JANOVY LISTY

O LISTECH SVATÉHO JANA.< xml:namespace prefix = "o" />

První list sv. Jana začíná bez pozdravu, ani nejsou jmenováni věřící, kterým je určen. Pisatel však má na mysli určité čtenáře, jak je patrné ze slov, jako: „to vám píšu; to jsem vám napsal.“ A protože na konci listu varuje před modloslužbou, možno je pokládat za křesťany obrácené z pohanství. Jsou pisateli blízcí, jak plyne z častějšího oslovení: „Děti.“ Zná i nebezpečí pro víru, kterému jsou tito věřící vydáni, a proto je může varovat před bludaři, kteří rozsévají scestnou nauku o Kristu, když popírají, že Ježíš není Mesiáš, a tedy že není Syn Boží.

Listu užívají jako Písma svatého již první křesťanští spisovatelé. Není pochyby o tom, že byl pokládán za Bohem vdechnutý a za dílo apoštola Jana. Tak smýšlel O LISTU sv. Irenej (zemřel r. 202), který nabyl vzdělání na Východě a působil pak jako biskup v nynější Francii (v Lyonu). Mezi svaté spisy je zařazuje seznam Muratoriho, za takový jej uznal sv. Klement Alex., Origenes a j. Že je to dílo Janovo plyne i z velké podobnosti mezi tímto listem a čtvrtým evangeliem: i zde se zařazuje mezi svědky Kristova života, aniž uvádí své jméno; v obou je táž nauka o Ježíši Kristu, vtěleném Slovu Božím, životě a světle pro lidstvo; totéž přikázání lásky je zvláště zdůrazňováno.

Tento list byl napsán nejspíše v Efesu, kde sv. Jan působil, a byl určen pro maloasijské církve, kterým byl Jan dobře znám a u nichž požíval velké vážnosti. Dobově nebude daleko od čtvrtého evangelia; spíše však byl napsán po evangeliu než před ním.

Na začátku listu se představuje jako svědek života vtěleného Slova, skrze něž přicházíme do společenství s Bohem. Potom v první části listu (1, 5-2, 28) ukazuje, že ono společenství záleží v životě ve světle. Rozumí se jím varování se hříchu a zachovávání Božích přikázání, hlavně přikázání vzájemné lásky. _Proto se třeba chránit lásky k světu a bludařského učení o Kristu; to vylučuje ze společenství s Bohem a jeho Synem. V druhé části (2, 29-4, 6) připomíná věřícím jejich božské synovství, které vyžaduje nový život. Znovu pak zdůrazňuje přikázání lásky, podle vzoru Kristova, varuje před bludy a povzbuzuje k pevné víře v Ježíše Krista. Třetí část (4, 7-5, 13) je věnována lásce, jak ji ukázal Bůh posláním svého Syna. Láska k Bohu těsně souvisí s láskou k bližnímu, takže jednu nelze oddělit od druhé. Tato láska má kořen ve víře v Ježíše Krista jako Syna Božího. V závěru listu (5, 14-21) ukazuje, jak pevná víra v Krista dodává důvěry v modlitbě.

Další dva listy Janovy jsou mnohem kratší než první. Oba podobně začínají a končí. Jinak pojednávají o různých věcech. V druhém listě povzbuzuje svatopisec čtenáře k lásce a varuje před bludaři. Ve třetím zase píše o tom, jak třeba poskytovat pohostinství cestujícím misionářům, a o Diatrefovi, který zaujal nepřátelské postavení vůči členům Církve. Oba listy však jsou psány se stejnou oddaností a příchylností k čtenářům, jsou prodchnuty stejnou radostí pisatelovou, který na konci projevuje naději, že je navštíví, což je lepší, než stýkat se s nimi jen papírem a inkoustem.

Oba listy byly záhy rozšířeny v Církvi. O tom svědčí především sv. Irenej, narozený kolem r. 130 ve Smyrně, posluchač sv. Polykarpa a jiných vážených osob, které byly ve spojení s Janem, pisatelem těchto listů. Uznává oba dva listy za posvátné, cituje je jako Písmo svaté a z nich čerpá pravdy víry. Sv. Irenej tím vyjadřuje přesvědčení své doby, které přijal od svých předchůdců. Podobně Origenes (narozen r. 185), žák sv. Klementa Alex., svědčí o přijetí těchio listů do sbírky svatých knih v Egyptě, a s ním Diviš Alex. (zemř. r. 265) a sv. Athanáš (zemř. r. 373). Oba listy jsou dále obsaženy v seznamu sv. knih sněmu v Laodiceji (kolem r. 360). Sv. Jeroným (zemřel r. 420) zaznamenává domněnku tehdy uchovávanou, že v Efesu jsou hroby dvou Janů, jednoho apoštola, který napsal první list, a druhého presbytera čili staršího, který prý byl pisatelem druhého a třetího listu (De viris ill. 18). O podobném mínění věděl už Eusebius Caes. Než oba mají i tyto dva listy za dílo apoštola Jana. Kdo jiný měl také ke konci prvního století takovou autoritu u věřících, jakou ukazuje pisatel těchto listů, leč apoštol Jan? I to je nakonec pro Janovo autorství těchto listů, že neklade na začátku své jméno a nazývá se prostě „Starší"; podobně ve svém evangeliu nikdy nevyslovuje své jméno, ale skrývá se pod slovy „učedník, kterého Pán miloval.“ Věřící věděli, že ten „Starší“ je apoštol Jan, a proto měli listy ve velké úctě. - Pochybnosti, které o těchto dvou listech se objevily v pozdějších dobách, zakončil sněm tridentský (sess. III, 1945), že i tyto listy patří do Písma svatého.

Oba listy byly napsány brzy po sobě, a to po prvním listě, někdy po r. 90.

 

PRVNÍ LIST SVATÉHO JANA

1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme vlastníma očima viděli, na co jsme patřili a čeho se naše ruce dotkly, o Slově života - 2a život se zjevil, my pak jsme (ho) viděli, a svědčíme a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám se zjevil - 3co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli společenství s námi. A naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 4A toto píšeme, aby naše radost byla úplná.

5A zvěst, kterou jsme slyšeli od něho a kterou vám zvěstujeme, je tato: Bůh je světlo a tmy v něm vůbec není. 6Řekneme-li, že s ním máme společenství, žijeme však ve tmě, lžeme a není pravdy v našem jednání. 7Avšak žijeme-li ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, očišťuje nás od každého hříchu.

