Kde je srdce Evropy

 

                                                                KDE JE SRDCE EVROPY

 

Co: Tomáš J.Bahounek OP

Obálka: Veronika K.Planerová III.OP

Vyškov 2011

 

KONEC DOBY LEDOVÉ

MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

POHANSKÉ LEŽENÍ

V OSIDLECH

V DRAČÍ TLAMĚ

VELKÁ MORAVA

KDO SEJE VÍTR…

 

 

KONEC DOBY LEDOVÉ

Nečekaná obleva zastihuje staříkovo srdce ve stavu mírné otupělosti. Připisuje to celkové ochablosti v důsledku jarní únavy. Běžně totiž mívá srdce nanejvýš vznětlivé, takže mu od mládí leckdo připomíná: Jářku, měl bys nosit azbestovou vestu! Jinak vážně ohrozíš sebe i okolí. Jenže vykládejte mu něco takového na stará kolena! Pokaždé sám dává k lepšímu:

Víte, mám sice jméno po svatém Jiří, ale pokud svatý Jiří poráží draka mečem, tak o mně se dá říci, že jsem vyložený dělostřelec. - Tak si s natvrdlostí převařeného vejce nadále počíná jako obehraná gramofonová deska, čekající na konečné a úplné otupení hrací jehly, aby celá ta odrhovačka uvízla v jednom chroptivém zasténání.

Objevuje se v srdci Evropy jako cizinec nebo spíše zapadlý vlastenec. Doráží do našich stojatých vod, kde se malátně plouží jen pár líných kaprů. Je to jedno takové krajně normalizované odpoledne, zalykající se těžkou acedií, kdy na pár set kroků od jezírka v parku uslyšíte pšikat rybičky. Vrací se do míst, kde se už dlouhá léta neděje zhola nic. Ledaže byste považovali za světobornou skutečnost družstvo rohovníků, cvičících bicepsy v rohu hostince pomocí půllitru rezavé vody nebo další nově objevený zaručený prostředek proti padání vlasů. V tom jsme tu všichni mezi sebou zajedno. Jenže ten cizinec, vyšší, štíhlý, přicházející z nejvyšších míst v Římě, je zajímavý, jak se shodují bedliví pozorovatelé nejúchvatnějších televizních seriálů této doby. Je to závan jakési exotiky, třebaže vystupuje v docela střízlivém obleku z konfekce a ve slevněných střevících z výprodeje. Ty oči, to vystupování, ta vůně dálek - třebaže naše lidi jen tak něco nevyvede z míry.

To víte, přichází z Říma, – a pokyvují uznale hlavy: - Hm. - Možná nějaké velké zvíře, dekorované doktorátem z prostředí skoro nadhvězdného. – Pokyvují uznale hlavami ti, kdo už taky leckde byli.

Něco se tady začíná dít, - pronáší příchozí přezíravě, že by se od něho mohl leccos přiučit bájný pták Noh z Alenky v říši divů, prostě napůl orel, napůl lev.

Dít? Hm? A co?

To v Římě každých pět minut srazí auto jednoho člověka.

Opravdu? Chudák. Ten musí vypadat!

Očividně mu zamrzá úsměv na rtech, až mu na nose vyvstává jinovatka, ale hned zase taje. Pokračuje medusladce:

A jaký je tam provoz! Když si kolem půlnoci sednete do letadla, tak jste o půl druhé ráno v Egyptě.

Hm. A co bych tam dělal tak brzo ráno? Jistě mají všechny pyramidy ještě zavřeno a sfingy chrupou, jako když řeže pilou.

Na zlomek sekundy mu tvář obsazuje stín pohledu veterána jakési politické strany, nicméně překvapivě rychle se vymaňuje z tohoto náhlého záchvatu cementózy vysloužilce, aby do prostředí oněmělého ticha zahlaholil jako cinkot rolniček v mlze.

Právě kvůli tomu jsem tady.

Kvůli čemu?

Kvůli tomu know-how, zkrátka vědět, jak na to!

Co, jak na co?

Někdo vám přece musí vysvětlit, jak na to jít, abyste na tom byli přinejmenším tak, jako my, totiž Svatý Otec a já. Víš, synku, zažil jsem osobně šest papežů – Pia XI. a Pia XII., Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I. a teď to válíme s Janem Pavlem II.

V očích mu jiskří jako ve zkratujícím vedení. Vystupuje sebevědomě, takže připomíná bezstarostné naparování robátka, hodlajícího bouracím kladivem přestavět Cheopsovu pyramidu na útulnou vilku. Oživlé rty má zvlněné šťastným úsměvem. Vypadá, jako kdyby si už dlouhá léta dával každé ráno před snídaní panáka. A proč by ne? Jak sám dosvědčuje: Bez prcóška halúzkové po ránu není den naplno probuzeným dnem.

Kudy prochází, tudy po sobě nechává znatelnou rýhu. Zanechává za sebou jistý elektrizující náboj, jenž se rozhostí po úderu blesku, ono ochromující ticho, v němž tetelící se vzduch jako by nepřestával otřeseně vibrovat.

Tě bůh, hošane! – Zazvoní: Zdravím tě rukou masitou! Jak žiješ, ty stará mátoho? Trochu jsem se opozdil. – Tak to ze sebe chrlí s vystupováním hrdiny z dávných kronik, jenž vychází z bájného Blaníku se zpožděním, nicméně koneckonců se přece jen dostavuje.

Takové srdečné oslovení se jednomu zamlouvá asi o dva stupně méně než voda v botech. Nyní zaujímá trpně vyčkávající postoj Lotovy ženušky, stěží překonávající vlastní dobře prosolený autismus. Zatím ale přichází cizinec s tváří od ucha k uchu rozesmátý jako Clark Gable ve filmu San Francisko, že mu i pražská dlažba ze staletých kočičích hlav, pamatující snad ještě Žižku, málem uhýbá z cesty. Vykračuje si ráznou, nicméně poněkud kolébavou chůzí námořníka Pepka jako názorná ilustrace dávného evergreenu:

San Francisko, tulák se vrátil zpět,

dost už jsem zbrázdil svět, nesčíslnkrát!

San Francisko, svět už za zády mám,

do města svého rád vracím se k vám!!

Myslíte, že tady všichni jenom spíme?

Hm, zdá se, že se tu většina těch přechytralých maníků, které potkávám, duchovně ještě ani nenarodila. Ale – odmlčuje se a nějakou dobu koulí očima, jako by nevěděl, má-li s nimi hrát kuličky nebo jimi rážet ořechy, a pak dodává: - třeba se mi to jenom zdá. Ono totiž duchovní narození národa se nápadně blíží jeho duchovní agónii. Takže možná, že se to tak jenom zdá někomu, kdo pobyl nějaký čásek na čerstvém vzduchu a vrací se do těchto zapšikaných poměrů.

Co víte o našich poměrech?

Každopádně vím, jak na to jít. Napsal jsem o tom knihu.

Knihu? – Ulétne vděčnému posluchači, který si říká: Co jiného mi vlastně může říct nějaký mladý člověk, než výčet svých omylů? Takže je vždycky lepší naslouchat staršímu. Nicméně červík nedůvěry mu teď leze na mozek. A jak by ne. O jistých nepřehlédnutelných, ale těžko postižitelných momentech života, postihujících kruhy prosté zrovna tak jako velevážené, se obtížně píše. Doboví komentátoři jsou většinou natolik dětmi své doby, že pro samé stromy nevidí les.

Vezdejší vypravěči příběhů, jejichž nadání, pokud jaké mají, se pohybuje spíše směrem k zaznamenávání událostí než k rozboru toho, co je provází, a o souborném náhledu už ani nemluvě, se jako děti své doby cítí těmito okolnostmi zaskočeni. Až teprve, když to někde začne jaksepatří skřípat a zapáchat jako v jednom dánském království, najednou se dojde k obecnému poznání. To se pak traktuje i na té nejosvícenější akademické půdě podle známé říkanky: Kolo se nám polámalo, udělalo bác! Kolotoč zůstal stát a najednou jsou všichni bedlivými pozorovateli obecného kostnatění myslí. Rázem je kdekdo znalcem iniciativy, připomínající svou smělostí a pohotovostí mořskou škebli. A tato šnečí podnětnost a myšlenková tvořivost, připomínající osobu trpící těžkým autismem, se kupodivu ujímá právě u těch, kdo se z Božího dopuštění dostali takzvaně ke korytu. V dobových souvislostech se tomu říká normalizace. Přitom se dávno zapomnělo, že pravá norma musí být živá, a to dokonale živá, zkrátka má to být život sám. Jenže takovou normu neposkytuje žádný z tvorů. Byrokraté objevují s bystrostí žížaly, že je nejvyšší čas pro zavádění nové organizace, nové soustavy odměňování a nové techniky řízení. Jinak je to vlastně jen munifikace mrtvol, nové uspořádání posledních zkamenělin, překládání kosterních pozůstatků a úklid nejrůznějších fosilií.

Najednou se jednomu líhne v paměti vzpomínka, jak na obecné škole přiváděl k zoufalství svoje učitele nepřehlednou záplavou kaněk a skvrn v sešitech. A na všechno spínání rukou míval jednu, opravdu upřímnou odpověď: „Ono se mi to udělalo.“ Sám to nedovedl pochopit, kde se ty fleky mohly vzít. „Ono se nám to rozbilo.“ – „Pokazila se nám mládež.“ – „Kdosi nám odlákal inteligenci.“ Později slýchal, že za všechno může nepřítel, jednou ďábel, jindy imperialismus, osa zla či světový terorismus. Pokaždé ti druzí, až se zdálo, že všechno zdárné dílo nám komplikují čtyři nepřátelé: jaro, léto, podzim, zima. A jeden si může ukroutit hlavu, odkud se ty potíže pořád berou. Jenom sedí a zaznamenává okolní dění, a zatím se nám tohle všechno děje. Jak je to možné?

Mrkni sem! - Povídá sebevědomě příchozí, a vytahuje z diplomatky útlou knížečku a přistrkuje ji každému pod nos. Kdosi z ní nahlas předčítá: Jak uvažuje křesťan dneška. 20 rad k dosažení vrcholu.

Hm. - Řeči se vedou, knihy se tisknou - , leze ze čtenáře.

To neříkej! Potřebujete tady jenom novou elitu. Víš, synku, vy jste se tady doma mnozí vlastně ještě vůbec ani nenarodili, aspoň ne pro nebe.

Pro nebe? – Protahuje věrný posluchač.

Jako lidi světa chtějí udělat díru do světa, tak pro vás je životně důležité udělat díru do nebe. Takový hrdina naší doby vede všechno jaksepatří, je málo náchylný k selhání a je skoro vyloučené, že vypadne z oboru. Navíc takový hrdina je nejlepším učitelem a vzorem, jaký k sobě stáhne všechnu nadějnou omladinu. Staneš se tím, komu budeš sloužit a koho budeš obdivovat.

Ehm.

Dneska nikdo nedovede jaksepatří pojednat o takových nebeských hrdinech. To já – načež to bere zeširoka jako když sedlák kosí pšenici: - jsem jednou dával nějaké takové exercicie u jedněch milých sestřiček v Toskánsku, a ty jsou z toho možná ještě dodneška kapánek na větvi, takže mi nakonec dali bohatou výslužku. Tož si povídám, jářku, napiš život takové jedné hrdinky nebe, jaký ještě nikdy nikdo nenapsal. A hned je na světě můj Život blahoslavené Imeldy Lambertini. A to bys čubrněl! Otec Silvestr Braito tehdy mrkal očima jako by vysílal něco morseovkou pro hluchoněmé. A že to ta Imelda vzala do nebe hákem, tak mu z toho šla hlava kolem.

On možná, ale co já? – Napadá jednoho, nicméně mlčí jako zařezaný. A jak by ne? Vždyť tuhle knížečku náramně dobře zná, a kdyby měl říct, co si o ní myslí, řekl by, že nijak zvlášť nečubrněl, protože na něj udělala všechno jiné jenom ne valný dojem.

Ovšem jak vůbec psát životy svatých? Kolik otázek a sporů kolem toho omílají Timoteus Vodička s Jaroslavem Durychem!  Rozhodně ne jako rašplovitě strohý výpis údajů, ale ani jako zakysle unylý barvotiskový obrázek, připomínající nastrojeným a bezkrevným podání neživotnou loutku v rukou vyšších sil. Má-li být život svatého podán věrně, měl by způsobit zrovna tak rozporuplně, jako působí sám světec kolem sebe ve své době – mnozí ho milují a jiní ho zase nenávidí. A nebývají to jenom otevření bezvěrci, kdo nenávidí světce. Často jsou to i všelijaké přezbožné dušičky, které si domýšlejí, že svým farizejstvím stíhají světce plným právem.

Bylo by záhodno představovat život svatého tak, aby toto podání působilo právě tak kontraverzně, jak působí ve svém prostředí samotný světec.

Je to věc, v níž nechcete šlápnout vedle. Stačí jeden chybný krok a jste na odstřel pro zbožné farizeje stejně jako pro vyložené odpůrce všeho, co přesahuje hranice smyslů. Pokud na začátku příliš dlouho kličkujete, abyste napumpoval do všech stran takzvanou atmosféru a podobné bláboly, každého unavíte a případní zájemci se k vám otočí zády. Dopadnete jako sedláci u Chlumce.

Když naopak vystartujete jako opařená kočka, kdekdo bude na rozpacích. Jenom nadzvedne obočí a nebude mu jasné, o co vám vůbec jde.

Úděl pisatele života světce je takový, aby se až do vytracení sebe sama snažil spíše o věrnost světci a krajní ztotožnění se s jeho údělem, než aby sledoval úspěch svého podání u čtenářské veřejnosti. Ti, kdo přistupují k tomuto životu svatého ryze lidským způsobem, ať už s kritickým pohledem nebo způsobem požitkářským, jako by si chtěli pochutnat a smlsnout na nějakém svérázném příběhu, měli by si na tom přednostně vylámat zuby či prostě zhnuseně vyplivnout toto sousto jako zcela odporné a nestravitelné. Naopak ti, kdo přistupují s chápavým srdcem, by měli dostat šanci vybrat si z toho všeho právě tolik, nakolik sami mají srdce otevřené.

Tož tak, synku. Hlavní je asertivita a flexibilita.

Cože? – Vyhrkne posluchač jako ten, kdo podle proroka Izajáše bude stále poslouchat, a nic nepochopí, a ustavičně bude koukat, a nic neuvidí.

Asertivita a flexibilita. Ostatní udělá lidská napodobivost. - Tvrdí staroba s rozhodnosti, s jakou zkušený číšník porcuje pečené kuře.

Zato mládí vrhá oči v sloup.

Brrr! Už je to tady. Asertivita a flexibilita. - Bývaly časy, kdy by podobná poznámka byla nad chápání mladého člověka, který býval proti všemu starému břitvovitě nabroušený a vstřícný leda k něčemu, co tady ještě nebylo. Jenže kratší setrvávání v přítomnosti tohoto starouše markantně rozšiřuje jeho obzory. A tak vzápětí končí se svým sloupovnictvím a má oči kupodivu zase na svém místě a ušima málem zastříhá, když mu málem tahá každé slovo z úst.

Říkáte asertivita a flexibilita?

To bych řekl, synku. Kdo se chce dostat nahoru, musí především rozumět znamení doby. Vyhne se zbytečnému tápání a připraví se na vedení ostatních. Navíc se takový postup stane jednomu větším potěšením a zábavou.

Fáákt?

Vím to. Když nejste schopní pokusit se o nic, co by vedlo k něčemu lepšímu, tak se jakživ nevymotáte z postavení ovládaného stáda. Kdo není ochoten trochu riskovat, ten nedokáže dělat ani kloudná rozhodnutí, které by posunovalo podnikání vpřed.

A vy vážně znáte spolehlivou cestu k vrcholové kariéře v každém oboru, ať je to ředitel podniku, biskupský vikář či prostě manažer korporace?

To netvrdím. Neexistuje žádná zvláštní cesta k vrcholové kariéře. Odborníci tvrdí, že asi třetinu předností velkého šéfa tvoří zkušenosti ve financích, třetinu v marketinku a třetinu v technických znalostech daného oboru.

Chachacháá!

Povím ti, synku, velkou životní zkušenost. Nejlepší je začínat kariéru v oboru, který máš rád, a sotva se otrkáš, pak přestoupit na nejobvyklejší výchozí příčku žebříčku, vedoucího k vrcholu. Jedno je však nabíledni, že kdo to chce někam dotáhnout, ten musí pohnout kostrou. Musí šlápnout do pedálů!

Prostě, snažit se, aby koukal, ne?

Jasně. Zřídkakoho vyhodili kvůli práci navíc, ale znám taky takové případy. Navíc ti osobní přičinlivost posílí sebevědomí, až se jednoho dne vyvrbíš před nejvyšším Šéfem, a ten ti řekne, co dělat - bez ohledu na to, na kterém stupni stojíš.

A jakoupak díru do nebe jste udělal vy, otče Jiří, když jste napsal tuhle příručku?

Osobní propagace je jedna z cest k úspěchu.

To jako samochvála? Hm, ale ta přece odjakživa smrdí.

Ale taky se říká, že dobré zboží se samo chválí. Nestačí jenom něco kutit za pecí. Musíš to vystavit na odiv, aby to bylo předvedeno. Pak to může být vyzkoušeno a doceněno.

Anebo také bagatelizováno.

Hm -  třeba i to, ale neděláme přece nic jen proto, aby to někdo znevažoval. Jde o umění představit své dílo.

Napřed by tam ale mělo být něco hodnotného. – Vyráží ze sebe věrný posluchač.

No ba. Tady přece je hodnota hodnot!

To tvrdíte, ale na čem jste to ověřil?

Možná jsem to vyzkoušel tam, na nejvyšších místech. - Povídá otec Jiří a ukazuje pravým palcem významně nahoru.

A proto se teď vracíte s děravými kapsami domů?

Hm – zavanul lepší vítr, a taky – hm, samo sebou, taky je tu touha po domově -

Takže se to chystáte vyzkoušet doma?

Proč ne?

To nás potěš pánbůh! - Povzdechne si jedna z pomazaných hlav naší vlasti, sotva se dozvídá o otci Jiřím jako o blížící se živelné pohromě. Tato přes noc vylíhlá celebrita se rázem cítí osobně odpovědná za toto podnikatelské monstrum. Nejasně vyciťuje, že se tu znovu objevuje, ne-li přímo její dvojník, tedy zaručeně věrný obraz stvořený jí samotnou k její podobě. Tato veličina si totiž střeží svůj výtvor skoro jako samička škvora obecného, která bedlivě střeží svá vajíčka.

Slyším dobře? Není to snad otec Veselý?

Ovšemže je.

Úúúííí! – Ozývá se kvílivě, ale přechází to do úplně jiné zvukové tóniny. Žádný pouhý mekotavý kvil, nýbrž plnohodnotný řev, svědčící o povaze doslova lví.

Tak se Jobova zvěst o blížící pohromě v podobě zkušeného inženýra lidských duší, zakaleného na nejvyšších místech, dostává na přetřes na jednom zasedání vybraných celebrit. Mezi nimi se nasupeně nadouvají jisté oživené tuky, odfukující své obavy do celé té povýšenecké masy:

Nebezpečí rozkolu!

Říkejme tomu jemněji polarizace, ale vychází to nastejno.

To nepřipustíme, a basta!

Jenže něco se dít musí. Jinak z nás tady zbude jenom skanzen tupců uprostřed Evropy. - Ozývá se mládí. Zdá se, že právě nyní přichází doba mladých nespoutaných sil, které se zařizují samy pro sebe. Prostě doba vzácných duchů, pohrdajících pouty donucovacích režimů a odmítajících strávit svůj život v námezdním poměru.

Kdepak! – Vrtí se pomazané hlavy. Taková věc se nesmí nechat bez kontroly! Omezíme všechno na zkušební podmínky uzavřené za tlustými zdmi naší osvícené půdy. Musíme to pevně držet v rukou!

Takže normalizace pokračuje setrvačností dál.

Jakápak normalizace? My se jen bráníme proti nezdravé polarizaci.

Jenže co když se toužím zasvětit něčemu velkému? Ale kdopak z vás mi pomůže uslyšet volání dálek? Kdo mě nadchne, abych se za tím směle vydal, když se s tím vaše zasvěcené hlavy zavřou někde za pecí? Takováhle radostná cesta je přece určená i pro mě a pro každého, a nejen pro nějakého slavného vyvolence.

Všichni se ohlížejí na toho opovážlivce. Samozřejmě, že je to právě on, už podle svého jména sršící veselostí. A všichni jsou z jeho slov natolik zmateni, že docela zapomínají na to, jak se vůbec dostává na poradu pomazaných celebrit. Je-li správný názor fyziologů, že smějící se jedinec podněcuje roztaženými svaly ve tváři k zvýšené činnosti brzlík, a ten pak podporuje zdárný rozvoj člověka, tedy fíkusovitě protažené tváře zdejších pomazaných veličin svědčí o hromadném výskytu povadlých brzlíků. Prostě se na obzoru zlověstně rýsuje celonárodní vzpoura brzlíků.

První se vzpamatovává hlavní výsostná usazenina. Vzpíná se jako splašená mula. V pohledu, vrženém na vetřelce, se mísí výčitka a výhrůžka, které by každého jiného neodbytného vrtáka změnily v bezmocně se svíjejícího červa. Načež spustí: Phááá! Jako bychom to nevěděli! Však to stejně pustíme ven, až si to vyzkoušíme v laboratoři za zdmi naší osvícené půdy.

Nikdo se nemůže stavět nad Pána Boha. Navzdory všem akademickým vymoženostem a úředním rozhodnutím, Duch Svatý si to pořád šněruje, kam se mu zamane, a nebude čekat, až někde zařechtá nějaký úřední šiml. Díky Bohu, že si Pánbůh uchovává vlastní rozum a svobodnou vůli nepřipoutává milosti jenom ke svátostem.

No, a co?! Co máte proti nám? – Ohrazují se škarohlídi.

Nic. Jenom je mi vás líto.

Ale jděte.

Hlavní užitek má z toho všeho jedině ten, kdo tohle tajemné vanutí ochotně přijme. - Tak mluví tajemný vetřelec s výrazem Budulínka, vozící se na ocásku proradné šelmy. Konečně, proč by ne? I svatému Prokopovi se přece podařilo zapřáhnout ďábla do pluhu, aby zúrodnil Posázaví.

Kohopak zajímá, že je to možné? Jen zřídkakdo dosahuje takové úrovně. Takže to nemůžeme pustit jen tak ze zřetele, aby tady někdo prováděl ďábelskou hlubší orbu.

Ono také hodně záleží ještě na způsobu, jak na to jít, - podotýká jedna z těch přemoudřelých veličin s výrazem zasloužilého čtenáře jízdního řádu.

Nejspíš ano. Když zhltnu za týden odkaz svatého Pavla, pak přes noc přežvýkám svatého Augustina, abych se příští týden ponořil kamsi do PseudoDionýsia, a do roka abych dosáhl solidního přehledu o nejrůznějších učitelích duchovního života, tak po celém tom upachtěném roce nejspíš někde uváznu s jazykem na vestě, ale bez hlubšího přínosu.

Přínosu? –

Hm?

Stará vesta.

Stará a pořád nová. Prostě je tu pořád zapotřebí nějaká ta obnova a sebeočišťování.

Co - cože?! Ať se očišťuje, kdo to potřebuje! Ale my? Ale my?! - Ozývá se od jednoho z povýšenců a zní to důrazem Hospodinova Slova z hořícího keře odkudsi z mračné hory Horeb.

Dnešní obleva vyžaduje očistu každého, protože - , načež směle pokračuje a mluví dlouho. Ani nepostřehuje klimbající pohledy účastníků.

Slova - slova – slova, parafrázuje kdosi dánského prince: - jenže, kde začít?

Především začít uvažovat…

Cože - co? – Přichází od rozespalých rozvalin.

Hm. – Ozývá se inteligence jejich předsedající zříceniny.

Hmrrr! - Zafuní pojednou dychtivý bobr, a to všechno odeznívá skrze útroby jedné ctihodné veličiny, rezonující sudem zdatné tělesné schránky, ale zřejmě to představení z oboru pazvuků není ještě ani zdaleka u konce.

Tak dost! - Vyjekne kdosi jekotem samice kočkodana obecného, chránící své mládě i celé stádo před levhartem. Když se vetřelec hotoví k pokračování, zaráží ho jako skobu do perníkové chaloupky:

Prázdné řeči! - Kdes na tom byl, chytráku? Zcela nepůvodní!

Ale -

Místo podnikání, třeba i v duchovní oblasti, ať se každý raději stará o to, o co se má starat! - Míní ostatní pomazané hlavy.

 

Odedávna se vybraná smetánka vyhýbá všem potížím podle vzoru nahožábrých plžů, jež spoléhají na své nápadné výstražné zbarvení a odpudivou chuť, které odradí vetřelce a rušitele jejich soukromí. Vrchnost dává právě najevo, že to není jen tak nějaký ledajaký přestupek být v nějakém důvěrnějším spojení s takovým lidským jedovatým býlím vetřelcova typu. Vysoká povýšenost jejich úřadu vysává z každého veškerou odvahu, takže se jeden rázem cítí krajně osamělý. Nezvyklost a vážnost situace v něm vzbuzují posvátnou bázeň, ale i neurčitý strach.

Nicméně už kníže Rostislav postrádá uprostřed klidných časů, které občas zavládnou na Moravě, pravý pokoj, jaký nemůže nikdo na světě dát, ani si vlastními silami udržet.

Zprvu se ovšem nezmůže ani na slovo, protože se mu chvěje hlas, jako by mu zrosolovatěly hlasivky. A kdyby jen hlas. Ne že by snad sám byl nějaké chrastítko, nicméně chodí jako tělo bez duše. Nikde nemá stání. Podle své hezčí polovičky, kněžny Mlady, chodí od ničeho k ničemu. Zdá se, že v něm cosi vaří a bublá a hrozí každou chvíli přetečením. I jemu samotnému to přichází tak divné, jako by mu čepice na hlavě nadskakovala, asi jako když poskakuje poklička nad hrncem s vařící polévkou. Nemůže si však pomoci. Raději se zdržuje stranou, na otázky odpovídá jednoslabičně, popřípadě jenom vzdechnutím a pokrčením rameny. Má toho plnou hlavu a neví si s tím rady. Tak ani nedutá, třebaže to prožívá jako by byl v zajetí mlýnských kamenů, ale snad z toho má vzejít něco nového v jeho dosavadní životní pouti.

Ani nedutá a myslí si svoje. Tváří se bezradně jako svatý Petr Veronský s hlavou rozštípnutou sekerkou vejpůl. Zato kněžna Mlada na něho dělá zkormoucené pohledy, až vyhlíží jako úplné zatmění slunce.

Rostislavovy oči nápadně připomínají oči krále Nabuchodonozora, když mu uprostřed rozverné veselice začne tajemná ruka čmarykovat po zdi výstražný nápis. Bledne natolik, že i zkušený zedník by ho pokládal za přizděného do omítky. Dlouho mlčí jako zařezaný. Jen se mírně třese, jako by spolkl malý pomocný přístroj k animování němého filmu. Hlava mu z toho jde kolem, až si připadá jako ta Goliášova na dně Davidova ruksaku.

Kupci, pendlující se zbožím mezi jihem a severem, mají v nose, když tvrdí knížeti: - Nemyslete si, že nastal čas míru. Prožíváte jenom stav příměří.

Co se tam na severu o nás mluví?

Říkají, že jste otevření a pohostinní. A to Němci řeknou jen o málokom, kdo není z jejich kmene.

A jinak?

Jinak vás moc nechválí.

Proč?

Bojí se vás. Švábi i Sasi! Slované prý mají být drženi pod karabáčem, jinak je začnou ohrožovat.

Proč bychom je ohrožovali?

Oni berou za své ohrožení už i to, když se jim někdo snaží vyrovnat.

Chvíli kníže zírá vykulenýma očima na kupce a bledne jako chameleón na kře ledové, načež rudne a vypadá divoce jako raněný zubr. Zarputilostí připomíná potomka hříšné lásky Krakonoše se Šárkou, českou to Amazonkou. Vzpírá se tomu však s urputností Bivoje, chasníka, přehazujícího si divokého kance přes rameno jako myslivec flintu.

Značně dlouho má potíže s hlasivkami, takže se zprvu nezmůže na nic jiného než na hrdelní skřehotání ve vybraném stylu krkavce z čeledi Corvidae. Pak se ale s vypětím všech sil ovládne. Když si to trochu urovná v hlavě, rozhostí se v něm děsivý klid, takový, jaký se vyskytuje na povrchu sopky těsně před tím, nežli žhavé magma vyrazí ven a začne tropit neplechu místnímu obyvatelstvu.

Slyšíte? – Pozdvihuje hlas Rostislav, aby zburcoval ostatní kmenové vůdce.

Jestli vám mohu poradit, - říká kupec: - přijměte co nejdříve kříž a pokloňte se římskému papeži a německému císaři! Vezmete Němcům záminku k válce. Jste hodní lidé a máte dobrou medovinu. Tak vám to radím.

To tak! Abys tu měl bezpečné cesty pro své kupcování s jantarem, že ano? - Vyjekne kdosi proti kupci. Přitom po něm hází pohledem něžným skoro jako struhadlo na řepu, takže by z toho i jednorožci naskočila husí kůže. A už se zvedají pěsti a komíhají se naprázdno vzduchem, jakoby hrozily všemu létajícímu hmyzu.

Jen abyste brzy nelitovali! – Míní kupec.

Má pravdu, uznává Rostislav: Němci se znovu spřáhají. Kovají nové zbraně.

Ubráníme se jim i bez křtu!

Jenže stálé válčení nás ochuzuje, - připomíná, načež spustí o křesťanství: Když to přijmeme za své, sebere se jim jedna záminka k dorážení.

To snad máme rozbít dědky?

Vykácet posvátné háje?

A co jiného nám zbývá?

Pokleknout před Němci? - Nikdy!

Posléze večer zaběduje kněžna Mlada na svou mužnou oporu: Rosťo - Rostíku! Neštvi je! - Kníže je hned jak oukropek, i když si ho jeho půvabnější polovička přeměřuje pohledem tesaře, beroucího svému zákazníkovi míru na rakev. Usíná pak s blaživým pocitem, že aspoň v tomto zázemí je pokoj.

BIM-BAM! - BIM-BAM! - BIM-BAM!

Probouzí se Rostislav s rybovitě vytřeštěnýma očima uprostřed noci, zírá do temnoty a zaposlouchává se. Dunivé zvučení však nepřichází z okolí, nýbrž odkudsi zevnitř. Srdce mu buší na poplach, jako by někde hořelo.

Zpytavým pohledem nasazuje trpný výraz, až se zdá, že se mu právě ozvaly žaludeční vředy. Žaludek je však v peříčku. Se svraštělým čelem se noří do tajemných pravd, ze kterých se mu podle všeho dělá poněkud mdlo. Vzhlíží jako trpící rodička, pomáhající všemožně svému robátku, které se vydalo na svět příčnou polohou. Život mu pojednou už nepřipadá tak prostinký jako dosud. Matně, jelikož není honěný v úvahách po této linii, si uvědomuje ochromující pravdu, že lidské bytosti nejsou jen články čehosi přesažného, a že každičký pohyb je ovlivněn osudy každého jiného článku, ba i samotného celku. Právě tímto způsobem, zpočátku jen mlhavě, postupně ale ve stále jasnějších obrysech, se zde líhne zárodek osvícení.

Do důvěrně známého hradního prostředí přilétá velký míč. Proletí hradnímu pánovi před nosem jako splašený sršeň, dopadá na podlahu, chvíli na ní pohopsá a pak se uvelebí jako nějaký pan břichopas. K jeho překvapení to však není žádná volejbalová meruna ani ragbyová švestka. Při bližním ohledání se zdá, že je rozesmátý měsíček v úplňku, který se nějak vymknul kontrole rusalek a lesních žínek, a vydal se na cestu světem. Koneckonců to stejně není žádný měsíc, nýbrž jen ustrašená tvář knížete v zrcadle. A tohle s ním dělá toto uvažování, které rezonuje v jeho nitru jako hudba pulzující intuice. Hlava rodiny z toho div nedostává psotnik, když pohotově nasazuje výraz paty, připomínající svým stoickým klidem dobu kamennou. Bledne natolik, že i smutně proslulá spirocheta pallida by si připadala jako zářivá růže stolistá. Budí dojem Eskymáka, stiženého v říši ledu těžkou obstipací, takže mu hrozí nebezpečí uváznutí na kře ledové. Vyhlíží rezignovaně s tváří zklamaného Senecy, podnikající poslední koupel v římské lázni. Z vyšší pohnutky však sešlápne mentální akcelerátor až na podlahu. V kotrbě mu to divoce zapulzuje. A najednou je tu nápad, který mu vrací křídla sebedůvěry. Kroutí hlavou s výrazem řeckého borce, který přehazuje kouli z ruky do ruky, jako by na ní chtěl nalézt přiléhavější místo, v němž by se mu lépe vešla do dlaně, aby vzápětí mohl dosáhnout olympijského zlata. Žádné držadlo, za které by lépe uchopil vlastní hlavu a vzal rozum do hrsti, však nenachází. Zato mu přichází pomoc odjinud, až srdce poskočí. Do ztrápené duše knížete Rostislava náhle vpadá záplava slunečního jasu. Je to, jako by někdo nadzvedával z jeho ramen těžké břímě.

Zamračený obličej najednou září, jako by se uvnitř rozsvítila svítilna. Ne, že by vypadal chytřeji a sympatičtěji z pohledu okolí. Spíše naopak, povyrostl v něm dojem a pocit, že je cizincem v každé takzvaně „lepší společnosti“, kde každý zná mimořádně důvěrně každého. Ten pocit ho zasahuje natolik, že mu červenají uši, kdežto ruce i nohy mu připadají jako postižené záhadnou elefantiázou.

Ještě se nedobere ke konci a roztočí se mu z toho hlava. Okolí se mu vesele roztancuje před očima a obrysy věcí mu rozmazává nějaký taškář. Všechny věci se dostávají do prudkého vlnobití. Touží se vymanit z tohoto překotného příboje podnětů. Už se mu párkrát zdá, že má ty síly jaksepatří pod kontrolou, že si až připadá jako by vystoupil na rozhlednu. Jenže najednou jako by vypadával ze své role. Cítí se tím vším zaskočený v pyžamu a nočním županu. Zdá se, jako by ho pokrýval nějaký průhledný povlak, jak se často stává u lidí, kteří se plouží životem a snaží se ukrýt před světem své myšlenky. Naprázdno polyká a tváří se, jako by spolkl předmět s ostrými výčnělky.

Jako plně se rozvíjející růže vykvétá zčistajasna v Rostislavovi nápad, který mu doslova rozpaluje čelo. Každý další podnět, který pronáší tajemný Host, působí tak, že srdce v jeho hrudi skotačivě poskočí jako mladé jehně na jaře, ústa se mu roztahují v milý úsměv a celá tvář se melounovitě kulatí a září jako slunce po dešti.

Na dalším jednání kmenových vůdců se ozývá Rostislav s výzvou:

A kdo říká, že musíme přijmout křest jenom od Němců? Vždyť se můžeme obrátit rovnou do Říma. Víte, co by to bylo za rošádu, kdybychom byli vlastní, na nikom dalším nezávislá křesťanská obec?

Dlouho tehdy není kloudná řeč s kmenovými vůdci. Kníže musí vyslechnout mnoho tvrdých slov a nejedno utrhání kvůli tomu, že chce učinit všem potížím jednou provždy zadost. Teprve, když se jim to jako naložené okurky rozleží v dubovitě tvrdých palicích, připouštějí:

Třeba by se o tom dalo uvažovat.

Vypravíme poselství k papeži. Požádáme římského papeže o biskupa, který by samostatně vedl a spravoval moravskou obec.

 

MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

No to mě podržte! – Prořízne vzduch na zalesněném návrší, když do něj bleskově vráží záhadná bytost. Záhadná obrovitá šelma. Při bližším ohledání se zdá, že je to šedý kanadský medvěd zvaný grizzly. Jenže kdepak by se uprostřed Moravy vzal takový medvěd? Snad leda medvěd brtník. Hlubší zkoumání odhaluje, že se nejedná o žádnou šelmu z čeledi medvědovitých, nýbrž o jiného obyvatele lesů, avšak je to šestinohý tvor. Anebo netvor? Lesní skřítek či nějaký klon z dílny šíleného genetického inženýra? Vstřícnost oné skoro bájné bytosti však připomíná kvádr zatuhlého portlandského betonu. Postupně ale přechází do stavu měkčení, drobení a rozechvívání, až pojednou les vydává své tajemství - zkoprnělého jezdce na koni.

A není divu, protože se jen tak-tak drží ve třmenech. Kdo to mohl vytušit, že jeho oř právě vyráží do posvátného okrsku a vzápětí se vzpíná na zadních? Staletími vyšlapaná lesní cesta vede k majestátně vznosné mohyle. Množství kamenných balvanů, sražených do sebe, se zlověstně tyčí do vysoka. Ani zástup otroků by je neuvlekl bez pomoci hrozivých sil. Závratný divuplod! Otřesné! I němá tvář instinktivně ustrne a kůň se vzpírá. Jednotlivé patvary té navršeniny jsou nevídaně mohutné, ale současně každého zarazí primitivní topornost celé takové krkolomnosti. Jednomu lezou oči z důlků jako stařičkému Priamovi, když mu v rodné Tróji lezli z dřevěného koně Řekové jako umanutí červotoči. Zkrátka bizarní potvora každým coulem.

Třebaže je vršek nějakým silákem povalen na stranu té potvory, zbývající nakupenina dvakrát převyšuje jezdce i s koněm.

Tohle dokázali vyvrátit misionáři, samozřejmě doprovázení hrstkou oddaných pořízků. – Říká uznale druhý jezdec, sotvaže se přibližuje. Na vyvráceném balvanu je patrná vytesaná prohlubeň - -

Brrr! - Každého to hned i bez ledničky zamrazí málem na kostku mraženého špenátu. Všechny chlupy na zádech se stavějí do pozoru. Ta zvětralá prohlubeň odpovídá tvaru a velikosti lidské postavy. Přes hrůzné pozůstatky se táhnou drobné rýhy do tvaru kříže. Kdyby se tu byl zastavil nebožtík Johann Gottfried Herder, měl by svoje názory o holubiččí povaze Slovanů rázem na cimprcampr.

Jó, naši předkové nebývali žádné outlocitné měkoty. Sotva dobyli nějakou vesnici, tak znásilnili ženy, kdežto muže a děti – brrr! Ještě že to tady němečtí misionáři zarazili.

Zřejmě to asi moc nezarazili. - Vrtí se beranice na jezdcově hlavě, a ruka ukazuje k doutnajícím zbytkům ohniště. Kolem popeliště trčí pitvorně sestavené kameny. Z jeho čadících zbytků vystupuje slabě namodralý dým. Kousek dál se komíhají ve větvích stromů pestré proužky látek, zmítané poryvy větru.

Tohle jsou už jenom paběrky toho, co tady bývalo.

Nové učení to prý zdolává bez výjimky.

Hm, kdoví jestli –

To by se to muselo nějak podávat nějak jinak.

Hm. Jakpak jinak?

Laskavěji a přijatelněji.

Jaképak přijatelnější podávání? Na tom si už vylamují zuby mnozí průkopníci. Do jednoho dopadají jako přezrálá hnilička. Vždyť už tady dávno procházejí misionáři z Vlach, potom irští, řečtí a dneska přicházejí němečtí.

To známe. Napřed vlašští kupci, pendlující Jantarovou stezkou. O nějakém, novém učení se zmiňují jen tak aby huba nepřišla zkrátka. Pokaždé jim jde leda o kšeft.

Irští misionáři ovšem přinášejí něco zbrusu nového.

Jenže srdce na dlani nenabídnou. Není divu - nechce se jim cedit vlastní krev a hned tak vykrvácet na nějaké pohanské babě či jiném obětišti. Raději předvádějí všelijaké krkolomné kousky a jakousi zdivočelou duchovní akrobacii, že si na ně nikdo nepřijde. Tím ovšem každého nadchnou pro nějakou novou věc asi jako utopeného galoše.

A němečtí misionáři?

Nastrkují před sebou zbrojnoše. Znají jediný způsob přesvědčování – ohněm a mečem. Nynější zkrotlí Slované jsou takoví oukropci možná právě díky německému argumentu do nosu. Ze strachu a z donucení teď přijímají od německých misionářů cokoli.

Bělostná hlava otce Jiřího Veselého, právě se vracejícího ze svého víc než dvacetiletého exilu v Itálii do rodného Protivanova, zkušeně pokyvuje, aby pak ze sebe vyloudila:

Jářku, on se ten svatý Bonifác při svém působení mezi Slovany dvakrát moc nevyznamenává nějakým milosrdenstvím. Pálí tu křesťanské kostely a vyvrací irské kříže s okružím, kdekoli o ně škobrtne. Němci o tom neradi slyší, ale pravda je, že stíhá irské misionáře ohněm a mečem. Prý kvůli jejich bludu o protinožcích.

Jenže potom sám vykrvácí pro Krista, když se snaží pokřtít divoké Fríse, - míní posluchač, a dodává: - takže to předchozí násilné stíhání křesťanů je zastíněno jeho mučednickou smrtí, asi jako v případě apoštola Pavla, který před obrácením také šlapal křesťanům na paty.

Hm-hm, pokyvuje uznale zmoudřelá hlava svižného staříka: Tož tak.

Jenže lidé se pořád nedovedou zbavit pohanských zvyků, které jsou tak pošetilé, směšné. – Uvažuje jezdec nahlas.

Chrrřřř! – Chrrřř! – Prořízne se cosi za zády jezdce, až uskočí a neklidně se ohlíží:

Co je?

Chachachchá!!

K zemi se snáší vlající proužky látky, které ruka opovážlivce strhává s větví stromů.

Ať si lesní duchové zdřímnou! Třepetají se tady už dost dlouho.

Nediv se, že tady nemůže nikdo tak snadno vniknout do nového učení. Je to něco tak nového -

Ano, je to prý velká novota.

Zdá se mi v tom něco závratně velikého.

Copak asi obsahuje zpráva, kterou neseme knížeti Rostislavu?

Místo odpovědi jen svědomitá pravačka přejíždí kožené pouzdro, zahřívané na srdci, aby se přesvědčila, že je tam bezpečně na svém místě.

SEK!- SEK!- SEK! - SEK! – Doléhá zdálky lesem.

KŘŘŘŘ – ŘACCCH! – Otřásá se lesní půda div, že se nerozskočí.

Najednou se však dřevorubecké sekery a nože zatočí vzduchem a navzdory lesnímu přítmí se nebezpečně zalesknou.

Přepadlý kmen na cestě barikádovitě trčí, stromy zlověstně zašumí a z lesa jakoby vyčnívaly šípy.

Přijíždíme v pokoji! – Zahlaholí slovanská mluva.

To jsou naši! – Zašumí to lesem.

Sekery se zasekávají do pařezu, nože jsou už zase doma v pochvách a šípy nacházejí starý útulek v toulcích. Postupně se klubou z lesa vousaté tváře drvoštěpů.

Kam tudy cestou?

Jedeme za velkomožným pánem Rostislavem. Vezeme poselství.

Poselství? - A jaké?

Dávní bohové už sestoupili na zem.

Tvrdá ruka vousáče mávne rukou: U Peruna!! To určitě! To bych se divil, že by si někdo z nesmrtelných vzpomněl na nás obyčejné smrtelníky z lesních hvozdů!

Odkud putujete?

Zdaleka. Až z teplých krajin římských.

Sekery se znovu hlučně zakusují do stromů, když se ukazuje, že za ně nikdo z nesmrtelných žádnou práci neudělá.

Ať vás Mokoša doprovází! A Morana ať se vám vyhne! Pozdravujte vojvodu Rostislava!

Už-už se zdá, že na své pouti znovu osamní, když se les projasní a hvozdem se prohání rozesmátá drobotina sbírající borůvky a jahody do košíků. Rázem však umrzá smích na dětských rtech, když zkamení. Písnička se přetrhne. Z křoví se vynořuje záhadný zjev. Rozhazuje rukama jako by odháněl mouchy a vrtí hlavou, dělá posunky, jako by měl v hubě horký brambor a nemohl ho ani polknout ani vyplivnout. Metá málem kozelce a div, že se nestaví na hlavu. Pak se zase podivně vrtí, hadovitě kroutí a ošívá, aby se vzápětí zase rozpáral. Když pak ten pišišvor ustane v té pantomimě, zatímco divoce odfukuje jako vyplašený divočák, zmateně se rozhlíží, aby zakončil celé to představení zavrčením na způsob břichomluvce. Vzápětí se vytrácí v houští zrovna tak nejapně, jako se vynořuje. Že by nějaký místní šaman? Kdepak! - Jen německý misionář, aspoň podle znamení kříže. Děti ho pouští na ten šup z hlavy a všechno jeho zmatené naléhání a dotírání má jediný ohlas. Kterési z dětí napodobí jeho kolébavou chůzi a divoké rozhazování rukama a usilovnou posunčinu. Za hlaholu ostatních mizí dobrotina v borůvčí a jahodí a jen její vzdalující šveholení prozrazuje výstřelky čtveráctví.

Kašpar noci se však tak rychle nevyčerpá, protože se ten pudivítr zanedlouho dočupe k ženským na poli. Nechávají práce, sotva vyskakuje takový přetrhdílo z křoví. S náruživou předvádivostí rozhazuje rukama a ukazuje chvilku k mrakům, chvilku k zemi. Pak se celý rozdovádí v obličeji, vyhazuje rukama i nohama, a kdyby se tu zdržel déle, možná že by některé vyplašené bábě nahnal psotnik. Naštěstí mu brzy dochází dech a odfuní si to se závěrečnou břichomluveckou estrádou do křoví. Motyky, už-už svírané ustrašenými ženskými k vlastní sebeobraně proti tomu tajtrlíkovi, se znovu zakusují do pole, aby z něho vyrubaly všechny kameny a odházely je na mez.

V dálce se klubou do vrchu zašpičatělé kůly, oklopující mohutné hradiště, tyčící se jaksepatří do vysoka. Poutníkova brada uznale pokyvuje a ústa jindy uzamknutá na sedm západů si právě ulevují pochvalným mručením:

Hhrrrmm! Dobře se tady opevňuje, jen co je pravda. Docela jinak, než po našem.

Po našem?

Inu, po slovansku, totiž vodní pevností v nížině. Tam stačí pohnout stavidly, a už se nájezdník koupe až po uši a koně se hned motají v mokřinách jako by chytly schvácení kopyt. Pevnost, opevněná vysoko na skále a vybavená několika hláskami s výhledem daleko do krajiny, se vznosně tyčí západnickým způsobem, takže ve dne nikdo nezaskočí pána domu. A v noci?- V noci by jenom blázen vytáhl na Moravě s vojskem, protože by uvázl v nějaké mokřině, pokud by neznal složitě šněrované cesty.

Se skřípotem se spouští vstup do hradu, aby se dřevěný nájezd padacího mostu rozduněl pod kopyty obou koní. Nádvoří pevnosti se oříškovitě rozlouskává po každého, kdo je vítán. Schody vedou vzhůru až do komnaty, vyložené kůžemi a jinými loveckými trofejemi až k mohutnému stolu. Desítky zvědavých očí se otáčejí k příchozím a pak se vracejí k prvnímu z nich. Vojvoda se zvedá od stolu a majestátným krokem si razí cestu k oběma zaprášeným a utrmáceným poslům. Vykračuje si rozhodně a sebejistě, jako by mu měla jít každá překážka stranou.

List, opatřený pečetí římského papeže Mikuláše I., se po chvíli vyklubává ze záhybů poslova oděvu, až se šustivě dostává do ruky nejpovolanějšího.

Chvatného šustění se nyní ujímá vojvodova ruka, když prasknutím povoluje pečeť, a pak nastává ztišení, jen bystré oči letí po řádcích, a ostatní oči lpí tázavě na čtenáři. Pak odkládá list a oči zamíří okny ven do nedozírných dálek moravských lesů a luhů, vod a strání.

Tak co, Rostislave? – Doléhají na něho hlasy.

Když se oči vrátí po chvilkovém vzletu napříč panstvím na své místo, ozývá se hlas:

Dobře víte, že dosavadní dílo vlašských, řeckých a irských misionářů u nás nemá valné výsledky. Je jich jenom hrstka a nikdo jim nic nerozumí.

Přemoudřelé hlavy pokyvují.

Naproti tomu působení německých vyslanců je průbojnější. Jejich vliv je čím dál mocnější. Přecházejí tady z místa na místo a vytrvale působí na lid.

To je jisté.

Jejich počet roste a dokonce, a nevím jak, ale zřejmě získali už několik mladých synků našich rodin. Jenže je připravují tak, aby působili v jejich duchu, nám dost cizím.

Rostislavova hlava, blýskající se na skráních trochou stříbra, se jen zasmušile vrtí:

Motají se u nás všelijaké zjevy. Hm -  jeden neví, jestli jsou to misionáři nebo zvědové Ludvíka Němce.

Kdybychom v těchto okamžicích zjišťovali věk předsedajícího vojvody, dospěli bychom k názoru, že mladá léta má už dávno za sebou. Jaro, které teď střídavě oblažuje matičku zemi slunečným svitem a svěžím deštíkem, je jedním z mnohých, jež přešla nad jeho hlavou a barví vlasy do litinové šedi. Přesto si ho i nadále každou chvíli dobírá nenechavý tchýnin jazyk:

No tak, chlapče! Jsi už přece dospělý mužský, aby ses obíral takovými lapáliemi, nebo ne? To tvoje věčné hloubání o křesťanství nikomu nic nepřinese! Kdybys třeba raději -

Ačkoli se mu tehdy vyřídilka mění v hotovou generální ucpávku, zvažuje marnost přísloví, že líná huba je hotové neštěstí. Přes všechny tyto zádrhele si najednou připadá náramně důležitě. Kolem srdce je mu jako proroku Jeremiášovi. Nicméně i tady je cosi znepokojivého.

Obvykle, když pobude nějaký čas v blízkosti své drahé tchýně, cítí se jako omámený a ohlušený, jako by právě plaval v moři arabské gumy a vydatně se jí nalokal. Nemůže rozlepit ústa, třebaže se mu na jazyk dere:

Rozumí tomu, jako koza petrželi! A přitom nedohlédne ani za humna! Jakpak by taková selka mohla tušit, že existuje něco důležitějšího, než je kvokání slepic a husí kejhání? A co by jí jeden vysvětlil? Snad, že to, co jí stačí, jemu vůbec nestačí? - Ještě si bude myslet, že si snad jeden neváží jejích mozolů.

A tak místo toho z něho leze jen mnohoznačné zamručení:

Hm. - Bylo však doložené vnitřním přesvědčením, které bychom mohli odhadovat jako trpký imperativ: Nic nevysvětluj, protože stejně nikomu nic nevysvětlíš!

Jenom rezignovaně sleduje mouchy na stropě. Chvíli podezíravě váží představu tchýně, až tato tázavá představa krystalizuje v otázce, která se vtírá s tvrdošíjností obsedantní deliriózy. Když mu naplno vytane na mysli, vyráží mu na čele ledový pot, jako by na něho dorážely všechny bílé myšky světa. Je to opravdu možné? Ta otázka zní, zda odpovědnost za soustředění napětí v jeho sídle nenese právě příchozí host z venkova. Přenáší se však přes tuto otázku, aniž by byla kdy zodpovězena. Trpně se nahrbí jako by byl ochoten přijmout všechny rány osudu. Se stoickým klidem zdolává přesvědčení, že příslušnice slabšího pohlaví v okamžicích duševní zátěže, stejně jako v dobách úbytku životní sil, rády zahrnují muže výčitkami a svalují na ně vinu za všechny trampoty tohoto světa. Pak se však i přes to dokonale přenáší, a kdybyste se ho zeptali, jak to dokázal, nedovedl by vám odpovědět.

Od té doby, co si jdeme na ruku s mladým Karlomanem, - míní kterýsi kmenový velmož: - tak se starý Ludvík Němec vrtí jako věnec na májce.

Chchchch! - Vráží do místnosti velká voda, takže jí uhýbá i neústupná stráž u dveří. A není divu, když je to Rostislavova hezčí polovička, a už ode dveří volá:

Haló! Poslouchejte! Právě dorazil posel z české strany! Němci jsou ve zbrani! Na německé straně to jenom vře!

Celou síni otřese ruch. Také kníže vyskočí jako mořský koník, bránící se osedlání mořskou pannou. Zmateně se rozhlíží, načež rozčíleně vypíná své tělo až do prasknutí, takže by si ani zkušený lékař nebyl jist, zda se nejedná o případ pokročilé vztekliny nebo záchvat posunčiny. Celým jeho tělem projíždí impulz, jako by právě sáhl do transformátoru s vysokým napětím.

Má dojem, že tahle zvěst přichází v nejnevhodnější čas. V mžiku se ošívá jako nezaměstnaný krejčík, ale vzápětí se zase vypárá. V žilách se mu rozproudí strofantin či jiný podobný nervový jed, až se jeho svět zakymácí, zelenoocí ďáblové v podobě zlolajných pavlačových drben mu posměšně ječí v uších a blekotají cosi o čistém prádle. Vypouští sípavý vzdech, který se nápadně blíží zafrkání koně. Teprve když znovu nabírá dech, pocítí rovnováhu a vrací se mu schopnost zdravého úsudku.

Ježkovy zraky, co si s tím počneme? - Zalamentuje Mlada a zmrazí velmože takovým pohledem, že se cítí jako kostka ztuženého pokrmového tuku.

Svatopluk na ni třeští tenisákovité oči. Vždy je mívá poněkud rybovitě vypouklé, ale tentokrát mu bulvy div nevypadnou z důlků. Mozek, jaký má tento nitranský vojvoda, nefunguje vždy zrovna expresní rychlostí, avšak podléhá podobnému podvědomému procesu jako mozky mnohem chytřejších. Upadá do stavu tak hlubokého otřesu, jako by mu někdo zamíchal nervovou soustavu kvedlačkou na kyšku. Chvíli lapá po dechu a špičkou jazyka si vlhčí rty. Vydává jakýsi podivný polykavý zvuk, připomínající psa bažinného, zvaného canis familiaris palustris, jakého obdržel Karel Veliký od slovanských kmenových vůdců léta Páně 805, když chce honem schlamstnout půlku kotlety, aby se dostal k té druhé půlce. Matně bere na vědomí její lamentování. Cítí se jednou nohou v hrobě. Nepočíná si však úplně chladně, nicméně jeho chování se nevyznačuje žádnou vřelostí. Daří se mu nějak dosáhnout střední teploty. Podobá se usmažené rybě, která odpočívá na talíři velmi dlouho.

Nelze se mu však příliš divit. Ve sněmovní síni totiž propuká márnicovitá zábava. Někteří velmoži sedí jako zařezaní, jiní si podržují vzhled sovy z nudlí, kdosi zírá pohledem čerstvě vyorané myši, a třebaže je kocour největším lovcem myší, nyní je zde u některých přítomných zastoupen také pohled kocoura do řezanky. Jedině Rostislav, úporně hledající slova, předvádí zatím improvizovanou pantominu. Teprve po pár okamžicích, které se však pro knížete roztahují na celou věčnost, nabývá jeho obličej karmínového odstínu, v očích se mu zračí tvrdý výraz, vystrčí balkónovitě bradu a vyhrkne:

Kde je ten posel?

Svalil se vysílením. Od včerejška štve koně. Teď ho dávají dohromady. Až se postaví na nohy, přijde to sám vypovědět. –

Nikdo z velmožů se neodvažuje Mladu přerušit tvrzením, aby nezdržovala sněm velmožů a starala se raději o malého Bořka.

Ctihodná udržovatelka ohně hradního krbu se však sama zavlní se svižností bystré veverky a v mžiku je tatam.

Po chvíli mrtvolného ticha se ozývá Rostislavův ponurý hlas:

Všichni znáte touhu našeho lidu odvrátit se od pohanství a přijmout novou víru. Dobrá vůle by tu byla, ale nechceme se dostat z louže pod okap. Kdopak stojí o to, aby tím přišel o svou volnost!

Správně. Nikdy jsme nebyli vazaly někoho a nebudeme ani dneska poskoky nějakých německých cizáků.

Mnozí z nás už k těm novotám přivoněli. Proto - jak víte - jsem vyslal posly do Říma, aby nám Petrův nástupce poslal misionáře, kteří by dovedli víru hlásat po našem a zřídili by naši vlastní církevní obec, obdobnou jako mají Němci a ovšem právě tak podřízenou biskupskému stolci římskému. Můj synovec Svatopluk, který sídlí v Nitře, to také podporuje. Děkuji oběma poslům, kteří se ve zdraví vrací domů, a nyní bychom mohli přikročit k poselství.

To je ono! Rostislav má za ušima! Ať žije Rostislav! – Vybuchnou všichni nadšeně. Najednou by ho kdekdo plácal po rameni a všichni se jenom derou, aby se to spěchalo zapít.

Ruka oslavence se zvedá a uklidňuje ryk.

Zvenčí doléhá dupot okovaných bok a cinkot ostruh a zbroje, spěšně odkládané v předsálí. Pak si jako kýl vzepjaté plachetnice razí cestu do sálu postava neodbytně průbojná, ale přitom rysovitě pružná a neméně bystře stříhající hadíma očima po všech přítomných.

Německý kněz s párkem kolohnátů v patách, ovšem jejich meče a dýky odpočívají venku. Dubovití chlapi z Rostislavovy hlídky by je ve zbroji nepustili dál.

Kněz s prázdnou pochvou a ještě prázdnějšíma očima učiní pohozením hlavy malé pokynutí na znamení své jakés-takés úcty k místním veličinám, a pak už putuje list do povolaných rukou:

Biskup Pasovský dává na vědomí, že ustanovuje v obci Zlíchov kněze Adalroma stálým duchovním správcem jemu vymezené oblasti.

Předsálí se znovu otřásá dupotem.

Dneska je tu nějak rušno, protože –

Slova zamrznou na rtech, když vchází udýchaný posel a vyráží ze sebe:

Na pomezí našich pevností - zadrženo několik cizích předsunutých hlídek! Nepřátelský vpád je na spadnutí!

Ta zpráva zaráží mnohého velmože jako vidličku do jitrnice. Jiní jen zakviknou, takže se kníže ohlédne, kde že se tu berou podsvinčata. Také však na okamžik zkoprní. Je to jeden z těch trapných okamžiků, které vrývají nové vrásky do lidských tváří a zanechávají po sobě interesantně prošedivělé skráně. Vzápětí se však zmátoží a spěšně vydává příkazy:

Rychle se připravit k obraně! Střelci na hradby! Projednávání biskupského listu se odkládá.

Pevnost se rázem oživuje jako nakopnutý včelín. Uprostřed řinčení zbraní a hemžení posádky, ale i spěšného stěhování poddaných do pevnosti, zůstává přesto někde ticho.

Zpráva doléhá i ke kněžně, která tuhne jako po požití několika porcí sádry s ústy dokořán a s rukama křečovitě sepjatýma. Do jejího života právě zasahuje zemětřesení a holomrazy nešetrně ničí její zahradu snů a sad iluzí. Tam, kde tráví tolik času, zůstává později v tichosti také mužné rámě, ke kterému se tolik Moravanů obrací s důvěrou a nadějí.

Pobledlý kníže s očima toho, kdo prošel málem předpeklím, spočívá své ženě v náručí a rozpláče se jako dítě. Mlada vzdychá a těch slz, co uroní, těmi by se dala přesolit bramboračka pro celou posádku Rostislavgradu. Něžně mu pohladí ustaranou hlavu a cítí, jak mu, chudákovi, slzy odplavují roztávající ledovce z jeho srdce. Občas zaúpí a malátně se vzedme jako raněný od Josefa Štursy a šeptá: Je toho tolik, že se pořád štípu, jestli nespím.

Pak se zvedá a spěchá za ostatními. Nemůže jinak. Hledají v něm nejen vojvodu a ochránce, ale také nositele zvláštních darů k službě ostatním, zkrátka postavu skoro kněžskou. Tak ho stále častěji volají knížetem.

Starostmi obtěžkaná hlava poklesá do sepjatých rukou, aby se na jejím čele rýsovala další zakřivená linka. Přečtený odložený papežský list sklouzává na podlahu.

Tu máš. – Zvedá mu jej Mlada.

Pravačka, vždy tak pevná a jistá při lovu medvěda nebo zubra, máchne vzduchem hadrovitě a nechává list znovu padnout.

No, co je?

Římská stolice sděluje, že nemá dost kněží a vůbec už tak schopných, aby se ujali takového úkolu, o který se Svatoplukem prosíme.

Cože? – Vyhrkne Mlada a v očích se jí zračí nejistota kukačky, sedící na pštrosích vejcích.

Papež vítá naši touhu po pravé víře, ale žádného duchovního nám neposílá.

Bezpochyby to umrtvuje i knížete a jen tak-tak, že z toho nedostane psotnik.

Docela jinak se na to dívá Svatopluk. Na celé okolí pohlíží jako by byl sám Hospodin zástupů z oblačného sloupu. Jeho výraz, to je výraz kmenového božstva, jež odhaduje zápalnou oběť jako nedostačující. Když se tu zvěst dozvídá, žalostně se uchechtne trpkým smíchem, připomínajícím poslední škytnutí umírajícího jelena. Načež zamrčí svým způsobem:

Hmmr! Pěkní křesťané v tom Římě. Mají šířit světlo Kristovo, ale když jde do tuhého, tak zůstanou za pecí!

Neznáš papežovy důvody! - Okřikuje ho Rostislav.

Jaképak důvody?

Třeba je zavázán Ludvíku Němcovi. Ten mu prý pomáhal potlačovat rozbujelou moc církve ve franské říši.

Vidím jenom jedno – že nás nechává odkázané na Němce.

Rostislav pokyvuje hlavou: Zatím si přiharcuje pasovský biskup z Bavor, aby si svévolně dosazoval stálého kněze v obci Zlíchov na mém panství.

Jak to? 

Taková opovážlivost! Ale co opovážlivost, drzost, taková rozpínavá panovačnost! To už překračuje všechny meze! Křesťanská víra je pro ně akorát záminka.

Záminka? Hm – a k čemu?

Za tím vším jde ruku v ruce podmaňování našich krajů a růst německého vlivu.

Musím dohlédnout na mladého Bořivoje. Aby se nějak nezapletl.

Pchá! Teď musí být každý na svém místě. A tvrdě a houževnatě se vzepřít každému vetřelci!

Dneska třeba vydržíme a nedáme se zaskočit, ale co zítra?

Takže papež nepomůže, pokyvuje hlavou Svatopluk.

Nemůže jinak, hlásí posel: V celém Římě nemá žádného vhodného slovanského kněze, natož biskupa.

Ještě je tady ale Byzanc.

V zásadě nejsem proti. Nevím sice, jestli je ten římský křest lepší než řecký, ale jedno je jisté: nebudeme-li mít své vlastní kostely a zpívat křesťanskému Bohu, nikdo se nás nezastane.

Pokud naši lidé mají přijmout křesťanství, ať je tedy přijmou raději od kohokoli jiného, než od těch protivných německých sucharů.

Ovšem nemysleme, že to bude procházka kvetoucí zahradou. Dneska zápasí o prvenství dva světy Řím a Byzanc. Němci jsou s Římem, a my můžeme jít s tím druhým.

Bude nám jako mezi mlýnskými kameny!

Možná, ale horší než s Němci to být nemůže.

Jak si poradíme dál?

Však už mám dlouho zapřaženou kotrbu. Zatímco vy ostatní celou noc pokojně odfukujete, div že vám peřina neuletí, přecházím z místa na místo, chvíli trčím u kříže, chvíli jezdím prstem po náčrtku na stole, dokud louč svítí, abych našel řešení.

No a?

Tady je Morava a Cařihrad je až tady.

To je trochu z ruky, nemyslíš, drahý?

Je to daleko, ale nemohu to odkládat. Zavolej sem, ty dva mládence z nádvoří.

Ještě se Mlada ani neotočila ve dveřích a už je tu mládí plné elánu a zrovna hořící podnikavostí.

Máte dobré koně?

Nejlepší.

Vydáte se s poselstvím do Cařihradu. List pro císaře mám už připraven. Kněžna Mlada vás vybaví vším potřebným. Šťastnou cestu a brzy na shledanou.

Žádní líní kapři, ale pstruhovitě mrštní, jací by snadno nechali daleko za sebou v prachu i skytského jezdce či krátkolebého lučištníka. Právě takoví větrem ošlehaní mazáci, kteří se už nejednou prohnali jako ozbrojení průvodci kupců po Jantarové stezce, tu stojí za chvíli připravení. Rostislavova listina mizí v nepromokavém pouzdře a spočívá na jednom z těch dvou srdcí, opouštějících na chvíli moravské hvozdy.

 

Osvědčená místa Moravy se otřásají dupotem koňských kopyt. Koneckonců však ten mumraj na chvíli utichá, když se rozprášené shluky nájezdníků zarážejí u nedobytné pevnosti velkomožného Rostislava.

Menší hloučky ozbrojených mužů mladých i starších, se s tasenými meči stahují do lesů – a ostatní v čele s Rostislavem sledují výsledky potyček. Upocená čela zdatných obyvatel lesů se zanedlouho po všech těch šarvátkách konečně utírají i s prachem. Tu a tam je i krvavý šrám na tváři a rozedrané oděvy nejsou zrovna moc honosné.

Eh, co – než se oženíš, všechno se to zahojí! – Vibruje vzduchem povzbuzení jiných.

Však jo, vždyť se mládí potřebuje trochu otrkat.

Když je znovu smích na tváři Rostislava a jeho pobočníka Lazara, tak se směje celý kraj. Radost je nakažlivější než všechno smutnění.

Chtěli nás překvapit ještě za šera. Jenže jsme na ně vyrazili ze zálohy. A když jste je pak napadli z boku, horempádem berou roha a rychle ustupují, jako by jim hořela koudel u zadku.

Sami bychom to nesvedli, ale naštěstí je nám nakloněn sám Perun hromovládný. Copak jste ho neviděli, jak se mezi námi vynořil s komíhajícím se ostřím? Řádil mezi nimi jako pominutý. Ve svitu vycházejícího měsíce se blýskala jeho přilba se zahnutými rohy.

A nebyl nakonec spíš Radegast?

Perun, jedině Perun! Sotvaže povoluje hlavní německý nápor, Perun se vytrácí jako pára nad kotlem. Jde nám do noty. – Holedbá se chasník s vyhrnutými rukávy. Na prudce oddechující hrudi se mu pohupuje amulet zvíci malé sekerky. Nyní se amulet zvedá v zakrvácené ruce do vzduchu, aby byl hned na to vděčně přitištěn k vlhkým rtům.

Kdepak – my nebudeme dělat cizákům žádné kořeny, ulevuje si rozhodně jiný pořízek.

Na vlastní oči jsem viděl, jak i bludičky na blatech nám spěchají na pomoc a rusalky zavádějí jiné z těch cizích vetřelců až na hlubinu plnou vodníků a hastrmanů. – Popisuje jiný z lesáků: - Mnohý z nich tam uvízl, takže si Morana zase vzala pár z nich pod své křídlo. To by nám bludičky ani rusalky nikdy neprovedly, protože my - Slované - jsme s nimi jedna ruka.

Nestrašte mi děti, janci jankovití ! - Vyjekne Mlada uprostřed chvostu tří dětí, vítajících s mámou knížete. Cítí se velmi rozhodně skoro jako patriarcha Aron se svou holí. Nasazuje přitom výraz murény, které požila mořského ježka na lačný žaludek.

