Hrob svatého Metoděje

 

HROB  A  SÍDLO  ARCIBISKUPA  METODĚJE

JIŘÍ MARIA VESELÝ O.P.. HROB A SÍDLO ARCIBISKUPA METODĚJE
PRAHA
PUST - Angelicum, 00184 - Roma Largo Angelicum, 1 - Tel. 67021 6702228 Soukromý tisk
Tisk ADALBERT PRAHA spol. s r. o.

OBSAH
HROB A SÍDLO ARCIBISKUPA METODĚJE .
1. Katedrála
2. Klášter a škola
3. Zánik?
II. HROB ARCIBISKUPA METODĚJE
III. BYL OPRAVDU VYVRÁCEN?
1. J. Unger
2. Obsáhlejší informace?
3. Po evropském synodu v Římě


HROB A SÍDLO ARCIBISKUPA METODĚJE
Dne 20. října 1991 "Katolický týdeník" přinesl článek "BYL OPRAVDU OBJEVEN HROB SVATÉHO METODĚJE?" (č. 42, str. 4). Podepsán Josef Unger. Píše:
"V poslední době byl několikrát zveřejněn názor otce J. M. Veselého, podle něhož hrob arcibiskupa Metoděje byl již nalezen, a to v pozůstatcích velkomoravského kostela archeologicky prozkoumaného na výšině u Sadů, poblíž Uherského Hradiště. Vzhledem k tomu, že tento názor byl otištěn i v Katolickém týdeníku (naposledy 23. 6.1991, kde v rozhovoru prof. Veselý prohlásil, že...hrob sv. Metoděje už byl nalezen), domnívám se, že čtenáři mají právo být informováni poněkud obsáhleji o celé problematice, která není jednoduchá ani jednoznačná."
"Základem celého hledání jsou zprávy legend, podle nichž byl arcibiskup Metoděj, po smrti 6. dubna 885, pohřben v katedrálním, nebo velikém chrámu moravském na levé straně ve zdi za oltářem sv. Bohorodičky. Na základě tohoto pramene byl hrob v minulém i tomto století hledán na mnoha místech jižní Moravy, většinou v okolí Uherského Hradiště. Žádný z nálezů se však neukázal jako prokazatelný a zájemce je možno odkázat na článek Viléma Hrubého "Byl nalezen hrob věrozvěsta Metoděje?", v almanachu "Velká Morava", který vydalo Moravské muzeum v Brně roku 1965."
Roku 1970 v odborném časopise "Slovenská archeológia" publikoval Vilém Hrubý článek nazvaný "Hrob svatého Metoděje v Uherském Hradišti v Sadech?", v němž zveřejnil archeologické zjištění dvou míst ve zdivu velkomoravského kostela, která mohla sloužit k pohřbení významnějších jedinců. Vlastní hroby se však nedochovaly. V článku formuloval autor hypotézu, že v jedné z dutin mohl být původně pohřben arcibiskup Metoděj. Na vyslovení hypotézy má vědecký pracovník samozřejmě právo a v případě Sadů byla na místě. Hypotéza však představuje jen možnost, kterou je třeba dokazovat. Možností důkazů je však minimálně, protože vlastní hrob byl zničen již v minulosti. Ke škodě věci nebyl dosud celý výzkum kostela, přilehlého hřbitova a sídliště vědecky publikován.
Stručně řečeno, při zpracování tohoto velmi významného archeologického výzkumu nebyly zatím publikovány žádné další podstatné skutečnosti, které by hypotézu podpořili, neřkuli dokázali." - Až sem, J. Unger. Podtrhujeme my.
V podstatě by šlo o tři základní otázky: sídlo, katedrála a hrob. Všech tří jsem se dotýkal ve svých dosavadních výkladech apoštolských listů Jana Pavla II., a sice "Egregiae virtutis - vynikajících schopností muži", totiž spoluochráncové Evropy Benedikt, Cyril a Metoděj (31. 12. 1980); a "Slavorum apostoli" -Apoštolově Slovanů (2. 6. 1985); k nim se družily další. Ani o jedné z těchto prací, uznaných v kulturním světě, se J. Unger nezmiňuje, ačkoli píše: "Domnívám se, že čtenáři mají právo být informováni poněkud obsáhleji o celé problematice, která není jednoduchá, ani jednoznačná".( Komentáře k listům: J. M. Veselý, Scrivere sull' acqua, Cirillo, Metodio, L'Europa, Milán 1982-3, Jaca Book. - Týž, Terzo angolo, Cirillo, Metodio, l'Europa, Roma 1985, ERI. - Týž, Grideranno lepietre, Róma 1987. - Knihy a články až do roku 1985 jsou ve "Status personalis 1984 - 1985", Angelicum 1985, Róma, str. 238 - 240: 28 pojednání.) Pokusíme se.
Velká Morava měla své (hlavní) město, a to se jmenovalo Morava. Je pravděpodobné, že tam právě byla i škola, kde Cyril s Metodějem vyučoval moravské žáky, které mu Rostislav svěřil roku 863. Když Metoděj přišel roku 873 na Moravu jako arcibiskup, Svatopluk "mu dal do správy všechny chrámy a duchovní na všech hradech": jistě jeden z nich patřil Metodějovi a prameny jej nazývají "velký" a říkají, že v něm Metoděj měl svůj hrob. Jsou prameny a nálezy? n(J. M. Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990-91, str. 38 - 42. - Magnae Moraviae Fontes Historici, Brno 1966 - 1976,1 - V (MMFH).)
1. Katedrála.
J. Unger píše: "Základem celého hledání jsou zprávy legend, podle nichž byl arcibiskup Metoděj, po smrti 6. dubna 886, pohřben v katedrálním, nebo velikém chrámu moravském na levé straně ve zdi za oltářem sv. Bohorodičky. Na základě tohoto pramene byl hrob v minulém i tomto století hledán na mnoha místech jižní Moravy..." Zápisy jsou dva. "Život Metodějův" říká: - "a položili je v s'borneji crkvi" - ve stolíčním, synodálním, hlavním chrámu" (MMFH 11,162). Psáno očitým svědkem. Druhý pramen je podrobnější: "Leží ve velikém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky, předav duši v ruce Bohu a přijav království nebeské. Jejich modlitbami, Kriste, spas duše" (str. 166). Psáno současníkem.
Dne 28. dubna 1247 pražský kníže Oldřich věnuje cisterciáckému klášteru na Velehradě - "in Welegrat kapli Panny Marie v Popowiz na kopci vedle Chuonevicz". Jde patrně o dnes obje-vený komplex sakrálních staveb v Sadech - Derfle. Oldřich říká, že ji daruje "s právem patronátu, se všemi majetky a se všemi starými právy". (K. J. Erben, REGESTA, I, 546, č. 1168. - Codex Diplomaticus Moravice, CDM, III, 70 -1, č. 96. - Codex Diplomaticus Bohaemiae, CDB, IV/1, 200 -1, č. 107. - J Šebánek - S. Dušková, Kritický komentář, 68 - 70; MMFH, III, str. 114.) Ze které doby mohla pocházet "starobylá práva", když ne z velkomoravské? Popovice i Kunovice jsou tu dodnes, kopec také, ale kaple? Na podzim 1958 byla na výšině zkoušena hluboká orba pod dohledem Viléma Hrubého a za přítomnosti nás dělníků: vyoraly se lidské kosti, kameny a cihly se stopami malty, vlastní výzkum však mohl začít až na jaře 1959.
Výsledky byly od počátku překvapující: objevil se celek asi Čtyř stavitelských zásahů, uskutečněný přibližně ve třech postupných časových úsecích. Plán staveb ukazuje, že se nacházíme před významným dílem posvátného stavitelství - sakrární architektury - z níž se daly ovšem zjistit jenom základy, asi 30 až 50 cm pod ornicí a pastvinou: obraz 1-2-3-4-5.

 

 

