O EVANGELIU SVATÉHO LUKÁŠE

Třetí evangelium přijala Církev od Lukáše. Je to onen Lukáš, který dlel u apoštola Pavla za jeho prvního věznění v Římě (Kol 4, 14; Filem 24). Pocházel z Antiochie Syrské z pohanského rodu. Tam se stal nejspíše žákem apoštola Pavla a doprovázel jej potom na jeho apoštolských cestách, jak je patrné ze Skutků apoštolských (16, 10...; 20, 5...) a do Říma (27, 1...). Byl lékařem, jak se to o něm výslovně praví v Kol 4, 14 a jak možno usuzovat z toho, že odborněji označuje nemoci těch, kteří byli v evangeliích uzdravováni. Po smrti apoštola Pavla působil na rozličných místech a po vzorném životě prý zemřel v Bithynii ve věku 84 let.

Z doby prvokřesťanské není známo, že někdo jiný by byl někdy pokládán za spisovatele třetího evangelia. Z 2. století pak máme výslovná svědectví, která tvrdí, že tento Lukáš je napsal (staré úvody do evangelií, sv. Irenej; fragment Muratoriho). I pozdější spisovatelé jsou v tom jednotní.

Co pohnulo Lukáše k napsání evangelia, ačkoliv byla již vydána dvě, totiž Matoušovo a Markovo, a jak postupoval při tom, sám o tom píše v úvodě 1, 1-4. V době své apoštolské spolupráce s Pavlem poznal Lukáš, jak po hojném obrácení pohanů ke křesťanství, kdy novokřesťanům byly podány ty základní věci ze života Kristova a věci potřebné ke křesťanskému životu, bylo třeba dalšího utvrzení ve víře a důkladnějšího poučení, hlavně o Spasitelových slovech a skutcích. Proto se také rozhodl napsat o tom něco důkladnějšího. Svůj spis pak věnoval jinak málo známému Theofilovi, kterého si Lukáš vybral za typ novokřesťana, který potřeboval dalšího poučování a povzbuzení. Nepsal však jen pro něho, ale měl na mysli mnoho jiných obrácených pohanů, kteří by se jistě rádi více poučili ze spolehlivého pramene o Ježíši Kristu. Podle toho také si počínal při sepisování evangelia.

Šlo mu především o to, aby o tak vážné věci nenapsal nic, o čem by se nedověděl ze spolehlivých pramenů a nevypátral z nich, co je pravda, jak praví v úvodě: „Jak jsem vše důkladně vypátral od počátku.“ Počínal si tedy jako opravdový historik, který hledal, a co našel o životě Kristově, ocenil a uvážil, zda je to pravdivé. Nepřijímal tedy všechno, nýbrž jen to, o čem se přesvědčil, že je zaručeně pravdivé. Hledal a přesvědčoval se nejprve u očitých svědků Kristova života. S apoštolem Pavlem se dostal několikrát do Palestiny, kde žilo mnoho současníků Kristova života, mužů i žen. Tam nejspíše získal zprávy o počátcích uskutečňované spásy v rodině Zachariášově a pak o Marii z Nazareta (jediný o tom píše). Co se týče veřejné činnosti Kristovy, kázali o ní učedníci Páně při křesťanských shromážděních, takže Lukáš je mohl buď sám poslouchat nebo přesvědčit se o všem u těch, kteří je dříve poslouchali. K tomu měl po ruce již napsané evangelium Markovo a Matoušovo. Je jisté, že velmi použil evangelia Markova, s nímž má nejen mnoho společného, ale podává děje ve stejném pořadu jako Marek (srov. 4, 14-9, 50 s Mk 1, 14-9, 40; 4, 14-6, 19 s Mk 1, 14-3, 19 a j.). Také na Matoušovi je někdy závislý. Ovšem Lukáš si vybírá, co pro účel svého evangelia potřebuje a podává vše svým způsobem, hlavně co se týče výrazů a slohu. V tom směru měl větší vzdělání než Marek, jak jíž poznamenal sv. Jeroným: „Lukáš mezi všemi evangelisty v řecké řeči byl nejvzdělanější“ (list Damasovi).

V úvodě také Lukáš říká, že chce vše napsat po pořádku. Snažil se tedy dopátrat časového pořadí událostí a zařadit evangelijní události do světových dějin, jak to vidět u narození Páně (2, 1-4) nebo křtu Páně (3, 1-2). Jindy se spokojuje jen s neurčitým časovým údajem anebo se časového pořadí nedrží, jak praví rozhodnutí Biblické komise: „U obou evangelistů (Marka a Lukáše) se nezřídka pozoruje nedostatek a nesoulad v časovém pořadí událostí“ (Ench. b. 416). 1 v tom je patrná věrnost Lukášova, že totiž nepodal bližší časové určení, protože je v pramenech nenašel.

Jako průvodce Pavlův na cestách pochytil také mnoho od tohoto apoštola. Je na př. nápadné, že se shoduje s Pavlem v záznamu slov proměňování chleba v tělo a vína v krev Páně (22, 19-20 srov. s 1 Kor 11, 23-25). Ale od Pavla měl především ono všeobecné pojetí spásy pro všechny národy, o velkém Božím milosrdenství, které nevylučuje žádného hříšníka z účasti v dobrech vykoupení. Proto zaznamenává ze života Kristova události, v kterých se tato Boží dobrota a milosrdenství skrze Ježíše Krista hmatatelně ukázala (na př. o ženě hříšnici, o marnotratném synu a j.).

Doba, kdy Lukáš napsal evangelium, je určena jednak tím, že psal po Mt a Mk, jednak Skutky apoštol., které napsal Lukáš až po evangeliu. Kniha Skutky ap. však náhle končí zprávou o dvouletém věznění apoštola Pavla v Římě a nic neříká o jeho vysvobození ani o mučednické smrti. Z toho možno uzavírat, že evangelium bylo napsáno mezi r. 60-63.

Obsah evangelia se dělí na tyto části: 1. Zvěstování, narození a mládí Spasitele světa (1, 5-2). 2. Přímá příprava na veřejnou činnost (3, 1-4, 13). 3. Činnost v Galileji (4, 14-9, 50). 4. Události a poučení na cestě do Jerusalema (9, 51-19, 27). 5. Činnost v Jerusalemě (19, 28-21, 38). 6. Utrpení a zmrtvýchvstání (22, 1-24).

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO LUKÁŠE

1 Protože se mnozí pokusili uspořádat vypravování o těch věcech, které se mezi námi udaly, 2 jak nám je podali ti, kdo byli od počátku sami očití svědci a služebníci toho slova, 3 rozhodl jsem se i já, slovutný Theofile, napsat ti po pořádku o tom, jak jsem všecko důkladně vypátral od počátku, 4 abys poznal, jak pravdivé je to učení, v kterém jsi byl vyučen.

5 Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášovy třídy, jeho manželka byla z Aronových dcer a jmenovala se Alžběta.

1, 3. Lukáš podle zvyku své doby věnuje v úvodě dílo Theofilovi. Je to nějaká vznešená osoba, snad onen Theofil, který v Antiochii přeměnil svůj dům v basiliku a tam byl také později biskupem. - Kniha věnovaná Theofilovi je psána pro každého věřícího, který touží poznat důkladněji Ježíše Krista a jeho dílo pro spásu lidí.

5. Zachariáš znamená: „Bůh si vzpomněl „, Alžběta: „Pán přísahal.“ - Podle 1 Par 23, 3 rozdělil král David kněžstvo na 24 tříd, z nich Abiášova byla osmá. Třídy vykonávaly v pořadí bohoslužby v jerusalemském chrámu až do jeho zboření r. 70 po Kr.

6 Oba byli spravedliví před Bohem, neboť žili bez úhony podle všech přikázání a nařízení Páně. 7 A neměli dítěte, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku.

8 Když jednou vykonával kněžskou službu před Bohem v pořadí své třídy, 9 podle zvyku svaté služby vyšlo mu losem, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo; 10 a celé množství lidu se modlilo venku v hodinu kadidlové oběti. 11A zjevil se mu anděl Páně a stál po pravé straně kadidlového oltáře. 12 Když ho Zachariáš spatřil, ulekl se a padla na něj bázeň. 13 Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.

7. Nemít děti se pokládalo za Boží trest. Zde to nebylo, neboť oba jsou svatí lidé; příčina byla přirozená, totiž neplodnost.

9. Kadidlová oběť byla přinášena ve svatyni ráno a navečer. Lid stál v nádvořích chrámu a modlil se. Zmlkl ve slavnostní chvíli, když bylo oznámeno, že kadidlo je zapáleno. Potom se ukázal anděl Zachariášovi.

13. Jan znamená: „Bůh je příznivý“. Jméno určilo nebe, a tím bylo naznačeno, že Bůh tomuto dítěti svěří zvláštní poslání, při němž se Boží přízeň projeví mimořádným způsobem k dobru všech.

14 A budeš mít jásavou radost a mnozí se budou radovat z jeho narození. 15 Bude totiž veliký před Pánem, vína ani opojného nápoje neokusí a bude naplněn Duchem svatým už od lůna své matky 16 a mnohé z izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. 17 A on půjde před ním v Eliášově duchu a moci, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné ke smýšlení spravedlivých, a tak přichystal Pánu lid připravený. 18 I řekl Zachariáš andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“.

15-17. Starozákonním kněžím bylo zakázáno požívat opojných nápojů, když měli předstupovat před Pána, aby konali bohoslužbu (Lv 10, 9). Celý Janův život bude služba před Pánem, a proto se bude zdržovat všeho opojného po celý život. Místo toho bude naplněn Duchem svatým (srov. Ef 5, 18), aby dokonale vyplnil svěřené poslání. „Od lůna své matky „lze vysvětlit o odpuštění dědičného hříchu v mateřském lůně. - Toto poslání bude rázu náboženského (v 16-17), t. j. obrátit lidi k Bohu, jak to činívali proroci, a hlavně prorok Eliáš, který se vyznamenával neobyčejnou horlivostí pro Boží čest. Ještě s větší horlivostí a duchovní silou bude působit Jan, aby připravil lid k přijetí Vykupitele.

18-20. Zachariáš nebyl na váhách, zdali Bůh může takovou věc udělat, nýbrž zapochyboval o andělových slovech, ačkoliv z toho, že se mu ukázal v chrámě, při oběti a užil slov shodných s proroky, mohl soudit, že je to skutečný posel Boží, který mu sděluje tajemství Božím jménem. Zachariášovi se dostává znamení, ale na způsob trestu. - Gabriel znamená „muž Boží.“

19 A anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojím před Bohem, a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a toto ti zvěstoval. 20 A hle, budeš němý a nebudeš moci mluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se vyplní v svůj čas.“

21 A lid očekával Zachariáše a divil se, že se v chrámě omeškává. 22 Když vyšel, nemohl k nim promluvit, i poznali, že měl vidění. A dával jim znamení a zůstal němý.

23 Když pak mu skončily dni chrámové služby, odebral se domů. 24 A po těchto dnech* počala jeho žena Alžběta a skrývala se pět měsíců a pravila: 25 „Tak mi učinil Pán ve dnech, kdy na mne shlédl, aby mě zbavil pohany mezi lidmi.“

26 V šestém měsíci byl od Boha poslán anděl Gabriel do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, 27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z Davidova domu, a jméno té panny je Maria.

26-27. Nazaret, opomíjená vesnická (Jan 1, 46) v Galilejských horách, stala se slavnou až vtěleným Božím Synem, předtím není o ní nikde zmínky. V dnešním Nazaretě je uctíváno toto tajemství v chrámě „Zvěstování „; je zbudován na místě, kde snad už Konstantin Vel. vystavěl svatyni. Uprostřed městečka při silnici vedoucí do Tiberiady je t. zv. pramen Panny Marie, jediný to silný pramen v místě. Dnes má Nazaret na 10.000 obyvatel, z nich je 3.000 křesťanů. — Josef znamená „Bůh přidal“. Maria, jméno v té době velmi užívané. Mezi početnými výklady tohoto jména stojí za zmínku: „vzpurná „, „statná „čili „krásná „, „Bohem milovaná“ a nejspíše „kněžna“, „paní.“ - „K panně zasnoubené „: srov. póza. k Mt 1, 18.

28 A vešel k ní a řekl: „Zdrávas, milostiplná! Pán s tebou!“

28. „Milostiplná „, to je obdařená krásou duše, a proto je Bohu milá. Tu krásu duše, kterou jedině se Bohu líbíme, nazýváme posvěcující milostí. Panna Maria ji má cele a neustále, „milostiplná“ je jako její vlastní jméno. A jak by ji mohla takto plně mít, kdyby někdy poskvrnil její duši hřích? Od počátku byla zahrnuta Boží milostí a s ní jí byly darovány ctnosti, to je pohotovosti ke konání nadpřirozeného dobra. Bůh ochránil Pannu Marii od každé poskvrny duše a vybavil ji všemi dary, protože chtěl z ní mít matku svého Syna.

28-33. Maria se ve svém pokorném smýšlení o sobě ulekla, protože nevěděla, co pro ni znamená taková chvála a co bude následovat. Anděl ji ujišťuje Boží přízní a oznamuje jí, že se stane matkou onoho Vykupitele, kterého Bůh sliboval už od pádu prarodičů. Má mu dát jméno Ježíš, t. j. „Bůh je spása „nebo „Bůh spasí „nebo „Bože, spas!“Maria pochopila, že to je slíbený Vykupitel, protože anděl o něm řekl, že to bude Syn Nejvyššího, dědic práv a slibů davidovského rodu a že bude kralovat věčně; tak totiž o něm předpovídali proroci.

29 Ona však užasla nad tou jeho řečí a rozvažovala, co to má být za pozdravení. 30 A anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. 31 Hle, počneš v životě a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32 Ten bude veliký a bude nazván Syn Nejvyššího. A Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida 33 a bude kralovat nad Jakubovým domem na věky a jeho království bude bez konce.“ 34 Maria však řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“

34-35. Maria nepochybuje o andělových slovech jako Zachariáš, nežádá proto znamení, ale jen se dotazuje na způsob, jak se to má u ní uskutečnit. A má proč se ptát, neboť muže nepoznává, t. j. manželsky neobcuje nejen v této době, ale vůbec ne. Je to jednak vyznání, že je doposud panna, jednak vyjádření vůle, že pannou má vždycky zůstat. Když však byla zasnoubena, jak mohla pomýšlet na to, že zůstane pannou, neučinila-li o tom předsevzetí nebo dokonce slib? Jinak si to těžko vysvětlit. Anděl upokojuje Marii prohlášením, že početí nebude u ní způsobeno mužem, nýbrž mocí Nejvyššího, mocí Boží. Ta moc ji v té chvíli zastíní podobně, jako Boží velebnost zahalovala archu (Ex 40,35; Nm 9, 22). Takové nadpřirozené početí se sluší na toho, který bude od lidí uznáván za Božího Syna.

35 A anděl jí odpověděl: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také, co se narodí, (bude) svaté, bude nazváno Boží Syn. 36 A hle, tvoje příbuzná Alžběta také počala syna ve svém stáří, a ta, kterou nazývali neplodnou, je už v šestém měsíci; 37 vždyť u Boha není nemožná žádná věc.“ 38 I řekla Maria: „Hle, služebnice Páně! Ať se mi stane podle tvého slova!“A anděl od ní odešel. 39 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěšně odešla do hor do judského města. 40 Vstoupila do Zacharíášova domu a pozdravila Alžbětu.

39. Vydala se na cestu ne proto, aby se přesvědčila o pravdivosti andělových slov, vždyť už pevně věřila, nýbrž z příbuzenské příchylnosti, kterou v ní probudila myšlenka, že jak její dítě, tak Alžbětino patří v Božím plánu k sobě. Připojila se snad ke karavaně poutníků jdoucích na slavnost do Jerusalema a za čtyři dni mohla stanout před Zachariášovým domem. Městečko nebo vesnice se neuvádí jménem. Ale už v 5. stol. tradice mluví o Ain Karim na západ od Jerusalema, kde se dodnes uctívá Jan Křtitel.

41 Jakmile Alžběta uslyšela Mariino pozdravení, poskočilo děťátko v jejím lůně a Alžběta byla naplněna Duchem svatým 42 a hlasitě zvolala: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod tvého života! 43 A odkud mi to, že matka mého Pána přišla ke mně1? 44 Neboť hle, sotva se dotkl zvuk tvého pozdravení mých uší, děťátko v mém lůně jásavě poskočilo. 45 A blažená, která uvěřila, že se dokoná, co jí bylo řečeno od Pána.“ 46 A Maria řekla:

„Velebí má duše.Pána 47 a zajásal můj duch v Bohu, mém Spasiteli, 48 neboť shlédl na ponížení své služebnice. Neboť hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení, 49 protože veliké věci mi učinil Mocný; jeho jméno je svaté 50 a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se ho bojí. 51 Ukázal moc svého ramene, rozehnal ty, kteří zpupně v srdci smýšlejí. 52 Sesadil mocné s trůnu , a povýšil ponížené.

41. Dítě v Alžbětině lůně bylo naplněno Duchem svatým podle 1, 15; pocítilo, že se blíží Ten, jehož příchod mezi lidmi mělo oznámit. Theologové mají za to, že v té chvíli bylo zbaveno dědičného hříchu.

46. Maria, naplněná nesmírnou radostí, improvisovala píseň Magnificat. Je to vítězný hymnus pokorné Boží služebnice; opěvuje v něm Boží vlastnosti, které se projeví v blízkém vykupitelském díle skrze jejího Syna. Budou ho účastni ti, kdo budou v podobném postavení před Bohem jako ona, kdo budou pokorní, lační..., kdežto pyšným, nasyceným... se nedostane z díla spásy ničeho.

47. „Zajásal“ : minulý čas se smyslem přítomným. „jásá.“

53 Hladové nasytil dobrými věcmi, a bohaté odeslal s prázdnou. 54 Ujal se svého služebníka Izraele, když se rozpomenul na své milosrdenství 55 — jak mluvil k našim otcům — vůči Abrahamovi a jeho potomstvu na věky“.

48. „Neboť hle“: těmi slovy se často v Písmě uvádí proroctví. Toto proroctví se vrchovatě naplnilo na Boží Matce.

55. „Jak mluvil k našim otcům „jo vložka. Smysl tedy je: „Když se rozpomenul na své milosrdenství vůči Abrahamovi....“

56 A zůstala Maria s ní asi tři měsíce a vrátila se domů.

57 Alžbětě přišel čas porodu, a porodila syna. 58 Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Bůh prokázal veliké milosrdenství, blahopřáli jí. 59 A potom osmý den přišli dítě obřezat a dávali mu po jeho otci jméno Zachariáš. 60 Ale jeho matka odpověděla: „Nikoliv! Ale bude se jmenovat Jan!“ 6l A řekli jí: „Vždyť se v tvém příbuzenstvu nikdo tak nejmenuje.“ 62 A kynuli jeho otci, jak by si přál, aby se (dítě) nazývalo. 63 On požádal o tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan“. A všichni se divili. 64 Najednou se mu rozvázala ústa i jazyk a mluvil a chválil Boha. 65 A všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celých judských horách se roznesla zpráva a všech těchto věcech. 66 Všichni pak, kdo to slyšeli, uložili si to do srdce a říkali: „Čím asi bude toto dítě? Vždyť ruka Páně byla s ním.“

59. Obřízka se měla dít podle Zákona osmý den. Jí vstupovalo dítě v Izraeli do společenství s Bohem. Při ní se dávalo jméno, obyčejně po dědečkovi. Zachariáš však byl už starý, a proto chtěli dítě nazvat po něm. Matka užila svého práva a dávala mu jméno Jan. Když i němý otec vyryl toto jméno na tabulku potaženou voskem, všichni se tomu podivili.

67 Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:

67... Zachariáš projevil svou radost nad začátky vykupitelského Božího díla chvalozpěvem. Je v něm vyjádřena radostná naděje, kterou Panna Maria přinesla do jeho domu, a nesmírná úcta k tomu, před jehož matkou se Alžběta sklonila. V první části chvalozpěvu (68-75) velebí Boha, že navštívil svůj lid, čili že začal milostivě uskutečňovat vykoupení svého lidu tím, že Vykupitel, nazvaný zde „roh spásy „pro svou moc a sílu, byl počat v Davidově rodě. Tak se splnily prorocké předpovědi o Mesiášově původu z Davidova rodu (2 Král 7, 12-17; Iz 9, 6-7; Žl 132, 17 a j.). Vykupitel má osvobodit lid od jeho nepřátel, ale to má být jen obrazem jiného vysvobození, totiž od mravního zla. Až to bude odstraněno, lid se navrátí zase k Bohu a bude žíti v dokonalejší Boží službě za lepších podmínek. Tento nový, Mesiášem zdokonalený náboženský život, nebude výsadou izraelského národa, ale podle zaslíbení, stvrzeného Abrahamovi přísahou, má se rozšířit na všechny národy. - V druhé části chvalozpěvu (76-79) se Zachariáš obrací k svému dítěti a předpovídá jeho úlohu. Bude nejen prorokem, ale přímým připravovatelem lidu na příchod Mesiášův a jeho dílo. Tím se nemyslí osvobození politické a národní, nýbrž vysvobození ze hříchů, protože právě ony dělají z lidí Boží nepřátele. Takové vysvobození je projev velikého Božího milosrdenství. - „Vycházející z výsosti“, jako hvězda nebo slunce. Světlem jsou zobrazena veliká dobrodiní vykoupení a nový náboženský život.

68 „Veleben buď Pán, Bůh izraelský,  protože navštívil a vykoupil svůj lid 69 a vyzvedl nám roh spásy v domě svého služebníka Davida, 70 jak od pradávna mluvil ústy svých svatých proroků 71 o záchraně od našich nepřátel a od ruky všech, kdo nás nenávidí, 72 že prokáže milosrdenství našim otcům a bude pamětliv své svaté smlouvy, 73 na přísahu, kterou se zapřísáhl Abrahamovi, našemu otci, že nám dá, 74 abychom mu bez bázně, z rukou nepřátel jsouce vysvobozeni, sloužili 75 ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny své dny. 76 A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť předejdeš Pána připravit mu cesty, 77 poučit jeho lid o spáse v odpuštění jejich hříchů 78 z hlubokého milosrdenství našeho Boha, pro něž nás navštíví Vycházející z výsosti, 79 aby osvítil, ty, kteří dlejí ve tmě a stínu smrtí, a zařídil naše kroky na cestu pokoje“.

80 Dítě pak rostlo a sílilo na duchu a bylo na poušti až do dne, kdy se ukázalo Izraeli.

2 Stalo se pak v oněch dnech, že vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby byl sepsán celý svět. 2 Tento první soupis se konal, když Quirinius byl pověřen vládou v Sýrii.

