JIŘÍ MARIA VESELÝ O.P.

SVATOKLIMENTSKŸ LISTÁŘ

Cyrilometodějské dílo v pramenech o svatoklimentském proboštství

Staré Město-Veligrad 1963    Řím 1969

 

JIŘÍ MARIA VESELÝ O. P., 1969

Vytiskly Poligrafické závody PRO v Římě

OBSAH

Předmluva       1

Svatoklimentský listář  5

I. PŮVODNÍ ZÁPISY

1. Schválení biskupa Jana Očka z Vlašimě      10

2. Potvrzení generálního vikáře, probošta Mikuláše       13

3. Zápis v kronice brněnských augustiniánů        16

4. Klášterní závěť markrabího Jana  27

5. Zpovědní pravomoc od biskupa Jana Mráze  35

6. Další zpovědní pravomoc  36

7. Kupní smlouva se Šemíkem z Labut       39

8. Doznání Jana Bradky o knězi Šimonovi  42

9. Půhon Petra probošta z Vřesovic  46

10. Zápisy o úmrtích      47

II.   DODATKY

11. Údajná » Svatoklimentská kronika « z roku 1358       56

12. » Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze       58

13. Středovského » Posvátné dějiny Moravy «        63

Výhledy k obzorům (závěry a dohady)  71

Obrázkové přílohy: mapky podle univ. prof. Vil. Hrubého  83

Jmenný rejstřík  89

Résumé       95

OBSAH  99

 

 

PŘEDMLUVA

Tajemství » Hory sv. Klimenta « v Chřibských lesích rozviřuje tři otázky: vztah Konstantina-Cyrila a Metoděje ke sv. Klimentovi - vztah Cyrilův a Klimentův ke svatoklimentské hoře - a vztah augustiniánského proboštství z r. 1358 k cyrilometodějskému dílu. » Listář« se podle daných možností zaměřuje bezprostředně na třetí otázku, kdežto první a druhé se dotýká pouze druhotně.

První vztah je kladně doložen samým Cyrilem a Metodějem i jejich žáky. » Život Konstantinův « popisuje mezi jiným i cestu obou bratří k Cha-zarům, při níž se r. 860-61 zastavili na Krymu, aby se tam Cyril naučil hebrejsky, protože s chazarskými Židy chtěl vést slovní půtky jejich jazykem. » Když tam slyšel, že svatý Kliment doposud leží v moři, pomodlil se a řekl: » Důvěřuji v Boha a mám naději ve svatého Klimcnta, že ho najdu a vynesu z moře«. Pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými muži, že ... začali kopat... (a nakonec) se ukázaly svaté ostatky... jak je psáno v jeho » Nalezení « (ŽK, 8).

Nalezení ostatků se klade do r. 861. Zde teď není nutné rozebírat, zda místem objevu na Krymu byl klasický Cherson u Sevastopolu, anebo Kerč na straně u Azovského moře - ani zda nalezené kosti patřily i s kotvou skutečně Klementovi, římskému Veleknězi, jenž tu měl zahynout jako mučedník kolem r. 101, či jinému mučedníkovi. Toto dořešení necháme vědeckému bádání zítřka. Svatí Bratři [a všichni v té době) byli přesvědčeni, že vykopali kosti Klimenta-papeže, svého krajana z Filip, a jejich názor, bližší Klimentově době než my, dosud nebyl vyvrácen s konečnou platností. Odnášeli si Klimenta jako vzor kněžské svatosti věrné až k smrti; jako nebeskou ochranu pro své apoštolské a vědecké práce; jako náznak své jednoty s Petrem a s jeho nástupci. Věřili, že Kliment je do určité míry přímo povinen chránit jejich dílo, a sice jako jeden článek v řetězu viditelných zástupců Krista, a jako krajan (viz jejich šíření úcty k soluňskému mučedníku sv. Dimitrovi na území Velké Moravy). Byzantští kněží-vzdělanci-mniši, zbožňující římského Velekněze Klimenta, to je ideální ekumenická jednota, a to již 1100 let před II. všeobecným vatikánským církevním sněmem: zůstávají učiteli Slovanů, církve i lidstva.

Cyrilovo až vášnivé lnutí ke Klimentovi přímo hoří z jeho » Řeči na přenesení ostatků«. Cyril ji napsal řecky, a později snad i slovansky (případně ji přeložili žáci). Už bibliotckář Anastázius kolem r. 873 ve svém dopisu Gauderichovi upozorňuje, že »Řeč« je jenom stručným popisem a že v ní Cyril ze skromnosti neuvádí své jméno. Česky ji vydal r. 1966 Josef Vašica (Literární památky epochy velkomoravské, str. 139-47), proto neuvádíme její podrobný obsah (viz naši str. 73-74). Cyrilova » Řeč na přenesení ostatků « se nazývá také » Chersonská legenda «. Do latiny ji přeložil pro velletrijského biskupa Gaudericha tehdejší papežský bibliotékář-sekretář Anastázius. Gauderich ji přepracoval a vložil do svého latinského » Života Konstantina-Cyrila s přenesením sv. Klimenta « - Vita Constantini-Cyrilli cum translatione s. Clementis«, jehož české znění vydala r. 1967 brněnská universita v »Pramenech k dějinám Velké Moravy« (Magnae Moraviae fontes historici II, str. 120-133). Gauderichův spis byl napsán v letech 869-73, protože 869 zemřel Cyril, a 873 činí na spisek narážku Anastázius. Po Do-brovském se pro spisek ustálil název »Italská legenda «, který se vžil víc než označení » Římská legenda «, jež navrhnul Pastrnek.

Skvělým svědectvím o Cyrilově duchovní velikosti a mravní ušlechtilosti i o jeho archeologickém nálezu Klimentových ostatků je nedávno objevený zmíněný list Anastázia Gauderichovi. Anastázius se v něm odvolává i na svědectví smyrnenského biskupa Metrofana, který se osobně účastnil nálezu, neboť byl právě tehdy poslán patriarchou Fociem na Chersones do vyhnanství. List nám dále prozrazuje, že Cyril napsal o nálezu i » Krátkou zprávu« (Brevis historia neboli Storiola), dále uvedenou »Řeč« (Sermo declamatorius), a básnicky dokonalé zpěvy (hymny), které si Anastázius ani netroufal přeložit. Slovenský překlad listu uveřejnil Peter Ratkoš r. 1968 (Pramene k dějinám Velkej Moravy, II. vyd. str. 169-72).

Také ve » Zlaté legendě « (Legenda aurea), sepsané dominikánem bl. Jakubem de Voragine (f 1298), se na konci života sv. Klimenta poznamenává, že Klimentovo tělo donesl do Říma »jakýsi kněz, zvaný Filosof« (MMFH, II, str. 120).

Gauderichem napsaný Cyrilův život nově zpracoval a vydal biskup Lev z Ostie, jenž zemřel r. 1115. Brněnští překladatelé tu mají pronikavý postřeh: » - je jistě pozoruhodný sám fakt, že v době, kdy se u nás Kosmas snažil co nejvíce oslabit, ne-li přímo umlčet slovanskou tradici cyrilometodějskou, římskému církevnímu hodnostáři nevadil tento moment [v Italské legendě arci nijak silný), aby neuvedl Gauderichovo dílo pod svým jménem znovu do oběhu, a aby se nepokusil posílit svou autoritou snahy o smír byzantského Východu a latinského Západu. « (MMFH, II, str. 121-22)

Čte-li se pozorně » Řeč «, » Krátká zpráva «, ale hlavně úryvek o přenesení z Cyrilova » Života« od Gaudericha-Lva, dojde se k jistotě, že ani dnes by vědecký archeologický vykopávkový průzkum a výzkum nemohl postupovat lépe:

1) Sbíral pečlivě všechny možné zprávy o » tak velikém a tak cenném pokladě. « Počal se ujako nějaký horlivý zvěd - ac si curiosus explorator - pilně vyptávat místních obyvatel a bedlivě pátrat po tom, co se k němu doneslo jednak v písemném podání, jednak i lidovým vyprávěním o těle blaženého Klimenta a o chrámu ... nebo o rakvi. Avlak všichni tito lidé, protože to nebyli domorodci, nýbrž cizinci přišlí z různých krajů, prohlašovali, že vůbec nevědí o ničem, na co se jich táže. Neboť moře vylilo své vlny zpět ku dřívějším břehům (a zalilo chrám). Mimoto i pro množství barbarských vpádů bylo ono místo opuštěno, chrám zanedbán a zbořen, a velká část toho kraje byla proměněna téměř v poušť a stala se neobyvatelnou. A tak i sama rakev svatého mučedníka s jeho tělem byla zatopena vlnami« (ZKpřen, 2).

2) Ač velmi udiven a zarmoucen, Cyril se nevzdal naděje. Obrátil se k modlitbám a vyzval k nim i jiné, počínajíc biskupem. Ale současně jim všem dělal přednášky, od veřejných činitelů (Ni-kifor, stratég, dux) až po prostý lid, v nichž jim vyložil důležitost věci, a skutečně podnítil mnohé z nich k tomu, aby se odebrali na to pobřeží a kopali tam, a tak hledali a našli tak vzácné perly, tak dlouho nepovšimnuté ... (hl 3).

3) Přitom stále pátral, na kterém místě by se asi mělo začít kopat. Jeho pozornost se soustředila najeden pahrbek, o němž se dalo uzavírat, že Kliment leží v troskách tam: » quo tantum thesaurům quiescere suspicari dabatur «. Obstoupili jej se všech stran: jedni procházeli místečko za místečkem, kdežto druzí začali s krajním napětím úsilně kopat. A tu najednou, »jakoby nějaká přejasná hvězda, zazářilo jedno ze žeber ... s nesmírným jásotem ... o závod vyhrabávali zemi a objevila se hned potom i jeho svatá hlava. Chvály a díky ... proudy slzí z radosti nad nalezením ... Postupně bylo nalezeno všechno. A na konec se ukázala i sama kotva, se kterou byl vržen do moře« [hl 4). Cyril sám zvedl nad svou hlavu schránku s ostatky, donesl ji na loď za ohromného jásotu všech, a potom ji dopravil do metropole Chersony {hl j).

4) Cyril tedy vytrval: hledal, našel a zabezpečil nález. Poslední vědeckou povinností bylo nález popsat, určit a vyložit (interpretace), a objevenou pravdu zveřejnit pro dobro lidstva. Z toho důvodu byly ostatky vystaveny postupně ve všech kostelích, nošeny celým městem, a když je viděl veškerý lid, byly uloženy v hlavní bazilice [hl 5). Pro Klimentovy ostatky se pak Cyril asi zastavil na zpáteční cestě od Chazarů, a šířeji je uvedl ve známost svými spisy.

Že ani Moravané nebyli vůči Klimentovým ostatkům, lhostejni, to vysvítá rovněž z Gauderichova » Života «, v němž se asi odráží svědectví Cyrilovo: » A když přišli do oněch končin, místní obyvatelé, dozvěděvše se o jejich příchodu, velice se zaradovali, především když uslyšeli, že s sebou přinášejí ostatky blaženého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filosofa do jejich jazyka. Proto jim vyšli z města vstříc, a přijali je s úctou a s radostí nesmírnou. « (hl 7). Cyiilovu péči o Klimentovy ostatky na Moravě zachytil podle lidového podání Středovský (naše č. 13). Jejich přenesení do Říma popsal sám Metoděj s žáky (ŽK 17).

Rok 1969 - 1100 roků od Filosofovy smrti v Římě - postavil Konstantina-Cyrila a jeho vědecké dílo do nového, krásného světla. Světové uznání mu prokázalo UNESCO zařazením dne 14. února, což je den jeho smrti v Římě, mezi mezinárodní památné dny. - Celocírkevní oslavy zahájil 14. II. v Římě sám Pavel VI. a připomíná Cyrilovu velikost téměř při každé týdenní audienci s pochvalou pro československou vědu a cyrilometodějské dědictví. » Osservatore Romano « uveřejnilo o jubileu řadu článků. - Celý slovanský svět vzpomínal cyrilského výročí s vděčnou láskou, hlavně Bulhaři a Makedonci, mezi nimiž žil Metoděj (ŽM 2-3), a jejichž nářečí Cyril povýšil na slovienský spisovný jazyk. K oslavám se připojila i jiná místa, především rodná Soluň. - V českých zemích, hlavně na věrné Moravě, oslavy byly nesčíslné. Vědecké kruhy zahájily dne 14. září na Pražském Hradě jubilejní výstavu a uspořádaly mezinárodní cyrilské symposion. ČSAV - Ústav jazyků a literatur, filosofická fakulta Karlovy university,  Čs komitét slavistů a komise pro spolupráci s UNESCO, hodnotili cyrilometodějské dílo, jak jeho vznik a rozvoj na Moravě, tak jeho pronikání přes slavníkovské území do přemyslovských Cech. Symposia se zúčastnila Itálie, Francie, Jugoslávie, Polsko, Rakousko, USA, atd. - Na Moravě do jubilejního rámce vlastně zapadly i oslavy dvacátého výročí od objevení prvního kamenného velkomoravského kostela ve Starém Městě (» Na valach «), kteréžto oslavy byly 23-27. září... [Lid. dem. 1969, c. 216-225). Ze stesků, uvedených na naší straně 6., zůstává tedy vlastně už jenom palčivá nutnost dokončit co nejdříve soustavný vykopávkový výzkum na svatoklímentské hoře u Osvětíman, zvláště když i toto místo bylo v rámci velkomoravské oblasti » Staré Město-Veligrad « prohlášeno v září ig6g za národní kulturní památku.

Toto druhé vydání » Listáře « vychází jako samostatná monografie, za pomoci mých přátel a posluchačů jak na universitě v Miláně, tak v Římě. Bylo upraveno s tohoto zorného úhlu, protože od odevzdání rukopisu pro první vydání uplynula dosti dlouhá doba, a některé věci se mezitím objevily v novém světle.

»Listář« má v určitém smyslu velmi vzdálené a složité počátky. Když jsem r. 1941udělal doktorát filosofie na universitě » Sacro Cuore « v Miláně, zakladatel a tehdejší rektor university, františkán MUDr Agostino Gemelli, vymohl pro mne zřízení katedry » slovanské filologie «. Za-vedení slovanské filologie stálo Gemelliho mnoho námahy a mohlo mít pro něho i pro universitu těžké následky, protože to byl jednak zřejmý projev odporu proti nacismu, jednak vyznání sympatií k Československu a vůbec ke Slovanům, a sice uprostřed faktické okupace Itálie od nacistů. Stále rostoucí příval posluchačů » slovanské filologie « vyvolal namátkové kontroly přednášek ze strany policie. Význam »slovanské filologie« se rozšířil ig44~45, kdy se Universita Sacro Cuore stala jedním ze středisek odboje proti nacistickému útlaku (prof. Franceschini Ezio). Do italského » hnutí odporu « se tam zapojili i Čechoslováci, vyvezení tehdy od německých okupantů do Itálie, aby tam byli vyvražděni. Spojenectví s Italy jim zachránilo životy (asi 5.000), a umožnilo i některým bojovat... Hmatatelnějším způsobem jsem byl zasvěcen do námětů » Listáře « za mé účasti při velkomoravských vykopávkách v oblasti Staré Město-Veligrad v letech 1957-68... Z katedry »slovanské filologie* v Miláně vyrostl mezitím rozvětvený slovanský ústav, jehož nynější ředitel, prof. Graciotti o.f.m., je častým přátelským hostem na slavistických kongresech v Praze. Ani římské universitní prostředí nemá vůči velkomoravskému úseku našich dějin a Cyrilovu kulturnímu dílu menší sympatie. Bylo by především pro nás škoda je neuspokojit.

Řím, Universita sv. Tomáše Akv. (Angelicum), na sv. Klimenta, dne 23. listopadu 1969.

                                                       Prof. JIŘÍ MARIA VESELÝ, O. P.

 

SVATOKLIMENTSKÝ LISTÁŘ

Roku 1969 se oslavuje 1100 let od smrti Konstantin a-Cyrila, zvaného » Filosof«, bratra prvního moravského arcibiskupa Metoděje. (1) Staré lidové podání klade aspoň jeden úsek Konstantinovy učitelské činnosti mezi » Moravany « na Horu sv. Klimenta u Osvětiman (dnes v okrese Uherské Hradiště), lidově běžně: na » Klimentek«. (2) Při svém předběžném vykopávkovém průzkumu r. 1958 tam doc. dr Vilém Hrubý zjistil velkomoravské prvky: »- všechny dosavadní archeologické nálezy ukazují, že hradisko bylo vybudováno teprve Slovany, a to někdy v polovině 9. století. Naznačuje to jak objev byzantské mince z prvé poloviny 9. století (která je pro tu dobu spolehlivou datovací pomůckou), tak hlavně tamní keramika, typická pro střední dobu hradištní«. (3) Tyto závěry potvrdil další, soustavný archeologický výzkum v letech 1961-62, vedený drem Vladimírem Ondrušem, rovněž z pravěkého oddělení Moravského muzea v Brně. (4) Podle obou badatelů je pravděpodobné, že tu mohlo jít o mnišské sídliště východního rázu. Pro mnišské osazení na hoře v 9. století se zdají svědčit i dějepisné rozbory. (5)

Ani ještě k roku 1963 (t.j. k 1100. výročí příchodu obou bratří na Moravu) nebyla Konstantinova osobnost a činnost doceněna náležitě. Avšak dnes, po II. vatikánském koncilu, jejž Konstantin s Metodějem na Moravě myšlenkově předběhli o 1100 roků, se svět začíná o Konstantina zajímat ze tří důvodů:

(1) Paměť a život blaženého učitele našeho Konstantina Filosofa, prvního vychovatele a učitele slovanského národa (ŽK) - Paměť a život blaženého otce a učitele našeho Metoděje, arcibiskupa moravského (ŽM). Ze staroslověnštiny přeložil JOSEF VAŠICA (Na úsvitu křesťanství, ELK Praha 1942, a Literární památky epochy velkomoravské, Lidová demokracie, Praha 1966).

(2) Viz např. JAN STŘEDOVSKÝ, Sacra Moraviae historia, 1710, str. 239. - DR. FRANT. PŘIKRYL, Sv. Kliment u Osvětiman, 1890. - Týž, Sv. Cyrill a Method v upomínkách památek starožitných na Moravé, 1905. -ČENĚK KRAMOLIŠ, Na Klimentku, Povídky o hoře svatoklimentské, 2. rozšířené vydání, Brno 1935, a jiní (opakuje se v podstatě totéž jádro).

(3) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, vyd. Moravské muzeum, Brno 1961. Zatím nejlepší přehledná práce. Z této knihy jsou převzaty i tři mapky na str. 83-84.

(4) DR VLADIMÍR ONDRUŠ, Výzkum na hradisku sv. Klimenta u Osvětiman (Katolické noviny, 12. listopadu 1961, č. 46 str. 3).

(5) Dr RUDOLF HURT, SV. Kliment u Osvětiman, (rukopis) 1948. - Dr JIŘÍ MARIA VESELÝ, Tajemství Hory sv. Klimenta, (rukopis) 1963.

 

a) kulturně - neboť na Moravu přichází, říká císař Michal, » abyste i vy byli připočteni k velikým národům « (ŽK, 14). A tak tento veliký duch se před nás staví jako průkopník rovnosti všech národů a lidí (geniální vynálezce písma pro Slovany, mistrovský překladatel, jedinečný spisovatel, básník a umělec): zakládá slovanskou vzdělanost;

b) ekumenicky - protože souladně spojil ducha východního, mnišsky mystického křesťanství se západním, právnicky organisačním. A jednotu všech chápal jako důsledek vzájemného pochopení a lásky, např. proti tehdejšímu germánskému imperialistickému, násilnému tlaku » misijnímu » na Slovany: sjednocuje láskou k myšlence-duchem;

c) politicky - jako občan Cařihradu a jako státní příslušník byzantské říše, přes všechno předcházející očerňování z Německa, je přijat v západním Římě s nadšením a pohřben s vrcholnými, » papežskými « poctami. A tak je právě dnes nejenom vzorem přátelského soužití mezi Západem a Východem, ale zároveň i mostem: model lidskosti.

Dnešek, bude-li chtít být opravdu pokrokový a lidský, bude se vracet ke Konstantinu-Cyrilovi Filosofu, ale hlavně k jeho práci na Moravě. Aby nás cizina nepřistihla nepřipraveny (jako v případě Řehoře Mendla), bylo by třeba:

a) dokončit tak nadějně a úspěšně započatý archeologický výzkum na » Klimentku «, než počasí a neodpovědní návštěvníci úplně zničí zbytky zdí, už dlouho odkryté a nezajištěné;

b) zpřístupnit listinné prameny o svatoklimentské hoře.

Těchto je zatím několik hlavních, a srovnáme-li jejich obsah s výsledky vykopávek a s tím, co zachovalo ústní podání, docházíme k překvapivým závěrům. K listinám patří např. zápis olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi o darování hory s kaplí sv. Klimenta brněnským augustiniánům, tentýž zápis od Janova generálního vikáře, probošta Mikuláše, a záznam v klášterní kronice brněnských augustiniánů. Všechny tři jsou z 18. dubna 1358. Dále tu jsou dva zápisy o udělení zpovědní pravomoci augustiniánům určeným pro » horu sv. Klimenta «, jeden z roku 1400 a druhý z roku 1401. A konečně, mimo jiné i přehled majetku brněnského kláštera z r. 1370, v němž je jmenována zajímavým způsobem také kaple sv. Klimenta. Tajemstvím zůstává doznání Jana Bradky o vztazích mezi knězem Simonem a lupičem Janáčem. Klášterní zápisy o úmrtích poodhalují clonu zakrývající vnitřní život v klášteře. V druhé části »Listáře « je několik zpráv se zmínkami buďto přímo o » kapli sv. Klimenta u Koryčan «, nebo » u Cimburka «, či aspoň o vesnici Vřesovicích, jejíž část patřila augustiniánskému proboštství na svatoklimentské hoře. (6)

Někomu by se mohl sice zdát název » listinář « vhodnější než »listář «, ale rozhodl jsem se proň proto, že slovo listina je pozdější. Žádný doklad ze 14-15. století pokud mi bylo možné zjistit, neužívá o sobě výraz »listina «. Tak např. kupní smlouva mezi Semíkem a proboštem Petrem (naše č. 7) říká: »Já Šimon Komík z Újezda... vyznávám tímto listem obecně...« Latinsky se podobné sbírky psaných dokladů nazývají » Codex diplomaticus«, svazek listů, sbírka listin. Proto by se tato sbírka mohla přeložit » Codex diplomaticus sanctoclementinus«. Podrobně řečeno, jde zde o listář bývalého kláštera na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman.

Doklady jsou řazeny podle časové posloupnosti (chronologicky), podle pořadí jejich vzniku, pokud ovšem bylo možné to zjistit. Je jasné, že všechny nemají stejnou váhu, a proto se každému přisuzuje pouze ta cena, na jakou má právo. Protože však stran Hory sv. Klimenta jde o prvý pokus tohoto druhu, neměl jsem odvahu vynechat nic, co by mohlo přinést aspoň nějaký paprsek světla, či uvést na nové stopy, a již předem děkuji za všechny případné připomínky a rady.

Tato sbírka vznikla ze dvou důvodů. Především působilo trapně, že téměř všechny dosavadní práce o svatoklimentské hoře, pokud se vůbec snažily o vědecký postup, se v podstatě opíraly o malý úryvek z listin č. 1-2-3, ve kterém se říká: »-Jan, moravský markrabí, daroval... kapli blaženého Klimenta papeže, ležící v lesní pustině blízko jeho hradu Nový Cimburk, sice v pradávných dobách zbudovanou pro uctívání tohoto světce, avšak nyní již dávno opuštěnou, bez jakékoli bohoslužby. Kaple je daleko od sousedních farních kostelů, ba dokonce nepatří do území žádné farnosti. Spolu s kaplí daroval obytný prostor, přilehlý k této kapli a obehnaný kolem dokola okruhem příkopů...« (naše č. 1-2-3). Druhý důvod vyvstal po r. 1958, kdy obtížný, ale velmi slibný archeologický výzkum na svatoklimentské hoře tam prokázal přítomnost velkomoravských prvků. Plánovaný další soustavný výzkum vyžadoval shromáždění všeho, co se o tomto místě dalo najít v písemných pramenech.

Snažil jsem se o čtení pramenů z jejich původního znění, z originálů, ale možné to bylo pouze v několika málo případech. Jde totiž většinou o

(6) Viz na stroji psaný seznam a přehled listin a akt z bývalého archivu augustiniánského kláštera v Brně -Dr J. RADIMSKÍ, Augustiniáni v Brné, státní archiv v Brně značka: » E 4 «. Doklady jdou od r. 1233-(1350) do r. 1950 Od r. 1350 do r, 1783 byli brněnští augustiniáni u sv. Tomáše. Pak je dal Josef II. nucené přestěhovat do též zrušeného a zpustlého kláštera cisterciaček na Starém Brně, zvaného » Aula Mariae - Královský dvůr Mariin «, anebo také » Aula Reginae - Dvůr, Palác Královny «, odkud cisterciačky odešly do Tišnova (Předklášteří). Na Starém Brně byli augustiniáni do r. 1950, kdy byl klášter zabrán, a augustiniánský archiv přenesen do státního v Brně.

 

záznamy z klášterních archivů a knihoven, a ty byly po r. 1950, po záboru klášterních budov, soustředěny na různá místa. A tak v některých případech se vůbec neví, kde dotyčný originál může být, v jiných případech se tyto původní pergameny poškodily, čímž se ztížilo čtení, anebo se snad i ztratily. Kulturní škoda je zde nedozírná a někdy přímo nenahraditelná, i když se stále dá doufat, že se některé doklady mohou snad ještě najít. Říkám to zde předem jako odpověď na případné námitky, že některá čtení nejsou dokonalá. Dal jsem přednost uveřejnění aspoň takového čtení, než je úplně vynechat, protože již největší umírněný realista myšlení, Tomáš Akvinský říká, že » lépe je být aspoň nějak než nebýt vůbec «.

Palčivý nedostatek původních písemných zpráv o Velké Moravě, o činnosti sv. Cyrila a Metoděje, a tedy i o velkomoravských počátcích dějin svatoklimentské hory, se vysvětlí především tím, že tu bylo mnoho ničivých zásahů: rozdrcení Velké Moravy od Maďarů v letech 907-910 - spálení a zničení slovanských knih německolatinskými kněžími na Sázavě po zrušení sázavského slovanského kláštera r. 1095 - spálení a zničení klášterních a farních knihoven a archivů za husitských bouří, hlavně na Velehradě (12. ledna 1421) a pravděpodobně i na »Klimentku« - spálení kapitulní knihovny s archivem v Brně na Petrově, i jinde, za švédských válek (1645) -rozprodání a zničení archivů a knihoven z klášterů, zrušených za Josefa II kolem r. 1780 - a jak jsme se zmínili, částečně i rok 1950.

Ožehavou otázkou je také překlad latinských listin. Jisté je, že překlad vědeckých pramenů nemůže být chápán pouze jako básnické umění. Avšak na druhé straně ani není možné se omezit jenom na čistě otrocký překlad už např. z toho důvodu, že taková listina někdy může představovat několika-stránkovou větu, nebo že některá středověká latinská slova mohou mít v češtině současně několik různých smyslů, anebo že jedno slovo mění svůj smysl podle století, apod. Myslím, že pro vzdělané odborníky při jejich práci je rozhodující latinský text, jemuž rozumějí přímo, a překlad jim pouze pomáhá. Pro širší vrstvy však je lépe předložit překlad spíše podle opravdového smyslu, a tedy volnější. K tomu přistupuje neodpovědně neukázněný stav dnešní spisovné češtiny, pro který nejenom nemůžeme čekat, že by se nějaký cizí vědecký badatel mohl naučit dokonale česky, ale ani Cech nemá jistotu o pravidlech své mateřštiny. Už náš »Učitel« Konstantin-Cyril ve svých poznámkách o překládání upozorňuje, že kdo » vnímá holá slova, ta dál než až do sluchu nepronikají«... » Proto... tam, kde slovo ...ztrácelo smysl, tam jsme se drželi smyslu... « a ke svým čtenářům se obrací slovy: » - prosím, abyste mně neučenému a hrubému nevytýkali, jestliže... někde je položeno nenáležité slovo. Neboť pokud jsme mohli, snažili jsme se položit náležité a báli jsme se přidat... takže najde-li se někde i skrovně něco přidáno, ať ten, kdo čte, pochopí, že se tak stalo z nutnosti a z rozpaků, nikoli ze smělosti - « (7)

Různé mohou být i názory na sestavení této sbírky. Mohly by se prostě otisknout prameny bez poznámek a výkladu - nebo napřed prameny a potom výklad - či konečně napřed výklad a pak znění pramenů. Abychom se vyhnuli školskému postupu a znázornili dějiny jako souvislý proud života, rozhodli jsme se pro tento smíšený pořad, který bude současně i nutit k samostatnému zamyšlení. Cyrilometodějské prameny je těžké vydávat bez poznámek. Neboť jak bylo výstižně řečeno jinde - » sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo také názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny... text pramenů bývá často heslovitý, neúplný, a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou... « (8)

Prameny obsažené ve » Svatoklimentském listáři« nejsou ovšem přímo velkomoravské, avšak vyrůstají ze vztahů k této době. Jejich interpretace, jejich výklad, musí vedle politických, hospodářských a společenských pohnutek dbát také na náboženské vlivy. Neboť jak v cyrilometodějské době, tak při obnovování života na svatoklimentské hoře, přes všechny možné průvodní úpadkové jevy, události vyrůstají v podstatě především z nábožensky zaníceného ducha. Karel IV., markrabí Jan, mistr Jan Hus... Každá doba má svého ducha, a v 9. i 14.-15. století u nás dělali dějiny křesťané. Křesťanství hlásané Konstantinem-Filosofem a Metodějem bylo » mnišské «, a to ve východním duchu. Na svatoklimentské hoře ve 14.-15. století pracovali brněnští augustiniáni-poustevníci, patřící do skupiny » žebravých « řádů, tehdy moderních a pokrokových (progresivních, revolučních). Teprve když z narážek v pramenech vyčteme správně podstatu jejich vlastního života, můžeme pochopit a soudit i jejich životní dílo. Proto v poznámkách se budeme snažit osvětlit také tyto stránky, laickým badatelům buďto neznámé, anebo jimi záměrně opomíjené či přímo zkreslované.

(7) Sv. Konstantina-Cyrila, Předmluva ke slovanskému překladu Evangeliáře (zlomek). - Viz JOSEF VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské, 863-885, Praha 1966, str. 101-102. - O stavu češtiny: DUŠAN ŠLOSAR, Spisovná íeština a jazyková kultura (L. listy 1969 č. 3 /23. I/ Praha).

(8) Magnae Moraviae Fontes Historici (MMFH), Prameny k dějinám Velké Moravy, I, Brno 1966, str. 10.

 

Přesto že jde o křesťanské prameny, ti, kdo jsou schopni rozumět latinskému znění, a přitom budou sledovat český překlad, najdou zajímavosti v pravopisu. Latinští klášterní a biskupští písaři byli velmi málo úzkostliví v užívání velkých počátečních písmen. Klidně píší » bůh « či » maria panna « - a hned vedle: » Olomoucký Biskup «, a podobně. A tak máme na začátku první uváděné listiny: »Jan z milosti boha a apoštolské stolice Biskup Olomoucký... « Snad se to dělalo ze snahy zalíbit se lidem, snad z hrdinské jistoty, že Bůh není malicherný. V každém případě se tím » bůh « ani tehdy nestal menší, ani nepřestal být, protože jak se píše, ani dnes není ještě úplně mrtev - a » Olomoucký Biskup « zemřel stejně jako ostatní.

» Svatoklimentský listář« nevyčerpává svatoklimentskou otázku zcela a úplně. Je myšlen jako pomůcka pro pokračování ve vykopávkovém výzkumu na » Klimentku «. Pohled na dějiny místa a na závěry z vykopávek by byl shrnut v mé dalši práci »Tajemství Hory sv. Klimenta«. Samostatné zpracování by si zasloužila i otázka celkové svatoklimentské úcty v cyrilometodějských zemích, včetně počtu a stáří svatoklimentských svatyní, protože nejstarší z nich jsou bezpečně dílem cyrilometodějské misie. (9)

Svého vlastního podrobnějšího zpracování by si zasloužila dále i Pon-tánova báseň o sv. Cyrilu a Metodějovi, obsažená v jeho díle » Libri třes hymnorum de Beata Maria Virgine et Sanctis patronis « z r. 1602, a rovněž Hirschmenzelův životopis obou světců, Cyrila a Metoděje. Obě díla sice jsou zaníceně cyrilometodějská, ale nedají se chápat jako » prameny « o svatoklimentské hoře u Osvětiman, proto se jimi zde neobíráme. Z Hirschmen-zelových myšlenek čerpal také Středovský.

I.

PŮVODNÍ  ZÁPISY

i. Schválení biskupa Jana Očka z Vlašimě

Olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimě schvaluje dne 18. dubna r. 1358 v Brně, aby markrabí Jan daroval kapli sv. Klimenta u Cimburku brněnským augustiniánům z kláštera sv.  Tomáše. (10)

(9) Viz např. dva cyrilometodějské články dra Václava Ryneše (VR) v » Duchovtrm pastýři« z r. 1963, kde isou - hlavně v druhém článku - sledovány prvé zmínky o Cyrilovi a Metoději v moravských kalendáriích. Děkuji zde p. dru Rynešovi za podnětné připomínky. (10) VINCENC BRANDL, Codex Diplomatičtí* et epistolaris Moraviae, svazek 9 (1356-1366), Brno 1875, č. 93, str. 73-4. Pergamenový originál byl v archivu kláštera sv. Tomáše, F 33, n. 597. Na rubu větší biskupské pečeti je postava sv. Václava.