A co poslové? – Ptá se nedočkavě Rostislav.

Vždyť ještě nejsou ani měsíc na cestě. Musíš mít trochu víc trpělivosti.

A Lazar?

Kde vězí Lazar? – Rozhlíží se Mlada po synovci.

Je moc zapálený. Teď má rameno v jednom ohni. Inu, německé meče nejsou z perníku.

Svatava ho brzy vyléčí. – Ukazuje kníže na přičinlivou dívku, přecházející s cupaninou mezi raněnými.

Lazare, co je s tebou?

A co by bylo? Akorát mě Perun nechal mému osudu.

To je divné, neuvěřitelné – vrtí hlavou Svatava a konejši raněného Lazara: Až se uzdravíš, zajedeme za Mladou. 

Jitřenka pohasíná, když se na obzoru vynořuje srpeček zářivého slunce, a pak – jako když se rozhoří tisíce svící –

Okenice nedobytné tvrze se otvírá, aby vyhlédla matka na ten divukrásný nový den, ale hned se zase zatahuje hustý závěs, protože vojvoda spí spánkem spravedlivých.

 

Oči průbojného obyvatele lesů zírají až k vypadnutí, když mohutnost lesních hvozdů ustupuje ještě velkolepějším hradbám, obepínajícím sedmero pahorků jako v Petrově Římě, neboť se zde tyčí druhý Řím, zvaný Konstantinopole, pro Moravana prostě císařský hrad či prostě Cařihrad.

Především se musí projít branou vnější zdi, protkanou spoustou věží, pak příkopem až k vnitřní zdi. Nejde však jen o to projít, protože projít takovou Atalovou branou ze širokých mramorových bloků znamená poklonit se barvitě představenému ukřižovanému Kristu. Zlatá brána se vznosně tyčícím obloukem je obložena zase mramorovými reliéfy, po kterých oči jezdí a sledují tajemné děje. A ty nejtajnější se odehrávají až v samém srdci nového Říma. Císařská zahrada nabízí mnoho příležitostí k nejrůznějším činnostem, ale také jistá ústraní. Samozřejmě, že i zde, jako všude, kde jsou lidé, jsou to místa, kde se po straně strojí úklady, ale není jisté, že všechna ta místa byla zřízena jenom pro tyhle záludnosti. Každopádně v takovém zákoutí ustupuje honosnost místa a jeho okázalost před nabídkou skryté vznešenosti. Štíhlý mládenec, spíše drobný střízlík než nějaký lamželezo, bystrým očkem sledující chlapce nastrojeného do nejlepších šatů, povídá:

Poslyš, co bys řekl na tohle? Někdo následuje svého přítele a chce ho přátelsky doprovázet, zatímco ten, co se od něho odvrací a odmítá kráčet v jeho stopách, je to jeho přítel či nepřítel?

S dávkou údivu odpovídá chlapec: Ten druhý je nejspíš nepřítel.

Neříkám to, můj milý císaři, abych tě uváděl do rozpaků.

O tom nepochybuji, Konstantine. Jsi přece mým nejmilejším rádcem, přítelem, a dá se říct možná víc než bratrem. Jsi učený, moudrý, laskavý a tak hodný, že tě mám rád a budu se snažit vždycky kráčet ve tvých stopách, které řídí a usměrňuje Bůh.

 O čem budeme dneska rozmlouvat?

O dějinách! Víš, že to mám tak rád. Poznávat cizí kraje, jejich lid, zvyky, obyčeje, prostě přiblížit se lidem. To mě zajímá.

Ehm, tak budeme pokračovat.

Ústraní je ústraním, a kdo je chce nejlépe využívat, ať si přitom najde nějakého Konstantina. Samozřejmě, že ústraní zůstává ústraním, i když do něho někdo jenom zvědavě nakukuje tak, jako právě ta křehulka, která zrovna hází očkem po Konstantinovi, rozprávějícím s nedospělým císařem Michalem. V situaci, marně volající po slovech spalující vášně, jež se zavrtává jako do ruda rozžhavený kopinatý vrták do kusu másla, ze sebe nevyloudí ani slůvka, po níž by se zapýřila nevinná líc.

S mnohem větší sebejistotou si počíná Teokist, kancléř císařského dvora, když se s velbloudí tvrdošíjností dere do tohoto ústraní, takže plaše mrkající dívčí očka se vytrácejí, a on se nad tím ještěrčím manévrem pousměje cukajícím koutkem úst.

Veranda honosného paláce, plná květů a vůní, se zavlní ještě víc příchodem majestátně se vynořujícího zjevu, pátravě se upínajícího do zahrady. Tohle se už blíží ne jen jako nějaký tichý koráb pouště, nýbrž skoro jako Davidův válečný vůz. Rozložitá usedlost, jaká se nespokojí s nějakým přilehlým posezením, ale vyžaduje celý trůn, ba stolici, ne-li rovnou celou lavici. A samozřejmě to odpovídá jejímu postavení, když vládne za mladičkého císaře, inu císařovna Teodora.

Když pochválí císařovna, tak to už je co říct. Vzbuzuje dojem silné osobnosti. Její impozantní zjev budí respekt. Kdo ji nezná, může ji pokládat za živelní pohromu, cirkusovou atrakci nebo poslední výstřelek techniky. Není vysoká, ale dovede se natolik ježíkovitě vyboulit ve všech možných směrech, že kdo ji spatří poprvé, má dojem, že je to tvor nesmírných rozměrů. O žádném amfiteátru, i když by se jeho hrám podařilo přilákat jen pramálo obecenstva, se nedá říci, že zeje prázdnotou, pokud by se tato bytost usadila v hledišti. Veřejní řečníci podléhají zdání, že hovoří k širokým masám, když je jejich projevu přítomna tato bytost.

Teokiste! – Zavolá, až sebou sebejistý mocipán trhne, jako když ho píchne sršeň: - Kde je Michal? Od ranních bohoslužeb ho nevidím.

Je v zahradě.

Není tam snad také Konstantin?

Ano, jsou tam oba a jako vždy leží v knihách.

Sotva vystoupí po schodech na verandu, uklidňuje císařovnu:

Úžasné, jak znamenitý výkvět učenosti máme v Konstantinovi. Díky němu si císař Michal rychle osvojuje řecké písemnictví, gramatiku, dialektiku, rétoriku, geometrii, aritmetiku, astronomii, hudbu, prostě všechna řecká umění.

 Už několik dnů se ale Konstantin neobjevuje v paláci. No, - snad si Michal vzpomene zeptat se ho na těch několik ožehavých otázek, které jsou zrovna předloženy vládě.

Teokist mlčí.

A co ten Konstantinův bratr?

Michal?

Ano, co je s ním?

Rozšafný muž středních let. Dobrosrdečný, ale sebejistý soudce, rozhodný, houževnatý, vždy pohotový zjednat právo a pořádek. Pravý muž na pravém místě. Zjednává pořádek ve sporu Slovanů na jihu Makedonie. Zasahuje, kde to vláda potřebuje. Kdekdo se na něho obrací s dotazy a spory. Ať přijdou lidé s jakýmkoli sporem, všechno urovná podle zákona. Sám váš bratr Bardas, veličenstvo, oceňuje Michalovy činy veřejným uznáním.

Na tváři císařovny se zračí spokojený výraz, když se dozvídá o příznivé působnosti Konstantina na vzdělání mladičkého císaře. Současně jí však prolétá po této rozjasněné líci jakási stopa stínu. Teokist rozumí nevyslovenému. Snaží se slyšet všechno, co se kolem šustne jako africká impala, která stojí zkameněle s ušima vztyčenýma vzhůru, aby zachytila každý podezřelý šelest. Jen občas se jeho ctihodnost pohne, aby následovala varana pestrého v jeho hbitosti a pohotovosti. . .

Konstantin je nebývale bystrý. Snadno nahlíží do mnoha věcí a souvislostí, ale není zakotven mimo svět, prostě v klášteře. A teď je tu ještě i jeho bratr Michal, soudce.

Každý mocipán má ve svém blízkosti otevřené hlavy, ale zase ne příliš moc otevřené. Jinak by začaly snadno nahlížet do všech zákulisních mocenských pletich. V tomto směru není opatrné mít nějaké zbytečné svědky. Pokud takové otevřené hlavy nejsou samy dost pohotové k tomu, aby se vytrácely z ruchu dvorních intrik do klášterního ústraní, kde by nalézaly zakotvení, pak je záhodno pověřovat takové vynikající postavy riskantními úkoly v odlehlé cizině. Často to ochotně přijímají, protože tím vyváznou z nebezpečí vlastního zapletení do zákulisních dvorních pletich a machinací.

Ruka kancléře Teokista se mechanicky škrábe tam, kde nic nesvědí, zatímco mysl se ubírá po tajemných mokřinách jeho chytristik: To by tak hrálo, aby nám tady pobíhal párek takových bystroušů a nakukoval nám do karet. Takoví chytrolíni se musí zaujmout tak, že buď budou každým coulem v naší rodině, anebo –

Hloubání se překousne čímsi, pohybujícím se chodbou Teokistova domu. Je to skoro nepostřehnutelné, nicméně přehlédnout se to nedá.

Pozdrav Pánbůh! – Ozývá se hlásek, jako když cinkne zvonkohra a konipásek se plaše vytrácí.

Počkej, děvče, neutíkej svému kmotru! Máš snad nějaké špatné svědomí?

Hm.

Tak proč přede mnou utíkáš? Už v zahradě -

Něžná tvářička se odtahuje do stínu, jenže ani tam se neskryje se svým tajemstvím, protože červená je prostě červená a buší do očí třeba i krátkozrakého.

Konstantin?

Skoro ho nevídám, pípne dívka.

Třeba bych ti mohl pomoci, abys ho vídala častěji.

Vy byste mohl, kmotříčku? – Vzhlédne k němu nadějně s prosebným pohledem. Ten by to zřejmě nemohl odpřisáhnout, nicméně ruku by dal dozajista do ohně, že jí oči zvlhly neprolitými slzami. V úpěnlivé prosbě však nyní spíná ruce k šedé eminenci.

To víš, že bych mohl a vždycky rád vidím, když se dvě srdce setkají –

Děkuji, kmotříčku, děkuji.

Uvidíme, co se dá dělat, a vyráží do zahrady, aby našel nápadníka pro jedno roztoužené srdce.

Kde vězíš, Konstantine?

Hledáš mne, Teokiste?

Každý tě hledá, hochu.

Jakto?

Nediv se, když máš, co jiní postrádají.

Co to je?

Teokist nechává otázku nezodpovězenou a začíná zeširoka, jako když popisuje dějiny větru:

Víš, obdivuji tě, Konstantine. Tak záhy jsi dosáhl hodnosti 'Filozofa'. – Tak a jinak obchází kolem horké kaše, až posléze vypouští střelu přímo do černého: Podívej, mám duchovní dceru. Byl jsem jí kmotrem při křtu. Je krásná i bohatá a ze vznešeného a mocného rodu. Chceš-li, dám ti ji za ženu. Od císaře dostaneš hned nyní vysokou hodnost a statky a můžeš očekávat ještě víc, takže co nevidět budeš stratégem. . .

Aha, ta, – zatváří se Filozof chápavě, a podumává o tom: Ehm - ale ovšem, jak by ji neznal. I když má sám hlavu plnou něčeho úplně jiného, dobře zná ty pohledy, žertovně vystřelované jako peckami od třešní. Jenže, prosím vás, copak není každému jasné, jak to v takovém případě dopadá? Zpočátku to leckoho umrtvuje víc než kurz praktické autanázie. V povaze takové tichošlápkovité veverky je patrně cosi, co mnohému způsobuje poruchy hlasivek, jazyk ohrožuje jakýmsi malomocenstvím, takže srozumitelnou řeč nahrazuje koktáním, ba i jeho šedou kůru mozkovou mění v slupku kedlubny obrovské, zvané Gigant, která prý nikdy nedřevnatí, ale v tomto případě naopak dokonce měkne, ba roztéká se. Jenže Konstantin zase není leckdo. Filozofem by neotřásla svými půvaby ani za tetradrachmu. Díky její nepřehlédnutelnosti při současné těkavosti, čemuž silně napomáhá veverčí čipernost, dále černým vlasům a střelhbitým kukadlům je sice docela hezká, ale ne ten typ krasavice, z níž by jednomu zesulcovatěly kosti.

Konstantin je na hony vzdálen tomu, aby někomu křivdil, takže by nešel tak daleko, aby tvrdil, že by jen brnkala na loutnu za omílání lechtivých popěvků kozlího tance, avšak úroveň jejího rozprávění mohla podle jeho mínění přivodit tvrdý spánek, a to nejen Homérovi, který má k tomu svou náchylnost. Prostě, míní-li taková kalupinka, že hvězdy jsou leda tak nebeskou loukou sedmikrásek s jediným účelem, a tím je pastva zasněných očí, začne vám to možná vrtat hlavou. Splynutí obou těchto duší však nemá valnou perspektivu.

No tak, - co myslíš, Konstantine?

Inu, je to bezesporu veliký dar pro toho, kdo o to stojí. Jenže mně není nic dražšího nad moudrost. Sofia – to je moje nevěsta.

Okurkovitě protažená tvář Teokista zůstává civět do prázdna. Šedá eminence vyhlíží, jako by právě kousla do citrónu. Po chvíli se rozhoupává k dalšímu počinu tak bystře, že by ji předběhla i želva Caretta Caretta, vyčerpaná kladením vajec.

A dívenka?

Ach, ta? Hm – někde tady ovšem musela vzlyknout múza.

Jakže?

Takový je přece její náhled na věc a celé prožívání této delikátní situace. Podle tohoto něžného stvoření se pokaždé, když múze skane slza, zrodí se na nebi nová hvězda.

Konstantin se zatím už zase vynořuje poblíž malé urozené veličiny, trýznící struny loutny do rytmu veršů:

Olympský bůh dal jednomu válečné činy,

a jinému umění tance, jinému loutnu a zpěv,

zas jinému udělil rozum zdravý, –

a přemnohý muž má velký užitek z něho,

neboť zachrání mnohé, a sám to i na sobě pozná.

 (Illias, XIII.730)

V krátkém čase překvapí Teokista Konstantinův bratr Michal: Víte, už několik roků se snažím sloužit obecnému blahu svěřeného lidu. Nyní se hodlám vzdát soudcovského úřadu a odejít do ústraní.

Třebaže takový nápad není ctihodné veličině nijak zvlášť proti mysli, přesto z ní vytryskne gejzír nanicovatých okolků:

Proč, prosím tě, Michale? Máš přece úspěchy v úřadě. Dokážeš rozetnout nejsložitější spory. Konečně jsi také kvůli tomu ve velké vážnosti. Kyne ti skvělá kariéra v úřadech. – Tak se nadouvá šedá eminence konstantinopolského trůnu, předstihující barokizující korpulentností tvarosloví byzantského slohu.

Moje řešení v mnoha sporech bývají správná, ale v podstatě bezvýsledná.

Bezvýsledná? Co tím myslíš, Michale? – Vyloudí Teokist s pohledem hlubokomyslným jako plynová maska z druhé světové války.

Většina z toho, co jsem rozsoudil, je neúčinná. Nedá se to provést.

Proč se to nedá provést?

Všelijaké politické a jiné průtahy.

To ti přece může být jedno, když jsi svůj úkol splnil, ne?

Mohutný ramenatý muž vrtí hlavou: Ne. Jsem pevně rozhodnut odebrat se do klášterního ústraní na horu Olymp, a tam sloužit Bohu. Hodlám žít jako prostý mnich, přijmout jméno Metoděj a věnovat se jen modlitbě a studiu.

Mezitím přichází Konstantin do paláce, a císař hned poškádlí struny loutny a zanotuje:

Nyní mi povězte Músy, ježž bydlíte v olympských domech,

nebo jste bytosti božské, jste při všem, všecko i víte,

my však pouhou zvěst jen slyšíme, aniž co víme,

kteří vůdcové vojska a vladaři Danaú byli.

Počtu bych nemohl říci ni zevrubně vyčísti jména,

kdybych i deset měl úst, měl deset jazykú v ústech,

hlas měl nezničitelný a v prsou kovové plíce,

kdybyste, olympské Músy, ježž bouřného Dia jste dcery,

neřekly počtu mi všech, kdož pod hradby Illia přišli.

(Ilias, II,484-492)

Všechno to sleduje z přilehlé místnosti bystré očko císařovny, zatímco Teokist jí polohlasně špitá:

 - nemiluje světský život  - - snad aby mu byla udělena kněžská tonzura a udělen úřad bibliotékáře u patriarchy při chrámu svaté Moudrosti –

Kadeře se pohupují při pokyvování císařské hlavy Teodory, svědčící o hlubokém zasvěcení do celé záležitosti. A opravdu – co se tady upeče, má Konstantinovi nadlouho určit úděl knižního pavouka s velkou hlavou a tenkýma nohama. Než se měsíc sejde s měsícem, získává úřad knihovníka při chrámu svaté Sofie novou postavu. Při Konstantinově jáhenském svěcení se vynořuje i černé roucho novopečeného mnicha Metoděje.

Ššš-ššš – óóó – ššš – ššš –, ozývají se známé šustivé zvuky, doprovázené cupitavým přecházením studentů, listujících v rukopisech a listinách svatosofijské knihovny. Dotazy, šum a pohohlasné brumlání ve studovně nebere konce. Dumá se tu hned o tom, hned zase o onom. Odhalují se skryté souvislosti, které proniká mnoho zvídavých myslí. Jenže je tu i dost nebetyčných šťouralů a neodbytných vrtáků. Konstantin je přitom na roztrhání. Jeho hlava, dosud tak zaujatá upřímnou touhou budoucího následníka trůnu po vědomostech, se rázem ocitá v obou rukou, protože se uprostřed všeho toho mumraje patrně chystá odpoutat a uletět ze svého krčního obratle a zakutálet se někam mezi staleté svitky. Kutálí se však dál, až se ocitá v zajetí kolébavých pohybů vlnek Mramorového moře, až posléze uvázne v úplné temnotě a zapomenutém klidu odlehlého místa.

Tehdy se bibliotékářské pobíhání a šokoření pojednou pronikavě vystupňovává nejprve šepotavými, a potom i hlučnějšími hlasy:

Nevíte, kde je Konstantin? Kam se poděl Filozof? Kde je mu konec?

Viděli ho narychlo odcházet kamsi pryč.

Kam? Vždyť tady má svůj úřad.

Třeba stůně.

Nikdo neví, kam se vytratil.  Je to možné? – Přeptejte se Metoděje. Je to jeho bratr. Je v klášteře.

Dusi-dus! Dusi-dus! – Práší si to cestou rychlý posel vstříc klášteru na olympské hoře.

Není tady bratr Konstantin, řečený Filozof?

Tady? Co by tu dělal? – Zakoulí očima Metoděj.

Ztrácí se nám uprostřed všeho shonu a ruchu. Právě když ho nejvíc potřebujeme.

To známe, - mává rukou bratr a dodává: Ta nejpotřebnější chvíle je pořád a pořád a pořád.

Pomozte nám ho najít.

Metoděj obchází známá místa, kam se chodívali modlit. První, druhé a teprve třetí malý klášter na zastrčeném ostrůvku v moři.

Kosťo – co se tebou děje? - Kroutí Metoděj hlavou jako vrškem od zavařovačky, pěkně, aby se nepoškodila a dala se schovat ještě k dalšímu použití.

Nezlob se, Metode, ale už jsem vážně nemohl dál. – Koktá provinile Konstantin.

Kdybys věděl, jak ti rozumím, bráško. Vím, co je úřad. Taky jsem byl z toho všeho na hromadě. Na takový úřad zřejmě jeden potřebuje nějakou zvláštní hřivnu, a hlavně jakousi oproštěnost mysli, zkrátka takový výmaz hlavy či otupenost, aby mysl nedomýšlela víc, než je nezbytně nutné.

Konstantin vyhlíží s krajním soustředěním a vytržením Jana Křtitele, když se mu při křtu Páně zjevuje třepetající se opeřenec. Není to však anglický voláč, ani holub skalní, ba ani holub říman, dokonce ani český bublák rousný, nýbrž samička holuba patrně poštovního, o jakých se zmiňují už staroegyptské rukopisy. Jeho odesílatelem je však Duch svatý.

Buď v sobě pohřbím prastarou rasu a budu pokračovat s vyšší pomocí na růstu nového stvoření, které ve mně povstává při křtu svatém, anebo se budu trmácet v pradávném stereotypu, navážu na scestně vyjetou kolej své přirozenosti. Nějaký ten pátek budu žít iluzí vlastního sebeuplatnění, abych jednou poznal, že jsem už dávno řízen vládcem světa pomocí obratného našeptávání z okolí. Kladu si otázku: Proč musí být na každém rohu křižovatka mezi bláznovstvím Božích dětí a šílenstvím světa? Stále však shledávám, že mi na to hlava jaksi nestačí.

Zdá se, že ho tato otázka zasahuje tak, jako nejspíš zasáhla biblického Joba. Najednou vypadá, jako by právě prodělal nějakou úpornou chorobu, při níž mu byly felčarem přikládány pijavice, aby ho zbavily přílišné horkosti krve.

Bratr v černém rouchu na to reaguje s bystrostí škeble na dně mořském. Nasazuje při tom zkormoucený výraz. Čelo se mu krabatí jako zvrásnělá asfaltka, po níž se v horkém létě přehnalo stádo sudokopytníků. Moc neschází, aby mu na něm vyrazily bakule jako na prastaré babyce. Pokyvuje hlavou s tváří připomínající Diogena v sudu, ale posléze z něho leze jako z chlupaté deky:

Jenže teď se tam zase musíš vrátit. Však už něco s Teokistem pro tebe vymňoukneme.

Ještě půl roku uplyne, než se Konstantin v doprovodu staršího bratra vrátí do Konstantinopole.

A už ho vítá dětsky pisklavý hlásek mladičkého císaře Michala. Aniž chápe, o co tu jde, vrtí se jako holub na věži, ale místo vrků, naivně připomíná Odysseův návrat na rodnou Ithaku:

Tu Odysseus jasný se vzbudil ze spánku na milé půdě své otčiny,

aniž ji poznal, neboť byl předlouho vzdálen.

Vždyť Athéna, Diova dcera, rozlila hustou mlhu kol něho,

aby mu všechno řekla a učinila ho neznámým,

aby ho nikdo nepoznal z občanů v městě,

ni z přátel, ni manželka dříve,

než by se plně pomstil všem ženichům za jejich zpupnost.

Mnohem trpčí než takováto trapná přirovnání rozmarného dítka je vstup do té mlýnice scestných nápadů dílem pochybovačných, dílem rozkolnických, každopádně však opojných pro horké studentské hlavy jako každý plod nezralých makovic. Lví podíl na tomto Konstantinově strádání má právě Teokist, který zase jednou zapřáhne hlavu. Ne, že by to šlo nějak naráz. Přesto čas od času proběhne rozložitou tělesnou schránkou, přesněji řečeno bednou ctihodného Teokista jakýsi impulz, jakoby člověk neandertálský neúspěšně křesal oheň pomocí pazourku. Pak se mu to ale pojednou zdaří, protože srdce známé celebrity zatančí třasák. A už je zde výraz jako při prudkém záchvatu tance svatého Víta v sedmiosminovém rytmu. Během skoro nepostřehnutého okamžiku zcela bezúčelně přerovná na stole před sebou všechny věci. Nekoordinovanost jeho pohybů svědčí o stupňujícím se přetlaku mozkomíšního moku. Potom se mu tvář rozjasňuje a obličej melounovití:

Víš, Kosťo, jsi jako rozlétnutá Héronova baňka, sršící na všechny strany plody Božích vnuknutí. Tak si říkáme s císařovnou, aby ses jako učitel filozofie ujal žáků na naší akademii. Máš co předávat.

Než se Konstantin naděje, už je zase zatahován do té strašné mlýnice lidských nápadů, omílán a drcen ze všech stran. Cítí, jak s ním okolí cloumá jako lítá zvěř se svatým Januáriem.

Ať zde sebevíce opakuje učení svaté víry o vycházení Ducha z Otce i Syna, pořád tu vyskakuje Fotios, který se nedávno zapojuje do studia bohosloví, a drmolí s tvrdošíjností obehrané gramofonové desky:

Ne, ne! Všechno je to jinak. - Ne, ne! Všechno je to jinak. -

O přestávce se zvěsti o úžasných Konstantinových počinech šíří ven z akademie:

Slyšeli jste, jak Filozof Konstantin zdolal v rozpravě starého patriarchu Jana a úplně vyvrátil jeho bludné názory?

Tak by to nedokázal ani Fotius, o kterém se říká, že by svými řečmi dostal tele z jalové krávy.

Císařovna Teodora z celého toho mumraje málem teče. Zírá na neohroženého Konstantina s útrpností živé reklamy na organické projímadlo. Později se svěřuje Teokistovi:

Podle všeho se lidem daří až moc dobře. Proto mají plno roupů a v hlavě se jim míchají všelijaké nesmysly.

Její nejbližší poradce ji obdaří pohledem svaté Agáty, vykračující si po pánvi se žhavými uhlíky. Inu, k mučednictví nemusí jeden chodit daleko do historie. I v císařském paláci může jeden zakoušet pocity svatého Petra Veronského s hlavou rozpůlenou sekerkou.

Zas a znovu se Konstantinovi vrací touha po tichém ústraní nějakého zastrčeného monastýru, a znovu se mu do uší vtírají zvuky loutny, trýzněné mladičkým císařem:

Jinou však musíte pouť dřív vykonat, vstoupiti totiž

v Hádovo pochmurné sídlo a hrozné Persefoneie,

thébského Teiresia se na příští osudy zeptat,

onoho slepého věštce, jenž pořád má vědomí jasné

neboť mu Persefoneia i po smrti vědomí dala,

aby byl při smyslech sám když druzí jsou těkavé stíny.

(Odysseia X,490-5)

Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, ale horší je to v opačném případě.

Veličenstvo! Veličenstvo! - Vtrhne Fotios, doprovázený hrstkou podobných zapálenců, do císařského paláce: Převrat! Teokis je zabit. Císařovna Teodora opouští trůn a odchází do kláštera.

Mládeneček v císařském paláci úlekem z těch novot jen tak-tak, že nepřetrhne struny loutny.

Nebojte se, výsosti, budeme vám pomáhat. - Ujišťuje ho Fotios, který se zrovna vyšvihuje na výsluní: - Vašemu nastoupení na císařský trůn nesmí stát nic v cestě.

A co ty, Konstantine? Kam se postavíš? – Ptá se patriarcha Fotios, v jehož tváři se zračí pohled osla, leč vzdělaného a kultivovaného letitým užíváním kůže jeho předků ke zhotovování pergamenových rukopisů.

Cosi zevnitř ucpává Filozofova mluvidla, jako by mu v krku vězel švestkový knedlík a lpěl tam s tvrdošíjností bludného balvanu z doby ledové.

Ehm. - Ozývá se od Konstantina cosi zrovna tak přesně artikulovaně znějícího, jako když nohou zavadíte o starý rozviklaný a ztrouchnivělý pařez. Potí se víc než svatý Vavřinec na rožni. Konstantinův žalostně protažený obličej mluví jasněji, než všechna slova: Nemám žaludek na takové politické kotrmelce. - Ještě jednoznačněji vypovídají jeho záda, která nastavuje světu plnému zmatků a intrik, aby se uchýlil do klášterního ústraní a ticha. Zatímco mu při těchto toulkách po nekonečnu dřevění nohy, ztumpachovatělý výraz tváří širokých mas se skelnými zraky prozrazuje zkušenému pozorovateli, že v okolních zástupech probíhá podobný proces z druhého konce, nejde-li přímo o trouchnivění a práchnivění. Ukazuje se, jak bídné zkušenosti má Charles Darwin s lidskou duší, když popisuje v knize o vnějším výrazu vnitřních emocí, že jejich vnější demonstrace naplno odpovídá těmto vnitřním stavům. Filozofův obličej se dlouží, takže se zdá, že mu brada klesá až někam mezi kolena. Oči má matné a skelné. Určitě by mu je záviděli kluci-uličníci jako znamenité skleněné duhovky ke hře s kuličkami, kdyby jim to včas nepřekazily jejich ustarané mámy. Ty by je však strhly za domovní dveře a překotně přirazily závory v domnění, že se nejspíš Golem vydal na procházku večerním Konstantinopolem. Ano, v těchto dobách vyhlíží Filozof jako by si denně dával na lačný žaludek deci vitriolu, třebaže to, čeho má plnou hlavu jsou pravdy opravdu zásadní. Zkušený znalec městských atrakcí by si ho snadno spletl s amatérským polykačem mečů, nacvičující s ostnatým drátem své veřejné vystoupení.

Aniž si to uvědomuje, přesto zcela podvědomě nasazuje výraz trhovce s citróny, který se snaží předvádět skvělé účinky svého zboží. Mimoděk to činí tak přesvědčivě, že mu vrážejí dokonce i slzy do očí, takže by jej leckdo mohl najmout jako zkušenou „plačku“ po účely pohřební. Vypadá, že na něm vydělá snad už jenom hrobař.

Cosi pozoruhodným způsobem vtiskuje vrásku Filozofovu obličeji, leč jeho vlastník si je jist, že se mu daří vyždímat vstřícný postoj z celé své postavy, jakož i vyloudit milý úsměv, kterým by oblažil celé své okolí, a pokud by se něco neporouchalo v mechanizmu jejich utváření, mělo se to navenek zračit. Fotiovy čivy to však neregistrují.

Nuže -  napadá Filozofa " - jen do toho! Jdi a nabídni ruku komukoli z hlučícího davu, freneticky omílajícímu převratová hesla svých řečníků a mluvčích, předříkávačů či zaříkávačů. Vždyť právě to je ten zástup, kterého je Ježíšovi líto, protože jsou jako ovce bez pastýřů, a on se za něj vydává. - Přitom Filozof uznamenává, že se mu jazyk skoro přilepuje na patro a v krku mu poskakuje ohryzek. Jednu chvíli se mu zazdá, že se o něj zrovna pokoušejí mrákoty, až se paragrafovitě kroutí.

Když Fotios opakuje svou otázku po několikáté, zatímco si hlava místní akademie počíná způsobem tak nezřetelným, že by i Hérakleitos Temný mohl být přejmenován na Hérakleita Jasného, jeho dech se mocně rozvlňuje. Tou dobou také Fotios prochází celou škálou pocitů. Diagram jeho nadějí a zoufalství by vypadal jako záznam horečnatých stavů. Inu, nikdo není ve své vlasti prorokem.

Jenže když pak zklamou i ty nejpovolanější samozvanci, k jakým se bezesporu čítá i Fotius, takže jim sklapnou daidalovská křídla s celou jejich voskovou mechanikou, přichází na řadu skutečná hlava konstantinopolské akademie.

Naše císařská rada si váží Konstantina, říká císař: - a právě hodlá zasedat, abychom projednali poselství od Saracénů. Přečtěte oba saracénské listy.

Uši všech účastníků císařské rady se protahují o několik palců, když naslouchají vyzývavé listy, přinesené na císařský dvůr. Zvláště posměšná slova o Nejsvětější Trojici přimějí některé z účastníků, že nadskakují na svých usedlostech o dva-tři lokty, aby pak s mocným žuchnutím dopadli do křesel, kde jen měkčené polstrování zabraňuje tvrdšímu přistání.

Slyšíš, Filozofe, že se mluví proti naší víře? Jdi a postav se jim na odpor!

Rád tam půjdu obhájit křesťanskou víru. Na světě není nic příjemnějšího, než bojovat za víru.

Když tam doráží s císařským doprovodem, je přijat s navenek strojenou velkou pohostinností. Tak domácí dávají najevo, že si váží patriarchy Abraháma, který pohostil cizince. Do rána však má Konstantin vyvalené oči a také jeho císařští průvodci chodí s očima navrch hlavy. Dveře do jejich komnat jsou pomalovány takovými hanoznaky, až to vyráží dech.

Takové potvory nám byl čert dlužen! – Vztekají se císařští průvodci, takže to zní v uších Filozofa ještě dlouho poté, co odchází z domu. Navzdory této domácí zátěži, namáhající hlavně jeho soukromou kovadlinku, labyrint a Eustachovu trubici, si v nitru jakýmsi tajemným zázrakem uchovává vnímavost k vnitřnímu hlasu.

Totiž, nejde to jen tak ráz naráz. Jeden si nemůže sám od sebe otevřít přívod vyššího života odjinud a překročit vlastní stín. Ne, že by se o to Filozof nebyl pokoušel. Kolikrát zapřáhne do práce na těchto věcech celou šedou kůru mozkovou a s jazykem na vestě se snaží poodhrnout záhyb všednosti, ale pokaždé zůstává tak osvěžen, asi jako kdyby zrovna vypil skleničku kancelářského inkoustu. Sotva se ale uklidní, najednou to přichází samo od sebe, a on se rozhlíží, zda to nebyl nějaký ptáček. Vytřeštěně před sebe zírá jako později Newton s jablečnou boulí na čele.

Udivené i dotčené tváře hostů se setkávají s posměšnými pohledy Saracénů. K peprným žertíkům přidávají otázku s uchechtnutím:

Můžeš poznat, Filozofe, co je to za znamení, cha?!

Je to smích, který je občas popisován jako smích dutý, zajíkavý, jako by někdo svíral jeho původce za hrdlo, takže by se nemohl zasmát opravdu upřímně a radostně, nýbrž jen takovým hořkým zakejháním z hloubi hrdla, což se spíš podobá kloktání. Pak se ale postupně vytrácí jako vzdalující se ozvěna kamene, padajícího do propasti.

Kdybyste řekli, že tato otázka Konstantina překvapuje, usuzovali byste správně. Kdybyste však tvrdili, že ho ohromuje, pak byste zašli příliš daleko. Připadá si jako praotec Noe, který přijímá katastrofické scénáře od někoho, kdo se rozčiluje kvůli dubnové přeháňce. Zatímco jeho naslouchadla jsou nadobro zaplavena neregulovanou řekou, plnou divokých proudů lidských dohadů a nebezpečných vírů nezodpovězených otázek, v jeho bezmála utopeném nitru zůstává na dně hlubina bezpečnosti. Konstantin najednou odpovídá pokojně a laskavě:

Sleduji tady podoby ďáblů a mám za to, že tu uvnitř žijí křesťané, ale ďáblové s nimi nemohou žít a tak utíkají od nich pryč. A kde toto znamení zvenčí není, tam zůstávají ďáblové s lidmi uvnitř.

Tahle pohotová odpověď jim dost vyráží dech. Někteří kroutí hlavou, jako by se s ní cvičili na přebory v kuželkách. Jinak ale skřípou zubama a tváří se, jako by právě požili dvě deci octa. Místo posměšných provokací má teď zvítězit vůle k činu, ale zatím se neví, jestli to bude kinžalem nebo jedem.

Než se zdivočelé vášně rozhoupou k činu, milosrdný Bůh bere Konstantina pod svou ochranu, takže se vrací ve zdraví domů.

Mezitím se císařský dvůr stává ohniskem tak spletitých intrik a nástrah, takže ho ze všech stran obchvacuje mrazivý duch světa. Zdá se mu, že se ocitá v pěkné bryndě. Skoro se leká vlastního stínu. Nikdy nenosí ani v úřadu bradu navrch, ale teď tu sedí jako umučená hodina. V nitru ho cosi užírá, jako by mu polární lišky hryzaly důležité životní orgány. Usilovně se snaží dopídit objasnění té ošidné situace, ve které se ocitá. Už-už by mu hřebíkovatěly vlasy na hlavě, nebýt toho, že se mu hlavou i srdcem honí docela jiné věci. Co je to za věci? Takové, nad kterými by každému světákovi chodily zorničky až docela ke stropu. Na tváři se mu rozhosťuje výraz, připomínající jednoho ze zhrzených Božích tvorů, poté, co k nim Přemysl Oráč pronáší svůj závěrečný proslov: „Voli, jděte, odkud jste přišli!“ Načež zapíchne bič do čerstvé ornice a tradá do Prahy za kněžnou Libuší.

Je to úžasné sledovat Boha v akci! – Ujišťuje se Filozof a hned se cítí jako svatý Gothard s drakem zkroceným u nohou. Tak mu narůstají křídla. Zdá se mu, že slyší oslavné hymny nebeských chórů a šustivě se snášet celé pluky andělů.

Zatímco mu císařský dvůr i se svou přemoudřelou akademií nehorázně trýzní svými decibely Eustachovu trubici, přeplňuje mu labyrint a otlouká mu kovadlinku, aby docílil vygumování mozku a vyplnění dutiny mozkové jedním chuchvalcem pouličního blábolu, Konstantin se v ráji svého srdce povznáší do vyšších sfér. Čím déle pobývá v císařské prádelně mozků, tím jasněji si uvědomuje, že jedině v ráji srdce se dostává celému životu nová náplň pro další putování světem.

A tak nelení a vyráží za bratrem. Metoděj se drží v ústraní, a přesto ne sám. Najednou se za ním táhne štrůdl mladých nadšenců. Učí se snadno a rychle stavět kostely, ne velké, ale tak akorát. Někteří z nich malují, další zpívají a jiní opisují Písmo.

Tiše jako duch mezi ně vplouvá Konstantin a nepozorován sleduje, jak jsou všichni zabráni do svého díla. Podává kameny a míchá maltu.

Kosťo! – Ty seš tady? A nic neřekneš. - Zajásá Metoděj, když přechází od jedné skupiny ke druhé.

Jenom koukám, Metode, co děláte.

Chystáme se apoštolsky působit mezi Slovany v naší říši.

Mezi Slovany? Proč zrovna mezi Slovany?

Zřejmě si to tak nepamatuješ, jako já, kdo nám sloužil v našem rodném domě v Soluni. Nemůžeš si dobře pamatovat, kdo tě odkojil vlastním mlékem a houpal v kolébce.

Pamatuji si dobře jenom na slovanské ukolébavky, které mi zpívala služka, když mě uspávala. Vzpomínám si také na ostatní služebnictvo v domě našich rodičů. Řecky moc neuměli, a tak jsme se sluchem naučili znát vedle naší řecké mateřštiny i tu jejich, slovanskou hatmatilku.

Copak jim nejsme něco dlužni?

To bych řekl, že jsme. Rodiče už dávno nemáme, a tak se máme vděčně a otcovsky postarat právě o ty, kdo nás odchovali.

Žijí tu v byzantské říši, ale duší vězí v pohanství.

Máš pravdu, Metode. Zůstanu s vámi. - Vydechne Konstantin s pocitem velké úlevy.

 

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! – Žene se rychlý posel z Konstantinopole: Císař Michal III. potřebuje Konstantina Filozofa.

Probouzí ho ostré světlo. Je pozdě v noci. Teprve před krátkou chvílí zavírá oči ve své cele, ale spí pokojně. Žije pravidelným rytmem, vyrovnaně a šťastně, jako ten, komu se jeho největší záliba stala životním povoláním. Veliký myslitel, a bezesporu také prozíravý politik, a přitom člověk načisto nenápadný, ani trochu se nevyvyšující. Žije si tu nyní šťastně v ústraní, aby se svými bratry dosahoval vrcholných met, k jakým je lidský rozum povolán.

Takovýto vpád do jeho života nemohlo vyvolat nic všedního.

Je čas. - Budí ho kdosi a svítí mu loučí do očí.

Čas? Jaký čas?

Čas pro jednání s pánem. Je to vůle samotného císaře.

Prosté lůžko osamní, a oděv se plní postavou, aby následovala císařského posla. Cestou se k nim přidává ještě Metoděj. Také on je vytržen ze sna v skromné celičce. Nyní postupují se svými průvodci ztichlými chodbami. Kráčejí rozhodným krokem, aniž znají důvod okamžitého povolání.

Mladší, asi třicátník, s jemným ochmýřením brady, pevné postavy a útlý jako dívka, s výraznou tváří a vysokým čelem, nápadně silnými rty a očima světélkujícíma chvílemi jako křišťálové moře. Vedle něj robustnější vousáč, o sedm let starší, a jako ti, kdo už účtovali se životem, moc řečí nenadělá. Jen občas vzhlédne k mladšímu, jako by hledal jeho pohled. Ten však zarytě mlčí a jeho oči jsou skoro nedostupné – ztrácejí se kdesi v dálce. Zdá se, že pronikají všechny věci, ba i tmu, kterou jen světlo jejich průvodce chabě prozařuje. Když vstřebá pokoj jeho pohledu i vystupování, vytrácejí se i jeho oči kdesi za obzorem.

Co všechno spolu už dávno prožíváme. A dnes - hm, taková je vrchnost, že bratra nechává zastrčeného někde v knihovně či ve studovně. Jak se v něm všichni pletou! Ztrácí se jim. A najednou shledávají, že nemají široko daleko lepšího obhájce. Už jako kluk dokazuje, že má víc za ušima než nějaký patriarcha. A po tom - co všechno předvádí světu u kalifa! A jak tam všem vytírá zrak, takže se ho muslimové snaží úkladně zavraždit! Ovšem, kam se na bráchu hrabou. Zanedlouho je zase zpátky. Nějakou dobu se zdá, že si dá pokoj. To už jsme spolu. Jenže copak vás lidi nechají? Hlavně ti mocní! Sotva se objeví nějaké potíže, kdo jiný je může odstranit, než naše osvědčená dvojka?

A nesnáze jsou zrovna na krku.

Císař zpozorní. Malá poťouchlá ústa se sevřou, v očích mu zableskne dětinská potutelnost a vlasy, které mu na hlavě stoupají jako řada horských hřebenů a teras, svítí pomádou, jíž se s oblibou zušlechťují marniví mladíci. Úděsná podívaná! - Co dělat? Hledat snad řešení za zvuků loutny v Homérovi či Hésiodovi? A na co máme radu starších?

První rádce zpozorní. Jeho železné čelo doznává změny. Vyvíjí úsilí, aby nasadil do očí měkký výraz. Ač odkládá stranou dobré způsoby, přesto se snaží ovládat oči, aby tolik neprozrazovaly zlobný lesk, vyjadřující zaujatost proti ostatním účastníkům nejvyšší rady. Ale zatímco zapojuje všechno úsilí na jejich ovládnutí, brada se vymyká jeho kontrole, takže ji sveřepě vysouvá dopředu jako lodní kýl namířený do vln, aby neohroženě brázdil oceány. Jsou tady nějaké problémy? Bude-li se příliš obírat vážnými otázkami, nezbude dost času na dvorní pletichy. Ještě že je tady aspoň církevní hodnostář.

Patriarcha zpozorní. Oči má vykulené, ale nepříliš bystré. Jsou nudně šedé s prožluklými okraji. Jeho brada se už dávno vzdává veškerého úsilí vytvořit bradu již v polovině cesty dolů a řasy nemá zřejmě žádné. Krátce, záludný, uhýbavý, zakřiknutý protiva. Jenže jsou tady potíže. Kdo se jimi bude zdržovat, nezbude mu dost času na vymýšlení kliček a háčků ohledně vycházení Ducha z Otce a ze Syna.

A tak vše probíhá v těchto nejvyšších kruzích podle osvědčeného receptu: Pán poručí psu, pes poručí ocasu, pes si lehne, ocas se ani nehne. V těch dnech si císař vykračuje sebejistě zahradami jako námořník Sindibád po perském trhu, a tu se jeho tvář měsíčkovitě zakulacuje. Podle všeho právě přikvačuje k císařské milosti nápad podobný rozkvetlé růži a hned se zašroubovává do jeho neopotřebovaných mozkových závitů, až mu na čele vyrážejí červánky: Konstantin.

Víš, Kosťo, povolávám tě kvůli jakýmsi kočovným kmenům severně od Černého moře. Poklidně si tam žijí, ale najednou jim nastávají těžkosti.

Jak to?

Židé jim nedají pokoj. K tomu do nich ještě začínají vrtat Arabové s Mohamedem. Zrovna tady máme poselství od vládce těchto Chazarů, kteří sídlí na Krymu a při ústí Volhy.  Píše nám: „Známe od počátku Boha, který je nade vším, jemu se klaníme na východ, ale držíme se ještě jiných svých nehezkých obyčejů. Z jedné strany nás přemlouvají Židé, abychom přijali jejich víru. Z druhé strany nás chtějí získat Saracéni, kteří nabízí mír a mnoho darů. Tážeme se vás o radu a prosíme od vás nějakého učeného muže, který by vše vysvětlil tak, aby pravé světlo poznání osvítilo náš rozum.“

Rada starších myslí, že je důležité, aby Chazaři jako silní, mocní sousedé, žili s námi v dobré shodě.

Musíme jim všemožně vyjít vstříc, ale koho lepšího tam vyslat, než tebe?

Rozkazuješ-li císaři, můj panovníku, rád půjdu na tuto záležitost pěšky a bosý jako prvotní učedníci.

Říkáš to velice dobře, ale protože znáš císařskou moc a vážnost, pojedeš s bratrem Metodějem a sekretářem Georgiem a celým císařským doprovodem důstojně. Loď vás tam všechny doveze.

V politice se ovšem příliš nevyznám.

Neboj se, Kosťo, - chlácholí ho Metoděj: - Ty přemůžeš Chazary slovem a já ti budu nápomocen modlitbou.

Celou plavbu nevytáhne Konstantin paty z kajuty, protože má žaludek naruby. Sotva však lodice přiráží při ústí Dněpru do moře, vyráží střelhbitě na chersonský břeh a padá na kolena, aby se jeho ústa polaskala s pevnou hroudou. Načež se zvedá a matně rozhlíží po okolí.

Co hledáš?

Víš, Metode, někde tady by měl být opravdový poklad, - říká pomalu Konstantin.

Poklad?

Někde tu byl umučen papež Kliment.

Jo tamten, - rozpomínají se domorodci na místní zkazky: - ten tam doposud leží někde v moři.

Najdu ho a vynesu ho třeba i z moře! – Vyhrkne znenadání Konstantin.

Vůbec nic takového přece nemáme v plánu. - Rozmlouvá mu to Metoděj: - Vždyť je to jako hledat jehlu v kupce sena!

Konstantin zavrtí hlavou a Metod najednou ví, že když ho bude Konstantin hledat, tak ho zaručeně najde. Rázem si je jist, že by ho mohl najít, protože má na takové věci, jak se říká, čich. Přesto mu ale připomíná:

Teď přece jdeme za něčím jiným.

To nás nezdrží.

Zavezte nás do těch míst, - prosí Konstantin místní rybáře.

Dávají si říct a odvážejí je kamsi do neznáma.

Když vyskočí z loďky, potom najednou – jako by pes zavětřil nějakou neznámou vůni – začne Filozof přecházet z místa na místo.

Proč tak zmateně pobíháš, Kosťo?

Nevím –musím – , načež jakoby nabral správný směr, vyráží –

Kam jdeš?

Uvidíš.

Chvíli tak brouzdá střízlík neznámou krajinou a prodírá se rákosím, následován zdatnějším bratrem, a pak najednou strne uprostřed mlází jako zasažený neviditelným bleskem:

To je ono!

Co?

Tady prolil svou krev svatý Kliment.

Myslíš?

Vím to.

Tady budeme kopat.

Proč myslíš, že zrovna zde?

Některé stopy mne o tom ujišťují.

Stopy? Ještě po tolika létech?

Pokývá hlavou: Celé to tu zrovna dýchá takovým pokladem.

Načež začne rukama krtkovitě hrabat a odstraňovat letité nánosy, až se to jasněji ukazuje.

Metoděj jenom krčí rameny a přidává se do práce. Pak na něco narážejí. - No, to jsem si mohl myslet, že to najdeme, když bratr zamíří přesně na tohle místo, ačkoliv tady nikdy předtím nebyl...

To snad není možné! – Vyjekne Metod, načež se jako utržený vrhá rovnýma nohama do prohlubně.

Žuch!! --- Bác! – Cák! - Auuu! – Sssss!

Co to? Že by útok Saracénských? Nic takového, ani zmije a přece ostrá bolest projíždí nohou o půl hlavy většího a také silnějšího bratra.

Sssss. No tohle! – Zasykne Metoděj a tváří se jako větry štvaný Odysseus po návštěvě u nevlídného kyklópa Polyféma. Pak rozhodí bezradně rukama a vydechne málem posledním dechem:

Nechápu, že tam padnu jako hruška hnilička, ale jsem tak nadšen -

Počkej, pomohu ti na nohy.

Hlavně se teď starej o ten nález. Musíme ten poklad vzít do něčeho čistého, aby se nic nevytrousilo.

Vyzdvihneme všechno, co tady je, a odvezeme to sebou.

Myslíš?

Samozřejmě, a taky musím o tom všem pořídit podrobný zápis.

Nestačí, že to máme?

Hm. Jednou se nám to může hodit.

Potom tam spolu klečí u nálezu, aby děkovali nebesům za takovou milost, že zapomínají na vlastní Metodovo zranění. Jenže ono se to samo záhy připomíná, sotva se pokouší postavit na nohy. Se zatnutými zuby se škrábe nahoru a mlčky kulhá s náručím plným posvátného nákladu, zatímco Konstantin ho podpírá z boku. Tak se dopotácejí až k vlastním.

Uděláme ti nosítka, - navrhuje kdosi z doprovodu.

Mávnutí rukávu tmavého mnišského roucha to všechno odbývá.

Další plavba k Chazarům ubíhá pokojným mořem za bezvětří, takže plují se smutně svěšenými plachtami, zato však provázeni rytmickým veslováním, povzbuzovaným zbožnými zpěvy. Konstantin vděčně tiskne v náručí tajemný poklad, zatímco si Metod tře a obvazuje zraněnou nohu.

Konečně je tady břeh a pevná půda pod nohama. Konstantin vděčně líbá pevninu, kde bude zase možno chodit po dvou, na což se Metoděj se svou pochroumanou nohou ani moc netřese.

Další cesta k cíli jejich cesty je poněkud krkolomná.

Předně se ocitají v zajetí kočovníků.

Ještě, že je tady, brácha se svou vyřídilkou, - libuje si Metoděj, - to je učiněná záchrana.

Jenže skutečnost předčí všechny jeho předpoklady. Najednou nestačí vyvalovat oči, jak snadno se bratr domlouvá úplně cizí řečí. Když už jsou na cestě k Chazarům, tak – BÁC! Doléhá další rána. Jako kobylky na ně naskáčou uherští lupiči. A hned je nůž na krku, až se jim zajiskří před očima a všichni andělíčci se zdají přibíhat. Zdá se, že ta prožlutá patálie, která zasahuje císařskou výpravu, s nimi jaksepatří zamává. Metoděj už-už vrhá oči v sloup, ale bráška si zachovává chladnou krev, klid a rozvahu. Jenže to nejde samo od sebe. Najednou ho cosi napadne a leknutím si div neukousne jazyk. Na druhé straně i Metod okamžitě pociťuje cosi, co ho samotného překvapuje. Vyprchává z něj panická hrůza a ustrašená bázeň, kterou v něm banda splašených Uhrů zprvu probouzí. Později se mu zase nějaká ta bázeň vrací, to sebekriticky uznává. Nicméně v té chvíli objevuje v těch strašácích kohosi jiného. Ačkoli si ho vůdce těch strašáků poměřuje pohledem šturmujícího funebráka v mrtvé sezóně, pojednou se cítí, jako by mu kdosi transplantoval neskonale chápavé srdce. Rázem vidí tu existenci smutné postavy takovou, jaká je - ne už takovou, jakou si ji představuje, totiž jako strašného suchozemského potomka páření piranhy s barakudou, zkrátka jako nějakého lidožravého dravce, při jehož pouhém jménu se i zdatní muži roztřesou jako rosol na špejli. Shledává ho jako nešťastnou bytost s obuškem místo srdce, která dělá na každém kroku jednu botu za druhou. Snad by ji za to pochválil Tomáš Baťa jako velkovýrobce obuvi, ale ani to není jisté. V tom okamžiku by jí Konstantin možná dokázal ukázat, kam může jít s takovýmto počínáním. Jenže rytířský ohled k slabšímu tvoru mu v tom zabraňuje. Pak se ale usměje a zazáří jako sluneční paprsek a za chvíli má nad nimi vrch.

Jenom nebesa vědí, jak jsme z toho vyvázli. – Blahořečí posléze oba bratři Spasiteli a pak vzdávají díky Bohu a Rodičce Páně, aby horempádem vyrazili na další plavbu napříč Azovským mořem.

A už je tady vyslanec domorodců. Mazaný chlapík. Podniká všechno možné, aby je odvrátil od další cesty. Jenže Konstantin mu uvede několik pádných důvodů, a on zůstává s otevřenými ústy, zkrátka úplně paf!, a ještě jim dělá průvodce.

Chagan má o chloupek vyšší úroveň, třebaže se zprvu snaží hosty opít:

Připíjím ve jménu jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo!

Jenže bratr je filozof do morku kostí. Však mu tak lidé s oblibou říkají. Takže nějaký ten pohárek navíc mu stěží zasukuje jazyk. Spíš naopak. Chopí se číše a pronáší přípitek::

Piji ve jménu jediného Boha a Jeho Slova, jímž stvořil tvorstvo, i oživujícího Ducha, jímž všecko dále trvá.

V tom se různíme, - kroutí se chagan.

A když ti někdo prokazuje úctu, ale tvým slovem a duchem pohrdá, kdežto jiný má v úctě všechno trojí, který z obou je uctivější?

Na to chaganovi ztěžkne jindy mrštný jazyk. Zato se do Konstantina pouští Židé. Mají po ruce spoustu důvodů a mazanějších. Ta slovní smršť ho málem uzemňuje. Metoděj spíná ruce v modlitbě, aby to dobře dopadlo.

Načež si může ukroutit hlavu nad tím, kde že se to Konstantin tak pocvičil v hebrejštině, a pak ani netuší, čím to, že najednou ovládá ještě taky samaritánčinu, jako když bičem mrská.

Kdes na tom byl, Kosťo, že tady šermuješ kromě hebrejštiny ještě tímhle?

Aha to? - To nic, mává rukou Filozof: Hm, sem tam něco jsem pochytil.

A hned už zase nevidí a neslyší, jak se noří do duchovního boje. Jenže pročpak se říká boj, když jde vlastně o ruky podání bloudícímu hledačovi. Nakonec vyjde najevo, že kdekdo ve svém hledání smyslu života napřed obchází celý svět, aby konečně zjistil, že to, co hledá, má doma v kuchyni.

Filozof jim všechno zkrátka a dobře vyvrací jejich zbraní – Starým Zákonem. Nakonec jim sklapne. A přece ještě zatvrzele omílají:

My jsme ze Sema, jeho požehnané potomstvo, požehnaní otcem Noemem, kdežto vy ne!

A tak jim vykládá ještě tohle: Požehnání vašeho otce není nic jiného než chvála Boha, zatímco Sema se to netýká. Zní to přece takto: Požehnaný buď Bůh Semův .

Nakonec někteří Židé přijímají Konstantinovy důvody a dokonce uznávají, že Kristus je Spasitel, a přijímají křest. Konstantin velebí Boha a chválí tyto všechny obrácené slovy:

Právě vy, Židé, přijímající Krista, jste velkým požehnáním pro církev.

Jenže oni stále ještě vězí víc v židovství, než aby si osvojili nový život. A tak zase hned přicházejí s chytráckým nápadem: Vlastně teprve my, obrácení Židé, tvoříme pilíř církve, kterou Kristus založil, ale která se pak zpronevěřila svému poslání. Po latinském Římu musí následovat jedině Jeruzalém.

Tak to zase prrr! – Mává vzduchem Konstantinův ukazovák, a hned přidává k lepšímu: První je a navždy zůstává latinský Řím, další je řecká Byzanc, která ovšem už mele z posledního.

Další den přicházejí na řadu mohamedáni. Jejich důvody však nejsou ani zpola tak důmyslné jako židovské. Tak jim brzy dochází dech. Filozof se projevuje jako jedinečný obhájce opravdové víry.

A už jim zdáli kyne chazarský vůdce:

Vítejte, hostina je připravena. Připravte si velký hlad a žízeň, o jakou by se dalo opřít.

Jen co se ústa sblíží s pevnou zemí, zvedá se Konstantin k následování hostitele.

Jaká je tvoje hodnost, abych tě mohl usadit na vhodné místo u hodovní tabule?

Jsem vnuk Adamův, odpovídá Konstantin.

Pravdu díš. Tak ti patří první místo u stolu.

Už když se rozbíhají první chody, oživují se vzájemné hovory. Vydatná sousta, provázená zkapalněným slunečním paprskem, navozují patřičnou náladu. Korunu k všeobecnému smíření nabízejí sacharidy, sametově hladící žaludky. Pak začíná Konstantin uplatňovat argumenty, jako když kouzelník tahá králíky z klobouku. Sotva přesvědčí pána, tak už není tak těžké přesvědčit poddané.

Zdá se, že snad ani nebude stačit dost vody k prvním dvěma stovkám pokřtěných Chazarů. A přicházejí další:

My chceme taky. – Denně se vynořují nové a nové zástupy zájemců. Jenže nejde to tak horempádem. Napřed je nutno všechny poučovat a každému zodpovídat mračna otázek: Jak je to s tím? A co to a ono?

Poučování nováčků se střídá se křty a zdá se, že to nebude brát konce.

Nakonec to uznává i chagan a projevuje se jako ušlechtilý panovník.

Jsme vděčni za tvá slova, Konstantine, - povídá potom hostitel: - Zůstaneme dobrými přáteli tvého císaře a navíc tě obdaříme drahými dary.

Nepohrdám tvými honosnými dary, ale raději bychom chtěli něco jiného.

A co by to mělo být?

Sleduji, že tady máte hodně Řeků, které držíte zajaté v poddanství. Propusťte nám je.

Dobrá. Dostanete jich dvě stovky. Tak se císařská družina rozrůstá a všichni se naloďují do císařských lodic, až jsou přetížené.

A tak je zpáteční cesta hned veselejší. Jenže ouha!

Chchchchch! - Chchchchch! – Běsní mořské vlny, až se zvedají jako hory a lodice se co chvíli propadají tak, že se skoro ztrácejí v moři.

Konstantin uprostřed černomořské kratochvíle působí podivně, protože je bílý jako stěna. Krčí se v prudké vichřici jako pravý knižní pavouk na vratkých tenkých nožkách. Přelévající se vlny ho pravidelně oplachují, až mu vlasy vrbovitě splývají kolem hlavy a mokré šaty na něm splihle visí a jen se komíhají v náporech větru.

Ruce osvobozených Řeků naznačují cosi neurčitého, až mu dochází, že tu chtějí vytvořit hradbu z vlastních těl proti proudům zpěněné vody. Živá hradba z jedné strany a z druhé starostlivý Metod, nahrazující jednu promočenou přikrývku nějakou sušší, což bratr přijímá s povděkem. Dobře ovšem ví, že bude v příštím okamžiku i tato přikrývka vymáchána slaným příbojem, doléhajícím chvíli z levoboku, chvíli z pravoboku. Sám pak křečovitě svírá v náruči bedničku s chřestícími kostmi světce.

Když se bouře uklidní, zůstává Konstantin ještě dlouho toporně zdřevěnělý, polepený chaluhami a řasami, takže Metoděj stěží poznává, kde v těch mořských darech začíná bratrovo tělo a kde Klimentovy ostatky.

Jakmile pak loď škrkne dnem o řecké břehy, Metodovo mohutné rámě pohotově vynáší rozklepaného bratra, málem srostlého s relikviemi, jako hromádku neštěstí z plavidla ven. Sotva se nohy dotýkají břehu, Konstantin jako by právě ožil ze své ztuhlosti, tápavě se vyprošťuje ze silných paží, aby políbil rodnou hroudu a poděkoval Bohu, že z toho vyvázli se zdravou kůží.

 

Konečně pokojně spočívají v klášterním ústraní v blaženém rozjímání svatých tajemství.

Buch! Buch! Buch! – Jeho veličenstvo, císař, si přeje, aby Konstantin přišel vyslechnout posly z daleké země Slovanů. A když je tu i jeho bratr, ať přijde také!

Když je oba přivádějí do císařského paláce, už svítá. Tam oslovuje Konstantina sám malý velký mocnář Michal:

Potřebujeme tvé služby.

O co jde?

Zvláštní mise na Moravu. Poslechneš si jejich vyslance. Však ty už jim budeš rozumět. – Načež dává pokyn sluhovi k předvedení hostů.

Návrat mezi společenskou smetánku působí dosud vyčerpanému Konstantinovi značné žaludečné obtíže, směřující až k náhlé střevní příhodě, nemluvě o Metodějovi, který dosud nemůže pořádně došlápnout na nohu. Oba však přemáhají přirozený odpor těla a s vypětím všech sil nasazují vlídnou tvář v márnicově zábavném prostředí.

To je dobře, že už jdete, bratři, protože tady nikdo zrovna moc nerozumí těmto poslům od moravského knížete Rostislava a jeho synovce Svatopluka. - Načež císař vybídne posla, aby přednesl poselství. Ten se ukloní, rozvine list a čte:

Z Boží milosti jsme zdrávi. Hle, přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach i z Řecka a z Němec. Jejich slova však nepronikla k srdci lidu. Jsme prostý lid a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně poučil v našem jazyce, aby také jiné kraje slovanské, když to uvidí, následovaly nás. Ó dobrý vladaři, pošli nám biskupa a učitele takového, který uspořádá veškeré právo. Neboť od vás vychází na všechny strany dobrý Zákon.

Císař se usmívá - prostě měsíček v úplňku a také patriarcha Fotios se tuží, jak jen může, aby vycenil všechny své řezáky, když zasykne stranou, aby hosté neslyšeli:

Úplní balíci, tihle Moravané! Když slyším ty jejich žvachle, jak vyslovují řečtinu, tak z toho dostanu snad horečku omladnic.

Zato císař Michal si zamne ruce a vyloudí ze sebe:

Slyšíš, Filozofe, co říkají moravští poslové? Vím, že jsi unaven, ale je třeba, abys tam šel. Tuhle věc nemůže provést nikdo lépe, než právě ty. Podívej, až se zotavíš, dám ti hojnost darů. Vezmeš s sebou svého bratra opata Metoděje a vydáš se na cestu. Bůh pak požehná vaši práci. Jste ze Soluně a tam přece kdekterý přistěhovalec mluví čistě slovansky.

Filozof si ztěžka oddechne a pak ze sebe vyloudí přeskakujícím hlasem:

I když jsem tělesně vyčerpán a nemocen, rád tam půjdu. Rozsvěcovat světlo poznání. - Načež se obrátí k moravským poslům:

A máte pro svůj jazyk písmena? Potřebuji je znát, abych mohl do toho jazyka přeložit bohoslužebné předlohy.

Místo odpovědi vydoluje z poslů jen zmatené kroucení a vrtění na způsob námluv stydlivé nevěsty.

Máte nějaké písemnictví, ne?

Hlava se vrtí, až hrozí její ukroucení.

Jak píšete dopisy?

Hm – pošleme posla.

Patriarcha se pyšně nadouvá jako holub hřivňáč z řádu měkkozobých, nicméně jeho svěřepost a furiantství dojíždí na konečnou. Jazyk mu tuhne jako svaly v bezmasém rameni havíře, kterého nechává Petr Bezruč kopat uhlí celé století. I když se tváří zmoudřele jako sova, zmůže se jenom na výraz krátkozraké husy:

Eheh. - Eheh.

Tak to je potíž. – Míní Konstantin: - Vysvětlovat učení Páně jen ústně je jako psát na vodu. Kdopak z toho může být moudrý?

Ani kloudné vlastní písmo nemají, burani! – Zašumí rozchechtaná šeptanda.

Napružená víc než luk Robina Hooda, přetéká rada starších s křesel kolem císařského trůnu. Už když osvědčená dvojka přichází, vrhá na ni rada takový pohled, že si oba připadají jako nedojezený a vychladlý zbytek jídla na talíři. Císaři uklouzne ostrý mukyplný kvil, připomínající nebohého Oresta, stíhaného zlostnými erýniemi.

Tehdy se konečně vrací hlas patriarchovi Fotiovi: No, promysli to, Konstantine. Co by se s tím dalo dělat? Vždyť by to pro tebe a tvého bratra nemuselo být nic tak obtížného. Oba jste přece Soluňané, takže znáte tuhle slovanštinu.

Atmosféra je natolik zahuštěná, že by se dala dlabat lžící, ale Konstantin to proráží slovy:

Mám snad pro vás sestavit vhodné písmo?

Moravští poslové ani nedutají a místo dutání se jen jejich oči rozbíhají po malovaném stropě.

Císaře v tu chvíli nenapadá žádný přiléhavý citát z Homéra, protože na něj i na celou jeho radu v čele k patriarchou Fotiem doléhá to, co slepý básník vyjadřuje slovy: rázem černé temno se prostřelo po jejich očích (Illias XXII,466). Teprve po chvíli se urozená veličina zmátoží, zavrtí na trůně, aby ze sebe toporně vymáčkla:

Kdybys to chtěl, Filozofe, dokázat, tak by ti jistě pomohl Bůh, který dává všem, kdo prosí a otevírá tlukoucím.

Konstantin se vážně a určitě zahledí do bezelstných očí mladého císaře, načež se zřetelným zábleskem v očích odpoví:

Potřebuji nějaký čas. Pokusíme se s Metodějem splnit tvé přání.

Zkuste to, moji synové, říká císař, který ještě nedávno brnkal celé dny na loutnu, ale teď se tváří jako by měl navrch před svým někdejším učitelem, takže zmínka o „mých synech“ působí na staršího Konstantina a ještě staršího Metoda dost úsměvně.

Musíme napřed zjistit, jak velký je německý nápor na Slovany, abychom se podle toho mohli připravit.

Čím obtížnější nepřítel, tím větší výzva pro hrdiny, - připomíná císař.

Samozřejmě, že s nadšením a pevnou důvěrou v Boha budeme zalévat sémě poznání, pravdy a vzájemné lásky k Bohu a bližnímu. - Praví Konstantin.

Metoděj se bystře zvedá, aby přihodil polínko do rozpravy, a vyhrkne:

Tolik slovanských kmenů a jejich povaha, jak jsem je poznal, stojí za to, abychom jim přinesli víru v jejich mateřské řeči. Tak velká říše by se pak mohla postavit po bok ostatním kulturním národům, těm, kdo – ehhhh -

Nedořekne, protože zavrávorá na zraněné noze. Ještě že Konstantin bystře přiskočí, aby ho včas podepřel, takže jen maličko zabalancuje v rytmu jakéhosi dosud málo prozkoumaného orientálního tance, aby dodal: - těm, kdo přijímají pravý kult.

Císařské ruce pak naprázdno opíší vzduchem neznámou křivku, když ctihodná veličina pronáší k moravským poslům:

Můžeme přislíbit vašemu vládci Rostislavovi a jeho synovci Svatoplukovi požadované kněze a učitele, jenže to nepůjde tak rychle. Zatím vězíte v bludném kruhu. Bez abecedy je vaše rodná řeč neschopná přinášet svaté Písmo, a bez Písma svatého zůstává vaše řeč, i kdyby měla abecedu a písemnictví, bez pravého kultu, a tedy docela nekulturní.

 

Při návratu do kláštera se Metoděj dává slyšet: Zase by nás chtěli do něčeho nastrčit.

To se musí napřed uvážit, - odpovídá zamyšleně Filozof. V tu chvíli je jeho druhovi všechno hned jasné:

No jo, to se ví. Už zase má něčeho plnou hlavu. Ne, že by bratr byl nějaký větroplach, ale když se jedná o takovou věc, nemusí ho nikdo dvakrát přesvědčovat. Párem volů by ho doma nikdo neudržel.

Snaží se ho aspoň trochu mírnit:

Odpočiň si, Kosťo. Naber aspoň trochu sil. Nemysli si, že tě tam naše vrchnost posílá jenom z veleušlechtilých důvodů.

