Magnae Moraviae Fontes Historici
|
OPERA UNIVERSITATIS PURKYNIANAE BRUNENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA |
PŘEDMLUVA
1100. výročí příchodu byzantské mise Konstantina Filosofa a Metoděje na Moravu a počátků slovanského písemnictví připomíná celému světu významný vklad, kterým přispěly slovanské národnosti před více než tisíci lety do společné pokladnice kulturního lidstva. Je to vklad trvalé hodnoty, uvědomíme-li si, že téměř po celých minulých tisíc let byl rozvíjen a rostl v košatý strom národních kultur většiny slovanských národů, že se stal základem rozvoje jejich literatur a v některých případech přispěl také k rozvoji kulturního života národů neslovanských. Proto UNESCO prohlásilo období, kdy byzantská mise přišla do střední Evropy a Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, za památné ve světových dějinách.
Stala-li se před tisíci a sto lety živnou půdou pro rozkvět slovanské vzdělanosti Velká Morava, bylo přirozené, že úměrně rostl také zájem o poznání jejích dějin, života a společnosti. Tento zájem není nový, ale byl vzbuzen již v souvislosti s milé-niovými oslavami příchodu byzantské mise na Moravu. Stáčel-li se však ve vzdálenější minulosti zájem o dějiny Velké Moravy převážně na problematiku související s dějinami křesťanství a církve a na otázky z. oblasti jazykovědy a písemnictví, od počátku tohoto století se stále více věnovala pozornost jejím dějinám politickým, dějinám velkomoravské společnosti, a to na základě písemných pramenů. Brzy se ovšem začíná rozvíjet i studium života starých Slovanů na území Velké Moravy, opřené o prameny povahy hmotné. Avšak teprve poslední patnáctiletí přináší více zájmu i o studium hospodářských otázek velkomoravské společnosti. Děje se tak nejen vzhledem k novému modernímu pojetí dějin Velké Moravy, ale podstatně je usnadňují zvláště nové metody archeologické práce, umožňující svými rozsáhlými výzkumy a pozoruhodnými objevy převratné změny v dosavadních názorech na hospodářský a společenský život Velké Moravy. Zdálo by se, že ve světle těchto archeologických objevů ztrácejí poněkud písemné prameny, které byly do té doby hlavním zdrojem informací o Velké Moravě, svůj prvořadý význam a že jejich úlohu převezmou prameny povahy hmotné, odkrývané archeologickými výzkumy. Praxe však ukázala, že podobné názory na studium problematiky Velké Moravy nejsou na místě a že podceňování významu písemných pramenů může vést k nesprávným závěrům i při hodnocení pramenů materiálních. Na místě nejsou ani poukazy, že počet písemných pramenů'pro dějiny Velké Moravy je poměrně omezený, že jsou zčásti zlomkovité a že jejich obsah dostatečně známe. Stačí připomenout, že písemných pramenů k dějinám Velké Moravy — i když není naděje, že jejich počet bude v zásadě rozmnožen — je v souhrnu více než např. písemných pramenů k dějinám českého státu dalšího století, které jsou zčásti stejně zlomkovité, a že jejich novým komplexním studiem, kritickým rozborem a moderním přístupem k nim se mohou .nejen ujasnit mnohé skutečnosti, ale i odhalit některé nové poznatky, které při tradičních názorech na tyto prameny zůstávaly skryté; přitom je zřejmé, že ani současné studium nemůže postřehnout vše, co prameny skrývají, a že odkrývání dalších historických souvislostí zůstává nadále úkolem budoucnosti.
S rozvojem studia problematiky Velké Moravy se posléze začala vyvíjet jakási dělba práce mezi písemnými a hmotnými prameny, a to tak, že písemné prameny se považovaly převážně za zdroj pro dějiny politické, dějiny státu a duchovní kultury, kdežto prameny povahy hmotné za zdroj pro poznání kultury materiální a pro poznání materiálního života společnosti. Ve skutečnosti má studium písemných pramenů širší dosah, zvláště proto, že z hmotných pramenů není možné přímo usuzovat na vztahy panující ve velkomoravské společnosti. Konečně bez písemné informace zůstává každá společnost, jakkoli známého okruhu materiální (archeologické) kultury na světě — i když je chronologicky ve vztahu k svému okolí zařaditelná — společností vlastním jménem neznámou. Ze všech těchto důvodů nabývá studium písemných pramenů k dějinám Velké Moravy znovu na důležitosti jak pro práci archeologů, tak i pro rozvoj dalšího studia otázek historie Velké Moravy.
Tyto písemné prameny jsou ovšem různého charakteru (jde např. o letopisy a kroniky, hagiografie a biografie, listiny a listy, památky povahy geografické, právní, liturgické aj.), pocházející z různého prostředí (Franská říše, Rím, Itálie, Byzanc, Morava, Bulharsko, Rus, Čechy atd.) a z různých dob (7.—15. stol.), jsou napsány různými jazyky (latinou, řečtinou, staroslověnštinou, arabštinou, anglosaštinou, hebrejštinou) a jsou vydány na mnoha místech v různých edicích. Z těchto důvodů jsou do značné míry obtížně přístupné pro většinu badatelů. Vzhledem k této skutečnosti a významu, jaký mají pro další vývoj bádání, vznikla v 1. 1959 — 1960 na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně zásluhou prof. dr. Františka Kalouska a prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského myšlenka vydat písemné prameny k dějinám Velké Moravy souhrnně. Současně se stejná myšlenka rozvíjela také v bývalém Slovanském ústavu ČSAV v Brně, vedeném prof. dr. Josefem Macůrkem, DrSc, kde se jí zabýval PhDr. Lubomír Havlík, CSc, nyní vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV. Proto v rámci spolupráce mezi Čs. akademií věd a vysokými školami došlo k dohodě o vydání písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, na němž se podílejí katedry prehistorie, starověké kultury a českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy filosofické fakulty. Aby publikace byla přístupná i širší řadě zájemců a nejen poměrně malému okruhu odborníků, rozhodli se vydavatelé připojit k edici český překlad a historické vysvětlivky a poznámky.
Vydáním písemných pramenů k dějinám Velké Moravy byl pověřen kolektiv složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Československé akademie věd.
Je všeobecně známo, že Velká Morava má jen z menší části vlastní domácí prameny ke svým dějinám a že jsme tu většinou odkázáni na prameny vzniklé v prostředí cizím, ať je to již Franská říše, Byzanc, Itálie nebo Anglie, Kyjevská Rus, Bulharsko, bagdádský kali fát. Písemné prameny k dějinám Velké Moravy lze dělit různě. Za nejvhodnější způsob zvolili autoři dělení podle druhů historické literatury. Z tohoto hlediska je bude možné rozdělit na: a) letopisy, kroniky a aukta-ria, b) životopisy, legendy, liturgické texty (např. služby, modlitby aj.), c) listiny a listy, d) synodalia a spisy a památky právní, e) díla etnograficko-geo-graficko-historického charakteru. Do edice byly pojaty prameny celé nebo jejich části, pokud se týkají dějin Velké Moravy. Při výběru pramenů se nepřihlíželo jen k teritoriu staré Moravy v jejím rozsahu před více než tisíci lety, ale i k okolním oblastem, které byly ve spojení s Velkou Moravou nebo se během 9. stol. dostaly pod bezprostřední panství nebo i nepřímý vliv Moravanů. Tak se zde objeví zčásti prameny nejen pro dějiny oblasti na jih od dnešní Moravy až k Dunaji, dnešního severního Maďarska, ale také prameny k dějinám Cech 9. stol., k dějinám srbského Polabí v dnešní Německé demokratické republice, dále k dějinám pozdějšího Slezska, Vislanska-Krakovska v dnešním Polsku a zčásti i území, které leží dále na východ, objeví se zde prameny i k dějinám Panonie a Potisí 9. stol. v dnešním Maďarsku, Jugoslávii a Rumunsku. Pro pochopení dějinných souvislostí a postižení sepětí dějin Velké Moravy s dějinami okolních oblastí střední Evropy vůbec bylo často nutné sáhnout i k pramenům, které se týkají sousedství Velkomoravské říše a ukazují jeho vztah a poměr k ní, např. k některým pramenům pro dějiny Východní marky v dnešním Rakousku. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat všechny prameny, které mohou pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího evropského pozadí dějin Velké Moravy, ať jde již o vlastní styky uvnitř Franské říše, mezi jejími královstvími a kurií, jakož i Byzancí, nebo mezi kurií, Byzancí a Bulharskem atd., ani prameny širších dějin evropského myšlení, kultury a dějin církve. Tyto prameny bude nucen hledat každý badatel jinde.
Časově začínají prameny dobou Sámovy říše a končí dobou, kdy Moravu ovládli na počátku 11. stol. Cechové a území dnešního Slovenska se stalo součástí Uher. Těžisko pramenů tkví pochopitelně v 9. a na počátku 10. stol., v době rozvoje a rozkvětu Velké Moravy; pro tuto dobu jsou publikovány vedle pramenů povahy zásadní a hlavní i — pokud to bylo možné — všechny derivované texty ostatních pramenů, zatímco pro 8., 10. a 11. století jsou uvedeny pouze prameny, které se týkají jen Moravy. Od 10. stol. počínaje nejsou již tedy uváděny prameny pro dějiny okolních zemí. Vcelku se v edici objeví pokud možno všechny středověké prameny (příp. výtahy z nich) pro dějiny Moravy do počátku 11. století.
Poněvadž jde vlastně pouze o systematickou výběrovou publikaci a svod pramenů, vesměs již dříve vydaných rozptýleně v různých edicích, bylo upuštěno od podrobnější analýzy textově kritické; varianty osobních a místních jmen jakož i etnických označení nebo textové varianty různých rukopisů, pokud mění význam základního textu, jsou však uváděny v poznámkách. Úvod, úměrný významu pramene, seznámí čtenáře s autorem, resp. autory pramene, pokud jsou ovšem známí, a dobou vzniku textu a jeho souvislostmi s prameny jinými, případně s jeho filiací, upozorní na známé a zachované rukopisy pramene a jeho edice, zvláště na ty, které byly základem pro tento přetisk.
Vedle určení rozsahu příslušných pasáží z písemných pramenů věnoval pracovní kolektiv velkou pozornost formě překladu jak co do stránky filologické, tak i pokud šlo o adekvátní vyjádření vlastního obsahu textu jako pramene k dějinám. Došlo tak ke konfrontaci dvou přístupů k překladové formě, literárního, podle něhož je překlad v prvé řadě dílem filologickým, a historického, podle něhož každý překlad nejen má být, ale ve skutečnosti už je výkladem. Překladatelé tak navazují na starší tradici ve vydávání souhrnných překladů pramenů, mezi nimiž bylo i mnoho překladů pramenů k dějinám Velké Moravy. Aniž bychom připomínali překlady ve Fontes rerum bohemicarum (zvláště díl I, Praha 1873, II, Praha 1874), je nutné se zmínit o sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) s překlady legend, které byly pořízeny J. Vašicou^ a J. Ludvikovským (slovenským protějškem jsou překlady J. Stanislava, Životy Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950); v minulosti vyšly některé prameny k dějinám Velké Moravy ve Sborníku velehradském, kde byly s jejich přetiskem vydány i jejich překlady (Příloha Sborníku velehradského, n. ř. 1—13, 1930—1942). V novější době se k těmto pokusům připojil zvláště přetisk a překlady značné části latinských pramenů, pořízené D. Bartoňkovou pro pedagogické účely filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (Fontes Latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963), a drobnější ukázkou překladů z různých pramenů L. Havlíka Chrestomatie k dějinám západních Slovanů (in: Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964). Novější slovenský soubor překladů vydal s kolektivem P. Ratkoš, Pramene k dějinám Velkej Moravy. Bratislava 1964.
Sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny. Z těchto důvodů, protože text pramenů bývá často heslovitý, neúplný a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou a poněvadž publikace a překladů budou používat nejen vědečtí pracovníci, pro něž je ostatně vždy směrodatné pouze originální znění pramene, ale i širší okruh nepro-fesionálních zájemců, bylo z hlediska historického nutné nejen pečlivě prokonsultovat výběr příslušných pasáží pramenů a vhodnost vlastního překladového výkladu, ale připojit k překladu, jakož i k jednotlivým událostem, osobám, místům ap. poznámky, komentář, který má za úkol velmi stručně osvětlit některá méně jasná místa textu pramene, poukázat na vzájemnou souvislost pramenů, ukázat možnosti dalšího jejich výkladu, případně zpřesnit výklad tam, kde to nebylo možné učinit přímo V překladu. Je samozřejmé, že se těžisko poznámek soustřeďuje u pramenů povahy klíčové, u pramenů, které tvoří základní zdroj našich informací o Velké Moravě, kdežto u pramenů odvozených a časově i pozdějších — pokud nepřinášejí text odlišného obsahu — jsou v poznámkách pouze odkazy na komentář u pramene základního. Poznámky současně upozorňují na hlavní a základní literaturu, týkající se textu, kde jsou zpravidla uvedeny další bibliografické položky.
Prameny obsáhnou celkem čtyři svazky, z nichž poslední bude věnován dodatkům, chronologickým regestům událostí s odkazy k příslušným pramenům a rejstříkům ke všem svazkům.
První komplexní vydání pramenů dějin Velké Moravy ve Spisech filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně má přispět k dalšímu prohloubení studia nejrůznějších otázek z dějin Velké Moravy, a to nejen v oboru vlastní historie, ale . i všech ostatních — z tohoto hlediska vedlejších — historických disciplín v prvé řadě archeologie, dále lingvistiky a literární vědy, geografie, etnografie a dějin umění. Písemné prameny pomohou ukázat místo a význam Velké Moravy v politickém a kulturním dění Evropy 9. stol. a na skutečnost, že Velká Morava dosahovala stejného postavení a významu jako jiné souvěké útvary, ať to byla Východofranská říše nebo Anglie, že převýšila ve své době Bulharsko, Chorvatsko a další státy. Není proto divu, že o Velké Moravě psal anglosaský král Alfréd Veliký, že o ní nacházíme tolik zpráv v Letopisech fuldských, bertinských, xantenských, U Reginona z Priimu, že jí věnoval pozornost byzantský císař Konstantin Porfyro-genetos, že se o ni živě zajímala římská kurie a že Moravu vzpomínají ve svých dílech autoři arabští a hebrejští. Vedle politického a mocenského významu Velké Moravy to však byl také její prvořadý kulturní význam, který získal široký ohlas v tehdejším světě, a to nejen u národností slovanských, ale i neslovanských. Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, která se odtud rozšířila do Bulharska a do Makedonie, na Kyjevskou Rus, do Chorvatska a do Srbska, do Cech a do Malopolska, a jejíž tradice pronikaly hluboce do života uherského státu i na území Rumunska.
Závěrem bych rád za autorský kolektiv poděkoval všem, kteří přispěli k uskutečnění tohoto díla. Jsou to v prvé řadě univ. prof. dr. František Kalousek, vedoucí prehistorického ústavu filosof, fak., univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský z katedry starověké kultury, univ. prof. dr. Josef Macůrek, DrSc, člen korespondent ČSAV, vedoucí katedry dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, a doc. dr. František Hejl, CSc, z téže katedry a prorektor University J. E. Purkyně, z jejichž iniciativy bylo možné přikročit k realizaci tohoto díla. Velkým díkem jsme zavázáni f univ. prof. dr. Václavu Machkovi, DrSc, členu korespondentu ČSAV, doc. dr. Josefu Češkovi, CSc, a proděkanům, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, a doc dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc.
MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI - PRAMENY K DĚJINÁM VELKÉ MORAVY I.
STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ
PRAGAE-BRUNAE
MCMLXVI
PŘEDMLUVA
1100. výročí příchodu byzantské mise Konstantina Filosofa a Metoděje na Moravu a počátků slovanského písemnictví připomíná celému světu významný vklad, kterým přispěly slovanské národnosti před více než tisíci lety do společné pokladnice kulturního lidstva. Je to vklad trvalé hodnoty, uvědomíme-li si, že téměř po celých minulých tisíc let byl rozvíjen a rostl v košatý strom národních kultur většiny slovanských národů, že se stal základem rozvoje jejich literatur a v některých případech přispěl také k rozvoji kulturního života národů neslovanských. Proto UNESCO prohlásilo období, kdy byzantská mise přišla do střední Evropy a Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, za památné ve světových dějinách.
Stala-li se před tisíci a sto lety živnou půdou pro rozkvět slovanské vzdělanosti Velká Morava, bylo přirozené, že úměrně rostl také zájem o poznání jejích dějin, života a společnosti. Tento zájem není nový, ale byl vzbuzen již v souvislosti s miléniovými oslavami příchodu byzantské mise na Moravu. Stáčel-li se však ve vzdálenější minulosti zájem o dějiny Velké Moravy převážně na problematiku související s dějinami křesťanství a církve a na otázky z. oblasti jazykovědy a písemnictví, od počátku tohoto století se stále více věnovala pozornost jejím dějinám politickým, dějinám velkomoravské společnosti, a to na základě písemných pramenů. Brzy se ovšem začíná rozvíjet i studium života starých Slovanů na území Velké Moravy, opřené o prameny povahy hmotné. Avšak teprve poslední patnáctiletí přináší více zájmu i o studium hospodářských otázek velkomoravské společnosti. Děje se tak nejen vzhledem k novému modernímu pojetí dějin Velké Moravy, ale podstatně je usnadňují zvláště nové metody archeologické práce, umožňující svými rozsáhlými výzkumy a pozoruhodnými objevy převratné změny v dosavadních názorech na hospodářský a společenský život Velké Moravy. Zdálo by se, že ve světle těchto archeologických objevů ztrácejí poněkud písemné prameny, které byly do té doby hlavním zdrojem informací o Velké Moravě, svůj prvořadý význam a že jejich úlohu převezmou prameny povahy hmotné, odkrývané archeologickými výzkumy. Praxe však ukázala, že podobné názory na studium problematiky Velké Moravy nejsou na místě a že podceňování významu písemných pramenů může vést k nesprávným závěrům i při hodnocení pramenů materiálních. Na místě nejsou ani poukazy, že počet písemných pramenů'pro dějiny Velké Moravy je poměrně omezený, že jsou zčásti zlomkovité a že jejich obsah dostatečně známe. Stačí připomenout, že písemných pramenů k dějinám Velké Moravy — i když není naděje, že jejich počet bude v zásadě rozmnožen — je v souhrnu více než např. písemných pramenů k dějinám českého státu dalšího století, které jsou zčásti stejně zlomkovité, a že jejich novým komplexním studiem, kritickým rozborem a moderním přístupem k nim se mohou.nejen ujasnit mnohé skutečnosti, ale i odhalit některé nové poznatky, které při tradičních názorech na tyto prameny zůstávaly skryté; přitom je zřejmé, že ani současné studium nemůže postřehnout vše, co prameny skrývají, a že odkrývání dalších historických souvislostí zůstává nadále úkolem budoucnosti.
S rozvojem studia problematiky Velké Moravy se posléze začala vyvíjet jakási dělba práce mezi písemnými a hmotnými prameny, a to tak, že písemné prameny se považovaly převážně za zdroj pro dějiny politické, dějiny státu a duchovní kultury, kdežto prameny povahy hmotné za zdroj pro poznání kultury materiální a pro poznání materiálního života společnosti. Ve skutečnosti má studium písemných pramenů širší dosah, zvláště proto, že z hmotných pramenů není možné přímo usuzovat na vztahy panující ve velkomoravské společnosti. Konečně bez písemné informace zůstává každá společnost, jakkoli známého okruhu materiální (archeologické) kultury na světě — i když je chronologicky ve vztahu k svému okolí zařaditelná — společností vlastním jménem neznámou. Ze všech těchto důvodů nabývá studium písemných pramenů k dějinám Velké Moravy znovu na důležitosti jak pro práci archeologů, tak i pro rozvoj dalšího studia otázek historie Velké Moravy.
Tyto písemné prameny jsou ovšem různého charakteru (jde např. o letopisy a kroniky, hagiografie a biografie, listiny a listy, památky povahy geografické, právní, liturgické aj.), pocházející z různého prostředí (Franská říše, Rím, Itálie, Byzanc, Morava, Bulharsko, Rus, Čechy atd.) a z různých dob (7.—15. stol.), jsou napsány různými jazyky (latinou, řečtinou, staroslověnštinou, arabštinou, anglosaštinou, hebrejštinou) a jsou vydány na mnoha místech v různých edicích. Z těchto důvodů jsou do značné míry obtížně přístupné pro většinu badatelů. Vzhledem k této skutečnosti a významu, jaký mají pro další vývoj bádání, vznikla v 1. 1959 — 1960 na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně zásluhou prof. dr. Františka Kalouska a prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského myšlenka vydat písemné prameny k dějinám Velké Moravy souhrnně. Současně se stejná myšlenka rozvíjela také v bývalém Slovanském ústavu ČSAV v Brně, vedeném prof. dr. Josefem Macůrkem, DrSc, kde se jí zabýval PhDr. Lubomír Havlík, CSc, nyní vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV. Proto v rámci spolupráce mezi Čs. akademií věd a vysokými školami došlo k dohodě o vydání písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, na němž se podílejí katedry prehistorie, starověké kultury a českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy filosofické fakulty. Aby publikace byla přístupná i širší řadě zájemců a nejen poměrně malému okruhu odborníků, rozhodli se vydavatelé připojit k edici český překlad a historické vysvětlivky a poznámky.
Vydáním písemných pramenů k dějinám Velké Moravy byl pověřen kolektiv složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Československé akademie věd.
Je všeobecně známo, že Velká Morava má jen z menší části vlastní domácí prameny ke svým dějinám a že jsme tu většinou odkázáni na prameny vzniklé v prostředí cizím, ať je to již Franská říše, Byzanc, Itálie nebo Anglie, Kyjevská Rus, Bulharsko, bagdádský kali fát. Písemné prameny k dějinám Velké Moravy lze dělit různě. Za nejvhodnější způsob zvolili autoři dělení podle druhů historické literatury. Z tohoto hlediska je bude možné rozdělit na: a) letopisy, kroniky a auktaria, b) životopisy, legendy, liturgické texty (např. služby, modlitby aj.), c) listiny a listy, d) synodalia a spisy a památky právní, e) díla etnograficko-geograficko-historického charakteru. Do edice byly pojaty prameny celé nebo jejich části, pokud se týkají dějin Velké Moravy. Při výběru pramenů se nepřihlíželo jen k teritoriu staré Moravy v jejím rozsahu před více než tisíci lety, ale i k okolním oblastem, které byly ve spojení s Velkou Moravou nebo se během 9. stol. dostaly pod bezprostřední panství nebo i nepřímý vliv Moravanů. Tak se zde objeví zčásti prameny nejen pro dějiny oblasti na jih od dnešní Moravy až k Dunaji, dnešního severního Maďarska, ale také prameny k dějinám Čech 9. stol., k dějinám srbského Polabí v dnešní Německé demokratické republice, dále k dějinám pozdějšího Slezska, Vislanska-Krakovska v dnešním Polsku a zčásti i území, které leží dále na východ, objeví se zde prameny i k dějinám Panonie a Potisí 9. stol. v dnešním Maďarsku, Jugoslávii a Rumunsku. Pro pochopení dějinných souvislostí a postižení sepětí dějin Velké Moravy s dějinami okolních oblastí střední Evropy vůbec bylo často nutné sáhnout i k pramenům, které se týkají sousedství Velkomoravské říše a ukazují jeho vztah a poměr k ní, např. k některým pramenům pro dějiny Východní marky v dnešním Rakousku. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat všechny prameny, které mohou pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího evropského pozadí dějin Velké Moravy, ať jde již o vlastní styky uvnitř Franské říše, mezi jejími královstvími a kurií, jakož i Byzancí, nebo mezi kurií, Byzancí a Bulharskem atd., ani prameny širších dějin evropského myšlení, kultury a dějin církve. Tyto prameny bude nucen hledat každý badatel jinde.
Časově začínají prameny dobou Sámovy říše a končí dobou, kdy Moravu ovládli na počátku 11. stol. Čechové a území dnešního Slovenska se stalo součástí Uher. Těžisko pramenů tkví pochopitelně v 9. a na počátku 10. stol., v době rozvoje a rozkvětu Velké Moravy; pro tuto dobu jsou publikovány vedle pramenů povahy zásadní a hlavní i — pokud to bylo možné — všechny derivované texty ostatních pramenů, zatímco pro 8., 10. a 11. století jsou uvedeny pouze prameny, které se týkají jen Moravy. Od 10. stol. počínaje nejsou již tedy uváděny prameny pro dějiny okolních zemí. Vcelku se v edici objeví pokud možno všechny středověké prameny (příp. výtahy z nich) pro dějiny Moravy do počátku 11. století.
Poněvadž jde vlastně pouze o systematickou výběrovou publikaci a svod pramenů, vesměs již dříve vydaných rozptýleně v různých edicích, bylo upuštěno od podrobnější analýzy textově kritické; varianty osobních a místních jmen jakož i etnických označení nebo textové varianty různých rukopisů, pokud mění význam základního textu, jsou však uváděny v poznámkách. Úvod, úměrný významu pramene, seznámí čtenáře s autorem, resp. autory pramene, pokud jsou ovšem známí, a dobou vzniku textu a jeho souvislostmi s prameny jinými, případně s jeho filiací, upozorní na známé a zachované rukopisy pramene a jeho edice, zvláště na ty, které byly základem pro tento přetisk.
Vedle určení rozsahu příslušných pasáží z písemných pramenů věnoval pracovní kolektiv velkou pozornost formě překladu jak co do stránky filologické, tak i pokud šlo o adekvátní vyjádření vlastního obsahu textu jako pramene k dějinám. Došlo tak ke konfrontaci dvou přístupů k překladové formě, literárního, podle něhož je překlad v prvé řadě dílem filologickým, a historického, podle něhož každý překlad nejen má být, ale ve skutečnosti už je výkladem. Překladatelé tak navazují na starší tradici ve vydávání souhrnných překladů pramenů, mezi nimiž bylo i mnoho překladů pramenů k dějinám Velké Moravy. Aniž bychom připomínali překlady ve Fontes rerum bohemicarum (zvláště díl I, Praha 1873, II, Praha 1874), je nutné se zmínit o sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) s překlady legend, které byly pořízeny J. Vašicou a J. Ludvikovským (slovenským protějškem jsou překlady J. Stanislava, Životy Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950); v minulosti vyšly některé prameny k dějinám Velké Moravy ve Sborníku velehradském, kde byly s jejich přetiskem vydány i jejich překlady (Příloha Sborníku velehradského, n. ř. 1—13, 1930—1942). V novější době se k těmto pokusům připojil zvláště přetisk a překlady značné části latinských pramenů, pořízené D. Bartoňkovou pro pedagogické účely filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (Fontes Latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963), a drobnější ukázkou překladů z různých pramenů L. Havlíka Chrestomatie k dějinám západních Slovanů (in: Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964). Novější slovenský soubor překladů vydal s kolektivem P. Ratkoš, Pramene k dějinám Velkej Moravy. Bratislava 1964.
Sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny. Z těchto důvodů, protože text pramenů bývá často heslovitý, neúplný a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou a poněvadž publikace a překladů budou používat nejen vědečtí pracovníci, pro něž je ostatně vždy směrodatné pouze originální znění pramene, ale i širší okruh neprofesionálních zájemců, bylo z hlediska historického nutné nejen pečlivě prokonsultovat výběr příslušných pasáží pramenů a vhodnost vlastního překladového výkladu, ale připojit k překladu, jakož i k jednotlivým událostem, osobám, místům ap. poznámky, komentář, který má za úkol velmi stručně osvětlit některá méně jasná místa textu pramene, poukázat na vzájemnou souvislost pramenů, ukázat možnosti dalšího jejich výkladu, případně zpřesnit výklad tam, kde to nebylo možné učinit přímo V překladu. Je samozřejmé, že se těžisko poznámek soustřeďuje u pramenů povahy klíčové, u pramenů, které tvoří základní zdroj našich informací o Velké Moravě, kdežto u pramenů odvozených a časově i pozdějších — pokud nepřinášejí text odlišného obsahu — jsou v poznámkách pouze odkazy na komentář u pramene základního. Poznámky současně upozorňují na hlavní a základní literaturu, týkající se textu, kde jsou zpravidla uvedeny další bibliografické položky.
Prameny obsáhnou celkem čtyři svazky, z nichž poslední bude věnován dodatkům, chronologickým regestům událostí s odkazy k příslušným pramenům a rejstříkům ke všem svazkům.
První komplexní vydání pramenů dějin Velké Moravy ve Spisech filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně má přispět k dalšímu prohloubení studia nejrůznějších otázek z dějin Velké Moravy, a to nejen v oboru vlastní historie, ale. i všech ostatních — z tohoto hlediska vedlejších — historických disciplín v prvé řadě archeologie, dále lingvistiky a literární vědy, geografie, etnografie a dějin umění. Písemné prameny pomohou ukázat místo a význam Velké Moravy v politickém a kulturním dění Evropy 9. stol. a na skutečnost, že Velká Morava dosahovala stejného postavení a významu jako jiné souvěké útvary, ať to byla Východofranská říše nebo Anglie, že převýšila ve své době Bulharsko, Chorvatsko a další státy. Není proto divu, že o Velké Moravě psal anglosaský král Alfréd Veliký, že o ní nacházíme tolik zpráv v Letopisech fuldských, bertinských, xantenských, U Reginona z Prümu, že jí věnoval pozornost byzantský císař Konstantin Porfyrogenetos, že se o ni živě zajímala římská kurie a že Moravu vzpomínají ve svých dílech autoři arabští a hebrejští. Vedle politického a mocenského významu Velké Moravy to však byl také její prvořadý kulturní význam, který získal široký ohlas v tehdejším světě, a to nejen u národností slovanských, ale i neslovanských. Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, která se odtud rozšířila do Bulharska a do Makedonie, na Kyjevskou Rus, do Chorvatska a do Srbska, do Čech a do Malopolska, a jejíž tradice pronikaly hluboce do života uherského státu i na území Rumunska.