 

Johannes dei et apostolice sedis gracia Episcopus Olomucensis, Ad perpetuam rei memoriam. Inter sollicitudines ex debito pastoralis officii, nostris humeris incumben-tes, ad illud precipuam curam dirigimus, ut in locis nobis ordinario iure subiectis, cultus divini nominis augeatur, ac Religiosis per-sonis, que spreta seculi vanitate, virtutum domino in sanctimonia vite adherent, favor congruus (n) impendatur. Hinc est, quod illustris ac magnificus princeps et dominus Johannes Marchio Moravie, nobis exposuit, qualiter ipse Religiosis viris... Priori et Conventui Monastery, gloriose virginis Marie et beati Thome apostoli ordinis fratrum Heremitarum sancti Augustini in Bruna, nostre diocesis, (12) et eidem Monasterio, cuius ipse dominus Marchio fundator existit, Capellam beati Clementis pape, in Silvestři solitudine, prope Castrum suum, novum Cynneburg sitam, antiquis quidem tempo-ribus pro eiusdem sancti reverencia fabrica-tam nunc autem a multo tempore omni cultu, seu divinis officiis desolatam, a vici-nis parochialibus ecclesiis longe distantem, ac sub nullius earum limitibus consistentem una cum area eidem Capelle contigua (13), fossatorum ambitu circumfossa pro habita-cione inibi erigenda, in qua aliqui de fratri-bus ipsis (14), per Priorem et Conventum predictos illic locandi, instituendi, et eciam ad placitum revocandi, morari et animalia sua pascere valeant, ad usum fratrum, et Monastery predictorum, pie contulit et do-navit, desiderans et cum instancia a nobis exposcens, ut Collationem et donacionem huiusmodi, quatenus nostra interest, Rati-ficare, approbare vellemus, ac eciam con-firmare, dictis que fratribus qui videlicet in eodem loco per tempora moram et habi-tacionem fecerint, indulgere, ut in eadem Capella  missarum  solempnia  celebrare,   ac

 

Jan, z milosti Boha a apoštolského stolce olomoucký biskup, pro trvalé upamatování na věc. Uprostřed starostí, jež jako povinnost pastýřského úřadu doléhají na naše ramena, k tomu především obracíme péči, aby v místech, která nám podle řádného práva podléhají, rostla úcta k Božímu jménu. A aby se prokazovala patřičná úcta řeholním osobám, jež pohrdly marností světa a ve svatosti života zůstávají věrné všemohoucímu svatému Pánu. Z toho vyplývá i to, že nám vyložil slavný a vznešený kníže a pán Jan, moravský markrabí, jak řeholníkům ... pře-vorovi a konventu kláštera slavné panny Marie a blaženého Tomáše apoštola, z řádu bratří poustevníků svatého Augustina v Brně, v naší diecézi, a (tudíž celému) tomuto klášteru, jehož je sám pan markrabí zakladatelem, ze zbožné úcty svěřil a daroval k užívání:

- kapli blaženého Klimenta papeže, ležící v lesní pustině, blízko svého hradu (zvaného) »nový Cimburk«, sice v pradávných dobách zbudovanou z úcty k tomuto světci (a pro jeho uctívání), nyní však již po dlouhý čas opuštěnou a zpustlou, bez jakékoli bohoslužby, to je bez jakýchkoli posvátných obřadů (církevních modliteb). Je daleko vzdálena od sousedních farních chrámů a nepatří do hranic žádného z nich;

- a spolu s ní (daroval) obytný stavební prostor přilehlý k této kapli, obehnaný kolem dokola okruhem příkopů: aby se tam zařídilo obydlí, ve kterém by se mohli zdržovat někteří z dotyčných bratří, a pást v tom prostoru svůj dobytek. Bratří tam budou umísťováni a určováni k úřadům od zmíněného převora a konventu (z Brna), a podle jejich dobrozdání také odvoláváni, takže kaple i přilehlý prostor budou v plném užívání bratří a kláštera.

 

(11) Brandl četl nesprávně: congruis.

(12) Brno tehdy patřilo do olomoucké diecéze. Brněnská diecéze byla zřízena r. 1777, za Marie Terezie.

(13) Volný v přepisu augustiniánské kroniky uvádí nesprávně: contigna (viz naši pozn. 23).

(14) Brandl četl nesprávně: de fratribus nostris.

 

populo illuc in devocione spiritus (15) accedenti, verbum dominicum valeant licite ministrare. Nos igitur attendentes peticiones ipsius domini Marchionis, potissime, quia per premissa, cultus divinus indubitanter augeri prospicitur, fore pias et racionabiles, atque iustas, Collationem et donationem Capelle et Aree predictarum per antedictum dominům Marchionem, eidem Monasterio suo factas, sicut premittitur, Ratas habentes et gratas approbamus, et auctoritate ordina-ria ex čerta sciencia confirmamus, Eisdem fratribus, hijs videlicet qui ad Capellam prefatam per Priorem et Conventum sepe-dicti Monasterii, successive fuerint per tem-pora destinati, eadem auctoritate tenore pre-sencium favorabiliter indulgentes, ut in ipsa Capella missarum solempnia celebrare ac fidelibus qui in devocione spiritus illuc ac-cesserint (16) proponere possint licite verbum dei, cum solempnitatibus quas in tali-bus expedient adhiberi, universis officialibus ac subditis nostris presentibus et futuris in virtute sancte obediencie et sub excommuni-cacionis pěna firmiter iniungentes, quatenus memoratos... Priorem et fratres, in premissis pro reverencia dei et nostra, nequaquam impediant, prohibeant, aut perturbent, sed magis, ab omnibus ipsos impedire, prohi-bere, vel turbare volentibus, dum requisiti super hoc fuerint ab eisdem protegant efE-caciter, et defensent. In quorum testimonium et robur perpetuo valiturum, pre-sentes litteras fieri et sigilli nostri maioris iussimus appensione muniri. Actum et Datum Brunne Anno Domini Millesimo Tre-centesimo Quinquagesimo octavo, die XVIIIa Mensis Aprilis.

 

Zároveň projevil (pan markrabí) přání a naléhavě se na nás dožadoval, abychom toto jeho darování, pokud to má k nám vztah, neodmítali uznat za zákonitě platné, schválit je a také potvrdit. A řečeným bratřím, těm totiž, kteří tam budou svým časem prodlévat (jenom přechodně), i bydlit (natrvalo), abychom dali dovolení, na jehož základě by směli v té kapli přinášet nejsvě-tější oběť (a to i slavnostně), a oprávněně posloužit Božím slovem lidu, jenž tam ve zbožnosti svého ducha chodí. Pro nás tedy je rozhodující to, že co pan Markrabí žádá, se naprosto zřejmě projeví jako zbožně uctivé, rozumně odůvodněné, a také spravedlivé. Neboť je vyhlídka, že tím co bylo právě řečeno, se bez jakékoli pochybnosti rozroste úcta k Bohu. Proto prohlašujeme za platné toto předání a darování uvedené kaple a obytného prostoru, jež učinil jmenovaný pan markrabí svému klášteru, jak se zde právě řeklo, a rádi je schvalujeme, a na základě bezpečné znalosti je potvrzujeme svou řádnou úřední mocí. A bratřím, kteří budou postupně svým časem určováni pro tuto kapli od převora konventu často již zmíněného kláštera, povolujeme z téže pravomoci tímto listem na znamení naší přízně, aby v té kapli mohli obětovat nejsvětější oběť (a to i slavnostně), a oprávněně hlásat Boží slovo věřícím, kteří tam ve zbožnosti přijdou, spolu se slavnostmi, jaké by prospělo pořádat na takových místech v takových okolnostech.

Všem svým nynějším i budoucím úřední-kům a poddaným přísně ukládáme mocí svaté poslušnosti a pod trestem vyobcování z církve, aby jmenovanému... převorovi a bratřím z úcty k Bohu a k nám nijak nezabraňovali v tom, o čem se právě mluvilo, ani jim to nezakazovali, ani jim nedělali překážky. Ale spíše naopak, kdykoli o to

 

(15) Klemens Janetschek četl: »in devotione SAEPIUS accedenti... jenž tam ve zbožnosti častěji chodí. « (Das Augustiner-Eremitenstift St. Thomas in Briinn. ... I. svazek, Brno 1898, str. 17). Saepius se dá též přeložit » velmi často «. Jinak jeho znění souhlasí v podstatě s opraveným čtením Hurtovým.

(16) Brandl četl nesprávně a otiskl: accesserunt. - Prof, dr Rudolf Hurt srovnal Brandlovo znění listiny s psaným originálem a opravil chyby. Děkuji tomuto svému milému profesorovi za všechnu ochotnou pomoc. (Viz jeho » Sv. Kliment u Osvětiman«, uvedená práce, str. 61.)

 

budou bratřími požádáni, ať je rázně chrání a brání proti všem, kdo by jim chtěli překážet, něco jim zakazovat či je zneklidňovat.

Na dosvědčení těchto všech věcí a k za-jištění jejich trvalé platnosti jsme poručili napsat tuto listinu a zaručit její účinnost přivěsením naší větší pečeti. Ujednáno a vystaveno v Brně roku Páně tisícího třístého padesátého osmého.dne 18.měsíce dubna.(17)

 

2. Potvrzení generálního vikáře, probošta Mikuláše

Druhým záznamem o Hoře sv. Klimenta je prohlášení brněnského probošta Mikuláše z téhož dne a z téhož roku. Shoduje se v podstatě s listinou biskupa Jana Očka, má však několik malých, ale velmi důležitých nových podrobností, kvůli nimž si zaslouží, aby byl uveden v celém znění a srovnán s předchozí listinou. Mikulášův zápis zdůraznil nedávno bývalý vedoucí moravského zemského archivu v Brně dr Rudolf Hurt, a upozornil mne na jeho velikou důležitost. Uvádíme její znění i úvod a záhlaví téměř ve všem podle dra Hurta. (18)

Pergamenový originál byl v archivu kláštera sv. Tomáše v Brně, sign. 33/2. Přivěšena je zelená vosková pečeť vydavatelova, na níž je pod gotickou stříškou postava duchovního s kloboukem na hlavě, v levici ratolest, a pravice opřena do boku. Nápis na pečeti (legenda) zní: » S. (doplň-igillum) vicarii generalis episcopi olomucensis - Pečeť generálního vikáře olomouckého biskupa «. Na rubu je současná poznámka z tehdejší doby: » Littera super capellam sancti Clementis - Záznam o kapli svatého Klimenta. «

V záhlaví Mikulášovy listiny se praví:

Mikuláš, brněnský probošt a olomoucký kanovník, generální vikář olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi, potvrzuje brněnským augustiniánům darování kaple sv. Klimenta u hradu Nového Cimburku a dovoluje jejich spolubratřím, tam na Čas vysílaným, sloužit v ní mše a kázat příchozímu lidu.

 

Nicolaus,  divina providencia prepositus

 

Mikuláš,   z   božské prozřetelnosti probošt

 

brunensis   et  canonicus   olomucensis   eccle-

 

brněnského   a   kanovník   olomouckého   kostela,

 

siarum, reverendi in Christo patris et domini

 

generální vikář v duchovních záležitostech dů-

 

nostri,   domini Johannis,   episcopi  olomu-

 

stojného v Kristu otce a pána našeho, pana

(17) Tuto listinu přeložil r. 1890 také František Přikryl, ale překlad je jenom přibližný a dnes již zastaralý. (Sv. Kliment u Osvětiman, 1890, str.58-60). Slova: »- cum solempnitatibus quas in talibus expedient adhiberi« - přeložil Přikryl: » - se všemi obřady slavnostními, jichžto se při nich užívá - «. A r. 1930 (II vyd.): » - se všemi obřady a slavnostmi, jichžto se při nich užívá « (str. 14).

(18) Viz RUDOLF HURT, SV. Kliment... uv. pr. str. 6o-6i, 83-85.

 

censis, vicarius in spiritualibus generalis, ad perpetuam rei memoriam. Comissi nobis officii debitum exigit et iniuncta solicitudo deposcit, ut hiis que divini cultus augmentům et religiosarum personarum profectum pro-spiciunt, favorem, quem possumus, impen-damus.

Hinc est, quod serenissimus princeps et dominus, dominus Johannes, marchio Moravie, nobis exposuit, qualiter ipse religiosis viris fratribus... priori et conventui monasters gloriose Virginis Marie, dei genitricis, et beati Thome apostoli, ordinis fratrum heremitarum sancti Augustini in Brunna, olomucensis diocesis eidemque monasterio, cuius ipse dominus marchio fundator existit, quandam capellam beati Clementis pape in silvestri solitudine prope castrum suum novum Cynneburg situatam, antiquis quidem temporibus pro eiusdem sancti reverencia frabricatam, postea vero a multo tempore usquemodo omni cultu seu divinis oftciis desolatam, a vicinis parochialibus ecclesiis longe distantem, ymmo sub nullius earum limitibus sivé terminis consistentem, sicuti nobis super hiis omnibus et singulis solicitam inquisicionem alias facientibus, facta fuit suf-ficienti ac fide digno testimonio plena fides, una cum area, eidem capelle contigua, fossatorum ambitu circumfossa, pro habita-cione inibi erigenda in qua aliqui de fratribus ipsis per priorem et conventum predictos illic pro tempore collocandi, instituendi et eciam ad placitum revocandi, morari et animalia sua pascere valeant, ad usům fratrum et monasterii predictorum pie contulit et donavit, desiderans, et cum instancia nos requirens, ut collacionem et donacionem huiusmodi quatenus nostrum contigit offi-cium, ratificare et approbare vellemus et eciam confirmare dictisque fratribus, qui videlicet in eodem loco per tempora suc-cessiva, moram et habitacionem fecerint, indulgere, ut in eadem capella missarum sollempnia celebrare ac populo illuc in de-vocione spiritus accedenti, verbum domini-

 

Jana, olomouckého biskupa, pro trvalé upamatování na věc.

Povinnost úřadu nám svěřeného vynucuje, a péče na nás vložená vyžaduje, abychom vě-novali svůj všemožný zájem těm věcem, které dávají vyhlídku na rozvoj úcty k Bohu a na prospěch řeholního stavu.

Z toho vyplývá i to, co nám vyložil nejjasnější kníže a pán, pan moravský mar-krabí Jan: jak (totiž) řeholním bratřím... převorovi a konventu kláštera slavné Panny Marie, Boží rodičky, a blaženého Tomáše apoštola, z řádu bratří poustevníků svatého Augustina v Brně, v olomoucké diecézi, to jest, tomu klášteru, jehož je sám pan markrabí zakladatelem, ze zbožné úcty svěřil a daroval k užívání uvedených bratří a jmenovaného kláštera:

- jakousi kapli blaženého Klimenta papeže, položenou v lesní samotě blízko jeho hradu Nového Cimburku, v prastarých dobách sice zbudovanou z úcty k tomuto světci (a pro jeho uctívání), potom však od dávných dob až do nynějška opuštěnou a zpustlou bez jakýchkoli bohoslužeb čili bez jakýchkoli posvátných obřadů a církevních modliteb. (Kaple) je daleko vzdálena od sousedních farních kostelů, ba dokonce vůbec nepatří do hranic či do oblastí žádného z nich. O těchto tedy všech věcech, a to o každé jednotlivé zvlášť, jsme napřed dělali pečlivě vyšetřování a pátrání i jinak, a na základě dostačujícího a víry hodného svědectví jsme došli k plnému přesvědčení, že je to tak, jak se tu píše. (19) - A spolu s kaplí (daroval) obytný prostor přilehlý k této kapli, obehnaný kolem dokola okruhem příkopů: aby se tam zbudovalo obydlí, ve kterém by se mohli zdržovat někteří z dotyčných bratří, a pást v tom prostoru i svůj dobytek. Bratří tam budou umísťováni a ur-čováni k úřadům pro potřebný čas (svým časem) od zmíněného převora a konventu, a také podle jejich dobrozdání odvoláváni.

Zároveň projevil (pan markrabí) přání a naléhavě od nás žádal, abychom toto jeho

 

(19) Podtržením označujeme výrazy, které nejsou v předešlé listině, a obohacují nás tedy o někdy velmi důležité podrobnosti. Tento údaj patří k nejdůležitějším (viz naši str. 33).

 

cum valeant licite predicare. Nos igitur attendentes desideria et intenciones ipsius domini nostri, domini marchionis, maximě quia per premissa cultus divinus augeri prospicitur, fore pias racionabiles atque iustas, auctoritate supradicta domini nostri, domini episcopi, nobis ad premissa spiritualiter delegáta, col-lacionem et donacionem capelle et aree pre-dictarum per prefatum dominům nostrum, dominům marchionem, eidem monasterio suo factas sicut premittitur, ratas habentes et gratas, approbamus et ex čerta sciencia confirmamus, eisdem fratribus, qui videlicet ad capellam eandem per priorem et con-ventum iam dictos successive fuerint per tempora destinati, eadem auctoritate tenore presencium favorabiliter, indulgentes ut in ipsa capella missarum sollempnia celebrare ac fidelibus, qui in devocione illuc accesse-rint, proponere possint licite verbum dei cum sollempnitatibus, quas in talibus con-venit adhiberi.

Universos ořEciales et subditos antedicti domini nostri, domini episcopi, presentes videlicet et futuros, propensius exhortantes, eisque auctoritate qua supra in virtute sancte obediencie et sub excommunicacionis pěna firmiter iniungendo, mandantes, quatenus memoratos priorem et fratres in premissis pro reverencia dei nequaquam impediant, prohibeant aut perturbent, sed pocius ab omnibus ipsos in huiusmodi impedire, pro-hibere vel perturbare querentibus, dum et quociens ab ipsis requisiti super hoc fuerint, protegant efficaciter et defensent.

In quorum testimonium et robur per-petuo valiturum presentes litteras fieri et sigilli vicariatus ecclesiae olomucensis, quo utimur,    appensione    fecimus    communiri.

Actum et datum Brunne anno domini millesimo trecentesimo quinquagesimo octavo, die XVIIIa mensis aprilis.

 

předání a darování, pokud to má vztah k našemu úřadu, neodmítli uznat za zákonitě platné, schválit a také potvrdit. A řečeným bratřím, těm totiž, kteří postupně budou na tom místě prodlévat jen přechodně, i bydlit natrvalo, abychom dali dovolení, na jehož základě by směli v té kapli přinášet nejsvětější oběť (a to i slavnostně), a oprávněně kázat slovo Páně lidu, který tam ve zbožnosti svého ducha přichází. My tedy máme na zřeteli to, že přání a úmysly našeho pána, pana markrabí, se osvědčí jako zbožně uctivé, rozumově odůvodněné a spravedlivé, na prvním místě proto, že je vyhlídka, že se uvedenými věcmi prohloubí náboženská úcta k Bohu. (20) A z tohoto důvodu zmíněnou mocí našeho pána, pana biskupa, jíž nás z duchovního hlediska pověřil k tomu, o čem je zde řeč, jako platné uznáváme předání a darování uvedené kaple a obytného prostoru, jež jmenovaný náš pán, pan markrabí, učinil svému klášteru, jak se to zde vypisuje. Je nám to milé, a schvalujeme je a potvrzujeme je na základě bezpečné znalosti věcí. A bratřím tohoto řádu, těm totiž, kteří k té kapli budou postupně svým časem určeni řečeným již převorem a konventem, na znamení naší přízně povolujeme toutéž pravomocí podle znění této listiny, aby v té kapli mohli sloužit mše (a to i slavné), a věřícím kteří tam ve své zbožnosti přijdou, aby mohli na základě tohoto dovolení oprávněně vykládat Boží slovo, spolu se slavnostmi (každoročně se vracejícími), jaké se sluší pořádat v takových případech. Vybízíme velmi naléhavě veškeré úředníky a poddané jmenovaného našeho pána, pana biskupa, a to současné i budoucí, a přísně jim ukládáme a na základě nám svěřené uvedené pravomoci jim přikazujeme mocí svaté poslušnosti a pod trestem vyobcování: aby zmíněnému převorovi a bratřím z úcty k Bohu nijak nezabraňovali v tom, o čem je tu řeč, nezakazovali jim to, ani jim ne-

 

(20) Některé výrazy se dají překládat různým způsobem, buď proto, že už samy o sobě mohou mít různý smysl, anebo proto, že se změní jejich význam podle toho, do jakých skupin se přiřadí. Mikulášovu listinu překládám tak, že uvedu druhý možný smysl, než jaký jsem pro totéž slovo uvedl v listině biskupa Jana Očka. Ale i tak zůstává obsah v podstatě stejný. Slova: (a to i slavnostně) - se mohou všude vynechat. Jde prostě o veřejné mše.

 

kladli překážky. Ale spíše naopak, kdykoli a kolikrát o to budou bratřími požádáni, ať je v těchto věcech vydatně chrání a brání proti všem, kdo by jim chtěl dělat překážky, něco jim zakazovat, nebo jim v něčem zabraňovat.

Na dosvědčení těchto věcí a k zajištění jejich trvalé platnosti jsme poručili, aby byla napsána tato listina, a aby byla chráněna přivěšením pečeti vikdhkého úřadu olomouc-kého (biskupského) kostela, které užíváme.

Ujednáno a dáno v Brně roku páně tisícího třístého padesátého osmého, 18. dne měsíce dubna.

3. Zápis v Kronice brněnských augustiniánů

Třetím písemným dokladem o Hoře sv. Klimenta je zápis v klášterní kronice brněnských augustiniánů. Každý klášter měl svůj archiv, v němž pečlivě uchovával listiny a zápisy o svém založení, o majetku, právech a životě, v čemž byly zároveň základní rysy klášterních dějin. Stručným přehledem klášterních dějin však byla především klášterní kronika, která v časové posloupnosti zachycovala podrobně, den po dni a rok po roku, běh událostí, jež měly vztah ke klášteru. Tyto klášterní a kapitulní kroniky i archivy jsou dodnes důležitým, jedinečným a často jediným zdrojem poznání a pochopení určité doby. Byly-li zničeny, vznikly tím někdy nenahraditelné škody. Tento zápis o » Klimentku« poprvé tiskem uveřejnil zasloužilý rajhradský benediktin Řehoř Volný roku 1838. (21) Píše: » V kronice augustiniánského řádu na Starém Brně, nevydané ještě tiskem, se říká k r. 1358 toto:

Residentiam seu grangiam ad Capellam Místo k usazení či hospodářský dvorec

Sti   Clementis,   prope   castrum   Zimburg, u kaple sv.  Klimenta,  blízko hradu  Cim-

Joannes   fundator   benignissimus,    contulit burka, daroval převorovi a konventu brněn-

Priori et conventui Brunensi. Ordinarii Olo- skému Jan,   (náš)   předobrotivý  zakladatel,

mucensis  approbatio   et  confirmatio   huius Schválení a potvrzení tohoto darování olo-

donationis sic habet: Cum illustris et magni- mouckým ordinářem (biskupem) zní takto:

ficus Princeps et Dominus, Dominus Joan- Slavný a vznešený vládce a pán pan mo-

nes Marchio Moraviae exposuerit, qualiter ravský  markrabí Jan,   (biskupovi)   vyložil,

Religiosis viris Priori et Conventui Mona- jak řeholníkům, převorovi a konventu kláš-

sterii   gloriosae   Virginis   Mariae,   et   beati tera slavné Panny Marie a blaženého To-

Thomae Apostoli Ordinis Fratrum Heremi- maše  apoštola,   z  řádu  bratří  poustevníků

tarum Sancti Augustini in Bruna, Capellam svatého Augustina v Brně, ze zbožné úcty

beati  Clementis  Papae,  in  silvestri  solitu- svěřil a daroval kapli blaženého Klimenta

 

(21) ŘEHOŘ VOLNÝ, Markgrafschaft Mahren ... svazek IV. (Hradišťský kraj), Brno 1838, str. 177, pozn. III.

 

dine (22) prope Castrum novum suum Zym-burg sitam, antiquis quidem temporibus pro eiusdem sancti reverentia fabricatam, nunc autem multo tempore, omni cultu seu divi-nis omciis desolatam, a vicinis parochiali-bus ecclesiis longe distantem, ac sub nullius earum limitibus consistentem, una cum area eidem Capellae contigua, (23) fossatorum ambitu circumfossa, pro habitatione (24) inibi erigenda, in qua aliqui de fratribus ipsis per Priorem et Conventum praedictos, illic lo-candi, instituendi, et etiam ad placitum re-vocandi, morari, et animalia sua pascere valeant, ad usům Fratrum et Monasterii praedictorum, pie contulit et donavit, desi-derans, ut collatio huiusmodi auctoritate ordinaria Episcopali approbaretur et con-firmaretur, dictisque Fratribus, qui videlicet in eodem loco per tempora moram et habi-tationem fecerint, indulgeretur, quatenus in eadem Capella missarum sollemnia celebrare, ac populo illuc in devotione spiritus acce-denti, verbum divinum valeant licite mi-nistrare.

Attendens Joannes episcopus olomucen-sis, petitiones Domini Marchionis pias fore, rationabiles ac iustas, donationem hanc ratam habuit, et auctoritate ordinaria confirmavit, eisdemque fratribus, his videlicet, qui ad Capellam praefatam per Priorem et Conventum saepe dicti Monasterii Brunensis, successive fuerint per tempora destinati in-dulget: ut in ipsa Capella misarum sollemnia celebrare, ac fidelibus qui illuc in devotione accesserint, proponere licite possint verbum Dei, cum sollemnitatibus, quas in talibus adhiberi expediet.

Actum et datum Brunae die decima oc-tava Aprilis, A0 1358.

papeže, která leží v lesní samotě blízko jeho nového hradu Cimburku. Ta sice byla po-stavena v dávných dobách z úcty k tomuto světci (pro jeho uctívání), avšak nyní je už dlouhý čas opuštěna bez jakékoli bohoslužby, bez jakýchkoli posvátných obřadů a církevních modliteb. Od sousedních farních chrámů leží daleko a nepatří do hranic žádného z nich. (Daroval ji) spolu s obytným prostorem přilehlým ke kapli, jenž je obkopán (obehnán) okruhem příkopů - aby se tam vybudovalo obydlí, v němž by mohli prodlévat někteří z těch bratří, i pást v tom prostoru svůj dobytek. To vše daroval do užívání zmíněných bratří a kláštera. Bratři tam budou umísťováni a pověřováni úřady od jmenovaného převora a konventu, a také podle jejich dobrozdání odvoláváni. Zároveň projevil (pan markrabí) přání, aby toto jeho předání a darování bylo schváleno a potvrzeno řádnou biskupskou mocí. A řečeným bratřím, těm totiž, kteří tam budou prodlévat a bydlet svým časem na tom místě, aby bylo povoleno v té kapli slavit mešní oběť a na základě biskupského dovolení posloužit božským slovem lidu, který tam ve zbožnosti ducha chodí.

Olomoucký biskup Jan vzal v úvahu, že žádost pana markrabího se projeví jako uctivě zbožná, rozumně odůvoditelná, a proto oprávněná. Na základě toho prohlásil toto darování za zákonitě platné a potvrdil je svou řádnou pravomocí. A řádovým bratřím, přesně řečeno těm, které převor a konvent často již jmenovaného brněnského kláštera postupně svým časem určí pro uvedenou kapli, dává povolení: aby v té kapli mohli slavit mešní oběť, a věřícím, kteří tam ve zbožnosti přijdou, zákonitě a oprávněně vykládat Boží slovo - spolu s posvátnými (každoročně se vracejícími) slavnostmi, jaké prospěje  připojit  v  takových  okolnostech.

Ujednáno a vydáno v Brně dne osmnáctého dubna roku 1358.

 

(22) Výraz »in silvestri solitudine « - v lesní samotě, či lépe pustině, se opakuje doslova ve všech třech listinách. V životopisném čtení na svátek sv. Klimenta se též říká, že Kliment byl vypovězen »in solitudine urbis Chersonae - do samoty, pustiny u města Chersonu « (Breviarum ord. Praed., 23. listopadu, lectio III., Romae 1962).

(23) Volný špatně četl a otiskl: contigna.

(24) Volný má nesprávně: pro hibatione.

 

O povaze, postupu, slohu a myšlenkovém ztvárnění středověkých listin bylo již psáno jinde. Zde bychom chtěli upozornit např. na to, že latinský jazyk listin se odchyluje od klasické latiny a blíží se středověkým latinským nářečím, z nichž se vyvinuly dnešní románské řeči (italština, francouzština, španělština atd.). [/roven této latiny závisí také na mluvnických znalostech písařů. Velká libovůle vládla v užívání velkých písmen: klidně se píše » bůh « s malým b, kdežto » Biskup « s velkým B a pod. Potíže nám dnes dělají též nesmírně dlouhé věty: někdy celá listina představuje jedno několikastránkové souvětí, které se musí při překladu rozsekávat na několik samostatných vět.

Všechny tři zápisy (č. 1-2-3) říkají v podstatě totéž: moravský markrabí Jan Jindřich (+1375), bratr římského císaře a českého krále Karla IV. (+ 1378), chce obnovit kněžskou činnost na Hoře sv. Klimenta u Cymburku (u Ko-ryčan), a proto u svatyňky, zasvěcené tomuto světci, usazuje r. 1358 augustiniány z Brna.

Brněnský augustiniánský klášter zde bývá uváděn těmito výrazy: » prior et conventus Monasterii « (převor a konvent kláštera) - nebo: »fratres... prior et conventus Monasterii« (bratři... převor a konvent kláštera) - či také: »prior et conventus Brunensis« (převor a konvent brněnský) - rovněž: » prior et fratres « (převor a bratři) - nebo konečně: » prior et conventus « (převor a konvent). Toto názvosloví však je pro označení žebravých augustiniánských poustevníků poněkud zastaralé, neboť vzniklo již v raně středověkém feudálním prostředí pro benediktinské opatské kláštery.

Křesťanský řeholní (mnišský) život založili vlastně již ve 3. století po Kr. východní » Otcové z pouště « (Egypt, Malá Asie...), podle jejichž ducha dal základ životu mnichů na Západě až do 12. stol. sv. Benedikt z Nursie (asi 480-553). Samostatná mnišská pravidla si na Západě v podstatě vytvořili pouze keltští mniši (Iroskoti), nakonec násilně rozdrceni uložením benediktinské řehole germánskými žáky sv. Bonifáce (672-754) za podpory světské moci.

Světská feudální středověká moc se opírala o pána, hrad a vlastnění půdy. Benediktinské mnišství časem vytvořilo obdobně jakýsi církevní feudalismus: opat, kostel s klášterem a obdělávaná půda. Náplní mnišského života byla služba Bohu (opus Dei, cultus Dei), a služba lidem (labor): modli se a pracuj - ora et labora. Byl tu však rozdíl, neboť světský pán nutil pracovat otroky a poddané, kdežto mniši pracovali především sami.

Takový život byl nutně vázán na jedno místo, které se obdělávalo, a na jeden chrám, v němž se uctíval Bůh plněním božských úkolů, posvátných povinností: cultus Dei, divinum omcium. Tento cultus a toto officium mělo jednak podstatné složky (modlitba, obřady) - jednak průvodní (umění: stavby, sochy, obrazy, hudba, knihy) - a jednak přípravné (školy, řemesla).

 

Výživa přicházela z vyždářené, vymýtěné, zavodněné či vysušené obdělávané půdy. Mnich byl proto nemyslitelný bez zakotvení na jednom místě, u jednoho chrámu (stabilitas loci). Z těchto ohnisek modlitby a práce, mlčení a zpěvu, se zrodila duše středověké evropské západní vzdělanosti (kultura) a občanské vyspělosti (civilisace), a udržovala se jakási rovnováha života, pokoj a mír: pax (heslo benediktinů). Bez těchto klášterů by Evropa byla ještě dnes na úrovni mimoevropských » nevyvinutých * zemí.

Avšak v 11.-12. století se v čele evropského života objevují města, řemesla a kupci. Bohatství se stéká do jejich rukou a život není vázán na jedno místo, je v pohybu. Moc se přestává opírat o půdu a hrad, a buduje se na práci, zboží a zlatu (peníze). Lidé jdou za novými cíli, přestávají chodit ke klášterům, a proto kláštery s kostelem musejí jít za lidmi. V církvi provedly tento zvrat tak zv. žebravé řády (František z Assisi, Dominik, karmelité, augustiniáni...). Ústředím nového životního ruchu se stala města, cesty, ulice, náměstí. Vedle vlády jednoho pána se uplatňuje i hlas lidu (demokracie), což se obráži i ve stanovách žebravých řádů. Doživotní opat ustupuje představenému, jenž je volen, a to jenom na určitý čas, a podléhá také dohledu poddaných. Nejdemokratičtěji se organizují žebraví umveisitní mistři v kazatelském řádě sv. Dominika (dominikáni).

Také v žebravých řádech je smyslem života cultus Dei a divinum of-ficium, ne však pro jedno místo, nýbrž pro celý svět. Nevstupuje se do určitého kláštera, ale do » řádu «, ať řád pracuje kdekoliv. » Rád « (Ordo) je především řádem myšlení a života, bez upoutání jedince na jedno místo. Augustiniáni v Brně patřili rovněž k žebravým řádům, a tudíž k tehdejším prvním liniím církve, k dynamismu, a proto o nich staré benediktinské názvosloví platí jenom s určitými výhradami. Uvidíme ihned, že to má význam také pro osvětlení života na Svatoklimentské hoře a pro pochopení uváděných listin.

Slovem » monasterium « se v 8.-12. století označoval klášter jako složitý celek, k němuž patřili:

— opat (se svým sídlem, opatstvím, prelaturou)

— družina bratň, nazývaná conventus (žijící v budovách, zvaných rovněž konvent). Výraz conventus znamenal původně shromáždění, schůzi, sněm; soud; spolek; obec římských občanů v provinciích a v dobytých územích, v osadách, v koloniích - obdařenou výsadami římských občanských práv, a tedy něco víc než okolí

— převor (prior), závislý ve všem na opatovi. Patřil mezi bratry, do konventu, ale jako vedoucí tlumočník opatových přání a rozkazů, jenž současně dohlížel na to, aby se plnil řád společného života.

 

O poctivé pracovitosti středověkých mnichů svědčí zachované umělecké památky a obdělaná Evropa. Mnichům nešlo ani tak o uspěchané splnění norem, jako spíše o pokojné vytvoření trvalých hodnot a o dosažení vnitřního dozrání a vnitřní tvůrčí radosti. » Conventus« byla družina lidí, shromážděných z lásky k myšlence (convenire - znamená sejít se, dát se do moci sňatkem; sejít se v názorech, shodnout, se, vyhovovat si...). Byla to dále jakási osada, kolonie nebeských občanů a Božích dětí v barbarské provincii světa, v území urvaném Zlu. Je prokázáno, že středověcí mniši měli promyšlenu každou maličkost, např. místo stavby (ať už bylo cílem zdraví či pokání), výběr názvů, apod. Chceme-li je tedy pochopit, jak oni chápali sebe, nemůžeme je vidět jenom očima dneška, nýbrž podle jejich smýšlení, jako např. budhismus nejlépe vysvětlujeme myšlenkami budhistů.

V žebravých řádech, k nimž patřili brněnští augustiniáni, odpadl opat se svým prelátským sídlem. Monasterium se tak zúžilo jenom na konvent, tj. na převora s bratřími, a tak vlastně mělo zmizet s opatem, neboť žebravý klášter byl totéž, co konvent. (25) Proto v uvedených právních listinách by bylo stačilo říci prostě konvent nebo bratří, či též převor s bratřími.

K plnění svého původního poslání, jímž byla modlitba a ruční práce, potřebovali staré středověké kláštery nutně mnoho průvodního majetku: kostel, pole, budovy, dílny... Ten se označoval z právního hlediska výrazem » pertinentiae «, česky » příslušenství«. Tím však se naprostá evangelijní chudoba těchto klášterů začala omezovat jenom na ohraničení osobního vztahu jednotlivých bratří k majetku, že totiž jednotliví bratří dostávali pouze to nejnutnější, potřebné, kdežto klášter sám (monasterium) patřil k vrstvě »bohatých«, a tak se odcizil »chudým«. Zebravé řehole odvrhly i tento pomocný majetek a vrátily celý řeholní stav mezi » chudé «: žilo se z vlastní práce, z darovaných almužen, z vyžebraného chleba. (26)

Převratný návrat k evangelijní chudobě způsobený žebravými řády byl tak strhující, že užaslí a vděční křesťané začali zahrnovat tyto řády velikými dary. » Almužny « však byly tak veliké, že se mnohdy rovnaly starým benediktinským latifundiím a časem vnesly i do žebravých řádů blahobytné bahno. V klášterní závěti markrabího Jana z r. 1370 (naše č. 4) čteme, že Jan dosáhl od Apoštolského stolce uvolnění (indultum), aby brněnští augustiniáni - ačkoliv žebravý řád - směli přijmout a vlastnit nemovitý majetek: »- aby bratří tak mohli sloužit Nejvyššímu se svobodnějším duchem«. Další dějiny kláštera však ukázaly, jak zákeřný to byl dar a jakým zotročením pro klášter. Tak již císař Zikmund např. dával v zástavu světským pánům

 

(25) Augustiniánský převor v Brně dostal hodnost opata teprve až r. 1752, a je jediný v celém řádě. Běžně je představeným převor.