Zavrtí odmítavě hlavou.

Můžeš vzít jed na to, že vím, o co jde naší vrchnosti.

Schválně, o co?

Už dlouho jde o ovládnutí Bulharů. Těch Bulharů, kteří pořád ohrožují brány našeho hlavního města. Když teď Moravané sami prosí o duchovní pomoc z Východu, tak tím nabízejí naší vládě také spojenectví proti Bulharům a proti Frankům. Kdyby se naší vládě povedlo dosáhnout vlivu na Moravě, která má z druhé strany Bulhary, pak by Bulhary snáze ovládla. To je přece nabíledni. A kromě toho. . .

Co ještě?

Ještě ten Fotios.

Je to můj známý.

Známý sem, známý tam. Ale v téhle věci má také svůj zájem. Jde mu o rozšíření vlivu konstantinopolského patriarchátu.

Zřejmě ne tak docela. To by tam přece poslali nějakého biskupa, aby tam zřídil samostatnou křesťanskou obec.

Možná, že chtějí splnit požadavky Moravanů jenom napůl. Stejně by pro ně nemělo žádný smysl zřizovat takovou samostatnou obec na Moravě, dokud by se jim to nepovedlo v Bulharsku. Asi tam chtějí poslat někoho, aby oťukal tamní poměry.

Každopádně se mi z těch dvorních intrik zvedá žaludek. Cítil bych se lépe na nějaké zastrčené Moravě, i když ani tam to nebude žádný med. – Míní Konstantin a pokyvuje hlavou s výrazem staré smuteční vrby, která toho už tolik vyslechla, že rezignovaně přestala dbát na svůj zevnějšek a nechala své vlasy volně splývat, aniž by je umně splétala do copů, jak by to nejraději činil soused břečtan.

Ovšem co tam kdo nadělá bez písma?

Právě o tom uvažuji. Podle toho, co slyším, od těch poslů, Moravané se snaží písemně vyjadřovat, ale zřejmě v tom nejsou jednotní. Někteří se snaží zapsat zvuky své mluvy latinsky, další zase řecky, a jiní možná třeba německy. To všechno je ale cizí a vzdálené jejich domácí mluvě.

Chceš si snad troufnout do nové abecedy?

Nevím, ale možná, že by při tom velmi prospěly nějaké zkušenosti se samaritánštinou. Hlava mi z toho úplně třeští. Hučí mi tam jako v úle – ze všech stran samé bzučení – tolik nápěvků, a všechny jako by se tlačily k zapsání nějakým znaménkem. Musím o tom podumat. - Zabručí Filozof.

Hm. A co podnikneme teď?

Posedíme trochu v chládku chrámových zdí.

Řecká písmenka se bublinkovitě nadouvají a vlní jako pěna v příboji moře, a najednou zakoušejí další kotrmelcový přemet, a zase další a další, až vyskakuje z ústraní zapadlého koutu malý pramínek, zurčí a bublá a málem by se to rozteklo do pořádné kaluže, nebýt Metodějovy duchapřítomnosti. Spěšně vyskakuje od modlitebního klekátka, kde stejně spočíval jen jednou nohou, zatímco druhou teď nechával už skoro napořád volně svěšenou. A tady jsou ty dobré zkušenosti s meliorací půdy, kterou vedle jiných činností nacvičoval s bratry pro potřeby apoštolátu mezi Slovany. Hopla! - a je tu narychlo přistavené a obratně upevněné úzké korýtko. Bublinky, rozbíhající se do nových divuplodů, žbluňkají každá po svém a není to žádný nelibý tón, nýbrž docela ladně znící uším žvatlajícího dítěte.  A to vše se nerozbíhá nějak loužovitě, nýbrž docela regulovaně jako potůček, a za chvilku je tu k zahlédnutí pořádný tok.

No to se ti tedy povedlo, Metode! – Pochvaluje si Konstantin.

Mně? – Pohlíží na něj párek udivených očí: Snad tobě, ne?

A pak vypukne opravdová hra, která je nejlepší, když je současně tvorbou. Jestliže řečtinu vytvořil takto hravým způsobem, někdy v bdělém stavu, jindy v polospánku, slepý básník, aby do ní pak hravě nasel nějaké další podrobnosti Hésiodos, tady si pohrávají dvě osvícené děti Boží, aby byl konečně nějaký prostředek kultivace Slovanů svatým Písmem a pravým kultem.

Když se pak Filozof na nějakou dobu odmlčuje, prolamuje starší bratr sám hradbu ticha:

Co bude s tou Moravou? Neměli bychom to pustit z hlavy?

A co tě nemá! Právě naopak! To by byl hřích tam nejít, když už mám pro ně sestavenu abecedu!

Cože? - Zkoprní starší bratr: - myslíš, že to uvítají?

Pochybuji. Zřejmě chtějí něco jiného.

Co?

To už je jedno. Ovšem dostanou něco mnohem lepšího.

Jak to myslíš?

Uvidíš později.

 

Klidu si však ty dvě hravé děti spolu dlouho neužijí, protože do jejich ústraní už zase zvědavě nahlíží další pár zvídavých kukadel, tentokrát ovšem vypadlých z purpuru nejmocnějšího muže druhého Říma:

No snad už jste si pohráli sami víc než dost, ne?

Pohráli? – Odpovídá tázavě Konstantin a ukazuje bohoslužebné texty zapsané novým písmem, a přečte je, aby bylo znát, že tohle není jen tak nějaká hra, nýbrž dílo vznešeného umění, nepostrádající živé nápěvky, na jaké slyší už od narození každé dítě v klíně své slovanské matky, když mu zpívá něžnou ukolébavku.

Císař zírá, jako by mu právě zahrál své rýmy na loutnu sám prorok Izajáš. Ještě dlouho zůstává s otevřenými ústy, že kdyby se mu v nich zahnídil včelí roj, ani by si toho dvakrát nepovšiml, a jen by chválil pilné včelky, že mu přímo na jazyk snášejí sladký nektar. Když se mu rozplete pletýnkovitě zasukovaný jazyk, tak znamenitě vybroušenými homérskými hymny, zaparafrázuje svatou Pannu slovy:

Velebí má duše Pána, že shlédl na své služebníky.

Ještě kapka toho zdravíčka do nohy by mi od Pána náramně vyhovovala, - posteskne si Metoděj, když se s pomocí obou rukou snaží postavit, ale vypadá to, jako když kulhavý kovář Hefaistós tančí čtverylku.

Zato mně ovšem je už celkem lépe. – Poskočí si Konstantin.

Hm – tak se už nemusíte moc dlouho zdržovat, a můžete vyrazit na Moravu. List pro knížete Rostislava a jeho synovce Svatopluka je už napsaný a dary jsem jim taky vybral a nechal nachystat.

A co moje noha? –  Připomíná se Metoděj.

Můžeš ji vzít sebou, - zavtipkuje Fotios. Člověkem vždy poněkud otřese, když očekává smích a shledá, že vtip nepadl na úrodnou půdu. Proto vzápětí zvážní: Vezměte sebou do družiny ještě těchto pár chlapíků z kláštera, a ukazuje na Angelára, Sávu, Nauma a Klimenta. Občas tě podepřou, Metode. Vždyť jsou to chlapi jako duby a ani ty nejsi přece žádná mátoha. Vzpomeň si na Jákoba, kam došel s pohmožděnou nohou! Než projdete Jantarovou stezkou, tak už nebudeš vědět, že tě něco bolelo.

Hm, - ozývá se Metoděj: - žáky můžeme vzít sebou. Záleží také na nich. Musejí ovšem vědět, že je to divočina.

Už jsme jim to řekli, připomíná Fotios: Cesta je ovšem dobře známá, aspoň kupcům. Povedou vás a mívají sebou ozbrojený doprovod. Už dávno jim tu ochranu poskytují za nějaký ten obolos němečtí bojovníci.

Císařský dvůr si ovšem potrpí na velkolepě vyhlížející vystupování, a tak honosně předává moravským poslům list, ve kterém uvádí:

Nyní bylo dosaženo toho, abyste také vy byli připočteni k velkým národům, které mají kulturní jazyk. Současně ti posílám učeného Filozofa. Má na tom z nás všech největší zásluhu. Přijmi tedy dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství. Hleď s ním ihned upevnit tu věc, abys po sobě zanechal památku příštím pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin!

 

POHANSKÉ LEŽENÍ

Cesta průsmyky napříč Rodopami a transylvánskými Alpami se jaksepatří šněruje, až si divadlo světa na chvíli odpustí okolní kudrnaté kulisy na balatonských rovinách, kde si poutník oddechne, než vykročí do povodí Moravy a zakusí divočinu moravského krasu.

Mezitím vycházejí najevo některé podrobnosti o cíli výpravy. - Od koho? Přece od kupců i od Morávků.

Máme na cestě Blatengrad. Můžeme zastavit a posílit se.

Přijmou nás?

Určitě. Je to kraj knížete Kocela.

Kocela?

Znamenitý člověk. Měl těžké mládí. Otec, pohan toužící po moci, nesnášenlivý, zrádný. Matka, Němka urozeného původu, snad zamilovaná, možná i prodaná. Má v krvi život psance a žebráka. Za otcova života býval psancem u Němců. Tehdy hledal pomoc u Bulharů a Srbů, aby se nakonec zase pokorně smiřoval s Němci. Nakonec je z milosti německých příbuzných pánem zde v blatenském kraji. Po příkladu svého otce uznává lesk a nádheru, sílu i moc.

Kupci mají pravdu. - Pochvaluje si Filozof, když dorážejí do Blatengradu.

Ještě se tam ale ani neotočí, a už to zaskřípe a nastávají komplikace.

To, co provádíte, bere lidem úctu k latinské kultuře! - Vzteká se žlučovitý kněz a otevřeně vyhrožuje Kocelovi: Ať s tím přestanou! Jinak se seberu a ujedu vám!

Kocel jen pokrčí rameny a povídá: To je těžké. Římská návaznost na někdejší právní a správní zvyklosti je vyčerpaná. Přestává už stačit. A druhý Řím, byzantský, odkazující na řecký myšlenkový přínos, taky už mele z posledního. Zbytky těchto sil se vyčerpávají v intrikách. Je potřeba třetího Říma, který by sjednocoval Západ s Východem v jednom srdci. Jinak tady vcelku nebude nikdy jasno, ale pořád jenom jakési pološero - místo víry leda farizejství, místo vzdělanosti, osvěty a umění jenom násilí, tmářství a zkostnatělost.

Načež kněz spustí latinský koncert. Vříská jako kočka v okapu, ačkoli náhodný posluchač se může domnívat, že jde pokoutní vystoupení hard-metalového sólisty. Řinčí to, jako když se rozkýchá polykač mečů.

A co Filozof s ostatními? – Nepřestávají hlaholit.

Kněz otevírá ústa. Dá se čekat, že z nich vytryskne žhavé magma, neboť se nyní podobá víc než kdy jindy rozlícenému vulkánu. Láva se však neobjevuje. Nato odtahuje jako armáda po neúspěšném útoku na nepokořitelnou pevnost a mizí do Solnohradu.

To to pěkně začíná. - Zlobí se starší bratr.

Trochu si tady připadám jako tehdy v tom rozbouřeném moři, ulevuje si Konstantin.

Spíš jako trosečníci, vržení bouří na tajuplný ostrov, plný nástrah a nebezpečí, - míní Metoděj: - ačkoli nejsme žádní cestovatelé, ani dobrodruzi. A ostrov není v moři, a přesto je jakoby zakletý uprostřed světadílu. Přes všechny pokusy se ho dosud nikomu nepodařilo odčarovat a zbavit letitých magicky působících nánosů. A přece je, při své kouzelné tajuplnosti, tolik potřebný pro všechny, kdo široko daleko obývají tento světakraj. Jako by se právě z něho pumpovala krev do všelidského snažení, ale po každém novém výronu podnětnosti vždy znovu ochabne a na chvíli uvadá. Kdepak je asi pramen životodárné síly? Musíme se k němu prosekat pralesem. A samozřejmě ubránit se divoké zvěři. Zatím však zůstává tento jedinečný zdroj nepřístupný.

Nebojte se, - tvrdí moravští průvodci: - sami uvidíte, jak se najednou krajina podivuhodně zmalební. To už se blížíme cíli.

Hm, co nevidět opustíme Jantarovou stezku, a noha je pořád stejně tvrdá, - povzdechne si Metoděj: To se císař ve svém optimismu seknul jako by trhnul saracénským jataganem. Leda, že jsem si zvykl chodit bez hůlky. Ještě že nekulhám na obě strany podle slov proroka Eliáše.

Ani jeden z nich nepostřehuje nějaký pohyb uprostřed temného hvozdu. Vyhlíží pustě a jen si tak pro sebe šumí a ševelí ze staletých velikánů. Žádný z cizinců v něm nevidí nic nebezpečného. Není divu, protože k něčemu takovému by bývalo bylo zapotřebí velmi jemného sluchu a zraku, vycvičených k náramné bystrosti, aby se tu dalo objevit něco neobvyklého. Jen koně neklidně odfrkují –

Jo-jo, nechej to koňovi, ten má větší hlavu.

Pšššš! – Klade prst k ústům lesní zjev tak nenápadný, že byste si ho spletli s pařezem porostlým břečtanem: - Uhaste ten oheň!

A už se v tichosti snášejí mokré hadry do ohniště mezi třemi totemy s rozšklebenými potvorami, mrkajícími shora mrtvýma očima.

Blíží se velká družina.

Kupecká karavana?

Kožešina, obepínající hlavu, se zavrtí: Není sice tak naducaně obložená jako běžná kupecká karavana, ani honosná jako panská družina -  ale něco na zub tam bude. Mají pěkné koně.

Pojednou se zvedá postava z kapradě samce, pak najednou strne. Co to? Větří nosem, pohled se zamlžuje. Otáčí hlavou jaksi křečovitě, jako když se citlivec pídí po skrytém pramenu. Pak hlava zpomníkovatí do tvrdosti žulovité. Tak tu balvanovitě trčí s očima vytřeštěnýma navrch a jenom tlumeným hlasem mumlá:

Právě se koná sněm. Vidím Živu, bohyni úrody - vidím Mokošu, bohyni země - vidím Ladu, vládnoucí souladu. Všichni říkají svorně: Ať se nikdo neopováží sáhnout na tu družinu! Dokonce ani Perun na ni nedává dopustit!

A stejně bychom jim mohli odlehčit, - ozývá se z křoví.

Nejsme lapkové ani loupežníci, jen lovci a sběrači.

Když lesíček nedá obživu, musí ho dát lesní cesta. Není-li ryba, i rak je rybou -

Kdo neposlechne božstva, toho stihne Morana!

Družina se housenkovitě táhne temným hvozdem, koně se plaší.

Raději sestupme s koní a pojďme pěšky, rozkazuje průvodce. – Vedou tedy koně za uzdu, kříž vlhne v chladné ruce a truhlička s krymským nálezem je rukama zašněrovaná v Konstantinově náruči, až se zdá, že je s ním srostlá. Závistné pohledy divokých lesáků by v ní nejraději viděly poklady, a už by se po nich sápaly jejich pazoury, ale vůdce s božstvy má převahu, takže nenechavé tlapy zůstávají prázdné.

Jen abychom se do večera dostali ven z lesa, sýčkuje kdosi.

Nebojte se, do setmění jsme venku, tvrdí průvodci, ale neříkají to moc přesvědčivě. Přesto se lesní obři brzy dávají na ústup, aby se koně i poutníci mohli osvěžit v řece.

Koukejte! Na druhém břehu jsou políčka.

Musíme se tam přebrodit.

Konstantin vrtí hlavou: Rád bych se tam dostal s tím relikviářem suchou nohou.

Jedině přeskákat po balvanech.

Kámen po kameni se stěhuje truhlička s tajemným obsahem v ústrety cíli.

Jako zmoklé slepice se výprava, z níž crčí voda, blíží k hájku, cíli na druhé straně řeky. Už dávno ti jezdci nevypadají jako vyslanci honosného Cařihradu. Tak se blíží k dřevorubcům, kteří ustávají v práci. Koneckonců se slunce chýlí k západu a za chvíli už nikdo neuvidí na práci, a také se tu každou chvíli nevidí taková podívaná – mohutný chlapík v černém splývavém rouchu, poněkud žalostně zmáčeném, s blýskavým křížem na krku, opírající se, seč může, o masivní hůl, a druhý menší v bílém, obtížený bedničkou, a za nimi štrůdl jezdců.

Pomáhej Pánbůh! – Osloví je k jejich překvapení menší z nich jejich mateřštinou.

Pánbůh s vámi a zlé pryč? - Jsou to naši!

Odkud putujete?

Vezeme knížeti Rostislavovi poselství od císaře Michala, říká větší z nich.

Knížeti Rostislavovi? Hm. Ten je s kněžnou Mladou na své tvrzi.

Pak dřevorubci vedou výpravu napříč hájkem. Za lesíkem se vynořují složené klády a hromady písku a hlíny. Silné paže přičinlivě přenášejí klády a zasouvají je do temných šachet v zemi.

Mikulčické doly, sdělují průvodci: - Vlastní osada je kousek dál.

Co se tady dělá?

Taví se tu železo. Tam jsou kováři, a tam zase hrnčíři, a dále zase jiní řemeslníci. Však si jejich dílny prohlédnete později.

Když pak dorazí do Mikulčic, troubí do všech stran a volají: Tradááá! Tradááá. Uvolněte cestu! Přijíždějí knížecí poslové z Cařihradu!

Z domů vybíhají osadníci, muži i ženy, a za nimi houf pokřikujících dětí, ale zmlknou, jako když utne, když se přiblíží k družině.

Jsou to naši! Mluví po našem. – Míní někdo.

Zdrávi došli! A copak, jářku, vezete? Máte nějaké zboží?

Nejsme kupci. Vezeme dary a poselství pro knížete.

Dobré zprávy?

Ty nejlepší. Neseme blahou zvěst o jediném Bohu, který vás má všechny rád jako své děti.

Známe Ladu a také Živu, ale taky  - .

V tu chvíli černé roucho pozdvihne kříž, z něhož vystupuje něco tajemně mocného a silného, třebaže to očím zůstává skryté.

Achchch! – Vyjeknou ženy a pak letí šepotavě od úst k ústům: Znamení! – Znamení!

Ano, to je Boží znamení, říká Konstantin: - Proto uctívejte jen toho Boha.

Najednou ta dvojice vousatých cizinců, obklopená hloučkem dalších postaviček, narůstá do tajemné velikosti, až se velkolepě tyčí s novým znamením mezi mikulčickou chasou, která jim pomáhá složit náklad, ustájit koně a poskytuje skromné pohostinství.

Jaká byla cesta?

Dostali jsme se sem hladce. I řeku jsme snadno přebrodili.

Ó jé! Nikdy byste se nedostali přes řeku, nebýt toho, že jsou všude stavidla zahrazena, takže kameny lezou z vody. Naštěstí se neobjevují žádné německé houfy. Tehdy stačí spustit stavidla a voda se rozlévá od nevidím do nevidím. Hm, přátelé, dneska přenocujte v tomto skromném mikulčickém příbytku. Omluvte tu skromnost, ale jsme jen osada pro hrubou práci. Zítra vás doprovodíme na Rostislavovu pevnost, kde vás kníže očekává s celou rodinou. Tam budete v bezpečí před nepřáteli.

Říkáte pevnost?

Nepřicházíme se schovávat, míní Konstantin.

Až to tu lépe poznáme, tak si najdeme horu, říká Metoděj a vzpomíná na oblíbenou horu s klášterním ústraním.

Teprve až když ranní slunce nastaví svou vlídnou tvář, zvedá se výprava z pohostinných míst vstříc Rostislavově nezdolné pevnosti.

Haf-haf! Haf-haf! Haf-haf! - Rozléhá se lesem, a do toho se ozývá dunivé: Tradááá-tradááá!

Dusi-dus! Dusi-dus! – Otřásá se celý les.

Houští se rozlétne před jezdci, když proti nim vyrazí vyplašený divočák. Splašené koně se rozbíhají na všechny strany a v mžiku je celá družina rozprášena.

Hola hej! Uúúú! Tady jsme! - Svolávají se navzájem ze všech konců lesního hvozdu. Právě když se družina znovu shromáždí, celý les se zatřese.

Dusi-dus! Dusi-dus!

Z houští se vyráží několik ozbrojenců na zpěněných koních, a hned spustí:

Ha! Tady jsou nějací jezdci na koních. Dejte sem ty koně!

Můžeme vám vyměnit několik vašich koní za několik čerstvých, navrhuje Konstantin, ale jeden z jezdců nedbá a popadne otěže páru koní, aby je strhl sebou.

Průvodci družiny vytahují luky a už-už se napíná tětiva.

Zadržte! – Vykřikne Metoděj s pronikavým pohledem a vysoko do výše se zvedá ruka s křížem. Jak prosté znamení, ale jak skryté dalekosáhlé účinky!

Lapkové překvapeně uskočí. Postřelená srna by neuskočila pohotověji. Kříž v jejich očích roste do nesmírných rozměrů.

Jéééje!! – Zavyjí vyděšeně a uskakují. Útěchou poutníkům zůstává, že návštěva způsobí vždy radost. Když ne při příchodu, tak aspoň na odchodu.

Zděšeně vyrážejí na útěk a v mžiku celá družina zůstává v lese úplně osamocena.

Dva koně s nákladem zásob jsou pryč.

Vzdálený dusot kopyt náhle ustává. Zdálky se ozývá dupot a řičení plašících se koní, zakončený mocným: Žuch! Zní to, jako když se skácí starý dub.

Okradená družina pokračuje dál v cestě, až posléze průvodce zvedne ruku: Stůjte!

Pak ukazuje před sebe. Na mýtině jsou oba koně uvázaní ke stromu, náklad leží na zemi vedle nich.

Není to léčka?

Pokračujme dál v cestě, rozhodne Konstantin.

Hola! Vy tam! – Ozývá se z houští ustrašené volání: - Vezměte si zpátky své koně!

Když se opět ujmou svého zboží, pokračují dál.

Zdejší lid je v jádru dobrý, snaživý a pilný, - pokyvuje uznale mnišská hlava, když projíždějí kolem políček, obdělávaných hlavně ženami.

Kam tudy cestou? – Ozývá zpod šátků.

Ke knížeti Rostislavovi.

Půjdeme se vámi! - Volají jedna přes druhou a už se sbírají uzlíky z mezí a motyky spočívají na ramenou. Pestrý průvod se stále zvětšuje.

Zanedlouho si to šněruje krajinou doširoka se roztahující stuha a zdálky se před ní vynořují obrysy vysoko nad krajinu se tyčící pevnosti. Náhle se však stuha bystře vplétá do žlutozeleného podhůří jako do nádherného dívčího účesu. Právě tak se nadouvají hřívy kudrnatých babyk s kmeny křivolace zprohýbanými. Přes tuhle měňavou zapletenost neujdou hosté pozornosti bdělému pohledu hlídky.

Tradááá! Tradááá! Tradááá! – Ozývá se z hlásky div, že se nerozlétnou plíce strážného. V mžiku se na hradbách všechno rozhýbe rušným životem. Otevírá se průchod palisádami, cenícími svými zašpičatělými kůly zuby proti nájezdníkům. Vrzavě se spouštějí nedobytné příklopy a otvírají je volné přístupy, jako když rozkvétají útlé kosatce na stráni pod hradem a celý kraj se líbezně usmívá kobercem zářivé tařice.

Rostislavovo prastaré, a už jeho předchůdcem zvelebované sídlo, opravdu imponuje kdekomu svou ohromností. Jsou zde mohutné hliněné a kamenné valy, příkře vystupující, parkány, věže, příkopy, mosty, ne snad všechno jen dřevo, jako jinde u Slovanů. Bůh ví, že tu snad jsou zbytky nějaké pevnosti římské, záhy opanované Seveřany, anebo pozůstatky avarského zbrojiště. Místo výhodné, jistě nejvýhodnější ze všech Rostislavových hradů, zbudovaných proti cizákům. Velký knížecí palác je roubený, ale z tak ohromných klád, že může odolat i největšímu obléhacímu praku. Střecha je rovněž z klád, pokrytých netřeskem, aby ji nezapálily ohnivé šípy, dolétající z mohutných vrhačů.

Úzké přístupové cesty mohou být lemovány jen jedním párem zvědavých očí. Jinak by příchozí s koňmi obtíženými náklady nebyli vůbec prošli. Na nádvoří pevnosti stojí vousatý muž s dlouhými tmavými vlasy, uprostřed rozčísnutými, ale vcelku splývajícími, s přehozenou nízkou kápou, která už tak často přišla vhod v dobách nepohody a stísněných poměrů. Červený plášť, vzorovaný lemem, zlatě se blýskajícím brokátem, lesklý meč za pasem a vysoké kožené boty s ostruhami a ostatní odznaky knížecí moci tak zřetelně zakrývají jeho nositele, až by se zdálo, že se vytrácejí jeho osobní znamenité vlastnosti. Není tu však sám. Po jeho boku jasně vyniká pravý démant zasazený do splývaného roucha. Dívčí tvář dokresluje ozdobná čelenka. A kolem nich se tiskne trojice zdravě čiperných dětí bystrého pohledu. Všechny jejich oči jsou pryč – jsou právě pevně přibité k příchozím postavám, zdaleka ne tak honosným. V popředí střízlík v bílé říze filozofa s leskle okovanou truhličkou v náručí a jednou z těch knih, pod nimiž se prohýbají dva koně, a vedle něj mohutnější vousatý zjev tím interesantnější, že je celý v tmavém, a jenom na hrudi mu jasně září kříž, houpající se na řetězu.

Družina zastavuje a všichni sestupují s koní.

TRÁDÁ! TRÁDÁ! TRÁDÁ! – Zazvučí fanfáry.

Poselství z Cařihradu! – Provolávají poslové.

Zdrávi došli! - Ruce knížete se doširoka rozkládají k vstřícnému přijetí a uvítání, až spontánně zosobňují tajemné znamení, jakému nic na světě neodolá.

Vezeme kněze a učitele. - Sdělují poslové knížeti.

A co biskupa? Máte biskupa?

Máme kněze, kteří mluví po našem.

To je nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšel, - jásá Rostislav, když přijímá svitek zapečetěného listu od císaře Michala III.

Zrovna když se prodírá na hradní nádvoří Lazar a Svatava, vystupuje host na vyvýšené místo, a nechává se ztichlým zástupem slyšet:

Bratři a sestry v Kristu, jako váš bratr a otec Konstantin, poprvé k vám mohu promluvit a vás pozdravit vaším rodným jazykem, kterým se také mluví kolem Soluně, našeho rodného města. Císař Michal ochotně splnil vaše prosby. Přicházím k vám s bratrem Metodějem. Kéž požehnání Boží spočine na vás a na této zemi!

Křup! - Bere za své císařská pečeť, když kníže pročítá list císaře Michala:

Bůh, který chce, aby každý došel k poznání pravdy a usiloval o vyšší stupeň povznesení, vida vaši víru, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. Posílám vám muže ctihodného a zbožného, velice vzdělaného Filozofa a jeho bratra Metoděje. Proto přijměte tento dar, který je větší a cennější nad zlato, stříbro a drahé kameny. Povzbuďte všechny, ať nastoupí cestu pravdy a poznání Boha, aby Jeho světlo zazářilo vám i všem budoucím pokolením.

Slova vyznívají honosně, ale – díkybohu je zde i kněžna Mlada, která leccos odhadne ženským jemnocitem, a nyní dává významně prst na ústa, až se k ní Rostislav na chvíli sklání.

Copak jsi slepý, Rostislave? Hosté jsou unaveni po dlouhé pouti a naši se zase ohlížejí, jestli z toho vzejde nějaká očekávaná oslava, kde poteče medovina.

Tak se tedy přesouvají hosté do komnat, vyložených kožešinami a se stoly prohýbajícími se zabijačkou a chutným mokem. Jen zdálky doléhá bujaré veselí:

Juch! Ajááá! Juchej!

Zdejší lid je dočista prostinký. Ze všeho nového a nevídaného se raduje jako dítě, - dumá nahlas Metoděj.

Skutečně.

A ten jejich vládce, Rostislav, nás přijímá s velkou úctou.

Podle mého je dost zklamán. Má v očích jakýsi smutek.

Asi myslel, že přijde někdo, kdo tady zřídí samostatnou obec věřících.

To by nestálo za ty nepříjemnosti. Však jsi viděl, co to dělalo u Kocela. Raději pracovat nenápadně a bez velkého halasu.

Říkáš nenápadně, ale hned chceš, aby se tu začalo stavět tak, jak se staví u nás.

V takovém prostředí, jako je zde, se přece nedá něco podnikat, odpovídá Filozof.

Nelíbí se ti?

To neříkám. Je to honosná pevnost, ale má to všechny vojenské rysy. Než tady, tak to už by pak bylo lepší ve volné přírodě, třeba někde na palouku.

 

Už dávno odfukují Konstantin i Metoděj a jejich družina spánkem spravedlivých, když venku přecházejí živly do divoké pitky a vrhání nožem. Bouře vášní, které dosud nepoznaly osvícení pravou vírou, vrcholí blýskáním se nožů ve sporech o něžné pohlaví. A co dál? Jen temná noc.

Dummm! -- Dummm! – Rozléhá se zrána dvorcem dutý zvuk. To se Svatava cvičí v lukostřelbě. Je tak zabrána do mužné činnosti, že vůbec nesleduje své okolí, a tím méně vnímá tichý šelest v pozadí, kdy mladý lovec Vislan nenápadně sestupuje z koně a kradmo se blíží k dívce odzadu. Pak jeho pravice sklouzne dozadu, aby vytáhla z toulce šíp, přiloží na tětivu, napne a – Dummm! Křach! Terč je průbojnou střelou sražen k zemi.

Zděšený pohled dívky odlétne dozadu, hlava se jí kamsi zakutálí. Srdce jí padá až do bot. Načisto se sesypává. Strachy přestává dýchat. Na chvíli působí dojmem hromádky neštěstí. Když se za několik okamžiků obnovuje vypnutý proud myšlenek, v hlavě jí to zajiskří jako za bouřky.

Za ní se tyčí jako hora mocný bojovník. Jeho helmice sahá kamsi vysoko, jako by se dotýkala přímo bouřných mraků na nebi.

Všechny instinkty se vzepnou, když dívka, zasažená strachem z neznámého, zanechává na místě lučiště i šípy a uhání o překot do stavení.

Žduch! – Sráží se ve dveřích s Lazarem.

Co je? Před čím tak utíkáš, Svaťko?

Ten sprosťák si na mě dovolil! – Vyhrkne s očima právě nalezenýma a ukazuje za sebe.

Který? – Vybíhá z dvorce Lazar a pátravě se rozhlíží.

Takový divočák. Vypadal zrovinka jako – Perun.

Perun? Že by sám Perun? Chachacháá! A neměl rohatou helmici? Že by to byl třeba Radegast, ne?

Nepochopená dívčí hlava se vrtí a bezmocně rozhazuje rukama, jako by zahazovala nepoužitelné náčiní.

Tou dobou už dávno vyspaný Konstantin skřítkovitě pobíhá po komnatě, rozkládá kolem sebe vybalované rukopisy. V ustarané mysli jiskrně přeskakují nápady a úvahy: Co přečkalo putování, a co se rozmočilo ve vodě? Co bude nutno znovu napsat. Hlavně, aby bohoslužebné předlohy byly jaksepatří. Tu něco připíše, tam zase urovnává pomačkaný rukopis.

Cože? Tak brzy a ty už nemáš stání? – Diví se Metoděj, vycházející se své komnaty.

Na co čekat? Můžeme začít s přípravou všech, kdo cítí povolání. Nebudeme přece otálet.

Den cesty Jantarovou stezkou proti proudu řeky by prý mohlo být vhodné místo, kde bychom našli ústraní pro přípravu povolaných. Kníže nám pomůže stavět.

Bratr Naum se může ujmout vedení staveb podle našich vzorů.

To by šlo.

Mám zde slovanskou předlohu pro bohoslužbu.

A kdy bude první slovanská bohoslužba? – Ptá se nadšeně kníže s pozdviženým obočím, když zaslechne rozhovor obou bratří.

Myslím, že by to šlo třetí neděli, odpovídá Konstantin: - Zbude ještě dost času na pozvání nejen všech velmožů a zejména také vašeho synovce Svatopluka, ale také co největšího počtu moravského lidu.

Těch pár týdnů se přehání tempem jarních přeháněk, a už vyráží knížepán s družinou na první mši svatou, kterou konečně uslyší v rodné řeči.

Uhúúú! Uhúúú! Hafhafhaf! Dusi-dus! Dusi-dus!– Rozléhá se lesem.

To jsou lovci. Nahánějí zvěř.

V tom vyrazí z mlází jezdec a zarazí koně, když zahlédne Rostislavovu družinu a zahřmí:

Lovu zdar!

Pomáhej Pánbůh, cizinče.

To není cizinec, - říká Lazar Rostislavovi: Nejednou nám přispěl na pomoc v boji s německými zbrojnoši. Pane, ten se ale dovede bít!

Ano. Vždycky vám rád pomohu v boji s nepřáteli, ale pak se pokaždé raději stahuji stranou.

Cože, to jste byl vy, šlechetný pane? A naši si domýšleli, že je to sám Perun nebo Radegast.

Díky tobě a tvým lidem za pomoc v boji, šlechetný muži.

Hm, vrtí hlavou lovec: - To nic. To byla jen taková sousedská výpomoc. Konečně, jsem také Slovan.

Jaké je tvé jméno?

Vislan.

Odkud jsi, když jsi Slovan?

Až z Polska. Živíme se lovem, máme se dobře a nic nám neschází. Tady na Moravě jsem na návštěvě u přátel. Líbí se mi tu. Totiž, zahlédl jsem tu laňku, a není to žádná víla, ani rusalka, zkrátka musím ji získat stůj co stůj. Proto se sem rád vracím.

Když zase někdy pronikneš až sem, zastav se na mé tvrzi. Je to dál po proudu Moravy. Ptej se po knížeti Rostislavovi a ukážou ti cestu. Máš u nás otevřené dveře.

Tam se stěží dostanu.

Nyní však jedeme na bohoslužbu, říká kníže.

Slyšel jsem už o tom, že prý někdo přišel z daleka a hlásá jednoho boha. Jeden bůh by mi asi nestačil. Mám jich víc a všichni mi dobře slouží a pomáhají mi. Takže o dalšího nemám zájem.

Nato Vislan pobídne koně, až se prudce vzepře a vyráží tryskem do lesních dálek a - než se kdo nadá - je v prachu. Jen se za ním nese radostné volání knížete:

Lovu zdar! - A ozvěna mu přitakává.

Uúúú! ¬ Uúúú! - Uúúú! – Ozývá se zdáli. Hlahol lovců přivolává další poutníky na Jantarové stezce, takže se přidávají ke knížecí družině. Vždycky je tady bezpečněji ve větších houfech. V tento den proudí stezkou mnoho moravského lidu, protože zvěst o řeckých příchozích letí od úst k ústům.

 

A tak zde nyní skoro přes noc vyrůstá stavba vpravdě kulturní podle řeckého způsobu, třebaže zprvu jen dřevěná. I přesto se Filozof dětsky raduje:

Konečně trochu důstojnější příbytek pro náš úžasný poklad z Krymu.

Mají tam stále plno lidí, podivují se Moravané.

Protože jim to nařídil Rostislav.

Kdoví, jestli jen proto.

Stejně nakonec všichni uposlechnete! Opustíte naše bohy. Zradíte naše dědky v posvátném hájku. Zklamete naše baby, na kterých jsme protančili tolik nocí kolen ohně! Ó, kde jsou ty zlaté časy? Ale rusalky vám to neodpustí, ani vodníci.

Ať je to, jak chce, Němci z nás nikdy nebudou!

Stará písnička. Nějak příliš se jich bojíte! Nepomohli vám už tolikrát proti nim staří bohové? A když už zvítězíte, ani kořist si nesmíte rozebrat podle své libosti!

Pokyvují hlavou. Inu, tak je tomu v zákoníku: Vítězství v boji není v přemnohé síle, ale v moci od Boha. Dá-li Bůh vítězství, náleží knížeti vzít si šestou část a dále vše ostatní náleží vzít si všemu lidu a rozdělit se rovným dílem mezi velké a malé.

Zanedlouho si nebudete moci dopřát ani pohár medoviny, ani zadovádět s děvčaty! Kupci povídají, že ti noví panáčci vám to zakážou!

Mlčí, protože to ví každý, že má-li kdo ženu a spává s otrokyní, je třeba, aby tato byla knížetem prodána do jiné země, a výnos se má rozdat chudým. Rovněž smilník smí jíst jen chléb a vodu po sedm let. A má-li kdo dvě ženy, ať pozdější vyžene s jejími dětmi a sám po sedm let zůstává o chlebě a o vodě. Svede-li někdo dospívající dívku, která ještě neměla třináct roků, ať je prodán se vším svým jměním a výnos dán dívce.

A budou vás trápit upíři, protože prý teď už nesmíte mrzačit těla a kosti nebožtíků. Však uvidíte, čeho se dočkáte! Škoda mluvit.

Mohutný obětní stůl se znamením kříže, s nímž si dali dost práce tesaři, ale ještě víc Ten, který ho vleče na svých ramenou, a na stole - tajemná schránka.

Drobná štíhlá postava ve splývavém rouchu se tyčí za stolem. Nato se napjatá atmosféra prořízne, jako když do ní zajede porcovacím nožem na zvěřinu. Teď se však žádná kýta porcovat nebude. To jen kněz zahlaholí na celé kolo jako nikdo před ním:

Bratři a sestry v Kristu! Přicházíme k vám s láskou, která vychází od Boha, a slovem i skutkem ožívá. Vaším rodným jazykem vás budeme učit lépe znát Boha a vzdávat Mu čest a chválu za vše, co dobrého nám dává. Spolu s vámi Mu chceme děkovat a celým čistým srdcem Ho milovat. Vždyť Bůh je Otec nás všech a my všichni Boží děti. A nyní sloužíme první bohoslužbu ve slovanském jazyku.

Mručivý souhlas všech přítomných působí v tomto shromáždění příznivě, třebaže za jiných okolností by to znělo spíše jako bručivé probouzení se medvěda po zimním spánku.

Pak učiní nové znamení pravicí od hlavy dolů, od leva doprava za hlaholu, který slyší ostatní lid:

Vo imja Oca i Syna i svjatágo Ducha. . .

Odpověď však napoprvé pronáší hlavně jeho přisluhující mohutnější vousáč: Amin.

Přizvukují mu též další čtyři jejich bratři v popředí. K nim se druží Lazar, Svatava a menší Slavěna. Další se chápavě přidávají, zejména když vidí a slyší hlas předního velmože Rostislava napravo u stolu: Amin.

K němu se tlačí ostatní velmoži, aby každý viděl, jak blízko k němu mají. Nicméně tvrdé lokty jsou tvrdé lokty, a tak více či méně ochotně uhýbají, když se jejich špalír za knížetem prolamuje. Špalírem projede hadovité zasyčení:

Hm, nitranský kníže Svatopluk, synovec Rostislava. Pozdě, ale přece.

Do popředí se sebevědomě dere pozdní příchozí, asi pětadvacetiletý velmož s vejcovitou tváří a velkýma rybíma očima.

Posléze kněz zahlaholí:

Slava vt vyšqnicw bohu

I na zemli mirw

vw člověcěcw blahovolénýá . . .

Tehdy to celým shromážděním zašumí, jako když se pohnou letité duby. Také hrdý Vislan, ujíždějící na svém koni lesem s větrem o závod, zpomaluje, až zastavuje a naslouchá, cože se to lahodně line do daleka krajinou. Jeho vraník zakusí drsné trhnutí uzdou do boku, takže se pak pobídnutím vydává ven z lesa. Ostřížím zrakem obzírá velkolepou sešlost – od pěvce sklouzne jeho pohled na Svatavu, upínající se na hlaholící postavu. Potom se mladý lovec zarazí a skoro nevěřícně se odvrací, jako by nevěřil vlastním očím, nechápavě vrtí hlavou a rozhodně se stahuje do lesa, až se v něm ztrácí.

Když se vše končí výzvou: Pronošaše sja vo imja Gospodъne! – ševelí to Amin svorně celým zástupem, vlaštovkovitě i drozdovitě, ba co víc, jako by se celá říše zpěvného ptactva dala do koncertování.

V duších zaznívá ozvěnovitě: To je ono! To je ono!

Na dýnovitě zakulacených tvářích účastníků se většinou zračí souhlas. Naplněni vnitřní radostí a uspokojením rozcházejí se účastnící do všech stran a vytvářejí ještě menší hloučky, ve kterých se přelévá cosi tekutého, a přece stěží nahmatatelného. Tohle je jiné agapé, než když se slaví zabijačkové hody nebo se opéká beran na rožni a hrdlo se zavlažuje pivem a medovinou. Rozesmáté mládí obklopuje Konstantina a Metoděje, jako když zkušená orlice vyvádí mláďata a těší se z nich.

Lopatovitá ruka se stýká s rukou zvící medvědí tlapy, když ten či onen velmož stiskne pravici knížete. Pak mu někdo jemně poklepává po rameni skoro jako by pohladil pohrabáčem, a šušká:

Strejdo!

Kde trčíš Svaťo?

Zchromnul mi kůň hned kousek za Nitrou a než jsem –

Knížecí ruka mává naprázdno vzduchem, a strejda se dává slyšet:

Tihle řečtí panáčci se s ničím dvakrát nepárají a už si vybírají ty, kteří se cítí být osloveni.

Hm, a co s nimi?

Příprava a potom křest.

Hm, a co pak? – Kroutí synovec poněkud balíkovitě hlavou.

Co by bylo, jářku? Ty, kteří na to budou mít, začnou učit.

Učit, hm, a kde?

Co nevidět to začneme stavět na jedné hoře v buchlovských lesích. Mám tam loveckou chýši. Teď už je zasvěcená svatému Klimentovi. Bude to podle vzoru hory Athos. Chtělo by to navést na to nějaký lepší kámen z východních lomů. Pomůžeš?

Nestačil by obyčejný?

Kdepak, vrtí hlavou kníže: - Na něco takového nestačí běžný kámen z okolí.

Zkusím to, uvoluje se Svatopluk: Ovšem nějaký ten týden to potrvá.

Týden? – Skočí jim do řeči jiný velmož: - Opatřím ten kámen rychleji.

Mohl bych nechat navozit také kámen, - nabízí se jiný velmož.

Odkud?

Tady z Moravy.

Kdepak, mává rukou kníže: Na východě se láme lepší kámen.

Pohoním kameníky, aby to začali vozit. - Vytahuje se horempádem Svatopluk, který musí mít vždycky navrch.

Mohl bych zase navozit dost dřeva, ozývá se z honosně prošívaného a kožešinou lemovaného pláště jiného mocipána.

Zatím by mohl otec Konstantin sloužit slovanskou bohoslužbu na mém dvorci, zaznívá z blahobytného krku velkostatkáře.

Proč jen u tebe? – Vytahuje se velkohubý kolohnát: - Vždyť může sloužit mši také u mne na statku. Nemám snad největší chov koní?

Dvě vousaté hlavy, tak blízké od soluňského mládí, se nejistě zavrtí při náhlé přemíře nabídek ze všech stran. Potom se však odkutálí kamsi vysoko nad pestré čepice místních povýšenců. Obloha se totiž zatahuje a vznešení duchové podle všeho následují jejího příkladu.

Kdepak se teď schováme? – Zavrtí se velký tmavý hábit a rukáv se zvedá, aby přehodil kápu přes hlavu.

Možná bychom došli na Hostimův statek, - ozývá se z druhého roucha, a dva páry nohou zastříhají poněkud rychleji, až se zdá, že tady zapracovává šturmující krejčík.

Z komína se kouří. Hospodář je doma.

Haf-haf! Haf-haf! – Spustí pes.

Skřípavě se otvírají vrata, za ním vykukují dvě žárovkovité oči z prošedivělých vousů:

Pozdrav Pánbůh! To jsou nám hosté! Přijměte přístřeší i pohostinství na Hostimově statku. Od té doby, co moje žena odešla na věčnost, hospodařím tu s dvěma dcerami Svatavou a Slavěnou a synem Lazarem, a ještě párem pacholků.

Hned za dveřmi zahaleká na své dcery: Svaťko! Slávko! Pojďte rychle posloužit! - Zřejmě ho ale nevnímají, protože stavení vyhlíží opuštěně, třebaže z vedlejší komnaty doléhají hlasy:

Nádherná spona, rozplývá se Slavěna, když obdivuje stříbrnou sponu spínající vpředu oděv její sestry.

Přivezli to mezi dary z Cařihradu, a kněžna Mlada mě také něčím poctila.

Nádhera -

To nic není, Slávko, ale kdybys viděla, jaké náušníce a gombíky teď nosí kněžna. To bys koukala!

Gombíky?

Ehm. Takové kulaté přívěsky z jemně tepaného zlata, opatřené shora očkem pro přišití.

Starý Hostim rázně vráží do přilehlé komnaty:

No tak, děvčata, konec rozprávek, a přivítejte hosty! A ty, Lazare, -volá z okna syna: - skoč do komory pro flákotu uzeného a džbán kvasu!

To není třeba! – Zvedá se prst, který jinak slouží k zdůrazňování něčeho podstatného, co chce Filozof vštípit tupým lebím svých posluchačů: - Stačí jen trocha mléka.

Děvčata se nejistě vrtí jako holub na střeše. Svaťka se mile zavlní a zapýří jako pýr plazivý z čeledi lipnicovitých, a teprve, když je tatík pošťouchne, odbíhá do stáje.

A už je tu džbán mléka a kalíšky, do kterých by se hodilo spíše víno, ale na tento mok si oba bratři zde na Moravě už dávno nechávají zajít chutě.

Z toho vína bych brzy dostal překyselení, komentuje to Filozof, třebaže o tom pisatel panonských legend nestačil udělat zápis: - Jaké štěstí, že Kliment přivezl z jihu oblíbené odrůdy vína, a už je vysázel na naší Hoře, ale zatím ještě nerodí, a když urodí, tedy nikdy to nebude mít takovou sladkost, jako u nás na Athosu.

Slovo dá slovo a ožehavá otázka je na světě:

A co ty, Lazare, nelíbilo by se ti být naším žákem?

Před očima starého hospodáře se zatmí, když se otřese do nejhlubších základů své bytosti, aby nevybuchl. Prožívá v tom okamžiku zemětřesení osmého stupně Richterovy stupnice. Kuchyňský kredenc se kolem něho skotačivě roztančí flamenco jako temperamentní španělská děva. Slyší ho divoce podupávat masivními dubovými nožkami po podlaze jako lepou tanečnici, vyzývavě dobývající srdce svého kavalíra. Jen tak-tak, že si pantáta uprostřed tohoto kolotoče světa zachovává rovnováhu a jasnou mysl. Oči starého hospodáře se přilepují na Filozofa a ústa se mu otevírají, jak poklesává čelist až kamsi mezi ramena. Konstantin se však tváří, jako by nevěděl, čí je. Oči má upnuté kamsi za kulisy dějin, kam nelze dohlédnout běžným pohledem. Zdá se, že ani největším rachotem pekelných mocností by se nedal tak snadno odtrhnout od nejvyšších sfér. Následkem toho teď působí z pohledu světa dojmem zasloužilého autisty.

Mladý Lazar ani nedutá, jen jeho oči výmluvně sklouznou na pantátu Hostima. Teprve po chvíli se mu vracejí na své místo, poněkud se ještě zakoulí po místnosti, ale to už ze sebe domácí pán souká:

Víte, bratři, tento statek nemůže vést ženská. To chce mužnou ruku. Mám jenom Lazara. Co by bylo bez něho se statkem?

Dcery se vdají a přivedou sem mužnou ruku, míní Konstantin.

Starý ovšem spekuluje: Hm, to se neví. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Před Bohem by ovšem bylo záslužnější, kdyby se syn věnoval duchovnímu životu, - říká Filozof a jeho bratr dodává:

Samozřejmě, má-li k tomu sklony, schopnosti a dobrou vůli.

Mládencovy oči se zablesknou, jako by je někdo dobře promazal, a také tvář se slunečně rozzáří, jako by někdo vevnitř rozsvítil lucernu. Ústa se zrovinka hotoví vyloudit rozhodná slova, ale pak se zadrhnou jako kola bryčky na kameni:

To víte, že bych šel rád, ale nevím –

Nad krajinou se přehání fujavice, a teprve až se mraky vydávají na ústup, a slunce zase oblažuje každého úsměvem. Jeho paprsky zalétávají až ke skalnímu převisu se skrčencem ve zválené přikrývce. Sotva sem dolétne šimrající paprsek, hned se postava napřimuje jako medvěd zaskočený v brlohu. V mžiku naskakuje na svého oře a žene se na okraj lesa. A už je to jasné:

Ano, přehnalo se to a obloha je úplně čistá.

Také statek, vyhlížející za nepohody tak zasmušile, se pohne, až se zdá, že si nacvičuje skočnou, ale to se jen otevírají vrata, aby propustily hosty.

Dvě postavy v rouchu až k zemi se vzdalují, zatímco čtyři páry rukou mávají.

Zdálky doléhá smích a hovor. Uši tajemného svědka se protahují o píď, takže i oči bystře zamrkají.

Vyprovodím je! – Volá Lazar, rozbíhající se k ryzákovi, přivázanému u stáje a naskočí na něho jak tak, neosedlanému.

Nejraději bych jela s tebou. – Zazvoní tenký hlásek, a jezdec, div že nespadne s koně, když zahlédne dívku svých snů.

Chtěla by ses také učit a stát se kněžkou? – Ptá se bratr na koni.

Kdo mě tady ochrání, když odjedeš? Budu mít strach dojít i pro vodu. Měla bych odejít ke kněžně Mladě. U kněžny bych se cítila v bezpečí.

To bys mě tady nechala samotného se Slavěnou? – Ozývá se ustrašený tatík, odcházející do stavení.

Vrať se domů, Svaťko! - Volá přes rameno Lazar, a pak se rozletí rychlostí avarského šípu z dvorce.

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! – Rozduní se pole a než se Svatava odpoutá od zasněného pohledu za mizejícím bratrem, za zády se jí zjeví rozcuchaná kštice nasazená na krku chlapa jako ze země vyrostlého.

A mám tě, panenko! - Sápou se po ní silné paže.

S obratností vyrušené laně uskočí a dává se na útěk, ale to neznáte polskou krev, o níž bude básnit Puškin a Oskar Nedbal bude komponovat, až se zapotí. Vyráží tempem skytského jezdce a ozývá se pokřik:

Počkej, holubičko!

Ovšem tahle holubička není zrovna němá, takže se jí pusa v mžiku prořízne:

Pomoc!!

Z domova by se moc pomoci nedočkala. Než se starý Hostim šnekovitě vysouká ze stavení, škodná by mu dávno vyčistila kurník od slepic a hus.

Zmítající se mládí je dávno v objetí silných tlap, které se ji snaží vtáhnout do sedla, jako by chtěly předjímat hrdý boj černohorky s divokým Turkem, který jednou nadchne malíře Čermáka k divokému reji na plátně.

Právě takový mumraj se naskytne zraku Lazara, když vyjíždí na protilehlý svah a ještě jednou se ohlédne za rodnou chalupou, aby rampouchovitě ztuhnul. V zápětí však rozmrzá a prudce strhne koně zpátky.

Zatímco se slušivé šaty v pevném sevření napínají do všech stran a zdá se, že je neudrží vcelku ani krásná spona z císařského daru, a zvířeným prachem se ozývá pokřik: - Pusť mě! Pomoc! - otřese se dvorem divokým:  Dus-dus-dus-dus!

Slepice se kdákavě a husy rozkejhaně rozlétnou do všech stran, až péra létají, když skáče Lazar s jedoucího koně. Říká se, že ranní ptáče, dál doskáče, ale tohle ptáče z Hostimova rodu zrovna nevydává jednoznačné svědectví o svém povolání do duchovního stavu. Sotva se překvapený nájezdník vzpamatuje z bočního útoku, popadne mládence pod krk a bací s ním vší silou o zem, až ho na chvíli omráčí.

Dívka se však mezitím vytrhne medvědímu sevření únosce a vykřikne:

Avare! Chyť ho!

Haf-haf! Haf-haf!  - Rozletí se proti jezdci zubatá šelma. Jezdec se vzepře ve třmenech a koňská kopyta prohánějící se vzduchem nejsou žádnou příjemnou kratochvílí pro rozštěkané psisko. To se už venkovský pořízek zvedá ze země. Nezvaný host strhne koně k lesu a křikne zpět:

Líbíš se mi, dračice! Stejně tě unesu jindy.

Nikdy! Bůh by tě potrestal! – Vykřikne odmítavě, třebaže se rdí se až po kořínky vlasů, jako by právě dostala akutní záchvat zarděnek.

Chachá! Bohové stojí při mně!

Pohane! – Nese se dívčí hlas nad lánem zdusaného obilí.

Pole se však během několika dešťů zazelená po tomto nešetrném zdupání a pšenice se nalévá do klasů, když nastavené uši těch, kdo slyší hlas svého Pána a vykročují za Ním, povyrůstají málem o několik palců. Takové úžasné tajemství se jeden nedozví na rodné chalupě, ba ani v knížecí tvrzi, když Filozof zahájí svou výuku mladých na Hoře svatého Klimenta. Učební místnost se nadouvá k prasknutí. To už není jen sem tam nějaký ten ojedinělý nadšenec. Najednou jsou to celé houfy mladých otevřených srdcí. A nechodí jenom s hlavou oblacích, protože vozy obtížené drahocenným kamenem proudí dennodenně až ze vzdálených končin vycházejícího slunce. Pohotové ruce stavitelů, ale i vděčných Filozofových posluchačů, skládají kámen a ukládají ho na stanovené místo. Kámen po kameni vyrůstá jedinečné vzdělávací ohnisko, jaké se zatím široko daleko nikde nevyskytuje. A toho všeho se dotýká zvláštní Boží milost, sotvaže vztažené ruce řeckých bratří dovrší celé dílo tajemným znamením opsaným pravicí, protínající vzduch od shora dolů a od leva doprava. Není to jen znamení, ale také to, co se tím naznačuje. Kamenné kvádry nabývají vedle své tíže ještě nové kvality, která povznáší celou budovu nad meze pouhé pozemské gravitace, aby všichni, kdo zde budou s otevřeným srdcem procházet, zakusili proměnu. Vyžaduje to však jen ono otevřené srdce, sklánějící se pokorně k pramenům živé vody. Ovšem ne každému je to dáno...

Zatímco se průzračné studánky očí plní tajemným svitem, oči záludného, lišácky zchytralého ospalce klouzavě ujíždějí před přímým pohledem. Potom těkavě přecházejí z místa na místo a obzírají, co je kde k uchvácení. Před požehnanou věci hadovitě sklouzávají stranou, aby se briskně stáhly do stínu. A tam ve stínu zelenají závistí, cože se jim to zase vymklo z rukou. Potom vystřelí s prudkostí zmije útočné vůči všem, kterým v srdci blaženě rezonuje hlahol, vycházející z úst Filozofa:

Dost! To nesmíte! Skončete tu maškarádu! Jak jste přijali své kněžské svěcení?

Nechápavé kroucení pomazaných hlav. Nikdo neví, odkud se tak znenadání vynořuje dávný vrták a šťoura, ale najednou tu je, a tváří se jako by tady byl věčně. Pohybuje se líně jako outloň váhavý z čeledi lemurů, který vydává jen jemné hvízdání, ale když se rozzlobí, pronikavě kvičí. Dokud o nic nejde, a lidé jsou takřka ochočení a radostně si vyšlapují s nasazeným náhubkem světem, tak si tento záhadný brejlovec spokojeně mne ruce a vrtí si mlýnek mezi prsty. Staví se jako jedno velké ucho, takže připomíná přerostlý karfiol, ozdobený kápou. Ačkoli je ducha nezámožného, neustále se tváří jako kdovíjaký chytrák, ale kdykoli k němu někdo přijde s dětsky snadným úkolem, jaký by měl v mžiku umět rozřešit půltuctem různých způsobů, tak se zmůže leda na to, aby vyjádřil upřímnou soustrast. Zdálo by se, že nemá žádný smysl dívat se na svět optimisticky, když v něm žijí takoví chytráci jako tento dvorní písař Viching. Sotva však někdo způsobí, že se národ probouzí a směle vyráží mimo obvyklé cesty, vynořují se zčistajasna takové hyenovité šelmy, které obšlapují kolem. Najednou se vrtí jako holub na báni a jsou vtíravější než Francovka Alpa.

Copak si to už nevzpomínáte? Přece In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti! – Vyslovuje skoro až výhružně, přičemž zelené oči se koulejí okolím. Když se posléze vracejí do svého doupěte, tak se ozývá domlouvavě: - Tak celebrujte latinsky, a ne tou jejich pohanskou hatmatilkou. Tak vás k tomu přece odjakživa vedeme.

Pakliže vidí nechápavé pohledy, vypouští další střely: Ti řečtí vandráci, co tady trousí takové slovanské výpotky, které někde uklohnili na koleně, odsud vypadnou, až se za nimi zapráší! Uvidíte!! Kdoví jestli vůbec chtějí celebrovat platnou mši svatou, když k tomu používají tyhle bláboly! Rozkolníci jedni! Církev si rozvracet nedáme!

Kdyby pichlavé oči a k nim se družící ostrá slova mohly zabíjet, už by Konstantin i s Metodějem leželi někde pod kytičkama. Potom však zase spustí vemlouvavě jako když pouští zvolna vodu na mlýnské lopatky:

Všichni, kdo máte všech pět pohromadě, vezměte přece rozum do hrsti. Pomyslete na to, co ti dva pobudové s celým tím chvostem jelimánků, které obalamutili, tady páchají za neplechu. Pomyslete na strašné důsledky pro císařství! Karel Veliký by se obrátil v hrobě! Víte, co na to řekne, Ludvík Němec? Nakonec se tady začne nejen mluvit, ale i psát po pohansku! Potom nás zdejší lid přestane poslouchat! A latinská církev zůstane na hromadě.

Bratře Vichingu, nemaluj čerta na zeď! Nevidíš snad, že je to tady pole neorané. Většinou tady lidi uctívají Peruna, poklonkují starým dubům a za každým pramínkem vidí lesní vílu. Každý, kdo tady hlásá Krista, pomáhá přece jen dobré věci –

A to zase ne! To by tak hrálo! – Zařve jako by se ocitl opuštěný uprostřed velké Lybijské pouště. Výkřik jeho zasukovaných hormónů zní jako výbuch Vesuvu a šíří se zrovna tak příjemným a citlivým způsobem jako v Pompejích.

Vždyť to jsou jen dva učitelé. Nemohou přece tolik ovlivnit všechny ty slovanské burany. Jo kdyby měli zástupy učedníků a posílali je na všechny strany, to je jiná, ale zatím –

Dost řečí! Nevíte, co mluvíte. Naši biskupové to jasně vyhlásili na svém sněmu, že tahle slovanská celina, ať se to komu líbí nebo ne, podléhá německému království. Zdráháte se následovat naše biskupy? Chcete odporovat sboru biskupů?

Tak létají slovní šípy z vichingovského toulce na všechny strany, zatímco oční bulvy se dávno odkutálely kamsi do černé díry, plné ohně a síry, určené všech rozkolníkům.

A co kníže Rostislav?

Už pouhá jeho připomínka působí zpěnění vichingovské krve. Švábský skřítek se zatváří svěřepě jako Lenin v osudném říjnu, který byl však listopadem. Poté vybuchne jako přetopený kotel. Jenže tím právě začíná běsnění znovu odpoutaného Prométhea.

Rostislav je přece první, kdo by měl zasáhnout, kdyby se v této části říše dělo něco nekalého.

Hlava zlostně odfukujícího Vichinga se zhnuseně zvrtne na stranu, jako by chtěla slyšet něco jiného, než řeči o nějakém Rostislavovi, a dvě haluzovitá chapadla podklesávají k zemi jako v prudkém vichru. Posléze ze sebe vyloudí s odporem:

O tomhle knížátku mi ani nemluvte! Hm, co můžete od něho čekat, když to není rodilý Němec?

Musím se ho zastat, protože náhodou vím, že Rostislav je teď zabrán do odrážení nebezpečí ze strany najíždějících Avarů.

Jenom ho neomlouvej! Naši špehové dobře viděli, jak se lísá k těm řeckým psům! – Řve Viching, až se to rozléhá moravskými hvozdy.

 

Několik měsíců se přehání od doby, kdy se soluňští bratři s pomocníky vynořují na Moravě. Jejich působení nezůstává však dlouho skryté. Už za dva měsíce o tom vědí Němci. Ludvík Němec okamžitě podává zprávu papežovi:

Připravujeme tažení proti Rostislavovi. Východní marka se snaží vymknout z naší zájmové oblasti.

Vyprošuji vám Boží požehnání pro vaše vznešené dílo, schvaluje mu to Mikuláš I.

Válka Moravanů s Němci, předvídaná zkušenými lidmi, je na spadnutí. Hemžení na pravém břehu Dunaje je čím dál tím podezřelejší.

Zvědové přinášejí důležité zprávy: V dolinském kraji, kde svého času vládli Římané z Comageny, a u Vindobony, tonoucí v blatech, vypuká zlověstně pobíhání a šokoření.

Není snadné získat tyto zvěsti. Němci za řekou slídí po každém podezřelém člověku jako lišky po slepici. Pokud z jejich zajetí vyjde někdo se zdravou kůží, tedy zaručeně oslepený a zbavený jazyka. Moravané jsou však smělí a hrdí. Dovedou tiše umírat za otčinu i děti, když nemohou vyváznout z léčky ani lstí, ani zápasem proti přesile.

Kolik jich podléhá mučení neslýchaným způsobem, když odmítají zradit Moravu? A přesto se najdou mnozí další odvážlivci, kterým štěstí přeje více. Srdnatě se dokážou připlížit až do nepřátelských ležení a uniknout pátravým očím vazalů hraběte Engelšalka. Ti pak přinášejí zvěsti, po nichž dychtí Rostislav právě tak, jako jeho synovec z Nitry.

Nitranský rozervanec Svatopluk trpí víc než ti, které přišlápne německá bota. Nemůže se docela vyhýbat té, po níž tolik touží. Nemůže ji pohrdavě míjet. Jinak by si toho ostatní všimli. Přesto jím cloumá hněv a veliká bolest. Třebaže se jí totiž chce až do konce svého života vyhýbat, touží po ní, navzdory hlasu svého rozumu, stále vášnivěji. Dychtí po ní jako vytažená ryba po vodě a současně ji nenávidí stále zaslepeněji. Proklíná dívku jako čert nebe. Tak se v něm strašně střetají dva city, až hlava třeští. Neuspokojitelná touha, spalující v nitru jako rozevřený jícen pece všechno krásné, dobré, pravdivé a ušlechtilé, svádí boj s fanatickou pomstychtivostí. Nedaří se dívku získat, když jednou řekla své ano jinému, a přitom má takový pohled, že by za ni kdekdo snad i dýchal.

Má dojem, že přišla chvíle, aby promluvil otevřeně a nezastíraně, aby se však těmi nejvybranějšími větami, jaké má v zásobě, vyznal z lásky, jež jako kvasnicové pivo bublá v jeho útrobách od okamžiku, kdy ho zaujímá cizinec, tvářící se jako vyslanec z jiného světa, a snažící se ovládat všechno dění z pozadí jako tajemná šedá eminence pomocí příslibu štěstí. Srdce mu horečnatě cloumá hrudí. Z nikoho se nestane takový primitiv a balík každým coulem, když je zasažen bezbřehou vášní jako z toho, kdo celý život vázne v intelektuální věži ze slonoviny. Celá desetiletí je přesvědčen, že je povznesen nad syrové vášně prostého smrtelníka z davu, a když ho popadne vášeň, zamává s ním uragánovitě. Takže teď, jak tu stojí, a naslouchá komusi, tetřevovitě tokajícímu a hrdličkovitě cukrujícímu, si tak pronikavě uvědomuje prudce se spalující suchost své dávno vyprahlé povahy. Kníže, ten povýšenec a alfabet s jemně tříbeným výrazivem, přestává existovat. Místo něho tu stojí potomek prapředků, kteří řeší své milostné záležitosti mohutnými obušky a příručními sekeromlaty, a kteří při potkání soka, nemarní čas rozkládáním řetězců logických úvah, ale přímo se na soupeře vrhají jako tornádo a urvou mu hlavu, aniž by se zabývali dumáním o přesném překladu latinského výrazu dekapitace. Být oblečen do medvědí kůže, mohl by v té chvíli představovat vzorného člověka doby ledové.

S-s-s-s! - Vyráží ze sebe přetlak jako uvolněná sifonová láhev. Ani netuší, jak přesvědčivě předvádí výstižnou imitaci ostré, přehřáté páry, unikající z prasklého potrubí. Je krajně nezodpovědné, aby se osoba jeho mentální kondice volně potulovala světem, ale Bůh dopouští i horší věci, když respektuje člověka stvořeného se svobodnou vůlí. Jeho příští stadium by snadno mohlo znamenat vražedný amok.

Hrozivé zprávy o Němcích poněkud rozptylují jeho hoře. Když nepřicházejí takové zlověstné zvěsti, tehdy se nitranský morous uchyluje k číši, aby zapíjel žal. Uprostřed noci, silně ovíněný, s hlavou třeštící, vyráží zběsile do pustiny, štve koně mezi světélkujícími močály a černými haldami uhlí, vybraného z milířů. Pokud ho někdo zahlédne ve svitu měsíce, hned roznáší zprávy:

Upír řádí na blatech!! Zachraň se, kdo můžeš!

Přicházejí nové zvěsti o Němcích a postupně jich přibývá:

Němec houfuje vojska! Bude vojna! Bude zle! Co s námi bude?!

Nitranský škarohlíd pije pak méně. Úděsnost skutečnosti předčí jeho nejhorší obavy. Všechno ho vybízí k obezřetnosti:

Musím si zachovat jasnou hlavu! Tentokrát půjde určitě o všechno.

Ale zdá se, že se chystají jen proti Moravanům, namítají ostatní.

Kdepak! Němec se na Moravě nezastaví.

Povídá se, že od Řezna táhne sám král s velkým vojskem! Vezou prý ohromné válečné stroje.- Hrozí se někteří.

Svatopluk však tvrdí: Nejspíš udeří na Panonii. Rozčiluje je, že Kocel už nechce poslouchat. Hodilo by se jim pokořit ho. Donutit k větší povolnosti! A snad i zničit!

Ne, ne, vrtí hlavou jiný bojovník: Němci udeří na Moravu odspodu a půjdou na Rostislavův hrad! Chtějí nás rozdělit na dva slabší celky. Ty pak snáze ovládnou, a přitom si rozšíří dunajské panství.

To bychom je tu ale mohli jaksepatří sevřít.

To těžko.

Proč? Kdyby také Češi prudce napadli Němce z boku a Rostislav od Velehradu.

Zbytečné řeči! Každý ví, jak jsou české rody nesvorné, čeleď proti čeledi, aniž vědí proč, hádají se. Proto se nikdy neshodnou na rozhodujícím činu.

Filozofa to však příliš nezneklidňuje. Spíše ho to podněcuje k usilovnější práci. Zanedlouho mohou Moravané nejenom číst bibli a bohoslužebné přepisy ve své řeči, ale dostanou do rukou také zákoník.

Strašné! - Reptají pak mnozí z nich: - Latiníci nám dopřávali více svobody! Směli jsme se ženit a vdávat, s kým kdo chtěl. Najednou už to nejde. Prý jsou některé svazky proti přírodě!