8Řekneme-li, že nemáme hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravdy. 9Jestliže vyznáváme své hříchy, je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od každé nepravosti. 10Řekneme-li, že jsme nezhřešili, činíme z něho lháře a jeho slovo není v nás.

 

1, 1—4. Skrze Slovo přicházíme do společenství s Bohem.

1. Podobně jako na začátku svého evangelia představuje nám apoštol Jan Ježíše Krista jako Slovo, druhou božskou osobu, který je od počátku, od věčnosti, který je Bůh a má v sobě život. Zároveň s ostatními apoštoly vydává svědectví o něm; vždyť s ním po léta žili, po jeho zmrtvýchvstání pak na něho pozorně patřili a dotýkali se ho, jak sám je k tomu vyzval (Lk 24,39; Tomáš: Jan 20, 37).

2. V této vložené větě vykládá, jak mohl s ostatními apoštoly smysly postřehnout Slovo života. Zjevilo se totiž tím, že se stalo tělem (Jan 1, 14). Apoštolové to poznali z jeho božského působení v těle, v jeho moudrosti a zázracích. Tak se zjevil a stal se dárcem života, který měl u Otce. Okolo té pravdy o Slově jsou soustředěna všechna po učení a napomenutí podávána v tomto listě.

3. Znovu zachycuje přerušenou větu a říká, že si neponechali pro sebe, co věděli o Slově, nýbrž zvěstují to lidstvu slovem a písmem. Ocel toho je, aby se lidstvo s nimi spojilo ve víře v toto Slovo a s nimi se stalo účastno spojení s Bohem Otcem a Ježíšem Kristem, jeho Synem. Toto těsné a vroucí spojení věřících s apoštoly a s Bohem je zvláštní cíl tohoto listu.

5—2, 28. V čem záleží společenství s Bohem; jeho projev v lásce.

5. „Bůh je světlo", neboť je pravda, svatost, nekonečná dokonalost a pramen a dárce pravdy, spravedlnosti a svatosti. Není v něm tmy: nepravdy, klamu a hříchu. Těchto výrazů „světlo“ a „tma“ užívá Jan velmi často v evangeliu.

6. Věřící mají být podobni Bohu tím, že se drží zjevené pravdy a plní svoje povinnosti, jak je rozvedeno v další části listu.

7. Již při křtu jsme byli očištěni od hříchů pro krev Kristovu za nás vylitou. Účinnost této krve trvá dále a působí i odpuštění hříchů po křtu spáchaných; vždyť je to krev Syna Božího, má nekonečnou cenu.

8. Aspoň všedních hříchů se dopouštíme všichni (Jan 3, 2). Bez zvláštní pomoci Boží se žádný spravedlivý nemůže uchránit všech hříchů.

 

2 Moje děti, toto vám píšu, abyste nehřešily. A zhřeší-li kdo, máme přímluvce u Otce, Ježíše Krista spravedlivého; 2a ten je smírná oběť za naše hříchy; nejen za naše, nýbrž i celého světa.

3A po tom poznáváme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. 4Kdo říká: „Znám ho", ale nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravdy.

 

2, 1—2. Bůh dává každému dost milosti, aby nepadl aspoň do těžkých hříchů. Než, upadne-li do něho, netřeba malomyslnět, nýbrž máme se obrátit s vírou k svému prostředníku (Žid 7, 25—26). Ježíš Kristus dále přednáší svému Otci svou krev na kříži podanou v oběť za naše hříchy; cena a účinnost této oběti trvá věčně a vztahuje se na všechny lidi a hříchy.

3. Poznává Boha, kdo je a co chce, ten, kdo plní jeho přikázání, která jsou projevem Boží vůle.

 

5Kdo však zachovává jeho slovo, v tom je Boží láska opravdu dokonalá. Po tom poznáváme, že jsme v něm. 6Kdo praví, že v něm zůstává, má i sám žít, jak žil on.

7Miláčci, nepíšu vám o novém přikázání, ale o přikázání starém, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste uslyšeli. 8Přesto vám píšu o novém přikázání, které je pravdivé v něm i ve vás, neboť tma pomíjí a pravé světlo už svítí. 9Kdo říká, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, doposud je ve tmě. 10Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není v něm příležitost k pádu. 11Kdo však nenávidí svého bratra, je ve tmě a chodí ve tmě, a neví, kam jde, protože tma mu oslepila oči.

12Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. 13Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, (který je) od počátku. Píšu vám, mladí muži, že jste přemohli zlomyslníka. 14Napsal jsem vám, děti, že jste poznaly Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho (,který je) od počátku. Napsal jsem vám, mladí muži, že jste silní a slovo Boží zůstává ve vás a přemohli jste zlomyslníka.

15Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže kdo miluje svět, není v něm lásky Otcovy, 16neboť vše, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a pýcha života, není od Otce, nýbrž je to ze světa. 17A svět pomíjí i se svou žádostí; kdo však činí Boží vůli, zůstává na věky.

18Děti, je poslední hodina. A jak jste slyšeli, že Antikrist přichází, tak nyní povstalo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina.

 

5. Podle zachovávání Božích přikázání, které nám Ježíš Kristus znovu osvětlil a doplnil, se poznává, zda někdo miluje Boha (Jan 6, 56; 14, 23; 15, 4 a j.). „Dokonalá láska“, ne v nejvyšším stupni dokonalosti, nýbrž upřímná a pravá láska k Bohu.

6. Známkou našeho spojení s Bohem je následování Krista, což se děje zachováváním jeho přikázání.

7—8. Hned při jejich obrácení na víru bylo jim oznámeno přikázání lásky dané Bohem již před věky. Je pak nové „v něm", v Kristu, který je nově prohlásil, osvětlil a příkladem ukázal; je nové „v nich", poněvadž je poznali a začali žít až tehdy, kdy přijali víru.

9. Nenávist je proti lásce jako tmy proti světlu.

10. Takový zůstává ve světle, neboť následuje Ježíše Krista, a takto je v Bohu, který je světlo (v. 5).

11. Nenávist k bližnímu působí takřka duchovní slepotu, takže člověk nevidí u bratra, leč jen zlo.

12. „Děti", křesťané, kterým byly křtem odpuštěny hříchy pro Kristovy zásluhy.

13—14. Mluví k starším a mladším, a tím ke všem věřícím. Mládež musela projít mnoha nebezpečími svého věku, mnoha pokušeními od ďábla, dobře však obstála a je naděje, že si víru a mravnost zachová nadále.