(26) Viz ISNARD FRANK O. P.,  Ursprung und Gestalt des Predigerordens (750 Jahre Dominikanerorden, str. 8-14, Vídeň 1966).

 

klášterní statek ve Vřesovicích, aby tím kryl své dluhy. A » katoličtí « Habsburkové později jednali ještě hůře. Záminkou jim bylo, že statky byly kdysi darovány panovníkem. (27)

Ústředním místem života ve starých klášterech (monasteria) byl chrám: místo pro cultus Dei, čili pro officia divina - pro uctívání Boha, čili pro božskou službu. Kdekoli byl klášterní kostel, tam musil být také cultus Dei a di-vinum officium, společná slavnostní modlitba.

Slovo »omcium« u Římanů znamenalo povinnou službu. Povinnost vyplývala buďto z toho, že šlo o otroka (otrocká povinnost: omcium servile) - anebo z toho, že šlo o přátele (přátelská, čestná povinnost: omcium honoris, sacrum). Podle názoru mnichů udělal ze sebe člověk hříchem otroka zla, Kristus však si ho proměnil v Božího přítele. Mnich byl tedy z otroka učiněný přítel, a smyslem jeho života bylo, plnit své otrocké i přátelské povinnosti: persolvere, reddere officia - prokazovat Bohu povinnou přátelskou úctu a oslavu. Proto byl povinen (jako kdysi u Římanů) být přítomen při určitých slavnostech ke cti svého Pána, tj. při úřední, společné slavnostní bohoslužbě v chrámu. Tato účast byla někdy dobrovolná, avšak někdy přímo pod hříchem. Byl to mnichův úřad, za který ho klášter živil a šatil, byla to jeho životní povinnost, božský smysl jeho života zde i na věčnosti. Ideálem bylo: in officio manere - zůstat své povinnosti věrný jako největší cti. Proto se tato služba nazývala božská: officium divinum, anebo též práce pro Boha: opus Dei.

Místem této božské práce byl chrám anebo určité místo v chrámě, jemuž se říkalo choros, chorus, kůr (chór). Klášterní kostel, slavnostní společná bohoslužba a chór, to jsou nerozlučně spojené pojmy, takže kde je prokázán jeden z nich, tam musí být nutně i ostatní. Proto, ňká-li se v listinách, že na Hoře sv. Klimenta už dávno se postrádá » omnis cultus seu divina officia «: jakákoliv bohoslužba, čili jakékoliv kněžské bohoslužebné obřady a modlitby - vyplývá z toho, že tam předtím byly. A to stačí jako důkaz, že tam tehdy byl i kostel, klášter a sbor mnichů, který je dělal.

Úřední církevní bohoslužba [cultus, divina officia) však jsou výhradním po-sláním kněží, anebo aspoň řeholníků se slavnostním zasvěcením, se slavnostními sliby. Obyčejní věřící se chodili modlit na zříceniny stále, a přesto listina říká, že kaple je v bezútěšném stavu, opuštěna (desolata), není tam už dávno žádný cultus, žádná divina officia. Z toho vyplývá, že u svatoklimentské sva-tyňky byli v dávných dobách v klášteře kněží a řeholníci se slavnostními sliby (podle východní církve: kteří přijali » velký obraz andělský «).

 

(27) HURT, Svatý Kliment u OsvStiman (uv. pr.), str. 75. - Dr. VOJTĚCH JOSEF KUČERA OESA, Tři kapitoly z déjin kláštera augustiniánů v Bruč (rukopis), Brno 1939, str. 78-90. - Spory s habsburskou vládou podlomily i zdraví opata Řehoře Mendela a zavinily jeho předčasnou smrt. (Viz AUG. NEUMANN OSA, Starobrnénský klášter za KHžkovského, Brno 1926, str. 13).

 

V žádné ze tří listin se neříká cultus » et« divinum officium: bohoslužba »a« kněžské hodinky - nýbrž cultus »seu« divinum officium: bohoslužba » čili« kněžské hodinky. Jinými slovy: bohoslužba, zapojená do kněžských hodinek, mše jako součást chórových modliteb a zpěvů, což je možné jenom v biskupském kostele (kanovníci) anebo v klášterním (mniši). Nemáme zatím žádného dokladu, že by kdy byl na »Klimentku« biskup. Takové bohoslužby však tam nemohl dělat ani osamocený duchovní správce obyčejné hradní kaple. Ale že u svatyňky nebyl vůbec žádný světský kněz, to vyplývá z poznámky v listině, že nejenom tam není farní duchovní správa, ale že kapie je daleko ode všech farních kostelů a vůbec nepatří k žádnému z nich, což značí, že nepodléhá žádnému světskému knězi. Byl tam tedy klášter?

Vedle společné mše spadaly do sborové modlitby mnichů » hodinky «, odpovídající svátku dne. Hodinkami se tyto moditby nazývaly proto, že se přednášely (recitovaly) v ustanovenou hodinu (hora canonica). Tento božský úkol, tato práce pro Boha, nebyly projevem soukromé modlitby mnichů, nýbrž voláním »tajemného Kristova těla«, církve, lidstva. Mniši jenom propůjčovali svá ústa, svůj hlas, jimiž se přenášely celocírkevní, všelidské myšlenky mezi nebem a Zemí.

Prostor pro tuto modlitbu byl stanoven úředně a nazývá se, jak jsme řekli, řecky choros, latinsky chorus, počeštěné kůr nebo chór. Proč si mniši vyvolili právě tento název?

U Řeků a Římanů (starých) slovo choros a chorus mělo mnoho významů. Znamenalo:

1) - tanec, ples, taneční rej v kole, a tedy sborový, a obyčejně se zpěvem a hudbou.

2) Přeneseně: osoby shromážděné ke společnému tanci a zpěvu, a tudíž tančící a zpívající sbor, jenž postupuje podle přesných směrnic pro zpěv i pohyby.

3) V Athénách se tak nazýval slavnostní sborový průvod při vinobraní, při němž se obětovali kozlové k poctě boha Dionýsa. Kozel je řecky tragos, průvod se proto nazýval kozlí, tragický (tragikos). Zpěv byl vážný a v 6. století před Kr. se z těchto průvodů a sborových (chórových, chorálních) zpěvů vyvinuly vážné hry, končící neštastným obětováním hrdiny, tragedie, tragické hry, tragické umění, vzbuzující tragické účinky v duši. Podobné sbory (chóry) se vyskytovaly i v dramatech, kde se opěvoval a prožíval vnitřní očistný přerod (katharsis). Cílem takových a podobných sborových zpěvů a tanců bylo např. také oslavovat zásnuby, vítězství a moc krále,  a vůbec uctívat božství.

Přesným pořádkem a chodem sborových zpěvů a tanců se napodobovaly neměnitelné cesty hvězd (nebeské vojsko). Choros vyžadoval velkou

 

zevnější úpravu okolí, někdy velmi nákladnou, a umělecké provedení po dlouhých přípravách. Někdy se slovem choros označovala také skupina lidí, určená pro zvláštní poslání, i vojenské. (28)

V mystickém smyslu vztahoval na sebe sbor mnichů něco ze všech uvedených významů slova choros. Pokládal se za představitele a mluvčí

nového, Božího lidstva, začínajícího nebeský ples zachráněných – zastupoval neviditelné sbory andělů - kráčel po cestách hvězd - naznačoval nebeské vojsko... atd. Dělali tedy vždycky aspoň něco, co do slova choros vkládali už Řekové a Římané, ovšem, mniši to dělali ve smyslu evangelia.

Mnišský chorus chápaný jako prostor, mohl být přistavěn k jedné straně kostela, avšak většinou byl umísťován do zvětšeného kněžiště, do protažené apsidy. Kde je tudíž u kostela zvětšené kněžiště, tam jde téměř jistě o klášterní něho biskupský kostel. Tak si vysvětlíme neobyčejně protáhlé kněžiště např. na Modré u Velehradu, ale také u svatyňky sv. Klimenta.

Duchovní síla svatyně na svatoklimentské hoře je tak veliká, že obnovená kněžská bohoslužba tam potáhne lid » potissime « - mohutně, a » maximě « - převelice. Nebudou to však jenom obyčejné kající, prosebné poutě, ale také slavnosti - »sollemnitates«, ovšem takové, které by neporušily posvátnost tohoto místa. Slovo sollemnitates skýtá mnoho možností výkladu:

1) Podle slovníků slovo »solemnis« - sollemnis - solennis - solempnis zna

mená původně více věcí: (a) ve vyloženě posvátných, obřadových,

bohoslužebných záležitostech je to něco, co se pravidelně, každoročně

vrací, a tedy něco výročního. Např. oběti (sacrificia), svátky (dies festi),

hody (dapes). V občanském životě: výroční dni pro nastupování úřadů,

apod. (b) Také však to může značit prostě jakékoli slavnostní hry, ná

boženské projevy, dary, nebo sliby (vota sollemnia). Slovo »sollemne «

značí slavnost, bohoslužby, oběť (žertvu). Solemnitas proto znamená

zpodstatnělé dění uvedeného řádu, má vztah k náboženství, a těžko

se dá popřít vztah k času: něco velkého, co se pravidelně vrací, opakuje.

V tomto smyslu užívá slova »solemnis« sv. Augustin (PL, 38, 1046)

i Sacramentale Gelasianum, u nichž solemnis značí totéž co » annualis«,

čili přímo: »výroční«. Právě tak to chápe Sacramentale Veronense

(n. 984). » Sacramentale « jsou směrnice pro bohoslužby.

2) František Přikryl zde listinu překládal: » - se všemi obřady slavnostními,

jichžto se při nich užívá -« (r. 1890). A v druhém vydání, z r. 1930: »- se

všemi obřady a slavnostmi, jichžto se při nich užívá-« (str. 391). Zmínili

jsme se o tom v naší poznámce 17.

(28) FRANTIŠEK LEPAĚ, Nehomérovský slovník řecko-český, Mladá Boleslav, 1892 (choros). -Pražák-Novotný-Sedláček, Latinskočeský slovník, Praha 1955 (chorus).

 

3) Církevní názvosloví užívá, výrazů solemnis, solemnitas velice široko:

— slavnostní mše (missa sollemnis): při ní je kněz, jáhen, podjáhen, akolyté, atd. spolu se zpěvem a hudbou. Kněz bývá obyčejně biskup.

— slavnostní zpěv (tonus sollemnis): jásavý, slavnostní nápěv, proti všednímu (tonus ferialis).

— slavnostní požehnání (sollemnis benedictio) anebo slavnostní posvěcení (sollemnis consecratio), např. svatyně, oltáře, apod.

— slavnost nějakého světce (sollemnitas festi). Je to svátek, spojený s nějakými mimořádnými projevy úcty a oslavy. Tato slavnost, čili též slavnostnost svátků, je dvojí, vnitřní a vnější. Vnitřní připadá vždy na určitý pevný den a znamená určitý liturgický, bohoslužebný stupeň oslavných modliteb. Tak máme svátek I. třídy, II., III., IV. třídy (nejnižší). Tato vnitřní slavnostnost patří k podstatě každého svátku. Vnější slavnostnost se připojuje navíc k vnitřní a může probíhat současně s vnitřní, tj. slavit se buďto v týž den, na který připadá svátek, ale i v jiný libovolný den. V tomto druhém případě se v nějaký den může slavit jedno tajemství (světec) církevními hodinkami a mší, avšak nadto se může udělat ještě »vnější« slavnost pro jiné tajemství (světce). Tato vnější » přenesená « slavnost se však už neoslavuje církevními hodinkami - na ty má právo jenom tajemství, které se liturgicky slaví v ten den. Avšak přenesený svátek se může oslavovat slavnostní mší a jinými slavnostními obřady, zpěvem, hudbou (cultus).

Tak např. svátek nějakého světce připadne na všední den a církev jej ten den oslavuje hodinkami (divinum omcium) i mší (missarum sollemnia). Avšak jde např. o svátek národního nebo místního ochránce (patrona), kterého nevolný pracující lid může náležitě uctít až v neděli. A tak církev přenese pro příchozí lid světcovu vnější oslavu na tuto neděli nebo na jiný příhodný den, kdy však je o světci pouze mše, případně další slavnosti. Podmínkou je, aby lidé z toho měli opravdový duchovní užitek (in bonům fide-lium), a aby se jich sešlo hodně (concursus populi).

Vnější slavnosti na »Klimentku« mohly mít jednak čistě církevní ráz: modlitby a zpěvy kněží, spolu s průvody, podle předpisů liturgie. Mohli bychom je znovu předvést (rekonstruovat) podle tehdejších bohoslužebných předpisů. K nim se však zcela jistě pojily i projevy čistě lidové zbožnosti, a ty by se daly určit podle dokladů o lidových obřadech, modlitbách, zpěvech a průvodech na přelomu 14.-15. století. A bylo by zajímavé, zjistit právě tyto, neboť víme, že tu opravdu byly, a to na vysoké úrovni. Že šlo na » Kli-mentku« o slavnosti důstojné a vhodné, to je vidět z poznámky v listině, že mají být takové, jaké je vhodné (expedient) a slušné (convenit) dělat v takových okolnostech (in talibus).

 

Právo na tuto vnější slavnostnost má nějaký svátek buďto ze zákona, nebo z výsady, či konečně podle potřeby lidu, místa a doby. A může je mít ochránce místní svatyně (sv. Kliment v kapli na hoře), nebo ochránce národa, diecése, oblasti, řeholního řádu, města, či vůbec nějakého díla. Také dnes ještě církevní předpisy povolují tyto vnější oslavy pro ty svátky, které se slavívají za veliké účasti lidu - cum peculiari populi concursu (29) Velká účast lidu byla na svatoklimentské hoře uvedena výslovně i v r. 1358: kněžská činnost se tam obnovuje pro lid, »který tam ve zbožnosti chodí«. A pravděpodobně by se tam augustiniáni neusazovali k vůli třem či čtyřem poutníkům. Tyto poutě, tj. možnost přístupu ke svému starobylému du-chovně kulturnímu útočišti, si » moravský « lid nedal vzít ani v dobách největších útlaků.

Vnější slavnosti se mohou dělat také ve vztahu k časovým potřebám anebo k určitým výročím: v den posvěcení chrámu, ve výročí smrti, na poděkování za pomoc, jako prosba v jakékoli tísni: za války, proti hladu a moru apod. Jarním zahájením těchto poutí mohly být do nedávná udržované a dnes opět oživené mohutné svatoklimentské pouti na Svatého Ducha, kdežto závěrečnou slavností mohl být sám svátek sv. Klimenta dne 23. listopadu. Pak totiž zde už převládlo drsné počasí.

Bonifác IX. obdařil svatotomášský kostel v Brně r. 1401 týmiž odpustky, jaké se mohly zístat v basilice sv. Marka v Benátkách o svátku Nanebevstoupení Páně. Odpustky v Brně mohl získat každý věřící, když od první postní neděle po sedm dní, jdoucích po sobě, navštívil kostel, kajícně a upřímně se vyzpovídal a hodně přijal tělo Páně. Současně Bonifác IX. povolil, aby převor a osm jiných kněží, které k tomu převor každoročně určí, během těchto osmi dní po prvé postní neděli, směli rozhřešovat ode všech hříchů, i od těch, od nichž smí jinak rozhřešit pouze biskup. Vyňaty byly jedině hříchy, od kterých má moc rozhřešit pouze papež. Olomoucký biskup Jan Mráz nařídil (dne 8. října 1401 v Modřících) všem duchovním správcům a kazatelům, aby uvedené odpustky ohlásili ve svých kostelích svým věřícím. (30) Tvořilo-li svatoklimentské probošství se svatotomášským klášterem jeden právní celek, není vyloučeno, že některé ze svatotomášských výsad mohly platit i pro Horu sv. Klimenta. Potom by také tyto výsady mohly představovat jednu ze svatoklimentskych » slavností «. Možná, že je pouhou náhodou, že jedno rozmnožení řad zpovědníků u sv. Klimenta spadá do téhož r. 1401, jako odpustky Bonifáce IX. Či snad je mohl převor rozšířit i na »Klimentek«, a proto potřeboval další zpovědníky ? Datum udělení zpovědní pravomoci spadá právě do začátku postní doby (7. února).

(29) Viz na př. Calendarium Oráinis Praedicatorum (1968), n. 323-328. - Srovnej též naše č. 12.

(30) JANETSCHEK, Augustiner-Eremitenstift...  (uv. pr.), str. 41.

 

Generální vikář probošt Mikuláš podotýká, že všechna církevní povolení byla dána teprve tehdy, až on si jako právník napřed ověřil i jinde a jinak (» alias«), od spolehlivých svědků, že tu jde opravdu o vážnou záležitost (naše pozn. 19, a naše str. 33). Nejvlastnějším závěrem Mikulášova šetření je pravděpodobně odstaveček, týkající se přímo kaple sv. Klimenta.

V našem českém překlade začíná tento odstavec slovy: » - jakousi kapli bla

ženého Klimenta... « a končí slovy: »- jsme došli k plnému přesvědčení,

že je to tak, jak se tu píše. « (č. 2)

Z úvodních slov kroniky (č. 3) by se dalo usuzovat, že aspoň někteří augustiniáni bydlili u kaple hned od počátku trvale: »Residenciam seu grangiam... ad Cappellam Sancti Clementis...« Residencia je jiný název pro probošství a znamená menší řeholní dům, v němž se bydlí trvale. Představený takového domu se nazývá probošt. Tak např. Petr, zemřelý r. 1422, je Nekrologiích (č. 10) zván: praepositus residentiae ad. S. elementem -probošt residence  (probošství) u sv. Klimenta.

Výraz: »pro reverencia eiusdem sancti... fabricatam« překládáme: postavenou z úcty a pro uctívání... Neboť pouhé » z úcty « nestačí, jak to vidíme např. v listině č. 4, kde obrat » pro salute « znamená » pro spasení «, ke spáse.

Mikuláš v úvodě své listiny o sobě praví, že je » proboštem brněnského kostela a kanovníkem olomouckého«, bez bližšího určení, o který kostel v Brně a v Olomouci vlastně jde, přestože jak v Brně, tak v Olomouci bylo v té době více kostelů. Každá obec věncích měla totiž původně svůj jediný kostel, u něhož bylo sídlo duchovní správy. Kde v osadě nebyl přímo biskup, tam všechny další vznikající farní kostely měly stejná práva. Kde však první svatyně vznikla jako sídlo biskupa, jako »kathedralis«, tam všechny další farní kostely byly pokládány za pouhé pomocné odbočky biskupova kostela, a když se uváděl prostě kostel té obce, mínil se tím vždycky biskupský chrám.

V Olomouci bylo biskupství obnoveno Vratislavem r. 1062 jako pokra

čování biskupského sídla z cyrilometodějské doby. Proto je jasné, že Mi

kuláš byl kanovníkem u olomouckého biskupského kostela. Avšak v Brně

r. 1358 nebylo samostatné biskupské sídlo, a přesto se říká pouze, že Miku

láš byl proboštem » brněnského kostela «, ačkoliv v Brně byly tehdy zcela

jistě dva farní chrámy, sv. Petr a sv. Jakub. Odjinud však bezpečně víme,

že Mikuláš byl proboštem na Petrově. Bylo snad tedy přece u sv. Petra již

v cyrilometodějské době sídlo velkomoravského biskupa? Zůstala tomuto kostelu

snad ještě r. 1358 úcta biskupského kostela, a tedy název » brněnského kostela «?

Víme také, že Petrov byl pro Slovany, kdežto sv. Jakub pro cizí kupce (Vlá-

my, Francouze, Němce apod.), čili že Brno vzniklo jako osada Slovanů. (31)

(31) VESELÝ,  Tajemství Hory sv. Klimenta ..., uv. pr., str. 162.

 

Velmi důležité je, že vyšetřující právník Mikuláš naprosto nepochybuje o svatoklimentském zasvěcení (titulus) svatyně. Kaple byla a je zasvěcena sv. Klimentu. Listina řídá: beato - blaženému. Slovem » svatý « se hodnotí spíše osobní mravní dokonalost, kdežto výrazem »blažený« se uvádí spíše už konečný stav v ráji (v západní církvi se říká: »Jeho Svatost«, kdežto ve východní: »Jeho Blaženost«). Jestliže Mikuláš nenavrhuje nové požehnání nebo vysvěcení kaple, vyplývá z toho, že budova, kterou augustiniáni přebírají, je ještě skutečný starý chrám, takže stavební zásahy zde budou znamenat pouhou opravu a úpravu, a proto nového svěcení není zapotřebí. Pro vybudování obydlí užívají všechny tři listiny stejného slova: » erigere «, což může značit vybudovat, ale též postavit do výšky, dovršit, rozumí se na stávajících už základech, nebo na zachovaných zbytcích starého obydlí. Obytné a hospodářské budovy však byly tedy asi dovršeny jako srubové, ze dřeva, protože po nich dnes nezůstaly velké stopy.

Z rozboru všech uvedených slov (cultus, officium divinum, chorus, conventus, sollemnitas, atd.) vidíme, jak živelně, až do svých kořenů je vnější ztvárnění dnešního západního, římského katolického křesťanství vázáno na řeckého a latinského ducha. Kdysi to byla pomoc, zábradlí nad propastí tmy, pevná cesta, vybudovaná pralesem barbarství - dnes však se to v něčem začínalo stávat svěrací kazajkou. Proto druhý vatikánský koncil (1962-65) upozornil, že křesťanství je všelidské a celosvětové, a tudíž ne pouze evropské, ani jen řecko-římské. A proto Evropa, chce-li zůstat »lidskou «, musí se stát i »slovanskou«, » asijskou « a »africkou«. A právě toto smýšlení je příznačné pro ducha našich » Učitelů a Otců «, sv. Cyrila a Metoděje, pod záštitou sv. Klimenta. Neboť už před 1100 roky se ujali » Moravanů « proto, aby i oni se stali rovni všem ostatním velkým národům (ŽK 14). Avšak příklad soluňských bratří nám také ukazuje, že při hledání nových tvarů pro dnešní vnější církevní život se nedá to, co se zdá zastaralé, nahradit jenom něčím » novým «, nýbrž takovým novým, jež by bylo zároveň dokonalejší než to odstraňované zastaralé. A v tomto našem případě ono cyrilometodějské » nové « znamenalo ve skutečnosti návrat k prvotní církvi, ke kořenům, k základům, ke Skále.

4. Klášterní závět markrabího Jana

Rostoucí tíha stáří a chorob asi vzbuzovala v markraběti Janu Jindřichovi předtuchu blížící se smrti. Aby umíral pokojněji, chtěl r. 1370 právně a hospodářsky zabezpečit i své milované dílo, brněnský klášter augustiniánů Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše. Při výpočtu klášterního majetku se

 

jmenuje také vesnice Vřesovice s kaplí sv. Klimenta, a zdá se, jako by se jim věnovala zvláštní pozornost. Tiskem vyšla tato listina třikrát.

Po prvé v Zemských deskách Moravského markrabství: Die Landtafel des Markgraf-tumes Mahren, Brno 1856 (Text der Briinner C u d a , redigiert von Joseph Chytil), str. 95-96, č. 1370 (Liber Domini Jessconis seu Joannis de Sternberg, 1373-1384). - Po druhé ji vydal Vincenc Brandl, Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, svazek 10. (1367-1375), Brno 1878, č. 96, str. 116-118.

V prvém případě redigoval vydání soudních nálezů (cúda od cúdit, čoudit, dnes na-př. studni - z toho súdit, soudit, soud) dr. Josef Chytil. V druhém případě Vine. Brandl píše: » Z originálu v klášteře sv. Tomáše opsal dr. Josef Chytil«. A přece jsou mezi oběma zněními značné rozdíly, na něž bude upozorněno při uvádění latinského znění s českým překladem.

Časově třetí vydání Janovy svatotomášské závěti má Klement Janetschek ve svých dějinách augustiniánského kláštera v Brně (Die Augustiner-Eremitenstift S. Thomas in Brůnn ... «, I. svazek, Brno 1898, str. 22-26). Janetschek zde neuvádí, podle kterého vydání uveřejnil své znění, což jindy činí svědomitě, z čehož můžeme usuzovat, že četl listinu přímo z originálu, který měl jako klášterní archivář ve svých rukou. Budeme se proto řídit v podstatě jeho zněním a k ostatním dvěma jen přihlížet. Pergamenová listina se asi ztratila při přenesení listin z kláštera do Státního archivu r. 1950, protože předtím ji dr. Rud. Hurt ještě viděl. Záhlaví listiny se u Brandla uvádí takto:

Moravský markrabí Jan Jindřich vypočítává a znovu potvrzuje veškerý majetek augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně včetně majetku svatoklimentského proboštství u Osvětiman. (32)

 

Nos Johannes dei gracia Marchio Mo-ravie, Notum facimus tenore presencium universis, Quod licet alias Clemencia nobis inspirante divina pro salute animarum Celebris memorie felicium parentum nostrorum Bohemie Regum et nostra similiter, Mona-sterium ordinis fratrum Eremitarum sancti Augustini in preurbio opidi nostri Brunen-sis, Olomucensis diocesis, rite fundaverimus, et considerato, quod fratres sacre religionis eiusdem, ex indulto apostolice sedis tempo-ralibus reditibus et possessionibus frui vale-rent, Monasterium ipsum certis predijs, red-ditibus, et proventibus, clenodijs seu Mon-strancijs, calicibus et alijs ecclesiasticis (33) ornamentis muniverimus, quorum presidio liberiori licencia possent altissimo famulari, Quia tamen redditus eosdem, predia et ob-venciones de mensa principatus Marchionalis

 

My, Jan, z Boží milosti moravský mar-krabí, obsahem tohoto listu dáváme na vědomí všem:

- že jsme sice z vnuknutí božské Dobro-tivosti už jindy a jinak pro spásu duší našich šťastně zemřelých rodičů slavné paměti, českých králů (naše poznámka: Jana Lucem-burského a Elišky Přemyslovny), a podobně pro naši, na předměstí naší brněnské osady, v olomoucké diecézi, právoplatně založili klášter řádu bratří poustevníků sv. Augustina. A po zralé úvaze, že bratří tohoto posvátného řádu by se svolením apoštolského Stolce byli právně schopni mít v užívání časné příjmy a majetky, upevnili jsme ten klášter hospodářsky darováním nějakých dvorů, příjmů a výnosů z úrod, drahocenných skvostů, jako jsou monstrance a kalichy,  a jiných uměleckých předmětů pro

 

(32) CD M, 10. svazek, uv. práce.

(33) Chytil má: » ecclesie ornamentis « (CDM, uvedené dílo).

 

fore conspeximus, ut tractu dierum possent a nostris Heredibus et Successoribus Moravie Marchionibus revocari faciliter eo, quod res ipse ad sui naturam facillime revertantur, Nos volentes dicti Monastery nostre fun-dacionis indempnitati consulere, ut ea que auxilio dei deliberate quidem incepit nostra provisio, absque impedimento quolibet per-petuis temporibus perseveret, animo deliberate non per errorem aut inprovide, sed sáno et replicate multociens nostrorum Baronům Procerum ac fidelium accedente consilio, prefatis priori, fratribus, Conventui ac Mona-sterio in perpetuum villam (34) Sardicz, cuius pars media per mortem Ullmani quondam de Holeschow ad nos est devoluta, et pars una quarta ipsius ville (35) a Czyrnynone de Popowitz, et ultima quarta pars ville ipsius a Styetynone de Sdanicz per nos rite et racionabiliter empta fore dinoscitur, cum omnibus Censibus, redditibus, proventibus, obvencionibus, fructibus, honoribus, hono-rancijs, Iuribus, utilitatibus, agris cultis et incultis, pascuis, pratis, vijs et invijs, rubetis, nemoribus, virgultis (36), collibus, vallis, pla-nis, dominijs, Judicijs, acquis et earum de-cursibus ceterisque suis pertinencijs, quibus-cunque possint specialibus vocabulis desi-gnari, Integras decimas vinearum, ad ipsam spectantes incolas (37), Silvas ipsius ville pro edificijs et cremacione de gracia tamen nostra speciali, heredum et Successorum nostrorum Marchiorum Moravie, que recipi deben-tur (38) cum scitu forestariorum et Silvano-rum, qui fuerint in Dubrava dicta Kleczsska, exclusis tantum modo lignis quercinis, que omnino succidi non debentur (38), duo Mo-lendina, unum quod fuit quondam Smalczo-nis, nunc emptum ab Ebrone Cive Brunensi cum orto magno sito penes ortům Magistři Jacobi Caroli cum orto in ipso Molendino sito et areis suis, de quo quidem Molendino

 

potřebu a výzdobu kostela. Darované věci měly bratřím umožnit, aby sloužili Nejvyššímu se svobodnějším duchem.

- že však přitom jsme si byli vědomi, že tyto výnosy, dvorce a příjmy budou z vla-dařské markraběcí pokladny, takže jak půjdou dny, snadno by je mohli vzít nazpět naši dědici a nástupci, moravští markrabí. Neboť takové věci se velmi snadno vracejí ke zdrojům, z nichž vzešly. Proto se chceme postarat o zabezpečení námi založeného kláštera tak, aby co naše rozhodnutí s Boží pomocí promyšleně aspoň započalo, bez jakékoli překážky trvalo dále po veškerý čas. Z toho důvodu po pečlivém rozvažování a tudíž ani omylem, ani ukvapeně, nýbrž po střízlivé a mnohonásobně opakované poradě s našimi barony, předními šlechtici a lidmi nám věrnými, darujeme jmenovaným převorovi, bratřím, konventu a tudíž celému klášteru navždycky:

- vesnici Šardice: její polovina nám při-padla úmrtím Ulmana, kdysi z Holešova. Jednu čtvrtinu té vsi, jak je známo, kupujeme od Černína z Popovic, a poslední čtvrtinu té dědiny od Štětina (Janetschek čte: »od Sčitona) ze Zdánic, a to právoplatně a zákonitě.

- se všemi daněmi, výnosy, příjmy a dů-chody i zisky, s poctami a čestnými úřady, s právy a výhodami, s poli oranými a neoranými, s pastvami a loukami, s cestami i ne-schůdnými místy, s křovisky a háji i lesními porosty, s pahorky, údolími a rovinami, s vlastnickými právy a se soudy, s vodami a jejich toky, a vůbec se vším svým ostatním příslušenstvím, ať by se to dalo označit jakýmikoli zvláštními výrazy.

- dále celkové desátky z vinic, i obyvatele patřící do vsi. Lesy té dědiny, pro stavební potřeby a pro palivo, ovšem jenom ze zcela zvláštní přízně naší a našich dědiců

 

(34) CDM má nesprávně: » villa «.

(35) Janetschek i ZD mají nesprávně: „pars una quarte ipsius ville“, kdežto CDM má správně: „pars

 una quarta ... „

(36) CDM má chybně: » vingultis «.

(37) CDM A ZD čtou: »incolis«.

(38) CDM má mluvnicky správnější: » debent« a » debet«. Jde tu asi o neznalost mluvnice u písaře

 originálu.

 

Prior, fratres et conventus predicti nomine lozunge solvere debent et tenentur in per-petuum singulis annis duas marcas tantum, nee ab ipsis debetur plus exigi seu requiri, aliud Kewermul eciam cum orto et areis suis, in quo Brasia moli debentur et non alibi excluso hoc, quod sit tamen absque preiudicio Civitatis nostre Brunensis. Item duas curias, unam in Zelezna cum aratura tantum una, Secundam curiam in Novavilla cum tribus araturis, unam emptam apud Anshelmum Civem Brunensem, continen-tem in se agros septem ita expressatos, primus ager dicitur Alraminschilt, qui est situs ante portám Rennertor, secundus Woluchzz circa vineas in monte Sumerperg, tertius Zwabenluzz dictus versus Khuniksfeld, quar-tus in loco, qui dicitur Pruel super Panno-viam flumen penes agros Anshelmi, quintus dictus Reymer super magno Pruel penes agros Claustri Regině, sextus ager Zalczken flumen alias Broit ibidem in Pruel, Septimus Steinhower versus Huswicz, Item tre-decim agri alij sunt videlicet in loco Pruel dicto, quorum quinque simul sic nuncupan-tur, primus vocatur Herink, Secundus Hart, tercius Hirslulcz, Quartus magnus ager, Quintus Paiderwysn (39), alij vero in alijs locis sunt, unus ager dictus Gerleinspreit Item Item (sic) parvus ager situs in monte penes arborem, Item Kreuczerengraben versus Khuniksfeld ager unus, Item unus ager retro Kunigsfeld quondam Ioklini dicti Lompniczer, Item unus ager prope et retro Kungsfeld, Item ager situs inter Civitatem et Kungsfeld, Item unus ager parvus situs penes agrum predictum, Item unus ager situs inter civitatem et Kungsfeld contiguus agris quondam Dytlini Mauricij et Monia-lium Swesterherborg, Item unus ager prope Manicz, qui tredecim agri continent unam araturam, emptam a Wenzeslao dicto Swarc-zer Cive Brunensi, Item sunt alij agri ibidem in Kungsfeld empti a prefato Wenzeslao et sunt isti, primo Magnus ager dictus Lusch pey dem pawm Mitter twyerech usque ad

 

a nástupců, moravských markrabí. Toto dřevo se má brát s vědomím hajných a lesníků, kteří budou v Doubravě, zvané Klečská. Vylučuje se pouze dubové dřevo, které se naprosto nesmí kácet.

- a dva mlýny: jeden, který patřil kdysi Šmelcovi a nyní jej měl koupený brněnský občan Ebron, s velikým sadem, položeným vedle sadu mistra Jakuba Karla, spolu se sadem ležícím přímo ve mlýně, a s obytnými prostorami.

- z tohoto mlýna však jmenovaný pře-vor, bratři a konvent jsou povinni platit dávky, a jsou vázáni dát jenom dvě marky každý jednotlivý rok, což platí navždycky, a více se od nich nemá ani vyžadovat, ani vymáha

- druhý mlýn (Kewermůhl), také se za-hradou a obytným prostorem. A v tom se má mlít slad, a nikoli jinde, ovšem s vyloučením toho, že by to bylo na újmu našeho brněnského města.

- dále dva poplužní dvory, jeden v Železné jenom s jedním poplužím, a druhý poplužní dvůr v Nové Vsi s třemi poplu-žími. Jedno toto popluží je koupeno u brněnského měšťana Anselma, a je to sedm polí: první pole se nazývá Alraminschilt, a leží před branou » Rennertor «. Druhé pole, Woluchzz, kolem vinic na kopci Sumerperg, třetí, zvané Švábská luza, u Králova pole. Čtvrté na místě nazývaném Pruel nad řekou Ponávkou vedle polí Anselma. Páté zvané Reymerovo ...

(Následuje výpočet jednotlivch pozemků podle polohy, která se dnes dá přesně zjistit velmi těžko. Polí nebylo málo. Ležela v tehdy ještě nezastavěném a neosídleném prostoru mezi Brnem - dnešním středem města -a dosti vzdálenými Husovicemi, Královým Polem, Zábrdovicemi a Žebětínem. Z jejich výnosů mohl klášter žít netísněn starostmi o hmotné prostředky, a » liberiori licencia « -svobodněji se věnovat Nejvyššímu a vědě. Dr   Rudolf Hurt   zkoumal  klášterní   účty

 

(39) CDM má: » Pardivyssi«.

