Co dává Velehrad Evropě

Co dává Velehrad Evropě

        Od pádu železné opony v Evropě koncem 20.století se světová mocenská elita snaží o výstavbu jednotného evropského domu, totiž spojených států evropských. Po počátečním rychlém sjednocování, založeném na politických rozhodnutích mocenské elity, přichází na řadu otázka, na jakém základě má toto sjednocování evropských států nadále probíhat, aby mělo trvalý výsledek.
        Cíl je každému jasný - příznivý hospodářský růst celku, zajištění kolektivní bezpečnosti, a to při zachování národní a kulturní svéráznosti jednotlivých zúčastněných států.
       Prostředek, jak toho dosáhnout, je už méně jasný. Obecně se mluví o přirozených lidských právech každého jedince, bez ohledu na vyznání, barvu pleti, politické smýšlení, hospodářské postavení, atd. Prakticky se toho má dosáhnout diktováním měřítek dodržování práv podle Deklarace lidských práv. Sledováním toho jsou pověřeny různé lidské spolky a sdružení, které se toho živelně ujaly a jsou uznávány za nezaujaté a směrodatné. Čím je zaručena jejich neomylnost a nezaujatost? Ručitelem jsou pomíjiví a omylní lidé, a jejich papírové smlouvy a deklarace.
         Sporné také zůstává, kdo to má jednotlivým účastníkům diktovat – někdo, kdo je početně dost velký?, anebo vojensky silný?, či má ve své výzbroji zbraně hromadného ničení?
        Sporné je i to, že Deklarace lidských práv je jednostranně odvozena pouze ze spravedlnosti, protože zdůrazňuje lidská práva, ale žádné lidské povinnosti. Mimo to je sama spravedlnost bez lásky a bez milosrdenství docela slepá.
        Všechny pokusy o sjednocování Evropy a světa ve 20.století, založené na ideji nějaké lepší lidskosti, ať to byl fašismus, nacismus nebo internacionalismus, a jiné pokusy, odtržené od nepomíjivých hodnot duchovních, jako je Bůh, vedly ke strašným důsledkům. Každý, kdo se uchyluje k takovým pokusům, konaným nezávisle na vyšší autoritě, než je lidská, se dříve nebo později postaví nejen proti Bohu, ale i proti každému člověku.



Jiří Maria Veselý O.P. - Co dává Velehrad Evropě
Olomouc 1993 MCM

Obsah
SV.CYRIL A METODĚJ-OCHRÁNCI EVROPY
JAN PAVEL II. - NA VĚČNOU PAMÁTKU


I. Církev a kultura
1. Církve
2. Kultury
3. Školy
Poznámky

II. Svatý Metoděj
1. Učitel
2. Zákonodárce
3. Arcibiskup
Poznámky


III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové "Božího obrazu"
1. Ikona v cyrilo-metodějském myšlení
2. Ikonografie v cyrilo-metodějské tradici
3. Makedonská věrnost
4. Arcibiskup Metoděj vyřazen?
5. Bulhaři
Poznámky

IV. Jediná mysl - jediné vyznání
1. Ekumenická dialektika
2. Kníže Presian
3. Shrnutí o kyrilice
Poznámky


V. Křest v Kijevě roku 988
1. Několik otázek
2. Dějiny
3. Literární svědectví
4. Archeologie : A) Objevy
B) Prostředí
Poznámky

VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
1. Modly "z Boží milosti"
2. Církevní představitelé
3. Ochránci Evropy
Poznámky


VII. Předběžná odpověď na námitky
1. Uniati
2. Pravoslavní
3. Proselytismus a ekumenismus
4. Současnost
Poznámky

VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
1. Je současná západoevropská mládež šťatná?
2. Dvojí bláznoství: A. Šílenství Zla
B. Bláznovství Boží
3. VELEHRAD: symbol - "šok"?
Poznámky


IX. Přílohy
 

 

 

 

 

SV.CYRIL A METODĚJ-OCHRÁNCI EVROPY

 

 

 


JAN PAVEL II. - NA VĚČNOU PAMÁTKU


MUŽOVÉ MIMOŘÁDNÝCH CTNOSTÍ, svatí Cyril a Metoděj upoutávají na sebe naši pozornost a naše srdce v tomto roce , na který připadají dvě významná výročí, která se k nim vztahují. Uplynulo totiž sto let od zveřejnění okružního listu "Grande munus - Vznešený úkol" z 30. září 1880. Touto encyklikou velký papež Lev XIII. připomněl celé církvi postavu a apoštolskou činnost těchto dvou světců a současně zavedl jejich liturgický svátek do kalendáře katolické církve. Dále, připadá 1100. výročí listu "Industriae tuae - Tvým přičiněním", kterou poslal můj předchůdce Jan VIII. knížeti Svatoplukovi v červnu roku 880; jí římský biskup chválil užívání slovanského jazyka při liturgii a odporoučel je, tak aby "v tomto jazyku se zvěstovaly chvály a dílo Krista Našeho Pána".
Cyril a Metoděj, bratři, rodem Řekové, pocházejí ze Soluně, z města, v němž žil a působil svatý Pavel, hned od začátku svého povolání navázali úzké kulturní a duchovní svazky s patriarchální církví cařihradskou, tehdy kvetoucí kulturou a misijní činností, a v její škole nabyli svého vzdělání. Oba si zvolili řeholní stav, spojili povinnosti řeholního povolání s misionářskou službou; dali o tom první svědectví, když se odebrali kázat evangelium mezi Chazary.
Jejich hlavním evangelizačním dílem ale byla misie na Velké Moravě, mezi národy, které tehdy obývaly kraje ve střední a výchovní Evropě v povodí řeky Dunaje. Tuto misii vykonali na žádost velkomoravského knížete Rostislava, který se s touto prosbou obrátil na cařihradského císaře a na cařihradskou církev. Aby vyhověli potřebám svého evangelizačního úkolu mezi slovanskými národy, přeložili do jejich řeči posvátné knihy; měly jim sloužit k liturgickým a katechetickým účelům. Tímto svým činem položili základy veškerého písemnictví oněch národů. právem jsou proto Cyril a Metoděj považováni nejen za apoštoly Slovanů, ale též za původce kultury všech oněch národů; první jejich spisy v slovanském jazyce jsou neustále základním bodem, ke kterému se slovanské národy vracejí, když mluví o dějinách své literatury.
Cyril a Metoděj plnili svou misionářskou službu v jednotě jak s cařihradskou církví, z níž byli posláni, tak i s římským Stolcem svatého Petra, který jejich dílo schválil a potvrdil; a tak podali svědectví o jednotě církve, která za jejich života a jejich misionářské práce ještě nebyla stižena neblahým rozdělením mezi Východem a Západem, třebas v tu dobu už vztahy mezi Římem a Cařihradem byly poznamenány velkým napětím.
Papež a římská církev přijali v Římě Cyrila a Metoděje s poctami a dostalo se jim schválení a podpory pro veškeru jejich misionářskou činnost a také pro to, co zavedli nového, že totiž slavili liturgii v slovanském jazyce, třebaže se proti tomu některé západní kruhy stavěly nepřátelsky. Cyril ukončil v Římě svůj pozemský život (14. února 869) a byl pochován v kostele svatého Klementa. Metoděje pak papež konsekroval na arcibiskupa prastarého sídla v Sirmiu a poslal ho na Moravu, aby tam pokračoval ve svém prozřetelnostním misionářském díle. A opravdu vykonával je s horlivostí a s odvahou spolu se svými žáky a uprostřed svého lidu až do konce svého života (6. dubna 885).
2. Před sto lety tedy papež Lev XIII. encyklikou "Grande munus - Vznešený úkol" připomněl celé církvi mimořádné zásluhy svatých Cyrila a Metoděje, plynoucí z jejich evangelizační práce mezi Slovany. V tomto roce si však církev připomíná slavnostním způsobem též 1500. výročí narození svatého Benedikta, kterého můj předchůdce Pavel VI. roku 1964 prohlásil nebeským ochráncem Evropy; a tak jsem došel k závěru, že tato ochrana nad celou Evropou bude ještě více zesílena, jestliže k velkému dílu svatého patriarchy Západu připojíme mimořádné zásluhy dvou svatých bratří Cyrila a Metoděje. Ve prospěch tohoto závěru mluví i mnoho dalších důvodů rázu historického, ať už z minulosti, nebo z doby současné, které mají svůj základ jak teologický tak i eklesiologický, a konečně i kulturní v dějinách našeho evropského světadílu. A proto ještě dřív než uzavřeme tento rok, věnovaný zvláštní vzpomínce na svatého Benedikta, přeji si, aby u příležitosti 100. výročí encykliky Lva XIII. se poukázalo na všechny ony důvody, a to tím, že svatí Cyril a Metoděj budou prohlášeni za nebeské spoluochránce Evropy.
3. Evropa je totiž, díváme-li se na ni z hlediska zeměpisného, abychom tak řekli ovoce dvou akčních proudů křesťanské tradice; k nim se připojují také dvě různé, ale současně v hloubi navzájem se doplňující kulturní formy. Svatý Benedikt svým vlivem objal nejen Evropu, především západní a střední, ale pak prostřednictvím klášterů svých duchovních synů pronikl i do ostatních světadílů; a tak je jakoby ve středu onoho proudu, který vychází z Říma, ze stolce nástupců svatého Petra. U svatých bratří soluňských vystupuje do popředí nejdřív přínos antické řecké kultury a pak význam vlivu, který měla cařihradská církev a východní tradice; tato tradice hluboce pronikla do duchovního života a kultury tolika národů a zemí ve východní části evropského světadílu.
Po staletích rozdělení církve východní a západní, římské a cařihradské, byly dnes učiněny, počínajíc Druhým vatikánským sněmem, rozhodující kroky směřující k plnému společenství; a tak se domnívám, že vyhlášení svatých Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy vedle svatého Benedikta odpovídá plně znamením naší doby. A to zvláště když se tak stane v roce, ve kterém obě církve, katolická i pravoslavná, vstoupily do údobí rozhodujícího dialogu, který se začal na ostrově Patmu, vázaném na tradici svatého Jana apoštola a evangelisty. Toto vyhlášení tedy činí také toto datum pamětihodným.
Toto prohlášení chce být dále pro lidi naší doby svědectvím výsostného významu kázání evangelia, které Ježíš Kristus svěřil církvím, kázání, v jehož službě oba bratři, slovanští apoštolé, vynaložili celý svůj život. Toto kázání bylo cestou a nástrojem vzájemného poznání a vzájemné jednoty mezi rozdílnými národy rodící se Evropy a zajistilo Evropě dnešní společné duchovní a kulturní dědictví.
4. Kéž tedy z milosrdenství Nejsvětější Trojice, na přímluvu Matky Boží a všech svatých zmizí to, co rozděluje církev, a stejně tak i to, co rozděluje národy a země. Rozdílnost v tradicích a kulturách nechť ukáže, jak se společné bohatství navzájem doplňuje.
Kéž vědomí tohoto duchovního dědictví, jež se rozdílnými cestami stalo dědictvím jednotlivých společenství evropského světadílu, pomůže dnešním generacím vytrvat ve vzájemné úctě k spravedlivým právům každého národa a v míru. Kéž neustává konečně podávat nutnou službu pro společné dobro celého lidstva a pro budoucnost člověka na celé zemi.
Když jsme tedy o tom nabyl patřičné jistoty a vše náležitě uvážil, ustanovuji a vyhlašuji tímto listem na věčné časy za nebeské spoluochránce celé Evropy u Boha Cyrila a Metoděje a povoluji jim všechny liturgické pocty a všechna liturgická privilegia, která podle práva patří hlavním patronům míst.
Mír lidem dobré vůle!
Dáno v Římě u Svatého Petra, pod papežským Rybářským prstenem, 31. prosince roku 1980, třetího našeho Pontifikátu.

                                                                                Jan Pavel II.

 

 

 

 

I.Církev a kultura
Křesťanská Evropa se zrodila ze dvou základních hodnot a může žít výhradně z těchto hodnot, totiž z "víry-kultury" nebo z "kultury-víry", a to jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. Apoštolský list "Egregiae virtutis viri" (31.12.1980.) vyhlašuje svatého Cyrila a Metoděje za patrony, mistry evropské kultury.(1) Jde o vážné upozornění vzhledem k tomu, že universální učení bylo v současné evropské kultuře uskutečňováno v podstatě židy.(2) Zmanipulovaní "žáci" této kultury končí mravně v patologické netečnosti: vyléčení, a tedy dosažení skutečného lidského štěstí vyžaduje "vůli chtít" - změnu - bojovat. (3) Ale jak? Uvedeme několik podnětů.

Člověk vstupuje do dějin "zdravý" jako sapiens - vidoucí a prorok; projevuje se jako umělec strůjce krásy; kterou rozdává jako "kněz - sacerdos", nakolik jeho umění vyzařuje také prorockou svatost. Štěstí vytvořené krásou chápanou jako svatá, představuje vrchol vítězství skutečně lidské kultury. (4) Moderní kultura, která člověka přivádí k účelovému ateismu, je tudíž anti-humánní: proti-lidská, ne-lidská.

Přejděme však k víře: Někteří západní katoličtí křesťané zbloudili. Popírají dnes nejen svoji filosofii a klasickou laickou kulturu, ale dokonce svou ověřenou systematickou teologii. V ekumenickém smyslu proto nemohou mnoho nabídnout ani sobě samým, ani nekatolíkům, ani nekřesťanům a to dokonce ani na poli liturgie, bohoslužby: slouží Bohu?

Znehodnocení zasahuje také pojem samotné církve, který trpí řadou trhlin ve srovnání s protestantskými "konfesemi". V krizi se nalézá dokonce poměr západní římsko-katolické Církve k východní "ortodoksní" církvi, navzdory jejich společné věroučné a svátostné příbuznosti, ne-li totožnosti.

Nesmíme totiž zapomínat, že Církev Kristova je pouze jedna jediná: "Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev" - tedy "jednu" (Mt 16,18). A nejen to, také církev s jedinou viditelnou "hlavou": když Ondřej přivedl svého bratra k Ježíši, "Ježíš, na něj pohleděl a řekl:"Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas" (Jan 1,42). Latinský text Vulgáty a rovněž katolické překlady připojují: "což se překládá Petr". Není však pravděpodobnější vztah mezi slovy Kéfas a kefalé - hlava ? Všechny "ortodoksní" církve nesjednocené s Římem se nazývají "autokefalní", autonomní, ale nejsou pak ve skutečnosti nakonec bez hlavy, bez Kefalé "akefalní" ? Alespoň vzhledem JEDNÉ CÍRKVI založené Ježíšem, kterého má zastupovat Petr - Kefas.

1. Církve
První křesťané nevytvářeli nové názvy, ale novou víru. Používali běžné výrazy každodenního života, avšak k přirozenému významu přidávali nové, nadpřirozené rozměry. To platí také o slovu církev-ekklésia, které může mít následující významy:
a.) místo shromáždění, tedy dům s večeřadlem, domus-ekklésia dům-církev;
b.) údy v tomto domě, kteří - pokřtění - tvoří základní jádro věroučného a svátostného církevního společenství domácí církev, ekklésia domus (1 Kor 16,19 a násl.): církev v domě;
c.) každé křesťanské společenství podřízené biskupovi: diecéze, farnost (Sk 20,28). Tak apoštol Jan píše "sedmi církevním obcím v Asii..." v Efesu, Smyrně, Pergamu, atd. (Zj. 1, 4-11; 2, 3). Nebo Pavel píše Církvím v Galateji (Gal 1,2), v Korintu, v Soluni, aj.
d.) Všichni pokřtění věřící "až na konec země" (Sk. 1,8), pod vedením Petra: "Na té skále zbuduji svou církev" (Mt 16,18), která podle apoštolského "vyznání" je "jediná svatá, katolická, apoštolská" (5).

V prvních dobách, užívali křesťané, kteří vat3inou pocházeli z židovství, ve stejném významu jak slovo eklesis tak označení synagoga. Časem však Apokalypsa mluví o "těch, kteří se prohlašují za Židy, ale nejsou jimi, nýbrž patří do synagogy "satanovy" (Zj 2,9; 3,9). A připojuje: "Vím, kde bydlíš, tam, kde je trůn satanův" (Zj 2,13). Může se jednat o židy, kteří odmítají Krista nebo o nevěrné křesťany. Trůn satanův může být karikaturou trůnu Kristova a katedry biskupovy, tedy násilí a pomluva Antikristova (2 Tes 2,3-14).

Svatý Cyril Jeruzalémský, známý biskup a doktor církve (315-386), napsal: "Církev se spolehlivě nazývá katolická, to jest obecná, universální, pro skutečnost, že je rozšířena po vší pevnině (orbis) až mezi posledními hranicemi Země. A také protože bez hranic a věrně káže všechna dogmata, která vašk musejí proniknout do vědomí a srdcí všech lidí, jak pokud jde o věci viditelné, tak o věci neviditelné; jak vzhledem k věcem nebeským, tak k věcem pozemským. Církev se nazývá katolická také proto, že je určena k tomu, aby podrobila celý lidský rod, úřady i poddané, učené i nevzdělané správnému uctívání Boha." Jde o rozšíření horizontální, určené všem, a vertikální - do korenů, hloubkové.

Dogmata znamenají rozumové závěry spolehlivého učení tudíž "víru-filosofii-kulturu-civilizaci". V tomto případě bychom naopak mohli mluvit o vertikálním rozšíření, které musí totiž proniknout, vykoupit a posvětit celou lidskou bytost, každou složku. Cyril skutečně také říká: "Církev je katolická, protože ošetřuje a uzdravuje všechny druhy hříchů které jsou spáchány duší a tělem. Má v moci veškerý druh zdraví v jednání i mluvení, a také zdraví nejrůznějších charismat": slovo "zdraví" znamená přirozeně i nadpřirozeně dané setrvávání v řádu, normálnost, lidskost.

Pokud jde o název církev-ekklésia, pak je - opět podle Cyrila - církev tímto jménem označena velmi vhodně, neboť znamená "svolané shromáždění", protože všechny svolává a zároveň je spojuje do jednoty. Pán tak říká: "A shromáždi celou pospolitost ke vchodu do stanu setkávání" (Lv 8,3). A jistě si zaslouží povšimnutí, že tohoto výrazu "shromáždi" bylo poprvé v Písmu použito tam, kde čteme, že Pán ustavil Arona "nejvyšším knězem". A jinde Bůh Mojžíšovi: "Shromáždi mi lid a dám jim slyšet svá slova, aby se naučili bát se mě" (Dt 4,10). Jméno "církev-ekklésia" se opět užívá, když se mluví o deskách: "A na nich byla napsána všechna slova, která k vám mluvil Hospodin na hoře zprostřed ohně v den "shromáždění" - tedy svolání nebo svolaného shromáždění. (Dt 10,4)

Je zřejmé, že "svolání" je vždy dáno a dovršeno Bohem jako dar, jako milost. "a kdo se stal jeho rádcem ?" (Ř 11,28-36). (6)

Řecký výraz "ekklésia" je odvozen od řeckého slovesa "kaléo": volám, jmenuji, svolávám, sbírám, shromažďuji, zvu atd. V Novém zákoně Bůh člověka volá a svolává prostřednictvím Ježíše Krista. Povolání Bohem do církve je dar, který člověk slyší, věří a přijímá. První skutečně zavolaný je Ježíš, který byl povolán proto, aby byl poslán lidem. Kristus pak svolává člověka, aby jej poslal mezi lidi: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás... Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (J 20, 21).

Svatí Cyril a Metoděj měli stejný názor na universální Církev i na církve jednotlivé. Řecké slovo ekklésia však do slovanského jazyka nepřekládali jako svolání, ale spíše již jako shromáždění - s`obor, nebo sobornost, společenství.(7)

Západní křesťanství bylo šířeno římskou církví, která trvala v jazyce i ve viditelná struktuře, na své římskosti a často ji vnucovala. Na Východě naopak zakladatelé místních nebo jednotlivých církví respektovali přirozený národní jazykový a kulturní podklad jednotlivých národů, zejména pokud počátek místní církve bylo možno odvodit od některého z apoštolů. Tyto církve měly vlastní jazyk, vlastní obřad, vlastní správu, ale téhož jednoho Ducha.

2. Kultury
Jak se zrodil celek "víra-filosofie-kultura-civilizace" ? Začíná výkřikem: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně!" (Mk 1,3). Bůh na ůhlas" odpovídá svým jasným a přátelským "Slovem" vtěleným do Syna Spasitele. Z napsaných slov se rodí "kniha" - biblion - a knihy shrnují kulturu. "Vzdělanýlů člověk se chová ve shodě s "civilizací", zapojen do občanského, civilizovaného společenství, řecky do polis - obce, a tedy "politicky".

Ježíš dovedl číst: "Přišel do Nazaretu vešel do synagogy, aby četl z Písma... a nalezl místo, kde je psáno: ´Duch Hospodinův je nade mnou.´" (L 4,16-19). Dovedl také psát: "Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi" - když farizeové chtěli, aby odsoudil cizoložnou ženu (J 8,3,11). Mluvil aramejsky. První souhrny jeho radostné zprávy, byly zapsány a rozšiřovány semitským aramejským písmem, přesněji edesskou syrštinou.

Na základě těchto prvních písemných svědectví se utvářely "církve v nelatinské kulturní oblasti, zejména církve v okruhu semitském, řecko-byzantském, kavkazském arménsko-gruzínském, a církevně slovanském..stejně jako v rámci pokřestění tureckých národů a a četných malých skupin v části Kavkazu". Svědectví v syrském křesťanském jazyce nacházíme až ve Střední Azii, Jižní Indii a v Číně (8). Velký význam se přikládal "pochopení" - podle svatého Cyrila "rozum": ale mohlo se také vyústit do orientálního mystického a liturgického fanatismu, nebo "janovství", které se presentují jako ideální náboženství.

Svět východního křesťanství je plný hrozných událostí, vyhlazovacích válek, zápasů idejí i národů. Tento svět však nám dává i velké křesťanské postavy, vynikající teology, podnikavé apoštoly a misionáře; předkládá nám ideu křesťanství ve světě, který je nám cizí. Avšak i v nejcizejším prostředí k nám křesťanský kříž, svatý obraz, zřícenina kostela, nebo biblické slovo v neznámém jazyce promlouvají a sdělují: toto je náš svět, toto nám náleží, toto chápeme, protože i my jsme křesťané jako ostatní. Takže právě pohled do křesťanského Východu nám může prokázat, že existuje křesťanský universalismus a universální, "katolické", obecné křesťanské dějiny (Cit. práce str. 16-18).

O syrštině můžeme říci, že v prvním tisíciletí byla nejdůležitějším jazykem v bohaté literatuře Východní Církve. V druhém tisíciletí byla křesťanům vnucena arabština, zejména ze strany Islámu, v níž se ovšem také rozvinula bohatá východní křesťanská literatura s místním jazykovým zabarvením původu egyptsko-kopského, syrského nebo řeckého: východní Církve vytvářely a zachovávaly partikulární kultury - místní vzdělanost.

V době, kdy arabština udusila syrštinu, kopštinu a nubijštinu, v Etiopii se rozvíjela skutečná křesťanská literatura v etiopském jazyce: vrcholný pojem svazku "víra - moudrost - vzdělanost - vyspělost".

Vytváření tohoto svazku "víra-filosofie-kultura-civilizace" se téměř vždy začíná vynálezem abecedy a překladem Bible (bíblos, bíblion, bíblia). Na Západě byla abeceda latinská a téměř po tisíc let kolovala bible ve "vulgárním"- lidovém latinském překladu a při tom napomáhala polatinštění a porománštění národního ducha. Na Východě naopak bylo vždy první starostí přeložit Evangelium do vlastního jazyka, jaký odpovídá domácímu duchu. Syrský překlad "Pešita" byl pořízen před rokem 431 (koncil v Efesu), a proto byl používán jak nestoriány, tak monofysity a až do dnešních dnů představuje společný myšlenkový, duchovní svazek mezi siriány-jacobity, nestoriány, melchity a maronity (str.28).

Je zajímavé, že moravští Slované dali přednost východnímu smýšlení. "Rostislav totiž, moravský kníže, jsa podnícen Bohem, poradil se se svými knížaty a s Moravany (a) poslal císaři Michalovi (poselství), řka: ´Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru... takového biskupa a učitele nám pošli.´" Na naléhání císaře Konstantin odpověděl: "I když jsem tělesně vyčerpán a nemocen, rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena... Kdo může napsat řeč na vodě?" (ŽK 14). Konstantin s ostatními druhy šel a oddal se modlitbě. A hle, Bůh mu dal zjevení... a tehdy složil písmena a začal psát text evangelia: ´Na počátku bylo slovo..." (ŽK 14) Známe tragický úpadek a zánik jak východních kultur udušených Islámem, tak cyrilometodějského slovanského díla, vzniklého a podporovamného z byzantské Konstantinopole, ale po roce 893 narušeného bulharským byzantinismem, jak bude objasněno dále.

Všichni východní křesťané se prohlašují za "ortodoksní", to znamená za křesťany "pravé víry", dnes se nám však nabízí rozdělení spíše historicko-doktrinální, kde totiž šlo o dějinný vývoj lidského chápání Zjevení Božího a podstaty "církve". Slovo "ortodoksní" má dnes dvojý smysl: historicky a právně vzato, znamená křesťany "pravoslavné", východní, nesjednocené s Římem; z hlediska nauky, znamená "pravověrný", čili člověka hájícího správnou nauku, správné řešení, a může se ho použít i mimo církevní, náboženskou oblast.

A.) Východní církve "ne-efeské" odmítají koncil v Efezu (413) a následují patriarchu Nestoria, podle něhož Maria není Matkou Boží: současný patriarcha - katolikos - sídlí v San Franciscu v Kalifornii, a podléhají mu nestoriáni v Iráku, Iránu, Střední Indii a v USA. K této nestoriánské církvi náležejí všichni východní syrští křesťané mimo Byzantskou říši: dnes ovšem skoro již zmizelí - rozprášení a vyhnaní od mohamedánů.

B.) Ne-chalcedonské církve: monofysité odmítají koncil v Chalcedonu (415). Podle nich má Ježíš Kristus pouze jedinou přirozenost, totiž přirozenost božskou. V Egyptě mají kopští monofysité v Káhiře koptskou universitu (1954), centrum nejmodernějších vědeckých výzkumů. Arméni tvoří dnes bývalou sovětskou republiku s hlavním městem v Ečumiadzinu, a navíc byli krutě rozmetáni po Ázii (Kilikie, Beirut), Evropě e po Spojených státech: církev byla vždy jejich záchranou národní, náboženskou i kulturní. Důležitá je západní syrská monofysitská církev jakobitů, s patriarchou v Damašku. Setkáváme se s ní v Syrii, Střední Indii, Libanonu, Iráku, Jordánsku, Turecku a v USA. Stejně jako koptská církev, také jakobité hledají vlastní totožnost v ekumenickém styku se západní teologií.(9)

C.) Východní církve efezsko- chalcedonské uznávají koncily v Efesu a v Chalcedonu, a zachraňují tak skutečnou víru, tedy ortodoksii. V podstatě by sem patřili byzantští křesťané, pravoslavní Slované, Rumuni, Gruzínci, Albánci: narůstají ekumenické a kulturní snahy, avšak zkostnatělá autorita mnichů z Hory Athos již dávno nevyzařuje nové teologické podněty, jak tomu bylo v minulých stoletích: mnišitávají pouze žárlivým správcem velkého dědictví minulosti.(10)

3. Školy
Římské císařství "sjednotilo" evropské "teritorium", když mu vnutilo PAX ROMANA. Římská církev se snažila sjednotit jednotlivé místní západní církve "pod apoštolskou autoritu Petrovu" - křesťanský Východ se naopak snažil "proniknout do tajemství Zjevení buď nazíravým vzhledem čili kontemplativní intuicí, nebo logikou úvah čili "logií reflexe". Východní zakladatelé prvních církví jsou tedy také v tomto smyslu zároveň tvůrci písma, knihy, kultury a "škol".

A.) Jeden z prvních východních křesťanských myslitelů, syřan Bardesan z Edessy (154-222) se zabývá spasením jako osvobozením člověka od zla. Při přijetí víry v jediného Boha-Stvořitele-Svatého, může zlo pocházet pouze z lidské přirozenosti, z osudu-fatu, nebo ze svobodné vůle člověka. Nikoli však z přírody, protože Stvořitel ji stvořil jako dobrou; nikoli z osudu, neboť člověk - obraz Boha - musí být svobodný ; tudíž ze svobodné volby člověka. Avšak duch pokřtěného člověka může zdokonalovat přírodu, postavit se proti osudu a spolupracovat s Bohem-Spasitelem-Posvětitelem. V knize "Kniha o zákonech zemí" Bardesan skutečně odmítl veškeré současné orientální hereze: dualismus, gnosticismus, monismus, Marciniho atd. (11). Jeho řešení je přijatelné lidsky i křesťansky a představuje - jak říká P. Kawerau - "mistrovské dílu stylu a myšlení". Toto řešení se prosazovalo s neobyčejnou průbojností, takže je můžeme sledovat dokonce i v ruské středověké "Nestorově kronice". Nešlo zde pouze o křesťanské řešení základního a věčného problému lidstva, ale také o logickou odpověď na vlivy helenistické, iránské, egyptské a babylonské uprostřed semitského pohanství s rozvinutými kulty: Baalovým, Atargatisovým atd. (12) Kromě toho byl Bardesan přítelem slavného krále Edessy Abgara.

Bardesan se snažil prokázat svobodu spaseného člověka jak z hlediska milosti, tak vzhledem ke zlu. Jiný syrský semita, Afraat, zemřelý po roce 345, se pokoušel o teologii Spasitele člověka, o kristologii jejímž přednětem je "Deus absconditus" proroků, který se podle Evangelia "stal tělem". Svůj pokus uskutečnil při důsledném respektování semitské mentality. Podle "perského mudrce" bydlícího při řece Tigridu mimo byzantskou sféru, křesťanství završilo a uzavřelo Starý Zákon.(13)

Zbývalo jen vysvětlit, jak se skutečný Bůh mohl stát opravdovým člověkem, zrozeným z ženy. A byl to právě svatý Efrem syrský. , který zformuloval Mariologii (Nissibis 306-Edessa 373); také on se přidržel semitské metody. Nový Zákon nás důvěrným způsobem spojuje se Zákonem Starým, neboť jej přivádí k naplnění. Snad nikdy nebyly tak krásné a závratné věci řečeny věřícím člověkem ženě nebo o ženě, Panně Matce Boha. Není to systematický mariologický traktát teologa, ale spíše spoečné výbuchy a jarní sladkosti zpěvů, poezie obrazů dodnes nepřekonaných ani hodnotou ani rozsahem. Zatímco křesťanský východ vždy lpěl na těchto pramenech světla, Západ je začal objevovat teprve po roce 1920, když Benedikt XV. vyhlásil Efrema za "učitele universální církve". Stále více je také objevován jeho vliv na literaturu arabskou a koptskou, gruzínskou, řeckou a latinskou i na celý slovanský svět. Konečně byl Efrem i prvním Otcem, který výslovně zdůrazňoval Mariinu naprostou nadřazenost vůči veškerému hříchu a to výrazy, které vylučují také prvotní hřích (14).

B.) Jiná skupinka se vydala na cestu ve stopách platónské filosofie. Byla to skupinka syrských východních teologů z alexandrijské školay Kristus visel nad kříži nad zemí, pod nebesy; potom dlel v; podzemí když vstal z mrtvých a vyšel z hrobky, spasil nejen člověka, ale celé stvoření. Spása musela být kosmická, aby byla stvořeny nová země a nová nebesa. Kosmická kristologie a sotérologie vyžadovala kosmickou eschatologii, vesmírnou spásu. Vždyť "veškeré tvorstvo sténalo" a jeho vykoupením se Kristus stal eschatologickou kosmickou bytostí, závěrečným vyvrcholením spaseného stvoření: kosmický Kristus, Kristovský vesmír (Ř 8,19-21). Tato kristologie zachovává víru v osobnmího Krista-člověka a v Marii-Bohorodičku: Deipara-Theotokos. Sem patřili Anastasius (295-373), Cyril Alexandrijský (412-444), a také teolog známý pod jménem Dionýsius Areopagita (asi okolo roku 500), autor spirituální kosmologie ve východní mystice, učení o štěstí skrze třístupňové rozjímání nejbožštější a zbožšťující Krásy. Existoval též proud efezský a chalcedonský, ortodoksní, charakteristický pro církev byzantskou a slovanskou.

C.) Byly také pokusy o syrské vysvětlení aristotelské, racionální a synoptické, jak je navrhovala "antiochijská škola" Její zásluhou bylo, že fixovala ideu "Krista" a revidovala kritickou exegezi. Podle nejvýraznějšího myslitele této školy, Theodora z Mopsuestena (352-428), se Bůh nikdy nemůže stát tělem. Nemůže existovat přenesení prvotního hříchu do lidské přirozenosti, protože jestliže ji Kristus přijal, přijal by také hřích a on přece přijal pouze smrt. Smrt není trestem za hřích, je to však něco, co je v přirozenosti těla. Historie spásy v tomto životě je epochou smrtelnosti, avšak v budoucnosti to bude epocha nesmrtelnosti. Víra je očekáváním, že to co se uskutečnilo v Kristu se uskuteční také ve mně: jako v Kristu, nikoliv vírou v Krista...Ve skutečnosti je však obtížné stanovit skutečnou víru i skutečné učení Theodora.

Jisté je, že Kristus je pro něj "super-svatý", v němž se usídlil Logos, avšak osobní spojení mezi člověkem a Bohem v Kristu je pro něj věc nemožná - v tom vždy zachovává pohanskou Aristotelovu filosofii: Marie je pouze matkou Krista-člověka. Tohoto názoru se přidržel Nestorius. Racionalistická protestantská teologie, a některá tvrzení určitých katolických teologů se opírají právě o tyto prameny, i když je předkládají jako plody vlastní geniálnosti. Po koncilu v Efezu a dalším v Chalcedonu (431,451, se antiošská škola stala proticírkevní. Uchýlila se z Impéria do království perských Sasanovců: tak se zrodil pátý, syrský východní patriarchát, zcela nezávislý na církvi, který následoval učení Theodora, Nestoria a Aristotela a křesťanství omezoval na lidské rozměry.(15)

V devátém století pociťovalo byzantské císařství stále mocněji obklíčení islámskou rozpínavostí a to nejen vojenské, ale také kulturní. Aristotelismus se totiž prosazoval nejen mezi východními syrskými křesťany, ale také v Islámu, v Bagdádu. Ve XIII. století křesťanský učitel Bar Ebreo (1226-1286) ze syrské alexandrijsko-monofysitské-platónské školy, přetvořil její učení podle Aristotela. Bar Ebreo vypracoval obdivuhodnou syntézu veškerého současného vědění, jak posvátného, tak světského. Tato syntéza se rozšířila a zakořenila v monofysitství až do vpádu Turků také směrem na Jih v Egyptě, Nubii, Etiopii atd. Posledním velkým učitelem syrské antiochejské monofysitské školy aristotelské, byl Ebed Jesus. Také tento myslitel sepsal souhrn veškerého vědění, tedy všeho potřebného pro školní vzdělání. Kristus však pro něj není Bůh a Marie není "Matkou Boží".
V oné době, Islám, tam, kde nedokázal křesťany vyhladit nebo vyhnat, je zavazoval k dialogu. Mohamedáni přijímali jediného osobního Boha, odmítali však Trojici a stavěli se tedy proti Evangeliu a apoštolům. Popírali božství Kristovo a přidržovali se učení Nestoria: spasitelný Kříž byl pro ně pohoršením... Obdobné křesťanské dílo návratu k aristotelismu bylo uskutečněno v Paříži svatým Albertem a Tomášem Akvinským; aristotelská renesance zde využívala metod školského vzdělávání, které, stejně jako v případě Bar Ebrea a Ebeda Jesuse vyvrcholily v "Summě proti pohanům", pokud jde o dialog s Islámem, a v "Summě teologické", pokud jde o vzdělávání samých křesťanů (16).

Srážka přetrvávala v prudší podobě i po roce 1453, po pádu Konstantinopole a ohrožovala střed Evropy. Byla však zastavena po zázračné porážce u Lepanta (1571) za pontifikátu Pia V., který byl též dominikán. Zmizelo ovšem plodné křesťanství Malé Asie a Palestiny. Arabové pronikli do Španělska a z universit - např. z Kordóby - bez ustání napadali katolicismus, přičemž se opírali o islamizované aristotelské učení...

Kdyby nebylo došlo k islámské ničivé zkáze, v jakém smyslu by byl celý Východ zůstal křesťanský ? Sjednocený s Petrem-Kefas ? - Jako autokefální církve ? - Jako církve a-kefální ? Anti-eklesiální? Těchto církví jsme dnes v Istanbulu zaznamenali 14, vesměs rozdrobených.

Nás však zajímá Církev, nikoliv založená, ale právně uspořádaná na VELEHRADĚ, v TŘETÍM ŘÍMĚ Cyrilem a Metodějem pro všechny slovanské země: "kamenná", na kamenné skále, to jest na Petrovi. (ŽM)

P O Z N Á M K Y - I. Církev a kultura
1) J.M.Veselý O.P., Scrivere sull`acqua, Milano 1982-1983, Jaca Book.
2) J.M.Veselý, Patroni dell`Europa, in "L`uomo della Chiesa", Milano 197, str. 197 a násl. ed. Angelicum-PUST ROMA, - Idem Ekumenismus, v tisku.
3) W. Laqueuer, Europa un continente smarrito, Milano 1979, Rizzoli, str. 275, passim
4) J.M.Veselý, Grideranno le pietre, Roma 1987, str. 41 a násl.
5) J.M.Veselý, Archeologia cristiana, Roma 1984, univ. přednášky, První část.
6) Cyril Jeruzalémský, Katecheze, 18, 23-25, str. 33, 1043-47.
7) In: Catherine de Hueck Doherty, Sobornost: jednota mysli a srdce, Milano 1981, Jaca Book
8) P. Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente, Milano 1981 Jaca Book.
9) P. Kawerau, Die Jakobitische Kirche in Zeitalter Syrischen Renaissance: Idee und Wirklichkeit, Berlin 1960 Akad. Verlag.
10) J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, 111.
11) Syrsko-latinský text: Liber Legum Regionum, ed. Fr. Nau, "Patrologia Syriaca", Paris 1907, I, 2, str. 536-615. S analýzou ve francouzštině : Le livre des Lois des Pays, Paris 1931, ed. Geuther. V syrštině s překladem: The book of the Laws of Countries,Assen 1965. - Nestor. srovnej: Scrivere sull`acqua, str.20 : MMFH I, 190/7.
12) P.Kawerau, Cristianesimo d´Oriente, 46, 43-47.
13) J.Parisot, Aphraatis sapientis Persae Demonstrationes, In: "Patrologia syriaca, I,II, Paris 1894-1907. - G.Ricciotti, Afraate (Aphrahat) Enciclopedia Cattolica, 1948, I, 377-8. - J.O.De Urbina, Aphraates, LThK, I, 687-8.
14) Ephrem le Syrien, Dictionnaire de spiritualité, 1960, IV, 1, 788-822. - E.Beek, Ephraim der Syrer, LThK, 1959, 3, 926-9.
15) M.Jugie - V.Dellagiac a.,Teodoro, vescovo di Mopsuestia, Enc. Cattolica, 1953, V, col. 1934-7. - P.Th.Camelot, Theodoros, Bischof von Mopsuestia, LThK 1965, 10, 42-43.
16) P.Kawerau, Cristienesimo, 67, 76-98. - Kl.Ochler, Antike, Philosophie und byzantinisches Mittelalter, München 1969, 272n. - L.Gauthier, Scolastique musulmane e Scolastique Chrétienne, In: Revue d´Histoire de la Philosophie, Paris 1928, 12, 221-253.

II.  Svatý Metoděj, učitel biskup, zákonodárce
Místo narození, Soluň je pamětihodné město, protože to bylo hlavní město makedonského impéria Filipova (359-336 před K.) a Filipova syna, Alexandra Velikého, stejně jako byla oblíbeným městem apoštola Pavla.(1) Otec bratří byl drungarios - nižší úředník podřízený stratégovi - vládci provincie, který sídlil v Soluni. Matka se jmenovala Marie. Měli šest dětí: Metoděj, pokřtěný Michael, byl nejstarší; Konstantin, mnišským jménem Cyril zemřel v Římě l4. února roku 869 ve věku 42 let; narodil se tedy asi roku 827. Metoděj zemřel na Moravě ve Starém Městě-Velehradu 6.dubna 885, a protože byl prvorozený, mohl mít tehdy asi 70-80 let. Jejich otec zemřel v době 845-50 (ŽK 1-2).

Pro moravskou misii byli oba bratři vybráni, protože znali "čistě" slovanský jazyk a mravy (ŽK 14; ŽM 2), ale především kvůli předchozí kulturní a právní přípravě, a protože měli misionářské zkušenosti z práce mezi Arageny-Araby a Chazary. Velká důležitost bývá v tomto ohledu přičítána Konstantinovi, o Metodějovi se totiž říká, že když Konstantin rozmlouval s protivníky, Metoděj se modlil. Roku 863 Konstantin "se vydal na cestu na Moravu, vzal (sebou) Metoděje. (Ten) pak začal znovu Filosofovi sloužit, jsa (mu) v pokoře poddán, a (spolu) s ním učit" (ŽM 5). Pokud jde o vyučování, píše M. Lacko: "Nevíme, zda se tomuto úkolu věnovali oba bratří: je možné, že Cyril byl učitelem a Metoděj byl zaměstnán jinými apoštolskými činnostmi...Samotný Konstantin zaznamenal podrobně svoje rozmluvy s Chazary a Metoděj je později přeložil z řečtiny do slovanštiny, tyto záznamy se nám však nedochovaly." Je zřejmé, že Metoděj musel být na odpovídající kulturní úrovni. (2)

Po smrti svatého Cyrila v Římě, získal kníže Kocel Metoděje za učitele, arcibiskupa a zákonodárce pro rodící se moravskou Církev, a to pro všechny Slovany. Může mít pravdu R. Marsina, podle kterého, autor legendy "Život Konstantina-Cyrila" musel Konstantina představovat jako protagonistu, tím však neomezoval Metoděje na prostého pasivního druha. Naopak mystika, kontemplativní vloha Konstatinova si vyžadovala pomoc zkušeného a věcně orientovaného bratra. Učení předpokládalo organizaci, právní opatření, tedy věci, které byly v pravomoci Metoděje, bývalého vládního archonta, bývalého opata kláštera, uznávaného byzantského právníka, tedy vesměs věci, které určitě mohly posloužit při všech předcházejících misiích, zejména však ve složité situaci Velké Moravy (3).

Žádost o učitele, biskupa a zákonodárce je patrna již z "Života Konstantinova", kde se dodává: "Vždyť od vás vždycky vychází do všech zemí dobrý zákon" (ŽK 14). A v "Životě Metodějově" se o tom mluví ještě jasněji: "Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo" (ŽM 5).

1. Metoděj učitelem
Svatý Kliment z Ochridu, jeden z pěti nejvěrnějších žáků, následoval oba bratry, ale zvláště Metoděje již od dětství. V "Životě Klimentově" se říká: "Za vzor pro svůj život si stanovil velkého Metoděje a podstoupil veškeré úsilí, a také se modlil, aby se neodchýlil z cesty, která ho vedla přímo k němu. Se vší silou si jako ideál vlastního života postavil před sebe jeho život a dílo a podle toho uskutečňoval sebe sama, tak jako zkušený malíř maluje obraz z originálu." (4) Jiný autor napsal: " On pak, Kliment, vychovával mladíky na třech rozdílných stupních. První skupinu učil tvořit písmena, druhé vysvětloval význam písmen a třetí vedl ruku při psaní. Dospělé učil, jak se roubují ovocné stromy a další věci." (5) Skutečně "existuje svědectví "sympsychie", to znamená souladného ztotožnění duší těchto svatých: před smrtí Klimenta někteří z jeho žáků viděli ve snu Cyrila a Metoděje jak přicházejí k Blaženému, aby mu oznámili blízkost konce jeho života". (6)

Všechny dobové prameny tedy dosvědčují účast Metoděje na učení.
Ve skutečném "popředí" se Metoděj ovšem objevuje teprve po smrti Cyrila. Jeho kariéra pro něho znamenala čtyři základní zkušenosti: studium práva, politicko-vojenskou správu, přísnou věrnost klášterní kázni a episkopát.

Legenda o jeho "Životě" jej uvádí: "Milosrdný Bůh... povzbudil za našich let (a) kvůli našemu národu" (vidíme, že autor je Moravan), o který se nikdo nikdy nestaral, k dobrému dílu našeho učitele, blaženého Metoděje, za jehož všechny dobré skutky a činy, jestliže (je) přiložíme k těmto bohulibým (mužům) jednomu vedle druhého, nemusíme se stydět. Některým byl zajisté roven, než druzí (byl) trochu menší, ale než jiní zase větší, neboť ty, kteří se proslavili slovem, překonával činy, kdežto ty, kteří se proslavili činy (překonával) slovem. Tím, že se všem připodobnil, dal na sebe působit příkladem všech: bázní Boží, zachováváním přikázání, tělesnou čistotou, vytrvalostí v modlitbě a posvátných úkonech, slovem prudkým i mírným - prudkým na protivníky a mírným na ty, kteří přijímali naučení - přísností, pokorou, milosrdenstvím, láskou, zájmem i trpělivostí: pro všechny se stával vším, aby všechny získal.
Byl pak rodu ze strany obou (rodičů) nikterak nízkého, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu i císařovi i vší soluňské zemi, jak to prokazovala i jeho tělesná podoba." (ŽM 2)

"Císař, dověděv se o jeho bystrosti, dal mu v držení slovanské knížectví (Slovanský archontát - Kňaženije slověnsko), jakoby předvídal, abych tak řekl, že ho pošle ke Slovanům jako učitele a prvního arcibiskupa, aby se (tak) naučil všem slovanským obyčejům a postupně si je osvojil." (ŽM 2). Pravděpodobně se jednalo o provincii na řece Struma, u dnešních hranic mezi Bulharskem a Jugoslávií.

Mládí bratří nebylo politicky příliš klidné, byl to důsledek bojů o císařský trůn, jakož i bojů obrazoboreckých a rostoucího napětí mezi Byzancí a Římem. Metoděj byl mezi Slovany poslán buď Theofielem II (829-842) nebo Michalem II. (842-67). Archón či strategos disponoval velkou vojenskou a politickou mocí: Metoděj zde nalezl po násilném potlačení makedonských Slovanů velmi kritickou situaci.Otřesen ukrutnostmi, na nichž snad dokonce byl přinucen se podílet, rezignoval Metoděj zhruba po deseti letech na svůj úkol; pravděpodobně v roce 856, když Barda, bratr císařovny Theodory, nechal zavraždit Theoktista, přítele Theodory a Theodioru přinutil, aby vstoupila do kláštera. Bardas dosáhl moci jménem vnuka, mladičkého Michala III. Ten pak byl zavražděn 23. září 867, v okamžiku příchodu Cyrila a Metoděje z Moravy do Benátek. Bylo i toto důvodem pro jejich upřednostnění Říma ? Vrah a následník Michala, Bazilius Makedonský, skončil zavražděn 26. srpna 886: osvobodil v Benátkách slovanské žáky Metodějovy, prodané franským a latinským biskupem Vichingem na jaře Židům, aby byli jako otroci vydání africkým muslimům (7). Osvobození se musilo stát proto před 26. srpnem 886.

Když se Metoděj stáhl do ústraní ze svého úřadu mezi Slovany, s úmyslem oprostit se zcela od světa, začal mnišský život na hoře Olympu v Bythinii, kde rozkvétal přísný řeholní život. Přijal tonzuru ("byl přistřižen") a oblékl černé řeholní šaty; byl poslušný s pokorou, zachovával všechny klášterní předpisy a ležel v knihách (ŽM 3). "Pochvalnoje slovo", uvádějící kratičký, a velmi informativní životopis Metodějův, napsané ještě na Moravě v letech 885-6 uvádí: "I odešel na Olymp a byl přistřižen v černý šat s nadějí, že přijme jednou i bílé a neporušitelné roucho andělské". Podle některých měl Metoděj ženu a děti. "Vyměniv tedy věci pozemské za nebeské a odvrhnuv od sebe s pohrdáním věci dočasné, vzepjal se k věčným". (8)

Ve stejné době, v roce 856 se mezi tamní mnichy uchýlil také Konstantin, zděšený hrůzami na císařském dvoře. Ovládal již veškerou helenistickou kulturu (ŽK 4). Přesvědčením Chazarů prokázal znalost historie náboženství (ŽK 6-12). Jako znalec umění přečetl záhadný nápis na Šalamounově kalichu (ŽK 13). Překvapující byla jeho znalost jazyků: arabštiny, hebrejštiny, syrštiny, ruštiny-gótštiny, chazarštiny; a to zde nemluvíme ještě o vynálezu hlaholské abecedy a založení slovanské literatury.

Moravská cyrilo-metodějská ŠKOLA byla s to vyjádřit a sdělit svůj kulturní přínos Evropě, Církvi a celému lidstvu v dialogu vedeném ve třech literárních jazycích: v řečtině,neboť vzdělání nabyli v byzantské kultuře; ve slovanštině, v níž se studovalo a vyučovalo na Moravě. "Od oné doby se boží učení začalo postupně šířit a ve všech městech se množili členové kléru i pohané, kteří uvěřili v pravého Boha a zřekli se vlastních omylů." (c.10) Znalost latiny, výslovně Metodějem dosvědčená pro Gorazda, se projevila u všech v průběhu zkoušek v Římě v letech 868-9. (ŽM 17)

Můžeme říci, že ve škole Cyrila a Metoděje znali, vyučovali a rozšiřovali téměř veškerou kulturu své doby. Patřili k byzantské pravoslavné církvi, říká P. Kawerau, a ačkoliv uctívali císaře, nepřijímali klasickou "císařskou teologii" biskupa Eusebia z Cezarei (264-339).

