BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA MARIA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

Od roku 2000 se zveřejňuje v ROSA MYSTICA, časopis pro vnitřní život, každý měsíc na pokračování Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely.  Představuje jeden z projevů duchovní činnosti pravidelného týdenního setkávání přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera  OP
Jde o skutečnou akademii, protože duchovní život ctih.Patrika Kužely OP tvoří jasně vyhraněný směr a opravdu vysokou školu duchovního života podle sv.Dominika, avšak i Patrikovo jedinečné, Bohu milé a Božímu dítěti prospěšné rozvinutí, a tento směr je podložen nejen dokonalým duchovním životem ctih.Patrika, ale i jeho hrdinskou mučednickou smrtí pro Krista. Jde o "Brněnskou" akademii, protože právě v Brně byla poprvé zveřejněna díky "Prvnímu sdružení bl.Hyacinta Maria Cormiera" v časopise ROSA MYSTICA, určeném pro dominikánské terciáře a přátele bl.Otce Cormiera, pro všechny Boží děti a pro celý svět.
Ctih.Patrik Maria Kužela byl dominikánský jáhen, který žil v letech 1915 až 1942. Byl umučen německými nacisty v Osvětimi. Sama Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely a její pokračování vyjadřuje rostoucí úctu k tomuto mučedníku křesťanské víry.  Uvádíme  zde prvých 24 pokračování z časopisu ROSA MYSTICA ročník 2000 a 2001. Poté však následují další ročníky s pokračováním této školy duchovního života.

        Zároveň je to důležité svědectví o rostoucí úctě ke ct.Patriku Kuželovi, jako důležité podmínce pro vyzdvižení světce a mučedníka křesťanské víry na oltář Boží. Sama tato Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely se ustavuje jako výraz spontánní úcty křesťanů k tomu světci a mučedníkovi křesťanské víry. Tato úcta ke ct.Patrikovi Kuželovi se rozvíjí zvláště od vydání knihy dokumentů a svědectví o ct.Patriku Kuželovi "To není sen" od Jiřího Maria Veselého OP, vydanému  roku 1999 a 2.dílu "Bez hraček", vydanému  roku 2000 v Rosicích u Brna. V letech 2000 a 2001 se utváří vlastní duchovní zaměření a náplň Brněnské akademie duchovního života ct.Patrika Kužely pod přímým působením Otce Jiřího Maria Veselého OP.

Úvod
"Národ je společenství mrtvých, živých a ještě nenarozených", říká básník Březina. Je tedy sice možné poznat člověka, když popíšeme podrobně jeho viditelný obraz a jeho vnější jednání v čase a prostoru, v němž žil. Ale je to poznání omezené, povrchní a neúplné. Neboť poznání celé pravdy značí také poznání příčin a podstat, závislostí a vztahů. A zavazuje člověka, aby je nejenom četl, nýbrž aby je také prožil.
Tyto řádky nechtějí podávat běžný životopis br.Patrika Kužely. Ten už je nastíněn v souboru dokumentů, shrnutých v knize "To není sen" (Rosice 1999 Gloria) a ve druhém díle "Bez hraček", který vychází v polovině ledna 2000. Zde se naopak všemožně vyhýbáme, abychom nezabíhali do úkolů takového životopisu. Snažíme se spíše odkrýt tajemné zdroje a spojitosti, z nichž vyrůstá každý jedinec v posvátném společenství s lidmi minulými, přítomnými a budoucími. je to vlastně společenství s celým stvořeným světem, s celým lidstvem a s celým národem. Tato přirozené společenství vyvrcholuje v nadpřirozeném řádu tajemným zapojením člověka-křesťana do společenství se všemi vykoupenými a spasenými. Vrcholí prožíváním tajemství "společenství svatých", které nás učí, že má smysl obětovat se za druhé lidi, z lásky k nim, a že také naopak má smysl dovolávat se Boží pomoci při utrpení našich bližních. Neboť my všichni jsme jedno tělo, tajemné Tělo Kristovo, bratři Ježíše Krista a děti nebeského Otce.
Proto zde nepodáváme život bratra Patrika tak, jak probíhal v těch letech, které mu Bůh dal prožít na této zemi. Sledujeme spíše, jak bratr Patrik pokračoval v životě přírody, lidstva, národa a Církve Ježíše Krista. Jak se stal obětí "tisíciletého boje mezi dvěma kulturami, mezi dvěma duchy, v sudetském prostoru", abychom užili slov samých Němců. (Odpadlý katolický kněz, profesor teologické fakulty v Praze a pak nacistický úředník, dr.Edvard Winter: Tausend Jahre des Geisteskampfes im Sudetenraum, 1940.)
Utrpení a smrt bratra Patrika nelze chápat jenom jako jeho soukromou záležitost. Padl v boji, jenž začal už před příchodem sv.Cyrila a Metoděje, ale hlavně po něm. V boji, v němž nešlo jenom o vyhlazení Slovanů a vůbec ne-Němců, nýbrž v boji dvou duchů, dvou světových názorů. Bratr Patrik byl zabit, protože hájil cyrilometodějské křesťanství proti germánskému pohanství.
Proto se snažíme najít a objasnit především hlavní rysy duchovní podoby bratra Patrika. Při pozorném zamyšlení v klidu, tichu a samotě, a po hlubším předběžné vzdělání o dějinách českého křesťanství pravděpodobně přestane tento obraz bratra Patrika působit dojmem roztříštěné podoby zahlédnuté v rozbitém zrcadle. A pokud jde o ostatek, svěřujeme pochopení těchto řádků pomoci samého bratra Patrika, o němž jeho spolubratr svědčí, že "dovedl být věrný a když mu někdo prokázal nějaké služby, nikdy mu to nezapomněl.
1.Tajemství osudů
Tajemství života zahaluje osudy jedinců i osudy celků, do nichž jedinec patří. Osudy jedinců jsou výsledkem tajemné spolupráce mezi lidskou mravní svobodou a Božím předurčením a mají své konečné dořešení a jasné zhodnocení až v druhém životě, u Božího soudu: "Jsou na světě lidé spravedliví a moudří a jejich skutky jsou v Božích rukou. A přesto člověk neví, zdali je hoden lásky anebo nenávisti, nýbrž to všechno je chováno v tajnosti pro budoucnost, nedořešené." (Ecclesiastes 9,1-2) Osudy společenských celků se však dořešují už zde, na zemi. Do nebe např.nepřijde celý slovenský národ, nýbrž jenom jednotliví Slováci, kteří žili nebo aspoň umřeli v Boží milosti a v křesťanské lásce. Do pekla nepřijdou všichni Čeči jenom proto, že jsou Češi, nýbrž pouze jednotliví Češi, kteří žili a zemřeli bez Boha...
Žádný jednotlivý lidský život není prožíván naprosto nezávisle na druhých. Každý člověk vyrůstá tělesně i duchovně z někoho jiného. Řetězy těchto závislostí v přirozeném řádu se nazývají rodiny, rody, národy a lidstvo. V nadpřirozeném řádu tak vzniká hierarchické odstupňování svatosti, slávy a štěstí svatých i přesné odstupňování zloby, hanby a zoufalství zavržených: Církev Kristova a Církev Satanova - tajemství společenství svatých a tajemství jednoty zlých.
Ale právě tak do sebe zapadají i lidské životy a vytvářejí řetězy osudů, osudy řetězovitě spojené - v přirozeném i nadpřirozeném řádu. Poutem mezi lidskými bytostmi je tělo a krev. Vazbou mezi lidskými životy je myšlenka a láska. A právě řetěz těchto vnitřních závislostí mezi osudy lidských jedinců i lidských celků se nazývá "lidskost" života lidského, lidskost dějin lidstva. Neboť jakmile lidské životy přestanou být řízeny a vázány k druhým životům rozumem a svobodnou vůlí, ztrácejí lidský ráz.
Bylo zjištěno, že "některé květiny se spojují ke vzájemné obraně a výživě, kdežto jiné se k sobě chovají nevraživě, a to natolik, že se i zabíjejí. Tak se zjistilo např. při vázání věnců, že karafiát a otočník (Heliotropium) si jsou sympatické a zůstanou vedle sebe ve věnci velmi dlouho svěží. Kdežto růže a reseda se k sobě chovají odmítavě, nevraživě, a obě brzy zvadnou, jsou-li dány do věnce vedle sebe, ačkoliv ostatní květiny ve věnci jsou ještě svěží. Nejnevraživější prý je konvalinka, poněvadž usmrtí každou květinu kolem sebe."
Květina z vrozené, pudové lásky oživuje a z vrozené, pudové nenávisti zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec.
Lidé a osudy na sebe jakoby volají do vesmírného, kosmického ticha Božích úradků. Jeden člověk volá a usměrňuje, druhý čeká na zavolání a usměrnění. Někdy se osudy spojují snadno a rychle, jindy se scházejí po bojích a z velikých dálek. Někdy se rozpadávají k nenávisti ty životy, které se zdály stvořeny pro sebe. A naopak, které šly vedle sebe lhostejně či v nenávisti, sjednocují se v lásce. A jako věci mají své pevné hierarchické odstupňování podle své hodnoty, tak i životy mají svou výšku či nízkost, své pravidelné vlnění a svůj rytmus, svůj chod a tanec, svůj zákon.
Osud vyvolává osud. Někdy zavolá člověka jasným, jednoznačným slovem. Jindy volá jen němým znamením: tesknotou, touhou a bolestí, bouří a vášní.
Denní zkušenost i dějiny potvrzují skutečnost těchto tajemných vlivů. Klesne-li člověk, svaluje od počátku lidstva odpovědnost za svou vinu na jiné. Když se Bůh ptal Adama, proč ho neposlechl, obviňoval Adam Evu, a tím vlastně samého Boha: "Žena, kterou jsi mi dal za společnici, dala mi se stromu a já jedl." A Eva se vymlouvá: "Had mě oklamal, a já jedla." Hada už se Bůh netázal na nic. Jenom pronesl rozsudek a kletbu. A Had mlčel (Gn 3,12-15). To znamená, že Had věděl, že v něm je opravdu první původ všeho zla, a bylo to jasné jemu i Bohu. Od té chvíle nekající hříšníci po svých hříších obviňují a proklínají všechno a všechny, a tupí i Boha, ale klatba a hanba se vrací neúprosně na ně. A zase naopak, za dary, za růst a za úspěch děkují moudří a zkušení lidé od začátku Bohu. Když Eva počala a porodila první lidské dítě, Kaina, řekla: "Dostala jsem člověka skrze Boha" (Gn 4,1). Dát život je vrcholným dílem a člověk je největším majetkem. Také životy svatých jsou ustavičným chvalozpěvem o Božím milosrdenstvím, i když je Bůh vede utrpením a někdy i na smrt. Jenom o Bohu není nikde psáno, že by kdy někomu za něco děkoval. A protože Bůh je pokorný a pravdomluvný, znamená to, že On je opravdu prvním zdrojem a původcem všeho dobra a že nic od nikoho nedostal darem: "Ne nám, Pane, ne nám, nýbrž svému jménu dej slávu" (Ž 113)
Vítr strhuje vír, květina ovlivňuje květinu a jeden osud usměrňuje druhý. Ale chce-li člověk v životě něco dokázat, nestačí jenom vzdát se osudovým silám. Každý člověk je odpovědný sám za sebe. Aby však něco opravdu dokázal, musí se sám, vědomě a svobodně něčemu zasvětit. A aby byl schopen dát sebe a svůj život, musí v něco věřit.
Cestu nám ukazuje především naše svědomí. Hlas svědomí je současně hlasem Božím, hlasem přírody a naším hlasem, protože každý z nás je současně Božím tvorem, součástí přírody a samostatným jedincem. Avšak již pohané věřili v přítomnost neviditelných průvodců a rádců. Tak Sokrates tvrdil, že ho provází "daimon". A pohanská filozofie vůbec učila, že každého člověka řídí a osvěcujejakýsi jeho "génius". Křesťané věří ve stálou pomoc a přítomnost anděla Strážce (Sv.Tomáš Akv.,Summa theol.,I,113,1). Ten svádí o svého člověka neviditelné boje se zlými duchy - Škůdci - pomáhá člověku ke všemu dobrému všemi způsoby, ale především osvěcuje, radí. Neboť rozhodnout se a žít svůj život má každý člověk sám: žít znamená přemýšlet, milovat a jednat, a ne čekat trpně na ustavičné zázraky (Tamtéž,I,113,5).
Je mnoho možností, jak prožít život. Proto je i mnoho hlasů, jež volají a vábí, ale jen jeden z nich se může stát plným smyslem života. Zaslechnout pravé volání, pochopit je a zasvětit se mu, to znamená uvědomit si pravý smysl svého života a uskutečňovat jej. Neslyšet nebo nechápat znamená nenajít ani sebe, ani své místo. Chápat, ale odmítat a prchat, znamená zradit sám sebe, a odsoudit se k neklidu a k úzkosti; všude jsme pak cizí a nespokojení, protože nikde nejsme na svém místě a žijeme vlastně marně. Ale právě tak by tomu bylo, kdybychom si namlouvali, že slyšíme, ač nás ve skutečnosti nikdo nevolá; anebo že jdeme za voláním, ač ve skutečnosti zůstáváme sami v sobě, anebo jdeme jinam, než máme.
Žije-li člověk na svém místě a správně, plní tím řád světového dění. Žije-li jinde a špatně, porušuje řád, a tyto poruchy musejí být vyrovnány, buď jím anebo někým jiným. Ani Bůh však nevyrovnává lidské viny pouhým rozkazem, čili prostým odpuštěním, ačkoli by mohl. Každý hřích člověka je odpuštěn pro něco z utrpení Kristova: lidská pýcha se odpouští pro Spasitelovo ponížení, lidské rozkoše pro Spasitelovu bolest a úzkost... non per potestatem, sed per iustitiam, ne mocí, nýbrž spravedlností.
Ale Bůh volá i lidi , aby mu pomohli urychlit vyrovnávání spravedlnosti, aby mu pomohli doplnit, co chybí tajemnému Tělu Kristovu, Církvi (Kol 1,24). A proto někdo musí milovat za ty, kdo nenávidí; tvrdit a vyznávat pravdu za ty, co ji zapírají a odmítají; trpět, kát se, postit se a mučit své tělo za ty, kteří žijí v požitcích; bdít za ty, co spí; modlit se místo těch, kdo se rouhají; mluvit a chválit, učit a kásat za ty, kdo mlčí; povstávat za ty, kteří padají, a zpívat za ty, co pláčou.
Tato služba lidstvu má však účinek jen tehdy, koná-li se z lásky, neboť bez lásky je všechno mrtvé a marné. Proto jsou k takovému poslání povoláni jenom ti, ko chtějí a umějí zapomínat na sebe, a dovedou být šťastni, když smějí sloužit druhým. Tyto duše převedla Boží láska přes hranice pozemských zájmů, a oni odpovídají za celé lidstvo na Boží volání a zasahují tajemným způsobem skrze Církev do života samého Boha. Lidé, kteří se vědomě a svobodně zasvěcují takové lásce, musí žít ve svrchované vnitřní samotě (celibát), aby byli svobodni pro svou lásku a závislí pouze na Bohu. Takoví lidé působí někdy najednou dojem, jakoby přicházeli z velikých, tajemných, duchových dálek, z krajů, kde je všechno prosáklé světlem a láskou, krásou a pokojem. Pramenem jejich životní síly je modlitba a oběť. Jejich svědomí jako by mělo jakési vyšší, nadlidsky bezpečné vedení, proto nespoléhají příliš ani na sebe, ani na lidi, nýbrž především na Boha. Žijí často jakoby vnitřně nepřítomni, odvráceni do druhého života. Jsou-li věrni svému poslání, jsou šťastni. Jsou-li mu nevěrni, jsou nešťastni. A jejich štěstí i neštěstí má v sobě cosi z života těch, kterým my říkáme "mrtví".
Dokud budou na světě plakat osiřelé nebo odhozené děti - trpět nemocní a umírat opuštění - dokud tu bude nespravedlnost, jež se musí odpykat, a pravda a právo, jež se musí hájit a hlásat - dotud život těchto lidí bude mít stále smysl (Salvaneschi Nino, Saper amare, vyd.Corbaccio, Milano, 1942,s.47-70 /48,65,68,70/, vydání 14.)
Někteří z těchto lidí žijí a pracují sami, opřeni pouze o Boha a o Církev. Jiní z nich cítí jakési příbuzenství duší a srdcí a spojují se k životu a k práci s jinými, duchovně příbuznými bytostmi v jeden celk, zaměřený k jednomu cíli. Používají týchž prostředků a podřizují se témuž pevnému řádu a týmž pevným pravidlům. Církev schvaluje tyto celky a nazývá je prostě "řády" (ordo), anebo "řehole" (regula, tj. pravidlo). Je-li spojení jejich členů volnější, nazývají se "sdružení" (congregatio), anebo "společnost" (societas).
2. Bůh je láska
Tyto myšlenky o vztazích mezi osudy mají svůj pevný filosofický a theologický podklad.
Už Písmo svaté mluví obrazně o jakémsi hlasu Božím: "Hlas Hospodinův nad vodami... Hlas Hospodinův je mocný, hlas Hospodinův je velebný. Hlas Hospodinův rozráží cedry... i cedry na Libanu... Hlas Hospodinův vyvolává ohnivé blesky, hlas Hospodinův otřásá bouří... Hlas Hospodinův ohýbá duby, se stromů strhuje kůru. V jeho chrámě všichni volají: "Sláva!" (Ž 28)
Odborně se tyto myšlenky nazývají "řešením otázky povolání". A nejde zde jen o kněžské a řeholní povolání. Pro každý stav a každé zaměstnání se člověk má cítit povolán přírodou a Bohem. Jen tehdy se bude cítit šťasten. Nebude totiž pracovat jenom jako placená síla, nýbrž jako umělec - tvůrce, vedený přírodou, to jest přirozeným sklonem, a Bohem, ať už jde o služku či lékařku, o metaře či universitného profesora. Nebude žít pro peníze, nýbrž pro štěstí a pro lásku.
"Sv.Tomáš Akv. (1224-1274)" - píše Bogliolo krásně - "řeší výstižně i dnešní problematiku této palčivé otázky, a to z mnoha důvodů. Především pro svou nepřekonanou nauku o životě a věcech. Ale také proto, že on sám byl jedním z nejzdařilejších případů povolání v dějinách vůbec: za své povolání bojoval a trpěl; své hrdinsky vybojované povolání prožil s vrcholnou věrností; a již ve 13. století nesmlouvavě hájil oprávněnost žebravého řeholního povolání proti světským kněžím útočícím na nové žebravé řády."
Podle Andělského Učitele má každá věc svou sílu a tedy i svůj hlas, ale úměrně své ontologické hodnotě, to jest podle stupně svého uskutečnění. Zlo jako by zahánělo a odpuzovalo od sebe pryč, kdežto dobro zve a táhne k sobě samo sebou. Dokonalé, uskutečněné věci a bytosti vyzařují sílu své hodnoty i navenek; nedokonalé a nedokončené, neuskutečněné hodnoty prosí o uskutečnění a dovršení. Dobří obohacují jakýmsi vyzařováním celé své okolí, špatní je neviditelně, ale neúprosně vyssávají a ochuzují.
