P. PAVEL VLADIMÍR ŠKRABAL O.P.
    Narodil se 1. listopadu 1904 jako druhé z pěti dětí Antonína Škrabala a dostal křestní jméno Vladimír. Do osudů rodiny zasáhla velmi tvrdě první světová válka. O žních v roce 1915 totiž obecní rada rozhodla, že za Babice narukuje právě Antonín Škrabal, který byl v té době druhým radním. Dostal se na italskou frontu. V roce 1917 jej zasáhla střepina granátu a utrpěl zranění, které vyvolalo otravu krve, které 14. července 1917 podlehl. Pohřben byl ve slovinském městě Celje, ovšem od roku 1970 jsou jeho ostatky uloženy na babickém hřbitově.
    Za otcovy nepřítomnosti už během války se ujal rodiny strýc P. Albert Josef Škrabal O.P. Strýc sice nemohl na dálku vést hospodářství, ale měl velmi příznivý vliv na výchovu a vzdělání dětí. Pro studium doporučil synovci Vladimírovi Papežský ústav sv. Cyrila a Metoděje pro misie slovanské na Velehradě, kam chlapec nastoupil v roce 1916. Tam se ukázalo Vladimírovo mimořádné nadání. Proto zajistil strýček v roce 1921 pro něj i jeho bratra Zdislava místo v nově zřizovaném dominikánském juvenátu v Praze. Výuka probíhala na Arcibiskupském gymnáziu v Bubenči.
    V roce 1922 podal Vladimír Škrabal žádost o přijetí do olomouckého noviciátu Řádu bratří Kazatelů, dominikánů. Dostal řeholní jméno Pavel – a teprve následující léta ukázala, jak příhodná byla volba jména po apoštolovi, od nějž pochází největší počet spisů Nového zákona. Po absolvování filozofických studií poslali představení na podzim roku 1926 Pavla Škrabala studovat teologii na Papežskou univerzitu sv. Tomáše Akvinského v Římě (http://www.angelicum.org/). 22. června 1929 získal licenciát teologie a 31. května 1930 se stal doktorem teologie a lektorem Písma svatého. Přínosem římských studií byla zkušenost s mezinárodním prostředím a navázání mnoha kontaktů. Na kněze byl vysvěcen v Římě 9. července 1928 a primiční mši slavil v Babicích 15. července 1928. Po definitivním návratu z Říma v roce 1930 se Pavel Škrabal pustil do odborné práce, která se týkala nejen jeho oblíbené biblistiky. Jeho kolegy se stali muži zvučných jmen – například dominikánští kněží Silvestr Braito O.P. a Metoděj Habáň O.P..
     V roce 1935 byl Pavel Škrabal znovu vyslán na zahraniční studia. Jeho novým působištěm se stala École Biblique et Archéologique Française de Jérusalem (http://ebaf.op.org/). Vedl ji tehdy věhlasný biblista Marie Joseph Lagrange O.P., který ji založil jako pobočku pařížské Sorbonny zaměřenou na biblické vědy. Pavel Škrabal se snažil na svůj nový úkol připravit co nejlépe: požádal proto o hodiny hebrejštiny olomouckého rabína Berchtolda Oppenheimera, velmi vzdělaného muže, který byl schopen poskytnout poučení nejen v oblasti biblické hebrejštiny, ale také v otázkách hovorového jazyka. I ten chtěl otec Pavel zvládnout co nejlépe, aby mu neznalost jazyka nebránila v kontaktu s domácím obyvatelstvem a také v jednání s úřady. Rabín Oppenheimer navštěvoval někdy Pavla Škrabala přímo v klášteře. Mladý kněz se na svůj nadcházející pobyt na Blízkém východě připravoval také ve věcech zcela všedních. Kdosi ze zkušenějších přátel mu například poradil, aby si nechal narůst vousy. Každodenní holení totiž mohlo být vzhledem k hygienickým podmínkám v Jeruzalémě rizikové. Podle sdělení ředitele Francouzské biblické a archeologické školy v Jeruzalémě P. Claude Geffrého O.P. z 24. dubna 1998 se Pavel Škrabal věnoval těmto oborům: geografii Svaté země, topografii Jeruzaléma a exegezi (výkladu) Starého zákona – zvláště knihy proroka Izajáše, archeologii, dějinám Východu, exegezi Nového zákona, epigrafice, řečtině, syrštině a hebrejštině. Součást výuky tvořily také cesty, jejichž cílem se staly významnější archeologické lokality. Právě v té době však probíhaly boje za osvobození z britské nadvlády, a proto členové studijních výprav používali k dopravě objednaný autobus nebo taxi, někdy dokonce i s ozbrojeným doprovodem. Denně přicházel Pavel Škrabal rovněž do styku s domácím obyvatelstvem a hojně zde uplatnil znalosti nabyté u rabína Oppenheimera v Olomouci. Sloužíval bohoslužby v kostele svatého Štěpána a seznamoval se tak i s všedním životem místních lidí. Po návratu pak podle svědectví svého bratra P. Zdislava Škrabala často říkával, že „Arabům v Palestině bylo velmi ublíženo“. Neváhal se setkat s lidmi i v situacích, které byly tehdy pro katolického kněze více než neobvyklé. Své jeruzalémské velikonoční svátky prožil v jedné židovské rodině, s níž slavil svátky podle židovských zvyklostí. Pavel Škrabal se snažil nashromáždit co nejobsáhlejší dokumentaci odborného rázu. Z pobytu v Jeruzalémě přivezl domů velmi obsáhlou sbírku fotografií z egyptských archeologických lokalit, které navštívil, třebaže se odborně nezaměřoval především na Starý zákon či dějiny starověkého Egypta. Při zpáteční cestě z Jeruzaléma složil Pavel Škrabal v Římě mimořádně těžkou zkoušku, po jejímž absolvování mu byl udělen licenciát Písma svatého – podle některých tvrzení dokonce jako prvnímu Slovanovi vůbec.

