JAN

O EVANGELIU SVATÉHO JANA

Předcházející tři evangelia patří k sobě. Shodují se v uspořádání veřejné činnosti Kristovy; ta u nich začíná křtem Kristovým, potom se soustřeďují na jeho činnost v Galileji (jako by trvala jen jeden rok), líčí pak jeho cestu do Jerusalema a končí Kristovým utrpením a zmrtvýchvstáním. Uvádějí často tytéž řeči Páně a ještě více zázraky Páně, a někdy v témže pořadí. Jindy je zase nápadné, jak souhlasí ve způsobu líčení a podání; někdy se vyjadřují i stejnými slovy. Jinak se však od sebe zase liší jak v popisu zázraků a jiných událostí, tak v zaznamenávání řečí a výroků Páně. Než ty odlišnosti nezastiňují řečenou shodu, naopak působí, že ještě více vyniká. Je prostě patrné, že evangelium Matoušovo, Markovo a Lukášovo vycházejí z jednoho základu. Tento jejich podivuhodný soulad i při tolika rozdílech možno dobře vidět, když je dáme vedle sebe v částech sobě odpovídajících. Takovým srovnáním nabudeme jasný přehled o jejich shodách a neshodách. Řecky se tomu říká synopsis. Odtud se vžil pro tato tři evangelia název: synoptická.

Když přejdeme od synoptických evangelií ke čtení evangelia podle sv. Jana, jsme jím uvedeni do nového, povzneseného prostředí, vytvořeného novými ději a hlavně řečmi a úvahami, které se ve způsobu podání liší od řečí Páně u synoptiků. Snad je to tím, že synoptikové zachycují působení Kristovo v Galileji ve styku s obyčejným lidem, kdežto Janovo evangelium si všímá jeho činnosti v Judsku, v Jerusalemě, středisku to vyšší náboženské kultury. Je to pravda, ale k osvětlení celé otázky to nestačí.

Onu rozdílnost lépe vystihli staří spisovatelé, na př. už Klemens AI. (zem. 215), když nazývá synoptická evangelia „tělesnými“ a čtvrté evangelium „duchovním“, totiž v tom smyslu, že synoptikové podávají spasitelnou činnost Kristovu lidským smyslům jaksi blíže a ona že je více zaujímá a naplňuje po této stránce, kdežto čtvrté evangelium zase zavádí mysl k samému prameni spasitelné činnosti Kristovy, k jeho božství, u něho prodlévá a odtud se na vše dívá. Ovšem nesmí se zde upřílišovat a brát vše jednostranné, jinak zůstane skryt duch synoptických evangelií a hlavně reálnost evangelia čtvrtého. U čtvrtého evangelia lze se toho vyvarovat i tím, že se ukáže nejprve na osobnost jeho spisovatele.

Mnohých zpráv o spisovateli možno nabýt ze samého evangelia. Je to Žid, neboť užívá aramejských slov, která čtenářům vysvětluje (rabbi, rabboni, Mesiáš, Siloe, a j.), píše o židovských zvycích, obřadech a svátcích takovým způsobem, jako by v nich žil a uvádí místa ze Starého Zákona podle hebrejského textu. Dále z toho, že dobře zná jak zeměpis Palestiny a místopis Jerusalema (srov. 4, 5. 6. 11; 5, 2..; 10. 23 a j.), tak způsob jednání farizeů a sadduceů, třeba usuzovat, že žil v Palestině. Spisovatel byl očitým svědkem toho, co vypravuje; praví to sám o sobě (l, 14; 19, 35; 21, 24) a projevuje to přesnou znalostí, na př. časových okolností, když udává přesnou hodinu (4, 6. 52), a jiných podrobností (1, 35-41; 20, 4-10).

Z 20, 2 se dovídáme, že spisovatel je učedník, kterého miloval Ježíš; požívá u Ježíše obzvláštní důvěry (13, 23; 19, 26; 21, 7). Tento učedník přísluší do apoštolského sboru, neboť byl přítomen poslední večeři, které se zúčastnili jen apoštolově. Tento apoštol nemůže být nikdo jiný leč Jan, miláček Páně. Je přece nápadné, že v evangeliu nejsou výslovně jmenováni synové Zebedeovi, Jakub a Jan, ani jejich matka Salome, ačkoliv oba dva patřili s Petrem k trojici apoštolů, kterou Ježíš Kristus zvláště vyznamenával. Kromě toho se na počátku Církve Petr a Jan ukazují jako dva apoštolově, kteří společně vystupují a k sobě zvláště náleží (Skt ap 1, 13; 3, 1-3; 4, 13. 19; 8, 14). Tedy i onen apoštol, kterého Ježíš zvláště miloval a který je Petrovým důvěrníkem ve čtvrtém evangeliu (13, 24-26; 18, 16; 20, 2-9; 21, 7), nemůže být leč Jan, který jako spisovatel tohoto evangelia se skrývá za oním „učedníkem, kterého miloval Ježíš“.

Jen tak si také dovedeme vysvětlit, že čtvrté evangelium, které má odlišný ráz od synoptických evangelií, bylo přijato křesťanskými obcemi za pravé a spolehlivé evangelium, jak o tom máme zprávy již z první polovice 2. století (sv. Ignác Ant., + 107 n. 115; Papias z Hierapole, + 125, a j.). Jiné zprávy zase výslovně jmenují Jana jako spisovatele (fragment Muratoriho z r. 180; sv. Irenej, + 202; sv. Klement Al., + 215). Takové doklady nepocházejí z jednoho pramene a místa, ale z různých míst, takže možno mluvit o všeobecném uznání Jana za spisovatele tohoto evangelia koncem druhého století a ve stoletích dalších.

Jan pocházel z Bethsaidy na severním břehu Genesaretského jezera. I se svým bratrem Jakubem pomáhal otci Zebedeovi v rybaření. Rodina nebyla chudá. Jejich matka Salome náležela k oněm svatým ženám, které doprovázely Pána a přispívaly mu ze svých statků (Mt 28, 56; Lk 8, 3). Oba bratři patřili k prvním čtyřem následovníkům Páně a učedníkům (Mt 4, 18-22) a požívali s Petrem zvláštní důvěry Ježíšovy (Mk 5, 37; 9, 2; 13, 3; 14, 34). Oba se vyznačovali ohnivou povahou, kterou Pán musel usměrňovat, aby nepřešla v nerozvážnost (Mk 9, 38; Lk 9, 54; Mt 20, 22); pro ni byli Ježíšem přezváni na „syny hromu“ (Mk 3, 17). Přesto je Pán velmi miloval, zvláště Jana; k němu se Kristova láska zvláště nesla, takže se mohl prostě nazývat „ten učedník, kterého miloval“. Jeho duše byla otevřena této lásce a slovům, které Ježíš Kristus pronášel. Jeho čistá mladistvá mysl si libovala v přítomnosti toho, který měl všechnu pravdu a život. Po smrti Páně zaujímá po Petrovi první místo v křesťanské obci v Jerusalemě. Ještě na jerusalemském sněmu kol. r. 50 je čítán k sloupům Církve (Gal 2, 9). Z Jerusalema odešel před r. 57-58, neboť když tam přišel apoštol Pavel, není zmínky ani o Janovi, ani o Petrovi, ale je tam jen apoštol Jakub Ml. (Skt ap 21, 18). Podle většiny starých spisovatelů se Jan odebral do Malé Asie a působil tam zvláště v Efesu, kde také zemřel.

Podle zpráv, které máme prozatím po ruce, vzniklo jeho evangelium v samém Efesu. Sepsal je v době, kdy už byla napsána a známa evangelia synoptická, tedy jistě ne před r. 70. Přesnou dobu je těžko udat. Jan zemřel na začátku vlády Trajánovy (98-117). Jestliže druhá kniha Janova, totiž kniha Zjevení, byla napsána dříve a za císaře Domiciána (zemř. 96), pak evangelium mohlo mít původ kolem r. 100. Je však možné, že bylo napsáno mnohem dříve.

Jan napsal evangelium proto, aby přivedl čtenáře k víře, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš a Syn Boží, jak sám praví v 20, 21. Má to být dokonalejší víra, která se totiž zakládá ne na vnějších zázracích, ale na slovech Páně. Taková víra znamená úplné odevzdání ducha a srdce Ježíši Kristu, který nás přišel spasit.

Tuto víru lze sledovat v celém evangeliu. Po slavnostním úvodě 1, 1-18 ukazuje evangelista, jak za veřejné činnosti Kristovy víra v něho byla přijímána jedněmi a odmítána jinými; jak se zdokonalovala u jedněch a jak se proti ní zase zatvrzovali druzí. - Evangelium má pak tyto části: 1. Jan vydává svědectví o Kristu; víra se v mnohých ujímá, ale jest ještě nedokonalá (1, 19-4). 2. Víra u mnohých jak v Jerusalemě, tak v Galileji prochází zkouškou; odvracejí se od Krista, ano, zaujímají k němu nepřátelský postoj, ale ti, kteří vytrvali, projevují Kristu tím větší oddanost (5-6). 3. Přichází k veřejnému utkání s představenými židovského náboženství v Jerusalemě ; při tom se ukáže zlá vůle v jedněch a ještě větší oddanost víře u jiných (7-10). 4. Po vzkříšení Lazarově nepřátelé Ježíšovi se rozhodnou zabít jej, kdežto lid ho oslavuje jako Mesiáše (11-12). 5. Ježíš dává bohaté poučení učedníkům a modlí se za ně (13-17). 6. Utrpení Páně (18-19). Zmrtvýchvstalý Ježíš se ukazuje v Jerusalemě a v Galileji (20-21).

V rozdělení látky evangelia mají také značnou důležitost rozličné židovské svátky (2, 13; 4, 35; 5, 1; 6, 4; 7, 2; 11, 55). Z těchto časových údajů též plyne, jak dlouho trvala veřejná činnost Kristova. Ne jen jeden rok, jak by se mohlo zdát podle synoptiků, nýbrž aspoň dva a půl roku, nebo i přes tri roky, a Jan jako by chtěl to nesprávné zdání u čtenářů, u nichž předpokládá znalost synoptiků, opravit. Tato snaha (totiž přesněji poučit čtenáře synoptiků o některých věcech) se projevuje i jinde, na př. v tom, že zázrak v Káně Galilejské byl první zázrak Kristův.

Co se slohu týče, spisovatel nemiluje dlouhé věty, navzájem podřaděné, ale věty prosté; klade je vedle sebe pomocí prosté spojky „a“, jak to vyhovuje semitskému duchu. Jinak je sloh velmi slavnostní. Vypravování jsou mnohdy hodně živá, na př. rozmluva se Samaritánkou, až dramatická. V řečech Páně, které Jan zaznamenává, není velká slovní rozmanitost. To nejsou řeči jako u synoptiků, u nichž Pán užívá hodně názorných podobenství. Řeči u Jana mají poměrně málo konkrétních výrazů; většinou v nich převládají výrazy odtažité, jako pravda, svědectví, život; ty se často v evangeliu vracejí. Je to ve shodě s celkovým rázem evangelia, které je z velké části dílem úvahovým, jak to činí theolog.

Tato převládající úvahová stránka evangelia se projevuje i při líčení rozličných událostí. Evangelista je nezaznamenává jen pro ně samé, nýbrž proto, aby mu posloužily za východisko k úvaze o Kristově poslání. Události mají nejen cenu jako historická skutečnost, ale skrývají v sobě tajemný smysl, který je ukazován a rozvíjen jak v řečech Páně, tak ve vlastních úvahách evangelistových. Ale vyvozovat z toho, že události v evangeliu vypravované jsou pouhé symboly bez dějinného podkladu, znamená tvrdit něco proti samému podání těch událostí, které vykazuje takové přesvědčivé podrobnosti místní, časové a nábožensko-kulturní ze života a prožívané spisovatelem. Netřeba proto tak zdůrazňovat úvahovou stránku evangelia, aby to bylo na újmu jeho historické ceny. Evangelium bylo napsáno apoštolem Janem, který byl svědkem života Kristova; proto nám mohl také sdělit některé podrobnosti, které bychom odjinud nevěděli, na př. dobu trvání veřejné činnosti Kristovy, den Ježíšovy smrti a některé podrobnosti z jeho utrpení.

Co se týče řečí Páně, které obsahuje evangelium, je pravda, že se liší od způsobu řečí Páně u synoptiků. U nich jsou slova Páně opakována tak, podle možnosti, jak byla Pánem doslova pronesena, kdežto řeči Páně, zaznamenané Janem, nejsou vždy jen přesně opakovaná slova. Jan byl učedník, který byl nejblíže mysli a srdci Páně za jeho pozemského života. Co Pán řekl a učinil, to zanechalo nesmazatelný dojem a odraz v mysli a v srdci mladého Jana. Než napsal evangelium, mnoho o nich uvažoval a připomínal si je pod tímto zorným úhlem: Ježíš je Syn Boží, který nám přinesl život. Tento nový život je nám nabízen od milosrdného Boha jako dar, a to v Ježíši Kristu; on jako Syn Boží má v sobě věčný život, a ten sděluje nám. Abychom se ho stali účastni a v přijatém životě prospívali, k tomu je třeba víry, jejíž požadavek je v celém evangeliu různě zdůrazňován.

To třeba mít na mysli při posuzování řečí Páně ve čtvrtém evangeliu. Ano, jsou to řeči Ježíše Krista, jsou to Kristovy myšlenky; Jan je však často říká výslovněji, než byly proneseny.

                                                                                                                  

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO JANA

1 Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo Slovo. 2 To bylo na počátku u Boha. 3 Vše povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo.

1, 1-5. Slovo ve svém vztahu k Rohu, světu a lidem.

1. Počátkem se tu rozumí naprostý počátek, počátek před všemi počátky, což se rovná věčnosti božského bytí. V něm „bylo „Slovo, ne stalo se. Názvu „Slovo“ užívá o Ježíši Kristu v jeho božském bytí jen sv. Jan, a to pouze v tomto úvodu do evangelia (v 1.14) a pak ve Zjev 19, 13, velmi pravděpodobně i v 1 Jan I. I. Jako sv. Pavel nazývá Krista „obrazem Božím „(2 Kor 4, 4), „Boží mocí a moudrostí“ (1 Kor 1, 24), aby vyjádřil jednak jeho božskou přirozenost ve způsobu jejího sdílení od Boha Otce, jednak jeho účast při stvoření světa, - tak i Jan ho nazývá Logos-Slovo, aby poučil o jeho vztahu k Bohu v rovnosti přirozenosti přirovnáním k lidskému duchu, z kterého vychází myšlenka Šili vnitřní slovo. Každé slovo zjevuje život ducha, a tak i Slovo zjevuje život Boží. Zjevuje ho dokonale, protože sdílí s Bohem touž přirozenost, jak slavnostně evangelista prohlašuje: „a Bůh bylo Slovo.“

2. Vztah Slova ke stvoření je určen jeho úkolem při něm: být vzorem, podle kterého Bůh všecko stvořil a bez něhož nic nemůže stvořit, jako umělec nemůže nic vytvořit, nepoj al-li dílo předem ve svém rozumu. Naprosto nic nebylo stvořeno bez této součinnosti Slova (1 Kor 8, 6; Kol 1, 15-17; Žid 1, 2-3 a j.).

4 V něm byl život, a ten život byl světlo lidí. 5 A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepojala.

6 Byl jeden člověk poslaný Bohem, jeho jméno bylo Jan.

4-5. Slovo má v sobě život, který je světlo, když se zjevuje lidem. Jako o smrti se říká, že je to temnota, tak zase o životě, že je to světlo. Lidé před vtělením Slova byli jako tma, protože byli v hříchu, duchovně mrtví, od Boha odvrácení. Přesto jim Slovo zjevovalo svůj život, pokud byl dán všem lidem do srdce zákon, jak mají žít podle Boha. Ale lidstvo se bránilo tomuto vlivu z nebe, ano usilovalo překonat ho svým životem proti Božímu zákonu čili temnotami, duchovní smrtí. Než tato Bohu nepřátelská moc nemohla zabránit vlivu Slova na lidstvo, hříšnost nezvrátila všude a všechen Boží zákon.

6... Jan, hebrejsky Jochanan, t. j. „Bůh je milostivý“, nevystoupil veřejně pro sebe, nýbrž kvůli Světlu, aby o něm svědčil, kdo je. Svědectví je třeba k víře, je to cesta k ní, víra se o ně opírá. V evangeliu se často vyskytuje obrat: „skutky a slova svědčí „o Kristu. Zde Jan svědčí, a tak připravuje cestu k víře v přicházejícího Mesiáše. Jen to byl Janův úkol. Světlo byl někdo jiný. Ne, že by Jan byl světlo nepravé; byl světlo nedokonalé.

7 Ten přišel na svědectví, aby svědčil o světle, aby všichni skrze něj uvěřili. 8 On nebyl světlo, měl jen svědčit o světle.

9 Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět. 10 Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. u Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali. 12 Ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, 13 kteří se nezrodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

9-13. Světlo přichází; jak je přijímáno.

9. „Pravé světlo“, od něhož Jan, později nazvaný lampou (5, 35), světlo přijal, je Slovo, které se přicházelo vtělit. Jan byl tedy světlo nedokonalé a měl jen připravit na zjevení dokonalého náboženství skrze vtělené Slovo.

10-11. Už v 5 obsahuje něco tragického v lidstvu vzhledem k blahodárnému působení Slova na ně. Tady se smutný tón zesiluje: svět-lidstvo neuznává toho, jemuž vděčí za svou existenci. Tragika vrcholí v národě, který si Bůh vyvolil, ale který odmítl dar Bohem mu podávaný, Mesiáše.

12-13. Židé vcelku odmítli Krista, zato v něj uvěřili pohani. Než ať už je to kdokoli, kdo v něj uvěří, dostane se mu práva být přijat od Boha za syna, aby stále vzrůstal v duchovní podobnosti a dokonalostí s nebeským Otcem. ´Lidé se stávají Božími dětmi tím, že se připodobňují Bohu, a proto jsou Boží synové trojím způsobem. Za první vlitou milostí, takže kdo má posvěcující milost, stává se Božím synem. Za druhé se připodobňuje Bohu dokonalostí ve skutcích, protože kdo koná spravedlivé skutky, je Boží syn. Za třetí se připodobňuje Bohu dosažením slávy ´(sv. Tomáš Akv.). Toto zrození se děje způsobem duchovním, a ne tělesným, jak evangelista vysvětluje tím, že vylučuje příčiny zrození tělesného: krev, t. j. z lidského semene, vůle těla čili přirozený pud a žádost, vůle muže jako vznešenější příčina mravní. Bůh sám svou milostí nás povyšuje do stavu svých dětí a činí nás účastníky své přirozenosti (2 Petr 1, 4).

14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A patřili jsme na jeho slávu, slávu, jakou má Jednorozený od Otce, plný milosti a pravdy.

14-18. Vtělení Slova, přináší milost a pravdu.

14. Vznešená důstojnost Božího synovství se vysvětluje tím, že se snížilo Slovo k tělu, když je vzalo na sebe, a stalo se smrtelným člověkem podrobeným utrpení. Slovo, které bylo od věčnosti, Bůh, přijalo i lidskou přirozenost v čase. Slovo, druhá božská osoba, neměnitelná sama v sobě, zahrnula do sebe lidskou přirozenost podrobenou změně. Zůstalo Bohem a stalo se člověkem. Tím se přiblížilo lidstvu, aby mu co nejvíce umožnilo přijmout dobrodiní života, čili světla. - „Přebývalo“ či lépe „učinilo si stan mezí námi“: podobně jako v starozákonní době Bůh přebýval ve stánku zhotoveném podle rozkazu daného Mojžíšovi, tak i Slovo-Bůh v lidské přirozenosti se ubytovalo mezi lidmi. Sláva tohoto přebývání je daleko větší a lidem se více přiblížila, vždyť na sebe vzatou lidskou přirozeností Bůh projevuje navenek svou přítomnost, moudrost a působení. Evangelista podává zážitek tohoto zjevujícího se božství slovy: „patřili jsme na jeho slávu...“, totiž v jeho slovech, zázracích, proměnění na hoře (2 Petr 1, 17). Je to sláva, jaká náleží jednorozenému takového Otce, sláva rovná slávě Otce, který ji dal celou milovanému Synovi ve věčnosti zrozenému a potom v čase vtělenému. I v lidské přirozenosti má výsady a slávu Jednorozeného, neboť je plný milosti, přízně a věrnosti lidem a dárce nového života v posvěcující milosti a doprovázejícími ji ctnostmi a dary (16), a plný pravdy čili Božích tajemství, která oznámí lidem.

15 Jan o něm svědčí a volá: „O tomto jsem řekl: Ten, který přichází po mně, předešel mě, neboť byl dříve než já“. 16 My všichni jsme zajisté přijali z jeho plnosti, a to milost [na milost.

15. „Který přichází po mně“, totiž časově, ve veřejném vystoupení a kázání. „Předešel mě „ve smyslu mravním, totiž svou důstojností je přede mnou, „neboť byl dříve než já jako Slovo, které bylo od věčnosti a je ve věčnosti. Jan tedy vyznává v Kristu Mesiáše, který existoval dříve, než se objevil mezi lidmi.

16. „Milost na milost“: tím chce vyjádřit dárcovu štědrost a její vzrůst ve věřících: po menší milosti přichází milost větší. Vtělený Boží Syn je pro svou božskou přirozenost nevyčerpatelný, takže může stále a stále rozdávat milosti.

17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,] milost a pravda byla dána skrze Ježíše Krista. 18 Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který je v Otcově lůně, ten o tom vypověděl.

17. Zákon jenom nařizoval a ukládal břemena, kdežto milost je vnitřní dar, který člověku pomáhá. Zákon byl jen stín Božích tajemství a Božího života; ta měla být zjevena a dána až v době novozákonní, která je takto doba pravdy a skutečnosti.

18. Nikdo ze smrtelníků, proroků a filosofů neviděl Boží podstatu, a proto nemůže o ní poučit jako o něčem viděném a prožitém. To však učinil Ježíš Kristus, který je Bůh a jako Syn zná všechna Otcova tajemství a prodlévá v jeho nejvroucnější lásce i jako vtělený Syn.

Předmluva (v 1-18) uvádí čtenáře do čtvrtého evangelia, kde se spisovatel snaží zachytit projevy Kristova božství. Je to předmluva plná nejhlubších pravd o Božím Synu, podaných prostým slohem. Třeba uvážit každé slovo, chce-li kdo zakusit tu výši, kam až vede evangelista, totiž k Bohu samému v jeho vnitřním životě se Synem, a pochopit tu hloubku jeho snížení až k tomu, že vzal na sebe smrtelnou lidskou přirozenost. Už tady se musíme zastavit v úvaze o působení Slova jednak při stvoření veškerenstva, jednak v jeho mravním působení na lidstvo, které vrcholí ve vtělení, jež bylo uskutečněno pro to, aby se lidstvo stalo účastným božského života. Kdo porozumí této předmluvě, získá klíč k chápání celého evangelia, protože v něm se vlastně jen rozvíjejí pravdy v ní obsažené. Je to vidět i z toho, že výrazy z předmluvy, jako: život, světlo, svědčit, milost, pravda se velmi často vracejí v Janově evangeliu.

19 A toto je Janovo svědectví, když Židé z Jerusalema poslali k němu kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi? „20 I vyznal a nezapřel, a vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ 21 I zeptali se ho: „Co tedy? Jsi Eliáš?“ A řekl: „Nejsem“. „Jsi prorok?“ A odpověděl: „Ne.“ 22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme odpovědět těm, kteří nás poslali. Co pravíš sám o sobě? „23 Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti:´Spravte cestu Páně', jak řekl prorok Izaiáš“. 24 A ti vyslaní byli z farizeů.

19-28. Jan oznamuje Mesiáš ú v příchod.