15—16. S láskou k Bohu a k bližnímu, v které záleží život ve světle, nedá se spojit láska k tomuto světu čili k lidem od Boha vzdáleným a jemu nepřátelským, kteří takto tvoří království tmy a ďáblovo. Tito lidé utápějí svůj život jen v tělesných nedovolených rozkoších, v lakotě, která v nich budí žádost po všem, co oči vidí, a vynášejí se nad jiné. I křesťan se může snažit o dovolené pozemské věci, ale má je přijmout jako Boží dar a užívat jich k dobru svému a svého bližního. A aby neupadl do nespořádanosti trojí žádostivostí, má žít ve třech ctnostech: postu, modlitbách a dávání almužny.

17. Kdo utkvívá na potníjejícnostech pozemského života, s nimi se tratí. Kdo však chápe svůj život jako plnění Boží vůle, jde k Bohu, uniká tmě zlých žádostí a jde k trvalému světlu.

18. O Antikristovi mluví apoštol Pavel v 2 Thes 2, 3... Má se ukázat až na konci světa. Ale už nyní se objevují jeho předchůdci, totiž učitelé nepravého náboženství; ti se snaží zničit království Kristovo.

„Poslední hodina“ je doba až do druhého příchodu Páně; spisovatel se nevyjadřuje, jak dlouho bude trvat.

 

19Z nás vyšli, avšak nebyli z nás. Neboť kdyby byli z nás, byli by zůstali s námi. Ale (stalo se to), aby vyšlo najevo, že všichni nejsou z nás.

20Vy však máte pomazání od Svatého a všichni poznáváte. 21Nenapsal jsem vám proto, že neznáte pravdu, ale protože ji znáte, a že žádná lež není z pravdy.

22Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? 23Kdo popírá Otce a Syna, to je Antikrist. Kdokoli popírá Syna, nemá ani Otce; kdo vyznává Syna, má také Otce. 24A co jste slyšeli vy od počátku, ať ve vás zůstává. Zůstává-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, i vy zůstanete v Synu a v Otci. 25A to je to zaslíbení, které sám nám dal: věčný život.

26Toto jsem vám napsal o těch, kdo vás svádějí. 27A pomazání, které jste od něho přijali, zůstává ve vás, a vy nepotřebujete, aby vás kdo učil; ale jak vás jeho pomazání poučuje o všem, a je pravdivé a není lží, a jak vás poučilo, (tak) zůstávejte v něm. 28A nyní, děti, zůstávejte v něm, abychom, až se zjeví, měli důvěru a nebyli od něho zahanbeni při jeho příchodu.

29Když víte, že je spravedlivý, vězte také, že každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen.

 

19. Ačkoli patřili k Církvi, nebyli s věřícími spojeni vírou a upřímnou láskou.

20. „Svatý“ je Ježíš Kristus, od něhož jako Pomazaného v nejvyšším smyslu mají pomazání věřící, neboť přijali od něho Ducha sv., který je osvěcuje, aby rozeznali pravdu od bludu, pravé křesťany od zdánlivých. To osvícení záleží i v tom, že věřící zůstávají ve spojení s vírou apoštolů.

22. Základní blud nepravých učitelů je v tom, že nevyznávají v Ježíši Kristu Bohem slíbeného Mesiáše-Pomazaného, Syna Božího, který přišel spasit svět.

23. Syna popírá, kdo nevyznává jeho božství. Takový nemá spojení ani s Otcem, neboť k Otci se jde jen skrze víru v božství Kristovo (Jan 14, 6); věřit v Otce je nerozlučně spojeno s vírou v Syna (12, 44; 8, 19).

27. Poněvadž už byli vyučeni ve všech pravdách víry nutných ke spáse, nepotřebují být poučováni od nepravých učitelů o nějaké nové víře. Věřící má v sobě pomazání neboli milost Kristovu, ano sám Spasitel je s ním jako Učitel, aby se nemusel poučovat od nepravých učitelů.

29—4, 6. Božské dětství věřících a z něho plynoucí láska. 29. „Že je spravedlivý", totiž Otec, a takto každý, kdo žije ve spravedlnosti tím, že zachovává Boží vůli, nemusí se bát v den druhého příchodu Páně, protože patří Otci, je jeho dítětem.

 

3 Hleďte, jakou lásku nám Otec projevil, že se totiž nazýváme Božími dětmi, a jsme jimi. Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. 2Miláčci, nyní jsme Božími dětmi, a ještě se neukázalo, co budeme. Víme, že až se (to) ukáže, budeme mu podobni, protože ho budeme vidět tak, jak je. 3A každý, kdo má tuto naději v něho, očišťuje se, jako on je čistý.

 

3, 1. Milostí posvěcující, kterou se stáváme účastni Boží přirozenosti (2 Petr 1, 4), dostáváme jméno přijatých Božích dětí; není to jen vnější jméno, nýbrž vyjadřuje, co skutečně jsme. Je to dar nebeského Otce a výraz jeho veliké lásky k nám.

2. Důstojnost Božích dětí, na zemi v nás tajemně skrytá, ukáže se v plné slávě a velikosti na věčnosti. Tam budeme podobni Bohu nejen těmi dary, kterými si nás Bůh připodobnil při stvoření (Gn 1, 26—27), ale k podobnosti v tajemné milosti na zemi přibude dar slávy; v ní budeme patřit na Boha, jaký je sám v sobě, a nejen ho budeme poznávat - jakoi v zrcadle - podle děl, která učinil. Ta naděje nám dodává duchovní síly, abychom se nedali zlákat světem.

3. Čím živější je tato naděje věřícího, že bude vidět Boha a bude mu podoben, tím horlivěji se snaží zbavit se všeho hříšného, neboť ti, kdo mají čisté srdce, budou vidět Boha (Mt 5, 8; Žid 12, 14).

 

4Každý, kdo se dopouští hříchu, dopouští se také protizákonnosti, neboť hřích je proti zákonu. 5A víte, že on se zjevil, aby sňal hříchy, a v něm hříchu není. 6Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Každý, kdo hřeší, neviděl ho, aniž ho poznal.

7Děti, nikdo vás nesváděj! Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, jak on je spravedlivý. 8Kdo činí hřích, je z ďábla, poněvadž ďábel hřeší od počátku. Syn Boží se proto zjevil, aby zničil ďáblova díla. 9Žádný, kdo se zrodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává jeho semeno; a nemůže hřešit, protože se zrodil z Boha. 10Po tom se poznají děti Boží a děti ďáblovy: kdo nečiní, co je spravedlivé, není z Boha; ani ne ten, kdo nemiluje svého bratra.