Nevědí, co vlastně chtějí, zlobí se mnozí žáci nové vysoké školy. A přitom je jim zrovna teď dopřáno kráčet touto úzkou pěšinkou k vlastní světovosti.

Filozof pokyvuje hlavou a myslí si: Ano, bude-li nám to dopřáno, tak vytvoříme nejen pro Velkou Moravu, ale i pro všechny Slovany nové, v pořadí už třetí podání stejných nesmrtelných hodnot. Zkrátka první Řím latinský je doplněn druhým Římem řeckým, aby jej dovršil třetí Řím v duchovním Velehradě.

Jeho starší bratr, jako by odhadl jeho myšlenky, říká rozhodně:

Podaří se to! Nejsme tu ještě ani celý rok, a už jsou vidět výsledky. Přišli jsme jen s hrstkou věrných, a už máme kolem sebe celý zástup zapálených srdcí! Koho by před nedávnem napadlo, že v tomto srdci Evropy začne tak požehnaně pulzovat osvícený kulturní život!

Srdce? – Srdce? - Myslíš snad nějakou citovou zapálenost?

Kdepak. Ovšemže, city to mohou doprovázet, ale hlavně jde o srdce synovské, otcovské a přátelské.

Jak to myslíš?

Podívej, tihle Slované hledají nějakou jistotu, něco, na co se dá spolehnout. Jenže pravé štěstí najdou jedině u Krista ve svém srdci. Touží se svěřit někomu, komu lze důvěřovat, že jim opravdu chce a může pomoci. Hledají otce, otčinu, vlast.

Copak jim dokážeme dát nějakou otčinu?

To asi těžko. Spíše jde o to, odemknout jejich srdce, aby se stalo všeobjímavým.

Mluvíš v hádankách.

Ani ne. Vzpomeň si, Kosťo, co nám, Soluňským, něžně odkazuje apoštol Pavel, když vystupuje laskavě, jako když matka hýčká své děti. Tak z příchylnosti k nám by nám nejraději sdělil nejen radostnou Boží zvěst, nýbrž i vlastní život, protože jsme se mu stali drahými. Tady máš klíč k všeobjímavému srdci Slovanů. Jenom, ho vzít a vložit do zámku.

Ehm, už mi to dochází. Jen aby ten zámek nebyl moc zarezavělý. . .

Křest svatý už dokázal jiné divy.

Třebaže Karloman uprostřed léta churaví, jeho vojevůdce se setkává s Ludvíkem Němcem a jeho vazaly v Kremsmünsteru. Je s nimi Karlomanův písař, kněz Viching, švábský rodák, potom králův písař, a konečně solnohradský arcibiskup. Tam padá rozhodné slovo: Napřed dobýt Rostislavův hrad!

Řach! Bum! Bác!

To jsou naši, vyhlédne oknem jeden z bavorských kněží: - Konečně je tu sám Ludvík s vojskem, aby zheršteloval tu slovanskou čeládku. A přichází v pravý čas, kdy Rostislavovo vojsko táhne proti Avarům.

A máme ho. Jeho vojsko se nevrátí dřív než za pár týdnů. Teď vězí na tom svém hradě poměrně opuštěn.

Den poté, kdy Němci začínají pálit vesnice, vynořuje se z hvozdů ohromná síla jako mračno kobylek.

Strašné! - Prchají zděšeně vesničané: Jeden by nevěřil, že kdy uvidí podobnou podívanou!

Rostislav je denně zpravován o německém pochodu. Zanedlouho chápe jeho záměr:

Je to jasné. Naše vojska musí ihned vyrazit z Velehradu! Musíme se dostat k Dyji! Němec míří na Rostislavgrad. Potřebujeme Němce předstihnout!

A co Svatopluk?

Bude na Němce jenom dorážet, ale zatím se vyvaruje přímého útoku.

Bitva svedená toho horkého srpnového dne je krátká. Nitranští bojovníci ustupují před německým náporem a drží se Rostislavova rozkazu: Zůstat v záloze! Obětují kvůli tomu i nějaké usedlosti, ba i s kostely.

Zbořte a spalte tu boudu! - Velí Němec u kostela.

Kdosi namítá:

Kostel je s křížem.

Obracejí se tedy na solnohradského arcibiskupa, ale ten mává rukou:

Není křesťanský! Naši ho nevysvětili! Je pohanský anebo slouží kdovíjakým ohavnostem! Pryč s ním!

Zum Teufel mit solchem Kreuz! - Ozývá se zhnuseně z různých stran. Kostel hned vzplane jako louč.

Viching se nemýlí. Proto se právě rýsuje na čele mocipána nová vráska, takže bezradně pobíhá po hradbách své nebetyčné pevnosti spolu s malou hradní posádkou a nadějně vyhlíží pomoc: Kde jsi, Svatopluku? Copak necháš strejdu ve štychu? Kde vězíš?

Jenže místo nich se celé podhradí mravencovitě hemží Ludvíkovým vojskem. Chalupy a chlévy jsou vzhůru nohama, některé hoří, jiné už jen doutnají. Nezvaný host prostě potřebuje všechno, co je k mání za pět prstů.

Najednou kníže zjišťuje, co už dávno tuší, ale dokud to sám nezažije, zdá se mu to docela nepřijatelné. Jen stojí a zírá. Skopová pečeně mu přimrzá k vidličce.

Hrůza - , zašeptá.

Cítí se velmi podivně. Má sucho v ústech. Tuze rád by zavřel oči před drsnou realitou. Napětí je nad jeho síly. Zřetelně se hroutí. Stále více se podobá zajíci, který se v úprku před liškou nezmůže k načerpání nové odvahy z úvahy, že doposud je vše v pořádku, a vzpíná své přední pracky v gestu, jako by kladl nezodpovězenou otázku, jaký prospěch mu kyne z úniku před nevyhnutelným.

Jedině ta Rostislavova pevnost odolává! – Skřípou zuby nájezdníci: - A to máme pořádnou převahu.

Můžeme tu posádku leda vyhladovět delším obléháním.

Zkušení válečníci se nemýlí. Poslové, dávno vyslaní pro pomoc do Nitry, nemají žádný úspěch.

Začíná se nadouvat jako balón částečně naplněný vzduchem a obličej se mu tak strašlivě kroutí a oči mu tak příšerně lezou z důlků, že každý zkušený felčar s duší sportovce by si byl vsadil na záchvat mozkové mrtvice v několika nejbližších okamžicích.

Nějakým zázrakem však k té pohromě - jestli by se to ovšem dalo označit jako pohroma - nedochází. Postižený má sice dost dlouho potíže s hlasivkami, takže se nezmůže na nic jiného než na hrdelní skřehotání, ale pak se s vypětím všech sil ovládne a vyhrkne:.

Ten proradný Svatopluk! Nechává mě na holičkách. Nezbude, než vyslat posla s prosíkem za Ludvíkem Němcem, aby vyjednal podmínky míru.

Nastává dlouhé, úporné obléhání. Rostislav se s obránci stahuje do vnitřního hradu. Nitranští bojovníci spolu s horaly zůstávají venku a pouštějí Němcům žilou ze zálohy, krytí hlubokými hvozdy. Rostislavgrad je mohutně opevněn a odolává. Má bohaté zásoby. Zato Němci zásoby postrádají. A potom to přichází. Jakoby temný blesk z čistého nebe dochází ohromující zvěst:

Svatopluk je poražen! Svatopluk je poražen!!

Odkud se bere tahle zpráva? Roznáší ji bavorský kněz, písař Viching, objevující se před Rostislavem:

Přináším královský list! Kníže se má poddat císaři! Škoda dalšího krveprolévání! - A jen tak mimoděk, jako by mu to uklouzlo: Svatopluk je vyřízen.

Cože? Když je Svatopluk poražen? Potom nemůže přijít Velehradu na pomoc. To je konec našich nadějí!

Letí to od úst k ústům. Ta tam je ochota srdnatých Moravanů, už tak dost zdeptaných válkou, pokračovat dál v boji.

Přijímám, vydechuje Rostislav.

Král však požaduje rukojmí.

Dostává je.

Přísahej věrnost králi!

Nato Rostislav stvrzuje přísahou, že bude i se svými velmoži zachovávat králi věrnost.

To mě bude stát další ujařmění pod Němcem. Budu muset odpřísáhnout tomu otrapovi věrnost a k tomu slíbit nějaké ty odvody do německé pokladny, povzdechne si Rostislav a jeho skráně ještě víc bohatnou stříbrem. Odznak své moci má nakřivo, purpurový plášť lemovaný kožešinou se válí opodál a zdobně vyšívaný límec jeho haleny mu poskakuje při každém polknutí naprázdno, jako by jím někdo vysílal morseovou abecedou životně důležité sdělení. Tváří se žalostně, jako by mu nějaká šelma vyrvala většinu vnitřních orgánů. Podobný zjev můžeme sledovat u vycpaných papoušků, když se z nich začnou sypat piliny.

Miluji tě ještě víc, Rostíku. – Utěšuje ho Mlada. Účastně sleduje, jak její opora překvapivě pozbývá chuť k jídlu. Ochomýtá se kolem něho, vrhá na něho zpod svěšených řas kradmé, kajícné pohledy a vcelku se mu snaží sdělit, že chce-li tu ošidnou záležitost přetřást v jejím náručí, je všemi deseti pro takové řešení.

Po vladařově tváři se roztáhne křečovitý úsměv, protože koneckonců – na dálku a za zavřenými vraty se snadno přísahá, ostatně je to stejně přísaha, vynucená nátlakem, a nějaký popsaný pergamen přece snese všechno.

Vzápětí vychází najevo, že je to všechno jen podlá Vichingova lest.

Smutek a sklíčenost se pak nadlouho zakořeňuje mezi Moravany:

Země je zpustošená. Němci odcházejí vítězně i s rukojmími. Rostislav se ukvapil! Sedl jim na lep.

Lidé rychle zapomínají na jeho někdejší zásluhy. Každý se od něho odtahuje jako od oběšence. Nejvíce se na něho zlobí Svatopluk, protože drtivá porážka Němců byla na dosah ruky:

Není třeba dodržovat slovo dané Němcům.

Je to přísaha.

Ale oni sprostě lhali!

Já jsem však přísahal doopravdy.

Nemá to žádnou závaznost, tvrdí Svatopluk.

A co bude s těmi řeckými pobudy? S tím Strachotou a tím druhým ptáčkem? - Dotazuje se podlézavý Šváb krále Ludvíka.

Hmrrr! – Zamrčí vašnosta, a když se nadechne, vydává skřípavý zvuk, který posléze přece jenom vyúsťuje v cosi artikulovaného: Těch pár všiváků – hmrrr! - i s těmi jejich slovanskými výpotky je mi ukradených! – Umaštěný purpurový rukáv mává vzduchem. Pak ještě cosi zavrčí rodnou řečí starého jezevce, načež vyhlíží jako prasklé pero z divanu.

Ale vždyť tady mohou rozvracet říši! Naopak, naše latinská duchovní správa z Bavor je odjakživa pravá ruka císařské koruny.

Pchá! Vy panáčci jste nám všichni platní jak mrtvému kabát. Nakonec si tady musíme zjednat pořádek ohněm a mečem.

Jenže bez našich zpráv o tažení moravského vojska proti Avarům byste ani ohněm a mečem nic nezmohli proti té slovanské chátře.

Vrchnost ho odbývá pohrdavým mávnutím ruky a za neustálého vrtění hlavou přechází na druhou stranu stolu s jídlem na mísách. Přitom dál vyštěkává svůj odpor, takže nápadně připomíná lvouna hřívnatého.

Hlavní jsou pro nás, Vichingu, slíbené pravidelné dávky do Němec, - ozývá se huhlavě z  huby plné pečeně. Potom se ozývají žbluňkavé zvuky, spojené s vyprazdňování dalšího poháru moravského ohnivého moku. Načež se zpod královské koruny ozývá: - S těmi se nám zase trochu zlepší naše poměry. Budeme moci postavit ještě silnější vojsko. No a ty duchovní věci, o to ať se postarají biskupové! Od toho je tam přece máme, ne? Ať taky trochu pohnou kostrou! To platí i pro tebe, Vichingu. Co tady sedíš jako na hodech? Tam - venku máš své duchovní poslání! – Ukazuje mu rozhodně purpurový rukáv cestu z královského stanu v německém ležení.

Ani Filozofovi není veselo. Vždyť po uzavření potupného míru začínají znovu proudit na Moravu bavorští kněží. Učeností nesahají Filozofovi ani po paty. Kde jde o nějaké hádky, tam je umlčí pádnými důvody. Až jim zbývá jenom násilí, lež a pomluvy.

Není tu pro vás místo! - Obořuje se na soluňské bratry zástupce solnohradského arcibiskupa: To je oblast naší pravomoci. Zmizte odtud!

Z toho, jak si je přeměřuje, by měl jistě velkou radost svatý Josef, nebeský přímluvce všech, kdo dvakrát měří, než něco uříznou.

A lidé tu zůstanou jako bezejmenná masa? Jen tupí otroci? Místo v rodinách, aby žili jako zvěř?! Povolujete jim necudná manželství!

Co je vám po tom! Až uznáme za potřebné, aby se s tím slovanským hnojem něco podniklo, provedeme to! Půjde to jedním rázem! Nebudeme se s nikým mazlit. Předěláme je přes noc obrněnou pěstí! – Vykřikuje a tváří se velmi sveřepě. Zkušený mineralog by z jeho tvrdého pohledu usuzoval na náruživého pijáka železité kysibelky.

Filozof mává rukou a učí dál. Jenže pak se ozývá také Rostislav:

To není tak jednoduché. Arcibiskup to bude žalovat králi a Ludvík nežertuje. Jsme jeho poddaní. Navíc za arcibiskupem stojí papež.

A budou nás štvát jako nadmutou kozu, míní Svatopluk.

Ovšem když je nad ním papež, uvažuje Rostislav nahlas: - tak by stačilo vyložit biskupovi biskupů v Římě, o co tu jde. Požádat ho o zřízení naší křesťanské obce, nezávislé na německé.

Proč chodit do Říma? -Namítá Filozof: - My jsme sem poslaní patriarchou konstantinopolským, a ne papežem.

Za pokus by to ale stálo. Stačilo by to jen vysvětlit.

Bratři zavrtí svorně hlavou a učí dál.

Nakonec ale přece jenom nachází Rostislav spřízněnou duši kupce, cestujícího na jih.

Maličkost. Stačí dopravit dary pro papeže Mikuláše a taky vyřídit pozdravení ode mne a od nové obce moravské. Budeš mít doprovod. A sám také nepřijdeš zkrátka.

Dává si tedy říct. V Římě však moc nepochodí. I když tam posílá honosný dar a poselství. Mikuláš je starý muž, zkušený a krajně opatrný. Říká si: Slovanským poměrům nerozumím. Ostatně jsou tady také už německé stížnosti na řecké misionáře na Moravě. Rád bych byl spravedlivý a nechci, aby se někomu stala křivda. Dlouho otálí s odpovědí. Později si dává k sobě ještě párkrát povolat posly z Moravy:

Jaký je vůbec rozdíl mezi těmi Němci a Slovany? Proč Slované odmítají poslouchat německou vrchnost?

Kupci se to snaží poněkud zjednodušeně vysvětlit: Slované se povahově liší od Němců. Často bývá mezi Čechy a Němci válka. Odedávna je proto Slovanům kříž z německých rukou protivný. Navíc Moravané nerozumí Němcům ani slovo, a ti nadutí medvědi by se nesnížili k jejich mluvě. Jaká pak může být víra, když chybí jasné zdůvodnění?

Papež je nakonec propouští se slovy:

Požadavky Moravanů nemohu povolit. Ať se podrobí tomu, co je jednou ustanoveno!

Když se to dozvídá Rostislav, kroutí nad tím hlavou a očima brouzdá po stropě, jako by právě tam chtěl vyčíst řešení. Na místě toho, který zde povýšeně pohazuje hlavou, se vynořuje rozpouštějící sněhulák. Zato soluňští bratři se tomu ani trochu nediví. Mladší z nich vybuchne:

Co jste čekali? Mě to nepřekvapuje. A přitom tady přece nejde o nějaké naše osobní věci. Jde o Boží věc, ne o naše soukromničení.

Ale co teď počneme?- Ptá se Metoděj.

Budeme dál učit, jak jsme dosud poctivě učili. Náš patriarcha z Konstantinopole vzkazuje, že máme mužně vytrvat ve svém díle. A my poslechneme.

A co solnohradští? A pasovští?

Filozof krčí rameny.

Nejspíš si budou stěžovat u německého krále. - Tvrdí Rostislav.

Ehm. Tak si musíme pospíšit s učením.

Knížete to ale neuklidňuje. Celé noci nespí a má hlavu v jednom zápřahu, div že mu na ní nenaskáčou mozoly: Kdyby byl Filozof aspoň takovým biskupem, jako je pasovský. Pak by se dala vysvětit pěkná řádka slovanských kněží. Posílali bychom je do Čech, do Panonie a třeba i jinam. Kocel by o ně rozhodně stál. Němci mu také pijí krev! Byl by tady zajištěn pokoj mezi národy lépe než jakýmkoli jiným způsobem. Ale to by v Římě museli schválit samostatnost pro Moravu. Jenže tam o tom nechtějí slyšet. Ale asi budou slyšet, protože tyhle dva nadšence nic tak snadno nezastaví, a Němci si budou stěžovat jak u krále, tak u papeže.

Opravdu to na sebe nedává dlouho čekat.

Papež o vás říká, že prý jste rozkolníci.

To ovšem není pravda. Přidržujeme se Písma a všech koncilů a žádné bludy neučíme, povídá starší z bratří.

Všechno to zní pěkně, ale měl by to slyšet papež.

Co by na to řekl Fotios? Jsme jeho služebníci.

Mohli byste ho požádat o dovolení jednat s papežem. Kdybyste se pak obhájili v Římě, považte ten úspěch!

To uznávám, ale bratr tam nechce jít. A sám tam nepůjdu.

Proč je tak umíněný? Tak tvrdohlavý?

To není umíněnost. Moudrý člověk prostě není ukvapený. Pro něho má všechno svůj čas.

Jenže Němci stále víc naléhají, abych vás vyhnal ze země.

Bratři se pak radí se svými žáky o Rostislavově požadavku: Jak prospět tomuto lidu, aniž bychom mu ublížili?

Sáva a Gorazd se přimlouvají: Podnikněme výpravu do Říma. Papež je tajemný ve svých předsevzetích jako málokdo. Určitě nás přehlíží z ohledu na Němce, ale doufám, že zavane jiný vítr na Tibeře, a co nebylo možné včera, třeba bude možné zítra.

Nakonec povídá Filozof:

Budu tady dál učit. Gorazd s dalšími dvěma žáky by mohli jet k patriarchovi Fotiovi. Uvidíme, jak u něho pořídí.

Do týdne vyrážejí. Jenže jak chladné přijetí! Fotios je vyslechne nápadně zamlkle a měří si je pohledem zasloužilého stěhováka nábytku. Neříká nic, jen pokrčí rameny. Teprve později jim dává odpověď. Je však neslaná nemastná:

Pokud Filozof se svým bratrem chtějí jít do Říma, ať si jdou, ne-li, pak ať nechodí. Když půjdou, nijak zvlášť nám to neublíží. Konečně, oba mají svůj rozum.

Vypadá to skoro jako souhlas, říkají si cestou na Moravu.

Ovšem jenom podmínečný.

Lepší něco, než nic.

Kdyby šli do Říma -

No tak bude záležet na tom, co oni řeknou papeži a co papež řekne jim!

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! – Otřásá se východní marka pod náporem bavovské evangelizace. Zatímco běžně přicházejí napřed pomazané hlavy se svatým nadšením, aby hlásaly radostné poselství, a jim v patách kráčejí násilníci a kupci, aby zneužili výsledky jejich obětí, tady se ohněm a mečem prosazuje wotanovsky zabarvená evangelizace a zanechává za sebou potoky krve, slz a potu. Kyvadlovitě rozhoupané meče vrší jednu křivdu na druhou. Když totiž pomažete osla, stane se z něj pomazaný osel. Čímpak se liší zbrojnoš od pomazaného zbrojnoše?

To nesmíte! – Huláká na dvě hlaholící srdce. Zatímco zvolna klesá prach, zvířený kopyty ozbrojených stád, zlověstně vztyčený ukazovák mává vzduchem.

Skupina německých kněží, která má svůj kříž s oboustranným ostřím za pasem, postává na kraji lesa jako myslivec na posedu a číhá na svou oběť.

Číhají na nás jako myslivec na lišku, - šeptne Metoděj a zpomalí svou kolébavou chůzi.

Jen klidně pokračuj, bráško, utrousí Konstantin a tak oba bratři pokojně kráčejí vstříc nenávistné hradbě.

Jste tady v cizím revíru. - Zahaleká na ně Viching.

Cizí revír? – Zavrtí hlavou Filozof: To neznám. Znám jenom Petrův revír, a ten není cizí.

Jenže vy si tady počínáte jako slon v porcelánu. Celebrujete mši svatou slovansky a ne jaksepatří - latinsky. Neslýchané a nepřípustné! To jste tak zabednění, že nevíte, že mše smí být konána jen řecky, latinsky nebo hebrejsky?

Další Vichingovy projevy jsou záživné téměř jako Marxův Kapitál. Zřejmě se to však ještě dále stupňuje, neboť rozsah nedostačivosti lidského intelektu je právě tak nesmírný jako přesažnost Božích úradků. Proto další Vichingovy výlevy posléze nabývají záživnosti posledního mandlového koktejlu Grigorije Rasputina. Přesto mu Konstantin naslouchá s trpělivostí budovatele velké čínské zdi.

Hm, trojazyčníci - pilátníci. – Kroutí se učená hlava: - Počínáte si jako malé děti. Zapomněli jste snad na Písmo svaté? Místo řečnění si raději pozorně pročtěte Písmo a pochopíte, že si počínáme správně. Nejsme žádní vetřelci. Jsme tady na pozvání knížete Rostislava a budeme pokračovat.

Eh, ten zpropadený Rostislav! – Procedí zuby Viching a znechuceně si odplivne.

Zatímco se živá hradba rozestupuje, bratři se ubírají jejich středem dál. Okolní vzduch vibruje stovkami decibelů, zahrnujícími urážky, hrozby a varování.

Je jasné, že kdyby na ty dva skočili s tasenými meči, v okamžiku by je rozsekali na kaši. Jenže to nejde. Ruce jsou úplně zkamenělé a nedá se jimi pohnout. Nemohou jim uškodit. Co se to děje? Jsou jako štěkající pes, který zuřivě doráží na kolemjdoucí, ale nemůže jim ublížit. Jenom poskakuje kolem a štěká, ale nemůže napadnout. Běda, kdyby se býval po něm nervózně ohnal Metoděj holí, o kterou se při svém belhání opírá, hned by se mu do ruky zaryly vyceněné tesáky. Jenže k tomu provokovanému výstřelku nedochází. Tak je oba bezbranní bratři úplně odzbrojují svým klidem a pokorou.

Ještě tam dlouho zůstávají provokatéři skobovitě zaražení. První se z toho pokojného ohromení vzpamatovává Viching, zaječí sirénovitě na německé kněze:

Co tady trčíte, vrtáci!? Copak se na nic nezmůžete?

A co jsme - ?

 

Během několika měsíců Rostislav zešediví. Je trvale pod hrozným tlakem událostí stále naléhavějších. Přicházejí hrozivé zprávy: Němci budují silné vojsko! Válka proti Moravě je na spadnutí.

Současně ale nosí v hlavě jeden nápad, který se mu zdá být znamenitý. Týká se to jeho synovce v Nitře:

 Svatopluk by mohl být mým nástupcem. Dost možná, že i dovršitelem díla, až samostatná Morava zaklepe na dveře. Každý přece musí trochu myslet na poslední věci. Svatopluk je svobodný. Žije samotářsky a začíná stárnout. Pomalu, ale jistě. Měl by se oženit. Má nejvyšší čas. Proč nechce? Že by se snad trápil pro nějakou nešťastnou lásku? Snad by se jeho sňatkem mohlo vyřešit připoutání Čechů a Pšovanů k Moravě. Musíme to tak udělat.

Do toho však vtrhuje radostný návrat poslů z Konstantinopole.

Fotios souhlasí s cestou bratří k papeži! Třebaže jen tak napůl.

Rostislav se hned raduje, ovšem je to jen poloviční úspěch. I kdyby bratři uspěli u papeže, copak dají Němci konečně pokoj? Stěží. Kdo jen trochu zná tohle vlčí plemeno, dobře ví, že asi nedají! Vždycky si najdou nějakou záminku k válce se Slovany, i když před sebou nebudou postrkovat arcibiskupskou loutku.

Filozof dosud váhá. Nikoli z povýšené učenosti, ani z prázdné umíněnosti. Jeho bratr je však povolnější:

Měli bychom tam jít, už s ohledem na starosti toho starého dobrého moravského knížete.

A co papež? Co tam?

Máme pro něho jedinečný dárek.

Snad nemyslíš na svatoklimentský poklad?

Co jiného? Takový dar by byl k nezaplacení! Uviděl by naši dobrou vůli a hned by se tvářil jinak.

Už čtyřicet měsíců tiché a pronikavé práce na moravském políčku. Během té doby nenacházejí na tomto ostrově uprostřed Evropy jiné známky trvalejší vyšší kultury, kromě toho, co tam sami přinášejí a zavádějí. Z Německa doléhají jen vyhrůžky a násilí, lež, podvod a zrada. Kupci, kteří tudy procházejí, se zajímají o kulturu jen potud, pokud jde o bezpečnost cest a záruku pro nerušenou dopravu zboží.

Avšak živná půda tady je. A bratři to jasnozřivě odhalují. Proto se na Velehradě shromažďuje celý zástup bohoslovců. Jen Kocel jich posílá celou padesátku. A učí se tam stejným oborům a řečem, jako se učí v Konstantinopoli.

Kdepak bychom se něčeho takového dočkali od Bavoráků! Ti by z nás chtěli mít jen zástup hlupáků na hrubou práci! - Pochvalují si Slované. Se zadostiučiněním to sleduje i Rostislav s ostatními velmoži: K tomu všemu se zde ještě rychleji než dosud rozmáhá i řemeslo. Kliment učí umění, jemné práci s kovy, a vyzná se i v ovocnářství. Ukazuje, jak pěstovat a štěpovat stromy. Naum zase vede stavební činnost podle byzantských vzorů.

Jenže škola určená pro všechny nadané zájemce otevírá oči pro vyšší poslání. Hromadí se tu množství hotových bohoslovců, kteří naléhavě prosí:

Chceme jít dál!

To už není v mých silách. Předal jsem vám všechno, co jsem mohl. Jsem jen obyčejný kněz, a můj bratr ještě méně, odpovídá Filozof.

Podceňujete se! Nebuďte tak skromní!

Rádi bychom poprosili v Římě o pomoc!

Zatímco se krajem toulají bludné duše, přinášející oběti někde Wotanovi, jinde Perunovi, celé hordy německých rytířů se vydávají za lacinou kořistí, a jen červený kohout, posazený na střechu popleněného statku má skrýt hrozné plody násilí a loupení.  

Takhle to dál nejde! – Vzteká se kníže na zemském sněmu moravských stavů a bací pěstí do stolu, až poháry s vínem nadskakují a rozlévají se po listinách.

No! – Co to děláš, strejdo? – Šklebí povýšenec z Nitry a sbírá listiny ze stolu, aby z nich setřásl kapky vína na podlahu.

Ať nám poradí učení muži z Cařihradu!

A už přichází do shromáždění mocných postava s poutnickou holí, která je jí opravdu hodně platná. Když se dostane až ke knížeti, opře hůl o lavici, pravice se zvedá, dokud se neutiší tlachání. Pak promluví:

Právo a pořádek musí všude zavládnout.

Potřebovali bychom, bratře Metoději, zákon súdný ludu, - ozývá se Rostislav.

Ano – ano – přizvukují ostatní.

Rukáv mnišské kutny shrne věci na stole stranou, cestovní vak se obloukem přenáší z ramen, a když se rozevře, lezou ven jeho pergamenové útroby.

Co to má být?

Překlad byzantské právní příručky, zvané Ekloga. Obsahuje třicet statí. K nim patří ještě nějaké doplňky. Napíši to později. Úpravy, které jsem tam provedl, jsou kvůli zvláštním podmínkám moravské země. Stačí se podle toho řídit, a právo a pořádek budou zachovány. Prospěje to blahu všeho lidu. Milujte spravedlnost, kterou vládnete nad zemí.

To si dám líbit! – Zvolá Rostislav a křikne dozadu: Hej, sluho, nalej všem vína! Ať se to zapije! A noste jídlo na stůl!

Duc-duc! - Narážejí do sebe poháry a džbánky, až víno vystřikuje, a to už je i Svatopluk ve svém živlu. Z jeho tváře se vytrácí jinak dost obvyklé chmury, tvář se zaleskne a zuby se veverkovitě derou k smíchu.

Na zdraví Metoděje! Ať žije Metoděj! Díky němu bude konečně na Moravě pořádek.

Rukávy tmavého roucha mávají vzduchem jako lopatky větrného mlýnu za vichřice a do sněmovního hluku a šumu se ozývá z hábitu:

To ne! Takhle ne!

Copak? – Diví se kníže.

To není moje zásluha. Je to Boží dílo. Smýšlejte dobře o Hospodinu v dobrotě a vyhledávejte Ho čistým srdcem. Pak bude na Moravě všem dobře.

Za souhlasného přikyvování povolaných hlav si osvěžení velmožové vykračují ven z hodovní síně.

Jářku, už jdou! Už dosněmovali! – Ozývá se nádvořím a družiny, přešlapující venku, se zvedají. Ozývá se pískot a svolávání těch, kdo se zaběhli, aby škádlili děvečky.

Nasedat! Jede se na zápolení! Kdo skácí nejrychleji strom? Kdo střelí šípem nejlépe do terče! Kdo předvede nejlepší jízdu na koni?

Smíme se také zúčastnit zápolení? – Žádá o dovolení také skupina polských jezdců.

Hleďme, nejste vy ten bojovník, který nám nezištně pomohl odrazit vojsko Ludvíka Němce? – Ozývá se kníže Rostislav a ukazuje na mládence na vraníkovi.

Jsem to já, svobodný pán Vislan! - Odpovídá hrdě.

Pak jste, pane Vislane, vždycky vítán i se svými druhy. Nuže, tak tedy předveďte, co dovedete.

Země se v mžiku otřese, když Vislan vyrazí na svém oři doprostřed prostranství. Tam se ostruhy zaryjí a kůň prudce vyráží, zatímco jezdec v plném trysku vypustí několik šípů na cíl, až se terč zachvěje. Při dalším rozjezdu vylétá z jeho rukou dlouhý nůž, jen se zableskne vzduchem, aby se vzápětí zaryl přímo do černého. Na zpáteční jízdě se jezdec v rychlosti postaví v sedle na rukou, až napnuté nohy trčí vůči obloze jako svíce. Ještě pár takových kousků, a všechno obecenstvo jenom řičí a výská nadšením. Nakonec zaráží koně v plném trysku a všem přítomným se uklání.

Dřív než ho může kdokoliv obdařit vavříny, zatočí se a vyráží ven z prostranství, až za ním zůstává jen roztřepená lesní houština.

Panečku, to je sekáč! - Pokyvuje uznale hlavou Svatopluk: S tím bych se nechtěl dostat do křížku. Ten by dovedl porubat kopu Němců na jednu hromadu.

Knížecí hlava mlčky přikyvuje. Přikyvuje také hlava pokrytá šedinami, kontrastujícími s temným rouchem až k zemi, jakož i další hlava mladšího muže, ovšem s náznakem shovívavého úsměvu ve tváři. Jinak jim hraje oběma ve tvářích radostný úsměv, protože se všechno daří. Jejich učebny, zbudované na Hoře svatého Klimenta, zaznamenávají bzučivý provoz.

Provoz? Jakýpak provoz, když oba řečtí učitelé stačí ještě navštěvovat knížecí sněm a žehnat kdejaké panské kratochvíli, jakou je zrovna toto družné zápolení? A přece se všechno roztáčí dál tempem rozevlátého větřáku. V jedné učebně působí Kliment a Naum s Lazarem, aby zastoupili Filozofa, kdežto ve druhé učebně učí zase Gorazd, Angelár a Sáva. Konstantin s Metodějem jenom občas přihlížejí, jak probíhá vyučování nových žáků, ale jinak se stále vydávají na další a další misijní cesty.

Morava není ani zdaleka jen ta vyšlapaná Jantarová stezka, kde se den co den otáčejí kola kupeckých vozů, doprovázená ozbrojenou družinou. Prales a zase prales, jen zřídkakde vyžďářený a osetý obilím. Tady se musí cesta teprve prosekávat, jindy obtížně zdolávat na voru, někdy v ohrožení lítou zvěří, jindy silami, které mohou být v zajetí temnot a divokých vášní. . .

Prask! – Láme se kdesi větvička a noha lovce ihned zkamení jako Lotova hezčí polovička nedaleko Sodomy. Dlouhé naslouchání postřehuje pouze šum korun starodávných velikánů.

Co to? Medvěd? Rys?

Vislanův luk střelhbitě sklouzne s ramene a už je tu šíp, který neslyšně vyjíždí z toulce. Z napnuté tětivy vyčnívá šíp, cílený přivřeným okem do míst, odkud doléhá šustění. Měl by skolit lovné zvíře, ale pojednou zachycuje zbystřený sluch slova, a zase slova. V přistíněném lesním porostu se zableskne světlé roucho. Vždyť – ale ano, jsou to ti dva učitelé z Cařihradu. To jsou oni, známí z Hostimova statku.

Nikdy! Bůh by tě potrestal! - Nikdy! Bůh by tě potrestal! – Zaznívá mu ustrašený dívčí hlas v uších.

To jsou ti hlasatelé strašného boha! To jsou ti, kdo zasáhli srdce mé laňky!

Oči zelenají závistí, až se před nimi zatmí. Zuřivost podlévá krví zrak, unavený dlouhým mířením. Šíp v křečovitém sevření v napjatém luku se zachvívá. Zaslepený pohled matně pátrá po cíli, který se hned objevuje mezi stromy, vzápětí zase mizí. Ještě maličko pokročit, ale se lépe zacílilo, ale noha ujíždí na okraji skály, a šíp opouští lučiště, zatímco střelec s praskotem větví padá se skály.

Řach! – Dopadá na cosi tvrdého a mysl mu zasype moučný oblak.

Jakási vtíravá vosa si to prosviští kolem ucha mladého Filozofa, když oba bratři pohlédnou tázavě jeden na druhého.

Co to? Takové divné žuchnutí.

Nohy obezřetně našlapují skalní rozsedlinou, až se jim naskytne hrozný pohled – zraněný lovec a je docela bez sebe.

Myslím, že je to ten zdatný jezdec, míní Konstantin.

Hm – daleko nedojel.

Musíme ho dostat do bezpečí.

Vezmu ho na záda.

Prosím tě, vždyť sám sotva chodíš, jak napadáš na nohu.

Však ještě něco unesu, mává rukou Metoděj a nakládá si ho na záda.

Funící mnich vleče břemeno až na okraj lesa, kde vyčerpaně skládá Vislana na zem.

Jsme už skoro u řeky, kde dřevorubci splavují kmeny. Pomohou nám do pevnosti.

Skutečně, sama kněžna se ujímá péče o průbojného bojovníka. A Vislan? - Hoví si v měkkých kožešinách, když se mu rozjasňuje okolní komnata.

Už přichází k sobě, Filozofe! - Volá Mlada.

Sotva uvidí Konstantina, strne, jako by sedl do mraveniště, a chce se zvednout, ale celým tělem mu projede ostrá bolest. Jen vyjekne:

Tak vy jste mě zajali? Hm - není divu, dva na jednoho.

Ztěžka oddechuje a vyráží ze sebe:

Kdybych byl na koni, tak byste mě nikdy nedostali.

Konstantinova ruka ho hladí po horkém čele a doléhá k němu hlas:

Neboj se, bratře. Jsi mezi přáteli. Chvilku si poležíš a vrátíš se do sedla.

Tak mě bohové přece jen zase jednou zachránili.

Žádní bohové, -směje se Konstantin: - jenom my dva s bratrem za pomocí dřevorubců. Spadl jsi na lovu se skály, ale náš Pán Bůh tě chránil.

Chránil mě? A proč? Neprosil jsem o to.

A přece tě zachránil.

Co je to za boha? Mohu ho vidět?

Jen Boží dílo. - Odpovídá přesvědčivě Filozof a dodává: Širý svět s celým nesmírným hvězdným světem je Boží dílo. Je Stvořitel.

Jak to víte? Kdo vám to řekl?

Jeho Syn se vtělil, narodil se z čisté Panny a vydal svědectví o svém nebeském Otci. Je to Syn Boží a člověk. Potvrdil to svým životem. Ukázal, jak máme žít, aby nám všem bylo dobře na zemi. Trpěl, byl ukřižován, umřel a třetího dne vstal z mrtvých a vrátil se k Otci. Zákon dává zákonodárce. Božích zákonů je tolik, že je člověk nikdy nepochopí a ty se navzájem prolínají v úžasném a velebném souladu.

Pak ale ten Bůh musí být mocný, oddechuje a pokračuje: Před Bohem, ve kterého věříš, ke kterému se modlíš a zpíváš, že bychom se měli sklonit?

Ruka lehce hladí zraněného po hlavě, když Filozof říká:

Ano, synu. Bůh je láska. Všichni lidé mu mají patřit jako děti otci.

S měsíčkovitým úsměvem na tváři usíná lovec, jemuž z celé hrdosti zbývá jen studený obklad na třeštícím čele.

Jak dlouho se ještě bude potácet v tom divokém a horečnatém snu plném obludných obrazů? Jak dlouho se bude vymaňovat ze zbytků strašných snů, tolik zatěžujícím člověka? Nějaký pátek si rozhodně poleží v péči ctihodné kněžny, ale co ostatní lid? Filozof má ten lid v srdci, jako pastýř, kterému svěřili stádo.

Právě k nim promlouvá, když končí velké sněmování moravských velmožů a lid se schází, aby vyslechl jejich vůli:

Bratři a sestry v Kristu. Dřív než odejdu, je mou povinností sdělit vám důležité napomenutí. Nestačí jenom radostně hlaholit při slavnostních obřadech to, čemu rozumí vaše zpěvné srdce, ale je třeba to nechat prosáknout do každodenního života. Stanovíme nařízení opatření proti tajnému páchání pohanských obřadů. Každý, kdo by se přes zákaz odvážil konat pohanské oběti, bude-li usvědčen před soudem, ať je potrestán propadnutím všeho majetku! Kdyby něco takového bylo spácháno na cizím statku nebo v domě s vědomím pánů, ať je ten statek nebo dům zabaven a pánové už jen proto, že vědomě dali souhlas, aby jejich příbytek byl takto poskvrněn, ať jsou trestáni ztrátou úřadu či vojenské hodnosti a ztrátou svého majetku! Proto odložte všechny zbytky pohanských pověr a celým srdcem obraťte se k Otci nebeskému.

Tváře novokřtěnců se okurkovitě dlouží, když je jejich prvotní nadšení vystaveno zkouškám, ve kterých se má víra očistit, aby si nemyslela, že ve víře je všechno pouhá procházka růžovým sadem.

Zato Vislanova hlava, dýňovitě se nadouvající v obvazech, se chvílemi až melounovitě kulatí. Horečka stoupá víc než jarní příval v potoce. Hlava třeští jako by se měla každou chvíli rozskočit, a mysl se plní obludnými nestvůrami.

Svatavo! Svatavo! – Vykřikuje týraná bytost, zmítající se na lůžku, kde zakouší cosi jako návštěvu tří mládenců v ohnivé peci.

Zavolejte Svatavu!

Netušila bys, kdo leží v horečkách v knížecí tvrzi, - říká Lazar při návštěvě rodného statku.

Kdopak? – Koulí očima Svatava.

Vislan.

Ten? – Vyhrkne zaraženě jako hřebík v omítce.

Ano právě ten. A v horečkách volá pořád jenom tvoje jméno. Nechtěla bys jít k němu?

Blázníš, Lazare?

Třeba, že by to přispělo k jeho uzdravení.

Nechápavé kroucení hlavou: Proč bych tam chodila?

Vykonáš dobrý skutek.

Copak nevíš, jaký je to divoch? Bacil s tebou o zem, až jsem myslela, že nebudeš. Strašný barbar.

Víš přece, že máme milovat i své nepřátele. Říká to otec Konstantin a Písmo.

Oči dívky se kamsi zakutálí a nemají se k návratu.

Ještě toho dne večer vjíždí Hostimův kůň do nádvoří pevnosti a s něho seskakuje dívčina. Bere schody po dvou, třebaže jsou vysoké. Uprostřed divokých snů se jedna Vislanova vize jasně rozzáří. Je to skutečnost nebo vidina? Víla či klam?

Překvapeně vzhlédne na vcházejícího anděla, z očí se vytrácí někdejší zuřivá průbojnost, blýskavé střely se lámou a rozhostí se zjihlá něha a vděčnost, aby se pak najednou zamlžily. Ústa koktají cosi nezřetelného, volajícího po odpuštění a plného díků. Potom se ten lesní zjev utápí v slané řece.

Když přichází Konstantin, poodstupuje dívka od lůžka.

No, buď dobré mysli, synu, - ozývá se Filozofův hlas: - co nevidět budeš zase v sedle svého vraníka. Pán s vámi.

I s tebou, odpovídají dvojhlasně Mlada se Svatavou.

Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. –

Pak už se Konstantin vytrácí z komnaty a Vislanovy oči se kutálejí za ním, jako by ho chtěly zadržet a snad mu i něco sdělit.

Teprve až klapnou dveře, zavírají se unavená víčka a všechno se zamlžuje.

Docela mimo celého tajemného bílého oblaku zůstává mohutný zástup posluchačů svatoklimentského učení. Schází se na nádvoří tvrze, aby se vydali na cestu k vysvěcení na kněze.

Kolik jich máte? – Žasne knížepán.

Dvaasedmdesát.

Hm – to je úrodička. - Pokyvuje uznale první hlava Moravanů.

A už se tady nese ozdobná truhlička, nadouvající se na červené podušce málem jako archa úmluvy za časů Mojžíšových. Nad ní se oblakovitě vznáší honosný baldachýn, nesený osvědčenou pětkou nejbližších věrných.

Tlesk! – Zazní vzduchem, jako když rozlouskne oříšek. To jen kníže přivolává sluhy, aby vydal rozkaz: Přiveďte zajatce! – V mžiku se na nádvoří valí čtyři sta padesát zajatých nepřátel, až je tu hlava na hlavě.

Když odmítáte jiné dary, tak vám daruji tyhle zajatce. – Oznamuje kníže.

Díky Bohu.

Už se celé to shromáždění řadí do průvodu, aby vyrazili na cestu, když přibíhá Lazar a naklání se ke Konstantinovi:

Vislan vám chce svěřit důležité tajemství.

Filozof se tedy vrací do komnaty s marodem. Už ve dveřích mu letí v ústrety dvě jasně blýskavé kuličky, a když přichází k lůžku, doprovázen zástupem zvědavců, ozývá se z bakule, plné obvazů:

To se týká jen tebe, otče.

Místnost se vyprazdňuje, když lovec činí své vyznání:

Otče Konstantine, vyznávám se, že jsem se tě chtěl zbavit, abys mi nestál v cestě.

Jak to, můj synu?

Zajal jsi Svatavu svým bohem a zdálo se, že mi ji odvedeš. Byla by to strašně svůdná příležitost. Ona mne odmítá a já bez ní nemohu žít. Snažil jsem se tě zasáhnout šípem, ale ten tvůj bůh tě zachránil a mně uvrhl do propasti.

Konstantinova tvář se mírně zakulatí soucitným úsměvem.

Z lůžka se ozývá skoro plačtivě:

Neměl bych pokoj, kdybych ti to nevyjevil. Chtěl bych poznat boha, který mě nakonec zachránil.

Jemné políbení pokoje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého působí, že se nemocnému znovu celý svět zamlží, takže jakoby z oblaku doléhají osvobozující slova:

Je ti odpuštěno, synu. Buď zdráv.

 

Pestrá stuha si to šněruje kudrnatou krajinou. V jednu pletýnku splétá výkvět čistých srdcí, přetékajících touhou po svém posvěcení. Pak se tu sune honosný náklad svatoklimentských ostatků, a pak ještě nekonečný chvost zajatců s očima rozšířenýma blahou nadějí na svobodu. To vše vyprovází ozbrojená družina, oklopující Rostislava s Mladou a dětmi, hradní čeledí a dalšími, kdo se sbíhají z okolí.

A už je tu rozcestí, otevírající Jantarovou stezkou dlouhou pouť na jih.

Opravdu putujete do Benátek? – Ptá se Lazar.

Ano, odpovídá Filozof a vysvětluje: Cesta před Balkán je delší a zažili jsme na ní dost potíží s lapky. Tak jdeme raději do Benátek, odkud se přeplavíme do Cařihradu.

Takže moravská církev už patří pod Cařihrad?

O církevní příslušnosti Moravy není s konečnou platností nic rozhodnuto. - Vkládá se do jejich rozhovoru Metoděj a Konstantin dodává:

My prostě jdeme tam, odkud přicházíme.

Nezapomeňte se zastavit u panonského knížete Kocela. Je to náš člověk. - Dává se slyšet Rostislav.

Toho už známe. Už od té doby, co jsme se tady objevili, má v oblibě slovanské Písmo i bohoslužby.

Tahle zastávka stojí opravdu za to. Celá družina vchází po delším mostě přes důkladně zajištěnou soustavu vodních příkopů a přehrad do nádvoří pevnosti. Z knížecího sídla jim vybíhá v ústrety čiperný mládenec a už zdáli se směje veverčími zuby.

I přes početnost této výpravy, kde i propuštěnci požívají značné volnosti, dostává se všem bez rozdílu znamenitého pohoštění.

Mám tady padesátku nadšenců, kteří přímo hoří touhou sloužit Bohu celým srdcem. - Říká kníže: - Vezměte je, otče Konstantine, sebou a vyučte si je potřebným způsobem. Nechci to zadarmo. Tady vám dávám zlato a drahokamy. – A už přibíhají sloužící s truhličkami.

Filozofova ruka se zamítavě vrtí vzduchem: Zlato a drahokamy si nechej, kníže.

Co jiného vám mohu dát? – Vyptává se Kocel.

A co vaši zajatci, kteří jsou tu v poddanství?

To víte, že jich tu je jako maku. Nabízím vám je. Kolik jich budete chtít.

Kolik dáte.

Třeba celých devět stovek!

Dobrá. Přijímáme. A smíme s nimi nakládat podle libosti?

Ovšemže.

Tak je propouštíme na svobodu.

To je šok pro ty zajaté Bulhary, Řeky a Němce. Vypravují pak o tom, kudy chodí.

Takovou tisícihlavou kolonu Jantarová stezka dosud nepamatuje.

Měli bychom také domluvit plán kulturního působení mezi Slovany.

Právní podklad by tady byl, míní Kocel.

Jaký?

Stará panonská metropole v Sirmiu. Sice je už dávno zaniklá, ale může být obnovena s výsadou, že je určena výhradně pro Slovany.

Ano. Ale aby to působení zasáhlo i mezi Slovany v panonských krajích, jižně od řeky Drávy.

Tam můžete působit také, ujišťuje Kocel.

To není tak jisté. Musí se vyžádat dovolení od akvilejského patriarchy.

Tak tam zajděte.

Patriarcha jim ovšem povídá: V zásadě nemám žádné námitky, ale trochu mne zaráží ten váš hlahol, který kolem toho tropíte.

To je dané vlastnostmi jejich řeči.

Patriarcha nad tím vrtí nechápavě hlavou.

U všech kulturních národů se od začátku používá k těm nejušlechtilejším věcem jejich rodný jazyk. Proč by se nemělo začínat u rodného jazyka také tady?

To nechápu, kroutí hlavou patriarcha.

Tak i v této otázce jim zbývá už jedině papež.

Zamíří tedy tím rozhodněji do Říma. Na cestě jsou ještě Benátky.

Město svatého Marka vítá tento přísun zájemců o lodní dopravu s otevřenou náručí, jenže ouha! Tohle jsou teprve mladé Benátky. Nemají ještě tolik lodí jako o pár století později, kdy si křižácká tažení vynutí nový rozvoj benátské flotily.

A jak dlouho budeme muset čekat na loď do Cařihradu?

Počkejte, a uvidíte! – Míní benátský dóže.

Tak se celá družina rozloží v městě, zbudovaném na vodě.

Řečtí propuštěnci se usadí v jednom řeckém klášteře, rozhoduje Konstantin: - kdežto my kněží s bohoslovci se ubytujeme v dalším klášteře.

Ráno se už klášterním kostelem nese radostný hlahol mše svaté a rozléhá se dál a dál benátskými ulicemi, kde také ptáci přesladce pějí a celá příroda málem šeptá o naději a štěstí.

Řachch! – Otřásá městem krutá rána. Ještě tu ani kohout nezakokrhá, aby někdo stihl třikrát zapřít Pána Ježíše, a už se valí vzedmutá vlna. Není to však žádné tsunami, ohrožující Benátky. Jen benátský biskup s očima navrch hlavy a chvostem kněží a mnichů v patách. Buší berlou o zem skoro jako Mojžíš, otvírající holí vodu ve skále. Není jisté, nechce-li snad takto pazourkovitě vykřesat oheň z Markova náměstí. Avšak mnohem více jisker než z městské dlažby srší z jeho očí. Tváří se blahosklonně jako kladivoun obrovský z čeledi žraloků.

Metoděj naprázdno polkne. Jeho hlasivky jaksi vypovídají službu, takže ho napadá, že i dobrý Homér si přece někdy zdřímne, a jen fousy si šeptá: Quandoque bonus dormitat Homerus.

Když se ta probuzená zkáza zastaví před Konstantinem a Metodějem, zacvičí ve vzduchu pravým ukazovákem, majícím sahat patrně až k nebesům.

Co je to tady za hulákání? – Křičí, div, že tabulky benátského skla neprasknou. Skleněné ozdoby z Murana se jen rozhoupávají. Jako praví Vlaši, melou jeden přes druhého.

Čím víc to moravští poutníci poslouchají, tím očividněji se hroutí. Kdekdo z nich začíná vyhlížet jako figurína utopence, užívaná zdravotníky k nácviku umělého dýchání. Slyšet tento okolní hluk a nedat se jím ohlušit, vidět světla ramp tohoto světa a nedat se tím oslnit, je nad lidské síly. Jak žít v tom světě hluku lidských blábolů a zachovat si v srdci atmosféru ticha? Dokud to bratři nedovedli, tedy se v nich trvale usazovala hrůza z veřejného života, jež očividně nahlodávala i jejich chování, takže obvykle vyklouzli nějakým nouzovým východem a prchali do ticha ústraní. Zanechávalo to strašnou rýhu a puklinu v jejich veřejném působení. Stále se více podobali králíkovi, který v úprku před lasicí nedovede načerpat nový elán z úvahy, že zatím je pořád všechno v pořádku, a vzpíná své přední pracky v zoufalém gestu, jako by se ptal, jaký prospěch mu kyne z úniku před nevyhnutelným. Teprve po drahné chvíli jeden z křiklounů pronese poněkud zřetelněji:

Co to máte za strašné bohoslužebné předlohy? Jsou jenom tři jazyky, kterými se sluší v knihách oslavovat Boha. – Přece hebrejsky, řecky a latinsky.

Starší bratr na to ještě dlouho, předlouho vzpomíná:

Latiníci se vrhají na bratra jako havrani na sokola. Dorážejí na něho jeden přes druhého:

Jak si to představuješ?! Jak to, že jsi pořídil Slovanům nové knihy a učíš je z nich? Přitom to nikdo jiný před tebou nikdy takhle nedělal! To není možné, leda hebrejsky, řecky nebo latinsky!

Konstantin zůstává klidně stát a potom jasně a přesvědčivě říká: Copak nepadá déšť na všechny stejně? Nebo slunce snad nesvítí na všechny? Nedýcháme snad všichni stejný vzduch? To se tedy nestydíte připomínat jenom tři jazyky, a chcete, aby ostatní národy byly kulturně slepé a hluché? To považujete Boha za tak bezmocného, že by to nemohl dát, nebo tak závistného, že by nechtěl? Když tomu nechcete rozumět, tak si aspoň poslechněte, co o tom říká Písmo svaté. Vždyť David volá: Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou!

Těmito a jinými ještě pádnějšími důvody je umlčuje, takže zůstávají jako opaření. Koukají na bratry pohledem faraóna shlížejícího na své bývalé vojsko v Hospodinově rudomořském koupališti. Všichni zaraženě klopí zrak a uvolňují cestu, takže Filozof prochází jejich středem a ubírá se dál. Jenže v řeckém klášteře čeká bratry další jobovka.

Právě doráží rychlý posel z Konstantinopole.

Co se děje?

Strašné věci, vydechne posel: - V Konstantinopoli je převrat.

Metoděj má pocit, jako by důvěrný přítel ranil jeho nejkřehčí city. Zdá se mu, jako by ho rodný bratr bacil do zátylku pytlíkem plným písku. Z úst mu mimoděk vyklouzne:

To je zas kousek!

V řeckém klášteře se Konstantin s Metodějem dovídají otřesné podrobnosti:

V Cařihradě byl proveden palácový převrat. Císař Michal III je obětí převratu. Nový císař Bazil sesadil patriarchu Fotia.

Konstantin zmateně zírá před sebe jako vykolejená lokomotiva, řítící se temnou nocí kamsi do neznáma, a ta slova doléhající z okolí mu připadají jako rozžhavené nýty zatloukané do jeho hlavy.

Oba bratři se mlčky otočí na patě a odcházejí do kaple, aby setrvali u kříže. Čas zastaví svůj překotný běh, protože u kříže je ryzí přítomnost. Zatím si Angelár se Sávou berou do parády polovinu Kocelových bohoslovců, a zbytek zase vyučují Kliment s Naumem. Nikdo neví, jak dlouho přebývají bratři v ústraní, ale svědek potvrzuje, že posel od papeže Mikuláše I. vrazí vcelku bez ostychu do kaple, aby předal papežovo poselství Konstantinovi.

Když bratři vycházejí z kaple, jdou jim nedočkavě naproti Gorazd s Lazarem.

Tak co se zase děje?

Konstantin rozvine list a čte, zatímco rozlomená pečeť papeže Mikuláše se zvolna pohupuje vzduchem:

Bylo mi sděleno, jak veliké misijní dílo jste oba vykonali v poměrně krátkém čase na území Moravy. Toužím vás oba bratry spatřit a pohovořit si s vámi . . .

Takže je to vlastně pozvání do Říma. - Ozývá se bodrý Moravák Gorazd: A co vy, půjdete za papežem?

Cha, cha, cha! - rozesměje se Metoděj, aby ještě víc potěšil mladšího, stále churavějšího. Jak se zdá, papež už není vázán někdejšími ohledy na východofranskou říši!

Není důvod, proč bychom tomu přání nevyhověli, říká s úsměvem Filozof a dodává: Já, jako prostý kněz a bratr Metoděj jako mnich, půjdeme k římskému stolci. Neboť podle sněmů je na prvním místě křesťanský patriarcha, biskup římský, druhým patriarchou je biskup cařihradský, třetím je biskup alexandrijský. Připravíme se všichni na cestu.

A co ti řečtí propuštěnci?

Vrátí se do své vlasti, až připluje jejich loď. Lodníci už mají zaplaceno za jejich dopravu.

Soluňští bratři ochotně poslechnou Svatého Otce a vydávají se na cestu. A tak se blíží k Věčnému městu spolu s Vánocemi.

Balíky už putují na vozy a hlavně relikviář s drahocenným obsahem se chystá k slavnostnímu vjezdu do Petrova města. Zatímco se Konstantin rozplývá při nebeských vandrech svého ducha, takže už cítí, jak pramálo krmi stravuje při slavné hostině ve svých útrobách, ale zato se sám cítí být stravován přijatou hostinou, utrpí hrozný šok. Něco takového nezakusil snad ani kněz Laokoón se svými potomky, když po varování Trójanů před vtažením dřevěného lichokopytníka do města, k němu zavítají dva hadi. Kolem poledne se prudce zvedá oblak zvířeného prachu, a když klesne, vynořuje se z něho posel na zpěněném koni.

Poselství pro otce! - Poselství pro otce!

Papežská pečeť prozrazuje mnohé, ale teprve rozvinutý list přináší zdrcující zvěst:

Papež Mikuláš I. je mrtev. Vyčkejte na volbu nového papeže!

Tempo cestovních příprav se zadrhne jako žebřiňák na vydrolené římské dlažbě a nyní jen tak-tak že kodrcá jako kára po boční cestě dlážděné kostkami kočičích hlav.

Sotva se však na Petrově stolci objevuje Hadrián II., Konstantin už nemá stání. A Metoděj se také hrne kupředu, třebaže ho jedna noha stále jaksi zdržuje.

Zvěst o jejich příchodu do Říma je daleko předbíhá. Šíří se zpráva o tom, jaký znamenitý poklad z Krymu přinášejí. Poklad, jaký dokáže plně docenit jedině papež.

Tam, kde si to nížinou háčkuje blýskající se Tiber, vynořuje se na Via Tiberina nedočkavě přešlapující postava. Nelze ji přehlédnout, ani minout, třebaže je oklopená zástupem veličin povolaných i nepovolaných, byť pomazaných. Bodrý pětasedmdesátník s tváří pecnovitě rozesmátou by jasně vynikal i na přeplněném náměstí. Sotva se moravská družina přiblíží na dohled, papež se utrhne jako zralý fík a nůžkovitě si to stříhá v sutaně, petrovskou berlu dá do podpaždí. Než se jeho doprovod vzpamatuje, ztrácí se Pontifex Maximus v objetí s Konstantinem a hned zase s Metodějem, a zdá se, že by ti tři nejraději zatančili kolečko, nejspíš tarantellu v šestiosminovém rytmu, jen kdyby ta berla nepřekážela.

A co teprve, když Filozof ukáže na relikviář s ostatky svatého Klimenta, které přináší až z místa Klimentova umučení na Krymu oklikou před Moravu!

Papež Hadrián přijímá do chvějících se rukou schránku se vzácným svatoklimentským pokladem. A jak by ne – živý papež se setkává se svým předchůdcem, který prolévá krev pro Krista. Tak se po dlouhé pouti na Krym a zpátky přes Konstantinopol a Moravu vrací poklad zase tam, kam patří.

Tehdy moc neschází, a papež Hadrián II. by si nadšeně zavýskl a poskočil jako král David před archou úmluvy, když odkládá svou vznešenost.

Později ovšem zaznívá z otcovských slov Hadriána také vyčítavá nota:

Jak jste se opovážili psát knihy a učit ve slovanském jazyce? U nás se to přece dělá jen řecky, latinsky a hebrejsky! Když mluvíme o tak vznešených věcech a pravdách, které přesahují každého tvora, jak se s tím vypořádáváte při bohoslužbě? Jaké máte pro to podklady? Jsou to překlady byzantských knih, anebo vlastní výtvory?

Nic takového, odpovídá Filozof: - v podstatě to odpovídá vašim, římským knihám. Když jsme totiž poznali poměry na Moravě a v Panonii a viděli jsme, že západní způsoby zbožnosti tam už trochu zapustily kořeny, hleděli jsme na to navázat, třebaže jsme sami byli zvyklí na východní způsoby.

Takže jste vzali za základ naše latinské knihy?

Ano i ne. Držíme se starších řeckých knih Řehořových, ale z těch přece vycházíte také vy.

Ehm, ozývá se uznale papež: - ovšem co na to říká lid? Nestýská se mu po latině?

Ani v nejmenším!

Vyváží ale tento kulturní růst Slovanů to, že jazykově pozbýváme znamení jednoty?

Jsem přesvědčen, že vyváží. To, co lid možná vábilo svou tajemností, mu dávalo málo. Pokud někdo chtěl růst dál, tak nerozuměl. Nyní chápe, co slyší, a rozumí tomu, co sám vyslovuje, ba co dím, přímo srdcem vyzpívá. A tak je větší přínos z tohoto slovanského hlaholu, než ztráta znamení jednoty, kterou s sebou nesla latina.

Skvělé! - Rozplývá se Hadrián II.: - Pozoruhodné! Znamenité! A přitom tak prosté! S velikou vážností pak bere do rukou slovanské knihy, líbá je a vkládá na ně své ruce. Pak vkládá ruce i na Filozofova staršího bratra. Dvěma biskupům pak ukládá:

Vložte ruce na ostatní slovanské učedníky! Jsou toho hodni! Potom všichni sledují, jak sám římský papež klade slovanské knihy na oltář v chrámě Matky Boží. V noci pak za účasti římských biskupů zaznívá také u svatého hrobu apoštola Petra slovanský hlahol. Filozof nepřestává vzdávat Bohu náležité díky.

Teprve když se snáší římská noc a kostelník zhasíná svíce v chrámě Santa Maria Maggiore, kde toho dne klade papež slovanské bohoslužebné knihy na oltář za velebného hlaholu sedmipočetníků, aby je posvětil, vstřebávají římské kláštery poslední sousta moravské družiny. Družina, jak úchvatné slovo. veskrze slovanské a jak zvučné! Jistě výstižnější než tolik otřepané společenství, tak mnohoznačné a tak tvrdošíjně odolávající jakémukoli ohebnému použití v běžné mluvě.

BIM-BAM! BIM-BAM! BIM-BAM! – Duní zvony římských kostelů i kaplí. Ze všech stran se schází Boží lid k ranním bohoslužbám. Tehdy zamíří také osvícená dvojka, provázená hloučkem svých věrných, do chrámu svatého Petra, aby obětovali Pánu. Jenže co to? Do rána vyrůstá před vchodem do Božího domu pevná a očividně nerozborná zeď. Je důkladně sestavena z žulovitě tvrdých palic, spojených v jednu nerozbornou skálu tmelem lidské nadutosti a cementem zatvrzelé pýchy. Živá barikáda není ani trochu němá, nýbrž ze sebe vyluzuje pazvuky a hlomoz. Připomíná nějaký pozůstatek starořímské divé zvěře, jíž bývali v neronovském cirku předhazováni křesťané.

Sss! - Syčí tu chřestýš, jako by mu někdo šlapal na ocas. Není to však chřestýš rohatý, ani ploskozobec, dokonce ani had křovinář z čeledi Crotalidae. Vyžaduje to skoro až zvláštní dar porozumění řeči zvířat, protože teprve po chvíli vřeštění a kvílení rozlišuje otec Konstantin některé zlověstné a hanlivé výroky:

Ssssnad tady nehodláte kvákat tou svou hatmatilkou?

Mezitím se skálopevné zdivo podivně přeskupuje, až vytvoří klešťovitý obchvat kolem příchozích. Ze všech stran se najednou ozývá:

Zakázáno! Nepřípustné! Odporuje to kanonickému řádu! – Zatváří se ta bytost ostře, až se zdá že jí na tváři vyrazí čerstvé výhonky cayenského pepřovníku.

Sprchovitě ledová slova se snášejí na Konstantinovu hlavu, takže si připadá úplně zmokle. Mrazivé pohledy je stíhají ze všech stran, až se Metodějovi zdá, že mu nějaký rošťák nasypal sníh za krk. Jenže kde se tady v Římě bere touhle dobou sníh? Filozof se snaží pokorně říci:  Ale, prosím, vás – Nedomluví. Větu mu překousne divoký štěkot a splašené kejhání, až se rozhlíží, jestli se někde neutrhla z řetězu římská vlčice nebo nevyběhly z kurníku kapitolské husy. Nikde však po nich ani stopa, ale zato vzduchem zlověstně šermují vztyčené ukazováky.

Pokojně vzhlédne do těch ztemnělých vrásčitých masek a místo dlouhého vysvětlování, otevře žaltář, aby přečetl slova posledního žalmu:

Všeliký duch chval Hospodina. Haleluja!. – Pak pokračuje: Milí bratři, jestliže má všeliký duch chválit Hospodina, proč byste mně bránili zpívat bohoslužby slovansky? Vždyť i slavný učitel národů svatý Pavel píše korintským: Jazyky cizími mluviti nezbraňujte!

Záchvat mrtvolně oněmělého ticha roztrhne potlesk. Všichni se ohlížejí, kdože si to troufá tleskat takové opovážlivosti.

A vida! Je to sám papež Hadrián II., jehož příchodu si nikdo z křiklounů ani nepovšiml. Celou vizáž jim zalévá sytý ruměnec. Následkem toho jeden jako druhý vyhlížejí jako pražské jezulátko, oblečené do slavnostní červené kamizolky s kraječkami. Jinak ovšem tyto osvědčené korouhvičky svou bezprostředností a otevřeností svého projevu nápadně připomínají bource morušového ve fázi zakuklenosti. Jinde zase přímostí svého uvažování a nezaujatostí svého vyjadřování připomínají obaleče jablečného, který dokáže i krajní ošklivost svého počínání zabalit do květnaté, sladké a voňavé pomády. Avšak i obaleč jablečný je přece tvor Boží, a musí někde žít, ale řekněte, proč právě tady? - Najednou je všechny úplně pálí v uších, kdy slyší papeže, jak chválí soluňské bratry:

Dobře jsi to řekl, otče Konstantine. – A dodává: Je na čase doplnit staleté papežské řešení otázky bohoslužebného jazyka. Uvážíme-li, jak dalekosáhlý význam má bohoslužba ve slovanském jazyku, musím i já, římský biskup, vyslovit plný souhlas se slovanskou bohoslužbou. Další podrobnosti projednáme na společných poradách.

Potom papež Hadrián pokyne berlou a lidská barikáda před vchodem do kostela se rozestoupí jako vody Rudého moře před Mojžíšem. Společně s Konstantinem a Metodějem vstupuje do Petrova domu Páně.

O něco později sama chrámová klenba umocňuje hlahol slovanské bohoslužby, sloužené otcem Konstantinem, zvláště když se připojuje mnohohlasý chór bohoslovců z Moravy i z Kocelovy Panonie. Hlahol slovanské bohoslužby se šíří Římem za melounovitého kulacení se rozjasněných tváří jedněch a okurkovitého dloužení se citrónovitě zaštuřených masek jiných, totiž masek škarohlídů, ačkoli doba masopustního karnevalu ještě nevypukla.

Jářku, taková už je římská diplomacie, - rozhazuje rukama otec Jiří Veselý: - Z jedné strany se tu pořád někdo kření, jako by mu do střevíců nalezli mravenci, a z druhé strany se jiný zase šklebí, jako by mu felčar právě trhal stoličku. Jeden tady musí chodit po tenkém ledě a každou chvíli se ohlížet, kdy skončí s vodou v botech. Největší zázrak je, že to tak chodí už celá tisíciletí, a pořád to dobře dopadá, protože tady opravdu fouká do varhan Duch svatý, a nejen nějaké udýchané lidské měchy.

TRADÁ! TRADÁ! TRADÁ! – Trýzní slavnostní fanfáry všechny dostupné bubínky.

Co se to děje? – Vyptává se nezkušený cizinec, ale každý zelinář na trhu mu pohotově odpovídá:

To u svatého Petra se koná kněžské a jáhenské svěcení těch, co přišli z Moravy.

A opravdu už přicházejí biskupové Formosus a Ganderich. Nejprve se lid dovídá, že k tomu dal pokyn sám papež Hadrián II.

Biskupské ruce se za chvíli vztahují na ty, kdo povstávají z prostrace. Vyvolenci zakoušejí mazlavé doteky svátostným olejem, provázené předepsanými formulemi, a už se valí řeka Ducha svatého k uplatnění. To pak způsobuje u všech povolaných povznášející proměnu. A už tu povstávají nové veličiny – především Metoděj, a hned za ním Gorazd, Angelár, Sáva, Naum a Kliment, a řady dalších. Jiní přijímají teprve nižší svěcení jáhenské. A to vše završuje vznešený hlahol slovanské bohoslužby.

