EVROPANÉ EVROPANŮM
POSELSTVÍ VELKÝCH EVROPANŮ
(Tomáš Bahounek OP)
Dopis svatého Vojtěcha
23. dubna
Milé dítě!
V mém životě je několik křižovatek. Vzpomínám si, jak zpočátku jdu studovat do Magdeburku. Tamní biskup Adalbert si mě oblíbí. Dává mi biřmovací jméno Adalbert, protože nerozumí, co to má znamenat Vojtěch. Od dětství jsem nadaný, ale poněkud neukázněný. Neukáznění žáci bývají v Magdeburku trestáni. I já to znám. Kdykoli mě trestají, volám, že "Už budu hodný" ve třech jazycích, německy, česky a latinsky. Není to povzbuzující, že někdo, kdo je v dětství neukázněný a kvůli tomu trestaný, přesto dosahuje svatosti? Předpokladem ovšem je, aby se polepšil. Tím netvrdím, že by hůl byla nejlepším výchovným prostředkem, ale pouze to, že si Bůh oblíbí toho, kdo plní svá dobrá předsevzetí.
Po návratu domů si mě bere k sobě pražský biskup Dětmar. Přesto i jako oblíbenec pražského biskupa žiji celkem bujným a poživačným životem. Když však Dětmar umírá, stojím u jeho smrtelné postele. Biskup Dětmar na smrtelném loži zoufale sípe: "Vidím, jak mne unášejí ďáblové do pekla, za to že jsem jako biskup mlčel k tolika hrozným věcem."
Takový otřesný zážitek mě vede na cestu spásy. Od té chvíle krotím své vášně a napravuji své mravy. A především už nikdy nemlčím, když mám mluvit.
Dalším velká křižovatka mého života je nalezení a osvojení si otcovské návaznosti. Naplno si uvědomuji, že "můj nejmilejší otec je Otec nebeský a já jsem Jeho dítě, syn." Tohle je důležitá věc pro Tebe, kdo dneska hledáš ztracenou otcovskou návaznost. Hledáš otce, kterému by se dalo věřit a také se mu svěřit s odůvodněnou nadějí, že ti opravdu může a chce pomoci. Hledáš ztracený ráj. Hledáš předčasně zmizelé dětství. Toužíš se stát milovaným dítětem, synem nebo dcerou.
Jdu však dál. Když už se ztotožňuji s Božím dítětem, musím projít dlouhou cestu klášterem, abych objevil, že kromě toho, že jsem synem, jsem také bratrem. Tohle i dnes hledáš i Ty, ale nalezení bratrství či sesterství, ochoty dělit se pro Krista s ostatními, je těžké, zvláště pro jedináčky. Prosím za Tebe Ducha svatého, aby Ti dal pravého ducha bratrství či sesterství.
Pak dospívám ještě dál. Vyprošuji si od Pána, abych se stal jeho přítelem. Vrcholem lásky je přátelská láska. V této lásce přeješ druhým lidem. U mně nejde o ledajaké přátelství. Přeji ostatním, úplně cizím, aby dosáhli dokonalosti a spásy v Kristu.
Když si mě český lid volí za biskupa, ujímám se odpovědného úřadu. Podávám svěřenému lidu pravdy Páně. Dobře vím, že náš český lid se stává významným ve světě a vystupuje na čestné místo mezi většími národy jedině mravní a kulturní vyspělostí.
To je náročný úkol. U nás, v Čechách bují pohanské zlozvyky, řádí obchod s lidmi, lidé si neváží manželství jako posvátného a nerozlučitelného, kdekdo páchá krevní mstu. Tady začínám orat svatou brázdu. S dávkou podpory vojensky silných velmožů mířím k úspěchu. Jenže mocní lidé se starají spíše o války a výboje v cizině. Nauka našeho Pána se zdá jim příliš náročná, když ukládá lásku k poddaným, k nepřátelům, a krotí násilnické sklony.
Proto jsem nucen opustit své tvrdohlavé stádo. Odcházím do Říma. Češi hned poznávají, že bez biskupa vypadají mezi jinými národy jako barbaři a pohani. Proto pro mě posílají. Vracím se, abych jim hlásal Krista. Jenže zase tvrdošíjně odmítají sloužit Bohu. Tak odcházím do klášterního ústraní v Římě. Básník Jan Neruda vkládá králi Karlu IV. do úst verše:
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda si všimnou jich Češi paličatí.
Buď svatý rád, když není bit.
V Římě žiji mezi benediktiny. Znovu si na mě doma vzpomínají Češi, že chtějí mít nějakého svého biskupa. Tak se vracím k svěřenému lidu, ale vyprošuji si souhlas papeže, že odmítne-li mě tento lid přijmout a poslouchat, pak smím odejít hlásat víru pohanům. Když mě tvrdošíjní Češi znovu odmítají přijmout a poslouchat, odcházím k pohanským Prusům hlásat Krista ukřižovaného, a tam umírám mučednickou smrtí.
Sotva se polský panovník dozvídá o mém umučení, hned dává vyhledat mé tělo a se všemi poctami je slavně pohřbívá a Poláci mě ctí jako světce.
Češi se najednou rozpomínají, že vlastně jsem Čech a pražský biskup. Proto chtějí mou slávu pro sebe. Vtrhnou do Hnězdna a zmocňují se mých ostatků. Před biskupem Šebířem se Češi zavazují odložit pohanské zlozvyky, zrušit krevní mstu, zabíjení narozených děvčátek, cizoložství, zrušit otroctví, vyvarovat se opilství, světit neděle.
Jenže i nadále bují v Čechách cizoložství, většina manželství je v rozkladu, mocní vedou intriky a války v cizině, národ se zadlužuje, a lidé tráví své neděle na tržištích místo v Božím domě.
Modlím se za Tebe, protože věřím, že se v Evropě a vůbec ve světě neztratíš, když si zachováš víru svých otců.
Tvůj biskup Vojtěch
Dopis svatého Jana Sarkandra
6.května
Milé dítě!
Možná se Ti zdám být náramně složitá osobnost. Asi neznáš naše rozhárané poměry. Za mých časů se ve světě prolínají kulturní a společenské proudy, nesené jednak věrnými křesťany, jednak odloučenými bratry.
Ty proudy se vzájemně přelévají a působí strašnou roztěkanost poměrů, kterými je každý člověk hrozně zmítán. Proto se ti možná zdám tak roztěkaný, nestálý, často přecházející z místa na místo, ze strany na stranu. Mučednickou smrtí však potvrzuji svou vnitřní vyhraněnost, duchovní pevnost, věrnost Božím pravdám i svému poslání kněze a zpovědníka.