11 To je zajisté zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: že se máme navzájem milovat.

12Ne jako Kain, který byl ze zloducha a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra spravedlivé.

13Nedivte se, bratři, že vás svět nenávidí. 14My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. 15Kdokoli nenávidí svého bratra, je vrah, a víte, že žádný vrah nemá v sobě věčného života, který by v něm zůstával.

16Z toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svůj život. Také my máme za bratry život položit. 17Kdo však má pozemský majetek a pozoruje, že jeho bratr je v nouzi, a zavře své srdce před ním, jak v něm zůstává Boží láska? 18Děti, nemilujme slovem ani jazykem, nýbrž skutkem a vpravdě. 19Po tom poznáme, že jsme z pravdy; a před ním upokojíme své srdce v tom, 20z čeho nás naše srdce obviňuje, neboť Bůh je větší než naše srdce a vi všecko. 21Miláčci, jestliže (nás) srdce neobviňuje, máme důvěru k Bohu 22a dostaneme od něho, začkoliv prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co je mu milé. 23To pak je jeho přikázání: abychom věřili ve jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali se navzájem, jak nám přikázal. 24A kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a on v něm; a podle toho poznáváme, že v nás zůstává: podle Ducha, kterého nám dal.

 

4—5. Máme se varovat hříchu, poněvadž je proti přirozenosti a spojení s Bohem, neboť je proti zákonu. A je proti vykupitelskému dílu Kristovu; vždyť Ježíš Kristus s nás hřích sňal; kdo tedy hřeší, ztrácí společenství s ním.

6. Ne že by věřící, spojení s Kristem, už nehřešili. Jan tu ukazuje ideál, ke kterému máme všichni spěti. Kdo totiž dokonale poznal Ježíše Krista jako svého Spasitele a vzor svatosti a tomu poznání přizpůsobuje svůj život, ten se vyhýbá hříchu.

7. Spravedlivý je ne ten, kdo má jen víru, nýbrž kdo činí Boží vůli, vyjádřenou Božím zákonem.

9. Pokud má kdo semeno Boží v sobě čili posvěcující milost, je odolný proti hříchu, neboť ona, jakožto nadpřirozená moc v člověku, dává mu sílu odmítat hřích.

12. Nenávistí se dostal Kain do područí ďábla, který je vrah od počátku (Jan 8, 44).

14. Člověk nemůže s jistotou poznat, je-li v posvěcující milosti: ,Neví člověk, je-li lásky či nenávisti hoden' (Kaz 9, 1). Ale o tom, kdo má upřímnou křesťanskou lásku k bližnímu, možno s mravní jistotou říci, že v ní jest. Kdo nemá této lásky, jíž se projevuje naše ospravedlnění, je duchovně mrtvý.

15. Nenávist k bližnímu směřuje k jeho odstranění, k vraždě, i když pro okolnosti ke skutku nedojde. (Srov. k tomu i list sv. Jakuba 4, 2 a pozn.) Nenávist je tedy hřích těžký.

16. Je-li ohrožena spása bližního za vážných a těžkých okolností, máme být ochotni obětovat za něho i svůj život podle vzoru Kristova (srov. Ef 5, 2).

19—20. Trápí-li nás vzpomínka na minulé hříchy a uvádí nás v pochybnost o tom, zda jsme v Boží milosti, uklidní nás myšlenka, že Bůh vševědoucí a nekonečně dobrý ví o naší lásce k bližnímu, zakořeněné v lásce k Bohu, a pro ni nás uznává za své děti.

24. Duch svatý vydává v nás svědectví o synovství Božím (Řím 8, 16). Duch svatý nám dal lásku a skrze ni v nás zůstává.

 

4 Miláčci, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť mnoho lžiproroků vyšlo do světa. 2Podle toho poznáte Ducha Božího: každý duch, který vyznává Ježíše Krista, přišlého v těle, je z Boha; 3a žádný duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha, a to je (duch) Antikristův, o kterém jste slyšeli, že má přijít, a nyní je už na světě. 4Vy, děti, jste z Boha, a přemohly jste je, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. 5Oni jsou ze světa; proto mluví ze světa a svět je poslouchá. 6My jsme z Boha. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás. Podle toho poznáváme ducha pravdy a ducha bludu. 7Miláčci, milujte se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. 8Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska. 9Boží láska se v nás zjevila tím, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom skrze něj byli živi. 10V tom je láska, ne že jsme my milovali Boha, ale že on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.

11Miláčci, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. 12Boha nikdy nikdo neviděl. Milujeme-li se navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás dokonalá.13Podle toho poznáváme, že zůstáváme v něm a on v nás: že nám dal ze svého Ducha. 14A my jsme uviděli a svědčíme, že Otec poslal Syna jako Spasitele světa. 15Kdokoli vyzná, že Ježíš je Syn Boží, Bůh zůstává v něm a on v Bohu. 16My pak jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a uvěřili v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.

17V tom je láska s námi dovršena: že máme důvěru pro den soudu, protože jaký je on, takoví jsme i my na tomto světě. 18V lásce není bázně, ale dokonalá láska vyhání bázeň, protože bázeň je před trestem; kdo však se bojí (trestu), není dokonalý v lásce.

19My tedy milujeme, protože on nás dříve miloval. 20Řekne-li kdo: „Miluji Boha", a nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. 21A toto přikázání máme od něho, aby (ten), kdo miluje Boha, miloval i svého bratra.

 

4. 1, „Duchy“ se rozumějí lidé obdaření mimořádnými dary. V prvotní Církvi Duch svatý obdaroval věřící takovými dary, jako bylo mluvení rozličnými jazyky, vytržení a pod. Tím Duch svatý projevoval svou přítomnost v duších. Než nepraví učitelé napodobovali takové dary, a tím oddalovali od sebe podezření z bludného učení.

2—3. Ježíš Kristus - člověk je zároveň Bůh a ne jen člověk, do kterého vešel vznešený nebeský duch a při utrpení od něho odstoupil, jak tehdy učinili někteří bludaři.

3. Podle jiného textu dosti zaručeného možno také překládat: „Každý duch, který rozlučuje Ježíše Krista", od Ježíše Naz. odděluje Slovo-Mesiáše.

4. Kristus v nás je silnější než svět, který je pod vlivem ďáblovým.

7—5, 13. Boží láska, nám ukázaná, v které máme žít.