Eeeeh! – Polohlasné zajíknutí se zaryje do Konstantinova velebného přednesu uprostřed oslav. Málokdo to postřehne, ale Metoděj, stojící opodál, hned naváže na pokles bratrova hlasu a dohlaholí vše tak, jak to má znít. Filozof se tváří jako by dnes poobědval ježka, a tiše se vytrácí, podpírán starším bratrem, třebaže je očividné, že by spolu zrovna olympijské hry nevyhráli, protože Metoděj má sám víc než dost práce se svou pochroumanou nohou. 

 

Jejich společnou radost však kalí otřesné zprávy z domova. Z jakého domova? Z Byzance? Či snad z Moravy, kterou Filozof přijímá také za svou? Hrozivé zvěsti přicházejí z obou končin.

Patriarcha Ignatios a jeho věrní jsou vyhnáni! - Tvrdí řečtí uprchlíci z Konstantinopole.

Cože? – Vyráží Konstantin ostrý, klokotavý zvuk špatně odtékajícího odpadního potrubí.

Kdo to má na svědomí? – Ptá se Metoděj.

Fotios! Právě on stupňuje odboj až k otevřenému rozkolu.

Bývalý zapálený student.

Je to spor o vycházení Ducha.

Dejte pokoj! Vždyť je to jenom slovní vyjádření toho, že Byzanc jako druhý Řím je už odepsaná.

A k tomu ta hrozná synoda v létě osmistého šedesátého sedmého. Fotios tam zavrhuje papeže! Nato dochází k dalšímu převratu. Nový vládce sesazuje Fotia a znovu dosazuje Ignatia do úřadu patriarchy. Pak vypravuje do Říma poselstvo se závěry nepravé Fotiovy synody, kde je zavrhován papež. To jsou ty listiny. – Říká vzlykavě posel a jeho pravačka ukazuje na oheň, rozdělaný na římském náměstí.

Bratři jsou zdrceni na padrť, zejména Filozof. K bolestem, které mu už dlouho způsobuje nemoc, se teď připojuje zármutek a zklamání z Fotiových kotrmelců. Šafářův dvoreček ve dnech svého největší neštěstí by byl vedle něho vyhlížel jako veselá dědina. Nemůže si však pomoci. Chodí jako tělo bez duše a vzdychá.

A Morava? Tam je to lepší asi o psí štěk. Němečtí povýšenci ovádovitě dotírají na Slovany:

Jakým právem se proti nám opevňujete?!

Vyhrožujete nám. - Odpovídá Rostislav: - Jenom se bráníme.

Na co máte ty pevnosti?

Copak je to zakázané?

Vazal se nesmí opevňovat proti svému pánu!

Nic o tom nevím, že bych byl vazalem Ludvíka Němce!

Máš krátkou paměť! A co mírová smlouva? Tehdy ses nám poddal.

Mírová smlouva je mírová smlouva, ale tím se ještě nestávám vaším vazalem.

Jak moc zavazuje přísaha, vynucená lží?! – Vykřikuje do toho Svatopluk.

Co ty o tom víš? Tohle víckrát neopakuj! A proč posíláte své lidi do Říma? Co tam chtějí? Tady o všem rozhodujeme my, a žádný papež! Ti vaši Řekové tady nemají co pohledávat! Na to nemají právo!

Ještě nám chvilku vypravujte o právu! Vy, Němci, kteří po něm šlapete, kudy chodíte!

Jsme dost silní, abychom Moravě kdykoli připomenuli ohněm a mečem, kdo je tady pánem!

Aspoň nějaké vaše upřímné slovo. Chlubíte se silou, ale Bůh ponižuje všechny pyšné.

Aha, už ses taky vyučil u toho Filozofa.

Co od nás vlastně chcete?

Jedeme s královským poselstvím. Musíš neprodleně zbourat všechna vystavěná opevnění! Odvolej své poselství z Říma! A také dej vyhnat z Moravy všechny ty Řeky!

Jenom tohle?

Zatím si král nepřeje nic víc.

Zatím? A co bude chtít potom? Otroctví? Naše životy?

To nevíme. Ale podřiď se!

A když ne?

Pak bude vojna!

Hm. Tak ať je. Ubráníme se.

Budete poraženi! – Vyhrožuje Němec. Už když to říká, stupňuje se jakési nabubřelé přelévání vnitřních šťáv a plynů v postavě nadutce, takže se zprvu mírně ošije, pak se zavlní, nato mu zacuká u koutků úst, poté se mu celým hrudním košem projíždějí jakési vibrace, načež propuká v smích:

Chachachááá!

Existuje druh krátkého, ostrého hořkého smíchu, který zní jako výkřik bolesti a neprospívá ani člověku ani zvířeti. Podobný druh smíchu vychází nyní z německého hrdla a Rostislavovi se poprvé začíná vkrádat do duše podezření, že se mýlil, jestliže ho napadlo, že je dnes nejbláznivější a nejradostnější den celého radostného nového roku a že svět, ve kterém se pohybuje, žije a je, je nejlepším ze všech možných světů.

Co se má stát, ať se stane!

No tohle! Podařený ptáček! Jen aby ti do toho všeho furiantství nenalezly ještě ty irské bludy o protinožcích! - Ulevuje si vztekle Němec, sotvaže se mu napětí vnitřních šťáv a plynů poněkud vyrovná.

Nebojíme se!

Tak ať rozhodnou meče!! - Řve Němec.

Nemohl jsem dát najevo slabost nebo strach, říká Rostislav: - ale teď záleží nejvíc na tom, kdo bude dřív připraven k boji. Musíme rozeslat posly do Nitry, do Panonie, ale i do Říma! Až se budou vracet z Říma, aby se daleko vyhnuli Němcům! Karloman je náramně schopný, totiž všeho. Kdo zvedá meč proti vlastnímu otci, půjde klidně i proti papeži!

A už se z nížiny zvedá netvor, až se ukáže, že se tam ukrývá jakýsi vztekloun. Jeho svaly snad ještě víc než jindy připomínají lodní lana a sveřepý pohled dodává jeho hlavě uzlovitě ježaté vzezření, jež ho s nepochybnou jistotou řadí k onomu typu, s nímž se uvážlivý člověk zásadně nepouští do sporu. Něžný soucit je zjevně tím posledním, co může svým chováním probouzet v protivníkově hrudi. Hned spustí škodolibě:

Tak vida! - To bylo nějakých řečí o tom, jak nás křesťanský Bůh ochrání! A ochraňuje nás řecké křesťanství? Já neříkal tak, ani tak, ale na moje slova dochází! Zradili jste naše dědky a ten váš nový Bůh je nám teď platný jako mrtvému čepice. Nakonec krev beztak poteče!

Potřebujeme se sjednotit, a ne drobit! Musíme se semknout, a ne žalovat!

 

Údělem vyhnance v tomto slzavém údolí, kde strádá daleko od ztraceného ráje, zůstává, že mladý může, ale starý musí. Jinak je však útěchyplné, že i když musí jeden odejít ještě v rozpuku sil, jiný zase utíká hrobařovi z lopaty, aby zakoušel nový život. Svět je zajisté plný staroby, která je na ústupu, ale také něčeho, co se teprve rodí.

Pozor! Koukej se na cestu, Vislane! Jinak uděláš zase kotrmelec a natlučeš si frňák! Jářku, musíš být opatrný při těch vycházkách po hradním nádvoří, než ty srůstající kosti zesílí. - Radí ranhojič, když tu hromádku neštěstí přinášejí dva sloužící zpátky na kutě.

Díky za všechnu vaši námahu a péči, dobrý muži. – Ozývá se nakřápnutým hlasem, a pak ještě sípavě: Už jsem ani nemyslel, že vůbec budu chodit po vlastních.

Jen to nepřepínej, Vislane, a uvidíš, že jednou skolíš medvěda. – Domlouvá mu felčar na odchodu.

V ústraní komnaty se pak hrdý mládenec sesouvá, a tak tam na nějaký čas zadumaně znehybní jako hromada kamení, zapomenutá stavitelem hradeb.

Co by znamenalo zůstat takhle na hromadě, odkázaný na milost a nemilost okolního světa? Každopádně by potom nemohl, ba ani by nesměl připoutat k sobě bytost svých snů.

Spí, - šepotá vánkovitě utlumený hlásek pečlivé Mlady přes ukazovák přikládaný starostlivě na ústa.

Tehdy zastupuje jednu pečlivou Marta jiná ještě pečlivější, jako by si byla Maria nevybrala lepší úděl. Skoro s ní však cukne jako v žebřiňáku na kamenné dlažbě, když se zpod kožešin ozývá tlumeně:

Budu zas chodit.

Naděje umírá poslední, pokud jsou tužby ušlechtilé, říká Svatava.

Zjihlé oči lovce, skoleného šípem lásky, se zvedají z pokrývek, aby na ní vděčně ulpěly.

Ano. Konstantinův bůh mě chce udělat lepším. Wotan ve mně však rozeštvává dravé pudy, aby uchvátil vše násilím. Nedovedu ani vypovědět, jak to cítím.

Lehounký úsměv rozkulatí dívčí tvář.

Pomoz mi, zaprosí: - kousek po nádvoří – aspoň ke stájím.

Klap! - Klap! – Klap! – Vyťukává berla o zem, zatímco se vratkým krokem sune vpřed napůl zhroucená postava, podpíraná křehkou dívkou. Sotva se přiblíží ke stájím, zařičí uvnitř kůň.

Blesku! – Volá Vislan, sotva se ocitnou na nádvoří.

Ve stájích zařičí kůň a poskočí, až hlučně zacloumá ohradou.

Ještě o mě někdo stojí. – Povzdechne a očko nesměle poodlétne k dívce.

Ta se zastavuje. Nádvoří se rozplývá a ztrácí v mlze, když dívčí oči vlhnou, a ona to pohotově zakrývá rukávem. A hned se hledá smítko, které jí vlétlo do oka.

Počkej, vyndám ti to, - nabízí se hbitě, ale nohy ho neudrží, a div, že neupadne. Jen stěží ho zachytí, a tak jí uvázne v náručí.

Chceš mě, Svaťko?

Počkej, až se vrátí Gorazd a pokřtí tě.

A potom si mě vezmeš?

Dívčí hlava přikývne.

Už to trvá měsíce, a pořád se nevracejí.

Kdo zná důkladnost vatikánských porad, ten dobře ví, že se mohou jaksepatří protáhnout. Jenže přitom zase může uchvacovat úžasná důkladnost a promyšlenost, s jakou obsáhnou vyčerpávajícím způsobem každý úkol na vymezeném políčku Páně, říká otec Jiří Maria Veselý.

Co tam může být tak složitého?

Předně je třeba nechat zasvěceného znalce místních poměrů, aby podal vyčerpávající zprávu o tom či onom Božím políčku. Pak se musí nechat celou záležitost trochu odležet, aby z něho vyvanul všechen balast a nechat to v modlitbě provanout Duchem svatým. Když to pak porada rozhodne, vyloupne se z toho to pravé ořechové. Tak to děláme v Římě, totiž Svatý Otec a já, - pronáší sebejistě otec Jiří, a dodává: – a potom to všechno klapne na milimetr a okamžik.

Jen aby se to nepřeleželo, - zvedá se mládencův prst: - potom se by i ty nejlépe vykvašené okurky zkazily.

Nic takového, - kroutí se odmítavě postříbřená hlava otce Jiřího a podobně se děje i přes celé tisíciletí s osvícenou hlavou otce Metoděje. Zkušeného právníka už leccos napadne, když se mu hlavou prohánějí církevněprávní otávky moravských Slovanů.

Echm-echm! - Pokašlává každou chvíli Konstantin a drží se přitom oběma rukama za hrudník, jako by mu odtamtud mělo cosi uletět.

Filozof má věchýtkovitě chabé zdraví a už před odchodem na Moravu si stěžuje: Jsem unaven a nemocen. Nové zvěsti mu na zdraví nepřidávají.

Počkej, Kosťo, tady to se spraví. Zavezu tě do Ostie, aby ses nadýchal u moře a nabral trochu sluníčka.

Tomu ale není dvakrát moc do skoku. S pohledem smuteční vrby s jejími splývavými lesklými vlasy se dívá na západ slunce a mručí vetchým hlasem:

Už toho, myslím, Metode, moc neposkáču.

Jak to?

Odcházím. -  Pípne Konstantin svému bratrovi po Vánocích.

Kam?

Domů.

Do Konstantinopole?

Zavrtí hlavou a tiše odpovídá: Za hlasem svého srdce.

Na Moravu? Copak neslyšíš, co se tam chystá?!

Znovu vrtí hlavou a povídá: Tentokrát už nikam do ciziny. Odcházím do kláštera u svaté Praxedy.

Cože?

Požádal jsem zde o přijetí do kláštera.

Nepovídej – hm – tomu říkám klepnout hřebík na hlavičku. Jaké bude tvé mnišské jméno?

Cyril, odpovídá Konstantin.

Tak je to správné, pokyvuje Metodějova hlava.

Nazítří ho tam doprovází. Druhý den přijímá jejich hábit a povídá:

Od dneška už jsem nový člověk, Cyril.

Zůstanu tady s tebou. - Říká rozhodně jeho bratr.

Zavlhlá vrátka se skřípavě otvírají na polovic, a pak už jenom na špehýrku. Ostrá světla se tlumí, barvy blednou, tvary se rozostřují, lidská slova se slévají v jeden šumivý proud.

Už brzo je zavřu za sebou nadobro, šeptají Cyrilova ústa.

Zavřeš? A co?

Vrátka.

Metoděj nasadí chápavý pohled autisty a zírá do temnoty.

Víš, Metode, mám k tobě velkou prosbu a jako jsi mi vždycky s bezmeznou oddaností pomáhal, tak jsem si jist, že moji prosbu také splníš. Naše moravské dílo je teprve v plenkách.

Co tě nemá, bráško, oheň, který jsme namáhavě vykřesali, se už dál živí sám, jak praví Plato.

Naše velké dílo tě volá. Snažně tě prosím, vrať se na Moravu.

Sám? Podívej, Cyrile, lekám se bojů, které mne budou očekávat, zvláště budu-li nucen vrátit se na Moravu bez tebe. Raději bych se taky vrátil na Horu. - Přitom se tváří tak zasmušile, jako by na vlastní kůži prožíval babylonské zajetí. Na chmurném čele mu vyrážejí dvě vrásky, připomínající dva otazníky. V očích se mu objevuje nanejvýše mdlý přísvit, podobný fosforeskujícímu lesku na břiše leklé ryby. Tváří se, jako by sám právě prodělával kurz aktivní eutanázie. Pokud jde o zvukové vjemy, vykazuje hudební sluch tetřeva obecného. Pohybuje se s pohotovostí, velblouda, trpícího závratí. Pevně si však umiňuje ono jedno, které je však každému v okolním světě úplně jedno. Má dojem, že právě teď nad sebou bdí snad ještě pozorněji než bdělé oko setrvačnosti. Zatím se mu však zrak kalí a temní, že vyhlíží jako náměsíčný na obchůzce po střechách nočního města.

Vrátka se znovu rozvírají, obrysy se jasněji vyhraňují, když Cyril rozhodně a přesvědčivě říká: Podívej, Metode, my dva jsme byli souspřeží a orali jsme jednu brázdu a já jsem dokončil svůj den a padám. Dobře vím, že miluješ takovýhle život, ale neopouštěj kvůli tomu naše rozdělané dílo! Na Moravě je taky Hora. Vrať se tam. Očisti je od veškeré pohanské zloby a mnohomluvného rouhavého jazyka nejrůznějších přeučených falešníků! Vdechni jim do srdce slovo nauky, která je nám svěřena! Odtud se milost víry rozleje na všechny Slovany. Dokonči brázdu, kterou jsme spolu orali. K tomu ti dopomáhej Bůh.

Obrysy se znovu zamlžují, tvary se rozplývají, ostré hrany se stírají, jas pohasíná a barvy blednou, slova z okolního světa se slévají mohutný dunivý hukot, a jen se z lůžka chrčivě ozývá:

Budu prosit, aby Bůh zachoval duchovní stádce moravské – heech!

Plamen lásky zamžiká, aby se v klášterní cele rozhostila pytlovitá tma, že by ji mohl krájet. Než ale kdokoli z šesti zbylých sedmipočetníků dojde pro nůž, aby tu zahuštěninu probral, všechno se samo rozjasňuje. Tentokrát svítí světlo úplně jinak, protože samo Cyrilovo tělo se projasňuje a světélkuje, jako by nebyl podvečer.

Otče Metode! - Otče Metode! – Ozývá se šepotavě, a přece s jistou naléhavostí kostelem svatého Klimenta.

Je zajímavé, že i ta nejchápavější hlava dostane někdy výraz, upomínající na tvář blázna s uvolněnými rysy a pokleslou čelistí. Právě taková tvář se nyní nechápavě odvrací od bratrových nohou vyčnívajících z mraků, zatímco ostatek už směřuje k nadpozemským výšinám, aby nechápavě vzhlédla k rušiteli.

Je tu pozvání k papeži.

K Hadriánovi? – Zavrtí se hlava s bílými vousy, ale poslušnost velí pohnout kostrou.

Papež pokyvuje hlavou a říká: Hm, tak takové je Cyrilovo poslední přání.

Nespěchal bych na tebe, můj synu, - vysvětluje papež: - ale kníže Kocel na mě naléhá. Žádá si tě za učitele a biskupa. Přijímáš?

Hlava se zprvu propadá až někam hluboko mezi ramena, ale když naléhání nepolevuje, zvedá se a pak znovu klesá do vousů, tentokrát už jen v pokorném souhlasu.

Kromě toho také sám bych při tom rád něčeho dosáhl.

O co jde?

Rád bych dosáhl pravomoci nad starým Illyrikem, kam spadá také Panonie s ústředím v Sirmiu. Je to velká oblast. Zahrnuje skoro všechny země bývalé Římské říše od Dunaje až po Peloponés. K tomu by patřila také Morava, když o to tamní vláda stojí.

Ano. Kocel mi říkal, že by chtěl arcibiskupa se sídlem v Sirmiu.

To je víc než jeho osobní přání. Tohle je velmi důležité pro budoucnost. Už dneska se tady rýsuje rostoucí moc Západu a Východu. Co teprve zítra!

Myslíte, že právě to by mohl být vhodný klín, vražený mezi Západ a Východ?

Nejde o to, zda by to mohlo být klínem. Ono jím to totiž ve skutečnosti je, ať už se to komu líbí, nebo ne. Ale ještě více by to mohl být svorník pro celou Evropu! Jak by řekli Němci, kdyby se to nebáli říci o Velké Moravě, velká kramle. Dokud se to nepodaří, nebude tady pokoj. Jedině tohle slovanské srdce je způsobilé sjednotit latinský Řím s Římem řeckým, aby Evropa začala dýchat oběma plícemi.

To je odvážný počin. Nedá se přece čekat, že by Němci sami vydali to, kam šlápla jejich okovaná bota.

Ještě se nestačil vzpamatovat z bratrovy smrti a domyslet velkolepé papežské plány, a už ho Hadrián II. oslovuje:

Máš teď velké poslání, můj synu! Jistě toho budeš hoden. Určitě tomu budeš oddaně a za všech okolností sloužit! Zrovna tak, jako to činil tvůj mladší bratr, Cyril. Přinese to světu hojnost užitku!

Metoděj naprázdno polkne.

Poté, co se nad ním snášejí biskupské ruce a samo vznešené svěcení nasaje svou sílu z petrovské skály, zvedá se ze země pilíř nové církevní provincie panonské a moravské, třebaže na první pohled při jeho vratké chůzi nepůsobí zrovna dost pevně.

Papež Hadrián II. dodává žertem: Aspoň máš teď, můj synu, o důvod víc nosit berlu. – A tady máš ustavující list pro knížata Kocela, Rostislava a Svatopluka.

Pak se podle papežových pokynů vydává s celou výpravou ke Kocelovi do Panonie. Přijíždí jako papežův vyslanec.

Když vchází Metoděj v průvodu své osvědčené pětky do nádvoří Blatengradu, ozývají fanfáry hlasatelů, zastihuje knížete velmi rozčileného:

Nikdo neví, co se vlastně bude dít. Kolem jsou jen samé intriky a nástrahy. Hrozná doba! Jaké zprávy přinášíš z Říma?

Dobré zprávy, - odpovídá a podává mu Hadriánův list GLORIA IN EXCELSIS. Papež zřizuje samostatnou obec. Je každým coulem slovanská!

Se slavnostními fanfárami nechává slavnostně kníže Kocel předčítat papežský list: - Posílám Vám všem krajům moravským učitele od Boha a svatého Petra, biskupa Metoděje, aby Vás učil a překládal do Vašeho jazyka svaté knihy podle veškerého církevního řádu. S tou podmínkou, že epištola a evangelium budou čteny ve dvou jazycích napřed latinsky a pak slovansky.

Pak se kníže obrací k Metodějovi: Zůstaňte s námi, otče biskupe. Uchovávám v Panonii všechno, co jste tu s bratrem zavedli.

V křovisku vousů zamrkají jiskrná očka a ozývá se dunivě jakoby z velké dálky: Zdržím se tady jenom na krátký čas. Potom se vydáme na Moravu.

A není divu. Metoděj míří na Moravu. Tentokrát už nejen jako Soluňan, ale nyní navíc i jako papežský legát a biskup slovanský pro Moravu a Panonii.

Máš tu pořádek, chválí Metoděj Kocela: - jenže na Moravě mne čekají.

Tím bych si příliš nebyl jist. U mne najdeš zázemí kdykoli.

 

V OSIDLECH

Vrozený instinkt vycítit nebezpečí burcuje Rostislava ze spánku. Zvedá se z kožešin na lokty a naslouchá. Obklopuje ho hustá příze neproniknutelné tmy. Slyší jenom tiché šumění vln. Je to jemný dech Moravy. Tu a tam zaslechne ševelení listí na stromech. Všechny tyto známé zvuky ho uklidňují. Proč se tedy, napadá ho, tak nečekaně probouzí?

Je to snad strach z neznámého či nějaká pověrčivá úzkost, příznačná pro tolik jeho krajanů? Kdejaké zahoukání uprostřed hlubokých hvozdů polévá záda mnohých obyvatel těch krajů jako mrazivá lázeň. Těkají očima na všechny strany v hrůze před duchy nepokojně zesnulých předků. Tohle není Rostislavův případ. Rostislav má v těchto věcech jasno. Komu za to vděčí? Určitě ne svému strýci, který vládl na Moravě před ním. Nebohý Mojmír říkával: Křest je politika dneška. Kdo chce přežít, musí být křesťanem. Mojmír byl pohan s maskou křesťana. Přijal křest jedině s franským mečem na krku. Jeho synovec k tomu má ušlechtilejší důvody. Toto nesmazatelné znamení mu pak dává sílu lehce se přenášet přes každou pověrčivou úzkost.

Léta života v ustavičném strachu ze smrti však činí jeho spánek lehkým jako vánek a současně ponechává otevřený prostor pro vrozený instinkt. Nebezpečí je docela blízko, cítí to. Zdá se mu, že je může zrovna čichat.

Oheň dávno zanechává jen doutnající popel, takže to může být i divoká zvěř, která se přibližuje k lidskému obydlí.

Tiše se nahýbá, zaloví rukou po boku lůžka, aby pevně sevřel pravicí rukojeť zbraně. Zvedá pokrývku, vstává z lůžka a po chvilce vyklouzne do tmy. Šumění vln - nyní ještě hlasitější - překrývá ostatní zvuky. Rostislava však neošálí. Kdesi ve tmě číhá nebezpečí. Cítí, jak mu vzadu na zádech vstávají krátké chloupky. Plíží se k břehu Moravy. Pojednou otvírá ústa a mezi zuby mu uniká zvuk podobný zavrčení. Z druhého břehu se k němu kdosi plaví. Slyší teď výrazněji pravidelné vynořování tyče, kterou někdo odráží plavidlo.

Kdo může znát tuhle skrýš, přístupnou jenom z vody? Kdo se může vydávat v noční době na řeku? Patrně někdo, kdo jde najisto. Někdo, kdo hodlá překvapit. Soustředěně naslouchá. Musí být už jen několik desítek sáhů blízko, když zachytí tlumený hovor. Němci, - vydechne a pevněji v ruce svírá zbraň. Letitá zkušenost mu napovídá: Každému z nich raději napřed uštědři ránu, a teprve potom se ptej, co chce! Uprostřed noci zřídka přicházejí s dobrými úmysly. A musí mít sebou zkušeného znalce místních krajiny.

Bylo by zbytečné líčit Rostislava jako odvážlivce, podobně jako tvrdit, že rys je odvážný. Rys v nebezpečí uteče, má-li kam. Je-li však zahnán do úzkých, stává se z něho obávanější šelma než jindy. Rostislav je šelma v lidské kůži. Pokud má cestu k úniku, tedy běží. Sotva je však chycen, promění se v dravé zvíře bez nervů, odhodlané - bez ohledu na prostředky - bojovat o sebezáchovu.

Když tedy Němci, a uprostřed noci poblíž naší skrýše, tak mi jdou po krku. Jako strejdovi. Tuší, že ho dříve nebo později dopadnou? Jeho svobodomyslnost je jim proti srsti. Zná výbojnou povahu Ludvíka Němce a jeho vazalů. Dříve se to dalo omluvit obranou proti Avarům. Nyní je však poměr obrácený a jsou to oni, kdo pod záminkou šíření kultury dobývají. Rostislavova Morava jim stojí v cestě. Hledají způsob, jak se zbavit nepohodlného knížete. Nuže, jsou tady a míří pomalu k němu. Jejich přítomnost v něm probouzí zuřivé rozhodnutí zachránit si za každou cenu kůži. Nebojí se. Strach z něho spadá, sotva nabývá jistotu, že se ho snaží všemi prostředky pokořit, a snad i zabít. A když tak zákeřně, pod závojem noci, tedy zaručeně zabít!

Naslouchá přibližujícímu se plavidlu. Kolik jich může být? Tři, čtyři? Znají jeho povahu a zřejmě nehodlají riskovat. Chtějí ho dopadnout v jeho skrýši, vtrhnout rychle dovnitř. Pak by ho všichni škrtili a přitom by ho ubodali.

Díky jeho ostražitosti a bdělosti mu však noc dává výhodu neviditelnosti. Ví, že zakrátko budou hledat místo k přistání. Zrovna tak dobře ví, že u skály přistát nelze, a tak si nachází správné stanoviště. Jsou tak blízko, že cítí čísi zrychlený dech, potom čvachtání vody. Ve chvíli, kdy zaslechne prodírání se vysokou trávou, se Rostislav pohne.

Vstává, udělá krok vpřed a rozmáchne se zbraní do tmy. Někdo divoce zaječí a padá do řeky. Potom rychle popadne mohutný balvan a mrští jím do místa, odkud přicházejí zmatené hlasy ostatních. Zasahuje plavidlo. Nastává okamžik zmatku. Rostislav se ohání zbraní tím směrem a ozývá se zaúpění. A znovu a znovu, až všechno utichne a plavidlo se vzdaluje od břehu. Poodstoupí od břehu a přikrčí se. Srdce mu buší a širokými nosními dírkami vyráží trhavý dech. Pokleká a mlčky vydechuje díky. Napadá ho:

Milostivá Bohorodička, v závoji hvězdné noci. Ukrývá mě proti jejich šípům. Milostivý Bůh.

Za chvíli se třese chladem, ale čeká, až se zvuk pravidelně odráženého plavidla nadobro ztratí. Teprve potom se zvedá. Opatrně se vydává ke břehu. Tam zakopává o tělo. Je nehybné. Nahýbá se k vodě a smývá ze zbraně lepkavou krev. Uvažuje: Kdyby se vrátili, už by se mi nepodařilo je takto překvapit. V našich krajích nebývají Němci jen v takových hrstkách. Musím zmizet! Co nejrychleji pryč! Vrátit se do pevnosti.

Když se ruka k ruce vine, tak prý se dílo podaří. Co však se stane, když se zrada lepí k zradě?

Napětí Moravanů se stupňuje tak, že vypuknutí otevřené války málem vítají jako nějakou úlevu. Ukazuje se, že strach má velké oči. Německá vojska vtrhnou do země ze tří stran. Králův syn Karloman ničí nitransko, zatímco druhorozený Karel plení a hubí všechno živé v Rostislavově kraji, až doráží k samotnému Rostislavgradu.

Tam je franská pýcha otřesena. Karel, stejně jako kdysi jeho otec, ustrne s otevřenými ústy. V úžase vzhlíží ke strmé skále, zatímco shora se ozývá posměšný křik. Ani se nesnaží o útok a odtáhne. Rostislav je vítězem, a bez boje. Jen díky své prozíravosti. Obezřetně totiž nechává po léta budovat opevnění. Teď má pověst nepřemožitelného vládce.

Jak už to ale mezi Slovany bývá, v patách proslulosti kráčívá závist. Snad nejvíc užírá taková potměšilost nitranského škarohlída. Nemůže se snad dočkat, kdy už dosáhne moci? Anebo je tak zoufalý ze své zhrzené lásky? Či se shlíží v tom, co mu někdo už dávno nabízí? Kdo?

Jednoho dne ho nalézá u svého sídla. Už na něho čeká. Hubený, po lících svraštělý, zažloutlý pokušitel.

Co ten tady chce? - Vrčí nitranský pán.

Nevím, odpovídá správce hradu, člověk se od něj nic nedozví. Ten, když nechce, tak neslyší a jen mlčí a střílí zelenavým zábleskem svých očí.

Nikdy nám nepřinesl štěstí.

Taky si myslím. A nedá se odbýt, a nedá!

No, co se dá dělat. Když už tady jednou je, tak ho vpusť dovnitř. A přineste nějaké víno.

Markrabě Karloman ti posílá pozdravy, kníže.

No, pěkně děkuju. Jenom na to jsem čekal, šklebí se Svatopluk.

Ale on to myslí upřímně! Z celého srdce.

Ehm. To známe. - Pokyvuje apaticky hlavou jako člověk, kterému je úplně ukradené, co kdo dělá, a dál civí na sluncem prozářenou moravskou zeleň. A připomínka Karlomana stojí za všechny prachy. Svou tělesnou konstitucí a vzezřením připomíná buldoka a za dnešního stavu se ze všeho nejvíc podobá jednomu z těchto ušlechtilých zvířat poté, co mu byla odebrána kost. Pro muže jeho pozorovacích schopností není obtížné z Vichingova výrazu odhadnout, co se mu honí hlavou.

Potom si ale říká: Je to sice šelma zlotřilá, ale můžeme ho pohostinně přijmout, aby nemyslel, že jsme nějací skrblíci. A nechává mu přinést jídlo a pití. Nezvaný host posedí, popije a rozpovídá se:

Tentokrát je dohoda jistá. Karloman má už válčení plné zuby. Konečně, už to není žádný mladík. Už se dost naplahočil. Má rodinu. Chce být doma. Přejme mu trochu toho pokoje.

Ale jistěže.

Proč bychom nemohli být dobrými sousedy? Pravda je, že se všechno trochu zamotává s těmi soluňskými bratry, ale to je jejich věc.

Však je papež Hadrián přijímá a uznává.

Tomu se ovšem dost divím.

Náš lid vám nerozumí.

Ale když lidé chtějí, tak se vždycky domluví.

Svatopluk nestačí vyvalovat oči. A čím víc pije, tím méně chápe: Co tu chce ten člověk? Přece ho sem do té nepohody neposílají zbytečně? Je to Karlomanův poskok.

A co ty, Svaťo? Taky už stárneš! Proč ti Rostislav nesvěří trůn? Tomu nerozumím.

Cítí se ještě mladě.

Myslíš? – Podívá se na něj nedůvěřivě, a pak důvěrně dodává: Domluv se nějak s Karlomanem. Oběma vám bude dobře. Zkuste to všechno spolu probrat. Není nad klidnou rozmluvu. Ty na to přece máš. - Ťukne se významně do hlavy.

O čem bych s ním měl jednat?

Copak já vím? Já takovým věcem nerozumím.

Já že bych mohl jednat s Karlomanem?

A kdo jiný, když ne ty?

Třeba bych to mohl zkusit.

To bys tedy měl.

 

Život bojovníka je přirozeně ovládán dvěma činiteli - první je láska k ženám a druhý je strach před smrtí.

Svatopluk se nevraživě rozhlíží po svém okolí. Potlouká se od ničeho k ničemu, jen aby zabil čas. Putuje dál a najednou shledává, že je mimo hlídané sídlo a bloumá cestami. Barvy jsou ošumělejší a toulavé kočky se tváří zlověstněji a víc záludně.

Zoufalý spleen je tak dotěrný jako černý pták z Poeovy básně, že ho nutí, aby se zastavil. Znovu pocíťuje mučivou vyprahlost, která ho přepadla kupodivu právě před vinným sklepem, až utrousí:

Já mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít.

Není však schopen povědět, proč má takovou žízeň, když teprve před chvíli cosi dopil. Kdyby byl přítomen psycholog, byl by mu vysvětlil, že drsný odporný povlak, potahující jeho jazyk, je pouze výplodem fantazie a že je to jen podvědomá odezva na představu, vzbuzující přítomnost osvědčeného sklípku. Jenže zevnitř se hlásí důrazné nutkání o pravém opaku. Pokud si kdo pamatuje, odedávna se mračí na všechny kolem sebe. A nejvíc na svého strýce. A přece to je právě on, Rostislav, kdo svým pohotovým rozhodnutím a bystrým jednáním odvrací pohromu a vrací vlasti klid. Zrádce je zaskočen.

Dobijte ho! Nesmí vyváznout! - Křičí jezdci, zatímco rozprášený šik jeho vojáků prchá. Zachroptí a padá tváří do moravské půdy.

Co máš proti svému strýci Rostislavovi? - Ptají se velmožové Svatopluka: - Přece mu vděčíme za záchranu!

Vděčíme? Na jak dlouho nás zachraňuje? Už dnes je nad slunce jasné, že po porážce nitranského zrádce se Němci znovu spřáhají proti Moravě. Tentokrát zase s vládcem Bulharska.

S carem?

Přesně tak, s Borisem. Však uvidíte! Navíc se zdráhá poskytnout Karlomanovi pomoc proti Ludvíku Němcovi. Tomu pak nezbývá, než se vrátit s prosíkem domů. Jen co sešikují vojska, udeří každý z jedné strany. Pak budeme mezi mlýnskými kameny!

Mluvíš, jako by ses na to přímo těšil.

Neříká na to nic a vytrácí se, aby za sebou nechal jen štiplavý kouř a cosi sžíravého.

Každému je jasné, o co mu jde. O moc. Vidí, že Rostislav nemá žádného dospělého potomka.

Jednou doroste Bořivoj.

Chachá! Ten holobrádek? Ještě mu teče mléko po bradě. Proto zatím dává přednost jinému synovci než je Svaťa.

Ehm. To se Svatíkovi nedivím, že je tak neklidný. Kdyby u nás platily německé zákony ohledně knížecího nástupnictví, mohl by být bezstarostný. Po strýcově smrti by mu žezlo jistotně připadlo. Jenže tady je to nejisté.

Ale i když zde takové zákony neplatí, každý ví, že mu to Rostislav slibuje.

Ovšem za zády může kníže koulet něco s mladším synovcem. A proto je Svaťa tak naštvaný.

Však je taky uhlazenější, než tvrdý a příkrý Svatopluk. Kde nic nezmůže pěstí, tam chce všeho dosáhnout lstí. Jako s tou ženskou, za kterou se pořád ohlíží. Nakonec ji dostává jiný.

Takový už je Svatopluk. Nikdy na ni nejde dost mužně a zpříma.

Hm. Asi se bojí otevřenosti, aby snad nebyl odmítnut.

Máš pravdu! Tak chodí raději oklikami.

Hlasy se ztlumí. Přichází hlavní aktéři.

Dozvídám se o spiknutí Němců s Bulhary proti Moravě.

Teď nás parádně sevřou z obou stran! – Ozývá se pichlavě Svatopluk.

To není pravda. Už dávno jsem podnikl nějaké kroky, říká Rostislav.

Jaké?

Můj posel odvezl východnímu císaři zprávu o tom, že se car Boris a divocí jezdci bulharští spřáhají s německým králem. Němci chtějí posílit svou moc na úkor Byzance. Moravané zastaví Němce, ale ty, císaři, udeř na Bulhary! A  koukejte – už je tady posel se zprávou o porážce Borisova vojska!

Ze všech stran ozývá hlahol: Sláva!! Vítězství!!

Nikdo nemá prozíravějšího panovníka! Skutečně obratný a znamenitý vůdce, radují se Moravané. Veselí se i mladý Rostislavův synovec s novomanželkou. Jen nitranský Svatopluk se ušklíbá:

To je nějakých řečí! Jednou mu něco vyšlo. – Obvyklý podroušeně zamlžený výraz jeho tváře se hrozně kaboní. Rázem se mu vyvalují oči, jako by chtěly každou chvíli vypadnout a rozkutálet se jako barevné kuličky. Brada mu klesá. Mít tak pár čísel šedivých vousů, nápadně by se podobal tváři zoufalého Senecy, poté, co si v římské lázni otevřel žíly.

Co pořád máš?

Ostatně co je to za člověka? Vykládá o sobě, že je křesťan, a přesto tady trpí kdejaké pohanství a všelijaké zlořády! A nevázanost manželského života! Takový svinčík by Němci nestrpěli! Kdepak za pasovských kněží! Tohle tady nebývalo! Jde to tu od desíti k pěti!

Bručí medvědovitě na celý svět a lamentuje na nespravedlnost, dokud jako obvykle nevyprázdní celý džbán medoviny, poněkud zahořklé, a přesto mu dobře chutnající. Svatopluk dovede pít jak duha. Medovina je výtečná, dobře uležená, divokým chmelem kořeněná. Jenže k čemu je dobrá, když není základem života? Na chvíli rozpálí srdce, ovšem trvale nemůže utěšit. Dřepí tam úplně sám v hodovně, matně osvětlené skomírající loučí. Tak tomu bývá pokaždé. Nejraději bývá sám se svými znepokojivě těkajícími nápady.

Avšak ani všemi mastmi mazaný vojvoda Rostislav si neužívá žádné idylky po boku Mlady s chvostem štěbetající drobotiny. Tohle žena vycítí, když sleduje, jak muž obezřetně odkládá meč a další zbroj, a chce vše mít rozložené na místě, aby do toho mohl kdykoli skočit rovnýma nohama, třeba i uprostřed noci.

Co je s tebou, Rosťo?

Nepřišel, mizera jeden! Nepřišel. – Vrčí nasupeně jako medvěd vyrušený v brlohu. Vypadá to, že ho sdělení zvědů pořádně bere pod krkem. Čelist mu opadává a uši ještě více zplíhají. Už od německého nájezdu připomíná leklou rybu. Teď připomíná leklou rybu, něco přes rok starou, vyvrženou na břeh Dyje a ponechanou tam na milost a ne milost vlnám, větru a rackům.

Kdo?

Svaťa.

Chápavý výraz tváře se zabydluje na Mladině tváři. Nemůže si nevšimnout, že starý dobrý Rostík je poněkud dopálený. Stěžíkdo může potvrdit, jestli mu z očí opravdu šlehaly plameny, ale Mlada má pocit, že mu v nich nepochybně žhne. Pokud jde o zbytek jeho fyziognomie, má zaťaté zuby, uši se mu chvějí a svaly čelistí se mu rytmicky zatínají, jako by si dopřával předčasnou večeři.

Když dochází k otevřenému střetu s Karlomanovým vojskem, Svatopluk si počíná i se svými zbrojnoši úplně netýkavě. Prostě jen kličkuje před šípy a uskakuje před každým výpadem, místo aby zasadil nějakou zdrcující ránu.

Třeba by mu stačilo domluvit, šeptá Mlada:- Copak se s ním nedá nějak dohodnout?

Kdepak, vrtí hlavou Rostislav: - Dobře ho znám. Když ten se vloží srdnatě do boje, tak z nepřítele lítají třísky. Jenže tentokrát to vůbec není on. Za tím vězí nějaká čertovina.

Ustaraná hlava sklouzává do obou rukou, opřených lokty o prostřený stůl, a tak tam na dlouho zkamení, protože na nějaké jídlo nemá ani pomyšlení. Něžná ruka věrné ženy po jeho boku jemně přejíždí po vlasech.

Třeba je tentokrát opatrnější a zbytečně neriskuje, aby neutržil nějakou zbytečnou ránu. A možná – víš co - jestli za tím nevězí žena.

Hm, je mladý - , uvažuje vojvoda nahlas: ale i kdyby, copak smí taková věc ohrožovat zájmy celé Moravy?

Třeba pomýšlí na sňatek, jaký by byl prospěšný Moravě.

O něčem takovém bych už přece dávno musel vědět.

A co když je to překvapení?

Jenže skutečnost je jiná, takže vždy předčí veškeré lidské očekávání. Tak je to i se Svatoplukem. V životě každého člověka nastanou okamžiky, kdy ho momentální nutkání pudí obětovat celou svou budoucnost kvůli vábničce okamžitého uspokojení. Silní jedinci této touze patrně odolají. Svatopluk jistě nepatří mezi vyložené slabochy, leč trpí závistí. Vyzývavá přítomnost nastrčených tykadel cizí svůdné mocnosti, jakož i komisní chování příbuzného knížete vyhlodávají jeho sebeovládání, jako kapající voda rozdrobí skálu. Jako se prospektor těší na bonanzu a hledač diamantů na nový Koh-i-noor, tak šašek prahne po tom, aby jednoho dne zasedl na trůn na místo krále a shůry začal velkopansky shlížet na všechno to světské hemžení a samozřejmě, a aby si v něm také omočil, a nejen prst.

Dusi-dus! Dusi-dus! – Rozezní se nádvořím.

Kdo může být? – Vstává Rostislav od stolu a míří k oknu.

Slavitěg a s ním jakýsi posel. Ještě štěstí, že mohu spolehnout aspoň na něho.

Co se děje? – Volá nedočkavě z okna.

Posel od Kocela.

Za chvíli vstupuje do místnosti a list se konečně dostává k adresátovi:

Koukejme – papežská pečeť, říká vojvoda a chvatně ji rozlamuje, a pak už jen polohlasem čte:

Hadrián II., biskup a sluha Boží, knížatům Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi. - Sláva na výsostech Bohu a lidem dobré vůle. Doslechl jsem se o Vašich duchovních snahách. Rozhodli jsme se vysvětit Metoděje, našeho syna, muže dokonalého rozumem a pravověrného, na biskupa a jeho učedníky na kněze a poslat je do Vašich krajin, aby Vás učil a překládal do Vašeho jazyka knihy svaté, podle veškerého církevního řádu. Vy tedy, milé dítky, poslouchejte božskou nauku a otcovský hlas církve.

A kde je Metoděj?

Zdrží se nějaký čas v Blatengradu.

Aspoň že už je jmenován biskupem. Konečně je už tady něco potěšujícího.

Jenom něco, utrousí kradmo Slavitěg.

Vojvodova hlava překvapeně vzhlédne, oči nervózně zamrkají: Co-co? Jak to myslíš?

Slavitěg sklopí hlavu a leze z něho jako z chlupaté deky:

Hm - nerad to říkám, strejdo, ale  –

Jsme snad rodina, ne?

Ehm, totiž - náhodou jsem zastihl Svatopluka s Karlomanem v přátelském rozhovoru.

Tlesk! – Sprásknou vojvodovy ruce, a pak naléhá:

Počkej! Pojď! Jak to bylo přesně? Popiš mi to!

No, prostě, jedu lesem, a najednou slyším zaržání koně. Tak strhnu koně stranou a mizím v křoví. Za chvíli se na cestě vynořují Svatopluk s Karlomanem. Jedou loudavě vedle sebe. Slyším smích, a do toho Svatoplukův hlas říká: Spolehni se. Jednou jsem kmotrem tvého vnuka, který nese moje jméno - Zwentibold, a tak jsme skoro jedna rodina. A budeme spolu žít v míru.

Na to se ozývá Karloman: Podpořím tvoje snahy, Svaťo. Kdy můžeme dostat starého?

Rosťu? Nejlépe na lovu.

Chytíme ho lasem jako tele. A když se vysmekne, dýce už neunikne.

Ne, dýkou ne! – Ozývá se Svatopluk.

Neboj se, Svaťo, dostaneme ho živého.

Cože? Opravdu to tak bylo? – Naléhá Rostislav: - Svatopluk tedy kuje pikle s Němci? Je to spolehlivá zpráva?

Ručím za to vlastním krkem.

Říkáš, Slávo, že mě chtějí chytit živého?

Ano, ale dýku mají v záloze.

Pak je to jasné. Pak musím jednat rychleji! Slávo, sežeň Bolka a ostatní!

Za chvíli je Boleslav celý nažhavený u knížete: Co je?

Zrada!

Kdo?

Zase z Nitry! Přiveď všechny spolehlivé lidi!

Ehm.

Rozjásané oči paní Mlady se vznášejí v oblacích, když běží za manželem:

Tak je to pravda? Máme slovanského biskupa Metoděje?

No, jo. To víš, že jo. - Ujišťuje ji kníže s výrazem ochutnavače octa.

Jujj!! – Vysype na něj přehrštli bělostných zoubků. Není to však žádná lovecká trofej, nýbrž zoubky jaksepatří zakořeněné. Hlodavec z čeledi veverkovitých by na ně byl hrdý, protože by při louskání oříšků ani nevěděl, na který dřív kousnout. Tohle však nejsou zuby veveří, nýbrž radostně zubící se kněžny. Nyní jen bublá své zdatnější polovičce přímo do ouška. Zprvu nesměle jako voda v kastrůlku, když se chystá vařit. Vzápětí však jako hrnec s rozvařujícími se držkami na oblíbenou držkovici, v jaké snad nemá konkurenci. Žádný nestranný kritik ji nemůže kárat pro její pohnutí:

Konečně máme svou vlastní samostatnou církevní obec. To bude úžasné! To je ono!!

Pokyvující hlava jí přizvukuje: Ano, Mladěnko. Zřízením samostatné moravsko-panonské církevní obce dosahuje moje úsilí cíle. Morava je vymaněna z působnosti a vlivu bavorské církve a franských velmožů. Teď budeme moci ještě lépe rozvinout naše mocenské postavení vzhledem k celému okolí. To se musí oslavit! Připravuj všechno k hostině!

Pak se jeho tvář znovu zatáhne jako obloha před bouří, aby se z ní ozval jiný hlas, než ten, který znají učedníci z Hory proměnění:

My zatím, se Slávkem, půjdeme zařídit to další.

Co myslíš, strejdo?

Pozveme Svaťu na hostinu. Jistě neodmítne a přijede. A pak přijde chvíle pro Bolka. Víme, že Bolek dovede holýma rukama zabít jedním hmatem. Panství po tom nitranském zrádci dostaneš ty, Slávku.

Musíme se poradit. - Oznamuje Rostislav vůdcům moravských kmenů, které svolává na opevněný vrch. Poté, co se zde ubránil německému náporu tak, že Ludvík musel s nepořízenou ustoupit, vstupuje Rostislavovo jméno v širší známost. Všichni se k němu utíkají o pomoc. Dokonce i Frankové. A konečně i Karloman, když se bouří proti svému otci Ludvíkovi.

Mám zprávu, že nás Svatopluk zrazuje. Jedná ve Frýzinkách o spojenectví s Němci. - Oznamuje Rostislav úsečnými slovy, břitkými jako meč.

Bastard jeden!

Je to tvůj příbuzný. - Namítá někdo Rostislavovi.

Příbuzný? Pchá! Leda tak nemanželský! Nebýt toho, že se jedna z mých vzdálených sestřenic zapomněla s tím proradným Němcem, byl by pokoj.

Zase je v tom ženská. Ta je vším vina. Na náš lid se dívá tak s patra jako na špinavý. Proto s úctou vzhlíží k těm zjemnělým způsobům západních dvorů.

Ať už je tomu jak chce, Svatopluk následuje svého nitranského předchůdce.

V čem?

V tom, že se vydává směrem k Frýzinkám.

Připravte hostinu a pozvěte ho tam! Ty budeš v záloze. Vezmi si k tomu své lidi! Na dané znamení se na něho vrhnete.

Musíme toho zrádného ctižádostivce porazit dřív, než něco podnikne. Nesmíme mu dát čas! Jinak bude Morava v jednom ohni!

A co Karloman? Pomůžeme mu proti otci?

Když mu pomůžeme porazit otce, bude nám zavázán.

Věř Němci! Odkopne tě jako psa, sotva tě přestane potřebovat, - míní Rostislav: - a kromě toho, pomáhat synu proti otci? To je proti Bohu!

No, ale když už jsou v sobě? My to přece nezpůsobili. Tak jaképak ohledy?

Myslím, že bychom mu měli poskytnout pomoc tím, že nasytíme jeho vojsko. Ovšem jinak ať se vzájemně požerou! Dokud se spolu rvou, tak máme čas vyřídit toho zrádce! Jinak nám vrazí dýku mezi lopatky!

To je pravda, ozývá se syn Rostislavova bratra Bogislava a pokračuje: Zatím jsou jejich síly dost vyvážené. Jenom se vzájemně vysilují. Když pomůžeme mladému k vítězství, tak se zaměří za Rýn. Tam vládne Karel, a je slabý. Ten ctižádostivec pak bude toužit spíš po dědictví svých předků, než po troše slovanské země.

Nitranský kníže má krásné jméno, jenže jak už to bývá ten, kdo nemá v životě jasno, jako by postrádal vlastní tvář a stejně také jméno. Stydí se za své jméno a v životě si pořád nasazuje nějaké masky. Tváří se jako někdo jiný, než je sám. Druzí to brzy vytuší. Jak by ne, protože on se nikdy nikomu nedívá zpříma do očí. Těká očima z místa na místo a vyhýbá se pohledům. Mnozí vítají jeho odchod do Nitry, protože ho rázem mohou nějak oslovit. Na vlastní jméno totiž moc neslyší.

Možná, že je takový nahluchlým narození.

Spojenectví s Němci by nám prospělo ještě jinak. Mají užitečná řemesla.

Jenže naši lidé by s tím dobrým pobrali i to špatné. Kdepak. Naši předkové říkávají: Nevěř Němci, když pěkně mluví, dokud nevíš, co má na srdci!

Jako ti němečtí kněží. Kážou milosrdenství a dovolávají se Krista, ale kříž mají za pasem, a dobře nabroušený, a za nimi jdou houfy dalších po zuby ozbrojených.

Jistěže, jinak mluví a jinak jednají. Jenže tohle křesťanství je ohromná moc ve spojení s válečnými zákony. Kněží mluví o potřebě šířit pravou víru, ale pro vojáky je to pak vítaná příležitost k válce. To se nedá podceňovat.

To se snad máme kvůli tomu zřeknout našich dědků a totemů, a přinášet oběti Němcům?

Těžko říct. Každopádně by se jim tak sebrala záminka k válce.

Ozývá se stařec: Němec si najde záminku k válce pokaždé. Co mu záleží na tom, je-li v právu či ne?

Co tedy s Karlomanem?

Pomůžeme-li, tak pozná naše slabiny a příště nás porazí.

O jakých slabinách mluvíš, Rostislave?

Jsme silní a vytrvalí v obraně, ale jinak vcelku dost pohodlní. Slované se jen stěží odtrhnou od svých domovů. Na druhé straně zase Němci dovedou soustřeďovat, co my rozptylujeme. Nás Slovanů je mnoho, a přesto nejsme docela jednotní a chybí nám důsledný pořádek.

Dnes ovšem vidíme, že se ti pořádkumilovní Němci mezi sebou rvou jako psi o kost!

Jen se oboř na některého, a může být i v neprávu, a uvidíš - našup budou svorní! Syn zjistí, že otec je bližší než cizinec a košile bližší než kabát! Křikne-li Němec, že se mu děje křivda, sto mu běží na pomoc, kdežto Slovan opouští bratra třeba jen z pohodlnosti. Tak už konečně něco dělejme! Nedávejme čas vlastizrádci!

Všechny cesty, na které vyráží vojvoda se svými nohsledy, se vánočkovitě zaplétají.

Ano, vím o tom, - potřásá hlavou Svatopluk: - také mám list z Říma,: - jenže mě nemoc sklátila na lůžko. Teď už jsem zase v sedle.

Srdečně tě zvu na hostinu, Svaťo. Můžeš se nějaký pátek zdržet, abychom spolu vyrazili na lov.

Na to si čas udělám, - mne si ruce Svatopluk: - Zatím se tvoji chlapci, Rosťo, mohou osvěžit v nedalekém dvorci.

Únava už sedá na oči, takže knížecí družina ráda přijímá pohostinství, třebaže Rostislav uprostřed hrstky věrných mizí v prachu.

Za lesem se už klubou obrysy statku, a několik poskoků v selských hadrech běží naproti knížecí družině. Džbány vína a medoviny vykonávají svou poslední pouť ze sklepa, a ani flákoty uzeného nenechávají na sebe dlouho čekat a ubírají se uspokojivým směrem. Komu nevoní slanina, tomu přijdou vhod medové koláčky, a opět následuje bohatá holba pitiva. V čeledníku podniká medovina i víno svoje dílo, a už se rozvazují jazyky. Řeči se vedou, aby huba nestála. A vojvodovi hrdlořezi se nedají zaskočit.

No tak, brachu, předveď, co sneseš! – Podávají hranatí pořízci v bachratě se nadouvajících selských hadrech džbány chladné sladké medoviny, lezoucí s mravenčí nenápadností a vytrvalostí do hlavy.

Duc-duc! Na zdraví Svatopluka! Ať žije nitranský kníže!

Však už má nejvyšší čas, že jo, Bolku! – Ukecne se kdosi, ale Budivojův úder ho sráží se slovy: Na shledanou, pod stolem!

Jenže nastavené uši oslovsky zastříhají a šeptanda hned zašroubuje na plné obrátky.

Tak na oplátku na hostině u Rostislava! – Mávají za odcházející družinou selské hadry, jako když pestré obětní plátěné trhance na větvích uhýbají poryvům větru.

Oplátka nedá na sebe dlouho čekat. Hosté se hrnou jeden přes druhého, takže se už skoro nedá poznat, kdo patří ke komu. Dva dubovití pořízci se však klíšťovitě drží nitranského velmože. Skoro by ho nenechali ani vykonat potřebu. Stále mu podle jeho přání málem šlapou na paty.

Pěvec škádlí loutnu, aby za jejího mňoukavého zvučení potrýznil bubínky přítomných:

Mluví k vám Sámo, snad slyšíte volání

zemí frankové táhnou, jdeme jim vstříc se zbraní

mluví k vám Sámo, snad slyšíte volání

pro toto krvavé ráno, byli jste všichni stvořeni!

Svatoplukova maska sice má úsměv od ucha k uchu, ale oči šelmy těkavě přeletují z místa na místo, aby jim něco neušlo. Přes všechnu rozvernost pohybů je skobovitě zaražený jako v křeči. Jedno oko se co chvíli vrací k svalnaté hoře, zvané Budivoj, a druhé zase pokukuje po Rostislavovi. Pohár vína, který se ohřívá ve spocené dlani, zaznamenává neklidné ohryzávání okraje, když se do něho co chvíli neklidně zakusují řezáky.

Bojovný ryk letí nad zemí

Jen pějenpadají těla, stovky raněných

Vogastisburg - místo vítězství

Vogastisburg - měj vždy v paměti!

Zdá se, že jediný, kdo se tu nejvíc noří do slavné minulosti, je pěvec, neúnavně trápící hlasivky, nicméně i prostá baladická píseň může leckdy zburcovat napjaté svaly k rychlému zásahu.

Jsou kosti padlých zašlapány

zapadlé prachem a dějinami

je tomu více jak pár set let

ale co není teď může být hned.

Ale jak už to v těchto krajích bývá, zlá doba netrpí nouzí o zrádce. Po chvíli, kdy Svatopluk zírá do talíře s nejasným pocitem, že tu skvělou krmi už nejméně jedenkrát někdo požil, nahne se Budivoj k hostu a zasykne mu do ucha:

Zachraň se, dokud je čas!

Svatopluk vrhá zmatený pohled na Budivoje, ale k ověřování jeho pravdomluvnosti nezbývá moc času. Zrovinka se snáší soumrak, takže viditelnost není nijak zvláštní, nicméně je pořád dost světla, aby na něho bylo jasně vidět. A to, co je tu k vidění, ho přesvědčuje, že by byl mnohem klidnější, kdyby mezi ním a strýčkem byla bytelná hradní brána. Proto se po bažantím způsobu střelhbitě zvedá usedlost nitranského knížete, aby se přesunula z hodovní síně ven, kde si zvesela přidupávají rozjásané párky, trdlující nádvořím. Tak se vypotácí ven s výrazem truchlící tasemnice, zaskočené ve stísněném životním prostředí dávkou projímadla.

Jeho pohotový a mrštný výkon nezůstává bez odezvy.

Na smluvené znamení vypuká uvnitř zmatek, jako když vypustí draka ze sedmé komnaty. Třebaže jsou mu dva kolohnáti jeho stráže v patách, jiskrovitě probíhá celým Bolkovým tělem vzmach, až poskočí. Snad je to ta pravá chvíle! Obě lopatovité ruce se klešťovitě zvedají a svaly kudrnatě nabíhají. Temné oči se ztrácejí kdesi ve tmě, kde právě mizí Svatopluk. Jenže co to? Najednou jsou dveře příliš úzké pro Bolka, který tudy prošel tolikrát. Jenže to zde nikdy netrčely ve futrech dvě nehorázné ucpávky. Pařezovitě zde vězí, zaklesnuté ve dveřích. Drží se tu nepohnutě železnými svaly, za jaké by se nemusel stydět ani vyhlášený římský gladiátor. A pak najednou s ním zametou, až zůstává otřeseně jako hromádka prachu.

Svaťo! – Volá oknem domácí pán: Kam tak brzy?

Musím se drobátko vyvětrat. Myslel jsem, že půjdeme lovit, ale asi z toho nic nebude, - ozývá se zvenčí za klapotu koňských kopyt.

Hmrrr! – Ulevuje si rozzlobený Rostislav. Toho dne se věci dějí trochu příliš rychle pro jeho pořádkumilovnou mysl, a kníže má dojem, jako by ho do sebe vtahovala větrná smršť. Bleskem se obrátí do místnosti a zasyčí hadovitě na osvědčenou čeládku: Bere nám roha! Zavřít bránu! Pospěšte! Rychle!

V cukuletu je v sedle a s ním hrstka nohsledů a uhánějí s větrem o závod za Svatoplukem a párkem jeho hlídačů.

 

Pozdě. Svatopluk už uhání na koni hvozdem.

Za ním! – Vykřikne Rostislav a skočí na oře. Stíhá Svatopluka. Družina se žene za ním, ale opožďuje se. Pojednou zůstává sám. A tu z hloubi pralesa vyráží smečka Budivojových ozbrojenců.

Cosi hadovitě mrštného letí se svistem vzduchem a prohání se kolem, až se to křečovitě zakusuje do těla, aby znehybnělo. Kníže se zděsí, že mu snad ani krejcar v kapse nezůstává. Omračujícím způsobem to zacloumá postavou, takže se v plném trysku jedním trhnutím odlepuje od rychlého oře, a obloukem se snáší k zemi. Než se vzpamatuje z toho otřesu, dopadá na něho kládovitě jako porážené kmeny několik hromotluků. A už je tu valná hromada, kterou kníže nesvolal.

Zrada! Zrada!! - Vyráží ze sebe. To už se vrací Svatopluk. Osobně nasazuje knížeti smyčku na krk a posmívá se:

Cha, cha, cha! Kdepak jsi nechal zálohy, milý strýčku?

Bídáku! - Procedí Rostislav mezi zuby.

Jeho tvář brunátní. Lov, pokud se mu jeden věnuje pravidelně během doby, patří mezi kratochvíle, jež obvykle dodává kůži dost výrazné zabarvení, a ani jeho nejbližší by nemohli popřít, že jeho vzezření i v dobách klidu a míru tíhne k odstínu mačkaných jahod. Nikdy však na něm nezaregistrovala tak výraznou sytost jako právě nyní. Vyhlíží jako rajské jablíčko, usilující o mimický sebevýraz.

No tak?

Kníže se snaží, seč může. A chvilku se zdá, jako by se mu něco chtělo vydrat z úst. Ale nakonec to není nic významnějšího než jakýsi chrapot z agónie.

Silné paže ho svazují řemeny do úplné nehybnosti, do úst mu leze cosi hadrovitého, takže oněmí. Pak už zůstává pouhý balík, který je přehozen přes vedeného koně.

Gemacht! – Odfrkne si kdosi.

Potom ho zavlékají až do Nitry. A odtud vyčerpaného a zmučeného přímo do rukou Karlomanových pochopů. Rostislav zvolna ochládá ve své vášni a dopadá na něj skleslost, takže víc a víc nabírá vzezření oškubané slepice. Nebýt odporné ucpávky, mluvil by trhaně a se všemi známkami šoku.

Dva dni a dvě noci je sbalený jako žok nastříhané vlny, svážené ke spřádání, v prachu a blátě divoké jízdy, občas ve vlnách řeky, což je lákavé asi jako stahování dřeva a plavení voraři, ovšem pokud jeden zrovna není kláda, tak z toho nemá žádné libé pocity.

Zu Befehl! – Houkne hromotluk, když rozvine před trůnem celý ten balík.

Cha-cha-chááá! – Chechtá se na celé kolo Karloman: To bude prezent pro starého! Cha-cha-chááá! Aspoň starý Ludvík, uvidí, jak se královský syn přičiňuje o říši.

Povídejte si, co chcete, ale ta potvora patří do klece! A ne aby volně proháněla po našich dvorcích! – Vykřikuje provokatér.

Za mříže s ní!

Do Řezna už vezou knížete Rostislava na otevřeném voze.

Někdo by řekl: Hm, celkem příjemné posezení, cestování první třídou s nádhernou vyhlídkou po krajině. Jenže to byste nesměli cestovat jako divá zvěř v kleci a nemít na voze nápis:

SLOVANSKÝ PES, CO ODMÍTL SLOUŽIT KRÁLI!

S očima na šťopkách zírají všichni z davu na toto královské představení a doslova tahají vrchnosti slova z úst, aby je spolkli i s navijákem. Řev polnic jako mávnutím kouzelného proutku probírá celou ulici z dosavadní malátné dřímoty. Pojednou přímo kypí životem. Darmošlapové zdvíhají své hlavy a pavlačové drbny se dostavují a shlížejí do ulice, a nakonec to vypadá, že se snad i kostky v dlažbě náhle změní v davy čumilů. Zdá se, že se Rostislav ocitá se v samém centru dramatu, ve kterém je mu bez jeho přičinění přidělena role hlavního padoucha. Nikdo sice přesně neví, čím se měl tento veřejný nepřítel provinit na králi, ale mezi zevlujícími davy halasně převládá domněnka, že snad surově napadl a obral stařenku o poslední úspory. Nad jeho hlavou se vznáší dosud nahlas nevyřčená hrozba veřejného lynče. Když to není možné, tak německý lid celou cestu aspoň oblažuje knížete Rostislava plivanci, shnilým ovocem a zkaženými vejci.

Kde se v člověku bere ta škodolibost, aby se očima popásl na cizím neštěstí a ještě si podle okolností přisadil? Když se to dělo v antickém Římě, byla ta touha po cizí krvi vysvětlitelná neznalostí Krista trpícího, ale teď? Copak se dá všechno svádět jenom na ďábla, toho starého vrahouna?

Kdo si to osvícené poznání uvědomí, v úctě umlká před nesmírným tajemstvím, že Bůh vstupuje do lidského srdce. Zatímco mýtický sochař Pygmalion vytvořil krásné dílo, a pak se do něj zamiloval, Bůh si tě stvořuje jako originální obraz podle své podoby. Když jsi ten obraz vlastní vinou rozmazal, přichází ve svém druhém Já, aby ho vlastnoručně obnovil. A tak se do toho svého zamilovaného obrazu sám vtěluje a touží v něm přebývat.

Kdo však usiluje o titul „zasloužilého televizního díváka“, ten si postupně odvykne dívat se vlastníma očima na cokoli, dokonce i na svůj život. Zaplní své nitro lehce stravitelnými polopravdami, předžvýkanými pro krátké záblesky lidského štěstí uprostřed shonu a spěchu, až se z něj stane usměvavý šašek, postrádající vedle zbytečných myšlenek a škodlivých vášní také ty nezbytné myšlenky a potřebné vášně. Když se někomu v nitru zabydlí reklama, jakou nám vtlouká duch polidštěného světa, takže nabude vzhledu usměvavého blázna, začne si osvojovat životní filozofii pouličního bláta, jak ji tam odplivuje duch světa novinovými titulky. Měl by urychleně navštívit kněze a s jeho pomocí začít něco podnikat sám se sebou, jinak brzy skončí před úřední komisí odborníků, kteří nad ním pronesou konečnou diagnózu: notorický blb.

Sotva si kníže uvědomí hrůznost celého svého postavení, zbytek vlasů se mu ztopořuje jako trs hřebíků, že by něco takového nesvedla ani anglická pomáda. Zdá se mu, že si právě loknul octa. Nyní naplno chápe rozpoložení mražené kostky špenátu, takže by byl dokázal napsat „Paměti špenátu v lidských osidlech“. Matně si prohlížel okolní svět zamlženýma očima, jako kdyby si na poslední sousto pečeně dal příliš velkou dávku křenu. Pohledem psa, který zapomněl, kam si zahrabal kost, těká kolem sebe.

Zrádce! Zrádce!  Zrádce! – Hřímají davy.

Když toto vše zprostředkuje jeho stará dobrá membrána, a taky kovadlinka s labyrintem si při těchto decibelech přicházejí na své, zdecimovaný kníže si zacpává rukama obě uši, protože chápe, že záchranná četa musí přijít odjinud. Zdá se, že kdyby stál, zapotácel by se. Vlastně je to docela jisté. Jenže když jste spoutaný a v kleci, potácení nepřichází zrovna moc v úvahu. Proto se hluboké pohnutí, které v něm vyvolává okolní ryk, zračí jen v jeho tváři.

Nyní mu tvář jen tuhne, tvrdne a kornatí, takže prochází snad všemi stupni tvrdosti Rockwellovy stupnice, vrcholící topasem, korundem a diamantem.

Po dlouhé době je možno postřehnout, že se zubožený kníže snad – světe, div se! - usmívá. Koutky úst se mu o pár milimetrů nadzvedají a jeho oči najednou přestávají vyhlížet jako oči filozofující ryby z čeledi mořských trumpet. Potom se však tato trumpeta zaráží, zavlní a rázem je tatam. Zkoprněle se rozhlíží, zda sem nedorazilo hejno hladových kladivounů. Najednou to na něj polnicovitě houkne. Už chce volat o pomoc k Bohu. Znovu to na něho dotírá. Nyní pomyslí na anděla Posledního soudu, ale je to cosi jiného. Jako oukropek se tam tetelí, když je přivlečen před říšský sněm v Řezně.

Přísahal králi Ludvíkovi věrnost! – Řve žalobce div, že mu neprasknou hlasivky, a pramálo ho zajímá, že přísaha s nožem na krku není tak docela dobrovolná.

Už už kníže nabírá dech v domnění, že bude připuštěn k odpovědi, leč marně. Proto jenom naprázdno polkne. Jeho ohryzek ještě párkrát poskočí kamsi do ztracena, jako by se majitel obával jej odložit kamsi stranou, aby nebyl přistižen fanatickými ekologickými bojovníky za čisté životní prostředí.