21. Podle židovského očekávání se objeví prorok Eliáš, aby připravoval na hrozný den Hospodinova příchodu k všeobecnému soudu. Jan popřel, že je Eliáš. A dále Janova příprava se týká milostiplného příchodu Vykupitelova.

25 A tázali se ho takto: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani prorok? „26 Jan jim odpověděl takto: „Já křtím vodou. Ale mezi vámi stojí někdo, koho vy neznáte, 27 ten totiž, který přichází po mně, kterému nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku.“ 28 To se stalo v Bethanii za Jordánem, kde Jan křtil.

29 Druhý den vidí Ježíše, jak k němu přichází, a praví: „Hle, Boží beránek, který snímá hřích světa!

25. Není to jen křtění samo, ale to, že Jan svým kázáním a křtem vyvolal takové linutí mezi Židy, že by mohlo vést k domněnce, že už je tu nové Boží království, které má založit Mesiáš. Jestliže však Jan ten Mesiáš není, jaký smysl má jeho veřejná činnost? Z Janovy odpovědi (26-27) mohli pochopit, že on jen nábožensky připravuje lid na Mesiáše, ten však že už v národě žije.

29-34. Jan ukazuje na pravého Mesiáše.

29. Označení Ježíše Krista jako Božího beránka připomíná předpověď proroka Iz 53, 7: „Obětoval se, protože sám chtěl, a neotevřel svých úst..., jako beránek před tím, kdo ho stříhá, bývá němý, neotevřel svých úst.“Je tady předpověděna Kristova trpělivost k současníkům, kteří mu ztěžovali vykonávání jeho poslání. Toto Kristovo utrpení bude pro ně ke zkáze, ale pro ty, kdo v něj uvěří, bude spása. Evangelista Jan, který stál pod křížem, viděl v tom označení „Boží beránek „velikonočního beránka, který se obětoval za hříchy světa.

30 O tomto jsem řekl: Po mně přichází muž, který mě předešel, neboť byl dříve než já. 31 A já jsem ho neznal, ale proto jsem já přišel křtít vodou, aby byl zjeven Izraeli“. 32 A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem Ducha sestupovat jako holubici z nebe a zůstal na něm. 33 A já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ´Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, ten křtí Duchem svatým´. 34 A já jsem uviděl a vydal svědectví, že toto je Boží Syn.“

35 Druhý den opět (tam) Jan stál a dva z jeho učedníků. 36 Když spatří Ježíše, jak jde kolem, řekne: „Hle, Boží beránek!“37 Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.

31. Jan připravoval na příchod Mesiáše jako na příchod hrozného, vševědoucího soudce (Mt 3, 7-11); to bude ovšem až při druhém příchodu na konci světa. Ale při křtu Páně poznal, že tento nejvyšší soudce bude nejdříve nevinná oběť za hříchy světa. Jeho příchod tedy nevzbuzuje hrůzu, ale nové velké naděje. V tom smyslu Jan řekl: „A já jsem ho neznal...“ Tyto chvíle, kdy Jan Křtitel představil svým posluchačům Mesiáše v pravém světle, znamenaly vyvrcholení jeho povolání a největší radost.

33-51. První Ježíšovi učedníci.

38 Když se Ježíš obrátil a spatřil, že jdou za ním, řekne jim: „Co hledáte? „A oni mu řekli: „Rabbi - to znamená učiteli -, kde bydlíš? „39 Praví jim: „Pojďte se podívat!“Šli tedy a viděli, kde bydlí; a ten den zůstali u něho. Bylo kolem deseti hodin.

40 Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra.41 Ten vyhledá nejprve svého bratra Šimona a řekne mu: „Nalezli jsme Mesiáše „- což znamená Pomazaný. 42 Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš se na něj zadíval a řekl: „Ty jsi Šimon, Janův syn. Budeš se jmenovat Kefas“, což znamená Petr-Skála.

43 Nazítří se rozhodl odejít do Galileje, a nalezne Filipa. A Ježíš mu řekne: „Pojď za mnou!“- 44 Filip byl z Bethsaidy, města Ondřejova a Petrova.

39. Přesné označení hodiny jakož i jiné podrobnosti v této části ukazují, že pisatel těchto řádků byl sám při těchto událostech. A není to nikdo jiný než apoštol Jan. - „Kolem deseti“, t. j. podle našeho počítání asi ve 4 hod. odpoledne.

42. Změnou jména si Ježíš Petra přivlastňuje. Tím novým jménem nechce vystihnout Petrovu povahu, nýbrž určuje tím jeho budoucí úkol v novém Božím království.

- 45 Filip vyhledá Nathanaela a řekne mu: „Našli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a Proroci, Josefova syna Ježíše z Nazareta.“ 46 A Nathanael mu řekl: „Z Nazareta může být něco dobrého? „Filip mu řekne: „Pojď a podívej se!“47 Ježíš spatřil Nathanaela, jak k němu přichází, a praví o něm: „Hle, pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ 48 Nathanael mu řekne: „Odkud mě znáš? „Ježíš odpověděl a řekl mu: „Dříve než tě zavolal Filip, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.“ 49 Nathanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi izraelský král!“

46. Nazaret, nepatrná a bezvýznamná vesnice, nemohla být přece místem původu očekávaného krále nad Izraelem a celým světem! Snad se ani netěšil dobré pověsti v okolí. (Kána je 10 km na východ od Nazareta.)

48. Totiž: viděl jsem, kde jsi, když tě Filip zavolal pod fíkovníkem. Říká tím však ještě více, totiž, že Ježíš věděl, co tam Nathanael vnitřně prožíval; snad uvažoval o Mesiáši, který má už přijít, a o těch myšlenkách mohl vědět jen Nathanael sám. To ho přimělo k víře, že má před sebou slíbeného Vykupitele; nazývá ho Božím synem, což platilo o každém izraelském králi, a zvláště o nejslavnějším slíbeném králi, o Mesiáši, který se ukáže jako skutečný Boží Syn. - Nathanael je totožný s apoštolem Bartolomějem.

50 Ježíš mu odpověděl: „Že jsem ti řekl: ´Viděl jsem tě pod fíkovníkem´, věříš? Uvidíš větší věci než toto.“ 51 A řekne mu: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

51. Vzpomínka na patriarchu Jakoba, který na svém útěku před Esauem viděl ve snu anděly sestupovat z nebe a vystupovat po žebříku do něho, posloužila Kristu k tomu, aby ukázal, jak i on ve své činnosti bude ve stálém spojení s nebem. Už nyní to viděli, když věděl skryté věci, a uvidí teprve při jeho zázracích a učení, jak je s ním stále Bůh.

2 A třetí den byla svatba v galilejské Káně, a byla tam Ježíšova matka. 2 Na svatbu byl pozván i Ježíš a jeho učedníci. 3 A když se nedostávalo vína, Ježíšova matka mu praví: „Nemají víno!“

2, 1-11. Ježíšův první zázrak.

1-2. Maria přišla snad pro svůj příbuzenský vztah k snoubencům. Nathanael, o kterém byla předtím řeč, pozval asi Ježíše a učedníky. Všeobecně se má za to, že Ježíš Kristus svou přítomností posvětil manželský stav. - „Ježíšova matka „: byl to na Východě způsob velmi čestný, když místo ženina vlastního jména se uvedlo:´; matka toho a toho.“

3. Svatební veselí trvalo obyčejně sedm dní (Gn 29, 27; Sdc 14, 10.12.17; Tob 9, 12). A protože snad přišlo více nečekaných hostí, ke konci už nebylo vína a s ním zmizela i veselá nálada. Trapné situaci chce zabránit pozorná a soucitná Maria; svou starost svěřuje s důvěrou svému synovi, protože o něm ví, kdo je. - Jsou důvody i pro čtení: „Neměli víno, protože víno pro svatbu bylo vyčerpáno; tehdy mu praví Ježíšova matka.“

4 A Ježíš jí řekne: „Co mně a tobě, ženo? Moje hodina ještě nepřišla.“ 5 Jeho matka řekne služebníkům: „Cokoli vám řekne, udělejte!“

4. Osloveni „ženo „není ponižující, nýbrž čestné a uctivé jako s kříže (Jan 19, 26; 20,13.15), známé i ze světského písemnictví: u Homéra a u Sofokla na př. se jménem „žena“ označuje královna; císař Augustus tak jmenoval Kleopatru. - Zdá se, že Kristova slova přímo neodmítají matčinu prosbu, nýbrž se jimi spíše vyjadřuje nedorozumění. Ježíš totiž má odstranit onu tíživou situaci, ale to bez zázraku nejde. Než o tom nerozhoduje on, má-li se již projevit se svou zázračnou mocí. To je už předem stanoveno. Jako Maria je závislá na synově zázračné moci, tak on je zase závislý v jejím projevení na vůli Otcově. Mariina prosba může být vyplněna jen pod tou podmínkou, že je už tady Otcem stanovená chvíle, kdy má začít, a takto se ukázat jako Mesiáš se svou zázračnou mocí. Z tónu pak a ze způsobu, jak k ní tato slova promluvil, a také z výrazu jeho tváře Maria poznala, že ta chvíle přišla. Proto šla hned ke služebníkům a řekla jim, aby všechno zařídili, jak si to její syn bude přát, i kdyby se jim to zdálo divné. Tedy i toto bylo v Božím plánu, že Ježíš udělá první zázrak na přímluvu své matky. Tak se to stalo tady a tak se to bude dít v řádu milosti k dobru věřících v celé budoucnosti Církve.

6 A bylo tam šest velkých kamenných džbánů k očišťování podle židovského obyčeje, a každý z nich na dvě až tři míry. 7 Ježíš jim řekne: „Naplňte džbány vodou!“A naplnili je až dovrchu. 8 A řekne jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“A oni donesli. 9 Když správce svatby okusil vody proměněné ve víno, a nevěděl, odkud je, služebníci však, kteří čerpali vodu, to věděli, zavolá správce ženicha 10 a praví mu: „Každý člověk nejdříve podává dobré víno, a až se podnapijí, potom to špatnější. Ty jsi však zachoval dobré víno až dosud.“

11 Tím učinil Ježíš v galilejské Káně počátek zázraků a zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. 12 Potom sestoupil do Kafarnaa on a jeho matka i jeho bratři a jeho učedníci. A zůstali tam nemnoho dní.

6. Míra attická, kterou má spisovatel nejspíše na mysli, obsahovala kolem 40 1. Takové hliněné a někdy kamenné nádoby sloužívaly k uchování vína, oleje a mnohdy i obilí.

9. Správce svatby měl na starosti dobrý průběh celé slavnosti. Ochutnával i víno a podle potřeby do něho míchal vodu.

11. Více totiž přilnuli vírou ke Kristu.

13 Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš šel vzhůru do Jerusalema. 14 A nalezl v chrámě ty, kteří prodávali býčky, ovce a holuby, a penězoměnce sedět. 15 Tu si udělal z provázků důtky, vyhnal všechny z chrámu, i ovce a býčky, penězoměncům pak rozházel drobné a stoly zpřevracel 16 a prodavačům holubů řekl: „Odneste to odtud! Nedělejte z domu mého Otce obchodní dům!“ 17Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost o t v u j dům mě stravuje. 18Židé mu proto na to řekli: „Jaké znamení nám ukážeš, že to můžeš dělat?“ 19 Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho postavím.“ 20 Židé tedy řekli: „Šestačtyřicet let se budoval tento chrám, a ty ho postavíš ve třech dnech?“

13-22. Vyčištění chrámu (Mt 21, 12-17; Mk 11,15-19; Lk 19,45-48).

14. Není to vlastní chrám, nýbrž prostranství kolem něho, uzavřené sloupořadími. Ačkoliv na ně mohli vkročit i pohani, přece patřilo k chrámu, a proto to bylo místo posvátné. Prodávali tam poutníkům zvířata k oběti a vyměňovali jim cizí peníze za chrámový peníz sikl. Kazdy Izraelita totiž byl po 20. roce zavázán platit ročně půl siklu jako chrámovou daň. Srov. i pozn. k Lk 19,45-46.

20. Židé nepochopili, že Ježíš mluví o vlastním těle, které oni jednou usmrtí, ale on je vlastní mocí zase oživí. Myslili na chrám, který Herodes začal úplně přestavovat r. 19 př. Kr. Tedy toto vyhnání z chrámu se mohlo stát r. 28 po Kr. před velikonocemi.

21 On však mluvil o chrámu svého těla.

22 Když tedy vstal z mrtvých, rozpomněli se jeho učedníci, že to pravil, a uvěřili Písmu a slovu, které Ježíš řekl.

23 Když byl v Jerusalemě o velikonočních svátcích, mnoho jich v něj uvěřilo, když viděli zázraky, které činil. 24 Ježíš sám se jim však nesvěřoval, neboť znal všechny 25 a nepotřeboval od nikoho osvědčení o člověku; sám totiž věděl, co je v člověku.

 

3 Mezi farizeji byl jeden člověk jménem Nikodém, židovský předák. 2 Ten přišel k němu v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha, protože nikdo nemůže dělat taková znamení, jaká děláš ty, není-li s ním Bůh.“

23-25. Povrchní obrácení v Jerusalemě.

24. Ježíš věděl, že víra těchto lidí v jeho mesiášské poslání je ještě nestálá a znetvořována očekáváním politického osvobození, a ne duchovního. Proto se zdráhal svěřovat jim tajemství svého učení. Měli už jakési počátky víry, ale byly tak slabé, že by nesnesli některá tajemství jeho poslání, ku př. že má umřít.

3, 1-15. Nikodémova rozmluva s Ježíšem o znovuzrození.

3 Ježíš mu odpověděl: „Vpravdě, vpravdě ti pravím: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže vidět Boží království“. 4 Praví mu Nikodem: „Jak se může člověk narodit, když je stařec? Což může po druhé vejít do matčina lůna a narodit se?“ 5 Ježíš odpověděl: „Vpravdě, vpravdě ti pravím: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. 6 Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z ducha, je duch. 7 Nediv se, že jsem ti řekl: ´Je třeba, abyste se znova narodili´. 8 Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

3. Možno i přeložit: „Nenarodí-li se kdo shůry“, t. j. z nebe; ale smysl je stejný, protože zrození z nebe je nutně nové zrození a nové zrození nemá ceny, není-li z nebe neboli od Boha. „Vidět Boží království“: mít je a zakoušet jeho dobra.

3. Kristova slova se mají vykládat o křtu svatém, protože působí znovuzrození. Voda a Duch jsou dva činitelé, kteří je působí zároveň. Teprve křtem se stává člověk členem Božího království a účastníkem jeho duchovních dober.

8. Jako v přírodě se vyskytují účinky, a přece nevíme jejich příčinu (na př. stromy se hýbou větrem, a přece vítr nevidíme ani nevíme, odkud přichází a kam jde - tak se to jeví obyčejnému posuzovateli ), tak i v nadpřirozeném řádu věřící svými skutky ukazuje, že má v sobě nový život, a přece ho nelze vidět a smysly zachytit; proto se však nemůže tvrdit, že by tu nebyl.

9 Nikodém mu na to řekl: „Jak se to může stát? „10 Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel v Izraeli, a nevíš to? 11 Vpravdě, vpravdě ti pravím: Co víme, o tom mluvíme, a co jsme viděli, o tom svědčíme, ale naše svědectví nepřijímáte. 12 Jestliže jsem vám řekl pozemské věci, a nevěříte, jak uvěříte, až vám budu mluvit o nebeských?

10. Vždyť už prorok Ez 36, 25-20 praví: „A dám vám nové srdce a vložím vám do nitra nového ducha, odejmu vám z těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. A vložím svého ducha do vašeho nitra.“ O vylití Ducha mluví prorok Joel 2, 28-29. I rabíni užívali obratu „nové stvoření člověka“ o očištění od hříchů.

12. „Pozemské věci“: jsou to tajemství spásy, která se dějí v člověku a s člověkem tady na zemi, aby měl v sobě nadpřirozený život. „Nebeské věci „jsou tajemství života Božího, jako tajemství nejsvětější Trojice. Také o nich může Ježíš mluvit, protože on sice vtělením sestoupil z nebe, ale tím nepozbyl stálého spojení s nebem, s Otcem, u něhož je stále pro svou božskou osobu i přirozenost.

„Být vyzdvižen“, totiž na kříž, aby přinesl smírnou oběť za lidstvo. Jako byli na poušti uzdraveni od uštknutí hadů ti Izraelité, kteří se s vírou podívali na vyvýšeného měděného hada (Nin 21, 9-9), tak i Ježíš dá život milosti těm, kdo se s vírou budou dívat na něj na kříži. Každý takový věřící bude zbaven smrtelného jedu hříchu.

13 A nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. 14 A jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, 15 aby každý, kdo v něj věří, měl věčný život.“

16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něj věří, nezahynul, nýbrž měl věčný život. 17 Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět soudil, nýbrž aby byl svět skrze něj spasen. 18 Kdo v něj věří, není souzen, kdo však nevěří, už je odsouzen, poněvadž neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.

10-21. Evangelistova úvaha o světě, jak odpovídá na poslání Syna.

18. Projev velikého Božího milosrdenství neznamená, že je zrušena spravedlnost. Ke konečnému a veřejnému odsouzení nevěřících v Krista dojde ovšem až na konci světa, ale už tady na zemi se to děje skrytě, v nitru nevěřícího. Nemohou totiž být omluveni, když pohrdají nabízenou milostí.

19 A toto je soud: světlo přišlo na svět, a lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé. 20 Každý totiž, kdo dělá zlo, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby se neprokázalo, co jsou jeho skutky. 21 Kdo však jedná podle pravdy, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.

22 Potom přišel Ježíš a jeho učedníci do judské země a tam s nimi zůstával a křtil. 23 Ale i Jan křtil v Ainonu u Salimu, protože tam bylo mnoho vody; a lidé přicházeli a dávali se křtít. 24 Jan totiž ještě nebyl uvržen do žaláře.

25 Tu povstala mezi Janovými učedníky a jedním Židem hádka o očišťování.

21. Kdo žije podle pravdy, nemá se proč skrývat se svými skutky. Kdo nežije podle mravního řádu, který zná a hlásá, tají své skutky.

22-30. Poslední Janovo svědectví.

25-26. Kristovo působení v Judsku a činnost jeho učedníků, kteří křtili (4, 2), korunovaná krásnými výsledky, vzbudila nespokojenost u učedníků Jana Křtitele, protože pozorovali, že jejich učitel, který přece Ježíše pokřtil, ustupuje do pozadí. Došlo k hádce mezi nimi a jedním Židem, který nově uvěřil v Krista a dal se pokřtít a snad proti nim hájil větší působnost a cenu křtu Ježíšova. Spor přednesli Janovi. Jan si však byl vědom hranic svého poslání, a proto se nedal strhnout jejich malicherným horlením pro něj samého a vydal poslední skvělé svědectví o Kristu.

 

26 I přišli k Janovi a řekli mu: „Rabbi, ten, který byl s tebou za Jordánem a o kterém jsi svědčil, hle, on křtí a všichni chodí k němu.“ 27 Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic vzít, není-li mu dáno z nebe. 28 Vy sami mi musíte dosvědčit, že jsem řekl: ´Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním'. 29 Kdo má nevěstu, je ženich; a ženichův přítel, který je při něm a slyší ho, velmi se raduje ze ženichova hlasu. 30 Tato moje radost se tedy naplnila. On musí růst, já však se zmenšovat.“

31 Kdo přichází shůry, je nade všechny.

27-29. Ani on, Jan, si nemůže osobovat rozsáhlejší činnost, než jaká mu byla vyměřena od Boha, nesluší se na něj proslavit se více, než je mu určeno. Přece si teď nebude odporovat, když předtím vyznal - a jeho učedníci to musí dosvědčit -, že je jen Mesiášův předchůdce. V tom je jeho sláva a také radost. Je přece přítel snoubence-Mesiáše a jemu připravil snoubenku-věřící.

31-36. Evangelistova úvaha.

Jako po rozmluvě s Nikodémem, málo nakloněným k víře, podává evangelista svou úvahu o tom, jak se Boží Syn zjevil, aby lidé měli vírou v něj život, ale mnozí že ho však nepřijali, tak i po výstupu s Janovými učedníky, nelibě nesoucími zdárné Kristovo působení, rozepisuje se o Ježíšově poslání a různém postoji lidí k němu.

Kdo je ze země, patří zemi a mluví po zemsku. Kdo přichází z nebe, je nade všechny; 32 co viděl a co slyšel, o tom svědčí, a nikdo nepřijímá jeho svědectví. 33 Kdo jeho svědectví přijímá, stvrdil, že Bůh je pravdivý. 34 Neboť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; vždyť nedává Ducha odměřeně. 35 Otec miluje Syna a všechno mu dal do ruky. 36 Kdo věří v Syna, má věčný život, kdo však nevěří v Syna, neuvidí života, nýbrž Boží hněv na něm trvá.

31-32. Každý je schopen působit v mezích svého původu. Ježíš Kristus má původ z Boha, a proto může zjevovat věci Boží. Každý jiný člověk, i když se mu dostalo poslání od Boha, jako prorokům a Janovi, je ve svém vykonávání omezen pozemským původem. Takto je Kristus nade všechny.

33-34. Kdo věří v Kristovo poslání a učení, stvrzuje tím, že Bůh mluví pravdu skrze Syna. Kdo Kristovo zjevení odmítá, dělá tím z Boha lháře (1 Jan 5, 10). Důvod je v tom, že Kristus, poslaný od Boha lidem, mluví, co on sám u Boha viděl a slyšel. Jemu, vtělenému Synovi, nebyl dán božský duch jen odměřeně jako prorokům, nýbrž (jako člověk) ho dostal v plnosti.

36. Kdo v Syna věří, tomu se od něho dostává počátků věčného života. Nevěřící nedochází odpuštění - protože to je možné jen skrze Krista - a je vystaven (vestu za hřích.

4 Když tedy Pán poznal, že farizeové uslyšeli, jak Ježíšovi přibývá více učedníků a že více křtí než Jan - ačkoliv Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učednicí - , 3 opustil Judsko a odešel opět do Galileje. 4 Musel však projít Samařskem. 5 Přijde tedy k samařskému městu, které se nazývá Sychar, blízko pole, které dal Jakub svému synu Josefovi. Tam byl Jakubův pramen. 6 Ježíš tedy unavený cestou se prosto posadil u pramene. Bylo kolem šesti hodin.

4, 1 6. Ježíš v Samařsku u Jakubovy studně.

1-3. Farizeové se chovali zdrženlivě vůči Janově činnosti a nepřáli jí. Ježíš začal své působení od Jana, od něho se dal i pokřtít, prohlásit za Mesiáše a od něho přejal první učedníky. Když se Kristova činnost ukazovala daleko působivější a širší než Janova, dalo se čekat, že farizeové už nezůstanou potichu, ale vystoupí veřejně proti němu. Ježíš se chtěl vyhnout střetnutí s nimi hned na začátku své činnosti v blízkosti Jerusalema, kde vládla římská moc, a proto odešel do Galileje (Mt 4. li'; Mk 1, 14; Lk 4, 14).

5-8. Jakubova studno, dnes Araby zvaná Bir Jakub, leží na úpatí hory Garizim, napravo od silnice z Jerusalema do Nazareta přes Naplus, od něhož je vzdálena 2 km. Odtamtud 500 m se ukazuje Josefův hrob u vesnice Balata, dříve sidiomu, a 1 km od studně na úpatí hory Hebal zase vesnice Askar, což je poarabštěné slovo Sychar. O koupi pole Jakubem a o jeho darování se čte v Gn 33,19; 48,22. Na onom poli byl Josef pohřben podle Jos 24, 32. Jakubova studna je dnes hluboká 32 m a má velmi dobrou vodu. Už staří křesťanští spisovatelé vědí o chrámu nad ní zbudovaném. Dnes patří Rusům, ale ještě nedokončili stavbu nového chrámu. Tam se tedy zastavil Ježíš s učedníky o 6 hodinách, t. j. kolem poledne.