      V roce 1940 vydal Příruční slovník biblický. Na díle spolupracovali s Pavlem Škrabalem Tomáš Hudec, Antonín Kleveta,a dominikáni  Emilián Soukup a Prokop- Švach. Cílem tohoto slovníku je posloužit spolehlivě a pro začátek dostačujícím způsobem. Ani v něm neběží o to, shrnout do něho dnes tak rozsáhlé poznatky ze starého Orientu, pokud se tento jen zdáli dotýká bible. Středem slovníku je Písmo sv., jeho obsah, dějiny to zjevení Božího, a dále okolnosti jak historické tak kulturní, v nichž bylo zjevení dáno.
Už na sklonku první republiky se stále častěji ozývaly hlasy, které žádaly nový překlad textu Nového zákona. K této náročné práci byl Pavel Škrabal mimořádně dobře připraven dlouholetým studiem. Přesto se bez váhání obracel s prosbami o radu nejen na další teology, ale například také na básníky Jana Čepa a Václava Renče. Pavel Škrabal pracoval na svém překladu Nového zákona z řečtiny do češtiny nesmírně intenzivně. Překlad dokončil v roce 1946 a opatřil jej poznámkami z Komentářů sv.Tomáše Akvinského k textům Nového zákona.a vydal jej roku 1948 v Olomouci v dominikánské edici Krystal.

To je až dodnes nejdokonalejší český překlad Nového zákona. Později Ondřej Petrů OP použil Škrabalův překlad Nového zákpona tak, že ho bez ohledu na Škrabalův záměr prostě převedl z kvalitního českého překladu do české hovorovštiny jako poněkud směšnou poctu Jeruzalémské biblické škole, a tento psedopřeklad pak bez vědomí Pavla Škrabala vydal jako svůj překlad v Římě (známé vydáni v červené igelitové vazbě), a opatřené jinými modernistickými poznámkami, než byly původní od Škrabala.