 

piscinam cum parte Monachi (40) fratris sui, Item ager magnus dictus Kreuczimgraben cum prato et salicibus, Item retro curiam ager unus, Item retro Molendinum unus ager in monticulo, Item unus ager circa pontem longum et alij agri parvi dicti Lon-giluzz versus Huswicz, Item in agricultura Chunetlini Sartoris ante portám letorum per nos empta et racionabilier comparata continet agros infrascriptos, primo agrum dictum Silt ante portám letorum, Item agri dicti Stoss penes Zabirdovicz in semita, Item una prayta penes Wolfsperg dicta Steimt, Item una penes Panoviam dicta Renne, Item prayta penes viam Zabirdovicz, Item prayta dicta Steinhower, qui omnes antefati agri simul continentur in curia una in Kuns-feld antedicta et coluntur in invicem pro tribus araturis, Item in villa Zebetin duos incolas censuales, Item tres vineas unam retro castrum Spilberg secundam sub castro Spil-berg terciam in Neusedlicz (41). Item villam Wrzessovicz cum cappella sancti dementis et Ramsperg villam cum suis pertinencijs universis ac silvis donacione irrevocabili inter vivos damus, appropriamus, et eidem Monasterio unimus, invisceramus, incorporamus, et ad-iungimus perpetuis temporibus affuturis, re-servatis nichilominus nobis, heredibus et Successoribus nostris tantum Marchionibus Moravie qui pro tempore fuerint Berna regali necnon appellacionibus, que ob defectum iusticie facte fuerint, quarum cognicio et ultimata decisio non ad iusticiarios Principals nostre Marchie (42), sed immediate ad nostram cameram pertinebunt et speciality lure et dominio patronali defensionis et tuicionis dictorum bonorum supra expres-satorum, ut sub nostra et heredum et Suc-cessorum dumtaxat Marchiorum Moravie proteccione felici uberioribus pace gaudeant et quiete.

Volumus eciam, quod prior, fratres et Con-ventus Monastery antedicti, qui nunc sunt

 

(40) CDM mi: »Morachi«.

(41) CDM má: » Seusedlicz «.

(42) CDM má: » principatus nostri Marchionalis«.

 

a zjistil, že ještě za opata Řehoře Jana Mendla (+ 1884) se žilo v klášteře skromně. Teprve po něm se z klášterních polí stal městský stavební pozemek, závratně drahý, a klášter se stal nesmírně bohatý. Ale podle stávajících tehdejších státních zákonů nemohl se svým bohatstvím nakládat libovolně. Zmínka o Husovicích dokazuje, že toto pojmenování nevzniklo ve vztahu k M. Janu Husovi. Neboť listina byla psána, když M. Jan Hus měl asi 3 roky.)

- dále vesnici Vřesovice s kapli svatého Klimenta a ves Ramsperk se vším, co k nim patří a s veškerými lesy. (Podtrhuji já.)

Toto všechno tomuto klášteru darujeme darováním nezrušitelným, neodvolatelným mezi živými. Přivlastňujeme mu to, s ním to sjednocujeme, do něho to včleňujeme, k němu přivtělujeme a připojujeme pro všechny budoucí časy. Avšak pro nás a pro naše dědice a nástupce, ovšem jen moravské markrabí, jak svým časem budou, vyhrazujeme královské daně a soudní odvolání, jež budou učiněna proti porušení spravedlnosti. Jejich prošetření a konečný rozsudek nebude příslušet soudcům naší markraběcí správy, nýbrž přímo naší soudní síni. A to především z práva a z vlastnictví patronát-ního, pro které jsme povinni bránit a chránit vyjmenované majetky, aby se pod blahodárnou záštitou naší i našich dědiců a nástupců, ovšem jen moravských markrabí, těšily z hojnějšího pokoje a klidu.

Chceme také, aby převor, bratří a konvent řečeného kláštera, jak jsou nyní a jak

 

et pro tempore fuerint, prefata bona et eorum pertinencias vendere, donare, permutare, obligare, alterare et alienare non possint, valeant aut debeant quovis lure, ingenio, facto seu colore quesito absque nostro, here-dum et Successorum nostrorum, Marchio-num Moravie, favore Consensu et licencia speciali, Inhibentes igitur universis et singulis subditis et fidelibus nostris, cuiuscunque officii, gradus, dignitatis, Nobilitatis seu condi-cionis existant, presentibus et futuris, ne adversus presentis nostre donacionis, appro-priacionis, unicionis, invisceracionis, incor-poracionis, adiunccionis, derogacionis et pe-narum adieccionis indultum quidpiam adtemperare (43) presumant sub pena quadra-ginta marcarum auri purissimi, quam ab eo vel ab eis, qui contra fecerit aut fecerint, toties quocies contra factum fuerit, irremissibiliter exigi volumus, et earum medietatem nostre Marchionali Camere, residuam vero partem usibus dicti Monasterij applicari (44), Rogantes eciam wenerabilem in Christo Patrem dominům Ioannem dyocesanum Olomucensem expiscopum, Compatrem et amicum nostrum Carissimum, quatenus nostro antedicto testamento vel donacioni, nec-non omnibus et singulis ab eisdem depen-dentibus emergentibus seu connexis rite con-senciens villain (45) prefatam cum suis perti-nencijs et alia cetera bona, que superius omnia suis expressata sunt vocabulis, sub omni modo et forma Ecclesiastice velit submittere libertati et auctoritate sua decernere quod redditus et proventus ex nunc in antea, dum et quociens necessitas illud exegerit, per cen-suram Ecclesiasticam exigi valent et requiri, Presencium sub appenso Maiori nostro Sigillo testimonio literarum.

 

svým časem budou, uvedené majetky s tím, co k nim patří, nemohli, nesměli nebo nebyli povinni prodat, darovat, vyměnit, zatížit břemeny, dát do zástavy, přepustit do cizích rukou, a to z jakéhokoli právního důvodu, pro jakýkoli cíl, vlivem jakékoli skutečnosti, pod žádnou záminkou - bez zvláštního přání, souhlasu a dovolení našeho i našich dědiců a nástupců, moravských markrabí.

Ukládáme proto všem našim jednotlivým poddaným a věrným, ať mají jakýkoli úřad, hodnost a důstojenství, stupeň šlechtic-tví či společenské postavení, a to přítomným i budoucím, aby se neopovažovali cokoli podnikat proti přízni projevené tímto naším darováním, přivlastněním, sjednocením, včle-něním, přivtělením a připojením, ani proti zavedení nového majetkového stavu zrušením předchozího vlastnictví, ani proti připojeným trestům. Kdo by se to odvážil, stihne ho pokuta čtyřiceti marek nejčistšího zlata, kterou jsme rozhodnuti vymáhat od přestupníků bez vyhlídky na prominutí. Polovina pokuty připadne naší markraběcí pokladně a zbytek se dá k použití klášteru.

Současně prosíme ctihodného v Kristu Otce, pana Jana, diecézního olomouckého biskupa, našeho druhého otce a nejdražšího přítele, aby právoplatně schválil tuto naši závěť, či darování, i všechny jednotlivé věci na tom závislé, z toho vyplývající a s tím spojené.

A aby zmíněnou vesnici s tím, co k ní patří, i jiné ostatní majetky, jak byly výše všechny označeny svými názvy, laskavě všemi možnými způsoby obdařil svobodou, jak je výsadou církve. A aby svou mocí rozhodl, že by se darované výnosy a příjmy od nynějška dále směly vyžadovat a vymáhat uvalením církevních trestů, když a kolikrát to bude nutné.

 

(43) CDM má: »attentare« = útočit, napadnout, kdežto adtemperare = měnit, přizpůsobovat. Smysl je v obou případech podstatně stejný.

(44) ZD a Janetschek mají: » usibus dieto Monasterio «.

(45) Protože byla řeč o několika vsích (Sardice a Vřesovice s Ramsperkem), čekali bychom množné číslo: » villas prefatas«. Mluví tu Jan záměrně jenom o Vřesovicích s kaplí sv. Klimenta? A proč? Zdá se, jako by se Janova úzkostlivá starostlivost soustřeďovala především na » vesnici Vřesovice s kaplí sv. Klimenta a ves Ramsperk «, kdežto veliký majetek v Sardicích a v Brné se prostě na konci shrnuje slovy: »- i jiné ostatní majetky -«.

 

Datum   Prage   anno   domini  Millesimo

 

Doloženo svědectvím této listiny, s při

 

Tercentesimo  Scptuagesimo in die  S.  Ca-    

 

věšením  naší  větší  pečetě.   Dáno  v Praze

 

tharine Virginis et Martyris Gloriose.

 

léta  páně   tisícího   třístého   sedmdesátého, v den sv. Kateřiny, slavné panny a mučednice.

 

Svátek sv. Kateřiny 25. listopadu bylo r. 1370 v pondělí. Markrabí říká, že zde nejde o zakládání kláštera, neboť to učinili právoplatně již » alias «: jindy, v jiné době, dříve... anebo též: odjinud, jiným způsobem. Bylo to dne 2. února r. 1350: »- decrevimus erigere et ex nunc erigimus Monasterium Fratrum Heremitarum Ordinis sancti Augustini, moti devocionis affectu -rozhodli jsme se založit, a v této z chvíli zakládáme, klášter Bratří poustevníků řádu svatého Augustina, vedeni zbožností a přátelstvím ... « (46) Výraz » alias« nacházíme i v listině generálního vikář, probošta Mikuláše: »- sicuti nobis super hiis omnibus et singulis sollicitam inquisicionem » alias« facien-tibus... « (viz naši pozn. 19). V obou případech bylo toto slovo pojítkem mezi dvěma různými skutečnostmi: a) založení brněnského kláštera plně podle práva (rite), a závěť pro již založený klášter - b) v Mikulášově případě: zákonité svědomité vyšetření svědků stran Hory a kaple sv. Klimenta s velmi kladným závěrem (potissime, maximě), a proto povolení založit tam klášter. A jako máme písemný záznam o prvých dvou událostech (založení r. 1350 a závěť r. 1370), tak musil být písemný záznam (instrumentum) také o Mikulášově vyšetřování, hlavně o výslechu svědků. Kdybychom jej měli, přinesl by nám asi základní poučení o celé otázce. Jako místo výslechu, a tudíž i možného uložení listin, by přicházely v úvahu Brno, Cimburk, a fary: Koryčany, Kyjov, Bzenec. (47)   Případně i blízký klášter Velehrad.

Vesnice Vřesovice leží asi 3 km od svatoklimentské hory, směrem na Kyjov, u prastaré dálkové cesty vedoucí k Brnu. V listinách se nazývala též Břesovice nebo Březovice. Ves Ramsperk se podle Frant. Přikryla jmenovala Hořenčice, ležela nad cihelnou u Hruškovského dvora, a zanikla v husitských bouřích. Přitom se Přikryl odvolává na Volného (Kraj Přerovský, str. 83). R. Hurt myslí, že sem přišli němečtí přistěhovalci, pravděpodobně ve 13. století, a dali dědině německé jméno. Zanikli však, a pozemky splynuly s katastrem sousedních vsí, hlavně Vřesovic. (48)

 

(46) BRANDL, CDM, 8. svazek (1350-1355), Brno r874, str. 4-5, č. 7. -Viz také Kx. JANETSCHEK, Das Augustiner-Eremitenstift... (uv. pr.), str. 7. - V našem č. 7 je alias česky » odjinud «.

(47) Viz » Tajemství hory sv. Klimenta «, 1963, str. 265 (»sousední farnosti«), rukopis J. Veselého. - Tamtéž, str. 214, viz zápis o výslechu svědků o upálení velehradského opata Jana s bratřími dne 12. ledna 1421, a o přepadeni Polešovic (»instrumentum publicum «). Také ještě r. 1661 se zápis o volbě pře-vora u sv. Tomáše v Brně nazývá » praesens publicum instrumentum « (Liber Memorabilium 61-65, archiv Augustiniánů, fascic. 41, I, č. 1. Uvádí J. V. KUČERA, viz jeho uv. pr. v naší poznámce 57, jeho příloha č.  1.

(48) FR. PŘIKRYL, UV. pr. (1890), str. 61 a 66. - RUD. HURT, uv. pr., str. 64.

 

Darování majetku závětí z r. 1370 je zaznamenáno také ve sbírce listin zvané » Liber magnus et novissimus - Kniha velká a nejnovější«, do které r. 1745 dal shromáždit a svázat důležité doklady první infulovaný opat kláštera u sv. Tomáše M. Pertscher. Na straně 4-6, v oddíle zvaném » Annales monasterii eremitarum sancti Augustini«, Saeculum XIV. § 27 - česky: Letopisy kláštera poustevníků sv. Augustina, ze 14. století, tam četl Přikryl Janovu závěť o darování Vřesovic a Hořenčic (Ramsperka). Na str. 7-8 tamtéž je listina, jíž olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi potvrdil platnost Janovy závěti a veškerého darování v den před svátkem sv. Víta (- 14. června) 13 71 v Modřících. A podrobil darované statky církevnímu, kano-nickému právu, aby odmítání poplatků mohlo být stíháno i církevními tresty (CDM, 10. sv. str. 150). O darování mluví též Hyacint Czupa OSA ve spisu » Gemma Moraviae «, str. 307 (j" 1742).

Letopisy dodávají:

» Ut autem haec donatio inturbata ma- »

 

Aby však toto darování zůstalo bez-

 

neat, inhibuit districte Serenissimus fundator

 

pečné, přísně uložil nejjasnější zakladatel

 

universis et singulis subditis et fidelibus suis,

 

všem svým jednotlivým poddaným a věr

 

ne adversus talis suae donationis indultum,

 

ným, aby se neopovažovali cokoli podnikat

 

quidquam attentare praesumant, sub poena

 

proti tomuto jeho darování, a to pod

 

40 marcarum auri purissimi, medietatem a

 

pokutou čtyřiceti hřiven nejčistšího zlata,

 

suae camerae, reliquum usibus huiusce mo-

 

Polovina z toho měla připadnout jeho po-

 

nasterii applicandarum. « (Tamtéž, § 27).

 

kladně,  kdežto  ostatek  se měl použít pro potřeby kláštera. «

 

Jan ve své závěti říká, že daruje » vesnici Vřesovice s kaplí sv. Klimen-ta ... «, kdežto my bychom čekali spíše, že řekne: » kapli sv. Klimenta s vesnicí Vřesovicemi«. Podle Jana by Vřesovice byly hlavní a vypadalo by to pak, jako by kaple ležela na území Vřesovic a tedy patřila do téže farnosti jako Vřesovice. Listiny č. 1-2-3 však tvrdí, že kaple nepatří do žádné farnosti. Různost vyjadřování vyplývá z toho, že závěť vypočítává prostě majetek, a proto na prvém místě uvádí dvory a statky.

Biskup Jan Očko ve svém schválení závěti ze dne 14. června 1371 projevil přání, aby mnozí další následovali markrabího Jana a pomáhali klášteru. A skutečně, ještě téhož roku 1371 dává Petr Hecht z Rosic svatoklimentské hoře i svůj dvůr ve Vřesovicích u Kyjova, s lesy a se vším ostatním. (49) Vřesovice byly nejbližší a největší hospodářskou oporou svatoklimentských augustiniánů, i když jim asi patřil nějaký majetek ještě v blízkých vsích, a snad i Šardice. Doslovné znění Petrova darování mi nebylo možné si opatřit.

 

(49) Cuda olomuc. Lib. II, 200. - Viz JANETSCHEK, UV. pr., str. 27. - CDM, sv. io, č. 125, str. 155-6.

 

5. Zpovědní pravomoc od biskupa Jana Mráze

Olomoucký biskup Jan Mráz uděluje běžnou, obecnou zpovědní pravomoc členům augustiniánských klášterů na Moravě, uvedeným jednotlivě jménem, a mezi nimi i bratru Matyášovi {Matějovi) z hory sv. Klimenta, 4.J.1400 (50)

Původní pergamenová listina byla v archivu kláštera sv. Tomáše v Brně, sign. 44/8a. Biskupská pečeť je červená a má porušený nápis (legendu). Na rubu je soudobá poznámka z tehdejší doby: Littera presentacionis fratrum ad audiendas confessiones, česky: záznam o navržení bratrů pro udělení zpovědní pravomoci. Také tento doklad, podobně jako listinu probošta Mikuláše, našel dr. Rud. Hurt. Nyní je ve státním archivu v Brně.

 

Johannes, dei et apostolice sedis gracia episcopus olomucensis, universis et singulis, ad quos presentes pervenerint, salutem in Do-mino sempiternam. Quoniam religiosi fratres infraseripti, primo de conventu brunensis ordinis fratrum heremitarum sancti Augustini in fundacione domini marchionis frater Johannes, fr. Arnestus lector, fr. Petrus lector, fr. Mathias predicator, fr. Michael, fr. Nico-laus Canonicus, fr. Nicolaus Kartuss, item fr. Mathias... sancti Clementis, (51) item de conventu chrumpnensi ordinis predicti, fr. Joannes dictus Dyrynholcz, prior, fr. Petrus, fr. Martinus, fr. Nicolaus de Wolfra-micz, fr. Paulus, item de conventu gewy-censi fr. Albertus prior, fr. Philippus, fr. Petrus Pfleger, item de Corona eiusdem ordinis fr. Petrus prior, fr. Hančo, fr. Christannus, (52) nobis iuxta sacrorum canonum instituta legitime presentati, et (de) ydoneitate ipsorum per religiosum virům, fratrem Johannem, dictum Prepositum, priorem dicti conventus brunensis ordinis antedicti nobis sit facta plena fides, Idcirco auctoritate nostra ordinaria dictis fratribus nobis presentatis da-mus et concedimus meram et liberam aucto-ritatem confessiones audiendi et absolvendi in casibus dumtaxat communibus.

 

Jan, z milosti Boha a apoštolského stoke olomoucký biskup, (přeje) věčnou spásu v Pánu všem těm, k nimž se dostane tato listina.

Podle ustanovení posvátných právních předpisů nám byli zákonitě navrženi (ke zplnomocnění pro zpovídání) tito vyjmenovaní řeholní bratři:

- za prvé, z konventu brněnského řádu bratří poustevníků sv. Augustina, založeného panem markrabím, bratr Jan, br. Arnošt lektor, br. Petr lektor, br. Matyáš kazatel, br. Michael, br. Mikuláš kanovník, br. Mikuláš Kartuss; dále br. Matyáš (z hory) sv. Klimenta; dále z krumlovského konventu řečeného řádu br. Jan zvaný Dyrynholcz převor, br. Petr, br. Martin, br. Mikuláš z Olbramovic, br. Pavel; dále z jevíčského konventu br. Albert převor, br. Filip, br. Petr Pfleger; dále z konventu zvaného Koruna (Panny Marie) téhož řádu br. Petr převor, br. Hanko (Hanek?), br. Křišťan.

O jejich způsobilosti nám předložil plně přesvědčující doklady řeholní bratr Jan, zvaný probošt, jenž je převorem konventu brněnského uvedeného řádu.

Proto svou řádnou (biskupskou) pravomocí dáváme a udělujeme vyjmenovaným

 

(50) RUDOLF HURT, Svatý Kliment u Osvětiman (uv. pr.), str. 86-87.

(51) Mezi slovy Mathias a sancti, v místě vyznačeném tečkami, je na pergamenové listině nečitelně rozmazané slovo. V další listině, z r. 1401, je při uvádění jmen psáno: - Simon de monte sancti Clementis ... Šimon z hory sv. Klimenta ... Proto rozmazané místo i zde čteme: - br. Matyáš z HORY sv Klimenta. Na horu sv. Klimenta zařazuje Matyáše i Janetschek (Das Augustiner-Eremitenstift... str. 44). Možná, že když on psal, r. 1890, tam bylo ještě čitelně » de monte «.

(52) Janetschek (uv. pr. str. 44) četl a uveřejnil: Christianus. Avšak jméno Christannus, Christan, Křišťan je běžné v tehdejších zápisech, jak je vidět v » Zápisech úmrtí. «

 

Mandamus eciam et precipimus universis et singulis ecclesiarum rectoribus et ipsorum vices gerentibus per et infra diocesem nostram olomucensem constitutis, quatinus ipsos seu alteram, dum aliquocies ad loca et plebes vo-bis comissas pervenerint, caritativis tractetis affectibus, admittantur (ad) eosdem (53), in audiendis confessionibus christifidelium, im-pedimentis quibuslibet procul motis, et iuxta statuta domini Arnesti felicis memorie ipsos fratres vestris in sermonibus fideliter pro-movere. In quorum testimonium sigillum nostrum de certa nostra sciencia presentibus est appensum.

Datum Brunne dominica ante Epipha-niam Domini, anno Domini millesimo qua-dragesimo.

 

bratřím, jak nám byli navrženi, opravdovou a svobodnou pravomoc zpovídat a rozhře-šovat, ale ovšem jenom v případech, vymezených obecně platným právem.

Ukládáme také a přikazujeme všem jed-notlivým duchovním správcům kostelů a jejich zástupcům, ustanoveným pro naši olomouckou diecézi a v jejích hranicích, abyste s nimi i s každým druhým jednali laskavě a přátelsky v Pánu, až někdy přijdou do míst a k lidem, vám svěřeným. Připusťte je, aby zpovídali věřící, a ani zdaleka jim nedělejte žádné překážky. Ano, podle ustanovení pana (arcibiskupa) Arnošta (z Pardubic) šťastné paměti, doporučujte bratry věrně ve svých promluvách.

Na potvrzení toho, co je zde napsáno, je k této listině s naším plným vědomím přivěšena naše pečeť.

Dáno v Brně v neděli před Zjevením Páně, roku Páně tisícího čtyřstého (=4. ledna 1400).

 

6. Další zpovědní pravomoc

Dne 17. února 1401 v Meličích uděluje olomoucký biskup Jan Mráz pravomoc slyšet zpověď a dát rozhřešení ve všech případech, mimo ty, které jsou vyhrazeny jemu. Pravomoc se uděluje členům kláštera u sv. Tomáše v Brně, a mezi nimi také Šimonovi a Ambrožovi z hory sv. Klimenta.

Původní pergamenová latinsky psaná listina byla v archivu sv. Tomáše v Brně, sign. 44/8, b. Má biskupskou červenou pečeť a na rubu je tehdejší soudobá poznámka: » Littera admissionis fratrum ad audiendas confessiones per dominům dyocesanum, pro tunc exulem Olomucensem - zápis o připuštění bratří ke zpovídaní panem diecésním (biskupem), v té době vyhnan-cem olomouckým «. Nyní je listina ve státním archivu v Brně.

 

Johannes, dei gracia episcopus olomucensis universis et singulis Christi fidelibus, ad quos presentes pervenerint, salutem in Domino sempiternam, Quia religiosi viri fratres ordi-nis sancti Augustini heremitarum professi novi monasterii sancti Thome in preurbio

 

Jan, z milosti Boha olomoucký biskup, (přeje) věčnou spásu v Pánu všem jednotlivým věrným křesťanům, k nimž dojde tato listina.

Od ctihodného muže pana Jana, zvaného probošt, který je převorem vzpomenu-

 

(53) Celé místo je nečitelné, nebo aspoň těžko srozumitelné. Hurt je přepsal takto: »- admittentur eosdem in audiendis confessionum Christifidelium impedimentis quibuslibet procul motis... « To se však nedá dobře přeložit.

 

brunensi, videlicet Martinus lector, Nicolaus procurator, Thomas subsacristanus, Stepha-nus, Sytnon áe monte sancti dementis, Am-hrosius Allet, per honorabilem virům dominům Johannem, dictum prepositum, memo-rati monasterii priorem, iuxta constituciones sancte memorie Bonifacii, pape noni, est nobis pro audiendis confessionibus legitime presentatus, mandamus igitur universis et singulis plebanis, viceplebanis ecclesiarum et capellarum rectoribus per civitatem et dyo-cesem olomucensem constitutis, ad quos pre-sentes pervenerint, quatinus predictos fratres in audiendis Christi fidelium confessionibus non impediant quoquo módo, sed eos pocius studiosis exliortacionibus studeant fideliter promovere, nec confessos eis a communione repellant, nullam tamen dictos fratres in ca-sibus nobis a iure reservatis auctoritatem dici-mus obtinere. Datum Melicz anno Domini millesimo CCCCIa die XVIIa mensis fe-bruarii.

 

tého kláštera, byli nám podle směrnic papeže Bonifáce IX. svaté paměti navrženi zákonitou cestou, jako způsobilí ke zpovídání, tito bratří z řádu poustevníků sv. Augustina, kteří právě učinili řeholní sliby v klášteře sv. Tomáše na brněnském předměstí. (54)

- Martin lektor, Mikuláš sakristán, Mikuláš hospodář, Tomáš podsakristán a Štěpán, Šimon z hory svatého Klimenta a Ambrož Allet.

Proto ukládáme všem jednotlivým ple-bánům a místoplebánům, duchovním správ-cům kostelů a kaplí, jak v městě Olomouci, tak v olomoucké diecési, ke kterým se dostane tato listina, aby uvedeným bratřím nedělali naprosto žádným způsobem překážky, až k nim přijdou zpovídat věřící křesťanský lid.

Naopak, ať se je spíše snaží věrně dopo-ručovat promluvami nakloněnými bratrům, a ať nezahánějí od stolu Páně ty, kdo se u nich budou zpovídat.

Přitom však prohlašujeme, že řečení bratří nemají naprosto žádnou zpovědní pravomoc pro případy, které vyhrazuje církevní právo výlučně nám.

Dáno v Meličích roku Páně tisícího čtyřstého prvého dne 17. února.

 

Listina je vystavena v Meličích a poznámka na rubu označuje biskupa jako » olomouckého vyhnance«. Biskup Jan X. Mráz byl synem zemana ze Skočic u Klatov. V cizině získal doktorát práv a světový rozhled. R. 1390 se stal proboštem křižovniků na Zderaze, r. 1392 biskupem lebušským a od r. 1397 do 1403 byl biskupem v Olomouci. Měl veliké diplomatické zásluhy jako člen korunní rady. V Olomouci nalezl biskupské statky zpustošeny nehodným synem markrabího Jana, Prokopem. Vystoupil rázně proti Prokopově bratrovražedné zvůli a musil před ním i prchat. A tak prodléval jako štvanec v Meličích u Vyškova na Moravě (55)

 

(54) Tak můžeme přeložit toto souvětí, když výraz » novi « spojíme se slovem » professi«. Pak totiž máme: » professi novi« = kteří právě učinili řeholní sliby. Avšak je možné, spojit rovněž takto: »novi monasterii« = řeholníci z nového kláštera. A pak se dá přeložit: » - tito bratří z řádu poustevníků sv. Augustina, kteří učinili řeholní sliby v novém klášteře ... « V prvém případě by zde šlo o novo-kněze, a ti potřebovali zpovědní pravomoc. Proboštství jako takové bylo pověřeno sloužit mše, kázat a zpovídat již r. 1358 (listiny č. 1-2-3). Pak šlo vždy jenom o pověření jednotlivých bratří.

(55) Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké, 1949, Olomouc, str. 32. Německé listiny mají Meilitz, což nám asi zachovalo správný český tvar Mejlice od mejlit, mýlit. Česká listina Jana Mráze má Melice, což asi zachycuje nářečové, hanácké Melice. Správně by tedy možná mělo být Mýlíce.

 

Ctihodný muž bratr Jan, zvaný též probošt, byl Rakušan Jan z Retzu, jenž byl převorem v letech 1398-1408. Mistr bohovědy, universitní profesor, provincial Bavorska (» Provinciam admirabili cumulavit honoře - pro provincii nahromadil úžasnou čest«, Cod. 8423, 288), a převor u sv. Tomáše. Za něho vyvrcholil v Brně odpor světských kněží proti žebravým řádům, tak např. kanovník Smerbeck odmítal podávat Tělo Páně věřícím, kteří se zpovídali dominikánům, minoritům nebo augustiniánům. Podle Hyacinta Czuppy OSA, vykonával Jan Retz spolu s bratrem Matyášem duchovní správu u kaple sv. Klimenta. (56) Není vyloučeno, že tam byl představeným, proboštem, a proto mu pak zůstalo přízvisko » probošt«.

Je-li spojení slov » professi novi« správné, pak by listina udávala jména bratří, kteří právě skončili studia a začínali veřejnou činnost, nebo byli přeloženi do domů, kde dosud neměli zpovědní pravomoc, anebo konečně přišli z ciziny. Je vidět, že brněnský klášter měl ústřední postavení.

Namátkový obsah obou listin (1400 a 1401) podal sice r. 1898 už Janet-schek, ale v plném znění je přepsal z originálu teprve dr. Rud. Hurt. (57)

Pokud jde o tituly u jmen: » lector « - plně » sacrae theologiae lector «, doslova: předčítač, přednášeč posvátné bohovědy. Je to řádová hodnost vysokoškolského profesora theologie na řádových školách, která jediná opravňovala na nich přednášet. Pro mimořádové školy byl titul » doctor « nebo »mistr«. Dnes toto slovo utkvělo pro jeden stupeň universitní profesury. » Praedicator « značí kazatele z povolání. Někde, jako např. u dominikánů, vrcholila tato hodnost názvem » praedicator generalis « - kazatel pro všechny stavy a obory, a měla velké výsady. » Sacristanus « je vedoucí sakristie (určování mší, příprava rouch atd.), a subsaeristanus je jeho pomocník. » Procurator « je vedoucí klášterního hospodaření  (ekonom).

R. 1041 dal Bonifác IX. možnost získat v Brně u sv. Tomáše nové odpustky. Není vyloučeno, že se daly rozšířit i na svatoklimentskou horu, což by znamenalo nutnost rozmnožit tam zpovědníky, neboť by tím vzrostl jistě počet poutníků. Snad proto je jedním ze jmenovaných zpovědníků i slavný kazatel br. Ambrož Allet. V listině z r. 1400 se píše, že jde o bratry » de conventu brunensis ordinis« - z konventu brněnského řádu. Není-li to chyba místo » de conventu brunensi ordinis« - z brněnského konventu... potom by se zde asi zdůrazňovalo,  že moravští augustiniáni,  soustředění

 

(56) JANETSCHEK, Das Augustiner-Eremítenstift... str. 40-46. - HYACINT CZUPPA, Gemma Moraviae Thau-maturga Brunensis, Brno 1736 (uvádí ŘEHOŘ VOLNÝ, Markgrafschaft Máhren ... 4. svazek, Hradišťský kraj, Brno 1838, str. 178).

(57) JANETSCHEK, UV. pr., str. 44. - HURT, Svatý Kliment..., uv. pr., str. 86-8. - Na originály listin se odvolává také dr Vojtěch Josef Kučera OESA, » Tři kapitoly z dějin kláštera augustiniánů v Brně, « Brno 1939, str. 49 (rukopis). A mluví o nich i HAURA JERONÝM OESA, Historia in annates monasterii Brunensis alicrumque vicariatui Moraviae incorporatorum conventuum Ordinis Eremitarum S. P. Augustini, 70 (MS, v augustiniánském archivu Staré Brno, fasc. 41, I. č. 4). Haura zemřel r. 1750.

 

kolem brněnského ústředí, tvoří jakoby zvláštní řád. Tato určitá odlišenost trvala skutečně do poslední doby.

 

7. Kupní smlouva se Šemíkem z Labut

Zbožní poutníci přinášeli na svatoklimentskou horu asi nejenom své viny do zpovědnic, ale i dary a almužny. Ty však ani spolu s hospodářstvím kolem svatyně (listina 1-3) nestačily na výživu klášterní rodiny a na výstavbu a údržbu budov. Proto jim markrabí Jan daruje vesnici Vřesovice, kde augustiniánům patřil dvůr, zahrada, lesy a rybníky - a dále dvě třetiny dědinky Hořenčic (Ramšperka). Zbývající třetina měnila často svého vlastníka: Vaněk z Boskovic a Černé Hory ji r. 1391 převedl na Jindřicha ze Zástřizlí, a ten ji r. 1398 vložil do zemských desek na Šemíka z Újezda a z Labut. (58)

Markrabí Jošt, syn a nástupce Janův, dával Cimburk do zástavy různým pánům, z nichž někteří byli už zaměřeni proticírkevně, a proto se augustiniáni musili starat sami o krytí provozu na svatoklimentské hoře. Asi z toho důvodu se snaží o získání zbylé třetiny Hořenčic od Šemíka z Újezda. Zápis o prodeji je ze dne 13. května 1414, cena 7 hřiven grošů. Šemík potvrdil i příjem ceny, avšak k zanesení prodeje do zemských desek nedošlo ani za Šemíkova života, ani po jeho smrti (kolem r. 1420). Vdova po Šemíkovi, Anna z Labut, naopak tvrdila, že prodaná třetina byla jejím věnem, a vymáhala ji soudně zpět (r. 1438 a 1447). Soudy trvaly několik roků, nakonec Anna vyhrála, ale již r. 1464 prodává vysouzenou třetinu Jindřichovi z Do-brčic. (59)

Šemíkova kupní listina uvádí výslovně probošta Petra od svatého Klimenta s jeho bratňmi, což dokazuje na hoře klášterní obec. Na rubu listiny je soudobá poznámka [indorsát): » Littera super Ramsperg ad s. Clementem - zápis o Ram-sperku u sv. Klimenta. « Listina je česká a je vřazena do sbírky » Liber magnus et novissimus«, str. 140, sign 7/13. Tiskem ji vydal dvakrát Frant. Přikryl podle originálu (60), a oboje znění je v podstatě stejné. Druhé (z r. 1930) je pouze poněkud přiblíženo dnešní češtině. Listina zní takto:

»Já Simon Komik z Újezda, odjinud z Labut, vyznávám tímto listem přede všemi obecně, kdož jej uzří, anebo čtúce slyšeti budu, že svým dobrým rozmyslem a svých přátel radou a pro mé dobré prodal jsem a postoupil nábožným v Boži kněžím, knězi Janovi, pře-vorovi a všemu konventu kláštera brněnského od sv. Tomy a knězi Petrovi proboštovi od sva-

 

(58) ZDO, VI 139, a ZDO, VI 763. - HURT, UV. pr., str. 64-66.

(59) VINCENC BRANDL, Libri citationum et sententiarum, III 557. - Tamtéž, III 613, 640. - Tamtéž, III 501, 613. - ZDO, XI 200. - HURT, str. 66.

(60) Svatý Kliment u Osvětiman, 1930, str. 62-4. - Sv. Kliment u Osvétiman, 1930 (2. vydáni), str. 15-16. - HURT, str. 68 (indorsát). - Český originál je ve sbírce: J. RADIMSKÝ, Augustiniáni v Brní, Státní archiv v Brně (rukopis), značka E 4, č. 100. Viz naši poznámku 6. - » Odjinud « je latinské » alias « (viz str. 14. a 33.).