Zalévá ho vlna tsunami. Nestačí se divit. Není to však vodní příval. Nevytryskává tak zázračně, jako když Mojžíš na vyšší pokyn udeřil do skály na pouši u Rafidim. Razí si cestu ven docela běžným způsobem, jen s využitím cizích hlasivek. Pak se ten slovní nápor valí jako jarní povodeň a bere s sebou všechno, co je na cestě.

Jako nabroušené oštěpy a šípy se do vězně zarážejí další obvinění:

Vzdoroval králi a odmítal mu bezvýhradnou poslušnost! Neodváděl patřičné dávky do říše! Vyrvával východní slovanskou marku z podřízenosti říši! Odmítal podřízenost k západnímu latinskému obřadu církevních bohoslužeb! Rozkolník!

Jak o něm rozhodne říšský sněm? – Obrací se král k přítomným podlézavým žížalám s páteří z rosolu, tvářícím se jako kobra vztyčující se kolébavě za zvukem píšťaly svého fakira. Náhle se však zarazí, když při tomto představení zvítězí jeho farizejský duch a se vztyčeným ukazovákem se obrací na druhou stranu sněmovního sálu, kde jsou rozložené usedlosti přítomných pomazaných veličin:

Avšak napřed - co na to říká církev?

Arcibiskup jako první z těchto oslavenců se zvedá a něco nesrozumitelně huhlá. Celkovým vystupováním připomíná veleopa Vauvau. Jako všichni jedinci z této čeledě úzkonosých opic je také on znamenitým podlézavcem. Pokud se drží při zemi, jeho chůze bývá klátivá, nemotorná. V nižších polohách se zdá, jako by svými nožkami vyšíval, háčkoval a paličkoval umnou dečku. Sotva se ale dostává trochu výš, tehdy šplhá s neuvěřitelnou sebejistotou a rychlostí. Tak hravě se veleop Vauvau se dostává po bambusové lodyze do koruny vysokého stromu, bez obtíží přehoupne na vzdálenou větev, několikrát za sebou, ba dokáže během přeskoku změnit směr, a je u něho vidět, jakou rozkoš mu působí vlastní podlézavost a hbitá šplhavost.

Těžko na něj člověk vzpomíná, aniž by se při tom nepotrhal smíchy. Sám by ovšem svým smíchem nikdy nikoho nenakazil. Jestli je někdy na jeho tváři upřímný úsměv, tedy připomíná výraz funebráka, šturmujícího na konci směny. Pokud výjimečně srší optimizmem, pak možno bez obalu vyznat, že bychom se na prosektuře nasmáli víc. Tváří se tak honosně a pateticky jako blok parafínu, uložený a vystavovaný v moskevském mauzoleu.

Nahlas! – Zařve jeho veličenstvo, div že nespadne lustr se stovkou svíček.

Hned nato ze sebe chrlí delší nesouvislou řeč, znějící jako procházka po skleněných střepech. Celý nos se mu třese, že by se leckterý postřelený divočák mohl od něho přiučit, a v klidu nezůstávají ani uši, ze kterých vyčnívají do stran prošedivělé chlupy tak, že by do nich směle mohl chytat mouchy lépe než mucholapkou.  Ostatní pomazané hlavy chvatně přikyvují a jednohlasně drmolí:

Zatvrzele se zdráhá podřídit se naší pravomoci a konat pokání. Pořád mele cosi o samostatné církevní obci, zřízené prý papežem! Lhář jeden! Rozkolník! Vyobcovat z církve!

Rozkolník v církvi rozvrací říši! – Říká soudce úsečně: Na to je jediný trest – smrt. Říšský sněm tě, Rostislave, odsuzuje k trestu smrti.

Černočerná tma dopadá na vojvodu jako hustá, neproniknutelná pytlovina. Všechno viditelné rázem ztrácí smysl. Jenže pro toho, do má v srdci Krista, je to jiné. Dokonce i rány a kopance a nadávky nabývají uprostřed všeobecného a úplného zatemnění novou smysluplnost. Kopance jsou citelné a urážky jsou slyšitelné, a - aniž by byly vítány - přesto je v nich cosi nadějného. Dávají jakousi, třebaže jen velmi trpkou jistotu, že svět ještě tak docela neskončil. I ta nejtemnější noc, kdy můžete na každém kroku škobrtnout, může být hluboce smysluplná, jak potvrzuje svatý Jan od Kříže, který o její temnotě píše celou knihu. Může být dokonce velmi milá a něžná, ovšem trochu jinak, než si domýšlí Francis Scott Fitzgerald, pisatel románu Něžná je noc. Stává se milou a něžnou právě pro jemné přilnutí k neviditelnému, a přesto osobně důvěrně otcovsky blízkému. V temnotě, kdy se vzdáváme vlastního myšlení, opřeného o celou každodenní zkušenost, se víra stává pevnější než každé kotevní lano. Právě tady prochází víra očišťováním od všech lidských balastů a představ o sobě. Mnozí právě až tváří v tvář smrti prožívají opravdové obrácení. Tak i kníže, byť zprvu uvažuje o víře Kristově a jeho svaté církvi snad poněkud vypočítavě, když všechno promítá do mocenských vztahů, nicméně takový je už úděl knížete.

Na okamžik zakouší pocit extatického rozjaření, jež se zmocní každého postaršího, samotářsky založeného usazeného pána, který v domě plném mládeže objeví kousek samoty. Je ve svém nitru poeta. Ale většinu času, pokud se nyní dá zjistit, tráví v jakémsi tranzu. Zdá se mu, že by dokázal sedět na plotě a celé hodiny bez přestání že by vydržel sledovat mouchu a dumat, co má asi za lubem.

Uprostřed nejlepšího se rozbuší šlechetné srdce a zdáli se ozývá:

Klap-cink! Klap-cink!

Zůstává tam trčet s mírně vztyčenou hlavou jako přibitý, takže by snadno posloužil výrobci hřebíků jako částečně živá reklama.

Klap-cink! Klap-cink! – Ozývá temnotou žaláře a vězeň očekává žalářníka, který jej vyvede na popraviště, aby spatřil krásný svět, třebaže už jenom na chvíli. Také to je naděje, byť chabá.

Cinkot klíčů a řinčení řetězů, a pak už jen matné obrysy postavy v temně modrém plášti posetém zlatými kříži, stojící ve dveřích:

Hodlám ti, Rostislave, ukázat svou velkomyslnost a šlechetnost.

Celou myslí proběhnou ta slova jako zášleh vzníceného plamene. Ochablé a mnohatýdenním hladověním a žízní a trýzněním oslabené tělo se náhle vztyčí v řetězech, a tak strne jako zmražené. Za korunovanou postavou přichází kat, třímající v pravici do žluta rozžhavený meč.

Dám ti milost, ušetřím tvůj život, ale Moravu už nikdy neuvidíš!

Pak poodstoupí a mizí se v temnotě, aby se v ní nadobro ztratil.

Chopte se ho, chlapi! – zařve kat.

Několik silných paží klešťovitě sevře knížete, ale k jejich překvapení se jim kníže v okovech beránkovitě poddává. A už se blíží oslňující zář a strašná bolest proniká celou hlavou, až oheň sežehne vlasy i vousy. Pak všechno ztrácí obrysy, protože vědomí za sebou milosrdně zavírá branku.

Když se probírá, obestírá ho neproniknutelná tma. Rozevírá se však před ním jiná tma, než ta zosobněná, postihující Ludvíka Němce a ostatní knížata temnoty, totiž mnohem smysluplnější. I když je Pán smyslům skryt, stačí sama víra pravá srdce čisté přesvědčit…

Ach, Moravo, Moravo, Moravěnko milá! Už nikdy neuvidím slunce vycházet nad mým hradem.

Chachachááá! – Ozývá se zajíkavý smích, odrážející se v mnoha ozvěnách temnotami.

 

Zlověstný jekot a kvílení vlčí smečky doléhá až na Moravu, ale z hlásky se přesto rozléhá radostné volání hlídky:

Už jedou! Už jedou!

Kdo? Vrací se náš pán ze zajetí?

Ne, to přijíždí naše družina od jihu.

Tvář strhaná starostmi o manžela, probdělými nocemi, postem a kajícími úkony uprostřed modliteb, vyhlédne s dávkou naděje z hradby do dalekého kraje. Píďalkovitě si to šněruje krajem dlouhatánský řetězec vozů a koní i pěších poutníků. A tady už sklouzává z Jantarové stezky, aby zamířil k pevnosti. Aspoň něco, co rozsvítí uplakané oči ustarané kněžny.

Zvolna se spouští můstek. Jako úzkým hrdlem nádoby přechází po něm do hradu vždy dva a dva až posléze je tu celá družina šedesáti utrmácených pocestných. Žízeň a prach jim zrovna hledí z očí. V popředí vyniká ten osvědčený, dávno známý kroužek.

V popředí rázuje tmavovlasý Naum, ale copak tmavovlasý, spíše tmavovousý, protože z vlasů mu jich už většina vypršela. Ten už zanechal své neotřelé znamení na tolika stavbách a kostelích východního rázu po celé Moravě! Za ním si to vyšlapuje Kliment – kolik pracantů nachází uplatnění v jeho hutích, kde se odlévá kov a jemně opracovává! Kolik sedláků mu blahořečí za to sekerovité oradlo! Jenže dneska přiváží rolníkům něco nového, co tu ještě nikdo neviděl. Není to sice žádné ruchadlo, na které si ještě budou všichni muset počkat tisíciletí, než se narodí bratři Veverkové, ale je to železný pluh, pěkně zatočený do šikma, aby obracel zeminu. Ó, to bude úrodička! A už je tady Sáva. Vyhlíží ve své bělostné pokrývce hlavy jako muslimský hodnostář. A za ním přichází Metoděj, o půl hlavy převyšující všechny ostatní, a třebaže napadá na nohu, berla mu poskytuje oporu. Zdá se, že všem se jim dost urodilo na bradě, protože skoro každý má vousy o píď delší, ale Metodějovi dorostly až někam do pasu. Jsou často sněhobílé a vítr si s nimi směle pohrává. Výjimku tvoří Angelár s malou tmavou kozí bradkou a světlou pokrývkou hlavy, takže vypadá skoro kupecky. A za ním se už tlačí Moravák každým coulem, černovlasý Gorazd, -ale kde vězí –? Kam se poděl - ?

Svatava počítá na prstech a hledá sedmého a pořád ne a ne se dopočítat. Začíná už po několikáté a a vyhlíží mezi početnou družinou staré známé. Stoupá si na špičky, a kde nic tu nic. Vyjmenovává – Naum, Kliment. Sáva, Metoděj, Angelár, Gorazd – a znovu a zas –  a pak nechápavě kroutí hlavou:

Hm. Pořád se dívám, kde je kdo a on nikde nikdo.

Cože nikdo? A my jsme vzduch?

Strašně jste tu chyběli, vzlykne Svatava.

Ale copak? Vždyť jsme tu málem pečení vaření –

Svatava pořád ale pokukuje dál po ostatní družině.

A kde vězí otec Konstantin? Pravda, vždycky se zdržuje mezi vámi sedmipočetníky až někde na chvostě, a není to jen kvůli jeho drobnému vzrůstu, ale spíše z pokory, aby příliš nezacláněl a aby tlačil své žáky vpřed.

Je to tak, - ozývá se hlubokým hlasem biskup Metoděj: - už nás už není ta původní sedma.

Co se stalo? – Vyjekne Svatava, zvyklá už na kotrmelcovité proměny, a hlavně na všechny ty jobovské zvěsti, které co chvíli drtí Moravu.

Inu, v Římě se to s Konstantinem nahnulo, a už se to nespravilo. Kašlal a slábl, až byl jako věchýtek. Pak vstoupil do kláštera jako bratr Cyril, ale dlouho se v tom ústraní neohřál. Pán Bůh ho měl rád a tak si ho vzal k sobě.

Ne! – Ozývá se Svatava nalomeným hlasem.

Kde je kníže Rostislav, že nám nejde naproti? – Diví se Metoděj.

Není, vzlykne kněžna a odmlčí se pohnutím, div, že přitom nezavrávorá. Metoděj ji taktně zachycuje do náruče, ale při své nejisté noze ho napadá, že ani sám není zrovna ta pravá opora. Teprve po chvíli se Mlada rozvykládá:

Od poslední slavnosti už tady není. Unesli ho cizáci. Stále se nevrací. Nikdo nevíme, kde je a co se s ním děje, - vysvětluje kněžna Mlada: - Jedno je jasné – když tu není Rostislav, tak zde na Moravě už není pro mě a naše děti bezpečno. Odejdu s Bořkem a ostatními dětmi ke svým rodičům, na můj rodný hrad do Čech. 

Je to tak zlé?

Ještě horší, přikyvuje kněžna: - Pevnost bez pána pustne. Neobjevuje se ani žádný nový pán z místních. Tak se stává hříčkou v rukou cizáků. Domácí utíkají jako psanci do lesů a bažin, a odtamtud jako ze zálohy vedou odboj proti cizím zbrojnošům, kteří rabují chalupu po chalupě, jednu vesnici za druhou.

Tak je uvítání slovanské misie z Říma sice vřelé, ale zdaleka ne tak honosné, jako bývaly slavnosti a hostiny, na které se už jenom vzpomíná. Každá radost je trochu zahořklá smutkem.

Avšak Metoděj, rozjásaný jako batole cumlající sladkost, hlaholí celou Moravou, až se za ním sbíhají rozprášené zástupy:

Vy nemůžete být smutní jako pohané, kteří nemají žádnou naději! Otevřte se tomu, co přichází z nejvyšších míst – dar lásky a odpuštění a nových, ještě úžasnějších výhledů!

Majestátná postava, přinášející vrcholnou oběť, se rozplývá před očima, pozbývá tvar a ztrácejí se její obrysy, dokonce i lesk biskupské berly zmatní, a barvy se slévají v jedinou zlatou barvu barev, když k uším doléhá vznešený hlahol slovanských nápěvků. Přesto však postava neodlétá do nebeských končin nesena anděly, ani se nerozplývá v žádném obláčku, dokonce se nevytrácí v tajemné časoprostorové smyčce nějaké čtvrté dimenze. To se jen slzami zalévají oči dojaté Svatavy, aby teprve později postřehla po svém boku stojícího Vislana. Už to není žádný barbarský výlupek stvořené přírody, ani nerozlišený blok pohanské masy, ale vynořuje se tu jasný hrdina, o jakých se bude svědčit pisatel panonských legend. Skrze oči plné slz jasně proniká paprsek radosti.

Kde se berou tyhle změny? Žádné kouzlo. Jen trochu křestní vody a slova křestního obřadu nad jedním připraveným srdcem. Ta nádoba se právě nalévá přílivem nadpřirozeně zušlechťující moci, která učiní každý stín jasným.

Jak to jeden docílí?

Sám od sebe to nezvládne. To z něj dělá vyšší nadání. Stačí, že vírou a láskou odpovídá na výzvu shůry.

A potom si může klidně složit ruce do klína, a jenom si říkat: Pánu Bohu poručeno. Bůh všechno řídí, takže to všechno zařídí?

Tak to tedy ne! Právě zde začíná pro každého jeho vlastní úkol. Je vykoupen, ale stojí na prahu nového života. Dostává nový život, ale prožívat a plně ho rozvinout, to za něj nemůže provést nikdo jiný. A právě tady začíná nový život být naším vlastním úkonem. Jeden začíná věřit.

A není to jenom sebeklam? Copak se tolik liší skutečný křesťan od zodpovědného pohana? Často přece vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Neliší se křesťan od ostatních leda svými ideály?

Křesťan i bloudící sice žijí ve stejném světě, si snad počínají podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se markantně liší. Především křesťan není žádný idealista, ani pouhý snílek. Zaměřuje se na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Žije ze setkání s Bohem. Celým životem odpovídá na vyšší povolání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat svých zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním stvořením.

Uprostřed lidského hemžení se nacházejí dvě ruce, které se k sobě vinou - Svatava s Vislanem, a když pak Metoděj žehná jejich sňatku, už se všechno vánočkovitě proplétá, aniž by zmizel rozdíl mezi oběma. A je tu všechno pravé ořechové, mandlové i hrozinkové, ale jsou ty i prázdná místa – samé velké možnosti.

Celá Morava je plná velkých možností, jásá biskup, a dodává: Otče Gorazde a ty, otče Lazare, konec otálení! Vydejte se na Horu svatého Klimenta a rozjeďte obě naše učiliště  naplno! Zájemců je tu habaděj.

A ty, otče -  , rozesílá je Metoděj bez dlouhého otálení na všechny strany po celé Moravě, aby měl chvilku klidu na Zákon sudnyj lidu. Zbývá k němu dopsat poznámky.

Jenže moc klidu neužije. Už proto, že se na Moravě vynořuje Svatopluk. Na Rostislavovo místo se zdráhá vkročit, protože tam na něho z každé stěny hledí němá výčitka.

Půjdu do Mikulčic. Tam se usadím. Bude to překrásná pevnost.

V Mikulčicích vyrůstají jako houby po dešti jakési novotvary, tam kouří huť, a onde zase dolují asfalt, zde je ulice kovotepců, a tady se rozehřívá kovářská výheň, a hlavně se tam pořád otáčejí všelijací němečtí darmošlapové. Každý z těch otrapů má rozumu za pět a kapsu velkou za deset a počínají si zabydleně jako doma.

Svaťo sem, Svaťo tam! – Víš, Svaťo, měl bys mít někoho v Římě, abys věděl, co se tam šustne. To víš,. kdo má včas ty správné zprávy, ten má moc.

Proč by ne? – odpovídá: Pošleme tam nějakého špeha.

To je ono. Tak si to představuje i král Ludvík Němec.

 

Ať se tomu brání, kdo chce a jak se mu zamane, cestou rozvlněným polem zlatavé pšenice, prokvetlé vlčím mákem, se oči rozbíhají kolem dokola, aby pochválily Hospodina a s ním i pracovitého rolníka. Kde však chamtivá ruka Karlomana a jeho po zuby ozbrojených pochopů bere, totiž kde nesázela, tam všechny múzy docela umlkají a přicházejí k uplatnění spíše fúrie a erýnie. Tak se uprostřed plodných lánů, rybovitých řek a žírných pastvin rázem výhružně zvedá hradba, plná bodláků a drásajících ostřin.

A co vy, řečtí psi, co tady vyvádíte s těmi vašimi slovanskými výpotky za neplechu?! – Ozývá se výhružně z hradby a je s podivem, že Metodějovi, kráčejícímu s žákem, nevypadne úlekem berla z ruky. Trochu zavrávorá, a div že nespadne na ten znenadání rozbujelý patvar, loudící ze sebe chvíli výhružné mrčení, chvíli posměšný chechtot. Tahle podivná zvukomazanina, bušící do kovadlinky a otřásající bubínkem a trýznící i celou Eustachovou trubici, způsobuje žákovu zaraženost do země, jako by pomýšlel na hlubokou orbu. Zkušenost vede osvíceného učitele, že si prohrábne levačkou bělostnou bradu, sahající málem až do pasu, nicméně tam nenachází vysvětlení té nezvyklé zátarasy. Svatá Písma vypovídají o nebešťanech, ale tady po nich není vidu ani slechu. Zapřen o berlu, nechává paměť putovat po všem, co vzkazuje Homér a Hésiod, jenže oba rybovitě mlčí. Pátravý zrak, za jaký by se rozhodně nemusel stydět ani detektiv Colombo, přezkoumává, zda je to skutečnost nebo přelud.

Když se žák vykutává z prvotní zaraženosti, mrkne šibalsky na učitele:

Myslíte si to, co já, otče Metode?

Postava zavrtí nechápavě hlavou.

Kerberos?

Bělostným stříbrem, sahajícím od hlavy málem až do pasu, to kolem koutků úst vesele zacuká, ale pak se hlava zamítavě zavrtí a zaduní z ní:

Kerberos má prý sice dračí ohon a na hlavách místo srsti hady, jenže má jen tři hlavy, zatímco tohle – ukáže nechápavě na pětihlavou nestvůru.

Snad Kerberos s Orthem?

Početně by to odpovídalo, pokud má Orthos dvě hlavy.

Hm, - podrbe se ruka tam, kde nic nesvědí: Hydru jako obludu s hadím tělem a devíti dračími hlavami vylučuji, protože se prý zdržuje v bažinách u města Lerny v Argolidě. Ale co takhle chiméra?

Mívala zpředu podobu lva, v prostředku divoké kozy a zezadu draka. Její tři tlamy dštily oheň.

Když jde o kladení otázek, počíná si to náramně sfingovitě, ovšem ještě méně omaleně. Tahle Sfinga má prý tělo lva s hlavou berana, sokola nebo člověka. Nebožtík Odysseus se na své pouti potkával zase se Skyllou, ale ta se nakonec proměnila v ptáka střižku, nazývaného řecky keiris. Málo platné, - uzavírá žák: - hm - nezbývá, než se zeptat.

A vy, prosím, kdo račte být? – Osměluje se Metoděj.

Zátarasa se pohne, jako když se rozšněrovává vysoká vojenská bota, až se z ní odlepí postava v tmavém plášti, jejíž nebeský původ však každý se všemi pěti pohromadě rázně vyloučí. Už proto, že se jí kolébá u pasu meč, který by andělské perutě stěží unesly. Postupně se z té bariéry oddělují další čtyři výtečníci, a jim v patách se zvedá dvojice drsných chlapů, ověšených zbraněmi, takže při sebemenším pohybu řinčí jako by trousili z tlumoků kuchyňské nádobí.

Přece otec Viching, zpovědník jeho výsosti Karlomana,  - ozývá se napůl dotčeně, napůl hlasem vítězného zápasníka z Olympie: - a vy – zatváří se pohrdavě: – jste na území naší východní marky. Vtíráte se do naší oblasti, která patří do pravomoci bavorských biskupů.

S netajeným úžasem si oba prohlížejí tuto bytost. Jistěže to není žádný svůdný Paris. Prostě zjev šedivé myši s drobnýma očkama a bradou vyčnívající jako volná plošina od nákladního vagonu. Uzounký proužek čela plní jediný úkol, jímž je oddělit vlasy od obočí. Ubohý písmák, ale teď hlavně úřední veličina, nosící neutajitelný viditelný odznak svého zvědavého povolání - karfiolové ucho.

Kdybych věděl, že tato oblast je vaše, byl bych ji minul. Jenže je Petrova. Z řevnivosti a lakoty okupujete území proti právu a spravedlnosti. Pozor! Kladete překážky Božímu učení.

Jedině my, Němci, sem odedávna přinášíme Boží slovo, a nikdo jiný.

Dávno před vámi byli na Moravě křesťané z Vlach a z Řecka a také irští, a Bůh ví, kteří ještě další.

A co ty tady děláš, Strachoto? Tady je naše oblast. A my se odtud nehneme!

Přicházíte-li z řevnivosti a lakoty neoprávněně přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu.

Tohle si odskáčeš! - Spustí se proti němu nadávky. Jeden přes druhého řvou na biskupa, že on sám pociťuje, jak teplota elektrolytu jeho těla míří ke stupni varu, takže skoro zakouší, jak se odpařuje, a přitom se mu zdá, že mizí příliš pomalu.

Posléze to i příchozímu Svatoplukovi přichází trapné. Tehdy se falešník ozývá jízlivě, jako by šprýmoval:

Netrapte mi mého Metoděje. Vždyť už se potí, jako by stál u pece.

Ano, kníže. Je to tak, jako když lidé jednou potkali upoceného Filozofa a ptali se ho: Proč se potíš? On odpověděl: S hrubou cháskou jsem se přel.

Já ti dám hrubou chásku, ty ničemo! - Rozkřikne se na něj přibíhající pasovský biskup Hermanrich a začne ho bít jezdeckým bičíkem.

Dobytku jeden! - Řve nyní turovitě. Solnohradský metropolita Adalvin se přidává. Ani frýzinský biskup Anno, velký podporovatel varhanní hudby, nezůstává pozadu. Spílají mu jeden přes druhého:

Schweinehund! Zatracený schizmatiku! Kde máš tu Hadriánovu bulu?! Ať ti ji omlátíme o tu tvou sprostou hubu! Přitom ho surově bijí a týrají. I brixenský biskup Säben si sprostě přisazuje: Pajdej odsud, šmatloune!

Svatopluk tomu nečinně přihlíží, neboť vysoká politická diplomacie mu velí zachovávat zdrženlivý realismus.

Špatně dopadneš, Strachoto! – Zavalí ho rázem jednohlasně sopečný příval vzteku a zloby, a nezůstane při slovech:

Chopte se ho! – Zařve Viching na dva biřice a pohodí k němu hlavou.

V mžiku je v jejich spárech. Beránkovitě se jim poddává. Kožená pouta se nešetrně zakusují do posvěcených rukou. Panhagia je servána z Metodějovy hrudi, aby se ocitla v supích drápech.

Orání, vláčení a smykování, válení a dusání se v těchto krajích obvykle dotýká vyžďářené orné půdy, avšak nyní se provádí přímo na hlavě moravské církve.

Je zajímavé, že kdybyste protáhli nějakého biskupa, faráře či řeholníka kanálem vězení, nucených prací a vyhnanství, jak se to v českých krajích, obtížených husitskou revoluční tradicí, občas praktikuje, a potom ho oblekli do příslušných hábitů a ornátů, pokaždé mu budou sedět a bude v nich vypadat důstojně. A zatím šašek, převlečený za krále, bude vždycky vypadat jako komediant. I když se budou krejčí sebevíce tužit, aby oblek oslavenci opravdu seděl aspoň několik okamžiků jeho mocenského vzestupu, přesto se v něm povýšenec pohybuje tak, jako by byl zhotoven z tuhého papundeklu od margarínu. V očích světa sice šaty dělají člověka, ale chápavé srdce lehce odhalí šlechetnou duši v hadrech, stejně jako pozná proradnou duši v šatech ministra. Třebaže má hradní pán šaty od nejlepšího krejčího ve městě, působí nesourodým dojmem. Kapsy má nadité nejrůznějšími proprietami, takže se zdá, jako by v nich nosil cihly. Kalhoty na kolenou má tak vytahané, že mu následkem toho schází u bot něco nohavic, a vypadá to, jako by nosil kalhoty po mladším bratrovi.

Kam s ním?

Přece do říše. – Vyjekne Viching, načež se uchechtne svým obvyklým škrtivým smíchem, připomínajícím hyenu, která se po západu slunce ohlašuje sípavým vytím. Kdo napoprvé zaslechne takové vytí hyeny skvrnité, je sevřen vnitřní hrůzou, dává se bezhlavě na útěk a vypráví o děsivém chechtotu hejkalů.

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. - Modlí se Metoděj, když je smýkán a vláčen doutnajícím popelem spálených vesnic.

No a, co jiného s nimi? – Utrhuje se Karloman: - Ty dubovitě tvrdé palice nám odmítají vydat úrodu a dobytek, ale také vše, na čem se podepisují ty jejich zlaté slovanské ručičky!

 

Morava je zločinem nitranského zrádce tak pobouřena, že se rázem rozpadá na dvě zlověstně hlučící části.

Zaprodanče! Odrodilče! Tebe nikdy poslouchat nebudeme! - Tvrdí větší část, kdežto menší část ho pro změnu zase omlouvá:

On to myslel dobře, jenže se mu to nějak vymklo z rukou. Kdo mohl tušit, že jsou Němci takoví špatní kamarádi? Za všechno mohou jenom ti Němci.

Na Velkou Moravu padá nadlouho temný stín německého poručníkování.

Neměl by se zvolit nějaký nový - hm – citlivější přístup? –

Hm, k čemupak zavádět nějaké novoty? – Vyskočí Viching a rozhazuje rukama jako ten, kdo má moře po kolena:  Vraťme se k dávno osvědčené a dávno vyzkoušené metodě.

Jaké?

Co nejde silou, to musí jít ještě větší silou, a šlus!

Tak tak, pokyvují hlavou všechny povolané, ale stěží vyvolené veličiny.

Té vaší slovanštině je odzvoněno! - Vykřikují nasupeně latiníci, když přicházejí na Moravu z Vlach a z Němec. A tak se i v tomto směru rozbíhá vedle sebe skutečný život lidu v podzemí a navenek stavěné způsoby, očekávané a vyžadované od Němců.

A Svatopluk?

Sotva zjistí, jak ukrutně nakládají Němci s jeho strýcem, prahne touhou po pomstě:

Prokletý Viching! Ten to slízne! K čemu je to dobré, že mě tahají na hostiny, když mi nic nechutná? Na každém kroku jim budu škodit!

Sotva však podnikne první pokus, Karloman ho zuřivě odráží:

Podlý zrádce! Nedá se mu věřit!

Chytřejší by bylo držet si takového ptáčka pod zámkem, míní král Ludvík.

Raději dřív, než nám vyvede nějakou neplechu.

A tak, když je zase jednou opilý, přepadá ho německý houf a odvléká ho do vězení.

Co je? Kam mě vlečete?

Halt den Mund!

Nevíte, kdo jsem?

Halt den Rachen!!

Malátně se jim poddává. Zavlékají ho až do Omuntesbergu.

Do díry s ním!

Nakonec se zrádce ocitá po boku se zrazenými krajany. Jinak docela ztrácí spojení s otčinou.

Přiveďte mi toho šaška! Ať se pobavím, říkává pak někdy starý král. To si jenom chce svou dlouhou chvíli okořenit pohledem na poníženost někdejšího odpůrce a oddávat se sladkému pocitu opojení z moci. Zanedlouho však vězeň vytuší mnohé. Královský dvůr začíná vůčihledně pustnout a chátrat.

Kde jsou všichni?

Pryč.

Kde?

Přece na Moravě. Tam je lepší živobytí.

Jak to? Nemám žádné zprávy z Moravy, vzdychá Svatopluk: Jak se daří krajanům?

Ticho po pěšině.

V této fázi vynuceného silencia ho konverzace nechává na holičkách. Noční vánek šeptá, nikdo však nezašeptá nic vězni. Zaštěbetá ptáček, ale Svatoplukovi neunikne ze rtů ani hláska. Je až k nevíře, jak mu pouhá samota dusí slova v ústech.

Ještě že německé vězení zachytí sem tam nějakého kupce, a pak se trochu dozvídá.

S Moravou to už jde dávno od desíti k pěti. Němci mají na Moravě zařízený náramně pohodlný život. Co jim chybí? Je tam tepleji než u nich doma. Poddaných je habaděj. A jsou pohostinní, aspoň dokud cítí za zády ostří kopí. A hlavně poměry jsou tam už solidnější.

Jak to?

Lidé jsou klidní. Už se tolik nevzpírají německé nadvládě. Postrádají vůdce.

Vůdce?

Nikdo je nedokáže sjednotit.

Jenže ona ryba i host třetí den smrdí. A tak je to i s nezvanými hosty na Moravě. Každý musí vidět, jak vetřelci bezostyšně vyžírají východní marku.

To si nechají Moravané líbit?

Hm. Ať se jim to líbí nebo ne, stejně nic nenadělají. Jen vína, piva a medoviny mají vždycky dost. A tam utápějí Moravané národní hrdost, tvrdí kupec.

Hm, všeho do času.

 

Cc – cc – co - ? – Cedí ústy Karloman jako by byly plné nedovařených nudlí. Přitom neklidně přechází po místnosti, jako by nebyla dost velká pro jeho smělé podniky. Naštěstí není na blízku žádné zrcadlo, protože jinak by v něm spatřil vrchovatě naplněný mramorový noční hrnec. Nejsem malíř tragických výjevů a rozhodně nehodlám líčit tuto scénu, protože ženy slabšího zažívání by to nesnesly. Ale jedno nelze opomenout. Obličej se mu okurkovitě protahuje, pak bledne jako křída, načež rudne jako krocan a vypadá, že by ho člověk porazil malíčkem. Vyvaluje oči jako varietní polykač mečů, který se zalyká přemírou této ostré krmi. Načež se mění v zosoběný chrlič dávné katedrály, kombinovaný s novodobým plamenometem.

Je to tak, - ujišťují ho Viching s Janem z Benátek s očima žloudkovitě vykulenýma: - Všechny říšské posádky jsou úplně rozvrácené, místy jsou vypálená i opevnění, takže tam nezůstává kámen na kameni.

Cože! Tak ti slovanští psi už zase zvedají hlavy?! - Běsní Karloman, který je příšerně vyděšen. Otřásá se, jako by našel v kapse místo kapesníku dobře zabydlenou tarantuli. Z jeho zmateného počínání a každého posunku čiší cosi, co v každém vzbuzuje ty nejhorší obavy. Oči mu planou vášnivou září značně bojovného rázu a vzhled nabývá za bílého dne zlověstnosti.

Nedivte se, Slovan zůstane Slovanem, tvrdí Viching: - Musí být trvale pod německou knutou.

Poslední zprávy ale říkají, že bez vůdce jsou ztraceni. A dneska už jsou zase na koni?

Neměli nikoho, ale už zase mají.

Karloman nadskočí na trůnu o dobrých dvacet palců a s třeskem dopadá zpátky. Nestačí říci, že je udiven. Je přímo s rozumem v koncích. Kdyby mu růže stolistá, ke které před chvílí přivoněl, pojednou rafla po nose a ukousla mu jeho špičku, sotva by mohl zkoprnět víc. Vůbec nijak si to nedovede vysvětlit. Tahle moravská jobovka na něj doléhá jako kus ledu za krkem.

Koho? - Koho?!

Kdo to dělá? Řekněte mi! Kdo to dělá? Rostislava jsme přece už dostali do díry, a nejspíš už natáhl brka. Svatopluka máme pod zámkem. Tak kdo to tam dělá tu neplechu? Za chvíli už nebude v říši čím uživit vojsko, když budou takhle váznout dodávky z východní marky!

Moravany teď vede jakýsi Slavomír.

Co je to zač? Zpod kterého šutru leze ten všivák?

Prý je to kněz a Rostislavův příbuzný.

Kněz? No tohle! Jak to, že jste ho vůbec nechali naživu?

Není to žádný vůdce.

A přece je vede.

Váhal prý, ale dali mu nůž na krk.

Ták? Žádný vůdce to není, a přesto nám škodí.

Strašná polízanice.

Jak nám může škodit nějaký kněžour?

Chlap jak hora, asi čtyřicátník. Svaly by mu mohl závidět i Herkules.

Karloman zlostně zafuní jako býk v aréně:

Tak vidíte, jaké mají ti Moraváci kněze! A co vy? Proč mi sem do Řezna lezete naříkat? Co tady očumujete? Hajdy na Moravu a do Čech! Tam vás potřebuji. Na chrápání tady mám Adalvína, Lanfrida, Hana a Hermanricha. Ještě tady budu mít nějakého dalšího otrapu z Moravy!

Když oni nás z Moravy vyhánějí. - Pípne holátkovitě Jan z Benátek.

Tak se chovejte jako ten Slavomír!

Vyráží z hvozdů na malé houfy.

O to jde. Žádná cesta není před jeho bandami bezpečná! Kupci z jihu se už bojí cestovat. Obchod vázne! Přicházíme o každé výkupné za židovské kupce, které tam zadržují! Musíme proti nim podniknout výpravu!

To jsme už dělali několikrát. Slovan se vyhýbá přímému střetu s námi.

So eine Memme!!

Útočí ze zálohy a pak zmizí v pralese nebo na blatech.

So ein Feigling!

Náš člověk je tam ztracen. Nikdo se tam nevyzná.

Opatřte si místního průvodce.

Nejsou spolehliví.

Ale takhle to už dál nejde!

Co se dá dělat?

Mně by nikdo nevyhnal! Ať to zkusí někdo z toho slovanského hnoje, a bude rypákem orat celou Moravu. To vám ručím. Rypákem bude orat celou Moravu! Ať už vás v Řezně nevidím!

Načež křikne ke stráži: Pošlete sem Sigimera!

Za chvíli vstupuje medvědím krokem postava s hrbolem nad čelem a špičatýma ušima, že by si ji italský antropolog Cesare Lombroso bez váhání přibral do svého zločineckého alba. Příchozí se nahrbí a zatváří vstřícně skoro jako praještěr Fissilingula z čeledi klanojazyčných plazů. Pak nenapodobitelným způsobem zalomí ruce dozadu a celý se divně zavlní, až se zdá, že tento praplaz snad nacvičuje sólo z "Labutího jezera". Není to však ani čtverylka ani ruský kozáček, nýbrž jen zvláštní výraz dokonalého koření před vrchností.

Konečně! Nechápu, jak se může ten slovanský hnůj bez Rostislava a Svatopluka takto bouřit. To přece není možné! A vede je kněžour! – Ječí Karloman, až se zdá, že ani nemluví, jen si odplivává: - Sigi! Kolik mužů postavíme do zbraně?

Přes dva tisíce jezdců.

S kolika jezdci se dá provést pořádný úder?

Záleží na tom, kdo je povede. Musí znát východní marku jako své boty. Moravané útočí ze zálohy. Zaútočí, využijí okamžiku překvapení, v mžiku zničí, co se dá, a než se jim kdokoli čelně postaví, už jsou v prachu. A když je pronásledujeme, ztratíme se v lese nebo zapadneme do močálu.

Zbabělci moravští! Psi slovanští! Nedovedou rytířsky bojovat! - Vzteká se nasupený Karloman, až se mu blond kadeře uvolňují z lelíku a padají mu do tváře. Nějakou dobu civí před sebe do zdi temnýma očima, až ze sebe říhavě loudí mrčení, upomínající na vzdálenou bouři:

Hmmmrrr! Nakonec – hmmmrrr – budeme muset ještě vytáhnout z díry toho Svatopluka, aby vedl naše bojovníky na Moravu. Hmmrrr – konečně nebude na škodu, když se ta slovanská sběř pomlátí mezi sebou.

Hrrmm! Svatopluk?

Ten zrádce?! Schweinehund!

Kdo zradil jednou, zradí zas, uvažuje nahlas Karloman: Museli bychom ho dobře hlídat, aby - jenže hlídat ho musíme tak jako tak. Ještě dlouho váhá, ale moravská válka, tak podivně propukající, se neustále protahuje. Až jednou vydává rozkaz:

Přiveďte sem tu slovanskou krysu!

Svatopluka? Opravdu ho mám nechat přivést? – Vyjekne pobočník udiveně.

Sem s ním!

Nějakou chvíli to potrvá. Vždyť je až v Omuntesbergu v Panonii.

Štvěte koně a přiveďte mi ho sem! – Buší hubatka s vínem o stůl.

Celý sulcovitě roztřesený vstupuje klátivou chůzí pohublý Svatopluk se strhanou tváří a v rozedraných hadrech za řinčení okovů na rukou i na nohou do řezenského paláce, kde očekává konečný verdikt.

Cože! – Vyjekne strojeně Karloman: Kdo mu nasadil ty okovy? Nařídili jsme přece jen vyšetřit, zda není zrádcem říše, a ne ho potupně věznit. Dolů s těmi okovy!

Pak spustí říšská vyřídilka, rázem přetékající mlékem lidské laskavosti k ohromenému vězni, jako když medu ukrajuje:

Odpusť, Svaťo, někde se stala chyba. Teprve teď se to dozvídám, a hned zjednávám nápravu. Stala se na tobě nespravedlnost. Byl jsi křivě obviněn. Falešní svědci tě obvinili, ale teď už vychází pravda najevo. Už jsou ti falešníci o hlavu kratší.

Ohromený nitranský kníže loupe očima, oslněnýma dvorním leskem. Nápadně připomíná netopýra v pravé poledne. Přivolaný kovář mu snímá okovy a sluhové mu hbitě navlékají jemný plášť na místo provlhlých hadrů. Sám Karloman mu nalévá pohár moselského vína na posilněnou.

Lačně se vrhá na přinášené jídlo, ale hlavně na víno.

Jen si dopřej!

Ani si nenalévá do poháru, nýbrž pije přímo z velkého džbánu. Na tom není nic divného. Vlijete-li velkorysou dávku vína či medoviny do dlouho abstinující osoby, stane se z ní divoch. Nelelkuje, nekroutí si prsty, nekoktá. Jedná.

 S odporem to sleduje Gizela, Arnulfova sestra, brunhildovsky tvrdá, ovšem přece jen poněkud přitažlivá. Z jejího pohledu jasně vyniká důvěrná přitažlivost skoro jako z olejové skvrny, rozteklé po svátečním ubruse. Arnulfova dceruška častuje Svatopluka pohledem, který jím projíždí s průbojností avarského šípu. Neméně štítivě po něm mžourá očkem císařské služebnictvo. Chvíli je ticho, že by se dalo dlabat lžící. Jenže Svatopluk nepotřebuje mnoho a už je samý smích. Ten se už dávno vytrácí z Karlomanova dvora. Od nynějška se však zdá, že má postaráno o vtipného šaška.

Svoboda to není, - říká si Svatopluk: - ale je to lepší, než trčet v nějaké zamřížované díře. A hlavně je tu pití habaděj. Pro ten opojný doušek by dal všechno. Vtipkuje, bláznovsky se směje, drtí slova jako silniční válec kamení a celý dvůr se baví.

A co že je s pravdou? Jaká pravda?

To, že tě osočili závistníci. Hlavně Slavomír.

Slavomír?! - Vyletí zajatec napruženě jako by ho hnalo organické projímadlo. Slavomírovo jméno slyší s bolestí v srdci.

Právě ten! Chce se zmocnit Moravy, která právem náleží tobě. A zřejmě se mu to povede. Ovládá už i Velehrad.

Víme, že jsme ti hodně dlužni, nejen já, ale i král Ludvík, a chceme být k tobě velkodušní. Býval jsi ze železa, ale vězení tě zakalilo. Dneska jsme si už jisti tvou věrností vůči říši. Proto ti vracíme moc nad východní markou. Jsme si jisti, že se tím naše spojenectví upevní.

Cože, smím se vrátit na Moravu?!

Samozřejmě, že smíš, ale nejde to tak snadno. Na Moravě se roztahuje ten samozvanec – neudrží se Karloman a vypukne se zrychlenou vyřídilkou: - takový tchoř! Krysa jedna pižmová! Schweinehund! Zkrátka se tam roztahuje jakýsi kněžour. Slavomír. Paskřivec jeden!

Znám ho.

Neboj se, Svaťo. My tě v tom samotného nenecháme. Pomůžeme ti s ním zatočit.

Jak?

Chceme nějak odčinit příkoří, kterého jsme se na tobě nedopatřením dopustili. Pomůžeme ti. Dáme ti vojsko. Až ho porazíš, tak potvrdíme tvé panství na Moravě.

Kolik mužů? – Vyhrkne nedočkavě.

Přes dva tisíce jezdců je připraveno ve zbrani, aby bezodkladně vytáhlo do východní marky proti S1avomírovi. Znáš celou krajinu a povedeš naše vojska k vítěznému úspěchu.

Obočí se pozvedává do výše, když si to celé srovnává rychlokvašené knížátko v hlavě. Kotrbou se mu rázem rozbíhá nejméně deset šachových partií jako stádo divokých koní a každý z nich se žene na jinou stranu. Ti, kdo znají Svatopluka nejlépe, vám dosvědčí, že nejbystřeji a nejuvážlivěji si počíná ve chvílích nebezpečí. Pevně si umiňuje: Myšlení znamená bolest, ale přece jenom to na chvilku zkus! - Vést německé vojsko? A hlavně mít v patách Sigimera a pár dalších hrdlořezů, připravených vrazit mi kdykoli dýku mezi lopatky.

Svatopluk odpovídá klidně a rozhodně: Na to bude třeba jít s čistou myslí. Z Boží vůle bude vítězství tam, kde jsem já.

Zvědové přinášejí zprávu, že se část moravského vojska opevňuje v Rastislavgradu. Zbytek se zdržuje v lesích a močálech.

 

Achich-ach! - Zaštká Svatava, přičemž se rukou chytá za ústa.

Je však pozdě a pravda vylézá před zděšenými Moravany ven jako zlověstný drak ze sluje. Slované na Velehradě zakoušejí hrozný otřes.

Strašná zvěst! Sám Svatopluk vede Němce proti nám!

Jsem jenom křehká nádoba. - Vzdychá Svatava. Pokud v těchto pohnutých dnech šíří kolem sebe radost a naději, je to možné, ale jisté je, že v márnici byste se zaručeně nasmáli víc. Aby ještě více zabránila svému přehlédnutí hlavou rodiny, pokračuje srdceryvnou scénou:

Jsem jen slabá žena. Bez tvé zdatné pomoci bych zůstávala dočista jako stéblo klátící se ve větru. To bys chtěl, táto? To bys byl takový necita?

Nemohu sedět doma za pecí a hlídat statek, když je země v ohrožení. – Uklidňuje ji Vislan: Doba je dneska nepřehledná. Vidíš to na Svatoplukovi. Stěží poznáš, kdo je přítel a kdo vrah.

Ježkovy jedovatý jikry! Tak hluboko klesá!

A takové vysoké míval plány.

Dávno předtím než Vislanova půvabnější polovička vyčerpá všechny stesky a nářky, Vislan se mění v amatérského přeborníka ve vrhu lidskými bulvami. Nejprve se proměňuje v osiku a ohromeně civí před sebe. Potom vrhá oči v sloup a dlouho se zdá, že se mu je nepodaří nalézt a umístit zpět do očních důlků.

Běda, syn svého lidu táhne v čele nepřátelských vojsk! Vede je na Rostislavgrad!

Německý poskok!

Svatopluk zatím radí německým velitelům: Přímý útok na hrad je k ničemu. A Moravané se také vyhýbají přímému střetu.

Co teď?

Zbývá jediné - obklíčit je. Jedna část vojska půjde zprava a další dvě části obchvatem. – Je to současně od Svatopluka mazané – rozdělit německé vojsko a pak si hrát na spojku mezi nimi.

Veď nás!

Povedu, ale nemohu být se všemi naráz. Musím přejíždět a nejde to přímo. Jsou zde močály.

Jinak se pohybuje divočinou obezřetný rys, a jinak říšské vojsko, vezoucí si na vozech zásoby do východní marky, kde domácí lid bojuje proti vetřelcům taktikou spálené země. Celým lesem, vodami a stráněmi se rozléhá zvuk řinčícího kredence plného nádobí.

Ach, kde jsou ty časy, kdy zásoby, doprovázející naši jízdu, připlouvaly na vorech do známých míst po Dunaji? – Posteskne si starý bavorský harcovník: - Dneska připlouvají už jenom volné klády, protože noc co noc nařízne nějaká přičinlivá ruka zespodu spoje a ráno jsou vojenské zásoby po celé řece.

Představ si, ženo, co jsem dnes ulovil na udici z řeky! Celou uzenou kýtu. - Chlubí se doma moravský rybář úlovkem a zkoprnělá žena i s dětmi nevychází z úžasu.

A tak sleduje celý ten bavorský nájezd nejen nějaký pár očí, nýbrž desítky a stovky párů očí a taky uší, ba i mnoho hladových žaludků. Už týdny dopředu je na Moravě veřejným tajemstvím, že v čele vojska s královskými korouhvemi jede Svatopluk, obklopený kroužkem cizích poradců, vždy pohotových poskytnout nejen radu, ale i pádnou ránu.

Kdyby kdokoli z nich tušil, že je sleduje nejen ostříží zrak lesních špehů, ale také šíp z napnuté tětivy lovce, pohotového k spuštění tětivy, rozklepaly by se mu nohy jako kdysi králi Belšasarovi, když ruka Páně psala po zdi Mené, tekel ú-parsín. Nejspíš by však tvrdil s hrdostí Wotanova bojovníka, vyhlížejícího Walhallu: Nohy se mně sice třesou, ale ostatek je statečný. - V pozadí lesní houštiny není nikdo jiný než Vislan, dnes už šťastný manžel a otec rodiny. Jediné, co mu brání vypustit šíp, je důrazný rozkaz vůdce Slavomíra:

Neútočte na ně, ani ze zálohy! Potřebujeme je zatlačit až k dunajským bažinám.

Jakto? Proč?

Pšt! Pšt! Ticho! - Tajná domluva mezi Svatoplukem a Slavomírem.

Noc může svou temnotou poskytnout úkryt pro pochybné reje podloudníků. Může být i dobou očisťování těm, kdo to potřebují. Může však být ještě časem záchrany těm, kdo se pohybují ve stínu smrti. Tak to má důvěrně prožité i Svatopluk za celý ten dlouhý čas v železech v Omuntesbergu, ba až dodnes, kdy mu přes jedno rameno nakukuje obrovitý Sigimer a přes druhé rameno zase jiný hromotluk s hrdým jménem Arminius.

Ještě štěstí, že jsem si z měchu moselského nepřihnul doopravdy, abych byl stále jako ostříž, hladí si novopečený vůdce říšského vojska měch u sedla a po tváři mu hraje potutelný úsměšek. Aniž by jakkoli naznačil tajemství svého srdce, strpí, aby nevyslovené červíkovitě užíralo v poupěti jeho líce. Čas vyorává interesantní vrásku na jeho čele.

Muži jsou po tom dlouhém pochodu unavení. – Hlásí Sigimer.

Tamhle je místo, kde můžeme rozložit ležení a přespat. Ráno vyrazíme do pole, ukazuje Svatopluk.

Jak?

Uvidíme, až se rozední. Ráno je moudřejší večera. – Pak odvazuje měch od sedla a tváří se, že z něho dlouze nasává. Pak se vratkým krokem přitočí k sousedovi a podává měch dál: Tu máš. Zavdej si. Taky potřebuješ spláchnout ten prach.

Měch putuje z ruky do ruky, dokud není prázdný. Hlavní je, aby se každý z těch hrdlořezů, dělajících Svatoplukovi nejdůvěrnější společnost, podobně jako někdejší Bóaz, najedl, napil a byl dobré mysli, a šel si lehnout. Zakrátko celé ležení odfukuje, div že se neohýbají břízy.

Teprve pak se může temný stín odlepit od velitelského stanu a vytratit jako pára nad hrncem, prostě uklouznout jednou z lesních zkratek a spěšně vyhledat moravského vojevůdce. To, co se prohání jeho zasmušilou myslí za bezesných nocí, se nyní krok za krokem naplňuje. Jako když Agagovec Haman, syn Hamedatův, odpůrce židů, osnuje proti nim záměr, a potažmo háže púr, totiž los, aby je vyděsil a zahubil.

Tu noc nikdo v ležení moravských obránců nezamhouří oči, zejména, když s nimi zatřese noční návštěvník. Ze tmy se vynořuje muž v německých barvách:

Přicházím ve jménu knížete Svatopluka.

Toho vlastizrádce?

Nesu zprávu pro Slavomíra.

A co vzkazuje? – Já jsem Slavomír.

Jste obkličováni! Nesmíte se však vzdávat!

Co to meleš?

Jste v pasti. A záleží na Svatoplukovi, jestli z toho vyváznete.

Asi zlomek vteřiny se nic neděje. Jako by příroda čekala se zatajeným dechem. Potom má Slavomír najednou pocit, že snad polnice ohlásily konec světa a s nezvyklou vehemencí si to sem hasí soudný den. Ve všech částech těla se mu rozhoří ohně. Břicho mu ztěžkne roztavenou lávou. Světem provane silný vichr a jeden cítí, jako by ho do týlu bacilo něco na způsob parního bucharu. Během celé téhle fáze mu hlasitě zvoní v uších, v důlcích se mu protáčejí bulvy a brní mu čelo. Konečně se mu vrací duchapřítomnost.

A co chce?

Nic.

Nic?

Opravdu nechce nic. Chce se pomstít Němcům a Moravě posloužit.

Nevěřte! To je lest!

Tak bojujte a prohrajete. Svatopluk tady zná každou stezku a má k tomu velké vojsko.

Hm, podrbává se ruka za uchem: - Kdyby nás chtěl Němec zničit, tak nebude posílat takového vyslance.

Tady máš důkaz, zašeptá vyslanec a snímá si kápu, aby ji vzápětí znovu nasoukal přes hlavu.

Hacch! – Vyjekne okolí: Svatopluk – sám!

A co bychom tedy měli dělat?

Povedu Němce pod Velehrad, ovšem oklikami. Zavedu je do močálů mezi Dunajem a Dyjí. Vy půjdete v odstupu za nimi. Na to ať velehradští přebrodí řeku a na zatroubení udeří Němcům v čelo, a vy zase zezadu. Německé heslo zní KESSEL, - šeptá stín a vytrácí se v temnotě. Ani úhoř se neztrácí v bahně tak hladce a tak hbitě. Kdyby rys, jemuž se Svatopluk podobá svým cíleným pohledem, postřehl svou kořist, jak mu mizí v mlází těsně před obědem, byl by vyjádřil své pocity asi podobným krátkým, drsným způsobem, jaká se právě derou z hrdla Slavomíra, který se stává svědkem mistrovského úniku.

Kuš! - Tady je dobrá rada drahá, chytá se Slavomír za hlavu a pevně si ji přidržuje za karfiólové uši. Ještě dlouho po vytracení se posla z temnot mu jde z těch zvěstí hlava kolem. Jen tak-tak že ji udrží v rukou, aby se mu někam nezakutálela. Má dojem, že mu z toho všeho myslivna snad uletí. Je to okamžik, který by podrobil zkoušce morálku hrdiny v tajné službě. Zakouší podobné pocity jako králík, kterého nepronásleduje jediná lasice, nýbrž celý pluk lasic.

Pokud je to past, tak...

Ale kdyby to byla pravda, pak by Němci z močálu nevyvázli.

Do rána už dlouho nezbývá. Musíme se rozhodnout.

Pak padne osudné rozhodnutí.

Když obzor nad okupovanou Moravou rudne úsvitem, rozduní se celý les kolem spícího ležení stovkami tryskem uhánějících jezdců na koních.

Tradááá! Tradááá! Tradááá! – Prořízne rozespalým jitrem ostré troubení, jako když Gedeonovi muži zatroubili na polnice a rozbili džbány, které měli v rukou; do levé ruky uchopili pochodně, do pravé polnice, aby troubili, a zvolali: „Meč za Hospodina a za Gedeóna!“ Tak už kdysi přepadl Gedéon tábor, právě když se tábor cítil v bezpečí.

Co – co – co je? – Koktá rozespalý Sigimer, zatímco jeho druh nestačí nahmátnout meč. Oslněný vycházejícím sluncem, třese se strachem a neodváží se vzhlédnout, podoben Mojžíšovi, když se mu na poušti u hory Sinaj zjevuje anděl v plameni hořícího keře.

Zní to až nadskutečně, že i z dračí tlamy vede cesta ven, jako když Hospodin ostřím meče uvádí ve zmatek Síseru a všechnu jeho vozbu a celý tábor před Bárakem. Bojovník Slavomírova vojska, vyrážejícího ještě za noci z Rostislavovy pevnosti, zahlédne jako Saulova hlídka v Gibeji Benjamínově, jak hlučící dav pobíhá zmateně sem a tam.

Každému z nezvaných hostů východní marky se strachem chvějí všechny kosti a chlupy se ježí po těle. Kdo může, naskakuje spěšně na koně, aby se zachránil útěkem. Úzká příjezdová cesta však nedovolí tisícihlavému stádu rychlý postup. Proto spěchá lesem. Právě tam je žene Slavomírovo vojsko, vstříc lužním lesům v Podyjí.

Dyje je potvora, plná vírů, říkají místní znalci: - A co teprve Dunaj!

Unmöglich! – Ozývá se ochromenou bavorskou jízdou, komíhající bezbranně rukama k zastínění očí před vycházejícím sluncem, oslepujícím bojovníky svými paprsky.

Většina cizího vojska, vyhýbajícího se rannímu oslnění sluncem, neklidně přešlapuje na místě a pak se celá to ozbrojená masa s řinčivým skřípotem těžkopádně stáčí západním směrem.

Jenže západní obzor se náhle zatmaví, až se zdá, že srážejí mraky do bouře. Místo osvěžující spršky je však pokropí déšť šípů, až těsné řady prořídnou.

Inu, Vislanovy houfy, vyčkávající v pozadí, nezůstávají už nadále jen přihlížejícími diváky. Po dalším přívalu pichlavého uvítání, znenadání vyrážejí z boku proti bezhlavě prchající bavorské jízdě, až ji obracejí jižně a zatlačují hlouběji do podunajských mokřin.

Tradááá! Tradááá! Tradááá! – Rozléhá se troubení lužními lesy a močály. Signál znamená osvědčenou slovanskou taktiku:

Spustit stavidla! Zaplavit Podyjí a Podunají! 

Odtud není úniku ani pro dvoutisícihlavé vojsko. Voda a močál dokonají dílo zkázy bez nejmenších ztrát domácího obyvatelstva. Slované jsou pohostinný lid, ale všechno má své meze.

Vítězství! – Jásá celá Morava. Navíc kyne jako zadělané těsto, přetékající do všech stran pohádkový hrneček, až se stává Velkou Moravou.

Tohle Slované nezvládnou! - Pošklebuje se kdesi v pozadí Karloman: Nedovedou si sami vládnout. Když mají moc, tak se mezi sebou hlavně porvou. - A mluví z něho zkušenost: Ach, ti Morávci, dovedou se chovat v utrpení lépe než v pohodě. Musí jim vládnout někdo jiný.– Ze rtů mu nyní vychází obhroublý výraz, o němž by nikoho ani nenapadlo, že ho dítko z rodu královského, vůbec zná. To jen dokazuje, že i když se člověk dostane někam na periférii, přesto si může nějakým způsobem rozšířit slovní zásobu.

Jenže se přepočítává. V osamostatněné východní marce se teď vládne rukou tvrdší, než je ta německá, domněle státotvorná. Je to ruka Svatoplukova.

Vracím se k svému duchovnímu poslání, říká Slavomír: Jen aby se nám co nejrychleji vrátil biskup Metoděj!

A tohoto ptáčka jsme dostali živého, hlásí hlídka, když postrkuje před Svatopluka mladého zajatce.

Jak se jmenuješ?

Berechframm.

Dostaneš svobodu, když doneseš králi Ludvíkovi náš list.

Zajatec pohotově přikyvuje a jako jediný z bavorského vojska se dostává se zdravou kůží domů.

Budu se mstít na všech, kdo se tak zvířecky provinili na mé milované Svatožízně, na mých dětech a na mých příbuzných! - Vykřikuje při každé příležitosti Svatopluk, zatíná ruce v pěsti, až mu bělavě nabíhají šlachy a na čele mu naskakuje zlověstná vráska, připomínající rozmazaný nápis v kurentu. Nezůstává však při soptění, jaké by mu mohla závidět vychladlá stařenka Milešovka. Hoří a plane vztekem, že by mu byla bývala přišla vhod požárnická vesta.

My – my – my - za nic nemůžeme, ohrazují se největší provinilci Vilém a Englschalk z hraběcího rodu Vilémovců: Víte, to byla zlá doba. My jsme jenom plnili příkazy Karlomana. A s jakou bychom se potázali, kdybychom –

Nedokoktají, protože Svatopluk nemluví do větru: Hrabě sem, hrabě tam! Potom oba střídavě sinají a zelenají, jak věrnou pantomimou a barvitým podáním připomínají krále Belšasara, plného hrůzy a měnícího barvu obličeje, když Hospodin na nebi zaburácel, Nejvyšší vydal svůj hlas, krupobití a hořící uhlí, vyslal své šípy a rozehnal mračna, množstvím blesků všechny uvedl ve zmatek.

Zítra vyrazíme od spodního Dunaje proti prostřednímu z Englschalkových synů, Werinharovi a jejich příbuznému hraběti Vezzellovi! – Rozkazuje Svatopluk a v krátkém čase stoupá k nebi dým ze spáleniště jejich honosných sídel.

S dopadenými nakládá podle vzoru někdejších Atreovců, kteří se navzájem častovali hostinami, kdy jen tak mimoděk servírovali hostům dobře načesnekovanou pečeni z jejich příbuzných.

Zabalte to jako královský dar! - Říká Svatopluk, když nechává poslat na německý královský dvůr malou výslužku namísto váznoucích dávek moravských odvodů - hraběcí pravice, jazyky a ještě něco dalšího na přívažek, neboť rozkazuje:

Vykleštit!

Vlasy na hlavě Karlomana, jakož i Ludvíka Mladšího a Karla III. se špendlíkovitě staví do pozoru, ačkoli žádný z nich není žádná pápěrka. Zejména o Karlu platí, že nepochází z rodu pápěrek, neboť každý, kdo ho zná, hned uznává, že je tak rozložitý, že by z něho mohli být docela klidně dva Karlové. Vypadá to tak, že si Všemohoucí v odvěkém úradku ohledně Karla říká: Uděláme toto stvoření k našemu obrazu důkladně. Nebudeme šetřit, a postupně Hospodina zachvacuje takové nadšení z tohoto díla, až svůj dávný úradek nevídaně předstihuje.

Už od mládí má Karel vzezření hromotluka, před kterým by se i skromná chudobka cítila jako chicagský gangster. Jindy se tváří sebejistě jako ten, kdo by dokázal jednou ranou zneškodnit nosorožce otvírákem na sardinky. Nyní z něho zbývá hromádka neštěstí, jaké by i Moliérův Lakomec dal na potkání pětifrank. Zrovna úporně bojuje se situací. Je skoro slyšet, jak mu šroubují mozkové závity, leč jako by byly strhané a protáčely se na místě. Stojí tu s výrazem rytíře smutné postavy, jemuž se někam zatoulal jeho Sancho Panza a jeho věrná herka uvázla na pastvě, kdežto Dulcinea z Tobozy, poněkud přešlá mrazem, jako by se najednou sama dostavovala. Ve tváři má vepsán pocit zdrceného sadaře, kterému právě uletěl včelí roj. Nemohoucně jenom ukazuje k doručené zásilce a koktá: To je – to není – to je – to není -

Zatímco tato slova vibrují vzduchem, vášně ochládají, na Karlově tváři se objevuje výraz umírající kachny, který ho tak často zdobí v dobách tísně. Po jeho prvém vypěnění se dostavuje velká ochablost, skoro záhrobní. Kdyby mu sluha sdělil: Výsosti, máte příliš malý pulz, jistě by mu byl s klidem vydechl: Nevadí, mám dost času.

Záhrobní ticho rozsekává břitký hlas: Attila.

Cože?

Attila. Pokouším se totiž přijít na to, koho mi to připomíná. - Ulevuje svým potřeštěným nápadům Viching: - Ten, kdo šíří zkázu a vyvrací domovy, kde až do jeho vystoupení vládne náš pokojný německý životní prostor. Ano, Svatopluk je nový Attila. První pohled na toho nitranského jelimánka by každému řekl, že je to jen běžný exemplář slovanského tupce - zralého sice na otroctví pod knutou, ale jinak v pohodě zvládnutelného. Jenže on je horší metla než černá smrt. Řeknu vám bez mučení, že když se tak nad ním zamýšlím, tak mám dojem, že se srážím s veškerým děsem života takovou silou, až se mi zdá, jako bych si udělal výlet s Jonášem do leviatanova žaludku.

Královské uši mlčky naslouchají nabubřelým švábským výlevům. Teprve se zpožděním přece jen opouští brunátná barva Karlovu tvář. Člověk s vysokým krevním tlakem nemůže doopravdy docela zblednout, ale velevážený úhelný kvádr franského království se k tomu značně přibližuje. Při představě, kterou moravská zásilka vyvolává, má pocit, jako by mu náhle vyoperovali páteř a prázdné místo v ní vyplnili rosolem. Karlovo počínání, které v sobě má snad příliš mnoho ze způsobů vojvody, jednajícího s podlým sluhou nebo ničemným pacholkem, se mění a inspiruje se postupem holuba hřivňáče, přivolajícího svou družku. Nakonec se všemu uchechtne ve snaze o výraz optimistického nadhledu, ale zní to pramálo srdečně a přesvědčivě, neboť to nápadně připomíná skřehotání racka chechtavého. Nyní však má nutkání promluvit otevřeně a nezastíraně. Proto vyzývá mnichy z nedalekého kláštera:

Bratři, pošlete nám soudek hořké na žaludek!

Vznešená společnost Karlomana, Ludvíka a Karla vyhlíží čím dál sklesleji, až nabývá vzhledu pohlednice z Boubínského pralesa. Postrádá sice vzletnost, půvab a důstojnost platanů, ale spíše upomíná na tisícileté sukovité babyky, dávno na kost ztvrdlé ve svých úchylkách. Za podmínek, jež v dané chvíli panují na královském dvoře - čímž myslím, že dvůr je nad veškerou únosnost obtěžkán soužícími se srdci a slouží za útočiště výhradně zmučeným duším - se nedá očekávat, že se dvorní hostina bude odvíjet v bujarém duchu. Také se neodvíjí. Je zamlklá. Krajně zasmušilá. Všechno připomíná spíše posezení ve věznici parmské. Vzhled Ludvíka Mladšího vystihuje jediné slovo: Zachmuřenost. Obočí se mu setkává nad kořenem nosu, brada mu vyčnívá od deseti do dvaceti palců. Trčí tam, zatíná pěsti, vydává tiché mručení jako sopka jen částečně vyhaslá. Dvořané mu pohotově uhýbají z cesty, protože není jisté, zda každým okamžikem nevytryskne z jeho úst žhavá láva. Tváří se, jako by právě dopil kalich bolehlavu. Jako na něm, tak i na vzezření obou dalších bratříje znát, že náramně trpí. A pročpak strádají? Inu, to proto, že se jednou dali na tu strašnou vojnu, zkrátka kvůli tomu, že jsou křesťané. A všichni běhejte kolem nich a litujte je! Tohle na hlavu postavené křesťanství, nejenže postrádá jakýkoli záblesk radosti, ale nadchne každého ještě méně než mrtvého zimník.

Naivní lidé říkají, že štěstěna je slepá a vrtkavá macecha, která náhodně sype dary svým svěřencům. Ale věřit takovému obvinění by byla trpká křivda. Jen sledujte něčí života běh od kolébky až do hrobu, a uvidíte, jak to bylo s jeho štěstím, a jestli to, co měl za štěstí, bylo opravdu jeho štěstím! Až po jeho smrti shledáte, že byla-li k němu štěstěna vrtkavá, tedy zcela nepatrně. A že by byla za štěstím slepota, to je učiněná báchorka. Dárce štěstí vyslídí své miláčky dávno před narozením. Jsme jako dny a naše rodiče jsou jako včerejšky, ale za krásnou pohodou na čisté obloze rodičů rozpozná Dárce všeho štěstí svým pronikavým pohledem blížící se bouři a se smíchem posílá své miláčky třeba na chudé předměstí, kdežto ty, kterým je uchystán hrozný úděl posadí do ministerských křesel, arcibiskupských rezidencí či předsednictví správních rad. Za vším je však laskavý úsměv shovívavého prozřetelného Otce shůry.

Karel III. se za šťastného nepokládá. Má sice moc, až se mu z toho hlava točí, a těší se všeobecné vážnosti, a snad by byl ani nezastonal, kdyby si nedopřával tolik jídla a pití. Dost možná, že jeho přednost spočívá v tom, že má sice nadprůměrné schopnosti, jenže jich není právě dost. Je schopný, ale tak leda všeho. Právě na tomto úskalí ztroskotává mnoho lidí. Úspěšný člověk sice dohlédne o kousek dál než ostatní, ale oni tam také dohlédnou, když jim to někdo ukáže, jenže ne zase tak, aby se nad tím zamysleli. V tomto směru je lépe vědět méně než mnoho, jako je lépe nevidět příliš do zákulisí mocných. Nepodporuje to klidný spánek. Lidé pohrdají tím, kdo ví málo, ale namáhat se, aby stačili tomu, kdo ví mnoho, to se jim jaksi nechce, a tak mu závidí, ba nenávidí ho. Jeho výsost si počíná jako žlabatka růžová, totiž malá vosička, která si buduje jedlý příbytek, jakousi perníkovou chaloupku.