7 Přijde samařská žena načerpat vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“- 8 Jeho učedníci totiž odešli do města nakoupit pokrmů. - 9 Samaritánka mu tedy řekne: „Jak to, že ty, ačkoliv jsi Žid, žádáš pít ode mne, Samaritánky? " - Židé se totiž se Samaritány nestýkají. -

7-15. Rozmluva se Samaritánkou o živé vodě.

9-10. Divila se, protože pravověrný Žid se bál, že se dopustí levitské nečistoty, bude-li pít, ze Samaritánčina vědra. Vždyť Židé pohrdali Samaritány jako nevěřícími a nepřátelství mezi nimi bylo takové, že se ani nepozdravovali. Ježíš nechává ten spor stranou a snaží se zavést i rozhovor o duchovních věcech, a to v obraze, který se právě naskytoval, totiž vody. Mluví o Božím daru, tedy o něčem jiném než voda ze studnice. A on ho má a může ho dát. Je to dar tak vzácný, jak si cenili tamější lidé vody z Jakubovy studně. Ten dar skrývá v sobě život. Ale žena nepochopila, jen něco tuší.

10 Ježíš jí odpověděl: " Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti to říká: ' Dej mi napít', (spíše) bys prosila ty jeho, a dal by ti živou vodu ". 11 Žena mu praví: " Pane, ani nemáš nádobu, a studna je hluboká. Odkud tedy máš tu živou vodu? 12 Což ty jsi větší než náš otec Jakub, který nám dal tu studnu a pil z ní sám i jeho synové a jeho dobytek? " 13 Ježíš jí na to řekl: " Každý, kdo pije z této vody, bude zase žíznit. 14 Kdo se však napije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody vytryskující do věčného života ". 15 Žena mu řekne: " Pane, dej mi té vody, abych nežíznila a nemusela sem chodit čerpat! " 16 Řekne jí: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“

14. Když rozlišil vodu svou a vodu ze studně, ukazuje Samaritánce vlastnosti té své vody: stává se pramenem v tom, kdo ji má, takže už nemusí hledat vodu jinde. To všechno je řečeno obrazně. Věčný život, ke kterému voda vede, to zase je skutečnost. Co jiného je ten pramen s takovou vodou čili Boží dar, než posvěcující milost, která zaručuje tomu, kdo ji má, stálý příliv duchovních dober, aby dospěl k věčnému životu?

16-26. Ježíš se ukazuje Samaritánce jako slíbený Mesiáš.

17 Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekne: „Dobře jsi pravila ' Nemám muže ', 18 neboť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi pověděla pravdu.“ 19 Řekne mu žena: „Pane, vidím, že jsi prorok. 20 Naši otcové se klaněli na této hoře, a vy říkáte, že v Jerusalemě je místo, kde se náleží klanět.“ 21 Řekne jí Ježíš: „Ženo, věř mi, přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře, ani v Jerusalemě.

16-19. Ježíš obrátil rozmluvu k otázce mravní. Tím se snaží odklidit, co bránilo ženě povznést se k chápání duchovních věcí, totiž její dosavadní nezřízený život, probudit v ní mravní vědomí, a tím ji přivést k tomu, aby brala vážněji jeho slova. Že jí tento neznámý rabbi přes její úskoky odhalil její soukromý život, to jí otevřelo oči a přimělo k vyznání: „Pane, vidím, že jsi prorok“, neboť jen prorokům dával Bůh znalost skrytých věcí. Avšak nevyvozuje z toho, že má změnit život, ale obrací hned řeč na náboženskou věc tehdy spornou.

20. Samaritáni uctívali jednoho Boha na hoře Garizim, kde snad obětovali už patriarchové. Po návratu Židů ze zajetí po r. 538, kdy byli Samaritáni vyloučeni z vyvoleného národa, vystavěli si chrám na této hoře; po zboření Janem Hyrkánem r. 126 zbyly z něho za Kristových dob jen trosky. Místo jerusalemského chrámu se stalo posvátným za Davida, protože tam přenesl archu.

21-24. Ježíš tu ukazuje, jak je povznesený nad náboženskou řevnivost o místo bohoslužby. Nejde přece o to, kde je Bůh uctíván, ale kde působí a připravuje spásu. Protože Samaritáni přijímali jen 5 knih Mojžíšových a neuznávali pozdější Boží působení skrze proroky, zůstával jim Bůh velice vzdálený, jako v mlhách dějin. V tom smyslu clí. co neznají; neznají totiž Boha v jeho připravování spásy, která má vzejít ze Židů. Kde je pravé uctívání Boha. to neukazuje místo, nýbrž spojení se zjevujícím se Bohem, a to bylo doposud u Židů. Přichází však nová dol>a náboženská: ta přinese, i zdokonalení v uctíváni Boha. To zdokonalení přijde pro dokonalejší poznání Hospodina, kterého Samaritáni znali jen v mlhách, a bude vycházet z vnitřního přesvědčení milé povinnosti k Bohu jako k otci, a to je zase proti vnějškovosti bohopocty n Židů. Takové uctívání Boha zdokonaluje člověka a líbí se Bohu. Není tím řečeno, že v nové době nebudou místa určená pro klanění Bohu, ale je tu postaven jen protiklad mezi smýšlením klanitelů upjatých na místo, a smýšlením kla-nitelů z lepšího poznání Boha a z vnitřního přesvědčení.

22 Vy se klaníte tomu, co neznáte, my se klaníme tomu, co známe, protože spása je ze Židů. 23 Ale přichází hodina, a už je tady, kdy se praví ctitelé budou Otci klanět v duchu a v pravdě. Neboť i Otec hledá ty, kteří by se mu takto klaněli. 24 Bůh je duch, a ti, kdo se mu klanějí, mají to dělat v duchu a v pravdě“. 25 Žena mu praví: „Vím, že přijde Mesiáš, který se nazývá Pomazaný. Až on přijde, oznámí nám všecko“. 26 Řekne jí Ježíš: „Já to jsem, který a tebou mluvím“. 27 A vtom přišli jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Nikdo však neřekl: „Co se ptáš?“ nebo: „Proč s ní mluvíš?“

28 Žena zatím nechala svou nádobu, odešla do města a pověděla lidem: 29 „Pojďte a podívejte se na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala! Není to snad Mesiáš?“ 30 Vyšli z města a dali se na cestu k němu.

31 Mezitím ho učedníci prosili: „Rabbi, pojez!“32 On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, o kterém vy nevíte.“33 Učedníci si tedy pravili mezi sebou: „Což mu někdo přinesl jídlo?“ 34 Ježíš jim řekne: „Můj pokrm je činit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.

25. Samaritáni očekávali Mesiáše pod jménem Taeb, t. j. „ten, který se vrací“, totiž druhý Mojžíš. Když žena projevila touhu po Mesiáši, tu se jí teprve Ježíš zjevil jako přišiv Mesiáš.

27-311. Návrat učedníků.

31-42. Poučení o práci na poli spásy: obrácení Samaritánů.

35 Což neříkáte: ´Ještě čtyři měsíce, a nastane žeň´? Hle, pravím vám: Zdvihněte oči a pohleďte na pole, že se už bělají ke žni. 36 A ten, kdo žne, dostává odplatu a shromažďuje užitek k věčnému životu, aby se radoval zároveň jak rozsévač, tak žnec.

35. „Ještě čtyři měsíce, a nastane žeň“: bere se to buď podle skutečnosti: jak osení vypadá, budou žně až za čtyři měsíce; to však neplatí pro žeň duchovní; vždyť hle, přicházejí Samaritáni, kteří už dozrávají k duchovní žni, aby byli přijati do Božího království. Pak by tedy Ježíš řekl ta slova v lednu nebo začátkem února. Proto by chronologie veřejné Kristovy činnosti podle Janova evangelia vypadala takto: 2, 12 první velikonoce, 4, 35 leden příštího roku, 5, 1 svátek (letnic nebo stánků), před nímž byly druhé velikonoce v Kristově veřejné činnosti, 5, 4 třetí velikonoce, smrt Páně o čtvrtých velikonocích. Takto by doba veřejné Kristovy činnosti trvala tři a půl roku. - Jiní berou ona slova jako lidové pořekadlo: říkáte: Ještě čtyři měsíce, t. j. není naspěch s přípravou na žně; ale ať jen zvednou apoštolově oči, a uvidí, že se obilí už bělá a že již nastává čas žní. A jako to obilí je připraveno ke žním, tak i Samaritáni, kteří přicházejí, jsou připraveni k duchovní žni. Podle toho by chronologie veřejného Kristova působení vypadala takto: 2, 12 první velikonoce, 4, 35 polovice května po nich, 5, 1 jiné židovské svátky (či velikonoce?), 6, 4 druhé velikonoce, smrt Páně o třetích velikonocích. Tedy Kristova činnost by trvala dva a půl roku nebo tři a půl roku.

37V tom je zajisté pravdivé přísloví: Jiný rozsévá, a jiný žne. 38 Já jsem vás poslal žnout to, o čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy jste nastoupili do jejich práce.“

39 Z onoho města pak mnoho Samaritánů v něj věřilo pro to, co svědčila ta žena svým slovem: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ 40 Když tedy Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. A zůstal tam dva dni. 4I A mnohem více jich uvěřilo pro jeho řeč. 42 Té ženě pak pravili: „Už nevěříme pro tvé vyprávění, neboť sami jsme slyšeli a víme, že je to jistě Spasitel světa.“

43 Po těch dvou dnech odtamtud odešel do Galileje. 44 Sám Ježíš totiž osvědčil, že prorok není ve cti ve vlastní otčině. 45 Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jerusalemě o svátcích; také oni totiž přišli na svátky.

37-38. Připomíná apoštolům, že hlavní a obtížnější práce pro mesiášskou dobu byla vykonána jinými» totiž proroky. Na ně připadá práce snadnější a radostnější, totiž kázáním a apoštolskou činností sbíral úrodu na Kristově poli.

46 přišel tedy opět do galilejské Kány, kde proměnil vodu ve víno. A jeden královský úředník měl v Kafarnau nemocného syna. 47 Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, odebral se k němu a prosil ho, aby sestoupil a uzdravil mu syna, neboť byl blízek smrti. 48 Ježíš mu však řekl: „Neuvidíte-li znamení a divy, neuvěříte.“ 49 Královský úředník mu praví: „Pane, sestup, dříve než mé dítě umře!“50 Řekne mu Ježíš: „Jdi, tvůj syn je živ!“ Onen člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. 51 Když byl ještě na cestě, přišli mu vstříc služebníci a oznámili mu: „Tvůj chlapec je živ!“52 Tázal se jich tedy na hodinu, kdy se mu ulevilo. A oni mu řekli: „Včera v sedm hodin ho opustila horečka“. 53 Poznal tedy otec, že právě v tu hodinu mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i celý jeho dům. 54 To byl zase druhý zázrak, který Ježíš udělal, když přišel z Judska do Galileje.

5 Potom byl židovský svátek a Ježíš se odebral vzhůru do Jerusalema. 2 V Jerusalemě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, o pěti podloubích.

5, 1-9. Uzdravení nemocného u rybníka v Jerusalemě.

2. Bethesda znamená „dům milosrdenství“. Rybník snad měl hojivou vodu, která obsahovala nejvíce léčivé moci ve chvíli, když se vzedmula. Na to čekali nemocní a doufali najít v té chvíli uzdravení. - V 4 o andělovi, který časem sestupoval, je možná pozdější vložka; obsahovala by lidové vysvětlení léčivé moci vody.

3 V těch leželo množství nemocných, slepých, chromých, s uschlými údy, kteří čekali na pohyb vody. [4 Časem totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu. A kdo po pohnutí vody sestoupil první, uzdravoval se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.] 5 Byl pak tam nějaký člověk osmatřicet let nemocný. 6 Když ho spatřil Ježíš ležet a poznal, že je tam už dlouho, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ 7 Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když je voda rozvířena; zatím co já jdu, jiný sestoupí přede mnou“. 8 Ježíš mu řekne: „Vstaň, vezmi svoje lože a choď!“9 A ten člověk se hned uzdravil, vzal svoje lože a chodil. Ten den však byla sobota. 10 Židé tedy tomu uzdravenému řekli: „Je sobota, a není ti dovoleno nosit lože!“11 On jim však odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi svoje lože a choď!“

9-18. Rozprava se Židy o sobotě.

12 Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti pravil: Vezmi a chod?“ 13 Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě byl shromážděn lid. 14 Potom ho Ježíš nalezl v chrámu a řekl mu: „Hled, byl jsi uzdraven; už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ 15Ten člověk odešel a oznámil Židům, že ho to uzdravil Ježíš. 16 Proto Židé Ježíše pronásledovali, že takové věci dělal v sobotu. 17 On jim však odpověděl: „Můj Otec pracuje až doposud, a i já pracuji.“ 18Proto Židé tím více usilovali o jeho smrt, protože nejen rušil sobotu, ale i nazýval Boha svým otcem, a tak se dělal rovným Bohu.

18 Ježíš jim tedy odpověděl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, leč co vidí dělat Otce; neboť cokoli dělá on, dělá podobně i Syn.

17. Ježíš Kristus hájí své právo působit dobře i v sobotu, a to poukazem na otce, který od počátku stvoření neustále zachovává a řídí vesmír i v sobotu. On tedy jako Syn může také působit v sobotu, a nikdo ho nemůže vinit z porušování zákona o sobotě, protože ani Otce z toho vinit nemá nikdo práva. Z toho plyne, že si Kristus přivlastňuje a má práva Boží.

19-47. Kristus mluví o svém vztahu k Otci.

19-20. Ježíš neopravuje mínění Židů, že se dělá rovným Bohu, nýbrž dále tuto pravdu rozvijí. Má a Otcem stejnou vůli, neboť má s ním touž božskou přirozenost. Je s ním proto zajedno ve všem svém působení a jako člověk se ve své činnosti řídí touto jednotou s Otcem. V 20 uvádí důvod, proč může jednat v této naprosté shodě s Otcem: je to láska, protože ta nezná tajností, ale ve všem a cele se zjevuje.

20 Otec totiž Syna miluje a ukazuje mu všecko, co on dělá, ano ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. 21 Neboť jako Otec křísí mrtvé a oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. 22 Otec také nikoho nesoudí, ale odevzdal všechen soud Synovi, 23 aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal. 24 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo slyší moje slova a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřichází před soud, ale přešel ze smrti do života.

22. Ježíš má všestrannou moc soudit.

24-26. Už za pozemského života, ještě před rozhodnutím při posledním soudu, každý vynáší nad sebou rozsudek. Přijímá-li s vírou Kristova slova, která jsou zároveň slova Otcova, má v sobě život; ten začíná na zemi milostí a po tělesné smrti se bude na věky projevovat ve věčné slávě. Takový člověk už unikl odsouzení. V 26 podává důvod, proč Syn i jako člověk může dát nejprve duši a potom i tělu tento nový život.

25 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Přichází hodina, ano už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kdo uslyší, budou žít. 26 Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. 27 Dal mu i moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. 28 Nedivte se tomu, že přichází hodina, kdy všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší jeho hlas; 29 ti pak, kdo činili dobro, půjdou ke vzkříšení k životu, ti však, kdo páchali zlo, ke vzkříšení na soud. 30 Já od sebe nemohu nic dělat. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je správný, protože nehledám vůli svou, nýbrž vůli toho, který mě poslal. 31 Jestliže vydávám svědectví sám o sobě, mé svědectví není pravdivé. 32 Někdo jiný vydává o mně svědectví, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je pravdivé. 33 Vy jste poslali k Janovi, a on vydal svědectví pravdě.

33-35. Ježíš nepotřeboval pro sebe něčí svědectví o tom, kdo je. Lidé však potřebovali, aby Jan po svatém životě jim řekl, kdo Ježíš Kristus je. Oni se sice radovali z toho, že se v národě zase konečně ukázal prorok, a doufali od něho vyplnění svých pozemských, a tedy marných mesiášských tužeb, ale nepochopili jeho poslání, přivést je totiž k víře v Ježíše Krista.

34 Já však nepřijímám svědectví od Člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni. 35 On byl lampa hořící a svítící, ale vy jste se chtěli veselit v jeho světle jen chvilku. 36 Já mám větší svědectví než od Jana. Skutky totiž, které mi svěřil Otec, abych je vykonal, samy skutky, které dělám, o mně svědčí, že mě poslal Otec.

36. Kristovy zázraky, jeho učení a život ukazovaly, že je ve spojem´s Bohem a že má od něho poslání.

 37 I Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas ani neviděli jeho podobu 38 a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, kterého on poslal. 39 Zkoumáte Písma, ježto se domníváte, že v nich máte věčný život; a právě ona svědčí o mně. 40 Nechcete však přijít ke mně, abyste měli věčný život. 41 Od lidí oslavu nepřijímám, 42 ale vím o vás, že v sobě nemáte Boží lásky. 43 Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete. 44 Jak byste mohli uvěřit vy, když přijímáte oslavu jeden od druhého, ale nehledáte slávu, která pochází jedině od Boha?

45 Nemyslete si, že já budu na vás žalovat u Otce; váš žalobce je Mojžíš, v něhož vy doufáte. 46 Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. 47 Nevěříte-li však tomu, co napsal, jak budete věřit mým slovům? „

6 Potom Ježíš odešel za galilejské jezero Tiberiadské. 2 A šlo za ním veliké množství, neboť viděli zázraky, které činil na nemocných. 3 Ježíš pak vystoupil na horu a posadil se tam se svými učedníky. 4 Zakrátko měly být židovské velikonoční svátky. 5 Když tedy Ježíš pozvedl oči a viděl, jak k němu přichází tak veliké množství, řekne Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby tito lidé pojedli?“

40. Židé se snažili skrýt své pronásledování Krista horlivostí o Mojžíšův Zákon. Ale z Mojžíše se stal jejich žalobce, protože jednak o Kristu předpovídal slovy (Dt 18, 15; Gn 49, 10), jednak předobrazy a starozákonním bohoslužebným řádem.

6, 1-15. Rozmnožení chlebů a ryb (Mt 14,13-21; Mk 6,31-44; Lk 9,11-17).

1. Jan nazývá Genesaretské čili Galilejské jezero také Tiberiadským podle hlavního města Tiberias, které vystavěl Herodes Antipas na západním břehu k poctě císaře Tiberia (14-37 po Kr.). Město se stalo slavným až po Kristově veřejném působení. Židé do něho nevcházeli, protože bylo zčásti zbudováno na starém hřbitově.

6 To pravil, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co hodlá udělat. 7 Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba pro ně nestačí, aby každý dostal aspoň něco.“ 8 Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9“ Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby, ale co je to pro tolik? „10 Ježíš řekl: „Usaďte ty lidi!“A bylo na tom místě mnoho trávy. I usadilo se mužů asi na pět tisíc. 11 Ježíš tedy vzal chleby, a když vzdal díky, rozdal mezi sedící; stejně i z ryb, kolik si kdo přál. 12 Když se nasytili, řekne svým učedníkům: „Seberte zbylé drobty, aby nic nepřišlo nazmar!“13 Sebrali tedy a naplnili dvanáct košíků drobty, které zůstaly z pěti ječných chlebů po těch, kteří pojedli.

6. ´Nehledal u něho chléb, ale víru ´(sv. Augustin).

7. Viz pozn. k Mt 20, 2.

10. Podle v 4 je krátce před velikonocemi, tedy konec března, kdy je tráva kolem jezera bujně zelená. Za měsíc je už sežehnuta sluncem.

11. „Vzdal díky „čili pomodlil se nad chleby, jak to bylo u Židů zvykem, což potom dělali i křesťané (Řím 14,6; 1 Kor 10,30; 1 Tím 4,4). Ježíš to učinil slavnostním způsobem neboli modlitbou způsobil rozmnožení chlebů.

14 Když tedy ti lidé viděli zázrak, který učinil, říkali: „Toto je opravdu ten prorok, který má přijít na svět“. 15 Ale když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho udělali králem, uchýlil se zase sám na horu.

16 Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, 17 vstoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaa. Už se setmělo, a Ježíš k nim ještě nepřišel. 18 Moře se však vzdouvalo vanutím silného větru. 19 Když tedy veslovali asi pětadvacet nebo třicet honů, uvidí Ježíše kráčet po moři a blížit se k lodi; i padl na ně strach.

14-15. Mojžíš slíbil v Dt 18, 15, že v izraelském národě budou vždycky proroci, aby oznamovali Boží vůli, podobně, jak to dělal Mojžíš. Koruna všech proroků bude Mesiáš. Lid si v té chvíli při zázračném nasycení připomněl, jak i za Mojžíše byl národ sycen manou, a proto se ptal, zdali Ježíš není onen slavný slíbený prorok čili Mesiáš, kterýpodle jejich představ měl být pozemským králem. V té chvíli lid,, dlouho zkoušený cizí nadvládou, se domníval, že nadešel okamžik vysvobození, a proto chtěl provolat Krista králem. Ježíš si však byl vědom, že přišel založit království duchovní, a proto se vzdálil od lidu s pozemským smýšlením.

19. 25 honů, t. j. skoro 5 km; bylo to velmi málo, neboť jestliže odpluli od východního břehu v 8 nebo v 9 hodin večer, urazili tu dráhu za 6 hodin (podle Mt 14, 25 šel Ježíš po vodě kolem 4. noční hlídky, t. j. kolem 3. hodiny v noci.)

20 Ale on jim řekne: „Já jsem to, nebojte se!“21 Chtěli ho tedy vzít na loď, a loď byla hned u země, kam jeli.

22 Druhý den viděl zástup, který stál na druhém břehu jezera, že kromě jednoho člunu nebylo tam jiného a že Ježíš nevstoupil se svými učedníky na loď, ale že jeho učedníci odjeli sami; 23jiné čluny však připluly z Tiberiady blízko k místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.

24 Když tedy lidé zpozorovali, že tam není Ježíš ani jeho učedníci, sedli do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. 25 A když ho našli na druhé straně jezera, řekli mu: „Rabbi, kdy jsi sem přišel?“ 26 A Ježíš jim na to řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale proto, že jste jedli z chlebů a nasytili se.

22-25. Lid najde opět Ježíše v Kafarnau.

25. Ptají se, kdy přišel do Kafarnaa, aby se z jeho odpovědi domyslili, jak tam přišel. Předešlý večer totiž viděli, že neodjel s učedníky, ani ho neviděli jít pěšky. Nepozorovali, že by se byl vrátil s hory, kam jim unikl. Nebylo tady cosi podivuhodného? Ale Ježíš jim to nevysvětlil, protože na nich pozoroval žádostivost po zázracích, a ne touhu po poučení.

26-34. Ježíš učí rozlišovat chléb tělesný a chléb duchovního života.

27 Pracujte ne o pokrm pomíjející, nýbrž o ten, který zůstává do věcného života, který vám dá Syn člověka; neboť toho potvrdil Bůh.“ 28 Řekli mu proto: „Co máme činit, abychom dělali Boží díla!“29 Ježíš jim odpověděl: „Toto je Boží dílo, abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ 30 Řekli mu proto: „Jaké znamení tedy činíš, abychom je viděli a tobě věřili? Co konáš? 31 Naši otcové jedli manu na poušti, jak je psáno: Chléb s nebe dal jim k jídlu“. 32 Ježíš jim tedy řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Ten chléb s nebe vám nedal Mojžíš, nýbrž můj Otec vám dává pravý chléb z nebe;

27. „Nepracujte“: neusilujte nabývat pomíjejícího chleba, nýbrž duchovního, a to vírou v Syna člověka, kterého Otec potvrdil neboli ověřil, aby se mu mohlo a mělo věřit. To potvrzení dávají starozákonní proroctví a hlas z nebe při Ježíšově křtu: „Toto je můj milovaný Syn... „

30-34. Ježíš žádá víru v sebe jako Božího vyslance. Ačkoli byli Židé při zázraku rozmnožení chlebů, chtějí zase nový a větší zázrak z nebe, podobný maně za Mojžíšových dob, aby tento nový zázrak uspokojil jejich přepjatou touhu po mimořádných zjevech. Lidu se zmocňuje nedůvěra. Ale víra se zase obnovuje, když jim Ježíš slibuje chléb z nebe, který dává život světu.