Nejen věci, nýbrž především lidské životy jsou obetkány voláním, hlavně voláním mezi Bohem a člověkem. Prvním Božím zavoláním je člověk vyvolán z nebytí k bytí (k existenci); z "nicoty", z ničeho je vyvolán jako "něco". Bůh, chápaný dosud jako prosté Absolutno, jako prostá Osobnost, dostává nový vztah a stává se Bůh-Stvořitel, můj Stvořitel. Být stvořen, to znamená pro mne být zavolán osobně a zvláštním výběrem - v podobě tohoto mého já z nesčíslných jiných možností Boží tvůrčí síly.
Je tajemstvím Boží lásky, proč Bůh svou nekonečnou moudrostí vybral k bytí právě mne, a odmítl nesčíslné jiné možnosti, odmítl stvořit týmž tvůrčím konem jiné, a třeba i dokonalejší a vděčnější tvory. Ale přitom je naprosto jisté, že Bůh mě nevybral ani naslepo, ani z rozmaru, že měl své přesné, jasné cíle a plány. A proto Boží zavolání z nicoty k bytí a k životu obsahuje v sobě zahaleně volání ke všemu, co život přinese, volání ke všem ostatním životním posláním a cílům, volání k nesmírnému vnitřní bohatnutí a štěstí.
Povoláním člověka k bytí vzniká vztah "Bůh a já", který už nikdy nepřestane, z něhož se nedá uniknout. Bůh je volající a já jsem zavolaný a volaný stále. Při všech ostatních voláních může volaný člověk říci Bohu své svobodné "ne". Při zavolání k bytí člověk nemůže říci "ne", protože ještě není, teprve vzniká. Nemá možnost život přijmout nebo odmítnout, nýbrž prostě začíná být a žít. Tvořící, k životu volající Stvořitel se netáže nikoho ani na souhlas, ani na zásluhy: jsme, protože to Bůh chtěl a chce. A chtěl to, protože je láska. A chtěl mne, protože miluje mne (Sv.Tomáš, I,19,3a4) Zavolání k životu je tajemství. Je naprosto nezasloužené z naší strany. Je to dar, kterým člověk dostává od Boha sebe sama úplně zdarma, dar, který má své všechny důvody výlučně v Bohu, v Boží lásce. Zničit lidský život je proto jeden z největších hříchů. A je tím zvrácenější, ničí-li si jej člověk sám, anebo když člověka zabije jeho vlastní matka, a třebas ještě než se narodil.
Povolání k životu je základem volání ke všemu ostatnímu, k rozmachu životních sil v přirozeném i nadpřirozeném řádě. Rozvinutí životních sil v přirozeném řádě se řídí Božím voláním, jemuž se říká Prozřetelnost. Bůh nás volá a vede z lásky, avšak podle moudrého plánu a k přesnému cíli. A tak se Bůh-Stvořitel dostává do dalšího přátelského vztahu k tvorům jako Bůh-Vládce, Bůh-Vůdce a Bůh-Cíl čili Štěstí.
Po Kristově narození z Marie Panny má přirozený řád své dovršení v nadpřirozeném řádě. Přirozené síly se doplňují milostí a Prozřetelnost přechází v tajemství Božího předurčení. Bůh, poznávaný a milovaný dosud jen přirozenými silami, se nám nadpřirozeně, zázračně zjevuje a dává jako Vykupitel a Posvětitel. A vrcholem jeho přátelské lásky je Ráj znovu otevřený, znovu darovaný Božím nekonečným milosrdenstvím. Panna Maria, Matka Spasitele, je tedy rajskou branou a Prostřednictví všech milostí: živote, sladkosti, naděje naše, buď pozdravena!
Předurčením Bůh od věčnosti rozvrhl to, co se děje v čase, a připravil bohatě milost nutnou pro každého k dosažení ráje (I,23,1-2, III,24,1). Boží milost neničí mravní svobodu, nýbrž ji zdokonaluje. Boží předurčení se nemůže zmařit žádným zásahem tvorů bez Boží vůle. Ale někdy může Bůh učinit zdar či nezdar nějakých svých plánů závislým na stvořených příčinách, jež mohou selhat, např. na práci, na pomoci či na modlitbách určitých lidí. A selžou-li, zklamou-li tito lidé, ztroskotá věc nebo i celý život (I,23, 8). Nezklamou-li, podaří se věc. Celá tato otázka předurčení však je a zůstane pro člověka tajemstvím.
Předurčení je volání do ráje. Bůh nevolá davy a národy, nýbrž jednotlivce. Volá každého osobně a zvlášť, a vede každého jeho vlastní cestou. Kdo jde poslušně podle tohoto volání, uskutečňuje své předurčení. A uskutečnit své předurčení znamená sžít se přátelsky s Bohem, v nevýslovně důvěrné, neopakovatelné, nesdělitelné lásce. Proto se do ráje nedají lidé posílat podle jednoho návodu, vnuceného násilně všem. Tu cestu má každý sám svou, vybranou pro něho Bohem od věčnosti z lásky. Odmítat Boží volání znamená sejít do stavu opuštěnosti a bezmocnosti, a být nakonec vyškrtnut z knihy života (I,23,3k3; 24,1-3)
Zavolání k dokonalosti a nesmrtelnosti tedy předpokládá zavolání ke křesťanství: "mimo Církev není spása". Toto zavolání může mít různé podoby. Kristus hovoří k duši nejen ústy kazatelů a prostřednictvím knih, nýbrž i sám, přímo: volá, šeptá, pudí, nadchne, dojme, vleče, udeří, osvítí, promění... Hlas lidí nezavazuje člověka vždycky. Hlas Kristův vždycky zavazuje, osobně, každého, jemuž bylo hovořeno. Je to rozhodující setkání Boha s člověkem, rozhovor o životě a smrti mezi Stvořitelem a tvorem. Poslechnout a následovat Krista je možné trojím způsobem: jako obyčejný věřící, jako kněz, jako řeholník. Jak ho následuji já?
3. "Byl jeden člověk, poslaný Bohem" (Jan 1,6)
Byl jeden člověk, vyvolený Kristem, vychovaný posvátným Řádem sv.Otce Dominika a poslaný Církvi, aby zachraňoval nesmrtelné duše a tak oslavil Boha Otce i Syna i Svatého Ducha. A jeho jméno bylo Odilo Pospíšil, bratr řádu kazatelského - dominikánského. "Narodil se dne 1.července 1871 v Řepčíně-Olomouci. Řeholní sliby složil 15.září 1893. Na kněze byl vysvěcen 18.června 1897. Zemřel v Brně u Milosrdných bratří dne 2.července 1932 ve věku 61 let. padl vyčerpán při májových kázáních. Pochován je v Praze-Olšanech v řádové hrobce dominikánů. Ze 35 let svého kněžského působení měl 206 misií, nesčetnou řadu duchovních cvičení, májových i říjnových kázání. Jeho památce žehnají tisíce nesmrtelných duší, které svou apoštolskou horlivostí přivedl k Bohu." Tak o něm hovoří vzpomínka na jeho úmrtním obrázku.
Otec Odilo Pospíšil byl opravdu dobrý člověk. Byl to řeholní kněz podle Nejsv.Srdce Ježíšova a podle Neposkrvněného Srdce Panny Marie, Královny posvátného růžence. Ožil v něm duch sv.Otce Dominika, takže "kudy chodil, všude dobře činil". Jeho kněžské srdce hořelo horoucí touhou po štěstí a spáse všech lidí. Proto jako kazatel a jako zpovědník probouzel a vychovával především kněžská a řeholní povolání. Obracel lidi a jejich životy k Bohu a učil tomu i jiné.
Pro výchovu řádového kněžského dorostu byl v dominikánském pražském klášteře tak zvaný "juvenát" čili apoštolská škola. Otec Odilo jako misionář procházel neúnavně a svatě celé české země a všude sbíral vhodné a nadané chlapce, o nichž se zdálo, že by mohli mít kněžské a řeholní povolání. Bral je do pražské apoštolské školy a umožňoval jim studium. Mnoho kněží mu děkuje za své kněžství. Bez dobrého "Otce Odilonka" by byli zůstali na venkově nepovšimnuti a žili svůj život jako zemědělci či dělníci, snad i v nuzných podmínkách, ale hlavně s nenasyceným a rozervaným srdcem, protože jejich neprobuzená kněžská duše by nebyla opravdu nikde opravdu šťastná.
Dobrý Otec Odilo pokorně žebral a sbíral almužny, aby jeho "děti" mohly dostudovat, ale především je vychovával. Probouzel v nich lásku k ušlechtilosti a k obětavosti, k dobrotě a k čistotě života. Ukazoval jim široké obzory kněžského a řeholního poslání. chtěl z nich vychovat svaté apoštoly, kteří by jednou nastoupili na jeho místo v jeho duchu, podle jeho řeholních ideálů. Chtěl, aby v nich hořela touha především po osobní řeholní dokonalosti, žhavá touha po věrném zachovávání řeholních předpisů posvátného řádu Bratří kazatelů sv.Otce Dominika. Chtěl prostě, aby z jeho lásky a strádání, z jeho obětí vyrostli jednou svatí a učení, chudí a čistí, ale především šťastní řeholní kněží - dominikáni - poslušně a neohroženě sloužící Církvi v dominikánském řádě, jenž jim skrze Otce Odilona umožnil přístup k nevýslovným Božím Tajemstvím. Snad tyto své touhy neprojevoval ani mnoha slovy. Ale hořely v jeho nitru, zářily z jeho očí, prosakovaly z každého jeho slova, byly obsaženo v jeho otcovském laskání a kněžském žehnání. Nelze tvrdit, že se tyto jeho touhy splnily ve všech těch, kterých se ujal. Ale také nelze říci, že se nesplnily v nikom. Česká dominikánská provincie vděčí za svůj dorost a za svůj rozkvět v nové době především Otci Odilonovi.
Také mezi lidmi je jeho památka stále živá. jeden dominikán byl přinucen autonehodou přenocovat v jednom českém městě (Chlumec nad Cidl.). Uchýlil se k místnímu faráři. když ten uviděl dominikánské řeholní roucho, ihned vděčně a radostně hlásil, že měl před roky také dominikánské misie. Byl tam 3 dominikáni. Jeden nekázal téměř nikdy , většinou zpovídal. Druhý z nich - vyprávěl kněz - byl výborný řečník a kázal skvěle z kazatelny, ale jinak působil dojmem obyčejného člověka. A třetí? Ten kázal prostě všude: každým slovem, každým pohybem, celým svým zjeven roznášel a rozdával Boha. Jmenoval se otec Odilo Pospíšil a lidé na něho nemohou zapomenout.
Tentýž dominikán byl jednou pozván na řeholní výpomoc do Telnice u Brna. Když skončil večer přednášku, hrnuli se k němu lidé ze všech stran a volali radostně: "Tak chodil oblečen otce Odilo Pospíšil! Vy jste jistě dominikán, jako byl on..." A vzpomínek nebylo konce, a všechny byly svaté a krásné. Otec Odilo tam chodil na misie. Nosil vždycky předepsaný řeholní šat. Byl naň hrdý jako na jednu z četných krás dominikánského řádu, jako na symbol řádových ideálů a jako na účinný prostředek apoštolátu, jímž se v duších probouzí zájem o Boha a o problém povolání.
Není divu, že mnoho duší touží, aby otec Odilo byl za svou dobrotu oslaven nejen v ráji, ale i zde na zemi. Prosí o to Boha. Uvedeme jednu takovou modlitbu o oslavení otce Odilona: "Nejsvětější Trojice, jeden Bože, děkujeme ti z celého srdce za vznešený dar života, jež jsi nám dal v otci Odilonovi Pospíšilovi. zahrnul jsi ho tolika milostmi a dary a on ve věrné spolupráci s nimi dospěl k dokonalosti, kterou projevoval horoucí láskou k tobě i k Neposkvrněné Panně, Matce Boží Marii, Královně sv.růžence, a obětavou láskou k bližním. Jsme přesvědčeni, že jsi ho v nebi odměnil korunou věčného života, a proto se osmělujeme dovolávat se jeho přímluvy a pomoci v této těžké době. Rač ho oslavit , prosíme, podle své nejsvětější vůle mezi námi, abychom pak mohli oslavovat v něm, jenž jsi chvályhodný a podivuhodný ve svých svatých, s nimiž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Maria, Královnou posvátného růžence a Prostřednice všech milostí, vypros nám brzké oslavení otce Odilona, svého věrného služebníka. Amen.
Svatý Otče Dominiku, nepouštěj své syny: vyprošuj nám všem Boží milost v tomto životě, vyprošuj nám všem věčnou slávu po smrti. Amen."
Kdokoli poznal otce Odilona, je přímo puzen prosit ho o pomoc i po smrti. A mnozí vyznávají, že otec Odilo slyší a pomáhá i teď.
4. Bratr Patrik: jeho osobnost
Květina přirozeným tíhnutím oživuje jeden květ a jiný z přirozeného odporu zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec.
Otec Odilo Pospíšil ovlivnil mnoho osudů za svého pozemského života a mnoho jich ovlivňuje ještě po své smrti: lidé vzpomínají na jeho slova a žijí z nich i z jeho příkladu. Také bratr Patrik patřil k těm, kteří byli usměrněni k Bohu otcem Odilonem.
Narodil se 16.listopadu 1915 ve Vlčnově v chudé rodině Kuželů a na křtu sv. dostal jméno František. Střední školu vystudoval v juvenátě u Dominikánů v Praze, kam ho přivedl z Vlčnova, z misií, dobrý otec Odilo. Maturoval r.1935 na arcibiskupském klasickém gymnasiu v Praze-Bubenči. Téhož roku na podzim vstoupil do dominikánského řádu. Řeholní roucho přijal v noviciátním domě v Olomouci v září 1935, při čemž podle řádového zvyku dostal nové jméno - bratr Patrik - na znamení, že vstupuje do nové rodiny a začíná nový život. Po noviciátě složil r.1936 první řeholní sliby a začal studoval filosofii. Filosofická a theologická studia prodělal na vysokých řádových školách doma (Olomouc) a v cizině (Belgie, Francie). R.1940 byl vysvěcen na jáhna. R.1941, krátce před svým kněžským svěcením byl zatčen německým gestapem a uvězněn v Olomouci. Pak byl odvezen do Kaunicových kolejí v Brně, odkud byl deportován nacistického koncentračního tábora v Osvětimi (Polsko). Tam byl zabit dne 17.února 1942 a spálen. Ve vězení a v koncentračním táboře přeložil krásně některé hymny kněžských hodinek. Složil také sám modlitby a duchovní básně, jež se dostaly ven pomocí Boží Prozřetelnosti a dobrých lidí, obyčejně s prádlem, anebo v cárech jeho šatů, po jeho smrti.
==++==
Dětství bratra Patrika: Bratr Patrik se narodil a prožil své dětství ve Vlčnově na moravském Slovácku. Možno říci, že se v něm slily a dozrály všechny příznivé rysy jeho rodné dědiny a rodného kraje: víra, mariánskost, "víno" a umění.
Víra: Vlčnov je jedním nejpříznačnějších míst moravského Slovácka. A to je kraj, kde stál a stojí Velehrad, sídlo bohatého a mocného, ušlechtilého a moudrého Rostislava (846-871), jenž zavolal r.862 z Cařihradu svaté apoštoly Slovanů, filosofa Cyrila a organizátora - otce Metoděje. Byl to "Veligrad", kde sv.cyril a Metoděj založili r.863 vlastně první slovanskou vysokou školu filosofickou a theologickou pro své žáky. Toto napodobení cařihradské Akademie bylo první universitou Západu. Její žáci byli r.869 vyzkoušeni, schváleni a vysvěceni v Římě, čímž Sv.Stolice vlastně schválila toto "vysoké učení" cyrilometodějské a dala mu právo veřejnosti. A poněvadž první "rektor", Cyril, v Římě r.869 zemřel, jmenoval Hadrián II. rektorem sv.Metoděje a odměnil ho biskupskou hodností. Je to Velehrad, kde byla první slovanská katedrála arcibiskupa Velké Moravy, sv.Metoděje (869-885). Velehrad, odkud se rozneslo Boží slovo do Čech pokřtěním Bořivoje a Ludmily (874), na Slovensko a ke všem Slovanům (888). Velehrad, kde sv.Metoděj trpěl pro hlásání čistého evangelia a pro hájení práv Svatého Stolce apoštolského, a kde ho pronásledovali němečtí biskupové (Salcburk) a jejich jidášský intrikán biskup Viching. Velehrad, tolikrát požehnaný, pochválený a obhájený pro svou pravověrnost římským nástupcem sv.Petra (Jan VIII.). Velehrad, kolébka a ustavičný zdroj pravověrného, slovanského, římskokatolického, cyrilometodějského křesťanství. Velehrad, nesmazatelný důkaz naší dávné kulturní, náboženské a státnické vyspělosti. A Vlčnov žil z Velehradu, v blízkosti této slovanské "Svaté Země".
Panna Maria: Cyrilometodějské křesťanství je hluboce mariánské. Metodějova arcibiskupská katedrála ve Velehradě byla zasvěcena Panenské Bohorodičce. Pod její ochranou Metoděj pracoval a bojoval, u ní také odpočíval. Sv.Metoděj vštěpuje Bořivojovi základy víry a zároveň i zvláštní úctu k Panenské Boží Matce. Na jeho radu činí Bořivoj slib, že jí postaví chrám, pomůže-li mu v jeho těžkostech. Maria pomáhá, a Bořivoj jí staví první chrám v Praze. Kamkoliv se šíří cyrilometodějské křesťanství, tam rostou i mariánské svatyně: z Hostýna pomáhá Moravanům Boží Matka zahnat Tatary ranami blesků, jež vyšlehávají z ručky jejího Dítěte... V Šaštíně drží Sedmibolestná Matka na svém mateřském klíně zmučený Slovenský národ, křižovaný tisíc let v Uhrách. A Hrabyň ve Slezsku? "... když žloutnou
vrby při řece a jabloně se dolů nahnou,
pobožné zástupy se na odpust táhnou...
Byli tu z Modré a byli ti z Polské,
byli od Váhu a my od Těšína,
nabit byl kostel, sladkými zory
hleděla na nás Hrabyňská Panna
a před ní kázal pan farář Böhm:
bílé jsem čelo do prachu chýlil,
andělů zástup srdcem mi pílil,
sladkými zory hleděla na mě
Hrabyňská Panna - " (Petr Bezruč, Slezské písně)
V Čechách svědčí o lásce Bohorodičky Stará Boleslav a Svatá Hora. A na nesčetných velkých i malých poutních místech vyprošuje Maria Panna osvobození duší od hříchů, nitra od vášní a srdcím pokoj. Blízko Vlčnova, v Uherském Brodě, Růžencová Královna pomáhá každému ve všech souženích.
Víno a oheň: Kde se pije voda, tam mají v krvi chlad, a kde se pije pivo, tam je v krvi mdloba a lenost. Z kořalky hoří v krvi vášeň. Na moravském Slovácku je víno, a v proto je v krvi oheň. Také ve Vlčnově je víno. Víno "rozveseluje srdce člověka", praví Písmo. Ale o víně na moravském Slovácku můžeme tvrdit ještě jiná slova Písma: "Vysvobodí je Hospodin, Bůh jejich... jako stádo lidu svého... Kameny svaté (t.j.chrám) budou se tyčit nad zemí jeho. Neboť co lepšího může mít a co krásnějšího nežli obilí vyvolených a víno plodící panny?!" (Zach 9,16-17) "Vinum germinans virgines" - to je víno moravského Slovácka.
A skutečně: moravské Slovácko je semeništěm řeholníků a kněžských povolání. Půvabný kraj kolem Vlčnova mírně a zasněně zvlněný, je krajem velkých zanícení i velkých vášní, ale především je to kraj hrdinské lásky k panenství a k čisté oběti, k řeholnímu životu a ke kněžství.