Během svého působení se snažím přivést odloučené bratry zpět do otcovského domu Božího. Osudnou se mi stává pouť do Čenstochové (1609). Bohatí a mocní odloučení bratři mě stíhají, až se jim to daří. Násilím na mně vynucují doznání, že jsem odpovědný za kozácký útok proti jejich vojskům. Ve skutečnosti táhnou Kozáci k Vídni na pomoc císaři Ferdinandovi. A ze škod způsobených od Kozáků obviňují mně, katolického kněze. Kromě toho mě chtějí přinutit k prozrazení zpovědního tajemství ohledně zpovědi zemského hejtmana Lobkovice. Marně, ani po strašném a dlouhém mučení, neprozrazuji obsah zpovědního tajemství. Když nemohou Lobkovice z ničeho obvinit, aspoň mě mučí.
Jsem mučedníkem zpovědního tajemství. Svědčí o strašné neusmířenosti mnohých lidí a také o jejich nedůvěře ke svátosti smíření, přetrvávající možná i u tebe. Strpím mučení a krutou smrt. To mi však nevadí. Ještě strašnější muka zakoušíš ty, pokud se odmítáš svátostně usmířit se s Bohem
Až se budeš ptát, proč Bůh dopouští válku, teror, revoluční násilí a jiné strašné věci, ohlédni se na své změkčilé srdce, kterému je cizí neštěstí často lhostejné! Podívej se, kolik je kolem rozervaných a zoufalých duší, neochotných ke svátostnému usmíření s Bohem! Výsledkem je zoufalství, nesmiřitelnost, neodpuštění, pomsta, teror, revoluce, násilí.
Modlím se za Tebe i za celý český národ v srdci Evropy.
Tvůj milující
Otec Jan Sarkander
Dopis svatého Jana Nepomuckého
16.května
Milé dítě!
Jsem jen prostý pastýř, ale snažím se se být věrným služebníkem Páně. To, že žiji svatě poznáváš z toho, že si mě královna Žofie volí za zpovědníka a arcibiskup si mě volí za hlavního vikáře čili za svou pravou ruku. Tichý boj mezi arcibiskupem a králem Václavem IV. nakonec dopadá na mě. Jsem připraven. Před Pannou Marií ve Staré Boleslavi se modlím o posilu nyní i v hodinu smrti. Maria mi vyprošuje dar síly, abych statečně vytrval do konce. Když král dotírá, a požaduje vyzrazení zpovědního tajemství královny, odpovídám mu tak jako apoštolové: "Spíše se sluší poslouchat Boha, než lidi." Český král odkládá všechny své vznešené ohledy a vybrané způsoby a vlastnoručně mě mučí. Když se už nehýbu, nechává moje bezvládné tělo svrhnout do Vltavy. Tak platím svou krví za svobodu Církve. Neumírám však pro nějakou mrtvý úřad, nýbrž kvůli tobě, abys měl v Církvi skutečnou oporu v Kristu a jeho svátostech. Když Svatý Otec v Římě přijímá pověřovací listiny různých diplomatů, říkává jim, že Církev nevyžaduje pro sebe žádná privilegia, ale jen svobodu pro plnění svého poslání, kterým ji pověřuje její božský zakladatel, Ježíš Kristus. Modlím se za naše pastýře a kněze, aby byli svatí ve své službě Bohu a Církvi, ale i za Tebe, abys je ochotně poslouchal. Jedině pod vedením posvěcených duchovních pastýřů můžeš dosáhnout nějakého úspěchu v Evropě a ve světě, ale také být svému okolí něco platný, a ještě oslavit našeho Pána.
Kéž můj dopis zastihne také Tebe, který stojíš v popředí světské společnosti jako mocný vládce! Chceš-li, aby Tvoje moc a sláva stále rostla, nezapomínej, že vysoké místo zavazuje k větší šlechetnosti. Když chceš moudře a spravedlivě panovat, hleď především sloužit Bohu a lidem! Můj velký král Václav IV. na to často zapomíná. Proto si po jeho odchodu z trůnu mnozí oddechnou a na jeho vládu nikdo nevzpomíná tak, jako na vládu Karla IV.
A zatím já, pouhý duchovní pastýř, sloužím až do krajnosti, takže teprve nyní, na věčnosti dosahuji značné moci, takže Ti mohu uprostřed celé Evropy sloužit lépe, než zaživa.
Tvůj Otec Jan
Dopis svaté Zdislavy
Matky našich rodin
30.května
Milé dítě!
Tento dopis adresuji Tobě, kdo toužíš jenom po těch největších věcech.
Pořád ještě netušíš, proč se obracím zrovna na Tebe? Stále nechápeš, co bych Ti mohla chtít říct, a bych Ti mohla prospět? Vím, že Tě obklopuje tolik vynálezů a vymožeností, o jakých se mi na zemi ani nesnilo. Také ale vím, že Tě uprostřed okolních zmatků sužuje hlavně chatrná a nestálá rodina, s tak hroznou potratovostí, rozšířenou antikoncepcí, alkoholismem, narkomanií a ještě horšími věcmi.
Nemysli si, že Ti nerozumím. Za své pozemské pouti čelím těžkostem života zrovna jako Ty. Dnešní postavení ženy se vyznačuje novými rysy a zvláštnostmi, což Ti klade znepokojující otázky. Vzdělání a zaměstnanost žen je povzbuzující, pokud jde rovnoměrně s duchovním a mravním pokrokem, v souladu s lidskou přirozeností a důstojností. Lidská věda Ti může pomoci správně položit otázku, ale odpověď očekávej od Boha. Objasnění pravé povahy a postavení ženy najdeš v Písmu svatém.
Ptáš se, co nového bych Ti, já, Zdislava z Lemberka, mohla k tomu dodat? I přes tisíciletí spočívá moje novost a přínos v pojetí ženy jako lidské osoby a součásti rodiny. Když jde o člověka a jeho smysl, nespokoj se s žádnou definicí! Upni se na podobu, k níž směřuješ jako jedinečný, neopakovatelný, původní obraz Boží!
Víš vůbec, čím se vlastně stáváš sám sebou? Tím, že se věnuješ, dáváš, zaslibuješ. Tvoje velikost je v tom, že jsi původním obrazem Božím k jeho podobě, takže jsi někdo. Celou vědu o sobě můžeš shrnout do věty: Uskutečňuji se tím, že se dávám, věnuji, zaslibuji Bohu a člověku.
Jak se máš dát? Jak se věnuješ a slavně zaslibuješ? Službou. Z vlastní zkušenosti mohu říct, jak se na tom podílí žena. Především službou povolání a důstojnosti ženy. Když se do toho dá, objeví se před ní služba životu a prostředí domova. Když tuto službu přijme a začne plnit, vynoří se potřeba další služby - služba rodině čili domácímu shromáždění Božích dětí. Ale ani tehdy se to všechno nevyčerpává. Je potřeba ještě sloužit všelidské rodině a jejímu domovu na této planetě.
Jako žena, manželka a matka bych Ti ráda připomněla stále nedoceněnou úlohu ženy jako Božího dítěte a důvěrné pomocnice Páně.
Všechny úkoly soudobého světa vyžadují zapojení ženy s jejím nenahraditelným a zvláštním příspěvkem. Je to především úkol propůjčit manželství a mateřství plnou důstojnost. Dále je to úkol zajišťovat morální rozměr kultury, která je hodna osobního a společenského života.