Závěrem bych rád za autorský kolektiv poděkoval všem, kteří přispěli k uskutečnění tohoto díla. Jsou to v prvé řadě univ. prof. dr. František Kalousek, vedoucí prehistorického ústavu filosof, fak., univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský z katedry starověké kultury, univ. prof. dr. Josef Macůrek, DrSc, člen korespondent ČSAV, vedoucí katedry dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, a doc. dr. František Hejl, CSc, z téže katedry a prorektor University J. E. Purkyně, z jejichž iniciativy bylo možné přikročit k realizaci tohoto díla. Velkým díkem jsme zavázáni f univ. prof. dr. Václavu Machkovi, DrSc, členu korespondentu ČSAV, doc. dr. Josefu Češkovi, CSc, a proděkanům, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, a doc dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc.
Lubomír Havlík
I
ANNALES ET CHRONICAE
CURAVERUNT
DAGMAR BARTOŇKOVÁ • LUBOMÍR HAVLÍK ZDENĚK MASAŘÍK • RADOSLAV VEČERKA
Letopisy a kroniky, zvláště Letopisy fuldské, bertinské, xantenské a kronika Reginona z Prümu, představují jednu část ze základních fondů našich znalostí
O politických osudech Moravanů a jejich říše. Převážná většina letopisů a kronik je psána latinsky a pochází z prostředí Franské říše a Německa pozdějších věků a jen z menší části z prostředí jiného, např. italského, jihoslovanského, uherského, ruského, českého atd. Tato skutečnost spolu se společenským okruhem, v němž a pro nějž tyto prameny vznikaly a který určoval jejich formulace a poslání a kde hlavním cílem — pokud jde o prameny vzniklé ve franském prostředí — bylo podat události týkající se Franské říše a jejích jednotlivých částí, měly za následek, že se v nich dějiny
Velké Moravy objevují v mnoha případech jen okrajově a větší pozornost je jím
věnována jen tam, kde události zasahovaly hlouběji do záležitostí nebo se dotýkaly zájmů Franské, zvláště pak Východofranské říše. Z těchto hledisek je ovšem v pramenech západního původu formulován i vzájemný poměr mezi Východofranskou říší a Velkou Moravou tak, že se v nich velmi silně projevuje zjednodušené a jednostranné franské pojetí římského křesťanského univerza, ztotožňovaného Často s impériem Franků. Je proto samozřejmé, že při interpretaci takových formulací je nutné stále mít na paměti tendence provázející genesi pramene a uvědomovat si historické prostředí a souvislosti, v nichž písemný pramen vznikal a které působily na jeho obsah. Obdobně je potřebí přistupovat i k pramenům jiné provenience, např. k pramenům uherským nebo českým, které opět vyjadřují názory a zájmy vedoucích složek a činitelů těchto státních útvarů a jejich poměr k otázkám týkajícím se Velké Moravy.
První svazek komplexního vydání pramenů k dějinám Velké Moravy obsahuje letopisy a kroniky. Základem tohoto svazku byla studijní edice s překladem Dagmar Bartoňkové, Fontes latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963, která byla doplněna o prameny další podle výběru Lubomíra Havlíka a Dagmar Bartoňkové. Reedice je rozdělena a seřazena, pokud to bylo možné, chronologicky, často ovšem s přihlédnutím k vzájemným genetickým vztahům mezi jednotlivými prameny. V některých případech, kdy nebylo možno zjistit přesnou dobu vzniku a posloupnost pramenů, snažili se autoři alespoň o to, aby nebyly od sebe oddělovány prameny, které se vší pravděpodobností náležejí do téhož století. Několika nejdůležitějším pramenům — jde vesměs o významné prameny současné s Velkou Moravou — předcházejí důkladnější ediční úvody, ve kterých se zmiňujeme o chronologickém rozsahu díla, o jeho kompozici a autorovi, dále o nejvýznamnějších rukopisech a edicích, a konečně tu také poznamenáváme, kteří autoři později z díla čerpali. U všech ostatních kronik a letopisů pak heslovitě podáváme jen nejdůležitější informace. Zevrubnější poučení o publikovaných letopisech a kronikách najde čtenář v citované literatuře. K textům je připojen — podle kritérií stanovených v Předmluvě k celé naší práci — vybraný kritický aparát; ke každému překladu jsou přičiněny poznámky (komentář), u derivovaných pramenů odkazy k pramenům hlavním a základním. Poznámky komentáře jsou pochopitelně omezené svým rozsahem a úsporné; příslušné výklady najde zájemce v literatuře tam uvedené, ze které je použito jen prací zásadní povahy, v nichž je uvedena další bibliografie.
Překlady pramenů nejsou a ani si nevzaly za cíl být překladem uměleckým. Vznikaly v těsné spolupráci filologa a historika a mají co nejpřesněji reprodukovat příslušný text. Proto jsou také některé výrazy, které v textu nejsou, ale jež český překlad vyžaduje, uvedeny v závorce. Snaha po pokud možno nejpřesnější reprodukci textu vedla také překladatele k tomu, že např. překládali veršovanou kroniku H. de Mugeln prózou.
Chtěli-li se však překladatelé vyhnout volnějšímu překladu, setkávali se s obtížemi, které jsou dány již povahou středověkých textů. Značné potíže činila také labilita a středověká neustálenost i víceznačnost pojmů jako např. princeps, dux, regnum, civitas apod. Rovněž při přepisu vlastních jmen bylo někdy těžko možné uplatnit zcela jednotná kritéria.
Z technických důvodů však nebylo možné v tomto svazku, který byl dokončen v r. 1963, uvést některé další prameny, pro tento svazek připravené (např. Historia Salonitana, Historia epp. Pat. et ducum Bav., Notae de epp. Pat., Augustini Olom. Series epp. Olomucensium aj.), jakož i některé další ročníky (nebo jejich části) pramenů již uvedených (např. Ann. Alani., Bert., Fuld., Iuvav. max., Sangall., Admunt., s. Rudp. Salisb., Reginou. Chron., Chron. Suev., Heri-manni Chron., Annal. Saxo, Auct. Garst., Aventini Ann. Boiorum aj.). Podobně nebylo možné uvést ani historické poznámky v plné šíři, jak co do věcného výkladu, tak i pokud jde o odkazy k pramenům a hlavní literatuře; použitou bibliografii však obsahuje seznam hlavní literatury na konci tohoto svazku. Všechna supplementa, ať jde o další prameny a jejich překlady i historický komentář, dodatky k pramenům již uvedeným nebo pokračování historických poznámek (Suppl. ad loc.) obsáhne čtvrtý svazek MMFH.
Autory překladů jsou Dagmar Bartoňková, která přeložila všechny latinské texty, Zdeněk Masařík, který pořídil překlad textu středohornoněmeckého, a Radoslav Večerka, který přeložil text staroruský. Historický komentář napsal Lubomír Havlík, který také u hlavních pramenů doplnil ediční úvody Dagmar Bartoňkové. Grafické zpracování mapových příloh provedl Augustin Šik.
Vydavatelé považují za svou milou povinnost poděkovat recenzentům prof. dr. Jaroslavu Ludvíkovskému z katedry starověké kultury na filosofické fakultě UJEP, který s nevšední ochotou pročetl všechny latinské texty a jejich české překlady, a doc. dr. Františku Hejlovi, CSc, prorektoru UJEP, jimž oběma vděčí za řadu cenných připomínek.
Dále by chtěli vyjádřit svůj dík za četné rady doc. dr. Antonínu Bartoňkovi, CSc, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, doc. dr. Josefu Válkovi, CSc, dr. Miroslavu Flodrovi, CSc, a tajemníku redakce doc. Karlu Palašoví, CSc.
POVÉST' VREMENNYCH LET - POVĚST DÁVNÝCH LET
Pověst dávných let, z níž otiskujeme úryvky. vztahující se k velkomoravským dějinám, je základní dílo ruského letopisectví z druhého desítiletí 12. stol. Je to mohutný svod historických svědectví, který obráží typické znaky přechodu od patriarchálního společenského zřízení k feudálnímu a od pohanského světového názoru ke křesťanskému ve své ideologii a od epického traktování látky ke kronikářskému pojetí ve způsobu podání.
Tvůrcem tohoto mnohostranného pohledu na počátky ruských dějin byl mnich Pečerského kláštera v Kyjevě Nestor — proto je dílo známé i jako Nestorův ruský letopis. Do širokého toku jeho vyprávění o starých dějích východních Slovanů se vlilo množství praménků a pramenů z ústní tradice lidové i ze záznamů psaných. Mezi nimi vedle starších domácích pokusů kronikářských, listin, zpráv a jiných dokumentů byly objeveny i prameny původu byzantského (např. kronika Jiřího Hamartola a jeho pokračovatele, letopis cařihradského patriarchy Nikifora, kronika Ioanna Malaly aj.) a jinoslovanského, mimo jiné i západoslovanského. Na základě soudobé i starší historické produkce nedomácího původu zasadil skladatel Pověsti ruské dějiny do evropského rámce a shromáždil tak mimo jiné i pozoruhodné staré zprávy o počátcích naší historie, o Velké Moravě a o vzniku slovanského písemnictví apod.
Původní znění tohoto velkolepého díla staroruského písemnictví a prvořadého pramene k dějinám ruským i slovanským se však nedochovalo: máme dnes k dispozici jen dosti pozdní opisy (nejstarší až z r. 1377) jeho textu, který se nadto nikde neobjevuje jako samostatný spis, ale tvoří základní, počáteční součást rozsáhlejších letopisů, které navazují na vyprávění Pověsti a dovádějí je až do 14., 15. nebo 16. stol. Úplný archeografický přehled dochovaných rukopisů Pověsti podává D. S. Lichačev v publikaci 1950, 149—181. Ve variantách našich úryvků se objevují odkazy na rukopisy A (= Moskevský akademický opis letopisu), R (= Radzivilovský letopis) a T (= Trojický letopis).
Pověst dávných let byla vydána několikrát spolu s edicemi oněch širších letopisů, jejichž součást tvořila, ve známé ediční řadě, která vychází od r. 1846. V historii jejích edic jsou důležité i dva pokusy rekonstruovat její původní text. První podnikl L. I. Lejbovič, který mechanicky spojil neshodné pasáže dochovaných rukopisů Pověsti v jeden neorganický celek plný vnitrních protimluv. Autorem druhého, úspěšnějšího, byl vynikající filolog A. A. Sachmatov 1916—1917), ale i jeho rekonstrukce je jen hypotetická. Nejvhodnější pro vydání textu Pověsti se ukazuje ten postup, který vychází z faktického znění některého starobylého rukopisu jako textu základního a v poznámkách a v komentáři uvádí textové varianty podle ostatních rukopisů. Tak je zpracována i moderní edice Pověsti dávných let, která byla publikována v r. 1950 v nakladatelství Akademie věd SSSR prací D. S. Lichačeva a v redakci V. P. Adrianové-Peretcové. Otiskuje znění Pověsti podle nejstaršího dochovaného rukopisu (tzv. Lavrenťjevského letopisu z r. 1377), obsahuje jeho překlad do nové ruštiny, literárněhistorický rozbor, archeografický přehled rukopisů, různočtení, komentář, rejstříky, mapy a různá schémata.
Staroruský text v našem vydání je přetiskem podle této edice sovětské. V souhlase s ní je do textu zavedena soudobá interpunkce a je zjednodušen typ písma i pravopis. Zůstávají tu zachovány jery a,,jať“. Nadřádková písmena jsou zavedena do řádků, tituly rozvázány a cifry jsou zaznamenávány dnešním způsobem.
Český překlad Pověsti vydal r. 1867 K. J. Erben s názvem Nestorův letopis ruský (viz též nové vydání v souborném Díle K. J. Erbena v r. 1940).
Toto je Pověst dávných let...
Po dlouhém čase usadili se Slované podél Dunaje, kde je nyní země Uherská a Bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako (třeba) přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Morava; a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorváti i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované. Když dále na Dunajské Slovany vpadli Vlaši a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachové; a (někteří) z těch Lachů se nazvali Polané, jiní Lachové Lutici, jiní Mazovšané a jiní Pomo-řané. A rovněž stejní Slované přišedše, usadili se i podél Dněpru a nazvali se Polané6 a jiní Drevjané, protože se usadili v lesích, kdežto druzí se usadili mezi Pripetí a Dvinou a nazvali se Dregovici. Jiní se usadili u Dviny a nazvali se Poločané kvůli říčce jménem Polota, která vtéká do Dviny — podle ní se nazvali Poločané. Slované se dále usadili kolem jezera Ilmera a nazvali se svým jménem — i vybudovali hradisko a nazvali je Novgorod. A jiní se usadili podél Desny i po Semi a po Sule a nazvali se Sever. Tak se slovanský národ rozešel, a proto i písmo se nazývá slovanské.
Když žil, jak jsme (už) řekli, slovanský národ na Dunaji, přišli od Skýtů, to jest od Chazarů, tak zvaní Bulhaři, a usadili se podél Dunaje a stali se utlačovateli Slovanů. Potom přišli Bílí Uhři0 a zabrali slovanskou zemi. Tito Uhři se totiž objevili za císaře Heraklia, kdy táhli proti perskému císaři Chozdrojovi. V téže době byli i Obři, kteří pochodovali proti císaři Herakliovi a málem že ho nezajali. A tito Obři bojovali proti Slovanům a zkrušili Dudleby, což byli Slované, a činili násilí dudlebským ženám. Přišloli Obřínu vyjet, nedal zapřáhnout koně ani vola, ale velel zapřáhnout k vozu 5 žen a vézti Obřína; tak tedy trápili Dudleby. Obři byli vskutku velkého těla a hrdé mysli, a (přece) je Bůh vyhubil; pomřeli všichni a nezůstal ani jediný Obřín. Však existuje na Rusi až podnes přísloví: zahynuli jako Obři; a není ani jejich plemene ani pozůstalého.
Po nich pak přišli Pečenězi a zase táhli mimo Kyjev Černí Uhři — posléze za Olega.
Roku 6366 vytáhl císař Michael s vojsky po břehu i po moři proti Bulharům. Když pak Bulhaři viděli, že se mu nemohou postavit, žádali, aby byli pokřtěni a podrobeni Rekům. Císař pak pokřtil jejich knížata a všechny bojary a uzavřel s Bulhary mír.
Roku 6406. Kolem Kyjeva táhli Uhři přes horu, která se nyní nazývá Uhersko, a přišedše k Dněpru, utábořili se ve stanech: konali totiž pochody jako teď Polovci. Přišedše od východu, převalili se přes velké hory, které byly nazvány hory Uherské, a začali válčit s Vlachy a Slovany, kteří tu žili. Dříve tu totiž žili Slované a Vlaši slovanskou zemi zabrali. Potom však Uhři vyhnali Vlachy a zdědili tu zemi a usadili se spolu se Slovany, podrobivše si je; i byla odtud nazvána zemí Uherskou. A Uhři začali válčit proti Rekům a poplenili zemi Thráckou a Makedonskou až po samu Soluň. A začali válčit proti Moravě a proti Čechům. Národ slovanský byl jeden: Slované, kteří seděli podél Dunaje, které zabrali Uhři, a Morava i Češi i Laši i Polané, kteří se nyní nazývají Rus. Těm totiž nejprve byly přeloženy knihy na Moravě; a nazváno bylo to písmo slovanské, kteréžto písmo je (nyní) na Rusi a u Bulharů dunajských.
Když Slované i jejich knížata žili (už) pokřtěni, Rostislav a Svatopluk a Kocel poslali k císaři Michalovi, řkouce0: „Naše země je pokřtěna,
a není u nás učitel, který by nás vyučoval a vzdělával a vyložil nám svaté knihy. Nerozumíme totiž ani řeckému ani latinskému jazyku. Vždyť jedni nás učí tak, a druzí zase jinak. A tak tedy neznáme ani podobu písmen ani jejich význam. Nuže, pošlete nám učitele, kteří nám mohou vysvětlit slova knih i jejich smysl." Císař Michael to vyslechl a sezval všechny íilosofy a pověděl jim všechny řeči slovanských knížat. I řekli íilosofové: „V Soluni je muž jménem Lev. Má syny, kteří rozumějí slovanskému jazyku, dva moudré syny má, mudrce." Uslyšev to císař, poslal pro ně do Soluně ke Lvovi, řka: „Pošli k nám ihned své syny Metoděje a Konstantina." Uslyšev to Lev, hned je poslal; i přišli k císařovi a (ten) jim řekl: „Hle, obrátila se na mne slovanská země, žádajíc pro sebe učitele, který by jim mohl vyložit svaté knihy, neboť to si přejí." A byli (tak) císařem uprošeni; i poslali je do slovanské země k Rostislavovi a Svatoplukovi a Kocelovi. A když (tam) přišli, začali sestavovat písmena abecedy slovansky a přeložili apoštola a evangelium. A Slované byli rádi, že slyšeli o velikých skutcích božích svým jazykem. Nato pak přeložili žaltář a oktoich i ostatní knihy. Tu proti nim někteří povstali, protestujíce a řkouce: „Žádnému národu se nesluší mít vlastní písmena kromě Židů, fleků a Latinů podle Pilátova nápisu, jejž napsal na kříži Páně." Když to však uslyšel římský papež, pokáral ty, kteří protestují proti slovanským knihám,0 řka: „Nechť se vyplní slovo knih »Chváliti Boha budou všichni národové« a druhé »Všichni budou mluviti o velikých skutcích božích jazyky tak, jak jim dá Duch svatý odpovídati^. A kdokoli tupí slovanské písmo, ať je odloučen od církve, dokud se nenapraví; neboť to jsou vlci a ne ovce, a ty se sluší znát po ovoci a varovat se jich. Vy však, dítky, buďte poslušní božího učení a neodmítejte církevní vzdělání, v němž vás vzdělal Metoděj, váš učitel." Konstantin pak vrátiv se zpět, šel učit bulharský národ, kdežto Metoděj zůstal na Moravě. Nato pak kníže Kocel ustanovil Metoděje biskupem v Panonii, na stolci svatého apoštola Andronika, jednoho ze sedmdesáti, učedníka svatého apoštola Pavla. Metoděj pak posadil dva kněze velké rychlopisce a přeložil z řeckého jazyka do slovanského všechny knihy v úplnosti během šesti měsíců, začav od měsíce března do šestadvacátého dne měsíce října. A když skončil, vzdal důstojnou chválu a slávu Bohu, který prokázal takovou milost biskupu Metodějovi, nástupci Andronikovu. Jest tedy slovanskému národu učitelem apoštol Andronik, neboť přišel až do Morav, i apoštol Pavel tu učil; vždyť tu je Ilyrik, do něhož až dorazil apoštol Pavel; zprvu tu totiž byli Slované. Pavel je tudíž učitelem i slovanskému národu a od toho národa jsme i my, Rusové; tak tedy i nám Rusům je Pavel učitelem, poněvadž učil slovanský národ a ustanovil slovanskému národu jako biskupa a nástupce po sobě Andronika. A národ slovanský a ruský je jedno a totéž; od Vargajů byli totiž nazváni Rusové, ale zprvu (to) byli Slované; a i když se nazývali Polané, přece (jejich) řeč byla slovanská. Polané byli nazváni proto, že byli usazeni v poli, ale jazyk slovanský (byl) jeden.
CRONICA PRZIBICONIS DICTI PULKAUA
KRONIKA, ZVANÉHO PULKAVA
Kronika Pulkavova začíná rozchodem lidstva při stavění věže babylonské (zvláštní pozornost se věnuje původu a rozchodu Slovanů) a jsou v ní vylíčeny české dějiny až do roku 1330.
Autorem kroniky je Přibík Půlkava z Radenína, který byl v letech 1373 až 1378 správcem školy u kostela sv. Jiljí v Praze, poté působil jako farář v Chudenicích, kde také v roce 1380 zemřel. Kroniku začal sepisovat bud v r. 1374 nebo brzy potom; velký podíl na tomto díle měl sám Karel IV, který dal Půlkavovi obstarat potřebný materiál, jako byly různé letopisy a listiny, a podílel se na výběru a uspořádání celé látky. Půlka va ve svém díle čerpal především z Kosmy, z legend o českých svatých, z Kosmových 'pokračovatelů, z Kroniky Dalimilovy, Zbraslavské, Františkovy, Benešovy, z breviáře kostela pražského a z mnoha listin. Některé své informace, mezi nimi zvi. informace o říši Velkomoravské, však zřejmě čerpal ze spisů, které se nám nedochovaly. Vedle latinského textu se dochoval i český překlad, který vznikl brzy po sepsání textu latinského. Soudí se, že alespoň část tohoto překladu pořídil sám Půlka va.
Historická cena tohoto pramene spočívá především v tom, že nám zachycuje zprávy z různých nám neznámých spisů, ale zároveň i v celé koncepci, usilující předložit čtenáři dějiny českého státu v té podobě, jak to odpovídalo politické linii Karla IV.
Poznámka k textově kritickému aparátu: Základem našeho vydání je tzv. rukopis pulawský ze 14. stol., uložený v kapitulní knihovně krakovské. V textově kritickém aparátu však uvádíme navíc — ve shodě s Emlerovým vydáním ve FRB — i některá místa z Kroniky minority Mikuláše Čecha, a to ta, která jsou přejatá odjinud než z Půlka vy (rukopis minority Mikuláše Čecha označujeme číslem 3). Mikuláš Čech sice ve svém díle kroniku Pulkavovu věrně napodoboval, takže se oba spisy často úplně shodují, proti Půlka vovi se však v jeho díle objevuje i řada přídavků, které autor čerpal z jiných kronik, ba i z listin; mimo jiné použil také dnes ztraceného díla Gesta Moravorum.
Použitý text: Cronica Przibiconis dicti Pulkaua, ed. J. Emler, FRB V 3—207.
Krouika Přibíka, zvaného Pulkava
Léta Páně osmistého devadesátého byl v městě Velehradě pokřtěn vévoda Bořivoj3 spolu se svou ženou, blahoslavenou Ludmilou, od blahoslaveného Metoděje, arcibiskupa moravského, z návodu krále Moravy Svatopluka — tomuto moravskému králi v oněch dobách vévoda český podléhal. Témuž králi také podléhaly země, totiž Polsko a Rusko, a hlavním městem Moravského království bylo město Velehrad. Toho roku se však přihodilo, že král Svatopluk protiprávně pozvedl zbraně proti svému pánu a kmotru, císaři Arnulfovi. Proto císař, pán a kmotr jeho, shromáždil proti němu vojsko s celou Germanií na jedné straně a s Huny neboli Maďary na straně druhé. Když pak král Svatopluk viděl, že se nemůže postavit císaři na odpor, tu v poli uprostřed svého vojska nepozorovaně zmizel, vsedl tajně na koně,_ uprchl odtud a odebral se na jedno místo na vrcholu jakési hory zvané Sombor, na němž tehdy přebývali tři poustevníci. Sám král Svatopluk nakonec pak — aby zůstal nepoznán — zabil svého koně, meč ukryl v zemi a přistoupil k zmíněným poustevníkům jako neznámý člověk. Ti ho přijali mezi sebe jako poustevníka, byl ostříhán a přijal jejich oděv; i zůstal tam s nimi až do té doby, kdy poznal, že mu hrozí nebezpečí a hodina smrti. Tehdy teprve zmíněný král oněm poustevníkům vyjevil, kdo je, a hned potom zemřel. Království jeho drželi jeho synové po krátkou dobu, avšak méně šťastně. Jeho syn totiž, který po něm spravoval království, chtěl v jakýsi sváteční den lovit poblíž města Velehradu v lese, který se nazývá Greczen, a vzkázal arcibiskupovi svatému Metoději, aby na něj počkal se slavnostní mší, než se vrátí. A blahoslavený arcibiskup na něho čekal až do poledne, ale když jej přepadla obava, že zanedbá službu boží, sloužil mši, aniž krále počkal. Když se však král vrátil z lovu a doslechl se, že arcibiskup sloužil mši a že již obětoval tělo Páně, rozhněval se, vstoupil do chrámu se psy i s lovci a vyvolal trubkami lovců a štěkotem psů velký hluk a povyk. A došel takto až k oltáři, pohaněl arcibiskupa svatého Metoděje a vyšel ze zmíněného chrámu. Pro toto pohanění a rouhání vyobcoval arcibiskup po skončení mše uvedeného krále z církve a uvalil zákaz sloužit mši a klatbu na celé království moravské. A když to učinil, odebral se do Čech k vévodovi Bořivoji, kterého pokřtil. Když ho tehdy posílil ve víře, odešel odtud do Říma a tam nalezl svého bratra, svatého Cyrila, který kdysi dříve pokřtil Svatopluka, zmíněného krále Moravy, a celé království moravské a zanechal tam po sobě právě svatého Metoděje jakožto arcibiskupa. Onen blahoslavený Cyril obrátil na víru Moravu i mnohé jiné slovanské krajiny. Sám také tělo blahoslaveného Klimenta papeže, učedníka svatého apoštola Petra, z mramorového chrámu, který onomu kdysi postavili andělé v moři, vyzvedl z hrobu, když již moře pro hříchy lidí vyschlo, a odnesl je s sebou na Moravu; a když potom odcházel z Moravy, odebral se do Čech a tělo svatého Klimenta nesl s sebou. Toto svaté tělo uchoval v hradě Vyšehradě v chrámu svatého Klimenta po tři léta. Poté odešel se zmíněným tělem do Říma, a když dosáhl od papeže dovolení, založil v městě Símě k poctě blahoslaveného Klimenta chrám a v něm tělo svatého Klimenta uložil. V témže chrámě byl také sám pochován spolu se svým bratrem svatým Metodějem a od tohoto chrámu se až do dnešního dne odvozuje název jednoho kardinála. Protože i onen blahoslavený Cyril dávno viděl nepoddajnost a nevíra Moravanů a Slovanů, požádal papeže, aby ráčil shovívavě povolit, aby mohli mši i ostatní služby boží sloužit ve slovanském jazyce; nevěřil totiž, že by jinak mohli býti ve víře utvrzeni. Papež tuto žádost považoval za žert, a když o tom jednal a radil se ve shromáždění kardinálů a mnohých biskupů, zazněl náhle z nebes hlas, který pravil: Veškerý duch ať chválí Hospodina a všichni jazykové ať ho vyznávají. Když papež uslyšel ten zázrak, na věky tehdy ustanovil, že mše a ostatní služby boží mohou být slouženy slovanským jazykem. A tak až dodnes jak biskupové, tak i kněží slouží ve slovanském jazyce mše i jiné služby boží v arcibiskupstvích a krajích splitském, dubrovnickém, jadranském a u všech jejich sufraganů i v mnohých jiných biskupstvích.
Shora uvedený král, syn řečeného kdysi Svatopluka, krále Moravy, byv vyobcován z církve svatým Metodějem, zmíněným arcibiskupem — jak jsme předeslali —, žil krátkou dobu, ztratil své Moravské království a to bylo takto vyhlazeno. Neboť zčásti je vyplenili Maďaři, zčásti východní Teutoni čili Austrijci a zčásti Poláci0, kteří si je po kusech mezi sebou rozdělili velkou svou mocí; a tak bylo Moravské království úplně vyhlazeno, zpustošeno, rozsápáno a roztrháno, město Velehrad do základů rozbořeno a potom král, království i arcibiskupství moravské úplně pokleslo a přestalo existovat. Přece však po sto dvaadevadesáti letech, to jest léta Páně tisícího osmdesátého šestého, bylo království zásluhou Jindřicha, třetího císaře tohoto jména, za souhlasu knížat říše obnoveno a přeneseno do Čech. Neboť tento císař povýšil českého vévodu Vratislava na krále a zřídil království České, z království Moravského pak učinil markrabství a toto markrabství podrobil království a koruně české — spolu s knížectvími a zeměmi, totiž s Polskem, Ruskem a mnohými jinými vévodstvími a zeměmi, které dříve, za časů Svatopluka, posledního krále Moravy, náležely ke království Moravskému — jak právě se s větší šíří toto navrácení a přenesení spolehlivě líčí v následujících výkladech, totiž v kapitole o životě a vládě Vratislava, prvního krále českého.
GRANUM CATALOGI PRAESULUM MORAVIAE
JÁDRO KATALOGU BISKUPŮ MORAVSKÝCH
Jde o krátkou kroniku olomouckých biskupů. Dílo je kompilace ze zač. 15. stol.
Použitý text: Granum catalogi praesulum Moraviae, ed. J. Loserth podle rkp. č. 205 Olomouckého kapitulního archivu v časopise Archiv für osterreichische Geschichte, 78 (1892) 6—97.
Jádro katalogu biskupů moravských
Léta Páně 886 byl Svatopluk starší, král Moravy, pokřtěn od blahoslaveného Cyrila.
887 týž král se postaral o to, aby byl blahoslavený Cyril povýšen na arcibiskupa velehradského.
891 blahoslavený Cyril přenesl tělo svatého Klimenta, papeže a mučedníka, ze svého chrámu velehradského do římské kurie.
892 blahoslavený Cyril se zřekl arcibiskupského úřadu velehradského a dosadil do něho místo sebe blahoslaveného Metoděje.
894 blahoslavený Metoděj pokřtil Bořivoje, vévodu českého, manžela svaté Ludmily.
900 blahoslavený Cyril odešel v Římě v basilice blahoslaveného Klimenta ke
Kristu a byl pohřben vedle těla blahoslaveného Klimenta.
Téhož roku Bohu oddaný král Svatopluk starší odešel ze života. Na jeho místo v kralování nastoupil Svatopluk mladší, kníže klamu a dychtivý liché slávy. Ten vzdorně pohrdal zákonem Páně a jak samotnému blahoslavenému Metoději, tak i kněžím božím způsobil přečetná příkoří. A proto (Metoděj) stihl tohoto krále, jeho dvořany i všechny členy jeho družiny klatbou.
Téhož roku se odebral blahoslavený Metoděj do Říma, chtěje s sebou přivésti zpět blahoslaveného Cyrila, aby uklidnil vzpurnost zpupného vládce Svatopluka.
901 blahoslavený Metoděj je poslán papežem Janem VIII. na pozvání samotného krále Svatopluka zpět do svého velehradského chrámu, podepřen
papežským požehnáním.