Umění: Duše moravského Slovácka je ušlechtile ztvárněna českou kulturou a slováckým zanícením pro umění. Umění dýše z květináčů a z květin za okny i ze záclonek v oknech. Umění se směje z maleb kolem oken i ze sytých barev kolem dveří (žúdry). Uměleckými díly jsou vyráběné nádoby (keramika), nástroje a části oděvu:
"Chlapci Vlčnovjané
majú koně vrané,
košulenky tenké,
ňadra vyšívané.
Košulenka tenká,
šila ju švadlenka,
šila ju hedvábem
pod zeleným hájem..."
Umění zpívá ze slováckých písní. Ukázněnost a myšlenka, něžnost a láska svítí z uměleckých velikonočních kraslic. hrdá sláva umělecké a svobodné slovácké duše září z pověstné "jízdy králů" vlčnovjanských chlapců.Také o nich platí slova:
"Ej ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé,
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude.
Tak jako to táhne z vonných rév,
tak jako ty kypíš, má sloko,
tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
tak ret pálí a srší oko.
Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
my nevíme o pánu žádném,
jak vesele dovedem žít a pít,
tak vesele na poli vadnem. (P.Bezruč, Slezské písně)
Je pravda, že cena člověka a úroveň jeho života závisí především na nesmrtelné lidské duši a na tom, jak člověk zdokonaluje své schopnosti, rozum, vůli a vášně. Na tom, jak přijímá Boží pomoc a jak s ní spolupracuje, a jak se zapojí do života Božího a do života lidstva. Ale i kraj a prostředí má velký vliv na založení a rozvoj lidské osobnosti. Bratr Patrik byl zasněný jako moravské pahorky a ohnivý jako slovácké víno. Jeho křesťanská cyrilometodějská víra byla pevná a svatá jako Velehrad. A u Panny Marie, i královny sv.růžence v dominikánském kostele v Uherském Brodě, našel smysl svého života: řeholní a kněžské povolání, prožívané v poslušnosti, chudobě a panenské čistotě. Tak i on podlehl omamné síle slováckého vína, jež plodí panny. A kdo ví? Snad právě když se jako chlapec díval se zatajeným dechem na vznešenou vlčnovskou "jízdu králů" - snad právě tehdy se v něm zrodila touha dostat se do jízdy "Věčného Krále všech králů", stát se knězem. A tak již jako chlapec s úsměvem odešel "vesele na poli padnout". Neboť o dominikánech prohlásila Církev přímo v zakládací listině r.1216, že mají být "zápasníky za víru" - "pugiles fidei".
Mládí br.Kužely: Na střední škole v Praze: Gymnasijní student František Kužela z Vlčnova patřil mezi nejlepší žáky jak svým prospěchem, tak svým chováním. U spolužáků ze školy zanechal nejlepší vzpomínku. A v "juvenátě" ho měli všichni v lásce a v úctě: byl obětavým přítelem a pomocníkem, byl vzorem sebekázně a píle. Podrobné popsání jeho života v Praze patří do životopisu. Zde se spokojíme jen s několika letmými pohledy. Jeden jeho spolužák o něm svědčí: "Několik vzpomínek na zemřelého br.Patrika Kuželu OP: Po celých sedm školních let chodívali jsme kousek cesty spolu, juvenisté dominikánští a benediktínští. Od Chotkových sadů do arcibiskupského gymnasia nebylo příliš daleko, asi 1 km, a přesto měl člověk dost možností pohovořit si s tím nebo oním juvenistou od sv.Jiljí (kde byl dominikánský klášter a juvenát). Takové hovory mezi studenty nejsou ani všední ani fádní, jako bývá někdy u starších lidí, neboť je vždycky dost látky, o niž je zájem. František Kužela, později bratr Patrik, byl o třídu výše než já, ale rád mluvíval se spolužáky z nižších tříd. Někdy chodíval trochu zadumán, jako by rozjímal, a myslím, že tomu tak bývalo, zvláště ráno cestou do školy. Pamatuji se na jeho rozhovory s naším juvenistou Honzou Rutchem nebo s Křížkem. Patrikova řeč bývala někdy dost ohnivá, zvláště při vysvětlování a při podávání důkazů, ale spokojoval se s výkladem druhé strany zas docela klidně a nedával znát převahu svého vědění. Pokud jsem s ním mluvil sám, býval vždycky takový klidný, a řekl bych blahosklonný, a člověk musel z něho otázkami spíše tahat zvláštní odpovědi, neboť se velmi nerad chlubil. Míval jsem dojem, že nechce nikoho pokořit svými znalostmi. Ve třídě právě tak. Vynikal také velice v matematice, nikdy však nedával znát svou převahu, a klidně řešil příklady, i když bylo jasné, že zná více než pan profesor. (Ostatně P.Jemelka byl spíše filolog než matematik - na matematiku musel přesedla z nouze o profesory.)
Často jsme hrávali kopanou s juvenisty od sv.Jiljí, a tu jsem měl někdy dobrou příležitost pozorovat tyto naše protivníky. Kužela býval někdy i při hře dost ohnivý a nezapřel svůj slovácký rod, ale dovedl se přemoci. Ještě si tak jasně mohu vybavit jeho tvář se sevřenými rty, jako by chtěl přemoci veliký nával rozhořčení nebo hněvu. Někdy také vybuchl tento neskrývaný hněv, ale brzy nedal na sobě znát, že se něco přihodilo. S ním jsem tedy nezažil nějakých hádek při hře, ani žádných "surovostí". S některými jinými občas došlo k nějakým srážkám v zápalu hry.
Později jsem měl možnost spatřit Kuželu v Olomouci - už jako bratra Patrika - a prožít s ním několik chvil. Ujal se mně s velikou láskou a leccos mi poradil, ale ve výkladech byl ještě skromnější než za gymnasijních let. Jeho obličej měl zvláštní výraz jakéhosi jasu vnitřního života. Zdálo se mi, že je úplně vyrovnán s tímto světem, pokud je to možno říci ve smyslu odřeknutí se světských radostí i starostí, a že hledí přímo k věcem duchovním. Přitom měl tak radostný výraz v obličeji, že jevil známky budoucího svatého života.
Sport neopustil ani v klášteře. Ale přitože věděl, že jako řeholník se nemůže věnovat všem těm věcem, které pěstoval dříve, prováděl hlavně otužovací kůru. Tak například při prázdinových pobytech na sv.Kopečku závodili s bratrem Efrémem bosí ve sněhu, anebo kdo z nich vydrží větší zimu v klášterní cele bez topení, atd.
Z přímých rozhovorů byl nemohl vypsat nic tak docela přesného a nejsem zvyklý povídat vymyšlené věci. Tolik aspoň květinek kladu pod jeho usměvavý obraz, aby za mě o něco poprosil u Božího trůnu."
Mládí br.Kužely: Další vzpomínka, přímo z juvenátu: "Bratr Patrik byl povaha - podle mého soudu - pevná, důsledná a cílevědomá. Projevoval se tak ve svém jednání, v řeči a smýšlení. A plody jeho úsilí to potvrzovaly. Jeho silná vůle se řídila jasným poznáním a snažila se dosíci cíle za každou cenu. I když byl rozumově velmi nadán, přece u něho vynikala volní stránka - nezdolná vůle, která královsky ovládala jeho bytost a uhnětla z něho ideál a vzor sebekázně pro mladé lidi.
Poprvé jsem ho spatřil, když přišel mezi nás, dominikánské juvenisty, jako primán před začátkem šk.roku 1927-28. My starší juvenisté jsme se vždy těšili na nové primánky, nové juvenisty. Tehdy jich přijelo ze Slovácka několik. Byli to takoví "jelimánci" a František Kuželů vynikal mezi nimi jako buclatý chlapec se světlými vlasy, se snědou, usměvavou tváří a jiskrnýma očima. Primáni nosili krátké kalhoty, ale František podle vlčnovského kroje nosil dlouhé, což mu dodávalo jakési vážnosti.
Chlapce jsme brzy seznámili s životem v juvenátě a ve škole. Představený juvenátu, Otec Tomáš M.Dittl, měl chlapce rád a chlapci jeho. Štěstím a velkou radostí pro nás juvenisty bylo, když mezi nás do juvenátu přišel provinciál Otec Odilo Pospíšil, nebo když jsme mu mohli ministrovat, potkat ho na chodbě kláštera, anebo dokonce zajít do jeho cely, kde byla známá skřínka, obsahující samé dobroty pro juvenisty. Nikdy jsme od něho neodcházeli s prázdnou. Otec Odilo byl opravdu sluncem pražského juvenátu.
Fraktišek Kuželů chodil k němu ke sv.zpovědi. Otec Odilo zpovídával ve zpovědnici, jež je nejblíže Růžencovému oltáři v pravé chrámové lodi. Když býval Otec Odilo na misiích, zpovídával se František u Otce Alberta M.Škrabala, ve zpovědnici poblíž oltáře Božského Srdce Páně. Juvenátní výchova Otce prefekta i duchovní vedení zpovědníků navazovaly u Františka na dobrou rodinnou výchovu, které se mu dostalo v rodném Vlčnově od vzorných křesťanských rodičů.
A František chápal stále jasněji, proč přišel do juvenátu, a jaké je jeho poslání. Cítil přímo na sobě, jak se o juvenát stará Otec Odilo, a to proto, aby z něho vyšli hodní kandidáti dominikánského řádu. "Juvenát vás vychovává a dopomáhá vám k vzdělání proto, abyste se stali kněžími, ne jakýmikoli, ne světskými, nýbrž řeholními, a to v řádu sv.Otce Dominika." Tak nám jednou připomínal při nedělní promluvě Otec Odilo. Proto se zbožná Františkova duše dala vést dominikánskou výchovou, zamilovala si modlitbu, časté sv.přijímání a Matku Boží Pannu Marii. Ke sv.přijímání chodil snad denně, s největší vážností a usebraností.
Když jsme se na začátku seznámili a brzy spřátelili, netrvalo dlouho, a my chlapci zkoušeli také své tělesné síly. A František zápasil výborně: malý, ale sporý. Jako by v něm byly ocelové pruty. Dovedl se často vymrštit z pout útočníkových a položit ho na lopatky. Bylo v něm kus šibalství. Ať jsme se honili, zápasili, škádlili či hráli různé hry, Kužela byl vždycky tak mrštný a obratný, že nakonec byl vítězem nebo aspoň mezi vítězi.
Miloval kázeň ve všem a svým příkladem ji doporučoval druhým. Odíval se prostě, chodil skromně, řekli bychom loudavě - ale přitom byl na stráži jako ostříž. Nic neuniklo jeho pozornosti a ničím se nedal tak snadno vyrušit. Svou přihrádku na knihy, lůžko, šaty, obuv měl vždy v pořádku a rád pomáhal při uklízení v juvenátě. Bylo naň vždy spolehnutí a bylo radost s ním hovořit, debatovat, hrát si, jít na vycházku a studovat.
Juvenisté, většinou chlapci z venkova, nebyli zvyklí na některá jídla, jako špenát, mrkev a podobně... Nepamatuji si, že by František Kuželů musil být nucen, aby jedl nezvyklá jídla. Jistě mu všechno nechutnalo. Ale on se snažil přemoci odpor a tvářil se při jídle spokojeně. Také si nepamatuji, že by tesknil "po mamince" a po domově. To se projevovalo u většiny z nás, když jsme se najednou octli v cizím prostředí, daleko od maminčina pohledu...František - malé Slovačisko - byl ipo této stránce hrdina. Byla to opět jeho silná vůle, která si zvykala ráda a radostně.
Když znovu vzpomínám na juvenátní život a jeho prostředí, na události a jednotlivé postavy z řad juvenistů a představených a na Kuželu zvlášť, jsem přesvědčen, že jeho duše, připravující se v juvenátě na sv.kněžství, zůstala vždy čistá a krásná. Skrývala v sobě jakési tajemství. Kužela již v juvenátě rostl ve ctnostech a pěstoval duchovní život. A jeho pevný pohled a jindy zase skromně sklopené oči dávaly tušit nadpřirozené bohatství jeho mladé duše. Každý cítil, že mluví s mladíkem, který od svého dětství ve všem důsledně plnil všechna přikázání Boží a varoval se každého hříchu. Bůh si ho vedl. A tak rostl nejen věkem, ale zvlášť moudrostí a milostí a byl milý Bohu i lidem - představeným juvenátu i profesorům gymnasia. S každého hlediska dával nejlepší naděje, že se stane dobrým novicem kazatelského řádu.
Jeho pevná a rozhodná vůle, podporovaná Boží milostí, přemáhala za studentských let tělo a svět i ďábla a dosahovala nejkrásnějších vítězství."
Filosofie a bohosloví: Po maturitě vstoupil František Kužela do dominikánského řádu. Byl oblečen do bílého řádového šatu a dostal jméno Patrik. Po obláčce prožil br.Patrik rok noviciátu. Byl to rok ticha a samoty, v němž jeho duše byla zalita velikými milostmi a rostla do nesmírných hloubek. Po noviciátě byl br.Patrik připuštěn k prvním řeholním slibům, jež složil v září 1936, a po nich začal studovat. Za dva roky usilovné práce, jež se střídala s modlitbou a zkoumáním sebe, seznámil se br.Patrik s hlavními zásadami filosofie podle sv.Tomáše Akvinského (thomismu). Upevnila se logika jeho myšlení, objasnily se mu vědecky základní pojmy o věcech a o životě. Byl nadšen silou, celistvostí a svěžestí, aktuálností křesťanského, thomistického světového a životního názoru. Jako většina řádových studentů, byl i br.Patrik pro svůj výborný prospěch a vzorné řeholní chování poslán do ciziny. Měl dokončit filosofii a bohosloví na vysokých řádových školách v Belgii a ve Francii. Když však Němci obsadili násilně ČSR, byl nucen vrátit se předčasně domů. Také popsání jednotlivých událostí a zachycení Patrikova duchovního i vědeckého růstu a zrání patří do životopisu. Zde uvedeme pro zajímavost opět jen zlomkovitý pohled - vzpomínku.
"S bratrem Patrikem, jemuž chci věnovat tuto kytičku vděčných vzpomínek, jsem se poznal blíže až na řádovém vysokém učilišti filosoficko-theologickém v Olomouci (studentát). On byl v prvním ročníku a já v posledním před svěcením (1936-1937). Stýkali jsme se tedy pouze rok, ale mohu říci, že se mi podařilo nahlédnout dosti do jeho krásné duše a poznat mnohé přednosti jeho vzácného charakteru.
Scházívali jsme se často, téměř denně. Pomáhal mi zdokonalovat se v češtině, ve které byl skutečným odborníkem, hlavně ve výslovnosti. A pak, uměl pěkně přednášet básně. Proto mě mohl velmi dobře sledovat i při řečnických cvičeních, při kazatelství (homiletika). Ale o tom všem ještě později.
Jak si vzpomínám, porozuměli jsme si duševně velmi brzy, zanedlouho po jeho příchodu do studentátu, po několika společných vycházkách. Co přitahoval k němu každého, to byla jeho mírnost, přívětivost a laskavost. Dával pozor i v řeči, aby nikomu neublížil. I když se navenek zdál přísný a odměřený, ve skutečnosti, kdo ho blíže poznal, viděl, že je velmi jemnocitný. Když jsem mu někdy vyčítal, že je na mne jaksi přísný, dovedl mi to vysvětlit i jemným žertem: že to jinak nejde, chceme-li dosáhnout pokroku v učení...
Jak jsem pozoroval, získání a udržování dobroty, přívětivosti a ochoty ho stálo někdy mnoho duševní námahy a trpělivosti. Já sám vím, že jsem ho mnohokrát i obtěžoval, že jsem žádal od něho pro sebe mnoho času. A také Otec Magister (představený řádových bohoslovců) mu dával nějaké práce, které stály mnoho času i námahy, hlavně jazykovou úpravu a tiskovou opravu článků do "Filosofické revue" (korektury). Ale nikdy nikoho neodmítnul, ani mě, věnoval se mi vždycky, kdykoli jsem ho o to poprosil. jednou jsem ho prosil, zda by mi nemohl něco přeložit z franštiny, z Gihra o mši sv. Ochotně mi udělal obšírný výtah z obou svazků - dva dost silné sešity.
Když mi dával hodiny češtiny a sledoval má cvičení v řečnictví, musel mít se mnou zvlášť velikou trpělivost. Často jsem si stěžoval, že mi to nejde, že ho nedovedu napodobit v přednesu, a že nikdy nebudu schopen dosáhnout takové důkladnosti, jakou ode mne vyžaduje. A ti mi jednou mile, ale přitom s důrazem řekl: "Bratře, vymažte si ze svého slovníku slovo nemohu. Všechno, co rozumný člověk chce, pomalu zmůže svou vůlí a vytrvalostí." A sám mi jednou prozradil, jak se také musel vytrvale učit zpaměti zvláštním slovním výrazům z češtiny, než nabyl jistoty v jejich užívání.
Dobrota srdce, upřímnost a přímost povahy mu získávaly důvěru. Sám byl dost málomluvný, ale dovedl každého vyslechnout se zájmem, s porozuměním a s trpělivostí. Vím, že jsem ho často snad i unavoval svými stížnostmi na špatné zdraví a na těžkosti v denním životě, ale vždy mne vyslechl a snažil se povzbudit. Jeho samého jsem nikdy neslyšel stěžovat si na utrpení. Trpěl vyrážkami a dělaly se mu vřídky na krku. Ale nestěžoval si. Když jsem ho politoval, říkal, že to nic není, že je to maličkost. Bylo to z krve. Na čištění krve mu dělaly dobře jablka. Když je měl, zanedlouho mu vředy zmizely. Ale jak jsem viděl, nikdy se ovoce nedomáhal, když mu nebylo přiděleno. Nestěžoval si ani na utrpení z minulého života, ani na spolubratry.
Neslyšel jsem ho ani jednou za celý rok, že by někoho odsuzoval nebo posuzoval (kritizoval). Když se op někom zmínil, tedy jenom v dobrém. Vím, že i když jsem sám udělal nějakou narážku, anebo vyslovil nějakou stížnost na některého bratra, že buď si toho nevšímal, anebo zavedl řeč na jiné věci. Měl veliký odpor k přetvářce a lži. Miloval přímost, stručnost a věcnost. Dovedl vždycky dodržet slovo a měl rád dochvilnost.
Byl velmi pokorný a skromný. Když jsem ho někdy pochválil, anebo mu lichotil, hned se začervenal a odmítal chválu. Viděl jsem ihned, že je mu to nepříjemné. Nerad rozprávěl sám o sobě. Někdy jsem mu již vyčítal, že vedu slovo jen já sám. Ale on vždy opakoval s milou skromností, že by mi také rád vyprávěl o svých vnitřních zážitcích, ale že to nedovede, že na to není zvyklý. Často však také říkal, že raději poslouchá a rád se poučí, hlavně o duchovních věcech.
Velmi rád mne poslouchal, když jsem mu vyprávěl obsah nějaké duchovní knížky, kterou jsem četl. S nadšením poslouchal, a sám se zúčastňoval hovoru, když se hovořilo o budoucím apoštolátě. Tu jsme si často slibovali, že si budeme vzájemně pomáhat, to jest, vyměňovat si aspoň písemně své názory a duchovní zkušenosti, a upozorňovat se na dobrou duchovní literaturu pro apoštolát.
