JAK SE DÍVAT NA UMĚNÍ

Setkání mezi uměním v Brněnském angeliku se v letech 1995-2016 průběžně zúčastnili známí umělci a jejich obecenstvo a ostatní přátelé bl.Hyacinta Maria Cormiera O.P.

Zaznamenal Tomáš J.Bahounek O.P.

Vydalo První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera OP

Brno 2016

Obsah

1. Evangelizovat kulturu? A co to je?

2. Co je krása?

3. Co patří ke krásné věci?

4. Jakto, že jsem stvořen pro krásu?

5. Kde se bere moje zaujetí pro krásu

6. Odkud pochází moje zaujetí pro krásu ?

7. Jakou skladbu má moje umělecké dílo?

8. K čemu je moje umění dobré?

9. Komu prospívá moje umění?

10. Jak prožívám krásu?

11. Jakou skladbu má moje prožívání krásy?

12. Proč se mi nelíbí všechny věci stejně?

13. Co dělá moje intuice v umělecké tvorbě?

14. Co dělá moje intuice při prožívání krásného díla?

15. Na co potřebuji krásu a umění, když věřím v Boha?

      A na co potřebuji Boha, když mám umění?

16. Na co potřebují lidé moje umění?

      A proč bych měl brát ohled na lidi, když mám umění?

17. K čemu potřebuje Církev moje umění?

      A k čemu potřebuji Církev, když mám umění?

18. Jak mám být opravdovým umělcem?

19. Jak se mám dívat na umění?

20. Jaký to má všechno smysl?

1. Evangelizovat kulturu? A co to je?

Znamená to, že máš osobní úkol přinášet radostnou novozákonní zvěst všem lidem a tak zevnitř přetvářet lidi samotné a vytvářet z nich nové stvoření. (Evangelii nuntiandi, II/l8). Sleduj tím něco víc, než jenom nějakou zevní okrasu. Snaž se proniknout celým životem. Přičiň se o evangelizaci samotné kultury a jednotlivých kultur, jež lidé vytvořili. Evangelium, a tedy také evangelizaci, ovšem neztotožňuj výhradně jenom se svou kulturou – naopak. Snaž se otevřít všem kulturám.

Není pochyb, že hodnoty, jež ti evangelium přináší, prožíváš v těsném spojení právě se svou vlastní kulturou. Budování Božího království a šíření křesťanských hodnot se tedy nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur (Tamtéž II/20). Tak se snaž propojit nadpřirozené hodnoty evangelia s hodnotami přirozené lidské kultury.

Jenže jak to provést?

 Tak, aby z tohoto spojení mohla tato kultura vyjít oplodněna a nadána skutečnou inspirací k svému dalšímu rozvoji a tvorbě. Evangelium a tvoje krásné svědectví o něm jsou schopny proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do závislosti na kterékoli z nich.

Mluvíš o poslání umělce. Jenže ve skutečnosti mnoho umělců usiluje prostě jen o krásu, a vůbec tím nesleduje žádné další účinky svého díla. Copak to nestačí?

Nestačí to. Rozkol mezi evangeliem a kulturou je zřejmě jejich osobní drama. Ty však vyvíjej všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci dané kultury, nebo přesněji řečeno různých kultur, s nimiž se setkáváš. Každou kulturu se snaž obrodit stykem s evangeliem (Christifideles laici, III/44).

Při evangelizaci kultury v užším smyslu, totiž umění, si počínej objevně, tvořivě a vynalézavě, a ne podle nějaké nalinkované šablony. Nemusíš se vůbec omezovat na tradiční, klasické nebo moderní postupy, metody a způsoby. Vynalézej nové postupy a vytvářej objevné skladby (Evangelii nuntiandi, II/43).

Při pohledu na rozmach kultury odcizené lidským hodnotám, ale i tvojí víře, si uvědom závažnost svého zájmu o kulturu (Christifideles laici, III/44). Zejména u takových proměnlivých kulturních útvarů, jako je umění, si opatřuj dobré znalosti o jeho přirozených i nadpřirozených základech, Nestojíš snad o to, abys rozlišil ve stávající nepřehledné spleti různých směrů uměleckých proudů „ovce od vlků“? Ne každé umění je otevřené vůči tvému šíření evangelia. Dokonce i v tom umění, které se někdy tváří jako příznivě nakloněné hodnotám víry, najdeš někdy „vlky v rouchu beránka“.

Mohou to být některé směry počítačového automatismu, působícího líbivě. Mohou to být ještě jiné projevy uměleckého „okultismu“. Působí vůči tobě jako svému příjemci zase povýšenecky, pohrdavě, až nenávistně, rušivě, otřesně, ba přímo tě šokují.

Jsou však způsoby, jimiž lze i tyto směry v umění, předpojatě uzavřenému evangeliu nebo farizejsky zneužívajícímu evangelia k předvádivosti autorů, nenásilně, taktně, a přesto účinně otevírat upřímnému přijetí radostné novozákonní zvěsti. Není to snadné. Musíš kvůli tomu něco obětovat a pak se pokorně otevřít vyšší pomoci našeho Pána, bez něhož nedokážeš nic.

Přitom se neobejdeš bez znalosti prostředí a kulturních okruhů, v nichž se soudobé umění tvoří, nachází a působí. Většina dnešních umělců je zřídkakdy ovlivněná klasickým uměním. Zato je silně poznamenána převažujícím modernismem. Přesto však většina z nich namáhavě a s velkým tvůrčím utrpením a opravdově hledá svou uměleckou totožnost. Pokud jsi duchovní pastýř, tak zapomeň na to, že si na ně v Božím domě počkáš, až za tebou přijdou. Nepočítej ani s tím, že je někdo jiný z věřících kromě tebe bude vyhledávat. Při hrozném úpadku estetické vnímavosti našich věřících až do bezduché pózy, zkrátka kýče, s tím skoro nepočítej.

Nejenže se mnohý dnešní umělec ve světě odchyluje od evangelia, nýbrž také umění doprovázející zbožnost křesťanů a jejich mariánskou úctu prochází od 19.a 20.století většinou úpadkem. Se smutkem se můžeš ohlížet za předcházejícími staletími, kdy bývala Církev hlavní podporovatelkou skutečně krásného umění. Vyjdi ze své duchovní „věže ze slonoviny“ mezi lidi, a dřív než začneš hlásat radostnou zvěst, snaž se je dlouho a vytrvale sledovat a soustavně chápat!

Tohle je však velký úkol nejen pro tebe, jako duchovní pastýře, nýbrž i pro tebe, křesťana, který žiješ ve světě. Jako laik jsi svým povoláním postaven do středu světského prostředí. Jsi poslán k nejrůznějším časným úkolům. Proto také zvěstuj evangelium zvláštním způsobem. Tvou hlavní a bezprostřední úlohou je uvádět ve skutečnost všechny skryté křesťanské a evangelizační možnosti, které v dané světovém dění už trvají a působí. Vlastním polem tvé evangelizační činnosti je kromě jiného také rozsáhlá a složitá oblast kultury, včetně umění. Přitom se neobejdeš bez důkladné znalosti prostředí, kde máš působit (Evangelii nuntiandi, VI/70,73).

Jako křesťan žijící ve světě máš poslání být s odvahou a tvůrčím způsobem přítomen ve význačných oblastech kultury, tedy také na místech umělecké tvorby. Cílem této tvé přítomnosti je nejen poznávat, kriticky posuzovat a očisťovat projevy současné kultury, nýbrž je pozvedat pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň (Christifideles laici, III/44,).

K žádoucímu sjednocení skladby dané kultury se zapoj celou svou bytostí. Způsob, jak pečuješ o sebeuskutečnění ve své tvorbě závisí na tom, jak pojímáš sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá tvůj jedinečný a nenahraditelný příspěvek k pravé kultuře. Podporuj kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře přednost před pokusy, které ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho podnětnosti a jeho svobody (Centesimus annus, V,5l).

2. Co je krása?

 Krása je to, co se ti při poznání líbí (Sv.Tomáš,Summa theol.,I,27,l.). To je dáno správnou proporcí. Krása je však víc než pouhý přívlastek věci. Bez ohledu na tebe jako diváka, je krása sama jasně vynikající forma nebo přesněji vnitřní skladba věci.

Co je potřeba ke kráse věci?

 Především to, aby části věci tvořily v jistých poměrech v jednotný celek. Přitom tato rozmanitost částí soustředěná v jednotě musí tak jasně vynikat, aby ti byla zřejmá, abys ji mohl poznávat. Krásno spočívá v celistvosti, úplnosti či neporušenosti, v souladu souzvuku a souměrnosti, a konečně v jasnosti, skvělosti či zářivosti. (Tamtéž, I, 38, 8).

Krása je tedy podle sv.Alberta, jasně vynikající řád či skladba, čili skvělost formy, která září na úměrně rozčleněných částech hmoty (Opusculum de pulchro et bono).

Co rozumíš skvělostí formy?

Skvělost znamená, že skladba nějaké věci vyzařuje tak, že se ti jeví její dokonalost a řád v celé plnosti a rozmanitosti. Skvělost krásného je vlastnost věci, která způsobuje, že se věcné prvky její krásy, jako je řád, soulad, úměrnost, stávají jasnými a budí ve tvém rozumu snadné a plné poznávání. Jasnost je zvláštní vyzařování nad světlem a barvou, sebeodhalení. Proto se mluví o jasném světle, jasné pravdě či jasném pochopení, tj. o zřejmém světle, pravdě či pochopení, čím jsou zřejmější, tím jsou dokonalejší.

Stvořitel jako svrchovaná Krása způsobuje poměrnou krásu svého tvorstva. Krásno, s jakým se setkáváš ve světě, je nedokonalé ve srovnání s krásou Boží. Trvá zde jen díky Stvořiteli, k němuž se vztahuje. Krásno je prosvítáním, vyzařováním Boží milosti. Rozlišuj mezi svrchovaným krásnem, které je cílem metafyziky, a krásnem vnímatelným smysly, které je nedokonalé.

Jak se liší krása od dokonalosti?

Krása se věcně neliší od dokonalosti, ani od pravdy ani od dobra, třebaže se od nich logicky liší. Krása je sice totéž co dobro či dokonalost věci, jenže musí to být taková dokonalost, že tě svou skladbou uchvacuje, upoutává tvé smysly i mysl, vyzařuje svým souladem. Tento soulad vzbuzuje ve tvé duši zálibu. I poměrná úplnost věcí a vzájemných vztahů má souladnou úměrnost částí k celku, takže celek jasně vyniká či vyzařuje. Souměrnost částí k celku, vyrovnanost jejich vztahů dává vzniknout jasnému vynikání její skladby. Proto je krása je jasně vynikající skladba věci.

Tvůj duch, příbuzný souladu a řádu, má zálibu v souměrnosti, uspořádanosti a dokonalosti skladby. Jasné vynikání takové skladby věci v tobě vzbuzuje zálibu. Jak smyslovým vnímáním, tak rozumem vnikáš do řádu a souladu. Podle stupně rozvoje tvých duševních schopností pro vnímání řádu a souladu celku, pro vnímání jasně vynikající skladby celku, dospíváš k zálibě v kráse, k lásce ke kráse a k jejímu novému zakoušení..

Dobro působí na tvou touhu a snahové napětí, aby probuzené směřovalo k dobru. Dobro jako krása působí na tvé poznávací schopnosti, ve kterých se projevuje záliba v kráse. Obojí proudění tvého života za dobrem a krásou může být a často bývá souběžné. Miluješ krásu nejen pro radost a potěšení, ale i proto, že je součástí tvé duše, která se tím zdokonaluje. Krása je jako dobro způsobilá vzbuzovat i tvou touhu a žádost. Je-li dobro úplné a dokonalé, tak je zároveň krásnem, takže se ti líbí. (Sv.Tomáš, Tamtéž,I,5,4kl.)

Zatímco k zážitku krásy ti stačí nazírání, dobro potřebuješ dosáhnout, abys jím mohl uspokojit svou potřebu. Věc je dobrá, pokud je přiměřená vůli a potřebě, je krásná, pokud se vztahuje k poznání. (Tamtéž, I,II,27,lk3.)

Dobré je to, co přitahuje tvoje snažení. Toto snahové napětí se ti vyrovnává tím, že dosahuješ dobra. Krásné je to, jehož nazíráním se ti toto snahové napětí vyrovnává. Soulad tvé duše a věci v poznávajícím úkonu je vlastní příčina tvé radosti z krásy. Plnost tvého zážitku krásy ovšem zahrnuje ještě připojující se city, nálady a jiné tvé projevy. Postupuješ tedy přes smyslové vnímání krásného předmětu k jeho duchovnímu poznání v rozumu a nazírání, a k opětovné ozvěně poznané krásy v celé tvé bytosti, včetně stránky smyslové a pudové.

Kde se ve věcech samých bere krása?

Zdrojem krásy v přírodě nebo v umění je řád. Krásno není pouze to, co je uspořádané, nýbrž to, co je způsobilé tímto řádem vynikajícím ve věcech vyvolat v tobě, který to postřehuješ, radost z rozjímání.

Krása přesahuje možnosti tvých smyslů. Smysly sice můžeš sledovat krásné věci. Avšak vlastnost, kvůli níž jsou věci krásné - krása - je předmětem pouze tvého rozumového poznání. Na rozdíl od ideální krásy, jako je třeba láska k vlasti nebo ctnost čistoty, kterou rozumem poznáváš samu v sobě bez pomoci smyslů, smyslová krása je též přístupná jen rozumu, avšak rozum ji postřehuje pomocí smyslů z jejích smyslových zjevů. Rozlišuj mezi neměnným ideálem krásy a jeho proměnlivými realizacemi.

Krása naplňuje tvé smysly něčím uspořádaným. Pouze uspořádané smysly, jako zrak či sluch si mohou osvojit řád a míru. Tvému rozumu je vlastní, aby snadno, jasně a názorně poznával svůj předmět. Čím méně nesnází a překážek ti brání v daném poznání, tím větší v něm nalézáš zalíbení. Úkon poznání je ti usnadňován přítomností řádu, jímž je krása. Tvoje záliba v kráse se liší od nezištné lásky k dobru tím, že plyne výhradně z duchovního, rozumového nazírání na předmět. Krása posunku se líbí, protože jednotlivé části krásného jsou si navzájem podobné a jsou určitým poutem spojeny v jeden souladný celek. Dobře víš, že se ti geometrické vztahy líbí. Příčinou toho je zřejmá pravidelnost jako shoda částí nějakého celku. Taková jasná shoda ti usnadňuje představit si celek. Sotva vnímáš část, už jsi připraven k vnímání ostatních částí. Vzniká v tobě vědomí pravidelnosti, zákonitosti, řádu. Kterýkoli prostorový tvar se shoduje s touto pravidelnou zákonitostí, odpovídá tvé silově pohybové zkušenosti a způsobuje v tobě zalíbení v kráse.

Podstatnými znaky rytmu je souvislost a opakování. Každý hybný projev osamocený v čase se vyznačuje jedinečnou okamžitou subjektivní stránkou. Ta pomíjí, jakmile se opakuje, aby se stala součástí souvislého celku, rozvíjejícího se v prostoru i v čase. Tyto dva prvky rytmu - prostor a čas, jsou neoddělitelné. V některých uměních vidíš jeden nebo druhý převažovat, v hudbě ti oba vystupují vyrovnaně jako rovnocenné prvky. Samotný tvůj život je vlastně rytmus. Je to souvislý sled rozmanitých jednotek, tvořících celek. Také ve své osobnosti můžeš odhalit rytmus, neboť zvláštní propojení jejích vlastností ji podmiňuje. Každý život i každý výtvor, který je přímo veden pouhým pudem, podněcujícím bytost odporovat, je nerytmický. Rytmus tvého života a umění vyžaduje souvislé sloučení všech povahových rysů.

Uvádění krásy do podstatné závislosti na citu vzniká z nepřiměřeného nadhodnocování citu. Prožívání krásy se neomezuje na tvé city, ani na samotnou tvůrčí činnost. Vnímání krásy je úkonem tvé poznávací schopnosti. Při tomto úkonu se uplatňuje také tvoje vůle a cit pro jediný základ, ve kterém tvoje schopnosti pramení.

 Když sleduješ krásu, předpokládáš krásno, které vnímáš. Věcný prvek krásna nelze popírat, protože bez něho není možná intuice. Tvoje intuice, jako přímé zření rozumu, netvoří krásno, nýbrž předpokládá krásno. Krásno je něco přesažného jako jsoucno, pravda a dobro. Shoduje se s daným jsoucnem a pravdou. Dovršuje je však tím, že vztahuje jsoucno ke tvé poznávací a volní schopnosti, jakož i k citům. Naproti tomu dobro vztahuje jsoucno pouze k volní činnosti, kdežto pravda vztahuje jsoucno zase jenom k rozumové schopnosti. Tím, že věc je tím, čím má přirozeně být, v celé své ucelenosti, vyzařuje souměrností, jasností, skvělostí a pořádkem, a to je věcné krásno. Proto je příroda přirozeně nejvíce krásná.

Při sledování umění přísně rozlišuj mezi opravdovými uměleckými díly a řemeslnými výtvory, postrádajícími vlastní krásnou hodnotu. Při prožívání uměleckého díla si polož otázku, zda vedle významových představ přicházejí v úvahu ještě jiné představy, a zda jsou pro krásu přípustné také nějaké představy přidružené, včetně náboženských. Když chceš nějaký předmět zhodnotit jako krásný, tak to neprováděj hlavně ani převážně podle přidružených představ náboženských. Avšak byla by to krajnost, kdybys chtěl přidružené představy náboženské docela odlučovat od krásných. Tvoje hodnocení věci jako krásné závisí na tvých dosavadních zkušenostech z vnímání krásných věcí, avšak může být zdokonaleno přidruženými představami náboženskými.

3. Co patří ke krásné věci?

Především něco smyslově vnímatelného. Tento první činitel ve tvém zážitku krásy můžeš označit jako přímý. Jenže sám nestačí k uskutečnění tvého zážitku krásy. K tomu, aby to, co přímo postřehuješ, působilo tvůj krásný zážitek a tvou zkušenost krásy, musíš dosáhnout zvnitřnění. Potřebuješ výkladové představy. Dostavují se ti zařazením vjemu krásné věci do tvé zkušenosti z vnímání krásných věcí, jejich srovnáním a vyhodnocením. To je proces zvnitřňování.

Rozlišuj vlastní významové představy, týkající se krásy, od představ přidružených. Rozhodující je vztah vyvolané představy k vyvolávající představě. Přidružená představa je v poměru k danému významu krásné věci něco jiného, co má své zvláštní trvání vně dané věci jako umělecké a co na danou věc pouze upomíná. Rozdíl mezi přidruženými představami náboženskými a vlastními významovými představami krásné věci je zásadní, třebaže mezi nimi není zjevně patrná propast. Nedej se ve svých soudech o hodnotě krásy uměleckého díla ovlivňovat přidruženými činiteli! Ty jsou ve tvém estetickém nazírání přístupné natolik, nakolik jich dovedeš využít ke stupňování estetického proniknutí sledovaných věcí.

Přidružené činitele náboženské mohou přispívat ke vzniku tvého krásného zážitku. Neposuzuj však hodnotu krásy uměleckého díla podle přidružených činitelů. Takové stanovisko ti ponechá přijatelnou volnost. Zároveň to ale vyžaduje od uměleckého díla, aby působilo a projevovalo se výhradně sobě vlastními hodnotami krásy. Přidružené představy náboženské samy o sobě neznamenají nic pro tvůj zážitek a zkušenost krásy. Představují pouze látku, ze kterého je možno v některých případech vytvářet krásné prožitky. Tato možnost je však podmíněna právě tím, zda a jak se tato látka poddá a přizpůsobí skladbě vlastního prožitku krásy.

Jaký je rozdíl mezi krásou a uměním?

Rozsah umění je mnohem užší než rozsah krásna. Za jistých okolností může vzbuzovat krásný prožitek kterýkoli jev. Krásno mimo tebe značí dokonalost věci nebo díla, čili dobro. V kráse jako takové nejde o přírodní tvar, nýbrž zobrazený ve tvém smyslovém poznání a pochopený tvým rozumovým poznáním. V tomto zobrazení tvaru může tvá mysl odhalit mnoho nového světla a nové životnosti v napětí a tíhnutí k dokonalejšímu tvaru jako cíli – stálý vlastní podnět k dokonalosti nikdy nevyčerpatelné.

Ošklivost nemá základ ve skutečnosti, nýbrž v jejím nedostatku. Nenajdeš v přírodě žádnou věc, která by byla sama v sobě ošklivá. Ošklivost jí může připadnout z nedostatku vzhledem k jiným věcem, nebo vzhledem k tobě, který ji chápeš. I v přírodních věcech je větší nebo menší krása pro větší nebo menší uskutečnění své možnosti, a to i nezávisle na úvaze tvého rozumu, který ji dovede srovnávat s ideálem. Krása věcí není poměrná, nýbrž svrchovaná, sjednocená se svou vlastní skladbou, ovšem pokud tato skladba dospívá k plnému uskutečnění své možnosti, totiž k plnosti bytí a dokonalosti.

Vznik tvé záliby v kráse a touhy po ní je ti dán tvým přirozeným založením. Je podstatný rozdíl mezi tebou, schopným poznávat, a mezi těmi tvory, které toho schopny nejsou. Jako bytost schopná poznávat máš podstatně dokonalejší založení. Tvoje založení jako poznávajícího tvora je dokonalejší, protože máš možnost vnímat a přijímat tvary jiných bytostí. Smyslové vnímání může přijímat počitky a obrazy všech smyslových věcí, které bezprostředně vnímá, rozum přijímá tvary a tvoří si pojmy o všem myslitelném. Proto se tvá duše může takto stát smysly a rozumem, a tak se přibližovat k Bohu, v němž je všechno jako ve svém zdroji. Tvoje mysl si o věci, vnímané pomocí smyslů, utváří ideální obraz a typ, které si upřesňuješ zkušenostmi a přemýšlením.

Každá věc přirozeně směřuje k vlastní dokonalosti a úplnosti. V tobě nabývá toto směřování zvláštního rázu kvůli tvému rozumovému poznání a tím také zaměření k svému dobru jako cíli. Projevuje se v tobě nejen bytostné směřování, nýbrž také duševní náchylnost k tomu, co máš mít a nabýt k své dokonalosti. Toto směřování k poznanému dobru se projevuje láskou a touhou. Jako člověk nutně miluješ své dobro. Volíš-li někdy zlo, pak je nevolíš jako zlo, nýbrž proto, že je pokládáš za dobro, zkrátka volíš zdánlivé dobro, vyhovující tvé chtivosti a choutkám, i když tyto odporují povaze tvé stvořené přirozenosti a tedy i mravnímu řádu.

Jakýkoli předmět i jakékoli dění v tobě i kolem tebe se mohou stát krásně působivými. Krásná působivost činí z věci, která je jejím nositelem, krásnou skutečnost bez jakéhokoli dalšího zařazení. Proto se často projevuje jako prchavý záblesk přebíhající po věcech. V umění převažuje krásná působivost, kdežto vyskytuje-li se mimo ně, je podružná.

Bůh je nezávisle na tobě nadpřirozeným duchovním základem krásného působení, hodnoty krásy i normy krásy stvoření. jako i umění. V tomto svém duchovním základě, jakož i v duchovním základě tvého prožívání umění, se působení, hodnota a norma krásy nemění. Změny, kterým to podléhá, jsou podmíněny změnami společnosti a tvé smyslové vnímavosti.   

4. Jakto, že jsem stvořen pro krásu? 

 

Nepokládám se za krásnou bytost. Spíše zrovna naopak. Kde je tedy ta krása?

Je vštípena do samotné tvé přirozenosti. Tvoje potřeba výrazu nitra je obecně lidská. Vždy a všude, už jako dítě vydáváš ze sebe zvuky a tvary - říkanka, tanec, zpěv, značka, obraz. Povstávají z tvé potřeby projevit své nitro, představit se sám sobě i okolí, vytvořit něco. Je to výraz tvého vnitřního napětí. Tvou snahu tvořit dělí od ostatní výrazové činnosti úsilí vytvořit něco nového. Nespokojuješ se s účelnou úpravou přírodnin v nářadí, nýbrž se chceš projevit umocněně, vyslovit skrytý obsah, vyjádřit svou osobitě lidskou hodnotu, a dobrat se tak nového stavu. Takto vzniklý tvar je životně spojen s tvým nitrem. Novost spočívá v prožití, v osobní hodnotě námětu pro tebe. Zdůrazněná novost se vztahuje ve chvíli zrodu jen k tobě jako původci, k tvému úsilí zjevit se sám sobě, přesahovat svoje hmotné meze, osvojit si cizí a zároveň vydat své. Výsledek může ostatním připadat jako opakování známých věcí. Tak se na různých místech světa objevují podobné ornamentální soustavy. Všechny pocházejí od tebe jako člověka, a ty se ve své přirozenosti a náklonnostech neměníš. Nezávislost na okolí, o kterou usiluješ, je pouze vnitřní. Nikdy nemůžeš ze sebe docela vyjít. Nejsmělejší obrazotvornost tě nevzdaluje zemi. Nevytvoříš tvary, které by popíraly daný základ, ze kterého vše roste. Toužné vidiny, vysněné během staletí, ti patří odedávna. Jsou důsledkem jednoty ducha a smyslů zakotvených ve světě. Proto se tvůj tvůrčí výraz pohybuje ve tvarech, vyrůstajících z tvého duchově-tělesného založení. Je vymezován tvými možnostmi a schopnostmi.

Je umění pro mě záležitost ryze duchovní, anebo jen smyslová?

Umění je tvoje bytostně lidská záležitost, poněvadž se neobrací ani výhradně k tvému duchu, ani výhradně k tvému tělu, nýbrž k duchu prostřednictvím těla, a tak tě jako člověka zabírá celého. Nevyjadřuje pouze vnější věci, nýbrž také tebe, a to nejen ve tvé vnější tvářnosti, ale i ve tvém vnitřním životě. Vyjadřuje případně i tvou společenskou povahu. Tak je i tvůj zážitek krásy mimo jiné také společenský.

Krása se však u tebe projevuje také bezprostředně a nezáměrně - v postavě, fyziognomii, v chůzi. Jako symetrie a proporce odpovídají tvé postavě, tak tomu odpovídá i přirozené rozšíření těla pohybem, totiž rytmus tepu, dechu, kroku a mluvy. Vnější projev odpovídá napětí, jenž navenek vyjadřuje.

Tvé tělo je obrazem duše, i když nedokonalým, a v tom spočívá jeho největší krása. To, co obdivuješ krásného na lidském těle, je podle Auguste Rodina (Umění, Praha 1918, s.70) zvláštní vnitřní plamen, který tělo jakoby průsvitně osvětloval. Jako muž dokážeš svým výrazným obličejem, svou silou, svými svaly či svou obratností vzbuzovat dojem ráznosti a průbojnosti. Co ti jako ženě chybí na výraznosti, vyrovnáváš ladností, zaobleností tělesných tvarů, jemností a uhlazeností obličeje. Nejde jen o plastické přednosti. K tomu přistupují jemnější a přece rozhodnější zabarvení, tedy malebné krásno. Muž může být stejně šedý či bledý nebo červený ve tváři a na těle, u ženy znamenáš odstíny a máme druhý vlastnost krásy, ne sice jediný, ale podporující. Také pleť je u ženy hladší, a má tím o další estetický rys více. Okolnost, že se ženská krása snáze poruší, neboť výraznost se neporuší tak snadno jako harmonie, nasvědčuje její úplnější přiměřenosti estetickým formám. Ženská krása se rychle mění. Pravé mládí, doba panenské vyspělosti, kdy se tělo vypíná ve své štíhlé, hrdé kráse. Již panenskou únavnou touhou a horečnou vášnivostí mládí povolují napjatá tkaniva a linie tahů pozbývají pevnosti. Z dívky se stává žena, avšak to je podle Augusta Rodina jiný druh krásy, méně čisté (Rodin, Tamtéž, 71-73).