2, 1-2. Císař Augustus (31 př. Kr. -14 po Kr.), jak můžeme soudit z některých historických náznaků, snažil se přijít ke sčítání celé své rozsáhlé říše, známého tehdy světa. Tak bylo úřední sčítání lidu r. 8 př. Kr., obyvatel v Gallii r. 12 a v Egyptě r. 10 nebo 9, a bylo zavedeno pravidelné sčítání každých 14 let. V Palestině to je nejspíše sčítání z r. 7 př. Kr., kdy Augustus vyžadoval přísahu věrnosti od poddaných Heroda Vel. V té době (r. 8-6) ovšem byl vladařem v Sýrii Sentius Saturninus. Na druhé straně zase zná historie sčítání za Quirinia r. 7 po Kr., ale to je pozdě. Obtíž možno řešit tak, že Quirinius byl ponejprv vladařem v Sýrii před Saturninem r. 10-8 a po druhé r. 7 po Kr. Za jeho prvního vladařství začalo sčítání a skončilo se za jeho nástupce Saturnina, avšak bylo známo jako sčítání Quiriniovo, protože on je začal. Je však možné, že Quirinius nebyl vladařem v Sýrii před r. 8. měl jen v Sýrii zvláštní pověření, na př. aby řídil v těch krajinách sčítání v době Kristova narození, které třeba klást před r. 4 př. Kr., kdy zemřel Herodes, a nejspíše r. 5 nebo 6 př. Kr. - Jsou však vážné důvody i pro překlad: „Tento soupis byl dříve než ten, který se konal, když Quirinius byl pověřen vládou v Syrii.“ Byly by tedy soupisy dva: jeden všeobecný a druhý zvláštní pro Judsko po Archelaově smrti r. 7 po Kr.

3 I šli všichni, každý do svého města, aby se dali zapsat. 4 Také Josef se odebral z Galileje, z města Nazareta, vzhůru do Judska, do Davidova města zvaného Betlem, protože byl z Davidova domu a kmene, 5 aby se dal zapsat s Marií, svou manželkou, která byla těhotná. 6 A když tam byli, naplnily se jí dny k porodu. 7 A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože nebylo pro ně místa v útulku.

3. Při soupisech se vyžadovalo udání osoby, rodu, bydliště a majetku; dalo se to hlavně kvůli daním.

7. Jesle vyvolávají představu chléva. Podle zvyku kraje a hlavně podle spolehlivého křesťanského podání to hýla jeskyně. Nad ní vystavěl císař Konstantin nádhernou basiliku, zachovanou z velké části dodnes. - O narození vypravuje Lukáš prostě, jak se udalo. Z toho, že Maria sama hned věnovala potřebnou péči dítěti, když je zavinula do plének a položila do jeslí, třeba předpokládat, že se narození udalo zázračným způsobem. Tradice nám zachovala pravdu, že Maria zůstala pannou i při porodu a Ježíš že se narodil podivuhodným způsobem, podobně jako když později vešel zavřenými dveřmi do večeřadla (Jan 20, 10. 26). Proti tomu se zdá mluvit nařízení Ex 13, 12: „Každé dítě mužského rodu, které otvírá matčino lůno, bude zasvěceno Pánu.“ Ale Ježíš se mohl podrobit Zákonu ve věci, která se ho netýkala, aby nebyl nápadný něčím mimořádným, co mohlo odvádět pozornost od jeho skutečného poslání, jednak slova „otevřít mateřské lůno „se stala jen právní formulí, že onomu nařízení Zákona je podrobeno první dítě té ženy, aniž se materiálně přihlíželo k „otevření lůna.“ Toto místo proto není proti pravdě, že Maria zůstala pannou i při porodu. Tato pravda tedy není podepřena jen ústním podáním, nýbrž i Písmem svatým. „Prvorozený „znamená prostě dítě, před kterým ještě žena žádné neměla. Název s sebou přinášel některé výsady. Užívá se tohoto výrazu, ať po prvorozenci následovaly ještě jiné děti, anebo se už vůbec žádné dítě nenarodilo, jak to dokazuje starohebrejský nápis na hrobě nějaké Arsinoe: „V bolestech při porodu svého prvorozeného dítěte skončila život“. Tedy o výrazu „prvorozený „naprosto nelze usuzovat, že Maria měla ještě jiné děti. A že skutečně Ježíš byl její jediný, plyne z její vůle a slibu panenství (1, 34). To byla podmínka jejího božského mateřství. Lukáš nepokládal proto už za nutné mluvit zvláště o tom, že zůstala pannou i po porodu a nebojí se pak (8, 19-21) mluvit o bratřích Páně, podobně jako mluví o Ježíšových rodičích. Výrazu „bratři „se užívalo i o bratrancích a jiných příbuzných.

8 V té krajině byli pastýři a ponocovali a měli hlídku nad svým stádem. 9 Tu anděl Páně stanul u nich a Boží jasnost je ozářila; a báli se velice. 10 A anděl jim řekl: „Nebojte se! Neboť hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: 11 dnes se vám narodil Spasitel, to je Kristus Pán, v Davidově městě. 12 A toto vám bude znamením: naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ 13 A hned se k andělovi přidal zástup nebeského vojska a takto chválili Boha:

14 „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“.

16 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, pravili si pastýři mezi sebou: „Nuže, pojďme až do Betléma a podívejme se na tu událost, kterou nám Pán oznámil!“16 I přispěchali a nalezli Marii a Josefa a děťátko položené v jeslích. 17 Když (to) spatřili, oznámili, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 A všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři pověděli. 19 Maria však uchovávala všechno to, co se dalo, a v srdci o tom uvažovala. 20 A pastýři se vrátili, velebili a chválili Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim bylo řečeno.

21 Když uplynulo osm dní a mělo být obřezáno, bylo mu dáno jméno Ježíš, jak je pojmenoval anděl, dříve než bylo počato v lůně.

22 A po uplynutí dní jejich očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli ho do Jerusalema, aby ho představili Pánu,

21. Obřízkou bylo dítě přičleněno k vyvolenému národu; přinášela s sebou i povinnost plnit Zákon Bohem daný a ovšem také právo na všechna dobrodiní, která Bůh slíbil plnitelům Zákona. Při obřízce bylo dáváno dítěti jméno; obyčejně obsahovalo něco příznačného u dítěte nebo přání rodičů nebo to bylo jméno prorocké. Ježíš, hebrejsky Jehošua nebo zkráceně Ješua, znamená: „Bůh je spása.“

22. „Jejich očišťování“, vlastně jen Mariina (Lv 12, 2-5), kdežto dítě mělo být zasvěceno (Ex 13, 2.12).

23 jak je psáno v Zákoně Páně: Každé dítě mužského rodu, které otvírá matčino lůno, bude zasvěceno Pánu, 24 a aby podali v oběť pár hrdliček nebo dvě holoubata, jak je řečeno v Zákoně Páně.

25 A hle, v Jerusaleme byl člověk jménem Simeon, a byl to člověk spravedlivý a bohabojný, který očekával potěšení Izraele, a Duch svatý byl v něm. 26 A dostalo se mu zjevení od Ducha svatého, že neumře, dokud neuzří Pomazaného Páně. 27 I přišel z (vnuknutí) Ducha do chrámu. A když rodiče uváděli dítě Ježíše, aby s ním udělali podle zvyku Zákona, 28 vzal si je do náručí i on, děkoval Bohu a řekl:

23. „Které otvírá matčino lůno“, t. j. prvorozený.

25. Simeon byl zbožný jerusalemský občan, který vedl vzorný náboženský život, a přes všelijaké falešné mesiášské směry své doby si zachoval správný názor o Mesiášově duchovním poslání. Jeho pojetí Mesiášova světového náboženského poslání je ve shodě se starozákonními proroctvími. - I v dobách náboženského poblouzení, jak tomu bylo u tehdejších židovských náboženských vůdců, Bůh si uchovává své lidi, věrně mu oddané, kteří nad pozemské zájmy národa stavějí zájmy duchovní, nadpřirozené.

29 Nyní propouštíš, Pane, svého služebníka v pokoji podle svého slova, 30 neboť mé oči viděly tvou spásu, 31 kterou jsi připravil pro všechny národy; 32 světlo k osvícení pohanů a k slávě svého izraelského lidu.

33 A jeho otec a matka se podivili tomu, co bylo o něm řečeno. 34 Simeon jim pak požehnal a jeho matce Marii řekl: „Hle, tento je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému bude odpíráno, 35 a tvou vlastní duši pronikne meč, takže se zjeví smýšlení mnoha srdcí.“

34-35. „Dítě je určeno k pádu a k povstání „, čili stane se příležitostí jedněm k pádu, že totiž odmítnou jeho poslání, a tak se vyloučí z účasti ve vykupitelských dobrech, jiným k povstání, těm totiž, kteří sice byli vzdáleni od Boha, ale budou jeho působením vráceni novému životu podle Boží vůle. Další evangelistovo vypravování ukazuje, jak Židé Krista odmítali. Budou proti němu vystupovat tak nepřátelsky, že to jeho matce způsobí největší bolest. Bude při tom trpět jako ten, kdo má srdce prokláno mečem a umírá. Bude to stálá bolest jako u otevřené rány. Bude stát po boku svého Syna jako matka trpitelka, zvláště pod křížem.

36 Byla (tam) také prorokyně Anna, Fanuelova dcera z Aserova kmene. Byla velmi pokročilého věku a žila s mužem sedm let od svého panenství 37 a byla vdova až do čtyřiaosmdesáti let; nevycházela z chrámu, ale ve dne v noci sloužila Bohu posty a modlitbami. 38 A přišla právě v tu hodinu, také velebila Boha a mluvila o něm všem, kdo očekávali vykoupení Jerusalema.

39 A když skončili všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40 Dítě pak rostlo a sílílo, bylo plno moudrosti a Boží milost byla na něm.

41 Jeho rodiče chodívali každý rok do Jerusalema na velikonoční slavnost. 42 Když mu bylo dvanáct let a oni podle svátkového obyčeje vystupovali do Jerusalema 43 a po skončení těch dní se vraceli, zůstal chlapec Ježíš v Jerusalemě, ale jeho rodiče to nezpozorovali.

37. „Byla vdova až do čtyřiaosmdesáti let“: to ovšem neznamená, že se pak vdala znova. Slovo „až „vypovídá o minulosti, ne o budoucnosti. Viz i pozn. k Mt 1, 25.

44 Protože se domnívali, že je v průvodu, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. 45 Když ho nenašli, vrátili se do Jerusalema a hledali ho. 46 A po třech dnech ho nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, poslouchá je a táže se jich. 47 A všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a jeho odpověďmi. 48 Když ho uviděli, podivili se. A jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já s bolestí tě hledáme.“

44-49. První zastávka poutníků byla asi po tříhodinové cestě. Tam tedy rodiče zjistili, že Ježíš není mezi poutníky. Dvanáctiletého chlapce v Orientě není už třeba mít stále na očích, ten se už neztratí. Rodiče se ještě téhož dne vrátili do Jerusalema. Hledali ho i drahý den, ale nenašli. Až třetí den ho spatřili v chrámovém podloubí, kde učívali významní učitelé a rádi disputovali. Bývali připouštěni i mladí posluchači, aby sbírali perly svaté moudrosti. Příležitostně mohli klásti učitelům otázky. Ti se pak ptali chlapce na důvody jeho otázky, aby poznali, zdali si zaslouží odpovědi. Dvanáctiletý Ježíš projevoval při tom tak živou bystrost, že učitelé nad tím žasli. A teprve se podivili jeho odpovědi matce. - Tento chlapec si byl vědom svého vztahu k Bohu. Jako vtělený Boží Syn měl od počátku svého vtělení vidění Boha, jaké mají blažení v nebi, a to v nejvyšším stupni. Z tohoto vidění plynulo světlo poznání do jeho rozvíjejícího se chlapeckého chápání. - „U svého Otce“, t. j. v domě svého Otce, v chrámě.

49 A řekl jim: „Pročpak jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být u svého Otec´„50 Ale oni neporozuměli tomu slovu, které k nim promluvil. 51A sestoupil s nimi, přišel do Nazareta a byl jim poddán. Jeho matka pak uchovávala ve svém srdci všechno to, co se dalo. 52 A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a přízní u Boha i u lidí.

 

3 V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, kdy Poncius Pilát spravoval Judsko, kdy tetrarchou v Galileji byl Herodes a jeho bratr Filip tetrarchou v kraji iturejském a trachonitském a Lysaniáš tetrarchou v Abileně, 2 za veleknězi Annáše a Kaifáše, dostalo se výroku Páně Janovi, Zachariášovu synu, na poušti. 3 A chodil po celé jordánské krajině a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, 4 jak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!

8, 1-18. Poslání a působení Jana Křtitele (Mt 3,1-12; Mk 1,1-8).

1. Patnáctý rok vlády císaře Tiberia začíná říjnem r. 27 po Kr. (nebo podle některých r. 29). Tiberius panoval až do r. 37. Poncius Pilát spravoval Palestinu v letech 26-36. Herodes (4-39) a Filip (4-34) byli synové Heroda Vel., za něhož se Ježíš narodil. Oba byli Římem uznáni za vládce podle otcovy závěti, ale bez titulu král. Lysaniáš byl malý kníže kraje u severního okraje Palestiny. Annáš byl od římského prokurátora Valeria Grata sesazen s velekněžství r. 15 po Kr., ale i potom si zachoval velký vliv. Kaifáš byl dosazen týmž římským prokurátorem r. 18 a pak sesazen r. 36.

5Každé údolí buď vyplněno, každá hora a každý pahorek buď snížen, a co je křivé, bude rovné, a co drsné, cestou urovnanou,  6 a každý člověk zakusí Boží spasení.

7 Říkal tedy zástupům, které vycházely, aby se daly od něho křtít: „Zmijí plemeno! Kdo vám ukázal, jak uniknout blížícímu se hněvu? 8 Vydejte tedy ovoce hodné pokání! A neříkejte si zase: ´náš otec je Abraham! ´Neboť vám pravím: Bůh je (dosti) mocný, aby vyvedl Abrahamovi děti z těchto kamenů. 9 Vždyť sekyra je už přiložena ke kořenu stromů. Proto každý strom, který nenese dobrý plod, bude vyťat a vhozen do ohně“. 10 A zástupy se ho tázaly: „Co tedy máme dělat?“ 11 A odpovídal jim takto: „Kdo má dvě sukně, dej tomu, kdo nemá, a kdo má pokrmy, ať jedná podobně“. 12 Přišli však i celníci, aby se dali pokřtít, a řekli mu: „Mistře, co máme dělat? „13 A on jim řekl: „Nevybírejte více, než jak máte stanoveno.“ 14 I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ „A řekl jim: „Nikoho nevydírejte, nikoho křivě neudávejte a buďte spokojeni se svým platem!“

15 Když lid byl plný očekávání a všichni uvažovali sami u sebe o Janovi, zdali snad on není Mesiáš, 16 Jan všem odpověděl: „Já vás křtím vodou, po mně však přichází mocnější než já, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek u jeho opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

11. Jan nežádá nic pro sebe, ale pro své bratry. Takový je duch pravého proroka: probouzet v lidu lásku a sociální spravedlnost.

13. Vláda nevybírala daně státními úředníky, nýbrž si je od ní najímali provinční celníci. Ti zase dražbou postupovali to právo výběrčím v menších úsecích území nebo v jednotlivých městech. Úřad býval prodáván za přemrštěné ceny, a to zas dohánělo menší výběrčí k vyděračství; lid na to doplácel. Celníci byli proto u lidu v nenávisti a platili za lupiče.

14. Vojáci jsou spíše ozbrojení strážníci ze židovského národa; byli pravou rukou vlády v udržování pořádku, v přijímání přímých daní a tak pomáhali celníkům.

17 On má v ruce vějačku, aby vyčistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

18 A ještě k mnoha jiným věcem vybízel a hlásal lidu radostnou zvěst. 19 Než tetrarcha Herodes, kterého Jan káral kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a pro všechno zlo, které Herodes dělal, 20 přidal k tomu ke všemu i to, že zavřel Jana do žaláře.

21 Když byl všecek lid pokřtěn a také Ježíš byl pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe 22 a sestoupil na něj Duch svatý v tělesné podobě jako holubice a ozval se z nebe hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě se mi zalíbilo.“ 23 Když Ježíš začínal, bylo mu asi třicet let a byl pokládán za syna Josefa, který byl syn Heliův,

17. „Vějačku „: srov. pozn. k Mt 3, 12.

19-20. Uvěznění Jana Křtitele (Mt 14, 2-12; Mk 6, 19-29).

21-22. Ježíš je při křtu prohlášen Božím Synem (Mt 3,13-17; Mk 1, 9-11).

23. Už Mt uvedl rodokmen Ježíše Krista, aby ukázal, že po Josefovi, který před veřejností platil za jeho otce, pochází z Davidova rodu. z kterého měl vzejít Mesiáš. Lk podává z téhož důvodu Ježíšův rodokmen z Josefovy strany. A jde nejen k Abrahamovi, ale až k Adamovi, bezpochyby proto, aby naznačil, že se Ježíšem začíná nové stvoření a on že je Spasitel všech národů. Liší se však výpočtem článků rodokmenu od Davida: Mt postupuje od Davida přímou linií přes Šalomouna, Lk zase jde od Davida pobočnou linií přes Nathana. Někteří vykladatelé mají za to, že u Lk je rodokmen Panny Marie. Heli, Mariin otec, o kterém se předpokládá, že neměl synů, by totiž přijal Josefa za vlastního syna. Ale proti tomu stojí to, že ani u Semitů, ani u Židů nebylo ve zvyku vést rodokmen přes matku.

24 a ten byl Mathatův, ten Leviův, ten Melchiův, ten Jannaiův, ten Josefův, 25 ten Matatiášův, ten Amosův, ten Nahumův, ten Hesliův, ten Naggaiův, 26 ten Mahatův, ten Matatiášův, ten Semejův, ten Josechův, ten Jodův, 27 ten Joanův, ten Resův, ten Zorobabelův, ten Salathielův, ten Neriův, 28 ten Melchiův, ten Addiův, ten Kosamův, ten Elmadamův, ten Erův, 29 ten Jesuův, ten Eliezerův, ten Jorimův, ten Mathatův, ten Leviův, 30 ten Simeonův, ten Judův, ten Josefův, ten Jonamův, ten Eliakimův, 31 ten Meleův, ten Mennův, ten Matathův, ten Nathamův, ten Davidův, 32 ten Jessaiův, ten Jobedův, ten Bozův, ten Salův, ten Nassonův, 33 ten Aminadabův, ten Adminův, ten Arniův, ten Esromův, ten Faresův, ten Judův, 34 ten Jakobův, ten Izákův, ten Abrahamův, ten Tharův, ten Nachorův, 35 ten Seruchův, ten Ragauův, ten Falekův, ten Eberův, ten Salův, 36 ten Kainamův, ten Arfaxadův, ten Semův, ten Noemův, ten Lamechův, 37 ten Mathusalův, ten Henochův, ten Jaretův, ten Maleleelův, ten Kainamův, 38 ten Enosův, ten Setův, ten Adamův a ten Boží.

4 Ježíš pak, plný Ducha svatého, vrátil se od Jordánu a byl veden od Ducha na poušť 2 po čtyřicet dní a byl pokoušen od ďábla. V ty dny nic nejedl, a když uplynuly, pocítil hlad. 3 Ďábel mu tedy řekl: „Jsi-li Boží syn, řekni tomuto kameni, ať se stane (z něho) chléb.“ 4 A Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nežije člověk pouze chlebem“. 5 A když ho vyvedl nahoru, ukázal mu v okamžiku všecka království této země. 6 A řekl mu ďábel: „Dám ti veškeru tuto moc i jejich slávu, neboť mně je odevzdána a dám ji, komu chci.

4, 1-13. Ježíš je pokoušen (Mt 4, 1-11; Mk 1, 12-13). 4. Dt 8, 3.

7 Všechno tedy bude tvoje, jestliže se mi pokloníš.“ 8 Ale Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Svému Pánu Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ 9 Zavedl ho pak do Jerusalema a postavil na strmé místo chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží syn, vrhni se odtud dolů! 10 Neboť je psáno: O tobě nařídil svým andělům, aby tě ochránili: „I podchytnou tě rukama, abys snad nenarazil nohou na kámen“. 12 A Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nepokoušej Pána, svého Boha!“13 Když ďábel skončil všecka pokušení, odstoupil od něho až do času.

14 Ježíš se pak navrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se roznesla po celém kraji. 15 On sám učil v jejich synagogách a všichni ho oslavovali.

16 A přišel do Nazareta, kde byl vychován, a podle svého zvyku vstoupil v sobotu do synagogy a povstal ke čtení.

8. Dt 6, 13. 10. Žl 90, 11.

12. Dt 6, 16.

13. „Až do času“, kdy bude satanovi dovoleno popouzet proti Ježíšovu životu všechny moci v kraji.

17 A byla mu podána kniha proroka Izaiáše. A když knihu rozvinul, nalezl místo, kde bylo psáno: 18 Duch Páně (je) nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě hlásat evangelium chudým, oznámit zajatým propuštění a slepým vrácení zraku, utlačeným dát svobodu 19 a vyhlásit milostivý rok Páně.

20 Když knihu svinul, vrátil ji služebníkovi a posadil se. Všichni v synagoze upírali na něj zrak. 21 Začal k nim tedy mluvit: „Dnes se splnilo toto Písmo, když jste je poslouchali.“ 22 Všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům, která mu vycházela z úst, a říkali: „Což to není Josefův syn?

17. Služebník synagogy (kostelník) mu podal závitek, t. j. knihu Písma svatého, ovinutou kolem delší hůlky, ke které byla jedním koncem připevněna. Takto svinuté knihy s pergamenovými listy, popsanými po jedné straně, možno dodnes vidět v synagogách.

18. Ježíš četl hebrejsky z proroka Izaiáše (61, 1) a pak to místo přeložil do domácí aramejštiny. Prorok předem viděl veliké blaho mesiášské doby; jevilo se mu nejprve v odklizení veškeré bídy své doby. Ježíš ten úryvek vysvětlil a jemně naznačoval, že se na něm vyplnila tato radostná zvěst.

22. Obdivovali se jeho zběhlosti v mluvení, velké přitažlivosti a přesvědčivosti, s jakou mluvil. Když si však uvědomili, že je to tesařův syn, obrátili, protože se jim to zdálo nesnesitelné, že by on, z rodu tak nepatrného, byl Mesiáš.

23A pravil jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Učiň i tady, ve svém domově, tak velké věci, o kterých jsme slyšeli, že se udaly v Kafarnau“. 24 A dodal: „Vpravdě vám pravím, že žádný prorok není vítán ve svém domově. 25 Podle pravdy vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců, jak nastal hlad po celé zemi, 26 ale k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, leč ke vdově v Sareptě v Sidonsku. 27 A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elisea, a žádný z nich nebyl očištěn, mimo Naamana Syrského“.

23. „Lékaři...“ : jako lékař má vyléčit nejprve sebe, chce-li vzbudit důvěru u jiných, tak i Ježíš má udělat nejdříve ve svém domově takové zázraky, jaké učinil v Kafarnau.

24. Domácí věci zevšednějí, i když jsou pravdivé a vzácné. Člověk se dá spíše nadchnout pro věci nezvyklé a řídké, i když třeba nejsou o sobě cenné.

25-27. O tom viz 3 Král 17, 9...; 4 Král 5, 9.

28 Po těchto slovech byli všichni v synagoze naplněni hněvem. 291 vstali, vyhnali ho ven z města a zavedli až na sráz hory, na které je vystavěno jejich město, aby ho svrhli dolů. 30 On však prošel jejich středem a odešel.

31A sestoupil do galilejského města Kafarnaa a učil je v sobotu. 32 A užasli nad jeho učením, protože v jeho řeči byla moc. 33 Byl pak v synagoze člověk s nečistým zlým duchem a hlasitě vykřikl: 34 „Nech nás! Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Boží Svatý.“ 35 Ale Ježíš mu pohrozil slovy: „Zmlkni a vyjdi z něho!“I hodil jím zlý duch doprostřed, vyšel z něho a vůbec mu neuškodil. 36 A padl na všechny úžas a rozmlouvali mezi sebou: „Co je to za slovo, že se svrchovanou mocí rozkazuje nečistým duchům, a vycházejí?“

31-32. Kázání v galilejských synagogách (Mt 7,28-29; Mk 1,21-22).