907 Císař Arnulf zpustošil pro vzpouru krále Svatopluka ohněm a mečem moravské království.
Téhož léta Páně se blahoslavený Metoděj s pláčem a nářkem nad zpustnutím svého stáda a nad vyvrácením moravského království odebral ze svého sídla do Eíma do basiliky blahoslaveného Klimenta.
912 blahoslavený Metoděj tamtéž zemřel a byl důstojně pohřben vedle těla bratra blahoslaveného Cyrila. Po jeho smrti zůstalo místo biskupa moravského téměř po pět let prázdné.
915 Království moravské bylo zásluhou císaře Arnulfa — is manželkou — navráceno králi Svatoplukovi.
916 Když byla země moravská poněkud uspořádána, nastoupil Jan jakožto první biskup moravský po blahoslaveném Metodějovi.do biskupského úřadu a seděl (na stolci biskupském) v chrámě svatého Petra ve Velehradě, někdejším to metropolitním sídle, dvacet pět let a tam v míru zemřel.
942 Silvestr byl vysvěcen jako druhý biskup moravský a seděl (na stolci biskupském) devatenáct let.
961 zemřel pan Silvestr, druhý biskup moravský; po jeho smrti zůstalo biskupství po deset let neobsazeno; neboť po ta léta bylo sloučeno s kostelem řezenským až po dobu svatého Vojtěcha, jak následuje.
971 za časů svatého Vojtěcha, druhého biskupa pražského, v třetím roce trvání jeho biskupského úřadu, bylo moravské biskupství spojeno s biskupstvím pražským — když to stvrdili papež Benedikt VII. a císař Otto II. a když připojil souhlas i bohabojný Boleslav, vévoda český—, a to až po dobu Se vera, šestého biskupa pražského, a vévody českého Vratislava.
920 království moravské přešlo odstoupením krále Svatopluka na osobu vévody českého.
CHRONICON MONACENSE KRONIKA MNICHOVSKÁ
Dílo má název podle rukopisu, který je uložen v Mnichově. Jde o uherskou kroniku, kterou sepsal v 15. stol. neznámý autor, patrně cizinec, a jež je v zásadě zkrácenou, často doslovnou versí textu zvaného Chronicon pictum Vindobonense (viz Chronici Hungarici compositio saeculi XIV). Protože kronika končí rokem 1330, má se za to, že autor použil nějakého rukopisu, který byl na konci porušen.
Použitý text: Chronicon Monacense, ed. A. Domanovszky, SRH II 53—86.
Kronika mnichovská
5 Král Attila si vezme za manželku Mikolt, nadmíru krásnou dceru krále Braktanů, a z toho důvodu přestoupil při souloži míru, tak jak to míval ve zvyku při pití. A když plně ukojil smyslný chtíč, vyrazila mu ve spánku z nosu krev, zalila mu ústa a zalkl se. Nad jeho smrtí užasl svět...
9 Za onoho druhého vpádu Hunů tedy prošli královstvím Bessů, Bílých Kumánů, Susdalskem a přes město Kyjev, nato táhli přes Alpy a potom vstoupili do pomezí Uher, to jest do Erdely. Tam připravili pro své ženy a pro svůj majetek sedm hliněných hradů, pročež se toto místo nazývá Sibenburg. Obávajíce se tam vpádu sousedních velmožů, ustanovili mezi sebou sedm…
EXCERPTA AVENTINI EX ANNALIBUS IUVAVENSIBUS ANTIQUIS DERIVATI
AVENTINOVA EXCERPTA ZE STARÝCH LETOPISŮ SOLNOHRADSKÝCH
Jde o údaje, které v r. 1517 vypsal v klášteře altaišském (srov. výklad sub Annates Altahenses maiores) významný bavorský historik Aventinus z nějakého
exempláře, který obsahoval dnes ztracené Ann. luvavenses antiqui, nebo alespoň nějaké letopisy z těchto análů odvozené a taktéž nezachované (z Ann. luvavenses antiqui jsou odvozeny např. i Ann. luvavenses maximi, zastoupené v našem výboru). Těchto excerpt využil pak Aventin ve svém díle Annates Boiorum (viz. Johannis Aventini Ann. Boiorum).
Použitý text: Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvavensibus antiquis derivati, ed. H. Bresslau, MGH SS XXX 2,743—744 (tvoří část většího souboru Annates exAnnalibus Iuvavensibus antiquis excerpti).
Aventinova excerpta ze starých Letopisů solnohradských
854 Hrabě Ratbod uvolnil na východě hranici. Rostislavovi způsobil ztrátu.
856 Karloman dostal do správy pomezí, je mu svěřena východní marka. Shromáždil vojsko a vytáhl proti nepřátelům přes...?
857 Byla velká záplava. Množství Rostislavova lidu je pobito, Hrabě Richard je poslán do vyhnanství. Vzpoura Pabona se spojenci hrabaty. Karloman pustoší při (řece) Schwarzau.
858 Rostislav uzavřel přísežnou smlouvu s Karlomanem a znovu začaly být obnovovány zpustošené kraje Bojů; setrvávali v míru a bez války.
872 Karloman zamířil s vojskem do nejzazších končin Moravanů; když získal kořist, vrátil se jako vítěz.
907 Pobití Bavorů u Bratislavy.
IOANNIS AVENTINI ANNALES BOIORUM
JANA AVENTINA LETOPISY BAVORŮ
Jde o dílo založené na velké řadě pramenů, z nichž některé se nám nedochovaly; jeho autorem je humanista bavorského původu Johannes Aventinus — vlastním jménem Jan Turmair — (1477—1534). Letopisy popisují události do r. 1460.
Použitý text: loannis Aventini Annalium Boiorum libri VII, ed. N. H. Gun dli ngius, Lipsiae 1710.
Letopisy Bavorů od Jana Aventina
I, IV 6 Venedy jsou v naší řeči, ve své Slovany; jsou zpravidla dvojího jména, jsouce rozděleni na příslušníky mnoha národů. Neboť když za vlády Justiniána prvního přešli Dunaj, obsadili i Dalmácii, Liburnii, Illyrikum, část Panonie a Norika, jak se ta oblast dosud nazývá Slavonií. Postačí vyjmenovat nejmocnější národy: Čechy v jejich, Boemy v naší řeči, Poláky, Mazovšany, Moravany, Podolany, Rusy a Litevce.
IV, IV 12 Poté se spolčili jiné neobyčejně divoké národy Venedů (snad postačí vypočítat hlavní z nich); Srbové, Čechové, Obodriti, s těmi sousedili Veletabové a Veleti; tito vynikali mocí i počtem lidí a byli mezi nimi pokládáni za nejdivočejší. Většinu těchto Venedů vystřídali Sasové, kteří se přesunuli za saských císařů na ta místa.
IV, IV 13 Odtamtud se pod vedením Bizona, knížete Obodritů, kteří byli přátelé a spojenci, odebere do území Veletů. Pustoší pole, zapaluje osady a příbytky, zápolí v boji s Velety a Čechy. A když je porazil, ostatní Venedové se mu vzdali bez boje.
IV, IV 15 Nahoře byly Bavory, rozkládající se k západu, dole území Hunů, jinak také území Avarů. Tak jak o tom poučuje papež Evžen II., když píše biskupům bavorského království, totiž Eathfredovi favianskému, nyní vídeňskému,2 Metoději auguturskému neboli juliomontskému či olomouckému, Alchvinovi nitranskému, Annonovi vetvarskému i Tutundovi a Mojmírovi, králům moravským, aby byli poslušni Urolfa, arcibiskupa loršského, biskupa pasovského, svého pastýře a církevního otce.
IV, IV 23 Karel táhne bez ztráty vojáků a bez jakéhokoliv odporu s trojnásobným vojskem dále až k Rábe a k jejímu soutoku s Dunajem. Zde má po několik dní pevný tábor. A když nebylo koho porážet, upevní tu krajinu, které vojensky dobyl, mocnými záštitami. Nepřátele oddělí pevnými hradbami a navršenými valy. Potom poručí, aby Gerold, správce Bavor, zakládal osady Bavorů, káže stavět chrámy a rozdělí pole, louky i vinice, jak jsou o tom zachovány staré listiny, mezi prefekty, jezdce, představené mnichů a biskupy bavorské; v církevním ohledu je podřídí biskupu pasovskému. A ta krajina byla tehdy nazvána Austria, to jest východní pomezí Bavor, a nese to jméno doposud. Jsouc podřízena již vlastním vladařům, stala se pramáteří našich králů a císařů. A ta část Norika byla Římany nazývána Norikum pobřežní, později Kugilandie podle Eugiů, Langobardie podle Langobardů, též Hunie a Avarie a potom dostala název Východní Bavory, to jest v naší řeči Austrie. Protože častě ji měnila své obyvatele, obdržela i různé názvy.
IV, V 23 Mezitím co se toto děje, syn Karel stáhne sbory Bavorů a Švábů a s mocnou silou vyrazí proti Venedům neboli Slovanům, kteří se nazývají v jazyce Římanů a Němců Boiemové a ve svém Čechové. V bitvě zabije Zecha, krále tohoto národa, pokoušejícího se zabránit našim v příchodu do Hyrkánského lesa. Poté pronikne bez jakékoliv zábrany přes Hyrkánský les do Čech: ohněm a mečem zpustoší celou zemi: uvede ten velmi divoký národ v poslušnost a jako vítěz se v triumfu navrátí k otci.
IV, VII 51 Karel přidá ke království Franků, které dostal od otce, stejně veliké území a ještě daleko více... marku Venedů, Dalmácii, Slavonii, dolní Norikum, Panonie, Hunii, Avarii, Dákii, Sasko, velmi divoké a silné národy Venedů neboli Slovanů: Srby, Moesy, Boiemy, Čechy, Moravany...
IV, X 16 Nato překročiv Dunaj, přemluví Urolf Moravany, národ rovněž venedský, aby přijali naše náboženství. Vévodu Mojmíra s jeho lidmi a celým národem vybídne k poznání pravdy. Za biskupy, kteří by je horlivě učili, ustanoví Metoděje v Iuliomontiu a Adalvina v Nitře. Ta města mají dodnes ta jména.
IV, X 27 Ludvík, král bavorský, táhne s vojenskými sbory proti Bulharům a vyžene nepřátele z Panonie a Bavor. Východnímu pomezí dá za strážce vojevůdce Eat bodá. Brynna, jinak Pribinu, moravského krále, který bydlil se svým synem Kocelem za Dunajem na severním břehu, když k němu přišel, laskavě přijal, vzdělal ho v křesťanském náboženství v Traismě (to je osada solnohradského biskupa v Austrii), v chrámě sv. Martina ho dá pokřtít a svěří ho svému legátu Ratbodovi. Patřila pak Brynnovi města Nitra, Pisonium, jež se též nazývá Bratislava,6 a Brno, které má dodnes po něm jméno. Adelram, arcibiskup solnohradský vysvětí v Nitře chrám.
IV, XII 7 Na východním pomezí Bavor se vzbouří proti bavorskému králi Moravané, národ to venedský neboli slovanský, kteří tehdy obývali severní břeh Dunaje tam, kde ten teče podél dolního. Norika a horní Panonie. Původci nepokoje Rostislav a Brynno se synem Kocelem byli z rozkazu krále Ludvíka vytlačeni vojevůdcem bavorského pomezí Ratbodem ke vzdálenějším Venedům, kteří byli poslušní Ratimara. Král bavorský tehdy obsadí venedská města Brynnu, Pisonium, Nitru a ostatní hrady a odebere se do Bavor.
IV, XII 13 Mezitím Moravané usilují o převrat a král Ratimar, k němuž — jak jsme výše uvedli —. se utekl Brynno, se zdráhá poslouchat bavorské prefekty a pohrdá bavorskou vládou. Bavorský král přikáže Ratbodovi, vévodovi austrijského pomezí, kterého nazýváme markrabětem, aby vytáhl proti Ratimarovi s co nejsilnějším vojskem, a uloží Ratbodovi, aby zrádného muže nepřestal pronásledovat dříve, než by ho buď zabil anebo ze země docela vyhnal. Ratimar a Brynno, vládci Venedů, ne nepřipraveni postupují vstříc našim a srazí ses Bavory v bitvě. Avšak když ztratili mnoho lidí, obrátí se na útěk: a protože jejich postavení bylo beznadějné, utekou se s těmi, kteří vyvázli z vraždění, k Bulharům do Moesie za Sávu.
IV, XIII14 Ratimar tam zahynul, Brynno pak omrzelý vyhnanstvím — když bez syna, bez domova bloudů mimo vlast — spoléhaje se na šlechetnost bavorského krále Ludvíka přejde přes řeku Sávu, obdržev veřejnou záruku od Salacha, správce onoho pomezí, do království bavorského a je týmž správcem poslán do Eezna k bavorskému králi Ludvíkovi: a dosáhne nejen milosti za své předchozí činy, nýbrž získá opět i města Nitru, Bratislavu, Brno a jiná, která ztratil.
IV, XIII 20 V srpnu vytáhne (Karel) se svým vojskem proti bouřící se Moravě, která byla velice rozsáhlá. Na západě sousedila s Čechami, na východě a jihu vybíhala tehdy spolu s Dunajem skoro až k Černému moři a končila na hranicích Evropy. Její král byl považován na nejvyššího vladaře Slovanů. Po uspořádání poměru dosadí germánský vládce do čela toho národa Rostislava, synovce Mojmírova; Nitře, Brnu a příslušnému kraji ustanovil již dříve za správce Brynna, rovněž Veneda; přes Čechy se pak vrátí do Řezna.
Král Ludvík... potlačí prostřednictvím svého syna Ludvíka Čechy, kteří zamýšleli výpad, přinutí divoký národ, aby vyslal své posly žádat o mír a aby dal rukojmí. Prvého října slavnostně koná v Mohuči sněm předáků Germánie. Vyslechne a propustí posly svých bratrů, totiž císaře a Karla: rovněž Normanů a Slovanů.
IV, XIII 28 Čechové, národ chtivý války a kořistění, se opět vzbouří. Arnošt, vévoda pomezí Noriků, který zaujímal mezi královými oblíbenci přední místo, vytáhne proti Čechům s velkým počtem vojáků, jezdců, náčelníků a velitelů: a naši útokem vniknou do nepřátelského tábora opevněného rozlehlou hradbou, největším náporem jej obléhají a na obou stranách jsou mnozí zraňováni. Z našich byl zraněn šípem na levém koleně Thakulf, správce srbského pomezí, muž ve válce nad míru zdatný. Nepřátelé se domnívali, že tak velkému vojsku se nebudou rovnat svými silami, a pošlou posly s prosbou o mír a vydají žádaná rukojmí: slíbí, že učiní, co jim bude přikázáno, a žádají, aby mohli promluvit s Thakulfem, jemuž více důvěřovali, protože znal jazyk a mravy Venedů.
IV, XIII 29 Míšeňský správce Thakulf vyslechne tedy Čechy před táborem sedě na koni a zatajuje bolestné zranění; jejich prosby oznámí radě předáků. Avšak někteří z vůdců jsou jati závistí pro to, že by se mělo dostat slávy za pokoření Čech Thakulfovi, a zatím co se ostatní s Čechy domlouvají o míru, chopí se zbraní a zaútočí proti zvyklosti i mezinárodnímu právu na Čechy, kteří nepomýšlejí na nic zlého, neboť jednali s našimi o mír. Venedové vzývá vše na pomoc boha, mstitele věrolomnosti, statečně se stavějí na odpor, pobíjejí Němce, rozhánějí je a zabíjejí jako dobytek: obrátí Franky na útěk a zaženou zpět do tábora. A zatímco naši přihlíželi z tábora a neodvažovali se vyrazit, olupují mrtvoly zabitých: na to se všech stran obstoupí tábor a vyhrožují Němcům zkázou.
IV, XIII 30 Naši zbaveni naděje uniknout anebo klást odpor, vyšlou prosebné poselství, žádají alespoň o život. Čechové přijali rukojmí, a když je zbavili zbraní a oloupili o majetek, jinak jim dovolili, aby se bez úrazu veřejnou cestou vrátili do svých domovů. V těch dnech byl v Hochstadtu (je to vesnice na území mohučském) jakýsi člověk z popudu zlého ducha zachvácen šílenstvím: a onen škodlivý duch, zneužívaje jazyka nemocného člověka, se vychloubal, že to on se svými druhy stál v čele české války, že zasel mezi velitele nesvornost a že svedl Němce k boji s Venedy a že jeho působením bylo prolito převeliké množství lidské krve.
IT, XIII 42 Rostislav, ustanovený našim králem Moravanům a Slovanům za místodržitele, se vzbouří, zdráhá se vykonávat příkazy a nazývá se králem. Ratbod, bojovný to muž, který byl minulého roku zbaven úřadu prefekta> je opět postaven do čela austrijskému,. to jest východnímu pomezí bavorskému v Panonii. Sám král Ludvík sjednal odevšad silné vojsko, vytáhne z Sezná a s vojskem k boji připraveným a pohotovým vytáhne proti Venedům: vše naplní požáry, vražděním a pleněním a obležením uzavře Rostislava, který se držel na jakémsi velmi pevném místě. Nepřátelé se zatím nerozvážně pokoušejí dobýt tábora našich a jsou od Němců rázně přijati a úplně zničeni. Vládce východních Frank, nedoufaje, že by se mohl zmocnit tak opevněného místa bez škody svých lidí, odejde odtud s vojskem a navrátí se do Řezna. Domníval se, že nepřítele dostatečně potrestal a že se ten napříště bude zdržovat zbraní pro novost té věci.
IV, XIII 43 Avšak dopadlo to daleko jinak, než jak Ludvík myslel. Neboť Rostislav, když uslyšel, že král je poněkud více vzdálen, překročiv Dunaj, přejde s nepřátelským úmyslem do Bavor, obrátí správce Ratboda na útěk a všechno podél Vídeňského lesa zpustošil a spálil.
IV, XIV 3 Na východním pomezí Bavor postaví proti Venedům, Moravanům a Bulharům svého nejstaršího syna Karlomana. Sám pak shromáždí vojenské sbory, přejde územím Srbů za Labe, porazí v bitvě Venedy usazené za Labem (tam, kde kdysi byli Svévové) a uvede je v poslušnost. A když přijme rukojmí, učiní je poplatnými. Z našich padli s přemnohá jinými Bardo a Erpf, velitelé jízdy; Ludvík rovněž pronikne Čechami. Potom se uchýlí k přezimování do Bavor do Řezna.
IV, XIV 6 Mezitím dojdek bouřím u Slovanů, početného a divokého národa Velké Germánie. Slavitěh, syn Vistracha z českého knížecího rodu, se dostal s bratrem do sporu o moc: vyžene bratra z Čech a zmocní se vlády; našeho krále pak není poslušen. Bratr uprchne jako vyhnanec ke králi a dosáhne od něho vévodství. Arnošt, vévoda severního pomezí Bavor, Rudolf, dvorní hrabě, a Otakar, biskup eichstadstský, zamíří s vojenskými sbory do Čech, mocí přivedou zpět českého vyhnance a dosadí ho domácímu obyvatelstvu za vládce.
IV, XIV 7 Slavitěh se hleděl zachránit útěkem a uprchl k moravskému králi Rostislavovi. Karloman, syn našeho krále, shromáždí vojenské sbory z Bavor, kam až sahají k jihu a východu, a společně s Brynnem, králem Venedů, který sídlil při Dunaji, pozdvihne zbraně proti Moravanům. Rostislavova vojska porazí, rozdrtí, celou Moravu (kde kdysi sídlili Kvádové, národ svévský, Gepidové a Dákové neboli Geti a Gotové) zpustoší pleněním, ohněm a mečem: podsekává obilí, pálí pole a domy, odhání stáda: odvádí do zajetí hochy, dívky, muže, ženy, občany, rolníky, sluhy, i lidi urozené. Všechno až k řece Svratce naplní žalem, vražděním a kořistěním. Tím konečně přinucen pošle Rostislav nejprve vyslance ke Karlomanovi, aby žádali o mír. Když dostal záruku, přijde potom jako prosebník, a zřeknu v se královského titulu, přísahá na slova Karlomanova. Slíbí, že bude každoročně platit uložené poplatky. Když byli Slované takto uklidněni, počaly byt bavorské pustiny znovu obývány a začalo se s obnovou měst a osad v Austrii a v Panoniích.
IV, XIV 1Východní král Ludvík... přikáže, aby Severní zemi a záliv Kodaňský hájil proti Dánům a zalabským Venedům syn Ludvík a aby Východní část hájil proti Moravanům a Bulharům rovněž jeho syn, Karloman.
IV, XIV 40 Vévody panonského a korutanského pomezí, Engilšalka, Viléma a Paba, zbaví jejich hodnosti, protože prý tím, že se svářili, dali Rostislavovi příležitost povstat a zpustošit zemi, a vyžene je z území, jež jim svěřil jeho otec. Oni v podezření, že se to stalo na příkaz krále Ludvíka, se uchýlí k Rostislavovi, králi Moravy. Karloman postaví za správce pomezí Bavor, Korutanů a Venedů své přátele. Odtud se zrodilo podezření, jako by snad usiloval odpadnout od svého otce a přisvojit si Austrii, to jest panství na východě.
IV, XIV 43 Rostislav, král Venedů (který, jak jsme uvedli, se odevzdal v ochranu Karlomanovu), vyrazí v nepřátelském úmyslu s vojskem proti Brynnovi, Ludvíkovu příteli a rovněž vévodovi Slovanů, kteří tehdy obývali severní břeh dunajský, a jeho v boji porazí a zabije. Engilšalk a Vilém, kteří byli předtím Karlomanem zapuzeni, se utekou k Ludvíkovi: veřejně před otcem Karlomana těžce obviní; nařknou ho z touhy po vládě a ze zamýšlené otcovraždy: lživě ho obviní z toho, že z jeho podnětu se Rostislav znovu chopil zbraní a že Brynno, muž králi nejvěrnější, byl zavražděn.
IV, XIV 47 Mezitím Ludvík sebrav vojsko, jako by chtěl táhnout proti Rostislavovi, vyrazí z Řezna, aby spojil své sbory s pomocnými sbory Bulharů.
IV, XIV 49 Když poručil synu Karlomanovi, aby se vzdálil z bavorského království a usadil se ve starých Francích, a když ten poslušně vyhověl, obrátí všechen válečný nápor proti moravskému vládci Rostislavovi. V měsíci srpnu překročí se všemi sbory Dunaj a uzavře nepřítele nejtěsnějším obležením v silně opevněném hradu, j enž se nazývá Děvín. Donutí ho, aby jako prosebník žádal o mír, aby dal rukojmí, jaká mu uloží, a sám aby znovu vyřkl přísahu, že se svěřuje do jeho ochrany, a to aby učinili i jeho předáci. A když to bylo — jak zamýšlel — provedeno, vrátí se jako vítěz do Bavor.
IV, XIV 52 Zatím co toto prostřednictvím poslů oznámí otci, Karloman, spoléhaje se na oddanost Bavorů a Korutanců, táhne do Bavor. Jakmile se tito dověděli o Karlomanově příchodu, odpadnou všichni od Gundakara, nenáviděného pro svou věrolomnost, a rychle se shromáždí kolem králova syna. A protože ho (Gundakara) pronásledovalo vědomí zločinů, uprchne k Moravanu Rostislavovi.
IV, XIV 54 Ludvík, syn našeho krále Ludvíka..., poručí vojenskému veliteli Jindřichovi odebrat se k Rostislavovi s tím, aby Moravana přiměl napadnout krále zezadu, a že on sám zaútočí zpředu.
IV, XIV 57 Karloman překročiv Dunaj, napadne Moravany a jiné Venedy, kteří byli poslušní Rostislava, a když se dvakrát srazil s nepřítelem, dvakrát ho porazil. A kolik jen země mohl ve dvaceti dnech projít se svým vojskem, tu zpustošil ohněm, mečem a loupením. Zmocní se obrovské kořisti, když ničeho neušetřil a zuřil stejným dílem vůči lidem, dobytku, polím a příbytkům, navrátí se v měsíci květnu bez ztráty na vojsku do austrijského území Bavor.
IV, XIV 58 Ale opět se pozdvihnou v mnohem větší síle přemnohé slovanské národy. Čechové činí nájezdy na bavorské pohraničí, některé kraje vypalují, odhánějí dobytek a ženy odvádějí do zajetí, Srbové a Suselci plení Durynky a pobíjejí přemnoho našich lidí, kteří se jim pokusili méně opatrně postavit na odpor. I Rostislav byl ve zbrani a svým sborům postavil do čela zběha Gundakara, který byl kdysi vévodou austrijského pomezí.
IV, XIV 59 Král bavorský a franský sám se zastavil v Řezně, ale prostřednictvím svých vojevůdců přinutil znovu k poslušnosti odbojné Srby a Čechy. Jeho syn Karloman porazil dvakrát vojska Moravanů a způsobil Rostislavovi převelikou porážku. Jeho vojevůdce Gundakara, muže velmi bojechtivého, na jehož radu se Rostislav a Venedové tolikrát vyprošťovali zpod vloženého jha, v bitvě zabil. Současní spisovatelé vyprávějí, že tu zasáhla pomoc z nebes a že se této války ziičastnil svatý Emmeram, mučedník ochraňující Bavory. Neboť dříve než byl Gundakar zabit, řekl prý ke svým: „Jděte, nejstatečnější spolubojovníci, vy braňte vlast, oltáře, krby, manželky i své děti, mne, mne však strhuje můj osud; přichází osudná hodina, doléhá na nás nebeský hněv. Svatý Emmeram, při jehož svatých ostatcích jsme slíbili věrnost králi Ludvíkovi i jeho synům, zadržuje můj štít a kopí: paže i oči spoutává: ruce i nohy, všechny klouby, všechny údy pevně stáhl řemeny, že ani ruku nemohu přiložit k ústům." Sotva to dořekl, naši prorazí nepřátelský šik, usmrtí přeběhlíka a ostatní jsou od Bavorů beztrestně vražděni jako dobytčata. Když dosáhl Karloman tak velikého vítězství, projde bez odporu nepřátelskou krajinou a vypaluje příbytky i sýpky: požal i obilí a nic neponechal nedotčené. Obyvatelé se utekli na nejvíce opevněná místa. Sám zamířil zpět domůs velkým počtem zajatců, dobytka a jiných věcí. Když to bylo synovým listem oznámeno králi do Eezna, byla nařízena děkovná slavnost, byly vzdány díky Bohu nejlepšímu a největšímu, byla (mu) prokázána pocta a všechny zvony ve městě se daly do vyzvánění.
IT, XVI1 Srby, dvakrát v bitvě poražené, přinutí opět k poddanství a Čechy, které si oni najali za peníze, pobije. Rudolf, vévoda severního pomezí Bavor, vpadl do Čech, vše naplnil ohněm, mečem, pleněním i hořem a donutil Čechy k poslušnosti. Nejmladší Karel spolu s Franky a Šváby si pro sebe vyžádá Moravany a Slovany poslušné Rostislava a nepřátele v bitvě rozprášené obrátil na útěk; zapaluje města a strhává hradby. Obyvatelé ukrývají v lesích sebe i svůj majetek. Mocí je dobyto Rostislavovy pevnosti, o níž se věřilo, že je neobyčejně pevná a nedobytná. Rostislav se spasil útěkem a skryl se v temných hvozdech Hercynských. Neboť Moravu a veškeré národy v tom území — s ojedinělými městy, ale s početnými vesnicemi — skrývá a chrání ve svém stínu Hercynský les. Naši vpadnou do některých hvozdů a odkryjí to, co bylo zakopáno na polích a ukryto v lesích, a zmocní se velké kořisti. Karloman spolu s Bavory porazil Svatopluka, synovce Rostislavova, a uvedl ho do poddanství, z něhož se právě vyprostil. Svatopluk stvrdí přísahou, že bude králi i jeho synům zachovávat věrnost a že bude činit to, co mu bude přikázáno. Když Karloman a Karel, rodní to bratři, tohoto dosáhnou, sejdou se na Moravě jako vítězové; vzdají díky Bohu nejlepšímu a nejvyššímu i ostatním nebešťanům a odtáhnou odtud bez ztráty vojáků domů.
IV, XVI 2 Jakmile se Rostislav dověděl, že naši odtáhli za hranice, vyjde z úkrytů. Těžce nesl, že jeho synovec přijal od Karlomana pod slibem věrnosti království. Proto strojí Svatoplukovi (tak se totiž jeho synovec nazýval) nástrahy a pokouší se uvrhnout ho do pout. Vystrojil hostinu a pozve synovce. Svatopluk, neznalý lsti a cítě se bezpečným před uskokem, přijde: zde pozná celou tu záležitost. Kdosi mu zčásti z útrpnosti a z rozhořčením nad tím činem, zčásti s ohledem na právo pohostinské či zlákán nadějí na odměnu, odkryje veškerou nástrahu. Svatopluk zcela utají to udání, a zatím co se strojí hostina, předstírá, že jde lovit s pomocí orla kachny, ale nevrátí se, a tak se zachránil. Když Rostislavovi nic nepomohly nástrahy, obrátil se k násilí a usiloval zničit svého synovce v otevřené válce. Svatopluk povolá bavorské pohraniční pomocné sbory a nikoli nepřipraven vyrazí Rostislavovi vstříc. Dojde k bitvě a Svatopluk jak pro věc samu, tak pro přízeň osudu nabyl převahy. Rostislavovo vojsko bylo poraženo, on sám se dostane živý do rukou nepřátel a je v poutech odevzdán Bavorům; a ti jej odvedou ke Karlomanovi, ten pak ke králi do Eezna a tam je ve velkém shromáždění Franků, Bavorů a Slovanů obžalován z věrolomnosti a z velezrady; podle ustanovení Salského zákona je odsouzen k smrti. Avšak král Ludvík trest zmírní a daruje mu život. Neboť Rostislavovi byly vypíchuty oči a byl potom slepý uzavřen do kláštera. Také Čechové se tehdy poddají Karlomanovi.
IV, XVI 3 A ten přejde Dunaj, a když mu v tom nikdo nebránil ani se nestavěl na odpor, projde s vojskem královstvím Rostislavovým; všechna města a hrady se mu poddají. Karloman jim dosadí své lidi za náčelníky, a když uspořádal záležitosti podle své vůle a zmocnil se královského pokladu, uchýlí se do Austrie a ke Korutancům.