33 neboť Boží chléb to sestupuje z nebe a dává život světu.“ 34 Proto mu pravili: „Pane, stále nám dávej ten chléb!“3S Ježíš k nim promluvil: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude lačnět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. 36 Ale řekl jsem vám, že jste mě i viděli, a přece nevěříte. 37 Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, nevyženu, 38 neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, nýbrž vůli toho, který mě poslal.

39 A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nic z toho, co mi dal, nýbrž abych to vzkřísil v poslední den. 40 Vždyť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něj, měl věčný život, a já ho vzkřísím v poslední den.“

41 Reptali tedy proti němu Židé, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“

35-47. Chléb života je sám Kristus, když je vírou přijímán.

35. Chléb života, chléb mající v sobě život, je tedy on sám, pokud kdo věří v něho, v jeho poslání. Židé však projevují malou schopnost přivlastnit si tento chléb: Jej - Pravdu. Je to nakonec Otcův dar, a Ježíš se ujme každého, kdo je jím obdařen. Taková je Otcova vůle a Ježíš ji přišel plnit.

42 a říkali: „Což to není Ježíš, Josefův syn, jehož otce a matku známe? Jak může teď říci: ´Sestoupil jsem z nebe?“ „43 Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! 44 Nikdo nemůže ke mně přijít, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal, a já ho vzkřísím v poslední den. 45 Je psáno u Proroků: A všichni budou Bohem poučováni. Každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně. 46 Ne že snad někdo viděl Otce; jenom ten, kdo je u Boha, ten viděl Otce. 47 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo věří, má věčný život.“

48 „Já jsem chléb života. 49 Vaši otcové jedli na poušti manu, a umřeli.

44. Jejich reptání neliší Ježíš vysvětlováním o svém nebeském původu a jak proto může být chléb života, ale zase poukazuje na toho, na kterém závisí, zdali se stanou vírou účastni chleba života. Bez Otcova daru osvícení se nelze vírou přiblížit ke Kristu.

45. Židé jsou neomluvitelní, protože podle Iz 54, 13 se všem dostává dostatečné milosti k víře.

48-59. Chléb života je Kristovo tělo, přijímané v eucharistii.

48. Doposud mluvil Ježíš o sobě jako o chlebě, který přináší život tomu, kdo věří v něho a v jeho poslání. Nyní zase přechází k chlebu života; je to skutečné Kristovo tělo a jeho krev, podávané věřícím jako pokrm a nápoj. - Tato řeč eucharistii přislibuje, ustanovena bude při poslední večeři. Tento chléb teprve dá: v 52.

50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby neumřel ten, kdo z něho jí. 51Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li kdo jíst z tohoto chleba, bude žít na věky; a chléb, který já dám, je mé tělo, (které vydám) za život světa.“

52 Židé se proto mezi sebou přeli a pravili: „Jak on může nám dát svoje tělo za pokrm?“ 53 Ježíš jim však řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě života. 54 Kdo jí moje tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. 55 Moje tělo je totiž skutečně pokrm a moje krev je skutečně nápoj. 56 Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

53-54. Posluchači dobře rozuměli Ježíši Kristu, že mluví o jedení skutečného těla. Spasitel svá slova neodvolává ani nevysvětluje, ale stupňuje požadavek a rozšiřuje ho i na svou krev. To vzbudilo u Židů ještě větší odpor, protože jim bylo zakázáno požívat krev (Gn 11,4; Lv 8, 2tí). - Přijímat eucharistii je závazné pro dospělé, ne pro nemluvňata. Ostatně už křest k ní usměrňuje.

57 Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrz Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít skrze mne. 58 Toto je chléb, který sestoupil z nebe. ~Ne jako otcové jedli, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věky.“ 59 To promluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.

60 Když to však uslyšeli mnozí z jeho učedníků, řekli: „Tvrdá je to řeč! Kdo ji může poslouchat?“ 61 Ježíš však věděl sám u sebe, že jeho učedníci na to reptají, a pravil jim: „To vás pohoršuje? 62 A co teprve, až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? 63 Co oživuje, je duch; tělo (samo) není k ničemu. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život. 64 Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou tito nevěřící a kdo ho zradí.

57. „A já žiji skrze Otce, tak i ten... bude žít skrze mne „: jako totiž Otec dává život Synovi, tak i Syn dává nadpřirozený život tomu, kdo přijímá jeho tělo.

60-72. Různý účinek řeči Páně.

(50. „Tvrdá je to řeč „, ne že by nerozuměli, ale že je těžko něco takového připustit.

62-63. Mluví pravděpodobně o svém budoucím nanebevstoupení. - ´Kdo může učinit své tělo nebeským, může zajisté způsobit, aby se stalo pokrmem´(sv. Jan Zlatoústý). - „Tělo (samo) není k ničemu“: třeba se dívat duchovně na jedení jeho skutečného těla, a ne podle pozemského tělesného chápání.

65 A pravil: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nemůže přijít nikdo, není-li mu (to) dáno od Otce.“

66 Od té chvíle mnozí z jeho učedníků odešli a už s ním nechodili. 67 Ježíš tedy řekl dvanácti: „Chcete i vy odejít?“ 68 Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života, 69 a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Boží svatý.“ 70 Ježíš jim odpověděl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A jeden z vás je ďábel.“ 71 A to pravil o Jidášovi, synovi Šimona Iškariotského, neboť ten ho měl zradit, jeden ze dvanácti.

7 A potom chodil Ježíš po Galileji; po Judsku totiž nechtěl chodit, protože se ho Židé snažili zabít. 2 A byla blízko židovská slavnost stánků.

68. Petr, první z nich, vyznává víru za všechny.

7, 1-13. Jak smýšlejí o Kristu lidé v Galileji a v Jerusalemě.

2. Svátky stánků se konaly od 15. do 20. tišri (září-říjen) na památku Božího vedení po poušti a na poděkování za úrodu révy, oliv a ovocných stromů. Všichni muži se měli na ně odebrat do Jerusalema. Po celou dobu bydleli ve stanech postavených z čerstvých větví na rovných střechách, na dvorech a na ulici. Nejslavnější byl první a poslední den, kdy trval sváteční klid. Při bohatých ranních obětích bývali´věřící přítomni s kyticemi z větviček myrtových, vrbových a broskvových a s palmovými listy v obou rukou a mávali jimi při zpěvu žalmů. K ranní slavnosti bylo připojeno i slavnostní nabírání vody z pramene Siloe a její vylití zároveň s vínem na zápalný oltář. Potom obcházeli oltář za radostného zpěvu. To byly nejradostnější okamžiky pro věřící. O slavnosti stály v nádvoří žen čtyři veliké svícny, takže když byly večer rozžaty, šířily světlo daleko kolem chrámu. Tehdy se také konal za víření chrámové hudby náboženský pochodňový tanec a zúčastnili se ho nejpřednější muži. Na nabírání vody á na osvětlení navazuje Ježíš 7, 37 a 8, 12.

3 Řekli mu proto jeho bratři: „Odeber se odtud a jdi do Judska, aby i tvoji učedníci viděli tvé skutky, které činíš; 4 vždyť nikdo nedělá nic ve skrytu, chce-li být veřejně znám. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“5 Ani jeho bratři totiž v něj nevěřili. 6 Ježíš jim však praví: „Můj čas ještě nepřišel, ale váš čas je nasnadě stále.

3. „Učedníci“, totiž v Judsku, kteří neviděli jeho divy v Galileji. Judsko s Jerusalemem bylo přece středisko židovství. Bratři, t. j. příbuzní, nutili Krista, aby tam na prvním místě zjevil svou slávu, ačkoliv sami neměli ještě pravou víru v něj.

6. Ježíš se ve všem řídí vůlí svého Otce; ten určil hodinu, kdy má slavnostně a veřejně prohlásit v Jerusalemě, kdo je, a za to vyznání zemřít. Oni, bratři, mají stále čas, aby přicházeli k pravé víře v něho.

7 Vás nemůže svět nenávidět, ale mne nenávidí, protože já svědčím proti němu, že jeho skutky json špatné. 8 Vy na slavnost jděte, já však na tuto slavnost nejdu, neboť můj čas se ještě nenaplnil.“ 9 To jim pověděl a zůstal v Galileji.

10 Ale když jeho bratři odešli, vystoupil také on na slavnost, ne zjevně, ale jakoby tajně. 11 Židé ho tedy o slavnosti hledali a ptali se: „Kde on je? „12 A zástup si o něm mnoho šeptal. Jedni totiž říkali: „Je dobrý.“ Jiní však říkali: „Ne, nýbrž svádí lid.“ 13 Nikdo však o něm nemluvil veřejně ze strachu před Židy.

14 Když byla slavnost v polovici, vystoupil Ježíš do chrámu a učil. 15 Židé se divili a říkali: „Jak to, že on zná Písma, ačkoliv se (jim) nenaučil?“

10. Ježíš neprojevil žádnou nestálost mysli, když ve v 8 řekl, že na slavnost nepůjde, a teď se odebral do Jerusalema. Odřekl jít na slavnost tak, jak si to přáli jeho příbuzní, totiž slavnostním způsobem a s úmyslem, že se tam prohlásí za Mesiáše a začne pozemským způsobem kralovat, tak, jak oni po tom toužili. Takové poslání od Otce nepřijal. - „Vystoupil“, protože Jerusalem leží 900 m nad hladinou Středozemního moře.

14-24. Ježíš se obhajuje pro domnělé rušení soboty.

16 Ježíš jim tedy na to řekl: „Mé učení není moje, nýbrž toho, který mě poslal. 17 Kdo je ochoten konat jeho vůli, pozná o tom učení, je-li z Boha, či mluvím-li sám ze sebe. 18 Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nesprávnosti. 19 Nedal vám Mojžíš Zákon? A nikdo z vás Zákon neplní. Proč mě usilujete zabít? „20 Zástup odpověděl: „Máš zlého ducha; kdo tě usiluje zabít?“ 21 Ježíš jim odpověděl: „Jeden skutek jsem udělal, a všichni se divíte. 22 Proto vám Mojžíš dal obřízku - ne, že pochází od Mojžíše, ale od otců, a obřezáváte  člověka v sobotu. 23 Jestliže člověk přijímá obřízku v sobotu, aniž je rušen Mojžíšův Zákon, na mne se horšíte, že jsem uzdravil celého člověka v sobotu? 24 Nesuďte podle zdání, nýbrž pronášejte spravedlivý soud!“

25 Proto někteří jerusalemští obyvatelé pravili: „Což nechtějí usmrtit právě jeho? 26 A hle, mluví veřejně, a nic mu neříkají. Nepoznali nakonec předáci, že to je Mesiáš? 27 Než o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nikdo nebude vědět, odkud je.“ -

27. Mezi lidem převládalo tehdy mínění, že Mesiáš bude až do svého slavného vystoupení úplně neznám. Nikdo nebude vědět, kdo Mesiáš je, až najednou ze skryta vyjde a svět skvěle překvapí. Jen všeobecně se vědělo, že vzejde z Davidova rodu.

28 Když Ježíš učil v chrámě, zvolal proto silným hlasem: „Znáte mě i víte, odkud jsem, a přece jsem nepřišel sám od sebe; ten však, který mě poslal, je pravdivý, ale vy ho neznáte. 29 Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ 30 Proto usilovali zmocnit se ho, ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho hodina. 31 Mnoho jich ze zástupu však v něj uvěřilo a říkali: „Bude dělat Mesiáš, až přijde, více zázraků, než udělal on? „32 Farizeové slyšeli, že si to lid o něm šeptá; i poslali veleknězi a farizeové služebníky, aby se ho zmocnili.

28. „Je pravdivý“, t. j. poslal ho ten, který to mohl udělat opravdovým právám a mocí sobě vlastní. A na tom všecko záleží, aby totiž uznali toto jeho tajemné poslání od Boha. Že se má Mesiáš najednou ukázat, to je podřadné. A že jako člověk vzejde z Davidova rodu, to je přece dávno známo.

31-36. Marně budou hledat Krista po jeho odchodu ; ten bude tajemný, jako je tajemný jeho původ.

33 Ježíš tedy pravil: „Jen krátko ještě jsem s vámi, a odejdu k tomu, který mě poslal. 34 Budete mě hledat, ale nenajdete; a kde jsem já, tam vy nemůžete přijít.“ 35 Tu řekli Židé mezi sebou: „Kam on chce jít, že ho nenajdeme? Což chce jít (k židům) do rozptýlení mezi pohany a učit pohany? 36 Co je to za řeč, kterou pronesl: ´Budete mě hledat, ale nenajdete ´a ´Kde jsem já, nemůžete přijít vy´? „

37 V poslední a veliký den slavnosti Ježíš stál a hlasitě volal: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije! S8 Kdo věří ve mne, tomu potekou z nitra proudy živé vody, jak řeklo Písmo.“ 39 A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kdo v něj uvěřili. Doposud totiž nebyl Duch (dán), protože Ježíš ještě nebyl oslaven.

35. Jako nepoznali Kristovo poslání od Otce, tak se nemohli dovtípit, že mluví o svém odchodu k Otci. Jen zběžně zachytili jeho slova o tom, že nebudou moci přijít, kam on odejde, a povrchně si je vykládají o jeho odchodu z Palestiny do jiných zemí, aby došel uznání od Židů tam rozptýlených. - „Mezi pohany „: v původním znění je „mezi Řeky“.

37-39. Příslib živé vody.

38. „Kdo věří“, jak je třeba věřit, totiž nejen ústy, nýbrž i životem víru vyznává, „tomu potekou...“: bude mít plnost veškeré milosti, takže nejen jemu bude stačit, nýbrž bude moci rozdávat z duchovního života i jiným. Tu plnost dává Duch svatý. - Citován Iz 58, 11.

40 Když tedy někteří ze zástupu slyšeli tyto řeči, pravili: „To je skutečně prorok!“41 Jiní říkali: „Je to Mesiáš!“Někteří však řekli: „Což přijde Mesiáš z Galileje? 42A neřeklo Písmo: Mesiáš přijde z Davidova rodu a z vesnice Betléma, kde byl David? „43 Proto vznikla pro něj v zástupu roztržka; 44 a někteří z nich se pokoušeli zmocnit se ho, ale nikdo na něj nevztáhl ruce.

45 Ti služebníci tedy přišli k velekněžím a farizeům, a ti jim řekli: „Proč jste ho nepřivedli? „46 Služebníci odpověděli: „Nikdy nemluvil člověk tak, jak mluví tento člověk.“ 47 Farizeové jim však odpověděli: „I vy jste se dali svést? 48 Což v něj uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? 49 Ale jen tenhle zástup, který nezná Zákon - ať jsou zlořečeni!“50 „Řekl jim Nikodém, jeden z nich, který k němu dříve přišel: 51 „Odsuzuje náš zákon člověka, aniž ho napřed vyslechne a pozná, co dělá? „52 Odpověděli mu na to: „Snad i ty jsi z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstává.“ 53 A rozešli se každý do svého domu.

40-52. Rozpor v lidu a mezi farizeji v názoru na Krista.

46. ´Ti, kdo šli jmout Krista, vrátili se jati jsouce obdivem k němu´(sv. Jan Zlatoústý) pro způsob jeho řeči, přitažlivost a autoritu, kterou v řeči projevoval.

49. Farizeové pohrdali lidem pro nezachováváni předpisů, které oni k Zákonu přidali.

8 Ježíš pak odešel na Olivovou horu. 2 Brzy ráno se zase odebral do chrámu a všechen lid přišel k němu; i posadil se a učil je. 3 Tu k němu přivedou vykladatelé Písma a farizeové ženu přistiženou při cizoložství, postaví ji doprostřed 4 a praví mu: „Mistře, tahle žena byla přistižena právě při cizoložství. 5 Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co tedy říkáš ty?“-

8, 1-11. Cizoložnice.

5. Farizeové počítali, že Ježíš při své známé shovívavosti k hříšníkům nebude pro její ukamenování, jak nařizoval Zákon v Dt 22, 23 pro provinivší se snoubenku. Pak by měli důkaz, že ruší mojžíšský Zákon. Dá-li však podnět k vykonání trestu na nešťastnici, mohou ho udat u římského prokurátora, protože bez jeho svolení nesměli Židé provést rozsudek smrti. Ježíš nic neříkal, jen psal prstem do prachu (zdali jména udavačů, nebo jejich hříchy, nebo jen dělal čáry, evangelista neříká), aby naznačil, že nechce nic mít se soudním řízením proti ní. Když se jeho nepřátelé dotíravě dožadovali odpovědi, několika slovy překazil žalobcům jejich plány a zahanbil je. Přešel totiž z řádu právního do řádu mravního. Kdo si osobuje autoritu a povinnost hájit božská práva a Zákon proti provinilcům, má být nejdříve sám bez přestupků, z kterých druhého viní. Tím udělal ze žalobců obžalované, jak se ukázalo tím, že se jeden po druhém vytrácel, počínajíc staršími, kteří toho měli na svědomí více. Nakonec zůstal Ježíš sám a hříšnice, už kající: ´misera et misericordia ´(sv. Augustin). Ježíš ji neodsoudil, ale odsoudil její hřích slovy: „Od nynějška už nehřeš!“

6 Tou řečí ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. - Ježíš se však sehnul a psal prstem na zemi. 7 Když se ho však nepřestávali ptát, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.“ 8 A opět se sehnul a psal na zemi. 9 Když to uslyšeli, jeden po druhém odcházeli, počínajíc od starších, až zůstal sám Ježíš a žena stojící uprostřed. 10 Ježíš se pak vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kde jsou? Nikdo tě neodsoudil? „„Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš pak řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi, od nynějška už nehřeš!“

12 Ježíš k nim zase promluvil takto: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“.

12-20. Ježíš se ve svém poslání opírá o sebe, neboť je světlo, a o Otce.

13 Farizeové mu tedy řekli: „Ty svědčíš sám o sobě; tvé svědectví není pravdivé“. 14 Ježíš jim na to řekl: „I když já svědčím sám o sobě, je pravdivé moje svědectví, protože vím,´odkud jsem přišel a kam jdu; vy však nevíte, odkud přicházím ani kam jdu. 15 Vy soudíte podle těla, já nesoudím nikoho. 16 A soudím-li já, můj soud je pravdivý, protože nejsem sám, ale jsem já a (Otec,) který mě poslal; 17 a ve vašem Zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je pravdivé. 18 Já svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal“.

14. Ježíš je si vědom svého božského původu a jeho nepřátelé už mohli poznat, že není jen člověk. V důstojnosti božské přirozenosti nepotřebuje pro sebe svědků, jak jich potřebuje člověk, protože o pravdivosti lidského slova je možno pochybovat. Poněvadž Kristovi nepřátelé nedbali na jeho božské poslání a božskou přirozenost, tvořili si o něm úsudek jako o kterémkoli hříšném člověku. Takový úsudek je ovšem jen „podle těla“, t. j. povrchní. On sám nesoudí nikoho, protože přišel svět spasit, a ne soudit. Je-li však jejich nevěrou přinucen někoho soudit, soudí správně, podle skutečnosti.

18. Ježíš se často odvolává na to, že má slova a skutky od Otce. Byly takové, že mohly být vykonány jen s pomocí Boží moudrosti a moci. Z nich tedy mohli poznat Otce.

19 Pravili mu tedy: „Kde je tvůj otec? „Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mne, ani mého Otce; kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ 20 Tak mluvil Ježíš u pokladnice, když učil v chrámě, a nikdo se ho nezmocnil, protože ještě nepřišla jeho hodina. 21 A opět k nim promluvil: „Já odcházím, i budete mě hledat, a ve svém hříchu zemřete. Kam odcházím já, nemůžete přijít vy.“ 22 Proto Židé pravili: „Chce se snad sám usmrtit, že říká: ´Kam odcházím já, nemůžete přijít vy´?“

21-30. Židé vydávají.svou spásu v nebezpečí, když neuznávají Kristovo poslání.

22. Jako 7, 35, i zde ukazují farizeové naprosté nepochopení Kristových slov o jeho odchodu. Tam si mylně vykládali jeho slova o odchodu mezi rozptýlené Židy, tady zase předpokládají, že nezdar jeho poslání mezi nimi ho dohání k sebevraždě. Nemohli ukázat větší zlobu a nenávist ke Kristu než tímto podezřením. Sebevražda byla totiž pokládána za strašné provinční, které je trestáno v nejhlubším pekle. Oni, farizeové, kteří jsou si pyšně jisti účastí v Božím království, nepůjdou přece za ním do pekla. Ježíš odmítá tento doposud neslýchaný útok na svou svatost poukazem na svůj původ z nebe, kdežto oni jsou ze země, z hříšného světa a jemu patří.

23 A řekl jim: „Vy jste zdola, já jsem shora; vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. 24 Proto jsem vám řekl, že umřete ve svých hříších; neboť neuvěříte-li, že já jsem to, zemřete ve svých hříších“. 25 Pravili mu tedy: „Kdo jsi ty? „Řekl jim Ježíš: „Proč s vámi ještě vůbec mluvím? 26 Mám mnoho co o vás mluvit a soudit. Ale ten, který mě poslal, je pravdomluvný, a já mluvím ve světě, co jsem slyšel od něho.“ 27 Neporozuměli, že jim mluvil o Otci. 28 Ježíš proto řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to a že nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec. 29 A ten, který mě poslal, je se mnou a nenechal mě samotného, poněvadž já stále dělám, co se jemu líbí“. 30 Když toto mluvil, mnoho jich v něj uvěřilo. 31 A řekl Ježíš těm Židům, kteří v něj uvěřili: „Setrváte-li v mém slově, budete opravdu moji učedníci 32 a poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“

31-47. Protože Židé odmítají pravdu, nejsou potomci Abrahamovi a děti Boží, nýbrž ďáblovy.

32. Plné přijetí pravdy, že Ježíš je Boží Syn a Vykupitel, přinese věřícímu vysvobození z otroctví hříchu a smrti, dá mu nový nadpřirozený život a svobodu Božích dětí.

33 Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikomu jsme nikdy neotročili. Jak to, že říkáš: ´Budete svobodni´?“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Každý, kdo dělá hřích, je otrok hříchu. 35  Než otrok nezůstává v domě na věky, syn však zůstává na věky. 36 Jestliže vás tedy Syn osvobodí, budete opravdu svobodni. 37 Vím, že jste Abrahamovi potomci; ale usilujete mě zabít, protože mé slovo nenachází u vás porozumění. 38 Já mluvím, co jsem viděl u Otce; i vy však činíte, co jste viděli u svého otce.“ 39 Oni mu na to řekli: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim praví: „Jste-li děti Abrahamovy, jednejte, jak jednal Abraham! 40 Nyní však mě chcete usmrtit, mne, který jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha; to Abraham nedělal! 41 Vy činíte skutky svého otce.“ Řekli mu: „My jsme se nenarodili z cizoložství; jednoho máme otce, Boha“.

41. Postřehli, že Ježíš mluví o otcovství a synovství v duchovním a mravním smyslu. Ve Starém Zákoně se o vztahu Boha k Izraeli často užívá obrazu vztahu manžela, snoubence k ženě (Os 1, 2-2, 9), takže odpad k modloslužbě je označován jako cizoložství. Na pohany, ctitele model, se proto dívali jako na zrozence z cizoložství.