K nejstarší části patří kostel "A": vnitřní délka pravoúhlého kněžiště je 3.80 m, šířka 4 m. Kněžiště je na východní straně. K němu přiléhá na západě chrámová loď dlouhá 7.40 m a široká 6.80 m. Do této byla vklíněna druhá - příčná loď (transept?), dlouhá 4 m a široká 7.80 m. Obě lodi tak vytvářejí kříž. Uvnitř lodí se našly podezdívky dvou zídek ve směru západ-východ a tedy rovnoběžných s venkovními bočními zdmi celé stavby, od nichž jsou podezdívky vzdáleny asi 70 cm. V "transeptu" tato vzdálenost činí asi 135 cm. Na těchto dvou zídkách, dlouhých 5.25 m, spočívaly buď ochozy nebo krytá oddělení pro ženy (ballatoi-matronei), čímž se vnitřní prostor rozděloval na tři "lodi". Základy této nejstarší části svatyně byly nalezeny v původním uložení - in situ - a byly stavěny z neopracovaných kamenů spojovaných bílou maltou. Zachovaná část měla tloušťku 22 - 53 cm a svrchu na ní leželo kamení, do výšky 15 - 40 cm. Vchod do této části lodi byl původně na západní straně, v bývalém průčelí, což tam potvrzovaly i zbytky několika schodů pod podlahou. (V. Hrubý, Hrob svatého Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech ? ve "Slovenská archeológia", 1970, XVIII, str. 87 - 96.)
Z dalšího stavitelského zákroku pochází kostel "B", připojený k prvému, ale s obrácenou orientací, čili s apsidou na západním konci. Měl spojení s loďmi v "A" dveřmi ve zmíněném průčelí. Do prostoru "B" byl přístup ze severu a z jihu, tedy bočními vchody. Ty byly široké 1.26 m a vzdáleny 1.60 m od venkovních rohů stavby na severu i na jihu. Od nich vycházela západní venkovní zeď, na niž byla napojena, uprostřed, polokruhovitá apsida, s vnitřním průměrem 3.80 m. Tak vznikal na téže ose kostel se dvěma "chóry" - zdvojený: ecclesia duplex - dlouhý 22.65 m.
Kostely tohoto druhu v té době nebyly vzácné a téměř vždy šlo o kostely biskupské. To, že druhý kostel, "B", je pozdější, se dá vyvozovat i z toho, že základy kostela "A" jsou samostatné, stavěné tedy pro "A"; neboť v rozích západ-sever a západ-jih oba vytvářejí stmelené bloky, kdežto základy kostela "B" jsou prostě na ně přilepeny. A nadto od prvního se lišily i technika a materiál druhého.
Ve třetí architektonické fázi byla k severo-východnímu rohu "transeptu" postavena komora, dlouhá 2.44 m a široká 2.14 m, s vlastním vchodem na východě, nesouvisejícím s loďmi: sakristie? pastoforia? diakonikon? učebna? Uprostřed byl zděný hrob orientovaný na východ. Stále směrem na sever se na komoru pojil třetí kostel, "C", dlouhý 7.20 m a 4.56 m široký. Na východní straně měl apsidu, ve tvaru podkovy, o vnitřních rozměrech 1.60 x 4.45 m. Jde o jasně pohřební kapli, s jediným hrobem uprostřed, dobře viditelným, orientovaným. Průčelí kapličky je na jižní straně širší a šikmé. Tak vznikla rozšířená chodbička mezi kaplí, komorou a hlavní chrámovou lodí "A", dlouhá 2.18 m a široká 1.60 m. Vstup do kaple byl široký 1.29 m, kdežto východ do dvora, ke hřbitovu, ke kostelu "B" a k obydlím, měřil 1.48 m. Technika tohoto třetího zásahu se liší od obou předchozích: zdi jsou méně široké - 42 až 60 cm, základy jsou méně hluboké - 21 až 54 cm. Tomu odpovídá obvykle menší výška zdí a menší váha střechy. Kameny jsou dobře opracované, téměř čtvercové, tvoří pravidelné řady a bílá malta je dobré jakosti; nalezené zbytky zdiva jsou omítnuté a pomalované. Podle jakých měr byla stavba budována se - podle prof. Cibulky - může zjistit tak, že naměřené metry dělíme mírami běžnými v té době, stopami, lokty, atd. Kde nám vyjde celé číslo, máme použitou míru, protože staří nepočítali podle zlomků.
Ve třetím údobí vznikla asi také příčná zídka, ležící v apsidě, lépe před ní, v druhém kostele, "B". Je vzdálena od apsidy 1.60 m, její základy jsou dlouhé 3. 80 m, široké 0.22 m, hluboké 0.13 m. Technika je táž jako u hrobové kapličky "C". Zbudování příčné zdi mohlo být zdůvodněno novými okolnostmi buď v bohoslužbě nebo ve výuce. Obdobné zídky se vyskytují např. v bulharských kostelích, kde oddělují oltář od lodi. V téže souvislosti mohlo vzniknout také baptistérium - křestní kaple, ležící asi 7 m od severovýchodního nároží kostela "B", směrem na západ. Byla to zřejmá rotunda, široká 3.30 m (11 římských stop). V západní části podlahy byly nalezeny hojné zlomky bílé malty, jemné; východní část byla spíše drsná, s úlomky kamení postříkaného maltou. Zdá se, že křestní jímka byla v západní polovině. Na severní straně byly zbytky podezdívek: pro sedadla? Na východním boku, blízko vchodu, byly dva důlky, hluboké 60 cm, asi pro veřeje vchodu. Zdá se, že nešlo o křest ponořením. A máme právě z těchto let žádost ze severu, aby se aspoň v zimě křtilo jen poléváním - per aspersionem - ze zdravotních důvodů: byla i zde Morava na výši doby?
Závěrečný architektonický celek, který by se dal chápat jako Metodějova katedrála a tedy opravdu "velká svatyně moravské církve", musela mít bohatou uměleckou výzdobu. Dá se to usuzovat už jenom z pozůstalých trosek a úlomků. Dokazují to zlomky soch: řecký mramor, moravský mramor, místní kámen; zlomky dlaždic a roztříštěných desek, jak ze zeleného východního porfyru, tak ze šedého moravského mramoru; podlahové dlaždičky z červeného italského mramoru, kladené na podklad z místního pískovce, což připomíná podobný postup při stavbě a výzdobě římských "vil". Jeden úlomek tenounké destičky zelenkavého skla s geometrickou ozdobou namalovanou v silně zelené barvě, připomíná možnost zasklených oken. A velké množství kusů různých omítek, leštěných s velikou pečlivostí a pomalovaných za sucha geometrickými i figurálními náměty, pochází z vnitřních stěn svatyň a náhrobků.
Ovšem otázka datování a hodnocení všech tří naznačených úseků může být s hlediska archeologického luštěna pouze přibližně.
Tak zvaný "první kostel" se čtyřhranným kněžištěm se podobá obdobným západním kostelům ze 7. nebo 8. století, jejichž typy se ovšem dostaly na Moravu poněkud později, s misionáři.
V každém případě však patří do počátků moravského křesťanství. Dr. Hrubý a dr. Věra Hochmanová, opírajíce se o nálezy prvních hrobů, datují prvé údobí architektonické do let 800 až 830. Ani písemné prameny by nebyly proti tomu. Kolem roku 828 solnohradský biskup Adalram vysvětil kostel v Nitře. Roku 845 východofrancký král Ludvík přijal v Řezně 14 českých vladyků, kteří chtěli být pokřtěni, a poručil, aby jim bylo vyhověno. Při návratu šli s nimi západní kněží a stavěly se jim chrámy.
V letech 850 Liupram, solnohradský arcibiskup, vysvětil další kostel v Nitře Panně Marii.
Právem tedy Rostislav mohl psát kolem roku 860: "Přišli k nám mnozí křesťanští učitelé z Itálie, z Řecka a z Německa a každý nás učí jinak," po svém. Učit znamenalo hlásat celou vzdělanost a tedy i umět stavět, psát, tesat sochy, malovat...a tak se na Moravě mohlo i stavět aspoň v trojím duchu: franckém, italském, illyrském, a ještě před nimi i v iroskotském.
V letech 871 873 Moravané vyhnali všechny francké kněze i jiné, a jejich kostely přešly pod správu Metodějovu. Ten je samozřejmě upravuje a doplňuje, z moci Apoštolského Stolce, podle potřeb a ducha moravské Církve. (ŽK 14, ŽM 10)
Jestliže tedy pravoúhlý kostelík "A" mohl být z počátků křesťanství, pak druhý stavitelský zásah, totiž kostelík "B", s apsidou na západní straně, podle dra Hrubého mohl pocházet z doby kolem 863-7, z doby společné činnosti Cyrila a Metoděje. Tento odhad by mohl být potvrzován např. typem seker, ostruh, džberů, náušnic, a vůbec všemi nálezy. Zvláště však podle šperků ze zlata a stříbra, kamení a perel poznáváme jiný svět, příznačně byzantský, a to i ve stavitelství. Můžeme tudíž připustit, že tu musila zasáhnout nová síla ducha, vyloženě byzantská, ze Soluně a z Makedonie. Třetí stavitelské údobí předpokládá první a druhé, proto musilo proběhnout ve třetí části devátého století. Umělecká úroveň tohoto úseku je velmi vysoká, což by odpovídalo právě rozkvětu Velké Moravy v této době, jenž byl ovocem kulturního a duchovního díla cyrilometodějského.
Arcibiskupské metropolitní Metodějovo sídlo se nemohlo omezovat pouze na katedrálu. Vyžadovalo se ubytování pro ústřední úřední řízení nesmírně velikého území Metodějovy eparchie všech Slověnů, dnešními výrazy, pro kurii a konsistoř. Cyril převzal ihned po příchodu asi padesát moravských "žáků", což předpokládalo patřičnou vysokoškolskou budovu. To vše nemohlo být daleko od katedrály, v níž se shromažďovali k povinným modlitbám jak profesoři tak žáci (ŽK 15).
2. Klášter a škola
Vyvýšenina byla obtékána bystřinou Olšávkou, takže tvořila jakýsi blatný hrádek, celkem bezpečný. Člověk zde žil již od doby kamenné, početné jsou i římské nálezy. Slované se objevují od 4. století. (V. Hrubý,StaréMěstoVelehrad, Praha 1965, ČSAV, str. 101-3,201-6. -V. Hrubý - K. Marešová, Uherské Hradiště - Sady, Brno 1975. - Tíž, Velkomoravské Staré Město, Brno 1980.)
Důležitý byl objev rotundy pod kněžištěm v kostele sv. Michala ve Starém Městě. V jejím zdivu je klasické "opus spiccatum" a římské cihly - tašky s razítkem "LEG XII GEM II" - dvanáctá legie, zdvojená, při čemž jde o sourodý celek. Dvanáctá. legie bojovala poblíž centra, kdežto v době rozkladu "Říše" se tvořily "dvojníci" proti barbarům, aby jim totiž jméno legie nahánělo hrůzu, třebaže legionáři "zdvojení" byli bráni i z barbarů samých.
V Sadech je použito početných římských tašek jako krytiny a nemálo jich pak končilo při budování hrobů i v obyčejném zdivu. Odkud pocházely? Mohly být dováženy po řece Moravě např. z římské pevnosti - castrum románům - v Carnuntum nedaleko dunajského "limes" v Pannonii, atd. Dr. Hrubý však zastával myšlenku, vzhledem k tomu, že se jich nachází mnoho, že k jejich výrobě mohlo docházet i přímo na moravském území. Doposud je však nesnadné zjistit, kde by mohla mít sídlo předpokládaná "Statio romana - římská stanice", která by je vyráběla a rozšiřovala. Mohla být totiž za Dunajem, aby chránila zájmy římských kupců, ale také sbírala zprávy o případných pohybech barbarských vojsk proti Římanům.
Již od počátku vykopávek kromě katedrály byly na vrcholu objeveny obytné budovy a hroby. Kdo tam asi žil a od kdy? (

 

Z předmětů nalezených v hrobech se dá uzavírat, že některé hroby mohou být ze století 8. a tedy z doby před Cyrilem a Metodějem. Do 9. století patří aspoň 87 pohřbů, avšak nejbohatší jsou hroby ze třetí čtvrtiny století: sekerky, ostruhy, zlaté náušnice, prsteny, náhrdelníky a podobné. Na základě honosné techniky je nutné přičítat zvláštní důležitost asi šesti podzemním hrobkám, jejichž komory byly vyzděny a omítnuty maltou a vyztuženy trámovím. Nad nimi se tyčily pomníky, i vyzděné s použitím malty, omítnuty a vyzdobeny malbami, jak vysvítá z nalezených trosek

 