IV, XVI7 Luitpert, arcibiskup mohučský, Alfred, hildeshaimský biskup Sasů, velmi proslulí řádností života, čistotou mravů a moudrostí, jdou jako vyslanci ke Karlovi, a když byli přijati od obyvatel kolínských, vy světí městu na příkaz Ludvíkův proti vůli Karlově Viliberta za biskupa. Poté se odeberou ke Karlovi a pronesou zde tuto řeč: „...Co nevidět se dostaví náš zcela neporazitelný král i královi synové Karel, Ludvík, Karloman, válečné to blesky, i vítězné sbory, a přihrnou se a s nimi velmi bojechtivé a velmi divoké národy a kmeny bojovné Germánie, které nejsou ani svým spojencům dostatečně známé, Slované, Venedové, Cimbrové, Dánové, Normani, Obodrité, Boiemové, Češi, Srbové, Moravané, Poláci, Veleti, Durynkové, Frankové, Sašové, Bavoři, Švábové, Korutanci a ostatní, jež dopodrobna vypočítávat je zbytečné. Ti dají s pomocí boží uzdu tvé chtivosti a poučí tě mečem, jaké skrývá nebezpečí klamat bratra a uchvacovat cizí dědictví.
IV, XVI7 V téže době vynašel Metoděj filosof venedské písmo, přeložil božské výroky do domácího jazyka Slovanů a přemluvil obyvatelstvo Dalmácie, aby zavrhlo latinský jazyk, odstranilo" římský ritus a posvětilo svou vlastní řeč. Potom zamířil do království bavorského, maje v úmyslu k témuž přemluvit i ty Slovany, kteří bydlili v Liburnii, Noriku a Panoniích. Biskup Bichvald, solnohradský arcibiskup Adalvin a rovněž solnohradští kněží, kteří na základě rozhodnutí Karla Velikého až do té doby po osmdesát pět let řídili v shora uvedených krajinách církevní záležitosti, starali se o veřejné i soukromé obřady a vysvětlovali náboženství, obrátí se na krále a ve shromážděních i v listech podněcují lid proti Metodějovi, a ten byv vyhnán od solnohradských kněží z bavorského království, uprchl na Moravu. Tam byl pohřben v městě, které se nyní uznává za hlavní město Moravy a obecně bývá nazýváno Olomouc, to jest Iulii mons. Nutně museli být dva Metodějové: ledaže bys řekl, že to byl týž, o němž jsem shora vypravoval, že mu psal papež Evžen II. — že by totiž ten pro časté války opustil Moravu a odebral se do Dalmácie, a když tam vynašel písmo, vrátil se zpět k Moravanům, kterého oni zapsali do seznamu svatých a dodnes ho zbožně uctívají. Kněží z Liburnie, kteří jsou za naší doby pod velkovévodou norickým, neznají doposud latinský jazyk a obstarávají obřady v otcovské řeči, totiž v slovanské. Shledávám, že jejich písma užívala na veřejných památkách nejvyšší norická knížata (jak to může kdokoli snadno spatřit v rakouské Vídni v chrámě sv. Štěpána).
IV, XVI 19 Sotva byl uhašen přispěním a rozvahou dobrých lidí občanský požár, přikvapí znovu jiná bouře.
Svatopluk, synovec Rostislavův, moravský král, je obviněn z osnování převratu a z velezrady. Karloman jej uvrhne do žaláře. Moravští Slované, domnívajíce se, že jejich vládce již propadl trestu, dosadí do vlády jeho příbuzného Slavomíra, třebas byl knězem. A ten ihned pozdvihne zbraně proti Vilémovi a Engilšalkovi, Karlomanovým vůdcům, a pokusí se je s nejvyšším úsilím vyhnat z měst, v jejichž čelo byli s posádkami postaveni. Ti pak odhodlaně vyrazí proti věrolomnému nepříteli, který byl od nich již tolikrát poražen a přemožen. Pobijí Moravany, rozdrtí je a kněze spolu se Slovany donutí, k útěku.
IV, XVI 21 Mezitím je Svatopluk (protože zločiny, z nichž byl viněn, nikdo nemohl podle zákona prokázat) Karlomanem podle práva návratného opět propuštěn na svobodu a je mu navrácena moc; a aby se mu dostalo zadostiučinění, je zahrnut královskými dary a zpět přiveden na Moravu Karlomanovým vojskem: a přisahá Karlomanovi, že bude Slavomírovým nepřítelem a že ho přemůže. Ale jakmile přišel domů, byl stále více pamětliv vlastního nebezpečí než Karlomanova dobrodiní a potupa zůstala vězet v jeho duši příliš pevně. Neboť on sám se s Karlomanem nesmířil s touž upřímností, s jakou se ten smířil s ním. Proto ponechav stranou válku proti svému soku Slavomírovi, soustředí síly, všechno úsilí i uskoky na pomstění urážky a svůj lstivý a bystrý rozum na to, aby smyl bavorskou krví znamení, vypálené mu Karlomanem. Shromáždiv tedy nesčíslné sbory, jako by chtěl porazit Slavomíra, zaútočí náhle v táboře na ♦ Bavory, kteří ho přivedli zpět, byli příliš bezstarostní a vůbec nic zlého nečekali: nic netušící a nepřipravené je zajme mnohé za živa a vojsko až na několik málo, kteří vyvázli útěkem, docela vyhladí. Tak štěstěna, nad niž není, nic vrtkavějšího a jež nic jen tak nepromíjí, potupila ošklivě touto porážkou vznešenost národa bavorského a lesk, který si do té doby Bavoři v tolika vítězstvích nad tímto národem obzvláště získali, zatemnila náhlým mrakem.
Žádný bavorský dům nezůstal uchráněn obecné pohromy a všude byla zhouba a všechno bylo naplněno nářkem. Karloman, zmaten tak velikou zkázou svých lidí, navrátil všechna rukojmí, jež byla v bavorském království, Svatoplukovi, aby tím vykoupil své, o nichž se domníval, že jsou nepřítelem drženi v zajetí. Avšak zpět dostal toliko jediného, polomrtvého Ratboda: všichni ostatní byli Svatoplukem pobiti.
IV, XVI 24 Čechové tehdy zamýšlejí vpád do Bavor. Sami kdysi dříve opevnili jakési nesnadno přístupné místo velmi silným valem a přístup byl otevřen jen po jediné úzké stezce: a kdyby tam někdo bláhově vkročil, jakoby do pasti chycený a nepomstěn byl by jako zvíře ubit, když by se nemohl nikam ani hnout. Proti nim postupují na rozkaz krále ozbrojení Bavoři, jejichž vůdci byli Arn, ctihodný biskup wurzburský, a Rudolf, velitel severního pomezí Bavor. Mezitím Moravané oslavili v Čechách svatbu a odváděli s sebou domů mladou výbavou opatřenou nevěstu, dceru českého vévody. Jakmile to naši prostřednictvím zvědů zjistí, připraví jim zaujatým svatbou a příliš bezstarostným nástrahy a sami se ukryjí. Brzy potom zaútočí na Moravany, jak šli mimo: ti se obrátí k výše zmíněnému opevnění, jež nazývají táborem, a dostanou se do soutěsky. Bavoři dotírajíce ze zadu na prchající, zmocní se koní, zbraní, pokladu, svatební vý«bavy i mladé nevěsty. Neboť Moravané odhodili všechna zavazadla a opustili koně — považujíce je za přítěž a břímě — jen aby se útěk usnadnil, všeho zbaveni prchají a stěží vyváznou: skryjí se v zákoutích Hyrkánského lesa. Bavoři odvedou do svého tábora bez jakéhokoliv odporu šest set čtyřiačtyřicet koní osedlaných vojenskou výstrojí. Toto vítězství a tato kořist se dostaly do přísloví o nevěstě a svatbě, jež je až dosud mezi lidem běžné.
IV, XVI 27 Nato se germánský král navrátí do Bavor, a když podle zvyku, oslavil v Řezně svátky velikonoční,, chystá se jméno i národ Bavorů pomstít za poslední zneuctění, způsobené jim Svatoplukem. Přikáže, aby se čtyři vojska z různých světových stran vydala na pochod proti Venedům Jako první vpadnou ze severu na Moravany, kteří tehdy měli ze všech Venedů nejrozsáhlejší říši, Sašové a Durynkové. Protože byli bez krále a vojevůdci se různili v názorech, obrátili se před nepřáteli, byli zahnáni na útěk a s velkými ztrátami byli potupně zahnáni domů. Někteří velitelé, když zbaběle ustupovali, byli od žen nepřátel zbiti palicemi, strženi s koní a pobiti. Arn, biskup würzburský, a Sigehard, opat fuldských mnichů, spolu s Franky napadli nepřátele ze strany jižní, porazili je v bitvě, a když jim zpustošili určenou část země, navrátili se jako vítězové domů, utrpěvše přece jen v boji nějaké ztráty a majíce velké nesnáze v zásobování a v pochodech (neboť táhli územím hraničícím s Čechami). Naproti tomu arcibiskup mohučský Luitpert pronikl s obyvateli Porýní a Lotrinky před Hyrkánský les násilně do Čech: brannou mocí si proklestil cestu. Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava, pět českých knížat, která se mu postavila s mocným vojskem na odpor, spojence to Svatoplukovy, obrátí na útěk: mnoho jich pobil, přemnoho zahnal do Vltavy a utopil, zatímco jen málokteří unikli do silně opevněných měst, prošel kořistě a pále Čechami a beze ztrát se navrátil v triumfu.
IV, XVI28 Karloman s Bavory přepluje svými loďmi od východu Dunaj a přikáže řezenskému biskupovi Embrichovi, aby s částí sborů držel bedlivě u loďstva stráže a hlídky. Sám napadne pohraniční území Moravanů, spálí úrodu, podřeže stromy: stejně lítě doráží ohněm i mečem na lidi, dobytek a stavení. Nepřátelé se ukryjí do skrýší v lesích a bažinách. Mezitím pošle Svatopluk tajně vojsko, které napadne nic netušící Bavory, kteří byli zanecháni při řece Dunaji, aby střežili lodě a kteří nehlídali příliš pozorně: jedny pobije mečem, druhé zažene do řeky a utopí, jen málo jich odvede jako zajatce. Jediný Embricho vyvázl s několika málo lidmi: naši spisovatelé vypravují, že tu bylo pobito šest tisíc. Bavorů. Karloman, ještě více rozlícený pro utrpěnou porážku, projde celou Moravou, a cokoliv mu stálo v cestě, strhne jako smršť a jako vítěz odejde přezimovat do Bavor.
IV, XVI 33 V měsíci srpnu koná sněm velmožů v městě Metách. Zde švábský vládce Berechtram, který byl předešlého roku zajat Moravany a propuštěn Svatoplukem s tou podmínkou, že se ujme poselství ke králi a věrně je dokončí, přesvědčil našeho krále Ludvíka, aby projevil vůči Svatoplukovi jako prosebníku blahovůli, aby mu doznávajícímu vinu dal odpuštění za minulé věci a aby od něho přijal slib věrnosti a vzal ho pod ochranu.
IV, XVI36 Poslové Čechů, kteří se v zištném úmyslu odebrali do Bavor a do Řezna, aby zde vyzvídali, byli uvrženi do vězení.
IV, XVI40 Byli přítomni poslové Slovanů, totiž krále Moravy Svatopluka a Čechů. Vedoucím poselstva byl kněz Jan, pocházející z Benátek. Žádali pak Venedové a Svatopluk jako prosebníci o mír, a říkali, že se dávají našemu králi do ochrany a do poddanství: jen ať je jim dovoleno užívat míru a zanechat válčení. Slíbili, že cokoliv se jim bude přikazovat, budou poslušně činit, a stvrdili to přísahou. Tyto požadavky Ludvík schválil.
IV, XVII7 Když byla tato odpověď oznámena, Ludvík je jí velice pobouřen a usoudí, že musí spěšně vystoupit proti císařově vychloubačnosti, vyhlásí císaři válku a odevšad stáhne vojenské sbory, vždy nejjistější pomocné oddíly německé a sílu Slovanů, Čechy a Moravany.
IV, XVIII1 Poté se v listopadu sejdou tři bratři v Schwale a rozdělí si otcovskou říši mezi sebou tak, jak to předtím rozhodl jejich otec. Nejmladší Karel převzal Rhetie, Švábsko, Alsasko, Horní Lotrinsko a Germanii, jež leží v keltské Gallii. Ludvík podržel dolní Lotrinsko, Belgie, Metsko, Trevírsko, oblast cášskou, Ubie, Mohučsko, Franky, Batavsko, Frísko, Sasko a Durynsko. Karloman, který byl nejstarší, dostal království Bavorů, slovanské tetrarchie, Čechy, Moravany, Panony, Korutance, Noriky a Vindeliky. Také Itálie mu byla určena s tím, aby si ji dobyl na císaři zbraní.
IV, XVIII 21 Srbové, Čechové a ostatní zalabští Slované, jaknňle uslyšeli, že Sašové špatně bojovali, vpadnou na území Durynků a všechno podél řeky Sály ohněm a mečem zpustoší.
IV, XVIII 22 V téže době Karloman, král Bavorů, naplnil svůj poslední den... nepřetržitě po osmnáct let vedl šťastně pod otcovým vedením přemnohé války proti východním Venedům, sousedícím s Bavory.
IV, XIX 4 Ale císař... poručí, aby mu obyvatelé, totiž Vindelikové, Norikové, Panonové, Slované a Venedové složili přísahu... Arnulf spolu s Bavory a Venedy se přichystá k boji na protějším břehu řeky, přepraví přes ni své sbory do Antoniaku a vojska se srazí v bitvě.
IV, XIX 13 Vilém a Engilšalk zemrou. Tito bratři, bavorští velmožové, proslavení válečným uměním, byli Ludvíkem, králem Bavorů, otcem císařovým, postaveni do čela austrijského pomezí Bavor, to jest Panonie podle Ptolemaia a Norika podle Římanů, kde sahá od řeky Ráby k řekám Dunaji a Dravě: stejně statečně jako moudře spravovali dolní Bavory, přečasto bojovali s Moravany, Slovany, Venedy a Svatoplukem a přečasto nad nimi zvítězili; hranice Bavor posunuli až k Moravě.
IV, XIX 14 Byl pak jejich úhlavním nepřítelem král Moravy Svatopluk, protože byl jejich rodiči zkrocen četnými porážkami. S ním uzavře spojenectví Aribo a dá mu jako rukojmí svého syna a povolá si ho na pomoc. Svatopluk, člověk velmi lstivý a zchytralý, získá si pod zdáním tohoto svazku příležitost pomstít porážky, které mu Bavoři již dlouho způsobovali, a —pod záminkou kruté odplaty, kterou již dříve toužil vykonat nad národy bavorskými — vytrhne s velkým počtem Venedů proti císařovým nepřátelům na území východních Bavor: vznešený název přikládá svému zločinu, vychloubá se, že on bojuje proti nepřátelům státu a císaře nejvíce Kristu oddaného: hlásá, že on jde na pomoc vyslanci vladaře římského. Vypaluje chýše, stavení, pole; bez rozdílu stejně ničí nepřátele i přátele; mečem a kořistěním vše pustoší a zuřivě si vede vůči lidem i dobytku: a s velkou kořistí a nedotčeným vojskem se navrátí na Moravu.
IV, XIX 15 Shora uvedení vladaři shromáždí vojenské sbory a za doprovodu četných bavorských velmožů vyženou z východního pomezí Bavor silou svých zbraní původce tohoto zla Ariba a sami se zmocní panonského vévodství, jež bylo tehdy po vyhnání Hunů a Avarů osídleno Bavory. Svatopluk, jako by chtěl pro svého císaře a vladaře podrobit vzbouřence, opět pozvedne zbraně proti Bavorám. Po severním břehu Dunaje táhnou proti Slovanům správci Verinhar a Vězilo, aby odrazili sílu silou, svedou bitvu s Moravany, jsou však Svatoplukem poraženi a zajati a jsou jim uřezány genitálie, jazyk a pravé ruce. Jejich spolubojovníci jsou střídavě zmrzačeni odnětím levé a pravé ruky. Potom vítězní Moravané překročí Dunaj a projdou a pustoší všechny země, kde tehdy bydlili Bavoři (jak jsem již více než tisíckrát řekl), od řeky Báby směrem k východu, a ježto se jim nikdo nestavěl na odpor, loupí, vraždí, pálí a rozchvacují majetek lidský i boží. A když se sdostatek vyřádili, vrátí se domů.
IV, XIX16 Dohnáni těmito pohromami, utekou se Megingoz a Papo spolu s četnými obyvateli té krajiny k Arnulfovi. Ten tehdy spravoval východní pomezí Bavor tam, kde se táhne k jihu, tj. horní část Dolní Panonie, kde pramení Sáva a Drává. Tyto Čisté a splavné řeky tekou do Dunaje. Drává od Norika je prudší, Sáva od korutanských Alp je mírnější: a ta krajina je doposud poslušná nejvyššího vladaře norického, kterého nazýváme arciknížetem; Svatopluk potom nařídí svým vyslancům, aby se odebrali k Arnulfovi, a požádá, aby mu byli vydáni nepřátelé státu i císaře a pána říše a dožene hrozbami a obviňováním uměleckými veršíky, jež se mi zdálo vhodné zde připojit, abych dodal svým slovům víry:
Stálá že není ta vláda, jež uvnitř dělí se ve dvě, a že co nesvorné jest, též nebývá pevné, dí Ježíš.
Odtud i pro tebe šalba a úzkost, ty nejkrásnější země, odtud i útrapa tvoje, ty Panonský kraji kdys šťastný,
odtud otčiny nářek a také žalostná zkáza,
IV, XIX17 Konečně císař přijde z Horních Bavor do Panonií a na území východních Bavor, aby urovnal tento zmatek, a u řeky Tulný a pohoří Komagenu koná sněm Bavorů a Venedů. Zde svěří Svatoplukovi, když přísahal na jeho slova, Moravu, tehdy nejrozsáhlejší tetrarchu, která sousedila s Bavory. Jinak knížectví druhé Panonie, která byla tehdy součástí Bavor a sahala k dolnímu toku řeky Drávy a Sávy a k Dunaji, svěří Vratislavovi, velmi bojovnému to muži. Avšak péči o celé království bavorské odevzdá a svěří svému vnukovi Arnulfovi, synu Karlomana, krále Bavorů a Itálie.
IV, XIX 27... Na austrijském pomezí Bavor byly při slavném shromáždění Bavoru utvrzeny pod závazkem přísahy příbuzenským vztahem a křestnou adoptací dětí smlouva a mír mezi Arnulfem, králem Bavorů, a Svatoplukem, králem Moravanů, Svatopluk si vezme za manželku Arnulfovu sestru Giselu a o dni křtu přijme za vlastního Arnulfova syna, zrozeného ze souložnice.
IV, XX 9 Arnulf... koná sněm ve Forchhaimu... Na tomto sněmu byli přítomni poslové Venedů a Normanů: byla s nimi podle obyčeje předků obnovena smlouva.
IV, XX12 V témže roce, který byl osmistý osmdesátý devátý křesťanské éry, přijdou naši sousedé Uhři, kteří se ve svém jazyce nazývají Madaři... po překročení Donu do Evropy a do sarmatské Germánie. Někteří vyprávějí, že opustili otcovská sídla kvůli lepší půdě, jiní, že to bylo proto, aby ulehčili přílišnému množství králů doma, jiní, že byli zahnáni od sousedů, část pak vypravuje, že byli Arnulfem pozváni proti Slovanům a Svatoplukovi, jehož říše byla tehdy v dolní Germanii nejrozsáhlejší, a že jím byli vpuštěni do Germánie.
IV, XX 13 Avšak vrátím se k Maďarům: ti bloudíce po tři léta po území východní části velké Germánie a po území obou Sarmatií, prošli mezi velmi divokými národy po rozsáhlých pustinách i hvozdech a hledali si obživu v kořistem, loupežení a lovu. Teprve čtvrtého roku dosáhnou od Arnulfa stálých sídel. Tehdy vpadnou do Dákie — ta se táhne spolu s Dunajem na východ — za řeku Tisu. Povraždí a zničí Avary a Huny (o nichž jsme se zmínili, že byli vytlačeni a zahnáni z Norika a z Panonií Pipinem a Bavory) a obsadí jejich zemi a doposud ji drží. Tehdy národ i jméno Avarů a Hunů vzaly aspoň v Evropě za své. Sídlili tu u Dunaje a bydlili jednak v Dákii, jednak v Panoniích a v Noriku, pět set devět let až po tu dobu. Tehdy tíž Maďaři postihnou spíše zkázou než porážkou také Venedy, kteří obývali Dákii a byli poslušní moravského krále Svatopluka; podrobí si celou Dákii a tu až doposud nazývají „Uhry ve Velké Germanii". Po smrti Arnulfově a po zabití moravských králů Mojmíra a Svatopluka obsadí také část Moravy, a překročivše Dunaj, vpadnou do Bavor. Od království Bavorů odtrhnou Panonie ležící při Dunaji: pijí lidskou krev, avšak takové věci budou vhodně ji uvedeny až na patřičných místech. Nyní se vrátím k sledu událostí.
IV, XX 15 Poté daruje Svatoplukovi, králi Moravy, protože ten byl jeho soukromým přítelem a dal jeho synovi o křtu své jméno, také Čechy. Ale podle přísloví se Moravan, obohacen o království, odnaučí své přirozené povaze, zatím co se oddává štěstěně. A když byl tento sněm rozpuštěn,koná Arnulf v měsíci květnu jiný, slavnostní, podle národního zvyku ve Forchaimu.
IV, XX17 Zatím co se toto dalo, Svatopluk, obohacen o Čechy, se prohlásí králem, usiluje o převrat a vzbouří se proti Arnulf o vi. Aby potlačil toto povstání, zamíří Arnulf k austrijskému pomezí Bavor.
IV, XX 20 Neboť Arnulf, zpraven četnými listy i posly o porážce svých vojsk a upevniv východní část bavorského království, zanechal Bavory doma. Postaví se Svatoplukovi na odpor se Šváby a Franky, vždy nejvěrnějšími pomocnými sbory vladaře Germánie, spěchá s vojskem k boji hotovým a připraveným co nejdelšími nočními i denními pochody proti nepřátelům, vkládaje svoji největší naději v rychlost. Udeří pak na ně zmatené a vyhýbající se boji.
IV, XX 24 Ten (Arnulf) brzy z jara zamíří k austrijskému pomezí Bavor a v měsíci květnu uspořádá slavný královský sněm v Hengistfeldu. A protože Svatopluk s pohrdáním odmítl tam přijít, je prohlášen za nepřítele státu. Byli pak na tom sněmu přítomni Vratislav, vévoda zadního Polska, a vyslanci Kusaly, krále Madarů (kteří doposud bloudili bez pevných sídel po evropské Sarmatii), slibujíce poskytnout všechny své síly proti Svatoplukovi, bude-li jim dána jakoby za odměnu země, které se zmocní svými zbraněmi. To poselství bylo Arnulfovi milé, sám dal ihned souhlas a rozhodl se napadnout Moravany trojím vojskem. Kusalovi a jeho maďarskému lidu je určena Dákie. Vratislav dostal rozkaz zaútočit se svými Venedy zezadu.
IV, XX 25 Arnulf vtrhne zepředu spolu s Franky, Šváby a Bavory; plný měsíc, totiž po celý červenec, projíždí celou Moravou a naplňuje všechno požáry, vražděním, loupením a kořistěním. Cokoliv stálo v cestě, je pobíjeno: úroda, domy, pole, chýše, stavení jsou v plamenech. Plodonosné stromy jsou rozlíceným vojském u kořene podtínány. Dále Kusala a Maďaři... zaplaví jako příval obě Dákie, mečem si klestí cestu, pobíjejí staré usedlíky, rozdělují si mezi sebou losem krajinu, a majíce v úmyslu zůstat tam navěky, stavějí si obydlí... Také část Hunů a Avarů, vyhnaná Bavory a Karlem Velikým z Norika a z Panonií, byla v boji vytlačena za řeku Tisu. A ty národy byly tehdy poslušný Svatopluka, nejmocnějšího a nejbojechtivějšího slovanského vládce. Maďaři tedy, zničili Venedy, Avary a Huny, kteří obývali Dákii, a odňali na rozkaz Arnulfův ta místa Svatoplukovi a vybrali si tam sídla pro sebe.
IV, XX 26 Svatopluk, nejsa ještě zdostatek zkrocen tolika porážkami, setrval ve své zarputilosti a uchýlí se do úkrytů Hyrkánských. Vratislav a Ar-nulf protáhnou nepřátelsky Moravou a sejdou se jako vítězové; na rozkaz Arnulfův zavedl Vratislav jeho posly ke králi Bulharů Litomarovi a podle obyčeje předků je s Bulhary uzavřena smlouva, v níž bylo obsaženo, že král toho národa napříště nedovolí vyvážet ze svého království sůl k Moravanům.
IV, XX 29 Mezitím jsou Engilšalk, správce východních Bavor, jehož nazývají markrabím panonským, zeť Arnulfův, a Vilém, jeho bratranec, v Řezně na slavném sněmu Bavoru odsouzeni z velezrady za to, že se prý kdysi tajně dohodli se Svatoplukem a že od něho přijali dary: Engilšalkovi jsou vyloupnuty oči, Vilém splatil provinění hlavou. Jeho bratr vyvázl útěkem k Moravanům a pobouřil ten národ i bez toho války chtivý.
IV, XX 30 Arnulf tedy opět vtrhne na Moravu a po proražení zátaras při řece Hronu, a švábském pohoří pošle znovu Kusalu, krále Madarů, do území k Moravanů. Gelá Morava je znovu naplněna vražděním, loupením, požáry a kořistěním, Svatopluk konečně pozdě ' poznal, jaké to síly popudil, a dohnán nakonec tolika a tak velkými pohro mami, požádá pokorně o mír, sám dá svého syna Mojmíra jako rukojmí a stěží dosáhne u Arnulfa míru. Sám pak za několik málo dnů ze žalu a trudnomyslnosti zemřel. Jeho synové Mojmír a Svatopluk jsou Arnulfem dosazeni Moravanům za vládce.
IV, XX 31 Arnulf zamíří po porážce Svatoplukově, po podrobení Moravanů a po uzavření smlouvy s Maďary jako vítěz do Otting, bavorského města v Noriku, ležícího u Innu.
IV, XX 44 Západní vladař přezimuje v Ottingách a dá svůj souhlas poslům Moravanů, kteří žádali o spojenectví a přátelství... Císař v červnu následujícího roku svolá sněm do města Wormsu, Svatopluka syna a jeho velmože přijme opět na milost, a aby si vyprosil náklonnost boha nejvyššího, odebere se do Fuldy, odtud zamíří do paláce v Sake a vezme na vědomi zprávy Venedů a Srbů. Poté se odebere k přezimování do Řezna. Zde laskavě přijme české vévody s dary a slíbí jim pomoc — o kterou požádali — proti Moravanům, kteří měli tehdy převahu. Celý podzim prožil na severním břehu Dunaje, jednak aby znovu nabyl tělesných sil, jednak aby poskytl svou vážností účinnou pomoc Čechům, sousedícím s Bavory.
IV, XX 45 Tehdy dolehne na Moravany, jimž vládli dva bratři, Mojmír a Svatopluk, občanská válka. Mezi nimi tak vzplanul vlivem špatných rádců zhoubný plamen nesvornosti, že nejen vůči sobě soptili vzájemnými vraždami, loupežemi a požáry, ale že i jeden druhému ukládal o život. Ta část, jíž se tato bratrovražedná válka nelíbila, uteče se pak pod císařovu záštitu. Rovněž i Svatopluk byl poslušen císaře. Mojmír však příkazů nedbal. Prefekt Aribo a Luitpold, předek našich vladařů, vévoda austrijského pomezí, vytáhnou z císařova rozkazu vojensky na Moravu, a ty, kteří nebyli na slovo poslušní, zkrotí ohněm a mečem. V téže době je vévodou Vratislavem uvržen do vezení vládce Bavorů Aribert, a to proto, že přál nepřátelům a přijímal od nich dary; je odevzdán uvedenému Luitpoldovi a spoutaný v okovy je tímto přiveden k císaři, který tehdy přezimoval v Noriku u Eanshofen, ležícího na Innu, tam kde je nyní chrám kněží Aureliánů, poblíž města Braunau. Téže zimy Bavoři znovu vyplení Moravany a s nesmírnou kořistí a nedotčeným vojskem odejdou domů.
IV, XX 49 Na Moravě zradou bavorského dvořana Isanrika zajme Mojmír svého bratra Svatopluka, uvrhne ho do vězení a chystá se ho zabít. Bavoři však poskytnou zajatému na císařův rozkaz pomoc: dobudou města, v němž byl zajatec držen, a osvobodí všechna zajatá knížata. Svatopluka odvedou s sebou do Bavor. Císař pak, protože trpěl nepříznivým zdravotním stavem, odpluje po lodích dolů po Dunaji do východních Bavor, oblehne Isanrika v Mauternu (je to dosud město v Austrii) a dobude města mocí. Třebas se Isanrik statečně stavěl na odpor, přece jen padl živý do císařovy moci. A když byl veden do Eezna a nedbale hlídán, domníval se u vědomí svých zločinů, že je vlečen na smrt, a vyvázl útěkem: přeběhl k Moravanům a k jejich králi Mojmírovi.
IV, XX 50 V té době zemřel pasovský biskup Engilmar. Touto kněžskou hodností je od císaře obdařen Viching. Ten byl zprvu biskupem Moravanů a vysvětil jej na žádost Svatopluka Velikého papež Štěpán V. Svatopluk ho však nedosadu na starou Moravu, o niž se staral ve věcech církevních biskup pasovský, ale vzdálenějším Slovanům: ty tento vévoda předtím pokořil svými zbraněmi a donutil je přijmout křesťanské učení. Když se pak Svatopluk vzbouřil proti císaři, uprchl Viching k císaři a obdržel od něho Pasov.
