práškový cukr, loupané umleté mandle a utlučenou vanilku. Pak přidáme tuhý sníh z bílků, citronovou šťávu a vypracujeme ze všeho tuhou hmotu. Poté -

Ekonomka zrovna přednesla rozbor hospodaření, aby to  zakončila slovy: Hlavně musíme hledat ty lezervy!

Zvýšit výrobu! – Ozývalo se důrazně od ředitelského křesla.

Listy časopisu VLASTA se zvolna vlnily vzduchem. Tučné prstíky paní doktorky s nimi nakládaly po svém, ale pojednou zkameněly. To když se zrakové bulvy briskně snesly do jedné stránky:

Víte, že nečiníte dobře, dáte-li si ve snaze dodržet odtučňovací kůru pouze maso bez chleba? Průměrný krajíček chleba obsahuje asi 70 kcal., zatímco průměrná porce rostbífu asi 300 kcal. Přesto většina lidí -

Musíme to všechno řešit způsobem, abych tak řekl, velice specifickým, a to založeným na vědecké bázi, končil Svoboda svou samomluvu.

Oči sekretářky hbitě odběhly od vznešené společnosti paní Agathy Christie. Nebylo sice třeba nic zapisovat, ale bylo nutné nenápadně si rozbalit další sladkost značky Bon Pari.

Jaký je? – Šeptla doktorka

Višňový.

Potom se oči odkutálely k paní Agathě. Vraždy podle abecedy se zdály být lákavější:

- pak pronesl mezi dvěma obláčky dýmu:

Jen mi není jasné, co má monsieur Hercule Poirot společného s naším bezvýznamným případem.

Mademoiselle? řekl Poirot, co vám není jasné?

Mezitím ředitelovy vášně: znovu vyrazily na pochod: - Všichni vedoucí provozů - opakuji všichni! - musejí do pátého dne každého měsíce předložit okruh problémů, se kterým se budou v následujícím měsíci zabývat. Písemně, prosím, písemně! Žádný vedoucí se bez téhle maršruty neobejde!

A hotovo dvacet! - Připojil k nové koncepci inženýr Cejpek.

To není všechno, náměstku! Každý vedoucí musí do prvního dne v měsíci vždy předložit písemné vyhotovení své činnosti za minulý měsíc. Přitom musí vypsat, jakou přinesl inovaci, zlepšovací návrh nebo vynález. A teď přijde to nejdůležitější -

Makovice dávno přeschlé se znenáhla pozvedaly. Dokonce i sekretářka, ale zrakové bulvy se jí hned zase odšilhávaly do zápisové knihy. A jak by, když tam čekají slova slova Hercule Poirota:

Zločiny jsou velice odhalující. Zkoušejte to a měňte metody, jak chcete, ale váš vkus, vaše zvyky, váš způsob uvažování, vaše duše bude odhalena vašimi činy. Jsou tu matoucí údaje. Někdy je to, jako by byly v akci dva rozumy - leč brzy se obrys vyjasní, a já budu vědět -

Takový vedoucí provozu, uzavírá Svoboda: - který po tři měsíce – slyšíte - po tři měsíce! - tak jsme tolerantní - nepřinese podniku nějaký vynález, zlepšovací návrh nebo aspoň nějakou tu inovaci - takový nemá mezi námi co dělat!! Takový ať si zrovna hledá nové místo! Jinak bychom světové úrovně nikdy nedosáhli.

Ano - , pípla ekonomka: - všude jsou lezervy.

Vylustrovat a zefektívnit!

No, musí se fakt zabrat, chlapi! Člověk s negativní lustrací nemá u nás místo. Šlápnout do pedálů! - Připomínal náměstek tak, jak to nedovede nikdo jiný.

Nechci slyšet, že někde něco skřípe! - Utvrzoval ředitel podle všeho sám sebe a dodával: A jestli máte nějaký problém, přijďte s návrhem do vedení!

A my si na to zvlášť sednem, - Sliboval náměstek.

 - a kdyby to zase nešlo -

Tak si to znovu sednem. Na to tady jsme.

Ředitel ještě zašermoval rukama: Jinak ať za mnou nikdo nechodí!

Vrtík šeptal energetikovi:

Znáš mě?

Ten jenom nechápavě kroutil hlavou a pokrčil rameny, ale Vírtíkovo šeptadlo pokračovalo:

Poslušně hlásím, že si vás nepřeju poznat z tý vaší špatný stránky. Poslušně hlásím, že vás chci poznat jen z tý dobrý stránky, abyste mě nepřinutil k pláči, jak jste mi posledně říkal.

Vrátní mají času nazbyt. - Tvrdil ředitel Svoboda: Máme o tom kvalitní expertízy světových odborníků! Tam je rezerv habaděj! Jenom je vylustrovat. - Uvažoval jsem také nad tím, že by měly být lépe využity také jejich ruce. Měli by třeba dělat telefonní spojovatele. A mezitím by ještě mohli lepit sáčky na ovoce, které -

Nejsou to přece stroje, ale vrátní! A většinou jsou to právě  -

To je právě ta tragédie - povzdechl si Svoboda: - a s takovými troskami chceme udělat díru do světa! Jenže my jim stroje dodáme.

Ták? – Mohl si udivený Vrtík hlavy uzkroutit překvapením.

Samozřejmě! Dáme tam počítače. A vrátní pak jenom zaznamenají každé auto a zboží, které projde vrátnicí. Tak získáme do umělé paměti přehled o pohybu zboží mezi naším podnikem a zbytkem světa. Potom už postačí koncem měsíce všechno vyhodnotit. Pak se dozvíme, co přibylo našemu podniku a ubylo světu.

Na to ale budeme muset přijmout další pracovnici, aby to vyhodnocovala. - Podotkla úslužně ekonomka.

Přijmeme ji. To nás vynese na světové trhy! Jéje, to se nám mnohonásobně vrátí!

Ale už teď nemáme na výplaty, - mumlala ekonomka, ale náměstek ji pohotově umlčel:

Na to si pak sedneme zvlášť.

Přitom se tam - na vrátnicích - musí zablýsknout výsledky vynálezecké a dizajnérské produkce našeho závodu vědecko-technického rozvoje a potažmo i vrcholného díla - stroje, ehm, ehm – diskrétně pokašlával a pak se odmlčel.

Sekretářka to nejprve považovala za jemný pokyn pro zápis a briskně zasouvala detektivku pod zápis.

Zkrátka – hm - to je naše tajná zbraň, doplnila veličina.

O tom žádná. - Dodal náměstek.

A tak se její oči vrátily do společnosti oblíbené Agáty:

Proč pro něho bylo nevyhnutelné spáchat tyto vraždy. Proč si vyvolil právě mne jako svého protivníka? ptal se Poirot. Ona to není žádná odpověď říci, že to byl člověk duševně nevyrovnaný. Říci, že člověk dělá šílené věci, protože je šílený, je stupidní. Šílenec je stejně logický ve svých činech jako normální člověk - souzeno z jeho zvláštního deformovaného hlediska.

Pšt – pšt!  -  Pšt! - pšt!- Syčel na celé kolo Vrtík, vedoucí to závodu vědecko-technického rozvoje.

No – aspoň něco – Uvolil se ředitel v záchvatu své blahosklonnosti.

Začínáme vyvíjet speciální aparát -  krycí jméno -  Ohňostroj.

Cože?

Utajení před konkurencí. - Vysvětloval Vrtík.

Ovšem - ovšem - plně chápu. - Mínil Svoboda.

O co jde? – Zašeptala právnice.

Asi nějaký robot k ředitelovu obrazu. - Šířila další šeptanda.

Co myslíš, že to je? – Vyzvídal šeptem kolega, a tak jsem mu odpověděl slovy Nadsamce:

To není člověk, to je stroj. Byl-li Ondřej Marcueil nějaký stroj nebo nějaký železný organismus, schopný měřit se se stroji, společná práce inženýra, chemika a doktora by mohla pro největší záštitu vědy, lékařství a lidstva postavit stroj proti stroji...

Ředitel Svoboda se nadouval jak horkovzdušný balón, ale přesto doznával: Kdyby měl být před zraky celého světa nějaký zádrhel, to vám řeknu upřímně, to bych asi nepřežil.

Musíme zazářit! - Volal Vrtík.

Svět čeká jedině na nás!

Podrobnosti o převratném vynálezu však nikdo neznal. Vrtík prozrazoval pouze úzkému vedení:

Jsou zakódovány ve speciálním programovacím jazyku.

Přesto se ředitel při pohledu na nablýskané aparatury videozařízení a počítačů uprostřed skla a kontrolek neudržel a vyrážel ze sebe:

Kongeniální! Kongeniální!

Nevymyslels to všechno někdy mezi mezi desátým a dvanáctým pivem? – Doptával jsem se šeptem Vrtíka.

Ten se dotčeně odvrátil s pohledem nepochopeného Einsteina.

Škrrrr! Řachchch! Křachch! – Otřáslo pojednou celou budovou cosi nepopsatelého. Pak to ještě chvíli skřípalo, aby to posléze kdesi prasklo.

Celé to tajemné zařízení i s inženýrem Svobodou bylo vymeteno z přítomnosti. Nikdo nedokáže přesně určit, co se vlastně stalo - vzhledem ke krajní utajenosti celého experimentu. A to i s ohledem na to, že byla vzápěti zřízena vyšetřovací komise. Zrovna tak, jako se v podniku z čistého nebe objevil inženýr Svoboda, rázem byl pryč. Tvrdilo se, že vyletěl někam nahoru. Stejný, všudypřítomný, anonymně vystupující a konspirativně se projevující mechanismus, který ho přisunul, vysunul ho zase kamsi jinam.

Kdekdo upínal na pozornost na mne, který mám na starosti bezpečnost práce. Odpověděl jsem slovy Alfreda Jarryho:

Buď že nadsamcovo nervové napětí dosáhlo výkonnosti příliš neslýchané, nebo snad proto, že naopak ochablo, nabyly převahy a vracely se teď nazpět jakési přebytky, nebo tomu bylo z jakékoli jiné příčiny; platinová destička se do běla rozžhavila...

Marcueil zařval a vyskočil, přetrhávaje i poslední pouta a elektrody, jejich spirály za ním svištěly... Marcueil se řítil po schodech dolů...

Tři učenci pochopili, jak žalostně tragický je pes, mající na ocase přivázán starý kastrol...

...tělo Ondřeje Marcueila zůstalo ovinuto kolem tyčí v mříži - nebo naopak s mřížemi obtočenými kolem těla. Tam umřel nadsamec, propleten železem.

V přítomnosti sebou škubal ve větru jen rozbitý skleník na pěstování rychlené zeleniny. Nikdo si nebyl docela jist, zda dírou ve skleníku vyletěl ředitel z přítomnosti, či zda skleník poškodily poryvy větru. Protože však tam všude byli samí důvěřivci, nepřipouštěli druhou možnost v úvahu. Kdekdo si připomínal ředitelova památná slova:

Kdepak tady a vítr! Tady se ani lísteček nehne.

Jen podle pozůstalých se dal posuzovat osud bývalého ředitele, který se vysmekl z přítomného času.

Chudák jeho žena, povzdechl si vrátný.

A co je se synem?

Škoda mluvit -

Co si z toho má jeden vybrat, aby sám neuvízl v šedi všedních dnu?

Nepochybuji o tom, že chceš dosáhnout velikosti v tom, k čemu máš nadání. - Říká mi starší brácha: Jenže to chce to kapku hrdinství, aby ses třeba i po celodenní dřině pustil znovu do díla, sotva zpozoruješ, že něco není, jak se patří.

Myslíš?

Že váháš. Procházím světem flák cesty před tebou, a teď jsem tu, abych zjistil, co ti schází.

Ty mně sleduješ?

Jasně. Pátrám po tobě. Hledím ti pomoct. Jenom neříkej, že ti není pomoci. Počkej, až uvidíš, co pro tebe mám. To ti přinese úlevu, zdraví a posilu. Najdeš vnitřní pokoj, protože když tě hledám, tak tě najdu.

Nemám rád žádné špehování.

To není špehování. Díky mně se rodíš k velkým věcem. Zdoláváš všechny průšvihy díky mému vítězství. Nacházíš sebe a přesvědčuješ se o své totožnosti způsobem, jaký pro tebe vynalézám. A neponechávám si v záloze nic, co bych kvůli tobě neobětoval. Nikdy nikde nenacházím domov. Kvůli tobě opouštím ústraní a závětří otcovského domu, abych ti vyšel vstříc. Zbývá mi jen život tuláka, protloukajícího se bídou a nepohodou, abych polykal prach a zápach z výfuku aut, ujíždějících silnicí kolem, nocování pod mostem a přebývání v opuštěnosti. A ty mi začneš cosi blábolit o špehování.

Tak to není. Tak to není.

Tohle znám. Davy sice občas jásají, běží mi vstříc, ale zatleskají mi jen jako nějaké pouťové atrakci. Svého zachránce a obnovitele si představuješ úplně jinak. Sotva vyslovím požadavky, je po nadšení. Akademici a úředníci mě nenávidí. Že prý jim bourám vzdušné zámky a mrazivou velmoc duchovní hrůzy, kterou udržují v poddanství svých utopií. Tak tu trčím jako kůl v plotě. Stojím proti celému peklu. Sám, nezlomen, s velkou láskou k tobě. Teprve až se mnou zažiješ moje putování, začneš si vážit všech darů, které ti na své pouti opatřuji.

Hledáš mě, že únavou až padáš u zdroje osvěžení, ale neboj se! Dojde ti to leda tehdy, až padneš na hubu.

To snad ne.

A to zas jo. Sleduji tě do všech záhybů tvé bytosti. Všechny moje skvělosti mají získat tvou důvěru. Odhaluješ, že pocházím odjinud, kde všechno přesahuje tvá měřítka i měřítka celého světa. Proto mi můžeš důvěřovat. Moje skvělosti jsou předehrou něčeho většího. Uvidíš.

Čeho?

Začátkem tvého nasycení beze zbytku.

Co to má být? Snad nějaká umělá výživa pro kosmonauty? Nebo nějaký nový pohon?

Počkej. Nepředbíhej. Především tohle u mě můžeš očekávat a nalézt. Tvá celoživotní cesta podobně jako moje neobjímá nic vyššího než naši věčnou otčinu. Tím začíná a končí všechno, co ti povídám. To je cíl mého putování.

Jsem skromný.  Nevystačím si s tím, co si seženu?

Cha, cha. Povídali, že mu hráli. Život se koneckonců nevyčerpává v pouhé dokonalosti tvého soukromí. Cíl je vznešenější než osobní štěstí z požívání třeba i toho nejlepšího dobra. I kdybys byl nejchytřejší a nejnadanější z lidí, je tady něco důležitějšího než tvá osobní dokonalost.

Co by to bylo?

Jasné vyniknutí a oslava mne jako tvého brášky stejně jako tatíka. Ani v tom nejlepším stavu nemůžeš být spokojem se svým povznesením. Napořád budeš vyhlížet původce svého povznesení, abys mu poděkoval. Ani dosažená moc a sláva ti nebude stačit. Pořád by ti chyběla naše otčina. A to je náramně důležité pro celý život. Můžeš dělat kotrmelce, ale sám si nevystačíš. Být sám sobě posledním cílem a toužit po tom, aby ses pouze sám naplno uskutečnil, tě přivede na scestí, kde se ti tvá otčina ztrácí v prachu. Jde o hledání mé i tvé otčiny a mého vyzdvižení jako jejího průkopníka k jasnému vyniknutí.

Že by?

Odmítám všechny lákavé nabídky mocných i pokušení dosáhnout uznání znalců a kritiků a vysokého hodnocení veřejným míněním. Zdráhám se využít každou příležitost k jasnému vyniknutí před davem třeba i jen jako jeho mluvčí. Nehodlám tak vyniknout před širokými masami jako uznávaný oslavenec nebo jako skutečně dokonalý.

O to ti vážně jde?

Právě o to mi jde. O co ty? O co koneckonců jde tobě? Snad že odkládáš ty a ony své chyby  v sobě? To by bylo strašně málo. Jen by tě to ponižovalo a pokořovalo při poznání své ubohosti. Potřebuješ své nedostatky a chyby překročit povznášejícím způsobem.

Jak?

Tak, že chceš naplnit mou vůli a oslavit mne s ohledem na mou velikost. Hoď přes palubu svou důstojnost, ale starej se o mou. Nedívej se tolik do zrcadla. Beze mě nemůžeš nic. Cílevědomě pronikám každý záhyb tvé bytosti a znám tě lépe než ty. Proto odhoď všechnu tu ustavičnou všetečnou sebekontrolu ve svém osobním životě, že by sis počínal ke spokojenosti všech akademických oslavenců a přeučených učitelů. Náramně si zjednodušíš život, když ho napřímíš jedině ke mně. Nejspíš ani netušíš, jak omezený by byl tvůj život, kdybys sledoval pořád jen sebe a své vyvýšení, svůj osobní vzrůst. Nejde tu jen o hrubší omezenost tvé odborné, výdělečné a společenské dráhy. Jde o jemnější omezenost tvého duchovního požitkářství.

A co s tím?

Vedu tě přes všechno a skrze všechno především k mému poznání, abys mě bratrského i otcovského nechal jasně vyniknout ve tvé lidské kůži. Jde o to naplnit mou vůli jako brášky i tatíka.

Nic nechápu. Copak seš, brácho, schizofrenik, nebo co?

Ani trochu. Na této cestě za krásou tvého nitra, za naplněním toho, kam tě od základu tvé bytosti přirozeně zaměřuji, beru všechno na sebe a obětuji to. A není toho málo, co se ode mě žádá. Hlad, bída, nepohoda, ztracenost tuláka, únava, žízeň, námaha i nechápavost davů, a nakonec i úplné vyprázdnění mysli a změna každé mé touhy.

Co ti zbývá?

Jen čistá láska.

Láska?

Vzpomeň si na moje podobenství o kupci, který měl všechno prodat, aby koupil vzácnou perlu nebo pole, kde se ta perla našla, a hned vidíš, jak prožívat tuto ryzí opravdovost života. Když ti ukládám všechno obětovat, a třeba se i nechat kousek po kousku osekávat, až by ses nakonec celý zlikvidoval a popřel svůj osobní život, a zbavil se toho, co má každý tolik rád a na co má přirozeně nezadatelné lidské právo, tak nejsem žádný zvrhlý omezenec.

No ale vypadá to tak.

Bez této velké a neochvějné odhodlanosti nepokročíš v životě ani o píď. Kdo chce zažít vrcholnou lásku, musí dát sám sebe. Stojí to na umění všechno obětovat.

Dá se to naučit?

Krok za krokem. A nezačínej věcmi kolem sebe. Začni u sebe. Hleď dávat ze sebe.

Co?

Pot, slzy a krev! Právě to nejtěžší a nejtrpčí. Nezdržuj se u maličkostí. Samozřejmě, že není maličkost, abys měl něčím opovrhovat, něco zanedbávat. O to nejde. Varuj se však toho, aby sis nehrál jen s tím, co se ještě jaksi snese, abys pak měl klamný dojem, žes vykonal či snesl kdoví co. Najdi si v sobě svého nejoblíbenějšího koníčka, kterého bys nejméně rád obětoval, a toho polož na obětní kámen své upřímné vůle najít mne, a dej mi prvé místo v životě. Na svých cestách se ustavičně zaměřuji od sebe sama bratrského k sobě otcovskému. Po celodenním vypětí trávím noc v ústraní, kde takto pobývám. Kvůli tomu bych přece nemusel odcházet nikam stranou, ale dělám to kvůli tobě.

Proč?

Právě abych ti dal příklad k opouštění sebe sama důvěrně známého k sobě samému tak často opouštěnému a zanedbávanému. Bez tohoto soustavného důvěrného spojení nepoložíš ani jediný kámen na budově svého života. Bez toho nepřipravíš své nitro pro naši věčnou otčinu.

- - -

Ahoj! – Jukl mi kdosi do tváře, až jsem poskočil: No to ti to trvalo!

Dlouhá léta jsem byl mimo.

Konečně jsi mezi svými, bráško!

Nevím, jestli -

Více sebedůvěry, brachu! Spíše bychom se ti měli my ostatní omluvit, že jsme tě nechávali tak dlouho stranou. Tam – ukazuje k oknu - tě všichni potřebují jako sůl –

Jo?

To si piš!

Jenže mně to připomíná cosi ze hry Largo desolato:

Ták – a co?

Proč se pořád omlouváte? Copak si může filozof představit větší satisfakci, než když za ním někdo přichází ve chvíli krize?

Ale ne - tady budeš ve svém živlu! Tady je všechno doopravdy! Právě u nás tepe život! Navíc se právě zde vytváří jazyková kultura národa a -

Během tohoto šéfova monologu jsem se coby nově přijatý redaktor rozhlédl po ostatních účastnících redakční rady. Pojednou jsem se zarazil. To, když jsem zahlédl, jak sekretářka, po postavení poslední kávy, upnula svou pozornost na knihu, zasunutou ve sloze s redakčními příspěvky. Ona si toho však nevšímala. A taky – proč by měla, ne? Případ Perry Masona a nebezpečné vdovy dokáže strhnout pozornost.

Cukla sebou teprve při šustění deníku BLESK.

Promiň – omlouval se kolega z redakce: - ale tady to je.- A ukazoval na palcový titulek

PASÁK TŘINÁCTKY NEBERE

To víš. Jako prostředek sociální interakce odpovídají noviny potřebě člověk orientovat se -

Fotograf se zatím zálibně probíral tlustým svazkem fotografií nahých dívek, a dodával:

To víš, moderní reklama se bez toho neobejde.

Nováčkova hlava uznale pokyvovala, ovšem její oči se vytrácely kamsi ke stropu. Jen ústa dělala neslyšné pohyby, ze kterých by jen málokdo vyčetl:

Pane můj, Tebe jen hledám,

po tobě žízní celá má duše –

Oči se pak vrátily na místo, ale nezdržely se a čile rejdily po celé redakci. Nebylo divu, když na pořadu jednání redakce bylo probírání jednotlivých zpráv. A vida – právě teď očka zbystřila a zamrkala – tohle byla zajímavá zpráva pro všechny - anebo ne?

Pro sekretářku určitě ne, protože její kukadla měla naspěch, když bystře kvapila po řádcích:

- Nebudeme mít nepříjemnosti z toho, že jsme se snažili získat úpisy té lady a podnikali jsme všechny ty hokus-pokusy? - trápilo Paula Draka.

- To závisí na štěstí, odvětil Mason zachmuřeně, - jak vidět této noci nám hazardní hry nevycházejí.

A co naše díra do světa? – Nadhodil šéfredaktor.

Co asi dáme světu? – Ptali se redaktoři jeden přes druhého: Co předhodíme veřejnosti?

Přece naši radostnou novinu. – Ozval jsem se.

Pchá! - Mávl rukou šéfredaktor: Copak na to máme nějaké přesné pokyny?

Nejsme snad dospělí? Pořád nás má někdo vést za ruku?

Tady nejde jenom o dospělost.

To jsou, mládenečku, jenom tvoje komplexy -  netahej do toho široké masy.

Smíme zbaběle utíkat před každým vlastním rozhodnutím? Musíme začít znovu! A rychle, než bude pozdě!

Proč?

Jinak se dostaneme z louže přímo pod okap.

To se snad máme nechat za každou cenu ožebračit, nebo co?

Kdo bude otálet, dočká se leda další pohromy!

Ale jak na to?

Předně najít sebe. Dále spojit se a začít naplno dýchat. A konečně - být konečně na výši své doby.

Jistěže, ale to se musí pomalu a s rozvahou.

Ano, s rozvahou to tedy určitě! - Ale rychle!!

Ale kdo – a co - má dělat?

Hmm - To je fakt, pokyvoval hlavou šéfredaktor: Čím větší bohatství, tím více bude i špíny! Film, televize, automobily a rozsáhlé možnosti dané svobodou, ale vždy zároveň s méně potěšitelným zbožím, jako jsou drogy, comics a pornografie, to všechno je součást hrubého národního produktu. Dítě z období omezené hojnosti a technické zaostalosti mělo mnohem méně takovýchto rozptýlení. Comics, alkohol, drogy a ostré nože skeanheadů jsou součástí rostoucího přílivu zboží a není nic, co by odstranilo tyto výplody zábavního průmyslu.

To je náš úkol! Naše poslání v širokých masách, ne? – Vykřikl jsem na celé kolo.

Nebuď idealista. - Domlouval mi shovívavě šéfredaktor.

Takže složíme ruce do klína? A počkáme, až se to samo nějak vyřeší? Jenže ono se to pokaždé samo nakonec vyvine ještě hůř.

Čím hůř, tím líp. – Mávnul rukou jeden z redaktorů, a šéf mu dal za pravdu:

No, možná - hm - asi to tak nějak bude.

To mi tedy vyrazilo dech, a tak jsem se odmlčel a zapsal si do notesu:

Dva slepí křičeli: Pane, synu Davidův,

smiluj se nad námi!

Zanedlouho jsem zůstal ještě víc zaražený, když jsem shledal, že šéfova ruka poplácávající moje ramena  značně ochabla.

Co je? – Ptal jsem se ho otevřeně: Není ten můj poslední článek o zednářích moc otevřený?

Podívej, musíme být opatrnější. - Domlouval mi šéfredaktor.

Proč?

Prostě to nejde! Zaměř se na něco jiného.

Na co?

Třeba na sex a popkulturu. Strefuj se do Iron Maiden.

Psací stroj se otřásal drsnými údery klávesnic jako by chtěl vyklepávat čím dál tím rozhodněji tři údery páté symfonie:

TA - TA -TA -TÁÁÁ!  . . . Jestliže nám šedesátá léta přinesla novou sexuální etiku, současnost ukazuje nové pojetí. Objevuje se Kim Basingerová s pobledlou tváří, rozcuchanými vlasy a velkými smyslnými rty. Vynořuje se na vyčerpaná, jakoby ostře řezaná tvář hrdiny s dlouhými, nahladko dozadu ulízanými vlasy, obklopeného nahými ženskými těly v reklamách na parfém Obsession, nebo model salónu Calvin Klein.

Po prudérních 80. létech se sex vrátil do masové kultury na konci století. Sex už zde není něčím jako zdarma získaná prémie. Chce zápasit o svůj cíl proti odporu ostatních, ale i proti odporu něčeho v člověku samém. Muži je podsouván sadismus a ženě zase masochismus. Sexuální vzpoura Lenny Brucea je navíc zfanatizována výmyslem, že pravá sexualita je potlačována státem i církví, feministkami zrovna tak, jako homosexuály.

Tak se na konci druhého tisíciletí rozbíhá proti nové evangelizaci další sexuální revoluce. Spíše však sexuální revanšismus!

Celá ta záležitost sexuálních idolů dnešní masové kultury je další z tržních strategií zábavního průmyslu prolhaného vládce světa -

Unavené oči klouzaly po temných stínech, když jsem se malátným krokem vracel pozdě v noci z redakce.

Řachch! – Otřásla se celá ulice. Chodník se dal do pohybu divokým rejem pankáčů. Do uší se dral řev:

Svině! Podáme si tě.

Mami!

Ta ti nehelfne.

Dus – dus – dus! - Sypal se náklad brambor. Koneckonců se ukázalo, že ty brambory byly hranaté jako pěsti skínhedů.

Oslnivě bílá zář.

Co je? Není to světelný tunel Raymunda Moodyho?

Žádný tunel. – Ozval se uklidňující hlas: Jste na jednotce intenzívní péče.

Co – ?

Nehýbejte se. Jste plný obvazů. Teď už jste z nejhoršího venku. Asi si s vámi dal dost práce anděl strážný nebo nějaká svatý z nebe.

Opravdu?

To zranění je dost těžké, ale už je to zažehnáno.

No konečně seš tady! – Vítal zanedlouho mě šéf.

Co je nového?

Spousta věcí.

Jsem jedno ucho.

Naše noviny teď mají nového vlastníka.

Kdo to je?

Archibald Šanda.

Kdo?

Bývalý soudruh. Dnes velký podnikatel s neomezenými kapitálovými možnostmi v zahraničí.

No to mě podržte!

Nikdo mě tu však nepodržel, protože šéfredaktor už mluvil k ostatním v redakci:

Teď rozhodují o našem dalším kroku minuty a okamžiky. - Načež na mně významně mrknul a podotkl: Malý krůček pro nás, ale velký skok pro celý svět!

Co – co - ?

Prvním bodem jednání je zpráva ministra obrany o přezbrojování armády a vstupu do NATO, a to -  .

Tak a už je to tady zase. - Povzdechl jsem si a hlava mi padala, až se skoro ztratila mezi rameny. Hlavou mi uháněla slova hlavní postavy ze hry Ubu na homoli:

Tak poobvědváme, protože Rus nepodnikne útok před polednem. Pane generále, řekněte vojákům, aby vykonali potřebu a zanotovali polskou píseň...

Sekretářka měla v redakci příjemně teplé místečko. Kukadla se jí proháněla případem detektiva Carelly:

A teď se pobavím, prohlásila dívka a nečekaně ho uhodila těžkou pistolí. Držela ji hlavní kupředu a rozmáchla se vší silou.

Moje pravice se zvedla, aby se přihlásila o slovo.

No, co máš mladej?

Neměli bychom se konečně vrhnout na odhalování korupčních afér?

Odmítavé mručení redakce mi bylo dost pádnou odpovědí.

To už nikoho nezajímá.- Dodával šéfredaktor.

Jak to, že ne? Vždyť jsme o tom ještě ani nezačali –

Odhalování korupčních afér redakci nezajímá.

Čím to?

Nový majitel novin o to nemá zájem.

Archibald Šanda, - procedil jsem zuby a zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Šéfredaktor nahlas pronášel Malou populární modlitbu od Martina Němce:

Svatý W. Disneyi

ochránče vkusu

ohluš nás potleskem

zbav nás všech stressů.

 

Svatá B. Bardot

spasitelko mrožů,

braň nás před ostřím

kritiků a nožů...

Hned po této své hlasité modlitbě uvedl šéfredaktor zprávu pana Šandy. Uvedl ji jen tak, celkem neosobně:

Je nutno snížit stav redakce. Za posledních pár let šla kvalita zpráv dolů. Počet našich čtenářů klesá. Logicky z toho plyne, že se tak děje v souvislosti s příchodem nových sil. Proto nový majitel rozhoduje, že nové redaktory nebude nijak zdržovat v jejich odchodu. Samozřejmě, že budou dodrženy zákonné lhůty - -

Sekretářka to zaznamenala do zápisu později. Momentálně měla totiž docela jiné věci na starosti. Právě se totiž dozvěděla, že

Denis Sachs vypadal na čtyřicet. Byl vysoký a měl snědou pleť, mohutná ramena a pružné pohyby sportovce. Otevřel dveře svého pokoje v hotelu a řekl: Detektiv Kling? Pojďte dál, prosím.

Zdálo se, že si těch slov nevšímal nikdo jiný, než právě jen moje propuštěná maličkost. Vůbec mě to ale neznepokojilo. Byl si totiž jist, že pravdu má žalmista:

Nemusí se strachovat zlé zprávy,

pevný srdcem, důvěřuje v Pána.

Vzduchem ulice vibrovala rocková skladba Boba Dylana:

Bůh řekl Abrahámovi: Zabij pro mě syna!

Abe na to: Děláš si srandu?

Bůh řekl: Ne. Abe řek: Co?!

Bůh na to: Dělej si co chceš,

ale příště až mě zahlídneš, rači upaluj!

Tak Abe řek: A kde to chceš to vraždění jako mít?

Bůh řek: Támhle na dálnici D 61!

Dávno jsem však přestal registrovat všechen ten okolní divoký mumraj. Vnímal jsem to spíše jen jako podivný šum. Hlavou se mi prohánělo něco úplně jiného. Ty zážitky byly tak silné a pronikavé, že mi udržovaly v jádru mé bytosti neustávající úžas. A ten úžas docela tlumil rozum, až se zastavil ve svém krátkozrakém přemítání.

Upnul jsem celou mysl na otázku, která ke mně zrovinka dolehla:

Už ti konečně dochází jak důvěrný a intimní je vztah mne jako tvého spásného brášky ke mně coby pantátovi? Tohle tatíkovství, které je základem dětství, je mi vším. K němu se stále vracím. Stále jsem s ním ve styku. Trápím se s ním a těším se zase s ním. Tak ti ukazuji, že hledám jedině toto. Na tom se také ukáže, jaký je vlastně tvůj život. Jde o to, zda v něm hledáš jen sebe nebo někoho jiného. Jde o to, zda mé putování vede od bratrství k otcovství, a ne pouze k sebeoslavě.

Nechceš snad něco lepšího než ty laciné kydy, kterými redakce zásobuje široké masy? Copak nechceš pravdu pro sebe a pro své okolí za cíl a náplň života? Ne jen o nějakou tvou pravdu, kterou bys oslnil svět? Když mluvíš, tedy mluv buď se mnou, anebo o mně. Tak půjdeš za mou, který jsem cesta, pravda a život. Jak je to s tebou? Obracíš se na své životní dráze ke mně, až se celé tvé putování promění v jediný hovor, točící se kolem mne, buď se mnou, nebo o mně? –

Mlčel jsem, a jen zíral. Hlava se mi odkutálela kamsi za obzor.