31. Kafarnaum se dnes ztotožňuje s Tell Hum na severním pobřeží Genesaretského jezera. Možno tam spatřit zbytky staré synagogy z 2. stol. po Kr. Za Kristových dob bylo Kafarnaum důležité město a středisko hospodářské a náboženské toho kraje.

33-37. Kristova moc nad zlými duchy (Mk 1. 23-28).

37 A roznesla se o něm pověst do všech míst toho kraje.

38 Potom odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla stižena velkou horečkou, i prosili ho za ni. 39 On se nad ni sklonil, rozkázal horečce, a opustila ji. A hned vstala a obsluhovala je.

40 Když slunce zapadlo, všichni, kdo měli nemocné rozličnými neduhy, přivedli je k němu. On pak vkládal na každého z nich ruce a uzdravoval je. 41 Z mnohých vycházeli i zlí duchové a křičeli: „Ty jsi Boží syn!“A hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.

42 Když se rozednilo, odebral se odtamtud a šel na osamělé místo. Zástupy ho však hledaly, přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel.

38-39. Uzdravení Petrovy tchyně (Mt 8, 14-15; Mk 1,29-31).

40-41. Rozličná uzdravení (Mt 8, 16-17; Mk 1, 32-34).

41. Neviditelná síla donutila zlé duchy, aby se pokořili před Ježíšem. On však o to nestál, aby vyznávali jeho důstojnost, protože věděl, že nakonec všechno obrátí ve zlé.

42-43. Ježíš odchází z Kafarnaa (Mk 1, 35-38).

43 Ale on jim řekl: „Také jiným městům musím hlásat Boží království, protože kvůli tomu jsem byl poslán“. 44A kázal v judských synagogách.

5 Když se k němu lid tlačil, aby slyšel Boží slovo, jak stál u Genesaretského jezera, 2 spatřil u břehu dva čluny; rybáři z nich vystoupili a prali sítě. 3 Vstoupil tedy na jednu loď, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby poněkud odrazil od břehu. A posadil se a učil lid z loďky.

4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a rozestřete své sítě k lovení!“5 A Šimon odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se namáhali, a nechytili jsme nic. Ale na tvé slovo rozestřu sítě.“ 6 A když to udělali, zahrnuli hojné množství ryb, takže se jim sítě trhaly.

5, 1-11. Povolání Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana (Mt 4,18-22; Mk 1, 16-20).

1. Genesaretské jezero, 21 km dlouhé a 12 km široké, má krásnou polohu a podobu kithary. Od severu do něho vtéká Jordán a jižní stranou pak teče dál. Leží 200 ni pod hladinou Středozemního moře a je hluboké 50 m. Na severu a na východě je vroubeno horami. K západu od něho se prostírá velmi úrodná rovina. Jezero je velmi rybnaté.

7 Tu pokynuli společníkům, kteří byli na jiné lodi, aby přišli a pomohli jim. I přišli a naplnili obě lodi, takže se skoro potápěly. 8 Když to viděl Šimon Petr, padl Ježíšovi k nohám a pravil: „Pane, odejdi ode mne, protože jsem hříšný člověk.“ 9 Zmocnila se totiž bázeň jeho i všech jeho společníků pro zátah ryb, jaký udělali; 10 podobně i Jakuba a Jana, Zebedeových synů, kteří patřili k Petrovým společníkům. A Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Ode dneška budeš lovit bdi.“ 11 Přitáhli pak lodi ke břehu, opustili všechno a šli za ním.

12 A když byl v jednom městě, ukázal se muž plný malomocenství. Jakmile Ježíše spatřil, padl na tvář a prosil ho: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ 131 vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čistý!“A malomocenství ho ihned opustilo.

8. Petra se zmocnila po tom zázraku jakási bázeň; porozuměl, že si ho chce Ježíš natrvalo vzít k sobě. Petra však něco zdržuje; domnívá se, že není hoden, a proto říká: „Pane, odejdi ode mne....“

10. „Zajeďme na hlubinu“ se bude stále ozývat v Církvi. A ten lov duší bude zázračnější než lov ryb.

12-16. Uzdravení malomocného (Mt 8, 1-4; Mk 1, 40-45).

14 On mu pak přikázal: „Nikomu to neříkej, ale jdi, ukaž se knězi a přines dar za své očištění, jak přikázal Mojžíš, aby jim byl na svědectví.“ 15 Pověst o něm se šířila víc a více; i přicházely velké zástupy, aby ho poslouchaly a aby je uzdravil od jejich nemocí. 16 On se však uchyloval na osamělá místa a modlil se (tam).

17 A když jednoho dne učil, seděli tam také farizeové a učitelé Zákona; přišli ze všech vesnic Galileje, Judeje a z Jerusalema, a moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. 18 A hle, muži nesli na loži člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést a položit před něj. 19 Když neměli kudy ho pronést pro zástup, vystoupili na střechu a mezi cihlami ho spustili s ložem doprostřed před Ježíše. 20 Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti hříchy!“21 Ale vykladatelé Písma a farizeové začali uvažovat takto: „Co je to za rouhače? Kdo může odpouštět hříchy kromě samého Boha? „22 Ale Ježíš poznal jejich myšlenky a řekl jim na to: „Co uvažujete ve svém srdci?

17-26. Ježíšova moc odpouštět hříchy (Mt 9,2-8; Mk 2,1-12).

23 Co je snadnější, říci: ´Odpouštějí se ti tvé hříchy´, anebo říci: ´Vstaň a chod'? 24 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ — řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 25 A hned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, a odešel do svého domu s velebením Boha. 26 Všichni byli ohromeni a velebili Boha; byli plni bázně a říkali: „Dnes jsme viděli věci podivuhodné.“

27 Potom vyšel a pohleděl na celníka jménem Levi, který seděl u celnice. A řekl mu: „Pojď za mnou!“28 A on všechno opustil, vstal a šel za ním. Levi mu pak připravil ve svém domě velkou hostinu. 29 A byl s nimi značný počet celníků a jiných, kteří s nimi byli u stolu.

27-32. Povolání Leviho (Mt 9, 9-13; Mk 2, 13-17).

27. Ježíš povolal Leviho přímo z jeho špinavého zaměstnání. Jak si tím zadal v očích farizeů! On však na nikoho nedbal, když šlo o hříšníkovo obrácení, ano o jeho povýšení. Když Levi sám vypravuje o svém obrácení, nazývá se pokorně Matouš; pod tím jménem byl totiž znám jako celník. Lukáš přejal od křesťanů jeho druhé jméno Levi, protože s tím už nebyla spojena vzpomínka na dřívější nespravedlivé vydírání daní. Křesťané ve své úctě k apoštolovi chtěli z paměti vymazat jeho život před povoláním od Krista.

30 I reptali farizeové a jejich vykladatelé Písma a říkali jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky? „31 A Ježíš jim odpověděl: „Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. 32 Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání“.

33 Oni mu však řekli: „Janovi učedníci a podobně i farizejští se často postí a konají modlitby, kdežto tvoji jedí a pijí.“ 34 A Ježíš jim řekl: „Což můžete ženichovy druhy mít k tomu, aby se postili, dokud je ženich s nimi'? 35 Ale přijdou dni, kdy jim bude ženich odňat, a tehdy v ony dny se budou postit.“

36 Pověděl jim také podobenství: „Nikdo neutrhne záplatu z nových šatů, aby ji dal na staré šaty; sice jinak roztrhne nové, a pak záplata z nových se nehodí na staré.

31. Farizeové se pokládali za učitele-lékaře lidu, a přitom jen z velké vzdálenosti dávali jakýsi lék na duši nemocných; báli se, aby se stykem s nimi neposkvrnili.

33-39. Nový druh Kristových učedníků (Mt 9, 14-17; Mk 2, 18-22).

34-35. Ježíš mluví o sobě v jinotaji jako o ženichu. Mesiášská doba totiž je doba radosti. Až po jeho smrti začne půst, který znamená smutek.

37 Nikdo také neleje mladé víno do starých měchů; sice jinak mladé víno měchy roztrhá, samo vyteče a měchy se zničí. 38 Ale mladé víno se má lít do nových měchů. 39 A když někdo pije staré, nechce nové; říká totiž: To staré je dobré.“

6 Když jednou v sobotu procházel obilím, trhali jeho učedníci klasy, vydrolovali je rukama a jedli. 2 Ale někteří z farizeů řekli: „Proč děláte, co není v sobotu dovoleno? „3 Ježíš jim na to řekl: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho společníci? 4 Jak vešel do Božího domu, vzal předkladové chleby, jedl (je) a dal svým společníkům, a ty přece nesmí jíst nikdo kromě kněží? „5 A pravil jim: „Syn člověka je pán soboty.“ 6 Opět jinou sobotu vešel do synagogy a učil. A byl tam člověk s uschlou pravicí. 7 Ale vykladatelé Písma a farizeové dávali na něj pozor, bude-li uzdravovat v sobotu, aby nalezli příčinu pro obžalobu proti němu.

6, 1-5. Ježíš je pán soboty (Mt 12, 1-8; Mk 2, 23-28).

1-5. Viz pozn. k Mt 12, 1-5.

6-11. Uzdravení v sobotu (Mt 12. 9-13: Mk 3, 1-5).

8 On však věděl o jejich myšlenkách. A řekl tomu člověkovi s uschlou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed!“I vstal a postavil se. 9 A Ježíš jim řekl: „Tážu se vás: Je dovoleno v sobotu dělat dobře, či zle? Zachránit život, «'•i zmařit? „10 A když se po nich po všech rozhlédl, řekl mu: „Vztáhni tu ruku!“On to udělal, a ruka byla zase v pořádku. 11 Oni však byli celí pominutí a umlouvali se, co by Ježíšovi udělali.

12 V těch dnech vystoupil Ježíš na horu, aby se modlil, a po celou noc trval na modlitbě k Bohu. 13 Když se rozednilo, zavolal své učedníky, vyvolil z nich dvanáct a také je nazval apoštoly:

12-16. Volba dvanácti apoštolů (Mt 10, 1-4; Mk 3, 13-19).

12-16. Ježíš jako člověk se modlil, když chtěl vyvolit lidi, kteří by pokračovali v jeho díle a byli svědci jeho učení a života. Dal v tom příklad Církvi, aby se i ona modlila o to, aby jí dal Bůh věrné kněze. Vyvolil si dvanáct apoštolů, protože oni měli být duchovní patriarchové nového Izraele, jako celý izraelský národ pocházel od dvanácti patriarchů, Jakubových synů. O některých apoštolech nevíme, za jakých okolností se přidružili k učedníkům Páně. Šimon se nazývá Horlivec čili Zelotes. Snad horlivost byla hlavní vlastnost jeho povahy, a ne že by byl jeden z těch politických zelotů, kteří působili nepokoje, chtějíce se zbavit římské nadvlády.

14 Šimona, kterého taky pojmenoval Petr, a Ondřeje, jeho bratra, Jakuba a Jana, Filipa a Bartoloměje, 15 Matouše a Tomáše, Jakuba Alfeova a Šimona zvaného Horlivce 16 a Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem.

17 Potom s nimi sestoupil a stanul na rovině a (s ním) četný zástup jeho učedníků a nesčetné množství lidu z celého Judska a Jerusalema a od pobřeží Tyru a Sidonu, 18 kteří přišli, aby ho poslouchali a byli uzdraveni od svých nemocí. I ti, kteří byli i lapeni nečistými duchy, byli uzdravováni. 19 Každý ze zástupu hledal, jak by se ho dotkl, protože z něho vycházela moc a všechny uzdravovala. 20 On pak zvedl oči k svým učedníkům a mluvil: „Blažení vy, chudí, neboť vaše je Boží království. 21 Blažení, kteří nyní hladovíte. neboť budete nasyceni.

17-19. Shromáždění lidu k horské řeči a četná uzdravení (Mt 4, 24-25; Mk 3, 7-12).

20-23. Blaženství (Mt 5, 3-12).

Blažení, kteří nyní pláčete, neboť se budete smát. 22 Blažení jste, když vás lidé budou nenávidět a vyloučí vás a potupí a jako špatné zavrhnou vaše jméno pro Syna člověka. 23 V onen den se radujte a jásejte, neboť hle, hojná je vaše odměna v nebi; vždyť totéž dělávali jejich otcové prorokům.“

24 „Avšak běda vám, boháči, protože už máte svoje potěšení! 25 Běda vám, kteří jste nyní syti, protože budete hladovět! Běda vám, kteří se nyní smějete, protože budete naříkat a plakat! 26 Běda, budou-li o vás všichni lidé krásně mluvit; vždyť tak dělávali jejich otcové nepravým prorokům!“

27 „Ale vám, kteří posloucháte, říkám: milujte své nepřátele, dělejte dobře těm, kdo vás nenávidí, 28 žehnejte těm, kdo vám zlořečí, modlete se za ty, kdo vás tupí! 29 A když tě někdo udeří po líci, nastav mu i druhou, a tomu, kdo ti bere plášť, neodpírej ani sukni. 30 Kdo tě prosí, tomu dej, a od toho, kdo ti bere věci, nežádej nic nazpátek!

27-38. Vrcholná láska (Mt 5,30. 40.42.44; 7, 12 a j.).

29. Doporučuje se ochota vyjít vždycky s bližním.

31 A jak chcete, aby lidé činili vám, čiňte (i vy) jim podobně. 32 A milujete-li ty, kdo milují vás, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo milují je. 33 A budete-li dělat dobře těm, kdo dělají dobře vám, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci dělají totéž. 34 A půjčujete-li těm, od kterých (to) doufáte dostat, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně nazpátek. 35 Avšak milujte své nepřátele, dělejte dobře a půjčujte, a nic z toho neočekávejte. I budete mít hojnou odměnu a budete synové Nejvyššího, protože on je dobrý k nevděčným a zlým. 36 Buďte tedy milosrdní, jako milosrdný je i váš Otec!“

37 „Nesuďte, a nebudete souzeni, neodsuzujete, a nebudete odsouzeni. Odpusťte, a bude vám odpuštěno. 38 Dávejte, a bude vám dáno; míru dobrou, plnou, natlačenou a vrchovatou vám dají do klína. Bude vám totiž naměřeno tou mírou, jakou měříte vy.“

39 Pověděl jim také podobenství: „Může slepý vést slepého? Což nespadnou oba do jámy?

39-45. Předpoklady horlivé lásky (Mt 7, 3-5. 1(5-18. 32-35).

40 Není učedník nad mistra; ale každý, když je dokonalý, bude jako jeho mistr.“

41 „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve vlastním oku nepozoruješ? 42 Jak můžeš říci svému bratrovi: ´Dovol, bratře, odstraním ti třísku z oka´, a přitom trám ve vlastním oku nevidíš? Pokrytče, odstraň nejdříve trám ze svého oka, a potom prohlédneš, takže budeš moci vyjmout třísku z oka svému bratrovi.“

43 „To není přece dobrý strom, který nese špatné ovoce; ani zase špatný strom, který nese ovoce dobré. 44 Každý strom se totiž pozná po svém ovoci. Neboť s trní se nesbírají fíky ani s bodláčí se nesklízejí hrozny. 45 Dobrý člověk z dobré pokladnice svého srdce vynáší věci dobré, a zlý člověk ze zlé vynáší věci zlé; mluví totiž z toho, čím srdce oplývá.“

46 „Proč mě oslovujete: ´Pane, Pane´, ale nekonáte, co říkám? 47 Každý, kdo ke mně přichází a poslouchá, co mluvím, a dělá to, ukážu vám, komu je podoben. 48 Je podoben člověku, který staví dům; kopal, šel do hloubky a položil základ na skálu. Když nastala povodeň, proud narazil na ten dům, a nemohl jím otřást, neboť byl dobře vystavěn. 49Ale ten, kdo slyší, a nedělá, podobá se člověku, který vystavěl dům na zemi bez základu; a když proud na něj narazil, ihned spadl a nastalo velké zhroucení toho domu.“

46-49. Závěr řeči (Mt 7, 24-27).

7 Když dokončil všechny tyto své řeči před lidem, který poslouchal, vešel do Kafarnaa.

2 Jeden setník měl služebníka tak ne-mocného, že už umíral; on si ho velmi vážil. 3 Když uslyšel a Ježíšovi, poslal k němu židovské stařešiny s prosbou, aby přišel a zachránil mu toho služebníka. 4 Oni přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal, 5 neboť miluje náš národ a i synagogu nám vystavěl“. 6 Ježíš tedy šel s nimi. Když už nebyl daleko od domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se, neboť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, protože se ani nepokládám za hodna přijít k tobě. 8 Ale řekni (jen) slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený a mám pod sebou vojáky, a řeknu tomuto:´Jdi!', a jde; a druhému:´Pojď!', a přijde; a svému služebníku: ´Udělej tohle!´, a udělá.“ 9 Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu, obrátil se k zástupu, který ho provázel, a řekl: „Pravím vám: Ani v Izraeli jsem nenašel takovou víru!“10 Ti, kdo byli posláni, navrátili se pak domů a nalezli toho služebníka zdravého.

7, 1-10. Setníkova víra (Mt 8, 5-13).

11 Potom se odebral do města jménem Naim a doprovázeli ho jeho učedníci a četný zástup. 12 Když se přiblížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého, jediného syna své matky, a ta byla vdova, a s ní byl četný zástup z města. 13 Když ji Pán uviděl, slitoval se nad ní a řekl jí: „Neplač!“14 A přistoupil a dotkl se már. Nosiči se zastavili a on řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“15 Tu se ten mrtvý posadil a začal mluvit. I odevzdal ho jeho matce. 16 Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.“ 17 A tato řeč se o něm roznesla po celém Judsku a po celém tom okolí.

18 Zvěstovali pak o tom o všem Janovi jeho učedníci. A Jan si zavolal dva ze svých učedníků 19 a poslal je optat se Pána: „Jsi ty ten, který má přijít, či máme očekávat jiného? „20 Když tedy ti muži přišli k němu, řekli: „Jan Křtitel nás poslal k tobě s dotazem: Jsi ty ten, který má přijít, či máme očekávat jiného? „21 Právě v té chvíli uzdravil mnoho (nemocných) od neduhů, trápení a zlých duchů a mnoha slepým vrátil zrak. 22 I odpověděl jim: „Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí zase vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým je zvěstováno evangelium 23 a blažený je ten, komu nejsem kamenem úrazu.“

18-23. Poselství Jana Křtitele (Ml 11,2-6).

24 Když Janovi poslové odešli, začal mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť shlédnout? Rákos větrem zmítaný? 25 Co jste tedy vyšli uvidět? Člověka oblečeného do měkkého roucha? Hle, lidé, kteří nosí vzácné šaty a žijí v přepychu, jsou v královských palácích. 26 Co jste tedy vyšli uvidět? Proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. 27 Toto je on, o němž je psáno:

Hle, posílám svého posla před tvou tváří, a on ti připraví cestu před tebon.

24-35. Kdo byl Jan Křtitel a jak byl přijat (Mt 11,7-19).

28 Pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, není nikdo větší než Jan. A přece ten nejmenší v Božím království je větší než on.“

29 A všechen lid, který (to) slyšel, i celníci, uznali Boží rozhodnutí v Janově křtu tím, že ho přijali. 30 Avšak farizeové a znalci Zákona pohrdli Božím úradkem, který se jich týkal, a nedali se od něho pokřtít.

31 „Komuže přirovnám lidi tohoto pokolení a komu se podobají? 32 Podobají se chlapcům, kteří sedí na náměstí, volají na sebe a říkají:

´Pískali jsme vám, a netančili jste, naříkali jsme, a nekvíleli jste'. 33 Neboť přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a říkáte: ´Má zlého ducha´. 34 Přišel Syn člověka, který jí a pije, a říkáte: ´Hle, jedlík a pijan vína, přátelí se s celníky a hříšníky.´ 35 Ale uznaly moudrost za správnou všechny její děti.“

36 Jakýsi farizeus ho pozval, aby s ním pojedl. I vešel do farizeova domu a položil se ke stolu. 37 A hle, jakmile se dověděla jedna žena, která byla v městě (známa) jako hříšnice, že je u stolu ve farizeově domě, přinesla alabastrovou nádobku s vonnou mastí,

37. „Žena (známá) v městě jako hříšnice“: snad to byla nevěstka, ale Lk toho výrazu neužívá. Byla to proto asi spíše žena z lepší rodiny, jak naznačuje její ušlechtilé chování, která si pokazila pověst výstředním životem. Lk při své známé taktnosti k ženám neuvádí její jméno ani město, kde žila.

38 postavila se mu s pláčem vzadu k nohám a začala mu slzami smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat, líbala mu nohy a mazala vonnou mastí. 39 Když to viděl farizeus, který ho pozval, řekl sám u sebe: „Kdyby to byl prorok, věděl by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice. 40 A Ježíš mu na to řekl: „Šimone, mám ti co říci.“ On na to: „Mistře, řekni!“

38. Při hostinách se leželo s levicí spočívající na polštáři (aby pravá ruka byla volná) a s bosýma nohama. Žena vstoupila s nádobkou z alabastru s úzkým hrdlem, naplněnou vonnými mastmi. Jen to měla v úmyslu: vylít ji na Pána. Když mu však stanula u nohou a naklonila se, aby je pomazala, vyhrkly jí slzy lítosti a hojně padaly Pánu na nohy. A protože v té chvíli neměla čím je utřít, odhalila si hlavu a osušila je svými bohatými vlasy; pak je líbala a pomazala. Všechno to byly projevy pokoření a hluboké úcty.

39. O pravém proroku se předpokládalo, že pozná mravní cenu člověka, který se k němu přibližuje, ne-li dokonce jeho myšlenky a nitro.

40. Z toho možno usuzovat, že farizeus Šimon nepozval Ježíše z nějakých zvláštních sympatií, ale jen jako slavného učitele, který procházel jeho městem, a chtěl ho přitom pozorovat.

41 „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42 Když neměli čím dluh zaplatit, odpustil oběma. Kdo z nich tedy bude ho více milovat? „43 Šimon odpověděl: „Myslím, že ten, kterému více odpustil.“ A on mu řekl: „Správně jsi usoudil“. 44 Pak se obrátil k té ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu, vody na nohy jsi mi nepodal; ona však mi skropila nohy slzami a utřela vlastními vlasy. 45 Políbení jsi mi nedal; ona však od té chvíle, co vstoupila, nepřestala líbat mi nohy. 46 Hlavu´s mi olejem nepomazal; ona však mi pomazala vonnou mastí nohy. 47 Proto ti pravím: Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho. Avšak komu se málo odpouští, málo miluje.“

47. Podle běžného smyslu slov třeba rozuměti větě „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho „tak, že láska ženy způsobila odpuštění jejích hříchů, totiž láska, jaká se předpokládá při dokonalé lítosti, jak se to praví o lásce i v 1 Petr 4, 8. V tomto vysvětlení je však jakýsi nesoulad s podobenstvím ve v 41.42, kde větší láska vděčnosti následuje teprve po odpuštění dluhu. Musíme však mít na mysli, že tu jde o věc mezi lidmi, kdežto při odpuštění hříchů je to věc mezi Bohem a kajícníkem, u kterého i dokonalá lítost je Boží dar; proto se takový soulad s podobenstvím nevyžaduje. - Jiný výklad chce odstranit tu nesrovnalost v tomto smyslu: Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho (t. j. po celou dobu hostiny ukazovala velikou lásku), čili: z toho, že tak velice projevila svou lásku, může Šimon usoudit, že jí bylo mnoho odpuštěno. Tady ovšem běžný smysl slov „mnoho odpuštěno, protože milovala mnoho „není tak zachován, a pak se předpokládá, že žena přišla už s vědomím, že jí hříchy byly odpuštěny, což se zase nehodí k tomu, že Pán prohlašuje teprve ve v. 48: „Odpouštějí se ti hříchy.“ - „Tvá víra tě spasila „, totiž víra, která se projevuje a působí láskou.