7—10. Dvě slova o Bohu, světlo a láska, nám jej nejvíce přibližují. Jako světlo je totiž sám v sobě dokonalý, bez rozporů v sobě, bytost, která vše řídí a lidem se zjevuje. Jako láska je nekonečné dobro, které se nám dává. Nejvyšší projev lásky Boží k nám je poslání vlastního Syna; ten nám dává nadpřirozený život, účast v božské přirozenosti. Chce-li kdo být zapálen láskou Boží, musí nejprve poznat hlavní projev lásky Boží k nám: obětování Syna za nás, kteří jsme Boha nemilovali.

12. Dokud jsme na zemi, Bůh je pro nás neviditelný (Jan 1, 18).

13. Známkou našeho společenství s Bohem je účast v Duchu svatém, daném nám již při křtu. Od té chvíle působí Duch svatý v duši spravedlivého člověka, vede ho k nadpřirozenému poznání a dává mu nadpřirozený život. Ukazuje nám Boha jako pramen lásky a nabádá nás k uskutečňování tohoto poznání v lásce k bližnímu.

16. Láska, kterou nám Bůh skrze svého Syna zjevil, je lidskému rozumu nepochopitelná; v ni věříme.

17. Kdo má dokonalou lásku, podobá se svému soudci Ježíši Kristu, svatému a plnému lásky, a takto může pokojně očekávat jeho rozsudek v den soudu.

18. S láskou se nesrovnává otrocká bázeň; ta zdržuje člověka před hříchem jen pro pomyšlení na trest, který je stanoven za hřích, a ne také na vinu nebo urážku Boží, které se hříchem dopouštíme. Lásku však doprovází bázeň dětinná; ta vede k tomu, že se bojíme znelíbit se Bohu a hříchem jej, nejvyšší dobro, ztratit.

 

5 Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, zrodil se z Boha; a každý, kdo miluje toho, kdo zplodil, miluje i toho, kdo se z něho zrodil. 2Po tom poznáváme, že milujeme Boží děti: že milujeme Boha a plníme jeho přikázání. 3To je zajisté láska k Bohu, abychom zachovávali jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, 4neboť všecko, co se zrodilo z Boha, přtmáhá svět, a vítězství, které přemohlo svět, je toto: naše víra.

5Kdo (jiný) vítězí nad světem leč ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? 6On je to, jenž přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus; nejen s vodou, ale s vodou a s krví; a Duch to dosvědčuje, protože Duch je pravda. 7Jsou totiž tři, kteří vydávají svědectví: 8Duch a voda a krev, a tyto tři jsou vjedno. 9Přijímáme-li lidské svědectví, svědectví Boží je větší, neboť to je to Boží svědectví, že vydal svědectví o svém Synu. 10Kdo věří v Božího Syna, má svědectví v sobě; kdo nevěří Bohu, učinil ho lhá řem, protože neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. "A toto svědectví je: Bůh nám dal věčný život a tento život je v jeho Synu. 12Kdo má Syna, má život; kdo nemá Božího Syna, nemá života. 13Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život.

 

5, 3—4. Boží děti přijaly od Boha nový život; ten je činí silnými, takže snadno mohou zachovávat Boží přikázání a vítězit nad nemravností světa.

6. Jan tu vystupuje proti bludu Kerintha, který popíral, že Syn Boží vzal na sebe lidskou přirozenost a v ní trpěl. Ježíš z Nazareta byl prý pouhý člověk. Jen při křtu v Jordáně se s ním spojil nebeský duch - Kristus, a ten ho pak zase před smrtí opustil. Proti němu podává Jan pravou víru, že Syn Boží se stal skutečným člověkem, kterému bylo při křtu vydáno svědectví z nebe a který na kříži vylil svou krev za spásu lidstva. O tom vydal svědectví Duch svatý při křtu, a ode dne jeho seslání vydávají svědectví apoštolové, kteří hlásají, že Ježíš Kristus je skutečný Syn Boží ve skutečné lidské přirozenosti. I to je dílo a svědectví Ducha svatého, že věřící dostávají milost. A svědectví Ducha je pravdivé, neboť on je pravda.

7—8. Uvádí tři svědky, protože podle starozákonního nařízení (Dt 19, 15) bylo třeba tří svědků, aby něco platilo za nevývratné svědectví. - Třeba se tu zmínit o tak zv. comma Joanneum neboli slovech, která se tu někdy uvádějí: „Neboť jsou tři, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jsou jedno.“ Je to velmi staré vyznání nejsvětější Trojice. Podle všeobecného úsudku bylo sem však vsunuto. Nejstarší svědek komatu je Priscillián (r. 380). Jsou jedno čili dosvědčují touž pravdu o Ježíši Kristu.

12. Kdo je spojen s Ježíšem Kristem vírou a láskou, má již zde na zemi v počátku věčný život, a ten bude dokonán na věčnosti.

 

14V tom pak záleží důvěra, kterou máme k němu: že nás slyší, prosíme-li zač podle jeho vůle. 15A jestliže víme, že nás slyší, začkoli prosíme, víme, že máme žádané věci, které jsme od nčho prosili.

16Vidí-li kdo bratra, že se dopouští hříchu nikoli k smrti, ať prosí, a dá mu život, nehřeší-li ovšem k smrti. Je hřích k smrti; o tom nepravím, aby za takový prosil. 17Každá nepravost je hřích, a je hřích, který není k smrti. lsVíme, že žádný, kdo se zrodil z Boha, nehřeší, ale zrozenec z Boha se před ním uchovává a zloduch se ho nedotkne. 19Víme, že jsme z Boha a že celý svět je v moci zloducha. 20A víme, že Syn Boží přišel a uschopnil nám mysl, abychom poznali Pravdivého. A jsme v Pravdivém, v jeho Synu Ježíši Kristu. On je pravý Bůh a věčný život. 21Děti, střežte se model!

 

14. Tak se modlil Ježíš Kristus v Getsemanské zahradě (Mk 14, 36) a naučil nás tak se modlit v Otčenáši: „Buď vůle tvá!"

16. „Hřích k smrti“ je odpad od víry v Ježíše Krista. Odpadlík se oddělil úplně od věřících; ti nejsou povinni za něho se modlit; takový je ponechán Božímu rozhodnutí. Mají se však modlit za ty, kteří hříchem ztratili posvěcující milost, ale víru si zachovali. Bůh vyslyší takové prosby.

14—21. Závěr listu.

20. Jan uzavírá list slavnostním prohlášením, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a dárce věčného života.