Přičiň se, aby se celý tvůj život změnil v jedinou rozpravu, točící se kolem mně jako tvýho staršího bráchy a taty. Dokud dýcháš, tak vydechuj svým voláním ke mně tatíkovskému a nadechuj se mým dechem bráškovským. Tvé dílo, tvá práce, tvůj výkon tě zve k rozhovoru se mnou, protože v každém svém výsledku uvidíš svou bezvýznamnost. A každou rozmluvu se mnou nechej samovolně přecházet do díla. Povede tě touha předat a sdělit to nejlepší z toho co najdeš, každému na potkání. Bude tě usměrňovat, abys to sdělil dál takovým způsobem, jakým jsi toho dosáhl. Naplní to celé tvé povolání mou sladkou vůlí, kterou vdechuješ tím hlouběji, čím vroucnějšího spojení se mnou dosáhneš.

A ještě jeden postřeh. Kvůli svému otcovskému zaujetí pamatuji na ostatní, zvláště na tebe, jelimánku. Tak to zkus i ty, a dosáhneš vyváženosti na své životní dráze. Hleď být celý u své povinnosti na světě a zároveň celý u mne - starého pantáty! Pak budeš celý patřit všem a také mně - tatovi, a naopak. Jedině tím budeš sám sebou. Tak dosáhneš opravdovosti svého zde a nyní. Tím docílíš opravdovosti v rámci času a prostoru, do něhož seš zavřený, takže v něm už nebudeš nijak uzamčen.

To mám mít srdce roztržené vejpůl, nebo co?

Tady nejde o dvojí lásku, která by trhala tvé srdce. Je to jen jedna čistá láska. Celá tě zevnitř sjednocuje, doplňuje a vyvažuje, až propukne vyzářením k okolním tvorům i k mně tatíkovskému. Jsme spojeni jedinou čistou láskou.

Tohle je tedy moje životní dráha.

A nezapomeň na mě. Sám jsem ta dráha. Bratrsky vyšlapávám tuto dráhu dávno před tebou, v námaze i v radosti, a přitom se nevytrácím jako tvůj starej tatík.

 

 

 

ŘÍMSKÉ PODZEMÍ

To jsou věci. To jsou věci. – Podivil jsem se.

Myslíš ten dnešní vodnářský tyjátr? – Ptá se starší brácha.

Tyjátr? Kdo sledoval zprávy o podivných podzemních živlech, nemohl přehlédnout, že o přítomnosti a působnosti Vodnářů se dlouho nevědělo nic určitého. Na veřejnosti se všechno kolem toho většinou odbývalo mávnutím ruky a tvrzením o přežitcích z minulosti. Pouze některé okresní noviny postihly nebezpečnou povahu tohoto jevu. V jistých nedělních novinách se objevil ustrašený článek s titulkem:

Plíživá reakce přijímá Vodnáře

za symbol tajného řádu.

Třebaže se čas od času objevily v černé kronice též zprávy o tajemných zločinech, přičítaných Vodnářům, většina lidí to považovala za cosi kuriózního, ale neškodného s poněkud bizarními stanovami.

Pojednou však nastal zvrat.

Třebaže se sice tisk o tom podrobněji rozepisoval a veřejní činitelé v televizi varovně vztyčovali prst, veřejnost sledovala tuto novou vlnu pořád ještě dost otupěle.

Zdálo se, že nemůže rázem procitnout z dlouhodobého hlubokého spánku. Teprve když jednoho dne procitla z lhostejnosti a vzpamatovala se, naznala, že stojí nad propastí. Najednou ji zachvátila hrůza před zlem, které se vynořilo.

To už spoustily sdělovací prostředky kampaň o Vodnářích. Ale zase nebylo nijak moc jasno. Někdo se rozepisoval o všudypřítomné a stále vítězně postupující moci Vodnářů. Představitelé daného názoru se třásli strachy a skoro až chorobnou opatrností. Každý otevřený způsob pátrání a sledování shledaly krajně nebezpečným - právě kvůli odvetě ze strany Vodnářů. Objevili se ovšem i takoví lidé, kteří označovali Vodnáře za vzorné, ba následování hodné šiřitele svobody, lidství, osvěty, sjednocení národů a míru ve světě. Skutečnost nebyla tak jednoduchá.

Zájem o Vodnáře probudila událost, k níž došlo v době, kdy se zdálo, že národ prožívá dobu vcelku netečného setrvávání v ustálených vodách. Lid uvyklý našeptávání si zvolna zvykal na ujištění veřejných činitelů, že má před sebou dlouhá léta vyrovnaného hospodářského růstu. Kdesi na obzvlášť střeženém místě se objevilo na zdi barvou namalované znamení - kruh svisle protnutý trojzubcem.

Takový byl tedy první výpad plíživé reakce, řekněme spíše provokace, protože snad nikdo nebyl ani napaden -  . Ani okraden tu nikdo nebyl. Zřejmě ani další z těchto výpadů nemířil výhradně na mocné a bohaté celebrity.

Přes noc se Vodnáři se rázem stali nejvděčnější látkou rozhovorů. Ukázalo se, že zlo je už nebezpečně rozšířené. A tak lidé, pod dojmem zpráv, čeřících hladinu dlouhá desetiletí uklidňovaného veřejného mínění, začínali bděleji zamykat své domovy a opatřovat si hlídací psy.

A měli důvod. Zlo, zrozené z úzkosti a strachu a přezrálé v temnotě pověr, bylo tak silné, že tyransky drtilo široké masy. Co však občané ještě dlouho nevytušili, bylo, že Vodnář pracoval na jejich důsledném podmanění zdaleka nejen ozbrojeným násilím, ale především líbivým a příjemným pohlazením. Netušili, že ovládá takové prostředky, jaké mu umožňují, aby mu občané sami odemkli dveře do svých příbytků a dokonce si ho pozvali a bezelstně si ho nastěhovali do svých příbytků.

Zatímco zloduch maskoval každou svou akci neškodným lakováním veřejnosti o obecně prospěšné činnosti, zásoboval policii a sdělovací prostředky výmluvnými doklady o tom, že on sám vlastně vůbec neexistuje. Jenže odkud pocházelo všechen ten neklid a podivné spodní proudění? Masy žádaly vysvětlení. Dávno přestávalo stačit odvolávání se na stínově plíživé živly.

Tak se pojednou dostalo veřejnosti uspokojivější vysvětlení. Na knižních pultech se objevila ČERNÁ KNIHA závažných zločinů Vodnáře. Šla na dračku. Kniha byla napsána kolektivním, nicméně neznámým autorem. Nějaké zvídavé oko a nenechavá ruka se však přičinila o své. Tak proniklo na veřejnost poprvé jméno jistého Stovody. Stává se z něho kýžený hromosvod. Najednou byl právě sám Stovoda odpovědný za existenci všeho zlého na světě, Vodnáře a všechny jeho pletichy.

Známý pražský kritik povolil uzdu své obrazotvornosti a začínal líčit nositele jména Stovody jako zběsilého paranoika a současně génia zločinu. Pak se to jméno objevilo v novinách ve spojitosti s několika pošetilými bankovními podvody, kterými měly být mezinárodní banky poškozeny o částky, pohybující se kolem tří korun, v přepočtu na měnu EURO to činilo ještě méně. Specialisté na hospodářskou kriminalitu tomu říkali teoretické podvody. Přitom tvrdili, že si takto nějaký začátečník nejspíš prověřuje správnost svých představ o procesech ve velkých peněžních ústavech.

Všichni, kdo obklopovali postavu dotyčného Stovody pověstí geniálního podvodníka, ponechávali celkem stranou okolnost, že na jeho domnělých zločinech nebylo zhola nic geniálního. Někteří ekonomové vyslovovali názor, že metodami, kterých údajně používá, je snad možno ošidit nějakou firmu o dvě, tři koruny, ale rozhodně ne o nějaké milióny. Třebaže se jeho odpůrcům dařilo úspěšně vyvrátit tento názor způsobem zcela evidentním, jeho údajným podvodům tím na genialitě nijak nepřibylo. Ukazovaly se stále větší a obludnější. Stručně řečeno: Stovoda byl kdosi obdařený jistou dávkou štěstí a ještě větší mírou neomalenosti. Tak došlo k tomu, že posléze přerůstal policii přes hlavu. Jeho stíhání bylo tím více ztíženo, že přesný popis stíhaného nebyl znám. Oficiálně se tvrdilo, že většinu podvodů páchá prostřednictvím nastrčených osob, ale sám zůstává dosud mimo policejní archív. Proto policie neměla k dispozici ani jeho fotografii. V televizním pořadu POMOZTE V PÁTRÁNÍ! se ukazovaly fotografie jeho údajného předka. Představoval staršího pána v takové změti vousů, že vyhlížel jako přerostlý živý plot, přes který shora mžourala dvě blýskající očka. Mohla to ale být pouhá fotomontáž podle kriminalistického portrétu.

Světová masmédia soustavně šířila do všech stran mnohonásobnou ozvěnu pokřiku:

Stovoda za mříže! Stovoda za mříže!

Jenže napřed je nutno ho dopadnout a usvědčit, mínil major Šanda od policie. To je vše, na co se zmohl při své vysoké hodnosti a kvalifikaci v oboru kriminalistiky. Třebaže si namáhal svou makovici až k prasknutí, výsledek nebyl úměrný námaze, protože v oblasti mezi límcem a zbytkem vlasů zůstávalo všechno nehybné. Když na nic nepřicházel, povzdechl si major:

Jářku, vlastně se nic neděje.

My už se přece známe z redakce, ne? – Říkal jsem mu.

To víte, doktore, že se známe.

Odkud ho znáš? – Diví se starší brácha.

Od těch časů, co se obírám informacemi.

Ještě se uvidíme, ne? Je tu dole útulná hospůdka. Tak za chvíli. – Mával na mne rukou major.

O chvíli později už vysedával v kantýně před půllitrem piva a jako barometr veřejného mínění naslouchal náladám v lidu.

Moc práce? – Ptal jsem se ho hned u dveří, ale zřejmě to nebral jako něco ironického.

Ehm, pokyvoval souhlasně hlavou: Toho Stovodu nám byl čert dlužen.

Brácha by ho dostal do týdne.

Kdo? -  Zavrčel major s bradou vystrčenou jako lopata buldozeru.

Brácha,

Jaký?

Ten co by ho dopadl ráz na ráz.

Kdože ho chytí? – Ptal se nedůvěřivě.

Přece starší brácha. Občas se tedy kmitne.

Kde je?

Někde v Beskydech.

Co tam dělá?

Pase.

Pase?

Ovce.

Nééé!? - Vyrazil nevěřícně major: Jakto?

Čím víc poznává lidi, tím víc má v oblibě zvířata.

Hm. Jak tam může někdo vydržet a nezbláznit se?

Obírá se tam největšími záhadami světa a tajemstvím života a smrti. Důkladně studuje všechny známé postupy pátrání a odhalování tajemství a pak tam v samotě dumá nad vším, co najde.

Pchá! - Ulevil si major. Brada mu vystupovala jako žulový vlnolam. Jeho chmurný výraz patřil k prvkům, ze kterých se skládají noční můry. S rostoucím vztekem kopnul do výčepního pultu.

Co je? – Ozval se mručivý hlas od výčepu.

Jenom říkám, že je to pitomost. - Dodával zmírněně.

No, něco tam dělat musí. Uvidíte, že sotva mu vyprší smlouva, pak ho už nikdo neudrží, aby se nepustil za tím Stovodou.

Rozjeďme se tam za ním!  - Vyhrkl zprudka major.

Proč ne?

Franto, pošli mi sem auto! - Křikl do telefonu.

Takového majora ničím neuchvátíte. Všude byl, všechno slyšel a všemu rozumí. Jediné, co ho namíchne, je uražená ješitnost.

Tisíce stromů nás míjelo a uháněly kamsi za námi, Řezané zatáčky zůstávaly v prachu.

První stádo s bačou sebou cuklo, když zařval hlas, navyklý rozkazování:

Hej, ty tam! – a ozvěna dodávala: - ty tam! – ty tam! – tam! – tam!

Jak se dostanu co nejrychleji k horní salaši?! – salaši?! – laši?!

Když za vámi pustím svého psa. – psa. – psa.

Jdeme! – Vyhrkl major a vyráží vzhůru. Tak jsem se vydal za ním.

Zanedlouho nás oslovil starší brácha z ovčína.

Co tady honíte?.

Povídá se, že dokážete vyřešit problémy dnešní doby. Jenže vy se možná schováváte za stádem ovcí. Třeba sem utíkáte před zodpovědností. Kdoví, jaké máslo máte na hlavě.

Cože? Jakýpak útěk?

Tak proč nejste raději mezi svými?

To máte tak. Mezi námi se utvořila málem už sekta tak zvaných oficiálních a hodných oslavenců, kteří vystupují v uznávaném veřejném životě, neboli v tom, co se za něj vydává.

To myslíte vážně?

Smrtelně vážně. Pouhá příslušnost k tomu, čemu se říká veřejný život, jako by je opravňovala k jedině správnému nošení hrdého označení kulturní člověk, akademik, křesťan. A běda, jestli někdo „veřejně nevystupující“ pojednou vystoupí odněkud z ústraní s něčím novým. Sekta přesvatých snobů, majících pronajato všechnu vyšší úroveň, ho přivítá nepochopením, podezíráním a závistí, jako se ten hodný syn, který se zdržoval v otcovském domě, šklebí na vracejícího se marnotratného bratra. Nebezpečí sektářství totiž trvá přímo v otcovském domě. Když tedy nestojí o nic nového, tak jsem tady. Ústraní je blahodárné.

Mluvíte o požehnané a blahodárné samotě, ale zatím je tu jaksepatří dřina. - Povídal major a ukázal palcem na ovce.

Nic těžkého. Každý den musí ovce na pastvu a pak podojit.

To je všecko?

Občas musím spravit povalenou ohradu. Ale jinak mi pomáhá pes.

A co je tu k obživě?

Sýr, džinšica.

To je teda askeze!

Není to tak hrozné.

Není tady smutno?

To by byla špatné, kdyby měl být někdo o samotě smutný.

Hm. - Obrana proti falešné odříkavosti poustevníka je postavit se životu.

To uznávám.

Žijete si jako ve skleníku. Zkuste se ponořit do bahna zločinu, v němž se denně musím brodit.

Cha – cha - cha!

Co je?

Když je tohle skleník a umělý svět, tak tady zůstaňte.

Já, major?

Právě vy.

Ztřeštěnost.

Tak jste znuděný starý paprika, znechucený povoláním, který si tady akorát vylévá svoje nářky. Jenže nemáte odvahu podniknout to, co já a zůstat zapomenutý ve stádu ovcí.

Možná, že mi křivdíte. Věřte mi, že vám závidím tuhle nádhernou osamocenost a ničím nerušený klid. Sám bych chtěl prožít nějaký čas takového klidného života. Třeba bych to také rád jednou zkusil jako vy, daleko od hlučícího davu. Jenže vy byste si zase měl ověřit stykem s rušným světem, jestli jste opravdu vážně tak dokonalý, jak si myslíte.

A proč vůbec přicházíte?

Zvědavost.

Mám-li být upřímný, - povídá starší brácha: - tak vám mohu říci, že tady žiji tak počestně, až si někdy připadám trochu nesvůj.

Tak vida. To bych rád viděl, jak byste si počínal na mém místě. Třeba v dopadení toho nebezpečného -

Ráno moudřejší večera.

Host z města si pak vydatně dopřáával jako panská společnost o svatvečeru. Démonický obsah demižonu ho vzápětí pevně svíral ve svém železném svěření.

Říkám ti, o – o - ovčáku ! - Vyhrkl ten sveřepec:  - odmítni přinést svou trošku do mlýna - a přihodit si své polínko, a - a - a  -

Majorův monolog přerůstal do jednoho chrapotu.

Chrápe jak poleno. - Povídám.

Však to taky vidím – i slyším.

A co ty, co s ním máš? – Ptá se starší brácha.

Jen ho doprovázím, protože se tváří, že je na tebe náramně zvědavý.

Ehm. Myslíš, že se dá tomu starému estébákovi svěřit stádo?

Proč by ne? Vždyť tady stejně skoro všechno vede ten tvůj uštěkaný ovčák.

Dobrá. Tak se mu dá vyhovět, když touží po samotě v zapadlé salaši. Sám odsud stejně netrefí.

Má mobil.

Ten se zakrátko vybije.

Pojďme tedy spolu k širokým masám do údolí.

Ještě že tě mám. Jinak bych se asi zamotal. Ten polda je na tom hůř.

Ale co by byl? Každý má staršího bráchu.

Určitě? A co z toho má? Ostatně, co z tebe mám sám? Není ti to nakonec všechno jedno?

Pořád se raduji z toho nejlepšího, poznamenal starší brácha, "- a také tobě se to snažím vnuknout. Toužím po tom, aby ses radoval se mnou. Raduj se s radujícími! Stále se raduj!

Tobě se to lehce řekne, ale jak se může člověk radovat, když se prodírá davem zabedněnců z průšvihu do průšvihu. Je tady všude tolik problémů, tolik těžkostí, tolik úkolů, tolik práce, tolik -

U nás nikdo nezahálí. Každý plní svěřené poslání.

Ale rozhodně nemáš mezi svými ovcemi tolik starostí, jako my všude kolem.

To by ses divil. Od začátku máme všechno za krkem jako skrytá inteligentní elita.  Pomáháme lidem, kde se dá.

Není ta tvá působnost u mě příliš jednotvárná? Neunavuje tě?

Ani bych neřekl.

Tož to mně to zrovna moc nenadchne.

Raduj se z mé blízké a důvěrné společnosti, když ti tichounce klepu na srdce.

Nechápu.

To je ti podobné. Pamatuj, že každý, kdo po sobě zanechává nějaké dílo, žije tímto dílem. Tak žijí a působí vynikající jedinci. Tak i sám působím na světě a u tebe. Přebývám v minulosti, přítomnosti a budu přebývat i dál v lidstvu, ve světě. A nehovím si tu, že bych tu byl jen tak ladem. Tvořím nevyvratitelný kořen kultury. Buduji perfektní společnost.

Mezi ovcema. To je paráda.

V celém světě od jednoho konce ke druhému inspiruji všechny pokusy poctivých lidí o lepší uspořádání poměrů. Stále zapaluji mladé, posiluji ubohé a beru kolem ramen opuštěné. Skrytě se modlím v zástupech, volajících k mému věčnému otcovství. Každému dodávám důvěry, aby se rozhodně a s novým elánem rozběhl k dokonalosti mého věčného otcovství jako k svému ideálu. Když všichni umlkají, vnukám a nabízím řešení. Nemohu jinak, protože mě všichni hledají.

Jak to prožíváš, brácho?

Úplně jinak a líp, než mnozí velcí lidé, kteří tady zanechávají významná a slavná díla. Žiji tu působením mého ducha, zatímco sám zde žiji celý mezi vámi, totiž právě v tobě. Prožívám život života každého z vás. Pronikám tě, naplňuji, oživuji, vedu. Působím tvou účast na mém otcovském životě. Působím v tobě obnovení mého obrazu, ztraceného vinou tvých prarodičů. Vyvolávám tvé zdokonalení k mé podobě. Vyslovuji v tobě moje slova, konám v tobě moje skutky, jimiž tě uskutečňuji, snáším v tobě tvé utrpení, abych ti předvedl, jak máš kráčet ke mně jako tvému tatovi.

Myslíš, že o to někdo stojí? Tohle všechno je už dávno obnošená vesta.

Nestačí znát moje učení jako učení nějakého velikána, který kdysi žil. Nestačí následovat můj vzor jako vynikající. Začni se ztotožňovat a sžívat se mnou přítomným, živým, skutečným. Jsem zde. Přebývám v tobě jako ve shromáždění mých věrných. Jsem těsně blízko, osobněji, než jsi osobně blízký sám sobě. Jsem v tobě tak živě a důvěrně, intimně, abych byl životem tvého života. Chci být základem tvého nového, krásného života. To je to moje vyšší nadání, že smíš nejenom přijmout mou pravdu, a nejen ji provádět podle mého příkladu, nýbrž mě smíš prožívat, aby ses stal mým dalším „já“.

Sžívat se s tebou? To jsi mně frky.

To není žádná autosugesce ani žádný sebeklam. To je nejživější skutečnost.

No, a?

Jenže to pořád není všechno. Při tom sžívání se mnou se osobně přičiním, abys ty sám naplno ožíval. K tomu ti dávám všechno potřebné. Zrozením z vody a ducha jsi napojen na můj život a stáváš se jeho účastníkem. Kdykoli vlastní vinou ztratíš toto vyšší nadání, připravuji zde tajemný prostředek, kde v tobě všechno zase nastartuji. K tomu, abys na cestě věčného růstu neochabl, jdu s tebou a v tobě samém.

To jako nějakou transfúzí nebo výstřelkem genetického inženýrství?

Čteš moc science fiction. Osobně k tobě a do tebe vstupuji tím způsobem, jaký je ti ve smyslu tvé všední životosprávy nejbližší a nejběžnější. Samozřejmě ti ovšem ponechávám svobodnou vůli, kdykoli se mi vzdálit.

To je celé tajemství mé slavné proměny ve tvém těle. Jsem v tobě a ty ve mně. Patříš mi, jako ostatně všichni kolem tebe. Proto tě navenek vedu do shromáždění svých věrných, aby ti moje dokonalá přítomnost poskytovala tajemnou účast na mém dokonalém společenství způsobem, tobě přiměřeným, totiž viditelně. Tak se ti probouzí vyšší vědomí podstaty tvého těla jako mnou obnoveného a zušlechtěného lidstva.

Nedůvěřivě jsem kroutil hlavou.

Ale je to tak. Odedávna zakoušíš tuto mou přítomnost nesmírně živě. I když se teď ošíváš, ujišťuji tě, že zase bude líp. Jen co si uvědomíš mou základní přítomnost ve shromáždění mých věrných, tuto mou nezvratně dokonalou a věčně živou přítomnost v lidstvu. Jsem ti blízko, jako jsem tvůj a ty můj, jak žiješ ve mně a já v tobě, jak mě miluješ mou dokonalou láskou, jakou tě blahosklonně pronikám, prozařuji a oblažuji.

Víš, že dost často mluvím o novém životě, o tvém životě a životě vůbec. To je potom život věčný, nezvratně dokonalé obcování myslí, srdcí všech mých věrných. Když patříš k mně, tak hodlám přetavit tvou bytost. Hodlám se v tobě modlit a objevit a zamilovat si sebe otcovského, se kterým jsem jedno.

Teda, brácho, já jsem z tebe jelen.

To znám. Každou chvíli za mnou přichází nějaký borec, který je ochoten přijmout moje učení, ale pokaždé se ukazuje, že to chce a vyžaduje ještě víc, ale také že mu sám dám ještě víc, než si dovede představit. Chápe, že je třeba sžít se se mnou v novém životě. Proto mě nepřekvapuje, když se ptá, jestli se člověk může podruhé narodit, aby sebou nevlekl břímě předsudků a netáhl nějakou zátěž návyků přijatých z výchovy, aby mě mohl přijmout s dětskou prostotou. Kdekdo tuší velké tajemství, ale neví si s ním rady, jak může dojít k novému životu. Ukazuji na milost, která uděluji na znamení zrození z vody a ducha jako účinného, zdokonalujícího, viditelného znamení.

Když se na světě loučím s věrnými, těším je slovy, kterými jim přislibuji mou dokonale životnou přítomnost. To mohu říct i tobě Nenechám tě jako sirotka, přijdu k tobě. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ty však mě vidíš, protože žiji a ty budeš také žít. V tu chvíli se poznáš v mém otcovství, ty ve mně a já v tobě.

To je ono nezvratně dokonalé společenství tajemné blízkosti, ve kterém se vzájemně proniká moje slavné otcovství s mou bratrskou maličkostí a ty, jakož všichni ostatní, obnovení a parádně zušlechtění.

Tak osobně a důvěrně jsem ti blízko v tobě a ty ve mně, jako jsem sám v sobě otcovský a současně bratrský. Dovedeš si snad představit nějaké intimnější a životnější spojení? Tak blízko jsem ti a tak blízko jsi mi ty. Jsem ti tak blízko, že mě můžeš vidět, třebaže z hlediska světa jsem už dávno pryč.

Jak – jak tě vidím? – Kdo – kdo tě vidí, když seš pryč?

Jenom šlechetná bytost čistého srdce mě spatří. Ty, ve kterém žiji, který se ztotožňuješ se mnou, který se mi otvíráš k povznesení mou milostí a oživení mým životem ve svém srdci, svým přilnutím ke mně, ty mě stále vidíš a sleduješ mě z těsné blízkosti. Vidíš mě úplně jasně a určitě, až tě to naplňuje nesmírnou blažeností, vrcholným štěstím. V síle mé milosti seš pak ochoten všeho se vzdát, všechno snést, všechno podstoupit a všeho se odvážit.

To, co říkáš, zní jako hudba z Marsu.

Neváhej a zkus to! To není ve tvých silách. Jsem v tobě. Sám to v tobě působím, že se přibližuješ ke mně jako ke svému tatovi, protože tě k sobě na takovém výsostném místě osobně povznáším. Plním ve tvém těle mou odvěkou otcovskou vůli. Proto máš, když žiješ z tohoto vrcholně dokonalého spojení se mnou, takový pokoj a tak svrchovanou jistotu, že ať se kolem tebe semele cokoli, můžeš si být jist, že se mnou, pokud seš se mnou životně spojen, všechno ledabyle zdoláš a zvítězíš nade vším. Proto se moji věrní nikdy nebojí žádných průšvihů. Jsou si jisti dokonalou cestou, mým světlem přebývajícím v nich, že je osvítí a dá jim správné řešení třeba i v nejkritičtější chvíli.

Nechápu, jak to může fungovat.

Tuto perfektní jednotu mezi mnou a tebou už přece dávno znáš. Můžeš vnitřně růst pouze tímto perfektním přebýváním ve mně, sžíváním se se mnou, jedině tímto skutečným, soustavným a účinným spojováním se se mnou. Jedině tak, mou životodárnou mízou, dosáhneš své vlastní totožnosti jako moje vlastní pokračování. To hlavní, o co btady jde, je perfektní jednota jednoho života mezi mnou a tebou. Co mám sám od narození, ty máš svou účastí či osvojením, ale výsledek je stejný. To ti připomíná můj věrný Pavel, který se při odhalení sebe jako dalšího Krista odvažuje nadšeného výkřiku: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus! Jenže já a ty nežijeme jen vedle sebe, nýbrž ve vzájemném prostoupení. Žiješ ze mě jako ze svého zdroje, jako z pramene nového, dokonalejšího života, jaký prožívám současně bratrsky a otcovsky, ale také přátelsky, totiž v jednotě mého ducha.

Být bohem - hm – to si dám líbit.

Ale ne. Nestáváš se sám od sebe bohem. Přesto docházíš k tak sladkému spojení, že jako můj věrný, opravdový přítel už neuděláš ani krok beze mě. Myslíš, cítíš, toužíš, mluvíš i mlčíš, jednáš i trpíš ve svém těle a se mnou, který přijímám právě tvé lidské tělo za své.

To je to velké a základní tajemství mého obnoveného a nekonečně zušlechtěného lidstva, že jste všichni navzájem sjednoceni tak, jak jste každý a všichni ve mně, a já jsem ve vás. Proto jste všichni jedno, a nikdo už není Řek, ani barbar, ani Říman, ani Žid, ani muž, ani žena. Všichni jsou jedno ve mně.

Vytváříte jedno tělo s jedním životem, podílejícím se na mém jediném a jedinečném životě. Pocházím z nejvyšších míst, ale přicházím sem, do těchto bídných poměrů, abych tě z nich vyvedl a povznesl ke spojení se mnou. Sleduji tím tvou obnovu, ale i tvé zušlechtění, které přesahuje meze tvé lidské přirozenosti. Chci, aby ses v mém společnosti stal novým stvořením, a říkám to jasně, takže překračuješ svůj stín a stáváš se novým stvořením.

Jsem ve tvém lidském těle a ty seš ve mně. Uvažuj nad touto skutečností. Pokus se to co nejvíce prožívat. V bolestech, smutku a obavách si připomínej mou přítomnost jako další moje kristovské pokračování. Jako další Kristus a kvůli mně se odvaž všeho. V zápasech se opři o mou přítomnost v sobě. Není ti to jasné?

Vůbec ne.

Maličkost. V nejasnostech si vyprošuj světlo od mé přítomnosti v sobě.

S ostatními si navzájem blahopřejte, že jste se stali nejen novými tvory, nýbrž i mnou samým. Když jsem hlavou mého tajemného proměněného těla, tak ty seš jeho skladebný článek, ale i tak seš komplet celým dalším mým novým kristovským já.

Teprve toto je moje celé tělo a právě to seš celý ty - můj věrný přítel. Jsme to já a ty. Moje zásady přecházejí do tvých, i když tě přitom budou přeučení znalci mého tajemného těla podezírat a třeba tě i obviňovat, že ses kvůli mně docela zbláznil a že máš rozdvojenou osobnost, anebo že si hraješ na Boha. Neboj se, postarám se o tvé zdraví. Posílám ti někoho, kdo tě ohlídá před šílenstvím. Moje rozhodování se však musí stát tvým. Zkus se odít mým slovem a pak se se pokus celým svým životem důsledně v každém směru znovu vyjádřit právě mne, dalšího Krista!

Copak je to mých silách?

Neboj se! Vím, že není ve tvých silách, abys sám podnikal jakýkoli krok ke mně. Ale stačí, když se budeš ucházet o mou pomoc, a už ti spěchám vstříc. Přitahuji si co nejtěsněji k sobě v objímavé vzájemnosti, abys žil spolu s ostatními ze mne, ve svém těle a jen mnou v každém slově, v každé myšlence, ve všech zásadách i skutcích, abys byl uprostřed ostatních a s nimi ve mně a já v tobě.

Uíííí! - Vyrazil kvílivě džíp z hornatého terénu na rovnou asfaltovou silnici a - jako by stroj mohl prožívat osvobození – dostavilo se bzučivě monotónní chod motoru.

Kva-kva! - Zastřehotalo cosi zlověstného do vyrovnaného chodu, který teď vládl vozidlem na dálnici jako kočičí předení. Znělo to hrozivě, jako když Havran Edgara Alana Poea krákne: Nevermore! Byla to vysílačka v policejním voze.

Člověče, ovčáku! Tys mi vyfoukl auto! Jak se teď dostanu do města?! - Rozčiloval se major a hřímal do svého mobilu, a bekot náhle vyplašených ovcí mu dělal v pozadí zvukovou kulisu.

Nedostanete se. - Konstatoval řidič.

Blázníš?!

Přece to chcete zkusit u ovcí.

To - - to - jen takový nápad. To všechno  -  zpropadená halúzková! Vrať se zpátky! A hned!

Kdepak. Mám plán.

Pusť to z hlavy! Važ si toho, co máš na salaši! Věř mi, že ti závidím.

Už nemusíte závidět. Teď máte prázdniny.

Neblázni, co si tady počnu?!

Užijte si blahodárné samoty.

K čertu se samotou!

Neslyším dobře. Asi slábne baterie.

Dostanu se dolů i bez tebe, ale pak si mně nepřej!

Pak to ve sluchátku křuplo, jako by s ním někdo bacil o zem. V autě se rozhostilol pokojné vrnění motoru. V tom pokojném chodu mohlo čisté srdci zaslechnout i nepatrný šepot.

Jdu ti na pomoc. Nerozhlížej se kolem, protože ti pomáhám rovnou ve tvém těle. Nejspíš se teď trochu ošiješ a ohmatáváš a dumáš, jestli ti nepřeskočilo. Neboj se. Moje inspirace ti přináší očistu, jakou si nemůžeš sám opatřit. Akorát se o to musíš ucházet.

Co já vím ?

Neváhej a ochotně mi umožni v sobě zřídit základnu mé vlády, a pak - jak budeš vynášet z pokladů svého srdce do okolí - se přičiníš o totéž kolem sebe. Vydáš se se mnou na cestu dokonalosti.

Co to má být?

Hrdinství. Ať už máš za sebou kterýmkoli stupeň na této cestě, pořád to tak daleko, jak by to odpovídalo mému vnuknutí.

Hm – kdo ví. A co mě to bude stát?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NAPŘÍČ IZRAELEM

Jo, jo, je to všechno náramná fuška, když mám obhlédnout a probrat všechny ty spolky. Poslední dobou se tu rojí jako houby po dešti. - Stýská si starší brácha: - Třeba ten vypečený trojspolek Pilát & Kajfáš & Pastyřík, s ručením omezeným.

Co je to zač? – Divil jsem se.

Spolek parádních vykutálenců. Takový Pastyřík se od narození cítí velkopastýřem.

No a co má být? – Rozhodil rukama Pastyřík: Celý můj život je propojen s chovem ovcí, že si ani další svou životní dráhu nedovedu představit bez živočišné výroby.

Copak nejste duchovním pastýřem? – Ptá se starší brácha.

Pššt! Pššt! Třeba jsem, nemusí si o tom cvrlikat ptáci na střeše. Raději o tom ticho! - A přirazil si ukazováček k ústům.