 

tého Klimenta s jeho bratřími (61) i jich potomkům, kteří by kdy u svatého Klimenta byli tu na hře-bicech (62) pravú listinu Hořenčic (Ramsperka) za sedm grošů dobrých stříbrných peněz rázu pražského a z cista pravého moravského, za každou hřivnu čtyři a šedesát grošů počítajíc, ježto my již ty peníze úplně jsou dostali a zaplatili, a penězi dobrými odčetli, aby oni milí drželi a svobodně požívali ku pravému dědictví se všemi úplně právy, s užitky i požitky i se všemi věcmi, kterýmiž by koliv jmény jmenovány mohly býti, což k tej třetině z vrchu psané přísluší, jakož jsem já sám to držiel až dosavád, sobě tu nic ani svým erbům na tej třetině z vrchu psanej nezachovávaje, žádného práva ani vlastnictví, ani panství, protože já napřed psaný Komík Jan z Újezda, syn Šimona Komíka napřed psaného, Heršt z Po-povic, Sobin ze Zborovic, Vítězslav z Vedirád (63) správce svým a zaň Komika (Šimona) napřed psaného, všechny dobru a čistú naší vírů s polny ruku nerozdílná slibujeme z vrchu psanou třetinu na prvém panském sjemu nebo konečně na druhém; když dsky zemské v Olomúci otevřené budu napředpsaným knězům v dsky zemské vložiti, a sobě i svým erbům vyložiti (64) i tomu každému, až by to zboží zvrchu psané kdo v dskách měl, tak jakož jest právo země Moravské a obecním během (65), takto slibujem tu třetinu Hořenčic (Ramsperka) zvrchu psanú, ty léta plná spravovati, kterýmž by kolvěk právem nařekl světským, židovským, neboli duchovním od židův i od křesťan, od světských i duchovních tolikrát, kolikrát jim potřeba bylo na nás napomenuti právem a obyčejem zemským a obecním během, pakli bychom toho neučinili, jehož toho Bůh nedej, tehda my hned dva z nás správci zvrchu psaných, kteří kolvěk napomenutí budem od kněží nadpředepsaných, my hned ta dva jedny na druhy neukazujíce, každý s jedním pacholkem a dvěma koňma do města, do Hradiště (66), do domu jednoho hospodáře, kteréhož nám kněží zvrchu psaní ukáží v pravé a obyčejné máme, a slibujem v ležení vjeti a všeci abeze mi by v tom ležení čtrnáct dní, zie bychom tej třetiny své napředpsaný kněžím zvrchu psaným ve dsky nevložili a nebo nespravili, tak jakož se napřed píše, tehda opět dva z nás správci s vrchu psaných beze všecky omluvy v též ležení a k témuž hospodáři ku prvejma dvěma krákoma máme a slibujeme a dlužni budem věci tiem vsiem obyčejem i právem poviny dva a tak až do posledních v tom ležení máme ležeti dotud, dokudž ta třetina z vrchu psaná z jejim plným příslušenstvím spravena a osvobozena nebude, z toho ležení žádným právem, aniž kterým obyčejem nemáme vyjeti tak dlouho, dokudž tej třetiny z vrchu psané ve dsky zemské nevložíme, nebo nespravíme tak úplně a docela, jakž jest napřed psáno, také dokudž kupujícím z vrchu psaným za všechny škody, lešti neučiníme, kteréž by oni skrze naše nespravení jakžkoli vzali, ježto by dobrým svědomím bez přísah a bez věrování ukázati mohli, tomu všemu na svědomí a na lepší jistotu své jsme pečeti tomuto listu přivěsili, jenž jest dán v tú neděli před Božím vstoupení let od narození Syna Božího tisíc čtyřista čtrnáctého. «

 

Kněz Jan, převor, jemuž Šemík prodává třetinu Hořenčic-Ramsperka, byl brněnský převor Jan z Koruny, zvaný tak proto, že byl předtím představeným v klášteře »Koruna   Panny   Marie« v Krasíkově u Moravské

 

(61) Druhé vydání (1930) má: »- a jeho bratřím «.

(62) » na hřebicech «, tj. staročesky » na Chřibech «, ve Chřibských horách.

(63) Druhé vyd.  (1930) má »z Vedinád «.

(64) 2. vydání má » uložiti«.

(65) Druhé vydání má » obecném během «.

(66) Dnešní Uherské Hradiště: bylo založeno r. 1257 moravským markrabím Přemyslem Otakarem II. na moravním ostrově u Starého Města jako královská hrazená pevnost proti Uhrům (Kumánům), a dostalo název » Nový Velehrad «. Mělo obnovit slávu Starého Velehradu Rostislavova, ale brzy převládl název » Hradiště «, jednak pro mohutnost opevnění,jednak že lid asi nechtěl starou posvátnou velehradskou minulost vázat na nové, civilní ústředí.

 

Třebové (založen r. 1267). Za něho zemřel markrabí Jošt 1. října 1411 -» druhý zakladatel kláštera « - a byl pochován před hlavním oltářem u sv. Tomáše. Vedle dobročinnosti proslul také učeností, mistr Jan Hus prý pro něho překládal do češtiny Wikliffovy spisy. (67) Po Joštově smrti se převor Jan z Koruny obracel přímo na římského císaře a českého krále Václava, u něhož našel plné pochopení a podporu. Spolu s proboštem Petrem a ostatními bratry na svatoklimentské hoře získal třetinu Hořenčic; vesnice původně patřila klášteru celá, ale za neznámých okolností se o jednu třetinu přišlo.

Za Jana z Koruny dostoupili moravští augustiniáni ke svým vrcholům. Kláštery v Brně, v Jevíčku, v Mor. Krumlově, v Koruně a na Hoře sv. Kli-menta tvořily těsný přátelský svazek, bohatý majetek umožňoval vzdělání na světové úrovni, a přitom se dbalo i na řeholní kázeň: tak např. převor Čech Augustin byl nazýván » zelator disciplinae - horlitel o kázeň «. (Janet-schek, uv. pr. 34). Avšak Jan z Koruny zažil už také důsledky husitského výbuchu: jednak musil hájit majetek a práva brněnského kláštera, jednak se musil starat o uprchlíky z ostatních klášterů. Tak r. 1421 (19. dubna) byl spálen klášter v Litomyšli, a jeho členové uprchlí částečně do Jevíčka a částečně do Brna, při čemž se jim podařilo zachránit knihovnu a archiv. Poslední převor z Litomyšle, Šimon, zemřel v Brně r. 1441, a litomyšlský lektor Petr tam zemřel r. 1445 ... Podle Janetschka bylo r. 1421 napadeno moravskými husity také svatoklimentské proboštství, a už se nevzpamatovalo ... Roku 1422 byl spálen klášter Koruna Panny Marie, a kdo z mnichů neunikl, byl upálen... V Jevíčku se objevili husité r. 1423, a jevíčští bratři spolu se zbylými z Koruny uprchlí do Brna ... Koncem r. 1424 našli v Brně útočiště i bratři z Krumlova ... Avšak také na samo Brno dolehlo obležení r. 1428. Sv. Tomáš, položený mimo městské hradby, při tom podle » Letopisů « - immensa pertulit damna, vix non annihilatum est: nesmírné utrpěl škody, a tak tak že nebyl zničen «.

Pamětní kniha (Liber memor. f. 11-12) praví, že představení musili být nuceni ke svým úřadům a po krátké době se vzdávali, protože byli bezmocní a žebráci - » quia impotentes et inopes erant«. (Jan. 102) Ještě roku 1498 čteme: »W Brnie Vtery przed sw. Waczlava przeness. 1498... zie pro weliku záhubu a mnohé opussczenye nasseho klasstera, které gsme trpieli a trpyme od ukrutných neprzatel a protiwnokuow wiry krzestanske, kterzi zbozie nasseho klasstera zahubili a spálili a nemohuocze toho zahubenie a spalenie oprawiti a opatrziti pro nassi nuozi a chudobu... prodawame nasse a nasseho dwora poziar (= spáleniště) a sedlisscze na Ssytie przed miestem Brnem s swobodstwim.« (Jan. 101)

 

(67) PEZ,   Thesaurus anecdotorum, III,  2.  Th.  527.  Uvádí JANETSCHEK, Das Augustiner-Eretnitenstift..., str. 48 (47-52, 56-65)-

 

Avšak i v těchto poměrech jakási síla žene k úsilí o dvojí vzestup. Z mravního hlediska tu jsou vlny snah o návrat k přísné kázni: za převora Vavřince Ponnafiela (1433-43) _ za Ondřeje Bysmanna (1479-82) - za Matyáše Ru-benganse (1482-90) a jiných. Objevují se pokusy obnovit zničené domy: Jevíčko r. 1444 - Moravský Krumlov 1455 - Koruna P. M. 1463-66. A » Sv. Kliment«? Podle Hurta se tamní probošt Petr r. 1437 nazývá již » probošt vřesovský « (uv. pr. 69). A v právních dokladech ze soudů kláštera s Annou z Labuta, vdovou po Semíkovi, o Hořenčicích- Ramsperku se říká: » - Rannsperk villain desertam « - Ramsperk, opuštěnou, zpustlou vesnici... (r. 1464). Ještě r. 1453-57 byl dán Ramsperk jako zástava Jindřichovi z Dobrčic a z Tučína, ale pak neodvratně pustne a jeho území splývá většinou s Vřeso-vicemi. Vřesovice se udržely v přímém držení kláštera, i když byly dávány často v zástavu. Na hoře svatého Klimenta musilo dojít ke katastrofě, po níž se probošt odstěhoval do vřesovského dvora a nazýval se »vřesovský«. Naposledy klášter pustil do zástavy Vřesovice spolu s pustou vsí Ramsper-kem městu Kyjovu, na krytí dluhu i860 zlatých, které si klášter od města vypůjčil. Smlouvou ze dne 5. července 1577 prodal klášter obě vesnice Kyjovu za 2.600 zlatých. (68) Hora sv. Klimenta se stala ničí.

Příčiny byly tři: husitské bouře, za nichž bylo mnoho klášterů zničeno a mnoho řeholníků zabito - proticírkevní smýšlení lidu i šlechty, takže klášterní majetek se nebránil, nýbrž zabíral - a konečně války česko-uherské. Tak augustiniáni ztratili nejenom svatoklimentské proboštství, ale i » Korunu « a Krumlov, ačkoli se všemožně snažili o návrat a obnovu života.

 

8. Doznání Jana Bradky o knězi Šimonovi

Velmi důležitou zmínku o svatoklimentském proboštství má krevní kniha města Jihlavy, čili » Hrdelní zápisy města Jihlavy «. Rukopis se uchovává v městském jihlavském archivu a má značku » A, IV «. Prvně jej vydal tiskem roku 1930 Augustin Neumann OSA, (69) a Rudolf Hurt na něj upozornil znovu r. 1948. (70) Výpověd zní takto:

Recogniscio Jana Brad(e)k sine tormento –

Doznání Jana Bradky bez mučení.

» Najprve vyznal, že Křížek z Kyjeva (!) přip(r)avil Ance šafáře z Mistřína, ježto sedí u Kyjova, vzal od jedneho sladu (z) Meziříče a od druhého sladu druhů měřici, (bez mučení) a ty měřici propil u toho Křižka z Kyjova. - Item také vyznal, že jeden (!) byli tři dny u sva-

 

(68) Archiv augustiniánského kláštera na Starém Bml. - HURT, str. 75-76.

(69) Nové prameny k déjinátn husitství na Moravé, Olomouc, 1930 (Cyrilometodějská matice), str. 247-8 (215-258).

(70) Sv. Kliment, uv. pr., str. 68.

 

tého Climenta, tovaryši i s Janáčem a kněz Šimon s nimi od svatého Climenta, ten byl doma a tu jsú koně chovali v studuolce před klášterem. - Item Václav kadeřavý a ryšavý tu je přechovával Janče samého a Čteta (!) a potřebu jim dával. Item Václavóv syn z Coríóm, ježto bydlí v Osvětimanech, ten dělal některaké železa jim, ale neví, kteraká; a ten kovář nosil jim píci z ohmuna (!) v flaškách y láhviciech. - Item Vávra z Celožnic krčmář také o tey zradě věděl, jakož jměli Kužele zraditi Janáčovi a jeho tovaryšiem a jměl jim toho pomoci a leželi u něho tu neděli před květnů nedělí a tu bylo jich XIIII; a tři prostěradla propili u Vávry, ježto vzeli u Jany. - Item Václav z Moštčnice také věděl a vídal Jana z Moštěnice y o páně Kuželově zradě věděl y jednal. - Item Mikeš, bratr Bradkóv z Veteřova, ježto má mnoho včel, věděl, že jměl zraditi Kužele Janáčovi s jeho tovaryšem a věděl o tom, y radil k tomu, aby to učinil Bradka. « (Podtrhujeme my.)

 

Zmínku o svatoklimentské hoře učinil Bradek (možno číst i Bradka) při soudním výslechu v Jihlavě, a to nikoli »na mukách«, nýbrž »sine tormento « - » bez mučení «. Jde tu o celou řadu různých výdechů, z nichž jeden předcházející má toto časové určení: » Znamenay, co jest seznal Hanzl na mukách de Antndorff, jako jej oběsili v Jemnici v pátek před svatou Lucií. « (Neumann, uv. pr., str. 244.) Svátek sv. Lucie je 13. prosince. U zápisu o jiném výslechu, těsně před Hanzlem, je psáno: » Doznání bez muk roku Páně 1416 « (str. 243). U osmého zápisu po Janu Bradkovi je nadpis: » Dále Janek vyznal na mukách v neděli »Judica« 1416.« (str. 254). Podle toho tedy můžeme klást výpověď Jana Bradka bezpečně do roku 1416, to jest mezi Hanzla a Jánka, a ne tudíž do r. 1417, jak myslel Hurt (uv. pr. 68). Přesný měsíc a den výslechu se zatím nedá zjistit. V pátek před svatou Lucií byl Hanzl už hotov s výslechy v Jihlavě a oběšen v Jemnici, takže jeho výslechy mohly trvat počínajíc lednem 1416. Neděle »Judica« je pátá postní neděle, zvaná Smrtná nebo Smrtelná. Nazývá se tak proto, že mešní modlitby v ní začínají slovy: »Judica me Deus... « - »Zjednej mi právo, Bože... «. Může být posunuta nejdále do měsíce dubna. Doznání Jana Bradka o svatoklimentské hoře mohlo být proto učiněno od ledna do dubna 1416.

Pokud jde o slovní stránku: Meziříčí je v originále psáno z Myzeříče, v studuolce - v stolduocze, ryšavý - arsschawy, z Coričan - z Corihan, v Osvětimanech - v Oswietymanech, z Celožnic - z scelusnic, z Moštěnice -z Moštěnice, Kuželově - Kulelovie (Neumann, str. 247, pozn. f- n).

Velmi důležitý je zde tvar » Climent«. Roku 1401 se v latinském udělení zpovědní pravomoci říká: »... de monte sancti Clemen tis... « (naše č. 6). České znění má místo » e « » i « - Kliment, což svědčí o tom, zeje moravský lid přijal prostřednictvím řečtiny, v níž se dlouhé » é « (éta) už v 9. století četlo jako »i«. Proto Moravané říkali zásadně od počátku Kliment, což se udrželo i ve 14.-1$. století. Řecká výslovnost tohoto jména mohla přijít na Moravu jedině z úst sv. Cyrila a Metoděje a jeho žáků.

»- ze jeden byli tři dni u sv. Klimenta... « znamená: » že jednou byli tři dni... «

 

»Stodůlka« patřila zřejmě ke skrovnému hospodářství kolem kaple a proboštství. Je vidět, že se tam nejen pásl dobytek, ale i obdělávalo pole, případně svážely desátky z Vřesovic a Ramšperka. Protože tam archeologický výzkum zatím nezjistil větší zbytky ani hospodářských, ani obytných zděných budov, zdá se, že tam byly budovy většinou ze dřeva, srubové, které zanikly požárem téměř beze stop. Asi pět set metrů od kostela na svahu směrem k Osvětimanům byly ještě před sedmi roky mohutné pně vinné révy, vinoucí se kolem kmenů lesních stromů. Neupozornění lesní dělníci ji vysekali a již nevyrostla.

Výslechy jsou psány v Jihlavě, a to buď česky nebo německy a latinsky, a podobně je tomu i v » Knihách lozunků znojemských «. (71) Z toho je vidět, že ani Jihlava, ani Znojmo nebyly tehdy výlučně německé. Jestliže tedy byly proti husitům, nebylo to jenom proto, že tam byli Němci.

Dějepisný rámec této zmínky o sv. Klimentu je velmi smutný. Prokop, druhý syn markrabího Jana a bratr markrabího Jošta, i podle svědectví svého bratrance císaře Zikmunda byl zloduch. (72) Rozpoutal bratrovražedné boje, uvedl Moravu do bídy a zmatků, a byl roku 1399 vyobcován z církve (ex-komunikován) s řadou pánů, kteří bezohledně těžili z úpadku rodné země a pak se přidali k husitským bouřím. Neumann proto říká: » Mostem vedoucím od doby předhusitské k období husitskému jsou boje vedené markrabím Prokopem na Moravě. Mezi jeho četnými, Církví vyobcovanými stoupenci, shledáváme pány, kteří později, v době husitské, zaujímali důležité postavení ve straně proticírkevní... «

» Hrdelní akta jihlavská (moravský to doplněk popravčí knihy rožmberské) potvrzují exkomunikační listinu stoupenců Prokopových, i pokud vrhá světlo na poměry v duchovenstvu. Jestli zmíněná právě bula uvádí jména vyobcovaných kněží, ke straně Prokopově se klonících, pak jihlavské výslechy ukazují, jak takoví kněží podporovali tlupy opovědníků (naše pozn. - lupičů). Takoví kněží ovšem mohli potom snadno přejít k nové skupině náboženské. «

»I pro poměry v klášteřích lze čerpati z jihlavských akt nový, důležitý příspěvek. Nový prvek k poznání úpadku církevního života. Tentokráte se nám jeví ve způsobe vlivu rozháraných poměrů politických. Opovědnické tlupy používaly totiž pevných klášterů za bezpečné útulky. Tak tomu bylo v Zábrdovicích a na hoře sv. Klimenta u Osvětiman ... « (73)

Neumann tedy chápe výpověď Jana Bradky o Šimonovi ze svatokli-mentské hory jako doklad, že Simon byl s Janáčem spolčen, a proto spolulupičem.

 

(71) NEUMANN, UV. pr., str. 156-213. - Městský archiv znojemský, rukopisy II, 238 ...

(72) CDM, svazek 13, č. 5, str. 5-6 (česky). - Viz též CDM, 13, č. 119, str. 125-6.

(73) NEUMANN, UV. pr., str. 5.

 

Zdá se, že téhož názoru je i Rudolf Hurt: »... to, co o knězi Šimonovi se dochovalo v krevní knize města Jihlavy, vrhá opravdu podivné světlo na poměry kázně ve sboru svatoklimentských mnichů. V nich jako by se obrážely neklidné a rozervané poměry, v nichž Morava žila od konce 14. století vinou neustálých bojů mezi oběma markraběcími bratry a syny zakladatele našeho proboštství, Joštem a Prokopem. Podle zápisů zmíněné krevní knihy z r. 1417 (naše pozn. - správně: 1416) náležel kněz Simon mezi společníky lupiče Janáče, kterému umožnil útulek u sv. Klimenta na tři dny a jeho koním poskytl útulek ve stodůlce pod klášterem. Ovšem z tohoto jediného nám známého případu nelze vyvozovat závěry o celkovém nebo obecném poklesu kázně na naší hoře. Je dokladem toho, že vlivům ze světského a neustálými poměry zhrublého prostředí, v němž tolik lidí přišlo na scestí, neušel ani sbor mnichů, žijících na takové samotě, jakou poskytovala naše hora. « (Uv. pr., str. 68)). K těmto závěrům došel Hurt asi pod vlivem Neumannovým, který své myšlenky, citované nahoře, uzavřel takto: »I nastává otázka: I kdyby v klášteřích bývaly byly ty nejlepší poměry, zdali pobyt loupeživých tlup v jejich kobkách nebyl na újmu řádové disciplině ? «

Pro úplnost pohledu a pro dosažení vědecké poctivosti však je nutné upozornit, zeje tu možný ještě jiný výklad. Je pravda, že v této době < podle jihlavských výslechů pomáhalo lupičům mnoho šlechticů, purkrabí a rychtářů i kněží. (74) Avšak v případu kněze Simona ze svatoklimentské hory se vtírají otázky: Věděl Simon, kdo je Janáč a jeho tovaryši ? Ze zápisu to nevysvítá. Nemohl je pokládat spíše jenom za pocestné či přímo za poutníky, o nichž máme zprávu, že jich na svatoklimentskou horu chodilo mnoho a velmi často? Nepokládal prostě za svou povinnost je nepodezírat a po několik dní se o ně v klášteře starat ? Ani poutníci totiž tehdy nebyli bezpečni před lupiči. Tak lupič Jan Cerkovič doznal, kdo byli jeho pomocníky při přepadení a oloupení poutníků blízko Podivína (75). Toto doznání bylo učiněno po roku 1410. A z roku 1419 máme celou řadu jmen, u nichž je úvodní poznámka: » Tito tu byli, ježto pútniky lúpili« (str. 236).

V jiných případech se v doznáních lupičů výslovně říká, že dotyčný pomocník věděl, že jde o lupiče a že ukrývá kradené věci: -... a pan Vilém o tom dobře věděl... « (Neumann, str. 252). Zde však se naopak výslovně podotýká, že Simon byl sám doma. Druzí členové kláštera byli buď v Brně nebo ve Vřcsovicích, či na práci. Lupič Janáč mohl sledovat tyto okolnosti a znal možná prostotu Šimonovu, a zneužil jí, než se ostatní vrátili domů.

 

(74) NEUMANN, UV. pr., str. 248 a 252. Podle doznání Jánka, jenž byl sluhou Cholucha (Choluchonis), oběšeného ve Stráži, užíval zrádcovské pomoci lupičů i nčjaký pán Zyzkon (Zižka?). A přímo mezi jejich druhy patřil jakýsi Šiška (Žižka?). Viz tamtéž, str. 234.

(75) »— prope  Gostel«: je v tomto názvu snad doznívání tradice o velkomoravském biskupském »kostele* v Podivíne? Neumann, str. 233.

 

Je však možné, že Šimon opravdu věděl, že jde o lupiče. Ale mohl být prostě donucen násilím, aby je ukryl, hlavně byl—li sám doma. U jiných přechovávačů máme doloženy i odměny, které za svou spolupráci s lupiči od nich dostávali: koně, peníze, ukradené šaty, víno, atd. (str. 251). V případě svatoklimentského proboštství o tom není zmínky.

K pronásledování kněží dal rozkaz sám exkomunikovaný Prokop, např. roku 1401, jak víme z popravčí knihy rožmberské (Neumann, str. 12). A roku 1423 doznal Janek ze Znojma mimo jiné, že jeho » druh Hana uřezal kněžím jazyky, jednomu blízko Budějovic a druhému blízko Znojma, a to vlastní rukou« (str. 257). Měl se tedy Šimon i celé proboštství čeho bát, zvláště když jedním z lupičských ústředí byl blízký Bzenec (Vilém z Pernštý-na, str. 14). Jejich síť se táhla z Cech až k Dunaji, jezdili koňmo, a » ve dvou či třech dnech byli schopni se spojit i k velkým útokům « - jak doznal Janek na mukách r. 1416 v Jihlavě (str. 254-5).

Také vysoká duchovní úroveň augustiniánského řádu by spíše doporučovala toto druhé, mírnější vysvětlení.

 

9. Půhon Petra probošta z Vřesovic

Ne bez významu pro svatoklimentskou otázku je zápis o knězi Petru proboštovi z Vřesovic v olomouckých půhonech. (76)

 

» Č. 679. Anna z Labut pohání Václava z Ořechového z I. hř. gr. že mé úroky bral v Labuťech a těch mi navrátiti nechce a rybník mi jest muoj spustil a z něho ryby vyprodal. Zná-li... etc. chci na panském nálezu dosti míti. Por. č. Jakuba písaře. Poklid

                                                                                      (Burek a Tomík)

C. 680. Týž Anna poh. kněze Petra probošta z Vřezovic z I. hř. gr. že mi mé zboží Lan-šperk (sic!) drží dědičné a nechce mi zase postúpiti a svých peněz vzíti. Zná-li, etc. ale chci to dskami provésti. Por. č. Jakuba písaře.

                                                                                         (Tíž póhončí.) «

Poznámky: L = 50, hř. gr. znamená hřiven grošů (staročesky: groši). Zkratka poh. nebo jenom p. znamená pohoním, dnešní češtinou: poháním, rozumí se před soud. Zkratka por. č. znamená: poručníka činím. Poručník je totéž jako dnešní právní zástupce. Věta: zná-li... etc. je právní výraz, který se opakoval vždycky na konci půhonu, a celý zněl takto: » Zná-li mi se, zná se v pravdě, pakli pří, ale chci naň dskami ukázati... « Také se říkalo:

 

(76) VINCENCIUS BRANDL, Libri citationutn et sententiarum, seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus III, pars altera, qua continentur Půhony olomoucké 1437-1448, Brunnae 1880, str. 557, č. 680.

 

» Zná-li mi se, zná se v pravdě, pakli mi se nezná, ale chci naň dskami ukázati ... « Nebo, jako v případě Anny: » - ale chci to dskami provésti... « (77)

Půhončí (póhončí) je soudní zřízenec, který doručuje žalobu čili půhon.

Podrobnější údaje o sporech mezi Annou, vdovou po Semíkovi z Ujezda, a augustiniány jsme uvedli při našem čísle 7. Anna chce 50 hřiven grošů a vesnici nazývá Lanšperk místo běžnějšího Ranšperk. Chce své pozemky zpět a vrací proboštovi jejich kupní cenu, určenou a přijatou jejím manželem Šemíkem. Půhon byl učiněn » v sobotu před Lucií « r. 143 7 (a ne r. 143 8, jak myslil Hurt).

Kněze Petra označuje Anna v půhonu jakožto probošta z Vřesovic. Srovná-me-li průběh celé pře a jiné doklady, není pochyb, že je to augustiniánský probošt z hory sv. Klimenta. Z toho vyplývá, že sice svatoklimentské pro-boštství ještě trvalo jako » právní osobnost«, ale členové přesídlili od kaple do Vřesovic. Tam žila asi ještě aspoň nějaká klášterní obec, jinak by stačilo říci » kněz, nebo bratr Petr «. Udává-li se představenství, musil zde být někdo podřízený. Obytné budovy na hoře byly pravděpodobně zničeny, ale kaple byla aspoň nějak v provozu, a bratři k ní chodili z Vřesovic. Neboť pouhé držení a řízení majetku ve Vřesovicích by neopravňovalo k titulu probošta.

V půhonných knihách činí Anna dva půhony za sebou, což ovlivnilo znění druhého půhonu, který nás zajímá, proto byly zde uvedeny oba půhony. Žaloba Anny z Labut se dá tedy vyjádřit asi takto:

» Č. 680. Táž Anna pohání (před soud) kněze Petra probošta z Vřesovic pro 50 hřiven grošů za to, že mi drží můj dědičný majetek Lanšperk, a nechce mi jej vrátit nazpět a vzít si ode mne své peníze, které za něj dal mému manželovi Semíkovi. Dozná-li, že jsem v právu, zná se k tomu v pravdě. Trvá-li však na při, provedu důkazy ze zemských desek. Svým právním zástupcem činím písaře Jakuba. Obsílku doručili proboštu Petrovi soudní zřízenci Burek a Tomík, a to v sobotu před sv. Lucií (tj. před 13. XII.) r. 1437. «

Anna skutečně při vyhrála, a to proto, že Šemík nezanesl prodej z r. 1414 do zemských desek, ač to slíbil (naše č. 7). Protože však Anna vyhraný majetek prodala brzy po soudu (1464), zdá se, že tu šlo jenom o její rozmar anebo snad o nějak uraženou ženskou ješitnost: majetek prostě neměli mít augustiniáni, a o to se soudila asi 40 roků.

 

10. Zápisy o úmrtích - nekrologia

Záznamy o úmrtí otců a bratří Rádu obutých poustevníků sv. Augustina, zemřelých v moravské řádové oblastí od r. 1363 do r. 1888. V tomto pořadí je sestavil P. Klement Janetschek OSA, archivář opatství u sv. Tomáše. (78)

 

(77) V. BRANDL, Libri citationum et sententiarum, Tomus I, Brno 1872, str. vi-vn, úvod.

(78) Necrologia patrům et fratrum Ordinis Eremitarum calceat. S. Augustini, in Vicariatu Moraťiae ah anno 1363-1888 defunctorum. - In hune ordinem redegit P. Clemens de Elpidio Janetschek, abbatiae ad s. Thomam p. t. archivarius, O.S.A. - Brunae 1894, ex typographia pontif. Benedictinorum Rajhra-diensium. - Sumptibus propriis.

 

Kde pisatel čerpá z pramenů mimo opatský archiv, udává to vždy na příslušném místě. V žebravých řádech, k nimž patřili brněnští augustiniáni, byl nejvyšším představeným generál (prior generalis). Celý řád se dělil na provincie, kterým stál v čele provincial (prior provincialis). Provincie byly tvořeny z konventů, které řídil místní představený (prior con-ventualis), případně z menších domů, jimž stál v čele např. probošt. Augustiniánské provincie se po r. 1266 vytvořily podle národností (Itálie, Španělsko, Francie, Německo), a Morava patřila až do r. 1357 k německé bavorské provincii. V r. 1357 vznikla na popud Karla IV. samostatná slovanská provincie, k níž patřily Čechy, Morava a Polsko. Provinciálem se stal pře-vor pražského kláštera, bratr Václav (C D M, sv. 9, 58).

Tato sestavba se však neudržela, a tak od r. 1391 patří moravské augustiniánské kláštery opět k bavorské provincii, ovšem jako samostatný celek, řízený moravským zástupcem bavorského provinciála, tj. vikářem. Netvoří provincii, ale vikariát, který r. 1604 dostává samostatného představeného, jenž podléhá přímo řádovému generálovi v Římě. (79)

Možná, že tu má nějaký význam ta okolnost, že převzetí Hory sv. Klimenta se uskutečňuje už rok po vytvoření samostatné slovanské provincie: je to snad také součást snah Karla IV. a jeho bratra Jana o oživení cyrilometodějského odkazu?

Do moravského vikariátu patřily ve 14.-15. století tyto kláštery:

 

1) Koruna čili Věnec Panny Mariae (Corona Mariac), blízko Krasíkova u Moravské Třebové, který založil r. 1267 Boreš z Rýznburka (zničen od husitů).

2) Klášter Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše apoštola v Brně, založený r- ^53-57 markrabím Janem a dostavěný jeho synem Joštem. R. 1783 » katolický « vladař Habsburk Josef II. jim tento klášter vzal a přestěhoval nucené členy řádu na Staré Brno do polozbořeného kláštera cister-ciaček » Aula Mariae « - Královský dvůr Panny Marie, zrušeného roku 1782. Založila jej r. 1322 česká královna Eliška Rejčka, proto se nazýval též » Aula Rcginae « - Dvůr královny.

3) Klášter sv. Barnabáše apoštola v Moravském Krumlově, založený roku 1355 Čeňkem z Lípy (zničen od husitů).

4) Proboštstvt sv. Klimenta u Cimburka, nebo n Koryčan, založené markrabím Janem r. 1358 (zničeno od husitů?).

5) Klášter Panny Marie v Jevíčku, založený kolem r. 1370 a zrušený Josefem II. r. 1784.

 

(79) JANETSCHEK, Augustiner-Eremitenstift...,  uv. pr., str.  5. - Necrologia, str.  3-4.

 

Ústředí moravského vikariátu bylo u sv. Tomáše v Brně. Převorové tohoto kláštera byli voleni na rozdíl od jiných klášterů vždycky na doživotí (prior perpetuus) a r. 1752 dostali zcela mimořádně hodnost opata. Byli to bezprostřední vyšší představení probošta a bratří na Svatoklimentské hoře, a jistě tam zasahovali. Členové proboštství byli jmenováni na určitý čas (pro tempore) a mohli se střídat (successive). Pocházeli buďto přímo z Brna nebo i z jiných klášterů. U některých bratří máme výslovně zaznamenáno, že pracovali na Svatoklimentské hoře (Matyáš, Šimon, Ambrož - viz naše č. 5, 6, 8). Někteří tam také zemřeli (Petr, Ambrož - naše č. 10). Ti tam byli i pohřbeni.

Záznamy o úmrtích nám nepodávají jména všech bratří, kteří žili a pracovali na Moravě, protože někteří z nich byli přeloženi do jiných provincií podle potřeb církve a řádu, anebo za husitských bouří i odpadli. Některé záznamy se mohly také prostě ztratit. Z týchž důvodů neznáme ani jména všech bratří ze svatoklimentského proboštství. Stopy po proboštství se ztrácejí po r. 1464, a proto uvedeme jenom zemřelé po tento rok. Každý ze zemřelých mohl na Klimcntku prodlévat aspoň dočasně, avšak pokusíme se i zjistit, kdo z nich tam byl opravdu. Neuvádíme zde vedle sebe latinské znění a jeho překlad, neboť latinský text vypracoval už Janetschek, a proto stačí jej prostě přeložit.

 

I. Pořadí zemřelých ve 14. století.

Ambrož,  správce  a  strážce   klášterních   a   chrámových   budov   (aedituus),   zemřel v Krumlově (80)                                     1363

Mikuláš, převor, v Krumlově                                                 1366

JAN MIKULÁŠ, první doživotní převor u sv. Tomáše (1356-1370, v Brně dne 28. listopadu                                                           1370

Jakuh z Brna, podpřevor, v Brně                                            1373

Hodcon (Hodek?), hospodářský správce (procurator), v Krumlově 1373

Theodorik, člen kláštera (conventualis), v Krumlově                    1376

JAN ze RJEKY, druhý převor u sv. Tomáše (1371-79), v Brně dne 3. května                                                                                          1379

Petr, sakristán, v Brně                                                              13 80

Filip, profesor posvátné bohovědy (lector), v Brně               1382

Jan z Tišnova, (šlechtic, zdědil ves Železnou)                     1383

Jindřich Laik (Laicus), hospodářský správce, v Brně           1386

Václav, podpřevor, v Brně                                                   1387

Albert, vedoucí opakovačích a přípravných studijních kursů (cursor), v Brně                                                                                    1390

Jan Propstyl, převor, v Krumlově                                       1391

AUGUSTIN z ČECH, třetí převor v Brně (1379-1389). Za něho byl r. 1384 v Brně synod (sněmování) bavorské provincie. Roku 1389 se stal biskupem a byl přidělen jako  pomocný  biskup   (sufragán)   akvilejskému  patriarchovi Janu

 

(80) Místní jméno označuje vždycky místo, kde jmenovaný zemřel.

 

Soběslavovi, jenž byl třetím synem markrabího Jana. Zemřel zavražděn pro své smiřovací snahy při přechodu přes řeku Ticino dne 30. listopadu  1392

Řehoř (Jiří?), sakristán, v Brně                                                 1393

Tomáš, podpřevor, v Brně                                     1394

Michael, vedoucí chórového zpěvu (cantor), v Brně            1396

Bratr Franco  Baldat, studující bohovědy,  se slavnostními sliby  (clericus professus), ve spisu Augustiner-Eremitenstift str. 38, z r. 1898, má Janetschek »Baldak«. Zemřel v Brně           1397

Hertvik, převor, v Jevíčku                     1397

FILIP z BRNA, čtvrtý brněnský převor (1389-1398), profesor posvátné bohovědy (lector) a přeslavný stavitel varhan, v Brně dne 16. listopadu        1398

 

Naše poznámky: R. 1357 prosadil Karel IV. vytvoření samostatné slovanské provincie, jejíž hlavou se stal dosavadní pražský převor Václav. K provincii patřilv Cechy, Morava a Polsko. Zakládací listina brněnského kláštera má datum 2. února 1350 (CDM, sv. 9, č. 7), avšak stavba se zdržela vinou » černého moru «, takže augustiniáni se usadili u sv. Tomáše až r. 1357, tedy v době, kdy právě vznikla slovanská provincie. Proto je málo pravděpodobné, co říká Janetschek, že totiž » první augustiniáni u sv. Tomáše byli asi cizinci - waren wohl Auslander «.