IV, XXI 4 Až po tu dobu byla Morava v církevních záležitostech poslušná pasovských biskupů, od nichž přijala základy našeho náboženství. Ale po smrti císaře Arnulfa pošlou Moravané, kteří poslouchali Mojmíra, z podnětu zběha Isanrika posly k římskému papeži Janovi, proslulému svými smilstvy a lakotou, a těžce si stěžují na mravy bavorských knězi. Že prý ti vstoupili v přátelskou smlouvu s Maďary, nepřejícími víře Kristově, a že Maďaři jsou jimi podněcováni, aby vpadli do Itálie. A nadto je viní, že prý skládají přísahy při psech a při víku: že jsou v rozepři se Šváby a Franky a že jsou nesnesitelnými nepřáteli Slovanům. Nakonec se Moravané vykoupí z područí pasovských biskupů penězi. Neboť arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel přijdou jako mluvčí římského papeže na Moravu: vyprostí Moravany ze závislosti na bavorských knězích, určí jim zvláštního arcibiskupa a z jedné biskupské diecése učiní jich pět, ač tomu kněží z Bavor odporovali.
IV, XXI 5 Neboť když Moravané dostali takto příležitost, postaví sena odpor Ludvíkovi a zdráhají se poslouchat bavorské prefekty. Proto Bavoři projdou přes Čechy, přibravše si Čechy jako spolubojovníky, na Moravu: téměř celý měsíc hrozně pustoší celou zemi zbraní, ohněm, vražděním, požáry i loupežemi a navrátí se do svých domovů s bohatou kořistí a bez pohromy.
IV, XXI 6 Hatto, arcibiskup mohučský, a pět bavorských biskupů, jejichž jména uvedu níže, si stěžují v listě prvnímu biskupu města fiíma Janovi, že jsou křivě a zcela nezaslouženě obviňováni Slovany... Nakonec ho vybídnou, aby napravil Moravany, kteří nejvyšší měrou propadli lžím. Nebudou-li poslouchat bavorské prefekty a biskupy, ať je zastraší svým bleskem. Je prý žádoucí, aby papež více dbal na Bavory, kteří obnovili moc Říma, než na Moravany, kteří římskou svrchovanost ničí a kteří, když se zmocnili otěží (prostřednictvím takovýchto vyslanců) římského biskupa, pokoušejí se prý odpadnout od krále Ludvíka. Bavoři — jak posvěcení, tak světští — nestojí prý ve službě pro víru křesťanskou za žádným národem a Slované a Moravané prý jimi budou ujařmeni, ať chtějí či nechtějí.
IV, XXI 8 Kusala... pošle poselství k Ludvíkovi a k svým sousedům Bavorům, že Maďaři... budou vidy pamětlivi tohoto dobrodiní: nadto slibují, že sami svými zbraněmi zkrotí Moravu a podrobí ji Bavorům. Germánský král a velmoži tomu důvěřují a stvrdí mír. Rovněž Vratislav, vladař zadního Polska a Venedů, je v tomto spolku shledán jako nám věrný.
IV, XXI9 Nato Maďaři pod záminkou spolku uzavřeného s Bavory napadnou Moravany jakožto nepřátele Bavorů a naplní všechno požáry, vražděním a nářkem: krále Mojmíra a Svatopluka zabijí v boji a uchvátí pro sebe část Moravy. Potom s nějakými Moravany (kteří pohrdali křesťanským náboženstvím a byli pro starou řevnivost naplněni nenávistí vůči Bavorům) vpadnou ve dvojitém šiku do království bavorského (tak jak o tom hovoří císař Otto II. Caesar Augustus v listině, již vydal Pilgrimovi, biskupu pasovskému, a ten zase v listě adresovaném papeži Benediktu VII.). Část si pro sebe určí severní břeh Dunaje až k ústí Enže. Král Kusala si žádá druhý břeh. Byly pak tehdy Bavory velmi rozlehlé a na severu, západu a jihu (tak je tomu i dnes) sousedily s Franky, Čechy, Moravany, Lechem a Šváby a Itálií.
IV, XXI11 Kusala se svými předáky umístí tábor u řeky Fischy pod austrijskou Vídní. Avšak část jeho vojska... sledoval Luitpold: znenadání je napadne, když ti nic netušili..., a obrátí ostatní na útěk, pobijí je a ničí až k Bratislavě, nynějšímu hlavnímu městu Uher. Zde překročiv Dunaj, vpadne na Kusalu, který se svou družinou jásá nad vítězstvím..., a u uvedené řeky Fischy zabije krále i s převelikým počtem velmožů.
IV, XXI17 Koná se tedy početné shromáždění Bavorů v Rafelstetten za přítomnosti vzpomenutých biskupů, vladaře a správce pomezí Aribona. Více než čtyřicet urozených lidí se přísahou zavázalo, že budou vymáhat cla tak, jak je to obsaženo v těchto zákonech, jež tehdy vydali.
Zboží a lodi nesloužící obchodu buďtež volné.
Loď, která připlouvá ze západního království, jakmile propluje kolem lesa Pasovského a přistane ať v Rosdorfu či někde jinde kvůli prodeji, nechť platí půldrachnu, to jest jeden skoty; jestliže pluje pod Linec, nechť platí tři púlmodie, to jest tři skapule soli: nechť má pak každý možnost plout za prodejem kamkoliv směrem k Čechám. Z otroků a ostatních věcí se nic neplatí. Bavor přivážející si domů sůl neplatí nic. Bavoři a Slované nechť neplatí nic z volů, koní a ze soumara, přicházejí-li, aby si koupíli potravu.
Lodi z Travenska neplatí nic.
Vozy a spřežení mezkům přepravující se přes Enži, platí skapuli. Venedové, kteří přicházejí za obchodem z kraje Rugiů, platí za jednoho mezka jeden skoty: ze zisku z prodeje koní jednu saiku. Venedové však, kteří bydlí v Bavorech, neplatí z koupě a prodeje nic. Lodi se solí, překročivše Pasovský les, nechť nic neplatí, pokud nepřiplují k Ebersbergu. Jestliže se někdo plaví k Moravě, nechť platí z lodi jeden solid. Židovští kupci, ať jsou odkudkoliv, ať platí ze zboží i z otroků zákonitý poplatek.
118
MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI II - TEXTUS BIOGRAPHICI, HAGIOGRAPHICI, LITURGICI
DAGMAR BARTOŇKOVÁ • LUBOMÍR HAVLÍK
JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ • ZDENĚK MASAŘÍK
RADOSLAV VEČERKA
UNIVERSITA J. E. PURKYNĚ BRNO MCMLXVII
OBSAH
Úvod
A.
Carmen de Pippini regis victoria Avarica a. 796
Gesta Dagoberti I. regis Francorum
Einhardi Vita Karoli Magni
Thegani Vita Hludowici imperatoris
Anonymi Vita Hludowici imperatoris
Poetae Saxonis Analium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque...
Notkeri Gesta Karoli
Folcuini Gesta abbatum Lobiensium seu Chronicon Lobiense
B.
Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Baudemundo
Sancti Amandi Vita metrica auctore Milone
Vita s. Amandi Traiectensis episcopi auctore Harigero
Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Philippo Harvengio
Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Aquitano anonymo
Žitije Konstantina Filosofa
Pochvala Kirillu Filosofu
Vita Constantini-Cyrilli cum translations s. Clementis
Žitije Mefodija, archijepiskopa Moravska Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija
Pochvalnoje slovo Kirillu i Mefodiju
I. Žitije N auma
Žitije Veceslava
Vita Brunonis
Miracula sancti A při
Christiani monachi Vita et passio sancti Wenceslai et sanctc Ludmile ave eius.
Život sv.Klementa
Vita sancti Procopii
Proložnoje žitije Kirilla. Proložnoje žitije Mefodija
Uspenije Kirilla
II. Žitije Nauma
Tempore Michaelis imperatoris — Legenda Moravica
Krátký život sv. Klimenta
Proložnoje žitije Klimenta Ochridskago
Legenda Diffundente sole
Staročeské zpracování legendy Diffundente sole
Legenda Quemadmodum
Vita sancti Wenceslai auctore Carolo IV
Legenda Beatus Cyrillus
Soluňská legenda
O prestavlenii sv. Kirilla
Proložnoje žitije Kirilla (II, III)
Život svatých Crha a Strachoty
C.
Kyjevský misál
Otfrids von Weissenburg Evangelienbuch
Služba Mefodiju
Služba Kirillu
Služba Kirillu i Mefodiju
Ofncia Cyrilu a Metodějovi (ljubljaňské, novljanské)
Služba Naumu
Cyrilometodějské officium Adest dies gloriosa...
MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI II
K vydání připravili Dagmar Bartoňková, Lubomír Havlík, Jaroslav Ludvíkovský, Zdeněk
Masařík, Radoslav Večerka
Vydala Universita J. E. Purkyně v Brně — filosofická fakulta
Spisy filosofické fakulty č. 118
Vedoucí redaktor: Dušan Jeřábek
Tajemník redakce: Karel Palaš
Redakční rada: F. Hejl, R. Hošek, J. Hrabák, D. Jeřábek, R. Jeřábek, F. Jordán, VI. Jůva, F. Kalousek, A. Kutal, A. Lamprecht, F. Loula, J. Ludvíkovský, J. Macháček, R. Mrázek, O. Novák, K. Palaš, J. Racek, J. Solař, K. Štépaník, L. Tošenovský, L. Zatočil, A. Závodský
K tisku doporučili: doc. dr. František Hejl a dr. Vladimír Kvas
Obálku navrhl: Bohdan Lacina
Technický redaktor: Pravoslav Hauser
Vyšlo v září 1967
ÚVOD
Druhý svazek Pramenů k dějinám Velké Moravy navazuje na předcházející první díl, který vyšel v Praze a Brně r. 1966. V druhém svazku vydává autorský kolektiv písemné prameny jiného literárního žánru: jsou to životopisy, legendy, panegyriky a liturgické texty (pokud přinášejí údaje historického charakteru). Jde přitom jednak o skladby, které vznikaly v době současné Velké Moravě a zčásti přímo na jejím území, jednak o díla, která jsou pozdějšího data a zachycují ohlas a tradice Velké Moravy ve středověkém světě.
Jsou zde publikovány písemné památky, které jsou spjaty svou proveniencí nejen s Moravou, ale např. i s Franskou a (později) Německou říší, s Itálií, Bulharskem, Kyjevskou Rusí, Polskem, Charvátskem, Uhrami a Čechami. Proto i po jazykové stránce je tento svazek rozmanitější než díl první: jsou v něm otištěny texty v jazyce církevněslovanském, latinském, řeckém, staročeském a starohornoněmeckém. Originální znění památek latinských, staročeských a starohornoněmeckých otiskujeme latinkou (s obvyklými pravopisnými úpravami), památek řeckých písmem řeckým; pro sazbu pramenů církevneslovanských bylo z technických důvodů užito kapitálek ruské azbuky doplněné o některé speciální znaky („jusy" apod.) bez rozlišení písmen velkých a malých a s náhradou typů písma řeckého — písmen,,iota", „omega", „yžica", „theta",,,ksí" a „psí" — příslušnými literami nebo spřežkami existujícími v azbuce; rovněž 8 přetiskujeme spřežkou běžných azbukových typů OY. Původní litery jsou ponechány beze změny jen v titlách označujících číslice. Při edici všech památek se nadřádková písmena zavádějí do řádků a zkratky se rozvádějí (pokud už nejsou rozvedeny v starších vydáních, z nichž texty většinou přebíráme).
Do svazku byla pojata díla, která ve svém znění obsahují přímé odkazy na události, děje nebo poměry na Velké Moravě nebo která se aspoň nějak dotýkají její problematiky a historicky závažných událostí na jejím území nebo v okruhu panství moravských panovníků. I když těžisko pramenů tkví v 9. stol. a na počátku 10. století, pro úplnost obrazu dějinného vývoje jsou sem zařazeny písemné památky od 7. do 15. století. Hagiografické texty nemají pochopitelně tu hodnotu pro historii, jako např. ještě biografie, o letopisech, kronikách, listinách a listech ani nemluvě. Biografické prvky jsou v hagiografii podřízeny oslavě svatého a místa jeho působení, je zdůrazněna jeho výjimečnost v životě a činnosti, v různých střetnutích a disputacích (ať s heretiky nebo pohany, muslimy a barbary), přičemž historická stránka ustupuje do pozadí. Výběr námětu je poplatný především tendenci a zaměření legendy; na jednu úroveň se dostávají údaje pravdivé spolu s topickými loci communes, dosti obvykle přejímanými z hagiografii jiných. Stává se ovšem, že i legendy mohou být pramenem zpráv o událostech odjinud neznámých. Všechny tyto okolnosti, zvláště skutečnost, že v legendách šlo vždy o oslavu svatého a s tím spojenou určitou tendenci autora a jeho prostředí, o propagační ráz spisu, je nutné mít v patrnosti při jejich četbě a výkladu.
Hlavní pozornost je v tomto výběrovém přetisku, eventuálně i novém vydání originálních znění (s překladem a komentářem) pochopitelně věnována dílům základním a k nim je také připojen obsáhlejší komentář s odkazy na literaturu předmětu, hlavně práce souhrnné a novější, základního významu (kde Čtenář může najít další bibliografické odkazy), než k dílům mladším.
Příprava této edice starých textů si přirozeně vyžádala rozsáhlé práce filologické, ale sám výběr i vnitřní uspořádání svazku byly určeny — podobně jako v prvním díle Pramenu — zřeteli historiografickými.
Prameny jsou v tomto svazku rozděleny podle své funkce na vlastní životopisy včetně veršovaných (odd. A) a hagiografické spisy, k nimž jsou přiřazeny i panegyriky (odd. B). Další skupinu tvoří výňatky z liturgických textů, pokud ovšem přinášejí údaje historického rázu aj. (odd. C). Při řazení pramenů uvnitř každého oddílu usilovali pořadatelé svazku o zachování chronologického sledu památek (podle doby jejich vzniku), ale někde se při řazení řídili zřetelem k íiliačním souvislostem textů. Tato snaha nebyla ovšem bez problémů, protože u některých pramenů není doba jejich vzniku přesně známa, ba někdy nelze spolehlivě určit ani relativní chronologii několika pramenů; kromě toho se takto dostávají mnohdy do sousedství texty z různých prostředí a různé historické hodnoty. Je proto celkové řazení více méně rámcové a pracovní; přesto však pokládají redaktoři tento princip řazení za vhodnější než jiný (např. jazykový).
Potřebám historického bádání je dále podřízeno znění komentáře, do něhož jsou poznámky jiného zaměření (např. vysvětlivky k technice překladu, problémy filologické a jiné speciální otázky, např. teologické) zařazeny jen ojediněle.
A potřebám historického bádání je konečně podřízeno i pojetí textově kritického aparátu, v němž je podán jen výběr z variant s vyloučením různočtení rázu lexikálního a syntaktického, pokud podstatněji nemění historicky informativní hodnotu textu, a přirozeně i s vyloučením variant morfologických, hláskoslovných a pravopisných (s výjimkou vlastních jmen osobních, národních a geografických — zvláště slovanských —, jejichž různé grafické podoby v poznámkách uváděny jsou).
Do výběrového přehledu základní literatury předmětu jsou však vždy vedle prací historiografických zařazeny ve větší míře i práce filologické; autoři a pořadatelé svazku přitom vycházejí z přesvědčení, že i filologický příspěvek k interpretaci některých míst nebo aspektů historického pramene, k rekonstrukci jeho protografu, k určení jeho původu a k filiačním souvislostem doložených rukopisů mají zásadní význam pro badatele historika.
Druhý svazek Pramenu je dílem většího autorského kolektivu, v němž spolupracovali pracovníci z filosofické fakulty UJEP v Brně i z vědeckých ústavů ČSAV v Brně. Na jeho přípravě se jednotliví autoři podíleli takto: Vydání latinských legend Italské, Moravské, Diffundente sole, Quemadmodum, Beatus Cyrillus, officia Adestdies gloriosa, staročeské úpravy legendy Diffundente a Života svatých Crha a Strachoty, dále úryvků z legendy Kristiánovy, Prokopských legend a václavské legendy Karlovy (tj. vždy s úvodem, textovými variantami a u latinských textů s českým překladem) je prací univ. prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského (filosofická fakulta). Ostatní latinské prameny a prameny řecké připravila dr. D. Bartoňková (filosofická fakulta); revizi latinských pramenů provedl J. Ludvíkovský, řeckých J. Ludvíkovský a doc. dr. A. Bartoněk, CSc. (filosofická fakulta).
Církevněslovanské prameny zpracoval doc. dr. R. Večerka, CSc. (filosofická fakulta); jejich revizi provedl dr. V. Kyas, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV). Starohornoněmecký text připravil doc. dr. Z. Masařík, CSc. (filosofická fakulta). Svazek za redakční spolupráce R. Večerky a D. Bartoňkové uspořádal dr. L. Havlík, CSc, (Ústav dějin evropských socialistických zemí ČSAV), který je také autorem komentáře (v podčarových poznámkách k českému překladu památek) a mapových příloh a spoluautorem úvodů k Životu Konstantinovu, k Životu Metodějovu, k Proložnímu životu Konstantinovu a Metodějovu, k Životu Naumovu a k Bulharské legendě. Grafické zpracování mapových příloh provedl prom. ped. A. Šik (filosofická fakulta).
Dílo jako celek posoudili a doporučili k tisku doc. dr. F. Hejl, CSc. (katedra dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, filosofická fakulta) a dr. V. Kyas, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV).
A
CARMEN DE PIPPINI REGIS VICTORIA AVARICA A. 796
PÍSEŇ O AVARSKÉM VÍTĚZSTVÍ KRÁLE PIPINA R. 796
Jde o báseň napsanou bezprostředně po události, která je v ní oslavována. Zachovala se nám v berlínském rukopise z doby kolem r. 800 (srov. o tom uE. Dummlera, Neues Archiv der Gesselschaft fiir áltere deutsche Geschichtskunde IV, 1879, p. 148).
Použitý text: Carmen de Pippini regis victoria Avarica a. 7966 in Einhardi Vita Karoli Magni, post G. H. Pertz rec. G. Waitz, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1911, 42—46; srov. též E. Dummler MGH Poetae Carolini I, 1881, p. 116 sq. a W. Meyer, Zeitschrift fiir Deutsches Altertum XLIII, 1899, p. 143 a od téhož autora Festschrift d. Kgl. Ges. d. Wiss. zu Góttingen, 1901, p. 168. Jak G. Waitz, tak i E. Dummler vycházejí z berlínského rukopisu Diez. B. 66.
Píseň o vítězství krále Pipina nad Avary v r. 796
1. Kriste, synu boží,
ty, jenž jsi stvořil všechny národy,
země, prameny, potoky, hory
a vytvořil jsi člověka,
Avaři, které jsi v posledních
dobách obrátil na víru
2. Nadělali mnoho zla
již od dávných dob,
rozbořili svatyně boží
i kláštery
a posvátné nádoby ze zlata
stříbra i hlíny
3. Poskvrnili a posvátné roucho
z nejsvětějšího oltáře
i roucho kněží a jeptišek
bylo dáno na radu ďábla
ženám.
4. Poslal Bůh. svatého Petra,
prvního apoštola,
na pomoc Pipinovi, synovi velkého krále,
aby provázel jeho tažení i šik Franků.1
5. Král ozbrojen mocí boží,
Pipin, král katolický,
zřídil tábor nad
bělavou řekou Dunajem
a připravil na všech stranách svá vojska
k boji proti nepřátelům.
6. Unguimeri z rodu Avarů,
velice zděšen,
řekne velmi důrazně králi: „Jsi ztracen, kagane!"
a ženě Katuně, manželce zlořečené:
7. „Po vašem království je veta,
dále již nebudete kralovat;
vaše království velmi dlouho
trvající bude vyvráceno Pipinem,
vládcem katolickým, a odevzdáno křesťanům.
8. Blíží se král Pipin
se statečným vojskem,
aby obsadil tvoje území,
vyplenil lid a na horách,
v lesích a na pahorcích
umístil vojenské posádky.
9. Vezmi rychle a přines s sebou
hojné dary,
vzdej úctu královu žezlu,
abys alespoň maličko mohl žít,
zlato, drahé kameny mu nabídni,
aby tě neuvrhl v záhubu."
10. Když to uslyší král kagan,
nadmíru jsa poděšen,
hned vsedne na mezkyni
a s náčelníky tarkany přijde krále prosit a dary usmiřovat.
11. Králi řekne: „Bud zdráv, vládce,
budiž našim pánem!
Své království ti odevzdávám
se stébly a listy, lesy,
hory i pahorky se všemi obyvateli.
12. Vezmi si s sebou naše syny,
ať ti prokazují služby
a nešetři ani (dětí) velmožů,
a obrať (svůj) šik.
Svá hrdla i své děti odevzdáváme
do tvé moci."
13. My, věrní křesťané,
vzdejme díky Bohu,
který zabezpečil vládu krále
nad královstvím hunským
a udělil mu vítězství
nad pohanskými národy.
14. Ať žije, ať žije král Pipin
v bázni boží,
do vysokého věku ať kraluje
a stáří ať se dožije
a zplodí syny,
kteří by chránili královský palác
za (jeho) života i po (jeho) smrti.
15. On v jedno spojil velké království,
rozsáhlé, nejmocnější,
království, jaké nevytvořil svět
až po dnešní den,
ani Caesar ani pohané,
nýbrž milost boží.
16. Věčná sláva budiž otci,
sláva nechť je synovi.
GESTA DAGOBERTI I. REGIS FRANCORUM - ČINY KRÁLE FRANKŮ DAGOBERTA
Jde o celkem málo spolehlivou kompilaci z počátku 9. stol. Autor spisu, neznámý mnich kláštera Saint Denis (severně od Paříže), tu lící život franského panovníka Dagoberta I. (628—639) a události s ním související. Čerpal především z Fredegara, dále pak ze spisu Libri historiae Francorum, Vita Arnulfi, Vita s. Amandi auctore Baudemundo apod. Celým dílem proniká silné profranské zaměření, které často vede k přímému zkreslování historických událostí. Jako první ho použil pro svou práci Regino.
Kodexy se dělí do těchto hlavních skupin:
la: Codex Parisiensis 5569 z 10. stol. (s tímto je příbuzný Codex Petavianus).
lb: Codex Londiniensis musei Britannici „Additional manuscripts" 21109 z 12. stol. (s tímto je příbuzný Codex Remensis)
2a: Codex Ienensis 65 z 14. stol.
2b: Codex Dresdensis 60 z 14. stol.
3: Codex S. Audomari 342, který vznikl v 9. stol. v klášteře Saint-Bertin.
Použitý text: Gesta Dagoberti I. regis Francorum, ed. B. Krusch in Scriftores rerum Merovingicarum II, 396—425. Toto vydání se zakládá na kodexu la. Srov. též Migne, Patrolog. lat. XCVI, 1395—1422. (První vydání bylo pořízeno v r. 1636 — Duchesne, Historiae Francorum scriptores coaetanei, I, 572—589.)
I. Gesta Dagoberti regis Francorum Dagoberta - Činy krále Franků
.
410 27 Toho roku tedy Slované zvaní Vinidové, jejichž království spravoval Sámo, zabijí franské kupce s četnějším doprovodem a oloupí je o majetek. Tato věc byla počátkem rozepře mezi králem Franků Dagobertem a mezi Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia a žádal, aby přikázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili a jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Sámo však nechtěl Sicharia spatřit, Sicharius si (tedy) oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo, žádaje, aby bylo pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami, navzájem uplatněno právo, protože Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím. Sámo, již uražen, odpověděl:,,Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství." Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a sluhové boží, mohli uzavřít přátelství se psy." Sámo pak na to odpověděl: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy ustavičně proti němu jednáte, (my) máme dovoleno trhat vás svými zuby." I byl hned Sicharius vykázán se Samova dohledu. Když to bylo oznámeno králi Dagobertovi, ihned poručí vyslat z celého království Austrasijského vojsko proti Sámovi a Vinidům. Vojsko postupuje proti Vinidům se třemi oddíly, ba rovněž i Langobardi najatí Dagobertem, vytáhli vojensky proti Slovanům. Avšak zatím co se z opačné strany Slované na těchto i na jiných místech připravovali, dosáhlo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v krajině, do níž vkročilo. Rovněž Langobardi dosáhli s Dagobertem vítězství a jak Alamani, tak i Langobardi si odvedli velmi značný počet slovanských zajatců. Král věru onu zemi zpustošil a vrátil se do svého království.
411 28 V témže roce vznikl mezi Avary, zvanými Huny a královstvím Hispánským prudký spor, poněvadž mezi sebou zápasili, komu by mělo připadnout nástupnictví v království; jednu stranu (tvořili) Avaři a druhou Bulhaři. A tak sebrali množství lidí a obě (strany) se pustili navzájem do boje. Nakonec jsou Bulhaři od Avarů přemoženi. Po jejich porážce je z Panonie vyhnáno devět tisíc mužů i s ženami a s dětmi a ti se obrátí na Dagoberta se žádostí, aby je přijal k pobytu do země Franků. Král přikáže, aby je v Bavorsku přijali k přezimování a zatím jednal s Franky, co se má stát dále. A když byli (Bulhaři) rozptýleni po příbytcích Bavorů, aby přezimovali, vzkáže král na moudrou radu Franků, aby jeden každý usmrtil ve svém domě za jediné noci ony Bulhary i s ženami a dětmi — každý jednoho. A to Bavoři neprodleně splnili a nezůstal z oněch (Bulharů) nikdo na živu. žádali. Sasové však, kteří přišli přednést tyto žádosti, stvrdí úmluvu za všechny Sasy, jak bylo jejich zvykem, přísahou (vykonanou) nad zbraněmi; než z tohoto slibu vzešel malý výsledek. Přece však byla Sasům z rozkazu Dagobertova prominuta daň, kterou byli do té doby zvyklí odvádět. Odváděli totiž každoročně z příkazu Lothara Staršího jako daň pět set krav, a to bylo tehdy králem Dagobertem zrušeno.
31 V jedenáctém roce svého panování, když Vinidové z rozkazu Sámova opět divoce řádili a často, překročivše vlastní hranice, vpadali do Durynska i do ostatních krajin, aby pustošili království Franků, přišel král Dagobert do města Met, a po poradě s biskupy a nejvyšší šlechtou a za souhlasu všech předních muži království povýšil svého syna Sigiberta v království austrasijském a dovolil, aby měl za sídlo město Mety. Chuniberta, biskupa města Kolína, a vévodu paláce Adalgisela ustanovil za správce říše a synovi odevzdal dostačující poklad a povznesl ho přiměřeně jeho vysokému důstojenství, jak se slušelo, a cokoli mu štědře udělil, potvrdil zvláštními rozhodnutími. Potom, jak je známo, hájilo úsilí Austrasijců úspěšně hranice i království Franků proti Vinidům.
EINHARDI VITA KAROLI MAGNI ŽIVOT KARLA VELIKÉHO OD EINHARDA
Životopisec Karla Velikého Einhard se narodil v r. 770 v Meinhamu v aristokratické rodině. Vzdělával se v klášteře fuldském, tamní opat ho však doporučil ke dvoru, a tam také Einhard dovršil pod dohledem učeného Alkuina svá studia. Těšil se neobyčejné důvěře zvi. u Ludvíka I. Pobožného, který ho dokonca pověřil, aby byl rádcem jeho syna-Lothara I. Einhard byl člověk všestranně nadaný, vynikal nejen jako politik a spisovatel, ale uplatňoval se i jako dobrý znalec architektury; dostalo se mu vrchního dozoru nad císařskými stavbami. Zemřel v r. 840.
Einhard byl velmi vzdělaný v antické literatuře. Pochází od něho několik spisů, prozaických i básnických, zčásti náboženského charakteru, nejvíce však proslul jako Karlův životopisec (dřívější názor, pokládající Einharda i za přepracovatele díla Annates regni Francorum, je dnes odmítán; viz sub Ann. regni Francorum, I. díl této práce, str. 35). Einhardova Vita Karoli vznikla až po r. 830 a bývá pokládána za nejzralejší dílo karolinské renesance. Kompoizce i jazyk jsou ovlivněny antickými autory, ale Einhard prokázal i značnou koncepční i stylistickou samostatnost. Materiál čerpal především z Ann. regni Francorum, dovedl jej však podat v mistrovsky sevřené a zestručněné podobě. Einhardův spis ovlivnil celou řadu pozdějších skladatelů historických děl. Tak např. z něho čerpal autor anonymního spisu Vita Hludowici, Poeta Saxo, Widukind. O velké oblibě Einhardovy Vita Karoli svědčí i to, že se zachovalo na 80 jejích rukopisů. Bývají členěny do tří skupin s těmito hlavními rukopisy:
Skupina A (v ní jsou těsněji spřízněné kodexy AI* AI a A4):
AI*: Codex Vindobonensis 510, nejstarší zachovaný rukopis (před r. 850) = kodex El díla Ann. regni Francorum AI: Codex Vindobonensis 529 z 9. stol., původem z Trevíru A2: Codex Vaticanus reginae Christinae 339 z 10. stol., původem ze St. Gallen A3: Codex Petropolitanus F. IV 4 z 10. stol., původem ze Soissons = kodex C2 Ann. regni Francorum A4: Codex Trevirensis 1286 z r. 1084, původem z Prtimu = kodex E3 Ann. regni Francorum A5: Codex Musei Britannic Cotton. Tib. CXI z Uttechtu
Skupina B (se stejnou změnou v 9. kapitole; předmluva všude chybí):
Bl: Codex Montispessulanus 473 z 19. stol., původem z Pontignacu Bl*: Codex Vindobonensis 473 z 9. stol původem z Wormsu a s porušeným začátkem = kodex Dl Ann. regni Francorum B2: Codex Florentinus inter Laurentianos LXV 35 z 11. stol., závislý na Bl, B3: Předloha zpracování, pořízeného rukou Walhfrieda Strabona (zvi. Codex Hannoveranus XIII 859 z 15. stol., původem z Wittingen)
Skupina C (se změnou v 18. kapitole):
a) první podskupina — členěno podle 19. kapitoly
Cl: Codex Parisinus 10758 z 10. stol.
C2: Codex Vaticanus Palatinus 243 z 10. stol., původem z Lorsch (bez předmluvy a s porušením na konci)
b) druhá podskupina
C3: Codex Parisiensis 10756 z 12. stol.
