LIST APOŠTOLA PAVLA ŘÍMANŮM

1 Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, vyvolený pro radostnou zvěst Boží, 2kterou Bůh napřed slíbil skrze své proroky ve svatých Písmech 3o svém Synu, který povstal z potomstva Davidova podle těla, 4ale podle ducha svatosti byl pro zmrtvýchvstání prokázán Synem Božím smoci, o Ježíši Kristu, našem Pánu; 5skrze něho jsme přijali milost a poslání, abychom ke cti jeho jména podrobili víře všechny národy; 6a mezi nimi jste i vy povoláni od Ježíše Krista - 7všem v Římě, od Boha milovaným, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

8Nejprve děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, že se o vaší víře mluví s chválou po celém světě. 9Mně pak je svědkem Bůh, jemuž sloužím svým duchem v radostné zvěsti jeho Syna, že neustále na vás pamatuji 10vždy ve svých modlitbách a prosím, zda mi snad bude jednou konečně dopřáno vůlí Boží přijít k vám. 11Neboť toužím vás uviděti, abych vám mohl něco udělit z duchovní milosti k vašemu utvrzení, 12to je povzbudit se mezi vámi vzájemnou vírou, vaší a svou. 13Rád bych, bratři, abyste věděli, že jsem si často předsevzal přijít k vám; než doposud mi v tom bylo zabráněno. Chtěl bych také u vás mít nějaký užitek jako u jiných národů. 14Mám závazky k Řekům i k barbarům, k moudrým i nerozumným; 15proto, co na mně jest, velice rád bych hlásal evangelium také vám v Římě.

16Neboť se nestydím za evangelium. Vždyť je to spásonosná síla Boží pro každého, kdo věří, nejdříve pro Žida, pak pro Řeka. 17Zjevuje se v něm totiž Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: Spravedlivý pak bude žít z víry.

 

1,1. Služebníky Kristovými jsou nazýváni všichni kazatelé Kristovi. Pavel však má důstojnost apoštola, jako dvanáct apoštolů, které vyvolil Ježíš Kristus; viděl totiž zmrtvýchvstalého Krista, od něhož byl poučen a zařazen mezi ně. - „Radostná zvěst Boží“ (evangelium Boží): Bohem totiž bylo zjeveno a k Bohu vede, je něco nového, jako vyplnění prorockých předpovědí.

3—6. Hned na začátku listu podává předmět a obsah evangelia. Je to zvěst o vtěleném Synu Božím, který se pokořil, když vzal na sebe slabou lidskou přirozenost, ale kterého Bůh zázraky a hlavně vzkříšením představil a prohlásil lidem jako svého Syna s náležitou mocí. Takto se ukázalo, že je sice podle těla potomek Davidův, ale zároveň že má svatý božský původ, který se tu nazývá ,duch svatosti'. Pavlovi se dostalo milosti poznat to tajemství a stát se jeho hlasatelem mezi národy, aby je podrobil víře neboli přivedl k věření, neboť víra je hlavně úkon dobré vůle.

7. „Milost a pokoj": spojené dva obvyklé pozdravy, řecký a židovský, ale povznesené a naplněné novým křesťanským obsahem. „Milost", nadpřirozený dar, kterým se stáváme dětmi Božími, „pokoj", který slibovali proroci pro dobu mesiášskou; shrnuje všechny nadpřirozené dary pro Krista nám udělené. Oba tyto vzácné dary pocházejí stejně od Otce i od Ježíše Krista, neboť oba mají jednu božskou přirozenost.

8—15. Apoštolova dávná touha navázat styky s římskými křesťany.

8. Pavel ve svých listech hned na začátku projevuje nesmírnou vděčnost k Bohu za živou víru. Neboť poznal sám na sobě, jaký je to neocenitelný dar, a sám byl Božím apoštolem při zrození víry v srdcích pohanů.

11 —12. Římská obec nebyla zneklidňována nepravým učením. Pravá víra byla u tamějších křesťanů dobře zakořeněna. Přesto ke vzrůstu ve víře bylo třeba nového povzbuzení a poučování. Pavel jim chce dát ten duchovní dar. Sám nezaložil tuto křesťanskou obec, a proto mluví o vzájemném povzbuzení.

16—17. Podává hlavní myšlenku, kterou v listě rozvádí.

Jak Židé, tak Řekové se chlubili svými přednost mi. Židé znali Písma sv., Řekové zase měli svou filosofii. Pavel se nestydí oběma hlásat evangelium, které se neopírá o pozemské přednosti, ale o silné působení Boží k vysvobození všech. To působení Boží je pak v daru spravedlnosti, který hříšného člověka pretvořuje a činí z něho dítě Boží. Tohoto daru se dostává každému člověku bez rozdílu, ne pro jeho skutky, ale proto, že věří. Této pravdě o ospravedlnění člověka na základě víry a ne jeho skutků věnuje apoštol další kapitoly. Zde ji podpírá slovy proroka Habakuka (2, 4).

 

18Boží hněv s nebe se zajisté projevuje proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti těch lidí, kteří nespravedlností zadržují Boží pravdu, 19protože co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to totiž zjevil. 20Vždyť od stvoření světa rozumem lze postřehnout jeho neviditelné vlastnosti, totiž jeho věčnou moc a božství, z věcí stvořených, takže nemají výmluvy. 21Neboť, ačkoli Boha poznali, jako Boha ho neoslavili, aniž mu vzdali díky, ale jejich myšlení zjalovělo a jejich nemoudré srdce se zatemnilo. 22 Říkali o sobě, že jsou moudří, ale stali se pošetilými 23a zaměnili slávu neporušitelného Boha za zobrazení podoby porušitelného člověka, ptáků, i čtvernožců a plazů.

24Proto je Bůh vydal v žádostech jejich srdce nečistotě, aby sami hanobili vlastní těla, 25protože zaměnili pravého Boha za klam a ctili tvora a sloužili tvoru místo Tvůrci, který má být veleben na věky. Amen.

26Proto je Bůh vydal hanebným vášním. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. 27A podobně i muži upustili od přirozeného užívání ženy a ve svých žádostech vzpláli k sobě navzájem, když muž s mužem páchal nestoudnost. I dostali sami na sobě odplatu, jaká patřila jejich poblouzení. 28A poněvadž neuznali za hodno mít poznání Boha, vydal je Bůh v nesprávné smýšlení, takže činili, co se nesluší; 29byli plni všeliké nespravedlnosti, nepravosti, lakoty, zloby, plni závisti, vražednosti, nešváru, lsti, špatnosti, byli našeptavači, 30utrhači, nenáviděči Boha, posměvači, byli nadutí, domýšliví, vynalézaví ve zlém, rodičů neposlušní, 31nerozumní, nestálí, nelítostní, nemilosrdní. 32A oni, ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdož se dopouštějí takových věcí, zasluhují smrt, nejen že sami je činí, nýbrž i souhlasí s jinými, kteří je dělají.

 

18—32. Pohané byli daleko od spásy.

18. Jediná cesta k záchraně od hněvu Božího je přijmout víru v Krista. Je to vidět na pohanech. Na ně dopadá Boží hněv pro jejich hříšný život, kterým brání pravdě, aby nebyla od všech poznána a aby člověka nepřetvořila; jde o náboženskou pravdu, a to nejprve o poznání Boha.

19—20. Přirozeným rozumem nelze podstatu Boží přímo poznat. Lze ho však poznat z jeho díla, viditelného vesmíru. Lidský rozum z něho může přirozeně usuzovat, že je vyšší bytost, která vše stvořila a uspořádala, která je věčná, nekonečně vznešená a hodná uctívání. Když k tomu pohané nedospěli, je to jejich vina.

21. Odklon pohanů od prvotního náboženství s jedním Bohem se projevoval stále hrozivěji. Nebylo již naděje, že se zbaví zatemnělosti srdce, mysli.

24. Náboženské poblouznění a nemravnost se navzájem podporují. Když se rozum neobírá vznešenými náboženskými pravdami, stává se otrokem nespořádaných vášní. Bůh, poněvadž nebyl od pohanů vážen a ctěn, ač jim to bylo možné a snadné, nedával jim mimořádné milosti, protože je nezasluhovali. Ponechal je v jejich zaslepenosti, v níž Boha zaměnili za klam, modlu.

25. Následky neochoty poznat pravého Boha se ukázaly v tom, že převraceli samu přirozenost a přirozené zákony, takže klesli pod zvířata do propasti zla.

32. Pohané znali mravní zákon a tresty na jeho přestupování a po leckteré stránce byli přísnější než Židé, na příklad, že kdo je nepolepšitelný ve výstředním životě, propadá smrti, a přece podle toho nežili. Nejen zlo páchali, ale vedoucí vrstva jejich společnosti je schvalovala.

 

2 Proto nemáš výmluvu, člověče, ať jsi kdokoliv, když soudíš. Neboť tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe; vždyť soudíš to, co sám děláš. 2Víme pak, že soud Boží právem přichází na ty, kdo takové věci dělají. 3A myslíš, člověče, který soudíš ty, kdo takové věci dělají, a sám je činíš, že unikneš Božímu soudu? 4Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, trpělivosti a shovívavosti? Nepozoruješ, že Boží dobrota tě pudí k pokání? 5Ale svou zatvrzelostí a nekajícím srdcem si hromadíš hněv pro den hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího, 6kdy on odplatí každému podle jeho skutků: 7životem věčným totiž těm, kdož s vytrvalostí v dobrém díle hledají slávu, čest a neporušenost; 8ale na sobce a na ty, kdo neposlouchají pravdy, ale poslouchají nepravosti, se rozlítí hněv. 9Soužení a úzkost přijde na duši každého člověka, který páchá zlo: především na Žida, ale i na Řeka. 10Ale sláva, čest a pokoj každému, kdo koná dobro: Židovi nejdříve, ale i Řekovi. 11 Neboť Bůh nikomu nestraní.

12Všichni totiž, kdož zhřešili bez zákona, bez zákona také zahynou; a všichni, kdo hřešili pod zákonem, budou zákonem souzení. 13U Boha zajisté nejsou spravedliví ti, kdo slyší zákon, nýbrž ti, kdo plní zákon, ti budou uznáni za spravedlivé. 14Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeně jednají podle zákona, ačkoliv zákona nemají, jsou sami sobě zákonem; 15 ukazují totiž, že dílo zákona mají vepsáno ve svém srdci. O tom jim vydává svědectví jejich svědomí, stejně i myšlenky, které se navzájem obviňují nebo také obhajují; (to se ukáže) 16 v den,

 

2. 1—3, 20. Ani Židé nešli správně k spáse.

1. Proti pohanům se Židé honosili pravým náboženstvím a Zákonem a pohrdali pohany jako Bohem zavrženými; to byl soud Žida nad pohanem. Pavel se nyní k němu obrací a váhu hříchů pohanů převažuje hříchy Židů, kteří přece znali mravní zákon. Ani oni tedy nemají ve svém hříchu výmluvy a potřebují odpuštění.

3. Židé té doby se domnívali, že pro svůj původ z vyvoleného národa dojdou spásy, i když budou páchat nepravosti.

4. Když Bůh hned netrestá, z toho neplyne, že některého hříšníka vyjímá ze zákona, z trestu za každou nepravost, ale popřává čas k pokání (Moudr 11, 24) a dává dostatečnou milost i zatvrzelým hříšníkům, aby se obrátili.

5. V den Božího soudu se ukáže Boží spravedlnost; ona na zemi hned není zřejmá, neboť dobří bývají často utlačováni a zlí vítězí.

6. Rozhodují tedy skutky, ne jen víra.

7. Je tedy mravně dobré a nábožensky správné konat něco dobrého kvůli věčné odměně v nebi.

9. Poněvadž Židé dostali více dobrodiní od Boha, mají tím větší vinu, když hřeší, a zasluhují větší trest. Stejně tak dostanou větší odměnu dobří Židé.

12. Pohané neměli mojžíšský Zákon, a proto nemohou být podle něho souzeni; budou souzeni podle přirozeného zákona, který mají v sobě.

13. Slyšení zákona nečiní ještě člověka Bohumilým. Třeba se jím v životě řídit; podle toho jednou dopadne soud.

14—15. I pohan, který neznal mojžíšský Zákon, mohl být prohlášen za spravedlivého, jestliže se řídil ve svém jednání nezkaženým přirozeným rozumem. Jím totiž poznával základní pravidla mravního řádu a šel za pravým dobrem. Ovšem bez pomoci milosti Boží to pohanu možné nebylo; ale bylo mu to možné bez znalosti mojžíšského Zákona. Pohané takto mohli poznat a plnit tatáž základní pravidla přirozeného zákona, jak jsou obsažena i v mojžíšském zákoníku. Oni si tedy byli i sami zákonem. Ze toho byli schopni, dokazuje i hlas svědomí, který se v nich ozýval, hlas, který schvaloval dobro a odsuzoval zlo, dobrým skutkům připisoval odměnu a zlým trest. Tento hlas svědomí bude také svědkem pohanům při posledním soudu.

 

kdy Bůh, podle mého evangelia, bude soudit skryté věci v člověku skrze Ježíše Krista.

17Než ty se nazýváš Žid, spoléháš na Zákon a honosíš se Bohem, 18znáš jeho vůli a dovedeš rozeznávati, co je dokonalé, protože jsi poučen Zákonem, 19domýšlíš se, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kdo jsou ve tmách, 20vychovatelem nerozumných, učitelem nedospělých, poněvadž máš pravidlo vědění a pravdy v Zákoně. 21Ty tedy jiného učíš, a sám sebe neučíš? Kážeš, že se nemá krásti, a kradeš? 22Říkáš, že se nemá cizoložit, a cizoložíš? Hnusíš si modly, a dopouštíš se svatokrádeže? 23Honosíš se Zákonem, a zneuctíváš Boha přestupováním Zákona? 24Vždyť Boží jméno je pro vás v posměchu mezi pohany, jak je psáno.

25Obřízka je ovšem užitečná, plníš-li Zákon; jestliže však přestupuješ Zákon, obřízka se ti stala neobřízkou. 26Jestliže; tedy neobřezaný člověk zachovává přikázání Zákona, zdaž jeho neobřízka nebude mu čítána za obřízku? 27A od přírody neobřezaný člověk, který plní Zákon, bude soudit tebe, který máš literu i obřízku, a Zákon přestupuješ. 28Neboť (pravý) Žid není ten, kdo je jím zevně, ani není (pravou) obřízkou ta, která je zevně na těle. 29Ale Žid je ten, kdo je jím uvnitř; a to je obřízka, která je v srdci, je z ducha a nikoliv z litery; taková má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha.

 

3 Jakou přednost má tedy Žid anebo jakou užitečnost má obřízka? 2Značnou po každé stránce. Především, že jim byly svěřeny Boží výroky. 3Ale co potom, jestliže někteří neuvěřili? Zmaří snad jejich nevěra Boží věrnost? 4Jistě ne! Spíše se má ukázati, že Bůh je pravdivý, ale každý člověk je lhář, jak je psáno: Abys byl shledán spravedlivým v svých slovech a zvítězil, když tě někdo bude soudit.

5Ale ukazuje-li se naší nepravostí Boží spravedlnost, co řekneme? Je snad Bůh nespravedlivý, když projevuje hněv? — mluvím po lidsku. 6Nikoliv! Neboť, jak bude Bůh moci soudit svět?

 

17—27. Vypočítává, čím Žid stál nad pohanem a na čem si mohl zakládat. Byl přece z vyvoleného národa, znal pravého Boha, byl poučen Zákonem a tak vycvičen, že mohl snadno rozeznávat, co více přispívá k mravnímu životu i z věcí, které nejsou o sobě ani hříšné, ani nehřišné, a takto mohl být učitelem pohanům atd. Ale, co mu to všecko pomůže, nezachová-li Zákon! A Židé ho skutečně neplnili, jak ukazuje citát ve v 24 z proroka Izaiáše (52, 5).

Židé kladli tolik důvěry v tělesnou obřízku, že podle rabínů ten, kdo ji měl, nemohl být Bohem zavržen. Obřízka ovšem dávala Židům mnoho výsad před jinými národy, ale zároveň zavazovala k zachovávání celého Zákona; jinak neměla ceny. Toto zachovávání Božích přikázání je hlavní věc při obřízce, neboť jen tehdy se může očekávat vyplnění Božích slibů. Zachovávání Božích přikázání bez vnější obřízky je ona obřízka srdce, která člověka doporučuje Bohu. Bůh se totiž dívá ne tak na to, co člověk na sobě má, nýbrž, co koná.

3, 2. „Boží výroky", hlavně prorocké předpovědi o Mesiáši a jeho království.

4. Na důkaz, že Bůh věrně splní své sliby, jsou uvedena slova Žl50, 6, kterými David po svém hříchu vyjádřil naději, že Bůh mu odpustí nejen pro jeho lítost, ale hlavně proto, že odpuštěním se více zaskví Boží věrnost. Jako tedy hřích Davidův nezlehčil Boží věrnost, nezlehčí ji ani nynější nevěra Židů.

5. 7. citovaného žalmu by mohl někdo uzavírat, že hříšník, hlavně hřešící Žid, svými hříchy nakonec přispívá k tomu, že Bůh ukáže svou dobrotu, a tím se proslaví.

6. „Svět", totiž pohany, jejichž odsouzení Žid očekával. I hříchy pohanů by nakonec vynesly najevo slávu Boží. Klade pak námitku: „Proč tedy by měli být souzeni jen pohané a ne i Žid, jehož nepravost by měla dát Bohu příležitost k slávě?"

 

7Jestliže však mou lží pravdivost Boži vynikla k jeho nesmírné slávě, proč ještě i já mám být souzen jako hříšník? 8A neplatí to, co o nás potupně roztrušují a co podle některých říkáme: ,,Čiňme zlo, aby vzešlo dobro"? Tito (lidé) jsou spravedlivě odsouzeni!

9Co z toho? Jsme my něco více? Naprosto ne! Vždyť jsme již obvinili Židy i Řeky, že všichni jsou pod hříchem, 10jak je psáno:

Není spravedlivého člověka,

ani jednoho;

11není rozumného,

není, kdo by hledal Boha.

12Všichni se odchýlili,

vesměs se stali neužitečnými;

není člověka, křerý hy činil dobro,

není ani jediného.

13 Otevřený hrob je jejich hrdlo,

svými jazyky snují lest,

hadí jed mají pod rty

14 a jejich ústa jsou plna

zlořečení a hořkosti;

15jejich nohy jsou rychlé ke krveprolití;

16zkáza a bída na jejich cestách,

17 a nepoznali cesty pokoje;

18 není bázně Boží před jejich očima.

19 Víme pak, že cokoli Zákon praví, mluví těm, kdo jsou pod Zákonem, takže každá ústa jsou umlčena a celý svět je vinný před Bohem, 20protože ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk; neboť Zákon dává jen poznání hříchů.

21Nyní však byla Boží spravedlnost zjevena bez Zákona, jak o ní svědčí Zákon a Proroci. 22Je to Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista, pro všechny, kdo věří; není totiž rozdílu. 23Vždyť všichni zhřešili a postrádají slávy Boží; 24bývají pak ospravedlňováni zdarma jeho milostí pro vykoupení, které je v Kristu Ježíši. 25Jeho Bůh ustanovil jako smírnou oběť skrze víru v jeho krvi, aby ukázal svou spravedlnost v tom, že pomíjel předchozí viny26v Boží trpělivosti, aby byla zřejmá jeho spravedlnost v nynějším čase, že je sám spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo je z víry v Ježíše.

 

7. Ukazuje dále nesmyslnost domnění, že hřích může zůstat bez potrestání, že hříšník vyvolává Boží dobrotu a milosrdenství.

8. Hřích zůstává hříchem stále a sám přímo nepřispívá k zjevení Boží dobroty a milosrdenství. Ukáže-li při něm Bůh svou dobrotu, vychází to z Boží moudrosti a moci, ale hříchu zůstává dále jeho trestnost.

9. Výsady, dané Židům, ještě je nečiní spravedlivými před Bohem. Tedy všichni, i Židé, jsou hříšníci, jak ukazuje Žl13, 1—3; 5, 11; 35, 2.

19. Některý Žid by mohl namítat, že citovaná slova platí o pohanech. Pavel to odmítá, neboť co bylo napsáno, bylo napsáno nejprve pro Židy, kteří byli pod Zákonem.

20. Řekne-li si Žid, že zachoval Zákon, tím se ještě nestal spravedlivým před Bohem. Neboť skutky podle Zákona se nedochází k spravedlnosti milé Bohu (21 142, 2). Zákon totiž jen rozšiřuje poznání o tom, co je dobré a co zlé, ale nedává odpuštění hříchu, ani ne milost, aby se ho mohl člověk vystříhat.

21—31. Bůh uvedl lidstvo na cestu spásy vírou v Ježíše Krista.

21. Po příchodu Ježíše Krista se kázáním evangelia ukázalo, že ospravedlnění se dostává nezávisle na Zákonu. Ale to není v rozporu se Starým Zákonem; naopak on vydává svědectví tomuto ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista.

22. „Boží spravedlnost", totiž ta, která přichází od Boha. Je to účast ve spravedlnosti Bohu vlastní a její odraz v nás; jí se stává člověk spravedlivým a z ní dostává přeslavné výsady Božích dětí. Je to posvěcující milost se všemi nadpřirozenými dary, která se vlévá do duše po odpuštění hříchů. Nutným předpokladem však a začátkem k nabytí této spravedlnosti je víra v Ježíše Krista. (Tříd. sněm, sed. VI, hl. 8.)

23. „Sláva Boží", kterou by jim Bůh na věčnosti dal, kdyby nezhřešili.

24—26. Vnitřní oživení přijatou spravedlnosti není dáváno pro něčí zásluhy, ale jedině z dobroty Boží; Bůh k němu zadarmo milosrdně připravuje darem víry, bázně a lítosti. Ale ze strany Kristovy nejde o něco zadarmo, neboť on dostatečně za nás zaplatil, abychom byli vykoupeni z moci hříchu. Zaplatil podle Božího ustanovení svou krví, přinesenou jako oběť; jedině tato krev přinesená v oběť má v sobě moc usmířit Boha. My se stáváme účastni tohoto usmíření vírou. Poslední cíl ospravedlnění takovým způsobem, totiž skrze krev Kristovu, bylo zjevení Boží spravedlnosti, která žádá za urážku přísné zadostučinéní. A dále v době před Kristem lidstvo nahromadilo spoustu hříchů, které nebyly trestány podle spravedlnosti, ale Bůh je jakoby pomíjel a ukázal se shovívavý. Spravedlnost Boží čekala totiž až na tu chvíli, kdy Ježíš Kristus spravedlivě zadostučiní za hříchy. Na něm se tedy zjevila Boží spravedlnost po věky jakoby skrytá. Takto v novozákonní době Bůh ukázal, že je spravedlivý, když žádal takové zadostučinění, a zároveň milosrdný k lidem, když ospravedlňuje ty, kdo věří v Krista.

 

27Kde je tedy chlubení? Je vyloučeno. Jakým zákonem? Skutků? Ne, ale zákonem víry. 28Máme tedy za to, že člověk bývá ospravedlňován vírou beze skutků Zákona. 29Což je jen Bůh Židů? Což není také pohanů? Zajisté i pohanů. 30Vždyť je jen jeden Bůh, který ospravedlní obřezané pro víru a neobřezané skrze víru. 31 Zákon tedy vírou rušíme? Jistě ne, nýbrž Zákon upevňujeme.

 

4 Čeho tedy řekneme, že dosáhl Abraham, náš tělesný praotec? 2Neboť byl-li Abraham ospravedlněn ze skutků, má se proč chlubit; ale ne ve vztahu k Bohu. 3Co však praví Písmo? Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to započteno jako spravedlnost. 4Než tomu, kdo pracuje, se odměna nepočítá, z milosti, nýbrž z povinnosti. Tomu však, kdo nepracuje, ale věří v toho, který ospravedlňuje bezbožného, počítá se jeho víra za spravedlnost. 5Tak i David nazývá blaženým člověka, kterému Bůh započítá spravedlnost beze skutků:

7Blaženi jsou ti,

jimž byly odpuštěny nepravosti

a kterým hříchy

byly zakryty.

8Blažen člověk,

kterému Bůh nepřičítá hřích.

 

27. Bůh učinil ospravedlnění závislým na víře, která je také dar Boží. Tím je odňata člověku možnost jakkoli se zde chlubit.

28. Nepraví „jen vírou", jako by nebylo ke spáse třeba i skutků z víry.

29—30. Kdyby ospravedlnění záviselo na plnění mojžíšského Zákona, znamenalo by to, že Bůh je Bohem jen Židů, kterým dal ten Zákon, kdežto pohanům by bylo nemožné dojít spásy, což ani Židé nepřipouštěli. Pro všeobecnost spásy byl tedy stanoven zákon víry.

4, 1—25. Přiklad Abrahamův ukazuje nutnost víry k ospravedlnění.

1—3. Abraham platil u Židů nejen za tělesného otce, nýbrž jako vzor spravedlnosti, který měli všichni Židé následovat. Je-li tedy Abraham spravedlivý, má chválu u Boha. Ale tu nemohl získat svými skutky, poněvadž pak by to byla chvála, která zůstává u Abrahama. Proto ta jeho chvála u Boha není zasloužena skutky. Odkud tedy pochází? Z Písma svatého je patrné, že jí nabyl z víry:,Abraham uvěřil..,“ (Gn 15, 6). Tehdy Abraham uvěřil Božímu slibu, že bude mít četné potomstvo. A potom, ne při nějakém skutku, se mu dostalo uznání, že je spravedlivý. Touto vírou pak byl oduševněn celý život Abrahamův, a proto to byl život spravedlivý.

4—5. Příklad o dělníku, kterému patří mzda pro jeho práci a ne z milosti pánovy, ukazuje, že spravedlnosti, pro niž Bůh chválí člověka a má v něm zálibu, se dostává jako daru, poněvadž k této spravedlnosti se přijde vírou; tak totiž Bůh ustanovil.

6-8. Také David je svědkem, že spravedlnosti, která přináší odpuštění hříchů, se dostává z víry a ne ze skutků. Když mu totiž Nathan oznámil, že hřích je mu odpuštěn, uvěřil. V Žl31, 1—2 se pak vůbec nezmiňuje o skutcích, které by odpuštění zasloužily.

 

9Nuže, vztahuje se toto blaženství jenom na obřezané či také na neobřezané? Pravíme totiž: Abrahamovi byla víra započtena jako spravedlnost. 10Jak tedy byla započtena? Když byl obřezán či když byl neobřezán? Ne když byl obřezán, nýbrž když byl neobřezán. 11 přijal znamení obřízky jako pečeť spravedlnosti z víry, spravedlnosti z doby neobřezanosti, 12aby byl otcem všech, kdo věří a jsou neobřezáni, takže i jim je započítána spravedlnost, a aby byl otcem obřezaných, kteří nejen mají obřízku, ale také kráčejí ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham, dokud byl neobřezaný.

13Vždyť zaslíbení, že bude dědicem světa, se nedostalo Abrahamovi a jeho potomstvu Zákonem, nýbrž spravedlností z víry. 14Kdyby však dědici byli (jen) ti, kdo jsou ze Zákona, víra by byla zmarněna a zaslíbení zrušeno. 15Zákon přece působí hněv; kde pak není Zákona, není ani přestoupení. 16 A proto z víry, aby (bylo) z milosti, a tím aby bylo zaslíbení jisté pro všechno potomstvo, nejen pro to, které je ze Zákona, nýbrž i pro to, které je z víry Abrahama, který je otec nás všech, 17jak je psáno: Ustanovil jsem tě za otce mnohých národů, a to před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá to, co není, jako by bylo.

18 On uvěřil v naději, ačkoliv nebylo naděje, že se stane otcem mnohých národů, jak (mu) bylo řečeno: Tolik bude tvého potomstva. 19A neochabl ve víře při pohledu na své tělo již odumřelé - vždyť měl skoro sto let - a na odumřelé lůno Sářino; 20pro Boží zaslíbení nezapochyboval v nevěře, ale zesílil ve víře, takže vzdal Bohu chválu 21a byl pevně přesvědčen, že (Bůh) je mocen také uskutečnit, co slíbil.

22Proto také mu to bylo započteno jako spravedlnost. 23Ale nejen pro něho bylo napsáno, že mu to bylo započteno, 24nýbrž i kvůli nám; i nám bude započteno, když věříme v toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, 25který byl vydán pro naše proviny a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.

 

9—12. Abraham jako vzor spravedlnosti má světový význam. Není jím jenom pro Židy, kteří se od ostatních národů lišili obřízkou, nýbrž pro všechny národy, neboť byl za spravedlivého uznán ještě před obřízkou. Takto je duchovním otcem všech věřících v jednoho Boha, kteří mají přijít k ospravedlnění stejným způsobem, totiž vírou a bez obřízky. Tělesným otcem Židů se stal obřízkou; ta je jen vnějším znamením jeho spravedlnosti a ne příčinou.

13. Nejen spravedlnosti se dostalo Abrahamovi po jeho víře, ale i zaslíbení, že se jeho potomkům dostane země Kanaan (Gn 13, 15; 18, 8), která je obrazem mesiášského království a duchovních dober, jejichž požehnání budou účastný všechny národy země.

14—15. Bůh dal Abrahamovi a jeho potomstvu ono zaslíbení ze své dobroty. Kdyby však jeho vyplnění bylo vázáno na mojžíšský Zákon, nemohlo by být uskutečněno, protože by tomu bránily hříchy, které svolávají jen hněv Boží. Zákon pak dává poznání nových hříchů, ale nedává sílu se jich varovat, a proto to nepřímo působí rozmnožení hříchů.

16. Proto Bůh učinil vyplnění svých slibů závislým na víře, aby bylo zřejmé, že je to Boží dar, a to pro všechny národy, neboť Abrahama učinil duchovním otcem všech národů (Gn 17, 5).

17—21. Abraham uvěřil, že Bůh je mocný, aby mu dal potomstvo proti všemu lidskému očekávání. Uvěřil, že Bůh to oživuje mrtvé, odumřelého Abrahama a Sáru, a volá, co není, jako by bylo, totiž to četné potomstvo jak tělesné, tak hlavně duchovní.

23—25. Podle Abrahama i my docházíme k ospravedlnění vírou v Boha, který měl tu moc vzkřísit svého Syna, jako projevil svou moc na odumřelém Abrahamovi. Hlavní pravdy pak této víry jsou, že Otec vydal svého Syna na smrt za naše hříchy, on pak vstal pro naše ospravedlnění, které přináší po odpuštění hříchů nový život do duše, a tak má svůj vzor v Kristové vzkříšení. 5, 1—11. Ospravedlnění z víry je zárukou spásy.

 

5 Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, uchovejme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. 2Skrze něho totiž máme i přístup vírou k této milosti, v níž jsme, i se chlubíme nadějí v Boží slávu. 3Ano více, neboť se i chlubíme souženími, protože víme, že soužení působí trpělivost, 4trpělivost pak vyzkoušenost, vyzkoušenost zase naději. 5Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 6Neboť tehdy, kdy jsme byli ještě slabí, Kristus zemřel v pravý čas za bezbožníky. 7Vždyť stěží umře kdo za spravedlivého člověka; za dobrého se snad ještě někdo i odhodlá zemřít. 8Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci.

9Oč spíše tedy, když jsme byli nyní ospravedlněni jeho krví, budeme jím zachráněni před hněvem. 10Neboť jestliže jako nepřátelé jsme byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, čím spíše jakožto smíření budeme zachráněni jeho životem. 11A nejen to, nýbrž se i chlubíme v Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož| jsme nyní dostali smíření.

12Proto, jako skrze jednoho člověka vešel hřích do tohoto světa, a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi přešla smrt, protože všichni zhřešili... 13Byl sice hřích na světě až do Zákona; ale hřích se nepřičítá, když není zákona. 14Přesto smrt kralovala od Adama až do Mojžíše i nad těmi, kdo se neprovinili podobným proviněním jako Adam, který je předobraz toho budoucího.

 

1. „Pokoj s Bohem", duše není již zmítána výčitkami a bázní před hněvem Božím a věčnými tresty.

3—4. Soužení již neoslabuje, ale sílí naději ve věčnou slávu, neboť snáší-li je člověk křesťansky, nabývá ctnosti trpělivosti, a ta otvírá široké pole ctností. Křesťan pak tím ukazuje, že usiluje více o věčná dobra než o dobra pozemská, a tím se stává osvědčeným. A když vše vítězně překoná, roste i jeho naděje ve věčnou odměnu.

5. Křesťanská naděje se opírá o všemohoucnost a věrnost Boží, a proto nemůže zklamat, jak selhávají naděje lidské. A to dokazuje skutečnost lásky Boží v nás. Neboť ona nás ujišťuje o Boží lásce k nám a o tom, že Bůh nám dá, co slíbil (srov. Jan 14, 23). Ano sám Duch svatý v nás přebývá, abychom se stali účastni božské přirozenosti.

6. Jistotu této naděje ukazuje i nesmírná láska Kristova k nám. Láska Kristova je nejlépe patrná na tom, že za nás zemřel jako za hříšníky. To je přece neslýchaná věc, aby někdo obětoval svůj život za provinilce. Vždyť stěží kdo obětuje svůj život za člověka čestného; stává se to někdy. Mohl tedy Bůh dát větší důkaz své lásky k nám jinak než tím, že nás miloval, ačkoliv jsme byli nehodní jeho lásky, ano, byli jsme jeho nepřátelé? Jak pevná je teprve jeho láska k nám, když jsme s ním smířeni a stali jsme se jeho děti. 9. Když učinil více, dá i to menší.

11. Nejen v budoucnosti se ukáže láska Boží, když budeme ochráněni před hněvem Božím, ale láska Boží k nám je s námi i nyní, v každé chvíli našeho života.

12—21. Hříchem zkažené lidstvo je obnoveno Kristovou milostí.

12. „Hřích", totiž dědičný hřích, který je dokazován v následujících verších. Připomíná Adama, který jako hlava lidstva přestoupil nařízení Boží, na jehož přestoupení byl stanoven trest smrti. Adamův hřích se stal dědictvím celého lidstva; jako by se celé lidstvo stalo dědicem blaženého stavu v ráji, kdyby Adam jako hlava lidstva nezhřešil.

13—14. Mojžíšský Zákon hrozil trestem smrti hříšníkům, na příklad odpadlíkům od víry a pod. Ale předtím nebyl vydán zákon, který by hrozil smrtí. A přece lidé umírali, ač se hřích nepřičítal jako hodný smrti. Když přece umírali, a to i ti, kteří nebyli schopni hřešit, jako na příklad děti, to dokazuje, že všichni měli na sobě hřích, ale ne osobním činem jako Adam. Tedy proto hřích zdědili, a s ním i smrt.

 

15Ale tak tomu není i s darem jako s proviněním. Neboť jestliže proviněním jednoho zemřelo jich mnoho, mnohem spíše Boží milosti a milostivého daru, který je od jednoho Člověka, Ježíše Krista, přehojně se dostalo na mnohé. 16A není tomu tak s darem jako se skutkem jednoho hříšníka; neboť rozsudek nad jedním vedl k odsouzení, kdežto milost při mnoha proviněních je k ospravedlnění. 17Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista.

18Nuže, jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. 19Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými.

20K tomu pak přišel Zákon, aby se rozmnožil hřích. Kde se však rozmnožilo provinění, tam se nesmírně rozhojnila milost, 21aby jako hřích kraloval ve smrti, tak i milost kralovala spravedlností k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

 

15. Srovnává Adama s Ježíšem Kristem. Adamův hřích byl příčinou smrti všech lidí, rozšířil se na celé lidstvo. Na druhé straně i milost a dobrota Boží přešla skrze Krista na všechny lidi.

16. Srovnává se účinnost hříchu a milosti. Hřích Adamův působil odsouzení všech lidí, kdežto milost postupuje z těchto mnoha hříchů k ospravedlnění.

17. Hřích Adamův vedl k trestu smrti, kdežto milost Kristova vede k věčnému životu.

18. Ospravedlnění skrze Ježíše Krista je pro všechny lidí a všem dostačí; mnozí ovšem té možnosti nepoužívají.

19. Jasně se tu tvrdí, že všichni lidé zdědili po Adamovi hřích.

20—21. Zákon byl dán jako světlo pro mravní život. Ale ve skutečnosti hříchů přibylo, když byl dán Zákon. Tím si měli lidé více uvědomit, že hřích zde skutečně je a že tedy nutně potřebuji milosti; tim více pak měli po ní toužit a očekávat, až přijde.

 

6 Co tedy řekneme? Máme setrvat v hříchu, aby se rozmnožila milost? 2Jistě ne! Jak budeme ještě v hříchu žít my, když jsme mu zemřeli? 3Což nevíte, že my všichni, kdo jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme v jeho smrt pokřtěni?

4Byli jsme tedy spolu s ním křtem pohřbeni ve smrt, abychom, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my žili v novém životě. 5Neboť jestliže jsme byli naň vštípeni tím, že jsme se mu připodobnili v (jeho) smrti, pak budeme (podobni) i ve zmrtvýchvstání.

 

6, 1—11. Nový život, nabytý křtem, v bezhříšnosti a v Bohu. 2. „Zemřít hříchu“ znamená odříci a zbavit se ho, aby nás již neovládal svými žádostmi.

3—4. Křest se děl úplným ponořením katechumena do vody. Toto ponoření znamená smrt a pohřbení Páně, a vynoření z vody zase zmrtvýchvstání Páně. V nitru křesťana působí ponoření odumření hříchů, vynoření působí narození člověka k novému duchovnímu životu. Pokřtěný se tím nejen podobá zemřelému, pohřbenému a zmrtvýchvstalému Kristu, ale je zasvěcen, tajemně spojen, životně vštípen do těchto tajemství Kristova vykoupení. Stává se účasten smrti, pohřbení a zmrtvýchvstání Páně. To v něm působí odumřeni všemu hříchu a začátek nového nadpřirozeného života v milosti. Tyto pravdy se často opakují v listech svatého Pavla (Gal 2, 20; Kol 2, 12-13; Ef 2, 5).

5. Počínajíc křtem rosteme s Kristem v jednom životě, tvoříme s ním totiž jedno duchovní tělo. Když jsme se pak duchovní smrtí hříchů připodobnili jeho íysické smrti, máme účast i v jeho tělesném zmrtvýchvstání tím, že vstáváme k novému duchovnímu životu.

 

6Vždyť to známe, že náš starý člověk spolu s ním byl ukřižován, aby bylo zničeno tělo hříchu, abychom již neotročili hříchu; 7kdo totiž zemřel, je zproštěn hříchu. 8Jestliže jsme však s Kristem zemřeli, věříme, že s ním budeme také žít, 9protože víme, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá; smrt nad ním již nepanuje. 10Neboť jeho smrt byla smrt hříchu jednou provždy; ale jeho život je život pro Boha. 11Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu v Kristu Ježíši.

12Ať tedy hřích nekraluje ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho žádostí. 13Ani nedávejte své údy hříchu za nástroj nepravosti, nýbrž oddejte se Bohu jako lidé, kteří zemřeli, a žijí, a své údy (dejte) Bohu za nástroj spravedlnosti. 14Vždyť hřích nebude nad vámi panovati; nejste přece pod Zákonem, nýbrž pod milostí.

15Co z toho? Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Jistě ne. 16Nevíte, že, dáte-li se někomu za otroky k poslušnosti, jste otroky toho, koho posloucháte, buď hříchu k smrti, nebo poslušnosti k spravedlnosti? 17Ale díky Bohu za to, že jste byli otroky hříchu, ale uposlechli jste ze srdce toho způsobu učení, kterému jste byli odporučeni, 18a když jste byli osvobozeni od hříchu, stali jste se otroky spravedlnosti. - 19Vyjadřuji se po lidsku pro slabost vašeho těla. Neboť jako jste dávali své údy do otroctví nečistotě a nepravosti pro nepravost, tak dejte nyní své údy do otroctví spravedlnosti pro posvěcení.

 

6. Svatý Pavel v nás rozeznává dva lidi: člověka starého a člověka nového, podle dvou různých stavů v nás. Starý člověk, pokud jsme pod hříchem, je otrok nezřízených žádostí; to je dědictví po Adamovi. Nový člověk, znovuzrozený Kristovou milostí, žije v poslušnosti k Bohu, ve spravedlnosti a svatosti. Starý člověk byl ukřižován spolu s Kristem, který zemřel za naše hříchy místo nás, nám pak se při křtu dostává plodu ze smrti Páně. Takto bylo zničeno tělo hříchu, to je tělo, pokud je nástrojem hříchu a podněcovatelem k němu (Gal 5, 23; Kol 2, 11).

8—9. „Budeme žíti“ v milosti a pak ve slávě. Křtem jsme byli životně připojeni ke Kristu, který v nás žije milostí: on však už žije nesmrtelným, věčným životem ve svém těle, a tak i nám dává milostí počátek věčného života. Nikdy již neopustí duši se životem milosťi, pokud člověk sám se od tohoto života hříchem neodvrátí. Máme se proto snažit vytrvat v milosti přijaté při křtu.

10—11. Kristova oběť na kříži má nekonečnou cenu a moc, a proto nemusí být opakována. Tak i křesťané se mají pokládat mrtvé hříchu jednou provždy a za žijící pro Boha na věky. 12—23. Život v hříchu a život ve službě Boží.

12—13. I po křtu jsme nakloněni ke hříchu, zlá žádostivost číhá na příležitost, aby nás znovu ovládla a našich údů použila proti vůli Boží a aby získala ztracenou nadvládu. Tomu máme uniknout varováním se zla. Ale to nestačí, nýbrž máme jednat ve všem jako Bohu zasvěcení křtem svatým, aby se tak naše údy staly nástrojem milosti, svatosti. K tomu se nám pak dostává v novozákonní době hojné nadpřirozené pomoci.

14. Jsme schopni uchovat se v novém životě, neboť Zákon milosti nám k tomu dává sílu. To není jako za Starého Zákona; ten dával nařízení, ale pomoc k jejich plnění neposkytoval.

16—18. Život člověka je možný jenom v poslušnosti. Koho člověk dobrovolně poslouchá, tomu slouží. Křesťané se zbavili jha hříchu a zasvětili se životu podle vůle Boží, spravedlnosti. Dvěma pánům nelze sloužit (Mt 6, 24). Křesťané tedy již nemají hřešit, ale řídit se evangeliem, novým zákoníkem.

19. Žít ve spravedlnosti není pro člověka těžší než žít v hříchu.

 

20Neboť dokud jste byli otroky hříchu, byli jste svobodni pro spravedlnost. 21Nuže, jaký jste tehdy měli užitek z věcí, za které se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. 22Nyní však, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek pro posvěcení a konec věčný život. 23Neboť mzda za hřích je smrt, ale Boží dar je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

7 Či nevíte, bratři - vždyť mluvím k těm, kdo znají Zákon, že Zákon vládne nad člověkem, dokud žije? 2Tak vdaná žena je vázána zákonem k muži, dokud on žije; když však muž umře, je osvobozena od zákona k muži.3 Proto, oddá-li se za života svého muže jinému muži, bude nazvána cizoložnicí; když však muž umře, je osvobozena od toho zákona, takže není cizoložnicí, oddá-li se jinému muži. 4Tak i vy, moji bratři, zemřeli jste Zákonu skrze Kristovo tělo, abyste patřili jinému, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinášeli ovoce Bohu. 5Dokud jsme totiž byli tělesní, hříšné vášně, probuzené Zákonem, působily v našich údech, abychom přinášeli ovoce smrti. 6Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, neboť jsme odumřeli tomu, čím jsme byli poutáni, takže sloužíme v novém duchu a ne v zastaralé liteře.

7Co tedy řekneme? Je Zákon hřích? Jistě ne. Ale hřích bych nepoznal bez Zákoná. Neboť o hříšné žádosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: Nepožádáš! 8Ale hřích vzal podnět z přikázání a způsobil ve mně všelikou žádost; neboť bez Zákona je hřích mrtvý. 9Já jsem žil kdysi bez Zákona. Když však přišlo přikázání, hřích ožil, 10já však jsem zemřel. I ukázalo se, že přikázání, které mi mělo být k životu, je k smrti. "Hřích totiž vzal podnět

 

7, 1—6. Křesťané jsou osvobozeni od jha starozákonního. 1—4. Na zákoně o manželství ukazuje, že Zákon mojžíšský již nezavazuje křesťany. Ne ovšem v tom smyslu, že by jeho přikázání pro mravní život přestalo platit - na př. Desatero zavazuje všechny křesťany, ale v tom smyslu, že Starý Zákon přikazoval, a tím vládl, ale neposkytoval duchovní pomoc k životu podle vůle Boží. Té se dostává až v Novém Zákoně, totiž milostí. Osvobození od nadvlády Zákona přišlo od těla Kristova, jeho utrpení a smrti. Křtem pak jsme zemřeli s Kristem Zákonu, abychom s Kristem zmrtvýchvstalým začali život pro Boha.

5. Zákon poučoval o tom, co je zlé, vzbuzoval nepřímo chuť po zapovčděném ovoci, ale nedával sílu varovat se ho.

6. Máme již nový princip života, to je milost Ducha svatého, a nejsme již starým člověkem.

7—13. Čím byl Zákon pro hřích člověka.

7. Z toho, že teprve po osvobození od vlády mojžíšského Zákona je možno sloužit cele Bohu, mohl někdo vyvozovat, že Zákon byl proti vůli Boží, a tedy hříchem. Pavel to rozhodně odmítá a hluboce psychologicky ukazuje stav člověka s dědičným hříchem pod Zákonem. V živém slohu mluví o tom člověku, jako by to byl on sám: „Hřích bych nepoznal...“, totiž dědičný hřích, jak se ukazuje zlou žádostí. Kdyby Zákon neřekl: „Nepožádáš", nevěděl by, že nespořádané žádosti, které se v něm ozývají, jsou hříšné. Podobně pohané, kteří se měli řídit přirozeným zákonem.

8. „Hřích", totiž náklonnosti ke hříchu, následek to hříchu dědičného, se ozval, když Zákon ukazoval, co je zlé a čeho se třeba varovat. Ne tedy Zákon sám vzbudil zlou žádost, vždyť to, že zakazoval, bylo dobré, ale náklonnost ke hříchu se projevila právě při tom zákazu; vždyť je známo, že zakázané ovoce nejlépe chutná. Kdyby se tedy neozval Zákon, nevzbudila by se ani žádost po věci zakázané a hříchu by nebylo.

9. „Kdysi", v dětství, kdy Izraelita nebyl ještě vázán Zákonem, a tedy pro něho neplatil, zlá žádost v něm jen dřímala. Ale probudila se, jakmile rozumem poznal, že je něco v Zákoně zakázáno, a poněvadž Zákon nepodával pomoc, jednal proti němu, čili mravně zemřel.

11. Ukazuje, jak Zákon, sám o sobě dobrý, stal se nepřímo příčinou pádu a smrti. „Hřích", zděděná náklonnost ke zlému.

 

z přikázání, oklamal mě a jím zabil. 12Tedy: Zákon je sice svatý a přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. 13Stala se mi tedy dobrá věc smrtí? Jistě ne! Ale hřích, aby se ukázal jako hřích, působil mi dobrem smrt, aby se hřích stal velmi hříšným, a to j skrze přikázání.

14Víme zajisté, že Zákon je duchovní. Já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. 15Neboť co činím, nechápu, vždyť nekonám dobro, které chci, ale Činím zlo, které nenávidím. 16Činím-li tedy to, co nechci, přisvědčuji Zákonu, že je dobrý. 17Ale pak to již nedělám já, nýbrž hřích, který přebývá ve mně. 18Vím totiž, že ve mně, to je v mém těle, nepřebývá dobro. Neboť chtění je při mně, ale vykonání dobra nikoliv; 19vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž činím zlo, které nechci. 20Jestliže tedy činím to, co nechci, nedělám to již já, nýbrž hřích, který přebývá ve mně. 21Shledávám tedy zákon, že, když chci činit dobro, je u mne zlo. 22Libuji si totiž v Božím zákoně podle vnitřního člověka; 23pozoruji však ve svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mého rozumu a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech.

24Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? "'Díky Bohu, skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Tak tedy já sám sloužím rozumem Božímu zákonu, tělem však zákonu hříchu.

 

13. Zákon byl dán Bohem k dobru Člověka, a proto je dobrý a svatý. Sám tedy není přímou příčinou duchovní smrti. Tou je zděděný sklon k hříchu v člověku, který se probudil, a takto ukázal všechnu zlobu hříchu, jak je proti vůli Boží. Zneužil dobrého přikázání a skutkem proti němu ukázal svou velkou zlobu. Tak dobrého přikázání bylo užito ke zlu a proti Bohu. Bůh to dopustil, aby člověk tím toužebnčji očekával Vykupitele z hříšného stavu.

14—25. Zákon sám nepůsobí duchovní smrt, ale hřích - vládce v člověku.

14. Zákon je duchovní, protože chce člověku mravní dobro, plnění vůle Boží. „Já", člověk nevykoupený milostí Kristovou, „tělesný", ovládaný nižší částí člověka, která se nechce podrobit vůli Boží, ač duchovní část člověka by ráda šla s vůlí Boží.

15. Jako otrok poslouchá slepě svého Pána, tak i „já“ sklonu k hříchu. Vím o mravním dobru, ale v jakési zaslepeností a bezmocnosti jsem ovládán zlou žádostí. Nedovedu si to vysvětlit; chtěl bych činit dobro, ale konám úplný opak. Ne že by člověk s dědičným hříchem konal jen zlo, neboť lidská přirozenost naprosto zkažená není, ale když přichází k činu, stává se, že by rád jednal dobře, ale pak koná zlo, které poznává jako protivné vůli Boží.

17. V člověku jsou tedy dva počátky: jeden, který schvaluje zákon Boží a je při něm, to je duchovní ,,já", druhý pak hřích neboli zděděná náklonnost k němu, která v něm vládne a strhuje ho k sobě. Tím apoštol neumenšuje hříšníkovu vinu, ale chce ukázat jeho ubohý stav v otroctví hříchu a příčinu zlého jednání, totiž náklonnost ke hříchu následkem dědičného hříchu. Ta smutná zkušenost vede k závěru, že v nevykoupeném člověku nad sklonem k dobrému převládá sklon k zlému, který je v těle, t. j. neduchovní části člověka.

19. Nepopírá svobodné jednání člověkovo i v hřešení, jako by člověk musel hřešit; neboť praví-li: „Činím zlo, které nechci", tvrdí tím, že odsuzuje zlo, které činí a chtěl by je nečinit.

20. Je tedy něco v člověku, co ho stahuje od jednání podle rozumu, totiž žádost zlého. Je třeba pomocné milosti, aby člověk nepodlehl.

21. Denně za poznáním správného jednáni se ozývá hlas opačný, který podněcuje jednání proti rozumu; jsou to nespořádané vášně.

22—23. „Libuji si", schvaluji zákon Boží jako dobrý a svatý. Ta záliba však zůstává jen zálibou, neboť v tom člověku, který je v hříchu, sklon ke zlému v jeho tělesných údech je mocnější.

24. Z tohoto bídného stavu vyráží skoro zoufalý výkřik: „Já nešťastný člověk...!“ Kdo ho zbaví té hříšnosti, která převládá v jeho těle a působí duchovní smrt?

25. Jako blesk vnáší světlo do tragedie lidské bytosti slovo o Bohu, který skrze Ježíše Krista dal vykoupení. Jaké díky možno za to vzdát

 

8 Není tedy nyní odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. 2Vždyť zákon ducha, který oživuje v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. 3Neboť co bylo nemožné Zákonu, protože neměl síly pro tělesnost, učinil Bůh tím, že poslal vlastního syna v podobě hříšného těla a pro hřích a odsoudil hřích na těle, 4aby spravedlnost Zákona byla vyplněna na nás, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle ducha.

5Vždyť ti, kdo jsou podle těla, obmýšlejí tělesné věci, ale ti, kdo jsou podle ducha, věci duchovní. 6Tělesné smýšlení však vede k smrti, ale duchovní smýšlení vede k životu a k pokoji. 7Proto je tělesné smýšlení v nepřátelství k Bohu; neboť není, ba ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. 8Ti však, kteří jsou tělesní, nemohou se líbit Bohu. 9Ale vy nejste tělesní, nýbrž duchovní, jen když ve vás přebývá Duch Boží. Nemá-li pak kdo Kristova Ducha, ten není jeho. 10Ale je-li Kristus ve vás, tělo je ovšem mrtvé skrze hřích, duch však je život skrze spravedlnost. 11A jestliže Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla svým Duchem, který přebývá ve vás.

12Nuže, bratři, nejsme dlužníky těla, abychom žili podle těla. 13Neboť žijete-li podle těla, zemřete; jestliže však duchem umrtvujete skutky těla, budete žít.

14Neboť všichni, kdož jsou vedeni Duchem Božím, to jsou synové Boži. 15Nepřijali jste zajisté ducha otrockého, abyste se zase báli, nýbrž přijali jste ducha synovského, v kterém voláme: ,,Abba, Otče!“ 16Duch sám svědčí s naším duchem, že jsme děti Boží. 17Jsme-li však děti, jsme také dědici; dědici Boží a spoludědici Kristovi, jen když spolu (s ním) trpíme, abychom spolu (s ním) byli také oslaveni.

 

Bohu? „Tak tedy já,.,", ponechán totiž sám sobě, bez pomoci milosti Boží.

8, 1—13. Nový duchovni život.

2. Křtem jsme přivtěleni ke Kristu jako údy k tělu a od něho se dostalo života milosti našemu duchu, který se stal účasten Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, a takto nabyl vlády v nás.

3. Co nemohl učinit Zákon pro vzpouru v těle, učinil Bůh. „V podobě hříšného těla", ač sám neměl z Panny Marie v těle dědičný hřích, ani sklon k němu, pro všeobecnou porušenost lidské přirozenosti mohl být navenek pokládán za hříšníka. ,,Pro hřích", aby ho odstranil z člověka. „Odsoudil", a tedy zničil vládu hříchu v našem těle.

4. Křesťan může s pomocí Kristovy milosti vypírati, co žádá Boží Zákon.

5. „Podle těla", kdo se dává ovládat jeho zlou žádostí. „Duchovní věci", skutky řízené nadpřirozeným duchem, t. j. křesťanské ctnosti.

9. Nedáte se vést nespořádanými žádostmi, které odvracejí od Boha, ale duchem, který souhlasí s vůlí Boží a její plnění nařizuje. Podmínkou však je, že Duch Boží neboli Kristův přebývá v duši, což je prostřednictvím posvěcující milosti.

10—11. Tělo sice jednou zemře, a to následkem dědičného hříchu, ale duch bude mít vždy život od udělené mu spravedlnosti. Ale i tělo bude jednou oživeno, a to skrze Ducha svatého, který v nás přebývá posvěcující milostí. Skrze ni tedy Duch sv. vzkřísí naše těla, až se s ním spojí duše.

14—18. Věčná spása je věřícím zajištěna, neboť jsou děti a dědici Boží.

14. Známkou Božího synovství je ovládání a krocení hříšných žádostí těla pod vedením Ducha svatého; tehdy jsme bratry Kristovými.

15—16. Otrocký duch dohání k dobru strachem před trestem. I Starý Zákon měl částečně toho ducha, neboť jen hrozil tresty těm, kdo jej přestupovali, ale nedával duchovní sílu plnit ho. „Duch synovský“ vede děti k plnění vůle Boží z lásky, s odevzdaností do Božích rukou. Duch svatý v nás vzbuzuje ten nejněžnější vztah k Bohu jako k Otci. Takto nejen dar sám, nýbrž i Dárce nás ujišťuje o Božím synovství.

17. Římské právo uznávalo nárok na otcovo dědictví nejen u přímých synů, ale i u přijatých. Ježíš Kristus již přišel k Otci a stal se jako člověk účasten jeho života a slávy. Toto právo dává Otec i nám, přijatým synům Božím. Ovšem třeba snášet utrpení tohoto života podobně jako Ježíš Kristus.

 

18 Pokládám totiž utrpení nynějšího času za nic ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví. 19Vždyť tvorstvo netrpělivě čeká na zjevení synů Božích. 20Neboť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne že samo chtělo, ale kvůli tomu, který je podrobil, s nadějí, 21že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení ke svobodě v slávě Božích dětí. 22Neboť víme, že veškeré tvorstvo spolu sténá a spolu se trápí až dosud.

23A není samo, nýbrž i my, kteří máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce přijetí za syny, vykoupení svého těla. 21Neboť v naději jsme byli spaseni. Vidět však to, čeho se týká naděje, není (již) naděje. Jak přece může mít kdo naději v to, co vidí? 25Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme (to) s trpělivostí.

26Stejně však i Duch napomáhá naší slabosti. Vždyť nevíme, zač se máme modlit, jak je potřebí; ale sám Duch se nadto přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. 27Ten pak, který zpytuje srdce, ví, jaký je záměr Ducha, že se podle Boha i přimlouvá za svaté. 28Víme také, že těm, kdo milují Boha,

všecko napomáhá k dobrému, těm totiž, kteří jsou podle úradku povoláni. 29Protože ty, o nichž předem věděl, také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry.

 

19—22. Také očekávání tvorstva poukazuje na věčnou spásu věřících.

19—22. Po hříchu prvního člověka byla země zlořečena (Gn 3, 17). Ježíš Kristus pak vykoupil ze zla nejprve člověka. V pozemském životě je to vykoupení z hříchu a udělení synovství Božího. Je to nový život v lidské duši. Ale jednou bude vzkříšeno i lidské tělo a zbaveno zla smrti. Tehdy se ukáže i navenek vnitřní sláva dětí Božích. K této chvíli vzhlíží i celá příroda, neboť s ní bude sňato všechno zlořečení. Apoštol se živě vmýšlí do tohoto čekání přírody na zjevení Božího synovství člověka, který je korunou viditelného tvorstva a je s ní spjat svým tělesným životem (viz 2 Petr 3, 13).

23—27. I vzdechy Ducha ujišťují o dosažení věčného života.

23. „Prvotiny Ducha", první dary Ducha svatého, především však posvěcující milost, která je počáteční účastí v nebeském dědictví; toužíme po jejich plnosti při budoucím vzkříšení, kdy duše i tělo budou účastný plného synovství Božího, oslavení těla. Bůh vyplní tuto touhu. Vždyť sám ji vložil nám do nitra.

24—25. Ospravedlnění na zemi je počátek naší úplné spásy na věčnosti i podle těla. Takto žijeme v naději v budoucí dokonalou slávu.

26. Modlíme se za dokončení naší spásy. Líbí se však způsob našeho modlení tak, abychom mohli doufat ve vyslyšení? Umíme se svou modlitbou dotknout srdce Otcova? Cítíme zde svou nedostatečnost a slabost. Duch svatý zná však tajemství Boží a tajemný život Boží. Proto on v nás vzbuzuje modlitbu, aby byla dokonalá, a sám za nás prosí. Jsou to vzdechy, které nelze vyjádřit lidskými slovy.

28—39. Boží vůle a Kristova láska nás vedou pevně k věčnému životu.

28. Božím řízením může přispět k našemu duchovnímu dobru vše, co doprovází člověka v pozemském životě. Bůh to činí všem věřícím, kteří uposlechli jeho volání ke křesťanskému životu. O těch rozhodl již u sebe ve věčnosti.

29. „Předem věděl“ o nich a měl v nich zálibu. Ne pro jejich zásluhy, ale ve své nekonečné dobrotě je takto viděl a pak „předurčil", předem o nich rozhodl ve své dobrotě. Výsledek této dobré vůle Boží jsou věřící, jejichž snahou má být stát se podobnými Ježíši Kristu nejen v utrpeních tohoto života, nýbrž i ve slávě věčné. od jeho nepřátel, vylíčené v Žl 43, 23, byla předobrazem pronásledování a utrpení křesťanů.

 

30A ty, které předurčil, také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil; které pak ospravedlnil, ty také oslavil.

31Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? 32Ten, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, jak nám s ním také nedaruje všecko?

33Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh zjednává právo! 34Kdo odsoudí? Kristus Ježíš, který zemřel, ano byl vzkříšen, který je na pravici Boží, který se za nás i přimlouvá? 35Kdo nás odloučí do lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo meč? 36Jak je psáno:

Pro tebe jsme vydáváni na smrt

po celý den;

jsme pokládáni

za ovce na zabití.

37Ale v tom ve všem víc než vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. 38Jsem zajisté přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, 39ani výše, ani hloubka, ani žádný jiný tvor nebude nás moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

9 Říkám pravdu v Kristu, nelžu, i svědomí mi to dosvědčuje v Duchu svatém, 2že mám v srdci velký zármutek a neustálou bolest. 3Neboť bych si přál já sám být odloučen od Krista pro své bratry, pro své příbuzné podle těla; 4vždyť jsou to Izraelité, jim patří synovství, sláva, smlouvy, zákonodárství, bohoslužba a zaslíbení; 5jim patří otcové a z nich je podle těla Kristus, který je nade všechno, Bůh velebený na věky, amen.

 

9, 1—5. Hluboká bolest apoštolova nad nevěřícími Židy.

1. V 1, 16 apoštol napsal, že dobro evangelia bylo určeno nejprve pro Židy, pak pro Řeky. Ale skutečnost ukazovala, že patrně málo Židů přijalo evangelium. Není snad skvrnou na Boží prozřetelnosti, že Židé tu zklamali? Pak to vrhá stín i na křesťanství, které je určeno pro všechny národy, a zatím je nepřijal ani celek národa, zvlášť k tomu vedeného. Tuto námitku řeší Pavel v následujících verších.

3. „Být odloučen", řecky anathema, znamená vlastně být proklet. Jako se Kristus Pán stal pro nás „zlořečením“ (Gal 3, 13), tak i Pavel z velké lásky k svému národu přál by si vzít na sebe takové zlořečení, kdyby to pomohlo ke spáse Židům. Přál by si být navenek odloučen od Krista, jemuž se cele oddal v poznání, lásce a práci, ovšem vnitřně zůstat s ním spojen milostí.

5. Tu je jasně vyjádřena pravda o dvojí přirozenosti Ježíše Krista. Má skutečnou lidskou přirozenost jako člen izraelského národa a skutečnou božskou přirozenost, je Bůh.

 

6Ale ne že by tím padlo slovo Boží. Neboť nejsou Izraelité všichni, kdož pocházejí z Izraele; 7ani nejsou všichni dětmi, protože jsou potomky Abrahamovými, ale z Izáka bude tvé potomstvo. 8To znamená: ne děti tělesné jsou děti Boží, nýbrž děti ze zaslíbení jsou počítány za potomstvo. 9Slovo zaslíbení je zajisté toto: V tomto čase přijdu a Sára bude mít syna. 10Nejen to, ale i Rebeka, která počala z jednoho muže, z našeho otce Izáka; 11neboť když se ještě nenarodili, aniž učinili co dobrého nebo špatného, aby zůstalo v platnosti Boží rozhodnutí o vyvolení 12bez ohledu na skutky, ale pro toho, který povolává, bylo jí řečeno: Starší bude podroben mladšímu, 13jak je psáno: Jakuba jsem si zamiloval, ale k Ezaovi jsem pojal nenávist.

14Co tedy máme říci? Že je u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! 15Mojžíšovi totiž praví: Smiluji se, nad kým se chci smilovat, a slituji se, nad kým se chci slitovat. 16Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, nýbrž na Bohu, který se smilovává. 17Neboť Písmo praví faraónovi: Proto jsem tě povznesl, abych na tobě ukázal svou moc a aby se tak mé jméno rozhlásilo po celé zemi. 18Tudíž se smilovává, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.

19Řekneš mi tedy: „Proč ještě činí výtky? Kdo pak se může vzepřít jeho vůli?“

 

6—13. Být vyvolen závisí na Bohu. Tělesný původ sám o sobě nestačí k účasti ve slíbených duchovních dobrech, které Bůh chce dát. Bůh pak nebyl nevěrný svým slibům, protože ty se měly vyplnit na potomcích duchovních, vyvolených, a ne tělesných. Je to vidět na dvou synech Abrahamových, Izákovi a Izmaelovi. Izák byl Bohem pojat do plánu spásy, Izmael ne. To se ukázalo tím, že Izák byl Bohem předem slíben (Gn 18, 10). Podobně z dvojčat Rebečiných byl Bohem vyvolen k uskutečnění spásy Jakob a Esau ne. Bůh ho vyvolil, neboť se to stalo již tehdy, kdy oba dva nebyli ještě schopni mravní odpovědnosti, a tedy ani ne zásluhy. Bůh sám volil: jednomu a jeho potomkům ukázal lásku, druhého nezahrnul do své přízně (Mal 1, 3). Tak je to i s darem víry, který jednomu dá, jinému odepře, podle svého tajemného a věčného rozhodnutí. ´Proč přitahuje tohoto a proč ne onoho, o tom nesuď, nechceš-li bloudit' (sv. Augustin).

Tedy Bůh, který si svobodně počínal na počátku izraelských dějin, který si vyvolil jeden národ, a druhý ponechal zkáze, a to činil bez ohledu na jejich skutky, stejnou svobodu ukázal v době mesiášské, když vyplnil zaslíbení spásy na duchovním Izraeli a zavrhl Izraele tělesného. Tomu se tedy nemá nikdo divit ani cokoli Bohu vyčítat, neboť vše záleží jedině na Boží svobodě v rozhodování o spáse. Tak jedná Bůh stále.

14—29. Jak povolání pohanů k víře, tak zatvrzení Židů je podle Božího řízení.

14. Ale Žid si řekne, že zachovává Zákon, a Bůh přece dává pohanovi přednost při vyplnění duchovních zaslíbení. Je proto nespravedlivý? Na to odpovídá Pavel v následujících verších.

15—16. Uvádí nejprve výrok Boží z Ex 33, 19, o jehož pravdivosti Žid nepochyboval. Jím ukazuje Bůh svou úplnou svobodu a nezávislost, kterou má v rozdílení milostí, jimiž není nikomu povinen, neboť jde o dary rázu nadpřirozeného, ne přirozeného. Takto vyvolení k víře jsou výsledkem Božího milosrdenství a ne lidského chtění a skutků. Dá pak víru a ji následující ospravedlnění tomu, jehož vůli milosrdně připravil k přijetí tohoto daru.

18. „Bůh zatvrzuje“ v tom smyslu, že nedává zvláštní milosti a dopouští, aby hříšník šel za svými hříšnými úmysly. Tak i faraónovi dal moc, aby jí užíval k dobru poddaných, on však jí zneužil k potlačení Izraelitů a nedal se odvést od zlého úmyslu, ani když byl trestán. Než i tohoto zatvrzení faraónova užil za prostředek vysvobození Izraelitů, a tak proslavil své jméno (Ex 9, 16).

19—21. Na námitku, že zatvrzuje-li Bůh sám, koho chce, jak si může stěžovat, že někteří hříšníci se neobracejí, odpovídá apoštol nejprve poukazem na lidskou neschopnost měřit se s Bohem v moudrosti a pak příkladem o hrnčíři. Tak ani Bůh nekřivdí nikomu z lidského pokolení, zkaženého hříchem, povznese-li jednoho z této bídy a jiného ne.

 

20Člověče, kdo jsi ty, že si dovoluješ přít se s Bohem? Což řekne výrobek výrobci: „Proč jsi mě udělal takto?“ 21Či nemá hrnčíř moci nad hlínou udělat z téže kaše jednu nádobu pro čestné věci, jinou zase pro nečestné?22A jestliže Bůh, přestože chce ukázat svůj hněv a učinit známou svou moc, snášel s velkou shovívavostí nádoby hněvu zralé k záhubě, 23a aby ukázal svou bohatou slávu na nádobách milosrdenství, které připravil k slávě, 24totiž na nás, které povolal nejen ze Židů, nýbrž i z pohanů... 25 Jak praví také u Oseáše:

Nazvu svým lidem ty,

kdo nebyli mým lidem,

a milovanou tu,

která nebyla milovaná;

26a právě na místě, kde jim bylo řečeno:

Vy nejste můj lid,

tam budou nazváni syny živého Boha.

27Izaiáš pak volá nad Izraelem: Kdyby bylo synů izraelských jako mořského písku, jen ostatek bude spasen. 28Neboť Pán dokoná a rychle provede své slovo na zemi. 29A jak předpověděl Izaiáš:

Kdyby Pán zástupů

nebyl nám ponechal potomstvo,

byli bychom se stali jako Sodoma

a byli bychom podobni Gomoře.

30Co tedy máme říci? Že pohané, kteří nešli za spravedlností, dostali spravedlnost, totiž spravedlnost z víry, 31kdežto Izrael, který hledal zákon spravedlnosti, k zákonu nedospěl. 32Proč? Protože (ji hledal) ne vírou, nýbrž skutky. Narazili na kámen úrazu, 33jak je napsáno:

Hle, kladu na Siónu kámen úrazu

a skálu pohoršení;

a kdo v něj věří, nebude zahanben.

 

10 Bratři, toužím v svém srdci a snažně prosím Boha za ně, aby byli spaseni. 2Neboť jim dosvědčuji, že mají horlivost o Boha, ale ne podle (pravého) poznání. 3Poněvadž totiž neuznávali Boží spravedlnost a snažili se postavit vlastní, nepoddali se Boží spravedlnosti. 4Vždyť cíl Zákona je Kristus k spravedlnosti každému, kdo věří.

 

22. „Nádoby hněvu", hříšníky, jejichž spravedlivým potrestáním se ukazuje Boží spravedlnost. „Nádoby milosrdenství", ty dobré lidi, které svou milostí podporoval, aby nežili podle sklonů z dědičného hříchu a povolal je k víře.

24. Třeba doplnit závětí: „Můžeš ještě Boha vinit z nespravedlnosti?"

25—29. O tom, že Bůh předem věděl o povolání pohanů a zavržení Židů, dosvědčují proroci. Nejprve prorok Oscáš o povolání pohanů k víře. V 27 a 28 o zavržení většiny Židů z Iz 10, 22—23. Ve 29 uvádí Iz 1, 9 o zpustošení Judska Assyřany, při němž zbylo jen málo lidí; podobně i v době Kristově málo Židů uvěří.

30—10, 4. Židé narazili, když nešli za Boží spravedlností.

33. Z Iz 18, 6 a 8, 14 ukazuje, že se není proč divit tomu, že Židé neuvěřili v Ježíše Krista. Očekávali totiž Mesiáše podle svých pozemských představ a zavrhli Ježíše Krista v jeho pokoře a v díle vykoupení potupným křížem; to bylo pro ně pohoršením (1 Kor 1, 23). 10, 2. Nechápali, v čem záleží pravé uctívání Boha, totiž ne ve vnějších obětech a ve vnějším zachovávání Zákona, ale ve vnitřní poslušnosti k Bohu a zachovávání jeho přikázání; a o to nedbali.

3. „Boží spravedlnost", totiž z víry v Ježíše Krista; „vlastní spravedlnost“ z osobních skutků, a ne spravedlnost jako Boží dar.

4. Starý Zákon celým svým zařízením předobrazoval Krista a na něho připravoval (Gal 3, 24). Přestal tedy ve chvíli, kdy přišel Ježíš Kristus. Předobrazoval i to, že jen vírou možno dojíti k ospravedlnění.

 

5Mojžíš přece píše o spravedlnosti ze Zákona: Člověk, který ji činí, bude v ní živ. 6Ale spravedlnost z víry mluví takto: Neříkej v svém srdci: Kdo vystoupí do nebe?, to je svést Krista dolů, 7nebo: Kdo sestoupí do propasti?, to je Krista vyvést z mrtvých. 8Ale co říká? Blízko tebe je to slovo, v tvých ústech a v tvém srdci, totiž řeč o víře, kterou kářeme. 9Neboť vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10Srdcem totiž věří člověk k spravedlnosti; ústy pak se děje vyznání k spáse. 11Písmo totiž praví: Žádný, kdo v něho věří, nebude zahanben. 12Není totiž rozdílu mezi Židem a Řekem. Neboť tentýž je Pán všech, bohatý ke všem, kdo ho vzývají. 13Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.

14Jak tedy budou vzývat toho, v koho neuvěřili? Jak však uvěří v toho, o kom neslyšeli? Jak však uslyší bez kazatele? 15Jak pak budou kázati, nebudou-li posláni? Jak je psáno: Jak je milý příchod; těch, kdo zvěstují dobré věci. 16Ale všichni neuposlechli evangelia. Neboť Izaiáš praví: Pane, kdo uvěřil našemu kázání? 17Víra je tedy z kázání, kázání pak skrze řeč Kristovu. 18Ale tážu se: „Což neuslyšeli?“ Ovšemže ano:

Po veškeré zemi rozesel se jejich hlas

a na konec světa jejich slova.

19Ale tážu se: „Což Izrael neporozuměl?“ Především Mojžíš praví:

Přivedu vás k žárlivosti na národ,

který není národem,

a vzbudím ve vás nevoli

k národu nemoudrému.

20Izaiáš pak směle říká:

Byl jsem nalezen těmi,

kdo mě nehledali,

zjevil jsem se těm,

kdo se po mně neptali.

 

5—21. Dvojí spravedlnost vyznačená ve Starém Zákoně.

5. Podle výroku Mojžíšova (Lv 18, 5) Zákon sám o sobě odměňoval jen pozemskými dobry ty, kdož ho zachovávali, a nic více. Když pak pod ním někdo došel spásy, stalo se to vírou v budoucího Vykupitele.

6—8. Apoštol ukazuje, že lze snadno přijít vírou k ospravedlnění. Jako Mojžíš ukazoval Izraelitům, že je snadné zachovávat Zákon s pomocí Boží - vždyť nemusí jít pro Zákon až do nebe (Dt 30, 12), neboť ho mají blízko, ve svých ústech, tak je i snadné přijít vírou v Ježíše Krista k ospravedlnění, vždyť Ježíš Kristus se stal člověkem a byl vzkříšen z mrtvých, a to se již jednou stalo a nemusí být od nikoho opakováno pro člověkovo vykoupení, ale stačí víra v Krista, který již dokonal tajemství vykoupení. Je to vše blízko, slyší o tom evangelium, je to v ústech lidských.

10. Vnitřním přisvědčením pravdám víry se přichází k ospravedlnění. Vnějším vyznáním víry a životem podle ní se přichází k vytrvalosti v přijaté spravedlnosti (posvěcující milosti) až do smrti.

11. Slova z Iz 28, 16 se vztahují na víru v úhelný kámen, Mesiáše, Ježíše Krista.

13. Prorok Joel (2, 23) pravil ta slova o těch, kdo při soudu budou vzývat Hospodina. Ta slova platí o věřících, kteří vírou v Krista dojdou spásy.

14—16. Vnější vzývání jména Ježíšova nepomůže ke spáse bez vnitřní víry. K ní se přichází zpravidla slyšením kázaného evangelia od těch, kdož jí jsou pověřeni. Bůh se již o to vše postaral, jak předpověděl prorok Iz 3, 7. Týž prorok předpověděl i to, že mnozí ze Židů neuvěří (53, 1).

17. Normální cesta, kterou Bůh přivádí lidi k víře, je kázání.

18. Židé tedy nemají výmluvy pro svou nevěru, neboť všude se hlásá zvěst o Kristově vykoupení (Zl 18, 5).

19—20. Bylo předpověděno (Dt 32, 21; Iz 65, 1), že pohanům se také dostane spásy. Když tedy pohané, kteří byli méně připraveni, uvěřili, nemají Židé výmluvy. Měli by se spíše obdivovat dílu spásy mezi pohany, a tak sami přijít k víře. Ale zůstávají v nevěře, jak již předpověděl Iz 65, 2: „Po celý den...“

 

21 O Izraelovi však praví: Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu, který nevěřil a odmlouval.

 

11 Proto pravím: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Nikoli. Vždyť i já jsem Izraelita, z potomstva Abrahamova, z kmene Benjaminova. 2Nezavrhl Bůh svůj lid, který si předem rozlišil. Nebo nevíte, co praví Písmo o Eliášovi, jak si stěžuje Bohu na Izraele? 3Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře vyvrátili, a já jsem zůstal sám a ukládají mi o život.4Ale co mu odpovídá božské slovo? Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Bálem. 5Tak tedy i v tomto čase zůstal zbytek podle vyvolení z milosti. 6Jestliže však z milosti, už ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí.

7Co tedy? Izrael nedosáhl toho, oč usiluje, ale vyvolení (toho) dosáhli. Ostatní pak byli zaslepeni, 8jak je psáno: Dal jim Bůh ducha otupělosti, oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli, až podnes. 9A David praví:

Jejich stůl jim buď léčkou a pastí,

příčinou pádu a odvetou

10Ať se jim zatemní oči, aby neviděli,

a jejich hřbet buď vždy shrben. 11Pravím tedy: Neklopýtli tak, aby padli? Naprosto ne. Ale pro jejich pochybení (přešla) spása na pohany, aby na ně žárlili. 12A jestliže jejich pochybení je bohatstvím pro svět a jejich úbytek je bohatstvím pro pohany, čím teprv bude jejich plnost!

13Ale vám, z pohanů, pravím: Pokud jsem tedy apoštolem pohanů, vykonávám okázale svůj úřad, 14zdali bych nějak nevzbudil žárlivost svých soukmenovců a některé z nich nespasil. 15Neboť jestliže jejich zavržení je smířením světa, čím bude jejich nové přijetí, ne-li vzkříšením z mrtvých? 16Jsou-li svaté prvotiny, je také celé těsto; a je-li svatý kořen, také větve.

 

11, 1—10. Zavržení Židů není všeobecné.

1. Bůh však nezavrhl celý národ izraelský. Vždyť mnozí z něho uvěřili a stali se hlavními šiřiteli evangelia, jako na příklad on, Pavel.

2—5. Jako se v dobách proroka Eliáše zdálo, že všichni Izraelité odpadli k modloslužbě, a přece Bůh věděl o mnoha a mnoha, kteří mu zůstali věrni (3 Král 19, 10; 14. 18), tak i nyní má Bůh své vyvolené z milovaného národa, o nichž předem věděl (.rozlišil), že uvěří, a dal jim k tomu milost.

7. I z vyvoleného národa zbytek vyvolených uvěřil, a tak sliby se na nich splnily.

8. Bylo předpověděno (Dt 29, 4; Iz 29, 10), že Bůh nedá milost těm ze Židů, kteří nemají upřímné smýšlení k Bohu. O milost neprosili, neboť důvěřovali ve své skutky, a tím se stali neschopnými poznat a přijmout pravdu evangelia.

9—10. David předpověděl v Zl 68, 23—24, že dobra, zákon a sliby, které byly určeny pro Izraele, stanou se mu příležitostí k pádu. To se vyplnilo, když hlásání spásy skrze Ježíše Krista a apoštoly se jim stalo příležitostí k zaslepenosti a zatvrzelosti.

11—24. Zavržení Židů je dočasné.

11—12. Zavržení Izraele je nejen částečné, ale i dočasné. V šíření evangelia se ukázal plán Boží: apoštolově hlásali nejprve Židům, a když oni odmítli věřit, obrátili se k pohanům; a ti je s radostí a hojně přijímali (Skt ap 18, 6; 19, 9 a j.). To mělo vzbudit v Židech svatou závist, aby se i oni obrátili. A až se jednou Židé hromadně obrátí, to teprve bude požehnáním pro všechny národy.

13—14. Při hromadném přijímání pohanů do Církve - v tom je jeho poslání a apoštolská čest měl také v úmyslu vzbudit v Židech tu svatou žárlivost.

16. Když Židé zadělávali chléb, dali stranou něco z těsta a obětovali to Bohu. Od té části celé těsto nabylo pak jakési posvátnosti. Tak i Židé mají posvátnost od patriarchů, kteří jsou i kořeny stromu. Jsou tedy stále ve stavu vnější přípravy na spásu.

 

17A jestliže některé větve byly ulomeny, ty pak, ač jsi byl planou olivou, byls mezi ně naroubován a stal ses účastným kořene, totiž tučné mízy olivy, 18nevynášej se proti větvím! A jestliže se vynášíš, pamatuj, že neneseš kořen ty, nýbrž kořen tebe.

19Ale řekneš: „Větve byly ulomeny, abych já byl naroubován.“ 20Dobře! Byly ulomeny pro nevěru, ty však stojíš vírou. Nemysli vysoko, ale boj se! 21Neboť neušetřil-li Bůh přirozených ratolestí, neušetří ani tebe. 22 Viz tedy Boží dobrotu a přísnost. Přísnost k těm, kdo klesli, k sobě však Boží dobrotu, setrváš-li v dobrotě; jinak i ty budeš vyťat.

23A oni, nezůstanou-li v nevěře, budou naroubováni; Bůh je zajisté mocen znovu je naroubovat. 24Neboť byl-li jsi vyťat z olivy podle své přirozenosti plané a proti přirozenosti byls naroubován na ušlechtilou olivu, čím spíše budou naroubováni na vlastní olivu ti, kdo k ní přirozeně náleží.

25Nechci totiž před vámi, bratři, skrývat toto tajemství, abyste se nepokládali (jen) sami za rozumné: Zatvrzení přišlo na Izraele zčásti, dokud nevejde celek pohanstva, 26a tak bude spasen celý Izrael, jak je psáno:

Přijde ze Siónu Vykupitel a odvrátí bezbožnost od Jakuba. 27A to bude má úmluva s nimi, až odejmu jejich hříchy. 28Vůči evangeliu jsou sice nepřáteli; pro vás; ale pro vyvolení zůstávají milovanými kvůli otcům. 29Vždyť při Božích darech a Božím povolání není litování. 30Neboť jak vy jste kdysi byli Boha neposlušni, nyní však se vám dostalo milosrdenství jejich neposlušností, 31tak i oni nyní neposlechli, pco milosrdenství kvám, aby sami také nyní došli milosrdenství. 32Bůh totiž uzavřel všechny v neposlušnosti, aby i se nade všemi smiloval.