Kde je slabé místo v postavení takového oslavence? Snad v tom, že se příliš rychle vyšvihuje, nebo spíše v tom, jak se prodere do popředí ryze lidskými silami a krkolomností čistě lidského důmyslu. Zdá se, že má-li jeden jaksepatří užít velké moci a výsad, je třeba, aby k tomu zdědil od předchozích pokolení patřičnou připravenost. Ani protivenství, stíhá-li vás jedno po druhém, vás nevyvede z rovnováhy tolik jako moc a sláva získané během jednoho lidského života. Je to zvláštní, jak se z člověka, kterého všichni znají jako skromného a poddajného, vyklube v den povýšení z ničeho nic prvotřídní tyran. A to se pak projeví v jeho dalším působení. V každém díle zpodobuje sám sebe, a čím více se chce skrýt, tím jasněji se projeví jeho charakter.

I když snobství nejlépe bují právě mezi zazobanci a zbohatlíky, církevními povýšenci a vojenskými pohlaváry, nelze přehlížet ani snobství ušlápnutých podlézavců.

Kdo dětinsky lpí na titěrnostech a zatvrzele obdivuje malicherné věci, je snob jako poleno. Není beze smyslu, že se v čele takových zabedněnců ocitají mnozí z vrchnostenského výkvětu, ačkoli je právě jejich vysoké postavení, pravomoci a výsady zavazují k šlechetnosti. Když se řekne, že nějaký mocný státník, ctihodný pomazanec z duchovní sféry nebo povýšeně se nadouvající zbohatlík je snob, vypovídá se o něm, že je to pouhý člověk. Takový velkomožný nabob bývá však snobem pouze tehdy, pokud nedovede osvíceně unést tíhu svého postavení, svých pravomocí a výsad. Následkem toho jeho činnost, vystupování a chování až příliš trpí zátěží jeho ubohé člověčiny.

V krajích, kde jsou snobové v převaze, a tedy mají prvenství v řízení lidí, mohou být vynikající snobové schopni i vlády v oblasti světské i duchovní. To se však neobejde bez odpovídajícího podhoubí v modlářském vzhlížení k hvězdám jako božstvu. Klidně se můžete vsadit, že kdyby nějaká revoluce, ať krvavá nebo sametová, dosadila na místo premiéra pana Hejpočkej, široké masy by byly fascinované jeho neodolatelně majestátním úsměvem, a lidé by mu v pokleku líbali ruku a chvěli by se na celém těle. Kdyby navštívil Karlovy Vary, postavili by mu mnozí patolízalové obelisk třeba hned vedle sochy jelena, štvaného Karlem IV.

Z hlediska nadutých nafoukanců, pokládajících se za lepší lidi, je krajní opovážlivostí, když se mezi ně hodlá vloudit nějaká zvlčilá ovečka, plížící se jako mlsná kočka, větřící přítomnost přeplněné špižírny. Přesně to se nyní daří Svatoplukovi.

Pro moravskou armádu se třiceti tisíci jezdci pak už není snazšího, než opanovat celou Panonii.

To už Morava není žádná Moravjenka milá, nýbrž obávaná Velká Morava, o jaké se nesnilo ani Rostislavovi.

Zato Karloman se ještě dlouho drží za hlavu a hyenovitě úpí:

Strašné rozhodnutí! Proč jenom jsme ho raději včas nepodřízli? Proč jsme mu dopřávali sluchu? Ale vypadalo to tak lákavě. Tak slibně. A teď ty strašné ztráty! Taková porážka! Už dlouho neviděl nikdo taková jatka. A ti, kdo přežili, jsou odvlečeni do otrockého zajetí.

Takže on, ta šelma nitranská, má na svědomí další zradu?

Ale jak to mohl všechno sám způsobit?

Zná krajinu. A naši mu věřili. Využil okamžiku překvapení.

Hrozné.

Ale ještě hroznější věci nás čekají!

Co ještě?!  - Poskočí hora sádla, div že jí na čele nenaskáčou škvarky. Sotva dopadne Karlova nadskočivší usedlost zpátky na trůn, s třasknutím praskne opěradlo.

Tohle pohne všemi ostatními našimi nepřáteli. Důvodů k rozbrojům je na všech stranách dost: tam víra, onde zase majetek, jinde zase minulé křivdy a bezpráví.

Nech toho sýčkování! Dost na tom, co se děje.

Přesto však krajinu tornádovitě zachvacuje vír války: Gliňané pobíjejí nějaké lupiče, a pak se ukazuje, že jsou to vlastně sasští rytíři; Drevané mstí únos svých panen nájezdem do vesnic na panství vévody saského; Rataři zabíjejí několik německých mnichů, protože mají za to, že jsou to nepřátelští zvědové; Srbové odmítají zapomenout na hrozné zpustošení své země; Stodorané kují meče a pavézy, a červený kohout si vybírá blahobytné statky. A všechny spojuje nenávist ke krutým Němcům.

Nejhorší je, že ten nitranský mizera opravdu dosahuje toho, na co jsme ho lákali. Slované na celé velké Moravě ho přijímají za pána. A my už nemáme sil, abychom ho vyšťouchli ze sedla! – Vzteká se a prská Karloman.

Copak tam všichni zapomněli na jeho předchozí zradu Rostislava?

Jedna zrada se překrývá novou, větší zradou. - Míní Viching.

A Rostislav?

Příliš spoléhal na Východ. Myslel si, že postaví proti moci franko-německo-latinské novou moc, řecko-slovanskou. Krutě se přepočítal. Kdo z Východu mu přijde na pomoc?

Nejvíc zdrcující je Karlomanova neschopnost zřetelně promluvit o něčem smysluplném. Najednou se nahrbuje a zdá se jakoby ruční hustilkou na bycikl chvíli pumpoval do sebe duševní sílu, a pak - když by mohla být pneumatika dost tvrdá - povídá:

Mám dojem, že jsem v očích Moraváků poklesl přibližně na stejnou příčku, na které se kdysi ocitl král Herodes na slavnosti izraelských matek.

Hm, to snad ne, výsosti. - Podkuřuje mu Viching.

Posléze se však korunovaná hlava vybičovává k projevu: Jsme bez vojska. - A lamentuje dál: Já - hm - nějak se mi to vymyká. Teď je všemu konec -

Viching se ho snaží učeně konejšit: Errare humanum est.

Ale přece jenom -

Jen se neukvapujte výsosti. Natura non facit saltus.

Hm.

Ještě není konec, ozývá se Viching.

Jak to, že ne? – Zbystří Karloman.

Zkusíme to jinak.

Jak?

Uvidíme, povídá Viching a tváří se náramně hlubomyslně v duchu Ciceronova výroku: Kdybys byl mlčel, byl bys filozofem a jen významně pokašlává: Echm-echm.

Nicméně vzhled ještě není všechno, a kdyby ta ubožácká kreatura dokázala namluvit aspoň desetinu toho, co dovede namluvit král ze šaškovských představ, něco by se z toho vraku přece jen bylo dalo zachránit. Jenže ten zakyslík se ještě ke všemu na nic duchaplného nezmůže. Jediné, čeho je schopen, je odkašlávání. Jenže které srdce bylo kdy podmaněno chraplavým chrchláním?

Navíc se mu ani nepodaří ani nějak přiléhavě a uspokojivě se zatvářit. Sotva se pokusí uvolnit své rysy do milého úsměvu, vychází mu z toho nanicovatý škleb. A když sebere všechny síly, aby se přestal šklebit, zmrzne mu obličej ve vražedném zakabonění.

Potíž je v tom, že lidé mají o svých hvězdách a oslavencích své představy, a jednomu se stěží daří, aby se jim do nich vešel. - Povzdechuje si Král. Vichingovy oči, nervózně těkající po místnosti, se na okamžik setkávají s královskýma a zazdá se mu, že z jejich matnosti a temnoty vzchází slabounký, vzdálený záblesk světla. Říci, že to někomu z nich dodalo odvahy, to by bylo přehnané, ale v temnotě, která obklopuje jejich pletichy, přece jenom na okamžik blikne osamělá hvězda. Jen aby to nebyla zrovna padlá hvězda.

 

 

VELKÁ MORAVA

Vrzzz! Vrzzz! Křáá!! - Vrzzz! Vrzzz! Křáá!! – Ozývá se palácem. To uši drásající skřípění vyhání z honosné komnaty cvalíka ve tvaru přezrálého baroka, pohybujícího se palácem na tenkých nožkách krokem pavouka Pholcidae z čeledi třesavkovitých.

Co to má být? – Supí jako zklamaný Sisyfos: - Starý Ludvík ještě nevychladnul, a tady se děje takový virvál!

Chřřř!! - Chřřř!! – Ozývá se od Karlomana skřípění zubů, jako by už byli synové království vyvrženi ven do tmy, zatímco mnozí příchozí od východu i západu by si už vesele dopřávali u stolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království.

Co tady rajzuješ? - Ozývá se Karel, druhý výtečník z rodu Ludvíka Němce.

Všichni o něm vědí, že má oči všude, třebaže se pohybuje s čilostí kuchyňského kredence. Sotvaže s vypětím všech sil svých stočtyřiceti kilogramů živé váhy obnovuje svou duchapřítomnost, pociťuje nejdříve podráždění. Tyhle přesuny tělesných šťáv a proměnlivé tlakové poměry plynů, zkrátka takové zvraty v hodině skoro dvanácté, tedy takové náhlé vynoření se na hladině výsostných rozprav, zatímco se o jejich původci důvodně předpokládá setrvávání nejméně dvacet tisíc mil pod mořem lidského myšlení, to všechno právě zavdává příčinu k nervozitě. Nejvyhledávanější prostředek pro odvedení nadbytečného výboje napětí je potom vynález Prokopa Diviše. K výboji skutečně dochází:

Vždyť o vás jdou jobovky až na můj franský trůn! - A proč? Protože oba dva, jak ty, Karlomane, tak i ty, Ludvo, si počínáte ve východní marce jako pomatenci!

Karloman nadskočí, až se zdá, že ho někdo nakopl do brňavky. Nejraději by byl po bráškovi něčím hodil, ale nemá nic po ruce. Tak jen očima střílí blesky, jako kdysi biblický Ása, který se rozlítil na vidoucího a dal ho vsadit do žaláře. Tak ho ta věc rozzuřila. A daly se čekat horší věci, neboť také Ása v oné době ukřivdil mnohým z lidu.

No, no, jenom se vychladni, Karle, - vkládá se do toho Ludvík: My se s tím Svatoplukem prostě nemůžeme domluvit.

Není s ním kloudná řeč!! – Ječí Karloman a tříská pěstí do stolu.

Hlavně, že ho máš za kmotra pro svého vnuka Zwentibolda! – Ozývá se Ludvík, a přitom ho necháš zavřít a rozmetat mu celou rodinu i s příbuzenstvem.

Všechno se nám rozpadá pod rukama. - Vypuká Karloman ukřivděně, skoro až plačtivě.

Co to jenom na nás dolehlo? – Vzdychají biskupové a kdekdo z nich má hned po ruce plno jobovských lamentací: - Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí!

Co tady chtějí tihle svatoušci? – Pohazuje Karlova hlava k biskupskému sboru, přičemž se jeho tělo zavrtí na trůně, až to v něm podezřele zavrzá. A není divu. Skládá se totiž z vladařského jablka, žezla a velkého pivního panděra. Kdyby se nějaký herecký nadšenec pokusil znázornit onu tajemnou skutečnost, kterou proslulý opat Bernard z Clairvaux vyjadřuje slovy: Jsme plni děr a roztékáme se na všechny strany, nemohl by to vyjádřit lépe, než tento pohyblivý pivní sud. Kdekoli se tato popletená příroda rozkládá, počíná si s šetrností a ostýchavostí skvrny od červeného vína na ubruse. S vystupováním rypouše sloního připomíná neskladný vak naplněný rosolem. Nesmíme mu ovšem křivdit, že bychom snad v jeho případě mysleli na úplného ignoranta. Dlužno mít na paměti, že jeho zájem o vzdělání je nesporný, třebaže se nedostává dál než k Ovidiovi. Kdepak, to není žádný ignorant, nýbrž alfabet každým coulem! Ten má, pane, za ušima! Osobní pivní sud má vždy po ruce nějakou kulišárnu. Mimoto má ještě ženu a děti, avšak o ty už se stará méně.

List od Svatopluka! - Volá posel.

Přečtěte to někdo! – Ozývá se zpod Karlomanovy hlavy, zapadlé do dlaní.

Žádá propuštění moravského biskupa Metoděje.

Tak mu ho propusťte, radí Karel: Ať se s ním konečně můžete kloudně domluvit!

To tak! - Vypění biskup Hermanrich jako zmoklá prašivka: - Je to bludař každým coulem -  rozvratník! A bude nám ten Strachota na Moravě kvákat s tou jejich hlaholicí!

Výsosti! Výsosti! - Přibíhá posel.

Co je?

Utekl Strachotův spoluvězeň Lazar.

Ježkovy zraky! Doposud to všechno kolem toho Řeka držíme celá léta pod pokličkou, a teď někdo pokluše do Říma se zvěstí o jeho věznění v Elwangen.  

Lazar půjde bezpochyby přes Moravu, ozývá se kdosi zezadu: Víme, odkud pochází. Když si pospíšíme, můžeme tam na něho číhat.

Všichni se ohlédnou za tím hlasem. No, samozřejmě. Nikdo jiný se nedovede tak úlisně šklebit než Viching.

Tak se tady nezdržuj, balíku, a už práskej do koní!

Na Moravu, a sám, beze zbraně?

Dejte mu sebou pár zbrojnošů!

Vyrazím do Říma. - Nabízí se přeúslužně biskup Hano: - a všechno to tam osobně vyžehlím.

Potom já zase zkusím jednat s tím Svatoplukem, když jste tak zklamali, - rozhoduje naducaný Karel, natřásající se na svých tenkých nožkách, upomínajících na Psilochorus simoni čili třesavku Simonovu.

Najednou jsou tady všichni čertovsky chytří, šklebí se Karloman.

No co, co?

Jen to zkus, Kájo.

Naslibuj mu, co si řekne! – Podporuje ho mladý Ludvík.

Někdy se lidská činorodost zasekne a zatvrdí, takže postavy načisto zpomníkovatí jako nešťastný faraon, když mu Hospodin předvádí sedm ran egyptských. Jindy se tahle činnost člověka obrátí od vnějších věcí dovnitř, aby v ústraní nabrala hlubokou orbou do celiny vnitřního života. To však nejde vždycky, protože podle slov Marka Aurelia se nemůžeš obrátit do sebe, kdykoli bys tomu chtěl, nýbrž jen je-li srdce čisté. Jindy se však události vystříbří tak zřetelně, že i ten nejvíce usebraný veleduch uvítá kotrmelcovité změny v okolním dění. Když čas takhle trhne oponou a pohnou se zahnilé vody, uvítá to nejen štika, ale i líný kapr.

Lup-lup! – Praská větvička a lesní dravec zbystří pozornost, cukne sebou, jako když se ryba chytí na háček, a rychle se vydává na ústup. Také Lazar, procházející českým lesem se pátravě rozhlíží, ale není zdaleka tak cvičeným obyvatelem lesa jako třeba Vislan, aby mohl kráčet hvozdem bez nejmenšího šelestu a vyrušení lovné zvěře. Také by mu to nebylo moc platné, protože lidský dravec má na něho políčeno přímo v jeho rodném statku. Nebožtík Hostim se jistě směje z nebe, že Bůh trumfuje jeho obavy, že na statku nezbude mužná ruka, když dá svého jediného syna ke službě Bohu, neboť vzápětí oblažuje jeho dceru udatným Vislanem. Ale na některé šelmy, jak se zdá, není ani Vislan dost mazaný, když se mu rovnou v konírně usazuje Viching s Janem Benátským, aby tu číhali na prchajícího Lazara.

Ha! – Vybafne na něj úlisný skrček, sotva se uprchlík vynoří u vrat stavení. Jakkoli je Lazar ve svém duchovním záběru neobratný v tělesných hmatech, přesto ho vězeňská škola elwangenská naučila také nějakým trikům. Pohotově nastavuje nohu církevnímu pleticháři, až přes ni přeletí jako vak plný hniliček a s žuchnutím dopadá na nos. Dřív než nezvaný host spočítá všechny hvězdičky před očima, Lazar se otočí na patě a je ten tam.

Lazare! – Vydechne Svatava, následovaná houfem drobotiny: - Ty žiješ? To bude mít Vislan radost, až přijde z lovu.

Utekl jsem z bavorského vězení a nesu list otce biskupa Metoděje do Říma.

Jak se má otec biskup? Kde je vězněn? Kdy ho pustí? Jak se chceš dostat do Říma? – a desítky dalších otázek jenom prší, zvláště když se ve dveřích objevuje Vislan s úlovkem.

No, do Říma musíš na koni, abys tam byl včas. Půjčím ti mého vraníka.

Jenže se tady někde potlouká Viching a podle všeho nebude sám.

Zanedlouho se otevírají vrata dvorce a vyjíždí povoz, tažený dvěma koni a se dvěma čeledíny na kozlíku. Čtveřice hadích očí sleduje všechno z nedalekého lesa.

Co teď? – Ptá se Jan z Benátek.

Sleduj dál statek a já budu sledovat povoz. Jenže kam se ztrácí? Zajíždí do úžlabiny a dlouho po něm není vidu ani slechu. 

Viching se vydává směrem, kde očekává povoz. Teprve po chvíli se vynořuje vůz, ale táhne ho pouze jeden kůň. Z druhé strany vyráží jezdec tryskem na koni.

Honem pro koně a pro posily! – Křičí Viching na Jana, ale jezdec uhání k lesu.

Jenže známý hájek si počíná náramně dost nevlídně, zvlášť když se v něm skrývá víc než dost sběhů z nedávno rozehnaného bavorského vojska. Do Bavor je cesta daleká a pro pobudy zbývá jen obživa z toho, co dá les. Tak se známý lesík před Lazarem protivně zahustí, když na něho z houští vyrazí banda hrdlořezů: HALT!

Srážejí ho s koně a v mžiku je spoutaný. A už se vandráci začínají hádat:

Kůň je můj!

Viděl jsem ho první!

Dej sem váček se zlatem!

To je moje! Ne moje!

Tak dost, chrapouni! -  Vráží mezi ně Viching na koni, následovaný Janem z Benátek.

Sběhové se rozbíhají na všechny strany a mizí v křovinách.

Tak jsme panáčka dopadli! – Posmívá se Viching a šklebí se jako netopýr v pravé poledne.

Kampak jedeš? Copak vezeš? Kde máš nějaký list? – Kope zlostně do Lazara. Pak se na něj vrhá a prohmatává jeho oděv.

Aha, tady je něco! – Zachechtá se žabovitě kvákavým způsobem.

Trhavý zvuk pláště doprovází dobře zašitý list na světlo Boží. Jenže není to nic platné.

Ha! – No toto! - Vyráží ze se sebe Viching skřeky: - Mizera jeden! –

Co je?

Je to psáno řecky. Přečti to, ty pse! – Cloumá mu halenou.

Uikkk! - Prořízne cosi hvízdavého vzduchem a rázem to přirazí Jana z Benátek za jeho plášť ke smrku.

Dusi-dus! Dusi-dus! – Dojíždí mezi ně Vislan s dalším šípem namířeným na Vichinga.

Milost! – Vyjekne Viching kvikotem podsvinčete. Zalapá po dechu jako polapený lapka. Nato vyráží skřehotavě: Jménem říšského arcibiskupství! Zadržte!

Neboj se! – Uvolňuje Vislan napjaté lučiště: - Krysy nelovím. Ostatně se střelbou na posvěcené ptáčky mám špatnou zkušenost.

Tak – tak, kletba Boží by na tebe dolehla, ozývá se Viching.

Neboj se, nezabiji tě, třebaže bys to zasloužil jako málokdo. Bůh sám si na tebe došlápne. Kliď se odtud! – Dupne nohou a Viching je hned v prachu a Jan z Benátek ho následuje, sotva se vymaní z lovcova šípu.

Pojď, Lazare. - Uvolňuje mu lovec pouta a pomáhá na koně: Tak, a teď uháněj, a nezastavuj se dřív než v Římě!

Ochotně to splní a štve koně, dokud se neobjeví před branami Petrova města.

Jsem mnich jménem Lazar. Přicházím ze Švábska. Musím hovořit s papežem!

Co mu chceš?

To mohu sdělit jedině jemu.

Teprve po delší době se mu setkání s papežem daří.

Přináším zprávu od Metoděje, biskupa moravského.

Od koho? A kdo to je? –Tváří se papež nechápavě. Není to už Hadrián II., nýbrž jeho nástupce Jan VIII.

Lazar se dává do vysvětlování.

Ehm, svítá viditelné hlavě Církve: Musím si dát přinést doklady ohledně Slovanů, abych věděl, o co se tam jedná.

Tradáá! Tradáá! - Zaznívají zanedlouho honosné fanfáry papežským palácem a sekretář ohlašuje:

Svatý Otec Jan VIII. zahajuje audienci.

Pak uvádí hosta:

Hano, biskup frízinský!

Asketicky vyhlížející muž s vyholenou tváří, vystupující z bílého roucha přepásaného paliem, s beránčí trpělivostí dlouze naslouchá nabubřelým výlevům patolízala, vzdychajícího hned nad tím, hned nad oním, aby posléze vyslechl Hanovu prosbu:

Morava byla, je a musí být jedině bavorská.

Po dlouhém zadumání se zpod koruny, přecházející v papežskou tiaru, ozývá dosti zřetelně: Nevím, jak si to představujete s dělením pravomoci u vás ve Frízinkách, ovšem náš Pán nám jasně říká, že s duchovní mocí je celkem jiné než s mocí světskou. Samozřejmě, že duchovní pravomoc musí v lecčems navazovat na moc světskou, a tady je jasné, že se dnešní Morava s knížetem Svatoplukem řadí mezi světové velmoci. Velká Morava se rozrůstá až k Vídni a na jihovýchodě až k řece Drávě. Máme zprávu o tom, že Karel III. uznává Svatoplukovo postavení vztažením rukou, a tak je Svatopluk po římském způsobu uznán králem. O duchovní příslušnosti Velké Moravy zatím není přesně rozhodnuto, ale jedno je už dnes jasné – Morava rozhodně nepřipadne pod bavorský episkopát.

Ale – ale – , koktá Hano, koulející očima jako by je chtěl po Petrovu následníkovi zrovna hodit: - vždyť na Moravě působí spousta bavorských kněží, protože jiných není tam dostatek.

Není jich dost? – Zbystří pozornost Jan VIII.: Ale vždyť my jsme tady nedávno viděli pěknou řádku slovanských kněží s biskupem Metodějem. Kam se poděli? A co biskup Metoděj? Co je s ním?

Met – Met – Metoděj? – Koktá jako někdo vskutku nezámožného ducha, a nemusí tak moc přetvařovat: Tohle jméno jsem jakživ neslyšel. U nás nikdo nezná žádného Metoděje. Snad Strachotu.

To je jedno, jak si špatně překládáte jméno Methodios. - Povzdechne si papež a dodá: Jistě se v Římě zdržíte, otče Hano, takže se brzy dozvíte, co rozhodne synod duchovních ohledně Moravy.

To jsem zvědav, to jsem zvědav, - kroutí hlavou biskup Hano, když opouští papežský palác.

Nemusí dlouho čekat, protože už za pár dní se dá papež slyšet:

Zahajujeme slavný synod.

Párek trubačů zaduje z plných plic a už předstupuje hlasatel, aby přednesl poselství velkomoravského knížete Svatopluka Svatému Stolci:

Moravská vojska porazila vojska Karlomana i Ludvíka, protože vztáhli ruce po Moravě a chtěli ji uchvátit. Propustili mnohá rukojmí, ale otce našeho biskupa Metoděje nepropouštějí, přestože ho němečtí biskupové nezákonně sesadili a vězní ho už dva a půl roku v klášteře Elwagen. Prosíme Svatého Otce o pomoc v této záležitosti, aby byl biskup Metoděj osvobozen.

Biskup Hano přešlapuje z nohy na nohu, jako by právě nacvičoval sólové vystoupení španělského tance paso doble. Nato se sklání kamsi pod stůl, kde má jakousi naléhavou záhadnou potřebu. Drmolí si pro sebe:

Brrr! Hromada kadlátek! Taková ostuda. Kdyby mi někdo řekl, že jsem umřel, tak se tomu nebudu ani moc divit.

Pohled papeže má tvrdost damašské oceli. A každý ví, že nemá daleko k činu, protože je to přece on, Jan VIII., kdo s obyvateli Říma poráží Saracény u Terraciny. Tak ani dnes nezůstává jenom u významných pohledů:

Biskupe Hano! –Neschovávejte se! Takže vy, němečtí biskupové, jste se tak drze postavili proti plánům a rozhodování Svaté Stolice? - Žádám tento synod o svolení k vyslání legáta Pavla ankonského s listy pro německé biskupy, aby legát neprodleně vykonal toto poslání.

Souhlas synodu jde ruku v ruce s napsáním příslušných listů:

Odsoudili jste bez kanonického rozsudku biskupa Metoděje, řádně od apoštolské stolice ustanoveného. Nejste hodni jít k soudu, protože jste se mu snažili uniknout. Zakazuji vám vysluhovat jakékoli svátosti tak dlouho, jak dlouho jste věznili našeho biskupa Metoděje. Teprve potom může dojít k soudu před apoštolskou Stolicí.

Frýzinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich se zbavují úřadu na tak dlouho, dokud nepropustí arcibiskupa Metoděje! Jednali jste s ním nezákonně a jako tyrani! Současně všechny, kdo se podílejí na jeho odsouzení a věznění, dávám do klatby. Žádný z královských biskupů nesmí sloužit mše, pokud by Metoděje zadržoval... Zároveň posílám biskupa Pavla jako svého legáta. Ten dohlédne na vysvobození Metoděje a na jeho znovuuvedení do arcibiskupského úřadu na Moravě...

Musí se jednat o nějakou omylku, blekotá frýzinský biskup: - Jsem oddaný služebník Svatého Stolce. Chci to dokázat nejen slovy, ale i skutky. Proto vyhlašuji sbírku na potřeby papežského dvora. . .

Když vystřílí všechnu munici svého důvtipu, papež mu odpovídá:

Správně, milý synu. Pošli do Říma sebrané peníze a pošli s nimi ještě dobré varhany a varhaníka... Pokud jde o toho Metoděje, nebraňte mu v díle. . .

Zanedlouho předává legát Svatého Stolce papežský list dalšímu výtečníkovi. Hermanrich čte, přičemž barva jeho obličeje přechází od jasně červené, jako by zrovna procházel akutním vypuknutím rubeoly, přes zdravou zeleň svinibrodskou, až se zdá, že jeho tváře oplývají chlorofylem, aby posléze svou bělobou splynuly se zdivem pasovské biskupské rezidence, takže se chvílemi zdá, že jeho excelence vlastně někam odešla.

Solnohradský biskup Adalvín, rozklepaný jako židle, na které poseděl sám Karel III. Tlustý, spěchá do kláštera Elwagen, aby za přítomnosti legáta Pavla, odemkl dveře cely. Tam koktavě vymačkává ze sebe tempem ruční ždímačky na prádlo:

Upřímně - se vám - omlouvám, otče arcibiskupe Metoději - za všechno příkoří - vám způsobené.

S pohledem krtka v čase záplav podává Metodějovi lesklou Panhagiu, která se rázem objevuje na nějaké zaprášené almaře. Očividně budí dojem, že i mrtvoly jsou v lepší formě. Jenže co dělat, když se mu ty odpovědi líhnou v mysli tak čile a bystře, že by je mnohý šnek nechal za sebou i se svou ulitou.

Metoděj vzhlédne na tu bytost, připomínající nakopnutou huspeninu. Jemně, jako by bral do rukou malé dítě, přijímá Panhagiu, políbí ji a rozechvěle si ji zavěšuje na hruď. Z jeho bělostného vousu, sahajícího až k pasu, se linou překvapivě milá slova:

Rád odpouštím tobě i tvým spolubratřím.

Odpuštění je úžasná věc, hodně zmůže mezi hříšníky, jenže hříchů je někdy nahromaděno tolik, že se Nejvyšší přiklání už jenom k spravedlnosti.

Se džbánkem vína v ruce se později odebírá Adalvin do křesla, uloží si nohy nahoru, aby s bezstarostným potěšením usrkával životobudič jako Caesar, dopřávající si nápoj ve stanu v den, kdy porazil Nervie. Teprve když služka volá: Večeře je na stole, ctihodnosti!, přesouvá se usedlost za stůl, aby velebnost okusila kýženou solnohradskou pečínku. Uklidněný svými počiny se však náhle zkroutí do tvaru německého kurentu a zajíždí pod stůl. Sluha jej nachází pod stolem a podivuje se:

Co to? Pokaždé je pod stolem až po třetím litru vína.

To biskup Hano je mnohem opatrnější. Nevytáhne ani paty ze své rezidence. Toliko svižně vykročí po schodech. . .

Ne tak rychle! – Volá za ním služka.

A je to vpravdě mateřské upozornění. Po sedmi až osmi vydatných chodech by si muž jeho tělesné konstituce měl dávat pozor, protože mu hrozí nebezpečí mrtvičného záchvatu. Služebná dodává, že stejné je to u psů. Když hodně ztloustnou nebo se přežerou, člověk musí dávat pozor, aby se nehnali do schodů, protože pak funí a hekají, což škodí jejich srdci.

Na čtvrtém až pátém schodu najednou zpomníkovatí po vzoru záhadné Sfinx, kladoucí ošidnou životní otázku, a frrrr! - bere to zkratkou - skutálí se dolů po schodech.

Nejlépe se člověk rozptýlí na lovu, míní biskup Hermanrich, a spěšně obléká loveckou kamizolu, ledabyle přehodí přes rameno toulec. Přitom se však šípy vysypou z toulce.

Zatrracené šípy! - Ohýbá se pro ně, ale přitom zachytí levou ostruhou o pravou nohu, zaškobrtne a padá – ku podivu služebnictva - tak nešťastně, že se sám při pádu nabodne na jeden z šípů.

Vypadá jako pečeně připravená na rožni, uleví si kuchařka.

A kuš, babo! – Okřikuje ji věrný sluha: Copak se o takových věcech dá takhle mluvit?

 

AŤ ŽIJE METODĚJ! AŤ ŽIJE BISKUP METODĚJ! – Zní Moravou od Prahy až do Vídně a dál až kamsi k řece Drávě.

Arcibiskup Metoděj. – Ozývá se papežský legát, aby opravil moravský lid podle vůle Petrova nástupce.

AŤ ŽIJE ARCIBISKUP METODĚJ! SLÁVA ARCIBISKUPU METODĚJI!

Vaše knížecí milosti, říká legát Pavel knížeti Svatoplukovi v jeho překrásné lužní pevnosti, vyrůstající málem přes noc jako houba po dešti: - svěřuji do vaší ochrany Metoděje, jmenovaného arcibiskupem se sídlem v Sirmiu.

Vám pak, otče arcibiskupe, předávám tento list papeže Jana VIII., k veřejnému vyhlášení.

Křup! – Rozlamuje se papežská pečeť, a nyní už předčítá velebný kmet ztichlému obecenstvu v čele se Svatoplukem a jeho družinou a honosnou stráží: Industriae tuae. . . a překládá: Horlivosti tvé. . .

Slyšeli jste to? Slyšeli jste to? - Letí o tom zvěst od úst k ústům, až celá velká Morava ví, že kvůli tomu, aby byl ulomen hrot stížnostem franského episkopátu, zakazuje papež Metodějovi bohoslužby ve slovanském jazyku, nicméně mu současně dovoluje kázat a vykládat evangelium slovanským jazykem.

Prostě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. – Míní Svatopluk způsobem jemu obvyklým, zkrátka tak, jak mu zobák narostl.

Patriarcha se pousmívá, třebaže se někomu zdá takový úsměv trochu uskřípnutý. Copak by se ale hodilo k jeho důstojnosti, aby tam poskakoval kolem oltáře jako David kolem archy úmluvy? Na pochroumané noze, kterou dnes vleče za sebou málem jako cizí, takže mu arcibiskupská berla přichází po té stránce náramně vhod, by každé takové poskočení zřejmě přešlo do tance svatého Víta v sedmiosminovém rytmu. Ostatně při tak pokročilé hloubce vnitřního života se jeden už ani neoddává žádnému výskavému veselí, ani žádnému strašnému zármutku, nýbrž proud jasnozřivého nahlížení dobrých konců prostě z něho jenom plynule vytéká, i kdyby zrovna třeba padaly motyky.

Každopádně se pod svým vousiskem jako za mohutnou plentou směje zrovna jako malý školák. A jak by ne, když dobře ví, že voda puštěná stavidlem se už beztak nedá zastavit a bude se valit hlaholským řečištěm jako mohutný veletok. Nos se mu fíkovitě zachvívá. Vousy, rozbíhající se v záhybech od úst dolů, sebou zřetelně cukají, ba dokonce se motýlovitě kmitají. To shledává každý, kdo se přiblíží k patriarchovi blíž, aby v obecném halasu zaslechl dunivý hukot celého toho splavu vnitřního rozjaření veleducha.

A opravdu se plodný strom poznává po ovoci.

Obě učebny svatoklimentského učiliště jsou nabité k prasknutí. Posluchači se tlačí u dveří stejně jako u oken. Přesto tu není žádný zmatek ani ruch. Jen tiché ústraní k rozjímání a studiu Božího Slova. Posluchači se střídají tak, že se Hora svatého Klimenta mění v oživené mraveniště. Někdejší sedmipočetníci sahají na jednom konci rovnou do sedmého nebe, odkud se směje Konstantin–Cyril, ale na druhém konci se ve světě rozhojňují v sedmdesáti- a vícepočetníky, protože bývalá sedminásobná pletýnka se břečťanovité zaplétá v mohutný kmen, který se čím dál tím kudrnatěji košatí.

Víte, ono vítězství v poli ještě neznamená vítězství v lidských srdcích, říká Metoděj po návratu na Moravu.

Sláva našemu otci! Vítáme svého pastýře! - Radují se Slované a spolu s nimi také Svatopluk: Po všech těch útrapách tě vítám!

Biskup jim žehná, třebaže ho v první chvíli napadá: A Vichinga jsi vítal zrovna tak, že ano? Však mne o tom krajané podrobně zpravují, jak si ten švábský skřet pospíšil, aby byl na Moravě dříve.

Gorazd mu podrobně vysvětluje: Copak Viching, ten musí mít vždycky všude nastrčený ten svůj pletichářský čumák! A všechno obzírat přes svůj orlí nos, aby mu nic neušlo. Jako hladový pes se potuluje kolem stolu mocných a čeká, kdy spadne dolů nějaká kost. Jakoby nic se potlouká kolem latinských biskupů. Však už intrikuje! Je jich tu víc než dost. Nejspíš si s nimi ještě užijeme.

Vložme to do vyššího řízení. – Opakuje mu Metoděj: Vždyť je tu tolik radostných věcí! Vidím tu všude otevřená široká srdce Slovanů. Jako houba do sebe sají pravdu, když ji mohou naplno prožívat.

Ale papež prý zakázal slovanštinu.

Spíš jenom chtěl.- Ozývá se z planoucího vousatého keře: Vzkazuje to po biskupu Pavlovi. Vysvětlil jsem mu, že už to nezávisí na mně. Když jsou jednou otevřená stavidla, tak se ten slovanský proud valí nezadržitelně vpřed jako řeka. I kdybych sám chtěl, nejde to zastavit. Ostatně oni v Římě vědí, že jako apoštolský legát mám některá mimořádná práva. Však to i biskup Pavel uznává. Sám říká: Uvidíme za pár let, jestli by se to dalo nějak zabrzdit. Sám dobře vím, že latinský Řím a řecký Řím by bez tohoto třetího Říma nemohly dýchat oběma plícema.

Však oni už si latiníci najdou něco jiného, aby nám házeli klacky pod nohy.

Metod mává rukou: Nepředbíhejme událostem. Zatím můžeme být klidní. Poskytují nám velmožové všemožnou podporu?

Poskytují.

Staví nám nové školy a kostely?

Ovšemže.

Tak musíme napnout všechny síly k tomu, aby takové podmínky využili.

Jak?

Zvykové právo už nestačí. Musíme učit všechny velmože, kteří mají pod svou mocí poddané, aby se při soudech řídili jistými zásadami. Hlavně v rodinném a manželském právu. Tohle tady na Moravě skřípe na každém kroku.

Ehm.

Kromě toho si to musíme namířit také do ciziny.

Nezůstává však jen při velkých plánech. Zejména když arcibiskup vidí moravského knížete, jak se germánským způsobem obracení na víru s mečem v ruce ohlíží směrem k Visle, tak nelení, sedne a píše mocnému pohanskému knížeti na Visle dopis:

 Udělal bys dobře, kdyby ses dal dobrovolně pokřtít ve své zemi, abys nemusel přijmout křest jako zajatec a proti své vůli v cizí zemi. Pak si vzpomeneš na má slova.

To se děje vzápětí. Tak se slovanský proud pokojně rozlévá z velehradského pramene dál, do Polska, ale i do Čech. Ten tajuplný velkomoravský ostrov už přestává být zemí nikoho. Najednou přináší vláhu světadílu, který už-už vysychal a měnil se ve vyprahlou poušť.

Zase si to tady nedal ujít, poznamenává Gorazd na slavnosti na Velehradě.

Kdo?

Přece ten vykutálený Šváb.

Třeba ho někdo pozval na velehradskou slavnost.

Ten se všude vetře sám jako špína. Koukejte, jak se šklebí!

A není divu. Viching nepochybně zná dosah smlouvy, která visí ve vzduchu. Prožluklý skřet je žlutější než jindy. Kdykoli na něho Svatopluk pohlédne, leze očima po stropě. Potom se ale otřepe a utrousí:

Kníže, moudří lidé, jak praví filozof, zapomínají na to, co bylo, pro to, co je dnes. Co bylo, bylo, smažme to!

To už známe. Němec u konce s dechem mává mírovou smlouvou.

Přece jsme křesťané. . .

A mořili jste Metoděje, křesťana!

Karloman nabízí mír. Co mu vzkážeš?

Sám o tom nejednám. Musí se jednat se všemi slovanskými kmeny.

O slavnosti se na Velehradě znovu potlouká neodbytný švábský pletichář. Kníže na něho vybafne:

Měli bychom si něco vyjasnit!

Vyjasnit? – Nasadí pařezovitě chápavý výraz.

Jednat o něčem.

O čem? O mírové smlouvě?

Napřed by se muselo jednat o náhradách za německá pálení! A ve hřivnách pěkně na dřevo. Ale teď mi jde o vyvázání Čechů ze závislosti na řezenském biskupovi.

Hm. To je těžká věc, koktá Viching a kroutí se jako tasemnice v postní době: Sám bych proti tomu nic neměl, ale řezenský biskup, s tím to půjde hůř. Ovšem přednesu to králi.

Jenom se o tom zmíní před králem, Arnulf vulkánovitě vybuchne a soptí magma:

Náhrady?! Zbláznil se?! Pokladnice jsou katastrofálně prázdné!

To nevadí. Jednat se může, i když z toho nic nebude koukat.

Jenže bez náhrad nechce Svatopluk o ničem slyšet!

Ále, mává rukou Viching: Je to horkokrevná povaha. Nechme ho trochu vychladnout! Mám něco v hlavě. Zatím by stačilo uspořádat nějaký ten lov. To zabere nějaký čas a o podmínkách se už nebude jednat. Pak přijdou na řadu hostiny...

No a co dál?

Snad kdyby se tam mohla objevit princezna Gizela.

Ty lišáku!

Ženská společnost přece obměkčuje mužská srdce. . .

A pak se všechno rozbíhá se podle scénáře zchytralého Vichinga: Kam čert nemůže, nastrčí ženskou.

Gizela se na nějaký čas dokáže tvářit jako hodná dcera. Vlní se jako břečtan kolem zídky a její něžná líčka co chvíli obskakují červené skvrny. Zkušený veterinář by ovšem byl na vážkách, zda se nejedná o červenku, epidemicky zachvacující jisté chovy. . .

Moravský kníže se dvorně drží po jejím boku, aby Němcům ukázal, že není žádný buran z lesa, a když si trochu přihne, okamžitě začne líčit své lovecké úspěchy:

Vloni jsem skolil veletucet medvědů, a když jsem zaskakoval za Alexandra Makedonského, tak jsem jen tak mimochodem osvobodil osmero měst od lupičů, terorizujících pokojné obyvatelstvo.

Ale před chvílí jste říkal, že šlo o tucet medvědů a čtyři města.

Ovšem, má drahá, to jste byla ještě málo zkušená, abyste mohla poznat celou pravdu.

A lovil jste také někdy slony?

Samozřejmě, ovšem nerad. Víte, takové velké úlovky se pak obtížně nosí domů.

A co takhle nějakou smutnou zkušenost z lovu?

Jednou jsem odjel na lov a zapomněl jsem doma lučiště.

A kdy jste na to přišel?

Až když jsme na mém hradě rozvěšovali nové lovecké trofeje.

Svatopluk si počíná velmi rozpustile a vede dost košilaté řeči, kluzké přinejmenším jako mazlavé mýdlo. Podle občasného Gizelina vypísknutí se zdá, jako by se tam cvičil nejméně tucet hokejových rozhodčích.

Slovo dá slovo a ruka je v rukávě.

Na Velehradě je z toho učiněný poprask moravští velmoži na něho vybafnou: Ty zase uzavíráš nějaký mír bez nás!

Ta ženská tě obloudila!

A co německé náhrady?

Kníže odpovídá vyhýbavě: Koneckonců Němci u nás taky utrpěli.

Takže se jim nakonec ještě omluvíme?

Nato se strhne hádka.

Zkušený Metoděj se do toho vmísí: Vyvarujte se jakýchkoli sporů a hádek! Nepřátelé by rozvrat na Moravě uvítali ze všeho nejvíc!

 

Listnaté lesy se barví do červena a celá krajina nabývá divukrásné nádhery, hýřící rozmanitostí malířské palety, jako by chtěl Stvořitel v tomto horkém podzimu ukázat světu, že na nějakou barvu není skoupý. Při takto vyšperkovaných výhledech přivážejí vybraní velmožové knížeti na Moravu vytouženou princeznu Gizelu. Třebaže se celá příroda jenom tetelí v tomto opožděném hřejivém létě, a skřivánci si ještě dopřávají poslední trylky, moravští velmožové nenásledují jejich příkladu. Místo halasného uvítání vane od velmožů mrazivý odstup.

Konverzace ustává, jako by zatáhl stavidla. Šlechtění rozumu a košatění ducha vázne na bodu mrazu. Tucet nezávislých a navzájem docela odlišných rozhovorů na veletucet vrcholně závažných otázek v mžiku odumírá, jako kdyby zaznělo troubení anděla Posledního soudu. Zlé jazyky, které nikdy nemají daleko ke slovům, pohoršeně trčí před výsostnými oslavenci jako trdlo z hmoždíře a slova zamrzají na rtech. Teprve později nedočkavě připomínají:

A mírová smlouva? Kde je jí konec?

Nedává na sebe dlouho čekat. Moravský kníže ji uzavírá s králem Arnulfem.

Ten mír musí být ještě lépe zajištěn, míní Viching a obrací se k novopečené kněžně.

Jak? - Ptá se Gizela.

Viching jí něco zašeptá.

Kecy! – Uleví si jadrnou mluvou dlaždičů, k níž nemá nikdy daleko, a provrtává celou tu, podle její mínění, moravskou chásku tím zpropadeně kritickým okem, které pokaždé vzbuzuje ve Svatoplukovi dojem, že mu místo páteře zbývá kus rosolu. Má oči lidožravé ryby barakudy či její sladkovodní sestřičky piranhy a umění přesvědčování, vybroušené do diamantové dokonalosti. Má svědomí motorové pily a skromnost buldozeru. Kdekdo v její přítomnosti nabývá sebedůvěry a jistoty jako huspenina na špejli. Už během honosných svatebních obřadů postupně začíná poposedávat, ale teď už přímo exploduje jako bedna Semtexu, dobře uschovaná v mikrovlnné troubě. Tohle není žádná útlocitná hrdinka románu Boženy Němcové, která rázovala Ratibořickým údolím na pozvání kněžny Záhaňské. Má v sobě něco, co v každém Slovanu podkopává přesvědčení o nevykořenitelnosti jeho přirozených lidských práv. A svět nechává Svatopluka v těch osidlech na holičkách, podle rčení: Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Ty to dokážeš. – Šeptá jí Viching raráškovitě do ucha.

Myslíš?

Všechno je to jenom bouda. A my to spolu ušijeme.

V té chvíli se trochu ošije jako švadlena posedlá duchem světa, ale pak se zase vypárá. Tváří se zklamaně jako karakulská ovce po prvních postřižinách, kdy přichází o svůj nejjemnější persián.

Uvidíš, Gizi, že to dokážeš, vštěpuje jí Viching.

A opravdu to dokáže.

Mimoděk zaznamenává švábský pletichář v jejích vykulených očích pronikavou změnu. Kam se vytrácejí všechny kudrlinky namlouvacího dění, uplatňované podle rčení: Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají? Místo nich se tu zlověstně vyklápějí do okolí dva mlýnské kameny, jakými se vyznačují zrakové bulvy hrozného hlídacího psa, jak ho popisuje Hans Christian Andersen. Tyto kameny jsou mlýnské jen svou mohutností, kdežto ztrnulou nehybností připomínají antické vykopávky. Kdepak, tohle jsou oči potomka bdělého psa Kerbera. Možná, že jsou propastně hluboké jako Mariánský příkop v Tichém oceánu, jenže právě tak plné vody. Ty oči postrádají průzračnost a jiskřivost zurčivé lesní studánky. Spíše upomínají na zavadlou klobásu, prokvetlou zdravou lesní barvou.

Není ještě dlouho po této velkolepé svatbě, když se arcibiskup Metoděj svěřuje Gorazdovi:

Nemohu se na to dívat. Doufal jsem, že mu to manželství přinese aspoň jakési upokojení. Teď vidím, co z toho je. Samá neřest! A přímo na knížecím dvoře. Viching jim oběma lehkomyslně dává rozhřešení. A ke všemu ty vztahy mezi kněžnou a . . . - Odmlčuje se. Rozmrzelost a znechucenost jsou dvě podstatná jména, kterými lze nejlépe popsat Metodějovo rozpoložení.

Jak mohu pomoci?

Buď tak laskav a vezmi si na starost všechny naše záležitosti, které mají nějaký vztah ke světské moci. Nechci do našich vztahů ke knížeti vnášet nějaké příliš osobní záležitosti. Nemyslím to, jak se ke mně choval dříve. To mu odpouštím. Jenže to, co se tam děje dnes, to je neúnosné!

Půjdu tam, - uvoluje si Gorazd: - třebaže je to jako lézt do žumpy.

Stejně mám dost práce. Musím ještě dokončit nějaké právnické knihy. Ostatní písemnictví můžeš řídit spolu s Klimentem, Naumem, Angelárem a Sávou.

Od té doby je Gorazd nenáviděn Vichingem ještě víc než Metoděj...

Ťuk-ťuk! – Vyruší je klepot na dveře.

Otče Metoději, pošlete nám další kněze, prosí naléhavě posel z Panonie: Vždyť jsme přece taky vaši.

To víte, že jste moje milované děti, odpovídá a zanedlouho se na to neorané políčko vydává skupina novokněží.

A také my jsme tady, žadoní mnohé ženy od Vindobony: - a potřebujeme duchovní vůdce.

Nezapomínám na vás, moje milé, a hned vám tam posílám duchovní otce.

Tohle jim nedarujeme! – Cedí zatnutými zuby rozšklebená švábská maska, připomínající onoho francouzského buldočka, budícího dojem, že si mu někdo sedl na čumák. Sleduje ho však šestero nebo osmero očí, zakutálených odkudsi ze Západu, protože jim skoro přecházejí úžasem nad tím, jak se vlní a k nebi tyčí velké širé rodné lány obrácených duší. Z těch závistných očí probleskuje podivný zelenavý svit jistě zdravý u zeleniny, ale stěží přijatelný u živého tvora.

Hlavně mi leze na nervy, breptá koktavě Jan z Benátek: - ta - ta jejich hat - matilka. Vrže jim to od huby jako vyvrácené kolo od žebřiňáku.

To se ví, že je to nepřípustné, chytá se toho jiný tlučbuba: Papež Jan VIII. povoluje biskupovi pouze vykládat evangelium a kázat slovansky. Tenhle Metoděj možná celebruje mši svatou jaksepatří, jenže lid mu odpovídá slovansky. Slyšeli jste to všichni, ne? A biskup jim to trpí! Pěkně vypečený biskup!

Taková ostuda! – Chytá se Viching za hlavu: - Strašná ostuda. Lid má při mši poslouchat a držet zobák, a ne aby ho bylo slyšet. – A už našeptává každému na potkání: Tohle těm hlaholáčům netrpte! Jinak z toho bude strašná polízanice. Osobně si kvůli tomu došlápnu až do Říma. Pořádek musí být a jedině my – Němci – jsme schopni ho na Moravě udržet. Kdybychom nechali Metoděje se slovanskými kněžími na pokoji ještě nějakých deset let, tak se to tady všechno zaplevelí tím slovanským pýrem a už se tam budeme těžko probíjet. To by snad navždy ohrozilo naše německé plány. Jenže já to tak nenechám!

Dávno by se ze všech davů po únavě jejích zklamaných vůdců staly poučené zástupy lidu, nebýt jakési temné setrvačnosti. Zbývá tu ještě hrozná zatvrzelost, umíněnost vůle. Existují lidé, pravé buldočí nátury. Nikdy nejsou ochotni připustit porážku. Přitisknuti k zemi, znovu se nahrbí a zvedají se s očima podlitýma krví.

Dusi-dus! Dusi-dus! Dusi-dus! – Přijíždí jezdec na dvůr knížete Svatopluka.

Milosti! – Domáhá se vstupu ke knížeti.

Kdopak jsi, mladíku?

Příbuzný knížete Svatopluka.

Hm. Příbuzný? Ale moc se tady zrovna neukazuješ, abychom tě víc znali. Odkud jsi?

Přijíždím z Čech, - říká a mává rukou k západu.

Tak? A koho tedy máme ohlásit knížeti?

Bořivoj.

A kdo je tvým pánem?

Sám jsem vladykou.

Přichází velkomožný pán Bořivoj.

Syn Rostislavův? Bořku, ukaž se! Hm - celá Mlada! Pojďme do hodovní síně! – Zve ho Svatopluk, ale najednou se sekerovitě zarazí a vyhrkne: Co to máš, člověče?

Na krku statného pořízka sličné tváře a hrdého pohledu se houpe podivná trofej.

Cože, co? – Ohlíží se mládenec.

Copak jsi hluchý? Ptám se tě, co to máš viset na krku!?

Přece amulet.

Amulet? Ty snad nejsi pokřtěn, Bořku?

Hlava se nechápavě vrtí.

To – to nejde, abys zasedal u knížecí tabule. Na to se tady hledí. Pohan smí sedět v přítomnosti knížete leda na zemi.

Co naplat – doma jsem sice vladykou, ale podřídím se křesťanskému obyčeji, odpovídá pokorně mladý muž a usedá před knížecí tabulí na zem.

Ťuk –- ťuk –- ťuk --

Síň se ztiší, když se v ní vynořuje mohutná bělostná postava, opírající se o berlu. Za ní mrká dvojice jiskrných očí.

Arcibiskup Metoděj s pobočníkem Gorazdem! - Ohlašuje slavnostně sluha.

Když se vznešený arcibiskup moravský dokolébá před knížecí tabuli, zarazí se u mládence. Nato se z keřovitého porostu na bradě ozývá dunivě, a přesto vyzývavě až podmanivě:

Jaká běda! Tak vynikající muž, český vladyka a nestydíš se být vykázán od knížecí tabule, ačkoliv máš knížecí původ a pro hanebnou modloslužbu chceš raději sedět na zemi!

Vladyka bystře povstává ze země s otázkou:

Hm. A co dobrého mi přinese křesťanské náboženství?

Když se zřekneš model a zlých duchů na nich ulpívajících, tak se staneš pánem svých pánů a všichni tvoji nepřátelé budou podrobeni tvé moci a tvé potomstvo bude vzrůstat jako veliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.

Když je to tak, co překáží, abych byl pokřtěn?

Nic. - Odpovídá Metoděj: - Poučím tě o pravdách svaté víry a potom můžeš přijmout křest.

S tupým ducnutím dopadají mládencova kolena na dřevěnou podlahu hodovní síně zdobenou jemným vykládáním a ruce se toužebně vztahují k oběma duchovním:

Je-li to možné, učiňte tak, vznešení otcové!

Když tvůj hostitel dovolí.

Svatopluk velkomyslně pokyne rukou:

Milerád ti ho svěřuji, otče Metoději, abys ho poučil a pokřtil. Vždyť právě teprve potom smí právem zasednout na knížecí stolec a ujmout se moci nad ostatními českými velmoži. - Až se poveselíme, přijdou na řadu záležitosti vlády.

Načež hudebník pošimrá loutnu a mocné dechy oživí píšťaly, aby se družná zábava knížecího dvora rozbíhala žádoucím směrem. Sálem se line píseň:

Mluví k vám Sámo, snad slyšíte volání

zemí frankové táhnou, jdeme jim vstříc se zbraní

mluví k vám Sámo, snad slyšíte volání

pro toto krvavé ráno, byli jste všichni stvořeni!

Tučná sousta, splavovaná vydatnou holbou vína a doušky medoviny, se starají o spokojenost hostů a starosti všedního dne se vytrácejí jako nežádoucí stíny.

I člověku neobeznámenému se zákulisními okolnostmi je na první pohled jasné, že se knížecí sídlo té noci otřásá v základech. V oknech září světla, vzduchem se nese zpěv a smích, a kdo se přiblíží, postřehuje cupitavé pobíhání kuchařů, číšníků, sklepníků. Poměry se dají výstižně shrnout tvrzením, že nocí se rozléhá hluk hektického hýření. Orgie se odehrávají v jednom z přilehlých mikulčických sálů. Zpěvák právě trýzní hlasivky, struny, stejně tak jako namáhá bubínky a kovadlinky a přilehlé náčiní zvukovodů a dá se říct, že se tu kdekomu do rytmu začínají cukat nohy. Jenže otce arcibiskupa čeká náročnější úkol než se dávat unášet divokými rytmy s nápadným nábojem kozlího tance zvaného dithyramb.

V tomto ruchu a hlučného smíchu a veselí každopádně není místo pro hlubší usebrání a tím méně pro zasvěcení otevřeného srdce do tajemství víry. Tak se velebný kmet odebírá s Bořivojem z tohoto rušného dvorního života do svatoklimentského ústraní.

Když nastává večer, tak se na velkopanské sídlo mikulčické snáší tichá, laskající tma, která se uzavře jako sametová opona na konci rozjásaného dne. Na sinných místech houkají sovy. Křoviny šelestí, jak je prolézají malí noční chramostejlíkové, spěchající za svými tajemnými záležitostmi. Vůně vlhké země se mísí s vůní odkvétajících šeříků. Rorýse vystřídávají netopýři, aby podnikli své klikaté reje proti hvězdné obloze, a noční můry se motají v paprscích světla, vycházejícího z oken hodovní síně. Nastává hodina, kdy lidé nad přátelským stolem zapomínají na své trampoty.

Leč takové nesnáze, jaké právě tíží hradního pána, se nedají zdolat ani vydatnou krmí ani lahodnými nápoji. Polévka přichází a odchází. Zvěřina přichází a odchází. Pivečko přichází a odchází. Víno přichází a odchází. Zákusky přichází a odchází. Medovina přichází a odchází. Avšak nad stolem stále jako by visel ponurý mlhavý mrak. Svatopluk nápadně připomíná zmoklou slepici.

Přitom čas od času nezávazně zamňouká, jako by se pokoušel vyslovit:

Naše velko - škyt! - Naše velko škyt! - moravské - škyt! – výdo - škyt! - bytky - škyt! – Chachacháá!

Zdá se, že ho baví neschopnost vyslovovat slabiky, neboť na konci každého pokusu vyloudí váhavý pobavený chechtot. Přibližně v téže době se náhle pouští do rozverného tance v třídobém taktu a v překotném tempu, jakému temperamentní Italové říkají tarantela. Když ale dva dělají totéž, nebývá to totéž. Gorazdovi se jednu chvíli zdá, že se kníže pokouší velmi osobitým způsobem předvést starořecký kozlí tanec, při němž druhdy křepčili staří Hellénové při bacchanáliích. Celé to vystoupení svědčí o původnosti jeho skotačivě dovádivé nálady, ale nepatrné původnosti předvedeného rozpustilého tanečku.

Démonický obsah soudku nyní pevně svírá Svatopluka ve svém železném sevření. Pojednou dosahuje stadia, kdy čtverácký úsměv v jeho tváři spěšně balí kufry a jiskra taškářství se stěhuje z jeho zraku, neboť vyklízí pole bojovnosti. Poněkud pošetilý úsměv mizí z tváře a místo něho se tam zabydluje zarputilý výraz. Po několik okamžiků stojí na svých nohou, jako by okoušel, zda vzpřímená postava odpovídá jeho přirozenosti a současně zrakem vyhlíží v okolí vhodnou oběť. Po krátkém přešlápnutí, při němž se chová jako vzpřímený medvěd, ztrácí veškeré zbytky sebeovládání, a jeho dobré vychování by se najednou vešlo do burzičky na relikvie. Několikrát potácivě oběhne závratnou rychlostí hodovní síň, přičemž se oboří na několik nepřátelských překážek, v nichž nezaujatý vnější pozorovatel shledává stolek a nádobí, až narazí na židli, načež na ni zaútočí s veškerou prudkostí a divokostí, nešetře ani své zuby a nehty.

Gorazd odvrací tvář od knížete a uvažuje: Chudák. Opravdu největší chudák je ten, kdo nemá čas na setkání s Nejvyšším. Netuší, co všechno se dá stihnout v krátkém čase v ústraní. Jeden se může připravit k velké proměně jako zrovna Bořivoj. Tato proměna může propuknout naráz, když po jeho hlavě stékají kapky vody za průvodních slov z posvěcených úst a zakusit posilu pomazáním olejem z posvěcených rukou. Naopak jiný může podlehnout pokušení světa a nechat zlovolného ducha, aby lživými ústy pokušitele zrejdil všechno požehnání a zdupal kopytem veškerou kulturu, jež tryská z kultu.

Strašné! - Lamentují čeští velmožové nad vracejícím Bořivojem: - Orlík se nám rozletí na Moravu a vrátí se domů se zlomeným křídlem!

Už-už by po něm někdo skočil, aby mu nějakou střelil na probrání se z těch křišťálových vidin, nebýt toho, že má sebou Svatoplukův doprovod, řinčící ovšem zbraněmi jako by někdo stěhoval kuchyňský kredenc s nádobím.

Jako by nestačilo, že se z toho křtu tak dojančil, že teď na každém kroku hledí vyhazovat všechno zlato za stavbu kostela svatého Klimenta v tom svém Levém Hradci, ale ještě do toho zavleče Slaviborovu dceru Ludmilu. Spolu s ní teď šíří to hlaholení po celém pšovsku. Hrom aby do toho bacil! Kdyby aspoň sebou všude netahal sebou toho moravského kněžoura Kaycha.

Jestli to tak půjde dál, tak tu budou všichni chlapi lézt po kolenou u oltáře a leštit kolenama kostelní dlaždice, a kdo bude bojovat?

Copak to může nějak škodit, když bude mezi námi duchovní soulad, ze kterého pramení všechno dobré? Má snad i mezi námi panovat pěstní právo? - Namítá Slavibor.

Jenže se tím mladý Bořivoj sám prosazuje! Kdo u nás uplatňuje svrchovanost? Bořivoj a za ním stojí Svatopluk.

Tak si zvolíme vladykou někoho jiného.

Povoláme si Strojmíra! Má rozhled a neopírá se o Svatopluka.

Že byste se nestyděli! – Vykřikne Slavibor: Strojmír je ve službách Franků, proti kterým se musíme v jednom kole bránit, aby nás neuchvátili.

Když se do toho opře, tak zaručeně dokáže, abychom s nimi žili v přátelské shodě.

Dobře si rozmyslete. Varuji vás!

Podívej se, kam to vede Bořivoj s tvou dcerou Ludmilou! Chceš mít Čechy plné hradů, anebo kostelů?

Tak se objevuje v Praze docela neznámá figurka s povýšeneckými způsoby a pohrdavým úsměškem ve tváři, ale zato v čele franských houfů. Jeho cesta se klikatí hospodami a míří mezi pražské pepíky a jiné hospodské stammgasty, zkrátka mezi křiklouny, kteří si ho volí vojvodou:

Strojmír na hrad! - Strojmír na hrad!

Musím na Moravu, Ludmilo. - Říká Bořivoj.

Na Moravu? A co si tady počnu sama s dětmi?

Zůstaň s oběma chlapci doma, v Levém Hradci. Nechám tady na obranu Svatoplukovy bojovníky. A sám vyrazím na Moravu. Ne že bych se dával do zaječích, ale sám s touto hrstkou zbrojnošů toho tady moc nezmohu.

Proč se do toho chceš míchat, Bořku? Nemůžeme zůstat stranou toho hluku a jenom se modlit?

Jednou pochopíš, Ludmilo, že všechno moje úsilí vést český lid po jeho vlastní dobré cestě vyžaduje nejen všechen můj čas, ale i značnou část tvého života. Snažit se žít jeden pro druhého, tak, jak nás to učí naše svatá víra. Proč bychom měli žít pod franskou botou, jako bychom si nedovedli sami vládnout? Naši velmožové se pomátli na rozumu, když si ze vzdoru najednou volí odrodilce Strojmíra.

Zvířený prach jarní cesty pohlcuje jezdce, dokud se neobjeví poblíž valů a ohrad Svatoplukova sídla.

To se dalo čekat, když jsi byl tak dlouho na Moravě, vítá ho kníže.

Velmoži si povolali z ciziny Strojmíra, a ten se teď opevňuje v Praze.

A kolik má vojska?

Myslím, že u nás moc nepochodí. Našim lidem se příliš nechce bojovat. Mají se vcelku dobře. To jen velmožové intrikují –

Do sedel! – Velí Svatopluk, a značná část velkomoravského voje se přesouvá do Čech. Avšak zvědové jsou rychlejší a brzy hlásí novému pánu v Praze:

Míří sem obrovské vojsko. Utkat se s ním na volném poli by znamenalo strašnou porážku.

Musíme se rozptýlit v lesích a útočit jen ze zálohy, rozhoduje Strojmír.

Moravské vojsko se už také rozvíjí do více úderných oddílů, ohlašují zvědové.

Nebudeme čekat, až nás obklíčí. - Rozhoduje velitel franských zbrojnošů:

Zatrubte na ústup!

Dejte sem čerstvého koně! – Řve Strojmír na Pražany do ochraptění, a sotva popadne uzdu do rukou, už ho v českých krajích nikdo neuvidí.

Štvěte ho až do Frank! – Rozkazuje Svatopluk poté, co nachází pražský knížecí stolec uprázdněný a ještě smutnější prázdnotou vyhlížející knížecí truhlice na hradě.

Zvolna, jako švábi na pivo, se scházejí na pražském hradě čeští velmožové, aby vyslechli Svatoplukovu řeč. Žlučníkem jim už dostatečně cloumá dobrodruh Strojmír, když vidí dokonale vymetené truhlice českého pokladu. A tak jim Svatopluk jen otcovsky promlouvá do srdce:

Aspoň vidíte, jaký je prospěch z nedomyšleného jednání některých z vás. Teď po tom poučení jistě chápete, jak je nutné držet při sobě, protože tak nejlépe odoláte každému náporu. Už brzy dojde k dalším úpravám územním.

Sálem to zašumí, jako když se zvedá vichřice, ale vyhlídka na stráže, držící ruku na jilci meče, působí zase utišení.

Poslouchejte Bořivoje. Je sice mladý, ale rozumný a jeho schopnosti dávají záruku, že povede vše k úplné spokojenosti vás Čechů i všech Moravanů, ve kterých máte nejlepší oporu, přispění, zkrátka všechno.

Návrat zapáleného křesťana na knížecí stolec a jeho nástupní řeč by jindy důkladně zacvičily se žlučníky českých velmožů, ale nyní, když už se to vydatně postaral Strojmír, zůstává i poslední najedovaný dědek máslovitě uhlazený:

Ježto se nám franské dobrodružství některých z vás prodražilo, tak nezbývá, než provést nové odvody do knížecí pokladnice. Jako první náš počin bude zbudování kostela Panny Marie na pražském hradě.

Mnohým z nich sice povážlivě poklesává čelist, když polykají naprázdno, ale pak se uklidňují, když jim vypočítavá kotrba říká:

Hm, co je doma, to se počítá.

Chacha, uchechtává se Svatopluk potutelně: A můžeme se vrátit domů. Všude dobře, doma nejlépe. Ať si má Praha, co má, rozhodně tu nemají takové víno jako u nás na Moravě, - pochvaluje si kníže, neboť každá liška si chválí svůj ocas.

Cestou si ovšem víc a víc uvědomuje, že to není daleka jen vínečko, ale ještě forota dalšího, na co lze být hrdý.

Hm, má to hodně do sebe, když se nemusí kdeco odvádět kamsi do ciziny. - Mne zálibně jedna ruku druhou. I slepý by poznal, jak jsou dnes cesty plné povozů! A jaké pak jsou to, panečku, cesty! Dvakrát širší než bývaly donedávna. Lesy se žďáří a rok od roka větší zlaté lány se vlní pšenicí, až se kosy blýskají. Kde bývaly za Rostislava tržní osady jenom přechodné, jsou dnes natrvalo a z každého rohu se tam ozývá řinčení kladiva nebo klapot hamrů.

Zatímco se mu před očima komíhá tolik novot, rozjasňuje se jeho čelo, celý obličej se melounovitě kulatí, a z tváře se vytrácí obvyklý rybí výraz a na celé okolí se upíná pohled, v němž se zračí jistá dobrosrdečnost. To je významný posun.

Úžasné! – Podivuje se tmavovlasý muž s vousem až na prsou, když prohlíží plány moravských kostelů, ale i paláců a opevněných tvrzí, ba i mostů na Moravě. Není to nikdo jiný než samotný Naum. Bez jeho zkušeného dohledu se žádná stavba nehne z místa.

Úžasné! – Rozplývá se chlapík, jehož hlavu zdobí interesantní stříbrné kadeře, když se prodírá vzrostlými ovocnými sady a vinohrady, div že si do jejich šlahounů nezamotá bílé vousy. Inu, Kliment, většího odborníka v ovocnářství stěží kdy Morava uvidí. Konečně je to on, kdo se za sebou zanechává slimákovitě lesklou rýhu čerstvě vyoraných brázd, protože jeho pluh zde dělá učiněné divy. Z každé kovárny mu zamává vyučený kovotepec nebo i zlatník, protože dobře ví, komu vděčí zdejší vyhlášené zlaté ručičky za svou dovednost.

Úžasné! – Vyvaluje oči Sáva, když sleduje, jaký je odbyt jeho duběnkového inkoustu i upravených husích brk a stejně tak i pergamenu.

Úžasné! – Tleskne překvapeně rukama Angelár, když vidí, že jeho námaha při zavádění byzantských způsobů tkaní látek a jejich barvení, není marná.