 

48 Jí pak řekl: „Odpouštějí se ti hříchy.“ 49 A ti, kdo byli zároveň u stolu, pravili u sebe: „Kdo je to, že i hříchy odpouští? „50 A té ženě řekl: „Tvá víra tě spasila, jdi v pokoji!“

8 A potom chodil po městech a vesnicích, kázal a zvěstoval Boží království; s ním bylo dvanáct

2 a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalena, z které vyšlo sedm zlých duchů, 3 Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které jim přispívaly ze svého majetku.

8, 1-3. Duchovní prací, vykonáváním duchovní autority, pověřil Ježíš Kristus dvanáct apoštolů. Tento úřad bude v Církvi vždycky svěřen mužům. Postavení a práci žen v Církvi v jádru představují ty ženy, které s Kristem chodily, aby se také poučily o životě v Božím království a byly účastný duchovních dobrodiní. Velkodušně se odhodlaly jít strmou cestou k dokonalosti. Ale našly si i svou práci. Ježíš si už nevydělával prací svých rukou, protože byl plně zaměstnán kázáním a skutky milosrdenství. Proto mu pomáhaly svým majetkem. Ne že by za ním vždycky chodily jako procesí, ale zařídily všechno tak, aby Mistr nezůstal bez pomoci. Lk tu jmenuje jen čtyři, ale podotýká: „a mnoho jiných“. - Tak se tvořila kolem Ježíše nová duchovní rodina.

4 Když se scházel četný zástup a lidé z měst se k němu hrnuli, promluvil v podobenství: 5 „Vyšel rozsévač rozsévat své semeno. A jak je rozséval, padlo jedno vedle cesty, i bylo pošlapáno a nebeští ptáci je sezobli. 6 A jiné padlo na skálu; když se ujalo, uschlo, protože nemělo vláhy. 7 A jiné padlo mezi trní, a když vyrostlo i trní, zadusilo je. 8 A jiné padlo do dobré půdy; a když vyrostlo, urodilo stonásobný plod.“ Když to řekl. volal: „Kdo máš uši k slyšení, poslouchej!“

4-15. Podobenství o rozsévači a jeho výklad (Mt 13,1-23; Mk 4,1-20).

9 Jeho učedníci se ho pak tázali, co znamená toto podobenství. 10 A on řekl: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však v podobenstvích, aby se dívali, a neviděli, aby poslouchali, a nerozuměli. 11 Toto podobenství tedy znamená: Semeno je Boží slovo.

12 Vedle cesty to jsou ti, kdo slyšeli, ale potom přijde ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. 13 A na skále zase jsou ti, kdo s radostí přijímají to slovo, když je slyší, ale tihle nemají kořen. Věří jen na čas, a v době pokušení odpadají. 14 A to, které padlo do trní, jsou ti, kdo slyšeli, ale protože žijí ve starostech, bohatství a rozkoších života, jsou dušeni a nepřinesou zralý plod. 15 Avšak semeno v dobré zemi jsou ti, kdo poslouchají to slovo a chovají je v dobrém, ano výborném srdci, a přinášejí plod ve vytrvalosti.“

16 „Nikdo nepřeklopuje rozžatou svíčku nádobou ani ji nedává pod postel, nýbrž ji staví na svícen, aby vcházející viděli světlo.

16. Učení Páně je jako svíce (Mk 4, 21-25).

Božské učení, které Ježíš štědře svěřoval učedníkům, má být skrze ně oznámeno světu, aby lidem dávalo světlo při vstupu do Božího království. Proto je mají učedníci pozorně přijímat. Je pak jako světlo v jejich nitru. Musí se však spojit přijaté učení s dobrým životem podle něho. Jen tak se možno nadít vzrůstu v poznávání nových pravd. Neboť pravda, neprojevená ve skutcích v dobrém životě, se v nitru rozplyne. Takový člověk pak pozbývá i přijaté pravdy, protože v něm už není světlem, nýbrž prázdným slovem.

17 Neboť nic není skrytého, co by nevyšlo najevo, ani se nic neutají, co by nebylo známo a nevyjevilo se. 18 Dávejte si pozor, jak posloucháte! Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, o čem se domnívá, že to má.“

19 Přišli pak k němu jeho matka a bratři a nemohli se k němu dostat pro zástup. 20 I oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a rádi by tě viděli.“ 21 Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji bratři jsou ti, kdo Boží slovo slyší a plní.“

22 Jednoho dne vstoupil na loď se svými učedníky a řekl jim: „Přeplujme na druhý břeh jezera!“

22-25. Utišení bouře (Mt 8, 18. 23-27; Mk 4, 35-41).

23 A vypluli. A když se plavili, usnul. I snesla se na jezero větrná bouře, zaplavovala je a octli se v nebezpečí. 241 přistoupili k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, Mistře, hyneme!“On vstal a poručil větru a příboji vln; i utišily se a nastal klid. 25 Jim však řekl: „Kde je vaše víra? „Oni se báli, divili se a pravili mezi sebou: „Kdo on asi je, že poroučí i větrům a moři, a poslouchají ho? „

26 A doplavili se do gerasenského kraje, který leží proti Galileji. 27 Když vystoupil na pevninu, vyšel proti němu nějaký muž z města, který měl zlé duchy a dlouhou dobu se neoblékal a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. 28 Jakmile Ježíše spatřil, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti do mne, Ježíši, synu nejvyššího Boha? Prosím tě, nemuč mě!“29 Přikazoval totiž nečistému duchu, aby z toho člověka vyšel. Neboť po dlouhou dobu se ho zmocňoval, a ačkoli ho svazovali řetězy a pouty a střežili, přervával pouta a býval hnán zlým duchem do pustin.

23. Tak je to i s celou Církví a s každou duší; jsou zmítány rozličnými protivenstvími pozemského života, a Bůh to dopouští. Zdá se někdy, jako by zapomněl na své vyvolené. Dopouští třeba i mnoho, ale nenechá zahynout. Tak se učíme Pána probouzet svou modlitbou.

25. Viděli už přece, jak velikou má moc.

26-39. Posedlý v gerasenském Kraji (Mt S. 28-34: Mk 5. 1-20).

30 Ježíš se ho otázal: „Jak se jmenuješ? „A on řekl: „Pluk“, neboť do něho vešlo mnoho zlých duchů. 31 A prosili ho, aby jim nepřikazoval odejít do propasti. 32 A tam na hoře se páslo velké stádo vepřů; a prosili ho, aby jim dovolil vejít do nich; a dovolil jim to. 33 Zlí duchové tedy vyšli z toho člověka a vešli do vepřů, a stádo se střemhlav hnalo po srázu do jezera a utonulo. 34 Jakmile spatřili pasáci, co se stalo, rozutekli se a oznámili to v městě a po dvorcích. 35 I vyšli se podívat, co se stalo. A přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z kterého vyšli zlí duchové, jak sedí Ježíšovi u nohou, oblečený a při zdravé mysli; a báli se. 36 Ti, kdo to viděli, vypravovali jim, jak byl posedlý zachráněn. 37 A všichni obyvatelé gerasenského kraje ho prosili, aby od nich odešel, protože se jich zmocnil velký strach. On tedy vstoupil na loď a vrátil se. 38 A muž, z kterého vyšli zlí duchové, ho prosil, aby s ním směl zůstat. Ale propustil ho se slovy: 39 „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh!“I odešel a po celém městě hlásal, jak veliké věci mu učinil Ježíš.

40 Když se pak Ježíš vracel, přivítal ho zástup, neboť ho všichni očekávali. 41 A hle, přišel muž jménem Jair, představený to synagogy, padl Ježíšovi k nohám a prosil ho, aby šel do jeho domu, 42 protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a umírala. Když se tam ubíral, tlačily se na něj zástupy. 43 A jedna žena, která měla už dvanáct roků krvotok a celý svůj majetek vynaložila na lékaře, a nikdo ji nemohl uzdravit, 44 přistoupila zezadu a dotkla se třásní jeho roucha, a krvotok se jí náhle zastavil. 45 A Ježíš řekl: „Kdo se mě to dotkl? M Když se nikdo nepřiznával, řekl Petr: „Pane, lidé se na tebe tlačí a tísní tě.“

40-56. Jairova dcera a nemocná žena (Mt 9,18-26; Mk 5,21-43).

42. Ježíše pohnula otcova bolest a jeho víra. Šel proto, aniž řekl slovo.

44. Žena už doufala jen v zázrak. Nemohla se vsak k Ježíšovi přiblížit a před ostatními ho prosit o uzdravení, protože pro tu nemoc platila před Zákonem za nečistou a nesměla přijít s lidmi do styku. Jednala proto tímto způsobem, doufajíc, že nenápadný dotyk jeho šatu jí přinese zdraví.

45. Ježíš si byl vědom, že z něho vyšla zázračná moc; souhlasil tedy s její touhou po uzdravení.

46 Ale Ježíš řekl: „Někdo se mě dotkl, neboť já vím, že ze mne vyšla moc.“ 47 Když ta žena viděla, že se to neutajilo, s třesením přistoupila, padla před ním a přede vším lidem oznámila, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. 48 On jí pak řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji!“

49 Zatím co ještě mluví, přichází kdosi od představeného synagogy a praví mu: „Tvá dcera zemřela; už neobtěžuj mistra.“ 50 Když to však Ježíš slyšel, odpověděl mu: „Neboj se, jen věř, a bude zdráva“. 51A když vešel do domu, nikomu nedovolil, aby s ním vstoupil, jen Petrovi, Jakubovi a Janovi, dále otci a matce té dívky. 52 Všichni nad ní plakali a naříkali. On však řekl: „Neplačte! Neumřela, nýbrž spí.“ 53 A posmívali se mu, protože věděli, že umřela. 54 On ji však vzal za ruku a zvolal: „Dívko, vstaň!“

51. Tito tři apoštolově byli důvěrníci největších Kristových tajemství (proměnění, v Gethsemanské zahradě).

53. Věděli přece, že Ježíš je veliký divotvůrce; vždyť Eliáš a Eliseus také kdysi křísili mrtvé. Ale stačí maličkost, aby lidé, dychtiví zázraků, pozbyli nadšení a upadli do pochybovačnosti. Těm zázraky neprospěly k nabytí víry a upevnění v ní.

55 A vrátil se jí duch a hned vstala. Nařídil pak, aby jí dali jíst. 56 A její rodiče užasli; on však jim přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo.

56. Rodiče byli ohromeni a na všechno zapomněli. Zase se ukázala dobrotivá pozornost Ježíše Krista, když nařídil, aby jí dali jíst.

 

9 Potom svolal dvanáct a dal jim sílu a moc nade všemi zlými duchy i uzdravovat nemoci. 2 A poslal je hlásat Boží království a uzdravovat. 3 A řekl jim: „Nic neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani nemějte dvě sukně! 4 Když vejdete do některého domu, tam zůstávejte a odtamtud vycházejte! 5 A když vás někteří nepřijmou, na odchodu z toho města si setřeste prach s nohou na svědectví proti nim“. 6 Oni tedy vyšli, obcházeli vesnice a hlásali evangelium a všude uzdravovali.

7 A uslyšel tetrarcha Herodes o všem, co se dělo, a byl na rozpacích, protože někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, 8 jiní zase, že se objevil Eliáš, a jiní, že vstal jeden z dávných proroků. 9 Ale Herodes řekl: „Jana jsem já sťal. Ale kdo je tenhle, o němž slyším takové věci? „A snažil se ho uvidět.

9, 1-6. Dvanáct je pověřeno apoštolským působením (Mt 9, 37...; 10, 1.5-14; Mk 6, 7-13).

7-9. Herodovo mínění o Ježíšovi (Mt 14, 1-2; Mk 6, 14-16).

10 Když se apoštolově vrátili, vypravovali mu, co vykonali. I vzal je a odebral se v ústraní směrem k městu jménem Bethsaida. 11 Jakmile to poznaly zástupy, šly za ním. I přijal je a mluvil k nim o Božím království, ty pak, kteří potřebovali ošetření, uzdravoval. 12 Den se však počal nachylovat. Přistoupilo tedy dvanáct a řekli mu: „Rozpusť zástup, ať se rozejdou do okolních vesnic a dvorců, ať tam zůstanou na noc a najdou si jídlo, protože tady jsme na pustém místě!“13Ale on jim řekl: „Dejte vy jim jíst!“Oni však řekli: „nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; ledaže bychom šli a nakoupili pokrmů pro všechen tento lid.“ 14 Bylo jich totiž asi pět tisíc mužů. Řekl pak svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!“15 I učinili tak a rozsadili všechny. 16 Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je a rozlámal a dával, aby předložili zástupu.

10-17. Návrat apoštolů a rozmnožení chlebů (Mt 14,13-21; Mk 6, 30-44; Jan 5, 1-13).

17 I jedli všichni a nasytili se. A ze zbytků po nich bylo nasbíráno dvanáct košů drobtů.

18 Když se potom modlil o samotě, byli s ním učedníci. A otázal se jich: „Za koho mě zástupy pokládají? „19 A oni na to řekli: „Za Jana Křtitele, jiní pak za Eliáše, jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků.“ 20 Řekl jim tedy: „A za koho mě pokládáte vy? „A Petr odpověděl: „Za Božího Pomazaného.“ 21 Ale on jim důrazně přikázal, aby to nikomu nepovídali, 22 a řekl: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, veleknězi a vykladatelů Písma, být zabit a třetí den vstát.“

23 Pravil pak ke všem: „Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, každodenně ber svůj kříž a následuj mě! 24 Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život kvůli mně, zachrání ho. 25 Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, sebe ale když zahubí nebo poškodí!

18-22. Petrovo vyznání a první předpověď utrpení (Mt 16, 13-23; Mk 8, 27-33).

20. „Pomazaného“, t. j. Mesiáše.

23-27. Kdo chce být spasen, musí jít za Kristem (Mt 16,24-28; Mk 8, 34-38; Jan 12, 25).

26 Kdo se totiž bude stydět za mne a za moje slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své a Otcově a svatých andělů. 27 Vpravdě vám však pravím: Někteří z těch, kdo tady stojí, neumřou, dokud neuvidí Boží království.“

28 Bylo to asi osm dní po těchto řečech, když vzal Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu pomodlit se. 29 A při modlení se mu změnil vzhled tváře a šaty mu bělostí zářily. 30 A hle, rozmlouvali s ním dva mužové; byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě 31 a hovořili o jeho odchodu (ze života), který měl dokonat v Jerusalemě.

28-36. Proměnění Páně (Mt 17, 1-8; Mk 9, 2-8).

30-31. Mojžíš a Eliáš hovořili s Ježíšem o jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Mojžíš představuje Zákon, Eliáš zase proroky, Pán pak evangelium. Kristus se ukázal uprostřed nich, že totiž o evangeliu svědčí Zákon i Proroci (sv. Augustin).

32 Ale na Petra a jeho společníky dolehl spánek. Když se ze spánku probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. 33 Když se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Pane, je nám tady dobře; postavme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi!“Nevěděl, co mluví. 34 Když to říkal, udělal se oblak a zahalil je. 35 Z oblaku pak zazněl hlas: „Toto je můj vyvolený Syn, poslouchejte ho!“36 A co hlas zněl, Ježíš zůstal sám. A oni mlčeli a v těch dnech nikomu nepověděli nic z toho, co viděli.

37 Když potom příští den sestupovali s hory, šel jim vstříc četný zástup. 38 A hle, muž ze zástupu zvolal: „Mistře, prosím, tě, pohled na mého syna; mám jen toho, 39 a hle, duch ho popadne, a znenadání vyráží křik, lomcuje jím, až slintá; ztěžka od něho odchází a vysiluje ho. 40 I poprosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli.“ 41 Ježíš odpověděl: „Ó pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho budu u vás a budu vás trpět? Přiveď sem svého syna!“42 A když přicházel, zlý duch ho porazil a zalomcoval jím. Ježíš však pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a odevzdal ho jeho otci. 43 Všichni pak žasli nad Boží velikostí.

Když se všichni divili všemu, co dělal, řekl svým učedníkům:

37-43. Uzdravení posedlého chlapce (Mt 17, 14-20; Mk 9, 14-29).

43-45. Druhá předpověď utrpení Páně (Mt 17,22-23; Mk 9,30-32).

44 „Dobře si zapamatujte tato slova, neboť Syn člověka bude vydán lidem do rukou“. 45 Oni však nechápali ten výrok a zůstal pro ně zabalen, takže mu neporozuměli, a báli se ho na ten výrok zeptat.

46 Dali se pak do uvažování, kdo asi z nich je největší. 47 Ale Ježíš, který viděl myšlenky jejich srdce, vzal dítě, postavil je vedle sebe 48 a řekl jim: „Kdo přijme toto dítě v mém jménu, mne přijímá, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal. Neboť kdo je nejmenší mezi všemi, ten je veliký.“ 49 Jan na to řekl: „Pane, viděli jsme člověka, který tvým jménem vyhání zlé duchy, a bránili jsme mu, poněvadž nechodí s námi“. 50 A Ježíš mu řekl: „Nebraňte! Vždyť kdo není proti vám, je pro vás.“

46-48. Pokorou k velikosti (Mt 18, 1-5; Mk 9, 33-37).

49-50. Užívání jména Ježíš (Mk 9, 38-41).

49-50. Vyháněl-li zlé duchy v Ježíšově jménu, pak věřil v Kristovu moc. Tím pak, že skutečně vyhnal zlého ducha Ježíšovým jménem, utvrdil se ještě více v rodící se v něm víře. Takto bylo mravně nemožné, aby se postavil proti Ježíšovi, naopak je připraven stát se jeho učedníkem. Nesrovnávalo by se to tedy s láskou a nebylo by to spravedlivé, kdyby mu to chtěli zakazovat. - I když praxe vymítat zlé duchy je v Církvi vyhrazena určeným k tomu osobám, zásada zde vyslovená trvá dále, totiž: neodmítat pomoc k nějakému dobru těm, kdo ještě nejsou v Církvi. Každé dobro přibližuje ke Kristu. A není-li u toho člověka zaujatost proti němu, může být na konec pro Krista získán úplně. Nehledat to, co nás odděluje, nýbrž to, co spojuje.

51 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat (do nebe), rozhodl se, že půjde do Jerusalema. 52 I poslal před sebou posly; ti na cestě vešli do samařské vesnice, aby mu (všechno) připravili. 53 Ale nepřijali ho, protože směřoval do Jerusalema. 54 Když to viděli jeho učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš? Řekneme, aby oheň sestoupil s nebe a zahubil je.“

52. Nejkratší cesta z Galileje do Jerusalema vedla přes Samarii. V době poutí na slavnosti do Jerusalema se dali Židé snadno vydráždit ve svém náboženském odporu vůči Samaritánům a Samaritáni zase viděli pro sebe urážku v tom, že Židé uznávali za místo kultu jenom jerusalemský chrám, kdežto oni se drželi své hory Garizim (srov. pozn. k Jan 4, 20). Tu odmítali Židům i pohostinství. Rušení této svaté povinnosti se zdálo Jakubovi a Janovi nesnesitelné. Ale splácet zlo zlem není podle Kristova ducha.

55 On se však obrátil a pokáral je. 56 Odešli pak do jiné vesnice.

57 Když se ubírali, cestou mu kdosi řekl: " Budu tě následovat, kamkoli půjdeš ". 58 A Ježíš mu řekl: " Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu sklonit ". 59 Jinému zase pravil: " Následuj mě! " Ale on řekl: " Pane, dovol mi, abych nejdříve šel pohřbít svého otce". 60 Řekl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé; ty však jdi a hlásej Boží království!“

57-62. Co žádá Kristus od svých následovníků (Mt 8, 19-22).

57. Mt ho nazývá vykladatelem Písma. Zřejmě ukazuje dobrou vůli.

58. Ježíš jeho nabídku neodmítá; ukazuje však, v jak tvrdých podmínkách musí on, Syn člověka, žít. Byl vyhnán vlastními spoluobčany z Nazareta, je zneuznáván v Galileji, odmítnut i v Samarii a v Jerusalemě mu vyhrožují smrtí. Kam má sklonit hlavu, leč jen na hroudu po širým nebem.

59. Kristus Pán neodvrací od svaté po¬vinnosti k mrtvým příbuzným. Projevuje-li však tento učedník starost pozemského lidského společenství ve chvíli, kdy se odhodlává následovat Krista - to znamená všechno opustit a jít za ním -, je obava, že ho příbuzní budou zdržovat a nakonec úplně odvrátí od jeho předsevzetí. Někdy je potřebí k následování i hrdinského úkonu, i když ho mohou lidé třeba i špatně vykládat.

60. Učedník chce vstoupit do duchovního světa a v něm sloužit. Ať tedy nechá vzájemné povinnosti tohoto pozemského života, který možno srovnat se smrtí, těm, kdo se jimi zabývají; ti je rádi vyplní.

61A jiný řekl: " Budu tě, Pane, následovat, ale dovol mi, abych se napřed rozloučil se svými domácími lidmi". 62 Ježíš mu však řekl: " Kdo položí ruku na pluh, a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království ".

 

10 Potom ustanovil Pán ještě jiných dvaasedmdesát a poslal je po dvou před sebou do každého města a na každé místo, kam chtěl sám přijít. 2 A řekl jim: " Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. 3 Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. 4 Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky a cestou nikoho nepozdravujte. 5 A když vejdete do některého domu, nejdříve řekněte: ' Pokoj tomuto domu! '

62. Váhavé srdce nejde přímo a nakonec zůstane tam, kde je.

10, 2. Napomenutí jsou věcně tatáž jako ta, která dal apoštolům u Mt 10, 7-16; Mk 6, 8-11.

3. Jdou mezi lstivé a vychytralé lidi, mají však nadpřirozenou sílu, danou jim s jejich povoláním.

6 A bude-li tam kdo přístupný pokoji, váš pokoj na něm spočine; jinak se vrátí k vám. 7 V tom domě pak zůstávejte a jezte a pijte, co mají, neboť dělník je hoden své mzdy. Nepřecházejte z domu do domu! 8 A když vejdete do některého města a přijmou vás, jezte, co se vám předkládá; 9 uzdravujte nemocné, kteří jsou v něm, a říkejte jim: ' Přiblížilo se k vám Boží království! ' 10 Když však vejdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte na jeho ulice a řekněte: 11' I prach z vašeho města, který se nám přichytil na nohou, vám setřásáme. To však vězte, že Boží království se přiblížilo! ' 12 Pravím vám, že Sodomě bude v onen den snesitelněji než onomu městu ".

13 " Běda ti, Chorozaine! Běda ti, Bethsaido! Neboť kdyby se byly v Tyru a Si-donu udály ty zázraky, jaké se staly ve vás, dávno by seděly v žíni a popelu a kály by se. 14 Ale Tyru a Sidonu bude na soudu snesitelněji než vám. 15 A ty, Kafarnaum! Což se až do nebe vypneš? Až do pekla klesneš.

13-15. Srov. Mt 11, 20-24.

16 Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá;ale kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal".