Znám život ve světě, především jako manželka a matka. Jenže se na to neomezuji. Vždycky zosobňuji také všepřesahující nasazení za hranicemi vlastní manželské rodiny. Toto moje osobní nasazení směřuje k všelidské rodině, a to cestou těch, kteří toho mají nejvíce zapotřebí. Kdo to je? Především děti, dále hladoví, opuštění, nemocní, zranění, utiskovaní, uvěznění, pronásledovaní a jinak trpící. Moje pomoc přitom nikdy není samoúčelná. Dodnes má hluboký duchovní dosah. Je to apoštolát. V tomto ohledu konám průkopnické dílo. Podnikám to v pevném spojení s naším Pánem a s jeho tajemným tělem, se slavným shromážděním všech Božích dětí světa a s řádem bratří Kazatelů svatého Dominika, k němuž navěky patřím.
Vlastní jedinečnost poslání ženy se nejčastěji projevuje v oblasti duchovní a kulturní. Církev se obohacuje svědectvím ženy, kterým uskutečňuje své povolání k dokonalosti. Kéž je vtělením ženského ideálu a zároveň také vzorem pro všechny Boží děti! Kéž je vzorem v následování Pána a příkladem, jak má nevěsta vlastní láskou odpovídat na lásku svého Ženicha.
Vyprošuji Ti Boží požehnání.
Tvá milující Zdislava
Dopis svatého Norberta
6. června
Moje milé dítě!
Okolnost, že pocházím ze vznešené rodiny není pro mě ještě žádné vyznamenání pro nebeské království. Spíše je to pro mně od dětství velká zátěž jako pro bohatého mládence, o němž mluví Pán Ježíš, že spíše velbloud vejde do nebeského království než bohatý. Přesto se od dětství cítím přitahován ke Kristu, takže dokonce i přijímám nižší svěcení. Na rozdíl od toho mládence, který kromě toho, že se zdráhá vzdát bohatství a následovat Krista, plní ostatní přikázání, já si bezohledně užívám života plnými doušky, dopouštím se kdejakých hříchů a zhýralostí, a to až do svého 35.roku. Navenek se honosím podjáhenským svěcením, ale jinak žiji velmi frivolně.
Musí vedle mně udeřit blesk, abych se otřásl uprostřed všech těch nestydatostí. Když z takové pohromy vyváznu zdráv, jdu do sebe. Přijímám od kolínského arcibiskupa svátost kněžství. Přesto se nestávám duchovním pastýřem jako většina mých vrstevníků. Nelíbí se mi na mnoha duchovních právě to, co mě donedávna svazuje: přílišná závislost na majetku, záliba v nádheře a pohodlném životě. A tak místo, abych seděl na nějaké faře, jdu jako putovní kazatel zemí a hlásám horlivě Boží slovo. Vím, že to je nezvyklé, protože takové kázání zatím přísluší jenom biskupům. Moje krajany to dráždí a říkají mi: "Ty pokrytče! Žiješ si stejně blahobytně jako my a známe tě, jaký jsi hříšník. Tak co nám chceš kázat nějakou morálku! Ostatně nemáš žádné právo veřejně kázat."
Roku 1118 rozdávám všechen svůj majetek a odcházím do jižní Francie. Tady mě nikdo nezná a mohu začít nový život. Papež Gelasius II., který se právě zdržuje v Languedocu, mi dává povolení veřejně kázat. Jenže nejsem dost zvyklý na život v chudobě a bez přístřeší. Tak mě jednoho dne sklátí těžká nemoc. Sotva se z toho pozdravím, odcházím s několika dalšími nadšenci do jedné flanderské pustiny. Rozhodujeme se, že budeme společně žít podle řehole svatého Augustina. Naším cílem je posvěcováním vlastní osoby docílit posvěcení okolí.
Lidé si na nás začínají ukazovat jako na "svaté mnichy" a každou chvíli za námi přichází nějaký další nadšenec. O šest let později získávám v Římě od papeže Honoria II. potvrzení našeho řádu. Podle místa vzniku v Prémontré nám říkají premonstráti. Vracím se do našeho kláštera, ale skoro současně mě papež jmenuje magdeburským arcibiskupem. Přicházím tam za pár měsíců bos a v rozedraném bílém řeholním rouchu. Obyvatelé mě vítají. S jejich podporou se mi daří duchovně povznést tamní lid. Bohatí mě v lásce nemají. Požaduji od velmožů, aby vrátili církevní majetek, neprávem uchvácený Církvi. Znovu mě obviňují, že jsem pokrytec, když horlím pro řeholní chudobu a žádám pro Církev vrácení nějaké majetku. Dokonce mi několikrát i ukládali o život, jenže Pán Bůh mě má rád a chrání mě. Odcházím ze světa teprve tehdy, až se Pán rozhodne, že moje dílo i moje utrpení je dostatečné pro zahlazení mých hříchů z mládí a pro moje oslavení.
Po četných poctách umírám v pověsti svatosti poté, co vedení řádu předávám bratru Hugovi. O pět století později se moje ostatky stěhují premonstrátského klášterního kostela v Praze, kde mě dodnes důstojně uctívají. Cesta ke slávě vede před kříž Ježíše Krista. Proto ani od současné Evropy nemůžeš očekávat nic slavného, pokud nad ní nebude vztyčen kříž Páně.
Modlím se za Tebe uprostřed Evropy.
Tvůj nebeský přímluvce Norbert
Dopis svatého Víta
15.června
Nejmilejší!
Ještě nejsem dospělý, ale i jako dvanáctiletý Sicílan Ti smím poslat pár slov na cestu, po níž se vydáváš na zkušenou do světa. Mohu Ti být dost užitečný v záležitostech časných i věčných. Za Diokleciánova pronásledování jsem kvůli svému vyznání vírky v Ježíše Krista mučen ohněm, pak trhán na skřipci. Tak umírám před zraky svého pohanského otce. Umělci mě znázorňují s kohoutem, aby ti připomínal že máš být bdělý a ostražitý ve víře. Přimlouvám se i za nemocné, ale i za ty, kdo trpí národní nesvorností a nedostatkem. To nejlépe poznáváš i na českém národě. Zosobňuji Ti milost, s jakou Bůh dopřává mocný a jednotný stát i blahobyt českému národu, pokud mě oslavuje a modlí se spolu se mnou k Bohu.
Svatý kníže Václav získává od Jindřicha Ptáčníka část mého odkazu. K chvále Boží a k mé poctě nechává vybudovat v Praze rotundu, aby se Češi spolu se mnou obraceli k Bohu, a já jim to vyprošuji. Napadá Tě někdy, proč vůbec Václav usiluje o můj odkaz pro sebe a své rodáky? Proč ho zajímá odkaz malého chlapce ze Sicílie, o kterém v Čechách nikdy nikdo neslyšel? Protože jsem tak malý, jako je český národ v okolním světě, právě tak slabý a bezbranný, tolik podceňovaný těmi, kdo si hrají na dospělé a náramné siláky. Copak se u vás doma odedávna neodstrkují ti nejmenší jako nežádoucí svědkové hříchů těch velkých? Dřív než se ti nejmenší mohou rozhlédnout po světě a třeba i něco říci, už je dospělí umlčují, a snad navždy. A přece volám z věčnosti, a můj hlas je silnější, než kdykoli na světě. Jak je to možné? Uvažuj! Právě proto mám co dělat u Tebe doma.