42 Ježíš jim řekl: „Kdyby váš otec byl Bůh, milovali byste mě, neboť já jsem vyšel a přišel od Boha; nepřišel jsem totiž sám od sebe, ale on mě poslal. 43 Proč nerozumíte mé řeči? Protože nemůžete slyšet mé slovo. 44 Vy jste z otce ďábla a chcete plnit přání svého otce. On byl vrah lidí od začátku a nedržel se v pravdě, protože pravdy v něm není; když lže, mluví z vlastního (základu), protože je lhář a otec lži. 45Mně však, když mluvím pravdu, nevěříte. 46 Kdo z vás může mě usvědčit ze hříchu? Říkám-li pravdu, proč mi nevěříte! 47 Kdo je z Boha, Boží slova slyší. Vy neslyšíte, protože z Boha nejste.“ 48 Židé mu odpověděli: „Což neříkáme správně, že jsi Samaritán a že máš zlého ducha?“ 49 Ježíš odpověděl: „Já nemám zlého ducha, ale ctím svého Otce, a vy mě zneuctíváte. 50 Já však nehledám svou slávu; je někdo, kdo (ji) hledá a soudí.

51 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Zachová-li kdo moje slovo, neumře na věky.“ 52 Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že máš zlého ducha. Umřel Abraham i proroci, a ty tvrdíš: ´Zachová-li kdo moje slovo, neumře na věky´. 53 Jsi ty větší než náš otec Abraham, který zemřel? Také proroci zemřeli. Co ze sebe děláš!´'

48-59. Na potupu Židů odpovídá Ježíš příslibem nesmrtelnosti; může ji dát, protože je věčný.

54 Ježíš - odpověděl: „Oslavuji-li já sám sebe, moje sláva není nic; mne oslavuje můj Otec, o kterém říkáte, že je váš Bůh, 55 a nepoznali jste ho, ale já ho znám. A řeknu-li, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. 56 Váš otec Abraham s plesáním chtěl vidět můj den; uviděl, a zaradoval se.“ 57 Židé mu tedy řekli: „Nemáš ještě ani padesát let, a viděl jsi Abrahama?

56. Když Bůh Abrahamovi zjevil, že z jeho pokolení vzejde potomek, který bude požehnáním pro všechny národy (Gn 17, 17), Abraham tomu uvěřil a velmi si pak přál zvědět více o tomto svém slavném potomku. Toho poučení a částečného vyplnění jeho vroucího přání se mu dostalo dalším zjevením a přísliby. Z dálky času viděl toho slavného potomka - Mesiáše — a zaradoval se, jako by už byl Mesiáš přítomen. Je to podobná radost, jaká byla dopřána Kristovým současníkům (Lk 10, 24).

57. Židé nepochopili, Že Ježíš mluví o prorockém Abrahamově vidění, ne o vidění tělesnýma očima. Pokládají proto Ježíše za blouznivce a tak s ním mluví. Nejde jim o to, říci, kolik má Kristus let, nýbrž pohrdlivě se o něm vyjadřují, že mu není ani 50 let, t. j., kolik se počítá na jedno lidské pokolení, a u Abrahama třeba, počítat se staletími!

58 Ježíš jim řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Dříve než byl Abraham, jsem já.“ 59 Proto se chopili kamení, aby na něj házeli; ale Ježíš se skryl a vyšel z chrámu.

9 Cestou spatřil člověka slepého od narození. 2 A jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On, či jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale (stalo se to,) aby se na něm zjevily Boží skutky. 4 Musíme dělat skutky toho, který mě poslal, dokud je den; přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat. 5 Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

58. Nepraví: „Dříve než byl Abraham, byl jsem já „, nýbrž „jsern já „, t. j. Kristus je bez časového omezení, tedy má vlastnost nadčasového bytí, což bylo možno říci jen o Bohu, kdežto Abraham nebyl dříve, než se objevil v čase.

9, 1-12. Uzdravení slepce a první dojem zázraku na lid.

2. Učedníci ukazují v národě zakořeněné přesvědčení, že každá nemoc a každé neštěstí je ve spojitosti s hříchem; vzdáleně a v základu je to sice pravda, ale každý případ takto posuzovat nejde. Že se vina rodičů mstí na dítěti, tvrdí mnoho míst ze starozákonních knih (Ex 20, 4-34; Dt 5, 9; Tob 3, 3). Hledali-li pak učedníci vinu i u slepce, ačkoliv se už tak narodil, snad se v tom odráží mínění rabínů, že dítě může zhřešit i v mateřském lůně.

4-5. U slepce má Kristus ukázat poslání Otcem mu svěřené. Vykonává je, dokud je den, t. j. po dobu určeného mu pozemského života. Až přijde noc-smrt, bude mít za sebou už vykonané dílo a nic k němu nepřidá. Dokud žije, je světlo lidem tím, že jim zjevuje Boží pravdu a ukazuje Boží skutky.

 

6 Když to domluvil, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči 7 a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníku Siloam!“, což znamená v překlade Poslaný. Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl. 8 Proto sousedé a ti, kdo ho dříve viděli žebrat, pravili: „Není to ten, který sedával a žebral? „9 Jedni říkali: „Je to on“, jiní zase: „Není, ale je mu podoben.“ On však pravil: „Jsem to já!“10 Řekli mu tedy: „Jak jen se ti otevřely oči? „n On odpověděl: „Ten člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, pomazal mi oči a řekl mi: ´Jdi k Siloam a umyj se! ´

7. Ježíš posílá slepce umýt se v rybníku Siloam (Siloe), jako kdysi prorok Eliseus přikázal syrskému Naamanovi, stiženému malomocenstvím, aby se vykoupal v Jordánu, chce-li být uzdraven (4 Král 5, 10). Rybník se prostíral na svahu na jih od chrámu a dostával vodu z pramene Gihon podzemním potrubím dlouhým 537 m.

Šel jsem tedy, umyl se a prohlédl.“ 12 A řekli mu: „Kde je ten (člověk)?“ Praví: „Nevím.“

13 Přivedou toho bývalého slepce k farizeům. 14 A byla to právě sobota, když Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči. 15 Farizeové se ho tedy znova optali, jak prohlédl. A on jim řekl: „Přiložil mi bláto na oči, umyl jsem se, a vidím.“ 16Ale někteří z farizeů pravili: „Není to člověk od Boha, když nezachovává sobotu.“ Jiní říkali: „Jak by mohl hříšník dělat taková znamení?“ A byla mezi nimi roztržka. 17 Praví tedy znovu tomu slepému: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ A on řekl: „Je prorok.“

18 Židé však o něm nevěřili, že býval slepý, a prohlédl, až zavolali rodiče toho, který nabyl zraku, 19 a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ 20 Jeho rodiče na to řekli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. 21 Ale jak to, že teď vidí, nevíme, nebo kdo mu otevřel oči, my nevíme. Jeho se zeptejte, má léta, ať mluví sám o sobě.“ 22 Tak mluvili jeho rodiče, protože se báli Židů; neboť Židé se již usnesli, že kdo ho vyzná jako Mesiáše, toho vyloučí ze synagogy.

13-34. Farizeové zkoumají slepcovo uzdravení: jejich zatvrzelost trvá.

23 Proto jeho rodiče řekli: „Má léta, jeho se zeptejte.“

24 Znova tedy zavolali toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej chválu Bohu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ 25 On však odpověděl: „Zdali je hříšník, nevím; jedno vím, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ 26 Tu mu zase řekli: „Co ti udělal? Jak ti otevřel oči?“ 27 Odpověděl jim: „Už jsem vám to pověděl, ale jako byste nebyli slyšeli; co chcete ještě slyšet? Nechcete se i vy stát jeho učedníky?“ 28 I zlořečili mu a řekli: „Ty jsi jeho učedník, my však jsme učedníci Mojžíšovi! 29 My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, odkud je.“ 30 Onen člověk jim na to řekl: „To je věru divné, že vy nevíte, odkud je, a otevřel mi oči. 31 Víme, že Bůh neslyší hříšníky, ale slyší toho, kdo je bohabojný a plní Boží vůli.

24. „Vzdej chválu Bohu“, že totiž budeš mluvit pravdu.

31. „Bůh neslyší hříšníky“:´To řekl slepec dosud nepomazaný, to je dosud ne dokonale osvícený´(sv. Tomáš), protože i hříšníkova modlitba jde k Bohu a může mu vyprosit Boží pomoc pro nápravu života.

32 Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. 33 Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by udělat nic.“ 34 Odpověděli mu: „V hříších ses celý narodil, a ty chceš poučovat nás?“ A vyhnali ho. – 35 Ježíš uslyšel, že ho vyhnali, a když ho nalezl, řekl: „Věříš v Syna člověka?“ 36 On odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něj uvěřil?“ 37 Ježíš mu řekl: „Už jsi ho viděl, a právě on s tebou mluví“. 38 A on pravil: „Věřím, Pane!“A padl před ním na kolena.

39 A Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k rozsouzení, aby nevidoucí viděli a vidoucí oslepli“. 40 Slyšeli to někteří z farizeů, kteří byli s ním, a řekli mu: „Což i my jsme slepí?“

33. Bůh nepoužívá k projevu své přízné hříšníka, protože ten ji odmítá.

35-41. Doslov k zázraku o duchovní slepotě.

39. Zase se ukázalo, že Kristovo poslání a jeho osoba je jedněm k dobru a spáse, jiným že je okolností k zatvrzení vůči Boží vůli a k záhubě. Tak se uskutečňuje v lidském nitru Boží soud a rozlišení mezi lidmi: jedni se domnívají, že mají pravdu, že vidí, a pro svou nevěru v Krista se stávají slepými, jiní vírou v Krista přicházejí k pravdě - vidí.

41 Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Ale vy říkáte: ´Vidíme´; váš hřích trvá.

10 „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž vlézá jinudy, to je zloděj a lupič. 2 Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. 3 Tomu vrátný otvírá a ovce slyší jeho hlas, volá pak jménem své ovce a vyvádí je. 4 Když vypustí své ovce, jde před nimi; a ovce jdou za ním, neboť znají jeho hlas. 5 Za cizím však nepůjdou, ale utekou od něho, protože hlas cizích neznají.“ 6 Toto podobenství jim řekl Ježíš, ale oni nepochopili, co k nim promluvil. 7 Ježíš proto zase řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Já jsem ty dveře k ovcím. 8 Všichni, kdo vstoupili přede mnou, jsou zloději a lupiči; ale ovce je neslyšely.

10, 1-21. Podobenství o pastýři a stádu.

1. V tomto podobenství se předpokládá ovčinec, jak se i dnes na Východě vyskytuje: zdí obražené místo, v samotě.

3. Vrátný je pastýř, který zůstává v ohradě, aby v noci hlídal stádo. Ráno přicházejí ostatní pastýři a vyvádějí ovce na pastvu.

7. Ježíš se přirovnává ke dveřím, kterými vcházejí pastýři pro ovce.

8. Jde tu o falešné proroky, falešné mesiáše, jako Theudas a Judas Galilejský (Skt 5, 36-37), kteří se v té době objevovali, ale nejsou vyloučeni ani pokrytečtí farizeové a tehdejší vysoké kněžstvo, kteří lid klamali a utlačovali.

9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, zachrání se, a bude (volně) vcházet a vycházet a nalezne pastvu. 10 Zloděj přichází jen aby kradl, rdousil a hubil. Já jsem přišel, aby měly život a aby měly hojnost.“

10. Aby měli život milosti, který dává Spasitel, a aby dostávali od něho stále hojnější nadpřirozený život zde na zemi, dokud nebude dokonán a korunován na věčnosti.

11 „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. 12 Ale námezdník, ten, kdo není pastýř, kterému ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká, a vlk (je) trhá a rozhání. 13 Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. 14 Já jsem dobrý pastýř a znám svoje a znají mě moje, 15 jako mne zná Otec a jako já znám Otce. A svůj život obětuji za svoje ovce.

11-15. Pastýři se nazývali východní králové, tak je nazýván Hospodin (Žl 22), tak se nazval i Ježíš ve svém poslání spasit lidské duše, duchovně je živit a přivést k věčnému životu v nebi. Je pravý pastýř, opravdu dobrý, a proto se mu každý může svěřit. Tu důvěru vzbuzuje tím, co pro ně udělal, totiž obětoval za ně vlastní život. Ježíš zná své duše nejen svou vševědoucností, nýbrž hlavně něžnou láskou k nim. Je to jako mezi ním člověkem a nebeským Otcem.

16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést, a budou slyšet můj hlas; i bude jeden ovčinec a jeden pastýř. 17 Proto mě Otec miluje, že já obětuji svůj život, abych si ho zase vzal. 18 Nikdo mi ho nebere, ale já ho obětuji sám od sebe. Mám moc obětovat ho, a mám moc zase si ho vzít; tento příkaz jsem přijal od svého Otce.“

16. Ty jiné ovce jsou duše z pohanství, které v něj uvěří. Tak nastane světové mesiášské království, které předpovídali proroci. O všechny bude stejně postaráno, nebude mezi nimi rozdílu (Gal 3, 28). Ježíš tu předpovídá povolání pohanů k víře.

Ježíš Kristus je tedy jediný pravý pastýř pro náboženský život. Jeho stádo je svatá Církev. Je to duchovní stádo, žijící z nadpřirozeného života, který dává Kristus. Je to zároveň viditelná společnost, neboť jak jinak by mohlo být patrné, že se skládá ze všech možných národů. Pro její trvání až do konce věků je třeba pastýřů, kteří ve jménu Krista, vrchního pastýře (1 Petr 5, 4), a z jeho moci se mají starat o věřící; jinak by to byli zloději a lupiči.

17-18. Doposud nikdy nepředpovídal tak jasně svou smrt. Přijímá ji za své věřící dobrovolně, z lásky k lidem a přitom z poslušnosti k svému Otci.

19 Pro tyto řeči nastala znovu roztržka mezi Židy. 20 Mnozí z nich řekli: „Má zlého ducha a blouzní; proč ho posloucháte? „21 Jiní pravili: „To nejsou slova posedlého; může zlý duch otevřít oči slepým?“ 22 V Jerusalemě se tehdy slavilo posvícení; byla zima. 23 A Ježíš chodil v chrámě v Šalomounově podloubí. 24 Tu ho obstoupili Židé a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš udržovat v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“25 Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám, a nevěříte. O mně svědčí skutky, které já dělám ve jménu svého Otce. 26 Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. 27 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou; 28 a já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo mi je nevyrve z ruky.

22-30. Ježíš je jedno s Otcem.

22. Svátek posvícení se slavil na památku očištění a nového posvěcení chrámu Judou Makabejským v polovině prosince r. 165 př. Kr., tedy právě v den, kdy před třemi roky Antiochus Epifanes znesvětil chrám tím, že v něm dal postavit pohanský oltář pro boha Dia (1 Mak 4, 54; 2 Mak 10, 16). - Slavnost trvala osm dní.

28-29. Věčný život duše je to nejcennější ze všech stvořených věcí. Je to zároveň největší Boží dar, který dává Syn z plné moci, dané mu Otcem. - Někteří vydavatelé (Merk, Vogels) čtou tento verš takto: Můj Otec, který mi (je) dal, je větší než všechno, a nikdo (je) nemůže vytrhnout z ruky mého Otce.

29 Co mi dal můj Otec, je větší nade všecko, a nikdo to nemůže vyrvat z Otcovy ruky. 30 Já a Otec jsme jedno.“ 31 Židé se opět chopili kamení, aby ho kamenovali. 32 Ježíš jim na to řekl: „Mnoho dobrých skutků od Otce jsem vám ukázal. Pro který z nich mě chcete kamenovat? „33 Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání, že se ty - člověk - děláš Bohem.“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Copak není psáno ve vašem Zákoně: Řekl jsem: Jste bohové?“

31-39. Jednota s Otcem se zakládá na Kristově božském synovství.

34-36. Slova „Jste bohové“ jsou řečena v Žl 81, 6 o soudcích, pokud jim Bůh dal pověření vykonávat soudcovský úřad. Tak byli nazváni bohy v širším smyslu ne pro dobré nebo špatné vykonávání toho úřadu, nýbrž proto, že Božím slovem, to je Božím ustanovením se jim dostalo té důstojnosti a názvu „bohové.“ A praví-li to takto Písmo, má to autoritu a nelze ten název jen tak odbýt. - Proto Židé nemohou jen tak vinit Ježíše z rouhání, protože Písmo uznává, že možno mít právo na titul bůh. Ovsem každý, kdo ho užívá, musí to právo dokázat; tím více je třeba dokazovat skutky, dělá-li si někdo právo na titul bůh ve vlastním slova smyslu, že je skutečný Bůh. Nechť se tedy Židé neunáhlují ve snaze chtít ho kamenovat pro jedno slovo. Vždyť Ježíš svými skutky a celým dosavadním životem dokázal, že chce jen, co mu patří, činí-li si nároky na název skutečného a, přirozeného Božího Syna. Dal mu to Otec, který ho pověřil, posvětil pro toto božské bytí v lidské přirozenosti a dal mu k tomu náležité dary.

35 Jestliže nazval bohy ty, pro které bylo dáno Boží slovo - a Písmo se nemůže zrušit, 36 jak o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, vy říkáte: ´Rouháš se', poněvadž jsem řekl: ´Jsem Boží Syn´? 37 Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. 38 Ale činím-li je, i když nechcete věřit mně, věřte skutkům, abyste věděli a poznali, že Otec je ve mně a já v Otci.“ 39 Proto znova usilovali zmocnit se ho, ale unikl jejich rukám.

40 A odebral se zase za Jordán na to místo, kde Jan dříve křtil, a zůstal tam. 41 A mnozí k němu přišli a pravili: „Jan sice neudělal žádný zázrak, ale všechno, co Jan o něm řekl, bylo pravda.“ 42 A mnoho jich tam v něj uvěřilo.

40-42. Kristův odchod do Zajordánska (Mt 19.1-2; Mk 10.1; Lk 13, 31-33).

11 Byl jeden nemocný, Lazar z Bethanie, vesnice to Marie a její sestry Marty. 2 Byla to ona Marie, která pomazala Pána mastí a utřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocen. 3 Proto jeho sestry poslaly k němu se vzkazem: „Pane, hle, je nemocen ten, kterého miluješ.“ 4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby jí byl Boží Syn oslaven.“ 5 Ježíš miloval Martu, její sestru i Lazara. 8 Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal na tom místě, kde byl, dva dni. 7 Až potom řekne svým učedníkům: „Pojďme znova do Judska!“8 Praví mu učedníci: „Rabbi, právě tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam jdeš?“ 9 Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Chodí-li kdo ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa; 10 chodí-li kdo však v noci, klopýtne, neboť nemá světlo.“

11, 1-16. Ježíš se odebírá do Bethanie k zesnulému Lazarovi.

4. Nemá poslední slovo smrt, nýbrž Ježíš.

9-10. Ježíš poučuje s podivuhodným klidem apoštoly. On se bát nemusí, protože ještě neuplynulo dvanáct hodin jeho života, t. j. nevykonal ještě všechno, co v pozemském životě vykonat měl, jak mu to určil Otec. On přece stanovil dobu, kdy bude vydán nepřátelům do rukou; do té chvíle nad ním moci nenabudou (podobně už 9, 4-5). Takové naprosté odevzdání do Otcovy vůle zbavuje ho jakékoli bázně. Kdo je v nitru chová, má světlo a nebojí se, že klopýtne, že se mu něco stane. Kdo nemá tu dětinnou odevzdanost do Boží vůle, která člověku vyměřila délku a působení jeho života, je beze světla - ve tmě.

11 To pověděl a potom jim řekne: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu ho vzbudit.“ 12 Učedníci mu tedy řekli: „Pane, spí-li, bude zdráv“. 13 Ale Ježíš mluvil o jeho smrti, oni se však domnívali, že mluví o skutečnem spaní. 14 Tehdy jim Ježíš řekl otevřeně: „Lazar umřel, 15 a raduji se kvůli vám, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Než pojďme k němu!“16 Tomáš, příjmením Blíženec, řekl proto spoluučedníkům: „Pojďme i my, a zemřeme s ním!“

17 Ježíš tedy přišel a shledal, že je už čtyři dni v hrobě. 18 Bethanie byla blízko Jerusalema, asi patnáct honů od něho.

11. „Spí“: označuje tím dočasnou smrt.

17-32. Kristova rozmluva s Martou a s Marií.

18. 15 honů: necelé 3 km od Jerusalema na jerišské silnici. Podle zvyku přicházeli přátelé a známí z města, aby je potěšili. Doba pláče a nářku trvala 7 dní.

19 A přišlo mnoho Židů potěšit Martu a Marii pro jejich bratra. 20 Jakmile tedy Marta uslyšela, že Ježíš přichází, běžela mu vstříc. Marie však zůstávala doma. 21 Marta tedy řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl býval zde, můj bratr by nebyl umřel. 22 Ale i nyní vím, že Bůh ti dá, začkoli Boha požádáš.“ 23 Řekne jí Ježíš: „Tvůj bratr vstane.“ 24 Marta mu odpoví: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, bude živ, i kdyby umřel, 26 a nikdo, kdo žije a věří mne, neumře na věky. Věříš tomu?“

24-26. Víru v budoucí vzkříšení nacházíme ve Starém Zákoně jasně vyjádřenu u proroka Dan 12, 2: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, se probudí: jedni k věčnému životu, druzí k hanbě „, a hlavně v 2 Mak 7, 9: „Ty nešlechetníku, zabíjíš nás sice pro tento život, ale král světa pro své zákony nás mrtvé vzkřísí k životu věčnému.“ V Novém Zákoně zaručuje slavné vzkříšení Ježíš Kristus každému, kdo je s ním spojen vírou a má od něho život milosti. Takový nezemře na věky, protože tento život v milosti je nesmrtelný a žádná moc ho nemůže zničit. Ovšem jako Ježíš sám prošel tělesnou smrtí, projde jí i každý věřící, aby ho následoval i ve vzkříšení. Takto připadá smrt věřícímu jen jako něco přechodného, při čemž život v Kristu se všemi důsledky neutrpí škody; dojde i tělesného vzkříšení a oslavy pro své spojení s Kristem, který má moc vzkřísit, protože má plnost věčného života.

27 Praví mu: „Ano, Pane! Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který přichází na tento svět.“ 28 A když to pověděla, vzdálila se a zavolala potají svou sestru Marii a řekla: „Mistr je tu a volá tě!“29 Sotva to ona uslyšela, rychle vstala a šla k němu;3 „Ježíš totiž dosud nepřišel do vesnice, ale byl ještě ha tom místě, kde se s ním setkala Marta. 31 Jakmile však spatřili Židé, kteří byli s ní v domě a těšili ji, že Marie rychle vstala a odešla, šli za ní, protože myslili, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 32 Když tedy Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a pravila mu: „Pane, kdybys byl býval tady, můj bratr by nebyl umřel.“

33 Když tedy Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu velice pohnut se zachvěl M a řekl: „Kam jste ho položili?“ Řeknou mu: „Pane, pojď a podívej se!“35 Ježíš zaslzel. 36 Proto Židé pravili: „Hle, jak ho miloval!“37 Někteří z nich však řekli: „Tento člověk, který otevřel oči slepému, nemohl také udělat, aby on neumřel!“

33-44. Lazarovo vzkříšení.