Jde o pohřby vládnoucí třídy, jako např. pohřeb v kostele "C": byla tu hrobka první manželky Svatoplukovy, dcery Bořivoje a svaté Ludmily, matky Mojmíra II.? Všech dosud vykopaných hrobů v Sadech, i s těmi, jež řadíme do 13. století, bylo celkem 872. Okolo původního hřbitova o rozloze 40 m x 30 m, bylo kůlové oplocení a našly se důlky pro kůly i žlábky pro zapuštění plotu do půdy (č. 11).
Pokud jde o budovy, na jih od katedrály a od oploceného hřbitova, byly objeveny základy jakési velké stavby, ležící ve směru východ-západ, délka 36 m, šířka 8 m. (obr. 2, č. 1). Uvnitř obvyklý krb a pec z kamenů na maltu. Krb sloužil pro ohřívání, pec i pro jiné účely. Celá stavba této "dvorany" byla podpírána třiatřiceti mohutnými kmeny - pilíři a ty byly zapuštěny do prohlubní hlubokých 60 až 107 cm. Byly uspořádány do třech rovnoběžných řad a v každé řadě bylo deset pilířů. Vnitřní prostor "dvorany" měřil asi 280 metrů čtverečních. Zdá se, že rozčleněním pilířů vznikaly "místnosti" o rozměru 4 m x 4 m, což odpovídalo rozměrům slovanských obytných místností v té době. Velká hloubka důlků pro pilíře nám vnuká dohad, že dvorana nebyla jen přízemní, nýbrž mela také poschodí. Zdá se, že celá stavba byla původně obytný palác, snad pro pány. Avšak ve chvíli zničení (907?) v ní hostovali žáci, a sice studenti cyrilometodějské akademie pro výchovu, lépe povšechnou přípravu duchovních i laických vzdělanců, což bylo pro východní křesťanství běžné. A v tom případě se jednalo nejen o výuku, ale i o ubytování, čili o universitní "kolej"; byty posluchačů by byly v přízemí, v místnostech, jak jsme uvedli, velkých 4 m x 4 m. A vyučovací prostory, daleko větší, pro početnější posluchače, by byly v prvním poschodí. Není vyloučeno, že aspoň nějaká část výuky, např. bohoslužebná a katechetická, se dělala v kostele "B" (s apsidou pro katedru profesora?). V každém případě mezi "palácem-školou" a Metodějovou katedrálou je vyztužená cesta. Byla by nutná pouze pro laického majitele? (obr. 2, č. 10). Jestliže šlo opravdu o akademii a o kolej pro studenty, kde mohli bydlet učitelé?
Od severní strany druhého kostela, "B", šla cesta č. 4, zpevněná násypem, také ona k severu; a od severního rohu kostelíka "C" byla ohrazena dvěmi rovnoběžnými zídkami, jež byly dlouhé asi 5 m. Cesta byla široká 4 m a její vyztužení na povrchu, silném asi 20 cm, bylo vytvořeno z udusaných odpadků: štěrku, hliněných střepů, kusů kovových nástrojů, kostí zvířat, apod. Jamky byly vyplněny popelem. Cesta se ztrácela ve shluku jednotlivých chat, jež dělají dojem mnišských cel, nakupených blízko vedle sebe; a jsou spojeny úzkými chodníčky, vydlážděnými místními dlaždicemi z opracovaného kamene. Měly i malé dvorky, kam se skládalo smetí. Většinou šlo o příbytky o jedné místnosti, často rozdělené na dvě části, s jedním nebo i dvěma krby.
Na severním okraji obytných chat byla nalezena velká místnost s krbem a pecí, v jejíž blízkosti bylo neobyčejné množství popela, početné zvířecí kosti a mnoho jiných věcí, které připomínají kuchyň, a sice pro mnišskou osadu. Mimo to v popelu byl nalezen malý křížek, dlouhý 8 cm, široký 5 cm, tloušťka 0,8 cm. Na horní straně bylo očko pro navlečení vlákna, šlo tedy o závěsný křížek, jaký mniši nosí na prsou, pod šatem, hlavně po pronesení řeholních slibů. Očko bylo hodně opotřebované, šlo tedy snad o staršího mnicha? Vlákno asi povolilo při práci bratra - kuchaře a křížek sklouznul nepozorovaně do popela. Kuchař byl zřejmě východní mnich, protože na křížku je řecký nápis:
IC (IESOUS)
XC (CHRISTOS)
FOC (SVĚTLO)
ZOE (ŽIVOT)
NI-KA (VÍTĚZÍ) Kristova podoba na křížku je v oděvu byzantského kněze a nad ním je vztažena ruka Boha Otce. Jak nápis tak obraz jsou prosté, ale jemné a působivé. Sloveso je v přítomném čase: VÍTĚZÍ. Nošen a ztracen byl v letech 863 - 886. Nalezen - roku 1963: náhoda? Prozřetelnost? Dr. Hrubý dal křížek odborníkům a uveřejnil jej bez jakékoli "politické interpretace" ovlivněné ve smyslu marxismu. Provokační byl již i přítomný čas: vítězí... Týchž slov se užívá ještě dnes ve východní bohoslužbě: vytlačují se na chléb užívaný při eucharistické oběti, vyšívají se na látky užívané při bohoslužbě

 

Mnišské batrstvo východního rázu v blízkosti Metodějovy katedrály nemohlo být nikdo jiný než makedonští pomocníci Cyrila a Metoděje, především Gorazd (z Vislanska? - v každém případě moravského původu), Kliment Ochridský a Nahum, Sáva a Angelár...další nejsou jistí: dohromady s Cyrilem a Metodějem - svatí "sedmipočetníci".(MMFH II, 101-102,149,161. -\ ŽK 14, ŽM 8... - Bios KL,XII, 35, XXII,65: chorou koryfaioi - vedoucí sboru učitelů. Také řeckou antickou vzdělanost zakládalo "sedm moudrých": Diogene Laerzio, Vita dei Filosofi, Roma-Bari 1976, vol.I, str. 47. Cyril pokračoval u Slovenu?) Samozřejmě i mnoho jiných.
Tito položili v letech 863-68 základy. V letech 873-86 se k nim přidali ti žáci, kteří po zkouškách a po vysvěcení v Římě se na Kocelovo pozvání vrátili s Metodějem, posláni Apoštolským stolcem. Tato druhá vlna, kromě vyučování, musili, donuceni okolnostmi, vytvořit i správní administrativní kurii metropolitního arcibiskupa Metoděje. Ta byla v určitém smyslu zároveň i "apoštolská nunciatura" pro Slovany, vzhledem k tomu, že Metoděj byl "legatus a latere" římského Velekněze, papežský pověřenec s plnou mocí.
Písemné prameny nepřipouští žádnou pochybnost o škole. "Když se (Cyril a Metoděj) dostali na Moravu, Rostislav je přivítal s velikými poctami, shromáždil žáky a svěřil je Cyrilovi... Boží učení rostlo... a asi za tři roky a půl odjeli se žáky do Říma, aby je dali vysvětit." Tedy škola tu byla! A dále: Cyril byl žákem a pak i profesorem slavné cařihradské Akademie, proto jeho moravská škola může být považována mravně, kulturně a právně za "filiálku" cařihradské, na téže úrovni. A v tom případě i za první universitu středoevropskou, ano za evropskou vůbec, protože francké misijní školy té doby měly ráz převážně pastorační a politický: připravovaly především základní misionáře a podmanitele. Na Moravě se předpokládá výuka ve třech jazycích: z řeckých pramenů; ve staroslověnštině, v našem jazyku; se znalostí latiny, v níž se skládaly zkoušky v Římě. Sám Metoděj zdůrazňuje nutnost latiny, při volbě Gorazda (ŽK, ŽM 17).
Přítomnost školy na Sadech je potvrzována také četnými nálezy pisátek ze železa, bronzu a kostí - styloi - pro psaní knih, pro kreslení i k rytí do dřeva. Téměř polovina na dolní části má žlábky ve tvaru spirál, aby barva či inkoust nestékaly příliš rychle, tedy cosi jako naše plnící péra. "Styly" téhož rázu byly nalezeny na Levém Hradci, v Kouřimi a v Mikulčicích. J. Poulík však sám upozornil, že nikoli v ohradě veliké basiliky, nýbrž v okrsku kupců: tedy ne pro předpokládaného biskupa ani pro školu, nýbrž pro dálkové obchodní záznamy? Podobná péra musili mít asi i rychlopisci, které si vzal Metoděj do ústraní, aby před smrtí prověřil a dokončil překlady svatých knih (ZM 15).
S Cyrilem a Metodějem nepřišli pouze profesoři, nýbrž i příslušní umělci a řemeslníci, aby dali pevný a úplný základ k tomu, co Jan Pavel II. zdůrazňuje jako VÍRU - VZDĚLANOST. Je význačné při dnešním ekologickém pustošení (proč "devastace"?), že umělecké a řemeslnické dílny se v Sadech nacházely na okrajích ubytování: hlučné, aby nerušily (nevyvolávaly stres?); kde se pracovalo s ohněm, aby kouř neobtěžoval... Mezi katedrálou a školou, ale blíž ke škole, byla veliká kamenická dílna, snad součást školy, kde se zpracovával mramor i jiný kámen. Téměř žádné úlomky však nemají stopy po úderech nástrojů při odštěpování kusů pro zpracování. Dr. Hrubý myslí, že ve velkých blocích mramoru se napřed zjistila "duše", totiž v jakých vrstvách mramor se usazoval, pak se po pásích lila vřelá voda a vrstvy se teplem rozskočily... (č. 7) Pec na zpracovávání železa a jiných kovů za pomoci ohně, byla na opačném okraji (č. 6).
Hluboký dojem působil nález pece na vypalování hliněných výrobků, mezi křestní kaplí a mnišskými celami (č. 8). Pec byla asi rozbita při plném provozu vypalování. Police uvnitř byly přeplněny hliněnými výrobky a mezi nimi se našly i některé známé odjinud, jejichž původ jsme však doposud nedovedli přesně určit: byly to tedy výrobky ze Sadů, lépe, z Metodějovy metropole. Žár musil být přerušen naráz, velkými kameny há-zenými z venku do pece. Část kamene, zabodnutá do ohně, zčervenala okolním žárem, kdežto zbytek zůstal v přirozené barvě. Šlo asi o válečný násilný přepad: několik kroků od pece ležela kostra hrnčíře (?), který asi chtěl něco zachránit, ale nakonec neměl čas prchnout: padl na tvář do hrnčířské hlíny, zasažen ze zadu.
3. Zánik?
Po vyhnání a rozprodání Metodějových žáků po roce 886, Viching měl volnou ruku a řídil Metodějovu eparchii, ačkoli k tomu nebyl nikdy pověřen z Říma. Podle kroniky Regnum Sclavorum prý Svatopluk nařídil, aby se vyhnaní latiníci vrátili, ale jiné prameny o tom nemluví. Annales Boiorum - Letopisy Bavorů tvrdí, že 885-886 Svatopluk a král Arnulf uzavřeli mír: Svatopluk se oženil se sestrou Arnulfovou Gizelou a adoptoval, přijal za vlastního syna, Svatopluka, nemanželského syna Arnulfova, jemuž byl kmotrem a dal mu své jméno. Je-li to pravda, pak toto barbarské vítězství Svatoplukovo, znamenalo ve skutečnosti jeho naprosté zotročení Němcům. Zdali Viching - šlo prý o jeho vítězství - měl bližší citové vztahy ke Gizele, nelze dokázat: byl kariérista? V Gizele se však špionážní služba Arnulfova dostala přímo na Svatoplukovo manželské lože; Němec Svatopluk se stal "bratrem" Mojmíra II, kterého nenáviděl a zničil v letech 905-7. Myslí se, že Mojmír II. byl synem dcery Bořivoje a Ludmily a tedy bratrancem Václavovým. Jmenovala se Svatožižna? Z Cívidale? (MMFH V, str. 171: zprávy kronik. - MMFHIII, str. 332: Cividale, longobardské městečko v severní Itálii, má evangeliář, kde jsou jména vynikajících poutníků do Říma: Svatopluka a jeho manželky?) Ležela v hrobce "C-12"?
Brzy po smrti Metodějově záhadně zmizel Kocel a do Blatenského sídla přišel Braslav, oddaný Arnulfovi. V Římě se vyjasňují poměry až za Jana IX. (899-900). Viching uprchnul 893, Svatopluk umírá 894 a Mojmír II (894-907) žádá Jana IX. o obnovení církevního zřízení Metodějova. Jan posílá svého zplnomocněnce arcibiskupa Jana s biskupy Benediktem a Danielem: ti Mojmírovi vysvětili arcibiskupa a dva biskupy, Moravany. Bylo sídlo nového arcibiskupa u Metodějovy katedrály? Kde sídlili druzí dva? Vysvětili ihned další biskupy? Kolik? Kde měli sídla? Jakého byli obřadu? (J. M. Veselý, Scrivere suWaccqua, Milano 1983, 2. vyd. str. 121, MMFH III, str. 226.) Kde a jak skončili?
Na metropolitním pahorku po roku 907 život nebyl vyhlazen. Dokazují to nálezy z 11. století, hlavně z doby Břetislavovy. Z katedrály se užívala jen část se čtvercovým kněžištěm; do podlah ostatních místností se pohřbívali mrtví. Roku 1257 je založeno na blízkém moravním "Ostrově sv. Jiří" opevněné královské město Nový Velehrad. Lid však název nepřijímá: Velehrad je a bude jeden, ani nový, ani starý, a město dostává název Uherské Hradiště, pevnost proti Maďarům. Náboženský život se tam soustřeďuje kolem kostelíka sv. Jiří a cisterciáci opouštějí kapli Panny Marie na vrcholku, darovanou Oldřichem. Vesnice Popovice - Vésky - Derfle budují ve 13. století nový farní kostel, zasvěcený Narození Panny Marie (8. září). Podle starého obyčeje, vznikal-li nový kostel blízko předcházejícího zaniklého, nový kostel měl mít zasvěcení starého: Byla tedy Metodějova katedrála zasvěcena "NAROZENÍ PANNY MARIE?" Podobný přechod zasvěcení máme z Ochridy, města žáků Svatých Bratří, Klimenta a Nauma: titulus zaniklé baziliky biskupa svatého Erasma přechází na blízkou jeskynní svatyňku "Světy Razmo." (J. M. Veselý, SanťErasmo di Formia, Estratto da BESSARIONE, n. 3, Róma 1982, passim.) Na cyrilometodějské akropoli s Metodějovou katedrálou odhalila archeologie stopy různých kultur: člověk od pravěku dával přednost sídlištím, kde byla voda, slunce, bezpečnost a dálkové cesty. Souhrnem je Metodějova katedrála, v níž se jednotily vlivy iroskotské, francké, adriatické, illyrské a byzantské a tedy všeevropské, plynule poslovanštěné. "Věda -kultura" podle Jana Pavla II. - "kniha" podle Cyrila - Filosofa, je podle cara Michala dar nad zlato, do jehož bohatství patří spása ducha - evangelium; vzdělanost - škola; technika - umění; právo - arcibiskup; diplomacie - zplnomocněnec Apoštolské Stolice. Jinými slovy: TŘETÍ ŘÍM - VELEHRAD.
Komunismus otupoval záměrně pochopení pro osobní i národní důstojnost. Jako dělník jsem mohl být přítomen - z laskavosti dra Hrubého, při některých návštěvách vynikajících odborníků. Tak prof. Cibulka dne 13. 8. 1959 řekl mimo jiné: "Stačí, co jsem viděl...abych Vám blahopřál k velkolepému a překvapivému nálezu. Po stránce stavební a historické je to nejzajímavější objev, který byl na Moravě z 9. století dosud uči-něn. Zatímco u ostatních dosud zjištěných zbytků jde většinou o cizí importy, anebo jejich domácí napodobování, není dosud příkladu, který by tak jasně dokazoval existenci vlastní a tvůrčí velkomoravské architektury, o níž už od roku 1949 mluvím -ja-ko tento Váš poslední nález. Třebaže je užito tradičních prvků přejatých, jde tu o komposici původní, velkomoravskou! Vý-znam nálezu je však dalekosáhlý i jinak, neboť se dotýká různých oblastí velkomoravské kultury a nestačil by mi nyní, ani papír ani čas, abych některé z těchto perspektiv aspoň načrtl. Dovoluji si pouze jednu poznámku: celek jistě není stavbou současnou a sourodou. V roce 1960 se soustředíte na jednotlivé ožehavé otázky samé stavby, kde se vyřeší mnoho věcí..." Při dalších návštěvách prof. Cibulka pomáhal vydatně. A tím, co se nalezlo, jak jsme to popsali, nebyl zklamán. Provázel jsem ho většinou já.
Akademik J. Böhm po komisi r. 1959 upozornil správně na to, že v apsidě kostela "B" nejsou stopy po oltáři, proto prostor mohl být exedra, pronaos, narthex, a tudíž sloužit i pro účely ne bohoslužebné. Podle něho pomalované úlomky nejsou z kostelů, ale z hrobů. Proto roku 1960 byla věnována pečlivá pozornost hrobům. Zmínku zaslouží nález hluboké hrobky o rozměrech 3 x 3 x 2 m. Její povrch byl zavalen troskami snad zděného náhrobku. V troskách se jevila okrouhlá šachta, pomocí které se někdo snažil proniknout k pohřbeným, avšak zastavil se asi 30 cm nad dřevěnou komorou, která tvořila větší část hrobního prostoru, takže loupežný pokus se nepodařil. V hrobce byli tři nebožtíci, muž a dvě dospělé ženy. Kostra muže - hrob č. 82 -byla vybavena ostruhami a loveckým nožem, a ležela na hliněném výstupku; Nebožka č. 86 měla čtyři nádherné náušnice ze zlata, další pár náušnic ze stříbra, dva stříbrné knoflíčky, železný nožík a v nohách vědérko. Žena č. 87, ležící vedle ní, měla dva páry náušnic ze zlata a železný nůž. Vnitřní i vnější úprava hrobu a bohatství milodarů ukazují na příslušnost nebožtíků k vedoucí společenské vrstvě