33Ó propasti bohatství, moudrosti a vědění Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlo jeho cesty! 34Neboť

kdo poznal myšlení Páně?

Nebo kdo byl jeho rádcem?

35Anebo kdo mu dal dříve, aby se mu musilo oplatit?

36Protože od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu budiž sláva na věky! Amen.

 

17—18. Církev je jako strom, jehož kořeny jsou patriarchové, jimž se dostalo zaslíbení, a větve jsou Židé, na kterých se vyplnila. Pohané jsou jako planý strom. Na tom příkladě apoštol krásně ukazuje, jak se bývalí pohané mají dívat na své obrácení ke Kristu jako na dílo Božího milosrdenství, a ne se pyšnit nad Židy. Nikdo si tedy nemá důvěřovat, ale s pokorou a bázní se starat o vlastní spásu. Třeba pamatovat na zařízení Boží spásy v dějinách; N. Zákon nastupuje po Starém. 25—32. Po obrácení pohanů bude následovat obrácení Židů.

25—26. Obrácení všech pohanů a pak všech Židů třeba brát ne číselně, nýbrž morálně, t. j. tehdy, kdy bude možno říci, že všechny národy přijaly evangelium, přijmou je i Židé jako národ. Na potvrzení uvádí Iz 59, 20.

28—32. Bůh neupustil od původního plánu, že totiž potomci patriarchů mají se stát dědici vykoupení. A až k tomu přijde, tehdy se zaskvěje Boží milosrdenství, jak se proslavilo na pohanech. 33—36. Chvála Bohu nekonečně mocnému a moudrému.

33. Když Pavel vylíčil Boží moudrost v tom, jak nevěra jedněch přispěla ke spáse druhých, dal se do velebení Boží moudrosti, která vede všechny tvory k jejich věčnému cíli, Božího vědění, které podivuhodně užívá prostředků k dosažení spásy lidstva, nevystihlých Božích soudů, že Bůh se nad jedním smilovává, nad jiným ne. Již prorok Iz 40, 13 a j. obdivovali se této moudrosti Boží v řízení lidstva.

36. „Od něho“ jako stvořitele pocházejí všechny věci; „skrze něho“ jsou uchovávány a řízeny; ,,pro něho“ jako poslední cíl bylo všechno stvořeno.

 

12 Proto vás, bratři, prosím skrze Boží milosrdenství, abyste podávali své tělo v živou, svatou, Bohu libou oběť; to je vaše správná bohoslužba. 2A nepřipodobňujte se tomuto světu, ale proměňujte se obnovou své mysli, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré a bohumilé a dokonalé.

''Neboť každému mezi vámi říkám skrze milost mi danou: Nemysli si nad to, než se sluší myslit si; ale mysli si, aby to bylo rozumné, každý podle míry víry, jakou ho Bůh podělil. 4Jako totiž máme v jednom těle mnoho údů a všechny tyto údy nemají touž činnost, 5tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a každý jsme údem jeden druhému. 6Máme však rozličné dary podle milosti nám udělené: je to proroctví, ať je to úměrné k víře;7je to služba, ať se věnuje té službě; kdo učí, ať se věnuje tomu vyučování; 8kdo má dar povzbuzování, ať povzbuzuje; kdo rozdává, čiň to s prostností; kdo je představený, s horlivostí; kdo prokazuje milosrdenství, s radostností.

9Láska buď bez pokrytectví. Mějte zlo v ošklivosti, lněte k dobru. 10V bratrské lásce se vzájemně vroucně milujte, předcházejte jeden druhého v uctivosti. 11V horlivosti nebuďte liknaví! Duchem buďte vroucí, služte Pánu. 12V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, na modlitbě vytrvalí; 13o potřeby se sdílejte se svatými, pohostinnost rádi pěstujte. 14Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte.15Radujte se s radujícími; plačte s plačícími. 16Stejně smýšlejte jeden o druhém; nemyslete vysoko, ale buďte nakloněni skromným. Nebuďte moudří (jen) sami pro sebe. 17Nikomu nesplácejte zlé zlým. Hleďte si dobra přede všemi lidmi.

 

12, 1—2. Třeba se zasvětit plnění Boží vůle.

1. „Skrze Boží milosrdenství", které se hojně na nich projevilo, jak ukázal v předešlé hlavě. Máme sloužit Bohu tělem, od něhož hřích začíná. Křtem se stalo tělo mrtvým pro hřích, bylo pro něj zabito, jak byla zabíjena zvířata k oběti, aby se stalo nositelem nového života v milosti; tak se stává živou obětí Bohu. Svatou obětí se stává, je-li uchováváno bez poskvrny od zlých žádostí. Taková oběť je milá Bohu. To je duchovní bohoslužba, neboť je prodchnuta novým křesťanským duchem.

2. „Tento svět", lidé žijící a sloužící jen pozemským zájmům a hříchu. Máme se obnovovat tím, že se zbavujeme smýšlení, které vede ke hříchu, a pěstujeme své svědomí, abychom rozeznali, co je podle Boha.

3—8. Skromně a spravedlivě plnit svůj úkol

v celku. 3—8. Ona oběť a obnova se ukazuje pokorou. Každý má být spokojen s těmi duchovními dary, které byly jemu dány ke křesťanskému životu, a neohlížet se a nezkoumat své bližní. Tak je to prospěšné i pro celek věřících, Církev, v kterém je každý údem a přispívá celku, koná-li své povinnosti v Církvi. (Viz 1 Kor 12, 12—14; Ef 4, 5.)

9—21. Uplatňovat lásku.

9. Křesťan se obnovuje a stává se Bohu libou obětí láskou k druhým. Ta nemá být jen zdánlivá, ale opravdová, v srdci, ve slovech a skutcích.

11. „Duchem vroucí", abychom horlivě plnili, co se líbí Bohu. Ta horlivost pochází z milosti Ducha svatého.

12. Radost podporuje duši v horlivosti. Křesťanská radost vychází z pevné naděje na věčnou odplatu.

14. To jsou rady z evangelia (Mt 5, 44; 5, 10).

15. Právě proto, že jsme údy jednoho tajemného těla, v kterém na utrpení a radosti jednoho mají účast ostatní členové Církve.

16. Nepokládat hned za bezcenné, co za takové pokládá svět. Právě ty, kteří bývají pokládáni za sociálně slabší, činí Bůh mravně velkými.

17. Křesťan má svým životem všechny vzdělávat a ne pohoršovat.

 

18Je-li možno, pokud to závisí na vás, žijte v pokoji se všemi lidmi. 19Nemstěte se sami, nejmilejší, ale dejte místo hněvu (Božímu); je totiž psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. 20Ale lační-li tvůj nepřítel, nakrm ho; žízní-li, napoj ho. Neboť budeš-li to činit, shrneš mu žhavé uhlí na hlavu. 21Nedávej se přemáhat zlem, nýbrž přemáhej zlo dobrem.

 

13 Každý člověk ať je poddán vládnoucí moci. Neboť není vládnoucí moci, která by nebyla od Boha, a ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha. 2Proto kdo se protiví moci, protiví se řádu danému Bohem. A ti, kdo se protiví, sami na sebe uvedou odsouzení. 3Vládcové totiž nejsou postrachem dobrému skutku, nýbrž zlému. Chceš se nebát moci? Čiň dobře, a dostane se ti od ní chvály. 4Neboť je Božím služebníkem tobě k dobrému. Ale činíš-li zlo, boj se; neboť nenosí nadarmo meč. Je zajisté Božím služebníkem, vykonává tělem (jeho) hněvu na tom, kdo páchá zlo. 5Proto je nutno, abyste byli poddáni, nejen pro hněv, nýbrž i pro svědomí. 6Vždyť proto také platíte daně; neboť jsou to Boží činovníci, když se tomu vytrvale věnují. 7Dávejte všem, čím jste povinni; komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest.

8Nezůstávejte nikomu nic dlužni, leč to, že se máte navzájem milovat; vždyť kdo miluje druhého, naplnil zákon: 9Neboť: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, a je-li ještě jiné přikázání, to vše je shrnuto v tomto slově: Miluj svého bližního jako sám sebe. 10Láska nepůsobí bližnímu zlo; tak je láska naplnění zákona.

11A tím spíše, že znáte čas, že již nastala hodina, abyste povstali ze spánku, vždyť nyní je nám spása blíže, než když jsme uvěřili. 12Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnosti a oblecme se ve zbroj světla. 13Žijme počestně jako ve dne, ne v hodování a opilství, ne ve chlípnosti a nevázanosti, ne ve sváru a řevnivosti. 14Ale oblecte Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo na ukojování žádostí.

 

19. Ponechme odplácející Boží spravedlnosti, aby potrestala křivdy na nás spáchané. Bohu patří odveta (Dt 32, 35).

21. Nemstít se zlem za zlo, ale dobrotou zvítězit nad zlým člověkem, zdržeti ho tak od zla a přivést k pokání.

13, 1—7. Poslušnost světské moci.

1—2. Přitom ovšem neporušovat práva svědomí, víry a úcty k Bohu. Důvod poslušnosti je, že Bůh ustanovil, že lidé mají žít ve společnosti, o jejíž společné dobro se stará vláda. Třeba jí proto poslouchat, pokud nepřekračuje meze své moci. Vzbouřenci hřeší nejen proti lidem, nýbrž také proti Bohu.

3—4. Povinností vlády je chránit lidskou společnost před zlem, a proto má právo potrestat, je-li toho třeba. Má chránit dobro všech poctivých občanů. Má právo trestat i smrtí (meč je symbol práva nad životem a smrtí) ty, kdo páchají zlo.

5. Když poslouchá světskou vládu, protože představuje Boha, činí to ze svědomí. A proto její zákony zavazují i ve svědomí.

6. „Boží činovníci“ konají Boží dílo, neboť jsou v tom Boží zástupci.

8—10. Dokonalost v lásce. Daň se jednou zaplatí, a dál se nemusí nic dělat. Láska má vždy co splácet, protože přikázání lásky trvá stále, a také bližní, s kterým jsme si podobni přirozeností a milostí. Láska naplňuje zákon, protože obsahuje všechna přikázání, jak se chovat k bližnímu. Láska naplňuje zákon, protože odvrací od působení zla bližnímu a vede k přání dobra.

11—14. Povzbuzeni k úplnému obráceni.

11. K životu v lásce pobízí myšlenka na věčnou spásu, blížící se každým dnem.

12. „Noc", tento věk, plný nevědomosti o Bohu, náboženských povinnostech a plný hříchu. „Den", kdy vejdeme do věčné slávy. Nebo „noc“ je doba hříchu od Adama až po Krista, kdy začala pro lidstvo doba vykoupení. „Skutky temnosti", hříchy, protože člověk se jimi podrobuje satanovi, knížeti temnot (Ef 6, 12). „Zbroj světla", křesťanské ctnosti, kterými se přemáhá hřích.

 

14 Slabého ve víře přijímejte, ale ne abyste rozsuzovali smýšlení. 2Jeden totiž je přesvědčen, že smí jíst všecko; jiný je slabý a jí zeleninu. 3Ten, kdo jí, nepohrdej tím, kdo nejí; a kdo nejí, nesuď toho, kdo jí, neboť Bůh ho přijal. 4Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? Stojí-li nebo padá-li, to je věc jeho pána. Bude však státi, neboť Pán je mocný udržeti ho zpříma.

5Dále někdo dává přednost jednomu dni před druhým, pro jiného pak je jeden den jako druhý; každý měj vlastní plné přesvědčení. 6Kdo více cení některý den, cení ho pro Pána; a kdo jí, Pánu jí, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, Pánu nejí, a také děkuje Bohu. 7Vždyť žádný z nás nežije sobě a žádný neumírá sobě. 8Neboť žijeme-li, Pánu žijeme; umíráme-li, Pánu umíráme. Ať tedy žijeme nebo umíráme, náležíme Pánu. 9Proto zajisté Kristus zemřel a ožil, aby panoval nad mrtvými i nad živými. 10Proč tedy ty soudíš svého bratra? Nebo proč také ty pohrdáš svým bratrem? Všichni zajisté budeme stát před soudní Boží stolicí. 11Vždyť je psáno:

Jako že jsem živ, praví Pán,

každé koleno poklekne přede mnou

a každý jazyk vyzná Boha.

12Proto každý z nás vydá počet Bohu sám za sebe.

13Nesuďme tedy jeden druhého; ale to spíše usuzujte, že nemáte dávat bratru příležitost k úrazu nebo k pádu. 14Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic samo v sobě není poskvrněné; jen tomu se něco stává poskvrněným, kdo by to za poskvrněné pokládal. 15Ale zarmucuje-li se tvůj bratr pro pokrm, již nejdeš podle lásky. Neuváděj svým pokrmem do záhuby toho, za něhož Kristus zemřel. 16Proto nevydávejte v potupu své dobro. 17Vždyť království Boží nezáleží v pokrmu a nápoji, nýbrž ve spravedlnosti, v pokoji a radosti v Duchu svatém. 18Kdo tak slouží Kristu, líbí se Bohu a lidé ho uznávají. 19Nuže, snažme se o to, co je k pokoji a co je k vzájemnému vzdělání. 20Nekaz pro pokrm Boží dílo1. Všecko je sice čisté, ale je to pro člověka zlo, když (tím) pohoršuje, a přesto jí. 21Je dobré nejíst masa a nepít vína a nečinit nic, proč se tvůj bratr uráží [nebo se pohoršuje nebo se stává slabým]. 22Přesvědčení z víry, které máš, si ponech pro sebe před Bohem. Blažený ten, kdo neodsuzuje sám sebe v tom, k Čemu se rozhoduje. 23Kdo však pochybuje, a přesto jí, je odsouzen, poněvadž nejí z (přesvědčení) víry. Všecko pak, co není z (přesvědčení) víry, je hřích.

 

14. „Obléci se v Krista", nabýt jeho ctností, následovat ho.

14, 1—23. O silných a slabých ve svědomí.

1—3. Někdo ještě nepoznal osvobození od některých starozákonních předpisů, a proto se bojí přijímat pokrm nebo víno obětované modlám. Takového úzkostlivce nemají zneklidňovat v jeho svědomí. Třeba mít ohled na svědomí každého věřícího, hlavně toho, jehož svědomí není dostatečně poučeno a který je slabý.

4. Každý křesťan je služebníkem Kristovým a jen od něho může být souzen, neboť ať cokoli koná, je Pánu k dobru nebo ke škodě. Činí-li dobro, ctí svého Pána, činí-li zlo, zneuctívá ho. Tedy Pánu patří soud nad ním.

5. Jiní se domnívají, že musí zachovávat sváteční dni starozákonní, ačkoliv ta závaznost přestala. Každý má jednat podle toho, co mu svědomí ukazuje jako správné, a nikdy nejednat se svědomím zmítaným pochybnostmi.

9. Smrtí a zmrtvýchvstáním nabyl Ježíš Kristus moci nade všemi lidmi mrtvými i živými.

10—11. Poněvadž jsme všichni služebníci Kristovi a jemu patříme, nikdo nemá práva dělat soudce svému bližnímu, neboť Ježíš Kristus sám si to právo vyhradil. Tuto Boží svrchovanost připomíná slovy proroka Iz 45, 23.

14. Žádný pokrm sám o sobě mravně neznečišťuje, jako už prohlásil Ježíš Kristus (Mt 15, 11). Tedy ani pokrmy obětované modlám. To je správné mravní pravidlo (viz i 1 Kor 8, 1—6).

15. Láska k slabšímu bližnímu, který pokládá jedení za nedovolené, vede silného k tomu, že se zříká svého práva.

 

15 My silní jsme povinni snášeti křehkosti slabých a nežít v samolibosti. 2Každý z nás se snaž líbit bližnímu k dobru, pro vzdělání. 3Vždyť ani Kristus si neliboval v sobě, ale jak je psáno: Potupy tvých tupitelů padly na mne. 4Neboť vše, co bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom trpělivostí a útěchou z Písma měli naději. "A Bůh, dárce trpělivosti a útěchy, dej vám stejné vzájemné smýšlení podle Krista Ježíše, 6abyste shodně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce našeho Pána, Ježíše Krista.

7Proto přijímejte jeden druhého, jako i Kristus nás přijal k Boží slávě. 8Pravím totiž, že Kristus se stal služebníkem obřízky pro Boží pravdivost, aby stvrdil zaslíbení (daná) otcům; 9pohané však že velebí Boha pro milosrdenství, jak je psáno: Proto tě budu oslavovat mezi národy a budu pět tvému jménu. 10A dále praví:

Radujte se pohané s jeho lidem.

11A opět:

Chvalte všichni pohané Pána

a vychvalujte ho všichni národové.

12A Izaiáš zase říká :

Bude kořen z Jesse,

a to ten, který povstane,

 aby vládl nad pohany;

v něho budou pohané doufat.

13Bůh pak naděje ať vás naplní veškerou radostí a pokojen ve víře, abyste oplývali v naději mocí Ducha svatého.

14Já sám pak jsem o vás, moji bratři, přesvědčen, že i vy jste plni milování, naplněni veškerým poznáním, takže jste schopni jeden druhého i napomínat.

 

21. „nebo se pohoršuje… slabým“ pravděpodobně patří také k textu.

22. Blažený je ten, kdo má správně poučené svědomí a nemá pochybnost a úzkost ve svém jednání, ale vždy se rozhoduje k činu s jistým svědomím.

23. Co se neděje z přesvědčení víry neboli podle toho, co říká svědomí, je hřích.

15.1-6 Nutnost odříkání.

1. „Silní“, kteří nepodléhají nepravým pochybnostem a úzkostem ve svědomí; opak jsou „slabí.“

2. Máme se zříkat svých výhod a přizpůsobit se podle potřeby bližnímu. Tak možno vyvést bližního z jeho zbytečných pochybností.

3 Ani Ježíš Kristus nehleděl jen sám na sebe, jak činí sobci, ale vzal na sebe utrpení, která nevelmi příčí lidské přirozenosti (Ž 68,10).

4. Písmo svaté Starého Zákona bylo napsáno i pro křesťany, aby se z něho poučovali v náboženských pravdách a v pravé mravnosti. Ono nám připomíná vzácné příklady ctností, pojednává o Boží dobrotě, věčné odměně atd., a tím v nás vzbuzuje pravou naději a dává útěchu a trpělivost ve všech svízelích křesťanů na zemi.

5. „Stejné smýšlení“ v posuzování, co je dovoleno a co ne. 7—13. Pohanokřesťané mají být milosrdní, protože se stali zvláště účastni Božího milosrdenství.

8. Ježíš Kristus kázal evangelium jen Židům, a tím dokázal, že Bůh je věrný a pravdivý, neboť takto splnil sliby dané patriarchům. Ale i pohanům prokázal milosrdenství, a takto se Ježíš Kristus ujal jak Židů, tak pohanů.

9—12. Uvádí předpovědi o obrácení pohanu k Bohu. Nejprve Žl17, 50: „Proto budu tě oslavovat.“ Ve v 10 zase 33, 43. V 11 opět Žl116, 1. Ve 12 zase Iz 11, 10. Ty předpovědi se vyplnily na Ježíši Kristu a na pohanech, kteří v něho uvěřili.

14—21. Pavlovo povolání být apoštolem mezi pohany.

14. Ke konci listu píše apoštol o některých osobních věcech. A nejprve vysvětluje, proč píše křesťanské obci, kterou sám nezaložil. Důvod je ten, že on, apoštol mezi pohany, může si dovolit psát list křesťanské obci, která se skládala hlavně z obrácených pohanů.

 

15Ovšem psal jsem vám zčásti poněkud směleji, jako bych vás chtěl upamato-vat a pro milost, která mi byla dána od Boha, 16abych byl činovníkem Krista Ježíše mezi pohany; i kážu Boží evangelium jako svatý úkon, aby se pohané stali obětí libou, posvěcenou Duchem svatým. 17Mám se tedy čím v Kristu Ježíši honosit ve věcech k Bohu; 18neboť neosmělil bych se vůbec mluvit o něčem, leda o tom, co Kristus vykonal skrze mne, aby se pohané stali poslušní, slovem i skutkem, 19mocí znamení a divů, mocí Božího Ducha. Tak jsem plně kázal radostnou zvěst Kristovu od Jerusalema a dokola až po Illyrii. 20Vidím pak svou čest v tom, že kážu evangelium ne tam, kde jméno Kristovo bylo vysloveno, abych nestavěl na cizím základě, 21 nýbrž jak je psáno:

Uzří ti,

kterým nebylo o něm zvěstováno,

a pochopí ti, kdo neslyšeli.

22Proto také jsem býval velmi často zdržován v cestě k vám. 23Ale nyní, když už není pro mne místa v těchto krajinách a toužím již mnoho let přijít k vám, 24až se vydám na cestu do Španělska... Doufám, že vás na cestě uvidím a že mě od vás tam vyprovodíte, až vás napřed trochu užiji. 25Nyní se však ubírám do Jerusalema ve službě pro svaté. 26Makedonie a Řecko si totiž umínily, že učiní nějakou sbírku pro chudé svaté v Jerusalemě. 27Ano, sami si to umínili, jsou totiž jejich dlužníky; vždyť stali-li se pohané účastni jejich duchovních výhod, jsou povinni posloužit jim v pozemských. 28Až to tedy vykonám a tento výtěžek jim řádně odevzdám, odeberu se přes vás do Španělska. 29A vím, že můj příchod k vám bude příchod v hojnosti požehnání Kristova.

30Ale prosím vás, bratři, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste mi pomáhali v usilovných modlitbách za mne k Bohu, 31abych unikl nevěřícím v Judsku a aby služba, kterou jsem na sebe vzal, svatým v Jerusalemě byla milá, 32abych k vám mohl přijít s radostí podle vůle Boží a s vámi pookřál. 33Bůh pokoje budiž s vámi se všemi. Amen.

 

15—16. „Milostí“ nazývá své povolání za apoštola mezi pohany. Na tu práci se dívá jako na obětní úkon, při kterém kazatel je obětník a pohané obětí, kázání je pak onen posvátný úkon, kterým je oběť přivedena k oltáři a obětována.

18—21. Skromně shrnuje svou apoštolskou práci, při níž hlavním činitelem byl Ježíš Kristus, on pak jen jeho služebníkem. Jeho činnost byla rozsáhlá, totiž od Jerusalema až po Illyrii, římskou provincii na východ od Adriatského moře, až po Dunaj. Prošel těmi zeměmi a za přispění Božího tam hlásal evangelium, a to v těch místech, kde ještě hlásáno nebylo. V tom viděl svůj apoštolský úkol, že zakládal křesťanské obce v městech, kde jich ještě nebylo, další pak práci ponechal jiným. Vidí v tom vyplnění předpovědi Izaiášovy (52, 19). 22—32. Nastiňuje program příštích cest.

25. Pavel píše list v Korintě, odkud se chce odebrat do Jerusalema se sbírkami věřících pro chudé křesťany v Palestině (o tom v 1 Kor 16, 1; 2 Kor 8, 1,,,).

 

16 Doporoučím vám naši sestru Foibu, která je jáhenkou církve v Kenchrejích; 2přijměte ji v Pánu, jak sluší na svaté, a přispějte jí v každé záležitosti, když jí toho bude od vás třeba; vždyť také ona přispěla mnohým, i mně samému.

 

16, 1—2. Doporučení jáhenky Foiby.

1. „Jáhenka"; jen zde je zmínka o tomto úřadě žen v prvotní Církvi. Záležel v přisluhování při křtu žen, péči o nemocné křesťany, poučování katechumenek a j. Takovou pomocnicí byla Foibe, která pomáhala věřícím podle svého postavení.

 

3Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, 4kteří pro můj život nasadili vlastní hrdla a jimž jsem zavázán díky nejen já, nýbrž všechny církve z pohanů; 5(pozdravujte) i věřící, kteří se shromažďují v jejich domě. Pozdravte milého mi Epaineta, který je prvotinou z Asie pro Krista. 6Pozdravte Marii, která se mezi vámi mnoho napracovala. 7Pozdravte Andronika a Junia, mé soukmenovce a mé spoluvězně, kteří vynikají mezi apoštoly a dokonce náleželi Kristu dříve než já. 8Pozdravte Ampliata, drahého mi v Pánu. 9Pozdravte Urbana, našeho spolupracovníka v Kristu, a mého milovaného Stachyna. 10Pozdravte Apella, osvědčeného v Kristu. Pozdravte příslušníky domu Aristobulova. 11Pozdravte Herodiona, mého soukmenovce. Pozdravte příslušníky domu Narcissova, kteří patří Pánu. 12Pozdravte Tryfainu a Try-řosu, které se namáhají v Pánu. Pozdravte milovanou Persidu, která se mnoho napracovala v Pánu. 13Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, a matku jeho i mou.

14Pozdravte Asynkrita, Flegona, Herma, Patrobu, Herma a bratry, kteří jsou s nimi. 15Pozdravte Filologa, Julia, Nerea a jeho sestru a Olympea a všechny svaté s nimi. 16Pozdravte se vespolek svatým políbením. Pozdravují vás všechny církve Kristovy.

17Vás pak, bratři, napomínám, dávejte si pozor na ty, kdo působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se naučili, a straňte se jich; 18neboť takoví neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému břichu, a lahodnými řečmi a pochlebováním svádějí srdce nevinných lidí. 19Ovaší poslušnosti je přece všude známo; proto mám z vás radost. A přeji si, abyste byli moudří v dobrém a prostí k zlému. 20Bůh pak pokoje brzy potře satana vám pod nohy.

Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi!

21Pozdravuje vás Timothej, můj pomocník, dále Lukios, Jason a Sosipater, moji soukmenovci. 22Pozdravuji vás já Tercius, který jsem napsal tento list v Pánu. 23Pozdravuje vás Gaius, hostitel můj a celé církve. Pozdravuje vás Erastus, městský důchodní, a bratr Kvartus. (24)

 

3—16. Pavlovy pozdravy různým věřícím.

3. O těchto dvou manželích, vzácných a obětavých křesťanech, viz Skt ap 18, 2; 1 Kor 16, 19; 2 Tim 4, 19. Kdy nasadili svůj život za Pavla, nelze určit; snad v Korintě (Skt ap 18, 12) nebo v Efcsu (Skt ap 19, 23) či jinde.

5. O Epainetovi jako i mnoha jiných zde uvedených není jiných zpráv.

13. Rufus, snad syn Simona Cyrenského a bratr Alexandrův; o něm je zmínka u Mk 15, 21.

16. Políbení obvyklé u orientálců při pozdravech se stalo u křesťanů výrazem pokojné bratrské lásky, vylučující vše světské, a svatého účastenství v kultu.

17-20 Varuje před zneklidňujícími lidmi

17. Jde o hlasatele evangelia ze židovství, kteří znepokojovali křesťanské obce z obrácených pohanů požadavkem plnit mojžíšský Zákon jako nutný ke spáse.

20. Bůh, dárce pokoje, náhle potře satana, který ovládal ony rozsévače nepokoje, a tím se i jejich plány zhatí.

21—23. Pozdravy od Pavlových společníků.

22. Apoštol Pavel obyčejně diktoval dopisy písaři. Sám pak nčkdy přidává na konci několik slov vlastní rukou (2 Thes 3, 17 a j.).

24.,Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi se všemi. Amen.' Verš je opakováním v 20b a nemá opory v textové tradici.

25Tomu, jenž je mocen utvrdit vás podle mého evangelia a kázání Ježíše Krista, podle zjevení tajemství, které bylo zahaleno odvěkým časům, 26ale nyní je odhaleno a prorockými spisy na příkaz věčného Boha oznámeno všem pohanům, aby I se podrobili víře, -27jedinému moudrému Bohu skrze Ježíše Krista budiž sláva na věky věkův. Amen.

 

25. „Tajemství", že se všem pohanům dostane účasti ve vykoupení Kristově. Pavel byl hlavním nástrojem Božích rukou při jeho zjevování.

26.,Prorockými spisy' se rozumějí starozákonní proroctví, jejichž smysl bylo dáno apoštolům poznat, aby jimi dokazovali, že ospravedlnění se dostává skrze Ježíše Krista, totiž skrze víru v něho, jak to apoštol dovozoval v tomto listě.

27. Bůh je moudrý, protože uměl skrývat své tajemné rozhodnutí o způsobu spásy člověka, které v sobě ve věčnosti pojal, a zjevoval je s největší prozřetelností, když se mělo uskutečňovat.

 

O PRVNÍM LISTU APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM

Pavel přišel do Korintu na druhé apoštolské cestě r. 51. Ubytoval se u Aquily a Priscilly, kteří tam přišli z Říma, odkudž byli Židé vypověděni. U nich si ruční prací vydělával na živobytí; byli totiž stejného stanařského řemesla jako Pavel. Apoštol brzy poznal, že se musí v tomto zámožném městě takovým způsobem dále živit i při apoštolských pracích. U ŽidŮ, kteří tam byli četně zastoupeni (neboť Korint byl světovým obchodním městem), měl málo úspěchu. Zato měl nečekané zisky mezi pohany, a hlavně u nižší třídy. V době jednoho a půl roku tam založil a vedl početnou a vzkvétající křesťanskou obec.

Po jeho odchodu tam přišli působit jiní učitelé, kteří nepřispěli ke klidnému vývoji obce ve víře a milosti. O neblahých poměrech, které v korintské církvi nastaly, se Pavel dověděl od lidí z Korintu, kteří ho navštívili ke konci jeho pobytu v EFesu, za jeho třetí apoštolské cesty. Po těchto zprávách poslal před velikonocemi roku 56 do Korintu dopis.

Apoštol doufal, že svým listem opět uklidní sobě tak drahou křesťanskou obec, která se vnitřně začínala jakoby rozkládat. Proto přísně vystupuje v listě proti stranictví, které se tam zakořeňovalo a škodilo jednotě. Korinťané se totiž snadno dali nadchnout některými novými učiteli a zapomínali, že jsou to jen lidé a služebníci evangelia a že hlavním činitelem při jejich posvěcování je Ježíš Kristus. Kromě toho si Korinťané jako Řekové velmi zakládali na vyšším vzdělání. Tím se chtěli vyznamenávat i v křesťanství. Ale nebyli ještě dost vyspělí ve víře, a tím se stalo, že touha po vyšším vzdělání se u nich ukazovala světským způsobem. Místo křesťanské pokory propadli marnivosti a vynášivosti. Pavel jim proto ukazuje, po jaké moudrosti mají toužit, totiž té, která se ukázala v díle Boží spásy skrze kříž Kristův (1, 10-4, 21).

Korint byl znám svými pohlavními výstřednostmi, které byly spojeny s uctíváním bohyně Afrodity (Venuše). Křesťané byli stále sváděni svým okolím k podobnému životu. Dokonce se mezi nimi vyskytl i krvesmilník. Proto apoštol vyslovuje trest proti němu a věřící varuje před nečistotou. Snaží se také odklidit nešvar, že se někteří křesťané soudili před pohanskými soudy ve věcech, které si mohli vyřídit v křesťanské obci, a tím poškozovali dobré jméno křesťanů (5, 1—6, 20).

Korintští křesťané měli sami některé dotazy týkající se pravd víry a náboženského života. Šlo nejprve o manželství a panenství. Pavel ukazuje cenu manželství, jeho nerozlučnost (kromě jednoho případu), dává pokyny pro manželský život a pak ukazuje, čím je v křesťanství panenství, jakou má cenu a vznešenost i nad manželstvím (7).

Jinou otázkou bylo to, jak se mají křesťané dívat na maso obětované modlám. Je dovoleno ho požívat, ale přitom třeba dbát na svědomí bližního, který to snad za dovolené nepokládá. Tu se mají raději zříci svého práva, jako i on Pavel se zřekl mnohého práva pro duchovní dobro jich samých (8-11, 1).

Také se zahnizďovaly zlořády při shromážděních k náboženským úkonům. Nejprve objasňuje postavení ženy v křesťanské rodině a její chování při těch shromážděních. Zvláště pak odsuzuje leckterou neuctivost, které se mnozí dopouštěli při hodech lásky. To mu dává příležitost, aby jim znovu ukázal velké tajemství přítomnosti Kristovy pod způsobami chleba a vína a tajemství křesťanské oběti (11, 2 - 34). Korintští si dále velmi zakládali na vnějších mimořádných projevech Ducha svatého, přeceňovali je. Mnozí také nevhodným užíváním. těchto darů způsobili nepořádek v křesťanských shromážděních. Pavel ukazuje na jednoho původce těchto darů, totiž Ducha svatého, a učí je, jak mají jednotlivé dary oceňovat a jak nade všecko si mají cenit lásky, která je tím největším a nesmrtelným darem (12—14, 40).

V 15. hl. řeší pochybnosti o vzkříšení; ty vnesli do církve někteří nepraví učitelé. V doslovu konečně poučuje o tom, jak mají sbírat almužny pro chudé věřící v Jerusalemě.

List je velmi důležitý jak pro poznání života prvních křesťanů, tak pro pravdy víry, které jsou v něm rozvedené podány. Někdy se v něm jeví Pavel jako soudce, ale většinou je list prodchnut otcovskou láskou Pavlovou ke Korinťanům. List byl vždy uznáván za list apoštola Pavla; vážné pochybnosti proti tomu nebyly vysloveny.

 

PRVNÍ LIST APOŠTOLA PAVLA KORIŇTANŮM

1 Pavel, vůlí Boží povolaný apoštol Ježíše Krista, a bratr Sosthenes, 2 církvi Boží v Korintě, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, se všemi, kdo vzývají kdekoliv jméno našeho Pána Ježíše Krista, jejich (Pána) i našeho. 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

4Děkuji za vás stále svému Bohu pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši. 5Neboť v něm jste nabyli všeho bohatství, (bohatství) veškerého slova i veškerého poznání podle toho, 6jak Kristovo svědectví ve vás bylo upevněno, 7takže nic vám nechybí v žádné milosti, (vám,) kteří očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. 8On vás také upevní až do konce, abyste byli bezúhonní v ten den našeho Pána Ježíše Krista. 9Věrný je Bůh, který vás povolal k společenství svého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána.

10Ale napomínám vás, bratří, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a aby nebylo mezi vámi roztržek, ale abyste byli vyučeni v témže chápání a v témže smýšlení. 11Lidé Chloini mi totiž oznámili o vás, moji bratři, že jsou mezi vámi sváry.

12Míním totiž to, že každý z vás říká: „Já jsem Pavlův", „já zase Apollův", „a já Kefův", „já Kristův“. 13Rozdělen je Kristus? Což Pavel byl za vás ukřižován? Nebo ve jméno Pavlovo jste byli pokřtěni? 14Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil, leč Krispa a Gaja, 15aby si nikdo neříkal, že jste byli pokřtěni v moje jméno. 16Dále jsem pokřtil i rodinu Štěpánovu; jinak nevím, že bych byl někoho jiného pokřtil.

17Neboť Kristus mě neposlal křtít, nýbrž hlásat radostnou zvěst, a to ne slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zmarněn.

18To slovo o kříži je totiž pošetilostí pro ty, kdo jdou k záhubě, ale pro nás, kteří jsme účastni spásy, je mocí Boží.

 

1, 2. „Posvěceným" křtem byli odděleni od světa jdoucího k záhubě, a svátostným posvěcením přiděleni k společenství s Kristem, od něhož se jim toho zadarmo dostalo.

4—9. Díky Bohu za nadpřirozená dobra. 4—5. Křesťané si oblíbili jednotlivé apoštoly a kazatele, a tak se v obci tvořily hloučky, jako kolem jednotlivých řeckých filosofů se shromažďovali jejich stoupenci. Každá strana vychvalovala vlastnosti svého vyvolence. Někteří byli nad tím rozhořčeni a říkali o sobě, že jsou prostě Kristovi, a tím ukazovali, že si vůbec neváží a nepotřebují těch, kdo jim evangelium jménem Kristovým hlásali. Takto spěla církev k vnitřnímu nepokoji a zmatku.

10—17. StranicM a jeho odsouzení. 13. Jako by si tvořili různé Kristy podle toho, jak o něm jejich jednotliví oblíbenci kázali. Pavel jim břitce praví: Což je Kristus rozdělen na kousky? Ježíš Kristus celý je pro celou obec jediným základem.

14. Únavná a různorodá práce kazatelská nutila Pavla k tomu, aby pověřoval udílením křtu své pomocníky v evangeliu. Jen na začátku pokřtil některé z obrácených, ale potom při hromadných obráceních se věnoval výhradně dalšímu poučování o tajemstvích víry a spásy.

17. Doslova: „učiněn prázdným.“ Nešlo mu o to uchvátit krásnými vybranými slovy a způsobem řečnění, ale obsahem evangelia, totiž účinností působnosti Kristovy smrti na spásu lidstva. Krásná slova by tuto spasitelnou skutečnost jen zastřela a její působnost by se takřka rozplynula.

18—25. Protiklad mezi moudrostí Boži a moudrostí tohoto světa.

18. Mluva kříže nemá být ztlumena. „Mnozí lidé pokládají za pošetilé to, co je nad jejich chápání“ (Tomáš Aq.). Spasitel - ukřižovaný, kříž - prostředek k záchraně lidstva, to se zdálo mnohým, kteří se kochali v krásném filosofování, jakožto neslučitelné pojmy. A přece za bezmocností Ukřižovaného je moc spásy.

 

19Vždyť je psáno:

Zničím moudrost moudrých

a zavrhnu chytrost chytrých.

20Kde je mudrc? Kde je vykladatel? Kde myslitel tohoto věku? Což neuznal Bůh za pošetilost tuto světskou moudrost? 21Neboť, poněvadž v moudrosti Boží svět nepoznal Boha (svou) moudrostí, zalíbilo se Bchu spasit věřící pošetilostí kázání. 22Kdežto Židé si přejí znamení a Řekové zase hledají moudrost, 23my však hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení to pro Židy a pošetilost pro pohany; 24ale pro ty, kteří jsou povoláni, pro Židy i pro Řeky, Krista, Boží moc a Boží moudrost. 25To je tak: Pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé, a slabá věc Boží je silnější než lidé. 26Podívejte se jen, bratři, kdo byl u vás povolán: Není tu mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho vznešených. 27Ale Bůh vyvolil, co je ve světě pošetilé, aby zahanbil moudré; a co je slabé ve světě, to Bůh vyvolil, aby zahanbil, co je silné; 28a co je ve světě neurozené a bezcenné, vyvolil Bůh, i to, co není, aby učinil nicotným to, co je, 29a to proto, aby se před ním nechlubil žádný člověk. 30 A z něho vy jste v Kristu Ježíši; toho nám Bůh učinil moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31aby, jak je psáno: Kdo se chlubí, nechť se chlubí v Pánu.

19. Slov Iz 29, 14 proti špatným rádcům a jejich výpočtům je užito o „moudrosti“ Židů a jiných.

20. „Vykladatel"; snad jde o Žida, který je ponořen do mrtvé litery Zákona.

21... Člověk svým nadáním mohl poznat Boha z uspořádání ve vesmíru a na zemi. Když tedy člověk svou moudrostí nepřišel k Bohu, Bůh užil k ozdravení lidského rozumu v náboženství toho, co se zdá člověku pošetilým, nesmyslným: potupná smrt na kříži stala se nesmyslnou pro Židy; oni očekávali spásu z vnější slávy Mesiášovy, která se mimořádně projeví; a Spasitel -Ukřižovaný zdál se zase nepřijatelný Řekům, kteří si zakládali na moudrosti. Ale právě zde ukázal Bůh svou moudrost a moc, když vykoupil člověka křížem a potvrdil to Kristovým vzkříšením.

25—31. Důkaz pravé moudrosti u samých Korinťanů.

26. Korinťané se mohou sami na sebe podívat, že je to pravda. Vždyť tamější obec byla utvořena z obyčejných lidí, kteří neměli filosofického vzdělání, nepocházeli z vysokého rodu, neznamenali takřka nic ve vznešeném světě. A nyní nabyli pravého poznání, stali se vznešenými milostí, nabyli velkého významu. A to mají z evangelia, které je pro ostatní pošetilostí. Ježíš Kristus si vyvolil obyčejné rybáře za své nástupce v hlásání pravdy Boží a řízení věřících k věčné spáse.

30. Ne od hlasatelů víry mají křesťanské bytí a pravou moudrost, nýbrž od Boha, od Krista.

 

2 Také já, když jsem k vám přišel, bratří, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví Boží s vybranou řečí nebo moudrostí. 2Usoudil jsem totiž, že nic neznám mezi vámi, leč Ježíše Krista, a to ukřižovaného. 3Ukázal jsem se pak u vás v mnohé slabosti, bázni a třesení. 4A má řeč a moje kázání se nedalo v přemlouvavých slovech moudrosti, nýbrž v projevech ducha a moci, 5aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, nýbrž na moci Boží.

6 O moudrosti ovšem také mluvíme, mezi dokonalými; to však není moudrost tohoto světa, ani lidí vládnoucích tímto světem, kterým nezbývá leč zaniknouti. 7Ale mluvíme o moudrosti Boží, plné tajemství a skryté, kterou Bůh předurčil před věky pro naši slávu,

 

2, 1—5. Pavel jim kázal bez světské moudrosti. Ukázal jim holou pravdu o vykoupení, totiž Ježíše Krista na kříži jako oběť za hříchy. Nevylíčil jim Krista jako ideál vší moudrosti a jako nejslavnějšího krále, ale kázal jim o Kristu, jak svým ponížením vysvobozuje člověka ze zla a jak ho povznáší. Ani to neučinil řečnickým způsobem, aby se snad Korinťané neopírali ve své víře o lidské umění, ale o ducha Božího, který se projevoval v Pavlově kázání, o moc, která působila, že Korinťané uvěřili. 6—16. Nepohrdá moudrostí, ale šíří moudrost Boží.

6—7. Začátečníkům ve víře jsou podávány základní pravdy o Bohu, o Ježíši Kristu, o vykoupení lidstva a o budoucí slávě. Věřící pak, ve víře upevňovaný, touží po hlubším poznání těchto pravd. I toho se mu dostává, vždyť zjevená pravda nemůže zůstat nečinná v lidské mysli. Ovšem, člověk sám si tu nepomůže. Potřebuje a dostává se mu Ducha Božího; s jeho pomocí lidský rozum dospívá k jakémusi rozhledu po celém díle vykoupení, jak je Bůh připravoval, skrze Syna vykonal a jak se ukazuje v přetvoření člověka. Člověk vidí pak lépe vzájemnou souvislost pravd víry a že neodporují lidskému rozumu. To je ta moudrost, nadpřirozená theologie a mystika, která má své zásady a svou řeč, jež zůstává cizí těm, kdo se pokládají za moudré, ale víru nemají; ti totiž zde nemají co říci a nemohou, neboť jim to nebylo Bohem dáno. Křesťanská moudrost je nová, Boží, přicházejí k ní ti věřící, kdo jsou ve víře utvrzeni a v křesťanském životě bezúhonní. Ne že by tito dokonalí znali nové zjevené pravdy křesťanské - vždyť i začátečníkům jsou dány k věření všechny pravdy víry, ale dokonalí je lépe poznávají, odůvodňují si je a častým uvažováním o nich nabývají hlubšího chápání těchto pravd a života podle křesťanských ctností.

 

8kterou žádný z vládců tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nikdy by nebyli ukřižovali Pána slávy. 9Než jak je psáno: Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují. 10 Ale nám to Bůh zjevil Duchem. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. 11 Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, leda duch člověka, který je v něm? Tak i věci Boží nezná nikdo, leč Duch Boží. 12My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil. 13O tom také mluvíme, ne slovy naučenými lidskou moudrostí, ale naučenými od Ducha, takže duchovní věci vykládáme mluvou duchovní. 14Ovšem člověk jen s přirozeným založením nepřijímá věci Božího Ducha; neboť pro něho jsou pošetilostí a nemůže (je) poznati, poněvadž ty se posuzují duchovně. 15Ale duchovní člověk posuzuje všecko, a sám nepodléhá úsudku nikoho. 16Neboť kdo poznal myšlení Páně, aby jej mohl opravovat? My však máme smýšlení Kristovo.

 

9. Pravdy, jimiž se obírají dokonalí, jsou o věcech neviditelných a přirozenou lidskou zkušeností nepostřehnutelných. Již Iz (64, 4; 65, 17) předpovídal, že jsou připraveny těm, kdo Boha milují; čistota svědomí a bezúhonný život je totiž předpokladem k nadpřirozené moudrosti; to je jakási theologie srdce.

10. „Zkoumá", t. j. dokonale poznává.

12. K přirozenému duchu, principu poznání v člověku, byl přidán duch nadpřirozený, který věřícím umožňuje lépe chápat a ocenit, co Bůh pro spásu člověka učinil. Je to vše z jiného světa, od Boha, jehož Duch jedině zná, jaké plány měl Bůh s člověkem a jak vše řídil k jeho spáse, jako i v člověku je přirozený duch, který jeho samého vede k poznání pravdy a tvoří v něm plány pro život.

13. „Věci duchovní vykládáme...“, t. j. dokonalý věřící nejen dovede ocenit pravdy víry, ale toto vnitřní ocenění, odůvodnění a hlubší pohled dovede také vyjádřit slovy a výrazy, kterým se neučí ve světské filosofii, ale jsou vybírány s pomocí Ducha svatého.

14—15. Pro tuto svatou vědu nemá smyslu člověk, který nezná a nezkoumá leč jen věci smysly postřehnutelné. Ale člověk duchovní poznává a zkoumá všechny přirozené věci jako kdokoli jiný, ale nadto se na ně umí dívat a posuzovat je s vyššího hlediska, ano má poznání věcí nadpřirozených, a v tom nemůže být posuzován člověkem bez víry, třebas sebeučenějším.

3, 1—4. Korinfané byli neschopni moudrosti dokonalých křesfanů.

 

3 Já pak jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k duchovním lidem, ale jako k tělesným, jako k nemluvňatům v Kristu.

2Nakrmil jsem vás mlékem, ne (pevným) pokrmem; vždyť byste ho nesnesli. Ale ani nyní ještě nesnesete, 3vždyť jste ještě tělesní. Neboť je-li mezi vámi řevnivost a svár, zdaž nejste tělesní a nežijete (jen) lidsky? 4Říká-li totiž jeden: ,,Já jsem Pavlův", druhý zase „já jsem Apollův", zdaž nejste (až příliš) lidé?

5Co je tedy Apollos? Co pak je Pavel? Služebníci, skrze které jste uvěřili, a jak Pán každému dal. (>Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. 7Takže ani ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale kdo dává vzrůst, Bůh. 8Ten pak, kdo sází a kdo zalévá, jsou jedno, a každý dostane vlastní odměnu podle vlastní práce. 9Vždyť jsme spolupracovníci Boží; vy jste Boží pole, Boží stavba.

10Podle Boží milosti, která mi byla dána, jako moudrý stavitel jsem položil základ, ale jiný na něm staví. Každý pak ať se dobře dívá, jak na něm staví.

11Neboť jiný základ nikdo nemůže položit, než ten, který je položen, a tím je Ježíš Kristus. 12A staví-li kdo na tomto základě zlato, stříbro, drahé kameny, dříví, seno, slámu, 13dílo každého vyjde najevo. Den (Páně je) totiž ukáže, poněvadž ohněm bude zjeveno, a oheň bude zkoušet dílo každého, jaké jest. 14Přetrvá-li něčí dílo, které nadstavil, dostane odměnu. 15Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu, sám však vyjde bez pohromy, ale tak jako ohněm.

16Nevíte, že jste chrám Boží a Duch Boží že přebývá ve vás? 17Kdo by ničil chrám Boží, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.

18Nikdo ať sebe neklame! Pokládá-li se kdo mezi vámi za moudrého v tomto věku, ať se stane pošetilým, aby byl moud

 

3. Již křtem se stali v základě duchovními lidmi, ale sami se málo přičinili, aby nadpřirozený život a ctnosti dostoupily u nich náležitého stupně. Naopak, jejich zájmy o lidskou stránku hlasatelů evangelia dokazují, že podléhají přirozenému, příliš lidskému úsudku tam, kde by měli ukázat smýšlení nadpřirozené.

5—9. Úkol Pavlův a Apollův.

5—7. Každý kazatel je jen služebníkem, který pracuje na poli Božím v úseku sobě přiděleném. A kdyby jeho činnost byla sebeplodnější, zůstává jen nástrojem Boha, který je původcem života milosti v duších. Je tedy nerozumné klásti proti sobě dva kazatele; vždyť jsou přece oba služebníky jednoho Boha, jediného dárce života, bez něhož by život v duších nevzešel.

8. „Jsou jedno", protože činnost jednoho nelze odloučit od činnosti druhého; a pracují o totéž. Každý má při tom svou zásluhu; tu dá a ocení Bůh.

10—23. Pozor na ty, kteří chtějí „zdokonalit“ dílo apoštolů.

10. Pavel dal duchovní plán k vybudování křesťanské obce v Korintě. Položil základ, t. j. učení o Ježíši Kristu. Tomuto základu se musí další vzdělavatel přizpůsobit, neb všichni mají mít jednu víru a lásku ke Kristu.

13. Dílo každého bude zkoušeno ohněm, t. j. soudem Kristovým. Tím může být soud na konci světa, nebo soud po smrti každého, nebo soud už zde na zemi. Ten ukáže, co bylo božského v působení kazatele a co jen lidského; vše lidské, neproniknuté milostí Boží, z díla Božího musí zmizet.

15. Dílo samého evangelia zůstane, ale práci apoštolově se nedostane slíbené odměny, poněvadž nebyla vykonána správně. On sám se zachrání, ale ne bez bolesti a trestu (oheň). Jde tu o soud Boží, který může být vykonán již zde na zemi, jistě však jím každý takový kazatel projde po smrti. Onen trest pak nastupuje po smrti, totiž v očistci.

16. Církev je chrámem Božím, neboť všichni věřící přijali Ducha svatého a jím jsou vedeni. Jako poškození hmotného chrámu bylo co nejpřísněji trestáno, tím více bude trestáno, věčnou záhubou, boření chrámu Církve, když někdo ji uvnitř rozvrací bludy a sváry.

18. Soudit Církev podle zásad lidské moudrosti je nesprávné. Chce-li soudit, ať se jí vzdá, a najde zásady Boží moudrosti.

 

rý. 19Moudrost totiž tohoto světa je pošetilostí u Boha. Neboť je psáno: Polapím moudré do jejich zchytralosti, 20a dále: Pán zná výpočty moudrých, že jsou marné.

21Nikdo se tedy nechlub lidmi. Neboť všecko je vaše: 22Pavel nebo Apollos nebo Kefas, svět, život nebo smrt, přítomné věci nebo budoucí, všecko je vaše, 23vy pak Kristovi a Kristus je Boží.

 

4 Proto každý ať nás považuje za služebníky Kristovy a za správce Božích tajemství. 2Od správců se tu jen vyžaduje, aby každý byl shledán věrný. 3Mně pak na tom pramálo záleží, abych byl souzen vámi nebo nějakým lidským soudem; ale nesoudím ani sám sebe. 4Já si ovšem nejsem ničeho vědom, než proto ještě nejsem uznán za spravedlivého. Můj soudce totiž je Pán. 5Proto nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který také osvítí věci zakryté temnotami a zjeví úmysly srdcí; a tehdy se dostane každému chvály od Boha.

6Bratři, toto jsem pak obrátil na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás naučili tomuto: „Nic nad to, co je psáno", a nikdo aby se jedním nepyšnil proti druhému. 7Neboť kdo tě vyznamenává? Co také máš, co bys nebyl přijal? Jestliže jsi však přijal, proč se chlubíš, jako bys nebyl přijal?

8Máte už až dost, již jste zbohatli; bez nás jste se stali králi. A kéž byste se jen stali králi, aby i nám bylo dopřáno s vámi kralovati! 9Neboť podle mého mínění nám apoštolům vykázal Bůh to poslední místo, jako bychom byli odsouzeni na smrt, že jsme se stali podívanou pro svět, anděly i lidi. 10My jsme pošetilí pro Krista, ale vy rozumní v Kristu; my slabí, vy však silní; vy proslulí, ale my bezectní. 11Až do této chvíle trpíme i hlad a žízeň a nahotu, jsme bit a bez stálého pobytu 12a lopotíme se prací vlastních rukou. Tupí nás, a my žehnáme; pronásledují nás, a my to snášíme; 13pomlouvají nás, a my těšíme. Učinili z nás jako smetí tohoto světa, vyvrhele pro všechny až dosavad.

14Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako své milované děti. 15Neboť třeba byste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, přece otců máte nemnoho. Vždyť já jsem vás zplodil v Kristu Ježíši skrze evangelium. 16Proto vás nabádám: Staňte se mými následovníky!

 

19—20. Je uveden Job 5, 13; Žl93, 11.

22. Bůh řídí všechny věci k dobru a duchovní spáse věřících. Zák není pro učitele, ale učitel pro žáka.

4, 1—5. Povinnost apoštolská a odpovědnost za ni před Bohem. Věřící se mají řídit v posuzování kazatelů tímto pravidlem: Každý je odpovědný Pánu jako služebník a jako správce, jemuž Pán svěřil starat se o věřící poučováním o zjevené pravdě a křesťanském životě. Skládá účty tedy jedině Pánu; ten ví, co může od každého požadovat. Proto Pavlovi nezáleží na tom, co o něm říkají lidé. Ale ani sám si nemůže dávat vysvědčení, neboť soudcem je Pán, a ten v den svého soudu ukáže jeho slabosti a opominutí.

6—16. Stranictví má původ v marné slávě.

6—7. Písmo svaté mnohokrát doporučuje pokoru. Kdo ji má, soudí jiné podle pravdy, a v tomto případě se vlastně posuzování zdržuje, poněvadž to není jeho věc. Hlavně nadpřirozené dary jsou od Boha; jemu jedinému patří dík a také chvála za ně.

8. V slovech je trochu ironie: Korinťané jednají, jako by již byli účastni všech dober Kristova království.

9—13. Samolibost Korinťanů a zdůrazňování lidských předností u kazatelů klade apoštol do ostrého světla života prvních apoštolů Kristových. Ti se zřekli pro Krista všeho lidského pohodlí, lidské cti a chlouby, pozemské bezpečnosti atd. Jak jsou tedy Korintští ještě vzdáleni od Krista v svém smýšlení!

14—16. Po přísném pokárání mluví jako otec k duchovním dětem; má nad nimi moc, neboť on je získal pro Krista. Jako pravé děti mají následovat svého duchovního otce v pokoře, skromnosti a trpělivosti.

 

17Kvůli tomu jsem k vám poslal Timotheje, který je můj drahý a věrný syn v Pánu; ten vám připomene, jaké jsou moje cesty v Kristu Ježíši, kterým učím všude v každé církvi. 18Někteří se tak naduli, jako bych k vám neměl přijít. 19Ale brzy k vám přijdu, bude-li chtít Pán, a přesvědčím se, ne o řeči těch, kdo zpyšněli, nýbrž o (jejich) moci. 20Boží království totiž nezáleží v řeči, nýbrž v moci. 21Co chcete? Mám k vám přijít s holí či s láskou a s duchem mírnosti?

 

5 Vůbec je slyšet o smilství mezi vámi, a to o takovém smilství, jaké nebývá ani mezi pohany, že někdo má manželku svého otce. 2A vy jste ještě nadutí, místo abyste spíše lkali, aby byl odstraněn z vašeho středu ten, který se dopustil takového skutku! 3Já zase tělem jsa nepřítomný, ale přítomný duchem, pronesl jsem už rozsudek, jako bych byl přítomen, nad tím, který spáchal takovou věc: 4Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, ve vašem shromáždění za přítomnosti mého ducha s mocí Pána našeho Ježíše 5takového vydejte satanovi k tělesné záhubě, aby duch byl zachráněn v den Páně.

6Není dobré vaše vychloubání. Nevíte, že málo kvasu zakvasí celé těsto? 7Vyčistěte starý kvas, abyste byli novým těstem, protože jste přesný chléb. Vždyť byl obětován i náš velikonoční beránek, Kristus. 8Proto slavme hody ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnými chleby upřímnosti a pravdy.

9Napsal jsem vám v listě, abyste se nesměšovali se smilníky; 10ne totiž se smilníky tohoto světa vůbec nebo s lakomci, zloději nebo s modláři, poněvadž to byste museli z tohoto světa odejít. 11Ale nyní jsem vám napsal, abyste se nesměšovali s takovým, který se nazývá bratrem, ale je to smilník nebo lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo zloděj; s takovým ani nejezte! 12Neboť co já mám soudit lidi, kteří jsou mimo (nás)? Zda nemáte soudit ty, kteří jsou mezi vámi? 13Lidi totiž mimo (nás) bude soudit Bůh. Odkliďte toho nešlechetníka ze svého středu!

 

17—21. Oznamuje příchod Timothejův a svůj.

20. Království Boží, Církev, křesťanská dokonalost, skrze niž Bůh vládne v duších, nevděčí za svůj vzrůst řečnickému umění kazatelů a jejich snad lepším přirozeným vlastnostem, nýbrž milosti Boží, která se mocně projevuje v duších věřících.

5, 1—13. Případ krvesmilníka. Jak zacházet s hříšníky.

4—5. Trest má být slavnostně vyhlášen ve shromáždění, jemuž je neviditelně přítomen sám Ježíš Kristus. Záleží pak v tom, že vinník je vyloučen z účasti v duchovních darech křesťanského společenství a má být vydán satanovi, aby byl od něho trápen na těle všelijakými nemocemi a utrpeními. Tento trest má být lékem pro jeho duši, aby se vzpamatoval ze svého provinění a činil pokání. Církev svatá dodnes užívá této moci Kristem jí dané a vylučuje klatbou ze svého společenství ty, kdo svým učením a mravy ohrožují víru a křesťanský život.

7—8. Jako Židé před velikonočními svátky odstraňovali z domu všechen kvas, aby mohli jíst o svátcích nekvašený chléb, tak i Korinťané mají odklidit to pohoršení ze svého domu, církve, aby začali nový život ve ctnosti a svatosti. Vždyť Ježíš Kristus, beránek, byl už jednou obětován, celý pak život křesťanský je stálé prožívání velikonočních svátků, o nichž se jedl jen přesný chléb, který přece znamená život bez hříchu, život v Čistotě a v pravdě.

6 Odváží se někdo z vás, když má s druhým při, soudit se u hříšných, a ne u svatých?

6, 1—11. Proti sporům a nespravedlnosti.

1. Křesťané se již jinak dívali na manželství, otroky, rodinný život než pohané. Proč tedy podávat své pře v těch a podobných věcech pohanům, a takto vydávat věřícího v nebezpečí, že bude zvlášť přísně potrestán, protože je křesťan? Vzbudí to také špatný dojem u pohanů v Korintě (i když právě tam se lidé rádi přeli a svářili). Mají se soudit v Církvi; ta má od počátku soudní a trestní moc nad svými věřícími.

 

2Což nevíte, že svatí budou soudit tento svět? A jestliže vámi je souzen tento svět, nejste hodni soudit maličkosti? 3Nevíte, že budeme soudit anděly? Cím spíše všední věci! 4Proto máte-li spory běžného života, za soudce ustanovte ty, kdo jsou méně ceněni v křesťanské obci.

5Pravím to k vašemu zahanbení. Což není mezi vámi žádný moudrý člověk, který by mohl rozsoudit své bratry? 6Bratr se však soudí s bratrem, a to u nevěřících! 7Vůbec to už je u vás chyba, že máte mezi sebou soudy. Proč raději bezpráví nesnášíte? Proč raději škodu netrpíte? 8Ale vy bezpráví působíte a ubližujete, a to bratřím.

9Což nevíte, že nespravedliví nebudou dědit Boží království? Nemylte se: ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani změkčilí, ani chlapcomilci, 10ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou dědit Boží království. 11A takoví jste někteří byli. Ale dali jste se obmýti, a byli jste posvěceni a byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista v Duchu našeho Boha.

12„Všecko je mi dovoleno“, ale všecko neprospívá. „Všecko je mi dovoleno", ale já se nevydám v ničí moc. 13Pokrmy jsou pro břicho a břicho pro pokrmy. Ale Bůh ukončí užívání těchto obou. Tělo však není pro smilství, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. 14Bůh pak, který vzkřísil Pána, i nás vzkřísí svou mocí.

15Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy? Mám vzít tedy údy Kristu, a učiním je údy nevěstky? Nikdy! 16Což nevíte, že kdo přilne k nevěstce, je s ní jedno tělo? Neboť je řečeno: Budou dva v jednom těle. 17Kdo přilne k Pánu, je s ním jeden duch. 18Varujte se smilství! Každý hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo, avšak kdo smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. 19A nevíte, že vaše údy jsou chrámem Ducha svatého, který je ve vás, kterého máte od Boha, a že nepatříte sobě? 20Byli jste totiž koupeni za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha v svém těle!

 

2. „Svatí", to je věřící. Již Ježíš Kristus slíbil apoštolům, že budou soudit dvanáct kmenů izraelských. Zde je soud rozšířen na všechny věřící; jejich soudu budou podléhat všechny rozumové bytosti, lidské i andělské; oni totiž s Ježíšem Kristem potvrdí odsouzení padlých andělů.

4. Mluví s jemnou ironií.

7. Jednají proti radě Páně u Mt 5, 39—42.

11. Křtem byli zbaveni veškeré mravní poskvrny a jím nabyli posvěceni a ospravedlnění. 12—20. Hříchy proti šestému přikázání.

12 „Všecko je mi dovoleno", ale ne tak, aby člověk škodil sám sobě a jiným. To „dovoleno“ nelze rozšiřovat na šesté Boží přikázání. Neboť jeho přestupování škodí lidské důstojnosti; takový se totiž dává do otroctví těla. A přece lidská důstojnost žádá, aby se osvobozoval ode všeho nižšího, než je člověk; on má nižšímu vládnout.

13. Možno jíst všechno, ovšem s mírou. Ale tak tomu není se smilstvím; to je v celém svém rozsahu nedovoleno; pro ně tělo není jako břicho pro pokrmy.

14—17. Břicho jednou pozbude své funkce. Ale lidské tělo bude jednou vzkříšeno a bude s Pánem žít v proměněném stavu, zduchovněno. Takto tělo patří k tajemnému tělu Kristovu. Kdo však smilní, dává své tělo nevěstce. Tím se celá lidská osobnost snižuje. Naopak, spojením ducha s Pánem se lidská osobnost povznáší, tělo pak se připravuje k duchovní povznesenosti.

 

7 Co se týče pak těch věcí, o kterých jste mi psali.

Dobré je pro člověka nedotýkat se ženy. 2Ale pro (zabránění) smilství každý ať má svou manželku a každá ať má svého muže. 3Muž ať dává ženě, čím je povinen; stejně však i manželka mužovi. 4Žena nemá moci nad vlastním tělem, nýbrž muž; stejně však ani muž nemá moci nad vlastním tělem, nýbrž žena. 5Nezkracujte se navzájem, leč snad po dohodě na čas, abyste se mohli věnovat modlitbě; a zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan pro vaši zdrženlivost. 6To však pravím jako dovoleni, ne jako rozkaz. 7Přál bych si ovšem, aby všichni lidé byli jako i já. Ale každý má od Boha vlastní dar, jeden tak, druhý zase jinak.

 

"Neženatým a vdovám pravím: Dobré je pro ně, zůstanou-li tak, jako i já. 9Než nemohou-li se zdržet, ať vstoupí v manželství; neboť je lepší být v manželství, než být spalován.

10Ale těm, kteří jsou (už) v manželství, nařizuji ne já, nýbrž Pán: Žena ať neodchází od muže - "a odejde-li, ať zůstane nevdaná nebo ať se smíří se svým mužem, a také muž ať nepropouští manželku.

12Ostatním pak pravím já, ne Pán: Má-li některý bratr za ženu nevěřící, a ta souhlasí s ním žít, ať ji nepropouští. 13A jestliže některá žena má za muže nevěřícího, a on souhlasí s ní žít, ať toho muže nepropouští! 14Neboť muž nevěřící je posvěcen kvůli ženě, a nevěřící žena je posvěcena kvůli bratru. Jinak by byly vaše děti nečisté, jsou však přece svaté!

 

7, 1—7. O manželství a o právech v něm.

1. Slova nejsou proti Gn 2, 18: „Není dobré pro člověka být sám...“ Zde totiž na začátku lidstva se mluví o manželství jako o dobru pro lidstvo všeobecně, že totiž slouží k rozmnožení lidského pokolení, kdežto apoštol má na mysli jednotlivého člověka, pro něhož je lepší zůstat bez manželství; důvody uvádí ve v 33.

2. Všichni nejsou schopni tak velkého duchovního dobra, kterého se dostává neženatým věřícím. Nesnižuje manželství jenom na prostředek k vyhnutí většímu zlu; třeba číst jeho vznešené pojetí křesťanského manželství v Ef 5, 25—27.

3. Plyne z toho, že manželství je vzájemná

smlouva.

4. Takovou rovnost mezi mužem a ženou v manželských povinnostech a v nich výlučnou vázanost jednoho na druhého zavedlo křesťanství.

5. Bez vzájemného souhlasu by to vedlo k porušení spravedlnosti. Kdyby se zdržovali po delší dobu, snad by to ohrozilo ctnost u jednoho z nich nebo u obou; - „abyste se mohli věnovat modlitbě", ne pravidelné, nýbrž zvláštnímu cvičení v duchovních úkonech; k tomu zdrženlivost lépe připravuje.

7. Všem přeje větší dokonalost, k níž vede čistota; ví o tom z vlastního života, neboť není vázán manželstvím. Ale tu rozhoduje povolání Boží. Bůh pak dává každému stavovskou milost, aby i manželství užíval beze škody pro svou spásu. 8—16. Nerozlučitelnost manželství a tzv. pavlovská výsada.

9. Někdy je lepší zvolit si menší dobro, než při větším dobru podléhat většímu nebezpečí.

10—11. O manželské nerozlučitelnosti viz u Mt 5, 32; 19, 6—9.

12—13. Jde o případ, kdy jeden z pohanských manželů se stal křesťanem. Po dohodě, že křesťanské straně nebude bráněno ve svobodném vykonávání náboženských povinností, mají raději zůstat spolu. Ježíš Kristus nedal v té věci žádné nařízení. Nebylo by to však nespravedlivé, kdyby se rozešli. Ale apoštol, maje na mysli obrácení nevěřícího manžela nebo manželky, nabádá k zachování manželství v pohanství uzavřeném; je to v zájmu křesťanské lásky.

14. „Je posvěcen“ ne vnitřně, neboť zůstává pohanem, ale navenek, pokud tvoří jedno tělo s tím, kdo se křtem stal údem tajemného těla Kristova. Tu „čistota křesťanské ženy vítězí nad nečistotou pohanského muže, a čistota křesťanského muže vítězí nad nečistotou pohanské ženy“ (sv. Jan Zlatoústý). Strana pohanská je takto připravována k obrácení. V témže smyslu třeba brát i posvěcení dětí narozených ještě v pohanství a dosud neobrácených.

 

15Ale chce-li nevěřící odejít, ať jde; neboť v takovém případě ani bratr, ani sestra nemohou být jako otroci; vždyť Bůh nás povolal k pokoji. 16Neboť odkud víš, ženo, že zachráníš muže? Nebo odkud víš, muži, že zachráníš ženu?

17Jinak žij každý tak, jak udělil Pán, jak každého povolal Bůh. A tak nařizuji ve všech církvích.

18Byl někdo obřezaný, když byl povolán? Ať (to poznamenání) neodstraňuje! Byl někdo neobřezaný, když byl povolán? Ať se nedává obřezat 19Obřízka není nic, a neobřízka není také nic, ale (rozhoduje) zachovávání Božích přikázání.

20Nechť každý trvá v tom stavu, v kterém byl povolán. 21Byl jsi otrokem, když jsi byl povolán? Nic na to nedbej; ale i když se můžeš stát svobodným, spíše z toho těž. 22Neboť ten, kdo byl povolán v Pánu jako otrok, je propuštěncem Páně; podobně ten, kdo byl povolán svobodný, je otrokem Kristovým. 23Byli jste vykoupeni, a draze! Nestávejte se otroky lidí! 24Bratři, každý ať zůstane před Bohem v tom, v čem byl povolán.

25 O pannách však nemám příkazu Páně. Ale dávám radu jako ten, kdo dosáhl milosrdenství od Pána, takže je hoden víry. 6iMyslím tedy, že je to dobré pro nynější strasti; ano je to dobré pro člověka takto býti. 27Jsi připoután k manželce? Nevyhledávej odloučení. Jsi odloučen od manželky? Nevyhledávej manželku. 28Ale oženíš-li se, nezhřešíš. A vdá-li se panna, nezhřeší. Takoví však budou mít tělesná trápení, a já vás šetřím.

29Ale pravím, bratři, toto: Času je nakrátko. Nezbývá, než aby i ti, kdo mají manželky, žili, jako by je neměli; 30a ti, kdo pláčou, jako by neplakali; a ti, kdo se radují, jako by se neradovali; a ti, kdo kupují, jako by nic neměli; 31a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali; neboť tento viditelný svět pomíjí.

32 Chtěl bych, abyste byli bez zneklidňujících starostí. Kdo nemá manželku, je starostlivý o věci Páně, jak by se líbil Pánu. 33Ale kdo má manželku, je starostlivý o věci světa, jak by se líbil manželce, 34a je rozdělen. A žena nevdaná a panna je starostlivá o věci Páně, aby byla svatá jak tělem, tak duchem. Ale vdaná je starostlivá o věci světa, jak by se líbila muži.

 

15—16. Stane-li se pohanská strana nevěrnou nebo nechce-li dopřát svobody křesťanské straně, mají se rozejít; manželství se novým sňatkem rozlučuje. Křesťanská strana totiž nemůže být zkrácena v svém právu na manželství nebo vydána nepokoji.

17—24. 5 přijetím víry není spojena změna pozemského povolání, naopak.

17... Z toho, že manželství může přestat, neplyne, že je třeba zanechat i povolání, které měl kdo v pohanství. Naopak, každý má zůstat v tom povolání, které měl, když ho Bůh povolal k víře.

21. Milá slova apoštolova k otrokům, kteří se křtem stali v církvi rovnocennými svým křesťanským pánům. Otrok má použít svého nižšího postavení, aby vzrostl v pokoře a trpělivosti před Bohem. Prospěje-li to pak i jeho svobodě v milosti, má v něm raději zůstat, i kdyby se mohl zbavit svého otrockého stavu. Všichni jsme nakonec otroky Ježíše Krista.

25—38. Celibát a manželství.

25. Dává tuto radu, poněvadž z milosrdenství Božího se stal apoštolem, a je to jeho povinnost jako apoštola, aby tu radu dal; jinak nebude věrně plnit poslání apoštola.

26. Panenství je dávána přednost pro „nynější strasti“ tohoto pozemského života, jimž je více vydáno manželství a nemůže jim uniknout.

28. „Tělesná trápení“ - více musí prožívat bolestné starosti, úzkosti tohoto pozemského života.

31. Nedat se zaujmout pozemskými dobry, nýbrž utkvít srdcem na dobrech vyšších: hledat ve všem Boha, sloužit mu nerozděleným srdcem; vždyť všechno pozemské: bohatství, rozkoše, čest, radost, bolest je jen něco vnějšího člověku, co pomine.

 

35Toto však pravím ve vašem zájmu, ne abych na vás vrhl osidlo, nýbrž mám na mysli to, co vás zušlechtí a umožní vám nerušené být u Pána.

36Ale domnívá-li se kdo, že by měl hanbu kvůli své panně, kdyby byla přestárlá, a cítí-li se povinen, aby se tak stalo, ať učiní, co chce; nehřeší; ať dojde k sňatku. 37Kdo však stojí pevně ve svém srdci a nic ho nenutí, ale může jednat podle vlastní vůle, a na tom se ustanovil ve vlastním srdci, že ji uchová pannou, dobře učiní. 38Tedy i ten, kdo vdá svou pannu, dobře činí, ale kdo ji nevdá, činí lépe., 39Žena je vázána po tu dobu, dokud žije její muž. Ale zemře-li muž, je svobodná a může se vdáti, za koho chce; ovšem jen v Pánu. 40Bude však šťastnější, zůstane-li tak, jak jest, podle mé rady; domnívám se, že i já mám Ducha Božího.

 

8 Co pak se týče věcí obětovaných modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání nadýmá, ale láska vzdělává. 2Jestliže se kdo domnívá, že má o něčem poznání, doposud nepoznal tak, jak je třeba znáti. 3Ale miluje-li kdo Boha, ten sdílí jeho poznání. 4Tedy o pokrmech obětovaných modlám: Víme, že modla ve světě není nic a že není leč jeden Bůh. 5Neboť ačkoliv jsou tak zvaní bohové buď na nebi nebo na zemi - jak je také mnoho bohů a mnoho pánů, 6ale pro nás je jeden Bůh, Otec, od něhož jsou všecky věci a my pro něho, a jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všecky věci, a i my skrze něho.

7Ale všichni nemají poznání. Někteří totiž až doposud, protože si zvykli na modlu, jedí to maso jako obětované modlám, a jejich svědomí, poněvadž je slabé, je poskvrňováno.

8Než pokrm nás Bohu nedoporučuje; neboť nebudeme bohatší, budeme-li jíst, aniž budeme zkráceni, nebudeme-li jíst.

 

35. Když zdůrazňuje výhody panenského stavu, nechce je k něčemu zavazovat ani omezovat něčí svobodu, „vrhnout osidlo", nýbrž ukázat to, co je vznešenější a dokonalejší.

36. Podle tehdejšího mínění to bylo nectí pro otce, nevdal-li včas dceru. K tomuto případu si lze připomenout radu Sirachovcovu: „Vdej svou dceru, a uděláš veliký skutek; dej ji rozumnému člověku“ (7, 27).

37. Je-li otec přesvědčen o vznešenosti panenství a nic nedá na lidské mínění, souhlasí-li pak dcera, ano jc-li tomu povdéčna, že si může zvolit svobodný stav, a nevdává ji, činí velmi dobrou věc.

39—40. O vdovách.

39, „Jen v Pánu“ - má se provdat pouze za křesťana. V 1 Tim 5, 14 apoštol vybízí mladé vdovy vdát se z důvodů mravnostních.

40. Má Ducha Bežího pro tuto radu, Čili dává jí z vnuknutí Ducha svatého.

8, 1—6. Modly a jeden Bůh.

1.,Poznám", že modly a úcta jim prokazovaná nejsou nic. Třeba však to poznání spojit s láskou k bližnímu; jinak se stane příležitostí, že se bude jeden vynášet nad jiné.

2—3. Pravé poznání křesťanské záleží v tom, že dovedeme vše podřídit lásce k Bohu a spáse bližních. Takové poznání schvaluje Bůh a sám je ještě obohacuje.

5. Pohané, kteří dávali jméno bůh mnoha věcem na nebi i na zemi, byli přesvědčeni, že je mnoho bohů a pánů.

6. Od Otce mají počátek všechny včci, my pak v něm máme poslední cíl života. Ježíš Kristus je první příčinou stvoření všech věcí, a my skrze něho jsme byli vysvobozeni z otroctví ďáblova a přijat v nový život.

7—13. Šetrnost k věřícím s nedokonalým poznáním.

7. Svědomí slabé čili neosvícené pravdou, že maso obětované modlám je jako kterékoli jiné maso. Z dřívějšího zvyku vidí v něm něco posvátného, a proto se subjektivně dopouštějí hříchu, když je jedí; jednají totiž proti přesvědčení svého svědomí.

 

9 Buďte však opatrní, aby se snad tato vaše volnost nestala kamenem úrazu slabším. 10Neboť spatři-li někdo tebe, který máš poznání, že stoluješ v pohanském chrámě, zda se tím „nevzdělá“ svědomí toho, který je slabý, aby jedl maso obětované modlám? 11A tak tvé poznání působí záhubu slabému člověku, bratrovi, za něhož Kristus zemřel! 12Jestliže však takovým způsobem hřešíte proti bratrům a ubíjíte jejich slabé svědomí, proti Kristu hřešíte. 13Proto, je-li pokrm příležitostí k pohoršení pro mého bratra, na věky nebudu jíst maso, abych nepřivádel k pádu svého bratra.

 

9 Nejsem svobodný? Nejsem apoštol? Což jsem neviděl Ježíše, našeho Pána? Nejste vy moje dílo v Pánu? 2Nejsem-li pro jiné apoštolem, jistě jsem jím pro vás; neboť vy jste pečetí mého poslání v Pánu. 3Moje obrana před těmi, kteří mě pcsuzují, je tato: 4Což nejsme oprávněni žádat jídlo a pití? 5Nejsme oprávněni vodit s sebou ženu sestru, jak také ostatní apoštolově a bratři Páně i Kefas? 6 Což jen já a Barnabáš nejsme oprávněni nepracovat?

7Kdo je kdy ve vojenské službě na své útraty? Kdo sází vinici, a nejí z jejích plodů? Nebo kdo pase stádo, a nepožívá mléka od stáda? 8Pravím to jen po způsobu lidí, či neříká to i Zákon? 9Vždyť v zákoně Mojžíšově je psáno: Nezavážeš hubu mlátícímu volovi. Stará se Bůh jen o voly? 10Nepraví se to právě kvůli nám? Ano, kvůli nám bylo napsáno, že oráč má orat v naději a mlatec má mít naději, že bude mít podíl v užitku. 11Jestliže my jsme pro vás zaseli duchovní (dobra), je to příliš, žneme-li vaše časná (dobra)? 12Jsou-li jiní účastni tohoto práva na vás, proč ne tím více my?

Ale neužili jsme toho práva, nýbrž snášíme vše možné, abychom nekladli nějakou překážku radostné zvěsti Kristově. 13Nevíte, že ti, kdo konají práci ve svatyni, že jedí z věcí svatyně, a ti, kdo přisluhují při oltáři, mají podíl z oltáře? 14Tak i Pán

 

10. Apoštol zakazuje (10,14) tento zlozvyk jíst maso obětované modlám v přilehlých místnostech chrámu.

9, 1—6. Jak užíval svobody apoštol Pavel.

1—3. I Pavel může ukázat svou svobodu podobně, jak ji ukazovali Korinťané k spolubratřím při požívání masa obětovaného modlám. Ale jak jí užil on! Je jejich apoštolem, neboť Bůh mu pomáhal při založení křesťanské obce v Korintě. Může tedy říci těm „silným", kteří v užívání práv svobody přehlíželi „slabé“ ve svědomí, jak on užil svých apoštolských práv.

4. Měl právo on i jeho spolupracovníci žít za apoštolskou práci na útraty Korinťanů. Ale toho se dobrovolně zřekl.

5. Zřekl se i dalšího práva, kterého užívali jiní apoštolově, totiž vodit s sebou „ženu sestru.“ Ta totiž, ať už to byla skutečná žena apoštolova, s níž žil jako se sestrou, nebo starší vdova, pomáhala apoštolům v pozemských potřebách a někdy i v duchovních (poučování žen katechumenek a přisluhování při jejich křtu) a byla ovšem také vydržována křesťanskou obcí. I této oprávněné pomoci se Pavel vzdal.

7—18. Jak se apoštol zříkal spravedlivých požadavků.

7. Lidsky je to samozřejmé, že má právo na výživu za osobní práci v apoštolátě.

8—10. Jestliže Bůh dal nařízení ve prospěch zvířete užitečného člověku k práci, tím více platí toto nařízení duchovně o pracujícím člověku; on teprve má mít právo pobírat z užitku své práce. Pavel jim ovšem svou prací dával duchovní, nadpřirozená dobra; ta nelze vyvážit ničím pozemským. Cit spravedlnosti však žádá, aby aspoň něco se dávalo, totiž přispět apoštolovi v pozemských potřebách, aby mohl v apoštolské práci pokračovat. Je to jen maličkost ve srovnání s duchovními dobry, pro něž by měl člověk obětovat všechny pozemské statky.

13—14. Další důkaz pro ono apoštolovo právo na výživu je vzat z náboženského zvyku, že ten, kdo slouží u oltáře, má být z něho živ (Nm 18, 8—31; Dt 14, 22...). A konečně je to i vůle Ježíše Krista (Mt 10, 10; Lk 10, 7).

 

nařídil, aby ti, kdož hlásají evangelium, z evangelia žili. 15Ale já jsem z toho nepoužil ničeho.

Toto pak jsem nenapsal, aby se mi tak dálo. Neboť raději bych umřel, než..., mou chloubu nikdo nezmaří. 16 Vždyť budu-li hlásat evangelium, není to moje chlouba; neboť leží na mně jako nutnost. A běda mi, nebudu-li je hlásat! 17Činím-li to pak dobrovolně, mám odplatu; jestliže nedobrovolně, vykonávám jen sobě svěřený úřad. 18Jaká je tedy moje odměna? Ta totiž, že hlásám evangelium, a předkládám je zdarma, abych neužíval svého práva při evangeliu.

19Ačkoliv jsem totiž nezávislý na všech, stal jsem se služebníkem všech, bych jich co nejvíce získal. 20 I stal jsem se Židům jako Žid, abych získal Židy. Těm, kteří jsou pod Zákonem, jako bych byl pod Zákonem - ačkoliv sám nejsem pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem. 21Těm, kdo byli bez zákona, jako bych byl bez zákona - ačkoliv nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem v zákoně Kristově, abych získal ty, kdo byli bez zákona. 22Pro slabé stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych na každý způsob přivedl některé ke spáse. 23Všecko pak činím pro evangelium, abych v něm získal podíl.