17 Těch dvaasedmdesát se vrátilo s radostí a pravili: „Pane, také zlí duchové se nám podrobují v tvém jménu!“ 18 A řekl jim:  „Viděl jsem satana padat s nebe jako blesk. 19 Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech, štírech a po veškeré nepřítelově moci, a nic vám neuškodí. 20 Ale neradujte se proto, že se vám podrobují duchové, nýbrž (z toho) se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích .“

21 V té chvíli zajásal v Duchu svatém a řekl:  „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes ukryl tyto věci před moudrými a učenými a zjevils je maličkým. Ano, Otče, protože se ti tak zalíbilo. 22 Všechno mi bylo dáno od mého Otce. A nikdo nezná, kdo je Syn, kromě Otce, a kdo je Otec, kromě Syna a toho, komu by (to) chtěl Syn zjevit.“

18. Když vyháněli zlé duchy, viděl ve svém prorockém duchu, jak se rychle kácí satanův trůn a jak zloduch pozbývá moci nad lidmi. Dokonalé vítězství však přinese až Kristova smrt.

21-24. Zjevení Otce a Syna, zvláště učedníkům (Mt 11,25-27; 13, 16-17).

21. Maličkými rozumí lidi prosté, kteří si nezakládali na svých znalostech a na tom, že umějí žít, ale očekávali poučení od toho, kterého jim Bůh pošle.

22. Z toho plyne, že Ježíš je jediný zjevovatel Božích tajemství, neboť je soupodstatný s Otcem, a proto všechno božské zná. Nikomu se nedostává poznání a přijetí těchto tajemství bez Boží milosti.

23 A obrátil se k učedníkům a v soukromí řekl: " Blažené oči, které vidí, co vy vidíte. 24 Neboť vám pravím, že si mnoho proroků a králů přálo vidět, co vidíte vy, a neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli ".

25 A hle, jeden znalec Zákona povstal a zkoušel ho takto: " Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život? " 26 Než on mu řekl: "Co je psáno v Zákoně"? Jak (tam) čteš? " 27 On odpověděl: "Miluj svého Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší, všemi svými silami a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého". 28A řekl mu: " Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít ". 29 Ale on, protože se chtěl ospravedlnit, řekl Ježíšovi: " A kdo je můj bližní"? " 30 Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk sestupoval z Jerusalema do Jericha a upadl mezi lupiče. A ti ho vysvlekli, poranili a odešli a zanechali ho polomrtvého.

25-29. Otázka, které přikázání o největší (Mt 22,34-40; Mk 12,28-34).

30. "Sestupoval", protože Jerusalem leží 900 m nad hladinou Středozemního moře, kdežto Jericho 250 m pod hladinou. Cesta prochází pustým krajem Judské pouště a byla pro přepadání velmi vhodná.

31 Náhodou pak sestupoval touže cestou jeden kněz; viděl ho sice, ale vyhnul se (mu). 32 Podobně i levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se (mu). 33 Když však k němu přišel na své cestě jeden Samaritán a uviděl ho, slitoval se nad ním. 34 A přistoupil, obvázal mu rány, nalil (do nich) oleje a vína, vložil ho na svého soumara, dovedl do hostince a pečoval o něj. 35 Druhý den pak vyňal dva denáry a dal (je) hostinskému se slovy: ' Pečuj o něj, a co vynaložíš nad to, já nahradím, až se vrátím '. 36 Který z těch tří se ti zdá, že jednal jako bližní vůči tomu, jenž upadl mezi lupiče? " 37 A on řekl: " Ten, co mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej podobně i ty!“

33. Připomene-li se, jaké nepřátelství a jaká nenávist byla mezi Židy a Samaritány (viz 9, 52.53; Jan 4, 9.20), vynikne tím více milosrdenství tohoto Samaritána a jeho péče o raněného Žida.

37. Z podobenství plyne, že každý potřebný člověk je náš bližní a máme se k němu ukázat milosrdnými, ať už patří ke kterémukoli náboženství nebo k jakékoli národnosti, ano i když je to náš nepřítel. Ukázat lásku nejen slovem, nýbrž i skutkem. Blíženská láska překlenuje všechno, co nás odděluje.

38 A on, jak šli, vstoupil do jedné osady, a jedna žena, jménem Marta, přijala ho do domu. 39 A měla sestru jménem Marii; ta se posadila Pánu k nohám a naslouchala jeho slovům. 40 Marta se však velmi zaměstnávala hojnou obsluhou. I přistoupila a řekla: „Pane, je ti to jedno, že mě moje sestra nechala samotnou obsluhovat? Řekni jí tedy, ať mi pomůže!“41A Pán jí odpověděl:

41-42. Ježíš uklidňuje Martu poukazem na lepší dobro. Ona sice konala posvátnou povinnost starostlivé hostitelky, starajíc se o pozemské věci. Ale i přitom se musí pamatovat na to, že být u Krista a naslouchat jeho poučování o pravdách z nebe má přednost. Je-li Marie tak šťastná, že našla to vznešenější zaměstnání, není tím Marta zkrácena. Nesmíme být o pozemské věci zase tak starostliví, že by ta starost vzdalovala od účasti v pokrmu pro duši. Ta starost přestane, ale to, co kdo přijme od Krista, zůstane mu navždycky. Nakonec rozhoduje to, jak se kdo přibližuje ke Kristu. Může se stát, že ti, kdo mohou více rozjímat o věčných pravdách, jsou dále od Krista pro malou lásku, než ti, kdo činným životem vzrůstají v lásce.

 „Marto, Marto, staráš se a znepokojuješ se o mnoho věcí, 42 a zatím je třeba jen jedno. Maria totiž si vyvolila dobrý úděl, a ten jí nebude odňat.“

11 Jednou se modlil na kterémsi místě, a když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky!“2I řekl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se tvé jméno! Přijď tvé království! 3 Chléb náš vezdejší dej nám dnes! 4 A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme každému svému vinníku! A neuvoď nás v pokušení!“

5 Dále jim řekl: „Někdo z vás bude mít přítele a přijde k němu o půlnoci a řekne mu: ´Příteli, půjč mi tři chleby, 6 neboť přišel ke mně můj přítel z cesty a nemám, co bych mu předložil'. 7 On však by zvnitřku odpověděl: ´Neobtěžuj mě! Dveře už jsou zavřeny a mé děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti! ´8 Pravím vám: I když nevstane a nedá mu proto, že je jeho přítel, přece vstane pro jeho neodbytnost a dá mu všechno, co potřebuje.

11, 1-4. Otčenáš (Mt 6, 9-15).

5-13. Modlitba vždycky vyslyšená (Mt 7, 7-11).

8. Pán chtěl co nejvíce zdůraznit nevhodnost a velkou obtíž vyhovět onomu příteli, aby tím více vynikla moc vytrvalé modlitby; ta zmůže víc než přátelství. ´Bůh chce, abychom ho prosili, chce být námi donucen, chce být jaksi přemožen naší neodbytností´(sv. Řehoř).

9 Tak já vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno! 10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. 11 Vždyť prosí-li syn některého otce z vás o chléb, což mu podá kámen? Nebo o rybu, což mu místo ryby podá hada? 12 Nebo bude-li také prosit o vejce, což mu podá štíra? 13 Jestliže tedy vy, ačkoliv jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“14 A vyháněl zlého ducha, a ten byl němý. Jakmile zlý duch vyšel, němý mluvil; i žasly zástupy.

10. ´Každý vždycky dosáhne toho, oč žádá, prosí-li pro sebe o věci nutné k spáse, zbožně a vytrvale ´(sv. Tomáš). ´Kdo s důvěrou prosí Boha o potřeby tohoto života, bývá milosrdně vyslyšen i milosrdně nevyslyšen. Co je totiž nemocnému užitečné, lépe ví lékař než nemocný ´(sv. Augustin).

14-21. Uzdravení posedlého. Beelzebul přemožen (Mt 12, 22-32.42-45; Mk 3, 22-30).

15 Ale někteří z nich řekli: „Beelzebulem, knížetem zlých duchů, vyhání zlé duchy“. 16 Jiní zase ho pokoušeli a žádali na něm znamení s nebe. 17 On však, protože znal jejich myšlenky, jim řekl: „Každé království uvnitř rozdvojené zpustne a dům na dům padne. 18 Jestliže je i satan proti sobě rozdvojen, jak se udrží jeho království! Pravíte totiž, že zlé duchy vyháním Beelzebulem. 19 Jestliže však já zlé duchy vyháním Beelzebulem, kým (je) vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. 20 Vyháním-li však zlé duchy Božím prstem, pak se k vám dostalo Boží království. 21 Když si ozbrojený silák hlídá dům, jeho majetek je v pokoji. 22 Ale překvapí-li ho větší silák než on a přemůže ho, vezme mu jeho zbroj, v kterou důvěřoval, a co mu ukořistí, rozdá. 23 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozhazuje“. 24 „Když nečistý duch vyjde z Člověka, chodí po vyprahlých místech a hledá odpočinek; a protože nenalézá, řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel'.

22-26. Nebezpečí satanova návratu (Mt 12, 43-45).

25 A když přijde, nalezne ho zametený a vyzdobený. 26 Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam. A poslední věci takového člověka bývají horší než první.“

27 A přihodilo se, že když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu a řekla mu: „Blažený život, který tě nosil, a prsy, z kterých jsi ssál.“ 28 Ale on řekl: „Spíše (jsou) blažení ti, kdo Boží slovo poslouchají a zachovávají“.

29 Když se hrnuly zástupy, začal mluvit: „Tohle pokolení je zlé pokolení. Hledá znamení, a (jiné) znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo. 30 Neboť jako Jonáš byl znamení pro Ninivany, tak i Syn člověka bude pro toto pokolení. 31 Královna z Jihu vstane při soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, neboť přišla ze vzdálených končin země poslechnout Šalomounovu moudrost, a hle, tu je někdo větší než Šalomoun!

27. Kristova osobnost působila nevyjádřitelným dojmem na lid, nemocné a hříšníky. Tak působil i svým tělesným zjevem; měl jistě i pevné zdraví.

28. Veškeré chvály a cti je hodná Bohorodička pro nesmírnou důstojnost svého mateřství. Ale ještě větší cti a chvály je hodná proto, že plnila Otcovu vůli. Bez toho by jí její důstojnost k spáse a blaženosti neprospěla.

29-32. Ježíš je sám znamení (Mt 12, 38-42).

32 Ninivští muži vstanou při soudu proti tomuto pokolení a odsoudí je, neboť dělali pokání na Jonášovo kázání, a hle, tu je někdo větší než Jonáš!“

33 „ Nikdo nerozsvěcuje svíčku a nestrčí ji do kouta nebo pod kbelík, nýbrž na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. 34 Svítilnou těla je tvé oko. Je-li tvé oko správné, také celé tvoje tělo má světlo. Je-li však špatné, také tvoje tělo je ve tmě. 35 Hled tedy, ať světlo, které je v tobě, není tma! 36 Má-li tedy celé tvoje tělo světlo a nic z něho není ve tmě, bude celé osvětlené, jako by tě ozářila svítilna svým světlem.“

37 Když mluvil, pozval ho jeden farizeus k sobě na oběd. I vstoupil a položil se ke stolu. 38 Když však farizeus viděl, že se před jídlem dříve neumyl, podivil se. 39 Pán mu však řekl: „Tak vy, farizeové, očišťujete vnějšek číše a mísy, ale vaše nitro je plné lupu a nepravosti.

33-36. Jak lze přijmout světlo Ježíše (Mt 5, 14-16; 6, 22-23).

37-54. Běda povrchně spravedlivým! (Mt 23, 1-36).

40 Pošetilci! Ten, kdo učinil zevnějšek, neučinil také vnitřek? 41 Raději dejte to, co je uvnitř, jako almužnu, a hle, všechno máte čisté! 42 Avšak běda vám, farizeové, že dáváte desátek z máty, z routy a z veškeré zeleniny, ale opomíjíte spravedlnost a Boží lásku. Toto bylo třeba dělat, a ono neopomíjet. 43 Běda vám, farizeové, že rádi sedáte na předních místech v synagogách a libujete si v pozdravech na náměstích! 44 Běda vám, že jste jako hroby, které nelze poznat, a lidé po nich nevědomky chodí.“

45 A jeden ze znalců Zákona mu na to pravil: „Mistře, těmi slovy haníš i nás.“ 46 A on řekl: „Také vám, znalcům Zákona, běda! Protože vkládáte na lidi břemena, která nemohou unést, ale sami se těch břemen nedotknete ani jediným svým prstem. 47Běda vám, že budujete prorokům náhrobky, ale vaši otcové je zabíjeli. 48 Tím tedy dosvědčujete, že schvalujete skutky svých otců, neboť oni je sice zabíjeli, vy však budujete (náhrobky). 49 Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a posly, a některé z nich zabijí a budou pronásledovat, 50 takže od tohoto pokolení bude vymáhána krev všech proroků, která byla prolita od stvoření světa, 51 od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, bude vymáhána od tohoto pokolení. 52 Běda vám, znalci Zákona, že jste vzali klíč od poznání; sami jste nevešli, a zabránili jste těm, kteří vcházeli.“

53 Když odtamtud vycházel, začali být vykladatelé Písma a farizeové silně nevraživí a zahrnovat ho všelijakými otázkami 54 a číhali na něj, jak by něco zachytili z jeho úst.

12 Zatím co se kolem něho shromáždilo takové množství lidu, že šlapali jeden na druhého, začal nejprve mluvit k svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před farizejským kvasem, to je pokrytectvím! 2“Neboť nic není zahaleno, co by nevyšlo najevo, ani skryto, co by se nepoznalo. 3 Co jste proto řekli ve tmě, bude slyšeno na světle, a co jste „pošeptali do ucha v komoře, bude hlásáno na střechách. 4 Vám však, svým přátelům, říkám: Nebojte se těch., kdo zabíjejí tělo, a potom už nemají, co by ještě udělali.

12, 1-12. Poučení učedníkům, pro jejich budoucí působnost (Mt 10, 26-33.19-20).

4. Duši nemohou zbavit daru nesmrtelnosti, milosti a věčné blaženosti. Proto hlasatelé evangelia, kteří vynášejí a zjevují skryté Boží pravdy, nemají mít obavy o ztrátu tohoto života. Pro ně to není ztráta, nýbrž zisk.

5 Ale ukážu vám, koho se máte bát: bojte se toho, který usmrtí, a má ještě moc uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! 6 Což se neprodává pět vrabců za dva penízky? A ani na jednoho z nich se nezapomíná u Boha. Ale i všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočítány. 7 Nebojte se! Máte větší cenu než mnoho vrabců. 8 Ale pravím vám: Kdo mě vyzná před lidmi, k tomu se i Syn člověka bude znát před Božími anděly. 9 Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. 10 A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo se však bude rouhat proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno.“

11 „Až vás budou předvádět do synagog, k vrchnostem a vládám, nestarejte se příliš, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. 12 Neboť Duch svatý vás poučí v té chvíli, co máte říci.“

13 A někdo ze zástupu mu řekl: „Mistře, řekni mému bratrovi, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ 14 Ale on mu pravil: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo děličem?“ 15 A řekl jim: „Dejte pozor a varujte se každé lakoty, protože život člověka nezáleží v tom, že má nadbytek majetku.“

16 Pověděl jim také podobenství: „Jednomu bohatému člověkovi přineslo pole hojnou úrodu. 17 I uvažoval sám u sebe takto: ´Co udělám? Vždyť svou úrodu nemám kam uložit'. 18 A řekl: ´Tohle udělám: strhnu své stodoly a vystavím větší, a tam složím všechno své obilí i svůj majetek. 19 Pak řeknu své duši: Duše, máš mnoho bohatství, uloženého na mnoho let. Odpočívej, jez, pij a vesele hoduj! ´20 Ale Bůh mu řekl: ´Pošetilče! Této noci požádají od tebe nazpátek tvou duši. čí pak bude, co jsi připravil? ´21 Tak je s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý před Bohem.“ 22 A řekl svým učedníkům: „Proto vám pravím: Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat.

14. Obdivovatelé některého duchovního učitele tak klesnou, že ho zneužívají k tomu, aby se staral o jejich domácí a všední věci. Tím ho odvracejí od jeho pravého duchovního posláni.

17. ´Máš stodoly: klín ubožáků; máš stodoly: domy vdov; máš stodoly: ústa sirotků. To jsou stodoly, které trvají na věky ´(sv. Ambrož).

22-34. Odevzdanost do Božího řízení v pozemských potřebách (Mt 6, 19-21. 25-34).

23 Vždyť život je víc než pokrm a tělo víc než šaty. 24 Pozorujte havrany: nesejí ani nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu, a Bůh je živí. Oč cennější jste vy než ptáci! 25 A kdo z vás může svou starostlivostí přidat k svému věku jediný loket? 26 Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, co se tolik staráte o ostatní? 27 Pozorujte lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou, a říkám vám: ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. 28 Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu na poli, která dnes je, a zítra se hází do pece, čím spíše vás, lidé malé víry! 29 A ani nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a úzkostlivě se nestarejte! 30 Neboť tohle všechno vyhledávají ve světě pohani. Vždyť váš Otec ví, že to potřebujete. 31 Ale hledejte jeho království, a toto vám bude přidáno.“

32 „Neboj se, stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. 33 Prodejte, co máte, a rozdejte na almužny. Udělejte si měšce, které nevetšejí, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nepřiblíží a kde ani mol nekazí. 34 Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“

35“ Mějte bedra přepásána a hořící lampy 36 a buďte podobni lidem, kteří očekávají svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, jakmile přijde a zatluče. 37 Blaze takovým služebníkům, které pán při svém příchodu najde vzhůru. Vpravdě vám pravím, že se přepáše, uloží je ke stolu a bude je obcházet, aby jim sloužil. 38 A když přijde o druhém bdění a když přijde o třetím bdění a nalezne je tak, blaze jim! 39 Ale to vězte, že kdyby hospodář věděl, kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by si prokopat dům. 40 Také vy buďte připraveni, protože Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadáte.“

41A Petr řekl: „Pane, říkáš toto podobenství nám, či všem? „42 A Pán řekl:

34. Zkažená přirozenost nás táhne k pozemským, pomíjejícím věcem, avšak náš pravý, nepomíjející poklad je v nebi. Proto třeba odlučovat srdce od náklonnosti k prchavým věcem a přilnout cele k Bohu. To je cesta duchovního odříkání. Kdo nenastoupí tuto cestu, nedojde daleko.

35-48. Povzbuzení k bdělosti (Mt 24, 43-51; Mk 13, 33-37).

 „Kdo asi je ten věrný a opatrný správce, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby dával včas příděl pokrmu? 43 Blaze takovému služebníku, o kterém jeho pán při příchodu shledá, že to dělá. 44 Vpravdě vám pravím, že ho ustanoví nade vším, co má. 45 Ale kdyby si řekl onen služebník: ´Můj pán tak brzy nepřijde´, a začal by bít služebníky a služky, jíst, pít a opíjet se, 46 přijde pán takového služebníka v den, kdy se nenadá, a v hodinu, kterou nezná; i rozčtvrtí ho a dá mu úděl s nevěrnými. 47 A takový služebník, který poznal vůli svého pána, a nic nepřipravil a nejednal podle jeho vůle, dostane mnoho ran. 48 Ale který nepoznal, a dělal to, co zasluhuje rány, dostane jich méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se bude mnoho požadovat, a komu mnoho svěřili, od toho budou více žádat.“

49 „Přišel jsem vrhnout na zem oheň, a co jiného si přeji, než aby se vzňal'´50 Mám však přijmout křest, a jak jsem tísněn, dokud se nevykoná! 51 Domníváte se, že jsem přišel zavést na zem pokoj1? Ne, pravím vám, nýbrž rozdvojení. 52 Neboť od nynějška bude jich v jednom domě pět rozděleno: tři se rozdělí proti dvěma a dva proti třem; 53 otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni.“

49-53. Pro Krista, nebo proti němu (Mt 10, 34-36).

54 Řekl také zástupům: „Když vidíte, že mrak vystupuje od západu, hned říkáte: ´Žene se déšť', a stává se tak. 55 A když vane jižní vítr, říkáte: ´Bude horko´, a bývá. 56 Pokrytci! Vzhled země a nebe umíte rozpoznávat, a jak to, že nerozpoznáváte tento čas? 57 Proč však i sami od sebe nerozeznáte, co je spravedlivé? 58 Neboť když jdeš se svým protivníkem k vladaři, snaž se cestou osvobodit od něho, aby tě snad netáhl k soudci a soudce tě neodevzdal biřici a biřic aby tě nevsadil do žaláře. 59 Pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního penízku.“

 

13 V té době přišli někteří lidé a vypravovali mu o Galilejanech, jejichž krev smísil Pilát s jejich oběťmi.

54-59. Je chvíle smířit se 8 Bohem (Mt 16, 2-3; 5, 25-26).

13, 1-3. Galilejané se dali snadno nadchnout a byli hned ochotni k Činům. I zde to byly nějaké projevy mesiášského nadšení, které se jevilo jako bouření. Při takové příležitosti se nemilosrdný Pilát nebál krvavě zasáhnout. Židé si pak myslili, že Bůh dopustil toto pobití vzbouřenců pro jejich hříchy, a sami zůstali klidní, jako by pokání nepotřebovali.

2 A řekl jim na to: „Domníváte se, že tito Galilejané byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejané, protože tolik vytrpěli? 3 Nikoliv, pravím vám; ale nebudete-li dělat pokání, všichni podobně zahynete! 4 Nebo se vám zdá, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a usmrtila je, že i ti byli větší vinníci než všichni obyvatelé Jerusalema? 5 Nikoliv, pravím vám; ale nebudete-li dělat pokání, všichni tak zahynete!“

6 Pověděl i toto podobenství: „Kdosi měl ve své vinici zasazen fíkovník a přišel hledat na něm ovoce, ale nenašel. 7 Řekl proto vinařovi: ´Hled, už je to tři léta, co chodím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nenalézám. Vysekni ho! Proěčtaky maří půdu? ´8 Ale on mu odpověděl: ´Pane, nech ho ještě tento rok, až ho okopu a pohnojím, 9 snad ještě ponese ovoce; když ne, příště ho vysekneš´.“

6-9. Bůh je ke každé duši milosrdný, ale i spravedlivý. Trpělivě čeká na naše obrácení k němu a k věčným statkům, a to v čase každému tady na zemi určeném. Neobrátí-li se člověk, je čas ztracen a s ním duše. Všechno možno odložit na pozdějšek, ale smíření s Bohem ne.

10 Učil pak v jedné synagoze v sobotu. 11 A byla tam žena, která měla ducha nemoci osmnáct let; byla shrbená a nemohla se vůbec napřímit. 12 Když ji Ježíš viděl, zavolal ji a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci!“13 Pak na ni vložil ruce, a hned se napřímila a velebila Boha. 14 Ale představený synagogy v rozhořčení, že Ježíš uzdravil v sobotu, řekl shromáždění: „Je Šest dní, kdy se má pracovat; v těch se tedy chodte dávat uzdravovat, a ne v den sobotní!“15Pán mu však na to řekl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého vola nebo osla od jeslí a nevodí je napájet? 16 A tahle Abrahamova dcera, kterou měl satan svázanou už osmnáct let, neměla být zproštěna toho pouta v sobotní den? „17 A když to řekl, všichni jeho protivníci se červenali studem, všechen lid se však radoval ze všech slavných skutků, které činil.