C4: Codex Musei Britannici Add. 21109 z 12. stol. původem ze Steinfeldu = kodex E4 Ann. regni Francorum Toto Einhardovo dílo vyšlo poprvé v edici Nuenariověvr. 1521
Použitý text: Einhardi Vita Karoli Magni,6 post G. H. Pertz rec. G. Waitz, curavit Holder—Egger, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1911 (srov. též Einhardi Vita Karoli Magni, ed. R. Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters, 157—211).
Život Karla Velikého od Einharda
13 Po této válce následovala největší válka ze všech, které on vedl, s výjimkou války saské, totiž ta válka, která byla podniknuta proti Avarům neboli Hunům. Tu on řídil jednak srdnatěji než války ostatní, jednak s daleko většími přípravami. Osobně podnikl alespoň jednu výpravu do Panonie — neboť ten národ tehdy obýval onu provincii—, ostatní svěřil k vykonávání svému synu Pipinovi a správcům provincií a též hrabatům a vyslancům. Tito řídili válku s velkou rázností a v osmém roce ji nakonec ukončili. Kolik v ní bylo svedeno bitev a jak mnoho prolito krve, o tom svědčí jak Panonie zbavená všech obyvatel, tak i to, že místo, na němž bylo kaganovo sídlo, je do té míry opuštěno, že tam není ani stopy po lidském sídle. V této válce zhynula celá hunská šlechta a zanikla všechna sláva Hunů. Veškeré peníze i poklady, za dlouhá léta nashromážděné, byly rozchváceny. A lidská paměť si není s to vzpomenout na žádnou válku vzniklou proti Frankům, v níž by se byli oni více obohatili a bohatstvím povznesli. Vždyť kdežto se až do té doby zdáli téměř chudými, nalezli v (kaganově) sídle tolik zlata a stříbra a uchvátili v bitvách tolik cenné kořisti, že se právem mohlo věřit, že Frankové spravedlivě odňali Hunům to, co Hunové dříve nespravedlivě vzali jiným národům. Toliko dva z íránských šlechticů zahynuli v té válce: Erik, vévoda čedadský, byl usmrcen úklady místního obyvatelstva v Liburnii u přímořské obce Tharsatiky a Gerold, správce Bavor, byl zabit, nejisto kým, v Panonii, když seřazoval šik k boji proti Hunům, a to pouze se dvěma (muži), kteří jej doprovázeli, jak objížděl (vojsko) a povzbuzoval jednotlivce. Jinak byla tato válka pro Franky téměř nekrvavá a měla velmi úspěšný konec, i když se pro svou mohutnost dosti dlouho protahovala. Po ní i válka saská došla konce, který odpovídal jejímu zdárnému průběhu. Také (války) s Čechy a Liňany, k nimž poté došlo, nemohly dlouho trvat. Jedna i druhá byla pod vedením Karla mladšího rychle skončena.
15... po něm (si podmanil) obojí Panonii i Dácii, ležící na druhém břehu Dunaje, a také Histrii a Liburnii i Dalmácii, s výjimkou přímořských obcí, jež na základě přátelství a uzavřené smluvy do volil držet konstantinopolskému císaři; potom všechny cizí a divoké národy, které obývají Germanii, sídlíce mezi řekami Rýnem a Vislou a mezi oceánem a Dunajem, a jež se sice jazykem téměř sobě podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobné, zkrotil do té míry, že tyto národy učinil poplatnými; mezi nimi jsou vcelku nejvýznamnější Veleti, Srbové, Obodrici a Cechové — s těmito se totiž srazil ve válce. Ostatní, jichž je daleko větší počet, přijal v poddanství.
THEGANI VITA HLUDOWICI IMPERATORIS ŽIVOT CÍSAŘE LUDVÍKA OD THEGANA
- Thegan, plným jménem Thegenbert, světící biskup v Trevíru a probošt v Bonnu, byl Frank šlechtického původu. Zemřel někdy po r. 848, Životopis Ludvíka I. Pobožného, Vita Hludowici imperatoris sivé De gestis domini Hludowici imyeratoris (Život císaře Ludvíka neboli o činech pana císaře Ludvíka), který sestavil kolem r. 837, nemá valnou historickou cenu; jde o jednostrannou chválu císaře a o nemírné hanobení jeho protivníků. V pozdějších dobách ho jako pramene užily pouze Ann. Lobienses a Flodoard ve svém spise Historia Remensis. Tomu také odpovídá malý počet existujících rukopisných textů:
1. CodexVindobonensis 408 z 11. stol. z Admontu (s krátkým přídavkem připojeným
. cizí rukou)
2. Codex Scafhusensis z 10. stol., na konci porušený;
3. Codex Trevirensis 1268, 43 z r. 1084, původem z Prumu (kodex obsahující rukopis E3 Říšských letopisů; viz Ann. regni Francorum v 1. díle této práce na str. 37).
4. ztracená předloha vydání Petra Pithoea, Annalium et historiae Francorum... scriptores coaetanei, Paris 1588;
5. excerpta, která obsahuje Hannover anus 859 z 15. stol., původem z Wittingen;
6. Codex Wratislaviensis z 16. stol.
7. Codex Musei Britannia Add. 21109 z 12. stol., původem ze Steinfelsu (srov. Ann. regni Francorum v 1. díle na str. 37 sub E4).
8. Codex Parisinus 15425 z 11. stol. z Lotrinska (srov. Ann. regni Francorum v 1. díle na str. 37 sub E5).
Základem našeho vydání je text Pertzův, vycházející ze srovnání prvních tří rukopisů. Týž text je otištěn i v nejnovějším vydání Rauově.
Použitý text: Thegani Vita Hludowici imp. ed. Pertz MGH SS II 590—604 (srov. též Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters V, 215—256).
Život císaře Ludvíka od Thegana
15 Příštího roku poslal své vojsko proti Slovanům, sídlícím na východě; jeho vojáci je tvrdě potřeli a s boží pomocí jim bylo dáno vítězství. Když se to stalo, jeden každý se vrátil domů.
27 Příštího roku poslal své vojsko proti východním Slovanům, jejichž vévoda se nazýval Ljudevít; toho obrátili na útěk a onu zemi zpustošili. Odtud se vracejíce přišli domů.
32 V jiném roce byl s velkým vojskem v paláci v Cáchách, a tam k němu přišli vyslanci Bulharů s dary: laskavě je přijal a propustil domů.
ANONYMI VITA HLUDOWICI IMPERATORIS ŽIVOT CÍSAŘE LUDVÍKA OD ANONYMA
І
Autor tohoto životopisu císaře Ludvíka I. je neznámý. Žil podle svých slov u dvora Ludvíkova od jeho nastoupení na trůn a císař si ho cenil zejména pro znalosti astronomie. Bývá proto nazýván i Astronomus. Materiál pro tu část spisu, které líčí události do začátku Ludvíkovy vlády, čerpal ze ztraceného díla mnicha Adhemara, obsahujícího zřejmě dějiny Aquitánie, pro léta 817—829 čerpal z Ann. regni Francorum a zbytek díla psal na základě svých vlastních přímých informací (zejména zprávy o posledních letech císařových jsou velmi cenné). Spis prozrazuje dobrou znalost antické literatury i Einhardova Života Karlova a byl nepochybně ukončen brzy po Ludvíkově smrti. Všeobecně je tento životopis cennější než životopis Ludvíka od Thegana.
Dílem tohoto anonymního autora se důkladněji zabývali M. Buchner, P. Fourněs, H. Kuhn, G. Meyer von Knonau, W. Nickel a B. Simson.
Nejdůležitější rukopisy jsou tyto:
1. Codex Vindobonensis 529 (jde o kodex AI Einhardovy Vita Karoli).
2. Codex Vaticanus reginae Christinae 637 ze 17. stol.
3. Codex Vaticanus reginae Christinae 692 z 12. stol.
První vydání pořídil v r. 1588 Petrus Pithoeus (Annalium et historiae Francorum... scriptores coaetanei, Paris 1588), z dalších tu uvedeme edici M. Frehera (1613), A. Duchesne (1639), M. Bouqueta (1738).
Použitý text: Vita Hludowici imperatoris, ed. G. H. Pertz, MGH SS II 607-648 (srov. též Anonymi Vita Hludowici imperatoris, ed. R. IIau, Ausgewahlte Quellen zur deutschen Geschichte des Míttelalters V, 258—381).
Anonymi Vita Hludowici imperatoris - Anonymův Život císaře Ludvíka
620 25... Císař dále přikázal, aby saská hrabata i Obodrité, kdysi podrobení panem Karlem, poskytli pomoc Herioldovi, aby byl znovu uveden do svého vlastního království, a za tím účelem poslal vyslance Baldrika. Když ti překročili řeku Egidoru, vstoupili do země Normanů na místě, které se nazývá Sinlendi. Ale protože se Gotfrídovi synové nechtěli ocitnout na blízku a dát se do bitvy, ačkoli měli nadbytek vojenských oddílů a dvě stě lodí, odpoutali se od sebe navzájem, když předtím rozchvátili a vypálili všechno, co se mohlo naskytnout, a nadto přijali od onoho národa čtyřicet rukojmí. Když se tak stalo, vrátili se k císaři na místo, které se nazývá Paderborn a tam se sešel všechen lid k všeobecnému sněmu. Na to místo se dostavili všichni náčelníci i předáci východních Slovanů...
26... Potom co císař strávil krutou zimu při nezkaleném zdraví a v klidném běhu událostí, poslal s nastávajícím přemilým půvabem letního času tzv. východní Franky, ale i hrabata saského původu, proti srbským Slovanům, kteří prý odpadli od jeho říše. Jejich pokus stejně rychle jakož i snadně s pomocí Kristovou potlačil...
27... Zatím co se ještě zdržoval v onom paláci, přijal posla konstantinopolského císaře Lva, který k němu přišel a jmenoval se Nikeforos. Poselství se týkalo, kromě přátelství a spojenectví, hranic Dalmatů, Éímanů a Slovanů. A protože nebyli přítomni ani tito ani správce pohraničního území Chadalo a bez nich se to nemohlo rozsoudit, byl do Dalmácie poslán Albgarius spolu se správcem toho pohraničního území Chadalem, aby se ty záležitosti uklidnily a urovnaly...
31... Císař se odebral... na zimu do Cách. Když se vracel a vstoupil do paláce v Heristalu, přišli k němu poslové beneventského vévody Sigona, přinášejíce mu převeliké dary a očišťujíce svého pána od smrti Grimoalda, jeho předchůdce. Mimoto se dostavili poslové jiných národů, totiž Obodritů, Guduskanů3 a Timočanů, kteří upustivše od spojenectví s Bulhary, spojili se nedávno s námi. Ale přibyli tam také poslové od Ljudovita, správce Dolní Panonie, a obviňovali Kadolaha — klamně, jak se později ukázalo —, že prý se jeho krutost stává pro ně nesnesitelnou. Když je císař vyslechl, upokojil je a propustil a uchýlil se podle svého plánu do onoho paláce k přezimování. Zatím co tam meškal, přivedli mu vévodové Sasů Slavomíra, krále Obodritů. Ten, jsa obviňován ze vzpoury a nechtěje se ospravedlnit, byl poslán do vyhnanství a jeho království bylo svěřeno Ceadragovi, synu Trascovu.
624 32...A tam přijal posly od svého vojska, které bylo posláno, aby potlačilo otevřenou vzpouru Ljudevítovu. Ale ta záležitost zůstala téměř bez výsledku. A Ljudevít, nadutý proto pýchou, poslal císaři po poslech jakési podmínky, a kdyby prý je císař splnil, i on sám by jako dříve poslouchal jeho příkazů. Ale ten je s pohrdáním odmítl jako bezcenné. Ljudevít potom stvrzoval svoje setrvávání ve věrolomnosti, a kohokoli mohl, získával si za spojence pro svou zradu. Když se vojsko ѵrátilo z panonského území a Ljudevít stále setrvával ve své věrolomnosti, byl Kadolah, vévoda foroiulský stižen horečkou a naplnil se jeho poslední den; na jeho místo nastoupil Baldrik. Ten když přišel poprvé do provincie a vstupoval do krajiny korutanské, porazil s malým poetem (vojáků) při řece Dravě Ljudevítovy oddíly, a ostatní rozháněje, donutil všechny, aby opustili jeho území. Ljudevít, obrácený Baldrikem na útěk, narazil na Bornu, vévodu dalmatského, stanuvšího u řeky Kulpy. Borna pak byv opuštěn, ať už pro zradu či pro strach Guduskanů, přece jen s pomocí svých domácích lidí vyvázl bez úhony z hrozícího nebezpečí, ba ty, kteří ho opustili, si později podmanil. Mezitím Ljudevít v příští zimě vtrhne opět do Dalmácie a pokusí se všechno zpustošit, vše živé niče mečem a vše neživé odevzdávaje ohni. Protože se Borna nemohl postavit proti jeho síle, pokusil se způsobit mu škodu uskokem. Nevyhlásil mu totiž otevřenou válku, nýbrž nenadálými útoky tak oslabil jej samotného i jeho vojsko, že se (ten) styděl a litoval, že podnikl takovou věc. Neboť když byly zabity tři tisíce z jeho vojska, ukořistěno přemnoho koní i různé výstroje, donutil jej, aby opustil jeho území. O tomto všem se s radostí doslechl císař, zdržující se v Cáchách.
33... Když nastala zima, císař dal v témže paláci shromáždit lid. Tou dobou si Borna postěžoval na nepřátelské chování Ljudevítovo a obdržel od císaře velké vojenské pomocné sbory, jež by byly s to zničit jeho zemi. Byly rozděleny na tři části a počátkem jara zpustošily ohněm i mečem téměř celé území jeho panství, zatím co se sám Ljudevít skrýval ve výšinách jakési tvrze a nevyšel z ní ani k bitvě ani k vyjednávání. Když se (vojsko) vrátilo domů, poddali se Kranští i někteří z Korutanců, kteří se (předtím) přidali na stranu Ljudevítovu, našemu vévodovi Baldrikovi...
35... V téže době poslal z Itálie do Panonie vojsko proti Ljudevítovi. Protože se mu onen2 nemohl postavit, opustil svou obec, a přicházeje k jakémusi dalmatskému vládci,3 byl jím přijat do jeho obce. Ten potom naopak zabil lstí svého dobrodince, který ho k sobě přijal, a podřídil obec své vládě. A třebaže na naše vojska ani nezaútočil, ani s námi nezahájil vyjednávání, přece poslav vyslance prohlásil, že se dopustil chyby, a slíbil, že se dostaví k panu císaři...
628 39 Nato pan císař přikázal, aby jeho lid slavil v měsíci květnu v Cáchách sněm. Zatím co se tam (císař) zdržoval, bylo k němu přivedeno k slyšení poselstvo Bulharů, které již dlouho na jeho rozkaz meškalo v Bavořích, a jež mělo po sjednání míru jednat hlavně o střežení zemských hranic mezi Bulhary a Franky. Byl přítomen i nemalý počet předáků bretoňských... Když tedy císař propustil jak vyslance Bulharů, tak i Britanů, odebral se ke konání lovu do odlehlých vogeských končin — ve víře, že bude mít mezitím toto na práci — a teprve až v měsíci srpnu se vrátil do Cách k všeobecnému sněmU ohlášenému národům. V té době poručil v měsíci říjnu stvrdit mír, o nějž žádali Normani, a vykonav všechno, co bylo na tomto shromáždění přikázáno vykonat i stanovit, odebral se sám se synem Lotharem do Nijmwegen, odeslav mladšího Ludvíka do Bavor; a po ukončení podzimních honů se na začátku zimy vrátil do císařského paláce. Když se bulharští vyslanci vrátili zpět z tohoto sněmu a odevzdali císařův dopis, tu jejich králi nebylo příliš po vůli to, co v něm bylo napsáno, ježto nedosáhl toho, oč žádal. Ve hněvu tedy poslal téhož posla zpět a uložil mu vyřídit, aby byla bud stanovena společná mez hranic nebo aby každý střežil
62 Když on toto zařizoval, nastal opět svátek Narození Páně a on oslavil tuto slavnost v Poitiers s náležitou a obvyklou úctou. A zatím co se tam zdržoval a přikazoval to, co bylo prospěšné, přišel k němu posel se zprávou, že si jeho syn Ludvík získal nějaké Sasy a Durynky a vpadl do Alamanie. Ta záležitost mu způsobila převelikou nesnáz. Vždyť k tomu, že jej již tížil stařecký věk... přistoupila ještě tato smutná zpráva... Za největší únavy, když zmíněné příhody útočily na jeho zdraví, dorazil krátce před nejposvátnějšími svátky velikonočními do Cách a tam je oslavil s obvyklou zbožností. Nato spěchal dokončit započaté dílo. A překročiv Rýn, pokračoval v cestě směrem do Durynska, kde — jak zvěděl — se tehdy Ludvík zdržoval. Když onomu svědomí nedovolovalo — ježto se otec blížil — aby v té zemi déle meškal a své věci (již) nedůvěřoval, vyhledal záchranu v útěku; vykoupiv si totiž cestu, vrátil se do vlasti přes území Slovanů.
POETAE SAXONIS ANNALIUM DE GESTIS CAROLIMAGNI IMPERATORIS LIBRI QUINQUE
POETA SAXO: PĚT KNIH LETOPISŮ O ČlNECH CÍSAŘE KARLA VELIKÉHO
Poeta Saxo — saský klerik či mnich žil v době vlády Arnulfovy podle některých v Paderbornu, podle jiných spíše v Lamespringe. Jeho Život Karla Velikého o 5 knihách obsahuje výklad o letech 771 až 814 vlády Karla Velikého. Toto dílo má spíše význam literární než historický, neboť autor opisuje z „Einhardových" letopisů a z Einhardova Života Karlova (srov. str. 20) této práce); zachovalo se nám v jediném rukopise z 12. stol. v Lamespringe. Poprvé je vydal R. Tteinecke v r. 1596, z dalších edicí tu uvádíme vydání Pertzovo, Migneho Patrolog. lat.XCIX, str. 683—736 a vydání Jaffeho v Bibl. rer. Germ. IV str. 544-627.
Použitý text: Poetae Saxonis Annalium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque ed. Pert z, MGH SS J, 227—279.
Poetae Saxonis Annalium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque
Poeta Saxo Pět knih letopisů o činech císaře Karla Velikého
Ale protože odtamtud vyvedl příliš četné voje, rozdělil je na části, a takto usiloval proniknout dlouhým pochodem do Panonie, kterou obýval divoký národ Hunů.
Svěřuje tehdy jednu část hraběti Theodorikovi a Meginfridovi, vejevůdcům v té době nejpřednějším, přikázal jim, aby si pospíšili po severních březích Dunaje.
Sám chvátal po území jižního břehu, doprovázen nespočetnými tisíci a silným vojem.
Tak když byla největší část širé Panonie zbavena svého bohatství a odevzdána plamenům, král jako vítěz odvedl odtamtud lid, jenž nedošel újmy.
Neboť vyloupeno bylo sídelní město Hunů,
které nazývají hring. Tohoto se v tomto roce zmocnil vévoda Erich
a také odtamtud odvezl králi rozmanité poklady,
jež Hunové shromáždili v minulých dobách,
když často plenili nespočetné národy.
A vévoda italský Pipin, královský syn,
zdvihl poté, co se k němu připojily bavorské oddíly, **
válku proti Hunům, jak (mu to) poručil otec.
Svedl s nimi se šťastným výsledkem zdárné boje
za řekou Tisou a když zahnal všechny
nepřátele na útěk, srovnali Frankové se zemí
celé sídelní město Hunů, jež jsme dříve nazvali hring.
Téměř všechny poklady toho národa, jejichž počet
byl obrovský, jsou zcela rozvráceny,
i celé bohatství dřívějších králů, jež si prý
zločinně nashromáždili za dlouhou dobu, pleníce
nadmíru mnoho posvátných chrámů v rozličných krajinách.
Tehdy po získání této kořisti, přišel právem slavného
triumfu Pipin, jako vítěz, k otci do zmíněného paláce
a přinesl mu poklady vyloupeného království
i zbroj (nepřátelských) vojevůdců a ukořistěné'praporce.
S ním se tam dostavil i zmíněný již tudun,
a svým vlastním slovem se zavázal zachovávat věrnost,
přijímaje spolu s celým svým doprovodem křest,
a dále složil pod přísahou slib,
že bude na věky poddán Frankům a bude (jim) věrný.
Slovanský národ, jenž válkou je sdostatek divý,
bývá nazýván Cechové, je drzý a nespolehlivý,
pokouší se dráždit Franky a popudí na sebe hněv Karlův.
Proti nim byl vyslán s mnoha tisíci jeho syn,
který s ním měl shodné jméno; ten ve své mužnosti
lstivé započal válku a k rychlému konci ji vítězně doved.
Jsou jistí Slované, zvaní příjmím Liňané;
proti nim vytáhl, poslán svým otcem,
Karel mladší, jemuž nebránilo v cestě
široké Labe, nýbrž přepraviv se přes hlubiny
tohoto toku a využiv válečného štěstí,
odvedl franské oddíly proti zmíněným nepřátelům
a plesajícímu otci přinesl zpět vítězné praporce.
A také obě Panonie si podmanil jako vítěz
s jejími nespočetnými sousedními městy.
Také si podrobil zemi liburnskou, i tu, jež nese jméno
podle Histru, a rovněž Dalmácii a Dácii.
NOTKERI GESTA KAROLI ČÍNY KARLOVY OD NOTKERA
Pod tímto jménem je dnes znám spis o Činech Karla Velikého, který byl téměř až do konce 19. stol. obvykle citován jako Monachi Sangallensis Gesta Karoli. Konečný důkaz o autorství Notkerově podali nezávisle na sobě K. Zeumer, Historische Aufsátze dem Andenken von G. Waitz, 1886, str. 97—118, a E. Zeppelin, Schriften des Vereins fiir die Geschichle des Bodensees 19, 1890, str. 33—47.
Notker Balbulus,,Koktavý'' žil v letech 840—912 a proslul svou dlouholetou učitelskou činností v klášteře St. Gallen. Napsal celou řadu náboženských spisů, prozaických i básnických, a dvě práce historické, totiž uvedená Gesta Karoli a krátké pokračování k tzv. Breviariu Erchanberti (viz MGH SS II 328—330).
Spis Gesta Karoli vznikl na přímou výzvu císaře Karla III., když ten navštívil v r. 883 St. Gallen. Notker začal své dílo psát začátkem r. 884 a ukončil je někdy v r. 886 nebo 887. Původně obsahovalo tři knihy. První jednala o vztahu Karla Velikého k církvi (Notker se tu opíral hlavně o Werinberta, mnicha v St. Gallen, který zemřel v r. 884), druhá o válečné a diplomatické činnosti Karlově, zejména na Východě, (podle vyprávění Werinbertova otce Adalberta, účastníka Karlových výbojů) a třetí údajně o každodenní Karlově státnické činnosti. Konec druhé knihy a celá třetí se však ztratily. Výklady nejsou podávány chronologicky, ani nejsou řazeny podle nějakého jiného jednotného principu; sled událostí je často velmi nahodilý. Příležitostně se objevují i zmínky o Pipinovi a o Ludvíkovi I. a II. Historická cena tohoto Notkerova spisu není velká; snaha oslavit Karla Velikého činí z něho spíše předchůdce pozdějších legend o Karlu Velikém, jen výklady o Karlových nástupcích jsou snad poněkud spolehlivější. Jazyk spisu je směsicí učených obratů a náboženských citátů s lidovou dikcí (nezřídka se tu vyskytují i germánská slova). Dílo bylo v St. Gallen později spojeno s Einhardovou Vita Karoli a s Annales regni Francorum v jediný soubor historických děl, který dosáhl velkého rozšíření. Rukopisy Notkerovy práce, z nichž žádný nesahá před počátek 12. stol., člení nyní H. F. Haefele, Script, rer. Germ. N. S., XIII, Berlin 1959, str. XXVIInn. do čtyř skupin s těmito hlavními rukopisy:
1.skupina
a) Hannoveranus XIII 858 (H), původem pravděpodobně z jižního Německa, ve srovnání s 1 b) s porušeným koncem
b) Vindobonensis 532 (V)v neznámého původu
c) Oxoniensis 837 (OJ, neznámého původu
2. skupina
a) Monacensis 17736 (Mx) z kláštera v Stadtamhofu u Eezna (jeden jeho opis, totiž Monacensis 569, se stal základem prvního vydání H. Canisia z r. 1601)
b) Gothanus 93 (G), t. č. nezvěstný
c) Monacensis 65336 (M2) z Herrenchiemsee, z 15. stol., dobrý opis rukopisu 2b)
d) jednoho rukopisu této skupiny použil neznámý mnich z Tegernsee, který v 12. stol. sestavil historické korpus, jež se zachovalo v jednom pařížském kodexu (Codex Parisinus Nouv. acq. Lat. 310 (P) ).
3. skupina
a) Monacensis 17134 (Md) z Scháftlárnu, porušený
b) Trecensis (stát. knihovna Troyes) 294bis z Clairvaux
4. skupina
nepodává Gesta v obvyklém spojení s Einhardovým Životem a s Ann. reg. Franc, rukopisy jsou značně stylisticky přepracované a doplněné na základě jiných svatohavelských pramenů.
Poprvé bylo zmíněné dílo vydáno v r. 1601 H. Canisiem v Lectiones antique I, str. 360—428 pod názvem Monachi S. Galii, quem nonnulli Notkerum Balbulum putant.
Použitý text: Monachi Sangallensis de gestis Karoli imperatoris libri duo, ed. G. H. Pertz, MGHSSII, str. 726—763 (srov. též Notkeri Gesta Karoli, ed. E. Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters VII, 11—17, 321—427).
Činy Karlovy od Notkera
I 17 A rovněž týž biskup byl zůstaven k ochraně přeslavné Hildigardy, když nejbojechtivější Karel byl zaměstnán válkou proti Hunům...
I 27 Abych však nebyl od lidí nevědomých obviněn z neznalosti — že jsem totiž moře, které největší císař pojmenoval,,mělkou hlubinou'*', označil ve shodě s jeho slovy jako (moře) ležící mezi námi a Řeky —, nechť ti, kteří o to mají zájem, zvědí: Posavad ještě stále Hunové, Bulhaři i přemnohé jiné velmi divoké národy, jsouce nedotčeny a neporaženy, brání v cestování po pevnině. Přece je však poté nejbojechtivější Karel bud srovnal se zemí, jako veškeré pokolení Slovanů a Bulharů, nebo zcela vyhladil, jako plémě a jméno železných a ocelových Hunů. O tom poskytnu poučení později a předtím bych chtěl stejně sdostatek krátce a stručně povědět o stavbách, které císař Karel, Caesar Augustus, dal v Cáchách podivuhodně postavit Bohu, ať už pro sebe, či pro všechny biskupy, opaty, hrabata i veškeré poutníky přicházející z celého světa podle vzoru nejmoudřejšího Šalomouna.
I 34... V předmluvě tohoto díla jsem se zavázal, že se budu držet pouze tří autorů. Ale protože nejvýznamnější z nich, Werinbert, před sedmi dny odešel z tohoto života, a dnes, tj. 30. května, musíme (my, jeho) osiřelí žáci oslavit jeho památku, budiž toto konec téhle knihy, která vzešla z úst tohoto kněze, (jednajíc) o zbožnosti a církevní péči pána Karla. Následující kniha o válečných činech velmi rázného Karla, budiž pak čerpána z vyprávění Adalberta, otce onoho Werinberta; ten se se svým pánem Geroldem zúčastnil jak hunské, tak i saské nebo slovanské války, a když mne maličkého vychovával, sám již ve vysokém věku, míval ve zvyku poučovat mne o těchto věcech a když jsem se vzpouzel a dosti často utíkal, nutí val mne nakonec násilím.
II 1 Hodlajíce hovořit na základě vypravování člověka světského a ve spisování méně vzdělaného, věříme, že nebude věci na škodu, jestliže si v paměti osvěžíme něco málo z předešlých událostí. Když byl Julián, nenáviděný bohem, zahuben ve válce perské působením nebes a když od římského panství odpadly nejen zámořské provincie, nýbrž i nejbližší Panonie, Norikum, Rhaetie a Germánie, a rovněž Frankové i Gallové, a když pro vraždu svatého Desideria, biskupa z Vienne, a pro vyhnání nejsvětějších cizinců, totiž Columbana a Galia, začala upadat moc samotných gallských a íránských králů, tu vyrazil najednou v celé své síle národ Hunů, dříve zvyklý loupit ve Francích, Aquitanii, Gallii a Hispanii, a pustoše všechno jako široširý požár, odnesl zbytky, které mohly zůstat, do zcela bezpečných skrýší. Vyhlíželo to tak, jak mi to zmíněný Adalbert obvykle vyprávěl, když říkal:,,Země Hunů byla obehnána devíti kruhy." A když jsem se já ptal, nedoveda si představit jiné kruhy než proutěné: „Co bylo na tom divného, pane?", odpověděl:,,Byla chráněna devíti záseky." A když jsem nevěděl, že existují i záseky jiného druhu než ty, které se obvykle rozprostírají před osetými poli, tu byv dotázán, pravil o tom ještě (toto):,,Jeden kruh byl tak široký, to jest obsáhl uvnitř tak rozsáhlý prostor, jak daleko je od tvrze Turico až do Kostnice; a byl z kmenů dubových, bukových i jedlových vybudován tak, že se od okraje k okraji rozkládal do šířky dvaceti stop a stejně vysoko se zdvíhal do výšky — veškerý dutý prostor byl pak vyplňován bud nejtvrdším kamením nebo nejhustší hlínou a povrch těchto hradeb byl nakonec pokrýván zcela souvislým trávníkem. Na jejich pomezí byly zasazovány stromky, které, jak to často vídáme, byly sříznuty a vyvedeny do stran a dávaly vyrůst chomáčům větví a listí. Mezi těmito náspy byly potom osady a dvorce rozmístěny tak, aby z jednoho do druhého bylo slyšet lidský hlas. Naproti těmto stavením byly pak budovány v oněch nedobytných zdech nevelmi široké brány, jimiž vycházívali za lupem nejen ti, kteří bydleli venku, nýbrž i ti, kteří bydleli uvnitř. Kovněž od druhého kruhu, který byl vystavěn podobně jako první, bylo dvacet německých, tj. čtyřicet italských mil až ke (kruhu) třetímu, a podobně (tomu bylo) až ke (kruhu) devátému, i když tyto kruhy byly jeden o mnoho vyšší druhého. Také od kruhu ke kruhu byly pozemky a příbytky na všech stranách uspořádány tak, aby mezi jednotlivými (z nich) mohlo být slyšet zvuk polnic na znamení čehokoliv. K těmto opevněním snášeli tedy po dvě stě i více let rozmanité poklady všech západních národů, a ježto i Gotové a Vandalové rušili klid smrtelníků, zanechali západní svět téměř prázdný. Přece jen je však nejnepřemožitelnější Karel za osm let tak pokořil, že nedopustil, aby z nich zůstaly třebas (jen) nejmenší zbytky. Od Bulharů však odtáhl (svou) ruku proto, ježto se zdálo, že po vyhlazení Hunů nebudou zřejmě království Franků v ničem škodit. Dále pak velmi štědře rozdělil kořist z Panonie biskupstvím a klášterům.