Netrvá to ani moc dlouho, co se Češi spolu se mnou obracejí k Bohu, a už to Tvým předkům i Tobě přináší něco znamenitého. Pokoj a jednotu, a pak i moc a sílu, přátelské ovzduší. Zanedlouho totiž následuje sjednocení českého národa v mocnějším a silnějším státě. Další část mých ostatků získává z Pavie Karel IV. Nechává vybudovat v Praze nad touto rotundou mohutnější gotickou katedrálu. Když zde Pražané oslavují Boha spolu se mnou, nastává v českém národě doba velkého rozkvětu státu a blahobytu, král Karel císařem římským a Praha středem svaté říše římské. Proto jsem navěky zařazen mezi nebeské přímluvce českého státu, a zosobňuji slávu české státnosti, jejíž rozvoj vyprošuji u Boha.
Oslavuj Boha spolu se mnou a budu u nadále vyprošovat velké milosti českému státu a Praze jako duchovnímu srdci Evropy!
Modlím se za Tebe v srdci Evropy.
Tvůj velký nebeský přímluvce
malý Vítek
Dopis svatého Prokopa
4.července
Milé dítě!
Řadím se k těm postavám, které vybojovávají ve svém srdci vítězný boj a ocitají v družině našeho Mistra. Nabývám duchovního vzdělání ve východních baziliánských klášterech v Uhrách. Samo moje jméno, Prokop, Ti ukazuje na můj původ na Východě.
Usazuji se v kraji poblíž Sázavy, abych zde zúrodnil zemi pluhem, spoutal toky přehradami a mlýny, a podmanil si vítr větrnými mlýny. Ještě dlouhá léta poté, co opouštím tento svět, si lidé vypravují o tom, jak zapřahuji i samotného ďábla do pluhu, a nutím ho orat pole. Uznávám, že dokáži velké věci, ale jen s pomocí Boží. Bez Krista nemohu nic.
Na Sázavě mě objevuje český kníže Břetislav a zve mě za svého rádce. S podporou knížete Oldřicha začínám roku 1032 budovat rozsáhlý klášter na Sázavě. Jako všude, tak i zde chválím Pána naší rodnou řečí a slavím mši svatou staroslověnsky, jak nám to odkazují svatí Cyril a Metoděj. Za mého působení se na Sázavě učí řečí srozumitelnou lidu bohovědě, ale i stavebnictví a výtvarným uměleckým činnostem, ba i zpěvu. A lidé jdou za námi a připojují se k našemu dílu Božímu svými silami. Stále větší a větší zástupy přicházejí společně oslavovat našeho Pána, aby posvětili sebe samé i okolní svět.
Úspěšně nacházím spojení mezi cyrilometodějským odkazem, a tím, co nám zajišťuje náš první velký duchovní pilíř Evropy, svatý Benedikt. Napřed se modlíme v duchu východního mnišství, pak pracujeme. Zúrodňujeme pralesy a budujeme kulturu, aby se doopravdy odvozovala od slova kult. Ačkoli sám žiji v duchu přísné odříkavosti východních klášterů, pro ty, kdo mě poslouchají, jsem laskavým otcem.
Dnešní lidé daleko pokročili ve vynalézání technických prostředků a dosahování hmotného blahobytu. Jenže za sebou zanechávají spoušť a prales spotřební společnosti se všemi jejími nešvary. Věda a technika dává lidem mnoho volného času, ale nedává nic, co by je a jejich volný čas naplnilo.
A co Ty? Dovedeš využívat naplno skvělých vymožeností techniky a co nejlépe prožívat posvátnou hostinu lásky? Uvažuj o tom, jak dlouho mohou obstát skvělé vymoženosti vědy, techniky a organizace, pokud se za to nebude někdo modlit v klášteře a vyprošovat lidem další pomoc? Modli se za to, a Bůh Ti na mou přímluvu pomůže.
Přimlouvám se za Tebe v nebi.
Tvůj Otec Prokop
Dopis svatých Cyrila a Metoděje,
nebeských přímluvců Evropy
5.července
Milé dítě!
Pokoj s Tebou! Přinášíme Ti pokoj od našeho Pána. Tak už se neboj! Ten pokoj Ti nikdo nemůže vzít. My, bratři ze Soluně se o to přičiníme. Hlavu vzhůru! Nejsi tak docela nikdo uprostřed nepřátelského světa. Ať se svět tváří sebevíc povýšeně, ve skutečnosti na Tobě visí jako na své velké naději. Inu, máš něco, co svět naléhavě potřebuje a nemá. Dost možná, že ani nevíš, co co vlastně máš. Přesto máš před sebou velkou příležitost. I když se třeba potácíš jako ve tmách, až kulháš na obě nohy, takže se jednou nakláníš na Východ, a podruhé na Západ, není to s Tebou tak špatné. Máš doma světlo, které máš buď omylem nebo z pohodlnosti schované, zatímco máš svítit sobě i ostatním, aby každý kráčel po rovných cestách a nezabloudil. Zbývá Ti jen to světlo najít a posvítit.
Přinášíme Ti radostnou zvěst našeho Pána, a přinášíme Ti ji ve Tvé rodné řeči, abys mohl od srdce hlaholit andělským zpěvem chválu našemu Pánu. Jako trvalý odkaz Ti zanecháváme Boží Slovo. Okolnost, že Ti předáváme Boží Slovo ve Tvé rodné řeči, je za našich časů průkopnické, ale dnes už tím nikoho neohromíš. Každý národ má Písmo svaté v mateřštině. Co je tedy to tajemné, čím máš oslovit svět, který si to bez Tebe opatřit nemůže. Odpověď leží ve Tvém srdci. A my stojíme u zrodu jedinečného slovanského založení Tvého srdce. Jako je dítě v zásadě utvořeno v útlém věku života, kdežto jeho školské vzdělání mu přináší jen podružné vlastnosti, tak se Tvé slovanské založení utváří za našeho dvacetiletého působení na Velké Moravě. Tehdy Ti vštěpujeme Boží Slovo, a to tak tím způsobem, že Ti přinášíme srdce na dlani.
Přitom naše působení v srdci Evropy klade základy třetí kulturní oblasti. Ta prvá je latinská, druhá řecká a třetí slovanská. Díky Bohu a působení nás obou slovanských apoštolů se Tvoji předkové připojují ke kulturním národům Evropy, kteří přijímají radostnou zvěst rodnou řečí a radostně hlaholí Bohu svou odpověď. Přinášejí však ostatnímu kulturnímu světu něco nového. Křesťanský Řím latinský přináší lidstvu ideu práva a právních zařízení. Další Řím byzantský přináší pojetí helénské moudrosti a vzdělanosti. Třetí Řím slovanský to vše oplodňuje svým objímavým srdcem. Bez této všeobjímavé lásky slovanské by všechny ty vynikající právní zařízení zůstaly jen chladným úřadem, a také vzdělanost zůstala jen mrtvou literou a moudrost a rozjímání v ústraní by uvázly v neplodném mudrování.