18 Pak řekl: „Čemu je podobno Boží království a k čemu je přirovnám? 19 Je podobno hořčičnému zrnku, které člověk vzal a zasel ve své zahradě. Vyrostlo a stal se z něho velký strom a nebeští ptáci se usadili v jeho větvích.“

18-19. O hořčičném zrnku (Mt 13, 31-32; Mk 4, 30-32).

20 A opět řekl: „K čemu přirovnám Boží království! 21 Je podobno kvasu, který vzala žena a zamíchala do tří měřic mouky, až všechno zkynulo.“ 221 ubíral se do Jerusalema, procházel městy a vesnicemi a učil.

23 A někdo mu řekl: „Pane, bude jich spaseno málo? „A on jim pravil: 24 „Usilujte, abyste vešli těsnou bránou. Pravím vám: Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. 25 Jakmile povstane pán domu a zavře bránu, budete stát venku, tlouci na bránu a říkat: ´Pane, otevři nám! ´Ale on vám odpoví: ´Neznám vás, odkud jste. ´26 Pak začnete říkat: ´S tebou jsme jedli a pili a učil jsi na našich ulicích. ´27 A řekne: ´Pravím vám: Nevím, odkud jste. Odstupte ode mne, všichni pachatelé nepravosti! ´28 Tam bude pláč a skřípání zuby, až uvidíte Abrahama, Izáka, Jakuba a všechny proroky v Božím království, vy však že jste vyhnáni ven. 29A přijdou lidé od východu a od západu, od severu a od jihu a budou u stolu v Božím království.

20-21. O kvasu (Mt 13, 33). 23-30. Kdo jde ke spáse a kdo do záhuby (Mt 7,13-14.22-23; 8,11-12).

30 A hle, jsou (teď) poslední, co budou první, a jsou první, co budou poslední.“ 31V té chvíli přistoupili někteří farizeové a řekli mu: „Odejdi a vzdal se odtud, protože Herodes tě chce zabít.“

32 A řekl jim: „Jděte a řekněte tomu lišákovi: Hic, vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, ale třetí den skončím. 33 Avšak dnes, zítra a pozítřku musím být na cestě, protože se nehodí, aby prorok zahynul mimo Jerusalem.“

34 „Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni! Kolikrát jsem si přál shromáždit tvé děti jako kvočna svoje kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. 35 Hle, váš dům vám zůstane pustý. Pravím však vám: neuvidíte mě, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“

 

14 Když Ježíš vešel v sobotu do domu jednoho farizejského předáka, aby pojedl chleba, zkoumavě ho pozorovali. 2 A hle, před ním byl nějaký vodnatelný člověk. 3 A Ježíš řekl znalcům Zákona a farizeům: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne? „4 Ale oni mlčeli. I vzal ho, uzdravil a propustil. 6 Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do jámy, což ho nevytáhne hned v sobotu? „6 A nedovedli mu na to odpovědět.

7 Když pozoroval, jak si pozvaní vybírají přední místa, pověděl jim podobenství: 8 „Až budeš od někoho pozván na svatbu, nesedej si na první místo, aby snad nebyl od onoho pozván někdo vzácnější, než jsi ty, 9 a aby nepřišel ten, který pozval tebe i jeho, a neřekl ti: ´Postup místo tomuto´, a potom by ses s hanbou posadil na poslední místo. 10 Ale až budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ´Příteli, pojď si sednout výše! ´Tu se ti dostane cti přede všemi spolustolujícími. 11 Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

12 A tomu, co ho pozval, řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné nebo bohaté sousedy, aby tě snad i oni nepozvali oplátkou. 13Ale když strojíš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. 14A budeš šťasten, protože ti nemají čím odplatit; bude ti ale odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

15 Když to slyšel jeden ze spolustolujících, řekl mu: „Šťasten, kdo bude jíst chléb v Božím království!“ 16A on mu řekl: „Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnoho (hostů). 17 A v hodinu večeře poslal k pozvaným svého služebníka se vzkazem: ´Přijďte, neboť je už připraveno. ´18 A všichni se počali jako jeden vymlouvat. První mu řekl: ´Koupil jsem pole a musím si je jít prohlédnout; prosím tě, omluv mě! ´19 A jiný vzkázal: ´Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet; prosím tě, omluv mě! ´20 A jiný řekl: ´Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. ´21 Vrátil se tedy ten služebník a oznámil to svému pánovi. Tehdy se pán domu rozhněval a řekl svému služebníkovi: ´Hned vyjdi na náměstí a do městských ulic a uved sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé! ´22 A služebník pravil: ´Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.

14, 15-24. Podobenství o hostině (Mt 22, 1-14).

21-23. Hostitel se přesto nezřekl svého záměru. Tak ani Bůh neupustí od svého plánu ukázat se štědrým k lidem. Je však třeba dávat pozor, abychom se nezapletli do pozemských záležitostí tak, že bychom nebyli připraveni a ochotni přijímat Boží pozvání k duchovním hodům, t. j. k účasti ve vykupitelských dobrech.

´23 A pán řekl služebníkovi: ´Vyjdi na cesty a k plotům a přinuť vejít, aby se naplnil můj dům. 24 Ale pravím vám: Ani jeden z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře´. „

25 A doprovázely ho četné zástupy. On se obrátil a řekl jim: 26 „Přichází-li kdo ke mně, a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i svůj život, nemůže být mým učedníkem. 27 Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28 Kdyby totiž někdo z vás chtěl stavět věž, zdali by nejdříve nesedl a nepočítal (potřebný) náklad, vystačí-li na dokončení, 29 aby se mu potom, až by položil základ a nemohl dokončit, všichni nesmáli, když by to viděli, 30 a neříkali:

25-33. Kristův následovník má být připraven a ochoten vzdát se všeho (Mt 10, 37.38).

26. Tomuto verši je třeba rozumět v tom smyslu, jak to vyjadřuje Mt 10, 37-38.

27. Lépe Ježíši Kristu neslibovat větší dokonalost v následování, než ho potom opustit, když nepřichází jenom sláva, nýbrž i pokoření. Musíme se snažit mít takovou odvahu, jakou má ten, kdo si sám nese kříž, na kterém má umřít.

´Tenhle člověk začal stavět, a nemohl dokončit´? 31 Anebo který král, když se chce utkat ve válce s jiným králem, nesedne si nejdříve a neuvažuje, zdali se s deseti tisíci může utkat s tím, který proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32 Když ne, pošle poselstvo, dokud je ten ještě daleko, a žádá jednání o mír. 33 Tak tedy nikdo z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“

34 „Dobrá je zajisté sůl. Ale zkazí-li se i sůl, co ji osolí? 35 Není vhodná ani do země, ani do hnoje; ven ji vyhazují. Kdo má uši k slyšení, poslouchej!“

15 Přibližovali se k němu všichni celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové však a vykladatelé Písma reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“3 I pověděl jim toto podobenství: 4“ Kdo z vás, má-li sto ovcí a ztratí-li z nich jednu, nenechá těch devadesátdevět v pustině a nejde za tou ztracenou, až ji najde? 5 A když ji najde, rozradostněně si ji vloží na ramena, 6 a když přijde domů, svolá přátele a sousedy a řekne jim: ´Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci'.

15, 1-10. Radost z Božího odpuštění (3-7 srov. Mt 18, 12-14).

7 Pravím vám: Tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se dal na pokání, než nad devadesátidevíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 8 Nebo která žena, když má deset drachem a jednu drachmu ztratí, nezapálí svíčku a nemete dům a nehledá pozorně, dokud (ji) nenalezne? 9 A když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ´Radujte se se mnou, neboť jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila. ´10 Tak, pravím vám, je radost u Božích andělů nad jedním hříšníkem, který se dal na pokání.“

11 Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny.

7. Kristus, který dobře znal smýšlení svého Otce, zjevil podobenstvím o ztracené ovci jeho starostlivost o nalezení ubohého člověka. Bůh se nedává zdržovat tím, že byl uražen, ale vším směřuje k tomu, aby zachránil hříšníka. Takové je jeho milosrdenství. Pro tu starost, kterou mělo nebe o přivedení hříšníka k pokání, když se vzdálil od Boha, je také v nebi větší radost. Spravedliví jsou ovšem více milováni, ale - po lidsku řečeno - nestáli tolik starostí, protože pokání nepotřebovali.

8. A zase podobenství ze života ženy, neboť jak muž, tak žena mají před Bohem stejnou cenu a jsou stejně účastni Božího milosrdenství. Tak se Bůh snaží přivést hříšníka k pokání.

12'Mladší z nich řekl otci: ´Otče, dej mi ze statku podíl, který na mne připadá! ´I rozdělil jim majetek. 13 A po nemnoha dnech sebral mladší syn všechno, odcestoval do daleké krajiny a tam promrhal svůj majetek rozmařilým životem. 14 Když všecko utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on počal mít nouzi. 15 Šel tedy a přidržel se jednoho občana té krajiny; ten pak ho poslal na svůj dvorec pást vepře. 16 A dychtil naplnit si žaludek lusky, které žrali vepři, a nikdo mu je nedával. 17 Šel tedy do sebe a řekl: ´Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem. 18 Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; 19 už nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej ze mne jednoho ze svých nádeníků. ´20 A vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, spatřil ho jeho otec, slitoval se a přiběhl, padl mu kolem krku a políbil ho. 21 A syn mu řekl: ´Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, už nejsem hoden nazývat se tvým synem.

12. Podle Zákona (Dt 21, 15-17) měl prvorozený právo na dvojnásobný podíl; mladší dostal jen třetinu.

16. „Lusky“: plody arabsky zvané charub („svatojanský chléb „); krmili se jíní vepři.

´22 Ale otec řekl svým služebníkům: ´Ihned přineste nejlepší roucho a oblecte ho, dejte mu prsten na ruku a opánky na nohy; 23 přiveďte pak tučné tele a zabijte je, ať jíme a radujeme se, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a ožil, byl ztracen, a je nalezen. ´A začali se veselit.“

25“ Jeho starší bratr byl na poli. A když se vracel a blížil se k domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 I přivolal jednoho ze služebníků a zeptal se ho, co to znamená. 27 On mu řekl: ´Tvůj bratr přišel a tvůj otec zabil tučné tele, protože ho zase dostal zdravého. ´28 I rozzlobil se a nechtěl vejít. Jeho otec tedy vyšel a uklidňoval ho. 29 Ale on otci odpověděl: ´Hled, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvé nařízení. Ale mně jsi nedal nikdy ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30 Když však přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele. ´31 Ale on mu řekl: ´Dítě, ty jsi stále se mnou a všecko moje je tvoje. 32 Bylo však proč hodovat a radovat se, protože tenhle tvůj bratr byl mrtev, a ožil, byl ztracen, a je nalezen´.“

22. Roucho, totiž dlouhou sukni z vlněné látky. Prsten je ozdoba boháče, opánky zase člověka svobodného.

32. Tak i Bůh, milosrdný otec, se raduje z hříšníkova obrácení a chce, aby všichni, i spravedliví, projevovali radost z tohoto tajemství nekonečného a nevyzpytatelného Božího milosrdenství.

16, 1-13. Prozřetelně užívat pozemských statků!

16 Pravil také učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, který byl u něho obviněn, že prý mu rozhazuje majetek. 2 I zavolal ho a řekl mu: ´Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcování, neboť už nemůžeš být správcem! ´3 I řekl si správce: ´Co mám dělat, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nedokážu, žebrat se stydím. 4 Vím, co udělám, aby mě přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.´5 A zavolal každého z dlužníků svého pána zvlášť a řekl prvnímu: ´Kolik jsi dlužen mému pánovi? ´6 A on řekl: ´Sto měr oleje. ´I řekl mu: ´Vezmi svůj úpis, sedni a rychle napiš padesát. ´7 Potom řekl druhému: ´Kolik jsi dlužen ty? ´A on pravil: ´Sto korců pšenice. ´Praví mu: ´Vezmi svůj úpis a napiš osmdesát.

6. To je asi 40 hl oleje a 400 hl obilí.

7. Pán nepochválil správce proto, že se takovým nespravedlivým způsobem zajistil do budoucnosti, ale pro jeho chytrost a pohotovost v zajišťování budoucnosti.

´8 I pochválil pán nepoctivého správce, že jednal prozíravě; vždyť lidé tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než lidé světla. 9 A já vám říkám: Dělejte si přátele z nespravedlivého mamonu, aby vás přijali do věčných stanů, až ho nebude. 10 Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je nespravedlivý v málu, je nespravedlivý i ve velkém. 11 Jestliže jste tedy nebyli věrni v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravá (dobra)? 12 A jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co je vaše?

8-9. Jestliže si lidé pro budoucnost tak chytře zajišťují přátele nedovolenými prostředky, jak teprve máme být prozíraví, abychom si pomíjejícím majetkem, proměněným v almužnu, zajišťovali dobra věčná. Tím si každý zaváže chudé před Bohem, aby svými modlitbami vymohli přístup do věčné blaženosti boháčům, kteří tak těžko vcházejí do Božího království.

10-11. Kdo nedovede dobře užít malého, t. j. pozemských statků, jak použije správně velkého, t. j. darů duchovních? Kdo svěří duchovní pravé dobro tomu, kdo nedovede zacházet s dobry pozemskými, klamnými?

12. Pozemský majetek je nám jen svěřen k užívání a všechny Stvořitelovy děti mají naň přirozené právo, pokud ho potřebují k udržení života. Ale duchovní dary: milosti, ctnosti, Boží království jsou naše, stejně jako bude náš věčný život, kdežto pozemský je nám jen propůjčen.

13 Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Protože buď bude jednoho nenávidět, a druhého milovat, nebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

14 To všechno poslouchali farizeové, kteří měli rádi peníze, a vysmívali se mu. 15 A řekl jim: „Vy právě se před lidmi vydáváte za spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je před lidmi vysoké, před Bohem je ohavné.“

16 „Zákon a Proroci (jsou) až po Jana; od té doby je Boží království hlásáno a každý se do něho stůj co stůj tlačí. 17 Ale je snadnější, aby pominuly nebe a země, než aby padla jediná čárka ze Zákona.

13. Totiž sloužit stále, cele a výhradně, a to i tehdy, když nás to, jako bohatství, odvádí od Boha.

14-18. Pokrytectví farizeů (Mt 5, 18.32; 11, 12; 19, 9).

15. Farizeové se domnívali, že bohatství a vnější čest, kterou u lidí měli, je neklamná známka Boží přízně. Je to však pravda jenom tehdy, když se toho všeho používá pro chudé, a ne aby tím lidské srdce zatvrdlo.

18 Každý, kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere propuštěnou od muže, cizoloží.“

19 „Byl jeden boháč, který se oblékal do šarlatu a kmentu a denně skvěle hodoval. 20A jeden žebrák, jménem Lazar, lehával u jeho vrat pluý vředů 21 a dychtil nasytit se z toho, co padalo s boháčova stolu; dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. 22 Potom žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahamova lůna. Umřel však i boháč a byl pohřben. 23 Když ve svém trápení zvedl oči z pekla, viděl zdáli Abrahama a Lazara v jeho lůně.

24 A zvolal: ´Otče Abrahame, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí koneček prstu ve vodě a osvěží mi jazyk, protože se trápím v tomto plamenu.´ 25 Ale Abraham řekl: ´Dítě, vzpomeň si, že jsi (už) dostal své dobré věci ve svém životě, kdežto Lazar podobně zlé. Nyní pak on se tu těší, ty se však trápíš.

19-31. Jinak na zemi, jinak na věcnosti.

22. „Abrahamovo lůno „je obraz pro blaženou Izraelitovu věčnost. Jako Abrahamovi potomci toužili přijít tam, kde žil Boží miláček Abraham, totiž do ráje. Čím blíž mu někdo je, tím větší blaženosti požívá. - Jak se změnilo postavení chudáka a boháče na věčnosti!

26 Kromě toho mezi námi a vámi je stanovena veliká propast, aby ti, kteří by chtěli, nemohli přijít odtud k vám ani odtamtud se přepravit sem. ´27 Řekl pak: ´Prosím tě tedy, otče, pošli ho do domu mého otce, 28 mám totiž pět bratrů, ať jim naléhavě domluví, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk. ´29 A Abraham řekl: ´Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají. ´30 On však pravil: ´Ne, otče Abrahame. Ale přijde-li k nim někdo od mrtvých, dají se na pokání. ´31 Ale řekl mu: ´Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých´.“

26. Nejen spravedlnost žádá, aby nebyla poskytnuta úleva odsouzenci, ale je to i nemožné, neboť je dělí něco nepřekročitelného, a to navždy, neodvolatelně.

31. Zjevení ducha z jiného světa více sice vzruší než poslouchání pravd víry, ale taky spíše přejde a nevnikne tak do duše jako časté uvažování o Božím slově. A Boží slovo přece ukládalo bohatým povinnost přispívat chudým! Každý je pán svých činů a odpovídá za ně. Věří-li tomu Božímu slovu, a neřídí se jím, dá se řídit zjevením mrtvého? Hlas ze záhrobí sice ho může na čas probudit, aby zachovával přikázání o pomoci nuzným, ale pak to dělá jen ze sobectví, ne však z lásky k Bohu a k bližnímu, jak to chce Zákon, Proroci a Ježíš Kristus.

17 Řekl dále svým učedníkům: „Je nemožné, aby nepřicházela pohoršení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. 2 Bylo by pro něj lépe, kdyby mu byl na krk vložen mlýnský kámen a byl vržen do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. 3 Mějte se na pozoru!“

„Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu; a dá-li si říci, odpust mu. 4 A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den, a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: ´Je mi (to) líto´, odpusť mu!“

5 A apoštolově Pánu řekli: „Přidej nám víry!“6 A Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řekli byste této moruši: ´Vykořeň se a přesaď se do moře!´, a poslechla by vás.“

17, 1-2. O pohoršení (Mt 18,6-7; Mk 9, 42).

3-4. Být vždycky ochoten odpouštět (Mt 18, 15.21.22).

5-6. Moc víry (Mt 17, 20; 21, 21; Mk 11, 22-23).

 7 „Kdo z vás řekne svému služebníku, kterého má na orání nebo na pasení, když se vrátí z pole: ´Hned pojď a posaď se k jídlu'? 8 Což mu neřekne spíše: ´Připrav mi večeři, přepásej se a posluhuj mi, dokud se nenajím a nenapiji, a potom budeš jíst a pít ty?“ 9 Zdali je zavázán tomu služebníkovi díky, že udělal, co mu bylo poručeno? 10 Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ´Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli vykonat, vykonali jsme´.“

11 Cestou do Jerusalema procházel mezi Samařskem a Galilejí. 12 Když vcházel do jedné vesnice, šlo proti němu deset malomocných mužů. Opodál se zastavili 13 a zavolali: „Ježíši, mistře, slituj se nad námi!“14 Když je spatřil, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“A zatím co šli, byli očištěni. 15 Jeden z nich, sotva zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě velebil Boha,

10. Pozemský pán potřebuje služebníka a má z něho užitek; ale Bůh nepotřebuje našich služeb, a proto máme pokorně vyznat, že jsme služebníci neužiteční, tím spíše, že nikdy nekonáme všechny své povinnosti k nejvznešenějšímu a nejlepšímu Bohu. Z toho však neplyne, že naše dobré skutky nejsou záslužné pro nebe. O věčné odměně se mluví jinde (12, 37; 19, 12-27). Prostě se nemáme chlubit svými skutky, ale zůstat před Bohem pokornými.

11-19. Nečekaná vděčnost.

14. Kněz si měl podle nařízení Zákona (Lv 13, 49; 14, 2.3) zjistit, zdali malomocenství skutečně zmizelo.

16 padl mu k nohám a děkoval mu; a byl to Samaritán. 17 Ježíš na to řekl: „Což jich nebylo očištěno deset? A kde je těch devět? 18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal čest Bohu, kromě tohoto cizince?“ 19 A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“

20 Když se ho farizeové tázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království přijde nepozorovaně, 21 takže se nebude moci říci: ' Hle, tady je ' nebo ' Tam je ', neboť Boží království je mezi vámi.“

22 Svým učedníkům pak řekl: „Při jdou dny, kdy budete toužit vidět jeden den Syna člověka, ale neuvidíte. 23 A řeknou vám: 'Hle, tady je' a 'Hle, tam!' Neodcházejte ani nepátrejte! 24 Neboť jako blesk se blýská a září od jednoho konce pod nebem až do druhého pod nebem, tak bude Syn člověka ve svůj den.

20-21. Židé očekávali příchod Božího království s vnějším leskem a slávou a Mesiáše jako slavného dobyvatele. Ale Boží království bylo už mezi nimi a rostlo u těch, kdo uvěřili, a farizeové to nepozorovali.

22-37. Ježíš připravuje na svůj druhý příchod k soudu (Mt 24, 26-28.37-41).

23. Prostě držet se víry, ať se děje cokoliv.

24. Přijde se slávou, ale až při druhém příchodu5 (Mt 24, 26-27,37-41); nejdříve však musí trpět.

25 Dříve však musí mnoho trpět a být zavržen tímto pokolením. 26 A jak bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: 27 jedli, pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a přišla potopa a zahubila všechny. 28 Podobně, jak se stalo za Lotových dnů: jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli; 29 ale v den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršelo s nebe ohněm a sírou, a zahubil všecky. 30 Stejně bude i v den, kdy se zjeví Syn člověka. 31 Kdo v ten den bude na střeše, a své věci bude mít v domě, ať si pro ně nesestupuje, a podobně, kdo na poli, ať se nevrací nazpátek! 32 Vzpomeňte si na Lotovu ženu! 33 Kdo bude hledět si zachránit život, ztratí ho; a kdo ho ztratí, zachová ho na živu. 34 Pravím vám: Tu noc budou dva na jednom loži: jeden bude vzat, a druhý ponechán.35 Dvě budou spolu mlít: jedna bude vzata, druhá ponechána". [36] 37 Zeptali se ho: " Kde, Pane? " On jim řekl: " Kde bude mrtvola, tam se shromáždí i supi ".

18 Pověděl jim také podobenství o tom, že se musejí stále modlit a neustávat:

18, 1-8. Učedníci Páně si mají vždycky zachovat důvěru v Boha, že jim poskytne potřebnou pomoc; budou se modlit, i když pomoc nebude přicházet a bude se zdát, že Bůh je příliš trpělivý k jejich pronásledovatelům. Když se i ten nespravedlivý soudce dal nakonec obměkčit, tím spíše Bůh, nejvýš spravedlivý, se jich ujme! Neudělá to snad způsobem navenek ohromujícím, protože Boží vítězství se navenek ukáže mimořádným způsobem až na konci věků. Do té doby však bude Bůh bdít nad každým věřícím, aby mu nebylo vzato vítězství víry a lásky, a to je hlavní. Ze strany věřících se jen vyžaduje vytrvalost v modlitbě a životní oddanost Božímu řízení, zvláště pak v poslední době, kdy víra ochabne.

2 „V jednom městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a na lidi nedal. 3 V tom městě žila také jedna vdova. Ta k němu přicházela a říkala: ´Ujmi se mého práva proti mému odpůrci!“ 4 A dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ´I když se Boha nebojím a na lidi nedám, 5 přece obhájím tuto vdovu, protože mě obtěžuje, aby nakonec nepřišla a nenabila mi'.“ 6 A řekl Pán: „Slyšte, co praví nespravedlivý soudce! 7 A Bůh se neujme práva svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechá je čekat? 8 Pravím vám, že jim brzy zjedná spravedlnost. Ale najde Syn člověka skutečně víru na zemi, až přijde?“

9 Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, taky řekl toto podobenství: 10 „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se modlili; ten jeden (byl) farizeus a ten druhý celník. 11 Farizeus stál a takto se u sebe modlil: ´Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo jak i tenhle celník. 12 Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vyzískám!