Tak se krása projevuje mne jako jedince, ale jak je to ve společnosti?

Rozsáhlou oblast vzniku krásného působení tvoří lidské vztahy. Jsou založeny na situacích, které ze společenského styku vyplývají, a jimiž se tento styk uskutečňuje. Běžným typem situací ve společenském styku je setkání.

Tvoje dobré chování ve společnosti působí krásně, třebaže jeho hlavní cíl je jiný. Již samotná slova "postoj a strojenost" zdůrazňují, že estetično je v tobě zakořeněno. Každý tvůj dobrý skutek i jeho výsledek mají krásný účinek. Tělesné výrazové prostředky živelně do značné míry odhalují tvé myšlenky a úmysly pravdivěji, než činí slova, která mohou lhát. Nízké myšlenky se odrážejí na obličeji a kreslí na něm viditelnými rysy stopy pošetilosti.

Častěji opakovaná výrazová hnutí se konečně ustálí také navenek, nejen v podobě pomíjivého gesta, ale též v podobě trvalý tvarů rysů. Záměrně i nezáměrně uvádíš do činnosti různé obličejové svaly podle různých nálad a psychických stavů. Vývoj svalů se tím stupňuje a čáry nebo rýhy na obličeji, pocházející od obvyklého smršťování stávají se hlubší a nápadnější

Tvým zjevně nejdokonalejším sdělovatelem mimoslovních zpráv je obličej. Dolní část obličeje je velice hybným sdělovacím zařízením. Úsměv, mající výrazně krásné vlastnosti, jako zakulacení či symetrie, je především záležitostí této části obličeje. Dolní část obličeje často bezděčně vyjadřuje tvoje vnitřní stavy s krátkým trváním. Tyto krátkodobé výrazy, zařazené do sledu jiných výrazů, dotvářejí či dokreslují převažující výraz. V horní části obličej bezděčně poměrně více působíš jako sdělovatel dlouhodobých vnitřních stavů. Pohyby čela jsou citlivým sdělovatelem tvých starostí a obav. Každé dělení obličeje na části, oddělování pohybů úst, očí, čela atd. však znamená vnášení násilnosti do skutečnosti, která je sama o sobě ucelená. Navíc mimořádnou roli zde hraje jas, zvláštní světlo, které tvář ozařuje.

V rysech tváře nachází tvá duše své nejzřetelnější mimoslovní vyjádření. Tvůj vnitřní život není vyjadřován pouze řadou črtů v obličeji a rysů, v níž se onen život promítá, ale také celkem těchto jednotlivých rysů - jejich vzájemnými vztahy. Každý rys, který se vymyká ze vzájemnosti s ostatními, působí ošklivě. Stačí nepatrný pohyb části obličeje, aby výraz, jenž spolu s ostatními tvoří, byl odlišný, a náznaky harmonie mizí.

Křesťanské mravy rozvíjejí tuto skutečnost zdůrazněním hlavy zahalením ostatních částí těla. Toto zaměření podporuje také krásné umění, zejména malířství, neboť lidská tvář má v něm jedinečný význam. Krása tvého posunku je úměrná vnitřnímu hnutí, jež vytváří, a do jisté míry také představě a ideálu krásy, které si tvoříš. Hluboké pravdě vždy zřetelně odpovídá vzájemná spojitost pohybů, objemů, krása posunku. Naopak "neladnost a nerytmičnost jsou sestry špatné řeči a špatné povahy." (Platon, Ústava)

Když se ta přirozená lidská krása projevuje bezděčně, k čemu je dobré umění?

Tvoje přirozená lidská krása se projevuje nejen mimoděčně, nýbrž také záměrně, v tvorbě. Tvůrce je duchovně tak naplněn předmětem, že překračuje svoje osobní hranice, duchovně si jej osvojuje a ztotožňuje se s ním. Toto přímé nazírání, časté u dětí a primitivů, kde není zatlačováno do pozadí přemítavým myšlením, působí také v umění.

Hranice mezi uměním a ne-uměním nejsou totožné s hranicemi mezi krásným a ošklivým.

Něco krásného se pořád vlévá do umění a něco krásného z něho stále vyzařuje navenek. Nicméně jak krásu mimouměleckou tak umění ovládá řád - řád shodný s řádem, který Stvořitel vtiskuje do tvé přirozenosti. Podléhá řádu jsoucna, který je shodný s řádem krásy.

V samotné skladbě uměleckého díla můžeš však sledovat jistou rozeklanost a podvojnost. Předně je každé umělecké dílo vázáno jedním svým pólem k přírodě, k viditelným, smysly poznatelným skutečnostem. Zároveň je však něčím, co přesahuje danou skutečnost, neboť ji přijímá jako něco nehotového a vyzývajícího k dovršení.

Příroda ti nedává přesné určení k umělecké tvorbě. Není to jen lhostejnost, ani pouhá bezesměrnost, se kterou v přírodě vznikají hned ty hned ony významově odlišné poměry.

Je to také nekonečnost významových poměrů v přírodě. To znamená pro umění dvojí: jako umělec si musíš z přírody nejen vybírat, nýbrž musíš vůči viděnému dojmu také nově uspořádat obraz. Oproti neukončenému přecházení tvarů v přírodě musíš svému dílu položit prostorové omezení, které je zdůvodněno v celku díla. Jenže příroda ti pro tuto uzavřenou celistvost díla nedává žádný pokyn.

Sleduj převahu kulturních hodnot nad přírodou. Čím výše postupuješ po stupnici hodnot, tím patrněji se ti ukazuje podvojnost jsoucnostní a pojmová. V jádru tvého uměleckého díla je rozpor, který neustále drásá tvůj život. Tento rozpor nezasahuje pouze skladbu díla, nýbrž také celý postup vytváření a dokonávání díla. Už samotná skutečnost tvé umělecké tvorby má svůj vnitřní zdroj v tragické rozeklanosti tvé bytosti. Umělecká tvorba je projevem tvůrčího překonávání rozporu mezi vlastností věcí či stavů tvého vědomí, jak se ti podávají či jak je obvykle prožíváš, a mezi představou o nich, totiž touhou po nich, jimiž se osvobozuješ ve světě vytvořeném tužbami své vlastní duše. Umění je tvé vy\pořádávání se s tvorstvem. Přitom vypořádávání znamená usměrnění, které do přírody vnášejí všechny tužby tvé nesmrtelné duše. Jako tvor jsi však stvořen nejen pro krásu, nýbrž pro krásu svrchovanou, neboť jsi stvořen jako Boží obraz podle krásného Boha.

5. Kde se bere zaujetí pro krásu

Zvláštní osobitost a jedinečnost umění vyniká mezi ostatními oblasti tvé činnosti tím, že jeho předmětem je krásno, ale krásno je vyzařováním formy. Formě rozuměj tak, že ti neodhaluje plně podstatu věcí, protože tato podstata je skryta v jejich přesažnosti. Forma tě zaměřuje k neprobadatelné hloubce tajemství. Nezůstávej však při tom, že bys vymezoval krásno skvělostí formy. Jinak byl to vymezoval jenom velkolepostí tajemství. Připoj tedy k danému pojetí krásna ještě svůj osobitý přístup ke krásnu. Ovšem ani na tomto stanovisku neuvázni. Jinak by ti zase tajemství snadno sklouzávalo do tvých osobních zážitků a ztrácelo by svůj přesažný ráz.

Jak to mohu poznat?

To, co bezpečně víš o všech druzích a způsobech projevu tvůrčího ducha, je tvoje zkušenost s tím, a účinkem, který to v tobě zanechává. Umí pronikat svým osvěžujícím a povzbuzujícím vlivem do všech záhybů tvé bytosti, do každé tvé činnosti i do všech tvé stavů, kromě jediného - totiž toho, v němž tvé přemítavě postupující myšlení, na jehož účast je vázána , ustává a tvé smysly jsou zahlceny zábleskem jiného světla, v němž má každé poetično svůj zdroj. Může ti být dáno proniknout k tomu přímým zřením, intuicí svého rozumu.

Co je to poetično?

Líbeznost, která bezpečně doprovází poetično, je radost, kterou v tobě vzbuzuje a okřídlená lehkost, se kterou pozvedá tvou zemitou tíhu. To není plodem planého květu pouze nějaké hry z nutkavého pudu po nápodobě. Není to ani výsledkem tvé touhy po nějaké kratochvilné činnosti pro zábavu či povyražení. Umění netvoříš z nudy. K umění se neutíkáš ani z pouhé dlouhé chvíle- Vždyť je sjednocujícím svorníkem tvého života.

Poetično pochází z přirozeného řádu. Přesto přímo neodpovídá onomu tajemnému nepostižitelnému, přemítavému postupu tvého myšlení. Zkrátka poetično nedovede přímo přinést tomu neutlumitelnému nepokoji tvé duše nějakou ryze lidskou útěchu. Nedovede dostatečně uspokojit onen nevyslovitelný stesk na dně tvé duše. A přitom je poetično jeho výrazem. Proto nachází své vlastní prostředí a pole působnosti v tvé důvěrné blízkosti. V důsledku onoho tajemného nepokoje , který tě přesahuje, zakoušíš zkušenost neukončenosti, nezavrženosti. Proto usiluješ o pokračování, o vyjádření svého zážitku navenek. Tak se ukazuje bolest a utrpení jako vlastní a přímý podnět umělecké tvorby.

Jak si tedy mám na základě toho odpovědět na svou otázku, proč, odkud a z čeho se vytváří umění?

Z tvojí touhy po harmonii, po dosažení dokonalosti, po spočinutí v pokoji. Jenže odkud plyne tvoje touha po dokonalosti ? Odkud víš, že v tom svém podivuhodném ustrojení přece dokonalým nejsi? Jakákoli tvoje úvaha a řeč o zdokonalování, ba i pokroku nabývá smyslu jedině z uznání tvé viny, z doznání tvého pádu. I kdyby ses tom nedozvěděl ze zjevení našeho Pána, přesto by tě každé důsledné myšlení nutně přivedlo k doznání svého pádu. Tvůj Stvořitel nemůže být původcem něčeho nedokonalého. Ale ty, tak, jak jsi, v celém svém podivuhodném ustrojení, dokonalý nejsi. Jsi-li umělec, tak přece nechceš jenom napodobovat, a jistě tě ani tvůj Stvořitel nenutí, abys pro něm jenom papouškoval. Jsi stvořen jako originální obraz k Boží podobě. To však neznamená, že bys byl kopie nebo napodobenina. Jsi zcela originální obraz, jaký se už nikdy v celých dějinách stvoření nebude opakovat.

Co se děje na začátku uměleckého tvoření?

Vlastní podnět k tvorbě vychází z tvého nitra, z vnitřního rozechvění "hudbou intuitivní pulzace". Smyslové vnímání je ti pouze prostředkem k průmětu tohoto vnitřního podnětu. Zdrojem tvého utrpení je nezhojitelná, zjitřená rána, kterou jsi tváří v tvář dokonalosti zasahován. V důsledku tvého ustrojení se ti dokonalost jeví ve svém přívlastku - v kráse, Ta tě silně poznamenává a pobízí k tvorbě. Proto se vyjadřuješ z "hudby intuitivní pulzace" ve své duši. Je-li původem tvého utrpení ono zasažení krásou, pak se ti nabízí odpověď na základní otázky.

Proč a z čeho pochází poetično? Kde je její původní zřídlo ? K čemu směřuje ? Jaký má smysl ?

Rozhodně ne v žádném samovolné hravosti, ani v nutkavém pudu po nápodobě. Je-li tvůj tvůrčí úkon odrazem úkonu Stvořitele, tak to neznamená to, že by tví umělecké dílo bylo jenom prostá napodobenina.

Jenže proč ? K čemu ?

Když tvoříš, tak si přece jenom nehraješ, ani se neoddáváš nějakému samoúčelnému kejklířství. Naopak celým svým ustrojením a svým dílem čemusi odpovídáš. Máš co říct. Máš nějaké poslání. Tvoje dílo není jen ozdobná okrasa, ani žádná podružná "nadstavba" na tvém životním díle. Tak tvé umělecké dílo spolehlivě svědčí proti všem neandertálským lebkám a javánským čelistem. Svědčí o tobě, který odedávna jsi a zůstáváš v základě sám sebou. Smyslem umění je patrně radost, vyplývající z tvé nadlehčené tíže a z povzbuzující úlevy. Umění ti nedává zapomenout, ani netlumí tvou bolest jako opium. Naopak jí vychází vstříc. Tvoje potřeba umění a schopnost je vnímat je obecná. Patří k tvé přirozenosti. Avšak nadání k umělecké tvorbě obecné není. Se vzácností jeho výskytu souvisí to, že si je nemůžeš libovolně připravit, ani k němu nedá vychovat v nějaké škole, ba že si je nemůžeš ani vyprosit. Umění je svobodným darem Ducha, a ten vane, kam chce. Můžeš po něm třeba toužit, můžeš si ho vážit, anebo mu překážet a odporovat tak životu. Nemůžeš ho však vyloučit ani popřít.

Aristoteles shledává v umění cosi daného, spontánně vyplývajícího ze samotné tvé přirozenosti. Ani pro není umělec pouhým napodobitelem, vzdáleným pravé skutečnosti a jejímu poznání. Napodobení je ti v umění činitelem, ale není tvým cílem. Nevyčerpává tvou tvůrčí činnost. Je ti nanejvýš prostředkem tvého umění, které se sice zmocňuje věcí smysly, ale nesměřuje k jejich opisu, nýbrž proniká k jejich vnitřní skladbě. Jak umělec tvoříš z přímého, intuitivního nazírání. Vlastním podnětem je ti nazření vnitřní skladby věci. Toto nazření prožíváš podle Maritaina jako "hudbu intuitivní pulzace".

Má se snad jednat o nějakou nápodobu nebo o věrnost zevnějším tvarům věci?

O to ti nejde. Jde ti o věrnost svému intuitivnímu zření vnitřní skladby věci .

Ačkoliv jsi se svou bolestí, se svým dílem docela sám, bez možnosti cizí účasti, a nemůžeš se o své intuitivní poznání s nikým podělit, přece jen netvoříš pouze ze sebe, ani výhradně pro sebe. Jsi a zůstáváš společenskou bytostí - rezonuješ uvnitř i navenek. Proto Aristoteles staví tvoje umělecké dílo nad vnějškovou skutečnost věcí, neboť znázorňuje typické, obecné. Když v umění směřuješ k podstatě a odhazuješ všechno nahodilé, tak ocitáš v blízkosti filozofa.

Vzhledem k tomu, že tvoříš z přímého nazírání, proto jsou ti třeba Shakespearovy postavy skutečnější než lidé, s nimiž se v životě setkáváš. Jaká vzdálenost od pouhé napodobeniny, od pouhého popisu věcí!

V čem spočívá tato vzdálenost? Jaké překážky musí být zdolány, jaká to je síla, pod níž povoluje vnější slupka věcí, aby se vyloupla jejich vnitřní skladba? Objev takového pohledu je plodem tvé tvůrčí skryté touhy. Dosažení je výsledkem tvého trpně-činného a činně-trpného úsilí, jemuž konečný průlom zakrývající slupky je současně průlomem z vlastní vazby, je osvobozením, kterému odpovídá tvoje radost, pravidelný soulad z průhledu k původní kráse, z níž právě tryská ona uchvacující a přesvědčivá síla tvého tvůrčího výrazu.

6. Odkud pochází moje zaujetí pro krásu ?

Zdá se ti, že jsi od Aristotelových časů příliš nepokročil v poznání o umění? Nedej se klamat, protože právě zde se ocitáš na hranici, za kterou bys s takovým poznáním už nevystačil. Ocitáš se na hranici, za níž Aristotelův odkaz zůstává nedokončeným, a v rovině starověkého myšlení před Kristem nedokončitelným torzem. Jeho výklad katarze zůstává navždy pouze nápovědí. Starořecká filozofie dostoupila až na samotný okraj nového poznání a zdá se, že stačilo vykonat už jen krůček k pravému světlu. Jenže se ukázalo, že ten krůček znamená překonat přehradu pro mnohé neschůdnou. Zkušenost apoštola Pavla z Athén ti ukazuje, že antické Řecko bylo ve své filozofické učenosti právě nejméně způsobilé k přijetí Pravdy. Šlo tu o poznání nejen z rozumu, ale také o poznání v lásce. To sice nebyl zhola nový činitel, nicméně ve vztahu k pojetí starověkému byl přímo opačný.

Ani Platón, ani Aristoteles si nedovedli představit společnost bez otroků. Otrok se dle Aristotela podstatně liší od svobodného člověka. Přesto v úvahách o povaze tragického hrdiny uvádí ve své Poetice, že "taková povaha je možná u každého druhu lidí. Vždyť i žena je řádná, i otrok, ačkoliv povaha ženy je horší než mužova a povaha otroka je veskrze špatná". Hrdinou tragédie prý může tedy být i otrok, pokud jeho povaha podléhá řádu, totiž sleduje-li řádný úmysl. Není pochyb o tom, že básník může upřít svůj pohled na cokoliv, že látkou umění může být každá věc. Ačkoliv starořecké umění ve své snaze o idealizaci nevylučovalo znázornění ošklivosti, přece jen tomu ukládalo nějaké meze. Tyto meze vyplývaly z platónského zúžení pojmu krásy, nerozlišeně ztotožňovaného s dobrem, nesrovnatelným se zlem.

Aristoteles namítal, že dobro není ve věci samé, nýbrž jen v jednání, kdežto krásné mohou být i nehybné věci, samy o sobě. Přesto jeho vymezení tragického hrdiny nepřekračuje meze, které tvůj pohled dnešního umělce daleko nekonečně přesahuje. V patnácté kapitole Poetiky píše, že se v tragédii nesmí vyskytnout, aby ctnostný člověk upadl ze štěstí do neštěstí, neboť v tom není, co by odstrašovalo ani co by budilo náš soucit, nýbrž to jen pobuřuje náš cit."

Tak byl Aristoteles na hony vzdálen tomu, aby mohl pochopit tragédii na Kalvárii. Ukřižování Krista bylo pro starořeckého člověka urážejícím, pohoršujícím, pošetilým bláznovstvím. (I Kor l,23) Novozákonní zvěst, že je lépe trpět za činy dobré než za zlé, (I Petr 3,l7), jej pohoršovala jako pošetilá zvrácenost. Antická tragédie vylučovala hrdinu takovéhoto druhu.

To bylo možná kdysi, ale jak je to dnes?

Právě přehodnocení hodnot v Kristu znamená pronikavý zvrat ve tvém myšlení a cítění a v důsledku toho také ve tvé obrazotvornosti. Znamená to světovou revoluci v jakosti i působnosti oné "bázně a soucitu", na kterých se účinek starověkého umění zakládal. Aristotelova vymezení tragédie a pojetí katarze uvázly v pouhé nápovědi, vnuknuté z přesahu umění do oblasti, do které neosvícený rozum řeckého génia, jemuž jen člověk zůstával mírou všech věcí, nedosahoval.

Tragédie krále Leara, ztroskotávajícího v hledání lásky v člověku, v tvoru místo ve Stvořiteli, byla ve výkladu poezie s ryze lidským hrdinou nepochopitelná.

Na rozdíl od Platonova pojetí poezie jako napodobení napodobeniny, vzdálené pravé skutečnosti, Aristoteles shledává v poezii zvláštní druh poznání. Třebaže ví, že toto poznání nepochází ze soudného rozumu, chápe poezii jako tvůrčí akt s pomocí pravdivého úsudku. Na základě toho správně vymezuje, čím poezie není : poezii nejde o vědeckou pravdu; poezie nesleduje poučení ani umravnění. Jak soudný rozum, tak pud k nápodobě jsou jenom prostředky tvůrčího úsilí.

V čem tedy spočívá moje zaujetí pro krásu?

K odpovědi je nezbytná tvoje osobní účast. Jde o to, že jaký kdo je, také je schopen prožívat krásu, nebo dokonce takové krásné dílo ve svém životě vytváří. Tvoje osobní účast, vnitřní nasazení, plné sebeodevzdání je podmínkou tvého přínosu. Tak se ocitáš u základu otázky osvobozujícího poslání umění. Nevyčerpává se jen zážitkem vnitřní očisty, ani působením soucitu a bázně. Září a leskem skvělosti rozptyluje a zahání tvůj smutek a dodává ti nadšení. V tom je smysl tvého zaujetí pro krásu, důvod její ustavičné potřeby a zároveň také pečeť její pravosti.

Ať už prostě jen vyhledáváš a prožíváš krásu, anebo i něco krásného vytváříš, rozhodně nepátráš jen po dosud panenských novotách, abys byl originální. Spíše se s krásou tvorstva neustále setkáváš. Přípravou tohoto setkání, tohoto náhlého světla, zažehnutého výbojem vzájemně se přitahujících sil, od pólu k pólu, od tebe ke krásnému tvoru a od krásné věci k jejímu původci, jsou dlouhá muka nepostižitelného napětí. Právě v tomto díle skrytého úsilí, plném svodů a nebezpečí, kdy se často navenek zmateně potácíš. Nicméně vnitřně směřuješ k vnuknutí. Tehdy se rozehrává se mezi tebou a krásnou věcí zvláštní „hudba intuitivní pulzace“. Zakoušíš nebo vytváříš taková díla, jak dalece jsi vyzrálý v tomto zápasu své tvorby.

Jako lidská osoba podstatně závisíš na dobru. Dobro však pro tebe není totožné s krásou, protože k dobru potřebuješ vůli, kdežto k zážitku krásy nebo k tvorbě krásné věci nevystačíš s pevnou vůlí. Na druhé straně tvoje nalézání a prožívání krásy věcí není jenom snahou o rozptýlení, uvolnění vnitřního napětí. Není to jen zábava, nýbrž také námaha. A ta vyžaduje tvůj čas a tvou odevzdanost. Tady nevystačíš s kratochvilným přehlédnutím. Naopak musíš v sobě i kolem sebe připravit jisté volno k vlastnímu osobnímu zapojení. Neobejdeš se bez jistého ztišení - jednak navození ticha uvnitř zastavením přemítavého myšlení, střídání pocitů a nálad, zastavení těkání smyslů, jednak odstupem od ruchu okolního dění.

Tvoje touha pro vnitřním očistění a osvobození odpovídá potřebě prožívat krásu stvoření nebo se i podílet na tvoření krásné věci. Teprve nyní, když Bůh jako schovaná Krása, vstupuje do světa ve tvém lidském těle jako krásný Syn Boží, může starověké pojetí krásy jako touhy pro vnitřní očistě dospět k pravému souladu.

7. Jakou skladbu má umělecké dílo?

Když tě, milý bratře, milá sestro, Bůh stvořuje jako svůj obraz podle své podoby, tedy tě stvořuje jako originální čili původní obraz. Jako takový obraz se už nikdy v dějinách stvoření neopakuje. I kdyby tě někdo napodoboval, vždycky to bude jenom ubohá kopie či nepůvodní napodobování. Stojí za to, abys poznával Boží záměr s tebou a objevoval, jak vlastně máš vypadat jako dovršený originální obraz Boží.

Jaký je rozdíl mezi Stvořitelem a mnou jako tvůrcem?

Kdo tě stvořuje, ten ti daruje samotné bytí. Dává povstat něčemu z ničeho. V úzkém slova smyslu tak činí jenom Všemohoucí. Ty pak, jako tvůrce naopak užíváš něčeho už existujícího a dává tomu tvar a význam. Tento způsob konání je ti vlastní jako Božímu obrazu.

Bůh tě tedy povolává k životu a předává ti úkol tvůrce. Ve své tvořivosti se víc než kdy jindy jevíš jako Boží obraz a tento úkol uskutečňuješ především tím, že ztvárňuješ úchvatnou "látku" svého lidství, a pak také tím, že užíváš tvůrčí vlády nad vesmírem, který tě obklopuje. (Jan Pavel II., List umělcům ze 4.4.1999, čl.1)

Co si s tím mám počít?

Snaž o sebepoznání a sebeodhalení jako Božího obrazu introspektivně, tedy ponořováním se do sebe sama, totiž vlastním dušezpytem. Jenže bez doprovodu duchovního vůdce, znalého tvých vnitřních psychologických a jiných vlastností tvé existence, se můžeš snadno ztratit i sám sobě. Čím více si uvědomuješ svůj dar, tím více jsi pobízen, abys na sebe a na celé stvoření pohlížel vnitřním zrakem schopným kontemplace a díků a obracel se k Bohu svým hymnem chvály. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.1.)

Mnoho umělců naší doby se samostatně snaží o toto poznání, nicméně bez zkušeného duchovního vůdce prožívají svůj život a svou tvorbu jako skutečný očistec. Výsledkem bývají hrozné rozpady osobností a vznik podivínství. Někteří umělci se s tím hrozným zápasem o nalezení své umělecké totožnosti nedokáží vyrovnat. Hledají útěk v alkoholu, drogách, a v neposlední řadě i v sebevraždě. Jako mezi lidmi vůbec, tak i mezi umělci je víc než dost těch, kdo vůbec v Boha nevěří, anebo prostě Boha odmítají. Někdy to bývá z prosté nevědomosti, ale často i z pýchy. Odmítají uznat Boha za Stvořitele sebe sama i celého světa. Místo toho si opovážlivě chtějí jako umělečtí tvůrci hrát na Stvořitele. Jako jediný stvořený svět pak uznávají jen oblast svého díla. Zapomínají, že Bůh stvořuje stvoření z ničeho, zatímco umělec vytváří dílo z něčeho už před daného.

Tito hledači mezi umělci se často obracejí o pomoc k filozofii. Filozofie, zvláště starořecká, vyjadřuje tápání člověka, kterému nebylo – na rozdíl od starozákonního člověka Izraele - zjeveno světlo Boží Pravdy a Krásy. takže neví, že je Božím obrazem. To se týká i každého hříšníka, který se chce obejít bez Boha, tvořit bez Boha nebo proti Bohu jako sám Stvořitel. Samozřejmě se mu vůbec nedaří. Proto hledá posilu a útěchu ve filozofii. Je to tápavé hledání poškozeného Božího obrazu v sobě, neboť je ovšem vlivem hříchu rozmazán, třebaže není úplně zničen. Také rozum tohoto hledače je zatemněn a jeho vůle je oslabena. Přesto ani toto filozofické hledání však není tak docela marné. Třebaže se hříchem v člověku rozmazává obraz Boží, přesto mu zůstává ještě zaměření „k Boží podobě“. Jeho výrazem je pak právě tápavé hledání ve filozofii.

Ty jsi však jako Boží dítě bratrem či sestrou našeho Spasitele. Nepohrdej ponořováním se do sebe a vnitřním dušezpytem, ale dej se vést zkušeným duchovním vůdcem. Souběžně si však vyprošuj v pokorné modlitbě od Boha, aby ti dal znamení, jaký má s tebou záměr. I když je Bůh neviditelný, přesto nejsi ve vztahu k Bohu tak docela bezmocný. Ba dokonce můžeš jako tvor závislý na svém Stvořiteli „přimět“ všemohoucího Boha, který je tvým očím skrytý, aby ti dal viditelné a jasné znamení. Samozřejmě, že to nemůžeš dělat tak, jako kdysi Hegel, Feuerbach, Marx a jim podobní, kteří se pyšně a opovážlivě snažili „šturmovat nebe“. Dosáhneš toho tak, že se budeš před Bohem a přes svými bližními pokořovat, jako svatý František. Jedině do krajnosti vystupňovanou pokornou službou Bohu a bližním můžeš Boha obměkčit, aby se k tobě sklonil se svým zřetelným a jasným znamením a dal ti lépe najevo svou vůli a svůj záměr s tebou. Ze všeho, co můžeš vykonat, je to jedině tvoje sebepokořování, čím můžeš Boha „přimět“, aby se právě k tobě zvlášť sklonil. Bůh se nedá zahanbit tvou krajní pokornou službou.