Podle ní "je císař (Konstantin Veliký) ikonou, obrazem Boha a jeho panování na zemi je napodobením panování Boha na nebi"..."Tato ´ikonologie´ představovala základ politického, teologického a právního myšlení v Byzanci", říká opět P. Kawerau. Biskup Eusebius je šířil, aby se Konstantinovi odvděčil za "svobodu a mír", poskytnuté křesťanům po krutém pronásledování, v roce 313. Ten, kdo prožil podobná pronásledování, to pochopí. Nicméně mohou vzniknout vážné problémy, jestliže vládce je křesťan věrolomný nebo dokonce ateista, jak se přihodilo pravoslavným Slovanům (9).

Cyril a Metoděj se spíše přidrželi "teologie mnichů", jak byla představována především Basilem Velkým (392-379). Podle ní v početných klášterech byla dodržována mravní přísnost "otců pouště. Mniši však žili také ve městech a to nejen jako učitelé nauky, ale také jako mravní vzor křesťanské dokonalosti a lásky. Společenství byla autonomní, avšak podléhala biskupovi. Každý klášter zosobňoval "mikro-církev" nebo dokonce "mikro-Evropu", otevřenou pro všechny, kdo přicházeli. Svatý Benedikt tuto praxi napodobil, trval však na klauzuře a na "stabilitas loci". Svatý Dominik zachoval podstatné mnišské prvky, avšak "mnichy" poslal mezi lid. Tak to činily také východní kláštery. duchovně "vyspělé" členy , "starce", opravňovaly k apoštolské činnosti "pro Christo". Dominik dával přednost kulturním centrům, universitám.

Metoděj byl ustaven opatem v klášteře Polychron na Svaté Hoře v Bythinii (856), na ni nikdy nezapomněl, podobně jako Cyril: "Nuže bratře, sdílíme stejný osud a táhneme pluh na stejné brázdě; já nyní padám na poli, můj den se uzavírá. Ty velmi miluješ, já to vím, tvou Horu; neopouštěj však svoje vyučování kvůli Hoře. V pravdě, čím by jsi se mohl lépe spasit?" (ŽM 7).

V klášteře Polychron žili mniši podle teologie a podle reforem, které provedl svatý Theodorus Studita (759 -826). Každý den se věnovali náboženskému a kulturnímu vzdělávání, ve společném harmonickém životě modlitby, studia a tělesné práce a zároveň byli jakoby cizinci - stranik - poutníky k věčnému Světlu, jehož se dosahuje na konci temnotou smrti (ŽK 18; ŽM 17).
Vyvrcholení dosahovali uzráním poustevnického života ve skalách, nebo vyučováním. Moravská poustevna byla na "Hoře svatého Klimenta" blízko vesnice Osvětimany, lidově "Na Klimentu".

Rozsáhlost, rozměr víry-kultury-civilizace-umění těchto Makedonců uzrávala nejen v klášterech, ale právě "když se samotné císařské město Byzanc přeměňovalo v centru intelektuálního života. Vytvářela se universita svého druhu, na které se probouzelo úsilí navázat svazky mezi křesťanskou přítomností a slavnou epochou helénistické kultury" (10). Reorganizaci provedl Bardas, strýc Michala III, v roce 843. Rektorem university byl "matematik" Leon a jedním z profesorů byl Fotius, a později, Konstantin. Sotva mohl mít lepší vzdělání a totéž platí také o Metodějovi.

Podle "Dopisu římského knihovníka Anastazia", který byl napsán franskému císaři Karlu Holohlavému 23. března 875, "učitel" Konstantin, muž veliký a apoštolského života, přišel do Říma za času papeže Hadriána ctihodné paměti, a vrátil původnímu sídlu (Basilice svatého Klimenta) tělo Svatého Klimenta. Tento muž znal zpaměti celé dílo často vzpomínaného Otce (Dionysia Areopagity), A doporučoval svým posluchačům vše, co je užitečné, skryté v srdci. Opakoval, že naši předcházející svatí učitelé stínali heretiky, aniž by se jim podařilo uříznout jim hlavu. Kdyby však byli znali Dionysia, bezpochyby by je postihli daleko ostřejším mečem....Tím chtěl dát posluchačům na srozuměnou, že mečem se ústa zavírají obtížně a snad také příliš pozdě; daleko snáze, radikálměji a rychleji toho lze dosáhnout tak, že pravdou přinutíme protivníka mlčet ...." (11)

Anastasius mohl činit narážku na boje proti ikonoklastům (obrazoborcům), na nichž se v tomto duchu Svatého Jana Damašského podílel také Cyril (ŽK 5). Avšak v roce 875 byl Cyril již mrtev. Anastasius, přítel Cyrilův, když psal takto franskému císaři, chtěl tím pravděpodobně odsoudit násilnosti bavorských biskupů, spáchané na arcibiskupovi Metodějovi, který se právě vrátil ze "švábského" vězení. Ostatně "Život Metodějův" dochovává potomstvu zprávu, že Cyril přesvědčil Chazary a potřel Židy přesvědčováním, a Metoděj toho dosáhl svou modlitbou: "On pak je přemohl modlitbou, kdežto Filosof slovy; a (tak je) zahanbili." (ŽM 4).V zásadě se jedná o evangelijní metody. Také Ježíš, když mu strážce dal políček, odpověděl: "Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?" (J 18, 23).

Metoděj ukazuje, že dialog může znamenat také riziko. K důkazům přidává modlitbu, protože mnohé zlo má původ v satanském našeptávání. Moravský autor Života Metodějova píše: "Potom však starý nepřítel, nenávidějící dobro a odporující pravdě podnítil proti němu nepřítele moravského krále se všemi (bavorskými) biskupy: ´prý, v naší oblasti učíš.´" Metoděj "však odpověděl: ´Kdybych byl věděl, že je vaše, minul bych ji; jenže (ona) je svatého Petra". A závěr ? Drželi ho ve vězení mezi "Šváby" po dva roky. (ŽM 9)

Důležitost vyučování pravdě byla pro Metoděje starostí, která byla nad všemi ostatními povinnostmi: "Potom se vytrhl ze všech zmatků (světa) a svou starost vložil na Boha. Dříve však (ještě) určil ze svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce, a přeložil vbrzku úplně všechny knihy (bible), kromě (knihy) Makkabejských, z řeckého jazyka do slovanského za šest měsíců.. Když (práci) ukončil, vzdal náležitou chválu a slávu Bohu, který (mu) poskytl takovou milost a zdar...., Tehdy pak přeložil i nomokánon, to jest pravidlo zákona, a knihy otců." (ŽM 15).

Prověření překladů se uskutečnilo asi v letech 882-883; pobízely k tomu váha povinností, intriky latinského kléru vedeného biskupem Vichingem, myšlenka na možnou brzkou smrt, ale především pastýřská obezřetnost.

Nedávno provedené archeologické vykopávky nám dovolují lokalizovat osamělé místo definitivního překladu na "Svatou horu svatého Klimeta", nazývanou prostě "Klimentek" u Osvětiman, asi 30 km od Starého města-Veligradu (12).

2. Zákonodárce
Při dokončování překladu Svatých knih, Metoděj "pak přeložil i nomokánon". Kodex práva arcibiskup nutně potřeboval, aby mohl řídit křesťanské mravy: Zákon Boha a zákon přírody a svědomí jsou stejným hlasem. "Když totiž pohani, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, ačkoliv Zákon nemají, tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsán ve svém srdci. O tom u nich vydává svědectví také jejich svědomí." (Ř 2, 14-15).

Kořeny křesťanského pojmu VÍRY-KULTURY-CIVILIZACE-UMĚNÍ sahají až k počátkům křesťanství: civilizace znamená kulturu chování a jednání, tedy povinnosti a práva. Epištola Diognetovi z 2.- 3. století říká: "Křesťané se od zbytku lidí neodlišují ani územím, ani jazykem, ani životními zvyklostmi. Vskutku neobývají zvláštní města, neužívají cizího jazyka, ani nevedou zvláštní způsob života. Jejich učení nebylo vynalezeno nějakou úvahou nebo zkoumáním lidí, kteří vyhledávají zvláštnosti; oni pak ani nenásledují - jak to činí mnozí - jen lidské filosofické systémy."

"Bydlí ve městech řeckých i barbarských, jak se stává každému; a i když v oděvu, jídle i ostatním životě zachovávají zvyklosti místa, ustanovují sobě obdivuhodnou a, jak všichni připouštějí, neuvěřitelnou formu života. Obývají všichni svou vlast, ale jako cizinci; s ostatními mají vše společné jako dobří občané, ale vše přijímají jako poutníci; každá cizí země je jim vlastí, avšak zároveň je pro ně každá vlast cizí zemí. Stejně jako všichni ostatní se žení a plodí děti, avšak neodhazují plod. Společnou mají tabuli hodovní stůl, avšak nikoliv lůžko svatební...Žijí v těle, ale nikoliv podle těla. Pobývají na zemi, ale jejich občanství je občanství nebes. Jsou poslušni stanovených zákonů, ale jejich způsob života překonává zákony. Bůh je postavil na místo tak vznešené, že není dovoleno, aby je opustili" - ani kdyby měli zemřít.... Manželství, rodina a církev jsou posvátné hodnoty zřetězené skrze stejného Spasitele (Ef 5, 32). Přirozená rodina symbolizuje spasené lidstvo, spojené s Otcem (13).

Na Velké Moravě, Konstantin-Cyril v průběhu let 863-867, "jako trní vysekal a sežehl ohněm slov" jak falešná učení, tak zneužívání manželství; zatímco latinští misionáři nezakazovali obětovat podle starých zvyků, ani nedovolená manželství (ŽK 15). Avšak Metoděj, který se vrátil roku 873, se nemohl spokojit pouhými kázáními; protože byl arcibiskup a apoštolský vyslanec měl právní odpovědnost proti mnohým, "kteří ze sebe dělali služebníky boží, potají je (věřící) nahlodávali, lichotíce (jim) kvůli jmění, aby je posléze odloučili od Církve." Metoděj řekl: "Přijde doba, kdy tito lichotníci nebudou s to vám pomoci; zato si vzpomenete na má slova, jenže (to už) nebude (možno) pomoci." (ŽM 11). Vskutku, opuštěni Bohem, jehož předtím opustili, byli strženi nebezpečím a rozehnáni zmizeli.

Zajisté vznikla potřeba mít pevný křesťanský právní řád, vytvořený arcibiskupem, potvrzený králem, používaný kněžími a žitý věřícími. Metoděj přijal s velkou pastýřskou obezřetností to, co bylo zakořeněno v misionářské praxi Západníků. Navíc, kolem roku 880, napsal Jan VIII. ve své slavné bule "Industriae tuae", že Metodějovi podřizuje veškerý klérus v nové církevní provincii "secundum autoritatem Capitulorum, que illi dedimus et vobis direximus - podle ustanovení, která jsme mu dali a poslali vám". Tato "Capitula" mohla také být základem toho, co později pražský kronikář Kosmas nazve "Privilegium Moraviensis Ecclesiae" a "Epilogus eiusdem terre". (14)

Pravděpodobně se jednalo o kodex, který dal Řehoř II. v letech 722-3 svatému Bonifácovi, a Hadrián I. roku 774 Karlu Velikému (Dionysio-Hadrianus), a který byl roku 802 Karlem uplatněn pro celé franské císařství; samozřejmě "postátnělý", čili podřízený místnímu právu franské říše. Právě tímto "právem" nutili franští biskupové Metoděje, aby se vzdal úřadu a pak jej uvěznili (ŽM 9).

V universální Církvi však naopak Dionýsio-Hadriánův kodex chránil svobodu Církve, stejně jako povinnosti a práva Zástupce Kristova. Poslušen tohoto kodexu, osvobodil Jan VIII. roku 873 Metoděje z vězení a potrestal bavorskou hierarchii. Přibližně kolem roku 873 se kopie dostala také na Moravu, kde bylo k latinskému textu připojeno několik slovanských slov. A z Moravy přešel do kláštera sv. Emerana v Řezně.(15)

Dnes máme čtyři právnická díla připisovaná - každé svým způsobem - Metodějovi, která měla velký význam pro Slovany, ale také pro politickou a kulturní konsolidaci Evropy:

1. Překlad a uplatnění řeckého NOMOKÁNONU (NM);
2. Soudní zákon pro svobodné občany ZAKON SUDNYJ LJUDM (ZSL);
3. Nabádání knížatům-soudcům (Anonymní kázání, Glagolita Cloziana) VLADYKAM ZEMLE BOŽIE SLOVO VĚLI (VZ)
4. Rozhodnutí svatých otců ZAPOVĚDI SVĚTYJCH OTC. (16)

Čtyři sbírky vytvářejí organický celek a jejich moravská a metodějská úprava je dnes mimo jakoukoli pochybnost. Metoděj při sestavování těchto souborů bral v úvahu západní latinské prvky franské, i iro-skotské-insulární; vycházel však z byzantského základu; vytvořil tak nové slovanské autonomní prostředí s určitým zabarvením makedonským a moravským. Takto vytvořil třetí evropský úhel také z hlediska právního, stále věrný Petrovi: třetí Řím právnický.

Moravský původ a osobní úprava Metodějova jsou dnes, po dlouhém váhání, uznávány na základě filosofické, historické a archeologické kritiky. Nedávno to potvrdil Ch.K. Papastathis také z hlediska právně historického. Podle něho se první tři díla navzájem doplňují; obsah ukazuje, že vznikla vně evropského Západu i Východu tedy u Moravanů. Autor byl byzantinec, který, ačkoliv se dokonale vyjadřuje ve slovanském jazyce uchovává myšlenkový postup řecké logiky. Přes zcela zřejmou znalost veškerého řeckého práva "nepřekládá", ale "aplikuje"; v žádné záležitosti, zatím "projednávané" mezi Východem a Západem, nezaujímá stanovisko, ale přijímá to, je platné pro obě Církve a vytváří tak základnu pro "třetí" vznikající Církev - Církev pokřestěných Slovanů okolo Velehradu, "Třetího ŘÍMA".

Ch.K. Papastathis trvá na skutečnosti, že NM - ZSL - VZ nejsou charakterisována pouze náhodnou vzájemnou shodou, ale také se shodují s "Životy" Konstantina a Metoděje, tedy s "legendami", jež nám nabízejí historické vysvětlení nutnosti nového zákonodárství pro slovanské národy, které si zaslouží, aby byly uznávány a "spaseny". Právnická díla naopak zdůvodňují a ospravedlňují historické jednání obou bratrů, které by mimo Moravu nemělo žádný smysl: ZSL patrně pochází z let 863-67 (Konstantin-Metoděj) a MZ - VZ z let 873-79 (Metoděj).

Ještě před nedávnem se (v Bulharsku) tvrdilo, že právní texty, zejména pak ZSL, jsou bulharského původu. Podle Papastathise takové tvrzení není udržitelné: 1.) bulharský stát vytvořil velmi složité struktury, takže pouhý návrh zákona v ZSL nemohl uspokojovat; 2.) ZSL byl sestaven na základě "řecké Eklogy", která již byla v Bulharsku zavedena, takže by bylo nadbytečné rozšiřovat slovanské shrnutí; 3.) Ekloga byla v Konstantinopoli odvolána v letech 870-79, neboť byla inspirována ikonoklastickým (obrazoboreckým) zaměřením, a bulharští králové Boris a Simeon ovšem nemohli provokovat mocného souseda; 4.) Tak zvaná "slovanská" Ekloga nemá žádný vztah k ZSL (Tamtéž str. 140-42). Konečně, v ZSL nacházíme některé tresty, které odpovídají franskénmu právu, avšak neměly by žádný smysl mezi Bulhary, a také se nesetkáváme s jejich uplatňováním (str. 139-40). Autor nepopírá význam bulharského příspěvku, avšak podle něho, Bulharsko představuje spíše jeden z různých úseků, jimiž ZSL prošel z Velké Moravy až do Ruska. Bulharsko vděčí také škole svatého Klimenta z Ochridy: žáci této školy přepisovali a rozšiřovali práce svých velkých učitelů Konstantina a Metoděje a mezi tyto práce patřily také ZSL.

Dnes není možné přijímat ani mínění S. Trojického, podle něhož ZSL byly dílem Metodějovým, avšak dílem, které vzniklo v zhruba v letech 845-56, tedy v době jeho pobytu na řece Struma: protože ZSL jistě nejsou vojenským trestním řádem. Ostatně obsahuje jen čtyři kapitoly, které se týkají vojenských osob. Eklogy, tedy pramen ZSL, má mnoho dalších ustanovení pro vojenské osoby; ZSL tato ustanovení nepřijímají. Metoděj ve funkci vládce Strumy nemohl vydat "zákon". Ten je totiž veřejné právo; a tím méně by je mohl v byzantském prostředí užívat ve prospěch slovanských vojáků - "vzbouřenců".

Vynikající hodnota postavy a díla Metoděje zůstává ušlechtilá a důstojná, a zároveň je vždy velmi lidská: jako Spasitel, také Metoděj byl filantrop, člověko-lubec, milovník člověka, lidského života duchovního i tělesného. Jednotlivé pohledy na právní a morální ochranu lidského života nalézáme ve všech čtyřech dílech NM-ZSL-VZ-ZSO. V obraně člověka a jeho života se odsuzuje rozvod, potrat i antikoncepční prostředky; opuštění dětí, ale také rodičů; vykořisťování chudých, odsouvání starých lidí na okraj společnosti, včetně výslovné i skryté euthanasie.

Pokud jde o postup, soudce musel přezkoumat vinu a stanovit potrestání podle zákona-ZSL. Svědkové museli být mnozí a "pod přísahou"; tresty za falešné svědectví byly tvrdé. Odsouzený však mohl zůstat na svobodě a odpykat svoji vinu veřejným pokáním, aniž by ztrácel osobní důstojnost.

Podle současného politického mínění normy občanského práva postihují spíše vnější slupku osobního a sociálního života člověka. Občan je odsouzen a potrestán (jak nám říkali i v marxistickém vězení) prý nikoliv proto, že spáchal trestný čin, ale protože se nechal chytit a uvěznit... Zákon stanoví hranici mezi "dovoleným" a"nedovoleným" podle paragrafů. Metoděj s pastýřskou moudrostí a pomocí usiloval naopak o to, aby probudil svědomí člověka, a aby mu napomohl obnovit skutečné vztahy mezi Bohem a člověkem, tedy vztahy podle spravedlnosti, přátelství a milosrdenství, které vždy vycházejí ze základního přikázání. "MILOVATI BUDEŠ" (Mt 5,43-4). Metoděj pravděpodobně nepřehlížel ani jadrnou moudrost římského práva, shrnutou do tří klasických výrazů FAS-MOS-IUS, čili "dovolené dělat" se stává "mravním" a tudíž "spravedlivým".

Veškerý lidský zákon pochází od Zákona Božího. Směrnice ZSL začínají: "Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře Boží." (ZSL 1) Všeobecný zákoník - vsjakaja pravda - byla požadována Rostislavem (ŽM 5). "Zakon Sudnyj Ludm" tedy mohla být jednou z odpovědí Konstantina a Metoděje Moravanům. Slova "pravda" znamenalo ve staré slovanštině "spravedlnost", mělo význam, který se dodnes zachoval v ruském jazyce; zatím co v dnešní češtině slova "pravda skutečně znamená pravdu; se starším významem se však setkáváme ve rčení "je na pravdě Boží" - nachází se ve spravedlnosti Boží.

"NOMOKANON" odvozuje kánony - předpisy - od apoštolů a žáků Pána, kteří je prostřednictvím Klimenta Římského předali potomstvu. (17) Udává spíše všeobecné normy, právní pravidla pro všechny, ZSL, která je soudním zákonem stanoví především tresty, sloužilo tedy laickým soudům a nikoliv biskupům. Soudce musel přezkoumat vinu; trest stanovený Zákonem vyplynul automaticky. V paragrafu 2. je vůči žalobcům a obviňujícím vyhlášeno: "Nedokážete-li to přísežníky (přísežným svědectvím), jak velí i zákon Boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. tak velí Boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet". (18) To znamenalo současně i vyloučen (exkomunikován), odseknut (od kmene, jímž je Kristus).

V cyrilo-metodějském zákonodárství každá vina vyvolává dvojí porušení zákona: vlastní věcné (na příklad krádež), ale zároveň také odmítnutí ráje nabídnutého Spasitelem, což znamená hledání vlastního "ráje" v krádeži, pohlaví, v násilnosti atd.
Štěstí rodiny zůstává středem pozornosti: "Moudrost Tvůrce a Spasitele našeho Pána Boha nás učí, že manželské soužití je od Boha nerozlučným. Ten totiž, který stvořil člověka ´nejsoucího´, aby ´byl´, nestvořil stejně ženu tak, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvořil ji, aby takto moudře, sloučením jednoho těla ve dvou osobách uzákonil nerozlučné manželství. Proto ani ženu, jež z ďábelské lsti začala hořké ochutnání a dala z téhož ochutnání muži okusit, od něho nerozloučil, ani také muže, který se dopustil s manželkou přestoupení příkazu božího, od ženy nerozloučil, ale uložil jim za ten hřích utrpení, manželství jejich také však nerozloučil". (ZSL 30 a)
Nerozlučnost manželství prohlášená Stvořitelem, byla potvrzena Spasitelem: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Mojžíš vám dovolil se rozvádět se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale od začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství!" (Mt 19, 6-9)) Proto také Metoděj připouští a vypočítává - a drží se toho i dnešní pravoslavní - případy, v nichž, se manželství rozvazuje v důsledku lidské slabosti, nebo závisti ďábla... Avšak tyto případy byly spíše určeny civilním zákonem. Proto ZSL uzavírá: "Toto vše musí být přezkoumáno soudci-knížaty na základě svědectví, jako před Božím soudem, před nímž musejí soudci soudit všechny lidské zločiny. Proto nesmíme mít lidský ohled k nikomu, ale dnem i nocí všechny učit Božímu zákonu a doufat v Krista, že tak i my uslyšíme na posledním soudu blahoslavený hlas: "Přijďte blažení, věrní služebníci, ustavím vás nad mnohými věcmi, vstupte do radosti Pána Boha našeho a radujte se s anděly po všechny věky. Amen". - Stejný závěr nacházíme také v "Nabádání knížatům země " (19).

Metoděj zmírňoval tresty. Snad k tomu byl podnícen okolností, že Slované se nacházeli na křižovatce mezi přísnou Byzancí a méně přísnou říší Franskou. V Nomokánonu, pod titulem XL o úmyslných vrazích, se říká "Svatého Basila kánon 23. Žena, která porodí na cestě a nepostará se o svého zrozence, ačkoli by to mohla učinit, a domnívá se, že tak utají svůj hřích, ať je potrestána jako vražedkyně. Pakliže ho nemohla ošetřit, pro pustotu (místa) a nedostatek potřebných věcí, a zemře-li zrozenec, pak ať se té matce dostane odpuštění." - "Ankyrského sněmu kánon 21. Co se týče žen, které se dopouštěly smilství a hubily, co se jim narodilo, a pokoušely se provádět potraty, dřívější zákon nařizoval, aby nebyly přijaty (do svatého společenství) až do smrti. My však - říká Metoděj - jsme učinili milosrdnější nález a rozhodli jsme, aby splnily pokání desíti let podle stanovených stupňů." (MMFH IV, str.337).

Slovo "pokání" je zaměřeno na otázku usmíření, které mělo vztah k Bohu, ke společnosti, k jednotlivci i k vlastnímu svědomí.

Podle moderního práva bývá viník, odsouzenec potrestán i ztrátou osobní svobody, tedy žalářem. Podle Nomokánonu a sbírky Zakon Sudnyj, mohl viník, i když vina byla dokázána, zůstat na svobodě a prací odpykávat vinu, ovšem s vyjímkou případů, kdy byl prodán jako otrok, nebo kdy vězení bylo závazné.

Potrestání, nebo veřejné pokání začínalo obvykle zpovědí, soukromým posvátným vyznáním, které usmiřuje s Bohem. Pro zahájení tohoto druhu platila "Rozhodnutí svatých otců" - Zapovědi světych ot`c (ZSO). V podstatě šlo o překlad latinského originálu, který byl používán latiníky a Franky. Metoděj se ho přidržoval, aby v přijatém již právu nevytvářel roztržky a aby nepřinášel zmatky do svědomí. Jinou západní sbírkou trestního práva, kterou Metoděj aplikoval byly "Freisinské Zlomky". Tato sbírka vznikla pravděpodobně v dnešním Slovinsku (Korutany - Carantania). Její písemná úprava je zřejmě přizpůsobena místní slovanské situaci; kromě početných "slavismů" se v ní zřetelně projevuje ušlechtilý a lidský cyrilo-metodějský duch. Zajímavé je rozlišení mezi prvním vyznáním a vyznáními následujícími. (20)

První vyznání na usmíření mělo pevný program:
1. kněz poučí kajícníka o základních pravdách víry;
2. kajícník, poučený o Trojici, vtělení, utrpení a zmrtvýchvstání, soudu a věčnosti, se vyzná počínaje tím, že poděkuje za nekonečnou dobrotu Boží a za odpuštění;
3. oba, kněz i kajícník se společně modlí a odsoudí veškerou vinu jako nespravedlnost vůči Bohu a úkon sebezničení člověka;
4. kněz kajícníkovi odpustí a znovu jej uvede do společenství;
5. stanoví pokání (epitimia) a kajícník se stává hoden eucharistického a církevního společenství....Je snad jenom náhoda to, že dnes by se pokoncilová svátostná vyznání viny měla rozvíjet podobným způsobem?. Svatí Bratři "nepředběhli" Druhý vatikánský koncil, ale prostě se vraceli k Bohu a k sobě samým křesťany, kteří pak v průběhu dějin vnitřně zchudli. Proto se nám jeví jako šťastný projev Prozřetelnosti, že nový "Kodex církevního práva", sestavený podle koncilních dokumentů, byl vyhlášen Římským Veleknězem, Janem Pavlem II., který jako "římský biskup" tedy Zástupce Krista a Následník Petra, zastává úřad svatými Bratry uznávaný - a zároveň - jako "krakovský arcibiskup" - je také následníkem a pokračovatelem Metoděje. A také on je obráncem a ochráncem člověka i jeho života přirozeného a nadpřirozeného. Vraťme se však k Metodějovi.

Glagolský text "Euchologia" říká, že "slzy člověka očistí srdce před Bohem, ale pouze "izpovědanie kameno" zajišťuje bezpečnost míru". "Izpovědanie kameno" znamená "kamené vyznání", nebo lépe "vyznání z kamene" či "na kameni", tedy vyznání "na skále", Petrovi (Mt 16, 18); to znamená vyznání svátostné "podle Církve", zbudované na tom co se nazývalo Kamen-Pietra-Petr-Kefas. (21) Pro Cyrila a Metoděje je od Petra neoddělitelná jiná římská postava - svatý Kliment, který "podřídil řeckou učenost Kristově Moudrosti: té tou Christou sofia tén hellenikén" - když křesťanství jako "VÍRU-KULTURU" přinesl Římanům a Korintským. Cyrilovi a Metodějovi nebyl pouze "ochráncem", ale také "vzorem". (22) Proto jej přinesli z Krymu a uložili v Římě.
Po vyznání přicházela náprava, pokání, které bylo v té době veřejné. Veřejná pokání byla v celé Církvi užívána už od 3. století: jako "epitimia" pro Řeky, poenitentia pro latiníky a jako "post" u Slovanů. Časem byly kajícnické zvyklosti zahrnuty do církevního práva. Reformní hnutí v karolinské době zavedlo na tomto poli zvyklosti podle východního ducha, takže Metoděj byl morálně vázán, tyto zvyklosti respektovat také na Moravě. Avšak tam, kde mohl, nahrazoval východní praxi, zhusta "krutou" praxí mírnější. Na příklad půst "o chlebu a vodě" je západního původu (ZSL, 182). Změny a právní postup v Nomokanonu prokazují značnou nezávislost Metoděje na Byzanci, dokonalou znalost práva východního, západního i obecně církevního, jakož i plnou uplatňování těch právních mocí, které byly Římem dány ve prospěch Slovanů do rukou jejich arcibiskupa (Nomok., 211).

Veřejná pokání měla, obvykle, čtyři stupně:
- flentes-plačící,
- audientes-naslouchající,
- genuflectentes-klečící,
- consistentes-spolu stojící.

Plačící stáli při sváteční liturgii venku, v předsíni, a se slzami v očích prosil ty, kteří vstupovali, aby se modlili za ně k Bohu a aby se přimluvili u obce; trvání jednotlivých období záviselo na závažnosti viny. Po uplynutí prvního období bylo kajícníkovi dovoleno vstoupit, aby naslouchal, avšak pouze do konce evangelia, směl se tedy účastnit "mše katechumenů", kteří dosud nebyli pokřtěni. Ve třetím období směl být kajícník přítomen na celé mši, ovšem bez eucharistického společenství, a po celou bohoslužbu musel klečet. Nakonec byla účast normální, ale bez eucharistického společenství. Na této svátosti se mohl podílet teprve po svátostném usmíření, po prvním ´vyznání´.

Tato čtyři období byla proložena půsty -"post"- podle ustanovení příslušných autorit. Postění jako forma "pokání" zůstala zachována také po tom, když zanikly ostatní veřejné kajícnosti. V západní katolické Církvi byly posty po Druhém vatikánském koncilu omezeny na minimum. (23) Nepostí-lise křesťan sám, musí ho k tomu donutit Bůh různými zkouškami.

Příklad veřejného pokání: "Kdo úmyslně zabil (někoho) a potom se kaje", říká kánon svatého Basilia, "ať se dvacet let neúčastní přijímání. Těch dvacet let ať se mu upraví takto: čtyři léta je povinen plakat a stát venku přede dveřmi do domu modlitby a prosit věřící, kteří vcházejí, aby se zaň modlili a (přitom) vyznávat své provinění proti zákonu. Po čtyřech letech ať je přijat mezi poslouchající (katechumeny) a po pět let s nimi (ať vychází [po evangeliu]. Sedm dalších let s klečícími se modlí. Konečně bude po čtyři roky s věřícími: ať stojí s věřícími, ale oběti se neúčastní. Po skončení tohoto teprve bude účasten svátosti." (24)

Církevní autorita požadovala především obrácení a morální i duchovní obnovu, fyzická strádání byla omezena na dodržování postů. ZS říká: "´Má-li kdo svou ženu a přiměšuje se k otrokyni, když je tento přečin prokázán, má být tato prodána od knížete té země do jiné země, cena pak za ni stržená má se dát chudým. Rovněž smilník má být jím podle zákona božího přikázán kněžím na sedmileté pokání: dvě léta ať stojí venku před božím chrámem po čas mše, dvě léta ať vchází do chrámu do svatého evangelia a ostatní (část mše) ať stojí venku a poslouchá mši, další pak dva roky do ´Věřím v jediného Boha´". (25)

Civilní zákony trestaly také zmrzačením těla: "´Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu´ dle světského zákona ´uřezávají nos´, ale podle církevního ať se mu uloží pokání patnáct let". Tento trest - rhinokopia- byl ospravedlňován skutečností, že jeptiška svým zasvěcením se stala nevěstou Kristovou a smilství se tak stalo "cizoložstvím" vůči Kristu (Tamtéž, ZSL, s. 182-3, č.65).

"Rozhodnutí svatých Otců" (ZSO) se vztahovala také na práva samotného Boha.: "Jestliže někdo koná zaklínání a modlí se k ďáblům nebo jim dává lidská jména, nechť se kaje pět let o chlebu a vodě" (Tamtéž, s. 146, č.51).

O vztahu mezi křesťanským Východem a Západem Nomokánon praví: "Biskup Konstantinopole má mít čestný primát s římským biskupem, poněvadž je druhým Římem". Řecký text říká "nea Rome - nový Řím" jako by snad ten starý Petrův již neměl smysl? Ve staroslovanském překladu čteme "Vtoromou Rimou"- druhým Římem (Tamtéž, Nom., str 263).

3. Arcibiskup
"Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého apoštola Petra, prvního zástupce a klíčníka království nebeského" napsal Hadrián II. roku 869 knížeti Kocelovi. Tentýž Kocel "ho přijal s velikou poctou a poslal jej znovu k papeži..., aby mu ho vysvětil pro biskupství v Panonii, na stolec svatého apoštola Andronika... Což se i stalo." (ŽM 8). Které byl krajiny - strany - jež vytvářely metropolitní oikumené arcibiskupa ? Je důležité, že Sirmion - Srem jako metropolitní sídlo pro Metoděje navrhoval sám Kocel! Po Rostislavově zmizení se Kocelovi zdála ´Morava´ ohrožena?

A. Území (strana, oblast) eparchie
Co věděl Kocel o sídle svatého Andronika a proč je navrhoval pro arcibiskupa všech krajů Slovanů ? Jednalo se o Sirmium, které bylo roku 582 zničeno Avary, o dnešní Srijem, lépe: o dnešní Srijemskou Mitrovici, na začátku Dimitrovici, město svatého Dimitrije patrona a mučedníka Soluně. Chtěl tomu i Metoděj sám? Sirmium bylo hlavní město pozdně římské provincie Ilyricum, kde se svatý Ambrož (340 -397), tehdy prefekt, začal zajímat o křesťanství; a svatý Erasmus (+ 303) zde uprchl z vězení. Mnohé archeologické nálezy zde byly bohužel zničeny: o některých však existuje tajně pořízená fotodumentace v archívu J.M.Veselého. V každém případě je zde ještě mnoho co zachraňovat. (26) Po roce 582 se Avaři odsunuli směrem do panonské nížiny. Obyvatelstvo Sirmia, které zůstalo naživu, se navrátilo do svých staveb: basilik, divadla, sýpek, lázní. Archeologické vykopávky byly zatím prováděny se zahraniční pomocí.

Dosud se prosazovalo tvrzení, podle kterého prý byla volba města Sirmium výlučně záležitostí Říma, který chtěl rozšířit, nebo alespoň upevnit římskou církevní pravomoc na balkánských slovanských územích až po Černé moře. Podle již citovaného "Života Metodějova" však o to žádal Kocel. Srijemská Mitrovica, 55 kilometrů od Bělehradu směrem na Západ, se nachází v síti evropských dálkových spojů, které sahají až do pravěku. Spojovaly Atlantik se Soluní a s Ázií téměř po dnešní dráze Orient Expresu. Až do Soluně vedla z Itálie slavná Via Egnatia, která procházela i dnešním městem Ochrid (antická Lychnidos), a připojovala Balkán na starobylou Via Apia, a tedy na Bari a Řím. Pouze nedávno realizované vykopávku mohou konečně uspokojujícím způsobem vysvětlit početné "terakotové ikony" s latinskými nápisy, nalezené ve Vinica, v pevnosti Kale, k jejímuž zničení došlo zhruba v VII. století. Těchto vykopávek se účastnil J.M.Veselý (v letech 1987-88). Vinica se nachází v krajině Strumica, v níž vládl Metoděj na jedné "vedlejší cestě - diverticulum", náležející k Via Egnatia.

Když se Kocel obracel na papeže a doporučoval Sirmium pro Metoděje, jeho úmysly se nesly spíše směrem na sever od Sirmia: chtěl oddělit bezmeznou panonskou nížinu od území "misijních" franských diecézí Pasov a Salcburk. Právně tak byl Metoděj moravským a panonským arcibiskupem. Na jaře roku 867 - po uplynutí práce čtyřiceti měsíců na Moravě, se Konstantin "vydal vysvětit své učedníky. Přijal jej pak cestou Kocel, kníže panonský, a velmi si oblíbil slovanské písmo a naučil se mu. A svěřil mu padesát učedníků, aby byli vyučeni, projevil mu velikou úctu a doprovodil ho dále." (ŽK 15) Jednalo se ovšem stále o "misionářské" území Salcburku, kde kněz, který nebyl Frank, mohl pobývat bez povolení arcibiskupa pouze tři měsíce. Navrhli snad Bratři sami Kocelovi možnost vlastní diecéze se sídlem v Sirmiu? Svatá Stolice měla povinnost napomoci obnově starých diecézí.

V květnu roku 873 nabádal Jan VIII. chorvatského vévodu Mutimira (850 - 891), aby zasáhl proti potulným a rozptýleným kněžím podle příkladu svých předků, a se vším úsilím se vrátil do panonské diecéze. A protože zde již byl ustanoven - Bohu za to díky - ze sídla blaženého apoštola Petra, biskup, ty se vracíš pod jeho pastýřskou starostlivost. Kníže vládl mezi řekami Sávou a Drávou a oním biskupem byl Metoděj (27).

Metodějovo území se však rozkládalo až k Adriatickému moři. V roce 879 ustanovil Jan VIII. nového biskupa Nin-Nona v Dalmácii, kde již existovala slovanská cyrilo-metodějská liturgie s hlaholskou abecedou, kterou pravděpodobně zavedl samotný Metoděj za svých cest do Říma. Biskup se jmenoval Theodosius a také k němu se utekla část Metodějových žáků po jeho smrti v roce 885. Průběhem času zde bylo asi deset diecézí slovanského jazyka, s hlaholskou abecedou, které byly duchovně podporovány početnými kvetoucími benediktínskými kláštery, na příklad klášterem ve Tkoně, aj. Znali je svatý Vojtěch a svatý Prokop ? Právě z těchto míst povolal totiž v roce 1346 císař Karel IV. slovanské mnichy do Prahy do slavného emauzského kláštera. Zdá se, že v této době byl biskupem v Nin český dominikán (28). Hlaholská abeceda zde zmizela teprve nedávno, když byl paleoslovanský jazyk nahrazen jazykem lidu. Zdá se, že právě sem se ukryl sv. Gorazd po roce 886, a sice na místo dnešního města Goradže.

Na Severu, lid na řece Visle, spíše bílí Chorvati, než Poláci, byli křesťané: porobeni Svatoplukem, náleželi do pravomoci Metoděje (ŽM 11). Dnešní město Krakov patřilo do území Vislanů, poražených Svatoplukem. Střediskem života, i církevního, však bylo město- grad Vislica, pro něž byl údajně vysvěcen na biskupa Viching.

Kocelova žádost aby sídlo arcibiskupa bylo umístěno do Sirmia, byla do Říma předána v roce 869. Sirmium nebylo daleko od vznikajícího bulharského státu, jak o tom bude pojednáno. Cyril a Metoděj přišli na pozvání Rostislavovo mezi moravské Slovany v roce 863. V roce 864 uzavřel bulharský chán Boris s franským králem Lodovikem spojenectví proti knížeti Rostislavovi, aby tak Moravu ohrozil zezadu. V roce 866, v plném rozvoji organizování moravského slovanského křesťanství, požaduje Boris naopak v Řezně franské misionáře; když tito v roce 867 přišli do Bulharska, nalezli zde misionáře z Říma, které si Boris také vyžádal zároveň s římskými "latinskými knihami". V roce 869 Karel, syn Lodovikův, zaútočil na Rostislava, který - zrazen synovcem Svatoplukem a ohrožován Bulhary, byl nakonec oslepen v jednom z císařským franských klášterů. Za těchto bouřlivých okolností Kocel, čelící vyzývavě franskému a bulharskému nebezpečí si v roce 869 hrdinně vyžádal v Římě Metoděje a navrhl mu za sídlo Sirmium, nepříliš vzdálené od bulharské hranice; chtěl přivábit slovanské obyvatelstvo porobené turkofinskými barbarskými a pohanskými vetřelci? V roce 870 však vsadili franští biskupové arcibiskupa Metoděje do žaláře a Kocel se ocitnul v prázdnu (ŽM 9-10). Metoděj byl osvobozen až po třech letech (870-73), Janem VIII. Pokud jde o Kocela, Slovinci dnes podnítili proces o jeho blahořečení. (29) Kocel, jak prohlašuje dokonce i slovenský marxista Marsina, "byl skutečným cyrilo-metodějským Evropanem". A mohl by být prvním slovenským svatým: byl však ´Slověn´, po matce Němec, Velkomoravan, v duchu sv. Cyrila a Metoděje. Vzniklo snad jméno Slovák od Slovana? - jako Pražák od od Pražana?

Je samozřejmé, že franko-bulharské přátelství se nelíbilo v Byzanci. Roku 865 porazil Michale III. Borise , ještě na bitevním poli mu uložil křest a jako kmotr mu dal jméno Boris-Michal. Tímto činem se Bulhaři dostali do okruhu řeckého - byzatského křesťanství. O tom bude pojednáno dále.

B. Duch
"Bůh... zjevil pro váš jazyk písmena... abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svým jazykem... Nuže tedy, přijmi dar větší a úctyhodnější než všecko zlato a stříbro, drahé kamení i pomíjivé bohatství (a) snaž se společně s ním upevnit řeč a z celého srdce hledat Boha" (ŽK 14).
Křesťanství nebere pokřtěnému člověku ani jeho rodný jazyk, ani jeho dosavadní přirozenou vyspělost. Učí ho rozmlouvat i s Bohem vlastní mateřskou řečí. Není bez významu, pokud car Michal zdůraznil, že v Soluni "všichni mluví čistě sloviensky". Každá cyrilometodějská mateřština má být "upevněna", očistěna od vlivu cizích prvků. Pro dědice cyrilometodějského a wojtylovského SYMBOLU-VELIGRAD nemluvit "čistě sloviensky" s Bohem a s bližním, čili v bohoslužbě a v životě - ve VÍŘE A KULTUŘE - znamená odpad od Boha a zkázu národa. Úpadek do prae-historie - do před-dějin: kdy zase k nám bude přicházet ze Západu i z Jihu mnoho učitelů, ale každý nás bude "učit jinak".
Svatí Cyrile a Metoději,m vyproste nám takového učitele a biskupa, který by nás naučil celé pravdě a vytvořil nám celý právní řád" - podle církevní kázně" (ŽK 14): v našem, srozumitelném, ale mateřském jazyku.
Důležité je sledovat správnou Boží cestu. Jak arcibiskup, tak žáci znali zpupnost a vychytralost falešných proroků, kteří uměli zakrýt Boží slovo v lidskou mlhou i nápojem přizpůsobeného Písma, aby otupili nebo zastrašili. Pravý apoštol naopak staví na milosti Boží a na učení pravdy: "Vy vskutku stůjte rozhodně věrni na skále apoštolského Vyznání a v Církvi zbudované na této skále, a brány pekelné ji nepřemohou".... - Bůh Otec, který vládne nade vším a Syn, kterého zplodil bez bolesti přede všemi věky, jakož i Duch svatý, jež pochází od Boha, vás dovede ke vší pravdě a k mé slávě vás představí ve dni Kristově". (VKl, ib.)

Cyrilometodějský duch žije ze tří pramnenů: filo-sofie, theo-logie a ortho-doxie. Ano, toto je duch třetího Říma - Veligradu. Novinka spočívala ve "slovanské knize". Podle M. Lacka: "Řekové dosud zpravidla nedovolovali, aby slovanský jazyk byl užíván při liturgickém celebrování Slovanů, kteří byli usazeni v byzantské říši, proto, aby je snáze pořečtili. Velké Moravě se dostalo "Božího daru". Proto Metoděj před smrtí prověřil a dokončil překlady Božího Slova do mateřské řeči Moravanů. (30)

Pokud jde o bohoslužbu, M. Lacko uvádí: "Dnes je uznávanou skutečností, že současně s byzantsko-slovanskou liturgií byla zahájena také liturgie slovansko-římská. Svatí bratři zavedli slovanský jazyk do zvláštního římského obřadu, který bývá nazýván "liturgií Svatého Petra" nebo také "glagolskou a jehož užívání se až do nedávných doba zachovali ve zhruba osmi dalmatských diecézích. V čem byl důvod? Metoděj to řekl franským biskupům: "Moravská... oblast je územím svatého Petra" (ŽM 9). Liturgie svatého Petra bývala užívána také v Soluni, ovšem s řeckým jazykem, neboť nakedonské území bylo po mnoho století pod přímou pravomocí římského Velekněze a arcibiskup tohoto města nesl titul "Papežský vikář pro Illyricum". Původní obřad Cyrila a Metoděje byl zřejmě "řecko-byzantský"; postupně se vytvořil také "byzantsko-slovanský", avšak pouze pro žáky a pro bratry. Zpočátku se však užíval na Velké Moravě jen obřad římsko-latinský, užívaný latinsko - franskými a latinsko - ilyrsko - vlašskými misionáři od patriarchy z Aquileje. Metoděj respektoval všechny obřady, avšak napříště pouze jako "trpěné". Jako moravský arcibiskup chtěl, aby Moravané měli obřad římsko-moravský, "mši sv. Petra", slovienskou.

P o z n á m k y - II. Svatý Metoděj
1) Skutky apoštolské, 16,9-13. "První a druhý dopis Soluňským" jsou pro Pavla příležitostí k vylití srdce spolu s novými poznámkami o parusii, o příchodu Krista.
2) M.Lacko, Cirillo e Metodio, apostoli degli Slavi, 68, Milano 1982, Ed.Casa di Matrjona;
3) Richard Marsina, Metodov boj, Bratislava 1985, vyd. Obzor. Napsáno realisticky, ale zároveň z výrazně marxistického hlediska" : na obálce.
4) Bios Klémentos, MMFH (Magnae Moraviae Fontes Historici, Filos. faktulta Univerzity J.Uv.P. , Brno 1966-1971), II, 234; XXII, 65; XXVIII, 76.
5) N.L.Tunickij, Žitie sv. Klimenta slověnskago, 68, 1913 Ed.S.Posad.
6) Bios, Tamtéž, XXVIII, 76.
7) Život Naumův, MMFH II,str. 178, poznámka 4,.- J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966, Lidová demokracie, str. 226,251
8) Pochvalnoje slovo, MMFH II, str.169.- Služba Mefodiu, MMFH II, str.323. Liturgie psané hlaholskou abecedou se přdržují západních vzorů. Naopak kyrilické liturgie jsou byzantinizované ve tvaru, skladbě a spádu. Mniši nosili černý oděv, ´řízu´, od tohoto pochází označení ´černořízci´, i na Klimentku.
9) Peter Kawerau, Il cristinesimo d`Oriente, Milano 1981, Jaca Book, str. 116-118. Svatí bratři nerespektovali ani císařskou byzantskou politiku! Veškerá obvinění tohoto druhu jsou marxistické ideologické pomluvy.
10) E.Amann, Storia della Chiesa: l´epoca carolingia, 757-888, Torino 1977 Ed.S.A.I.E., s.552.
11) MMFH, III, 175-176. - J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, 71-83, 159-178.
12) V. Hrubý, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, Brno 1961. J.M. Veselý, Svatoklimentský listář, Řím 1969, vyd. Angelicum. Týž, Il terzo angolo, Řím 1985, vyd. Angelicum, str. 31-33, TAB.6.
13) List Diognetovi, náš italský text je z "Liturgia delle ore", II, str. 757-9. Viz: Erik Peterson, Diogneto, in Enc. Catt. IV, sbírka 1660, Řím 1950. - DIOGNET in LThK. 3,398.
14) Pokud jd o termín "Capitula": MMFH, III, 207 (197-208), srv. poznámky a komentáře. Pokud jde o Kosmase: MMFH, I,202 (200-203).
15) Dopisy Jana VIII. na obranu Metoděje, MMFH,III, str. 159-170; ibidem str. 197-208. - Dionisio-Hadriana: MMFH, IV, str.113.- J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966, str. 65. - J.M. Veselý, Scrivere sull`acqua, Milano 1983, str.171 (166-74), str. 159 a násl.
16) Srovnej MMFH IV, str. 137-363.- J.Vašica, Literární památky.., str. 63-87; 48-51. - Charalambos K. Papastathis, L`Oevre législative de la mission cyrillo-méthodienne en Grande Moravie, Soluň 1973 (Association hellénique d`Etudes slaves). Řecký originál, francouzské shrnutí, prameny a literatura. Vynikající práce, str. 133-142.
17) MMFH IV, 137-363. - J. Vašica,Literární památky, cit. práce, str. 63-84. - Th.P. Oakley, Allevations of Penance in Continental Penitencials, in "Speculum", XII, str. 488-502.- Zajímavá je narážka na Klimenta.
18) MMFM, IV, 178-9, /n.7a/; 184-191 /n.20/.
19) ZSL: MMFH IV, str. 195-197; VZ: tamtéž 203-4.- Pokud jde o nerozlučitelnost: Viz: Jeruzalémská Bible, 1971, str. 2130, poznámka k Mt 19,9. (ital. vyd.) Rozlučitelnost "na počátku nebyla" (v.8)
20) Veškeré právně pastorační dokumnety lze nalézt v kritickém vydání s prameny a vědeckými komentáři v MMFH IV, str. 137-363. - Pokud jde o "ZAPOVĚDI" srovnej J. Frček, Euchologium Sinaiticum,slovanský text s řeckými prameny a francouzským překladem, Paris, I (1933), II (1939) : Patrologia Orientalis. - J. Vašica, Literární památky, cit. dílo, str. 80-84, 125-133. Pokud jde o "FRAGMENTY - ZLOMKY": M.Weigart-J.Kurz, Texty ke studiu jazyka a písemnictví staroslověnského, Praha 1949, str. 150-160. Originál je také ve staroslověnštině. - J. Vašica, cit. práce, str. 50-53, 134-138.
21) J.Vašica, Tamtéž, 5. - B.Pschmann, Die Abendländische Kirchenbusse im Frühen Mittelalter, 104, Vratislav-Wróclaw, 1930.
22) Bios Kémentos, III, 11, MMFH II, 208-209. - Epistola sancti Clementis Papae ad Corinthios, Ed.Funk. - L´ Osservatore Romano, 5.IV. 1985, s.3.
23) MMFH IV, s. 151 (147-177): ZS, originalita z hlediska církevního práva, rukopisy, jazyk, autor (Metoděj). - Tmtéž s. 182
24) MMFH IV, 334-335: Nomokánon, titul. XL.
25) ZSL, č 4, s. 181. - Metodějova "rozhodnutí" poskytují zpovídaným řešení lidštější a křesťanštější.:"Jestliže se někdo dopustí smilstva s otrokyní a (ona) porodí dítě, nechť tu otrokyni propustí na svobodu a postí se jeden rok." (ZSL, č 40, str. 144).
26)"Život Metodějův", c. 8: MMFH II, str. 150-51, poznámky. - J.Vašica, Literární památky, cit. práce str. 246.- J.M. Veselý, Sant`Erasmo di Formia, in Bessarione, Řím 1982, vyd. Herder, str. 129-220.
27) MMFH, III, s. 173-174, n.55.
28) MMFH III, Epistolae č. 75, str. 187: Chvalořeč Jana VII na Theodosia.- tamtéž IV, str. 120: splitská synoda.- M. Lacko, Cirillo e Metodio, cit. práce Tab.3.- Br. Fučič, Glagoljski natpisi, Zagreb 1982.
29) J.M. Veselý, Scrivere sul`acqua, cit. práce, str. 159 a násl.
30) M.Lacko, Tamtéž, n.13, s.79; n.18, s.98 nn.; J.Vašica, Literární památky, 37-47, 160 nn.