Br.Patrik měl ve srovnání se mnou mnoho povahových předností. A přece se stále snažil duchovně se zdokonalovat, pokračovat hlavně v řeholní dokonalosti. Byl vždy velmi vděčný za každé upozornění, a prosil mě, abych ho upozorňoval na jeho chyby a povahové nedostatky. Říkal jsem mu, že ho stále ještě znám jen nedokonale, i když se s ním stýkám častěji. Zdůrazňoval jsem mu, že mi musí více říkat o svém vnitřním smýšlení a cítění, a že potom ho budu moci už lehčeji posoudit i upozornit na nedostatky. Viděl jsem, že při takových výčitkách hodně vnitřně bojoval a několikrát mi se smutkem říkal: "Věřte mi, bratře, že i já chci být upřímný k Vám tak, jak jste Vy ke mně. Rád bych vyhověl Vaší žádosti, ale nejsem na to zvyklý. Proto chcete-li poznat mé smýšlení, dávejte mi otázky. A já se budu snažit na každou Vám upřímně odpovědět."
Začal jsem tedy s touto novou metodou. Dával jsem mu otázky a on mi na ně stručně odpovídal. Ale ani tímto způsobem jsem se od něho nedověděl mnoho. Nedovedl jsem ho prostě přivést k tomu, aby mi vyprávěl něco dalšího o svých vnitřních zážitcích. Zakrátko mě tedy toto vyptávání omrzelo, neboť jsem viděl, že mu to dělá těžkosti a že se nerad svěřuje se svými duchovními tajemstvími. Nyní - po delším časovém odstupu - nevidím již nedokonalost v jeho duchovní uzavřenosti. Naopak, zračí se mi v ní vysoká duchovní vyspělost: bratr Patrik si dovedl v usebranosti a skrytosti svého srdce vyřešit životní problémy a těžkosti sám s Pánem Bohem a nebyl odkázán na lidské útěchy.
Sám se mi jednou přiznal, že jako student rád o prázdninách cestoval pěšky. A tak např. za jedny prázdniny obešel dokola celé Čechy. Ptal jsem se ho, s kým cestoval. Pravil, že obyčejně sám. Divil jsem se, zdali mu nebylo smutno. Pravil, že ne. Že sám si mohl lépe všímat krásy celé přírody i jednotlivých krajů. Jistě již tehdy nerozjímal jenom o přírodě, ale i o jejím Stvořiteli. O svých těžkostech a nepříjemnostech na cestách se mi nechtěl rozhovořit.
S jeho uzavřeností a nehovorností jsem se dlouho nedovedl nijak smířit. Jednou na vycházce se mě opět ptal, v čem by se měl zdokonalit. A tu jsem mu řekl opatrně, že se mi zdá, že by se přece měl víc snažit vymanit se z uzavřenosti, že by měl být víc společenský - zkrátka, že by měl přece jen víc navenek projevovat svou laskavost a svou pozornost vůči okolí. V první chvíli byl jakoby trochu zaražený. Ale když se trochu zamyslel, pravil skromně, že mám pravdu a že je mi vděčný za toto upozornění. A hned mne prosil, abych mu poradil, při jaké příležitosti by měl projevovat svou bratrskou lásku víc i navenek. Za nějaký čas jsme se dostali po Vánocích asi na týden na Sv.Kopeček, na prázdniny. Tam jsem mu tehdy poradil, že má nyní dobrou příležitost projevovat laskavost a pozornost např. při obědě a při večeři, při obsluze bratří u stolu. Velmi ochotně mě poslechl. A sám jsem byl svědkem i o velkých prázdninách v létě, jak neúnavně obsluhoval a přijímal vždy s mírným úsměvem i případné ironické poznámky. Snažil se opravdu být více pozorný ke spolubratřím i navenek, a častěji mi opakoval, že je mi vděčný za toto upozornění.
Na Sv.Kopečku, o vánočních prázdninách, chodíval jsme s bratrem Patrikem častěji do lesa. Pod jeho dozorem jsem se cvičil v řečnických pravidlech a hlavně v zesilování hlasu. Trpělivě mě poslouchal vždy s větší vzdálenosti a upozorňoval mě přísně, ale přitom laskavě na nedostatky, hlavně, aby přednes nebyl jednotvárný (monotónní). Mnohokrát už jsem byl znechucen, a chtěl jsem s cvičením přestat, zvláště když se nám i někteří již posmívali. Ale bratr Patrik mě povzbuzoval znovu a znovu, abych se nedal ničím odradit. Ovoce námahy se dostavilo. Při prvém cvičném kázání jsem dostal pochvalu. Ale v duchu jsem si myslel: "Hlavní pochvala patří bratru Patrikovi, který mě naučil dobrému vyslovování (artikulaci) a řečnickému měnění hlasu (modulaci)." On mi zpracovával první kázání také řečnicky i slohově, proto jsem se je lehko naučil a snadno se mi přednášelo. Kdykoli jsem byl jako kněz-misionář pochválen za dobrý přednes, vždy jsem si v duchu vzpomínal, že za to vděčím především bratru Patrikovi, a často jsem to naznačil i ústně. Od něho jsem se naučil houževnatosti i vytrvalosti v práci, jimiž člověk mnohdy překonává i překážky, na prvý pohled nepřekonatelné.
Ještě na jednu příhodu si vzpomínám, ve které se jeví laskavá a pozorná povaha bratra Patrika. Bylo to r.1939 na podzim. Byl jsem tehdy členem našeho kláštera v Uherském Brodě. Bratr Patrik pozval do Vlčnova, svého rodiště, Otce Silvestra a Otce Reginalda na vinobraní a na prohlídku vlčnovských vinných sklepů. Přitom pozval i mě. Tehdy, po roku studia v Belgii, jsem u něho viděl ještě větší změnu, než po mém upozornění na Sv.Kopečku. Dovedl být i navenek již tak nenuceně společenský a pozorný, že jsem se mu musel obdivovat. Druzí dva pozvaní Otcové šli na obědě na faru, kdežto mne bratr Patrik pozval k sobě domů, aby mi představil své rodiče. Připravil pro mne takovou hostinu (řízky, atd.), jako by byl svátek. Byl ke mně velmi milý a stále mě pobízel do jídla. Pak jsme se ještě trošku prošli a znovu vzpomínali na časy, které jsme spolu prožili ve studentátě (o Olomouci). Velmi litoval, že jsem mu v dopise nenaznačil, že byl měl zájem o francouzskou kazatelskou literaturu. Říkal, že by mi byl v Paříži v antikvariátě sehnal lacino knihy od nejlepších francouzských kazatelů (Lacordaire, Bossuet, Bourdalou...)
Líto je mi, že se ztratilo (a okupace) několik jeho listů. V nich bylo též vidět, jak dovedl být věrný, a když mu někdo prokázal nějaké služby, nikdy mu to nezapomněl.
Dosud si živě představuji, jak jsem se s bratrem Patrikem srdečně loučil ve Vlčnově na cestě. Znovu jsme si ještě slibovali, že budeme mezi sebou udržovat vzájemný písemný styk a že nic nezměníme na našem upřímném, bratrském a přátelském poměru. Toto naše poslední loučení nám oběma připadalo velmi těžké, neboť už začala doba války. V podvědomí jsme asi oba měli úzkostlivou otázku, kdy a kde se znovu setkáme. Boží Prozřetelnost rozhodla jinak, než jsme plánovali my. Povolala ho urychleně do nebe jako zralý plod. Jak bolestně na mně působila jeho smrt, o tom nebudu psát. Nedovedl bych to vyjádřit. Ale věřím, že bratr Patrik zůstal i po smrti takový, jaký byl zde: věrný k těm, kdo se k němu obracejí.
Nakonec bych chtěl ještě shrnout a zdůraznit jeho několik příznačných rysů:
Co ve mně nejvíc budilo úctu, to byla jeho pevnost a neoblomnost jeho charakteru, stálá duševní vyrovnanost a povznesenost nad náladovost. Měl pevné mravní zásady a od těch se nikdy neodchyloval. Varoval se nejen těžkých a dobrovolných lehkých hříchů, ale i mravních nedokonalostí a hrubosti v řeči. Malá ukázka: když mi něco nešlo, měl jsem ve zvyku říkat, že "je to blbé", a jiné méně uhlazené výrazy. A bratr Patrik mi jednou řekl dost přísně a vyčítavě: "Prosím Vás, bratře, vymažte si - odstraňte si tato slova ze svého slovníku. ta se nehodí pro vzdělaného člověka." Sám také skutečně vždy hovořil pěknou češtinou a varoval se zásadně i hrubých a ostřejších výrazů.
Jak jsem již naznačil, nikdy neposuzoval druhé, nikdy se nechvástal a nevedl prázdné řeči. A nač si ještě zvlášť vzpomínám, je to, že jsme spolu ani jednou za celý rok neměli hádku a ani jednou jsme se mezi sebou nehněvali. O malicherných věcech se nikdy nepřel. Ve svých zásadách, mravních i vědeckých, byl pevný, a dovedl odůvodnit svůj postoj. Ale nikdy jsem ho neslyšel, že by se byl s někým dohadoval ostře.
Dále bylo u něho zvlášť obdivuhodné to, že uměl dokonale ovládat své vnitřní cítění, náladovost, odpor a náklonnost (sympatie, antipatie). Když jsem mu někdy naznačil svou náklonnost, např. slovy, že s ním rád chodím na vycházku anebo v dopisu, že mi chybí jeho přítomnost - dovedl se i po této stránce ovládat. Byl laskavý, milý a uctivý ke každému. Ale tentýž postoj si vynutil svým chováním nakonec i on od každého, kdo se s ním stýkal delší dobu.
Pravda, tehdy jsem si ještě nedovedl vysvětlit, proč je bratr Patrik v tomto ohledu jiný než ostatní, a v čem tkví jeho "tajemství". nyní, kdy jeho vnitřní, duchovní život je ještě více znám, hlavně z jeho duchovních básní a poznámek, i mě je to jasnější. Chápu, jak hluboko žil duchovně již tehdy ve studentátě a jak hluboko byl spojen s Bohem. Pro Boha a v Bohu miloval své bližní a řeholní bratry, proto ho nedovedlo nic vyrušit z jeho duševní vyrovnanosti. Ano, jen toto úzké spojení s Bohem, život v Boží přítomnosti a vzorné zachovávání řeholních předpisů nám odhalují Patrikovo tajemství. Proto dovedl být tak laskavý, trpělivý a pokorný v těžkých životních okolnostech a pevný ve svých zásadách až do smrti.
Br.Patrik ukázal, že se dá spojit hluboký duchovní život a stálá usebranost v Bohu i s vnější charitativní činností, a že tedy svatost nám nevadí, nýbrž pomáhá i ve společenském styku. A že vnější činnost nám neuškodí, je-li řízena z vnitřku.
Bratr Patrik nám je vzorem osobní houževnatosti a vytrvalosti, jak v učení (studium), tak v mravním a duchovním životě. Stálým sebezáporem a pěstováním ctností si získal podivuhodnou duševní vyrovnanost (harmonii), která mu umožnila vzestup k takovým vrcholům mystického spojení s Bohem.
Bratr Patrik je vzorem hlavně bohoslovcům, především ovšem řeholním, ale i světským. Je jim vzorem, jak se mají vážně a svědomitě připravovat na svůj budoucí kněžský stav a jak mají být nadchnuti apoštolskými ideály.
Bratr Patrik je vzorem - a jistě i pomocníkem - i těm studentům, které volá Pán jemným hlasem svědomí ke své vznešené službě.
Své osobní vzpomínky jsem napsal jednak z vděčnosti k bratru Patrikovi, kterému jsem zavázán hlavně za dobrý příklad. Ale psal jsem je též proto, aby dopomohl k oslavě Boha v jeho novém věrném služebníkovi, ideálním řeholníku a zároveň mučedníku za Boha za drahou vlast".
Bratr Patrik zemřel násilnou smrtí, která by mohla mít i ráz mučednictví za věrnost Bohu a Církvi. Ale v tom není celá velikost jeho osobnosti. Ta tkví především v jeho čistém a bezúhonném, ideálním a vzorném životě, v jeho soustavném úsilí o zdokonalování všech přirozených vloh a schopností; v jeho hrdinné spolupráci s Bohem, s nadpřirozenem, s milostí. Úcty si zaslouží nejen Patrikova smrt, nýbrž i Patrikův život.

5. Br.Patrik a sv.Metoděj
Na Moravě se dají zjistit stopy křesťanství již po roce 500. V této době totiž iroskotští misionáři (např.biskup Amand) šířili křesťanství v Bavorsku a v okolí, a na Moravě jsou zbytky iroskotského chrámu v Modré u Velehradu. Na Slovensku světí salcburský arcibiskup první křesťanský chrám r.830 v Nitře. Čeští šlechtici se dávají hromadně pokřtít r. 845 v Řezně.
Ale když Němci zacházejí se Slovany i po křtu jako s pohany, chápou Slované, že Němcům jde především o poplatky a nadvládu. Němečtí biskupové nepřicházejí jenom s láskou a s modlitbou, nýbrž jako světští páni s mečem a se žoldnéři. Proto Slované odmítají křesťanství z Německa a prosí přímo v Římě o misionáře, mluvící slovansky. A protože je Řím nemá, prosí o ně r.862 v Cařihradě. Rostislav (846-870), vládce Velké Moravy, píše ve své žádosti: "Náš lid se odvrátil od pohanství a drží se křesťanského zákona. Ale nemáme takového učitele, který by nám vysvětlil pravou, křesťanskou víru naším jazykem, aby i jiné kraje - vidouce to - učinily jako my. Proto nám pošli, ó vládce, takového biskupa a učitele." Tak píše současník těchto událostí v Životě Konstantinově. A V Životě Metodějově se dodává: "Přišli k nám mnozí učitelé, křesťané z itálie, z Řecka i z Německa, ale učí nás každý jinak." (ŽK 14, ŽM 5)
Slované tedy byli pokřtěni, ale nebyli náležitě poučeni o nové víře. Proto se do jejich křesťanství mísilo mnoho pověr a pokračovalo se často v pohanském nevázaném způsobu života. Cařihradský císař Michal III. posla ke Slovanům dva bratry: filosofa Konstantina, jenž přijal později jméno Cyril, a organizátora - otce Metoděje. Bratři pocházeli ze Soluně, a "všichni Soluňané mluvili tehdy čistou slověnštinou". Ti si vybrali vhodné a zbožné pomocníky. Během střídající se vroucí modlitby a usilovné práce sestavili slověnskou abecedu, přeložili do slovanského jazyka Nový Zákon a Žalmy, a vydali se na Moravu k Rostislavovi (ŽK 14-15, ŽM 5).
A na Moravě? Věnovali se neúnavně svému apoštolskému poslání: odhalovali bludy a pověry, vzešlé vinou povrchní práce misionářů - cizinců, a srpem své výmluvnosti vymýtili zkázonosné trní neřesti. Všude zasévali semeno Božího slova. Chodilo po hradech, městech a vesnicích a vštěpovali do uší nevěřících slova života. Srozumitelným jazykem učili všechen lid, že křtem dosáhne odpuštění hříchů a že jinak nemůže být nikdo spasen. Modlitby a výmluvná slova svatých apoštolů způsobily, že v srdci knížete i lidu zasvitla vlitá Boží milost. A tak kníže i lid, bez pochybností ve víře, s velikou radostí duše, a s velikou nadějí ve spásu časnou i věčnou, naléhali vroucími prosbami, aby je svatí bratři posvětili neporušitelnými svátostmi katolické víry. Ti radostně zaplesali a prosili co nejvroucněji Pána za obrácení svěřeného lidu a za naplnění jeho tužeb Bohem. A věčnému Králi králů dali darem smrtelného krále, očištěného křtem, i s jeho národem. A tak, z Božího milosrdenství vstoupil nejslovutnější národ Moravy do přístavu bezpečnosti - ne bojem ani válkami, nýbrž vírou! A stal se národem svatým, určeným ke spáse. "Ach, jaká byla tehdy radost svatých Božích, když viděli, že všichni sedí v popelu kajícnosti sklánějí hlavu pod zbožné pravice Božích kněží! Ó, zázračná laskavosti všemohoucího Boha! Ó, nevyslovitelná sladkosti Boží dobroty!" - Těmito slovy líčí obrácení Moravanů tak zvaná "Moravská legenda", jež vznikla spojením "Římské legendy" a "Privilegia moravské církve", psaných současníky obou bratří. (J.Stanislav, Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda, Vyd.Matica slovenská, Turč.sv.Martin 1950, str.153-154)
Sv.Cyril a Metoděj však věnovali zvlášť velikou péči výchově a výuce domácích, slovanských žáků, kteří měli pak sami pokračovat v jejich apoštolském díle. Jeden rukopis "Života Konstantinova" praví: "Když přišel Cyril (s Metodějem) na Moravu, s velikou ctí ho přijali knížata Rostislav a Svatopluk, uvedli jej do nového paláce a vzdali mu velikou čest. Cyril se poradil s knížaty (a žádal), aby mu shromáždili učedníky, kterým by vštípil písmo i nauku. Knížaty to učinila brzy a shromáždila 50 mladých mužů. Cyril je požehnal, učil je a dal jim knihy." (Stanislav, Tamtéž, str.43,ŽK15)
Můžeme směle říci, že tak na Moravě r.863 vznikla vlastně jakási "Slovanská vysoká škola filosoficko - theologická", a tedy první universita, jejímž zakladatelem a prvním rektorem byl sv.Cyril. Uspořádal, organizoval ji asi podle vzoru vysoké školy theologicko - filosofické v Cařihradě, kde Cyril přednášel jako řádný profesor - "se vší hodností a pomocí" - filosofii domácí i cizí. "Metoděj mu pokorně sloužil a učil s ním." Tato škola nebyla přímo v městě (civitas), neboť sídlo mocného vládce bylo plní rozptylujícího ruchu. Podle starého, stále živého podání byla v blízkých Sadech, kde jsou dodnes kamenné rozvaliny velikých staveb a kostel zasvěcen P.Marii, kam ročně putovaly zástupy věřících Moravanů. (J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990, J.M.Veselý, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1992)
Čemu se tam učilo? Především se tam přednášela filosofie, čili jak říkají současné zprávy: "gramatika a musica" (ŽK 43). Víme, že sv.Cyril byl profesorem filosofie na vysoké škole v Cařihradě. Ovládal "gramatiku, Homéra (tj.poetiku) a geometrii, dialektiku a všechny filosofické nauky, rétoriku, aritmetiku, astronomii a musiku a všechno ostatní helénské vědění." Na otázku, co je to filosofie, odpověděl již jako mladý student v Cařihradě: "Poznání božských a lidských věcí, nakolik se může člověk přiblížit k Bohu; učí člověka, že se má svými skutky stát obrazem a podobou toho, jenž ho stvořil." (ŽK 14-15)
Podle tohoto výměru předmětem filosofie (Obiectum formale, quod...) je všechna poznatelná skutečnost, Bůh a svět (omne scibile). Světlem, v němž se to poznává, je lidský rozum - "člověk" (Ob.formale, sub quo). Z poznání božských a lidských věcí vyplývají zákony lidského jednání a vůbec dění (operatio sequitur esse). Jinými slovy, z řádu věcí se poznává, že cílem člověk je žít jako Boží obraz k Boží podobě. Tak filosofie zkoumá nejen řád pevné skutečnosti, jsoucna (ontologie), nýbrž i řád plynulé skutečnosti, tj. činnosti (ethica, dynamismus).