Třebaže má každé tvoje umělecké dílo svou skladbu, není tato kompozice záležitostí pouze jediného tvého díla, nýbrž trvá v umění vůbec. Postupem času přechází od díla k dílu. Přitom se stále proměňuje. Změny spočívají ve stálém přeskupování vzájemných vztahů a poměrné závažnosti jednotlivých složek. V popředí mohou stát ty z daných složek díla, které jsou v díle esteticky zdůrazněny. Může to být doprovázeno tím, že zaváděné změny v nějakých nepodstatných vlastnostech překonávají dosavadní stav umělecké konvence, totiž toho, co je v umění většinou umělců a příjemců jejich díla uznáváno, ale duchovní podstatě díla to není nezbytně nutné. Ostatní složky, které se vtěsnávají do stávající konvence, mohou případně tvořit pozadí, na kterém se zdůraznění první skupiny odráží a je prožívána. Ve skutečnosti překonávání uznávané estetické normy má pro estetickou hodnotu díla sice nezanedbatelný, nicméně nepodstatný, ryze vnějškový dopad, protože opravdová norma umění je v duchovní podstatě založena v řádu, který Stvořitel vkládá do tvé, lidské přirozenosti. Přesto toto pojetí umění není docela beze smyslu, protože místo podvojnosti obsahu a formy nabývá v tomto skladebném pojetí významu dvojice - látka a umělecký postup .

Látka používaná uměním vstupuje do díla zvenčí a nezávisí na uměleckém využití. Na rozdíl od látky je umělecký postup neoddělitelný od skladby umění, resp. je projevem jejího vztahu k látce.

Vyčerpává se tím skladebné pojetí umění?

Zdaleka ne. Skladebné pojetí umění se dále zaměřuje na znak a význam. Jako znak prostředkující mezi tebou jako umělcem a tebou jako příjemcem díla, ti připomíná, že je zde především umělecké dílo vcelku a samo o sobě. Pro svou znakovou povahu se umělecké dílo plně nevyčerpává ani tvým vnitřním psychickým stavem, za kterého vzniklo u tebe jako autora, ani tím, co následuje u tebe jako příjemce, vnímajícího dílo. To, co se z tvého autorského prožitku ukazuje v díle, je už významová jednotka pevně vkloubená do celé soustavy umělecké skladby. Tak si vysvětlíš nějaké eventuální předjímání prožitku tvorbou, totiž případy kdy jako autor nějakou situaci napřed umělecky ztvárníš, než ji plně - také s emocionální odezvou prožiješ. Znakový a významový ráz uměleckého díla se ti stává zřejmým zejména při takovém umění, jehož vnímání probíhá v čase. Dokud není vnímání díla ukončeno, dotud není výstavba díla vcelku přítomna ve tvé mysli příjemce díla a ty jako příjemce díla nemáš jistotu o smyslu a významu jednotlivých částí.

Když vezmeš umělecké dílo výhradně jako znak, tak nebereš v úvahu začlenění díla do skutečnosti. Dílo není jen znak, nýbrž je také věc, působící na tvůj život, vyvolává zaujetí a proniká svým vlivem až do nejhlubších vrstev tvé osobnosti jako vnímatele díla. Pokud jde o skladbu, můžeš ji vymezit jako celek, jehož části nabývají zvláštního rázu právě svým vstupem a začleněním do tohoto celku. V pojmu umělecké skladby jde však o znak ozvláštněný, než je pouhá souvztažnost celku a částí. Skladbu umění tvoří takový soubor složek, jehož vnitřní rovnováha se v duchovní podstatě stále udržuje a obnovuje, případně, podmíněně je narušována. Totožnost skladby během doby trvá, třebaže případná podmíněná souvztažnost jejích skladebných složek se mění. Chceš-li pochopit jednotlivé umělecké dílo jako skladbu, pak je nemůžeš sledovat jen jako odtržené. Zkus je sledovat na pozadí nějakých uznávaných uměleckých zvyklostí, daných předáváním, tradicí. Souvislost díla s tradicí ti jako příjemci díla usnadňuje plné prožití. Skladbu díla však nemůžeš omezovat na samo dílo, odtržené od okolí. Uvidíš, že duchovně podstatný je právě přínos díla - to, čím autor duchovně překonává okolní vlivy, které mají nepodstatný, totiž ryze případný, podmiňující ráz. Sleduj však skutečnost nejen v podstatě, nýbrž také v jejích případných vlastnostech, které ji podmiňují a usnadňují. Skladba díla zahrnuje též odkaz k tomu, co před ním v umění předchází, ale také k tomu, co následuje, zkrátka to čím se skladba díla případně odlišuje od uznávaných uměleckých zvyklostí a čím podněcuje k další umělecké tvorbě.

Platí to jen pro to dílo, které mě zajímá, anebo i pro ostatní umění?

Co platí o tvém díle jako jedince, to platí také o vývoji umění jako celku. Také zde se složky případně přeskupují, mění se odstupňování jejich vzájemné závažnosti, ovšem nikoli stejnoměrně a nikoli jednosměrně. Každé z jednotlivých umění je v napjatém vztahu vůči ostatnímu umění. Tak uvnitř nějaké národní kultury se jednotlivá umění v duchovní podstatě jednotná, případně scházejí nebo rozcházejí. Přitom se často mění odstupňování jednotlivých umění. Tak v době baroka stojí u nás v popředí hudba a výtvarná umění, kdežto za časů tzv. „obrození“ literatura a divadlo.

Při řešení umístění jednotlivce v umělecké skladbě rozlišuj vedle duchovně podstatného činitele, totiž autora, tvůrce, také případný činitel, totiž příjemce umění. Třebaže příjemce umění nemá vliv na podstatu umění, přesto často ve značném rozsahu případně podmiňuje vývoj umění, třeba jako sponzor, objednatel, kritik, nakladatel. Také tehdy, když příjemce díla pouze prostředkuje mezi uměním a obecenstvem, jako třeba majitel galerie, knihovník, obchodník s uměleckými díly, může jeho činnost případně ve značné míře ovlivnit vývoj umění, třebaže to na jeho subjektivní duchovní podstatu nemá vliv. I když jeho vliv má jenom případný podmiňující ráz, přesto rozsah tohoto působení může být značný, např. vliv obecenstva, pokud jednotně odpovídá na umělecké dílo. Takovou jednotnou odezvu obecenstva znají zejména umělci divadelní, totiž herci. Během představení poznávají odezvu přítomného obecenstva, někdy výrazně odlišnou od odezvy jiného obecenstva při těsně předcházejícím provedení téhož díla, a mající proto rys jedinečnosti. Způsob, jak obecenstvo v nějaké době odpovídá, ovlivňuje výkony herců. Obecenstvo může herce podporovat, avšak také mu ztěžovat jeho výkon. Tato případná účast obecenstva se projevuje také v jiných uměních, ovšem v divadle je více vnímána. Dobře víš, jak případný úspěch nebo neúspěch díla u obecenstva může podpořit básníkovu tvorbu nebo ho od ní odvracet.

Je-li hodnota krásy při odpovídajícím tvém vnímání uměleckého díla nadřazena ostatním hodnotám, pak jsou tyto hodnoty případně omezeny ve svém vlivu na hodnocení díla jako uměleckého. Při takovém hodnocení sice není lhostejné, jsou-li skutečnosti uvedené v díle pravdivé či nikoli, ale vliv duchovních a mravních hodnot se zde uplatňuje skrytě, jako duchovně podstatná složka výstavby díla, zatímco případné, otevřeně podmiňující působení daných hodnot se uplatňuje pouze v omezeném rozsahu. Důležitost těchto mimoestetických hodnot pro skladbu díla je značná. Přesto snadno uniká pozornosti, dokud se stupnice mimoestetických hodnot v umění kryje s hodnotovou stupnicí běžnou pro obecenstvo z každodenního života. Tehdy může být rozložení a odstupňování hodnot v díle snadno vykládáno jako dané okolním prostředím, a nikoli výstavbou díla. Odhalení skladebné závažnosti mimoestetických hodnot nastává zejména při opětovném oživení staršího díla, pokud se stupnice mimoestetických hodnot prakticky platná pro obecenstvo od dob vzniku díla případně poněkud posunula. Vztah mezi hodnotami a mimo ně stále trvá. Dokud se obojí stupnice hodnot docela kryje, zůstává bez případně podmiňujícího vlivu na skladbu. Sotva se objeví případný rozdíl mezi hodnocením daným v díle a hodnocením běžným pro obecenstvo, stává se tento vztah (už nejen skrytě, nýbrž také otevřeně) činitelem výstavby uměleckého díla.

Kdybych byl nejen příjemcem hotového díla, ale také umělcem, jaký by byl vztah mezi mnou jako umělcem a mnou jako příjemcem?

Vztah mezi tvým postojem jako tvůrce a jako příjemcem díla není takový, že by výhradně první byl činný a zapojený, kdežto druhý byl pouze trpný a uživatelem. Také jako příjemce a vnímatel díla jsi vůči umění poněkud činně zapojen. Tvoje významové sjednocení, k němuž při vnímání dochází, je ovšem ustrojením díla do značné míry navozováno. Přesto se neomezuješ na pouhé přijímání. Naopak tvoje účast při vnímání díla má povahu úsilí, kterým navazuješ vzájemné vztahy mezi jednotlivými složkami vnímaného díla. Toto tvoje úsilí má případně v nějaké míře povahu tvorby. Tvým zvláštním spojováním složek díla ti vzniká význam neobsažený v žádné z těchto složek oddělené od ostatního celku. Nevyplývá ti ani z prostého součtu daných složek. Dokonce se liší i od toho podstatného spojení složek, o jaké usiluje autor díla. Výsledek tvého spojujícího úsilí je v subjektivní duchovní podstatě dokonale, a ve značné míře také co do případné podmíněnosti určen autorovou skladbou díla. A současně je vždy do jisté míry případně podmíněn také tebou jako příjemcem díla. Tvoje účast příjemce a vnímatele díla na tvorbě tohoto díla má však ryze případnou, tedy nepodstatnou, nicméně nezanedbatelnou povahu. Přitom hrají značnou roli takové činitele jako je generace, k níž patříš, společenské a kulturní prostředí, ve kterém vyrůstáš a žiješ. Na základě těchto a jiných činitelů vkládáš při přijímání a zakoušení uměleckého díla do tohoto díla jedinečný záměr, daný jak tebou samým, tak i zvláštním prostředím, z něhož pocházíš a v němž vyrůstáš.

Hlavní rozdíl mezi tvým odrazem skutečnosti jako tvůrce a jako příjemce a uživatele uměleckého díla spočívá v tom, že tvorba je proces plně zapojeného odrazu pouze v subjektivní duchovní podstatě. Kdežto případně je to proces neúplného odrazu, totiž dokonalého pouze v jistém stupni. Přitom vzniká nová skutečnost, někdy velmi hmatatelná a trvanlivá. Proces tvého příjmu a užívání umění má nepodstatný, totiž ryze případný ráz, ovšem jeho rozsah a stupeň může nabýt různé velikosti. Každopádně ve tvém uživatelském odrazu skutečnosti nedochází k podstatné tvorbě nové skutečnosti. Jde pouze o tvé poměrně zapojené podílení se a činnou účast na nové skutečnosti autorem už vytvořené.

Ovšem také, pokud tvoříš umělecké dílo, tedy ve tvé tvorbě není všechno ryze činného rázu. Tvoje tvorba je případně v nějaké míře podmíněna trpným odrazem skutečnosti. Zdaleka ne všechno, co v umění jako autor tvoříš, je oním účinným vytvářením. Pokaždé je to v nějaké míře případně poněkud omezeno. Je to dáno subjektivně, tvým pohlavím, věkem, jedinečným rasově-antropologickým založením,aj., a objektivně společensko-kulturním prostředím, kde vyrůstáš a žiješ, okolními přírodními vlivy, jako geografickými, klimatickými, aj. Touto mezí je tvoje činnost jako tvorba případně v nějaké míře omezena. Za touto mezí je tvoje tvůrčí činnost případně podmíněna prostým opakováním, přejímáním, trpným otiskem něčeho už daného.

Naopak, pokud přijímáš nějaké hotové umělecké dílo, tedy tvoje užívání toho díla jako příjemcem je případně poznamenáno rysy tvojí vlastní tvůrčí činnosti. Čím je tvoje užívání umění častější, soustavnější a vzdělanější, tím více podněcuješ k činnosti různé stránky své psychiky a celé své osobnosti.

Spojitosti mezi tvou tvorbou umění a mezi tvým užíváním umění už vytvořeného jsou dost napjaté. Tak jako tvůrce jsi případně též uživatelem svého díla, ba dokonce sám tvůj proces tvorby umění je neustálým prolínání podstatného skutečného vytváření nového díla, řízeného duchovní činností tvého intelektu (přibývání díla), a případného, podmíněného okamžitého užívání toho, co už má hotové anebo připravení. Toto vnímání a zakoušení vlastního díla ti jako autorovi slouží nejen ke kontrole a zhodnocení dílčích výsledků tvorby, ale také jako podmínka dalšího tvého tvoření.

Jsi-li jako autor díla během tvorby vždy také jeho případným uživatelem, tak zase jako příjemce uměleckého díla jsi jeho případným spolutvůrcem. Jako vnímavý příjemce díla případně dotváříš dílo při jeho prožívání. Proto je umělecké dílo pro každého příjemce něčím jiným, ba i pro tebe samého je v různých dobách různé. To ovšem neplatí v subjektivní duchovní podstatě hotového daného díla, nýbrž jen případně, podmíněně tvým věkem aj. Proto můžeš jenom případně, nikdy v subjektivní duchovní podstatě hovořit o své „geniální“ účasti jako diváka, čtenáře, posluchače. Avšak i tato tvoje případná činnost příjemce umění má své horní přípustné meze, které se liší podle různých okolností a v různém sociálně-kulturním prostředí.

Za těmito hranicemi by ses jako příjemce díla případně vzdaloval dílu, nebo bys do něho vkládal něco, co v něm být nemůže, takže případně překrucoval jeho smysl, a to někdy třeba i ke tvé vlastní škodě, kdyby ti nějaké umělecké dílo bylo třeba prostředkem k rozněcování vášní.

V tomto pojetí uměleckého díla jako skladby, do níž se kromě sebe jako tvůrčího umělce zapojuješ činně také jako příjemce a uživatel díla, však nikdy nepřecházej do krajní polohy, kde by se nerozlišeně směšovala tvoje úloha jako autora díla a s tvou úlohou jako příjemce díla. Tvoje autorská účast na díle je a zůstává přece podstatná, ale částečně také podmíněná. Naopak má tvoje účast jako pouhého příjemce a uživatele umění ryze podmíněný ráz, třebaže tato tvoje účast někdy velká, pokud toto umění soustavně vyhledáváš a studuješ.

8. K čemu je moje umění dobré?

Jsi stvořen jako člověk a pozván k tomu, aby ses stal Božím dítětem. Proto dříve než umělec jsi mravní bytost a patříš Bohu. Tak je mravnost a náboženství hlavním činitelem tvého umění. Tím není nijak omezena svoboda tvé umělecké tvorby. To však neznamená, že každé umění muselo mít jenom náboženský nebo mravní smysl.

Copak může být každý člověk umělcem?

Ne každý je povolán být umělcem ve zvláštním slova smyslu. Avšak ať jsi umělec nebo ne, podle slov Geneze je ti svěřen úkol být tvůrcem vlastního života, a tak z něj v jistém smyslu vytvořit umělecké dílo.

Když jako umělec ztvárňuješ mistrovské dílo, tak je nejen "povoláváš k životu", ale určitým způsobem skrze ně "odhaluješ svou vlastní osobnost". A svým dílem "mluvíš a spojuješ se s ostatními". (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.2 )

Umění ti sice může usnadňovat duchovní a mravní život, ale přirozeně ho samo sebou nezaručuje. Bezprostředním poselstvím umění je krása. To, že umění působí krásně, vede často k vyřazování umění z praktických, užitkových souvislostí. To však neznamená, že by krása nutně musela vylučovat svou praktickou užitečnost. Jenže to pak už přesahuje oblast umění. Vlastní působení umění je vyvolávání zážitku krásy. Napřed to vzbuzuje zážitek krásy v tobě jako umělci. Tento zážitek krásy je doprovázen radostí z tvůrčí činnosti a ze zpětného vnímání zdařilého díla, případně z uvolnění napětí. Později to vzbuzuje zážitek krásy u tebe jako příjemce díla, který je vnímáš, a může tě povzbudit k podobné zkušenosti.

Jako umělec však nejsi pouze umělcem, zrovna tak, jako ani jako příjemce díla nejsi pouze uživatelem umění. I jako umělec zůstáváš člověkem a tvorem Božím.

Co z toho pro mě vyplývá?

Především tvůj závazek jako člověka přičiňovat se o zdokonalení sebe a ostatních bližních, a také tvůj závazek jako tvora sloužit svému Stvořiteli.

Co moje lidství a stvořenost znamená pro moje umění?

Abys jako člověk přispěl svým dílem ke sblížení lidí navzájem a k jejich zdokonalení. A dále, abys jako tvor přispěl svým dílem k odhalení a znázornění svrchované Krásy Boží.

Tak tvé umění jako podmínka usnadňuje zdokonalení lidí, kteří tvé dílo přijímají, jako jednotlivců i jako příslušníků společnosti, aniž by to muselo být nutně naplněno moralizujícím obsahem. Zrovna tak umění usnadňuje chválu Boží, aniž by nutně muselo mít náboženský námět. Stačí,m jeli správně vytvořeno v řádu krásy. Chceš-li přispět k duchovnímu povznesení lidstva a posvěcení celého světa, ale postrádáš umělecké nadání, pak má pokorně uč katechismu a nezatěžuj svět svými strašnými sádrovými světci nebo barvotisky, jinak tím neprokazuješ dobrou službu ani Bohu ani bližním. Na druhé straně, jsi-li umělecky nadán, pak nejvhodnějším místem pro tvé uplatnění je právě služba Bohu.

Okolnost, že tvoje umění oslavuje Boha a působí duchovní a mravní povznesení lidí, spočívá na víceznačnosti nějakého umění. Tak jisté umění v tobě jako příjemci vzbuzuje víceznačnou odezvu, a zvláštní rozčlenění tvého vnímání a prožívání víceznačnosti díla. To je dáno i úrovní a zvláštností tvé obrazotvornosti.

Případné náboženské působení nějakého uměleckého díla je ze strany tebe jako příjemce díla podmíněno zvláštní ustálenou pohotovostí tvého ducha k umocňování estetického zážitku tak, že vede až k překonání hranic krásna. Třebaže je daný zážitek podnícen krásou umění, ty jako příjemce se na tento krásný zážitek neomezuješ , nýbrž ho užíváš jako „odrazový můstek“ k prohloubenému zážitku, ve kterém překračuješ za hranice krásna. Tato tvoje k zakoušení přirozené krásy snadno prohlubovanému přechodem za hranice této krásy, může být také záměrně objektivně podnícena začleněním daných děl do zvláštních souvislostí. To začlenění díla může být prostorové, jako umístění v chrámu a časové, jako provozování při bohoslužbách. Také to začlenění díla může být zaměřeno pomocí zvláštní situace, která podporuje soustředění tvé pozornosti především na duchovní význam díla, a odvedení tvé pozornosti od vnímání a prožívání smyslové stránky díla. Ty potom snáze prožíváš nějaké dílo jako umělecké a zároveň náboženské nejen proto, že v duchovní podstatě je každé dílo lidského tvora oslavou Stvořitele, nýbrž také proto, že je ti jako připravenému příjemci je objektivně v nějaké míře usnadněno prožívat dílo jako umělecké dílo náboženské; dále pak i proto, že s dílem přicházíš do styku jako ten, kdo je vlivem Božího Slova povznesen nad přirozenou stránku daného umění, takže neulpíváš v jeho umělcem vytvořené přirozené kráse, která je vždy jen symbolem krásy dokonalé, nadpřirozené.

Copak je všechno, co krásně znázorňuje náboženské obsahy, doopravdy náboženské?

Zdaleka ne všechno, co znázorňuje náboženské náměty, je skutečně plně náboženským uměním, tj. především uměním sloužícím při bohoslužbě Plně náboženský obraz je ten, jehož námět i ztvárnění vykazují ducha zbožnosti. Obraz Ukřižovaného není jen znázornění události, ale také prostředek, jak působit na tebe přímo, beze slov, jak v tobě podnítit náboženský zážitek. Naproti tomu různé obrazy cudných Zuzan, Adama a Evy, Posledních soudů atd. nepoužitelné pro bohoslužbu, pokud hledají účinnost svého působení výhradně v smyslové kráse tvarů a barev. Okolnost, že nějaké navenek náboženské dílo nebo prostě dílo s náboženským názvem je zařazováno do výstavní síně ještě neznamená, že je lze přijmout do posvátného prostoru chrámu. Výstavy umění však přirozeně usnadňují veřejné uplatnění snaživých talentů. Nenuceně přivádějí do styku umělce s obecenstvem a poskytují nejen výběr uměleckých děl, použitelných v posvátném prostoru chrámu, ale také výběr děl, které mají náboženský ráz, aniž usilují o účast v posvátném prostoru chrámu, a konečně i děl, které případně nemají ani navenek zřejmý náboženský ráz.

V dílech řady současných umělců můžeš sledovat různé příklady samostatného, originálního výtvarného podání scén z Písma svatého.

Už to, že se tito autoři vymaňují z umělecké tradice, je známka jejich osobitého vztahu k Božímu Slovu. Takovýchto originálních esteticky hodnotných děl se ustaluje nové podání. Přitom však nezapomínej, že jedním z důležitých rysů chrámového umění je zachovávání návaznosti s dosavadním podáním. Čím více se nábožensky zaměřené umění blíží k Božímu domu a v samotném chrámu k jeho středu - k obětnímu stolu a Nejsvětější Svátosti, tím méně může jeho dosavadní krásné podání podléhat změnám.

9. Komu prospívá moje umění?

Spočívá v tom, že svým dílem usnadňuješ sobě i příjemcům tvého díla objasnění smyslu života. Tak můžeš sobě i jiným usnadnit nalezení smyslu života a utvrzovat sebe i druhé v této životní opravdovosti. Přesto nezapomeň, že je to něco, co přesahuje meze řádu krásy, kterým se řídí umění. I přes ušlechtilost tvé touhy nejen zkrášlit svět, ale i učinit lidi lepšími, pamatuj, že umění přirozeně není způsobilé ani nejmenší míře něco podobného člověku vštípit. Umění zde může působit jen v nějaké míře napomáhat k mravního rozvoje tebe i každého, kdo prožívá tvoje dílo, ale zaručit to nemůže.

V čem spočívá mravnost mé umělecké tvorby?

Ve upřímnosti a opravdovosti tvého úsilí o výraz vnitřního zážitku. Jedině tak má v sobě každé tvoje dílo obsaženu myšlenku zušlechtění tebe a ostatních lidí, ať jako přesvědčení nebo jako touhu či jistotu, tak jak to v dané době potřebuješ vyjádřit.

Účinkem tvého krásného díla je zalíbení v díle, nazíravé a radostné spočinutí v dokonalosti díla.

Jaký to má vztah k mravnosti?

Když jde o zalíbení, pak je záležitostí mravnosti stanovit, v čem smíš mít zalíbení a v čem si nemáš libovat. Obecně smíš mít zalíbení v hodnotě a nesmíš si libovat v nehodnotě. Z mravních důvodů by bylo nepřijatelné každé dílo, které by sice umělecky možná bylo vynikající, ale vytvářel bys ho záměrně proti mravnímu řádu, který Stvořitel vtiskuje do skladby tvé přirozenosti. Účinek uměleckého díla, v němž by tělesná síla, obratnost a krása, bohatství a pohodlný život byly vylíčeny jako jediný smysl tvého života a jako vrcholná forma tvého štěstí, a to dokonce štěstí, k němuž hrdina by dospíval bez vlastní zásluhy a bez poctivého úsilí, je nemravný.

Svou tvorbou a prožíváním umění se zdokonaluješ jako člověk, jako mravní bytost, tím, že se zjemňují tvoje smysly, zjemňuje a obohacuje se tvůj citový život, tříbí se ti vkus i řeč, uhlazuje se ti chování, nicméně to nezaručuje, že bys nemohl vkusným způsobem dělat něco špatného. Přímým působením umění se nestáváš lepším ani jako tvůrce ani jako příjemce umění.

Musím tedy v umění, abych působil mravně, sledovat jenom samé dobré náměty?

Rozhodně ne. Svým uměním můžeš působit mravně tím, že odhalíš v celé bídě a nemilosrdnosti ubohost zla jako Picasso v Guernice nebo Dali v Hrozbě občanské války, zotročující povahu neřesti jako Shaw v Živnosti paní Warenové, hrůzu zmatku zločince jako Dostojevskij v knize Zločin a trest a bezvýchodnost znečistěného a narušeného životního prostředí, jako většina hororů. Jenže tím překračuješ meze řádu krásy. Vlastním účelem tvého umění je názorně vyjádřit krásu, která je vyzařováním dobra. Pokud něco neobsahuje vnitřní krásu, pak můžeš nanejvýš přiodít krásou ryze vnějškovou. Můžeš dosáhnout velké krásy i v tom, že najdeš onu ohavnost a odhalíš bídu nesouladu, ukázat, že vystihneš ubohost neřesti, ukážeš ji v pravém světle proto, že ona neřest se navenek obvykle uplatňuje lživě, pokrytecky. Tak třeba Goyovy karikatury oddělují zlé od dobrého, varovně ukazují na ohavnost neřesti a bídu zla. Tím jsou tyto věci krásně postaveny na své místo, zkrátka začleněny do řádu. Tvé dílo je přitom umělecky hodnotné pouze tehdy, usiluješ-li pokorně o vyjádření zla tak, jak se vnitřně jeví z hlediska pravdy.

Jaký je vztah mezi krásou a dokonalostí věci?

Krása je v přímém vztahu k dokonalosti věci. Krása je projevením dokonalosti věci navenek. Dokonalost zahrnuje pravdivost věci. Věc je sama sebou v naprosté plnosti svých podstatných přívlastků a vztahů. To je první smysl pravdivosti umění - pravdivosti ve smyslu vztahu k předmětu.

Druhý smysl se týká způsobu, jak umění může uskutečňovat svůj cíl. Když chceš zobrazit krásu či dokonalosti řádu, tak máš co činit především s duchovní stránkou skutečnosti a teprve na druhém místě s její stránkou vnější. Tak můžeš brát za měřítko své umělecké pravdivosti pouhý souhlas s vnější stránkou věci - stupeň věrnosti, se kterou tvé dílo opisuje skutečnost v jejích pomíjivých podrobnostech a náhodných vlastnostech jejího zevnějšku. Hlavním měřítkem této pravdivosti je však souhlas s vnitřním, duchovním řádem věcí. Nejde o to, abys věrně a podrobně popsal jednotlivé rysy nějaké věci, nýbrž abys pod obrazem vnější podoby dovedl zvýraznit podstatný vztah dané věci k duchovním zákonům života, jež se v ní projevují.