Proč takové tajnosti?

Pšt! Pšt! –  Pastýři zhloupli. Dnešní vrchnost, ačkoli má klíče, neotvírá, ale jen s nimi řinčí. Strašná nezodpovědnost! Otvírat se musí i přes možné omyly, jež z toho mohou vzejít. Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!

Myslíte?

lPšt! Pšt! –  Načež dodal šeptem: Jsme kočovníci a putujeme do země zaslíbené. – Víte, první poutník byl Abrahám. Rozdíl je v tom, že když Hospodin vyzval Abraháma, aby vstal a šel, tak teprve až uvěřil, ukázal mu zaslíbenou zemi. My tu zaslíbenou zemi máme pořád před nosem.

O co vám jde?

Jsem dobrý pastýř. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Volám své ovce jménem a vyvádím je. Jdou za mnou, protože znají můj hlas.

Kam je vedete?

Přece na pastvu. Dám pastvu pro hovada tvá, Říkával už Mojžíš blahé paměti.

Kde?

Někde v ústraní zřídíme jediný a původní a pravý ovčinec. Jediný a všeobecný odchov. Zkrátka, myslím opravdové Atheneum. - A přidal k lepšímu pár veršů římského barda:

S ovcemi do stínu, hoši! - sic, vedrem-li mléko se spaří,

marně pak vemena jim, jak nedávno, mačkati budem...

S vemeny plnými mléka se budou vraceti kozy,

samy, a velkých lvů již nebudou stáda se báti,

sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů,

zhynou jedoví hadi i jedové rostliny klamné...

Tvářil se přitom veledůležitě, neboť odedávna všechno své počínání balil do okázalé důstojnosti velkopastýře, provádějícího složitý obřad před velkolepým oltářem.

Jak se díváte do budoucnosti?

Ehm, ehm. - Odkaškal si: Vydáme o tom pastýřský list.

Zakrátko se skutečně něco takového objevilo.

Ukažte, - vyptával jsem se zvědavě: - to mě zajímá, - a moje oči už letěly po řádcích

Chceme a modlíme se a děláme všechno pro to, aby budoucnost stála před námi jen jako Parusie a my všichni abychom zde byli pouze jako nástroj jejího konkrétního přiblížení a uskutečňování, s vědomím, že jakkoli je tento nástroj nedokonalý, bude Tvůrcem odložen právě v tom okamžiku, kdy ze své vůle přestane být nástrojem. - -

Vrtěl jsem nad tím hlavou, zatímco šeptal staršímu bráchovi:  Lidské hračky.

Žádné hračky! - Zavrtěl se Pastyřík s našpicovanýma ušima: Potřebujeme přece nový ovčín! Zavedeme ty nejlepší prostředky a zanedbávané metody.

Nové metody?

Je třeba osvojit si chov ovcí podle způsobů našich vzdálených bratří na Východě. A bude konečně jeden ovčín a jeden pastýř.

Cože?

Jako Mojžíš chtěl, aby všichni prorokovali, tak i hodláme povznést ovečky na úroveň pastýřů.

To – to – má být budoucnost?

Už dnes učiníme pastýřky z některých vybraných zvláště ušlechtilých ovcí. Přesněji to rozhodneme na naší synodě.

O čem tam budete jednat?

Vcelku, no, ehm -  a odkašlal si: - hlavně musíme projednat, kdy bude další synoda.

Tady to není k vydržení. Odcházím z tohoto cirkusu. – Šeptl jsem staršímu bráchovi a hleěl jsem se vytratit.

Není kam. To je svět.

Leda tak očistec.

Aspoň vezme za své tvoje hořké snění.

To přece není k vydržení.

Víš, kdo dovede fakticky trpět? Znáš někoho, kdo trpí obavami, aby někdy někde nevykolejil? Kdo snáší osamocenost ve své bolesti, ale přesto strádá vítězně, totiž odevzdaností do mé otcovské vůle? Víš, kdo z tvého okolí prozařuje svět plný mrazivého strachu, zimy úzkosti a temnoty lži nesmírnou a neutuchající radostí? Ukaž mi tady někoho, kdo se ti z lásky sám vydá za pokrm a nechá si od každého pít krev, a tak učiní vrcholný div lásky! Kdopak tě to oblažuje slavnou hostinou na rozloučenou, a po důkazu bezedné pokory a lásky službou u tvých nohou spěchá k vyvrcholení a naplnění toho, co naznačuje při slavné hostině? Proč chceš slyšet o své slávě a jen koutkem oka přihlížet a napůl ucha poslouchat, když to dělám kvůli tobě? Neváhej a odpověz, kdo jiný z tvých bratrů a přátel kromě mne to pro tebe udělá?

Kecy!- Ulevil si Pastyřík: Odcházím za svými –

Kam jde?

Pojď, a uvidíš! – Vyzval mě starší brácha. Vyškrábali jsme se za ním kamsi dozadu.

Béé-béé-béé! – Vítaly Pastyříka oblíbené ovečky.

Tady seš, moje milované stádečko.

Copak, můj pane? – Utěšovala ho oddaná ovečka: Zdá se, že něco kruší tvé dobré srdce, staroušku.

To je dneska svět! To už není pro člověka! Ulevil si Pastyřík. Načež zahlaholil jako pravý hrdina Vergiliových Bukolik:

Půjdu, a ty své písně, jež veršem jsem složil,

budu si k šalmaji své teď zpívati –

Co se děje?

Daleko od hemžení bludiště světa, zde, v kruhu svých nejvěrnějších, mohu realizovat svůj sen. Opřu se o skvělou Abramovovu Příručku pro chov ovcí. Tady je obsaženo vše. - S výrazem Napoleona po návratu z Elby si významně poklepával na tlustý svazek, který všude nosil.

Obrátil jsem se ke staršímu bráchovi: Hm, taky je to jedna cesta, jak vyváznout z bludiště světa.

Nedej se zmást. Z bludiště vyběhne tak leda do panoptika. Kde začíná pýcha, nadutost a ješitnost, tam nastupují takové lidské hračky.

Nevím, jestli znáš moje těžkosti a útrapy, které zakouším ve světě.

To by tak scházelo, aby je neznal. Vždycky jsem ti nablízku a zakouším s tebou všechno, i tvoje přirozené obavy před čímkoli scestným. A bolest je něco, co by přirozeně být nemělo. Bolest je nepřístojná zrovna tak jako strach. Ačkoli jsem, který jsem, a bolest mne nemůže nijak poškodit, přesto když jsem ve tvé kůži, tak mě bolest sužuje, takže si ji nepřeji. Proto na mě všechny zbytečné útrapy doléhají tím otřesněji. Tvůj strach, opuštěnost, smutek a současně i bolest se mě dotýká tím drásavěji, čím víc si osvojuji tvoje lidství.

Co mě ještě víc deptá, je vědomí tvého bloudění světem, které beru na sebe.

Tak začíná moje utrpení. Až dosud mi moje otcovství dává najevo, že mám být tvým spásonosným bratrem. A teď zakouším naprostou opuštěnost.

Rázem je mě moje otcovství v čudu - nechává mě docela na holičkách, takže jako tvůj bratr nemám žádnou ochranu před nepřáteli. Okamžitě si troufají největší darebáci vztáhnout na mě ruce. Doposud mi nedělá potíž bez úhony projít nitrem každé bytosti, aniž bych ji stravoval. Dovedu procházet středem zuřivě běsnících davů, prahnoucích pomstou. Jenže teď přichází na řadu moje vlastní dílo. Vzdávám se umění procházet zdí a dobrovolně na sebe beru břemeno tvého scestného bloudění světem. U mě je to stálá přítomnost. Teď na mě balvanovitě doléhá celá tíha tvého bloudění světem, takže mě to sráží k zemi. Přijímám tvé bloudění světem, minulé, přítomné a budoucí, a cítím, jak na mě doléhá. Znám otcovskou spravedlnost i odpor vůči každé scestnosti, jak na mě dotírá, na moji oběť lásky kvůli té slepé uličce, v níž tápeš světem.

Tobě se možná zdá, že tápu světem, ale copak ho znám celý? Pořád se divíš mému tápání, když sám znáš líc i rub světa, zatímco mám na očích hlavně tu vyleštěnou a nalíčenou tvář světa.

Hm – toužíš poznat rub světa, zkrátka podsvětí?

Jasně, že chci. Co si neohmatám a neuvidím na vlastní oči, tomu se dá těžko věřit

No dobrá, ty nevěřící Tomáši, koukni se za další roh labyrintu. Za lesklou tvářičkou uvidíš hnusné zákulisí a budeš zdrcen – zapleteš se do zbytečných průšvihů. Tamhle, v té hospodě běžně vysedává mladý Pilát, dávný pivní stamgast.

Není tam.

Zrovna tam není. Ještě ho zadržují na policejní stanici. Teď už ale vychází, a žene se ulicemi velkoměsta jako štvaný jelen, následovaný tisícihlavým stádem, které ho už trpělivě čeká před stanicí. Kterási přičinlivá ruka mezitím zvedla sluchátko telefonu a podala o tom zprávu do Svobodné Evropy. Tohle nejsou žádní Dantovi beránci z posvátného stáda, kde tuční ten, kdo v marnost neupadá. Všude jen tupé ovce a zaberanělí berani. Stádo takových hovádek může ušlapat dítě, které by každý davem unášený jedinec za normálních okolností pohladil a dal mu drobné na lízátko. Jako zvíře se řítí vyfintěný hejsek, namalovaná koketa po ulici, k smíchu, zábavě, k nejrůznějším kratochvílím. A jako běží dnes, bez cíle, beze smyslu, jakousi setrvačností těla, tak poběží ještě řadu let. Běží slepě, bez uvažování, bez ohledu na cíl, a tím méně na cíl poslední.

To jsem zvědav.

Stačí jeden podnět z éteru, jedna senzační reklama, a několik zasněných jelimánků, vyhlíží cosi nevídaného kdesi v mracích, zcela nedefinovatelného, a proto tím úžasnějšího pro lovce senzací. Sotva přiharcuje několik výrostků s veselým pokřikem k policejní stanici, kde tuší svůj rodící se idol, a kdosi skutečně ze stanice vyjde, je to počátek lidské laviny. Nakonec je ulice plná pádícího stáda. A nikdo z účastníků netuší, o co jde. Sotvaže dosáhne Pilát předstihu, tak v okamžiku zabočí do oblíbené hospůdky.

Pane vrchní, jedno orosené!

A co teď? – Ptal jsem se, poté, co jsem přisedl ke stolu.

Pšt! – Pšt! Jsem supertajný agent. - Šeptl potutelně.

Ehm – já taky. – Utrousil jsem a zakroutil jsem hlavou. Jenže fakta byla podivnější než nejdivočejší sny. Kolem Piláta se to rojilo záhadnými živly a jejich hovory či spíše šepoty nabývaly na fantastické a tajemné symbolice:

Stoupáme?

Ne! Naopak! Klesáme!

To není možné.

Je to ještě horší, pane Mackie. Padáme.

Proboha! To se nesmí stát! Vyhoďte přítěž!

Už jsme všechno pustili.

A co? Nabíráme výšku?

Ne!

Co se děje?

Padáme do rozbouřeného oceánu! Čeká nás studená lázeň. Teď! Potápíme se! To je konec!

Hlavu vzhůru! - Provolával Pilát na celou hospodu: To je začátek. Bez očistné lázně bychom se nikam nedostali. Oceán je náš svět. Tady vládne Pán vod a živlů. A my mu přece patříme. Proto klid a rozvahu. Neublíží nám. To by odporovalo režii.

Starší brácha se mi snažil uprostřed vřískající hospody pošeptat: Zdá se, že Pilát prožívá krásné časy, skoro letní, a přesto se necítí dobře, když stále vyhlíží v okamžiku cosi, co má přijít. -

Odpovídal jsem docela nahlas: Jinak plyne čas tomu, kdo miluje, takže zpívá své lásce: Jednou zastavit čas, a potom s tebou být - .-  Jinak plyne čas šaškovi, který si nasazuje masku Mackie Messera.

Crrr! Buch! Buch! Buch! – Ozvalo se dalšího dne kolem páté hodiny ráno u Pilátů: Otevřete! Jménem zákona! Policie!!

Co je? – Ptala se jeho paní.

Už je to tady. - Odpovídal Pilát po straně, když ho policejní komando znovu odvádělo do vyšetřovací cely.

Ani chvíli na veřejnosti si nedáte pokoj. – Ozývalo se z masky.

Z čeho jsem tentokrát obviněn?

Jste, spolu s ostatními, obviněn ze zločinu porušení výsostných vod našeho státu.

Tomu se upřímně divím. - Kroutil Pilát hlavou: Jsem přece umělec a žádný zločinec. Možná mám několik nepřátel. Nejsem však zvyklý napadat někoho se zbraní v ruce. Pokouším se porazit nepřátele neúnavnou službou národu a –

- a všechna obvinění proti mně padnou posléze nazpět na hlavy těch, kteří je roztrušují. – Vyslovoval místo něho vyšetřovatel: Jak vidíte, pane Pilát, my dobře známe vaši roli. Snadno můžeme sledovat, zda ji opravdu máte dobře nastudovánu z Brechtova Třígrošového románu, a jak dobře ji hrajete.

Pilát neodpovídal a jen potichu si broukal melodii:

A ten žralok, ten má zuby,

poznají se na něm hned,

ale Macheath, ten má zas nůž,

a ten nůž není vidět.

 

U zelené vody Temže

leckdo náhle umřel tam,

mor to nebyl, ni cholera:

obcházel tam Mackie sám.

Tak tady máš zase další tvář toho bludiště. - Povídal mi starší brácha.

Bludiště?

Všechny tvé slepé cesty v celém světě všech dob se mi spojují v jedno strašné bludiště. Každý okamžik si zde počínáš jinak. Možná se chvíli zlobíš, chvíli se třeba rouháš, a pak se zase hrůzou možná odmlčuješ. Tvá bezostyšnost jako nestoudnost všech surovců a hrubců na mě trpce doléhá. Všechna zhrzená láska, prodaná věrnost, tvoje pošlapaná svrchovaná práva stejně jako i podupaná lidská práva se u mě soustřeďují. Doléhají na mě všechny křivdy, vzdechy kvůli zlořádům světa, výsměch spravedlnosti, vykořisťování a zotročování ubohých, pohrdání bezmocnými, utiskování bezbranných, balamutění důvěryhodných, okrádání chudých, všechen zármutek opuštěných, nářek vdov a pláč sirotků, to všechno stojí přede mnou. To všechno mě drze sráží k zemi. Cítím i vykolejenost zpupného zatvrzelce, který odmítá odpuštění a pohrdá mou láskou, protože vždycky jde raději za vládcem světa, ačkoli ví, co ho čeká v jeho službách. Prožívám odcizení zarytého rozervance, který se kvůli té své vykřičené pravdě o novém titánském člověku raději vrhá do plynové komory a žhavého krematoria nebo do mrazu odlehlého gulagu, než by se pokořil a otevřel mému smíření a odpuštění.

Sleduji nepřehledné zástupy těch, pro které zbytečně krvácím, a přesto si počínám otcovsky. Důvěrně znám vzpouru davů, rafinovaně znásilňovaných vládcem světa, kterými nezachvěje ani moje nekonečná láska, jež se za ně věčně obětovává. Otřásám se zoufalstvím osamělého davu, zmítaného nabídkou světa jako stéblo trávy ve větru. Jak je blízký mi ten těstovitě zmasovatělý zástup, který se raději žene do vlastního neštěstí, než aby se spolu se mnou sklonil pod moje sladké jho! Nepotřebuji tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože přímý pohled do tváře vševědoucího mi odhaluje, co mě čeká o chvíli později, a bezmocně se tomu poddávám. Vím o každé urážce, o každé hořké slině, o každé ráně, o každé kapce krve, o každém otřeseném úderu mého srdce. Tak od věčnosti prožívám a zakouším až navěky každým okamžikem v přítomnosti zhuštěné celé tvé utrpení.

Cink! – Cink! - Cink! – Zaznívalo ulicemi, když sestupoval velkopastýř Pastyřík z Radhoště. Oděný bílou řízou, upomínající na opotřebované prostěradlo, pronášel: Dostavuji se k vám po mé rozmluvě se samotným Hospodinem zástupů, promlouvajícím ke mně v plamenném keři.

A jinak se cítíte po té horské tůře zdráv, pane Pastyřík? – Ptal se možná neomaleně, ale on mi klidně odpovídal slovy Vergilia:

Zatímco mladé myrty jsem od mrazu v zahradě chránil,

kozel, vůdce mých koz, kams zaběhl -

Ehm, a co vaše stádo? Jak je to s jeho zajištěním v těchto nejistých dobách?

Tohle vyžaduje zavádění nových metod. Tradiční ovčíny jsou stavěny s velkým rozmyslem. Předně je využíváno terénu tak, aby se přívalová dešťová voda nedostala k ovcím. Ať jsou volena výslunná místa na kopečku nebo na propustném terénu jihovýchodním směrem! Zatímco náš Pán říká: Já jsem brána, a úzká cesta, tak vrata našich ovčínů jsou stavěna široká, aby bylo možno projet s vozem a traktorem. Konečně rozhoduje i blízkost píce. Nemůžeme-li ovčín postavit jako pokračování stodoly, nuže, budiž  v blízkosti skladu píce a stohu slámy!

Zajisté, ale co dnes? Jak dál?

Cenné zkušenosti z pouště Kara Kum nám připomínají, jak je důležité, aby při ovčíně byl dostatek dobré vody.

Vody, ano vody.

K ovčínu ať se přistaví vhodné přístěnky pro školky čili příkrmiště, oddělené od kotce pro matky! Středem ovčína nechť vede široká ulice tvořená z jeslí! Do jeslí nechť se zakládá píce, a proto ať se ulice staví tak, aby ústila přímo do pícníku.

Zkušenosti východních bratří nám ukazují, že je nejdůležitější, aby byl ovčín suchý. Ovce se nesmějí promáčet sraženou párou. Ovzduší ovčína musí zůstávat svěží a zdravé. Naše staré ovčíny mívaly klenbu, sice krásnou, ale přece jenom obyčejnou klenbu, valenou či klenutou.

No a co teď?.

Naši východní bratři nám přinášejí pokrok. Ovčíny se na Východě stavějí tak, že se stropy kryjí vydatnou vrstvou mazanice z vepřovic.

Na základě usnesení Konference našich velkopastýřů, které plně zohlednilo připomínky poslední synody našich spolupracovníků o závažných nedostatcích pálených tašek, které nevydrží déle než dvě stě let, se také střechy našich ovčínů budou napříště stavět podle lepších zkušeností našich východních bratří.

Jak prosím?

Bratři budují střechy ovčínů tak, že na nosné trámce krovů nabijí latě. Ty se vypletou proutím nebo slámou. Odspodu se vymaží mazanicí jílovou a shora se kryjí silnou vrstvou z vepřovic. Mám už příslib velkopastýře, patriarchy Maximyče dodávek jílu pro naše ovčince. Rádi mu tento jíl vyvážíme blaťáckým zlatem.

A co jesle?

Myslíš, můj synu, jesličky?

Zajisté.

Pastyřík se odmlčel a po hlubokém zamyšlení, přičemž vzal do ruky dřevěný kříž, který nosil na krku, přiložil si jej k čelu a po chvíli promluvil:

Při tomto svatém kříži, pravím, jesličky ať jsou stojany nesoucí dva žebříky postavené proti sobě. Před jeslemi nechť je z každé strany umístěno korýtko z fošen, které zabraňuje rozhazování sena.

Ale co stavba jeslí?

Tradičně užíváme jesle takového typu, že žebříčky jeslí skloněné k sobě téměř do pravého úhlu jsou svou hranou postaveny na nosný trámec vodorovně běžící.

Jenže, kdeže loňské sněhy jsou, jak říkával už Francois Villon, blahé paměti!? Pokrok musí jít kupředu. Proto se učme novým zkušenostem od východních odloučených bratří! Jesle podle jejich typu ať mají nohy spojeny s konstrukcí žebříků přímo!

Opravdu? – Ovšem jak je to s probíhačkou pro jehňata?

Správná otázka. Ale odpověď není snadná. Do stěn ohrad krmelišť neboli školek pro mladé ovce umísťujeme probíhačky. Jsou to plůtky z dílců dva metry dlouhých, tvořených čtyřmi vodorovně vedenými latěmi přibitými na koly.

Tyto podněty z řad našich odloučených bratří na Východě je třeba zužitkovat, aby byl jednotný ovčín a jeden pastýř, ale dříve musíme všechno projednat v ekumenické radě velkopastýřů.

Jak zacházet s ovečkami, aby to přinášelo požehnání celému stádu?

Největší péče ať se věnuje bahnicím v době bahnění, chovají se odděleně a dobře se přikrmují!

Ehm.

Naše ovečky ať jsou vedeny podle zkušeností našich východních bratří, aby vypásaly suchá místa, poněvadž jsou choulostivé! Snadno je může ohrozit nepřítel - vlk. Apoštol Jan připomíná, že vlk lapá a rozhání ovce.

Ovečky ať nám přinášejí vysoce cennou surovinu!

K chovu ať se ponechávají jen ty ovečky, které mají vynikající utváření kresby vlasu, pravidelnost, tuhost a zkadeření!

Výběrové ovečky ponechte k dalšímu šlechtění! A já se za vás budu modlit.

Jak se provede šlechtění stáda?

Pastyřík dal najevo, že o této věci nerad hovoří. Vzal do rukou osvědčenou příručku Ovcovodstvo, aby citoval slovutného Abramovova. Přitom ke všemu připojoval svůj důrazný imperativ.

Čistokrevná plemenitba ať vede dvěma způsoby! První cestou budiž plemenitba liniová! - Nejlepší cestou k perfektnímu stádu ať je plemenitba příbuzenská! Spočívá v početí otce s dcerami nebo vnučkami, a to proto, aby vynikající vlastnosti otcovy byly přeneseny na potomstvo v co nejširší míře!

A co křížení?

Velmi příhodná otázka. Při plemenitbě našeho stáda sleduji velký cíl. Postupnou přeměnu vybraných ovcí na pastýře či pastýřky.

A přesný postup?

Podržuji se Ciceronovy výzvy.

Jaké?

Si tacuisses, philosophus mansisses.

Cože? Vždyť to všechno odporuje zákonu i tradici.

Slovy žalmisty mohu jen opakovat: Štěkají jako psi a běhají okolo!

A váš názor?

Ať se ti trpčejším zdá než pryskyřník, rostoucí v Sardsku,

drsnějším, nežli je trní, a všednější bezcenné řasy,

není-li tento den jediný delší mi rok nežli celý!

Vraťte se, máte-li stud, již syté, vraťte se krávy!

Cože? Tímto chcete ohromit svět jako nějaký nový Mojžíš?

Pastyřík uchopil levačkou nástroj z plechovky od sleďů v rosolu a pravicí drnkal do strun jako do nějaké loutny, a vyzpěvoval na celé kolo píseň římského barda:

Tuhle ten krajáč mléka i koláče, Priape, čekej

ročně a spokoj se s tím: tys chudé zahrádky strážcem!

Z mramoru, jaký jsem měl, byls vyroben, ale až stáda

hojným se dorostem svým nám rozmnoží, ze zlata budeš.

Zavrětl jsem nechápavě hlavou a obrátil jsem se na staršího bráchu:

Prosím tě, co na to říkáš?

Ptáš se, jako by se ti dost neobracel žaludek nad tím hračíčkováním, které nastupuje s  pýchou a ješitností.

Co ty víš o mých útrapách a těžkostech? - Mávnul rukou.

Víc než dost. Prožívám svou dávnou perfektnost ve tvé kůži. Tak se obávám všech tvých útrap a těžkostí.

Nepovídej.

Tolik útrap a duchovního strádání mě sráží na zem a vynucuje krvavý pot po celém těle. Vyvažuji to nesmírnou úzkostí o zkázu všech ohrožených. Sám trpím v těle, které mi poskytuješ, ať už se mi svěřuješ dobrovolně nebo ne. Vím - ostatně se k tomu přece nabízím - že mě teď moje otcovství, stejně jako moje mateřství od naší panenské máti, ponechávají napospas nepřátelům, a že mě už neochrání před utrpením, takže musím vypít kalich hořkosti až do dna. Sám a sám, jak na severní točně, obskakován jen zimou úzkosti, zůstávám bezmocný. Ani moji nejmilejší mě nedovedou potěšit. Trpím ztrátou vědomí uprostřed obav před něčím, co jenom tuším, ale co si nikdy naplno neuvědomují. Nemají pro mě slovo účasti, třebaže je každou chvíli těším a povzbuzuji.

Ve tvém těle jsem k smíchu a na obtíž všem, kdo nejsou bolestí obtíženi. Prchají přede mnou v mém těle, utrpením docela znehybnělém, jako před morovou nákazou. Nikdy nezapomeň, že dávno před tebou zde stojím sám ve své nesmírné bolesti. Kdekoli bys očekával účast a útěchu, nalézáš jen tupou ospalost. Vzpomeň si, že dávno před tebou zakouším ve tvé vlastní kůži až do morku tvých kostí všechny útrapy. Nezapomeň, že všechny bolesti nejsou ničím před bolestí nad údělem člověka, zarývajícího se do bláta vepřů, třebaže je zaměřený ke mně otcovskému i bratrskému i přátelskému. To je nejotřesnější bolest, kterou tak málo prožíváš. Proto se tak snadno vypadáváš z řádu, která prolíná tvou přirozeností. Uvažuj o mé bolesti nad každou svou úchylkou. Vmýšlej a vciťuj se do hrůzy svého vypadnutí z řádu svého lidství, ať aspoň trochu zakusíš bolest, kterou ti odkrývám, a ve které můžeš s mou pomocí zahladit provinění sebe i ostatních.

Mluvíš o bolesti kvůli vypadnutí ze sebe sama?

Právě to říkám. Tak propastná je moje lítost. Bolest a ošklivost nad úpadkem, urážejícím moje otcovství. Taková je moje lítost v Olivové zahradě. Především a obzvlášť za tebe jako zástupce lidstva předkládám mému otcovství propastnou lítost kvůli tvému pádu. Trpím za tebe nesmírnou bolestí, protože se otřásám tak hroznou ošklivostí nad dobrovolným a cíleným propadnutím mého lidu k osamělému davu. Vypadnutí z řádu není žádný špás. Vidíš to z krvavého potu, který mi vyráží hrůzou před tím a hnusem nad tím. Kdopak si může smysluplně přát, aby tu byl místo kosmu jen samý chaos? Sleduješ, jak se svíjím v Olivové zahradě v okamžicích, kdy seš tak otrlý, že se tě žádná úvaha nedotkne a nedovede tě odvrátit od následování touhy po naplnění tvého hořkého snění. Otřes svou hrozně zasněnou duši pohledem, ale třeba i dotykem mého krvavého potu, ať znovu zakusíš spasitelnou bolest, bolest účinnou, způsobilou toho, aby tě zadržela a odvrátila od vykolejení.

ZTROSKOTANCI!! – Otřásl celou ulicí řev z pouličních reproduktorů. Zůstal jsem tak ohlušený, že jsem další úderný řev amplionů: SAMOZVANCI! – vnímal docela jinak.

Co? – Co? – Koktal jsem.

Odkudsi ze soudní síně doléhalo až k mým uším halasné vyhlášení obvinění Piláta:

Už dlouhá léta se obžalovaný Pilát z bratrstva Vodnáře dopouštěl nebezpečné činnosti! Tuto činnost páchal ve spojení s nepřáteli v zámoří! Svou trestnou činností porušil Zákon o námořních výsostných vodách našeho státu odst.3 a 5 písmene g) - - -

Úplný nesmysl! - Vykřikoval obviněný.

To je pohrdání soudem.

Obžaloba nebyla prokázána! - Tvrdil Pilátův obhájce, Dr.Pecina.

Odvoláme se proti rozsudku!

Rozsudek ještě nebyl vynesen.

Ale náš stát přece žádné moře nemá! - Ozýval se Pilát.

Když nemá, tak nemá. Vy a váš podařený spolek ho naší vlasti rozhodně neopatříte! Aspoň vidíte, že každé vaše odvolávání se proti rozsudku soudu nemá mít žádný reálný podklad.

Zaujatost soudu je očividná. Prosím pěkně, co je pravda? Skutečnost předčí všechny moje nejabsurdnější hry. Ovšem proč se vůbec mám hájit? Pročpak jsem tady souzen? Pokusím se dát svou odpověď na toto otázku. Nato začíná ohromovat přítomné sáhodlouhou rozpravou.

Všechno, co žaloba bez omrzení opakuje, jsou samá vyprázdněná slova. Slova, slova, slova. Ten dávný Hamletův bestseller. Prázdné slovní obraty! Samá slova, naplněná cizím obsahem. Slova nahánějící dětem psotnik. Slova šokující dospělé.

Jako podnikavý muž činu, slavný soude, většinou pomíjím obětavé utrpení. Pokaždé se nejraději ptám, co z toho kouká pro mne. A sotva zjistím, že nic, pustím to z hlavy. A právě proto mi tahle záležitost, do níž se zrovna pouštím, působí tak strašlivou radost. S obrovskými výlohami dobrovolně podstoupím nepohodlí a ještě dnes se odebereme do vězení. A co z toho mám, táži se? Nic. Nic, slavný soude, kromě čiré radosti, že pomáhám dítěti postiženému psotnikem i mnohému dospělému ochromenému šokem, aby se jim dostalo zadostiučinění v tomto životním úskalí. Kdyby se mi povedlo to sebemenší, čím bych to psotnikem stižené dítě stejně jako každého starocha - byť s odřenýma ušima - protlačil do sněmovny, jejich radostné oči mi budou dostatečnou odměnou.

Koneckonců jsou to přece jen nabubřelá slova, co mě sráží k zemi a zotročuje. Stačí překonat strach z těchto slov, a hned zjišťuji, že za nimi vlastně vůbec nic není. - A co by také za nimi mohlo být?

Na druhé straně, muž či žena, mladý jako starý, černý nebo bílý, dítě či stařec, touží po štěstí. Kdekdo chce to nejlepší dobro, jaké je možné. A jak to tak hledá, tak to není pořád to pravé. A tak má každý to, co nechce, a co chce, mají zase ti druzí.

Ženatí muži mají ženy a zdá se, že je nepotřebují. Ubozí mládenci vzdychají, že je nemohou dostat. Chudáci, kteří se sotva uživí, mají osm dětí, které by pořád jedly. Bohatí staroušci, kteří nemají nikoho, komu by odkázali své peníze, umírají bezdětní.

Nebo dívky a nápadníci. Dívky, které mají nápadníky, ale odmítají je. Říkají, že by byly raději bez nich, že jsou jim protivní, a proč prý se raději nejdou dvořit slečně té a té, která je ošklivá a stárne a postrádá nějakého nápadníky? Ony samy tvrdí, že o nápadníky nestojí, a že jich mohou mít na každé ruce pět. Vůbec se nechtějí vdávat.

Podle všeho není nikdo spokojen se sebou. Šašek z mých her chce být králem a sám zase mířím k šaškovi. Pastyřík by nejraději vévodil celému stádu. Jednomu je z toho všeho smutno.

Proto my, Pilát, musíme využít této soudní frašky. Jedině tak se konečně otevře přítok, když budeme zaplaveni mohutným blahodárným přílivem, když se teď dostáváme do souhvězdí Vodnáře. Pak budeme mít všichni svůj oceán.

Tak si Pilát velkohubě dodával sebedůvěry a  pokračoval ve šroubování svého projevu:

Žaloba tedy nemůže provést věcný rozbor žalobcových sdělení. Jinak musela by zjistit, že mě vlastně nemá za co stíhat.

A nyní k otázce, čím moje Vodnářské bratrstvo je a čím není, za co je vydává žaloba – Načež Pilát chvíli zalapal  po dechu a pak spustil:

Za drsnými slovy žaloby, která je proti mně vznesena, cítím krajní zaujatost a zlobu, zatrpklost a nenávist příznivců staré doby, kteří jsou v zajetí pozůstatků vlivu souhvězdí Ryby. Za činností Vodnářského bratrstva naopak stojí neodolatelná kosmická síla a láska. Láska a pravda zvítězí nad nenávistí a lží. Všechny války musejí skončit nešťastně. – Tvrdil Pilát, a dodával: To proto, že vojáci zásadně vykračují levou nohou.

Sotva dozněla jeho slova, ozval se prokurátor:

Žádám, aby obžalovaný byl uznán vinným v plném rozsahu žaloby! Nejen slovy, ale skutky se staví na stranu nepřátel a soustavně poškozuje výsostné vody našeho státu.

Slavná soudní budovo! – Ozval se znovu Pilát: - Jak zde můj předřečník jasně naznačuje, jedná se tu zřejmě o mém žalářování. Tento návrh je jasně proti mému přesvědčení, vážená stolice.

Zkraťte ty nesmysly!

Nechte mě pokračovat! - Slavná soudnice! Co kdybychom tu věc vyluštili jinak? Co kdyby někdo zaručil svým čestným slovem zde před soudem, že to odsedím v hostinci Vikárka?

Vyloučeno.

A nemohl bych to, vážená soudní slezino, dostat podmínečně?

Ne.