II 11 A tak Ludvík, král a císař celé Germánie, Ehaetií, staré Francie a rovněž Saska, Durynska, Norika, Panonií i všech severních národů, byl velmi statné postavy, krásného vzhledu, očí zářících jako hvězdy, hlasu jasného a plně mužného, jedinečné moudrosti, kterou nepřestával s pomocí své velmi vyvinuté bystrosti duševní ještě více rozmnožovat vytrvalým studiem Písem.
II 12 Když se mezitím císař Karel kvůli velkému počtu příchozích a pro nepřátelství zcela nezkrotitelných Sasů a pro loupeže a žhářství Normanů a Maurů, zastavil na poněkud delší dobu v Cáchách, a zatím co vedl válku proti Hunům jeho syn Pipin, tu barbarské národy, přicházející ze severu, zpustošily z velké části Norikum a východní Franky. Když se to on dověděl, všechny vlastní rukou pokořil do té míry, že nařizoval měřit podle mečů dokonce i chlapce a nemluvňata, a že kdokoli se tomuto měření vyhýbal, pykal za to hlavou... Ale Karel, vítěz nad cizinci, byl od vlastních lidí oklamán podivuhodným sice, avšak marným klamem. Neboť když se vrátil od Slovanů do Řezna, málem byl zajat (svým) synem, zrozeným ze souložnice a nazvaným prorocky od matky jménem nejslavnějšího Pipina, a pokud (by bylo) záleželo na něm, odsouzen k smrti... Byl jakýsi muž z Durgowe, jménem Eishere, podle svého jména,,velká část strašného vojska", tak urostlý, že by se bylo mohlo věřit, že vzešel z rodu Enachimova, kdyby tu nebyl tak veliký rozdíl v času i místě. Ten kdykoliv přišel k řece Dura, vzduté a překypující alpskými potoky, a ani největšího koně^nebyl s to vehnat v její vody, neřku-li v proud, uchopil jej za otěže a vlekl jej za sebou, zmítaného proudem, a pravil:,,při pánu Gallovi, budeš muset jít za mnou, ať chceš nebo nechceš." Ten tedy když se vrátil domů jako vítěz poté, co v družině císařově kosil jako louku Čechy, Velety i Avary a jako ptáčníci je věšel na kopí, a když se ho lidé žasnouce otázali, jak se mu líbilo v zemi Slovanů, pravil, pohrdaje oněmi a horše se na tyto:,,Co jsou to na mne tyhle žabičky ? Sedm či osm nebo jistě devět jsem jich nosíval sem a tam, nabodnutých na své kopí a cosi mumlajících. Zbytečně jsme se pan král a my unavovali s takovými červíčky."
II 13 A tu v téže době, kdy císař dokončoval válku s Huny a přijal zmíněné národy v područí, dali se na pochod Normani a vyvolali u Gallů a Eranků velký neklid.
FOLCUINI GESTA ABBATUM LOBIENSIUM SEU CHRONICON LOBIENSE
ČINY OPATŮ LOBBESKÝCH NEBOLI KRONIKA LOBBESKÁ OD FOLKUINA
Toto dílo vzniklo v klášteře v Lobbes a jeho autorem je opat jmenovaného kláštera Folcuinus (965—990). Folcuinus pocházel ze vznešené rodiny z Lotrinska, vstoupil do kláštera sv. Bertina, kde byl v r. 961 vysvěcen. Již tam se projevil jeho zájem o historii, neboť shromaždoval klášterní listiny a v r. 961 je opatřil zprávami o životě opatů, připojil popis některých historických událostí (použil tu spis z konce 9. stol. zvaný Miracula S. Bertini) a práci sám nazval De gestis abbatum et privilegiis Sythiensis coenobii. Když se pak stal v r. 965 opatem lobbeského kláštera, zaujala ho historie tohoto kláštera. Tak vznikl spis Gesta abbatum Lobiensium, který popisuje dějiny lobbeského kláštera od r. 637 do r. 980. Autor se tu neomezil jen na popis událostí bezprostředně spjatých s životem kláštera, nýbrž si všímá i některých událostí jiných. Opírá se především o spis F rancor um regum historia, dále o Einharda, Fluodarda a Ruotgera. Od r. 990 až do r. 1007 pokračoval v jeho díle opat téhož kláštera Harigerus (srov. Vita Amandi auctore Harigero, str. 53). Celkově však nelze říci, že by šlo o dílo, které bychom mohli řadit mezi nejzdařilejší.
Použitý text: Folcuini Sithiensis Gesta abbatim Lobiensium, ed Pert z MGH SS IV 52—74. Srov. též Migne, Patrolog. lat. CCXXXVII. 545—582.
Folcuini Gesta abbatum Lobiensium seu Chronicon Lobiense
65 25 Činy opatů lobbeských neboli Kronika lobbeská od Folkuina
... Jejich (tj. Maďarů) nenasytná krutost překročila za krále Jindřicha1 hranice Moravanů, které nedlouho předtím násilím zabrala bezbožná zvůle a široko daleko zpustošila ohněm a mečem většinu krajin jeho říše.3
|
|
ŽlTIJE KONSTANTINA ŽIVOT KONSTANTINŮV
|
|
ŽITIJE MEFODIJA - ŽIVOT METODĚJŮV
Staroslověnská skladba Žitije Mefodija (dále ŽM) patří spolu s ŽK k základním histo-rickým pramenům moravských a vůbec středoevropských dějin druhé poloviny 9. století. Obě památky spolu přes jisté stylové rozdíly souvisí neobyčejně těsně po stránce věcné: kratší ŽM pomíjí nebo jen stručně načrtává události, o nichž podrobněji pojednává ŽK, a naopak podrobněji zachycuje události, kterým bylo v ŽK věnováno méně pozornosti — a hlavně jej ovšem doplňuje vylíčením časového úseku mezi smrt! Konstantinovou (869) a Metodějovou (885). Pro tuto úzkou látkovou a kompoziční souvislost a návaznost se proto v odborné literatuře pojednává obvykle o obou památkách pohromadě a obě se spojují i (ne zcela přesným) společným názvem „panenské (moravsko-panonské) legendy" nebo „životy". |
|
ŽIVOT SV. KLIMENTA (Legenda bulharská) Koncem 9. stol. vytvořili Metodějovi žáci, vypuzení z Velké Moravy, za podpory bulharského krále Simeona (893—925) na území Bulharské říše dvě významná střediska kulturního života. V jednom z nich, v Preslavi, kde se brzy uplatnilo nové slovanské písmo kyrilské, se stal biskupem Konstantin, zvaný též Presbyter, v druhém, ležícím v západní Makedonii blíže rodiště Konstantina Fil. a Metoděje, v území kolem Ochridu se stal biskupem jiný Metodějův žák Kliment, s nímž se v tomto kraji usadil i jeho druh Naum. Ochridské středisko se stalo brzy a na dlouhý čas pokračovatelem původních velkomoravských tradic slovesné i grafické a zde vedle stsl. Natimova života vznikl také stsl. Klimentův život. Řecký Klimentův život, který vznikl někdy kolem r. 1100 hagiografickým zpracováním a rozšířením staroslověnské předlohy, je jednak poplatný době v níž vznikal, jednak přináší řadu údajů nejen o osudech Klimentových v Bulharsku, odjinud neznámých, ale také o událostech na Moravě v době, kdy probíhal spor mezi příslušníky strany Gorazdovy a Klimentovy na jedné a přívrženci Vichingovými na straně druhé. Přes silný byzantský poschismový akcent, který dílu zřejmě dodal při svém zpracování Theofylaktos, nelze opomenout skutečnost, že si jako legendista nepovšiml některých roz pórů, které svým líčením způsobil, např. při charakteristice Svatoplukově. Ač se mu Svatopluk jeví jako přívrženec latinské církve — a Svatopluk nepochybně stál na straně římského papežství — kterou často zaměňuje s íránskou, ovšem nesprávně, a z tohoto hlediska líčí jeho příklon k latinské liturgii a jejím představitelům, proniká zde dosti zřetelně vedle typicky legendistického líčení jeho barbarství postaveného hagiograficky proti světectví Metodějovu, jeden značně sympatický rys, který naprosto do Theofylaktova legendistického schema nezapadá (tj. o Svatoplukově úctě k Metodějovým žákům a jeho dílu a poznámka o tom, že by nikdy nedopustil jejich věznění a vypuzení, kdyby byl přítomen v zemi) a může snad pocházet právě z Theofylakfcovy předlohy. Je pozoruhodné, že ani Naumův život nikterak Svatopluka neosočuje a z ničeho ho neviní a naopak veškerá vina je v něm (II. red.) přičítána Vichingovi, k němuž ostatně ukazuje i líčení Theofylaktovo. Otázkou autorství Života sv. Klimenta neboli tzv. Bulharské legendy se zabývalo mnoho badatelů (tak např. J. Dobrovský, P. J. Šafařík, B. Kopitar, Fr. Miklošič, F. M. Blumberger, A. Voronov, N. L. Tunickij, D. Kostič, Fr. Dvornik, G. A. Iljinskij, J. Vajs, O. Polách, Fr. Grivec, J. Stanislav, Milev). Jedni soudili, že Bulharskou legendu napsal Theofylaktos, který je také jako autor uveden v záhlaví rukopisů — ve dvou rukopisných zlomcích je toto místo vynecháno —, jiní vyslovili svůj nesouhlas s tímto názorem (srov. úvod J. Stanislava k publikaci Osudy Cyrila a Metoda, Bratislava 1950, kde je podán výstižný přehled současného stavu bádání o celé problematice dotýkající se Bulharské legendy). Nyní se však obecně přijímá tvrzení, že autorem legendy byl skutečně ochridský arcibiskup Theofylaktos (1094—1107), původem Sek, a že ji sepsal někdy na konci 11. anebo na začátku 12. stol. Jeden z nejpřednějších badatelů o Životě Klimentově, N. L. Tunickij rozděluje ve své práci Sv. Kliment, episkop slovenskij. Ego zizn i prosvělitelnaja déjatelnost, Sergijev Posad, 1913 na str. 63n. celý Život Klimentův podle obsahu a podle povahy pramenů tohoto Života na tři části. První část tvoří podle něho kap. I až VI, ve kterých se hovoří o činnosti Cyrila a Metoděje a pro které prý jako pramen Theofylaktovi sloužily panonsko-moravské legendy (srov. str. 000 této práce), pokud jde o kapitolu čtvrtou, hovořící o působení obou bratří v Bulharsku, tu mělo Theofylaktovi posloužit nějaké jiné svědectví o činnosti Cyrila a Metoděje. Do druhé části zahrnuje Tunickij kap. VII až XIII, líčící činnost žáků Cyrila a Metoděje na Moravě po smrti Metodějově a před jejich vyhnáním. Theofylaktos tu prý čerpal jednak z listu Stepána V. Svatoplukovi z r. 885, jednak z instrukcí téhož papeže biskupu Dominikovi a knězím Janovi a Štěpánovi. Konečně základem zbývající, třetí části, ve které se podávají dějiny života a působení Klimenta v Bulharsku, byl podle Tunického. starší slovanský Život Klimentův, sestavený nějakým společným Klimentovým a Naumovým žákem, který na základě Klimentova a Naumova vyprávění sepsal rovněž Život Naumův (srov. str. 177 nn. této publikace), neboť z úvodních slov Života Naumova je jasné, že v době sepisování Života Naumova, Život Klimentův již existoval. Slovanský Život, který vznikl podle J. Stanislava (o. c. str. 39nn.) nedlouho po Klimentově smrti (f 916), zpracoval Theofylaktos v jazyce řeckém, zachoval však přitom všechny specifičnosti byzantské hagiografické literatury jako je např. květnatý úvod a závěr, velké množství citátů z Písma apod. Existuje několik rukopisů Bulharské legendy. Za nejlepší z nich považuje Tunickij rukopis ochridský z 14.—15. stol., který také obsahuje úplný text Klimentova Života. Jde o rukopis z metropolitního chrámu v Ochridu, který si odtamtud přivezl ruský slavista V. I. Grigorovič. Nyní se rukopis nachází v Leninově (dříve Rumiancově) museu v Moskvě pod č. 818. Kratší zlomky Života Klimentova se nacházejí v klášterech na hoře Athos; jde o 1) zlomek Iverského kláštera 382 z 15. stol.; 2) Dionisiata 274 z 16. stol. a 3) Dionisiata 280 z 16. stol. Život Klimentův vyšel v mnoha edicích. První, neúplné vydání pořídil spolu s latinským překladem v r. 1665 Leo Allatius, úplný řecký text vydali poprvé v Moschopoli v r. 1742 mniši G. Konstantinidés a Michel z Gory, podruhé v r. 1802 ve Vídni A. Pampereus a tato edice byla základem pro další vydání, Miklošičovo (Vídeň 1847). Následující edice byla vytvořena A. I. Menščikovem a vyšla spolu s prvním překladem Života do ruštiny v Moskvě r. 1855. Opomenout nemůžeme ani vydání Migneho v Patrologii (1864) a české vydání prvních 14 kapitol ve FRB I, 1872, kde je vždy paralelně k řeckému textu uveden překlad do češtiny od E. Novotného. V r. 1871 vydal řecký text s ruským překladem V. A. Bilbasov. Výtečné kritické vydání řeckého textu spolu s překladem do ruštiny pořídil N. L. Tunickij v publikaci Materiály dla istorii zizni i dejatelnosti svv. Kirilla i Methodija, Sergijev Posad 1918. Tunickij založil své vydání na rukopise ochridském. Velmi užitečné je, že řecký text je v tomto vydání opatřen různočtením z jiných edic i rukopisů, ruský překlad pak poznámkovým aparátem a u těžších míst pak srovnává překlad Migneho do latiny, Laskova do bulharštiny a Novotného do češtiny. Tunickij se přidržuje rozdělení textu na kapitoly, tak jak jej provedl Fr. Milko-šič, sám však přidal ještě rozdělení na kapitolky menší. V úvodu k této edici podává autor přehled dosavadních překladů, vydání a také se zabývá rukopisy Života. V připojeném textově kritickém aparátu vycházíme z těchto rukopisů a edic: Cod. — rkp. ochridský ze 14./15. stol., obsahující úplný text; J, D\ Dz — tři zlomky obsahující text paragrafů 16—34 (část) z 15. až 16. stol., vesměs chované v klášteřích na hoře Athos; A— Leonis Allatii In Roberti Creyghtoni apparatum... exercitationes, Romae 1665, t. I, p. 259—262. Jde o několik krátkých fragmentů z díla. Ms— Akolouthia... Klemente..., En Moschopolei 1742; V — Bios... Klémentos, ed. A. Pampereios, Vídeňl802; MK — Vita S. Clementis, ed. F. Miklosich, Vindobonae 1847; OE — omneš editiones (OE = Ms, V, MK). Život Klimentův byl přeložen do slovenštiny J. Stanislavem, (o. c. str. 63—126) a vybrané kapitoly jsou přeloženy v publikaci P. Rat koše Pramene h dějinám VelJcej Moravy, Bratislava 1964, str. 365—384. Použitý text: N. L. Tunickij, Materiály dla istorii žizni i dejatelnosti svv. Kirilla i Metliodija — Monumenta ad SS. Cyrilli et Methodii successorum vitas resque gestas pertinentia, sv. I. Sergijev Posad 1918, str. 1—144. Život, vyznavačské působení a částečně i výklad o zázracích Klimenta, našeho svatého otce, biskupa Bulharů, sepsaný nejsvětějším a slavným arcibiskupem První Justiniány a celého Bulharska, pánem Theofylaktem, který nabyl v Konstantinopoli hodnosti magistra rétorů. I 1 Pojďte sem, děti, poslyšte mne, pojďte sem vy všichni, kteří se bojíte Boha, a budu vám vyprávět něco, aby to zvědělo pokolení příští, synové, kteří se narodí, a lid, který bude stvořen, aby pochválil Pána. Toto pravil David a my s ním dnešního dne; neboť je třeba velebnost boží hlásati vždy a všem nejen proto, že pro chválu boží není počtu, jak věříme — vždyť ať ji budeme hlásat a vypravovat sebe víc, proto, co zbude, převýší počet —, ale i proto, že u pohodlnějších lidí, usínajících při konání dobra, se stává hlásání velkoleposti božích zázraků jakýmsi probuzením. 2 Většina lidí se totiž domnívá, že naše časy snad již neobsahují nic z toho, co kdysi bývalo, nýbrž že dřívější doby se jednak skvěly zázraky, jednak že byly ozdobeny životy mužů, kteří žili v těle : téměř jako bez těla, kdežto našemu pokolení že nebylo od Boha nic takového dáno. Proto také žalostně ochabli v přísném životě — jako by ho dnešní (lidská) přirozenost nepřipouštěla —, majíce o tom špatnou a příliš slabou vědomost. Neboť podstata přirozenosti zůstává stále táž a nezměnila se a Pán ponechal sobě i pro naše časy velmi mnoho mužů, kteří neohnuvše koleno před nikým z těch, kteří se plouží po zemi, zazářili světlem života k oslavě nebeského Otce, stavše se hvězdami ve světě a zachovávajíce slovo života. 3 Podobně tedy i Bulharskou zemi osvítili v tyto poslední doby blahoslavení otcové a učitelé, zazářivše učením i zázraky a stavše se svým životem a slovem zdatnými pomocníky božími. Vypsat celý jejich život je předmětem mé touhy, jenže je to úkol přesahující schopnost slova. Předložím tedy jen něco málo a budu svědčit o lásce Boha k člověku a o milosti Boha, který s námi je i bude po všechny dny až do skonání světa, jak bylo slíbeno, a ukáži všem lidem, že nikoliv naše přirozenost se nám změnila, nýbrž předsevzetí že se zvrátilo. II 4 Toužíte se tedy asi dovědět, kteří jsou tito otcové? Metoděj, který ozdobil provincii Panonů, stav se arcibiskupem moravským, a Cyril, veliký ve filosofii vnějšího světa, větší však ve filosofii vnitřní, a znalý přirozené povahy věcí ve své podstatě existujících, více pak jediného jsoucího, skrze něhož všechny věci vzaly z neviditelného svou existenci. Tito totiž čistotou svého života pojali Boha v sebe a usilujíce početím bázně ve svém životě zploditi spasitelného Ducha, byli mocni učitelského slova, pronášeného řeckým jazykem, a pouto takovéto moudrosti přitahovalo mnohé. 5 Ježto však národ Slovanů neboli Bulharů nerozuměl Písmu složenému v řeckém jazyce, pokládali to svatí za největší nedostatek a to, že se v temném kraji Bulharů nezažíhá světlo Písma, bylo jim příčinou bezútěšného hoře; truchlili, těžce to nesli a odříkali se života. 6 Co tedy učiní? Obrátí zrak k Utěšiteli, jehož prvým darem jsou jazyky a pomoc slova. A žádají od něho tu milost, aby vynašli písmena, odpovídající drsnému jazyku bulharskému, a mohli přetlumočit boží Písmo do jazyka toho národa. Opravdu, oddavše se přísnému postu, ustavičné modlitbě, a jak trýznění těla, tak i zkroušenosti a pokoře duše, dosáhnou toho, po čem toužili. Praví se totiž: Blízký je Hospodin všem, kteří ho v pravdě vzývají, a když ty ještě budeš volati, on řekne: „Hle, přišel jsem, neboť já jsem Bůh zblízka a ne Bůh zdaleka." 7 Získávají tedy i oni milost Ducha jako jitro připravené a světlo poznání vyšlo pro spravedlivé, i zahnala radost c s tím spojená jejich předešlý žal. Když tedy dosáhli této vytoužené milosti, vynaleznou slovanská písmena, přetlumočí Bohem vnuknutá Písma z jazyka řeckého do bulharského a usilují o to, aby bystřejším z žáků předali božské nauky. Nemálo jich zajisté pilo z tohoto pramene poučení a mezi nimi vyvolení a náčelníci sboru Gorazd, Kliment, Naum, Angelar a Sáva. III 8 Ježto pak věděli, že Pavel zvěstoval apoštolům evangelium, pospíchají i oni sami do Říma, aby ukázali blaženému papeži své dílo, překlad Písma. Povedlo se jim to a nepospíchali nadarmo. 9 Když Hadrián, jenž se tehdy skvěl na apoštolském stolci, uslyšel o jejich příchodu, zaradoval se převelikou radostí. Zdaleka byv totiž ohromen zvěstí o těchto svatých, toužil spatřit i blesk milosti v nich skryté, pociťuje k těm božím mužům to, co Mojžíš k Bohu, když dychtil, aby se mu zjevila vytoužená tvář (boží) a aby ji zřetelně viděl. I nebyl s to se již udržet, ale vzav s sebou všechno kněžstvo i s přítomným arcikněžstvem, vyšel světcům vstříc dávaje před sebou podle zvyku nést znamení kříže a naznačuje světlem pochodní jas své radosti a lze říci, že i vznešenost přicházejících hostí, k jejichž oslavě dovolil Pán, oslavený ve svatých svých, aby se skrze ně v době příchodu udaly mnohé zázraky. Když i to dílo bylo papeži ukázáno a když on poznal, že překlad Písma do (slovanského) jazyka je plodem duchovní milosti vskutku apoštolské duše, tu nevěděl, co počít radostí. Velebil tyto muže, nazýval je rozličnými jmény, otci, vytouženými dětmi, svou radostí, věncem víry, korunou slávy a krásy církve. Co potom učiní? Vzav přeložené knihy, odnesl je k oltáři božímu a jako nějaký dar je zasvěcoval Bohu a ukazoval, že v takových obětech, totiž v ovoci úst, má Bůh zalíbení a že jako líbeznou vůni přijímá dary plodů tohoto druhu. Vždyť co je pro Slovo radostnější nad slovo, které vymaňuje slovem obdařené z neznalosti slova, když přece se podobné raduje z podobného? Prohlásil ty muže v chrámě za muže i apoštolské, jelikož podstoupili boj rovný Pavlovu a snažili se přinést Bohu dokonalou a svatou oběť národů. 10 Potom z těch, kteří světce doprovázeli — pokud měli podle svědectví učitelů jak dostatečnou zkušenost v slovanském písmě, tak i byli ozdobeni počestným životem —, jedněm udělil hodnost kněžskou, druhým pak hodnost jáhnů, a některým i podjáhnů. Samotného pak velkého Metoděje, třebaže se velmi snažil tomu uniknout a vyhnout, vysvětí za biskupa Panonské Moravy, uváživ, že by nebylo zbožné, aby zůstal bez toho jména ten, kdo se ukázal hodným věci. Je totiž stejnou chybou jak to, aby se dostalo někomu jména, ač by byl zcela vzdálen věci, tak i to, aby někdo jsa biskupem svými činy i svou vážností, byl ponecháván ve skrytu v řadě obyčejných lidí a jsa světlem byl stavěn pod lůžko temnoty. A tak římský velekněz poctí Metoděje biskupskou hodností, či spíše biskupský úřad jím. 11 Cyrila pak, skutečného filosofa, povolá velký arcikněz do svatyně svatých, aby tam, uvnitř opravdového stánku, konal službu boží, tak aby se stal duchovněji a božštěji účastníkem tajemství a přijal podíl na novém kalichu. Neboť jako by mu bylo dovoleno setrvat v těle jen na tak dlouhou dobu, aby vynalezl písmo a vyhotovil překlad Písma, je poté, co vykonal tuto službu božské vůli, povolán od Boha, který ho naučil poznání. Předvídaje svůj konec, oblékne roucho mnišské. Odedávna po tom toužil, pro svou skromnost se tomu však vyhýbal, jakožto věci veliké a převyšující jeho síly. Když v něm pobyl deset dní a přijal světlo k světlu, přesídlil na nebesa, kde (přebývá) Kristus, a opustil údolí pláče, příbytky tmy, bláto bahnivé, zdejší obydlí. A odevzdal ducha Bohu duchů; jeho pak tělo, které před smrtí přirozenou zakusilo umrtvování dobrovolné, bylo od svatého papeže a veškerého duchovenstva uctěno chvalozpěvy a uloženo v chrámě Klimenta, onoho Klimenta, který doprovázel Petra, hlavu apoštolů a podrobil moudrosti Kristově moudrost řeckou, jako paní služku. A bere k sobě filosof filosofa, velký učitel přijímá hlas Slova, vychovatel pohanů usidluje u sebe toho, který pohanům zažehl světlo poznání. 12 I Bůh pak poskytne znamení, vydávaje svědectví o slávě, která očekává Cyrila na nebesích, a činí věci zjevné hlasateli věcí nezjevných. Posedlí zlým duchem našli uzdravení, když se přiblížili k jeho rakvi, a také pro mnohé jiné nemoci se milost Ducha svatého stala bičem vyhánějícím. Neboť jakmile někdo buď přistoupil k rakvi nebo vzýval jméno tohoto otce, nosícího v sobě Boha, nacházel podle stupně své víry vysvobození ze své bolesti. Proto byl Cyril velký v ústech Římanu a ještě větší v jejich duších, takže zázraky byly základem jeho slávy, ta potom podkladem k jeho většímu uctívání a tato čest světcova pak potvrzením slávy boží. 13 Takto poskytla smrt Cyrilovi cti jak od nejsvětějšího papeže tak i od Boha, avšak Metoděj ztrativ společníka v práci i na cestách, opravdového bratra ve všem — i tělesně i v Pánu — oddával se v srdci zármutku, zakoušeje tento vskutku lidský stav, a byl v zajetí (svého) návyku na (bratrské) soužití. Na druhé straně se pak neméně, ne-li více, utěšoval nadějí, že má v Cyrilovi pomocníka v práci učitelské, a že čím více se on v odloučení od těla blíží k Bohu, tím účinnější že je jeho přímluva. 14 Když pak Metodějovi nadešel čas k cestě do Panonie a bylo zapotřebí nadále obrátit pozornost k biskupskému úřadu tohoto kraje, objal bratrův hrob, zvolal mnohokrát milé jméno Cyril, a oplakav svou tělesnou osamocenost a přizvav si ku pomoci hrstku kněží, vydal se s žáky na cestu. Když pak přišel na Moravu, byl opravdovým biskupem a projevoval takové vlastnosti, jaké byly vykresleny od Pavla v obraze biskupa a nade všechny se stkvěl v učitelském úřadě. Nezakopal totiž hřivnu ani neukryl milost daru duchovního a neučinil svou moc počátkem přepychu, ale všem poskytoval účast na blahu, spravedlivě dávaje vycházet slunci slova a nezkracuje míru při rozdávání pokrmu evangelia. Jak se totiž neměl ten, kdo se před přijetím biskupského úřadu takto věnoval slovu učitelskému, ač se ještě nevydával v nebezpečí při této práci, jak se neměl chápat a ujímat učitelského úřadu a po celý den se zaměstnávat slovy božími, jež mu nabízela sladkost větší než med a medový plást, když mu byla tato práce svěřena a on přijav tento úkol, věděl, že běda bude apoštolovi, který nehlásá evangelium. 15 On vskutku nejen nepřestával tehdejšího moravského knížete Rastislava každodenně poučovat a uvádět jeho duši v souhlas s božskými přikázáními, nýbrž i knížete celé Panonie, jménem Kocela, vychovával a vštěpoval mu, aby se připoutal k bázni před Pánem i a v té aby se odkláněl od každého zla, jakoby nějakou uzdou zadržován a zastavován. Rovněž pak i knížete Bulharů Borise, který vládl za doby římského císaře Michaela, také toho veliký Metoděj již předtím učinil svým dítkem a přivedl ho k vlastnímu jazyku, ve všem krásnému, a neustále ho tehdy obdarovával dobrodiním svých slov. 16 Tento Boris byl totiž i jinak smýšlení spravedlivého a k dobru náchylného a za něho i bulharský národ začal být hodným božího křtu a obracet se na křesťanskou víru. Tehdy tedy právě tito světci, Cyril, pravím, a Metoděj, spatřivše množství věřících, i to, že se mnoho dítek bozích rodí z vody. a z Ducha a že zcela postrádají duchovní pokrm, jednak vynašli, jak jsme již řekli, písmo, jednak pořídili překlad Písma do bulharštiny, aby zrozená dítka boží měla sdostatek i božského pokrmu a aby spěla k rozkvětu duchovnímu i k míře plného věku Kristova. A takto bulharský národ, odvrácen od skytského bludu, poznal cestu pravou a bludů zcela prostou, Krista, opožděně sice a až kolem jedenácté či dvanácté hodiny, ale přece jen vstoupil do boží vinice milosti toho, jenž ho povolal. Povolání tohoto národa se pak udalo roku 6377 od stvoření světa. 17 Velký Metoděj nepřestával tedy při každé příležitosti poskytovat knížatům všeliká napomenutí, jednak jim ukazuje cestu k zbožnému životu, jednak jim předkládaje nepřekroucené učení církve jako nějaký císařský a nefalšovaný peníz, vtiskuje je do jejich duší bez úkladů a bez porušení; byli totiž, byli takoví, kteří tehdy toto učení překrucovali a měnili ustanovení, která naši otcové dali boží církvi, a mnozí utrpěli škodu na duši bludným učením, jež s sebou přinášeli Frankové, kteří tvrdili, že Syn se sice zrodil z Otce, Duch však že vychází ze Syna. Světec (Metoděj) stavě se proti nim, potíral jak slovy Páně, tak výroky Otců jejich názory i veškerou jejich pýchu, povyšující se proti božímu poznáni, mnohé z nich pak i jímal v poslušnost Kristu, odvraceje je od bludného učení k učení pravdivému a hanou neposkvrněnému, čině je z lidí nehodných lidmi počestnými, a stávaje se proto i jsa nazýván „ústy božími". Proto den ode dne vzrůstal počet věřících a slovo boží se. vzmáhalo, což, jak jsme slyšeli, praví Lukáš o učení apoštolů, nebo chceš-li slyšet ode mne onen starý výrok: „Dům i Davidův vzrůstal, dům Saulův však upadal a den ode dne se umenšoval." 