Tak máš vyřešen otázku realismu svého umění i otázku vztahu tvého umění k mravnosti.

10. Jak prožívám krásu?

Vlastní podstata tvého umění není jen ve tvé technické dovednosti ani řemeslné zručnosti, nýbrž především v tvůrčí síle tvé osobnosti.

Tvoje vnímání krásy a umění se neliší od vnímání vůbec. Rozdíl je v tom, že při vnímání krásy stojí v popředí nazíravá stránka tohoto dění. Zhmotnělý výraz krásy vnímáš napřed vnějšími smysly, nejčastěji zrakem a sluchem.

Tyto smysly zachycují smyslové jakosti - způsob, jak se podstatná forma věci uskutečňuje v látce. Z těchto smyslových jakostí je za účasti vnitřních smyslů (smyslové paměti, představivosti a obecného smyslu čili smyslové soudnosti čili instinktu) ustálena představa věci, totiž její celistvá smyslová podoba. Z představy potom odtahující činností rozumu odděluješ vlastní čistou, bytostný tvar předmětu.

Tady ovšem začíná rozdíl. Ve vědě nebo filozofie směřuješ přemítavým postupem k pojmu, tvoje poznání krásy je soustředěno na obraz celistvé jednoty věci v plnosti jejího jednotlivého bytí. Toho dosahuješ přímým zřením svého rozumu, zkrátka intuicí.

Kdykoli vnímáš krásu, tedy se to vyznačuje mnohoznačností vjemů.

Smyslově vnímané předmětné vztahy a vlastnosti můžeš dělit podle míry smyslového uspořádání na různé příznaky. Ty prvořadé příznaky představují nejjednodušší vlastnosti obrysů předmětů nebo přesněji vlastnosti částí těchto obrysů, jako je třeba přímost či zakřivenost, plynulost či přetržitost.

Jak se v tom mám vyznat?

K tomu, aby sis v tom udělal pořádek, musíš tyto vlastnosti roztřídit. Tímto tříděním seřazuješ prvořadé příznaky. Jejich roztříděním a seřazením odhaluješ druhotné příznaky, jako je třeba symetrie či opakování nějakého motivu.

Když tyto druhotné příznaky oddělíš jejich původní smyslové závislosti na předmětu, tak dostaneš příznaky třetí řady. Tyto příznaky předmětu zahrnují vztahy mezi skladbou tohoto předmětu a jinou skladbou, kterou si vytváříš pomocí smyslové paměti v obrazotvornosti.

Pokud se sleduješ svými smysly několik krásných předmětů, tak se ti při tomto postupu vydělují kromě prvotních, druhotných a třetiřadých příznaků vyčleňují další příznaky čtvrtého řádu, které vyznačují rozložení jednotlivých předmětů a vztahy mezi nimi. Tyto příznaky tvoří u smyslové stránky tvého vnímání krásy důležitý prvek jejich skladby.

 K tomu, aby sis vyčlenil tyto příznaky čtvrtého řádu, potřebuješ pevnější vztah mezi smyslovou obrazotvorností a smyslovou pamětí. Možná, že máš dobrou paměť, ale jsi těžkopádný v samostatné tvorbě a vynalézání. Možná však, že máš pohotovější vybavování a bystrost k vynalézavosti a samostatné tvorbě. Pamatovat si znamená jen uchovávat to, co byla přijato. Vybavování však znamená samostatné nalézání toho, cos už sice vnímal. Jsi-li tvořivě nadán, tedy máš větší vybavování. Vybavování těsně souvisí s obrazotvorností a její výsledky se ti vtiskují do paměti.

Svými smysly vnímáš skutečnost předně přímým působením a přímým podnětem z věcí. Takto vnímáš jakosti věcí a v nich samotné věci, které jsou vlastním předmětem tvých smyslů. Spolu se smyslovými jakostmi však vnímáš celky jednotlivin a zároveň věci, které jsou několika smyslům společné. Společný předmět, který vnímáš několika smysly, je pohyb, prostor, velikost, čas. Čas vnímáš tím, že dění postupuješ tak, že něco je dříve, kdežto jiné je později.

Svými smysly však vnímáš skutečně ještě druhotným postupem. Přímé působení věcí ti vyvolává ve smyslech změny. Tyto změny probíhají a tento postup pokračuje, třebaže tvé smyslové vnímání už ustalo a je předmětem obrazotvornosti. Obrazotvornost ti však nepředstavuje jakosti vnímané jednotlivými smysly, nýbrž celek. Proto je její působnost spojena se spojující činností smyslového vnímání, s obecným smyslem čili se smyslovou soudností, zkrátka s instinktem, který máš jako každý vyšší živočich.

Velikost v prostoru, pohyb a čas, jak se ti zobrazují v obrazotvornosti, poznáváš právě pomocí tohoto obecného smyslu. Na činnost tvojí představivosti navazuje paměť. Paměť ti uchovává to, co bylo vnímáno, ale také to, k čemu jsi obecným smyslem dospěl a čemu jsi svou myslí porozuměl, ovšem pokaždé ve spojení s obrazem v obrazotvornosti. Celá tvoje duševní činnost je spojená s obrazy v obrazotvornosti. Z nich a nad nimi se účastní duševní činnosti také tvoje mysl, kterou si vytváříš své pojetí a myšlenky. Paměť ti připojuje poznání nějak určeného času, a to vzdáleností minulosti od přítomného nyní. Tak ti časové rozvrstvení vnímaných věcí a událostí rozšiřuje možnost dokonalejšího poznání už ve smyslech a poskytuje podněty k umělecké tvorbě. Paměť ti často nahrazuje i nedostatek vlastní původní tvořivosti. Uchovává ti představy a obrazy smyslových věcí, a uchovává také jejich sled v minulosti. Tím poskytuje tvojí přítomné tvorbě možnost navazovat na minulost, je-li z ní uchováno v paměti to krásné, co minulost přinesla.

Pokud jde o tvoje vnější smysly při vnímání umění, tedy především zrak a sluch jsou smysly, kterými nejvíce poznáváš. Ostatní smysly mají omezenější pole své působnosti. Zato zrak a sluch se nedají omezit ani počtem, ani velikostí, ani jediným místem. Pro tuto vlastnost jakési "všeobecnosti" jsou nejblíže rozumu, jehož předmětem je vše, co je. Podle Aristotela je tvůj zrak odpoutanější od závislosti na hmotě než jiné smysly (De anima, II, XIV). Ostatními smysly se stýkáš s hmotností věcí mnohem "fyzičtěji" než zrakem- Tvůj zrak přijímá obraz „jemnějším způsobem", než v jeho bezprostředním bytí. Sama „jemnější“ povaha zraku má důležitou úlohu ve tvém životě, a tím více ve tvé tvorbě a při tvém vnímání umění. Zrakem zachycuješ světlo a jeho odraz v barvách.

Jak je to s mým vnímáním barev?

Základem tvých barevných vjemů jsou dva vzájemně se doplňující vnitřní pochody - splývání a odlišování daných věcí, které vnímáš zrakem. Tyto splývací či odlišovací pochody jsou v tobě způsobeny různými činiteli. Třeba splývání hloubek je podmíněno spíše fyziologickými činiteli, kdežto rozlišování spíše psychologickými. U ploch je tomu jinak. Splývání ploch se řídí hlavně psychologickým zákonem psychické návaznosti. Proto si je musíš odůvodnit také psychologicky, kromě fyziologicky podmíněných hraničních a bodových vznětů. Rozlišování ploch si musíš uvést spíše na fyziologicky vyvolané podněty hraničních linií. Tak ti toto vnímání ploch nejlépe ukazuje, že už i ten nejzákladnější úkon tvého prostého vidění plochy, se kterým vůbec každé tvojí vnímání barvy stojí a padá, si musíš uvést jak na fyziologické, tak na psychologické činitele.

11. Jakou skladbu má moje prožívání krásy?

Jaký smysl má moje barevné vnímání?

Nejde jen o způsob vzniku barevných vjemů. Jde také o samotnou povahu vidění barev.

Jaké vlastnosti mají tyto vjemy? Smím je považovat za zážitky, zaměřené do tvého vlastního těla? Nebo je smím chápat jako zážitky zaměřené k předmětu?

Odpověď najdeš základních procesech svého vidění barev, ve slévání a odlišování zrakem přijímaných dojmů.

Smysluplnost tvého vnímání znamená, že tvé vnímání je zaměřeno na daný předmět. Bez předmětu nemůžeš nic vnímat. Přitom si všimni odloučenosti mezi svým duševním zážitkem a mezi jeho předmětem, k němuž je tento zážitek zaměřen. Bez této odloučenosti by tvůj pojem zaměřenosti, ba i pojem příslušného předmětu byl nemožný. Takové vlastnosti jako je červený, modrý, zelený, lesk, světlost se podstatně liší od vnímání červeně, modře, zeleně, lesku, světlosti.

Všechny tyto vlastnosti jsou v tobě odkázány na vnímání jako svou zprostředkovatelku, ale přesto nejsou s tím totožné.

Tato odloučenost či rozlišenost je možná pouze tehdy, když odpovídá podobnému rozlišení mezi jednotlivými věcmi. Kde není rozdíl mezi jednou a druhou věcí, tam nemůžeš o skutečném vědomém rozlišování mezi úkonem vnímání a jeho předmětem vypovídat vůbec nic. Dobře víš, že mezi věcmi je tím méně věcnosti, čím méně jsou rozlišeny. Čím méně věcnosti se ti ale nabízí k vnímání, tím méně je to pro tebe smysluplné.

Můžeš to nějak názorněji přiblížit?

V hustém mraku kouře nebo v úplné tmě nevidíš kolem sebe nic než stejnorodou šeď nebo čerň. A když přitom nevidíš ani své vlastní tělo, pak nemůžeš postřehnout ani žádný rozdíl mezi sebou a touto šedí nebo černí. Vnímáš sám sebe jako bys byl tím kouřem nebo tou tmou naplněn a obklopen. Ať zavřeš oči nebo je otevřeš, nepostřehneš rozdíl. Dělá se ti mdlo, ztrácíš orientaci a dostáváš závrať, pozbýváš jistotu, jestli je tma opravdu venku nebo jestli ty sám nejsi černý.

Nedá se to ještě lépe přiblížit?

Zkus si to doložit jiným srovnáním. Je to vztah tvého smyslového vnímání k úkonům tvého myšlení. Mezi nimi přichází v úvahu odtažitý rozumový pojem a soud. Také pojmy a soudy jsou smysluplné, ale dokonalejším způsobem než vjemy smyslů, včetně smyslu obecného. Dobře víš, že by sis ve světě barev nedovedl zjednat obecný pojem barevné jakosti, kdybys měl pouze jediný smyslový vjem jediné barevné věci. K uskutečnění takového pojmu potřebuješ vnímat více věcí, abys je mohl rozlišovat, přesněji odlučovat a zase spojovat vnímané věci mezi sebou. Tím víc to platí pro tvoje logické usuzování, které předpokládá aspoň dva odtažité pojmy.

Nezapomínej jasně rozlišovat vnímací vlastnost svých smyslů a schopnost svého rozumu myslet od svých vnitřních podmínek k tomu. Bez těchto vnitřních podmínek by tvoje vlastnost vnímat a schopnost myslet zůstala bez účinku. K rozlišení mezi úkonem vnímání a předmětem vnímání potřebuješ rozlišení mezi jednou a druhou věcí, nebo přesněji řečeno mezi věcností a věcností.

Jak mohu při názorném smyslovém vnímání dospět od rozmanitých smyslových údajů k opravdovému vidění předmětu?

Přiber si význam. Vnímání barev s jeho procesem splývání a odlišování nemůžeš pojímat tak, jako by tu docházelo ke splynutí jednotlivých prvků jako někde v chemii. Nejde tu ani o přechod od počitku barvy k vnímání věci.

Při vnímání předmětů s nějakým tvarem a barvou se předpokládej kromě smyslově názorného prvku, ještě další prvek, jemuž připadá úkol uspořádat jednotlivé věcné údaje v celek, takže musí být úplně jiné, nenázorné povahy, totiž povahy rozumové.

Přibrání významu je zásadní. Opravdová smysluplnost a s tím spojené jasné vědomí rozdílu mezi tvým nitrem a okolním světem, je možná jedině tehdy, když je věcný svět nějak členěn. Musíš vědomě vycházet z rozdílu mezi jednou věcí a jinou věcí.

Tvoje vystižení věci, které má celostní ráz a prozrazuje stejnorodý původ, je možné jedině tehdy, nejsi-li ve svém vnímání odkázán na postupné získávání vnější zkušeností. Naopak, je to vcelku dáno základními vlastnostmi skladby tvé přirozenosti.

Jedině uceleně pojatá věc ti dává východisko k jemnějšímu a širšímu pojetí její smysluplnosti.

Okolnost, že právě barevné zjevy mají nejvýraznější smysluplnost, je pro tebe závažná. Barevné zjevy mají pro tvůj všední život biologickou účelnost a upozorňují tě tím na novou vlastnost smysluplnosti barevného vnímání. Jde o vlastnost, která ti teprve pomůže proniknout přes rozborně-popisnou stránku zjevu hlouběji do její podstaty a příčinného zdůvodnění.

Barevné zjevy ti připomínají, že se ti věci nepodávají tak, jak ve skutečnosti podléhají změnám vlivem osvětlení. Smysluplnost tvých barevných vjemů vyniká zejména tam, kde se tvoje vnímání neřídí přísně fyzikálně-fyziologickými podmínkami podráždění, nýbrž spíše vlastními zákony tvého nitra. To má zase důsledek pro otázku skutečnosti vnějšího světa - světa, jak se ti jeví v barevných vjemech.

Co pro mne znamená smysluplnost barevných vjemů?

Roste-li smysluplnost tvých barevných vjemů úměrně s povahou věcnosti u vnímaných věcností, vyplývá z toho, že nejhlubší důvod této smysluplnosti je obsažen ve významnosti tvého vnímání. Největší význam mají pro tebe ty barvy, kterých se používá jako poznávacích značek těles. Tak můžeš mezi znaky rozeznat náznaky, signály a symboly.

Jaký je rozdíl mezi signálem, symbolem a náznakem?

Signál má vždy nějaký účel, symbol má vždy nějaký význam, náznak má vždy nějaký smysl. Náznak nemá ani účel, ani význam. Přesto označuje právě něco, a tím nabývá smysluplnosti. Toto něco je vždy nějaká věc.

Kromě toho, že tě zážitek krásy vede k poznání, má ještě citový náboj. Nálady a city ti zážitek krásy usnadňují nebo ztěžují.

Ve tvém vnímání je jistý postup. Pomocí smyslů ti věc vniká do rozumu. Nejdříve postřehuješ věc smysly, jako třeba okem postřehuješ barvu. Už tvým vjemem se smysly uvádějí do činnosti a zvláštním způsobem se těší. Sotva ti předmět dospěje až k rozumovému pojetí, hned zakoušíš vnitřní zalíbení, duchovní a duševní radost, zdokonalující tvoje smyslové potěšení. Vyplývá to z povahy tvého vjemu. Každá schopnost se ti „rozechvěje“, sotva dosáhne vlastní předmět, ke kterému přirozeně směřuje.

Krása je přesažný symbol skutečnosti. Přesto náleží do řádu tvé přirozené zkušenosti, opírající se o smyslové vnímání.

Tvůj zážitek krásy předpokládá, že tvůj duch je obrácen k věcem, k plnosti věcí a k plnosti toho, co ti věci mohou poskytnout.

Klíč k podstatě tvého vnímání krásy najdeš v zásadní změně svého nazírání na věci. Tvoje mysl se uvádí do činnosti a provádí soud o hodnotě krásy věci. Zažiješ podstatu krásy, když odhalíš a zakoušíš v krásné věci danou jakost, která uvádí do činnosti tvou mysl. Toto počáteční uvedení do činnosti je údiv. Ten tě vede k soudu o hodnotě krásy věci. Soud o hodnotě krásy věci je doprovázen tvým svobodným svolením k vnímání krásného díla, totiž tvým příklonem k tomu, aby ses z dané krásy radoval úplně. Teprve potom tvůj soud o hodnotě krásy věci uvádí do činnosti všechny ostatních tvoje síly - nejen duchovní.

Intuice krásy je tvůj přirozený úkon. Docházíš k němu vlastními silami a schopnostmi.

Jak se liší moje intuice krásy od intuice vůbec?

K oddělení tvé intuice krásy od tvé intuice vůbec potřebuješ další vlastnost ve věci, totiž krásu.

Něco jiného však je tvořit umění k oslavě krásy přirozené anebo k oslavě krásy nadpřirozené. U tvorby k oslavě přirozené krásy ti může v tvorbě cílevědomě pomáhat nanejvýš člověk nebo anděl, kterého bys chtěl portrétovat, ale zase jen přirozenými silami nebo přímluvami u Boha v případě svatých. U tvorby k oslavě krásy nadpřirozené ti může pomáhat sám Bůh, který může tvoji přirozenou intuici proměnit svou milostí v intuici nadpřirozenou, když o to budeš pokorně prosit.

Krásné je to, co se líbí, když je to postřehnuto. Jde o postřehnutí krásna, o intuici. Postřehnutí či poznání věci intuitivní schopností tvého rozumu je výchozí vlastnost každého tvého poznání. Je však rozdíl mezi tvým poznáním krásné věci oslavující krásu přirozenou od tvého poznání krásné věci oslavující nadpřirozenou krásu. Sám Bůh ti jako pokornému adorátorovi uděluje milost, aby se tvé přirozené poznání povznášelo k poznání nadpřirozenému, kde Pravda tvoří jednotu s Dobrem a Krásou a Láskou.

Když krásná věc oslavující nadpřirozenou krásu Boží slouží bohoslužbě, tu jí sám Bůh uděluje posvěcením této věci na svátostinu zvláštního anděla strážce. Ten pak duchovně pečuje nejen o toto krásné kultovní dílo, ale i o tebe, kdo se u tohoto díla modlíš k Bohu. Potom nemůžeš prostě jen vzít v Božím domě takové krásné dílo a odnést je do muzea, s odůvodněním, že tam bude mít lepší hmotné podmínky – vyrovnanou správnou teplotu, vlhkost vzduchu, ochranu před zloději, možnost k prohlédnutí pro více lidí. I kdybys to dělal ze sebelepších důvodů, a bylo by to z hlediska památkové péče a státních zákonů oprávněné, přesto by to bylo před Bohem svatokrádežné a současně bys vlastní vinou umrtvil toto zduchovňující působení díla na tebe i na ostatní lidi.

12. Proč se mi nelíbí všechny věci stejně?

Copak se intuice mého rozumu nevztahuje na všechny věci?

U všech věcí jasně nevyniká to podstatné. Jde o jasně vynikající skladbu věci. Má-li nějaká věc vše, co má mít , aby její přirozená skladba byla dokonalá, potom ve výstavbě její skladby jasně vyniká pravidelnost a opakování, a ve působení dané skladby jasně vyniká soulad, a proto se líbí. Tvoje intuice krásy předpokládá jasné vynikání této souladně působící skladby krásné věci.

Při zážitku krásy postřehuješ krásu intuitivní schopností rozumu a soudem obecného smyslu čili instinktem. Jedině oběma svými vlastnosti – rozumem a smysly naráz přímo pronikáš hodnotou krásy věci a rozumíš jí.

Tvoje intuice krásy se opírá o souhrn všech tvých vlastností a schopností. Je to spojení z tvého obecného smyslu, ve kterém ti rozum pořádá všechny tvoje smysly. Intuice má mnoho předpokladů v tobě samém.

Jaké jsou předpoklady intuice ve mně?

Předně je to tvoje jemná a pohyblivá smyslovost. Umožňuje ti zachytit vlivy působící na smysly z tvého skutečného životního prostředí. Tak zachytíš i jemnější odstíny něčího hlasu. Přijímáš z nich počitky a dojmy, a tvoříš si představy o mluvčím mnohem podrobnější, než někdo, kdo obtížněji než ty odpovídá na podněty přicházející ze skutečného životního prostředí

Dále je to celková činnost tvé obrazotvornosti a její spojující činnosti a součinnost paměti s obecným smyslem čili instinktem.

Konečně je předpokladem tvé intuice také přechod tvé smyslové činnosti, spojené s organickou jemností, přes tvou obrazotvornost a tvůj obecný smysl do stavu vědomí. Ve vědomí ti intuitivní pronikání rozumu rázem přináší souhrnné pochopení, nebo alespoň zdokonalení stávajícího souhrnného chápání odhalením nových vztahů ve věci, objasněním její vnitřní skladby a jejích vztahů k jiným věcem a lidem.

Intuitivní schopnost tvého rozumu se uplatňuje ve tvé umělecké tvorbě, ale i ve tvém prožívání krásného díla. Intuice je pro tvoje poznávání něco jiného, než tvá vnitřní jistota. Intuice je bezprostřední nazírání tvého rozumu na přítomnou věc. Zahrnuje nejen smyslové poznání, nýbrž také rozumové. Jen rozumem si uvědomuješ přítomnou věc. Tak ti intuice nedává úplnou vnitřní jistotu. Je to první a přímý postoj tvého ducha k realitě, v němž je věcné jádro. Je to výchozí předpoklad k tvému přemítavému poznání vědeckému nebo filozofickému, ale i k poznání nezprostředkovanému, přímému.

Intuice ve vlastním smyslu znamená tvůj postřeh věci v určité skutečnosti. Přemítání je známkou postupnosti, omezenosti a slabosti poznání tvého rozumu. Přímým zřením intuicí pohlížíš na věc rozumem zevnitř, tak, jak je, v celé všeobecnosti, pokud ji můžeš poznat. Intuicí svého rozumu přeskakuješ přemítavé poznání, avšak neodporuješ odtažitému poznání svého rozumu. Každé tvoje intuitivní nazírání dané skutečnosti zahrnuje poznání vnitřní skladby věci. Z počátečního poznání věci rozumovým chápáním si vytváříš pojmu. Pojem věci a poznání znaků věci je pokaždé obecné, protože přísluší všem jedincům, jimž patří stejná věc. Cílem tvého intuitivního poznání je také obecné poznání.

Jenom pro upřesnění – co se rozumí slovem intuitivní?

Slovem intuitivní rozuměj schopnost rozumu chápat a rozumět. Tvým cílem je dokonalý pojem a soud.

Poznáním v obecných pojmech je vyjádřen tvůj vlastní názor či nazírání na věci, pokud je toho tvůj rozum schopen. Tak můžeš poznat věc, jak je sama v sobě. Obecnými pojmy neochuzuješ skutečnost. Svými smysly vnímáš skutečnost v celé své určitosti. Tvoje smysly zachycují zvláštní podněty. Ty se ti pak uvnitř jeví jako hmotné vlastnosti.

Ve smyslovém vnímání přímo poznáváš hmotnou skutečnost. Tvůj rozum není ochuzen o poznání určité skutečnosti. Nazírá na danou skutečnost zprostředkovaně. Vzhledem k tomu, že všechny tvoje poznávací schopnosti patří k tvé duši, která je jeho jediným základem, proto je toto poznání ucelené, třebaže postupuje složitě. V tomto postupu tvého rozumu je zahrnut také okamžitý hlubší vzhled do věcí či do důvěrných vztahů věcí mezi sebou. Proto jsi rozechvělý radostí z pravdy nebo z krásy. Ve tvém rozechvění z krásy samozřejmě spoluzaznívají tvoje nálady a city. Podle různého „zabarvení“ tvých vnitřních projevů, jako je tvoje citová rozechvělost, spolupůsobení tvého sdružování pojmů a tvé paměti, dostává také tvoje intuice svůj ráz. Tvoje umělecká intuice se nevymyká složitému postupu tvého rozumu, ani hlubšímu citu, ani radosti z krásy, třebaže se tento projev děje v okamžiku. Ačkoli se zdá, že tvoje intuice je živelným vzplanutím, přesto se nevymyká se zákonům tvého poznání. Přirozeně nemáš jinou cestu, jak proniknout k jádru věci.

Pronikavá intuice je ti při tvorbě díla nezbytná nejen k odhalení skryté krásy ve zdánlivě všední skutečnosti, nýbrž také při naplnění smyslu tvé boje za dokončení díla.

A co technická dovednost?

Intuici nenahradíš technickou zručností či řemeslnou dovedností, ani pracným postupem důkladného rozboru, ani vyčerpávajícím popisem uměleckého díla, kterou by sis mohl usnadnit a urychlit výpočetní technikou.

Není však intuice něco, co vstupuje do mého lidského já nějak zvenčí?

Nesnaž se intuici vysvětlovat neznámými a tajemnými silami či nevysvětlitelnými zásahy. Je dostatečně odůvodněna jak tvým předcházejícím smyslovým vnímáním, tak činností tvého rozumu, při níž se uplatňuje více souhrnný způsob přímého pronikání a chápání.

Z tvé tvůrčí intuice pochází to, že se skladba tvého díla projevuje krásou a hloubkou duchovního pojetí. Intuicí rovněž přijímáš vytvořené krásné dílo, chápeš a dáváš se rozechvět radostí v mysli i potěšením ve smyslech, ve kterých je "úrodná půda" k postižení a zachycení této její skvěle vynikající skladby. Tak ti umění přináší také poznání, které se liší od namáhavého, přemítavého poznání „suše“ teoretického.

13. Co dělá moje intuice v umělecké tvorbě?

Základem tvé umělecké tvořivosti je jeho přesažnost vůči hmotnému světu díky tvému rozumu.

Ve tvém obrazném způsobu pojímání skutečnosti se spojuje jedinečnosti a obecnosti. Když o tom teoreticky uvažuješ, tak se odpoutáváš od jednotlivých rysů věci a zaměřuješ se na obecné rysy. Jako umělec zobrazuješ nějakou postavu takovým způsobem, aby vynikly typické rysy třeba světce nebo lakomce, Božího dítěte nebo farizeje. Míra, do jaké dovedeš umělecky spojit obecné rysy se zvláštními, ti může být měřítkem tvé schopnosti poznávat život v jeho podstatných rysech a názorně jej vyjadřovat.

Jako vědec podrobuješ jednotlivé případy soustavnému rozboru, odděluješ nahodilé od pravidelného, třídíš je a srovnáváš a pak objevuješ něco obecně platného. Jako umělec můžeš dosáhnout obecně platného poznání také, třebaže nepostupuješ tak soustavně, ani nepoužíváš žádný laboratorní způsob poznávání. Umělecky poznáváš skutečnost docela samostatně. Proto tvé poznání nese stopy tvého osobního přístupu. Dospěješ-li svým poznáním tak daleko, že jsi schopen uměleckého zobecnění, tak tě to podněcuje k samostatné tvorbě. To už je počátek tvého tvůrčího procesu, který můžeš smysly sledovat.

Nemysli si, že tento počátek je celá tvůrčí činnost. Této tvé smysly sledovatelné činnosti předchází tvoje činnost skrytá a neokázalá. Bez intuitivního poznání nemůžeš umělecky tvořit.

Jako vědec nebo filozof poznáváš věci odtažitě a pořád nejsi u konce. Zakládáš si na údajích, které hromadíš, třídíš, srovnáváš, vyvozuješ z nich obecné soudy. Podle toho neosobně vykládáš svět a život. Potlačuješ na jevech to, co je na nich jedinečné a osobité. Stále se musíš opravovat, abys došel k něčemu obecnějšímu.