Je sice pravda, že u žebravých řádů žádný bratr nebyl vázán jenom na jedno místo. Tak např. vrchní řízení stavby u sv. Tomáše měl sám řádový generál mistr Tomáš ze Štrasburku, jinak též profesor na pařížské universitě. Avšak slovanská provincie byla vytvořena pro Slovany a tedy asi ze Slovanů, a vedl ji Cech Václav. R. 1358 přichází ke sv. Tomáši jako » lector primarius « -ředitel vysokého řádového filosofického a theologického učení, br. Lev z Prahy, kde zastával tentýž úřad. (81) A pravděpodobně ani na Horu sv. Klimenta nebyli posíláni cizinci, aby tam kázali moravskému lidu a zpovídali jej v cizí řeči. A přece tam byli augustiniáni už od r. 1358. U sv. Tomáše byli proto jistě také domácí, slovanští augustiniáni.

Zcela jistě tam bylo také vynikající řádové vysoké učiliště (studium), což dosvědčuje jak přítomnost ředitele, rektora (lector primarius), tak tituly »lector « u jmen zemřelých bratří. Je to potvrzeno také tím, že bratr Albert, zemřelý r. 1390, má titul » cursor «. To totiž značilo povinnost, dělat se studenty přípravné a opakovači kroužky - kursy. Tento úřad byl jenom v lepších studijních domech, z čehož lze usuzovat, že brněnské učiliště u sv. Tomáše mělo opravdu vysokou úroveň, a udržoval ji rektor br. Lev, přišlý do Brna z Prahy. (82)

Br. Albert cursor je podepsán také na listině z r. 1389. Dále je tam podepsán i br. Tomáš podpřevor (zemřel 1394) - br. Jiň sakristán (Jiří se řekne

 

(81) JANETSCHEK, Augustiner-Eremitenstift, str. 8 a 15. - Mnichovský Cod. 8423, 138, 362.

(82) KUČERA, Tři kapitoly ... uv. pr., str. 40-47 (o vysokoškolském studiu u augustiniánů).

 

latinsky Georgius a tak Janetschek toto jméno čte r. 1898, v Augustiner-Eremitenstift str. 37, kdežto v Nekrologiích z r. 1894 píše Gregorius - Řehoř, zemřelý 1393, viz naši str. 50) - Arnošt lector (zemřel 1406) - Petr hospodář (Nekrologia uvádějí několik Petrů, a je mezi nimi též Petr probošt v residenci u sv. Klimenta, zemřelý 1422) - Michael (zemřel 1396) - a Jan (zemřel 1404), oba vedoucí zpěvu (cantores). Úřadem » cursora « se předběhly o 6. století dnešní přípravné a opakovači kroužky u našich škol. Úřad » cursora « měli augustiniáni ještě r. 1423 - a tedy v době největších husitských nepokojů - kdy je zaznamenáno úmrtí Mikuláše Kartussa, cursora v Brně. To znamená, že si brněnské učiliště udrželo svou úroveň i v tak těžkých dobách. Za převora Filipa byla stavba kostela a kláštera téměř dokončena ar. 1393 byl velmi slavnostně posvěcen hlavní zvon, darovaný markrabím Joštem a Prokopem, vážící 130 q. Nebylo snad tehdy pamatováno také na zvony pro kapli sv. Klimenta ? Filip byl umělec, proslulý především jako odborný stavitel varhan. Řádový generál Bartoloměj Benátský mu dne 19. března 1387 napsal: » Dovolili jsme bratru Filipovi z Brna, aby se mohl zdržovat na kterémkoliv místě, kam bude volán, ovšem, s řeholním druhem, a aby tam stavěl varhany. Rovněž, že může navštívit tělo sv. Mikuláše z Tolentina, a také tam postavit varhany. « (83) Jestliže Filip stavěl varhany na tolika jiných místech, je těžko myslitelné, že by je nebyl postavil také u sv. Tomáše, a hlavně v kapli sv. Klimenta u Koryčan pro poutní slavnosti. A protože byl také provinčním představeným (vicarius Moraviae), není žádné pochyby, že pracoval i jinak při dobudování svatoklimentského probošství.

 

II. Pořadí zemřelých v 15. století.

Br. Jan, vedoucí chórového zpěvu (cantor), v Brně (84)     1404

Arnošt, profesor posvátné bohovědy (lector), v Brně        1406

Mikuláš, podsakristán a vedoucí zpěvu, v Brně     1407

JAN z RETZU, Rakušan, pátý převor (1398-1408), generálův zástupce (vikarius generalis), provincial pro Bavorsko, Čechy, Rakousko a Korutany, vynikající theolog (doctor sacrae theologiae), zemřel ve Vídni 7. května      1408

Martin, člen konventu, v Krumlově      1408

Matyáš, kazatel (concionator), v Brně       1409

Hanek (Hančo), sakristán, v Koruně Panny Marie         1410

Mikuláš z Olbramovic, kazatel, v Krumlově         1412

Petr, profesor posvátné bohovědy, v Brně       1413

 

(83) Concessimus Fr. Philippo de Bruna stare posse in quocunque loco, quo vocatus fuerit, cum socio tamen, et ibidem organa facere, item posse visitare corpus s. Nicolai de Tolentino et ibidem facere organum. « - Cod.  8423,  190. - Augustiner-Eretnitenstift, str.  38-39.

(84) Janetschek klade před jméno označení »br«, tj. bratr, jenom u jména bohoslovce Baldáka, který nebyl knězem. Byl snad bratr Jan také jenom bohoslovec? Byl by však jako pouhý bohoslovec podepsán už r. 1389 na listině?

 

Jan Drnovec (Dirnholz), převor, v Krumlově      1413

Filip, kazatel, v Jevíčku        1415

Mikuláš, hospodářský správce (procurator), v Brně       1416

Petr, převor, v Koruně         1417

Michael, člen konventu, v Brně      1417

AMBROŽ ALLET, KAZATEL, u SV. KLIMENTA      1418

Štěpán, nejstarší člen domu (senior), v Brně     1419

Albert, převor, v Jevíčku      1420

Martin, profesor posvátné bohovědy, v Brně      1420

PETR, PROBOŠT v RESIDENCI u SV.  KLIMENTA      1422

Mikuláš Kartuss, vedoucí opakovačích kroužků (cursor), v Brně      1423

JAN z KORUNY, šestý převor, v Brně (1408-1423), studoval r. 1389 v Římě, pak se stal převorem v Koruně P. M. a odtud má jméno Jan z Koruny. Zemřel

23. listopadu v Brně      1423

/Sedmým převorem se stal Vilém z Kolína (1423-1433), jenž byl vysvěcen na pomocného biskupa pro Olomouc, provázel sv. Jana Kapistrána a překládal jeho kázání. Zemřel ve věku 89 roků 12. 2. r. 1482 v Brně./

Petr Pfleger, převor,  v Jevíčku       1426

Kristián, vynikající kazatel (concionator egregius), v Koruně      1427

Tomáš, sakristán, v Brně      1428

Filip, z Třebíče, nejstarší člen domu, v Brně     1429

Filip de Oys, kazatel, v Brně      1430

Jan z Tusty, profesor posvátné bohovědy, v Brně        1432

Pavel Pohan (Paganus), kazatel, v Krumlově       1433

Řehoř, hospodářský správce, v Brně          1434

Petr z Opavy, krumlovský převor, byl vyhnán od bludařů, a spolu s bratřími, kteří přežili, se utekl do Brna ke sv. Tomáši. Zemřel v Brně     1436

Erhard, sakristán v kapli s milostným obrazem P. Marie u sv. Tomáše v Brně (sacrista Marianus), v Brně       1438

Petr, pícník a podpřevor (pabulator: že nešlo o jméno, ale o úřad, je vidět z toho, že na jiném místě je výslovně psáno u jména » procurator pabulationis «, t. j. obstaravač píce, krmiva. Viz Augustiner-Eremitenstift, str. 59), v Brně    ... 1440

Šimon, poslední převor augustiniánského kláštera v Litomyšli, zničeného od husitů,

v Brně      1441

VAVŘINEC PONNAFIEL, osmý převor u sv. Tomáše (1433-42), generální komisař pro  Bavorsko,  Čechy a Moravu       1442

Václav, člen kláštera, v Krumlově      1443

Petr, profesor posvátné bohovědy, v Brně       1445

JAN z BRNA, devátý brněnský převor (1442-47), zemřel v Brně dne 15. září   ... 1447

Simon z Brna, profesor posvátné bohovědy, přepsal na pergamen breviář augustiniánského řádu, jenž je dodnes v knihovně u sv. Tomáše, v Brně     1448

Martin, nejstarší člen kláštera, v Jevíčku       1456

KRISTIN, desátý převor (1447-58), generálův zástupce, (vicarius generalis), v Brně, dne  23.  března       1458

Václav, sakristán, v Jevíčku      1460

Bernard, nejstarší člen kláštera, v Brně      1461

VACLAV, jedenáctý převor (1458-61), v Brně, 14. ledna   1461

Jakub, nejstarší člen kláštera, v Brně      1462

OLDŘICH, dvanáctý převor (1461-64), syn koláře, v Brně, dne 19. srpna     1464

 

Teprve až roku 1400 a 1401 se dovídáme zatím, prvá jména některých bratří, kteří zaručeně -pracovali na svatoklimentské hoře, neboť dostali pro ni v těchto letech zpovědní pravomoc (naše č. 5 a 6). R. 1400 ji dostává bratr Matyáš, kdežto r. 1401 bratr Simon a Ambrož Allet. Vyžádal si ji pro ně od biskupa Jana Mráze převor Jan z Retzu, zvaný též » probošt« (svatoklimentský ? -viz naši str. 38). R. 1400 se dává zpovědní pravomoc dvěma bratřím Matyášům, ze kterých jeden je ustanoven jako kazatel (praedicator) v Brně, kdežto druhý pro Horu sv. Klimenta. Podle » Nekrologií« jeden Matyáš kazatel zemřel v Brně r. 1409, kdežto druhý až r. 1478. Který z nich je Matyáš, určený pro Sv. Klimenta? Kdyby to byl ten, jenž zemřel r. 1478, byl by se musel dožít téměř sta let. V » Seznamu úmrtí« jsou asi mezery, anebo se jeden z těchto Matyášů ztratil v husitských bouřích beze stopy (při násilném zániku proboštsví?).

R. 1401 dostává zpovědní pravomoc pro »Klimentka« bratr Simon a Ambrož Allet. Ambrožův případ je jasný: odchází ke Sv. Klimentu r. 1401 a umírá tam r. 1418 jako dlouholetý kazatel. V jednom z kněžských hrobů u kaple sv. Klimenta, jež byly odkryty při vykopávkách, leží tedy i bratr Ambrož Allet. Ve kterém?

Pokud jde o bratra Simona, » Seznamy úmrtí« uvádějí smrt jednoho Simona r. 1441 s poznámkou, že to byl »poslední převor augustiniánského konventu v Litomyšli, zničeného husity. « R. 1448 zemřel v Brně další Šimon, rodák z Brna, profesor posvátné bohovědy (lector). Na svatoklimentské hoře mohli dočasně pracovat oba dva, avšak kdo z nich dostával pro ni zpovědní pravomoc r. 1401, nevíme. Nejpravděpodobněji ji dostával ten Simon, který před rokem 1416 podle výpovědi lupiče Jana Bradky poskytl na tři dni útulek lupičovi Janáčovi (naše č. 8). Avšak zdali je tento Simon totožný se Simonem z Brna, anebo z Litomyšle, nedá se zatím zjistit. Možná, že šlo dokonce o třetího Simona, jehož smrt nebyla v » Seznamech « zachycena.

Zato se v nich dovídáme o smrti svatoklimentského probošta Petra. R. 1400 dostává zpovědní pravomoc několik Petrů. Z brněnského konventu bratr Petr lector, ale nějaký lector Petr z Brna umírá r. 1413. Pak je tu nějaký bratr Petr z Krumlova, o jehož smrti není zmínka. Dále z jevíčského domu bratr Petr Pfleger a jeho smrt je zapsána v Jevíčku r. 1426. V Koruně Panny Marie je bratr Petr převor, avšak nějaký Petr převor z Koruny umírá r. 1417. Byl-li proto probošt Petr jedním z těchto Petrů, mohl to být jedině Petr z krumlovského domu, o jehož smrti není záznam. Není to však jisté, protože Petrů bylo tehdy mezi augustiniány mnoho.

Jestliže husité zničili svatoklimentské probošství r. 1421, jak tvrdí ústní podání a píše Janetschek, pak asi probošt Petr tehdy unikl a zemřel o rok později (1422). Mezitím mohl žít buďto ještě přímo v poškozeném proboštství, tam za rok zemřel a také tam byl pohřben. Anebo - bylo-li proboštství neobyvatelné - žil asi ve dvoře ve Vřesovicích, odkud se docházelo ke kapli. V každém případě však umíral jako »probošt svatoklimentské residence « a byl v ní pohřben. Je to snad onen hrob zvenčí pod základy kněžiště, na epištolní, »jižní« straně, pod zazděným vchodem do kněžiště? (85) Probošt Petr byl na » Klimentku« již r. 1414, neboť kupní smlouva se Semíkem uvádí výslovně probošta Petra od Sv. Klimenta s jeho biatřími (naše č. 7).

Kromě Matyáše, Simona, Ambrože a Petra tu známe ještě kněze Petra, probošta z Vřesovic, kterého pohání před soud Anna z Labut r. 1437 (naše č. 9). V » Seznamu úmrtí « jsou po r. 1437 dva Petři: Petr pícník (Pabulator -obstaravač krmiva) a zároveň podpřevor, jenž zemřel v Brně r. 1440. A pak Petr lector, který zemřel v Brně r. 1445. Kdo z nich byl vřesovským proboštem, nelze zatím zjistit.

Mimo tyto augustiniány však mohl pracovat na svatoklimentské hoře každý bratr brněnského kláštera a vůbec z Moravy. Rozhodně tam jezdil každý z brněnských převorů jakožto vyšší bezprostřední představený probošta a ostatních bratří. Uvedli jsme zemřelé až po rok 1464, kdy Vřesovice začínají být spravovány již přímo z Brna a kdy tedy už není ve Vřesovicích ani u svatoklimentské kaple žádný augustinián. Roku 1577 jsou Vřesovice prodány městu Kyjovu a vztah augustiniánů k nim a ke kapli pravděpodobně zaniká docela. Na historicky důležité svatoklimentské proboštství upomínaly v brněnském klášterním archivu jenom pergamenové listiny. (86)

Je přijatelné, že na rozhraní 14. a 15. století na svatoklimentské hoře pomáhali bratří z Brna i z jiných klášterů, např. při výstavbě a obnově budov, avšak hlavně potom při posvátných poutních slavnostech. Když tam olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimě r. 1358 výslovně povoloval slavnosti, jistě se to neobešlo bez hudby a zpěvu. Je proto pravděpodobné, že slavný stavitel varhan br. Filip z Brna uplatnil své umění i v kapli sv. Klimenta, asi ještě než se stal převorem v Brně (1389-98). Varhany, hudba a zpěv se neobešly bez ředitelů chórového zpěvu (cantores), bez dirigentů, zpěváckých sborů, případně orchestrů (regenschori). Poutníci bývali vítáni hlaholeni zvonů, a potom do ticha chřibských lesů zazníval hlas vybraných kazatelů (concionatores), ale zároveň se v něm ztrácel i šepot početných zpovědníků (ad confessiones audiendas). Na zpovídání se hodil kterýkoliv člen kláštera (conventualis), hlavně starší. Hmotné zabezpečení poutníků, ale i pomáhajících hostů, obstarávali zkušení kuchaři (coqui) za odborného vedení správců kuchyňského provozu (magistři culinae), avšak také sklepníci a sklepmistři (cellarius), což konečně prozrazuje i rozsáhlý sklepní prostor,

 

(85) VESELÝ, Tajemství Hory sv. Klimenta, uved. pr., str. 109-117. - Vykopávky však zjistily daleko více hrobů, jak ve svatyni, tak okolo ní.

(86) Augustiner-Eremitenstijt, uv. pr., str. 173.

 

objevený při vykopávkách  r.   1962.  O  dobytek se staral obstaravač píce a krmiva  (pabulator).

S uvedenými názvy, úřady, tituly a povinnostmi se setkáváme u jmen bratří na stránkách jinak málomluvného » Seznamu úmrtí«. Avšak v každém tom názvu je vlastně obsah, náplň a smysl jednoho celého lidského života, podrobeného celkovému řeholnímu řádu prožíváním řeholní myšlenky. Bylo by pošetilé tvrdit, že přitom bylo vždycky všechno jenom čistý ideál, neboť i tady žili pouze lidé. Ale že tyto životy nebyly vždycky jenom pohodlné, nýbrž někdy vyžadovaly krajní, až smrtelné vypětí sil, to nám prozrazují ne řídké případy náhlého konce - apoplexia: u stolu, v kostele, při práci, jako když padne voják v první řadě boje ...

Zajímavý pohled na společenské a hospodářské smýšlení brněnských augustiniánů máme z roku 1463 a 1464. Převor Oldřich (1461-64) pronajímá pěti brněnským občanům jedno pole, které má být rozděleno na 15 parcel a první dva roky se z něho nemusí platit. U smlouvy, podepsané celým konventem, je tato výhrada (clausula): žádná z parcel se nesmí dostat do rukou šlechticů, nýbrž je výlučně pro obyčejné měšťany a rolníky. Z toho je vidět, že klášter šel svorně s prostým, pracujícím lidem. Šlechta se za to mstila tak, že se snažila zamezit zapsání podobných dohod do zemských desek. Možná, že tady je příčina, proč nebyl do zemských desek zanesen ani kup části Vřesovic, odkoupené r. 1414 od Šemíka z Labut (č. 7). Spor skončil v neprospěch kláštera asi r. 1464. Převor Oldřich měl také spor s Janem Kunou z Kunštátu-Polehradic o klášterní les » Stupavu «. Byl to snad nějaký les na potoku Stupava v blízkosti kaple sv. Klimenta? (87)

Janetschkovy » Seznamy mrtvých « končí rokem 1888. Mezi řadou vynikajících mužů, které klášter vychoval, stačí jmenovat dva na posledních stránkách: Pavel Křížkovský (zemřel 1886) a Řehoř Mendel (zemřel r. 1884). Celý vědecký svět ví, co znamenají pro lidstvo zákony dědičnosti, zjištěné Mendlem: odhaloval přírodní zákon tak, jako se počítá početní úloha. (88) Avšak asi málokdo ví, že Mendel si byl vědom i toho, jak veliký kulturní význam má vyřešení svatoklimemské otázky, a že podle svých možností dělal všechno, čím by se k tomuto vyřešení mohlo přispět. V jedné ze svých průkopnických prací o Hoře sv. Klimenta píše František Přikryl toto: » Za šlechetné přispění vroucí díky vzdávám fjeho Milosti vysoce důst. p. praelátu starobrněn-skému, Řehoři Mendlovi«. (89) A roku 1930 říká při udávání pramenů pro 2. přepracované vydání téže knížky: » Listinu zakládací opsal jsem s do-

 

(87) Tamtéž, str. 82-3.

(88) Viz na př. sborník » Cosi cotninció h genetica di Mendel«, vydal genetický ústav Řehoře Mendla -» Mendelianum « - v Římě r. 1967.

(89) FRANTIŠEK PŘIKRYL, SV. Kliment u Osvétiman, Brno 1890, str. 5 (Proslov). - Viz též Augustin Neumann OSA, » Starobrnčnský klášter za Křížkovského «, Brno 1926.

 

volením pana praeláta Mcndla v Brně, z letopisů kláštera sv. Augustina ve formě potvrzovací biskupem olomouckým Janem VIII. z Vlašimi (1351-1364). Originál je v archivu kláštera sv. Tomáše F. 33-597 ...« (uv. pr. str. 13). Řehoř Mcndel podporoval i vclehrad;ké hnutí a české hohojlovce. Staro-brněnský klášter byl v 19. století ohniskem českého (i rlovenského) duchovního a národního probuzení.

 

II.

DODATKY,

které nepředstavují vlastní přímé prameny, avšak těžko by se daly opomenout.

 

II.  Údajná » Svatoklimentská kronika « z roku 1358

Jeden z průkopnických sběratelů památek o svatoklimentské hoře u Osvětiman, dr František Přikryl, píše o tom, jak vynikající moravský místopisec dr Řehoř Volný OSF3 dostal první zprávy o významu tohoto místa od tehdejšího osvětimanského faráře Vavřince Jugana (f 1855). A k tomu dodává doslova toto:

» Za doby P. Jugana přicházeli sem poutníci ze Slovenska a z okolní krajiny, jichž se vyptával, co se u nich vypravuje o tomto svatém místě a naznačil vše na osmerce již valně sežloutlé (far. arch. A, a, a) následovně: „ Dle pověsti daroval jeden král (asi Rostislav) sv. Cyrilu a Metodějovi zdejší lesy ku zřízení kláštera, vymíniv sobě toliko honbu, což i pravdě podobno jest. Vždyť oni světci znali život řeholní, a bylo jim toho žádati, aby zde měli i kněžský seminář."

» Na hradě Buchlovském objevil P. Jugan vzácný rukopis se znakem: C. 10. Litt. K. 17. z r. 1358, jenž sepsán byl na sv. Klimentě mnichem řádu augustiniánského, kdež v čele stojí psáno:

„ Sv.  Cyrill a Method založili klášter svatoklimentský.  Mniši byli Basiliané."

» Rukopis je domácí kronika proboštství augustiniánského na sv. Klimentě od r. 1357-1421. Pisatel, augustinián, žil v době, kdy památka na činnost sv. bratří ještě tkvěla v živé paměti, a tudíž pravdu pověděti mohl a chtěl. Svědectví toto převzácné jest, že jsouc dobám cyrillo-methodějským nejbližším, podává, byť i málo slovy, nejdůležitější moment ze života sv. Cyrilla a Methoda ... « (90)   Tolik říká Přikryl.

Dr Vilém Hrubý při posuzování tohoto úryvku praví: » Třebaže zní tento zápis málo věrohodně... přece jej nelze úplně odmítnout, neboť augu-

 

(90) FR. PŘIKRYL, SV. Kliment u Osvétiman (1890), str. 22-23.

 

stiniáni mohli čerpat z dokladů pro nás již neznámých. Přitom je třeba míti na zřeteli možnost, že tímto kronikářským záznamem chtěli oni sami využít místní tradice ke zvýšení významu svého nově zřizovaného kláštera, jemuž by byl cyrilometodějský původ přilehlé svatyně jen dodal lesku. « K Juganově poznámce o darování tohoto místa Rostislavem soluňským bratřím dodává dr. Hrubý, že »tuto nesporně pozoruhodnou pověst není třeba podceňovat jen proto, že byla pozdě zachycena ... « (91)

Jisté je, že středověké kláštery psaly své kroniky, a jeden z prvých záznamů o svatoklimentské hoře je právě zápis z klášterní kroniky u sv. Tomáše v Brně (naše č. 3). Proto je velmi pravděpodobné, že si psali svou kroniku také augustiniáni u kaple sv. Klimenta. Je rovněž pravděpodobné, že kronika svatoklimentských augustiniánů mohla skončit v hradním archivu na Buchlo-vě. Neboť hrad Cimburk, na jehož území ležela kaple sv. Klimenta, i hrad Buchlov byly původně královským (zeměpanským) majetkem, takže doklady z jednoho hradu se mohly dostat na druhý. R. 1511 daroval český král Vladislav II. buchlovské a napajedelské panství Archlebovi z Boskovic a potom je dostali Zástřizlové, ze kterých po přeslici pocházejí Berchtoldové, poslední majitelé buchlovského panství a tudíž i svatoklimentského okrsku. (92)

Nález této kroniky by znamenal pro svatoklimentskou otázku nesmírně mnoho. Zatím však se o věrohodnosti poznámky stran basiliánů nedá nic říci s konečnou platností, dokud se nenajde sama kronika.

Jugan mohl mít kroniku od Berchtoldů, kteří měli u osvětimanského farního kostela podací právo (patronát), tj. mohli podat čili navrhnout faráře. O svatoklimentskou kapli měli v Juganově době velký zájem. Usilovné pátrání v Osvětimanech po kronice i po Juganových zápiscích zůstává dosud bezvýsledné. Čteme-li však Přikrylův spisek z r. 1890, máme dojem, že Přikryl měl před sebou jak augustiniánskou kroniku, tak Juganovy poznámky, a že opisoval přímo z nich. Vtírá se proto otázka, zdali si Přikryl nevypůjčil z Osvětiman kroniku i poznámky k sobě, a zdali by se po obojím nemělo začít pátrat mimo Osvětimany, po stopách dr. Přikryla. Zůstává však divné, proč Přikryl neopsal z kroniky více, měl-li ji opravdu v rukou.

Ověřujemc-li si Přikrylův vztah k užívaným pramenům, můžeme říci, že ve spisku z r. 1890 je uvádí a rozvádí věrně (kdežto ve II. vydání, z r. 1930, si počíná ve výkladu velmi svobodně). Píšc-li tedy r. 1890: » Rukopis je domácí kronika proboštství augustiniánského na sv. Klimentě od r. 1357-

 

(91) Dr VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, str. 10 a 12. Je zde svědomitě uvedena literatura, týkající se tohoto předmětu.

(92) FR. PŘIKRYL, SV. Klíment... (uv. pr. z r. 1890), str. 75. -Ř. VOLNÝ, UV. pr., sv. IV, str. 153. - FR. PŘIKRYL, II. vydání z r. 1930, str. 26. Přehled Přikrylových prací podává » Lidová Demokracie« 1969, č. 24 (29. ledna), str. 5: Zakladatel Záhorské kroniky.

 

1421 « - mohlo by se věřit, že kroniku viděl. Pozornosti zaslouží také přesný rok ukončení kroniky: 1421. Do tohoto roku totiž lidové podání, přesněji: určití lidé, začali klást násilný zánik proboštství, avšak v písemných původních dokladech pro to zatím nemáme žádný podklad. A nadto, smrt probošta Petra je v Nekrologiích kladena do r. 1422, a to přímo na Kli-mentek, nebo aspoň do Vřesovic. Mohlo by se to však vysvětlit také tím, že rozdrcení obydlí u svatyně bylo r. 1421 tak ničivé, že pak neměl kdo už v kronice pokračovat, anebo hrůza byla tak děsná, že o to nikdo neměl zájem.

Přítomnost » Basiliánů « by znamenala na Klimentku klášter žáků sv. Cyrila a Metoděje.

Vykopávkový výzkum prokázal, že se tam v IX. století skutečně žilo. Dr Vilém Hrubý říká: » Při konfrontaci lidové tradice s dosavadními archeologickými prameny ukáží se ještě další pozoruhodné podrobnosti, odpovídající naznačené domněnce. Podle tradice (naše poznámka: viz záznam V. Jugana) Rostislav » daroval sv. Cyrilu a Methodu zdejší lesy ku zřízení kláštera, vymíniv sobě toliko honbu. « A při klasifikaci zvířecího osteolo-gického (kosťového) materiálu z našeho výzkumu svatoklimentského hradiska nebyla zatím zjištěna ani jediná kost z lovné zvěře, třebaže jsou okolní chřibské lesy dodnes zvěří bohaté. « (93) A dodává: » Podobně lze poukázat na skutečnost, že se mezi kostmi neobjevila ani jediná kůstka ptačí, třebaže jsou kosti slepice, husy, labutě apod. časté na jiných slovanských nalezištích: tato zvláštnost by byla vysvětlitelná řeholí sv. Basila, jejíž příslušníci prý nepožívali žádných opeřenců. Konečně nelze přehlédnout ani zjištěné stopy železářské nebo kovářské produkce, která nepřekvapí na sídlišti tak odlehlém, připomeneme-li si, že právě kláštery byly kdysi nositeli nových výrobních technik šperkařských, kovářských a jiných, a řemesly se mnohdy živily. « (94)

 

12. » Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze

Jan Mráz (1397-1403) je tentýž olomoucký biskup, který udělil dvojí zpovědní pravomoc pro augustiniány na svatoklimentské hoře, a to r. 1400 br. Matyášovi a r. 1401 br. Šimonovi a Ambrožovi (naše č. 5 a 6). Svolal a řídil diecésní synodu (sněm duchovních správců), a závěry sněmování vydal dne 5. února 1400 pod názvem » Constitutiones« (Ustanovení) čili » Statuta « (Stanovy), jimiž se usměrňoval další duchovní a kněžský život diecéze v těchto těžkých, napjatých dobách. (95) Protože zpovědní pravo-

 

(93) VILÉM HRUBÝ, UV. pr., str. $6-57.

(94) Tamtéž, str. 57. - Viz na př. SÁVA CHILANDAREC, Kniha o Svaté Hoře Athosské, 1911, str. 202: » zabíjení drůbeže přenechává se světským, rovněž lovu se mniši neúčastnili« (předpisy pro mnichy na  Athosů).

(95) CDM, 13. svazek, č. II, str. 11-21. - FASSEAU, Collectio synodorum et statutorum I, p. 15.

 

moc z r. 1400 byla vydána měsíc před Ustanoveními, dne 4. ledna, můžeme obojí listinu pokládat za výraz téhož myšlenkového ovzduší. Duch Ustanovení je výrazně cyrilometodějský. Můžeme do téhož duchovního rámce zasadit i listiny pro » Klimentek «?

Náznakem biskupského úřadu - podle Ustanovení - je Cherub, postavený jako stráž s plamenným mečem u vchodu do ráje. Janovi předchůdcové na biskupském stolci plnili věrně své poslání, avšak lidská narušená přirozenost a rozvrácené poměry ztěžují Janovi jeho úřad tak, že hledání světla ho stojí bezesné moci a břemeno odpovědnosti ho drtí... Ke svolání posvátné synody ho nevede myšlenka nějakých novot, ale touha upevnit osvědčený řád.

Nařizuje, aby arcijáhnové poučovali své kněze o všech nových nápravných směrnicích - aby kněží z jiných diecézí si opatřili zákonité pověření k práci v diecézi olomoucké - aby každý kněz pamatoval na důstojnost svého stavu v šatech, obuvi, při zábavě, a vůbec ve svém celém životě -aby každý farář měl svou úřední pečeť na potvrzování úředních listin - aby se nepřecházelo z jednoho úřadu ke druhému bez vážných příčin - aby se kněží statečně stavěli proti násilnickému a protiprávnímu ovlivňování ze strany »patronátních pánů« - aby žádný odpadlý kněz nebo řeholník se neopovážil na svůj úřad dosadit nějakého jiného kněze-zástupce - aby ředitele farních škol dosazoval jedině příslušný farář - aby olupovatelé klášterů a kostelů byli přísně stíháni církevními tresty - aby všichni řádně světili vypočítané svátky - aby kněží projevovali mimořádnou zbožnost při udílení svátostí, zvláště však při podávání a roznášení nejsvětější Svátosti... V tomto duchu se tudíž pracovalo i na svatoklimentské hoře.

Při zmínce o svátcích se biskup dotýká dvou pro nás zajímavých bodů. Ozývá se tu slovo »slavnosti« (solemnitates) a zdůrazňuje se úcta ke sv. Cyrilu a Metodějovi.

Slovem solemnitates-slavnosti jsme se obírali při listinách č. I, 2, 3. (naše strana 23-26). Při vypočítávání povinných svátků biskup říká: »-protože tedy ke slavnosti (ke slavení ?) uvedených svátků je každý věřící zavázán ... udělují se odpustky čtyřiceti dní pro ty, kdo je budou světit hodně (odstavec IV). Svátky sv. Kristina a sv. Korduly se mají světit »solemniter cum duplici officio « - slavnostně se zdvojenými bohoslužebnými obřady a modlitbami, tj. » a vespera usque ad vesperam « - od jedněch nešpor ke druhým, počínajíc odpolednem předchozího dne (místo pouhých jedněch nešpor v den samého svátku). Protože však jenom u » officia « se říká, že se má slavit v kostele, zdá se, že solemnitates-slavnosti se odbývaly spíše mimo kostel (odst. XIII-XIV). Otázce, jak se mají světit svátky zasvěcené sv. Cyrilovi a Metoději, se věnuje samostatný odstavec:

 

XII. De celebracione festi ss. Cyrilli et Methudii, patronorum Moravie.

 

Qui suscepto de manu domini supcrne benediccionis premio in perennitate glorie consistunt, ad dexteram dei patris revera devote intuendi sunt et omni veneracione colendi, ut quanto divina clemencia atten-cius eorum precibus auctorem sue pietatis inclinant, tanto ipsi, qui sunt mediatores dei et hominum intercedere pro nobis pecca-toribus efficacius inducantur. Inter quos bea-tissimi et gloriosissimi confessores Christi et episcopi Cyrillus et Methudius et patres et apostoli et patroni nostri precipui, qui feli-cissimum nostre tocius ecclesie et dioecesis fertilitatis agrum in vinea domini Sabaoth, totius nostre patrie radices ediderunt et palmites multiplicium virtutum et doctrinarum longe lateque extenderunt fructus ubereš proferentes, ubi flores prodeunt, nec arescunt, ubi semina eorum sparsa non pereunt, ubi multiplicatis manipulis grana glorie colli-guntur. Volentes autem, ut non solum hi sanctissimi, sed et per loca eorum sue pre-sencie odore glorificato resparsi pia et promp-ta devocione a Christi fidelibus venerentur, ut dum charissimos dei honoramus amicos, ipsi nos (96) amabiles deo reddant, quorum nobis patrocinia vendicamus, statuimus, ut omneš et singuli fratres et subditi nostri per eosdem clarissimos sancte fidei semina-tores, plantatores in nomine domini (97) complantati nobiscum jucunda mentě susci-piant, que leti referimus, ut totus clerus et populus nostre diocesis ipsorum festům et diem debeant solemniter celebrare septimo idus Marcii una nobiscum eisdem digna ve-neracione per divinorum officiorum celebra-cionem solemnem devotis mentibus obsequi, letabundi omnibus et singulis utriusque sexus hominibus, qui natalicia et solemnitates ipso-rum dictorum apostolorum piis ac bonis operibus annuo recolerint, de injunctis eis penitenciis de misericordia omnipotentis dei

 

Kdo již přijali z Pánovy ruky jako odměnu nebeskou pochvalu a žijí spolu ve věčné slávě, ti si skutečně zaslouží, abychom k nim vzhlíželi s oddanou zbožností, jak jsou po pravici Boha Otce, a oslavovali je všemi možnými projevy posvátné úcty. Neboť tak - s čím napjatější pozorností, pro božskou laskavost, naklánějí ke svým prosbám Původce své zbožnosti - tím účinněji také oni sami, kteří jsou zprostředkovateli mezi Bohem a lidmi, jsou vedeni k tomu, aby se zastávali nás hříšníků.

A mezi nimi - přeblažení a přeslavní Kristovi vyznavači a biskupové Cyril a Metoděj, i otcové, i apoštolé, i ochránci naši nejpřednější. Oni zapustili kořeny do přešťast-ného úrodného pole naší celé církve a diecéze na vinici Pána nebeských vojsk, ano celé naší vlasti. Oni rozprostřeli široko daleko ratolesti mnohonásobných ctností a nauk. Oni plodí hojné ovoce tam, kde květy rozkvétají a nevadnou, kde jejich zasetá semena nehynou, kde se sklízí zrní slávy z mnohonásobně vzrostlých snopů. Chceme však, aby nejen sami tito vrcholní světci byli oslavováni od věřících v Krista úctyplnou a ochotnou zbožností, nýbrž aby oslavenou vůní své duchovní přítomnosti, jako kapky rosy znovu skropili i místa, kde žili. A doufáme, že když uctíváme předrahé Boží přátele, oni nás činí milými Bohu, na prvém místě ti, na jejichž ochranu si pro sebe právem činíme nároky.