 

 

 

 

 

 

 

 

III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové Božího obrazu

"Krása spasí svět": tímto výrokem, připomínajícím Dostojevského, by bylo možno shrnout závěry II. ekumenického koncilu v Nicei, který byl slaven v roce 787 od 24. září do 23. října, jako sedmý ekumenický a poslední koncil uznávaný východní Orthodoxií. Byla zde odsouzena krutá pronásledování a obrazoborecké ničení, jež zuřila od roku 726, a byl také potvrzen tradiční kult svatých obrazů: Pána, Panny a Svatých. (1)

Člověk může mít k ikoně-obrazu trojí vztah:
iconodulia - správné uctívání zobrazené osoby, pravá služba úcty;
ikonolatria - zbožňování samotného obrazu, tudíž zvrácená služba obrazu, modloslužba;
ikonoklastia - zničení obrazu: jenže proč?
Věci vstupují do lidského vědomí tak, že se vtisknou našim smyslům. Skrze oko, pokud jsou věci osvětleny světlem, se člověku odhaluje jejich vnější tvar. Z této vtištěné formy, může rozum vytáhnout, abstrahovat pojem podstaty vyvozovat soudy. V případě obrazů, probíhá tímto procesem dílo umělce, který napodobuje Stvořitele a snaží se ztělesnit v hmotě ideu, vytvořit IKONU - eikon. Věc je pravdivá, když souhlasí s pojmem v mysli Stvořitele. Lidské poznání o věci je pravdivé, jestliže pojem v mysli souhlasí s věcí. Umělecké dílo je pravdivé, pokud vyjadřuje umělcovu myšlenku: ikona není snímek, fotografie, nýbrž zhmotnění myšlenky.

1. Ikona v cyrilo-metodějském myšlení
Hlubšího upřesnění by si zasloužila skutečnost, že Život Konstantinův (ŽK) uvádí Konstantina-Cyrila do veřejné církevní činnosti diskusí s patriarchou Jannesem na téma obrazoborectví. Slovanský text jej nazývá "Annij" a jedná se o Jannese (Johannese) VII, který byl patriarchou v letech 832 - 843. Jak je vidět, Jannes obhajoval obrazoborectví ještě v roce 842 a v roce 843 byl internován v klášteře Kleidion: tento zásah ukončil obrazoboreckou vzpouru.

Podle profesora Vašici je tato disputace dějinnou skutečností, ale její shrnutí v Životě je velmi zkráceno. Říká se zde, že Jannes nejdříve odmítal diskusi s "mladistvým" a učeným obhájcem, ctitelem ikon, neboť takovou diskusi považoval za urážku své důstojnosti. Nakonec, "nemohl stařec nic namítnout" proti důkazům Konstantina. "Byv zahanben, umlkl." (ŽK, 5). Možná, aby se ospravedlnil "stařec pak řekl: ´Jestliže však Bůh řekl Mojžíšovi: Neučiníš všelijaké podobenství, jak to že vy (to) činíte a klaníte se (jim)?´ Filosof na to namítl: ´Kdyby byl řekl: Neučiníš nijaké podobenství, tak bys argumentoval správně. Jenže řekl ne všelijaké, to jest nedůstojné.´" (2)

Patriarchův odkaz na Mojžíše odkrývá jeden z důvodů, o něž se obrazoborectví opíralo, totiž hrůzu Hebrejců před modlami: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující." (Ex 20,4-5). To bylo pravda až do mateřství Panny Marie. Avšak po vtělení Boha Slova; jediným "důstojným" zpodobujícím zobrazením Boha je Ježíš Kristus; a obdobně se takovým zobrazením stávají všichni, kteří jsou s ním spojeni, kteří se podílejí na Jeho božském životě milostí a svatostí. Ikona zobrazuje vditelné prožívání Vtělení Boha a posvěcení člověka.

Hebrejským strachem bylo podníceno též islámské obrazoborectví, které tehdy představovalo pozadí polemik Konstantina s Arageny (Araby). Vyslanecká misie, jíž se Konstantin zúčastnil a která byla příležitostí pro disputaci, vyrazila (pravděpodobně) roku 851, a vydala se do Samary (na sever od Bagdádu) ke kalífovi Mutawakimu (847-861). Neschopní Arabové se snažili umlčet Konstantina jedem (ŽK). A byli usvědčeni z nepravdy, neobrátili se.
U Chazarů, zhruba kolem roku 860, došlo k otevřené srážce mezi třemi mesiánskými proudy: judaismem, islámem a křesťanstvím: "Poslové od Chazarů, říkali: Od počátku známe pouze jediného Boha, který je nade všemi, a tomu se klaníme na východ... Židé nás navádějí, abychom přijali jejich víru i konání, a s druhé strany zase Saracéni, nabízejíce nám mír a mnoho darů, nutí nás ke své víře..." (ŽK 8). Cyril a Metoděj přemohli jak Židy (ŽK 9-11; ŽM 4), tak Saracény (ŽK 11). Nabídli Chazarům křesťanství jako znovunabytí "staré dědovy hodnosti... čili Adamovy... důstojnosti" (ŽK 9) se vším ztraceným bohatstvím, podle Evangelia (ŽK 4). A tito je přijali.

Starobylá důstojnost a původní bohatství Adama spočívaly právě v tom, že byl stvořen "podle obrazu Boha" (Gn I,26-27), tedy jako "ikona" Stvořitele. Prvním ikonografem je tedy Bůh-Stvořitel; prvním podněcovatelem obrazoborectví je Had, a prvním obrazoborcem a vrahem je Kain (Gn 3-4). Ježíš Kristus platil na kříži obnovení lidské ikony svátostnou milostí. Duch Svatý obnovuje - restauruje Boží obraz.

Mezi Moravany pokračovali Cyril a Metoděj v této "ikonografické obnově ráje" jakož i v boji proti obrazoborcům Hadovi a Kainovi (ŽK 14-18; ŽM 4-17), proti lži a násilí.

Evangelium je první teologií "ikony" e jejího obnovení.
"Stvořitel" je v řeckém jazyce "poiétés" (poeta); "tvoření" je "poiesis" (poesie); a "stvoření" je "poiema"; v případě člověka je modelem, originálem, vzorem Bůh, celá Trojice: "Poiésomen anthropon kat´eikona hemeteram kai kat´homiosin" (Gn I, 26).

"Poiésomen", což znamená "učiňme" člověka podle našeho obrazu - podle výkladu běžného mezi Otci - odkazuje na tajemství Trojice. "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí", prosí Filip. "Ježíš mu odpověděl: ´Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak ty můžeš říci: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně?" (J 14, 8-11). Také podle Pavla "Kristus je věrná ikona, obraz neviditelného Boha - eikon tou Theou aoratou" (Ko I,15; II K 4,4). "A na nezakryté tváři nás všech se odráží jako v zrcadle Pánova velebnost, a tak se přetvořujeme stále víc a více k zářivé ikoně, k podobě, jakou má on. Působí to Pán, který je duch." (II K 3,18).

Otec, poiétes, je prvním a hlavním "ikonografem": Syn Logos-Slovo je hlavním "ikonologem", tedy vykladačem, zjevitelem a konečně Duch Svatý je "ikonosofem". Sophia znamená moudrost, poznání spojené s potěšením, tedy to, co činí člověka šťastným. Životodárný Duch Svatý dává každé lidské ikoně Boha a analogicky každé skutečné ikoně "potěšení ze šťastného života". Křesťanství tedy v sobě zahrnuje: ikonografii - křest; ikonologii - evangelijní zjevení; ikonosofii - moudrost, prožívanou jako štěstí které je dovršeno krásou člověka dokonalého v Kristu - teleion en Christo (Ko I,28-29). Lidství žité v Kristu, překonává krásu andělů. A cena: krev Vykupitele. (3) Oblíbeným teologem Konstantina-Cyrila byl svatý Řehoř Naziánský (+383-390), jehož spisy znal nazpaměť: "Ó, Řehoři, tělem člověče, ale duší anděli: Ty jsi přece tělem člověk, ale zdál ses andělem, neboť tvá krása - jako jeden ze Serafů - oslavuje Boha a osvěcuje všechen svět učením pravé víry. Proto i mne, který se k tobě vrhám s láskou a vírou, přijmi a buď mi vzdělavatelem" (ŽK 3). Asi třicet jeho kázání bylo přeloženo do staroslověnštiny již v době Cyrila a Metoděje. (4) Z obecnějšího stanoviska můžeme říci, že oba bratří se řídili "mnišskou teologií" představovanou především Sv. Basiliem Velkým (329-379), Janem Zlatoústým (asi 345-407), e sv. Janem Damašským (asi 670- 750). Jak čteme u Anastasia Knihovníka, Konstantin znal zpaměti také všechna díla takzvaného Dionýsia Aeropagity.(5)

Podle Konstantina "filosofie", tedy moudrost čili "pochopení božských i lidských věcí... učí člověka, aby byl k obrazu a podobě Toho, který ho stvořil." (ŽK 4); Život Metodějův pak začíná těmito slovy: "Dobrý a všemohoucí (jest) Bůh, který stvořil z nebytí k bytí všechny věci viditelné i neviditelné a okrášlil je všelikou krásou". (ŽM 1). Rozvažování o této kráse je "kusým poznáním" (I K 13,9) také Toho, který "vytvořil tato obdivuhodná a mnohá díla." (6)

Pro pojem "obraz" zná řecký jazyk tři výrazy: eikon-obraz; eidos-podobnost; a eidolon-modla. Eidolon nemá žádný vztah ke skutečnosti a je tedy pouhou fantazií bez originálu: idol, bůžek. Obrazoborectví potíralo ikonolatrii a idolatrii, kdežto "teologie obrazů", jejímiž nositeli byli Cyril a Metoděj naopak zachraňovala správné "uctívání" obrazů: ikonodulii. (7)

2. Ikonografie v cyrilo-metodějské tradici a její vývoj na Balkáně
Psané prameny nám vyprávějí o kostelích, o liturgii, o cyrilometodějském učení, a všechny tyto věci předpokládají umění (architekturu, pohřební stavby, ikonografii, epigrafii) i řemesla. (8) Po téměř úplném zničení velkomoravské materiální kultury se zachovaly většinou jen početné trosky a rozvaliny. Novější vykopávky archeologů nám přinesly architektonické objevy (kostely, domy, hrobky), stejně jako bohatství předmětů každodenního použití (šperky, křížky atd.). Nepatrné jsou však pozůstatky ikonografické a chybí slovanská epigrafie (jejíž existenci však musíme předpokládat). Navíc se potvrzuje působení vlivů karolinských, adriatických a ilyrských.

Zobrazení osob ve výtvarném umění nebylo málo, nalezena však byla především na zachovaných předmětech každodenního použití, nebo na předmětech liturgických: válečníci, oranti atd. Nástěnné ikony (fresky) musely jistě existovat, avšak v rozvalinách nacházíme pouze zlomky lidských tváří a roztříštěnou výzdobu. Technika fresek, komposice barev a pod. jsou na úrovni současného evropského umění. Často se "přivezené" cizí vlivy mísí s prvky staršího slovanského umění místního nebo panonského. (9)

Po materiálním zničení velkomoravského centra (Staré Město - Velehrad a Mikulčice) cyrilometodějská víra-kultura pokračovala a dále se rozvíjela v sousedních Čechách a v Polsku a pronikla i na kijevsko. (10) Věrná skupina "Pěti", zbylá ze "Sedmi" (Sedmipočetníci) s vyjimkou zmizelého Gorazda, se po vyhnání z Moravy v roce 886, rozvíjela v rodných balkánských zemích: Pliska, Preslav, Ochrida....Kolem roku 890 byla v bulharských centrech Pliska a Preslav zavržena hlaholská, opravdu "cyrilská", Cyrilem-Konstantinem vytvořená abeceda a nahrazena řeckými velkými písmeny - majuskulemi, které se prosadily pod (nezdůvodnitelným) názvem cyrilice, kyrilica. Nicméně hlaholská abeceda Cyrila a Metoděje se uchovala v "Ochridské akademii", kterou založil sv. Kliment z Ochridy; a v dnešní chorvatské Istrii, jak dokázal B Fučič v důležitém díle "Glagoljski natpisi" (Zagreb 1982).

Záměna abecedy měla a dodnes má katastrofální následky pro celý slovanský svět. Cyrilova "hlaholica" byla vlivem Bulharů nahrazena "cyrilicí", a to u všech "pravoslavných". U katolických Slovanů postupně převládla abeceda latinská.

Pro starověké lidi byla abeceda a samo písmo tajemnou věcí, považovanou za dar božstva: "Desatero" byl napsán Bohem samým (Ex 31,18); Konstantin vytvořil slovanskou abecedu za pomoci Boží (ŽK I4); skandinávské runy měly posvátný charakter...Pro iroskotské mnichy "psát" znamenalo podílet se na posvátném obřadu. To vyžadovalo přípravu, umění, modlitbu, odříkání a následování stop Druidů, Bardů, keltský Vatů - mistrů přírodních věd i mágie, umění i symboliky, přísné nábožnosti, hudby a malířství.
Vlastní ráz hlaholské abecedy byl velmi blízký iroskotské umělecké škole, ikonografii iniciál, s nimiž se setkáváme v ostrovních kodexech.

"Ochridská legenda", jinak též "Krátký život sv.Klimenta", poněkud přepracovaná jako "Proložnoje žitie Klimenta Ochridskago", sloužila pro bohoslužebné slavnosti. Byla tedy známá. Uvádí se v ní mimo jiné: "Tento nás veliký otec a světlo Bulharů... nejvíce... pobýval v illyrském městě Lychnidě - které bylo matkou okolních měst a které se nyní... nazývá Ochrid...památky nám zanechal v Ochridě; i posvátné knihy i své hluboké úvahy a i svaté výtvory své ruky, nemémě ode všeho lidu uctívané a vážené než ony Bohem psané desky Mojžíšovy...Vymyslel pak i jiné tvary písmen, zřejmější, než ty, které znal předmoudrý Cyril. A s jeiich pomocí písemně zaznamenal Písmo vnuknuté Bohem, pochvalná slova, životy svatých mučedníků a zbožných mužů a posvátné zpěvy, kterým i horlivě naučil nadané děti. Z nich pak ty, kteří (toho) byli hodni, povýšil do kněžské hodnosti a vlastní horlivostí přeměnil tento barbarský a surový národ v národ svatý. Vykonav apoštolské dílo, stal se skrze ně hodným i apoštolské milosti." (11)

3. Makedonská věrnost
Zde nás mohou zajímat tři věci: samotný Kliment, písmo vynalezené Cyrilem, a dále písmo, jakým je nahradil Kliment.
Kliment patřil k nejbližším žákům a pak pokračovatelům svatých bratří, především Metoděje; dále to byli Gorazd, Kliment, Naum, Angelár, a Sáva. Při teologických disputacích s latinskými učenci mluvili za všechny Gorazd a Kliment (VIII, 26,30; XII, 35). Po vyhnání z Moravy vzal Kliment s sebou Nauma a Angelára a prchali přes Dunaj. Pro kratším pobytu v Preslavi u krále Borise se Kliment (s Naumem) stal "učitelem" v dnešním Starém Devolu. Odtud ho car Simeon (893-927) poslal jako biskupa na Jih, do Drevenice (Velika). Kliment zesnul 27. července roku 916 v Ochridě, ve vysoké škole, kterou založil při klášteře sv. Pantelejmona.
"Za vzor svého života si klad velikého Metoděje a usiloval i modlil se, aby se neuchýlil od přímé cesty k němu a postaviv si před sebe jeho život a činy jakožto vzor vlastního způsobu života, jako jakýsi obraz malíře, znalého umění, pečlivě sebe utvářel podle něho. Znal totiž jeho život jako nikdo jiný, protože ho od mládí následoval a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele." (XXII, 65)
"Ale co mi to uniklo! Nemalé svědectví o soužití duší světců. Před jeho (Klimentovou) smrtí spatřili někteří z jeho učedníků ve snách Cyrila a Metoděje, jak přišli k blahoslavenému a předem mu zvěstovali konec jeho života." (12)
Písmo vytvořené Cyrilem pro moravské a všechny ostatní Slovany bylo také písmem Metodějovým, v němž dokončil překlad celého Písma svatého, pravděpodobně za pomoci Klimentovy (ŽM 15). Když ale Kliment nacházel v Metodějovi svůj vzor, proč by právě on zavrhl abecedu svatých bratří a zaváděl svou?
Ochridský arcibiskup, Řek, Demetrios Chomatianos napsal zmíněnou "Ochridskou legendu" v letech 1216-1234, a tedy v době násilného pořečťování slovanských Makedonců a celého slovanského díla cyrilo-metodějského. Musel vědět, že změnu abecedy neprovedl Kliment, nýbrž bulharsko-slovanští kněží v Preslavi: ti prostě převzali velká písmena řecké abecedy a doplnili ji novými znaky pro čistě slovanské hlásky. Záměrně ji nazvali cyrilicí, jakoby samotný Cyril byl jejím původcem. V podstatě jde o dnešní azbuku. Chomatianos udává jako důvod: lepší srozumitelnost, ovšem pro Řeky a snad i pro dosud barbarské ugrofinské Bulhary v Preslavi. Z Chimatianovy zprávy je však jasné, že cyrilice nepochází od Cyrila.
To, že Cyrilova hlaholská abeceda je starší, než cyrilice, vyplývá z těchto skutečností:
1. Nejstarší písemný staroslověnský doklad, Kijevský misál, je psán hlaholicí a má jazykové prvky moravsko-české; napsali ho tedy žáci Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.
2. Většina staroslověnských dokladů, psaných hlaholicí, mají jazykové prvky zastaralejší než psané cyrilicí.
3. V takzvaných palimpsestech, což jsou pergameny podruhé popsané, písmo první a pak vymazané je hlaholské, kdežto horní je cyrilice.
4. Hlaholice se užívala na Moravě a v Čechách; ve slovanské Makedonii se střediskem v Ochridě a tedy na území, spadajícím do duchovní správy Klimenta; v chorvatské Dalmácii (glagoláši), odkud se dostala ještě v době Karla IV. do pražských Emauz.
5. Cyrilice se objevila teprve v Preslavi, odkud pronikala na Východ: Kijev, Slovensko, Sázava, a na Sever: Novgorod, Moskva, Ural... (13)
Cyril a Metoděj byli Makedonci. Pocházeli z hlavního města řecké Makedonie, ze Soluně, řecky Thessaloniké, dnes Saloniki - kde v jejich době podle prohlášení císaře Michala "všichni Soluňané hovoří čistě slověnsky" (ŽM 5). Právě tato makedonská, soluňská slovjanština se stala základem spisovné staroslověnštiny pro všechny Slovany, počínajíc Velkou Moravou.
Od roku 1942 tvoří jugoslávští Makedonci samosprávnou republiku, kdežto bulharští Makedonci jsou od Bulharů prohlašováni jen za představitele bulharského "nářečí", bohužel soluňští slovanští Makedonci jsou od Řeků krutě vyhlazováni, aby se prý nepřipojili k jugoslávským. Jugoslávští Makedonci si museli budovat od základu školství, spisovný jazyk i státnost. Tak se ovšem stali kulturní oporou bulharským a soluňským, a čekají na první možnost společného svobodného státu. Ochrid-Lychnidos měla biskupa v roce 524. Ochrid zůstává makedonsko-slovanským náboženským a kulturním střediskem od časů sv. Klimenta a Nauma. Po osm století zde sídlil (až do roku 1767) autokefální, svéprávný arcibiskup. Bylo zde po Cařihradu nejvýznamější středisko balkánského pravoslaví. Fresky papežů a sv.Cyrila v katedrále sv.Sofie, totiž Svaté Moudrosti a tedy Božského Slova, uprostřed východních svatých, zachycují hlavní problémy z doby 11. století, kolem rozkolu.
Jeden největších znalců dějin makedonského umění, prof. Svaten Grozdanov, se věnuje zkoumání hlaholských rukopisů a jejich miniaturní výzdobě. Většina z nich vznikla v Ochridě a na březích Bílého Ochridského jezera, a nepodléhá byzantskému vlivu. "Věrnost literární ochridské školy hlaholské abecedě", píše Grozdanov, "vyniká ještě víc, když shledáváme, že také opisovači a kopisté zůstávali věrni ornamentům cyrilo-metodějského údobí. Tvar hlaholské abecedy nebyl příliš vhodný pro iniciály, avšak to nebyl vlastní důvod. Fantastické náměty, bez osob, prozrazují prostě otevřenost vůči západním uměleckým vlivům románským a předrománským. Zjišťují se také prvky figurativní, které spojují Moravu s Římem, ve shodě se styky, které spojovaly oba kulturní okruhy, a sice podle toho, jak se vyvíjely styky Moravy s Římem."
Roku 1018 bylo zničeno carství Samuelovo: Řekové se zmocnily i Ochridy, starobylého střediska cyrilo-metodějské hlaholské kultury, a rozehnali opisovače. Ti se uchýlili do horských a lesních klášterů. Kulturní a církevní pořečťování vyvrcholilo za arcibiskupa Lva Řeka (1037-1056). S ním přišla do Ochridu i skupina slovanských Bulharů z Preslavi, která již užívala šířila písmena cyrilice. Moravsko-makedonské miniatury se vytrácejí a začíná úřední vliv byzantský. Vytlačení glagoláši (hlaholáši) se však nevzdali. Jejich vliv naopak pronikl až do kijevska, především mezi prostší lid, kdežto bohatší, většinou cizinci, se přiklánění k Byzanci, zejména po r. 988, po křtu vynuceném z Cařihradu.
Grozdanov zdůrazňuje tři věci:
1) Zjednodušený způsob kaligrafie, krasopisu, splétání a omezené užívání barvy vážou skromné, prosté ornamenty pražských listů a rukopisů moravského původu na velké množství makedonských hlaholských rukopisů. Ochrid byl tedy ve styku, jak s Moravou, tak s Čechami.
2) Také miniatura z oblasti střední Evropy má slohovou souvislost s makedonskými ornamenty, což dokládá jejich spojitost se Západem. Dále dnes lépe známe společné horizonty mezi Moravou a Římem v oblasti cyrilo-metodějské, a můžeme říci, že se v X.-XII. století čerpalo ze tří zdrojů: MORAVA - ŘÍM - OCHRID, jakoby ze spojitých nádob.
3) Nepřijímání byzantských vlivů pocházelo z věrnosti literární ochridské školy vůči hlaholské abecedě. Nádherné byzantské miniatury, uložené v arcibiskupské knihovně v Ochridě, jsou především důkazem byzantské nadvlády. Ale i ta zůstala nakonec postižena tureckou nadvládou. Co však zůstává ještě neprozkoumáno, je cyrilometodějská hudba (14).
Se Lvem tedy přišla do Ochridy také byzantizovaná slovansko-bulharská skupina, která užívala a rozšiřovala "cyrilici". Z tohoto důvodu je možné studovat stylistické rozdíly slovansko-hlaholské miniatury a miniatury byzantské, byť jen na základě nových objevů, zejména v Ochridě. "Vzorové řecké miniatury z knihovny bývalého arcibiskupství, které jsou uchovány v Ochridě, ilustrují nadvládu okázalého typu rafinovaného dvora Kommenů". Usilovně však pracovaly také hlaholské "písařské dílny", byť se nacházely v okrajovém postavení. Skoro jako by chtěly konkurovat odpovídajícímu rozkvětu řeckých miniatur, vznikají ve velkém počtu také rukopisy hlaholské, vždy v oblasti "Ochridské literární školy". Grozdanov upozorňuje, že navzdory "romantickému přání" některých badatelů, kteří by tento paralelismus rádi vysvětlili jako projev mírové slovansko-byzantského soužití, tato hlaholská škola nebyla Řeky nikdy povolena. Totéž platí také ve vztahu k ostatním oblastem kulturní tvorby. Církevní úřady v Ochridě byly v držení Řeků, řecká kultura byla kulturou privilegovanou, Slované byli "trpěni" jen ve formě "cyrilické"- bulharské. (15)

Vliv byzantské miniatury se zřetelně projevuje v "cyrilických" rukopisech XI. století, tedy převážně v "bulharských" dílech; později tento vliv dosáhla neobyčejného rozsahu také v rukopisech patřícím "elitě" Kijevské Rusi.. Tento jev se vysvětlíme snadno, jestliže uvážíme svazky ruského národa, který právě přijal křesťanství, s byzantskými centry umění. Ve stejné době, více méně počínaje X. stoletím nabylo mimořádného významu spojení Kijevské Rusi s východoslovanským světem, které našlo odrazy také v přijímání vypracovaného písařského umění.

Víme, že bohoslužebným jazykem byla vždy ve všech částech Ruska (Kijev, Novgorod, Moskva) staroslovanský jazyk cyrilometodějský. To znamená, že když se v roce 988 Kijev stal křtem cara Vladimíra oficiálně křesťanským, byzantská hierarchie dokázala s koečnou platností prosadit pouze své právo a svůj byzantský obřad, ale nikoliv řecký jazyk.

Slovanské cyrilo-metodějské křesťanství mohlo do Kijeva přijít z Preslavi (s "cyrilicí") i z Ochridy (s hlaholskou abecedou). Proč převládla cyrilice ? V důsledku byzantského tlaku a navíc, podle Grozdanova, také proto, že pro vysoké neslovanské vládnocí kruhy Kijeva byla nepřijatelná konzervativní (hlaholská) uzavřenost makedonských písařských dílen IX. století". (16) Prosadila se cyrilice a ta se pak rozšiřovala nejen na Novgorodskou Rus, ale také v panonské nížině, jak je vidět na příkladu knížete Presiana. O stycích Kijeva s naší vlastíá bude ještě pojednáno.

V posledních padesáti letech našli ruští vědci mnoho staroslovanských rukopisů českého původu, které se však uchovaly pouze na území Kijeva. To znamená, že křesťanství Kijeva čerpalo také přímo z českých cyrilometodějských pramenů" tedy z Prahy, Libic a Sázavy.Totéž potvrzuje také uctívání svaté Ludmily a svatého Václava v Kijevě, a na Sázavě byli zase uctívání svatí bratři Boris a Gleb. (17)

Český a moravský vliv v architektuře a ikonografii byl objeven pouze v Makedonii. Cyrilovi a Metodějovi žáci založili nedaleko Skoplje klášter věnovaný "Matce Boží", nazvaný ryze českým slovem "Matka" a mezi mnichy byl jeden, který se jmenoval "Georgios ho Voitachos - Jiří Vojtěch. Jméno Vojtěch je mezi Jugoslávci velmi, velmi vzácné, mezi Čechy a Slováky je naopak dosti rozšířeno. (18)

Lychnidos ležela na dálkové obchodní cestě, vedoucí z Malé Azie do Soluně a odtud před Dyrrhachion v Albánii do Brindisi a po Via Apia do Říma. Tento spoj nezanikl ani po vpádu Avarů a oživoval i Ochridu. Dálková cesta se ještě dnes nazývá Via Egnatia a prochází se stejným jménem i Soluní. Ovocem obnovených přátelských styků mezi Římem a posledními cařihradskými patriarchy je zřejmě také to, že zásluhou soluňského metropolity byla v Soluni postavena svatyně svatých Cyrila a Metoděje a v katedrále stále plane svíce u velebné ikony svatých bratří.
K odkrývání a hodnocení uměleckých památek se v Makedonii přikročilo až po vzniku samostatné makedonské republiky (v rámci Jugoslávie, r.1942), na Titův podnět. Většina fresek a ikon totiž zmizela pod vápenným nátěrem Turků, neboť islám zakazoval znázorňování osob. Dnešní muzejní sbírky ikon se vyrovnají obdobným sbírkám např. u sv.Kateřiny na Sinaji, na hoře Athos, v Tretjakovské galerii v Moskvě. Makedonie má více než 2O tisíc ikon a 150 z nich patří k vrcholným: lze je obdivovat v Ochridě. Mniši tvořili ikony podle přísných pravidel, jak pokud šlo o mravní život umělce, tak i s ohledem na prostředí, kde měla ikona být: ve svatyni, s kouřem kadidla, s dechem návštěvníků; proto každá ikona byla tajemně upravena a vybavena pro určitý druh prostředí, aby v něm trvale přežívala beze změn. V muzejích - přes všechno umělé udržování prostředí - ikony chřadnou.
Přes násilné potlačování slovanských cyrilo-metodějských prvků, mají makedonské ikony dodnes svůj zvláštní ráz:
1) Byzantská svátostná tvrdost postav je překrývána vzájemnou něžností. Např. něžnost mezi Bohorodičkou a děťátkem-Ježíšem ve Sv. Sofii; nebo zesnutí Bohorodičky se znázorňuje tak, že Kristus tiskne do náruče duši své matky jako děťátko, aby ji sám vzal do ráje; uspání-nanebevzetí; Kristova láskyplnost při podávání Eucharistie apoštolům; je možné odhalit linii Bohočlověk - Bohorodička - Církev - já, jako jedinou lásku.
2) Neskrývané vzmachy citů, cizí byzantské ztrnulosti: bolest nad hříšníkem. V Nerezi u Skopje je strhující výjev Kristova umývání nohou apoštolům. Petr se zde rozčíleně vzpírá: "Nohy mi umývat nebudeš! Ne, nikdy!" (J 13,8) Jeho slova doprovází výmluvný posunek, který jakoby říkal: Vždyť by to bylo od tebe bláznoství! Bolest Bohorodičky, která drží v náručí tělo svého umučeného syna - Bohočlověka, je tichá, ale propastně hluboká.
3) Od roku 1290 zaváděli malíři Michael a Eutichios nové prvky, které připravují renesanci, provedenou v době Paleologů. Podnikají obdobnou věc, jakou ve stejné době dělal Giotto v kapli Scrovegnů v Padově: hra světla a stínu, chiaro-scuro. Každý kostel je vlastně souhrnným podáním nějakého cyklu pravd. Nikde nejde o pouhou výzdobu, osamocen
Zvláštní pozornost si zaslouží Markov Monastyr , jehož kostel byl dokončen r.1370. Založil jej poslední "král" Marko, ve skutečnosti turecký poddaný , po jehož smrti r. 1335 byla Makedonie úplně začleněna do zurecké moci. Umělci uprchli do sousedních ještě svobodných krajů a slovanská Makedonie ztratila svobodu (vlastně až do r.1942). V předtuše tohoto konce se dostavbě Markova monastýru věnovaly všechny prostředky. Je zde mnoho stavitelských zásahů, ikony tvoří cyklus, ikonostasis vykazuje západní vlivy. Základní myšlenkou je soustředění světla: Kristus sám je zdrojem světla, které je rozděleno tak, že chrámový prostor a vše, co je v něm, vzbuzuje dojem extáze. Tato technika se dnes spojuje s duchovním hnutím, tehdy velmi rozšířeným, jehož stoupenci se nazývali hesichasté. Byli velmi početní mezi slovanskými mnichy. Jde o soustavu různých tělesných postupů, jež měly usnadňovat duchovní spojení s Bohem, hlavně s Kristem. Vyzařování světla je cílem této duchovní školy, založené Gregoriem Palamasem; a umělec, který dokončoval kostel, chtěl to znázornit jak stavebně, jak ikonami. (19) V Rusku tvořili podobně malíři Theofan Řek a Andrej Rublev.

Za byzantsko-bulharského násilného tlaku začíná po XII. století makedonská hlaholice zanikat a přesouvá se do Dalmácie. (18) Na makedonském území se prosazuje tak zvaná "fantastická miniatura", naprosto neslučitelná s náboženskou přísností hlaholskou, avšak úspěšně možná v "cyrilickém" prostředí. Propletence hadích hlav a divokých zvířat téměř zakrývají počáteční písmeno zdobené podle čerstvých a útočných říznačně balkánských tvarů. Vyznačují se barbarskou dravostí, vlastní fantazii Slovanů, ale jsou dosti vzdálené slohu miniatur řeckých rukopisů. Dobře to můžeme vidět na příklad na Evangeliáři z Radomiru, na Evangeliáři presbytera Jana a dalších. (20)

Ve století XII. ustupují obludné prvky obrazům ptáků a zvířat, jak to vidíme na Boloňském Žaltáři (kolem roku 1240), který byl vyzdoben v blízkosti Ochridy a jímž se otevírá nová kapitola v dějinách slovanské miniatury; ve století XIV se opět prosazuje "novobyzantský tlak". Umění přetrvalo také za tureckého panování, i když mnozí umělci se odstěhovali do tehdejšího Srbska a do moldavsko-valašských krajů. Velmi činorodě v tomto ohledu vystupují v první polovině XIV století zejména kláštery založené makedonskými poustevníky mezi městy Skopje, Kumanovo a Lesnovo. Později, za turecké nadvlády, působili nejlepší kopisté a kreslíři miniatur v biskupských centrech a na zakázku bohatých šlechticů. Štědrost těchto zákazníků spolupůsobila k tomu, že se udržela vysoká umělecká úroveň a pobízela umělce k tomu, aby vedle jmen velkodušných donátorů napsali i své vlastní jméno. (21) "Vzkříšení" a nový rozmach tohoto umění začne teprve v roce l942.

4. Arcibiskup Metoděj vyřazen ?
Především se ptáme: proč v tomto období na balkánském území téměr úplně chybějí ikony svatého Metoděje, a ikony Cyrila jsou velmi řídké, zatím co se naopak hojně vyskytují obrazy svatého Klimenta Ochridského a Nauma ? Snad nebyly dosud objeveny a zůstávají skryté pod vápnem ? Zdá se spíše, že řecká hierarchie, která se v osobě Lva Řeka začala prosazovat po roku 1038, odstranila jakoukoliv stopu skutečných cyrilometodějských počátků, aby prosadila přímý byzantský vliv. Teprve dnes (1958), tedy v poslední době byl v Soluni vystavěn pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, ale je třeba říci, že tento chrám je skutečně velkolepý.

V katedrále Sveta Sofia v Ochridě nechal Lev namalovat pouze svatého Cyrila se svatým Klimentem. Cyril jako byzantský intelektuál a filosof, který sice zemřel v Římě, avšak nepatřil do hierarchie, a tudíž ani do římské pravomoci, byl přijatelný; arcibiskup Metoděj, vyslanec římského velekněze, zakladatel slovanské církve, papežem autorizované, a na něm závislé, by byl nevhodný, zejména po schismatu v roce 1054.

Bezpočetné ikony svatého Klimenta proto nahradily ikony Cyrila a Metoděje. Theofylaktos, řecký arcibiskup v Orchidě v letech 1094-1107 se sice skutečně přidržuje staroslovanských pramenů, ale popisuje Klimenta byzantinizujícím způsobem. Slované jsou pro něj již "Bulhaři". (22) A samotný svatý Kliment, již ovšem jako "bulharský" biskup, byl údajně tím, kdo odstranil, či spíše: vynalezením cyrilice "opravil" hlaholskou abecedu. (23) Je však "opravená" "srozumitelnější"? Pro koho?

Ve zmíněné arcibiskupské katedrále Sveta Sofia v Ochridě byly objeveny pod maltou z turecké doby postavy šesti papežů římské katolické Církve a celá řada dalších fresek. Koncem XV století byl tento chrám změněn na mešitu a všechny namalované postavy byly zakryty vápnem a maltou. Šest objevených papežů bylo zpodobněno vedle sebe v letech 1040-1050 z osobní iniciativy Lva.

Objevené fresky byly publiku představeny v září roku 1961 na Mezinárodním Kongesu pro Byzantská Studia. Restaurátorské práce i zveřejnění se uskutečnily s pomocí UNESCA (a zároveň i s velmi ceněnou pomocí italských odborníků z Říma). Zobrazení papežů vzbudilo zájem, vždyť šlo o jediný případ v zemích byzantského vlivu. Pozoruhodná byla také doba vytvoření, tedy období těsně před schismatem. Jedinečnou skutečností je také okolnost, že tato výzdoba byla provedena na zakázku Lva, rafinovaného představitele byzantského patriarchátu, a právě zde v Ochridě, uvážíme-li spor mezi Konstantinopolí a Římem o historické právo jurisdikce nad územím Ochridského arcibiskupství ! Portréty jsou umístěny v diakoniu (Pozn. překladatele - podle výkladového slovníku znamená toto slovo postranní malou apsidu ve starých katedrálách a ortodoxních chrámech), v jihovýchodní části, vedle oltáře. Na pravo od okna jsou: svatý Lev Veliký (440-461), Řehoř Veliký (590-604), Silvestr I. (314-355) Od okna nalevo jsou: Innocenc (401-417), Zachariáš (745-751) a Kliment Římský (101). Zjištění totožnosti postav je spolehlivé, díky nápisům na obrazech. Obrazy je navíc představují jako papeže Římské Církve. Malířská technika zdůrazňuje tonzury na temeni hlav (nepoužívané na Východě); obličeje, vymodelované světlou a tmavou žlutou hlinkou do výrazných rysů, zdobí krátké šedé vlasy a krátké vousy; oči jsou zcela otevřené, výraz kněžské přísnosti. Avšak způsob oblečení postav je stejný, jaký známe u Otců Východní církve: felonium, omoformium se dvěma velkými kříži na ramenou a na spodním pruhu omoformia. V rukou drží bohatě zdobené Svaté Knihy a u třech postav pravá ruka žehná. (24)

Ve stejné části diakonia se na jižní stěně nalézají fresky svatého Cyrila a Klimenta z Ochridy, jejž autokefální církev v Ochridě oslavuje jako vlastního zakladatele a patrona. Celá oblast oltáře se nám jeví jako jakási galerie portrétů hlav jednotlivých církví křesťanského světa, včetně papežů. Jsou zde partiarchové z Konstantinopole (nejpočetnější, je jich více než dvacet), z Alexandrie, z Jeruzaléma, z Antiochie a z kyperského arcibiskupství. Dále, důležití biskupové některých východních eparchií, slovanští svatí otcové a - uprostřed - již vzpomenutí papežové.

Ekumenická hodnota je nepopíratelná. Nicméně je obtížné spolehlivě stanovit, jaký byl původní záměr fresek. Papežové jsou uprostřed, ale je jich pouze šest, byzantských patriarchů je naopak více než dvacet, a z ochridských zde nalézáme Cyrila a Klimenta. Podle některých badatelů - Cv. Grozdanova, P. Miljkoviče-Pepeka, André Grabara - měla být zdůrazněna rovnost všech církví: Římu náleželo čestné místo, Byzanci naopak číselná převaha a Ochridě zase zcela zvláštní důležitost, neboť na ní bylo závislé celé území Balkánu.

Zůstává skutečností, že těchto šest papežů bylo Východní Církví uznáno; a Lev, tím že je v Ochridě nechal vymalovat, chtěl prý jakoby téměř vyhlásit svoji úctu k Římu a také skutečnost, že jeho podpora patriarchovi je založena na ekumenických koncilech, schválených římskými papeži (Radivoj Ljubinkovič). A. Grabar se naopak domnívá, že Lvovy ikonografie potvrzuje záměr Konstantinopole prosadit svůj primát tím že Řím klade pouze vedle Byzance. Svetoslav Radojčič se pozastavuje nad výběrem jmen, mezi která patří i jména papažů Lvovovy doby: Silvestr III. (1044-1045) Řehoř IV. (1045-1046), Kliment II. (1046-1047), Lev IX. (1049-1054). Radojčič vyslovuje závěr: "Jména se zcela jistě nevyskytují náhodně. Výběr ukazuje. jak osobnost, která řídila práci malířů v Ochridě, znala dobře římské poměry z poloviny XI. století." (25) Lev papeže uznává, avšak podřizuje je ekumenickým koncilům; nabízí jim čestné místo, ale přivádí je mezi východní: nikoliv do Svaté Moudrosti v Byzanci, ale v Ochridě. (26). Všichni badatelé jsou zajedno, že skupina fresek "je zcela jedinečná a bez příkladů, jak na byzantském území, tak na území slovanském". Výzkumy však nejsou ještě ukončeny. Nebyly zatím zjištěny všechny postavy, ani nebyly dosud dostačujícím způsobem prozkoumány všechny malby nalezené v kostele. Zájem vzbuzuje přítomnost dalších západních biskupů, na příklad velmi oblíbeného svatého Ambrože, biskupa v Miláně, který je zde snad proto, že svoji politickou kariéru zahájil v Sirmiu. V každém případě fresky geniálním způsobem odrážejí "problémy dialogu" mezi Konstantinopolí a Římem, nikoliv však rozvázání tohoto vztahu. Rozpad dovršily v roce 1054 exkomunikace a oddělení.

Zásahem arcibiskupa Lva začalo také odstraňování původní pravé cyrilometodějské miniatury a ikonografie, a tedy umění, mezi jehož zdroje patřily také vlivy ze střední a západní Evropy spojené s Římem. Srbská Církev vznikla již jako pravoslavná, možná zásluhou "slovanského centra", které v Konstantinopoli založil Metoděj, avšak nyní již jako církev byzantinizovaná. (27) Ortodoxní ikonografie srbské a bulharské, ale zvláště ikonografie ruské (máme na mysli Rubleva), jakkoliv jsou byzantinizující, přesto vykazují stejné nové prvky, které jsou typické pro slovanskou makedonskou ikonografii: vedle byzantské přísnosti také něžnost, citovost, poetičnost, soucit. Tento duc prozrazuje podzemní pokračování moravských cyrilometodějských kořenů, jinými slovy nepřerušené přežívání společného cyrilometodějského podkladu ve víře-kultuře-umění ve všech slovanských Církvích.

Jde o jev, který se tedy zařazuje do onoho společenství hodnot a inspirace, které je předpokládáno v encyklikách Egregiae Virtutis a Slavorum Apostoli. Tím, že první encyklika staví Cyrila a Metoděje vedle Benedikta, uznává horizontální evropské kulturní uspořádání: Evropu východní, střední a západní, doplněné a spojené Evangeliem. Druhá encyklika naopak upozorňuje na vertikální, hloubkovou souvislost: totiž, že na kořeny klasické řecké kultury, proměněné duchem evangelia, se napojují místní kultury, také aby nezanikly, ale byly doplněny a sjednoceny v jediném mystickém Těle Ježíše Krista Spasitele. "Apoštolé Slovanů", Cyril a Metoděj provedli pro Slovany toto spojení "tézí a antitézí" syntézu způsobem, jaký dosud nebyl překonán (nn. 4-5), zůstali přitom vždy věrni Petrovi (n. 13) a jsou vzorem ekumenického dialogu, vzorem, na který se dnes odvolávají například některé Církve vznikající v Africe.

Dnešní univerzální Církev, nebo ještě lépe, současný nástupce Petra a "Zástupce Krista", nevyhlašuje za "patrony Evropy" ani Konstantina Velikého, ani Karla Velikého, ale tři svaté: Benedikta, Cyrila, Metoděje. Ještě dnes mají téměř všechny národy evropské kultury na své zástavě kříž a do dějin vstoupily zásluhou svatých. Národy na císaře" "pamatují", pomoci svatých se však "dovolávají". "Králové" znamenají minulost, svatí jsou zárukou života. Čechové zpívají ke svatému Václavu, svému mučedníkovi. "Ty jsi dědic české země..." Války mohou vyhladit národy, vymazat z mapy města, zničit umělecké památky, avšak lid přežívá a po skončení útlaků se znovu dovolává svatých nejen své země ale i těch, kteří patřili k jiné, snad i potlačené národnosti. Těch svatých, které ikony nejen představují, ale také zpřítomňují a vybízejí k zásahu.

Oslavy výročí 1.100 let od smrti sv. Metoděje - kromě encykliky - byly doprovázeny několika událostmi světového dosahu (28):
- Mezinárodní kongres slavistů v Římě, 8.- 13. října 1985,
- Výstava středověkých fresek z Makedonie, Řím, 5.-21. října 1985
- Vatikánská výstava originálů "IKONY V MAKEDONII od XI. do XVII. STOLETÍ" (29)
Tyto a další akce byly umožněny předchozími dlouhodobými výzkumy. Výzkumy cyrilo-metodějského odkazu v Makedonii se pro mne začínají rokem 1973. Tehdy jsem byl pozván, abych "zachránil" faráře u bývalé biskupské katedrály Svatého Erasma - Sant´Erasmo - ve Formii, provincie Latina. (30) Erasmus přišel do Formie z Lychnidos, z dnešní Ochridy. Zahájili jsme výzkum Erasmových stop z Ochridy do Sremu (též Sremská Mitrovica, antické Sirmium, v roce 869-870 úřední sídlo arcibiskupa Metoděje), a odtud znovu do Ochridy: Erasmus tam působil jako biskup a "učitel-osvětitel" (asi od 280 do 301-2). Zde později skončili také Kliment a Naum: 886... Po zjištění "hloubkového, vertikálního průřezu" Erasmových stop od rodné Antiochie přes Lychnidos do Formie, jsme se zastavili u archeologických památek na možnost navázání žáků sv. Cyrila a Metoděje na Erasmovo dílo... Je značná podobnost mezi Metodějovou metropolí v Sadech a Klimentovou akademií v Ochridě; také tam předcházely římské prvky; stojí rovněž na vyvýšenině, jako Sady. Podobně jako hora "Klimentek" leží v ústraní od Sadů, též ochridské duchovní středisko "Sveti Naum" v ústraní nabízí možnost spojení s Bohem u hrobu Naumova
Zasluhuje to tím větší pozornosti., protože - jak uvedeno Kliment i Naum "napodobovali" sv. Metoděje ve všem...
Když Makedonci v nové době pochopili, že Klimentův Ochrid se nedá vysvětlit bez Velké Moravy ani Velká Morava bez Ochridu. rozvinula se mezi nimi a Římem čilá spolupráce. Předcházel tomu jejich přátelský rozhovor se mnou na Akademii věd, vedený prof. Polenakovičem:
- Vy jste mnich?
Ano, dominikán.
Inkvizice?
Ano, vědecká.
Jako mnich tedy nepotřebujete opatřovat peníze pro ženu ani pro děti?
Ne. A zůstane-li mi něco, při návratu to dám představenému.
Tak tedy zde zůstaňte pracovat... Máte osobní zájem o Makedonii?
Mám. Před 1.100 lety skupina Makedonců, vedena svatými Cyrilem a Metodějem, zachránila mou rodnou Moravu. Bez nich bychom dnes byli Němci a protestanti, s cizím svědomí, s cizím jazykem a cizím poměrem k Bohu. Dnes hrozí Makedoncům podobné ´odcizení´: povinností Moravy je pomoci.
Mohl jsme působit jinde, ale připadal jsem si tehdy jako apoštol Pavel, který měl také bohaté plány, avšak "v noci měl vidění: nějaký Makedonec stál před ním a prosil ho: ´Přejdi do Makedonie a pomoz nám!" Vydal se okamžitě na cestu. "Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst." (Sk 16, 9-10) Málokdy Apoštol Pavel vzdává takovou chválu jako Soluňským a křesťanům z blízkých Filip: později jejich duchem žili také přistěhovalí Slované.
Usoudil jsem už tehdy, že družba, a to všestranná družba mezi Veligradem a Ochridou je nanejvýš žádoucí. Během jedenácti roků (1957-1968) nucených rukodělných prací (jinak bych bývalů trestán jako příživník) mě donutila komunistická strana Československá a Boží Prozřetelnost kopat vlastníma rukama hmotné pozůstatky cyrilometodějské Velké Moravy. Dosud nedoceněný, ba morálně ubitý dr. Vilém Hrubý - jak ho správně zhodnotil akademik P.Eisner - patřil "k těm archeologům, kteří kopou vlastníma rukama a myslí vlastní hlavou". Kdežto jiní vedoucí "archeologové" přicházeli na pracoviště snad jednou z týdnu a věděli o nálezech jen to, co jim řekli dělníci. Dr.Hrubý prý byl komunistickou stranou vyslán, aby archeologicky "zjistil", že velkomoravský Velehrad nikdy na Starém Městě nebyl. Nálezy dokázaly opak. Ovšem uveřejnit směl pouze to, co dovolila komunistická strana. Nakonec se vynořil velkolepý obraz. Chápali jsme, že jde jen o obraz "začátků". Účast na výzkumech v Makedonii mi tam pomohla zachytit "vyvrcholení" a obsáhnout celý duchovný okruh. Pak totiž přišli Bulhaři a Byzanc. Makedonci nepochopí bez Velké Moravy "začátek". Morava nepochopí bez Makedonie "vyvrcholení".