 Jako umělec poznáváš věci v jejich určitosti, jednotlivosti a neopakovatelnosti. Pozorně nakládáš se svou vnitřní zkušeností a obrazností. Vykládáš věci podle sebe. Pojímáš věci v celém jejich jednotlivém bohatství. Když uvažuješ o své intuici krásy, pak spojuješ tuto přirozenou činnost se svými hlavními životními projevy, s láskou, s radostí i s bolestí. Radost je ti pozemskou formou pro nejasné uvědomění si nesmrtelnosti své duše. Bázeň smrti je ti svědectvím, že jsi nedovedl dost poznat krásu života. Krása světa je skrytá a ty se ji snaž odhalit. Promarňuješ tisíce pohledů, protože nedovedou odhalit skladbu světa v jejím jasném vynikání. Tvoje poznávání této krásy vede od nejbolestnějšího poznání těla až k závratnému rozmachu myšlenky.

Když se chystáš umělecky tvořit, přestáváš klást svůj instinkt a rozum ostře proti sobě jako by se vylučovaly. Každý z nich působí jen v jiné oblasti tvé bytosti a jiným způsobem. Instinkt čili obecný smysl působí v "nevědomé" a "podvědomé" stránce tvé bytosti, rozum v její stránce uvědomělé. Abys tyto nevědomé a podvědomé pochody svého nitra spojil a přetvořil v umělecký čin, snaž se je sblížit v dílně svého tvůrčího ducha jako ve zvětšovacím skle a spojit v jedno ohnisko. Tvoje tvorba musí vycházet z jediného tvůrčího středu. Bez této vnitřní sbíhavosti by ti vznikl pouze matný obraz, či poznání vymykající se pojmům. Na této sbíhavosti obou stránek téže tvojí vnitřní činností spočívá jednota tvého díla, hodnota tvého tvoření i síla dojmu.

K odhalení těchto tvých vnitřních pochodů, zčásti předvědomých, instinktivních a částečně podvědomých, jako třeba emocionálních, které se posléze vynořují jakoby ze tmy ve tvé cílevědomé tvorbě, ti trochu může pomoci moderní umění. V moderním umění, na rozdíl od klasického, prochází tvoje dílo v závěrečné části své proměny pouze "řídkým sítem" prostého, jednoduchého usměrňování. Můžeš to sledovat v básních Walta Whitmana.

"...je ve mně cosi - co nevím –

ale vím, že je to ve mně..

Nevím, co to je - je to bezejmenné –

 nevyslovené slovo,

Není v žádném slovníku,

není ve výrazu ani v symbolu.“ (Zpěv o mně 50)

 

"...Zde je výron duše,

Výron duše vychází z nitra

zastřenými branami

 a stále probouzí otázky,

Proč je to toužení?

Proč jsou ty myšlenky v temnotě? " (Zpěv silnice, 7)

Tvoje tvůrčí nálada se vyznačuje neurčitým náporem a sbíráním duševních sil. Všechno je to v tobě ještě bez podoby a beze směru. Je to jen vzrušující, napínavé, často mučivé vření. Vysvobození z tohoto vnitřního, beztvárného vlnění ti přináší chvíle početí zárodku díla. Paul Claudel to vyznává v dopise Riviérovi: "Všechno se začíná jakýmsi vnitřním temným duněním, z něhož se více-méně zřetelně odtrhují jednotlivé črty básně, ale báseň ještě dříme v propadlišti."

Pronikavost tvé tvůrčí intuice se ubírá rytmicky mezi dvěma krajními polohami odpovídajícími nevědomé a uvědomělé stránce tvé bytosti. Ve skutečnosti je to nedokonalý odrazem vztahů mezi tebou – tvořivým tvorem a tvým Stvořitelem. Vychází-li tvůrčí intuice v tobě nepřímo a koneckonců od Boha, který je tvým Stvořitelem, potom jde v tvůrčím vnuknutí o jeden proud, totiž tok jedné pomáhající milosti za druhou, přicházející z nekonečna, které je ti však osobně blízké a důvěrně, otcovsky známé. Této Boží výzvě odpovídá z tvé strany souhlas, přitakání na úrovni tobě přirozené a přiměřené. Projevuje se to tajemným odlehčováním se a nadnášením se skladby tvé přirozenosti. Toto povznášející zaměření skladby tvé přirozenosti míří zpět do nekonečna, třebaže to v mezích tvých přirozených zážitků vůbec nevypadá jako ozvěna, nýbrž jen jako tvoje prosté úsilí.

Není nějaký rozdíl mezi působením mé intuice, když jsem moderní umělec a když jsem umělec klasický?

Zatímco klasické umění vyjadřovalo tuto intuici v obrazech a obrazy v pojmech, moderní umění nabízí stále více ryzích, čistých intuitivních podnětů. Vyskytuje se tu jenom nevázaná vnitřní hudba, hudba samotných význačných emocí.

V díle Charlese Baudelaira můžeš sledovat neustálé těkání mezi duchem a smysly. Chybí mu mezi nimi pevná hranice. Básník se neustále snaží zhmotnit a ztvárnit ducha, a ztajemňovat a zduchovňovat smyslový život. Jako Baudelaire, tak i mnohý jiný moderní umělec se často dopouští ve svém díle neupřímnosti a pýchy. Usiluje o intuitivní poznání absolutna. Směšuje duchovní absolutno se svou živelnou pudovostí, s instinktem, s podvědomím, a to pouze proto, že duchovní absolutno i živelná pudovost se vymykají pojmovému poznání. Při moderní umělecké tvorbě není tvůrčí intuice při hledání výrazu omezena přechodem přes hráz rozumného a logického uspořádání pojmů a konečného ztvárnění obrazů. Tvůrčí proces je volně zahájen vzestupem z množiny jednotného obrazu a myšlenky. Důležité místo zde zaujímá podle Maritaina „hudba intuitivní pulzace“, kde dojem a vznikající obraz jsou vystupňované vlastní srozumitelností a jasností. Tato „hudba“ se může stát předurčovatelem literárních, výtvarných a jiných uměleckých děl. Tím jsou dány také předpoklady pro navazování a udržování spojení mezi druhově odlišnými uměleckými výtvory.

Když tvoříš své dílo klasicky, tak tvoje tvůrčí intuice vychází prostě z oblasti pojmově neomezeného života rozumu, kde se tvoje duše projevuje instinktem čili obecným smyslem. Teprve když tvoje intuice pronikne do obrazotvornosti, začíná se ti určitěji vyhraňovat jako podvědomý podnět, usilující o své uskutečnění v plně vznikajícím a konečně se skládajícím obrazu. Teprve pak ti vstupuje do vědomí, kde se uplatňují logicky uspořádané pojmy a rozum postupuje přemítavě. Logickým uspořádáním představ a obrazu jako přiměřeného projevu směřování intuice k výrazu vrcholí proces tvé duchovní tvorby. Na tento proces navazuješ cílevědomou prací s jasnými a srozumitelnými a pojmy, k nimž se přirozeně ihned dostavují slova. Skladba tvého zacházení se slovy klasickým způsobem obsahuje pevně vybudovanou hráz logického uspořádání, která vyžaduje přesné určení slov, řádnou formu, doprovázenou „hudbou slov“.

Cílevědomou prací se slovy docházíš jako umělec k přetvořené skutečnosti. Dosažení přetvořené skutečnosti ti v klasickém umění ztěžuje zvláštní „husté síto“ čili „filtr“. Tvoje intuice, procházející daným „sítem“ či „filtrem“ k svému naplnění ve smyslům dostupném díle, nalézá zprostředkující věc. Ber ohled na zvláštní vymezení stojící jako předměty v mysli a označené jako logicky uspořádané pojmy. Jedině tak dospěje tvoje intuice k pojmově promyšlené sdělnosti.

Po zdolání usměrňujícího „síta“, daného zavedenými a uznávanými způsoby a skladbami sdělnosti, se tvá intuice blíží ke konci svého postupu ve smyslům dostupném díle. Ani zde se neobejdeš bez působení intuice k dokončení díla, k vlastní „práci“ s hmotou při tvorbě konečně přetvořené skutečnosti – uměleckého díla. Ještě před konečným završením díla se jako klasický umělec snaž podrobit usměrnění, danému řádem či pravidly krásy a výstavby příslušného druhu uměleckého díla.

Postup intuice směrem k dosažení smyslům dostupného díla není během celého procesu tvorby ani plynulý, ani rovnoměrný. Naopak, je přerývaný. Sama pronikavost a působení tvé intuice kolísá. Mění se rovněž během procesu svého naplňování ve smyslům dostupné věci.

Někdy se směr tvé intuitivní vize dokonce obrací a směřuje zpět k svému východisku jako vracející se hnutí, usilující o duchovní posilu. Někdy si tak možná počíná ve snaze o srovnání původní ryzí intuice v předvědomé oblasti s významem přetvářené skutečnosti dosahované v cílevědomé tvorbě díla. Tento zpětný pohyb intuice je krátký u tebe jako tvůrce díla, zato však dlouhý u tebe jako příjemce díla.

Proč se mění směr mé intuice?

Podněty k zpětnému pohybu tvé intuice a k uvedenému srovnávání vědomého s předvědomým pocházejí z tvé vůle. Proto potřebuješ k dosažení tohoto cíle zpětného pohybu pevnou vůli a vytrvalou modlitbu k Bohu jako nepřímému, vzdálenému Původci tvé tvůrčí intuice.

Pokud však tvoříš své dílo moderně, tak ti tvoje tvůrčí intuice vychází rovněž z předvědomého stavu, kde se tvá duše projevuje instinktem či obecným smyslem. Tento duchovní náboj instinktu se projevuje tvým nutkáním k tvůrčímu činu. Způsobuje ti předlogické a předvědomé rozechvění. Tato „hudba intuitivní pulzace“ vrcholí snahou o nalezení obrazu jako přiměřeného výrazu tvé tvůrčí intuice. Tak je roznícen tvůj podvědomý život nálad, afektů a citů, zkrátka emocí, a rovněž je podnícena obrazotvornost, aby tvořila názorné obrazy.

Vytvořením obrazu vyhovujícího postupu tvé tvůrčí intuice ti vstupuje intuitivní postřeh do vědomí. Tak o něm můžeš přemýšlet v pojmech. Na tento dovršený proces duchovní tvorby navazuješ „prací“ s pojmy vyjádřenými slovy. Tvoje intuice není omezována požadavky rozumného uspořádání v duchu přemítavě postupujícího myšlení. Přechází bez omezení k uspořádání, vymykajícímu se tvému rozumu. Výstavba tvého díla je docela uvolněná. Při tvé tvorbě moderním způsobem prochází tvá intuice přes duchovní „zárodky“, které jsou „intuitivními pulsacemi“, dále přes předvědomé projevy instinktivní a potom přes obrazy, aby se pak projevila v pojmech, jež jsou podřízeny spíše tvé obrazotvornosti než logickému uspořádání. Tvůrčí intuice zachycuje pouze přetvořenou realitu, aniž je omezována „sítem“ či „filtrem“, přesněji řečeno požadavky konečného uspořádání věcí stojících jako předměty v mysli. Výsledek se vymyká podmínkám rozumně uspořádané sdělnosti. Tvé dílo nakonec podléhá jedinému prostému usměrnění. Toto jednoduché usměrnění je dáno tvou tvůrčí intuicí a pravidly a postupy tvorby, které ovšem podléhají zase jen tvé tvůrčí intuici. Skladba tvého díla je pak docela uvolněná. Nezamýšlíš ji z žádného logického pravidla ani soustavy. Je volná, třebaže usměrněná z jistého, obvykle předem stanoveného vzoru.

Ve svém moderním díle uvolňuješ vzájemné vazby mezi jednotlivými skladebnými složkami a jejich celkem. Také mezi různými účinky dané skladby uvolňuješ vztahy. Děláš to už tím, že mezi jednotlivými účinky nekladeš dost ostře vyhraněné rozdíly.

Vyvážená skladba a vyladěnost jejích účinků ti ve tvém moderním díle jasně vyniká spíše jen z jeho zlomků, než z celku. K nalezení spojení mezi nimi potřebuješ jako příjemce umění pronikavější účast intuice, než u klasického díla.

Průběh intuice ve tvé moderní tvorbě je nebývale přerývaný. Zakoušíš to častým zpětným hnutím vracející se intuice. Často se snažíš srovnávat svou původní ryzí intuici z předvědomí s významem tvé přetvořené skutečnosti s docela uvolněnou, a přece jasně vynikající skladbou. Kvůli tomuto častému hnutí tvé vůle k zpětnému pohybu intuice máš ve tvé moderní tvorbě větší vnitřní prostor pro tvou vůli k modlitbě k Bohu jakožto vzdálenému Původci tvé tvůrčí intuice, ba i tebe samého a tvého díla. Ostatně to také duchovně potřebuješ. Vždyť nemáš při ztvárňování své tvůrčí intuice žádnou oporu v podmínkách zavedené a předávané rozumné sdělnosti,.

 Celý proces tvé moderní tvorby je výrazněji a bezprostředněji, než u klasické tvorby, poznamenám tvou vnitřní „hudbou intuitivní pulzace“. V tomto často se opakujícím těkání a pulzování se tvá intuice většinou vyčerpává, protože na vlastní dokončení díla je zapotřebí potřebuješ méně intuice než u klasické tvorby.

14. Co dělá moje intuice při prožívání krásného díla?

Ke skladbě uměleckého díla patří účinek v tobě jako jeho příjemci. To, aby dílo vzbudilo v tobě nějaký dojem, předchází v úmyslu jeho tvorbu jako sledovaný účel. Daný účel je pro tebe jeho první příčina. Je to také příčina dokonalejší, než vlastní tvůrčí činnost, poněvadž ji teprve vzbuzuje. Umělecký záměr je nadřazen příčině tvorby. Hodnotíš-li umělecké dílo podle toho, jak vyjadřuje osobnost umělce, má to základ v jeho přirozenosti, ale i v povaze umění.

Jako člověku je každému umělci přirozené, aby své vnitřní zážitky vyjadřoval navenek. Člověk nemusí být umělcem, ale umělec nemůže své lidství odhodit. Družnost je tvé přirozenosti vlastní. Proto smíš také v družnosti spatřovat závažný podnět umělecké tvorby. Umění je projev vnitřního života osobnosti tvora, který je společenský. Osobitý vnitřní zážitek se v umění nemusí projevit přímo. Může se projevit také zprostředkovaně. Dílo může být nějakému umělci únikem před sebou samým, náhradou zkušeností, jaké mu život odepřel, ba může sloužit jen k zábavě a rozptýlení mysli, a přesto nemusí být nutně ošklivé.

 Krásné dílo ti působí předmětem, který vytváří, duchovní radost prostřednictvím smyslového poznání. Je to radost z tohoto úkonu, pokud předmět, k němuž se vztahuje, má nějakou vynikající vlastnost, vztahující se k rozumu. Tak tato vlastnost předpokládá znalost. Čím víc máš znalostí, tím víc příležitostí máš k radosti. Proto umění jako věc podléhající řádu krásy, neustává na barvách, na zvucích, ani na slovech, nýbrž pojímá barvy, zvuky či slova také jako něco, co dává poznat něco jiného, než jsou ony samy jako znaky.

Vyčerpává se to jenom tímto?

Ne. Označená věc může být ještě dál značkou. Čím víc je předmět umění naplněn významem, tím rozsáhlejší a tím je možnost krásy a radosti z prožívání krásy bohatší a rozmanitější. Krása obrazu či sochy je takto neporovnatelně hlubší než krása perského koberce, benátského skla, řecké amfory či secesní lampy. Tak je malířství, sochařství, poezie, hudba, tanec napodobující umění. Uskutečňuje krásu díla a poskytuje ti příležitost k duchovní radosti tím, že používá napodobení nebo vyjadřuje pomocí znaků něco jiného, než samotné znaky znamenají. Avšak radost, kterou ti způsobuje krásná věc, nezávisí na dokonalosti napodobení skutečnosti ani na přesnosti zobrazení. Napodobení nebo zobrazování skutečnosti není cílem, nýbrž jen prostředkem. Když sleduješ dílo, nevyžaduj, aby to, co zobrazuje, bylo shodné s nějakou skutečností. Zato vyžaduj, aby v hmotných prvcích díla jasně vynikla a vystoupila ve své svrchovanosti a úplnosti jeho vnitřně vyvážená skladba, působící souladně. Nevyhledávej ani tak jasnost ani snadnost, s jakou dílo by ti vzbuzovalo a vyvolávalo z paměti obrazy už známé, myšlenky či city. Když se chceš opravdu radovat z krásného díla, tak se uč radovat z dokonalosti, s jakou dílo vyjevuje svou vnitřní skladbu v nejhlubším slova smyslu. Tvoje opravdová radost z krásného díla pochází z pravdivosti jeho napodobení něčeho zevnitř, aby jasně vynikla jeho vnitřní skladba. Nesleduj tedy v díle ani tak popisnou nápodobu něčeho, nýbrž se upni na skladebnou vlastnost napodobení. Sleduj jeho vyjevení nějakého tajemného základu duchovosti, který jasně vynikne a rozzáří se v díle náležitě úměrně rozvrženém. Pak ti umění přinese radost. To je také to, co dodává umění rozměr jeho obecnosti.

 Tvoje mysl bez přemítavého, logického rozvažování se těší z krásného díla. Když dílo vyjadřuje v nějaké látce jasně vynikající vnitřní skladbu věci, tak tvé přemítající mysli nepřináší žádné pojmové vyjádření. Krása, ke které směřuje umění, ti působí radost ducha, radost tvého rozumu. Tato oblažující radost je opakem rozkoše, potěšení či příjemného podráždění tvých smyslů. Dej se pozor na dílo, které se ti chce pouze zalíbit, i kdyby vyjadřovalo ty nehlubší duchovní, náboženské hodnoty! Stává se neupřímným, neopravdovým, lživým. Může to pak velmi škodit věci samé – duchovní či náboženské, protože je to u znalců umění velmi zesměšňuje.

Pamatuj, že krása nějakého díla je podmíněna plností, ryzostí, opravdovostí života. Každé narušení této ryzosti a opravdovosti ti ztěžuje chápání a prožívání krásy.

Základem tvého prožívání krásy nějaké věci je intuice. Intuicí chápeš věc jako jedinou, ucelenou skutečnost a snažíš se udržet si obraz této jedinečnosti. Tento způsob poznávání je nezbytný předpoklad tvého prožívání krásy. Bez intuitivního postřehu, nazírání a názoru můžeš vnímat nanejvýš jeho účinek na tvé smysly. Tento smyslový účinek je sice nezanedbatelný, nicméně je to pouze zlomek celkového účinku krásy. Podstatný účinek krásy spočívá právě v jeho celistvosti. Účinek krásy spojuje všechny oblasti tvého vnitřního života ve zvláštní jednotu. Tvůj intuitivní postřeh dokonalosti poskytuje jednotný ráz všem ostatním složkám tvé vnitřní činnosti. Samozřejmě, že napřed působí na tvé smysly. Přitom usměrňuje a zjemňuje tvou smyslovou rozkoš, kterou působí vjem. Dále působí na tvé city a nálady, a pak na tvou vůli. Přitom potvrzuje jejich přirozené směřování k souladu smyslů a mysli. Konečně vyvolává také přemítání tvé mysli jako výraz shody mezi jednotlivým bytím a obecným řádem věcí.

 Vcelku můžeš ten účinek krásné věci vyjádřit jako nazíravé spočinutí celé tvé bytosti v souladu krásy. Tak radostně spočíváš v plnosti věcí, kde není žádný rozvrat, ani ohrožení ani výčitky, a kde nepůsobí žádné rušivé činitele tvé lidské nedokonalosti. Tento účinek tě zvláštním uceleným způsobem zaměřuje k souladně působící skladbě tvé vlastní přirozenosti. Proto na tebe působí krása tak podmanivě. V ní se ti ve vrcholné míře soustřeďuje všechna ušlechtilost a vznešenost jsoucna v nejdokonalejším přirozeném výrazu. Proto krása tvoří jakýsi vrchol přirozené skutečnosti.

 Intuice krásy ti přináší jistotu něčeho nadzkušenostního a přesaženého. Odhaluje ti bytostný smysl života, srozumitelný význam tebe samého.. Přesto pro tvoje logicky postupující přemítavé myšlení zůstává intuice dost nejasná, nerozčleněná a nerozebíratelná.

 Ačkoli intuice krásy podstatně působí při tvém prožívání krásného díla, přesto se samotnou intuicí nevyčerpává to, co se děje v tobě jako příjemci krásného díla. Připojují se k ní tvoje city, nálady, vášně, touhy, ale i vnější projevy jako smích či slzy dojetí, a teprve v celku s intuicí tvého rozumu tvoří tvůj zážitek krásy.

Znamená to, že se moje intuitivní nazření uměleckého díla dostavuje až po uplatnění mých citů, vášní a smyslových dojmů?

Rozhodně ne. Třebaže je ve tvém zážitku krásy podstatná intuice krásy, kdežto tvoje city a vášně a ostatní nepodstatné účinky, které plný zážitek krásy usnadňují nebo ztěžují, doprovázejí ho nebo ho podmiňují, neznamená to, že by tvoje intuice krásy musela vždy následovat až na konci tvého smyslového vnímání.

 Jako při tvé tvorbě uměleckého díla nemusí všechno nutně začínat podstatným intuitivním postřehem krásy a končit případným smyslovým doprovodem, tak ani při tvém vnímaní vytvořeného díla nemusí všechno nutně začínat ve tvých smyslech a posléze vrcholit v intuici krásy. Někdy ti dílo vzniká z pocitů a nálad a teprve později se k těmto nepodstatným podmínkám tvorby připojí podstatné duchovní prohlédnutí a impulz intuice k tvorbě. Někdy tvoříš dílo zpočátku tápavě, jen pod vlivem svých pocitů a nejasných nálad, a to s jakousi setrvačností, s níž navazuješ na předešlou tvorbu. Teprve po řadě neúspěšných pokusů se ti náhle jako záblesk dostaví intuice, která tě vede k úspěchu v tvorbě. Obdobně je tomu při tvém vnímání krásné věci. Tvoje intuitivní zření se někdy může dostavit hned na počátku vnímání díla, jindy až po delším únavném prohlížení a studiu děl.

 Průběh tvé intuice při vnímání díla se liší také podle toho, zda je klasické nebo moderní. Při vnímání klasického díla naráží samovolnost tvé intuice krásy zpočátku na dvojí zábranu.

Jaká je to dvojí zábrana?

 Předně si musíš dešifrovat smyslům dostupné vlastnosti díla, jak je propustilo "husté síto" požadavků rozumně zavedené sdělnosti.

 Dále se musíš vyrovnávat s podmínkami pravidelnosti tvorby skladby. Musíš překonávat napětí, navozované tvůrcem pomocí jeho "hudby slov". To ti brzdí intuitivní náhled v jeho pronikání k chápavému osvojování si krásy díla.

 Teprve až překonáš výsledky logického uspořádání, vyžadující určení věcí, vrcholí proces tvého dešifrování a výkladu smyslům dostupných vlastností díla, pak se proces tvého vnímání umění zduchovňuje. Tvoje intuice proniká k významu, chápanému pomocí obrazů, dodávaných tvé obrazotvorností vnímatele, která se přitom uvádí do chodu. Pak tvoje intuice vnímatele vrcholí rozechvěním nejen tvých podvědomých nálad a pocitů, nýbrž také tvé předvědomé touhy po dokonalosti, zakoušené instinktivně.

A co když sleduji moderní umění? Jak se moje intuice při tom uplatňuje?

 Když sleduješ moderní umění, je to s účinkem krásného díla, poněkud odlišné. Tvoje intuitivní pronikání k jeho kráse je pro tebe méně náročné. Nemusíš tolik zapojovat svoje přemítavé myšlení a svou paměť k dešifrování smyslům dostupných vlastností díla. Tvé intuici se zde otevírá volný průchod ke kráse díla.

 Přesto cílevědomé uvedení tvojí obrazotvornosti do chodu tak, aby odpovídala podnětům navenek nesmyslného uspořádání představ vyjádřených v moderním díle a naplňovala ti je různými představami a obrazy, není okamžitá. Dokud jí nedosahuješ, tak tě vede cílevědomá snaha o tvé vlastní zdokonalení vnímáním daného díla. Toto tvé svobodné úsilí není totožné s tvým samovolným intuitivním nazřením krásy díla. Je to jen tvoje nápodoba, nastíněná tvou vnitřní pocitovou stavbou, částečně posílená přemítavým rozumem. Sám si ji vytváříš jako „zábradlí“ pro volný průchod intuice, abys usnadnil její samovolný vzmach. Ve skutečnosti se však s touto intuicí kříží odlišností svého postupu. Proto kdykoli dojde k záblesku intuitivního zření, ihned ti vědomá přemítavé myšlení přeruší její další vzmach, abys opětovně svým způsobem „křesal“ její nový záblesk. Takto cílevědomě docházíš ke stálým pokusům o uzpůsobení svých smyslů, smyslové paměti, smyslové obrazotvornosti, podvědomých předvědomých vrstev činností tvého nitra k vnímání moderního díla, a k samovolnému proniknutí tvé intuice k pochopení krásy díla.

 Z hlediska zkušenostní psychologie může být zajímavý a dostupný pouze tvůj počáteční záměrný přístup k umění. Avšak další postup, v němž jsou tvé vnější smysly vnímatele zrovna tak jako tvé smysly vnitřní, jakož i tvůj podvědomý život a rovněž tvůj předvědomý instinktivní život tak uzpůsobeny pro volný průchod intuitivního zření, že k tomuto nazírání dochází, zůstává experimentálnímu psychologickému poznání uzavřen. Docházíš ke zduchovňování zážitku volně unášeného intuitivním zřením svého rozumu. Toto intuitivní zření při vnímání moderního díla je stále znovu a znovu přerýváno zásahy rozumu postupujícího přemítavě. Proto se tvoje prožívání krásy moderního díla děje cestou intuitivní pulzace, a nikdy nespočine na ryzí intuici, do které pravidelně ústí prožívání krásy klasického díla. Na rozdíl od vnímání klasického díla potřebuješ při sledování a prožívání krásy moderního umění intuitivní pulsaci. Ta znamená z velké míry tvou vnitřní účast na přijímání moderního díla na tvém osobním a osobitém dotváření daného díla. Tvoje dokonalá uzpůsobenost k vnímání a prožívání moderního díla by vyžadovala zapojení předvědomého a podvědomého života tvého rozumu, s omezením jeho přemítání.

 Náležitá odezva uměleckého díla u tebe jako uzpůsobeného příjemce vrcholí ve tvém souznění s tvůrcem díla. Tak se v tobě rozehrává pulzující intuice.

15. Na co potřebuji krásu a umění, když věřím v Boha? A naopak, na co potřebuji Boha, když mám umění?

Krása plní ve tvé úctě k Bohu důležitou úlohu. Samotný úkon tvého klanění se Bohu podstatně zahrnuje touhu naplnit úctu k Bohu krásou.

Sv.František, který do krajnosti zachovával evangelickou chudobu, nikdy netvrdil, že by kostely měly být pusté a bez krásy. Naopak, Boží dům a oltář Páně mu nikdy nepřipadal dost krásný.

Krása a lesk Božího domu a jeho výzdoba neodporuje duchu evangelické chudoby, ani nedává pohoršení druhým.

Ikona není uctívána pro sebe samu, ale odkazuje k tomu, co představuje. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.7) Když se posvětí, stává se svátostinou.

Občas můžeš zaslechnout výroky škarohlídů, že mše je něco odtažitého a smyslům nedostupného. Proto prý mají být kostely bez ozdob. Ve skutečnosti je mše svatá nesmírné tajemství, které přesahuje tvoje rozumového chápání, ale rozhodně to není nic ryze odtažitého.