 

Novinkou byl hrob bojovníka, jenž měl železnou ocílku s pazourkovými křesadly, srp a nůž, dále malý a velký válečný nůž - sax a scramasax - což datuje hrob do doby Sámovy (624), nejpozději do začátku 8. století. To znamená, že se zde pochovávalo od 7. do 13. století! Protože je zde ještě jeden hrob ze 7. století (č. 142) a leží pod předapsidovou příčkou v kostele "B" – přičemž oba hroby mají vztah ke kostelu "A" - je možné, že kostel s pravoúhlým kněžištěm, "A", v nějaké podobě zde mohl stát již v 7. století. Podle prof. Cibulky mohl být iroskotský. Možná, že tu mohlo být jedno ze sídel krále Sáma, s větší pravděpodobností než na Děvíně.
Dr. Vavřínek upozorňuje, že obdobou celé stavby v Sadech je kostel sv. Jiří v Reichenau, iroskotského založení.( Vlad. Vavřínek, Kritika Cibulkovy knihy o kostele v Modré, Filologické listy, Praha 1954, č. 2. - Viz W. Berschin, Eremus und Insula, Sankt Gallen und die Reichenau im Mittelalter, Görres-Gesellschaft - 1975, Koln 1976, str. 31 - 46.) Pracovali Irové i zde?
Dr. B. Svoboda z Národního musea v Praze zjistil, že mezi úlomky maleb se nacházejí "al secco", malované na omítku za sucha. Jejich barvy jsou jemné, křehké, jako by šlo o nános vodových barev, ale ve skutečnosti jde o "temperu". Jejich ráz má stopy prvokřesťanské tradice. Protože se zde našly i velké úlomky růžově fialových římských dlaždic, vyvstává otázka - mluví stále náš známý romanista - zda tu nejde i o římské malby. Někteří římští vojáci byli totiž křesťany a měli u vojenských útvarů i křesťanské kněze (a biskupy). Setrvával-li oddíl na jednom místě déle, mohla tu vzniknout i křesťanská svatyňka zdobená malbami. Dlažby i malby v Sadech mohly ovšem pocházet i z civilních budov. Je také možné, že malba pochází z doby Sámovy (624 - 658). Jak Sámo tak jeho družina byli křesťané, neboť přišli z míst již dávno křesťanských. Měděnkou pokrytý předmět ve hrobě č. 142 pod příčkou v "B" je podle B. Svobody nákončí, jež se vyskytuje u Alemanů a Durinských Germánů v 7. století. Sklíčko, přesně odseknuté ve tvaru obdélníka, světlešedě zbarvené a zlacené nalepeným listem zlata, je z doby stěhování národů, z 5. - 6. století. Hrob č. 142 je orientován podle kostela, jde tedy o hrob křesťana, a nestál-li tam již kostel "A", mohla tu být nějaká jiná svatyňka v 7. nebo 8. století, po případě dříve, šlo-li o římskou stavbu.
Úbytek života v době 907 - 1050 se dá vysvětlit úbytkem lidí a tím, že Maďaři a Pečeněgové sahali až pod Sady a pustošili kraj krutými nájezdy. Časem byla i kaple "A" srovnána se zemí, pole bylo obděláváno, pak se stalo pastvinou s borovým hájem, a patřilo městskému špitálu: odtud název "Špitálky", spolu se "špitálkami" u nádraží (kostel č. 2), au Moravy s domnělým kostelem sv. Klimenta. V západní části na Sadech se mezi hroby táhnul volný prostor: byla to stezka po svahu dolů ke dnes zmizelé osadě poddaných pánům na výšině. Pro klášter pracovali asi poddaní "popů", v Popovicích. (Se všeobecného hlediska: Vilém Hrubý, Staré Město. Velkomoravský Velehrad, ČSAV, Praha 1965, str. 100 - 103, 201 - 206. - Kristina Marešová, Bibliografie Dra Viléma Hrubého (1939 - 1972): 159 prací Acta Musei Moraviae, Brno 1972, II, LVII, str. 7 - 16. - Stran stezky, č. 11, 12.)
Výročí 863 - 1963 bylo připomenuto "Mezinárodní pracovní konferencí pro vědecké zhodnocení významu Velké Moravy", v Brně a v Nitře ve dnech 1. - 4. října 1963. Znění přednášek byla rozdána v opisech s příslibem, že vyjdou tiskem, aspoň pro cizince. Vyšla?
Historicko-archeologická část se obírala hlavně současnými objevy: uvedeme obsah některých příspěvků. Prof. Cibulka se zabýval kostelem na Modré u Velehradu, jehož datování je stále předmětem diskusí, jako kostely "iroskotské" vůbec. - Ing. Pošmourný upozornil, že velkomoravské kostely jsou stavěny podle přesných "modulů", měr, sestavených z přímek a kruhů, že tu nešlo prostě o "stavění", ale o "umění stavět." Dosvědčuje to úměrnost mezi tloušťkou zdí a střechy, výběr staviva, zdobení mramorem, složení malty, barvení omítky, podlaha z vylité malty, pak hlazené, atd. - Mitscha-Märheim z Vídně navrhoval, aby se věnovala větší pozornost Sámovi a Pribinovi. Upozorňoval, že podle Rakušanů se pravoúhlé kněžiště vyskytovalo v alpských zemích: neučili se Moravané od Korutanců? - Cibulka řekl, že korutanské a moravské kostely s pravoúhlým kněžištěm jsou sourozenci, a ostrovní irský typ je jejich pravzor. -V. Richter navrhoval, aby se objasnil vztah mezi rotundou sv. Michala a sv. Víta na Starém Městě a svatováclavskou v Praze. - Dr.. Turek naléhal, aby se věnovala větší pozornost střediskům moravské kultury v Čechách, na př. Kouřimi, a vůbec v severovýchodních Čechách, kde jde nejenom o podobnosti, ale přímo o ohrožující splývání. To nám pomůže pochopit na př. sv. Vojtěcha a Prokopa! Moravský vliv je tu zřejmý po celé 10. století. - Dr.. Točík z Nitry zdůrazňoval, že se nemůže pochopit 8. a 9. století, a tedy Velká Morava, nebudou-li se znát století 6. a 7. - Slovensko, podle něho, je na tom lépe. Obyvatelstvo bylo "moravské" (Nitra), spíše než avarské vlivy zde působily provinční římské, panonské, a Slované navazovali přímo na ně. - Joachim Werner (Vídeň) se obracel otázkami spíše jen na Točíka a Chropovského: "Jsou slovenské hroby s avarskými milodary vyloženě slovanské? Je staroměstský šperk pouze byzantský? Nejsou podobné typy např. v Porýní? - Fr. Dvorník: Před Cyrilem a Metodějem Moravané byli pokřtěni, ale netvořili církevní celek. Nanejvýše tu byli arcikněží - archipresbyteri, bez vlastní moci. Vislansko patřilo k Moravě a po rozdrcení uprchli slovanští kněží do Vislanska, Lužic a Slezka, kde se cyrilo-metodějský duch stal zdrojem síly po staletí. Kam jinam měl se skrýt Gorazd? V Nitransku po něm pásl Viching. Irosko-tové byli u nás možni už jen jako hrstky psanců před Franky. -Dr.. Havlík kromě jiného poukázal na to, že náboženství a církevní organizace byly a jsou rozhodujícím činitelem i při vytváření národností: myšlenkově a jazykově. Slovenština a moravština se slily v jednotné chápání a hlásání, rozbité potom zabsolutněním nářečí různých krajů.
Nebylo by užitečné zveřejnit tento násilně udušený kongres?