38 A Ježíš opět hluboce pohnut se odebral ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní byl položen kámen. 39 Ježíš řekne: „Odstavte ten kámen!“Sestra zemřelého Marta mu řekne: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtyři dni!“40 Ježíš jí praví: „Neřekl jsem ti, že spatříš Boží slávu, budeš-li věřit? „41 Odstavili tedy kámen, Ježíš pak zvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. 42 Já jsem sice věděl, že mě vždycky vyslyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“44 A mrtvý vyšel, ovázaný na nohou a na rukou ovinkami a s tváří obtočenou šátkem. Ježíš jim řekne: „Rozvažte ho a nechtě odejít!“

45 Proto v něj uvěřilo mnoho Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co udělal. 46 Někteří z nich však odešli k farizeům a oznámili jim, co Ježíš učinil. 47 Proto veleknězi a farizeové svolali veleradu a pravili: „Co máme dělat? Vždyť tento člověk činí mnoho znamení. 48 Necháme-li ho tak, všichni v něj uvěří; pak přijdou Římané a vezmou naše (svaté) místo i národ.“

45-53. Kaifáš přivede Židy k rozhodnutí, že zabijí Krista. 48. Strhne-li za sebou Ježíš všechen lid, nastane mesiášské království, a to se podle názorů farizeů neobejde beze střetnutí s římskou mocí. Představovali si totiž mesiášskou říši jako království pozemské, politické. Ježíš však nikdy nemluvil o politice a národu, ale o Bohu, o duši, o dokonalosti. Farizeové se ve skutečnosti báli, že ztratí svůj vliv a duchovní vládu nad lidem a, nad posvátným chrámovým místem.

49 Ale jeden z nich, Kaifáš, který byl veleknězem toho roku, jim řekl: „Vy nic nevíte 50, ani nemyslíte na to, že je pro vás prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ.“ 51 To však neřekl sám ze sebe, nýbrž jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš umře za národ, 52 a nejen za národ, ale aby shromáždil vjedno ty Boží děti, které byly rozptýleny.

50-51. Kaifáš, velekněz od r. 18-36, se sadducejskou chladností a nestoudností vytýká shromážděným jejich neschopnost postarat se v tomto případě o blaho národa. Ježíš neudělal dosud nic, co by mohlo znepokojit římskou moc. Proč ho chtěl tedy Kaifáš obětovat za blaho lidu? Snad to byla vhodná forma, jak uskutečnit Kristovo zabití, na které se pomýšlelo už předtím. Evangelista vidí v jeho slovech smysl, který Kaifáš netušil. Veleknězi kdysi oznamovali lidu, co je Boží vůle. I nyní použil Boží Duch posledního zástupce starozákonní bohovlády, aby jeho nehodnými ústy předpověděl podstatu Nového Zákona, totiž vykoupení člověka Kristovou smrtí. Kaifáš ovšem netušil, že i jeho zloba a nenávist se stává v Božích rukou nástrojem k vykupitelskému požehnání.

53 Od onoho dne se tedy uradili, že ho zabijí. 54 Proto Ježíš už nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtamtud do krajiny na okraj pouště, do města zvaného Efraim, a prodléval tam s učedníky.

55 A byly blízko židovské velikonoce a mnozí z té krajiny se odebrali vzhůru do Jerusalema před velikonočními svátky, aby se posvětili.

55. Třetí velikonoce v Kristově činnosti.

56 Hledali tedy Ježíše a rozmlouvali mezi sebou, jak stáli v chrámě: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?´: 57 Veleknězi a farizeové totiž vydali nařízení, že kdo se doví, kde pobývá, má to oznámit, aby ho mohli zajmout.

12 Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Bethanie, kde byl Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 2 Uchystali mu tam večeři a Marta posluhovala, a Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. 3 Tu Marie vzala libru drahocenné masti pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je vlastními vlasy; a dům se naplnil vůní z té masti.

12, 1-11. Pomazání v Bethanii (Mt 26, 6-13; Mk 14, 3-9).

3. Libra je 327, 5 g. Nádobka z alabastru měla podlouhlé hrdlo; to Marie ulomila.

4 Než jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekne: 5 „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů a nedalo se (to) chudým?“ 6 To však pravil ne ze starostlivosti o chudé, nýbrž proto, že byl zloděj a že si ukládal stranou z příspěvků do měšce, který měl. 7 Ježíš tedy řekl: „Nech ji, ať to uchová ke dni mého pohřbu! 8 Vždyť chudé máte s sebou vždycky, mne však vždycky nemáte.“ 9 Četný zástup Židů se dověděl, že je tam; i přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale aby viděli i Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 10 Veleknězi se však uradili, že zabijí taky Lazara,11 protože mnoho Židů kvůli němu odcházelo a přidávalo se k víře v Ježíše.

6. Lakomému Jidášovi nebylo tak líto vylité masti jako spíše toho, že mu unikla část zisku za ni.

7. Kristova smrt je tak blízko, že není proč litovat vzácné masti, jemu k poctě vylité. Kdo v takovém případě lituje chudých, ten jim nepomáhá ani jindy, ačkoli má k tomu stále příležitost. Marie to udělal nevědomky z Božího vnuknutí, jako by už mazala Kristovo mrtvé tělo k pohřbení. O víře a lásce, kterou tímto úkoneni ukázala, bude se vždycky chvatně mluvit. - Toto pomazání Páně při hostině je odlišné od onoho, o kterém vypravuje Lk 7, 36...

12 Když druhý den uslyšel hojný zástup, který přišel na svátky, že Ježíš jde do Jerusalema, 13 vzal palmové ratolesti, vyšel mu vstříc a volal: „Hosana! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, izraelský král!“ 14 Ježíš pak nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: 15 Neboj se, siónská dcero! Hle, přichází tvůj král a sedí na oslátku.

16 Jeho učedníci tomu zprvu nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, rozpomenuli se, že to bylo o něm psáno a že mu to učinili. 17 Takto tedy vydával o něm svědectví zástup, který s ním byl, když zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. 18 Proto mu také šel zástup vstříc, neboť uslyšeli o tom zázraku, který udělal.

12-19. Ježíš vjíždí slavně do Jerusalema jako Mesiáš (Mt 21,1-11; Mk 11, 1-11; Lk 19, 29-44).

12. „Druhý den“, t. j. v naší neděli.

13. Žl 117,'25.

15. Iz 40, 9; Zach 9, 9.

16. Nerozuměli, že to byl projev Kristova mesiášství ve shodě se starozákonními předpovědím.

19 Tu si farizeové řekli: „Vidíte, že vůbec nemáte úspěchu; hleďte, celý svět odešel za ním!“

20 A někteří z těch, kdo vystoupili klanět se o svátcích, byli Řekové. 21 Ti tedy přistoupili k Filipovi, který byl z Bethsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ 22 Filip jde a řekne to Ondřejovi, Ondřej a Filip zase jdou a řeknou to Ježíšovi. 23 Ježíš jim odpoví: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. 24 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Neodumře-li pšeničné zrno v zemi, do které padne, zůstává samo; ale odumře-li, přináší hojný užitek. 25 Kdo miluje svůj život, ztratí ho, a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, uchrání ho pro život věčný.

20-22. Pohané touží spatřit Ježíše.

Jsou to pohani, kteří uvěřili v jednoho pravého Boha a přišli se mu poklonit do Jerusalema. Obrátili se s prosbou na Filipa, protože měl řecké jméno a pocházel z Bethsaidy na hranicích Galileje a z polovice pohanské. Snad ho odtamtud znali. Filip ve své nerozhodnosti se obrátil k svému krajanu Ondřejovi, také s řeckým jménem. Evangelista nepoznamenává, zdali Ježíš vyhověl jejich žádosti. Další jeho slova jsou totiž řečena k učedníkům.

23-33. Pravá Kristova sláva se ukáže až po jeho potupné smrti.

25. Kdo v duchu tohoto světa, vzdáleného od Boha, hledá jen uchovat pozemský život a nedbá na Boží přikázání, připravuje se o život. Kdo nenávidí svůj život, pokud je poután na tento hříšný svět, trhá tím pouta hříšnosti a zachová si pravý život i pro věčnost. ´Je to veliké a podivuhodné slovo o lásce člověka k tomuto životu, která vede ke zkáze, a o nenávisti, která ho zachraňuje. Jestliže ho špatně miluješ, pak ho nenávidíš, jestliže ho správně nenávidíš, pak ho miluješ. Blažení ti, kdo ho nenávistí uchovávají, aby ho láskou nezahubili ´(sv. Augustin).

26 Jestliže mi kdo slouží, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, toho poctí můj Otec. 27 Nyní je má duše rozechvěna; a co mám říci? Otče, ochraň mě před tou hodinou? Než proto jsem přišel do této hodiny. 28 Otče, oslav své jméno!“A přišel hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

28-29. Jako doposud oslavil Bůh Syna v těle zázraky, podivuhodným učením, svatým a příkladným životem, ještě více ho oslaví utrpením, vzkříšením a přebohatými dobry z jeho vykoupení, kterých se dostane věřícím. Lid slyšel ta slova z nebe o oslavě jen jako zvuk, nevnímal jejich smysl. I takto to bylo nové osvědčení pro Krista, aby lid aspoň teď uvěřil v Ježíšovo božské poslání.

29 Zástup, který tam byl a uslyšel to, pravil, že zahřmělo. Jiní říkali: „Anděl k němu mluvil.“ 30 Ježíš odpověděl: „Ten hlas nepřišel kvůli mně, nýbrž kvůli vám. 31 Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní vládce tohoto světa bude vypuzen ven. 32 A až já budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ 33 A toto říkal, aby naznačil, jakou smrtí zemře. 34 Zástup mu tedy odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš zůstává na věky; a jak to, že ty pravíš: ´Syn člověka musí být vyzdvižen´? Kdo je ten Syn člověka? „35 Ježíš jim tedy řekl: „Ještě krátký čas je světlo mezi vámi. Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma; vždyť kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. 36 Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste měli ve světle účast.“ Když to Ježíš řekl, odešel a skryl se před nimi.

34-36. Lid je bezradný; znovu je napomínán.

35-36. Kristus neodpovídá na otázku, že podle Písma bude mesiášsko království trvat věčně, ale upozorňuje na krátkou dobu, kdy on - světlo - bude mezi nimi viditelně působit. Je to doba milostiplného Božího navštívení, v kterém se skrze Ježíše ukazuje tolik světla pravdy a přízně z nebe! A vírou je možno stát se účastným těchto božských dober, sdělovaných Kristovou přítomností a jeho působením.

37 Ačkoli tedy učinil před nimi takové zázraky, nevěřili v něj, 38 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš: Pane, kdo uvěřil tomu, co od nás slyšel1? A komu byla zjevena moc Páně?

39 Proto nemohli věřit, neboť opět Izaiáš řekl: 40 Zaslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, aby očima neviděli a svým srdcem nechápali a neobrátili se a abych je neuzdravil.

37-43. Nevěra Židů nepřekvapuje.

38. Těmito slovy oznamoval Izaiáš (53, l), že jeho předpovědi o Božím služebníku (Mesiáši), trpícím za hříchy lidu, nebude věřeno. To se vyplnilo na Kristových současnících, hlavně na vůdcích náboženského života, kteří stále zatvrzeleji odpírali Kristově pravdě, tolikrát potvrzené zázraky a Ježíšovým životem. Vinu na tom nesli sami. Nebyli takoví proto, že to bylo od Boha předpověděno, nýbrž Bůh s naprostou jistotou předpověděl, že takoví budou. - Viz i pozn. k Mt 13, 10...

40. Jiným úryvkem z Iz (6, 9-10) vysvětluje evangelista jakýsi dočasný nezdar Kristových zázraků u Židů. Bůh totiž chtěl, aby Mesiáš oslňoval mocí činit zázraky a sám aby byl mocné světlo pro své učení a svůj život, ačkoliv Bůh věděl, že mnoho Kristových současníků tolik světla Božího zjevení nesnese, ano že se budou proti němu vzpírat a zatvrzovat.

41 Toto řekl Izaiáš, protože viděl jeho slávu a mluvil o něm. 42 Přesto i mnoho z předáků v něj uvěřilo, ale kvůli farizeům to nevyznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy. 43 Měli totiž raději chválu lidskou než chválu Boží.

44 Ježíš pak zvolal: „Kdo věří ve mne, nevěří ve mne, nýbrž v toho, který mě poslal, 45 a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. 46 Já, světlo, přišel jsem na svět, aby nezůstával ve tmě nikdo, kdo věří ve mne. 47 A bude-li kdo poslouchat mé řeči, a nebude je zachovávat, nesoudím ho já; vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil. 48 Kdo mnou pohrdá a nepřijímá moje řeči, má svého soudce. Slovo, které jsem mluvil, to ho bude soudit v poslední den.

43. Kdyby ti bázlivci vyznali víru v Ježíše, dostalo by se jim cti před Bobem (Mt 10, 32); dávali však přednost dobrému mínění u lidí, které bývá chvilkové a klamavé.

44-50. Krátký souhrn Kristova u č e n í.

46. Nutnost věřit plyne z toho, že Ježíš Kristus přišel jako světlo pro spásu všech. Kdo jeho pravdy - světlo - nepřijímá a nedává se jimi vést v životě, nezbaví se mravní tmy, v které je celé kleslé lidstvo.

48-49. Kristovo učení je nejvyšší a věčně trvající pravidlo mravního života. Kdo se jím neřídí, odchyluje se skutkem od této mravnosti. Tento skutek sám ukazuje, že se člověk neřídí Kristovým učením a v den soudu ho usvědčí. Proč Kristovo učení má tuto cenu a věčné trvání, je stále totéž: Kristova slova jsou slova přijatá od Otce. Kdo je tedy nezachovává, vzdaluje se od Otce a jde k odsouzení.

49 Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říci a co mám mluvit. 50 A vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.

13 Bylo to před velikonočními svátky. Protože Ježíš věděl, že mu přišla hodina, aby odešel z tohoto světa k Otci, a protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku do krajnosti.

13, 1-20. Mytí nohou (Lk 22, 24. 27-30).

1. Ježíš jediný si byl plně vědom nastávajícího utrpení a blízké smrti a všech jejích podrobností, hrozných to chvil, které se však stanou počátkem jeho oslavení. Přitom však pamatoval více na své učedníky než na sebe. Lásku, kterou jim po celou dobu svého působení projevoval slovem i skutkem, ukázal jim teď zvláštním způsobem. Snad je tu narážka na ustanovení eucharistie, o čemž vypravují synoptická evangelia, Janovo však ne. Jan zachoval však řeč o jejím zaslíbení (hl. 6), a to zase nemají ona tři. Jan často doplňuje, co ostatní nemají, a opomíjí, co u nich už je.

2 A při večeři, když už ďábel vložil do srdce Jidášovi, synovi Šimona Iškariotského, aby ho zradil - 3 a on věděl, že Otec mu dal všechno do rukou a že vyšel od Boha a odchází k Bohu -, 4 vstane od večeře, odloží (svrchní) šaty, vezme lněné plátno a přepáše se. 5 Potom nalije vody do umyvadla a začne učedníkům mýt nohy a utírat plátnem, kterým byl přepásán. 6 Přijde tedy k Šimonovi Petrovi. Ale on mu řekne: „Pane, ty mi chceš mýt nohy!“7 Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, ty teď nevíš, ale pochopíš později.“ 8 Petr mu řekne: Nikdy, na věky mi nebudeš mýt nohy!“Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít podílu se mnou.“

2. „Iškariotský“: udává pravděpodobně místo, odkud Jidáš pocházel, t. j. Karioth v jižním Judsku.

7. Později, až uvidí Krista pokořeného a v potupné smrti, až ho uvidí zmrtvýchvstalého a vystupujícího do nebe, pochopí pohoršení a bláznovství božské lásky, která ho vedla k nejhlubšímu ponížení, aby lidstvo přivedl k Bohu. Toto snížení božské lásky je neodolatelné kouzlo Kristova života a potom působení Církve. Pokorou v lásce je možno duše spíše získat pro nadpřirozený život než vědou; násilím však nikdy.

8. „Mít podíl s někým“ v Písmě svatém znamená: mít účast v dobrech někoho vyššího.

 „9 Šimon Petr mu praví: „Pane, nejen nohy, nýbrž i ruce a hlavu mi (umyj)!“10 Ježíš mu řekne: „Kdo se vykoupe, nepotřebuje se umývat, ale je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni“. 11Věděl totiž, kdo je jeho zrádce. Proto řekl: „Nejste čistí všichni.“

12 Když jim tedy umyl nohy a vzal si šaty, položil se zase a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil?

12. Umývání nohou apoštolům je příklad a podobenství pro poučení o vzájemném smýšlení a chování v Kristově království. V pokorné lásce mají všichni následovat svůj vzor, Ježíše Krista, který se snížil až k mytí nohou apoštolům. Ne že by měli všichni dělat totéž, ale všichni máme následovat Kristova ducha pokory a lásky. Mytím nohou nebyl tu stanoven nějaký obřad, kterým se odpouštějí lehké hříchy. Kristus Pán chtěl dát příklad. Památku na tento příklad uchovává zvyk v Církvi, že její představení na Zelený čtvrtek myjí nohy chudákům. Je to povzbuzení k pokornému sloužení věřícím ve věcech spásy.

13 Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a správně říkáte, neboť to jsem. 14 Jestliže tedy já, Pán a Mistr, umyl jsem vám nohy, také vy máte mýt nohy jeden druhému. 15 Neboť jsem vám dal příklad, abyste i vy dělali, jako já jsem udělal vám. 16 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Služebník není větší než jeho pán ani posel není větší než ten, kdo ho poslal. 17 Víte-li to, jste blažení, jestliže to děláte. 18 Nemluvím o vás o všech; vím totiž, které jsem vyvolil. Ale aby se splnilo Písmo: Kdo jí můj chléb, zvedne proti mně svou patu. 19 Říkám vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem.“ 20 “Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo přijímá toho, koho pošlu, přijímá mne; kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“ 21 Když to Ježíš pověděl, zachvěl se v duchu a s důrazem prohlásil: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Jeden z vás mě zradí“. 22 Pohlíželi tedy učedníci jeden na druhého a byli na rozpacích, o kom to říká.

18. Pohostinství je svatá věc. Zneužije-li ho přítel proti svému hostiteli a smýšlí proti němu pomstu, jeho provinění je tím hroznější. To zažil žalmista (40, 10) a vyplnilo se to na Ježíši Kristu, když ho zradil Jidáš, vyvolený do kroužku jeho nejdůvěrnějších přátel.

21-30. Ježíš označuje zrádce a on odchází (Mt 26,21-25; Mk 14,18-21; Lk 22, 21-23).

23 Jeden z jeho učedníků, kterého Ježíš miloval, spočíval Ježíšovi u prsou. 24 Šimon Petr mu tedy pokyne a praví mu: „Řekni, kdo je to, o kom to říká? „25 On se tedy naklonil Ježíšovi takto na prsa a řekl mu: „Pane, kdo to je? „26 Ježíš odpoví: „Ten je to, pro koho namočím sousto a komu je dám.“ A namočí sousto, vezme je a podá Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. 27 A po tom soustu vešel do něho ďábel. Ježíš mu pak řekne: „Co děláš, udělej co nejrychleji!“28 Ale nikdo ze stolujících nevěděl, proč na něj tak promluvil. 29 Někteří totiž myslili, že mu Ježíš říká: „Nakup, co potřebujeme k svátkům!“, nebo aby dal něco chudým; Jidáš totiž měl měšec. 30 Jakmile tedy přijal to sousto, ihned vyšel. A byla noc.

23. Podle tehdejšího zvyku leželi při jídle, na lehátkách, levicí se opírali o polštář a pravou rukou brali pokrmy. Miláček Páně Jan tedy ležel před Ježíšem, ten byl k němu obrácen hrudí; Petr ležel za Pánem a byl k němu obrácen také hrudí. Proto mohl přes Ježíše pokynout Janovi.

26. Je to na Východě dosud zvláštní pocta a vyznamenání pro hosta, podá-li mu hostitel do úst sousto, které sám připravil. Naposled prokazuje Ježíš Jidášovi milosrdenství, jako by se ho snažil ještě zachránit. Ale Jidáš byl už zaprodán zlu. I v těch slovech: „Co děláš, udělej co nejrychleji „, je výtka Páně, aby se v nešťastníkovi ozvalo svědomí. Ostatní apoštolově nechápali, protože si nemohli představit, že apoštol by byl schopen zradit svého Mistra.

31 Když vyšel, Ježíš promluví: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm. 32 Byl-li Bůh oslaven v něm, oslaví ho také Bůh sám v sobě, a hned ho oslaví. 33 Děti, ještě krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale i vám pravím to, co jsem řekl Židům: ´Kam jdu já, nemůžete přijít vy´. 34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, abyste se i vy navzájem milovali.

31-35. Ježíš se začíná loučit s apoštoly.

31-32. Jidášovým odchodem začíná Kristovo utrpení. Ježíš je si toho vědom, zná, co bude následovat, ví, že božská sláva, která se od počátku jeho činnosti projevovala v jeho skutcích, bude pokořujícím utrpením nakrátko zastíněna, ale že se pak vrcholným způsobem ukáže zmrtvýchvstáním.

34. „Nové přikázání „, jak se ukázalo skrze Krista a na něm. Není to jen všeobecná povinnost lásky k bližnímu a její zdokonalení, nýbrž láska Boží, jak se ukázala vtělením Božího Syna a jeho dílem pro spásu všech lidí. A jako se Ježíš obětoval za všecky z lásky k Otci, v duchu téže lásky mají být jeho učedníci připraveni obětovat se za jiné. Jako on zahrnul do takové lásky všechny lidi, nikoho nevyjímaje, tak i jeho věřící mají mít takovou šíři a hloubku lásky. Je to nová láska, láska nadpřirozená, která má být nejvyšším zákonem, tajemným pojítkem a význačnou známkou těch, kdo věří v Krista.

35 Po tom všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít vzájemnou lásku.“ 36 Šimon Petr mu praví: „Pane, kam jdeš? „Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, nemůžeš za mnou jít teď, ale půjdeš později.“ 37 Řekne mu Petr: „Pane, proč nemohu teď za tebou jít? Svůj život za tebe položím!“38 Ježíš odpoví: „Položíš za mne svůj život? Vpravdě, vpravdě ti pravím: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“

36-38. P ř e d p o v ě ď Petrova zapření (Ml 26,31-35; Mk 14,27-31; Lk 22, 31-34).

36. Petr nechápe, že Pán jde na smrt a smrtí k Otci. Ježíš mu odpovídá částečně: půjde touže cestou, ale až později; po mnoha apoštolských pracích a utrpeních bude také v Římě přibit na kříž. Petrovi to zůstává zahaleno. Má nyní na mysli svou ochotu dát i život za Pána. Ovšem laková láska, která je ochotná dát život za druhého, nerodí se ve chvíli posvátného nadšení. Zraje v životě plném práce, věrnosti a obětavosti.

14, 1-11. Shledání u Otce, s n í ni ž m á Ježíš stejnou podstatu.

14 „Vaše srdce ať se nechvěje! Věříte v Boha, i ve mne věřte! 2 V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby nebylo, řekl bych vám to, protože vám jdu připravit místo. 3 A až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. 4 A kam já jdu, cestu znáte.“

5 Praví mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš, a jak můžeme znát cestu? „6 Ježíš mu řekne: „Já jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leč skrze mne. 7 Kdybyste byli poznali mne, poznali byste i mého Otce; a od této chvíle ho poznáváte a viděli jste ho.“ 8 Řekne mu Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a stačí nám (to).“ 9 Ježíš mu řekne: „Takovou dobu jsem s vámi, a nepoznals mě, Filipe? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak to, že ty pravíš: ´Ukaž nám Otce'? 10 Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně? Slova, která k vám mluvím, neříkám sám od sebe; Otec, který zůstává ve mně, koná své skutky.

2. Nejde o stupně blaženosti, ale prostě o to, že v nebi je mnoho místa. Kdyby nešel připravit místo, byl by jim už řekl, že no tam není. - ´Jak to, že jde připravit příbytky, když je jich už mnoho? Mají-li být teprve připraveny, ještě nejsou. Připravuje však příbytky tím, že připravuje jejich obyvatele ´(sv. Augustin).