Nadpřirozená skutečnost, která se ti zjevuje, přesahuje svět rozumovosti, ale nezahrnuje žádný protiklad toho, co je skutečné a určité. Mše svatá je v nejvyšším smyslu určitá skutečnost, opravdové zde a nyní. Samotný Kristus je skutečně přítomen.

Působivost a závažnost posvátné bohoslužby má kořeny v tom, že je víc než odtažitá. Obrací se mnoha způsoby k celé tvé osobě. Vtahuje tě do Kristova posvátného prostředí posvátnou krásou a leskem chrámu, barevností a krásou rouch, způsobem své mluvy a zpěvem gregoriánského chorálu.

Sv.Terezie z Avily píše v Životopise: "Četla jsem v jedné knize, že je to nedokonalost mít umělecky podané obrazy. Proto jsem už nic takového nechtěla mít ve své cele. Dříve než jsem to četla, zdálo se mi jako odpovídající chudobě mít jen papírové obrazy. Proto jsem už nechtěla mít žádné jiné. Ale tu jsem v okamžiku, když jsem na to už skoro vůbec nemyslela, postřehla hlas Páně, že to není správné umrtvování. Co je lepší - chudoba nebo láska? Ježto právě láska je lepší, tedy se ani ničeho nevzdávej, ani svým sestrám neodnímej nic, co povzbuzuje k lásce. Kniha pojednává jen o přebytečných ozdobách a příliš bohatém zdobení obrazů a nikoli o samotných obrazech. Je to vychytralost zlého nepřítele, že vnuká těm, kdo málo věří, aby se připravili o všechny prostředky k povzbuzení víry, aby tak upadli do záhuby."

Existuje hluboký, významný vztah mezi vnitřní podstatou něčeho a přiměřeným výrazem téhož. A to platí obzvláště o mši svaté.

Rozdílné projevy, v jakých se ti tajemství nabízí, plní závažnou úlohu. Tak je nepovažuj za něco, co můžeš ponechat libovolným zásahům, třebaže to, co se vyjadřuje, je nekonečně důležitější než jeho výraz.

Skutečným námětem mše svaté je zpřítomnění tajemství Kristovy oběti na kříži a Nejsvětější Svátost. Přesto se nesnaž klást velký důraz na posvátné prostředí, které vychází ze slov, pohybů, hudby a kostela, kde se mše slaví. Aniž by se posvátné umění snažilo zakrývat náboženský námět bohoslužby, nechává spíše vyniknout jeho hloubce. Krása má význam nejen tehdy, když je sama námětem, nýbrž také když má poslání sloužit jinému námětu. Když zdůrazníš, že bohoslužba má být krásná. tak ti neškodíš náboženství jeho zkrášlujícím pojetím. Touha po kráse v bohoslužbě vychází z tvého smyslu pro zvláštní hodnotu, která spočívá v přiměřenosti vyjádření.

Krása v posvátném prostředí je hodnotná nejen sama o sobě, jako výraz úkonu klanění. Má dalekosáhlý význam pro tvůj duchovní rozvoj. V bohoslužbě velebíš Boha a děkuješ mu, přijímáš podíl na Kristově oběti a modlitbě. Když tě bohoslužba vede ke společné modlitbě s Kristem k Bohu, Otci nebeskému, tak plní také závažnou úlohu při tvém přetváření v Kristu. Tato úloha se neomezuje na nadpřirozenou část bohoslužby. Vztahuje se také k její formě, k posvátné kráse, která se ztělesňuje obrazech, ve slovech a hudbě a zpěvu mše svaté či bohoslužby.

Tak to bylo dříve a doposud je, ale co bude dál?

Na místě klasického umění, rozloženého na střípky modernismu a postmodernismu, se ustaluje nová norma krásy. Buduješ ji nejen jako samostatný umělec a příjemce uměleckého díla, ale také společně se božským Původcem všeho stvoření, tedy tebe i tvého tvoření, se svrchovanou Krásou Boží. Proto ti nestačí napnout všechny síly. Neobejdeš se bez modlitby.  

16. Na co potřebují lidé moje umění? A naopak, proč bych měl brát ohled na lidi, když mám umění? 

 

Umění nemůže vyplnit tvůj celý život. Nemůže být tvým výhradním cílem. Naopak se ti dokonce může stát neštěstím, pokud nezasadíš správně umění do svého života. Jako umělec máš své místo a to velmi důležité místo ve společnosti. Z této důležitosti tvého poslání vyplývá také zvláštní umocnění důstojnosti tvé osoby, jakož i tvé vysoké kulturní hodnocení.

Jakto, že jsem jako umělec tak důležitý?

Je to kvůli působivosti tvého díla. Zasahuje mnoho lidí nejen slovně, nýbrž také obrazně, ale i melodií a tělesným pohybem. Proto máš mnoho obdivovatelů. Odtud plyne tvoje velká osobní odpovědnost.

Každý tvůj čin má svou mravní stránku jak pro tebe, kdo ho konáš, tak i pro toho, kdo tě sleduje.

Kromě toho také chceš svým dílem vzbudit u jiných lidí nějakou odezvu, protože je tak snadno dostupné smyslům obecenstva. Oblast smyslů je spjata s tvou osobou a vyvolává příznivou nebo zápornou odezvu u toho, kdo nalézá v díle zalíbení. Neomezuj se však na smyslovou oblast.

Na základě svého přirozeného nadání máš závazek k užívání a naplňování¨tohoto nadání, ale i k jeho rozvoji tvořením krásných děl. Ve svém díle můžeš sledovat společenské cíle buď otevřenými výpověďmi nebo naznačenými názorovými předpoklady. Obrazný způsob vyjadřování je však v umění účinnější, než otevřené vyjadřování nějakých společenských cílů či mravních hodnot.

Bereš jako umělec ohled tuto skutečnost? Nepožaduješ někdy pro svou tvorbu naprostou svobodu, a to i nezávislost na mravním řádu? Bereš ohled na to, že svým uměním zasahuješ do řádu společenského, tedy i mravního? Pokud na to nebereš ohled, tedy se nediv současnému sporu mezi uměním a společností (Sacrosanctum concilium, l963, l24).

Jaký je spor mezi uměním a společnosti?

Nepatříš snad také k těm samolibým a ješitným umělcům, kteří nelibě nesou nezájem ostatních lidí o jejich díla, a dokonce se uchylují až k nenávisti vůči obecenstvu? Nespočívá tvoje umění v protestu proti všemu zavedenému a uznávanému?

Ať už si říkají surrealisté, dadaisté, pop-artisté, futuristé, poetisté, ve skutečnosti se jejich díla vymykají z kultury vůbec a představují "umělecký okultismus" či "okultismus v umění". Svádějí tě jako umělce, i jako příjemce takového umění do slepé uličky tvého odcizení se sobě samému, prostě své přirozenosti, avšak i kráse, životu, ba i samotné skutečnosti, pravdě a dobru, a konečně i jejich nadpřirozenému Původci, Bohu.

Kde je příčina případného sporu mého umění a společnosti?

Když si pojem pýchy promítneš do výchozích životních názorů těchto umělců, objeví se ti několik výchozích omylů. Je to předpoklad naprosté nezávislosti umění, vytrženost člověka ze všech dosavadních zavedených a uznávaných společenských vazeb, a konečně umělecká předvádivost.

Málokdo v dnešní společnosti bojuje za svou svobodu tak jako ty, umělče! Čím víc ale podléháš své pýše a ješitnosti, tím víc jsi vězněm své sebestřednosti a předvádivosti a domníváš se, že ve své umělecké tvorbě nikomu a ničemu nepodléháš. Všechno ti má být dovoleno. Řekni mi, že když chceš oslovit někoho svým uměním, tak s ním musíš počítat s takovým, jaký ve své přirozenosti je, tedy musíš počítat s řádem jeho lidské přirozenosti. To se však setkáš s odporem.

Kdykoli dostaneš nějaký nápad, bereš to zcela bez ohledu na mravní řád lidské přirozenosti, ale i na řád krásy. Odmítáš uznat cokoli jiného. Zdá se ti, že kdyby ses řídil mravním řádem postavil by ses proti své vlastní přirozenosti, jako by sama tvoje přirozenost žádný řád neobsahovala.

Z toho plyne tvoje vytrženost ze všeho společensky uznávaného. Taková vytrženost je usazena na dně tvého životního názoru jako umělce, který odmítá podrobit své dílo požadavkům mravního řádu, třebaže je tento řád vtisknut do skladby tvé přirozenosti, která nemůže bez řádu vyrovnaně žít. Tato tvá vnitřní rozervanost umělce nemusí být uvědomělá. Bývá nejasně zakotvena v žebříčku tvého hodnocení a zatemňuje od základu tvůj životní a světový názor. Proto nedbáš na pohoršení, které může jeho dílo způsobovat ve společnosti.

Naše svatá víra obsahuje článek o dědičném porušení celistvosti skladby tvé přirozenosti. Následkem toho je její žádostivá stránka vychýlena z náležitého řádu a rozum zatemněn. Smyslová stránka se pak vymyká tvému rozumu a tvé svobodné vůli a ty jsi nakloněn ke hříchu. Názorné umělecké předvádění hříchu čili vzpoury proti řádu rozbouří tvé nitro, zejména stud, který je tvoje přirozená vnitřní hradba, proti zlu úchylky od řádu.

S tímto omylem souvisí také tvoje domněnka, že tvoje umění má cíl samo v sobě, jako umění pro umění, bez ohledu na ostatní lidi. Tím je tvé umění zbaveno veškeré své účelovosti. Pyšně si domýšlíš, že v umění samém dosahuješ účelu svého snažení.

Jak mohu vyřešit spor mezi svým uměním a společností?

Stačí ti odhalit společný a jednotný základ jak umění tak mravnosti ve skladbě tvé přirozenosti.

Mravnost je vztahem tvého jednání k normám, které určují jeho mravní hodnotu. Kdo však určuje tyto normy ? Přirozeně jsou založeny na řádu vlastním skladbě tvé přirozenosti. Tento řád je v souladu s nadpřirozeným řádem Božím. Právě Bůh to vtiskuje do tvé přirozenosti. Bůh ti dává rozum a tím také základ k vybudování mravního řádu. Vkládá do tvého nitra přirozené zákony, a dává ti také zákony pozitivní, a to jak ve Zjevení tak i prostřednictvím učitelského úřadu Církve. Mravné je to, co odpovídá tomuto souboru zákonů, řídících tvůj život, ale nejen vnějším způsobem, nýbrž tak, že to odpovídá a pomáhá vyrovnanému rozvoji všech projevů skladby tvé přirozenosti. Nemravné je to, co je v rozporu s tímto souborem zákonů. To proto, že to věcně odporuje nadpřirozenému řádu Božímu a v tobě samém to vede k úpadku vyrovnaných projevů tvé přirozené skladby, ba i k porušení pevnosti samotné této skladby. Tento pojem mravnosti je vybudován na základech, které tě přesahují. Mravní zásady jsou neměnné tak, jako je stále stejná tvoje rozumná přirozenost. Mění se jen tvoje vyspělost, mění se kulturní poměry kolem tebe, ale v jádru zůstáváš beze změny.

Jak tedy vysvětlíš ony omyly, na základě kterých ty, ať už jsi umělec anebo příjemce umění, odmítáš jakýkoli vliv mravního řádu na danou tvorbu ?

Předně pokud jsi umělec opravdu svobodný ve své umělecké tvorbě, nemáš povinnost brát ohled na mravní řád ? Mravní řád je přirozeně v podstatě řád tvé lidské přirozenosti. Nechceš-li kdo být člověkem, nemůžeš přehlížet mravní řád. Každé tvé jednání už tím, že je lidské, podléhá mravnímu řádu, tedy je předmětem tvé odpovědnosti. Snaž se v každém své díle rozlišovat dvojí stránku.

Předně tu stránku, pro kterou je tvoje dílo umělecké. Tvoje dílo je umělecké tehdy, když je správně vytváříš podle řádu krásy. Mravní řád tady nemůže působit přímo, protože tvoje tvorba krásného díla se řídí řádem krásy.

Tvoje dílo však má také stránku společenskou. Svým dílem působíš na okolí. Tvoje dílo nezůstává v tobě. Není to pouze tvůj vnitřní zážitek. Projevuje se navenek, a tak ovlivňuje okolí. Zde přichází ke slovu mravnost. Jako tvůrce odpovídáš za to, jaký účinek vyvolá tvoje dílo u ostatních lidí. Kdybys tvořil své dílo jen pro sebe a pak dokonale zamezil styku ostatních lidí s tímto dílem, pak by ses patrně mohl odvažovat tak daleko, jak velká je únosnost tvého svědomí. Tak tvoří pověrčivý lovec obraz lovného zvířete, který pak jako terč zničí. Tím se nejen cvičí k úspěšnému lovu, ale podle své pověry se zmocní i duše zvířete, jehož podoby se zničujícím způsobem dotýká.

Sotva však oslovuješ svým dílem jiné lidi, ber na ně ohled. Svoboda tvého tvoření je usměrňována mravními zásadami. Jediným cílem samotného umění je krásné dílo. Avšak kvůli tobě jako tvoru, který dílo tvoříš, vstupuje vytvářené dílo do mravního řádu, a v tomto směru je prostředkem. Pokud bys jako umělec nebo příjemce díla pokládal umění za poslední cíl svého snažení, tudíž za samu blaženost, byl bys modloslužebníkem. Ať jsi umělec nebo příjemce umění, snaž se žít ještě pro něco jiného než je umění! Stvořitel je nekonečně více hoden lásky než jakékoli tvorstvo a než jakékoli dílo lidského tvora.

Kdybys předpokládal, že umění je samoúčelné, že umění je tedy pro umění, odporoval bys řádu své lidské přirozenosti. To by ti umění nesloužilo, nýbrž bys byl prostředkem umění. Jak se tomu ubráníš? Rozhodně nemusíš pořád srovnávat každé umělecké dílo s nějakými mimouměleckými pokyny, přicházejícími k umění zvenčí.

Stačí budeš-li sám žít ve shodě s řádem své vlastní přirozenosti. Pak budeš proniknut důležitými životními zásadami tak, že nebudeš tvořit jinak než v jejich světle. Vtiskuješ-li pak poctivě do skladby uměleckého díla výraz svého nitra, pak do něj promítá také řád tvého lidství, tedy řád mravní.

Vytvářej a vyhledávej umění, které tě zušlechťuje. Pamatuj, že každé opravdové umění je pravdivé, protože pravda a krása jsou pojmy, které nestojí proti sobě. Naopak falešné umění ti představuje pravdu jako lež, zlo jako dobro, neřest jako ctnost, vyšší hodnoty jako nižší a naopak, a tak ti zkresluje skutečnost a odporuje přirozenému řádu v tobě i kolem tebe. Každé opravdové umění tě vede k vyššímu řádu jako zdroji veškeré pravdy, dobra a krásy.

Když tvoříš nebo vyhledáváš umění, počínej si opatrně. Ne každé umění je pro každého. Je umění, které potěší a povznese někoho, kdo je tvoří nebo je přijímá, zatímco pro jiného může být zklamáním nebo i pohoršením. Některá díla mají všechny vlastnosti velkého umění a nejsou v rozporu s mravním řádem, a přece mohou pohoršit toho, kdo pro ně není zralý. Proto nevoď příliš malé děti do uměleckých galerií, ani na taková divadelní představení, jakým nemohou rozumět, ani jim nedávej číst takové knihy, na které nestačí a které mohou leda uškodit jejich duši. Podobně i ty, třebaže jsi dospělý, musí mít dost pevné vůle vzdát se požitku z umění, které je sice po ruce, třeba v televizi, ale ty tušíš, že by to či ono dílo mohlo uškodit tvé duši. Bez pevné vůle a rozhodnosti by ani to nejhodnotnější umění. nemělo žádoucí účinek.

Snaž se poznat své osobní nadání a pak je používej s opatrností.

Není pochyb, že nemůžeš trvale žít bez potěšení. Když se nemůžeš nebo nedovedeš radovat z duchovních potěšení, vyhledáváš potěšení smyslová, tělesná. Umění tě učí blaženosti ducha, a protože je samo smyslové a přizpůsobené tvé přirozenosti, můžeš je právě ty nejlépe přivést k dokonalejšímu, než je samo. Takto se připravuj k takovému rozjímání, při němž tvoje duchovní blaženost převyšuje všechnu blaženost, jež se tvým smyslům zdá být cílem všeho tvého konání. Pokud by ses jako umělec zpronevěřil tomuto vznešenému poslání, takže bys svým dílem spíše odváděl pozornost sebe i příjemci tvého díla této zušlechťující orientace, pak bys uváděl umění do slepé uličky. Ať už jsi jako umělec torzem sebe sama, nebo jako příjemce umění vlastní karikaturou, snaž se dostat z této slepé uličky. Někdy může tvému návratu k životní opravdovosti a k obnově vlastního poslání umění trochu napomoci tvoje vlastní osobní neštěstí, jako hmotná bída umělce, nemoc, zranění, ztráta někoho blízkého. Ovšem jednoznačně účinné to nikdy není. Vždyť kolik umělců si uprostřed tvůrčího zápasu a společenského neuznání sahá na vlastní život! Velkým požehnám je pro tebe, když máš ve své blízkosti oporu v chápavém srdci vnímavého křesťana, který by se tě dokázal s láskou a porozuměním ujmout, podpořit tě a povzbudit. Nemáš jich ovšem takových moc ve svém okolí. Snaž se však i ty zase pochopit křesťana, který má potíže v nenuceném přiblížení se ti. Co mu v tom brání, aby se k tobě blahosklonně přiblížil? Předně neochota Božího dítěte vyjít ze svého oblíbeného kulturního prostředí, z Božího domu, a přistoupit k tobě do ateliéru, do zákulisí divadelní tvorby, nebo tě vyhledávat v zakouřených prostorách, uprostřed bohémské společnosti. Dále i častá zatíženost Božího dítěte vkusem, ovlivněným uměním tradičních forem, ale někdy také vyloženým nevkusem umění upadlého do nasládlého kýče, barvotiskových obrázků a sádrových svatých. Ač by měl být právě jako křesťan nablízku tobě, jako člověku v nouzi nablízku, bývá ti často vzdálen - fyzicky i duchovně. Fyzicky proto, že takový často žiješ v důsledku své iluze o neplatnosti mravních norem v umění velmi mravně uvolněným způsobem a tedy na periférii, kam se zřídkakdy dostane uhlazený, hodný křesťan.. Duchovně pak proto, že křesťan se v takové situaci uchyluje spíše k postoji mravokárce či prostě vůbec karatele, a zřídka je ochoten přistupovat s láskou a porozuměním, s trpělivým nasloucháním. Dokonce se někdy i takový přezbožný farizej s křesťanským nátěrem obrátí zády k nesporně hodnotnému dílu umělce, který si na konci života zoufal a upadl do alkoholismu nebo spáchal sebevraždu. Kam až může upadnout takový farizej! A přitom by si naopak měl sypat popel na hlavu za to, že právě on jako křesťan nebyl takovému člověku v nouzi nablízku a nepomohl mu.

Není však vyloučeno, že se jako umělec nebo obdivovatel umění dáš poučit některými tvůrčími vymoženostmi moderního umění a divokými nápady surrealistů, dadaistů a různých uměleckých okultistů, a umělecky je zhodnotíš ve svém díle.

Dej si pozor, abys na cestě z takového uměleckého okultismu ke krásnému umění vysoké kulturní hodnoty nedával ve své tvorbě příležitost ďáblu (Ef 4,26-27). Víc než kdo jiný potřebuješ právě ty Boží pomoc, třebaže jsi někdy na hony vzdálen tomu, abys o to Boha prosil v pokorné modlitby. Tím potřebnější je pro tebe přítomnost křesťana nespoutaného uměleckou tradicí nebo upadlým vkusem kýče s křesťanským námětem, který hyzdí na mnoha místech Boží domy. Tím potřebnější je pro tebe modlitba, obětovaná za sebe křesťanem nebo celou shromážděním či spolkem křesťanů s takovým záběrem.

 Jako umělec také nepodceňuj obecenstvo ani se nad ně pyšně a přezíravě nevyvyšuj. Nikdy však nezapomínej, že své dílo tvoříš předně k oslavě Boží, dále k svému vnitřnímu uspokojení jako Božího dítěte, a konečně i pro všechny ostatní zájemce.

Možná, že se jako umělec dáš poučit projevy upadlého vkusu a povzneseš jeho artefakty svém díle k umělecky vysokému dílu. Copak si tak nepočíná Leoš Janáček, když naslouchá hudebním nápěvkům trhovců nebo se sklání ke zpěvným divuplodům společenské spodiny, mluvící zhrublým argotem, aby to krásně zúročil v Lišce Bystroušce? Copak si tak nepočíná Antonín Dvořák, když se pohotově chápe lidových písní z moravského Slovácka, tolik obtížených erotickým zabarvením, aby je povznesl k vznešenosti svých Moravských dvojzpěvů?

Ať už se ti to líbí nebo ne, přesto tvoje dobrá vůle a mravní ctnosti se v subjektivní duchovní podstatě přirozeně projevují vždycky krásně. Tvoje mravní ctnosti tvoří v subjektivní duchovní podstatu tvého umění, třebaže je případně nenaplňuješ v tradičních projevech. Svoje umění však v subjektivní duchovní podstatě nemůžeš odtrhnout od svých mravních ctností, protože jako umělec nemůže přestat být člověkem. Pokud se o to přesto pokusíš, zahráváš si s nebezpečím rozdvojení své osobnosti. Chápej mravnost jako řád svého lidského jednání. Jeho dodržením se tvé jednání stává dobrým. Tak má tvoje mravnost také co říci tvému umění. Učiň své mravní já svou vůdkyní také ve své umělecké tvorbě, aby ses neodcizil své vlastní lidskosti. Uměním se vztahuješ k vnější, okrajové stránce věcí jen v druhořadém smyslu. Především vystihuješ řád, ducha tvořícího krásu myšlenky řádu, která je do každé věci vložena. Kdekoli by ses jako autor provinil proti řádu své přirozenosti, provinil by ses i proti svému umění, které by tak zaváděl do slepé uličky.

Názor, že jako umělec ve své tvorbě nepodléháš žádné mravní normě, že se řídíš jen svým cítěním, že jsi ve své tvorbě naprosto nezávislý a svrchovaný, má původ v nedostatku tvého rozlišování umění od tebe jako umělce.

Umění samo o sobě, bez tebe jako umělce nebo milovníka umění, nezávisí přímo na mravnosti. Jeho obor se liší od oboru mravnosti. Umění je zaměřeno ke krásnu. Řídí se řádem krásy, který může nabývat i nějaké tradiční normy v umění. Tato pravidla nemůže určovat etika, nýbrž nanejvýš nějaká teorie umění.

S ohledem na skutečnost, že tvoje umělecké dílo neexistuje v žádném vzduchoprázdnu, nýbrž je tvoříš právě ty jako člověk, (a tvoříš ho zase pro člověka, neboť člověk tvé dílo také přijímá a prožívá), proto jako umělec podléháš mravnímu zákonu jako každý jiný člověk. Etika vyžaduje, abys jako umělec rozvíjel své schopnosti. Etika ti připomíná, že tvé dílo na někoho působí. Zobrazuj ve svém díle třeba i zlo, dokonce i ďábla, ale ne tak, jakoby to bylo dobro, ani nezaměňuj hodnoty vyšší a nižší.

Tvoje umění se někomu podává k jeho užaslému nazírání. Dává se vidět, slyšet, nazírat. Odtud plyne tvůj závazek jako autora k mravnosti. Snaž se, aby tvoje počíná jakožto lidské bylo především zakotveno ve svém řádu a ten je pro umění -nazírat, objevovat vnitřní krásu. Když to jako umělec neděláš, třebaže k tomu máš nadání a máš tedy poslání vůči onomu řádu a vůči oné kráse, pak jednáš nemravně. Hlavní nemravností je, že se proviňuješ na svém poslání, vyplývajícím z daného nadání, vůči němuž máš odpovědnost rozvíjet a naplnit je v umění. Potom jako autor zaměňuješ úlohy. To, co pak děláš, už není opravdové umění, třebaže je vytváříš s velkým nadání, zkušenostmi a dovednostmi. Všechno, co tvoříš jako velký a uznávaný umělec, nemusí nutně být opravdové umění, třebaže ti tvoji obdivovatelé a vykladači pochlebují kvůli tomu, že jsi známý a uznávaný autor. Také u tebe může někdy převládnout okamžik slabosti chtěné nebo připuštěné, okamžik zrady či pohodlí, okamžik, kdy své dílo děláš kvůli výdělku podle poptávky tvých obdivovatelů.

Není to omezování svobody tvorby?

Tady nejde o žádné omezování tvé svobody uměleckého tvoření. Ve vlastní tvorbě nejsi autor vázán ničím jiným, než svou tvůrčí intuicí, nadáním, schopnostmi, zkušeností. Jenže už tady začíná tvůj závazek. Díky svým rodičům přicházíš na svět jako tvor společenský. V něčem žiješ z ostatních lidí, z jejich schopností a dovedností. Tví rodiče, dobrodinci, učitelé, přátelé ti přicházejí na pomoc. A ty jsi jim nějak zavázán. Tak jsi také jako umělec vázán tímto zákonem služby, protože jako umělec nemůžeš vyskočit ze své lidské kůže.

Z této povinnosti máš závazek užívat svých schopností tak, aby tvoje dílo bylo co nejdokonalejší a nejlepší kulturní přínos. Pokud by jako umělec, přes vlastní nadání, odbýval své dílo, třeba svou nedbalostí nebo svým nedostatkem technické průpravě, nebo svými ohledy na požadavky svých povrchních obdivovatelů, tak se proviňuješ vůči svému poslání. Samozřejmě že ve své vlastní tvorbě jsi naprosto nezávislý. Tam za tebou nemohou žádné jiné zákony a pravidla, než tvůrčí inspirace, než řád krásy.

Avšak jako člověk nejsi nikdy vytržen ze společnosti, i kdybys takový zážitek vykořeněnosti či rozervanosti sám zakoušel. Jsi povinen vytvořit a odevzdat své dílo společnosti tak, abys jí tím sloužil. Jako člověk především usiluj o pravdu, krásu, dobro, a snaž se podle toho žít a odhalovat tajemství v trvalém spojení s ostatními lidmi, nejen tvé doby, nýbrž také minulých a budoucích pokolení. Toto tvé otevřené hledání pravdy, krásy a dobra tě začleňuje do kultury národa. Jako příslušník mladého pokolení vždy přehodnocuj dědictví předávaných a přejímaných hodnot. Když je přehodnocuješ, tak je nemusíš jenom ničit, ani předem odmítat. Znamená to, abys především dané hodnoty ověřoval ve vlastním životě a tímto osobním ověřením si je osvojuj způsobem pro tebe životnějším a opravdovějším, důvěrnějším a osobnějším. Přitom je rozlišuj mezi tím, co tradičně platí, a mezi překonanými nepravdami, omyly a zastaralými formami, které lze nahradit jinými, závažnějšími z hlediska tvého dnešního života.    

17.  K čemu potřebuje Církev moje umění? A naopak, k čemu potřebuji Církev, když mám umění?  

  

Vztah mezi Církví a tvým dílem je závažný zrovna tak jako vztah mezi tvou vírou a tvým uměním.

Tvoje víra anebo také odporování Bohu má velký vliv na skladbu a působnost tvého umění.

Starý Zákon ti zapovídá zobrazovat neviditelného Boha (Dt 27,15), protože Bůh přesahuje každé hmotné zobrazení, protože sám o sobě praví: "Jsem, který jsem" (Ex 3,14)

Od naplnění stanoveného času posílá Bůh svého Syna, narozeného z ženy (Ga 4,4). Tak se ti Bůh stává v Ježíši Kristu důvěrně a osobně blízkým, protože bere na sebe tvé vlastní lidské tělo.