A nešlo by to udělat tak, že bych to dejme tomu stokrát opsal a nechal to doma podepsat? - -  Ne - ne, kdepak, to nejde, já vím, já vím... A - amnestie se na mě nevztahuje?

To už soudce zvedal varovně ruku:

Nedělejte mi ze soudu frašku! To bych mohl zadupat! A když zadupu, tak - -

V dalších dnech uváděly sdělovací prostředky senzační zprávu o soudním procesu s Pilátem jako mluvčím bratrstva Vodnářů.

VODNÁŘI BYLI USVĚDČENI!!

PILÁT JE ODSOUZEN

Prosím tě, brácho, ty máš o všem lepší přehled, jak ten Pilát snáší vězenské poměry?

Ledabyle. Přehrává si všelijaké absurdní komedie, ve kterých se sám cítí být hlavním hrdinou.

To mu stačí?

Ano. Zrovna si přehrává hru KRÁL UMÍRÁ:

PILÁT: Připadám si jako herec, který v den premiéry nezná svou roli a v paměti má díry. Jako řečník, kterého vystrčí na tribunu a který nezná ani první slovo své řeči, ani ty, ke kterým má mluvit. Ale já nechci znát své obecenstvo, nechci je znát. Připadám si jako školák, který jde ke zkoušce bez přípravy.

MARKÉTA: Neboj se, zkoušku uděláš.

PILÁT: A co lid? Ví to? Chci, aby celý svět věděl, že král zemře! Národe, musím zemřít!

LÉKAŘ: Dokud žije, všechno je mu záminkou k literatuře.

MARIE: Kdyby ho aspoň posílila!

STRÁŽ: Literatura posiluje krále...

PILÁT: Ne, ne, vůbec mě neposiluje. Vyprazdňuje mě. Och, och, och! Och, och! Vy všichni, vy nesčetní, co jste zemřeli přede mnou, pomozte mi. Řekněte mi, jak se vám to podařilo smířit se se smrtí a zemřít? Kdo vás postrkoval? Měli jste strach až do konce? Ó, vy silní a stateční, kteří jste umírali odhodlaně a vyrovnaně, naučte mne tomu!

Doopravdy s tím Pilát vystačí? Copak to není za zblbnutí?

Kupodivu je natolik sečtělý, že zná Goethův názor na diletanty:

Jaký?

Diletant se vždycky vyhýbá důkladnosti, přeskakuje osvojení nezbytných znalostí, aby se dostal k praktickému provádění, zaměňuje umění s látkou. Diletanti chtějí dosáhnout především toho, aby jejich pochvala měla trvalou platnost, aby jiné puncovala na umělce. Kromě toho diletanti všechno provozují jako hru - jejich dílo má vždy ještě nějaký postranní účel - ukojit nějaký sklon, povolit rozmaru. Diletanti většinou maskují své postranní úmysly vlastenectvím. Ba nakonec - všichni diletanti jsou plagiátoři: oslabí a zničí každou původní krásu v řeči a v myšlence tím, že ji papouškují, opičí se po ní a tím vyspravují svou prázdnotu.

Musí být strašně opuštěný.

Přes omezenost mřížemi vězení nabýval Pilátův akční rádius značného rozsahu. Poznával jiné spoluvězně a navazoval muklovská přátelství.

 Čím je přitahuje?

Ještě po létech vzpomínají jeho vrstevníci, uchvácení jeho podáním role trpící hvězdy, a říkají:

Jako prominentní vězeň pan Mackie, jak mu říkají podle jeho poslední role, nám všem slouží jako duchovní vůdce, soudce, rádce, utěšitel, psycholog. Píše za nás milostné dopisy opuštěným snoubenkám, radí spoluvězňům, jestli se mají rozvést nebo ne, rozsuzuje různé spory.

Živí se tedy chlebem své touhy po moci a slávě, která však dlouho zůstává jen mihotavou jiskrou?

Ano. Samozřejmě stále dumá, jak by zvětšil svou touhu a přiblížil se k tomu, co ji opravdu naplní. Hledí nabýt i větší účasti na cizí víře. Považuje za účelné vytvářet a udržovat dobré vztahy také s kněžími, kteří slouží ve věznici tajné mše. Takové spolumuklovství často zakládá závazek na celý život.

Říkejte si, co chcete, - povídal Pilát spoluvězňům: - ale žádný pud není v lidské povaze tak hluboce zakořeněn jako úcta k majetku - samozřejmě k vlastnímu majetku. Jako se ten nejmírnější pejsek vrhne i na policejního hafana, aby uhájil svůj dvorek, zrovna tak se promění i ten nejubožejší lidský červík, když v něm někdo napadne domácího pána.

Jako Ježíš, hájící práva svého nebeského Otce, - namítl kněz.

Spíše jako jeden hrdina Alberta Camuse, který se rozhoduje setrvat uprostřed obětí. Anebo jako Anouilhova Antigona, která opouští poklidné štěstí - a bezpochyby jí bylo velmi příjemné. - Mínil Pilát.

Camusův revoltující člověk má v sobě cosi dvojsmyslného. Camus míchá nesmyslnost zla se samou realitou světa. Navíc to, co je přitakáním k Božímu plánu, staví jako prométheovskou vzpouru osvobozeného člověka.

Moje řeč! – Ozval se Pilát.

Jenže to znamená opomíjet Ježíše Krista. Přehlížet svatého Františka.

Že by?

Člověk víry se přece účastní radostí světa a lidsky užívá těla. Přijímá všechno kromě hříchu. Tento svět není žádné vyhnanství daleko od Boha. Naopak, účastí na Božím díle pod jeho pohledem. Svět není oddělen od Boha. Nečekáme, až se dostaneme do nebe nebo do pekla. Dostáváme se tam svým přičiněním. Neexistuje žádná pozemská zkouška, s níž bychom se museli smířit. Je tu lidské poslání. Člověk víry uznává, že sám nezmůže bez Boha nic, ale jedině a právě proto nemůže oddělovat člověka od Boha.

Ani nevěřícího?

Ani nevěřícího. Bůh je neustále přítomen. Podporuje nás milostmi. Tajemství zítřka, tajemství celých budoucích tisíciletí spočívá v otázce, kam až dojde člověk navzdory hříchu.

Pilát zavrtěl hlavou: Odmítám závislost na bohu, který chce všechno předurčovat. To je omezování lidské svobody.

Ale -

Ať je to jak chce, neuznávám žádného osobního boha. Nevím, jestli je nebo není nějaký bůh, a myslím, že to ani vědět nemohu. Jinak jsem ovšem otevřen každému způsobu myšlení.

Seš prý otevřen každému lidskému myšlení, ale nikdy bohu. Proč?

Třeba proto, že toho svého boha zásadně neuctívám. Vůbec nechápu, proč bych ho měl uctívat. Samo takové pomyšlení, že by můj blízký vesmírný partner, který je jednou mým svědomím, podruhé mou nadějí, potřetí mou svobodou a počtvrté tajemstvím světa, vyžadoval nějakou úctu, je pro mne absurdní. Nechci si nic ulehčovat odkazem na nějakou autoritu. Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoli mýtického. Proto také můj bůh se zřejmě jeví jako něco hrozně mlhavého.

Věříš vůbec něčemu?

Možná. - Připustil Pilát: Jsem přesvědčen, že patřím k hvězdám.

- - -

Směješ se? A přitom, k smíchu je ta vaše církev! Je tak zavalena dějinnými nánosy, že už tam dávno není žádný život -

Aby ses nespletl. Co nevidět dosáhneme výsledků.

Kdo?

Zatím je nás jen pár, ale rosteme.

Pilát zavrtěl hlavou: Pchá! Co dokáže taková hrstka s celou tou nemotornou mašinérií?

- - -

Možná mám lepší důvod k úsměvu. - Podotkl Pilát.

Jaký?

HALÓ! HALÓ! - Světové informační agentury stanice přinesly zprávu Piláta z jeho vězení: Tohle prohlášení už nemůže déle počkat, protože bílkoviny se mi kvapem množí, cukr - toho už mám tolik, že se mi nevejde do škatulí a dávám ho do homolí, aceton se mi pomalounku mění v acetylén! Jediný zdravý orgán, který mám ve svém těle, je slezina, a ta, račte uznat, že to sama nevytrhne! Tady jsou klíče od mé vězeňské cely, tady jsou mé plné moci - srdce mi to může utrhnout, ale víc u vás sedět nebudu!

Jste propuštěn. - Tak znělo prohlášení ředitele věznice.

Cestou z vězení si Pilát prozpěvoval:

Žralok má krev na svých ploutvích,

když svou oběť začne žrát,

Mackie-Nůž má rukavičky,

na těch není skvrny znát....

Zmateně jsem se rozhlédl temnou ulicí, z níž se postupně vytrácely tóny rozverného popěvku a nemohl jsem se zdržet toho, abych řekl:

Skoro se lekám vlastního stínu.

Neboj se, brácho, nelekej ani bolesti, ani smutku, ani opuštěnosti. Když na sebe beru všechny trampoty, proč chceš najednou couvat a vytrvale odsouvat stranou všechny průšvihy? Nepřipouštěj si už otázku: Copak si zasloužím tyhle trampoty? Raději to spoj s mým utrpením. Poslechni si něco otřesnějšího, co překonává každý vymyšlený horor. Nauč se vděčnosti vůči mně otcovskému i bratrskému, že ti dávám možnost připojit něco k tomu, co platím za tvé vypadnutí z pořádného života. S radostí vybíhej v ústrety každé trpně prožívané možnosti spojovat se se mnou v tom, v čem jsem nejlepší.

Chceš mi připomenout, že se obracím k mému otcovství s požadavkem, aby mě minul tento kalich hořkosti, jako by to byla nějaká moje slabost nebo jako bych se na poslední chvíli chtěl všemu vyvléknout? Nediv se mi. Jde přece o tvoje lidské tělo, ve kterém to všechno snáším. Ostatně nakonec stejně splývá vůle mého bratrství s vůlí mého otcovství. Tak o co jde? Že mám ve tvém lidském těle strach jako ty?

Raději hrdinsky vypni hruď ve všech svých trampotách. Snes to s důvěryplným pohledem na mou neutuchající lásku. Neopouštím tě. Držím tě a řídím každý tvůj průšvih k tvému nejlepšímu dobru.

Plněním mé otcovské vůle dosahuji vlády nade vším, ale nejen pro sebe, nýbrž i pro tebe. Nedělám to snad ve tvém těle z masa a kostí, které přijímám od naší společné máti? Proč jen se ve svém toužení pořád kdekdo uchyluje od mé otcovské vůle? Copak nestvořuji vše pro sebe a pro svou slávu? Proto najdeš pravé štěstí jedině ve ztotožnění se mnou, v mé nové identitě v tobě. Pak ti nemůže už nic uškodit, nic tě nezničí. Moje otcovská vůle je neochvějná a tudíž také nejlepší. V tom vědomí povstaneš z každého pádu s klidem, statečností a silou. Pak nezakolísáš ani s nejtěžším křížem ani v nejhorších poměrech.

-

Sleduj mě i v té nejtěžší chvíli mého života.

No, já tedy  nevím.

Váháš? Sotva zakolísáš nebo ucítíš, že ochabuješ nebo ztrácíš sebedůvěru, opři se o mou odhodlanost.

Jak se to dělá?

Přestaň už s těmi výčitkami, když od tebe žádám statečnost nejen v tolika svých těžkostech, nýbrž i kvůli těm, které mám zachránit právě tvým prostřednictvím. Využij té nové šance, kterou tě oblažuji ke zvládnutí nejen tvých vlastních trapasů a hrozných průšvihů, nýbrž i k záchraně ostatních. S tím vyšším nadáním neváhej stále růst jako další Kristus. Staň se mým důvěrníkem na své obnově a překročení svého stínu, ale i k záchraně ostatních a jejich překročení hranic přirozeného růstu. Dobře cítím, jak mne v tomto díle opouštějí nejen lidé, ale moje vlastní otcovství. Skrz naskrz se chvěji zimou úzkosti na Olivové hoře a přitom se potím krví. Jsem plný strachu a obav o sebe i o celé toto dílo jako největší strašpytel světa, nicméně v odevzdanosti do mé otcovské vůle, která se mi zrovna vzdaluje, sílím. Vedu tě už jen bratrsky. Vedu tě neochvějnou láskou silnější než smrt. Prosím tě, uč se prosit o snášení průšvihů. Jedině tak tě po mém boku a v mém vlastním těle naučím dětsky důvěřovat krví propoceným hodinám v Olivové zahradě. Tak tě na všechno připravím otcovskou moudrostí a věčnou láskou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S KAJFÁŠEM V PATÁCH

Kam jdeš?

Stoupám na horu. Pojď se mnou. Vystup i ty hrdinsky na horu. ¨

Co tam?

Lépe obhlédneš rozsah a krásu stvoření, které činím právě pro tebe. Poznáš víc mou otcovskou velikost. Také se tam volněji rozdýcháš. Povzneseš se drobátko nad omezenost pozemského obzoru. To ti zkresluje životní rozhled.

Cha, cha, cháá! – Zalykal se smíchem pajdající vetřelec, a dodával trochu nakvašeně: To je nějakýho koktání! – Pak se ale ztišil a připojil pološeptem: Vůbec se nenamáhej! To chce klid, šéfe!

To seš ty? – Divil jsem se.

Pamatuješ na mě?

Samozřejmě, že pamatuji. Teď jsi byl nějaký pátek pryč, ale předtím jsi mi už tolikrát zkřížil cestu. Hned tě poznávám. Už podle toho poťouchlého smíchu. Dávno sleduji, že mám pořád nějaké skryté očko v patách, ale také svůj stín. Belhá se za mnou jakýsi obejda z rodiny chvástalů a nefachčenků. Dokud bedlivě sleduji televizní pořady a řídím se reklamou, tak si mě nijak zvlášť nevšímá. Nejsem pro něho zajímavý. Zdá se mu, že mě má dokonale chyceného na vařené nudli. Sotva mě ale napadne vyhodit toho zloděje času i s televizní anténou a vrtnout se do samoty, abych dumal v tichu své duše, okamžitě mám v patách svého špióna.

Nekecej! Přece se chlapsky domluvíme, ne? To by ses načekal na nějakou odpověď z nebe. Co sháníš? My ti pomůžeme. Máme dobré styky.

Jaké styky? Kde?

Na nejvyšších místech.

Dej si na něj pozor! - Varuje mě starší brácha:  I když ho poznáváš na první pohled, není jisté, že ho dokážeš hned odrazit. Možná se ti to zdá zbytečné.

Vyhlíží tak přihlouple, že se zdá být neškodný. Tak proč ho hned drsně odrážet?

Moje řeč, zasykl mi do ucha, a dodal pološeptem: Musíme být spolu ve spojení, abych věděl o každém tvém kroku.

Ehm. Jak s tebou naváži spojení?

Pšt! Tvař se, jako by nic. Nikdo nemusí vědět, že jsem od nich.

Od koho?

Ticho!

Tak jak mám být s tebou ve spojení, když -

Pšt! Ticho!! Ty žvanile! Ještě někdo pozná, že se známe. Pamatuj na Švejka! Tvářit se jako by nic, ale přitom, abys měl za ušima a ty nejvyšší styky.

Ale -

Jedině maskovaně. Všechno je tajné. Smluvený signál pro navázání spojení zní -  nahnul se ke mně a šeptal mi do ucha: Máňa měla ovečku - pásla ji na kopečku - tralalala!

Jen tak-tak, že jsem nevypukl smíchy.

Ani přitom svém rozjaření nepostřehuješ, že v tom všem je přes všechnu směšnost cosi odporného a urážejícího ty nejdůležitější životní věci.

Myslíš?

Jako bys zapomněl, že takové štengrování, ponoukání a popichování je jeho běžnou vlastností. -  Připomíná mi starší brácha.

Jaképak štengrování? – Ozvalo se z mého stínu.

Štengrovat znamená vystavovat někoho zkoušce. -Vysvětluje mi starší brácha: Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto cílem toho všeho je vědění. Někdy se tím ovšem sleduje jiný cíl. Dobrý, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je, aby ho vyznamenal. Špatný, když to chce zjistit, aby ho podrazil. A je na místě, že se toto zjišťování tvého dobra děje prostřednictvím nějakých nastrčených křiváků, aby tak při svých levotách docela nevypadli z užitečnosti mému řádu. Podle toho jim patří místo, kde trpí pro své křivárny - jedno kvůli jejich úchylnosti, a druhé, které je v zájmu tvého cvičení, totiž temné ovzduší.

Ach, brácho, ty tvoje vývody mě zmáhají.

Nejsou snad správné?

Co já vím, ale nějak pukám smíchy, když tě poslouchám. A přesto i na místě vyhrazeném těm, kdo se vydali naplno a celým srdcem za tebou, shledávám -

Koho?

No – všelijací quasimodové. Lísají se a tisknou se k ostatním, aby si trochu přihřáli svou polívčičku, zkrátka vyhlížejí dost prapodivně, ba přímo úděsně.

Jistě touží po pravé lásce jako kdokoli jiný, - povídá starší brácha: ale ty buď ke všem laskavý, ale nikomu nedopřávej žádnou velkou důvěrnost. Velké důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají mnoho příležitostí ke zdržování se od toho, co bys měl  -  -

Těžká věc. – Skočil jsem mu do řeči: Když někdo touží po sblížení, kdopak to může odmítnout?

Jenže stojíš na prahu velkých věcí.

Jakých?

Můj výstup na horu je hluboce smysluplný. Mám při svém hlásání vyšší úroveň. Pojď za mnou. Povznesu tě vysoko nad úroveň zástupu. Nechci povznášet jen tvou duši, ale i tvé tělo, prostě tebe celého. Mé hlásání shůry vyjadřuje novou, vyšší úroveň tvého lidského bytí. To, že se ti lépe dýchá řidší horský vzduch, naznačuje, že také tvé duši se lépe daří ve vyšších polohách. Tady ustupuje všechna malost a omezenost tvých přízemních ohledů, pouhého pozemského shánění a oceňování. Vysvobozuji tě z nejbolestnějšího zajetí, totiž ze zajetí přízemní malosti. Přehodnocuji samotné základy tvé lidské bytosti. Nejkrásnějším projevem této povznesené lidskosti a vyššího hodnocení věcí je oslava mého povznesení. Sláva na výsostech patří těm, kdo se kvůli mému duchu odpoutávají od přízemnosti, protože právě jim náleží naše otčina. Na úchvatných protikladech toho, co lidé obyčejně vysoko hodnotí a toho, co je pro tebe pravá hodnota, buduji novou normu. Všechno začínám takovými strhujícími znělkami mé otčiny. Vzpomeň si, co lidé nejvíc hodnotí?

Boháče, kteří jsou v balíku, zajištěné mocipány, veselé kopy. Nepřipouštějí si žádné těžkosti ani problémy. Vykrmené jedlíky. Dopřejí tělu každý požitek. Hlučné a velkohubé povýšence. Mají oblibu a všechnu podporu světa.

Co si lidé nejvíce přejí?

Hlavně zdravíčko. A pak, aby každý den byl dobrý čili pro ně co nejvíce příznivý. Co proti tomu máš, brácho?

Nic. Akorát se ptám: A jsou šťastní?

A co proti tomu sám nabízíš?

Naši otčinu.

Není náhodou v nedohlednu?

Trvalé štěstí ti přináší odpoutání se od počtářství. Myslím počtářství, kde bys všechno vztahoval k sobě. Osvoboď se od znásilňování celého tvorstva k svému obrazu. Ztratíš sice dost věcí, ale zato dosáhneš naší otčiny. Když není tvou modlou majetek ani žádný jiný tvor, tak nezůstaneš sám. Najdeš ve mě obětavého bráchu i dobromyslného tatíka. Moje současné opanování tvého nitra je ti zárukou, že budeš se mnou panovat v naší otčině. Ze všeho, co znáš od sebe a ze světa, se nic nedá srovnat s touto naší otčinou. Tohle přesahuje všechny meze tvého neklidného hledání, shánění, dravého uchvacování a zmítání se, které ti přináší leda stres. A přes tebe se ta roztěkanost a zmatek rozlévá do okolí.

Myslím, že se každá síla na světě vyčerpává a každá moc ochabuje, posměváčkům dochází vtipná kaše, řvouni ochraptí a lháři se zaplétají. Postupně se prosazují slabí, tiší a ubozí. S nimi přichází opravdové vítězství, protože jejich přispěním a obětí vítězí láska nad nenávistí, pravda nad lží, dobro nad zlem, mírnost nad výstřelkem. Vítězí nad celou zemí, kdo se zdráhají dobývat něco násilím a lstí.

Pořád ještě neprožíváš své štěstí, že znáš pravou hodnotu všeho? Nenecháš se ničím opojit. Lkáš nad tím, že nejsi ještě doma, protože tady nikde pořád nemáš pravý domov ani pokoj.

Máš silný hlas? Nechápeš, že ho máš k obhájení němých? Seš mocný a silný? Nechápeš, že to máš k pomoci bezmocným a slabým?

Nestačí ti celá země k nasycení? Jak by mohla, když odedávna ve tvé duši hloubím takovou propast, do níž by se vešel celý svět, a pořád by zůstala prázdná? Tvá duše si zaslouží plné nasycení a dosáhne toho.

Kdy?

Až u tebe naplno zavládnu. Proto tě stravuje touha po lepší spravedlnosti. Odtud se bere tvá touha, aby už konečně jednou všechno přišlo na správné místo. O to ti jde, aby se už konečně dostalo spravedlnosti především mě bratrskému a otcovskému.

K čemu ale jsou všechna chvilková nasycení? Jaký smysl má okamžité uspokojení nižších tužeb?

Byl bys ubožák, kdyby ses spokojil s dočasným žvancem. Jak jsi šťasten, když toužíš po spravedlnosti, ale bez násilí, bez donucování, lsti a zastrašování! Taková ochočená spravedlnost je právě milosrdenstvím. Bere ohled na tvou slabost. Když se celým čistým srdcem snažíš uspíšit příchod naší otčiny, nezůstáváš při tom, nýbrž přetékáš láskou. Takové je vznešené lidství, k němuž tě povznáším. Spravedlnost naší otčiny se dosahuje pokojně, láskou.

Čisté srdce? Co to má být?

Uzavření se záplavě zdánlivých radostí pro uchování si srdce uvolněného a otevřeného.

Uvolněného? Otevřeného? A k čemu?

Čistým srdcem mě vidíš, rozumíš mi, zakoušíš mou těsnou blízkost. Dává ti to hlouběji a obsáhleji nahlédnout do mých tajemství.

Tajemství?

Oblažují tě víc než všechny rozkoše těla a světa. Už se nemusíš za ničím štvát, o nic se rvát. Tady je pro všechny dosti místa. Sotva se k nám přidáš a už s námi srůstáš v jedno, které se obklopuje domácím prostředím této vznešené rodiny, tajemný jas a teplo všechno kolem mě. Uprostřed všech ostatních se právě ty stáváš nositelem mé svrchované a nepomíjející lásky.

Proto z tvých stop i ze stop těch ostatních nositelů mé lásky vyzařuje pokoj a každému vyvolenci přichází za odměnu radost. Pak sneseš každý průšvih a pohromu, která na tebe doléhá ze světa. Svět se k tobě staví zády jako ke mně, protože k němu nepatříme. Stíhá nás málem jako nějaké mimozemské stvůry.

Třeba se cítí ohrožen.

Asi je to tak, když zakládám novou míru toho, co je normální. Zahrnuje to nové uspořádání celé skladby uznávaných hodnot. Jako tvůj důvěrník tě bratrsky a otcovsky uvádím do všeho, co neví ani zaměstnanec o svém šéfovi. Nebyl bys mým opravdovým přítelem, kdybys mě nepřijal za živou normu. Jenže bys nebyl ani opravdový člověk bez přijetí a osvojení si mé nové normy a bez přehodnocení celého života podle ní.

Všechno se tady podle všeho točí jen kolem tebe. Jenže kdopak ti dosvědčí a potvrdí, že když říkáš: jsem, který jsem, tak, že to doopravdy platí o tobě?

Já jsem ten důvěryhodný svědek! – Houkl mi kdosi do ucha, až jsem úlekem uskočil.

Co – co – co je? Kdo jste?  - Zablekotal jsem.

Kajfáš, jméno mé.

Ehm. – Rozhlížel jsem se po známých tvářích, a pak jsem se obrátil na staršího bráchu: Ty ho znáš?

Jasně.

Kdo je to?

Podívej se, dokud tento Kajfáš pokojně zpíval své Salve, salve - , dotud patřil k těm šťastlivcům, kterým nic neschází, takže si na nic nestěžují. Jsou bohatí v srdci. Také Kajfáš si zprvu myslel, že je poslán jako ovce mezi vlky, kteří rozhánějí a lapají ovce. Přesto ve své snivé povaze toužil po společné pastvě beránka s vlkem. Zdá se, že jeho srdce bylo více zasněné než osvícené, takže zapomínal, že psu živému je lépe než lvu mrtvému.

Jak to tedy s ním je?

Možná, že tu působí také záludná představa, kterou si lidé ducha méně zámožného utvářejí o věrném psu svého pána, jakým se Kajfáš cítil být víc, než kdokoli jiný. Je to představa Sherlocka v černobílém saku, který s lupou a baterkou pročesává stopy podsvětí, aby vypátral, dopadl a spravedlnosti předal zlosyna. Možná i představa obávaného slídila a podezíravého strážce pravé víry a bezúhonných mravů. Každopádně tu působí smečka hladových čmuchalů, kteří jen vyhlížejí, kde by rozvrátili vinici a vydrancovali každou špižírnu jako dravci.

A co Kajfáš sám?

Sdílí běžně rozšířený omyl, že ovčák je od přírody spíše mužského založení, kdežto ovečka že má vcelku ženskou povahu. Pokládám ho za zcela imunního vůči nástrahám opačného pohlaví. Podobně jako mnozí finanční géniové nemá čas na plytké laškování, neboť jeho mysl zaměstnávají hlubší a závažnější věci.

Vážně?

Obávám se ti vyklopit to na rovinu. Nevím, jestli bys to unesl.

Myslíš, že jsem takový žabař?

Nevím, ale každopádně ti ještě asi nějaký pátek potrvá, než ti dojde, že to ve skutečnosti není vůbec nic světoborného.

V těžkých dobách u nás podléhají mnozí pastýři touze chovat stáda ovcí podle vzoru východních bratří. Tak si počíná i Pastyřík, aby dosáhl větší užitkovosti stáda. Jiní zůstávají při tom, že za úplňku vyjí na měsíc.

Teď už toho mám plné zuby! – Rozlítil se jednoho dne Kajfáš, když shledal, že v jeho životě nejede všechno podle jeho vysněného plánu. V náhlém amoku vyrval z gramofonu tu starou obehranou desku s nápisem HIS MASTER´S VOICE.

Řachch! - Rozletěla se nahrávka na cimprcampr.

Dup! Křach – křach! - Dupal zuřivec po střepech. Úlevou si oddechoval, až mu pískalo v nose.. Za chvíli se odmlčel.

Hmrrr! – Zamrčel a skočil za stůl, aby naškrábal ostrý dopis představenému. Přibalil také střepy desky, aby viděl, k čemu jsou tyhle odrhovačky dobré. Svůj dopis začal honosným oslovením excelence, ale přešel k důraznému varování Nec plus ultra!, prostě že už to tak dál nejde. Psal:

... další spolupráce s ústředím by znamenala Margaritas ante porcos.

Končil slovy umírajícího císaře Augusta: Acta est fabula. Už mám dost těch vašich odrhovaček! Jestli mě ihned nepřestanete častovat těmi přihlouplými nahrávkami, které odmítám poslouchat, podám na vás žalobu k civilnímu soudu, protože je to nelidské a současně porušením zákona o týrání zvířat. Jsem disgustován tímto krákoráním, ze kterého slyším ozvěnu nějakých bludných hlasů ze sibiřské tundry. Na závěr ironicky popřál Requiescat in pace! Načež s hlavou v oblacích vyrazil do hospůdky, aby načerpal něco špiritusu naturálního pro plán, který mu našeptával romantický duch světa:

VZHŮRU DO PODZEMÍ! PODZEMÍ - NÁŠ CÍL!!

Takže vy, pane Kajfáš, jste ochoten dosvědčit věrohodnost tady toho - - ?

Určitě. – Kýval na mne a hned mě zval: Dojeďte za mnou.

Slovo dalo slovo, a rozhodl jsem se zkusit to s tímto Kajfášem.

Když myslíš, tak to zkus. – Říká mi starší brácha.

- - -

Klap-klap! - Klap-klap! - Klap-klap! – Kakofonicky si ulevoval kolejový poeta, až se sloupy podepírající klenbu nástupiště pomalu posunovaly kolem jistého kupé, a nádraží zamávalo rychlíku.

Tak tam kdesi v odlehlé temnotě vyčkává ten Kajfáš – šuškal jsem si pod fousy, a do mého snění zazníval dávný popěvek:

Óléé, o cangasero, plujem nocí a tmou,

dusot koňských kopyt vrací

se k nám temnou ozvěnou -

Později jsem se rozkoukával v temnotě. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jako ze sna probuzený somnambul, štípal jsem se do paže, abych se ujistil, že bdím, zvedl jsem se, abych vyrážil do neznámých temných uliček. Skutečnost předčila všechny moje nejdivočejší sny.

Tak jak si to, pane Kajfáš, představujete?

Pššt! Ticho, doktore! Nikoho nejmenovat. Pštt! Žádná jména.

Co je?

Všechno je odposlouchávané.

Myslíte?

Vím to. A kam nedosáhnou štěnice, tak nás někdo sleduje dalekohledem a odečítá nám ze rtů každé slovo.

Cha - cha - chá! – Rozchechtal jsem se.

To není vtip. To je realita - tvrdá realita. – Vysvětloval mi Kajfáš a beze slova mi přistrčil před oči papír se slovy: Musíme si počínat krajně konspirativně. Když mluvit, tak mluvit v hádankách a jinotajích. Když vycházet na veřejnost, tak jedině v přestrojení, maskovaně, aby z toho tajní měli úplný guláš. Musíme jim předhazovat jen samé ohlodané kosti.

O co tedy jde, pane - - ?

Můžeme si tykat, ne?

Ehm.

To máš tak, když vyjdu z výroku římského klasika meus pes parvus est, tak mi z toho vychází závažný úkol. - Svěřoval se Kajfáš.

Jaký?

Musím zřídit chovnou stanici psů.

Cože? – Vyhrkl jsem a opakoval jsem si polohlasem: meus pes parvus est - meus pes parvus est –  hm -  to je přece nesmysl.

Pšt! – Zasyčel Kajfáš: Bez komentáře! 

Copak pes v latině znamená česky pes?

Toho si nevšímej, ty žvaňo! Ti, co nás odposlouchávají, to nevědí.

Ehm.

Pomýšlím na malé české psy, ale ve velkém měřítku.

Blázníš? Psy?

Samozřejmě ovčáky.

Zavrtěl jsem hlavou.

Proč, prosím tě?

Inspirace, doktůrku. – A ukazoval prstem nahoru.

Určitě?

Že váháš! Nejlepší rasa pro zamýšlený velkoodchov malých českých psů je pražský krysařík.

Co - co - ?

Vím, že to vypadá ztřeštěně. Ale pravda je, že tahle rasa malých českých psů, kteří jsou na vymření, má dalekosáhlý původ a ještě větší perspektivy.

Opravdu?

Tento pes je povolán k záchraně světa od krys.

Vážně?

Smrtelně vážně. Jeho povoláním je záchrana New Yorku a jiných velkoměst před krysami. Podívej se, začnu skromně se třema. A uvidíš! Vydělám na tom majlant! Až je naučím pár kouskům, tak je za těžké dolary střelím někomu z profese a hned koupím dalších šest. Ty taky vycvičím, shrábnu za ně balík a na ten šup si pořídím dvanáct dalších! Těm poskytnu stejný výcvik, až posléze...

Moment, zadrž! Z toho se jednomu málem zatočí hlava, když mu před zraky vytane vize New Yorku a pak celé Ameriky zaplavené těmito čmuchaly.

Jsou to jedineční čichači. Celý svět bude zachráněn od krys.

Počkej! Počkej! Kde bereš jistotu, že je budeš schopen všechny rozprodat?

Mám styky na světové úrovni. Strýček Sam je plný dolarů. A poptávka je obrovská. Moje nabídka ji nikdy nenasytí. První rok musím - skromným odhadem - stržit nejméně čtyři až pět táců. Jenže to jenom do chvíle až se moje chovná stanice rozroste a dosáhne světového měřítka. Pak provedu specializaci.

Rozumím. Máš ohromné plány.

Budeme v balíku! - Mnul si ruce Kajfáš.

Chápu. Aspoň ty.

Až se to jaksepatří rozběhne, pak - s tuctem asistentů a štábem řídících pracovníků - začnu dosahovat milionářských zisků. Založíme naši vysokou školu, řekněme univerzitu pražských krysaříků. Chce to ovšem zástup profesionálů pod mým nejvyšším vedením. Podívej, sotva se ten byznys jaksepatří zavede, tak už pojede všechno samo. Pak budu jenom sedět za stolem a přijímat šeky. A ne že bych se chtěl omezit jenom na Spojené státy. Poptávka po takovým artiklu je celosvětová, ba přímo kosmická. Vím to.