Už od začátku mně, Konstantinovi, i mému bratru Metodějovi, zkrátka nám oběma, Bůh odhaluje, koho má kulturní lidstvo ve Slovanech. Bereme si k srdci listy apoštola Pavla Soluňským. V těch listech víc než kdekoli jinde dává apoštol národů zvláště najevo něžnou otcovskou lásku. A my Solunští Bratři si tato Pavlova slova bereme obzvlášť jako adresovaná nám. Snažíme se Ti zosobnit celý ten Pavlův odkaz objímavé lásky a chápavého srdce jako daru Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. S takovým srdcem na dlani přicházíme na Velkou Moravu Díky tomu se osvíceně utváří pohostinná, mírná povaha Slovanů s jejich širokým, objímavým srdcem. Takové je duchovní zrození a útlý věk slovanských národů.
Do toho se Ti však vzápětí vměšují některé potíže. To kvůli tomu, že naše poselství je násilím zvenčí rušeno. Duch světa se to pokouší úplně přervat. To se Ti nadlouho vrývá jako stín Tvé národní povahy. Máš skvělou nástupní energii k vznešenému dílu, ale malou vytrvalost, zejména ve společných dílech. Nepřátelé Tě kvůli tomu pomlouvají, že prý si neumíš vládnout.
Co podnikneš s naším odkazem? Co jsi ochoten pro to podstoupit? Nová, sjednocená Evropa, ale i celý kulturní svět naléhavě potřebuje předání tohoto dědictví Otců. Nepotřebuje to učeně, protože Písmo svaté má v rodných jazycích ve svých knihovnách. Potřebuje to předané od srdce k srdci. Dnešní lidé, zejména mladí lidé, přijmou jen takové předání, jaké zosobňuje apoštol Jan, miláček Páně, který vzdělává své srdce přímo na Srdci Páně. To je to předání Božího Slova, jaké se nedá opatřit ani za všechny peníze světa. A Ty jsi tak založen ve svém srdci. Odtud plyne Tvůj velký závazek Evropě a celému lidstvu. Předej Boží Slovo, a to sdílením od srdce k srdci, aby radostné zvěsti Nového zákona neubylo nic na radostnosti, nýbrž aby s každým dalším předáním a sdílením rostl jeho radostný náboj!
Dneska se obracíš k okolnímu světu hlavně politicky, hospodářsky a právně. Budoucnost Tvého pokusu o spojenou Evropu vychází příznivě všude tam, kde se duchovním pojítkem stává dobrovolně přijatá radostná zvěst našeho Pána o Božím království, jak je podává v neporušené podobě obecná Církev svatá. A Ty, jako Slovan, máš k tomu co říci. To nejen proto, že máš někde vykopávky Velké Moravy, ani jen kvůli tomu, že máš v knihovně Panonské legendy, nýbrž kvůli jedinečnosti duchovně mravního založení jádra Tvé bytosti, totiž jako osobního zástupce toho všeobjímavého laskavého, odpouštějícího Srdce Ježíšova.
Jak na to půjdeš? Co s tím uděláš pro splnění svého jedinečného slovanského poselství?
Nestarej se tolik o to, co máš mluvit a dělat! Bůh je Ti stále nablízku a dá se čistému srdci poznat. Tak svému věrnému vkládá do úst pravá slova a vede Tě k pravým skutkům. Usiluj napřed Boží království ve svém srdci a pak i kolem sebe, než hospodářský blahobyt a politické a správní vymoženosti, a všechno ostatní Ti bude přidáno.
Přimlouváme se za Tebe v srdci Evropy u našeho Pána.
Tvoji Otcové ze Soluně
Dopis svatého Gorazda a druhů
27.července
Milí příteli!
I když je nás se svatými Cyrilem a Metodějem celkem sedm, takže nám říkají sedmipočetníci, neposíláme Ti své dopisy každý zvlášť, nýbrž všichni dohromady. Ostatně nemá každý z nás stejné schopnosti k předávání našich zkušeností z Velké Moravy. Já, Gorazd následuji Otce Konstantina a Metoděje ve studiu Božích pravd, kdežto můj druh, Kliment Ochridský je vynikajícím překladatelem, a tak překládá to, co nestihne Otec Konstantin přeložit do slověnštiny. Sáva má zase dar výmluvnosti. Angelár má dar apoštolátu. Jako nikdo z nás dovede získávat nové duše pro Krista, ale bez nás ostatních by je na správné cestě neudržel. Kéž na to pamatuješ i Ty ve svém apoštolském působení, že jedna věc je, lidi získat, a druhá je lidi udržet! V tom směru se neobejdeš bez shromáždění věrných Pánu. Takové už je tajemství společenství. Konečně Naum je skvělý malíř a stavitel, a vyzná se i v hospodaření.
Tohle naše skvělé působení v srdci Evropy je však dlouhodobě přerváno. Na Moravě nás potkává strašné stíhání, vyhlazovací válka, mnohého křesťana i prodej židovskými kupci do muslinského otroctví. Jen hrstka se nás zachraňuje, když nás za knížete Svatopluka a pod jeho dohledem vyhánější Maďaři spolu s Franky. Tak smíme sloužit Bohu a hlaholit mu chválu slověnsky jen v Makedonii. Naše knížata v čele s proradným Svatoplukem, který zrádně vydává svého strýce knížete Rastislava Frankům, aby ho umučili a oslepili, se rozhodují zaprodat Slovany na Velké Moravě na Západ.
Ukazuje se, že obavy západních kněží, že opuštění latiny ohrozí jednotu Církve, nejsou upřímné. Spíše jde o udržení nadvlády nad těmi, kdo přijímají Krista. Nás pět Metodějových žáků se raději dáváme vyhnat z Velké Moravy, než bychom se zřekli slovanské bohoslužby a tedy práva chválit Boha v rodné řeči.
Teprve Lev XIII. v 19. století vyzdvihuje význam Soluňských bratří a jejich přínos pro Evropu. Otcové na druhém vatikánském sněmu potvrzují správnost postupu Soluňských bratří. Těm, kdo přijímají Krista, má zůstat jejich svoboda a kultura včetně jazyka. Evangelium, které by se nestalo kulturou, by nebylo naplno přijato.
Ukazuje se, že obavy mnoha lidí na Západě, že opuštění latiny ohrozí jednotu Církve, jsou liché a neupřímné. Spíše jim jde o udržení a posílení nadvlády nad těmi, kdo přijímají Krista.
Kéž je Ti příklad naší pětice následovníků Soluňských bratří, kteří se raději dáváme vyhnat z domova, než bychom se vzdali práva chválit Boha v rodné řeči, povzbuzením, aby ses i Ty snažil načerpat co nejvíce dobrého z bohoslužby v mateřské řeči, a hlásat pak v celé Evropě Krista Ukřižovaného!