Toto zjevení tajemného Boha je pro tebe povzbuzením i v rovině umělecké tvorby. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.41999, čl.5)

Na co potřebuje Církev moje umění?

Díky ústřednímu článku víry o vtělení a zjevení Božího Slova otevírá křesťanství umělci obzor výjimečně bohatý podnětnými náměty. Jak ochuzující by pro tvoje umění bylo opustit nevyčerpatelný zdroj evangelia! (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.4.1999, čl.14)

A co když jsem znechucen tolika strašnými věcmi v Církvi, od někdejšího obrazoborectví až po ten strašný kýč, který mně –moderního umělce přímo provokuje svou neopravdovostí?

Možná by ses podivil, kdo vyrábí a vydělává na produkci tohoto protivně ulíznutého kýče, který kazí vkus mnoha Božích dětí, ať už jsou levné barvotisky, sádrově-trpaslíkovité Panenky Marie či osvětlené lurdské jeskyňky. Jenže, ať je to kdokoli, je to jen člověk.

Tajemné jádro Církve svaté však netvoří žádný člověk, nýbrž je tvoří samo Tělo Kristovo. Bez jeho

 přijímání nemůžeš žít jako Boží dítě, natož tvořivostí v oboru umění nebo obdivem ke krásnému umění.

Kéž by krása, kterou předáš právě ty dalším pokolením, byla taková, aby v nich probudila úžas a povznesla jejich upadlý vkus! Tváří v tvář posvátnosti života a lidské bytosti, tváří v tvář divům vesmíru je tím jediným přiměřeným postojem tvůj úžas Božího dítěte.

Odtud, z tvého úžasu, může vyvěrat ono nadšení, s jakým dovedeš ty a tvoji bližní dnes i zítra čelit zásadním výzvám, jež se vynořují na obzoru a radostně na ně odpovídat. (List Jana Pavla II. umělcům, čl.16)

Tvoje víra předpokládá tvoje osobní setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Avšak i tomuto poznání může tvoje tvůrčí umělecká intuice napomáhat. Výmluvným vzorem estetické kontemplace, která se proměňuje ve víru, je třeba dílo fra Angelica nebo chvalozpěv sv.Tomáše o Eucharistii.

Tvoje duše, jež je plně osvícena nevýslovnou krásou zářivé slávy Kristovy tváře, je vrchovatě naplněna Duchem svatým. Je celá okem, celá světlem, celá tváří... (List Jana Pavla II. umělcům, čl.6)

Kristus možná, ale co Církev? Potřebuje Církev vůbec moje umění?

K tomu, aby Církev mohla předávat poselství, které jí je Kristem svěřeno, potřebuje tvoje umění. Musíš učinit svět neviditelného, svět ducha, svět Boha názorným, srozumitelným a sdělným, ba dokonce - nakolik je to možné - okouzlujícím. Snaž se přenést do názorných či slovních tvarů to, co samo o sobě je nenázorné a nevýslovné. (List Jana Pavla II. umělcům, čl.12)

Samo evangelium potřebuje tvoje umění, aby se lidsky neopakovatelným způsobem a neochuzené o prvek radosti mohlo sdělovat a šířit skrze tvoje nitro, přes tvoje chování, slova a celý zevnějšek do celého světa.

S čím vznešenějšími a ušlechtilejšími hodnotami jsi jako umělec ve spojení, tím více je kultivována tvoje osobnost. Tím dokonalejší pak může být tvoje umění. Tvoje přesvědčená a přesvědčivá víra tvoří v duchovní podstatě tvého života přirozeně vždy dokonale a nevykořenitelně skladbu umění. To platí i tehdy, když případně nejsou náboženské hodnoty ve tvém nitru otevřeně pojmenovávány a vyjadřovány v tradičních pojmech. Duchovní podstatou každého tvého umění je ve tvém nitru přirozeně vždy víra a ctnosti. Platí to i tehdy, když si je nejasně uvědomuješ jako umělec nebo příjemce umění, a nemáš je vyjádřené v tradičních pojmech a způsobech vyjadřování. K tomu dochází případně jen v jistém stupni. Tento stupeň a rozsah je dán tím, v jaké míře či rozsahu je tvoje víra doprovázena přesvědčením, jakož i citově a vůbec naplno zažitou náboženskou zkušeností. Tvoje víra a ctnosti tvoří v duchovní podstatě tvého nitra přirozeně nutný a nevykořenitelný základ tvé umělecké tvorby. Platí to i tehdy, když některý moderní umělec. odmítá závislost na náboženských a mravních hodnotách. Dělá to třeba ve jménu nezávislosti a volnosti své tvorby Správnou cestu v tvorbě ti jako umělci nebo příjemci umění ukazuje umělci v duchovní podstatě tvého nitra pravda o posledním cíli, k němuž jsi stvořen, a ke kterému máš všechnu svou činnost přímo nebo zprostředkovaně směřovat. Takto je nadpřirozeno úrodnou půdou pro tvou uměleckou tvorbu.

Jako umělec nebo příjemce umění nemůžeš v duchovním jádru své bytosti přehlížet hodnoty náboženství a mravnosti, aniž by tě to nepoznamenalo jako člověka a jako Boží dítě. Pokud se tvé dílo už ve tvém nitru podstatně příčí náboženským a mravním hodnotám, a které totálně obrací pozornost k vnějškové stránce umění, nedá se nazvat krásným. Vzbuzuje spíše úlek, šok, strach, úzkostný stav, zasmušilou náladu, malomyslnost, ba i zoufalství. Právě tvoje křesťanská láska, víra a naděje působí v samém duchovním jádru tvé tvořivě a vynalézavě na zušlechtění a zjemnění hrubosti a surovosti, na překlenutí obav, strachu a úzkosti. Jako křesťan totiž v samém základu tvé bytosti nemůžeš být jiný než veselý, vstřícný, překypující radostí a příznivými výhledy.

Když pak umělecky tvoříš, tak tvoje krása a opravdovost života přináší do srdcí příjemců tvého díla radost. Tohle odolává zubu času, spojuje pokolení, dává jim vstoupit do sdílení plného obdivu. List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, č.11)

Po vykoupení Božího lidu dočasně možná sloužil strach, a třeba i zastrašování, což souvisí s ošklivostí, k nápravě primitivních hříšníků a k jejich přivádění na cestu ctnosti. Netrvá však dlouho a najednou uprostřed ostatního Božího lidu dospíváš - strašný čert se ti stává směšným strašákem. Rázem je jednou z tvých nejoblíbenějších směšných postav. Po Dionýsovi a jeho družině dědí v různých obměnách a doplňcích vzhled vytáhlého svůdce i přitloustlého hlupáka, kulhavého nemotory z pohádek, až upadá do novodobého revmatického pivního skauta. Nad tímto čertem a raráškem vyhrává sázku prostá žena, kdekoli je muž se svým rozumem v úzkých. Káča z českých pohádek se stává postrachem pekla, Kašpárek jí pomáhá. Za tento rys osvíceného přechodu od strašného k směšnému vděčíš především našemu Pánu Ježíši Kristu. Tak se na vyšším stupni rozvoje tvého náboženského přesvědčení a tvých ctností snadno obejdeš bez čertů a zastrašování. Strašné tě přestává strašit a stává se ti směšným.

Není nikterak žádoucí, že bys musel jako umělec nebo milovník umění sledovat v umění výhradně náboženské náměty a mravní hodnoty. Jistě jsou pro tebe přijatelné všechny ostatní náměty k umělecké tvorbě, pokud budou na svém místě. V duchovní podstatě tvého nitra však musí krásné umění odpovídat nadpřirozeným pravdám tvé víry. V duchovní podstatě je ti nadpřirozeným středem umění Nejsvětější Svátost, v níž doopravdy žije a působí Bůh také jako svrchovaná Krása a pokladnice veškeré moudrosti a umění. Umělecká tvorba v duchovním jádru tvé bytosti vyžaduje houževnaté úsilí, abys samostatně vnikl do tajemství víry a originálním způsobem je uměl názorně projevit a sdělit. (Kol 4,3, I Kor 2,l6, II Kor 4,l3).

Jako umělec dbej při své tvorbě na opravdovost svého výrazu. Vždycky se snaž vnitřně osvojit pevně vyhraněný názor, obsahující kromě jiného také poznání a přesvědčení o tom, že základní tvou životní pravdou je nejen řádně a proto souladně působící skladba tvé přirozenosti, nýbrž také nadpřirozené zaměření tvé duše.

Přestaň přirozeně ulpívat na dosaženém a otevři se vlastnímu sebepřekonání. Toto sebepřekonání nedosáhneš v mezích své přirozenosti ani na základě důvodů, vycházejících z tvé přirozenosti. Jinak by se takové úsilí rovnalo pouhému vypjatému pyšnému úsilí o sebeuplatnění. Zároveň se ale braň opačné krajnosti, abys nepojímal sebe a ostatní ani jako anděly, tedy ryze duchové rozumné tvory, jako různí romantikové, ani jako ďábly, jako třeba Dostojevskij.

Chápej a přijímej sebe i ostatní podle skutečného života, s jeho přednostmi a nedostatky, schopnostmi a slabostmi. Vyvaruj se jednostrannému vyhledávání a zálibnému odhalování svých i cizích slabin a hříchů. Spíše sleduj v umění to, aby v něm jasně vynikla neměnnost přirozeného řádu tvorstva stejně tak, jako nadpřirozeného řádu Božího. To neznamená vyhýbat se za každou cenu představení ošklivosti hříchu a utíkat se od hrozné skutečnosti k romantickým a historizujícím námětům. Pokud prožíváš nějaký hřích natolik závažně, že proniká do tvého tvořeného či oblíbeného umění, pak bez váhání krásně znázorňuj skutečnost, že se každý odpůrce řádu vtištěnému Stvořitelem do tvorstva ocitá v nebezpečí své záhuby a jakým způsobem. Nad tím vším však vyhledávej ještě jasnější a jako rámec skladby vyššího všeobjímajícího světla vynikající nekonečnosti Boží lásky, tolik shovívavé a milosrdně odpouštějící.

Máš-li něco takového sledovat v umění, ať už jako jeho tvůrce nebo jako jeho příjemce, snaž se napřed naplno žít nadpřirozeným životem své duše, a ochotně přijímat podněty z tohoto svého duchovního života. Způsob, jak tvořivě projevíš tuto svou vnitřní zkušenost navenek a znázorníš ji ve svém díle, je plně záležitostí tvojí tvůrčí svobody - při zachování řádu krásy. Stejně svobodně si počínáš i jako příjemce nějakého uměleckého díla, když se snažíš objevně obsáhnout jeho krásu.

 Krása ti naznačuje a připomíná svou přesažnost. Proto ti nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení takové jako svrchovaná Krása. Ať si to uvědomuješ více či méně, pokaždé v tobě vzbuzuje onu tajuplnou touhu po Bohu, kterou dokázal takový milovník krásy, jako byl svatý Augustin, vyložit slovy: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval."

 Nech se na cestě k prožívání krásy vést od Svaté Panny, která je "celá krásná". Dante o ní krásně rozjímá v zářivých paprscích svého Ráje jako o kráse, "jež veselostí v ostatních světců očí nepoleví" (Ráj,XXXI,134-135, List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.16)

Krása tvého oblíbeného uměleckého díla ti v duchovním jádru tvé bytosti připomíná svrchovanou a ryzí Krásu, která je ti osobně důvěrně blízká, a přijímá tvé lidské tělo za své. Je to velké dobrodiní, protože ti dává tím nejvnitřnějším způsobem tušit Boží velikost. Děkuj tomu, kdo posbíral před branami ráje ztracený řád, krásu velikosti skryté v podstatě tvé bytosti, v níž se jeví krásný Duch Páně. A i kdybys ve svém oblíbeném uměleckém díle, jako jeho tvůrce nebo příjemce, někdy tvrdošíjně odmítal nebo prostě postrádal ten záměr sloužit všelidské radosti, občerstvení a útěše, přece to vše ve skutečnosti vyhledáváš a sleduješ.

18. Jak mám být opravdovým umělcem?

 Dej se unést objektivní krásou. Nauč se divit a nech se vést intuitivním nazíráním svého rozumu. Tato tvoje úchvatná odpoutanost však zůstává na přirozené půdě, zůstává tvým, ryze lidským úkonem. Zatím tu není žádný nadpřirozený zásah přímo do úkonu tvé umělecké tvorby. Jinak by byl Bůh buď spoluautorem tvých nedokonalých pokusů, nebo vše, co by vzešlo z tvé tvorby by muselo být naprosto dokonalé a bezvadné. Bůh netvoří za tebe, ani když se jako autor v hloubi své duše pozvedáš k Bohu a podřizuješ mu svou vůli. Tím se pouze otvíráš vyšší inspiraci, ale nemůžeš na její samočinné seslání ve své tvorbě lehkovážně spoléhat. Tohoto nadpřirozeného vnuknutí se ti sice od Boha dostat může, ale nemůžeš si to sám nijak zasloužit. Můžeš se na to ovšem připravovat. Tvůj duchovní postoj otevřenosti, směřující k sebepřekonání, je podstatně založen nejenom na tvé pokorné modlitbě, ale především na celém tvém životě uspořádaném v souladu s řádem krásy, který Stvořitel vkládá do tvé přirozenosti. Tedy je v souladu i s řádem nadpřirozené Krásy Boží., Tak je ti odrazovým můstkem pro jakoukoli tvou uměleckou tvorbu, v níž se navenek projevuješ a překonáváš. Tvoje umělecká tvorba je ve tvé duši součást nejen života tvého rozumu a tvé svobodné vůle, nýbrž také tvého života nejvyššího - života z milosti. Boží milost neničí tvou přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje, kultivuje. Povznáší k účasti na životě nadpřirozeném. Žiješ-li z milosti, pak se tvé tvorbě dostává nejen nejvyššího předmětu, nýbrž také nejvyššího povznesení pro všechny ostatní, i ty nejběžnější předměty.

Otevři se ve své duši Božímu požehnání! Bez něho nemůžeš překročit meze své přirozenosti. Teprve pak se snaž tvořit ze své přirozenosti připravené a povznesené k vyššímu nadání. Tvoje umění nikdy docela nevystihne a názorně plně nevyjádří onu vnitřní krásu ani bohatství života v nadpřirozených hodnotách.

V duchovním jádru tvé bytosti je každé tvoje dílo náboženské.

A co když to tak jako umělec vůbec necítím? Ostatně, když to dílo vytvořím, tak přece nemusí být vůbec náboženské.

Samozřejmě. Nelze tvrdit, že by každé tvoje dílo muselo být nutně náboženské také ve svém rázu, podmíněném tvými pocity, náladami, vášněmi, ale také vnějšími okolnostmi. Jako umělec netvoříš jenom ze své vnitřní duchovní podstaty. Tvoříš celou svou bytostí, celou svou přirozeností, a tvoje lidská přirozenost je duchovně-tělesná. Přitom duše ti podstatně utváří tělo, které sice podmiňuje toto utváření, nicméně není jen trpný přívěsek tvé duchové duše. Tvoje tělo je rovnocenná složka tvé jednotné lidské přirozenosti. Nejlépe ze všech zařízení ve světě doceňuje tuto skutečnost Církev.

Proč zrovna Církev?

Přítomnost starodávných chrámů, chrámové hudby, a mnoha výtvarných děl ti svědčí o tom, že Církev je od začátku velká podporovatelka umění. Všímej si také toho, že Církev soustavně pečuje o umělecké ztvárnění bohoslužebného prostoru, jakož i o jeho výzdobu a naplnění krásnými díly k oslavě Boží a svatých, nejen v dobách svého dobrého hmotného zajištění, nýbrž i v dobách své velké hmotné bídy. Třebaže Církvi mnohokrát chybí hmotné prostředky a síly na dokončení chrámů, přesto nikdy nezapomíná na jeho krásné provedení a úpravu. Na mnoha gotických katedrálách můžeš sledovat očividnou stavební nedokončenost nebo chybějící věž, a přesto jsou jeho okna jsou zdobeny barevnými růžicovými skly, oltář je bohatě zlacen a vnitřek i zevnějšek chrámu je zdoben sochami a reliéfy, freskami a malbami.

Ne každé umění však vyhovuje důstojnosti Božího domu. I když některé dílo vychází z tvé vnitřní duchovní touhy napodobovat Stvořitele nebo prostě odpovídá tvojí vnitřní touze jako příjemce díla hledat v něm ryzí, svrchovanou krásu, výsledné dílo se můře pronikavě lišit od toho vnitřního záměru. Některé umění je náboženské nejen v duchovní jádru tebe jako autora díla nebo příjemce umění, nýbrž také co do podmíněnosti okolní prostředím chrámovým, i mnohostí nálad, pocitů a vášní tolika jeho návštěvníků. Také ostatní umění sice působí dokonale nábožensky v duchovním jádru tebe jako autora nebo příjemce, kdežto s ohledem na okolní podmínky nebo na vnitřní tělesné podmínky se náboženskost projevuje pouze v nějakém stupni.

Jaké jsou stupně toho případného náboženského působení umění?

Jako autoru umění se ti tvým vnitřním pohledem jeví dost nejasné a smíšené. Avšak také jako příjemci se ti to jeví smíšené, protože běžně nacházíš kolem sebe tato díla vzájemně promíchaná, jako se ti ukazují díla krásná smíšená s méně krásnými, takže je na tobě to vnitřně rozlišovat a třídit.

Nejnižší stupeň případného, vnějškového nebo povrchního, třeba jen citového náboženského působení nějakého umění najdeš v těch dílech, která se spíše jenom vnějškově a skoro nahodile zabývají náboženskými náměty a hodnotami a významy.

Jak je to možné? Copak ho jeho autor nevytváří doopravdy a upřímně? Proč umělec dopouští talkové zpovrchnění?

Nemusí se jednat o zpovrchnění, ani nemusí jít o záměrnou neupřímnost autora takového díla. Jako tvůrce můžeš vytvářet své dílo docela opravdově a upřímně, však pamatuj, že umění užívá symbolu. Tak můžeš jako umělec vytvářet dílo sice ve svém nitru s jeho původním duchovně podstatným základem, ale nemusíš je nutně takto prožívat citově, anebo můžeš používat duchovního náboženského námětu jenom jako symbolu něčeho jiného, docela nenáboženského.

Na vyšším stupni případného, vnějškového náboženského působení stojí takové umělecké dílo, které předpokládá v tobě, kdo je tvoříš anebo přijímáš, plnost náboženského života, vědomí spásy, kterou ti přináší Bůh jako tvůj Stvořitel a Vykupitel, a zároveň snahu osobně svědčit o tomto tajemství spásy tebe a ostatního Božího stvoření. Jako autor při jeho tvorbě používáš náboženských námětů nejen jako symbolů nějakých hodnot nenáboženských, nýbrž také v jejich vlastním, náboženském smyslu. Rovněž jako příjemce daného umění sleduješ v díle vedle jeho krásy, také jeho duchovně podstatný základ.

Neznamená takové případné okázalejší či slyšitelnější zaměření daného umění k duchovní službě náboženské nějaké omezení autora umění?

To nemusí znamenat, i když se Na první pohled se zdá, že jako umělec jsi při takové službě náboženskému působení zavázaný tvořit podle nějaké zavedené a uznávané normy znázorňování některých náboženských obsahů, jako je třeba svatozář svatých osob, nebo znázorňování některých atributů různých svatých světci. Jenže to ve skutečnosti nemusí být tak závazné, anebo je tvé tvůrčí svobodě vždy dopřáno doprovázet náboženský účinek ještě symbolicky naznačeným významem přirozeným a mimonáboženským, jako třeba všelidským nebo kosmickým, ale ovšem nikdy protináboženským. Vyšší stupeň případného náboženského působení tvého výtvoru nevylučuje souběžný ryze přirozený účinek, třeba i nenáboženského rázu.

Copak neexistuje umění, které je nějakým způsobem těsně zapojeno do bohoslužby? Není snad toto umění přísně omezeno náboženskými předpisy?

Samozřejmě, že takovéto umění existuje. Takové umění je ve svém okázalém či prostě smyslům dostupném náboženském působení vázáno předpisy ve velmi vysoké míře.

Ale co ta svoboda umělecké tvorby? Není tu nějak omezena?

Je a není. V případě umění, těsně zapojeného do bohoslužby, jako je třeba píseň, bohoslužebné předměty či obřadní vystupování, se vlastně jedná o užité umění, v tomto případě užité nábožensky a ne světsky.

Nejvyšší stupeň případného náboženského působení umění se projevuje v dílech, které jsou skoro úplně a do podrobností vázány na danou bohoslužebnou symboliku. Jde o umění v nejvyšší míře odosobněné. Bohoslužebné předpisy pro tuto uměleckou tvorbu jsou přesně vymezeny a snadno kontrolovatelné. Jejich význam a tedy i závaznost roste tím více, čím blíže stojí daný umělecký útvar středu liturgie, tzn. k oběti mše sv.

Nicméně ani tyto předpisy , které podle povahy věci zacházejí až do podrobností, nevylučují docela svobodu tvé umělecké tvorby. Často jde o pokyny, které stanoví rozměry a materiál, takže ti jako autorovi jen usnadňují tvorbu, protože řeší přípravné, mimoumělecké otázky, zatímco tvému tvůrčímu úsilí nechávají ještě velké pole působnosti ke svobodnému projevu.

I když je zde umění vázáno na bohoslužebnou symboliku věřícího lidu, přesto se i v těchto dílech může projevovat tvoje svérázná osobitost jako autora. Je zajímavé, že jsi zde jako umělec nebo příjemce umění tolik přecitlivělý na nebezpečí ohrožení tvůrčí invence a svobody, zatímco ve světském užitém umění ti vůbec nevadí, že jsi omezen užitím daného díla. Tak třeba při uměleckém návrhu osobního vozidla ti vůbec nepřipadne jako ohrožení tvé tvůrčí svobody požadavek, aby tvoje dílo mělo kola a pohodlnou kabinu pro cestující, a přece máš ještě tolik svobody pru uplatnění krásy. Při použití uměleckého díla v bohoslužbě jsi jako umělec vázán některými předpisy, nicméně máš obrovské možnosti k svobodnému ztvárnění námětu, odvozenému z přírody a z Písma svatého, jako třeba podání monstrance na Nejsvětější svátost v podobě ohnivého keře.

Jaké jsou tyto předpisy ?

Záleží na druhu umění. Jde-li třeba o architekturu, pamatuj, že chrámový prostor je domem Božím, ve kterém přebývá především svátostný Kristus, takže stavba musí působit vznešeně a důstojně. Dále pamatuj, že je to také místo, kde se shromažďují všichni, které si tam Bůh povolává k naslouchání Božího Slova, a k vzájemnému setkávání v Bohu. Konečně to musí být použitelné jako souladně se prolínající jeviště a hlediště.

Pokud tvoříš malby či sochy a toužíš po jejich uplatnění v náboženském prostoru, tedy je tvoje vázanost na zvláštní bohoslužebné předpisy docela všeobecná. Snaž se

Bohoslužebné požadavky na povahu posvátného umění jsou stanoveny dost všeobecně. Má se v něm důstojným, krásným a srozumitelným způsobem čili způsobem pro většinu účastníků přijatelným, projevit náboženské významy. Pro bližší určení námětu díla ti může pomoci atribut světce či světice, který však můžeš různě stylizovat osobitým způsobem.

Skládáš-li hudbu, tedy ti nikdo nepředpisuje výhradně gregoriánský zpěv. Komponuj třeba i skladby polyfonní, a třeba i moderní , pokud svou krásou, vznešeností a důstojností podporují u většiny účastníků plnější prožívání posvátnosti bohoslužebných úkonů.

A co dramatické umění? Je Církev nepříznivě nakloněna provozování divadelních her v chrámovém prostoru? Jak je Církev v tomto směru otevřena lidem?

Církev nejen připouští, ale výslovně doporučuje pečovat o staré a vznešené divadelní umění, pokud přispívá k lidské a mravní výchově lidu. Když je to umění způsobem vyjadřování přizpůsobeno a sladěno s požadavky bohoslužby, takže povznáší mysl věřících k Bohu, tak mu Církev dopřává místo v kostele. Vždyť dramatické umění má svůj původní domov právě v kostele, kde se od středověku konala mimo mši svatou také různá herecká mystéria. K tomu je zapotřebí stanovit vhodnou dobu, aby provozování dramatického umění nezasahovalo do slavení mše svaté.

Třebaže zde nejsi jako autor umění ve své tvorbě vázán žádnými mravními či náboženskými příkazy ohledně materiálu, techniky či postupů, jsi vázán řádem krásy a umění, abys dal ve svém díle jasně vyniknout vnitřní skladbě znázorněné bytosti. Snaž se poctivě vyjádřit tento vnitřní řád krásy a nemůžeš přijít do sporu s mravností ani s náboženstvím. Smíš se pustit do všech oblastí, a třeba i do propasti hříchu a zoufalství pekel, ale musíš zůstat pravdivý a věrný svému řádu.

Uč se od Ježíše, který právě takto vnáší Světlo do temnot a zmatku. Kvůli tvým hříchům sestupuje do pekel, aby kvůli tobě třetího dne vstal z mrtvých.

Proto je od počátku obecná Církev přítelkyní umění. Nikdy se nepřestává dožadovat vznešené služby umění. Jde jí o to, aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné , a aby byly znamením a symbolem vyšších hodnot. Církev také odedávna na umělce výchovně působila. (Sacrosanctum Concilium, l22.)

Jak se dnes Církev přičiňuje, abych jako umělec cítil, že Církev uznává moje dílo? Jak mě Církev jako umělce povzbuzuje, abych vešel do těsnějšího a důvěrnějšího styku s křesťanským společenstvím, přičemž by ni ponechávala svobodu?

Všechny odpovědné osoby v Církvi, které chtějí působit v souladu se závěry Otců na Druhém vatikánském sněmu, se snaží trpělivě poznávat a uznávat tvoje nové umělecké formy, které odpovídají dnešním lidem podle různé národní a krajové povahy. Zkus se jim přiblížit způsobem svého uměleckého projevu a sladit své dílo s požadavky bohoslužby, aby povznášelo mysl k Bohu, a každý duchovní ti rád otevře prostor v kostele. (Gaudium et Spes, II/3,62.)

Církev si nikdy nepřisvojovala nějaký umělecký sloh. Naopak, podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů vždy připouštěla různé umělecké formy každého období. Během staletí vytvořila umělecký poklad, který je hodný uchování. Současně ti však jako umělci nové doby, ať jsi z jakéhokoli národa a kterékoli země dává Církev příležitost pěstovat svobodně, hlavně když sloužíš s patřičnou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům (Sacrosanctum Concilium, l23).

Každá duchovní osoba jako dítě Církve svaté je zavázána ve svém pastýřském působení pečovat rovněž o to, aby zde umění přispívalo k lidskému, mravnímu a duchovnímu zdokonalení obecenstva. (Inter Mirifica, II,l6)

Jako užívá Církev v bohoslužbě hudby k posílení spojení mezi Bohem a člověkem, tak užívá ostatních umění, aby ještě více podtrhla podstatnost znamení v bohoslužbě.