24Nevíte, že ti, kdo běží na závodišti, všichni sice běží, ale jen jeden že obdrží cenu? Běžte tak, abyste jí dosáhli! 25Každý zápasník však je ve všem zdrženlivý; oni ovšem, aby dostali věnec porušitelný, ale my neporušitelný. 26Já tedy běžím ne tak, jako bych nevěděl kam; bojuji ne tak, jako bych bil (jen) do vzduchu. 27Ale udržuji své tělo v kázni a podmaňuji si je, aby se nestalo, že bych kázal jiným, a sám byl zavržen.

 

15. Nevymáhal výživu podle svého práva a nikým si ji nedá vnutit, aby neztratil svoji chloubu.

16. Vykonávat apoštolát je prostě jeho povinnost, kterou Bůh na něho vložil, a on nemá práva na chlubení nebo odměnu. Je jako otrok, kterému byla svěřena velmi vznešená povinnost. On má prostě vykonat svou povinnost, aniž má právo na zvláštní odměnu. Vykoná-li svěřenou práci, plní jen svou povinnost; ncvykoná-li ji, uvalí na sebe pánův hněv. Tak pokorně se dívá Pavel na svou apoštolskou práci, jako by zapomněl na svou stálou ochotu plnit vůli Boží, na tolik utrpení, která při tom přestál.

17—18. Kdo z vlastního podnětu a rozhodnutí koná dobro, zasluhuje odměnu. Ale kdo vykonává úřad nedobrovolně přijatý (jako otroci), nemá na ni právo (má jen právo na trest, nevykoná-li jej). Na Pavla byl vložen apoštolát, ať chtěl či nechtěl; dívá se na něj jako na něco, co mu bylo uloženo takřka násilně. Pak si ovšem nečiní nárok na odměnu. Proto chce-li dojít odměny zvláštní, musí činit práci, k níž není povinen. U Pavla to bylo to, že kázal evangelium, a nežádal výživné, na které měl právo. To, že se ho odřekl, je jeho osobní dobrovolnou prací. A odměna za to je Pavlovo vědomí, že v tom krásném díle apoštolátu je vtisknuta jeho nezištnost a velkodušnost. To ho více těší, než užít svých práv. V tom je vidět Pavlovu hlubokou pokoru.

19—27. Apoštol se omezoval pro dobro apoštolátu a také své.

19—23. Dále klade svou obětavost za příklad odříkání pro spásu duší. Tak i křesťané se mají rádi zříci toho, co by škodilo mravnímu životu bližních, i když je to věc sama o sobě dovolená.

24. Jako nestačí jen vstoupit na závodiště, ale třeba se mnohého zříci a vyvinout největší úsilí, má-li kdo zvítězit, tak také nestačí jenom vstoupit do Církve, ale je potřeba být pohotový k největšímu odříkání a obětavosti k získání věčné spásy.

25. Při závodech získává jen jeden zlatou medaili. Křesťané ji však dostanou všichni, totiž věčnou slávu. Srovnání je tedy v tomto: Třeba běžeti, a to správným směrem, za křesťanskou dokonalostí.

27. Protivníkem v boji je vlastní tělo. Chce být nad ním stále vítězem, který vodí přemoženého v závodišti jako otroka; jinak by pozbyl své slávy.

 

10 Nerad bych vás, bratři, ponechal v nevědomosti, že všichni naši otcové byli pod mrakem a všichni přešli moře 2a všichni byli v Mojžíše pokřtěni v mraku a v moři 3a všichni jedli tentýž duchovní pokrm 4a všichni pili tentýž duchovní nápoj - pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela; skálou tou byl Kristus. 5Ale ve většině z nich neměl Bůh zálibu; vždyť svými mrtvolami pokryli poušť.

6Tyto věci se však udaly jako předobraz pro nás, abychom nebyli žádostivi zlého, jako oni byli žádostivi. 7Ani nebuďte modláři, jako někteří z nich, jak je psáno: Lid se posadil, aby jedl a pil; i povstali, aby se bavili. 8Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich za jediný den třiadvacet tisíc. 9Ani nepokoušejme Pána, jako někteří z nich pokoušeli, a zahynuli od hadů. 10Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a zahynuli od Zhoubce. 11 Toto všecko se jim přihodilo obrazně, bylo pak napsáno jako výstraha pro nás, na něž připadl konec věků.

12Proto, kdo se domnívá, že stojí, hleď, ať nepadne! 13Zachvátilo vás pokušení, které je pro člověka snesitelné; Bůh je však věrný a nedopustí, abyste byli pokoušeni nad své síly, ale s pokušením způsobí také úspěch, že to budete moci snést.

14Proto, moji nejmilejší, utíkejte před modloslužbou! 1 "'Mluvím jako k rozumným; vy sami posuďte, co říkám. 16Kalich požehnání, který žehnáme, není to společenství krve Kristovy? Chléb, který lámeme, není to společenství těla Kristova? 17Poněvadž je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo; neboť všichni jsme účastni jednoho chleba.

 

10, 1 — 13. Příklady ze Starého Zákona povzbuzuje k bdělosti nad sebou.

1—3. Příklady ze Starého Zákona objasňuje uvedenou pravdu, že nikdo se nemá oddávat myšlence, že, dostal-li od Boha povolání, může už s jistotou počítat s věčnou odměnou; ale třeba bojovat, přemáhat se, odříkat si i věci dovolené.

2. Mojžíš, prostředník Staré Úmluvy, představuje Ježíše Krista. Židé jím vedení k dobytí Palestiny předobrazují křesťany, vedené Ježíšem Kristem, aby si získali nebe. A jako křesťané jsou křtem přivtěleni k Ježíši Kristu a mají zachovávat jeho Zákon, tak i Židé, pro něž byl tajemný oblak a přejití Rudým mořem jakýmsi křtem, byli jaksi přivtěleni a podrobeni Mojžíšovi a jeho Zákonu.

4. Duchovní voda je voda, kterou Mojžíš zázračně vyvedl na poušti (Ex 7, 6; Nm 20, 8); je obrazem krve Kristovy, z níž máme duchovní nápoj milosti. Duchovním nápojem byla ta voda proto, že se jí dostalo Hebreům z moci Kristovy, který jako Syn Boží před vtělením byl s nimi na poušti a činil pro ně skrze Mojžíše zázraky.

7. O modloslužbě Izraelitů na poušti viz Ex 32,6.

12. Izraelité, kteří předobrazovali křesťany, jsou výstrahou, abychom ani my v sebe nedůvěřovali a neuspávali se dobrým míněním o sobě. Nikdo nemůže sám sobě důvěřovati, že vytrvá v posvěcující milosti.

14—22. Zákaz účasti při pohanských hostinách.

16. „Kalich požehnání": neboť obsahuje všechno bohatství Boží přízně; „který žehnáme": to patřilo k obřadu s tímto kalichem. Je to kalich, který působí společenství krve Páně. Podobně chléb, který býval při shromážděních věřících s obřadem lámán, působí společenství těla Páně. Krev a tělo Páně jsou zde položeny odděleně, což zřejmě naznačuje smrt na kříži. Pavel pak (v 21) připomíná účast pohanů v obětech bohům přinášených tím, že jedli z obětovaných pokrmů; takto prostřednictvím jich přicházeli do (domnělého) styku s božstvem. Křesťané se jich nemohou účastnit, protože přicházejí do styku s Bohem krví a tělem Kristovým, na kříži obětovanými. Tato oběť se obětuje před nimi; oni pak přicházejí ve společenství se skutečnou krví a tělem Páně, tajemně přítomným.

17. Je jen jeden chléb, totiž chléb nebeský, tělo Kristovo, skryté pod způsobami obyčejného chleba. A právě proto, že je jen jeden chléb, všichni, kdo jej přijímají, tvoří jednotu mezi sebou, ano eucharistický chléb sám působí jednotu mezi věřícími, takže se stávají jedním tajemným tělem Kristovým.

 

18Podívejte se na Izraele podle těla. Nejsou účastni oltáře ti, kdož jedí oběti? 19Co tím chci říci? Že věc obětovaná modlám je něco? Nebo že modla je něco? 20Ale že to, co pohané obětují, že zlým duchům obětují, a ne Bohu. Nechci pak, abyste vešli ve společenství se zlými duchy. 21Nemůžete pít kalich Páně a kalich zlých duchů. Nemůžete se účastnit stolu Páně a stolu zlých duchů. 22Či chceme popudit Pána k žárlivosti? Což jsme silnější než on?

23Všecko je dovoleno, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno, ale ne všecko vzdělává. 24Ať nikdo nehledá osobní prospěch, nýbrž prospěch diuhého. 25Všecko, co se prodává v masném krámě, jezte, a nic se nevyptávejte vzhledem k svědomí. 26Pánu náleží zajisté země a vše, co ji naplňuje. 27Pozve-li vás některý nevěřící a vy tam chcete jít, jezte všecko, co se vám předkládá, a nevyptávejte se vzhledem k svědomí. 28Ale kdyby vám někdo řekl: „Toto bylo obětováno modlám", nejezte kvůli tomu, který upozornil, a pro svědomí; 29nemíním pak svědomí tvé, nýbrž toho druhého. Neboť proč moji svobodu má posuzovat svědomí druhého? 30Účastním-li se něčeho s vděkem, proč by se mi mělo dostávat potupy pro to, zač děkuji?

31 Ať tedy jíte nebo pijete či cokoliv činíte, všecko konejte k slávě Boží. 32Nebuďte na pohoršení ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, 33jako i já se snažím všem se líbit ve všem a nehledám to, co je užitečné mně, ale to, co je pro většinu, aby byli spaseni.

 

11 Následujte mne, jako i já následuji Krista.

2Jinak vás však chválím, že ve všem na mne pamatujete a zachováváte mé učení, jak jsem vám je podal. 3Chci tedy, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou pak ženy je muž, hlavou pak Krista je Bůh. 4Každý muž, který se modlí nebo prorokuje s pokrytou hlavou, hyzdí svou hlavu. 5Ale každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, hyzdí svou hlavu; neboť je to totéž, jako by se oholila. 6Nezakrývá-li si tedy žena hlavu, ať se i ostříhá! Je-li pak pro ženu ohyzdné ostříhat se nebo oholit, ať si zahaluje hlavu.

 

23—11, 1. Jak se chovat při obyčejných hostinách.

23. Svobody třeba užívat tak, aby nikdo neškodil sám sobě a nebyl bližnímu na pohoršení. To platí o užívání jistých věcí, které nejsou přímo zakázány. Třeba se ohlížet na to, jak o něm jiní soudí, a pak mít na zřeteli svého bližního, jak na něho působí to užití svobody.

29—30. Kdo je správně přesvědčen o dovolenosti některé věci, nemůže přece činit násilí svému svědomí a tvrdit, že to dovoleno není. Úsudek svědomí zůstává nedotčen. Zdržuje se však té věci, aby nepohoršil bližního. 11, 2—16. Pravidla pro ženy při náboženských shromážděních.

3. Je to řád poddanosti, daný Bohem.

4. Odkrytá hlava u muže znamená podle zvyku jeho autoritu a důstojnost.

5. Mnohé ženy snad špatně pochopily pravdu, že v řádu milosti není rozdílu mezi pánem a otrokem, mužem a ženou, a proto pří shromážděních nenosily na hlavě závoj, znak ženskosti. Ale milosí nepřevrací řád přírody a lidské společnosti, nýbrž jej zdokonaluje a povznáší. Podle zvyku je odhalená hlava u ženy nepřístojnost. Nedbá-li se na to, ztrácí žena svou důstojnost. Nechť se pak i oholí, jako byly holeny otrokvnč u Řeků a tanečnice u Římanů! Místo svobody upadne pak do necti.

 

7Muž si ovšem nemusí zahalovat hlavu, poněvadž je obrazem a chloubou Boží; ale žena je chloubou mužovou. 8Neboť muž není ze ženy, nýbrž žena z muže. 9Vždyť muž nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. 10Proto žena má mít na hlavě znak moci kvůli andělům. 11Ostatně v Pánu není ani žena bez muže, ani muž bez ženy. 12Neboť stejně jako žena je z muže, tak i muž je skrze ženu, všecko pak z Bcha. 13Sami u sebe posuďte: Sluší se, aby se žena modlila k Bohu nezahalena? 14A neučí vás sama příroda, že pěstuje-li muž dlcuhé vlasy, je mu to na hanbu? L5Ale pěstuje-li dlouhé vlasy žena, že je jí to ke cti? Neboť vlasy jsou jí dány za závoj. 16Ostatně, chce-li se někomu přít, my takový zvyk nemáme, ani Boží církve.

17A při tom nařizování: Nemohu chválit, že se shromažďujete ne k dobru, ale ke škodě. 18A především slyším, že když se církev shromažďuje, bývají mezi vámi roztržky; a částečně tomu věřím.19Neboť je třeba, aby i strany byly mezi vámi, aby se stali zjevní ti, kdo jsou mezi vámi osvědčeni.

20Když se tedy shromažďujete na jedno místo, není to již jedení večeře Páně. 21Neboť každý si napřed bere při stole svou večeři, a jeden hladoví, druhý pak je opilý. 22Což nemáte domů, kde byste se najedli a napili? Ci pohrdáte církví Boží a zahanbujete ty, kdo nic nemají? Co vám mám říci? Chválit vás? V tom vás nechválím.

23Já jsem zajisté přijal od Pána, co jsem vám i podal, že Pán Ježíš té noci, v které byl zrazován, vzal chléb, 24vzdal díky, rozlámal a řekl: „Toto je mé tělo, které je za vás (vydávané); to čiňte na mou památku!“ 25Pcdobně i kalich po večeři a řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku!“

 

7—10. Muž byl první stvořen jako obraz Boží, z něho a pro něho pak žena. Muž má ukázat hlavu, z níž vyzařuje sláva podobnosti s Bohem; žena je chloubou a obrazem Božím prostřednictvím muže, a proto má svou krásu uchovávat pro muže. Muž má od Boha moc, žena pak mužovým prostřednictvím; a ukazuje to rouškou na hlavě. Takový je řád přírody, jemuž se Církev přizpůsobuje. „Kvůli andělům", kteří jsou přítomni shromážděním věřících; aby totiž nemuseli na ně žalovat.

11 —12. Ale oba, muž i žena, patří k sobě, a jeden nemůže být bez druhého; tvoří spolu jeden celek. Aby se pak muž nevynášel nad ženu, poněvadž byl první stvořen, a teprve z něho žena, Bůh to zařídil tak, že muž se rodí ze ženy, v čemž je její veliká důstojnost. A nad oběma je Bůh, který vše stvořil.

17—34. Slavení eucharistické večeře.

17—19. Je to shromažďování k společné večeři, která byla spojena s přijímáním eucharistie. První křesťané totiž slavili eucharistickou hostinu podobně jako Ježíš Kristus, který ustanovil nejsvětější svátost po skutečné večeři. Touto večeří, která předcházela přijímání eucharistie, se měly utužovat svazky lásky mezi nimi; odtud se také nazývá agapé, t. j. láska. AlevKorintě pozbývalo toto společné jedení svého znaku lásky, a proto začínalo být více na škodu vědomí pospolitosti v lásce. Mnozí se totiž k sobě sdružovali a bez ohledu na ostatní snědli si přinesené jídlo nejprve mezi sebou. To působilo jen rozladění mezi ostatními. I toto stranění se ostatních je nakonec dobré, neboť tak se aspoň ukáže, jaké má kdo smýšlení, kdo je plevelí a kdo zrnem.

21. To, že zámožnější opomíjeli chudé, bylo zvláště bolestné a stíralo s těch shromáždění všechen ráz posvátnosti a společenství v lásce. Přijímání eucharistie bylo později odděleno od této večeře křesťanské lásky a přeloženo na ráno. Ona večeře časem vyšla ze zvyku.

23... Poněvadž chování Korinťanů při hostinách lásky, které vrcholily slavením eucharistické oběti a přijímáním eucharistie, neukazovalo dostatečné pochopení tohoto velkého tajemství Církve a úcty k němu, pokládal apoštol za nutné připomenout jim ustanovení této svátosti a co z toho plyne pro přípravu na její přijetí.

Pavel je první z novozákonních svatopisců, který zaznamenal písemně ustanovení eucharistie. Toto veliké tajemství vždycky hlásal v nově založených křesťanských obcích a nepovažoval za nutné o něm psát, až u Korinťanů; činí to s velkou přesností. Jeho zprávě se velmi podobá zpráva sv. Lukáše (22, 19—20), který byl jeho žákem. (O ustanovení eucharistie viz i Mt 26, 20—29; Mk 14, 17—25.) Pavlovi šlo hlavně o to, aby korintští křesťané pochopili vážnost chvíle, že eucharistická hostina je slavení smrti Páně a účast v ní, že je to oběť za hříšníky: „té nocí, v které byl zrazen....“

 

26Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde.

27Kdo by tedy jedl tento chléb nebo pil tento kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. 28Ale člověk ať zkoumá sám sebe, a takto ať jí z toho chleba a pije z toho kalicha; 29kdo totiž jí a pije, jí a pije si odsouzení, když nerozeznává tělo. 30Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. 31 Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom souzeni. 32Ale když jsme souzeni od Pána, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem.

33Proto, moji bratři, když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé. 34Má-li kdo hlad, najez se doma, abyste se nescházeli k odsouzení. Ostatní věci pak zařídím, až přijdu.

 

26. Slavením eucharistie se totiž činí úkon, který je živou připomínkou smrti Páně. Je to skutečná připomínková oběť; oddělení obou způsob, chleba a vína, živě představuje odděicní těla a krve, smrt.

27. Kdo tak porušuje lásku v církvi, chová se lehkomyslně k tomuto tajemství a vůbec s těžkou vinou v srdci je přijímá, činí se vinným urážky těla a krve Páně. Apoštol by tak nemluvil, kdyby pod způsobami chleba a vína nebylo skutečně přítomno tělo a krev Páně.

28—29. Před přijetím třeba pečlivě zpytovat svědomí, aby se chléb života nestal někomu odsouzením čili duchovní smrtí, když nerozlišuje tento chléb od obyčejného pokrmu.

30—32. Kdyby měli Korinťané čistší svědomí, Ježíš by je ochránil před tolika zly, které je stihly jako trest.

 

12 Bratři, co se týká duchovních darů, nechci vás ponechat v nevědomosti. 2Víte, že dokud jste byli pohany, byli jste jako pudově voděni k němým modlám. 3Proto vám prohlašuji, že nikdo, kdo mluví v duchu Božím, neřekne: „Proklet buď Ježíš"; a nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pánem", leč v Duchu svatém.

 

12, 1—11. Rozmanitost mimořádných darů neruší jednotu mezi věřícími.

1. V prvotní Církvi se Duch svatý více projevoval navenek duchovními dary. V době, kdy se Církev teprve šířila mezi pohany, bylo třeba, aby i zevně bylo patrno to velké duchovní bohatství a posvěcení, které evangelium lidstvu přináší. Tyto dary, které sloužily k rozšíření evangelia a upevnění pohanokřesťanů ve víře, nejsou sama posvěcující milost. Ta je skrytý dar v duši a u jednotlivých věřících se předpokládá a je určena předně k posvěcení a duchovnímu znovuzrození jednotlivců. Ale jsou to milosti čili mimořádné dary, kterými byla navenek projevována a patrná moc a síla evangelia. Duch svatý jimi hojně poděloval věřící, a to zadarmo, bez jejich zásluh, ano mohlo to být i bez ohledu na jejich vnitřní svatost, aby skrze ně bylo usnadněno šíření evangelia a vnější upevňování Církve. V Korintě se však na ně mnozí věřící dívali jako na osobní vyznamenání, což se stávalo příčinou nepokoje při shromážděních. Pavel pokládal za nutné ukázat jim, co jsou tyto mimořádné dary.

2—3. Připomíná jim jejich dřívější slepotu, aby je přiměl k pokornému smýšlení. „Proklet buď Ježíš“: snad někteří věřící těmito slovy protestovali, když se cítili příliš ovládnuti duchovností. Ale právě z této formule je jasné, že to nebylo ovládnutí dobrým duchem. „Ježíš je Pánem", t. j. vyznat jeho božství a poslání; to může někdo jen za přispění Ducha svatého.

 

4Jsou jistě rozdíly v darech, ale tentýž Duch;5a jsou rozdíly ve službách, ale tentýž Pán; 6a jsou rozdíly v působeních, ale tentýž Bůh, který působí všecko a ve všech.

7Každému pak se dává projevení Ducha k užitku. 8Jednomu je totiž Duchem dána řeč moudrosti, jinému zase řeč poznání podle téhož Ducha, 9jinému víra v témž Duchu, jinému pak milost uzdravování, 10jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému zase rozlišování duchů, jinému rozličné jazyky a jinému vykládání řečí. 11Ale toto všecko působí jeden a tentýž Duch, který rozděluje každému zvlášť, jak chce.

12Jako totiž tělo je jedno a má mnoho údů, ale všecky údy těla přesto, že je jich mnoho, jsou jen jedno tělo, tak i Kristus. 13Neboť my všichni byli jsme pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo, ať Židé či Řekové, otroci či svobodní; a všichni byli jsme napojeni jedním Duchem. "Vždyť ani tělo není jeden úd, ale mnoho. 15Řekla-li by noha: „Poněvadž nejsem ruka, nepatřím k tělu", zda proto nepatří k tělu? 16A řeklo-li by ucho: „Poněvadž nejsem oko, nepatřím k tělu", zda proto nepatří k tělu? 17Kdyby bylo celé tělo oko, kde by byl sluch? Kdyby bylo celé tělo sluch, kde by byl čich? 18Ale, jak tomu jest, Bůh umístil každý z údů v těle, kam chtěl. 19Kdyby všechno bylo jeden úd, kde by bylo tělo? 20Ale to je sice mnoho údů, avšak jedno tělo. 21Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě", nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás.“ 22Spíše naopak, čím slabší se zdají některé tělesné údy, tím jsou potřebnější. 23A ty, které pokládáme za méně čestné v těle, odíváme čestněji, a naše neslušné údy opatřujeme větší slušností; 24ale naše slušné údy toho nepotřebují. Bůh však sestavil tělo tak, že dal hojnější počestnost údu podřadnějšímu, 25aby nenastala v těle roztržka, ale aby údy o sebe navzájem stejně pečovaly. 26A jestliže trpí jeden úd, trpí s ním všechny údy; je-li vyznamenán (některý) úd, všechny údy se s ním radují.

27Vy pak jste Kristovo tělo a údy, každý svým podílem. 28A Bůh ustanovil některé v církvi: předně za apoštoly, za druhé za proroky, za třetí za učitele, dále jsou zázraky, potom dar uzdravování, vypomáhání, řízení, druhy jazyků. 29Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Všichni (mají) zázračnou moc? 30Všichni mají dar uzdravovat? Všichni mluví jazyky? Všichni jsou vykladatelé? 31Horlete o dary lepší!

A ještě mnohem vznešenější cestu vám ukazuji.

 

4—6. Dary se připisují třem božským osobám podle jejich osobitých zvláštností.

7—11. Ať už převládá ten či onen dar, vždy se při něm projevuje jeden a týž Duch, a to vždy podle potřeby církve. A poněvadž je to tentýž Duch, který rozdává všem mimořádné dary, není důvodu, aby jeden se vynášel nad druhého, a tím vznikal mezi nimi nepokoj. V darech je různost, různí se ti, kdo je mají, ale jednotu udržuje ten, který je dává k dobru všech. 12—26. Srovnání Církve, mystického těla Kristova, s lidským organismem.

12—13. Věřící tvoří dohromady tajemného Krista. Duch svatý totiž svým působením v jednotlivých věřících vede všechny zároveň k podobnosti s Kristem, z jehož zásluh se všem dostává milosti. Obraz organismu lidského těla je nejvhodnějším a nejvděčnějším obrazem pro duchovně životní spojení s Kristem všech věřících při veškeré různosti mezi nimi a v jejich vzrůstu k podobnosti s ním. Z toho je pak duchovní tělo Kristovo a jednotliví věřící jsou údy (o tom zvláště v listě Efesanům). Když to Korinťané uváží, nebudou toužit po tom, aby každý měl všechny dary, a jeden nebude se vynášet nad druhého, který nemá tak vynikající dar. Je to jako v lidském těle (v 14—26).

27—31a. Nutnost rozmanitých vnějších úřadů v Církvi.

27. Každý je údem tohoto těla Kristova a má svůj úkol v církvi, ale nesmí svůj úkol a úřad v tomto duchovním organismu plést s jiným, neboť Bůh dává každému milost pro jemu svěřený úkol a úřad, ne pro úřad svěřený jinému.

28. „Apoštolově“ jsou i ti misionáři, kteří zakládají nové obce věřících a napomáhají k rozšíření Kristova království. - „Proroci“ - velcí kazatelé, kteří chápali hloubku tajemství víry a uměli je podat. „Učitelé", kteří v jednotlivých církevních obcích dále poučovali a vzdělávali věřící. „Vypomáhání, řízení“ v křesťanských obcích, jak to bylo úkolem diákonů, kněží a potom biskupů.

 

13 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, jsem jen zvučící kov a hlaholící zvon.

2A kdybych měl (dar) proroctví a věděl všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, ale lásku neměl, nejsem nic.

3 A kdybych rozdal všechen svůj majetek na pokrmy chudým a vydal své tělo k spálení, ale neměl lásky, není mi to k ničemu.

4Láska je trpělivá, dobrotivá je láska, nezávidí, láska se neholedbá, nenadýmá se, 5nejedná nevhodně, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, nepřipočítává zlo, 6neraduje se z křivdy, raduje se však s pravdou. 7Všecko omlouvá, všemu věří, všeho se naděje, všecko vydrží.

8Láska nikdy nepadá. Ať jsou to proroctví, pominou; ať jsou to jazyky, přestanou; ať je to poznání, pomine. 9Vždyť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme. 10Ale až přijde to dokonalé, zmizí, co je částečné.

11Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Ale když jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětinné. 12Nyní zajisté vidíme v zrcadle, v záhadě, ale jednou tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale jednou poznám tím způsobem, jakým též jsem byl poznán. 13Teď však trvá víra, naděje, láska, tyto tři; ale největší z nich je láska.

 

31. Korintští křesťané toužili po vzácnějších darech. Pavel jim to ukazuje v hl. 13. 12, 31b — 13. Láska vyniká nad všechny duchovní dary.

1. „Andělské jazyky", řeči sebevznešenější a uchvacující. Bez lásky by byl ten dar jen mrtvým zvukem. Tak nutná je láska. „Nic nejsem“ v řádě milosti. „Kdybys znal celé Písmo svaté a výroky všech filosofů, co to všechno pomůže bez lásky Boží a milosti?“ (Násl. Krista.)

3. Jde o skutky pro dobro jiných, které navenek se jeví jako obdivuhodné skutky lásky k druhým a jsou spojeny s hrdinstvím utrpení a s nejkrutějším trestem, za jaký bylo pokládáno pálení ohněm. Vycházejí-li však jen z lidskosti, neprospějí přímo k životu věčnému, nepramení-li z té nadpřirozené lásky, kterou nám Duch svatý rozlil do srdce již křtem svatým. Tak nepostradatelná je láska v křesťanském životě.

4—7. Všeobecné vlastnosti lásky: je trpělivá a dobrotivá, čili činí dobro bližnímu. Záporných známek má láska osm (v 5—6). „Nehledá svého prospěchu", ale společnému dobru dává přednost před vlastním, „neroztrpčuje se“ pro urážky a „nepřipočítává zlo", špatný úmysl bližnímu. „Raduje se s pravdou", má radost ze života podle pravdy neboli spravedlivého. Další čtyři kladné známky lásky: „vše omlouvá", přikrývá a přechází mlčením zlo proti sobě u bližního; „všemu věří", vystříhá se podezírat ze zla, ano i tam, kde už je zřejmý zlý úmysl; „doufá“ v budoucnosti polepšení; a i když zde se „zklame", pak „všechno vydrží", všechno zlé, což je velká moudrost lásky.

8—13. Ukazuje věčnost lásky. Všechny ostatní dary Ducha svatého jsou jen pro tento nedokonalý stav člověka na zemi, a proto přestanou, až přejde pozemský život, dětský věk, ve srovnání s dokonalým poznáním na věčnosti; jen láska je ve všem dokonalá; proto zůstane.

12. Ať má někdo sebevznešenější poznání o Bohu zde na zemi, je to jen poznání nepřímo, skrze stvořené věci, které jsou odleskem Božích vlastností. Je to poznání jako v zrcadle, v kterém nepatříme na samy věci, ale jen na jejich odraz, k věcem samým však jsme obráceni zády, ne tváří v tvář; a pak zrcadlo neboli tvorové jsou příliš omezení, aby obsáhli nekonečnost Boží. Z viditelných věcí a z našeho nitra, v němž Bůh působí, můžeme soudit na Boží vlastnosti, ale nepatříme na ně. - „Jakým též jsem byl poznán", t. j. od Boha, neboť láska zprostředkuje vzájemné poznávání Boha a blažených, podle míry lásky každého.

 

14 Usilujte o lásku; snažte se také o duchovní dary, hlavně pak, abyste prorokovali. 2Neboť ten, kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu; vždyť (ho) nikdo neslyší, mluví duchem o tajemstvích. 3Ale ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro vzdělání, povzbuzení a pro útěchu. 4Kdo mluví jazykem, vzdělává sám sebe; kdo však prorokuje, vzdělává církev. 5Přeji si ovšem, abyste vy všichni mluvili jazyky, více však, abyste prorokovali. Neboť větší je ten, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky, kromě případu, že i vykládá, aby se církvi dostalo vzdělání.

6Jen si představte, bratři, že bych k vám přišel a mluvil jazyky: k Čemu vám budu, nebudu-li vám mluvit darem zjevení nebo poznání, prorokování nebo učení? 7Stejně neživé nástroje, které vydávají zvuk, jako píšťala nebo kythara, nečiní-li rozdílu v tónech, jak se pozná, co se píská nebo hraje na kytharu? 8Vždyť i polnice, vydá-li neurčitý zvuk, kdo se přichystá k válce? 9Tak i vy, nepronášíte-li jazykem řeč srozumitelnou, jak se pozná, co se mluví? Jinak budete mluvit do vzduchu. 10Tolik je věru druhů jazyků na tomto světě, a nic není bezhlasé. 11Neznám-li tedy smysl zvuku, budu cizincem tomu, k němuž mluvím, a mne bude cizincem ten, kdo mluví. 12Tak i vy, poněvadž usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste jimi oplývali ke vzdělání církve.

13Proto ten, kdo mluví darem jazyka, ať se modlí, aby mohl také vykládat. 14Neboť modlím-li se darem jazyka, můj duch se modlí, ale můj rozum je bez užitku. 15Co z toho? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit také rozumem; budu zpívat chvály duchem, ale budu je zpívat též rozumem. 16Neboť budeš-li děkovat duchem, jak připojí k tvému děkování „Amen“ ten, kdo je v postavení nezasvěceného? Vždyť neví, co říkáš. l7Ty sice krásně děkuješ, ale druhý není vzděláván. 18Děkuji Bohu, že mluvím darem jazyků více než vy všichni. 19Ale ve shromáždění raději pronesu pět slov svým rozumem, abych poučil i ostatní, než deset tisíc slov darem jazyka.

20Bratři, nestávejte se dětmi co do soudnosti, ale buďte maličcí ve zlobě; v soudnosti však buďte dospělí. 21V Zákoně je psáno: Cizími jazyky a rty zicinců budu mluvit k tomuto lidu, a ani tak mě nebudou poslouchat, praví Pán. 22Dar jazyků je tedy znamení ne pro věřící, nýbrž pro nevěřící, ale proroctví není pro nevěřící, nýbrž pro věřící. 23Proto sejde-li se celá církev na jedno místo a všichni budou mluvit darem jazyků, vejdou pak nezasvěcení a nevěřící, což neřeknou, že blázníte? 24Jestliže však všichni budou prorokovati, a vejde nevěřící nebo nezasvěcený, ode všech bude přesvědčován, ode všech bude posuzován; 25vyjdou najevo skryté věci jeho srdce, a tak on padne na tvář a bude se klanět Bohu, prohlašovati, že Bůh je opravdu ve vás.

 

13. Láska je největší svou cenou a všestranností, neboť všechny ctnosti přivádí k dokonalosti, oduševňuje je a dává jim věčný ráz. 14, 1—25. Srovnání mezi darem jazyků a darem proroctví.

2... Darem jazyků se rozumí mluvení ve stavu vytržení. Slovům v tomto stavu pronášeným přítomní stěží rozuměli, protože byla vyslovována nesouvisle; jindy to byly jen vzdechy a výkřiky těch, kdo byli uchváceni Duchem. Bylo nemožné pochopit, co mluví, hlavně tehdy, když mluvili cizí řečí. Každý ovšem poznal aspoň to, že slova jimi pronášená jsou jakousi modlitbou v povzneseném stavu ducha. Bylo v tom cosi podivuhodného a povzbuzujícího. Ale pro poznání ten dar něco znamenal jen tehdy, byl-li spojen s jiným darem, totiž s darem vykládat tuto nesouvislou řeč a ukázat na hloubku prožitků v nich obsažených. V Korintě na to nepamatovali, a proto dar jazyků byl bez užitku pro poučení ostatních shromážděných. A ještě jiná nedorozumění a nepokoje z toho povstaly, na př. to, že darem jazyků mluvili dva nebo i více bratří zároveň.

Proto Pavel je důkladně poučil o tomto daru a dal taková nařízení, aby i tohoto mimořádného daru bylo použito ke vzdělání celého shromáždění. O to jde vlastně při těchto darech: mají být k dobru všech. A podle toho také třeba je oceňovat. Nade všemi dary pak v tomto smyslu vyniká dar proroctví. Kdo ho měl, vykládal pravdy víry způsobem srozumitelným, ačkoli to bylo hluboké poznání těchto pravd. Takový ukazoval shromážděným křesťanům souvislost mezi všemi pravdami, rozhled po celém díle vykoupení, jak bylo připravováno ve Starém Zákoně a jakým způsobem se uskutečnilo v Novém.

 

26Co ještě říci, bratři? Kdykoli se sejdete, každý má žalm nebo učení nebo zjevení nebo jazyk nebo výklad; ať se vše děje ke vzdělání. 27Mluví-li kdo darem jazyků, ať mluví dva nebo nanejvýš tři, a to jeden po druhém, a jeden vykládej. 28Nebude-li přítomen vykladatel, ať mlčí ve shromáždění, ale mluví sám se sebou a s Bohem.

29Také proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní nechť posuzují. 30Dostane-li se zjevení jinému, který sedí, první ať mlčí. 31Neboť můžete všichni prorokovat jeden po druhém, aby se všichni poučovali a všichni byli povzbuzeni. 32Duchové proroků jsou podřízeni prorokům. 33Neboť Bůh není Bohem nepořádku, nýbrž pokoje.

Jako ve všech církvích svatých, 34ať ženy mlčí ve shromážděních; neboť jim není dovoleno mluvit, ale ať jsou podřízeny, jak praví Zákon. 35Chtějí-li se však o něčem poučit, nechť se otážou doma svých mužů. Je totiž nevhodné pro ženu mluvit ve shromáždění.

36Či snad slovo Boží vyšlo od vás? Nebo jedině k vám přišlo? 37Zdá-li se někomu, že je prorok nebo produchovnělý, ať uzná, že, co vám píšu, je nařízení Páně. 38A neuznává-li to kdo, není také uznán.

39Proto, moji bratři, usilujte o prorokování, a nebraňte, aby se mluvilo jazyky. 40Ale všechno ať se děje důstojně a spořádaně.

 

26—40. Třeba zachovat pořádek od těch, kdo jsou obdařeni darem řeči.

 

15 Připomínám pak vám, bratři, evangelium, které jsem vám hlásal a které jste také přijali, v němž i trváte, 2skrze které také přicházíte ke spáse, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je kázal, vyjma, že byste byli uvěřili nadarmo.

''Podal jsem vám zajisté především, co jsem také přijal, že totiž Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, 4že byl pohřben a že třetího dne vstal podle Písem 5a že se zjevil Petrovi a potom dvanácti.

 

15, 1—11. Důkazy Kristova vzkříšení.

1—2. Porušení jedné pravdy evangelia ohrožuje celou spásu člověka. Proto i Církev tak svědomitě zachovává neporušený poklad víry.

3—4. Vypočítává nejzákladnější pravdy o Kristu a vykoupení, jak byly nejspíše obsaženy ve „Věřím v Boha“ prvních křesťanů: smrt za naše vysvobození z hříchů, pohřbení, které dokazuje skutečnou smrt, a vzkříšení, které je důkazem, že Ježíš je slíbený Mesiáš a že jeho oběť na kříži byla Bohem přijata; vše se vyplnilo, jak bylo předpověděno ve Starém Zákoně.

 

6Potom se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich žije doposud, někteří však i zesnuli. 7Potom se zjevil Jakubovi, potom všem apoštolům. 8Naposled pak ze všech, jako nedonošenému plodu, zjevil se i mně. 9Vždyť já jsem poslední z apoštolů, který nejsem hoden nazývat se apoštolem, poněvadž jsem pronásledoval Boží církev. 10Ale milostí Boží jsem to, co jsem, a jeho milost ke mně nebyla marná. Pracoval jsem zajisté daleko více než všichni ostatní; ale to ne já, nýbrž Boží milost se mnou. 11Ale ať já nebo oni: tak kážeme a tak jste uvěřili.

12Jestliže se však káže o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? 13Není-li vsak vzkříšení mrtvých, ani Kristus nevstal. 14Ale nevstal-li Kristus, prázdné je naše kázání, prázdná je i vaše víra. 15My však se jevíme i jako nepraví svědci Boží, poněvadž jsme nesprávně svědčili o Bohu, že vzkřísil Krista, kdežto ho nevzkřísil, je-li pravda, že mrtví nevstávají. 16Nevstávají-li tedy mrtví, ani Kristus nevstal. 17 A nevstal-li Kristus, marná je vaše víra, doposud jste ve svých hříších. 18Tedy i ti, kdo zesnuli v Kristu, zahynuli. 19Jestliže máme naději v Krista jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí.

20Ale Kristus vstal z mrtvých, prvotina zesnulých. 21Poněvadž totiž skrze člověka je smrt, skrze člověka je také vzkříšení mrtvých.

 

5—7. O skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání se přesvědčilo mnoho svědků. O všech zde vypočítaných se dočítáme i v evangeliích, až na zjevení Krista pěti stům věřících, o němž ví apoštol od nich samých, neboť v té době většina z nich ještě žila.

8—9. Naposled uvádí i sebe za svědka, ale s takovou pokorou, že jeho svědectví o zmrtvýchvstalému Kristu ještě více vyniká.

10. Význačné postavení, kterého Pavel nabyl v Církvi jako apoštol pohanů, vždy připisuje Bohu, který ho k tomu dílu povolal, svou milostí uschopnil a svou pomocí doprovázel v tolika nesčetných a namáhavých apoštolských pracích. Tedy i dobré užívání svěřené milosti apoštolátu i svou osobní práci a rozhodování připisuje milosti Boží.

12—34. Také věřící vstanou z mrtvých.

12—13. Když dokázal pravdu o vzkříšení Kristově, postupuje k nauce o našem vzkříšení; vždyť obě tyto pravdy těsně spolu souvisí. Neboť připustí-li se Kristovo vzkříšení, nutné třeba hájit i naše; a zase popře-li se vzkříšení naše, nutně z toho plyne i popření vzkříšení Kristova.

14—15. Zmrtvýchvstáním podal Ježíš Kristus důkaz o svém božství a vykupitelském poslání (Mt 12, 38; Jan 2, 18 a j.). Ale nevstal-li z mrtvých, třeba z toho uzavírati, že byl falešný prorok, a tedy falešné je celé evangelium, křesťanská víra nemá podkladu. A sami apoštolově jsou nepraví proroci, jesliže není pravda, že i my vstaneme z mrtvých.

16—18. Bez těchto dvou pravd není odpuštění hříchů, zemřelí pak jsou v hříších, a tedy není věčné spásy. To je však celé evangelium, celá radostná zvěst pro lidstvo; tak důležitá a základní je pravda o Kristově a našem vzkříšení.

19. A pro tuto pravdu se apoštolově zřekli tolika věcí pozemského života, kterých jiní užívají a radují se z nich; podstoupili tolik námahy, pronásledování a i smrt!

20... Ukazuje, co plyne z přijaté pravdy o Kristově vzkříšení. Ježíš Kristus nevstal jen pro sebe, ale jako první v řadě těch, kdo ho mají ve vzkříšení následovat. Je prvotinou, protože první vstal z mrtvých a je nejdůstojnější ze všech. Ale nemohl by být prvotinou, kdyby po něm nenásledovalo vzkříšení jiných.

21—23. Ježíš Kristus je nejen prvotina vzkříšení - po něm bude následovat vzkříšení ostatních jako žeň po prvotinách obilí, ale je také příčinou vzkříšení ostatních, protože skrze něho je nový život, jako skrze Adama přišla smrt jako následek za jeho hřích. Kristus pak zadostiučinil za hřích, a tedy odklidil i následek hříchu, smrt. Duši dal svou smrtí nový život milosti a svým vzkříšením dá nový život lidskému tělu. Jeho vzkříšení je skutečnou a účinnou příčinou našeho vzkříšení.

 

22Jako totiž v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni. 23Ale každý ve svém pořádku: prvotina je Kristus, potom ti, kdo patří Kristu při jeho příchodu. 24Potom bude konec, až odevzdá království Bohu a Otci a až zničí každé panství, všechnu moc a sílu. 25On totiž musí kralovat, dokud si nepoloží všechny nepřátele pod nohy. 26Jako poslední nepřítel bude zničena smrt; 27všecko mu totiž (Bůh) poddal pod nohy. Ale když řekne: „Všecko je poddáno", je zřejmé, že kromě toho, který mu všecko poddal. 28Až mu pak bude všecko poddáno, potom i sám Syn se poddá tomu, který mu podrobil všecko, aby Bůh byl všechno ve všem.

29Jinak co udělají ti, kdo přijímají křest za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? 30Proč také my se vydáváme do nebezpečí každou chvíli? 31 Denně umírám, při chloubě, kterou mám z vás, bratři, v Kristu Ježíši, našem Pánu. 32Jestliže jsem - po lidsku v Efesu zápasil se šelmami, co mi to prospěje? Nevstávají-li mrtví, jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.

33Nedejte se svésti! Špatné řeči kazí dobré mravy. 34Náležitě vystřízlivěte a nehřešte; neboť někteří jsou v nevědomosti o Bohu. Pravím to k vašemu zahanbení.

35Ale někdo řekne: Jak vstanou mrtví? S jakým tělem přijdou?

36Bláhový člověče1. Co ty zaséváš, to neoživne, neodumře-li. 37A co zaséváš, není tělo, které má povstati, to nezaséváš, nýbrž holé símě, na příklad pšeničné nebo nějaké jiné. 38A Bůh mu dává tělo, jak chtěl, a každému ze semen zvláštní tělo.

39Každé tělo není stejné tělo, ale jiné je tělo lidské, jiné zase tělo zvířecí, jiné tělo ptačí, jiné rybí. 40A jsou těla nebeská a jsou těla pozemská. Ale jiná je jasnost těl nebeských a těl pozemských. 41Jinou jasnost má slunce, jinou jasnost měsíc a jinou jasnost mají hvězdy. Neboť jedna hvězda se liší od druhé jasností.

 

24. Po vzkříšení všech nastane konec světa. Ježíš Kristus pak jako člověk odevzdá svému Otci všechny vykoupené čili své království; stal se jejich králem tím, že je vykoupil z hříchu a zbavil smrti. Vytrvali v lásce k němu při všech útocích pekelných mocností, které budou přemoženy.

25. Bůh rozhodl, aby Ježíš kraloval, t. j. řídil svoji Církev, bojoval proti nepřátelům a pomáhal věřícím v boji.

26. I po přemožení všech nepřátel Církve bojující zbývá ještě poslední nepřítel, zosobněná smrt; ta vládne nad prachem věřících, kteří zvítězili. Ježíš Kristus ji na sobě již přemohl, ale jeho vítězství by nebylo úplné, kdyby ji nepřemoh! i na svých věřících a nevzkřísil je.

29. V Korintč zavládl zvyk, že některý příbuzný nebo přítel katechumena, který se připravoval na křest, ale náhlá smrt mu zabránila ve křtu, dával se pokřtít místo něho, aby tímto naznačeným úkonem dokázal, že katechumen zemřel ve spojení s Církví. Proč to dělali, ne-li v naději na jejich slavné vzkříšení?

30—32. Kdyby apoštolově nedoutaii pcvae v budoucí vzkříšení, učinili by všechno, aby co nejdéle žili na tomto světě a nevydávali by se denně pro evangelium v nebezpečí smrti (Řím 8, 36). - „Šelmami“ nazývá nepřátele svého apoštolátu v Efesu.

33. „Špatné řeči": slova řeckého básníka Menandra přenáší na řeči proti vzkříšení.

34. „Vystřízlivěte“ z pohanské povýšené pochybovačnosti.

35—58. Jak je možné vzkříšeni a vlastnosti vzkříšených.

35—38. Ze semene zasetého do země vyroste rostlina, ale jen proto, že símě umře, t. j. ztratí svůj tvar. Rozsévač nezasívá již tu rostlinu, nýbrž jen sémě, z něhož vyroste taková rostlina (tělo), jak to určil Bůh při stvoření. Tak i mrtvé tělo projde nejprve rozkladem a pak mocí Boží bude proměněno v tělo oslavené, které má jiný vzhled než toto tělo mrtvé, ač je s ním totožné.

39—41. Tak bude i různost mezi vzkříšenými těly podle různosti zásluh.

 

42Tak je i se vzkříšením mrtvých. Zasévá se porušitelné, vstane neporušitelné; 43zasévá se nevzhledné, vstane slavné; zasévá se slabé, vstane silné; 44zasévá se tělo oduševnené, vstane tělo produchovnělé. Je-li oduševnené tělo, je také produchovnělé. 45Tak je i psáno: První člověk Adam byl učiněn oživující duší; poslední Adam byl učiněn oživujícím duchem. 46Ale není první to produchovnělé, nýbrž oduševnené; potom to produchovnělé. 47První člověk byl ze remě, byl zemský, druhý člověk je z nebe. 48Jaký je zemský, takoví jsou i zemští, a jaký je nebeský, takoví jsou i nebeští. 49Tedy jako jsme nesli podobnost se zemským, nosme podobnost i s nebeským!

50Toto vám pak, bratři, pravím: Tělo a krev nemůže mít podílu v Božím království, ani porušitelnost nemá podílu v neporušitelnosti. 51Hle, pravím vám tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni, 52ve chvilce, v mžiku oka, při poslední polnici. Neboť zazní polnice, a mrtví vstanou neporušitelní, a my budeme proměněni. 53Neboť toto porušitelné (tělo) musí se odít v neporušitelnost a toto smrtelné odít se v nesmrtelnost.

54 Až se tedy toto porušitelné (tělo) oděje v neporušitelnost a smrtelné oděje v nesmrtelnost, potom se splní slovo, jež bylo napsáno: Pohlcena je smrt ve vítězství. 55Kde je tvé vítězství, smrti? Kde je tvůj bodec, smríi?56Bodcem smrti je totiž hřích, mocí hříchu zase je Zákon. 57Ale díky Bohu, který nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 58Proto, moji milí bratři, buďte pevni, nepohnutelni, více se vždy čiňte v díle Páně, vždyť víte, že v Pánu vaše práce není marná.

 

42—43. Vlastnosti vzkříšených těl jsou rozdílné od vlastností lidských těl na zemi. Tělo na zemi je podrobeno utrpení a smrti, po vzkříšení nebude podléhat ani bolesti, ani vášním, ani smrti. Za pozemského života trpělo všelijakými pokořeními a bídou, potom bude oslavené. Nejprve je slabé, nepodrobenč duchové části člověka, pomalé, ale po vzkříšení bude plné života, s nepomíjející energií, hbité.

44. „Tělo oduševněnč", t. j. živočišné, neboť na zemi je podrobeno živočišnému řádu: rodění, živení, vzrůstu atd., a často je na překážku duchovnímu životu. To vše přestane po vzkříšení, kdy tělo bude učelivým a poddajným nástrojem ducha, oživeného milostí Ducha sv.; je to tělo produchovnělé. Duch bude tělo úplně ovládat, tělo se takto stane účastným vlastností ducha, nebude tak podrobeno zákonům hmoty, ale bude účastno jemnosti ducha.

45. Adamovi byla vdechnuta duše (Gn 2, 7), která oživila tělo k tomuto životu na zemi. Aby mohlo být účastno věčné slávy, muselo by být proměněno, i kdyby Adam nezhřešil. Ježíšovo tělo po zmrtvýchvstání žilo z ducha a stalo se účastno věčné slávy, ano stalo se pramenem nesmrtelnosti a duchovosti pro těla spravedlivých.

46. Zákon, že od nedokonalého se přijde k dokonalému, uskutečňuje se i na lidském těle, že totiž tělo je nejprve nedokonalé, t. j. před smrtí, a pak po vzkříšení dokonalé.

47. Adam byl stvořen na zemi a jeho tělo vzato z hlíny. Ježíš Kristus byl již před vtělením u Boha jako Syn Boží. Když se pak vtělil, měl ihned právo na nebeskou slávu; oděl se jí však až po vzkříšení; je tedy nebeský svým původem.

48. Adam dal celému svému potomstvu pozemské tělo, určené k smrti. Ježíš Kristus dal věřícím nové tělo, nesmrtelné.

49. Svatým životem si máme zasloužit, abychom byli i tělem připodobněni Kristu.

50. Do věčné blaženosti se nehodí tělo podrobené utrpení a smrti.

51. Tím tajemstvím je, že v den druhého příchodu Páně ti, kdo se ho dočkají živí na zemi, již nezemřou, ale jejich těla budou v okamžiku oděna nesmrtelnou slávou.

53. Proměněním se dostane tělu, co mu příroda nedala. Totožnost těla však zůstává.

55. Slova o úplném vítězství nad smrtí jsou vzata z Iz 25, 8; Os 13, 14.

56. Hříchem se rozumí nejprve dědičný hřích, příčina lidské smrtelnosti. Zákon mojžíšský umožňoval rozšíření hříchu (viz Řím 6, 14; 7, 13; Gal 3, 19).

 

16 Co se týče sbírek, které se dějí pro svaté, čiňte je i vy tak, jak jsem nařídil církvím v Galacii. 2Prvního dne po sobotě každý z vás ať u sebe uloží a schová, kolik uzná za dobré, aby sbírky se nedaly až tehdy, když k vám přijdu. 3Ažbudu uvás, pošlu s listy ty, které uznáte za spolehlivé, aby donesli váš milodar do Jerusalema. 4Bude-li záhodno, abych také já šel, půjdou se mnou.

5Přijdu pak k vám cestou přes Makedonii; Makedonií totiž jen projdu, 6ale u vás možná zůstanu nebo také přezimuji, abyste vy mě doprovodili, kamkoli půjdu. 'Nechtěl bych vás vidět jen mimochodem, ale doufám, že u vás zůstanu nějakou dobu, dovolí-li Pán. SV Efesu se pak zdržím až do letnic. "Neboť se mi tam otevřely velké dveře a slibné; také odpůrců je mnoho.

10Až přijde Timothej, hleďte, ať je u vás bez bázně, neboť pracuje o díle Božím jako já. "Nikdo jím tedy nepohrdej! Doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně; očekávám ho totiž s bratry.

12Co se týká bratra Apolla: Naléhavě jsem ho prosil, aby k vám přišel s bratřími; ale neměl vůbec chuti jít nyní. Přijde však, až nebude zaneprázdněn.

13Bděte, stůjte ve víře, jednejte mužně a buďte silní! 14Vše u vás ať se děje v lásce.

L5O něco vás, bratři, prosím: Znáte dum Štěpánův, že je to prvotina Achaie a že se oddali službě svatých; 16i vy se podřizujte takovým a každému, kdo v práci pomáhá a namáhá se. 17Mám radost z přítomnosti Štěpána, Fortunáta a Achaika, poněvadž oni nahradili vaši nepřítomnost. L8Občerstvili totiž ducha mého i vašeho. Uznávejte tedy takové lidi!

19Pozdravují vás asijské církve. Pozdravují vás v Pánu Akvila a Priska s církví svého domu. 20Pozdravují vás všichni bratři. Pozdravte se navzájem svatým políbením. 21Pozdrav mou vlastní, Pavlovou rukou. 22Nemiluje-li kdo Pána, buď proklet. Maranatha. 23Milost Pána Ježíše buď s vámi. 24Moje láska se všemi vámi v Kristu Ježíši.

 

16, 1—4. O sbírkách pro chudé.

1. K těmto sbírkám pro chudé křesťany mateřské církve v Jerusalemě se Pavel jednou zavázal a slib také plnil (Gal 2, 9).

2. První den po sobotě, naše neděle, už tehdy byl pro křesťany dnem, kdy se shromažďovali k poučování o víře a k slavení cucharistické hostiny; slavení soboty přestávalo.

5—12. Osobní věci a zprávy o Timothejovi a Apollovi. 5—6. Tomu přesně odpovídají Skutky ap. 19, 21.

9. Naskytla se mu nová příležitost k účinnému apoštolátu. Odpůrci, proti nimž musel bojovat (Skt ap 19, 23...), donutili jej pak odejít z Efcsu dříve, než zamýšlel.

10. Timothej byl ještě mladý, a proto ho zvláště doporučuje, aby si ho Korinťané vážili přes jeho mládí, neboť již prokázal svou zdatnost v apoštoláte. Timothej měl přes Makedonii přijít do Korintu (Skt ap 19, 22; list 14, 17). Když však Pavel poznal neblahý stav v korintské církvi, napsal tento list, v němž pamatuje i na příchod Timotheje k nim.

13—18. Povzbuzení a doporučení.

15. Dům Štěpánův pokřtil sám Pavel (1, 16); jeho členové se starali o chudé, nemocné a pocestné. Ti nejspíše přinesli Pavlovi list Korinťanú s rozličnými dotazy.

22. „Maran atha", aramejská slova s významem „Pane, přijď!", aby totiž učinil soud a zvítězil nad všemi nepřáteli Církve, jak bude při posledním soudu.

 

O DRUHÉM LISTU APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM

V prvním listě oznámil apoštol Pavel Korinťanům, že zůstane v Efesu až do svatodušních svátků (16, 8) a po návratu Timotheje z Korintu že se k nim osobně odebere přes Makedonii a zůstane tam nějakou dobu, snad i přezimuje (16, 5-7). Ale něco se přihodilo, co přimělo Pavla změnit tento cestovní rozvrh.

Věc si možno představit takto: Timothej, který nesl do Korintu první list, přinesl odtamtud nedobré zprávy. Proto apoštol odejel nejspíše sám do Korintu, aby se o všem přesvědčil, a co by bylo třeba, napravil a zařídil. Ale nebyl tam dobře přijat, ano zdá se, že byl od někoho při veřejném shromáždění pohaněn (srov. 2 Kor. 2, 5-10; 7, 12). Za těchto pro sebe těžkých okolností prozatím nezakročil se vší přísností; jen pohrozil a vrátil se do Efesu. Z Efesu pak napsal Korinťanům velmi přísný dopis (2 Kor 2, 3-9; 7, 8-12). S tímto dopisem nejspíše souvisí poslání Titovo do Korintu. Tento (ve skutečnosti druhý) list Korinťanům se ztratil.

Pro pobouření v Efesu, které proti Pavlovi vyvolal Demetrius, apoštol opustil toto město (Skt 19, 33-20, 1) dříve než zamýšlel a odebral se do Makedonie. Tam ho nalezl Titus, který se vrátil z Korintu, a přinesl Pavlovi zprávy jednak dobré, jednak nedobré. A po těchto zprávách napsal apoštol nový list Korinťanům; ten se nám zachoval a nazýváme ho druhým listem Korinťanům.

Napsal jej tedy v Makedonii (srov. 2 Kor 7, 5; 9, 2. 4). Mezi jeho napsáním a vznikem prvního listu musela uplynout delší doba; v ní se udalo vše to, o čem byla řeč. Do Efesu přišel apoštol na podzim r. 55 a na jaře příštího roku napsal první list. V Efesu pak pobyl tri roky. A když náš druhý list napsal nedlouho po odchodu z Efesu, mohlo to být až r. 57 na jaře nebo v létě.

Apoštol psal tento list za zvláště choulostivých okolností, v kterých právě byla církev v Korintě a také on. Zdálo se, že hrozí rozdvojení mezi ním a touto křesťanskou obcí. Jak jim měl tedy napsat on, který ji tolik miloval, vždyť sám ji založil a tolik apoštolské práce a ducha do ní vložil? Sám nesl velmi těžce, že se mu korintští věřící začali odcizovat, a přece jim nemohl jen tak vylít svou bolest, což by bylo příliš lidské, neřízené vyšším cílem jeho apoštolství a pravým nadpřirozeným dobrem Korinťanů. Cítil se takovou změnou u nich jakoby zmaten, byl tím vším velmi rozrušen. A přece to chtěl svým listem uvést do pořádku, obnovit pokoj a vzájemnou důvěru. Nebylo vyhlídky, že by to dokázal dopis psaný neosobně, na způsob pojednání; tím by si srdce Korinťanů nenaklonil. Napsal jim tedy osobní list, upřímný dopis, v kterém jim odhaluje své apoštolské nitro, dopis, jaký si píšou přátelé.

Přesto, že to je psaní tak otevřené a plné důvěrnosti, je v něm patrná velká obezřetnost a rozvážnost. Apoštol je si totiž stále vědom, že nepíše pro své osobní uspokojení, nýbrž pro dobro těchto „zklamaných“ Korinťanů. Co ho v psaní vedlo? Byla to opravdová otcovská láska k nim, řízená vyšší moudrostí. Kdyby je jen zahrnoval slovy dobroty a lásky, přikrýval by nedostatky, a to ne malé, které se už přikrýt nedal)'; bylo nutné na ně opatrně poukázat a vytknout je, ale tak, aby citliví Korinťané napomenutí nejen přijali, nýbrž také pojali k apoštolovi větší důvěru. Tyto dvě věci, láska spojená s moudrostí, pomáhaly apoštolovi napsat tento list; ony jsou pojítkem mezi jednotlivými částmi listu a někdy mezi jednotlivými větami, které by se jinak zdály trhané, bez jakékoliv souvislosti.

Apoštol věděl, že dobro Korinťanů je závislé na něm jako apoštolu, poslaném jim Bohem. Někteří lidé v Korintě se však snažili jeho apoštolskou autoritu podrývat. Proto se musel hájit pro lásku Kristovu a lásku k nim. Činí to nejprve tím, že v první části listu obhajuje apoštolskou důstojnost všeobecně. O vlastní obhajobě se pak rozpisuje v hl 10-13 po povzbuzení ke sbírkám pro chudé v hl 8-9. V této obhajobě se nejvíce projevuje apoštolovo nitro a duch. Nezakrývá pohnutí, zklamání, rozhořčení, naděje a vše překlenující dobrou vůli. Ve vyjádření těchto stavů nitra není nic umělého, ale vše je pravdivé, třebaže mnohdy nedořeknuté. Je to pravdivý obraz jeho nitra, když o sobe píše jako o posledním ze všech, a brzy poté ukazuje takovou odvahu a svobodu, která nezná lidských výšin a obmezování, a zase dále je jako odstrčen a nejistý na této zemi, ale přece je si vědom, že koná své poslání; a tu se jeho duch povznáší k nebeským výšinám, odkud mluví s překvapující jistotou a s plnosti nadpřirozené síly a života, s inspirací od Boha, takže jeho slovům, někdy i břitkým, nelze odolat pro jejich bezprostřední vyjádření tajemství lásky k těm, kteří jí snad ani nebyli hodni.

I když v listě je taková rozmanitost myšlenek, vyjádřených někdy v protikladech, i když se někdy zdá, že v té směsi vnitřních hnutí je nesouvislost, přece list je jednotný. Apoštol neztrácí s mysli v celém listě důvod, proč píše: ví vždycky, co chce říci.

Obsah listu možno rozdělit takto: Po úvodě (1, 1-2) v první části (1, 3-7, lb) pojednává o svých vztazích ke Korinťanům a obhajuje apoštolské poslání. Začíná vroucími díky Bohu za vysvobození, které sám zakusil (1, 3-11). Snaží se pak obnovit vzájemnou důvěru a odklizuje překážku, která ji mohla zakalit, totiž odřeknutí slíbené návštěvy u Korinťanů (1, 12-23). Dále vysvětluje, proč nepřišel a proč jim poslal list místo návštěvy (1, 24-2, 11), a sděluje, jak je měl stále na mysli, a ukazuje, čím je apoštol pro dobré i pro zlé lidi (2, 12-17).

Potom se pouští do důkladnější obhajoby apoštola, zástupce Kristova (3, 1-7, 4). On sám se ukázal v Korintě jako pravý apoštol, který není jen mrtvým nástrojem jako mrtvá litera, nýbrž služebníkem Kristovým, kterému Bůh dal plnost ducha; proto nepotřebuje doporučení od lidí (3, 1-11). Apoštol jako Kristův vyslanec vystupuje směle a otevřeně a nemusí něco ze svého učení zakrývat. To není jako ve St. Zákoně, kde bylo vše zahalené, jak to znázorňuje rouška na Mojžíšově tváři (3, 12-4, 6). Apoštol Kristův má sice ubohé pozemské postavení, tím však se jen připodobňuje Kristu; tak je také zřejmější, že v apoštolovi působí moc Boží; ta mu dává sílu nedbat na pozemskou bídu a povznést se i nad bázeň ze smrti; to zaručuje hojnější plody spásy (4, 7-5, 10). S touto nadpřirozenou jistotou apoštol působí a hledí si své práce, být totiž poslem smíření Kristova v každém životním postavení (5, 11-6, 10). Po tomto poučení zapřísahá Korinťany, aby porozuměli jeho apoštolské lásce a starosti a přijali ji (6. 11-7, 4). Sděluje pak, jakou radost mu způsobil Tiťův návrat od nich (7. 4-16).

V druhé částí listu (8-9) projednává věc týkající se sbírky v Korintě pro zchudlé křesťany v Jerusalemě. Nejprve se v nich snaží vzbudit zájem o sbírku a horlivost pro ni (8, 1-15). Potom doporučuje sběratele (8, 16-9, 5) a velebí dobročinnost (9, 6-15).

Třetí část obsahuje Pavlovu osobní obhajobu proti pomlouvačúm a špatným křesťanům (10-13). Nejprve připomíná, že při svém příštím příchodu k nim mohl by ukázat apoštolskou moc a přísnost (10, 1-6). Potom dokazuje, že je pravý představitel Kristův a apoštol Korinťanů (10, 7-18). Ukazuje, jakou má k nim lásku, a hájí své apoštolování u nich, které činil zadarmo (11, 1-15). Obhajoba pokračuje do podrobností: jeho práce, zjevení, pokořování (11, 16-12, 10). Podává vysvětlení, proč se hájí (12, 11-19) a dává napomenutí pro svou příští návštěvu v Korintě (12, 20-13, 10). Závěr listu (13, 11-13).

 

DRUHÝ LIST APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše z vůle Boží, a bratr Timothej církvi Boží v Korintě se všemi svatými v celé Achaji. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

3Požehnaný buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, nejmilosrdnější Otec a Bůh veškeré útěchy; 4on nás to těší ve všelikém našem soužení, abychom my byli schopni potěšit ty, kdo jsou v jakékoliv tísni, potěšit tím, čím nás potěšuje Bůh. 5Neboť jako jsme zahrnování Kristovým utrpením, tak se nám dostává skrze Krista i hojné útěchy. eAť jsme tedy souženi, je to pro vaši útěchu a spásu; ať jsme potěšováni, je to pro vaše potěšení, které působí ve snášení týchž utrpení, která trpíme i my. 7A máme o vás pevnou naději, protože víme, že, jako jste účastni utrpení, tak i útěchy.

8Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o soužení, které nás stihlo v Asii, jak na nás velmi těžce dohlehlo nad síly, takže jsme pozbyli veškeré naděje v život. 9Ale sami v sobě jsme měli rozsudek smrti, a to proto, abychom nedoufali v sebe, nýbrž v Boha, který křísí mrtvé. 10On nás to zachránil z takové smrti a stále zachraňuje; v něho pak doufáme, že i nadále bude zachraňovat, 11když i vy nám přispíváte svými modlitbami, aby od mnoha osob za dar, kterého se nám dostalo, byly vzdány díky, skrze mnohé pro nás.

12Naší chloubou totiž je toto: svědectví našeho svědomí, že jsme žili na tomto světě, hlavně však před vámi, v prostnosti srdce a upřímnosti Boží, ne v tělesné moudrosti, ale v Boží milosti.

 

1, 3—11. Díky Bohu za milosrdnou ochranu v nebezpečí.

3—4. Když Pavel myslí na Boha a zjevení jeho milosrdné lásky skrze Ježíše Krista, žádné prožité zdrcující utrpení nedovede v něm utlumit vděčnost a důvěru. Je si jist, že Bůh je s ním, chrání ho a vysvobozuje, kdy chce. Ne, že by si to jen namlouval, že Bůh ho sílil v těžkých chvílích života; je to prožitá skutečnost Božího přispění na pomoc. V téže chvíli pak, kdy si to uvědomuje, myslí a cítí se duchovně spojen s věřícími, aby i jim dal z útěchy a posily, které se mu dostalo. Poněvadž sám byl Bohem potěšen, dovede potěšit i jiné.

5—7. Útěcha, kterou Bůh dává v utrpení, není jen v citu, jen,duševní uklidnění, nýbrž opravdová síla trpělivě utrpení překonat. Dává ji proto, že jsme spojeni s Kristem a utrpením jsme vychovávání v jeho následování. A právě pro to spojení všech s Kristem jsme i my navzájem spojeni ve všem utrpení a útěše, které se nám dostává. Tohoto velikého spojení si je Pavel stále vědom a v tomto duchu píše celý list. On je duchovním otcem Korinťanů, trpěl on a trpěli i oni mnohým nepokojem u nich a těžkostmi v uskutečňování křesťanského života; ale jak jemu, tak i jim se hojně dostává útěchy, úměrné utrpení. Takové spojení v útěše a utrpení s Kristem v něm i navzájem mezi věřícími je nejlepší zárukou vytrvalosti ve víře. Tyto verše podávají článek víry o obcování svatých ve skutečném životě.

8—11. Jde nejspíše o Pavlovu těžkou nemoc, která se tak zhoršila, že se smrt zdála nevyhnutelná. K tělesnému utrpení se přidružilo i utrpení duševní, neboť Pavel, který byl vždy ochoten zemřít, myslil, že v té době je to neshodné s plány Božími. Jeho poslání mezi pohany se totiž slibně rozvíjelo; bylo ještě třeba tolik práce na uspořádání života v pohanskokřesťanských obcích 1 Ve svém uzdravení pak viděl zřejmý důkaz přízně a vůle Boží. Nezapomíná však připomenout, že za vysvobození děkuje i modlitbám věřících, „protože Bůh udílí mnoho dobrého jednotlivci na modlitby více lidí“ (sv. Tomáš Aq.). 12—23. Obnovuje přátelské porozumění a odmítá podezření z nestálosti.

12. Může se odvolat na modlitby věřících za sebe, poněvadž před nimi žil bez obojakosti, nehledal sobecky pozemské osobní zájmy, jako to činí moudří podle těla.

 

13Neboť nic jiného není v našem psaní k vám, než co v něm čtete a poznáváte. Doufám pak, že dokonale poznáte, 14jak jste nás i částečně poznali, že jsme vaše chlouba, jak i vy naše v den našeho Pána Ježíše.

15A v této důvěře chtěl jsem k vám prve přijít, abyste měli druhou milost, I6a přes vás projít do Makedonie a z Makedonie zase přijít k vám a od vás být doprovozen do Judska.

17Když jsem tedy měl toto v úmyslu, zachoval jsem se lehkovážně? Nebo snad podle svých choutek zamýšlím to, co zamýšlím, takže je u mne ,ano, ano', i ,ne, ne'? 18Ale jak je Bůh věrný, v našich slovech k vám není ,ano' i ,ne'. 19Neboť Syn Boží Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali, já totiž, Silvan a Timothej, nebyl ,ano i ,ne', nýbrž ,ano' v něm se stalo. 20Všeliká totiž zaslíbení Boží v něm jsou ,ano'; proto také skrze něho (zní) Amen Bohu k slávě skrze nás. 21Bůh pak, který nás s vámi utvrzuje v Kristu a který nás pomazal, 22ten nám také vtiskl pečeť a dal závdavek Ducha nám do srdce. 23Dovolávám se tedy Boha za svědka na svou duši, že (to bylo) ze šetrnosti k vám, (když) jsem dosud nepřišel do Korintu.

24Ne že bychom chtěli nad vámi panovat ve věcech víry, ale jsme jen pomocníky vaší radosti; vždyť ve víře stojíte pevně.

 

2 Ale rozhodl jsem se k tomu, že k vám nepřijdu zase ve smutku. 2Neboť, jestliže já vás zarmucuji, kdo pak může způsobit radost mně, ne-li ten, kdo byl mnou zarmoucen?

 

13—14. Nedorozumění, které vzniklo mezi ním a Korinťany, nemůže v nich budit pochybnosti o jeho upřímnosti a přímosti. Když jim psal a kázal, nedával svým slovům jiný smysl, než jaký mají. Vkládají-li však někteří lidé do jeho slov jiné úmysly, než jaké se slušejí na Kristova apoštola, je to známka, že ještě nepoznali Pavla a jeho úmysly. Ale dobří Korinťanč ho poznávají a ještě lépe poznají, jak mu jde jen o Boží čest a jejich spásu, a takto vždy jim bude ke chloubě a oni jemu jako věrní učedníci. Apoštol usiluje zde a v celém listě o to, aby se vztahy mezi ním a Korinťany zcela vyjasnily a staly se upřímnými pro vzájemné dobro.

15—16. Pavel dlí v Efesu a odtamtud vzkázal Korinťanům, nebo jim to řekl, když k nim za svého pobytu v Efesu nakrátko přišel, že přijde nejprv k nim, od nich pak jen zaskočí ke křesťanům makedonským a opět se k nim vrátí. Když si ten plán udělal, nemohl předvídat, že v Korintě nastane taková situace i proti němu a ta že mu slíbený příchod znemožní. Mohou ho proto vinit z toho, že nedodržel slovo?

17—18. Brání se proti obvinění z lehkomyslného slibování.

19—20. Pavel je apoštol Ježíše Krista, jeho jménem vykonává svůj,úřad a jemu se snaží být podobný. Proto se může odvolávat na Ježíše Krista i pro svou upřímnost a charakternost. Podal jim obraz Ježíše Krista, jeho přímost, nesmlouvavost, jasnost, jak neodvolatelně šel za uskutečňováním lidské spásy. Co Bůh slíbil, na to řekl Ježíš Kristus „ano“ a vše vyplnil, a tak vyplní i další křesťanské naděje věřících. Tak je Ježíš Kristus ono slavnostní „Amen, Staň se", které dává všemu potvrzení pravdy a uskutečnění.

21—22. „Pomazal", totiž při svátosti křtu; „vtiskl pečeť", totiž svátostí biřmování, při němž byl dán „závdavek Ducha“ pro neustálý vzrůst v životě podle víry až k jeho dokonání na věčnosti.

23. Tedy neodložil svou cestu z lehkomyslnosti, bázně nebo vypočítavosti, nýbrž poněvadž by tehdy musel být k nim chladně přísný pro ne utěšené poměry mezi nimi; bylo to tedy ze šetrnosti k nim.

24—2, 11. O dopise, který způsobil neklid.

24. V tomtO LISTU nejde o objasnění pochybností o pravdách víry, nýbrž o napravení nějakého nepořádku mezi Korinťany.

2, 1. Ona krátká návštěva v Korinté z Eřesu zanechala v Pavlovi nemilý dojem i proto, že sám tam byl od někoho veřejně potupen. Nechtěl přijít proto, aby i Korinťany nezastal v tom smutku. 2. Pavel tu ukazuje, jak jemně se dovedl chovat k věřícím. Kdyby přišel, Korinťané by zase upadli do smutku pro to, co se Pavlovi při poslední návštěvě u nich přihodilo. I jinde ukazuje apoštol tolik něžné lidskosti k věřícím.

 

3A toto jsem napsal, abych, až přijdu, nezakusil zármutek z těch, z kterých bych se měl radovat, když mám důvěru ve vás ve všechny, že moje radost je radostí vás všech. 4Neboť jsem vám psal z mnohé tísně a sklíčenosti srdce, s hojnými slzami, ne abyste upadli do smutku, nýbrž abyste poznali mou překypující lásku k vám.

5Jestliže však kdo způsobil zármutek, zarmoutil ne tak mne, ale zčásti - abych nepřepínal - vás všechny. 6Tomu, o kterého jde, stačí to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny, 7a spíše mu už odpusťte a povzbuďte ho, aby on nebyl stráven přílišným smutkem. 8Proto vás vybízím, abyste rozhodli o lásce k němu. 9Proto jsem vám totiž také psal, abych zkouškou na vás poznal, jste-li ve všem poslušní. 10Komu pak vy něco odpouštíte, (odpouštím) i já. Neboť i já, co jsem odpustil - měl-li jsem co odpustit, (učinil jsem) to pro vás před tváří Kristovou, 11abychom nebyli oklamáni satanem; vždyť nám nejsou neznámy jeho úmysly.

12Když jsem přijel do Troady kvůli evangeliu Kristovu a když mi dveře byly otevřeny v Pánu, 13můj duch neměl klidu, protože jsem tam nenalezl Tita, svého bratra; ale rozloučil jsem se s nimi a odešel jsem do Makedonie.

14Ale díky Bohu, který nás vždycky vítězně předvádí v Kristu a skrze nás zjevuje vůni známosti o sobě na každém místě. 15Neboť jsme libou vůní Kristovou pro Boha jak mezi těmi, kdo jsou účastni spásy, tak mezi těmi, kdo jdou k záhubě. 16Jedněm vůní smrtelnou ke smrti, druhým zase vůní životnou k životu.

 

3—4. Apoštol nemohl upustit od přísného a tvrdého zakročení proti nespokojencům a nactiutrhačům v Korintě. Ale také nechtěl příliš zkoušeti lásku a oddanost Korinťanů k sobě. Proto místo aby přišel osobně, raději poslal dopis, který se zdál mnohým velmi přísný a tvrdý, ale z něhož každý mohl vyčíst jeho lásku ke korintské obci. Je to ten dopis Korinťanúm, který se nám nedochoval; to byl druhý list Korintským, a tento je třetí.

5. Onen trapný případ, který se stal Pavlovi za krátkého pobytu v Korintě, byl již napraven, a proto o něm píše tak zahaleně. Připomíná, že tu nešlo jen o jeho osobu, nýbrž že jím byla dotčena celá křesťanská obec.

6—8. Většina souhlasila s trestem nad vinníkem, který byl na čas vyloučen ze společného shromáždění. Když pak bylo dosaženo účelu trestu, to je, že vinník uznal svou vinu a slíbil nápravu, byl by dále spravedlivý trest společnosti věřících jen na obtíž, vinníku neprospíval, ano menšina věřících, která pokládala trest za příliš přísný, mohla způsobit další roztržku mezi nimi.

10—11. Apoštol je vždy ochoten odpouštět zároveň s Korinťany, vždyť mu jde o to, aby mezi ním a jimi byla nejlepší shoda, a to v Kristu, jehož vnuknutí se dovolává. Třeba totiž bdít, aby satan, který působí roztržky a neshody mezi věřícími, nenašel opět příležitost k zhoubnému působení v církvi.

12—17. Obnovení důvěry a další nadšení a obhajoba.

13. Podle úmluvy se měl setkat v Troadě s Titem; ten mu měl přinést zprávy o poměrech v Korintě. Titus však nepřicházel a on žil v tísnivé nejistotě. Proto odešel do Makedonie.

14—16. Nejen radostná zpráva, kterou přinesl Titus z Korintu, nýbrž nová zdárná apoštolská činnost přivádí Pavla do nadšení a děkování Bohu. Tyto nové výsledky apoštolátu mu připadají jako Kristův triumf („vítězně předvádí"), v kterém on, Pavel, je veden jako trofej. A hlásání evangelia, jehož hlavním předmětem je Ježíš Kristus, přirovnává k líbezné vůni. Pavel s ostatními spolupracovníky je pak roznašeč této vůně. Jedněm, totiž těm, kdo přijímají Kristovu pravdu, je k životu stále se stupňujícímu až k jeho vyvrcholení v životě věčném, ale těm, kdo odpírají, stává se duchovní smrtí, která se jich více a více zmocňuje, až končí ve věčné smrti v pekle.

 

A kdo k tomu postačí? 17My zajisté nepaděláme slovo Boží, jak to činí mnozí, nýbrž jako z čistého smýšlení, ano jako z Boha a před Bohem mluvíme v Kristu.

 

3 Zase začínáme doporučovat sami sebe? Ci snad potřebujeme, jako někteří, doporučujících listin k vám nebo od vás? 2Náš list jste vy, vepsaný nám do srdce, a ten je známý a čtený ode všech lidí; 3je to na vás patrné, že jste Kristův list, při němž se uplatnila naše služba, ale který není vepsaný inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na tělesných deskách, v srdci.

4Takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu. 5Ne že bychom sami od sebe byli schopni něco myslit jakoby jen ze sebe, ale naše schopnost jez Boha. 6 On nás také uschopnil, abychom byli služebníky nové úmluvy, ne litery, nýbrž ducha. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje.

7Jestliže se však projevila ve slávě služba smrti vrytá literami do kamene, takže Izraelité nemchli upřít zrak na tvář Mojžíšovu pro lesk jeho tváře, který pomíjí, 8oč slavnější bude služba ducha! 9Neboť jestliže služba odsouzení byla slavná, ještě daleko více bude překypovat slávou služba spravedlnosti. 10A proto vzhledem k této převeliké slávě nemá slávu to, co došlo slávy v tomto případě.

 

17. Kdo dovede vyplnit tak vznešený a odpovědný úřad apoštolátu? Pavel si může říci, že ho vykonává dobře, ne ze svých lidských sil, ale z moci a milosti Bohem a Ježíšem Kristem mu poskytované. Při tom se zmiňuje o těch učitelích ze židovství, kteří neberou opravdově učení 0 kříži Kristově jako prameni spásy a hledají spíše osobní prospěch než zájmy Boží. 3, 1—11. Pavlův apoštolát nebyl ustrnulý, ale živý.

1. Do Korintu přišli hlasatelé, kteří nebyli nakloněni Pavlovu apoštolátu a měli doporučující listy od některých známějších křesťanu, snad ze Sýrie, kteří se klonili k židovství. Pavel takových listin nepotřebuje, chce-li znovu přijít do Korintu.

2—3. Pavel se svými spolupracovníky má samým Kristem napsané doporučující listy, a těmi se může prokázat před celým světem. Tím listem jsou Korinťané sami (srov. 1 Kor 9, 2), neboť na nich je vidět, jaký účinek a jaké výsledky měla Pavlova apoštolská činnost u nich. O tom ví celý svět, neboť Korint byl světové obchodní město a všude se roznesla zpráva o jejich obrácení. To skrze něj učinil Bůh; ten poslal Ducha svatého, aby vryl Korinťanům do srdce pravdy víry a nové křesťanské mravy. To je list, který svědči o tom, že Pavel je pravý apoštol.

4. Takto je si jist, že jeho dílo u Korinťanů má pevnost a trvanlivost. Neboť nebylo vybudováno lidskými schopnostmi, ale schopnostmi danými Bohem.

5. Tohoto místa se dovolává II. sněm oranžský (roku 529) pro nauku, že člověk sám ze sebe, jen ze svých přirozených sil, není schopen učinit vůbec nic v nadpřirozeném řádu: myslit nadpřirozeně, rozhodnout se pro ctnost, přijmout Boží pravdy. Ke všemu tomu naprosto potřebuje osvícení a vnukání Ducha svatého, aby ochotně přijímal ty zjevené pravdy a věřil jim. - I sněm tridentský (r. 1545—1563) uvádí tento verš, když mluví o dostiučinění za hříchy, které podáváme Bohu skrze Ježíše Krista.

6. Starý Zákon neměl v sobě moc dát nový život milosti do srdce, ale jen připravoval na Nový Zákon; ten už jej dává. Je to vidět u Korinťanů, u nichž Pavlovo kázání nezabíjelo čili nestalo se příležitostí k rozmnožení hříchů, ale oživilo duše, neboť je přivedlo k novému životu víry a milosti, k pravému náboženskému a mravnímu životu.

7—11. Srovnává Starý Zákon s Novým, službu při prohlašování St. Zákona skrze Mojžíše na hoře Sinai se službou při hlásání Nového Zákona skrze apoštoly. Již prohlašování Starého Zákona se dělo se slávou, jak bylo patrné z nezvyklého lesku, který vyzařoval Mojžíšovi z tváře, když sestupoval s hory Sinai se Zákonem vrytým na kamenných deskách (Ex 34, 29,.,)• Ale ten lesk mu brzy zmizel s tváře a zůstaly jen mrtvé desky se Zákonem, který nepřinášel ještě nový život milosti, ale jen učil, co je hříšné, a tím rozšiřoval vědomí hříchu - smrti. Cím větší slávu mají ti, kdo hlásají Zákon milosti a nového nadpřirozeného života! Dále Starý Zákon jen dával znalost hříchu, a tím nepřímo působil odsouzení u těch, kdo ho nezachovávali, kdežto v Novém Zákoně Duch svatý uděluje novou spravedlnost (viz Řím 1, 17; 3, 23; Gal 3, 13...). Ta sláva Starého Zákona úplně mizí před převelikou slávou Nového, a proto vzhledem k slávě Nového Zákona to skoro ani sláva vlastně není. A konečně Starý Zákon byl jen přípravou na Krista, tedy dočasný, kdežto Nový Zákon a jeho hlasatelé budou na zemi až do konce světa. 12—4, 6. V apoštolské činnosti třeba odvahy.