5. Bulhaři
Nestor, slovanský mnich Pečerského kláštera v Kijevě, vydal kolem roku 1120 Povesť vremennych let - Pověst o dávných letech, základní dílo slovanského dějepisectví. "Po dlouhém čase usadili se Slované podél Dunaje, kde je nyní země Uherská a Bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako (třeba) přišli a usadili se na řece Morava, i nazvali se Morava; a jiné se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorváti i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované... dále.. usadili se na Visle a zvali se Lachové; a někteří z těch Lachů se nazvali Polané, jiní Lachové-Lutici, jiní Mazovšané a jiní Pomořané.. a jiní Drevjané, protože se usadili v lesích... Slované se dále usadili kolem jezera Ilmera... i vybudovali hradisko a nazvali je Novgorod... Tak se slovanský národ rozešel, a proto i písmo se nazývá slovanské.
Když žil slovanský národ na Dunaji, přišli od Skýthů, to jest od Chazarů, tak zvaní Bulhaři (Bolgare) a usadili se podél Dunaje a stali se utlačovateli (naselnici) Slovanů." (31) Slovanský jazyk byl jeden.
Kolem roku 680 vznikl totiž na dolním Dunaji pod násilným vedením několika bulharských kmenů větší slovanský politický celek. Jeho příslušníci byli pohané. Bulhaři byli několik finsko-tureckých kmenů. Přivedl je chán Asparuch (681-701), a až do Presiana (836-852) byli pohané. Boris však pochopit nutnost křtu, aby unikl tlaku z Byzance. Proto jednal s franským králem Ludvíkem a setkal se s ním v Tullnu (864). Přátelství s Bulhary znamenalo pro Franky velikou pomoc proti Moravě, kterou tak mohli Bulhaři ohrozit zezadu. Cílem jednání bylo "přivést na správnou míru ctižádostivé choutky moravského vládce Rostislava". O tom, že šlo o důležitou věc, svědčí dopis papeže Mikuláše I. kostnickému biskupovi Šalamounovi. V dopise mu děkuje za zprávu, že se Ludvík hodlá spojit s Bulhary, aby mohl donutit "Rostislava k poslušnosti, ať bude chtít nebo ne: Rastitium aut volendo aut nolendo sibi oboendientem facere." (32)
Přímo z Tullnu pak "vytáhl král Ludvík v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které se v řeči toho národa nazývá Dovina (Děvín). Ten však se neodvažoval střetnout se s královými vojsky, a poněvadž viděl, že nemá, kudy by unikl, v tísni byl donucen dát taková rukojmí a v takovém počtu, jak král přikázal. Nadto ještě potvrdil přísahou, že s veškerými svými velmoži bude po všechny dny zachovávat králi věrnost, třebaže ji naprosto nezachoval." Ludvík podle dohody odtrhnul Bulhary od závislosti na Cařihradu. Výpravu proti Moravě podnikl z téhož důvodu: před rokem přišli na Moravu byzantinci Cyril a Metoděj, a Frankové tušili v jejich působení nebezpečí. Avšak ani v Cařihradu neztráceli čas: napadli vojensky Bulhary (865), přemohli je, a Boris byl pokřtěn přímo na bitevním poli; kmotrem mu byl samotný Michal III., který dal Borisovi křestní jméno Michal, tedy svoje: proč?
Následujícího roku však vyslanci Bulharů dorazili do Řezna. Žádali Ludvíka, aby jim poslal způsobilé hlasatele křesťanství. Ludvík jim poslal pasovského biskupa Hermanricha s kněžími a jáhny. Když ale došli do Bulharska, celá země už byla plná kněží přišlých z Říma; vedli je biskupové Formosus a Pavel, papežští zplnomocněnci. Hermanrich s doprovodem se tedy vrátil uržen nazpět. Považoval jednání Borisovi, a hlavně papežovo za osobní urážku. Později (870-873) se pomstil uvězněním a týráním Metoděje: jednak proto, že Metoděj byl byzantinec, jednak proto, že byl také papežským legátem, který se odvážil učit v oblasti, na kterou si Hermanrich činil pravomoc. (33)
Jubilejní rok 1985 - výročí Metodějova zesnutí - oslavovali také Bulhaři. Podle nich ovšem Cyril a Metoděj byli Bulhaři; Bulharsko chápali jako kolébku slovanské abecedy a kultury, staroslověnštinu označovali za "starobulharštinu", atd. (34) Boris, podle jejich "výkladu", horlivě podporoval cyrilo-metodějské dílo.
Od kdy se však Boris stal "cyrilo-metodějským" příznivcem? Kdyby byl jejich příznivcem, proč neuzavřel r.864 přátelství s Rostislavem proti Frankům?
Proč nezapojil Bulharsko do činnosti slovanské cyrilo-metodějské misie, kdyby bylo pravda, že jejich žáci působili dříve už v Bulharsku, anebo dokonce, že slovanská abeceda vznikla v Bulharsku?
Uvědomil si, že s Moravou by zaniklo celé slovanské křesťanství, kdyby byl zvítězil Ludvík?
Je zde však ještě jiná, tíživější okolnost. Ze dne 13.listopadu roku 866 pocházejí pověstné "Odpovědi papeže Mikuláše I. na dotazy Bulharů". (35) Znění dotazů záhadně zmizelo, ale podle odpovědí si je můžeme snadno domyslet. Podle nich to, co žádal Boris v Římě, bylo ještě větší ranou pro dílo svatých bratří, než jeho vojenská dohoda s Franky. Boris v podstatě žádal v Římě přesně o totéž, o co kdysi žádal Rostislav, avšak v latinském duchu. Pocházejí-li odpovědi z roku 866, tak "dotazy" mohly být z r. 864-866, tedy z doby, když už o Cyrilovi věděla celá Evropa, jeho působení se obávali Frankové a záviděli je Vlaši! Zatímco se Cyril chystal na svěcení slovanských kněží, Mikuláš sliboval Bulharům na jejich žádost latinského biskupa, "který bude vysvěcen u vás"; podobně také latinské mešní knihy; a nakonec: iudicium poenitentiae, právní řád pro svátost smíření a kajícníky. Věci, které Cyril už poskytoval Moravanům v jejich duchu a jazyku. Cožpak to Boris nevěděl? Anebo nechtěl?
Po Metodějově zesnutí však podle Dujčeva: Kliment, Naum a několik jiných našli prý nejlepší podmínky k působení v Plisce a pak Preslavi: zachraňovali a doplňovali dílo svých učitelů. Tak prý tam koncem devátého a během desátého století dosáhla slovanská literatura svého vrcholu. (36) Pravda však je, že tito Metodějovi věrní služebníci museli odejít z Preslavi pryč, daleko k řeckým hranicícm právě pro svou věrnost Cyrilově hlaholici.
V Preslavi se objevila a převládla nová abeceda, nazvaná cyrilská, cyrilice, ačkoli v podstatě odporovala duchu Cyrilova díla; Cyril chtěl abecedu hlaholskou, a to pro slovanský hlahol - glagol - slovo.
Začali jsme důkazem, že také připisování cyrilice Klimentovi Ochridskému je nepodložené. Přesto Ivan Dujčev píše: "Po maličkých úpravách, abeceda první slovanské literatury představovala pevný základ kulturního rozvoje velké části slovanských národů. Každodenně žijeme s Cyrilovou abecedou, používáme jí v každé chvilce a vůbec si bez ní nedokážeme představit náš kulturní život." Ve skutečnosti však ony "maličké úpravy" znamenaly úplné vyloučení hlaholice a zavedení řeckých velkých písmen, jak vidíme v dnešní "azbuce". Pravdivý závěr tedy zní: Bulhaři nepoužívají Cyrilovu abecedu! Kdy a jak vznikl podvod?
Dujčev pokračuje: "Změna nastala kolem roku 893-894. Ta se nazývá v dějinných pramenech ´přepsáním knih´.Tím se bezpochyby naráží na vytvoření nové slovanské abecedy, na její pojmenování ´cyrilská´, ke cti Konstantina-Cyrila, a na nahrazení hlaholice touto abecedou... Zavedení této nové abecedy, jak se může uzavírat na základě několika svědectví, píše Dujčev, bylo dílem Klimentovým..."
Avšak kolem roku 893-894 Kliment už neměl v Preslavi žádný kulturní vliv, neboť byl záměrně poslán mezi barbary na jih; ani Kliment ani jeho akademie nikdy nepoužívali cyrilice, neboť zůstávali věrni hlaholici. A svědectví, o něž se Dujčev opírá, je zatím jen jediné, a to velmi chabé: nepodložený výrok D.Chomatiana v jeho "Ochridské legendě" (1216-1234), jak bylo uvedeno.
Bulhaři měli dvě příležitosti, aby zachránili dílo svatých Cyrila a Metoděje:
Poprvé po Cyrilově zesnutí v Římě (869) a po zmizení Rostislava v jednom franském klášteře (870), když se na Moravě dostali k moci Svatopluk a Viching - všechno se zdálo být pohřbeno. Avšak vystupuje kníže Kocel a žádá v Římě učitele a biskupa, Metoděje, a Hadrián II. mu vyhovuje. Od Borise však nepřišel ani náznak! A přece se dnes v bulharské historiografii nadále zdůrazňuje, že Metoděj prý byl Bulhar! A dále - nešlo náhodou také o malou ironii, kydž Hadrián určuje Mětodějovi za sídlo Sirmiun, Srem, v končinách skoro bulharských? A důrazně dodává Kocelovi: "Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého apoštola Petra." (ŽM 8) Srem se mohlo stát metropolí také bulharských Slovanů až k Černému moři a dál.
Druhá, již zmíněná příležitost, ale nevyužitá v duchu svatých bratří, byla promarněna po vyhnání Klimenta z Moravy, když tento nenašel pochopení v Preslavi, ano, odkud byl dokonce odstraněn, aby mohla být snáze šířena cyrilice.
Akademik Ivan Dujčev, který nás nedávno opustil, patřil mezi vynikající autority v cyrilo-metodějské otázce. Setkal jsem se s ním na Mezinárodním cyrilo-metodějském sympoziu v Římě v roce 1985. Tehdy mi jeho i můj přítel akademik Fr.V.Mareš sdělil, že Dujčev byl snad tajným katolíkem; ovšem jeho polopravdy a někdy i úplné nepravdy vrhají stín jak na Bulhary, tak zejména na italské univerzity. Třísvazkový výbor jeho díla byl vydán v Římě. (37) Potíž se dostavuje tam, kde jsou historickým osobám přisuzovány úmysly, motivy a cíle, které jsou nedůstojným a mravně ubohým způsobem překrucovány podle tehdy povinné komunistiké ateistické a protikřesťanské ideologie. Není ovšem vyloučeno, že toto bylo do díla, nesoucí jeho jméno, vpašováno nějakými dosazenými poradci. To platí i o knihách, vydaných u nás po roce 1950.
U Bulharů se všechno ještě zhoršuje jednostranným nacionalismem, ve kterém se Bulhaři rádi představovali jako čistokrevní Slované, ba zakladatelé a zachránci cyrilo- metodějského dědictví. Tato morální bastardizace, postihující nejen Bulhary, se bude překonávat mnohem pomaleji, než hospodářský úpadek: předně se musí osvobozovat vědomí a svědomí od znetvoření, a pak nutno najít a vyslovit pravdu.
Vzhledem k tomu, že tyto polopravdy a nepravdy zasáhly také českou a moravskou čtenářskou obec, pokusíme se je stručně uvést na správnou míru. Předně: pro určení doby vzniku Cyrilovy hlaholice, se Dujčev správně odvolává na mnicha Chrabra: podle Dujčeva to ovšem byl Starobulhar, ve skutečnosti Makedonec. Dále: "zřejmě mnich Andrej", jenže tohle je zřejmé jen Dujčevovi a jiným marxistům. Chrabr uvádí jako rok vzniku Cyrilovy abecedy rok 6363 od stvoření světa: podle byzantského počítání by to bylo roku 855, kdežto podle alexandrijského 863. Dujčev si vybral rok 855, protože tvrdí, že Cyril vynalezl hlaholici ještě dříve, než to žádal Rostislav; vynalezl ji prý na přání krále Borise pro potřeby bulharského státu, kdežto když přišlo poselství z Moravy (862), šlo prý jen o předání hlaholice všem Slovanům. (Zlatý věk, 15-16) Předání bylo roku 862-863, tedy podle alexandrijského počítání. Navíc, Cyril prý nevynalezl hlaholici sám, a ani pouze proto, že se modlil, nýbrž se skupinu, a tedy je dílem "kolektivu": takové krkolomné kotrmelce se musely vymýšlet, aby se vyhovělo marxismu a nacionalismu. Opačné zprávy očitých svědků jsou však jasné (ŽK 14, ŽM 5).
"Přátelské" přijetí Klimenta a Nauma při útěku z Moravy (886), vysvětluje Dujčev Borisovým "dávným zájmem": ""Epochální nové dílo bratří... bylo už dobře známo knížeti..., který prý už dvacet let předtím organizoval oficiální pokřestění bulharského národa, na podzim r. 865". Víme však, že Boris byl prostě Michalem III. poražen a donucen ke křtu. Současně vyjednával s Franky proti Moravě, kde působil sv. Cyril a Metoděj: takhle chtěl chránit jejich dílo? Zničením?
Dujčev velebí rozsáhlou literární činnost v Plisce a pak Preslavi: spočívala prý v původní tvorbě, ale hlavně překladech, v "přepisování knih" (Pozn.: z hlaholské do cyrilské abecedy). Jako autora nové abecedy představuje Dujčev Klimenta: "ústřední postavou je v ní Kliment". Jenže Kliment, po krátkém pobytu v hlavním městě, tedy brzy po r.866, odchází působit do vzdálených makedonských oblastí, daleko o kulturního střediska. Úřední zavedení cyrilice se dnes připisuje caru-mnichu Simeonovi (893-927), který jmenuje Klimenta biskupem na jihu (894), a tak ho oddaluje od střediska. Stejného roku je tam úředně poslán také Naum, jenž zakládá klášter v Ochridsku na břehu Bílého jezera. Dujčev zatajuje, že Kliment a Naum nikdy nepřijali cyrilici; a přitom podle Dujčeva měli být "spojovacím článkem mezi dvěma velkými starobulharskými literárními a osvětovými středisky". Rovněž neuvádí, jaký byl mezi nimi rozdíl a jaký byl mezi nimi vztah.
Borisova politika kolísala, tápala ve svém odporu vůči Cařihradu mezi Římem a Franky, zaobaleně, ale přesto tvrdošíjně proti svatým bratřím ze Soluně. Boris zemřel roku 889. Začalo "přepisování" slovanských knih z hlaholice do cyrilice ještě za něho? Potvrzovalo by to odsunutí Klimenta na Jih "po krátkém pobytu" v Plisce, tedy ani ne v Preslavi; dále i to, že Simeon našel už roku 893 knihy "přepsané" do cyrilice a pouze ji uzákonil jako úřední abecedu.

P o z n á m k y - III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové "Božího obrazu"
1) In: Osservatore Romano, 14.2.1987, s.5; J.Ortiz de Urbina, Secondo Conciolio di Nicea, Enciclopedia Cattolica, VIII, 1832-34, Roma 1952.
2) J.Vašica, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1985, s.186-7 (183-210), 214-250; V.Vavřínek (Magnae Moravie fontes Historici (=MMFH), II, s. 69, čl.5, Brno 1967 UJEP; G.Finazzo, Fatalismo teologico e libero arbitrio. Dal mondo dell´islam, L´Osservatore Romano, 29.6.1979, s.3; Tentýž, La teologia sunnita, Tamtéž, 24.11.1979, s.3.
3) T. Bahounek OP, Krása a umění Božího lidu, kap. XI, Ikonografie, ikonologie a ikonosofie umění božího lidu, Olomouc 1992 MCM, s. 114-134.
4) Vašica, Tamtéž, Praha 1966, s.212.
5) Dopis Anastáztia Karlovi r.875, MMFH, III, 175-6; P.Kaverau, Il cristianesimo d´Oriente, Milano 1981, s.123-6, 132 a násl.
6) S.Thomas Aquin., Summa Theol., I, 2, 3; Viz též: S.Athanasius, Oratio contra gentes, PG 25, 83-87, 42-43.
7) Kaverau, Tamtéž, s. 1981, 126-132; P.Evdokimov, La teologia della Bellezza: il senzo della Bellezza e l´icone, Roma 1971; franc.: L´arte de l´icone: thélogie de la beauté, Paris 1972; Viz heslo Eikon, In: G.Kittel, Theolog. Wörtebuch, II, 378-396, Stuttgart 1935; viz též hesla Eidos, Eidolon, Eidolatria, Tamtéž, 371-4.
8) ŽK 15: "Rostislav... shromáždiv učedníky, svěřil (mu) je na učení"; ŽM 10: "Svatopluk... dal mu do správy všechny chrámy a duchovní ve všech městech; ŽM 17: "uložili jej (Metoděje) v kapitulním chrámu"; Metoděj "leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohodičky." (Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija, MMFH, II, 166).
9) Z.Váňa, Svět dávných Slovanů, Praha 1983; J.Dekan, Velká Morava, umění a doba, Praha 1985 (3.vyd.); V.Hrubý, Staré Město velkomoravský Velehrad, Praha 1965.
10) M.Šolle, Stará Kouřim, Praha 1966; In: Enc. Slavorum Apostoli,24; B.Nechvátal, Frühmittelalteriche reliquienkreüze aus Böhmen, Praha 1979 (Památky archeologické, LXX, s.213-251).
11) MHFH, II, 1-14, s.273-5.
12) Bios Klémentos, MMFH, II, s.200-231 (XXVIII, 76).
13) Krume Kepeski, Gramatika na makedoskiot lateraturen jazik, Skopje 1978 Vyd. Posvatnoje dělo, s.15; V.Tkadlčík, Černorizec Chrabr: O pismenach, In: Slavia, Praha 1983 (52), č.2, s. 194-9; V.Tkadlčík, das slavien Alphabet bei Chrabr, In: Byzantinoslavica, 1985, XLVI, f.1, s. 106-120; O rozšíření hlahol. nápisů: B.Fučič, Glagoljski natpisi, Zagreb 1982, s.2; o vlivu různých kult. proudů na Velkou Moravu a šíření c.-m. díla od do ciziny poslouží mapky 1-8, In: J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1980, 2. vyd.
14) C.Grozdanov, L´arte medioevale macedone nel contesto dell´arte, Skopje 1983, s.8.
15) Grozdanov, 1971, s. 29 a násl.; Viz: Slovenska pismenost, Katalog trvalé výstavy kultury a umění Makedonie, Ochrida 1985 Nár. muzeum.
16) Tamtéž, s.29.
17) J.Kadlec, Svatý Prokop, Řím 1968, s.68 a násl.
18) S.Antoljak, Makedonija vo IX. vek, Skopje 1986, s.178.
19) AA.VV., Umetničkoje bohatstvo na Makedonija, Skopje 1984 Mak. Kniga; V.Bitrakova-Grozdanova, Monuments paléoochrétiens de la région d´Ochrid, Ochrida 1975 Muz. Naz.; B.Babič, La culture matérielle... á Prilep, Prilep 1986; K.Balabanov, Sv.Giorgi, Staro Nagoričano, Skopje, vyd. Spomenici na kulturata na Makedonija, Skopje 1981, vyd. univ., J.M.Veselý, Grideranno le pietre, Tamtéž, s, 66-83.
20) Grozdanov, Tamtéž, 1971, s.30.
21) Tamtéž, s. 31-32.
22) Bios Klementos, MMFH, II, s.202-203.
23) I.Dujčev, Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s.21.
24) C.Grozdanov, L´arte medioevale macedone nel contesto del l´arte, Skopje 1983, s.7-9.
25) Tamtéž, s.9-11.
26) Verze z r. 1290.
27) J.Vodopivec, I santi fratelli Cirillo e Metodio, compatroni d´ Europa, Roma 1985; J.M.Veselý, Cirillo e Metodio, teologi dell´imagine, Arte cristiana, Milano č. 724, s. 38-44; O Byzanci viz: A.M.Ammann SJ, La pittura della chiesa byzantina, ROMA 1957; o Makedonii viz: AA.VV., Umetničkoto bogotastvo na Makedonia, Skopje 1984.
28) J.M.Veselý, In: L´Avvenire, Milano, 3.4.1985, s.15; Vjesnik, Zagreb 20.4.1985, s.4; G.Costa, Bizantini..., Carlino Ravenna-Romagna, 15.3.1986, s.11,16; 16.3.1986, s.1; 19.3.1986, s.11; "GLI ATTI DEL XXXIII, CORSO, Ravenna 1986.
29) K.Balabanov, Catalogo dell exposizione "Icone della Macedonia, XI.-XIII. secolo, Musei Vaticani, 23.5.-29.6.1986.
30) J. M. Veselý, Sant´ Erasmo di Formia o di Ochrida?, L´Osservatore Romano, 11.6.1980, s.3; J.M.Veselý, Nuova cripta semianulare: gli scavi intorno all´ex cattedrale di Formia, 24.7.1980, s.3.
31) MMFH, I, 190-197; J.M.Veselý, Scrivare sull´acqua, Roma 1987; MMFH, IV, s.395; J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990.
32) Annales Fuldenses, MMFH, I, s.98; Annales Bertiniani, MMFH, I, s.75; Codex Dipl. Bohaemiae, (CD I, 10): Ludvík chtěl zřídit z Moravy "východní franskou marku", MMFH, III, s.146-147: dopis Mikuláše I.
33) ŽM 9-10: Jan VIII. odsuzuje Hermanricha, 873; MMFH, III, 50, s.167; Bulhaři v Řezně MMFH, IV, 374, 378, 384; In: Scrivere..., s. 80.
34) In: L´Avvenire, Milano, 3.4.1985, s.15; La Bulgaria, culla..., Agenzia Sofia Press, Sofia, K, 228, 16.4.1981; L´Osservatore Romano, 25.5.1985, s.5; I.Dujčev, Il primo maestro, 1100 anni dalla morte di Constantino-Cirillo, K, 62, 1979. Dujčev zkresluje C.-M. dílo v duchu dobového komunistického ateismu a nacionalismu; jeho spisy zamořily italskou vědu, podobně jako u nás M.Lacko (Sv.Cyril a Metod, Řím 1969), S.M.Ďurica, J.Poulík aj.
35) Odpověďi papeže Mikuláše I., MMFH, IV, s.38-107.
36) I.Dujčev, Il primo maestro..., s.1.
37) I.Dujčev, Medioevo bizantini-slavo, I. (Saggi di storia politica e culturale), Roma 1965, II. (Saggi di storia letteraria) Roma 1968, III. (Altri saggi di storia politica e culturale, Roma 1971 Ed. di storia e lett.; česky vyšlo: I.Dujčev, Zlatý věk bulharského písemnictví Praha 1982 Vyšehrad; v českém překladu jsou nepřesné názvy; zde je uvádíme správně.

IV.Jediná mysl - jediné vyznání
Konstantin, když v Římě přijal Boží vnuknutí, že se blíží chvíle jeho smrti, zářil radostí a mezi jiným řekl:
"(Nebyl jsem) a stal jsem se a jsem navěky. Amen.
Příštího dne pak obléknul se do svatého mnišského roucha tak přijal světlo k světlu, a nazval se jménem Cyril...
A když se přiblížila hodina... pronesl modlitbu: Pane Bože můj, vyslechni mou modlitbu a ochraňuj věrné tvé stádo, jemuž jsi mne postavil do čela, neužitečného a nehodného služebníka tvého...
Dej své církvi vyrůst množstvím a ze všech - sjednotiv (je) ve svornosti - učiň řádné lidi, kteří budou jednomyslní v pravé tvé víře a ve správném vyznání...
Ty, co jsi dal mně, vracím zas tobě, jakožto tvé. Veď je svou silnou pravicí... " (ŽK 18)

1. Ekumenická dialektika
V době Cyrila a Metoděje stála Evropa před třemi mesiášskými hnutími: úzkostným mesiášským zkoumáním - ve filosofii i v náboženství Židů a Saracenů, a násilnickým sebeprosazováním "svaté říše Franků". Závislost moravsko-panonského území na Římské Církvi odsouvala do pozadí poslušnost vůči Konstantinopoli právě v okamžiku, kdy kvasily první různice mezi Fotiem a Mikulášem I. a to ani nemluvíme o tom, že Cyril byl žákem, kolegou a přítelem Fotiovým. Cyril si zvolil "dialektiku": výběrové, logické hledání pravdy a práva.

Bulhar Antoni Chubančev, asistent na teologické Akademii v Sofii, se pokusil kolem roku 1985, tisíc let po Metodějově smrti, ovšem v bulharském duchu, vymezit způsob postupu duchovního a intelektuálního vývoje u Cyrila. Podle něho, v Cyrilově duchovním formování náleželo výsadní postavení dialektice. (1) Autor vychází ze IV. kapitoly "Života Konstantinova", podle které se Cyril dialektice a veškeré řecké kultuře naučil od slavných profesorů Lva a Fotia. "Oni, pak kromě dědictví duchovního, vědeckého a kulturního, jej naučili dialektice zděděné především od Platona a Aristotela takovým způsobem, aby ji tvořivě využíval nejen v logice, ale také v obtížných a nepřehledných podmínkách oné doby. A sice podle etymologického významu výrazu "dialektiké techné" v tom smyslu, že jako "ohněm se zkouší zlato a stříbro, tak člověk odděluje rozumovou úvahou pomluvu od pravdy".

Filozofické a teologické myšlení u Cyrila - tvrdí Chubančev - se vždy opírá o skutečnost a Písmo. Vidíme to na dialogu se všemi jeho protivníky. Polemiky nebyly pro Cyrila cílem samy o sobě, tedy nešlo mu o to, aby zvítězil, ani o akrobacii a slovní hříčku, jimiž sofisté dokázali obhájit jak pravdu, tak nepravdu podle svého zájmu nebo podle politiky. Pro Cyrila bylo základním cílem dialektiky prokázat, prosadit a obránit pravdu, abychom mohli dojít k pochopení, porozumění (starosloviensky: rozum)

Pokud však jde o skutečnost a pravdu života, pak myšlenky Cyrilovy překonávají Platona a Aristotela. "V historickém díle Svatých Bratří, stejně jako apoštolů, při vysvětlování dynamiky a objektivních faktorů historického procesu a v praktickém uskutečňování ideí obou slovanských literátů pulsuje živá vitální dialektika. Je to dialektika, která čelí problémům a požadavkům reality která překonává přežité formy historického vývoje a tvořivě řeší protiklady doby".

"Jejich boj - pokračuje Chubančev - proti "dogmatu, třech posvátných řečí", byl korunován úspěchem. Byla to hebrejština, latina a řečtina: v těchto třech jazycích dal totiž Pilát napsat důvod smrti a nápis připevnit na Ježíšův kříž: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ KRÁL ŽIDŮ (Jan 19,19-22). Obhájci, trojjazyčníci, se také nazývali pilátníci. (ŽK) Obsahuje dialektické vyvrácení zastaralých snah a tvrzení, které by brzdí a brání vyrůstání plodných větví - slovanských církví - z kmene PRAVOSLAVÍ. V oné době bylo takové pojetí v naprosté shodě s požadavky sociálního pokroku, a má velmi důležité důsledky politické, náboženské a kulturní povahy pro ochranu národnosti slovanských národů. Ty pak následně přispěly vlastním neobyčejně cenným příspěvkem do pokladu universální lidské civilizace".

"V polemice proti představitelům dogmatu o třech posvátných jazycích, brání Cyril princip jednoty v rozdílnosti. Zároveň se přidržuje myšlenky rozčleněné jednoty, tedy nedělitelné svaté Církve při přítomnosti národních slovanských autonomních Církví. Dokonce i v okamžicích před svou smrtí se modlí k Pánu:
"Dej své církvi vyrůst množstvím a ze všech - sjednotiv (je) ve svornosti učiň řádné lidi, kteří budou jednomyslní v pravé tvé víře a ve správném vyznání." (ŽK 18) V Cyrilově modlitbě však není zmínka o "národních slovanských autonomních církvích".
Tedy v původním staroslovanském textu, který je výše uveden, sv. Cyril prosí Boha, aby nechal "svoji Církev" růsti množstvím (nových údů) a spoj všechny svorností - v jednotu: Utvoř z nich řádný lid svorný v tvé pravé víře a v opravdovém vyznání, a dodává: "Vdechni do jejich srdcí slovo tvého učení." (ŽK 18)
Lze se ptát, proč si Chubančev a vůbec komunisté dávali takovou námahu s překrucováním textu? Na obranu "akefalie", čili zničeného "bezhlaví"? Hlavy "autokefálních" pravoslavných slovanských církví spolupracovaly s policií!

"V samotném vytvoření abecedy - pokračuje Chubančev - Cyril dokázal, že vládne výjimečnou dialektickou schopností. V hlaholské abecedě, složené z 38 různých písmen, předvádí harmonii a původní krásu lidové mluvené řeči: řeč je totiž výrazem dialektické jednoty. Slovo mluvené i psané v sobě organicky spojuje ideu, pojem a jejich hmotné vyjádření. Avšak proč Bulhaři nahradili Cyrilovu hlaholici kyrilikou ?

Dialektický prvek byl Cyrilem vnesen také do pojetí člověka: ten není neproměnnou skutečností, jeho prostor omezují dva protikladné prvky ´dobro a zlo´ a právě v této jsoucnosti spočívá drama a dialektika lidského života, hlavně mravního.

"Ve veškeré činnosti Cyrila, který byl ovšem podporován bratrem Metodějem, se projevuje hluboce uvědomělá znalost reálné dialektiky jednotlivého dějinného okamžiku. Tak např. při šíření křesťanství vznikají a prosazují se bezpočetné nové formy lidského pokroku, a ty mají vztah k vytváření a budování místních církví i např. slovanských kultur. Pro úspěch tohoto požehnaného díla pracovali s odříkáním a obětováním celého života a všech sil, svatí a první apoštolové celého slovanského plemene, Konstantin-Cyril a Metoděj, jeho bratr"... Aniž bychom chtěli popírat nevšednost postřehů Chubančeva, přesto nikde, na žádném místě neměl nikdo v úmyslu, ani Rostislav, ani Kocel, ani římští velekněží, ani Byzanc, založit "autonomní slovanské církve". Eparchie arcibiskupa Metoděje je pouze jediná a ta je Petrova. (2) Byl Chubančev mluvčím politické strany nebo i pravoslavné církve?

Již ta okolnost, že článek byl zařazen komunistickou vládou do propagandy proti katolické církvi, vzbuzuje podezření, pokud jde o jeho důvěryhodnost. I když se k takové věci propůjčí laik, jako např. prof. Dujčev, je to v každém případě smutné. Ale profesor teologie? Falšovat Cyrilova slova, která pronesl těsně před svou smrtí ? bylo by třeba zjistit, zda Chubančevovi šlo skutečně o dialektiku u sv. Cyrila, anebo prostě jen o dialektický materialismus. Je však třeba důsledně objasnit, co skutečně napsal Chubančev a také Dujčev. Vždyť ani nás nemusí ohromit, že z úst nejvyšších představitelů státní moci mohou zaznít slova např. o tom, že "tradice Velehradu je uměle implantovaná v posledních dvou třech letech". (Český deník, 8.7.93, s.2)

Svatý Metoděj zemřel 6. března 885. U příležitosti 1100 let od jeho úmrtí uveřejnil také časopis "AVVENIRE" (3. března 1985) článek o cyrilo-metodějském odkazu od J.M.Veselého. Bulharské velvyslanectví, tehdy ještě řízené komunisty, zaslalo redakci okamžitě řadu článků ke zveřejnění, přirozeně v marxistickém duchu. Podle nich byli svatí bratři Bulhaři; hlaholská abeceda byla u Bulharů užívána už před Konstantinem, který ji pouze zdokonalil, a to za pomocí "kolektivu". Není to tedy "zázrak" ani dar z nebe. A veškeré tyto mystické svatozáře měly prý pouze dodat větší prestiž misii. (3)

2. Kníže PRESIAN
Zajímavé osvětlení věci máme z archeologického nálezu, o němž píše Dr. V.Tkadlčík ve článku "Cyrilský nápis v Michalovcích". (4) Autor výzkumu mně, kromě jiného, napsal: "Byl jsem v Michalovcích a velmi pozorně jsem prozkoumal nález. Zvláště důležité jsou chronologie, datování. Již roku 1951 byly v Michalovcích (východní Slovensko) objeveny základy antické kruhové stavby, ale teprve v roce 1971 začaly systematické archeologické vykopávky. Jedná se o "rotundu" s apsidou ve tvaru podkovy a o hřbitov ze století XI-XIII. Některé zlomky keramiky by však mohly pocházet ze století IX.

Uvnitř rotundy, u vchodu, byl nalezen blok z místního kamene (Hrádek-Michalovce), široký 55 cm, vysoký 75 cm, tloušťka 35 cm, s nápisem, který je dobře čitelný, neboť se nacházel na straně zaryté do země. V současné době je uložen v Museu Zemplína pod značkou ZM-170-77. V. Tkadlčík nebyl spokojen s žádným navrženým řešením. "Nápis je ve slovanské kyrilici" - píše, utvrzen o možném datování do IX století.

Jedná se o pět řádek. První řádka je vysoká 3,5 cm, ostatní dosahují 6-7 cm. Bohaté zdobení prozrazuje důležitost osoby a podle určitých detailů by mohlo pocházet z balkánského bulharského prostředí. Podle Tkadlčíka se jedná o epitaf, kde se říká:
SDE LEŽIT...........................TADY LEŽÍ
KŇAZ .............................. KNÍŽE
PRESIAN............................ PRESIAN
* V LIATO SE...................... * V ROCE 6.505 - (996-7)
+ V LIATO SO...................... + V ROCE 6.569 - (1060-61)

První řádek začíná trojlístkem, jaký nalézáme na latinských, řeckých i slovanských hrobech, také v Bulharsku. "SDE LEŽIT" znamená naprosto běžný výraz: hic iacet, entha keitai. (5) Výzdoba na druhé řádce může představovat slunce nebo květinu; písmeno "K" má skoro stejný tvar jako na nápisu cara Samuila a Ivana Vladislava, o kterých se předpokládá, že byli příbuzní Presiana. Třetí řádka, se jménem, představuje zvláštnost uměleckého písemnictví: v prvním písmenu jsou soustředěna písmena tři, P-R-E, přirozeně napsaná v kyrilské abecedě, ale s řeckými prvky. Jméno knížete je ozdobeno na začátku, na konci a uprostřed. Řecké prvky prozrazují řeckého objednatele nebo řeckého sochaře; nebo je také možné, že kyrilice neměla ještě svoje konečné ztvárnění. Také tato skutečnost potvrzuje bulharský původ. Čtvrtá řádka začíná buď růží nebo zářící "hvězdou-sluncem", tento symbol znamená datum narození. "Lieto" znamená léto; mezi Slovany, rok. Následující písmena označují čísla, datum od stvoření světa a datum křesťanské éry. Pátý řádek začíná "křížem svatého Ondřeje" -X- který také znamená datum smrti.

Kníže Presian se tedy narodil 996-7 a zemřel 1060-61. Kdo to však byl? Zřejmě pocházel z makedonsko-bulharsko-slovanské oblasti.
Jak a proč se dostal na severozápadní okraj byzantské podkarpatské oblasti?
Proč je nápis právě v kyrilici a nikoliv v hlaholici ?
Podle výzkumů dr. Tkadlčíka, byl jistý kníže Presian, který žil v letech 996-1060, synem posledního cara bulharského západního království Ivana Vladislava (1015-1018).

Abychom pochopili tragickou velikost Presiana je třeba nastínit ovzduší, které vládlo na konci X. a začátku XI. století nejen v Bulharsku, ale také na přiléhajících územích. Století X. a XI. bývají nazývána "saecula obsura", temná avšak právě v jejich "temnotě" se již rodily existenciální problémy moderní Evropy, z nichž některé nebyly vyřešeny ani dnes. Franko-teutonická říše, katolická, zničila cyrilometodějskou kulturní a náboženskou nabídku Velké Moravy a pokračovala v "Drang nach Osten - v tlaku na Východ". V Čechách nechala Dragomira zavraždit tchyni Ludmilu (mučednice, 920). Syn Dragomiry, Boleslav I, zabil bratra Václava (mučedník, 929). Jeho potomek Boleslav III nechal vyvraždit pokrevní Slavníkovce v Libicích (995, na svátek svatého Václava 28.IX) a odmítl pražského biskupa Vojtěcha-Adalberta, čímž způsobil jeho mučednictví (997, Prusko). Polsko bylo definitivně pokřesťanštěno z Prahy, v cyrilometodějském duchu (Dobrava, 965) a zachránilo ostatky mučedníka Vojtěcha. Avšak roku 1097 nechá král Boleslav zavraždit krakovského biskupa Stanislava. (6). Ukrajina (Kijev) pokřtěná z cyrilometodějské oblasti Moravy-Čech, udržuje přímé styky s českým křesťanstvím.; na Sázavě v benediktínském-hlaholském-slovanském klášteře svatého Prokopa (+ 1053) existuje oltář svatých mučedníků, ukrajinských bratří Gleba a Borise, synů (svatého) Vladimira, zavražděného bratrem Svjatopolkem (1015), a v Kijevě rozkvétá uctívání Ludmily. Mezi balkánskými Slovany, jsou Kliment, Naum a jiní Metodějovi věrní odstraněni z Preslavi, kde nabývá vrchu "kyrilica" a zakládají v Ochridě "hlaholské" centrum. Roku 893 prosazuje car Simeon kyrilici úředně, a rozšiřuje ji, v dohodě s Byzantinci, na Ukrajinu a do Panonie.

A Presian ? Po smrti bulharského cara Petra (969), byzantský císař Jan Tzimiskes (969-976), vymýtil, po zavraždění ukrajinského knížete Svjatoslava (972), ukrajinský vliv mezi Bulhary. Ale okamžitě ujařmil Bulharsko, oslabené maďarskými vpády. Nicméně západní část, dnešní jugoslávská Makedonie, se pod vedením bratrů Davida, Moisese, Arona a Samuila, osvobodila. Car Tzimiskes, musel při začleňování Bulharska do Byzance zlikvidovat syna zemřelého cara Petra. synovi Borisovi nabídl titul "magistros", když jej předtím přesvědčil, aby se zřekl bulharského trůnu. Druhý syn, Roman, byl vykleštěn. V západní svobodné části říše padli v boji proti byzantincům David a Moises (976) Aron byl bratrem Samuilem obviněn z velezrady a byl popraven. Samuil, "autokrat", pokračoval v boji proti Byzanci. Po jeho smrti (1014) vládl syn Gavril-Radomir, který však byl následujícího roku (1015) zavražděn bratrancem Ivanem-Vladislavem, synem popraveného Arona. Ivan Vladislav vládl pouhé čtyři roky; padl roku 1018 při obléhání města Drač. Tím končí první bulharská říše podmaněná císařem Basiliem II, "vražedníkem Bulharů" (976-1025).

Ivan Vladislav měl šest synů a šest dcer. Ze synů známe PRESIANA, Alusiana, Trajana, Radomira. Z dcer známe pouze Kateřinu, která se stala ženou císaře Isaka I Komnena (1057-1059).

Vítězný Basilius II. nabídla rodině Ivana Vladimíra milost: manželka Maria byla jmenována "dámou" na byzantském dvoře, prvorozený Presian se stal "magistros" a další bratři se stali "patricit". Presian byl jmenován "strategos", velitelem v Bukellarionu v Malé Asii. Avšak v roce 1026, za Konstantina VIII. (1025-28), byl obviněn ze spiknutí a skončil ve vyhnanství na ostrově Plata blízko afrického pobřeží Kyreneiky. Za následujícího římského císaře Romana III. Argyra (1028-34) se Presian připojil k Theodoře, sestře císařovny Zoe, aby se společně zmocnili císařského trůnu. Zrazen, byl uvězněn v klášteře Manuil v Konstantinopoli a byl zbaven zraku. V roce 1030 se stal "dobrovolně" mnichem. Také jeho matka Marie, skončila v klášteře.

Po zavraždění Romana III. následoval Michael IV. Paflagon (1034-1041). Za jeho vlády dosáhl Presianův bratr Alusian závratné kariéry, ovšem za cenu zrady. Na začátku se připojil k bulharskému povstání proti Michaelu IV. vedenému Petrem Deljanem, vnukem Samuela. Nakonec však Alusian zradil svého synovce Petra, zbavil ho zraku a utekl k byzantincům. Petr byl zadržen, zavlečen do Konstantinopole, kdežto Alusian se stal magistros a poté strategos v Teodosiopoli, dnešním arménském Erzerumu. Byl to pravděpodobně Alusian, kdo osvobodil jak slepého Presiana, tak matku Marii. Za císaře Konstantina IX. Monomacha (1042-1055) podmínky byly příznivé, nepochybně také zásluhou dalšího z bratrů, Arona, který spravoval Mezopotamii. Vrcholu však bylo dosaženo, když se sestra Kateřina stala císařovnou, jako žena Isaka I. Komnena (1057-1059). Protože Maria i Presian dobře znali vrtkavost byzantských trůnů, snažili se po nabytí svobody, odejít co nejdále od hlavního města.

"Proč právě Zemplín? " - ptá se závěrem své zajímavé studie V. Tkadlčík. Snad proto, že je na severu chráněn Karpatami, daleko od vpádů nomádských Pečeněhů a Maďarů, ve slovanském, málo obydleném prostředí, které však přesto bylo součástí impéria - tento koutek poskytoval mír a bezpečí. Titul kňaz-kníže náležel potomku carské rodiny. Jeho otec Ivan Vladislav je na nápisu v Bitojl (1015-1017) nazván "samoděržec-autokrate" a Samuil dokonce "car". Vidíme, že Presian se svého titulu nevzdal, dokonce ani po smrti; snad zde šlo o posmrtnou výzvu proti Byzanci ?

Mezi předky našeho Presiana se vynořují chán Asparuch (681-701), zakladatel "bulharsko-slovanské mosaiky"; později Ormutag (814-831) a Presian (836-852(, pohané Boris (853-889), Vladimir (889-893), Simeon Velký (893-927), Petr (927-969), Boris II (969-972), Nikola a Daniel (972-980), Samuil (980-1014), Gavril-Radomir (1014-1015), Ivan Vladislav (1015-1018).

Prof. Tkadlčík nalezl jméno Presian v byzantských kronikách také ve formě "Prousianos" nebo "Fružin". Ve vídeňském rukopise kroniky Skylitze nacházíme formu "Preasíanos". Dujčev se domnívá, že původní forma jména Presian byl snad tvar "PRESIANOS" a tuto formu nacházíme na řeckém nápisu ve městě Filippi v dnešní severní řecké Makedonii. Teprve Konstantinos Porfyrogenetos zavádí tvar "Presian"... Car Ivan Vladimír tím, že dal svému prvorozenci jméno slavného předka, snad chtěl v tísních a obavách doby demonstrovat přání a naději, že se vrátí stará bulharská sláva. První Persian byl ještě turko-finského původu a byl to pohan, druhý byl naopak poslovanštěný křesťan - oba však spojovala stejná láska ke svobodě a stejná zášť proti Byzanci. Náš Presian se skutečně pokoušel stále dobýt vrcholu moci, aby zničil byzantskou nadvládu a osvobodil svoji vlast. Osud jej však nechal zemřít jako oslepeného utečence. Jeho pohřební nápis se z hlediska písemnického, jazykového i dějinného se vhodně zařazuje mezi nápis cara Samuila a Ivana Vladislava a důstojně uzavírá dlouhou řadu dokumentů spojených s "první bulharskou říší". Zároveň tento nápis potvrzuje sopečné bulharské rozšiřování kyrilice, stejně jako tragickou existenci Bulharska, která trvá až do dnešních dnů. (7)

Nedávné archeologické nálezy ukazují, že oblast Zemplína nebyla tak zcela odlehlá. Vykopávky ukazují tři podstatné kulturní horizonty: z epochy Keltů, z Velké Moravy a z maďarské okupace. Avšak i Římané, kteří do těchto podkarpatských území přišli okolo poloviny IV. stoleti, znali na příklad solné doly, které se nacházejí v sousedství dnešního Prešova a které se v latinských dokumentech nazývají Castrum salis-Solnohrad: město, pevnost soli. Ložiska soli jsou později zmiňována, v roce 1223 a 1228 jak Sopotok (Solpotok: solný potok), v roce 1928 Solivar, v roce 1960 Solná Baňa...

Objevy, k nimž došlo v roce 1984 ve "Východoslovenském Kraji", odhalují celou řadu míst, jejichž dějiny sahají až k Velké Moravě: Čingov-Slovenský Ráj, Nižná Myšla, Zádielske, Dvorníky, Vítkovice, Šarišské Michalany, Valaliky, Kláštorisko, a další. (8)

3. Shrnutí o "kyrilice"
Autentická cyrilo-metodějská literatura z let 863-886 byla napsána v hlaholské abecedě, kterou vytvořil Cyril. Po roce 893 byla v Preslavi "PŘEPSÁNA" tak zvanou kyrilickou abecedou. Dujčev v citovaném článku "První Mistr" tvrdí: "Tato nová literatura byla velmi rychle přenesena k Srbům a Rusům a obyvatelům Valašska i Moldávie." To potvrzuje, že Srbové, Rusové a Ukrajinci byli již cyrilometodějští HLAHOLICI UŽÍVAJÍCÍ křesťané, kteří byli pokřesťanštěni z Moravy-Čech. Stejné zjištění vyplývá také z nedávných archeologických nálezů. (9) Násilnický bulharský - ugrofinský a proti-cyrilometodějský prozelytismus uvěznil slovanskou kulturu do abecedy řeckých majuskul, kyrilice, kterou si ovšem Cyril nikdy nepřál; a cyrilometodějský duchovní odkaz omezil na byzantskou bohoslužbu východních mnichů, přičemž zcela potlačil "bohoslužbu svatého Petra" a zadusil tím "dech římské plíce". Řešení ? Aby bylo možno "dýchat oběma plícemi", je třeba se vrátit ke KOŘENŮM !

Případ knížete Presiana potvrzuje prolínání kyrilice do panonské části Velké Moravy, a po smrti svatého Prokopa - 1053 - zadušení hlaholského kláštera na Sázavě. Neústupnou věrnost Cyrilově hlaholici naopak prokazovali Kliment, Naum a další v Ochridě e potom také dalmatští "glagoláši", od nichž přišlo ve století XIV. "posílení" cyrilometodějskému hlaholskému dědictví na Emauzích v Praze

Vztah mezi hlaholicí a kyrilicí již dnes není žádným tajemstvím. Také Dujčev připouští, že první slovanskou abecedou byla Konstantinem vynalezená hlaholice, která byla teprve později nahrazena kyrilicí. (10)
To je dnes všeobecně přijímáno. Nepřijatelný je však pokus Dujčeva připisovat kyrilici Klimentovi. (11)
Topenčarov tvrdí, že Cyril předstihnul o pět století revoluci renesance, když prosazoval právo na kulturu ve vlastním jazyce pro každý národ. Avšak, manipulován stranou, Topenčarov tvrdí: "Nebyla to ani Morava, ani Panonie, kde byli slované politicky rozděleni a proto nemohli odporovat s dostačujícím náporem proti silnému tlaku německých feudálů a latinského kléru..." Naopak "V bulharském státě nalezlo Cyrilovo dílo své přirozené prostředí a svoje zákonité postavení. Tím se uzavřela prehistorie slovanské abecedy a slovanské literatury. začala její historie. (12)

Proniknutí kyrilice uskutečnil bulharský car Simeon, který žil v mládí v Konstantinopoli. Snad jako rukojmí nebo student? Vrátil se oslněný byzantskou kulturou a liturgií. Záměna abecedy byla učiněna "kvůli lepší srozumitelnosti"? Slované v ústí Dunaje byli teprve před nedávnem porobeni několika finsko-tureckými kmeny, nazývanými Bulgary. Za doby krále Borise (865) byla bulharská většina ještě pohanská; pokřesťování přichází do styku s řeckou, hlaholskou a latinskou abecedou. (14) Proč se jim potom řecká abeceda zdála "srozumitelnější" ? Proč si kníže Presian, tedy hrdina lásky k bulharské vlasti a oběť byzantského vyvražďování, nechal na svůj náhrobek vyrýt nápis byzantskými písmeny, přesto, že v nedalekém klášteře Vyšegrad ještě dožívali hlaholští slovanští mniši ? A konečně, uvážíme-li smrtelnou zášť byzantinců proti říši bulharského cara, proč právě Bulhaři kyrilici a rozšířili ji nejen do Panonie, ale dokonce i na Kyjevskou Rus ? Jde snad o vzmach novokřtěneckého zápalu ?

Nebyli to tedy ortodoxní byzantinci z Konstantinopole, ale bulharští turkofinští, slavizovaní "neofyté", kteří "kvůli lepšímu porozumění přepsali" moravské cyrilometodějské knihy z hlaholice do kyrilice! - kteří odmítli cyrilometodějskou mši svatého Petra s benediktínskou mnišskou řeholí! - kteří si vynutili neomezený návrat k výhradně byzantskému obřadu... Nicméně nedokázali vykořenit slovanský bohoslužebný jazyk, který si vyžádal Rostislav, inspirovaný Bohem, po poradě se svými knížaty a s Moravany. (ŽK,14)

Děsivý a otřesný je ovšem osud neslovanských ostrůvků latinského původu, v dunajských zemích tedy Valašska, Moldavie a Transylvanie. Podle některých historiků, převažovala latinská orientace až do bulharského cara Simeona (893) a přežívala ještě v době Asana (1185-1186). Původně šlo o římské kolony nebo o lidi Římem deportované z politických a náboženských důvodů. Již od prvních stoletích se zde vyskytovali křesťanští misionáři působící pod ochranou římských legií. V každém případě tito lidé svou latinskou kulturou převyšovali kulturu sousedních "barbarů". Ani Slovanům se nepodařilo rozložit a poslovanštit latinské bloky, které mluvily "římským" jazykem a považovali se za "Římany", v nářečí "rumeni" nebo "romi". Poslovanštění a pokřesťanštění Bulhaři vytlačili latinský obřad a vnutili byzantský, ovšem se slovanským jazykem a kyrilickou abecedou, tedy "bulharské" byzantské "pravoslaví". Ve skutečnosti se však z toho zrodil jazykový slepenec, který je teprve dnes nahrazován rumunským jazykem: románština - slovienština- rumunština.

Bulhaři vnutili svůj ortodoxní slavizovaný byzantinismus tvrdě do všech slovanských území středního a východního Balkánu. Střediskem výbojů byla Preslav a později Ochrida. Církevní provincie Ochrida sahala až k Soluni a právně byla závislá na Římu. Patřilo k ní také Valašsko. Po zničení říše bulharského cara Samuila v roce 1018, přišel do Ochridy arcibiskup Lev Řek a arcidiecézi převedl do závislosti na byzantském patriarchovi; totéž se stalo s Valašskem. Po schizmatu roku 1054 mělo odštěpení rumunských území od Říma tragické následky, neboť se jednalo o původní latinské zalidnění a obyvatelstvo římsko-katolické. Bulharská byzantsko-slovanská ortodoxie tento lid oddělila nejen od římského katolicismu, ale také od latinské západní kultury a civilizace. Zatímco Poláci - jak říká P. Resus - se zachránili před ortodoxní byzantinizací tím, že se utekli k latině a k Římu, Rumuni byli poslovanštěni od Bulharů neslovanského původu, a jimi též byli byzantinizováni, přesto, že tito Bulhaři byli naplněni odporem vůči byzantincům. Přesto, že svatý Cyril vynalezl slovanskou knihu pro Slovany, byl slovanský jazyk vnucen od ne-Slovanů latinskému lidu, a to jak ve vztahu k Bohu, tak v kultuře.