Má-li se však zabránit zneužití bohoslužebných budov a předmětů falešným uměním, vyhrazuje si Církev právo rozhodnout, co se jako znamení pro bohoslužbu hodí a co nikoli. Odpovědná duchovní osoba se přitom neomezuje na tradiční formy chrámového umění, nýbrž se otevírá novým formám, u kterých sleduje především opravdovost, ryzost, prostotu pravého umění, oproti neupřímnosti a strojenosti uměleckého projevu, prázdné okázalosti a falešné stylovosti, zkrátka kýčovitosti. Dále pak sleduje v novém umění jeho použitelnost pro náboženské projevy věřících. Jde o to, aby bohoslužebné budovy a předměty nejen nebránily, nýbrž umožňovaly větší zapojení věřících do bohoslužby.

Proto biskupové zamezují přístup do Božího domu a na jiná posvátná místa těm uměleckým dílům, které jsou ve zjevném rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností, nebo dokonce urážejí pravé náboženské cítění buď znetvořenou podobou, anebo neumělostí, prostředností nebo nepravdivostí. (Sacrosanctum Concilium, l24)

Proč tedy duchovní osoby nechávají v kostelích a na jiných posvátných místech ty strašné barvotisky svatých nebo sádrové Panny Marie či jiných svatých, které tak hrozně připomínají sádrové trpaslíky?

Důvody jsou různé. Předně duchovní osoby často nemají dost peněz na opatření krásnějších uměleckých děl. Dále proto, že i když peníze od věřících vyberou, tak mezi mnoha novodobými uměleckými díly nenacházejí dost děl, které jsou dost obsahově sdělné, aby uchvátily věřící lid. Většina děl moderního abstraktního umění je sdělná jen pro menšinu věřících, kdežto většinu věřících, včetně dětí neoslovuje ani nestrhuje k hlubšímu náboženskému prožívání modlitby či bohoslužby. Konečně i proto, že za tohoto stávajícího nedostatku, zůstávající umělecké díla v posvátných prostorech, i když jsou mezi nimi díla kýčová, a urážející tvůj jemnocit pro krásu a umění, nicméně neuráží pravé náboženské cítění. I když je taková socha Panny Marie Lurdské nesporně kýčová, přesto to není znetvořenina svaté Panny, ani obsahově nepravdivá postava, a posiluje úctu k Panně Marii a jejímu Synu Božímu. Jistě by každý duchovní pastýř ochotně uvítal její nahrazení esteticky hodnotnější sochou, kdybys ji jako umělec vytvořil.

Co tedy mám jako umělec dělat, aby Církev přijala moje dílo?

Když jdeš k někomu na návštěvu, tak se oblékneš a počínáš si tak, jak se to líbí tvému hostiteli. Tvým hostitelem v Božím domě je Bůh, který tě tam k sobě zve. Proto jako umělec, při veškeré své otevřenosti vůči soudobým místním podnětům z okolí, pohotově využívaných ve vlastní tvorbě, nezůstávej lhostejný k požadavkům Božím. Pamatuj, že služba Stvořiteli, kterého ve své tvorbě napodobuješ, tvoří vnitřní duchovní podstatu tvého umění, které sice má svou vlastní skladbu, objektivně v jisté míře nezávislou na tvé vnitřní službě Bohu.

Když tě Bůh zve do svého domu, tak samozřejmě dobře ví o vlastní skladbě tvého díla, a respektuje ji jako u svého milého dítěte a hosta.

Proto nechce zevně jakkoli zasahovat nějakými příkazy do tvého uměleckotvorného procesu.

Avšak ty, jako dobré dítě Boží a host domu našeho věčného Otce respektuj zase to, že vlastním cílem bohoslužby nejsi ty se svým uměleckým dílem, nýbrž oslava Boha a spása tvé nesmrtelné duše. Tvoje umění není podstatná ani rovnocenná složka bohoslužby. Tvoje dílo má své místo a uplatnění v posvátném prostoru jen v poměru k bohopoctě a v závislosti na ní. Bohoslužba ti ovšem jako umělci ponechává široké pole působnosti.

Když se chceš jako umělec uplatnit v posvátném prostoru, přičiň se o to, aby tvé dílo bylo nejen opravdu krásné, nýbrž aby na něm jasně vynikla posvátnost, vznešenost a všeobecná srozumitelnost. (Pius XII. Enc. Mediator, r.l947)

Jak mám nechat ve svém díle jasně vyniknout posvátnost?

Tím, že tvoje dílo bude obracet pozornost všech účastníků na od každodenního shonu a neklidu, od všedního dění k vnitřní usebranosti.

Jak mám dostat do svého díla vznešenost?

Tím, že představíš duchovní osoby a události způsobem jim odpovídajícím, totiž důstojně, uměřenými a vytříbenými tvary.

A co všeobecná srozumitelnost umění?

Svým dílem sleduj kromě vyjádření svého vnitřního prožitku, také jeho účinek. Bylo by od tebe jako umělce pyšné, kdybys vytvořil dílo srozumitelné jen tobě a několik tvým důvěrně poučeným lidem, a to se záměrem, aby se všichni naučili dívat na tvoje dílo, jako by tvoje dílo, a ne náš Pán, mělo někoho spasit. Kéž je tvoje úsilí o co nejširší sdělnost výrazem tvé pokory, ale ne hrbaté pokory, která by tak hověla esteticky pokleslému vkusu, že by ho nijak nepřekračovala, ve snaze, aby tvé dílo bylo co nejsnáze dostupné i pro nejméně náročné příjemce umění.

Zdá se, že požadavek, aby tvé umění bylo opravdu uměním, tedy krásné dílo, je ti jasný. A přece to nemusí být každému jasné, i když se to tak na první pohled zdá. Tak třeba k tomu, aby tvoje malířské dílo bylo opravdu malířské, nestačí, abys namaloval nějakou skladbu barev, světel a stínů. Uč se malovat podle Božího stvoření, zejména podle vrcholného stvoření – člověka. K tomu, aby tvoje malba byla malbou ve vlastním smyslu, musí mít v jejím středu portrét člověka. Malířství se naplňuje v portrétu. Jeho pozadí a události jsou vedlejší. Když je zaplníš krajinou s perspektivou, vracíš se do baroka, když je vyplníš zlatem bez perspektivy, vracíš se do byzantského umění. Uč se malovat postavu do nyní tak běžného abstraktního prostředí, ale vytvoř v něm něco určitého. Tady máš velké pole působnosti pro svou tvůrčí uplatnění, ve které nejsi nijak vázán požadavky Církve ani požadavky přírody. Když Mistr třeboňský maloval našeho Pána na Olivové hoře, neváhal namalovat do spící noční přírody množství ptáků. Může to být symbolické, aby ukázal, že zatímco učedníci spí, příroda se hrůzou tetelí s Pánem, který se celé obloze potí krví, ale může to být prostý nápad jeho tvůrčího vnuknutí.

Také k naplnění sochařství musíš postavit do středu své tvorby lidskou postavu. K tomu, abys vytvořil sochu, uč se postavit krásnou lidskou postavu. Uvádím to jen jako příklad k upřesnění toho, jak má být tvoje dílo věrné sobě samému a řádu krásy.

Vedle toho nezapomínej ani na to, že tak, jako se ani v Boží přírodě nedějí žádné náhlé zvraty, tím spíš se nedějí v Církvi.

Chceš tím snad popírat odkaz druhého vatikánského sněmu, který vyzývá k otevřenosti Církve vůči novým změnám?

To rozhodně nepopírám. Nemá-li se však posvátný prostor stát nesourodým skladištěm věcí s protichůdným zaměřením a skladbou, musíš jako umělec, tvořící pro posvátný prostor, zachovávat návaznost tvarů a struktur.

Mám snad napodobovat zvláštnosti klasického umění?

Ne.

Nebo mám prostě opakovat symboly zavedené v minulosti, jejichž význam je dnešním lidem vzdálen?

Ani to není potřeba. Když maluješ obraz pro školu, nemůžeš ho malovat jako obraz, který má někomu zdobit příbytek, kde mu dotváří jeho osobní a důvěrně známé prostředí. Zrovna tak maluješ-li dílo pro galerii, kde je předmětem sbírky nějakých děl, a pak i studia mládeže nebo odborníků, maluješ je jinak, než je-li určeno pro posvátný prostor, kde slouží k prohloubení náboženské víry a úcty k Bohu. Tak se tvoje umění musí doplňovat s prostředím, do kterého je určeno. Proto se při tvorbě děl pro posvátný prostor neobejdeš bez důkladné znalosti bohoslužby, osobně s vírou prožívané, ale také bez znalosti dosavadních souvislostí mezi uměním a posvátným prostorem. Je to namáhavé, ale rozhodně méně, než působnost duchovních osob z opačné strany.

Vždyť ani duchovní osoby se neobejdou bez vytříbeného vkusu a rozvinuté estetické vnímavosti, neboť patří mezi pravidelné příjemce a uživatele děl posvátného umění, v jejichž estetickém prožívání se každému účastníku otevírá cesta k dokonalejšímu poznání Božího lidu i k rozjímání o Bohu. Duchovní osoby to mají poněkud ztížené proto, že si tyto znalosti osvojují nesoustavně a jen příležitostně, kdežto většinu času se zdržují se správou svěřených budov a předmětů jako správci muzejí.

I při tvých důkladných znalostech klasického umění nemůžeš snadno při tvorbě díla do posvátného prostoru pokračovat bez osobního osvojování si a prožívání tajemství bohoslužby. Podstatným zdrojem tvé tvůrčího vnuknutí při tvorbě pro,posvátný prostor je vždy tvůj osobní duchovní život v sebeovládání a v prožívání bohoslužby.

Osvojování si náboženské zkušenosti a prožívání úkonů bohoslužby buduje ve tvém duchovním i psychickém životě zvláštní prostředí, z něhož se mohou zrodit díla, jaká toužebně očekáváš

Na rozdíl od předpisů, týkajících se bohoslužebných předmětů, které jsou dost vymezené a snadno kontrolovatelné, ve výtvarném umění máš stanoven pouze duchovní postoj. Proto ti určitá tvorba přináší mnoho sporných výsledků. Církev je shovívavě přijímá, pokud nevedou k pohoršení a jsou krásné.

Nedej se odradit příliš zjednodušeným přístupem mnoha duchovních osob! Pamatuj, že tvoje duchovní vedení jako tvůrce krásných děl je ztížené tím, že jako každý jiný umělec, jsi originál a jdeš jedinečnou cestou. Nemůžeš být snadno veden ve skupině, nýbrž každý zvláštním způsobem, případ od případu se pronikavě lišícím.

Když se z podnětu svého vlastního tvůrčího nadání snažíš sloužit Boží slávě, nezapomínej ve své tvorbě na to, že ti nejde jen o svérázný osobní projev, nýbrž jistý způsob napodobení Stvořitele, jakož i o díla, určená k bohoslužbě, k duchovnímu povznesení a náboženskému vzdělání příjemců. (Sacrosanctum Concilium, l27-l29)

19. Jak se mám dívat na umění?

Když miluješ umění, tak je to znamení, že jsi na hony vzdálen od někdejšího starozákonního nepřátelství vůči obrazům a sochám. Vyvaruj se však nebezpečí obdivování obrazů a soch tak, že bys je uctíval jako nějaké modly. Takový kult bohů, projevující se úctou k jejich obrazům a sochám, býval kdysi výrazem mnohobožství. Vyvaruj se takové modloslužbě, že bys zbožňoval dílo nějakého umělce nebo tohoto umělce samého víc než Stvořitele.

Od příchodu Krista na svět stojíš před velkou novotou. Bůh přichází do světa ve tvém, lidském těle, takže Bůh jako svrchovaná Krása vystupuje ve tvém lidském těle. To má velký význam pro tvoje rozlišování toho, co je lidské a všední od toho, co je božské a posvátné. Tak se od dob středověku ustaluje také všední oblast tvého života, projevujícího se také umělecky. Přitom získáváš pojem všedního jako něčeho nesvébytného, co nemá bytí samo ze sebe, nýbrž závisí na posvátném. V duchovním jádru své bytosti odvozuješ všední od posvátného. Když v duchovním jádru své bytosti odvozuješ kulturu od kultu, tak potvrzuješ duchovní základ kultury a umění. Vznik a trvání všedních, prvků v kultuře je důsledkem toho, že tvůj způsob ztvárnění skutečnosti v umění podstatně závisí na zvláštní povaze tvého životního názoru. Tak závisí také na tvém jedinečném osvojení si sebe a ostatního stvoření ve světle radostné novozákonní zvěsti.

Prostřednictvím proměny v duchu vyjevování toho, co bylo skryté (Mt l3,35), před moudrými a chytrými a odhaleno maličkým (Mt ll,25) znamená tvoje umění přeměněný svět. Je to však krásná a pravdivá proměna. Tak se vlastně vracíš k pravému bytí.

Zdá se to být až příliš prosté a snadné. Není to příliš zjednodušené?

Částečně to zjednodušené je. Třebaže totiž žiješ ve třetím tisíciletí, přesto kolem tebe v mnoha lidských výtvorech doznívá vliv starověké symboliky a pověr. Věřím však, že právě ty se vymykáš z rozsáhlého proudu moderního umění. Většina moderních umělců se s velkým zalíbením vrací k starověké symbolice z doby před Kristem a podléhá magii a jiným starověkým pověrám. Není to nic nového pod sluncem.

Ještě dlouho po Kristu jsou počátky znázorňování duchovních hodnot a obsahů dost obtížné a pomalé.

Uskutečňují se hlavně až na evropské půdě, když radostná zvěst Nového zákona dospěla do jádra římského impéria. V prvních dvou stoletích po Kristu chybí na východ od Středomoří příhodné podmínky pro tento rozvoj. Doznívají tam zbytky pověr a mýtů. Projevují se v zátěži magií a v jejích viditelných projevech, jako jsou třeba magické amulety. Bývají to pozoruhodné výtvory z drahokamů s obrazy, písmeny ba i celými slovy, týkajícími se bytostí, ke kterým se nositel amuletu obrací o pomoc. Jedná se o abraxasy či abrasaxy. Obvyklá symbolická postava Abrasax je netvor s kohoutí hlavou, oděný do šupinového pancíře, s bičem a štítem v rukou. Jeho nohy tvoří dva hadi s hlavami dolů. Jméno abraxas pochází v hebrejského „ARBA“, označujícím číslovku čtyři. Další písmeno s pochází z řečtiny jako koncovka substantiva číslovky. Helénizovaní Židé užívají slovo „ARBAS“ místo zakázaného Božího jména. Později gnostikové překrucují „ARBAS“ na „ABRAS", aby ztajemnili a zatemnili jasné, jakož i z lehkomyslného vytváření slovních hříček. Tato hravost se zástupným slovem k označení Boha postihuje pak i doplněk slova „ABRAXAS“ pochází od teosofů, usilujících o to, aby počet písmen dosáhl magického čísla"7". Tak vzniklo "abraxas". Z téhož kořene vzniká oblíbená hříčka mágů "abracacabra", později "abracadabra".

Z takového lehkomyslnéno pohrávání si s obrazy a pojmy se znovu a znovu vynořuje umělecký okultismus.

Magie a pověry pozvolna ustupují před vírou a šířící se radostnou zvěstí evangelia, a to hlavně mezi chudými. (Mt ll,5, Lk 7,22, Mt l9,2l, Lk 4,l8)

Oškliví netvoři jsou postupně z umění vytlačováni krásným pastýřem, protože křesťané chápou spolu se sv.Augustinem krásu jako "úměrnost údů a jakousi lahodnost barev"(O Boží obci,XXII,19) Od prvních dob po Kristu hledají umělci shodu a podobnosti, soulad, mohutné i jemné tóny a odstíny, které převádějí celý svět, přírodní tělesa i díla lidských rukou v napodobeniny božské jednoty.

Myšlenkové prohloubení a zdůvodnění víry sv.Augustinem se promítá také do pojetí umění. Tvoje tělo je smrtelná, pomíjivá stránka tvé nesmrtelné duše. Proto se střed obrazu posunuje do výrazu obličeje. Tělesné tvary a jejich podrobnosti jsou přitom vedlejší. Tak dochází k častému přetváření smysly vnímaného tvaru tvého lidského těla. Není to ovšem způsobeno tím, že by malíři té doby neznali tvoje lidské tělo, nebo je neuměli namalovat, nýbrž proto, že přesný popis je zde chápán jako něco, co odvádí pozornost od hlavního - od výrazu duchovních hodnot a významů. Tak jsou i různé předměty přírodního prostředí přetvářeny a představovány spíše jako symboly. Třeba strom je v gotickém malířství zpodobován jako ornament.

Tvůj život však není jen samá radost a potěšení, nýbrž i bolest a utrpení. Když umělec znázorňuje utrpení, bolest, smutek či strach, jako krásný výraz řešení otázky zla a ošklivosti v životních názorech a chování lidí.

Copak se může umění tak cílevědomě vyhýbat ošklivosti jako znázornění hříchu? Nebylo by takové umění nepravdivé?

Umělci první dob po Kristu se upínají na Krista jako na vtělenou svrchovanou Krásu a Pravdu. Přitom se odvracejí od ďábla jako zosobněného zla a ošklivosti, a omezují se na představu hada. Řídí se názorem sv.Augustina, že absolutní ošklivost neexistuje. Ošklivost je jen poměrná nedokonalost, jako nepřítomnost dokonalé krásy.

Když se chceš správně dívat na krásu, snaž se sledovat věci ve všech souvislostech. Dále trpělivě odhaluj důmyslné skloubení jednotlivých částí těch tvorů, kteří se na první pohled zdají oškliví. Konečně sleduj, jakou úlohu plní kontrast a stupňování v projevu souladu.

Jenže bolest je přece tak strašně určitá, že ji nelze přehlížet tím, že ji budu poměřovat s blažeností. Jak se mám dívat v umění na bolest, když je tak strašně ošklivá?

Sleduj bolest nejen tak, jak na tebe lidsky doléhá, nýbrž především, jak doléhá na Boha ve tvém lidském těle, který ji kvůli tobě dobrovolně snáší.

Když takto sleduješ bolest v umění, tak se ti ukazuje v utrpení Ježíše Krista. Už v nejranějších uměleckých dílech vidíš, jak je přirozená bolest a utrpení Páně něčím překryta. Předně můžeš za utrpením a smrtí Páně sledovat jasně vynikající vznešený heroismus, se kterým Spasitel bere na sebe důsledky tvých hříchů, ale ještě víc to přezařuje Ježíšovo Vzkříšení. Tak shledáváš každý přirozený smutek, bolest a opuštěnost trpícího Pána docela vstřebán příznivým výhledem.

Tato změna tvého pojetí utrpení a bolesti je však od začátku umělecky doprovázena nepevností a nejistotou v tvůrčím ovládání výrazových prostředků. Tak můžeš od 3.stol. sledovat v římských náhrobcích nejistotu v podání těla, přibývání slohové nevytříbenosti v míchání volné plastiky s reliéfem. Směšuje se ti tu pozadí a tvar, na šatu a těle vystupuje lineární zaostření a zároveň podivné ztrnutí pohybů.

Přesto i z tohoto technicky málo zručného, nepevného tvůrčího podání ryzí intuice ti jasně vyniká příznivé pojetí. Obraz očividně postrádá vztah k světu jako k slzavému údolí. Neznázorňuje přirozené zjevy věcí, ani vyobrazené scény, nýbrž její přenesený význam. Umění nezná Kristův portrét. Zobrazuje Spasitele symbolicky. Jako Syn je Kristus zobrazován mladým, jako Bůh krásným. Základem pojetí tohoto krásného Krista tu je snaha o udržení kontinuity s odkazem umění starověku.

V době pokonstantinovského uvolnění (od 4.st.po Kr.) se v umění prosazuje určitější a věcnější pojetí místo krajní abstrakce a přeneseného symbolismu. Umění ti už nepředstavuje Božího Syna s chlapeckou tváří, nýbrž vousatého muže, ovšem nikoli jako portrét, nýbrž jako určitější a věcnější typ. Toto umění neusiluje o popisné podání Kristova utrpení, nýbrž ti připomíná jeho božskou povznesenost nad nicotnost lidského ponížení a bolesti. Trpící Kristus je vítězem i v utrpení.

Snaha o zachování věrného obrazu Ježíše tě vede k "veraikonu" (z lat."vera" a řec."ikon", tj. věrný, pravdivý obraz). Jedná se o obraz roušky s obrazem vousaté tváře dospělého Ježíše.

Poté, co v umění a bohoslužbě názorně objevuješ význam kříže, takže už neznamená potupu, odsouzení a smrt, nýbrž vznešenou a nezbytnou cestu k vítězství a věčnému životu, odhaluje se ti krásným způsobem ošklivé a zubožené tělo, a vnitřní pravdivost povznáší krásu k svrchované kráse, vymykající se tvým smyslům.

20. Jaký to má všechno smysl?

Tvůj popis a srovnávání některých poznaných údajů o umění ti umožní souhrnné poznání a výklad významu a smyslu díla. Na tom však neulpívej a vydej se dál.

Jak mám jít dál?

Snaž se překročit svůj poznávací přístup k umění. Hledej to, k čemu tě poznání smyslu díla vede. Hledej moudrost. Překroč svým rozumem osvíceným vírou sám sebe jako znalce umění k přístupu, kdy tě pravé umění přivede k moudrosti.

Zamiluj si moudrost, vyplývající z tvého prožitku krásy, která tě vede ke kráse nadpřirozené. Láska k moudrosti z umění ti objasní stav a proces tvého radostného zvnitřňování umělecky podaných duchovních hodnot a významů. Tak tvé vnitřní prožívání a zakoušení krásy věcí vrcholí v rozjímání o těchto věcech, stejně tak jako v radostné službě Bohu a lidem a v úkonech lásky. Potom tvoje prožívání umění nemůže nikdy zůstat suchou větví na živém stromě umění, zkrátka žádnou suchou teorií. Naopak tě vždycky vede k zelenajícímu se stromu života, ke Kristovu kříži.

Jak tomu mám rozumět?

Chápej umění nejen místně jako vytváření nových věcí kolem sebe a jejich vyhledávání a prožívání, nýbrž také jako svůj stav a způsob prožívání života. Vytvářej i přijímej umění jako všechno, čím se zušlechťuješ a čím rozvíjíš své Boží dary tak, abys jimi mohl sloužit Bohu, sobě i ostatním lidem, jakož i všemu Božímu stvoření.

Tvoje služba Bohu a lidem se projevuje a uskutečňuje také tvorbou, sdílením a předáváním umění (Jan Pavel II., Christifideles laici, 44).

Prožíváním umění a vlastní účastí na jeho tvorbě se snaž v umění podřídit své vládě svět, který ti Bůh svěřuje, abys ho moudře spravoval. Tak se uměním sám zdokonaluješ jako člověk a kultivuješ jako jedinec a účastník vykoupeného lidstva. Děje se to tím, že uskutečňuješ růst svého prožívání krásy a zjemňování svých mravů a zařízení, a současně oslavuješ Boha. Postupem času vyjadřuješ a zachováváš v umění své velké duchovní zážitky a touhy, aby tak sloužily mnohým, ba celému lidstvu. Tak chápej a prožívej umění jako společné vlastnictví vykoupeného lidstva, jako výraz jeho důstojnosti, svobody a tvůrčí síly, jako krásné svědectví jeho putování dějinami.

Snaž se, aby se tvoje víra stala dějinnou a dějinně tvůrčí silou právě v umění a pomocí umění. Se svým uměním jsi jako člověk a Boží dítě pravou cestou evangelia. Jinak by tvé úsilí zůstalo málo účinné. Proto je také tvoje umění vlastní cesta obecné církve.

Dobře víš, že církev byla vždy podporovatelka umění. Jenže to je pouze nepatrný výsek skutečnosti. Chápej umění v církvi víc, než jen jako prostředek k ozdobě církve. Vždyť má v lůně církve vlastní život. Právě zde se ti jako umělci i příjemci umění dostává největší svobody.

Při pohledu na rozmach umění, odcizeného Bohu i tobě, na umění, zaměřující se pomocí vyspělých vědecko-technických a sdělovacích prostředků na předvádění ošklivosti zkázy a zrůdnosti smrti, a tedy neochotné odpovídat na naléhavé hledání dobra, pravdy a krásy, které tolik zajímá tvé srdce, si konečně už v církvi uvědom, že musíš věnovat umění co nejhlubší pozornost. Tato tvoje pozornost k umění se zdaleka nevyčerpává v pastoraci uměním, třebaže církev naléhavě potřebuje umění k veškeré své pastoraci a evangelizaci. Řada ušlechtilých bratří a sester upřímně hledá nové způsoby a postupy pastorace a evangelizace církve, ale bez umění by toto jejich obětavé úsilí uvázlo na úrovni bezduché organizace a řízení, jakož i v neosobním ovládání „shora“, příčícím se tvé svobodě a důstojnosti člověka a Božího dítěte.

Ať už jsi umělec a tvoříš krásná díla, anebo příjemce umění, který tato díla vyhledáváš a prožíváš, snaž se být odvážně a tvůrčím způsobem přítomen se svým uměním ve všech oblastech společenského života! Nejde jen o tvou účast na místech umělecké tvorby a tvou odezvu na znamení doby. Jde také o tvé svědectví ve všech oblastech společenského života, kam náš Pán se svou svatou církví obecnou míří. Snaž se přitom o víc, než jen poznávat a odhalovat krásu, a pouze ji přehodnocovat z hlediska našeho Pána, a případně očišťovat projevy současného umění. Snaž se to všechno ještě povznášet silou původního bohatství evangelia a své víry na vyšší úroveň, aby si v této rovině mohla církev naší doby konečně podat ruku s uměním, které ji bytostně hledá.

Kristova radostná zvěst nepřetržitě obnovuje svým uměním tvůj život hříšníka, upadajícího, bloudícího a hledajícího svou tvář. Přitom odstraňuje ošklivé a zvrácené, jež vyplývá ze stále hrozícího pokušení vykolejení z řádu, obsaženého v samotné tvé přirozenosti. Neustále tě mravně obnovuje, zjemňuje a povznáší. Tím, že Kristus ve své církvi plní své vlastní poslání, povzbuzuje tě a přispívá k tvému zkrášlení jako jedince a účastníka vykoupeného lidstva, a svou činností trpnou i tvůrčí, jakož i bohoslužbou tě vede k využití a naplnění tvé vnitřní svobody.

Našemu Pánu v Církvi nejde jen o to zasahovat hlásáním evangelia stále větší skupiny lidí. Chce dosáhnout, aby silou evangelia byla povznesena tvoje norma hodnocení. Snaží se otevřít hlubší zdroje tvé tvůrčí inspirace. Chce kultivovat celý tvůj životní styl.

Evangelizuj uměním, a tedy používej umění při evangelizaci nejen jako prostředek, nikoli zvenčí, nýbrž vnitřně ze středu života až do jeho kořenů prostupuj celou lidskou společnost krásou a uměním evangelia.

Tvoje umění, ať už je tvoříš nebo prostě jen vyhledáváš a prožíváš, má v evangeliu a v církvi svůj vlastní samostatný život.

Buď si naplno vědom té důstojnosti, že právě ty se svým uměním jsi vlastní cesta církve. Vynalož všechno úsilí k umění své evangelizace jako jedince i účastníka vykoupeného lidstva. Při tradičně krásném a hodnotném působení evangelia a církve se snaž o utváření svého přístupu ke kráse, prodchnutého láskou k pravdě. Usiluj o vytrvalou obranu své svobody a důstojnosti jako člověka a Božího dítěte! Jako jedinečný a neopakovatelný Boží obraz se přičiň o povznesení původní krásné tvořivosti národů, spolu s rozhodným odmítáním každé formy neosobního ovládání „shora“. Tato tvoje odpovědnost ve světě se neomezuje na tuto obranu, nýbrž se tradičně projevuje příznivou tvorbou a jejím sdílením s ostatními.