Tento výměr je tedy dokonalý a je aristotelský. Křesťanský platonik by např. řekl: "Nakolik člověk může být osvícen Bohem." Tozn., že sv.Cyril byl přívržencem a pokračovatelem sv.Jana Damašského (Damascenus), jenž zemřel r.754, tedy krátce před Cyrilem. Sv.Jan však byl geniálním předchůdcem aristotelské scholastiky a vynikajícím způsobem připravil cestu sv.Tomáši Akvinskému (thomismu). Sv.Cyril tudíž patřil k příznivcům a předchůdcům téhož realistického směru. Cyrilův život se vůbec nápadně podobá životu sv.Tomáše Akvinského (čistota, chudoba, moudrost, pokora). Filosofické základy cyrilometodějského učení jsou aristotelské.
Kromě filosofie se vyučovalo theologii, liturgie a církevnímu právu. Zachovala se nám i sbírka církevních zákonů - Nomokánon - jíž užívali. Zdůrazňuje se v ní např. božský původ prvenství římského biskupa. Sv.Metoděj jako bývalý císařský místodržitel mezi balkánskými Slovany, měl zvlášť právnického ducha, který se projevil např. při jednání s násilnickými německými biskupy (ŽM 9).
V liturgice se tvořil nový, slovanský obřad. V exegesi Písma sv. se dělal nejen výklad, nýbrž i překlad do staroslověnštiny. To vše předpokládalo veliké vzdělání a svatost. Vyučované předměty se musely ovládat staroslověnsky a řecky nebo latinsky, protože z nich r.869 dělaly žáci zkoušky v Římě. Přitom se předpokládala i hluboká propracovanost domácího jazyka, kterým se sdělovaly tyto předměty lidu. Staroslověnské překlady Písma a liturgických modliteb i původní práce ("Legendy" a pod.) jsou po stránce naukové a jazykové mistrovsky dokonalé a jejich staroslověnština sloužila jako ideální vzor všem jednotlivým slovanským jazykům.
Jazykozpyt (filologie) patřil k jedné z geniálních vloh sv.Cyrila. Aby se naučil "mluvnickému umění", byl ochoten již jako hoch dát za to svůj otcovský podíl. V Cařihradě rozluštil tajemné nápisy na Šalamounově poháru. Uměl arabsky (saracénsky), židovsky, samaritsky, gotsky, řecky, latinsky a staroslověnsky. Do staroslověnštiny přeložil ještě doma se svými žáky Nový Zákon a Žalmy. Na Moravě přeložil liturgické modlitby z kněžských hodinek a "tajemnou", tj.mešní a svátostnou službu. Společné, veřejné modlitby se většinou zpívaly a proto předpokládaly hluboké vzdělání hudební. Toto hluboce kulturní, slovanské křesťanství zapouští silné kořeny. A snad také vlivem tohoto cyrilometodějského ovzduší vyrůstá později právě na Moravě veliký hudební teoretik dominikán Jeroným z Moravy - Hieronymus de Moravia (+ 1260).
Po smrti sv.Metoděje v Římě r.869 Sv.Stolice jmenovala sv.Metoděje nástupcem Cyrilovým a tedy i rektorem moravské vysoké školy. Počet vyučených žáků i za něho ustavičně rostl (celkem asi 200 kněží a 7 biskupů). Těsně před svou smrtí se sv.Metoděj odloučil od veškerého hluku světa, vzal si ze svých žáků dva kněze rychlopisce a přeložil z řečtiny do staroslověnštiny všechny knihy Písma kromě knih Makabejských. Překlad anebo snad úpravu překladů provedených již dříve - dělal od 25.března do 26.října na Hoře sv.Klimenta. Mimo to přeložil i další spisy církevních Otců.
Tato svatá práce ovšem nebyla bez obtíží. Za 4 roky po svém příchodu na Moravu skončili svatí bratři výuku a výchovu prvních žáků. nechali na Moravě knihy a rozhodli se vrátit do ticha svých klášterů. (Římská legenda, str.144) Ale němečtí biskupové je obžalovali u Sv.Stolice z bludů, z pověr a rouhání, protože slověnsky nejen kázali, ale zavedli slověnštinu i do bohoslužby. Proto je papež volá do Říma. Cesta sv.Metoděje a Cyrila se však pro oba proměnila ve vítězoslavný triumf. Profesoři i žáci jsou v Římě zkoušeni, schváleni a vysvěceni. Cyril tam r.869 umírá ctěn všemi jako světec a zázračný učenec. Metoděj je vysvěcen na "biskupa Slovanů", jmenován Cyrilovým nástupcem i na vysokém učilišti a vrací se na Moravu.
A Němci? S úžasem sledovali rozmach křesťanství na Moravě. Solunští apoštolové odhalili před světem, že němečtí kněží křtili Slovany bez předepsaného poučení. A křtili je především proto, aby "získali oblast", aby měli záminku vydírat od nich poplatky a držet je pod svou mocí. Pověry, bludy a pohanské neřesti - zaviněné špatnou přípravou na křest - byly Němcům vlastně vítány, aby před světem dokazovali, že Slované přes všechny "křesťanské" snahy Němců zůstávají tvrdošíjně pohany a barbary, a že tedy nezbývá nic jiného než pálit, vraždit a zotročovat... (jako v Polabí a u Lužických Srbů). Sv.Cyril a Metoděj však odhalili pravou skutečnost: barbarství a pohanská rozpínavost jsou na straně Němců a jsou křížem jenom zastírány. Slované jsou civilizovaní a chtějí opravdové křesťanství. A zatímco na Západě kultura čeká na své probuzení v drobných klášterních a biskupských školách, Morava má kvetoucí univerzitu podle vzoru cařihradské Akademie.
Němečtí biskupové se začali bránit útokem: udali, obvinili svaté bratry v Římě z toho, co páchali sami. Ale pravda Páně zvítězila.
A tu se stala neslýchaná věc. Němečtí biskupové zajali biskupa Metoděje, vracejícího se r.870 z Říma, odvlekli ho do Bavorska a krutě ho věznili až do r.873. Mezitím totiž zemřel papež Hadrián II. a než nastoupil nový papež Jan VIII., byl sv.Metoděj vydán napospas zvířeckosti německých biskupů. Nemohl ho bránit ani Rostislav, neboť byl r.870 lstí a zradou Svatoplukovou zajat také, uvězněn v Řezně, oslepen a v žaláři umučen.
Ale r.873 nový papež Jan VIII. ostře zakročuje proti věznitelům a Metoděj se vrací slavně na Velehrad jako arcibiskup obojí Moravy, tj. jako církevní představený, metropolita západních a jižních Slovanů. Ještě několikrát němečtí biskupové obžalovali Metoděje v Římě, ale každá jeho obhajovací cesta do Říma byla vítězstvím: byl schválen jeho postup i slovanský jazyk při obřadech. A tak se přiblížila Metodějova smrt (r.885). Za pomoci Svatopluka, nečestného Rostislavova nástupce, prosadil zrádný biskup Viching (Němec), aby byl jmenován Metodějovým nástupcem právě on - Viching. A ten roku 888 vyhnal Metodějovy žáky z Moravy a pokusil se zničit celé Metodějovo dílo. Metodějovi Žáci se zachránili v Čechách a v Bulharsku. Němci zničili v Čechách slovanský obřad r.1097. Bulharští žáci se zoufale přidali vlastně k Cařihradu. Věrní zůstali jedině v Ochridě.
Exkomunikační listy, jimiž r.873 Jan VIII. vylučoval z Církve a zbavoval úřadu německé biskupy, a tak hájil sv.Metoděje, nám ukazují, co všechno vytrpěl sv.Metoděj v německém vězení.
"Učíš v naší oblasti!" Vytýkali němečtí biskupové r.870 Metodějovi, vracejícímu se z Říma s plnou mocí Sv.Stolice: "Odejdi odtud!" Avšak Metoděj se hájí: "Kdybych věděl, že je to vaše oblast, odstoupil bych, je však Petrova! Ale vy z řevnivosti a z lakoty přestupujete dávné hranice (diecézí) proti všemu právu a činíte překážky Božímu učení."
Listy Jana VIII. potvrzují, že Metoděj měl pravdu. Jan VIII. píše Adalvinovi, salcburskému arcibiskupovi: "Nediv se, že jsme řekli, že bratr náš Metoděj má svůj stolec znovu obdržet s tvým přispěním, protože se sluší, aby ty, který jsi příčinou jeho svržení, byl příčinou znovuobsazení svěřeného úřadu." (Stanislav, str.163)
Panonie, to jest území obojí Moravy, patřila odedávna pod přímou pravomoc Sv.Stolice sv.Petra, a ta tam poslala Metoděje jako biskupa. Proto Jan VIII. přikazuje Pavlovi, biskupu z Ankony, jenž nesl exkomunikační listy německým biskupům: "Adalvinovi a pasovskému biskupu Harmanrichovi pověz: Vy jste bez právního (kanonického) nálezu odsoudili biskupa poslaného Apoštolskou Stolicí. Drželi jste ho v žaláři, trýznili bitím po hlavě a do tváře, znemožnili jste mu konání bohoslužby a tři roky ho odháněli od jeho sídla, ačkoli Svatou Stolici prosil v těchto letech mnohými listy a posly. Neuráčili jste se přijít na soud, naopak snažili jste se mu uniknout. A teď jste chtěli dělat soud bez Apoštolské Stolice..." Proto jsou zmínění němečtí biskupové na tak dlouho vyloučeni z účasti na bohoslužbách, na jak dlouho to znemožnili Metodějovi. Mají se s Metodějem vyrovnat, a pak přijít ještě k soudu do Říma. (Stanislav, str.164-166)
Jan VIII. píše samému Hermanrichovi do Pasova: "Na oplakávání tvé nepravosti, myslíme, nestačí ani potok slz. Neboť kterého - nechceme říci biskupa - kterého světského člověka, ba co víc: kterého tyrana nelidskou zuřivost nepřevýšila tvá svévole, anebo nepřekonala tvá zvířecí ukrutnost? Bratra a spolubiskupa našeho Metoděje jsi stíhal trestem žaláře. A trýznil jsi ho (nechávaje ho stát) delší dobu v nejtužší zimě a v hrozném dešti pod širým nebem... a natolik jsi se nechal strhnout běsněním, že bys ho byl tloukl bičem na koně, když byl vlečen na schůzku (vašich) biskupů, kdyby ti v tom nebyli zabránili ostatní. Je to, ptám se, (počínání hodné) biskupa? Jaký je to biskup, který tolik ubližuje biskupovi, a to ještě vysvěcenému rukou Apoštolské Stolice a od ní osobně určenému! Nechceme však teď zkoumat, co jsi páchal, abychom nemusili bezodkladně vyhlásit, co se patří. Ale mocí Boha všemohoucího a svatých apoštolských knížat Petra a Pavla a naší... zbavujeme tě pro přítomnou dobu účasti ve svátostech Kristových a společenství s tvými kněžími..." (exkomunikace a suspense). Hermanrich se má okamžitě vyrovnat s Metodějem a pak přijít co nejdříve do Říma k soudu, a to s biskupem Pavlem a "s týmž nejsvětějším bratrem naším Metodějem". Jinak ho stihne spravedlivý trest za tak velikou nadutost a opovážlivost. (Stanislav,str.167-8)
Jan VIII. píše frisinskému biskupovi Annonovi: "Tvá smělost a nadutost přesahuje nejen oblaka, ale i samo nebe. Uchvátil jsi úřad Apoštolské Stolice a osobil sis jako nějaký patriarcha soud nad arcibiskupem... s bratrem svým, arcibiskupem Metodějem, jenž byl pověřen poselstvím Apoštolské Stolice k národům (apoštolský legát), zacházel jsi spíše jako tyran... odloučil jsi ho od konání svatých služeb a uvrhl do žaláře... a přitom hovoříš, že jsi vlastním člověkem sv.Petra..." A uvádí, že nevyrovná-li se s Metodějem do září tak, aby Metoděj mohl z lásky k Bohu zapomenout na všechny nespravedlnosti, začne platit exkomunikace. (Stanislav, str.169-170) Krátce na to všichni tito biskupové zemřeli. (Život Metodějův,10)
5. Br.Patrik a sv.Metoděj: Patrikova smrt
Kde Slované přijali cyrilometodějské křesťanství, tam ani ukrutnosti biskupů, jako byl Hermanrich, ani zpupná svévole biskupů jako byl Annon, nedosáhly přes tisíciletý odpor svého cíle (Čechy, Morava, Slovensko, Balkán). Zato např. v Polabí byli Slované pokřesťováni "Svatou německou říší římskou" tak, jak se o to Němci snažili na Moravě před příchodem sv.Cyrila a Metoděje: bez náležitého, srozumitelného poučení, zato ohněm a mečem, zotročováním a poněmčováním. A na celý ten kraj padla těžká tesknota. Ale časem i tam Němci sami dokázali, že zájmy Církve jim byli jenom záminkou k uplatňování německých zájmů: za Luthera odpadli od Kristovy Církve především němečtí arcibiskupové, biskupové a velmistři německého rytířského řádu v poněmčeném Polabí a v baltském Pomoří. Z církevního majetku, krutě vymáhaného Němci "pro Církev" pod znamením německého kříže, činí odpadlíci svá světská panství (Prusko, Hohenzolleři). A zdeptaným polabským Slovanům vnucují luterskou "svobodu náboženského myšlení" právě tak násilně jako je násilně kdysi křtili pro "římskou" Církev. Jako by i zde dozníval hlas německých biskupů, vlekoucích sv.Metoděje do vězení: "Zde je naše oblast - zde papež nemá co mluvit." Ale slovanští křesťané u nás měli odvahu volat: "Jsme svatého Petra!" A zůstali katolíky (Čechy, Morava, Slezsko, Lužice...)
V letech 1933 - 1945 se právě ony poluterštěné oblasti staly ohniskem německého nacismu. R.929 tam byli pohanští polabští Slované rozdrceni od "křesťanských" Němců, protože hájili svůj slovanský původ a sebeurčení: postavili slovanství jako nejvyšší hodnotu i nad samotný Kristův kříž. Byli však poraženi, ohněm a mečem "pokřtěni", poněmčeni a posléze poluterštěni. Po tisíc let jim německý pohanský imperialismus a nacismus pod záminkou hlásání křesťanské lásky nepopřál žít ani na okamžik podle nejzákladnějších lidských práv (svoboda, jazyk, náboženství). Tito nešťastní lidé jakoby zešíleli tisíciletým ponížením a utrpením. R.1933 jim Němec Hitler otevřeně vrací i pohanství i nacismus. R.1933 jako by pokračovali ve svém boji z r.929, ovšem už jako Němci, "prušáci" a luteráni, v boji za německý nacismus. Bránili a šířili to, co je samotné kdysi zničilo. A jako symbol tohoto svého šíleného, pohanského boje si vzali to, proti čemu povstali r.929, a čím byli rozdrceni: kříž, ovšem německý kříž, Hakenkreuz, který už ovšem neměl nic křesťanského a objevil se ve svém starém, nahém pohanství: Blut, Rasse, Herrenvolk, Lebensraum - Krev, plemeno, panská rasa, životní prostor.
A tento kříž zaútočil: "V naší oblasti žiješ, v naší oblasti učíš!" Sv.Metoděj byl již mrtev. Mrtví byli i jeho žáci, věznění s ním v Barovsku, v Pasově, v Elwangen a v jiných biskupských vězeních. Ale žili jiní, další Metodějovi žáci, odchovaní jeho čistým, slovanským křesťanstvím. A tak trpěli tito: válka, vězení, koncentrační tábory, Pankrác v Praze, Kaunicovy koleje v Brně, Terezín, Osvětim, Mautthausen, Buchenwald, Oranienburg, Dachau... tisíce tisíců mrtvých. Všimněme si několika z nich, neboť bratr Patrik Kužela patří mezi ně.
Dr.Alfred Fuchs (1892-1941): český žid, jenž se stal křesťanem. Jako student je ovlivněn "Volnou myšlenkou", která vědecky dokazuje, že Bůh není. Ale pak ho přesvědčuje novokantovský kriticismus, že všechno poznání je subjektivní. nelze tedy dokázat, ani že Bůh je, ale ovšem ani že není. Potom univerzitní přednášky Masarykovy mu odhalují žhavé problémy života. Ale teprve u tomistického filosofa dr.Kordače, pozdějšího pražského arcibiskupa, nachází jasnou pravdu a pevný řád (Dr.A.Fuchs, Oltář a rotačka (svéživotopis). A tak je konečně pokřtěn r.1921 v královské kapli benediktinů v Emauzích ("Na Slovanech"). Má touhu být knězem, ale nakonec se rozhoduje apoštolovat tiskem. Pracuje jako šéfredaktor, je odborovým radou tiskového odboru praesidia ministerské rady. Ale především je novinářem-žurnalistou. Říká, že i sv.Pavel byl vlastně první "novinář" v Církvi. Hájí křesťanský ráz života, Církev a její hlavu.Je úžasně nadaný rozumově a má pohádkovou paměť. Žije jako typický člověk 20.století a umírá jako mučedníci z prvních dob Církve. Jeho život i jeho práce mají světovou úroveň.
Když Němci obsadili 15.března 1939 ČSR, začaly i pro dr.Fuchse prohlídky a výslechy Gestapa: "Odjeďte do ciziny, tedy nejste žádoucí!" Ale dr.Fuchs odmítá: "Ne! zde je moje vlast. Tady jsem se narodil, studoval i pracoval, tady mám svou dceru, tady mám pochovanou ženu. Chci tady žít i umřít." (Dr.Ctibor Mařan, Kniha o Alfredu Fuchsovi, Ed.Rozprav, Praha 1946, str.23,70; Týž, Cesta do Damašku, Frýdek 1946, ed.Životem; R.Malý, Alfred Fuchs, muž dvojí konverze, Brno 1988, Brno (Cesta), Týž, II.vyd., Brno 1989, III.vyd. Č.Budějovice 1991.
Jako bychom slyšeli slova německých biskupů ke sv.Metodějovi r. 870: "V naší oblasti učíš, odejdi! " A Metodějovu odpověď: "Ne! To je oblast sv.Petra, oblast Boží!" V říjnu 1940: zatčení a strašlivé věznění na Pankráci. A pak ještě strašlivější Terezín, hrob židů a katolických kněží. A Dachau. O cestě do Dachau svědčí jeden Fuchsův spoluvězeň: "Dali nás do řetízků - tak se stalo i s dr.Fuchsem a s každým, kdo byl transportován - jeli jsme dlouho do Německa. Když jsme šli přes nějaké město, plivaly na nás i děti..." (Mařan, str.113)
Dachau: Dr.Fuchs byl zařazen mezi "nearijce", třebaže se už na Pankráci hlásil jako křesťan. Do Dachau přijel 24.ledna 1941. V únoru napadlo tolik sněhu, že se nedalo venku pracovat. Teplota klesla na 30o pod nulou. Židé museli uklízet sníh rukama. Dr.Fuchs také. Museli odnášet sníh v pláštích a v čepicích a běhat klusem. Dr.Fuchs také - až klesl. Dva SS-mani ho bili klackem, šlapali po něm, hodili ho na hromadu sněhu, pak ho znovu bili a kopali, stále za surových nadávek. (Mařan, str.114) Když nemohl vstát, vlekli ho za ruce do baráku. Musel se svléknout do naha a koupat v ledové vodě. Bylo asi 25o mrazu. Pak se oblékl a hnali ho zpět do práce (Mařan, str.121). Když nemohl pracovat, bili ho znovu; aby se vzpamatoval, byl vhozen do potoka před táborem (Mařan str.114-116). K vodě ho vlekli za nohy. Dvakrát musel na smrt zbitý Dr.Fuchs do ledové vody. Do říčky ho svrhli dva SS-mani. Když se chtěl dostal z vody ven, tloukli ho lopatami, aby zůstal ve vodě co nejdéle. Tak mokrého jej postavili na beton před bránu: čepici dolů, rukavice dolů, zimník prosáklý vodou musel hodit vedle sebe, a stát v pozoru několik hodin pro 30o mrazu (Mařan, str.116-122). Stál tam ještě s jedním učitelem z Olomouce. Šaty měli úplně zmrzlé, odstávali od nich jako krunýře. Vedle nich stály jejich pláště, zmrzlé, jakoby z plechu. Oba stáli nehybně, už se ani nechvěli zimou. Prsty a tváře měli úplně bílé mrazem (Mařan, str.120). Teprve až třetího dne se dostal dr.Fuchs do nemocnice, kde brzy skonal (16.II.1941).