Proto ukládáme, aby naši bratři a poddaní, všichni bez výjimky - týmiž přeslavnými rozsévači a sazeči svaté víry zasazení jako jeden strom ve jménu Pána - spolu s námi přijali s jásající myslí to, co zde radostně oznamujeme: že totiž všichni knězi a všechen lid naší diecéze jsou povinni jejich svátek a den slavnostně světit dne 9.  března,  a spolu s námi jim projevovat

 

(96) CDM, uvedené místo, má nesprávně: ipsi » non « amabiles ... Zmínka o snopech je čerpána asi z mnicha Křišťana, který má tento obrat o Metodějovi: » Qui et postquam multos Christi Domini tnani-pulos in horreo congregarat - a když tento shromáždil do stodoly Krista Pána mnoho snopů ... « {Život a umučení sv. Václava, hl. 1)

(97) CDM má nesprávně »in domino domini «.

 

et beati Wenceslai et beatorum patronorum

 

úctu a oddanost důstojnými projevy zbož-

 

nostrorum auctoritate confisi quadraginta

 

nosti tak, že budou konat posvátné kněžské

 

dies misericorditer relaxamus.

 

hodinky a obřady slavnostně a se zbožným srdcem.

 

A plni radosti každému z těchto lidí obojího pohlaví, kteří budou světit den narození (pro nebe) a slavnosti našich jmenovaných apoštolů rok co rok v tento výroční den zbožnými a dobrými skutky, milosrdně uvolňujeme 40 dní z uložených pokání, ovšem opřeni o důvěru v milosrdenství všemohoucího Boha, blaženého Václava a našich blažených ochránců.

 

Až do nedávna se svátek soluňských bratří světil opravdu dne 9. března. R. 1863 jej papež Pius IX. přeložil na den 5. července.

Cyrilometodějské a ludmilsko-václavské zanícení krále Karla IV. a jeho bratra markrabího Jana vysvětlovali někteří nepřátelé velkomoravské vzdělanosti chorobným romantismem a ješitným zdůrazňováním svého přemyslovského původu po matce Elišce. A tohoto ducha prý oba uměle naštěpovali také své době. Jak se však vysvětlí tento uvedený XII. článek, nadepsaný: »O slavení svátku svatých Cyrila a Metoděje, ochránců Moravy«? Karel i Jan byli již mrtvi, proto nemohlo jít o věc, vyvolanou jejich přáním, nebo dokonce příkazem. Ze nešlo ani o právě » módní« záležitost, to potvrzuje výslovná biskupova zmínka v úvodě, že svá Ustanovení nevydává: »- novi-tatis alicujus conceptibus inducti, sed veteribus fulcimenta prebentes - ne veden myšlenkou nějaké novoty - nýbrž aby poskytl podporu starým hodnotám.« Podle zmínky o snopech se biskup opíral o prameny desátého století, o Křišťana (naše pozn. 96). Slova o jednom stromě, zasazeném přeslavnými sazeči, jsou ozvěnou »Života sv. Klimenta Ochridského«, kde se praví: » Proto jeho učeníci byli nejlepší ze všech životem i učením, neboť oni tak krásně zasazeni a tak důkladně zaléváni, musili mít i vzrůst z Boha « (XVIII, 59). Myslí se tu učedníci sv. Klimenta Velického (Ochridského), žáka sv. Cyrila a Metoděje. (98)

Jako tedy vykopávky potvrdily, že se na svatoklimentské hoře žilo v cyrilometodějské době, tak z Janových » Ustanovení« vysvítá, že v době obnovování života a činnosti u kaple sv. Klimenta pronikala cyrilometodějská myšlenka duši moravského křesťanství, a že proto mezi obojím mohl být vztah. Obnovení života kaple sv. Klimenta nemusil být projev Karlova a Janova chorobného román-

 

(98) Život sv. Klimenta čili» Legenda bulharská « (Bios Klémentos). -Viz JÁN STANISLAV, OsudCyrila a Metoda a ich uíenikov v Živote Klementovom, Bratislava 1950. - PETER RATKOŠ, Pramene k dějinám Velkej Moravy, Bratislava 1968 (2. vyd.), str. 338-355. - MMFH, II, str. 200-234.

 

tismu, ale naléhavým požadavkem zoufalých potřeb doby. Byla to doba rozvrácená krvavými rozepřemi mezi třemi současnými římskými » krály «, Václavem, Zikmundem a Joštem - a zamořená vzájemným proklínáním tří současných římských » papežů «, Urbana VI., Klementa VII. a Benedikta XIII. K tomu se družila duchovní a mravní neschopnost velké části vysoké hierarchie, zpohanštělé renesancí a humanismem, a proměněné feudalismem ve světské pány.

Ve smrtelném nebezpečí se buďto zoufá, nebo se hledají opravdové hodnoty. Proto ani Moravě, krvácející k smrti v bratrovražedných bojích, nemohl stačit romantismus. Z toho důvodu hledala svou počáteční duchovní velikost a nadzemskou pomoc u těch, z nichž se kdysi tato moravská velikost zrodila a ze které Morava dosud myšlenkově i citově žila. Hledala prostě své otce, apoštoly a ochránce, Cyrila a Metoděje s Klimentem, jako kdysi i soluňští bratři nosili s sebou do boje, do práce, i do slávy ostatky Klimentovy.

Ze se v této době nedalo žít jenom z romantismu, je vidět např. ze zápisu o vizitaci pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna v Olomouci dne 23. prosince 1392. Olomouckému biskupu Mikulášovi (1388-97) ukládá arcibiskup mezi jiným, aby věrně plnil vizitační předpisy arcibiskupa Arnošta z Pardubic svaté paměti, a hlavně aby každoročně svolával diecésní synodu. A na konci praví: » Rovněž prosíme biskupa ... kapitulu a olomoucké duchovenstvo, aby pokorně přijali a slavnostně světili (solempniter celebrent) svátek Navštívení svaté Panny Marie, obdařený pokladem odpustků v téže míře jako svátek Božího těla, a přitom vyprošovali, aby vznešená ochrán-kyně a paní onoho svátku vymohla pro celou církev pokoj, neboť ona nám porodila Krále pokoje. « (99) Biskup Mikuláš r. 1358, jako svatopetrský probošt z Brna a generální vikář biskupa Jana Očka, vyšetřoval svatoklimentskou záležitost a doporučil ji (naše č. 2).

Svátek Navštívení (2. července) je moderní: »- propter moderně festivi-tatis adinvencionem - « Oslavuje návštěvu » přepůvabně oslnivé Panny Marie : elegantissime Virginis - do hor k Alžbětě, totiž do nejdůvěrnějších hlubin našeho srdce, a je to tedy svátek velké lásky «. Maria má přinést pokoj nejenom do církve a mezi národy, ale i do skalisk všech lidských srdcí. Proto je tento svátek zaváděn, a hlavně v Cechách, k nimž patřila i Morava. Tato úzkostlivá prosba vane z listiny ze dne 1. listopadu 1390, jíž Petr z Kravař, pán na Plumlově, zakládá augustiniánský klášter v Prostějově (dnes farní úřad a kostel je sv. Kříže, a kostel Navštívení přiléhá k němu). Také tuto listinu schvaloval Mikuláš. (100)

 

(99) Původní znění je na pergamenu, a bylo v olomouckém kapitulním archivu. - CDM, 12. Svazek č. 116. -JIŘÍ MARIA VESELÝ, O lásce k Jitřence, str. 25 (rukopis 1963).

(100) CDM, 12. sv. č. 52 - ZDO, str. 197. - J. VESELÝ, O lásce k Jitřence, str. 18-19 a str. 46. - R. 1407 na pečeti prostějovského probošta je Kristus na kříži, kdežto na současné pečeti konventu je » Navštívení P. Marie« (CDM, sv. 15, č. 458, str. 399).

 

Teprve na tomto chmurném obzoru se náležitě rozzáří obnovená kaple sv. Klimenta jako hvězda naděje pro moravský lid. A pochopí se, že návrat k duchovnímu bohatství svatokHmentské hory bude pro moravský lid zdrojem obrody: potissime - na prvém místě (naše č. I) - maximě - v největší míře (naše č. 2). Svatoklimentskou kotvou národ zakotví v bezpečném přístavu naděje.

 

13. Středovského » Posvátné dějiny Moravy «

Cyrilometodějské památky shromažďoval také Jan Jiří Středovský -»apoštolský protonotář, rytíř (auratae militae eques), hrabě posvátného lateránského paláce a dvora, a přitom farář v Pavlovicích nad řekou Bečvou « (u Přerova). Své knize z roku 171 o dal název: »Posvátné dějiny Moravy, čili život sv. Cyrila a Metoděje, (101) podle rodu římských občanů, podle výsady cařihradských patriciů, podle vzdělání nejpronikavějších filosofů, podle církevních hodností velehradských arcibiskupů, a podle zásluh nejhorlivějších apoštolů Moravy, Cech, Horního Slezska, Chazarů, Srbska, Chorvatska, Mengrellie, Cerkezska, Bulharska, Triballie, Bosny, Ruska, Dalmácie, Pannonie, Dácie, Korutanska, Kraňska, a téměř veškerých Slovanů «.

Tato práce byla psána v trpkém potu - acerbo sudore collecta - podle různých dějepisných spisů, jak už vytištěných, tak jen rukopisných, a podle souvisle se udržujícího podání předků i podle úředních spolehlivých zápisů, a listin římských veleknězi.

Dějiny vznikají tak - říká Středovský - že z času a z událostí se vytváří pevně skloubený řetěz. Proto zasazuje život Moravy, který ztotožňuje s životem sv. Cyrila a Metoděje, do rámce » moravských bojů i mírů, smluv a pohrom, starých pověstí a pověr i křesťanských pravd, do zřizování i zanikání biskupství, a nesčetných jiných jevů. Tento rámec, přehlížený doposud od dějepisců, zvýší úctu k Moravě, a konečně, osvětlí i mnoho z těch věcí, o které se přou, které prohlašují za nejisté či pochybné, historikové sousedních krajů, Němci a Rakušané, Češi, Maďaři a jiní. Dějiny Moravy a život sv. Cyrila a Metoděje je pro Středovského tatáž jedna věc, a to posvátná... Toto všechno nám říká už pouhý titulní list.

Středovský byl duch evropské šířky. Svědčí o tom jeho spisy, hodnosti i jeho cesty do ciziny (sám si stěžuje, že v knize je mnoho tiskových chyb proto, že nebyl doma, když se tiskla). Byl znám u dvora ve Vídni i v Římě, a proto měl přístup do archivů. Pokud jde o cyrilometodějskou otázku,

 

(101) Sacra Moraviae Historia sive Vita ss. Cyrilli et Methudii... nunc primům ... luci publicae exposita a Joanne Georgio Slredowsky ... Solisbaci, impensis Georgii Lehmanni, An. MDCCX (v Sulzbachu, nákladem Jiřího Lehmanna 1710).

 

jedinečně zachytil psané doklady i ústní podání. Byl nadšeným Moravanem, ale v celoslovanském rozsahu a v cyrilometodějském duchu. Jeho rukama prošel téměř veškerý dostupný odborný materiál jeho doby o této otázce. Snad by nebylo na škodu vydat jeho spis i dnes, ovšem s kritickým posouzením, protože Středovský užívá pramenů někdy jako syn své doby, zachází s nimi na úrovni své doby, tak např. nasazuje někdy letopočty i jména podle svého čistě osobního odhadu. Nesporně však nám může mnoho naznačit, např. pro nejasné 10. století, a snad tedy i pro vztah mezi dílem cyrilometodějským a sváto vojtěšským. (102)

Kniha má květnatý a barokově rozevlátý sloh. V úvodě (Praefatio) se obrací na barokně odstupňovanou společnost, prozrazuje své rodiště (Brumov, matka Češka ze slavníkovského Hradecka), a udává prameny a literaturu, ze kterých čerpá. Tyto zdroje jsou jednak domácí (I—II), jednak cizí (III-VII): Řím, Vídeň, Vratislav, Madarsko, archivy šlechtických rodů ... Začíná pra-dějinami, ale všímá si i úplně současných otázek, jako byl tehdy např. návrh průplavu Dunaj - Morava - Odra - Visla (str. 3-4).

Napsáním knihy chtěl Středovský zpřítomnit zašlou slávu Moravy. Neboť právě v jeho době » rodná moravská řeč, která se téměř ve všem podobá české, trpí velký nespravedlivý útlak. « Početní Němci se totiž -podle Středovského - snaží usazovat se mezi námi, jak se o to snažili už odedávna, přičemž však naučit se našemu jazyku pokládají pro sebe za hanbu, jak na to upozornili už i v Čechách. (103) Nejhanebnější ovšem je to, že se najdou odrodilci, kteří se stydí za své moravské jméno a poněmčují je. Uvádí doklady, že úřední řečí na Moravě byla vždy moravská čeština: r. 1690 hrabě František Kolovrat odpovídal česky císařským komisařům na zemském sněmu, když tam začali mluvit německy - německým advokátům se pronášel rozsudek česky - a známý je krásný list Karla ze Žerotína na obranu moravského jazyka z r. 1610.

Plným proudem se podle Středovského začalo valit na Moravu ger-mánství s nekatolickými německými kazateli (pikardi, novokřtěnci, ariáni, flakciáni, trinitáři, fotiniáni, luteráni, kalvínci, zvingliniáni, adamité, a vůbec -kteří ne?). Tak např. ve Slavkově bylo 14 sekt. Každý byl sám sobě ponti-fex, rex et lex - papež, král a zákon. R. 1619 byly přijaty lužické protestantské zákony náboženské a převládlo násilí: kardinál František Ditrichstein uvězněn, kanovníci týráni, Jan Sarkander umučen pro nevyzrazení zpovědního tajemství, řeholníci a řeholnice vyhnáni z klášterů, a kdo z nich se na nátlak státu oženil, dostal věno ze státní pokladny (str. 6-13).

 

(102) Kniha V. (str. 459-582). - Viz též FRANTIŠEK DVORNÍK, Svatý Vojtech, Řím 1967.

(103) PAVEL STRÁNSKÝ, Republ. Bojoh. c. 2, I 12 (Středovský, str. 5-10).

 

V tomto hospodářsko-společenském, mravním a náboženském rozkladu národa vyvstávala podle Střcdovského jediná možnost k záchraně: osobnost a dílo soluňských bratří - Velehrad. Velehrad (Welyký-Hrad), nebo Welogrod (Eneáš Silvius v Histor. Bohem. c. 13) - též Vetvar či Vetvara (papež Evžen II., v listě z r. 826) (104) - podle Němců Modoburg (král Přemysl při druhém určování velehradských statků): byl prý půl germánské míle široký a jednu germánskou míli dlouhý. Jeho částí je i dnešní Staré Město, na pravém břehu řeky Moravy, což se dodnes udrželo v paměti. A je to ta část Velehradu, která obklopovala vyvýšcninu, na které se tyčil královský palác, budovy měšťanů a sídla šlechticů (str. 17-18)... Název » Vetvár « budí zájem dodnes. Někteří myslili, že jde o spojem maďarského slova » vár « a latinského » ve-tus«, zkomoleného na vet. Slovo »vár« je běžné a znamená: pevnost, hrad, zámek, město (ve středověkém smyslu, opevněné), při čemž se jedná většinou o opevněný hrad královský, hlavní, ústřední. Latinské »vetus« znamená starý, starobylý. Vet-vár odvozovali od Vetus-Vár, což by bylo » Staré Město «, nebo » Starý Hrad «, a vysvětlovali to jako zkomolený maďarský výraz pro » Antiqua Urbs Rastizi«, Staré Městro Rostislavovo, jak Fuldské letopisy nazývají r. 871 jednu z ústředních pevností Velké Moravy, odkud Svatopluk rozdrtil Němce. Ale toto spojení se mi zdá příliš násilné a vyuměl-kované. Vhodnější se mi zdá vysvětlit slovo » vet « jako maďarské, jen podle slyšení napsané »véd «, což značí: ochrana, obrana, útočiště, hradba, val; a jako sloveso: bránit, chránit, hájit. Potom by » Vétvár « bylo » Védvár «, a znamenalo by to bez jakéhokoli znásilňování dvě věci: a) opevněný, hrazený hrad (královský), opevněné, hrazené město, místo opevněné k vojenským účelům a tedy pevnost - b) ochranný, útočištný hrad, opevněné útočiště, opevněné, hrazené město. A pak by » Védvár « odpovídalo asi té Rostislavově pevnosti, kterou r. 869 Fuldské letopisy nazývají »nevýslovná a všem starodávným nepodobná Rostislavova pevnost«, od níž nejmladší Ludvíkův syn Karel musil odtáhnout s nepořízenou. Podle všech slovníků »vár« znamená už samo sebou hrad, pevnost, opevněné město. Když se k němu přidává ještě »véd«, zdá se, že se tím chce naznačit místo opevněné mimořádně, veleopevněné, velepevnost, velehrad, a tedy » Velehrad«.

Dnes z toho všeho zbyla jenom vzpomínka - pokračuje Středovský -a klášter cisterciáků, postavený na okraji. Zbyly tu však i jiné věci: hradby, příkopy, hromady kamení, stopy po zdích ... »Já sám jsem se na to díval těmato svýma očima a těmato rukama jsem držel opracovaný kámen, vyrvaný ze základů, pocházející snad z klenutého okna či z brány ... « (str. 18-19). A z bohatého archivu velehradského kláštera čerpal Středovský i pro tyto

 

(104) Středovský, tamtéž str, 71. - Pokus o výklad slova » Vetvár « je můj.

 

» Posvátné dějiny «, hlavně podle rukopisů Kristiána Hirschmenzela, z jeho » Kroniky o Starém a Novém Velehradě « (str. 23).

Podle tohoto starého ústního podání byly na Velehradě (Staré Město) v Rostislavově době tyto chrámy: Rostislavem založená basilika Panny Marie, později povýšená na katedrální a metropolitní - chrám sv. Petra a Pavla - sv. Klimenta, papeže a mučedníka - sv. Marie Magdaleny - sv. Jana Křtitele. Tento poslední je dodnes skutečně v lesíčku blízko kláštera, a to také byl ten, který dal kdysi na počátku markrabí Vladislav cisterciákům (str. 212 a 220). Rostislav umožnil celé dílo soluňských bratří, proto on je pro Moravu a tak pro všechny Slovany » dobročinný zakladatel a usměr-ňovatel celého křesťanství, čili náboženského života: institutor et rector totius Christianitatis seu Religionis benignus« (str. 213).

Cisterciáci nebyli proti cyrilometodějské myšlence (naše poznámka: jak tvrdil bez podkladu např. František Přikryl (105). Je to vidět už i z toho, že cisterciácký kostel má zasvěcení »Panny Marie nanebevzaté a sv. Cyrila a Metoděje «, pří čemž mariánské zasvěcení bylo pro cisterciácké chrámy povinné (str. 212). Mimoto byly v cisterciáckém chrámě také boční kaple sv. Cyrila a Metoděje a sv. Václava, a r. 1700 též kaple sv. Klimenta, což je jasný důkaz cyrilometodějské a svatoklimentské úcty (str. 220-1). Bylo by ovšem nutné zjistit, zdali tam byly hned na počátku.

Že i zakladatel cisterciáckého Velehradu, markrabí Vladislav, zvaný » Zbožný «, byl vynikajícím ctitelem sv. Cyrila a Metoděje, je podle Stře-dovského známá věc. Ano, právě pro svou neutuchající vděčnost, a vůbec pro vděčnost celého moravského lidu vůči svatým apoštolům Slovanů, postavil v královském velehradském městě klášter s kostelem zasvěcený Panně Marii a sv. Cyrilu a Metodějovi. Tyto posvátné stavby svěřil členům cisterciáckého řádu proto, aby zde na tomto místě zpívali bez přestání Bohu chválu v jeho svatých za obrácení moravského národa (str. 437-8). Podobně se dívali na Velehrad i Přemysl Otakar II. a tehdejší pražští i olomoučtí biskupové (str. 439).

• • •

Důležitou poznámku má Středovský také o ostatcích sv. Klimenta. Nalezení kostí sv. Klimenta Cyrilem a Metodějem na Krymu se klade do r. 861. Tehdejší soudobý záznam o nálezu se nazývá »Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta neboli legenda chersonská «, a napsal ji úchvatně sám Cyril. (106)

 

(105) Sv. Kliment u Osvětiman.

(106) Uveřejnil JOSEF VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1966, str. 139-147.

 

Vašica upozorňuje na velikou obtížnost čtení. Avšak Středovský už r. 171 o udává její obsah věrně (str. 96-99). Svatí bratři donesli ostatky na Moravu (str. 209-10). Byl to jejich nejdražší poklad, velekněžský vzor, nebeská ochrana, pevné vyznání víry v jednotu církve pod jednou hlavou. Avšak - uprostřed jejich požehnané práce na Moravě - naráz se objevil na obzoru blesk války, který naplnil Cyrilovo srdce úzkostlivým neklidem:

 

» Hic Cyrillus dubiam belli metuens aleam, et de sacro Clenodio, sancti nimirum dementis corpore nimium sollicitus, bona Regis gratia, loco quodam inaccesso, montibus et sylvis operto, haud procul Welehradio, in vicina ilia (sylva), quae nunc sepit vetus Ca-strum Cymburg, construere coepit Eccle-siam Divi Clementis nomini dicatam: in qua si periculum ingrueret, recondi possent extra Bellonae tumultům, pretiosae Martyris Reliquiae. «

 

Tu padl na Cyrila strach z nejistého vý-sledku války. Nadmíru ho znepokojovala starost o posvátný poklad, totiž o tělo sv. Klimenta. A proto s laskavým svolením krá-lovým (= ze štědré milosti královy) na jakémsi nepřístupném místě, skrytém v horách a v lesích, nedaleko Velehradu, v tom blízkém lese, který leží nyní kolem starého hradu Cimburka, začal budovat kostel, zasvěcený jménu zbožštělého Klimenta. V něm, kdyby hrozilo naléhavé nebezpečí, by se mohly ukrýt drahocenné ostatky Mučedníkovy, stranou válečné vřavy. (Str. 239).

 

Cyrilovy obavy se bohužel splnily, a tak Středovský pokračuje:

 

»Interim Germani, vana spe pacis sub-dole eluso Rege Radislao, ad finem Mensis Julii, ex improviso in Moraviae regnum hostiliter irrunt, et sine discrimine omnia igne ac caedibus immaniter miscent. Quem Cyrillus infelicem intelligens Patriae statum, Lipsana D. Clementis, Welehradii levata, in templům, seu potius sacellum, paulo ante inter Sylvas Welehradio vicinas, in colle quodam fundatum, tempestivo detulit gressu. Hodiedum supersunt sacrae illius Aedis vestigia. Inter cacumina, quae a Buchlow Arce, ad Cymburg Castrum porriguntur, prominet collis, omni ex parte praecelsis septus montibus: in quo prestantes parietinae, et ejus, quod hactenus retinet nomen Klyment, quasi diceres, Clemens, veteris templi faciunt fi-dem. Vicini vero illi loco homines, continuata Majorům suorum traditione nixi referunt, in eadem collapsa Aede sacra, bellorum tu-multibus requievisse corpore S. Clementem. Quibus, nos locum dantes, » cum famae re-rum standum sit, ubi certam derogat vetu-

 

Mezitím však Němci jen oklamali krále Rostislava marnou nadějí na pokoj a mír. A ke konci měsíce července znenadání vpadli nepřátelsky do moravského království, kde všechno bez rozdílu hrozně rozvracejí pálením a vražděním. Také k Cyrilovi došla zvěst o nešťastném stavu otčiny. Vzal z Velehradu ostatky sv. Klimenta a ještě v pravý čas je zanesl do chrámu či spíše do svatyňky, založené krátce předtím v lesích blízko Ve-lehradu na jakémsi pahorku. Dodnes tam jsou uchovány stopy po oné posvátné stavbě. Mezi vrcholky, které se táhnou od hradu Buchlova ke tvrzi Cymburku, vyniká pahorek, obklopený ze všech stran vyššími horami. Na něm jsou pobořené zdi (zříceniny, rozvaliny), a ty zaručují jistotu o tom starém chrámě, který dodnes má jméno » Kli-ment«, což je totéž, jako kdybys řekl Klement. A lidé, žijící blízko toho místa, se odvolávají na nikdy nepřerušené ústní podání, převzaté od jejich předků, a říkají, že v těchto posvátných rozvalinách odpo-

 

stas fidem« (107): hoc anno inquieto et Mo-     čívalo  za  válečných  zmatků  tělo  sv.   Kli-

ravis acerbo, id accidisse statuimus. « menta. Protože tedy »se má trvat na tom,

co o věcech říká vyprávění lidu, tam kde velká časová vzdálenost znemožňuje jistou pravdu « - my přijímáme jako pravdu toto. A rozhodujeme se pro to, že v tomto neklidném roce, pro Moravany tak trpkém, se to skutečně stalo. (Str. 244.)

Středovský má na mysli rok 864. Opíral se zde asi o Fuldské letopisy, kde se k roku 864 píše: » Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které se v řeči onoho národa nazývá Dovina. Ten však, když se neodvažoval střetnout se s královými vojsky a když viděl, že nemá, kudy by unikl, v tísni byl nucen dát taková rukojmí a v takovém počtu, jak přikázal král. Nadto ještě stvrdil přísahou, že s veškerými svými velmoži bude po všechny dny králi zachovávat věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval «. Jde o Ludvíka Němce. U jména « Dovina « je vsuvka » puella «, česky » dívka «, takže šlo o » Děvín «. Ludvíkovo tažení bylo asi i z popudu německých biskupů, a to jako odezva na to, že Rostislav povolal z Cařihradu Konstantina a Metoděje, a vůbec se zaměřoval na Východ. Tažení se uskutečnilo krátce po příchodu soluňských bratří, a Konstantin věděl, zeje zaměřeno proti nim, proto ukryl Klimentovy ostatky. Úmysl, udělat z Moravy » Slovanskou Marku «, však se Ludvíkovi nezdařil. (108)

Středovský dále píše, že podle lidového podání přinesl sv. Cyril Klimentovy ostatky na chřibskou horu z Velehradu - Starého Města, a že i tam byl chrám sv. Klimenta (str. 212, 292). Toto ústní podání je ve Starém Městě živé dodnes, 250 let po Středovském. Vykopávkový výzkum potvrzuje možnost jeho pravdivosti. Dr. Vilém Hrubý by kladl kostel sv. Klimenta do trati » Zerzavica «, kde r. 1935 bylo objeveno rozsáhlé sídliště ze střední doby hradištní (9. století) a nahromadělina pískovcových, namnoze opracovaných kamenů, mezi nimi i veliký úlomek ostění. (109)

Zdali na horu sv. Klimenta přenesl Cyril také své moravské žáky, o tom se Středovský nezmiňuje. Činí to buďto proto, že je tam Cyril nepřevedl, anebo mu bylo samozřejmé, zeje tam umístil také. Hned po ostatcích sv. Klimenta měl Cyril jistě na srdci budoucnost svého díla na Moravě, a tedy své žáky, svůj druhý nejdražší poklad. Tyto své žáky a jejich učitele jistě

 

(107) LIVIUS, Decad. I, lib. 7. - Při této zprávě se Středovský odvolává též na Pěšinu, Mars Morav. I, c. 5, str. 151.

(108) MMFH, I, 98; Tamtéž str. 75 (Letopisy Bertinské k r. 864); CDB, I, 10 (list Mkuláše I).

(109) VILÉM HRUBÝ, Staré Město- Velkomoravský Velehrad, ČSAV Praha 1965, str. 180-182.

 

neumísťoval na lukách a v lesích, nýbrž ve vhodných budovách, (no) Dořešení této otázky však nám může umožnit především další soustavný vy-kopávkový výzkum u svatyně sv. Klimenta. Byla-li škola v Cechách na Budči, tím nutněji musela být i na Moravě.

Třebaže Středovský mluví pouze o stavbě kostela, můžeme se klidně domnívat, že tam byl také nějaký klášter. Cyril totiž nemohl nechat svůj nejdražší poklad bez ochrany, a tu svěřil zřejmě svým nejvěrnějším druhům, kteří byli mniši a nemohli žít bez kláštera. Tím spíše, shromáždil-li tam Cyril i své žáky.

Dnes je velmi těžké zjistit, do jaké míry měl Středovský svá tvrzení jenom z ústního lidového podání či přímo z původních písemných pramenů. Velmi důležité svědectví stran velkomoravského období nám zde může podat vyko-pávkový výzkum a Dr. Vilém Hrubý napsal: »Diskuse o problematice tohoto místa, přihlížející jak k tamní topické situaci (poloha, umístění, okolí) a k archeologickým poznatkům, tak k historickým poměrům dané doby, přivede nás na sám práh souhlasu s podstatnými údaji celé místní tradice ... « -» Všechny dosavadní archeologické nálezy ukazují, že hradisko bylo vybudováno teprve Slovany, a to někdy v polovině 9. století... « (ni)

Vykopávkami se už také zjistilo, že kaple sv. Klimenta nestála nikdy sama. Vine se kolem ní trojnásobný věnec opevnění (příkopy a valy), viditelný dodnes. Zjistit přesně a bezpečně původní vlastní poslání tohoto místa je dnes velmi těžkou úlohou. Na obchodní a výrobní, vojenské, kmenové nebo oblastní ústředí je hradisko příliš malé a odlehlé. Poměrně malé by bylo i na útočiště, aspoň v 9. století, a nadto má trvale udržovanou svatyni a nese stopy trvalého osídlení, kdežto útočiště se užívalo pouze příležitostně. Zbývá proto opravdu už jen možnost, že bylo vybudováno pro nějaké zvláštní církevní účely - říká dr. Hrubý - zvláště když uvážíme, že vznikalo v období upevňování křesťanské ideologie. Mimořádnost tohoto místa je potvrzena i údivem generálního vikáře Mikuláše, že kaple sv. Klimenta nepatřila r. 1358, ani dříve, do hranic a pravomoci žádného farního kostela (naše č. 2).

Proto Vilém Hrubý usuzuje: » Hradisku tedy vtiskuje (ovšem kromě popsané už celkové situace) zvláštní charakter právě existence tohoto kostela. A přitom se zdá při celkem neveliké hustotě tamního osídlení, které tvořilo jen malou obec, že chrám nebyl ani tak určen pro tuto opevněnou osadu, jako spíše že opevnění, v podstatě vytvářející soustředné kruhy, bylo zřízeno k ochraně svatyně, takže se tu vytvořil jakýsi ranně křesťanský posvátný okrsek - temenos. Připomeneme-li v této souvislosti ještě skutečnost, že v oné

 

(110) VINCENC BEANDL, Poloha starého Velehradu, 1862, str. 33. - První staroslovanská legenda o sv. Václavu, hl. 1 (Na úsvitu křesťanství, ELK Praha 1942, str. 69).

(111) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětíman, str. 53.

 

době byla stavba kostela sama o sobě významnou událostí, která se nemohla uskutečnit bez souhlasu knížete, je to dalším náznakem hlubšího a širšího významu tohoto místa. Pro hrstku tamních obyvatel by nebyl budován misijní chrám, spíše tam mohl být neveliký počet lidí usazen ve službě božího domu. «

» Ukazuje-li přitom zasvěcení tohoto chrámu na spojení se soluňskými bratry, nezdá se tradice zaznamenaná J. Středovským nemožná ... « (uv. pr., str. 54).

Nejistotu mohl mít sv. Cyril za války jedině o osudu blízkého ústředního velkoměsta Veligradu, kde asi Klimentovy ostatky byly dosud uloženy, a odtud je proto skryl ve chřibských horách. Soluňští bratři žili jako mniši na maloasijském Olympu, kde se nořili horlivě do modlitby a posvátných knih (ŽM 3). Láska k této hoře byla v Metodějovi žhavá ještě před Cyrilovou smrtí v Římě r. 869: Tehdy - » když Filosof odcházel na Boží soud, řekl svému bratru Metodějovi: » Hle, bratře, my dva jsme byli jedno soupřeží a táhli jsme jednu brázdu, ale já padám na líše a skončil jsem svůj den. Ty však miluješ horu velice - nu ale kvůli Hoře nemůžeš opustit své učení. Vždyť čím můžeš být spíše spasen?« (ŽM, 7). Hora sv. Klimenta mohla být vybudována jako malá náhrada místo milovaného kláštera Polychronu na Olympu. Snad je to pouhá náhoda, že celkový pohled na svatokliment-skou horu se silnice Osvětimany-Vřesovice je velmi podobný pohledu na maloasijský Olymp s Polychronem. Anebo snad tato jemná srdce si vybrala toto místo záměrně?

Pro jsoucnost mnišského života u nás v Cyrilově době máme Kosmovo svědectví: » Roku od narození Páně 894... Svatopluk král moravský -jak též se všeobecně vypravuje - zmizel uprostřed svého vojska a nikdy se již neobjevil. Pravda však je, že přišel sám k sobě... za temna půlnočního nikým nepozorován sedl na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo, na stráni hory Zoboru, kde kdysi s jeho podporou a pomocí tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese vystavěli kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tom lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům a oni nepoznali, kdo je. I byl po mnišsku oholen a oblečen v poustevnické roucho. A pokud žil, zůstal nepoznán, teprve když již chápal, že se blíží smrt, prozradil mnichům, kdo je a hned potom umřel. « (112)

Protože Svatopluk strávil velkou část svého života v Nitře, napřed jako údělný kníže, ale později i jako král, jde zřejmě o Zobor u Nitry.

 

(112) Kosinová kronika česká, I, 14. Praha 1929, Melantrich, přeložil Karel Hrdina. - MMFH, I, str. 200-203. - Zprávu zachytil i tzv. Dalimil, 23-24 (MMFH I, str. 273-6).

 

A tak můžeme klidně uzavírat s Vilémem Hrubým: » Řada skutečností, náznaků a domněnek nás tedy vede k tomu, abychom hledali na svatokli-mentském hradisku u Osvětiman jednu z významných stanic cyrilometodějské činnosti... lid zblízka i z okolí zřejmě nepřestával svatoklimentský kostel aspoň příležitostně navštěvovat - hora sv. Klimcnta se stávala poutním místem, na jehož tradici navazují cílevědomě augustiniáni... « (113)

Pokud jde o stavební zásahy u kaple sv. Klimenta, podle archeologického výzkumu by výraznější z nich mohly jít asi v tomto sledu:

1) V 9. století - vybudování, anebo podstatné úpravy, byla-li už předtím na hoře tvrz.

2) Asi c 11. století - oživení po velkomoravské zkáze, když v břeti-slavské době šla naší vlastí mohutná vlna nové úcty ke sv. Klimentu a obrození slovanského mnišství sv. Prokopem.

3) Ve 14. století - obnovení v gotickém slohu za brněnských augustiniánů, o čemž máme již písemné doklady.

Tyto zásahy se dají vyvodit jednak rozborem zdiva, jednak slohovou rozmanitostí jednotlivých nalezených stavebních zlomků a materiálu. První stavební zásah představuje vznik svatyňky, patrně brzy po r. 863. O celé stavbě píše Vilém Hrubý: » Tato jednoduchá kaple, jejíž apsida je (téměř) stejně široká jako loď, kupodivu připomíná právě tímto detailem nejistý původ kostela sv. Víta ve Starém Městě. Liší se však od něho tvarem své apsidy, který tu je podle mého mínění právě nejvýraznějším znakem byzantského stavitelství, a tedy misijního díla cyrilometodějského.« (114) A právě tato kněžištní apsida je asi onou původní svatyňkou, kterou snad stavěl Cyril s Metodějem pro Klimentovy ostatky. O tom může rozhodnout především další soustavný archeologický výzkum. Apsida je uvnitř oválná, zvenčí mnohoúhelná.