II. HROB ARCIBISKUPA METODĚJE.
Jisté je, že Metoděj měl pohřeb. (Most, cit. str. 64 - 76.) Řekl ještě: "Do tvých rukou, Pane, vkládám duši moji", a zemřel na rukou kněžských, dne 6. dubna 885. Když jej učeníci položili do rakve, vzdali mu příslušné pocty a sloužili církevní bohoslužbu latinsky, řecky a slovensky, a položili jej v "s'borneji crkvi: v kapitulním chrámu". A pisatel zařazuje Metoděje do věkovitého řetězu budovatelů dějin lidské spásy: "Tak se přiložil k otcům svojim, k patriarchům, prorokům, apoštolům, učitelům a mučedníkům" (ŽM, 17). Metoděj ve svém životě uskutečnil něco z každého z nich. Trojjazyčným a trojliturgickým pohřbem Metodějovi žáci naznačovali uskutečnění Evropy ve třech podstatných složkách ... Ani slovo však není o pomocném biskupu Vichingovi, ani slovo o Svatoplukovi. Svatopluk bude prchat (894), aby si našel hrob, kajícně přestrojen, do nitranských hvozdů (MMFH, I, 201); Viching bude prchat z nitranského hradu (893) až do Pasová, kde kromě Metodějovy kletby ho srazí z biskupského stolce i arcibiskup solnohradský. Peklo je podstatně v nás: v jasném vědomí naprostého vyloučení a osamocení sebe, a v zoufalé jistotě, že sami se nikdy nemůžeme zničit, ani zachránit.
Jisté je také, že Metoděj měl HROB: "Zesnul v míru Božím. Leží ve velikém chrámu moravském, po levé straně, ve stěně, za oltářem svaté Bohorodičky, předav duši do rukou Božích a přijav království nebeské. Jejich modlitbami, Kriste, spas duše".(Tamtéž, str. 38.)
Výzkum v Sadech začal r. 1958. Postupně byly objeveny - jak jsme viděli - "škola", mnišská obydlí a chrámové prostory, které odpovídaly pojmu "katedrály" (MOST, obr. 12, 13, 18, 19). Mohlo jít o veliký chrám moravský, a tedy o místo pohřbu? Až do roku 1963 však bylo veškeré pátrání marné. Začátkem srpna 1963 jsem přišel jednou zrána do práce. Dr.. Hrubý mě přivítal, velmi rozrušen, otázkou: "Víte, jak zpívají kosi?" - "To jsem si myslil, že ne! Ale to nevadí. Od tří hodin ráno mi zpíval pod oknem kos a nikdy nedokončil motiv. Snažil jsem se jej uhádnout a hvízdal jsem s ním, ale marně. A najednou se mi vynořila svatyňka v Sadech: ten roh na jihovýchodní straně kněžiště, a ty svislé kameny přiložené zvenčí ke zdi..." - Já: "Ano, ty proti dešti:" - Hrubý: "Nic proti dešti! Jsou přizděné na maltu, něco kryjí!"
Okamžitě auto, my sami dva, do Sadů, krompáče: a pod kameny? Hrobní dutina, a pak druhá. Nechme mluvit doktora Hrubého: "Poněvadž jsem zjištění těchto hrobů ve zdi považoval za závažný objev, který zatím neměl obdobu v žádné ze známých velkomoravských staveb, pozval jsem komisi odborníků, aby posoudila moji interpretaci dané nálezové situace. Výsledek byl jednomyslně formulován v zápisu, jehož obsah v plném znění uvádím:
"Zápis z prohlídky zdiva chóru a lodi na jižní straně pozůstatků velkomoravského kostela v Sadech.
Vedoucího výzkumu, V. Hrubého, znovu upoutaly pásy kamenů při základech jižní stěny chóru a při JV rohu kostelní lodi natolik, že provedl jejich doplňující výzkum.
Přitom zjistil, že jde o vícevrstvé zdivo - a tedy o pozůstatky zídek, a nikoli o dlažební zpevnění terénu na vnější straně stavby pod okapem, nebo o zbytky zhrouceného zdiva stěn kostela. Zkoumané pozůstatky mají totiž zřetelně charakter úzkých přizdívek položených na maltu, jež nemohly mít - při mělkém zahloubení svého základu - nosnou nebo opěrnou funkci.
U těchto přizdívek byl v hmotě ne zcela rozebraných kostelních základů zjištěn suťový materiál se stopami požáru: byly zde totiž nalezeny uhlíky, fragmenty ožehnutých lidských kostí, červeně opálené kousky omítky, zlomek železa, slitek bronzu aj.
Všechny uvedené okolnosti naznačují, že v chrámovém zdivu byly na obou místech upraveny dutiny, které lze vysvětlit jen jako hrobky ve zdi, z vnější strany uzavřené oněmi přizdívkami, jejichž spodní části byly archeologickým výzkumem zjištěny, jak bylo konstatováno shora."
Zapsala dr. V. Hochmanová v. r. Moravské muzeum v Brně.
Univ. prof. dr. Jos. Poulík, DrSc, v. r. (ředitel odbočky Archeologického ústavu ČSAV v Brně).
Univ. prof. dr. Frant. Kalousek, v. r. (vedoucí katedry prehist. univerzity JEP v Brně.)
Doc. dr. Vilém Hrubý, Csc, v. r. (přednosta prehist. odd. Moravského muzea v Brně.)
Architekt V. Hank, v. r. Moravské muzeum v Brně.
Dr. Jiří M. Veselý O.P. v. r."
Ve skutečnosti otázka Metodějova hrobu je prostá a má dvě části. Musí jít o něco, co je zaručeně HROB; a za druhé, o zaručený hrob, jenž by mohl být Metodějův. Pokusme se shrnout podrobnosti.

 

Uplynulo téměř pět let od nalezení katedrály (1958 - 1963). Archeologický výzkum v oblasti Veligradu pokračoval ve Zlechově, na Klimentku a jinde. Pro doktora Hrubého bylo stále jasnější, že složitý celek budov v Sadech musil mít mimořádnou důležitost. Aby se to dokázalo, zdálo se mu nutné znovu ověřit nálezy a písemné prameny. Pokud šlo o prameny, budou-li přijatelné jako kritické, spolehlivé, bude nutné buď je úplně přijmout anebo úplně odložit.
První zpráva říkala: "Leží ve Velkém chrámu moravském, na levé straně ve stěně za oltářem Rodičky Boží"15
Pokud jde o katedrálu, nebylo již potíží: je to zatím druhý největší chrám velkomoravský, dlouhý 22.65 m, zatímco první, v Mikulčicích, měří asi 35 m. V pravoúhlém kněžišti je biskupský trůn a kolem něho místa pro kněze. Celek je "zdvojený kostel", většinou biskupský. Při kostele je křestní kaple, mnišské cely, škola a dílny. To vše víme.
1. Podle prvního zápisu "uložili ho do v soborněj crkvi", podle druhého tam "leží na levé straně ve zdi za oltářem". Kde byl oltář? Hledali jsme jej přistavený ke zdi kněžiště, jak stával až do II. vatikánského koncilu. Tam však byl trůn pro biskupa a "sedes" pro kněze. Šlo se tedy pod "vítězný oblouk", při vstupu do kněžiště. Tam oltářní podezdívka byla. Hledalo se horečně
15 První zápis MMFHII, 162; druhý, 166: Proložnoje žiti je Konstantina i Mefodia (885 - 886). - V. Hrubý, Hrob svatého Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech?. Slovenská Archeológia, XVIII, 1, 1970, str. 87 - 96. Je tam i úplné znění zápisu. na levé straně ve zdi, ale žádná stopa po jakémkoli hrobu. Dr. Hrubý zkoumal zápis o pohřbu svatého Cyrila v Římě v bazilice sv. Klimenta Římského: "Uložili ho s rakví do hrobu na pravé straně oltáře, v kostele svatého Klimenta" (ŽK 18). Poněvadž šlo o stejný náboženský svět, zdálo se přirozené, aby byl Metodějův hrob umístěn na opačné straně.
Avšak v Římě místo nebylo určováno podle lidí, kteří vcházejí zvenčí hlavním vchodem, nýbrž podle kněze stojícího u oltáře, obráceného tváří k lidu. Jestliže tedy Cyrilův hrob v Římě, tím že byl napravo, byl v části severní, pak Metodějův hrob v Sadech, byl-li po levé straně, musil být na jižní straně.
Proto se výzkum arcibiskupova hrobu vedl po celé délce venkovní jižní zdi pravoúhlého kněžiště

 

První pokusy selhaly. Zbytky této zdi byly totiž vyplněny druhotnou náplní bez jakékoli stopy po hrobu. Přizdívka č. 1 se zdála určena k tomu, aby chránila venkovní zeď před zatékáním deště. Tohoto názoru jsme byli až do roku 1963. Jak se situace změnila vinou nedokončovaných motivů kosa, bylo již řečeno. Přizdívka sestupovala ve skutečnosti pod druhotnou výplň a spočívala v hloubce asi 30 cm na původní zdi. Tato tenká přizdívka uzavírala a zvenčí chránila prázdné místo vydlabané ve venkovní zdi: dlouhá 290 cm, široká 30 - 36 cm, hluboká asi 25 cm. Šlo o základy jakéhosi pozdějšího přizdívání ve venkovní jižní zdi kněžiště? Základy venkovní zdi šly do hloubky až 68 cm, zatímco spodek přístavku jen do 43 - 48 cm. Ocitali jsme se před zásahem, který byl připojen, ale ne proto, aby chránil před deštěm, ani podpíral stavbu, ale aby uzavíral otvor vydlabaný "ve zdi na levé straně".

 

Podobný jev známe: také Virgilius, iroskotský arcibiskup v Salcburku (745 - 784), měl hrob ve zdi, ale s tím rozdílem, že jeho hro byl připraven předem ve zdi daleko širší. V Sadech vnější zeď - už stojící - byla užší, proto byla vydlabána v celé své šířce. Lůžko hrobové bylo tudíž široké jako zeď, to jest 65 -70 cm, a dlouhé 210 cm, kdežto zídka, přizděná, aby hrob uzavírala, byla dlouhá 290 cm. Výška hrobu nám chybí, ale dr. Hrubý předpokládá výšku asi 80 cm. Po vyčištění otvoru bylo jasné, že otvor pro hrob byl vytesán ve zdi, která již stála, takže dno se nepodařilo úplně vyrovnat: kameny byly ohlazovány a dno lůžka vyrovnáno maltou. V osvobozené dutině jsme nalezli kusy kamenů a dřeva, opálené ohněm, rozdrobenou omítku, uhlíky, kousky roztaveného bronzu. V dutině hrobu jsem našel ohořelou kost předloktí, která mohla patřit osobě tam pohřbené: Metodějovi? Úlomek byl uložen v Moravském museu. Zajímavý byl pekáč roztaveného barevného kovu: východní biskupové nenosili kříž, nýbrž Panhagiu - Přesvatou Bohorodičku. Šlo o Metodějovu?
Lze tedy uzavírat, že hrob byl vysekán, když zeď již stála; vysekaný hrob, když tam byl uložen mrtvý, byl zvenčí uzavřen přistavěnou zídkou; kdežto zvnitřku zajištěn deskou z červeného kamene, tloušťka 3,5 cm. Tento byl vetřelci roztříštěn na kusy: našli jsme je roztříštěné na podlaze kněžiště i v hrobní dutině. Také v jihovýchodním rohu transeptu se nalezl zazděný hrob. Je však daleko užší, široký 40 cm. Neprorážel celou vnější zeď, mrtvola tam byla připohřbena do otvoru z vnějšku; ne ve zdi, ale při zdi. Ne v kostele, ale při kostelu (č. 3 - 4).
Jaký byl závěr svolané komise, víme. Nám stačí opakovat podstatné: "Všechny uvedené okolnosti naznačují, že v chrámovém zdivu byly na obou místech upraveny dutiny, které lze vysvětlit jen jako hrobky ve zdi. Ze může jít o hrobku Metodějovu,^ vyvozeno z pramenů, vědecky a logicky.