12. „Naději“ ve věčnou slávu za takovou práci.

13—15. Kdykoli se Mojžíš vracel k lidu s rozmluvy s Bohem, zahaloval si tvář rouškou, aby Izraelité nespatřili lesk, který mu vyzařoval z obličeje (Ex 34, 34). Proroci připravovali Židy, aby, až přijde Mesiáš, jej poznali. Ale oni již tehdy projevovali nepochopení pro první Boží vyslance a jako by si dávali roušku na srdce, aby neviděli světlo. I nyní čtou Židč Starý Zákon, ale jejich dobrovolné zatvrzení je jako rouška nad Písmem sv., aby nepoznali, že vše v něm směřovalo k Ježíši Kristu a vyplnilo se na něm. Jen víra v Krista může jim sejmout s mysli roušku slepoty; ale oni ho nechtějí uznat za slíbeného Mesiáše.

17. „Pán", t. j. Ježíš Kristus, je duch, totiž celého starozákonního Písma, neboť k němu směřovalo. On je předmětem všech nadějí starozákonních. Kdo se takto dívá na Starý Zákon, tomu Ježíš Kristus dává i svého ducha poznání a činnosti. On také skrze Ducha svatého řídí Církev a vede k pravé svobodě; tu však nemají ti, kdo vidí ve Starém Zákoně jen předpisy, ale Krista ne.

18. Křesťané nemají roušku, která by jim zakrývala ducha Písma, totiž Krista, ale hlásané evangelium jim stále ukazuje ve víře Kristovu slávu, která se na nich neviditelně odráží stále, a nejen na chvilku jako u Mojžíše. Tento duchovní lesk ducha víry od nás neodchází, ale denně roste a nás přeměňuje, abychom se stávali podobnějšími Kristu (Řím 8, 29), který je dokonalým obrazem Božím (Kol 1, 15).

4, 3—4. Odpovídá na otázku, proč evangelium ačkoli je otevřeně hlásáno, zůstává mnohým lidem zahaleno. První příčina je špatná vůle lidí, kteří dobrovolně jdou za svou záhubou. Druhá je činnost satana, který je tu nazýván bohem tohoto světa; lidé totiž, kteří žijí jen podle tohoto viditelného světa a pro něj, poslouchají a slouží satanovi. Takto nepřicházejí k víře v Krista a nezazáří jim evangelium o Kristu, který je přece obrazem Boha, neboť je mu úplně podobný pro stejnou přirozenost, od Otce zrozený a jemu ve všem rovný.

 

11Neboť projevilo-li se slavně, co pomíjí, oč ve vĚtší slávě je to, co zůstává!

12Poněvadž tedy máme takovou naději, vystupujeme zcela nepokrytě; 13a ne jako Mojžíš, který si kladl roušku na tvář, aby izraelští synové neupírali zrak na konec toho, co pomíjí. 14Ale jejich myšlení otupělo. Neboť až do dneška táž rouška zůstává při čtení Starého Zákona a není odhalována, poněvadž pomíjí jen v Kristu. l5AIe dodnes, kdykoli se čte Mojžíš, rouška jim leží na srdci. 16Kdykoliv se však člověk obrátí k Pánu, ta rouška bývá snímána. 17Pán je duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda. 18My všichni, jimž se na odhalené tváři odráží sláva Páně, jsme proměňování v touž podobu od slávy k slávě, jako od Pána, který je duch.

 

4 Proto neklesáme na mysli při službě, kterou máme, podle milosrdenství, jehož se nám dostalo, 2nýbrž odmítáme nečestné tajnůstkářství, nejednáme obmyslně ani nepaděláme slovo Boží, nýbrž zjevným mluvením pravdy se doporučujeme každému lidskému svědomí před Bohem.

3A je-li přesto zakryto naše evangelium, je zakryto pro ty, kteří jdou k záhubě; 4a u těch bůh tohoto světa zaslepil mysl jako u nevěrců, aby jim nezazářilo osvícení evangelia o slávě Krista, který je obraz Boží. 5Neboť nekážeme sebe, nýbrž Ježíše Krista jako Pána; sebe pak jako vaše služebníky skrze Ježíše. 6Neboť Bůh, který řekl, aby se z temnot rozzářilo světlo, on zazářil nám v srdci, aby nás osvítil poznáním Boží slávy na tváři Kristově.

7Ten poklad máme ovšem v hliněných nádobách, aby nesmírná moc byla od Boha, a ne z nás. 8Ve všem býváme tísněni, ale ne stísněni, býváme bezradní, ale ne zoufalí, 9býváme pronásledováni, ale ne opuštěni, býváme sraženi k zemi, ale ne zničeni. 10Vždycky nosíme na svém těle umírání Ježíšovo, aby se zjevil na našem těle i život Ježíšův. 11Vždyť my, kteří žijeme, stále jsme vydáváni na smrt pro Ježíše, aby se i život Ježíšův zjevně ukázal na našem smrtelném těle. 12Tedy smrt je činná v nás, ale život ve vás.

13Ale protože máme téhož ducha víry shodně s tím, co je psáno: Uvěřil jsem, proto jsem mluvil, i my věříme, proto také mluvíme; 14neboť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a postaví s vámi. 15Vždyť všecko (se děje) pro vás, aby se milost rozhojnila, a tím aby se hojně rozmnožily díky velmi mnohých ke slávě Boží.

16Pročež neklesáme na mysli, ale, i když náš vnější člověk chátrá, přece ten, který je uvnitř, obnovuje se den ze dne. 17Neboť to chvilkové a lehké v nynějším našem soužení zjednává nám nad pomyšlení vznešenou, věčnou, plnovážnou slávu, 18poněvadž nehledíme na to, co je viditelné, nýbrž co je neviditelné. Neboť, co lze viděti, je dočasné, ale co nelze viděti, je věčné.

 

6. Jako na počátku stvoření Bůh učinil světlo a vše ozářil, tak i nyní při druhém stvoření, duchovním, rozzářil světlo víry v apoštolech, aby radostnou zvěstí osvítili všechny lidi.

7—5, 10. Přirozená ubohost apoštolů a nadpřirozená jejich moc a povznesenost.

7. Hliněnou nádobou se rozumí celá lidská přirozenost, která pro apoštolské povolání – roznášet slávu Kristovu - je nepoměrně slabá, ano je vydána tolika zkouškám, jak ukazují následující verše, že je to div, když se nerozpadne. Ale nejen se nerozpadá, nýbrž slabost lidské přirozenosti je takto v rukou Božích vhodným nástrojem pro šíření evangelia. Tu musí každý uznat, že ty dobré výsledky hlásání Krista nepocházejí od člověka, nýbrž z moci Boží. A tak se stává, že si Bůh volá za mocné nástroje evangelia mnohdy ty, kdo svým vnějším zjevem nelákají.

10—11. Všechny ty útoky na hlasatele evangelia se hroutí na moci Boží, která působí spolu s nimi. Oni vítězí nade všemi strastmi, utrpeními a smrtí tohoto života, neboť Bůh chce, aby takto představovali život Ježíše Krista, který se setkával se stejnými těžkostmi v hlásání spásy, byl pak ukřižován, ale i v tom zvítězil zmrtvýchvstáním.

12. Tento, v lidských očích smutný úděl hlasatelů evangelia, je pro ně ostatně ziskem, neboť se takto připodobňují Kristu a spějí k jeho slávě; působí život ve věřících, neboť čím více jsou hlasatelé evangelia pronásledováni a trýzněni, tím více se rozlévá světlo Kristovy pravdy a moci.

13. Máme téhož ducha víry, jako žalmista, který pravil: „Uvěřil jsem...“ (Žl 115, 1), a proto mluvíme přes všelijaká soužení.

15. Apoštolově to vše snášejí s nadějí na vzkříšení, aby se rozmnožil počet věřících, více milostí přišlo od Nejvyššího a Bůh aby byl nakonec veleben díky nových věřících.

16. „Vnější člověk", tělo a celý život, pokud je vázán na tuto zemi, hyne a směřuje k zániku. „Vnitřní člověk", jejich osobnost duchovní, neviditelná, tvořená Duchem Božím, který je stále obohacuje, připodobňuje trpícímu Spasiteli a činí navenek jejich činnost požehnanější.

17—18. Budoucí sláva, kterou nelze lidskými slovy vyjádřit, kyne všem hlasatelům evangelia a věřícím. Již tento slabý nadějný pohled do věčnosti ukazuje, jak všechno utrpení zde na zemi je nic a že to brzy přejde.

 

5 Vždyť víme, že, až bude stržen stan našeho pozemského přebývání, máme obydlí od Boha, ne dům udělaný lidskýma rukama, nýbrž věčný, v nebesích. 2Proto také zde vzdycháme a toužíme po tom, abychom byli nadto oděni svým příbytkem z nebe, 3jen když nebudeme shledáni nazí, až ho oblečeme. 4Ano, pokud jsme v tomto stanu, vzdycháme pod břemeny, protože si nepřejeme, abychom ho byli zbaveni, nýbrž abychom byli přioděni, aby život pohltil, co je smrtelné. 5Ten však, kdo nás k tomu připravil, je Bůh, který nám dal Ducha jako závdavek.

6Tak tedy jsme ustavičně plni důvěry a dobře víme, že dokud dlíme v tomto těle, jsme v cizině daleko od Pána - 7žijeme totiž ve víře, ne v patření; 8jsme plni odvahy a ochotni raději opustit tělo a odebrat se domů k Pánu.

9Odtud i naše horlivá snaha, abychom se mu líbili, ať jsme v cizině anebo doma. 10 Neboť my všichni se musíme objevit před soudní stolicí Kristovou, aby si každý odnesl, co učinil v těle, ať dobré, ať špatné.

11 Poněvadž tedy víme, co je to bát se Pána, snažíme se přesvědčovat lidi, ale Bohu je o nás vše jasno; doufám, že i před vaším svědomím je to o nás jasno.

 

5, 1. Naděje ve vzkříšení, sílící věřící v boji o vládu ducha, jíž se dotkl v předcházející hlavě v, 14, je podána v násl. verších v protikladném obraze přechodného bydlení pod stanem, který beduin na krátkou dobu rozdělá, pak si ho svine a jde dál, a mezi trvalým bydlištěm věčným v nebi, totiž i s tělem, vzkříšeným Boží všcmohoucností.

2—3. Kterýkoli věřící má touhu po slávě vzkříšení, ale každý ví, že musí projít nejprve smrtí. A ta vzbuzuje v každém přirozenou hrůzu. Víra a naděje ve vzkříšení je v něm, a zároveň děsivý obraz smrti. Pro tuto myšlenku na hrůzy smrti „vzdycháme.“ Jako bychom si nepřáli být shledáni nazí, - to je jen s duší ve stavu odloučení od těla, - až tělo se přemění v nesmrtelné. Tak se na to dívá obyčejný věřící. Ale víra a naděje ve slávu vzkříšení dá mu zapomenout, osvítí rozum, aby přemohl i bázeň před smrtí.

4. „Břemena": vše co uspišuje konec tohoto života a přibližuje smrt. Ale přes tu tíži nechceme ztratit tento život, nýbrž si přejeme, aby trval dále a pro budoucnost slíbené vlastnosti vzkříšených těl jen mu byly přidány, abychom nemusili zemřít, ale aby tento náš bídný pomíjející život se stal nepomíjejícím, dokonalým.

5. Bázeň před smrtí nemůže zabránit touze věčně žít i podle těla; touha bude vyplněna, až život oddálí vše smrtelné. Ano již nyní nás k tomu Bůh připravuje tím, že nám dal Ducha, který povznese duši k nadpřirozenému životu; od ní pak se tato zduchovnělost z nebe rozšíří i na tělo.

6—8. Aby ještě více odňal hrůzu ze smrti, ukazuje, že pobyt v tomto pozemském těle je vlastně vyhnanstvím, neboť zde nežijeme ve viditelné přítomnosti Kristově a Boží, a od toho přece očekáváme slávu a blaženost. Toužíme tedy po tom být u Boha, v jeho vidění, doma. Smrt pak nás vysvobozuje z tohoto těla, aby duše mohla požívat blaženosti u Boha. Proč se jí tedy bát? „V náručí Božím, z něhož jsme vyšli, všichni se sejdeme zas...“ V té blaženosti bude pak duše očekávat spojení s tělem při slavném vzkříšení, aniž ji to čekání bude činit méně blaženou.

9—10. Proto se máme snažit již zde na zemi, v cizině, líbit se Kristu dobrým životem; neboť jak se mu líbíme zde, tak se mu budeme líbit po smrti, doma. Po smrti již nebude možno získat si další jeho zálibu. Jak se na nás díval na zemi ve chvíli smrti - a ta je blízká, proto neotálet, tak se na nás bude dívat po smrti. Hned po smrti bude totiž každého zvláště soudit podle skutků v pozemském životě, aby hned dal každému prožívat své blaživé společenství podle stupně mravní dobroty a svatosti každého jednotlivce. Ne tedy až při všeobecném soudu na konci světa. Hned po smrti bude o každém rozhodnuto.

11—6, 10. Dvojí pohled na život apoštolů.

11. Myšlenka na soud Boží vzbuzuje u apoštola bázeň. I on bude odpovídat, jak vyplnil apoštolský úřad. Snaží se proto všechny přimět k přijetí víry a k životu podle křesťanské mravnosti. Ale ví, že Bůh zná všechny jeho úmysly při apoštoláte, a proto v něm postupuje přímo a upřímně, bez osobních vedlejších úmyslů, bez užívání nevhodných prostředků.

 

12Ne že bychom se vám znovu doporučovali, ale dáváme vám příležitost pochlubit se námi, abyste měli (něco) před lidmi, kteří se chlubí vnějškem, a srdcem ne. 13Jestliže jsme tedy byli v (jakémsi) blouznění, to pro Boha; a jsme-li při smyslech, pro vás.

14Vždyť láska Kristova nás pudí; soudíme takto: Jeden zemřel za všecky; zemřeli tedy všichni; 15a zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nežili už pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.

16Proto my od nynějška neznáme nikoho podle těla; a třeba jsme znali Krista podle těla, nyní ho tak již neznáme. 17Je-li tedy kdo v Kristu, je nové stvoření; staré věci pominuly, hle, stalo se vše novým.

18A to vše je od Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a dal nám službu toho smíru. 19Bůh to smiřoval v Kristu se sebou svět a nepřičítá (už) lidem jejich provinění a do nás vložil slovo o smíru.

20Konáme tedy poslání za Krista, jako by Bůh povzbuzoval skrze nás. Za Krista prosíme: Smiřte se s Bohem! 21Toho, který nepoznal hříchu, učinil pro nás hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm.

 

12—13. I když mu nyní záleží na tom, aby o něm Korinťané smýšleli podle pravdy, a zjevuje jim své nitro, nečiní to ve svůj prospěch, ale z apoštolské povinnosti k nim, aby se mohli chlubit jim jako vlastním apoštolem proti těm lidem, křen ho mezi nimi snižují pro osobní prospěch. Vše tedy pro Boha a pro dobro Korinťanů, i to, že se jim zdál úplně ponořen do Boha a apoštolského poslání, i to, že se jim zdá zase jako jeden z nich a mezi nimi, když koná drobnější katechetskou práci náboženské výuky. Nikdy tedy není veden jen osobními zájmy.

14—15. Není divu, že se zdá člověkem, který přechází mnohou maličkost pozemského života a žije v duchovním uchvácení, a zase pozemské záležitosti pořádá nezvyklým způsobem, vždyť láska Kristova ho k tomu mocně vede. Ježíš Kristus totiž zemřel jako zástupce všeho lidstva, a takto za ně zadostučinil; s ním zemřeli všichni, ale smrtí, která přináší život. Tento nový život je ve věřících, má svůj vzor v novém, oslaveném životě zmrtvýchvstalého Krista. Tato dvč tajemství pronikají a řídí celý život věřících na zemi. Již tedy nežijí v sobeckých zájmech pozemského života, nýbrž v pozemském životě jsou ve spojení s Kristem, který u Boha představuje celé lidstvo (srov. Gal 2, 20).

16—17. Apoštolově se již nedívají na člověka v jeho pozemských zájmech, ani s ním neudržují styk jako s tvorem, který se obírá starostmi pozemského života, ale dívají se na něho jako na tvora s novým duchem a udržují s ním styky v zájmu přijatého života milosti. Nastala přece nová doba, ukázali se noví lidé, Kristem vykoupení, s povoláním připodobnit se Kristu v nebi. O Ježíše Krista také projevovali zájem po pozemské viditelné stránce jeho pozemského života a apoštolově ho znali takto, viděli ho žít v okolnostech a podrobnostech lidského života na zemi. A mnohým, kdo se příliš starali o jeho matku a bratry, jen o pozemské vztahy, Ježíš Kristus odpověděl, že jeho matka a bratři jsou ti, kdo činí vůli Boží. Apoštolům pak na odchodu při poslední večeři řekl, že je pro ně dobré, aby odešel. Dobré proto, že pošle Ducha sv., a ten je naučí dívat se na vše v duchu vykoupení ze starého způsobu života. A dívat se na Krista v jeho vztahu k lidem jako Vykupitele, který jim z nebe uděluje duchovní dary, je oživuje milostí a vede k sobě, je lepší než ho znát podle podmínek pozemského života.

18—19. Obnovení lidstva je dílem Božím, vychází z Boha, je to dílo nadpřirozené. Nový člověk vznikl z Kristova usmíření, které zbavilo člověka jeho provinění. Smíření pak bylo dílem Božím, neboť ten, který svou krví smíření dokonal, byl člověk, ale zároveň i Bůh. Kdyby se totiž na kříži neobětoval Bůh-člověk, smír by nenastal. 20—21. Apoštolově a všichni kazatelé evangelia jsou skuteční poslové tohoto smíření lidstva s Bohem skrze Kristovu oběť na kříži. Nic svého nehlásají, nýbrž jen to, co jim bylo svěřeno. Jsou poslové, skrze něž mluví Bůh-Kristus. - To je jejich kázání k celému světu: Smiřte se s Bohem vírou v Kristovu smírnou oběť na kříži! Za všechny viny všech lidí zemřel, nesl všechnu vinu všech lidí na sobě, takže lze o něm říci, že byl sám hřích, že Bůh s ním jednal jako s největším hříšníkem pro spásu lidí, ačkoliv sám nikdy nezhřešil. Tím, že vzal na sebe všechny naše viny, dostalo se nám daru spravedlnosti; tím se s námi spojil v novém životě.

 

6 Než pracujeme (s Bohem) dále a napomínáme vás, abyste nepřijali Boží milost nadarmo. 2Praví totiž:

V milostivé době jsem tě vyslyšel a v den spásy jsem ti pomohl. Hle, nyní je doba vpravdě milostivá, hle, nyní je den spásy.

3Nikomu v 'ničem nedáváme pohoršení, aby nepadla hana na službu, 4ale ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: v mnohé trpělivosti, v souženích, v tísních, v úzkostech, 5v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bdění, v postech; 6v čistotě, v poznání, ve shovívavosti, v dobrotě; v Duchu svatém, v upřímné lásce; 7ve slově pravdy, v Boží moci; zbraní spravedlnosti v pravici i v levici; 8poctou i potupou, špatnou i dobrou pověstí; jako svůdcové, a přece pravdiví, 9jako (bychom byli) neznámi, a přece (jsme) známí, jako blízcí smrti, a hle, žijeme, jako trestaní, a přece nejsme popravováni, 10jako smutní, a přece se stále radujeme, jako žebráci, a přece mnoho lidí obohacujeme, jako nemajetní, a přece všechno máme!

"Naše ústa k vám, Korinťané, mluvila otevřeně, naše srdce je široké. 12Netísníte se v nás, ale jste stísněni v svém nitru. 13Odplaťte se tedy stejně - mluvím k vám jako k dětem - a i vy rozšiřujte nitro!

14Nespřahejte se s pohany!

Vždyť jak může spravedlnost

působit spolu s nepravostí?

Co má společného světlo a tma?

15A jaký je soulad mezi Kristem

a Beliálem?

Nebo účastenství věřícího s nevěřícím?

16A jaká shoda mezi chrámem Božím

a modlářským?

Vždyť my jsme chrám Boha živého,

jak řekl Bůh:

Budu mezi nimi přebývat a chodit,

budu jejich Bůh

a oni budou můj lid.

17Proto: Vyjděte od nich

a oddělte se, praví Pán;

a nečistého se nedotýkejte.

Já vás přijmu 18a budu vám otcem,

a vy mi budete za syny a dcery,

praví všemohoucí Pán.

 

6, 1. Třeba stálé péče, poučování a povzbuzování věřících, neboť stále hrozí nebezpečí, že ztratíme nabytou milost.

2. Prorok Iz 49, 8 předpověděl tuto dobu, v níž se Bůh projeví člověku v takové dobrotě, ochotě odpouštět a v štědrosti. Ta doba je vyznačena vtělením Syna Božího, jeho smrtí, vzkříšením, sesláním Ducha svatého a končí druhým příchodem Páně.

3—10. Přinucen byv okolnostmi, Pavel doporučuje sebe a své spolupracovníky. Ale činí to tak, aby ubohé postavení na zemi vyznělo k chvále Boží moci, která v nich působí, a bylo patrné, jak spějí k podobnosti se smrtí Kristovou. Toto místo je jedno z nejkrásnějších řečnických míst v Pavlových listech.

11—7, 4. Vybízí naléhavě k polepšení.

11 — 12. Žádat o větší přímost a upřímnost i od těch mezi Korinťany, kteří mu nebyli nakloněni, mohla přimět Pavla jen otcovská láska ke všem a snaha porozumět si v lásce Kristově.

14—16. Blízký styk s pohany, kteří byli pod jhem hříchu a žili nevázaně, ohrožoval svobodu křesťanů, osvobozených od hříchu, a jejich duchovní spojení s Kristem. Nad tím apoštolově zvláště bděli.

15. Bcliál, jméno satanovo nebo Antikristovo.

17—18. Slovy proroka Izaiáše (52, 11), který takto povzbuzoval Židy v zajetí, aby ihned opustili zemi model a neposkvrňovali se stykem s nimi, povzbuzuje i Pavel Korinťany, aby se oddělili od zkaženého mravního prostředí pohanstva, aby se od nich mravně nenakazili. Jedině tak mohou pak působit i na obrození pohanů.

 

7 Když tedy máme, milovaní, tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a dokonávejme své posvěcení v bázni Boží!

2Pojměte nás! Nikomu jsme neublížili, nikoho jsme nepřivedli ke zkáze, nikoho neoklamali. 3To nepravím, abych vás odsoudil. Vždyť jsem už prve řekl, že jste v našem srdci, spojeni s námi pro smrt i pro život. 4Velmi vám důvěřuji, velmi se vámi honosím. Jsem naplněn útěchou, překypuji radostí při veškerém našem soužení.

5Neboť od příchodu do Makedonie se nedostalo oddechu našemu tělu, ale byli jsme jen v samém soužení: zevně boj, uvnitř bázeň. 6Ale Bůh, který těší ponížené, potěšil nás příchodem Titovým. 7A nejen jeho příchodem, nýbrž i potěšením, kterého z vás nabyl, jak nám zvěstoval o vaší touze, o vašem nářku, o vašem horlení pro mne, takže jsem se ještě více zaradoval.

8Nechť jsem vás i zarmoutil v listě, nelituji toho, třebas jsem toho litoval. Vidím totiž, že ten list vás - byť i jen na chvíli - zarmoutil...; 9nyní se raduji, ne proto, že jste byli zarmouceni, ale že jste byli zarmouceni k pokání. Vždyť jste byli zarmouceni podle Boha, takže jste od nás neutrpěli škodu. 10Takový totiž zármutek, který je podle Boha, působí pokání k spáse, a toho nikdo nelituje; kdežto zármutek světa působí smrt.

11Neboť hle, jakou snaživost ve vás vyvolal tento zármutek podle Boha! A tu obranu, a tu nevoli, a tu bázeň, a tu touhu, a tu horlivost, a to potrestání! Po každé stránce jste prokázali, že jste bez viny v té věci. 12Proto, i když jsem vám psal, nepsal jsem kvůli tomu, kdo ukřivdil, ani kvůli tomu, komu bylo ukřivděno, ale proto, aby mezi vámi vyšlo najevo, jak pro nás horlíte před Bohem.

13Proto jsme se potěšili. A při tomto svém potěšení jsme se zaradovali ještě daleko více z radosti Titovy, protože jste vy všichni občerstvili jeho ducha;

 

7, 1. Vyplnění prorocké předpovědi o synovství Božím na křesťanech zavazuje k čistému životu podle těla a k posvěcení duše.

2—4. Pavel chce rozptýlit Korinťanům ze srdce jakékoli pochybnosti o svém upřímném smýšlení s nimi a jakékoli obavy ze své domnělé neúprosné přísnosti. Ví ovšem o některých, kteří ho snižují v očích ostatních, a zakrátko jim to vytkne. Prozatím nemůže dopustit, aby padl stín mezi něho a mezi ty, kteří jsou upřímně oddaní Kristu, s nimž jsou všichni spojeni pro smrt i pro život.

5—16. Obnovená vzájemná důvěra skrze Jita.

5—7. „Boj zevně": pronásledování a osočování od pohanů ve Filippech, od Židů v Thessalonice; „uvnitř bázeň“ pro tolik nesnází, pokoření, nejistoty a starostí i o Korinťany. Přišla tedy včas radostná zpráva Titova o polepšení v Korintě a obnovené důvěře a lásce k Pavlovi.

8—10. Pavel žil v nejistotě a úzkostech, jaký účinek měl jeho list (ten nedochovány) na korintskou obec. Snad byl příliš přísný, snad je zastihl v nevhodné chvíli? Nyní teprve má jistotu o dobrém účinku listu. To znovu utvrzuje apoštola v jeho dobrém svědomí, že i když dělal bolest chybujícím, působil s ním Bůh, a ten že doprovodil spravedlivé pokárání svým milosrdenstvím. Jen smutek lidí, oddaných tomuto světu, stále více oddaluje od Boha.

11 —12. Šlo o nějaké těžší provinění, snad někoho z nových křesťanů, které mohlo otřásti křesťanskými snahami celé obce; mnozí si to ani neuvědomovali. Pavel tomu chtěl zabránit při své přechodné návštěvě v Korintě. Ale po jeho odchodu někteří z jeho skrytých nepřátel snižovali Pavlovu osobnost. Nyní, kdy byla zjednána náprava v celé obci, Pavel vše přikrývá jejich dobrou vůlí.

 

14neboť jestliže jsem se před ním nějak vámi chlubil, necítil jsem se zahanben, ale jako jsme vám vše mluvili podle pravdy, tak se i naše chlubení před Titem ukázalo jako pravda. 15A jeho srdce je vám ještě více oddáno, když si vzpomíná na poslušnost vás všech, jak jste ho přijali s bázní a třesením. 16Raduji se, že ve všem mohu být o vás klidný.

 

8 Oznamuji vám pak, bratři, Boží milost, které se dostalo církvím v Makedonii, 2že totiž v mnohém soužení, kterým byli zkoušeni, měli hojnost radosti, a jejich převeliká chudoba se rozhojnila v bohatství jejich velkodušnosti. 3Neboť podle své možnosti, ano, mohu jim to dosvědčit, nad svou možnost, sami od sebe 4a velmi naléhavě se nás doprošovali té milosti a účasti ve službě k prospěchu svatým. 5A nejen tak, jak jsme očekávali, ale napřed dali sami sebe Pánu, pak z vůle Boží i nám.

6 Proto jsme vybídli Tita, aby jak začal, tak také dokonal u vás i toto dílo lásky. 7Nuže, jako ukazujete hojnost ve všem, ve víře, v slově, v poznání, ve vší snaživosti a ve své lásce, která je od nás, ukažte se takoví též i v tomto díle lásky! 8Nepravím to jako rozkaz, ale snaživostí jiných chci vyzkoušeti také pravost vaší lásky. 9Znáte zajisté milost našeho Pána Ježíše Krista, že, ač byl bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli jeho chudobou.

10Dávám vám v tom jen radu; neboť to prospívá vám, když jste to předem počali nejen činit, ale i činit dobrovolně, již minulého roku. 11Nyní však dokončete i skutkem, aby té ochotě chtít odpovídalo i dokončení podle toho, co máte.

12Neboť je-li kde ochota, je vítána podle toho, co kdo má, nikoli podle toho, co nemá. 13Vždyť ne tak, aby pro jiné to byla úleva, pro vás tíseň, nýbrž podle rovnosti: 14Za nynějších poměrů váš nadbytek má doplnit jejich nedostatek, aby i jejich nadbytek doplnil váš nedostatek, aby nastalo vyrovnání, 15jak je psáno: Kdo měl mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo měl málo, neměl nedostatek.

16Díky pak Bohu, který dal Titovi do srdce touž horlivost pro vás,

 

14-16. Znovu jim chtěl učinit milým Tita, který byl Korinťanům znám (2, 13). - Nyní mu chce svěřit podobně choulostivou záležitost v Korintě, sbírku pro chudé.

8, 1 — 15. Povzbuzuje k sbírce pro chudé v Jerusalemě.

1—4. Pavel se začíná dotýkat pro sebe trochu vzdálené véci, peněžních sbírek pro chudé křesťany v Jerusalemě. Raději by věc svěřil jinému, ale i zde nalezl prostředek k velkému dílu. I tímto způsobem chtěl udržovat vzájemné porozumění, cítění a lásku mezi církvemi pohanokřesťanskými a židokřesťanskými. Přitom pak dovede mluvit o pončžní podpoře tak, že z ní vyzískává nesmírná procenta pro duchovní život. Zmiňuje se o církvích v Makedonii, které si ještě před nedávném stály dobře, ale nějakými machinacemi nepřátel značně zchudly. Z toho však nezmalomyslněly, naopak se radovaly; a to byla jedna milost. Druhá pak byla to, že i z té velké chudoby dovedli značně přispět na tyto sbírky. Je až dojemné, jak Pavel líčí ve v 3—4 jejich ochotnou obětavost. Dobročinností se tyto církve velmi vyznamenaly.

5—6. Mnozí z nich se dokonce zřekli na čas svých osobních starostí o živobytí a pomáhali v konání sbírek. V tom nadšení pak Pavel počítá, že se i Korinťanc ukážou dobročinní, a takto se obohatí milostmi, kterých se jim poslední dobou nedostávalo. Proto k nim posílá Tita, který si již získal jejich důvěru.

9. „Byl bohatý“ podle své božské přirozenosti, neboť jako Bůh je stvořitelem a pánem všeho tvorstva. „Stal se chudým“ v lidské přirozenosti, od svého narození v chlévě až po smrt na kříži, na němž neměl ani šaty; po celou dobu svého pozemského života žil velmi chudě a skromně. A to „pro vás", z lásky k vám, aby všechny obohatil na duši a na těle. Tak i nás má pohnout láska k dobročinnosti k našim bližním.

10. Z toho můžeme usoudit, že list byl napsán koncem roku 56 nebo začátkem roku 57.

12—13. I v dávání třeba zachovávat míru. 14—15. 1 dobročinnost žádá jisté vyrovnání mezi věřícími. Korinťané mají poskytnout něco z pozemských dober podle své možnosti chudým v Jerusalemě, aby vděčnost a modlitby jerusalemskych křesťanů svolaly štědrost Boží na Korinťany, kteří právě potřebovali duchovního povzbuzení a polepšení. Je to jako s manou, kterou Bůh živil Izraelity na poušti. Praví se v Ex 16, 15, že kdo nasbíral větší množství, neměl více než ten, kdo nasbíral méně. Tak Boží prozřetelnost vyrovnává potřeby mezi věřícími.

 

17když přijal toto vybídnutí, ba ukázal ještě větší horlivost a z vlastního rozhodnutí se k vám odebral. 18Poslali jsme s ním i bratra, který je chválen pro hlásání evangelia po všech církvích, 18a nejen to, ale církve nám ho určily za průvodce na cestách za tímto dílem lásky pro vás, kterému sloužíme k slávě samého Boha a podle své ochoty; 20chceme se tak vyhnout tomu, aby nás někdo nenařkl při tom bohatém daru, kterým přisluhujeme. 21Hledíme si totiž dobra nejen před Pánem, ale i před lidmi. 22Poslali jsme pak s nimi našeho bratra, o němž jsme se v mnoha záležitostech často přesvědčili, že je horlivý, nyní je však ještě horlivější pro plnou důvěru k vám.

23Ať jde o Tita, je to můj společník a spolupracovník pro vás, nebo o naše bratry, jsou to vyslanci církví, sláva Kristova. 24Podejte jim tedy důkaz o své lásce a že se vámi můžeme vychloubat před církvemi.

 

9 Psát vám o této službě, která se koná pro svaté, je opravdu zbytečné. 2Vždyť znám vaši ochotu a pro ni se vámi chlubím před Makedoňany, že totiž Achaja je připravena od loňska, a vaše horlivost pobídla k závodění velmi mnohé. 3Poslal jsem však ty bratry, aby chlouba, kterou z vás máme, neukázala se v té věci prázdná; abyste, jak jsem řekl, byli připraveni, 4aby se snad nestalo, že až se mnou přijdou Makedoňané, aby vás nenalezli nepřipraveny, že bychom se museli stydět my, neřku-li vy. 5Proto jsem pokládal za nutné požádat bratry, aby k vám šli napřed a připravili ten šlechetný dar prve slíbený, aby byl připraven jako (skutečně) šlechetný dar, ne jako lakota.

6A (ještě) toto: Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také žnouti; a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude i žnout. 7Každý (dej) podle toho, jak si umínil v srdci, ne z nechuti nebo z donucení; neboť Bůh miluje dárce veselého. 8Bůh pak je mocen zahrnout vás všelikou milostí, abyste měli vždycky ve všem dostatek a víc než dost, ke každému dobrému skutku, 9jak je psáno:

Rozsypal, dal chudým;

jeho spravedlnost zůstává na věky.

 

16—9, 5. Doporučení Tita a jiných sběratelů almužen.

20—21. Pavlovi a každému kazateli záleží na tom, aby měl nejen čisté nitro před Bohem, nýbrž také dobré jméno před lidmi. Proto on z opatrnosti, aby snad jeho skrytí nepřátelé o něm nemohli říci, že naložil se svěřenými penězi podle své vůle, vzal s sebou pomocné sběratele.

9, 2. Achaja totiž připravovala sbírku již před rokem (8, 10). Již to povzbudilo štědré Makedoňany, aby nezůstali pozadu.

6—15. Chvála na dobročinnost.

9—10. Kdo dává, tomu bude od Boha dáno, a to i z pozemských dober, jak toho bude dárce potřebovat nejen pro sebe, nýbrž i pro to, aby mohl dále dávat almužnu. K tomu jsou uvedena slova ze Žl 111, 9, kde je chválen dobročinný člověk, který rozdává, rozhazuje jako rozsévač zrní.

 

10A ten, který stále poskytuje símě rozsévačovi a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží vám osivo a dá vzrůst plodům vaší spravedlnosti; 11budete pak ve všem bohatí k všeliké štědrosti; ta působí, že lidé vzdávají skrze nás díky Bohu.

12Vždyť práce v této svaté službě nejen doplňuje nedostatky svatých, ale hojně z ní plynou i mnohé díky Bohu. 13A když se jim prokáže tato služba, je to k oslavě Boží, že se podřizujete evangeliu Kristovu, které vyznáváte, a že se v prostotě s nimi a se všemi dělíte; 14také ve svých modlitbách za vás touží po vás pro nesmírnou milost Boží vůči vám. loBohu díky za jeho nevýslovný dar!

 

10 Já pak sám, Pavel, vás napomínám pro tichost a mírnost Kristovu, - já, který bývám pokorný, když jsem přítomen mezi vámi, ale když jsem vzdálen, bývám na vás smělý. 2Ale prosím, abych, až přijdu, nemusel být smělý v té jistotě, s kterou bych se měl, jak prý myslím, odvážit na některé lidi, kteří se o nás domnívají, že žijeme podle těla.

3Žijeme ovšem v těle, ale nebojujeme j způsobem tělesným. 4Neboť zbraně našeho i boje nejsou tělesné, nýbrž od Boha, mocné k zboření pevností; boříme rozumování 5a každou stavbu, která se zdvíhá proti poznání Boha, jímáme každou mysl, aby poslouchala Krista, 6a jsme pohotoví potrestat každou neposlušnost, jakmile se naplní vaše poslušnost.

7Hleďte na to, co máte před očima! Je-li někdo přesvědčen, že je Kristův, ať jen u sebe zase uváží, že jako je Kristův on, tak i my. 8Neboť i kdybych se trochu více chlubil svou plnou mocí, kterou dal Pán k vašemu vzdělávání a ne k vaší zkáze, nebudu zahanben, 9aby se nezdálo, že vás chci listy strašiti;

 

Spravedlnost takového dobrodince zůstává na věky nejen v paměti lidí, ale hlavně Boha, u něhož si zasloužil, že mu přispěje i v budoucnosti, aby měl z čeho dávat. A co mu teprve dá Bůh pro duchovní život, začíná nastiňovat ve v 10—11.

11. Při dávání almužny netřeba mít na mysli jen to, že dárci nic ncubude, ale že vždy bude o něho postaráno v pozemských statcích, nýbrž i to, že obdarovaní (zde křesťané jerusalemští) budou proto velebit Boha a ukážou vděčnou lásku; a to je věc svatá, neocenitelná, koruna vší námahy při sbírkách. Apoštol tu a ve v 12—14 prozrazuje pravou „politiku", přímou, která je vedena božskou láskou.

10, 1—6. Apoštol se brání proti pomluvám nejprve vysvětlením, proč nepřišel.

1—2. Od otázky sbírek pro chudé přechází k věci osobní, k svému příchodu k nim, který má jiný účel, totiž reformu v církevní obci. Tane mu na mysli vzor tichého a mírného Krista; i on chce u nich tak jednat. Ovšem jsou mezi nimi lidé, kteří se domnívají, že následuje mírného Krista jen tehdy, má-li před sebou odvážné protivníky, a má odvahu se proti nim postavit, jen když je vzdálen. Musí změnit své chování kvůli těm, kteří o něm říkají, že se chová podle těla, t.j. že se nedovede přímo proti nim postavit, že je bázlivý, uhýbá. 3—5. Pavel je ovšem člověk podrobený utrpení a slabosti, ale to nevadí, aby neukázal svou apoštolskou moc a mravní sílu. Jeho obranou však nejsou lidské zbraně, nýbrž zbraně ducha a moci, dané mu Bohem k apoštolské službě. Jimi boií všeliké rozumářství, moudrost tohoto světa, kterou stavějí lidé jen s pozemskou moudrostí a chytrostí, aby jí jako zdí zabránili nepoznat Boha a dílo Ježíše Krista. Projevuje pak naději, že těmito zbraněmi přivede je k poslušnosti ke Kristu.

6. Nebude vystupovat s mocí a tresty proti oněm vychloubavým protivníkům, dokud neuvede do pořádku trochu rozhárané poměry v křesťanské obci.

7—18. Hájí se jako pověřenec Kristův v korintské církvi, kterou založil.

7. Mají prohlédnout a nebýt ob o jací. Buď on, který je skutečný apoštol Kristův, nebo jeho pomlouvači, kteří se jen honosí tím, že jsou Kristovi.

8. Mohou poznat, kde je apoštolská moc, zdali u něho, jenž je získal do Církve, o ně pečoval a stále je vede k pravému křesťanskému životu, aby byli duchovní budovou, anebo snad u těch, kdo duchovní budovu, jeho apoštolskou horlivostí zbu-dovanou, osobní zaujatostí proti Pavlovi ohrožují. Dá jim tedy znát svou apoštolskou moc, třebas i potrestáním.

 

10neboť „jeho listy“ - říkají - „jsou důrazné a silné, avšak osobní vystupování je chabé a řeč nicotná.“ 11Takový člověk ať uváží: Jací jsme slovem skrze listy, když jsme nepřítomni, takoví (budem) i skutkem, až budeme přítomni. 12Neboť se neodvažujeme srovnávat nebo stavět na roven s těmi, kteří doporučují sami sebe; jsou totiž nerozumní, když se měří sami se sebou a přirovnávají se sami k sobě. 13My však se nebudeme vychloubat bez míry, nýbrž podle míry okrsku, který nám přidělil a vyměřil Bůh, dojít až i k vám. 14Vždyť ne tak, že bychom nedošli k vám, a teď se jen roztahujeme, ale dospěli jsme až i k vám v Kristově evangeliu; 15to se nechlubíme bez míry cizími námahami, ale máme naději, že, poroste-li vaše víra, vyrosteme mezi vámi ve shodě s naším okrskem, a ještě více, 16že budeme kázat radostnou zvěst v krajinách za vámi ležících, aniž se budeme vychloubat v cizím okrsku věcmi (už) hotovými.

17Kdo se pak chlubí,

 ať se chlubí v Pánu.

18Vždyť osvědčený muž není ten, kdo sám sebe doporučuje, nýbrž ten, koho Pán doporučuje.

 

11 Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu! Ano, sneste mě! 2Neboť horlím o vás Boží horlivostí! Vždyť jsem vás zasnoubil jednomu muži, abych vás představil Kristu jako čistou pannu. 3Bojím se však, aby snad - jako had svedl Evu svou lstivostí, nezměnilo se vaše myšlení k horšímu od prostoty a čistoty vůči Kristu. 4Neboť přichází-li kdo hlásat jiného Ježíše, kterého jsme nehlásali, nebo přijímáte-li jiného ducha, kterého jste nepřijali, nebo jiné evangelium, které jste nedostali, to byste krásně snášeli. 5Myslím však, že nejsem v ničem za těmi nad-apoštoly. 6Neboť i když jsem nevzdělaný v řeči, nejsem však takový v poznání; vždyť je vám to o nás patrné v každé věci.

 

12—13. Kdo se „měří sami se sebou", pokládají se totiž za tak velké, jako by nebylo nikoho většího, kdo by se jim vyrovnal. V této zaslepenosti přeceňování sebe si pak přivlastňují práce jiných; znají jen sami sebe, a proto se navenek tolik chlubí a vynášejí. Chce-li se však Pavel chlubit, činí to jen v té šíři apoštolské práce, kterou mu dal Bůh. On pak byl Bohem povolán za apoštola pohanů (Skt ap 9, 14; Řím 15, 6), což uznali i představitelé Církve v Jerusalemě (Gal 2, 7). V této práci přišel i do pohanského Korintu, kde založil z obrácených pohanů kvetoucí křesťanskou obec. To pak, že měl všude požehnané úspěchy, ukazuje, že Bůh mu pomáhal a že jeho apoštolát je pravý. Dost se napracoval v oblasti sobě přidělené. Nemusí se chlubit prací jiných.

16. „Krajiny za vámi ležící"; jde o Itálii, Španělsko a snad i Gallii.

17. Citován Jer 9, 23. 24.

11, 1 —15. Apoštolova horlivost a nezištnost.

1—6. Nespokojuje se obhajobou svého apoštolátu proti svým odpůrcům, ale chce je učinit úplně neškodnými. Strhává jim masku, aby bylo vidět, jací vlastně jsou. Není mu to milé, že se kvůli tomu musí chlubit svými přednostmi, ale není vyhnutí. Proto se nejprve omlouvá, že se hodlá chlubit sám sebou. Jde mu jen o dobro korintské církve, za niž má odpovědnost před Ježíšem Kristem jako před snoubencem, kterému má uchovat nevěstu - křesťanskou obec čistou a svěží pro den jeho druhého příchodu, kdy bude slavena svatba, již ve Starém Zákoně je přirovnáván milý vztah Boha k vyvolenému národu k zasnoubení a manželství. (Velepíseň.) Pavel pak přenáší tento obraz na vztah Ježíše Krista k celé Církvi (Ef 5, 22—32), k jednotlivým duším (Řím 7, 4 a j.) a zde ke korintské církvi zvláště. Chce tedy uchovat Korinťany jako čistou nevěstu, která není poskvrněna klamným učením nepravých apoštolů a která nedělí svou lásku mezi Krista a je. Ta jeho horlivost se blíží až žárlivosti, podobně jako Hospodin žárlil na svůj lid, když byl sváděn k modloslužbě (Dt 4, 24, Ex 20, 5).

 

7Či jsem se dopustil hříchu, když jsem se pokořoval, abyste vy byli vyvýšeni, tím že jsem vám hlásal Boží radostnou zvěst zadarmo? 8Jiné církve jsem okupoval, když jsem přijal plat, abych vám mohl sloužit. 9A když jsem byl přítomen u vás a měl jsem nedostatek, nebyl jsem nikomu na obtíž. Neboť to, čeho se mi nedostávalo, doplnili bratři, kteří přišli z Makedonie; a vůbec jsem se chránil být vám na obtíž, a budu se chránit. 10Jako že je ve mně pravda Kristova, tato moje chlouba nebude utlumena v achajských krajích! 11 Proč? Že vás nemiluji? Bůh to ví! 12Co však činím, budu dále činit, abych odňal záminku těm, kdo chtějí mít záminku, aby se shledalo, že v tom, čím se chlubí, jsou zrovna jako my. 13Neboť takoví lidé jsou lžiapoštolové, lstiví pracovníci, kteří se přestrojují za apoštoly Kristovy. 14A není divu; vždyť sám satan se přestrojuje za anděla světla. 15Není to tedy nic divného, jestliže i jeho služebníci se přestrojují za služebníky spravedlnosti; a jejich konec bude podle jejich skutků.

16Znovu říkám: Nikdo mě nepokládej za nerozumného; jestliže ano, přijměte mě jako nerozumného, abych se i já mohl trochu chlubit. 17Co mluvím, neříkám podle Pána, nýbrž jako v nerozumnosti, když se vychloubám s takovou jistotou. 18Protože se mnozí chlubí tělesným způsobem, i já se pochlubím. 19Vždyť rádi snášíte nerozumné, když jste sami rozumní. 20Neboť snášíte, jestliže vás někdo zotročuje, jestliže vás někdo vyjídá, jestliže vás obírá, jestliže se kdo vynáší, jestliže vás kdo bije do tváře. 21K (své) hanbě to pravím: v tom jsme byli jaksi slabí. Ale v čem si kdo troufá - v nerozumnosti to pravím, troufám si i já:

 

7. Hlásal-li Pavel evangelium zadarmo, z toho neplyne, že jeho učení je méněcenné, jak se domnívají jeho odpůrci; ani to nečinil z pohrdání k nim anebo nedostatku lásky k nim. Ovšem, o učitelích světské moudrosti se to mohlo říci, neboť takové bylo tehdy mínění, že ten, kdo za poučování nežádá odměnu, ukazuje tím, že jeho učení nestojí za mnoho.

8—9. „Olupoval": řečnický výraz pro peněžité podpory, které Makedoňané sami od sebe poslali Pavlovi do Korintu po Silvánovi a Timothcjovi (Skt ap 18, 5); znajíce totiž Pavla, dohadovali se, že v Korintč bude v bídě. 2il tedy v Korintě čestně podle své zásady, nikdy pro sebe nežádat podporu, i kdyby měl být za to pokládán za méně vzdělaného. Neměl nějaké tajné prameny, jak by mu rádi přičítali jeho odpůrci.

12. Již T 1 Kor 9 ukázal, proč si zakládá na tom, že káže zadarmo evangelium a že si vlastníma rukama získává obživu; je to jeho osobní oběť a hrdá osobní odměna. Také Thessalonickym chtěl tím dát příklad pracovitosti a nezávislosti na druhých. V Korintě chtěl dát nově pokřtěným příklad, jak se umrtvovat. Ale byl tu ještě zvláštní důvod. Pavel viděl, že se do obce vkrádají učitelé, kteří nemají ducha Kristova. Nemohl dopustit, aby strhli Korinťany na svou stranu. Ti učitelé ovšem neměli tu odvahu, aby zadarmo učili a svou prací si vydělávali na chléb. Tím nad ně Pavel vynikl. Oni však, protože nemohli Pavla dostihnout v obětavosti, snažili se způsob jeho života skreslit v očích Korinťanů.

13—15. Bez milosrdenství odhaluje, kdo jsou tito nadapoštolé: nepraví apoštolé, dělníci, kteří kazí dílo Boží, s pokryteckou spravedlností, služebníci ďáblovi (srov. Mt 7, 15). Jejich ďábelská chytrost se ukazuje již v tom, jak napodobují Pavla, pravého apoštola Kristova. 16—12, 10. Hájí se svými pracemi, duchovními dary a utrpením.

17—18. Pavel má zálibu ve věcech duchovních, neviditelných, a o věcech viditelných mluví jen nerad.

21. ,,K své hanbě"; jako by projevoval lítost nad tím, že byl uznán za slabého proto, že se nepřipodobnil svým odpůrcům v jejich jednání právě vylíčeném.

 

 

22Jsou Hebreové? Já také. Jsou Izraelité? Já také. Jsou potomci Abrahamovi? Já také. 23Jsou služebníci Kristovi? Mluvím jako bez rozumu: já více; v námahách mnohem hojněji, ve vězeních mnohem hojněji, v ranách nadmíru, v nebezpečí smrti častokrát. 24Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bez jedné; 25třikrát jsem byl mrskán, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem se zmítal na mořských hlubinách; 26často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od svého národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městech, v nebezpečích na pouštích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi nepravými bratry, 27v námaze a svízeli, v častém bdění, v hladu a žízni, v častém postu, v zimě a nahotě. 28Nehledě k jiným věcem, ten denní nával ke mně, ta starost o všechny církve! 29Kdo je slabý, abych nebyl slabý i já? Kdo je ohrožen sváděním, aby to nerozpalovalo i mne?

30Je-li už třeba se chlubit, budu se chlubit svými slabostmi. 31Bůh a Otec Pána Ježíše ví, on, který je veleben na věky, že nelžu. 32V Damašku místodržitel krále Arety dal střežit město Damašek, aby se mě zmocnil; 33 i byl jsem spuštěn v koši otvorem ve zdi a unikl jsem jeho rukám.

 

22. Pavel byl vlastenec, ale duchovním vlastnostem dával přednost před tělesným původem, i když šlo o vyvolený národ. Srovnává se pak se svými odpůrci. „Hebrej", národní název lidu, který Mojžíš vyvedl z Egypta. Pavel tím chce říci, že není položid, ani nebyl později přijat do vyvoleného národa. „Izraelita", narodil se v národě s pravým náboženstvím. „Potomek Abrahamův", svým původem je účasten zaslíbení daných Abrahamovi.

23. „Jako bez rozumu": když už musí srovnávat s těmi nadapoštoly, které nazval přestrojen ci satanovými (v 13). Svůj titul apoštola pak ospravedlňuje utrpením, prací atd. ve své apoštolské činnosti. O některých utrpeních se dovídáme ze Skt ap, o jiných z ostatních jeho listů, jiná jsou zaznamenána pouze zde.

24. „Čtyřicet ran bez jedné": Dt 25, 3 zakazuje, aby počet ran nepřevyšoval číslo čtyřicet. Farizeové z úzkosti, aby nebyl překročen, nařídili jen 39 ran.

25. O trojím ztroskotání nevíme, kdy a kde je Pavel prožil. Než jeho časté cestování a tehdejší nejistá plavba věc vysvětlují.

33. Viz Skt ap 9, 24.

 

12 Je třeba se chlubit - prospěšné to ovšem není, přijdu k viděním a zjevením Páně. 2Znám člověka v Kristu, který před čtrnácti roky - zdali v těle, nevím, či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - byl uchvácen až do třetího nebe. 3A vím o tom člověku zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví, 4že byl uchvácen do ráje a uslyšel nevyslovitelná slova, která není člověku dovoleno vyslovit. 5Takovým člověkem se budu chlubit, sám sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi.

 

12, 2—4. „Před čtrnácti roky", to je mezi rokem 42—45; je to tedy jiný příběh než zjevení u Damašku při jeho obrácení. „Uchvácen do třetího nebe“ a „uchvácen do ráje“ nejsou dvě různá vidění, nýbrž jedno. Pavel o tom doposud mlčel, nyní pak o tom píše velmi skromně a zdrženlivě. Když si připomněl tolik utrpení, která potom prožil a stále prožívá, zdá se mu, jako by to nebyl ani on, jemuž bylo dopřáno požívat nebeských radostí. V tom uchvácení si nemohl uvědomit, zda i jeho tělo bylo přeneseno na jiné místo; z toho možno soudit, že se mu to přihodilo o samotě bez nějakého svědka. Jeho duše byla vedena vyšší mocí tajemnou cestou do třetího nebe, t. j. do nejvyššího nebe, k blízkosti samého Boha, do nebeského ráje. Nelíčí, co tam viděla jeho duše (smysly nebyly snad účastný, on to aspoň neví). „Nevyslovitelná slova": pozemskými slovy a pojmy nelze vyjádřit tajemství, která viděl. Dostalo se mu tedy nejvyššího stupně nazírání na Boha a slyšel zpěvy blažených, které nelze vyjádřit. Mohlo'to být přechodné vidění Boha ve slávě a požívání nebeské blaženosti.

 

6 Kdybych se totiž chtěl chlubit, nebudu nerozumný, vždyť budu povídat pravdu; než nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co na mně vidí neb ode mne slyší, 7i při nesmírných zjeveních.

Proto, abych se nevyvyšoval, byl mi dán do těla trn, posel satanův, aby mě bil do tváře, abych se nevynášel. 8Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby ode mne odstoupil. 9A řekl mi: „Má milost ti stačí; neboť moc se zdokonaluje v slabosti.“

Velmi rád se budu tedy chlubit svými slabostmi, aby se nade mnou rozprostřela moc Kristova. 10 Proto mám zálibu v slabostech, v příkořích, v nouzi, v pronásledováních, v tísních pro Krista. Neboť, když jsem slabý, tehdy jsem silný.

11 Stal jsem se nemoudrým; vy jste mě k tomu donutili. Já jsem měl totiž dostat doporučení od vás; vždyť jsem nezůstal v ničem za těmi nadapoštoly, třebaže nejsem nic. 12Znamení apoštola se mezi vámi udála ve všeliké trpělivostí, v zázracích, divech a mocných činech. 13V čem jste byli tedy zkráceni proti ostatním církvím, leč jen v tom, že já sám jsem vám nepřipadl na obtíž? Odpusťte mi tu křivdu.

14Hle, po třetí jsem připraven k vám přijít. A nebudu vám na obtíž; nehledám totiž vaše věci, nýbrž vás. Nemají zajisté děti shromažďovat rodičům, nýbrž rodiče dětem. 15Já pak milerád vynaložím vše, ano i sebe vyčerpám pro vaše duše. A když vás tak velice miluji, mám být méně milován?

16Ale budiž! Já jsem vám nepřipadl na obtíž; ale, chytrák, lapil jsem vás lstí. 17Těžil jsem z vás snad skrze ty, které jsem k vám poslal? 18Požádal jsem Tita a poslal s ním (ještě jednoho) bratra. Těžil z vás Titus? Nešli jsme v témž duchu? Což ne v týchž šlépějích?

19Dlouho si již myslíte, že se před vámi hájíme. Mluvíme před Bohem v Kristu; a to všecko, milovaní, pro vaše vzdělání.

 

7. V souvislosti s velkým vyznamenáním vytržení do nebe uvádí něco, co ho tělesně pokořovalo. Souvislost je v tom, že člověk vyznamenaný snadno upadne do pýchy. Bůh se proto postaral, aby si Pavel stále připomínal svou slabost a ubohost. Byl mu dán „posel satanův", t. j. zlo, které ho stále doprovázelo a překáželo mu, činilo ho slabým, někdy až k smrti; nazývá je poslem satanovým, ježto satan je příčinou všeho zla, které přivádí člověka k smrti. - To zlo je jako trn, který je zabodnut do masa a který nelze vytáhnout. Je to vleklá nemoc, která ho pokořovala v jeho horlivosti v práci, neboť ho činila slabým, bezmocným. Může to být druh horečky z bažinatých míst; ta se u Pavla často objevovala, nebo také oční choroba.

8—9. „Třikrát", t. j. častěji, prosil Ježíše Krista, aby ho toho zla zbavil, poněvadž mu překáželo v jeho apoštolské činnosti. Potom po marném prošení se modlil aspoň za to, aby jeho smrt byla oddálena. Pán mu řekl, že spojení s Bohem, nadpřirozená pomoc mu zaručí jeho apoštolskou autoritu a úspěch. Když totiž jde o věc Boží, lidská síla a moc jsou zde slabé. A proto Bůh přispěje svou milostí, aby bylo více patrno, kdo má poslední slovo ve spáse lidí; takto „moc se zdokonaluje.“

11 — 19. Pravý účel obhajoby.

11. Nadapoštoly nazývá ironicky nepravé učitele.

13. Píše s trochou trpkosti.

15. Učiní pro své duchovní děti víc, než činí tělesní otcové pro své. Pro sebe nechce nic z jejich pozemských statků, ještě jim přidá. Dává jim pak své schopnosti, duši k činnosti mezi nimi, i když nebude na jeho lásku odpovídáno.

17—18. Hájí se z podezření, jako by on nebo jeho společníci něco pro sebe chtěli z oné sbírky pro chudé.

 

20Obávám se totiž, abych, až přijdu, nenalezl vás takovými, jakými vás nechci; a vy abyste mě neshledali, jakého mě nechcete; aby nebyly svár, řevnivost, hněvy, prchlivosti, pomluvy, našeptavačství, nadutosti, znepokojování; 21aby mě můj Bůh, až zase přijdu, u vás nepokořil a abych nemusil truchlit nad mnohými, kteří dříve zhřešili, ale nedali se na pokání z nečistoty a smilství a chlípnosti, kterých se dopustili.

 

13 Hle, to k vám jdu po třetí. Ústy dvou nebo tří svědků se dokáže každá věc. "2Řekl jsem to dříve a říkám to předem, jako když jsem byl u vás po druhé a když jsem nyní nepřítomen, těm, kdo dříve zhřešili a všem ostatním: Až zase přijdu, nebudu šetřiti; 3vždyť si žádáte důkaz, že ve mně mluví Kristus; a ten není slabý na vás, nýbrž je mocný ve vás. 4On sice byl ukřižován jako slabý, ale žije z moci Boží; vždyť i my jsme slabí v něm, ale budeme s ním žít z moci Boži na vás.

5Zkoušejte sami sebe, zdali jste ve víře, sami sebe zkoumejte! Což nepoznáváte na sobě samých, že Ježíš Kristus je ve vás?, leda že důkazy nejsou pro vás. 6Ale doufám, že poznáte, že my nejsme bez důkazů. 7Modlíme se však k Bohu, abyste nečinili nic zlého, ne proto, aby se ukázaly důkazy pro nás, nýbrž abyste vy činili, co je dobré, my pak abychom byli jako bez důkazů. 8Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž pro pravdu. 9Radujeme se totiž, kdykoliv jsme slabí, a vy jste mocní. Zato se i modlíme, za vaše zdokonalení. 10Proto píšu toto, jsa nepřítomen, abych, až budu přítomen, nemusil si počínat přísně podle moci, kterou mi dal Pán k budování, a ne ke zkáze.

11Nakonec, bratři, radujte se, zdokonalujte se, potěšujte se, buďte jedné mysli, žijte v pokoji, a Bůh pokoje a lásky bude s vámi.

12Pozdravte se vespolek svatým políbením. Pozdravují vás všichni svatí.

13Milost Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého budiž se všemi vámi! [Amen.]

 

20—13, 10. Napomenutí pro příšií apoštolovu návštěvu. 13, 1. Proti provinilcům bude postupovat jako při soudu; vynese rozsudek na základě výpovědí svědků.

2. Nikdo z těch, kdo se oddali volnému životu pohanskému, nesmí již pochybovat o tom, jak Pavel bere věc vážně; podle toho zakročí.

3—4. Pavel se nemusí tázat nějakého věřícího, který má nějaký dar Ducha, zdali postupuje proti těm provinilcům jen z osobních důvodů; ukazuje se proto ve vystupování slabý, že on mluví v duchu Kristově a s jeho mocí, kterou měl jako apoštol, ale rovněž má účast v jeho síle. Ježíš Kristus se stal slabým člověkem, aby mohl zemřít na kříži za spásu lidstva. Ale potom vstal z mrtvých a nabyl moci u trůnu svého Otce. Apoštolově pak na sobě ukazují jak onu slabost, tak i moc, neboť jsou účastni smrti a zmrtvýchvstání Kristova.

5. Mají zkoumat svou víru, aby viděli, zda je dosti živá, aby jí byli schopni vykonat i těžké věci, k nimž je třeba odvahy, to je vzdálit se od špatných vlivů pohanstva a vykonat nápravu sami na sobě.

8. „Pravda", totiž v životě, čisté, charakterní chování křesťanů.

9. „Slabí", totiž jako se Ježíš Kristus ukázal slabý na kříži, tak i oni, do nichž se vtiskuje smrt Páně, chtějí platit za slabé, neboť v tom je tajemství velkých úspěchů apoštolů.

13. Nejsvětější Trojice je tu zřetelně vyznačena. Ježíš Kristus je jmenován první, neboť jen skrze něho se nám dostává všeliké milosti, a pak k poznání Trojice jsme přišli vtělením Syna Božího. Láska Boží, t. j. Otcova, která se tak podivuhodně ukázala ve vtělení jeho Syna a vykoupení skrze něho a která nás spojuje s Bohem. Společenství Ducha svatého, který všem uděluje božské dary.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA GALAŤANŮM

Galaťané byli část keltského kmene. Jejich předkové se přestěhovali ve 4. st. př. Kr. z Gallie přes Itálii a Řecko do Malé Asie, do jejichž středních částí je vykázal král Nikomedes z Bithynie (r. 279). Protože se příliš rozpínali a podnikali loupežné výpravy, Attalus I. z Pergama je donutil omezit se na území kolem měst Ankyra, Tavium a Pessinus, kde si založili království. Pod římskou nadvládou požívali zvláštních výsad. Po jejich králi Amyntovi bylo království roku 25 př. Kr. zahrnuto do římské provincie zvané Galatia; ta v sobě zahrnovala i jižní kraje Malé Asie. Ale i tehdy se těšili jakés takés samosprávě. Vlastní řeč časem zaměnili za řečtinu, a to hlavně v městech. Původem byli spřízněni s Iry a svým povahovým založením se podobali dnešním obyvatelům Francie. Poukazuje se totiž na vznětlivost u obou, na jejich srdečné přijímání pravdy a jejích hlasatelů, a zároveň na snadnost najednou opustit přijatý životní směr a dát se novou cestou.

Evangelium jim hlásal apoštol Pavel na druhé a třetí apoštolské cestě (Skt 16, 6; 18, 23). Nezdá se, že měl v úmyslu dlouho se zdržovat u tohoto horského kmene, ale byl k tomu přinucen nemocí (4, 13-14). Galaťané jej velmi ochotně přijali, ano zamilovali si ho a velmi snadno přijali víru v křesťanské učení. Těch několik obcí, které tam založil, zdárně prospívalo a skrze ně se křesťanství šířilo do jejich krajů. Než tento slibný vývoj byl najednou zaražen vlivem nepravých učitelů, kteří se tam objevili po Pavlově odchodu odtamtud na třetí apoštolské cestě do Efesu. Když se o tom apoštol dověděl nedlouho po svém příchodu do Efesu, napsal jim list kolem roku 54.

Oněmi nepravými hlasateli byli někteří židovští učitelé, kteří se sice stali křesťany, avšak nepřestali být nejprve vyznavači mojžíšského Zákona jako jediného dokonalého náboženství. Tím přišli nutně do rozporu s křesťanskou vírou, podle které mojžíšský Zákon byl jen přípravou k dokonalému náboženství v křesťanství. S tímto převráceným evangeliem přišli ke Galaťanům a hlásali jim je jako jedinou cestu spásy. Vystoupili s požadavkem obřízky a se závazky k mojžísskému Zákonu, plynoucími z obřízky; zachovávání těchto věcí mělo prý Galaťany teprve přivést k ospravedlnění, k odpuštění hříchů a k posvěcení. Galaťané se svou vznětlivou povahou se dali snadno uchvátit touto novotou. Ani si neuvědomili, že jsou odváděni od víry v Kristovu oběť na kříži, od které jedině možno očekávat ospravedlnění.

Apoštol Pavel se v liste velmi rozhorluje jednak proti takovému padělání evangelia, jednak proti lehkomyslnosti Galaťanů. A poněvadž si oni nepraví učitelé získali jakousi jejich důvěru a upírali přitom Pavlovi apoštolskou autoritu, hájí on v listě houževnatě své apoštolské poslání, ne pro sebe samého, nýbrž kvůli Galaťanům, aby je znovu přivedl na správnou cestu. Kvůli této obhajobě je nucen uvést něco ze svého života a ze života prvotní Církve. Co se týče oněch hlasatelů nepravého evangelia, odhaluje nemilosrdně jejich pochybné úmysly. Než nešetří ani Galaťanů a někdy se o nich vyjadřuje trochu tvrdě. Apoštol však věděl nejlépe, jakým způsobem je možno odvrátit je od neblahých následků pro jejich spásu z lehkomyslného přijímání skresleného křesťanství. Zároveň však ukazuje tolik otcovské lásky k nešťastným Galaťanům, jakou dovede mít jen srdce apoštolovo.

Pro nás je tento list velmi živým dokladem hlubokého přesvědčení apoštolova o vykoupení lidstva Kristovým křížem a o nevšedním pochopení ceny křesťanského života.

List začíná pozdravem, omezeným na to nejnutnější, a hned uvádí do hlavní pravdy v něm projednávané: vykoupení ze hříchu skrze Ježíše Krista (1, 1-5). V 6-10 je udána okolnost listu, totiž odvrácení Galaťanú od pravého evangelia, které od apoštola přijali. Vyslovuje pak prokletí proti jeho padělatelům.

V první části (1, 11-2, 21) dokazuje nadpřirozený původ svého apoštolského poslání a učení. Nejprve vylučuje jakýkoliv lidsky zásah do svého povolání za apoštola; to má ze zjevení Ježíše Krista (1, 10-16). Je to patrné i z jeho samostatné činnosti v prvních letech apoštolátu (17-24). Pravost jeho způsobu apoštolské činnosti byla uznána také církevní autoritou (2, 1-10). K potvrzení pak připomíná svoje střetnutí s apoštolem Petrem v Antiochii kvůli pohanokřesťanům (11-21).

V druhé části uvádí úvahové důkazy pro pravost evangelia, které hlásal Galaťanům (3, 1-5, 12). Nejprve se odvolává na jejich zkušenost, že totiž přijali duchovní oživení a vzrůst ne ze skutků Zákona, nýbrž z víry, kterou slyšeli (3, 1-6). Že jedině takto možno dojít ospravedlnění, to již ukázal Bůh Abrahamovi, který uvěřil v zaslíbení (7-9). Zákon, který byl dán až po zaslíbeních, nepřináší ospravedlnění, ale kletbu (10-18). Zákon mojžíšský měl jen význam časový a podřízený zaslíbení; a ne naopak, jak se domnívali Židé (19-24). S Kristovým příchodem přišlo vyplnění zaslíbení, a tím nastal i konec Zákona skrze vykoupení Kristovo (25-29). Je to podobné jako v dědickém zařízení mezi lidmi, podle něhož se ujímá dědic svého dědictví, až přijde k patřičnému věku. Ta doba pro nás nastala příchodem Kristovým; skrze něho jsme se stali Božími dětmi a dědici zaslíbení (4, 1-7). Proč by tedy chtěli Galaťané zaměňovat nabytý stav synovství za stav otroctví pod Zákonem (8-11)? Nechť tedy obnoví ty lepší vztahy k apoštolovi, aby v nich mohl zase utvářet Krista (12-20). Oni jsou přece dědici zaslíbení, jak ukazuje příklad ze života Abrahamova (21-31). Zvolí-li si proto mojžíšský Zákon, ztratí spojení s Kristem a pozbudou spásy (5, 1-12).

Ve třetí (morální) části listu (5, 13-6, 10) podává důsledky pro život z dokázané pravdy a těmi ji znovu potvrzuje. Když toužili po nařízeních, mají je, ale jen jedno, totiž nařízení lásky (5, 13-15). Místo podřizování mnoha starozákonním předpisům mají žít v duchovní svobodě, která přináší milé plody v boji ducha s tělem (16-22). Věřící se má osvobodit od marné slávy, aby dobrými skutky dosáhl věčné spásy (5, 23-6, 10).

Na konci listu vezme apoštol sám pero do ruky, shrnuje hlavní myšlenky a dává Galaťanům znovu příležitost k volbě mezi nepravými učiteli, kteří hledají jen sebe, a mezí Pavlem, který se nestydí za kříž, znamení spásy (11-18).

 

LIST SVATÉHO PAVLA GALAŤANŮM

1 Pavel, apoštol (poslaný) ne od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, 2a všichni bratři, kteří jsou se mnou, církvím galatským. 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista, 4který vydal sám sebe za naše hříchy, aby nás vytrhl z nynějšího zlého světa, jak tomu chtěl Bůh a náš Otec; 5jemu buď sláva na věky věkův. Amen.

"Divím se, že se tak rychle odkláníte k jinému evangeliu od toho, který vás povolal v milosti Kristově. 7Ale není jiného (evangelia); jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí převrátit evangelium Kristovo. *Ale i kdybychom my nebo anděl z nebe vám hlásal evangelium jiné, než které jsme vám hlásali, buď proklet! 9Jak jsme dříve pověděli, i teď znovu pravím: Hlásá-li vám kdo evangelium jiné, než které jste přijali, buď proklet! 10 Snažím se tedy nyní získat lidi nebo Boha? Či hledím líbit se lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristovým služebníkem.

11Oznamuji vám totiž, bratři, že evangelium, které jsem já hlásal, není (dílo) lidské; 12vždyť já jsem je nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, nýbrž zjevením Ježíše Krista. 13Slyšeli jste přece o mém někdejším životě v židovství, jak jsem nadmíru pronásledoval Boží církev a hubil ji, 14a jak jsem předstihoval v židovství mnohé vrstevníky svého rodu, neboť jsem daleko více horlil pro podání svých otců.

15Ale když se zalíbilo tomu, který mě vyvolil již v lůně mé matky a povolal svou milostí, "zjevit ve mně svého Syna, abych hlásal pohanům radostnou zvěst o něm, neobrátil jsem se hned k žádnému člověku,

 

1,1. ,Od lidí' - že by se mu dostalo apoštolského poslání hlasováním lidu. ,Od člověka' - že by byl pověřen nějakou osobou, která má moc v Církvi. Důstojnost apoštolská je přímo od Boha, Ježíše Krista.

4. „Vydal sám sebe", svobodně a dobrovolně se obětoval za naše vykoupení (srov. Jan 10, 17—18; Ef 5, 2; Kol 3, 13).,Nynější zlý svěť jsou všichni ostatní lidé, kteří nepoznali pravdu o Kristu a žijí dále v hříších.

6—10. Pravé a nepravé evangelium.

7.,Evangelium' - radostná zvěst o vykoupení lidstva z hříchu křížem Kristovým a vůbec celé učení, které hlásal nejprve Ježíš Kristus a pak apoštolově. Chtěli je,převrátit' oni hlasatelé z obrácených Židů, kteří upírali smrti Kristově vykupitelskou moc k odpuštění hříchů, k nabytí milosti a pokoje od Boha a kladli spásu do starozákonních obřadností, totiž obřízky a j. Tím znehodnocovali dílo Kristovo a pokládali je za něco podřadného pro spásu duší. Proto apoštol je stíhá anathematem čili prokletím, t. j. vyloučením z účasti ve slíbených darech vykupitclských.

10. Jen prací a službou v Kristově díle pro spásu lidí si chce získat přízeň Boha, od něhož také jedině čeká za to odměnu.

11 —16. Božský původ Pavlova apoštolátu.

12. Za osvícení křesťanskými pravdami a hlavně za podání a přijetí pravdy o zmrtvýchvstalém Kristu a jeho díle vykoupení vděčí jedině Kristu samému a jeho milosti.

14. „Podání otců", ona sbírka pravidel pro náboženský život u Židů, která není přímo obsažena v Písmč svatém, ale vznikla z jeho výkladů a z náboženské praxe. Farizeové ji pak mylně pokládali za stejně cennou a závaznou pro všechny Židy jako Písmo svaté. Tomuto smčru, který křesťanství zavrhovalo, byl Pavel oddán.

15—16. Bůh sám, nezávisle na komkoliv, se rozhodl omilostnit Pavla a učinil ho schopným velkého díla rozšíření evangelia mezi pohany. „Zjevit ve mně svého Syna", Bůh sám totiž přímo mu dal poznat svého Syna a bohatství jeho moudrosti a srdce (Fil 3, 8) u Damašku, kdy se mu Ježíš Kristus zjevil a vnitřním světlem osvítil jeho mysl, mocnou milostí obrátil jeho srdce ke křesťanství a povolal jej k apoštolátu.

 

17ani jsem nevystoupil do Jerusalema k těm, kdo byli apoštoly přede mnou, nýbrž odešel jsem do Arábie a zase jsem se vrátil do Damašku. 18Potom po třech letech jsem se odebral vzhůru do Jerusalema, abych poznal Kefu, a pobyl jsem u něho patnáct dní. 19Jiného z apoštolů jsem však neviděl, leč jen Jakuba, bratra Páně. 20 Co vám pak píšu, hle, před Bohem to pravím, že nelžu. 21 Potom jsem přišel do končin syrských a kilikijských. 22Ale judským církvím v Kristu jsem zůstal osobně neznám. 23Pouze slýchaly: „Ten, který nás kdysi pronásledoval, nyní zvěstuje víru, kterou kdysi hubil“, 24,a velebily pro mne Boha.

 

2 Potom po čtrnácti letech opět jsem šel vzhůru do Jerusalema s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. 2Šel jsem tam podle zjevení. I předložil jsem jim evangelium, které kážu mezi pohany, a to v soukromí těm, kteří jsou uznáváni, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.3Ale ani Titus, který byl se mnou, nebyl přinucen dát se obřezat, ačkoliv byl Řek; 4(tu otázku) způsobili vetřelí lživí bratři, kteří se mezi nás vloudili, aby číhali na naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás zotročili. 5A těm jsme ani na okamžik neustoupili a nepoddali se, aby vám zůstala (celá) pravda evangelia. 6Od těch však, kteří jsou za něco uznáváni...; jaké konečně měli postavení, na tom mi nezáleží; Bůh nehledí na osobu lidskou; - ti tedy, kteří jsou uznáváni, nic mi neuložili, 7spíše naopak, když viděli, že mně je svěřeno evangelium pro neobřezané, jako Petrovi pro obřezané - 8neboť ten, který pomáhal Petrovi v poslání mezi obřezanými, pomáhal i mně mezi pohany, 9a když poznali milost, která mi byla dána, Jakub, Kefas a Jan, kteří byli uznáváni jako sloupy, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení společenství, že my jsme pro pohany, oni zase pro obřezané. 10Jen abychom pamatovali na chudé; a to jsem se také snažil horlivě činit.

 

17—24. Pavel nemá poslání od lidí.

17. Jeho pobyt v Arábii vylučuje, že by byl poučován o víře jinými apoštoly a od nich přijal poslání.

18. Navštívil Petra jako nejvýznačnější osobnost v křesťanství, jehož tajemství Pavel již dávno přijal a je hlásal. Petr ho tedy nezasvětil do tajemství o Kristu, vždyť čtrnáct dní k tomu nestačilo. Jiní apoštolově pak tam nebyli, vyjma apoštola Jakuba Mladšího.

2, 1—10. Církevní autorita uznala Pavlův apoštolát.

1. Jde o cestu na jerusalemský koncil (viz Skt ap hl. 50) roku 50 nebo 49, tedy sedmnáct let po obrácení Pavlově.

2. Pavel přijímal pohany do církve jen křtem, aniž je zavazoval k přijetí obřízky a k zachovávání mojžíšského Zákona. Na sněmu bylo jeho jednání schváleno. I tam mu bylo potvrzeno, že neběží neboli nepůsobí nadarmo.

4. „Svoboda", totiž to, že se nevážcm na mojžíšský Zákon, ale jen na učení Kristovo.

6. „Od těch, kteří jsou za něco uznáváni", doplň nedokončenou větu: „nebylo mi nic uloženo.“ Jde o představené jerusalemské církve na jerusalemském sněmu, kteří pojednávali o tom, zda mají být pohané připouštěni do Církve bez přijetí obřízky. Šiřitelé obřízky očekávali, že u nich najdou oporu pro svůj směr. A právě oni nevytkli nic Pavlovi ani při veřejném, ani při soukromém projednávání té věci, naopak podle jejich rozhodnutí jednal správně. To tedy ať uváží ti, kteří od nich očekávali odsouzení Pavlova jednání, a také Galaťané, u nichž mají oni uznávaní dále autoritu, jak je i správné. On však sám se nemusí obírat jejich autoritou, vždyť ji má také v hlásání evangelia jako oni; má přece poslání od samého Ježíše Krista jako oni.

7—9. Ne že by Petr kázal jen Židům a Pavel zase jen pohanům, vždyť podle Skt a církevních dějin oba hlásali evangelium Židům i pohanům. Apoštol chtěl jen zdůraznit to, co měl každý z nich v té době význačného v apoštolátě.

 

11Když však přišel Kefas do Antiochie, přímo jsem se proti němu postavil, poněvadž bylo mu co vytknout. 12Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, vyhýbal se a odlučoval se z bázně před obřezanými. 13A s ním se přetvařovali také ostatní Židé, takže i Barnabáš byl stržen jejich přetvářkou. 14Ale když jsem viděl, že nejdou přímo podle pravdy evangelia, řekl jsem Kefovi přede všemi: „Žiješ-li ty, ač jsi Žid, po způsobu pohanském a ne židovském, jak to, že nutíš pohanokřesťany, aby se požidovštili?"

15My jsme zrozením Židé a ne hříšníci z pohanů. „Poněvadž však víme, že člověk nebývá ospravedlňován skutky ze Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry v Krista a ne skutky ze Zákona; neboť skutky ze Zákona nebývá ospravedlňován žádný člověk. 17Jestliže pak ve své snaze být ospravedlněni v Kristu i my jsme shledáni hříšníci, což je proto Kristus pomocníkem k hříchu? Naprosto ne! 18Neboť se činím přestupníkem, staví m-li znovu to, co jsem zbořil. 19Vždyť já jsem skrze Zákon zemřel Zákonu, abych žil Bohu. Spolu s Kristem jsem ukřižován. 20Ale nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Pokud pak nyní žiji v těle, je to život ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a sám sebe vydal za mne. 21Neodmítám milost Boží; neboť kdyby spravedlnost byla ze Zákona, pak Kristus zemřel nadarmo.

 

11—21. Pavlovo střetnutí s Petrem; pravda vykoupení.

11. Toto nezvyklé chování Pavlovo k Petrovi, nejvyšší autoritě v církvi, vynutila si daná okolnost. Petr, po příchodu oněch křesťanských horlitelů o zachování židovského způsobu života, měl obavy, že svou přílišnou shovívavostí a přizpůsobením pohanokřesťanům, kteří nežili po židovsku, způsobí nepokoj mezi věřícími v Jerusalemě, kde židovská velerada ostražitě pozorovala křesťany; snad se obával nových útlaků proti tamějším křesťanům, a proto se začal stranit pohanokřesťanů. Ale Pavel hned postřehl, že chování Petrovo, třebas se zdá na prospěch židokřesťanům, ve skutečnosti je na škodu šíření evangelia mezi pohanokřesťany, kteří byli Petrovým chováním zneklidněni. Proto energicky zasáhl a neohlížel se na nic, vždyť mohla být ohrožena zásadní věc, že totiž mojžíšský Zákon již neplatí. Tím se však Pavel nedotkl Petrovy nejvyšší autority.

15. Pavel mluví s hlediska normálního Žida té doby, který se pokládal za spravedlivého, milého Bohu, protože zachovával mojžíšský Zákon, kdežto pohané bez rozdílu u něho platili za hříšníky. Stane-li se tedy pohan křesťanem, zbaví se tím jména hříšník, něco získá. Ale Žid? Než právě to, že mnozí Židé přijali křesťanství, dokazuje, že se při zachovávání Zákona necítili u Boha doma, opustili naděje kladené v zachovávání Zákona a našli spravedlnost ve víře v Krista.

17—18. Někomu mohlo napadnout, že Žid, který se stal křesťanem a přestal plnit mojžíšský Zákon, v očích ostatních Židů se stal hříšníkem, jako všichni pohané. A poněvadž to učinil pro víru v Krista, mohl by někdo říci, že Ježíš Kristus ho přivedl k tomu, aby byl pokládán za hříšníka. Ale to není pravda, neboť právě vírou v Krista se stal milým Bohu, spravedlivým, a ne plněním Zákona. Naopak, provinil by se, kdyby hledal v zachovávání Zákona ospravedlnění, kterého dosáhl jedině v křesťanství.

19—20. Zákon vyžadoval, aby každý provinilec byl potrestán smrtí. Ježíš Kristus vyplnil tento požadavek Zákona svou smrtí za všechny hříšníky. Takto o každém, kdo přijal víru v ukřižovaného Krista, platí, že se zbavil požadavku Zákona hrozícího mu smrtí. Pro Kristovo zástupnicťví na kříži lze o každém věřícím říci, že byl spolu s Kristem ukřižován. Místo smrti dostal zásluhou Kristovou život milosti. A těmito spasnými účinky smrti na kříži žije Ježíš Kristus v každém věřícím. Takto již nepočítá, že se stane Bohu milým něčím jiným, leč jen přičiněním Ježíše Krista, který za něho zemřel. Věřící ovšem žije v těle, náchylném ještě k hříchu. Ale to nic není, jen když má v sobě život milosti skrze Krista.