Mimoděk před námi vyvstávají slova papeže Jana VIII. biskupovi Hermanrichovi, jenž mučil v Pasově sv.Metoděje: " - trýznil jsi ho (nechávaje ho stát) delší dobu v nejtužší zimě a v hrozných deštích pod širým nebem."
Žid, dr.Fuchs neměl žádné pokrevní, plemenné (rasové) vztahy ke Slovanům. A přece již od doby křtu ho přitahuje cyrilometodějská myšlenka. Také pokřtít se dal "Na Slovanech", v klášteře, z něhož se podle přání Karla IV. měl šířit slovanský obřad a uskutečňovat se nový rozmach cyrilometodějského křesťanství. Dr.Fuchs byl "žid chladné rozumovosti" a též náboženství mu bylo především věcí rozumu. Nebyl vyznavačem cyrilometodějství jako sentimentální snílek: "Ať cokoli vymyslí gestapácká zloba, máme pevnou hráz, o níž se každý útok roztříští: hluboká, vroucí, neochvějná náboženská víra, jakožto projev osobní a národní podstaty českého člověka." Jako Rostislav, když roku 862 chtěl slovanské apoštoly; jako sv.Václav, když r.929 umíral za odkaz sv.Ludmily; jako Karel IV., když r.1347 zakládal slovanský klášter v Emauzích; tak i dr.Fuchs viděl, že cyrilometodějská "křesťanská víra je nám nejen ochranou proti germánské sveřeposti, nýbrž i klíčem k srdci slovanské rodiny, k níž celou podstatou patříme." (Mařan, str.89-90)
Dr.Fuchs bojoval proti nacistickému pohanství již od r.1933. Prohlašoval, že je to "organizovaný satanismus" (Mařan, str.104). A jedna - ne ovšem zcela zaručená - zpráva praví, že SS-mani ho ubili z tohoto důvodu: poručili prý mi, aby zvedl pravici a zvolal: "Heil Hitler!" Dr.Fuchs prý zvedl pravici a zvolal: "Heil Jesus Christus!" A ďábel začal zuřit. Opět nám napadá odpověď sv.Metoděje německým biskupům: " - a vy z nenávisti, z panovačnosti a z lakoty ničíte dílo Boží - "
Jan VIII. píše mučitelům a věznitelům sv.Metoděje a jeho žáků: "Na oplakávání tvé nepravosti nebude stačit ani potok slz... Tvá opovážlivost a zpupnost přesahuje nejen oblaka, ale i samo nebe." Pius XI. odsoudil moderní nacismus r.1937. Církev snad první pochopila a vyslovila, jaké strašné nebezpečí je v nacismu.
Metoděj, kněz tichý a pokorný srdcem se Němcům nikdy nemstil. O dr.Fuchsovi svědčí jeden komunista, že když stál v ledovém krunýři u brány, "mrznoucími rty se modlil... na jeho tváři bylo vidět podivný klid." (Mařan, str.24) Když umíral řekl: "Musíme se za ně hodně modlit, oni nevědí, co činí." (Mařan, str.73)
Jako dr.Alfred Fuchs trpěli a umírali tisíce tisíců. Vedle českého Žida dr.Fuchse, františkánského terciáře, můžeme např. uvést českou dominikánku sestru Marii Dolanskou (1895-1943). Jsou lidé, kteří už od dětství dávají známky tajemného předurčení ke zvlášť hluboké duchovosti a svatosti. Filoména Dolanská - tak byla sestra Marie pokřtěna ve Všemině u Zlína - patřila zřejmě mezi ně.
Dětství: Byla šestá ze 13ti dětí a s nimi rostli ještě čtyři cizí sirotci. Hned v útlém dětství zvykala sebeovládání a přinášela i veliké oběti z lásky k rodičům a k sourozencům. Maminka dala jednou najevo starost, jak vystačí se sladkým mlékem od dvou krav pro všechny děti. Od té chvíle Filoménka pije horší, kyselé mléko, ač měla velmi ráda sladké. Když někteří sourozenci nechávali suché okraje vdolků, Filoménka je jí sama, aby dotyční nebyli trestáni.
Toto čisté a nevinné děvčátko je z Valašska: z kraje mezi Velehradem, kde sv.Cyril a Metoděj učili, a Radhoštěm, odkud svatí bratři žehnali Moravě a všem Slovanům; z kraje, jímž sv.bratři chodili, jak říká staré lidové podání; z kraje, jemuž vládne Panna Maria z Hostýna a ze Štípy. Prudká a pevná je proto víra valašského lidu a odolávala i němcům i luteránům. Také Filoménka již od 4 let chodí denně na mši sv. jednou se rodiče dohodli, že pro nachlazení zůstane doma a nepůjde s ostatními na "roráty". Děvčátko zaslechlo šepot rodičů. Když myslela, že už spí a že bude brzy čas na divukrásnou rorátní mši svatou, potají se oblékla a šla napřed. Kostel byl zamčen, ponocný právě troubil půlnoc a donesl ji domů. Jako čtyřleté děvčátko prožila Filoménka venku také pověstnou letní valašskou bouřku. Blesky se křižovaly, hrom burácel a jeho hřmění se odráželo od horských strání. Stromy byly štípány bleskem a vyvraceny vichrem. Lilo a se strání stékaly do údolí potoky kalných vod. Opozdilí pasáci přihnali dobytek do dvora celí promoklí. Jenom Filoménka nepřicházela a všichni trnuli hrůzou. Když bouře skončila, přichází Filoménka s hor dolů. V ručkách nese nasbírané jahody, pečlivě navlečené na stéblech trávy, pro každého doma jedno stéblo. Z očí jí zářila radost. Šaty měla čisté a suché.
"Kdes byla, Filoménko?"
"Šla jsem na Honeček na jahody". A rozdělovala je.
"A jakto žes nezmokla?"
"Stála jsem pod jedním stromem."
"A co kdyby do něho udeřil blesk?"
Filoménka s úsměvem:"To nesměl.Pán Bůh viděl, že tam stojím-"
V klášteře: Květina z lásky oživuje a z nenávisti zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec. Také na Filoménčin život zapůsobili dva lidé: Sestra Rajmunda Jindrová a Otec Odilo Pospíšil.
Ctihodná Máti Rajmunda ji získala pro řeholní život. Byla to jedna ze zakladatelek českých dominikánek, vzácná duše svatého života. Vzala Filoménku do Řepčína (Olomouc) a tam po maturitě r.1915 vstoupila Filoménka do duchovní rodiny sv.Otce Dominika. Při obláčce dostala jméno Marie. V noviciátě a v další zkušební době sestra Marie "vedla život skrytý". Od r.1917 působila jako učitelka ve Slezsku, v obci Vlaštovičky, na soukromé české škole, protože veřejné školy byly v českých Vlaštovičkách jenom německé. Po převratu r.1918 uznal československý stát školy sester za veřejné, a dal jim plná práva státních škol. Sestry byly placené jako státní učitelé. Ve školách sester se nejen vzorně vyučovalo, nýbrž i pečlivě vychovávalo mravně i nábožensky. Celý kraj miloval sestry dominikánky.
Sestra Marie zůstávala stále touž hodnou Filoménkou: pro sebe jen horší věci a poslední místo. A tak jednala, i když se stala představenou. V Řepčíně i v dalším řeholním životě byla i sestra Marie stržena a usměrňována duchovní silou Otce Odilona Pospíšila. Často jezdil k sestrám na duchovní cvičení a na misie, a všude si všímal dětí. Probouzel v nich vyšší touhy po kněžském a řeholním povolání. Posiloval v sestrách touhu po svatosti. Jeden rodný bratr sestry Marie doznává, že i v něm setkání s Otcem Odilonem probudilo touhu po kněžství.
Ravensbrück: Hrozný rok 1938 vzal také sestrám všechno: majetek a školy, jazyk a občanskou i náboženskou svobodu. Sestra Marie, tehdy právě představená ve Vlaštovičkách, byla ponechána ve své řeholní škole, ale jako služka a školnice. Píše o tom sourozencům dne 21.XI.1939: "Žijeme svým povinnostem a celkem se o svět nestaráme, leč modlitbou a obětmi... nejsem ve škole, abych vyučovala, ale chodím do školy, abych uklízela, zametala a oprašovala. Též v bráně uklízím, když děti zajdou do školy, a myslívám si, že je Pánu Bohu stejně milé, vidí-li mne na stupni, nebo v bráně na kolenou, jen když plním radostně, co mi jeho nejsvětější vůle velí."
Německý nacismus ničil český národ dvěma způsoby: zřejmým, organizovaným násilím a tajnými udavači. Vězení byla nelidsky přeplněna kněžími a laiky. Dr.Fuchs o tom napsal v Dachau: "Všichni kněží působili mezi spoluvězni krásně apoštolsky. Co prožíváme, je skvělý obraz solidarity a oddanosti. Myslím, že málokterá generace směla prožívat něco tak velikého. Nemám jiného přání než moci se vyzpovídat. Snad se mi to podaří i zde. Doma je nálada skvělá, lidé jsou zatýkáni po stech, ale přicházejí do vězení s úsměvem." (Dr.Mařan, Kniha o Alfredu Fuchsovi, str.115-6,Praha 1946)
A tak přišla i hodina pro s.Marii: Výslechy na Gestapu, surovosti a konečné uvěznění v Opavě 10.V.1941. V červenci byla odvezena do koncentračního tábora pro ženy v Ravensbrücku: tři a půl metru vysoká zeď, ostnatý drát nabitý elektřinou. Nástupy (apel) ráno, v poledne, večer: dlouhé řady, v dešti, v mrazu a v nepohodě, v létě bosy, v zimě v dřevácích. Stávaly tak i dvě hodiny, někdy v neděli i celé půldne za trest, ale nikdo nevěděl, proč. (Nevěděl to konečně ani sv.Metoděj v Pasově, ani dr.Fuchs v Dachau... ani tisíce jiných nevinných.) "Hodiny nebyly nikde, jen příšerný zvuk sirén nás budil před čtvrtou hodinou a pak svolával. Hvězdy a měsíc svítily, my stály nehybně a vzpomínaly na domov." Filoménka se vždycky modlila. Také nemocné musely stát, i kdyby byly na "apelu" zemřely, což se také mnohdy stalo. Mnohým omrzly ruce i nohy.
"Kostela ani kaple v táboře nebylo, na to nebylo u Němců ani pomyšlení... Ani modlitby se nesměly konat veřejně."
"Na všechno byly rány, řvaní a kruté, surové tresty. Pracovalo se na dvě směny, ve dne i v noci: špatné jídlo, hlad. Pracovalo se v továrnách pro válečné účely. V táboře samém byly dílny, kde se šily vojenské uniformy a čepice, kabáty do letadel a prádlo. Tkaly se látky, pletly se punčochy, dělaly se ozdobné střevíce ze slámy, kabelky, slaměné obaly pro vojáky na nohy. Pracovalo se v lese (kácely se stromy), na silnici, na poli, v kuchyni, v kanceláři atd. Všechny práce vykonávaly ženy pod přísným dohledem dozorkyň, které měly stejnokroj a u pasu pistoli. Při práci venku měly s sebou cvičené psy a vojáky s puškami. Vojáci byli velmi krutí: Řvaní, nadávky, rány. také dozorkyně nás bily, kopaly a nadávaly nám. Mimo to bylo v táboře vezení. trestaná tam byla ve tmě, každý čtvrtý den dostala něco málo jíst a při propuštění 25 ran. Která to přežila, nemohla pak ani sedět,. ani ležet, ani spát a tělo měla úplné modré.
Spávaly jsme společně, tři postele nad sebou a ke konci bez povlaků a bez přikrývek, oblečeny v šatech. Kamna tam nebyla. V zimě bývaly postele ráno obaleny jinovatkou.
Lékaři a sestry v táborové "nemocnici" byli nevlídní a zlí. S nemocnými nedělali okolky. Člověk se tam dostal až už bylo nejhůř. Občas přijížděli lékaři z Berlína a prováděli na mladých a zdravých dívkách pokusné operace, jimiž nadělali mnoho mrzáků, a jež jsou strašnými svědky ukrutnosti německého národa."
"Sestra Marie Dolanská" - říkají dále svědkyně - "byla tichá, úslužná a vlídná, a kdo mohla, potěšila a pomohla. Rozdělila se i o to málo, co měla. Utrpení zakrývala i žertováním a nikdy nedala znát, že ji něco bolí. Všechny jsme si jí vážily a měly ji rády."
Jiná říká: "Na apelu a při práci se vždycky modlila. V neděli odpoledne jsme chodily spolu ven a společně konaly nedělní pobožnosti: sv.růženec, litanie, mešní písně... Také jsme si opakovaly biblické příběhy a různé části z katechismu."
V létě roku 1943 ji začaly silně bolet zuby. Po vytrhání všech zubů bolest ustala, ale s.Marie mohla jíst jen tekutá jídla. Chléb si pokrájela na kousíčky a rozmělňovala jej slinami při práci. Chodila i na noční směny. V listopadu musela do "nemocnice". Zemřela po narkose před operací na svatvečer Neposkvrněného Početí, dne 7.12., ve 3 hodiny odpoledne. Měla půlku hlavy zasaženou rakovinou. Na tváři měla klid a mír i po smrti. Jedna z uvězněných zachránila po s.Marii růženec a křížek z kartáčků na zuby, který sestře udělala jedna Polka. Poslala jej pak její rodině se slovy: "Těch věcí se dotýkaly ruce sestřičky, je v nich skryta touha po domově, po svobodě, vlasti, po všem dobrém a krásném."
Jiná spolutrpitelka svědčí o s.Marii: "Byla to vzácná řeholnice s tak vyhraněným náboženským i národnostním přesvědčením. Odbyla si očistec na zemi a je nyní v nebi. O tom jsem přesvědčena jako o článku víry. Modlím se za ni, ale to jen pro zvýšení její nebeské slávy. Všechny ji měly rády - věřící i nevěřící, kterých bylo v táboře též dost. Pro všechny měla slovo útěchy, za všechny se modlila."
Dne 2.dubna 1942 bratr sestry Marie, kněz, prosil d.p.faráře v Ravensbrücku, aby udělil sestře Marii velikonoční svátosti. Ten odpověděl 2.června 1942, že je to nemožné, ač se o to on i jiné všemožně přičiňovali. Přístup k vězňům nebyl katolickým kněžím povolen. (Tak i sv.Metoděje nechali němečtí biskupové také 3 roky bez svátostí a bez bohoslužby.)
Nebude snad nevhodné uvést o s.Marii tuto událost. Byla půlnoc, počátek 8.prosince 1943. Švagr s.Marie Emil měl pěkný sen: Na zeleném trávníku před školou - Emil byl učitelem - si hrály jeho děti. K nim přicházela jejich tetička Filomenka v klášterním oděvu sester dominikánek. Aby se jí snad nedostalo chladného uvítání od dětí, které ji neviděly již několik let, pospíšil si otec, aby ji laskavě uvítal a svým nejmilejším ji představil slovy: "Hleďte, děti, tuhle vám vedu tetičku Filomenku."
Všichni se radovali nad příchodem milované bytosti. Ale v tom okamžiku přestal sen a pokračovala skutečnost.
Nedaleko manželských postelí rodičů, v koutě světnice, byla dětská postýlka a v ní ležela nejmladší dcerka Věruška. Měla tehdy 2 a 3/4 roku. O půl jedné v noci se probudila, posadila se v postýlce a volala: "Maminko, kdo je to tady? " A prstáčkem ukazovala na jedno místo. Matka vstala, podívala se, ale nikoho neviděla. Laskavě konejšila maličkou: "Nikdo tu není, lehni si a spi!" Dítě se však bránilo: "Ale kdo to tady je? - Maminko, kdo je to? - Kdo je to tady, maminko?"
Rozmrzelou a proto hlasitější odpovědí své manželky: "Dej mi už pokoj, ať mohu spát!" - probral se Emil ze svého snu a řekl: "Věruško, to jsou tetička Filomenka. Právě teď jsem je k nám přivedl." Věruška se na tetičku Filomenku usmála, pak si lehla a usnula.
Rodiče však neusnuli hned. Emil vyprávěl své ženě Andělce, Filomenčině sestře, svůj sen. Pak se šla Andělka ještě podívat do vedlejší světnice na čtyři starší děti, zda klidně spí a nejsou-li odkryty. Když se vrátila, hovořili oba o tom, že by se sestra Marie měl už vrátit z koncentráku, jak by to bylo krásné, kdyby byla propuštěna a mohla je opravdu navštívit. Malá Věruška ji ještě nikdy neviděla a starší děti byla také asi těžko poznaly, když ji nespatřily již od r.1938.
Ráno 8.prosince 1943 daly rodiče jako by jen nahodile na stůl ve velké světnici fotografie strýčků a tetiček. Malá Věruška si z nich vybrala podobenku ctihodné sestry Marie a ptala se: "To jsou tetička Filomenka? V noci byly u nás. Já jsem je viděla."
Potom psal Emil do Olomouce druhým příbuzným, že Věruška v noci viděla Filomenku. Příbuzní mysleli, že je to snad nějaký omyl, že ji snad mohlo vidět některé starší dítě, které ji znalo, a že se to snad Emilovi popletlo s jeho snem. Zakrátko oznámilo Gestapo smrt sestry Marie (7.12.1943).
V nacistických koncentrácích trpěly a umíraly tisíce tisíců. Vedle sestry Marie Filomenky Dolanské to byl např. český dominikán, Otec Benedikt Hronek OP (1907-1945). Pocházel z jižních Čech, z Olešné u Tábora. Zatčen byl kvůli májovým kázáním ve starobylém chrámu P.Marie Týnské v Praze r.1944. Byl vězněn na Pankráci a v Terezíně.
Již jako středoškolský student v pražském juvenátě šel vždycky svou vlastní pevnou cestou, jakoby sám a sám, ale k samé podstatě věcí a otázek. Vábily ho základní, podstatné věci, a tak často jako by přezíral vedlejší. Proto někdy narážel ve svém okolí na nepochopení.
V noviciátě i v řádovém bohosloví v Olomouci byl sám na sebe velmi přísný a konal kající skutky, jež připomínaly svaté otce z pouště. Při tom všem rostlo kolem něho jakési duchovní prázdno, takže jako by žil na dně jakési duchovní osamocenosti. Současně však býval velmi družný a nám mladším vždycky pomohl a poradil. Také při studiu filosofie a theologie se br.Benedikt soustřeďoval na základní pravdy ("lapidárky"), a učil se rád zpaměti výrokům velikých myslitelů, aby mohl lépe hájit Kristovo dílo spásy. Byl jakoby vytesán z nehlazených, ale pevných balvanů. Snad tím vším byl veden k přípravě na svou hrdinskou smrt. Nám mladším nadšeně doporučoval: "Každé ráno schroustnout na lačný žaludek (tj.před školou a studiem) jeden článek ze Summy sv.Tomáše." A sám to dělal věrně. Rád vyvracel námitky tím, že je uvedl "ad absurdum" - že ukázal nejenom nepravdivost, nýbrž i nesmyslnost útoků. V soukromí tomu říkával s vítězoslavným, dětsky radostným pohledem: "argumentum ad hominem - důkaz na čumák". Miloval hudbu a zpěv a také byl dirigentem řádového bohosloveckého sboru v Olomouci a později ve Znojmě.