6. Ježíš je nám cesta k Otci, neboť je pravda Boží, nám zjevená, a život Boží, nám sdělený.

11 Věřte mi, že já (jsem) v Otci a Otec ve mně. Ne-li, věřte aspoň pro samy skutky! 12 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo věří ve mne, bude i on dělat skutky, které já dělám, a bude dělat ještě větší než tyto, neboť já odcházím k Otci. 13 A začkoli budete prosit v mém jménu, učiním to, aby Otec byl oslaven v Synovi. 14 Budete-li mě oč prosit v mém jménu, učiním to.“

15 „Milujete-li mě, budete zachovávat moje přikázání. 16 A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Utěšitele, aby byl s vámi na věky,

12-14. Moc daná apoštolům a síla jejich modliteb.

12. Kristův odchod do nebe neznamená konec díla vykoupení, nýbrž počátek účinnějšího rozšíření mezi lidstvem skrze apoštoly. Ježíš měl v lidských očích malé úspěchy při šíření Božího království; vždyť za jeho života celek národa v něho neuvěřil a on sám působil jen v Palestině, nejvíce v pomíjené Galileji. Ale jeho dílo v pokoře konané se rozšíří podivuhodně skrze apoštoly za jeho přispění.

15-17. Příslib nového Pomocníka.

16. Utěšitel - Paraklet znamená i přímluvce, pomocníka, obhájce, těšitele. Je to Duch pravdy čili pramen a učitel náboženské pravdy. Toho lidé, oddaní jen viditelnému světu, nemohou vidět, totiž postřehnout a rozeznat pravdu, které učí. Ani ho neznají, protože nepřipouštějí pravdy a působení z vyššího, nadpřirozeného světa.

l7 Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani ho nezná; ale vy ho znáte, protože zůstává u vás a je ve vás.“ 18 „Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. 19 Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, vy však mě vidíte, neboť já žiji a vy také budete žít. 20 Ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. 21 Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo miluje mne, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe.“ 22 Praví mu Juda, ne onen Iškariotský: „Pane, co se stalo, že se chceš zjevit nám, a světu ne?“ 23 Ježíš mu odpověděl: „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat, i přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

18-24. Zjevuje svou důvěrnost k apoštolům.

23. Ježíš neodpovídá přímo na Filipovu otázku, proč se nezjeví světu, který je k němu lhostejný, ale mluví o svém i Otcově příchodu k milujícím duším, neboť je s Otcem těsně, podstatně spojen (v 21). Ten příchod se promění v jejich přebývání v duši, daleko tajemnější a přátelštější, než bývalo přebývání Boha v arše mezi starozákonním lidem. Zde bydlí Bůh v duších, protože ho milují; láska si navzájem odpovídá a přivolává se. Bůh přebývá jen v té duši, kde je milován; a duše dokazuje lásku k němu, když zachovává Synova, přikázání. Přebývání - tak prostě je vyjádřeno veliké tajemství milujících duší. Nemluví se o mimořádně obdařených duších ani o pozdvižení mysli, a teprve ne o nějakých vytrženích. Jen láska, osvědčená zachováváním přikázání.

24 Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A slovo, které slyšíte, není moje, nýbrž Otce, který mě poslal. 25 Toto jsem k vám mluvil, dokud zůstávám u vás. 28 Ale Utěšitel, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“

27 „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; (takový) vám nedávám, jako dává svět. Ať se vaše srdce nechvěje ani neleká! 28 Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a přijdu k vám. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já.

25-26. Znovu slibuje seslání Ducha svatého.

27-31. Poučení a povzbuzení.

28. Ježíš se loučí s apoštoly, a proto jim vlévá útěchu do srdce, protože jim ukazuje na Otce, v jehož všemohoucnost věřili. 0 tu se mají opřít ve své víře v Krista, doposud nedokonalé a bázlivé. Otec ochrání jeho samého i apoštoly. Kdyby už měli dokonalou a pevnou víru, že Ježíš je rovný Otci, radovali by se, že k němu odchází a neplnil by je smutek z jeho odchodu. Kristus je chtěl zbavit onoho smutku a bázlivosti; připomíná jim proto důvěru ve všemohoucího Otce: „Otec je větší než já.“ Takto je chce přimět i k důvěře v něj samého: k tomuto Otci jdu a on vyslyší mou prosbu za vás.

 

29 A teď jsem vám to řekl, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane. 30 Nebudu s vámi už mnoho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa; na mně však nic nemá. 31 Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám tak, jak mi přikázal Otec. Vstaňte, pojďme odtud!“

30. „Na mne nic nemá“: na mne nemá práva, vždyť jsem bez hříchu.

31. Až dosud dlel Ježíš s apoštoly ve večeřadle. Řeči, které následují, měl k nim cestou z večeřadla do Gethsemanské zahrady.

15 „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2 Odnímá se mne každou ratolest, která nenese ovoce, a čistí každou, která nese ovoce, aby nesla ovoce ještě víc.

15, 1-8. Těsné spojení učedníků s Kristem.

2. Neplodnou ratolest vinař odstraňuje, jakmile přešla zima. Na vinném kmenu — Kristu — je to věřící pokřtěný, ale žijící bez Boží lásky a bez dobrých skutků. Plodnou ratolestí, kterou sadař zbavuje neužitečných úponků začátkem léta, rozumí se věřící, který je ve spojení s Kristem živou vírou, a takto od něho přijímá potřebnou sílu života milosti. Tak těsné a životní je spojení věřícího s Kristem! Dokud to duchovní spojení trvá, dotud věřící roste a přináší ovoce pro věčný život. A trvá, jestliže i věřící působí spolu s Kristovou milostí.

3 Vy jste už čisti pro to slovo, které jsem k vám mluvil. 4 Zůstaňte ve mně, a já ve vás! Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li ve vinném kmenu, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5 Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. 6 Nezůstane-li kdo ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest a uschne; i seberou ji, hodí na oheň, a hoří. 7 Zůstanete-li ve mně a má slova zůstanou-li ve vás, proste, oč budete chtít, a stane se vám. 8 Můj Otec je oslaven tím, když ponesete mnoho ovoce a stanete se mými učedníky.“

5. Bez Krista a spojení s ním živou vírou nemůžeme vykonat nic v nadpřirozeném životě, co by se líbilo Bohu a mělo před ním cenu zásluhy.

7. ´Když zůstávají v Kristu, co jiného mohou dělat leč to, co je shodné s Kristem? Co mohou chtít, když zůstávají v Kristu, leč to, co není cizí jejich spáse? ´(sv. Augustin).

9 „Jako mne miloval Otec, (tak) i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce! 10 Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako i já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11 To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. 12 To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jak jsem miloval vás. 13 Nikdo nemá větší lásku, než je ta, aby kdo položil svůj život za své přátele. 14 Když děláte, co vám přikazuji, jste moji přátelé. 15 Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Ale vás jsem nazval přáteli, protože jsem vám oznámil všecko, co jsem slyšel od svého Otce. 16 Nevyvolili jste vy mne, nýbrž já jsem vyvolil ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby trvalo, aby vám dal Otec, oč ho budete prosit v mém jménu. 17To vám přikazuji, abyste se navzájem milovali.“

9-17. Učedníci jsou opravdoví Ježíšovi přátelé.

16. Ježíš jim připomíná, že bez vlastní zásluhy byli od něho vybráni ze světa, Bohu nepřátelského, a ustanoveni k práci o šíření Božího království. I to je vzájemně spojuje v lásce k téže apoštolské práci, jejíž výsledky jsou trvalé. Bratrská láska dělá tu práci lehčí a svolává na ni požehnání.

18 „Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. 19 Kdybyste byli ze světa, miloval by svět, co je jeho. Ale poněvadž nejste ze světa, naopak, já jsem vás vyvolil ze světa, proto svět vás nenávidí. 20 Vzpomeňte si na to slovo, které jsem vám řekl: ´Není služebník větší než jeho pán'. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovali moje slovo, zachovají i vaše. 21 Ale to všechno budou proti vám dělat pro mé jméno, protože neznají toho, který mě poslal. 22 Kdybych nebyl přišel a nebyl k nim mluvil, neměli by hřích. Nyní však nemají výmluvy pro svůj hřích. 23 Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. 24 Kdybych nebyl učinil mezi nimi skutky, které nikdo jiný neučinil, neměli by hřích. Než nyní i viděli, a (přece) nenáviděli jak mne, tak mého Otce. 25 Ale má se splnit slovo napsané v jejich Zákoně: Bez příčiny měli mě v nenávisti“.

18-25. Nenávist světa proti Ježíšovi a jeho učedníkům.

26 „Až přijde Utěšitel, kterého já vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude svědčit o mne. 27 I vy budete svědčit, neboť jste se mnou od začátku.“

16 „To jsem k vám mluvil, abyste nepoklesli. 2 Vyloučí vás ze synagogy, ano přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslit, že tím uctívá Boha. 3 A to budou dělat, protože nepoznali Otce ani mne. 4 Tyto věci jsem však k vám mluvil, abyste se na ně rozpomenuli, až přijde jejich hodina, že já jsem vám to řekl. Na začátku jsem vám to neřekl, neboť jsem byl s vámi“.

26-27. Svědectví Ducha svatého a učedníků o Kristově díle.

16, 1-4. Předpovídá pronásledování od Židů.

1. „Abyste nepoklesli“: viz pozn. k Mt 26, 31.

2. S tímto smýšlením, že odstraňováním nepravých Božích ctitelů je Bůh uctíván, i Šavel pronásledoval věřící (Skt 26, 9) a jako obrácený se sám stal takovou obětí (Skt 23, 12). Rabíni říkali: Kdo zabije bezbožného, jako by přinesl Boku oběť.

5 „A nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ´Kam jdeš? ´6 Ale že jsem vám to mluvil, naplnil zármutek vaše srdce. 7 Pravím vám však pravdu: Je pro vás dobré, abych já odešel, neboť neodejdu-li, Utěšitel k vám nepřijde, ale odejdu-li, pošlu ho k vám. 8 Až pak on přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. 9 Z hříchu, protože nevěří ve mne, 10 ze spravedlnosti pak, poněvadž jdu k Otci, a už mě neuvidíte, u a ze soudu, protože vládce tohoto světa je už odsouzen. 12 Mám k vám ještě mnoho co mluvit, ale teď byste to nesnesli.

5-15. Úloha Ducha svatého; jeho vztah k Synovi.

9-11. Duch usvědčí svět, že je ve hříchu, což si nechce přiznat. Než právě odmítnutím evangelia ukazuje, že chová nepřátelství k Bohu, který poslal na svět svého Syna, a že stojí na straně Božích nepřátel. To platí nejprve o Židech. — „Ze spravedlnosti „: svět totiž uzná, že Ježíš není rouhač a svůdce, jak ho obžalovali a pak proto odsoudili, ale že je svatý a spravedlivý. To se stane zjevné jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením. — „Ze soudu“ , t. j. ukáže se, že odsouzení není hoden Ježíš, nýbrž svět, jehož duchovní vládce, satan, je už odsouzen, totiž Kristovou smrtí; Ježíš se na ni dívá, jako by už bylo po ní. Ukáže to obrácení pohanů, vítězství křesťanství.

13 Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy; neboť nebude mluvit sám ze sebe, nýbrž bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám příští věci. 14 On mě oslaví, protože vezme z mého a oznámí vám. 15 Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl: Z mého vezme a oznámí vám.“ 16 „Jen krátko, a už mě neuvidíte, a zase krátko, a uvidíte mě.“ 17 Tu si někteří z jeho učedníků řekli mezi sebou: „Co to znamená, co nám říká: ´Jen krátko, a už mě neuvidíte, a zase krátko, a uvidíte mě ´a ´Jdu k Otci´? „18 Říkali tedy: „Co znamená to ´krátko´, o kterém mluví? Nevíme, co říká“. 19 Ježíš poznal, že se ho chtějí ptát, a proto jim řekl: „Na to se mezi sebou tážete, že jsem řekl: 4 Jen krátko, a už mě neuvidíte, a zase krátko, a uvidíte mě´?

13-14. Jako Ježíš měl své učení od Otce a mluvil ve jménu toho, který ho poslal (12, 49; 14, 10), tak ani Duch nebude mluvit z vlastní autority a nové učení; vždyť má všechnu pravdu od Otce, od něhož vychází, a pověření od Syna, který ho posílá. Božské učení jak Syna, tak Ducha má tedy tentýž původ, a proto je stejné. Úkol Ducha je dále ukázat radostný pohled do budoucnosti, že práce apoštolů bude mít krásné výsledky.

16-24. Dočasný zármutek bude odměněn radostí z návratu.

1tí. Jen krátká doba je dělí od chvíle, kdy Ježíše ztratí pro jeho smrt, ale také krátká doba uplyne, a zase ho uvidí zmrtvýchvstalého.

20 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Vy sice budete zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost. 21 Když žena rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina. Když však porodí dítě, nevzpomíná už na bolest pro radost, že se narodil člověk na svět. 22 I vy máte ovšem nyní zármutek, ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.

23 A ten den se mě nebudete ptát na nic. Vpravdě, vpravdě vám pravím: Budete-li oč prosit Otce, dá vám (to) v mém jménu.

23. „V ten den“, t. j. po vzkříšení a v době po něm následující, nebudou už od něho žádat vysvětlení, protože budou poučeni od Ducha; k tomu se mohou vždycky obrátit s otázkami o pravém učení a životě.

24 Doposud jste neprosili o nic v mém jménu. Proste, a dostanete, aby vaše radost byla úplná.“ 25 „To jsem k vám mluvil v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám již nebudu mluvit v obrazech, nýbrž zjevně vám budu vykládat o Otci.

25-33. Ještě nedostatečná v í r a v Ježíšův božský původ, ale dost silná, aby přemohla svět.

26 V ten den budete prosit v mém jménu; neříkám vám, že já budu žádat Otce za vás, 27 neboť Otec sám vás miluje, protože vy jste milovali mne a uvěřili jste, že já jsem vyšel od Boha. 28 Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci“. 29 Praví jeho učedníci: „Hle, teď mluvíš zjevně a neužíváš obrazů. 30 Nyní víme, že víš všecko a nepotřebuješ, aby se tě kdo tázal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“ 31 Ježíš jim odpověděl: „Nyní věříte? 32 Hle, blíží se hodina, a už je tady, kdy se rozprchnete každý do svého a mne zanecháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. 33 To jsem vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít trápení, ale důvěřujte, já jsem přemohl svět!“

17 To promluvil Ježíš; a když pozvedl oči k nebi, řekl: „Otče, přišla ta hodina; oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 podle moci, kterou jsi mu dal nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal.

17. Kristova velekněžská modlitba za jednotu.

1-5. Ježíš prosí Otce za sebe.

3 A to je věčný život: aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, že jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil, abych je vykonal. 5 A nyní oslav ty mne, Otče, u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět.“ 6 „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli a mně jsi je dal, a tvé slovo zachovali. 7 Nyní poznali, že od tebe je všecko, co jsi mi dal. 8 Neboť slova, která jsi mi dal, dal jsem jim, a oni je přijali a vpravdě poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.

3. „To je „, v tom záleží věčný život; začíná totiž poznáním neboli vírou v pravdu o jediném pravém Bohu, kterého neznali pohani, a o Ježíšovi, kterého Židé neuznali za Krista čili slíbeného Mesiáše; ten život pak končí v blaženém vidění Boha na věčnosti.

5. Ježíš prosí, aby sláva, kterou má u Otce jako Syn, sláva božská, se zaskvěla i na jeho lidské přirozenosti, do níž se tolik ponížil (2 Kor 3, 21; Fil 2, 7-8). Ta sláva jeho božství se ukáže na jeho lidské přirozenosti při zmrtvýchvstání a potom až zasedne v nebi na Boží pravici (Fil 2, 9-11).

6-19. Ježíš prosí za učedníky.

8. „Přijali „, opírajíce se o moje svědectví. „Poznali“, totiž z toho, co u něho viděli a co od něho slyšeli, usoudili, že je od Boha. „Uvěřili „, t. j. cele se mu oddali jako Božímu vyslanci. Tak se přichází k celé víře.

9 Za ně já prosím. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; 10 a všechno, co je moje, je tvoje, a co je tvoje, je moje, a jsem v nich oslaven. 11 A už nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. 12 Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával v tvém jménu, které jsi mi dal, a ochránil jsem je, takže nikdo z nich nezahynul, leda ten propadlec záhubě, aby se splnilo Písmo. 13 Teď však jdu k tobě a toto mluvím ve světě, aby měli moji vrchovatou radost v sobě. 14 Já jsem jim dal tvé slovo, svět je však nenáviděl, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.

12. „Propadlec záhubě, „doslova „syn záhuby“, je semitské vyjádření pro člověka, který svým ďábelským jednáním směřuje k věčné záhubě, jako by věčná záhuba byl jeho osud. Je to Jidáš, na němž se takto vyplní předpověď Písma, které se nemůže mýlit ve své předpovědi. Bůh sám předem věděl o Jidášově zločinu, který vede k věčné záhubě.

14. Přijali totiž učení, které odmítají lidé jen pozemsky usměrnění; proto nejsou ze světa.

15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. 16Ze světa nejsou, jako ani já nejsem ze světa. 17 Posvěť je v pravdě! Tvoje slovo je pravda. 18 Jako mne jsi poslal na svět, tak i já jsem je poslal do světa. 19A pro ně se já posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“ 20 „Prosím však nejen za tyto, nýbrž také za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří ve mne, 21 aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni aby byli v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.

16. Prosí, aby nepodlehli zlu od lidí odvrácených od Boha. Nebere je úplně z nebezpečí, kterému jsou vydáni mezi těmito lidmi; neboť mají-li si také vydobýt slávy, musí nad zlem zvítězit. A jaké vítězství bez nebezpečí?

17-19. Učedníci Páně mají zůstat nedotčeni zlobou lidí odvrácených od Boha a oddaných hříšnému světu a připodobnit se Bohu; to se děje dobrým životem, ctnostnými skutky. V tom záleží svatost. K svatosti vede ta pravda, která přetvořuje člověka a činí ho v životě podobným Bohu. Učedníci Kristovi se mají nejen vyznačovat láskou k této celé, věčné a božské pravdě, nýbrž podle ní a v ní mají žít, aby se tak připodobnili svému svrchovanému vzoru, svatému Bohu. Aby se takovými stali pro poslání jim svěřené, Ježíš Kristus „se posvěcuje „čili se přináší v oběť, aby oni z Kristova obětování byli posvěceni k úřadu hlásání evangelia lidem tohoto světa.

20-23. Modlitba za Církev.

20. „Kteří uvěří „: Ježíš takto zahrnuje do své modlitby všechny budoucí členy Církve a vidí je jako přítomné.

22 A slávu, kterou ty jsi dal mně, dal jsem jim, aby byli jedno, jak i my jsme jedno. 23 Já v nich a ty ve mně, aby byli v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a miloval je, jako jsi miloval mne. 24 Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, aby také oni byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. 25 Otče spravedlivý, i když svět tě nepoznal, já jsem tě poznal, a i tito poznali, že jsi mě poslal. 26 A dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a i já v nich.“

23. Jednotou víry a lásky napodobují věřící jednotu mezi božskými osobami (v 21), ano jsou s nimi nadpřirozeně tak spojeni, že skrze Krista jsou v Otci.

24-26. Dovršení modlitby.

24. Prosí, aby věřící byli jednou přijati do nebe k Otci a tam byli účastni slávy, kterou jemu, vtělenému Synu, Otec ve své lásce určil, nebo kterou Otec dal Synovi ve věčném zrození, jak to ukazuje láska, jíž ho zahrnul. K jednotě a k účasti v této slávě v nebi jsou věřící po voláni.

18 Když to Ježíš řekl, vyšel se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a vešel do ní on i jeho učedníci. 2 Ale Jidáš, který ho zrazoval, věděl taky o tomto místě, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky. 3 Jidáš tedy vzal četu a služebníky od velekněží a farizeů a přišel tam s pochodněmi, svítilnami a zbraněmi. 4 A protože Ježíš věděl všecko, co na něj má přijít, vystoupil a řekl jim: „Koho´hledáte? „5 Odpověděli mu: „Ježíše z Nazareta.“ Ježíš jim praví: „Já jsem to!“Stál s nimi také Jidáš, který ho zrazoval. 6 Sotva jim tedy řekl: „Já jsem to „, ustoupili dozadu a padli na zem. 7 Otázal se jich tedy znova: „Koho hledáte? „Oni řekli: „Ježíše z Nazareta.“ 8 Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že já jsem to; hledáte-li tedy mne, nechtě tyto odejít!“9 (To) aby se splnilo, co řekl: „Nikoho jsem neztratil z těch, které jsi mi dal.“

18, 1-12. Ježíšovo zatčení (Mt 26, 47-56; Mk 14, 43-52; Lk 22, 47-53).

2. Jako za činnosti vyhledával chvíle modlitby v samotě, hledá je i před utrpením.

10 Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl při sobě, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus. u Ježíš však řekl Petrovi: „Zastrč si meč do pochvy! Nemám pít kalich, který mi dal Otec?“

12 Tu četa s tisícníkem a židovští služebníci jali Ježíše a svázali ho. 13 A přivedli ho nejdříve k Annášovi; to byl totiž tchán Kaifáše, který ten rok zastával velekněžský úřad. 14 A právě Kaifáš to radil Židům, že je prospěšné, aby jeden člověk umřel za lid.

15 Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi, i vstoupil s Ježíšem do veleknězova dvora. 16 Petr však stál venku u dveří. Vyšel tedy ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, promluvil s vrátnou a uvedl Petra. 17 A řekne služka vrátná Petrovi: „Nejsi i ty z učedníků toho člověka? „On praví: „Nejsem.“ 18 A stáli otroci a služebníci u ohně, který rozdělali, protože bylo chladno, a ohřívali se; s nimi stál i Petr a ohříval se.

19 Velekněz se tedy zeptal Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení.

15-18. 25-27. Petrovo zapření Krista (Mt 26, 58. 69-75; Mk 14, 53. 66-72; Lk 22, 54-62).

20 Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně; já jsem vždycky učil v synagoze a v chrámě, kam se shromažďují všichni Židé, a ve skrytu jsem nemluvil nic. 21 Proč se mě tážeš? Těch se zeptej na to, co jsem k nim mluvil, kdo (mě) poslouchali. Hle, ti vědí, co jsem já mluvil.“ 22 Když to řekl, jeden ze služebníků, který tam stál, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi? „23 Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil zle, vydej svědectví o zlém; jestliže však dobře, proč mě biješ? „24 Poslal ho tedy Annáš svázaného k veleknězi Kaifášovi.

25 Šimon Petr pak stál a ohříval se. Řekli mu tedy: „Nejsi i ty z jeho učedníků? „On zapřel a řekl: „Nejsem.“ 26 Praví jeden z veleknězových služebníků, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho: „Což jsem tě s ním já neviděl v zahradě? „27 Petr (to) však znovu popřel, a hned zakokrhal kohout. 28 Vedou tedy Ježíše od Kaifáše do vládní budovy; a bylo ráno.

28-40. Žaloba na Ježíše před Pilátem (Mt 27,1-2. 11-12; Mk 15, 1-14; Lk 23, 1-4. 13-23).

28. Vládní budova, zvaná praetorium, bylo sídlo římského místodržitele. O velikonočních svátcích musel mít římský vládce po ruce vojenskou posádku, aby ihned zakročila, kdyby došlo k nějakému bouření na chrámovém nádvoří; proto je nejpravděpodobnější, že v tu dobu praetorium byl hrad Antonia, na severozápad od chrámového nádvoří. Tento hrad byl i nádherně vybaven a podle posledních zjištění zaujímal plochu 12.000 m. V těch místech se dnes začíná každý pátek křížová cesta.