Jak to můžeš vědět?

Zjevení. – Povídal Kajfáš stručně a důrazně a zatvářil se tajemně jako egyptská sfinga. Po chvíli zase pokračoval: Mým cílem je získat monopolní postavení na trhu cvičených čmuchalů, stopařů a ovčáků. Kromě toho to přivodí pokles prodeje barbiturátů. Mnozí lidé si opatří klidný spánek místo požíváním barbiturátů opatřením si našeho pražského krysaříka jako hlídacího psa, neboť jak praví klasik dormire fas est, si vigilat canis. - A něco ti povím - něco ti nabídnu. Jestli toužíš po kapitálové účasti, tak ti ji umožním.

Váhavě jsem zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

Prosím, jak je ctěná libost. Pamatuj, doktůrku, že když se rozjížděla Fordova automobilka, tak jeden člověk vložil do podniku pár stovek a dodnes shrabuje balíky dolarů. Pomoz mi tedy s tím zvěřincem. Nepřijdeš zkrátka, uvidíš. Ostatně, co máš zrovna na práci? Tak co bys to nezkusil?

- - -

Už-už jsem se chtěl zvednout, abych se vytratil, když mě Kajfáš zadržel za rukáv.

Moment! Neukvapuj se! - A táhnul mě za ruku na okraj malého hloučku shromážděného u dveří.

Hlouček sestával z hrstky zevlounů, kteří kvůli účasti na nějaké té svatební nebo pohřební hostině na okamžik zanedbávali svou obvyklou životní náplň, spočívající z postávání na rohu, dále z pošťáka s brašnou, jednoho šílence, vydávajícího se za zázračného lékaře, náhodného sběhu pěti zaběhlých psů a párku zvědavých studentů.

Než jsem se nadál, už mě představoval:

Vážení přátelé! Dovolte, abych vám představil našeho předního experta. Je příznivec našeho echm - echm. Zkrátka je to náš člověk.

Když jsem s ním pak osaměl, osmělil jsem se:

Co si od toho slibuješ?

Náš sledovaný exemplář má úžasné vlastnosti!

Jaké?

Hm - hm - tento - se ovšem plete do všeho. Jeho - abych tak řekl - životní ctižádostí je zdánlivě překážet a dát si kvůli tomu spílat a vystavovat se láteření kdekoho. Může-li se vetřít někam, kde je obzvlášť nežádoucí, podaří-li se mu vnést do mrtvě ustálených poměrů neklid, takže mu pak mnozí obhájci zatuchlých poměrů ze samé zuřivosti házejí na hlavu, co jim přijde do ruky, pak ví, že nepromarnil den.

Schválně nechat nějakého balíka o sebe zakopnout a pak si dát celou hodinu nepřetržitě nadávat a tvářit se přitom jako mučedník, je jeho vrcholná snaha a cíl.

Přijde a sedne si na věci, které právě hledáte, a trpí utkvělou představou, že kdykoli kdokoli vztáhne někam ruku po nějaké hledané věci, musí do ní chytit jeho vlhký, studený čumák.

Má však jeden nezanedbatelný rys své povahy, že totiž může působit jako odvěký kvas i v těch nejzatuchlejších místech.

Mohl jsem si ukroutit hlavu údivem nad těmi bláboly, jakož i nad tím, jak jsem byl Kajfášem zatahován do jeho podniků.

Jak ses k tomu vůbec dostal, Kajfáši?

Sama Boží prozřetelnost mě přivádí k tomuto dědictví našich otců. Je to odkaz středověku. Čeká tu odedávna.

Pražský krysařík?

Ano. A celý svět na něj toužebně čeká.

Vážně znáš jeho přesný původ a dějiny?

Ovšemže.

Opravdu?

Mezi jeho prapředky zaujímá stěžejní místo Canis familiaris palustris. Už německý kronikář Einhard, životopisec Karla Velikého, uvádí, že jejich panovník dostává od moravského knížete takového jednoho malého zástupce své rasy jako posla míru, přátelství a urovnání všech sporů a různic mezi franskou říší a východní frankou. Už tehdy vystupuje jako urovnavatel mezinárodních sporů.

Jak vypadá?

To přesně nikdo neví. Jenže už v kronice  Galla Anonyma se uvádí, že Boleslav II. Smělý si velmi oblibuje jejich chov. Kronikář o nich zaznamenává: V jejich žilách koluje nejen krev polská, ale i živá krev česká, krev ryze slovanská, krev darovaná.

Také z frankofonní oblasti, která je mému srdci tolik blízká, máme svědectví Julese Micheleta v Historii Francie o živém daru jako symbolu věrnosti a oddanosti, jímž Karel IV. uctívá francouzského krále Karla V. při své návštěvě Francie na podzim roku 1377.

O králi Karlu IV. koluje ústní podání, že večer chodíval v přestrojení na žejdlík dobrého moku do hostince U krále Brabantského v těsné blízkosti pražských Hradčan. Na tajných výletech s sebou míval svého oblíbeného – ano právě jeho.

Ačkoli se Kajfáš teprve nedávnem vinou svérázného překladu latinského citátu blíže neznámého původu upnul na malé čmuchaly, přes noc se tvářil jako jejich přední světový znalec. Dával o sobě vypravovat od svých nekritických obdivovatelů ty nejnemožnější oslavné ódy:

Cože, Kajfáš? Vy neznáte Kajfáše? Zeptejte se kohokoli z největších expertů světa, kteří mají problematiku v malíku! A každý vám řekne, že Kajfáš je chlapík, kterého je v jeho oboru jaksepatří těžké podfouknout. Pravdou je, že tento všemi mastmi mazaný a zatroleně vykutálený Kajfáš byl notoricky bolestně známým trnem v oku pastýřů a chovatelů.

Dnes je Kajfáš docela v zajetí svého ideálu. Najednou velmi zasvěceně rozmlouvá o tom, že před druhou světovou válkou se o tom zmiňují dva známí znalci Otakar Karlík a Theodor Rotter. Se shovívavým a blahosklonným úsměvem Hospodina zástupů vykládá každému na potkání o tom, jak naivně se ti dva snažili podchytit a obnovit chovatelskou základnu a zajistit chov pražského krysaříka.

Cha – cha - chá! - Smál se upřímně tomu, když popisoval jako marné pokusy, že se jistý pan Emanuel Libý společně s oběma těmito znalci pokusili ustálit toto plemeno. A výsledek? K smíchu – nakonec se vyskytli i strakatí jedinci.

Inu, to jsou takové dětské pokusy. - Říkával shovívavě Kajfáš a tvářil se jako ten, kdo má pro tyto lidské slabosti srdce chápavé jako dávný král Šalamoun.

A co pak? Co potom! Pověz nám, ctihodný Kajfáši! A nic nám nezatajuj!

Pak přišel rok, kdy blahé paměti křížil jistý Dvořák jedno plemeno s jiným plemenem. Z tohoto křížení vzešli jedinci s vynikajícími vlastnostmi, ale – zase to ale. - Mluvil zasvěceně jako očitý svědek, jemuž leží na srdci tahle plemenitba víc než vlastní rodina.

Po válce se skupina nadšenců pustila do obnovy. Jenže ouha! - Vydechl zlomeně Kajfáš.

Co - co - co se stalo?!

Ti ubožáci toho rychle zanechali.

A proč?

Vy se ptáte proč, a já vám to mohu říci. A povím vám to.

Chyběla jim snad trpělivost?! Ztratili důvěru v úspěch? Anebo byli snad zklamáni prvními neúspěchy?

Kajfáš zavrtěl smutně hlavou a pak pronesl pohřebním hlasem:

Řeknu vám to podle pravdy, protože dobře víte, že nedovedu lhát, a to moje největší slabost. Postrádali právě to, co nám nechybí.

Co – co ?

Pšt! Nepřítel naslouchá.

A co dál? Co bude dál, ctihodný Kajfáši? Pověz to svým věrným, a nic nám nezataj, ať je to pravda sebetvrdší!

Hlavně to vyžaduje velkorysý přístup. Zakládáme univerzitu pražských krysaříků.

Ach! - Ó -

Musíme s naší Alma Mater začít ab ovo! Hlavně musíme stanovit, jaké vlastnosti má mít náš vyvolený jedinec.

Kdo má uši k slyšení, slyš! Slyšte, všichni vyvolení! Dnešního dne stanovím celkový vzhled svého vyvoleného, ve kterém jsem našel zalíbení. A toto desatero si zapamatujte na věčné časy a vštěpujte je svým dětem!

Náš elitní jedinec budiž malý, výrazu zakrslého neexistujícího toy pinče! Tak praví Kajfáš!

Ať je drobný, zato však velmi životaschopný, čilý a temperamentní! Jeho hbitost nechť je obdivuhodná a přesahuje hbitost mnohých! Dixi!

Kéž vynikne nad ostatní znamenitým čichem, úžasnou láskou k svému pánovi a bdělou ostražitostí! Při běhu budiž velice obratný a rychlý! Tak praví Kajfáš!

Krátká, lesklá srst toho, v němž jsem nalezl zalíbení, ať přiléhá k tělu a dokonale pokrývá jeho kůži! Dixi!

Ve zbarvení svého vyvoleného nepřipustím jiné, než černou a bílou. Tak praví Kajfáš!

Celkový výraz hlavy milovaného, ve kterém se mi zalíbilo, nechť je ušlechtilý, pravidelný a symetrický, neboť si přejeme, aby byl podle našeho obrazu k naší podobě! Tak praví Kajfáš!

Oči našeho milého, ať jsou dvě a ať jsou našpicované a čím tmavší, tím lepší! Dixi!

Uši ať jsou rovněž dvě, a to dlouhé, na konci zaoblené! Nechť jsou pevně zasazené v zadní části hlavy! Tak praví Kajfáš!

Zuby ať jsou sněhově bílé zuby v nůžkovém skusu! Dixi!

Krk budiž suchý, naprosto bez laloku, ušlechtile klenutý!

To je ten, ve kterém jsme nalezli zalíbení! Tak praví Kajfáš! A mám za to, že je to dobré.

Slibujeme, že to věrně zachováme. – Ozvalo se z hloučku nadšenců.

Slyšte, všichni povolaní! První absolventi naší staroslavné alma mater jsou zde! Výsledkem křížení četných plemen kvůli nalezení cesty k dávnému plemeni je především znamenitě štěkavý Odolín, a dále potměšilý Bertík. Jako fénix z popela dějin se vynořuje pražský krysařík ideálních vlastností. Ach, - povzdechl si: - jenom nebesa vědí o tom potoku mé krve, mého potu a mých slz pro dosažení tohoto ideálu. Víte, takový ideál se neprodává. Za ten musí jeden položit život.

Co na to říkáš? - Ptal se mně starší brácha.

Hm. Neříkám tak ani tak, ale mám z toho Kajfáše divný pocit. Je tak super utajený do bizarní jinomluvy, že mi sám připadá jako tajný agent.

To máš tak. Dokud jsi jaksepatří normalizovaný čili k  nehybnosti otupený a zaseknutý ve stávajících poměrech, tak o tebe žádný zvláštní tajný agent nezavadí. Těm potvorám v pozadí stačí, že tě mají chyceného na nudli běžné spotřeby. Sotva však začneš vybočovat z řady a usilovat o něco, co se jim vymyká, prostě když zajedeš na hlubinu, tak dostaneš přiděleného zvláštního špióna.

To myslíš vážně, že má každý svého fízla?

Každý ne, jenom ten, kdo vybočuje.

Vypadá to směšně, ale –

Jaké ale ?

A přesto - i tady jsou  takoví quasimodové –

S uctivě smeknutým kloboukem obejdeš celý svět. Ke všem buď laskavý, nebo se o to aspoň snaž, ale nikomu nedopřávej přílišné důvěrnosti. Přehnané důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají mnoho příležitostí ke zdržování se od toho, o co ti jde.

Těžká věc, - namítám:  Když oni ale někteří touží po sblížení. Kdopak mu to může odmítnout?

Musíme se dobře zaopatřit, aby nám bylo společně co nejlépe. - Mínil nový parťák, takový rarášek. který se ke mně tehdy přilepil. Byl vtíravý jak Opodeldok.

Zaopatřit? Jak?

Měl by ses postarat, aby mi nahoře jaksepatří zvedli plat.

Pokusím se.

Kdybys potřeboval, mohu tě svést autem. Přátelé z Ameriky mi ho půjčí, kdykoli potřebuji.

Zbytečný přepych. Jezdím vlakem.

Kdepak vlaky! To pro mě není. Ani autobusy. Mám zdravotní obtíže. Kvůli tomu potřebuji, aby někdo bydlel v mé blízkosti. Někdy mi stačí, abych za noci vstal a chytil se ho za ruku. - Tvrdil parťák a šelmovsky po mně pokukoval. Vrtěl jsem nechápavě hlavou. Nic nevysvětloval. Jen se chichotal a svým jízlivým smíchem a doprovázel to pichlavými poznámkami a košilatými vtípky.

Divím se, že si při těch zdravotních obtížích dost dopřáváš. - A mrknul jsem po baterii prázdných lahví. Také tvé ponocování s těmi podivnými návštěvami dlouho do noci -

Zůstal jako opařený, a pak koktal:

Nnnněkdo se jim  -  ppppřece - mmmusí věnovat, ne?

Mohl si pak hlavu ukroutit, když se z jeho pokoje za noci ozýval hluk bujné společnosti, kvílení kvíčal, hejkání hejkalů, chechtot ochechulí a jiné divné skřehotání. Když to krákorání nebralo konce, došla mi trpělivost. Jedné noci jsem se z toho strašidelného domu vytratil. Když jsem se příští den vracel, nemohl jsem se dostat dovnitř.

Jsou tady všude nové zámky. – Ozvalo se z okna rozchechtaně.

Tak mi hoď nový klíč!

To nejde. Už tady nemáš co dělat!

Tak prosím tě, co –

Cha,cha,cha! - Jízlivý smích přerval mou otázku.

Opravdu tady pro tebe už není místo. - Vzkázal mi Kajfáš po novém nájemníkovi, kterého tam ubytoval místo mně. Později jsem se od toho panstva z kafkovského zámku dozvěděl:

Tvůj bratr má svědka proti tobě.

Svědka? Jakého svědka?

Dosvědčují, že seš ničema a strašný zhýralec, lhář a vůbec člověk, jakému se nedá věřit ani slovo.

Co to je blbost?

Jsou na to dva svědci. To stačí. A přidávají pár dalších obvinění. Fašista, antisemita a bývalý člen Hlinkovy gardy.

Absurdní! A Hlinkovy gardy? Tehdy jsem ještě ani nebyl na světě. Takové sprostoty přece nemohou nikomu vyjít!

A přesto se to přes noc stalo veřejným tajemstvím.

Inu, podle přísloví, že není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu.

Ach, jo.

Copak nevíš, s kým máš tu čest? - Divil se starší brácha.

Zavrtěl jsem nechápavě hlavou.

Starý práskač. Klidně by tě dostal i do vězení. A nebyl bys první.

Pomluva!

Chceš důkazy?

Jasně, že chci.

Leží v soudních archívech. Jeden otec rodiny už kvůli tomu sedí ve vězení.!

Strašné! – Přišel jsem na takové extra vyšperkované místo a od začátku jsem tam nacházel jsem tam zatuchlou špeluňku s takovými –

To zvládneš.

Ach,  jejej! To zase zabředám s tím Kajfášem do pořádné latriny.

Takové hořké snění, do něhož tě Kajfáš láká, vyléčí jedině chuť zázračného chleba.

Cože?

Kvůli tobě jdu až ke kořenům. Nespokojím se s tím, aby ses prostě vyvaroval největších průšvihů. Hodlám na přirozený kmen tvé bytosti naštěpovat výhonek něčeho ušlechtilejšího. Co ty na to?

No, dám si to líbit. Jen aby to nebylo ještě horší než ta Kajfášova žumpa.

S mnou ti nic takového nehrozí. Jsem tvůj spásonosný bráška a pozvedá nad úroveň všednosti k slavnému hrdinství. Ovšem chce to odpoutat se od slepých větví, které tě zavádějí k planému životu. Nestačí pouze nebát se a nekrást. Hodlám odblokovat ve tvém srdci křeč zloby, která je schopna všeho. Je hrozná už v každém planém výhonku. Nejde jen o to, vyvarovat se největších propadnutí. Hodlám tě uchránit i od lačného pohledu, vypočítavého postoje a chamtivého přístupu. Tohle opakuji tváří v tvář tolika chytrákům, kteří by ti nekraději navlékli korzet zákazů a zašněrovali by tě do pásu cudnosti. Jde o čisté srdce. Potom se vyhneš propadnutí prostě kvůli tomu, že ti bude příjemnější, když to, co budeš dělat navenek, bude odpovídat stavu tvého nitra.

Tak to jsem konečně na správné adrese. Jen do toho.

Zákony, které tě řídí zvenčí, se dají snadno obcházet hledáním výjimek.

Nestojím o žádné výjimky. Que Sera, Sera. Whatever Will Be, Will Be.

Když ti nesu tu potěšující zvěst, že jsme oba mladí nebešťané na zemi, tak ti připomínám tvou odpovědnost. Nestačí, aby ses s tím blaživým vědomím usadil doma za pecí, kde by ses s tím v teple choulil a závětří laskal. Radost roste sdílením a předáváním. Hleď to přenést, na koho se dá! Už nemusíš kličkovat před žádným nutným zlem. Stačí ti trocha vstřícnosti a příznivého naklonění vůči mně v tobě. Už ti nemusím vtloukat do hlavy, čeho se máš vyvarovat, ani ti nemusím připomínat, že by ti stačilo neporušovat zákon. Jen se ke mně rovnou v sobě příznivě obrať! Zamiluj si celou mou vůli, aby se mohla projevit ve tvé vůli. Pokud toho nedosáhneš, vzdaluješ se nejen mně jako bráchovi, jako tatíkovi i jako kámošovi, ale naneštěstí i sobě.

Není to nějak spletité?

Právě naopak. Prosté jak facka. Učím tě velké důvěře ke mně, abys ode mne bratrského pokročil ke mně otcovskému a posléze dospěl ke mně přátelskému.

Základy jsou ovšem věčné. Jsou pevně opřeny o stálé a nezměnitelné nejlepší osobní dobro, které přeji právě tobě uprostřed ostatních, a taky ti to dopřávám v sobě, prvním ze všech otcových dětí, aby to všechno v tobě pokračovalo dál. Když takto buduješ v sobě všechno na mně otcovském, tak se nemusíš ničeho obávat. Tvůj život neztroskotá.

Co z toho máš?

Mým i tvým vrcholným štěstím je spolehnutí se na mne jako na starostlivého pantátu. Vždyť ode mne jediného můžeš očekávat všechno, především posilnění, proměnění vlastního života. Stačí si to jen vyprošovat. Moje otcovství si to plně zaslouží. Jde o to, aby celý tvůj život až do posledních záhybů byl povznesen k vrcholné dokonalosti, aby ses řídil otcovskou dokonalostí, která se naplňuje ve mně.

Moje opravdovost pro tebe a ve tvém těle není zrovna pohodlná. Nemůžeš s ní smlouvat ani s ní dělat žádné kompromisy. Kvůli tobě se otevírám všemu a také ti všechno dávám. Nespokojím se, dokud se všechno ve tvém těle nerozdýchá vrcholným životem, nezvratnou dokonalostí, a pokud všechno není povzneseno dokonalostí mého i tvého otcovství. Chceš-li si teda se mnou něco začít, nemůžeš to dělat napůl, nýbrž úplně, dokud se takto naplno neotevřeš, nedáš, nesvěříš a nezaslíbíš vrcholné dokonalosti u mne otcovského, jak se ti ve tvé vlastní kůži předávám.

Není to krapet přitažené za vlasy?

Těžko.

Jenže mně to připadá strašně vyčerpávající. Jedním okem pořád mrkám, jestli už snad nejsem u konce svého usilování. Kdy už si budu moci dát pohov?

Být dalším Kristem není žádná dobytá pevnost. Spíš je to něco, za co se jeden má také modlit. Jinak se to může vytratit jako chuť i vůně, barva i sladkost i z těch nejlépe ošetřených a vyzrálých plodů.

Jak se vůbec má takový dokonalý další Kristus?

Hm - jak by se měl? Poznává mou vyšší inspiraci skoro zkušenostním způsobem a s jistotou. Myslíš na mě nejen při modlitbě, ale i v každodenní práci, ba i v odpočinku. Být sobecký začátečník v mých službách, myslel bys jenom na sebe a stále bys všechno vztahoval jenom k sobě. Teprve až pokročíš, tak ustavičně myslíš na mne. Sleduješ mou slávu a obnovu a zušlechtění všech kolemjdoucích.

Najednou mě sleduješ jak v přírodě a v podobenstvích, tak v tajemství mého života ve svém lidském těle. Tohle ovšem nemůže trvat po celý den. Jen v polotmě víry nazíráš mou dobrotu samu v sobě.

Csss! – Cedím skrze zuby: Jak to můžu - - ?

Asi tak, jako když sleduješ kolem sebe rozptýlené světlo, které osvětluje tvé okolí. Takové prosté nazírání odstraňuje všechny přirozené nedokonalosti, každou sobeckost a nestálost v soustředění.

Na to asi nemám. – Zavrtěl jsem hlavou.

Jenom neházej flintu do žita. Tady už nejde jen o tvoje schopnosti. Když dosahuješ téhle úrovně, tak se nepoznáváš v sobě, nýbrž ve mně, ve svém spásonosném bráškovi. Jsem tvůj počátek a cíl. Porovnáváš svůj život s tím, co je o tobě psáno v knize života. Vidíš nekonečnou propast, která tě odděluje ode mne. Proto je na místě tvá pokora. Toto bezmála zkušenostní nazírání mé maličkosti působím v tobě darem moudrosti a pro svou jednoduchost může trvat stále, jak při rozumové práci, tak v rozhovorech s lidmi i při tělesném zaměstnání, ba i při tělesné relaxaci.

Zatímco sobec myslí pořád jenom na sebe a špatně miluje i sebe samého, tak ty myslíš skoro pořád na mne. V jednom kole mě miluješ. Nejen tak, že se vyhýbáš průšvihům, nebo že si osvojuješ můj vzor, ale že se mnou také srůstáš. Přeješ si jako můj apoštol Pavel se mnou zemřít a být se mnou napořád. Takové přilnutí ke mně je přímý úkon. Ten řeší všechny tvé nesnáze ryzí lásky ke mně, která je úplně slučitelná s dovolenou sebeláskou.

Fakt?

Znamená to, že sebe doopravdy miluješ ve mně a miluješ mne víc než sebe.

Jestli toho kdy dosáhnu, tak se z toho asi zcvoknu.

A třeba nezcvoneš. Helfnu ti. Díky tvé pokorné otevřenosti tě pronikám nadpřirozeným duchem, takže seš mým skutečným přítelem v duchu a v pravdě. Tvá duše má nyní pokoj i v nejtrapnějších a v nejnepředvídanějších životních okolnostech. A ten pokoj dokážeš předávat těm, kterým to nejvíc chybí.

Zní to úžasně, jenže já pořád trčím na začátku. Jsem věčný začátečník.

Změna od prvního kroku ke druhému a potom k dalšímu převratnému kroku logicky odůvodňuje potřebu očišťování, která se u tebe jako u každého mého přítele projevuje jedinečným a neopakovatelným způsobem. Není to mechanické postupné hromadění přínosů z každého dalšího kroku, ani žádná křečovitá či upocená skládanka. Je to životaschopný vývoj, kde má každý další krok svůj důvod.

Jo, jenom to chápat. Jenže to se mě skoro netýká.

Nemysli si, že je to každému na první pohled jasné. Proto se spolehni raději na mou vyšší inspiraci než na vlastní pokusy.

Jakou to má perspektivu?

Po temné a bolestné noci se v tobě dostavuje tajemné probuzení mé nové identity. Uvažuj o někom, kdo se probouzí a povzdechne si. Celým tvým srdce zní povzdechnutí: Probouzíš se, Slovo - Ženichu, uprostřed v hlubinách mé duše, kde tajně a mlčenlivě přebýváš jako nejvyšší šéf. Toto tajemné probuzení z duchovní neprobudilosti je vnuknutí mého Slova, jímž ti zjevuji svou vládu, svou slávu a své důvěrné nadšení.

Toto vnuknutí ti pomáhá nahlížet na mou tvář, jasně vynikající plností vyššího nadání, a na díla stvoření. Je to nepopsatelná radost poznávat stvoření ve mně a ne jen mne ze stvoření, poznávat účinky v příčině a ne pouze příčinu v účincích.

Tehdy vyslyším modlitbu: Probuď se už, citero a harfo, ať jitřenku vzbudím.

Co to znamená?

Právě tvé volání o pomáhající vyšší nadání: Vzbuď mne, když vězím v neprobudilosti!

A když se vzbudím, neusnu už znovu?

V tomto mocném probuzení tě zakaluji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PILÁTOVA KRATOCHVÍLE

Ušní bubínky strádaly pod náporem decibelů.

JIŽ VZHŮRU PSANCI TÉTO ZEMĚ...!

DNES DUNÍ PRÁVO V JÍCNU ZEMĚ

A VÝBUCH ZAHŘMÍ NAPOSLED!

JIŽ CHVÍ SE SVĚTA ZÁKLAD VRATKÝ,

MY NEJSME NIČÍM, BUĎME VŠÍM!

Kluci rychle pryč! - Vykřikl Pilát.

Jenže kam? – Ptal se Kajfáš.

VŠEM LIDEM JENOM ZEMĚ PATŘÍ

A ZAHALEČI AŤ SI JDOU!

DOST NAPÁSLA SE NAŠÍ MUKY

VRAN, SUPŮ HEJNA KROUŽÍCÍ,

ROZPTÝLÍ DEN PŘÍŠTÍ JEJICH SHLUKY,

VĚČNĚ VZPLÁ SLUNCE ZÁŘÍCÍ!

Někam do sklepa. - Radil Pastyřík.

To raději do hospody. – Přimlouval se Pilát.

Za zády nám hřímaly zástupy a řev tlampačů:

JEN ROZEZVUČ SE JEŠTĚ VÍC

A ROZEZPÍVEJ Z PLNÝCH PLIC

TY ZEMĚ, KTERÝ ROSDÍŠ LID,

JEŽ KRÁČÍ SLUNCI VSTŘÍÍÍC!

JEŽ KRÁČÍ SLUNCI VSTŘÍÍÍC!!!

V hostinci U Krále brabantského jako když utnulo. Tak ozdravně působila atmosféra namodralého kouře na otřesené bubínky.

Nevím, jestli je tu v hospodě nějaká úleva, ale každopádně ty uši přehlušené amplióny nevnímají už ani řev pivních skautů.

Možná, že mě lépe uslyšíš srdcem. - Ozývá se starší brácha: Poslouchej mě zevnitř, protože jsem tu s tebou jenom na skok. Moje návštěva světa je tichá a nenápadná. Ač mi tu na světě všechno patří, přicházím jako věčný tulák, sledovaný snad jenom zatoulanými psy. Každý sleduje mlčenlivého bezdomovce, protože na světě opravdu nemám, kde bych hlavu složil, a přesto tu vládnu napořád. Kdo by ve mně hledal vznešeného mocnáře, když se pokojně a se srdcem na dlani nakonec vracím domů? Jak je moje srdce pokojné, tak vládnu.

Teď si připadám trochu jako cvok.

To nevadí. Dobře vím, že poutám pozornost jen dětí a bláznů. Ti mě radostně a nadšeně vítají. Chceš se zúčastnit mé slávy? Pokus se, abych u tebe zvítězil slavně a velkolepě. Jen ustup a udělej mi místo.

Jak?

Sleduj můj trojí příchod. Především můj příchod do tvého nitra. Dále do srdce těch, kdo mě ještě neznají, do života v celém světě. Konečně můžeš sledovat můj příchod do slávy, která mi přísluší jako nejvyššímu šéfovi a současně oběti lásky.

Zdráhám se totiž chodit tam, kde nejsem vítán, a přesto se mám vrátit do svého příbytku. Každopádně se zdráhám probíjet kamkoli jako násilný dobyvatel.

Proč je tě tak mizerně slyšet, brácho?

To se ptáš mě? Spíš se ptej sebe, kdo a co řádí ve tvé duši? Co ti brání slyšet jasně a zřetelně můj hlas? Co tě ruší, že nevnímáš jásavou, oblažující a povznášející radost těch, kdo mě přijímají v plné síle, aby mi porozuměli a spolehli se na mě?

Nechápavě jsem se rozhlížel po hostinci.

Pane vrchní, přinesete nám pivo. - Objednal Pilát.

Duc – duc! – Po výkřiku půllitrů se hlavy u stolu srazily důvěrně dohromady.

Podle všeho se něco chystá. - Zašeptal jsem staršímu bráchovi.

Myslíš?

Určitě.

Pilát s Kajfášem a Pastyříkem teď vysedávají v hostinci. Nevíš, o co jde, brácho?

To ti tedy nepovím, ale koukej a poslouchej.- Odečítej ze rtů, Dej mi vědět, kdyby něco.

Na nějaké to špehování se moc netřesu, ale nerad bych zůstal na vedlejší koleji.

Tak ty se bojíš špehování! K smíchu! Víš vůbec, kdo postává u brány tvého srdce jako policajt, plný zaujatosti a předsudků, aby všemi prostředky zatarasil vstup každému příchozímu?

Netuším.

Pýcha, ješitnost, závist, nenávist strašných mimozemských nestvůr, hlídajících tvůj prázdný, zatuchlý příbytek. Pokrytecká závist, lpění na nesmyslných předpisech a povrchní obřadnosti dělá z tvého srdce zamřížovaný dům strachu. Když omezíš svůj vnitřní život na obzor daný naučenými vzorečky, na několik povzdechů, na vnější úkony a neotevřeš mi mé srdce, nepoznáš přes všechno své vzdělání a zběhlost v obřadech chvíli svého navštívení. Neporozumíš ani mě a ani mému poselství, a nepřijmeš mě bratrsky, když budeš sledovat jenom své zajištění ode mne otcovského.

Tak už dost té morální zakomplexovanosti! – Vybuchl Pilát na celé kolo: Ať si ten strejda Rudi zůstane ve své zemljance! Jak to říká dětská říkanka, a recituje:

Sedí sedí ve stepi,

jeden v suché otepi,

druhý v láptích mezi bezem,

třetí v díře pod pařezem,

ať si jsou kdo si jsou,

ať nám sem nelezou!

S tím je konec! – Přisolil si Kajfáš: Jó, zato strýček Sam bude mile potěšen, až mu jednou předvedeme věrného pražského krysaříka. Jen počtej, světe, až uvidíš našeho Odolína!

Pastyřík zbystřil: Ovce sem, ovce tam, teď bije hodina dvanáctá! Teď musíme jednat contra bonos mores.

Jasně, - ozval se Kajfáš, - tres facite colegium.

Celý ten vykutálený trojlístek byl jako na jehlách, když Pilát halasil:

Blíží se okamžik, ano už je tu, kdy čas trhne oponou.

Ostatní dva překvapeně vzhlédli, zatímco Pilát pokračoval:

Karty velké hry jsou zamíchány.

Jasně. Jistá mocnost se totiž zrovna začíná uchylovat k rozhodnému kroku.

Která?

Ať už to je kterákoli, je jasné, že tyhle kroky nepodniká žádný diletant. Jde o světoběžníka s působností mezinárodního dosahu. Podle všeho mu stále někdo pomáhá unikat.

Čím se vyznačuje?

Mimořádnou bystrostí, pronikavostí a důsledností úsudku. Současně se však rozhodností, pevností, průbojností a vytrvalostí vůlí, tvrdošíjně prosazuje v každé situaci. Počíná si daleko víc spiklenecky, než všechny výzvědné služby a agentury. Na rozdíl od nich zůstává vždy nepojmenován, anonymní. Vystupuje jako pan Nikdo. Nikdy a nikde se nemusí legitimovat. Státní hranice pro něho neexistují.

To je toho. - Šeptá mi starší brácha. Mám pro tebe lepší dary.

Jaké?

Uvidíš. Proto tě volám jinak než kohokoli jiného. Nedej se zmást hodnocením velikosti mé lásky podle běžně uznávané stupnice hodnot, jak si ji lidé sestavují.

Myslíš, že tě někdo pustí ke korytu?

Nejde mi o koryto. Vládnu, protože jsem k tomu pozván. Moje otčina se tu však neprosazuje zvenčí.

A jak teda?

Zevnitř. Tato otčina je především v tobě.

Jenže není vidět.

Také moje viditelná otčina má tento vnitřní obsah, cíl, smysl a prostředky k tomu, aby se prosadila přednostně ve tvém srdci, abych mohl ve tvém nitru a ve tvém životě slavně vládnout. To je smysl všech mých slavných ustanovení a mé milosti a všech zařízení mého tajemného těla. Teprve přes tebe hodlám vládnout v celém světě.

To jsem zvědav.