III. BYL OPRAVDU VYVRÁCEN?
Začali jsme článkem J. Ungera: "Byl opravdu objeven hrob svatého Metoděje?" - Je dobře si přečíst naši první stránku, ale hlavně zápis o nálezu komise, stránka 18.
1. J. Unger
Je pravda, že V. Hrubý publikoval zprávu o archeologických nálezech v Sadech, ale ne tak, jak ji "upravuje" J. Unger. Neměl ji před sebou? Anebo si myslil, že si ji český čtenář nemůže ověřit?
Komise viděla obě nalezené dutiny a prohlásila, zeje "lze vysvětlit jen jako hrobky ve zdi"... Podle Ungera "vlastní hroby se však nedochovaly"...Hrubý "formuloval hypotézu, že v jedné z dutin mohl být původně pohřben arcibiskup Metoděj...Hypotéza však představuje jen možnost, kterou je třeba dokazovat. Možností důkazů je však minimálně, protože vlastní hrob byl zničen již v minulosti."
Opakujeme: komise viděla dutiny jako hrobky ve zdi. Já jsem byl přítomen jak při prohlídce, tak potom při dlouhé a živé rozpravě. A byl tam přítomen i J. Poulík, vedoucí odbočky Archeologického Ústavu ČSAV v Brně, kde pracuje J. Unger. Zápis jsme podpisovali oba, já i Poulík. Unger se odvolává na článek V. Hrubého ve Slovenské archeologii, ale neuvádí ani číslo, ani stránky: na straně 90 je tam snímek dvojkostela a na straně 93 je snímek hrobky. Zápis je na stranách 91 - 92: vlastní hroby se tedy dochovaly!
Byl jeden z nich Metodějův? Hrubý neformuloval hypotézu, to jest, dohad o možnosti. Uplatnil na hrobky popis pohřbu tehdejších svědků a vyvodil vědecký souhlas mezi popisem a nálezem: obojí jsme dělali spolu, jak bylo právě uvedeno.
Podle Ungera "nebyly zatím publikovány žádné další podstatné skutečnosti, které by hypotézu podpořily, neřku-li dokázaly". Na dalších stránkách uvedeme soupis mých publikací o výzkumech v Sadech, na Klimentku i v Mikulčicích. Nevěděl-li a neví-li o nich J. Unger ani dnes, ať sám vysvětlí, proč. Jeden z archeologů brněnské odbočky mi prohlásil, že je sledovali velmi pozorně.
V každém případě J. Unger uzavírá: "Závěrem lze konstatovat, že objev hrobu sv. Metoděje není vědecky prokázán. Otevřeně je třeba si přiznat, že objevení hrobu, u něhož by bylo jisté, že patřil sv. Metodějovi, je málo pravděpodobné." Snad by bylo poctivější uzavírat, "že objev hrobu sv. Metoděje není vědecky vyvrácen". Že případné objevení hrobu je "málo pravděpodobné" -je rčení nebezpečně blízké marxistickým "upozorněním": nelíbí se straně!
"Cesta, která by nás přiblížila k rozřešení otázky, nepovede přes další myšlenkové konstrukce jakkoli vtipné, ale přes pečlivé vědecké vyhodnocení a publikování archeologických výzkumů..." - upozorňuje J. Unger. Pokud jde o publikování archeologických výzkumů, do roku 1985 jsem jich měl přes 28. (Status personalis, 1984 - 1985, Roma Angelicum, str. 238 - 240.) Nešlo v nich o soupeření mezi Starým Městem a Mikulčicemi: možná o budoucnost Evropy, což potvrdilo vyhlášení "Evropského synodu" Janem Pavlem II. na Velehradě 22. dubna 1990. Jan Pavel II. neměl jenom příznivce: ani ne mezi všemi "cyrilometodějskými dědici", např. pravoslavnými. Proto bylo nutné jít k řešením otázek i "přes další myšlenkové konstrukce, vtipné opravdu, ne pouze "jakkoli", dodnes nevyvrácené, ano světově přijaté.
Podle písemných pramenů byl Metoděj pohřben ve své katedrále, proto je důležité - upozorňuje správně J. Unger - zjištění biskupských velkomoravských sídel. A dodává: "Je třeba si uvědomit, že lokalizace hrobu sv. Metoděje nemusí souviset s místem cyrilometodějského kultu. Střediskem tohoto kultu byl a je Velehrad, klášter založený až na počátku 13. století..." - Chápu-li to dobře, nemá klášter nic společného ani s Cyrilem a Metodějem ani s Velkou Moravou? Tuto podrazovou ideologii ukládal marxismus a v duchu strany ji "zvědečtil" J. Spěváček. (J. M. Veselý, O přátelství s Jitřenkou, cit. str. 92 - 98. - J. Spěváček, Karel IV. život a dílo, Praha 1980, Svoboda, str. 291 - 2, a jiné. - M. Pojsl, Tradice velkomoravského ústředí ve středověku, Vlastivědný věstník moravský, 1985, str. 395 - 413.) Roku 1988 ji přejímá také dr. Miloš Pojsl ve svém průvodci Románský Velehrad, ale v průvodci pro návštěvu Jana Pavla II. ji vynechává. J. Unger ji přijímá ještě v roce 1991? Ve skutečnosti Rostislavovo Staré Město sahalo od dnešních Sadů až po Modrou a i pod dnešním klášterem jsou velkomoravské nálezy. Je divné že Unger nezná současná vyvrácení ani těchto nepravd: anebo?
Zajímavé je další tvrzení: "Protože dnes známe zbytky velkomoravských kostelů nejen v okolí Uherského Hradiště, ale i v Mikulčicích a na Pohansku u Břeclavi, víme, že i tam sv. Metoděj jako pastýř působil. Je proto velmi dobré, když tato místa dostávají duchovní rozměr tím, že se zde slouží mše sv., tak, jak tomu bylo např. letos v rámci svátku sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích, kde mši sv. sloužil brněnský biskup".
Místa, kde se Bohu přináší Nejsvětější Oběť, dostávají duchovní rozměr svátostným způsobem, mají-li Boží podmínky jej přijmout. Nesmí jít o lidi ani o místa např. prokleté Božím jménem, odťaté od Tajemného Těla Kristova, jímž je i viditelná Církev. Míra Metodějových ponížení od Svatopluka a nestoudnost svatokrádeží vnuceného pomocného biskupa Vichinga, donutily samého Jana VIII. prohlásit: "Nechať je proklát ten, koho Metoděj proklne; a koho posvětí, budiž svatý!" (ŽM 12). A tak Metoděj "odsekl všechny viníky na všech stranách" (ŽM 17).
"První život Nauma", napsaný jeho žákem těsně po Naumově smrti, píše, že "po nemnoha letech (po Metodějově smrti) přišli Uhři a poplenili jejich zemi a zpustošili ji...A zůstala jejich země pustá a v moci Uhrů" (MMFH II, 179). - Byzantský car Konstantin Porfyrogenetos se ujal vlády r. 945 a ve směrnicích "O spravování říše" píše: "Velká Morava, totiž země Svatoplukova...byla...úplně zničena" (MMFH III, 384). Pisatel Naumova života to připisuje Božím trestům. Mnich Křišťan podává podrobnosti: "Svatopluk se násilím zmocnil vlády... pohrdl jako med plynoucími kázáními biskupa Metoděje a na jeho přesvatá kázání vůbec nedbal...Proto byla jeho země i s lidmi ji obývajícími od biskupa...dána do klatby - anathemate percussa - a zkrušena na polích a plodinách různými pohromami a až do dnešního dne to oplakává. Neboť byla dána na rozkrádání. }o otroctví, jako kořist a na posměch, pustošena, devastována, posmívána od každého, kdo sem vkročil...A tyto příklady se vztahují zřejmě i na nás, protože se pokoušíme kráčet v týchž stopách (jako Svatopluk). Ve skutečnosti však kdo vidí, že hoří dům jeho souseda, má se starat, aby nezhořel také jeho..." (MMFH II, str. 192).
O Mikulčicích píše sám J. Poulík: "O opevnění se vědělo...a vyprávělo, ale původní jméno (opevnění) se nedochovalo...Mezi lidem se vypráví, že na tom místě nic nevyroste" (Mikulčice, 25). Věrní Metodějovi žáci vyhnaní z Moravy do Bulharska, byli z Preslavi zahnáni do Ochridy, kdežto v Preslavi byla vnucena "cyrilská" abeceda, dnešní azbuka, a mnišská liturgie, věci, které Cyril nikdy nechtěl, a které vrhly jejich dílo nazpět do byzantinizmu. A rozdělují Slovany dodnes. Je náhoda, že i dnes Bulhaři přehlížejí Staré Město - Sady, kdežto v Mikulčicích se cítí "doma" a mají tam desku s vyjádřením vděčnosti?
Metoděj výslovně proklel svého "pomocného" biskupa Vichinga, jeho místo a jeho lidi: sídlem Vichingovým byla Nitra (MMFH III, 205). Trapné rozpaky způsobilo prohlášení slovenského kardinála J.Korce dne 14.února 1992 při slavnostní mši svaté v bazilice sv. Klimenta, že. Nitra je nejstarším_biskupstvím v našich zemích a možná vůbec ve střední Evropě: prevenství má arcibiskup Metoděj 870 - Nitra je z r. 880. U Nitry se jméno zachovalo. Mikulčice jsou dědina blízko rozvalin, jejichž jméno se báli i vyslovovat a po smrti, lépe po vyhlazení současníků zkázy, bylo lépe je zapomenout: "Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí..."
MARIA ZA NÁS PROSIT NEUSTANE, DĚDICTVÍ OTCŮ ZACHOVEJ NÁM, PANE
2. Obsáhlejší informace?
J. Unger "se domnívá, že čtenáři mají právo být informováni poněkud obsáhleji o celé problematice, která není jednoduchá ani jednoznačná"... Já však nadto myslím, že také odborníci, kteří problematiku řeší, mají povinnost ji znát a sice ne pouze obsáhleji, nýbrž obsáhle, plně. Na jiném místě se J. Unger po-depsal "archeolog", tedy odborník, nemýlím-li se. Pohnutkou ke článku v Katolickém týdeníku pro archeologa J. Ungera bylo: "V poslední době byl několikrát zveřejněn názor otce J. M. Ve-selého, podle něhož hrob arcibiskupa Metoděje byl již nalezen, a to...u Sadů..." atd.
Těch několik vět, bleskově vynucených od naléhajících novinářů, není však vše, co vím o této opravdu ani jednoduché ani jednoznačné problematice. Ta doslova "vybuchla" po apoštolských listech Jana Pavla II. - roku 1980,31. prosince, "Egregiae virtutis": prohlášení Cyrila a Metoděje za spoluochránce Evropy se sv. Benediktem; roku 1985, 2. června, "Slavorum Apostoli", 1.100 let od smrti sv. Metoděje. Obě proburcovaly kulturní západní svět. Jeden kulturně vysoce umístěný monsignor mi šeptal: "My o tom nic nevíme podrobnějšího: prosím Vás, pište, pište!" Začal jsem vlastně již roku 1969, 1.100 let od smrti sv. Cyrila v Římě: (Opakuji: úplný přehled je ve "Statuspersonalis", 1985,238-40.) SVATOKLIMENTSKÝ LISTÁŘ, Řím 1969, cyrilometodějské dílo v pramenech o svatoklimentském proboštství u Osvětiman. Kladný posudek, Jean Rupp, biskup z Monaka: "Cent pages qui en disent long sur l'Histoire d'Europe: sto stránek, které nám říkají mnoho o dějinách Evropy." SCRIVERE SULL'ACQUA, Cirillo, Metodio, 1'Europa -PSÁT NA VODU, Cyril, Metoděj, Evropa, Milán 1982 (květen), 1983 (leden: druhé vydání), vyd. Jaca Book: rozebráno, několik výtisků u autora. Jde o přehled písemných pramenů jakožto uvedení do apoštolského listu Jana Pavla II., "Egregiae virtutis", 31. 12. 1980: "Vynikajících schopností lidé." Prohlášení Sv. Cyrila a Metoděje za ochránce Evropy spolu se sv. Benediktem. Vypracováno v podstatě podle jedinečné sbírky MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI, brněnské univerzity, 1966 - 1976. Český překlad je připraven. IL TERZO ANGOLO, Cirillo, Metodio, 1'Europa - TŘETÍ ÚHEL, Cyril, Metoděj, Evropa, Řím 1985, vydalo ERI (Edi-zioni Radio Italia), odbor pro školu a výchovu: rozebráno, několik výtisků u autora. Jde o historicko-archeologické uvedení do apoštolského listu Jana Pavla II. "Apoštolé Slovanů", 2. 6. 1985, vydaného pro oslavy 1.100 let od smrti a pohřbu sv. Metoděje. Pokus o souhrnný přehled archeologických ná-lezů, v podstatě z oblasti Starého Města a z jugoslávské Ma-kedonie, Ochrida a pod., kde bylo cyrilometodějské dílo dovršeno.
GRIDERANNO LE PIETRE, doplněk výkladu k "Apoštolům Slovanů", Řím 1987, úplně rozebráno. Podle přání Jana Pavla II. jsou zde horizontální, plošné rozměry cyrilometodějského díla u všech Slovanů dovozeny vertikálně, hloubkově z po-čátečných všelidských kořenů: jde ovšem o první pokus. MOST A CESTA DOMŮ, Řím 1990,1991 (druhé vydání), odpovědi na otázky a útoky, jednak duchovně a národnostně odumřelých emigrantů a utečenců, jednak politických zotročenců komunismu. K dostání.
O PŘÁTELSTVÍ S JITŘENKOU, Řím 1990: doplněk k MOSTU s několika provokativními dotazy o odpustcích; o úpadku řeholníků vyvražděných např. na Velehradě; o vztahu mezi svatořečením Prokopovým a založením cisterciáku na Velehradě v letech 1198 - 1204, atd. HROB SVATÉHO PETRA V ŘÍMĚ, Řím 1992, rukopis připravený pro tisk, 55 stran, 20 vyobrazení: průvodce pro návštěvu Věčného Města.
EKUMENISMUS, domov pro lidské srdce v Evropě, Řím 1992, rukopis připravený pro tisk, 127 stran: rady pro sjednocení a štěstí.
MARIA, proč a jak se Bůh stal člověkem, aby se člověk polidštil, Řím 1992, rukopis připravený pro tisk, 25 stran. BŮH, ANDĚL A JÁ, o možnosti "církve satanovy", i v Praze, Řím 1992, rukopis připravený pro tisk, 54 stran. CYRILOMETODĚJSKÝ PŘÍNOS PRO NOVOU EVROPU podle očekávání Jana Pavla II. a Evropského Synodu 1991, v přípravě.
K tomu se druží početné přednášky a články, hlavně v "LOSSERVATORE ROMANO", po roce 1969: náměty nebyly dosud nikdy napadeny, ani závěry vyvráceny. Jednota Slovanů, křesťanů, Evropy a lidstva se neuskuteční na základě "dohod", nýbrž "NÁVRATEM KE KOŘENŮM", učí Jan Pavel II.
První vydání mé knihy SCRIVERE SULL'ACQUA vyšlo v květnu 1982, druhé vydání v lednu 1983. Šlo o výklad apoštolského listu o "ochráncích Evropy", proto jsme pokládali za slušné poslat výtisky Svatému Otci. Dal mu je osobně kardinál Jozef Tomko, který mi dne 7. 7. 1982 sdělil: Odevzdávám přiloženou odpověď (z Vatikánu) a srdečně pozdravuji, + Jozef Tomko. Odpověď zněla:


Státní sekretariát
Č. 92.757 Z Vatikánu 4. července 1982
Důstojný otče,
byl předán Svatému otci svazek "Psát na vodu. Cyril, Metoděj, Evropa", který jste mu zdvořile poslal na znamení upřímné oddanosti, s dopisem, dne 28. června. V dopisu jste zároveň psal, že určitý počet výtisků zmíněné knihy vydavatelství Jaca Book darujete biskupským konferencím.
Jeho Svatost přijala s velkým potěšením Váš ohleduplný dar, za nějž Vám srdečně děkuje. Zároveň Vám vyjadřuje své osobní ocenění bohatého objasnění, které podáváte ve svém díle o tom, jak důležité poslání historické měli svatí Cyril a Metoděj při bu-dování Evropy, jejímiž ochránci byli prohlášeni.
Jako potvrzení svého přátelského vztahu Svatý otec Vám uděluje z celého srdce smírné apoštolské požehnání, které platí jak pro vydavatele knihy, tak pro všechny, kteří se zasloužili o to, aby vyšla.

                                                                                                              S projevem hluboké úcty
                                                                                                                                                     oddaný v Pánu + E. Martinez.
Důst. otec
Jiří Maria Veselý O.P.
Řím
V letech 1950 - 55 jsem byl internován, jako stovky a možná i tisíce řeholníků, pro politickou převýchovu, a sice v internač-ním středisku v premonstrátském klášteře v Želivě u Humpolce. Z vadných injekcí jsem dostal smrtelnou otravu krve. Obrátili jsme se modlitbou na Otce Cormiera O.P., zemřelého v pověsti svatosti: nezemřel jsem. Po mém příchodu do Říma (1968) se dělaly kroky pro uznání zázraku, což se dnes stalo. Roku 1983 jsem to načrtnul, a ježto Jan Pavel II. byl žákem naší univerzity, poslal jsem mu spisek. ( J. M. Veselý, Avvenne inEuropa, Roma- Olomouc, 1983, str. 5 -19. Český text: O přátelství s Jitřenkou, cit. str. 116 - 123: "Člověk není prase".)
 

Odpověď došla:
 

Státní sekretariát Z Vatikánu 30. září 1983.
Důstojný otče,
došel do Státního sekretariátu dopis, jímž jste - také jménem otce Woiciechowkého - žádal, abychom předali Svatému Otci jako dárek Vaši knihu "Stalo se v Evropě".
Jeho Svatost si osobně prohlédl Váš dárek a pověřuje mě, abych Vám vyjádřil jeho upřímné, srdečné díky, jak za milý dárek, tak za přátelství, které Vás k tomu pohnulo.
S přáním stále rostoucího požehnání pro Váš apoštolát a stále hlubší víry, Svatý Otec - vděčný - dává Vám i spolubratru milostiplné požehnání, platné pro všechny osoby Vám drahé.
                                                                                                            S hlubokou úctou
                                                                                                                                             oddaný v Pánu + E. Martinez
Důstojný otec JIŘÍ MARIA VESELÝ, OP ŘÍM.


Dne 2. června 1985, na svátek Svaté Trojice, vyšel apoštolský list "Apoštolé Slovanů". Pro Slovany měl Jan Pavel II. mši sva-tou ve Vatikáne, koncelebrovanou, a já jsem byl k mému úžasu zavolán, abych byl se Svatým Otcem u oltáře jako druhý konce-lebrant. Po nejsvětější Oběti jsem dal Janu Pavlovi II. soupis programů pro připomínkový rok 1.100 od úmrtí Metodějova. (Předávání programů: O přátelství, cit. str. 3: obrázek.)
Mše byla dne 7. července. Za několik dní, 25. července, mi telefonoval mons. Cavalli ze Státního sekretariátu: "Svatý Otec četl s velkým zájmem sdělení, která jste mu dal dne 7. 7. Předal je Sekretariátu a ten žádá od Vás autorizaci podepsat ji Vaším jménem a uložit do protokolu. Svatý Otec čeká na další informace".
29. července mi došel dopis:


Státní sekretariát
Č. 158507 Z Vatikánu 29. července 1985.
Důstojný otče,
je pro mě potěšením, mohu-li Vám potvrdit, že Svatý Otec dostal soupis, jímž jste mu sděloval zprávy o spolupráci italské televize s televizí makedonskou za účelem, aby byl vytvořen dokumentární film o díle svatých Cyrila a Metoděje.
V jistotě, že takové televizní vysílání přispěje k lepšímu poznání činnosti těchto dvou velikých světců, používám této příležitosti také k tomu, abych Vás ujistil o své hluboké úctě, nejoddanější v Pánu
                                                                                                                  mons. G. B. RE,assessore
Důst. otec
P. JIŘÍ MARIA VESELÝ, O.P.
Pont. Universita San Tommaso
ŘÍM.


Film byl uskutečněn: režii měl Ital Roberto Altamura, poradcem byl otec Michal Lacko T.J. Po jeho náhlé smrti jsem byl zavolán já a za Makedonce prof. Vera Antič z univerzity ve Skopje. Lacko jednak nevěděl nic o současných archeologických objevech u nás, jednak, ač prý původem Rusín, poslovenšťoval Velkou Moravu, s ne řídkými anachronismy. Odmítli jsme s profesorkou film schválit. Na naléhavé prosby R. Altamury jsme to učinili, s výhradami. Italská televize - RAI - nám dala pracovní- ky s jedinečnou technikou, Makedonci poskytli neomezenou pohostinnost.
České vysílání z Vatikánského rozhlasu nám zásadně odmí-talo jakékoli odpovědi na nevědecké nehoráznosti, protičeské, ale pak i protimoravské, kterými zaplavovali někteří bohatí slo-venští vystěhovalci západní kulturní svět. Odmítání nám bylo vysvětlováno: "Aby se zachoval dohodnutý mír"!
RAI, italská televize, umožnila na mé naléhání vydání uvedené knihy "II terzo angolo...", jednak jako opravený scénář pro film, jednak jako odpověď archeologie popisem objevů hlavně z veligradského ústředí. Byla dána také do Vatikánu. Odpověď:
 

Státní sekretariát
Č. 162.240 Z Vatikánu 11. října 1985
Důstojný otče,
Římský Velekněz obdržel Váš dar, knihu "Třetí úhel - Cyril, Metoděj, Evropa", do níž jste připsal i své věnování.
Jeho Svatost si velmi váží tohoto díla, které má být historicko-archeologickým uvedením do otázek jeho apoštolského listu "Apoštolé Slovanů".
Svatý Otec Vám ze srdce děkuje za tuto věrnou službu, přeje, abyste pokračoval úspěšně v těchto kněžských úkolech a pod ochranou svatých ochránců Slovanů žehná Vám, spolubratřím a všem Vám drahým.
Používám této příležitosti, abych Vás ujistil o mé veliké úctě nejoddanější v Pánu
                                                                                                                                       + Martinez
Důst. otec
P. Jiří Veselý O.P.
PUST ŘÍM.