 

DRUHÝ LIST SVATÉHO JANA

1 Já starší, vyvolené paní a jejím dětem, | které miluji v pravdě, a nejen já, ale také; všichni, kdož poznali pravdu, 2pro pravdu, která v nás zůstává a bude s námi na věky. 3Budiž s námi milost, milosrdenství : a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista, i Otcova Syna, v pravdě a v lásce.

4Velmi jsem se zaradoval, že jsem shledal mezi tvými dětmi takové, které žijí v pravdě podle přikázání, které jsme přijali od Otce. 5A nyní tě, paní, prosím, ne jako bych ti psal nové přikázání, nýbrž to, které jsme měli od počátku: abychom se milovali navzájem. 6Láska je pak to, abychom žili podle jeho přikázání; to je přikázání, jak jste slyšeli od počátku, abyste v ní žili.

7Neboť do světa vyšlo mnoho svůdců, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle; to je ten svůdce a Antikrist! 8Mějte se na pozoru, abyste nepozbyli, co jsme vyzískali, ale abyste obdrželi plnou odmě

nu. 9Kdo zachází dále a netrvá v učení Kristově, nemá Boha. Kdo trvá v učení, ten má Otce i Syna. 10Přichází-li kdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte

11Vždyť kdo ho pozdraví, účastní se jeho zlých skutků.

12Ačkoli vám mám mnoho co psáti, nechtěl jsem to (učiniti) na papíře a inkoustem; ale doufám, že k vám přijdu a promluvím od úst k ústům, aby vaše radost byla úplná.

13Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry.

 

1. Pisatel se představuje jako „starší.“ Tohoto jména se tehdy hojně užívalo pro představené křesťanských obcí. Některým vykladatelům se zdá, že tohoto všeobecného názvu nemohl o sobě užít apoštol Jan, a vyvozují z toho, že je sotva pisatelem tohoto listu. Není však třeba tak daleko zacházet. Vždyť i apoštol Petr se nazývá v 1. listě

5, 1 „spolustarší.“ Apoštolu Janovi se pak tento název hodil jak pro stáří - dožil se totiž vysokého věku, tak pro vážnost, které požíval v křesťanských obcích.

2. Pravda sjednocuje, lež a blud rozštěpuje. Jako pravda, Ježíšem Kristem zjevená, je věčná, tak i spojení v lásce těch, kdo ji vyznávají, je věčné.

3. „Milost“ čili Boží přízeň. „Milosrdenství", pro které nám Bůh pomáhá v našich duchovních a časných potřebách. „Pokoj", dar z nebe, který svět nemůže dát (Jan 14, 27).

6. „Láska“ totiž ta, kterou máme mít k Bohu.

7—8. V tomto životě je křesťanská láska nerozlučně spjata s vírou. V této lásce žije ten, kdo se pevně drží pravd víry. Věřící zde varuje před bludem, že Ježíš z Nazareta není vtělený Syn Boží a slíbený Mesiáš. Kdo tak smýšlí, přijde o plnou neboli věčnou odměnu.

9. Bludaři se vždy domnívají, že vedou k vyššímu poznání, k náboženskému pokroku. Co to pomůže, když opouštějí Kristovo učení, hlásané apoštoly!

10. Na Východě se považuje pohostinství za svatou povinnost; jak nebezpečné tedy musí být bludné učení, když i tak posvátnou věc třeba opominout.

11. Důrazně varuje před přátelením se s bludaři, neboť takový styk ohrožuje viru. O svatém Janu vypravuje svatý Irenej, že když spatřil v lázních bludaře Kerintha, beze slova odešel.

13. Křesťanské obce jednoho kraje jsou si jako sestry a jejich členové jsou jako jejich děti.

 

TŘETÍ LIST SVATÉHO JANA

1 Já starší, nejmilejšímu Gajovi, kterého miluji v pravdě.

2Miláčku, přeji si, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv, jako se dobře vede tvé duši. 3Neboť jsem se velmi zaradoval, když přišli bratři a vydávali svědectví o tvé pravdě, jak totiž v pravdě žiješ. 4Větší radost nemám než to, když slyším, že moje děti žijí v pravdě. 5Miláčku, jednáš věrně ve všem, co prokazuješ bratřím, a to cizím. 6Ti vydali svědectví o tvé lásce před církví; dobře učiníš, postaráš-li se o ně pro další cestu, jak je důstojné Boha; 7neboť pro jméno se vydali na cesty a nic nepřijímají od pohanů. 8Máme zajisté takové lidi přijímati, abychom byli spolupracovníky pro pravdu.

9Napsal jsem něco církvi, avšak Diotrefes, který rád mezi nimi vede, nás nepřijímá. 10Proto, když přijdu, připomenu jeho skutky, které činí, když proti nám žvástá zlomyslnými slovy; a jako by mu to nestačilo, ani sám bratry nepřijímá, a těm, kdo chtějí přijímati, brání a z církve je vylučuje.

11Miláčku, nenapodobuj zlo, nýbrž dobro. Kdo činí dobro, je z Boha; kdo činí zlo, neviděl Boha. 12Demetriovi vydávají svědectví všichni, i sama pravda; ale i my mu vydáváme svědectví, a víš, že naše svědectví je pravdivé.

13Měl bych ti mnoho co psáti, ale nechci ti psát na papíře a inkoustem. 14Doufám totiž, že tě brzy uvidím a promluvíme si od úst k ústům.

15Pokoj tobě! Pozdravují tě přátelé. Pozdravuj přátele každého zvlášť!

 

3. „Bratři“ jsou oni cestující misionáři, které Gajus pohostinnu přijímal.

6. Gajus ukazoval své křesťanské smýšlení prokazováním pohostinství misionářům evangelia, kteří pro lepší jeho šíření nežádali hmotnou podporu od pohanů, jimž kázali, aby se nezdálo, že jdou za ziskem. Vydali o něm dobré svědectví před shromážděnými věřícími.

7. „Pro jméno“ Ježíšovo, které je nade všechna jména (Fil 2, 9). Židé, aby nemuseli vyslovit nejsvětější jméno Boží Jahve, říkali jen „jméno.“ Zde to činí i křesťané o Ježíšovi.

8. Kazatelé evangelia opustili všechno a zadarmo hlásají Boží slovo; zaslouží si tedy, aby je věřící podporovali v jejich hmotných potřebách. Tím napomáhají k rozšíření křesťanské pravdy, a takto se stávají účastnými vznešenosti misionářů.