Seš dítě své doby. Vším, čím seš, vězíš v okolním světě. Když mám něco znamenat ve tvém životě, tak mi dovol, abych se ti projevil v životě tak, jak je, tedy i ve tvém životě veřejném, v životě tvého povolání, pomocí tvých schopností a sil v daném povolání. Vším tím, čím seš a co ti svěřuji, buduj mou otčinu. Tak tvůj život vyvrcholí mým slavným, triumfálním vjezdem do hradu tvého nitra. Nepřicházím sem jako samozvanec, ani tam nemusím chodit jinak než dveřmi, ani se tam nemusím vloudit jako pašerák, protože přicházím domů, i když přicházím zdaleka. Vracím se domů, i kdybys mě desetkrát odepsal.

Třebaže se mi dnešní svět strašně a smutně odcizuje, přesto je to pořád můj svět. Svévolně bývá zbavován každé zmínky o mně právě kvůli tvému častému strašnému soukromničení.

Cože? S tím nesouhlasím.

A přesto i ty, kdo se vydáváš za mého přítele, každou chvíli nesmyslně a tvrdošíjně zavádíš toto soukromničení. Jednou týdně si hodinku hraješ na mého přítele a služebníka, ale jinak celý zbytek času si všechno zařizuješ podle sebe.

Zavrtěl jsem nechápavě hlavou.

Pak se nestačíš divit, že si ze svého srdce, ze svého příbytku, a konečně i z celého okolí necháš dělat průchodní dům nebo rovnou křižovatku.

Proč mě neupozorníš?

Co by to pomohlo promlouvat někomu do duše? Co je pak platné vyučovat mému učení v nějaké přidušené hodince, když celý zbytek svého času už od dětství vdechuješ dusivou atmosféru světa, jeho nadutých frází a reklam, směšných před nesmírností naší nebeské otčiny.

Mým slavným vjezdem do hradu tvého nitra, ale i do světa vůbec, nic nekončí. Naopak, tím začíná moje neustávající přicházení k tobě. Stále znovu začínám vjíždět, protože mi jde o tebe, kde se to celé dějství uskuteční právě zde a nyní. Už dávno zahajuji obnovu tebe i celého světa, který je ti svěřen, abych to všechno mohl společně s tebou jednou spojit s naší nebeskou otčinou.

Nikde ve světě nebude líp, dokud se právě ty k tomu nepřipojíš. Možná, že někdo bude nazývat moje dílo překonaným. Třeba to i nazve přežitkem. Nicméně ty, kdo mě znáš, přijmeš mě bez předpojatosti a bez dlouhého přemítání pokaždé jako zvaného hosta, totiž přítele, jehož pohostíš, jak nejlépe dovedeš.

Proč by ne?

Nabídni mi svůj příbytek za mou domovskou základnu. Ať jsi kdokoli, připrav mi uvítání, abys každým zlomkem své bytosti směřoval ke mně a k mé otčině. Nestarej se o to, že nejlepší znalci a učenci zůstávají i se svými katedrami stranou. Když mě však přijmeš, potom ti nezbude, než mě slavnostně uctít a vzdát mi příslušný hold.

Slavnost?

Takové setkání se neobejde bez mé slavné hostiny. Nejsem přece žádný troškař, ani pouhý prostředník tvé obnovy a proměny v mou další identitu.

Mezitím Kajfáš zvědavě vyzvídal od Piláta: Prosím tě, a kdy to začne?

Na Silvestra - přesně o půlnoci se všude uskuteční velká meditace Nové doby.

Cože?

Naším cílem je spojení všech vůlí a umocnění jistého silového pole! - Omílal každou chvíli Pilát,

No, uvidíme. Proč ne? – Mínil Kajfáš.

Pilát se chvíli díval na hodinky a počítal nahlas: Sedm- šest – pět – čtyři – tři - dva - jedna, - načež vyskočil a zařval:  Už je to tady! Už je to tady!

Co je? – Divil se Pastyřík.

Záplava sluneční záře vniká do mého až k smrti zachmuřeného nitra, až mi to šimrá v nose. He pšík!

Věrná pravda. – Opáčil Kajfáš.

Už je to tu. Jasně poznávám v našem městě tu naši dvěstavěžatou matičku. Jako by mi někdo snímal těžké břímě z ramen. Jsem spolustvořitel s bohem. Teď přichází nové nebe, protože mým prostřednictvím je vyjadřována boží vůle. - Já jsem světlo světa. - Z tohoto světla světa vyvěrá nyní jediná přítomnost a moc vesmíru. - Nyní vidím před svým zrakem záchranu této planety. - Všechny falešné představy, víry a bludné myšlenky budou vyhlazeny. - Tak jako já musí každý prodělat tuhle existenciální revoluci!

Dobrý, dobrý, Pilátku. – Ozývala se místní čeládka: Tak pusť mezi nás ještě pár Kozlů a Myslivců! Ať to taky zažijeme!

Kozly, ovce, berany a býky pro všechny! - Vykřikoval Pilát na celý lokál: - A Myslivce k tomu! Ať zažijeme ten velký kozlí tanec, prostě bacchanalie!

Duc-duc! Duc-duc! Duc-duc! – Otřásala se zakouřená pivní atmosféra.

Píp-píp! – Ozývalo se ztemnělou ulicí: Tady hlídka veřejné bezpečnosti, čekáme na další rozkaz.

Škrk-píp! Setrvávejte ve stavu pohotovosti číslo jedna.

Spustíme to?

Proveďte úklid! Přesně podle plánu. Musí to jet jako po másle!

A postup?

Jen rámcový. Nastartujeme to šokem veřejného mínění. Ať je to úderně a otřesně podané násilí! Krátké, úděsné, ale s co nejmenšími ztrátami. Jako v divadle.

A co jestli se to vůbec nerozjede?!

Splňte rozkaz!

Škrrr! – Škrrr! – Provedu!

Pane Pilát, dneska už máte dost. - Ozývalo se z hostince.

Další kozly ke mně! – Velel Pilát.

Ovce ke mně! – Přidával se Pastyřík.

Všichni moji věrní, na můj povel - ! -  Ozýval se Kajfáš.

Tohle je památný okamžik! – Hlaholil Pilát: Ať žije světová existenciální revoluce!

Pššš, ticho! – Uklidoval ho Kajfáš: Nevíš, kdo je tu s námi.

A zrovna ne! Ať to slyší celý svět! Brzy se dostaví všeobecná a úplná psychomutace. A to všechno přitom vedeme my sami! Spojili jsme své snahy s kosmickým působením! Vodnář je s námi! Vodnář nás opláchne!

Jo – jo – přizvukoval Kajfáš, ale po straně brblal: Starou belu! Sám na vás vyleji čistou vodu a očistíte se ode všech vašich nečistot. A Floriánek podrží požární hadici, až bude každý opláchnut.

Pilát však vyskočil na stůl a vykřikoval:

Teď přijde ta blahodárná záplava! To bude jaksepatří potopa, na rozdíl od pradávné potopy.

Už se sem sbíhá celá ulice, - hlásím bráchovi: Asi se v tom všem mumraji docela ztratím.

Neboj se. Přede mnou nejsi žádný osamělý přespolní běžec. Jsi zapojen do mé svrchované otčiny jako domácí účastník a vlastník všehomíra, které ti odkazuji, abys je zdědil, sotva dosáhneš patřičné úrovně v duchu a pravdě, takže překročíš od mého bratrství, přes otcovství až k slavně zaslíbenému přátelství.

Není to moc honosné při tom, že vystupuješ jako oukropek?

Nedej se odradit zdánlivě přehnanou nadneseností dosavadního holdování mé maličkosti. Nechávám se slavně uvítat ve tvém skromném příbytku a nebráním ti, abys mi přímo v bráně tvého srdce vzdal hold. A přitom všem tě nezabírám jako nějaký ředitel, provázený štrůdlem sekretářek a tajemníků, roztahujících se všude jako plíseň. Naopak, zůstávám tichý a pokojný. Přicházím bez halasu, bez dunění bubnů a řinčení zbraní. Přes tvé srdce mířím do světa, protože přináším plnost nového života. Moje otčina je plná života.

Píp-píp! – Tady orel! Tady orel! No, tak sebou hoďte! – Našeptávala stínová postava z pozadí: A hlavně, připravit pár blábolů o té lidskosti! To se zrovna nosí. Proto vás ostatně vytahujeme mezi hvězdy.

Už si chystám své výpisky z Ionescova Deníku, ujišťoval Pilát.

Jak se spojíme?

Pokyny přijdou od kolegy.

Kam jdete?

Vypouštět hesla.

Pilát na hrad! Pilát na hrad! PILÁT NA HRAD!

Ó jé! Už jsou tu zase ty davy. – Povzdechl jsem si: Hesla z nich nadělají úplné bábovky. Strašná bezmocnost!

Jsi bezmocný, dokud si nesjednáš klid v srdci. - Připomíná mi starší brácha.

Nevím – nevím, -Zavrtěl jsem hlavou.

Slova nejsou jen prefabrikáty, používané mocnými k výstavbě světa podle jejich snů. Každé slovo je také práce. Stavíš slova, představy, věty. Tvoje slovo má sloužit. Je vyjádřením pojmu, který zachycuje pravdu. Slovo je kvůli pravdě, ale ne ledajaké, nýbrž kvůli mé svrchované Pravdě, aby povzneslo masy na úroveň lidu.

To je všechno moc pěkný, ale skutečnost je jiná. Pouliční vzduch vibruje slovy, až uši brní, a jeden si je ani nestačí zacpávat.

Pakliže moje nadání nevede slova, tak seš buď zvučící kov, nebo jen omíláš věci světa, nebo dokonce sestupuješ ještě níž, ke slovům prázdným. Pak z nich načerpáš úplné peklo, které je plné lži, nenávisti, ošklivosti a zloby. Pozor na věc! Z každého prázdného slova vydáš účty. Za to, že bylo prázdné, že zůstalo prázdné, a že bylo proto hluché a neplodné, že nevydalo život.

Cccc? Copak za to můžu? Jenom poslouchám rozkazy z okolí.

No právě. To říkali nacisté v Norimberku taky.

Cha – cha – chááá! – Chechtal se Pilát, když slézal s hospodského stolku.

Co je?

Musím tam, kam chodí císař pán sám.

Tak to máme jedno dějství za sebou. - Dozvídal se Pilát o chvíli později od prostředníka: Cézar je mrtev! Ať žije cézar!

Když je tady nová doba, - mínil Pilát: - tak to můžu s přáteli Vodnářů vyměnit dosavadní podzemní sedánky po hospodách za okázalejší předváděčku na veřejnosti. To už je další jednání.

Ale držet se Brechtova scénáře! – Ozývalo se za Pilátem.

Směle vyrazil z hostince a vykřikoval po ztemnělé ulici:

Macheath prý ničí jednu z nejlepších part v Londýně a na celém světě. Že prý je teď rozprášena do všech koutů. Jenže Macheath na sebe bere velkou odpovědnost, a syndikát pod vedením pana Macheatha je pod střechou.

HALÓ, HALÓ, PANE PILÁT! – Ozýval se ulicí megafon: Je tady televize! Vítáme vás, pane Pilát! Všichni na vás čekají!

Kdo?

Národ. Lid čeká proslov!

Hm, proslov?! Co říct? O čem mluvit?

Přece o lidských právech! O vašem díle!

Už nemohu nic psát. Drama je u konce, - leda, ledaže - snad antidrama -

Všichni už čekají! Televize už začíná zabírat!

Vážení soukojenci, éé - souzor... - ééé - sourodáci! Děkuji vám za důvěru ve mně kladenou a zároveň děkuji za udělenou mně zakázku - a vaši volbu přijímám! Děkuji vám za volbu uctivě mi prokázanou, která mě zřejmě dojala až k slzám! Doufám, že důvěru ve mě kladenou, nezklamete. A na důkaz mé vděčnosti povyšuji naši rodnou stověžatou matičku na světový zaoceánský přístav!

AŤ ŽIJE PILÁT! AŤ ŽIJE NÁŠ STOVĚŽATÝ PŘÍSTAV! AŤ ŽIJE PILÁT!

Mluvte dál! Lid čeká na váš projev!

He - ehm - tedy - hhhmrr, - spustil Pilát: Dámy a pánové! Všechno, co jste dosud slyšeli, bylo z velké části čerpáno ze spisů přítomných myslitelů a vědců. Jestliže jste se nudili, není to vůbec má chyba; jestliže jste se bavili, není to má zásluha. Ode mne pocházejí nepříliš jemné slovní hříčky i méně zdařilé narážky.

V zástupech to zašumělo.

Zdá se, - zašeptal jsem: - že se tato ionescovská scénka nesmělého Piláta v ošuntělém kabátě se v zástupech ujímá.

A starší brácha odpovídá: Teď už mu nezbude, než to spustit čistě po ionescovsku.

Teda nevím, nevím, co si v tom blázinci počnu. - Kroutil jsem hlavou

Zbývá ti jedno jediné.

Co může ještě přijít?

Živý plamen lásky.

Tak? – Nepovídej.

Moje probuzení u tebe rozněcuje v tvém nitru plamen lásky.

Vážně?

Činnost mého ducha v tobě působí lásku. Její vnitřní úkony jsou vyšlehnutí tohoto plamene. Úkony této lásky jsou neocenitelné. Jediný takový úkon je více záslužný než všechny skutky tvého dosavadního života. I plamen má přece větší cenu než rozpálené dřevo, z něhož vychází.

A co se má dít?

Kdykoli plamen vyšlehne, tak zakoušíš důvěrně mou přítomnost v celé mé životnosti. - Když ti ten plamen uděluji, tak tě celého prožehne, ovšem sladce a něžně. Zaplaví tě výbavou pro nesmírné zdokonalení a věčné zušlechtění.

Hm, docela příjemné uchvácení.

Když srdce plane láskou ke mně, tvé nazírání je uchváceno zášlehem plamenů, jež všechno ozařují, aniž bys pronikl a obsáhl jeho původce. Tyto plameny jsou moje dokonalosti - moudrost, dobrota, milosrdenství, spravedlnost, prozřetelnost, všemohoucnost. Jsou to úžasné barvy tajemné duhy, jež ti splývají v mém důvěrném životě, a přesto se vzájemně neruší, asi tak jako barvy přirozeného spektra duhy se sjednocují v bílém světle, z něhož pocházejí. Spojují se v jediném zářivém ohnisku, a přitom každá si uchovává své světlo a svůj žár.

Tvé nejvyšší schopnosti jsou roztaveny v žáru mého světla. Jemně uchvacuji tvou duši láskou každého plamene a působností splývajících plamenů ji uchvácena ještě víc. Proto mě miluješ vroucněji a něžněji. Víš, že jde o milování věčného života, v němž je shrnuto veškeré dobro.

Křup-křup! – zakřípalo cosi z amplionu a pak se ozýval Pilátův hlas: Vytýkám vědcům, že odhalili prvotní pravdy, a oděli je klamným slovem, takže se tyto pravdy zdají bláhovostmi. Jedině tyto pravdy, jako všecky pravdy, dokonce i ty prvotní, jsou popíratelné! Stávají se nebezpečné, jakmile jsou vydávány za neomylná dogmata a jakmile si jejich jménem vědci a kritici osobují vyloučit jiné pravdy a řídit, ba dokonce tyranizovat lidskou tvorbu. Věřím v člověka svézákonného. Věřím v síly, jež člověk může nalézt v okolním kosmu -

Ozývalo se potlesk a skandování:

To je ono! To je ono!! TO JE ONO!!

Věda a kritika má vykládat, nikoli předepisovat. Vědci mají vše pochopit, ale nikdy poučovat, protože tvořivý umělec je sám sobě jediným platným svědkem své doby, sám ji v sobě odhaluje, jen on jediný ji tajemně a svobodně vyjadřuje. Jakýkoli nátlak, jakékoli dirigování činí toto svědectví falešným, padělá je, když mu přikládá ten či onen význam.

Potlesk na chvíli přerušil Pilátův jeho projev: Pokud třeba novokřtěnci chtějí vidět v divadelní hře zobrazení své víry, mají možnost, ale jestliže si osvojují právo podřídit vše svému učení a nás obracet na víru, pak se proti tomu bráním.

PILÁT! PILÁT!!

Co se týče mne samého, upřímně věřím chudobě chudých. Je žalostná, je skutečná. Může být látkou k divadelní hře. Věřím i neklidu a hluboké nudě, která se může zmocňovat boháčů. Avšak v bídě jedněch ani v melancholii druhých nenalézám svou dramatickou látku. Můj svět je divadlo. A divadlo je pro mne projekcí vnitřního světa na scénu. Osobuji si právo čerpat tuto divadelní látku z vlastních snů, úzkostí, z temných žádostí a vnitřních protikladů.

Protože ale nejsem na světě sám, pak mé sny, touhy, úzkosti ani mé trýzně nepatří výhradně jen mně. Jsou částí starodávného dědictví, jsou prastarým vkladem, tvořícím majetek celého lidstva. Přes svou vnějškovou rozmanitost jsou tím, co spojuje lidi. Jsou naším univerzálním jazykem! Proto je všichni musejí sdílet se mnou!!

To je ono! TO JE ONO! TO JE ONO!!

Dámy a pánové, pevně věřím, že jazyk malby nebo moderní hudby, stejně jako jazyk fyziky nebo vyšší matematiky, dokonce i historický život sám, značně předběhly jazyk filozofů, kteří jsou daleko vzadu a namáhavě se pokoušejí dohánět! Vědci mají vždy zpoždění, neboť -

AŤ ŽIJE PILÁT! AŤ ŽIJE PILÁT!! AŤ ŽIJE PILÁT!

Povzdechl jsem si: Najednou se ze mě stává bezejmenné kolečko a šroubek v mohutné mašinérii.

To bych netvrdil, ozývá se starší brácha: Moje láska je stravující oheň, který nepálí, nýbrž tě něžně hladí svými plameny. Pronikám tě až na dno tvé bytosti. Prožehnu tě, zahřívám a zakaluji. Přetvořuji tě podle sebe a v sebe. Hmotný oheň, pronikající každé vlákno dřeva a nejskrytější molekuly železa, to je nedokonalý obraz mého ohně. Chvílemi, když pod silnějším vlivem vyššího nadání, seš roznícen mou láskou, šlehá plamen. Zušlechťujícím zášlehem se povznáší přímo ke mně otcovskému.

Láska, jež tě odedávna povznáší, je jen stvořená, konečná a obdobná účast na mé nestvořené lásce, ale je to skutečná, příznivá účast na všetvarujícím podstatném plameni mého ducha.

Tvoje přetvořující spojení se podobá spojení vzduchu s ohněm v plameni, který je zářivým plynem, kde vzduch přechází do nového skupenství.

Potom se spojující láska v tobě promění v příliv ohně, který se stále zvětšuje a až tě naplno zaplaví.

A co z té vznešenosti jeden má?

Rozkvétáš častým přijímáním mne v podobě tvého všedního pokrmu, který ti tento život rozhojňuje. Musíš po tom ale žíznit! Kdo nežízní ani neprahne, toho nemohu poskytnout naplnění.

Dílo se daří, - říkal uznale Kajfáš, když pomáhal Pilátovi slézat s provizorní tribuny.

Víš, kynou mi nyní léta hojnosti a blahobytu, povídal mu Pilát.

Kolik to dneska vynáší?

V jistém smyslu, pravil nostalgicky Pilát: - mě tahle náhlá prosperita nudí. Chci tím říci, že nedávné bezstarostné dny měly něco do sebe. Život měl někdy šmrnc. Byl svěží, veselý a zajímavý. V bohatství člověku na výsluní pořád hrozí, že zleniví a zmalátní. Má to ovšem i svoje výhody. Hm, celkem vzato nelituji, že jsem teď v balíku.

Teď už jsem se neudržel a vyhrkl jsem: A co si jeden počne s tím, co nabízíš ty, brácho? Nezačne se taky nudit?

Přimkni se ke mně, když mě voláš celým srdcem, abych ti odhalil všechny překážky rozvoje tvého vyššího nadání. Brnkni mi a dám ti sílu k jejich zdolání. Ozvi se, i když na tebe doléhají důsledky tvé vlastní nedbalosti, a budu bojovat za tebe, i kdybych sám měl přitom strádat. Zkrátka pros, a rozhojním mou přítomnost v tobě.

Proč mám o něco takového prosit, když už jsem na konci své cesty?

Kdykoli se ptáš po nějakém PROČ místo toho, aby ses ptal po způsobech, jak mi máš něco obětovat, okamžitě padáš a hroutíš se na dno svého dalšího průšvihu. A nevyhrabeš se odtamtud bez pronikavé očisty.

Proč?

Cha, cha, zase to proč? Ačkoliv máš za sebou očistu od chyb smyslnosti, lenivosti, žárlivosti a netrpělivosti, přesto ti v duši zůstávají ještě skvrny toho zpozdilce, jako nějaká plíseň, kterou ničí jen pronikavý žár, podobný tomu, který sesílám o Letnicích na své věrné.

Tato pliseň zachvacuje také tvé vyšší schopnosti, rozum a vůli. Trpíš strašnou zakukleností do sebe a neumíš se se mnou důvěrněji spojit.

No, a co?

Akorát že máš před sebou ještě zkoušku ohněm. Pořád o mně smýšlíš a mluvíš velmi dětsky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ECCE HOMO

Dneska se to všechno parádně zamotává. – Mnul si ruce Pilát.

Parádně? – Kroutil hlavou Kajfáš: Spíš čertovsky.

Ďábelsky! – Ulevil si Pastyřík.

Hm, - nebudeme chodit kolem horké kaše. – Říkal rozhodně Pilát.

Ty si nějak troufáš. – Ozýval se Kajfáš.

No a co? V politice se sice dvakrát nevyznám, ale to snadno doženu. Taková volební kampaň bývá plná urážek a pomluv, a v tom jsem jako ryba ve vodě. Vyznám se v tom. Protikandidáta musíš obvinit ze všech možných špatností a křiváren, aniž mu přitom dáš možnost žalovat tě pro urážku na cti. Až zahneme za roh, uvidíte můj plakát k zesměšnění našeho protivníka.

Copak se něco takového smí? – Divil se nevěřícně Pastyřík.

Aby ne, ty hlavo dubová!-  Ujišťoval ho Pilát: Takové věci se naopak očekávají. To je naprostá samozřejmost. Protivník by byl dokonce zklamán, kdyby tomu tak nebylo.

Taková předvolební agitace je něco, do čeho bych se pouštěl skutečně až na posledním místě. Její metody jsou mi z duše protivné. Jako pro Angličana platí Můj dům-můj hrad, tak naším zázemím je chalupa, kam každý zaleze jako šnek do ulity. Tím spíš mi připadá nepatřičné, že ledva si jeden udělá pohodlí, odloží sako a nazuje pantofle, vnutí se mu do soukromí úplně cizí lidé. Pomocí televize a reklam otravují každého svým patolízalstvím a neodbytnou vtíravostí a zvědavostí na tvé politické názory.

Tak proč se do toho pouštět, když nemůžeme být jiní?

Jenže my jsme jiní! Nejsme jako oni.

A v čem?

Oni jsou oni, kdežto my jsme my. Už tím jsme jiní. Navíc jsme průkopníci Nové doby! Samotné hvězdy v souhvězdí Vodnáře nám jdou na ruku.

Ale kde máš nějaký program? – Ptal se Kajfáš.

Cha, cha, cha! –To bys mě fakt rozesmál. Program! To je záležitost na tři piva. Vezmou se programy dvou stran, smíchají se dohromady, zahustí se nějakou frází a nový program je na světě. Když chceme něco založit, tak musíme vždycky překonat nějaké obtíže. Chceme-li ku příkladu fotbalový klub AC Prčice, tak musíme napřed najít štědrého sponzora, pokud se nechceme sami vyčerpat. Podobně je to i v politice.

Jenže my nejsme jako oni.

Jsme pro jednoduché a prosté založení něčeho zbrusu nového. Nebudeme si dělat starosti s členskou základnou. Stačí posbírat všechny lidi s nějakým máslem na hlavě.

A je to vážně něco nového, když se buduje na základě toho, jak se vzájemně podpírají dva opilci? – Ptal jsem se, ale nedostalo se mi odpovědi.

Zato Pilát už rozhodně prodíral na tribunu a hned řečnil, až se mu od huby prášilo:

Scházíme se na této historické schůzce, abychom se stali svědky události, kdy čas trhnul oponou. Přicházíte, abyste se stali nositeli ideje New Age. Jako jiskra podpálí mysli a srdce všech upřímných lidí světa. Osudově nás to vynáší k hvězdám. Koukejte, nejsem žádný profesionální politik, jakých je ve veřejném životě dost a dost, a žijí z vaší práce.

To je ono! To je ono! Ať mluví Pilát!

Je zbytečné, abych se nadále zdržoval u vašich kvalit. Vy sami se znáte nejlépe. Ujasněme si však nejprve, proč tu jsme a co vlastně chceme. Přátelé -  spustil nyní přeskakujícím hlasem, ale zato tím vemlouvavěji: Drazí přátelé! Vede nás sem Nová doba, touha po Nové době, touha po nápravě nesnesitelných poměrů, ve kterých žijeme, ba spíše živoříme. Jsme pionýři, ano průkopníci Nové doby! To proto, že politické strany vedou darebáci. Po zádech lidu se vyšplhali na teplá místečka a tam se starají jen o své zájmy.

To je ono! To je ono!! To je ono!!! TO JE ONO!!! PILÁT NA HRAD!

Věhlasný výzkumník v oboru obecně prospěšném vypracoval program nové strany, program jistě obtížný, ale jedině schopný vyvést nás ze současné krize. Ale dobře víte, že tady nejde jen o programy, ale hlavně o jejich plnění. A to, že náš program bude splněn, toho jste zárukou vy, kteří máte tu čest, ale i ten velký závazek, že stojíte u kolébky Nové doby, tohoto kosmického obrodného hnutí. Právě na vás záleží, přátelé, jen na vás záleží, jak to všechno dopadne, že pro vás začne nebe na zemi. Naštěstí máme příznivý vítr v zádech, neboť kosmické síly a mocnosti jsou nám nakloněny. - Načež ukázal palcem vzhůru.

To je ono! TO JE ONO!

Nejsme jako oni.

Kdo? – Ozval jsem se všetečně.

Tamti, však je znáte. Jenže teď jsme na tahu my. Tuto stranu nezakládají profesionální politici. Představujeme zbrusu nové obrodné hnutí. Rosteme z Nové doby a budeme pracovat s Vodnářem. Neseme štafetu Nové doby!

Nová doba! NOVÁ DOBA! NOVÁ DOBA!

A ještě pár slov k programu. Tento program je velmi prostý, ale jediný schopný vyvést nás z této společenské a hlavně mravní krize! My ho sami nevymýšlíme. My se jen opíráme o myšlenky Alberta Einsteina, Ježíše Krista, Konfucia, Mistra Jana Husa, dalajlámy, papeže, Archiméda, Vlasty Buriana, Franka Sinatry a jiných velikánů, ale ze všech je použito jenom to nejlepší, a to tak, aby to odpovídalo hnutí Nové doby.

To je ono! To je ono!! To je ono!!! TO JE ONO!!! PILÁT NA HRAD!

Víš, - zašeptal jsem staršímu bráchovi: Pilát už zřejmě dávno neví, co je pravda, co se mu zdá.

Nejhorší je, že nikdo, ani Kajfáš, mu neporadí, jak z toho ven. Zrovna nedávno se Pilát svěřoval:

Představ si, Kajfáši, jaký šílený sen se mi včera zdál. Zdálo se mi, že mluvím v parlamentu. Náhle jsem se probudil. A představ si, že jsem byl skutečně v parlamentu a doopravdy jsem mluvil.

O čem jsi promlouval?

Prostě jsme museli vyvrátit námitky našich nepřátel, že naše demokracie je prý teprve v plenkách. Podal jsem pádný důkaz, že už může chodit na hrníček.

Ty seš ale filuta!

Také jsem vystoupil v parlamentu, abych prosadil zákaz rozprašování lesní vůně na toaletách, protože to závažně narušuje osobní svobodu a lidská práva ekologů. Rovněž bylo třeba zasáhnout proti nežádoucím pokusům o rozšíření našeho nádraží. Pročpak, prosím pěkně, rozšiřovat nádraží, když by stačilo udělat užší koleje a menší vagóny?

Geniální!

Dále jsme pokládali za nutné, abychom proti různým poplašným zprávám uklidnili veřejnost čestným prohlášením, že nemocenská pokladna nenese žádnou odpovědnost za vymření Přemyslovců.

Přesně tak. A co tvé zkušenosti z Ameriky?

Především se ukazuje, že mnoho Američanů trpí zácpou, ježto stále polykají koncovky.

To je skutečně postřeh hodný velikána! A co výměna kulturních hodnot mezi srdcem Evropy a zbytkem světa?

Hm - to - ani američtí ani naši odborníci nechtějí ustoupit ze svého hodnotového žebříčku. Proto dávám návrh, aby se oba žebříčky daly dohromady, čímž vzniknou světové hodnotové štafle.

Geniální! Jak se díváš na českou účast na americkém výzkumu Marsu?

Ohledně toho - hm - amerického kosmického programu, zůstávám velmi skeptický. Jelikož není známo, že by čáp a vrána - hm - kdy podnikaly meziplanetární lety, proto soudím, že Mars, ani jiné planety nejsou obydleny.

Simple, but phenomenal! A jak se na celý ten sametový mumraj díváš po létech, když dneska slavíš životní jubileum?

Víš, milý Kajfáši, stáří má mnoho předností. – Načež se odmlčel. Polknul, navlhčil si rty a vzhlédnul na Kajfáše. Odmlčení se prodlužovalo, až se odkudsi ozval šepot:

Není snad hradní pán nemocen?

Konečně Pilát vzhlédl a pokračoval: Hm - marně se však snažím na některou si vzpomenout.

Netrap se s tím. Třeba si vzpomeneš později.

Od té doby, co jsem hradním pánem, vlastně už nemám žádný pevný cíl. Tak vysedávám v baru svého letního sídla a převracím jednu skleničku za druhou.

Co se děje?

Ale, předevčírem jsem dostal telegram, že jsem dostal Rockefellerovu nadaci.

No a?

Včera večer přišel telegram, že mi udělili čestný doktorát na univerzitě v Cambridgi.

Tomu se říká štěstí. Tak proč jsi tak smutný?

Ale představ si, že dneska jako když utne. Patří se na to na všechno –

Hm, - odpovídal Kajfáš.

A co ty?

Osobně se cítím v nejlepším rozmachu.

Říkáš rozmaru?

Rozmachu! – Opakoval důrazně a podotýkal: Tak pravil Kajfáš!

Ty se nějak cítíš. To mi schází.

Mám znamenitého odborníka, který tě z každé trudomyslnosti kdykoli dostane. – Navrhoval Kajfáš.

Fáákt?

Doktor Škrobec. - Načež mu Kajfáš s klidnou myslí dal adresu jednoho pochybného felčara.

Pozdě to Pilát poznal, takže znovu vzdychal:

Hrozný nezpůsob - dosadit jednomu takového poručníka!

Je to kvůli tvému zdraví. – Konejšil ho Kajfáš.

Hrozný suchar.

Je to váš osobní lékař a učitel zdravé životosprávy.

Strašné! - Vztekal se bezmocně Pilát: Dokud jsem nebyl na hradě, měl jsem víc svobody. Nebyl jsem na každém kroku sledován.

Nerad bych tvrdil, že se mýlíte, ale pravdou je, že vaše sledování bývalo tehdy jen poněkud jiné, než dnes.

Nechápu, proč mám dostat za krk takového trojhendra zrovna, když už si myslím, že už konečně budu mít svatý pokoj. Celý život se dřu jak mezek - , lamentoval Pilát s takovou sebelítostí, že se mu až roztřásl hlas, sotvaže tomu sám uvěřil:  - a nakonec, když dosáhnu celkem slušných výsledků - Bác ho! - a mám na krku tohoto suchara!

Státní zájem je státní zájem. – Krčil sekretář rameny.

Hradní pán odcházel s kruhy pod očima a lapal po dechu.

Vezměte si, ctihodnosti, tyto tabletky proti trudomyslnosti. - Nabízel mu doktor Škrobec.

Nezabírají.

Pak to zkuste s vodoléčbou.

A to mám tu vodu taky něčím zapíjet?

Můžete, ale jen s mírou, protože víte, že váš žaludek nesnese tolik alkoholu. A také státní zájem -

Zoufalý Pilát bezmocně lomil rukama.

- - -

Budiž krysařík! – Vyhlašoval Kajfáš a dodával: A shledávám, že je to dobré.

Víš, brácho, - svěřil jsem se: - tento borec, který se vynořuje v podsvětí s tím průkopnickým nápadem, je tak uchvácen svým posláním, že už dávno nevnímá rozdíl mezi realitou a svými hračkami.

Není divu, že se mu děje to, o čem svědčí jeho svědci.

Víte, se mi přihodilo v koupelně?

Copak?

Znáte to, jak je to divné, když jste ve vaně s pěnou, a netušíte, co se v ní skrývá. Najednou sáhnu do vody a představte, co jsem vytáhl?

Co?

Lidskou ruku.

Cože? Příšerné!

Ani ne, ona ta ruka byla totiž moje. Jenže to si uvědomuji až dodatečně.