Po porážce bulharské říše přišlo pořečťování, a potom vpadli musulmanšti Turci: tedy vykořisťování a útlak bez lidské a církevní důstojnosti, nikoliv však pouze ze strany Turků, ale i od řecké hierarchie, která byla v jistém smyslu privilegovaná. (14)

A dnes ? Ortodoxie se chlubila věrností k tradicím. Avšak ortodoxní tradicionalismus skončil doktrinářskou nehybností. teologové žili svými "theologumeny" ale již dávno chybělo oživené a oživující "pravoslaví", vyznávání víry, které by odpovídalo na problémy hlavně mládeže. Nestačí bohoslužebný zpěv bez evangelijního učení na vědecké, kulturní úrovni. Dnes rumunský národ, který má smířlivou povahu, dosáhl určité svobody, musí čelit všelijakému ortodoxnímu sektářství, svodům nabídek liberálních protestantů, uniatismu, a římskému katolicismu. Avšak pouze katolická církev, přesto, že je kritizována, udržuje vlastní "Vyznání víry", a vystupuje jako "víra-kultura", schopná změřit své síly s "a-teistickou" a "a-morální" kulturou. - Národnostní přežití Maďarů v Panonii postupovalo jinou cestou. V podobné bídě, nejenom hmotné, ale především z kulturního a církevního hlediska, jsou také slovanští pravoslavní, každý národ svým způsobem. Nejchoulostivější situace je u slovanských Makedonců. Ti se ve skutečnosti nikdy neodtrhli od Říma: do "rozkolu" byli zavlečeni buď od Řeků (Ochrid), nebo od Bulharů a Srbů. Při četných "jednáních" o sjednocení se ozývá: "Cítí-li se v Římě roztržka mezi Římem a Makedonií, stačí, aby se Řím sám vrátil k Makedoncům...

P o z n á m ky - IV. Jediná mysl - jediné vyznání
1) A.Chubančev, Elementi di dialettica nelle concezioni religiose-filosofiche di Constantino-Cirillo Slavo-Bulgaro,
Sofia, 1985 Agenzia Sofia Press.
2) L´Osservatore Romano, 25.5.1985; P.Daujat, Un moment dialectique, Catacombes, 1992, č.237, s.1.
3) I.Dujčev, Protostoria dell´alfabeto slavo, Paleografica, Diplomatica et Archivistica, Roma 1979 SSAB.
4) V.Tkadlčík, Cyrilský nápis v Michalovcích, SLAVIA, Praha 1983, 52, č.2, s.113-123; L.Zrubec, Najstarší nápis, ŽIVOT, 1980, č.11, s. 38-39.
5) Stejný smysl má výraz PETROS EINI. Petr je uvnitř, M.Guarducci, La tomba di Pietro, Roma 1959 Ed.Studium, s.124-128.
6) J.Kadlec, Svatý Prokop, Roma 1968 Kř.ak.; Legenda Christiani Monaci, Vita et passio S. Wenceslai et S. Ludmilae, In:MMFH, II, s. 186-199; J.Ludvíkovský, Kristiánova Legenda, Praha 1978 Vyšehrad; R.Turek, Čechy v raném středověku, Praha 1982 Vyšehrad.
7) V.Tkadlčík, Cyrilský nápis..., s.121-3; pozn. 68; I.Dujčev, Presijam-Presian, Sofia 1960, s.479-482.
8) (k), Výzkumy archeologů, Lidová demokracie, Brno, 17.7.1984, s.4; (MŠ), Castrum salis, Lidová dem., Brno, 2.1.1984, s.1; (čk), Pohřebiště starých Slovanů, Lidová dem., Brno, 19.7.1986, s.4; A.Bagin, Apoštolové Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1985 Charita, s.18-34; J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, Tamtéž, s. 33 a násl.
9) B.Nechvátal, Frühmittelalterliche Reliquienkreuze aus Böhmen, Památky archeologické, Praha 1979, LXX, s. 213-251.
10) Zlatý věk bulhar. písemnictví, Praha 1982 Vyšehrad.
11) Tamtéž, s. 321; MMFH, II, s.269-272, 275.
12) V.Topenciarov, L´alfabeto cirillico contro il dogma delle tre lingue sacre, Bulgaria d´oggi, Sofia 1981 Sofia-Press, s. 26-27; Veselý, Scrivere.., s. 182 a násl.
13) In: MMFH, IV, s. 38-107.
14) C.Alzati, Terra romena, tra Oriente e Occidente, Milano 1982 Jaca Book; A.V.Romanian, Folk Tales, Bucarest 1979 Minerva.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V.Křest v Kijevě roku 988
V encyklice "Apoštolé Slovanů" (z 2. června 1985) chce Jan Pavel II. především připomenout život Metodějův a Cyrilův :"Učiním to však spíše všeobecně, a upřesnění a diskuse o jednotlivých bodech přenechám historickému zkoumání" (čl. 4). Ještě jasněji je stejná myšlenka potvrzena v encyklice "Jdouce do světa" (25. ledna 1988.), která byla uveřejněna u příležitosti tisíciletí od pokřtění kijevské Rusi: "Poslušnost národů vůči milosti křtu, říká Svatý Otec, měla přirozeně podmíněnost historickou, geografickou, lidskou. Je úkolem badatelů přezkoumat a hluboce poznat všechny politické, sociální, kulturní a ekonomické stránky přijetí křesťanské víry." (čl. 2)

Vzhledem k tomu, že jde zároveň o výzvu k určitému usmíření, bude jedním z úkolů lidského zkoumání ověřit zda je třeba odpustit, a sice: kdo má odpouštět, co a komu...Ale navraťme se k vědeckému zkoumání lidské podmíněnosti.

1. Několik otázek
Tisíc let uplynulo od pokřestění Slovanů v Kijevě, které jim bylo knížetem Vladimírem (988- 1988), uložena za přítomnosti dvou byzantských biskupů. Velkolepé podrobnosti byly popsány ukrajinským mnichem Nestorem. (1)

V podstatě zde však šlo o slavnostní, veřejný a kolektivní křest, nařízený státní mocí (kníže Vladimír); aktivní přítomnost dvou byzantských biskupů (jejichž jména však ani neznáme) znamenala přijetí byzantské církevní pravomoci, ale v byzantském bohoslužebném (mnišském) rituálu byl i nadále přijímán slovanský bohoslužebný jazyk. Byzantinci však jen velmi neradi snášeli národní jazyky, dávali přednost jazyku řeckému. (2)

Pokud tedy v Kijevě "přetrval" také po roce 988 slovanský liturgický jazyk, znamená to, že v Kijevě již roku 988 bylo a převládalo slovanské křesťanství natolik zakořeněné, že se Řekům nepodařilo tento jazyk vyloučit. Navíc, tento slovanský liturgický jazyk, který se v zásadě uchoval až do dnešních dnů, byl stejný jako jazyk uvedený Cyrilem a Metodějem v letech 863-885 na Rostislavově Moravě (Veligrad) a do Kocelovy Panonie (Blatensk Grad - Balaton) Proto se "upřesnění a diskuse" (Apoštolé Slovanů, 4) nebo "historické podmíněnosti..." (Jdouce..., 2) budou vztahována například na otázky:
1) Kdy a jak se slovanský bohoslužebný a spisovný cyrilo-metodějský jazyk dostal do Kijeva ?

2) Kdy a jak se kijevští Slované stali cyrilo-metodějskými křesťany ?
Encyklika "Jdouce" vychází při příležitosti tisíciletého výročí pokřtění "Kijevské Rusi". Dnes to však úředně slaví "Moskevská Rus". Pokud jde o jména, citovaný mnich Nestor nás zpravuje, že jednotlivé slovanské národy neměly původně odlišující jména v dnešním smyslu. Obvykle dostávaly jméno místa, kde byly usazeny: "Jako třeba přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravští (Slované); a jiní se pojmenovali Češi", zemědělci žijící v polích Polané (Poláci); ti kteří sídlili podél moře Pomořané (dnes poněmčeno: Pommern); lidé v lesích Drevjané (drvo - strom); na jižní hranici Ukrajina (kraj ve významu okraj - krajina) od Kijeva po Černé Moře; sídlící na řece Polota Poločané; (Krakov, ŽM,11); severní Slované Severjané). Slované (na sever od Kijeva) se časem soustředili kolem nového města, nazvaného "Novgorod" a nakonec v Moskvě, městě na řece Moskva (Velké Rusko). Carovi, nebo patriarchovi "všeho Ruska" nebo též "Velkého Ruska" (celého) náležely tedy Kijevská Rus, (Ukrajina, také Červená Rus, Rusíni); Bílá Rus a Moskevská Rus. Samotné jméno Rus není slovanského původu. (3) Pochází ze skandinávských kořenů.
Podobnost všech místních slovanských nářečí v IX. - X. století, usnadňovala šíření křesťanství jako víry a kultury ve literárním "slovanském jazyce" a cyrilo-metodějské bohoslužbě s vlastní hlaholskou abecedou. Tak se posilovalo slovanské vědomí. V tomto smyslu, tedy ve smyslu slovanské "víry-kultury" prohlašoval také Vojtěch-Adalbert, který byl původem Bílý Chorvat (Slavnik) na konci X. století, že je národnosti české, ale "Slovan". Přitom se cítil Evropanem (mluvil nejméně třemi jazyky): křesťan, biskup - mučedník. (4) Existence cyrilo-metodějského slovanského křesťanství v Kijevě roku 988 a současná přítomnost byzantských biskupů, kteří "křtili", vzbuzuje pozornost také z hlediska právního. Bavorští biskupové napadli roku 870 arcibiskupa svatého Metoděje: "učíš v naší oblasti." Metoděj odpověděl: "(Ona) je svatého Petra" (ŽM, 9). Kolem roku 872 si Metoděje od papeže v Římě vyžádali Moravané: "Jako už dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, tak i nám dej Metoděje za arcibiskupa a učitele." Apoštolský náměstek jej poslal okamžitě (ŽM 10). Také podle Říma "ospravedlňoval "křest" odpovědnost a právní autoritu. Hadrián II. napsal roku 870 Kocelovi: "Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého Petra..." (ŽM 8). A na jiném místě, když hodnotí dílo Cyrila a Metoděje: "Ti dva pak, když se dověděli, že vaše země příslušejí (pod pravomoc) papežské stolice, , neudělali nic mimo právní kánon, ale přišli k nám, nesouce ostatky svatého Klimenta" (ŽM 8). Jestliže byl tedy arcibiskup Metoděj jmenován apoštolským legátem pro všechny Slovany a nadto v Kijevě za časů Vladimira existovalo cyrilo-metodějské slovanské křesťanství, jak to přijde, že Vladimír se mohl a musel podřídit Byzanci ? Zde se nám vynořuje třetí otázka.

Zde jsme u kořenů vědomí, že náležíme k Petrovi a že jsme tedy "spojeni", nebo aspoň nejsme "odděleni", vědomí, které se nikdy neztratilo u "řeckokatolické církve, u ukrajinských cyrilo-metodějských křesťanů (ani u makedonských slovanských ortodoxních); zatím co moskevské slovanské ortodoxní uvědomění vzniklo teprve po roce 1300, převážně z byzantských "schizmatických" zdrojů. Tedy: bez vlastní viny? Konečně také víme, že byzantská Církev udržovala styky s Kijevem již v roce 864, v době patriarchy Fotia, učitele a přítele svatého Cyrila. (5) O této věci bude ještě pojednáno. A arcibiskup Metoděj byl pozván, snad roku 882, císařem Basilem I. (867 - 886) do Byzance. Metoděj pozvání přijal, možná také proto, aby se rozloučil s pozemskou vlastí. Císař a patriarcha Fotius (v té době v mírových vztazích se Římem), jej vřele uvítali, zahrnuli dary a Metoděj nechal v Byzanci kněze a diakona se svatými knihami (slovanskými). (6). Tímto způsobem vzniklo v Byzanci trvalé cyrilo-metodějské "vyslanectví", které udržovalo misionářské styky s balkánskými slovanskými národy a později, v roce 886 přijalo cyrilo-metodějské žáky vyhnané z Moravy na zákrok latinského biskupa Vichinga. (7) Nebylo snad možné, že se Fotius zajímal o Kijev, inspirován také slovanským cyrilo-metodějským "centrem" v Konstantinopoli ? Zde nám však musí pomoci historie, nejen historie Ukrajinců, ale i dějiny všech blízkých slovanských národů. (8)

2. Dějiny
Také Jan Pavel II. ve svém "Dopise o příštím tisíciletí křesťanství na Ukrajině", z 19. března 1979, říká jasně, že křesťanství existovalo v Kijevském knížectví již dávno před Vladimírem." "Kníže ...vnuk Olgy, ustanovil že se křesťanská víra rozšíří na všechny obyvatele jeho země, nadto nařídil, aby všichni obyvatelé hlavního města společně a veřejně přijali za přítomnosti jeho vlastní, jeho rodiny a řeckého kléru křest v řece Dněpr (Boristene). Tímto obřadním úkonem zahájil evangelizaci nejdříve uvnitř hranic svého knížectví a potom v územích s Rusí hraničících jak na východě, tak na severu". (9). Šlo tedy jen o veřejné, oficiální přijetí již existujícího náboženství. Nejlepší znalec dějin Slovanů, Fr. Dvorník, uvádí následující řadu knížat v Kijevě:

879 - 912 - Oleg
912 - 945 - Igor (Ingvar)
945 - 964 - Olga (Helga, pokřtěná Helena, svatá, svátek 11.6.)
964 - 972 - Svjatoslav I.
972 - 978 - Jaropolk
980c.-1015 - Vladimir Velký (svatý: svátek 15. června)
1015 -1019 - Svjatopolk I.
1036 -1054 - Jaroslav (Moudrý)
1054 -1075 - Izjaslav
1073 -1076 - Svjatoslav II.
1078 -1093 - Vsevolod I.
1093 -1113 - Svjatopolk II. (10)

Na začátku IX. století ohrožovali dnešní ruské území dvě skupiny (turkofinských) Bulharů; jedna skupina (musulmanská) postupovala od řeky Volhy, druhá, v níž byli (pokřtěni, a tudíž poslovanštělí) Bulhaři z ústí řeky Dunaje. Zároveň se však na severu vynořili Skandinávci, kteří Bulhary zastavili. Kdyby tomu tak nebylo pak by "hranice Evropy", jak říká Dvorník, byly někde v karpatských horách, " protože v té době se Rusko téměř začínalo stávat částí asijského musulmanského světa". (Tamtéž str. 165). Skandinávci, poslední vlny "germánských" stěhování, prošli Baltikem a obrátili se směrem k Černému moři a k Ázii. Jedna z významných skandinávských obchodních kolonií byla vytvořena v Novgorodě (nové město) a její založení bývá přičítáno Rjurikovi (ROERSK). Má se za to, že jejich skandinávské jméno "Rhodsi" nebo "Ruotsi" přešlo nakonec ve poslovanštěné podobě - Rusi - všechny obyvatele, také slovanské, zejména podél obchodní cesty Novgorod-Dněpr-Byzanc. A tedy také na dnešní slovanské obyvatelstvo Ukrajiny. Město Kijev bylo opevněno v letech 856-860 normanskými okupanty. Tito Normané vážně ohrožovali v roce 860 Konstantinopol, která byla, jak se traduje, "zázraken zachráněna" Bohorodičkou, za patriarchy Fotia. Byzanc, aby se zachránila, usilovala o spojenectví s Chazary jsme v době vyslání Konstantina a Metoděje (ŽK 8-11). Kijevští Slované, kteří se cítili obklíčeni, žádali v Byzanci o křesťanské misionáře. Patriarcha Fotius je poslal okamžitě a kolem roku 864 jmenoval svého biskupa pro Kijev. Byl tento podnik "konkurencí" s tím, co svatí byzantinci Konstantin a Metoděj podnikali na Velké Moravě ? Nebo to byla pouze náhodná shoda ? (srovnej poznámky 5-6). Nebo, konečně, šlo o nevyslovenou dohodu ? V letech 878-882, Oleg, skandinávský "ruský" kníže v Novgorodu, zabral Kijev a potlačil křesťanství (cyrilo-metodějské dílo na Moravě zatím pokračovalo). Politicky měl Oleg úspěch: sjednotil všechny sousední slovanské kmeny okolo Kijeva; podařilo se mu promísit Skandinávce se Slovany. Nyní usiloval o politické přátelství Byzance. Říše syna Igora (942-945) však nebyla příliš šťastná a dráždila nepřátelství Byzance.

Olga (Helga) vdova po Igorovi, vládla za syna Svjatoslava; usilovala o mír s byzantinci a otevřela se křesťanství (945-957). V roce 945 existoval v Kijevě Chrám věnovaný svatému Eliovi (Ilja) a také chrám Hagia Sofia (Svatá Moudrost). Olga byla pokřtěna v roce 957, pravděpodobně v Konstantinopoli. O tomto křtu existuje řada "historek", ale vše není jisté. Přijala jméno Elena (od své kmotry, císařovny). Nemáme však uspokojující vysvětlení pro skutečnost, že Helena, ačkoliv byla pokřtěná v Byzanci, požádalo franského císaře Ottu II. o latinského biskupa pro Kijev. Bylo to snad proto, že Kijevu byla odmítnuta autokefalie ? Otta poslal okamžitě arcibiskupa Adalberta (bývalého benediktínského mnicha z Trevíru). Ten však v Kijevě zůstal pouze v letech 960-962 a byl vyhnán pohanskou šlechtou. Šlechtici pak Olgu přinutili, aby vládu předala synovi Svjatoslavovi (964-972). Svjatoslav byl mocný dobyvatel, ale dobytá území nedokázal upevnit. Zničil moc Bulharů na Volze a rozšířil svůj vliv i do balkánských zemí, avšak nepodařilo se mu najít správný vztah k Byzanci. Zemřel v boji proti Pečeněhům. Po něm nastoupil Vladimar (Volodymyr, Volodimer). Jeho jméno může znamenat vládce světa (vladi-mir), ale také panství míru; bývá nazýván "Veliký" a "Svatý" (svátek je 15. června). Jeho otec Svjatoslav (sláva svatosti) měl tři syny: Jaropolk (odvážný, jarní pluk) byl v Kijevě; Oleg (skandinávská jméno, ženský tvar Olga) vládl Drevljanům Vladimir (nemanželský syn ze skandinávské ženy) v Novgorodě. Vladimír zabil s pomocí skandinávských čet Jaropolka a Olega a usadil se v Kijevě, odkud vybudoval "ruské" panství sahající od Baltického moře až po Moře Černé; připojil ke Kijevu Novgorod; podrobil si Červenou Rus, čili Rusíny a město Przemysl, odkud vytlačil Bílé Chorvaty a Poláky. Takto vznikla společná hranice mezi Čechy a Kijevem. S Římem udržoval Vladimír "přátelské" diplomatické vztahy. Také Vladimír pochopil, že se nachází na náboženském historickém rozcestí. Nestor vypravuje, že Vladimír, potom co odmítl Židy (Chazary) mohanedány (Bulhary na Volze), Germány (latiníky), se rozhodl pro byzantské křesťanství, které zavedl slavným křtem v roce 988.

Vladimír sám se však nechal pokřtít teprve v roce 989 biskupem na Krymu (Cherson). Kdo byl onen biskup ? Řek ? Slovan z Ochridy ? Bulhar z Preslavi ? (11) Podle Dvorníka je jisté, po křtu Vladimírově na Krymu se u něj objevilo římské poselství. Nebylo to však ani tak dílo Jana XV, ale spíše císařovny Theofany, vdovy po Ottovi II, příteli Vojtěcha-Adalberta. Ta se zajímala o Vladimírův křest, ale spíše o jeho případný sňatek s Annou, dcerou císaře Romana II. a synovce Theofany. Vladimír se však musel zříci svých pěti žen a osmi set souložnic. Poselství přineslo z Říma ostatky Svatého kříže a svatých a také blahopřání. Nic však neukazuje na ustavení římské hierarchie. Theofana byla vynikajícím způsobem "evropská" křesťanka: byzantská kultura, franská císařská moc, přátelství s Vojtěchem-Adalbertem, biskupem v Praze, to vše jí poskytovalo možnost ovlivňovat Církev (papeže a patriarchu), politiku i kulturu. Ve stejnou dobu také dcera pražského Boleslava I. (929-967) Dobravka, která se provdala za polského krále Mieszka I. (960-992) pomohla oficiálnímu vítězství římského cyrilo-metodějského křesťanství v Polsku. Theofana doufala, že stejný účinek by mohlo přinést manželství Anny s Vladimírem, totiž zahrnutí Kijeva do Církve a do Evropy, přesto, že dobře věděla co pro byzantinku znamená vdát se za polobarbara. Jan XV. souhlasil s Theofanou. (15) Zůstává skutečností, že Theofana, Dobravka a Anna (stejně jako předtím Ludmila a Mlada v Praze) a další velké ženy, měly velký vliv na vývoj náboženských kulturních a politických poměrů v Evropě. Když jsme vyložili vztahy mezi Kijevem, Byzancí a Římem, budou nás nyní zajímat Čechy.

Když se Vladimír zmocnil Rusínů (Červené Rusko), zrodila se nová společná hranice mezi územím Vladimíra a území Čechů: "západní vliv, říká Dvorník, pocházející z Čech, mohl svobodně pronikat do Ruska". A pokračuje: "Podle prvních ruských kronik byly vztahy mezi Čechy a Vladimírem velmi těsné. Mezi prvními ženami Vladimírovými, dvě byly rozené Češky, a připomíná se řada poselství, která mu vyslal český vévoda Andrich (Oldřich). (13) Právě tyto vztahy mezi Kijevem a Prahou si zasluhují podrobný rozbor. Vladimír vládl od roku 980 do roku 1015, sjednotil a zvětšil území Kijevské Rusi. Srazil obrovskou sochu Peruna (důležité slovanské božstvo blesku: od slova peru-udeřuji) a nechal ji hodit do řeky Dněpru, "křestního pramene". Zároveň s novým úředním státním náboženstvím vybudoval v Kijevě novou katedrálu pro biskupa. Jména prvních biskupů neznáme. Zajímavé je, že při přenesení mučedníků Borise a Gleba v roce 1020 (1026 ? ) - jak ještě řekneme - byl v čele arcibiskup Jan. Ten však nesídlil v Kijevě, ale do Kijeva přišel, jak se zdá, z Krymu. Tolerovali snad byzantinci Vladimírovi závislost kijevského biskupa na autokefalním arcibiskupovi z Chersonu ? Podle prvních Kronik, také první křesťanští kněží přišli do Kijeva z Chersonu - avšak v jakém smyslu "první" ? Slované nebo Řeci ? Byzantinci - jak nás upozorňuje Dvorník - nebyli zvyklí na podobné ústupky. Buď se Vladimíra obávali, nebo ustupovali před skutečností slovanského (cyrilo-metodějského) křesťanství, které již zapustilo kořeny ? Kníže Jaroslav Moudrý (1036-1054) získal povýšení Kijeva na důstojenství metropole. Vladimír tím, že přijal právní a liturgickou příslušnost - pokud jde o obřad nikoliv však jazyk - k Církvi v Konstantinopoli, přijal od Byzance Titul "basileus", král, car především potom co se oženil s Annou. Ale také úkol, charisma "ochránce" a v jistém smyslu "hlavy" křesťanství (jako Konstantin Veliký a Karel Veliký). Ochrana církve za carů se pak stala zotročením: komunistický systém nevytvořil nic nového. Vladimír měl dvanáct (legitimních) synů, dva z nich přijali při křtu jména Roman a David, ale jmenovali je Boris (Bogoris) a Gleb. Po Vladimírově smrti byli krutě zavražděni Bratrem Svjatopolkem; Boris 24. července 1015, Gleb 15 září.

Okamžitě uctíváni jako svatí-mučedníci, nacházejí se po XI století nejen v seznamu národních Svatých ruské ortodoxní církve, ale také v seznamu římsko-katolických svatých, protože žili před schismatem (1054). Na Sázavě, ve slovanském benediktínském hlaholském klášteře svatého Prokopa (+ 1053) byly uloženy jejich relikvie ve vlastním oltáři. Jeden z dvanácti bratrů, Jaroslav Moudrý, se za Borise a Gleba pomstil tím, že usmrtil vraha, bratra Svjatopolka. Také Jaroslav je uctíván jako Svatý. Avšak "pouze on, jediný" přežil z bratrovražedných hádek synů Vladimírových,jež trvaly od roku 1015 do roku 1036. Tento svár byl strašlivou předpovědí pro budoucnost..." Vláda Jaroslavova byla šťastná. S císařem a patriarchů uzavřel Jaroslav uzavřel dohodu, podle které bude Kijevský metropolita spravovat celé Rusko, ovšem vysvěcen a poslán patriarchou. Avšak nesvornost a nejistý vnitřní politický stav oslabily Kijevskou Rus; vnitřně rozháraná nebyla schopna čelit osudným vpádům Mongolů. Tak Rusko na dvě století zmizelo z historie Evropy. Od roku 1039 je Kijev metropolí byzantinského patriarchátu. Zároveň se byzantinci zmocnili také makedonské slovanské cyrilo-metodějské, hlaholské metropole v Ochridě. Dosadili tam bývalého sekretáře patriarchy, arcibiskupa Lva. (14)

Stejně jako v makedonské Církvi, tak i v Kijevě nalézal lid duchovní sílu v klášterech. Slavná byla "Pečerskaja Lavra" - jeskynní klášter (zničený nacisty ve válce 1941-45). Aby se zachránil před "pekelným" násilím Tatarů, přenesl metropolita Maximos svoje sídlo z Kijeva do Vladiměře (1299). Když Litevci, kteří ještě byli pohané, obsadili území západní a jihozápadní Ukrajiny, metropolita Petr se osudově přestěhoval do Moskvy (1325). Avšak ještě metropolita Alexij (+ 1378) se výslovně nazýval "metropolita Kijeva a všeho Ruska".

Metropolita Isidoros byl uvězněn, protože přijal Florentské sjednocení (1441), a synod zvolil Iona (1448-1461), který vyhlásil autokefalii Moskevské Církve.
Kdyby býval dal metropolita Maximos přednost mučednictví a nepřesunul se z Kijeva, patriarchát by náležel pouze Kijevu.

Roku 1458 padla Konstantinopol do rukou Turků. Metropolita Jona vyhlásil tuto událost za Boží trest vyvolaný odpadnutím Byzance od ortodoxie, neboť ta se ve Florencii sjednotila s Římskou Církví; pravoslaví Moskvy, byť se staroslovanským bohoslužebným jazykem, se zrodila již jako odtržená od svých cyrilo-metodějským a římských kořenů. Z Byzance tam byla živena především nevraživost. Po strašlivém pádu Konstantinopole, "druhého Říma", předpověděl mnich-starec Filofej (Filoteo), že poslání bránit pravou víru přejde na Moskvu: "Dva Římy padly, třetí - Moskva - stojí, a čtvrtý již nebude" (ve Pskově 1515). "Mesiášské" poslání se týkalo celé Církve, metropolity a cara. Car Ivan I. (1533-1584) ideu okamžitě přijal. Roku 1589 došlo k vyhlášení patriarchátu Moskvy a veškeré Rusi. Roku 1590, potvrdil synod v Konstantinopoli toto vyhlášení jako "pátý patriarchát" v pořadí cti. Roku 1700 Petr Veliký (1682-1725) zrušil Patriarchát a ustavil Svatý Synod (1721-1917), což znamenalo podřízení Církve státu ve všech ohledech a také oslabení mnišství. Roku 1917 obnovila ortodoxní Církev za "říjnové revoluce" patriarchát: ve skutečnosti to bylo dílo Leninovo, aby mohl patriarchátu využívat.

Nová republikánská vláda nepotřebovala nová utlačovatelská opatření, stačilo využít carského systému. V poslední době stojí ortodoxie před novými problémy: početné protestantské sekty amerického zaměření, baptisté, adventisté a další, šíří svůj "prozelytismus nikoliv mezi nevěřícími, ale bohužel mezi ortodoxními křesťany". (15) Dnes bývá také oživována idea "Třetího Říma". Může však existovat nějaký Řím, který by neměl nic "římského" a naopak by byl zásadně "protiřímský"? (16)
"První Řím" dal rodící se Evropě právní řád, síť dálkových spojů a strohou stráž legií.
"Druhý Řím" - Byzanc připojila filozofii a umění.
A "Třetí Řím"? Podle Jana Pavla II. Je to VELEHRAD jako symbol.

3. Literární svědectví
Dříve, než se budeme zabývat podrobnostmi, bude snad užitečné, zrekapitulovat v rychlém přehledu některé historické události, abychom pochopili to, že od Čech nemohl Vladimír mnoho doufat.

1) V letech 898 - 899 získal Mojmír II. od Jana IX. nové biskupy pro Velkou Moravu, byla také dokončena reorganizace moravské cyrilo-metodějské Církve (MMFH, III, Epispolae 107-109). Avšak roku 907 byl moravský stát zničen Maďary a Franky. Dědictví přešlo na sousední Čechy.
2) Čechy se již roku 895 (po záhadné smrti moravského krále Svatopluka v roce 894) politicky osamostatnily od Moravy a spojily se s Bavory (MMFH, I, 120-121; Fuldské Anály). Roku 920 byla zavražděna Ludmila a roku 929 Václav, oba cyrilo-metodějští slovanští mučedníci "římské" orientace. (MMFH, II, 182-3; 199 a násl.)
3) Roku 967 povolil Jan XIII. vrahu bratra Václava, Boleslavu I. (929-967), aby v Praze založil biskupské sídlo, nikoli však závislé na Magdeburgu, ale na Mohuči, tudíž "latinské"; a dále ženský benediktínský klášter jehož abatyší se stala Maria-Mlada, vnučka Václavova (MMFH,III, epistola 130, str. 272-3; Tamtéž ,I, 200-3).
4) Roku 997 umírá mezi Prusy (Gdaňsk) mučedník Vojtěch-Adalbert, Slavníkovec a biskup vyhnaný z Prahy, Václavův vnuk, bratranec Marie-Mlady, příbuzný Dobravky (Polsko).
5) Prokop (970 ? -1053) zakládá na Sázavě (1032-3) na Slavníkovském území (vyvražděni roku 995 v Libici) benediktínský slovanský hlaholský klášter (MMFH, II, 235-9).
6) Mniši byli vyhnáni do Maďarska (1050) a vrátili se roku 1060, avšak již s kyrilskou abecedou (Tamtéž, V, str. 185). Roku 1080 zakázal Řehoř VII. Čechům používat slovanský liturgický jazyk (Tamtéž III, epistola 116; V, str. 185). Sázavský klášter je obsazen německými latinskými benediktíny. Cyrilo-metodějské slovanské křesťanství však přežívá mezi lidem až do čtrnáctého století. (17)

Svatý Prokop je mimořádně zajímavou osobností: pocházel ze zámožné rodiny, studoval na Vyšehradě ( v Praze nebo v Panonii?) na slavné slovanské škole, kde nabyl mimořádné znalosti slovanské literatury, "založené nejsvatějším Cyrilem a schválené kánony"; byl presbyterem, kastelánem ve Zliči (Stará Kouřim, Slavníkovci); vzdal se úřadu a rodiny a rozhodl se pro mnišství. Jméno (pouze mnišské ?) Prokopus (zmužilý v boji) je řeckého původu, bylo tedy přijato ve východním klášteře. Víme, že skutečně v klášteře na Sázavě, založeném Prokopem byla slovanská hlaholská abeceda i bohoslužba. (18)

Badatel L.K. Mohlberg objevil v Padově latinskou předlohu Kijevského misálu, tak zvaný "Gregoriánský Sakramentář; název napovídá, že je přičítán Řehořovi Velikému. (19) Jiný znalec, B. Pesci říká, že "Sakramentář", který obsahuje mešní modlitby, doznal zásahy, doplňky a změny, které nicméně zachovaly stopu papeže - objednavatele (Pozn. překladatele, nebo pořadatele). l.K. Mohlberg objasnil vývoj gregoriánského "Sakramentáře" pomocí třídění zachovalých rukopisů do dvou skupin:v první skupině vynikal Padovský kodex (D.47, z IX století, srovnej naši poznámku 24: "Die älteste...") a hlaholský kodex z Kijeva, rovněž z IX. století (Srov. naši pozn. 24. "Hlaholský misál.."). (20)

Hlaholský misál bývá nazýván "Kijevské Listy", protože exemplář, který v roce 1874 objevil v Jeruzalémě ruský archimandrita Antonín, byl darován církevní Akademii v Kijevě (Biskup, "Teze", str. 117).

Závislost "Gregoriánského Sakramentáře" je zcela zjevná, na příklad ve "Mších pro všechny všední dny roku", jež se v padovském textu nazývají "Orationes cotidianae Gregorii papae". (21)

Jedná se o kapesní slovanský misionářský misál, malých rozměrů, kde se do slovanského textu dostaly prvky římské a byzantské a kde se setkáváme s velmi jemnými osobními odstíny, které svědčí o tvořivosti redaktora, Konstantina. Četné "moravismy" a "bohemismy" v nalezeném staroslovanském textu vedou k domněnce, že pisatel byl moravského původu a pro značné podobnosti mezi literárním jazykem Konstantina a "moravským nářečím" pomíchal některá slova. Text vznikl ve IX. století, pokud již nevznikl dříve v Konstantinopoli (862), a byl tedy okamžitě použit na Moravě (863-865) v pastorační praxi. Kromě výrazů "Kijevské Listy" nebo "Kijevská mše" se mluví také o "Liturgii Svatého Petra" nebo také o Mši Svatého Petra". Podle některých se tato záležitost vztahuje k textu Života Metodějova", kde se říká: "Jednou zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům a nic nemohl pořídit, ale váhal, a když se přibližovala mše svatého Petra (mše), to jest služba (liturgická služba), vzkázal mu po poslech: jestliže mi slíbíš, že se svými vojsky strávíš Petrův svátek u mne, věřím v Boha, že ti je brzy vydá. Což se i stalo." (ŽM 11). Zajímavé jsou tři výrazy: svatý den - svátek, mše - la messa, služba - liturgie. Konstantin a Metoděj věděli, že pracují v "oblasti svatého Petra" (ŽM 9). Přesto, že byli byzantinci, neodvážili se vnucovat ani řecký jazyk, ani byzantskou liturgii. Avšak ani latinský jazyk a ritus. V té době existovala v Ilirii (Balkán), mezi řeky, liturgie Svatého Petra, tedy římská mše svatého Řehoře Velkého přeložená do řečtiny a užívaná řeky (také v Soluni). Celý slovanský text je prokazatelný od století XIV., například mezi chorvatskými glagolaši (Dalmácie - Istrie). Jeden ze slovanských překladů byl nalezen ruským ortodoxním biskupem na svaté hoře Athos, v srbském klášteře Chilardar (1858-1861)... Všeobecně se uznává, že Metoděj pozval Svatopluka nejen na svátek, ale výslovně na "Mši a Liturgii Svatého Petra". (Svátek by jinak byl oslaven možná při latinské mši Vichingově ? - MMFH, III, str. 208). Navíc zde šlo o liturgii, která byla užívána také na území Sirmia (Srem, Sremska Mitrovica), tedy v oficiálním arcibiskupském sídle Metoděje (ŽM 8).

Po smrti Metodějově (6.4. 885.) "jeho učedeníci jej uložili do rakve, vzdali (mu) náležité pocty; sloužili i smuteční obřad latinsky, řecky a slovansky a uložili jej v kapitulním chrámu" (ŽM 17). Slovanská liturgie musela být Petrova, vedle latinské (Franků) a řecké (Byzantinců). Nemáme - říká J. Vašica - žádný slovanský překlad kánonu Petrovy Mše pocházející z doby Cyrila a Metoděje. Nicméně z této doby existuje její věrný překlad gruzínsko-arménský. (22) "Kijevské Listy" obsahují pouze měnitelné modlitby Mše na každý den. Nevysvětleny zůstávají početné značky nad jednotlivými slovy: byly to přízvuky ? - délky ? - melodie , rytmy ? V každém případě by to byla rytmicko melodická úroveň vysoká pro jednoduchou misionářskou liturgii (Vašica, 42). Ve srovnání s "gregoriánským prototypem" jej slovanské překlady překonávají také teologickým a poetickým duchem; smysl, rytmus i melodie slov vytvářejí harmonický celek. A to má platnost nejen na současné horizontální úrovni: Řím, Byzanc, Moravští Slované, ale také hloubkově - vertikálně: Metoděj a Konstantin vstřebali a vnitřně sjednotili předchozí kulturní minulost od prvního Říma přes druhý (Byzanc) směrem ke třetímu, na Velehradě (Tamtéž 47, 109-111), který dostal díky Konstantinovi a Metodějovi vlastní kulturu, vlastní jazyk, mši a bohoslužbu, a to s římskými kořeny "Petrovými".

Avšak, existovalo - kromě jména - nějaké spojení s Kijevem ? Zdá se, že ano. "Listy" představují, jak již bylo řečeno, nejstarší typ hlaholské abecedy, čili písmo překladů, které Konstantin vypracoval ještě v Soluni. Přibližně roku 882 založil Metoděj v Konstantinopoli "středisko" se slovanskými knihami pro styk se všemi východními Slovany, tedy také se Slovany Kijevské Rusi. Ti přišli do styku s byzantským křesťanstvím již v roce 864, a navíc získali od Fotia biskupa. Teprve po roce 890 sem začíná z Bulharska pronikat "kyrilická" abeceda, nejdříve ovšem mezi bohatými normanskými vrstvami. "Mše svatého Petra, tedy oficiální misionářská mše pro všechny Slovany, musela být užívána také v Kijevě, již od začátku nabídnuta přímo z Moravy a z Metodějovy "pobočky" v Konstantinopoli, ale zejména po vyhnání žáků z Moravy v roce 886 (23). Uchovala se jen v Čechách (Vojtěch, Prokop), v Makedonii (Ochrida) a v Dalmácii.

4. Archeologie
V zásadě zde jde především o několik křížků ve formě relikviářů, datovatelných od IX. do XII. století, které byly v posledních sto letech nalezeny v Čechách. Později byly zapomenuty, a teprve v poslední době znovu kriticky prozkoumány. Křížky nejsou studovány pouze jako symbol víry, ale také jako pramen a zároveň výtvor kultury, stejně jako svědectví o vlivu "víry-kultury" na celý život. Překvapující je jejich dokumentační hodnota pro mezinárodní styky, zvláště pro styky s Východem a konkrétně s Kijevem. (24)

A.) Objevy
Břet. Nechvátal vychází od křížku z Vyšehradu, který byl v minulém století objeven u východního vchodu do vyšehradské akropole (Praha). V současné době je křížek uložen v Museu města Prahy (inv. číslo 11,464, náš obr. 1, 1). Kapitula a kostel byly založeny zhruba roku 1070, a byly přímo podřízeny římskému biskupovi,čili vyňaty z pravomoci pražského biskupa i knížete. Na počátku byl kostel věnován pouze svatému Petrovi, svatý Pavel byl připojen kolem roku 1200. Avšak, jak nám potvrzují vykopávky, na stejném místě byl kostel již před rokem 1070, se starobylým zasvěcením Svatému Klementu Římskému, Papeži - Mučedníku, jehož ostatky přenesli Konstantin a Metoděj z Krymu do Byzance (858-862) a později, z Byzance na Velkou Moravu (863). Skutečně početné kostely z IX.-X. století na hradech (gradi) na velkomoravském území nesly toto zasvěcení a ještě i dnes potvrzují misionářskou přítomnost Svatých bratrů, nebo alespoň jejich žáků. (25) Jiná svatyně v Praze, zasvěcená svatému Klementovi, se nalézala u řeky Vltavy (Moldava) na pražském "Novém Městě". Svatyně na hradě Levý Hradec pochází přímo od Svatého Metoděje. (26)

Umístění pevnosti na Vyšehradě, bylo velmi výhodné, neboť je na skále a chráněna dvěma řekami. Osídlení je zde zaznamenáno již kolem roku 3000 před Kristem. Slovanská prvky však byly dosud zjištěny teprve od IX-X století a vykazují mnohé podobnosti s kostelem Panny Marie v Libicích (Slavník, Vojtěch). (27)

Vyšehradský křížek je z litého kovu a pravděpodobně se jedná o zadní část. Byl přenosný, totiž se dvěma očky jak na horní, tak na spodní části. Ve středu je reliéf Panny Marie s rukama vztaženýma jako orant. Šaty jsou dlouhé pravidelně visící, hlava je zakryta; detaily tváře zmizely. Na čtyřech zakončeních kříže vidíme čtyři figury, pravděpodobně jsou to evangelisté. Také zde jsou detaily oblečení a obličeje málo rozpoznatelné. Výška 7,6 cm, šířka 3,9 cm tloušťka 0,2 cm.

První systematický popis dalších křížků, zvláště křížků z Opočnice, pochází od F.E. Wocela a byl proveden v roce 1858. Důležité jsou na příklad řecké nápisy, které jsou dnes již jen velmi obtížně čitelné. Podle B. Nechvátala se Wocel věnoval především ikonografickému vývoji zobrazení Ukřižovaného Spasitele, v průběhu století jak na Východě, tak na Západě, a také na základě tohoto vývoje datuje křížky do X nebo do XI století. V zásadě je spojuje s východní byzantskou sférou. (29)

Padesát let po Wocelovi (1909) vyšla klasická práce J.L. Píče. (30) Počet nálezů vzrostl: Kromě skupinky v Opočnici, zná Píč také kříže z Václavovic, Kralovic, Veltrub a z "Pokladu Svatého Víta" v Praze. Píč je všechny spojuje s východní kulturní sférou a především s Kijevskou Rusí.

Z ikonologického hlediska je velmi bohatá výzdoba křížku z Opočnice (Poděbrady, obr. 2, č.4). Nad hlavou ukřižovaného Ježíše vidíme horní část kříže, slunce a měsíc; Pod pažemi dvě řádky s řeckým, obtížně čitelným nápisem. Na opačné, zadní straně je obraz Panny Marie, jako "orans", spolu s postavami čtyř evangelistů (snad s počátečními písmeny jmen). V blízkosti loktů rukou P. Marie jsou nečitelná písmena.

V hodnotícím výkladu o kříži z Václavovic (Benešov, obr.č. 1, 2; str. 220-225) trvá Píč na skutečnosti - zprávu o tom poskytuje Nechvátal - že podobné kříže v zásadě pocházejí z území při řece Dněpru a bývají klasifikovány jako "chersonské kříže". Podle N. Kondakova, byly tyto kříže vyráběny na Chersonu (Krym) ve čtyřech odlišných obměnách, a to za účelem vývozu do ruských území. Nacházely se ovšem také v Kijevě (obvykle s Pannou Marií), a vyráběly se v blízkosti Vladimírova paláce (nalezeny dílny). Kromě byzantských prvků, zde Píč objevil také vlivy arménské. Mariiny ruce nejsou rozepjaty, ale jsou složeny na prsou, v pozici "ormante". Na ramenech kříže nalézáme řecká písmena, na pravé straně M P (Métér - Matka) a na levo O V (Theu- Boží).

V roce 1925 bylo pokračováno ve výzkumech. (31) Také J. Květ je přesvědčen o tom, že původ křížů z Dřevíče (Louny, obr.č. 2, č.2; str. 214), ze Svaté Matky v Praze (Obr. č. 3, č. 3; str. 218), stejně jako z Václavovic (Obr. č. 1. č. 2;str. 220) je východní. Nadto i na jednotlivých podrobnostech prokazuje, že se jedná o dovoz z oblastí rozložených severně od Černého moře, tedy z Kijevské říše. Přesto, že tato otázka není dosud beze zbytku objasněna, ukazuje Květ, že všechny zmíněné kříže náležejí do velké jihoruské skupiny a speciálně do skupiny Kijevské. V rozsáhlých rozborech ukazuje také některé obdoby s uměním v Porýní, avšak tyto analogie nedovolují žádná tvrzení o přímých stycích v tomto ohledu mezi evropským Západem a Východem, ani pokud jde o případné vlivy na tyto byzantinské výrobky. J Květ uvažuje spíše o universálním charakteru pozdně římského uměleckého dědictví, které se v podstatné míře uplatnilo také v byzantském umění: druhý Řím se v umění rodil z prvního: třetí Řím Konstantina-Cyrila a Metoděje dovedl k dovršení a úplnosti Řím první i druhý (Nechvátal, str. 244).

Otázka přímých vztahů mezi Čechy a Kijevem v X. a XI. století vyvolává zájem také dnes. Také jeden z nejlepších znalců, Rudolf Turek, určuje původ křížků z Václavovic a z Dřevíče jako východní. A navíc, obohacuje naše znalosti vztahů s Kijevem a dalšími ruskými uzemími; na základě studia písemných pramenů. (32)

Když byly prokázány styky v oblasti materiální kultury, zbývá provést rozbor společenství v duchovním prostředí, jak náboženském, tak laickém, a to i za cenu, že něco bude znovu zdůrazněno.


B.) Prostředí
Křížky představují nejen umění, ale také symbolické poselství, v němž nás v našem případě bude zajímat např. přítomnost ženy a zejména Panny Marie, Matky vtěleného Boha, Vykupitele našeho Ježíše Krista.

Mojžíš shrnul ve druhé a třetí kapitole "Genese" výstižně stvoření lidstva; MUŽE a ženy, v latině VIR e VIRAGO. "Záznamy" své "kartotéky" shromáždil Mojžíš kolem roku 1200 před Kristem. Tyto literární "náčrtky" - nebo lépe události v nich zaznamenané - byly bloudícím Homo sapiens et habilis vyryty a namalovány již tisíce roků před Mojžíšem do skal a skalních útulků, v době, kdy pevnina ještě nebyla rozlomena a hadi ještě nebyli jedovatí. Jejich srovnání s Biblí je překvapující. (33)

Vrátíme-li se však ke křížkům, je třeba říci,že nálezy na nichž se vyskytuje figurální výzdoba ve podobě "orantů" jsou na Velké Moravě početnější pro IX.-XI. století. (34) Zatímco v Čechách se jako "orans" objevuje pouze Panna Maria, na Moravě nacházíme různé "oranty": kněze, knížete, atd. Na našich křížcích se Maria nachází čtverým způsobem:
1.) S Dítětem na ruce, tedy jako Žena-Matka, s Potomkem-Vítězem; 2.) Pod dřevem kříže se žákem jako spojenkyně-přítelkyně ve vykupitelském utrpení, aby se odčinila zrada pod stromem;
3.) Sama s rukama složenýma na srdci v modlitbě pro ty, kteří jsme ještě na cestě;
4.) Sama s ruka vztyčenýma k Bohu na nebi, aby mu poděkovala: účastnice v konečném vítězství.

Sledujme některé případy:
1) Panna Maria se Synem: na příklad na křížku z Prahy (obr.2, č.1; obr. 5, str. 241). Křížek je pravidelný: Maria drží synáčka na levé ruce, pravou jakoby žehná. Podrobnosti nejsou příliš jasné. Je vidět, že křížek byl používán dlouhou dobu. Rozměry: 7, 2 x 4,2 cm (Museum města Prahy (mm), inv. číslo 436). - Další křížek z Prahy s Marií a Děťátkem je křížek "z pokladu Svatého Víta" v katedrále, nazývaný také křížem Svaté Matky (obr.3, č.3; str. 218, 222). Panna Marie je zobrazena na zadní straně: Děťátko drží na levé ruce, pravou jakoby Děťátko hladila a to na pohlazení odpovídá pravou rukou opřenou o prsa matky. Levá ruka Maličkého visí na boku: vše prozrazuje prostředí bezpečí a lásky.

2.) Panna Marie pod křížem je předpokládána na křížku z Opočnice (obr. 2, č.4; str.216, 219). Vyvozuje se to ze slov umírajícího Vykupitele, která jsou řecky napsána pod jeho rukama upevněnýma na dřevu šibenice. Na pravé straně: "Ženo, to je tvůj syn." - Nalevo: "To je tvá matka" (Jn 19, 26-27). Na koncích ramen kříže se nacházejí dvě velmi nejasné postavy, snad je to Maria a Jan. Postava Marie se nachází na zadní straně, jakožto "orans".

3.) Marie jako milující průvodkyně, s rukama složenýma na srdci, je na křížku z Václavovic (obr. 1, č.2,; str.217, 220). Také zde je Maria na zadní straně: její ruce se vynořují z šatů, které pokrývají také hlavu. Pravé rameno dřeva kříže nese řecké iniciály MP (Métér), na levém rameni čteme OY (Theú): Matka Boží; tohoto označení se užívá jako vyhlášení důstojnosti, a tudíž i moci u Boha. Ruce, sevřené na srdci, se zdají obrácené především ke člověku, aby vdechovaly důvěru, zvaly k návratu a slibovaly ochranu. Jiný obraz Panny Marie se rukama na srdci se nachází na křížku z Dřevíče (obr 2, č.2; str. 214, 219). Jestliže ruce Marie na předcházejícím obraze (z Václavovic) nabízejí lásku, na tomto obraze se ruce zdají úpěnlivě prosit, zapřísahat, volat...Oděv je důstojný. Také zde je na pravo MP, na levo OU - Matka Boží.