10. Biskup Diotrefes, žárlivý na církevní moc mu udělenou, neuznával Jana za metropolitu maloasijského. Proto ho snižoval před věřícími při náboženských shromážděních a neprokazoval pohostinství misionářům od Jana poslaným, ač to byla jeho povinnost, ano věřícím pod tresty zakazoval misionáře přijímat.

11. „Kdo činí dobro“ neboli zachovává Boží přikázání, hlavně lásku, je z Boha, má Boží synovství v sobě. - „Neviděl“ čili nepoznal Boha.

 

O LISTU SVATÉHO JUDY.

List má mnoho společného s 2. listem svatého Petra (hlavně s jeho 2. hlavou) i výrazově, takže závislost jednoho na druhém se nedá popřít. Spíše však se připouští závislost 2. listu Petrova na Jud; tento je uspořádanější a na společných místech jasnější, než naopak. Takto by spisovatel 2. listu Petrova první užil listu Judova. List Jud se pak velmi rozšířil, což u tak krátkého listu překvapuje. Kolem 2. st. je už zařazený v alexandrijském seznamu svatých knih (sv. Klement Alex. k němu napsal krátký výklad), v římském (je v seznamu Muratoriho), v africkém (uznává jej Tertulián). Stran listu byly ovšem pochybnosti, zdali je posvátný, a to hlavně u Syřanů; ti ho dlouho neměli v seznamu svatých knih. Pochybnosti vznikly odtud, že zůstávala temnou osobnost spisovatelova; a není dodnes zcela objasněna.

Pisatel se představuje na začátku jako: „Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův.“ Tento Jakub byl pravděpodobně apoštol; je však možné, že patřil jen k příbuzným Páně (viz úvod do jeho listu). Juda byl také pravděpodobně apoštolem (Lk 6, 16), ale možná, že byl jen příbuzným Páně, neboť ve v 8 si neosvojuje titul apoštola a ve v 17 jako by se rozlišoval od apoštolů. Pak by to mohl být nejspíše onen Juda, který je jmenován mezi příbuznými Páně zároveň s Jakubem, Josefem a Šimonem u Mt 13, 55 a Mk 6, 3. Pocházeli z Nazareta a jejich matka byla Marie, která se stala následovnicí Páně a stála s matkou Ježíšovou pod křížem (Mt 27, 56; Mk 16, 1; Lk 24, 10). Juda je pak z těch bratří Páně, o jejichž misionářské činnosti píše sv. Pavel (1 Kor 9, 5). Ve svém listě se však nenazývá bratrem neboli příbuzným Páně, jak to činí Jakub. Dosti se ujalo mínění, že to učinil z úcty k Ježíši Kristu. V prvotní Církvi požíval Juda velké vážnosti pro svůj bratrský vztah k Jakubovi, který byl všeobecně znám a uznáván, a pro svůj příbuzenský vztah k Ježíši Kristu. Podle staré legendy prý působil v Arábii, Sýrii a Mesopotamii.

Okruh čtenářů, kterému byl list určen, není z listu dosti zřejmý. Juda je varuje před některými bludaři, kteří se začínali mezi nimi vyrojovat. Základní poblouzení těchto bludařů podává ve v 4: popírají božskou autoritu Kristovu. Toto popírání jim vyhovovalo k tomu, aby se mohli oddat životu bez závazků k mravnímu řádu. Tak se osvobozovali od povinnosti zachovávat pohlavní čistotu a varovat se ziskuchtivosti; tím se ovšem navraceli k pohanské uvolněnosti v tom směru. Z toho by se dalo soudit, že list byl napsán pohanokřesťanům. U židokřesťanů si lze totiž těžko představit takový odklon od závaznosti k mravnímu zákonu. Než s jiné stránky je také možné, že pisatel měl na mysli židokřesťany, neboť předpokládá u čtenářů znalost Starého Zákona, a pak píše těm, u nichž zvláště platila autorita jerusalemského biskupa Jakuba.

Také doba sepsání listu se nedá přesně určit. Nebylo to v rané době apoštolů, neboť ve v 17-18 tak připomíná, aby pamatovali na slova apoštolů, jako by se činnost apoštolů schylovala ke konci. Sotva lze tedy myslit na dobu před r. 60.

 

LIST SVATÉHO JUDY

1 Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, vyvoleným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci a zachovaní pro Ježíše Krista. 2Milosrdenství, pokoj a láska budiž vám rozhojněna!

3Miláčci, velmi mi záleží na tom napsat vám o naší společné spáse, a pokládal jsem za nutné písemně vás napomenouti, abyste vedli boj za víru, která byla jednou (provždy) svatým podána. 4Neboť se vloudili někteří lidé, kteří jsou již dávno předem označeni k tomuto odsouzení, bezbožní (to lidé), kteří milost našeho Boha zaměňují za nezřízenost a zapírají našeho jediného vládce a Pána, Ježíše Krista.

5Chci však vám připomenout, ačkoliv už všechno jednou (provždy) víte, že Pán, když vysvobodil lid z Egypta, po druhé zahubil ty, kdo neuvěřili, 6a že uchoval v temnotách k soudu velkého dne ve věčných okovech anděly, kteří neuchovali knížectví, ale opustili svůj příbytek. 7Jako Sodoma a Gomorra a okolní města, která podobně jako tito smilnila a běžela za jiným tělem, jsou před námi jako (výstražný) příklad, když snášejí trest věčného ohně.

8Podobně zajisté i tito blouznivci poskvrňují tělo, panstvem pohrdají a velebnosti se rouhají. 9A přece ani archanděl Michael, když se v rozepři s ďáblem přel o tělo Mojžíšovo, neodvážil se vynést potupný soud, ale řekl: „Pán tě potlač!“ 10Než tito (lidé) se rouhají věcem, které neznají, a v tom, co znají přirozeně jako nerozumná zvířata, propadají zkáze. 11Běda jim, neboť se dali cestou Kainovou, dali se za mzdu strhnout do bludu Balaamova a zahynuli ve vzpurnosti Koreově.

 

1. Poslední důvod jejich povolání ke křesťanskému životu tkví v otcovské lásce milosrdného Boha. Jsou zachováni pro Ježíše Krista na rozdíl od těch, kdo se mu stali ve víře nevěrnými.

2—3. Když se dověděl o nebezpečí víry pro ně, rozhodl se napsat tento list, ač již dříve měl v úmyslu něco jim napsat. Vyzývá je, aby bez bázně čelili bludařskému učení a zachovali víru, které apoštolově učili svaté, t. j. věřící, nejen pro ně, ale pro všechny budoucí křesťany.