 

3 Ó pošetilí Galaté! Kdo vás uhranul? Vždyť vám byl před očima Ježíš Kristus zrovna vykreslen jako ukřižovaný. 2Jen to bych chtěl od vás zvěděti: dostali jste Ducha ze skutků Zákona či z kázání o víře? 3Tak jste pošetilí? Začali jste duchem, a nyní končíte tělem? 4Tolik jste vytrpěli nadarmo? Bylo-li to opravdu nadarmo... 5Tedy ten, který vám uděluje Ducha a dělá zázraky mezi vámi, (činí to) pro skutky Zákona či pro kázání o víře? 6Tak jako Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to započteno jako spravedlnost.

7Chápejte přece, že synové Abrahamovi jsou ti z víry. 8Písmo, protože předvídalo, že vírou Bůh ospravedlňuje národy, předem ohlásilo Abrahamovi radostnou zvěst: „V tobě budou požehnány všechny národy.“ 9Proto ti z víry jsou požehnáni s věřícím Abrahamem. 10Ale všichni, kdo jsou ze skutků Zákona, jsou pod klatbou. Psáno je totiž: Proklet je každý, kdo vytrvale nečiní to, co je psáno v knize Zákona. 11 Je pak patrné, že pro Zákon nikdo nebývá ospravedlňován u Boha, neboť „spravedlivý bude žít z víry.“ 12Ale Zákon není z víry, nýbrž: „Kdo ty věci bude činit, bude jimi živ.“ 13Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal pro nás kletbou, neboť je psáno: Prokletý je každý, kdo visí na dřevě, 14aby se dostalo požehnání Abrahamovo na pohany v Kristu Ježíši, bychom vírou přijali zaslíbení Ducha.

15Bratři, řeknu, jak to bývá u lidí. Ani lidské pořízení, když se stane pravoplatným, nikdo nemůže zrušit ani k němu nic přidat. - 16Zaslíbení byla dána Abrahamovi a jeho „potomku.“ Nepraví se „a potomkům", jako o mnohých, nýbrž jako o jednom: „a tvému potomku", a to je Kristus. - 17Říkám pak tím toto: Zákon, který byl dán po čtyřech stech třiceti letech, neruší pravoplatné Boží pořízení, takže by zmařil zaslíbení. 18Neboť jestliže dědictví je na základě Zákona, již by to nebylo na základě zaslíbení; než Bůh obdařil Abrahama skrze zaslíbení.

 

3, 1—6. Zkušenost Galaťanů dokazuje pravost Pavlova evangelia. 3... „Tělem“ se rozumí starozákonní náboženství, jak si je upravilo tehdejší židovství. Do něho se totiž vstupovalo obřízkou, znamením na těle. Také ta vnějškovost jejich náboženského života, zakládání si na viditelných skutcích bez prodchnutí upřímným a vnitřním vztahem k Bohu, je dobře vystižena slovem „tělo.“ Naproti tomu křesťanství klade hlavní důraz na obnovení duše člověka, jeho nitra, milostí Boží. Tam je jeho bohatství, které mu udělil Duch svatý. Křesťan si již nezakládá na tom, co sám vykonal, ale na tom, co Bůh v něm vykonal skrze jeho víru v Krista. Předobrazem je Abraham, který byl uznán Bohem za spravedlivého, stal se Bohu milým, ne proto, že něco vykonal, nýbrž proto, že uvěřil slibům Božím (Gen 15, 6). Při něm měl Bůh v plánu, že vírou přivede lidstvo ke spáse. V tomto duchovním smyslu jsou věřící synové Abrahamovi. 7—9. Abraham, vzor cesty k ospravedlnění.10—18. Zákon působil jen kletbu.

13. Ježíš Kristus „se stal pro nás kletbou", poněvadž vzal na sebe všechno prokletí, které Zákon uvaloval na ty, kdo jej přestupovali (Dt 27, 26). Ukázal to tím, že se dal pro nás ukřižovat, což platilo za prokletí (Dt 21, 23). Takto nestihne prokletí Zákona ty, kdož uvěřili ve smrt Kristovu jako oběť za nás, ale jim se dostává daru vnitřní spravedlnosti, posvěcující milosti a duchovních darů. Plnitelé mojžišského Zákona nemohli něco podobného od něho očekávat. Zákon jen odměňoval pozemskými statky své plnitele a trestal své rušitele. Přitom pak neposkytoval duchovní sílu, aby jej mohli jeho poddaní zachovávat, a aby tak došli k spravedlnosti (Řím 8, 3; 2 Kor 5, 21).

17. Od Abrahama až po stanovení mojžišského Zákona na hoře Sinai uplynulo 430 let. Ten Zákon neměl nahradit sliby dané Abrahamovi v duchovní potomstvo, které dojde přízně u Boha pro víru. Když už jednou Bůh slíbil, že vírou dojde lidstvo k očištění od hříchů a k přijetí za syny Boží zadarmo, nemohl pak stanovit, že se to stane pro zásluhy člověka plnícího mojžíšský Zákon. Zákon měl jiný účel. 19—24. Podřízenost Zákona zaslíbením a víře.

 

19K čemu tedy Zákon? Byl přidán pro poklesky, dokud nepřijde ten potomek, kterému platilo zaslíbení, byl prohlášen skrze anděly rukama prostředníka; 20prostředník však není, je-li jen jedna strana; Bůh ale je jeden. 21Zákon je tedy proti Božím slibům? Jistě ne! Neboť kdyby byl dán Zákon, který by byl schopen oživit, spravedlnost by byla vskutku ze Zákona. 22Ale Písmo uzavřelo všecko pod hřích, aby zaslíbení se dostalo vírou v Ježíše Krista těm, kdo věří.

23Ale než přišla víra, byli jsme střeženi Zákonem a uzavíráni pro tu víru, která měla být zjevená. 24Takto Zákon nám byl vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. 25Když však přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. 26Všichni jste zajisté synové Boží vírou v Krista Ježíše; 27neboť všichni, kdo jste byli v Kristu pokřtěni, Krista jste oblékli. 28Již není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena. Neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. 29Jste-li pak Kristovi, tedy jste potomstvo Abrahamovo, dědici podle zaslíbení.

 

4 Pravím dále: Pokud je dědic nezletilý, v ničem se neliší od služebníka, ačkoliv je pánem všeho, 2ale je pod poručníky a správci až do doby předem stanovené otcem. 3Tak i my, když jsme byli nezletilí, sloužili jsme pod počátky světa. 4Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, 5aby vykoupil ty, kteří byli pod Zákonem, abychom byli přijat za syny.

 

19. Zákon mojžíšský byl dán Bohem, a proto byl dobrý. Přispěl pak k rozšíření hříchu nepřímo: rozšířil zákazy všelijakých věcí, a tím byla dána i širší možnost hřešit, a svým zakazováním jitřil člověkovu žádostivost (Řím 7). Hřích měl býť tedy poznán, a tím i vzbuzena touha po vykoupení z něho.

20. Když Bůh dával Zákon, bylo třeba prostředníka - Mojžíše; ten měl přijmout od Izraelitů souhlas, že jej chtějí zachovávat. Ale když Bůh dával sliby, zavázal jen sám sebe, že je splní. Sliby tedy závisely jen na Bohu a ne také na souhlasu člověka, a tím vynikají nad mojžíšský Zákon.

21. Starozákonní zařízení nedávalo člověku milost. K té se přichází vírou.

22. „Uzavřelo", ť. j. Písmo usvědčilo všechny lidi z hříchu, a proto všichni mají být trestáni. Tato prohlášená vláda hříchu je smutná věc, ale Bůh chtěl takto vzbuzovat naději, že splní své sliby, až Ježíš Kristus zahájí novou dobu spásy, která se bude vyznačovat vírou.

25—29. Příchod Ježíše Krista znamenal konec Zákona. 27. „Oblekli jste Krista"; křtem ti, kdo uvěřili, nabyli něčeho nového, čím se vnitřně podobají Kristu jako synové Boží. Všichni jsou takto spojeni s Kristem bez rozdílu, k jaké národnosti, stavu a p. náležejí.

4, 1—7. Synovství a dědictví skrze Krista.

3. „Počátky světa“ označují nedokonalý náboženský život před Kristovým příchodem. Teprve se začínalo, jako když jsou dětem podávány první věci k učení. Starozákonní náboženství nepřineslo jednotlivci zdokonalení, protože mu neslibovalo leč jen pozemskou odměnu, a vlastně spíše celku, národu. Také svátky bylo vázáno na běh přírody. Pohané pak daleko více byli zaujat kultem zbožštěné přírody. Ta doba naháněla duši spíše strach, a tak ji zotročovala, než aby ji vedla k lásce k Bohu.

4. „Narozeného ze ženy", vyznačuje nový způsob bytí, totiž narozením v lidské přirozenosti toho, který byl od věčnosti Syn Boží. Takto je lépe naznačeno velké snížení se Syna Božího. Jeho pokoření je i v tom, že se narodil pod mojžíšským Zákonem, k jehož zachovávání se zavázal jako ostatní Židé.

 

6A proto jste synové, že Bůh poslal Ducha svého Syna vám do srdce, a ten volá: „Abba, Otče!“ 7Tedy už nejsi služebník, nýbrž syn; jestliže však syn, jsi i dědic skrze Boha.

8Ale tehdy, když jste neznali Boha, sloužili jste bohům, kteří přirozeností bohové nejsou. 9Když jste však nyní poznali Boha, či spíše: když Bůh poznal vás, jak se můžete znovu obraceti k slabým a chudým počátkům a chcete jim opět sloužiti? 10Zachováváte dny a měsíce a doby a roky. 11 Bojím se o vás, že jsem se snad pro vás namáhal nadarmo.

12Buďte to, co jsem já, jako i já jsem jako vy, bratři, prosím vás. V ničem jste mi neublížili. 13Víte přece, že jsem vám po prvé hlásal evangelium s tělesnou nemocí, 14a vy jste mnou - přes tu překážkvi pro sebe na mém těle - nepohrdli ani mnou neopovrhli, nýbrž přijali jste mě jako Božího posla, jako Krista Ježíše.

15Kde je tedy vaše blaho? Neboť vydávám vám svědectví, že byste si vlastní oči byli vyloupli a mně je dali, kdyby to bylo možno. 16Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, když jsem k vám mluvil pravdu? 17Oni pro vás horlí, ale ne dobře; chtějí vás spíše odloučit, abyste horlili pro ně. 18Je ovšem krásné, horlí-li kdo pro vás v dobrém vždycky, a nejen když jsem u vás, 19moje děti, které znovu bolestně rodím, až by se ve vás utvářil Kristus. 20A přál bych si být v této chvíli u vás a změnit svůj hlas; jsem totiž stran vás na rozpacích.

21Povězte mi vy, kteří chcete být pod Zákonem: Neslyšíte Zákon? 22Neboť je psáno: Abraham měl dva syny, jednoho z nevolnice, druhého z (manželky) svobodné. 23Ale ten z nevolnice se narodil podle těla, ten však ze svobodné podle zaslíbení. 24A to je řečeno jinotajně. Ty(ženy) totiž znamenají dvě úmluvy: jedna s hory Sinai, ta rodí k nevolnictví, to je Agar;

 

5. Účel vtělení bylo vykoupení skrze oběť na kříži, jak ukázal v 2, 19,,,

6. Duch svatý vychází tedy z Otce i Syna. Udělil nám synovství Boží a nás o něm přesvědčuje voláním k Bohu: „Otče!“ Duch Syna volá v nás k Otci. Je to zároveň volání naše. Duch nás takto v modlení spojuje s Otcem jako jeho děti.

8—11. Varuje před záměnou svobody za otroctví.

9. Nejen poznávají Boha, ale vědí, že Bůh se na ně s láskou dívá, což ještě více blaží.

10. Začínají slavit židovské svátky.

12—20. Nová bolestná práce apoštolova.

15. Byli připraveni učinit a obětovat všecko, aby Pavla zbavili nemoci (snad oční). Takovou láskou byli k němu zaníceni.

17—18. Nepraví kazatelé snažili se získat náklonnost Galaťanů, chtěli je strhnout na sebe, aby je takto oddělili od apoštola Pavla, jehož kázání bylo základem pravé víry. Potom už nebylo těžké získat je pro takové zdánlivé křesťanství, jaké oni vyznávali a které nebylo nic jiného než návrat do Starého Zákona. Je ovšem dobré horlit o někoho, aby si získal jeho přízeň a oddanost, děje-li se to s dobrým úmyslem, jak to činil Pavel, když s nimi navázal přátelské styky proto, aby je přivedl k spáse podle pravé víry. Toto přátelství ve spáse s Pavlem navázané mají si Galaťané uchovat vždycky a nevzdávat se ho, když on je nepřítomen.

19. Obrazem bolestí rodičky ukazuje, jaká práce apoštola zase čeká. On je jednou v bolestech duchovně zrodil, když při mnohém svém tělesném utrpení je namáhavě poučoval o pravé spáse skrze Ježíše Krista. Měli již křesťanský život, který záleží v připodobnění se Kristu v milosti, v božském synovství, v tom, že přijali Ducha Kristova. Když se však přiklonili k nepravé víře, jako by to vše bylo nadarmo. Tak daleko již zašli, že se musí u nich znovu začít s připodobněním Synu Božímu neboli s pravým křesťanstvím. 21—31. Buď mojžíšský Zákon beze spásy, nebo ježíš Kristus s věčnou spásou.

 

25Agar - hora Sinai je v Arábii; odpovídá nynějšímu Jerusalemu, neboť žije v nevolnictví se svými dětmi. 28Ale horní Jerusalem je svobodný, a to je naše matka. 27Neboť je psáno:

Raduj se, neplodná, která nerodíš,

propukni v jásot ty, která neznáš porodu;

neboť žena opuštěná má více dětí

než ta, která má muže.

28 A vy, bratři, jste děti zaslíbení podle Izáka. 29Ale jako tehdy ten, který se narodil podle těla, pronásledoval toho podle ducha, tak je tomu i nyní. 30Ale co praví Písmo? Vyvrhni nevolnici i jejího syna, neboť syn nevolnice nebude dědit se synem svobodné! 31Proto, bratři, nejsme děti nevolnice, nýbrž svobodné.

 

5 To je svoboda, k níž nás Kristus osvobodil. Buďte tedy pevní a neberte na sebe zase jho nevolnictví.

2Hle, já Pavel vám pravím: Budete-li se obřezávati, Kristus vám nic neprospěje.

3Znovu to pak osvědčuji každému člověku, který se obřezává, že je povinen plnit celý Zákon. 4Vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně, odloučili jste se od Krista, vypadli jste z milosti. 5Neboť my duchem z víry očekáváme naději spravedlnosti. 6V Kristu Ježíši totiž nic nepomůže ani obřezanost, ani neobřezanost, nýbrž víra, která je činná láskou.

7Běželi jste pěkně. Kdo vám zabránil neposlouchat pravdy? 8K tomu vás nepřemluvil ten, který vás povolal. 9Maličko kvasu, a celé těsto prokvasí. 10Já ve vás důvěřuji v Pánu, že nebudete jinak smýšlet; ale ten, kdo vás zneklidňuje, ponese své odsouzení, ať je to kdokoli. 11Co pak mne se týká, bratři, hlásám-li ještě obřízku, proč jsem dále pronásledován? Přestala by ovšem překážka z kříže. 12Ať se raději i vyříznou ti, kdo vás pobuřují!

13Ale vy, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Jen si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti, nýbrž služte si navzájem láskou.

 

25. Na Sinai byl dán Izraelitům Zákon; ten nepřinesl svobodu dětí Božích, nýbrž spíše uváděl ve služebnost. Na to se hodí příběh s Agarou, která byla nevolnicí a v nevolnictví porodila Izmaele, zakladatele hlavního arabského kmene. Tohoto ducha nevolnictví mají všichni ti, kdo v Jerusalemě dále slouží podle starozákonních předpisů.

27. Izaiáš (54, 1) předpovídal, že opuštěný Jerusalem bude zase zalidněn a v něm bude panovat blahobyt. To se hodí krásně na Jerusalem nebeský, mesiášský, který se plní víc a více novými věřícími a duchovním blahem proti lidskému očekávání.

5, 1—12. Krok zpět do zastaralého náboženství znamená ztrátu věčné spásy.

6. Nejprve třeba uvěřit, má-li nám být dáno odpuštění hříchů a posvěcující milost, a tím nový život. Ale ustrnuli bychom a nešli dále, neuplatnili bychom se, kdyby nám nebyla zároveň dána božská láska, neboť ona dává nadpřirozený pohyb neboli činnost v tom, čemu věříme.

9. Nechť se nedomnívají, že nepravé učení o spáse je v nich málo rozšířené. Myslí si, že teprve přijali málo od těch, kteří je sváděli k židovství. ]e to snad na pohled málo, ale jsou tím celí prostoupeni jako kvasem.

11. Kdyby se Pavel přiklonil k těm, kdo nehledají svou spásu jedině ve víře v Krista ukřižovaného, byl by ponechán v klidu, neboť by přestalo jejich pohoršování nad tím, že se Mesiáš potupnou smrtí na kříži stal příčinou spásy. Ale Pavel uvěřil v Krista ukřižovaného! Co pak se týče těch, kdo v obřízce hledají svou spásu, ať si ve svém fanatismu pro ni vykonají to, že si ten úd úplně zohaví, jak si to dobrovolně činili ctitelé Kybely. Pavel tu mluví satiricky.

13—15. Přikázání lásky.

13. Nižší pud v člověku - zde zvaný tělo - číhá na příležitost, aby se svobodně uspokojil. Proti tomuto egoistickému sklonu klade lásku, která se uplatňuje v pravé svobodě.

 

14Neboť celý Zákon je naplněn tímto jedním přikázáním: Miluj svého bližního jako sám sebe. 15Jestliže se navzájem koušete a požíráte, dejte pozor, abyste se navzájem nestrávili.

l6Chci pak říci: žijte duchovně, a nebudete ukájeti žádost těla. 17Tělo totiž žádostiví proti duchu, duch zase proti tělu; ti dva jsou totiž proti sobě, abyste nečinili, co byste chtěli. 18Jste-li vsak vedeni duchem, nejste pod Zákonem. 19Skutky těla jsou však patrné: je to smilství, nečistota, chlípnost, 20modloslužba, Čarodějství, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, prchlivosti, roztržky, stranictví, 21závisti, opilství, nestřídmost a věci jim podobné. A to vám předpovídám, jak jsem již předpověděl: Kdo činí takové věci, nedojde Božího království. 22Ale plodem Ducha jest: láska, radost, pokoj, shovívavost, dobrotivost, dobrota, věrnost, 23 tichost, zdrželivost Proti takovým věcem není zákon. 24Ti pak, kteří jsou Krista Ježíše, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a žádostmi. 25Žijeme-li duchem, duchem se také řiďme!

26Nebuďme žádostiví marné chvály, nepopuzujme se vespolek, nezáviďme jeden druhému!

 

16—26. Duchovní boj a jeho plody.

17. „Duch“ je život z posvěcující milosti v člověku. Nízká žádost, sobeckost, se však chce také uplatnit. Odtud onen boj v člověku s nadpřirozeným životem. V těchto dvou protichůdných směrech je duše uprostřed. Kam se přidá? Rozum naznačuje dobrou cestu: nepoddat se zlé žádosti; je to takové ,chtěl bych'. Nepřijdou-li pak pohnutky nadpřirozené, často se dá strhnout zlou žádostí.

23—6, 10. Varuje před marnou slávou a povzbuzuje k dobrým skutkům.

 

6 Bratři, jestliže by byl někdo přistižen v nějakém poklesku, vy, kteří jste duchovní, napravujte takového v duchu mírnosti; dej jen pozor na sebe, abys neupadl do pokušení i ty. 2Pomáhejte si navzájem nést břemena, a tak naplníte Kristův zákon. 3Nebo myslí-li si kdo, že je něco, ačkoliv není nic, klame sám sebe. 4Každý pak zkoumej vlastní dílo, a tak se bude každý chlubit sám pro sebe, a ne vzhledem k druhému, '5Neboť každý ponese své vlastní břemeno.

6Kdo je poučován ve slově, ať se sdílí se svým učitelem o všechny své statky. 7Nemylte se, Bohu se nelze posmívati! Neboť co kdo zasel, to bude i žít. 8Neboť kdo zasévá do svého těla, z těla bude žnout záhubu. Kdo však zasévá do ducha, z ducha bude žnout věčný život. 9Čiňme dobro vytrvale; neboť neochabneme-li, v svůj čas budeme žnouti. 10Nuže, dokud máme čas, prokazujme dobro všem, zvláště však svým souvěrcům.

11Podívejte se, jak velkými písmeny jsem vám napsal vlastní rukou. 12Všichni ti, kdo chtějí pěkně vypadat v tělesnosti, nutí vás, abyste se dávali obřezávati, jen aby nebyli pronásledováni pro Kristův kříž. 13Vždyť ti, kdo se dávají obřezávat, sami nezachovávají Zákon, ale chtějí, abyste se vy dali obřezávati, aby se mohli chlubit vaším tělem. 14Já však ani na to nemyslím chlubit se, leč v kříži našeho Pána Ježíše Krista, jímž byl pro mne ukřižován svět a já světu.

 

6, 6. O povinnosti těch, kdo jsou poučováni o víře, aby jim jejich námahu nahrazovali z pozemských statků, píše apoštol i jinde (Fil 4, 15; 1 Tim 5, 17. 18 a j,).

11—18. Poslední výzva k dobré volbě. 14. Styděli-li se židovští učitelé za to, že potupným křížem přivádí Bůh lidi ke spáse, Pavel to bere s pravdou o kříži vážně. Vírou v něj přece získává u Boha; co tomu říkají jeho soukmenovci, na to vůbec nedbá. On se již nebude vůbec ničím chlubit, co by ubíralo slávě kříže a křesťanství. Bude se však stydět za své soukmenovce, kteří představují svčt. Nemá takto o ně zájem a nepřeje si, aby o něj měli zájem oni; je pro ně jako ukřižován.

 

15Neboť ani obřízka nic není, ani neobřízka, ale nové stvoření. 16A nade všemi, kdo budou žít podle tohoto pravidla, budiž pokoj a slitování, nad Božím Izraelem. 17 Ostatně ať mi už likdo nepůsobí obtíže, neboť já nosím na vém těle znamení Ježíšova.

18Milost našeho Pána Ježíše Krista budiž s vaším duchem, bratři. Amen.

 

17. ,Znamení' - stigmata: stopy po mnoha utrpeních na Pavlově těle z apoštolské činnosti. Jako věcem a otrokům byla vypalována znamení vlastnictví, tak i pro Pavla jsou tyto stopy po vlastním utrpení ve službě kříže znamením, že patří Kristu.

 

O LISTECH APOŠTOLA PAVLA Z VĚZENÍ

Do sbírky Pavlových listů, které napsal za svého věznění v Římě r. 61-63, se počítají listy: Efesanům, Filippanům, Kolossanům a Fiíemonovi. Toto věznění Pavlovo nebylo tak ostré a bylo mu tehdy dopřáno trochu svobody, takže mohl volně přijímat návštěvy, psát listy a šířit evangelium i mezi vojenskou stráží.

Byla vyslovena domněnka, že tyto listy, zvláště však list Fil., byly napsány za Pavlova věznění v Efesu. Jenomže o tomto věznění v Efesu nemáme žádných ověřených zpráv. Neví o něm nic Lukáš ve Skt, ačkoliv s Pavlem v Efesu byl. Jeho mlčení o tomto věznění by bylo nevysvětlitelné, zvláště když prý trvalo delší dobu. Možno-li pak některé jednotlivosti v listech vyložit o věznění v Efesu, není to vážný důvod, protože můžeme je podobně vysvětlit o žalařování jinde. Naproti tomu se nic nestaví proti jejich sepsání za Pavlova věznění v Římě.

Je těžké určit, jak po sobě tyto listy časově následovaly. Možno říci jen to, že list Ef a Kol svěřil apoštol témuž Tychikovi (Ef 6, 21; Kol 4, 7), list pak Filem nelze oddělit od Kol (Kol 4, 7-9). Kromě toho listy Ef a Kol jsou si velmi blízké i slohem. List Fil je zase sám pro sebe a byl nejspíše napsán poslední, poněvadž v něm Pavel projevuje naději, že bude z vězení brzy propuštěn (Kol 1, 25-27; 2, 23. 24).

Přesto všechny listy z vězení patří k sobě. Pavel je totiž psal po dlouholeté práci apoštolské mezi pohany a po založení tolika křesťanských obcí mezi nimi. Ve vězení měl více klidu k tomu, aby se mohl rozhlédnout po celém svém díle. Rozhlédl se ne po jednotlivých obcích, ale spíše po jejich celku - celé Církvi v jejím spojení s Kristem. Pokládal za nutné co nejdůrazněji připomenout věřícím toto tajemné spojení všech s Kristem. Proto se také v těchto listech často opakují slova: v Kristu. Aby je pak ještě více upevnil v tomto duchovním spojení, nově jim ukázal a osvětlil, kdo to Ježíš Kristus jest, snažil se je povznést k patření na Kristovu vznešenost, převyšující všechno stvoření. Tolik vznešených pravd o Kristu a jeho díle vyjádřil v těchto listech! Tím také ochránil věřící před některými bludy o Kristu, které se již tehdy vynořovaly, a připravil na blízkou dobu, kdy se jich objeví ještě více. Proti nim se pak ozve svými spisy apoštol Jan, k jehož vznešenému pojetí Krista se Pavlovy listy z vězení velmi přibližují. Stejně je nepravděpodobné, že listy Ef, Kol, Filem byly napsány za Pavlova věznění v Caesareji Pal. r. 58-60. Tehdy apoštol nedoufal, že bude brzy propuštěn, jak to píše ve Fil 1, 25; 2, 23 a Filem 22, neboť věděl ze zjevení, že přijde do Říma, totiž jako vězeň (Skt 23, 11). List pak Filem byl napsán v téže době jako Ef a Kol. Nezdá se také, že by apoštol v Caesareji požíval té svobody, aby mohl kázat evangelium, o jaké píše ve Fil 1, 13; 4, 23. Felix mu ji sotva poskytl, protože pro své stranění Židům nebyl Pavlovi nakloněn (Skt 24. 27), a Festus mu ji asi také nedopřál, protože se Pavel odvolal k císaři.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA EFESANŮM.

V Efesu, nejvýznačnějším to městě přední Malé Asie, působil apoštol Pavel ke konci druhé apoštolské cesty (Skt ap 18, 19-21), hlavně však na třetí cestě, kdy se tam zdržel r. 54-57, tedy skoro tri roky (Skt ap 19, 1-20; 1 Kor 16, 8…; 2 Kor 1, 8). Při návratu z této cesty si dal ještě zavolat představené efeské církve do Miletu, kde se s nimi velmi dojemně rozloučil (Skt ap 20, 17-38).

Když to máme na mysli, je nápadné při čtení listu Ef, že se v něm apoštol zdržuje psát o osobních vztazích k efeské církvi, jíž se přece tolik věnoval, tolik pro ni pracoval a trpěl. Znal dobře mnohé význačné členy v této křesťanské obci, a přece v listě nikoho zvláště nepozdravuje, což je proti jeho zvyku.

Tyto nápadnosti se snaží jedni vyložit tím, že list byl určen i jiným maloasijským křesťanským obcím, které udržovaly s Efesem živý styk; byl by to takový okružní list. Tomu snad nasvědčuje i to, že jméno „Eíeským“ není na začátku listu kriticky zajištěno, že tam tedy byla ponechána mezera, aby při opisu tam bylo vepsáno i jméno jiných obcí. Ale právě tohoto důvodu, že totiž slovo Efeským není kriticky jisté, používají jiní k tvrzení, že list nebyl napsán efeské církvi, nýbrž církvi v Laodiceji, a odvolávají se na Kol 4, 16, kde je narážka na nějaký list napsaný Laodicejským. Poněvadž pak křesťanská obec v Laodiceji pozbyla dobrého jména mezi křesťany (Zjev 3, 14-19), místo „církvi v Laodiceji“ bylo prý tam vloženo „církvi v Efesu.“

Ať je tomu jakkoliv, list nelze upřít apoštolu Pavlovi. Některé slohové zvláštnosti a těžkostí v listu se často vyskytující nemohou umenšit jistotu tradice, která jej svorně připisuje Pavlovi.

Po pozdravu píše v první části (1, 3-3, 21) o našem vykoupení a vyvolení za Boží děti, Bohem od věků stanoveném a uskutečněném Kristem, s nímž jsou věřící duchovně spojeni (1, 3-14). Toto spojení s Kristem je dáno společenstvím v Církvi, jíž je Ježíš Kristus duchovní hlavou (1, 15-23). V tomto díle zvláště vyniká Boží milosrdenství a milost, jak je patrné z hříšného stavu, v kterém předtím všichni vězeli (2, 1-10). Potom ukazuje, jak podivuhodně spojil v sobě Kristus dva protivné světy lidí, pohanů a Židů. Toto spojení pak osvětluje obrazem duchovní budovy, chrámu (2, 11-22). Apoštol pln jsa úžasu nad tímto dílem, připomíná, že se sám stal nástrojem při šíření tohoto tajemného díla mezi pohany (3, 1-13) a vzdává za ně díky Bohu (3, 14-21).

V druhé části listu dává mravní pokyny, jak věřící pro své spojení s Kristem mají mezi sebou žít. Mají se snažit o jednotu zachováním pokoje a lásky mezi sebou (4, 1-16), varovat se pohanské zkaženosti a žít jako noví lidé (4, 17-24). Dále varuje před lží a jakýmkoliv hříchem proti bližnímu (4, 25-32). Povzbuzuje pak k napodobování Boha a Krista v lásce a vystříhání se tělesných hříchů, které od Boha odvádějí (5, 1-20). Potom dává napomenutí pro členy rodiny. Jejich vzájemné povinnosti oživuje pravdou, že všichni jsou spojení s Kristem (5, 21-6, 9). Na konec pak líčí křesťanský život jako boj, ke kterému je třeba být dobře duchovně vyzbrojen.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA EFESANŮM.

1 Pavel, apoštol Ježíše Krista z Boží vůle, svatým [v Efesu] a věřícím v Kristu Ježíši. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista!

3Veleben budiž Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás požehnal v Kristu všelikým duchovním požehnáním v nebesích, 4podle toho, jak si nás v něm vyvolil před založením světa, abychom byli před n;m svatí a neposkvrnění. V lásce 5si nás předurčil za syny skrze Ježíše Krista, podle rozhodnutí své vůle, 6aby se vzdávala chvála jeho slavné milosti, kterou nás omilostnil v svém milovaném (Synu). 7V něm totiž máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění poklesků pcdle jeho bohaté milosti, 8kterou nás hojně obdařil s veškerou moudrostí a rozumností, 9když nám oznámil tajemství své vůle, které podle vlastního rozhodnutí, jež stanovil v něm, 10zařídí v plnosti času: sjednotit vše v Kristu, to, co je na nebi, i to, co je na zemi. 11A v něm i my jsme se stali dědici, jak nám bylo předurčeno podle ustanovení toho, který všecko působí podle úradku své vůle, 12abychom byli ke chvále jeho slávy, my (totiž), kteří jsme dříve měli naději v Kristu. 13A v něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o své spáse, a když jste v ně i uvěřili, byli jste poznamenáni zaslíbeným Duchem svatým. 14On je závdavek našeho dědictví, vzhledem k plnému vykoupení toho, co bylo vyzískáno k chvále jeho slávy.

 

1, 3—14. Tajemství vykoupení v Bohu ustanovené a Kristem uskutečněné.

3. Požehnání daná Izraelitům se týkala pozemských věcí, novozákonní jsou rázu duchovního, dávají a rozmnožují milost, nadpřirozené poznání, naděje života věčného u Boha. Jsou dávána v nebesích, odkudž se jich dostává věřícím, povzneseným do nadpřirozeného světa (srov. Fil 3, 20—21).

4. „Svatí", Bohu zasvěcení ctnostným životem. „Neposkvrnění", prostí hříchu a nespořádaných žádostí.

5—6. Jen dobrota a láska Boží jsou příčinou toho, že poznáváme pravdy, které jsou výsadním darem pravých Božích dětí, a že žijeme v milosti. Ještě před stvořením se Bůh svobodně, v lásce k nám, aniž jsme k tomu my čímkoli mohli přispěti, rozhodl, že nás povolá k tomuto životu Božího synovství na zemi, který se končí blažeností v nebi. Předurčení pak k takovému životu zasloužil Ježíš Kristus. Nakonec pak vyzní ke chvále Boží milosti neboli jeho milostivé štědrosti, která se na lidech tak slavně ukázala.

7—8. Blíže se určuje, jak nám Ježíš Kristus zasloužil ono předurčení. Nezměrná dobrota a štědrost Boží k nám se ukázala v tom, že Bůh nám odpustil hříchy, a to na základě výkupného z otroctví hříchu, které podal Ježíš Kristus ve své krvi. Bůh projevil omilostněným toto své tajemné rozhodnutí o Kristu. Poznat je podle zásad Boží moudrosti a podle jeho uskutečnění pro dobro lidstva, to je darem Božím.

9—10. Bůh se neohlížel na naše budoucí zásluhy, když se rohodl uskutečnit dílo vykoupení. A jako stvoření bylo vykonáno skrze Slovo-Syna, tak i o díle vykoupení rozhodl, že se stane jen skrze něho. Bůh pak řídil lidstvo k tomu, aby v určené době, v době mesiášské, se vyplnilo předem rozhodnuté dílo vykoupení. Vykonal je Ježíš Kristus, a tak se stal novým způsobem středem celého stvoření jím vykoupeného. Hřích uvedl do stvoření nepořádek, jako by je rozdrobil. Ježíš Kristus, který odstranil hřích, znovu vše spojil v jeden celek, a ten v novosti dále udržuje a vede ke konečnému cíli, aby totiž Bůh byl pro to dílo ode všech veleben; tak bude zjevná Boží sláva.

12. Mluví o Židech; ti byli první povoláni k účasti ve vykoupení a na nich se měla nejdříve ukázat jeho sláva.

13. Také pohané byli připojeni ke Kristu, když uvěřili a přijali Ducha svatého, který je poznamenal jako syny Boží.

14. Přijetí Ducha svatého, posvěcení, které v nás způsobil, a láska, kterou do nás vložil, zaručují nám budoucí život ve věčné blaženosti. Potom teprve bude dokonáno Kristovo dílo, neboť blažení se stanou provždy Božím vlastnictvím a dosáhnou slíbené blaženosti. To bude konečné vítězství Kristovo, jehož poslední cíl je sláva Boží.

 

15Proto i já, když jsem uslyšel o víře, kterou máte v Pána Ježíše, a o lásce vůči všem svatým, 16nepřestávám za vás děkovat a vzpomínat (na vás) ve svých modlitbách, 17 aby Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, vám dal ducha moudrosti a zjevení v poznání sebe, 18 osvícené oči vašemu srdci, abyste věděli, k jaké naději jste od něho povoláni, jaké bohatství slávy má jeho dědictví mezi svatými 19'a jak nesmírná je velikost jeho moci na nás, na věřících, podle působnosti jeho mocné sily, 20kterou působil v Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích: 21vysoko nade všecko knížectvo a mocnosti a síly i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejen v tomto věku, nýbrž i v budoucím. 22A všecko mu poddal pod nohy, jeho pak dal nade vším za hlavu Církvi, 23která je jeho tělo, doplnění toho, který má ze všech celou náplň.

 

15—23. Duchovní spojení věřících s Kristem v Církvi.

17—18. Bůh je „Otec slávy", neboť sám má všechnu slávu a zjevil ji na svém vtěleném Synu a na těch, kdož jsou účastni vykoupení. - Věřící jsou povoláni k tomu, aby se zdokonalovali poznáváním Boha a jeho práce o nás. Apoštol Pavel za to Boha prosí, poněvadž bez duchovních darů, jimiž je mysl osvěcována, a beze smyslu pro Boží zjevení nelze k tomu poznání dospěti. Obrazně pak vyjadřuje toto osvícení mysli slovy: „aby dal osvícené oči vašemu srdci“ neboli mysli. Poznají pak i to, k čemu jsou povoláni, totiž k bohaté věčné slávě, jaká je slíbena a dávána svatým čili dokonalým věřícím, a dále to, že Bůh má tu moc, aby je přivedl k nesmírnému věčnému bohatství a slávě.

19—20. O tom, že Bůh je mocen ve své dobrotě a lásce k nám přivést nás ke slíbenému oslavení, máme soudit podle toho, jak slavně ukázal svou moc na Ježíši Kristu, kterého vzkřísil a povznesl k sobě do nebe; Ježíš je totiž vzor, podle něhož i my máme být oslaveni.

21. Ježíš Kristus je povznesen nad všechny andělské bytosti, ať už je kdo jakkoliv jmenuje podle stupně jejich vznešenosti, moci a úřadu, a vůbec nad všechny bytosti, „jména", které se něčím zdají jak v pozemském trvání Božího království („tento věk"), tak v jeho dokonání po druhém příchodu Páně („budoucí věk").

22—23. Již v Řím 12, 5... a 1 Kor 12, 13—27 se apoštol dotýká nauky o Církvi jako tajemném, duchovním těle Kristově, aby věřícím ukázal, že mají žít mezi sebou v jednotě, neboť jako údy v těle jsou na sebe odkázány, tak i oni v životě Církve. Podle toho tedy bylo ono učení všeobecně známo. V Ef pak je blíže určuje, neboť už nemluví o vztahu věřících mezi sebou, nýbrž o jejich vztahu ke Kristu a o Kristově vztahu k nim. Je to jako vztah hlavy k tělu. Ježíš, na němž se podivuhodně ukázala Boží moc, který byl nade všechno povznesen a jemuž bylo Bohem všechno poddáno, tak nedozírně vznešený a důstojný, byl dán Bohem Církvi za hlavu, a to nade vším v ní. Takto zaujímá Ježíš Kristus v Církvi to nejpřednější a nejvznešenější postavení, podobně jako hlava má první a nejvznešenější místo v lidském těle, neboť ona celé tělo oživuje, řídí a spravuje. Z tak vzácné Hlavy plyne pak Církvi velká vznešenost, protože je Kristovým tělem. Celek věřících totiž tvoří organickou jednotu s Kristem jako se svou hlavou. Tím způsobem je také Církev doplněním mystického Krista, neboť bez duchovního těla by Kristus nemohl vykonávat úlohu vykupitele a posvětitele. Bez něho by mystickému Kristu něco chybělo, nedošel by své náplně, dokonalosti. Nebo podle jiného možného překladu: „který si všechny vším naplňuje"; on jako hlava má životní vliv na všechny údy Církve, neboť jim dává všechen nadpřirozený život.

 

2 I vás (oživil), když jste byli mrtvi pro své poklesky a hříchy, 2v kterých jste kdysi žili podle ducha tohoto světa, podle knížete, který má moc ve vzduchu, ducha to, který nyní působí v neposlušných lidech;

 

2, 1—10. Boží milosrdenství v díle vykoupení.

1. Hřích v nás totiž ničí posvěcující milost, počátek nadpřirozeného života.

2. „Svět", totiž lidé svým smýšlením odvrácení od Boha, kteří poslouchají ďáblových vnuknutí a svými hříchy a nevěrou jsou poddáni zlé moci. Podle tehdejších představ ďábel sídlí ve vzduchu a odtamtud vládne lidem.

 

3mezi nimi jsme i my všichni kdysi žili v žádostech svého těla, neboť jsme činili, co se tělu zachtělo a na mysl přišlo; i byli jsme od přirozenosti předmětem hněvu, jako i ostatní.

4Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, 5i když jsme byli mrtvi poklesky, oživil nás spolu s Kristem - milostí jste totiž spaseni - 6a spolu (s ním) nás vzkřísil a spolu (s ním) posadil na nebesích v Kristu Ježíši, 7aby ukázal v budoucím věku nesmírné bohatství své milosti v dobrotě vůči nám v Kristu Ježíši. 8Neboť milostí jste spaseni skrze víru; a to ne ze sebe, je to Boží dar; 9ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil. 10Jsme přece jeho dílo, neboť jsme byli stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.

11Proto pamatujte, že jste byli kdysi pohané podle těla - byli jste nazýváni neobřezanými od těch, kteří se nazývají obřezanými na těle lidskýma rukama, 12že jste byli onoho času bez Krista, odloučeni od izraelského společenství, cizinci úmluvám zaslíbení, a neměli jste naděje a byli jste bez Boha na tomto světě.

13Nyní však v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými krví Kristovou. 14Neboť on je náš pokoj, on, který obojí spojil vjedno a zbořil přehradovou stěnu, (zdroj) nepřátelství, když na svém těle 15 zrušil Zákon s jeho příkazy a ustanoveními, aby v sobě samém vzdělal dva v jednoho nového člověka, a tím zjednal pokoj,

 

3. „My", Židé, kteří také hřešili (Řím 3, 9. 23). „Od přirozenosti", pro náklonnost k hříchu v nás, které podléháme, a tím na sebe voláme Boží hněv.

4. O lásce, jediné pohnutce Boží k našemu vykoupení, viz i Tit 3, 5; 1 Petr 1,3; Jan 4, 10 a j.

5. „Oživil nás“ milostí, jíž žijeme ve spojení s Kristem.

6. 7. Křesťané povstali z hříchu k novému životu, a tím se připodobnili zmrtvýchvstalému Kristu. Jeho budou následovat i v tom, že budou jednou obdařeni nesmrtelností podle těla. To se stane „v budoucím věku“ neboli v době druhého příchodu Páně. Boží dobrota a sláva se na nás ukáže zjevně.

10. Bůh předem připravil a rozhodl, co máme dělat. Každý pak podle svého svobodného rozhodnutí pod vlivem Boží milosti má konat ty skutky, jak mu je ukazuje víra a svědomí. 11—22. Pokoj v národech, vzešlý z vykoupení Kristova.

11—12. V dnešní době, kdy všem národům a všem jednotlivcům je tak usnadněno poznání pravého Boha a skrze Ježíše Krista mají možnost přijít v Církvi ke smíření a k nadpřirozenému přátelství s bohem, těžko se vmýšlíme do smutného postavení pohanů, pro něž se zlatý věk rozplynul ve vzpomínkách; oni ani neměli naděje na lepší mesiášské doby jako Židé. Trochu pak chápeme, jak velké dobro jim přineslo křesťanství.

14. Židé jako vyvolený národ se stranili pohanů a střežili pro sebe zaslíbení o budoucí spáse a o lepších dobách pro náboženského člověka. Přišlo to až k nepřátelství mezi Židy a pohany a ke vzájemné nenávisti, jako by mezi nimi byla nepřekročitelná zeď. To naznačovalo i zábradlí na chrámovém prostranství v Jerusalemě, které nesměli pohané překročit pod trestem smrti, aby svou přítomností neznesvětili posvátné chrámové místo. Ježíš Kristus odklidil to nepřátelství a učinil z obou, ze Židů i z pohanů, jedno, totiž jeden vyvolený lid Boží, lid křesťanský.

15. Všelijaká nařízení a zákazy mojžíšského Zákona, jako nařízení o pokrmech, očistách a zákaz bližšího styku s ostatními národy, oddělovaly Židy od pohanů a zavdávaly příčinu k nepřátelství. Mojžíšský Zákon, pokud chránil na zemi víru v jednoho Boha a připravoval dobu dokonalejšího náboženství, byl užitečný. Ale když přišel Ježíš Kristus a slovem i skutkem zavedl dokonalé náboženství, o kterém určil, aby bylo hlásáno všem národům, vyplnil mojžíšský Zákon svou úlohu.

 

16a aby smířil s Bohem oba v jednom těle skrze kříž tím, že na něm usmrtil nepřátelství. 17A když přišel, zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, (kdo byli) blízko; 18neboť skrze něho my obojí máme přístup k Otci v jednom Duchu.

19Proto nejste již cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané svatých a z rodiny Boží; 20jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde základním úhelným kamenem je Kristus Ježíš; 21v něm je celá stavba spojena a roste ve svatý chrám v Pánu; 22v něm pak spolu i vy jste zbudováni v Boží příbytek v Duchu.

 

Takto Ježíš vymýtil náboženský rozdíl mezi Židy a jinými národy a všechny zahrnul do jednoho Božího království.

16. Není již rozdílu ani v účasti na Kristově oběti, jíž se stává stejně dítětem Božím jak Žid, tak pohan, když uvěří v Krista. Nejsou tedy již dva druhy lidí s hlediska náboženského, totiž Židé s výsadami vyvoleného lidu a pohané v zoufalém náboženském postavení, nýbrž je jen jeden lid Boží, křesťané.

17. „Byli daleko“ od Boha, totiž pohané neznalostí pravého Boha, jeho přikázání a zaslíbení; proti nim byli Židé „blízko“ Boha.

18. Celá Trojice se účastní našeho vykoupení.

19. Ve v 12 ukazuje apoštol, čím byli pohané; nyní pak ukazuje, k jaké blízkosti k Bohu křesťanstvím přišli. Jsou v Církvi, která je Božím domem a Boží rodinou (Gal 6, 10; 1 Tim 5, 8; 3, 15).

20. Církev je tu podána obrazem budovy jako 1 Kor 3, 9—17, kde je Kristus základem. Zde je jiná obměna téhož obrazu: základem jsou apoštolově s učením a mocí, svěřenou jim Kristem, a novozákonní proroci. Ježíš Kristus je pak úhelným kamenem, který spojuje dvě zdi a dává pevnost základům; tak spojil Židy i pohany v jednu duchovní stavbu. Je oním spojovacím kamenem, neboť víra v něho spojuje všechny lidi v jeden celek a všechny přivádí stejně k odpuštění hříchů a k milosti.

21. Všichni věřící jsou živými kameny v této stavbě, stále jich přibývá, rostou z duchovní síly Kristovy milosti a z posvěcení a oživení Duchem svatým v duchovní chrám, který bude dokonán v nebi.

 

3 Proto já, Pavel, vězeň Krista Ježíše pro vás, pro pohany,,, 2Přece jste snad slyšeli o správě Boží milosti svěřené mi pro vás, 3že zjevením mi bylo oznámeno tajemství, jak jsem již dříve krátce napsal; 4když to přečtete, můžete (z toho) pochopit moji obeznalost v tajemství o Kristu, 5které v dřívějších dobách nebylo oznámeno lidským synům tak, jako bylo nyní zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům v Duchu: 6že i pohané jsou spoludědici, spoluúdy a spoluúčastníky zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium. 7A jeho služebníkem jsem se stal podle daru Boží milosti, která mi byla dána podle působivosti jeho moci.

8Mně, nejmenšímu ze všech svatých, byla dána ta milost, zvěstovat pohanům nevystihlé bohatství Kristovo

 

3, 1—13. Pavlovo vyvolení k šíření díla vykoupení mezi pohany.

1. Pavel, vzpomenuv velkých dobrodiní, kterých se dostalo pohanům, chce za to vzdát díky Bohu. Ale přerušuje větu a ukazuje svoje povolání mezi pohany. Teprve ve v 14 vzdává díky. Nyní je vězněn pro svou horlivost o spásu pohanů; kvůli ní totiž on, Žid a farizej, byl Židy nenáviděn a obžalován (Skt ap 21, 29—29).

3. Bůh často připomínal Pavlovi jeho povolání k šíření evangelia mezi pohany a dal mu poznat v Písmě svatém, že pohané jsou povoláni k účasti ve vykupitelských dobrech.

5. I věřícím Židům bylo velmi těžké uznati, že i pohané se mají stát stejným způsobem účastni spásy od Mesiáše, který přece měl vzejít ze židovského národa. Bylo třeba Božího osvícení, aby to Žid, tedy i Pavel, poznal a uznal.

7. Boží moc se ukázala při obrácení Pavlově a stále ho doprovázela v jeho díle o obrácení pohanů. Tedy nepřičítá apoštol toto dílo sobě.

8. Nazývá se nejmenším mezi svatými čili věřícími při vzpomínce na to, že kdysi pronásledoval Církev.

 

9a objasnit všem, jak bylo uskutečněno tajemství, od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, 10aby přerozmanitá moudrost Boží se nyní stala skrze Církev zjevnou knížatům a mocnostem v nebesích, 11podle odvěkého úradku, který vykonal v Kristu Ježíši, našem Pánu. 12V něm smíme volně přistoupit s důvěrou (k Bohu) skrze víru v něho. 13Proto prosím, neklesejte na mysli pro má soužení za vás; vždyť jsou vaší slávou. 14Proto klekám na kolena před Otcem, 15od něhož se odvozují všechny rodiny na nebi i na zemi: 16uděliž vám podle bohatství své velebnosti moc, abyste jeho Duchem zesíleli v svém nitru, 17aby Kristus přebýval skrze víru ve vašem srdci; ať jste zakořeněni a založeni v lásce, 18abyste byli schopni pochopit se všemi svatými, jaká je šíře a délka, výška i hloubka, 19a poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, abyste byli naplněni veškerou plností Boží.

20Tomu pak, který je mocen učinit všecko, nesmírně více než zač prosíme nebo co chápeme, podle moci, která v nás působí, 21tomu budiž sláva v Církvi v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věkův. Amen.

 

10. „Skrze Církev", složenou ze všech lidí, která je rozdavatelkou Božích milostí, a tak pokračuje ve vykupitelském díle Kristově. Skrze ni se zjevuje a podivuhodně působí moudrost Boží, když přivádí ze smrti k životu, z hříšníků činí spravedlivé, zlořečeným zjednává požehnání, potupeným slávu atd.

12. „V něm", pro naše spojem s Kristem.

14—21. Díky Bohu a přání vzrůstu v díle vykoupení.

15. Od Boha pocházejí všechny kmeny, rody a rodiny, ať lidské nebo v přeneseném smyslu andělské, takže on je Otcem všech.

16. Křesťanovo nitro (doslova „vnitřní člověk") přijímá zákon spásy Kristovy a těší se z plnění vůle Boží. Je však třeba posilnění od Ducha svatého, nemá-li zase zvítězit jen pozemský a přirozený zájem člověka, odvádějící od Boha.

17. Když věříme a podle víry žijeme, máme stále na mysli Ježíše Krista; on je přítomen naší mysli a našemu srdci.

18. „Šíře a délka,,,“ obrazně vyjadřují velikost tajemství, jak Bůh uskutečnil své odvěké ustanovení, že všechny lidi bez rozdílu učiní účastný dobrodiní spásy skrze svého Syna.

19. Jako v 1, 23 jsou věřící, Církev, plností Kristovou, tak i zde jsou plností Boha čili Ježíše Krista. Církev s věřícími duchovně silnými, dokonalými ve víře, utvrzenými v lásce představuje souhrn vší dokonalosti; tak tvoři plnost Boží. Je to vznešený ideál, k němuž mají věřící vzhlížeti a k němu spěti.

20. Boží štědrost k nám je nepochopitelná.

 

4 Povzbuzuji vás tedy já, vězeň v Pánu: Žijte hodně toho povolání, kterým jste byli povoláni, 2s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí; snášejte se vespolek v lásce, 3snažte se zachovat jednotu ducha ve svazku pokoje. JJe jedno tělo a jeden Duch, jako jste také byli povoláni v jedné naději svého povolání. 5Je jeden Pán, jedna víra, jeden křest. 6Je jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a skrze všecky a ve všech.

 

4, 1—16. Povzbuzení k jednotě v pokoji a lásce.

3. Věřící se mají nejen snášeti navzájem v trpělivosti, ale mají se všemožně přičinit o zachování jednoty mezi sebou. Tu působí láska. K udržení této jednoty v lásce slouží pokoj.

4. Jednota Církve záleží vnitřně v tom, že Církev je jedno duchovní tělo Kristovo, má jednoho Ducha, který je duší Církve, a že všichni věřící jsou povoláni k jedné blaženosti u Boha.

5—6. Jednotu Církve tvoří dále to, že všichni věřící mají jednoho Pána, jeden zákon, totiž zákon víry, zjevené pravdy a pravidla pro život, všichni dostali při křtu stejné neviditelné znamení. Jednotu působí jeden nejvyšší činitel, Bůh, který dal všem stejnou přirozenost, je Otec všech, a proto všichni jsou navzájem bratři a tvoří jednu duchovní rodinu.

 

7Každému z nás pak byla dána milost podle míry Kristova daru. 8Proto se praví:

Vystoupil na výsost,

odvedl zajatce,

dal dary lidem.

9Co však jiného znamená,vystoupil' než to, že i,sestoupil' do nižších oblastí země? 10Kdo sestoupil je týž, kdo také vystoupil nade všechna nebesa, aby vše naplnil 11Ten také dal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné pak za pastýře a učitele, 12aby zdokonalili svaté k dílu služby, k vybudování Kristova těla, 13dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a poznání Syna Božího, v dokonalého muže, k míře vzrůstu Kristovy plnosti; 14abychom již nebyli jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud. 15Ale vyznávejme pravdu a rosťme v lásce ve všem k tomu, který je hlavou, Kristus. 16Z něho celé tělo, spojené a spjaté každým spojem, podle toho, jak je každému údu vyměřeno působit, vzrůstá k své výstavbě v lásce.

17Toto tedy pravím a dokládám se v Pánu: Nežijte už, jak i pohané žijí v svém planém myšlení. 18Mají rozum zatemnělý, jsou odcizeni Božímu životu pro nevědomost, která je v nich, pro zatvrzelost jejich srdce. 19Oni totiž otupěli a oddali se neřestnosti, takže chtivě dělali všelikou nečistotu.

20Ale vy jste se tak nenaučili na Kristu. 21Přece jste o něm slyšeli a o něm jste byli vyučeni podle pravdy, jak je v Ježíšovi, 22že se máte zbavit starého člověka s dřívějším způsobem života, který hyne na klamné chtíče, 23obnovit se však svým duchovním smýšlením 24a obléci nového člověka, který je stvořen podle Boha v pravdivé spravedlnosti a svatosti. člověka, který je stvořen podle Boha v pravdivé spravedlnosti a svatosti.

 

7. Každému věřícímu se dostává od Krista tolik milostí, kolik jich potřebuje k životu v Církvi, aby byl živým jejím údem.

8—9. Ze Žl 67, 19 dokazuje, že Ježíš byl povznesen do nebe, odkud dává věřícím potřebné duchovní dary. Dříve však sestoupil do předpeklí, které je tu nazváno nižšími oblastmi země, aby oznámil vysvobození spravedlivým lidem, kteří tam na ně čekali.

10. „Vše naplnil", totiž Církev rozličnými milostmi a dary, potřebnými k jejímu vzrůstu.

11 —12. Vypočítává různé úřady v Církvi, které jsou určeny k tomu, aby pomáhaly věřícím k plnění úkolu jim vlastního v životě Církve. Každý totiž má svou dokonalostí přispívat k zdokonalení duchovního těla Kristova, společnosti věřících, Církve. „Evangelisté“ nejsou tu spisovatelé evangelií, nýbrž misionáři u pohanů.

13—14. Společná dokonalost záleží v tom, že všichni se drží jedné víry a nedají se zviklat nepravým učením, že činí pokroky v poznání Ježíše Krista a jeho vykupitelského díla a že se všichni snaží o ctnostný život, následujíce příkladu Kristova; Ježíš má tuto božskou dokonalost v plném rozsahu a nic k ní již nemůže být přidáno. Ona je mírou snahy celé Církve o dokonalost. Až jí Církev dosáhne, i duchovní tělo Kristovo bude mít plnost dokonalosti.

15. Oddaností pravdě, následováním Krista se naše láska k němu víc očišťuje a roste.

16. Obrazně popisuje vzájemný vztah a vliv věřících v Církvi při snaze o její zdokonalení. Duchovní síly a pomoci se dostává každému od hlavy - Ježíše Krista; ten udržuje duchovní tělo v celosti a životní jednotě. Nadpřirozený vliv od Hlavy do jednotlivých údů zprostředkují rozmanité úřady (spoje) podle duchovní činnosti každému vlastní a jemu vyměřené, a touto vzájemnou činností rostou všechny údy k dokonalosti (Kol 2, 19). Hybatelem v této činnosti je láska, v níž také dokonalost vyvrcholuje.

17—24. Třeba se provždy vymanit z pohanského ovzduší a žít novým způsobem.

17. Podobně líčí život pohanů v Řím 1, 21,.,

22—24. K novému životu se dospívá tím, že se zbavíme starého člověka (srov. Řím 7, 6; Kol 3, 9) neboli musí se člověk vzdát náboženské nevědomosti, která vede k nemravnosti, dále se obnovovat podle přijaté víry a podle ní vše posuzovat. To znamená odít nového člověka, znovu zrozeného a přetvořeného milostí jak ve vnitřním smvšlení, tak ve skutcích.

 

25Proto odložte lež a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jsme vespolek údy. 26Hněváte-li se, nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem; 27ani nedávejte místa ďáblovi. 28Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a vydělává si vlastníma rukama majetek, aby měl z čeho udělovat tomu, kdo má nouzi. 29Žádné špatné slovo ať vám nevychází z úst, ale jen dobré slovo, jak je ho třeba ke vzdělání, aby sdělilo milost posluchačům. 30A nezarmucujte svatého Ducha Božího, kterým jste byli poznamenáni ke dni vykoupení. 31Ať se od vás vzdálí veškerá hořkost, zlost, hněv, křik a utrhání se vší zlobou. 32Bud'te spíše k sobě navzájem dobrotiví, milosrdní, jeden druhému odpouštějte, jak i vám Bůh odpustil v Kristu.

 

25—32. Nové vzájemné vztahy ve ctnosti.

25. Lež je hřích protisociální.

26—27. Hněv, pokud je ho třeba, nemá být ne-mírný a na škodu bližního. „Slunce ať nezapadá...“: třeba co nejdříve odklidit příčinu hněvu a urážku napravit. Nezřízený hněv vhání člověka do rozličných zel, kazí soudnost, dává špatné rady, a takto může učinit z člověka nástroj satanův.

30. Špatné slovo, nehodné křesťanských úst, zarmucuje Ducha svatého, který v nás bydlí a vložil do nás lásku (Řím 15, 30). Neviditelné znamení, které vtiskl do duše, ukáže se v den vykoupení čilí v den soudu

 

5 Napodobujte tedy Boha jako milované děti 2a žijte v lásce, jako i Kristus vás miloval a vydal sebe za nás Bohu v úplnou oběť s líbeznou vůní.

3Smilství však a všeliká nečistota nebo lakomství ať není mezi vámi ani jmenováno, jak se sluší na svaté; 4ani ne obojaké, pošetilé a šaškovské mluvení, to se nesluší; ale spíše děkování. 5Neboť to si dobře zapamatujte, že žádný smilník nebo nečistý nebo lakomec, to je modloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a Božím.

6Nedejte se od nikoho svádět marnými řečmi; neboť pro tyto věci přichází hněv Boží na neposlušné lidi. 7Proto s nimi nic nemějte! 8Byli jste ovšem kdysi tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako účastníci světla; 9ovoce světla však záleží ve vší dobrotě a spravedlnosti a pravdě. 10Zkoumejte, co se líbí Pánu, 11a neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je i kárejte; 12vždyť je hanebné už jen mluvit o tom, co oni pášou potají. 13Když však něco je káráno, vychází světlem najevo; neboť všecko, co je najevě, je světlo. 14Proto se praví:

Probuď se ty, co spíš,

a vstaň z mrtvých,

a zasvitne ti Kristus!

15Dejte tedy dobrý pozor, jak máte žít, ne jako nemoudří, nýbrž jako moudří, 16že využijete času, neboť dny jsou zlé. 17Proto nebuďte nerozumní, nýbrž chápejte, co je vůle Páně.

18A neopíjejte se vínem, je v tom prostopášnost, ale naplňte se Duchem;

 

5, 1—20. Následovníci Boha se varují tělesných hříchů.

11. „Neplodné skutky", nejen proto, že nepřinášejí užitek pro život věčný, ale i proto, že působí věčnou smrt (Řím 6, 23).

14. Kdo křtem povstane z hříchů, je osvícen pravdou a příkladem Kristovým, jako ten, kdo ráno vstává, je ozářen světlem vycházejícího slunce.

16. „Dny jsou zlé“ pro různá a mnohá pokušení tohoto života. Proto nás naučil Ježíš Kristus modlit se: „A neuvoď nás v pokušení.“ Kdo dobrým životem vyplňuje dny svého života, obrací zlé dny v dobré a získává v nich zásluhy pro věčný život.

 

19mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních, pějte a hřejte Pánu svým srdcem; 20děkujte stále za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci.

21Buďte si navzájem poddáni v bázni Kristově: 22Ženy svým mužům jako Pánu, 23protože muž je hlava ženy, jako Kristus je hlava Církve, on, Spasitel tohoto těla. 24 Ale jako Církev je poddána Kristu, tak i ženy mužům ve všem.

25Muži, milujte manželky, jak i Kristus miloval Církev a sám sebe vydal za ni, 26aby ji posvětil ve vodní koupeli slovem, 27aby si sám připravil Církev slavnou, která nemá poskvrny nebo vrásky nebo čehokoliv takového, ale aby byla svatá a bezúhonná. 28Tak i mužové mají milovat své ženy jako vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, sám sebe miluje. 29Neboť nikdo nikdy neměl v nenávisti své tělo, ale živí a chová je, jak i Kristus Církev, 30protože jsme údy jeho těla. 31Prořo opustí člověk otce i matku a přilne k své manželce, a budou dva jedno tělo. 32Toto tajemství je velké, pravím to však ve vztahu ke Kristu a k Církvi. 33Ale i vy všichni do jednoho milujte svou manželku jako sami sebe; manželka pak ať se bojí muže.

 

19. Jde nejspíše o zpívání žalmů a náboženských písni, jak bylo od počátku Církve zvykem při shromážděních (Skt ap 4, 24; 16, 25; Kol 3, 16).

21—6, 9. Křesťanské povinnosti v rodině.

22. „Jako Pánu"; má totiž vidět v mužovi obraz Ježíše Krista (1 Kor 11, 3). Evangelium povzneslo ženu v náboženském životě na roven muži; její postavení k mužovi, vyplývající z přirozeného řádu, se tím ovšem nemění.

23. Mužovo vyšší postavení nad ženou ho zavazuje k tomu, aby ji řídil a chránil, podobně jak činí Ježíš své Církvi.

24. Předpokládá se totiž, že muž je křesťan; muže nekřesťana nemůže žena poslouchat, jde-li o něco proti křesťanskému životu.

25. Jako ženě je dána za příklad poslušnost Církve, tak mužovi zase láska Kristova k Církvi. On pak za Církev obětoval v lásce svůj život. Ani nejkrásnější slova nepovzbudí k manželské lásce tak jako tento příklad Kristův. Apoštol tu podal nejvznešenější a nejčistší pohnutku k manželské lásce.

26. „Vodní koupel“ je svatý křest, který byl na počátku udělován ponořením do vody. „Slovo“ je formule, která byla pronášena při křtu a s obmytím vodou působí očistu od hříchů.

27. Ježíš Kristus je snoubenec, Církev snoubenka. Sám si ji připravil, jedinou snoubenku. Vše, co Církev má, je od Krista. Nevzal si snoubenku proto, že již byla bohatá, svatá a čistá, ale vzal si ji proto, aby ji svatou učinil a dary své lásky ji zahrnul. Zbavil ji všeho, co by kazilo dojem při pohledu na její duchovní krásu a co by ji zbavovalo duchovní milostnosti. Takto je svatá, vší ctností vyzdobená a bezúhonná, t. j. prosta vší mravní nespořádanosti.

28. Když tedy Ježíš ukazuje tolik obětavé lásky k Církvi, duchovnímu svému tělu, zavazuje jeho příklad muže, aby stejnou měrou obětavě milovali své manželky, své tělo. Manželka tvoří s mužem jako jedno „já.“

31. Místem z Gn 2, 24, o ustanovení manželství mezi Adamem a Evou, ukazuje apoštol skutečnost manželské lásky, vloženou do obou manželů samým Stvořitelem. Tato skutečnost je patrná z toho, že opouštějí ty nejbližší a stávají se jedním tělem. Jak by tedy muž mohl nemilovat svou manželku, když s ní tvoří takovou přirozenou jednotu?

32. Apoštol, připomenuv z Písma svatého jednotu těla v manželství, dotýká se tajemného smyslu, jaký Stvořitel vložil do manželství. Tak blízký vztah a těsné spojení mezi manžely duchovně totiž znamená důvěrné spojení Ježíše Krista s Církví,

jeho duchovní snoubenkou. Bůh, který řídí dějiny a před nímž je budoucnost jako přítomnost, již prvním manželstvím předobrazil budoucí vztah svého vtěleného Syna ke společnosti jím vykoupených věřících, Církvi. Je to vztah pro Církev životní, zakládající se na neustálém sdělování pravdy, milosti, řízení, lásky a celého nadpřirozeného a věčného života. Manželství mezi lidmi, které podle vůle Stvořitelovy zobrazuje, je v tom směru opravdu veliké tajemství.

 

6 Děti, poslouchejte svých rodičů v Pánu, neboť to je spravedlivé. 2Cti otce svého i matku - to je první přikázání se zaslíbením: 3aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.

4A vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v kázni a v napomínání Páně.

5Otroci, poslouchejte svých tělesných pánů s bázní a uctivostí v upřímnosti svého srdce jako Krista; 6neslužte jen na oko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, nýbrž jako služebníci Kristovi, kteří ze srdce plní Boží vůli. 7Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem, 8neboť víte, že každý, ať otrok či svobodný, učiní-li co dobrého, zase to dostane od Pána. 9A páni, jednejte s nimi stejně. Zanechejte vyhrůžek, vždyť víte, že jejich i váš Pán je v nebesích; a on nestraní. 10 Konečně, buďte silní v Pánu a v jeho všemohoucnosti. 11Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. 12Neboť nevedeme zápas proti krvi a tělu, ale proti knížatům a mocnostem, proti vládcům světa této temnosti, proti zloduchům v oblasti nebes. 13Proto vezměte na sebe plnou výzbroj Boží, abyste mohli odolat v den zlý, a po těžkém boji pevně státi. 14Stůjte tedy a buďte opásáni na bedrech pravdou, oděni v pancíř spravedlnosti 15a obuti na nohou pohotovostí evangelia pokoje. 16K tomu ke všemu vezměte štít víry, kterým byste mohli uhasit všechny ohnivé šípy toho ničemníka.

 

6, 1. „V Pánu": vzájemné povinnosti dětí k rodičům a naopak třeba plnit v tom duchu, že jsou výrazem vůle Boží. Z toho také plyne, že poslušnost nemůže být požadována, jde-li o něco proti vůli Boží; Ježíš Kristus svou poslušností k Otci, iMarii a Josefovi se stal vzorem pro všechny.

2—3. Octu k rodičům nařizuje čtvrté přikázání Boží (Ex 20, 12). Nazývá se „prvním“ pro svou důležitost pro děti; ony je mají plnit i proto, že je k němu připojen slib požehnání blaha nejen pozemského, ale i věčného (podobně se praví o zbožnosti 1 Tim 4, 3).

4. I poddaní synové mají smysl pro spravedlnost a vědí o své důstojnosti. Proto třeba se k nim chovat spravedlivě a pozorně. Rodiče se nemají řídit ve výchově jen svou vůlí, ale mají vést děti s přísností k mravnosti, jako zástupci Boha a Církve.

5—6. Stav služebnosti (tehdy otroctví) není překážkou na cestě ke křesťanské dokonalosti. Bůh neposuzuje člověka podle jeho vnějšku, nýbrž podle vnitřního smýšlení, s jakým vykonává povinnosti svého stavu. Apoštol tu podává služebníkům rady, jak i ve svém stavu ponížení mohou přijít k osobní dokonalosti následováním Krista.

9. Křesťanští páni mají konat své povinnosti k poddaným s nadpřirozeným smýšlením; mají si být vědomi toho, že jsou s poddanými stejným způsobem údy duchovního těla Kristova. Proto je nemají trestat s tou přísností jako pohanští páni, kteří nemívají smyslu pro spravedlnost a pro lásku.

10—17. Křesťanská výzbroj k duchovnímu boji.

11. „Zbroj Boží", neboť Bůh nám dává prostředky k duchovnímu boji a s nimi i sílu k vítězství, ano sám v nás bojuje.

12—13. „Krev a tělo", označení člověka jako slabého tvora podle jeho přirozenosti proti bytostem duchovým. Těmi jsou zde míněni zlí duchové a jejich moc je naznačena názvy: knížata, mocnosti. Vládnou světu a řídí ho, neboť množství lidí je prostoupeno hříchy. Takto zlí andělé pro svou zlobu a lidé pro své hříchy tvoří říši temnoty. Sídlem zloduchů je vzduch (viz k 2, 2). Člověk tedy nevede boj s někým sobě rovným, ale s nepřítelem, který ho převyšuje svou přirozeností a mocí. Proto má užít všech prostředků Bohem mu daných, chce-li obstát v den silného náporu takového nepřítele.

14—15. „Být opásán na bedrech", t. j. být připraven životem podle Kristovy pravdy. „Pancíř spravedlnosti", všestranný ctnostný život, čímž se stává křesťan nezranitelným. „Obuti...“, t. j. být horliví v dobrém životě, jak k tomu vybízí evangelium, které dává pokoj a s ním jistou naději ve vítězství.

 

17Uchopte také přilbici spásy a meč ducha, to je slovo Boží.

18Každou modlitbou a prosbou se modlete v každou dobu v duchu; a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí v modlitbě za všechny svaté, 19i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když promlouvám, abych s odvahou činil známým tajemství radostné zvěsti, 20jejímž hlasatelem jsem v okovech, abych si v tom počínal odvážně, jak je mou povinností mluvit. 21 Abyste pak věděli i vy, co je se mnou, co dělám, všechno vám oznámí Tychikus, milovaný bratr a věrný pomocník v Pánu; 22poslal jsem ho k vám právě proto, abyste se dověděli, jak se nám daří, a aby potěšil vaše srdce.

23Pokoj bratřím a láska s vírou od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. 24Milost se všemi, kdož milují našeho Pána Ježíše Krista láskou nehynoucí.

 

16—17. „Štít víry", neboť víra, počátek to nadpřirozeného života v nás, také jej chrání proti zlomyslným útokům satanovy lži. „Přilbice spásy", důvěra ve spásu, kterou dá Kristus (podobně jako on zvítězil nad satanem slovem Božím: Mt 4, 4-10; srov. Mt 10, 19; Žid 4, 12).

18—22. Výzva k modlitbě a osobní zprávy.

18. „V duchu"; pravá modlitba vychází z nitra věřícího člověka, prodchnutého Boží přítomností. Třeba chránit vnitřní život a spojení s Bohem nezanedbávat, čili musíme bdít, chcem-li trvat v takové modlitbě.

19. Neprosí za to, aby byl vysvobozen ze žaláře, nýbrž za to, aby i v něm mohl sloužit Kristově dílu šíření evangelia; tak málo mu záleželo na pozemském pohodlí a tak zcela byl oddán Kristu a duším.

23. Předložka „od“ se vztahuje stejně k Bohu Otci a Ježíši Kristu, neboť oba jsou jedním pramenem, z kterého se nám dostává nadpřirozeného pokoje a Boží lásky.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA FIL1PPANÚM.

Město Filippy, nazvané tak po Filipovi, otci Alexandra Vel., leželo v Makedonii u severního břehu Egejského moře; dnes se nazývá Filibejdík. Je to první evropské město, které sv. Pavel na své druhé apoštolské cestě kolem r. 52 navštívil a tam křesťanskou obec založil (Skt ap 16, 11,,,). Zastavil se tam i na třetí cestě (Skt ap 20, 6).

Filippané se věrně drželi evangelia, jak jim je hlásal Pavel, a přilnuli k němu upřímnou láskou, jak plyne z toho, že ho dvakrát hmotně podepřeli (Filip 4, 18). Hmotnou podporu — a ne malou — poslali mu pak i do vězení v Římě prostřednictvím Epafroditovým. Při té příležitosti jim Pavel napsal list, v kterém i on ukazuje svou upřímnou otcovskou lásku k nim. Píše nenucené, podobně jako v 2 Kor. Je to nejsrdečnější list Pavlův. Napsal jej ke konci svého věznění v Římě, v prvních měsících r. 63.

Po obvyklém pozdravu a děkování (1, 1-11) obeznamuje Filippské se svým postavením v žaláři, že mu dovoluje být apoštolsky činný. Kromě okovů doléhá na něho i jiná bolest ze strany některých kazatelů a pak nejistota, co s ním bude. Ale s obojím se apoštolsky vyrovnává a doufá v brzké propuštění (12-26).

Potom je povzbuzuje, aby zachovávali mezi sebou svornost a jednotu, a to opravdovou pokorou; povzbuzuje k ní příkladem Kristovým, který sestoupil s nejvyššího stupně vznešenosti do nejhlubšího pokoření, aby nás spasil (1, 27-2, 11), Mají pečovat o svou spásu vzorným křesťanským životem uprostřed pohanského světa (2, 12-18). Doporučuje pak Timotheje, kterého zamýšlí k nim poslat. Prozatím posílá Epaťrodítu, uzdraveného z těžké nemoci (2, 19-30).

V druhé části varuje před nepravými učiteli ze židovstva a před jejich mravy. Mají spíše následovat příkladu Pavla, který jde za věčnou odměnou a pohrdá vším neužitečným na této cestě (3-4, 1). Napomíná pak dvě paní, aby se smířily, a všechny vybízí k radosti a k ctnostnému životu ve všem (4, 2-9).

Ke konci děkuje za hmotný příspěvek, z kterého má radost proto, že tím více duchovního dobra přinese Filippským (4, 10-20). A končí pozdravy a žehnáním.

Z listu lze soudit na dobrý stav v této křesťanské obci. Věřící se neodchýlili od správné cesty spásy, které je apoštol vyučil, takže je mohl bez nadsázky nazvat „světly ve světě“ (2, 15). Drželi se apoštola, jak ukazuje i jejich péče o jeho pozemské potřeby (4, 19). Jinde se sv. Pavel nerad dával podporovat, třebaže si toho zasluhoval pro své práce. Když tedy u nich učinil výjimku, třeba z toho usuzovat, že byl přesvědčen o jejich spolehlivosti ve víře a ve ctnostném křesťanském životě. Nebylo tedy třeba něco napravovat, co se týkalo všech, nýbrž jen povzbudit k dalším pokrokům v křesťanství. A v tomto duchu povzbuzení a vedení k dalšímu zdokonalování je psán celý list. Mohl jim tak psát právě proto, že stav křesťanské obce byl dobrý.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA FILIPPANŮM.

1 Pavel a Timothej, služebníci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši s biskupy a jáhny ve Filippech. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

3Děkuji svému Bohu, kdykoliv na vás vzpomínám, 4a při všech svých modlitbách prosím s radostí vždycky za vás za všechny, 5pro vaši účast v evangeliu od prvního dne až do této chvíle. E6Mám důvěru právě v to, že ten, který počal ve vás dobré dílo, dokoná je až ke dni Krista Ježíše. 7Vždyť je spravedlivé, abych já o vás o všech takto smýšlel, protože vás mám v srdci, vás všechny, kteří jste spoluúčastníky v mé milosti jak v mých okovech, tak při obraně a utvrzování evangelia. 8Neboť Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím v srdci Krista Ježíše!

9A o toto se modlím: Nechť se vaše láska víc a víc rozmáhá v poznání a ve všeliké zkušenosti, 10a.byste dovedli rozlišit, čemu třeba dát přednost, abyste byli čistí a bezúhonní ke dni Kristovu, 11naplnění ovocem spravedlnosti skrze Ježíše Krista, k slávě a chvále Boží.

12Chci však, bratři, abyste věděli, že mé postavení spíše přispělo ke zdaru evangelia, 13takže se celému dvoru a všem ostatním stalo známým, že jsem v okovech pro Krista. 14I většina bratří v Pánu se mými okovy vzchopila, že ještě odvážněji mluví bez bázně Boží slovo.

15Někteří sice hlásají Krista i ze závisti a hádavosti, jiní však i z dobré vůle. 16Tito z lásky, neboť vědí, že jsou určeni k obraně evangelia; 17oni však hlásají Krista ze sobeckosti, ne z čistého úmyslu; domnívají se, že mi v okovech způsobí soužení. 18Než co na tom? Jen když je hlásán Kristus, ať jakkoli - zde s vedlejším úmyslem, tam upřímně; a z toho se raduji. Ale budu se i dále radovat, 19vždyť vím, že se mi to obrátí ke spáse vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista, 20jak toužebně očekávám a mám naději, že v ničem nebudu zahanben, nýbrž zcela zjevně, jako vždycky i nyní, Kristus bude zveleben na mém těle, ať životem, ať smrtí.

 

1, 1—11. Pozdrav, díky za spoluúčast v apoštolově práci a modlitba.

5. Vděčně vzpomíná na jejich účast v šíření evangelia; projevili ji tím, že Pavla hmotně podporovali, aby se mohl více věnovat jeho hlásání.

6. Milosti Boží je třeba nejen k uvěření, ale i k vytrvalosti v životě podle víry až do Kristova dne čili slavného příchodu Páně na konci světa k soudu nad lidstvem. Často jej připomíná a vzbuzuje touhu po něm.

7. „Milostí“ nazývá to, že může trpět pro evangelium a v utrpení je ještě hlásat. Filippané jsou jí účastni tím, že s Pavlem cítí, za něho se modlí a hmotně ho podporují.

8. Tak vroucně všechny miluje a na ně vzpomíná! Nikdo o tom nesmí pochybovat. Je to láska nadpřirozená, kterou má Ježíš Kristus.

9. Sám nemůže přijít, aby je povzbudil v lásce, ve snaze o dokonalost, a proto prosí za rozmnožení jejich lásky k Bohu a k bližnímu. K tomu je třeba duchovního porozumění pro nadpřirozený život a praktického smyslu pro to, co v té či oné chvíli prospěje podle lásky k duchovnímu dobru. Tak zůstanou nedotčeni od zkažeností tohoto světa.

12—26. O apoštolově stavu a činnosti v žaláři.

12—13. Zdálo se, že vězněni bude Pavlovi překážkou v jeho apoštolské práci, ale naopak: jeho okovy se roznesla známost o Kristu v místech, kam by bylo Pavlovi nemožné se dostat, kdyby byl na svobodě. Je to pretorium, kde byla ubytována císařská stráž. S ní přicházel Pavel do styku a mnohé z nich obrátil.

15—18. Nejde o to, že by v kázání těchto učitelů evangelia bylo něco vadného v učení; to by se o nich Pavel jinak vyjádřil a neprojevoval by na konci radost i z jejich práce. Jde spíše o to, že si tito hlasatelé evangelia počínali příliš sebevědomě v díle Božím a podle toho se chovali k vězněnému Pavlovi. Na tom mu nezáleží, jen když je známost o Kristu šířena. A tak bolest, kterou mu způsobili, nakonec se mu obrátila v radost.

19—20. Nic nemůže zlomit Pavlova ducha a vzít mu radostnou naději. Vždyť patří cele Pánu i se svým apoštolským dílem. Sílu mu dávají modlitby věřících, duchovní spojení se všemi a Duch, kterého mu dal Ježíš Kristus. Ať to s ním dopadne jakkoliv, ať bude propuštěn ze žaláře nebo bude odsouzen k smrti, bude na jeho těle oslaven Kristus i nyní, jak byl oslaven jeho dřívějšími apoštolskými pracemi a utrpeními (2 Kor 11,23...).

 

21 Vždyť Kristus je pro mne život a smrt zisk. 22Avšak žít v těle by pro mne znamenalo plodnou práci; a nevím, co volit. 23Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem, a to je nadmíru lepší; 24ale zůstat v těle je nutnější pro vás. 25A o tom jsem jist a vím to, že zůstanu, a dlouho zůstanu vám všem k vašemu prospěchu a k radosti z víry, 26abyste setím hojněji mohli mnou chlubit v Kristu Ježíši, když zase k vám přijdu.

27Jen se chovejte důstojně evangelia Kristova, abych, ať přijdu a vás uvidím, či ať jsem nepřítomen, slyšel o vás, že pevně stojíte v jednom duchu, když jako jedna duše společně zápasíte pro víru v evangelium 28a nedáváte se v ničem zastrašovat protivníky; to je pro ně znamením záhuby, pro vás však spásy, a to od Boha. 29Neboť se vám dostalo milosti pro Krista, nejen to, abyste v něho věřili, nýbrž i to, abyste pro něho také trpěli; 30máte týž zápas, jaký jste viděli na mně a o jakém nyní u mne slyšíte.

 

21—22. Apoštol žil pro Ježíše Krista; ten je středem jeho života, činnosti a cílem jeho naděje a tužeb (Gal 2, 20; Řím 6, 11 a j.). Proto zemřeli, nic neztratí, naopak život jeho duše v Kristu bude dokonán a na věky zajištěn ještě před druhým příchodem Páně. Bude-li si však přát zůstat na živu, může ještě mnoho vykonat pro rozšíření evangelia, a tím pro slávu Boží a Kristovu. Neví, co z obojího vyvolit.

27—2, 11. Povzbuzuje k jednotě v pokorném životě po příkladu Kristově.

27—28. Výzva k životu podle evangelia a k větší jednotě mezi nimi je dána proto, aby byli duchovně silnější proti náporu protivníků. Jimi se rozumí pohanské náboženství, protože to ovládalo i veřejný i rodinný život. Pohanský svět měl pro křesťany jen pohrdání a neporozumění, a to právě i mohlo mnohé zeslabit. Proto věřící mají tvořit silnou ucelenou jednotu proti světu pohanskému. Tím oddělením, jednotou podávají důkaz budoucího oddělení při soudu, při němž nevěřící budou odsouzeni, věřící však dojdou spásy.