Modlíme se za Tebe uprostřed Evropy
Tvoji nebeští přímluvci
Gorazd, Naum, Angelár, Sáva a Kliment
Dopis svaté Ludmily
16.září
Milé dítě!
Když se mnou večer chválíš našeho Pána, tak říkáš: "Matko Čech, svatá Ludmilo, květe milosti, pros za svůj lid a za svou vlast, aby tvé dědictví zůstalo věrno Kristu."
Nazýváš mě Matkou české země. Jako dnes, tak už za mých časů jsou u nás hrozně rozbujelé pohanské mravy. Pravda, jsou trochu hrubšího rázu, než nyní, kdy se krevní msta prosazuje jen se souhlasem Rady bezpečnosti a jiných lidských vymožeností. Na rozdíl od mých vrstevníků rádi všechno maskujete řečmi o lidskosti. Také utrácení novorozených dětí, zvláště děvčátek, jako nepoužitelných pro válku, nebývalo vždy pácháno neokázalým způsobem, a docela tichým, jako to dokáží Vaši lékaři. Ani naše staré krvesmilství a hrubé pohanství nebývalo tak prosazováno, jako dovedou novodobé sdělovací prostředky oslavovat a šířit novopohanství.
Co si s tím počneš? Dívej se na mne! Svým příkladem a působením vedu náš národ od pohanských model ke Kristu. S láskou se věnuji výchově mladého prince Václava, abych mu vlastním příkladem ukázala cestu. Nijak ho nepohoršuji tím, že bych mu snad vykládala o těch zlořádech kolem. Ani mu nedělám žádná mravoučná kázání. Řeči se totiž vedou, ale příklady táhnou. A děti jsou úžasně vnímavé. Učitel jim může vykládat, co by měli, ale když to sám neprožívá, neberou jeho slova doopravdy. Naopak, přes jeho nadšené vyzdvihování dobrých životních vzorů, většinou nasáknou do sebe to, jakým on sám je, jako nějaká houba.
Pohoršení nastává nejen tím, že děti slyší někoho, jak mluví o špatných věcech, nýbrž daleko víc v tom, že vidí někoho špatně žít. Ještě větší pohroma nastává veřejným doporučováním špatného života, a zesměšňováním a stíháním těch, kdo mluví, ale také žijí dobře.
V našich drsných poměrech se mnohým bojovníkům nelíbí, že křesťansky vychovávám mladého Václava, a modlím se, aby semeno Božího Slova padlo u něho na úrodnou půdu. A tak mě nechávají zavraždit. Tak první, kdo z českého národa prolévá pro Krista krev, jsem já, žena. Jsem matka a vychovatelka, ale především žena, která se modlí. Se mnou vlastně koná český národ první krok do kulturní Evropy, aby se samostatně zařadil mezi kulturní národy kulturně, tedy - zosobněným vzorem života v Kristu a s Kristem.
Nazýváš mě též květem milosti. Každá milost, kterou Ti Bůh dává, je jako semeno zaseté do duše. Ovšem podle slov našeho Pána, ne každé semeno se ujme, a ne každé ze sebe vydá květ a ani nemusí dozrát. O mně si slyšíš, že to semeno víry a lásky Boží ve mně rozkvétá a přináší bohaté plody - klas víry a lásky mučednické.
Přestaň řečnit o mravním úpadku a ukaž mladým strhující vzor!
Modlím se za Tebe.
Tvoje kněžna Ludmila
Dopis svatého Václava
28.září
Milé dítě!
Od samého počátku svého působení jako knížete na trůně českém si počínám tak, že své k panování beru jako závazek ke službě Bohu a svému lidu. Kolik písní se v českých zemích a jinde zpívá a kolik legend se vypravuje o mé dobrotě, o mé lásce, s jakou podporuji chudé, bráním utiskované, ochraňuji slabé a vody, a sytím hladové! Miluji svůj lid, i když mě obviňují ze slabosti a zbabělosti. Když král Jindřich Ptáčník chystá vojenskou výpravu proti lidu Koruny české, tehdy počítám tak, jak to radí náš Pán. Když mám jen deset tisíc vojáků, těžko se mohu postavit proti tomu, kdo jich má dvacet tisíc. Proto se vyhýbám krveprolití svého lidu a uvoluji se platit. Lidský život je přece cennější, než jakéhokoli bohatství světa.
Když moje matka nechává zavraždit mou babičku Ludmilu, vykazuji ji do vyhnanství. I když mi přitom srdce puká, protože svou maminku miluji, musím tak učinit, aby český lid viděl, že zločin se trestá, i když ho spáchá urozený člověk.
Snažím se prosazovat víru v Krista. Jde to ztěžka. Moji vrstevníci jsou lidé tvrdé šíje. Různí šlechtici žijí jako pohané. Dopouštějí se cizoložství, utrácení narozených dětí, zejména děvčátek, pověr, krevní msty a jiných nespravedlností. Tak špatným příkladem svádějí také poddané k hříšnému životu. Vytýkám jim to. Hned proti mně podněcují i mého rodného bratra, Boleslava. Lákají mě na hrad Boleslav. Tuším v tom nějakou špatnost. Vím, že mi bratr ukládá o život. Nelekám se však, protože Pán je se mnou. Jdu tam, třebaže se dívám smrti tváří v tvář. V předvečer svátku svatého Michala se dívám statečně bratrovi do očí, pozvedám číši vína na počest archanděla, abych vyprosil milost sobě i mému bratru. Odedávna věřím, že svatý archanděl Michael je průvodcem duše, která po smrti opouští tělo zesnulého. Tím naznačuji Boleslavovi, že vím, co Boleslav se spiklenci chystají proti mně, svému bratru a knížeti.
A děje se zvláštní věc. Boleslav dostává strach. Není tak zlý. Proto mi nedovede sám odolat. Jenže to umožňuje to ostatním nenávistníkům, které už strhává na špatnou cestu, až okusím ostří meče. Boleslav se pojednou zděsí svého zločinu. A nejen on, ale i jeho spiklenci. Bojí se mě mrtvého víc než živého. S úctou slavnostně odnášejí moje tělo do Prahy a uctívají mě jako mučedníka.
Český lid mě chová v úctě jako jediného vládce. Nazývá mě dědicem české země. Ode dneška už každého vladaře považuje za mého zástupce. A tak po své mučednické smrti vítězím nad živým Boleslavem, který vládne jako uchvatitel moci. Stávám se dědicem českého království navěky. Od té doby se naší české zemi začíná říkat země svatováclavská. Později dává král Karel IV. zhotovit korunovační klenoty, zejména korunu svatováclavskou.
Český národ se vždy utíká ke mně, k mému obrazu a jezdecké soše. Pod korouhvemi s mým obrazem bojuje a vítězí. Kdekoli zní staroslavný chorál k mé oslavě, takže si mne lidé připomínají jako ochránce a dědice české země, rozpomínám se na své na své plémě a nedám zahynout vám, ni budoucím, kdo patříte Kristu.