10. Farizeové si zakládali na věrném zachovávání celého mojžíšského Zákona a k tomu i předpisů v Zákoně nenapsaných, které však jejich předkové a učitelé přidali, aby nic v denním životě nezůstalo bez předpisu. Tak se oddělovali od obyčejného lidu, protože jemu nebylo možno zachovávat všechny ty předpisy; farizeové jím proto pohrdali. O celnících viz pozn. k Lk 3, 13.

12. Zákonem byl předepsán jen jeden půst v roce, a to v den smíření (Lv 16, 29). Farizeové se postili dvakrát za týden, někdy i víckrát. Také desátky, Zákonem předepsané jen z určitých plodů (Lv 27, 30; Dt 12, 6.17; 14, 22), rozšířili i na malé rostliny, jako na kopr, kmín, a j. V tom byla celá jejich spravedlnost; o vnitřní zbožnosti tu není ani řeči.

´13 Celník však stál zpovzdáli a nechtěl ani pozvednout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 14´Bože, buď milostiv mně hříšníkovi! ´Pravím vám: Tento sestoupil domů ospravedlněn, onen nikoli. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

15 Přinášeli mu i děti, aby se jich dotýkal. Když to viděli apoštolově, plísnili je. 16 Ale Ježíš je přivolal a řekl: „Jen nechte, ať jdou děti ke mně, a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. 17 Vpravdě vám pravím: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“

18 A tázal se ho jeden předák: „Dobrý mistře, co mám dělat, abych dostal údělem věčný život?“ 19 Ježíš mu řekl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo (není) dobrý, leč jediný Bůh. 20 Přikázání znáš: Nebudeš cizoložit, nezabiješ, nebudeš krást, nebudeš křivě svědčit, cti svého otce i matku“.

14 Vůči Bohu musíme být vždycky pokorní. Od toho, kdo si sám chce dávat vysvědčení spravedlnosti, se Bůh odkloní, kdežto pokorného kajícníka zahrne svou přízní.

15-17. Ježíš, přítel dětí (Mt 19, 13-15; Mk 10, 13-16).

18-23. Ježíš projevuje lásku bohatému mládenci, ale on nemá odvahu ho následovat (Mt 19, 16-22; Mk 10, 18-23).

21 A on řekl: „Toto všechno jsem zachovával od svého mládí“. 22 Když (to) Ježíš uslyšel, řekl mu: „Ještě jedno ti schází: prodej všechno, co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě!“23 Když to on uslyšel, zesmutněl, protože byl velmi bohatý. 24 Když ho Ježíš viděl, řekl: „Jak nesnadno vcházejí do Božího království bohatí! 25 Snadnější je totiž pro velblouda, aby prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království.“ 26 Avšak posluchači řekli: „A kdo může být spasen? „27 I řekl: „(Co je) nemožné u lidí, je možné u Boha.“ 28 A Petr řekl: „Hle, my jsme opustili, co jsme měli, a šli jsme za tebou.“ 29 A on jim řekl: „Vpravdě vám pravím: Není nikoho, kdo opustí dům nebo manželku nebo bratry nebo rodiče nebo děti kvůli Božímu království, 30 aby nedostal mnohem více v tomto čase a v budoucím věku věčný život.“

24-30. Co ztěžuje a co usnadňuje účast ve věčném životě (Mt 19, 23-30; Mk 10, 23-31).

25. Viz pozn. k Mt 19, 24.

31 Vzal pak k sobě dvanáct a řekl jim: „Hle, jdeme vzhůru do Jerusalema a naplní se všecko, co proroci napsali o Synu člověka. 32 Bude totiž vydán pohanům, budou se mu posmívat, tupit ho a na něj plivat, 33 a až ho zbičují, zabijí ho, ale třetí den vstane“. 34 Oni však ničemu z toho neporozuměli a to slovo bylo před nimi skryto a nechápali, co bylo řečeno.

35 Když se blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. 36 Když slyšel, že jde kolem zástup, ptal se, co to znamená. 37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. 38 I zvolal: „Ježíši, Davidův synu, smiluj se nade mnou!“39 A ti, co šli první, okřikovali ho, aby mlčel. On však ještě více křičel: „Davidův synu, smiluj se nade mnou!“40 Tu se Ježíš zastavil a nařídil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: 41“ Co chceš, abych ti učinil? „A on řekl: „Pane, ať zase vidím!“ 42 A Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“

31-34. Třetí předpověď utrpení a zmrtvýchvstání (Mt 20, 17-19; Mk 10, 32-34).

34. Po zmrtvýchvstání poznali z těchto slov, že Kristus podstoupil utrpení dobrovolně.

35-43. Slepec u Jericha (Mt 20, 29-34; Mk 10, 46-52).

43 A najednou prohlédl a šel za ním a velebil Boha. A všechen lid, když to uviděl, vzdal Bohu chválu.

19 Potom vešel do Jericha a procházel jím. 2 A hle, (byl tam) muž jménem Zacheus, vrchní to nad celníky a boháč. 3 Toužil spatřit Ježíše, kdo to je, a nemohl pro zástup, protože byl malé postavy. 4 I předběhl a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tamtudy měl projít. 5 A když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl nahoru a řekl mu: „Zachee, spěšně sestup, neboť dnes musím zůstat v tvém domě“. 61 sestoupil spěšně a s radostí ho přijal. 7 A všichni, když to viděli, reptali a říkali: „Vešel k hříšníkovi dát se hostit.“ 8 Zacheus však přistoupil a řekl Pánovi: „Hle, polovičku svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem koho v něčem ošidil, nahradím čtyřnásobně!“

43. Jméno toho slepce Bartimeus nám zachoval Mk. S ním byl také uzdraven jeho slepý společník, jak vypravuje Mt.

19, 8-9. V nitru vrchního celníka se ozval jemný cit pro spravedlnost a úcta ke Kristu; přece ho nemohl přijmout do domu pošpiněného nespravedlnostmi! Chce čtyřnásobně nahradit tomu, koho ošidil, jak bylo Zákonem nařízeno o zloději (Ex 22, 1). To bylo jeho obrácení Boží milostí pro Kristovu blízkost. Ježíš to vyjádřil slovy: „Dnes se dostalo spásy... „

9 Ježíš mu řekl: „Dnes se dostalo spásy tomuto domu, neboť i on je Abrahamův syn. 10 Vždyť Syn člověka přišel hledat a spasit, co zahynulo.“

11 Když ho poslouchali, připojil podobenství, protože byl blízko Jerusalema a oni se domnívali, že se Boží království teď hned zjeví. 12 Řekl tedy: „Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby převzal království a aby se pak vrátil. 13 Zavolal si proto deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ´Těžte z nich, dokud nepřijdu'. 14 Ale jeho občané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se vzkazem: ´Nechceme, aby tenhle nad námi kraloval'. 15 Když potom převzal království a vrátil se, přikázal, aby mu zavolali ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zvěděl, co který vytěžil. 16 Přišel tedy první a pravil: ´Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven \ A řekl mu: 17 ´Dobře, dobrý služebníku, protože jsi byl věrný nad málem, budeš mít moc nad desíti městy´. 18 Pak přišel druhý a pravil:´Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven´.

11-27. Podobenství o hřivnách (Mt 25, 14-30).

19 I tomuto řekl: ´Také ty buď nad pěti městy.´ 20 Přišel pak jiný a pravil: ´Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženu v šátku, 21 neboť jsem se tě bál, protože jsi příkrý člověk: bereš, co jsi nepoložil, a žneš, co jsi nezasel'. 22 Řekne mu: ´Z tvých úst tě soudím, špatný služebníku! Věděl jsi, že jsem příkrý člověk a že beru, co jsem nepoložil, a že žnu, co jsem nazasil. 23 Proč jsi tedy neuložil mé peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vybral bych si je s úrokem´. 24 I řekl okolostojícím: ´Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven´. 25 A řekli mu: ´Pane, má deset hřiven! ´26 Pravím vám: Kdo má, tomu bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 27 A co se týká oněch mých nepřátel, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte je sem a zabijte je přede mnou!“

28 Po těch slovech se ubíral napřed a šel do Jerusalema. 29 Když se přiblížil k Bethfage a Bethanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva své učedníky 30 se slovy: „Jděte do osady naproti! Až tam budete vcházet, najdete přivázané oslátko, na kterém nikdo z lidí nikdy neseděl; odvažte je a přiveďte!

28-40. Slavný vjezd do Jerusalema (Mt 21, 1-9;´Mk 11, 1-10).

31 A bude-li se vás někdo ptát: ´Proč (je) odvazujete?´, řekněte takto: ´Pán je potřebuje'.“ 32 Odešli tedy ti, kteří byli posláni, a nalezli, jak jim řekl. 33 Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majetníci: „Proě to oslátko odvazujete? „34 Ale oni řekli: „Pán je potřebuje.“ 35 A přivedli je k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a posadili na ně Ježíše. 36 Za jízdy mu pak prostírali své pláště na cestu. 37 A když se už přibližovali ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně chválit Boha mocným hlasem pro všechny zázraky, které dříve viděli, 38 a provolávali:

„Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně; pokoj na nebi a sláva na výsostech!“

39 Tu mu někteří farizeové ze zástupu řekli: „Mistře, pokárej své učedníky!“40 A odpověděl jim: „Pravím vám: Budou-li tito mlčet, kamení bude volat.“

41 Když se přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním 42 a řekl: „Kdybys bylo poznalo i ty, a to aspoň v tento den, co je ti k pokoji! Ale teď je to skryto tvým očím. 43 Neboť přijdou na tebe dni, i obklíčí tě tvoji nepřátelé náspem a oblehnou tě, sevřou tě odevšad 44 a na zem povalí tebe i tvé děti, které jsou v tobě, a nenechají v tobě kamene na kamení, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.“

45 Vešel pak do chrámu a začal vyhánět prodavače 46 a řekl jim: „Je psáno: Můj dům bude dům modlitby. Vy jste však z něho udělali lupičský pelech.“

47 A učil každý den v chrámě. Avšak veleknězi a vykladatelé Písma s předáky lidu hledali, jak ho zahubit, 48 ale nenacházeli, co by mu mohli udělat. Všechen lid totiž na něm visel a poslouchal ho.

20 Když jednoho dne učil v chrámu lid a hlásal evangelium, přistoupili veleknězi a vykladatelé Písma se staršími 2 a řekli mu: „Řekni nám, jakou mocí toto děláš? Anebo kdo ti to dal tuto moc?“

45-46. Je to snad druhé vyčištění chrámu (Mt 21, 12-13; Mk 11, 15-17). První se událo na začátku Kristovy činnosti, jak vypravuje Jan 2, 13...

20, 1-8. Otázka kněží o původu Kristova poslání (Mt 21, 23-27; Mk 11, 27-33).

3 On jim na to odpověděl: „Také já se vás optám na jednu věc. Řekněte mi: 4 Janův křest byl z nebe, či z lidí?“ 5 Oni však u sebe uvažovali takto: " Řekneme-li 'Z nebe', řekne: ' Proč jste mu neuvěřili? ' 6 Řekneme-li však 'Z lidí', všechen lid nás bude kamenovat, neboť je přesvědčen, že Jan je prorok ". 7 I odpověděli, že nevědí, odkud je. 8 A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí toto dělám.“

9 Začal pak mluvit k lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysázel vinici, pronajal ji vinařům a odcestoval na dlouhou dobu. 10 A když byl čas, poslal k vinařům služebníka, aby mu odevzdali z plodů vinice. Ale vinaři ho zbili a odeslali s prázdnou. 11 A poslal ještě druhého služebníka. Než také toho zbili, potupili a odeslali s prázdnou. 12A poslal ještě třetího. Ale i toho zranili a vyhnali. 13 Řekl tedy pán vinice: ' Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna; snad se před ním zastydí'.14 Ale když ho vinaři spatřili, takto mezi sebou uvažovali: 'To je dědic. Zabijme ho, aby dědictví připadlo nám! ' 15 A vyhnali ho ven z vinice a zabili. 16 Co jim tedy pán vinice udělá? Přijde a zahubí ty vinaře a svěří viníci jiným ".

Když to uslyšeli, řekli mu: „Bůh uchovej!“

9-19. Podobenství o zlých vinařích (Mt 21, 33-46; Mk 12, 1-12).

17 Ale on na ně pohlédl a řekl: " Co tedy znamená tohle, co je psáno: Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným?

18 Každý, kdo na ten kámen padne, rozrazí se, a na koho padne, toho rozdrtí ".

19 V tu hodinu se ho vykladatelé Písma a veleknězi chtěli zmocnit, ale báli se lidu; poznali totiž, že toto podobenství pověděl na ně.

20 Nepouštěli ho však s očí a poslali slidiče, kteří se měli stavět spravedlivými, aby ho chytili v řeči tak, že by ho mohli vydat vladařově vládní moci. 21 I otázali se ho: " Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš Boží cestě podle pravdy. 22 Je nám dovoleno dávat císaři daň, či ne? " 23 On však prohlédl jejich lest a řekl jim: 24 „Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ 25 Odpověděli mu: „Císařův.“ 26 I řekl jim: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“

20-26. Čím jsme povinni světské moci a čím Bohu (Mt 22, 15-22; Mk 12, 13-17).

A nepodařilo se jim chytit ho v slově před lidem, ale podivili se jeho odpovědi a zmlkli.

27 Přistoupili k němu také někteří sadduceové, kteří popírají vzkříšení, 28 a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal: Zemře-li komu ženatý bratr, který neměl dětí, ať si vezme tu ženu za manželku jeho bratr a zplodí svému bratrovi potomstvo. 29 Bylo tedy sedm bratří. A první se oženil, ale zemřel bez dětí. 30 I vzal si ji druhý 31 a třetí, a takto všech těch sedm nezanechalo potomka a umřelo. 32 Naposled umřela i žena. 33 Kterého z nich manželkou tedy bude tato žena při vzkříšení? Neboť sedm jich ji mělo za manželku.“ 34 A Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. 35 Ale ti, kdo byli uznáni za hodný onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nezení se ani nevdávají; 36 vždyť ani není možné, aby ještě umřeli, neboť jsou jako andělé a jsou Boží synové, protože jsou účastni vzkříšení. 37 Že však mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš při keři, jak nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jakobovým.

27-40. Otázka sadduceů o vzkříšení (Mt 22,23-33; Mk 12, 18-27). 27... Viz pozn. k Mk 12, 19.25.

38 A není Bůh mrtvých, nýbrž živých, neboť všichni žijí pro něj.“ 39 Někteří vykladatelé Písma mu na to pravili: li Mistře, dobře jsi (to) řekl!“40 A nikdo se ho už neodvážil tázat.

41 Řekl pak jim: „Jak mohou říkat, že Mesiáš je Davidův syn? 42 Vždyť sám David praví v knize Žalmů:

Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, „dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám. 44 David ho tedy nazývá Pánem; jak proto může být jeho syn? „

45 Když ho všechen lid poslouchal, řekl učedníkům: 46 „Mějte se na pozoru před vykladateli Písma, kteří rádi chodí v řízách a libují si v pozdravech na náměstích, v prvních sedadlech v synagogách a v prvních místech na hostinách, 47 kteří vyjídají domy vdov a navenek se dlouho modlí. Těm se dostane velmi přísného soudu.“

41-44. O Mesiášově původu (Mt

22, 41-46; Mk 12, 35-37).

45-47. Proti zneužívání náboženství pro osobní prospěch (Mt 23, 1-36; Mk 12, 37-40).

21 Když pozvedl zrak, uviděl boháče, jak vhazují své dary do pokladnice. 2 Spatřil i jednu chudičkou vdovu, jak tam vhazuje dva měďáky, 3 a řekl: „Tato chudá vdova vhodila více než všichni. 4 Tito všichni totiž vhodili na dary ze svého nadbytku, avšak ona vhodila ze svého nedostatku, všechno živobytí, které měla.“

5 Když někteří pravili o chrámu, že je ozdoben krásnými kameny a dary, řekl: 6“ Přijdou dni, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ 7 A zeptali se ho: „Mistře, kdy to bude? A jaké bude znamení, až se to začne dít? „8 On řekl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést, neboť mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: ´Já jsem to ´a ´Čas se přiblížil'. Nechoďte za nimi! 9 Až uslyšíte o válkách a vzbouřeních, nelekejte se, protože se to musí nejdříve stát, ale to nebude hned konec.“

21, 1-4. Vdovin dar (Mk 12,41-44).

5-6. Proroctví o zkáze chrámu (Mt 24, 1-2; Mk 13, 1-2).

7-11. Pohromy v těch dobách (Mt 24,4-8; Mk 13, 5-8).

10 Tehdy jim pověděl: „Povstane národ proti národu a království proti království, n a budou velká zemětřesení a na rozličných místech bude hlad, mor, hrůzy a velká znamení s nebe. 12 Ale především tímto vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám a do vězení, poženou vás před krále a před vladaře pro mé jméno; 13 to se stane, abyste vydali, svědectví. 14 Uložte si proto do srdce, že nemáte předem připravovat, jak se obhájit, 15 neboť já vám dám ústa i moudrost, které nebudou moci odolat veškeří vaši odpůrci. 16 Budou vás vydávat i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé, a některé z vás usmrtí; 17 a budete u všech v nenávisti pro mé jméno. 18 Ale ani vlas s hlavy se vám neztratí. 19 Svou trpělivostí zachráníte své duše.“

20 „Až uvidíte, že Jerusalem je obléhán vojskem, tu vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. 21 Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory, a ti, kdo jsou v něm, ať vyjdou, a kdo na venkově, ať do něho nevcházejí, 22 protože to jsou dny pomsty, aby se vyplnilo všechno, co bylo napsáno. 23 Běda těhotným a kojícím v ty dny, neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. 24 A budou padat pod ostřím meče a budou odváděni do zajetí mezi všechny národy a Jerusalem bude šlapán od pohanů, dokud se neskončí doby pohanů.“

12-19. Pronásledování učedníků (Mt 24, 9-14; Mk 13, 9-13).

20-24. Zkáza Jerusalema (Mt 24, 15-25; Mk 13. 14-23).

25 „A budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost mezi národy bezradnými nad hukotem moře a příboje, 26 takže lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celou obývanou zem, neboť nebeské moci se budou hýbat. 27 A tehdy uvidí Syna člověka, jak přichází v mraku s velikou mocí a velebností. 28 Až se to začne dít, vzhlédněte a zdvihněte hlavu, protože se přibližuje vaše vykoupení“. 29 A pověděl jim podobenství: „Podívejte se na fíkovník a všechny stromy! 30 Když pozorujete, že už pučí, poznáváte, že je už blízko léto. 31 Tak i vy, až uvidíte, že se to děje, vězte, že je blízko Boží království. 32 Vpravdě vám pravím, že nepomine toto pokolení, dokud se všechno nestane. 38 nebe i země pominou, ale moje slova nepominou.“

25-28. Příchod Syna člověka (Mt 24, 29-30; Mk 13, 24-27).

29-33. Znamení, že Boží království je b 1 í z k o (Mt 24, 32-35; Mk 13, 28-31).

34 „Dávejte si však pozor, aby vaše srdce nebylo zatíženo opojením, opilstvím, a (nemírnou) starostí o tento život a aby na vás nepřišel onen den znenadání35 jako léčka; neboť překvapí všecky, kdo bydlí na povrchu celé země. 36 Bděte tedy a modlete se v každé době, abyste byli uznáni za hodný uniknout tomu všemu, co se má stát, a stanout před Synem člověka.“

37 Ve dne pak učil v chrámě, v noci však vycházel a prodléval na hoře zvané Olivová. 38 A brzo ráno k němu přicházel všechen lid, aby ho v chrámě poslouchal.

34-36. Napomenutí pro poslední den (Mt 24, 42; Mk 13, 33-37).

37-38. Poslední dny Kristovy činnosti (Jan 8, 1-2).

22 Přiblížil se svátek přesnic, který se nazývá pascha. 2 A hledali velekněží a vykladatelé Písma, jak by ho usmrtili, ale báli se lidu.

22, 1-2. Spiknutí proti Ježíšovi (Mt 26, 1-5; Mk 14, 1-2).

1. Pascha, t. j. přejití (že totiž anděl pobíjející egyptské prvorozence přešel, pominul domy Izraelitů). Židovské velikonoce byly ustanoveny na památku této události (Ex 12, 12-27).

3 Avšak satan vešel do Jidáše, který se nazýval Iškariotský, jednoho ze dvanácti. 4 Odešel tedy a mluvil s velekněžími a veliteli (chrámu), jak jim ho vydá. 5 I zaradovali se a dohodli se, že mu dají peníze. 6 A slíbil (to). Hledal však vhodnou příležitost, aby jim ho vydal, až s ním nebude lid.

7 A přišel den přesnic, kdy měl být zabíjen velikonoční beránek. 8 Poslal tedy Petra a Jana se slovy: „Jděte a připravte nám beránka, abychom večeřeli!“9 Oni mu řekli: „Kde si přeješ, abychom připravili?“ 10 A on jim řekl: „Hle, až vejdete do města, potká vás člověk, který nese džbán vody; půjdete za ním do domu, do kterého vejde, 11 a řeknete pánovi toho domu: ´Mistr ti praví: Kde je místnost, v které bych jedl beránka se svými učedníky? ´12 A on vám ukáže velkou horní místnost, (už) prostřenou; tam připravte!“13 Odešli tedy a našli, jak jim řekl, a připravili beránka. 14 A ve stanovenou hodinu se položil (ke stolu) a apoštolově s ním.

3-6. Jidášova zrada (Mt 26,14-16; Mk 14, 10-11).

7-14. Přípravy k poslední večeři (Mt 26, 17-20; Mk 14, 12-17).

15 A řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. 16 Neboť vám pravím, že ho už nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“17 A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte to a rozdělte mezi sebe, 18 neboť vám pravím, že už nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království“.

14. Evangelisté se nezmiňují o všech obřadech při velikonoční večeři u Židů. Nepopisují ani jedení velikonočního beránka, což bylo hlavní, ani čtveré podávání číše s vínem. Vypravují jen o chlebě a víně, a to kvůli ustanovení eucharistie, která má nahradit starozákonní obřady.

15-18. Poslední židovské velikonoce (Mt 26,29; Mk 14, 25).

17. Ježíš zahájil poslední večeři požehnáním vína. Vybídl pak učedníky, aby je mezi sebou rozdělili, a přitom má stále na mysli svou blízkou smrt. Potom třeba umístit napomenutí apoštolům, když se přeli o přední místa, a mytí nohou (Lk v 24-30; Jan 13, 1-20). Poté odhalil zrádce a ten vyšel (21, 23; Mk 14, 18-21). Potom byl proměněn chléb v tělo a víno v krev Páně (19-20; Mk 14, 22-24; Mt 26, 26-28). Pak dal nové přikázání (Jan 13, 31-35). Následovala předpověď o rozprchnutí apoštolů a o Petrově zapření (31-34; Mk 14, 27-31; Jan 16, 31-32; 13, 36-38). A potom řeči Páně u Jana (14, 1...). -Viz však i pozn. k 21-22.

19 A vzal chléb, vzdal díky, rozlámal a dal jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku!“20 Stejně (udělal) i s kalichem po večeři, když řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi, která se za vás vylévá.“

21 „Avšak hle, ruka mého zrádce je se mnou u stolu. 22 Syn člověka sice odchází podle toho, jak bylo určeno, ale běda tomu Člověku, skrze kterého je zrazován!“23 A oni se začali ptát jeden druhého, kdo z nich že to asi je, který to zamýšlí udělat.