29. Nazývá milostí i utrpení, neboť je-li v duchu křesťanském snášeno, je to známkou našeho spojení s Ježíšem Kristem a cestou ke spáse. (Řím 5, 3...; 7, 18...).

 

2 Je-li proto nějaká útěcha v Kristu, je-li nějaké ulehčení z lásky, je-li nějaké duchovní společenství, nějaký soucit a milosrdenství, 2naplňte mou radost, abyste byli téhož smýšlení, měli touž lásku, byli jednomyslní, jednoho smýšlení; 3abyste nebyli v ničem sobečtí ani chtiví marné slávy, ale v pokoře pokládejte jeden druhého za lepšího než sebe samé. 4Nehleďte každý jen na vlastní dobro, nýbrž každý i na dobro druhých.

5Mějte v sobě to smýšlení, které je v Kristu Ježíši: 6Ačkoliv má božskou přirozenost, nic nedbal na svou vznešenost, že je rovný Bohu, 7nýbrž zřekl se sám sebe, když vzal na sebe služebnou přirozenost a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl shledán jako člověk, 8ponížil sám sebe, když se stal poslušným až k smrti, a to k smrti kříže.

 

2, 1—2. Tklivým a zároveň povzneseným způsobem v nich probouzí vůli ke vzájemné duchovní podpoře a lásce, k duchovní jednotě a vzájemnému soucítění; prosí je o to, aby jeho srdci takto způsobili radost.

3—4. Ukazuje, co ohrožuje jednotu mezi věřícími, totiž sobeckost a vynášení se nad druhé, a co podporuje jednotu a svornost, totiž pokora a nezištný zájem o dobro druhých, který vyžaduje odříkání se sebe samého.

5—8. Mají mít pokorné smýšlení a ducha odříkání, jaké bylo u Ježíše Krista. Ačkoliv byl a zůstal Bůh, jako by nedbal na svou nekonečnou vznešenost, když viděl bídu lidských duší, a snížil se k nim. Zřekl se svého výsosťného postavení a vzal na sebe lidskou přirozenost, která je jen něco otrockého, máme-li na mysli Boží vznešenost. Stal se člověkem jako ostatní lidé, nejen zdánlivým, nýbrž skutečným. Jako skutečný člověk se projevil tím, že žil v podmínkách ubohého lidského života na zemi a jednal jako člověk. Ale ponížil se ještě hlouběji, než si možno o Bohu představit a kam by se člověk dovedl dobrovolně snížit, totiž až k potupné smrti zločinných otroků na kříži. A to učinil z poslušnosti k svému Otci, aby nám prospěl k spáse. Taková je nedostižná hloubka Kristova snížení: od vrcholu božství až po člověka ze všech nejopovrhovanějšího.

 

9Proto také ho Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nade všecko jméno, 10aby ve jménu Ježíšově pokleklo každé koleno nebešťanů, pozemšťanů a podzemšťanů, 11a aby každý jazyk vyznal, že Pánem je Ježíš Kristus, k slávě Boha Otce.

12Proto, moji drazí, jak jste vždycky poslechli, pracujte s bázní a s chvěním o své spáse, nejen jako v mé přítomnosti, nýbrž mnohem více nyní v mé nepřítomnosti. 13Vždyť Bůh sám to působí ve vás i chtění i konání podle své blahovůle. 14Všechno čiňte bez reptání a rozumování, 15abyste byli bez úhony a čistí, Boží děti bez poskvrny uprostřed špatného a převráceného pokolení, mezi nimiž svítíte jako světla ve světě. 16Držte slovo života, mně k chloubě pro den Kristův, že jsem neběžel nadarmo ani se nadarmo nenamáhal. 17Než má-li být má krev prolita v úlitbu při obětování a přisluhování vaší víry, raduji se a raduji se spolu s vámi se všemi. 18Stejně však i vy se radujte a mějte radost se mnou!

19Doufám v Pánu Ježíši, že k vám brzy budu moci poslat Timotheje, abych i já byl dobré mysli, až se dovím, jak se vám daří. 20Nemám totiž nikoho, kdo by tak smýšlel a tolik upřímně pečoval o vaše věci; 21neboť všichni se honí za svými zájmy, ne za zájmy Krista Ježíše. 22Víte, jak se osvědčil, že jako dítě s otcem sloužil se mnou v evangeliu. 23Toho tedy doufám poslati, jakmile uvidím, na čem jsem; 24mám však důvěru v Pána, že i sám brzy přijdu. 25Zatím jsem však pokládal za nutné poslat k vám Epafrodita, svého bratra a spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste poslali, aby mi přisluhoval v mých potřebách.

 

9—11. Pro toto ponížení a za poslušnost si Ježíš Kristus zasloužil, aby ho Bůh povýšil v lidské přirozenosti na nejvyšší stupeň slávy. „Dal mu jméno", důstojnost, vznešenost tak velikou, která převyšuje vznešenost kterékoli bytosti mezi anděly, kterékoli moci na zemi a moci satanovy, neboť i satan musí uznat Kristovu vznešenost (1 Kor 15, 24—26; Zjev 5, 12). Pokleknutí je projev uznání Kristovy výsostné důstojnosti. Všichni musí vyznat a ctít vznešenost Kristova jména Ježíš, t. j. Spasitel; uznat, že je Pánem všeho.

12—18. Další povzbuzení k dokonalejšímu životu.

12—13. Máme s bázní pracovat o své spáse, protože bez pomocné milosti Boží nemůžeme nic chtít vykonat pro svou spásu, a teprve ne tuto vůli provést skutkem. Tedy člověk si nemůže slibovat, že sám od sebe vytrvá v dobrém až do konce. „S chvěním", abychom se něčím neznelíbili Bohu, na jehož milosti vše závisí.

16. Pavel rád užívá obrazů z tehdejšího sportovního života pro činnost křesťanů a svou (1 Kor 9, 26; Gal 2, 2; 2 Tim 4, 7).

17—18. Víru Filippských a život podle ní si představuje jako oběť (Řím 12, 1; 15, 16), kterou on přináší Bohu. Sám pak by rád přidal k této úlitbě vlastní krev, bude-li třeba, a tím dovršil svou radost.

19—30. Pavlova apoštolská starost o ně.

19. Pavel dovedl vždy ocenit ty, kdo spolu s ním pracovali a věnovali mu pozornost, a velmi si vážil jejich nezištné práce pro evangelium. Splácí jim to tím, že je s důvěrou a vřele doporučuje i těm věřícím, kteří jsou mu velmi drazí. K jeho nejvytrvalejším a nejlepším spolupracovníkům ná ležel Timothej.

25. Stejně vřele doporučuje Epafrodita. Byl to nejspíše jeden z představených církve ve Filippech. Byl poslán Filippskými s darem pro Pavla a snad i proto, aby mu pomáhal podle potřeby. Byl však zdržen nemocí, a proto se Pavel snaží zabránit nějakému mylnému domnění o něm, jako by nevyplnil dobře svůj úkol; vždyť vydal při tom v sázku i vlastní život.

 

26Vždyť toužil po vás po všech a byl smuten, protože jste slyšeli, že se rozstonal. 27A opravdu onemocněl na smrt. Bůh se však nad ním slitoval, a nejen nad ním, nýbrž i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. 28Tím spěšněji jsem ho proto poslal, abyste se při pohledu na něho zase zaradovali a já abych měl o zármutek méně. 29Přijměte ho tedy v Pánu s veškerou radostí a mějte takové lidi v úctě. 30Neboť pro dílo Kristovo málem by byl zemřel, když dal vlastní život v sázku, aby doplnil, co chybělo ve vaší službě pro mne.

 

3 Konečně, moji bratři, radujte se v Pánul Psát vám tytéž věci není mi obtížno, vám to však dodá jistoty.

2Chraňte se těch psů, chraňte se těch špatných dělníků, chraňte se té rozřízky! 3Neboť (správně) obřezaní jsme my, kdo duchem sloužíme Bohu a máme chloubu v Kristu Ježíši a neskládáme důvěru v tělo, 4ačkoliv také já mám proč mít důvěru i v tělo. Myslí-li někdo jiný, že může skládat důvěru v tělo, tím více já! 5 Byl jsem obřezán osmého dne, jsem rodem Izraelita, z kmene Benjaminova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, 6co do horlivosti pronásledovatel Církve, co do spravedlnosti, která je v Zákoně, nelze mi nic vyčítat.

7Avšak co mi bývalo ziskem, považuji pro Krista za škodu. 8Ano, vůbec považuji všecko za škodu, když to srovnám s nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, mého Pána. Pro něho jsem se toho všeho vzdal a považuji to za brak, jen když získám Krista 9a budu nalezen v něm, a to ne se svou spravedlností, která je ze Zákona, nýbrž s tou, která je skrze víru v Krista, se spravedlností z Boha na základě víry; 10 abych poznal jej i moc jeho zmrtvýchvstání a měl účast v jeho utrpení; připodobňuji se mu ve smrti, 11 abych nějak dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

 

3, 1—4, 1. Varuje před nepravými učiteli a ukazuje své smýšlení.

1. Filippané byli již dříve Pavlem upozorněni, listem nebo kázáním, na nebezpečí ze strany židokřesťanských učitelů, kteří se ještě neodpoutali od Starého Zákona a jeho plnění požadovali i odpohanokřesťanů.

2. Dává jim ta jména pro duchovní škody, které napáchali mezi křesťany. Místo „obřízky“ neboli „obřezaných“ je nazývá ironicky „rozřízkou.“

3. „Tělem“ nazývá obřízku a jiné dřívější přednosti a výsady Izraelitů, jako původ od Abrahama, všelijaká nařízení Zákona, týkající se zvláště jich a j. Proti tomu klade přednost křesťanství.

5—6. Viz 2 Kor 11, 22; Skt ap 22, 3; 23, 6; 26, 5; Gal 1, 13.

7—8. Přednosti židovského náboženství a podobné věci pokládá za neužitečné a škodlivé ve srovnání s těmi nesmírnými dobry, která s sebou přináší poznání Ježíše Krista jako Spasitele. Pro něho a nový život, který dal věřícím, se zřekl jakýchkoliv jiných předností a výhod.

9. O spravedlnosti ze Zákona a z víry pojednává ze široka v listě Řím a Gal.

10—11. „Poznati“ jakousi zkušeností ve spojení s Kristem a připodobňováním se mu. „Moc zmrtvýchvstání", neboť Kristovo zmrtvýchvstání dává jistotu o našem smíření s Bohem (Řím 4, 24—25), o našem vzkříšení (1 Kor 15, 20) a duchovním spojení s ním (E£ 2, 5—6; Kol 3, 1—4). Touží po účasti v utrpení a smrti, protože jimi se přichází k slávě a vzkříšení (2 Kor 4, 10).

 

12Ne že bych (toho) již dosáhl nebo byl už dokonalý; ale chvátám, zda také uchvátím, poněvadž jsem byl také uchvácen Kristem Ježíšem.

13Bratři, já o sobě nemyslím, že jsem (to zcela) uchvátil. Jde však o jedno: Zapomínám na to, co je za mnou, a tíhnu k tomu, co je přede mnou, 14 spěchám k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shora, k níž jsem povolán v Kristu Ježíši. 15Takto tedy smýšlejme všichni, kdo jsme dokonalí; a smýšlíte-li v čem jinak, i to vám Bůh odhalí. 16Jen toto: k čemu jsme dospěli, v tom jděme dále.

17Bratři, staňte se mými následovníky a patřte na ty, kdo žijí podle vzoru, jaký máte v nás. 18Neboť, jak jsem vám často říkal, nyní to pravím i s pláčem, že mnozí žijí jako nepřátelé kříže Kristova. 19Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a a sláva ve vlastní hanbě; oni mají na mysli pozemské věci. 20My však jsme občané nebes. Odtamtud také očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista; 21on přemění naše ubohé tělo k podobě se svým slavným tělem, podle moci, kterou si může i všecko podrobit.

 

12. I když se vzdal všeho pro Krista, nedospěl ještě k vítěznému cíli. Snaží se ze všech sil dosáhnout vrcholu připodobněním Kristu, jako závodník napíná všechny síly, aby dosáhl cíle. Ježíš Kristus sám Pavla uchvátil již u Damašku při obrácení.

13—14. Jako závodník odkládá vše nepotřebné, neohlíží se zpět, ale s okem upřeným na cíl napíná všechny síly, aby doběhl k cíli, tak i Pavel se již neohlíží na to, čím kdysi byl, ani na své práce a utrpení v apoštoláte, ale má na mysli jen věčnou odměnu, ke které ho Bůh povolal.

15. „Dokonalí", zkušení v křesťanských ctnostech a s plnějším poznáním Krista a tajemství vykoupení. Kdo se domnívá, že již přišel k vrcholu dokonalosti, i v tom ho Bůh osvítí skrze Ducha svatého a Církev.

18—19. Mluví o těch, kdo již uvěřili v Krista a žili podle něho, ale potom se dali zlákat světem holdujícím tělesným neřestem. Zradili kříž, protože opustili život v umrtvování sebe. Spatní křesťané byli vždycky.

21. Oslava našeho těla vzkříšením je zaručena nekonečnou mocí Kristovou.

 

4 Proto, moji milovaní a žádoucí bratři, má radosti a koruno, tak stůjte pevně v Pánu, drazí!

2Napomínám Evodii a napomínám Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu. 3Ano prosím i tebe, vzácný spolupracovníku, ujmi se jich, vždyť spolu se mnou bojovaly v evangeliu i s Klementem a ostatními mými spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.

4Radujte se vždycky v Pánu. Opakuji: radujte se! 5Vaše ústupnost nechť je známa všem lidem; Pán je blízko.

6O nic se úzkostlivě nestarejte, ale vaše přání buďtež Bohu přednášena všelikou modlitbou a prosbou s děkováním. 7A Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, ochrání vám srdce i myšlenky v Kristu Ježíši.

8Konečně, bratři, vše, co je pravdivé, co čestné, co spravedlivé, co čisté, co milé, co dobré pověsti, vůbec co je ctnostné, co chvályhodné, to obmýšlejte. 9Čemu jste se také naučili a co přijali, co jste uslyšeli a na mně viděli, to konejte; a Bůh pokoje bude s vámi!

 

4, 1. Jeho láska nenachází dost něžných výrazů.

2—9. Napomenutí ke svornosti a k ctnostnému životu.

2—3. Ty dvě ženy byly horlivě činné v církvi, ale z důvodu nám neznámého se znesvářily. Pavel je nabádá ke smířlivosti. Vděčně vzpomíná na jejich obětavou práci, a proto je doporučuje nám neznámému spolupracovníku (či Synzygovi?). „Kniha života", obraz vzatý ze Starého Zákona (Iz 4, 3; Dan 12, 1), jehož hojně užívá Zjevení sv. Jana. Jako rodiny uchovávají seznam svých členů, podobně Bůh má seznam svých vyvolených.

6. Přílišná starostlivost je známkou malé důvěry v Boha.

 

10Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že jste zase jednou rozkvetli ve své péči o mne; ano, myslili jste na to (i dříve), neměli jste jen příležitosti. 11Ne že bych si stěžoval na nedostatek; vždyť jsem se naučil být spokojen v každém postavení. 12Dovedu žít v nouzi, dovedu také žít v hojnosti. Jsem obeznalý vůbec ve všem: v sytosti i hladovění, v nadbytku i nedostatku. 13Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. 14Než učinili jste dobře, že jste mi projevili účast v soužení.

15Víte také vy, Filippané, že na počátku hlásání radostné zvěsti, když jsem vyšel z Makedonie, žádná obec se mnou nevyrovnávala vzájemné příjmy a vydání, leč vy jediní; 16také do Thessaloniky jste mi jednou dvakrát poslali na mé potřeby. 17Ne že bych vyhledával daru, ale hledám hojnější ovoce k dobru vašeho účtu. 18Mám všeho dost, ano nadbytek. Jsem zahrnut vším, když jsem dostal od Epafrodita, co jste poslali; je to libá obětní vůně, příjemná oběť, milá Bohu. 19Můj Bůh pak skvěle vyplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství ve slávě v Kristu Ježíši. 20Bohu pak a našemu Otci sláva na věky věků! Amen!

21Pozdravtě každého svatého v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. 22Pozdravují vás všichni svatí, zvláště však ti, kteří jsou z císařova domu.

23Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem! Amen.

 

10—20. Děkuje za zaslaný příspěvek.

11—13. Apoštol se naučil za své činnosti nestarat se příliš o své pozemské potřeby a být se vším spokojen. Nic ho nepřekvapí a nezlomí, neboť cítí v sobě nadpřirozenou sílu Kristovy milosti; tou všechno překoná.

15. Srov. Skt ap 16, 1... „Příjmy“ Filippských byla apoštolská činnost Pavlova mezi nimi, za niž se chtěli odvděčit hmotnou podporou (vydání), kterou Pavel velmi zřídka bral (srov. 2 Kor 11, 7—9); bylo to tedy známkou zvláštní důvěry Pavlovy k nim.

16. O velkodušnosti Filippských viz 2 Kor 8, 1—3; 11, 9.

18—19. Z těch slov možno poznat, jak velkou vděčnosti bylo naplněno Pavlovo nitro. Tak milá mu byla jejich péče o něj. Ale nejen jemu byla milá, nýbrž i Bohu, jako by mu přinášeli oběť jemu milou. A nezůstává jim dlužen, ale ujišťuje je tím, že Bůh bude zvláště o ně pečovat v jejich potřebách jak tělesných, tak duchovních a přivede je k věčné slávě, a to „v Kristu Ježíši", pokud jsou s ním spojeni jako údy jeho duchovního těía, Církve.

22. Nejde snad o členy císařského rodu, ale o lidi v paláci sloužící a zaměstnané. Tím se ovšem netvrdí, že by mezi nimi nemohla být i význačná osobnost.

 

LIST SVATÉHO PAVLA KOLOSSANŮM.

Apoštol Pavel navštívil Frygii v Malé Asii na druhé a třetí apoštolské cestě, ale nezdá se, že působil i v městě Kolossách mezi Laodicejí a Hierapolí. Křesťanskou obec tam nejspíše založil jejich občan Epafras, kterého Pavel obrátil pravděpodobně za svého pobytu v Efesu. Pavel si ho velmi vážil, jak plyne z chvály v listu samém (1, 7; 4, 13).

Epafras navštívil Pavla uvězněného v Římě, aby se s ním poradil o některých záležitostech křesťanské obce v Kolossách. Tamější křesťané byli horliví ve víře i v lásce. Ale hrozilo jim nebezpečí od nepravých učitelů. Proto jim Pavel poslal list a svěřil ho Tychikovi. List byl také určen Laodicejským (4, 16). Epafras zatím zůstal v Římě, aby byl Pavlovi k ruce; v tom smyslu je Pavlovým spoluvězněm v listě Filemonovi (13).

Po pozdravu a díkůvzdání za kvetoucí křesťanský život v Kolossách (1,1-8) ujišťuje věřící svou neustálou modlitbou za jejich vzrůst v dokonalosti, v poznání Boha a plnění Boží vůle (9-14).

Potom v první věroučné části listu se nejprve rozpisuje o vznešenosti Krista (1, 15-2, 3) jakožto Boha; je totiž dokonalý obraz Boží a stvořitel všeho. Potom jako člověka-vykupitele, neboť on má nejvznešenější postavení v Církvi jako její hlava. On totiž je jediným Vykupitelem a díla jeho vykoupení se stali účastni i Kolossané. Jedině ve spojení s ním mohou prožívat své vykoupení i v utrpeních tohoto života. Potom (2, 4-23) varuje před nepravými učiteli, kteří je odváděli od Krista Vykupitele; z jejich učení nemohou nic očekávat pro své vykoupení a mají se tím pevněji držeti víry v Krista, skrze něhož jedině dostali odpuštění hříchů. Naproti tomu oni nepraví učitelé se snažili uplatnit u nich nenáležitou úctu k andělům, jako by andělé, a ne Ježíš Kristus, byli prostředníky mezi Bohem a lidstvem. Dále zaváděli u nich všelijaké židovské zvyky, jako obřízku, zachovávání židovských svátků, zdržování se některých nápojů a pokrmů. Toto své učení pak hlásali na způsob některých filosofů, a tím mu právě dodávali zdání pravdy.

V druhé, morální části listu povzbuzuje věřící k novému životu pro spojení s Kristem (3, 1-17). Potom připomíná jednotlivým stavům jejich povinnosti (3, 18-4, 1) a povzbuzuje k modlitbě a opatrnosti (4, 2-6).

Na konci listu píše o poslání Tychika, který jim list přináší, vzkazuje pozdravy a doporučení (4, 7-18).

List byl napsán r. 63. Je důležitý pro učení o Ježíši Kristu, jehož božskou osobnost a dílo vykoupení ukazuje Pavel vznešeným způsobem. Po této stránce dosahuje list vrcholu apoštolova učení o Kristu.

 

KOLOSSANŮM

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše z vůle Boží, a bratr Timothej 2svatým a věřícím bratřím v Kristu v Kolossách. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce!

3Děkujeme Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a stále se za vás modlíme. 4Slyšeli jsme totiž o vaší víře v Kristu Ježíši a o lásce, kterou máte ke všem svatým 5pro naději, uloženou pro vás v nebi. O té jste uslyšeli již dříve v pravdivém slově evangelia, 6které k vám přišlo, jako je už na celém světě a přináší ovoce a roste zrovna jako u vás od toho dne, kdy jste je uslyšeli a poznali Boží milost v pravdě. 7Tak vás naučil Epafras, náš milý spoluslužebník, který je věrný přisluhovatel Kristův pro vás. 8On nám také podal zprávu o vaší duchovní lásce.

9Proto i my od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle s veškerou moudrostí a s veškerým duchovním porozuměním, 10jak máte žít důstojně Pána, abyste se mu zcela líbili. Přinášejte ovoce ve všelikém dobrém díle a rosťte poznáním Boha, 11bud'te proniknuti vší silou shodně s jeho slavnou mocí k plné vytrvalosti a trpělivosti. S radostí 12děkujte Otci, který nás učinil schopnými k účasti na podílu svatých ve světle; 13on nás vytrhl z moci temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna; 14v něm máme vykoupení, odpuštění hříchů.

15On je obraz neviditelného Boha, prvorozenec veškerého tvorstva. 16Neboť v něm bylo stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva,ať knížectva nebo mocnosti; všecko bylo stvořeno skrze něho a pro něho.

 

1, 1—8. Pozdrav, přání a díkůvzdání za kvetoucí křesťanský život.

5. Bez Božího zjevení, t. j. jen přirozenými silami, nelze poznat věčnou blaženost, ani ne doufat v tu blaženost, o níž mluví evangelium, prosté všeho klamu a nepravdy.

6. Přijali evangelium pravé (v pravdě), ne již porušené nepravým učením.

7. Epafras, nejspíše zakladatel církve v Kolossách.

9—14. Ujišťuje věřící modlitbou za ně, aby se stali více účastni vykoupení.

9. K tomu, abychom dokonale poznali, jak Bůh chce, abychom žili, je třeba pomoci darů Ducha svatého, o jejichž rozmnožení se Pavel modlí.

11. Prosí za ně, aby byli duchovně proniknuti nadpřirozenou silou v mysli, v srdci, a tak aby byli schopni přestát všechny zkoušky tohoto života a snést je, ale s radostí snésti, což je vpravdě křesťanské.

12. Bůh nás povolal k věčné blaženosti; je nazývána světlem, proti světu ve tmách (srov. Ef 6, 12).

13—14. „Moc temnoty", svět ovládaný satanem. Kdo je vírou spojen s Ježíšem Kristem, ten je účasten vykoupení z moci hříchu a stává se členem království Synova čili Církve.

15—23. Vznešenost Ježíše - Vykupitele a jeho díla.

15. Od 15.—17. verše se mluví o Ježíši Kristu jako o Bohu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha", ne jako my jsme obrazem Božím, nýbrž ve vyšším smyslu. Neboť on je přede vším tvorstvem, nepatří tedy k tvorům, je živým obrazem Božím pro stejnost v božské přirozenosti, protože je vlastní Syn Boží; v tom je stejně neviditelný, jako je neviditelný Bůh sám. Je „prvorozenec veškerého tvorstva", byl totiž dříve než bylo cokoliv stvořeno, vyniká nade všechno tvorstvo svou božskou přirozeností a má nad ním svrchovanou moc a vládu.

16. „V něm bylo všechno stvořeno", totiž Bůh v něm viděl vše, co chtěl stvořit, je v Bohu obrazem všeho, co mělo být stvořeno, i věcí neviditelných, totiž andělů, ať už mají jakoukoli moc a vznešenost (trůny, panstva a j.). „Skrze něho": je tedy účinnou příčinou všeho stvoření a uchovávání tvorstva. „Pro něho", neboť je posledním cílem tvorstva. Totéž se praví v Žid 2, 10 o Bohu jako stvořiteli všeho; tedy Ježíš Kristus podle své božské přirozenosti je stvořitelem všeho tvorstva.

 

17Sám pak je přede vším a všecko má v něm své trvání; 18a on je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých (vstalých), aby měl ve všem prvenství. 19Neboť se (Bohu) zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost 20a aby skrze něho smířil všecko se sebou tím, že zjednal pokoj krví jeho kříže, jak to, co je na zemi, tak to, co je v nebesích.

21Také vás, kdysi odcizené a ve smýšlení znepřátelené zlými skutky,,., 22nyní však vás smířil ve svém hmotném těle skrze smrt, aby vás před sebou učinil svatými, neposkvrněnými a bezúhonnými, 23zůstáváte-li ovšem založeni a pevni ve víře a nedáváte-li se odvrátit od naděje radostné zvěsti, o které jste slyšeli. Ta byla hlásána v celém tvorstvu pod nebem, a já, Pavel, jsem se stal jejím služebníkem.

24Nyní se raduji v utrpeních pro vás a doplňuji na svém těle zbývající soužení Kristova pro jeho tělo, kterým je Církev.25Jejím služebníkem jsem se stal podle Božího zařízení, které mi bylo svěřeno pro vás, abych naplnil Boží slovo,

 

17. Je především tvorstvem nejen časově, protože byl od věčnosti, nýbrž pro své výsadní postavení nade vším tvorstvem. To je na něm závislé ve svém bytí proto, že od něho bylo stvořeno a jeho mocí je v bytí dále udržováno; bez této jeho moci by přestalo být.

18. Kristova vznešenost a prvorozenství v Církvi záleží dále v tom, že je hlava Církve (E£ 1, 23—33; 4, 12—16; 5, 25). „Prvorozený z. mrtvých (vstalých)", neboť první byl vzkříšen k nesmrtelnému životu v nebeské slávě a jeho zmrtvýchvstání je příčinou vzkříšení našich těl (1 Kor 15, 23—25) a obrazem vzkříšení našich duší z hříchu (Řím 4, 25; 6, 4). Ježíš tedy má prvenství ve všem. Nejen ve tvorstvu, v řádě fysickém, jako stvořitel a uchovatel, ale také v Církvi pro vykoupení lidstva z hříchu, tedy je první i v řádě spásy, vykoupení, milosti. Jemu patří toto prvenství v Církvi, protože zaujímá postavení hlavy, od které plyne všechen nadpřirozený život do těla - Církve.

19. Přebývá v něm trvale „veškerá plnost", totiž božství, a tím i plnost všech milostí, kterých se nám od něho dostává; tedy i v řádu milosti má Kristus prvenství.

20. Bůh učinil Ježíše Krista jediným prostředníkem při smíření všeho tvorstva a středem všeho vykoupení, neboť pro něho, k Synově slávě, to vznešené dílo podnikl. „Skrze něho", jeho obětí učinil smíření, jeho krví prolitou na kříži byl ujednán pokoj mezi nebem a tvorstvem. Ne snad skrze nějaké duchy, jak nepraví učitelé hlásali Kolossanům. Slavné dílo vykoupení bylo tedy prvním a hlavním důvodem, proč se Syn Boží vtělil.

21. „Odcizené Bohu“ - vždyť ho ani neznali, a „znepřátelené“ hříchy, jimiž prozrazovali své odbojné smýšlení proti Bohu.

22. „Hmotné tělo"; obětí skutečného, utrpení podrobeného těla Kristova bylo dokonáno smíření, a ne duchy, jak učili nepraví učitelé. Účelem vykoupení bylo vnitřně posvětit člověka, aby měl pravou vnitřní dokonalost a svatost, v které Bůh má zálibu.

23. Pro naděje z nepravého učení nemají upouštět od jisté naděje v život věčný, který se zakládá na pravé víře ve smíření učiněné Ježíšem Kristem.

24—2, 3. Tajemství vykoupení v Bohu skryté a apoštolům svěřené.

24. „Nyní", když je ve vězení, trpí. I to chce obrátit k duchovnímu dobru věřících, a proto se raduje. Vždyť tím „doplňuje na svém těle....“ Tím jistě nemyslí, že by bylo třeba něco přidávat k vykupitelskému utrpení Kristovu. To bylo již jednou vykonáno pro věčné časy a má stále nekonečnou cenu a výhradní účinnost pro spásu lidstva. A nikdo jiný, ani sebesvětější člověk, nemůže k tomu něco přidat v tom smyslu, jako by utrpení Kristovo bylo v něčem nedostatečné pro spasení. Ale apoštol se tu dívá na Krista jako na hlavu Církve (v 18), duchovního těla Kristova. Každý věřící je pak duchovním živým údem v tomto organismu. Bůh ustanovil, že se věřící mají připodobnit Ježíši Kristu, své hlavě, i v utrpeních. A takto utrpení věřících, jako údů duchovního těla Kristova, možno nazvat utrpeními Kristovými; vždyť v jistém smyslu on sám trpí, když trpí Církev (Skt ap 9, 5; Zjev 7, 4). Ve vědomí tohoto spojení s Kristem a se všemi věřícími mluví Pavel o svých utrpeních v žaláři jako o utrpeních Kristových. Chce pak jimi doplnit onu míru utrpení, které Bůh věřícím určil vytrpět. Je v tom hluboká mystika křesťanského utrpení a vzájemného spojení svatých: utrpení má cenu pro duchovní život vlastní i spoluvěřících, neboť se jím více přibližujeme ke vší dokonalosti a k prameni života věčného, k Ježíši Kristu.

 

26tajemství to, od věků a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým; 27jim totiž chtěl Bůh oznámit slavné bohatství tohoto tajemství mezi pohany; to (tajemství) je Kristus ve vás, naděje na slávu. 28Jeho my zvěstujeme a napomínáme a učíme každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka učinili dokonalým v Kristu. 29O to se také namáhám a bojuji podle jeho působení, které se ve mně mocně projevuje.

 

2 Chci přece, abyste věděli, jak velikou starost mám o vás a o Laodicejské a o ostatní, kteří mě osobně neviděli, 2aby se povzbudilo jejich srdce, takže budou spolu spojeni láskou, aby (dospěli) ke všemu bohatství úplného pochopení, aby poznali tajemství Boha, Krista; 3v něm jsou skryty veškeré poklady moudrosti a vědění. 4Toto vám pak pravím, aby vás nikdo nemátl šálivými řečmi. 5Neboť i když nejsem přítomen tělem, duchem jsem přece s vámi a raduji se, když vidím mezi vámi řád a pevnost vaší víry v Krista.

6Jak jste tedy přijali Krista Ježíše, Pána, tak v něm žijte. 7Buďte v něj vkořeněni a na něm vybudováni, buďte upevněni ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a vzdávejte hojné díky. 8Dejte pozor, aby vás nikdo nezlákal filosofií a prázdným klamem z lidského podání, podle abecedy světa a ne podle Krista.

9Neboť v něm, v jeho těle, přebývá celá plnost božství, 10vy pak v něm jste dosáhli plnosti; on je hlavou všeho knížectví a vší mocnosti. 11V něm jste byli také obřezáni obřízkou, která se neděje rukou, nýbrž (která se děje) svlečením tělesnosti, obřízkou Kristovou, 12když jste s ním byli ve křtu pohřbeni, ale v něm jste také byli vzkříšeni z mrtvých skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých. 13Také vás, kteří jste byli mrtvi hříchy a neobřezaností na svém těle, spolu s ním vás oživil, tím že vám odpustil všechny hříchy,

 

26. Tím tajemstvím je, že nejen Židům, nýbrž všem národům má být hlásáno evangelium a oni že se mají stát účastnými v spáse. „Tajemství skryté od věků“ jako Řím 16, 25—26; Ef 3, 5—9.

27. „Slavné bohatství“ čili hojnost a vzácnost těch duchovních dober, kterých se dostává pohanům hlásáním evangelia.

2, 3. V Kristu je skryta, obsažena všechna moudrost a vědění, neboť on jako Bůh má všechnu moudrost Otcovu a jako člověk má vědění, kterým převyšuje všechny anděly a lidi. Věřící se mají držeti jeho jako pravého učitele, světla a pravdy. 4—23. Varuje před učením, které odlučuje od Krista, pramene božského života pro nás. 8. „Filosofie"; nejde tu o správnou přirozenou filosofii, nýbrž o zvláštnůstkářské náboženské učení, smíchané z náboženství židovského, křesťanského a pohanského, kteří nepraví učitelé šířili mezi věřícími pod jménem filosofie.

 „Abeceda světa“ je všechno, co připravovalo na dokonalé novozákonní náboženství, ať už to byl mojžíšský Zákon u Židů, nebo přirozené poznání Boha rozumem, jak tomu mohlo být u pohanů. Oni nepraví učitelé v těchto počátcích utkvěli jako v něčem (podle jejich mínění) dokonalém. Tím ovšem vylučovali Krista, zprostředkovatele dokonalého novozákonního náboženství. Kdyby se k této ,abecedě' („prvouce") náboženské měli Kolossané vracet, vzdali by se věci dokonalé pro věc již velmi nedostatečnou.

9. Celé božství není v Kristu jen přechodně, nýbrž stále, v nezměnitelném spojení. Bydlí pak v těle nejen milostí a mocí činit zázraky, ale spojením božství s tělesnou lidskou přirozeností v jednotě jediné osoby - Syna Božího.

10. Ať už je těch andělů sebevíce a stupňů a řádů mezi nimi sebevznešenějších, Ježíš Kristus je nad všemi povznesený svou moudrostí, mocí a slávou.

11. „Obřízka Kristova", viz Řím 2, 29; 6, 6 a j.

 

14smazal dlužní úpis s jeho ustanoveními, který nám byl nepříznivý a stavěl se proti nám, a odstranil ho tím, že jej přibil na kříž; 15odzbrojil knížectva i mocnosti, vystavil je veřejnému posměchu, když skrze něho oslavil vítězství.

16Proto ať vás nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo stran svátku, novoluní nebo sobot; 17neboť to vše je stín věcí budoucích, kdežto tou skutečností je Kristus. 18Ať vás nepřipravuje o vítěznou odměnu ten, kdo si libuje v (dělané) pokoře a v (přepjatém) uctívání andělů, kdo je ve viděních jako doma; bez důvodu se nadýmá pod tělesnými dojmy 19a nedrží se Hlavy, z které celé tělo, spojemi a svazy vydržované a držené pohromadě, roste Božím vzrůstem.

20Jestliže jste s Kristem zemřeli abecedě světa, proč si ještě, jako byste žili ve světě, dáváte předpisovati: 21„Nesahej (na to) ani neokoušej ani se nedotýkej?"; 22to jsou samé věci, které užíváním propadají zkáze, jen lidské předpisy a nauky; 23mají zdání moudrosti ve zvláštním uctívání, v pokořování a nešetření těla; je to bezcenné, jen že to hoví tělu.

 

3 Jestliže jste spolu s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde je Kristus posazen po pravici Boží. 2Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. 3Vždyť jste zemřeli, a váš život je s Kristem skryt v Bohu.

 

14. Dramaticky popisuje Kristovo vykoupení: zosobněný mojžíšský Zákon drží v ruce dlužní úpis, t. j. svoje ustanovení, ke kterým se Židé zavázali, ale nezachovávali je, a tím propadli jeho trestům a smrti. Bůh zničil tento dlužní úpis proti nám tím, že Ježíš Kristus uspokojil zákon, který žádal naši smrt, když sám za nás zemřel.

15. „Knížectva a mocnosti", zlí andělé neboli duchové, které nepraví učitelé představovali Kolossanům v důstojnosti převyšující důstojnost Kristovu. Ti všichni jdou před vítězným křížem Kristovým jako poražení nepřátelé, vydaní na posměch divákům.

16—17. Varuje před nepravým asketismem těch učitelů, kteří zaváděli mezi křesťany způsob židovského odříkání a slavení židovských svátků; tím se prý přijde prostřednictvím duchů ke spojení s Bohem. Celý Starý Zákon je jen stín, který vrhá tělo Kristovo; ke Kristu totiž směřoval, na něm se vyplnil, Kristus je skutečností starozákonních předobrazů, „tělem“ (jak doslova v textu), které ten stín vrhá.

18—19. Kdo přijímá učení od učitelů, kteří jsou cizi Ježíši Kristu, je jimi připravován o nebeskou odměnu. Třeba se totiž lépe podívat na ty učitele, co jsou. Navenek se zdají pokorní a své učení zahalují do pokorného smýšlení. Vždyť pokládají Boha za tak vznešeného, sebe pak za tak nepatrné, že se neodvažují přijít do přímého styku s Bohem stvořitelem. Proto vymýšlejí anděly jako prostředníky mezi Bohem a člověkem. A toto učení opírají o rozličná vidění andělů. Než jsou to jen výplody jejich pyšného ducha, zbaveného všeho nadpřirozeného. Takové učení je nebezpečné pro věřící, neboť je v něm opomíjena pravda, že jediný náš skutečný prostředník před Bohem je Ježíš Kristus, kterého se třeba proto držet jako hlavy všech věřících. Na něm jsou závislí jako tělo na hlavě, neboť od Krista má Církev nadpřirozený život, moc a duchovní soudržnost věřících mezi sebou. Od Krista - hlavy dostává tělo - Církev jako celek i jednotlivci vše, co potřebují ke vzrůstu v božském životě (srov. Ef 1, 22—23).

20. Viz pozn. k 2, 8.

21. Ironizuje chování k věcem a pokrmům levitsky nečistým, na př. k šatům po mrtvých.

22. Ty věci, které zapovídají nepraví asketi, byly přece stvořeny Bohem, aby jich člověk užíval, a proto nemohou samy sebou poskvrnit člověka. 3, 1 —17. Povzbuzení k novému životu bez hříchu

a ve ctnostech.

1—2. Svým myšlením a snahou máme směřovat k nebi, ke Kristu, své hlavě a svému vzoru. Na bohatství, slávě, pozemských statcích nemá křesťan utkvít, ale má se tu cítit jako v cizině a srdcem být v nebeské vlasti.

3—4. Nadpřirozený život v nás, jehož vzorem je Kristus zmrtvýchvstalý, je neviditelný lidskému oku, neboť je to účast v životě skrytého Boha a oslaveného Krista v nebi. Na zemi se ukáže i navenek tato sláva, skrytá v duši křesťanově, až při druhém příchodu Páně.

 

4A až se ukáže Kristus, náš život, potom i vy se s ním ukážete ve slávě.

5Proto umrtvěte, co je v údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádost a lakotu, to je modloslužbu; 6pro tyto věci přichází Boží hněv. 7Tou cestou jste kráčeli kdysi i vy, když jste v nich žili. 8Ale nyní odložte to všechno i vy: hněv, prchlivost, zlobu, tupení, hanlivé řeči ze svých úst. 9Neobelhávejte jeden druhého, neboť jste svlékli starého člověka s jeho skutky 10a oblékli nového, který se obnovuje k poznání podle obrazu svého Stvořitele; 11tu není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, barbar, Skytá, otrok, svobodný, nýbrž vše a ve všem je Kristus.

12Oblecte se tedy jako Boží vyvolenci, jako svatí a milovaní, v srdečné milosrdenství, dobrotu, pokoru, mírnost, trpělivost. 13Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo proti druhému stížnost; jako i Pán odpustil vám, tak i vy. 14Při všem však mějte lásku, která je poutem dokonalosti. 15A pokoj Kristův, pro který jste také byli povoláni jako jedno tělo, ať vládne vám v srdci. A buďte vděčni!

16Slovo Kristovo nechť ve vás bohatě přebývá, abyste se ve vší moudrosti navzájem poučovali a napomínali; žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně vděčně zpívejte Bohu ve svém srdci. 17A vše, co činíte slovem nebo skutkem, vše čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte Bohu Otci skrze něho.

18Ženy, buďte poddány mužům, jak se sluší v Pánu. 19Muži, milujte své ženy a neroztrpčujte se na ně. 20Děti, poslouchejte ve všem rodiče, neboť tak se to líbí Pánu. 21Otcové, nepodněcujte v dětech nevoli, aby nemalomyslněly.

22Služebníci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, ne pouze na oko jako ti, kdo se chtějí líbit lidem, nýbrž s upřímným srdcem z bázně před Pánem. 23Co činíte, konejte ze srdce jako Pánu, a ne lidem. 24Vždyť víte, že od Pána dostanete v odplatu dědictví. Kristu Pánu služte! 25Neboť kdo křivdí, odnese si, co ukřivdil; a není stranictví.

 

5—11. Vypočítává některé neřesti té doby, kterých se mají zvláště varovat.

10. Nový člověk, zrozený posvěcující milostí, denně se duchovně obnovuje, aby se stal dokonalým obrazem Božím.. Děje se to tím, že se zdokonaluje v poznání Boha a v lásce k němu a Ježíši Kristu.

11. Nový člověk v novém životě již není rozlišován pozemským způsobem, totiž podle národnosti a p. „Barbary“ byly nazývány všechny neřímské a neřecké národy. „Skytové“ platili za nejméně vzdělaný a surový národ. Všechny tyto rozdíly zmizely, protože Ježíš Kristus všechny spojil v jedno duchovní tělo. Ježíš je tedy všechno, neboť je příčinou a pramenem všech duchovních darů, a je ve všem, protože přebývá v srdci všech.

14. „Láska je poutem dokonalosti", protože všechny uvádí do jednoty vzájemné a s Bohem. Řídí všechno naše vespolné chování; bez ní je vše jen zdání dokonalosti.

15. „Pokoj“ je tam, kde je zachováván řád; láska pak působí tento řád jak k Bohu, tak k lidem. Z toho vzniká vnitřní pokoj.

16. Křesťané se mají snažit znát celé učení Páně, neboť pak budou schopni osvítit jím celý svůj život a navzájem se poučovat a povzbuzovat způsobem každému přijatelným. To se ukazuje při bohoslužbách, kde se navzájem povzbuzují a utěšují žalmy a křesťanskými písněmi, které měli již první křesťané (srov. Ef 5, 19). Má se to však dít z hloubi srdce; to povznáší k Bohu a vede nás k vděčnosti k němu.

18—4, 1. Napomenutí jednotlivým stavům.

21. U pohanů měli otcové skoro naprostou moc nad svými syny. Proto apoštol napomíná křesťanské otce, aby nepřekročovali meze přísnosti a řídili se křesťanskou mírností, aby tvrdým chováním nebránili synům v mravním vzrůstu.

24. Mluví k tehdejším otrokům. Nebylo v moci Pavlově odstranit otroctví; i k tomu jednou dojde vlivem křesťanství. Ale nikdo je v jejich ponížení tak nepovznesl jako apoštol Pavel. Probouzí v nich (byli pokládání za pouhé věci!) lidské sebevědomí, mravní odpovědnost a křesťanskou svobodu. Ta záleží v tom, že nekonají své povinnosti jen z donucení, nýbrž jsou si vědomi toho, jak jsou přitom děti Boží, které Bůh jednou nestranně odmění věčným životem. V duchovním těle Kristově, v Církvi, jsou si rovni s ostatními.

 

4 Páni, prokazujte služebníkům, co je spravedlivé a co náleží, vždyť víte, že i vy máte Pána v nebi.

2V modlitbě buďte vytrvalí a bděte při ní s děkováním. 3Modlete se zároveň i za nás, aby nám Pán otevřel dveře pro slovo, abychom mohli hlásat tajemství Kristovo - pro ně jsem také spoután, 4abych je učinil známým tak, jak je mám hlásat. 5Chovejte se moudře před těmi, kdo jsou vně (Církve). Využijte času! 6Vaše řeč buď vždy milá, okořeněná solí, abyste věděli, jak máte každému odpovídat.

7Co je se mnou, oznámí vám vše Tychikus, drahý bratr a věrný přisluhovatel a spoluslužebník v Pánu. 8Posílám ho k vám právě proto, abyste se dověděli, jak se nám vede, a aby potěšil vaše srdce; 8(posílám) i Onesima, věrného a drahého bratra a vašeho krajana. Ti vám oznámí všechno, co se zde děje.

10Pozdravuje vás Aristarchos, můj spoluvězeň, a Marek, příbuzný Barnabášův, o kterém jste dostali pokyny; až k vám přijde, ujměte se ho. 11Dále Ježíš, příjmím Justus. Tito jsou moji jediní spolupracovníci z obřízky pro Boží království a stali se mi útěchou. 12Pozdravuje vás Epafras, váš krajan, služebník Krista Ježíše, který o vás stále zápasí v modlitbách, abyste byli pevni v dokonalosti a byli naplněni veškerou vůlí Boží. 13Neboť o něm dosvědčuji, že velmi pracuje pro vás a pro Laodicejské a Hierapolské. 14Pozdravuje vás Lukáš, milovaný lékař, a Demas.

15Pozdravte bratry v Laodiceji i Nymfu s církví v jejím domě.

16Až tento list bude přečten u vás, postarejte se, aby byl čten i v církvi laodicejské; a list z Laodiceje přečtěte i vy. 17A Archippovi řekněte: „Hleď si služby, kterou jsi obdržel v Pánu, a plň ji!"

18Pozdravení mou vlastní rukou, Pavlovou. Pamatujte na mé okovy. Milost s vámi!

 

4, 2—6. Povzbuzení k modlitbě a k dobrému životu před pohany.

2. „Bděte při ní", t. j. vykonávejte ji s takovou pozorností a péčí, jak si toho modlitba zasluhuje.

5—6. S nevěřícími a jinověrci třeba vždy jednat opatrně a moudře, abychom nekladli překážku jejich obrácení. Řečí nemáme odpuzovat, a mluvit o své víře, když se nás tážou, tak, jak se v tó chvíli a za těch okolností hodí.

7—18. Osobní zprávy. Zakončení.

9. Onesimos je otrok z Koloss, který utekl svému pánovi Filemonovi. Pavel ho jeho pánovi doporučil zvláštním listem.

10. Marek, který také napsal evangelium, se kdysi s Pavlem rozešel (Skt ap 15, 39). Jeho přítomnost u vězněného Pavla dokazuje, že se už dávno smířili.

12. Mají být ve všem dokonalí (1, 18).

14. Lukáš, totiž spisovatel evangelia a Skutků apoštolských. Demas byl žákem Pavlovým, ale později se dal zlákat světem (2 Tim 4, 10).

16. „List pro obec laodicejskou", snad je to list známý jako list Efesanům (viz úvod k Ef).

 

O LISTECH APOŠTOLA PAVLA THESSALONICENSKÝM

Thessalonika, Soluň, význačné město v Makedonii, leželo v úrodném kraji při římské silnici Egnatia, která šla od DrAče na východ. Požívalo výsad samosprávy. (Viz Skt ap 17, 6.) Kvetoucí obchod přilákal do města i mnoho Židů.

Pavel tam přišel hlásat evangelium na druhé apoštolské cestě (Skt ap 16,19; 17,14). V nedlouhé době svého působení se dočkal se svými spolupracovníky Silvánem a Timothejem krásných výsledků. Kázal o Ježíši Kristu, spasiteli všech, o jeho království na zemi a o druhém jeho příchodu. Pro nepokoje odešel do Beroe a potom do Athén, kam za ním přišel Silván a Timothej. Odtamtud poslal Timotheje do Thessaloniky, aby se přesvědčil o stavu nové křesťanské obce. Timothej pak přinesl zprávu Pavlovi, který již působil v Korintě. Po těchto zprávách napsal první list Thessalon. Z listu je vidět, že zprávy byly vcelku dobré, až na to, že Thessaloničtí žili v neklidu, protože si nesprávně vykládali pravdu o druhém příchodu Páně. Zbavit je tohoto neklidu podáním správné nauky, to byl účel tohoto psaní. Z listu možno soudit, jak milý a něžný vztah k nim Pavel měl. Jeho povzbuzování k čistotě, trpělivosti, lásce a k pevnosti ve víře a ve vzrůstu celého křesťanského života jsou podávána způsobem přátelským a otcovským. Tento list zdá se prvním listem, který Pavel ve svém apoštolském působení napsal. Napsal ho v Korintě r. 52.

Po úvodě (1, 1) v první části listu (1, 2-3, 13) děkuje nejprve za jejich povolání k víře, které u nich nezůstalo plané (1, 2-10). Vzpomíná pak, jak k nim přišel hlásat evangelium a s jakou horlivostí je přijali (2, 1-16). Nepřerušil s nimi apoštolské styky, neboť byl s nimi ve spojení svým srdcem a skrze posly (2, 17-3, 13). V druhé části, věroučné a mravní (4, 1-5, 24), vede je k čistotě a vzájemné lásce a varuje před leností (4, 1-12). Potom poučuje o osudu zemřelých před příchodem Páně (4, 13-18). Protože tento příchod Páně nastane v nejisté době, proto třeba bdít (5, 1-11). K tomu podává mravní pravidla pro všechny (5, 12-22). Po modlitbě za dobro věřících list zakončuje (5, 23-28). - Ale v Soluni nenastalo po tomto prvním listě uklidnění. Někteří lidé, Pavlovi málo naklonění, chopili se Pavlova učení o druhém příchodu Páně, a místo aby jeho připomínáním povzbuzovali věřící ke bdělosti a horlivosti, vzbudili mezi nimi neklid, který vede k nečinnosti; říkali, že den Páně už už nastane. Na mnohé to zhoubně působilo. Když o tom Pavel dostal zprávu, napsal (ještě v Korintě) druhý list, brzy po prvním. Šlo mu hlavně o to, ukázat, že se doba příchodu Páně hned nedostaví. Nejprve, totiž se musí objevit některá znamení, která budou předcházeti ten příchod. A poněvadž zde ještě nejsou, zbytečně se zneklidňují.

Po pozdravě (1, 1-2) v první části listu (1, 3-2, 17) děkuje za život víry u nich a těší je v jejich soužení pro víru (1, 3-12). Poučuje je pak o znameních, která budou předcházet druhý příchod Páně (2, 1-12), děkuje a modlí se za jejich vytrvání v křesťanských snahách (2, 13-17). V druhé, mravní části prosí o modlitbu a poukazuje na svůj příklad, aby je povzbudil k pracovitosti (3, 1-16), a list zakončuje.

 

PRVNÍ LIST APOŠTOLA PAVLA THESSALONICENSKÝM

1 Pavel a Silván a Timothej thessalonické církvi v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu. Milost vám a pokoj!

2Děkujeme Bohu stále za vás za všechny a pamatujeme na vás ustavičně v svých modlitbách; 3připomínáme si neustále působení vaší víry, vaši námahu v lásce a vytrvalost v naději v našeho Pána Ježíše Krista před Bohem a naším Otcem. 4Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní, 5neboť naše hlásání radostné zvěsti nebylo jen v slově, ale v moci a v Duchu svatém a s plnou přesvědčivostí; víte to, jací jsme byli mezi vámi kvůli vám.

6A vy jste se stali následovníky našimi a Páně, když jste při mnohém soužení přijali to slovo s radostí Ducha svatého, 7takže jste se stali vzorem všem věřícím v Makedonii a Achaji. 8Neboť od vás se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Achaji, ale po všech místech se roznesla vaše víra, kterou máte v Boha, takže není potřebí, abychom my o tom něco mluvili. 9Vždyť (lidé) sami o nás rozhlašují, jak jsme k vám přišli a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému 10a vyčkávali z, nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobozuje z nastávajícího hněvu.

 

1, 2—10. Díky za dobře přijatou víru.

3. Křesťanský život, vyznačující se třemi božskými ctnostmi, ukázal se zvláště u Thessalonických. Jejich celodenní jednání stálo pod vlivem víry přesto, že pohanské prostředí je od toho strhovalo. Osvědčili vzájemnou lásku, která v spolužití vyžaduje dost přemáhání sebe a námahy. Zvláště pak se vyznamenávali nadějí, neboť trpělivě snášeli mnohá příkoří a zla od svého okolí a sílili se nadějí v budoucí příchod Páně. A takové zdlouhavé čekání na budoucí vysvobození, bez vnější podpory, je to nejtěžší; proto naděje je tu dána na třetí místo a ne na druhé, jako obyčejně.

4. „Vyvolení", totiž z hříšného světa ke křesťanskému životu na zemi.

6. „Soužení“ ze strany Židů; ti pronásledovali Pavla a pak věřící, a k tomu popouzeli i pohany. Za takových okolností přijmout evangelium, a ještě s radostí, je známka Božího vyvolení a živé víry.

 

2 Ostatně, bratři, sami víte, jak jsme k vám přišli, že to nebylo marné. 2Ale, jak víte, ačkoliv jsme předtím trpěli a potupně s námi zacházeli ve Filippech, přece jsme se vzmužili v našem Bohu, abychom k vám mluvili o radostné Boží zvěsti za velikých trampot.

3Vždyť naše povzbuzování nevychází z omylu ani z nepoctivosti a není v něm lsti, 4ale jak nás Bůh uznal za hodný, aby nám byla svěřena radostná zvěst, tak mluvíme; ne jako bychom se chtěli zalíbit lidem, nýbrž Bohu, který zkoumá naše srdce. 5Nikdy jsme přece neužili lichotivé řeči, jak víte, ani (nás nepudila) skrytá lakota, Bůh je svědek, 6ani jsme nehledali slávu od lidí, ani od vás, ani od jiných; 7ačkoliv jsme mohli vyžadovat vážnost jakožto Kristovi apoštolově, vystupovali jsme laskavě mezi vámi, jako když matka hýčká své děti;

 

2, 1—16. Jak jim kázal radostnou zvěst a jak ji přijali,

2. O tom Skt ap 16, 19..,

3. „Z omylu“ - Pavel věděl, že jim hlásá pravdu Boží. „Z nepoctivosti“ - že by obsahovalo učení o volné mravnosti, a tak hovělo lidským choutkám; „lest“ - že by užíval k přesvědčování o pravdách klamných prostředků a měl v úmyslu ne to, aby jim podal pravdu, nýbrž poučováním na nich vydělal.

7. „Vážností“ se rozumí ukázání apoštolské autority, která si vynucuje úctu u druhých. Nechovali se k nim se vznešeností Kristových vyslanců, ale snižovali se k nim v lásce, jako matka k dítěti.

 

8tak z příchylnosti k vám bychom vám nejraději sdělili nejen radostnou Boží zvěst, nýbrž i vlastní život, protože jste se nám stali drahými.

9Pamatujete se přece, bratři, na naši úmornou práci: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikoho z vás nezatížili, a tak jsme vám hlásali radostnou Boží zvěst. 10Vy jste svědky i Bůh, jak nábožně a spravedlivě a bez úhony jsme se chovali k vám věřícím. 11Také víte, jak každého z vás, jako otec své děti, 12jsme vás napomínali a povzbuzovali a zapřísahali, abyste žili hodně Boha, který vás povolal do svého království a do své slávy.

13A proto i my děkujeme bez ustání Bohu, že, když jste od nás přijali kázané Boží slovo, vzali jste je ne jako slovo lidské, nýbrž - jak vpravdě je - jako slovo Boží; on také působí ve vás věřících. 14Neboť jste se stali, bratři, následovníky Božích církví, které jsou v Judsku, v Kristu Ježíši, protože také vy jste totéž trpěli od vlastních soukmenovců, jako i oni od Židů, 15kteří i Pána Ježíše zabili a proroky a také nás pronásledovali; Bohu se nelíbí a všem lidem jsou nepřátelští, 16nám pak brání mluvit k pohanům, aby se spasili; tím jen stále doplňují své hříchy. (Boží) hněv však na ně přišel vrchovatě.

17Nakrátko jsme sice, bratři, po vás osiřeli, ale jen navenek, nikoliv srdcem; proto tím více jsme se snažili a toužebněji si přáli spatřit vás. 18Proto jsme chtěli k vám přijít, já Pavel, a ne jednou, ale vícekrát, než satan nám to překazil.

19Neboť kdo je naše naděje nebo radost nebo koruna chlouby, zdaž ne i vy před naším Pánem Ježíšem při jeho příchodu? 20Vy jste přece naše sláva a radost.

 

9. Nevyžadoval od nich ani věci potřebné k živobytí, jak měl na to právo, ale vlastníma rukama si na ně vydělával; to proto, aby jim poskytl možnost věnovat celou pozornost a celé srdce hlásanému evangeliu, a ne osobám, které je zvěstovaly.

17—3, 13. Udržoval s nimi apoštolské styky i v nepřítomnosti.

 

3 Poněvadž jsme to už nemohli vydržet, rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami, 2a poslali jsme Timotheje, svého bratra a Božího služebníka v Kristově radostné zvěsti, aby vás utvrdil a povzbudil ve vaší víře, 3aby nikdo nezakolísal v těchto souženích. Vždyť sami víte, že jsme zde k tomu. 4Ano předem jsme vám pověděli, tehdy, když jsme byli u vás, že nás čeká soužení; tak se i stalo, a víte to. 5Proto, když jsem to již ani já nemohl vydržet, poslal jsem (k vám), abych se dověděl, jak je to s vaší vírou: zdali vás snad pokušitel nepokoušel a naše námaha nebyla I marná.

6Když se však nyní Timothej vrátil od vás k nám a přinesl nám radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, že nás máte stále v (dobré) paměti, protože nás toužíte spatřit, jako i my vás, 7tím jsme byli, i bratři, při veškeré své bídě a svém soužení, nad vámi potěšeni pro vaši víru; 8neboť í nyní žijeme, když vy stojíte v Pánu.

9Jaké díky však můžeme splatit Bohu j za vás pro veškeru radost, kterou se pro vás radujeme před svým Bohem?

 

3, 9. V listech Pavlových se velmi často vyskytují slova díků k Bohu. Vděčnost k Bohu je jedna z překrásných vlastností Pavlova srdce. Sám na sobě zakusil nesmírnou dobrotu Boží; ta ho obrátila a učinila z něho apoštola. Pochopil, že milost vykoupení skrze Božího Syna je nesmírný dar. Když pak viděl, jak se té milosti dostává tolika lidem, jeho srdce přetékalo vděčností k Bohu a nevěděl, jakými slovy by měl Bohu poděkovat. Jak bychom i my měli být vděčni za to, že jsme křesťany, nesmírně vděčni za každou novou milost a vzrůst v dokonalosti!

 

10 Vždyť ve dne v noci se přehojně modlíme, abychom vás osobně mohli vidět a doplnit nedostatky vaší víry. 11 Kéž sám Bůh a Otec náš a náš Pán Ježíš nám upraví cestu k vám. 12Vám pak nechť Pán rozhojní až k plnosti vzájemnou lásku mezi vámi a ke všem, jak i my (máme) k vám, 13aby upevnil vaše srdce, abyste byli bezúhonní ve svatosti před naším Bohem a Otcem při příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými.

 

13. „Svatými“ se tu rozumějí andělé; budou v doprovodu Ježíšově při jeho druhém příchodu.

 

4 Konečně vás však, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste více prospívali podle toho, co jste od nás přijali, jak máte žít a líbit se Bohu, jak i žijete. 2Víte zajisté, jaká nařízení jsme vám dali skrze Pána Ježíše. 3Neboť toto je Boží vůle: vaše posvěcení. Proto se zdržujte smilstva. 4Každý z vás ať se naučí držeti své tělo v posvěcení a ve cti,5nikoli ve chtivé žádostivosti, jak činí i pohani, kteří neznají Boha. 6Ať nikdo nezkracuje a nepodvádí v té věci svého bratra, poněvadž Pán je mstitelem všech těchto věcí, jak jsme vám i dříve pověděli a vás ujistili. 7Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. 8A proto kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, který do vás také dává svého svatého Ducha.

9 O bratrské lásce není třeba vám psát. Neboť vy sami jste se naučili od Boha milovat se navzájem; 10a to také činíte ke všem bratřím 11v celé Makedonii. Ale povzbuzujeme vás, bratři, oplývejte v tom (ještě) více "a snažte se o pokoj mezi sebou, a každý ať se stará o své věci a pracuje svýma rukama, jak jsme vám přikázali, 12abyste žili čestně před těmi, kdo jsou vně, a nic od nich nepotřebovali.

13Nechceme vás však, bratři, nechat v nevědomosti o zesnulých, abyste netruchlili, jako (činí) ostatní, kteří nemají naděje. 14Jako totiž věříme, že Ježíš zemřel a vstal, tak Bůh i ty, kteří zesnuli skrze Ježíše, přivede s ním.

 

4, 1—12. Povzbuzuje k čistotě a lásce a varuje před leností.

3. To na nás Bůh chce, abychom se snažili o svatý život. Záleží to pak nejprve v tom, že se varujeme všeho, co hříchem poskvrňuje naše tělo {v 4—8), a pak se snažíme o život v lásce (v 9-10).

4. Pohanství nebránilo nekázni tělesných žádostí, ano vedlo k ní. Křesťanství vychovává a řídí ke kázni a spořádanosti tělesných žádostí. Možno též překládati: „Každý ať se naučí získávat svou manželku v posvěcení...“: manželství u křesťanů má vznešenější cíl než jen ukojení tělesných tužeb. Má oběma sloužit ke vzrůstu ve ctnosti; tak bude manželský život ke cti Boží.

5—8. Před cizoložstvím varuje poukázáním na Boha; ten takové hříchy spravedlivě mstí. Bohu samému na tom velmi záleží, aby se takové hříchy mezi věřícími nevyskytovaly; proto cizoložník pohrdá samým Bohem, neboť poskvrňuje tělo, které je chrámem Božím.

9. Věřící jsou po celý život žáci Boha, který je učí zvláště vzájemné lásce svým příkladem; vždyť život a činnost Boží je láska, celé učení evangelia vrcholí v lásce; tu ukázal Bůh lidem sesláním svého Syna na svět a tím, že ho vydal na smrt za naše hříchy.

10—11. Thessaloničtí v očekávání slavného příchodu Páně žili v neklidu a nestarali se již téměř o potřeby pozemského života; mnozí žili jen z dobročinnosti jiných. Pokládali za zbytečné o ty věci se starat, když přece brzy Pán přijde a nastane doba jeho věčného království. Apoštol kára tento zlořád a napomíná, aby si každý hleděl doma své denní práce, z které žije, a nechodil jen zahálčivě po návštěvách. 13—18. Starost o zemřelé před příchodem Páně.

13—14. Thessaloničtí byli přesvědčeni, že oni sami ještě za pozemského svého života budou účastni slavného příchodu Páně. Ale mnozí z nich už zemřeli. Domnívali se pak, že tito zemřelí nebudou účastni toho druhého příchodu Páně, a proto se velmi rmoutili. Apoštol jim nejprve připomíná, že upřílišený smutek nad zemřelými není křesťanský. Tak se mohou rmoutit jen pohané, kteří nevědí o blaženém životě po smrti. Křesťané přece věří, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. S touto vírou je pak spojena jistá naděje, že i věřící budou vzkříšeni. To je ovoce spojení s Kristem, k němuž byli vírou přičleněni. A podle Božího rozhodnutí to, co se stalo s Ježíšem Kristem - že totiž byl vzkříšen, bude se dát i s těmi, kdo jsou s ním vírou spojeni. (O tom více v 1 Kor 15.) Bůh tedy vzkřísí zemřelé a oni také budou účastni slávy druhého příchodu Kristova.

 

15Toto vám zajisté pravíme podle slova Páně: My, kteří žijeme a jsme ponecháváni k příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo zesnuli. 16Neboť až bude dán rozkaz, až zazní hlas archandělův a Boží polnice, sám Pán sestoupí s nebe, a první vstanou mrtví v Kristu; 17potom my, kteří žijeme a jsme ponecháváni, budeme zároveň s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A tak budeme navždy s Pánem. 18Proto se vespolek povzbuzujte těmito slovy.

 

15. Thessaloničtí nemusí být zneklidněni tím, že by zemřelí byli v něčem zkráceni při druhém příchodu Páně proti těm, které tento příchod zastane ještě na živu. Jak zemřelí, tak žijící budou stejnou měrou účastni slávy toho dne. Tuto rovnou účast ve slávě věřících žijících a zemřelých chtěl Pavel zdůraznit, a nic jiného. Užívá-li pak množného čísla 1. os.: „že my, kteří žijeme", z toho neplyne, že apoštol předpokládal, že on sám za pozemského svého života zažije druhý příchod Páně. O době příchodu Páně mluví až v druhém listě Thes a v 5, 1 praví, že ten den je nejistý. Proč se zde Pavel tak vyjádřil, jako by se sám započítával mezi účastníky toho dne ještě za pozemského života? Jistě ne proto, aby schválil jejich mínění o brzkém příchodu Páně - vždyť o dobu příchodu tu nejde, ale vžil se do jejich myšlení, aby jim odpověděl jen na otázku, co bude se zemřelými v ten slavný den. Svatý Pavel tedy učí témuž, čemu učil Ježíš Kristus apoštoly, že totiž nikdo nezná přesnou dobu druhého příchodu Páně (Mt 24, 36; Skt 1, 7), že je to tedy doba nejistá, a proto třeba být bdělý a vždycky připravený (Enchir. bibl 433—34).

16. Archandělem je míněn nejspíše Michael (Juda 9). „Boží polnice“ je obrazné rčení, jímž se má vyjádřit provedení Božího rozkazu vyzývajícího mrtvé, aby vstali. „Mrtví v Kristu“ tedy ani po smrti nejsou odloučeni od Krista a při jeho příchodu vstanou, aby byli účastni jeho slávy.

17. To je druhý okamžik: uchvácení do vzduchu stejně obou, zemřelých i žijících; půjdou takto stejně naproti Kristu, když bude přicházet jako Pán a soudce. Otázku, zdali žijící také zemřou, aby jejich těla nabyla nesmrtelnosti, řeší sv. Tomáš Aq. v tom smyslu, že v okamžiku zemřou a hned budou vzkříšeni, a pro tuto krátkost doby mezi smrtí a vzkříšením možno o nich mluvit jako o žijících.

 

5 Co se pak týče časů a chvil, není třeba, bratři, abychom vám psali. 2Sami totiž velmi dobře víte, že den Páně přijde tak jako zloděj v noci. 3Až řeknou: „Je pokoj a bezpečnost“, tu na ně znenadání přijde zkáza jako porodní bolesti na těhotnou ženu, a neuniknou.

4Ale vy, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den zastihl jako zloděj. 5Neboť vy všichni jste účastníci světla a příslušníci dne. Nepatříme noci ani tmě. 6Nuže, nespěme jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví! 7Neboť ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. 8My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oděni pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu. 9Vždyť Bůh nás neurčil pro hněv, nýbrž abychom získali spásu skrze našeho Pána Ježíše Krista, 10který za nás zemřel, abychom spolu s ním žili, ať bdíme nebo spíme.

 

5, 1—11. Povzbuzení k bdělosti pro nenadálost příchodu Páně.

4—5. Nejsou ve tmě nevědomosti o Bohu a o hříchu jako pohani, ale ve světle pravé víry a ctnostného života.

6. „Bděme a buďme střízliví": mějme totiž čisté svědomí, nezatížené hříchy; ty působí duchovní spánek.

8. Víra a láska mají jednu zbraň, neboť patří k sobě jako poznání a čin.

9. „Spása", odvrácení Božího hněvu, který vzplane na hříšníky, a nabytí věčného života, který bude bez konce.

 

11Proto se vespolek potěšujte a vzdělávejte jeden druhého, jak (to) i činíte.

12Prosíme vás pak, bratři, abyste měli uznání k těm, kdo se mezi vámi namáhají a jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás. 13Mějte je v přehojné lásce pro jejich dílo. Chovejte se mezi sebou pokojně!

14Žádáme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, buďte shovívaví ke všem. 15Hleďte, ať nikdo nikomu nesplácí zlé zlým, ale vždy usilujte o dobré jeden vůči druhému a vůči všem. 16Vždycky se radujte, "neustále se modlete.

18Ve všem děkujte; neboť toto je Boží vůle v Kristu Ježíši pro vás.

19Ducha neuhášejte.

20Proroctvím nepohrdejte.

21 Všechno však zkoumejte; dobrého se držte.

22Zdržujte se všelikého způsobu zla.

23On sám pak, Bůh pokoje, kéž vás posvětí plně a dokonale; nechť váš duch je neporušený a duše i tělo neposkvrněné k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 24Věrný je ten, který vás povolal; a on to i učiní.

25Bratři, modlete se i za nás.

26Pozdravujte všecky bratry svatým políbením. 27Zapřísahám vás skrze Pána, aby tento list byl čten všem bratřím.

28Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi!

 

12—22. Mravní pravidla pro všechny.

12. „Namáhají se“ v apoštolských pracích; „představení v Pánu", neboť od Boha mají moc vést mladou církev v pravém učení a v křesťanských ctnostech (jinde jsou nazýváni „staršími", na př. 1 Tim 3, 4; 5, 17).

19. Jsou to mimořádné dary Ducha svatého (jako 1 Kor 12—14); mají jich užívat ke společnému dobru. Duch svatý bývá přirovnáván k ohni nebo světlu (Skt 2, 3; Mt 3, 11); proto se tu praví: „neuhášejte“ neboli nepotlačujte projevy těchto darů, pokud jsou k dobru věřících, buďto jejich zanedbáváním nebo podceňováním a pod.

21. Věřící nemají být tak důvěřiví, že by to bylo ke škodě jejich dokonalému rozlišování dobra a zla, ctností a neřestí, pravdy a klamu.

23. Jako duch, kterým chápeme věci smysly nepostřehnutelné, tak duše, z níž vychází smyslový život a navenek se projevující energie, i tělo mají být zařízeny k mravní dokonalosti.

 

DRUHÝ LIST APOŠTOLA PAVLA THESSALONICENSKÝM

1 Pavel, Silván a Timothej thessalonické církvi v Bohu, našem Otci, a v Pánu Ježíši Kristu. 2Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista!

3Jsme povinni, bratři, Bohu za vás stále děkovat, jak je hodno, protože vaše víra náramně vzrůstá a láska jednoho k druhému u vás u všech se hojně projevuje, 4takže i my sami se vámi chlubíme v Božích církvích pro vaši vytrvalost a víru ve všech vašich pronásledováních a souženích, která snášíte. 5Je to důkaz spravedlivého Božího soudu, že se stanete hodnými Božího království, pro které tak trpíte. 6Je (to) přece spravedlivé, aby Bůh odplatil soužením těm, kdo souží vás, 7a vám, souženým, odpočinutím s námi, až se zjeví Pán Ježíš s nebe s posly své moci, 8v plamenném ohni, aby ztrestal ty, kdo neznají Boha a kdo nejsou poslušní radostné zvěsti našeho Pána Ježíše Krista. 9A ti dostanou za trest věčnou záhubu daleko od tváře Páně a od slávy jeho síly, 10až přijde, aby byl oslaven v svých svatých a ukázal se podivuhodným ve všech věřících v ten den, neboť u vás naše svědectví dosáhlo víry. 11Vzhledem k tomu se také za vás neustále modlíme, aby náš Bůh vás učinil hodnými povolání a svou mocí dovršil všechnu vůli k dobrému a dílo víry, 12aby jméno našeho Pána Ježíše bylo oslaveno ve vás a vy v něm, jak dá milost našeho Boha a Pána Ježíše Krista.

 

1, 3—12. Jak se dívat na utrpení pro víru.

3. Sv. Jan Zlat.: Jak může vzrůstat víra? - Když pro ni něco těžkého snášíme. Již to je velká věc zůstat pevný a stálý..., ale když se oboří větry, deště a odevšad naráží silná bouře, proudy jsou časté a husté, tehdy nepadejme a nekolísejme; to je pak znamení toho, že víra roste, velmi roste a že se prohlubuje...',Slabou lásku a viru porážívají pokušení.'

5. „Soud Boží": ti, kdo trpěli na zemi pro víru v Boha, dostanou v nebi odměnu. Pronásledovatelé zase sklidí v pekle to zlé, které věřícím působili na zemi.

7. Po snášení utrpení na zemi následuje odpočinutí ve věčné blaženosti.

8. „Plamenný oheň", který před příchodem Páně vše přemění; pro nevěřící bude hroznou trýzní.

9—10. Věčná záhuba a trest záleží v tom, že budou odvrženi z blízkosti Boží a od slávy, která přísluší Bohu pro jeho nezměrnou moc. Svatí věřící se však stanou účastnými slávy Boží.

 

2 Pro příchod našeho Pána Ježíše Krista a našeho připojení k němu vás, bratři, prosíme, 2abyste se tak snadno nedali zviklat ve (zdravém) smýšlení ani rozrušit, ať už nějakým projevem ducha nebo řečí nebo listem, prý od nás (poslaným), jako by den Páně měl už nastat. 3Ať vás nikdo neklame žádným způsobem. Neboť nepřijde-li napřed odpad a nezjeví-li se člověk nepravosti, propadlec záhubě, 4který se staví nad odpor a vynáší se nad všechno, co se nazývá Bůh nebo co se uctívá, takže se v chrámě Božím posadí a bude se projevovat, jako by on byl Bůh... 5Nepamatujete se, že jsem vám o tom mluvil, když jsem byl ještě u vás?

 

2, 1—12. Znamení před druhým příchodem Páně.

2. Mezi Thessalonickými propukla velká zneklidnění a jakoby psychosa v očekávaní druhého příchodu Páně. Způsobili to někteří lidé; odvolávali se jednak na ducha, že prý jim zjevil velmi blízký příchod Páně, dále na slova Pavlova, která si vykládali po svém, a pak na dopis, který přičítali Pavlovi. Takto chtěli jeho autoritou podepřít své učení, že Pán brzy přijde.

3—4. Pavel je přivádí k rozumu připomenutím některých zjevů, které se ukážou, dříve než přijde Pán. Je to nejprve velký odpad od křesťanské víry, jak to předpověděl už Ježíš Kristus (Mt 24, 5). Dále se musí ukázat „člověk nepravosti", největší hříšník, jako udělaný z hříchu. Je propadlý záhubě, určený k věčné smrti. Neuzná nad sebou žádné božstvo a bude si přivlastňovat úctu Bohu vzdávanou, všechno náboženské uctívání (podobně jako Dan 11, 36). Vrcholem bude to, že zaujme místo Boží v chrámě a tam bude přijímat božský kult, ač to bude jen člověk. Je to ona „ohavná spoušť“ u Mt 24, 15.

 

6A nyní víte, co (ho) zdržuje, aby se nemohl projevit v svém čase. 7Nepravost totiž už působí ve skrytu; ovšem dokud nebude odstraněn ten, kdo ji nyní drží. 8A potom se objeví ten bezbožník, kterého Pán Ježíš zahubí dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem; 9je to ten, který přijde se satanským působením se vší mocí a znameními a nepravými divy 10a se všelijakými svody nepravosti pro ty, kdo jsou k záhubě, protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. 11Proto Bůh dopouští, že na ně působí blud, takže uvěří lži, 12aby byli odsouzeni všichni, kdo nevěřili pravdě, ale zalíbili si v nepravosti.

13My pak jsme povinni stále děkovat Bohu za vás, bratři Pánem milovaní, že Bůh vás vyvolil jako prvotiny ke spáse posvěcením Ducha a vírou v pravdu. 14K tomu vás také povolal skrze naše evangelium, abychom získali slávu našeho Pána Ježíše Krista.

15Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se podané nauky, které jste se naučili ať už naší řečí, nebo naším listem. 16Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a dal věčnou útěchu a dobrou naději v milosti, 17nechť potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém skutku a slově.

 

6—7. Co zdržuje toto propuknutí a převládnutí zla na zemi, zůstává pro nás tajemstvím. Thessaloničtí to lépe věděli. Můžeme říci, že je to jen něco, co již bylo v době psaní listu. Brzdí sice zlo, ale ne úplně, neboť nepravost již působí tajemně ve skrytu. Až nebude tohoto tlumitele nepravosti, pak přijde konečná doba světa. Někteří se domnívali, že je tím míněno římské právo, přijaté zčásti Církví. Jiní zase, že je to archanděl Michael, ochránce Církve. Nebo zase hlásání evangelia význačnými svědky Kristova učení, o nichž je řeč ve Zjev 11, 1—8.

8. Potom se teprve ukáže onen člověk, jakési vtělení hříchu, ale nakonec bude zničen pouhým dechem Páně tento pyšný a mocný svůdce.

9. Je to Antikrist, člověk s velkou svůdnickou mocí, nebo vůbec více takových lidí, se zvláštní dovedností odvracet věřící od Krista.

13—17. Díky a modlitba za vytrvalost v křesťanském životě. 13. Byli „prvotinami", protože v Makedonii a v Evropě byli s Filippskými (Fil 4, 15) první, kteří přijali víru a které Duch svatý posvětil.

 

3 Konečně, bratři, modlete se za nás, aby Boží slovo šlo rychle dále a docházelo slávy jako i u vás, 2a abychom byli vysvobozeni od převrácených a zlých lidí; vždyť málo jich má víru. 3Věrný je Pán, a on vás utvrdí a ochrání od zlého. 4Spoléháme však na vás v Pánu, že činíte a budete činit, co vám nařizujeme. 5A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově. 6Přikazujeme vám, bratři, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který žije nespořádaně, a ne podle učení, které jste od nás přijali. 7Sami zajisté víte, jak nás máte napodobovat; nebyli jsme totiž mezi vámi nepořádní, 8ani jsme od nikoho nejedli zdarma chléb, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. 9Ne že bychom k tomu neměli moci, ale abychom sami sebe dali za vzor, který byste napodobovali. 10Ano, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám toto: Nechce-li kdo pracovat, ať ani nejí! 11Slyšíme však, že někteří mezi vámi žijí nepořádně, nic nepracují a zabývají se jen daremnostmi. 12Takovým přikazujeme a napomínáme je v Pánu Ježíši Kristu, aby v klidu pracovali, a tak jedli svůj chléb.

13A vy, bratři, neupouštějte od konání dobra. "Jestliže však někdo neposlouchá naše učení v tomto listu, toho si poznamenejte a nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. 15Ale nemějte ho jako za nepřítele, nýbrž pokárejte jako bratra.

16Pán pokoje ať sám vám dá pokoj vždycky a každým způsobem. Pán buď s vámi se všemi!

17 Tento pozdrav je mou, Pavlovou rukou. To je znamení v každém listě; tak píšu. 18 Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi se všemi!

 

3, 1—16. Prosba o modlitbu a napomenutí k pracovitosti.

14—15. I k těm, kdo jsou trestáni, třeba zachovat lásku, neboť účelem těch trestů je dobro chybujících, jejich polepšení (srov. 1 Kor 5, 11; 2 Kor 2, 6-7).

17. Pavel obyčejně diktoval listy písaři; na konec zde přidal pozdrav vlastní rukou, aby čtenáři nebyli na pochybách, že je to skutečně jeho list, a ne psaní podvržené.

18. „Milost", tento plod Kristova utrpení, počátek a záruka věčného života a slávy, přeje všem, nikdo není vylučován. Pravá křesťanská láska objímá všechny, i chybující.

 

O PASTÝŘSKÝCH LISTECH APOŠTOLA PAVLA

Tři listy apoštola Pavla, totiž dva Timothejovi a jeden Titovi, patří k sobě. Mají svoje zvláštnosti proti ostatním listům. Již to je zvláštní, že jsou psány jednotlivým osobám, kdežto ostatní listy, vyjma Filemonovi, jsou určeny křesťanským obcím. Mají také poněkud odlišný sloh, nová slova, není v nich oněch pohnutí apoštolova nitra jako v jiných listech, nýbrž jsou klidnější. Než pro tyto zvláštnosti nelze je upírat Pavlovi, když se jinak s ostatními listy shodují. Celá křesťanská tradice od nejstarších dob nezná jiného spisovatele těchto listů než jen sv. Pavla. Listy jsou známy sv. Klementu Řím. a sv. Polykarpovi (psali koncem 1. st. a začátkem 2. st.). Výslovně je cituje jako Pavlovy listy sv. írenej, Tertulián, fragment Murat. a j. (Srov. rozhodnutí Bibl. komise, Enchir. bibl. 425.) V listech je dále roztroušeno mnoho osobních zpráv o Pavlovi a osobách jemu prací blízkých. Kdo jiný by měl zájem a mohl je všecky uvést, leč apoštol sám?

Těm zvláštnostem v listech není se proč divit. Pavel totiž psal tyto listy za zcela odlišných okolností než předcházející. Měl již za sebou dlouhé věznění. Nejde mu v nich o šíření víry, nýbrž o to, aby on - již stařec - upevnil Timotheje a Tita v přijatém učení a dal jim rady, jak řídit jím založené křesťanské obce. Když proto mluví o nepravých učitelích, kteří by mohli jeho dílo kazit, nenapadá je přímo s tou houževnatostí jako dříve.

Kromě osobitých znaků slohových a slovních mají však tyto tři listy s ostatními apoštolovými listy společnou základnu naukovou, stejný - jen více vystupňovaný důraz v napomínání a povzbuzování a jsou si podobny v myšlenkovém postupu.