4.) Panna Maria-Orans-Vítězná, která děkuje rukama obrácenými k Bohu na nebi vidíme na třech křížcích. Na křížku z Vyšehradu (obr. 1, č.1; str.217, 221, 239). Ve střední části zadní strany je dobře viditelná postava Marie, i když rysy obličeje jsou již opotřebeny užíváním. Postavení rukou je klasické pro všechny postavy "orantů", již od prvních století křesťanství. Křesťanské modlitby mohou mít čtyři účely: klanění se božstvu; chválu dobroty; usmíření vin; dosažení milosti. "Orans" je mrtvý, který již dosáhl Boha a proto se pouze klaní, chválí a vzývá milost. Usmíření vin musí být provedeno v tomto životě nebo "ve stavu očišťování", v okamžiku mezi tělesnou smrtí a konečným setkáním s Bohem. Nejedná se ani o dobu, ani o místo v našem smyslu, ani množství, ani o jakost. "Oranti" patří mezi očištěné, došlé, oslavené a blažené. Mají pozdvižené ruce a zpívají.

Do stejné skupiny patří křížek jehož původ není znám (obr. 2, č.3; str. 219, 221). Vedle "obrazu Ženy Vítězné" zde čteme písmena MP, O: Matka Boží. Umístění celé postavy a zvláště poloha pravé nohy naznačují radost z vítězství. Mezi vítězné "oranty" zařazujeme také křížek se "ženou - družkou v bolesti" (obr. 2, č.4; str. 216, 219) z Opočnice. Jak jsme již viděli, "Orante" se nachází na zadní straně s rukama obrácenýma k Bohu na nebi. Také zde čteme písmena MP O: Matka Boží.

Zcela vyčerpávající rozbor umělecké výzdoby na náboženských archeologických nálezech se dnes může rozvíjet ve třech rovinách:
archeografie popisuje nález z hlediska anatomie, materiál, ztvárnění;
archeologie zjišťuje a vykládá "poselství" nálezu, tedy význam symbolu;
archeosofie ze smyslu či významu "poselství" sestavuje vítěznou moudrost života. Ukřižovaný Kristus je "fós" (světlo) a "zoé" (život): být pokřtěn znamená být oživen a osvětlen, přičemž Panna Maria - Matka bezpečně doprovází, ochraňuje.

V tomto smyslu je velice bohatý soubor či spíše "poklad" šesti křížků nalezených v Opočnici (Nechvátal, Reliq. str. 215-218: obr. 1, č.4,5,6,; obr. 2, č. 4, 5, 6).Kromě již zmíněného kříže (obr. 2, č.4) s nápisem "Ženo, to je tvůj syn." se zde nachází další křížek, velmi zajímavý pro vystižení duchovního prostředí (obr. 2, č. 6; str. 216-219). Ve středu obrazu samotného Ukřižovaného: podoba zde již téměř zmizela, tělo je oblečeno do "byzantské tuniky", která splývá až k nohám. Pod pravým ramenem jsou - sotva viditelná - řecká písmena X - C: CHRISTOS; pod druhou rukou: NHKA - VÍTĚZÍ; spojeno: Kristus Vítězí. Nad hlavou můžeme vidět písmena I - X: IESUS CHRISTOS. V roce 1963 jsme podobný řecký nápis nalezli na olověném křížku, 8 cm x 5 cm, v kuchyni "byzantského" kláštera u katedrály a školy arcibiskupa Metoděje, v místě SADY-VELIGRAD (Staré Město-Uherské Hradiště): J(ESU)S CH(RISTO)S FOS ZOE NHKA: Ježíš Kristus SVĚTLO ŽIVOT VÍTĚZÍ. (35)

Povaha vítězství přislíbeného potomka Ženy (Gn. 3,15) je naznačena na příklad na křížku z Veltrub (obr. 3, č.1; str. 220, 222). Tento křížek je z pozlaceného bronzu a na obou částech je postava Ukřižovaného Ježíše. Postava je podána velmi výrazně: vidíme svaly hrudního koše, rána na boku je hluboká, hlava je nakloněna napravo, oči nos a ústa jsou zdůrazněny, vlasy padají na ramena, kolem hlavy je svatozář, šaty sahají až po kolena. Nad hlavou je pták, velký, s rozpjatými křídly, a ve velkém zobáku drží nějakou kulatou věc (Nejsv. Svátost ?). Poloha ptáka. Na pohled se zdá, že letí. Bezpochyby se jedná o pelikána, jakožto (známý) antický symbol krajního sebeobětování, oběti vlastní krve na záchranu (mladých). Zdá se, že pod nohama Ukřižovaného je okřídlená postava, snad anděl: možná tím chtěl umělec říci, že oběť pozdvihla Krista i nade všechny anděly. (Mt 4,11)

Nezřídka nacházíme nad hlavou Ukřižovaného slunce a měsíc: na připomenutí toho, že: "Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne" (Mt 27,45; Mk 15,39-41), nebo podle Lukáše: "Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji" (Lk 23,44). Tyto symboly vidíme například na křížích z Opočnice (obr. 1, č.6; obr. 2, č.4)

Výrazný je křížek z Kralovic (Říčany: obr. 2, č.5). Kristova postava je jasná a výrazná, na pravé ruce jsou velmi dobře viditelné otevřené a natažené prsty. Levice pevně svírá "medailon" s hlavou vytvarovanou zřetelně jako hlava Kristova, ale bez svatozáře, s "nepřítomným" výrazem obličeje. Nad hlavou Krista vidíme lidskou postavu, téměř ještě dítě, klečící, nebo lépe roztažené na rukou, která o něco prosí...(str. 214, 219)

Hluboký význam má také přítomnost čtyř evangelistů (obr. 1, č.1; obr. 2, č.3 a č.4; obr. 3, č.3). Evangelia a křížky zvěstují tutéž "radostnou zprávu" (Nechvátal 228-242). Nicméně duchovní atmosféru křížků lze zcela pochopit pouze když je srovnáme s malbami a psanými prameny.

Zkoumané křížky byly v širokém užívání koncem X. století a po roce 1000. Doba užívání musela být velmi dlouhá, protože způsobila to, že téměř zmizely podrobnosti zobrazených osob. Z toho můžeme učinit závěr, že výroba se musela uskutečňovat již ve století X., ne-li dokonce již ve století IX., a to také proto, že cesta z Krymu (Cherson) a z Kijeva do Prahy byla velmi dlouhá. Tudíž také z těchto důvodů nezačalo křesťanství v Kijevě v roce 988. Bylo by zapotřebí prozkoumat, jaký stav je tam dnes, především z archeologického hlediska.

P o z n á m k y V. Křest v Kijevě roku 988
1) "Povest vremennych let", Magnae Moraviae Fontes Historici (MMFH), I, s. 190-197, Brno 1966 Univerzita J.E.Purkyně; D.S.Lichačev-V.P.Adrianova-Perectova, Moskva 1955 Akad. nauk; K.Osvald, Já - hříšný Nestor, In: Lid. dem. Brno, 28.5.1988, s.10.
2) Život Konstantinův, (ŽK), 16, In: MMFH, II, 105-109; V.Peri, Cirillo e Metodio, Milano 1981 ed. O.R., s.93-96; Život Metodějův (ŽM), 6.
3) MMFH, I, s.191-192.
4) R.Nový-J.Sláma-J.Zachová, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987 Vyšehrad, s. 126, 143, 155.
5) F.Dvorník, GLI SLAVI, storia e civiltá dalle origini el secolo XIII, Padova 1974 Ed.Liviana, s.170; M.Ďurica-E.Vecchia, The Slavs..., Boston 1956 (AAAS)
6) ŽM 13, In: MMFH, II, s.158-159; J.Vašiva, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966 Ed. Lid. dem., s.251.
7) Život Klimenta (Ochrida), XI, 33 až XV, 43, In: MMFH, II, s.226-232 (200-234); Život Nauma, In: MMFH, II, s.178-179.
8) Kijevské listy.
9) Cristiani d´Ucraina, un popolo dilaniato ma indomabile, Ed. Aiuto alla Chiesa che soffre"; franc. vyd. Chrétien d´Ucraine..., 1983; 2. it. vyd. 1986, s. 150-151 (148-159).
10) Dvorník, GLI SLAVI..., s. 358.
11) Tamtéž, s. 177-183; (Ochrida - Pozn. č. 13, s.180); V.Nikolajev, Slavjano-bolgariat faktor i christianisaciata na Kijevska Rusija, Sofia 1949.
12) F.Dvorník, The Making of Central and Easterm Europe, London 1949, s. 179 a násl.; F.Dvorník, Svatý Vojtěch, Řím 1967 Kř.ak.
13) Dvorník, GLI SLAVI..., s.180; A.V.Florovskij, Čechi i Vostočnyje Slavjane, Praha 1935, s.14-44.
14) J.M.Veselý OP, Griderano le pietre, Roma 1987 Ed. Inst. Schiller, s. 75-81.
15) P.Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente, s. 155; V.Zelinskij, Convertiti alla Chiesa, Russia Cristiana, Milano 1982, č.1 (181), s.27-47; č.2 (182), s. 26; O babtistech a pentekost., č.3 (183), s.87-89; A.Solženicyn, Jeden Den Ivana Denisoviče, Matronina chalupa, Praha 1967; A.Men, Lettere sull´ecumenismo e proselitismo, Russia Cristiana, 1982, č.2, s.5-11.
16) P.Conte, I Papi e l´Europa, documenti, EDC, 1978; W.Laqueur, Europa, un continente smarrito, Rizzoli 1979; Olivier Clément, La révolte de l´Esprit, Paris 1979 Stock; J.M.Veselý OP, Scrivere..., Il terzo angolo, Grideranoi le pietre, Tamtéž.
17) Veselý, Il terzo angolo, s. 55-81; MMFH, II, 179.
18) MMFH, II, s.235-9; J.Kadlec, Svatý Prokop, Řím 1968.
19) Il Messale glagolico di Kijev (sec.IX.) ed il suo prototipo romano del sec. VI-VII, Roma 1928; Atti della Pontificia Ac. Romana di Archeolog., ser.III, č.2; L.K.Mohlberg-A.Baumstark, Die Älteste erreichbare Gestalt des Liber Sacramentorum anni circuli der Römischen Kirche (Codex Pad.D., 47, fol.11-100); Liturgische Quellen und Foirschungen, 11-12, Münster/W. 1969.
20) B.Pesci, Gregorio I., papa detto Magno..., 540, 590-604; Enc.Cattolica, VI, 1122 (1122-1124), Roma 1951; M.Biškup OP, L´influsso della Liturgia di S.Pietro sui documenti glagolitici, Roma 1973 PUST Angelicum, s. 5-16; M. Biškup OP, Influsso della Liturgia di S.Pietro sui messali glagolitici croati, Ephemerides liturgicae, Roma 1976 (XC), č.1 (led.-únor), s.3-28; č.2 (břez.-dub.), s.145-172.
21) J.Vašica, Liter. pam..., s.43 (41-47, 109-111); Kijevvský misál, MMFH, II, s.319-320.
22) Vašica, Tamtéž, s.38-40; M.Tarchnišvili, Liturgiae ibericae antiquiores in "Corpus scriptorum orientalium" č.123; Scriptores iberici, ser.I, 1, s. 64-70, 84-92, Lovain 1950.
23) Život Klimentův, XI,34-XVI,47, MMFH, II, s.226-233; Život Naumův, MMFH, s. 178-179.
24) B.Nechvátal, Frühmittelalterliche Reliquienkreuze us Böhmen, Praha, Památky archeolog., LXX, 1979, s.213-251.
25) B.Nechvátal, Archeologický výzkum yšehradu, Praha 1973, PSH, VIII, 5-28.
26) V.Huml, Kostel sv.Klimenta na Novém Městě pražském, ve světle historicko- archeologického výzkumu, Praha 1987, Arch. Prag., 8, s. 157-254; MMFH, II, s. 165.
27) B.Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1982; R.Turek - J.Hásková - J.Justová, Liubuz Metropolis, Libice n./C. 1981; B.Nechvátal, Průvodce vyšehrad. hřbitovem, Praha 1981
28) Nechvátal, Frühmittelalterliche..., s.217, 221.
29) J.E.Wocel, Bizantinské kříže u Opočnice nalezené, Praha 1858 - 1859, Pam. archeolog., III, 363-366; Nechvátal, Tamtéž, s.229.
30) Starožitnosti země české, III, 1, Praha 1909.
31) Enkolion městského musea v Lounech, Praha 1925 O.P. ,IV (Niederlův Sb.), 130-141.
32) R.Turek, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963; Památky Kijevského typu u nás, Praha 1963; Tentýž, Libice, Knížecí hradisko X. věku, Praha 1966-1968.
33) J.M.Veselý, Gridenno le pietre, Tamtéž, s.44 a násl.; J.M.Veselý, O přátelství s Jitřenkou, Říma 1990, obr. 1-11.
34) V.Hrubý, Staré Město Velkomoravský Velehrad, Praha 1965;
V.Hrubý, Velehrad Říše Velkomoravské (Almanach Velká Morava), Brno 1965; J.Poulík, Mikulčice, Brno 1965; Grossmähren, Výst., Wien 1965; J.Dekan, Velká Morava, Praha 1980.

35) Velká Morava (Almanach), Brno 1965 (Mor. Mus.); J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, s.156; J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990, s.64-68; J.m.Veselý, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1992; J.M. Veselý, O přátelství..., s.91-106. Uváděné práce jsou k dispozici také v Archeologickém ústavu Akademie věd ČR, pobočka v Brně (Zd.Klanica). Objektivně tedy nic nebrání tomu, aby "záhada hrobu prvního moravského arcibiskupa mohla být "v krátké době... zcela vysvětlena." Je třeba překonat subjektivní zaujetí ´soudruhů´, kteří nadále oklešťují Archeologický ústav na Moravě. (Viz např. Z.Klanica, Velmož za oltářem; V mikulčické bazilice byl pochován (pravděpodobně) Metoděj, Rudé právo, 2.7.1993, s.12, Vyd. Brno.) Politickou zaujatostí komunistů jsou oddalovány slibované "další nezbytné analýzy" ohledně nálezů v Mikulčicích i v Sadech ve Starém Městě. Podobná politická zaujatost zničila již např. akademika Böhma, podle svědectví Doc.Dr.Viléma Hrubého.


VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
Jedna, sjednocená, jednotná Evropa byla vždycky hlásána a budována Církví Ježíše Krista, neboť již sama o sobě je " jedna, Svatá, katolická-všeobecná a apoštolská", to znamená jedno tajemné Tělo Kristovo, jehož Hlavou je Kristus. Avšak i tato Církev je dnes rozeklána rozkolem na Západní a Východní, římskou a pravoslavnou, k níž se čítá na 14 autokefálních církví východních. Na Západě jsou zase anglikáni a protestanté, rozpadlí do několika stovek "sekt". Vznik západního a východního křesťanství byl vlastně důsledkem Konstantinova založení Cařihradu, Byzance, Konstantinopole, dnes Istanbulu, druhého to Říma. Ten dal křesťanům svobodu (313), ale zároveň je tím nutil k vděčnosti, a tedy k závislosti na státní moci.

1. Modly "z Boží milosti"
Poprvé v dějinách to byl Karel Veliký (742-814), jenž byl pomazán čili posvěcen na krále a pak na císaře "z Boží milosti", a sice samotným římským veleknězem, papežem. Tím se pomazaná osoba stávala posvátnou a její vladařské poslání dostávalo určitou svátostnost. Císař se tak stává obrazem, ikonou Krista Krále. V letech 717-787 vypukla ikonoklastická čili obrazoborecká vzpoura proti ztotožňování obrazu s tím, koho představoval, se samotným světcem. Sám sv.Cyril však potřel patriarchu Jannese, krajního obrazoborce, a hájil střední cestu víry (ŽK 5). V politickém životě může vypuknout obrazoborecká revoluce tehdy, když by si král osoboval práva samotného Krista.
To, co jsme zdědili, jako pravý odkaz Posvátné Říše Římské Německého Národa, je dosud ještě nevyřešený problém vztahu mezi státem a Církví. Je to stejný problém, který pro byzantskou Církev a staroslovanské pravoslavné Církve trvá od časů Konstantina Velikého.
Může být Konstantin a Karel přijímán jako ikona Krista Krále? Anebo odmítán jako modla? A úcta k ní jako idololatrie, ikonolatrie, modloslužba? Může být jejich říše přijímána jako ikona Evropy?
Dnes není málo těch, kdo tvrdí, že Karel nikdy nedospěl k pojmu Evropy, jak jej chápeme dnes. (1) Karlova říše měla sice jednotnou politickou správu, ale víra a kultura tam byly spíše jako mozaika, slepená z různých prvků, plná krve. Říší proudil mezinárodní obchod, od Atlantiku až po Čínu a Indii, od Baltu až do Afriky. Mnohé z těchto cest se křižovaly na Moravě. Přepravovalo se však nejen zboží, ale také zprávy a poznatky, kulturní hodnoty, náboženské významy, vojenské útvary.
Rostislav tedy mohl znát velmi dobře celoevropské poměry, především i to, že franská církev je v podstatě říšská a že přijetí "franského" křtu připravovalo i politickou závislost. Rostislava však nejvíce odpuzovala nejednotnost nauky a uvolněnost mravů: "Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, ale každý nás učí jinak." (ŽM 5)
Šlo o jednotné odmítnutí tohoto ryze latinského, franského církevního uspořádání, nikoli však proti Římu. Vždyť první žádost z Moravy šla do Říma (ŽM 8). Nežádal se však ani byzantský systém, protože tam se Rostislav obrátil teprve na radu z Říma. Převratnou novotou byla žádost o učitele v jazyce srozumitelném: "Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily." (ŽK 14) Jednalo se o srozumitelný výklad, o "v našem jazyku".
Cyril a Metoděj se drželi nauky, podle níž Duch svatý vychází z Otce jako z vlastního zdroje, kdežto Frankové a celý Západ připouštěli ve "Věřím" také: "z Otce i Syna" - "z Otce skrze Syna". (ŽM 12)
Frankové se opírali o evangelium. Tam totiž Syn na jedné straně říká: "A já budu prosit Otce a dá vám jiného zastánce, aby zůstával s vámi navždy: Ducha pravdy". O kousek dál Kristus již dodává: "A ten zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu..." A konečně: "Až přijde zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy..." (J 14,15; 14,26; 15, 26) "Jestliže neodejdu, zastánce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám... On mě oslaví, protože z mého vezme a vám oznámí." (J 16,7-15)
F.Heer (2) upozorňuje, aby se nezapomínalo, že některé základní pravdy víry, jimiž se zabývá teologie, mohou mít velký vliv též na politická rozhodování a usměrňovat ducha a smýšlení i v dobách tak zvaných po-křesťanských a po-teologických, a to i u myslitelů, kteří tvrdí, že nemají nic společného s teologií.
Když se zamyslíme nad slovy evangelia, jsou přijatelné výrazy, že Duch Svatý vychází: z Otce - ex Patre; z Otce i Syna - ex Patre et Filio, ex Patre Filioque; z Otce skrze Syna - ex Patre per Filium.
Avšak pro byzantskou Církev byl jediným dárcem Ducha Svatého Bůh-Otec a jakékoli přidružování Syna bylo rouháním, protože (dle východního výkladu) by zbavovalo První Osobu jejího výlučného otcovství tím, že by se v něm přiznávala účast také Synu. Zbavovalo by to (dle nich) Otce také jeho výlučného božského "mužství" - Entmannung. Vždyť Duch, Pneuma, by nebyl výlučně "Semenem - Spermatem" Otce, kdyby Duch vycházel stejně i ze Syna.
Mimo to, když velekněz Kaifáš při nočním výslechu nemohl Ježíše polapit v žádném neopatrném výroku, zaútočil přímo: "´Beru tě pod přísahu při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!´Ježíš mu odpověděl: ´Tys to řekl. Ale říkám vám: od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího" (Mt 26, 63-64).
Karel Veliký, pomazaný na krále a císaře z Boží milosti, stával se ikonou Krista Krále. Uznával však Kristovo božství: Kristus byl pro Karla Synem člověka, ale také, a to především Synem Božím. Jestliže Duch vychází i od Syna, Karel jako ikona Syna Božího měl svým vládnutím tajemnou, svátostnou účast "na dějinném dynamismu Ducha", na tajemné síle, která spolu s člověkem vytváří dějiny i osudy.
Míjela staletí a velká část Říše, kterou svatý Bonifác "pořímšťoval" prý proti iroskotské nezávislosti na Římu, se stala protestantskou, a teologie se odcizovala Církvi a náboženství, laicizovala. V nedávné době k takovým světským "teologům" patřili např. Hegel, Feuerbach, Mojžíš Hess, Marx... Ve skutečnosti vycházeli z evangelia také oni, lépe řečeno přímo ze sporů byzantských a západních teologů o Filioque. Uznávali, nebo přesněji: znali tvrzení, že Ježíš je Syn Boží ale zastavili se u jeho prohlášení, že je také Synem člověka, a že i jako Syn člověka má podíl na vysílání síly, jež je Duch, Pneuma, Sperma, a kterou římskokatolické Vyznání nazývá Pánem a Oživovatelem: DOMINUM ET VIVIFICANTEM. Laičtí "teologové" znali Ježíšovo prohlášení: "Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou" (J 3, 35). A před smrtí: "Ježíš věděl, že Otec mu dal všechno do rukou" (J 13, 3). Upnuli se na Syna člověka, a do rukou jejich nového člověka svěřili nové dějiny lidstva.
"Teologem" tohoto druhu byl i Marx: ježto byl židovského původu, tvářil se jako by byl pokračovatelem proroků. Prorokoval "Člověka-samospasitele", jehož Duch-Pneuma-Sperma bude síla práce, dynamismus dějin, a jehož produktem-výrobkem bude nově stvořené lidstvo. Proto mu pravé dějiny začínaly teprve až marxismem. Hegel se nespokojil s čirým materialismem, a proto vydestiloval lidství jako čirého Ducha, kterého měl vystihnout idealismus. Feuerbach věřil i v člověku pouze v to, co je hmatatelná skutečnost, hmota. Tok, proud oživujícího Ducha, který je Spermatem, postupuje dějinami jako téze, antitéze a syntéze, jako dialektika dějin (2).
Tak vzniká - vedle, jak uvedeno, židovské skupiny - jiná skupina patronů Evropy. Židovskou lze označit jako předkristovskou, protože "prorokuje" Mesiáše, který má teprve přijít. Druhá se prohlašuje za pokristovskou, protože jako Mesiáš se nabízí každý z nich.
Nová německá filozofie, píše H. Urs von Balthasar, rozráží spojitost mezi sebou, anticko-hellénským smýšlením a křesťanstvím. V antice a v křesťanství je člověk chápán jako součást celku, kdežto v německém idealismu je člověk na vrcholku, je pánem: je ABSOLUTNO. Idealismus, podle Fichteho, vychází z předpokládané všudypřítomnosti jakéhosi, naprostého Já: též ABSOLUTNA. Schelling absolutizuje lidskou svobodu. Tím se ovšem vylučuje přítomnost jakéhokoli Absolutna Božího v nás, nebo se aspoň značně problematizuje. Proto prý člověk musí odhodit veškeré náboženské závislosti, které si v minulosti sám falešně vytvořil. Naopak musí na základě techniky a psychologického proniknutí do hlubin svého nitra uchopit vládu nad sebou do svých rukou, ovšem nejenom nad sebou, ale i nad vnějším světem. Tím však naprosto nutně dochází k přechodu od absolutního idealismu Hegelova k Marxově absolutní praxi, kde se Idea stává Skutečností, myšlenka výtvorem, produktem, věcí. Kde však zůstane člověk? A co teprve Bůh? Kde ten zůstane?
V tomto světě samozřejmě jakákoli naděje na něco "z jiného světa" nejenže nemá smysl, ale ani žádné místo. Všechno je svěřeno "předvídavosti-prométheia" člověka, na tomto místě a v tomto čase. Všechno závisí na "práci" člověka, která má přivodit vpád mesiášského království do tohoto světa. Antikristovské satanství všech těchto "falešných proroků" a "mesiášů" se však projevuje jejich zhroucením politickým, hospodářským, ale především mravním v oblasti "evropské", nebo, jak se dnes zavádí atlantské příslušnosti, (podle zaniklé Atlantidy). (3)

2. Církevní představitelé
Po dovršení rozkolu mezi Západní a Výchovní Církví v r. 1054 se papežové soustřeďovali především na upevnění jednoty křesťanů na Západě v duchu duchovní obrody, vycházející z benediktínského kláštera v Cluny. Přední snahou bylo obnovení liturgické, hohoslužebné jednoty vylučováním místních rozdílů v obřadech. Proti slovanské liturgii se obrátila synoda ve Splitu r. 1059. Dnes je jasné, že šlo o útok na základě nepravdivých údajů "o heretickém, prolhaném Metodějovi, jenž vynalezl gotické písmo..." Přesto však po r. 1075 byla obnovena hlaholská diecéze v Ninu a celá Dalmácie zůstala věrně hlaholášská. Karel IV. povolal r. 1348 do pražských "Emauz" hlaholášské benediktíny z těchto končin (4). Tak se uzavřel kruh: Velká Morava - Ochrida - Dalmácie - Praha.
Jako podněcovatel uvedeného sjednocení západních křesťanů se tehdy projevoval Řehoř VII. Roku 1080 zrušil slovanskou hlaholskou Sázavu sv.Prokopa, ale mnichy rozehnal teprve Břetislav II. v r. 1097, nikoli bez jejich viny. O tom, že cyrilo-metodějské dílo ve slovansko-hlaholském ztvárnění přežívalo hluboce mezi lidem, svědčí překvapující Prokopovo svatořečení (1204), živý článek v řadě: Ludmila - Václav - Vojtěch - Prokop - Emauzy...
Dnes převládá mínění, že Řehořovi VII. šlo o sjednocení pod pojmem "christianitas", a že tedy neměl ještě tak jasno o Evropě, jak se chápe dnes. Řehořova Evropa, lépe řečeno: jeho chápání evropské jednoty, je duchovní; je to spíše výraz přání a tužeb, jistě ovlivněných chiliastickým blouzněním kolem konce tisíciletí. V hodnocení Řehořovy osobnosti nejsou všichni zajedno: velmi drobný, bledý, ale s nesrovnatelně pevnou vůlí a průbojností v slovech i činech. Jeho přítel sv.Petr Damiani, reformátor řeholního stavu, o něm prý prohlásil: "Ledová vichřice... ďábelsky svatý." Než se stal papežem, po dvacet let působil v blízkosti papežů ve směru nápravy zlořádů v duchovním stavu, brojil proti svatokupectví a zasazoval se za celibát.
Velikou váhu kladl na vzdělání kněží a na církevní kázeň. Své nápravné snahy zdůvodňoval tím, že je "přítelem Ježíše Krista", a následovníkem nebeského klíčníka Petra. "Apoštolská autorita Církve a státní pravomoc byla ustanoveny od Boha, aby spravovaly svět. Podle Řehoře mohou tento úkol splnit jedině ve vzájemné svornosti, jinak se neuskuteční spása světa" (5).
Řehořovým cílem bylo obrátit lidstvo ke Kristu a tak lidstvo sjednotit na začátku druhého tisíciletí pro případ možného konce světa - eschatologický chiliasmus - a činil to soustavně a bez ústupků. V tomto duchu vidíme císaře Jindřicha IV. v Canosse po tři dny prosit o sejmutí exkomunikace, aby se směl vrátit do Církve, až se konečně dočkal. Duchovní moc si podrobila Říši, dočasná moc se podrobila věčné autoritě tak, jak chtěl Řehoř. Řehoř udržoval s jednotlivými státy pravidelné listovní spojení: s Anglií, Norskem, Švédskem, Dánskem, Irskem, Francií, Španělskem, Polskem, Chorvatskem, Uherskem, ba i s Čechy. Tak v roce 1073 vytýkal králi Vratislavovi II, že minulé styky mezi Římem a Prahou nebyly příliš časté, takže ani Apoštolský Stolec tam nemohl pravidelně posílat svého nuncia; za Řehoře se však zlepšilo. Vysílání apoštolských nunciů bylo zavedeno právě Řehořem.
"Naše Evropa", píše mimo jiné Capitani, "je dnes pojmem pouze zeměpisným - avšak i ten je stále spjat s nostalgickou vzpomínkou, tesknící po totožnosti, identitě... a s posvátným hněvem na Východě, k němuž se druží požadavek obnovy. První vymezení Evropy jako společenství, které má rysy a poslání ryze pozemské, laické, pochází od Macchiavelliho: šlo by o poslání politické a hospodářské, odtržené od etiky, od náboženství a mravní spravedlnosti. Jeho důsledkem je dnešní rozklad." (5)
Řehoř počítal s možností okamžitého dozrání času kolem roku 1000. Pro dosažení plné zralosti takticky uznával posvátnost jak moci Boží, tak státní. Ze všeho je však jasné, že kladl důraz na posvátnost jediné autority, Boží. "Nezní Řehořův odkaz v dnešní roztříštěné společnosti jako prorocké poselství?", ptá se Capitani.
Možná, že to byla rovněž ozvěna chiliastické eschatologie, ovšem spjatá s diplomatickou jasnozřivostí, co obrátilo papeže Lva XIII. také k otázce Evropy a především k poslání cyrilo-metodějských Slovanů pro další pouť vykoupeného Božího lidu v Evropě. Tak vznikla nesmrtelná encyklika GRANDE MUNUS - Veliké poslání ze 30. září 1880. Po sto letech dala podnět k encyklikám Jana Pavla II.
Benedikt XV. měl velmi těžké postavení během světové války 1914-1918. R.Morozzo z university LA SAPIENZA v Římě, se pokusil shrnout Benediktovy názory v knize "Národy neumírají" (6). Jde tu vlastně o dosud stále sporný Benediktův výrok (je v úvodu knihy), pronesený o výbuchu politických bouří ve východní Evropě, způsobených válkou. Shroucení evropských veleříší, carské, německé a habsburské letech 1917-1918 totiž umožnilo politické zrození nových národností, fanaticky zdůrazňovaných také ve válečných srážkách. Morozzo objasňuje také vztahy mezi bolševiky a katolíky, kteří se nezastavují pouze u symbolického významu "první Řím - druhý Řím", přesněji řečeno: Řím a Moskva. Naopak jde o složité ideologické a politické zápasy, které v letech 1914-1922 otřásají Evropou do základů. Ve srážce mezi "Leninovou internacionálou" a "katolickou" se však zuřivě uplatňují také uvedené nacionalismy: ruský a polský, ukrajinský a litevský, německý a gruzínský; politicky se přitom střetají: rudí a bílí, revolucionáři a diplomaté, katolíci a pravoslavní. Autor odkrývá dosud téměř neznámé prameny. Avšak současné tříštivé národnostní rozpady, z lidského hlediska nepochopitelně kruté, varují, že možnosti satanství asi nebyly ještě vyčerpány. Jde především o srážky mezi polskými katolíky - římskými, a ukrajinskými - řeckými; mezi obojími katolíky a pravoslavnými; mezi věřícími a nevěřícími. Benedikt XV. byl nucen jednat především jako právník a diplomat, uvádí Morozzo. Česká čtenářská veřejnost by si zasloužila překlad této knihy.
Pius XI. ve svém listu československým a jihoslovanským biskupům "QUOD S.CYRILLUM", zdůrazňuje jejich odpovědnost za naplnění cyrilo-metodějského dědictví v Evropě (13.února 1927).
Na den svátku slovanských apoštolů u východních Slovanů (11.května, kdežto podle západního kalendáře připadá na 25. květen) se v roce 1965 Jan XXIII. obrací ke všem biskupům u všech slovanských národů s apoštolským listem "MAGNIFICI EVENTUS - Velkolepá událost".
Pavel VI. oslavil (2.února 1969) výročí 1.100 let od chvíle, kdy si Pán povolal svatého Cyrila k sobě (14.února 869 v Římě), apoštolským listem "ANTIQUAE NOBILITATIS".
Bylo by nanejvýše žádoucí sestavit z těchto apoštolských listů programový souhrn, něco jako naši SUMMU, z níž by bylo jasné, co daly naše země Evropě, ale také a především, co dají naše země Evropě dnes. A podle toho se také učit správně národně smýšlet o dědictví našich otců, prožívat tento odkaz, a v souladu s tím také vystupovat a jednat před celou Evropou a světem. Vybídnout nás, či spíše postrčit nás k tomu, to byl hlavní cíl nečekané návštěvy Jana Pavla II. na Velehradě v roce 1990. Při této návštěvě ohlásil svolání celoevropského synodu biskupů od Atlantického oceánu až po Vladivostok. Moskevští Rusové totiž zdůrazňují, že Sibiř patří k Rusku a tedy k Evropě.
Pavel VI. vydal apoštolský list "PACIS NUNTIUS - Posel, zvěstovatel míru, pokoje" (24. října 1964). Vyhlašoval v něm sv.Benedikta za Patrona Evropy. Slovo patronus má široký význam. V podstatě se zdůrazňovalo, že pojem dnešní Evropy, jako "víra - vzdělanost - umění", vznikl prožíváním evangelia, přičemž skutečným zárodkem moderní Evropy byly a jsou benediktínské kláštery: střediska obdělávání půdy, chovatelství, využívání přirozených zdrojů energie (větrné mlýny, vodní mlýny), a jiných způsobů vytváření zdravého životního prostředí. Zde byly budovány kláštery nikoli jako pouhé "domy", "nýbrž jako "domovy", prostředí lidského štěstí. Středem tu je vždy "chrám", výtvor umění z lásky pro hovory s Bohem: Otcem-Bratrem-Přítelem. Jak se šířily kláštery, střediska písemnictví a umění, mimo jiné také iroskotské, tak se společensky a kulturně rozvíjela Evropa.
Jan Pavel II. připojil ke sv. Benediktovi ještě SVATÉ CYRILA A METODĚJE jako SPOLUOCHRÁNCE EVROPY. Stalo se tak apoštolským listem "EGREGIAE VIRTUTIS" ze dne 31. prosince 1980. Plný název by zněl EGREGIAE VIRTUTIS VIRI - MUŽI MIMOŘÁDNÝCH SCHOPNOSTÍ. (7)
V den slavnosti Nejsvětější Trojice roku 1985 (2.června) doplnil Jan Pavel II. své prohlášení apoštolskou encyklikou "SLAVORUM APOSTOLICI - APOŠTOLOVÉ SLOVANŮ". První list poučoval o významu cyrilo-metodějského díla pro Církev a Evropu. Druhým se hlava Církve obracela spíše ke skutečnosti, že oba vynikající Byzantinci, mluvící "čistě slověnsky" (ŽM 5), byli sice vysláni z Cařihradu, ale na jasnou a přesnou žádost Moravanů - "prostého lidu" - o "muže, učitele, který by" jim "vyložil pravou křesťanskou víru" a uspořádal "všecku spravedlnost" (ŽM 5, ŽK 14). Rok 1985 připomínal 1100 let od smrti arcibiskupa Metoděje. (8)

3. Ochránci Evropy
Státníci, politici, národohospodáři, ale i filozofové a představitelé různých náboženských vyznání dnes volají: "Vraťme se do Evropy!" - Proč? A jak?

Člověk se na naší Zemi objevil asi před třemi milióny let. Doklady o stopách člověka se dělí na pravěk (praehistoria) a na počáteční dějiny (prótostoria). Přitom záblesky ducha, který hledal nad-lidské a nad-zemské hodnoty, nám zachycovalo bájesloví (mythologie). Bájesloví se většinou zaměřovalo na božství a tedy na náboženství. Z náboženství, z hledání hodnot přesahujících člověka a okolní přírodu, čili transcendence, vyrostlo asi 10-12 základních kultur, civilizací, vzdělaností. V dějinách lidstva se dosud nepodařilo najít vzdělanost a kulturní vyspělost docela beznáboženskou, bezbožeckou, ryze světskou.
Během těch předpokládaných tří milionů let se dělaly dějiny, které nešly přímočaře, jednoduše; biblicky řečeno: od Evy k Abrahámovi, od Abraháma k Mojžíšovi, od Mojžíše k Marii a Ježíšovi vedla klikatá cesta:
"Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo,
vzešla nad tebou Hospodinova sláva
Hle, temnota přikrývá zemi,
soumrak národy,
ale nad tebou vzejde Hospodin
a ukáže se nad tebou jeho sláva
K tvému světlu přijdou národy,
a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde...
Všichni se shromáždí a přijdou k tobě,
zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé...
a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu."
(Iz 60,1-6)
Za vlády faraóna Ramsese II. v Egyptě (1290-1224) se Mojžíšovi podařilo vyvést Izraelity z egyptského otroctví. (Ex 13-15). Cestou do zaslíbené země, v poušti na hoře Sinai přijímají Izraelité prostřednictvím Mojžíšovým jednoho Boha, a uzavírají s ním smlouvu o vzájemném přátelství: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil" (Ex 19, 8). Přijetím víry v jediného Boha osobního Boha se lidstvo vrací ke svému Stvořiteli i k příslibům spásy před vyhnáním z ráje (Gn 3). Přijetím pravidel o prožívání dohodnutého přátelství bylo přijato i deset základních přikázání Božího a mravního řádu, které mají usměrňovat ducha Izraelitů, Izmaelit-Arabů a křesťanů. U křesťanů se tato Stará Smlouva doplňuje evangeliem Ježíše Krista, jehož základním zákonem pro tento čas i pro věčnost je: "Miluje Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a "Miluj svého bližního jako sám sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci" (Mt 22, 37-40).
Bůh zjevil Mojžíšovi jméno: "Jsem, který jsem... Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův... to je mé jméno navěky (Ex 3,14). Bůh uzavřel s Abrahámem přátelství už před Mojžíšem a přislíbil mu za věrnost nesčetné potomstvo (Gn 15,5; 17, 2-7). Při tomto Božím slibu se Abrahám blížil k devadesátce a Sára byla neplodná. Aby usnadnila Bohu splnění slibu, dala Abrahámovi druhou manželku otrokyni Hagar, a ta porodila syna, který přijal jméno Izmael, což značí "Bůh slyší". Hospodinův posel pak řekl Hagaře: "Velice rozmnožím své potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat... Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu" (Gn 16, 10,12). Stalo se však, že i Sáře se narodil syn Izák. Sára rozhořčená zpupným chováním Hagary, dosáhla, že ji Abrahám vyhnal i s Izmaelem do pouště. Usadili se ve stepi a Hagar mu našla manželku v Egyptě: potomci se nazývají Izmaelité nebo Hagareni. Jsou to tedy nevlastní, ale vydědění bratři Izraelitů-Židů.: jejich odvěké nenávistné nepřátelství tedy nepochází jen z boje o naftu či o Palestinu. Také Arabové uznávají Abraháma za svého praotce.
V tomto duchovním rámci dlužno chápat i situaci v Evropě. Vždyť dodnes, ba právě dnes zápasí o ducha Evropy troje "jednobožství": židovství, mohamedánství a křesťanství, všichni vyrostlí z téhož pokrevního bratrství a z téže krve pocházející od Adama a Evy.
K první otevřenější, vyloženě kulturní a náboženské srážce mezi nimi patrně došlo při poselství svatých Cyrila a Metoděje k Hagarenům-Saracénům v roce 850. Bojovná, válečná rozpínavost islámu začala už v 7. století v Malé Ázii a kolem r. 800 se Saracéni zmocnili Sicílie. Jejich nebezpečnou zbraní byla také studijní střediska vykladačů Aristotela. Když nemohli odolat Cyrilovým důkazům, pokusili se ho otrávit (ŽK 6). O deset let později jej pozvali Chazaři proti Židům (ŽK 8), kde věc vyvrcholila obrácením a křtem v přátelství (ŽK 8-12).
K výraznému střetnutí došlo ve 13. století: doba vzniku Summy proti pohanům svatého Tomáše Akvinského, Andělského učitele. Dnes dosahuje zápas mezi islámem, židovstvím a křesťanstvím světových rozměrů. A je to také boj o duši Evropy.
Někteří odborníci se domnívají, že jméno Evropa může pocházet od fénického slova ereb, tma. Féničané nás takto mohli chápat jednak proto, že zde zapadalo slunce, jednat kvůli menší tehdejší vzdělanosti ve srovnání s oblastí Středomoří. Ereb se stalo Evropou - tma se stala světlem. Stalo se tak především zásluhou evangelia: "Vy jste světlo světa" (Mt 5,14). Tímto světlem je pravda: "Posvěť je pravdou - tvé slovo je pravda" (J 17, 17).
Označení Ochránce Evropy zní latinsky Patronus Europae. Patronus je odvozeno od slova pater, což znamená otec. Patronus tedy může označovat i otce ve smyslu původce, tvůrce, zakladatele. Většinou však mívá význam právní a znamená ochránce, obhájce, strážce, představitele, ručitele. Pak dostává význam i osoby, která má právo i povinnost uvádět chráněnou věc na její původní správnou míru a chránit její spravedlivou hodnotu. Ve východní Církvi se užíval spíše výraz učitel, osvětitel. Osvěcovat znamenalo nejen učit, ale také křtít. Jaký byl důvod prohlašovat právě tyto muže a zrovna dnes za Ochránce Evropy? Což zde nebyli žádní jiní, anebo byli, ale ne vhodní?

4. Současnost
Snad nikdy v dějinách nebyly katolická věrouka, mravouka, filozofie náboženství, liturgie atd. v tak tápavém hledání jako dnes, po II. vatikánském koncilu. Kultura je bez-náboženská, jak se říká, laická. Vědecké bádání nemá žádné mravní zábrany a rozrůstá se do nedozírných nebezpečí.
V posledním století se vynořilo množství geniálních duchů ve všech oborech myšlení, kteří se navzájem doplňují nebo i vyvracejí, ale v podstatě usilují o jakýsi celek evropské vzdělanosti. Pozornost vzbuzuje to, že jedna celá skupina pochází z oblasti svěřené svatým Cyrilovi a Metodějovi, a že jsou to většinou Židé.
Albert Einstein nebyl Slovan. V letech 1911-12 však přednášel na Karlově univerzitě v Praze. Narodil se r. 1879 v Ulmu, zemřel r. 1955 v Princetonu v USA. Založil moderní nauku o vzniku a trvání hmotného světa v přírodě a vesmíru. Odkázal nám teorii relativity, podle které "nic není náhodného, všechno je zapříčiněno". Nelze zde vysvětlovat celou Einsteinovu teorii, spíše jde jen o to, povzbudit zájem. Podle teorie relativity je všechno ve vzájemném uzákoněném vztahu a jde o dva světy: o svět pevných skutečností a o jejich trvání, jsoucnost. Podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nezkazil.
Stvořitel zvláštním způsobem svěřuje spoludirigování člověku. Je škoda, že (kromě některých meziválečných pokusů P. Ludvíka Artura Pavelky OP v dominikánské Filosofické revui, vydávané v Olomouci) nikdo soustavně nesrovnával Einsteinovu teorii relativity s tím, co píše Andělský učitel o První a druhé příčině, o Prozřetelnosti a o Božím působení na věci (praemotio physica). Snad tyto snahy u nás podnítí první vydání Tomášovy Summy proti pohanům. (Vychází v létě 1993 v Olomouci, v Matici cyrilo-metodějské).
Je-li trvání vesmíru podle Einsteina koncertem pevně uzákoněných vztahů, H.U von Balthasar správně usuzuje, že také celá pravda je symfonická: žádná pravda nenarušuje druhou. Lidská pravda totiž znamená přítomnost věrného obrazu či pojmu poznávané věci v rozumu: jsou-li věci harmonické, pak pravda je nutně symfonická. Pravdivé lidské poznání znamená soulad lidského rozumu s věcí, se skutečností; věci jsou však pravdivé, pokud jsou v souladu s Božím rozumem (9). Souladnost věcí a pravdy byla tušena od začátku: řecké slovo kosmos znamená věc ladnou, souladnou, odtud: kosmetika. Mundus, latinsky svět, znamemá věc čistou. Slovanské vesmír znamená vše s mírou a v míru. České svět pochází od svit, světlost.

Sigmund Salomon Freud zahájil také skok do vesmíru, ale nikoli do makrokosmu, nýbrž do člověka, do mikrokosmu. Narodil se 1856 v Příboru na Moravě, zemřel 1939 ve Vídni. V mládí býval věřícím Židem, pod vlivem katolické věřící chůvy. Jako lékař ve Vídni však trpěl, brzděn rakousko-uherským šovinisticky nesnášenlivým katolictvím; duchovní zdroje hledal spíše v pohanském mytologickém bájesloví a v materialistickém ateismu, tedy v protikřesťanské zaměření.
Jeho podstatným přínosem je psychoanalýza, hloubkový rozbor propastného podvědomí: říše snů, samočinné sdružování obrazivosti, pohlavní hnutí, násilně potlačované pudové snahy, úzkost z hanby, strach ze smrti: zkrátka zmatek z problémů jeho osobního Já. To vše zabíhá do oblasti lékařství, antropologie, psychologie, psychiatrie a samozřejmě, hlavně do mravouky, a morálky vůbec. Freud se projevuje jako Žid. Dávno před ním však již zpíval žalmista:
"Hlubina je člověka a srdce jeho - propast". (Ž 64, 7)
Freud odmítl možnost dialogu s Bohem, který se nabízí v jiném žalmu:
"Propastná tůň tůni volá (abyssus abyssum invocat)
v hukotu tvých peřejí všechny tvé příboje,
tvá vlnobití se přese mne valí...
Modlím se k Bohu života mého...
ke své skále...
Na Boha čekej... On je můj Bůh.
" (Ž 42, 8-9, 12)
Rovněž odmítl pomoc Žida Ježíše. Doporučoval vyřešit pudová hnutí jejich vybitím. Dovedl zjistit zlo, diagnózu - ale nikoli pravý lék, terapii. A to zůstává slabinou Freudovy psychoanalýzy dodnes. (10) Zájem i spory o Freuda trvají: nastává odklon.