24 Povstal mezi nimi i spor, kdo z nich je asi největší. 25 A on jím řekl: „Králové národů panují nad nimi a ti, kdo na nich uplatňují svou moc, dávají si název dobrodinci.

19-20. Ustanovení eucharistie (Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; 1 Koř 11,23-25).

21-22. Oznámení zrádce (Mt 26, 21-25; Mk 14, 18-21; Jan 13, 21-30).

21-22. Podle Lk Jidáš asi přijal eucharistii a potom teprve odešel. Některým vykladatelům se však zdá, že Jidáš nepřijímal, a poukazují na Mt a Mk. Zdá se však, že Lukáš se více drží časového postupu.

24-27. Poučení o pokoře v Církvi (Mt 20, 24-28; Mk 10, 41-45).

26 Vy však ne tak! Ale kdo je mezi vámi největší, buď jako nejmladší, a kdo je představený, buď jako služebník. 27 Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí? Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo obsluhuje. 28 Vy jste se mnou vytrvali v mých zkouškách; 29 a já vám odkazuji království, jako mně je odkázal můj Otec, 30 abyste jedli a pili u mého stolu v mém království a zasedli na trůny k soudu nad dvanácti izraelskými kmeny.“

31 „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás prosel jako pšenici, 32 ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry!“

28-30. Odměna slíbená apoštolům (Mt 19, 28).

31-32. O Petrovi se tu předpokládá, že má první místo mezi apoštoly, jak mu bylo dáno u Caesareje Filipovy (Mt 16, 17-19). Ježíš Kristus předvídá satanovy útoky proti apoštolům. Bůh je dopustí, jako kdysi dovolil satanovi, aby zkoušel Joba (Job 1, 11-12). Ty útoky jsou zobrazeny prosíváním obilí. Satan však nebude zamýšlet oddělit zrno od plev, vytrvalé od slabých, nýbrž se bude snažit přimět apoštoly všelijakými pozemskými utrpeními a zklamáními k úplnému odpadu od Krista. Než Ježíš svou modlitbou za Petra, a tím za všechny apoštoly, vyprosil Petrovi milost vytrvalosti ve víře v něho jako v Mesiáše a Božího Syna. Když potom Petr Pána zapřel, nezapřel tuto nadpřirozenou víru v Ježíše Krista, nýbrž popřel jen to, že ho zná. A k tomuto zapření Pána se vztahují další slova: „a ty, až se obrátíš“, totiž od tohoto pochybení. Petrovi je pak uloženo, že má utvrzovat své spoluapoštoly ve víře. V tomto postavení budou i nástupcové apoštolů (biskupové) k nástupci Petrovu (papeži), který je pro Kristovu modlitbu ve věcech víry a mravů neochvějný a neomylný.

33 A on mu řekl: „Pane, jsem ochoten jít s tebou i do žaláře i na smrt!“34 Než on řekl: „Říkám ti, Petře: (Ještě) dnes, než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš.“

35 Pak jim řekl: „Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny a opánků, měli jste v něčem nedostatek?“A oni řekli: „V ničem“.

33-34. Předpověď Petrova zapření (Mt 25,33-34; Mk 14,29-30; Jan 13, 37-38).

35-38. Pán chce apoštolům připomenout změnu jejich postavení. Dosud byli přijímáni jako hosté a žili z dobré vůle Kristových obdivovatelů. Nastávají však jiné poměry; možno je srovnat s postavením člověka, který se octl uprostřed nepřátel. Nemá-li živobytí v mošně, musí si je obstarat násilím. Slova o meči netřeba brát doslovně, neboť to nebylo podle Kristova ducha, pomáhat si takovým způsobem (10, 3; 12, 4; 21, 12). Apoštolově tomu ovšem rozuměli doslova, a proto se chlubí, že mají dva meče. Ježíš se nechce pouštět do dalšího vysvětlování a zakončuje rozmluvu slovy: „To stačí.“,

36 Řekl jim tedy: „Teď však, kdo má měšec, vezmi ho, podobně i mošnu, a kdo nemá, prodej svůj plášť a kup si meč! 37 Neboť vám pravím, že se musí na mne splnit toto, co je psáno: A mezi zločince byl připočten. Neboť to, co se mne týká, se dokonává.“ 38 A oni řekli: „Pane, hle, tady jsou dva meče.“ On jim řekl: „To stačí“.

39 Potom se odtamtud odebral podle zvyku na Olivovou horu; Šli za. ním i učedníci. 40 Když došel na to místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nepřišli do pokušení!“41 Sám pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl na kolena a modlil se: 42 „Otče, chceš-li, vezmi ode mne tento kalich, avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň!“43 Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. A když upadl do smrtelných úzkostí, vroucněji se modlil. 44 A jeho pot byl jako kapky krve, stékající na zem.

39-46. Smrtelná úzkost a modlitba na Olivové hoře (Mt 26, 30.36-46; Mk 14, 26.32-42).

44. ´Jako by Pán neplakal jen očima, ale všemi údy ´(sv. Bernard). Pot v kapkách stékající po celém těle, jak to bývá vidět u umírajícího, ukazuje, jak hroznou úzkost prožívalo Kristovo nitro. Tím více o tom svědčí, připustí-li se s většinou vykladatelů, že se s potem míchala i krev. Takový krvavý pot je lékařům znám pod jménem haematydrosis. (Je zajímavé, že o tomto Kristově krvavém potu píše právě lékař sv. Lukáš.) - V takových smrtelných úzkostech spatřují věřící nesmírnou lásku Krista, který to všecko vzal na sebe dobrovolně za hříchy lidstva. Úzkosti, které se takto projevily, svědčí také o Kristově pravé lidské přirozenosti.

45 Když pak vstal od modlitby a přišel k svým učedníkům, shledal, že zármutkem usnuli. 46 A řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte, modlete se, abyste nepřišli do pokušení!“

47 Když ještě mluvil, hle, (přišel) zástup a ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi a přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. 48 Ale Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? „49 Když viděli ti, kteří byli při něm, co se chystá, řekli: „Pane, máme bít mečem? „50 A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. 51 Ale Ježíš odpověděl: „Až sem, a dost!“A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. 52 Ježíš pak řekl velekněžím, velitelům chrámu a starším, kteří pro něj přišli: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a s holemi“? 53 Ačkoliv jsem býval s vámi každý den v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale tohle je vaše hodina a moc tmy.“

47-53. Kristovo zatčení (Mt 26, 47-56; Mk 14,43-52; Jan 18,2-11).

54 Potom ho jali, vedli a zavedli do veleknězova dvora. Petr však šel vpovzdáli za ním. 55 Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se (kolem něho), Petr si sedl mezi ně. 56 Tu ho spatřila jedna služka, jak seděl ve světle, upřela na něj zrak a řekla: „I tenhle byl s ním!“57 Ale on zapřel slovy: „Ženo, neznám ho!“58 A za chvilku ho uviděl jiný a řekl: „Také ty jsi z nich!“Petr však pravil: „Nejsem, člověče!“59 A asi po hodině někdo jiný tvrdil: „Skutečně, i tenhle byl s ním, vždyť je také Galilejan!“60 Ale Petr řekl: „Člověče, nevím, co povídáš.“ A najednou, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. 61 Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. I vzpomněl si Petr na slovo Páně, jak mu řekl: „Dříve než dnes kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ 62 A vyšel ven a hořce se rozplakal.

54-62. Petrovo trojí zapření (Mt 26,69-75; Mk 14,66-72; Jan 18,16-17.25-27).

63 A muži, kteří ho střežili, posmívali se mu a bili ho. 64 Zakryli ho a ptali se ho: „Hádej, kdo tě to udeřil? „65 A mnoho jiného proti němu rouhavě mluvili.

66 Jakmile se rozednilo, sešli se starší lidu, veleknězi a vykladatelé Písma a odvedli ho do své rady. 67 Tázali se ho: „Jestliže jsi ty Mesiáš, řekni nám!“A pravil jim: „Řeknu-li vám (to), neuvěříte mi, 68 a budu-li se vás ptát, neodpovíte mi. 69 Ale od této chvíle bude sedět Syn člověka na pravici Boží moci“. 70 Tu všichni řekli: „Ty jsi tedy Boží Syn? „A on jim řekl: „Ano, jsem, jak pravíte.“ 71 A oni řekli: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť sami jsme to slyšeli z jeho úst.“

23 A povstalo celé jejich shromáždění a vedli ho k Pilátovi. 2 Začali pak na něj žalovat: „Shledali jsme, že tenhle člověk pobuřuje náš národ, že brání odvádět císaři daň a že se vydává za krále Mesiáše. „3 Pilát se ho tedy zeptal: „Ty jsi židovský král? „A on mu odpověděl: „Ano, jak říkáš“.

63-65. Pohanění Páně (Mt 26, 67-68: Mk 14, 65).

66-71. Ježíš je souzen veleradou (Mt 26, 59-66; 27, 1; Mk 14, 55-64).

23, 1-5. Ježíš ponejprv před Pilátem (Mt 27,2.11-14; Mk 15,1-5; Jan 18, 28-38).

4 Pilát pak řekl velekněžím a davu: „Neshledávám nic, čím by se tento člověk provinil.“ 5 Ale oni naléhali ještě více a říkali: „Bouří lid svým učením po celé Judeji, počínaje Galilejí až sem“. 6 Jakmile (to) Pilát uslyšel, zeptal se, zdali tento člověk je Galilejan. 7 A když se dověděl, že je to poddaný Herodův, poslal ho k Herodovi, který ty dni byl také v Jerusalemě. 8 Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval, neboť už dávno si ho přál vidět, protože o něm slyšel a doufal, že ho uvidí udělat nějaký zázrak. 9 I kladl mu mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. 10 Stáli tam i veleknězi a vykladatelé Písma a vytrvale na něj žalovali. 11 Tu Herodes i se svým vojenským doprovodem jím pohrdl, ztropil si z něho žert, když ho oblékl v bílý šat, a poslal ho nazpátek k Pilátovi. 12 Ten den se Herodes a Pilát spřátelili, neboť předtím žili spolu v nepřátelství.

6-12. Ježíš si tu zachoval pevnost a důstojnost a nevydal sebe a své učení pouhé zvědavosti. Herodes ho dal za to obléci za bláznivého krále, bezmocného, poněvadž neudělal před ním zázrak, nevědomého, protože mu neodpovídal, hloupého, poněvadž ne nehájil.

13 Pilát pak svolal velekněze, předáky a lid 14 a řekl jim: „Předvedli jste mi tohoto člověka, že prý rozvrací lid, a hle, já jsem ho vyšetřoval před vámi a neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co proti němu vznášíte. 15 Ale ani Herodes; vždyť ho poslal nazpátek k nám; prostě neudělal nic, co by zasluhovalo smrti. 16 Proto ho potrestám a propustím. „17 Ve svátek pak jim musíval jednoho propustit. l8 Oni však vzkřikli: „Pryč s tímhle, ale propusť nám Barabbáše!“19 Ten byl vsazen do žaláře pro nějaké vzbouření, které se stalo v městě, a pro vraždu. 20Ale Pilát chtěl propustit Ježíše a znova k nim promluvil. 21 Ale oni křičeli: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ 22 On jim však po třetí řekl: „Co tedy zlého udělal? Neshledávám, proč by měl zemřít. Potrestám ho tedy a propustím.“ 23 Oni však naléhali s velikým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stupňoval. 24 Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti. 25 Propustil jim tedy toho, který byl vsazen do žaláře pro povstání a vraždu, o kterého žádali, a Ježíše vydal jejich vůli.

17-25. Lid volí Barabbáše místo Ježíše (Mt 27, 15-23.26; Mk 15,6-15).

26 A když ho vedli, uchopili jakéhosi Šimona Kyrenského, který přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. 27 A šel za ním velký zástup lidu a žen, a ty nad ním plakaly a bědovaly. 28 Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jerusalemské dcery, neplačte nade mnou, ale plačte samy nad sebou a nad svými dětmi. 29 Neboť hle, přijdou dni, kdy budou říkat: ´Blažené neplodné a životy, které nerodily, a prsy, které nekojily'. 30 Tehdy začnou říkat horám: ´Padněte na nás!´ a vrchům: ´Přikryjte nás! ´31 Neboť děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?“

26. Z různých tvarů křížů bylo nejspíše použito onoho, při kterém příčné břevno bylo v pravém úhlu vklíněno do svislého trámu; na přečnívající část byl připevněn nápis (38). Odsouzenec si nosíval příčné břevno sám, kdežto svislý trám stával už na místě.

27-31. Mezi tolika zvědavci se přece našly ženy, které orientálním způsobem projevovaly útrpnost s Kristem. Ježíš ocenil jejich cit lidskosti, zároveň však je těšil, neboť věděl, co je čeká (21, 23). Jako se totiž zelené dřevo nehodí k udržování ohně, tak ani on, jsa zcela nevinný, nemůže být předmětem Božího hněvu a trestu. Musí-li však tolik trpět, čím více budou trestáni ostatní příslušníci národa, nad kterými se vznáší Boží hněv. Jsou jako suché dřevo, velmi vhodné pro oheň.

32 Byli s ním vědem na popravu také ještě jiní dva zločinci.

33 Potom přišli na místo zvané Lebka a tam ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravé straně a druhého po levé. 34 A Ježíš pravil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají.“ Když se dělili o jeho oděv, losovali. 35 Lid tam stál a díval se. A předáci lidu se mu posmívali slovy: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, jestliže je to Pomazaný Boží, Vyvolený!“ 36 I vojáci si z něho tropili žerty, přistupovali k němu a nabízeli mu ocet 37 se slovy: „Jsi-li židovský král, zachraň se!“ 38 Nad ním byl také nápis: Toto je židovský král.

39 A jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Nejsi ty Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“40 Ale druhý odpověděl a pokáral ho: „Ani ty se Boha nebojíš, i když máš stejný trest? 41 My přece trpíme spravedlivě, protože se nám dostává, co jsme si za své skutky zasloužili, ale tento se nedopustil ničeho zlého.“ 42 Pak řekl: „Ježíši, rozpomeň se na mne, až přijdeš ve svém království!“ 43 A řekl mu: „Vpravdě ti pravím: Dnes budeš se mnou v ráji!“

33-38. Ukřižování (Mt 27, 33-38; Mk 15, 22-27; Jan 19, 17-27).

39-43. Dva lotři na kříži (Mt 27, 44; Mk 15, 32).

42-43. Některé řecké rukopisy a Vulgáta zde čtou: „až přijdeš do svého království.“Jiné kodexy (např. Sinajský) mají „ve svém království „; tomuto Čtení dáváme přednost s mnoha vynikajícími biblisty. Smysl žádosti dobrého lotra pravděpodobně není ten, aby Ježíš ihned zasáhl a zázračně mu pomohl, nebo snad že by myslil na Ježíšův nastávající vstup do nebe. I on totiž věřil s ostatními Židy své doby v mesiášské království na zemi, v kterém bude Mesiáš slavně kralovat. Kromě toho je mu zřejmé, že Ježíš je nevinný, a skutečně věří v jeho mesiášství. Je mu tedy jasné, že se Kristus po vzkříšení vrátí a se slávou se ujme mesiášského království. A sem směřuje jeho žádost: „rozpomeň se na mne, až přijdeš ve svém království“, abys vládl jako král Mesiáš. A na to mu Ježíš odpovídá: „Dnes budeš se mnou v ráji“, ne snad až někdy v budoucnosti, jak si to představuješ.

44 Bylo asi šest hodin a nastala tma po celé zemi až do devíti hodin; 45 slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla v půli. 46 A Ježíš zvolal velikým hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“A po těch slovech vydechl naposled.

44-46. Ježíš umírá (Mt 27,45-51; Mk 15, 33-38).

44. „Devátá hodina „: viz pozn. k Mt 27,45.

47 Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Skutečně, toto byl člověk spravedlivý!“48 A všechen zástup, který byl zároveň přítomen oné podívané a viděl, co se stalo, vracel se a bil se v prsa. 49 Všichni jeho známí však stáli opodál, také ženy, které ho provázely z Galileje, se na to dívaly.

50 A hle, muž jménem Josef, člen velerady, dobrý a spravedlivý člověk - 51 ten nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním - ze židovského města Arimathie, který očekával Boží království, 52 přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo. 53 A sňal je, zavinul do plátna a položil ho do vytesaného hrobu, do kterého ještě nikdo nebyl doposud uložen. 54 Byl to den přípravy a prosvítalo na sobotu.

55 Ženy, které s ním přišly z Galileje, šly za ním a podívaly se na hrob, i jak jeho tělo bylo uloženo. 56 Potom se vrátily a připravily vonné věci a masti; v sobotu však nic nedělaly podle přikázání.

47-49. Setník a ženy pod křížem (Mt 27, 54-56; Mk 15, 39-41)/

50-54. Pohřbení Páně (Mt 27, 57-60; Mk 15, 42-46; Jan 19, 38-42).

54. „Prosvítalo na sobotu“, protože podle židovského počítání začínala sobota už v pátek po západu slunce.

24 První pak den po sobotě záhy zrána přišly k hrobu a nesly vonné věci, které připravily. 2 nalezly však kámen od hrobu odvalený, 3 a když vešly, nenašly tělo Pána Ježíše. 4 A zatím co byly nad tím bezradné, hle, dva muži v oslnivém rouchu stanuli vedle nich. 5 Když se lekly a klonily tvář k zemi, řekli jim: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není zde, ale vstal. Vzpomeňte si, že k vám mluvil, když byl ještě v Galileji, 7 takto: ´Syn člověka musí být vydán hříšníkům do rukou, být ukřižován a třetí den vstát'.“ 8 I vzpomněly si na jeho slova, 9 vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti a všem ostatním. 10 Byly to: Marie Magdalena, Jana a Marie Jakubova; i ostatní, které byly s nimi, říkaly to apoštolům. 11 Ale ta zpráva se jim zdála jako blouznění, a neuvěřili jim. 12 Petr však vstal a běžel ke hrobu; sklonil se a vidí lněné ovinky oddělené. I odešel a divil se u sebe, co se stalo.

24,1-12. Prázdný hrob (Mt 28, 1-10: \Ik 16, 1-8; Jan 20, 1-10).

13 A hle, dva z nich se ubírali téhož dne do osady jménem Emauzy, vzdálené od Jerusalema šedesát honů, 14 a hovořili mezi sebou o všech těchto událostech.

15 A když si tak hovořili a spolu uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a šel s nimi, 16 ale jejich očím bylo bráněno, aby ho nepoznali. 17 A řekl jim: „O čem to cestou mezi sebou tak rozmlouváte? „A zastavili se zarmouceni. 18Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi jediný cizinec v Jerusalemě, který neví, co se v něm stalo tyto dny?“ 19 A řekl jim: „Co (se stalo)?“ A oni mu pravili: „To s Ježíšem Nazaretským, který byl prorok, mocný v činu i v slově před Bohem a přede vším lidem, 20 jak ho veleknězi a naši předáci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, právě on má vykoupit Izraele. Ale k tomu ke všemu je dnes už třetí den, co se to stalo. 22 Avšak i některé z našich žen nás poděsily. Časně ráno totiž byly u hrobu, 23 a když nenašly jeho tělo, přišly a říkaly, že dokonce měly vidění andělů, a ti že řekli, že žije.

13. Kde byly Emauzy, není ještě zjištěno. Vzdálenost od Jerusalema <i0 honů je 11, 5 km: v některých rukopisech je udána vzdálenost 1H0 honů“.

24 A někteří z našich se odebrali ke hrobu a nalezli tak, jak pověděly i ženy, jeho však neviděli“.

25 A on jim řekl: „Ó bláhoví a srdcem váhaví uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což to nemusel Mesiáš trpět a vejít do své slávy? „27 Začal pak od Mojžíše a ode všech proroků a vykládal jim, co se na něj vztahovalo ve všech Písmech.

28 A přiblížili se k osadě, do které se ubírali, a on předstíral, že jde dál. 29 Ale oni ho přinutili se slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil“. I vešel, aby zůstal s nimi. 30 Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, požehnal, rozlámal a podával jim.

25. Starozákonní proroctví o Kristově zmrtvýchvstání jsou hlavně tato: Žl 15, 8-10: „Mám Pána na zřeteli stále; protože je mi po pravici, nebudu se viklat. Proto se raduje mé srdce a jásá má duše, ano i mé tělo odpočine bezpečně, protože nenecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý zakusil porušení.“ Iz 53, 8-10: „Boží služebník bude vidět potomstvo po dlouhé věky. Z toho, co vytrpěl, bude se těšit, nasycen bude radostí z toho, co zkusil.“ Jak by se tedy mohl těšit z obrovského utrpení za hříchy lidstva, o kterém předpovídal prorok, kdyby po něm a po své smrti neměl žít!

29. „Už se připozdívá“: možno brát v době již od 3 hodin odpoledne.

30. Z toho, že Pán požehnal chléb, lámal ho a podával, neplyne, že tu jde o eucharistii, ale bylo to spíše obyčejné občerstvení.

 

31 A otevřely se jim oči a poznali ho; on však od nich zmizel. 32 Tu si řekli vespolek: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma? „33 A vstali tu chvíli a vrátili se do Jerusalema, a nalezli pohromadě jedenáct a ty, kteří byli s nimi, 34 jak praví: „Pán skutečně vstal a ukázal se Šimonovi!“35 Také oni vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

36 Když o tom mluvili, stanul uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ 37 Byli však zděšeni a přestrašeni a domnívali se, že vidí ducha. 38 A řekl jim: „Proč jste poděšeni a proč vám vstupují na mysl pochybnosti? 39 Podívejte se mi na ruce a na nohy, že jsem to já! Dotkněte se mě a pohleďte, že duch nemá maso ani kosti, jak u mne vidíte, že mám.“ 40A po těch slovech jim ukázal ruce i nohy. 41 Když ještě pro samou radost nevěřili a žasli, řekl jim: „Máte tady něco k jídlu?“ 42 A oni mu podali kousek pečené ryby. 43 I vzal si a pojedl před nimi.

36-43. Ježíš se ukazuje apoštolům a úředníkům (Jan 20, 19-23).

44 A řekl jim: „Tato slova jsem vám mluvil, když jsem ještě býval s vámi: Musí se splnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech.“ 45 Potom jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmům, 46a řekl jim: „Tak je psáno, že Mesiáš musel trpět a třetí den vstát z mrtvých 47 a že má být kázáno v jeho jménu pokání a odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jerusalemem. 48 Vy jste svědci těch věcí. 49 A hle, já na vás posílám, co slíbil můj Otec. Zůstaňte tedy v městě, dokud nebudete opatřeni mocí z výsosti.“

50 Pak je vyvedl až do Bethanie, zvedl ruce a požehnal jim. 51 A když jim žehnal, odstoupil od nich a byl nesen do nebe. 52 Oni se mu poklonili a vrátili se do Jerusalema s velikou radostí. 53 A byli stále v chrámě a velebili Boha.

44-49. Ježíš po svém zmrtvýchvstání poučoval vícekrát apoštoly o tom, jak se na něm vyplnily Boží záměry, předpověděné už u proroků, pro spásu světa. Oni mají pokračovat v tom díle, až se jim dostane osvíceuí a síly od Ducha svatého. O tom vypravuje Lk ve Skt ap.

50-52. Nanebevstoupení Páně (Mk 15, 19).

52. Velmi se radovali pro Kristovo slavné vítězství a protože očekávali od něho pomoc z nebe.