Jako kněz byl za německé okupace ("protektorát") politicky velmi opatrný a i jiné kněze nabádal k opatrnosti ve slovech, aby se kněžská krev neprolévala zbytečně a pro světské zájmy.(To zdůrazňoval např. P.Dr.Al.Vašicovi před růžencovým kázáním v Uherském Brodě.) Sám byl zatčen z čistě náboženských pohnutek, kvůli svým mariánským kázáním. Ve vězení se nikdy netajil, že je katolický kněz, a že má povinnosti nejen k lidem, ale i vůči Bohu. Při práci klekával s kněžskou hrdostí na zem a modlíval se kněžské modlitby. To však uvádělo v zuřivost některé nevěřící spoluvězně, ale hlavně nacistické dozorce, neboť jak píše dr.Fuchs, nacismus je organizovaný satanismus. Za to měl O.Benedikt nejtěžší práce a nejkrutější tresty.
Na svátek Zjevení Páně (Tří králů), 6.I.1945, měl O.Benedikt zametat ulice v terezínském koncentráku. Byl však dopaden jedním SS-manem ve stáji. Co tam dělal? Snad - vyhladovělý a špatně oblečený v krutém mrazu - se tam šel ohřát mezi dobytek, ale "nadlidé" neznali lidskost k člověku. Dost možná, že se ho zmocnila vánoční tesknota po jesličkách, po betlémské stáji, po Děťátku v jeslích mezi dobytkem, zahřívajících Novorozeně, a po Matce všech lidí, kvůli níž zde trpěl. A tak se pustil - vysoký kostlivec, potažený jen kůží a s horečně planoucíma očima - jakoby po stopách Tří králů ke chlévu, hledat Boha-Spasitele mezi dobytkem. Jak žíznivě asi laskal očima žlaby a koryta, jak žíznivě si představoval klášter a kostely s ozářenými Betlémy a se svatou Rodinou, jak žíznivě asi šeptal: "Ježíši, Maria, Josefe!" Jsou touhy tak žhavé a tesknoty tak sžíravé, že promění člověka bleskem v to, po čem touží z lásky. Říká to i sv.Tomáš i Píseň písní.
SS-man provedl O.Benedikta k sobě bitím a řvaním. A za trest? "Do bunkru!" - do ledové, betonové díry, neoblečejný a o hladu. Sv.Vavřince upražili na rožni, Otec Benedikt pomalu zmrzl na betoně. Zemřel tam 11.února 1945, na svátek Neposkvrněné Panny lurdské, kterou tolik miloval. Přišla si pro něho, Matka milosrdenství a Panna věrná. Modlil se a zpíval si i v bunkru. Krátce před smrtí zaklepal na sousedního spoluvězně, dobrého zpěváka, a prosil, aby mu zazpíval jeho oblíbenou píseň:"Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se s touhou pne,
kde ty vaše hory jsou
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a s nebesy,
kde přemýšlí na plesy
anděl světlem oděný,
k slávě Páně stvořený.
Pán ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás,
anděla vám s nebe dal,
by váš národ k zpěvu zval.
A ten národ pěje dál,
v žalmech však i touhou znát:
by ten anděl chránil Čech
do skonání věků všech.
Proto, krásné Čechy mé,
duše má se s touhou pne,
kde ty vaše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
Když vyslechl zpěv, ponořil se O.Benedikt do modlitby, až přestal jevit známek života.
Když Michal III.posílal r.863 sv.Cyrila a Metoděje Rostislavovi, psal Moravanům, že to Bůh zjevil Cyrilovi Písmo (slovanskou abecedu), abyste se i vy počítali k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem." Proto "přijmi dar větší a čestnější než všecko zlato a stříbro." (ŽK 14) Také Otec Benedikt umíral se srdcem plným vděčnosti k Bohu za cyrilometodějské a svatováclavské křesťanství, jehož velikost, čistota a duchovost vynikala tím více pro srovnání s vražedným německým nacismem.
Po tom, co bylo uvedeno o dr.Alfredu Fuchsovi, o sestře Marii Filomeně Dolanské a o Otci Benediktu Hronkovi, není snad již ani nutné dodávat ještě něco, abychom pochopili také utrpení a smrt bratra Patrika Kužely: totéž zatčení, totéž věznění, táž cesta do koncentračního tábora, tentýž život v koncentráku. A smrt bratra Patrika? Obvyklá benzinová injekce, která rozloží krev a působí smrt za strašlivých bolestí. "Vědecký" lékařský pokus? Zloba? V každém případě satanství.
O Džingischánovi se uvádí, že nechal vraždit města a národy a lebkami mrtvých dal dláždit své cesty, a všichni to chápali a odsuzovali jako zločin a nelidskost, jako úchylku od přirozeného řádu. Také německý nacismus zabíjel národy: z kostí mrtvých se zhotovovaly ozdobné předměty, z lidské kůže dámské tašky a stínidla na lampy, z lidského sádla léky a pokrmy. Lidí se používalo místo zvířat k pokusným injekcím a operacím. Ale zde se to všechno dělalo již jako "věda", jako úspěch německého "nadčlověka". Zlo bylo prohlášeno za dobro, lež za pravdu, úchylka se stala normou a zvrácenost ideálem. Satan byl prohlášen za Boha. Nacismus byl organizované satanství. Boj proti němu byl povinností každého křesťana, zvláště když byl úředně odsouzen Církví (Pius XI., Encyklika "S palčivou starostí" z r.1937).
To byl také hlavní důvod, proč bojoval a padl i br.Patrik Kužela. Bylo to podle slov Písma: "Budou vás vydávat soudům a bičovat vás, a budou vás všichni nenávidět pro jméno mé; kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen" (Mt10,17-22), "vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat, budou vás vydávat do vězení. některé z vás i zabijí." (Lk 21,12-17)
Uvádí se, že br.Patrik byl zatčen proto, že se ve Francii přidal k výzvě, aby bylo v cizině zřízeno rozhlasové vysílání v českém jazyce. Chtěl prostě pravdu a pomoc a útěchu pro utlačované a umlčované. Podobně jako ji chtěl mnich Lazar, jemuž se podařilo z německého vězení, kde byl vězněn a mučen sv.Metoděj, uniknout do Říma, aby pověděl pravdu a tak pomohl nevinnému Metodějovi. A Jan VIII. tehdy napsal biskupu Pavlovi rozkaz: "Pokud jde o vrahy mnicha Lazara, postarej se, aby se nad nimi od vás vynesl rozsudek podle apoštolských právních předpisů." (J.Stanislav, Životy slovanských apošt.Cyrila a Metoda, Turč.sv.Martin, str.166)
Br.Patrik věděl, že není ani sám, ani první, ani poslední. Nebyl první: před ním bylo již mnoho mučedníků v řádu sv.Otce Dominika a bylo před ním i mnoho mučedníků v českém národě: Ludmila. Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký a Jan Sarkander. A tak nacismus neznamená jen šiky pálících a zabíjejících ubožáků, nýbrž i tisíce českých hrdinů, zabíjených a pálených pro věrnost viditelné, hmatatelné pravdě. Patrik neumíral ani sám: s ním umíraly tisíce tisíců a desítky milionů. A nebyl ani poslední. Také po něm přišli další, jako otec Josef Toufar z Čihoště, mučedníci z Babic a další nevinné oběti komunismu, a budou přicházet další podle slov Miláčka Páně, "aby svět poznal, že i my milujeme Otce a činíme, jak nám přikázal" (Jan 14,31). Aby při vymítání zlého ducha měl plnou sílu slova knězova: "imperat tibi martyrum sanguis - poroučí ti (odejít) krev mučedníků..."
Sv.Cyril umíral v Římě se slovy: "Nebyl jsem, stal jsem se a jsem navěky" (ŽK 18). O milost podobné smrti prosíme i my, a to slovy žáků sv.Metoděje, jimiž končili sepsání jeho "Života": "A ty, Hlavo svatá a ctihodná, s výsosti hleď svými modlitbami na nás, toužící po tobě. Své učedníky vysvobozuj z veškerého nebezpečí, rozšiřuj pravdivé učení a vyháněj kacířství, abychom zde žili důstojně svého povolání, a v nebi se postavili s tebou, jako tvé stádo, po pravé straně Krista, našeho Boha, a obdrželi jsme od něho věčný život. Neboť jeho je sláva i čest na věky věkův.Amen."

Duch bratra Patrika
Úvodní modlitba
Jediný pravý Bože, Nejsvětější Trojice, nejčistší Skutečnosti a nejvěrnější Lásko! Ty svým božským poznáváním sebe ve věčném Slově vyměřuješ zároveň i podoby lidských duší a tvary všech věcí, a rozhodnutím své svobodné vůle určuješ délku i šířku, obsah a štěstí všech životů a osudů. A tvá vůle je věčná vůle.
Tvá nekonečná moudrost dala našemu bratru Patrikovi Kuželovi velkou, dobrou a krásnou duši. Tvá nekonečně milosrdná láska mu dala milost poznat a přijmout křesťanství a milost řeholního a kněžského povolání v řádu sv.Otce Dominika. Dala mu čistý, hluboký a široký život, plných skrytých, ale hrdinských vítězství nad bolestí, nad zlem a nad sebou. Dala mu smrt podobnou smrti mučedníků.
Je-li to ve shodě s tvou nejsvětější Prozřetelností, která miluje rozmach a plnost života, a je-li to ve shodě s tajemstvím předurčení všech milostí, kterým chceš věčné oslavení všech lidí, oslav skrze našeho bratra Patrika sebe i po jeho smrti, a oslavíš tím i jeho.
Rozjasni nad námi a před světem jeho věčnou podobu a zjev nadopřirozenou hodnotu jeho života:
aby nám všem byl vzorem lásky k dokonalému řeholnímu
a kněžskému životu,
aby vzbuzoval hojná a dobrá řeholní a kněžská povolání,
aby zapaloval v mládeži nadšení pro čisté a hrdinské
prožívání nadpřirozeného života,
aby jeho vzor prohluboval ve všech duších křesťanskou víru,
naději a lásku a křesťanský mravní život až k plnému
spojení srdcí se Svatým Duchem,
aby se tak všichni lidé stali svatými bratry Ježíše Krista,
věrnými dětmi nebeského Otce a Panny Marie,
aby se na přímluvu Marie Panny, svatého Dominika a blahoslaveného Otce Cormiera pomohl bratr Patrik
obrodit lidstvo a národy, Církev a řeholní řády v Duchu
Svatém skrze Krista našeho Pána. Amen.

1. K Božímu obrazu
Věčný je pouze Bůh. Vesmír byl od Boha stvořen v určitém čase a v určitém čase také skončí, pokud ho všemohoucí Bůh nestvořil navěky. Stvořitelská moc Boží vyvolala z nicoty k bytí všechny stupně viditelné i neviditelné skutečnosti a nad každou svou věcí Bůh prohlásil, že je velmi dobrá (Gn 1,3-31). Vrcholným viditelným tvůrčím dílem Božím je člověk. nad lidskou osobností je ve viditelném světě už jenom Bůh sám. Lidská osobnost je vrchol, ale je také zároveň hranice, neboť člověk tvoří rozhraní dvou světů, hmotného a duchovního, viditelného a neviditelného. Člověkem vrcholí a končí viditelný obzor, ale lidská duše je zároveň mezí, od níž začíná duchový svět, neviditelný, ale skutečnější než hmotný. V lidské osobnosti splývají v jedno dva řády hodnot, dva světy. Proto i lidský život je sice jedna věc, ale podléhá dvojím zákonům, zákonům smrtelné hmoty a nesmrtelného ducha (Sv.Tomáš, Summa theol.,I,72,2).
Žít skutečně lidsky znamená žít z lásky k myšlence, to jest, vytvořit si z mysli ideál, zamilovat si jej a uskutečňovat jej každým dechem, každým skutkem. Pak člověk žije jako tvůrčí osobnost a jeho život je tvůrčím rozvíjením sil. A člověk tak začíná žít tehdy, když lidské nitro počalo a zrodilo, vyřklo své tajemné "slovo" o základním smyslu celého života a když celá bytost k tomuto "slovu" zahořela láskou a vůle mu slíbila na věky věrnost. V tom je pravá síla člověka, pravá krása jeho života a pravé lidské štěstí. A to je vlastně i Boží podoba v člověku. Bůh Otec také žije plozením Slova a vydechováním Lásky.
Každá věc je od Boha, buď přímo či nepřímo, a proto každá dokazuje, že Bůh je a že pracoval a pracuje. Každá hvězda na nebi je Boží stopou, jež dosvědčuje, že vesmírem kráčel Bůh a tvořil. A protože hvězdy vznikají stále, dokazuje to, že Bůh kráčí vesmírem stále, i dnes. Věci však nedosvědčují prostě jen Boha, nýbrž celou Trojici. Věříme a víme, že Bůh Otec je Bytí, že Syn je Otcovo Slovo a Duch Svatý že je vzájemná Láska obou. Bytí však je Skutečnost, Něco, Někdo; a Slovo je Pojem, Tvar, Podoba, Obraz, Výměr; a Láska je Sálání, Sklon, Směřování, Tíhnutí, Váha. Nuže, každá věc je jakési "něco", čímž se věc podobá Otci. V každé věci je nějaká podoba, podstatný tvar, který dělá z věci to, co je, a jím se věc podobá Synu. A každá věc je někam nakloněna zvnitřku a tak směřuje k nějakému cíli, čímž se podobá Duchu (I,45,7).
V člověku je však Boží podoba dokonalejším způsobem. Člověk není pouhá stopa, nýbrž je Boží obraz, který žije vědomě a svobodně svou velikost a důstojnost, svou moc, své štěstí. Podoba Nejsvětější Trojice je v každém lidském skutku: každý správný lidský skutek je totiž nějaké "něco", čili znamená nějakou hodnotu. Má dále svůj pevný charakteristický ráz a "tvar", čili musí být postupným uskutečňováním naší životní myšlenky, našeho životního ideálu a poslání. A musí z něho hořet a sálat naše láska.
Hříchem se člověk staví proti Bohu i proti přírodě a ničí sám sebe. Odpadá ze života pokojných a štastných a odumírá v živoření zlých, jehož základním rysem je osamocenost a tesknota, závist a nenávist, neklid a úzkost, hanba a nesvár. Záchrana je možná jenom skrze Ježíše Krista, mimo jehož tajemné Tělo, Církev není spásy.
Hříchem se porušuje, znetvořuje Boží obraz v lidské bytosti i v lidském životě. Obnovuje se zázračně při křtu a při svátosti smíření. Svátosti však jsou ovocem výkupné oběti Krista Pána. Jedině Ježíš Kristus může dát člověku sílu a prostředky k přemožení zla, bolesti a smrti, k obnovení Božího obrazu.
Spasitelovo smírné utrpení nás osovobozuje především z otroctví hříchu. Proč? Pohled na ukřižovaného Bohočlověka musí v nezvráceném člověku vzbuzovat obdiv, úctu, vděčnost a lásku: "Ještě jsme byli jeho nepřáteli a on za nás zemřel" (Řím 5,8). Začne-li však duše milovat Krista Ukřižovaného, Bůh je vůči ní jako by odzbrojen, podle slov Písma: "Odpouští se jí mnoho hříchů, protože si mě zamilovala mnoho" (Lk 7,47). Dalším důvodem je to, že Spasitelovo utrpení je jakousi cenou, jakýmsi drahoceným darem, jejž člověk může nabídnout Bohu na vyrovnání svých vin. A nebyla spáchána žádná tak velká vina, a není vůbec myslitelná žádná tak veliká vina, že by její váha byla větší, než smírná cena Kristovy krve. A konečně, řekli jsme, že svátosti jsou ovocem Spasitelovy smrti. I když svátosti jsou pouze hmotné, vnější úkony a náznaky neviditelných milostí, mají přesto i jakousi božskou, duchovní sílu, protože jsou nástrojem, jehož používá Bohočlověk k posvěcení člověka. Božské rozhodnutí Spasitelovo, odpustit člověku a obnovit v něm Boží obraz, je tak mocné, že síla jeho lásky proniká do duší při přijímání svátostí jakoby samočinně: zalévá, očišťuje, osvěcuje, proměňuje. A to, co při tom nechápeme, je daleko větší než to, co člověk z toho pochopí. Křesťanské posvěcení je tajemstvím Boží Lásky.
Osvobození z hříchů znamená mnoho dalších věcí, především osvobození z moci ďábla. Každým smrtelným hříchem se dějí tři věci: člověk se vědomě a dobrovolně odklání od dobra a přiklání se ke zlu. Odmítá závislost na Bohu a podvoluje se ďáblu. Bůh, uražený a odmítnutý člověkem, ponechává člověka spravedlnosti, ponechává jej v moci zla. Ďábel přebírá člověka a napíná všechnu sílu své zlé, ničivé vůle a rozvíjí všechny schopnosti svého úskočného, lživého rozumu, aby člověku překazil záchranu, spásu. Jakmile se rozhodne vrátit se kajícně k Bohu, Bůh ho nenechává otročit satanovi. Jakmile tedy člověk začne mít sílu proti hříchu, začne mít sílu i proti ďáblu. Ve spojení s utrpením Kristovým máme tuto sílu. Bez Kristovy síly jsme bez moci a bez naděje.
Bolest a smrt je trestem za hřích. Má-li člověk prostředek k osvobození od hříchu, má prostředek i proti bolesti a smrti. Po výkupné smrti Ježíše Krista a po jeho slavném Vzkříšení se překonává i naše smrt jistým očekáváním vzkříšení. Bolest přestává být trestem a začíná být lékem: Bůh se bolestí usmiřuje a člověk se bolestí očišťuje pro lásku s Bohem, pro věčný ráj.
Hřích a otroctví, bolest a smrt jsou hlavním znetvořením Božího obrazu v člověku, neboť Bůh je dobrý, svatý a svobodný, je blažený a nesmrtelný. Spasitel umožnil odstranění tohoto znetvoření. Avšak mimoto umožnil ještě takové nové dary a milosti, jaké člověku nikdy ani nevstoupily na mysl: nadpřirozený život, to jest účast na Božím životě, přátelství s Bohem, nová rajská blaženost. Neboť příčinou nepřátelství je hřích. Bůh miluje své tvory, ale nenávidí zlo, nenávidí hřích. Kristovo utrpení usmířilo hříchy lidstva, umožnilo zrušení nenávisti mezi Bohem a tvorem, umožnilo smíření a přátelství. Spasitelovo dobrovolné obětování sebe je tak milé Bohu Otci, že pro dar Kristovy krve, pro Kristovu věrnost, poslušnost a lásku se odpouští všechno všem, kdo se spojí s ukřižovaným Kristem. Kristus, Bohočlověk, je tak úžasný člověk, tak krásný, svatý a dobrý člověk, že při pohledu na něho chce Bůh Otec odpustit každou vinu každému člověku, všechny hříchy celého lidstva (III, 49,1-5).