Oni však do vládní budovy nevešli, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka. 29 Pilát tedy vyšel k nim ven a řekl: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověkovi? „30 Odpověděli a řekli mu: „Kdyby to nebyl zločinec, nevydávali bychom ti ho.“ 31 Pilát jim tedy řekl: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“Židé mu však řekli: „Nám není dovoleno nikoho usmrtit.“ 32 (To) aby se splnilo Ježíšovo slovo, které pověděl, když naznačoval, jakou smrtí má umřít. 33 Pilát proto znova vstoupil do vládní budovy, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi židovský král?“

32. Ježíš předpověděl způsob své smrti: Jan 3,14; 8,28; 12,32. 33; Mt 20,18.

33. Má-li to Pilát sám od sebe, pak myslí na království pozemské, politické, a na to mohl Kristus odpovědět jen záporně; má-li to od Židů, pak nechť ví, že to je království duchovní, jak je osvětluje v násl. v 36. Pilát se o takové království pravdy nezajímal, ale nemohl je ani pochopit, neboť se v životě dal na pohodlnou cestu pochybovačnosti, ne však na tvrdou cestu poznání a upřímného uznání pravdy (v 38).

34 Ježíš odpověděl: „Pravíš to sám od sebe, či ti to o mně řekli jiní? „35 Pilát odpověděl: „Copak jsem já Žid? Tvůj národ a veleknězi mi tě vydali. Co jsi udělal? „36 Ježíš odpověděl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, bojovali by přece moji služebníci, abych nebyl vydán Židům; ale tak moje království není odtud“. 37 Proto mu Pilát řekl: „Jsi tedy král? „Ježíš odpověděl: „Ano, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38 Řekne mu Pilát: „Co je pravda? „A když to řekl, znovu vyšel k Židům a praví jim: „Já na něm nenalézám žádnou vinu; 39 ale je u vás zvyk, abych vám o velikonocích jednoho propustil; chcete tedy, abych vám propustil židovského krále? „40 Ale opět vzkřikli: „Tohohle ne, ale Barabbáše!“A ten Barabbáš byl zločinec.

19 Tehdy Pilát vzal tedy Ježíše a dal ho zbičovat. 2 A vojáci upletli z trní věnec, vložili mu ho na hlavu a oblekli mu šarlatový plášť, 3 přibližovali se k němu a říkali: „Buď zdráv, židovský králi!“A políčkovali ho.

4 Pilát znova vyšel a praví jim: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm nenalézám žádné viny“. 5 Ježíš tedy vyšel s trnovým věncem a v šarlatovém plášti. A řekne jim: „Ejhle, člověk!“6 Jakmile ho však spatřili velekněží a služebníci, křičeli: „Ukřižuj, ukřižuj!“Pilát jim praví: „Vy si ho vezměte a ukřižujte, neboť já na něm nenalézám viny.“

19, 1-16. Pilát dá Ježíše zbičovat a vydá ho na smrt (Mt 27,26-31; Mk 15, 15-20; Lk 23, 4-5. 13-16. 20-23).

6-15. To už po třetí Pilát prohlásil, že Kristus je nevinný. Tato slova neznějí, jako by jim Ježíše odevzdával, nýbrž jsou to slova člověka, který se hrozí zločinu. Když se dověděl, že se pokládá za Božího Syna, tím více usiloval ho propustit. Než nad obojí bázní, jak tou, že má být odsouzen nevinný, tak náboženskou, že se zasahuje do oblasti božství, zvítězila bázeň ze ztráty přízně císaře Tiberia, protože on velmi krutě trestal provinění proti svému majestátu. Ale to neospravedlňuje Piláta, poněvadž jen on jediný měl v Palestině moc nad Kristovým životem a jeho smrtí. Nebyl nestranný soudce, kterému jde o provedení spravedlnosti; ačkoliv byl přesvědčen, že Kristus je bez viny, přece ho odsoudil k smrti jako zločince. Ono umytí rukou (Mt 27, 24) byla pouhá formalita, která za těchto okolností Pilátovi jen přitěžuje. Hlavní vinu ovšem nesli náboženští představitelé Židů. Židé si v té chvíli neuvědomili, že odmítnutím pravého Mesiáše ztrácejí všechny výsady bohovlády; zřekli se svého vyvolení.

7 Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí umřít, protože ze sebe dělal Božího Syna“. 8 A když Pilát uslyšel tato slova, ještě více se polekal. 9 I vešel znovu do vládní budovy a řekne Ježíšovi: „Odkud jsi? „Ježíš mu však neodpověděl. 10 Řekne mu tedy Pilát: „Se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám moc tě propustit a že mám moc tě ukřižovat? „u Ježíš odpověděl: „Neměl bys vůbec moci proti mně, kdyby ti (to) nebylo dáno shůry. Proto větší hřích má ten, kdo ti mě vydal.“

12 Od té chvíle Pilát usiloval propustit ho. Židé však křičeli: „Propustíš-li ho, nejsi císařův přítel, neboť každý, kdo ze sebe dělá krále, je proti císaři!“13 Když tedy Pilát slyšel tato slova, vyvedl Ježíše ven a zasedl k soudu na místě, které se nazývá Lithostrotos, hebrejsky Gabbatha.

13. Lithostrotos, t. j. kameny vydlážděné nádvoří v praetoriu, které Židé po stáru nazývali Gabatha, t. j. vyvýšené místo, protože patřilo k vyšší části města, zvané Bezetha; tam stál Pilátův soudní stolec.

14 Byla příprava na velikonoční den, kolem šesti hodin. A praví Židům: „Hle, váš král!“15 Oni však křičeli: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“Pilát jim řekne: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře!“16 Tehdy jim ho tedy vydal, aby byl ukřižován. Vzali tedy Ježíše. 17 A nesl si kříž a vyšel na tak zvané místo Lebky, které se hebrejsky nazývá Golgotha. 18 Tam ho ukřižovali a s ním dva jiné po obou stranách a Ježíše uprostřed. 19 Pilát napsal i nápis a dal ho na kříž. A bylo napsáno: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“

14. „Kolem šesti hodin „čili k poledni.

17-37. Ukřižování a smrt (Mt 27, 33-56; Mk 15, 20-41; Lk 23, 33-49).

17. „Místo Lebky „: nazývalo se tak nejspíše pro svou vnější podobu, protože vnukalo obraz lebky. Není to hora, nýbrž vyvýšené místo mimo městské hradby. Dnes je však už uvnitř města v chrámě Božího hrobu. Než podle archeologického zjištění tehdy bylo vně hradeb nedaleko jedné brány, takže se to shoduje s Mt 27, 39: „Ti, kdo chodili okolo, se mu posmívali.“

20 Tento nápis však četlo mnoho Židů, protože to místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města. A byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. 21 Proto židovští veleknězi pravili Pilátovi: „Nepiš ´Židovský král', nýbrž že on říkal: ´Jsem židovský král'.“ 22 Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, to jsem napsal“.

23 Když tedy vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři části, pro každého vojáka jednu část, a sukni. Sukně však byla nesešívaná, odshora celistvě tkaná. 24 Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, čí bude“, aby splnilo Písmo, které praví: Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali. Vojáci to tedy tak udělali.

23-24. Podle tehdejšího práva šaty odsouzenců náležely vojákům vykonávajícím rozsudek. Ježíš měl ještě vzácnou sukni, protože byla nesešívaná. Kdyby si ji rozdělili, pozbyla by ceny. Jan, který byl při tom, si pak vzpomněl, že takto byla vyplněna předpověď Žl 21, 19.

25 Stály u Ježíšova kříže jeho matka a sestra jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalena. 26 Když tedy Ježíš uviděl matku a toho učedníka, kterého miloval, jak při ní stojí, řekne své matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ 27 Potom praví učedníkovi: „Hle, tvoje matka!“A od té chvíle ji vzal učedník k sobě.

26-27. Ačkoliv Ježíš sám prožíval v lidské přirozenosti nesmírná muka, nachází v sobě tolik citu pro milovanou matku a takovou starost o ni! Jan je od té chvíle přijatý syn Marie Panny a ona jeho nová matka. - Mariino utrpení pod křížem je spojeno s vykupitelským utrpením jejího Syna; s ním spolu trpěla za hříšné lidstvo. K sebeobětování Ježíše Krista, které samo o sobě dostačovalo vrchovatě na usmíření Boha, neboť mělo nekonečnou cenu, připojila své utrpení a svoje zásluhy za všechny ty, kteří se vírou stanou Ježíšovými duchovními bratry, a tím jejími duchovními dětmi.

28 Protože Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, potom řekne, aby se splnilo Písmo: „Žízním.“ 29 Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu plnou octa a podali mu (ji) k ústům. 30 Když tedy Ježíš přijal ocet, řekl: „Je dokonáno.“ A sklonil hlavu a odevzdal ducha.

28-30. Ježíš odmítl opojný nápoj podávaný mu ke zmírnění muk; nyní přijímá ocet pro nesnesitelnou žízeň po tolika a takových mukách. Sv. Tomáš tu podotýká: ´Tím, že říká Žízním, ukazuje, že jeho smrt je pravdivá, nejen zdánlivá. Dále se tím projevuje jeho vroucí touha po spáse lidského pokolení'. — „Yzop „(Origanum Maru L.) je keř rostoucí v Palestině.

31 Protože (to) byl den přípravy, požádali Židé Piláta, aby jim byly zlámány nohy a aby byli sňati, aby těla nezůstala na kříži přes sobotu, neboť tu sobotu byl veliký den. 32 Přišli tedy vojáci a zlámali nohy prvnímu i druhému, který s ním byl ukřižován. 33 Když však přišli k Ježíšovi a uviděli, že už je mrtev, nezlámali mu nohy, 34 ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda. 35 A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé a on ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. 36 Neboť se to stalo, aby se splnilo Písmo: (Ani jedna) kost mu nebude zlomena. 37 A zase praví jiné Písmo: Budou patřit na toho, kterého probodli.

38 Potom Josef z Arimathie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale pro strach před Židy tajným, požádal Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo tělo. A Pilát dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. 39 Přišel pak i Nikodém, ten, co kdysi přišel k němu v noci, a nesl směs myrhy a aloe, asi sto liber.

36-37. Ex 12, 46; Nm 9, 12; Žl 33, 21; Zach 12, 10.

33-42. Ježíš pohřben (Mt 27, 57-60; Mk 15, 42-46; Lk 23, 50-54).

40 Vzali tedy Ježíšovo tělo a ovinuli je lněnými ovinkami s vonnými věcmi, jak Židé pochovávají. 41 Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nový hrob, do kterého ještě nikdo nebyl položen. 42 Protože u Židů byl den přípravy, tam tedy Ježíše položili, neboť ten hrob byl blízko.

 

20 První den v týdnu přichází Marie Magdalena ráno ještě za tmy ke hrobu a spatří kámen odvalený od hrobu. 2 Běží tedy a přijde k Šimonovi Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a praví jim: „Odnesli Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ 3 Petr tedy a ten druhý učedník vyšli a ubírali se ke hrobu. 4 Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed rychleji než Petr a dospěl k hrobu první. 5 A když se nahnul, uzří složené ovinky, ale nevstoupil.

20. 1-10. Petr a Jan u prázdného hrobu (Mt 28,1-4; Mk 16, 1-4; Lk 24,1-2).

2. Za „učedníkem, kterého miloval Ježíš“, se skrývá apoštol Jan (jako 13, 23; 21, 20), spisovatel tohoto evangelia. Kdyby někdo jiný psal toto evangelium, proč by neřekl naplno jméno toho učedníka?

6 Pak přijde i Šimon Petr po něm a vstoupil do hrobu. A vidí ovinky ležet, 7 avšak rouška, která byla na jeho hlavě, neležela s ovinkami, nýbrž odděleně složená na jednom místě. 8 Tehdy tedy vstoupil i ten druhý učedník, který přišel první ke hrobu, a viděl to a uvěřil; 9 nerozuměli totiž ještě Písmu, že musí vstát z mrtvých. 10 Ti učedníci se tedy zase vrátili domů.

11 Marie však stála venku u hrobu a plakala. V pláči se pak nahnula do hrobu, 12 a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách (místa), kde leželo Ježíšovo tělo. 13 A oni jí řeknou: „Ženo, proč pláčeš? „Řekne jim: „Protože vzali mého Pána, a nevím, kam ho položili.“

6-8. Kdyby někdo vzal tělo, vzal by je se vším anebo by nezanechal hrob tak uspořádaný. Bylo nápadné, že ovinky, jimiž bylo mrtvé tělo do rubáše zabalené spoutáno, jsou všechny pohromadě (Lk 24, 12) a že rouška s hlavy byla složena odděleně. Při tom pohledu Petr zvážněl, jako by na něj začalo doléhat tajemství, a mlčel. Jan si také ponechal dojmy z prázdného hrobu pro sebe.

9. O Kristově zmrtvýchvstání předpovídá Žl 15, 10; slov z něho užil Ježíš (2, 22; viz i pozn. k Lk 24, 25; Skt 2, 26 a pozn.).

11-18. Ježíš se zjevuje Marii Magdaleně (Mt 28,9...; Mk 16,9).

14 Když to řekla, obrátila se a spatří Ježíše stát, ale nevěděla, že je to Ježíš. 15 Ježíš jí praví: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona se domnívala, že je to zahradník, a řekne mu: „Pane, jestliže jsi ho odnesl ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho vezmu.“ 16 Praví jí Ježíš: „Marie!“Ona se obrátí a řekne mu hebrejsky: „Rabbuni!“, to znamená „Mistře!“ 17 Ježíš jí řekne: „Nedotýkej se mě, vždyť jsem ještě nevystoupil k Otci; ale jdi k mým bratřím a řekni jim: ´Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu´.“

17 Kristovo slovo „Marie!“se dotklo Magdalenina srdce a otevřelo jí oči. Vykřikla „Rabbuni!“a ještě plačíc, ale teď už s radostí, vrhla se mu k nohám, že je obejme. Po hledání plném úzkostí je konečně u cíle a jako by už ani nechtěla tyto nohy opustit, aby u nich mohla vylévat svou lásku. Než teď to už není takové jako tehdy, když obrácená hříšnice mu smáčela slzami nohy. Zmrtvýchvstalý patří už do vyššího světa. Proto jí Ježíš praví: „Nedotýkej se mě „ve smyslu „přestaň už se mě dotýkat „; ne že by jí zakazoval vůbec dotknout se ho (ženy a apoštolově se ho přece dotýkali, zvláště Tomáš). Marie má prostě všeho nechat a odebrat se k apoštolům, aby jim vyřídila Kristův vzkaz. Vždyť ho zase uvidí, neboť ještě nevystoupil k Otci. - Marie se takto stala apoštolům první apoštolkou, t. j. zvěstovatelkou zmrtvýchvstání. - Zároveň však Marii naznačil, že podmínky jeho života jsou nyní jiné, než za jakých žil před zmrtvýchvstáním, a to tím, že mluvil o odchodu k Otci, do vyššího, nadpřirozeného světa.

18 Marie Magdalena tedy jde a zvěstuje učedníkům: „Viděla jsem Pána „a toto (že) jí řekl.

19 Večer ten den, první v týdnu, když byly pro strach před Židy dveře zavřeny (tam), kde byli učedníci, přišel Ježíš, stanul mezi nimi a řekne jim: „Pokoj vám!“20 A když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim tedy znova řekl: „Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“

19-23. Ježíš se zjevuje apoštolům (Mk 16, 14; Lk 24, 36-49; 1 Kor 15, 5).

21. Jako Syna poslal Otec na zem, s touž autoritou posílá Ježíš své učedníky k lidem a dává jim moc nad dušemi. Budou ji vykonávat hlavně odpouštěním hříchů v Božím jménu dávaným. A to tak, že udělí odpuštění každému, kdo je odpuštění schopen, jako Bůh vždycky odpustí kajícníku, když se k němu upřímně vrací. Avšak odepřou odpuštění těm, kteří nejsou vnitřně schopni je přijmout. Oni tedy a ti, jimž ta moc bude po nich sdělena, jsou ustanoveni za soudce nad stavem kajícníkovy duše. K tomu se ovšem vyžaduje, aby znali stav té duše, a jak jinak, ne-li vyznáním hříchů? Proto právem vidí Církev v těchto slovech ustanovení svátosti pokání, zpovědi.

22 A když to pověděl, dechl (na ně) a řekne jim: „Přijměte Ducha svatého! 23 Komu odpustíte hříchy, odpouštějí se mu, a komu zadržíte, jsou zadrženy.“

24 Avšak Tomáš, jeden ze dvanácti, který se nazývá Blíženec, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. 25 Řekli mu tedy ostatní učedníci: „Viděli jsme Pána!“On jim však řekl: „Neuvidím-li v jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím-li svůj prst na místo hřebů a nevložím-li svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“

24-29. Ježíš přesvědčuje Tomáše.

24. Blíženec (Dvojče) bylo jeho přízvisko.

24-29. ´Tomášova nevěra přispěla naší víře více než víra učedníků, kteří už věřili; neboť Tomáš je přiveden k víře dotýkáním, a tím zbavuje naši mysl jakékoli pochybnosti a upevňuje nás ve víře ´(sv. Řehoř Vel.). Než i Tomáš tady ukázal víru, totiž v Kristovo božství, když vyznal: „Můj Pán a můj Bůh!“Očima viděl skutečné tělo, dotýkal se ho, a vírou vyznával neviditelné božství; a k tomu je třeba něčeho více! Víra v božství je těžší úkon víry, ale také přináší více duchovního štěstí tomu, kdo ji vyznává, daleko více štěstí a útěchy než vidění zmrtvýchvstalého těla. - Ježíš jako Bůh bude stála přítomen v nitru spravedlivých věřících podle 14, 17. 23, a tím jim věření usnadní a obšťastní je.

26 A po osmi dnech byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“27 Potom praví Tomášovi: „Dej sem svůj prst a podívej se na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, nýbrž věřící!“28 Tomáš mu na to odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh!“29 Ježíš mu řekne: „Že jsi mě uviděl, uvěřil jsi? Blažení, kdo neviděli, a uvěřili.“

30 Ale Ježíš udělal před svými učedníky i mnoho jiných znamení, která nejsou napsána v této knize. 31 Tato však jsou napsána, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a vírou abyste měli život v jeho jménu.

30-31. Tyto verše byly nejspíše na konci evangelia. Tady zůstaly po přidání nového zakonče.

21 Potom se Ježíš zase zjevil učedníkům u Tiberiadského moře. A zjevil se takto: 2 Byli spolu Šimon Petr a Tomáš příjmením Blíženec a Nathanael, který pocházel z galilejské Kány, Zebedeovci a jiní dva z jeho učedníků. 3 Šimon Petr jim řekne: „Jdu lovit.“ Praví mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli a vstoupili na loď, ale tu noc neulovili nic.

21, 1-14. Ježíš se ukazuje učedníkům v Galileji.

4 A když už bylo ráno, Ježíš stál na břehu; učedníci však nevěděli, že je to Ježíš. 5 Ježíš jim tedy řekne: „Děti, máte něco k jídlu? „Odpověděli mu: „Nemáme.“ 6 A on jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a naleznete!“Hodili tedy, a už ji nemohli utáhnout pro množství ryb. 7 Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekne Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile tedy uslyšel Šimon Petr, že je to Pán, přepásal si svrchní šaty — byl totiž nahý — a vrhl se do moře. 8 Ostatní učedníci přijeli na člunu a táhli síť s rybami, neboť nebyli od břehu dále než asi dvě stě loket. — 9 Když tedy vystoupili na zem, spatří žhavé uhlí a na něm položenou rybu a chléb. 10 Ježíš jim praví: „Přineste z ryb, které jste právě chytili!“ 11 Šimon Petr vystoupil a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, stotřiapadesát; a ačkoliv jich bylo tolik, síť se neprotrhla.

10. Zahrnuté množství ryb znamená věřící ze všech národů, které získá Církvi kázání apoštolů a jejich nástupců. A jako zde se síť neroztrhla, tak ani vzrůstající počet věřících neuškodí jednotě Církve při všech jejích utrpeních na této zemi.

12 Řekne jim Ježíš: „Pojďte snídat!“A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi? „Věděli, že je to Pán. 13 Ježíš přijde, vezme chléb a dává jim, rovněž i rybu. 14 To bylo už po třetí, co se Ježíš zjevil svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání.

15 Když tedy posnídali, řekne Ježíš Šimonovi Petrovi: „Šimone Janův, miluješ mě více než tito'?“ Praví mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Řekne mu: „Pas moje beránky!“16 Znova mu praví po druhé: „Šimone Janův, miluješ mě?“ Řekne mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Praví mu: „Pas moje ovce!“17 Řekne mu po třetí: „Šimone Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že mu řekl po třetí: „Miluješ mě?“, a pravil mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji“. Řekne mu Ježíš: „Pas moje ovce!

15-23. Petrův primát; předpověď pro něj a pro milovaného učedníka.

15-17. Když se učedníci posilnili, Ježíš dokonal své dílo, založení Církve. Třikrát položil Petrovi otázku, zdali ho osobně zvláště miluje, víc než ostatní. A jako Petr Pána třikrát zapřel, tak nyní třikrát vyznal, že ho miluje. Aspoň u Petra je snad jistá vzpomínka na zapření v jeho chování po třetí otázce Páně, když se už Petr zarmoutil. Našel však oporu ve víře, že Pán na všechno víc než zapomněl, a dovolávaje se Kristova božského vědění, po třetí vyznal, že ho miluje. Po každém jeho vyznání větší lásky k Pánu se mu dostává něčeho více než ostatním: má být pastýř ovcí i beránků, čili celého stáda, t. j. všech věřících. Má je vést v jejich poměru ke Kristu, jak on sám o tom mluví 10, 11... Proto má v té lásce nad ostatní vynikat. Takto byl Petr ustanoven vrchním pastýřem všech věřících i pastýřů podřízených. Všichni věřící jsou podrobeni jeho pastýřské holi. Tento obraz — vrchní pastýř a stádo — velmi dobře vyjadřuje nejvyšší moc v Církvi, svěřenou jedné osobě, Petrovi. Jeho vedení podléhají všichni, celé stádo. Už jednou mluvil Kristus podobně k Petrovi, když ho nazval skálou, kterou nic nepřemůže (Mt 16, 18). Církev bude trvat stále, a to na Petrovi jako na skále. Než ten pastýř nebude vždycky Petr osobně (vždyť mu v dalších verších předpovídá smrt), stejně jako i Církev se bude skládat z nových a nových členů. Budou se měnit osoby jak nastupujícího vrchního pastýře, tak věřících, Církev však zůstane stále táž. Její ustavičné trvání je prostě vázáno na stále nově nastupujícího pastýře všech.

18 Vpravdě, vpravdě ti pravím: Když jsi byl mladší, sám ses opásal a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“

18. Pán tu předpovídá Petrovi, že umře podobně jako on, na kříži. Ukřižovaní totiž byli nejen přibíjeni, ale i přivazováni na kříž; na to Ježíš naráží, když říká, že Petr bude přepásán od jiného proti své vůli. O Janovi však řekl: „Chci-li, aby zůstal...“, ne že by Pán předpovídal, že Jan zůstane na živu až do jeho druhého příchodu, ale smysl je: I kdyby měl zůstat až..., tebe, Petra, se to už netýká.

19 A to řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A když to řekl, dodá k němu: „Následuj mě!“ 20 Petr se obrátil a spatřil, že za ním jde ten učedník, kterého miloval Ježíš a který mu při večeři spočinul u prsou a řekl: „Pane, kdo tě to zrazuje? „21 Když ho tedy Petr uviděl, řekne Ježíšovi: „Pane, co bude s ním? „22 Ježíš mu praví: „Chci-li, aby zůstal, až přijdu, co ti do toho? Ty mě následuj!“23 Mezi bratry se proto rozšířila tato řeč, že ten učedník neumře. Ale Ježíš mu neřekl: „Neumře „, nýbrž: „Chci-li, aby zůstal, až přijdu, co ti do toho? „

24 To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a napsal je, a víme, že jeho svědectví je pravdivé. 25 Je však i mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby byly napsány zvláště, myslím, že celý svět by neobsáhl ty knihy, které by se musely napsat.

TOPlist