21 Podrobnosti: J. M. Veselý, Grideranno le pietre, cit. str. 86 - 90. Kniha mluví o dalších oslavách: kongres v Římě, Kurs v Ravenně, Výstava ve Vatikáne, atd.
Nemalý zájem vzbudilo sympozium v Prilepu, v jugoslávské Makedonii. Vedoucí, prof. Boško Babic, mě pověřil, abych předal souhrn přednášek do Vatikánu. Odpověď byla polská; české znění, adresované B. Babičovi:


Státní sekretariát
Č. 182.554. Z Vatikánu 16. září 1986.
Ctěný pane,
Svatý Otec dostal prostřednictvím Otce Jiřího Veselého OP knihu "La culture matérielle des Slaves Macédoniens Ď la lumi‘lre des recherches archéologiques Ď Prilep", kterou jste mu daroval včetně věnování.
Kniha, ovoce Vašeho bádání, si získala uznání Svatého otce, už také proto, že ukazuje počátky evropské kultury, na základě archeologických dokladů, ve vztahu k přínosu Cyrila a Metoděje pro evangelizaci Evropy. Svatý otec, jak je známé, mnohokrát již připomínal a zdůrazňoval zásluhy Svatých bratří ze Soluně o posílení jednoty křesťanů a spravedlnosti a míru v Evropě.
Proto Jan Pavel II. Vám srdečně děkuje za cennou knihu a přeje další úspěchy na vědeckém poli. S výrazem hluboké úcty
                                                                                                                                 + Martinez Arcibiskup Pan Prof. Boško Babic.


Za české práce MOST A CESTA DOMŮ a O PŘÁTELSTVÍ S JITŘENKOU jsem dostal od Jana Pavla II. české poděkování, velmi přátelské; v prosinci 1991, při recepci čs. velvyslanectví v Římě jsem daroval oba výtisky ministrovi Cátlošovi, a na úpěnlivé naléhání i dvěma novinářům, Slovákovi a Čechovi. Ve spěchu zůstalo české vatikánské poděkování v jednom z jejich výtisků. Oba prý se zapřísahali, že ne. Mně by stačila aspoň vrácená kopie. Slovenský deník mladých SMĚNA (17. 3. 1992, str. 9) uveřejnil článek, ne zrovna špatný, "Vo Vatikáne sa ne o-náhla", o archeologickém výzkumu pod bazilikou sv. Petra,
v Římě: děkuji! Podepsán je Peter Martinek. Nezůstalo hledané poděkování právě v jeho knize?


3. Po evropském synodu v Římě.
Světový význam mimořádného evropského synodu biskupů" byl a zůstává probírán tiskem. Hlavně to, že synod byl vyhlášen při naprosto mimořádné návštěvě v Československu a sice na Velehradě, s poukazem namísto činnosti a hrobu svatého arcibiskupa Metoděje. Synod bal zahájen 28. listopadu 1991 a ukončen 14.prosince. Základním námětem byla "Evropa pokomunistická" : biskupové celé Evropy, včetně Sibiře, měli zkoumat a připravit plánovaný postup pro pokřesťanštění celé Evropy v duchu evangelia, ovšem každé území podle svých podnimek a možností. ( Luigi Accattoli, Un Sinodo da terzo millennio, "Corriere della sera", 28. listopadu 1991, str. 17. Překlad: Synod pro třetí tisíciletí.) ' "— ^
Papež Wojtyla, píše L. Accattoli, je přesvědčen, že zhroucení přehrad je jedinečnou příležitostí, ale obává se, že tato prozřetelnostní chvíle nepotrvá dlouho:proto nutí svou církev, aby si pospíšila, než západní zesvětáčtění zaplaví Východ. První nutnost je najít sebe, zreorganizovat se po pronásledování; druhá: spojit se a začít dýchat obojími plícemi, naplno; třetí - a tak být na výši pro třetí tisíciletí.
Spěchat se má také proto, aby mučednický Východ neztratil svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné, hospodářské pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně.
Tento synod, pokračuje L. Accattoli, má příznaky papeže výhradně slovanského. Byl vyhlášen - a bylo to překvapení pro všechny - dne 22. dubna 1990 z Československa. A pak se znovu potvrdilo ohlášené datum, přesto že jak biskupové, tak římská kurie naléhali na prodloužení přípravné doby. Wojtyla je génius pro organizování setkání, a má naspěch v duchu apoštolů. Nebojí se improvizovat, nepředvídaně překvapit. Pro synod nechce hotové návody, nýbrž všeobecnou misijní mobilizaci pro třetí tisíciletí. Překvapivý úder donutil většinu "církví", aby odkryly svou pravou tvář a ukázaly svou ochotu alespoň jednat o jednotu. Snad ani sám Jan Pavel II. netušil, jak prozřetelnostní byl jeho spěch, vyhlášený na Velehradě: rozklad komunismu, krvavý nacionalismus na Balkáně, rozpad Sovětského svazu, zuřivé útoky některých pravoslavných církví, pomalost početných protestantských církví, nejasnost anglikánů, roztříštění jednotné katolické fronty v Polsku, atd. A ovšem i neúspěšné jednání o politické a hospodářské sjednocení Evropy v Maastrichtu! Také zde jsou hlavní překážkou nespoutané nacionalismy, a tedy návrat do barbarství...
Jan Pavel II. ohlásil evropský synod v Československu. Silvano Stracca uveřejnil pohovor s prof. Radimem Paloušem, rektorem Karlovy univerzity v Praze, pronásledovaným, protože člen "Charty 77", atd. (S Stracca, UEuropa che rinasce a Est: Cecoslovacchia, "AWENIRE", 21. listopadu 1991, str. 12. Překlad: Evropa, která se obrozuje na Východě: Československo.)
K pohovoru došlo 21. listopadu 1991, tedy těsně před zahájením synodu v Římě. Před půldruhým rokem Jan Pavel II. byl na Pražském Hradě a vyznával svou úctu četným představitelům české vzdělanosti, kteří byli první mezi těmi, kdo odhalili neschopnost komunismu "dát smysl lidskému životu", a hájili duchovní osobitost českého národa, jež se projevuje touhou po pravdě, svobodě a spravedlnosti, i když odsouzena k živoření v podzemí.
Podle R. Palouše "vzdělanost" znamená "dělat" z člověka něco vyššího, napřed v přirozeném řádu a pak i v náboženském, samozřejmě vždy s mravní odpovědností, což chybí Západu. Člověk je veden "vědomím" a "svědomím". Západ se nechává svést "vědomím" o technické všemohoucnosti člověka; ve střední a východní Evropě vedlo člověka spíše "svědomí", aby se dovedl rozhodnout pro či proti, dostával-li se do srážky mezi dobrem a zlem, a sice osobně, podle svého svědomí. Evropa musí žít podle svědomí.
Proti marxistickému znásilňování vědomí a svědomí, proti jediné úřední kultuře - říká R. Palouš - my Češi jsme bojovali uměním a vzděláním. Pokud jde o ateismus, měli jsme ztížené postavení vinou vnucovaného rakušáckého katolicismu: komunisté nám jej vyčítali. Ale desítky tisíců mučedníků umučených v jejich vězeních dosvědčily naši víru a upevňovaly národ v naději. Bylo by škoda, zdůrazňuje R. Palouš, kdyby se tento duchovní poklad ztratil přehnaným zájmem o hodnoty, pro něž Kristus svou církev nezaložil. Ekumenismus? V každé "křesťanské církvi" mají mít přednost zájmy ducha, což nevidíme ani na Západě ani na Východě. Převládne-li duch, nastoupí vzájemná pomoc a společná snaha najít celou pravdu Boží. Nacionalismus? Stačí od Krista - člověka vystoupit ke Kristu - Bohu: od lidství ke křesťanství, od národa k církvi. A to platí i pro jiné hmotné zájmy. A na konec: mluvíme-li o obnovení Evropy, nejde o jeden díl Země, ale o lidi, kteří mají tutéž duši, tutéž vzdělanost a tutéž opravdovou křesťanskou víru, naději a lásku... Tolik v podstatě, podle S. Strakky, Radim Palouš.
Dne 14. prosince 1991 a tedy v den ukončení synodu, Luigi Accattoli píše: "Papež připouští prohru". (L. Accattoli, II papa ammette lo scacco, "Corriere della sera", 14. prosince 1991, str. 1, 16.) Šlo by především o rozpory, hlavně ze strany pravoslavných na poli ekumenismu.
Ve skutečnosti však také o důležité zjištění, co kdo myslí, bez vyloučení dalšího jednání. O opravdovém, podstatném neúspěchu se však jen šeptalo a skutečně tu byl: všichni biskupové a delegáti ze střední a východní Evropy dojímali synod a svět líčením útrap a věrnosti v době komunistického běsnění: snad také nějaká kritika Západu, ovšem spojená s žebráním o pomoc; ani zmínka však o svatých Cyrilu a Metodějovi; proč byl synod vyhlášen právě na Velehradě, v místě, kde Metoděj žil, zemřel a měl pohřeb! Ani zmínka o je jich díle, jímž se obírají dva papežovy apoštolské listy! Žádný pokus o nastínění, co z jejich díla přežívá, ani v jakém smyslu by mohlo pomáhat při obnově dnešní Evropy a pro siednocení církve, když šlo o nepřekonatelné Byzantince – věrné Petrovi... Žádná sebemenší zmínka, už jen proto, aby ospravedlnila Hlavu církve... A vyzvedla Slovany. ""^
Můžeme si představit vnitřní ponížení a hořkost prvního viditelného Zástupce Ježíše Krista ze slovanské krve? Možná nebyla pouhá náhoda, že děkovný český dopis za můj dárek "O přátelství s Jitřenkou" mi byl poslán právě koncem synodu.
Ale trapné rozpaky nevznikaly jen z mlčení o cyrilometodějském díle na synodu. V Evropě, ne-li v celém světě, žijí desítky tisíců českých a slovenských uprchlíků, a ti čtou a šíří domácí tisk, i "Katolický týdeník". Přesně měsíc před zahájením "wojtylovsky cyrilometodějského synodu" - v Praze, jejíž inteligenci Wojtyla před půldruhým rokem chválil - o .Velehradě, sídlu a místě pohřbu Metodějova, kde Wojtyla záměrně synod vyhlásil - archeolog J.Unger se táže: "Byl opravdu objeven hrob svatého Metoděje?" Přesně měsíc před zahájením: aby nebyla možnost odpovědět?
Pro obnovovanou, zítřejší Evropu důležitější než hrob je  DUCH CYRILOMETODĚJSKÉHO ODKAZU
Dnes již máme jeho mozaiku: Velká Morava, Ochrida, dalmatští glagoláši, pražské Emauzy - kruh je uzavřen. A duch? Obnovení celého Božího obrazu v celém člověku a v celém lidstvu. Ale o tom samostatně jinde. (ŽK 9 a 18. - O znehodnocení původního cyrilometodějského odkazu po r. 893 od Bulharů v Preslavi návratem do byzantinismu: J. M. Veselý, Z terzo angolo, cit. str. 80 - 90. Týž, O přátelství s Jitřenkou, cit. str. 96. Týž, Most a cesta domů, 91 -95. Týž, Ekumenismus, hlava V.)

 

 

TOPlist