Čím to, že se Češi ve zlých dobách tak rádi obracejí ke mně? Moje veřejné působení v Čechách a v Evropě není delší než čtyři roky. Jenže u mě se význam neměří délkou pozemského života, ani délkou okázalého působení.
Vstupuji do světa v době, kdy jsou naši lidé obráceni spíše násilím a zastrašováním, zkrátka pod vnějším nátlakem a smutně, než dobrovolně a radostně. Jako český kníže si však počínám jinak než většina mých vrstevníků, kteří věří v Krista na základě donucování, a tedy věří spíše jenom naoko. Díky cyrilometodějskému dědictví přijímám Krista dobrovolně, radostně a bez násilí, a jenom v nepatrné míře pod vnějším nátlakem, smutně a z donucení franské říše. Je zajímavé, že s radostí přijímám Krista oklikou, a ne přímo, od rodičů, protože moje máti věří jenom navenek. Přijímám Krista radostně od své babičky, kněžny Ludmily. Potom duchovně rostu jako Boží dítě jaksi v pohrdavém, až nevraživém pohledu své matky Drahomíry i svého bratra Boleslava. Jsou to také pokřtění lidé, ale víru berou jen velmi povrchně. Víra je jim prostředkem k dosažení moci a panování. Dodnes je podobných lidí víc než dost. Takových zrádných Boleslavů, kteří by nejraději zabili každého bratra s jinými názory na potkání, je strašně moc. Ale postupně vyvanou. Přes jejich úspěchy v politice a válečná vítězství, nezůstává po nich ani stopa. Zato můj odkaz trvá navěky.
Můj odkaz má rys duchovní i vlastenecký. Duchovní odkaz Tě vede k tomu, abys chápal můj vztah ke Kristu a k Nejsvětější Svátosti. Legenda Ti o mně říká, že se sám často a rád podílím na přípravě obětních darů, jako je pečení nekvašeného chleba a lisování vína. což si za mých dnů zajišťují duchovní osoby samy. Také však rád přisluhuji u oltáře. I jako český kníže neváhám takto posloužit Pánu u jeho slavné hostiny.
Jenže právě takové věci bývají trnem v oku těm, kdo v tom vidí něco nedůstojného panovníka. Chtějí vidět knížete jen jako panovníka v lesku a nádheře či bojovníka v plné zbroji, který si násilím podmaňuje okolní národy. Tak mě považují někteří moji vrstevníci, včetně vlastního bratra za změkčilého a zbabělého, a raději se proti mně, českému knížeti, spojují s nepřáteli českého národa.
Vlastenecký rys mého odkazu, jakož i politický spočívá v tom, že třebaže se umím dobře bít mečem a ostatními zbraněmi, takže vynikám jako bojovník statečností a chrabrostí, přesto raději uzavírám mír se sousedními Němci. Raději se zavazuji odvádět nějaké to zboží, abych zajistil jednotu a pokoj národu. Ostatně k čemu by byl takový mír, který by byl jen klidem zbraní, a vedl by jen k hmotnému rozvoji, ne duchovnímu ani mravnímu?
Ochotně podporuji naši svatou Církev obecnou, poskytuji výhody a různé věci klášterům, které jsou střediskem vzdělanosti a kultury. Také to je trnem v oku šlechtě, bojovné, hříšné a chtivé majetku a moci.
Nakonec se stávám obětí intrik svého bratra. Zdá se, že moje pojetí evropského panovníka a evropanství vůbec bere za své. Ve skutečnosti právě mou násilnou smrtí získává Boží vláda u nás i jinde další podnět a posilu. Jako náš Pán právě svou mučednickou smrtí dobývá vítězství nad hříchem, světem a jeho lživým duchem, tak se i s mým nepatrným podílem radostně šíří vláda Ježíše Krista v srdcích Čechů, ale i jiných kulturních Evropanů.
Asi se ptáš, proč Bůh dopouští takové věci? Nehřeš marností. Nevidíš do Božích plánů. Po celém tisíciletí se smíš říci, že moje nevinně prolitá krev se z Boží milosti stává životodárnou silou, kterou je to křehké Boží království v Čechách a v celé Evropě. Jako mučedník dávám svému lidu mnohem víc než jako kníže.
Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Marně se je snažíš vypátrat. Jedno však víš bezpečně: někdy se Ti Boží vůle nelíbí, příčí se Tvým touhám, až se Ti zdá, že jsi postihován nespravedlivě nebo že Tě Bůh zanedbává, a že jiným, podle Tebe horším lidem, více dopřává. Leckdy se ve Tvé duši ozve smutek, ba i závist.
Kéž bys uměl nahlédnout do budoucnosti! Pak by ses vždy ochotně a rád podřizoval Boží vůli. Už by ses víc neptal: Pane, proč je to tak, a ne jinak? Boží vůle nezná žádné proč.
Na mně to vidíš jasně. Podle lidského úsudku konám za své pozemské pouti méně než bych byl mohl, kdybych tu žil déle. Jenže tím, že mně Pán povolává v mládí k mučednické smrti, dosahuji mnohem víc, než bych byl mohl kdykoli vykonat slovy a skutky. Kolik vládců prochází a působí kolem Tebe, a jestli si na ně kdy vzpomeneš? Jen žáci ve škole, kteří se učí o posloupnosti panovníků. Jenže o žádném z nich neslyšíš, a ani nevěříš, že to dědic české země, a ani ho nevzýváš jako nebeského přímluvce a vzor vládců slovy:
Rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynout nám ni budoucím!
Básník Josef Václav Sládek mě opěvuje:
Svatý Václave, české kníže, slyš,
Hlasy k tobě pozvedáme v nadhvězdnatou říš...
ale přes tvou zem za těch tisíc let,
vln jak moře převalilo na tisíc se běd.
Ale tys je znal, při svém lidu stál,
tys té země nezapomněl, již jsi miloval.
V tísni duše své, v žalu, hořkostech.
jméno tvé za útočiště měla na svých rtech.
Svatý Václave, volá tě tvůj lid,
vrať své zemi požehnání, vrať svým dětem klid.
Modlím se za Tebe uprostřed Evropy.
Tvůj kníže Václav
Dopis svaté Anežky České
13.listopadu
Milé dítě!
Od svého příchodu na svět mám jistá práva a výsady. Jenže se toho kvůli našemu Pánu ráda vzdávám. Pocházím z panovnického rodu přemyslovců. Ochotně se však vzdávám svého působení na výsluní. Sotva se blížím do Kristových let vytrácím se ze světa. Odcházím do kláštera, abych se vydala cestou svatého Františka. Přesněji řečeno, zamířím do kláštera jeho duchovních dcer svaté Kláry. Zasazuji se o budování špitálu pro chudé a nemocné.
Skoro půl století žiji v klášteře skrytým a neokázalým způsobem. Jenže odtamtud účinněji, než na výsostném místě panovnickém, jako strážný anděl českého národa zažehnávám různé metly nemocí, hladu, zločinnosti, ale i bratrovražedné občanské války, utišuji sváry, působím jako duchovní rádce svého bratra Václava I. Prozíravě urovnávám vztahy českého království ke Svatému Otci.