Už první setkání s Kajfášem mi signalizovalo značné ríziko. Sám o sobě mi leccos naznačoval: Víš, přichází doba, ano, už je tady, kdy jméno Kajfáš vykoná velké divy. Sleduji veliké cíle, světového dosahu.

Čistě ze slušnosti jsem přikývl, ale myslel jsem si o tom svoje.

A to je co? – Ozývá se starší brácha.

Jářku, když je někdo v něčem jaksepatří namočený a má dost másla na hlavě, tak se dá úspěšně ovládat tím, kdo to o něm ví, až se z něho stane zavázaný či podvázaný kádr, vhodný pro jakoukoli význačnou funkci v oboru jeho působnosti pod bdělým okem politruka.

Podívej, Kajfáš se vrhá celou silou do uskutečňování svého velkolepého romantického snu. Tváří se zasvěceně jako kdovíjaký prorok a počíná si strašně tajemně, totiž utajeně a spiklenecky. Přitom musí přece při troše poctivosti a sebekritičnosti vědět, že tajná policie už dávno ví o každém jeho počinu. Současně musí uznat i to, že jeho největší ideál není původní, a že to, čím on k tomu přispívá, jsou úplné banality.

Inu, hraje si na náramného tajnůstkáře, ale pravé tajemství mu uniká.

Pravé tajemství? Jaké?

Láska.

Tak na tu se nejvíc zapomíná.

Přesně tak. Kolik řečí se nadělá o potřebě šíření radostné zvěsti! Však víš, jak to chodí. Lidé dělají kotrmelce, aby zachránili, co se dá, ale přitom zapomínají, že od nikoho nežádám zmatek, neklid, ani žádné překotné změny. Nechci, aby někdo převracel svět. Každý ať napřed zapracuje sám na sobě.

Jenže tak mluví také mnohý lenoch.

Ovšemže. Jsou takoví chytráci, kteří tvrdí všem, kdo pracují, aby nejprve pracovali na sobě, a teprve pak že smí přistoupit k práci pro druhé. Sami však ne a ne začít pracovat na sobě.

Proč tedy takový důraz na skutečnou, nezměrnou lásku?

Protože vím, že ten, kdo opravdu přetvoří život podle mé čisté lásky, jistě nesloží ruce v klín. To je tajemství těch, kdo se delší dobu připravují. Teprve pak propuká v jejich nitru požár lásky. Prolétnou jako vše uchvacující kometa.

To ovšem není Kajfášův případ.

Víš, brácho, s tím Kajfášem sám nehneš.

Přesto se snažím tady něco změnit.

Jak?

Onehdy jsem mu říkal: Nezdá se ti, že už přece nejsme pod žádným tím starodávným tlakem? Vždyť už nám nešlape na paty žádný římský či kdovíjaký cizí okupant. Je svoboda. Tak na co jsou dobré všechny ty tvoje spiklenecké řeči o krysaříkovi a ostatní konspirační manévry? Proč nenazývat pravdu otevřeně pravdou?

A to zase ne. - Bránil se Kajfáš.

Proč ne?

To, co vzniká v podzemí a dneska vychází najevo, je nový rituál, a ten se ujímá navěky. To je velké obohacení všech dosavadních rituálů. Kromě toho, kdopak nám zaručí, že se dějiny nebudou opakovat? Pak nám tyto naše zapeklité vymoženosti přijdou jenom vhod.

Myslíš, že to má smysl? – Ptám se později staršího bráchy.

Nelekej se! Nemusíš se bát.

Načež se mnou otřásl zběsilý řehot:

CHA – CHA – CHÁÁÁ!

Co – co to je? – Vyjekl jsem.

Jen si myslete, že jsem poražen. Až usnete na vavřínech, znovu udeřím! –

Brácho! Brácho! Kdy už dá pokoj?

Nikdy.

Jakto? – Přece říkáš  - -

V zásadě tě už nemůže srazit ani do stejného průšvihu, ani do většího.

Jak to teda je?

Ten všemi mastmi mazaný duch všech latrín tě pokouší, ale ne libovolně ani kdy se mu zamane, nýbrž podle mého plánu. Třebaže dopouštím nějaký tvůj průšvih, přesto tomu ranařovi včas zatrhnu tipec, už kvůli slabosti tvé přirozenosti.

Ale říkáš, že je všemi mastmi mazaný.

Proto se bojí dotírat. Obává se častější porážky.

Jakto, že se ale někdy vrací tam, kde dostal na frak?

To snad leda když někde objeví něco prázdného, vyčištěného a uklízeného. Tam snad způsobí další rutyku.

To zní, jako by se jeden nemohl ubránit, ani kdyby dělal kdoví, co.

Sám se nikdy neubráníš. Pořád tady trčí sice poražená, ale přece jen světová velmoc. Ale pokaždé se mu ubráníš s pomocí někoho silnějšího, než jsi sám.

Ty se nějak cítíš.

Hm, proč by ne? Jsem ti nablízku svou otcovskou rukou, jako tvůj brácha, ale i přátelskou pomocí. Tak je moje tajemství, které bych tuze rád nechal jasně vyniknout v mém obraze v tobě.

To je ovšem něco, nad čím zůstává můj rozum stát.

To nevadí, i když tě to přesahuje. Vždycky může objasnit, že je tu něco úžasného.

A co?

Odhalení tvé vnitřní totožnosti. Odhalení života, který tě nekonečně přesahuje, a tobě je dopřána účast na něm.

A co ty s tím máš společného?

Jsem, který jsem, a přesto se snažím promítnout do tebe.

Do mě?

Právě do tebe.

A jak?

Chci se právě v tobě jedinečně a originálně projevit otcovsky, bratrsky, abys byl pravé dítě mne otcovského, a přátelsky jako můj důvěrník v duchu a pravdě.

Nevím, jestli -

Neboj se! Půjde to, ale ne naráz, nýbrž krok za krokem.

Jen abych z toho nedostal schizofrenii.

Nebraň se, když se snažím promítnout v tobě své utrpení, svůj zápas, abych u tebe mohl vyniknout tím jasněji jako další Kristus. Vítězím nejen sám v sobě, ale také v tobě.

Dost si fandíš.

Ne víc, než je třeba. Neprovolávám na každém kroku žádné to Poslušně hlásím! Zato z lásky k sobě otcovskému, ale také k tobě, poslušně hořím jako živá pochodeň. A ty by měl převzít štafetu.

Hm – docela rád bych ještě opakoval, že ještě nepřišla moje hodina.

I když přijmeš můj křest ohněm a duchem, ale semeno mé slávy ve tvém nitru vlivem okolí nevyklíčí, přesto tě zasahuji svou ryzí láskou. Máš probodené srdce. Seš jako anděl se zlomeným křídlem. Hledáš lásku, která se skrývá ve světě.

Počkej, brácho – právě se něco děje.

Co se děje?

Kajfáš zrovna sebevědomě usedl mezi své věrné, a jal se řečnit o svém velkolepém díle:

Ať už vykládají různí učenci jakékoli teorie, rozhodně hájím učení našich otců, že základní částí celku nazývaného stáda je chov. Říkám to otevřeně, a kdykoli to znovu vyznám, ano třeba i na mučidlech

Dovolíte otázku, ctihodnosti?

Samozřejmě! Proto tady jsem.

Jak byste, ctihodný kmete, aplikoval tuto problematiku na naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků?

Kajfáš se zálibně pousmál a hlava se mu zakolébala, takže každý účastník přímo cítil, jak se velikán blahosklonně snižuje z nadpozemských výšin k záležitostem tohoto světa. Zdálo se, že si na této otázce pochutnává jako na největším pamlsku od dětství, kdy si pochutnával na čokoládovém indiánkovi.

To je mi věru navýsost příhodná otázka. Opravdu nesmírně interesantní otázka. Máme-li celou záležitost vzít ab ovo, tedy de facto musíme postupovat ad rem, protože jinak ex nihilo nihil.

Načež se mu jeden z posluchačů vrhl k nohám a volal jako Šimon Petr po zázračném rybolovu: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!

Jiný si však dodal odvahy a zaprosil:

Mohl byste nám to, velebný kmete, vysvětlit v naší rodné řeči, neboť ars longa, vita brevis?

Kajfáš shovívavě odpovídal:

Nuže, Fiat lux! Pravda je, že základem chovu je krytí. A toto krytí probíhá u pražských krysaříků obvykle bez větších problémů.

V místnosti bylo slyšet jen tikot Kajfášových náramkových hodinek. Zraky všech lidí byly s posvátnou úctou upnuty na Kajfášova ústa, ze kterých mu vděční posluchači skoro magneticky vytahovali každé slovo.

Nyní před námi stojí závažný úkol. – Vysvětloval: Slyšte! Moji nejvěrnější! Otázka naší doby zní, co s výživou? A jen málokdo se s ní dovede vypořádat. Světoví odborníci uvádějí jen dvě možnosti krmení. Částečně má pravdu Sören Kierkegaard, autor knihy Buď, anebo. Buď klasické krmení, anebo standartně vyráběná kompletní krmiva. Pro naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků však experimentálně a heuristicky objevuji třetí způsob.

Ach! - Povzdechli si posluchači.

Je to kombinování obou možností. A touto cestou roste náš pražský krysařík na naší Alma Mater k světovosti!

Ozval se potlesk a oslavné volání:

VIVAT KAJFÁŠ! VIVAT KAJFÁŠ! VIVAT! VIVAT!

Sotva však pozvedl ruku, hlučné skandování ustalo. Načež se rozhovořil:

Musíme se zastavit u dvojího vedení našich svěřenců. Jedni se napájejí u studnic živé vody a dávají tyto zdroje také jiným, podávají dále číši dobré, občerstvující vody. Jiní se odmítají napít, když není voda oslazena, tedy zkažena. Potřebují vodu, proměněnou v limonádu. První se nebojí silného nápoje vyššího života, druzí se obávají, aby spojení ryzí láskou a čistou pravdou nevyvrátilo svět z klidných, osvědčených, vyježděných a vyzkoušených kolejí.

Když uspokojil rozdychtěné posluchače, jakýsi opovážlivec si přesto dovolil připomínku:

Pražský krysařík patří mezi ty, u nichž je obecně potřeba energie na kilogram hmotnosti výrazně vyšší než u jiných plemen.

Error! ERROR!! – Zavrčeli účastníci, krajně pohoršení, že se vůbec vyskytuje nějaký odvážlivec, který se opovažuje s nějakými připomínkami na tak posvátnou půdu. Kajfáš však velkoryse přešel připomínku slovy:

Errare humanum est.

Potlesk ho přerušil, a snad i zachránil od dalších manévrů v jeho snech. Posluchači provolávali:

AŤ ŽIJE UNIVERZITA PRAŽSKÝCH KRYSAŘÍKŮ! SLÁVA!

Fratres! – Pokračoval později otcovsky Kajfáš: Tady jde o výchovu. Výchova není výcvik. Výchova předchází každému výcviku. Náš chovanec žije spořádaně, ergo v řádu. Vůdce nařizuje. Vůdce odměňuje. Vůdce trestá. Všechno se to děje podle zákona a v zájmu celku. Jedinec miluje jistotu. Někdo ho musí vést a on musí cítit, že je veden. Lex dura, sed Lex! Takový je zákon! A takový je i váš Kajfáš!

Jaký cíl vlastně sleduje staroslavná univerzita pražských krysaříků? - Osmělil se jeden z posluchačů.

Cílem je ušlechtilý krysařík! Přeji si, aby byl šlechtěn pro hlídání. Přeji si, aby hlasitě upozornil pána.

Nejsou to příliš vysoké nároky? Vždyť štěně krysaříka je takový rozkošný drobeček, sametový balíček, lákající ke hře a mazlení! - Rozplýval se jeden z posluchačů.

Kajfáš prudce zbystřil a zneklidněl. Prudce začal komíhat nohou pod stolem. Ten tam byl domlouvavý otcovský tón. Jeho výraz byl každým okamžikem nápadněji žulovitý.

Tak pozor! V této kuličce připomínající hračku, dříme temperamentní, mnohdy až divošská povaha hlídače a lovce. Aby bylo jasno, základem výchovy je důslednost! Řekneme-li nikdy, musí to znamenat nikdy, a to hned od počátku! Nezaměňujme Nikdy! za Někdy! Jinak by nám slzy tekly, s odpuštěním, až někam do bot.

Představa Kajfáše, čvachtajícího ve vlastních slzách, mne nikterak netrápila., až jsem se sám v nitru začal vinit ze škodolibosti. Prudká gestikulace zatím doprovázela Kajfášovu deklamaci.

Když jde o takovou věc, fratres, tak to s hrušky dolů! Zákazu slovem Fuj! používejme jen tehdy, jestliže náš svěřenec opravdu nesmí! To musí platit za všech okolností! Lex dura, sed Lex! - Na chvíli se odmlčel, a když viděl tázavé pohledy obecenstva, uvolil se ve své blahosklonnosti rozhodit ještě pár perel.

Víte vy vůbec, co je základem výchovy a výcviku?

-

Pamatujte si, že základem všeho je přivolání. Přivolávejme jen tehdy, pokud je to nutné, a to po vyslovení jeho jména, při kterém náš svěřenec zpozorní, avšak rozhodně a nesmlouvavě!

Chceme mít chovance společenského? Dobrá, tedy ho voďme na návštěvy a mezi lidi a dovolujme jej hladit! Dixi!

Chceme mít svěřence spíše na hlídání a rezervovanějšího? Dobrá, tedy tedy ho zbytečně nevoďme do styku s cizími lidmi! Dixi!

Pro zdárný rozvoj vlastností krysaříka mého srdce stanovím následující: Ať je ponecháván, aby běhal pokud možno v nerovném terénu, hlavně do kopce, kvůli správnému zaoblení končetin! Ať aportuje drobnosti! Potom budeme mít krysaříka podle mého gusta! To je ten, který při svém nepatrném, drobném vzhledu tají v sobě všechny vlastnosti, jaké má německý ovčák s eskymáckým husky a sibiřskou lajkou dohromady. Po takovém krysaříkovi hořím! - Rozplamenil se Kajfáš, až se mu třásl celý nos.

Copak se dá něčeho takového dosáhnout?

Naším osvíceným vedením.

Vyloučeno.

Neotesanci! Taková neomalenost! - Nasupil se Kajfáš, až mu z očí sršely blesky. Načež vykřikl mocným hlasem:

Z akademické půdy naší staroslavné Alma Mater doposud nevyšel nikdo tak, jak tam přišel. Jedinec všedních dnů se u nás přetaví a zakalí v profesionála! Je zasvěcený službě svému pánu.

Profesionál? No tohle!

Náš profipes ovládá takový soubor zásahů, že je schopen všeho.

Snad ne naráz?

Možná.

Hm. A jak to svede?

To je tajemství.

Nechápu, jak na to jdete. - Ozval se zvědavec.

Ještě větší zázraky ukážeme světu skrze naše profipsy! Buďme hrdi na naši staroslavnou univerzitu pražských krysaříků! Zvláště, když se nám podařilo vztyčit nad ní pachový kříž!

Co – cože!??

Tvoříme ho křížením pachovým stop.

Co je to za nesmysl?

Tím učíme profipsa držet se pouze toho pachu, na který je uveden.

Jak z toho ten chudák vyvázne?

Nebojte se, malověrní! Vyvázne. A to je velmi potřebné, neboť homo homini lupus. Vrcholem však není pouhý jednotlivý profesionál. Vrcholem je smečka. Ta vypátrá, odhalí a zneškodnění pachatele nepravostí.

Odpověď na všetečné otázky zvědavců přišla později z Měsíčníku pro kynologii, kde byla zveřejněna krátká zpráva.

Kuriózní plemenitbou jistého Kajfáše spatřuje světlo světa fenomén profipes. Během procesu šlechtění dosahují jedinci vysokého stupně, který však postrádá stabilitu. Následkem toho prochází většina absolventů náhlou degenarací.

Tak nevím. – Kroutím nad tím hlavou.

Co nevíš? – Ptá se starší bratr.

Měl bych vyjít z celého toho kolotoče kdovíjak zocelen, a přitom se mi zdá, že pořád nikde nevidím žádný jasný cíl. Co mi ještě zbývá podniknout?

Nejvíc podnikneš, když nic nepodnikneš.

Že nemám  nic – ? A co tedy -  ? To mám prostě jenom trčet v tomto mumraji?

Dovol mi, abych bez omezení podnikal v tobě. Při dokonání takového vrcholného životního kroku působím v tobě všechno sám, bez tvého zapojení, aniž bych tě šidil o tvou účast.

Tak se mi zdá, že mě zrovna obíráš o všechno a nic mi nedáváš.

Na první pohled to tak vypadá. Jenže to všechno dělám jen kvůli tomu, abych tě vyléčil z tvých sebeklamů a ukázal ti ubohost, v níž se potácíš. Ponechávám tvou chápavost v temnotách, vůli ve vyprahlosti a snad i v žalu a v úzkosti.

Taky se mi to tak zdá.

Vím, že tím úplně bere za své smysluplnost  tvých přirozených schopností.

Vypadá to na úplné zbláznění se.

To, čemu věříš, aniž to vidíš, je prostě ve tmě. Je vyloučené něčemu věřit a zároveň to i vidět. Klidně se ponoř do těchto hlubin.

To je teda propadák! - Průšvih všech průšvihů.

Dokud tě poutá přirozená láska k mé lidské stránce, dotud tě v tom musím nechat.

A je to vůbec bratrské?

Je to tvrdé, ale jinak ti není pomoci.

Jak to, že ne?

Když tě nechávám v temnotách a suchopárnosti, tak je na tobě, jestli uprostřed dopouštěných průšvihů vydržíš. Když to sneseš, tak to máš už za sebou. Máš o tom vlastní zkušenost vyššího života, plného blaživých doteků. Klidně to můžeš nazvat novým poznáním. Konečně už lépe poznáváš i svou ubohost.

To mám oblíbit život v samém průšvihu, nebo co?

Prostě jen uznej, že nejsi hoden žádného uznání, jehož se ti dostává. Najednou mě prosíš, aby se ti uskutečnila moje slova, že přicházím vrhnout oheň na zem a přeji si, aby už vzplanul.

Na to se zrovna dvakrát moc necítím – aspoň ne v tom potrhlém kolotoči, roztáčeném Pilátem, Kajfášem a Pastyříkem.

No, co – cóóó?! – Zaječel Kajfáš: - Tady si každý přihřívá svou polívčičku. Támhle Pilát hraje své potrhlé hříčky se zástupy, tam si zas Pastyřík hraje na Hospodina a vyzývá své stádo: Ploďte se a množte se! To mám zůstat trčet stranou?

Co chceš o tom prozradit, a hezky na rovinu?

Co bych vykládal? Že Švejk krade psy a pak je prodává, kdežto já sbírám potulné čokly a dělám  z nich profipsy. Tak o co jde?

Právě o to.

Kajfáš se nadechl a nasupeně ze sebe vychrlil:

Slyšte, co vyhlašuji dnes a navěky ex cathedra! Lex dura, sed lex. - Pak drmolil  jakési nové desatero. Na vlas stejné, jaké ukládal Pastyřík pro šlechetného berana, ovšem v tomto případě je pro ušlechtilého pražského krysaříka. Zatímco takto drmolil, vmetl mi starší brácha otázku na tělo:

A co si počneš ty?

Asi bych nejraději prošel jejich středem a ubíral se dál, protože ještě nepřišla moje hodina.

Jak dlouho chceš takhle přežívat?

Mám se snad vydat napospas krysaříkům?

Kam dál se pořád chceš ubírat? Mezi další a další tuláky, zloděje a nevěstky? Jen aby tě vandráci a zloději neoškubali jako slepici. Dej pozor, aby tě tuláci nerozcupovali jako krále tuláků na cimpr campr!

To je přece k zbláznění! Copak si může někdo začít něco s čímsi tak bizarním? – Krysaříci! Univerzita pražských krysaříků! Pachový kříž! Původně to mělo být jenom něco jako maskování činnosti v podzemí, a najednou to má být něco, co má trvat snad navěky a nikdy jinak. Kolik takových ptákovin mě tady na světě ještě čeká?

Bratře! – Vykřikl Kajfáš, ale nebylo znát, na koho z přítomných se vlastně obrací. Toužíš po osvěžení? Já také. Sázím, že nikdo nemůže být skleslejší, než já. Sotva se plazím. Plazím se, jak ten červ. Ale neboj se, červíčku!

Co je?

Neboj se! Dostane se ti osvěžení přivedením nové krve téhož plemene do našich chovů! Roma locuta, causa finita! - Hlavně se nesmíš uchylovat k atavistickým zvratům! Jinak by to šlo in infinitum, ad infinitum! Nedopusť náhlý výskyt vady nebo vlastnosti, která byla po několik pokolení skryta! Principiis obsta!

Mohl jsem si hlavu ukroutit, ale to už Kajfáš začal z jiného soudku. Jak vemlouvavě a jak otcovsky dokázal úlisný Kajfáš vypravovat o svých věrných!

Podívejte se, takovému psu stačí jeho smečka, ale pes, kterému život zpestří druhý pes, ten je docela jiný. Jeho výrazové prostředky jsou pro nás ohromující a překvapivé. Pejsci dokáží na sebe žárlit i závidět nebo krást jeden druhému třeba kostičku, piškoty nebo hračky -

Zatímco Kajfáš mluvil jazyky skoro andělskými, volám sám k bráchovi:

Samé hračky! Jen samé hračky! Kvůli nim snad mám vykrvácet?

Proč ne? Všichni noví a další farizeové se zabední v nových, a stále nesmyslnějších hříčkách a hračičkách, a nedá se jim vyhnout. Tak je třeba vydat se jim napospas právě dnes a zde. Klidně vyznej a sám tomu uvěř, že seš nejhorší ze všech, Vyznej a věř tomu, že seš dokonalý outsider. Přej si, aby tomu věřili také tvoji bližní a trpělivě přijímej to nejhorší, co o tobě říkají. Přej si, aby s tebou nakládali jako s vyvrhelem hodným opovržení, a když tebou opravdu budou pohrdat, zamiluj si je za to.

Co je? Očkuješ mě masochismem a plánuješ mou sebevraždu, nebo co?

Neboj se. Nechci tvou zkázu, ani zalíbení v sebetrýznění. Klidně se vzdej svého uznání a všeho uznání, které bys mohl mít od lidí a vysokého mínění o sobě. Dobrovolně se oprosti svých přirozených lidských práv jako laciného balastu, avšak ne kvůli nějaké své úchylnosti, nýbrž kvůli tomu, aby ses mohl dostat blíž ke mně. Ostatně, ruku na srdce, copak ti mohou nějaké lidské deklarace tvých přirozených lidských práv něco zaručit? Nakonec to vládce světa stejně smete se stolu, když mu to bude nepohodlné. Sám ti však navěky zaručuji, že naplno respektuji tvou svobodu. Nikdy se ti sám nevnucuji, ale všechno ti jenom nabízím.

To nevím. Děsím se toho, jak by to dopadlo, kdyby mi moje přirozená práva nechránil žádný ombudsman, ani žádný spolky, nýbrž jedině skrytá přítomnost někoho, koho nikdy nikdo neviděl.

Tak ty se děsíš? Jenže to, co následuje, je prostě úžasné. Pak ti zjevuji v celé vznešenosti mou svrchovanou pravdu, vždy pomáhající milosrdenství a mou nejlepší dobrotu, hodnou nekonečné lásky.

Nejskvělejším plodem tvého nejhlubšího životního propadu je velká, čistá a silná láska ke mně, kterou nezastraší žádné lidské těžkosti ani pronásledování. Je to láska podobná lásce mých bláznů, kteří se radují, že smí kvůli mně a mému jménu trpět.

Tato láska vyrůstá ze tvé velké touhy po dokonalosti. Je to hlad a žízeň po vyšší spravedlnosti. Sám tě k tomu vybavuji darem síly, abys překonal všechny průšvihy.

No tak - kdy už přijde tvoje hodina? Předpověděl ti ji snad někdy nějaký prorok? Nechci být falešným prorokem, ale zaručeně tě roztrhají přechytralí teologové v církvi i kritici ve světě. Na to pamatuj! Vezmou si tě na paškál psychiatři, aby odhalovali tvůj vztah k otci nebo žes byl dětství třeba neužíván starším sourozencem. Vezmou si tě na první stránku novináři, aby tě očistili blátem z ulice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

GOLGOTA

Osvíceným šlechtěním se daří v našem stádě dosáhnout nebývalé užitkovosti! – Vychloubal  se Pastyřík: Chvalme spolu se žalmistou Hospodina, jenž pomáhá lidem i zvířatům!

A co ty řady paovcí? – Pípl jakýsi odvážlivec.

Přeháníte. Inu, ovšem, kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když se štípe dříví, lítají třísky.

Co s tím budete dělat, ctihodnosti?

Plánujeme další šlechtění ovcí v pastýřky. - Tvrdil Pastyřík.

Jenže jak odpovíte na volání nové doby?

Přece se už daří docílit skvělého výsledku. To je ona, ta proslulá Chlouba Velké Moravy.

Jen jestli obstojí v konkurenci.

Jakápak konkurence?!

A co taková šampionka, jakou je proslulá Velkokněžna ostřihomská?

Ta!? - Kdepak, jenom jedna je nejlepší na celém širém světě. Omnia praeclara rara, jak říká klasik. A to je naše Chlouba Velké Moravy.

Nuže, ctihodnosti, nač ještě váhat? Představte nám tu svou výtečnici! Prosíme za celý svět! Představte ji celému světu! Aby svět volal VIVAT!

Všechno přijde. Jedno po druhém. Uvidíte na světové výstavě. – Pak už se pastyřík odmlčel, aby se upnul jenom na to nejlepší ve svém chovu.

Safra, děvče, musíš udělat na ty velkopastýře a velkochovatele jaksepatří dojem! Předveď se jim jaksepatří.

Vždyť nemám co na sebe!

Ale jen si vzpomeň na ten tvůj jemný persián.

A už je to tady! - Hlásil konferenciér: Chlouba Velké Moravy vítězí na celé čáře! - Povězte nám, jak se vám, podařilo docílit tak skvělého výsledku?

Všechno je to dílo mého velkého učitele, Pastyříka.

Ale vy sama přece máte na tom také svou zásluhu.

Nerada se chlubím, ale věděla jsem, že budu nejlepší, protože nikdo nemá takového pastýře, jako já, totiž vznešeného Pastyříka: - Za vše, čím jsem se stala, vděčím spořádanému životu pod jeho vedením. Dobrá životospráva vykonala své. Tomu vděčím za své vítězství.

Neuvěřitelné!

Co ? Co to? – Vyrazil ze sebe koktavě premiant studia pražských krysaříků, řečený Maxipes.

Co se děje?

Jak tak listuji Obecním štěkotem, úplně mi tento plánek nové doby vyráží dech.

Snad ne?

Tak to zase jo. Koukej na ten obrázek. To je přece ta vyhlášená CHLOUBA VELKÉ MORAVY.

Ukaž. A tá - včera byla v televizi. Seznam se s královnou krásy! Koukni na tu šampiónku! Nositelka medaile o nejlepší ovci roku!

Mrkni sem, starouši! – Vyštěkl kdosi a strkal mu to pod nos fotografii s nápisem Miss World! a zavrčel uznale: To je kost!

Kost z mých kostí, jak říkával nebožtík Adam, podotkl Maxipes: - Brachu! Já ti ji nedokážu popsat. Prostě nedokážu.

To mě podržte! S tebou to ale cloumá!

Za takovou ovečku by jeden dýchal. - Vydechl Maxipes a funí: Jak bych jen získal její přátelství?

To bys tomu dal. Ani to nevyslovuj před Kajfášem nebo Pastyříkem.

Ti staří suchaři už stejně přežívají svou dobu.

Ty máš teda výcvik za všechny prachy, Maxi!

Každopádně bych měl stačit vyhledat každou zaběhnutou ovečku. – Říkal hrdě premiant a rozběhl se slibným směrem.

Ten, který by se mi líbil, - rozprávěla právně šampionka mezi družkami se zasněným výrazem v očích: - by byl nejspíš takový útlejší a drobnější a měl by milé oči a pokukoval by po mně jen tak zpovzdálí, a když by se mu konečně naskytla příležitost, aby oslovil, tak by se zajíkal a rudl a proplétal si prsty a legračně by popotahoval a zakopával by o vlastní nohy a vypadal by trochu jako jehňátko a -

Chloubo! - Vykřikl vyděšeně Pastyřík, který se vynořil ve svém stádečku znenáhla jako Hospodin  zástupů: O kom to mluvíš? Kdopak je ten mládenec?

Ale nikdo.

Nikdo?

Samozřejmě, že nikdo. Jenom si ho tak představuji.

Ale mluvíš, jako bys ho znala.

Ale kdepak! To jsou nápady!?

Kdyby po tobě nějaký mládenec skutečně pokukoval, tak ho přece budeš ignorovat, ne?! - Domlouval jí Pastyřík, tušící, že dnešní nápadník už dávno nevyhledává nejbližší příbuzné dívčiny, aby si vyžádal svolení dvořit se jí.

Samosebou.

Maxipsovi však už ledacos došlo, když mu vysněná kost jeho kostí říkala:

Oběd je jídlo, které je nejlépe vypustit. A má-li se vůbec požívat, pak má sestávat z několika zrnek muškátového vína, z banánu a strouhané mrkvičky. A když jde o večeři, tedy Příručka zdravé výživy v duchu New Age doporučuje znamenitý recept. Sušené švestky, do kterých se přidá trochu octa, značně zlepší chuť.

Už je ruka v rukávě. – Starala se přičinlivá šeptanda.

No nazdar, hodiny! - Vybuchl Kajfáš, když se dozvěděl, že se premiant jeho studia dvoří přední premiantce Pastyříkova stáda.

O co jde?

Pusť to z hlavy! – Domlouval mu.

Cože? Zapomenout na to křehké stvoření? Spíše ať mi uschne pravice i levice!

Vždyť je to Pastyříkovi osobně slavně zaslíbená ovečka! Je zasvěcená jeho posvátnému šlechtitelství.

Do toho se vložila sama přemoudřelá ovečka s připomínkou:

Hele, už Terentius říká ovem lup committere. Fakticky se cítím ovcí vydanou na pospas vlkovi k jeho šílenému pokusnictví. Vždyť i císař Tiberius podle svědectví Seutoniova říkával boni pastoris est tondere pecus, non deglubere.

Načež výtečník z Kajfášova chovu dodával k lepšímu:

Velký učitel lásky, Ovidius uvádí a cane non magno saepe tenetur aper.

To vím taky - , vyštěkl Kajfáš: - že nevelký pes často zadrží kance. Jenže to není tvůj případ. Prober se, ty hlavo dubová! A vycouvej z toho, dokud je čas! Věř mi, že láska mezi profesionálním psem a ušlechtilou ovečkou nemá budoucnost.

Kdepak!

Podržte mě, jinak padnu do vývrtky! - Soptil Kajfáš a vrhal oči v sloup: Tomuhle se opravdu říká natvrdlost, pravá cementóza.

Posléze však i hrozil: Odebereme ti diplom, který máš z naší staroslavné univerzity pražských krysaříků! A basta! Přece nemůžeš udělat takovou ostudu naší Alma Mater!

To byste neudělali.

To bychom udělali.

Ale Varro přece píše canis caninam non est.

Jářku, to si mysleli staří Římané, že pes psa nesežere, a přece sežere.

Jakto?

Nejsme jako oni.

Sám přece dobře vím, že jsem jen křehká nádoba. Jsem hříšník, nic než ubohý hříšník.

Tak jest, nádobo vyvolená.

Jenže ze svého poslání zachránit třeba jen tuto jedinou ovečku neustoupím! Ani o píď! Padla do jámy, nastrojené tím falešným Pastyříkem. Svou duši dám za tuto ovci, a bude jeden ovčín a jeden pastýř.

To známe. - Mával rukou Kajfáš: Nakonec to ale nebude jeden ovčín, nýbrž jen jedna ovce s jedním ovčákem.

Ach, děti, co mi to vyvádíte? Počítám s touhle ovečkou jako s pastýřkou! – Hořekoval Pastyřík.

Už je pozdě. - Tvrdil Maxipes.

Jen počkej! – Vyrazil výhružně Pastyřík.

Dávno jsem skončila s vegetariánskou stravou. – Ozvala se Chlouba Velké Moravy a mrkla na Maxipsa.

Cos jí to provedl, ničemo! - Osopil se na něj velkopastýř Pastyřík.

Pěkné kvítko nám to vzchází z té naší šlechtitelské stanice přežvýkavých vegetariánek. – Lomil rukama Pastyřík.

Do toho se vložil Maxipes, tvářící se velmi chápavě:

Inu, generační konflikt.

Ge – ge - generační konflikt? - Opakoval si koktavě ctihodný Pastyřík a kroutil hlavou: Ne, tohle nemohu rozhodnout bez velkopastýřské konference.

Nebojte se, ctihodný Kajfáši! Neděste se, Pastyříku! Všechno je v pořádku. Jsme zasnoubeni. - To proneslu zanedlouho dvojhlasně on i ona.

Potom to jde z tlustých do tenkých. - Upřesnil situaci Kajfáš. Načež se pokusil konejšit ctihodného Pastyříka:

No, ctihodnosti, ale vždyť máte ještě jiné ovce ve stádě.