Jestliže se namítá, že se v nich předpokládá pro tuto dobu až příliš vyvinutá organisace Církve s představenými v čele, a proto že listy nemohou prý být od Pavla, k tomu si třeba připomenout, že sám apoštol již na první apoštolské cestě ustanovoval představené obcím právě založeným (Skt 14, 23), a pastýřské listy pocházejí až z doby po prvním žalařování apoštolově v Římě (61-63). O církevních představených v dřívější době je i jinde řeč (Skt 11, 30; 15, 2-6; Fil 1, 1; Skt 20, 17. 28).

Dokud to ovšem sv. Pavlovi bylo možné, vedl sám bezprostředně křesťanské obce. Než v době stáří a přílišné zaměstnanosti pověřoval tím jiné; k tomu účelu je pověřil a vybavil náležitou mocí vrchních pastýřů. Tak i Timotheje a Tita ustanovil vrchními pastýři na určitou dobu; potom je zase povolal k sobě (2 Tim 4, 9-10). Takovým způsobem nabývala Církev pevnější organisace, jak ji potom nacházíme v dokonalém a ustáleném stavu v listech sv. mučedníka Ignáce (zemi. r. 107).

Na pastýřské listy se nelze dívat jen jako na soukromé dopisy. I když byly napsány jednotlivým osobám - měly je poučit o moci a chování vrchních duchovních pastýřů (odkud se ony listy nazývají pastýřské), přece je v listech patrné, že skrze ně chtěl působit na všechny věřící. Známkou toho je i pozdrav na konci napsaný vlastní Pavlovou rukou, v němž nepíše „milost s tebou", nýbrž „milost s vámi.“

 

O PRVNÍM LISTU TIMOTHEJOVI

Timothej („kdo ctí Boha") se narodil v Lystře v Lykaonii z pohanského otce. Ve víře byl vychován matkou Eunikou a babičkou Loidou (2 Tim 1, 5; 3, 15), židovkami obrácenými na víru sv. Pavlem na první apoštolské cestě; vštípili mu také úctu k tomuto apoštolu. Měl u věřících dobré jméno a rád pak přijal pozvání Pavlovo k misijní činnosti na druhé apoštolské cestě r. 50 (Skt 16, 2-3). Tehdy nejspíše na něho vkládali ruce představení v Lystře, aby byl posvěcen na misionáře (1 Tim 4, 14; 2 Tim 1, 6), při čemž byl proroky povzbuzován (1 Tim, 1, 18; 4, 14) a sám složil slib před mnoha svědky (1 Tim 6, 12). Byl pak přidružen k Pavlovi jako spolupracovník, druh na cestě, důvěrník, přítel a později jeden z dědiců jeho učení a moci. V celé své činnosti je závislý na Pavlovi. Kvůli lepší spolupráci mezi Židy Pavel ho také obřezal. Osvědčil se hned na druhé apoštol, cestě (Skt 16,6...): prošel s ním Makedonií až do Beroe, kde byl ponechán, ale potom povolán zpět a poslán Pavlem do Thessaloniky (1 Thes 3, 2); pak pomáhal apoštolovi v Korintě (51-53). Na třetí cestě byl s Pavlem v Efesu (r. 54-57). Odtamtud byl poslán do Makedonie (Skt 19, 22), poté do Korintu (1 Kor 4, 17; 16, 10), opět se odebral do Makedonie, odtamtud šel s Pavlem do Korintu (r. 58) a na zpáteční cestě se s ním setkal v Troadě (Skt 20, 6). Dlel u sv. Pavla i za jeho žalařování v Římě (r. 61-63; Fil 1, 1; 2, 19; Kol 1, 1). Podle 1 Tim 1, 3 je hlavou církve efeské a má přijít k Pavlovi, znovu uvězněnému (2 Tim 4, 9. 21) v Římě, kde byl až do jeho smrti r. 67.

Timothejovo zdraví nebylo valné; trpěl žaludeční slabostí. Odtud i jeho vnější vzhled byl chabější, což mohlo zavdat u některých lidí příležitost k pohrdání jím (1 Tim 4, 12). Podléhal také bázlivosti (1 Kor 16,10; 2 Tim 1, 8). Povahu měl přímou, v křesťanské víře a mravech byl neporušený. V jednání byl mírný a tichý. Sv. Pavel si ho velmi vážil a často ho zahrnuje chválami (1 Kor 4, 17), velmi mu důvěřoval a projevoval mu lásku takřka mateřskou, jak je vidět ze dvou listů jemu poslaných. Z 1 Tim 4, 12; 5, 1; 2 Tim 2, 22, kde je označován za mladého, možno usuzovat, že se narodil kolem r. 25-30, takže v době, kdy se stal biskupem v Efesu, mohl mít asi 35 let. Sv. Pavel mu napsal první list nedlouho poté, co ho zanechal řídit efeskou církev. Poslal jej z Makedonie nejspíše r. 65.

Po úvodě v první části (1, 3-3, 13) poučuje Timotheje, jak bojovat proti lžiučitelům, aby zavládl pokoj a nastala láska mezi věřícími; ti mají vynikat mravní přísností (1, 3-17). Aby Timotheje posilnil, ukazuje, jak sám prožil Boží milost a milosrdenství (12-11), a připomíná mu, co bylo o něm prorokováno (18-20). Uvádí mu na mysl povinnost bdít a vést veřejné náboženské úkony, hlavně modlitbu; takto mu budou věřící oporou v boji proti bludu (2). Potom stanoví, jaké vlastnosti mají mít ti, kdo jsou určeni vést liturgický život věřících (3, 1-13). - V druhé části, po zmínce o tajemství zbožnosti (3, 14-16) ukazuje na bludná učení, jejichž příchod Duch sv. předpověděl (4, 1-5). Pak uděluje Timothejovi osobní rady a povzbuzení (6-16). Dává mu pak pokyny, jak se má chovat k jednotlivým stavům v církvi (5, 1-6, 2). Znovu odhaluje bludaře (6, 3-10), povzbuzuje Timotheje k vytrvalosti (11-16), dává rady stran boháčů (17-19) a končí.

 

PRVNÍ LIST APOŠTOLA PAVLA TIMOTHEJOVI

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše podle příkazu Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje, 2Timothejovi, pravému dítěti ve víře. Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána!

3Když jsem cestoval do Makedonie, vybídl jsem tě, abys zůstal v Efesu a abys nařídil některým (lidem) nerozšiřovat jiné učení 4 a nezabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny; jsou na prospěch spíše hádkám než Božímu plánu spásy (založenému) na víře. 5Cíl pak toho nařízení je láska z čistého srdce a z dobrého svědomí a z upřímné víry. 6Od toho se někteří nesprávně vzdálili a obrátili se k prázdnému mluvení; 7chtěli by být učiteli Zákona, ale nechápou ani to, co říkají, ani to, o čem se tak jistě vyslovují.

8Víme však, že Zákon je dobrý, jestliže ho člověk náležitě užívá, 9když (totiž) ví toto, že Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi bez Zákona a nepoddajné, pro bezbožníky a hříšníky, pro bohaprázdné a světáky, pro otcovrahy a matkovrahy, pro vražedníky, 10smilníky, chlapcomilce, zotročovatele, lháře a křivopřísežníky a co jiného se příčí zdravému učení, 11které je ve shodě s evangeliem o slávě požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. 12Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, za to, že mě uznal za tak hodného důvěry, aby mě ustanovil k službě, 13ač jsem byl dříve rouhač a pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, neboť jsem to činil z nevědomosti v nevěře; 14než daleko hojněji se projevila milost našeho Pána s vírou a láskou v Kristu Ježíši. 15Spolehlivé je to slovo a hodné, aby bylo všeobecně přijato, že Kristus Ježíš přišel na tento svět spasit hříšníky, a první z nich jsem já. 18Proto jsem však dosáhl milosrdenství, aby Ježíš Kristus na mně prvním ukázal veškerou shovívavost pro příklad těm, kdo v něj uvěří k věčnému životu. 17Králi věků, nesmrtelnému, neviditelnému, jedinému Bohu čest a sláva na věky věkův! Amen.

18Toto nařízení svěřuji tobě, dítě Timotheji, podle proroctví, která ukazovala na tebe, abys podle nich dobře bojoval, 19s vírou a s dobrým svědomím; někteří je od sebe odvrhli a ztroskotali ve víře; 20k těm patří Hymenaios a Alexander, které jsem vydal satanovi, by se odnaučili rouhat.

 

1, 3—11. Jak chránit život církve proti nepravým učitelům.

3—4. Legendárním vypravováním, jímž se snažili tito židokřesťanští pobloudilci doplnit zprávy Písma svatého o některých osobnostech a událostech, odváděli pozornost věřících od zdravého jádra biblických dějin. Tím pak, že upoutávali pozornost na odvozování svých rodokmenů od patriarchů a vkládali do nich domnělý duchovní smysl, odvraceli věřící od pravdy, že tělesný původ sám o sobě nemá významu pro nový život v milosti.

8—10. Křesťan už není pod vládou Starého Zákona. Byl bez něho zbaven hříchu a bez něho mu byla dána milost, aby poznal pravý, bohulibý život a měl také vnitřní sílu ducha zachovávat Boží přikázání, ne z bázně před zákonem, ale z lásky k Bohu. Kdo ovšem svou vinou ztratil tuto vnitřní sílu křesťanství, upadá do všelijakých hříchů a protizákonností. A na ty je zákon se svými tresty.

12—17. Povzbuzuje připomínkou vlastního příkladu.

12—14. Pavel vzpomíná na své obrácení, aby tím více vyniklo, že Bůh sám ho pověřil hlásáním evangelia a že tedy jeho učení je pravé a třeba se ho držet, chce-li kdo být účasten vykoupen! skrze Krista. Milost a vyvolení Boží se zjevně ukázaly, když z něho, zaujatéh© pronásledovatele, stal se horlitel pro Ježíše Krista; bojoval ovšem proti Církvi z poblouzení, ne že by bojoval proti poznané pravdě. Místo nezaviněné nevěry se mu pak dostalo velmi živé víry, a místo zaslepující vášně zase osvěcující lásky, a to velmi hojně.

15. Sv. Pavel zde mluví o sobě s nadsázkou (srov. i 1 Kor 15, 9). Je to výraz jeho hluboké pokory: k sobě je přísná, kdežto druhé spíše omlouvá.

16—17. Když vzpomněl, jak se Bůh a Ježíš Kristus k němu milosrdně a dobrotivě zachovali, nemůže v sobě utajit své vděčné nadšení pro nejvznešenějšího Boha.

18—20. Připomíná Timothejovi milost mu danou.

18. Jako Pavel a Barnabáš byli od věřících v Antiochii za pomoci Ducha svatého vyvoleni k apoštolátu (Skt ap 13, 1—4), podobně i Timothej byl při některém shromáždění označen k apoštolské práci a biskupskému úřadu od některých věřících, které Duch svatý zvláště obdařil darem prorockým. To si má připomenout, a bude mu snadné vyplnit nařízení daná mu ve v 3...

19. „S dobrým svědomím", s pravými nezištnými úmysly a bezúhonným životem.

20. „Vydal satanovi", vyloučil z Církve, jako 1 Kor 5, 5.

 

2 Především tě tedy napomínám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, děkování za všecky lidi, 2za krále a za všechny vrchnosti, abychom mohli vést pokojný a klidný život ve vší zbožnosti a počestnosti. 3To je dobré a milé před naším Spasitelem, Bohem, 4který chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. 5Jediný je zajisté Bůh, jediný také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, 6který dal sám sebe jako výkupné za všechny, svědectví to v svůj čas; 7pro ně byl jsem já ustanoven kazatelem a apoštolem - mluvím pravdu, nelžu, učitelem národů ve víře a v pravdě.

8Chci tedy, aby se mužové modlili všude, aby pozvedali čisté ruce bez hněvu a svárlivosti. 9Stejně i ženy ať se v slušném šatě zdobí stydlivě a skromně, ne vrkoči a zlatými šperky, perlami nebo drahým rouchem, 10nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se oddávají zbožnosti. 11Žena ať se poučuje v mlčelivosti ve vší poddanosti. 12Učit však ženě nedovoluji ani vládnout mužovi, ale ať je v tichosti. 13Neboť Adam byl utvořen první, potom Eva. 14A nebyl sveden Adam, nýbrž žena, když se dala svést a přestoupila zákaz. 15Zachrání se však rozením dětí, vytrvá-li ve víře a v lásce a v posvěcováni se zdrželivostí.

 

2, 1—11. Veřejné náboženské úkony.

2. Křesťanství nevede k nezájmu o stát. Věřící se na něj mají dívat jako na Boží zařízení, a tedy mají být vzornými občany, kteří plní své státní povinnosti nejen pro tlak zákona nebo z nějakého užitkářství, nýbrž z vnitřního přesvědčení. Vždyť je-li ve státě pokoj, i křesťanské učení se více šíří a věřícím je více umožněno rozvíjet se v křesťanských ctnostech. Věřící pak, kteří se i modlí za vedoucí státu, konají pro něj daleko více než ostatní.

4—5. Bůh chce spásu všech lidí. A proč nedocházejí všichni spásy, ač všem se dostává dostatečné milosti k tomu, to řeší apoštol v Řím 9, 12... Chce spásu všech, neboť je jen jeden Bůh, který všechny stvořil a všem lidem dal jeden poslední cíl, a dále je jen jeden prostředník, Ježíš Kristus, který ve své lidské přirozenosti představuje celé lidstvo. Kristovo prostřednictví záleží v tom, že při své smrti dal svou krev; ta pro svou nesmírnou cenu úplně vyrovnává náš dluh před Bohem.

6. Bůh od věčnosti rozhodl spasit všechny lidi. To dosvědčil tím, že v stanoveném čase poslal svého Syna jako prostředníka pro všechny lidi.

8. Nejstarší vyobrazení ukazují nám modlící se křesťany s pozdviženýma rukama k nebi.

11. V prvotní Církvi, kdy se dary Ducha svatého navenek více projevovaly, bylo dovoleno při veřejných náboženských shromážděních mluvit a modlit se všem těm, kdo byli obdařeni zvláštním darem. U žen to vedlo k nepořádku ve shromážděních, a proto jim to Pavel zakázal (1 Kor 14, 26...).

13—14. Žena má být podřízena mužovi, protože je slabší a více vydaná nebezpečí, že bude oklamána zlem a bludem.

15. Žena není připuštěna k veřejným úkonům pro spásu věřících, ale zato při ní spolu působí plněním své povinnosti jako matka.

 

3 Správně se říká: „Uchází-li se kdo o biskupství, touží po dobrém díle.“ 2Biskup tedy má být bezúhonný, jednou ženatý, střízlivý, poctivý, spořádaný, pohostinný, způsobilý učit, 3ne milovník vína, ne násilník, ale mírný, ne svárlivý, ne hrabivý, 4schopný dobře spravovat vlastní dům a udržeti své děti v poslušnosti s veškerou počestností. 5Neumí-li však někdo spravovat vlastní dům, jak bude moci pečovat o církev Boží! 6Nemá to být novokřtěnec, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení jako ďábel. 7Je také nutné, aby měl dobré jméno u těch, kdož jsou vně, aby neupadl do hanby a do léčky ďáblovy.

8Rovněž jáhni (mají býti) počestní, ne obojetní v řeči, ne oddaní hojnému vínu, ne chtiví mrzkého zisku; 9mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. 10Rovněž oni však jsou nejprve vyzkoušeni; potom, není-li jim možno nic vytknouti, mohou vykonávat službu. 11Také ženy nechť jsou počestné, ne pomlouvačné, střízlivé, věrné ve všem. 12Jáhni ať jsou jednou ženatí, kteří dobře spravují děti a vlastní domy. 13Neboť ti, kdo dobře vykonávali (svou) službu, získávají si lepší stupeň a mnoho odvahy ve víře, která je v Kristu Ježíši.

14Tyto věci ti píšu v naději, že k tobě co nejdříve přijdu. 15Než opozdím-li se, (píšu ti,) abys věděl, jak se třeba chovat v Božím domě, kterým je Církev Boha živého, sloup a základ pravdy. 16A beze sporu, veliké je tajemství nábožnosti:

Ten, který se zjevil v těle, byl ospravedlněn duchem, ukázal se andělům, byl hlásán mezi národy, došel víry ve světě, byl vzat do slávy.

 

3, 1—13. Vlastnosti osob určených k duchovnímu stavu.

2—3. Biskup - episkopos - znamená vrchní správce a dohližitel. V církevním životě se toho názvu z počátku užívalo pro ty duchovní, kteří byli posvěceni k vykonávání bohoslužebných úkonů a jimž byla dána moc od apoštolů kázat a řídit křesťanské obce. Tak jsou nazývání i kněží. Později se to pojmenování dává jen biskupům v dnešním smyslu. Je to vznešený úřad, po kterém možno toužit s bázní, pro velké a svaté povinnosti s ním spojené. Nebylo ještě třeba vyžadovat ode všech celibát; ten je ovšem daleko více přiměřený úkolům kněžského života. Žádalo se však, aby byl jen jednou ženatý. Druhý sňatek, ačkoli dovolený, byl pokládán za známku menší zdrženlivosti a méně výrazně již představoval spojení Ježíše Krista s Církví jako s nevěstou (jen jeden a jedna; srov. 2 Kor 11, 2).

7. Má mít dobrovi pověst u lidí „vně", to je nevěřících, neboť jinak ztrácí autoritu i u věřících a v skleslosti může snadno zradit svůj úřad i víru, a tak se stát úlovkem hříchu a ďábla.

8. Jáhni jen přisluhují při tajemstvích vykoupení; jsou takto níže postaveni než kněží. Jim bývala svěřena správa majetku křesťanských obcí. O jejich ustanovení viz Skt ap 6, 1...

9. Mají dobře znát, ovládat pravdy víry, aby mohli vypomáhat biskupovi při vyučování. K zachování víry pak a k jejímu šíření je třeba bezúhonného a čistého života.

13. „Lepší stupeň“ v církevní hierarchii: jáhen kněžství, kněz biskupství.

14—16. Tajemství křesťanství.

15. To dokazuje, že Bůh svěřil své Církvi na zemi poslání uchovat čistou a neporušenou pravdu evangelia a starat se o její rozšíření. Proto je Církev neomylná a viditelná, neboť jak by byla jinak nazvána sloupem a základem, který nese celou duchovní stavbu, věřící jedné viditelné společnosti?

16. Shrnuje pravdu o Kristu, která byla svěřena Církvi. Syn Boží byl v lůně Otcově a pak se zjevil vtělením. - „Byl ospravedlněn", t. j. prokázalo se, že jeho výpovědi o sobě jakožto o Bohu byly pravdivé; „duchem“ ukázal, že má božskou přirozenost. Andělé se mu poklonili při vtělení (Žid 1, 6) a viděli ho nejen ve dnech pozemského pokoření, nýbrž i vzkříšení a slávy v nebi.

 

4 Duch pak praví výslovně, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přilnou ke klamavým duchům a k ďábelským učením těch, 2kdo pokrytecky mluví lži, na svém svědomí mají vypáleno znamení, 3zakazují vstupovat v manželství, (přikazují) zdržovat se pokrmů, které stvořil Bůh proto, aby je s děkováním požívali věřící a ti, kdo poznali pravdu. 4Neboť každá Bohem stvořená věc je dobrá a nic se nemá zavrhovat z toho, co se požívá s děkováním. 5Je přece posvěcována slovem Božím a modlitbou.

6Budeš-li toto předkládat bratřím, budeš dobrý služebník Krista Ježíše, živený slovy víry a dobrého učení, které pozorně následuješ. 7Varuj se světských a babských povídaček! Cvič se však ke zbožnosti. 8Tělesné cvičení je sice k něčemu užitečné, ale nábožnost je užitečná ke všemu; má přece zaslíbení pro tento život i pro budoucí. 9Je to spolehlivé slovo a hodné, aby bylo ode všech přijato. 10Proto se zajisté namáháme a o to zápasíme, protože máme naději v živého Boha, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.

11To přikazuj a tomu uč. 12Nikdo ať tě nepodceňuje pro tvé mládí; ale buď vzorem věřícím ve slově, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě. 13Než přijdu, věnuj se čtení (Písma), povzbuzování a poučování. 14Nezanedbávej v sobě daru milosti, který ti byl dán na základě proroctví vkládáním rukou kněžstva. 15O to se starej, v tom buď, aby všem byl patrný tvůj pokrok. 16Dej pozor na sebe a na učení; trvej v tom! Neboť budeš-li to činit, spasíš jak sebe, tak ty, kdo tě poslouchají.

 

4, 1—5. Odhalení bludařů a jejich učení.

1. Nemíní se jenom doba na konci světa, ale celá období od Krista až do konce světa.

2. Každý bludař je pokrytec, neboť předstírá čistou pravdu a mravy, aby mohl svést věřící od pravd víry. A jen skryté znamení na jejich svědomí dává tušit jejich pokryteckost.

3. Skrývají se za upřílišenou přísnost ve věcech dovolených. Když Církev předpisuje posty, nečiní to proto, že by některé pokrmy byly zlé, nýbrž proto, aby ve věřících byl povzbuzen duch pokání.

6—16. Povzbuzení Timothejovi jako pastýři duší.

8. Pavel nepodceňuje sport, vždyť sám rád užívá obrazů z tehdejšího sportu (závody v běhu a pod.) k objasnění pravd víry. Praví jen: Sport dodává tělu ohebnosti atd., ale náboženský život obohacuje a oživuje nejprve duši, a pak je dobry i tělu. Pavlovi je už přes šedesát let. V tom věku již vyprchává nadšení pro to, co se vztahuje k tělesnému vývoji a soustřeďuje se na věci čistě duchovní.

14. „Darem milosti“ se rozumí posvěcení na biskupa; při něm se rozmnožuje posvěcující milost a duši je vtisknuto znamení duchovní moci. To se dalo vkládáním rukou „kněžstva“ neboli duchovních představených v Církvi.

 

5 Na staršího muže se neosopuj, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, 2starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám s veškerou čistotou.

3Vdovy měj v úctě, jsou-li skutečně vdovy. 4Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se nejprve učí mít ve zbožné úctě vlastní rodinu a odpláceti předkům; neboť to je milé Bohu. 5Skutečná a osamělá vdova doufá v Boha a trvá na prosbách a modlitbách ve dne v noci. 6Ale rozmařilá je za živa mrtva. 7 I to přikazuj, aby byly bezúhonné. 8Kdo však se nestará o své lidi a hlavně o domácí, zapřel víru a je horší než nevěřící.

9Jako vdova buď zapisována jen ta, které je aspoň šedesát let, byla jen jednou vdaná, 10osvědčila se v dobrých skutcích, která vychovala děti, byla pohostinná, myla nohy svatým, pomáhala souženým, šla za každým dobrým skutkem.11Mladší vdovy však odmítej. Neboť když se jejich žádosti postaví proti Kristu, chtějí se vdáti; 12tak na sebe uvalují odsouzení, protože porušily první věrnost. 13Zároveň se také učí být lenivé, když chodí po domech; ale nejen lenivé, nýbrž i klevetivé a všetečné, a mluví, co se nepatří. 14Proto chci, aby se mladší (vdovy) vdávaly, rodily děti, vedly domácnost a nedávaly protivníkovi žádnou příležitost k hanobení. 15Některé se již dokonce odvrátily k satanovi. 16Má-li některá věřící (u sebe) vdovy, nechť jim pomáhá a nezatěžuje se církev, aby mohla pomáhat skutečným vdovám.

17Starší, kteří dobře zastávají svůj úřad, jsou hodni dvojí cti, zvláště ti, kteří se namáhají ve slově a ve vyučování. 18Neboť Písmo praví: „Nedáš náhubek volovi, který vyšlapává obilí", a „hoden je dělník své mzdy.“ 19Žalobu proti staršímu nepřijímej, leč na podkladě (výpovědi) dvou nebo tří svědků. 20Ty, kteří se prohřešují, kárej přede všemi, aby i ostatní pojala bázeň. 21Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a vyvolenými anděly, abys toto zachovával bez předpojatosti a nic nečinil ze stranickosti. 22Ukvapeně nevkládej na nikoho ruce a neměj účast v cizích hříších. Uchovávej sám sebe čistým.

23Nepij už jen vodu, ale užívej trochu vína kvůli žaludku a pro své časté choroby.

24Hříchy některých lidí jsou úplně zřejmé, předcházejí (je) k soudu; za některými však teprve následují. 25Stejně i dobré skutky jsou úplně zřejmé; s kterými je to jinak, nemohou zůstat skryté.

 

5, 1—6, 2. Pokyny, jak se chovat k jednotlivým sřavůrn věřících.

4. Církev má pomáhat jen těm vdovám, které jsou opuštěné a nikoho nemají.

6. Takovou vdovu, která žije v hříších, a takto je mrtvá, Církev není povinna podporovat.

8. „Zapřel víru", žije proti učení víry a vydává ji na potupu u nevěřících.

9. Jsou to vdovy, které se zasvětily v křesťanských obcích některým úkolům (starost o sirotky, nemocné a pod.); ty ovšem také Církev vydržovala.

10. Umýt hostu nohy patřilo k povinnostem hostitelovým; pro křesťany je to i úkon pokory a následování Krista (Jan 13, 5).

11—12. Zasvětily se totiž Ježíši Kristu a službě věřících, a proto byly Církví vydržovány. Když pak propadly žádosti těla a zatoužily po vdavkách, porušily tím první věrnost, totiž zasvěcení ve službě Kristu a Církvi.

14. To platí jen pro ty, které nedovedou být zdrženlivé, ne pro všechny, jak plyne z 1 Kor 7, 8.

17. Nejen cti, ale i odměny z pozemských statků.

18. Nárok kněží a kazatelů na obživu podpírá místy z Dt 25, 4; Lk 10, 7; o tom viz 1 Kor 9, 9.

19. Toto platí pro všechny (Dt 19, 15); vztahuje se však zvlášť na kněze a biskupy pro jejich důstojnost.

22. „Nevkládej ruce", nepřipouštěj ke kněžství.

24. Hříchy jedněch jsou zjevné ještě před soudem, hříchy jiných vycházejí najevo až soudem, a dosti nesnadno.

 

6 Všichni, kdo jsou otroci pode jhem, ať ctí své pány, hodné veškeré úcty, aby Boží jméno a učení nebylo tupeno. 2Ti pak, kdo mají za pány věřící, ať je nemají v menší vážnosti proto, že to jsou bratři; naopak tím více ať jim slouží, protože jsou věřící a milovaní ti, kteří mají účast v tom dobrodiní. Těm věcem uč a k tomu povzbuzuj.

 

6, 2. „Mají účast v tom dobrodiní": možno rozumět buď o účasti obou v dobrodiní stejné víry, nebo v tom smyslu, že služeníci poctivým křesťanským sloužením prokazují svým pánům dobrodiní.

 

3Učí-li někdo jinak a nelne k zdravým řečem našeho Pána Ježíše Krista a k tomu učení, které se srovnává s nábožností, 4je zaslepený, ničemu nerozumí, ale trpí na hloubalství a spory o slovo; z toho povstává jen závist, svár, urážky, zlá podezření, 5třenice mezi lidmi se zkaženou myslí a zbavenými pravdy, kteří si myslí, že nábožnost je pramenem zisku. 6Nábožnost je opravdu bohatým pramenem zisku, je-li se skromností. 7Nic jsme si zajisté nepřinesli na tento svět, a také si nic nemůžeme odnésti. 8Máme-li však co jíst a čím se odívati, buďme s tím spokojeni! 9Ale ti, kdo chtějí zbohatnouti, upadají do pokušení a do léčky a do mnohých nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. 10Neboť kořen všeho zla je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a zapletli se do mnoha bolestí.

11 Ale ty, Boží člověče, před tím utíkej! Usiluj zato o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. 12Bojuj dobrý boj víry, uchop věčný život, k němuž jsi byl povolán a pro který jsi složil krásné vyznání před mnoha svědky. 13Nařizuji ti před Bohem, který všechno oživuje, a Kristem Ježíšem, který pod Ponciem Pilátem osvědčil krásné vyznání, 14abys zachovával příkaz bez poskvrny, bez úhony, až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista, 15které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Mocnář, Král králů a Pán vládců, 16který jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle, kterého nikdo z lidí neviděl ani vidět nemůže. Jemu čest a věčná vláda! Amen.

17Boháčům tohoto světa přikazuj, ať nemyslí vysoko ani neskládají naději v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nám všeho bohatě poskytuje k požívání; 18ať činí dobro, bohatnou dobrými skutky, jsou dobročinní, štědří, 19skládají si pěkný poklad pro budoucnost, aby dosáhli života pravého.

20 Ó Timotheji, opatruj svěřený statek, varuj se prázdných světských řečí a námitek nepravé vědy; 21vždyť někteří, kdo ji vyznávají, zbloudili ve víře.

Milost s vámi!

 

3—10. Znovu ukazuje na bludaře a jejich život.

6—7. Zbožný získává na tomto světě pozemské statky, ale je spokojen jen s tím, co potřebuje pro nynější život. Člověk nebyl stvořen proto, aby zde na zemi hromadil bohatství. 11—16. Povzbuzení k vytrvalosti v dobrém životě.

12. Jako při hrách se vítěz chopil vítězného věnce, tak i on se má pevně držet víry a neochvějně ji hájit, aby dosáhl vítězného věnce, věčného života.

17—19. Rady síran boháčů. 20—21. Zakončení listu. 20. „Svěřený statek", pravé učení, které dostal od apoštola Pavla. „Nepravá věda", která přináší nové náboženské učení, protivné původnímu učení od apoštolů.

 

O DRUHÉM LISTÉ APOŠTOLA PAVLA TIMOTHEJOVL

Po druhé napsal apoštol Pavel Timothejovi z Říma (1, 17), kde byl v tuhém vězení (1, 12. 16; 2, 9). Prošel občanským soudem (4, 16. 17) a nemá už takřka naděje, že tentokrát unikne smrti (4, 6-8). V listě projevuje touhu spatřit drahého Timotheje, a proto ho volá do Říma (4, 9. 21), aby ho naposled povzbudil. Jako totiž dával v apoštolátě vždy přednost živému hlásání Božího slova před psaním - toho užíval jen jako nutného prostředku, tak také raději sděloval osobně rady a povzbuzení. Takto i Timotheje zve k sobě, aby mu dal poslední pokyny a směrnice pro řízení křesťanských obcí. Prozatím mu píše dopis. Uvidí se ještě spolu? Z listu je aspoň vidět, jak touží s ním mluvit. Odtud ten důvěrný způsob psaní v něm a tak přirozený, jako by apoštol ani nepsal, nýbrž promlouval k přítomnému Timothejovi o duchovní správě.

Apoštol píše tento dopis jako stařec. Jako ve dvou předcházejících listech, ukazuje se to i zde. Velká záliba v žácích, kterým svěřil své dílo, a proto je chce mít u sebe, shovívavost k jejich slabostem, dávání mnohých rad pro život, starostlivost o to, aby byli ctěni, měli dobré jméno a byli věrní a vytrvalí. Je to vidět i v podání učení; to už není rozváděno a dokazováno, nýbrž několika slovy chce vyvolat celou nauku na způsob dogmatického shrnutí.

V listě je také vidět, že ho píše ve vězení. Žalářní opuštěnost je ve slovech: „Jsem sám“ (1, 4; 4, 9-17). V ní tolik vzpomíná na drahé osoby a má pro ně nejmilejší slova. Projevuje velikou vděčnost za vše, co pro něho kdo vykonal. Dojímá i jeho starost o hmotné věci: chce být něčím přikryt v chladu a mít něco k četbě a k psaní (4, 13), zdržuje se u novot a podrobněji je probírá (4, 9...). Ukazuje ctnosti člověka žalařovaného: trpělivost, vytrvalost, držení se Boha (1, 12), důvěru, že netrpí nadarmo (2, 10) a že Bůh mu vše nahradí. Odtud ta jasnost mysli v temnotě žaláře, pokoj duše a radost, že Bůh má jiné, kteří povedou dále Církev.

Protože r. 67 byl apoštol sťat, složení listu třeba klásti do r. 66 nebo 67.

Po úvodě (1, 1-2) první část listu (1, 3-2, 13) obsahuje povzbuzení k statečnému hájení evangelia; nejprve děkuje Bohu za vzácnou víru Timothejovu (1, 3-5), povzbuzuje ho, aby vše snášel pro evangelium (6-14) a zmiňuje se o některých odpadlících od víry (15-18). Dále ho napomíná, jak se má zcela oddat svému úřadu a zůstat pevný (2, 1-13).

V druhé části poučuje o boji proti nepravým učitelům (2, 14-4, 8). Ukazuje mu na lživé učitele a vede ho k vážnosti (2, 14-26). Upozorňuje na nebezpečí v blízké době (3, 1-17) a povzbuzuje ho, aby kazatelský úřad vykonával v Církvi věrně a s odvahou (4, 1-8). V závěru listu (4, 9-22) podává zprávy, svá přání a pozdravy.

 

DRUHÝ LIST APOŠTOLA PAVLA TIMOTHEJOVI

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše z Boží vůle, podle zaslíbení života, který je v Kristu Ježíši, 2Timothejovi, drahému dítěti. Milost, milosrdenství, pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.

3Děkuji Bohu, kterému sloužím od (času) svých předků s čistým svědomím, když na tebe neustále pamatuji ve svých modlitbách, ve dne v noci. 4Když vzpomenu na tvé slzy, jsem plný touhy spatřit tě, abych byl naplněn radostí. 5Neboť si připomínám tvou nepokryteckou víru, která nejprve přebývala v tvé babičce Loidě a v tvé matce Eunice; jsem však přesvědčen, že přebývá i v tobě.

6Proto ti připomínám, abys znovu roznítil dar Boží milosti, která je v tobě vkládáním mých rukou. 7Bůh nám zajisté nedal ducha bázlivosti, nýbrž moci a lásky a rozvahy. 8Proto se nestyď za svědectví pro našeho Pána ani za mne, jeho vězně, ale spolu (se mnou) snášej utrpení pro evangelium podle mocí Boha, 9 který nás spasil a svatým povoláním povolal, ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního rozhodnutí a vlastní milosti. Ta nám byla dána v Kristu Ježíši před věčnými časy, 10ale projevila se nyní zjevením našeho Spasitele, Krista Ježíše, který zničil smrt a způsobil, že se evangeliem objevil život a neporušenost; 11a já jsem byl ustanoven jeho hlasatelem a apoštolem a učitelem. 12Pro tu příčinu také toto trpím. Než nestydím se za to; neboť vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že je schopen zachovat svěřený mi poklad až do onoho dne.

13Jako vzoru drž se zdravých slov, která jsi ode mne slyšel ve víře a v lásce v Kristu Ježíši. 14Ten krásný svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který přebývá v nás.

15 Víš o tom, že se ode mne odvrátili všichni, kdo jsou v Asii, mezi nimi Figelos a Hermogenes. 16Kéž Pán prokáže milosrdenství domu Onesiforovu, neboť často mě posilnil a nestyděl se za mé okovy. 17Naopak, když přišel do Říma, usilovně mě hledal a našel. 18Kéž mu Pán dopřeje dojít milosrdenství u Pána v onen den. A jak velké služby mi prokázal v Efesu, sám víš nejlépe.

 

1, 3—5. Připomíná Timothejovi jeho vzácnou víru.

3. Sloužil Bohu ne pro nějaké zištné zájmy, nýbrž jedině z horlivosti o Zákon Páně, jak mu to kázalo jeho svědomí.

4. Vzpomíná na dojemné rozloučení s Timothejem, když ho nechal v Efesu, aby řídil tamější křesťanskou obec (1 Tim 1, 3; 3, 14).

5. Timothej byl nejspolehlivější spolupracovník Pavlův. Víru jím hlásanou pevně držel, a tím zůstal nedotčen od svůdných bludařských nauk mnoha učitelů židokřesťanských, kteří se snažili Pavlovo dílo kazit.

6—14. Vzbuzuje v něm odvahu k hlásám víry.

6. Timothej byl snad již unaven útoky Pavlových odpůrců a polevil v horlivosti o šířeni a upevnění evangelia. Má v sobě roznítit dar milosti čili posvěcení k hlásání pravdy Kristovy a k řízení věřících v křesťanském životě. Tak každý kněz v sobě probouzí modlitbou a rozjímáním přijatou milost, aby nepodléhal skleslosti, ale znovu se dal ještě s větší horlivostí do svěřené mu práce o spáse věřících.

9. Bůh se dobrovolně rozhodl k tomu, že nás vysvobodí od hříchů a pro Ježíše Krista nám dá milosrdně milost, kterou ve věčnosti u sebe připravil.

10. Zadostiučinil za hřích, a tím zničil smrt, která je následkem hříchu (Řím 6, 23). Kristovo dílo, kterým nám byl získán nový nesmrtelný život, je zjeveno světu kázáním.

12. „Svěřený poklad", pravdy víry, které byly svěřeny Pavlovi, aby je hlásal národům. Apoštol věděl, jak se na pravdu útočí, viděl, jakému svádění od nepravých učitelů jsau vystaveni věřící. Ale důvěřuje Bohu, že ve své prozřetelnosti zachová na zemi neporušenou pravdu evangelia, aby se lidé do konce světa mohli poučovat o Kristu, jeho vykoupení a své spáse. Tak velkou důvěru v Boha máme mít i my, kdykoliv se klam a blud vzmáhá.

15—18. Nechť je věrnější než někteří odpadlíci a vezme si za příklad věrného Onesifora.

 

2 Ty tedy, mé dítě, posil se v milosti, která je v Kristu Ježíši. 2A co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěřuj věrným lidem, kteří budou schopni také jiné učit.

3Snášej spolu (se mnou) strasti jako dobrý voják Krista Ježíše. 4Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí se živobytím, aby mohl uspokojit toho, kdo jej na vojnu najal. 5Stejně i ten, kdo vystupuje v zápase, nebývá ověnčen, leč zápasil náležitě. 6Rolník, který se namáhá, první má dostat z úrody. 7Rozuměj, co chci říci; Pán ti dá zajisté porozumění ve všem.

8Pamatuj na Ježíše Krista, potomka Davidova, který vstal z mrtvých podle mého evangelia, 9pro něž trpím až do pout jako zločinec; ale Boží slovo není připoutáno! 10Proto všecko snáším pro vyvolené, aby také oni došli spásy, která je v Kristu Ježíši s věčnou slávou. 11Spolehlivé je slovo:

Jestliže jsme s ním zemřeli,

s ním budeme i žít,

12Vytrváme-li, budeme spolu (s ním) i kralovat. Zapřeme-li (ho), zapře také on nás.

13Jsme-li nevěrni, on zůstává věrný, neboť sebe samého nemůže zapřít. 14Připomínej tyto věci a zapřísahej před Bohem, ať se nikdo slovičkářsky nehádá; k ničemu to není, jen to posluchače podvrací. 15Velmi se snaž o to, aby ses před Bohem ukázal osvědčeným jako dělník, který se nemusí styděti, nýbrž správně pojednává o slovu pravdy. 16Varuj se však světských prázdných řečí, neboť (takoví lidé) se víc a více přibližují k bezbožnosti 17a jejich řeč se rozleze jako rakovina. K těm patří Hymenaios a Filetos, 18kteří od pravdy zbloudili, když říkají, že vzkříšení se už stalo, a (tím) u některých podvracejí víru. „Avšak pevný základ Boží stojí a má toto znamení: „Pán poznal svoje“ a „Ať upustí od nepravostí každý, kdo vyslovuje jméno Páně.“

20Ve velkém domě nejsou jenom nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné a hliněné; a jedny k čestným věcem, jiné zase pro nečestné. 21Kdo se tedy od toho očistí, bude „nádobou ke cti", posvěcenou, Pánu užitečnou, připravenou ke každému dobrému dílu.

22Prchej před žádostmi mládí, usiluj však o spravedlnost, víru, lásku, pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. 23Varuj se pošetilého a neukázněného hloubalství; neboť víš, že plodí půtky. 24Ale služebník Boží nemá mít zálibu v boji, nýbrž má být ke všem přívětivý, schopný poučovat, snášenlivý, 25vlídný v napravování odpůrců; vždyť Bůh jim snad ještě dopřeje pokání, aby poznali pravdu, 28a přijdou k sobě a dostanou se z léčky ďáblovy, v které jsou od něho drženi, aby konali jeho vůli.

 

18. „Pán", totiž Bůh, má mu dopřát dojít milosrdenství u Pána, totiž Ježíše Krista, až přijde soudit svět.

2, 1 —13. Timothej se má zcela a vytrvale oddat svému úřadu apoštola.

2. Při svěcení učinil před svědky slavné vyznání víry, kterou hlásal apoštol Pavel.

4. Jako voják, když je ve službě, nemá vykonávat zaměstnání, které by ho odvádělo od plnění vojenských povinností - vždyť o jeho živobytí je postaráno, tak i íen, kdo se zasvětil službě Kristově, nemá vyhledávat takovou činnost, která by ho zdržovala v plnění povinností vůči Kristu.

5. I Timothej, má-li dosíci věčné koruny, musí vytrvale bojovat rád a podle pravidel víry, které mu byly dány.

6. Tak i Timothej, chce-li jednou požívat plodů věčného života, musí se zde namáhat v práci pro zachování víry a mravů u věřících.

10. Práce každého kněze, ať pro ty, kdo dojdou spásy, či pro ty, kdo jí nedojdou - na zemi jsou totiž promícháni, přináší užitek pro spásu věřících.

11—12. S Ježíšem Kristem jsme spojeni ve všem. Jemu se připodobňujem v utrpení a připodobněním ve slávě. O tom často mluví apoštol ve svých listech (Řím 6, 3; 8, 7 a j.).

13. „Zůstává věrný“ ve svých slibech, že odmění dobré, ale také ve svých hrozbách, že stejně potrestá i zlé.

14—26. O správném poučování a varování se klamných nauk.

18. Připouštěli jen duchovní vzkříšení, totiž z hříchu k milosti, ale budoucí vzkříšení těla popírali. A přece obojí je těsně spjato.

19. Odpadem některých křesťanů od víry se nezhroutí duchovní stavba Církve, protože je držena mocí Boží. - Citováno Nm 16, 5. 26.

20—21. V Církvi svaté na zemi jsou dobří věřící i zlí (Mt 13, 24). Každý se má však s bázní starat o své spasení, neboť ten, kdo žije dobrým křesťanským životem, a tím ukazuje svoje vyvolení, může se pro přílišnou důvěru v sebe stát špatným křesťanem.

22. „Žádosti mládí"; nejde o tělesné žádosti, nýbrž spíše o lehkomyslnost, vychloubačnost a p.

 

3 Toto ať víš, že v posledních dnech nastanou těžké doby. 2Neboť lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chlubní, pyšní, rouhaví, neposlušní rodičů, nevděční, bezbožní, 3bezcitní, nesmířliví, utrhační, nezdrženliví, zatvrdlí, dobru nepřející, 4zrádní, lehkomyslní, nadutí a víc rozkoše milovní než Boha; 5budou sice navenek ukazovat zbožnost, ale její síla při nich nebude. A těch se varuj! 6Neboť z nich jsou ti, kdo se vluzují do domů a chytají si ženské, které jsou obtížené hříchy, hnané rozličnými žádostmi, 7které se chtějí stále učit, ale k plnému poznání pravdy nemohou nikdy přijít. 8Podobně pak jako se Jannes a Jambres postavili proti Mojžíšovi, tak i tito se stavějí proti pravdě; jsou to lidé se zkaženou myslí, nespolehliví ve věcech víry. 9Nebude se jim však už více dařit, neboť jejich nesmyslnost bude všem patrná, jako byla oněch.

10Tys však mě následoval v učení, ve způsobu života, v úmyslech, ve víře, shovívavosti, v lásce, trpělivosti, 11v pronásledováních, v utrpení, jaká na mne přišla v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě vysvobodil Pán! 12A všichni, kdož chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni. 13Ale zlým lidem a svůdcům se bude dařit stále hůře, budou klamat a budou klamáni. 14Ale ty trvej v tom, čemu ses naučil a o čem ses přesvědčil; víš přece, od koho ses naučil 15a že znáš od dětství svatá Písma, která tě mohou naučit moudrosti ke spáse skrze víru v Krista Ježíše. 16Veškeré písmo je Bohem vdechnuté a je užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, 17aby Boží člověk byl hotový, způsobilý ke každému dobrému dílu.

 

3, 1—17. O nebezpečích pro víru v blízké době.

1. Každá doba je přípravou k posledním dnům světa a k poslednímu soudu. Pastýři duší mají být stále bdělí a trpěliví ve zkouškách, kterým jsou vydáváni.

2. Vypočítává špatné vlastnosti, které budou ovládat lidský život. Takoví jsou lidé již nyní. Špatné vlastnosti, které se v lidech teď ukazují, podávají obraz toho, jací budou teprve v posledních dnech.

8. Jannes a Jambres jsou jména dvou egyptských kouzelníků, kteří se postavili proti Mojžíšovi, když naléhal na faraóna, aby propustil Izraele ze zajetí. Napodobili podivuhodné skutky Mojžíšovy, a tím ještě více zatvrzovali faraóna. Jejich jména jsou známa jen z tradice, ne z Písma svatého. Tak i oni svůdní učitelé se stavějí proti pravdě. Konečný osud obou však bude stejný.

9. Bůh sice dopouští zlo, ale jen po určitou míru; pak zasahuje.

11. Připomíná svá utrpení v Antiochii, v Ikoniu, v Lystře (Skt ap 13, 50—14, 5, 18), protože byla Timothejovi dobře známa, neboť pocházel z Lystry.

12—13. Kdo žije podle učení Kristova, je vystaven nepřízni, pohrdání a pronásledování od lidí, jimž Kristovo učení o odříkání a hledání nadpřirozeného dobra je trnem v oku: očekávají vše jen od pozemského života, a proto je dráždí ti, kdo hledají výše. To předpověděl již Ježíš Kristus (Mt 10, 22; Jan 15, 19).

15. Má se držet evangelia, které přijal od Pavla, neboť se zakládá na Písmě svatém, kterému učili Židé od raného věku. Timothej se mu učil od své matky židovky a od své babičky. Má dále pokračovat ve čtení a studiu Písma svatého, neboť ono mu bude stále ukazovat cestu, jak dokonale vyplnit povinnosti vůči věčné spáse. Četba Písma svatého však prospívá tomu, kdo je osvícen vírou v Ježíše Krista. Vždyť k němu připravují knihy starozákonní. Bez této víry první smysl Písma zůstává čtenáři nedostupný.

16. Celé Písmo svaté, nejen vcelku, nýbrž i v jednotlivostech, je z úst Božích, Bůh je vdechl. On je tedy hlavním jeho původcem. K sepsání svých slov použil lidských spisovatelů; ti nepsali podle své libosti, nýbrž dle toho, co Bůh chtěl a jak on chtěl. Užil k tomu člověka – rozumného a svobodného tvora - jako skutečného spisovatele; toho k sepsání osvěcoval a hýbal. Písmo svaté pak bylo dáno lidem, aby je poučovalo o některých pravdách, aby jim dávalo zbraň proti námitkám odpůrců víry, aby odvracelo od hříchu a vedlo je pravidly mravního života ke svatosti.

 

4 Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, při jeho příchodu a při jeho království: 2Hlásej slovo, naléhej, ať vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej s veškerou shovívavostí a poučeností. 3Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si učitelů podle vlastních choutek, pro šimrání v uších, 4a odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. 5Ty však buď ve všem bdělý, snášej protivenství, konej dílo hlasatele radostné zvěsti, dobře konej svou službu! 6Neboť já už jsem vydáván v oběť a doba mého odchodu již nastává. 7Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. 8Pro budoucnost je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi dá v onen den v odměnu Pán, spravedlivý soudce; ale nejen mně, nýbrž i všem, kdo se těší na jeho příchod.

 

4, 1—8. Apoštolova závěť pro Timotheje jako kazatele víry.

2. Má vytrvale kázat, ať se to lidem zamlouvá nebo ne, ať se sám lidem líbí nebo ne. Nutí ho k tomu povinnost, že má kázáním přispět lidem ke spáse. Má užít všech prostředků, aby hlásané učení Kristovo našlo přijetí u posluchačů.

3. Kdo se jednou nakazil bludařským učením, těžko snáší zdravé učení Kristovo. Místo touhy po pravdě nastupuje u něho náboženská zvědavost; tou se spokojí ledajaký náboženský snílek.

4. Bývá to, že kde mizí pravá víra, nastupuje na její místo pověra.

6—7. Pavel již očekává smrt. Timothej má pokračovat v jeho dílech, a proto musí pevně stát v učení, které Pavel hlásal. Pavel se dívá klidně na blízkou smrt. Vylití jeho krve je jako oběť vylitá na oltář. Smrt je pro něho jen oddechem; jako když voják složí svůj stan a jde dále, tak i Pavel opouští toto smrtelné tělo a odchází k svému Spasiteli. Dívá se již na práh věčnosti, a proto se ohlíží na svůj apoštolský život, který již dokončil, jako když závodník přijde k svému cíli. Blaží ho klidné svědomí, že dobře vyplnil svěřený mu apoštolský úřad a hlavně že uchoval neporušenou pravdu evangelia.

8. A jiný pohled do věčnosti: plný naděje a důvěry. Jako závodníci byli věnčeni, tak i Pavel dostane odměnu za apoštolské námahy a utrpení. Je to „věnec spravedlnosti", t. j. vpravdě zasloužená odměna. Spravedliví skutečně si zasluhují dobrým životem věčnou odměnu. Spravedlivý Pán jím ji dává ve své dobrotě, jak slíbil. Dostane se této odměny všem, kdo se připravují na druhý příchod Páně ctnostným životem. Nemají se proč bát nejvyššího soudce; ten se stane jejich odměnitelem.

 

9Pospěš a brzy ke mně přijď! 10Neboť Demas mě opustil; zamiloval si tento svět a odebral se do Thessaloniky, Krescens do Galacie, Titus do Dalmácie. 11Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi a přiveď s sebou, neboť je mi užitečný k službě. 12Tychika jsem však poslal do Efesu. 13Cestou vezmi s sebou plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, také knihy a hlavně pergameny.

14Kovář Alexander způsobil mi mnoho zlého. Ať Pán mu odplatí podle jeho skutků. 15Toho se varuj i ty, neboť prudce vystoupil proti našim slovům.

16Při mé první obhajobě nebyl při mně nikdo, ale všichni mě opustili; ať se jim to nepřičítá! 17Avšak Pán mi přispěl a posílil mě, aby se skrze mne hlásání (evangelia) dokonalo a aby (je) slyšely všechny národy; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy! 18Pán mě vysvobodí od všeho zlého a zachrání ve svém nebeském království. Jemu sláva na věky věkův! Amen.

19Pozdravuj Prisku a Akvilu a dům! Onesiforův. 20Erastos zůstal v Korintě, |Trofima jsem však zanechal pro nemoc v Miletě. 21Pospěš si, abys přišel před zimou! Pozdravuje tě Ebulos, Pudens, Linus, Klaudia a všichni bratři.

22Pán buď s tvým duchem. Milost s vámi!

 

9—22. Různé zprávy, přání a pozdravy.

11. Lukáš a Marek, spisovatelé evangelií.

13. Takový cestovní plášť sloužil za pokrývku v noci. Pavel si ho přeje, protože se blíží zima. Chce se jím chránit proti chladu v žaláři. Knihy psané na pergamen, tedy cenné, jsou nejspíše knihy Písma svatého.

16. Při prvním přelíčení nikdo z asijských křesťanů neměl odvahu vydat svědectví o Pavlově nevině, neboť všichni byli dolekáni, že jim hrozí žalář. Je to tedy snad žaloba ze vzbouření, které vyvolali Pavlovi nepřátelé v Efesu, když jej posledně navštívil.

17. Pán mu pomáhal, takže nebyl odsouzen při prvním přelíčení.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA TITOVI.

Titus Justus pocházel nejspíše z Antiochie Syrské; byl přijat do Církve apoštolem Pavlem, neboť Apoštol ho nazývá svým duchovním dítětem (Tit 1, 4). Protože oba rodiče Titovi byli pohani, Pavel ho nechtěl dát obřezat na naléhání Židů v Jerusalemě, kam vzal Tita s sebou na sněm (Gal 2, 3). Na třetí apoštolské cestě ho poslal z Efesu do Korintu, aby po nezdaru Timothejově zavedl pořádek v tamější obci (2 Kor 2, 13; 7, 9); jeho poslání se setkalo se zdarem (7, 13). Odebral se pak za Pavlem do Makedonie, odkud byl znovu poslán do Korintu, aby tam uspořádal sbírku pro zchudlé jerusalemské křesťany.

Po svém prvním věznění v Římě se apoštol odebral na Krétu i s Titem. Protože sám se tam nemohl déle zdržovat, ponechal tam Tita na nějakou dobu, aby zorganisoval tamější obce věřících, listně mu dal mnoho rad a směrnic. Potom mu však napsal z Nikopolev Makedonii list; v něm návody ústně dané ještě přesněji vyjádřil. V listě také zve Tita, aby za ním přišel do Nikopole (3, 12); odtamtud následoval Pavla do Říma, do vězení. Pavel ho pak poslal do Dalmácie (2 Tim 4, 10).

Titus měl přímou povahu, pevného ducha, byl dobrý organisátor, horlivý a nesobecký ve vykonávání svěřených úkolů. Sv. Pavel mu velmi důvěřoval a neměl o něho tolik starostí jako o bázlivého Timotheje.

List Tit je velmi podobný listu 1 Tim. Lze to vysvětlit jednak tím, že oba listy byly napsány v blízké sobě době (před zimou r. 65), jednak tím, že jsou psány za týmž účelem, totiž dát rady a směrnice pro uspořádání křesťanských obcí. List Tit je však kratší a neobsahuje tolik osobních sdělení jako 1 Tim.

Po delším a slavnostním úvodě (1, 1-4) poučuje apoštol v první části (1, 5-16), jak uspořádat církev na Krétě a zachovat neporušené křesťanské učení. Dává Titovi pravidla pro výběr nastávajících duchovních osob (1, 5-9), které by byly schopny postavit se proti šiřitelům lživých nauk (1, 10-16).

V druhé části (2, 1-3, 11) připomíná Titovy povinnosti k jednotlivým stavům věřících a rady, které jim má dávat (Z, 1-10), a poučuje o věroučném základě pro křesťanský život (2, 11-15). Pak pojednává o poslušnosti věřících a vzájemném chování v mírnosti pro tajemství vtělení Syna Božího (3, 1-8). Po připomínce Titových povinností v poučování o víře (3, 9-11) v zakončení listu se zmiňuje o osobních věcech, povzbuzuje a pozdravuje (3, 12-15).

 

LIST APOŠTOLA PAVLA TITOVI

1 Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista k hlásání víry Božím vyvoleným, aby dobře poznali pravdu, která vede ke zbožnosti, 2na základě naděje na věčný život, který (už) před dávnými časy pravdivý Bůh slíbil 3a v svůj čas zjevil své slovo hlásáním, které mně bylo svěřeno z příkazu Boha, našeho Spasitele, 4Titovi, pravému dítěti podle společné víry. Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Spasitele!

5Zanechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys ustanovil v každém městě starší, jak jsem ti nařídil: 6je-li kdo bezúhonný, jednou ženatý, děti má věřící, kterým nelze vytýkat nevázanost nebo nepoddajnost. 7Biskup totiž musí být bezúhonný jako Boží správce, ne domýšlivý, ne hněvivý, ne pijan, ne násilník, ne chtivý mrzkého zisku, 8nýbrž pohostinný, dobra milovný, poctivý, spravedlivý, zbožný, zdrželivý, 9který se drží slova podle spolehlivého učení, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

10Je totiž mnoho nepoddajných lidí, mluvků a svůdců, zvláště ti z obřízky.

11A ty třeba umlčeti, neboť oni podvracejí celé domy tím, že pro mrzký zisk učí nepatřičným věcem. 12Řekl jeden z nich, jejich vlastní prorok: „Kréťané jsou vždycky lháři, zlá zvěř, lenivá břicha.“ 13Toto svědectví je pravdivé. Proto je ostře kárej, aby byli zdraví ve víře, 14nezabývali se židovskými bájemi a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy. 15Cistým je vše čisté; avšak poskvrněným a nevěřícím nic není čisté, naopak, mají poskvrněnou i mysl i svědomí. "16Vyznávají, že znají Boha, ale skutky jej popírají; jsou hodni opovržení, jsou neposlušní a nezpůsobilí k jakémukoli dobrému dílu.

 

1,1. „Vede ke zbožnosti", aby Bůh byl ušlechtilým způsobem uctíván a aby jeho vůle byla plněna.

3. „Své slovo", odvěký slib, že dá věčný život lidem skrze Ježíše Krista. Lidé jej pak poznali kázáním evangelia od apoštolů.

5—9. O vlastnostech osob duchovního stavu.

5. Pavel při své návštěvě na Krétě nemohl zařídit, aby se křesťanské obce dobře a správně rozvíjely. Šlo také o to, ustanovit v jednotlivých křesťanských obcích vhodné kněze za pastýře duší; to jsou ti starší.

6. Podobné požadavky klade v 1 Tim 3, 2.

10—16. Boj proti šiřitelům lživých nauk.

10. Ti nepraví učitelé jsou pokřtění Židé, kteří se ještě neoprostili od Starého Zákona, chovali proti evangeliu mnohé předsudky a kladli obzvláštní důraz na některé starozákonní předpisy.

12. Oním básníkem je Epimedius ze 6. stol. Před Kristem. Slovy „zlá zvěř“ se naznačuje jejich tvrdost a bezohlednost k druhým. „Lenivá břicha":

jsou oddáni nečinnosti a tělesným rozkoším.

13. Kdo se obrátil, bývá přísný v soudu nad svou minulostí.

15. Židovští učitelé zakazovali některá jídla jako sama o sobě nečistá. Ale vše, co Bůh stvořil, je samo sebou dobré a čisté a nemůže to poskvrnit toho, kdo těch věcí užívá. Je to nečisté jen pro ty, kdo mají nesprávný úsudek o některých pokrmech, kdo mají svědomí nesprávně poučené.

 

2 Ty však mluv, co je shodné se zdravým učením. 2Starší muži ať jsou střízliví, čestní, poctiví, zdraví ve víře, v lásce, v trpělivosti. 3Stejně starší ženy ať jsou v chování svaté, ne pomlouvačné, ne oddané mnoha vínu, ať jsou učitelkami dobrého, 4aby moudře učily mladé ženy, jak mají milovat své muže a své děti, 5být poctivé, čisté, pečlivé o dům, dobré, poddané svým mužům, aby slovo Boží nebylo vystaveno potupě.

6Stejně napomínej mladé muže, aby žili poctivě. 7Ve všem dávej sám sebe za příklad dobrých skutků; v učení (ukazuj) neporušenost, vážnost, 8slovo zdravé a bezúhonné, aby se zastyděl ten, kdo odporuje, a neměl co špatného říci o nás.

9Otroci ať jsou ve všem poddaní svým pánům, příjemní, ať neodmlouvají, 10nekradou, nýbrž ukazují všestrannou pravou; věrnost, aby byli ve všem ozdobou učení j našeho Spasitele Boha.

 

2, 1—10. Pravidla pro jednotlivé stavy věřících.

2. „Zdraví ve víře", t. j. ať drží a vyznávají celé evangelium, bez přimíchaných lidských přídavků a nesprávného učení.

 

11Zjevila se zajisté milost Boží, spásonosná všem lidem, 12a vede nás k tomu, | abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili poctivě, spravedlivě; a zbožně v tomto nynějším světě, 13s očekáváním blažené naděje a slavného příchodu velkého Boha a našeho Spasitele, Ježíše Krista. 14On dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil ze vší nepravosti a očistil si lid tak, aby byl jeho a horlil o dobré skutky.

15Toto mluv a napomínej a kárej se vším důrazem! Nikdo ať tebou nepohrdá.

 

11—15. Souhrn křesťanského učení jako základ ctnostného života.

11. „Milost Boží", vtělení Syna Božího čili sám Syn Boží vtělený. Je tím míněno jeho zjevení ve viditelném těle pro omilostnění všech lidí (1 Tim 2, 4). Vtělil se, aby nás svým slovem a příkladem naučil zamítat vše, co odvrací od uctívání pravého Boha, a plnit dokonale Boží vůli. Tak se třeba dívat na poučení, která jsou obsažena i v tomto listu.

13. Druhou pohnutkou k zachování pravého učení křesťanského a života ve zbožnosti a v pokoji je zjevení neboli druhý příchod Ježíše Krista, při němž se vyplní křesťanské naděje na věčnou blaženost i podle těla. Ježíš Kristus je tu nazýván nejen naším Spasitelem, nýbrž i Bohem. V novozákonních spisech se totiž nikde nemluví o Otcově druhém příchodu.

14—15. Znovu jasně vysloveno tajemství vykoupení: Ježíš Kristus se dobrovolně nabídl a vydal k smrti (Ef 5, 2; 2 Tim 2, 6), aby podal za nás výkupné a my abychom byli takto zbaveni otroctví hříchu (Ef 1, 7; Kol 1, 14). Jeho krev byla očistnou koupelí pro celý svět; takto si ho zase získal a učinil z nás vyvolený Boží lid (Skt ap 20, 28; 1 Petr 2, 9. 10).

 

3 Připomínej jim, ať jsou poddáni vládnoucím vrchnostem, poslouchají, jsou pohotoví ke každému dobrému skutku; 2ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale (ať jsou) skromní a ke všem lidem ať projevují stálou mírnost.

3Neboť také my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, otročili jsme rozličným žádostem a rozkoším, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. 4Ale když se zjevila dobrota a lidumilnost našeho Spasitele Boha, 5spasil nás ne pro skutky, které bychom vykonali my ve spravedlnosti, nýbrž podle svého smilování koupelí znovuzrození a obnovení Duchem svatým, 6kterého na nás hojně vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, 7abychom byli I jeho milostí ospravedlněni a stali se dědici podle naděje věčného života. 8Je to spolehlivé slovo, a chci, abys to zdůrazňoval, j aby ti, kdo uvěřili v Boha, pilně se snažili vynikat v dobrých skutcích. To jsou věci dobré a užitečné lidem.

 

3, 1—8. O poslušnosti a chování věřících mezi sebou.

1. O chování křesťanů vůči světské moci viz 1 Tim 2,2; 1 Petr 2, 13...

4. Proti stavu, v kterém křesťané žili před svým obrácením, je v milém světle postavena dobrota Boží, neboť Bůh jen ze své dobroty poslal svého Syna na svět. V tom se také ukázalo smýšlení Boží k lidstvu, ne nepřátelské, ale velmi příznivé a přející.

5—6. Milosrdenství Boží je první příčinou našeho ospravedlnění (Řím 3, 20). Použil pak k němu „koupele znovuzrození“ neboli křtu; tím jsme byli znovuzrozeni k životu v milosti, k božskému životu (srov. Jan 3, 5; 1 Petr 3, 21 a j.). Působícím činitelem při tomto duchovním přerodu je Duch svatý; on při křtu dává posvěcující milost a nadpřirozené ctnosti, při biřmování pak uděluje hojnost svých darů, aby nový život v nás upevnil; pak jsme už nejen Boží děti, nýbrž i bojovníci.

 

9Varuj se pošetilého hloubalství, rodokmenů, sporů a půtek o Zákon; vždyť jsou neužitečné a marné. 10Člověka sektářského po jednom a druhém pokárání odmítej, 11neboť víš, že takový člověk je zvrácený a hřeší; tím odsuzuje sám sebe.

12Až k tobě pošlu Artemu nebo Tychika, hned přijď za mou do Nikopole; tam jsem se totiž rozhodl přezimovat. 13Právníka Zenu a Apolla pečlivě vyprav (na cestu), aby jim nic nescházelo. 14 I naší lidé ať se učí v dobrých skutcích vynikat při naléhavých potřebách, aby nebyli bez ovoce.

15Pozdravují tě všichni, kdo jsou se mnou. Pozdravuj ty, kteří nás milují ve víře. Milost s vámi se všemi!

 

9—15. Povzbuzení k Titovi jako hlasateli vity a zakončení listu. 10. „Sektářský člověk“ je ten, kdo se drží zatvrzele náboženského bludu. To se ukáže, když se po dvojím napomenutí autoritou nepravdy nevzdá. Tím přetrhl takový člověk styky s věřícími; odsuzuje sám sebe, neboť už nemá výmluvy proto, že byl oddělen od tajemného těla Kristova, Církve.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA FILEMONOVI.

Filemonovi, kolosskému občanu, kterého Pavel obrátil v Efesu na víru, utekl otrok Onesimos; snad uprchl ze strachu před trestem pro krádež nebo podobnou škodu, kterou způsobil svému pánu. Přišel až do Říma, kde ho sv. Pavel obrátil na víru. Apoštol jej chtěl podržet u sebe (19; Kol 4, 9), ale nechtěl jednat bez Filemonova souhlasu. Proto ho dal za společníka Tychikov i, který se ubíral do Asie. Pavel pak napsal pro něj tento doporučující dopis, který je nejkratší ze všech jeho listů.

V listě po pozdravu nejprve chválí lásku a víru Filemonovu (1-7). Potom se přimlouvá za ubohého otroka, který se stal účastným stejné milosti jako oni, omlouvá jeho útěk a chce nahradit, čím Filemonovi uškodil (8-21). Nakonec prosí o pohostinství pro sebe a vyřizuje pozdravy.

Pavel napsal toto psaní za svého prvního věznění v Římě. Projevuje se v něm jeho vznešené sociální cítění. Zároveň z něho poznáváme postavení otroků v Církvi. Nenařizuje se, aby byl propuštěn na svobodu, ale z křesťanských zásad to plyne a ve vhodný čas k tomu jistě dojde.

Dopis Filem byl vždy uznáván za pravý list sv. Pavla, třebaže se ho poměrně málo užívalo pro jeho menší význam věroučný. Origenes a Tertulián ho výslovně připisují apoštolu Pavlovi. Ani bludař Marcion, který velmi snadno zavrhl některý svatý list, když se mu nehodil do jeho bludařského učení, neodvážil se zamítnout list Filem, jak píše Tertulián: „Tomuto listu prospěla jen jeho krátkost, že ušel podvodným rukám Marcionovým.“

List znal a užíval ho již sv. Ignác Antiošský. A není bez zajímavosti, že ve svém psaní Efeským, v kterém právě užívá listu Filem, zmiňuje se o jejich biskupu Onesimovi, už starci (1, 3; 2, 1; 6, 2). Naznačuje, že tento biskup Onesimos je onen bývalý otrok, kterého se ujal sv. Pavel? Není to nic nepravděpodobného. Na něj by se tedy mohly vztahovat verše Zjev 2, 1-7 o biskupovi efeské církve. Římské martyrologium slaví svátek mučedníka Onesima 16. února. — Byl prý žalářován, pak odvezen do Říma a tam ukamenován.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA FILEMONOVI.

1 Pavel, vězeň pro Ježíše Krista, a bratr Timothej Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníkovi, 2sestře Apii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi v tvém domě: 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista!

4Děkuji svému Bohu stále, kdykoli na tebe vzpomínám ve svých modlitbách 5slyším totiž o tvé lásce a víře, kterou máš k Pánu Ježíši a ke všem svatým, 6aby se tvá dobročinnost (pocházející) z této víry uplatnila dokonalým poznáním všeho dobra, které (si) vzájemně máme (prokazovat) pro Krista. 7Měl jsem totiž velkou radost a útěchu z tvé lásky, poněvadž srdce svatých bylo občerstveno tebou, bratře.

8Proto, i když mám v Kristu plnou svobodu ti poroučeti (stran toho), co je tvou povinností, 9přece raději pro lásku prosím já, Pavel, beztoho již stařec a nyní k tomu i vězeň Krista Ježíše, 10přimlouvám se u tebe za své dítě, které jsem zplodil ve vězení, za Onesima, 11který ti byl kdysi neužitečný, ale nyní je tobě i mně užitečný; 12toho ti posílám, (a vněm jakoby) své vlastní srdce. 13Rád bych ho byl podržel u sebe, aby mi místo tebe sloužil ve vězení pro evangelium. 14Ale bez tvého vědomí jsem nechtěl nic učinit, aby tvůj dobrý skutek nebyl jako z přinucení, ale ' aby byl dobrovolný.

15Vždyť proto snad (od tebe) na čas odešel, abys ho mohl dostat navždycky, 16ale; ne už jako otroka, nýbrž jako něco víc než; otroka, jako milého bratra, především mně, ale čím více tobě, jako člověk i jako (bratr) v Pánu. 17Máš-li mě tedy za účastníka, přijmi ho jako mne. 18Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je-li ti něco dlužen, připočti to mně! 19Já, Pavel, píšu (to) svou vlastní rukou: Já (to) zaplatím. Nechci ti říkat, že ty jsi mi dlužen i sám sebe. 20Ano, bratře, chtěl bych z tebe mít zisk v Pánu. Občerstvi mé srdce v Kristu!

21Mám důvěru v tvou ochotu, a proto ti píšu, neboť vím, že učiníš víc, než říkám. 22Zároveň pak mi připrav pohostinství; doufám totiž, že vám budu pro vaše modlitby znovu darován.

23Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, 24Marek, Aristarchos, Demas a Lukáš, moji spolupracovníci.

25Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem. Amen.

 

2. Appie byla nejspíše manželka Filemonova. Archippos měl účast v řízení církve v Kolossách (Kol 4, 17) a byl v blízkém vztahu k domu Filemonovu.

6. Pavel prosí, aby víra společná Filemonovi a věřícím nezůstala skryta, ale účinně se navenek projevila v dobročinnosti; tu si máme vzájemně prokazovat pro Krista. Takto všichni, i nekřesťané, poznají, co dobrého je v křesťanských obcích, a mohou pak být získáni pro Krista. Tím připravuje Filemona, aby neodmítl jeho prosbu za Onesima.

8—9. Pavel jako apoštol mohl by užít své autority a poručit Filemonovi, aby odpustil Onesimovi a přijal jej v dobrotě. Ale on nemá ve zvyku jít na někoho s autoritou, když toho může dosáhnout jinak. Zde se odvolává na své přátelství k Filemonovi, na své stáří a na lásku.

10. S jakou jemností a uměním přednáší svou prosbu! Nejprve představuje otroka jako své dítě, poněvadž ho získal Kristu v žaláři, a když si je jist, že nebude odmítnut, teprve říká, o koho jde, a vyslovuje jméno otroka.

11. Sv. Pavel tady asi naráží na Onesimovo jméno; řecky totiž znamená „užitečný.“

12. Dojímající láska duchovního otce (Pavla) k duchovnímu synu (Onesimovi).

13—14. Z toho, že Pavel si chtěl ponechat Onesima pro své služby v evangeliu, může Filemon soudit, jak se Onesimos křtem změnil k dobrému.

15. Pavel neříká, že křtem byl zbaven před státem svého otrockého stavu, ale že před Bohem a před Církví již není otrok, nýbrž bratr. Toto ocenění otroků v křesťanství vedlo nutně k pozvolnému propouštění otroků.

18. Onesimos při svém útěku snad něco vzal svému pánovi. Pavel sám to chce nahradit.

19. Pavel, ač je v žaláři, zachoval si radostnou náladu a umí vtipně zaútočit na Filemona.

22. Jak by mohl Filemon přijmout Pavla jako hosta, kdyby předtím nepřijal dobrotivě Onesima!

Pavlova naděje, že bude vysvobozen, se splnila, takže ho mohl navštívit.

23—24. Připojuje pozdravy svých spolupracovníků; jsou titíž jako v Kol 4, 10—14. Vyjma to, že je zde opominut Ježíš Justus.

25. Přání patří Filemonovi a všem připomenutým.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA ŽIDŮM.

Poslední a čtrnáctý list sv. Pavla je nepodobný předcházejícím. Schází tam totiž jméno odesilatelovo, jméno příjemcovo, přání milosti a pokoje, což vše je v jeho listech obvyklé. A při další četbě máme dojem, že čteme spíše duchovní přednášku než skutečný list. Projednávají se v ném sice věci věroučné a mravní jako v ostatních listech, ale jinak. V ostatních listech je nejprve probrána věroučná pravda a k ní připojeno mravní ponaučení, kdežto v tomtO LISTU je mravní poučení vkládáno do samého probírání pravdy o Kristově vznešenosti, převyšující Starý Zákon, a o jeho kněžství a oběti. Dále v listě marně hledáme jméno apoštola Pavla, ono zdůrazňování apoštolátu, bez čehož se neobejde žádný Pavlův list. Konečně překvapuje ona plynulost v dokazování a osvětlování pravd, bez přerušování vět pro vnitřní pohnutí z pravd a dění spásy, které mysl a srdce zvláště dojímají, jak se to v listech apoštolových často vyskytuje.

O těchto a ještě jiných slohových zvláštnostech listu Židům věděli již staří církevní spisovatelé a snažili se všelijak je vysvětlit. Šlo i o to, zda i tento list pochází od sv. Pavla nebo od někoho jiného, a je-li od sv. Pavla, jak vysvětlit tu nepodobnost s ostatními jeho listy. Otázky se tedy netýkaly toho, zda tento list patří do kánonu čili sbírky svatých knih. Ve východních zemích o tom nebyly nikdy spory. V západních krajích stran toho sice vznikly pochybnosti, které se táhly od 2. do 4. století. Byly to však jen ojedinělé zjevy, jako na př. římský kněz Gaius (zač. 3. st.) odmítl tento list. Dále list Židům marně hledáme v seznamu sv. knih v kánoně muratoriánském (kolem r. 180) a mommseniánském (kolem r. 360). Také sv. Cyprián neužívá tohoto listu jako Písma sv., když obhajuje víru proti bludům novaciánů. Pramen těchto pochybností v západních krajích třeba hledat v tom, že bludaři zneužívali některých míst z tohoto listu k šíření svých bludů. Když však ve 4. st. přicházeli do bližšího styku biskupové východní a západní k odvrácení ariánského bludu a takto docházelo k výměně názorů, také v otázce listu Žid přesvědčení východních Otců a spisovatelů nikdy nikým nepřerušené o tom, že tento list patří do sbírky svatých knih, rozptýlilo některé pochybnosti a mlčení o té věci v západních krajích. Konec všem pochybnostem pak učinil sněm tridentský; v seznamu knih Písma sv. uvádí i list Židům.

Z toho však, že list byl vždy uznáván za svatý list, ještě nutně neplyne, že ho musel napsat sv. Pavel. A přece i Pavlovo autorství tohoto listu bylo uznáváno hlavně ve východních krajích. Svědčí o tom v poslední době v Egyptě nalezené papyry, které získal Chester Beatty, po němž jsou také nazvány. V jejich sbírce Pavlových listů nachází se list Žid na druhém místě, hned za listem Řím. Byl dán na druhé místo snad pro svou délku (má 13 hlav); po něm teprve následuje 1 Kor, který je sice delší, ale nemohl ležet odděleně od 2 Kor, který je zase kratší než Žid. Papyry pocházejí z doby kol r. 200. Dále Klement Alex. (t 211) přejal ze starších dob toto tvrzení: „Protože Pán, apoštol všemohoucího Boha (Žid 3, 1), byl poslán k Hebreům, Pavel, jakožto apoštol poslaný k pohanům, ze skromnosti tam nepíše apoštol Hebreů“ (u Eus. Caes., H. E. 6, 14, 2). Podobně Origenes (t 254) ví z tradice, že je to list apoštola Pavla. On si však zároveň uvědomuje nepodobnost slohu a složení listu Žid s ostatními listy Pavlovými. Soudí, že list je věcně od Pavla, ale jeho podání od některého z jeho žáků: „Kdybych chtěl vyslovit své mínění, řekl bych, že myšlenky jsou Apoštolovy, ale řeč a složení jsou někoho, kdo měl paměť apoštolského učení a vysvětlil slova mistrova“ (u Eus. H. E. 6, 25, 13). Kdo je to však, zda Lukáš, Apollos nebo Klement Římský či Barnabáš, jak se mnozí domnívají z novější doby, to nelze dokázat; snad má pravdu Origenes, když praví, že „pravdu o tom ví jen Bůh.“

Jakou úlohu měl tedy onen zpracovatel listu, kterému apoštol Pavel jako by držel pero při psaní? Asi takto: Pravdy věroučné a mravní jsou od apoštola. Nelze totiž popřít dokonalou jednotu učení o Kristu a křesťanském životě v tomtO LISTU s ostatními listy Pavlovými. Srovnejme na př. pravdu o Kristu jako obrazu Boha, rovném Bohu, stvořiteli a uchovateli všeho, v Žid 1, 3 s 2 Kor 4, 4; Kol 1, 15-17; Fil 2, 6, nebo o Kristově obětování za hříchy (1, 3; 10, 10-18 srov. s Řím 3, 25; 1 Kor 5, 7; Ef 5, 2), který sedí na Boží pravici (1, 3 a Fil 2, 8-9) a za nás se přimlouvá (7, 25 a Řím 8, 34). V listě Žid ovšem uvažuje více o Kristu jako veleknězi, který svou obětí nám otevřel nebe a svým příkladem nás vede k věčné spáse. - Dále sv. Pavel sdělil onomu zpracovateli plán listu, pak důkazy, kterými by o pravdě přesvědčil, rozmanité rady a povzbuzení, takže list je věcně od něho. zpracovatel však měl volnoJt ve vyjádření toho, co od apoštola přijal. Tak si vysvětlíme i shodu učení tohoto listu s ostatními listy Pavlovými, podobnost v mravních povzbuzeních, ano často i shodu ve rčeních a slovech (Bibl. komise, Enchir. bibl. 430).

Tím se dosti objasňuje vnější nepodobnost tohoto Pavlova listu s jeho ostatními listy, ale také věcná sounáležitost listu k ostatním listům Pavlovým. Ty ostatní jsou skutečné listy, opravdové dopisy i po vnější stránce. List Žid tento vnější ráz dopisový nemá, leč až na konci, kde jsou obvyklé zprávy, pozdravy a přání (13, 18-25). Jinak by bylo lépe nazvat tento list homilií nebo duchovním výkladem o novozákonní bohoslužbě, opírajícím se o místa ze starozákonních knih Písma sv. a zjevenou skutečnost Kristova kněžství, s uplatněními na křesťanský život.

Z prastarého nadpisu plyne, že list byl psán židokřesťanům. Je to patrné i z toho, že předpokládá takovou obeznalost se starozákonními zařízeními, jakou si lze těžko představit u pohanokřesťanů. A že oněmi židokřesťany jsou obyvatelé Palestiny, usuzuje se z toho, že žijí v místě, kde život podle St. Zákona, hlavně pak život podle chrámových předpisů, je cele dodržován, což nemohlo být leč v Jerusalemě a v Palestině. Na ty křesťany se také hodí, co se v listě píše: že byli pronásledováni (10,32...; 12, 4...; 13, 3), že jejich učitelé a představení vydali život za víru (13, 7; připomeňme jen mučednickou smrt Jakuba St., Jakuba Ml. a Štěpánovu), že jsou již delší dobu obráceni a mají slavné dějiny (5, 12...; 6, 9...; 10, 32...). To se shoduje se zprávami o křesťanech v Palestině, jak je podávají Skt. Dále z toho, že v chrámě jsou dosud konány pravidelné bohoslužby a země ještě není zmítána většími nepokoji, třeba usuzovat, že list byl napsán před zbořením chrámu roku 70 a před vypuknutím nepokojů v Palestině roku 67.

Spisovateli listu jde o to ukázat, jak Nový Zákon nesmírně vyniká nad Starý Zákon. Proto dokazuje nejprve vznešenost zakladatele Nového Zákona, Ježíše Krista (1, 1-4, 13), nad anděly, neboť je Syn Boží (1, 5-14), a připojuje povzbuzení vážit si spásy od něho, Spasitele (2, 1-18). Ježíš dále vyniká nad Mojžíše, zakladatele starozákonního zařízení (3, 1-6); napomenutí, aby se věřící nezatvrdili (3, 7-4, 13). Ježíš Kristus je kněz, Bohem povolaný (4, 14-5, 10); čtenáři nemají dosti pevné víry, v níž by měli následovat Abrahama (5, 11-6, 20). Kristovo kněžství je podle řádu Melchisedechova, a tím vyniká nad levitské starozákonní kněžství (7, 1-28). Kristova oběť daleko převyšuje oběti starozákonní, protože Ježíš vešel s vlastní krví, a to do samého nebe; tak se stal zakladatelem Nové Úmluvy čili Zákona (8, 1-10, 18). Povzbuzuje pak k upřímnému vyznávání víry (10, 19-39) a předkládá skvělé příklady statečné víry a naděje (11, 1-40) a příklad samého Krista (12, 1-3). Nechť se nebojí utrpení; to přichází k výchově ve spravedlnosti (12, 4-13). Nechť se drží vírou Ježíše Krista, poněvadž k němu a jeho Omluvě je milejší přístup než k Omluvě starozákonní na Sinai (12, 14-29). Po rozmanitých napomenutích (13, 1-17) list zakončuje.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA ŽIDŮM

1 Když mnohokráte a mnoha způsoby Bůh byl kdysi mluvil k otcům skrze proroky, 2naposled v těchto dnech k nám promluvil skrze Syna, kterého ustanovil za dědice veškerenstva, skrze kterého také učinil věky; 3on, který je odlesk jeho slávy a (dokonalá) podoba jeho podstaty, všechno pak udržuje svým mocným slovem; když způsobil očištění od hříchů, zasedl na pravici Velebnosti na výsostech. 4Stal se tím vznešenějším než andělé, čím znamenitější jméno zdědil než oni.

5Neboť kterému andělu (Bůh) kdy řekl:

Ty jsi můj syn, dnes jsem tě zplodil? A zase:

Já mu budu otcem

a on mi bude synem?