Původní Škrabalův překlad Nového zákona s jeho původními poznámkami je na stránkách http://www.cormierop.cz/EVANGELIA.html
http://www.cormierop.cz/APOSTOLAR.html
     Pedagogická činnost Pavla Škrabala spadá především do protektorátního období. V té době se věnoval nejen výuce dominikánských kleriků, ale jako náhradní profesor vyučoval po uzavření českých vysokých škol také diecézní bohoslovce. Z ohlasů jeho žáků vidíme, že byl oblíbeným učitelem – zřejmě proto, že teoretické výklady spojoval s vyprávěními o vlastních zkušenostech ze zahraničních pobytů. Vyučoval hebrejštinu, exegezi Starého i Nového zákona, úvod do knih Písma svatého a biblickou archeologii. Oblíbenost Škrabalových přednášek dosvědčuje v dopise z 24. června 1997 jeden z jeho bývalých žáků, P. Bartoloměj Kulhavý O.P.: „Jeho přednášky z Písma sv. spočívaly ve společném čtení textů a jeho (Škrabalově) podrobném ústním komentáři. Skripta nebyla. Spousta jeho osobních vzpomínek a detailů ze Svaté země a Arábie. Například jak ve stanu arabského šejka při hostině vzal šejk ječmennou placku, namočil do omáčky, ocucal a podal do úst P. Škrabala. To byla pro něho velká pocta.“

Pavel Škrabal s velkým napětím očekával, jak česká veřejnost – katolická i nekatolická – přijme jeho překlad a velmi se radoval z toho, že jej užívají především mladí lidé, studenti a lidé spíše intelektuálně zaměření. Právě pro ně své dílo totiž psal. Písemných ohlasů ve formě recenzí a kritik se však nedočkal. Stejně jako všech ostatních řeholníků a řeholnic se i Pavla Škrabala citelně dotkla temná noc z 13. na 14. dubna 1950, v níž Státní bezpečnost přepadla všechny kláštery a jejich obyvatele přesunula do internačních táborů. Pavel Škrabal prožil v internačním pracovním táboře celkem pět let, aniž by měl jakoukoli možnost pracovat také vědecky. Během svého života v internaci byl velmi vděčný za rodinné zázemí, které mohl pociťovat, třebaže byl vzdálen. Poskytovala mu je vlastní dominikánská rodina i přátelé.

Po propuštění nastoupil nakrátko jako skladník v Okresním stavebním kombinátu ve Frýdku. Jeho přátelé mu pomohli a po přímluvách bych přijat na místo údržbáře v Domově pro opuštěné děti v Místku. I když byl okolnostmi donucen opustit práci, na kterou se náročným studiem připravoval a které se po léta věnoval, uchovával si radost v srdci. Velmi rád se s dětmi zúčastňoval rekreačních výletů a zvláště si zamiloval Beskydy. S otcovskou pečlivostí a láskou se také snažil dětem, které žily v ústavu, nahrazovat a doplňovat to, co jim nepříznivé životní okolnosti nedopřály. Klidný život a práce v Domově pro opuštěné děti v Místku trval tři roky. Na přelomu dubna a května roku 1959 dostal Vladimír Škrabal a výpověď. Další zaměstnání si našel u Restaurací a jídelen v Ostravě. Musel do zaměstnání dojíždět a domů se vracel značně unaven. Také prostředí bylo drsné; i tady se ovšem snažil být nablízku lidem a léčit jejich trápení.

Počátkem roku 1962 se zhoršil jeho zdravotní stav. Vyšetření odhalilo nádor slinivky břišní. O vánočních svátcích roku 1962 a v lednu 1963 se však objevily velmi vážné potíže. Jediným řešením byla operace; teprve při ní však lékaři zjistili skutečný rozsah onemocnění. Jeho stav se příliš nezlepšoval. V červnu 1963 se navíc projevily příznaky cukrovky ve vysokém stadiu. Proto docházel denně do Domova sester boromejek v Místku, aby dostával inzulínové injekce.