 

VÝHLEDY  K  OBZORŮM

(Závěry)

Zápis č. 1 a 3, tj. potvrzení Jana Očka z Vlašimi a augustiniánská kronika z Brna prohlašují, že se na svatoklimentské hoře obnovuje klášterní život a kněžská činnost proto, aby se mohlo » posloužit slovem Páně (Božím slovem) lidu, který tam ve zbožnosti svého ducha chodí«. Podle listiny ge-

 

(113) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta..., str. 59 a 57.

(114) VILÉM HRUBÝ, Staré Mésto - Velkomoravský Velehrad, uv. pr., str. 209.

 

ncrálního vikáře Mikuláše - pro lid, který »tam bude chodit«, či prostě » přijde «. Ovocem má být mimořádně veliké prohloubení úcty k Božímu jménu, protože moravský lid tam chodí »ve zbožnosti ducha«. Právník Mikuláš podotýká, že se věc povoluje nejenom na základě žádosti markrabího Jana, ale že si to prošetřil i jinak a jinde (alias), a to všechno dopodrobna a pečlivě, a je na základě dostatečného a spolehlivého svědectví plně přesvědčen, že je to pravda. Z jakých kořenů tam rostla pro lid síla? A když se tělesná žíznivá ústa napila z dnes zasypané studny před vchodem do svatyně, nebo z » pěti žídel« u cesty, či ze studánky pod třetím okruhem vnějších valů, nyní zvané » Metodějova « - co a z čeho tam pila » zbožnost« vyprahlého ducha? O tom písemné prameny mlčí.

Vykopávky říkají, že se tu žilo již v 9. století, pravděpodobně mužské osazení, a jizby mají podobu mnišských kobek... Rozum se táže: Klášter? Listina říká, že kaple stojí od pradávna, daleko od lidí a farních kostelů, a nikdy nepatřila do žádné farnosti... Církevní právo se dohaduje: Biskupské sídlo? Klášter? Klášter biskupův? Pro jaké cíle? Pro školu? Čí?

V zakládací listině brněnského augustiniánského kláštera (115) se markrabí Jan Jindřich horoucně dovolává své pokrevní příslušnosti k rodu Přemyslovců po své matce Elišce. Ale ještě nadšeněji vyznává svou duchovní příslušnost k tomuto rodu, a výslovně k Ludmile a k Václavovi. Jako oni uprostřed královské nádhery si uchovávali chudé srdce a rozdávali nuzným, tak se to snaží dělat i Jan. Jako Ludmila a Václav stavěli nové kostely s domy pro Boží služebníky, a staré svatyně opravovali, tak i Jan po jejich stopách zakládá pro augustiniány v Brně nový kostel a klášter Zvěstování Panně Marii a sv. Tomáše apoštola ... K tomu náš rozum logicky doplňuje: » - a tedy i opravuje prastarou opuštěnou kapli sv. Klimenta. « Jména Cyril a Metoděj se zde nevyskytují prostě proto, že Jan - vládce - jde po stopách vladařů: kněžny Ludmily a krále Václava, příbuzných. A pak, náboženské ovzduší ve 14. století od Dalimila dál bylo tak cyrilometodějské, že kdo šel ve stopách Ludmily a Václava, nepotřeboval ujišťovat, že má ducha Soluňských bratří (Emauzy, remešský Evangeliář, kalendária, svátek Cyrila a Metoděje, atd.).

Pokud zatím víme, výslovně mluví o vztahu mezi Cyrilem a svatokli-mentskou horou až Středovský: hora je skrýš a útočiště pro Klimentovy ostatky. Rozum se ptá: Měl Cyril kolem r. 864 již tolik věrných pomocníků, aby je tam nechal jenom hlídat ostatky? Neskryl tam i » školu « - už jenom proto aby » učení« mohlo pokračovat i za války ? Neutekli se tam i lidé z nejbližšího okolí, jednak aby se skryli, ale také aby pomohli případně horu s » pokladem « bránit za ochrannými kruhy valů? Cyril s Metodějem, zvyklí

 

(115) V. BRANDL, Codex Diplomaticus... Moraviae (CDM), svazek 8 (1350-55) č. 7, Brno 1874.

 

učit, rozdáváním slovanského » Slova « snadno proměnili toto hmotné útočiště v duchovní, kde v lesním tichu se tak našlo ticho duchovní: uspokojení rozumu a pokoj srdce, síla k životu.

Kliment, Cyril a Metoděj i Moravané byli křesťané. Podle svědectví archeologie a vykopávek z katakomb, ctili již první křesťané mučedníky jako hrdiny, v jejich tělesných ostatcích viděli záruku a zdroj pomoci Boží, a nad jejich hroby stavěli oltáře, na něž přicházel eucharistický Ježíš vést » dialog « o záchraně s každým pokřtěným. Avšak - ve 14. století již dávno Klimentovy ostatky na hoře nebyly, a lid tam stejně chodil jako odedávna. Byly tam sice tytéž prastaré zpustlé zdi, ale že ani ty samy nestačily, je vidět z toho, že se volalo po obnovení života. A tak nezbývá než věřit, že jedině Cyril, jeho práce a jeho odkaz, mohou vysvětlit tajemnou přitažlivost tohoto místa.

Latinský » Životopis Konstantinův se zprávou o přenesení sv. Klimenta « říká, že když Cyril a Metoděj přišli s Boží pomocí na Moravu, místní obyvatelé se nad zprávou o jejich příchodu velmi radovali, zvláště když uslyšeli, že s sebou nesou ostatky sv. Klimenta a evangelium, přeložené od zmíněného Filosofa do jejich jazyka. (116) Klimentovy ostatky a slovanské evangelium znamenaly dvojí poklad, jak pro Moravany (tak těžko se dnes věří mohučské synodě z r. 852, že » moravské křesťanství je rudis, hrubé, neuvědomělé «) -tak pro Konstantina Filosofa.

Cyril s Metodějem jsou vlastně také první slovanští archeologové, a možná vůbec křesťanští: zasloužili by si, aby byli úředně prohlášeni za nebeské ochránce archeologické vědy, která dnes odhaluje podle pravdy důležité poznatky lidstvu i křesťanům. Hledali a našli na Krymu Klimentův hrob a kostru s kotvou. Lásku a odbornost, s jakou to dělal, zachycuje Cyril sám ve své » Řeči o nalezení«. Když vášnivý cestovatel - píše Cyril - dokončí svou cestu, vypráví potom rád i po létech, co zažil. Tak ani Cyril » nepřestane nikdy vyprávět bratřím o skvělém a oblažujícím získání ostatků blaženého Klimenta, ve kterého věří a doufá, a kterého má rád... Veliká naděje z víry a z lásky k nevyčerpatelnému pokladu blažených ostatků svatého Klimenta se nevytvořila lehce ... Naše duše byla jako bodána ostnem, ale nepřestávala doufat... « Když se mu jeho sen splnil, popisuje Cyril, jak se napřed objevila hlava - jasné slunce z hlubin podsvětí - pak posvátná rakev, zachované částky ostatních údů, posvátné ruce, stehenní kosti a ostatní, a na konec objev kotvy. A kdežto údy podléhaly rozkladu, kotva byla pro svou tvrdost zachována až i do malých úlomků, od ní udrolených... Tak bylo objeveno toto nesmírné bohatství.

 

(116) Magnae Moraviae Fontes Historici, II, Brno 1967, str. 128 (hl. 7).

 

Cyrilova » Řeč « představuje vlastně první slovanskou vědeckou archeo-logickou » nálezovou zprávu «, jejíž spolehlivost byla později, kolem r. 868, v Římě potvrzena očitým svědkem nálezu, jimž byl smyrnenský biskup Metrofan Anastázij, kolem r. 861 vyhnaný na Krym.

V zaníceném závěru přirovnává Cyril ruce těch, kdo odkrývají podobné poklady (a tedy archeologů), k prorockým kleštím, jež vybírají z ohně » strašlivě žhavé uhle « ... A děkuje Klimentovi, že nezklamal jeho palčivou naději a svěřil se jemu ... » - chtěls být nalezen a objeven našima neobratnýma rukama, abychom se bohatě nasytili žádoucího pokladu. Bud i nám ... dobrotivým dárcem duchovním darů. Z tvé překrásné rakve bleskotá a prýští mystická, tajemná záře. Kéž se zbavíme duševních i tělesných strastí a všech nástrah protivníka ... abychom těmi velikými dary občerstveni a posíleni, potřeli a zničili veškeren rozvrat a sílu protivníka a slavili tvou přeslavnou památku v radosti nad tím... že naplňováni veškerou krásou... bezpečně budeme uchováni pro nebeské království toho, který tě dnes slavně zjevil a stale působí tvé svaté zjevování tvých ostatků - Krista, pravého Boha ... » (117)

Přitahovalo i Moravany do chřibských lesů k pustnoucí kapli toto mystické, tajemné vyzařování Klimcntovy trvající přímluvy ? Ještě i dnes, když se vstoupí po stezkách vedoucích na » Klimentek « do tichého lesního šera tamních pahrbkovitých hvozdů, které obklopují svatoklimentskou horu, začne padat cosi posvátného do mysli a srdce, a i člověk začne tichnout zvnitřku. Možná, že je to osobní dojem. Ovšem, tu šlo o křesťany, a podle nich by to mohlo být i tajemství » obcování svatých « - tj. trvající společenství » zasvěcených «.

Druhým pokladem Moravanů i Konstantina Filozofa bylo slovanské evangelium. Jak » vášnivě « miloval Cyril i tento poklad, o tom zpívá on sám ve svém » Předzpěvu ke slovanskému překladu čtveroevangelia «:

»Je tedy třeba poznat Boha.

Proto slyšte, Slované, toto:

Dar ten je věru od Boha daný,

dar Boží je to údělu po pravici,

dar duším, nikdy se nekazící... «

» Vy všichni, kdo svých duší krásu

vidíte a milujete a rádi byste

temnotu hříchů zapudili...

slyšte nyní svým rozumem,

slyšte, všichni lidé slovanští,

 

(117) Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta, neboli Legenda chersonská, česky J. VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské, str.  139-147, 54-62.

 

slyšte Slovo, od Boha přišlo,

slovo, jež krmí lidské duše,

slovo, jež sílí srdce i rozum,

slovo to, jež vede k poznání Boha.

Jako bez světla oko mít nebude

radost...

tak i každá duše bez knih ... «

» ... duše, knih zbavená,

zdá se být v člověku mrtvá. «

Nahé jsou všechny národy bez knih

a nemohou zápolit beze zbraně

s protivníkem... «

» Neboť kdo přijmou knihy ty,

Moudrost-Kristus v nich mluví

a duše vaše posiluje. « (118)

 

Slovanské evangelium je i podle cařihradského císaře Michala III. » dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství« (ZK 13). Je to hořčičné semínko, z něhož vyrostl mohutný strom slovanské vzdělanosti, plodný pro celou církev a pro celé lidstvo. A tento růst závisel na jediném slově: » učit«, což znamená » Školu «.

R. 863 přijal Rostislav Cyrila s velikou ctí, shromáždil učedníky a dal mu je učit (ZK 14). Asi po čtyřiceti měsících pokládal Cyril své žáky za vyučené a šel je vysvětit (ŽM 5; ŽK 15). Zajímavé je, že se neříká: šel je » dát« vysvětit. Cestou se zastavili u panonského knížete Kocela na Blatenském jezeře. Kocelovi se velmi zalíbilo slovanské písmo, a naučil se mu a dal jim padesát dalších učedníků (ZK 15). Vzhledem, k poměrně velmi krátké době » učení« byli tito učedníci zřejmě již vzdělaní, protože jinak by asi nebyli schopni naučit se tak brzy napřed sloviensky číst a psát, a ihned zvládnout všechny předměty předpokládané pro svěcení. Učilo se asi podle tehdy moderního sv. Jana Damašského (f 770), a tedy filozofie, dějiny víry a bludů, věrouka, mravouka, Bible, hudba, a na Moravě nadto ještě vlastní slovanská liturgika, moravský bohoslužebný obřad: officia divina, oíFicia Ecclcsiastica - Boží služba. Učilo se z řeckých pramenů, překládaných současně do slovanštiny, a protože se potom zkoušky dělaly v Římě, musily se tyto předměty umět říci i latinsky. Zkoušky byly tím těžší, že i v Římě na počátku » bylo hodně jistých lidí, kteří reptali proti slovanským knihám a říkali, že mít vlastní písmo nepřísluší žádnému národu kromě Židů, Řeků

 

(118) Sv.  Konstantina-Cyrila,  Předzpěv ke slovanskému překladu  čtevroevangelia,  česky J.  VAŠICA, Lit. pam., uv. pr., str. 103-106, 25-28.

 

a Latiníků « (ŽM 6). Látka se musila ovládat dokonale, protože podle latinského Konstantinova životopisu »vzali s sebou i několik ze svých žáků, které pokládali za hodné, aby přijali hodnost biskupskou« (ŽK přen 8). Zkoušky však dopadly dobře a skončily svěcením. Toto všechno předpokládalo zřejmě moravské vzdělance - inteligenci.

Podle dobře zpraveného latinského »Konstantinova života« se Cyril s Metodějem po svém příchodu začali horlivě věnovat dělání toho, proč přišli: především parvulos eorum docere litteras, officia ecclesiastica instrue-re - učit jejich děti písmu: číst a psát. Druhá věta se dá přeložit: začali zřizovat církevní úřady (= obsazovat slovanskými žáky, ale ti nebyli ještě vyučeni) - anebo lépe: začali zařizovat, zavádět církevní bohoslužby (slovanské). A zde nás udeří jedna věc: v tomto posledním smyslu » officia ecclesiastica « je totéž co » officia divina «. A listina č. 1-2-3 říká, že svatoklinientská kaple je už dlouho » omni cultu seu divinis officiis desolata « - bez »jakýchkoli bohoslužebných obřadů, bez jakékoli církevní bohoslužby«, ačkoli v pradávných dobách pro ni byla zřízena, postavena, ačkoli v pradávných dobách v ní církevní bohoslužby pro uctívání sv. Klimenta byly zavedeny. Navazovalo se těmito věcně totožnými výrazy ve 14. století na 9. století? Ale o tom později.

Cyril učil na Moravě především vzdělance. Doznívání tohoto »učení« máme možná ještě ve 14. století v názvu první středoevropské university v Praze - » Vysoké učení Karlovo «. Ale zahájili ihned i základní výuku dětí. (ŽK přen 7)

Podrobnější pohled na učitelskou činnost Soluňských bratří nám podává » Život Klimenta«, rozumí se » Ochridského «, jenž byl jedním z jejich největších a nejvěrnějších žáků. Život byl napsán původně staroslověnsky nějakým Klimentovým současníkem a žákem, a pak jej řecky přepracoval jeden z Klimentových nástupců, ocbridský biskup Theofylakt ("j" 1115). (119)

»Byli silní v učitelském slově « (II, 4, str. 66). (120) » Starali se, aby své žáky vyučili v božském učení. Z tohoto učitelského zřídla pili mnozí, mezi nimiž vybranými koryfeji (čelnými představiteli) byli Gorazd, Kli-ment, Naum, Angelár a Sáva « (II, 7, str. 67-8). K nim se počítá ještě Vavřinec. Po Cyrilově smrti se spolu s Metodějem nazývali »sedmipočetníci« a představovali nejvyšší moravsko-slovanský učitelský sbor. Za Cyrilova života k němu patří jako hlava Cyril a neuvádí se Vavřinec.

Duchovní velikostí Konstantinovou byl ohromen celý Řím. Hadiián II. viděl, že » překlad do slovanského jazyka je plodem duchovní milosti a Cy-

 

 

(119) THEOFYLAKT OCHRIDSKÝ, Život sv. Klimenta, MMFH, II, str. 200-234 (úryvky).

(120) Uváděno podle JÁN STANISLAV, Osudy Cyrila a Metoda a ich učenikov, v Živote Klementovom, překlad bulharskej a ochridskej legendy, Bratislava 1950. Prvá čísla znamenají rozdělení textu, poslední číslo udává stránky.

 

rilovy duše opravdu apoštolské. Radostí nevěděl, co má dělat, velebil Konstantina i Metoděje a oslovoval je různými jmény: otcové, vytoužené děti, radosti moje, věnec víry, koruna slávy a krásy církve. Vzal přeložené knihy a přinesl je k oltáři Božímu ... « (III, 9, 96). Tito učitelé prokázali, že i jejich následovníci mají dostatečnou zběhlost a zkušenost ve slovanském písmu, a proto byli vysvěceni (III, 10).

Po přijetí » velkého andělského obrazu « umírá Konstantin jako » Cyril «: » Bere k sobě filozof filozofa, veliký učitel přijímá hlas Slova, vychovatel národů usídluje u sebe toho, jenž osvítil světlem poznání národy « (III, 11). Než Metoděj odešel z Říma, » objal hrob svého bratra a mnohokrát zavolal drahé jméno Cyril, plakal nad svou tělesnou osamoceností a volal na pomoc sílu jeho modliteb, a pak se vydal na cestu s učedníky na Moravu « - pokračovat v učení. Na Moravě předstihoval všechny v učitelském poslání (IV, 14, str. 73). Nepřestával poučovat a vést... dávat všechna poučení (IV, 15; V, 17). Prvé místo mezi jeho učedníky na Moravě zaujímal Gorazd (VI, 23).

Metoděj chodil s Cyrilem od počátku a sloužil mladšímu bratrovi jako otrok - »jako rab « - a byl mu poddán. » On přemáhal (nepřátele) modlitbou, kdežto Filozof slovy, a tak je naplňovali hanbou« (ŽM 4). A když se Cyril » vydal na cestu na Moravu, vzal Metoděje s sebou. Ten tam začal znovu Filozofovi sloužit, byl mu poddán v pokoře, a spolu s ním učil« (ŽM 5). Zacvičil se tedy do učitelského poslání již za Cyrilova života, a mohl potom pokračovat i sám.

Metoděj r. 885 umírá a jeho pomocný biskup Viching, jenž se podvodně za Svatoplukovy pomoci vetřel do Nitry, začíná ničit slovanské moravské křesťanství. Vichingova satanská zloba se obrátila především proti Metodějovým pomocníkům, proti slovanské » škole «. Říkal: » Pokud žije Gorazd -je živý i Metoděj «. Některé nelidsky mučil, druhým zabral majetek a úřady, jiné dal vláčet trním nahé, mladší kněze a jáhny prodal jako otroky Židům (XI, 34, str. 91). Podle » Života Naumova « se o těchto prodaných slovanských duchovních v Benátkách, v přístave, dověděl vysoký úředník cařihradského císaře, vykoupil je, a císař jim vrátil úřady a postaral se o ně všestranně - ovšem, ve východní církvi. Latinsko-německý biskup je prodal, byzantský císař je zachránil - hořkost zůstala (MMFH, II, 178-9).

Ti z nich, kteří na Moravě měli hodnost učitelů (dnešní universitní profesoři?), jako Gorazd, zběhlý v jazyku slovanském, řeckém (a podle Metoděje i v latinském, ŽM 17), pak Kliment, muž velmi učený, a dále Vavřinec, Naum a Angelár - ti všichni byli střeženi zvlášť přísně, svázáni v řetězech a osamoceni v temnicích, bez útěchy a návštěv... (XII, 35). Byli biti, týráni a tupeni bez ohledu na šediny a slabost (XII, 39). Nebylo dovoleno hodit jim ani kousek chleba, když v hladu a svlečeni do nahá byli vlečeni od vojáků biskupa Vichinga - v mrazivém větru a v hanbě – pravděpodobně z Nitry, za Dunaj. Stalo se to asi zjara 886. Gorazd se ztratil beze stopy, snad aby nešel do Říma, kam ho volal papež. Byl by tam řekl pravdu a to by bylo Vichinga zničilo ...

Skončili v Bulharsku, kde král Boris jásal nad takovými učiteli, darovanými mu od Boha. Vrátil jim čest, dal jim úřady kněžské a učitelské, a Klimenta jmenoval » učitelem « celé jedné oblasti, při čemž mu připadla i část Ochridského jezera, kde postavil klášter a kostel sv. Klimenta.

Co nyní Klimentův životopisec řekne o něm, vrhá ušlechtilé světlo i na Metodějovu učitelskou práci na Moravě: » Za vzor života si postavil velkého Metoděje, a snažil se a modlil se o to, aby se neuchýlil od přímé cesty za ním. Postavil si před sebe jeho život a činy jako vzor svého vlastního způsobu života. A pečlivě utvářel sebe podle něho jako když malíř znalý umění maluje nějaký obraz. Vždyť jako nikdo jiný znal jeho život, protože ho následoval od útlého mládí, a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele « (XXII, 65).

Podle Metodějova vzoru asi také učil děti: » Nikdy jsme Klimenta neviděli nečinného. On sám vyučoval i děti, a to rozličnými způsoby: jedněm ukazoval, jak se píšou písmena, druhým vysvětloval smysl toho, co se napsalo, jiným vedl ruku při psaní. A nejenom ve dne, nýbrž i v noci buďto se oddával modlitbě, nebo se obíral čtením, anebo psal knihy. Někdy na sebe bral i dvě práce naráz: sám psal a přitom vyučoval děti nějaké nauce« (XVIII, 58, str. 109). Pokud jde o dospělé, měl Kliment v každém místě nějaké zvlášť vybrané žáky, a nebylo jich málo, napočítalo se jich asi 3.500. Byl většinou s nimi a odkrýval jim hlubší místa z Písem. (XVIII, 57).

Pisatel Klimentova života patřil zřejmě k nejbližšímu a nejvybranějšímu okruhu žáků: » A nás, ubohé a nedůstojné, podle hlubiny svého milosrdenství, učinil blízkými sobě více než ostatní. A my jsme s ním byli ustavičně a sledovali jsme ho ve všem, co dělal, říkal a učil« (XVIII, 58). A i při své pokoře doznává, že Klimentovi žáci byli nejlepší ze všech, životem i učením, neboť tak krásně zasazeni a tak důkladně zavlažováni, musili mít i růst z Boha (XVIII, 59). Podobná slova mají i »Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze z 5. února 1400 (naše str. 60): jsou cyrilometodějská.

V osmém roce této učitelské činnosti byl Kliment jmenován od Borisova nástupce Simeona biskupem. Také potom byl jeho vzorem Metoděj, a proto další líčení Klimentova života nám může prozradit mnoho i o Metodějovi-arcibiskupovi.

Klimentova činnost se rozšířila: staral se o umění (XXI, 63) - píše nové knihy, aby zbořil zed nevědomosti v celém lidu (XXII, 66) - skládá písně a církevní zpěvy ke cti neposkvrněné Boží Matky i svatých, prosebné a děkovné. Staví chrámy a kláštery, a krásou staveb chce obměkčovat lidská srdce a vést je k lidskosti (XXIII, 67). Štěpoval divoké stromy a proměňoval je v ovocné, a učil tomu i ostatní. Tím dával lidem obraz, jak se přerodit a přinášet zušlechtěné plody naštěpováním na Krista (XXIII, 68). Podle jedné německé kroniky prý Němci z nenávisti na Moravě káceli i ovocné stromy. Štěpoval je snad Metoděj? Naučil se tomu Kliment od Metoděje?

Tak se stal Kliment cele prospěšný duším a všemi prostředky šířil Pánovu církev. Bez ohledu na sebe se staral o ostatní, aby byli spaseni. » Před (Klimentovou) smrtí někteří z jeho učedníků viděli ve snách Cyrila a Metoda, kteří přišli k blahoslavenému a předpověděli mu konec jeho života.« (XXVIII, 76) »Jeho svaté tělo, podle cti rovnocenné s duší, ctihodné a ctihodně vykropené a uctěné... pochovali v tom klášteře (který založil), ve hrobě, který si sám připravil vlastníma rukama, po pravé straně, v přední části chrámu, dne 27. července 916. « (XXVII, 75)

Kliment a Metoděj, žák a učitel - to nebyla jenom úcta a láska, to bylo sžití, ztotožnění myslí, srdcí a životů. To nebylo pouze následování, to bylo » zasvěcení«. Celkem krátký, a přece tak jedinečně převratný zásah Cyrila a Metoděje na Moravě se dá nazvat »zázrakem« dějin. Tento moravský cyrilometodějský » zázrak « však není jen dílem svatosti a geniálnosti Cyrila a Metoděje - je to současně i » zázrak « spolu vytvořený ušlechtilostí, vyspělostí a nadšenou věrností velkomoravského lidu, Cyrilových a Metodějových žáků. Je spravedlivé to zdůraznit zvláště dnes, kdy tato velkomoravská síla ducha vybuchla » zázračně « znovu.

Snad ještě nikdy nebyla tak horoucně vyznávána láska a tak závratně vyzpívána chvála a tak vděčné žehnáno památce od žáků učitelům, jak to slyšíme ze staroslovanských pochval a hymnů o  Cyrilovi a Metodějovi:

» O, rozume ohnivý - ó, polnice libohlasá - ó, slavíku zpěvavý - ó, vlaštovičko švitořivá - ó, jazyku sladší než med v podobenstvích, přemoudrý Cyrile, pamatuj na nás všechny - «

» Sladký učiteli Cyrile - ó, tichá řeči, milosrdné srdce a mysli přemoudrá! Přelétals všechny kraje jako orel, druhý Pavle a učedníku Petrův, v jehož městě jsi ráčil odpočinout. Pamatuj na nás hříšné u Boha - svými modlitbami spasiž nás! « (121)

Vraťme se však ke » Svatoklimentskému listáři«. Hledáme, proč lid » ve zbožnosti svého ducha « chodil právě sem, když ve 14. století bylo u nás více Klimentových svatyní a byly přístupnější a měly kněze i bohoslužby. A nestačil blízký cisterciácký Velehrad, dosahující právě vrcholného lesku?

Znal Očkův generální vikář, probošt Mikuláš, latinský » Život Konstantinův «, v němž je psáno - jak jsme se zmínili - že svatí bratři » zaváděli,

 

(121) Hymny na svátek Cyrila Filosofa, učitele slovanského národa, zpěv třetí a ve chválách stichiry. Česky J. VAŠICA, Literární památky, uv. pr., str. 114-119. Píseň byla zpívána »u rakve Cyrilova těla «, a tedy již v Římě. Složil ji asi Sáva (počáteční písmena troparůjsou: Sáva pěl).

 

tvořili, hlásali, zařizovali (slovanskou) bohoslužbu: officia ecclesiastica«? V každém případě, z popudu markrabího Jana a na rozkaz biskupův si zjistil vlastní cestou (alias), že v pradávné době » officia divina «, což zde je totéž jako » officia ecclesiastica «, u svatoklimentské kaple byla, ale už před dlouhým časem zanikla. Archeologie potvrzuje, že se u kaple žilo v 9. století a tedy v době cyrilometodějské, a zasvěcení kostela sv. Klimentovi v cyrilometodějské době se u nás nemůže vztahovat než na Cyrila nebo Metoděje. Proto » cultus « či » officia divina « v kapli sv. Klimenta byla slovanská bohoslužba, protože ji můžeme vysvětlit jedině ve vztahu k Cyrilovi a Metodějovi, a ti jinou nezaváděli.

Mikuláš upozorňuje, že dělal » sollicitam inquisitionem«: vyšetřování silně sledované, svědomité, napjaté a napínající, vrušené a vzrušující, jak to dopadne. (122) Opíral se o svědectví věrohodná a dostačující, jež vedla k naprosté jistotě. Tato svědectví mohla být ústní, tj. přísežné prohlášení žijících lidí o psaných pramenech a o ústním podání stran svatoklimentské kaple, a Mikuláš o tom jistě udělal zápis (instrumentum). Anebo hledal Mikuláš přímo sám v listinách, a také o těchto výsledcích by měl být jeho zápis. Snad se ještě najdou. Hledat mohl v Praze (archiv Přemyslovců), v Olomouci (kapitulní archiv), v Brně na Petrově, na Velehradě a na farách kolem » Klimentka «. (viz naše str. 33). Jistota, k níž Mikuláš mohl dojít, byla asi tato: Cyril a Metoděj zaváděli slovanské bohoslužby [ZKpřen 7) - zavedli je i v kapli sv. Klimenta [ústní podání, listiny dnes ztracené, pro nás to dnes potvrzují vykopávky) - lid tam chodí stále, proto je prospěšné obnovit tam » cultus « a » divina officia «, čili úřední církevní bohoslužbu s pořádáním slavností, jaké si toto místo zaslouží: povede to moravský lid do výsek i na hlubinu.

Lid je puzen na svatoklimentskou horu potřebou srdce, již listiny vyjadřují slovem » devotio «, běžně překládáno »zbožnost«. Avšak » devotio « má velmi široký a hluboký význam, a » zbožnost « to znamená až na posledním místě. Především to znamená slíbit, zaslíbit něco jako oběť, ano, přímo i darovat, obětovat, a podle starých Římanů hlavně sebe, život a hlavu (vitam, caput). V přeneseném smyslu je to zaříkávání zla, zažehnávání bolesti a odvracení nebezpečí, především těch, jež hrozí od moci temnot, pekelné zloby, a samozřejmě i svolávání vyšší pomoci. A konečně, např. u křesťanů, je to zasvěcení sebe zvláštním slibem, jako je křest a křestní slib, a po zpovědi slib zůstat už navždy věrný, nespojovat se se zlem a nezasvěcovat se satanovi. Podobným zasvěcením jsou i mnišské a vůbec řeholní sliby. Člověk, který učinil slib (votum), zasvětil se slibem (devovit), je potom zaslíbený, zasvěcený, vrcholně zbožný (devotus). » Devotio « však je i každá velká oddanost, projevovaná  poslušností,  věrností  a   úctou.   Obrácená  na Boha,  znamená

 

(122) K. E. GEORGES, Ausführliches lateinisch-deutsches Handworterbuch, Leipzig,  1880  (»sollicitus«).

 

» zbožnost « čí » nábožnost«, ale » zbožňovat« se může i člověk a myšlenka, prostě všechno, čemu se dá čestně zasvětit srdce a život. Téměř vždycky je se zasvěcením spojena myšlenka » smíru «, vyrovnávání spravedlnosti a nahrazování odpírané lásky a úcty. Aby zasvěcení bylo lidské, musí mít jako cíl štěstí toho, jemuž se zasvěcuje, i toho, jenž se zasvěcuje. To všechno se skrývá ve slově »in devotione spiritus«, ve zbožnosti ducha Moravanů.

Viděli jsme, jak opravdu bez hranic » zbožňovali« Cyrila a Metoděje jejich žáci, ale ne slepě. Cyril a Metoděj se úplně a svatě » zasvětili « Moravě a všem Slovanům. Moravané a všichni Slované viděli vlastníma očima, že soluňští bratři a jejich »škola « se obětavě a hrdinsky zasvětili hledání a uskutečňování pravého dobra Moravanů, soukromého i společného, přirozeného i nadpřirozeného, hospodářského, společenského a politického, náboženského a církevního. Cyrilometodějské moravské slovanské křesťanství vyvyšovalo Moravu nejenom na úroveň ostatních velkých národů, jak předpovídal Michal III. r. 863, ale stavělo ji do čela duchovní Evropy, jako vzor, model křesťanské vzdělanosti a vyspělosti (kultury a civilizace). Územně »velká« Morava se stávala Cyrilovou a Metodějovou zásluhou velká pře-devším duchovně, mravně. Moravané to pochopili. A jako se Cyril a Metoděj bez ohledu na svou lásku » k hoře «, ke" klášternímu tichu, zasvětili na život a na smrt Moravě - tak se Morava zasvětila na život a na smrt Cyrilovi a Metodějovi, cyrilometodějské myšlence. Každá z účastných stran zde vsadila všechno na čestnost a věrnost druhé strany: Cyril na Moravany -Moravané na Cyrila. A každá se snažila nezklamat. Proto moravský lid prostě neměl kam jinam chodit než k Cyrilovi a Metodějovi s Klimentem -a tedy na svatoklimentskou horu - »in devotione spiritus«: ve zbožnosti ducha, čili pro zasvěceni svého ducha Cyrilovi. Bible proklínala i duchovní cizoložství.

Vazbou v tomto vzájemném zasvěcení byla » moravská slovanská škola «. Na jedné straně patřila k Cyrilovi a Metodějovi, a oni skrze ni uskutečňovali své zasvěcení Moravě. Na druhé straně však, jak říká Metoděj před smrtí Moravanům o Gorazdovi, jsou: »- z vaší země « (ŽK 17). A Morava se skrze ně zasvěcuje Cyrilovi a Metodějovi. Z úst těchto učedníků zazněly prvé moravské chvály a díky, a prosákly do moravské duše nejenom v 9. století, ale v každém dalším, až dodnes. Také toto mohlo a může vábit na » Klimentek «.

Podle vykopávkových nálezů by se zdálo, že osídlení u kaple sv. Kli-menta šlo za sebou v jakýchsi vlnách. Začíná a prudce stoupá v druhé polovině 9. století (850-900). V 10. století nápadně slábne, ale nezaniká docela, a v n. století začíná opět pomalu růst, od začátku 12. století však klesá a kolem poloviny století mizí. Tolik archeologie. Promítnuto do rámce psaných dějin, by to šlo vysvětlit asi takto: Kolem r. 864 vzniká svatyně a obydlí, a počet obyvatel vzrůstá. Podle latinského Konstantinova života by také tu Cyril zařizoval slovanskou bohoslužbu a podle Středovského by tu skrýval drahocenný poklad, Klimenta (a »školu «). Pak okolo r. 906-10 je Velká Morava rozdrcena Maďary. Osazenstvo na svatoklimentské hoře - učitelé a žáci asi uprchlí do Cech, pokud nebyli už pochytáni od Vichinga, rozehnáni, prodáni Židům, anebo vyhnáni do Bulharska. Někteří z utečenců se vrátili - ovšem pouhá hrstka - a živořili zde celé století. R. 976 se uvádí nějaký moravský biskup v Mohuči, ovšem bez udání jména, zatímco u Kosmy čteme: » Říká se však, že na Moravě před časy (biskupa) Severa byl jakýsi biskup, zvaný, jak se mi zdá, Vracen «. (123) A to by šlo právě o konec 10. století.

Průběhem 11. století se život na svatoklimentské hoře rozrůstá. Je to budto vlivem Břetislavova zájmu o zbytky Velké Moravy a přitom i o svatoklimentské památky, takže dává razit svatoklimentský denár. Anebo vzrostl příliv slovanských mnichů ze slovanské Prokopovy Sázavy? Byla založena kolem r. 1031. Tento příliv v každém případě stoupal. R. 1095 je Sázava zrušena. Šli snad někteří mniši dožít na »Klimentek«? Kolem r. 1150 však tam asi vymírají poslední, a u svatyně nastává ten smutný stav, který zachycují všechny tři listiny týmiž slovy: V lesní samotě chátrá kaple, bez jakýchkoli úředních bohoslužeb, daleko od farních kostelů, a žádnému z nich nepodléhá. Ale moravský lid tam chodí dále, ve » zbožnosti svého ducha «... sám a sám. Od r. 1150 do r. 1358 je dvě stě let. Listiny říkají: « a mul to tempore - velmi dlouho. Cyrilometodějští slovanští žáci byli umlčeni, ale zřejmě Moravané uvěřili Ježíšovi: » Říkám vám - budou-li tito mlčet, začne volat kamení« (Lk,   19,  40).

 

(133) KOSMY PRAŽSKÉHO, Kronika Čechů, II, 21 (MMFH, I, str. 203. - Viz též CDB, I, 32.