Ten vulkánovitě vypěnil: Ty bys byl pastýř za všechny prachy!

Kajfáš už měl na jazyku: Ještě, že mi to říká takový vypečený rádoby Pastyřík! Ale včas se kousl do jazyka, protože mu kmitlo hlavou: Kdoví, jestli bych tuto pastýřskou nulu nemohl k něčemu potřebovat. Proto jen hlesl:

A nemáš snad ještě celé ostatní stádo?

Když ti starouši jsou tak strašně úzkoprsí! - Vzdychal Maxipes.

Jenže když jdou na nás s tou velkopastýřskou konferencí, tak bychom se neměli nechat zaskočit.

Myslíš?

To chce velkorysost a velkodušnost. – Doporučovala Chlouba.

Inu, každý špás něco stojí.

Jasně.

Všechno je to stejně jenom ďábelské šálení!? - Vyhrkl Maxipes, a aniž by zapochyboval o neochvějné ušlechtilosti kosti svých kostí.

Rozejdeme se. – Řekli skoro jednohlasně.

Láska – sex – peníze. Všechno jenom rozpustilé kratochvíle, a právě u těch výkvětů celé té honosné nabubřelosti. – Povzechl jsem si: A co bude dál, brácho?

Co by mělo být? – Odpovídal starší bratr otázkou.

Vždyť je to strašný pohled, jak všechno, i nejkrásnější a nejčistší hyne a mizí, jak vadne veškerá láska, jak všechna stvořená krása vadne, a jak jednoho opouští, co k člověku přilnulo a na čem ulpívá, jak všechno zvolna vyhasíná.

Právě tohle všechno máš teď za krkem.

Cože?! Já?

Další závisí na tobě.

To přece nejde.

Neboj se. Raduj se uprostřed těch potřeštěností kolem sebe, že náš společný a největší nepřítel je vyřízený. Ten protivný soused už je vystěhovaný. Už nikdy nebude vévodit radosti, ani zatemňovat krásu, ani tlumit tvou velkou touhu, ani rozmělňovat tvé schopnosti na sklonku života. Nejenom to, že máš nesmrtelnost v duši, ale ani tělo nepřichází zkrátka. Ode dneška začíná mít podíl na této nesmrtelnosti, protože ta se posléze dovršuje i tělesně. Proto tvůj nový život dalšího Krista už není jen živořením v temnotách, odloženým do budoucnosti, kde ještě nikdo z lidí nebyl. Začíná zde a nyní jako opravdový život.

Nic nechápu.

Ono ti to dojde. Otevírám ti bezpečnou cestu mou hroznou smrtí. Teď už jasně vidíš, že jako nade mnou smrt nikdy nezvítězila natrvalo, tak nezvítězí ani nad tvým životem.

Ne? Ovšem to je nad moje síly.

Už ne.

To si Pilát myslí taky, když tvrdí, že ho blahodárně oblévá ten jeho vysněný Vodnář, aby ho v  nové době vytáhl ze všech průšvihů.

Kdepak Vodnář. Sám vítězím nad smrtí. Ne, že bych nějakou šťastnou náhodou vyklouzl z jejích spárů. Vítězím spolehlivě a neochvějně. Vítězím nad samým základem tvého vykolejení z řádu jsoucna. Přemáhám smrt samotnou smrtí. Nad smrtí kvůli odporování mému vyššímu řádu jsoucna vítězím smrtí z poslušnosti k vyššímu řádu. To jsou dvě úchvatné a krásné poučky nedělního rána.

A teď už zbývá ještě malý kousek na tebe. Zrozením z vody a ducha seš ve své smrti spojen s mou smrtí. Odložením každé scestnosti a uchylování se z řádu povstaň k novému životu mé dokonalé lásky bratrské i otcovské i přátelské.

Na to si netroufám.

Konec prázdných řečí, mátoho! Právě teď pro tebe začíná nový život, život svrchované lásky bratrské i otcovské k tobě a v tobě a otevírají se možnosti tvé lásky ke mně.

Nevím, nevím, jestli to zvládnu. Asi přitom pohořím.

Kdybys měl pohořet nebo snad vyhořet, tak pošlu Floriána, aby tě opláchl. Tvůj nový život ve mně totiž nikdy nevyhasíná. Stále plane, až nezvratně dosáhneš dobra, aby se tím dál plnilo moje dílo.

Na to nemám nárok.

Nemáš, ale přesto ti ho opatřuji. Tvé srdce, prahnoucí po věčném životě se mnou už nemusí dychtit nadarmo.

A co ostatní?

Říkám to především tobě, kdo mně miluješ tak něžnou láskou, a koho jsem si sám tolik oblíbil. Nemohu tě přestat milovat. Samozřejmě toužím jít za všemi a spolu s nimi, a jednou to asi bude možné. Zatím se ukazuji pouze někomu. Kdo však odmítá vzít na vědomí tvoje svědectví, uzavírá mi před nosem dveře k sobě. Tak zůstávám při své všemohoucnosti bezmocný vůči zabedněnosti mnohých.

Sotva se vzdáš všeho, co jednou tak jako tak ztratíš, až se to před tebou rozplyne, hned poznáš, že se tím v tobě rodí nový život.

Haf-Haf! Haf-Haf! Haf-Haf! Haf-Haf! – Otřáslo ztichlým ústraním a celou atmosférou, kde doposud všemu vévodil jako Manus Dei vztyčený prst veleváženého Kajfáše. Ústraní se změnilo v úplné moře štěkavců. Vlastního slova nebylo slyšet.

Panenko skákavá! - Vydechl Kajfáš.

Haf-Haf! Haf-Haf! Haf-Haf! Haf-Haf!

Fuj! Nechte toho, dotěrové! – Okřikoval pětici nejbližších. Trvalo to však delší čas, než se unavili.

Strašné! Tohle už není pro člověka. – Vyznával poctivě Kajfáš a kdekdo mu dávaL za pravdu.

Jde o něco horšího.

Co se děje?

Tihle -

Co je? Dostali snad vzteklinu?

Kdepak, něco horšího. Pastyřík mi je bere.

Jak to?

Bere si je jako zálohu na půjčku do mého podniku. Připravuje mě málem o celou profesionální smečku. Trnu, jak to dopadne.

Strašné.

Fakt je, že se celý ten vysoce kvalifikovaný velkoodchov stává neúnosným břemenem. Zřizujeme pobočky v jiných městech. Roste mamutí podnik se spoustou vysunutých pracovišť. Jsou v tom těžké peníze -

Opravdu?

Momentálně jsme ovšem bez prostředků. ¨

Cože?

Prostě na dně. Naštěstí máme dobré přátele.

Najdou se?

Musím si dnes pospíšit do Rottary Clubu.

Tradááá! Tradááá! – Měly by znít fanfáry, ale zatím jen president klubu vytruboval do srolovaného servítku a provolávalů: Sám velký Kajfáš přichází! Pojďme mu naproti! -

Tváře z lóže se obrátily k příchozímu, a opravdu - je to on: To je ten Kajfáš, který dokáže svou vyřídilkou skvěle pobavit vysokou společnost a nikdo si nevzpomíná, že by kdo dokázal fabulovat lépe, neboť pevnou rukou vymačkává ze svého námětu šťávu až do poslední kapky.

Vážné, napjaté obličeje posluchačstva ho povzbuzovaly, aby vydal ze sebe u řečnického pultíku to nejlepší.

Milí bratři,! Chcete-li, abych shrnul význam diplomovaného absolventa z naší Alma Mater, tedy slyšte slova věčného života.

Ovčáci a bačové nechť naplno využívají absolventů studia pražských krysaříků na obranu stáda před vlky zhoubci i před nemístným tuláctvím svéhlavých ovcí, aby každý zvlčilec, jakož i ten, kdo se jakkoli zaberanil, ochotně a rád zberánkovatěl!

Jak přesněji má takový profipes chránit stádo?

Povím vám to, a nic vám o tom nezatajím. Stačí mu plnit naše moderní Desatero.

V sále to podivně zašuměla.

Jednotlivá jeho přikázání zní:

Předně, ať každý profesionál střeží důležité objekty! Dixi!

Za druhé, každý nechť vyhledává zbloudilé, vysílené, zraněné či zabité jedince! Dixi!

Za třetí, každý ať zdolává záškodníky, ničitele a - - !!

Pískot v sále přehlušil halasné podání, až se mluvčí zajíkl. Když popadl dech, stačil ještě vyhrknout:

Tak praví Kajfáš!

Tož tak. - Ozýval se předseda těch trubců takovým bezbarvým hlasem.

Právě to říkám. A hotovo dvacet! - Dodal tajemník.

Kajfáš okouněl u řečnického pultíku a přešlapoval z nohy na nohu. Pak uprostřed nastalého ruchu a šumu spěšně opustil sál.

Ještě se uvidíme, míní můj starší brácha.

Myslíš? A kde?

Sám sice nemám, kde bych hlavu složil, ale přesto během mého trmácení světem nachází rodinu, kde mám otevřené dveře. Tam jsem vítán. Tam trávím své chvilky oddechu. A přece to není to, co hledám.

Co hledáš?

Trochu víc než lidsky hřejivou lásku, třebaže ji neodmítám.  Hledám toho, komu se chci oddat ještě víc, toho, kdo se otevírá tomu nejhlubšímu. Tak hledám právě tebe. Dej se osvítit, poučit, naplnit a přetvořit mým slovem, až budeš mít jednu touhu a jednu žízeň po jediném nutném.

Jediné nutné?

Prostě moje otcovství. Pouze to je nutné a jen spočinutí v něm je žádoucí. Všechno ostatní ber jen tak, pokud tě to vede tímto směrem. Tady není žádná erotika. Zde zůstává jen blahovolná láska.

Takže si už jeden může dát pohov.

To zrovna ne.

Je to vznešená horlivost, ušlechtilé ctnosti, krásné úkony vroucí lásky. Ostatní je pouze ovoce tohoto jediného potřebného.

Základ je právě v tomto životě lásky, v naprostém, dokonalém, pohotovém odevzdání se. Dovol mi jako svému bráškovi i tatovi zároveň se mnou přátelským vstoupit do středu tvého života.

Čím víc se ti takto stanu vším, tím blíže jsi onomu jedinému potřebnému. Ostatní k tobě časem přivedu. Prostě se k tobě skloním s celým bohatstvím naší nebeské otčiny.

Jestli o to stojíš, tak se na to připrav. Vyhledávat mou blízkost v každém záhybu tvého života jako něco velkého, ba největšího a nejdůležitějšího, jako jedno a jediné potřebné. Naučím tě zakoušet skrytý život u sebe a jinde, jako na něco normálního, zdravého a řádného. To není žádný přepych, ani záslužná výjimka. Proto neváhej a slavně zaslib svůj život snaze být zcela můj, aby se tvůj život proměňoval v jednu službu pro mne, v jednu oběť, v jednu oslavu.

Přicházím, abych tvým prostřednictvím a právě ve tvém těle naplnil tím svým jediným nejpotřebnějším celý svět. Bez tvého svobodného rozhodnutí se ti však nevnucuji. Jen s tvým souhlasem tě uvedu do hlubin svrchovaného porozumění jedinému potřebnému. Tak co je s tebou? Čekám na tvou odpověď.

- - -

Nějak nemohu uspět u těch zkamenělin v Rottary-clubu. – Lamentoval Kajfáš.

A cos, prosím tě čekal? Jednání s a ostatními takovými dobročinnými spolky je perspektivní asi hra v kostky a jiné hazardní hry. – Mínil Pastyřík.

Hmrrr! – Ulevil si Kajfáš a současně si svým mrčením dodával sebedůvěry, aby vzápětí vyhlásil své rozhodnutí:

Rozhodli jsme se část naší staroslavné univerzity pražských krysaříků přebudovat na umělecký ateliér, přesněji sochařský ateliér. Tím zůstáváme pořád ve stejné kulturní oblasti. Akademická půda jako akademická půda.

Umělecký ateliér? Sochařský ateliér? Co s tím?

Ještě nic nechápete? - Tak dobrá, řeknu vám víc. Přicházíme s velkým objevem. Ted už víme, jak očistit celý svět od pachatelů nepravostí. Stačí, když si u nás objednají jednoho či více soch pražského krysaříka, nejlépe však dva, aby se všudy vyskytovali ve dvojicích.

To vážně chceš udělat z celé staroslavné univerzity pražských krysaříků nějaký sochařský ateliér?

Samotného pánaboha bychom urazili, kdybychom to neudělali. Tohle není jen můj soukromý nápad. To je Boží vůle.

Skvělý nápad! - Vykřikoval Kajfášův socius jako je věrný pes: Tohle dokáže vymyslet jen takový osvícený veleduch, jakým je náš milovaný a ctihodný Kajfáš.

Ex unge leonem! – Prohlásil Kajfáš.

Když nemáme dost absolventů, můžeme jejich dočasnou nepřítomnost suplovat pomocí soch. Bude to důstojné.

Konečně i sám pražský krysařík si to zaslouží, aby došel takového výtvarného zvěčnění.

A co originalita?

Vycházíme z klasiků.

Opravdu?

Některý z absolventů vysleduje, kdy bude výročí třeba narození či úmrtí Beethovena. Měsíc předem navštíví konzervatoř a vypůjčí si sošku skladatele s tím, že tetička, bývalá učitelka hudby stůně a touží ještě jednou pohlédnout do tváře velkého mistra. Bustu odnese do blízké dílny. Získanou podobu hlavy implantuje soše pražského krysaříka a pak zhotoví potřebný počet pražských krysaříků, tentokrát s oduševnělou tváří génia.

Není to připitomělé?

Připitomělé? Totálně pitomé! Jenže svět si to žádá. Nuže, chovejme se tržně, počínejme si marketingovitě.

Hm. – Jak je libo.

Je skvělý, - Mnul si ruce Kajfáš, když před sebou spatřil první exemplář: -  ale řeknu vám, kohosi mi to připomíná. – Nějakého – hm -  ale nemohu si vzpomenout.

Vyskytuje se však - hm -  prostě výroba těchto soch dosahuje počtu dvou set, nicméně zájemců je málo. Zatím není kryta ani režie.

Inu, nezbývá, než doznat, že spotřebitel se chová jako vrtošivá kobyla.

Zatím pouze jedna krátkozraká penzionovaná učitelka a řezník, toho času majitel několika činžáků, se stali majiteli mistrovského výtvoru z hutě mistra Kajfáše. Třetí bustu vystavil hostinský v blízké pivnici, a to výměnou za čtyři vypitá piva.

Zapomínáme na reklamu. - Upozornil Kajfáš: My toho krysaříka musíme vystavit na předním místě.

Už druhý den se tvořily shluky lidu před výkladní síní jednoho z obchodů na Národní třídě. Výkladní síň byla pestře ověnčena chvojím a stužkami s trikolórou v národních barvách. V jejím středu spočívala na sametovém podkladě inkriminovaná soška pražského krysaříka. Nad ním se skvěl nápis

TEN, KTERÝ NÁM CELÝ ŽIVOT OBĚTOVAL.

JEHO SOCHA PATŘÍ DO KAŽDÉ DOMÁCNOSTI

Objednávky přijímá sochařská huť a ateliér ctihodného Kajfáše. Adr: Fakulta výtvarného umění při univerzitě pražských krysaříků

Tak vida, pokyvoval uznale hlavou Kajfáš, když zpovzdálí sledoval kupící se davy: To je nápad - jen co je pravda? A jde se do kanceláře, protože koupěschopná poptávka roste a zástupy zájemců se pohrnou.

Zástupy se však nedostavovaly. Zato se ale vynořil známý pražský advokát, doktor Povříslo.

Pan doktor si přeje jednu sošku pražského krysaříka?

Jakého - krysaříka?

Hm, odkašlal si mistr Kajfáš: No - přece našeho krysaříka, geniálního, kvalifikovaného absolventa univerzity -

Ne. Přicházím ohledně toho skandálu na Národní třídě. A přicházím - poněkud se napřímil - přicházím z pověření sekretáře hradní kanceláře, pana doktora Valbřicha.

No - a -

Vážení, nechci vynášet ukvapené soudy, ale je to přinejmenším nemístné, vystavovat sochu našeho předního občana, takto zhyzděnou za výlohou na naší nejrušnější třídě a dát k tomu nápis Ten, který nám celý život obětoval.

Ale - to bude omyl. V té výloze je přece soška, jejíž ušlechtilá tvářnost může snad někomu připomínat slavného Beethovena.

Cože? Beethovena? Absurdní!

Tady se někdo zbláznil.

Jen žádné impertinence! To bych si vyprosil. U toho výkladu se kupí davy lidí a všichni poznávají v nestoudné podobě toho vašeho psiska věrnou podobu pana Piláta! To je urážka hlavy státu!

Kajfáš konsternovaně zíral před sebe.

Jsem pověřen, ulevilo si důstojně rameno spravedlnosti, abych celou záležitost uvedl do správných kolejí: - Žádám vás proto, aby z veřejných míst byly neprodleně odstraněny tyto nehorázné paskvily a hrozné kýče, proti kterým jsou sádroví trpaslíci vysokou metou umění. Pokud máte nějaké další sochy, hanobící hlavu státu, jsem pověřen je všechny vykoupit za režijní cenu padesát haléřů za kus.

Ale ty sochy jsou na prodej a kdo má zájem, ať si je koupí a pak si s nimi může dělat, co chce.

Abych vám řekl pravdu, hradní kruhy s podobnou eventualitou počítaly. Mohu ty sochy také zabavit a ostatní dohru bude mít celá záležitost před soudem.

Kajfáš naprázdno polykal. Napadlo ho, že i skvělý Homér si přece někdy zdřímne, ale jeho hlasivky jaksi vypovídaly službu, takže už jenom zasípal: Quandoque bonus dormitat Homerus.

Kolik jich máte na skladě?

Dvě stě. - Zasípal Kajfáš.

Takže je naše advokátní kancelář vykupuje po padesáti haléřích za kus, to máme celkem za sto korun.

Hmrrr! – Zavrčel chabě Kajfáš. Pak rozhodil bezradně rukama a vydechl málem posledním dechem:

To nám nezbude rajcnkrecht nic! A to máme na krku oslavy výročí založení naší staroslavné univerzity pražských krysaříků. Jak to důstojně oslavíme?

Minutou ticha. – Radil advokát.

Jsem jako Daniel v jámě lvové. Jsem oběť maléru, jaký může potkat každého. Takové zlo na mně Bůh dopouští! - Vzdychal Kajfáš.

Divíš se tomu? – Říká mi starší brácha.

Ani trochu. Dokonce bych měl dost špatné mínění o kulturní úrovni svých krajanů, jestliže ten odporný náfuka dostal ještě nějakou příležitost, aby tak dlouho zamořoval celý kraj.

Nesuď, a nebudeš souzen.

Ty bys to na mém místě zvládnul?

To si piš! Představitel světové velmoci mě vydává širokým temným masám, abych trpěl, krvácel a umíral na křižovatce lidské neochoty zodpovědně se pro něco rozhodnout, a symbol mého ortelu mi vrhá pod nohy. Pak okázale ponořuje ruce do vody, aby si je veřejně umyl se slovy: Jsem nevinen krví tohoto spravedlivého. Je to na vás. Tak dává najevo, že hrubému násilí je vše povoleno.

Tak přece zvítězila světová velmoc! - Jásá podsvětí, radují se inkoustová srdce ze všech  úřadů a bulvárních plátků, jakož i přeučení učenci, jejichž falešnost je světoznámá. Konečně jsou ti povrchní svatoušci a změkčilí zbabělci v balíku. Cítí se náramně bezpečně, když je vynikající jedinec umlčen. Peklo jásá, že umlkl prorok

Teprve po této oběti lásky si uvědomuji svou osamělost. Naplno si uvědomuji, jak mě na chvíli opouští moje otcovství, protože to tak chci, neboť se sám k tomu nabízím. Když se na okamžik otcovsky odmlčuji, sleduji vraha, jak se na svobodě pošklebuje své oběti. Sleduji, jak lež a násilí vítězí nad pravdou a láskou. V tu chvíli své otcovské odmlky zakouším na vlastní kůži hrůzu tohoto dopuštění. Prožívám hrůzu tohoto, byť jen chvilkového, ale přesto neméně skutečného zapomenutí mého otcovského sebevědomí. Tím jako tvůj bratr upadám do spárů nepřátel. Tak se má duše plní zimou úzkostí, temnotou bezedné hrůzy a opuštěnosti. Jasně vidím kořeny smrti a také chápu, že na mě má nejméně práva. Cítím drápy smrti sápat se na mě svými údery a bolestmi. Zakouším to pro všechny chvíle tvé opuštěnosti. Cítím to pro okamžiky, kdy bude nad tebou a před tebou vítězit křivda, špatnost, lež a podraz. V tu chvíli nepodléhej malomyslnosti, neodhazuj víru. Prožívám to s tebou ve tvé vlastní kůži až morku tvých kostí, zkrátka ve tvém vlastním těle. Ukazuji ti sám na sobě, že dovedu i toto své momentální otcovské odmlčení vyrovnat a vyvážit.

Mezi námi, divím se ti, brácho, proč to všechno dopouštíš, když miluješ sebe i mne?

Jedině proto, abych ukázal, jak dovedu tuto nejotřesnější zkázu obrátit k happyendu. Ačkoli bývám tak strašně opuštěn, nezapomínám na tebe. Čím větší opuštěnost prožívám, tím důvěrněji jsem s tebou, když se ti zdá, že seš na dně. Nejsi ten nejopuštěnější. Nejhůř je na tom ten, koho sám opouštím. Třebaže jsem na pár dní opuštěn mým otcovstvím, moji nepřátelé jsou mnohem víc opuštěni. Propadají zlobě a pusté lži. Přesto za ně prosím. Obětuji se za ně. V ponížení a potupě, ve strašných bolestech a hrozném opuštění za ně prosím. Kéž se aspoň trochu se přihřejí u ohně, který zapaluji!

Slyšíš mně, ty ničemo, který srovnáváš svůj způsob utrpení s mou tichostí na kříži? Poslyš, jak se mi chechtají, když se přiznávám, že jsem tvůj spásonosný bratr. Když mě vidíš trpět a sleduješ moje nepřátele, jak se chovají, tak mi celým srdcem uvěř! Věř mi aspoň v té chvíli, kdy máš mým utrpením a umíráním potvrzeno, že tohle všechno není pravda. Kdyby to byla pravda, tak měl bych podle tebe odhodit své okovy i s tebou, svým nepřítelem. Jak seš krátkozraký a povrchní, ty pokrytče, svatoušku, snobe akademický i církevní, úředně potvrzený advokáte diaboli! Stále chceš předpisovat mně otcovskému, jak si mám počínat, jak mám řídit život, jak mám spravovat svět a celé lidstvo? A když to nejede podle tvého omezeného plánu, který sis vymyslel s klapkami na očích, vyvozuješ z toho, že jsem sám asi vzbouřencem proti mému otcovství, a moje otcovství že je snad hodné tvého odsouzení? Odpouštím ti, blázne. Přijímám tvé vyznání pokořujícího se ničemy. Ujišťuji i tebe, lotře, trpícím vedle mě, uvidíš, že se za chvíli setkáme v mé nebeské otčině.

Znovu a znovu ti ukazuji, jaká je moje otčina. Vejdeš do ní se zkroušeným srdcem, s právě přijatým ponížením a utrpením, smrtí v mém náručí, v důvěře v lásku a všemohoucnost mého otcovství.

To všechno sleduji ze svého trpkého povýšení světáky. Vidím tě jako všechny, za které umírám. A ty stojíš přede mnou v nepřehledném zástupu mých bratří a sester, a jako ostatní i ty si neseš svůj uzlíček hanby a bídy. Nezapomínám na tebe, utápějícího se v té šedé mase davů. Jako na všech, tak zvláště na tobě spočívám svým pohledem a nechávám na tobě skanout krůpěji své krve. Všechny, ale tebe zvlášť chovám ve svém srdci jako v bavlnce. Nemohu tě přestat milovat. Nedosáhnu-li pro tebe odpuštění, nepřeji si ani moje příznivě nakloněné otcovství. Sleduj, že nenajdeš propastnější vinu ani úchylnější scestnost, kterou bych nebyl vyrovnal. Do rukou svého rozezleného a protivného pomocníka nechávám uchopit kopí, aby jako dobře naostřeným skalpelem otevřel dokořán srdce, abych ti dal najevo, že se mi doopravdy můžeš naplno svěřit. Věčně se odtud valí krev až do poslední krůpěje a navěky se moje srdce už nezavře. Tak je útočištěm a hlubinou bezpečnosti právě tobě, můj unavený človíčku, tobě obtíženému, tobě pronásledovanému, tobě, který si myslíš, žes nikdy neměl štěstí na pravou lásku.

Konečně nacházíš pravé hnízdečko lásky, kde můžeš bez obav složit všechno, co ti leží na srdci, svou budoucnost, naděje i úzkosti. Objímám tě svými pažemi, které jsou rozepjaty od věků do věků po všech cestách, aby tě zachytily jako otcovská i mateřská náruč při každém tvém škobrtnutí. Nech se zachytit a přivinout mými pažemi, abych tě něžně podebral jako pastýř ztracenou ovečku a odnesl domů! Půjdeš?

- - -

Jářku, že se neslyšel jsem o žádném novém tvém dramatu. - Povídal Kajfáš toho dne odpoledne Pilátovi, jako by se nechumelilo, neboť celá ta trojice výlupků Kajfáš & Pilát & Pastyřík patří ke kategorii exemplářů takřka splachovacích. Pokud se u nich kdy vyskytuje nějaká stopa svědomí, znamená pro ně tolik, co morální zakomplexovanost. Tuto stísněnost se někteří z nich snaží opláchnout svátostným způsobem ve zpovědnici, ale prakticky všichni pomocí ducha skrz naskrz všedního, zkrátka naturálního, zato však důsledně destilovaného a kondenzovaného v tekutém stavu.

Teď jsem už nějaký pátek nic nepublikoval, odpovídal Pilát smutně.

Blbá smůla. Já zase nemůžu prodat ani jediného krysaříka.

Je zajímavé - napadlo mě:- že kdybyste protáhli nějakého faráře, mnicha či řeholníka kanálem nucených prací, vězení a vyhnanství, nebo aspoň ho prohnali mlýnicí masmédií, jak se to v českých krajích, obtížených husitskou revoluční tradicí, s oblibou děje, aniž přitom národ pohne brvou, a potom ho oblekli do příslušných hábitů a ornátů, vždycky mu budou sedět a bude v nich vypadat důstojně. Zatímco šašek, převlečený za krále, bude vždycky vypadat jako komediant. V očích světa sice šaty dělají člověka, ale chápavé srdce dítěte lehce odhalí šlechetnou duši v hadrech stejně, jako pozná proradnou duši v šatech ministra.

Ehm – hm – já – nějak se mi to vymyká. – Blekotal Pilát: Nejvíc mě ale ničí ta neschopnost zřetelně promluvit o něčem smysluplném.

Errare humanum est. - Konejšil ho učeně Kajfáš.

Ale přece jenom -

Jen se neukvapuj. Natura non facit saltus.

Hm.

Všeho s mírou, jak říkával nebožtík Pythagoras blahé paměti.

-

To je ta zlatá střední cesta.

Pilát se nahrbil a po chvíli ze sebe vysoukal:

Mám dojem, že jsem v očích veřejnosti poklesl přibližně na stejnou příčku, na které se ocitl Herodes na společenské slavnosti izraelských matek. - Načež zavrtěl hlavou a podotkl: - Já jsem efektívně mrtvý muž.

To už je starý.

V ovzduší výčepní místnosti hostince je něco, co vždycky působí na zraněné city přímo magicky. Inhalace pivem nakyslého, kouřem zahnědlého vzduchu působila na zraněné city velké trojky Pilát & Kajfáš & Pastyřík jako útlumový program.

Jako vždycky, pane vrchní. – Objednával Pilát: Vezmeme to od shora jídelního lístku až dolů.

Lokálem to zašumělo: Haló! Lidičky! Je tady sám Pilát! Pilát přišel mezi své!

To jsou vaše gorily, pane Pilát? – Ptal se kdosi a ukazoval na Kajfáše a Pastyříka.

Kdepak! Jen bývalí spolumuklové.

Hostinský! Přines nám ty kozlíkové kapky na naše zlomená srdce! A ostatním taky!

Máňo, narazíme další sud velkopopovického Kozla! – Volal hostinský do výčepu.

Pilát se poddal neodolatelnému, elektrizujícímu nutkání a křepce vyskočil na hospodský stolek a počínal si rozpustile. S odhozenými zábranami začínal falešně vyzpěvovat na celé kolo rozverný popěvek:

Lidi, já jsem trop, když to je pro mě hrob,

když do hostince sednu k sklííínce,

tři mám v sobě v ráz, že na pívo jsem ras

a naaašup jsem pod vobraz -

Já - dnes mám vo sklo víc - z Plzně polovic,

vostatní jsou z Velkých Popo - z Velkých Popovic!

Dneska však stůl nevydrží co kdysi a tak se s praskotem rozpadl. Pilát se s mocným žuchnutím ocitl na podlaze. Hrdina dne uprostřed trosek několikrát polkl naprázdno. Načež se zvedl, aby se vytrácel za hlasitého dotazování celého okolí:

Tak teda nevím. Kdo může za ten blázinec? Kdo je odpovědný za ten absurdní kolotoč?! Řekněte mi to, lidi? Snad ten světoběžník Stovoda, co se za ním pachtí Interpol?

Acta est fabula. – Podotkl Kajfáš a Pastyřík souhlasně potřásl hlavou.

Jako na Kajfášovi, tak na vzezření Pastyříka bylo znát, že náramně trpí. A pročpak trpí? Inu, to proto, že se jednou dali na tu strašnou vojnu,

A co mi k tomu řekneš ty, brácho? – Ptám se staršího bratra.

-

Neříkáš nic?

-

Jestli správně rozumím tvému odmlčení, tak už je to doopravdy akorát na mně. Jenomže se ani zdaleka necítím být dalším Kristem. Nemám na to ani dost sil a jsem na to příliš velký hříšník, abych byl Kristem nové doby.

-

Jak tě znám, řekl bys mi, abych po skutečném životním průšvihu nastartoval očistný zápas.

-

Takže teď už ani muk čili mlčeti zlato?

-

Nad tím zůstává rozum stát. Vždyť to člověka naprosto přesahuje. I když nemám prostředky k proniknutí této nesmírné skutečnosti, takže mi tato pravda zůstává skrytá, prostě tajemstvím, které nedovedu vysvětlit, přesto je tu něco úžasného. Zkrátka odhalení vnitřního života. Odhalení takového života, který jednoho nekonečně přesahuje, třebaže je mi jako každému dopřána osobní účast na něm.

Nikdy mi nedá pokoj otázka, jak odhalit toto tajemství? Kde začít? - Vím, že nejdůležitější je láska. Lidé dělají kotrmelce, aby zachránili, co se dá. Zapomínají, že se od nikoho nežádá metat někde kozelce, ani dělat jiné překotné změny či převracet svět naruby. Každý ať napřed přetvoří sebe, aby jeho život byl jediný úkon lásky!

Cha-cháá! – To se musím zasmát: Takhle přece vykládají ti, kdo skrývají svou lenost a pohodlnost. Ledabyle zneváží i samu tu myšlenku, že kdybych lásky neměl, nic nejsem. Jsou prostě chytráci, kteří tvrdí všem, kdo pracují, aby nejprve pracovali na sobě, a teprve pak že smí přistoupit k práci pro ostatní. Sami opatrně nezačínají pracovat ani na sobě, a raději se příliš nepřičiňují ani ve své lásce, aby jim snad nehrozilo nebezpečí nějaké lásky skutečné, lásky nezištné, lásky, která dovede strhnout celého člověka a dává mu podnikat neuvěřitelné věci, tak úžasné, že by to všechny ty vychytralé a sebou samými spokojené lidi vyvedlo z míry jako něco nepatřičného.

Proč tedy takový důraz na nezměrnou lásku? Asi proto, že ti, kdo doopravdy přetvářejí život podle lásky tak, aby všechno vycházelo z této lásky, zaručeně nesloží ruce v klín. To je tajemství těch, kdo se na to delší dobu připravují. Dlouho ve svém nitru naslouchají čisté lásce, jak se jim zjevuje. Dlouho se tomu připodobňují. Teprve pak propuká v jejich nitru požár lásky k tomuto miláčkovi, že jim nestačí celá země. Prolétnou meteorovitě mezi pobožnůstkáři spokojenými se sebou samými. Prolétnou jako kometa všechno uchvacující. Něžně strhnou vše, co jim stojí v cestě.

Když jde o to rychle dorazit k životu všechno příznivě sjednocujícímu, tak se stačí zabydlet v průšvihu, tedy setrvávat v zajetí vlastního protivného očišťování. Kdo to snese, dojde k cílovému sjednocení. Jenže co když to jeden velkodušně nestrpí? Dospěje k oslabenému životu sjednocení. Trpělivě snášené bolestné očišťování je poslední životní průšvih všech průšvihů.

 

 

ŽIVOT KRISTA NOVÉ DOBY

Tomáš J.Bahounek OP

Brno 2014

Sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP

Obálka: Veronika K.Planerová, Noli me tangere

www.cormierop.cz