Ke strádání tělesnému se přidalo trápení duševní. Bezpečnostní úřady jej sledovaly a pro opakované návštěvy Domova jej obvinily, že tajně slouží sestrám mši a maří tak výkon dohledu státu nad církvemi. Vedoucí Domova proto žádal, aby Pavel Škrabal své návštěvy ukončil. Sestra Pavla Bonaventa Davidová z Kongregace sester sv. Karla Boromejského, která o něj pečovala, však odmítla uposlechnout toto nařízení a dosloužila Pavlu Škrabalovi až do konce. 16. února 1964. Tehdy Pavel Škrabal v Místku umírá. Po obřadech v Místku bylo tělo zesnulého převezeno do Olomouce, kde bylo uloženo do dominikánské hrobky na Ústředním hřbitově.

Ani nepříznivé politické okolnosti nemohly Škrabalovo jedinečné dílo zničit nebo třeba jen zmenšit jeho význam. Jedná se totiž o vůbec první překlad vzešlý z katolického prostředí, který vychází výlučně z řeckého textu. Babický rodák Vladimír Pavel Škrabal se natrvalo zařadil mezi několik málo vzdělanců v kulturních dějinách českého jazykového prostoru, jimž jejich nadání a odborná formace umožnily pustit se do překladu biblického textu.

Pavel Škrabal se ve své překladatelské biblické práci  poprvé vydal cestou překladu novozákonního textu z řečtiny pomocí živého jazyka, který se neváže na tradiční neživotné obraty a vazby. Podařilo se mu v sobě úspěšně spojit znamenitého překladatele se smyslem pro rodný živý jazyk.

Poznámka Dietricha von Hildebranda v díle Trojský kůň ve městě Božím, kap.27 ukazuje, jak velký a nepomíjející význam má český překlad biblisty Pavla Škrabala uprostřed dnešních nánosů modernismu v podání Božího Slova:

Někteří modernisté tvrdí, že Kristova slova, jak se podávají v evangeliích, nutno považovat za původní jen co do jejich obsahu, nikoli však v doslovném smyslu. Zatímco zde odhlížíme od otázky, zda je tato teorie správná či není, přesto se vynořuje otázka: Proč by mělo být doslovné znění uvedené v evangeliích nahrazeno jiným?
Ti, kdo to schvalují, se domnívají, že Kristus mluvil k lidem své doby řečí, které rozuměli a jež jim byla přizpůsobena; proto by prý měla Církev přenést své poselství do mluvy té které přítomné doby. (Sem patří také Biblická škola, založená M.J.Lagrangem OP v Jeruzalémě, u nás poněkud představovaná O.Petrů OP, který převedl Škrabalův překlad do hovorové češtiny, a doplnil jej poznámkami Zdeňka Švédy, jež jsou však s ohledem na objevy v Qumránu překonané. Později v tom pokračovala skupina laiků, překládajících Písmo svaté z jednoho bezmála sto let starého překladu v hovorové řeči do jiné hovorové řeči. Pozn.překl.)
Tato domněnka spočívá na dvojsmyslnosti. Pokud se vztahuje na kázání, tedy je správná. Je jasné, že v kázání je třeba brát ohled na přítomnou dobu, třebaže tato blízkost době má být i zde spojena s prostotou a nadčasovostí, s posvátným prostředím. Pokud se však tato připomínka vztahuje ke Kristovým podobenstvím a slovům, je zcela nevhodná. Každá změna Kristových slov, jak se k nám dostala podáním, by byla katastrofa. Vždyť Kristova slova mají jedinečné vyzařování; nejenže probouzejí posvátný svět, nýbrž v nich spočívá tajemná nevyčerpatelná plodnost a síla. Jejich prostota a blízkost skutečnosti je povznesena do nadčasového božského prostředí. Během dvou tisíciletí se dotkla bezpočtu duší od neprostších a neučených až k nejvzdělanějším; změnila jejich život a ukázala jim cestu ke spáse. Zvuk Kristových slov, jaký je jim vlastní v doslovném znění, které známe, je naprosto nenahraditelný.
A je to snad náhoda, že se Ježíš narodil v Betlémě v Palestině, v určitém okamžiku dějin? Nepatří volba času a místa také do plánu spásy a k Božímu Zjevení? A nemělo by se s vrcholnou úctou přijmout doslovné evangelní znění Kristova poselství, jak je zaznamenáno evangelisty ze živé svaté tradice mladí Církve? Cožpak nebyla tato slova solí celé bohoslužby a zúrodňující silou v životě i myšlení církevních Otců a učitelů? Co by potom zbylo z Církve, kdyby bylo v každém pokolení přizpůsobeno tomu kterému dobovému stylu nové slovní znění? racionalistickému pojetí slov v 18.století, romantickému na začátku 19.století, atd.?
Cožpak nepatří k podstatě božského Zjevení také doslovné znění Kristova poselství, aby zaznívalo ve své bezpříkladné kráse všemi staletími; aby promlouvalo ve své nadčasovosti a posvátnosti a nikdy neumenšené moci ve všech dobách pokaždé důvěrně blízkým hlasem? Nepatří snad k povaze božského Zjevení, že tato slova mají v sobě nezávislost na všech stylech a módách, na všech zvláštních způsobech vyjadřování, které jsou příznačné pro nějakou dobu, na každém nářečí a na každé hovorové mluvě? Cožpak neprokázaly dvoutisícileteté dějiny tuto nevyčerpatelnou plnost jak obsahu, nýbrž také jedinečného způsobu vyjadřování Písma svatého? Nezachovali snad všichni protestanté a pravoslavní křesťané s úctou jeho způsob vyjadřování? Cožpak nepatří k podstatě Kristova poselství, že má nejen svým obsahem, ale také svým slovním zněním povznést lidi nad úroveň proměnlivého prostředí tohoto světa do posvátného prostředí Božího?
Je zásadní blud domnívat se, že božské poselství má být nabízeno ve všedních, světských nádobách, aby se stalo ústrojnou součástí života věřících. Naopak, celá bohoslužba se zakládá na zásadě, že tajemství bohoslužby se mají předkládat v nádobách, které pokud možno co nejvíce odpovídají posvátnosti jejich obsahu.
Místo toho dnes nalézáme úchylný sklon překládat Nový zákon do nedbalé hovorové řeči, skoro až vulgární. Opakujeme, že se jedná o závažný blud. Zapomíná se, že Kristus je celý člověk a celý Bůh, že Jeho lidství je svaté, protože On je Bůh a člověk v jednotě Osoby. Jeho lidství proto vyzařuje nepopsatelnou svatost. Tato svatost Kristova lidství je přece pravá základna naší víry. Bylo to Boží Zjevení v Ježíši, co přemohlo apoštoly a přimělo je všechno opustit a následovat Krista. Je to Kristovo svaté lidství, které převyšuje všemožné ideály, jež jsou lidé schopni vymyslet; proto nás to přitahuje, abychom se Kristu klaněli jako Bohoslověku. Podřizovat Kristova slova, která jsou normou každého lidského slova, všednímu hovorovému vyjadřování lidí jako normě, je cestou ke zničení Kristova obrazu v duších věřících a tím ohrožovat jejich víru. Jestliže k nám promlouvají všichni proroci slavnostním způsobem, jestliže listy takového sv.Pavla, Petra a Jana vyjadřují křesťanské zjevení vznešeným a slavnostním způsobem, jaké úchylné smýšlení mohlo pak přimět člověka k tomu, aby slova "Amen, amen, dico vobis" překládal "let me tell you", "Poslyšte" (nebo "Skutečně, říkám vám", přel. Petrů. Pozn.překl.), když přece další slova mají tak prorockou závažnost: "Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou."
Dobový styl se olupuje o veškerou slavnostnost a vznešenost, co všechno to, co vždy souvisí náboženským podáním, zejména se slovy proroků ve Starém zákoně a především s poselstvím Bohočlověka Krista, a tohle všechno se páchá pod záminkou snahy přiblížit věřícím Kristovo poselství. Avšak tato psychologicky úchylná a pokrytecká snaha ve skutečnosti vede k tomu, že se Kristův obraz zahaluje, ba přímo falšuje, a tím napomáhá podkopávat víru v Kristovo poselství.