Franz Kafka jako literát rozšířil psychoanalýzu i na společenské vztahy. Narodil se v Praze r. 1883, zemřel v Kierlingu u Vídně r. 1924. Jako dítě přilnul k české katolické vychovatelce v Praze, a to poznamenalo celý jeho život; říká se, že zemřel jako katolík. Jeho svědomí však zůstávalo zformováno a proniknuto Zákonem Mojžíšovým. Tížilo ho jakési bezejmenné vědomí viny a Zákon nedával ani možnost, ani prostředky, jak se jí zbavit. To ho naplňovalo tajemnou úzkostí. Tato niterná úzkost je popisována v Kafkových románech a má nejrůznější obměny. Kafkovy knihy stále přitahují pozornost po stránce náboženské, filozofické a mravní, hlavně mezi mládeží. Někdy se u něho ozvou také vlivy filozofie marxistické a existencialistické, avšak hlavním Kafkovým problémem zůstává otázka: jak zbavit člověka strachu? Z Písma svatého věděl, že strach je prvním dílem člověka v dějinách. Když po spáchání hříchu "uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě... ukryli se člověk a jeho žena před Bohem... Bůh zavolal na člověka: ´Kde jsi?´ On odpověděl: ´Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se, protože jsem nahý, ukryl jsem se.´ Bůh mu řekl: ´Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?´" (Gn3, 8-11)
Jestliže Kafka zemřel jako křesťan, znamená to, že uvěřil ve slíbeného osvoboditele od strachu, v Žida Ježíše Krista, Syna Božího. (11)

Edmund Husserl výrazně zasáhl do současné světové filozofie. Rodák z hanáckého Prostějova (r.1859), působil a zemřel ve Freiburgu v Německu (r.1938). Vzepřel se proti psychologismu, proti omezování pravdy na vnitřní zážitky člověka a věnoval se vědeckému, rozumovému zkoumání viditelné skutečnosti tak, jak se nám jeví, jako fenomén, od řeckého slova fainomenom, jev. Proto Husserlova filozofie nese název fenomenologie, výklad jevů. Husserl strhnul všechny obory dosavadní klasické filozofie k zájmu o své řešení. Vysvětluje se to také tím, že ta příliš jednostranně ustrnula u statického pojmu skutečnosti (lat. essentia) - aniž se právě tak záměrně starala také o existenci; a tak se jí dostávalo označení esencialismus. Husserl se od této jednostrannosti odkláněl, čímž se však dostával do blízkosti druhé jednotsrannosti: existencialismu, zrozeného z fenomenologie.
Husserl měl a má mnoho význačných stoupenců: Max Scheller, Nicolai Hartman, Martin Heidegger, Edith Steinová, pokud bychom zůstali jen u německých. Když Heidegger umíral, jeho poslední slova zněla, že konečným dovršením existencialistické filozofie je existence Ježíše Krista. Edith Steinová skončila jako katolická karmelitka mučednickou smrtí v nacistickém koncentráku. Podstata filozofického učení této slezské Židovky bylo, že není možné podrobit Ježíše Krista Husserlovi. A přešla od existencialistické filozofie k esenciální: od toho, co se jeví, k tomu, co opravdu je; od Husserla, jehož bývala asistentkou, k Andělskému učiteli Tomáši Akvinskému a k Aristotelovi. A od nich, za moudrostí "pošetilosti Kříže" šla na smrt jako mučednice. Židovka - i z věrnosti k Židovi Ježíši Nazaretskému. Uvědomil se to také K.Rahner? (12) Asi ano, jako dosvědčuje jeho projev na smrtelné posteli, vysílaný ve vatikánském rozhlasu v květnu roku 1993.
Franz Werfel (* 1890 Praha, + 1945 Beverly Hills, Kalifornie) šel podobnou cestou: spisovatel, básník, mystik, vydavatel, redaktor; pozoruhodní byla jeho sbírka Poslední den. (Lipsko 1913) Ve chmurném roce 1938 prchá z Německa do Francie. Když však nacisté obsadili také Francii, nezbývalo než podniknout dobrodružný útěk přes Pyreneje do Portugalska a odtud do Ameriky. Při smrtelně nebezpečném přechodu hranic vedla cesta nedalo Lurd a Fatimy. Tam se zrodil slib Neposkvrněné Židovce Marii: zachráníš-li mne, napíši ti ´píseň´. Šťastně vyvázl a napsal Píseň o Bernardettě.
Werfel žil v Praze v duchovním prostředí, vytvořeném kolem básníka Rilkeho, kde již tehdy šířil myšlenky světového sbratření na základě odpuštění a možnosti smíru mezi židovstvím a křesťanstvím, jemuž byl nakloněn. Celý Werfelův život znamenal ustavičné hledání duchovních hodnot ve smyslu estetickém a dramatickém, jako krásu a napětí, ale vždycky v duchu čisté a pokorné náboženské víry. Zdálo se, že téměř předvídal zvrhlost nejen nacismu, ale i komunismu a kapitalismu. Ve skutečnosti se po roce 1945 komunisté v Praze snažili potlačovat každou zmínku o Werfelovi. Marně. Jeho díla se dostávala k české veřejnosti. Avšak teprve 10. září 1990, sto let po jeho narození, mohla i Praha začít naplno splácet svůj dluh Fr. Werfelovi, který je pražským rodákem židovského původu, ale křesťanem; německého jazyka, ale evropského ducha, povznesený nad jakoukoli zaujatost. Měl zájem o hudbu: nesrovnával se s Wágnerem, neboť odsuzoval dělat z něho modlu; obdivoval Verdiho, ale šel na něho smutek z tragické samoty, v níž se nacházel duch Verdiho, nevěrce, tehdy v módě. Rok 1990 byla v Praze prohlášen za Werflův rok, protože se začíná chápat, jak mnoho může Werfel dát dnešní době. (13)
Oskar Kokoschka zasahuje do světové malby i poezie. Narodil se sice v rakouském Pöchlarn (* 1886), ale působil v Praze. Zemřel v roce 1980. Mládí prožil ve Vídni v údobí uměleckého rozkošnictví (artistického hedonismu), a to se projevuje i v jeho díle. Kokoschka je hodnocen jako psycholog, vizionář, extatik, dramatik, malíř - expresionista. Do portrétů a krajinomaleb vkládal své vlastní osobité prožitky a tak jim dodával výrazného vzrušení. V letech 1934-1938 působil v Praze, odkud pocházel jeho otec. President Masaryk udělil Kokoschkovi československé občanství. Proto mohl odejít do Londýna. Dříve se však v Praze oženil s Olgou Palkovskou, dosud žijící. Ta zřídila v městě Jenisch trvalou výstavu Kokoschkových obrazů. Jeho žena se stále cítí Pražankou a ráda prodlévá Na Františku a u otců dominikánů u sv.Jiljí. Kokoschkovo dílo bojuje proti slepé víře v techniku, proti zotročování umění k politické propagandě a hájí právo každého člověka na osobní rozvoj, v duchu J.A.Komenského. (14)
Gustav Mahler pocházel z jihomoravského Kaliště (* 1860) a zemřel ve Vídni (+ 1911) jako skladatel a dirigent. Poslední dobou se v Evropě šíří zájem o jeho hudbu. V Mahlerově hudbě se často odráží jeho rodný moravský venkov, ale především je tam snaha umožnit estetické prožití velkých klasických skladeb a přitom se otevřít moderním směrům. Nemalý vliv tu měla jeho žena Alma Maria (* 1879 Vídeň, + 1964 New York), rozená Schindlerová. Uvádí se o ní: "Žena talentovaná, vysoce okouzlující, velmi ctižádostivá, prostě královna Vídně koncem století. krásná, hrdá, brilantní, podmanila si mnoho geniálních mužů: Mahlera, velkého skladatele a dirigenta, jenž se stal jejím prvním manželem; Kokoschku, malíře, díky jemuž Almina tvář je ve všech moderních muzejích světa; Gropia, architekta, tvůrce moderního stavitelství; a Werfla, spisovatele, jenž byl jejím posledním manželem. Alma tedy byla inspirátorkou čtyř mužů, kteří zůstávají mezi předními protagonisty, budovateli kultury našeho století, a přesto, její poměr k nim byl dramatický a plný rozporů. Pokaždé Alma uteče, rozvede se, ukládá velká utrpení a také ukrutnosti. Proč?" (15)
Posudek, který podává Francois Giroudová je nepříznivý, někdy až příliš zaujatý. V recenzi knihy od S.Ferrettiové se upozorňuje: "Kniha věnuje přímo s potěšením příliš mnoho místa pomluvám nízké úrovně, navíc nedokáže prohloubit psychologický obraz hlavní postavy, Almy, ba ani její doby..." (16)
O závislosti některých mužů na podmanivé Almě píše Giroudová: "Mahler zemřel možná proto, že ji miloval příliš; Kokoschka se nikdy nesmířil s tím, že ji ztratil; Gropius byl hračkou v jejích rukou; Werfel napsal: ´Je to jedna z posledních žijících čarodějek.´" Musí však přiznat: "Je to skutečně pravda, že tito její mužové po sobě opravdu zanechali stopy v dějinách: Mahler katedrály krásných tónů, Gropius budovy z ocele, Werfel paláce krásného vyprávění, Kokoschka drsně uchvatné malby..." (Viz: Pozn.15, s.10-11) Alma zachytila své životní osudy v knize Můj život. Zesnula v Americe.
K pokračovatelům učitelů, patronů evropské kultury a vzdělanosti z cyrilo-metodějského okruhu se řadí např. slavný ruský židovský malíř Marc Chagall a ruská židovka Raissa Maritainová, obrácená ke katolickému křesťanství se svým mužem J. Maritainem. (17)
Je pouhá náhoda, že jmenovaní pokračovatelé patronů pocházejí z cyrilo-metodějského území a že jsou židovského původu? Po výbuchu atomové bomby v Hirošimě se prý objevovaly podoby zabitých na stěnách trosek. Jak se zdá, lidé umírají, ale přesto neodcházejí docela z míst, kde na této zemi žili; jakoby tu z nich něco přetrvávalo. Při svých nucených pracích v letech 1957-1968 jsou častokrát bloudil chřibskými hvozdy: jak v hlubokém tichu, tak za bouřlivých smrští jsem cítil stopu přítomnosti bytostí, které tu žily přede mnou, a z pramenů studánek, z památných balvanů i z trosek základů na mě sálalo jejich dílo.
Dílo našich Patronů je vlastně dovršením Třetího Říma, třetí zastřešující patro duchovní Evropy jakožto lidstva sjednoceného konečně vírou, která neruší, nýbrž přivádí k plnosti rozmanitost lidských kultur a vzdělaností. Toto jejich dílo je tedy přípravou a předobrazem nebeského Jeruzaléma, v němž zaujímají nezanedbatelné místo potomci Abraháma, nejen podle víry, ale i podle krve, Židé. Prozřetelnost jim dala poslání, aby z nich vzešel slíbený Mesiáš. Je tedy možné, že Židé z cyrilo-metodějského kulturního okruhu mají jakoby v podvědomí mimořádnou citlivost vůči dovršení Jeruzaléma, jakýsi "radar" k zachycování duchovního záření cyrilo-metodějského odkazu pro Evropu a lidstvo. Ovšem, doposud jen ve tvaru starozákonního mesiášského očekávání, a tedy nikoli ještě - podle nich - jako už uskutečněnou dějinnou skutečnost.
Jan Pavel II. postavil před tvář dnešní Evropy sv.Benedikta, Cyrila a Metoděje nikoli proto, aby stáli proti mojžíšským katedrám, nýbrž jako jejich doplnění a již uskutečněné splnění. Je však otázka, co v současnosti znamená židovství. Polský Žid R. Nathan říká: "Být dnes Židem se neposuzuje výlučně podle ´rasy´. V izraelském státě jsou Židé nejrůznějších typů po tělesné stránce. Nezáleží ani na náboženské víře: většina Židů v kibucích nevěří v Mojžíšova osobního Boha. V podstatě to, co z nás dělá ´Židy´, je bible. Z ní vyvěrá duše, duch Zákona a spravedlnosti jako všelidského poslání: Bůh pro nás, ale i pro všechny ostatní - Bůh v nás, ale i mimo nás... Žádná diktatura ho nikdy nedokázala spoutat do vězení ani ho umlčet. Ve skutečnosti je právě tento duch univerzálního poslání, pro které ´špinavý Žid´ nebo ´potulný Žid´ zneklidňuje své okolí, protože znamená očekávání Mesiáše, očekávání jeho ´radostní zvěsti´ čili evangelia a tedy Ježíše! Posledního a Nejvznešenějšího proroka! Avšak tento Ježíš už nepatří nám a v tom je naše tragédie! My totiž už jen tím, že jsme, neseme v sobě evangelium jako završení naší Bible! Zabili jsme ho, ale přesto ho zvěstujeme, a právě toto na nás soustřeďuje všechna možná pronásledování. Ano, Kristus byl ukřižován a my teď máme kříž, ale bez Ježíše: To je naše tragédie!" (18)
Apoštol Petr ve svém prvním kázání jasně upozornil Židy: "Vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil... Když to uslyšeli..., ptali se: ´Bratři, co máme dělat?´ Petr jim odpověděl: ´Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, ale které si povolá Pán, náš Bůh.´" (Sk 2, 23,37-39)

P o z n á m k y VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
1) E.Nittner, Cyril a Metoděj - Svatí patroni Evropy, PROGLAS, Brno 1993, č.3, s.5-10; T.Bahounek, Sociologie politiky, s.67, Olomouc 1992 MCM.
2) F.Heer, Karl der Grosse und seine Zeit, Wien-München-Zürich 1977, vyd. Molden, passim.
3) H.Urs von Balthasar, Die Wahrheit ist Symphonisch, s.137-154, 44, passim., Einsiedeln 1972; J.Taube, Abendländische Eschatologie, Bern 1947.
4) J.Kadlec, Svatý Prokop, s.70-78, Řím 1968.
5) L.Spätling, Gregorio VII.,Ildebrando, Enciclopedia cattolica, Vaticano 1951, Vol.VI., col.1130-34; F.Kempf, Gregorianische Reform, Lexikon für Theologie und Kirche (LThK), Freiburg im. Br. 1960, V., 1196-1200; O Capitani, Gregorio VII e l´Unita europea, Aevum, Milano 1986, květen-srpen, s.183-191; F.Heer, Tamtéž; Naše pozn. 2.
6) R.Morozzo della Rocca, Le nazioni non muiono, Bologna 1992 Vyd. Il. Mulino.
7) J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, s.13-16; MMFH, I. - V., Brno 1976.
8) J.M.Veselý, Grideranno le pietre, (Bude volat kamení), Řím 1987, s.11-39.
9) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 2, 1-3; J. Meurers, Einstein Albert, Lexikon für Theologie und Kirche, III, sloupec 769, 1959 (LThK); Einstein Albert, Meyers Enzykl. Lexikon (MEL), VII, 540-542, Mannheim 1980; Pro přehled pramenů bibliografie; H. Urs von Balthasar, Tamtéž, Pozn.3; P.Fudokimov, L´art de l´iconothéologie, Paris 1972 Deslée de Br.; T. Bahounek, Krása a umění Božího lidu, s. 5-9, 17-33, Olomouc 1992 MCM; Podle sdělení E.H.Walkera měla na objevu teorie relativity rozhodující podíl první Einsteinova manželka Mileva Marićová, Srbka z Bělehradu, tedy z cyrilometodějské oblasti, kterou Einstein opustil. (Lidová dem., Brno 8.12.1990, s.10).
10) Viz např. A.Gorres, Freud Eigmond Salomon, LThK, 1960, IV, 359-361; MEL, Tamtéž 1980, 422; R.T., Suicida a 86 anni O psicologo dell ´infanzia, Tempo 15.3.1990, s.3; Bruno Bettelsheim, velký Freudův žák, rodem z Vídně, se otrávil; jiný, Martin Bergmann skočil z okna.
11) J.E.Herman, Vivre znamená žít: výstava Mileny Jesenské v Paříži, Lidová demokracie, Brno, 10.3.1990, s.5; "Z výstavy o Kafkovi vane úzkost"; Franz Kafka - Dichter, LThK, VC, 1239; Kafka Franz, MEL, XIII., 300-301.
12) Bibliografie o Husserlovi je rozsáhlá, Viz např. LTRhK,1960, V, 545-546; MEL, XII, 362-363.
13) In: "ČTK": Na počest Fr.Werfla, Lid. dem. 4.9.l990, Brno, s.4; R.Pečman, Werflova sága o Verdin, Lid. dem., 16. 10. 1990, Brno, s.5; MEL, 1979, XXV.,240.
14) (zl), Velikán evropské malby, Lid. dem., Brno, 6.4.1989, s.5; J.Stránský, Bude v Praze Kokoschkova výstava? In: Lid. dem., Brno, 21.9.1990, s.5; MEL, 1975, XV., 459-460.
15) Fr.Giroud, Alma Mahler, o l´arte di essere amata; (Viz konec obálky); Milano 1989 Garzanti; franc. název: Alma Mahler ou l´art d´etre aimée, Paris 1988, R.Laffont.
16) Silvia Ferretti, Alma Mahler, miseria e nobiltá, Il Tempo, 27.7.1989, s.8, Roma; jde o recenzi ital. překladu uvedené knihy A.Mahlerové. F.Giroud přiznává, že v podstatě čerpala vše z H.-L. de la Grdane, Mahler, III., s.197, 1983 Fayard; chybí zmínka o duši.
17) R.Maritain, I grandi amici (Velcí přátelé), Roma 1982. 5. vyd.; Jacques et Raisa Maritain, Le Mystére d´Israel.
18) P.Gauthier, Diese meine Hände, s.13-15, Graz 1965 Styriaverlag.

 

 

 

 

 

VII. Předběžná odpověď na námitky
Proselyté byli pohané, kteří přijali obřízku, a tak se stali příslušníky židovského národa. Byli však i takoví proselyté, kteří přijímali pouze víru v jednoho Boha - podle Mojžíše - bez obřízky (Sk 13,43). O obojích je několik zmínek také v Novém Zákoně.
Hukot při seslání Ducha svatého v Jeruzalémě přivábil celé zástupy a byli všichni ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí...židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyka hlásají velké Boží skutky." (Sk 2,5-11)
Když apoštolé měli vysvětit první diákony-jáhny pro hmotnou pomoc, bratři vyvolili "muže... plné Ducha a moudrosti... Postavili je před apoštoly, a oni za modlitby na ně vložili ruce." Bylo jich sedm, měli řecká jména a Mikuláš byl proselyta z Antiochie. (Sk 6, 3-6)
Zpočátku byli proselyté chápaní jako přidružení. Čím více se Židé usazovali ve Středomoří, tím méně byl chápán rozdíl. Židé usedlí v Palestině však naléhali především na obřízku: po ní je proselyta jako dítě právě narozené a jeho dosavadní život nemá být ani souzen ani trestán. (1)
Z úst samotného Spasitele slyšíme však otřesná slova: "Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali i jen jednoho nového věřícího, a když se jím někdo stane, děláte z něho pekelníka dvakrát horšího, než jste sami." (Mt 23,15) Apoštolé byli Židé a každý pohan získaný pro Boha, byl vlastně proselyta. Spasitelovo odsouzení patří těm, kdo vidí spásu ve vnější obřízce a v zachovávání vnějších úkonů Zákona, kdežto základní je vnitřní obrácení v lásce.
Jsou to hlavně slovanští pravoslavní patriarchové, kdo opakují výtky proti katolíkům, že jejich ekumenické úsilí je pláštíkem pro proselytismus, odsouzený Spasitelem.
Nechme stranou Rumunsko, kde patriarcha Theoktist byl vyloženým přisluhovačem Ceausesca. Bulharská vláda sesadila patriarchu. Srbům se vytýkalo mlčení o současné občanské válce. (2) A v Rusku? Během "Synaxis" v Istanbulu (1992) se uvádělo, že k zastoupeným východním církvím patří asi 300 miliónů věřících, ruský patriarchát počítá s 90 milióny, kdežto na Ukrajině se o 52 miliónů dělí:
- pravoslavní, věrní Moskvě, kteří tvoří exarchát, donedávna řízený metropolitou Filaretem v Kijevě;
- pravoslavní autokefální, odtržení od Moskvy;
- uniati, řeckokatolíci východního obřadu;
- římští katolíci latinského obřadu.
Mělo by jít o čtyři sesterské církve, ale ve skutečnosti jsou prý to soupeři, kteří si všemi možnými prostředky "přetahují" věřící - proselyty... (3) Nejvíce problematičtí však zůstávají uniati.

1. Uniati
Uniati jsou v podstatě skupiny pravoslavných Slovanů, kteří přijali sjednocení - unii - s Římem, jak byla ujednána v Brestu Litevském (Brest Litovsk), městečku na Bílé Rusi. Mimo Bělorusy sem patřili také Ukrajinci, a ti se nazývali Ruténi: snad jako doznívání skutečnosti, že jméno Rus pochází vlastně ze skandinávského Ruoth, a tito Skandinávci, jak už bylo zmíněno při kijevském křtu, sestupovali od Novgorodu na Jih, a tedy územím Bělorusů a Ukrajinců k Černému moři. Velkorusi jsou z velké části poslovanštělí Finové.
Tito uniati, Ruténi se nazývají též grekokatolíci, řecko - katolíci. Sjednocení s Římem bylo potvrzeno roku 1646 v Užhorodě (Podkarpatská Rus, část bývalého Československa). Uniati mají i svého oficiálně prohlášeného mučedníka za unii, svatého arcibiskupa Jozafata z Polocka, zabitého od pravoslavných roku 1623; je pohřben v bazilice sv.Petra v Římě - symbol také tělesného "sjednocení" s Petrem? - dnes však ožehavý problém pro pravoslavné.
Uzavření "unie" znamenalo a znamená, že ukrajinští a běloruští Slované nikdy neztratili vědomí, že přijali křest z "Moravy" již před Vladimírovým "křtem" v Kijevě, a že přijali "pravou víru" v rodném slovanském jazyku, který musili přijmout také Byzantinci po "řeckém" křtu. Především to však znamená, že Metodějova metropole byla zřízena z Říma a je tedy "PETROVA" (ŽM, 8)
Carevna Kateřina II i další carové soustavně a neúprosně omezovali počet uniatů, především tím způsobem, že soustavně rušili katolické diecéze východního obřadu; zapojovali tak násilně věřící do pravoslaví, třebaže ruská vláda podepsala závazek, že zachová beze změny rovnováhu mezi náboženskými vyznáními. Majetek uniatské církve byla zabavován, kněží rozehnáni a zapojeni mezi pravoslavné, a nakonec: řecko-katolický obřad byl zakázán v celé carském mocnářství. Roku 1839 petrohradská vláda vyhlásila konec uniatské církve, a to jejím splynutím s pravoslavnou církví, prý uniati vytvořili unii s pravoslavím.
Vyhlášení "Tolerance" v roce 1905 povolovalo poddaným přestup od jednoho vyznání ke druhému: v těch několika týdnech platnosti výnosu se statisíce uniatů vracely ke katolictví. Povolen byl však přechod pouze ke katolíkům latinského obřadu, protože obřad podobný pravoslavnému mohl znamenat nebezpečnou konkurenci, a hlavně: mohl prý podrobovat carovy poddané cizí mocnosti - papežovi. Náboženskost by mohla ohrozit politickou jednota carství. Na začátku první světové války (1914) zůstávalo z Unie jenom několik diecézí na haličském a karpatském území, patřícím však k habsburské monarchii. (4)
Jedním z důvodů vyhlazování uniatů bylo to, že v Petrohradě byli Ukrajinci a Bělorusové prohlašováni na "čisté Rusy". V carském mocnářství měla každá národnost svou odlišnou víru: "Rusové" byli pravoslavní, Poláci jsou katolíci, a to římsko-latinští. Pravoslaví bylo řecko-byzantské; a pojmy "řecký - katolický" byly neslučitelné, a tedy uniatismus nepřijatelný, aspoň podle logiky ruského pravoslaví a ruského carství. Řecko-katolík-Rus? Cosi nestvůrného a zvráceného! Nenávist Rusů vůči latinské Církvi je zděděná, přesněji řečeno předkové dnešních Rusů ji přijali od Řeků a dědí ji z pokolení na pokolení... Latinská církev patří Polákům, Litevcům, některým Letoncům a Němcům - zkrátka: cizincům! Jejich katolictví se ztotožňuje s národností. A tak, co Rus, to pravoslavný; a co Polák, to katolík. Neštěstí začíná tam, kde je tomu naopak: co pravoslavný, to Rus; a co katolík, to Polák! Pokud jde o uniaty, znamená to: jestliže Poláci je příjímali jako katolíky, chtěli je polatinštit a popolštit. Rusové je přijímali jako "řecké", a snažili se - v jejich logice - je pořečtit a poruštit. Odpor a pohrdání pravoslavných vůči uniatům pochází dále ze skutečnosti, že - vlivem jezuitů? -Řím vsunul do liturgie a do chování uniatů určité západní prvky: i když jsou téměř bezvýznamné, dráždí to pravoslavné: podmínkou pro uskutečnění "snu o sjednocení" je úcta k tomu, co bylo, jak u pravoslavných, tak u katolíků.
Pokud jde o Polsko: v květnu 1917 zjevovala Neposkvrněná Královna posvátného růžence ve Fatimě možnost "obrácení", možnost "perestrojky" Ruska a v říjnu 1917 padlo carství. Porážka Německa a habsburské monarchie umožnila nové Polsko a vznik Československa. Do východního Polska připadli mnozí Bělorusové, a na jihu roku 1919 Poláci vojensky obsadili Lvov a pronikli do Kijeva. Poláci postupují tvrdě vůči Ukrajincům-Ruténům v Haliči: asi 500 uniatských kněží bylo zbaveno far, kostely uniatů bořeny, vnucován přechod k latinskému obřadu. A nadto, úsilí Poláků vyhladit vědomí ukrajinské národnosti a vnutit polskou... Ukrajinci odpovídají stejně tvrdě. To se děje v letech 1918-1921.
Benedikt XV. s hořkostí přijímá vztah nenávisti mezi dvěma katolickými národy, nesmírně důležitými jako most k Východu. Posílá do Varšavy apoštolského vizitátora: je jím Msgre Achille Ratti, pozdější papež Pius XI. Andrej Szeptyckij, metropolita Uniatů ve Lvově a latinský biskup Bilczewski, Polák, představují dva nesmiřitelné světy. Pro Szeptyckého byl zahájen proces o blahořečení - Bilczwskij? Benedikt XV. i A. Ratti byli nemohoucí. Szeptyckij se věnoval především záchraně cyrilometodějské víry a důstojnosti národa. I když Vatikán "trpěl" polské úsilí polatinštit a popolštit Ukrajince, už Pius X., veden duchem svatosti, udělil Szeptyckému "potají", bez vědomí sekretariátu různá zplnomocnění i pro uniaty v Sovětském svazu. To mělo veliký význam hlavně po roce 1919, za vyhlazovacího pronásledování křesťanů. Benedikt XV. se obrací přímo na Lenina a patriarcha Tichon mu děkuje. Lenin ponechává odpověď Čičerinovi: "Trestáni jsou u nás jen zločinci. V kostelích se hromadilo bohatství, ukradené chudým, nemluvě o zbraních. Proč se papež zastává pravoslavných, které dosud jen odsuzoval? Proč se neobrátí proti Čechoslovákům a Kolčakovi. Proč mluví o krutostech Poláků?" atd. (5)
Podle Benedikta XV. komunismus není jediné zlo: bolševismus je vulkán, v němž vybuchují výstřední inteligence hebrejská, módní politické zvrácenosti, asijské barbarství a západní zvrhlost. Rozpoutané nacionalismy toho zneužívají. Církev katolická má pomáhat, kde je to možné, ale musí zůstávat mimo bojující strany. Kdyby se byly latinská katolická církev polská usmířila v letech 1918-1919 s řecko-katolickou církví ukrajinskou na základě stejného programu náboženského a kulturního, osud Evropy a křesťanství mohl být dnes jiný. Hlavně ale vztah mezi Východem a Západem v církvi. Právě během "Synaxis" se zjistilo, že mnoho ran ještě není zahojeno: "Snažíme se nenapadat přímo papeže", říká metropolita Daniel z Moldavie, "ale nemůžeme mlčet k dvojsmyslným řečem jeho spolupracovníků, ani k činnostem, jež naprosto odporují duchu ´dialogu´. Také jde o to, že uniati pod ochranou Vatikánu klidně používají i hmotných prostředků, peněžních pomocí, aby jejich ´misijní činnost´ dosáhla souhlasu lidí. A Diadoros, patriarcha jeruzalémský se cítil, ohrožen od uniatů dokonce v Jeruzalémě." (6) Kdo z mluvčích má pravdu? Jak to zjistit?

2. Pravoslavní
Andrej Kurajev, mluvčí pravoslavného patriarchátu v Moskvě, docent na fakultě sdělovacích prostředků, prohlásil mimo jiné: "Mám veliký strach, vážné obavy, že možná už i za rok ruská pravoslavná církev nebude existovat jako správní jednotka. Už dnes tato církev neexistuje jako ucelená politická, společenská skutečnost: vedoucí církevní představitelé jsou odmítáni velkou částí kněží i věřících laiků. Jinými slovy, vysoká církevní hierarchie v současné době představuje, reprezentuje, pouze sebe samu. Bohužel, není už hlasem církve. Nesnaží se překlenout tu strašlivou propast mezi kněžstvím a lidem, kterou rozevřeli bolševici. Dříve nás spojovalo nebezpečí pronásledování, jenže co dnes?"
"Jak však vysvětlit tuto propast a současné zamoření Ruska četnými sektami mystickými, eschatologickými, které jsou plné tesknoty po vzkříšení ´Svaté Rusi´?" ptá se novinářka A.Vicini.
Podle Kurajeva důvody jsou silně psychologické. Ruské chápání církve je silně eschatologické a apokalytické - zaměřené na poslední dny, jak je popisuje Zjevení svatého Jana. Mimoto je živeno "proroctvími", že po pádu komunismu bude zbývat málo času na obrácení, a pak již jen závěrečné pronásledování a - konec! Toto smýšlení pronikalo i do církevních kruhů. Na druhé straně se však ve farnostech šíří přijímání svátostí, třebaže kněží je málo, a jsou nedokonale připraveni, a když, tedy většinou tajně: většinou jde o starší lidi z kulturního světa, s novými myšlenkami, vděčné Bohu a schopné šířit radostnou Zprávu.
"A pokud jde o ekumenický dialog a katolickou rozpínavost? V tomto údobí nového uspořádání - reorganizace Ruska (a jiných oblastí) musí být každý krok katolické církve krajně opatrný a taktický, aby nevzplanuly protikatolické vášně zakořeněné v lidu; v těsné spolupráci na základnách, nikoli však na hierarchických špičkách. Mohu ujistit, že ruská babička se nikdy nestane katoličkou, kdežto naopak vzdělanec a profesor - ano! Katoličtí misionáři jsou přítomni právě na univerzitách a v kulturních vrstvách a víc připraveni než pravoslavní, schopni orientovat se daleko lépe v oblastech myšlení. V naší pravoslavné církvi z toho vzniká komplex méněcennosti, jenže uzdravení může vzejít jedině ze spolupráce, stále těsnější, nikoli z napětí."(7)
Naléhavým úkolem hierarchie je osvobodit se od systému spolupráce s vládnoucí vrstvou, s režimem, který zavedl roku 1927 metropolita Sergej, což svádělo skoro všechny vedoucí církevní činitele. Velké rozpaky jsou kolem nynějšího patriarchy Alexeje II. Narozen 1929 v Tallinu, hlavním městě baltského Estonska, pocházel ze šlechtické, neruské rodiny Rediger. Po záboru, r. 1944 studoval bohosloví na Akademii v Leningradě; kněžské svěcení, r.1950; biskupské svěcení, r.1961, v době nejkrutějšího pronásledování za Chruščeva; arcibiskup, r. 1964; metropolita, r.1968; od r. 1986 duchovně spravuje též Leningrad a Moskvu, je kancléřem patriarchátu a člen Svatého Synodu. Proti překotnému způsobu jeho volby za patriarchu dne 7. června 1990 byly podány námitky. (8) Proti obviňování z kolaborantství podrážděně prohlásil: "Jako arcibiskup prohlašuji, že se vždycky hledal nejlepší možný způsob řešení a nikdy se nezrazovala církev! Nesli jsme kříž a hledali jsme své místo jako občané. Bylo snadné uprchnout a pak nás odsuzovat uprostřed západního blahobytu." (9)
Podle G.Edelsteina však biskup Alexej II. - nemluvě o závratné kariéře - pronásledoval hrdinského arcibiskupa Hermogéna, lhal a udával kněze. ´Úřad pro náboženské záležitosti´ zveřejňuje tajné archívy, kde vystupuje i Alexej. Rozhovory jsou zaznamenány za magnetofonové pásce. "Když se slyší rozhovory Alexeje s členy ´Úřadu´, člověk má dojem", uvádí Edelstein, "že se topí, tone v páchnoucím hnoji. Je jasné, že šlo o spolupráci svobodnou, o řemeslně zručného odborníka" (10)
Pro režim pracoval také metropolita Nikodim, zesnulý v náruči Pavla VI. - arcibiskup Pitirim - a Patriarcha Pímen. (11)
V roce 1982 volal na poplach pravoslavný Rus Vladimír Zelinskij: "Rusové se stávají babtisty a pentekostály. A tedy ani pravoslavní, ani katolíci, nýbrž protestanti!" Avšak vinu na tom nese nejenom mravní selhání hierarchie, nýbrž i prostí kněží, pro kulturní nepřipravenost. A pak - slavnostní bohoslužby a dojemné, strhující zpěvy uchvacují srdce, ale nedávají přiměřené odpovědi na problémy současné doby, hlavně mladým. A nakonec, prostý pravoslavný kněz se netěší společenské vážnosti, jeho společenské postavení je nízké: "Kněz u nás, na venkově, je tvor, jímž se jednak pohrdá, jednak má výsadní postavení, skoro magické, čarodějné. Když k němu lidé nosí své děti - naprosto tajně - aby je pokřtil, nevědí zhola nic o církvi, o víře; nechápou slova a tím méně smysl celé svátosti... Je to křesťanství, které se sesouvá do čehosi pravěkého posvátného, kde kromě bázně a hrůzy plných posvátnosti není nic, co by osvítilo svědomí. Tento pudový sklon vůči posvátnosti pravěké, před-dějinné a nepochopitelné, představuje jednu ze základních opor současného pravoslaví v dnešním Rusku. V běžném životě vzbuzuje větší důvěru babtista, který dovede opravit strojek nebo nářadí, než celá pravoslavná kněžská služba."
V ruském pravoslaví, podle Zelinského, zůstává člověk jako osobnost ponechán sobě, osamocen. Žádná náboženská obroda, jak v pravoslaví, tak v kterékoli jiné církvi, se však nemůže uskutečnit bez opory ze strany svého národního podkladu, a to platí na prvém místě pro ruské pravoslaví. Ovšem, možná při pomyšlení na rozlehlost a neohraničenost tehdejších ruských zemí, Dostojevský v tom neviděl "omezení", nýbrž naopak představoval "ruskou myšlenku" jako "myšlenku univerzální harmonie, povšechného souladu", pro neobyčejnou schopnost Rusů vstřebat, přivlastnit si ducha a ideály jiných národů. Podle Dostojevského: "Pro ruského člověka je Evropa právě tak drahá jako Rusko". (12)
Bylo by třeba zjistit, jaký vliv na toto myšlení má jednak nedávný rozpad Sovětského svazu, jednak ruského pravoslaví. Nezbývá tedy, než se tázat na dnešní vztah ke katolíkům. "Legenda o velkém inkvizitoru" je známa i dnes. Avšak staré výtky ustupují. Převládá rozčarování, zklamání pravoslavné Rusi, že křesťanský Západ dosud neuskutečnil své vlastní charizmatické poslání "mít plnost pravdy a svatosti jako prožívanou skutečnost"; že se nestal zemí "posvátných divů", novým středověkem víry a svatosti, očistěným zkouškami - jak o tom snil Nikolai Berdjajev, - kdy se mohla "stát tělem" také touha Rusů po náboženském sjednocení: SOBORNICA. A jde o výraz, který má cyrilo-metodějské kořeny: sjednocení člověka se společností; sjednocení víry a vědy, kultury, civilizace a života: JEDNOTA, která se nezískává, nýbrž se prostě objevuje jako dar, jako ekuméné, jako tajemství Církve Ježíše Krista, jediné, svaté, apoštolské. (13)
V poslední době nabývají velkého významu díla Alexandra Solženicyna. Vztah mezi před-dějinnou posvátností a opravdovým pravoslavím zachytil Solženicyn v díle "Matronina chalupa", kde se objevuje přítomnost také dobrých pravoslavných kněží. Srážku mezi pravoslavím a fanatismem babtistů zachycuje jeho kniha "Jeden den Ivana Denisoviče" Své vlastní obrácení popisuje Solženicyn v knize "V prvním kruhu". Rozhodující vliv měla nepředvídaná účast při mariánské pobožnosti. O možnosti a skutečnosti zázraku píše Solženicyn v knize "Rakovina". V rámci "Souostroví Gulag" se nejednou sledují osudy křesťanů v komunistických táborech, a dochází se k poznání, že právě křesťané to byli, koho nikdy nepodlomila zvrácená psychologie lágrů: "Křesťané šli do táborů na muka a na smrt - jen se nevzdat víry! Byli snad jediní, jichž se nedotkla táborová filozofie, ani táborový jazyk. A žen je mezi nimi zvláště mnoho... Přehlédli jsme, že nám zde vyrostly dcery, hodné prvních staletí křesťanství - sestry těch, co byly házeny do arény lvům." (14)
Nová, neokázalá, zato však vroucná zbožnost je vystižena uměleckým způsobem v románu Borise Pasternaka Doktor Živago (Praha 1990 Lid. nakl.) Lidská láska se zde povznáší k nesmírné velikosti. V národě s osudy vpravdě apokalyptickými vyvstává jako nějaká pochodeň slibu vnitřně vítězící, třebaže navenek světem poražená LÁSKA mezi mužem a ženou jakožto veliké tajemství. Na jeho polární síle založil Stvořitel veškerý přirozený a duchovní život svého stvoření.
Tak mluví velké Pasternakovo umění. Avšak skutečnost, o níž svědčí čerstvé zprávy, není zdaleka tak příznivá: "Tisíce Rusů se vrhají do náruče sekt a bratrstev. Nejde jen o modlitby: vyšetřují se i záhadná úmrtí.
"Bratrstvo ze Šambaly", "učedníci Jusmalovi", uzdravovatelé, vysílači energie vzdušnou cestou... Nový ruský duchovní trh je v nebezpečí, že bude zaplaven a ovládán rostoucím mrakem náboženských sekt. V Sovětském svazu byl "Úřad pro náboženské otázky", a ten "moudře" řídil vztahy mezi význačnějšími vyznáními a zabraňoval též vzniku nových sekt a bratrstev. Dnešní vláda a bezpečnostní služba mají jiné starosti. A pravoslavný patriarcha je ještě příliš slabý na upevňování své moci a na vyplňování "černé díry" myšlenkového zmatku, jenž byl navozen komunismem a vtahuje do oblasti svého vlivu celou společnost. A tak Rusové, kteří mají v povaze touhu po "náhradních ideologiích", se obracejí na každého, kdo nabízí nové cesty do říše metafyziky. Zatímco ale protestantští kazatelé a adventisté na stadiónech v Moskvě strhují lid k davovému šílenství, hluboce povahově založené Rusko propadá vášnivě satanismu.
Ve Voroněži, v srdci samé Rusi slibuje "Bílé bratrstvo ze Šambaly", že spasí svět: podmínkou je předchozí korunování živé Madony, sídlící v Kijevě; přísaha věrnosti Lži-Janovi (Falešnému Janovi) a Lži-Madonně...
Před několika měsíci v Kursku obdržela "Církev satanova" povolení od místní správy, že smí vykonávat své "obřady". Poté se rozšířila záplava "škol satanství", "škol démonství", "kurzů pro náboženskou magii". Množí se peněžité příspěvky pro školení "zasvěcenců" a k přípravě budoucích "mágů", aj.
Začínalo se hlučnou propagandou, letáčky o blížícím se konci světa, "posvátnými výzvami" k přípravě obětí na oltářích dosud nejmenovaného božstva, tedy spíše nevinně. Potom však "proselyté" satanovi přešli k činům: na rukojeti meče, nalezeného vedle těl dvou mnichů, zavražděných v předvečer pravoslavného Vzkříšení, byla vyryta čísla "666", což je magický symbol satanismu. Před nedávnem byla dvacetiletá dívka ubita sekerou od čtyř svých vrstevníků; jsou to představitelé jedné sekty, v jejímž čele stojí "kněžka", kterou voroněžská policie eviduje jako alkoholičku. Bohužel, nejedná se o ojedinělé případy. Každý kraj rozsáhlého ruského území má vlastní náboženská sdružení, své "mesiáše", a své seznamy obřadně obětovaných lidí, k čemuž místní správy rozpačitě mlčí. (15)
Viděli jsme, že Alexej II. má potíže s pravoslavými v zahraničí. Tam potomci uprchlíků postupně, ale neúprosně přijímají řeč, kulturu a náboženské vlivy zemí, kde žijí; především by šlo o Německo, Francii a Ameriku. Ve Spojených státech je asi 25 východních pravoslavných církví. Mladí usilují o vytvoření jedné velké americké pravoslavné církve s angličtinou jako úředním bohoslužebným jazykem. Potíže? Jak zpívat anglicky východní melodie? Jakou "jednu" teologii budou sledovat? Jaká by měla být jejich "jedna duchovnost"?
Gregorij Palamas (1296-1359), soluňský arcibiskup, upravil prastaré duchovní zaměření, tzv. "hesychasmos"; jeho stoupenci, "hesychastai" - hesychasté - se snaží o spojení s Bohem pomocí posvátného uklidnění, "hesychía". Palamas stanovil podmínky:
1) určité postavení těla: sedí se,
2) přísně ovládané dýchaní,
3) pohled soustředěný na pupek,
4) pravidelné opakování krátké modlitby, např. Bože, buď milostiv mně hříšnému.
Přitom se člověk soustředuje na vyzařování Ducha, které se má uskutečňovat v podobě spirály. Celý život člověka se má zaměřovat k dokonalé lásce k Bohu a vylučovat pokušení hlavně proti čistotě.
Mystický zápal a duchovní hloubka pravoslavných hesychastů bývají napadány západní teologií, ale též laicizovanou kulturou: "Hesychasmus chce dovést křesťana k mystickému spojení s Bohem pomocí tělesné a psychické techniky?!" Nejde tedy o svobodné sestoupení Ducha Svatého, ale o zavolání člověkem, jehož má Duch poslouchat: Pentekosté mechanická; nikoli o nadpřirozený mystický dar, ale o přirozený jev, automatický, psycho-fyzický. Anglo-americký ´činorodý´ duch chce proti složitému mechanismu hesychastů nabídnout zjednodušenou ´amerikanizovanou Pentekosté´, nikoli mechanickou, nýbrž chemickou: místo čtyř uvedených podmínek stačí dávka hašiše nebo jiné opojné drogy. Možná, že je to i pod vlivem "Native American Church" - Domorodé Americké Církve, která nepoužívá při "mši" chléb a víno, nýbrž kousky kaktusu. Z něho se totiž lisuje opojná látka, obsahující Mescalin, jež zvyšuje vnímavost zraku. Použití při "obřadech" vychází zřejmě ze snahy "vidět lépe Boha".
V každém případě jsme zde opravdu na prahu prastarých kultových zjištění, pocházejících z Východu. Jejich návrat nás v podstatě nutí, abychom si poctivě odpověděli na otázky: Jaká je vlastně podstata člověka? Jaký je rozdíl mezi náboženstvím na Východě a a na Západě? V čem nám může Východ duchovně pomoci? (16)

3. Proselytismus a ekumenismus
Dne 9. září 1990 byl zavražděn Alexandr Men, pravoslavný farář ve vsi Novaja Děrevňa na předměstí Moskvy. "Vražda otřásla křesťanským světem", prohlásil pařížský kardinál J.M. Lustiger, původem polský Žid. Také Men se narodil roku 1935 v Moskvě jako Žid. K pravoslaví přešel s matkou a bratrem. Po ukončení studia doktorátem z chemie studoval bohosloví a stal se pravoslavným knězem. Působil jako teolog, duchovní vůdce, spisovatel, misionář ekumenismu. Jeho pravoslaví dráždilo Židy. Jeho hlásání smíření každého se všemi dráždilo skalní pravoslavné. Jako vědec-teolog odkrýval nástrahy různých proselytismů. A ze všech těchto důvodů byl pod přísnou kontrolou policie.
Byl ubit sekerou, jakoby se tímto strašlivým nástrojem chtělo znázornit, že se podsekával dub Boží, jímž tento kněz opravdu byl. (17) A stalo se to ve dnech, kdy byl právě ustanoven rektorem pravoslavné univerzity v Moskvě. (18)
Velmi nás zaujmou dvě jeho studie: "O ekumenismu a proselytismu", ukazující, co to znamená opustit pravoslaví a přejít k pentekostálům, čímž se ztrácí vzájemné bratrské, a hlavně eucharistické společenství. Men zjišťuje, že skupiny protestantů stále rostou, a to na úkor katolíků a pravoslavných, nikoli získáváním nevěřících.
První list se nazývá "Projevy Ducha v Církvi" (19). Autor přiznává, že pravoslaví je v krizi,a že to může svádět k proselytismu ze strany sekt. A udílí několik rad. Především žádná "propagační" ani "proselytická" činnost ze strany jinověrců v nás nemá vzbuzovat nenávist. Naším největším přikázáním je přece láska. Ruská pravoslavná církev poskytla názorný příklad odvoláním "klateb" proti "starověrcům", a tím, že se modlí s jinověrci. Katolická církev se snaží o sblížení: odvolala exkomunikace z r. 1054, povolila eucharistické přijímání u pravoslavných, uznává pravoslavné svaté. Naproti tomu však u sekt se duch proselytismu neztratil: získávají naše věřící.
Odvolávají se na to, že pravoslaví je v krizi. Jenže v krizi není samotná pravoslavná víra, nýbrž víra jednotlivých věřících! A ta se nevyřeší odpadem k bludu. Církev je Kristova: ten od nás vyžaduje právě dnes prohloubení a nikoli zradu. Sekta pentekostálů má své označení od pentekosté, což znamená letnice, tj. povelikonoční seslání Ducha Svatého na apoštoly a věřící. Sektáři tvrdí, že pravoslavná církev nemá Ducha Svatého, zatímco oni prý ano. To znamená, že neznají modlitby církve: při udělování každé svátosti se vzývá Duch Svatý. Spasitel navíc slíbil dary Ducha Svatého (Jn 16,12-14; 15,26). Pokud nejsou u jednotlivců zřejmé, není to vina církve. kdo je otevřen Duchu, ten má i jeho viditelné ovoce: lásku, radost, trpělivost, věrnost... a tudíž nikoli odpad (Ga 5,22-23). Hlavním příchodem Ducha svatého je svátostný, neopakovatelný křest (I Kor 12, 13). Dar řeči je především dar řeči lásky, upozorňuje sv. Pavel (I Kor 14). A říká jasně: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon... Láska nikdy nepřestává" (I Kor 13, 1, 8).
V druhém listu upozorňuje Otec Men, že v církvi byla od počátku různost názorů, ale nikoli různice, srážky. Důvodem byly rozdíly v duchovních i přirozených povahách, temperamentech, jak jednotlivců, tak národů, jakož i rozdíly politické, společenské a kulturní. Nesmí se zapomínat, že apoštolů bylo dvanáct a každý měl svůj "okrsek", kus světa s vlastním svědomím: tak vznikaly různé bohoslužebné obřady a rozdílné vyjadřování stejných zjevených pravd. Přitom však vznikali stejní mučedníci, stejní světci, v neviditelné, ale hluboké jednotě. Postupně vznikající konflikty lze dnes vyřešit nikoli dohodou o zachování současných rozdílů, nýbrž postupným návratem ke společným kořenům, podle přání Spasitele, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.
"Z tohoto důvodu", píše Otec Men, "já nedovoluji svým farníkům, aby se spojovali v modlitbě s těmi, kdo se nechovají podle pravidel pravého ekumenismu a nezachovávají příkaz: ´Žádný proselytismus!´" To znamená neodmítají ten, který odsoudil sám Spasitel u farizeů.
Ve stejné době, kdy Karel Marx tvořil a dával dohromady své myšlenky, své ideje a ideologie o SOCIALISTICKÉM MESIÁŠI, a snažil se je naštěpovat do Svaté Rusi, tehdy ještě zkameněle pravoslavné, v Petrohradě se utvářely první skupiny evangelických babtistů, původem z Ameriky. Proselytům z ustrnulého pravoslaví vkládali do rukou Bibli v protestantském překladu, několik přesných příkazů, jak se chovat; a vedli je k utváření rodinného prostředí pro všechny okolnosti. Základní povinností bylo každodenně věnovat aspoň hodinku ticha pro sebe a pro Boha, protože z modlitby roste vnitřní štěstí i snaha získávat další věřící, hlavně z řad mládeže. Komunisté v nich viděli nebezpečné protivníky: od Baltu až po Vladivostok měli přes dva tisíce tajných shromaždišť a nechyběli mučedníci. (20)
Kolem roku 1900 se od babtistů odtrhli pentekostáli: necítili snad přítomnost Ducha Svatého ani u babtistů? V Rusku se objevili roku 1911. Za stalinismu trpěli. Dnes by jich mohlo být kolem 500 tisíc. Úspěšným soupeřem v proselytismu byli také "adventisté sedmého dne". (21)
Zdá se, že stojíme tváří v tvář jakési hrůzyplné, děsivé osudové neúprosnosti. Evropský Západ vyvezl, vpašoval do pravoslavného Ruska marxismus, a marxistické Rusko zase vyvezlo na Západ komunismus. Současně s tímto přeléváním, Amerika vyvezla do marxistického Ruska babtisty a pentekostály, kteří vyvolávají zvrat jak v pravoslaví, tak v komunismu... Pro křesťana však je všechno v rukou Prozřetelnosti.
Spoluochránci Evropy, sv. Cyril a Metoděj spolu se sv.Benediktem byli řeholníci: Evropa se duchovně zrodila v klášterech z rozjímavé kontemplativní modlitby. Dne 22. dubna 1990 uložil Jan Pavel II. řeholním rodinám, zejména kontemplativním, aby si uvědomily, jaký význam měly při "narození" Evropy, a jakou odpovědnost mají dnes při jejím "dospívání". A pronesl to záměrně na místě činnosti prvního arcipastýře všech Slovanů.
Den předtím upozorňoval v Praze: "Sjednocená Evropa dnes již není pouhý sen, ani utopický ohlas středověku. Jsme svědky událostí, které dokazují, že tento výhled je skutečně dosažitelný". A opakoval slova, pronesená dne 30.11.1979 v Cařihradě: "Otázka, kterou si máme klást, není ani tak zjistit, zdali můžeme, čili zdali jsme schopni obnovit plné společenství - nýbrž především - zdali máme právo zůstávat rozděleni!"
Symbolem sjednocené Evropy je Velehrad, kde Bratři ze Soluně navěky vtiskli do dějin Evropy duchovní odkaz Řecka a Byzance prostřednictvím Moravanů. (22) Ovšem na skále, jíž je Petr.
Sjednocení předpokládá tři úseky:
1. Dialog na základě dějin, archeologie, teologie,
2. Společná modlitba k Nejsvětější Trojici v Duchu svatém,
3. Obrácení srdce na víru v Pána Ježíše Krista evangelijního. (Mt 3,8; Mk 1,4; Lk 3,3).
Výsledná jednota nemůže být pouze lidským dílem, nýbrž jde o to, "aby všichni bylo jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, , aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (Jn 17,21).
Nejbolestnějším bodem - podle A.Chouragiho - zůstává tajemství Kříže a Izraele: po dva tisíce let - Židé, potomci proroků, a křesťané, dědici apoštolů; synové téhož Boha a stejné země, téže Bible; zahrnuti do téhož pronásledování... jsou stále ještě odděleni obludnou, hanebnou zdí lživých pomluv. Jednota se však neuskutečnění pouze dohodou mezi státy: Vatikánem a Izraelem. Římský biskup je viditelným zástupcem Ježíše Krista, který se stal člověkem jako Žid. A izraelský stát? Rabbi Moshe prohlásil: "Já, Žid, nejsem sionista. Jeden ze základních hebrejských příkazů zakazuje obnovení Izraele jako státu před návratem Mesiáše." Připuštění Izraele jako státu by tedy znamenalo buď, že Mesiáš už přišel, anebo stát Izrael zde nemá oprávnění. (23)
Při pojednání o uniatech jsme načrtli úsilí Benedikta XV. a Pia XI. o sjednocení latinských katolíků, řeckých katolíků a pravoslavných ke společnému postupu proti rostoucímu vlivu bolševismu. Dne 15.ledna 1993 vydal Jan Pavel II. apoštolský list, jeho úplný název zní: "EUROPAE ORIENTALIS fidelium solliciti - Vedeni starostlivostí o věřící Východní Evropy, ustanovujeme novou komisi pro Církev ve východní Evropě. Padl komunismus, ale nezmizely následky útlaku v duších. Je nutné pomáhat skupinám, jež vstávají z mrtvých; obnovit dobré vztahy k pravoslavným i k ostatním; spojit všechny ke společnému postupu. Listem se ruší předešlá komise "PRO RUSKO", založená Piem XI. v roce 1925 a svěřená jezuitovi Msgre M. d´Herbignymu r. 1930." List si zaslouží hlubší rozbor (24).
Nové příznivé přínosy pro řešení vztahu mezi katolíky, uniaty a pravoslavými uveřejnil dominikán Otec Hervé Legrand (25).
Závaznou normou pro další ekumenismus je Sbírka zásad a směrnic, jež se mají uplatňovat hlavně ze strany katolíků (26). Shrnují se trvale platné zásady, modernizuje se jejich uplatnění v dnešních poměrech, upozorňuje se na nejcitlivější body, jako jsou smíšená manželství; dále se zdůrazňuje: cílem není vítězství té nebo oné strany, nýbrž evangelijního Ježíše Krista.
V každém případě jakákoli snaha o sjednocení východního pravoslaví, uniatů a slovanských katolíků má základ u sv.Cyrila a Metoděje a na VELEHRADĚ, zdůraznil Jan Pavel II. Řekům, Bulharům a Makedoncům. (27)

P o z n á m k y - VII. Předběžná odpověď na námitky
1) G.Kittel-G.Friedrich, Theologisches Wörtenbuch zum Neuen Testament, IV., s.727-745, Stuttgart 1959.
2) S.M., Cristiani sul Bosporo: finalmente insieme ma in ordine sparso (Křesťané na Bosporu: konečně spolu, avšak rozptýleně), Avvenire, 11.3.1992, s.3; S.Mazza, Ortodossi, riparte il dialogo (Pravoslavní, začíná dialog), Avvenire, 3.3.1992, s.11.
3) A.Vicini, Ortodossi, una "quaresima" per guarire dai compromessi (Pravoslavní, doba odříkání, abychom se uzdravili z ústupků), Avvenire, 4.3.1992, s.11.
4) R. Morozzo della Rocca, Le nazioni non muiono (Národy nevymírají, Revoluční Rusko, nezávislé Polsko a Svatá Stolice), s.25-28, Bologna 1992 Mulino (Hodnotná studie).
5) R. Morozzo, La Santa Sede e il governo massimalista russo (Svatá Stolice a ruská bolševická vláda), L´Osservatore Romano, 2.4.1991, s.197-198.
6) A.Ferrari, La Chiesa ortodossa contesta l´aggressione degli uniati (Pravoslavná Církev odsuzuje útok uniatů), Corriere della sera, 16.3.1992, s.13; D.del Rio, Il clero ortodosso attaca la curia ma non il pontefice (Pravosl. kněží napadají kurii, ale ne papeže), La Repubblica, 17.3.1992, s.14.
7) A.Vicini, I giorni dell´apocalisse (Dny zjevení), Avvenire, 24.3.1992, s.2; S.Mazza, Il futuro e nel dialogo (Budoucnost je v dialogu), 18.3.1992, s.13.
8) Un nouveau patriarche en U.R.S.S., Catacombes, Paris 1990, N.230-231, s.6-7; In: Izvestija, Moskva, 16.6.1990.
9) Interview du nouveau patriarche Alexis II, Catacombes, N.232; M.Politi, Puniremo i vescovi legati al KGB (Potrestáme biskupy spojení s KGB), Il Masseggero, 19.5.1992, s.18.
10) Guéorgui Edelstein, Le portrait d´un futur patriarche (Obraz budoucího patriarchy), Catacombes, 1990, N. 230-231, s.4.
11) Hierarchie et poiuvoir athée á l´Est (Hierarchie a státní moc na Východě), Catacombes, č.237, s.3.
12) V.Zelinskij, Convertiti alla Chiesa (Navrácení do Církve), Russia Cristiana, Milano 1982, č.1 /181/, s.27-47.
13) Vl.Solovjev, I tre dialoghi con la leggenda dell´Anticristo (Tři dialogy s legendou o Antikristu), In: Il problema dell ecumenismo, Milano 1973 Jaca Book, s.207-228.
14) A.Solženicyn, Matronina chalupa, Praha 1967; Jeden den Ivana Denisoviče, Praha 1967; V prvním kruhu, Praha 1992 Mladá fronta; Rakovina, Praha 1992 Čs. spisovatel; Soustroví Gulag I, Curych 1974 Konfrontace, II, 1976, III, 1982; 2.vyd.: I-III, Praha 1990 OK CENTRUM. (V textu citováno dle II, s.268, 1976). V Kujbyševské tranzitce zhotovili litevští katolíci pro Solženicyna růženec, protože se s ním chtěl modlit: "Ten růženec mi pak ve vyhnanství pomáhal psát a všechno nosit v paměti" (III, s.97, 1982).
15) O. Moscatelli, Mosca affascinata da riti satanici (Moskva očarovaná satanskými obřady) Il Messaggero, 2.6.1993, s.8.
16) P.Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente (Výchovní křesťanství), Milano 1981, s.40 a násl., 232 a násl.; G.Daucourt, Le antiche Chiese d´Oriente nel movimento ecumenico (Staré vých. Církve v ekumenickém hnutí), In: L´Osservatore Romano, 19-20.1.1987, s.5.
17) R.Masson, In memoria di padre Men (Vzpomínka na otce Mena), Avvenire, 23.10.1990, s.1; D.Benson, L´assassinat d´un prătre (Zavraždění kněze), La derniére chance, Catacombes, 1990, č.230, s. 231.
18) J.David, Surová vražda rektora, Lidová demokracie, Brno 2.10.1990, s.2.
19) Russia Cristiana, 1982, č.2, s.5-11.
20) Bilanzio della situazione delle comunitá battiste e pentecostali (Výkaz o stavu sdružení baptistů a pentekostálů), Russia Cristiana, 1982, č.3, s.87-88.
21) Chiesa degli avventisti (Církev adventistů), Tamtéž, č.1, s.73-75.
22) F.Ruggero, Ecunemismo e evangelizzsazione (Ekumenismus a evangelizace), I Martedi, Bologna 1992, č.1, s. 40 - 41; A.Selva, La realtá della divisione (Skutečnost rozdělení), Tamtéž, s.42-43; Che cosa ha detto il Papa sull´Europa (Co řekl papež o Evropě), Milano 1993 Ed.Paoline, s.16-17 (o českých poměrech, s. 25, 50, 56-61; Benedetto, Cirillo, Metodio, 79-82); franc.: L´Europe de Demain, Paris 1990 Le Sarment/Fayard).
23) H.Tincq, Mystére de la Croix et d´Israel (Tajemství Kříže a Izraele), In: Le Monde, Paris, 17.4.1992, s.29; (Jde o recenzi knihy: A.Chouraqui, la reconnaissance, Le Saint-Siége, les Juifs et Israel (Vděčnost, Svatá Stolice, Židé a Izrael, Paris 1992 Vyd. R.Laffont; R.Moshe, Avvenire, 14.3.1992, s.12.
24) L´Osservatore Romano, 24.2.1993, s.1,5.
25) Le Dialog catholique-orthodoxe (Katolicko-pravoslavný dialog), Roma 1992 Centro pro unione, č. 43, s.3-30.
26) L´Osservatore Romano, 9.6.1993, s.1,6.
27) Řekům: Tamtéž, 21.-22.5.1993, s.4; Bulharům a Makedoncům: Tamtéž, 24.-25.5.1993, s.13; Avvenire, 22.5.1993, s.14.

VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
Přední místa mezi budovateli evropské vzdělanosti a vyspělosti, která vyrůstá z křesťanské víry, zaujímají svatí učitelé a ochránci Benedikt, Cyril a Metoděj. V oblastech, které byly svěřeny arcibiskupovi Metodějovi, se vynořili v současné době noví učitelé a ochránci, většinou Židé. Jak je tomu s jejich dnešními žáky, odchovanci a stoupenci?
Walter Laqueur, rovněž původu židovského, rodák z Vratislavi (Wróclaw), a tedy z území, v základech Metodějova, vydal roku 1979 knihu "Evropa: zbloudilý světadíl" (1). Autor je profesorem moderních dějin na univerzitě v Tel Avivu a na Harvardské univerzitě v USA; zároveň je ředitelem "Ústavu pro současné dějiny" a "Wiener Library" v Londýně, a konečně i prezidentem "Střediska pro mezinárodní průzkum strategických studií" ve Washingtonu. Nacházíme tu v zajímavém trojúhelníku Izrael - Anglie - Amerika. Uvedené úřady zastával v době vydání knihy, tedy kolem roku 1980.
Kniha "Evropa: zbloudilý světadíl" byla v roce 1982 oceněna literární cenou "Cortina-Ulisse". Na dotaz novinářky, zda je pesimista, odpověděl: "Když jsem v letech 1977-78 psal tuto knihu, v Evropě převládal nadměrný optimismus, zatímco kdežto dnes (1982) všude proniká pesimismus." Na otázku, jaký lék by byl nejúčinnější pro Evropu, říkal: "Pevná vůle osvobodit se od abulie, od ne-chtění, čili rozhodné úsilí uskutečnit opravdovou spolupráci mezi evropskými státy. Evropu může probudit jedině jaký "šok", otřes - nevím ovšem, zda hospodářský, nebo nějakého jiného druhu" (2).
Kdo jsou lidé, kteří dnes tvoří Evropu, kterou může probudit jedině nějaký velký třesk, a o jaký tajemný šok může jít?
Laqueur říká: "Kdysi výraz ´Západní Evropa´ znamenal opravdu evropské národy, přiléhající k Atlantickému oceánu. Dnes jde o národy, které patří do ´Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj´. Proto dnes ´Západní Evropa´ znamená také milióny Azijců. v neposlední řadě např. Turky z Anatolie, tedy potomky poturčených janičárů, zahnaných roku 1683 od vídeňských hradeb; a ti dnes jako dělníci obývají celé čtvrtě německých měst" (1).
A pokud jde o šok? "Nesmí se zapomínat, že myšlenkové a kulturní základy Evropy budovali dědicové klasické, antické filozofie a vzdělanosti. Ale tyto kořeny jsou buď docela podťaty,
nebo omezeny jenom na některé obory, dnes hlavně technologické a ekonomické. Vyloučena zůstává svoboda vybrat si například pohnutky náboženské, filozofické, mravní, politické. Z toho vznikají nejenom mravní přestupky, ale i duševní poruchy. Proto by se naprosto pravdivě mohly dějiny Evropy psát jako záznamy psychiatrické nemocnice. Neboť totéž, co děje a projevuje při duševním onemocnění jedinců, je příznačné i pro případy, kdy narušení jedinci tvoří skupiny, rodiny, národy. V současnosti se může sledovat, že Evropa propadá šílenství. Šílenství, choromyslnost, skoro nikdy nepropuká naráz, nýbrž se projevuje postupně. Evropské psychické poruchy mohou být různé, příznačné pro každý stát: Francie trpí utkvělou představou strachu z Ameriky a Německa, Anglie se stále nedovede vyrovnat se ztrátou kolonií a světovlády, drží se stranou; Itálie zakrývá svou zaostalost množstvím stále nových zákonů a návrhů; Skandinávie neřeší problémy, nýbrž jen před nimi ´uniká´."
V letech 1948-1968 prožívala Evropa vlny ztrát a úspěchů. Koncem 60. let se vzedmula vlna mládeže, která se v Československu projevila jako pokus o socialismus "s lidskou tváří". Jak na Západě, tak na Východě se odhalovalo, že člověk je obětí čehosi nestvůrného, co ho zároveň znetvořuje. Kdyby byl hospodářský blahobyt v západní Evropě rostl méně rychle, možná, že by dnes nedusil tak tragicky touhu po tom, co přesahuje hmotu. Tak se ale začalo zjišťovat, že ve vnitřní podstatě Evropy není něco v pořádku: blahobyt nebyl zajištěn; nesjednocoval, nýbrž rozdvojoval; dráždil chudé; a západní demokracie přestávala být vládou prostého lidu. (3)

1. Je současná západoevropská mládež šťastná?
Mladí lidé v západní Evropě se často ptají: Činí nás naše kultura štastnými? A když ne, tedy: Proč? Laqueur poznamenává, že k tomu, abychom byli šťastní, je třeba se poznávat, chápat se, mít se rádi, to znamená být si navzájem blízcí, nacházet jeden ve druhém něco podobného. Dnešní hromadné sdělovací prostředky nás mohou informovat za několik vteřin o všem, co se děje na celém světě. Přesto si ale nemůžeme namlouvat, že by se lidé měli více rádi, i když jsme se všichni vzájemně poněkud podobáme. A to platí i pro "Evropské společenství".
Současní "učitelé" kultury a její dnešní ochránci-patroni, jak jsme z nich některé připomenuli, nedávají západní mládeži ani kulturní ani mravní prostředky tak, že by se tito mladí lépe poznali a milovali jako lidé a Evropané. To podněcuje mládež k pohrdání jakoukoli autoritou a k násilí. A neustálá neopravedlnitelná snaha vedoucích činitelů o rozvoj hmotných prostředků na úkor jiných hodnot dráždí mladé lidi k odmítání např. i tzv. slušné módy, běžného slušného chování, k naslouchání hard-rocku, metalové hudby aj., což jsou už druhotné příznaky poruch duše a mravního úpadku. (4)
Kultura a vůbec způsob myšlení a života se v letech 1945-1980 nezdokonalily, nýbrž amerikanizovaly. Americká technologie a technika však dusí plaménky ducha: umění znázorňuje křeče a rozklad; filozofie omezuje obsah a smysl života na úzkost, znechucení, ošklivost; teologové prohlašují: Bůh je mrtev! anebo: Bůh je něco naprosto jiného! A popírají Kristovo božství... Avšak už pozitivista Comte zjistil, že intelektuální anarchie, rozumový zmatek je podstatným zdrojem rozkladu v mravnosti, v politice i v hospodářství.
Americká spotřební společnost s jejím průmyslem, vydávaným za vrchol kultury, omezuje veškeré naděje evropského člověka výlučně na věci tohoto světa a tohoto pozemského času. Maření nekonečných a věčných rozměrů lidského ducha však vrhá mladé Evropany do dobrodružných revolucí pro zajištění konečných obzorů, čili do bojů pro záruku naděje na poslední touhu člověka, jíž je blažená a slavná nesmrtelnost.
Zkáza byla urychlována reformami středního školství, odkud bylo vyloučeno klasické řecké a latinské vzdělání. Tím bylo vážně narušeno spojení se středomořskou řecko-římskou kulturou. Už římský dějepisec Titus Livius napsal: "S postupným uvolňováním kárně, povolovala mravnost a klesala stále hlouběji. A tak začal ten dlouhý sestup, který nás po svahu dovedl až sem, kde jsme, a kde ani my sami nedovedeme snášet jak vlastní neřesti, tak především ani způsob, jakým bychom se jich zbavili". (5)
"Podle filozofie dějin", píše Laqueur, "se ukazuje, že u kořenů všech velkých nápravných snah byly vždy velké naděje, drtivé hrůzy a úchvatné sny, a provázely je až k dovršení: bylo dnes také toto zničeno? Anebo, což by bylo ještě horší, je snad všechno v pořádku, a jde tu jen o podvodný poplach nějakých větroplachů?"
Z trosek Velké Británie se vynořují ostrůvky původního keltského obyvatelstva: Irové, Skotové, Galles; Francie stojí před otázkou Bretonů, obyvatel Savojska, Oxitánie,; Španělsko má Basky a místní menšiny odlišných jazyků; Němci neuznávají slovanské menšiny, atd. Zvláštní stav se vyvinul např. v Rusku: národní sebevědomí vychází ze slovanskosti, ta se však "svědomím národa" stává prostřednictvím slovanského pravoslaví, jakožto víra-kultura... (6) A jsme v oblasti jak Slovanů, tak Evropy.
Dnes se však vynořuje podezření, že také otázka menšinových a okrajových národností je záměrně podněcována a zneužívána cizími vlivy, ze zahraničí, kterým vůbec nezáleží na tom, aby pomohly utlačovaným menšinám. Spíše usilují o rozklad státu, a tím také o rozpad evropské jednoty. Tímto upozorněním se však nechce brát mladým lidem zájem o národ jako o smysl života: ale národ se nemůže stát božstvem, ani záminkou pro cizí, zahraniční vlivy k novému zotročování. Nepocházejí i ukrutnosti v Jugoslávii ze satanismu?
Mají tedy mladí západní Evropané nějaké vyhlídky na základní smysl života?
Staří Řekové vysvětlovali chod dějin jako důsledek jakési nutnosti, ´ananké´, avšak přitom učili, že člověka má doufat v nedoufatelné, a v jeho dosažení že je závrať štěstí. Římané se báli předpovídaného Osudu - Fatum, ale uctívali také Štěstěnu - Fortuna. Dnešní člověk se ani v náboženství neděsí předurčení - predestinace, a tím méně to může platit v politice a kultuře, uvádí Laqueur (s.275-6). Za lidské věci je odpovědný člověk! Člověk se rodí, aby žil; a má žít, aby byl šťasten; a má mít štěstí "pravé". "Potíže a otřesy v kultuře se obvykle vysvětlují ztrátou víry a vztahů, totiž tak, že víra přestala být ´módní´... Dnešní člověk však pociťuje, že cosi ztratil, ale neexistují přirozené léky proti ztrátě víry nadpřirozené, transcendentní; samozřejmě, kromě návratu k náboženství, anebo k víře na podobné úrovni, čehož se ovšem nedá dosáhnout pouze úkonem lidské vůle. Proto je třeba pochopit, že kulturní krize není ani příčina, ani účinek současných krizí politických a sociálních v západní Evropě, a že se tedy neztratí, i kdyby se politické a sociální krize překonaly, ba co víc, kulturní krize bude vnímána ještě hlouběji ostřeji..." (s.278).
Ztráta víry byla také ovocem rozkolu mezi východními a západními křesťany, protestantstvím, zprůmyslňováním a přílišnou svobodou.
Problémy se však vážně vyhrocují. Roku 1968 se vzbouřila univerzitní mládež v Evropě, v Americe, v Japonsku a jinde: přivodilo to pád amerického prezidenta Johnsona, ve Francii pád de Gaula, a pohnulo to politikou na celém světě. Po deseti letech se však ukázalo, že se všechno omezovalo jenom na univerzity, kdežto Evropa šla dále svou cestou. A co mládež? Připomeňme něco z dějin.
Kolem roku 1918 se mnozí radikálové přidali ke krajním pravicím: fašizmu, frankizmu, nacizmu. Po roce 1945 se dali do služeb levice: socialismu, komunismu. Zdá se, že také protestní hnutí v roce 1968 bylo poněkud vyprovokováno komunisty, a pak záměrně opuštěno. Studenti se cítili zneužiti a odhozeni. Jako osamělí byli velmi rozhořčeni také proti katolickému kněžstvu, které prý vůbec nechápalo význam situace, nebo lépe řečeno: nemělo prý odvahu vyjít ze svého stejně již zbahnělého prostředí (7). Po zhroucení komunismus celý evropský socialismus nenašel ještě svou vlastní tvář. To by totiž předpokládalo uznat opravdově lidské hodnoty, řídit se lidským svědomím, odbourat falešné filozofie a lži-náboženství. Tyto však zůstávají podporovány také hlavně rozkladem křesťanské teologie v západní Evropě, jak katolické, tak protestantské.
Po násilném zničení radikálních pravicových stran v roce 1945 a po pádu euro-komunismu a komunistické internacionály, se pokouší o sjednocení Evropy na základě sjednocených národností, tzv. euro-nacionalismus. (8) Je to něco nové=ho?
V dějinách bylo nemálo snah o sjednocení lidstva. Alexander Veliký (356-324 př.Kr.), Řím (6.st. - 5. st.př.Kr.), Byzanc (4.-14. st.po Kr.), Karel Veliký (8.st.po Kr.), Džingis Chán (13.st.), Moskva-Třetí Řím (14.st.), Hitler-Třetí říše... Obyčejně šlo o lidskou skupinu sjednocenou nějakým národem, který se považoval za "nadlidi". V Evropě se o to pokusil po I.světové válce fašismus a nacismus, kdežto po II. světové válce vypukl nacionalismus ve Třetím světě a u evropských menšin. "Organizace spojených národů", která tehdy chtěla zmenšit napětí pomocí diplomacie a politiky, se nyní spokojuje "hospodářským sjednocením".
Dříve se vítězilo převahou, dnes se dá zvítězit i slabostí: není-li národ schopen zvítězit vojensky, postačí mu sabotovat, mařit pokusy a sjednocení. Vedle nacionalismu národně-státních celků vzniká nacionalismus menšin. Když se podíváme na národnostní mapu Evropy, zjistíme, že hranice států nevznikly na základě národností, nýbrž často násilím nebo podvodem.
Obrodný šok bude tedy znamenat návrat mladých k nadpřirozené víře v jednoho Boha: "Není však nutné ponechávat naději v rukou teologů, ani ji vyrábět uměle, třebaže by to bylo technicky možné, díky pokrokům ve farmakologii. Mladí Evropané musí pochopit, že nemají mít strach z ničeho jiného než z vlastního strachu, ale proto musí začít chtít chtít to, co strach přemáhá a vůbec jej vylučuje z mladého srdce" zahájit radikální proměnu, vedenou vznešeným zájmem a to osobně prožívaným; nečekat na omilostněného zachránce, který by strhoval; ani se opájet vybájenými sny. Mládí samo je milost a pohádková naděje: stačí si uvědomit, že většina neštěstí a nezdarů se stalo vinou slabosti a strachu, anebo ovšem i pýchy a satanské vzpoury." (s.300-301)
Evropa bude taková, jací jsme my. Avšak o jakou "milost", o jaký "šok" půjde?

2. Dvojí bláznovství: moudrost tohoto světa a bláznovství Boží
Otřesné je Laqueurovo prohlášení, že "současné evropské dějiny by mohly být psány podle směrnic pro klinickou psychiatrii, pro ústavy choromyslných." (s.16)

A.) Šílenství Zla
Roku 1961 vydal Michel Foucault knihu "Dějiny šílenství" (L´histoire de la folie). Podle něho se Evropan setkává se šílenstvím především až od středověku, kdy se setkává se zjevy, které dostávají označení jako šílenství, bláznovství, pošetilost, nesmyslnost. Člověk vůči nim zaujímal jednak rozumové stanovisko, totiž aby si objasnil jejich původ a podstatu: přitom zjišťoval nesmírné možnosti rozumového poznání. Vznikal také nepříznivý postoj: postižení lidé byli vylučováni ze společnosti, nebo byli uzavíráni. Foucault zkoumal dobu 17. a 18. století.
Jeho závěry doplňuje Muriel Laharie (9), když zkoumá první doklady styků mezi šílenstvím a teologií, lékařstvím, psychologií, psychiatrií a politikou, a rovněž si všímá jak je zachycuje literatura a ikonografie. Kniha dokazuje, že popisované jevy mají svou vlastní logiku, často velmi složitou. (10)
Středověká společnost chápala sebe samu jako křesťanskou. Proto i šílenství bylo chápáno jako hraničící s úchylkou od Boha a ďáblem. První pokusy o uzdravení, či spíše o osvobození, byly svěřovány svatým, jejich modlitbám, žehnáním, apod. "Léčení" odpovídalo dobově nízké úrovni lékařství. Nevyléčitelní byli buď vytlačováni spolu s bludaři, Židy a malomocnými na okraj společnosti, anebo trpěni jako šašci na feudálních dvorech, kde mohli jakožto šílení vyslovovat žertem i posměch. V šílenství je drásavé to, že nesmyslnost jejich logiky často strhuje ke smíchu. Laharie upozorňuje, že středověká společnost skoro neznala duševně chorého jako takového. Jako nemocný se objevuje až s dalším pokrokem lékařství. Podle Písma Svatého je insipiens, nechápající, pošetilý a tedy blázen, ten, kdo říká: "Bůh není." (Ž 52,53) Blázen je tedy zneklidňujícím jevem, a je buď vylučován většinou lidí ze společnosti nebo alespoň oddělován. Od XIII. století se stává již častým předmětem křesťanské lásky a péče: budují se útulky, nabízí se léčení, většinou pomocí bylin. Ve XIV. a XV. století dochází dokonce k operacím, kdy se z lebky odstraňuje "kamínek šílenství". Po XVII. století postavení bláznů se zhoršuje. Jako prostředek osvobození se povolují masopustní výstřelky, karneval, kdy se každý může podle libosti vybít a výstředně projevit - jako dříve šašci u dvorů. Každopádně knihy o duševních poruchách jako nemocech se v oblasti evropské vzdělanosti stávají stále početnější. "Pomáhají každému z nás lépe pochopit ten stav duše, v němž se skrývá nemoc, jež zítra převládne v naší evropské společnosti: ŠÍLENSTVÍ ve všech svých projevech; podivuhodnost a otřesnost jeho nesčetných obměn - jako pokrok po dětském věku, jímž byl věřící středověk."
Už při prvém "pádu" byli přítomni tři: Bůh, člověk a had. (Gn3,13) Apoštol Petr vyzývá: "Buďte střízliví a bdělí, protože váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí taky tak trpět." (I Pt 5, 8-9) Pro Andělského učitele sv.Tomáše je ďábel prostě jen padlý anděl. (11) Je zajímavé, že přítomnost zosobněného zla uznávají všechna náboženství. Záhy po Kristu se první velcí církevní spisovatelé oprostili od bájeslovných představ ďábla a založili teologii podle Božího Zjevení, a nikoli dle gnostiků (dnešních profesorů? ), podle kterých stačilo vědět, aby člověk mohl být spasen.
Ve 4. století se rozpadla Římská říše: zlo bylo tak mocné, že je manichejci prohlásili za rovné Bohu, a lidé na světě propadali úzkosti a zoufalství. Sv.Augustin obhajuje Boha jako Pravdu a Lásku a jako jediného Původce a Pána všeho stvoření, i hmotného. Proč je zlo, to nám vysvětluje Boží Zjevení v Písmě Svatém. Boží milost, hlavně ve svátostech nám dává sílu k překonání každého zla i smrti. Satan je mocný a nebezpečný, ale nikoli nepřekonatelný. Russel uzavírá své sledování zla v dějinách prohlášením, že "ďábel je a jeho působení je zjistitelné mezi námi s bolestivou zřejmostí." (11)
Otřesným způsobem to vědecky dokazuje Massimo Introvigne v obšírné studii, kde sleduje nové proudy magie, od spiritismu až k satanismu. Uvádí, že "lidé, kteří se zasvěcují Satanovi, umírají ve velké většině kolem třiceti let s podlomenými silami a duševně narušeni." (12)

B.) Bláznovství Boží
"Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život." (J 3, 16) A vtělený Bůh prohlašuje: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když konáte, co já vám ukládám." (J 15,13-14)
V čem spočívá Boží bláznovství? "Ačkoliv má božskou přirozenost - žasne Pavel - nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl , vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil." (Flp 2,5-9)
Dvě slova zde šokují: předně zřekl se, latinsky exinanivit, vyprázdnil se sám od sebe, a za druhé k smrti na kříži.
V římské čtvrti zvané Palatinum, Palácová, byla nalezena mramorová destička a na ní vyrytý obraz ukřižovaného osla. Tak se Bůh ponížil.
A znovu Pavel: "Ti, kdo jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc" (I Kor 1,18)
Jako Bohočlověk položil svůj život za nás, své přátele, tak to činili křesťané pro Krista, svého přítele: mučedníci byli zabiti, kdežto vyznavači a panny odešli umírat z lásky do pouští - do klášterů; církevní učitelé umírali pomalu při učení pravdě a v boji proti bludům: blázni pro Krista.
Tak se zrodila víra-vzdělanost, Evropa-světlo. Ideál zasvěcení Příteli Kristu, ať to byl ideál zasvěcení společného nebo poustevnického, tento ideál se rozšířil z Východu na Západ, až do Irska a Španělska. Tak vzniká mnišské podhoubí východní a západní, a sice podle pevného plánu. K tomu plánu patřily: teologie, ctnosti, společná modlitba, sebezápor. Tento oheň ozářil Malou Azii, evropskou pevninu až do Španělska, ba i Irsko, a ovšem také celou severní Afriku.
Časem v duchu sv.Benedikta převládají tří základní západní proudy: svatý Kolombián v iroskotské oblasti, svatý Bonifác - u Anglosasů; svatí Cyril a Metoděj u Slovanů. Samozřejmě že všichni nějakým způsobem vycházejí od sv. Benedikta. (13) To znamená, že Evropa se rodila v klášterech, samozřejmě ve styku se školami biskupů, pokud ovšem také tyto nezakládali a nevedli mniši, také oni blázni či alespoň poutníci nebo putující pro Krista, za získáním duší. Ve středověku se k mnišskému ideálu získávat duše skrze exemplum - příklad, přidává "slovo" ideál žebravých řádů exemplum et verbum - příkladem a slovem. Patří se zejména svatí přátelé František a Dominik. A stojíme plně v podstatě Evropy: fides et cultura, víra zdroj vzdělanosti. (14)
Potíže jsou dnes podobné jako v době apoštola Pavla: "Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohani to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou Židé nebo pohani, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost." (IKor1, 22-24) Bůh posílá apoštoly jako své vyslance, aby Kristovým jménem vyzývali lidi:"Smiřte se s Bohem!" (II Kor 5,20) Žádný apoštolát, žádný ekumenismus se nemůže omezit pouze na smiřování lidí mezi sebou, bez ohledu na Boha a Jeho Syna. Jde o veliké tajemství rození nového lidstva v tajemném Těle Kristově, jehož Hlava je Kristus a jehož obrazem je manželství (Ef 5, 21-33), totiž o CÍRKEV, která je Jeho, Kristova (Mt 16,18), a tedy nikoho z "reformátorů", nýbrž jedna, svatá, pro všechny a apoštolská.
Může se někdo vymlouvat, když odmítá bláznovství Boží a přijímá tak šílenství Satanovo.
Rozhodně se nemůže vymlouvat žádný Žid, protože je poučen Zákonem, který mu zjevil sám Bůh. Ale ani pohané se nemohou vymlouvat, protože každý člověk má užívání rozumu a ze stvořených věcí může poznat toho, kdo je stvořil: "Myslili si o sobě, že jsou mudrci, a zatím se z nich stali blázni, když zaměnili vznešeného nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtyřnožců a plazů." (Ř 1,22-23) To je např. dnešní zednářský "humanizmus" bez Krista svátostného, či ekologie odtržená od Boha.
Satanským šílenstvím by bylo prohlásit srdce člověka za pouhé bludiště podvědomí, jak se o to snažil např. "učitel" dnešní Evropy, Sigmund Freud.
Jiný psychoanalytik, Carl Gustav Jung, švýcarský horal, protestant, lékař a psychiatr se zabýval duševně nemocnými. V přímém styku s výbuchy třeštění a delirií však zjišťoval, že člověk není pouhé podvědomí a pud, ani pouhá úzkost, nýbrž má i psyché, duši. Šílenství jakoby znamenalo protržení hrází ve vlastním Já, utvořených uměle svědomím, a tedy do jisté míry sestup do fantaztického světa lidských kořenů. Blábolení třeštících se zdají být pozůstatkem jakéhosi pravěkého jazyka pračlověka. Jung nabyl dojmu, že ne-rozumové poznatky nejsou ne-smyslné, ale že i podvědomí má nějaký vrozený řád, který tvoří jádro lidskosti, vrozenou v duši. Jungovo dílo však je tak rozsáhlé, že nemá jednoznačný ráz: je tu místo pro bájesloví, pro náboženství, připouští dogmata i ideologie, zkrátka vše, co může mít význam pro člověka. Psyché, duše přesahuje hmotu i tělo. Na druhé straně jsou u Junga také výlučně jeho názory. Možná, že je to důsledek toho, že šílenství nezná dialog.
Když byl dotazován na víru v Boha, údajně odpovídal: "Já nevěřím, já vím." A jindy: "Jaké štěstí, když jsem Jung a ne jungovec, následovník Jungův." Nad vchodem do jeho domu v Küsnacht je vytesán věštecký výrok z Delf: "VOCATUS ATQUE NON VOCATUS DEUS ADERIT" - "VOLÁN I NEVOLÁN BÚH ZDE BUDE".
Podle Jungovy věrné spolupracovnice, Marie-Louise von Franz, "je v podvědomí jakýsi vnitřní hlas Boží." (15) Je však otázka, zda jde o boha Řeků, o Mojžíšova Jahve nebo o Ježíšova Boha-Otce. Dnes je jisté, že C.G.Jung byl činorodý zednář. Jeho bůh mohl být architekt světa, a zednář je jeho dělník

3. VELEHRAD - symbol nebo "šok"
"Návštěva Jana Pavla II, na Velehradě ve dnech 21.-22. dubna 1990", napsal S.Scelzo, "zůstává stále dějinným mezníkem pro svůj mimořádný význam: je to nejvznešenější symbol souhrn a program všeho toho, co se událo v posledních časech v post-komunistických zemích. Avšak Svatý Otec varuje i před nebezpečím: neprodat získanou osobitou důstojnost překrmenému Západu za žádné výhody! Jde o území, kde působili sv. Cyril a Metoděj, a z geografického střediska Evropy se na základě působení soluňských bratří, stalo toto místo srdcem té duchovní jednoty, která spojuje Atlantický oceán s Uralem, a na kterou soustavně poukazuje Jan Pavel II." (16)
Velehrad - symbol ? Slovo symbol pochází z řeckého symbolon, což se odvozuje od syn a ballein, tozn. házet, vrhat spolu, dohromady. Když se ve starořeckém umění vytvořila podoba nějaké známé osoby, byla to podobizna. Pokud se však lidská tvář znázorňovala jako výraz nějakého vnitřního stavu či hnutí, který se přihazoval k podobě, vznikal symbol, např. symbol štěstí. Symbolický obraz je tedy poselství, vzkaz, připojený význam. V jakém smyslu je Velehrad podle Scelza symbolem?
Dne 25. dubna 1990, těsně po návratu z Velehradu, pronesl Jan Pavel II. při audienci mimo jiné tato památná slova: "Roku 1985, tisíc sto let od vyvrcholení apoštolského poslání svatých Cyrila a Metoděje smrtí Metoděje, jsem navštívil hrob svatého Cyrila v bazilice svatého Klimenta v Římě, ale nebylo mi dopřáno dostat se na Velehrad, kde našel svůj odpočinek Metoděj. Pozvání (presidenta ČSR) mi po mnoha letech otevřelo cestu na to místo, které představuje klíčový úsek v dějinách evropského křesťanství... počátek vstoupení Slovanů do Církve, a současně počátek této části evropské kultury, které představují slovanské národy. Velehrad zůstává pro dějiny Církve a slovanských národů místem ´velikého začátku´. Proto se mi toto místo jevilo jako nejvhodnější pro ohlášení svolání Synody biskupů celé Evropy. Synoda bude mít za úkol - na základě zkoumání znamení doby, která jsou opravdu výmluvná - vyměřit cesty, po kterých má kráčet Církev našeho světadílu, také s ohledem na úkoly, spojené s blížícím se třetím tisíciletím po narození Krista... Tobě, Paní z Jasné Hory, vzdávám díky za tento dar." (17)
Synoda byla zahájena 28. listopadu a ukončena 14. prosince 1991. Základní námět: po-komunistická Evropa. Biskupové celé Evropy, ale i ze Sibiře, měli zkoumat a připravit plán postupu pro obnovu pokřtěné Evropy v duchu evangelia, ovšem každé území podle svých místních podmínek a možností. (18)
Jak uvádí L.Accattoli, "Svatý Otec Jan Pavel II. je přesvědčen, že zbourání přehrad je jedinečnou příležitostí, ale obává se, že tato prozřetelnostní hodina dlouho nepotrvá. Proto vede Církev, aby si pospíšila, dříve, než povrchní západní spotřební ´kultura´ zaplaví Východ. Předně je nutné najít sebe sama a dát se do pořádku po pronásledování; druhá nutnost je spojit se a začít ´dýchat oběma plícemi´, naplno; za třetí je nutno být takto na úrovni pro třetí tisíciletí. Je třeba spěchat, proto, aby mučednický Východ neztratil svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné, hospodářské pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně." A kde je jaký otřes? Jaký šok?
"Tento synod", pokračuje Accattoli, "má příznaky papeže výrazně slovanského. Byl vyhlášen - což bylo překvapení pro všechny - dne 22. dubna 1990 z Velehradu. A pak se znovu potvrdilo ohlášené datum, přesto že jak biskupové, tak římská kurie naléhali na prodloužení přípravné doby. Wojtyla je génius pro organizování setkání, a má naspěch v duchu apoštolů. Nebojí se improvizovat, nepředvídaně překvapit. pro synod nechce hotové návody, nýbrž všeobecnou misijní mobilizaci pro třetí tisícíletí."
Překvapivý zásah - otřes - šok - přiměl většinu "církví", aby odkryly svou pravou tvář a projevily svou ochotu alespoň jednat o jednotu. Snad ani sám Jan Pavel II. netušil, jakou prozřetelností byl veden jeho spěch, vyhlášený na Velehradě: rozklad komunismu, krvavý nacionalismus na Balkáně, rozpad Sovětského svazu, zuřivé útoky některých pravoslavných církví, pomalost četných protestantských církví, nejasnost anglikánů, roztříštění jednoty katolické fronty v Polsku, atd. A ovšem i ne zcela úspěšné jednání o politické a hospodářské sjednocení Evropy v Maastrichtu. Také zde jsou hlavní překážkou nacionalistické výstřelky, a tedy návrat k barbarství.
Jan Pavel II. ohlásil evropský synod na Velehradě. Silvano Stracca uveřejnil rozhovor s prof. Radimem Paloušem, rektorem Karlovy univerzity v Praze, bývalým stíhaným členem Charty 77, atd. (19) K rozhovoru došlo 21.listopadu 1991, tedy těsně před zahájením synodu v Římě. Půldruhého roku poté, co Jan Pavel II. byl na Pražském Hradě a vzdal hold četným představitelům české inteligence, kteří byli první mezi těmi, kdo odhalili nezpůsobilost komunismu dát smysl lidskému životu, a hájili duchovní osobitost českého smýšlení, jež se projevuje touhou po pravdě, svobodě a spravedlnosti, třebaže odsouzené k živoření v podzemí.
"Vzdělanost", podle Radima Palouše, znamená "dělat" z člověka něco vyššího, nejprve v přirozeném řádu a pak i v náboženském, samozřejmě vždy s mravní odpovědností, což chybí Západu. Člověk je veden "vědomím" a "svědomím". Západ se nechává vést "vědomím" technické všemohoucnosti člověka; ve střední a východní Evropě vedlo člověka spíše "svědomí", aby se dovedl rozhodnout pro nebo proti, pokud se dostával do srážky mezi dobrem a zlem, a to osobně, podle svého "svědomí".
"Proti marxistickému znásilňování ´vědomí´ a ´svědomí´, proti jediné úřední kultuře jsme my, Češi bojovali uměním a vzděláním. Pokud jde o ateismus, měli jsme postavení ztížené vinou vnucovaného rakušáckého katolicismu: komunisté nám jej vyčítali. Ale desítky tisíců mučedníků umučených v jejich vězeních dosvědčily naši víru a upevňovaly národ v naději. Byla by škoda", zdůrazňuje Radim Palouš, "kdyby se tento duchovní poklad ztratil přehnaným zájmem o hodnoty, pro něž Kristus svou Církev nezaložil.
Ekumenismus? V každé ´křesťanské církvi´ mají přednost zájmy ducha, což nevidíme ani na Západě ani na Východě. Převládne-li duch, nastoupí vzájemná pomoc a společní snaha najít celou pravdu Boží.
Nacionalismus? Stačí od Krista-člověka vystoupit ke Kristu-Bohu: od lidství ke křesťanství, od národa k Církvi. A to platí i pro jiné hmotné zájmy.
A nakonec? Mluvíme-li o obnovení Evropy, nejde o jeden světadíl, ale o lidi, kteří mají stejnou duši, stejnou vzdělanost a stejnou opravdovou křesťanskou víru, naději a lásku." Tolik v podstatě uvádí Radim Palouš podle Straccy. (19)
Dne 14. prosince 1991, tedy v den ukončení synodu, uvádí Luigi Accattoli své tvrzení, že "Papež připouští prohru". (2O) O co mělo jít? Především o rozpory na poli ekumenismu, hlavně ze strany pravoslavných. Ve skutečnosti však také o důležité zjištění, co si kdo myslí, aniž bylo vyloučeno další jednání.
O opravdovém, závažném neúspěchu se však jen šeptalo. A byly tu skutečně jevy, které se zdály tomu nasvědčovat: biskupové a delegáti ze střední a východní Evropy dojímali synod a svět líčením útrap a hrdinské věrnosti v době komunistického běsnění; vyskytla se snad i nějaká kritika Západu, ovšem spojená s žebráním o hmotnou pomoc. Chybělo tu však nějaké jasně nastíněné pojetí či program, v návaznosti na svaté Cyrila a Metoděje. Nebylo zde ani objasněno, proč byla synod vyhlášen právě na Velehradě. Velkomoravský Velehrad je místo, kde žil Metoděj, působil, zemřel a byl pohřben! A přitom se dílem svatých Cyrila a Metoděje zabývají dva papežovy apoštolské listy!
Neobjevil se žádný pokus o nastínění toho, co z jejich díla přežívá. Nikdo neukázal, jakým způsobem by jejich dílo mohlo pomoci při dnešní obnově Evropy, a pro sjednocení Církve. Vždyť šlo o nepřekonatelné Byzantince - věrné Petrovi. Nepadla ani zmínka, byť jen proto, aby ospravedlnila Hlavu Církve - a vyzvedla Slovany.
Můžeme si představit vnitřní zklamání a hořkost prvního viditelného Zástupce Ježíše Krista ze slovanské krve?
Trapné rozpaky však nevznikaly jen z mlčení o díle slovanských patronů Evropy na synodě. V Evropě, ne-li v celém světě, žijí desetitisíce českých a slovenských uprchlíků, a ti čtou a šíří domácí tisk, dokonce i "Katolický týdeník". Přesně měsíc před zahájením "Wojtylovsky cyrilo-metodějského synodu" se v Praze, jejíž vzdělance Jan Pavel II před půldruhým rokem chválil, klade na stránkách "Katolického týdeníku" archeolog J.Unger nečekanou otázku: "Byl opravdu objeven hrob svatého Metoděje?" Pravdivou odpověď na to se však česká i světová veřejnost již dávno dozvěděla: byla pádná a dostatečná. (21)
Pokus o první oficiální odpověď ze strany byzantských pravoslavných učinil patriarcha Bartoloměj. Jako "první mezi rovnými - primus inter pares" svolal primáty čtrnácti východních církví, aby se jednalo o nenadále rozjitřených problémech, jak o nich jednala také římská synoda. Shromáždění - synaxis - trvalo od 13. do 15. března 1992. Podle antiošského patriarchy Ignátia z ní vyplynulo, že "přerušení styků s katolickou církví je nemyslitelné". Závěrečných bohoslužeb se zúčastnil také katolický latinský biskup cařihradský. (22)
L.Geninazzi o tom uvádí: "Může se dnešní Istanbul-Cařihrad ještě nazývat ´Druhý Řím´ nebo dokonce ´pravoslavný Vatikám´? ´Katedrála´ je malý kostelík a věřících je asi pět tisíc. Bartolomějovu pravomoc uznává asi 20 metropolitů. ´Synaxis´ - první od nepaměti - znamená pokus o sjednocení."
Dne 11.března 1992 uveřejnil Geninazzi interview (23), který pořídil s patriarchou Bartolomějem. Z něho vycházejí najevo některé neblahé rozpory ze strany pravoslavných, které znesnaďňují jednání s Římem:
G.: Co znamená ´první mezi rovnými´? Může patriarcha také zakročovat?
B.: Naše prvenství je ´čestné´. Patriarcha se nemá vměšovat do vnitřních záležitostí sesterských církví, může však dávat rady. Co se týká Říma, potřebovali bychom více ohledu a více dobré vůle.
G.: Nebylo by třeba trochu více sebekritiky také ze strany pravoslavných?
B.: Řekněte mi, v čem jsme udělali chybu?
G.: Například v postoji pravoslavného arcibiskupa z Athén, který obvinil papeže, že jedná nečestně. Nezdá se vám přehnaný?
Vždyť i samotná řecká vláda neschvalovala toto arcibiskupovo obvinění.
B.: Není mou povinností podávat vysvětlení k prohlášení mého spolubratra...
G.: V jakém stavu jsou dnes vztahy mezi cařihradským a moskevským patriarchátem?.
B.: ... dobré a bratrské...Synové ruské církve nezapomínají, že cařihradská církev je jejich mateřská církev, od které přijali poklad víry...
G.: Jaký postoj zaujímá patriarchát k autokefální církvi ukrajinské, jež je v příkrém rozporu s Moskvou?
B.: Neexistuje žádná samostatná autokefální církev ukrajinská!
G.: Avšak v Kijevě se s ní snadno setkáte.
B.: Víme, že se asi před dvěma roky jedna část pravoslavných Ukrajinců vyhlásila autokefalii a odtržení od Moskvy; to se však vymyká kanonickému právu; proto tak zvaná autokefální církev ukrajinská nebyla nikdy nikým uznána...
O jakou závislost mezi mateřskou církví a ostatními církvemi jde, je jasné. Tolik jen na okraj, pro ilustraci toho, jaké rozpory zmítají též pravoslavím a znesnadňují sblížení s Římem, zejména když se do toho ještě odjinud přelévají oleje: synové ruské církve jsou synové Velehradu, založeného na skále, jíž je Petr.

A přece nadpřirozená šoková léčba, vycházející z Velehradu nekončí. Třebaže se někomu zdálo, že od cyrilometodějského synodu všechno upadlo do nového normalizačního spánku. Mnozí biskupové z po-komunistických zemí na synodu snad váhali s nějakou halasně vyhlášenou cyrilo-metodějskou myšlenkou nové evangelizace Evropy; a někteří projevili možná i svou zatíženost minulostí - ustrašenost, plachost. Ve skutečnosti se však čeští a moravští biskupové projevili podle očekávání Svatého Otce.
Především to je zveřejnění pastýřského listu českých a moravských biskupů. Ohlásil celému Božímu lidu radostnou novinu, že při mši svaté na slavnost svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě, dne 5. července 1993 zasvěcují biskupové naši vlast Ježíši Kristu skrze blahoslavenou Pannu Marii. Dále předcházela přípravná devítidenní pobožnost, která vyvrcholila na Velehradě. Zdá se, že právě tam nastalo jakoby z čistého nebe "šokující" působení Ducha Svatého. Taková událost, jakou je svěření nějakého národa Panně Marii, aby ho vedla ke Kristu, musila ďábla krajně zneklidnit. (24)
Maria za nás prosit nepřestane,
dědictví otců zachovej nám, Pane!

P o z n á m k y - VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
1) W.Laqueur, Europa: un continente smaritto, Milano 1979 Ed.Rizzoli, s.16-25
2) G.Agnese, Ad un pessimista il Cortinna-Ulisse (Pesimistovi ceny Cortiny), Il Tempo, 3.září 1982, s.3.
3) Tamtéž, s.18,24; W.Laqueur, Europe since Hitler, London-New York 1970, s.401-402; J. Eick, Das Regime der ohnmächtigen, Frankfurt 1978.
4) Laqueur, Europa: un continente smaritto, s.44-47; J.F.Denian, L´Europe interditte, Paris 1977.
5) Europa, s.69; T.Livius, Ab Urbe condita, I,7; G.Montesanto, Il fascino el pessimismo (Kouzlo pesimismu), TEMPO, 29.9.1982, s.3: "Prezzolini říká: ´ Zdá se, že II. vatikánský sněm naprosto zapomněl na prvotní hřích... na zlobu v člověku.´"
6) Pokud jde o Rusko, viz: A.Nazarov, L´impellente necessita di una rinascita nazionale (Naléhavá nutnost národního obrození), Russia Cristiana, 1982,4, červenec-srpen, s.4-31.
7) Europa..., s.133-169.
8) Tamtéž, s.171-202.
9) M.Laharie, La folie au Moyen Age, XI-XIII siécle (Šílenství ve středověku , XI.-XIII. století), Paris, Vyd. Le Léopard d´Or.
10) J. Le Goff, Divina e diabolica follia medievalle (Božské a ďábelské šílenství ve středověku), In: Corriere della sera, 11.7. 1991, s. 5, přel. z fr. D.Maggioni.
11) J.M.Veselý OP, Bůh, anděl a já, Olomouc 1993 MCM; J.B.Russel, Satan, Milano 1986 Mondadori; L.Guerra, L´ origine e i perché del male (Původ a důvody zla), Il popolo, 4.9.1986, s.13.
12) M.Introvigne, Il cappello del Mago, (Mágův klobouk) Milano 1990 Ed.Sugarco.
13) F.Cardini, Ma questa Europa e nata nei chiostri (Tato Evropa se zrodila v klášterech), AVVENIRE, 30.6.1991, Milano, s.3.
14) T.Federici, La predicazione e la nascita dell´Europa moderna (Kázání a zrození moderní Evropy), L´Osservatore Romano, 27.- 28.7.1987, s.3.
15) A.Vitale, Jung, il paradaso dell´anima, l´asplorazione della follia oltre i pregiudizi (Paradox duše, zkoumání šílenství bez předsudků), L´Avvenire, 6.6. 1991, s.17; M.-L.von Franz, Nell´inconscio una interiore voce divina, Tamtéž.
16) A.Scelzo, Un compito impegnativo nelle nuove piazze della libertá (Zavazující úkol na nových náměstích svobody), L´Osservatore Romano, 19.4.1990, n.90 (Supplemento).
17) L´Osservatore Romano, 26.4.1990, s.1, (Praha - Velehrad - Bratislava: Návštěva v radostném znamení vzkříšení.
18) L.Accattoli, Un Sinodo da terzo millennio (Synod pro třetí tisíciletí), Corriera della sera, 28.11.1991, s.17.
19) S.Stracca, L´Europa che rinasce a Est: Cecoslovacchia, (Evropa, který se na Východě obrozuje: Československo), Avvenire, 21,11.1991, s.12.
20) L.Accatoli, Il papa ammente lo scacco, in: Corriere della Sera, 14.11.1991, S.1,16.
21) J.M.Veselý OP, Scrivere sull´ acqua, 1982-83 (Viz výše); Tentýž, Hrob a sídlo arc. Metoděje, Praha 1992; Tentýž, Il terzo angolo, 1985; Tentýž, Grideranno le Pietre, 1987; Tentýž, Most a cesta domů, Roma 1990 Angelicum; Tentýž, O přátelství s Jitřenkou, Roma 1990, Angelicum.
22) L.Geninazzi, Ortodossi in cerca di unitá (Pravoslavní hledají jednotu), Avvenire, 15.3.1992, Milano, s.11.
23) Un ponte da Constantinopoli (Most z Cařihradu), Avvenire, 11.3.1992, s.3; J.M.Veselý, Grideranno le Pietre, Tamtéž, s.101-108, I "farisei".
24) Viz např. Český deník, 8.7.1993, s.1-2, (Katolíci hrají podle prvního ministra neadekvátní roli); Rudé právo, 8.7.1993; Svobodné slovo, 9.7.1993, s.1; Lidové noviny, 10.7.1993, s.3; Lidové noviny, 27.7.93, s.6. Proti tomu se uvádí: J.Fiedor, Totalitní systém byl včera odsouzen, Lid. demokracie, Brno, 10.7.1993, s.1

 

 

 
TOPlist