6Až pak zase uvede svého Prvorozeného na svět, řekne:

Nechť se mu klanějí všichni Boží andělé.

7K andělům však praví:

Užíváš svých andělů jako větrů

a svých služebníků

jako ohnivého plamene.

8Ale k Synu:

Tvůj trůn, Bože, na věky věků;

žezlo tvého království

je žezlo spravedlnosti.

9 Miloval jsi spravedlnost

a nenáviděl nepravost;

proto tě pomazal Bůh, tvůj Bůh

olejem veselí jak nikoho z tvých druhů,

10Dále:

Ty, Pane, založil jsi na počátku zemi

a dílem tvých rukou jsou nebesa.

11Ony pominou, ty však zůstáváš,

a jako oděv všecka zvetšejí,

12jako plášť je svineš

a jako šat vyměníš.

Ty však jsi stále týž

a tvoje léta nebudou mít konce.

13Ke kterému pak andělu kdy řekl:

Seď mi po pravici,

dokud nepoložím tvé nepřátele

za podnož tvým nohám?

14Což nejsou všichni služební duchové, poslaní k službě těm, kdo se stanou dědici spásy?

 

1, 1—4. Nesmírná vznešenost Ježíše Krista, Spasitele světa.

1—3. Starozákonní zjevení poznenáhlu postu-povalo, pravdy byly během věků doplňovány, a to skrze různé lidi. Dálo se to rozličným způsobem: sny, obrazy, slovy vnějšími i vnitřními. A bylo to kdysi, neboť v Izraeli se už dávno neukázal prorok. Novozákonní zjevení se však událo v těchto dnech vyplněním všech mesiášských slibů, a to skrze pravého Syna Božího, a nejen skrze pouhé lidi, jako byli proroci. Vznešenost Ježíše Krista pak vyplývá z toho, že ho Bůh ustanovil za dědice čili pána všeho stvoření, skrze něho (Jan 1, 3) stvořil všechny doby a co se v nich děje. „Odlesk jeho slávy" čili velebnosti: jako světlo vychází ze slunce (srov. Moudr 7, 26); „(dokonalá) podoba" Boží přirozenosti: má totiž všecko, co má Otec a činí všecko, co činí Otec. Nejen je tvůrcem všeho, ale svým všemohoucím slovem všechno tvorstvo uchovává (Kol 1, 17), což je vlastně pokračováním stvoření. Pro lidstvo je zvláště Spa-sitelem, neboť zjednal odpuštění hříchů v lidské přirozenosti. V ní pak byl on povznesen do nebe a jako člověk má u Boha nejvyšší moc, což je vyjádřeno seděním na pravici.

4. Jméno, totiž Syna Božího, nedostal z milosti, ale zdědil je svou přirozeností; jím byl od věčnosti a zůstal jím při vtělení. Jako přirozený SynBoží je nekonečně vznešenější než andělé.

5—14. Ježíš vyniká svou přirozeností nad anděly.

5—6. Třemi místy ze Starého Zákona ukazuje zjevení přirozeného Božího synovství Kristova: V Ž1 2, 7 mluví Bůh k Ježíši Kristu jako k synu sebou zrozenému. Andělé jsou v Písmě svatém také nazýváni syny, ale v přeneseném smyslu a nikdy se o nich nepraví, že Bůh je zrodil. Dále slova „Já mu budu otcem ...", která řekl prorok Nathan o synu, který má Bohu vystavět chrám a jehož trůn bude věčný (4 Král 8, 15—20), v duchovním smyslu platí jen o Ježíši Kristu. A konečně uvádí slova Ž1 96, 7 při příchodu Kristově na svět buď vtělením, nebo snad až k poslednímu soudu.

7—12. Dalšími třemi místy ukazuje, že Ježíš Kristus je tvůrce a král všeho tvorstva, což neplatí o andělích; ti jsou jen posly a služebníky Božími podle Žl 103, 4. Dále práva Kristovy vznešenosti a velebnosti nejsou dočasná, nýbrž věčná, jako Boha samého, jak ukazuje Žl 44, 7—8 „Tvůj trůn, Bože..." a Žl 101, 26... „Ty, Bože..."

8—9. Slova Žl byla řečena o izraelském králi (Šalomounovi?), který byl zahrnut Božím po-žehnáním; duchovně však o Kristu, zahrnutým vší milostí a duchovními dary.

13. Ježíš Kristus je skutečně pánem všeho a všecko je mu podrobeno bez výjimky, neboť sedí Bohu po pravici: Žl 109, 1.

14. Proti Ježíši Kristu, který od trůnu Božího všechno řídí, jsou andělé, vznešení duchové, určeni k tomu, aby vykonávali Kristovy rozkazy. Jsou od něho posíláni jako pomocníci věřících na zem, kteří jdou za věčným dědictvím.

 

2 Proto tím více musíme být pozorni k tomu, co jsme slyšeli, abychom o to nepřišli. 2Neboť jestliže slovo, řečené anděly, se ukázalo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost dostala odplatou, co jí patřilo, 3jak my unikneme, zanedbáme-li takovou spásu? O ní začal hlásat nejprve j Pán, potom ti, kdo o ní uslyšeli, utvrdili ji v nás, 4při čemž Bůh ji osvědčoval znameními a divy a rozličnými zázraky a udělováním Ducha svatého podle své vůle. 5Vždyť Bůh nepodrobil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme. 6Neboť někdo slavně prohlásil na jednom místě takto:

Co je člověk, že na ně pamatuješ, nebo syn člověka, že ho navštěvuješ? 7Učinil jsi ho málo menším než anděly, slávou a ctí jsi ho ověnčil. 8Vše jsi mu podrobil pod nohy. 8 Tím tedy, že mu podrobil vše, neponechal nic, co by mu nebylo podrobeno. Nyní však ještě nevidíme, že by mu bylo vše podrobeno. 9Ale v tom, který byl snížen málo pod anděly, vidíme Ježíše, který byl pro vytrpěnou smrt ověnčen slávou a ctí, aby milostí Boží za všechny zemřel.

10Slušelo se zajisté na toho, pro něhož a skrze něhož je vše, protože vedl k slávě mnoho synů, aby utrpením přivedl k cíli původce jejich spásy.

 

2, 1 —18. Povzbuzení, jak velmi si třeba cenit spásy, která má tak vznešeného původce.

1. Pro tuto vznešenost původce Nového Zákona máme s větší věrností zachovávat jeho učení.

2—4. Mojžíšský Zákon, ačkoliv byl prohlášen jen anděly, přece měl v sobě mnoho vážnosti, jak plyne z trestů za jeho přestoupení. Jak teprve si máme považovat nového náboženství, které přináší tolik spásy! Hlásal je přece sám Pán a bylo potvrzeno Bohem tolika zázraky. Odpovědnost za plnění slov evangelia je tedy daleko větší.

5—7. Doba starozákonní náležela andělům; ta již minula. Novozákonní však přísluší Ježíši Kristu, jak ukazuje Žl8, 5—7; v něm je líčena Boží sláva v přírodě, kde se jeví člověk jako nepatrný tvor, ale pro své duchovní schopnosti vyniká nad všechno viditelné tvorstvo, nad nímž je ustanoven pánem a svou duchovou částí je blízký andělům.

8—9. Podrobení viditelného světa člověku se dokonale vyplnilo až na Kristu. Dnes ovšem ještě nevidíme, že by Ježíš Kristus vykonával viditelně svou svrchovanou moc i nade všemi lidmi, neboť mnozí v něho nevěří, neposlouchají ho, ano jeho království napadají. A k tomu se Syn Boží skutečně ponížil, když se stal člověkem, ano, slávu nebe zaměnil za utrpení a smrt v ponížení. Než právě pro toto své ponížení byl oslaven a poctěn, je to povzbuzení pro všechny, za které on zemřel, aby nepodlehli skleslosti, nýbrž hleděli do budoucnosti, v které Ježíš Kristus bude oslaven a uznán za nejvyššího Pána všech lidí. Vždyť jemu patří budoucnost. Toto povýšení nad budoucím světem a nad veškerým tvorstvem si zasloužil svým ponižujícím utrpením.

10. Bůh, který všechno a k své oslavě stvořil, určil, aby jeho Syn utrpením získal věčnou spásu těm, které Bůh k ní vyvolil. Tím způsobem, totiž ponížením, spějeme i my k svému cíli a nemáme se dát oklamat, neboť stejným způsobem přišel k slávě a spáse všeho i Kristus.

 

11Neboť ten, kdo posvěcuje, a ti, kteří jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho. Pročež se nestydí nazývat je bratry, 12když praví:

Budu hlásat tvé jméno svým bratřím,

ve shromáždění tě budu chválit.

13A zase:

Já budu v něho důvěřovat.

A opět:

Hle, já a mé děti,

které mi dal Bůh.

14Poněvadž tedy děti mají společenství krve a těla, podobně i on se stal účasten týchž věcí, aby smrtí zničil toho, který má moc nad smrtí, totiž ďábla, 15a aby vysvobodil všechny ty, kdo bázní ze smrti byli po celý život drženi v porobě. 16Vždyť se nikdy neujímá andělů, nýbrž ujímá se potomstva Abrahamova. 17Proto se musel ve všem připodobnit bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v záležitostech u Boha, ke smíření hříchu lidu. 18Vzdyť (jen) proto, že sám trpěl a byl zkoušen, může přispět na pomoc těm, kdo jsou zkoušeni.

 

10—13. Slušelo se, aby se Syn Boží ponížil a stal se člověkem, aby mohl posvětit nás; vždyť ten, který působí v posvěcení, i ti, kdo jsou posvěcováni, mají mít stejnou přirozenost pro původ „z jednoho", totiž Adama nebo Abrahama. Proto tedy se stal Syn Boží naším bratrem, jak bylo předpověděno v Žl 21, 23: „Zvěstuji tvé jméno...“; jeho skutečnou lidskou přirozenost dokazují i slova Iz 8, 17; 2 Král 22, 3, kde klade důvěru v Boha jako člověk v utrpení. U Iz 8, 18 děti prorokovy představují věrné Izraelity, s nimiž je Ježíš spojen svou lidskou přirozeností jako otec s dětmi.

14—15. „Tělo a krev“ označují lidskou přirozenost, pokud je podrobena utrpení a smrti. Takovou přirozenost vzal na sebe Syn Boží, aby svým utrpením a smrtí přemohl ďábla a vysvobodil věřící z jeho poddanství. Ďábel má vládu nad smrtí, pokud svedl člověka k hříchu, jehož následkem podle Božího ustanovení byla smrt.

16—17. Poněvadž nepřišel spasit padlé anděly, ale lidi, proto vzal na sebe lidskou přirozenost, aby v ní mohl prožít všechnu bídu a zkoušky utrpení, které zakouší člověk. A protože to zakusil, jeho soustrast k nám byla tím hlubší, a proto se také mohl stát veleknězem, který by se nás svou obětí před Bohem zastal.

 

3 Proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, pohleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, na Ježíše; 2ten je věrný tomu, který ho ustanovil, jako byl věrný i Mojžíš v celém jeho domě. 3On byl však uznán za hodná tím větší cti než Mojžíš, čím větší čest má stavitel než dům. 4Každý dům totiž je někým stavěn; stavitelem pak všeho je Bůh. 5Než Mojžíš byl věrný v celém jeho domě jako služebník k svědčení o tom, co mělo být v budoucnu řečeno, 6ale Kristus je jako Syn nad svým domem. A jeho domem jsme my, zachováme-li si [až do konce pevnou] důvěru a chloubu naděje.

 

3, 1—11. Ježíš vyniká nad Mojžíše, starozákonního zákonodárce.

1—2. „Svatí“ jsou pro přivtělení k Ježíši Kristu křtem. Jím nastoupili cestu k tomu, aby se stali svatými, kteří jsou schopni vstupu do nebe. - Ježíš je „apoštol a velekněz našeho vyznání", pokud on nám přinesl pravdy dokonalého náboženství Í“ svou obětí nám získal odpuštění a milost. Oddanost a obětavost, s jakou to učinil, jsou důkazem jeho věrnosti k Bohu. V tom se podobal Mojžíšovi, který oddaně a věrně plnil Bohem mu svěřené řízení izraelského národa (Nm 12, 7) neboli domu.

3—4. Ale Ježíš převyšuje Mojžíše, neboť Mojžíš je jen částí onoho domu neboli lidu Božího, kdežto Ježíš Kristus jako Bůh (1, 2—3) je tvůrce izraelského Hdu jako lidu vyvoleného. Vždyť každý dům potřebuje stavitele, a tak i izraelský národ, dům Boží, jehož základním kamenem je Mojžíš, musel mít stavitele, Ježíše Krista.

5—6. I v postavení domu je Mojžíš pod Ježíšem Kristem. Mojžíš konal věrně svůj úkol v lidu izraelském jako služebník, který měl oznamovat Boží nařízení, jejichž vyplnění přišlo až v Ježíši Kristu; ten má v domě postavení jako syn - dědic. Dnes je tím domem lid křesťanský, Církev. Každý věřící k němu přináleží, jen když směle vyznává svou víru a zachovává si naději ve věčná dobra.

 

7 Proto, jak praví Duch svatý:

Uslyšíte-li dnes jeho hlas,

8 nezatvrzujte své srdce

jako v Rozhořčení

v den Pokušení na poušti,

9kde (mě) pokoušeli vaši otcové,

když mě zkoumali,

ačkoli viděli mé skutky

10po čtyřicet roků.

Proto jsem se rozhněval na toto pokolení

a řekl jsem: ,Stále bloudí srdcem';

oni však nepoznali mé cesty,

11 takže jsem přisáhl v svém hněvu:

,Nevejdou do mého odpočinutí'.

12Dejte pozor, bratři, aby snad v některém z vás nebylo zlé, nevěřící srdce, takže by odpadl od živého Boha, 13ale povzbuzujte se jeden druhého každodenně, pokud se říká to „Dnes", aby se z vás nikdo nezatvrdií klamem hříchu. 14Vždyť jsme se stali účastníky Kristovými, zachováme-li si ovšem přesvědčenost, jaká byla na počátku, pevnou až do konce.

15Když se tam praví:

Uslyšíte-li dnes jeho hlas,

nezatvrzujte své srdce,

jako v onom Rozhořčení,

16kdo pak byli ti posluchači, kteří se rozhořčili? Nebyli to všichni, kdo vytáhli z Egypta pod Mojžíšem? 17Na které lidi se však hněval po čtyřicet let? Ne-li na hříšníky, jejichž těla padla na poušti? 18Komu však přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí? Ne-li těm, kdo byli neposlušní? 19 I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.

 

7—4, 13. Varuje před zatvrzelosií; poslušností víry se vchází do Božího odpočinutí.

7—11. Povzbuzuje věřící, aby zůstali věrni ve víře a poslušnosti k Bohu. Za výstražný příklad uvádí Izraelity na poušti; ti pro svou nedůvěru k věrnosti Boží nesměli za trest vejít do zaslíbené země. Uvádí Žl94, 8—11, v němž žalmista povzbuzuje, aby Izraelité byli poslušní Božího hlasu, a poukazuje na výstražný příklad jejich otců na poušti.

8. „Rozhořčení", přibližný překlad Meribah, kde Izraelité reptali proti Mojžíšovi pro nedostatek vody (Ex 17, 1—7).

9—10. „Zkoumali", zdali Bůh je skutečně tak mocný a skutečně se může postarat o nový lid. Neznali Boží cesty, t. j. nepoznali, jak Bůh je moudrý a mocný, aby se o ne postaral, a nezachovávali jeho přikázání.

13. Mají se zpytovat, jak jsou pevni ve víře, a navzájem se v ní povzbuzovat, a to v tomto životě, kdy možno činit pokání a nabýt milosti.

14. I Ježíš Kristus se musel vytrvalostí osvědčit, tak i my máme vytrvat ve víře, která je počátek našeho křesťanského bytí na zemi a slávy v nebi.

15. Znovu klade čtenářům před oči příklad Izraelitů, kteří neokusili plodů zaslíbené země, ale byli pochováni na poušti, jíž měli jen projít. Zavinili si to svou neposlušností a nevěrou v Boží řízení.

 

4 Bojme se tedy, aby se o někom neukázalo, že se tam nedostal, ačkoliv dále trvá slib o vejití do jeho odpočinutí. 2Vždyť i nám jako jim se dostalo radostné zvěsti. Jim však neprospělo hlásané slovo, protože se nespojilo s vírou u posluchačů. 3Neboť v odpočinutí vejdeme my, kteří jsme uvěřili, jak řekl:

Jak jsem přísahal v svém hněvu:

Nikdy nevejdou do mého odpočinutí,

a přece (jeho) díla byla dokonána od stvoření světa. 4Řekl totiž kdesi o sedmém dni takto: I odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací,

 

4, 1—2. Jako se Izraelité měli po dlouhém putování usadit v Palestině a požívat blaha této země, tak i křesťané mají po pout tímto životem přejít do spočinutí, které jim bylo zvěstováno, totiž blažený život v nebi u Boha. K tomu však třeba vytrvat ve víře, bez níž nelze vejít do onoho odpočinutí.

3—7. Boží odpočinek po šestidenním tvoření je obrazem odpočinutí, k němuž spějí křesťané, totiž věčné blaženosti u Boha. Je to tedy jiné odpočinutí, než jak bylo slíbeno Izraelitům na poušti. Neboť Bůh stanovil nový den, jiné „Dnes", v němž pozve všechny do nebeského odpočinutí. To ukazuje i ta okolnost, že dlouhou dobu po smrti Izraelitů na poušti mluví ústy Davidovými o novém odpočinutí (21 94, 8).

 

5a zase na tomto místě: Nevejdou do mého odpočinutí. 6Poněvadž tedy zůstává, že někteří mají do něho vejít, a ti, kterým to bylo prvním zvěstováno, nevešli pro neposlušnost, 7zase stanoví jakýsi den, Dnes, když po tak dlouhé době praví u Davida, jak bylo shora řečeno:

Uslyšíte-li dnes jeho hlas,

nezatvrzujte své srdce.

8Kdyby je byl totiž Josue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dnu. 9Je tedy ponecháno sobotní odpočinutí pro Boží lidi; 10kdo však vstoupil do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svých prací, jako Bůh od svých.

11Proto si pospěšme vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle téhož vzoru do neposlušnosti. 12Neboť Boží slovo je živé a působivé a břitčí než každý dvojsečný meč, a proniká až tak, že dělí duši a ducha, klouby a morek, a rozhoduje nad myšlenkami a úmysly srdce. 13A není tvora, který by mu byl neviditelný, nýbrž vše je nahé a odkryté očím toho, kterému se musíme odpovídat.

14Poněvadž tedy máme velikého velekněze, který pronikl nebesy, Ježíše, Božího Syna, držme se (svého) vyznání. 15Vždyť nemáme velekněze, který by nemohl mít soucit s našimi slabostmi, nýbrž takového, který byl ve všem vyzkoušen podobně jako my, jen v hříchu ne. 16Proto přistupujme s důvěrou k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost k příhodné pomoci.

 

9—10. Sobotní odpočinutí byl tehdejší obraz pro mesiášskou dobu. Mohli tedy pochopit, že jde o nové odpočinutí po tomto životě, u Boha. Jako totiž Bůh odpočinul od svých děl stvoření, tak i ti, kdo uvěřili v jeho vyslance Ježíše Krista, odpočinou od námah, pronásledování, utrpení, jež museli pro svou víru snášet, čili vejdou do věčné blaženosti u Boha.

11. Křesťané jsou sami odpovědni za to, nedojdou-li slíbeného odpočinutí.

12. Povzbuzuje, aby se čtenáři snažili vejít do Božího odpočinutí. Proto ukazuje na Boží slovo, které je působivé, aby jednak povzbudilo k té snaze, jednak trestalo ty, kdo na ně nedbají. Je „živé", a ne neplodné jako lidské slovo; „působivé", neboť provede, co chce; buď odmění nebo potrestá; „břitčí než...“: proniká mysl a srdce a trestá velmi přísně; „proniká duši a ducha": Bůh prohledá až do největších tajností ducha, duchového počátku člověka, a duše, počátku života těla; „klouby a morek", skryté věci v člověku; „rozhoduje...“, co je v úmyslech dobrého a co špatného.

13. Je tu vyřčena pravda o Boží vševědoucnosti.

14—5, 10. Ježíš má všechny vlastnosti pravého kněze.

14. Ježíš Kristus nás předešel do odpočinutí u Boha. K němu jako k veleknězi, který je u Boha za nás, máme s důvěrou shlížeti my, kdo se do nebe ubíráme.

15. Můžeme a máme v něho důvěřovat, poněvadž sám na sobě poznal lidskou slabost, ano dal se i pokoušet. Vyjma hřích se nám ve všem připodobnil, a proto dovede mít soustrast se slabostmi člověka, s jeho postavením ve světě, plném pokušení.

16. Tak vznešené postavení Krista - velekněze v nebi a jeho porozumění pro člověka na zemi vzbuzuje jen důvěru, abychom se bez obav obraceli k němu, jenž zaujal královské místo božské štědrosti. Od něho dostaneme milosrdenství k odpuštění hříchů a milost ke konání dobra; té stále potřebujeme.

 

5 Každý velekněz zajisté je brán z lidí a ustanovuje se pro lidi v záležitostech u Boha, aby přinášel dary a oběti za hříchy; 2(přitom) je schopen být shovívavý k nevědomým a bloudícím, neboť i sám podléhá slabosti; 3a právě proto musí přinášeti oběti za hřích, a to jak za lid, tak i za sebe. 4A tu důstojnost si nikdo sám nebere, nýbrž musí být povolán Bohem, jako i Aron.

5Tak ani Kristus se sám nepovznesl k velekněžství, nýbrž (dal mu je) ten, který mu řekl:

Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil.

6Jak praví i na jiném místě:

Ty jsi kněz na věky

podle řádu Melchisedechova.

7On obětoval v době svého pozemského života s mocným křikem a se slzami modlitby a prosby tomu, který ho mohl vysvobodit ze smrti, a byl vyslyšen pro (svou) uctivost. 8A třebaže byl Syn, svým utrpením se naučil, co je to poslouchat.

 

5, 1. Ježíš Kristus je velekněz, neboť má vše, co se k velekněžsťví vyžaduje. Kněz má být nejprve z lidu, má mít totiž touž přirozenost jako ti, pro něž je veleknězem. Jinak by nemohl mít s člověkem soustrast, a takto by ani nedovedl zastávat kněžský úřad před Bohem pro dobro člověka, aby řídil a uspořádával jeho vztah k Bohu a ve všech záležitostech ho u Boha zastával. Kněz je tedy prostředníkem mezi Bohem a člověkem, neboť mu uděluje dary od Boha, jeho prosby Bohu přednáší nebo přináší Bohu zadostiučinění za jeho hříchy obětí, přináší dary, kterými člověk vyjadřuje svou poddanost a úctu k Bohu.

2. Vlastnost kněze má být shovívavost, mírnost, dobrota k těm, kdo hřeší ze slabosti nebo z nedostatku náležitého vědění nebo z chyby ve vůli, tedy ke všem hříšníkům, kteří projevují ochotu k pokání a ke smíření s Bohem. Vždyť i kněz je z lidského pokolení, s náklonností k hříchu, a i on se ho dopouští.

3. Kněz starozákonní zakoušel sám na sobě náklonnost ke hříchu, a proto měl povinnost přinášeti oběti nejen za hříchy lidu, nýbrž nejprve za hříchy své a také za hříchy kněžstva (Lv 16, 1(3—17). Ježíš Kristus neměl sklonu k hříchu, a ani mít nemohl jako Syn Boží; ale k shovívavosti a soucitu s hříšníky stačí, že byl pokoušen na poušti ke hříchu. Novozákonní kněží také vyznávají svou hříšnost, když na samém začátku mše svaté prosí Boha o prominutí svých poklesků.

4. Žádá to povaha kněžství, aby kněz byl vyvolen Bohem, a takto od lidu oddělen, neboť má být prostředníkem. Tak bylo vyvoleno starozákonní kněžstvo (Ex 28, 1; 29, 5. 10—15 a j.).

5—6. Ježíš Kristus má všechny uvedené podmínky pro kněžství. Neprohlásil se sám knězem, ač na to měl právo, ale v pokoře se jím dal prohlásit od Otce. K tomu se uvádí jako příprava k důkazu Žl 2, 7: „Ty jsi můj Syn...“ o jeho věčném a přirozeném synovství Božím, a jako důkaz Žl109, 4 o jeho kněžství podle řádu Melchisedechova. Kristovo kněžství je věčné, protože po něm už nebude jiného kněžství, a jeho oběť nám zasloužila věčná dobra. Jak je knězem podle řádu Melchisedechova, o tom se apoštol šíře rozpisuje v hl. 7.

7. Ježíš Kristus prosil svého Otce v Getsemanské zahradě, aby ho minul kalich utrpení a aby byl člověk jiným způsobem vykoupen, nebo lépe: modlil se a prosil o to, aby svou smrtí a vzkříšením přemohl hřích a smrt. „S mocným křikem a se slzami“ jak v Getsemanské zahradě, tak na kříži (Mt 27, 46) se takto obětoval. A byl vyslyšen pro svou uctivost k Otci, kterého dobrovolně a v dokonalé lásce poslechl. V Getsemanské zahradě sice nebyl vyslyšen: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich", ale to se tak modlil jako člověk, vyjádřil touhu lidské přirozenosti, které se smrt protiví. Duch však byl ochoten zemřít, a proto se modlil: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš", a chtěl podstoupit smrt, protože podle Božího rozhodnutí jen tak mohl být člověk vykoupen.

8. „Naučil se, co je to poslouchat", neboť byl poslušný ve velmi těžkých a nesnadných věcech, totiž až k smrti kříže. Kdo nezakusil poslušnost a nenaučil se jí ve velmi obtížných věcech, domnívá se, že poslouchat je velmi lehké. K tomu však, aby věděl, co je to poslouchat, je třeba, aby se učil poslouchat ve věcech velmi nesnadných (Sv. Tomáš Aq.). Takto nám Ježíš Kristus dal příklad dokonalé poslušnosti a učinil nám poslušnost lehčí.

 

9I dosáhl cíle a stal se původcem věčné spásy všem, kdo ho poslouchají, 10neboť byl prohlášen od Boha za velekněze podle řádu Melchisedechova.

11O tom bychom měli mnoho co mluvit, (a to věci) nesnadno vysvětlitelné, protože jste se stali netečnými k slyšení. 12Neboť ačkoliv podle doby měli byste být učiteli, potřebujete, aby vás někdo znovu poučoval o prvních základech Božích slov, a ukázalo se, že potřebujete mléka, a ne tuhého pokrmu. 13Kdo totiž požívá mléka, nevyzná se v učení o spravedlnosti, vždyť je nedospělý. 14Pro dokonalé je však tuhý pokrm, když mají (vnitřní) smysly návykem vycvičeny, aby dovedli rozlišovat dobré a zlé.

 

9. Svou poslušností v obětování se až k potupné smrti dosáhl nesmírné cti a slávy v nebesích, všem pak, kdo ho poslouchají čili v něho věří, získal věčnou spásu. - Tedy Ježíš Kristus je skutečným knězem, neboť byl Bohem povolán (5—6), může mít soucit (7—8), jednou přinesl dokonalou oběť za naše hříchy.

11—6, 20. Povzbuzuje k vytrvalosti ve víře čtenáře, kteří v ní ochabli.

12. Před delší dobou již uvěřili, a přece nejsou schopni důkladnějšího poučení o Kristově velekněžství; neměli prostě té snaživosti lépe se poučit. Jsou trochu pozadu ve víře a nesnesou vyšší poučení o pravdách, kterým uvěřili.

14. Pro nezkušenost ve vědění i víře nedovedou jaksi vycítit, co je dobré a zlé, co je pravda a lež, čili co je jim k dobru; pravda vždy člověku prospívá a lež mu škodí (srov. 1 Kor 3, 2...).

 

6 Nechme proto začátečnickou nauku o Kristu a povznesme se k dokonalosti, a neklaďme znovu základy o obrácení se od mrtvých skutků a o víře v Boha, 2o učení o křtech, o vkládání rukou, o vzkříšení

 mrtvých a věčném soudu. 3A to učiníme, jestliže dopřeje Bůh.

4Je ovšem nemožné ty lidi, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastni Ducha svatého, 5okusili dobroty Božího slova i moci onoho světa, 6a odpadli, znovu obnovit k pokání, protože si znovu křižují Božího Syna a v posměch (ho) uvádějí. 7Neboť země, která pije déšť často na ni přicházející a plodí byliny vhodné těm, kdo ji také obdělávají, dostává od Boha požehnání; 8ale vydávali trní a hloží, je zavržená a blízká prokletí a končí vypálením.

9Ale u vás, milovaní, jsme jisti lepšími věcmi a sloužícími spáse, přesto, že tak mluvíme.

 

6, 1—2. „Mrtvé skutky“ neboli hříchy; působí duchovní smrt. „O křtech", totiž o křesťanském křtu, jak se liší od křtu Janova a od židovského obřadního omývání. „Vkládání rukou", skrze něž dostávají věřící Ducha svatého.

4—6. Jako Kristus Pán mluvil o tom, že boháči těžko vejdou do Božího království, tím více to platí o těch, kteří odpadnou od víry; těžko se zase k ní vracejí. Čím výše kdo stál, tím hlouběji klesne. Takový byl „osvícen", t. j. darem víry při křtu se mu dostalo schopnosti poznávat pravdy o Bohu a Ježíši Kristu, který je světlem. „Nebeským darem“ se rozumí posvěcující milost s jejími projevy, jak se popisují v Gal (5, 22. 23), které upevňuje a rozhojňuje Duch svatý. „Dobrota Božího slova“ neboli evangelia se všemi nadějemi, které obsahuje, a útěchou, kterou přináší. „Oním světem“ se rozumí doba mesiášská, křesťanská, která potrvá až do konce světa; v ní jsou svědky tolika zázraků a projevů Ducha. Pro takové je nemožné bez zvláštní milosti Boží se zase vrátit k životu podle víry (srov. Mt 12, 31). Pro ně je Ježíš Kristus jen předmětem nenávisti a posměchu, jako Židům, kteří ho ukřižovali.

(Podle jiného výkladu: nemožno je obnovit novým křtem, který je udělován jen jednou v životě.)

7—8. Na příkladě z přírody se objasňuje, čeho je účasten ten, kdo ve víře vytrval a v dokonalosti roste: dostává se mu stále větší přízně Boží; a zase ten, kdo odpadl, svými skutky ukazuje, že je Bohem zavrhován a spěje k věčnému zatracení, neboť svým nedbáním Boží milosti se stále více a více vzdaluje od Boha.

9. Nemyslí, že by byli blízcí odpadu, naopak jsou na postupu ke spáse; ovšem postup je příliš pomalý.

 

10Vždyť Bůh není nespravedlivý, že by mohl zapomenout na vaše dílo a lásku, kterou jste ukázali v jeho jménu tím, že jste sloužili a sloužíte svatým. 11Přejeme si však, aby každý z vás ukazoval stejnou horlivost pro naplnění naděje až do konce, 12abyste se nestali lhostejnými, nýbrž následovali ty, kterým se pro víru; a trpělivost dostává dědictvím zaslíbení. |

13Když totiž Bůh sliboval Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kterém by mohl přísahat, přísahal sám při sobě 14slovy: Jistě tě zahrnu požehnáním a hojně tě rozmnožím. 15A tak dosáhl zaslíbení v trpělivém očekávání. 16Lidé přece přísahají při tom, kdo je vyšší, a přísahou dotvrzují konec každého sporu. 17I Bůh, když chtěl dědicům zaslíbení zvláště ukázati, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zavázal se přísahou, 18abychom skrze dvě nezměnitelné věci, v kterých Bůh nemůže lháti, měli mocnou pohnutku my, kteří jsme se utekli k tomu, abychom se uchopili předložené (nám) naděje. 19A v ní má duše jako bezpečnou a pevnou kotvu, neboť proniká až do vnitřku za oponu, 20kam jako předchůdce pro nás vstoupil Ježíš, když se stal veleknězem podle řádu Melchisedechova na věky.

 

10. Má o nich dobrou naději; tu opírá o Boží spravedlnost, která nezapomene na lásku vzájemně prokazovanou z lásky a ke cti Boží, a dá jim potřebnou milost, aby ve víře vytrvali. Tedy každý, kdo má živou víru, může si skutky lásky zasloužit u Boha milosti pro nynější život, - „Svatými“ jsou nazýváni věřící.

11—12. Všichni neukazují stejnou snahu o vytrvalost ve víře a v zajišťování si spásy. Těm patří napomenutí, že se mají vzchopit k dílu a vzít si příklad z těch, kdo bojují se stejnými těžkostmi, a přece docházejí Bohem slíbeného věčného dědictví. Každý věřící tedy může žít podle požadavků víry.

13—15. A stejně může každý dojít vyplnění Božích slibů, které obsahuje víra. Za příklad je uveden Abraham, který se dočkal splnění Božího slibu, že bude mít syna a četné potomky (Gn 12, 2—3; 13, 14). A poněvadž se to mělo stát až v budoucnosti, Bůh ujistil Abrahama o své věrnosti v držení slibu tím, že mu přísahal. Abraham se pak dočkal syna, ale po trpělivém čekání asi 25ti let. V duchovním smyslu znamenají sliby dané Abrahamovi dobra daná křesťanům, kteří jsou duchovními dětmi Abrahamovými (Jan 8, 56; Gal 2, 16).

17—18. „Dědici zaslíbení“ jsou věřící, kteří jsou pravým potomstvem Abrahamovým (Gal 3, 29). Jim dal dvě věci, aby je ujistil o neměnitelnosti svého rozhodnutí: nejprve zaslíbení a pak přísahu; a v žádné z nich se Bůh nemůže mýlit a být nevěrný. To posiluje křesťany v nynějších zkouškách, aby šli s jistotou za nadějí věčné spásy.

19. Tak i věřící utkvěli nadějí v Bohu, a tím jsou zabezpečeni proti všem utrpením a zkouškám tohoto života, neboť jdou až za oponu, to je k blízkosti samého Boha v nebi, kam pronikl Ježíš Kristus; „opona“ v jerusalemském chrámě zahalovala tu nejtajnější část chrámu, v které nad archou sídlila Boží velebnost.

 

7 Tento Melchisedech totiž, král Salemu, kněz Boha nejvyššího, který vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel od porážky králů, a požehnal mu, 2kterému také Abraham přidělil ze všeho desátek, je nejprve podle překladu král spravedlnosti, dále však i král Salemu, což znamená král pokoje, 3bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života, ale tím je podobný Božímu Synu a zůstává knězem provždy.

 

7, 1—28. Kristovo kněžství je vznešenější než levitské, starozákonní.

1. O Melchisedechovi se vypravuje v Gn 14, 18—20. Poloha města Salem se udává buď u Skythopole nebo u Sichemu, nebo lépe podle židovské tradice tím městem je Jerusalem.

2. Abraham uznal Melchisedechovu přednost tím, že přijal od něho požehnání a pak že mu dal desátý díl z kořisti. - Je králem spravedlivosti a pokoje. „Dobře spojuje spravedlnost a pokoj, protože nikdo nezavedl pokoj, kdo nezachovává spravedlnost“ (sv. Tomáš Akv.).

3. V Písmě sv. se totiž neudává jeho rod a doba vlády; ne že by neměl rodokmenu. (Pro levitské kněze bylo velmi důležité, aby měli rodokmen až po Leviho.) Je tak podoben Synu Božímu; ten na zemi nemá otce, na nebi nemá matky a jako Bůh je věčný.

 

4Jen popatřte, jak velký je to muž, když Abraham mu dal desátek z válečné kořisti, on, praotec! 5Ti pak ze synů Leviových, kteří přijímají kněžský úřad, mají nařízení brát podle Zákona desátek od lidu, to je od svých bratří, ačkoliv i oni vzešli z Abrahama. 6Avšak ten, který nepochází z jejich rodokmenu, přijal desátek od Abrahama a požehnal tomu, jenž měl zaslíbení. 7Není vůbec sporu (o tom), že požehnání dostává nižší od vyššího. 8Zde pak přijímají desátky smrtelní lidé, tam však někdo, o kterém se svědčí, že žije. 9A ať tak dim: Skrze Abrahama dal desátek i Levi, on, který desátky přijímá; 10neboť byl ještě v bedrách otcových, když mu Melchisedech přišel vstříc.

11Kdyby se tedy dosáhlo dokonalosti levitským kněžstvím - pod ním totiž lid přijal Zákon, k čemu bylo ještě třeba, aby povstal jiný kněz podle řádu Melchisedechova a nenazýval se podle řádu Aronova? 12Neboť mění-li se kněžství, je nutné, aby nastala změna i Zákona. 13Ale ten, o kterém se toto tvrdí, patří k jinému kmenu, z kterého nikdo nesloužil oltáři. 14Je přece všem známo, že náš Pán pochází z Judy, a při tomto kmenu Mojžíš nic nemluvil o knězích.

15A je to ještě mnohem patrnější, když podle podobnosti s Melchisedechem povstává jiný kněz, 16který se jím stal ne podle zákonného nařízení o tělesném (původu), nýbrž podle moci neporušitelného života.

 

4—6. Abraham tedy uznal kněžskou důstojnost Melchisedechovu, ačkoliv s ním nebyl spjat kmenovým poutem a ačkoli měl od Boha zaslíbení. Jak tedy vyniká kněžství Melchisedechovo nad starozákonní kněžství Leviho; ten bral desátky od svých bratří, kteří je nedávali dobrovolně, nýbrž z nařízení Zákona. Kněžství Melchisedechovo se takto jeví neomezené rodem, národem, nýbrž ve své vznešenosti má ráz všeobecný.

8. ,,Žije", ne že by nezemřel, ale Písmo svaté se nezmiňuje ani o jeho smrti, ani o jeho nástupci v kněžství. Starozákonní kněžství se naproti tomu přenášelo s otce na syna.

9. Ale jak možno vynášet kněžství Melchisedechovo nad kněžství levitské, které tehdy ještě nebylo? Abrahamův potomek Levi dal ve svém praotci desátek Melchisedechovi (Levi a levitští kněží přece desátky jen přijímali, ale nedávali).

V tom smyslu tedy Levi se svým kněžstvím uznal v Abrahamovi přednost kněžství Melchisedechova. A poněvadž kněžství Melchisedechovo představovalo kněžství Kristovo, toto vyniká i nad kněžství levitské, ustanovené Mojžíšem, jak ukazuje v následujících verších 11—25.

11. „Dokonalost", totiž ospravedlnění a spása, jako ani mojžíšský Zákon tu dokonalost nepřinesl. Levitské kněžství pak bylo základem Zákona, neboť Zákon se týkal předně uctívání Boha; to zase bylo úkonem knřží. Proto bylo nutné nové kněžství, neboť měla přijít nová doba dokonalého náboženství (Nového Zákona).

13—14. Novým knězem je Ježíš Nazaretský. Již vykonal své dílo, a tím přestalo kněžství levitské, které bylo jen dočasné, kdežto kněžství Kristovo je věčné.

16. „Podle zákonného nařízení o tělesném (původu)": starozákonní kněz nabýval kněžských práv a měl je po celý svůj smrtelný život pro svůj tělesný původ z kněžského rodu, na který ona práva byla vázána. Smrtí jich pozbyl. Naproti tomu kněz podle řádu Melchisedechova má kněžská práva, která plynou z přímého Božího pověření, z vnitřní moci, kterou je neporušitelný život, a trvá až do věčnosti, jak tomu je u Ježíše Krista. On sice zemřel, avšak tím kněžství nepozbyl, neboť ono plyne z jeho božského života spojeného s lidskou přirozeností, a ten život je svou přirozeností věčný.

 

17Neboť má (o sobě) svědectví: Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova. 18Tím se ovšem zrušuje předcházející nařízení pro jeho slabost a neužitečnost - 19vždyť Zákon nepřivedl nic k dokonalosti, a (místo toho) se zavádí lepší naděje, kterou se přibližujeme k Bohu. 20Tím více, že se to nestalo bez přísahy - oni se totiž stali kněžími bez přísahy, 21 tento však s přísahou od toho, který mu řekl: Pán přísahal a nebude toho litovati: Ty jsi kněz na věky, 22proto se stal Ježíš zárukou lepší úmluvy. 23A (tam) se jich stalo mnoho kněžími, protože smrt bránila, aby (jimi) nezůstávali; 24ale tento má neměnitelné kněžství, poněvadž zůstává na věky. 25Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. 26Takový velekněz zajisté byl pro nás vhodný: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a povýšený víc než nad nebesa, 27který nepotřebuje denně, jako veleknězi, přinášeti nejprve oběti za hříchy své, potom za hříchy lidu; to učinil jednou provždy tím, že obětoval sám sebe. 28Neboť Zákon ustanovuje za velekněze lidi, kteří mají (na sobě) slabost, ale přísežné slovo, (v době) po Zákonu, (ustanovuje) Syna, který došel dokonalosti na věky.

 

17. Žl 109, 4 předpověděl toto věčné kněžství Kristovo, které má jiný ráz, než mělo starozákonní kněžství levitské.

18—19. Starý Zákon se nazývá „nařízením", protože byl dán člověku jako něco zvenku; a takový ráz má i starozákonní kněžství. Tak ani Zákon, ani kněžství nebylo něco vnitřního, co by člověka posvětilo a duchovně oživilo. Proto obojí muselo přestat, když byla dána nová naděje skrze Kristovo kněžství; skrze ně se nám dostává posvěcení a nového života, a tedy přiblížení k Bohu samému.

20—22. Přísahá se jen ve věcech důležitějších. Poněvadž tedy nikde v Písmě svatém se neděje zmínka o potvrzení levitského kněžství Boží přísahou, nemá takový význam jako kněžství Kristovo, které bylo předpověděno se slavnostní Boží přísahou. Jaké je kněžství, takové je i zařízení jeho náboženství (úmluvy). Takto Ježíš Kristus pro své lepší kněžství je zárukou toho, že i jeho úmluva a náboženský život z ní je lepši.

23—24. Ježíš Kristus se jednou obětoval na kříži a byl povýšen na pravici Boží, kde se věčně přimlouvá za své věřící. Na zemi nemá nástupce svého kněžství v pravém slova smyslu, nýbrž jen své zástupce, služebníky, kteří z jeho moci přinášejí oběť a udělují svátosti; on je totiž věčným knězem a jediným. Ve Starém Zákoně bylo více kněží, kteří odevzdávali jeden druhému celou kněžskou moc.

25. Poněvadž tedy má věčné kněžství, všestranně dokonalé, může věčně působit spásu u lidí. Vždyť on není nečinný ve svém kněžství; je na věky živý kněz, stále zastává kněžský úřad u Boha, u něhož se za nás přimlouvá a svou obětí nám zjednává posvěcení a věčnou slávu.

26. „Svatý“ svou přirozeností v celém svém jednání. „Nevinný“ ve svém vztahu s jinými, beze zloby. „Neposkvrněný“ přesto, že přichází do styku s člověkem, hříchem poskvrněným; sám zůstává nedotčen skvrnou zla. „Oddělený od hříšníků": nejen se neposkvrnil hříchem, když žil na zemi s hříšníky, nýbrž nad hříchem zvítězil a po smrti byl oslaven.

27. Starozákonní kněz stále potřeboval být očišťován od svých hříchů a slabostí těla. Ježíš Kristus přinesl jen jednou oběť za hříchy, a to ne za své, poněvadž on je kněz a zároveň oběť; oběť pak musí být bez poskvrny. Byla to dokonalá oběť; stačí k usmíření všech hříchů světa. Levitský kněz však musel obětovat oběť nejprve za své hříchy - a toho bylo denně třeba, a ještě jí samou nedosáhl usmíření.

 

8 Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, jest: máme takového velekněze, který se posadil po pravici trůnu Velebnosti v nebesích 2jako činovník svatyně a pravého stánku, který postavil Pán, ne člověk. 3Každý velekněz totiž bývá ustanovován k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto i tento musí mít něco, co by přinášel. 4Kdyby tedy byl na zemi, ani by nebyl knězem, protože (tu) jsou ti, kdo přinášejí dary podle Zákona; 5ale ti slouží (jen) obrazu a nástinu nebeských věcí, jak bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl zbudovat stánek: Hleď, praví se totiž, ať uděláš všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.

6Nyní však dosáhl tím znamenitější služby, čím lepší úmluvy je také prostředníkem, té, která je uzákoněna na lepších zaslíbeních. 7Kdyby totiž ona první byla bez úhony, nehledalo by se místo pro druhou. 8Vždyť s výtkou se jim praví:

Hle, přijdou dni, praví Pán,

kdy uzavřu s Izraelovým domem

a s domem Judovým novou úmluvu,

9ne podle úmluvy,

kterou jsem učinil s jejich otci

toho dne, kdy jsem je vzal za ruku,

abych je vyvedl z Egyptské země,

protože oni nevytrvali v mé úmluvě;

i opustil jsem je, praví Pán.

10A toto je úmluva,

kterou uzavřu s Izraelovvm domem

po oněch dnech, praví Pán:

Dám jim své zákony do mysli

a do srdce jim je napíšu.

I budu jim Bohem,

a oni mi budou lidem.

11A nikdo (už) nebude učit

svého spoluobčana

a nikdo svého bratra:

,Poznej Pána!'

Neboť všichni mě budou znáti,

od malého až po velkého.

12Neboť budu mít slitování

s jejich nepravostmi

a na jejich hříchy už nevzpomenu.

13Mluví-li o nové úmluvě, prohlašuje první za zastaralou. Co pak větší a stárne, je blízko zániku.

 

8, 1—13. Ježíš přináší oběť v nebeské svatyni.

2. Velekněz je tím vznešenější, čím více se přiblížil k Bohu. Ježíš Kristus byl povýšen až na pravici Boží, kde kraluje a slouží lidu v nebeské svatyni.

3. Hlavním úkolem starozákonních kněží bylo přinášet krvavé a nekrvavé oběti. Ježíš Kristus v nebi také má svou oběť, totiž on sám je oběť; jednou zemřel jako oběť na zemi, ale ta oběť má věčnou účinnost.

4. Z toho se soudí, že list byl napsán v době, kdy Židé ještě přinášeli v jerusalemském chrámě starozákonní oběti, tedy před r. 70 po Kristu, kdy byl Jerusalem vyvrácen, chrám zbořen a Židé rozprášeni do celého světa.

5. Starozákonní bohoslužba s chrámem byla jen přípravou, předobrazem nebeské bohoslužby, kterou v nebi vykonává Ježíš Kristus; jeho bohoslužba se děje způsobem duchovním a působí duchovně. Je to patrné i na tom, že Mojžíš udělal starozákonní stánek Boží podle vzoru z nebe daného (Ex 25, 40).

6. Stará Úmluva se zakládala na pozemských slibech, totiž dědictví Palestinské země a pozemského blahobytu v ní. Nová Úmluva je daleko vznešenější, neboť obsahuje zaslíbení věcí duchovních: nový duchovní vztah k Bohu, při němž jsou odpuštěny viny, a duše je posvěcena.

7. Stará Úmluva nebyla bez úhony, poněvadž Izraelitům nedávala očištění od jejich vin, ani neposkytovala milost k varování se hříchů, ale jen známost hříchu. Členové této Úmluvy tedy zůstávali dále hříšníky.

8—12. Z předpovědi proroka Jeremiáše (31, 31—34) ukazuje, že Stará Úmluva měla být nahrazena Úmluvou Novou. Ta bude rozšířena i na odštěpené kmeny izraelské. Nebude to Úmluva, kterou dal při východu z Egypta; tu Izraelité nezachovávali. Dá novou v mesiášské době, ne takovou, která by jen dávala nařízení, ale takovou, která vnitřně člověka oživí a dá mu schopnost svobodně konat dobro z vnitřního svobodného rozhodnutí a moci. Z toho pak bude nový lid Boží ne vnějškový, nýbrž duchovní. To bude patrné také na poznávání Boha: hlavní při něm bude vnitřní osvěcování milostí Boží, kdežto slova kazatelova jsou jen nástrojem Božího působení v duších. Co pak se týče odpuštění hříchů, Nová Omluva má nekonečnou sílu a je projevem velkého milosrdenství Božího.

 

9 Také první (úmluva) měla zajisté předpisy pro bohoslužbu a pozemskou svatyni. 2Neboť byl zařízen přední stánek, v kterém byly svícny, stůl a předkladové chleby; a ten se nazývá svatyně. 3A za druhou oponou byl stánek nazývaný velesvatyně 4se zlatým kadidlovým oltářem a s archou úmluvy, se všech stran obtaženou zlatem, v ní pak byla zlatá nádoba s manou a Aronovou holí, která vypučela, a s deskami úmluvy; 5a nad ní byli cherubové Slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O tom však nemohu nyní mluvit dopodrobna.

6Když je tedy tak všechno zařízeno, vcházejí kněží neustále do předního stánku, aby plnili bohoslužebné úkony. 7Avšak do druhého jen jednou v roce sám velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za pochybení svá i lidu. 8Tím Duch svatý naznačuje, že není ještě zjevná cesta do velesvatyně, pokud trvá přední stánek 9ten je obrazem pro tehdejší dobu - a pokud se v něm přinášejí dary a oběti, které nemají moci učinit dokonalým ve svědomí toho, kdo vykonává bohoslužby, 10(poněvadž jsou) jen v pokrmech a v nápojích a v rozličných omýváních, nařízení (to) pro tělo až do doby nápravy.

11Když však vystoupil Kristus jako velekněz budoucích dober, vešel jednou provždy větším a dokonalejším stánkem, ne udělaným rukama, to je ne z tohoto tvorstva, 12ani skrze krev kozlů a telat, (nýbrž vešel) vlastní krví do svatyně, když zjednal věčné vykoupení. 13Jestliže totiž krev kozlů a býků a popel z jalovice kropením posvěcuje znečištěné k čistotě těla, 14čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu v bezúhonnou oběť, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom sloužili Bohu živému!

 

9, 1—10. Nedokonalost starozákonních obětí.

1. „Pozemskou svatyni": má totiž jednou pominouti, jako vůbec vše pozemské je pomíjivé.

2—5. „Přední stánek“ čili část mojžíšského chrámu se svícny..., nebyl přístupen lidu; byl opatřen oponou, aby byl skryt očím lidu. Za ním byla ta nejsvětější část mojžíšského stánku, sídlo Boží Velebnosti; ta část byla oddělena oponou a vchod do ní velmi úzkostlivě střežen, poněvadž tam směl vstoupit pouze velekněz. (Podrobný popis viz Ex 30, 1...).

6—7. Do svatyně vcházeli kněží každou sobotu, aby vyměňovali překladné chleby (Lv 34, 5—9), a každý den ráno i večer, aby přinášeli kadidlové oběti a obstarali lampy (Ex 30, 6—8). Do velesvatyně přístupu neměli. Tam totiž přebýval Bůh a odtamtud oznamoval svou vůli (Ex 35, 22). Do velesvatyně, nejblíže Bohu, mohl jen velekněz, a to jednou za rok, totiž ve slavný den smíření (v polovině září), kdy usmiřoval Boha za hříchy své a svého lidu; o obřadech toho dne velkého pokání viz Lv 16, 1—34; 23, 26—34 a j.

8—10. Ani kněží, a teprve ne lid, neměli přístupu do velesvatyně, kde přebýval Bůh. Žili ještě vzdáleni jsouce Boha. Tato doba je dobou přípravnou, spisovatel ji nazývá „tehdejší", totiž doba starozákonní. Doba vyplněná, křesťanská, se mu jeví jako budoucí, protože je vyplněním doby starozákonní; je dobou nápravy, v níž Mesiáš zdokonalí oběť a celé náboženství. Starozákonní oběti totiž samy o sobě byly bezmocné, aby vnitřně očistily člověka od hříchů; působily jen vnější, tak zvané levitské očištění.

11—28. jediná obět Kristova; její účinnost.

11—12. Ježíš Kristus je velekněz budoucích dober, totiž těch, která nám budou dána na věčnosti, a těch duchovních dober, která jsou nám dávána již nyní na zemi, ale dovršena budou na věčnosti. - „Stánek neudělaný lidskýma rukama“ rozumí se nebe pod oním, kde přebývá Bůh; nebo jím možno rozumět svaté tělo Kristovo. Tam vešel, předstoupil před samého Boha, ne v krvi zvířat, jak činil starozákonní kněz v den smíření (Lv 16, 6—11), ale s vlastní krví, která jediná měla takovou cenu, aby usmířila Boha.

13—14. „Čistota těla", totiž pokropením krví zvířat byli Izraelité před Zákonem pokládáni za schopné účastnit se starozákonních bohoslužeb a jako členové vyvoleného národa byli účastni slíbených pozemských dober. Nekonečně vznešenější účinek má oběť Kristova, neboť očišťuje od mrtvých skutků, t. j. hříchů, které odnímají duši život a spojení s Bohem v lásce, a takto nás činí schopnými, abychom s novým životem v duši, s milostí posvěcující, žili pro Boha, pramen všeho života. Kristova oběť má tu moc, neboť je to oběť vtěleného Božího Syna, který byl úplně bez hříchu a přinesl se v oběť v duchu věčné lásky k Bohu a k lidem.

 

15A proto je prostředníkem nové úmluvy, aby po jeho smrti, která nastala pro vykoupení z hříchů spáchaných pod první úmluvou, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povoláni. 16Neboť kde je závěť, musí být nutně nejprve prokázána smrt závětcova. 17Závěť totiž je platná jen u mrtvých; dokud však žije závětce, je bez účinku. 18Proto ani první úmluva nebyla zasvěcena bez krve. 19Neboť když Mojžíš ohlásil všemu lidu každé nařízení podle Zákona, vzal krev telat a kozlů s vodou a se šarlatovou vlnou a s yzopem, pokropil samu knihu i všechen lid 20se slovy: To je krev úmluvy, kterou Bůh nařídil o vás. 21Podobně pokropil krví také stánek a všecko bohoslužebné nářadí. 22A skoro všecko se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění.

23Je tedy nutno, aby obrazy nebeských věcí byly takto očišťovány, ale samy nebeské věci oběťmi lepšími než (jsou) tyto. 24Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané rukama, (jen) napodobeniny té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní pro nás objevil před Boží tváří; 25ani (nepotřebuje), aby opět a opět obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do svatyně každý rok s cizí krví; 26sic jinak by musel častokráte trpět od stvoření světa. Ale zjevil se (jen) jednou při skonání věků, aby svou obětí odklidil hřích. 27A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom (bude) soud, 28tak i Kristus, který se jednou obětoval, aby na sebe vzal hříchy mnohých (lidí), po druhé se objeví, ne pro hřích, těm, kdo ho očekávají ke spáse.

 

15. Krví Kristovou byla uzavřena nová smlouva mezi Bohem a lidstvem.

16—17. Ukazuje, jak bylo nutné k uzavření předpověděné smlouvy, aby Ježíš Kristus zemřel.

18—21. I za Staré Omluvy byla smlouva s Bohem potvrzena a uzavřena krví (Ex 29, 21, 40, 9).

20. „Krev úmluvy, kterou Bůh nařídil o vás": t. j. rozkázal s vámi uzavřít.

22. Člověk byl navenek očišťován krví zvířat, pokud krev, sídlo života, jehož původem je jedině Bůh, byla vylita místo hříšníka, který vlastně měl přinést svůj život v oběť na usmířenou.

23. Když bylo třeba krví zvířat očistit vše, čeho se užívalo k starozákonní bohoslužbě, a takto její účastníky, rovněž lidé Nové Omluvy musí být svátostně očištěni od hříchů, které jim brání ve spojení s Bohem.

24—26. Toto očištění Ježíš Kristus vykonal, neboť vstoupil do skutečného nebe, před tvář Boží, kde nám svou obětí vymáhá místo věčné blaženosti. Starozákonní velekněz vcházel do velesvatyně pozemské a nepatřil přímo na Boha, a ten svou přítomnost naznačoval mrakem. Vstupoval takto každoročně do velesvatyné, aby usmiřoval Boha; to ukazuje, že jeho oběť neměla té moci Boha navždy usmířit. Jedině oběť Kristova měla nekonečnou cenu a věčnou sílu očišťovat od hříchů lidi všech věků, a proto stačilo, že Ježíš Kristus jednou zemřel jako oběť. Úkonem jeho vůle trvá ta oběť stále.

27—28. Když starozákonní velekněz vykonal každoročně obřady ve velesvatyni, vracel se k lidu. Tak i Ježíš Kristus po vykonané jediné oběti se vrátí na konci světa k soudu, aby přijal do věčného království své věřící, očištěné jeho krví od hříchů.

 

10 Protože totiž Zákon má pouhý stín budoucích dober, ne samu podobu těch věcí, proto nemůže každoročně týmiž oběťmi, které ustavičně přinášejí, nikdy učinit dokonalými ty, kdo (s nimi) přistupují. 2Což by nepřestaly být přinášeny, kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, když byli jednou očištěni? 3Než každoročně (se) v nich (děje) připomínka hříchů; 4vždyť je nemožné, aby krev býků a kozlů sňala hříchy. 5Proto při příchodu na tento svět praví:

Oběť ani dary jsi nechtěl,

ale uzpůsobil jsi mi tělo;

6nelíbily se ti celopaly

a (oběti) za hřích.

7Tu jsem řekl: Hle, přicházím

v závitku knihy je o mně psáno ,

abych konal tvou vůli, Bože,

8Nejprve praví: Oběti a dary a celopaly a (oběti) za hřích jsi nechtěl ani se ti nelíbily, a ty se podávají podle Zákona; 9potom řekl: Hle, přicházím, abych konal tvou vůli. Ruší to první, aby stanovil to druhé. 10V té vůli jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. 11Dále, každý kněz koná denně bohoslužbu a častokráte přináší stejné oběti, které nemohou nikdy shladit hříchy. 12Tenro však podal jednu oběť za hříchy a posadil se provždy na pravici Boží, 13a potom jen čeká, až mu budou položeni jeho nepřátelé za podnoží k nohám. 14Jedinou obětí totiž učinil navždy dokonalými ty, kdo jsou posvěcováni. 15Ale i Duch svatý nám o tom svědčí; když totiž řekl: 16Tořo je úmluva, kterou s nimi učiním po těch dnech - praví Pán : dám jim své zákony do srdce a do mysli jim je napíšu, (dodává:) 17a na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. 18Kde však ony jsou odpuštěny, není již (třeba) oběti za hřích.

19Když se tedy, bratři, smíme odvážit vejít do velesvatyně krví Ježíšovou, 20cestou novou a živou, kterou nám obnovil skrze oponu, totiž skrze své tělo, 21a když máme velikého kněze nad Božím domem,

 

10, 1 —18. Srovnává nedokonalé oběti starozákonní s dokonalou obětí novozákonní.

1. Starý Zákon s celým svým zařízením je jen mdlý předobraz novozákonního zařízení. Nezobrazuje duchovní dobra novozákonní, nemá v sobě nijaké znaky novozákonní skutečnosti. A tak i jeho oběti jsou jen stínem Kristovy oběti, nevyjadřují její nekonečnou cenu; odtud jejich chabá účinnost, proto jejich opakování.

3. V den smíření starozákonní velekněz jen připomínal lidu hříchy oběťmi za ně, ale účinek zůstal pochybný.

5—7. Slova jsou vzata z mesiášského žalmu 39, 7—9. I jinde v Písmě svatém Starého Zákona je zdůrazňována pravda, že oběti zvířat a zemských plodin nemohou nikoho učinit milým Bohu a že Pán má větší zálibu v dobrovolné poslušnosti. Když se Syn Boží proto vtěloval, přišel na svět s duchem dokonalé poslušnosti. Je to vyjádřeno i slovy „uzpůsobil jsi mi tělo", podle hebr. „uši jsi mi probodl", jak se dělo otrokům na znamení jejich poddanosti a bezpodmínečné poslušnosti. Kristova poslušnost byla bezpodmínečná, ale zároveň dobrovolná.

10. V Boží vůli je obsaženo naše posvěcení a spása. Tu pak vyplnil Ježíš Kristus tím, že se obětoval. Odtud jeho oběť má účinnost a moc po^ svěcovati; vždyť je to oběť přinesená v poslušnosti od samého Syna Božího, Boha - člověka.

11—14. Kristova oběť jednou podaná má věčnou cenu a očistnou moc.

15—18. Prorokem Jeremiášem (31, 34) předpověděna nová úmluva v době mesiášské; bude se vyznačovat upřímným vnitřním vztahem k Bohu a odpuštěním hříchů; byla uskutečněna Kristovou obětí, která smývá hříchy světa. Pak je ovšem zbytečné přinášeti ještě jiné oběti za hříchy a je nepotřebná celá bohoslužba starozákonní. 19—39. Povzbuzuje k upřímnému vyznávání víry.

19—21. Z pravdy o Kristově velekněžství a jeho velekněžském díle plyne pro náš život, že všichni máme otevřenou cestu k Bohu sídlícímu v nebeské svatyni. Ježíš Kristus se stal živým vstupem a cestou k němu. On je jako opona, která bránila Izraelitům přistoupit blíže k Bohu a která se při smrti Kristově roztrhla ve dví (Mk 15, 38). Smrt Kristova nás volá a zve, abychom vešli.

 

22přistupujme s opravdovým srdcem, s plnou vírou, se srdcem, které bylo pokropením zbaveno zlého svědomí, a s tělem umytým čistou vodou. 23Držme naději, j kterou vyznáváme, ať se neviklá - vždyť je věrný ten, kdo dal ten slib, 24a hleďme jeden na druhého, abychom se pobízeli k lásce a k dobrým skutkům, 25a neopouštějme naše shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více pozorujete, jak se ten den blíží.

26Neboť když jsme přijali jasné poznání pravdy, a dobrovolně hřešíme, nemáme už vyhlídku na oběť za hříchy, 27nýbrž jen na hrozné očekáváni soudu a žár ohně, který bude stravovat protivníky. 28Kdo poruší Mojžíšův Zákon, na svědectví dvou nebo tří svědků propadá bez milosrdenství smrti; 29oč hroznější trest, myslíte, zaslouží si ten, kdo pošlapal Božího Syna a zneuctil krev úmluvy, kterou byl posvěcen, a kdo potupil ducha milosti? 30Vždyť víme, kdo řekl: Mně náleží pomsta, já odplatím. A zase: Pán bude soudit svůj lid. 31Je hrozné upadnout do rukou živého Boha.

32Rozpomeňte se na dřívější dni. Sotva jste v nich byli osvíceni, (a již) jste přestáli mnohý boj utrpení: 33jednak jste byli na odiv stavěni potupami a útisky, jednak jste měli účast s těmi, kterým se tak vedlo. 34Vždyť jste nejen měli soucit s vězni, ale s radostí jste snesli i oloupení o své jmění, neboť víte, že máte lepší majetek a trvalý. 35Proto neodhazujte svou odvahu, neboť jí patří velká odměna. 36Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste, až vykonáte Boží vůli, přijali, co bylo slíbeno.

37 Vždyť ještě chvilinku,

a přijde ten, který má přijít,

a neomešká se.

38Můj spravedlivý však bude živ z víry,

ale jestliže by se odtahoval,

nebude v něm mít zalíbení moje duše.

39My přece nepatříme k těm, kteří se odtahují k své záhubě, ale jsme věřící, abychom zachovali duši.

 

22—23. Máme jen mít upřímné křesťanské smýšlení, očistit duši od hříchů vodou křtu sv., která omývá tělo a působí vnitřní čistotu. K tomu máme pevně důvěřovat, že křesťanské naděje budou splněny.

25. Náboženská shromáždění, při nichž se slavila oběť eucharistická, upevňují ve víře a v naději.

26. Hříchem se tu rozumí odpad od víry. Kdo zapře Krista a jeho oběť, nenajde již jinde oběti,

 

která by smyla jeho hříchy a zprostředkovala mu vstup do nebe.

28—29. Kdo zapřel Zákon a upadl do modloslužby, propadl hroznému trestu (Dt 17, 2). Co teprve stihne toho, kdo odvrhl Syna Božího, jeho krvi upírá spásonosnou účinnost a odporuje Duchu svatému, rozdavateli milostí!

32—39. Povzbuzuje židokřesťany, aby vytrvali ve víře jako ve dnech, kdy museli snášeti mnohá utrpení od nevěřících soukmenovců. Mají si uvědomit krátkost pozemského utrpení a věčnou odměnu za ně. K povzbuzení uvádí slova proroka Habakuka (2, 3-4).

 

11 Víra je základ věcí, v které doufáme, přesvědčenost o věcech, které nevidíme. 2V ní totiž předkové došli osvědčení. 3Vírou poznáváme, že Božím slovem byly vytvořeny světy, takže ne z toho, co se jeví, povstaly viditelné věci.

4Vírou přinesl Abel Bohu lepší oběť než Kain a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý, když Bůh sám vydal svědectví nad jeho dary; a skrze ni ještě mluví po své smrti.

5Vírou byl Henoch přenesen, aniž uviděl smrt; a nebylo možno ho nalézt, protože Bůh ho přenesl. Dříve totiž, než byl přenesen, je o něm svědectví, že se líbil Bohu. 6Neboť bez víry se nelze (Bohu) zalíbit. Kdo chce totiž přistupovat k Bohu, musí věřit, že je a že odplácí těm, kdo ho hledají.

7Vírou Noe, když se mu dostalo zjevení o věcech, které ještě nebylo vidět, v bázni připravil na záchranu svého domu koráb, a jí odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.

8Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat v dědictví; i vyšel, ačkoliv nevěděl, kam jde. 9Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v cizí, bydlil v stanech s Izákem a Jakubem, spoludědici to téhož zaslíbení; 10očekával totiž město, které má základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. 11Vírou i sama Sára dostala sílu založit potomstvo - ačkoli čas (k tomu) již překročila -, protože pokládala za věrného toho, který dal slib; 12pročež z jednoho, a to již odumřelého, vzešlo množství (potomků) jako hvězdy na nebi a jako nesčetný písek na mořském břehu.

13Tito všichni zemřeli podle víry, ač se nedožili splnění slibů, ale jen zdáli na ně patřili a pozdravili je, a vyznávali, že jsou na této zemi cizinci a přistěhovalci. 14Neboť (lidé), kteří to říkají, dávají najevo, že vlast hledají. 15A kdyby si vzpomínali na tu, z které vyšli, měli dosti času vrátit se; 16avšak tíhnou k lepší, totiž k nebeské. Proto Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem; připravil jim zajisté město.

17Vírou Abraham obětoval Izáka, když byl zkoušen, a obětoval jednorozeného syna, ačkoli dostal zaslíbení 18a ačkoli mu bylo řečeno: Z Izáka budeš mít potomstvo, 19neboť uvážil, že Bůh může i křísit z mrtvých; proto ho dostal i jako předobraz. 20Vírou také požehnal Izák Jakubovi a Esauovi vzhledem k budoucím dobrům. 21Vírou Jakub při smrti požehnal každého syna Josefova a poklonil se nad vrcholem své hole. 22Vírou Josef při svém skonu se zmínil o východu izraelských synů a učinil nařízení o svých kostech.

23Vírou byl Mojžíš po narození ukryt tři měsíce od svých rodičů, poněvadž viděli, že je pěkné dítě, a nebáli se králova výnosu.

 

11, 1—40. Příklady hrdinné víry. 1. Víra má tu za předmět budoucí dobra v nebi; ta na zemi sice nevidíme, ale víra nás o nich ujišťuje.

2—13,3. Překrásné příklady hrdinské víry z izraelských dějin jsou zde seřaděny a podány úchvatným způsobem. Toto místo patří k jednomu z nejkrásnějších v Písmě svatém.

3. Vírou poznáváme mnohé pravdy o počátku světa, které by nám jinak nebyly známy. Všechno bylo stvořeno pouhým Božím slovem z ničeho, ne z nějaké látky, která by už tady byla od věčnosti, jak někteří myslili.

4. Kdo svým příkladem povzbuzuje jiné, aby byli spravedliví, stále mluví.

6. Jsou uvedeny dvě pravdy, které získaly Henochovi zálibu u Boha. Víra je tedy vnitřní přisvědčení pravdě; jen tak vede k spravedlnosti.

13. Tak Abraham po smrti Sáry řekl: „Jsem u vás hostem a cizincem“ (Gn 23, 4).

19. Izák, kterého Abraham vnitřně již obětoval, jako by pak znovu ožil, a tak se stal předobrazem vzkříšeného Krista.

21. Jakub viděl v Josefovi, který zachránil jeho rodinu od hladu, předobraz budoucího Vykupitele a jeho královské moci. Pro své stáří se opřel o Josefovu hůl a poklonil se budoucímu Vykupiteli.

 

24Vírou Mojžíš, když dospěl, zřekl“ se být synem faraónovy dcery 25a zvolil si raději být soužen s Božím lidem, než mít dočasný užitek ze hříchu, 26neboť pokládal potupu Mesiášovu za větší bohatství než poklady Egypta; vždyť vzhlížel k odplatě. 27Vírou opustil Egypt a nebál se králova rozhorlení, neboť zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. 28Vírou slavil hod beránka a vylití krve, aby se hubitel nedotkl jejich prvorozenců. 29Vírou přešli Rudým mořem jako po souši; když se však o to pokusili Egypťané, byli pohlceni. 30Vírou padly zdi Jericha, když byly obcházeny po sedm dnů. 31Vírou nevěstka Rahab nezahynula s nevěřícími, protože s pokojem přijala vyzvědače.

32A co mám ještě vypravovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, 33kteří vírou přemohli království, vykonali spravedlnost, dosáhli zaslíbení, zacpali tlamy lvům, 34uhasili prudkost ohně, unikli ostří meče, pozdravili se z nemoci, stali se hrdiny ve válce, zahnali cizácké voje. 35Ženy přijaly vzkříšením své mrtvé. Jiní však byli mučeni a nepřijali osvobození proto, aby dosáhli lepšího vzkříšení; 36jiní zase zakusili posměchy a bití, ano i pouta a žaláře; 37byli kamenováni, utrpením zkoušeni, rozřezáni, zemřeli rozsekáni jsouce mečem; bloudili (světem) v kůžích ovčích a kozích, měli bídu, byli utiskováni, souženi; 38ti, kterých svět nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách a jeskyních a zemských dírách.

39A ti všichni, ač byli vírou osvědčeni, nedošli (splnění) zaslíbení, 40neboť Bůh předem připravil něco lepšího pro nás, aby nedošli k dokonalosti bez nás.

 

26. „Potupou Mesiášovou“ se rozumí utrpení a pokoření Kristovo za spásu lidstva (Řím 15, 3). Mojžíš pak byl předobrazem Mesiášovým i v účasti na utrpení.

33—37. O vítězství Samsonově a Davidově nad lvy viz Sdc 14, 6; 2 Král 16, 34. „Uhasili prudkost ohně“ jako Daniel (Dan 3, 27). „Unikli ostří meče", jako David Saulovi (1 Král 17, 1) a Eliáš Jezabele (3 Král 19, 1,,.). „Pozdravili se z nemoci", jako král Ezechiáš (4 Král 20). A jako největší div víry je vzkříšení mrtvých, jak syn vdovy ze Sarepty (3 Král 17, 17...). „Byli umučení", jako stařec Eleazar a sedm bratří makabejských (2 Mak 6, 18; 17, 41). „Posměchy, pouta", jako prorok Jeremiáš (Jer 20; 32; 37). „Byli kamenováni", jako Zachariáš, syn Jojadův (2 Par 24, 21).

 

12 Proto i my, když máme kolem sebe tak velký oblak svědků, odhoďme veškerou přítěž a hřích, snadno nás obstupující, a s vytrvalostí poběžme závodní běh, který máme před sebou, 2a vzhlížejme k původci a dokonateli víry, k Ježíši, který pro radost sobě předloženou přestál kříž, aniž dbal na zahanbení a usedl na pravici Božího trůnu. 3Představte si přece toho, který snesl takový odpor hříšníků proti sobě, abyste neochabovali a neklesali na duchu.

4Vždyť jste dosud nekladli odpor až do krve v boji proti hříchu 5a zapomněli jste na povzbuzení, které k vám praví jako k synům:

Můj synu, nepodceňuj kázeň Páně,

ani neochabuj, když tě kára.

5Neboť koho Pán miluje, toho trestá,

a šlehá každého,

koho přijímá za syna.

 

12, 1—29. Příklad Kristův nechí je povzbudí k vytrvalosti ve víře i v utrpení.

2. Ježíš Kristus nás předešel v boji za víru, stal se v tom naším vzorem a dal příklad dokonalé důvěry v Boha. Je „dokonatel víry", neboť ji v nás svým příkladem upevnil, milostí zdokonalil a vede nás k jejímu cíli, totiž k vidění Boha.

5. Z knihy Přísl 3, 11 uvádí citát o pozemské výchově dětí, která se neobejde bez trestů, má-li k čemu vésti. I utrpení pro víru a zloba nepřátel jsou Božími prostředky k naší nadpřirozené výchově.

 

7Pro kázeň to snášejte; Bůh se k vám j chová jako k synům. Neboť kterého syna j otec nekárá? 8Jste-li však bez kázně, které se stali všichni účastni, pak jste cizoložňata, a ne synové.

9Mimo to, naši tělesní otcové nás kárali, a ctili jsme (je). Nepoddáme se tím spíše Otci duchů, abychom žili? 10Vzdyť oni nás kárali jen pro krátkou dobu podle svého dobrozdání; on však k našemu prospěchu, abychom se stali účastnými jeho svatosti. "Žádná kázeň se ovšem nezdá pro tu chvíli radostnou, nýbrž bolestivou, potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kdo jí byli vycvičeni.

12Proto vzpružte ochablé ruce a zemdlená kolena 13a vyrovnejte stezky pro své nohy, aby, co. je chromé, se nevymklo, nýbrž se raději uzdravilo.

14Usilujte se všemi o pokoj a svatost, bez které nikdo nespatří Pána. 15Přihlížejte k tomu, aby se nikdo nepřipravoval o Boží milost, aby nějaký hořký kořen nevyrostl a nepřekážel, takže by se tím mnozí poskvrnili. 16Ať nikdo není necudný nebo nízký jako Esau, který prodal svá prvorozenská práva za jediné jídlo. 17Víte přece, že chtěl potom dědit požehnání, ale byl odmítnut; neboť nebylo mu dopřáno kát se, ačkoliv to hledal se slzami.

18Vždyť jste nepřistoupili k hmatatelné (hoře) a k hořícímu ohni a k mlze, k temnotě, k bouři, 19k znění trouby a k hlasu řečí, při nichž si posluchači vyprosili, aby jim slovo nebylo předkládáno. 20Neboť nemohli snést příkazu: I když se dotkne hory zvíře, bude ukamenováno. 21A tak hrozný byl ten zjev, že Mojžíš řekl: „Jsem dolekán a třesu se.“ 22Ale přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jerusalemu, k desetitisícům andělů, k vznešenému shromáždění a 23k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi, a k Bohu, soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří dosáhli dokonalosti, 24a k prostředníku nové úmluvy, Ježíšovi, a pokropení krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.

25Hleďte,ať neodmítáte toho, kdo mluví. Neboť, jestliže neunikli trestu oni, když odmítli toho, který sděloval výroky na zemi, tím méně my, odvracíme-li se od toho, kdo (mluvil) z nebe. 26Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní však slibuje: ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem. 27Slovy však ještě jednou naznačuje přeměnu těch věcí, kterými bude třeseno, neboť jsou jen stvořené, aby zůstaly ty věci, které nemohou být otřeseny. 28Proto projevujme vděčnost za to, že se nám dostává neotřesitelného království, a tím konejme službu Bohu libou, s bázní a ponížeností. 29Neboť náš Bůh je oheň sžírající.

 

15. Hořkým kořenem nebo hořkým ovocem se rozumějí lživí učitelé a jejich učení.

17. Esauovi nebylo dopřáno kát se totiž tak, aby zase dosáhl od Boha a od svého otce odepřená práva prvorozenecká; litoval ne toho, že se něčeho zlého dopustil, ale jen té škody, kterou utrpěl. - To je lítost přirozená; ta na odpuštění hříchu nestačí.

18... Prohlášení Starého Zákona se dalo za přírodních úkazů, které i v samém Mojžíšovi budily hrůzu a strach. Proti tomu Nový Zákon byl prohlášen mírným Ježíšem Kristem, jeho smrtí na kříži; nevzbuzuje hrůzu, ale povznáší ducha, přitahuje svou milostností.

29. „Bůh je sžírající oheň", neboť stravuje a ničí všechny nepřátele, trestá provinilce a hlavně odpadliky od víry.

 

13 Bratrská láska ať trvá. 2Nezapomínejte I na pohostinnost; neboť někteří, aniž tušili, j pohostili anděly. 3Pamatujte na vězně, | jako byste byli také s nimi vězněni, na soužené, poněvadž i vy sami dlíte v těle. 4Manželství budiž ve všem počestné a manželské lože neposkvrněné. Neboť smilníky a cizoložníky bude soudit Bůh. 5Váš život budiž bez lásky k penězům, buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on sám řekl: Nikdy tě nezanechám ani tě neopustím. 6Takto s důvěrou říkáme:

Pán je můj pomocník, nebudu se báti.

Co mi může učinit člověk?

7Pamatujte na své představené, kteří vám mluvili Boží slovo, patřte na konec jejich života a následujte je ve víře! 8Ježíš Kristus je týž včera i dnes i na věky. 9Nedávejte se zavádět všelijakými a cizími naukami. Je to výborná věc, je-li srdce utvrzováno milostí, ne pokrmy; ty neprospěly těm, kdo v nich žili.

10Máme oltář, z kterého jíst nemají práva služebníci stánku. 11Neboť těla zvířat, jejichž krev za hřích velekněz vnáší do svatyně, jsou pálena vně tábora. 12Proto také Ježíš trpěl za branou, aby svou krví posvětil lid. 13Vyjděme k němu tedy vně tábora a nosme jeho potupu. 14Vždyť zde nemáme trvalého města, nýbrž hledáme budoucí. 15Skrze něj tedy přinášejme stále Bohu oběť chvály, to je ovoce rtů, které vyznávají jeho jméno.

16Nezapomínejme však na dobročinnost a štědrost, neboť takovými oběťmi se získává záliba Boží.

17Buďte poslušní svých představených a buďte jim podřízeni. Neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou za ně odpovídat; ať to mohou činit s radostí, a ne se vzdechy; neboť to by vám bylo ke škodě.

18Modlete se za nás! Jsme totiž přesvědčeni, že máme dobré svědomí, neboť chceme si ve všem správně počínat. 19Tím více pak prosím, abyste to činili, abych vám byl tím dříve navrácen.

20Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých velkého pastýře ovcí krví věčné úmluvy, našeho Pána Ježíše, 21nechť vás upevní v každém dobru, abyste konali jeho vůli, tím, že činí ve vás, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista; jemu buď sláva na věky věků. Amen.

 

13, 1—17. Doporučuje křesťanské ctností a znovu povzbuzuje k pevné víře.

6. K důvěře v prozřetelnost Boží povzbuzuje tu slovy Žl117, 6.

8. Jako Ježíš Kristus je neměnitelný; tak je také pevné a neměnitelné jeho učení.

11—12. V den smíření nesměl nikdo nic požít ze zvířat obětovaných za hřích lidu; ta musela být spálena mimo město (Lv 16, 27). Tak i Ježíš Kristus, kterého ony oběti předobrazovaly, trpěl mimo městské hradby, neboť byl obětí za naše hříchy; ani z této oběti nesmí Židé nic požívat, dokud se neobrátí.

13. Povzbuzuje Židy, aby opustili starozákonní chrám a jeho obřady a živou vírou se připojili ke Kristu; tak budou účastni jeho vykoupení. Nechť křesťané „nesou jeho potupu", totiž všechna protivenství, která jim působí neobrácení Židé. V tom se máme přimknout ke Kristu a být účastni jeho utrpení, chceme-li být účastni jeho slávy. 18—25. Zprávy, pozdravy, žehnání.

19. Apoštol k nim nemůže hned přijít, ne proto, že by byl žalařován, nýbrž pro jiné okolnosti, které nejsou blíže známy.

20. Když se navenek zdá, že věřící, kteří jsou vydáváni v tomto světě rozličným soužením, bývají jakoby na pospas vydáváni zákonům světských mocí, nechť neklesají na mysli, ale ve víře si připomenou svého mocného Pastýře, Ježíše Krista, který žije a svým mocným prutem je chrání. Nechť jen pokojně a pevně pokračují v dobrém životě, k čemuž jim Bůh vždy dá hojně síly a odvahy.

 

22Žádám vás, bratří: sneste toto slovo povzbuzení; píšu vám přece velmi krátce. 23Vezte, že náš bratr Timothej je propuštěn; přijde-li brzy, uvidím vás s ním.

24Pozdravte všechny své představené a všechny svaté. Pozdravují vás ti, kdo jsou z Itálie.

25Milost s vámi se všemi!

 

24. Krev Kristova, kterou byl potvrzen Nový Zákon, se nazývá „krví pokropení“ s narážkou na pokropení krví z obětovaných zvířat ve starozákonních obřadech, zvláště ve velký Den smířeni (Lv 16, 14. 19; Nm 19, 9. 17). Jako toto bylo zařízeno ke smytí přestupků a ke smíření s Bohem, tak i pokropení neboli vylití krve Kristovy se stalo pro účinné smytí hříchů a dokonalé smíření s Bohem. Tato krev mluví lépe než Abelova; ta svolávala pomstu, kdežto krev Kristova svolává odpuštění, milost. Pro toto vylití krve, jímž je člověk smířen a spojen s Bohem, Ježíš Kristus je opravdový prostředník mezi lidmi a Bohem, jediný skutečný velekněz Nového Zákona.