18 Avšak společnost bludařů, přemáhaná silou a pravdou slova, co jen mohla, či spíše k čemu je povzbuzoval jejich otec, od počátku vrah lidí, chlubící se svými zločiny, to i činila, sužujíc J světce tisícerým trýzněním a pokušením. Neboť ošálili klamem i Svatopluka, který vládl na Moravě po Rastislavovi, muže drsného a neznalého dobra, a zcela jej obrátili na svou víru. Jak by onen, jsa otrokem ženských rozkoší a vale se v bahně ohavných smilstev, mohl neobrátit svou mysl spíše k těm, kteří mu otevírali dokořán dveře k vášním, než k Metodějovi, který stavěl na pranýř veškerou trpkost rozkoše, která ničí duši? Neboť co vynašel onen Eunomios, který byl původcem bludu anomoiovců, aby k sobě přivábil více žáků, to vymyslil i nerozumný národ franský, totiž hřešícím všechno odpouštět jen tak bez. práce a namáhání, za jediné podmínky, že souhlasí s jejich učením, a dovolovat neřestný život, jen aby překroucené učení došlo úspěchu, podobně jako kdyby si někteří lidé vyměňovali navzájem jeden hnůj a druhý bláto, jsouce zajisté hodni obchodování s takovými poklady, při němž i zboží je špinavé i cena hnusná. 19 Svatopluk tedy, zkažen těmito lidmi, kteří se mu ve všem zavděčovali, obracel svou pozornost k Metodějovým slovům v nejmenší míře, ba naopak choval se k němu dokonce jako k nepříteli. Zbožnost, jak se praví, je totiž hříšníkovi ohavností. A přece, co vlídného neříkal a čím strašným nehrozil veliký muž knížeti? Jednak dokládal správnost (tohoto) učení z Písma božího a přikazoval ho dbát, ježto je dárcem života a zdrojem spasení, Pán totiž učil, že v zkoumání Písma spočívá život, a Isaiáš nám ukládá čerpat vodu ne z bahna bludů, ale z pramenů spasení. Jednak ho pak i zastrašoval, že J* jestliže se připojí k bludařům, zahubí jak sebe tak i všechny své poddané, dávaje nepřátelům možnost, aby ho snadno napadli a snadno přemohli. Bezbožnost totiž, i když kvete krátkou dobu, přece jen časem sama od sebe vadne, aby se zbožní nenaučili zlému. A to, říkal, potká knížete po jeho (Metodějově) smrti, což se vskutku také podle světcových předpovědí stalo. 20 Vždyť pokud dlel Metoděj mezi živými, ani kníže nedal propuknout svému hněvu, nýbrž choval baziliška skrytého a živeného v hadích vejcích, ani spravedlnost neužila svého karabáče, nýbrž držela sice napnutý luk a měla obnažený meč, ještě však nevypustila střelu do srdce nepřítele ani nezdvihla ruku k ráně. Avšak když světce již nebylo a nastala všeliká zloba, která neskrývala ošklivost pod závojem a maskou, nýbrž se podobně jako nevěstka oprostila od studu a vyvolala pronásledování pravověrných, tehdy ani Bůh neopomenul knížete ztrestat. Ale o tom později. VI 21 Tehdy Metoděj předpověděl tehdejšímu knížeti svůj konec, který prý nastane za tři dny, vydávaje tuto předpověď, jak já soudím, na potvrzení svých Četných napomenutí. Neboť jestliže ho předpověď, která se splnila, činila prorokem a člověkem, který obdržel schopnost předvídati budoucnost od Ducha, je jasné, že i učení, kterého se on zastával, bylo z Ducha a Bohem vnuknuté. 22 A svolav své učedníky, následuje Pavla, či spíše mého Ježíše, a nabádá i povzbuzuje je slovy na rozloučenou, vyličuje synům dědictví krásné a hodné námah, které snesl, aby pro sebe získal takové bohatství. Toužíte snad zvědět, jaké to bylo dědictví: slova boží, žádoucnější než mnoho zlata a drahého kamení, a moudrost, kterou získat je lepší než poklady zlata a stříbra. „Znáte totiž", praví, „moji nejdražší, moc bludařů ve zlu, i to, jak se oni, kalíce slovo boží, všemožně pokoušejí napájet své bližní špinavým převrácením Písma, přibírajíce a uplatňujíce dva prostředky, přemlouvání a přísnost. Ono pro lidi prostší, tuto pro lidi bázlivější. Ale já doufám, že vaše duše jsou z obou stran dobře opatřeny a modlím se za to; vždyť vy se ani nenecháte zmásti přemlouváním, ani se nedáte přemoci prázdným klamem. Pevně totiž stojíte na skále apoštolského vyznání a učení a církev na ní postavenou brány pekelné nepřemohou — neboť věrný je ten, jenž přislíbil —, a ani si žádným strachem nenecháte otřást hradby svých srdcí. Vždyť jste se učili: Nebojte se výšky dne ani těch, kteří zabíjejí tělo, duši však uškoditi nemohou. Raději tedy nabádejte ostatní, aby střežili svěřený j majetek, kterého jsme nabyli od apoštolů a postupně od otců a který budou i od nás žádat zpět v den odplaty. Hle, předpověděl jsem vám toto a skrze tuto předpověď jsem vás učinil odpovědnými za hřích, neboť kdybych nebyl přišel, dí (Kristus), a nebyl jim řekl, neměli by hřích. Jsem nevinný vaší krví, nezanedbal jsem hovor s vámi, ale podle Ezechiela jsem bděl ve službě strážného. Hleďte, abyste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale jako moudří, a s veškerou ostražitostí střežte svoje j srdce a (srdce) bratrů; budete totiž chodit uprostřed nástrah a budete se J ! procházet po cimbuřích měst, neboť po mé smrti přijdou mezi vás draví vlci, kteří neušetří stáda, aby klamem zlá^ i kali za sebou lid — proti těm se postavte, pevni ve víře; Pavel vám toto skrze mne ukládá. Nade vším vládnoucí s Bůh a Otec a Syn z něho před věky bez bolesti zplozený i Duch svatý vycházející z Otce vás pak uvede ve všelikou.i pravdu a bezúhonné vás představí k mé chvále v den Kristův. 23 Pověděv toto a ještě více nadto, dal odvést svou duši andělům, kteří ho doprovázeli a střežili na všech cestách, když vynikal 24 let v arcibiskupském úřadě a s velkým úsilím a námahou se staral nejen o své vlastní spasení, nýbrž i o spásu ostatních. Nehleděl totiž pouze na svůj vlastní zájem, nýbrž i na blaho lidu, aby došel spásy, a ve dne i v noci žil jen pro to, co i ostatním prospívalo. Důkazem toho je i velký počet kněží, jáhnů i podjáhnů, jichž umíraje zanechal v oblasti své církve dvě stě. Bylo-li pak tolik jen těch, kteří sloužili oltáři, domysleme si, jak veliké bylo množství laiků. První místo mezi nimi zaujímal Gorazd, jenž byl již dříve uveden v našem vyprávění mezi nejbližšími Metodějovými učedníky a který byl i od samého světce na konci jeho života prohlášen arcibiskupem moravským. II 24 Ale drzý a opovážlivý zástup bludařů nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem, a pravil: „Nuže vzhůru, potlačme Gorazda a nastrojme mu úklady, neboť nepodobný nám je jeho život i odchylné cesty jeho a vyčítá nám hříchy, a jestliže by on byl ponechán naživu, ožil by nám znovu Metoděj." I zbaví ho biskupského úřadu a jakéhosi. Vichinga, opojeného čistým vínem bludařství a schopného opojit i jiné, jenž byl právě za to od Metoděje vydán Satanu a proklet spolu se zástupem těch, kteří s ním běsnili, tohoto člověka — ó námahy a zápasy Metodějovy, ó Trojice v jedno spojující (tři božské) osoby! — povýší na stolec, či spíše však skrze něho tento stolec sníží, a jak se (tento stolec) stkvěl zásluhou Metodějovou a nad mnoho jiných vynikal, tak vinou Vichingovou upadl do propasti opovržení. VIII 25 A ten takto nezákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojiv tuto hodnost a pokládaje ji za kořist, když muže povolaného Bohem odstrčil tyranskou silou ramene hříšníkova. Bludařství pozdvihuje hlavu a vypíná se nad pravovčrný zástup Metodějových žáků. A s reptáním postávše proti věrným, praví:,,Proč se stále ještě přikláníte raději k páchnoucím a mrtvým slovům Metodějovým a nespojíte se s živým arcibiskupem a neuznáte, že Syn byl zplozen z Otce a ze Syna že vychází Duch?" 26 Ti pak řekli ústy Gorazdovými a Klementovými :,,Že je Metoděj ještě naživu, bezpečně jsme zvěděli od Pána, který praví, že kdo v něho uvěří, bude žít, byť i zemřel, a učí, že Bůh se nazývá Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým jako Bůh živých a nikoli mrtvých. V čem tedy hřešíme, máme-li v Bohu Živého učitele, který s námi duchovně obcuje, rozpráví a posiluje nás proti vám? Poněvadž jsme až do nynějška nezjistili, že by tato vaše nová víra byla potvrzena nějakým písmem či stanovena svatými otci, zdráháme se vydat sebe prokletí, neboť Pavel zřetelně volá:,,Hlásá-li vám někdo jiné evangelium mimo to, které jste přijali, budiž proklet!" My totiž věříme, že Duch patří k Synu, neboť je Duchem života a pravdy, což jest Syn, a že Duch je rozumem Kristovým, avšak ani jsme se neučili, ani se učit nebudeme, že tento (Duch) vychází ze Syna, ani nezapřeme víru a nebudeme horší nevěřících — nikoli, při posvěcení milosti Ducha svatého — nýbrž jsme přesvědčeni, že Duch vychází z Otce a že jeho příčinou a původcem je zploditel Syna, že však jest (Duch) i Synovi vlastní a skrze něho že je vždy udělován těm, kteří jsou toho hodni. Přitom něco jiného je „vycházeti" a něco jiného,,býti udělován"; první (výraz) totiž vyjadřuje způsob vzniku Ducha, že totiž jako Syn je zplozen z Otce, tak že Duch z něho vychází, výraz „býti udělován" však neznamená způsob bytí, nýbrž naznačuje obohacování a rozdávání. 27 A abychom ten výklad, pokud to lze, osvětlili nějakým příkladem, představ si, že nějaký král rozdává ze svých pokladů velmi značné bohatství, že syn je pak přijme a vládne jím jako svým vlastním a rozděluje z něho lidem, kteří jsou jim milí. Král je.Otec, bohatství — abychom hovořili slovy obrazu — je Duch darovaný z nevýslovných pokladů Otce, syn králův je Otcův Syn, k němuž náleží Duch a skrze něhož se uděluje. Vidíte, že Duch, jak my víme, nevychází ze Syna, nýbrž je skrze Syna udělován. Jestliže pak tě mate to, že Syn dechnul na apoštoly a pravil: Přijměte Ducha svatého, pak sis nejapně vyložil evangelium. Udělil totiž apoštolům jeden z darů Ducha, totiž dar odpouštět hříchy, jak je zřejmé z následujících slov — také Isaiáš s oblibou označuje činnost Ducha jako „duchy" — ale samotného Ducha tehdy učedníkům neudělil. Vždyť je jasné, že kdyby byl tehdy daroval Ducha, bud by bylo do budoucna zbytečné jeho sestoupení v padesátý den, anebo, kdyby nebylo zbytečné, bylo by to (sestoupení) jiného ducha. Jaký by to však byl duch? Vždyť církev zjevně uctívá jediného svatého (Ducha). Pakli by však byli dva, který tedy z nich by nebyl svatý? Jestliže jo tedy svatý ten, který byl udělen dýchnutím, a Pán jim dal jeho samého a nikoli jediný dar Ducha, pak Duch, který sestoupil v padesátý den, nebyl zřejmě svatý. Nechť se však toto rouhání obrátí na vaše hlavy! Vy jste tím, že uznáváte dva počátky, tj. Otce N jako původce Syna a Syna jako původce Ducha, posedlí jakýmsi jiným, manichejským šílenstvím. 28 My však máme jediného Boha a jeden počátek těch, kteří jsou z něho, Otce. Ve vztahu k Synovi je Otcem, ve vztahu k Duchu je původcem, podobně jako jediné slunce je počátkem paprsku i světla či tepla. S paprskem je tedy spojeno i světlo a teplo, jako i se Synem Duch, a světlo patří paprsku jako Duch Synovi, oba však pocházejí z jediného počátku, slunce. A jako se v tomto příkladě dostává tělesnému světu světla či tepla skrze paprsek, tak je skrze Syna udělován rozumovému stvoření Duch svatý pro všechny. Můžete-li tedy i vy uvést—podobně jako manichejští evangelium Tomášovo — nějaké jiné (evangelium), které zavedlo takovéto učení o Duchu, dokažte, že bylo kanonizováno, a my budeme mlčet, ba spíše vás budeme ctít jakožto dobrodince. Je-li však ráj církve zavlažován čtyřmi proudy vytékajícími z jediného zřídla, uznáváte, myslím, Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Ten však, kdo zavádí páté evangelium, třikrát je proklet. Vždyť Jan nám představuje Syna, jak hovoří o Duchu pravdy, který vychází z Otce. Přestaňte sami proti sobě obracet nepřátelsky meč, přestaňte zápasit se Synem božím, velkým zvěstovatelem evangelia, z něhož, skrze něhož a v němž je celé evangelium, a (přestaňte) učit o Duchu bez Ducha nebo spíše hovořit hlasem ducha protivného." 29 Při těchto slovech si Vichingovi přívrženci, nesnášejíce je, zacpali uši — jako ti, kteří kdysi kamenovali Štěpána, pravého svědka Slova —, jen toto dobře činíce, neboť nebyli hodni tato slova slyšet, začali křičet a působit všemožný zmatek a málem se pustili do bitky s pravověrnými, poskytujíce umdlenému jazyku jako spojence svou paži. Nakonec pak vyřítivše se, obrátili se na své poslední útočiště, podlého Svatopluka, a osočí u něho pravověrné, že vymýšlejí novoty a kdyby se neshodli s knížetem ve víře, že by možná povstali proti jeho vládě. Neboť rozpor ve víře působívá zároveň rozbroj. Ten si pak zavolal Metodějovy učedníky s praví:,,Jaký rozkol se to mezi vámi děje a proč se každodenně navzájem nepřátelsky potýkáte? Což nejste všichni bratři? Což nejste křesťanské víry? Proč se tedy neshodnete mezi sebou a nesnažíte se o jednotu?" 30 Oni však pravili ústy Gorazdovými a Klimentovými (ti totiž vedli rozhovor): „Kníže, o tom bychom museli vést dlouhé řeči. Hrozí nám tu totiž nebezpečí ve věci nikoli nepatrné a v záležitosti nikoli bezvýznamné, nýbrž týkající se církevního dogmatu o svaté Trojici a o duši, věci pro nás ze všeho nejdůležitější. Když ti však neznalost Písma nedovoluje poslouchat rozsáhlejší a hlubší řeči, bude naše odpověd na tvou otázku jednoduchá: rozcházíme se proto, že i Pán přišel udeřit mečem a oddělit lepší od horšího a o Davidovi slyšíme, že nenáviděl ty, kteří nenáviděli Hospodina, velmi však ctil přátele boží. Za křesťany bychom však nikdy nemohli uznat ty, kteří nepřijímají evangelium. Zatím co v něm totiž jeden z Trojice, Syn boží, pravil: „Duch pravdy, který od Otce pochází", tito říkají, že Duch vzešel ze Syna. Vždyť kdyby tak tomu opravdu bylo, co by bylo Pánu bránilo, aby řekl: „Duch pravdy, který pochází ode mne?" Toto je tedy jedna věc. A druhou vyhlásila o Duchu svatém druhá konstantinopolská synoda veleknězi shromážděných z celého světa, když se sešla právě za tím účelem, aby zavrhla Makedonia, odpůrce Ducha. Vyložila Vyznání víry nikoli tak, aby zvrátila to, co bylo vyhlášeno synodou Nikajskou, nýbrž to, co právě ona vynechala — neboť tehdy j eště nepovstaly spory o Ducha —, to doplňovala a jako dcera napravovala nedostatky matčiny. Z tohoto Vyznání, které — přeložené z řeckých knih — i ty každodenně v kostele pronášíš, je tedy možno vidět, kníže, zda máme vyznávat, že věříme v Ducha vycházejícího ze Syna, či (v Ducha vycházejícího) z Otce. Jak tedy máme souhlasit s těmi, kteří smýšlejí proti evangeliu a proti výkladu otců podávanému s pomocí Ducha s těmi, kteří na způsob břichomluvců vydávají hlas ze země. „Jaké je společenství světla s tmou?" praví apoštol boží. Nuže, jestliže změní své smýšlení a postaví se na stranu evangelia a otců, přiběhneme k nim jako bratři, obejmeme se a přivineme. Jdou-li však, odmítajíce Krista, jediného našeho učitele, za svým rozumem a jsou marní v myšlenkách svých, tu my nikterak nepřijmeme dogma o Trojici takovýchto učitelů." Toto (odpovídal) zástup pravověrných, hovoře skrze své mluvčí Gorazda a Klimenta. 31 Kníže však sotva pochopil něco málo z toho, co bylo řečeno, neboť byl naprosto a úplně tupý na to, aby porozuměl čemukoli z božských věcí, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky, a zkrátka řečeno, bez všeho vzdělání, jednak, jak již byla o tom řeč, protože byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak totiž měl vniknout do úvah o Trojici člověk, naprosto vzdálený od svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? 32 Byv pak naveden bludaři — byl jim totiž zcela oddán — dal pravověrným takovouto odpověď: „Já jsem si vědom své velké nevědomosti a nerozumím věcem věroučným. Vždyť co jsem jiného než člověk neučený? Ovšem ke křesťanství se hlásím a budu se hlásit. Takové spory však, jaké u nás rozdmýcháváte, já nejsem schopen řešit rozumovými důvody ani rozlišovat učitele lži od člověka pravověmého. Rozsoudím vás tedy jako křesťan; ovšem i o tomto dogmatu vyslovím své rozhodnutí tak, jak jsem zvyklý je vyslovovat i o jiných věcech: Kdo přijde a první odpřisáhne, že věří správně a pravověrně, to že je podle mého soudu ten, který se v ničem nemýlí proti správnosti ve víře a tomu také odevzdám církev a svěřím, jak se sluší, úřad staršího v církvi." XI 33 Tu Frankové, jsouce velmi ochotní k této přísaze, nevyčkali ani konce vladařova výroku, složili přísahu a setrvali při svém nesprávném učení, učinivše nerozumnému soudu přiměřený konec. Za takovýchto soudců se bludařství ověnčilo vítězstvím nad pravou vírou a obdrželo plnou moc sužovat a utlačovat pravé služebníky Kristovy a strážce víry.,,Neboť jestliže by byl někdo" praví (kníže), „přistižen, že nevěří v souhlase s výkladem Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, cokoli by chtěli." 34 Které asi slovo bude s to vystihnout další události, jež napáchala zloba ujavší se moci? (Bylo to) vskutku (jako) oheň v lese větrem rozdmýchaný: jedni nutili (své protivníky), aby se smířili s nesprávným učením, druzí měli na paměti, víru otců; jedni se chystali všechno podnikat, druzí všechno snášet — jedny nelidsky mučili, příbytky druhých vylupovali, spojujíce hrabivost s bezbožností, jiné vláčeli nahé po bodlácích, a to staré muže, i takové, kteří již překročili Davidovy hranice věku. Ty pak z kněží a z jáhnů, kteří byli mladší, prodávali Židům, jsouce hcdni Jidášova osudu a smyčky. Neboť jako on Krista, tak tito prodávali lidem stále vzpumým Kristovy služebníky, či spise — podle jeho vlast j nich slov — přátele, ba osmělil bych se dokonce říci „Kristy". A nebylo jich, ' služebníků oltáře, nijak málo, nýbrž se jich počítalo na dvě stě, jak jsme již dříve řekli. XII 35 Ty pak, kteří zaujímali postavení učitelů — jako byl onen Gorazd, jehož jsme častokrát vzpomněli a kterého, na Moravě zrozeného a zcela zběhlého v obou jazycích, jak v slovanském tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, avšak zloba bludařů odstraněním tohoto muže zbavila onen stolec ozdoby, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Vavřinec, Naum a Angelar —, tyto tedy i více jiných významných mužů zavřeli spoutané okovy do vězení, kde se jim odpírala veškerá útěcha, když ani příbuzní ani známí se nikterak neodvažovali je navštěvovat; avšak Pán, který těší ponížené, který uzdravuje zkroušené, který obveseluje duši útěchami přiměřenými množství bolestí, potěšil světce, poslav jim pomoc ze Svatyně. 36 Neboť oni, i když byli obtíženi železem okovů, ani tak nezanedbávali modlitbu, nýbrž zazpívavše písně třetí hodinky, zapěli k tomu potom ještě i dopěvek k žalmům, v němž se modlíme, aby se v nás obnovil svatý Duch, poslaný o třetí hodině apoštolům. Bůh pak pohlédnuv na zemi způsobil, že se (země) otřásala, i nastalo veliké zemětřesení, podobně jako když se kdysi Pavel modlil v okovech, a s nebe jako by zazněl hukot, i padaly řetězy a ti, kteří byli až doposud v poutech, byli volni, jsouce nerozlučně poutáni pouze touhou po Kristu. 37 Zatřásl Bůh zemí a rozbouřil ji. Zatřásli se pak i obyvatelé onoho města a byli tou událostí uvedeni ve zmatek, takže se divili a nevěděli, co by asi znamenalo to boží znamení. Když se pak přiblížili k vězení a uviděli, co se uslyševše, jak praví David, božskou radost, přiběhli ke knížeti a děli: „Co to znamená? Jak dlouho se budeme vzpírat božské moci? Jak dlouho nebudeme vzhlížet ke světlu pravdy? Vždyť máme oči a nevidíme, máme uši a neslyšíme — tak jako modly u Davida, či chceš-li, jako ti, kteří podle Izaiáše přijali ducha dřímoty. Neporozumíme zázraku, který se stal? Nepcděsíme se božího znamení? Nedáme se my raději spoutat úctou k těm, kteří byli zproštěni pout?" 38 Ale jazyk bludařů se naopak pokouší pomlouvat ten div, jako jazyk farizejů pomlouval to, co tenkrát činil stalo se světci,* a jak oni, když s nich spadly okovy, žijí v úplné volnosti, Pán, i hovoří:,,Jsou to čáry a zřejmé šalby čarodějů"; nebo zase připisují neobyčejnost tohoto skutku Belzebubovi, oni, kteří byli sami plni jeho moci. Poté znovu — nemoudrý kníže neměl se o tom ovšem dovědět — svíraly světce řetězy těžší předešlých a trápení v žaláři bezútěšnějíí než dříve. Přešly, tři dny a znova te přihodilo totéž, co předtím, když konali modlitbu třetí hodiny, totiž zemětřesení (doprovázená) hukotem s nebe, a padaly řetězy, a odpůrci Boží opět knížeti nevyjevili nic z toho, co se událo, a uvrhli světce do týchž běd, kterých si podle soudu pravdy plně zasloužili oni sami. 39 Ale z druhé strany (s nimi) zápasil Bůh: tu dílo zloby, tam učení radosti. Po uplynutí desíti dní byli totiž bojovníci (boží) zase potřetí navštíveni vycházejícím z výsosti a bezcitní bludaři setrvávali nadále ve své zatvrzelosti, co bylo křivého se napřimovalo a nedostatek jejich rozumu při poznávání dobra se nenapravoval. Spíš ještě přidali světcům více bolesti ran. Když totiž obdrželi od knížete dovoleni jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedou je sice ze žaláře, ale trýzní je ranami, jak se říká, nelidskými, neslitovavše se ani nad šedinami ani nad nedostatkem sil, jejž tělům světců způsobilo mnohé trýznění. XIII 40 O ničem z toho tedy nevěděl kníže, sloužící oněm bludařům; nebyl totiž právě přítomen. Neboť kdyby byl býval přítomen, nebyli by se mohli takto projevit vůči vyznavačům pravdy. I když se totiž tisíckrát přikláněl na stranu Franků, přece — ačkoli byl napolo zvíře a člověk nemilosrdný — se bál síly svatých mužů,a zvláště Boha, který učinil třikrát zázrak. Po oněch nelidských ranách, když nedovolili světcům ani přijmout potravu — nedovolili totiž nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům, či spíše Kristu —, vydali je vojákům, aby odvedli každého do jiného z krajů při Dunaji, odsoudivše občany nebes k věčnému vyhoštění z města. 41 Světce tedy převzali vojáci, lidé barbarští — totiž Němci — již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost ještě posílil obdržený rozkaz, vyvedou je z města, a svléknuvše je, vlekli je nahé. I působili jim jednou věcí dvě (zla): jednak hanbu, jednak útrapy z mrazivého větru, v podunajských krajinách stále dorážejícího. Ale i meče jim přikládali k šíji, jako by je chtěli udeřit, a k bokům jim přibližovali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali pouze jednou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. I toto bylo vojákům od nepřátel uloženo. Když se pak již značně od města vzdálili, tu je (vojáci), kteří je odváděli, propustili a ubírali se zpět do města. XIV 42 Vyznavači Kristovi pak, poučivše se od Pána, který přikazuje těm, kdo jsou vyháněni z jednoho města, aby se utíkali do města jiného, byli jímáni touhou po Bulharsku, uvažovali o Bulharsku, doufali, že Bulharsko jim poskytne odpočinek. Avšak i toho by se byli museli vzdát, kdyby svou cestu neutajili. Proto se také snažili, ačkoli měli nedostatek jídla i oděvu a zakoušeli všeliké útrapy, unikat všem očím. Tak tedy byli strachem donuceni odloučit se od sebe navzájem a rozešli se každý na jinou stranu, když se uzdálo Bohu, aby ještě více krajin pojali do okruhu evangelia. XV 43 Kliment pak, vzav s sebou Natuna a Angelaria, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji. I narazí na jakousi osadu a toužíce poskytnout svým tělům, utrmáceným nedostatkem potravy i oděvu, posilu, jali se pátrati, kdo je v té obci zbožný i pohostinný a slynoucí počestným životem, a tím tedy i synem pokoje Kristova. Když takového člověka nalezli, použili jeho pohostinství. Ten měl jediného syna, krásného a v květu života, avšak právě když vstoupili cizinci do jeho příbytku, odešel syn ze života, překrásný chlapec, jediné oko otcovo, kvetoucí ratolest rodu. 45... A opravdu, když se pomodlili za syna — ó nový to zázrak, ó věčně zářící Tvoje milost, Kriste Spasiteli —, odevzdali toužícímu otci syna živého. XVI 47 Oni pak spokojivše se slibem toho muže a pospíchajíce na cestu, která byla před nimi, omezili projevy jeho vděčnosti jen na to, Čeho jim bylo třeba na cestu, ubírali se cestou vedoucí k Dunaji, vyprovázeni s velkými poctami tím člověkem, který byl uznán za hodná onoho zázraku. Když se potom ocitli na březích Dunaje, viděli velký, a proto i nepřebroditelný proud, svázali tři klády lipovým lýčím, a jsouce chráněni vyšší mocí, přepravili se přes řeku. A unikajíce před přívalem bludů, boží prozřetelností se na kládách zachránili. Když pak přišli do Bělehradu — toto město je z těch, která leží při Dunaji, nejvýznamnější — předstoupili před Boritakana, který byl tehdy velitelem toho města, a všechno mu o sobě vypověděli, neboť to chtěl zvědět. Když se to pak on dověděl a získal o nich představu, že jsou to velicí mužové a blízcí Bohu, uznal za potřebné poslat ty cizince k bulharskému vládci Borisovi, jehož byl on sám náměstkem; věděl totiž, že Boris prahne po takovýchto mužích. A tak je po dlouhé cestě nechal odpočinout, a potom je poslal vládci jako drahocenný dar, vysvětliv mu, že toto jsou takoví muži, po jakých on toužil silnou touhou. XXII 65 Za vzor svého života si kladl velikého Metoděje a usiloval i modlil se, aby se neuchýlil od přímé cesty k němu, a postaviv si před sebe jeho život a činy jakožto vzor vlastního způsobu života, jako jakýsi obraz malíře, znalého umění, pečlivě sebe utvářel podle něho. Znal totiž jeho život jako nikdo jiný, protože ho od útlého mládí následoval a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele. ... XXVIII 76 Ale co mi to uniklo! Nemalé svědectví o soužití duší světců. Před jeho (Klimentovou) smrtí spatřili někteří z jeho učedníků ve snách Cyrila a Metoděje, jak přišli k blahoslavenému a předem mu zvěstovali konec jeho života. |
|
SLUŽBA MEFODIJU
MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI III - DIPLOMATA, EPISTOLAE, TEXTUS HISTORICI VARII, CURAVERUNT
42. Amulf udělil Kremsmunsteru do vlastnictví vše co měl jako benencium v Traungau
67. Jindřich II. daruje markrabímu Jindřichovi majetek mezi Moravou a Chúbou ...
73. Velmož Engildeo daruje Pašovu vlastnictví mezi Důmling a Sarnůng
83. Jindřich III. daruje Pašovu predium Richwinovo
36. Hadrian II. píše Basileiovi I. o sesazení Fotia
|