4. Milosti Boží a svobodě Božích dětí rozumějí tak, že jsou pro ně osvobozeni od mravního zákona, a proto se mohou oddat bezuzdnému životu, bez mravních pravidel (Gal 5, 13; Řím 3, 8; 6, 1. 15—18); tím zapírají Ježíše Krista, nového zákonodárce; jednají jako by se milost od Krista přijatá obešla bez zachovávání mravního zákona, obsaženého hlavně v Desateru.

5—16. O trestech, které očekávají bludaře.

5—7. Jako výstrahu uvádí příklady trestů Božích, které stihnou i tyto bludaře: a) Izraelity, kteří pro nedůvěru projevenou Hospodinu na poušti nesměli vejít do zaslíbené země (Nm 14, 1...); b) anděly, kterým Bůh svěřil vládu, oni však mu odepřeli sloužit; ztratili svá vznešená místa a byli svrženi do pekel, kde čekají na konečné své odsouzení (Zjev 6, 17; 16, 14). Věřící, dejte pozor, abyste také neztratili vznešené postavení, k němuž vás víra v Krista povznesla! c) pohlavní zvrácenost mužů oněch potrestaných měst (Gn 19, 4...); eufemisticky se o tom zmiňuje jako o „běžení za jiným tělem", než které je přirozeně vhodné pro ty úkony.

8. Blouznivci nepravé svobody. Aby mohli svobodněji tělesně hřešit, odmítají božskou autoritu Kristovu nad sebou a tupí velebnost andělů.

9. Mají větší odvahu k vyššímu světu nad sebou než jakou ukázali dobří andělé k padlým andělům. Uvádí spor Michaelův o tělo Mojžíšovo. Juda má tuto zprávu ze židovského výkladu místa Dt 34, 5..., kde se praví, že Hospodin prostřednictvím andělů pohřbil Mojžíšovo tělo. Spor pak nejspíše záležel v tom, že satan chtěl, aby byl Mojžíš pohřben na známé místo, v naději, že Izraelité je budou uctívat modloslužebným způsobem, kdežto Michael tomu chtěl zabránit a uložil je na místě neznámém.

10. Ztratili ocenění věcí nebeských, nadpřirozených. Ve věcech těla se pak nedávají vést rozumem a vírou, nýbrž zvířeckými pudy.

11. Jako Kain zabil bratra, tak i oni zabíjejí duše svým špatným příkladem. Jako Balaam se dal strhnout lakotou k pronášení falešných proroctví a probouzel ke smilství (Nm 25, 1...; 31, 8. 16), tak činí i oni. Bouří se proti vší autoritě jako synové Koreovi proti Mojžíšovi (Nm 16, 1).

 

12Jsou to skvrny na vašich hodech, když s vámi beze studu hodují a pasou sami sebe; jsou to mraky bez vody sem tam honěné větrem, podzimní stromy bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné, 13divoké mořské vlny, které svou hanbu pěnou vynášejí, bludné hvězdy, pro něž je zachována na věky mrákota temnot.

14 O nich však prorokoval i Henoch, sedmý po Adamovi, slovy: „Hle, Pán přišel s desetitisíci svých svatých, 15aby vykonal soud proti všem a usvědčil všechny bezbožné ze všech jejich bezbožných skutků, které bezbožně páchali, a ze všech vzpurných (řečí), které promluvili proti němu bezbožní hříšníci.“ 16Jsou to reptalové, nespokojení se (svým) osudem; žijí podle svých žádostí, a jejich ústa mluví nadutě, lichotí lidem pro zisk.

17Ale vy, miláčci, pamatujte na slova, která vám předem pověděli apoštolově našeho Pána Ježíše Krista, 18když vám říkali: „V poslední době budou posměvači, kteří budou žít podle svých bezbožných žádostí.“ 19Ti působí strany, tělesní (lidé), kteří nemají Ducha.

20Ale vy, milovaní, budujte se na své přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, 21uchovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu. 22Mějte slitování s těmi, kdo jsou v pochybnostech, 23zachraňujte je, abyste je vytrhli z ohně; s jinými však mějte slitování s bázní, že budete mít v nenávisti i ten šat poskvrněný tělesností.

24Tomu, který vás může uchránit bez hříchu a postavit vás neposkvrněné v plesání před svou slávu, 25jedinému Bohu, našemu Spasiteli, skrze Ježíše Krista, našeho Pána, sláva, velebnost, vláda a moc přede vším časem, nyní a po všechny věky! Amen.

 

12. Při křesťanských shromážděních, při kterých se podávalo jídlo a potom hlavně eucharistie, tvoří vlastní kroužek se smyslným smýšlením a chováním; jen aby se najedli. Je marné od nich něco dobrého očekávat. Křtem vyšli z jedné smrti a nyní hříšným životem upadli do druhé, duchovní smrti.

13. Jako hvězdy, které vyšly ze své dráhy, jdou k záhubě, tak i oni, neboť vyšli z dráhy pravdy a mravnosti, ačkoliv se mylně domnívají, že oni jsou světla pravého učení.

14—15. Je zde citována starozákonní apokryfní kniha Henochova (1, 9), které si jak Židé, tak křesťané prvních století velmi vážili a užívali jí, dokonce mnozí ji pokládali za svatou knihu; Církev ji však do sbírky knih Písma svatého nikdy nepřijala. Této rozšířenosti knihy použil Juda k tomu, že z ní vzal místo vhodné k vyjádření svého tvrzení o vině bludařů a o trestu, který je očekává. Tím však neprohlašuje Henochovu knihu za posvátnou; citace této nesvaté knihy také neubírá posvátnosti listu. Juda psal nejprve k lidem své doby, na které takto, podle daného myšlenkového prostředí, podaná pravda o vině a budoucím odsouzení bludařů k věčnému trestu více působila.

16. Reptají proti Bohu, jeho prozřetelnosti, proti církevním a světským představeným. 17—23. Povzbuzení a napomenutí věřícím.

17—18. Jde o apoštoly, kteří čtenářům hlásali evangelium. Z jejich ústně hlásaných slov, ne napsaných, uvádí předpověď o bludařích; ti se objeví „v poslední době", která následuje po době apoštolů. Nemají Ducha, neposlouchají vnuknutí milosti Boží v sobě.

22. Takoví se ještě neoddali bludu, jsou však k němu náchylní.

23. ,,S bázní", aby se nenakazili od těch, kteří už bludu propadli.

 

 

TOPlist