Přemysl Otakar II. je mi jako své tetičce velmi zavázán a oddán. Dobře si pamatuje, jak se v mládí ještě jako mladý kralevic dal svést vidinou moci a světského úspěchu. Velkou vinu za to nesou cizí odpůrci naší vlasti. Už můj otec Přemysl Otakar I. zve z ciziny mnohé schopné řemeslníky, podnikavce a osadníky ke kolonizaci a zúrodnění českého pohraničí a zejména temných hvozdů. Mnozí z těch cizinců by rádi viděli českou zemi politicky nejednotnou a zmítanou občanskou válkou. Svádějí mladistvého kralevice ke vzpouře proti svému otci a králi české země. Vyprošuji však jejich smír a celkové urovnání rozepře.
Poté, co opouštím svět a Pán mě přijímá do nebe, jsem Ti ještě více platná. V roce 1989 vyprošuji českému národu svobodu a pokojný přechod od režimu strachu a donucování k svobodnému soužití v Kristu. Jen si připomeň, jaké jsou podle Svatého Otce příčiny pádu takového režimu hrůzy. Je to bezbožectví, nepřiměřenost způsobu hospodaření, vnucovaného z ciziny, na porušování Tvé důstojnosti jako člověka a Božího dítěte. A jaké jsou podle něho následky pádu železné opony v Evropě a konce vlády strachu? Sblížení Matky Církve s dělnickým hnutím. Hromadí se tu však i napětí mnohých neodpuštěných křivd a hříchů. Hrozí nebezpečí opakování vzpour a rozněcování bratrovražedné války.
Můj příklad Ti ukazuje, že když se vzdáš skvělé kariéry, a halasné a okázalé účasti na veřejném životě, a odejdeš do ústraní, abys tam chválil Boha a v pokorné modlitbě vyprošoval Boží požehnání svému národu a celé Evropě, tak to není žádný únik od odpovědnosti vůči ostatním a vůči světu. Naopak, přináší to Tvé vlasti i celé Evropě větší požehnání, než kolik bys ho dosáhl z pozice moci, pomocí techniky či prostřednictvím akademické kariéry na nějaké univerzitní katedře.
Nejde tu jen o mou modlitbu a přímluvy za Tebe i za celý národ a Evropu před Bohem. Jde také o příklad osobního duchovního nasazení. Tak ráda bych Ti ukázala, jak se Tvůj život Božího dítěte dá naplnit Bohem, a jak to přináší požehnání vše m trpícím nejen ve Tvé vlasti, ale i jinde. Bože, pomoz!
Modlím se za Tebe uprostřed Evropy
Tvoje Anežka Přemyslovna
Dopis ctih.Karla IV.
krále českého a císaře římského
29.listopadu 1378
Milé dítě!
Opouštím tento svět, ale než vypustím duši rád bych Ti odkázal pár užitečných slov.
Za mých časů jsem nikdy neslyšel, že by mě někdo nazýval "otcem vlasti". Je pravda, že titul "pater patriae" se od starořímských uděluje posmrtně římským císařům za zásluhy o pevný římský stát. Jestliže mi však takto říkáš, pak to svědčí o něčem veledůležitém. Postrádáš něco, co vkládáš do mě, a já nevím, jestli oprávněně nebo ne. Zatímco ztracený marnotratný syn hledá otcovskou náruč a otcovský dům, Ty hledáš ztraceného otce, kterému bys mohl důvěřovat tak, že by ses mu svěřil, aby Tě chápavým srdcem pochopil a mohl a chtěl Ti pomoci. Nepotřebuješ ani tak dům, jako spíš domov, který však vytváří jenom milující a starostlivá matka.
Dobře znám své rodiče, třebaže se s nimi vídám jen zřídka. Můj otec je Jan Lucemburský a mojí matkou Eliška Přemyslovna. Otec obětuje celý život politickým a vojenským podnikům po celé Evropě kvůli jednotě svaté říše římské. Jako sedmiletého mě odvádí od matky do Francie, na královský dvůr mého strýce, po kterém přijímám při svém biřmování jméno Karel.
Brzy ovládám Písmo svaté a často nad ním rozjímám, modlitbu hodinek bl.Marie Panny, politický rozhled po celé Evropě, a znalost jazyků, takže dovedu mluvit, číst i psát nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky. Ve čtrnácti letech mě otec pověřuje správou dobytých italských států. Na naléhání české šlechty mě otec přivádí do Prahy a svěřuje mi pravomoc nad českými zeměmi. Zní to velkolepě, ale pravda je všechny hrady drží v zástavě šlechta, pražský hrad je zcela opuštěn, pobořen a zničen, a nalézám útočiště jen v některých měšťanských domech. Na místě urozených pánů nalézám samé tyrany. Utiskují lid, neváží si krále, jemuž leží na srdci víc blaho Církve a svaté říše římské, než blahobyt jedné země. Sotva se pokusím omezit nároky velmožů, očerňují mě před mým otcem tak, že mi král odebírá pravomoc nad Čechy, třebaže mi nechává symbolický titul markraběte moravského. Později mi však všechny pravomoci vrací, když mu opatřuji pět tisíc hřiven stříbra, a otec odchází do Francie.
Konečně vystupuji jako svrchovaný představitel českého státu a svou moc neustále upevňuji odebráním původních královských hradů a statků šlechtě. Brzy nato jsem zvolen vládcem svaté říše římské. Současně také podnikám kroky ke kulturnímu povznesení českých zemí zřízením pražské vysoké školy podle francouzského a italského vzoru. Vzdělání se dostává nejen šlechtě, ale i lidem neurozeným. Přivádím do českých zemí přední umělce a stavitele. Jejich díla obdivuješ dodnes.
Celé to dílo si zdaleka nepřisvojuji jako své, protože se na něm podílí četný dělný lid z českých zemí i odjinud, ale především se za to modlí svatá Církev obecná, kterou v tom velmi podporuji. Přivádím do Čech také duchovenstvo z Dalmácie, slavících mši svatou ve staroslověnštině.
Chceš se obracet ke mně jako k "otci vlasti"? Potom ale vezmi v úvahu tento můj duchovní a mravní odkaz! Všechno, co se mi zde daří, daří se mi jedině díky Pán Ježíši Kristu, protože bez něho nemůžeme nic, dále díky naší blahoslavené Marii, vždy Panně, Matce Boží a Matce Církve, jejíž hodinky k posvěcení času se stále horlivěji modlím, jakož i všem svatým, ať již nebeským přímluvcům českého národa nebo celé Evropy. Opravdu si mě, Karla IV., vážíš jako "otce vlasti? Pak se neobejdeš bez vedení našeho Pána Ježíše, Matky Boží a příslušných svatých. To je můj vzkaz pro Tebe na cestě do evropského domu a domova.
Tvůj
Karel IV.
Král český a císař římský
Otec vlasti