Úžasné! – Nestačí se divit Metoděj v kruhu omladiny, která se vyptává hned na to, hned na ono, a pak bedlivě naslouchá jeho výkladům: Jak se ta Morava hospodářsky, právně, řemeslně i politicky probouzí a pozvedá z toho pohanského podsvětí k opravdové kultuře! – Pak se ale trochu zarazí a ohlédne se na Gorazda: Jen jestli tihle Morávci po této stránce trochu nepředstihují zdejšího ducha.

Myslíš, otče Metode? – Diví se tento Moravák každým coulem.

Hlava velikána se potřásá, když se z bělostného vousu ozývá:

Myslím. Zdá se mi, že až moc rychle se dostává svým blahobytem tam, kam jsme se v Konstantinopoli dostali až po mnohem delší cestě. Jenže právě v takovémto rozmachu nám začali blouznit někteří přeučení žáci v čele s Fotiem. Ach, když na to vzpomenu - pěkný výlupek - tenhle Fotius. Dneska už má nejspíš také odzvoněno. Moraváci nabírají takový velkolepý záběr, když během krátké doby dosahují a v lecčems dokonce i předstihují to, k čemu jsme se v Konstantinopoli probíjeli mnohem větší řádku let. Myslíš, že to zvládnou, Gorazde?

Rád bych to vzal všechno za celou Moravu na svá bedra, kasá se Gorazd, ale pak dodává: - kdyby Pán Bůh dal.

No, mučedníkem se nikdo nemůže stát jen proto, že si to sám usmyslí. To je milost, udělovaná shůry. Třeba Gaius Mucius, zvaný Scaevola, odhodlaný se sám upálit, nedostal tuto milost, zatímco jáhen Vavřinec o to neusiloval a dostalo se mu toho.

Je fakt, škrábe se za uchem dominikán Jakub Zemek, drobný postavou, ale velký duchem: Církevní rozkol a teologické hádky o slovíčka se vynořuji v blahobytné společnosti, kde je žaludek v peříčku a kdekdo si lebedí v pohodě. Samozřejmě, že tady má i ďábel vždycky své želízko v ohni. Zkušenost mi ale říká, že v komunistickém kriminále, kde jsme seděli katolíci s pravoslavnými a evangelíky, a všichni jsme se navzájem dělili o poslední kůrku chleba, tam byly všechny ekumenické otázky přes noc vyřešeny.

Je to tak, pokyvuje hlavou otec Vít Tajovský: Známe se tady s Jakubem už z Leopoldova, kde jsme drali peří. Plánovali jsme také náboženskou budoucnost našich národů. Hovory o náboženském soužití našich národů bývaly živé a podnětné. Vždyť jsme tam měli několik tajných biskupů. Byli tam řeholníci a někteří spolubratři z evangelické církve. Byl to takový malinký „koncil". Vlastně jsme tam řešili některé věci, které se pak vynořily na Druhém vatikánském koncilu. Měli jsme v nich docela jasno a některá řešení jsme možná i předstihli.

Jako v Babylonu se to teď všechno komíhá na předním velkomoravském dvoře u knížete, a dávno už nikoho nezajímá, kdo je kdo. V mraveništi lidského hemžení přechází z místa na místo párek všemi mastmi mazaných vykutálenců, občas o sebe zakopnou a znovu pobíhají k dalšímu překotnému tajtrlíkování jako v němé grotesce. Tihle však občas zašpitnou nějakou ti jobovku, svědčící o rýčovité zarytosti a motykovité zakopanosti:

Rozhodně nesmíme polevit, dokud se nám to nepovede.

O co jde?

Jak je to vlastně s církevním majetkem? Čí jsou vůbec kostely?

Boží.

Táák? A čí je pozemek, na kterém stojí, a a - čí je pozemek, na které je hřbitov a farní úřad? Čípak jsou – čí? Kdo je jejich pánem – kněz anebo kníže?

Jak správně sloužit mši svatou? Latinsky anebo slovansky?

Asi slovansky.

Jó, ale přece –

Všudypřítomní čmuchalové a šťouraví kritici ve službách svých chlebodárců, maskovaných dobročinností a okázalou lidumilností, ale i mnozí jiní na vlastní noze stojící nedůtklivci, uvádění v pohyb bedlivě střeženými komplexy méněcennosti, neustále číhají, aby přistihli dějepisce při poklesku, aby pak oslovsky zastříhali ušima. Jako slepice na žížalu se přímo třesou na to, že objeví ve sledu událostí kompromitující mezeru v příhodě, kterou kronikář právě zaznamenal.

Je už Metoděj v paláci?

Určitě tam ještě není. Mám to tady dávno v merku.

Nejspíš bychom se měli domluvit, jak na to.

Tsss! Na co se chceš domlouvat? – Procedí zubama Viching sykotem černé zmije tatranské: Musíme zviklat Svatoplukovu důvěru v Metodějovo působení.

Možná bychom měli promluvit s knížetem. - Míní Jan z Benátek.

Pchá! To jsem už zkoušel.

No, a?

Je proti tomu. Přijde na shromáždění, až tam budou všichni.

Ťuk -- Ťuk -- ťuk -- ťuk -- Zaznívá sálem, takže všichni utichnou.

Arcibiskupská berla ztěžka naráží na umně vykládanou dřevěnou podlahu, když vyklepává pomalý, ale vytrvalý rytmus chůze. Při celém tom vykračování, které mu nepochybně působí značné útrapy, nepostrádá Metoděj svěžest ve tváři zářící z bělostného křoviska vlasů a vousů. Vyhlíží mojžíšovsky jako by nesl v náruči málem celou schránku úmluvy.

Supovitě zakroucené zobany Vichinga a benátského Jana trčí zlověstně ze zástupu jako naostřené háky, tvrdošíjně znovu a znovu nahazované do hlubin všedních dnů a zatvrzele vyčkávající na úlovek velké ryby.

Metoděj přehlíží jiskrným pohledem záludné odpůrce dobré věci více či méně maskované zvědavostí a přitupělou nechápavostí, ale nedbá na ně, aby s beránčím klidem prošel jejich středem a ubíral se dál. Po stranách ho doprovázejí Gorazd s Lazarem.

Tradááá! Tradááá! – Zatroubí trubači, a sál se ztiší.

Přichází kníže! – Ohlašuje sluha a uvolněné lavice vrznou.

Do sálu vstupuje zvolna ledabylým krokem cizokrajného zvířete sama ústřední veličina světského života, aby se vzápětí její usedlost rozložila na trůním místě. Pak si též ostatní sedadla postesknou na svůj úděl.

Svoláváme vás, abyste navzájem přednesli svoje stížnosti a obhajobu. Jako moravské velkokníže posoudíme, je-li možné dospět k nějaké shodě. Oprávněné by bylo, když zde na tomto kusu země žijeme, aby mezi námi panovala shoda. Nuže, ať zazní hlas lidu!

Prosím, prosím – ozývá se sálem.

Nemůžete povstat?

Ale vždyť přece stojím.

Pátravé oči dravce oblétají celý sál, až se uchytí u jakési mátohy v rohu sálu a když postřehují skrčka v rohu, letí k tomu malému pivu s velkou pěnou výzva:

Tak se aspoň představte účastníkům jednání!

Ctihodný otec Viching, na nejvyšších místech pomazaný na pravdu. Moje stížnost zní tak, že hlava moravské církve docela svévolně a bezostyšně, ano přes výslovný zákaz papeže, - mává vzduchem zlověstný ukazovák, otáčející se vzduchem šťouravým pohybem vrtáku kopinatého, nezákonně používá při mši svaté slovanské řeči.

Oči všech se upínají na Metoděje. Ten zvolna povstává a pozvedá svůj hlas:

Jako moravský arcibiskup mám ze svého biskupského úřadu právo neohlašovat a neprovádět některá papežská ustanovení, když uznám, že jsou v arcidiecézi těžko proveditelná a naproti tomu prospěch slovanské bohoslužby je dalekosáhlý.

Ticho, které propuká, se dá skoro dlabat dlátem, nicméně kníže je přerušuje slovy:

To je pravda, takže tím tahle námitka padá. No a dál?

Vichingova ruka zapracuje jako bodlo a zarývá se do žeber souseda. Ten se probírá ze svého zaujetí vykládanou podlahou sálu, načež vyskakuje jako čertík ze škatulky:

Ještě jsem tu já, otec Jan z Benátek. Jsme přesvědčeni, že arcibiskup Metoděj šíří bludné učení o Nejsvětější Trojici, totiž bludné učení o vycházení Ducha z Otce nebeského a ze Syna Božího, které hlásá jeho rozkolnický žák Fotios. Zkrátka šíří rozkol v církvi.

Rozkolník! – Rozhučí se sálem ostatní přítomní bavorští duchovní.

Zdá se, že knížepán má velmi citlivé a chápavé srdce. Sice ne jako král Šalamoun v dobách své slávy, ale spíše jako zdatný jedinec z čeledi hrochovitých.

To je porád nějakýho koktání! - Ošívá se a rozčíleně si ulevuje. Sotva se shledává dostatečně ošitým, mává rukou jako zhrzený semafor. Pak se rozvalí po trůnu jako hromada pozůstatků stavebnin, která zbyly po zednících. Tam ho vzápětí dostihuje jako velká voda sluha s nezbytným pohárem. Léčba se mu osvědčuje - jako už tolikrát. Postupně z něho opadává mrzutá nálada a zmocňuje se ho optimistický pocit pohody. Jak mu další a další cloumák sklouzává hrdlem do útrob, nabývá dojmu o naprosté harmonii okolního světa. Najednou postřehuje, že ze svých životních propočtů vynechává sladké, andělské slitování, jež vždy považuje za příznačné tak leda pro slabé ženy. Nyní obzírá své okolí zrakem pozoruhodně zakaleným úvodním setkáním s několika poháry. V okruhu jeho oblíbenců, kde se ujímá prvenství spiritus naturalis, si kníže začíná bedlivě všímat i sebemenších maličkostí v okolí. Zejména ho okouzluje pavučina, kolébající se u stropu. Tolikrát si jí už všiml a nyní nabývá jistoty, že tato pavučina sem bytostně patří, a kdyby ji sluha chtěl omést, bytostně by mu zde scházela. Tak rád by to byl ukázal otci Metodějovi, ale ten sem chodívá tak zřídka.

Takový nerudný pavouk! - Zavrčí do poháru. Pak se zálibně rozhlíží po hlučné síni. Očka mu blýskají leskem odrazových sklíček. Stěží by kdo uvěřil, že tyto žhoucí oči dovedou pomrkávat tak rozpačitě, nebo že tato ostře řezaná ocelová čelist dovede zrosolovatět jako špatně rozmíchaný pudink.

Buch! Buch! Buch! – Otřásá se sálem Svatoplukova pravice, dokud se sál neztiší:

Ať se k tomu vyjádří otec Metoděj!

Učíme všechno stejně, přesně tak, jak učí římská církev a jak jsem sám veřejně v Římě vyznal.

Hm, kroutí se knížecí hlava a doznává: Nevyznám se v těchto věroučných otázkách. K tomu se musí vyjádřit vyšší církevní autorita v Římě. Potom bude ožehavá otázka jednou provždy vyřešena.

Ještě je tady otázka církevního majetku! – Vyskakuje znovu Viching: - Jsme přesvědčeni, a myslím, že mluvím nejen za sebe, ale i za ostatní bavorské duchovenstvo, - hlavy četných bavorských kněží se samým přikyvováním rozkolébávají jako větrem rozvlněné pole makovic – že majetek je církví pouze propůjčen, takže zůstává stále majetkem donátora.

S tím bychom s tímto názorem souhlasili, přikyvuje hlavou Svatopluk: - A co na to říká otec arcibiskup?

Podržujeme se pojetí, jaké je vlastní římské církvi. Podle římského práva, všechno, co je církví jednou dáno, zůstává jejím vlastnictvím, do něhož světská vrchnost nemá už co mluvit.

Hm, kroutí se břečťanovitě Svatopluk a naklání se ze strany na strany způsobem holuba hřivnáče na námluvách. Usmívá se sice jedním koutkem úst na Metoděje, ale druhým koutkem se dává slyšet:

Ať i v této záležitosti rozhodne římská stolice! Vyšleme tedy ihned poselství do Říma. Povede to náš vyslanec Jan z Benátek.

Za klapotu berly odchází z tohoto knížecího jednání převisle splývající smuteční vrba, v jejíž kvetoucí koruně dovádí tisíce včel, až to v ní splavovitě hučí jako v mlýnici. V pevné důvěře v Pána ví, že co se má stát, to se stát musí.

Papežský list z Říma nedává na sebe dlouho čekat, takže si Metoděj povzdechne:

Musím znovu do Říma.

Papež uprostřed sboru radících se biskupů posléze vyhlašuje:

V otázce dogmatu je zjištěno, že spolubratr Metoděj učí vše naprosto správně. Neboť ani jediné písmenko, ani jediná čárka se neliší od vyznání víry, jak je učí církev římská. Proto všechna obvinění vedená proti spolubratru Metodějovi jsou naprosto bezpodstatná.

A otázka bohoslužebného jazyka? Ať nám poví sám arcibiskup, jak to vypadá!

Metoděj snadno přesvědčuje o správnosti svého stanoviska:

Moravský lid je prostý, důvěryhodný, velice si váží a cení spojení se stolcem Petrovým a jeho prvním zástupcem veleknězem v Římě a toto spojení by se ani neodvážil přerušit. Je mu nesmírně vděčný za to, že mohou být bohoslužby konány v jeho mateřském jazyku. Neboť každý všemu dobře rozumí. Tak se všichni s celou vroucností svého srdce nejlépe obracejí k Bohu, Otci nás všech. Význam a výhody slovanské bohoslužby pro Slovany spočívá také ve spojení s politickými cíli Svatoplukovými.

Papež souhlasně pokyvuje a s ním i celý sbor biskupů kolem něho, a poté to jasně vyslovuje:

Potvrzujeme privilegium Metodějova arcibiskupství a budou mu poslušni všichni klerikové všech národností jeho provincie. Schvalujeme slovanskou liturgii a povolujeme její používání s jedinou výhradou, kterou měl už papež Hadrián II., aby se evangelium četlo při bohoslužbách nejprve latinsky a potom slovansky. Když si to velmožové budou přát, má pro ně být sloužena také bohoslužba latinská.

Je tu ještě návrh knížete Svatopluka, hlásí se knížecí velmož Zemižízna: Byl by rád, aby byl Viching vysvěcen na biskupa na nově zřízeném biskupství v Nitře, ale ovšem podřízený arcibiskupovi Metoději.

Papež se obrací na Metoděje, a když slyší souhlasně pokyvující smuteční vrbu: - Snad to tak bude lepší. Dávno po tom Viching touží. Tak dojde svého cíle a bude si počínat rozumněji.

Papež tedy rozhoduje: Vysvětťe Vichinga na biskupa! A dále vysvěťte ještě jednoho kněze na biskupa, aby mohl Metoděj sám ordinovat další biskupy, jak toho bude třeba.

 

Klátivou chůzí, připomínající suchou vrbu ve větru, si vykračuje moravskou metropolí šlahounovitě vytáhlá postava, svítící do daleka bělostí svých vlasů a vyhlášeným nezdolným optimismem, až se kolemjdoucí zastavují s otázkou na rtech: Tančí tu snad někdo skočnou na chůdech? Tentokrát se však jmenovitá veselost otce Jiřího míjí účinkem. Mládenec vzhlíží nerudně, že by v něm nikdo nevydoloval ani špetku rudy smíškovité.

Ale - ale, copak, synku? Kam se vytratilo sluníčko? - Kroutí se postříbřená hlava, za překvapeného semafórovitého mávání rukama, až mládence jímají obavy, co kdyby náhodou stařík opsal vzduchem křivku větší než jindy, takže se už málem hotoví, aby ho samaritánsky zachytil.

Zrovinka na mě doléhá menší šok.

Nepovídej, synku. Co to?

Hm, potkám vám jednoho známého, který sem akorát přijíždí z Říma, a tak ho zdravím a povídám:

A co vy, bratře? Máte takové výsostné poslání u Svatého Stolce. Jaké to je stýkat se se Svatým Otcem?

A on mi na to s nasupeností parní lokomotivy: Víte, tenhle papež by udělal nejlépe, kdyby hned umřel. - Načež se kaboní jako bouřkové mračno.

To – to myslíte doopravdy?

Smrtelně vážně.

Tak se honem opírám o zeď. Pak se už raději na nic neptám. Z jakéhosi nevybouřeného mraku ke mně doléhá hromování: Tento papež všechno v Římě jenom kazí! Úplná hrůza, co provádí za psí kusy! Už aby byl pryč! –

Zatímco se řeka kliček a háčků povodňovitě rozlévá, ani nedutám a jenom civím pohledem umlčeného Zachariáše. Zřejmě vyhlížím jako pradědečkovy starodávné pendlovky, kterým se jednou při malování někam zakutálely šišky. Nebýt zvonů z kostelní věže, trčel bych tam dosud jako moréna, upomínající na dobu ledovou. Asi jsem se měl ozvat, ale než stačím nabrat dech, stojím tam zase sám jako kůl v plotě.

A dobře jsi udělal, synku. K tomu není co říct, prostě strom poznáš podle ovoce a jablko nepadne daleko od stromu, zkrátka křesťanství na baterky. Když se z toho dá jednou za čas vytřískat slušná kariéra a peníze, dá si to kdekdo na vývěsní štít. A ovšemže se to všechno předvádí s maskou špičkového experta na slavné recepci k uvítání Svatého Otce, pokud zuby zrovna nezpracovávají s průbojností buldozeru nějaké sacharidové posly místní kuchyně:

Pchá! Co nám chce kdo vykládat o nějakém cyrilometodějském odkazu? To je toho! Podali Písmo ve slovanštině, jak ji spisovně sestavil Konstantin. Jenže moderní západní svět je už mnohem dál. Tam už mají Písmo nejen ve spisovné řeči, nýbrž rovnou v hovorové řeči lidu, prostě tak, jak mu zubák narostl. A my to z jejich hovorové řeči převádíme do hovorové řeči našeho lidu. To je teprve něco!

Synku, to si tedy počkám, až bude celá ulice hlaholit Božím Slovem. Jen aby z toho nebyl vřískot lúzy! Povím ti na rovinu, že když se někdo něčím takovým pochlubí v Římě, tak se každý odborník může potrhat smíchy.

Proč?

Podívej se, každý znalec ti řekne, že překlad Písma svatého z jednoho překladu v hovorové řeči do jiné hovorovštiny je směšný. Moderní překladatelé z této školy zapomněli, že Písmo svaté je především Boží Slovo. Boží Slovo má být měřítkem lidského, a ne naopak. Nakonec zpychli a tak celé jejich dílo zkyslo v tom sto let starém lidském odvaru. Jenže hovorová řeč se mění tempem dubnových přeháněk.

Napíši o tom článek.

Staříkova ruka mává hadrovitě: Synku, to nestojí ani za psí štěk. A pak, setkáš se leda s nějakým podrazem.

Ale pravda se má říkat, ať je to vhod nebo nevhod, tvrdí apoštol Pavel.

Tihle moderní sígři jsou záludní. Budou se ti mstít.

Tak ať! Však to může být k mému očišťování. Klidně jim sám dám do ruky zbraň. Jen ať si třísknou do chlapa!

Synku, ty seš velké dítě. Kdo chce bít psa, hůl si vždycky najde. Nemusíš mu ji nosit.

A přesto –

 

No prosím! – Vykřikuje Viching uprostřed hloučku mužů a žen, a mává zlověstně listem od Jana Benátského: - Tady to máte černé na bílém, vy slovanští burani!

A co tam je?

Papež nám dává za pravdu. Metoděj musí z Moravy pryč!

Okurkovitě protažené tváře si prohlížejí novopečeného biskupa. Z každé chalupy vyčnívají baterkovitě se mihotající oči. Jsou to oči zvědavců, jinak vystupujících ze svých špehýrek s pohotovostí barelu tuhého asfaltu. Blýskají se nazelenalým svitem závisti. Jinde jsou dokonce pootevřené dveře a z nich trčí pět nosů nad sebou. Když se honorace ubírá kolem, zvědavci dělají, jako by nic nesledovali. Jenže někdo za dveřmi neudrží rovnováhu a padá s židle: Žuch! – A pak se ozývá dupot a hlomoz, řev a hádka. Do toho mumraje zaznívá hrdě Vichingův hlas:

Jsem biskupem nitranským. Z papežova rozhodnutí nepodléhá tato oblast arcibiskupovi Metoději.

Cože! Jak je to možné? – Diví se Gorazd: Podle církevního řádu každý biskup ve své diecézi podléhá arcibiskupovi a ten papeži.

Pchá! - Mává odmítavě rukou povýšenec a obrací se k hrstce latinských kněží: Tohle musíme, bratři, razit na každém kroku – nezávislost na Metodějově arcibiskupské pravomoci a prosazováním latinské bohoslužby se vrátíme k původní čistotě a opravdovosti kultu!

Ještě za tepla s tím peláší Gorazd na Klimentek: Otče Metode! Otče Metode!

Pššš! Pššš! Ne tak nahlas, můj synu! Copak nevíš, že je tu ústraní k rozjímání? – Pak se nahne a říká:  No, copak se děje?

To byste nevěřil, co ten Viching vykládá všude za nesmysly, - a rozpovídá se Gorazd.

Slyším o tom z mnoha stran. - Ozývá se z houštiny vousů, skrývajících moravského arcibiskupa.

Gorazd významně vzhlíží ke svému obdivovanému a milovanému Metodovi, pln očekávání, co z toho vzejde. Pomazaná veličina si dává s odpovědí na čas. Prohrábne si levačkou houštinu bradě, pak se poškrábe, kde ji nesvědí. Teprve posléze se line z hustého mlází, obrůstající bradu jako mechem a lišejníky zarostlý kmen. překvapivá odpověď:

Dal jsem si písemně ověřit u Svatého Stolce, zda má Viching nějakou takovou výjimku z mé arcibiskupské pravomoci.

No, a?

Nemá nic. Papež to rozhodně popírá.

Pak se tedy Viching ohání nějakým padělkem.

Na tom není nic překvapivého. - Zaznívá z houštiny arcibiskupských vousů: - Několik takových falešných listin s napodobenou papežskou pečetí se každou chvíli vyskytuje u bavorských biskupů.

A proč s tím náš kníže něco neudělá?

Jak by mohl nějak zasáhnout proti Vichingovi, který je teď pečený vařený na knížecím dvoře? Bez Vichinga by mu stěžíkdo dal rozhřešení při jeho způsobu života.

Tohle je už dlouho veřejným tajemstvím. Na jedné straně přijímá Svatopluk franskou princeznu Gizelu za manželku, aby tak osobním příbuzenským poutem upevnil mír s Karlem III., který si naivně domýšlí, že tak bude vládnout Moravě aspoň přes knížecí ložnici. Jenže na druhé straně vyčnívají z pod peřiny knížecí postele každou chvíli jiné nohy, a někdy bývají až podezřele chlupaté. Cvrlikají si o tom všichni vrabci na střeše.

Dávno se nemohu dívat na ten otřesný způsob života na knížecím dvoře. - Vrtí se postříbřený keř, tající v sobě Metoděje: Aspoň už, Gorazde, chápeš, proč se čím dál tím častěji uchyluji k modlitbě a pokání do svatoklimentského ústraní. Ale není to, jak vidíš, žádný útěk do ulity. – Načež ruka zálibně poklepává několik stohů rukopisů a hlas se s nimi mile laská: Tady je šedesát foliantů překladů Písma svatého do spisovného slovanského jazyka, zde je překlad římského misálu svatého Petra, tu máš Osmiglasník, a tam je konečně celý slovanský Nomozákon i s poznámkami.

Vy už to máte hotové? – Vyjekne Gorazd.

Osvícená hlava mírně pokyvuje: Aspoň vidíš, že neodcházím do ústraní z nějaké pohodlnosti. Prosím tě, Gorazde, jednej s tím zatvrzelcem na knížecím stolci sám. Už jsi ode mě jednou provždy, podle vůle lidu, vysvěcen na biskupa, a ustanovuji tě svým budoucím nástupcem. Nic naplat, musíš se učit tomu, co znamená jednat se světskou vrchností. Je nejvyšší čas, aby ses dobře seznámil se způsobem, jak se brodit kalem a neřestí všedních dnů tak, aby ses přitom sám vůbec nepotřísnil.

Zatracený Metod! – Skřípe zuby nitranský biskup Viching a zuřivě soptí jako probuzená Milešovka, až z něj srší ďábelská láva: S tímto jmenováním Gorazda za svého nástupce mi opravdu vytírá zrak. Co teď? – Obrací se na všechny své spiklence: No tak, co teď? Teď, babo, raď!

Rybovité mlčení šedavých tváří srůstá s olověnými oblaky na obzoru. Nikdo nedovede přednést žádnou smysluplnou radu, natož pak nějaký osvícený návrh. Takový je život bez vyšší inspirace. K takovým koncům může upadnout kněz i biskup, postrádající úsilí o svatost. Jen samé upocené a dýchavičné pachtění od ničeho k ničemu.

Řachchch! - Bací švábská pěst do nitranského stolce, až se kdekdo podiví, že ho rovnou neskácí. Do toho kvílí fistulka, přičemž ohryzek, nespokojený se svým usazením na krku, lítá nahoru a dolů jako píst parního stroje:

Tohle už není pro člověka! – Tohle už vážně není pro člověka! –

 

KDO SEJE VÍTR…

Nenič mi mé dílo!! - Zahřmí posléze jako hrom burácející z čistého nebe. Každým z přítomných to bleskově projíždí a otřásá tak, že ještě dlouho zůstává zkameněle stát. Trčí tu vyzývavě jako socha pohanského boha úrody, Radegasta, s býčí hlavou, rohem hojnosti, kačenou a s valašskými krpci, jak si ho představuje frenštátský rodák Albín Polášek. Otřes nepochází zdaleka jen z toho samotného hřímání. Spíše vychází z pronikavého kontrastu s pokojně majestátním vzezřením jeho původce. Co dohání toho velebného kmeta k tak drastickému zásahu? Co ho přivádí k tak tvrdému a zásadnímu kroku, aby vzápětí umlčel a odsekl odvěkého nepřítele? To, co dokáže pochopit jen máma, když jí berou a vraždí vlastní děti, docela maličké, bezbranné.

Vrahové! A ještě jsou na to hrdí! Jakým právem? Pro ně není žádné slitování. Že prý je za tím jen bezejmenná síla dějin či slepý tlak přírodních hnutí!

Úděsná sláva! - Chytají se Moravané za hlavu. Příšernou podívanou nám předvádí kníže s novou kněžnou! A takový mír, že se z toho zvedá žaludek i otrlým!

Den ode dne si cizinka víc a víc omotává jejich knížete kolem prstu. Krok za krokem spoutává srdce bojovníka růžovými pouty vášně, silnějšími než okovy ze železa. Je sladce otráven. Ovládne-li knížete sladkým slovem, přinutí ho jednat proti všem Božím dětem, co jich tu je.

Také Gorazd se obává hrozných důsledků. Úzkosti a obavy se dennodenně hrozivěji naplňují. A není divu. S Gizelou proniká Arnulfova výzvědná služba přímo až do manželského lože moravského knížete.

K čemu takový přepych?

Kněžna Gizela si to přeje.

Hm. Cokoli kníže podniká, dělá jen, aby se jí zalíbil. - Reptají velmožové: A Němka podniká, co jí našeptává ten zchytralý Šváb.

Viching?

Právě ten. Dělá pro franskou říši, ale koneckonců hlavně sám pro sebe! Tak se máme na co těšit. – Přitom mají všichni velmožové do jednoho ve tvářích takový ten zvláštní pohled, který by ani po dlouhé době nikoho nepřesvědčil, že považují Vichinga za prince zakletého ve Švába.

Zabít ho je málo.

Máš rozum? Kněžna na něj nedá dopustit. Nedá se nic dělat. Tady máš víno! Pij! Tam je pravda. A víno rozhání pochmurné myšlení.

Na Moravu znovu proudí bavorští kněží, ale také vlašští. Jsou sice podřízeni moravsko-panonskému arcibiskupovi na Velehradě, jenže klid není.

Nemá právo působit v Panonii! - Vykřikuje Jan z Benátek, rodem sice Slovan z Istrie, ale vzdělání má vlašské, zato rozum skořápkovitě natvrdlý.

A tady na Moravě nemá taky co pohledávat! – Přisazuje si Viching: Beztoho učí špatně.

Co učí špatně?

Všechno! - Odsekne Šváb a horempádem splétá různé kličky a háčky. V chodbičkách jeho mozku to sviští a peláší, jelikož se snaží asi osm rozličných nápadů současně vecpat do hlavní komůrky, kde je místo vždy jen pro jedinou. Tváří se zmateně a jako přetížený počítač uvyklý na velkou násobilku, když začíná odpovídat:

E - e - ehm - asi tam někde.

Potom však narychlo lávovitě vychrlí: A ještě to drmolí tou barbarskou řečí!

To je vina knížete. Za vším vězí Svatoplukova liknavost. Ryba smrdí od hlavy!

Dejte mi s tím svatý pokoj. - Vrtí hlavou kníže: Vůbec těm vašim hádkám nerozumím. Tyhle spory si vyřiďte mezi sebou. Anebo s papežem.

Dobrá. Tak nás pošli do Říma! - Štěkají Jan s Vichingem o překot.

Tihle zarputilí podlézavci postupně ovládají hlavu domu. Jejím prostřednictvím obchvacují celý život v domě s pronikavostí kratatice Teuthoidea z podřádu dvoužábrých hlavonožců. Tak ruší domácí soulad a jednotu soužití rvou na kusy. Začínají zasahovat do řízení moravského dění. Než by kdo řekl „švec“, najednou posuzují rodinné příslušníky, odsuzují každého, kdo nesouhlasí s jejich vtíravostí, až popichují jednoho proti druhému. Tak dům přestává být domovem. Pak už vlastně nemá žádný vyšší smysl. Potom pomůže leda chirurg, aby všechna ta hniloba vyšla ven. Kdo s tím dlouho váhá, vyřeší to nakonec odpůrce a vládce světa za něho. Tak se jeden rázem octne bez střechy nad hlavou, a možná i za mřížemi.

Svatopluk mává rukou a pak práskne do koní.

Kam uhání?

Překoštovat víno do sklepů. Tak tam přechází od sudu k sudu, mžourá očima a přešlapuje. Stále mu neleze do kotrby: Čím to, že mají na Klimentku sladší víno?

Nejspíš to bude odrůdou. Nebo že jim lépe vyzraje?

Pak mu ale pendlují v hlavě ještě další červíci. Někdy se svěří knězi s otázkou: Otče, nemá snad Homér přece jenom kus pravdy, když tvrdí, že se každá nymfa, ať už je to Kirké nebo Kalypsó, promění dříve nebo později v čarodějku?

A když se od Gorazda ani od Metoděje nedočká jednoznačné odpovědi, sedí u koštýře a tváří se jako vycpaná sova v přírodovědném kabinetu, která kdysi symbolizovala moudrost. Pot, jímž má orosené čelo, se z něho nyní spouští s dunajovitým přívalem. K jeho srdci se pojednou prudce stočí hadice střízlivého rozumu, až se otřese jako pokropený kropič ve slavné grotesce bratří Marxových. Podoben šilhavému Benu Turpinovi vyskočí z místa do metrové výše. Třebaže se onen oheň v jeho hrudi už dávno sesouvá v pouhou hromádku žižlavého uhlí, přičiňuje se o to, aby jeho rodinné vztahy neklesly pod bod mrazu a nepřešly do tuhého skupenství. Přesto se ubírají cestou, připomínající osudy vychladlé skopové pečeně.

Celý jeho osud nyní víc a víc závisí na slovu ženy. Nedovede z toho dost dobře vycouvat. Pokud dívka uslyší, že ji muž žádá o ruku, a na základě takového výroku vysloví souhlas, dotyčný už nemůže vysvětlovat, že všechno pochopila úplně špatně a on že neměl ani náhodou v úmyslu navrhovat něco podobného. Stavidla už nemůže zavřít.

Existuje podle všeho podivný zjev, a naši předkové si ho už dávno všímají, že každá žena na tomto světě chová hluboce zakořeněné přesvědčení, od něhož ji může odvrátit máloco, že totiž ten muž, jemuž věnuje své srdce, je osobně odpovědný za všechny trapné události v jejím životě. Neuvážliví a nechápaví nazývají takové příhody nehodami, ale žena ví své. Když se jí cestou z domu přetrhne tkanička u boty, zatvrdí se vůči muži, že jí už dávno neopatřil novou tkaničku, protože nepojedl dost vtipné kaše, a musí se mu všechno říkat.

Proč je tedy nepošleš do Říma? – Dotírá ovádovitě příjemná kněžna Gizela a vrhá na Svatopluka pohled nepálské pakozy goral, jež zůstává v zajetí divoká a současně plachá.

Nejsem včerejší. Vím, že za přičinlivostí toho zmetka Vichinga musí vězet pokaždé nějaká latrina.

Ty každého hned odsuzuješ. Všichni jsou podle tebe jenom černí nebo bílí. Jenže dnešní Viching už není takový jako dřív. Je to nový člověk. Jde mu jen o dobro.

Tomu zrovna.

Nato začne knížeti jemně domlouvat, ovšem s důrazností chirurgického skalpelu a pronikavostí obaleče jablečného. Nezabírá to? – Tak dobře, a teď už ryje otevřeně:

No tak, Svaťo, proč je nepošleš jednat do Říma?

Protože tomu sám nerozumím. A nevím, koho mám podpořit, jestli Metoda, nebo ty, kdo jsou proti němu.

Jak to, že nevíš? Pořád přece nemůžeš nadržovat tomu Řekovi! Vždyť do tebe každou chvíli vrtá kvůli tvým způsobům! V jednom kole se mu na tobě nebo na mně něco nelíbí. Neustále má něco proti tobě! Nemá žádné porozumění pro dnešní život, pro lásku! Suchar jeden! Vždyť té jeho slovanštině není ani pořádně rozumět!

Nakonec Svatopluk podléhá naléhání: Tak ať si ten Jan z Benátek jede do Říma. Dám mu své doporučení, a už mi s tím dej pokoj!

Druhého dne říká Janovi z Benátek:

Pojedeš do Říma. Ať to rozhodne papež! Sám tomu nerozumím.

Jan to samozřejmě v Římě obrací všechno naruby a našeptává papežovi:

Víte, Svatý Otče, na Moravě vládnou strašné poměry, vlastně je tam úplné bezvládí. A ve všem má prsty ten Metoděj! Dělá lidem v hlavách jenom zmatek. Zkrátka učí jinak. Už ani kníže, takové staré dobrotisko, kuřeti by neublížil, si s ním neví rady! Víte, ani kníže Svatopluk si už není jist, jestli Metod učí pravdivě.

Papež posílá list knížeti:

Velmi se podivujeme, že váš Metoděj, pro vás ustanovený papežem Hadriánem, jak jsme se doslechli, učí prý jinak, než jak nám ústně i písemně vyznal. Proto mu nařizujeme, aby se k nám dostavil a osvědčil, zdali tak zachovává a věří, jak slíbil, či nikoliv.

Němka však dosahuje u moravského knížete ještě víc: Podle správného by tam měl jet také Viching, aby se slyšela i druhá strana. Proč ho papež nepozve? Proč? Proč?

Kníže vrtí nechápavě hlavou.

Tak ho tam pošli sám! To by byl panečku biskup!

Knížeti se při takovém nápadu v první chvíli zdá, že mu leze meč z pochvy a kudla se mu otvírá v kapse. Jenže Gizela omílá kolovratovitě: Viching je příkladný a vzorný kněz. Je to náš znamenitý otec. Vzpomeň si, Svaťo, kdo ti dává milosrdné rozhřešení tehdy, kdy Metoděj i Gorazd odmítavě vrtí hlavama! Viching je jediný, kdo to s námi myslí dobře. Ó, zlatý Viching, kdyby toho nebylo, kam bychom se poděli? Tohle by byl, panečku, biskup.

Tak si kníže brzy na tu myšlenku zvyká, zejména když si to vínem a medovinou v hlavě přerovnává.

A výsledek – Viching si spokojeně mne ruce a na svém hadím srdci hladí knížecí list pro papeže: Posílám Vám Vichinga, kněze hodného biskupského úřadu, kterého jsme pro to vybrali...

Metoděj ví hned, kolik uhodilo. Jen zavrtí hlavou a říká:

Ta ženská ho dokonale připravila o rozum. Ale osobní pocity stranou. Tady je ve hře celá Morava. Na tuhle jeho nedůvěru nemohu odpovídat stejným způsobem. K čemu také připomínat minulé křivdy a ústrky?

Počíná si jako prozíravý právník a státník evropského formátu. Samozřejmě, že námitky udavačů proti tomu, co učí, snadno vyvrací. Jenže navíc prosazuje Moravu jako svrchovanou velmoc. A Moravské knížectví? Jako svrchovanou mocnost, která nepodléhá moci žádného jiného státu. A tak se právě Metodějovým přičiněním děje, že papež napříště oslovuje velkomoravského knížete jako milovaného syna a slavného vladaře. Nejde tu ovšem zdaleka jen o nějaké to jeho oslovení, nýbrž o mezinárodní uznání. A toho se mu tím také dostává. Píše mu:

Zkoumali jsme tedy Metoděje a přibrali jsme k tomu naše učené bratry... Pak jsme shledali, že je pravověrný a poslali jsme vám ho zase zpět. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem naší autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby navždy zůstalo v platnosti. Též onoho kněze jménem Viching, kterého jste nám poslal, zvoleného za biskupa, vysvětili jsme pro Vislany a bude sídlit v Nitře a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný... Konečně Slovanské písmo, vynalezené Konstantinem Filozofem, právem schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály Bohu... Nařizujeme, aby se evangelium ve všech kostelích vaší země pro větší úctu četlo latinsky, a potom aby se přeložené do slovanského jazyka zvěstovalo uším lidu, který nerozumí latinským slovům, jak se to v některých obcích samozřejmě děje...

Metoděj se pokojně usmívá u hrobu nebohého bratra Cyrila v kostele svatého Klimenta, jako by mu skládal účty, ale ten se také zvonivě směje z nebe.

A jak by se nesmál, když zloba Vichingových latiníků i divoké nápady opilého knížete, podnícené vrtošivými zálibami kněžny Gizely, se tu zase jednou obracejí ku prospěchu Velké Moravy!

Ani jsem o to neusiloval, a ctižádostivý Viching sice dosahuje přes knížecí ložnici vytouženého cíle, jenže mne vytlačuje ještě výš jako metropolitu! Slyšíš, bratře?

Úsměv jinovatkovitě poletuje také po tváři Vichinga, avšak mrazivě a škodolibě se kroutí, až ztuhne zarputilým úsměškem:

Knížete mám v hrsti. Gizela ho pohlídá. A také sám toho na něho vím víc dost. Cha, cha, chá! Tak si mohu také troufnout trochu zahrát v politice! Času je dost, protože Metod se trmácí přes Chorvatsko. A zaručeně se zdrží v Panonii.

Intriky proti Metodějovi totiž sahají dál než do Říma. Nezasahují snad i na císařský dvůr v Konstantinopoli?

Císař se na Metoděje zlobí, tvrdí Viching: - Však uvidíte, až ho dopadne. Odpyká to životem.

Proč by se měl císař zlobit?

Však Metoděj dobře ví, proč!

K překvapení mnohých opravdu přichází císařský list Metodějovi na Velehrad. Stojí tam černé na bílém:

Ctihodný otče,

velmi Tě toužíme spatřit. Prokaž nám dobro a obtěžuj se k nám, abychom Tě viděli, dokud jsme na tomto světě, a přijali Tvé požehnání.

Musím se tam vydat. - Povzdechne si Metoděj.

Je to nebezpečné, namítá Gorazd: Zaručeně nás tam také pomluvili!

Nedá se všude vidět jenom zlý úmysl.

Vyhrožuje tím už dávno! Bezpochyby jsou v tom jenom farizejské pomluvy, jako byste dosáhl přízně římského papeže nějakou zradou císaře Basilia! 

Metoděj však vrtí hlavou a říká:

Nezdá se mi, že by rozsah záběru tohoto nenávistného tažení byl v lidských silách.

Ale náhoda to není, trvá na svém Gorazd: - Konečně přece i ďábel, ten hlavní spiklenec světa, má pořád své želízko v ohni.

Ať už za tím stojí kdokoli nebo cokoli, nemám se čeho bát. - Vysvětluje s klidem Metod: - Za mé nepřítomnosti to zde, Gorazde, veď! Všechno ti to tady svěřuji.

Je klidný, a přece si s jistou úlevou oddechne až v Konstantinopoli.

Jak je to někdy prosté, říká si Metoděj: - že někdy hledáme složité příčiny dalekosáhlé a nevím jaké kvůli něčemu, co je úplně prostinké.

Císař přijímá Metoda s velkou poctou a radostí:

Cítím, že už dlouho nebudu žít. Chtěl jsem tě ještě někdy vidět...

Načež si dává mnohé vypravovat a také se vyptává:

Jak pokračuješ v tom slovanském díle?

Metoděj se rozvykládá a podrobně všechno líčí, až císaři oči přecházejí: Tak? Dobře to učíš! Nenechal bys mi tu pár tvých žáků s knihami?

Proč by ne?

Díky. Splním ti každé přání! Jen si řekni, Michálku, totiž Metode.

Zahlédl jsem tu několik německých zajatců. Chtěl bych je.

Vezmi si je s sebou.

A tak se dostávají na svobodu.

 

V padělatelské dílně, zřízené přímo v Římě, znají Vichinga už dávno. Vždycky dobře platí a mívá čerstvé zprávy. A mluví německy jako oni. Vítají ho už zdálky:

Hola, krajánku, tady jsme! Pojď na číšku vína!

Rád s vámi připiji na našeho Arnulfa!

Duc-duc! - Duc-duc! - Duc-duc!

Tak co to bude tentokrát?

Máte pečetidlo papežské kanceláře?

U nás máme všechno, bráško. A co nemáme hned, opatříme do zítřka.

Potřebuji papežskou bulu.

Maličkost. Od kterého papeže má být?

Od Jana VIII.

Ještě od tohoto?

Jakto ještě? - Podivuje se Viching.

No, neměl bych ti to říkat, ale když jsi krajan a měl jsi od nás už několik zakázek, tak ti to povím, nahýbá se k němu blíže a šeptá:

Už se na papežském stolci dlouho neohřeje.

Hm. To se mi hodí ještě víc.

Tak na zdraví Arnulfa! Duc-duc! - Duc-duc! - Duc-duc! - Pozvedají se číšky s vínem.

Nestává se často, aby Vichinga opustila obvyklá chmurná nálada, takže by vyzpěvoval s jásavostí skřivánka, jinak než po sérii džbánků vína.

Podíl práce naturálního ducha světa na odlidštění člověka, totiž ducha všednosti, vanoucího pouze tam, kde se právě rozlévá zkapalněný sluneční paprsek, dosahuje u takového jedince nejvyššího stupně. Kdo cvičí biceps džbánkem a soutěží o titul davového živlu nebo jednotky šedivé masy, ten si s prozíravostí žížaly a jasnozřivostí berana navyká na zpovrchnění těch nejsvětějších tajemství.

Než se nadá, už si vykračuje Římem s hotovou bulou i se všemi pečetěmi. Spokojeně si mne ruce.

Nato se ještě chvíli pobaví s krásami Říma. Musí ovšem zaplatit. Jinak by bylo po důvěrnostech a letěl by jaksepatří, dědek žlučovitá. A pak - osvěžen jižním vínem - vyráží na Moravu.

Tam se mu nějakou dobu opravdu zdá, že udělal díru do světa: Ach, tihle slovanští burani. V životě nebyli dál než za humny. Koukají na každou bulu s pečetí jako opaření.

A co je v ní psáno? Přečti nám to.

Hm. Proč já? Zavolejte si toho vašeho slavného Gorazda! Ať vám to přečte!

Gorazd s vytřeštěnýma očima zírá na slova v listině a pak pomalu čte:

Přikazujeme shromáždit všechen moravský lid a přečíst před ním náš list. Metoděje a jeho žáky přikazujeme vyhnat ze země! Pravomoc pak svěřujeme tomuto...

Strašné! – Lomí rukama Moraváci: - Jak nám někdo může brát takového učitele a pastýře?

Nedá se nic dělat. - Krčí rameny kníže: - Má to papežskou pečeť? Má. Pak je to papežova vůle.

To si nedáme líbit! – Vykřikují ostatní.

Konečně i kníže se na to tváří ve vinařově sklípku pohledem slepýše do sudu, zkrátka zůstává nad tím jako opařený. Napadá ho, že snad nikdy nepřišlo černé na bílém tak zmatené sdělení. I nadále mu však nad tím zůstává rozum stát. V hlubokém zadumání překlápí do sebe další baterii pohárů vína. Čte to zepředu dozadu a odzadu dopředu. K překvapení vinaře dokonce neváhá očichat list i s pečetí.

Nu což – rozhazuje zmateně rukama: - už dávno to říkám, že se do církevních věcí plést nehodlám, protože tomu rozumím jako koza petrželi. – Takové je najednou vyznání knížete Svatopluka, farizejsky se vykrucujícího, seč může, zatímco napřed z podnětu své lepší polovičky, chovající se hůř než horší polovička, posílá do Říma vlka v rouchu beránčím, se svým nejlepším dobrozdáním, v němž se dušuje o Vichingově domněle svatém životě.

Svaťo, ty děravá kotrbo, probuď se! – Křičí na něj kněžna hlasem, který ho zasahuje jako David Goliáše mezi obočí, ale navíc vyletí ven týlem.

Má-li kněžna Gizela nějakou chybu, pak je to sklon oslovovat manžela při setkání tváří v tvář, jako by byl na míle daleko a hnal se za liškou obklopený smečkou honících psů. Snad je to atavismus z pohanských dob, kdy se považoval za ztracený každý okamžik nestrávený naháněním lišek.

Jestli chceš vidět, jak děsně zpumprlíkovaně teď vyhlížíš, tak je to jako by v tobě někdo zkřížil scénu zhýralého herodovského dvora s nějakou pradávnou formou rybničního života. Zase jsi někde flámoval, že jo? A tahle kreatura prý tatíkovi rozbila východní marku?! To se musím zasmát, - ječí Gizela a doplňuje své výlevy vytím, ne nepodobným šakalímu.

Nějakou dobu trvají nejasnosti a zmatky, ale ty mizí, sotva se objevuje Metoděj.

Tady je pravá papežská bula! Čtěte!

Jak předčítají papežský list před shromážděným lidem, rozjasňuje se jim tvář. Zejména když pak slyší:

Do Metodějových rukou jsou svěřeny všechny slovanské země, takže nechť je proklet ten, koho prokleje, a nechť je požehnán ten, komu požehná...

A Metoděj sám? Cítí se obklopen lvi jako prorok Daniel. Matně vzpomíná, jak si to vlastně počíná Ignác z Antiochie v takové šlamastice. Jak to jen dělá svatý Jeroným, aby mu král pouště zůstal klidně podřimovat u nohou? Ať už nad člověkem kroutí hlavou celý svět nebo se nad ním pohrdavě ušklíbá, ať si z něho dělá kdekdo z davu špumprnákle nebo na něj nějaký fanatik cení zuby, přesto se raději věnuje skryté přítomnosti tajemného Hosta. A tak stále poznává a zakouší, že právě to je to pravé ořechové, co se bezesporu hodí pro bojiště i pro zázemí.

 

Co je nového v Cařihradě? – Vyptává se dychtivě Gorazd s vyvalenýma černýma očima, přibitýma na vracejícího se Metoděje.

Zpráva o výsledku velkomoravské misie zanechává u patriarchy a také u císaře velký dojem. Hlavně Písmo svaté ve spisovné slovanštině, a ostatní spisy.

A co volání domova? Jak se vám nyní, otče Metode, vrací na Moravu?

Hm, synku, to máš tak, v Konstantinopoli na mne z každého kamene juká vzpomínka na Kosťu – tady jsme s bratrem to, a tam jsme s bratrem ono. Jenomže od té doby, co mi papež dal udělit biskupské svěcení pro velkomoravskou obec, a pak to ještě vylepšil arcibiskupstvím, mám rodinu už jinde než dříve. Moravané jsou mi rodinou. Celou cestu do Konstantinopole a zpět mi cosi říká: Všude dobře, doma nejlépe. A tak spěchám na Moravu s touhou, abych už-už objevil spolu s mými dětmi náš společný domov. Přesto se vracím mezi své, totiž ty, které mi svěřuje Bůh skrze dnešního Petra, s dávkou obav.

Obav? Čeho se obáváte, otče Metode?

Ohnivá setba Svatoplukovy mstivé spravedlnosti strašně zasahuje celou Evropu poté, co si kníže spočítal všechny šrámy a jizvy, které utržil během svého věznění, zejména otřesné potupení a ztrátu své životní lásky, půvabné mladičké kněžny Svatožízny, ponese hrozné ovoce. Hromadí se křivda na křivdu. Velkomoravský knížecí stolec je víc a víc poznamenán bujnou rozmařilostí, smyslnou poživačností, potřísněn zvrhlými neřestmi. Sladké dřímání na vavřínech ochromuje bdělost a ostražitost mocnáře.

U džbánku medoviny či ohnivého moku, jaký se rozlévá z moravských vinic, probíhá konejšení zklamaných srdcí. Panuje tu obvyklá atmosféra, kterou by svatý Karel Boromejský, mající své zkušenosti s dýmějovým morem v Miláně, pokládal za ložisko zámory. Dříve se lidé balzámovali, dneska se někteří už zaživa nakládají do špiritusu. Svatopluk uprostřed chvostu svých pochlebníků halasí slovy evangelia:

Spiritus promptus est, caro autem infima (Mt26,41), což překládá jako špiritus je připraven, ale tělo je hyn. Ten kuriózní překlad však záhy tone v břeskné a řinčivé skladbě v rytmu nestoudného „onestepu“, jenž by přiškrtil výmluvnost Cicerona i těch nejhorlivějších řečníků. Ztěžklý vzduch je na krájení, ale jeho koncentrace zdrcuje hlavně čerstvě příchozího jako pozdrav předpeklí.

Gizela si v tomto prostředí počíná jako ryba ve vodě. Lepší polovička velkomoravského knížete se tu chová jako horší. Bez okolků a rozhlížení se nalevo a napravo systematicky zpracovává zde obložené chlebíčky tam zase zákusky s výkonností pásové pily, a splachuje to vše vydatnou holbou vína.

Strašné, vydechuje ztumpachovatělý kníže: - když uvážím, že za kdejakou tou dnešní lotrovinou nejspíš vězí ta moje lepší polovička. Taková slibná kůstka. A takhle zvlčí. - Zavrtí nechápavě hlavou a zhluboka se napije medoviny.

Na zdraví, kluci! – Ťuká příchozí džbánkem opojného moku do jiných džbánků, rozestavených po vinném sklípku. Každý hned popadá svůj. Dobře ho znají. Je to osvědčená figurka. Vyhlíží jako nahrblý skřítek, a když popije, podotýká uznale:

Když ono se to šíří jako kruhy na vodě. Kdekoho to strhuje sebou.

Jeden už neví, co je horší. Jestli nějaká ta zvlčilá ovce, plížící se s kočičí obezřetností nočními ulicemi města, anebo prašivý vlk, tvářící se jako pokojný beránek či bezbranná ovečka. - Míní kníže.

Zato vychytralý a všemi mastmi mazaný skřet si mne ruce:

Nechme to, chlapci, ať to běží! Až se to vystříbří, tak od toho dáme ruce pryč.

S očima platýzovitě na vrchu hlavy si povzdechne otec Gorazd:

Ach, jo, otče Metode, ach jo  - kdyby to bylo jen tohle.

A co se zde na Moravě děje nového? – Zvedá se z křesla Metoděj, málem stříhající samou nedočkavostí ušima.

Viching.

Viching? To není nic nového. A jakoupak dělá novou ostudu? – Pozdvihuje se významně obočí.

Tohle už není jenom šíření falešných papežských listin, pomluv a utrhání na cti ohledně arcibiskupského stolce. Je skoro natrvalo uhnízděný na knížecím dvoře. Vyžaduje si ho tam nejen kněžna Gizela, ale už také kníže. Žádný z nich nechce ani slyšet o slovanské mši. A podle nich se to šíří u všech moravských velmožů, kteří pak vyžadují nejen pro sebe, ale i pro svůj lid jedině latinskou mši. Viching se jenom žabovitě šklebí a kamzíkovitě poskakuje z jednoho hradiska na druhé a všude halasně kváká: Hlaholáči v čele s tím jejich rozkolníkem Metodějem  půjdou tam, kam patří! - -a ukazuje po neronovsku palcem zaťaté pravačky k zemi. Celý dvůr je pýrovitě zaplevelený knížecími avantýrami a nejrůznějšími pletichami s různými posly z franské říše – jednou je to Gizelin bratránek, potom zase její synovec, pak zase strýček. Pomalu se na Svatoplukově dvoře nemluví jinak než německy.

Víš co, Gorazde, pozvi biskupa Vichinga za mnou, na arcibiskupství, abychom to s ním osobně prohovořili. Zlé jazyky mohou nadělat mnoho zlého i bez něho.

Už jsem ho zval několikrát, osobně a pomocí posla.

No a?

Střídavě se chechtá jako pominutý, přitom si bláznovsky sliní prst a klepe prstem do hlavy, a pak zase povýšenecky pohazuje hlavou a zlobně si odplivuje. Žádná domluva s ním není možná a stejně ani s nikým z jeho okruhu. Jako by tam celá část velké Moravy ohluchla a oněměla - prostě úplně uschlá větev na živém stromě.

Jako slunce vycházející z mraků je hned prozářena temnota německých pletichářů.

Jenže Viching a jeho spiklenci zapouštějí pýrovité kořeny a teď se svlačcovitě prodírají dál celým Božím políčkem.

Je to podvrh! A Viching se tím ohání.

Bídák!

Kde je?

Zrovna se stahuje do Nitry.

Mám tajné pokyny od papeže, brebtá na všechny strany a dává si významně prst na ústa: Pššt!

Jenže co víc! Bavorští latiníci na Moravě se hrdě stavějí za Vichinga:

Odmítáme poslušnost Metodějovi.

Snad si dají říct. Pokusím se je přesvědčit.

A tak Metoděj objíždí s Gorazdem a dalšími žáky Moravu. Někde odmítají otevřít. Jinde dokonce vyhrožují:

Táhni, barbare! Poštveme na tebe psy!

Nezbývá, než využít svěřené pravomoci.

K tomu pak opravdu dochází. Metoděj o tom píše stížnost papeži do Říma. Papež mu odepisuje:

Chválím Tvou horlivost! Ujišťuji Tě, že jsem Vichinga nepověřil žádným tajným posláním ani jsem mu nedal žádné tajné příkazy a listy. Můžeš v klidu dokonat započaté dílo.

Jenže klid mu není dopřán, protože zloba nepřítele neustává.

Musíme stůj co stůj zachránit Kristovu církev naší obnovou latinské bohoslužby! – Zatvrzuje se dál nepřítel tím, že síť svých neviditelných intrik propojuje s viditelnými spiklenci, aby vládce světa pekl znovu a znovu svůj sladce otravující koláč spolu s novými Jidáši, se kterými se po Vzkříšení Páně roztrhává pytel.

Metoděj vzhlédne od nového spisu o právních poměrech na Moravě. Tyhle zprávy doléhají k němu na Klimentek jen jako vzdálené hřmění.

Koho pokládáš, ctihodný učiteli, za hodného, aby se stal tvým pokračovatelem na Velehradě?

Metoděj ukazuje na Gorazda: Už jsem to říkal, a opakuji to znovu. Gorazd je muž svobodný a z vaší země. Ovládá latinu zrovna tak jako slovanštinu.

Intriky vládce světa se však zdají být nekonečné. Zrovna tak, jako vášnivě opojná závislost moravského knížete na Gizele. A tohle temné pouto se zdá být rozhodující.

Zprávy Jana Benátského z Říma očividně přivádějí Vichinga k výbuchům potrhlého smíchu: Papež Jan VIII. byl otráven a pak doražen kladivem. Jsou tu samé zmatky. - Cha-chaha-cha-chacha!

Na jarním setkání Božího lidu jako by vyhřezla celá ta dřímající hrůza navenek. Okruh lidu, dosud semknutého kolem arcibiskupa Metoděje, se protrhává a rve na kusy, když se v něm z uzavřeného vichingovského bloku dýmovitě šíří do celého okolí odporně štiplavá a dusivá pácheň. Protivné jiskry odletují na všechny strany. Kdo se omešká a včas před nimi nezavře oči, toho oslňují, ba i oslepují. Jednotný lid se rázem štěpí. Hned se tu a zase tam vynořují osamělé hloučky. Pobíhají zmateně z místa na místo jako ovce bez pastýře. Zanedlouho se stádo rozbíhá do všech stran. A už je tu osamělý dav. Odkud se najednou bere ta masa náchylná k našeptávání a podléhání prvnímu dojmu?

Ačkoli je jaro a slunce právě jasně svítí, náhle se zatmí, až se zdá, že se každou chvíli spustí s čistého nebe chumelenice s kroupami. Kdekdo se třese strachem a zmateně by v panické hrůze bezhlavě utíkal neznámo kam, jenom pryč – pryč – pryč. Pojednou zahřmí, ale není to hrom, nýbrž to zní otcovsky a majestátně:

Bratři a sestry v Kristu! Probuzeným jarem se dáváte do práce, abyste svou zemi pečlivě obdělali. Tak nyní společně poprosíme našeho nebeského Otce, aby požehnal sluncem a deštěm, aby poskytla úrodu k dalšímu živobytí nás všech. Milujte se vespolek a čiňte dobře jeden druhému. V jednotě je síla a tu jednotu si nesmíte nechat narušovat. Jedním ze zákeřných nepřátel nejen nás Moravanů, ale všech Slovanů, celé vaší krásné vlasti, je biskup nitranský, Viching. Proto jsem nucen z moci svého úřadu uvalit klatbu na něho a na celou jemu podléhající oblast a tak potvrdit jejich odseknutost od živého kmene velkomoravské církve. Činím tak ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Ještě nedořekne a už to zástupem hadovitě zasykne:

Nejvyšší čas vypařit se! – Vzápětí nato mizí šelma v zástupu a za ní se housenkovitě vytrácí celá nestvůra s chobotnicovitě rozlezlými chapadly.

Kdopak by z prostého lidu postřehl onu serpentinovitě se vytrácející potvoru, beroucí jasnému dni světlo a vyprazdňující smysluplnost každého slova? Lid rázem zpomníkovatí. Hotová pohádka o šípkové Růžence. Nemusí se však čekat na neznámého rytíře, který by všechny vysvobodil z moci zlého kouzla, protože se všechno vystříbří v této slavnosti Zmrtvýchvstání.

Kníže Svatopluk sebou trhne, jako když zasekává udicí kapra, a pak se škrábe za uchem a zírá do temné noci. Jarní noc je omamná, plná vůní šeříků, která zrovna zve milence k procházce. Jenže ne Svatopluka. Toho by ho musela bacit do nosu spíše vůní vyzrálé medoviny a flákotou uzeniny, aby ho k něčemu pohnula. Nechává Moravu Moravou a tradá do vinného sklípku. Vlahý jarní deštík ho utvrzuje v názoru, že je vhodnější nevytahovat paty od soudku dobrého moku. Hned u vchodu volá: Sklepníku, natáhni koštýř!

Z kterého sudu?

Hm, z jednoho po druhém.

Za okamžik sem přistává holba zkapalněného slunečního paprsku a extáze, která se ho postupně zmocňuje s omamností sklepní víly, ho unáší daleko od vzpomínek na strádání v panonské šatlavě, které má dosud v živé paměti.

Dneska však s úderem příslušné hodiny spěchá do hradu rychlostí namydleného blesku.

Jauvajs!! – Vyjekne v příštím v okamžiku a tělo s obloukem přenáší do mechu.

Zrada! Nepřítel! – Zaječí při tomto měkkém přistání, ale po chvíli se ponenáhlu rozhlíží, aby rozeznal v tom skrytém nepříteli pouhý pařez. Zablácená hlava se zavrtí:

Jak jsem jenom mohl chytit takového lomcováka?

Načež se lesík plní zlostným naříkáním, majícím jeho původci snad něco vysvětlovat, snad přinést úlevu:

Já zvíře! Takhle se zpumprlíkovat! Úplně napadrť. Copak už nepoznám ani pařez? Ať se zalknu, jestli ještě přivoním k nějaké medovině! No prosím, vždyť já vidím místo hradu jen nějaké louky! Takhle si dát do trumpety! - Celé to dovršuje zlostné mrčení: Hrrrrm!

Není to žádné pípnutí ušlápnutého kuřete. Tento plnohodnotný řev, spojující vlkodava na stopě a Dána oslavujícího Silvestr, je naprosto nečekaný. V jeho vokalizaci se snad vyskytují drobné chraplavé zádrhele, avšak ty se docela ztrácejí ve zpěvu ptactva.

Malátně se zvedá a pak se potácivě vydává zpět ke sklepu, aby tam chvíli šátral ve tmě. A jak tak tápavě šátrá, něco se ho v té napjaté temnotě dotýká. Jeho srdce předvádí jeden z těch výstředních tanců typu sarabandy. Je to však spíše lomcovák, jakým kníže končívá většinu svých nočních výprav.

Ztuhne v postoji psa, který zavětřil zvěř. Sotvaže tak učiní, zavrávorá na místě, kde stojí. Otřásá jím hrozné podezření.

Uvažme fakta. Bedlivě namáhané čivy mu prozrazují holou pravdu. A přitom všechno je to záměrně ukryto na odlehlém místě, zjevně znamenitě maskovaném. Léta odříkání a posléze zase trýznění zažívacího traktu naučí jednoho nevšední bdělosti. Skryté věcí se apokalypticky odhalují jemným drážděním chřípí, a přece s průbojností skytského šípu. Ano, to něco, co ho ohromuje, je vůně uleželých tvarůžků, pohlazených vůní kmínu.

Už když vstupuje na práh té temné místnosti, pociťuje značné přetlaky a svíravé bolesti, a teď si nad veškerou pochybnost uvědomuje, že má žaludek prostě na vodě, jako by se ocital v prudkém vlnobití. Zachvěje od hlavy až k patě, protože něco takového nezakusil už léta od svého vězení v Omuntesbergu. Pravda, od té doby jeho tváře už dávno poněkud zkapounovatěly, ba nabyly jisté odulosti, leč nyní jsou povadle svěšené. Pohybuje se jako v transu, tápe podél stěn, až se ocitá v otevřených dveřích, které vedou do jakési chodby. Tady je temnota ještě neproniknutelnější. Ta kmínem přičísnutá vůně dobře uležených syrečků se nyní dovolává hlubin jeho bytosti jako hlas dávné, pradávné lásky. Zaplavuje to jeho duši tak osvobodivě jako vytoužená vojska z dávných legend.

Jsou okamžiky, kdy se i ta nejprostomyslnější duše stejně jako hlubokomyslně uvažující filozof nedá odvrátit od jediného námětu svých myšlenek. Dostává se do stavu, kdy pro něj i tak prostá skutečnost jako jsou zralé tvarůžky, je nejdůležitější - ne-li vůbec jedinou, životně důležitou - věcí na světě. Sklání se k nádobě a jejich vůně ho vzrušuje jako kdysi dávno první polibek. Nahrbí se a ještě více se připodobňuje čtyřnohému příteli člověka, načež přistrčí svůj nos až těsně k syrečkům a zavětří. Už tím okouší úlevu, jako by mikulčický horník odkládal břímě, v potu tváře vydolované z útrob země.

Ajajajaj! – Ošívá se posléze poněkud zmátoželý Svatopluk, když se následujícího dne vynořuje na hradisku Viching s hrstkou svých vykutálenců: Nebude z toho další malér? Nějaká nová latrina?

Ech, co, kašleme na to! – Mává rukou Viching.

Ale co na to řeknou v Římě?

Z toho nás nemusí hlava bolet, - uchechtne se satyrsky.

Ne?

Teď už je beztak papežem někdo jiný. Rozumí zdejším poměrům jako koza petrželi. Konečně Morava je od Říma daleko, a my, s Jendou Benátským už vyložíme novému papeži všechno tak, jak bude potřeba. Neboj se, Svaťo. Gizela ti potvrdí, že to držíme všechno pevně v rukách.

Ranní slunce rozjasňuje bezpočet krůpějí na stéblech trávy a pavučinách, a rozeznívá se cinkot dětských hlásků, sbírajících květy po lukách, jenže tomu, kdo se probírá s nosem v rozlité medovině, se každý okolní šelest drásavě zarývá do hlavy.

Žluté petrklíče se vplétají do věnců, aby pozlatily stříbřité sněženky a bledule. Ratolesti nahládlých kočiček, třímané v rukou malých i velkých, vytrvale očekávají chvíli, kdy opustí upocené dlaně, aby vystlaly měkký a hebký vstup do města pro příjezd Krále králů na oslátku. Přijede letos na svátky?

Jaké štěstí, - utěšuje felčar Svatavu: - že je otec Metoděj jako věchýtek, takže benediktínské kapky na srdce hned zabírají. Jinak by to vypadalo všelijak.

A vydrží - ?

Musím to zaklepat, nebezpečí už nehrozí. Jenom ať ho nikdo nerozčíluje!

Jen aby vydržel!

Nebojte se, do třešní vydrží, a možná i do kadlátek. - Pokusí se felčar zažertovat.

Přichází prostě a vznešeně, jak se sluší a patří na duchovní hlavu velké Moravy. Skoro se ztrácí za metuzalémskými vousy. Z každé strany ho podpírají jako dvě živoucí kariatidy, Gorazd s Naumem. Kudy se vznešená veličina sune, tudy mocná pravice znamená tajemným způsobem celé okolí.

Velebný hlas se line moravským krajem, když biskup Gorazd zahlaholí:

Dnes shromáždila nás blahoda Svatého Ducha, a přijavše křížžtvùj, rceme: Požehnaný, jenžž se béře ve jménu Páně, hosanna na výsostech!

I nyní … zavlní se odpovídajícím lidem.

A už se na oltáři vynořují obětní dary, a ozývají se slova vlastní bohoslužby:

Buď dobrořečena vláda Otce i Syna i Ducha svatého nyní i vždycky i na věky věků.

Amen, zaduní lidem.

Pak už nenechá na sebe čekat slovanský tropar a celé širé okolí se vlní posvátným hlaholem:

Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení z mrtvých, pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože.

Proto i my jako ony děti, nesoucí znamení vítězství, k tobě, Vítězi nad smrtí, voláme:

Hosanna na výsostech, v požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.

Buď dobrořečena vláda Otce i Syna i Ducha svatého nyní i vždycky i na věky věků.

Dvojitou ozvěnou se to pak táhne celým zástupem.

Melodie se kudrnatí docela nezvykle, a přesto podmanivě. Čím to, že se tak snadno vrývá do paměti? Čím to, že ještě dlouho doznívá v uších, a pak se ozvěnovitě vrací ve vzpomínkách, podněcujících k dalšímu hlaholu? Jen prostým, nestrojeným vybočením z běžné melodie. Později to zaznívá znovu – a zase s dvojitou ozvěnou  - brzy před závěrem bohoslužby,

Tehdy se Metodějova pravice namáhavě zvedá, jako by vážila přinejmenším tunu, aby opsala vzduchem patřičnou křivku, přinášející za dunivého zaznívání hlaholu všem otevřeným srdcím povznesení k těm nejvyšším věcem. Podle všeho to však nejsou zdaleka jen srdce, co zaznamenává tak jedinečný rozmach.

To není sen. Jak velkolepě se to rázem vlní široké lány! Lesem to šumí jako by se větve stromů navzájem objímaly. Hladina Moravy se vzdouvá jako kdysi – při plavb