Uvěřit Ježíši Kristu a jeho poselství a poslání znamená nalézt opravdu pokoj, radost a slávu. Pokoj je smíření člověka s člověkem, člověka s Bohem, a utišení, upokojení srdce. Radost z nalezení ztraceného Boha a z otevření ztraceného ráje. A slávu, protože zásluhou Ježíše Krista se stal člověk navěky Božím přítelem, ano Božím dítětem a Ježíšovým bratrem. Větší účast a radost není myslitelná.
Dominikánský klášter v Praze, kde bratr Patrik Kužela studoval gymnasium a kde se potom často zdržoval jako řádový bohoslovec při cestách do ciziny, vděčí za mnoho blah.Otci Hyacintovi Maria Cormierovi. Tento řádový generální představený, původem z jižní Francie, byl velikým přítelem českých dominikánů. Přes velký odpor Němců obnovil samostatnou českou dominikánskou provincii roku 1905. Žil a zemřel v pověsti svatosti. Z jeho zjevu vyzařovala hluboká duchovnost. P.Odilo Pospíšil znal bl.Otce Cormiera a vsál do sebe jeho ducha. Vyzařoval jej do svých svěřených duší, i do bratří a sester řádu sv.Dominika, i do duše bratra bratra Patrika. Tnto duch je shrnut v modlitbě, kterou složil bl.Otec Cormier. Je v ní obsaženo celé jeho životní snažení:
"Vzdávám Ti díky, Ježíši, za to, že jsi učinil, abych byl přijat za Božího syna a abych se stal milostí Boží tvým bratrem. Učiň, abych Tě miloval bratrskou láskou a řídil se tvým vzorem. Nedopusť, abych ztratil práva, jež vyplývají z přijetí za Božího syna, ani abych se někdy vzpíral proti plnění Tvé vůle, jež je Otcova, anebo proti Tvému Duchu, jež je také jeho. Tuto milost mi dopřej, Ježíši, na přímluvu Marie Panny, naší společné matky."
Bratr Patrik svými názory a svým smýšlením, svým slovem a svým životem hlásal tuto nesmírnou důstojnost člověka a radostnou hodnotnost lidského života, a to z přirozeného i nadpřirozeného hlediska. Už pouhý jeho zjev říkal pokorně i hrdě: "Člověk byl stvořen od Boha k Božímu obrazu. Člověk tedy není sám Bohem. Má vládnout světu, ale není vůlučným pánem ani světa, ani sebe, ani druhých lidí. Podléhá Bohu a jeho zákonům jako každá jiná složka přírody. Na druhé straně však člověk byl stvořen z prachu země, ale není jenom tento prach. Není ani pouhým nahodilým shlukem temných sil přírody a hmoty, ani jen živým výrobním prostředkem, ani jenom dokonalejším zvířetem, o němž bychom nevěděli, co z neho vývoj učiní zítra. Ne, člověk, lidská bytost, to je pevná, nejvyšší hodnota viditelné přírody, a jeho život znamená široké možnosti úžasných krás a tvůrčích radostí. Jako člověk vyšel z Boha a jako člověk se k Bohu vrátí. Lidský osud je zaměřen k věčnosti. Smyslem lidského života je Ráj. Každý člověk se rodí a žije pouze jednou a každý má své vlastní poslání v dějinách lidstva, určené a řízené Prozřetelností k našemu dobru a k Boží slávě. Nežijme proto pod svou úroveň, nežijme nadarmo!"
Tyto myšlenky jsou ozvěnou myšlenek sv.Pavla: "Víme také, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému..., aby byli připodobnění obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry." (Řím 8,28-29)
Modleme se: Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny Marie připravil svému Synu důstojný příbytek, prosíme, jako jsi ji pro předzvěděnou smrt téhož Syna svého uchránil od veškeré poskvrny, dopřej, abychom na její přímluvu také my došli k tobě čistí, skrze téhož Krista Pána našeho. Amen. (Modlitba ze svátku Neposkvr.Početí bl.Panny Marie, 8.pros.)

2. Řád věcí a života
Bůh je ve všem první a poslední, neboť je zdroj a cíl, střed a vyvrcholení. Je to Absolutno, jež žije a chápe, miluje a nenávidí. Absolutno, kterému křesťan smí říkat "Ty", a které odpovídá. Je zákonem pro všechno dění a pro všechny životy. Nemá ani povinností, ani závazků v přísném smyslu slova vůči nikomu a v ničem, neboť od nikoho nic nedostal. Naopak, všechno, co je, je z něho a od něho. "Ó propasti bohatství, moudrosti a vědění Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihnutelné jeho cesty! Neboť kdo poznal myšlení Páně? Nebo kdo byl jeho rádcem? Anebo kdo mu dal, aby se mu muselo oplatit? Protože od něho a skrze něho a pro něho jsou všecky věci. Jemu budiž sláva na věky!" (Řím 11,33-36)
Usuzuje-li se tedy podle Boží povahy, má Bůh jenom práva, ano, je absolutním, zosobněným Právem: z něho všechno vzešlo, k němu se všechno vrací a jemu všechno patří, ať kdo chce či nechce. Díváme-li se na povahu tvorů, je tvor celý od Boha, patří Bohu a je mu zavázán za všechno. Tvor je zosobněný závazek, dluh, a má povinnost plnit Boží vůli, Boží zákon a Boží řád. A všechna práva, jež člověk má, má především proto, že má povinnosti vůči Bohu, že by tyto povinnosti nemohl splnit bez určitých práv.
Správný poměr člověka k Bohu je určován náboženstvím. Člověk závisí na Bohu celou svou podstatou, a proto je náboženský celou svou přirozeností. Ano, napřed je náboženský a pak je společenský. Neboť napřed vznikl a vzniká vztah závislosti člověka na Bohu - tvor je celý od svého Stvořitele - a teprve pak může vzniknout vztah člověka k člověku: může k ženě, rodičů k dětem, atd.
Náboženské povinnosti člověka k Bohu, vyplývají z trojí skutečnosti. 1.Boží velebnost přesahuje všechny stvořené hranice, je nekonečná, proto je člověk povinen klanět se Bohu a chválit jej. 2.V Bohu má původ všechno, co člověk je a co má. Bůh je totiž naše první Příčina, a tedy je náš naprostý Pán. Proto je člověk žít závisle na Bohu, žít jako Boží vlastnictví a Bohu poslušně sloužit. 3.A konečně, Bůh je svrchovaná hodnota, činné Absolutno a nejvýš oblažující krása. Proto je člověk povinen Boha "z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil, nade všechno..." Oslavovat Boha klaněním, službou a láskou, to je hlavní cíl, pro nejž Bůh stvořil člověka. Splnění těchto povinností je hlavním smyslem lidského života, zdrojem lidské velikosti a štěstí. Všechna svá práva má člověk především proto, aby splnil tuto povinnost, az této povinnosti vyrůstá celý lidský právní řád. Kdo popře Boha a toto jeho právo na člověka, nemůže odůvodnit ani žádný lidský zákon, nemá právo ukládat člověku žádnou povinnost a nemůže vysvětlit ani zaručit žádné lidské právo. Neboť pak každý je "bohem" a život je boj proti všem.
Náboženský život má dvě stránky: vnitřní, a ta znamená povinnost Boha poznávat a uznávat, milovat a ctít; vnější, a ta znamená povinnost dávat najevo toto své smýšlení i viditelnými úkony.
Plnit povinnosti je projevem čestnosti. Bratr Patrik Kužela byl i zde čestným člověkem. Studující mládež často ztrácí svou víru v nábožensky lhostejných školách. Patrik ji neztratil. Studuje-li člověk dobře, může se mu jeho rozumové nadání stát překážkou víry, když by postavil svůj rozum nad Boha a nad Církev. Patrika vedlo jeho studium přímo k Bohu. Mladý člověk ztratí Boha často i z mravních důvodů: hřích a nemravnost v něm udusí víru. Br.Patrik zůstal pevný a čistý. Byl čestným člověkem, uznával a plnil Boží práva. A jeho rostoucí vnitřní velikost, svoboda a radost mu dokazovaly, Boží práva nejsou na úkor člověka. Také sv.Tomáš Akvinský se stále ptal: "Kdo je Bůh?" a stále nacházel novou krásu a a nové odpovědi na v pojmu Boha. Právě tak i bratr Patrik nacházel sílu a důvod k plnění svých povinností vůči Bohu v otázce: "Kdo je jako Bůh", což zní hebrejsky "Mi - ká - el" a Patrik měl rád hebrejštinu.
Snad proto nakonec zakotvil br.Patrik v řádu sv.Dominika, jehož je Michael zvláštním ochráncem, a kde v díle sv.Tomáše mohl najít na svou otázku plně uspokojující odpověď a zároveň řád života podle Boha. A bez životního řádu není štěstí.
Řád závislosti však není jenom mezi Stvořitelem a tvory, nýbrž je i mezi samými tvory. Ani dvě věci nejsou naprosto stejné. Každá věc představuje svůj vlastní stupeň jsoucna čili skutečnosti, a má svou vlastní hodnotu. Vesmír tedy tvoří odstupňovanou, pevně spjatou a uzákoněnou hierarchii hodnot.
Skutečnost není nikdy a nikde jenom jako osamocená a holá podstata. Je nutně vřazena dp nějakého prostředí, má svůj prostor a svůj čas, má své jasně vymezené trvání. Podstata věci je jenom jakoby poloviční skutečností z každé věci. Trvání věci, jejíž jsoucnost, život (existence) je dovršením, vyvrcholením podstaty, při kterém se uskuteční všechno, co bylo v podstatě jenom zabalené, jenom jako náznak, možnost a sen. A ve svém trvání, svým životem, projevuje každá věc svou podstatu, svou povahu svým vlastním způsobem. Věci tedy nejsou nečinné a němé. Všechny mají svůj životní projev, svou vlastní činnost, každá věc jako by září a zpívá. Prosté věci mají prostý projev života, září a zpívají prostince; dokonalejší září a zpívají složitěji. Vyzařování je úměrné podstatám věcí, neboť věci vyzařují sebe. A tak tedy i jsoucna a životy (existence) tvorů vytvářejí odstupňovanou skladku záření a zpěvů, vesmírnou stupnici hlasů života, mohutný vesmírná, kosmický souzvuk osudů (kosmické akordy harmonických melodií).
Proto i básníci a mystici mluví o kosmickém záření a kosmických písních. Každá věc září a zpívá, a proto i celý vesmír září a hraje. Existencialismus neobjevil nic nového. Zdrojem a středem tohoto záření a této vesmírné hudby je Absolutno, Bůh. Také Bůh září a zpívá svým trváním, a protože Bůh je Život, je také Světlo a Zpěv. A poněvadž je Osobnost, září a zpívá vědomě a svobodně. Člověk a hmota jsou až na okraji kosmického záření a zpěvu. Prostřednictvím milosti se však člověk může povznést až nad anděly a zaujmout místo těch, kteří jsou zahnáni do tmy a němoty pro svou pýchu. A tak se křesťanstvím vytváří nový, nadpřirozený řád hodnot, v němž je jenom jedno potřebné: Boží milost projevující se na zemi láskou člověka k Bohu a k jinému člověku, a v okamžiku smrti přecházející ve slávu, v božské poznání, v oblažující vidění a ve věčný úžas: "Kdybych neměl lásku, nic nejsem... a nic by mi neprospělo..." (1 Kor 13,1-13)
Pokřtění lidé, žijící v Boží milosti bez hříchu, i jejich životy v lásce, vytvářejí nový svět, nové kosmické záření a novou vesmírnou píseň. Každý vykoupený člověk tam vyzařuje své světlo a zpívá svou píseň. Už od prvních dob se Církev snažila zachytit a vyjádřit toto záření, tento nový zpěv, tento nový vesmírný dech Lásky, vydechovaný tajemným Tělem Kristovým. Jeho vyjádřením je tak zvané Divinum Officium - Božská povinnost - Kněžské hodinky - Liturgie hodin - Opus Dei - Dílo Boží. Ubozí kněží, kteří hromadí své soukromé modlitby, a Božskou povinnost odbývají chvatně a nedůstojně, anebo ji neodbývají vůbec. Bloudí němí a ve tmě na vnějším okraji Boží Obce. V tomto úředním zpěvu Církve je celůý prožívaný život Církve: Láska Kristova, něžnost naší panenské Matky, pomoc andělů, jásot svatých, prosby bojujících, slzy trpících, chrapot umírajících, prokletí Jidášů...
Bratr Patrik Kužela pochopil posvátnost světového řádu přírody, podle něhož se věci řadí nad sebe jako schody, vedoucího do ráje - řádu, jenže je zároveň zákonem životů a osudů. Podroboval se mu ze všech sil, a to je základ svatosti. Bratr Patrik byl zároveň člověkem hluboké vnitřní rozjímavé modlitby. Ta není ničím jiným než pohlcováním tajemných paprsků, vyzařujících ze Svaté Trojice do Těla Kristova. Je též nasloucháním vesmírnému zpěvu spasených i bojujících a trpících. Snad také proto zavedla Matka Boží Patrika do řádu sv.Dominika, kde společná slavnostní modlitba Božského Officia je jedním ze čtyř základních prostředků k posvěcení, a tedy i ke štěstí a k úspěchu.
Modleme se: Bože, jenž zjevuješ světlo své pravdy těm, kteří bloudí, aby se mohli vrátit na cestu spravedlnosti a svatosti: dej všem, kteří se hlásá ke křesťanskému vyznání víry, aby i zavrhovali, co odporuje jménu křesťana, a šli věrně za tím, co se s ním shoduje. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se.
3. Štěstí
Lidský rozum se nenasytně vzpíná za poznáním veškeré pravdy a lidská vůle jde vpřed zároveň s rozumem a chce veškeré dobro a štěstí. Lidský duch nemá klid, dokud nepronikne k nekonečnu. Plně se ovšem ponoří do nekonečna až v přímém oblažujícím patření na Boha v nebi. Teprve tehdy bude lidská bytost opravdu nasycena vrcholným štěstím na vždycky. Neboť teprve tam najde obsolutní Hodnotu, na niž není nic většího, nic lepšího, nic pravdivějšího, ani krásnějšího, a jež nemá v sobě nic špatného. Najde Dobro, jež nasytí a vyplní všechny touhy, a jež vyloučí každou bolest a každé zlo. Najde dokonalé štěstí.
Ale člověk chce a potřebuje, a konečně také může být šťasten už v tomto životě. Ne ovšem dokonale a plně, protože v tomto životě bude vždycky něčím trpět, na příklad temnotou rozumu, jenž naráží stále na záhady; nebo slabostí a kolísáním vůle, vzpourou vášní, tělesným strádáním, zklamáním, atd. Vždycky budeme po něčem toužit, např. po nesmrtelnosti, protože tento život skončí a všechno se přirozeně bojí smrti. V tomto životě je opravdu možné jenom nedokonalé štěstí.
Člověk ho však nedosáhne tím, že by dokonale vyssával všechny drobné hodnoty kolem sebe. To by naopak znamenalo sejít s cesty, ztroskovat, odumírat. Jako totiž nejvyšší a dokonalé štěstí vytryskne z přímého pohledu na nekonečnou Boží Krásu, tak začátek jakéhokoli opravdového štěstí se rodí jenom tehdy, když člověk začne poznávat a milovat Boha. Proto se naše štěstí na zemi musí opírat aspoň nějak o tento základ. Protože však naše poznání Boha je zde nedokonalé, dává jen nedokonalé štěstí. Ale přesto je to štěstí skutečné, kdežto štěstí z věcí bez Boha se nakonec promění v úzkost.
Bratr Patrik Kužela chápal a chtěl štěstí jako jediný správný smysl života. Ale pochopil také, že se proto musí stát dobrým člověkem. To mu nebránilo, aby přitom nebyl strhujícím člověkem své doby, a aby se posléze nerozhodl pro kněžský a řeholní stav.
Chtěl být šťastný, a proto se snažil být dobrým člověkem. Štěstí nezáleží jenom na věcech ani na bohatství, takže právě bohatí lidé světa mívají často prázdnou a nešťastnou duši. Štěstí není jenom v rozkoši, protože rozkoš a radost vyplývá z nalezeného štěstí. Štěstí není jen z lidí, protože lidské tělo i lidský duch má hranice a za těmi je opuštěnost a tesknota. Štěstí je podstatně v Bohu, ve Skutečnosti a Kráse bez hranic, v níž člověk najde uskutečnění všeho, a jež dá smysl všemu ostatnímu. Čím více se však člověk poznáním a láskou spojuje s Bohem, tím více mu stává podobným, až se stane sám také dobrý a šťastný jako Bůh.
Bratr Patrik byl vždy úchvatným člověkem přítomnosti. Spojit se v přátelství s Bohem, to znamená uskutečnění všech tužeb a možností, a tedy vrcholné rozpětí životních sil. Život se jenom zde pije opravdu plnými doušky. Bylo zajímavé sledovat v Patrikovi tuto plnost života. Bratr Patrik pilně studoval, přímo se nořil do poznání theologie a filosofie, vědních oborů a jazyků. Zároveň se ukázňoval mravně čili usiloval o ctnostný život. Miloval přírodu, otužoval tělo, pěstoval sport a tělocvik, byl vytrvalým chodcem, atd. Věděl, že v tomto životě je duch závislý na těle, a že slabé a choré tělo, by mohlo oslabit i život ducha nebo jej znemožnit.
Hledal štěstí, a proto se rozhodl pro řeholní stav. Základním závazkem řeholního života je totiž jediná věc: usilovat o dokonalost - o dokonalost poznání, lásky a života. Je-li však vrcholem životního štěstí přímé patření na Boha "tváří v tvář", jak říká apoštol, a prožívání slasti ze sjednocení s Bohem, a pokud začátkem tohoto štěstí je první poznání o Bohu a první zažehnutí lásky k Bohu, tedy je také zcela zřejmé, že růst tohoto poznání a této lásky působí také růst lidského štěstí. Lidský život nemá být nic jiného než rozrůstání prvního záblesku v rozumu a prvního zanícení srdce. Nic jiného než soustavné úsilí o plnost poznání a lásky, neboť má být cestou za dokonalým štěstím, cestou k Bohu. Řeholními sliby se však člověk přímo zavazuje, slavnostně a veřejně, že půjde za dokonalostí cestou nejkratší a nejlepší. Zavazuje se tedy, že se bude snažit žít stále šťastněji. Proto br.Patrik hledal štěstí dobře.
Stávat se mravně dokonalým znamená dostávat stále jasnější a čistší vnitřní podobu a žít věrně podle pevného mravního zákona. Jistota, že náš vnitřní život je stálým vzestupem k dobru, vyvolává v duši uspokojení a štěstí. Toto štěstí je napřed jenom prchavé, okamžikové. Postupně se však prodlužuje, až se stane trvalým stavem. Podle křesťanského životního názoru je tento stav shrnut v osmeru blahoslavenství: "Blažení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. Blažení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni. Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi. Blažení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství. Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blažení pokojní, neboť oni budou zváni syny Božími. Blažení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské." (Mt 5,3-10)
Trvalý stav nadpřiropzeného štěstí má v duši dva účinky: nevýslovně oblažuje a bezpečně chrání. Křesťanské štěstí chrání proti trojímu nebezpečí: proti nesprávnému smyslu života, totiž proti nalhávanému štěstí; proti ztroskotání ve vnější práci; a proti ztriskotání ve vnitřním životě.
Štěstí: Nalhávané štěstí se může vplížit do duše v podobě slávy, poct, bohatství. Kristus však vyhlašuje: "Blažení chudí duchem - " Nebo může mít podobu moci a vítězství, kterým sobečtí a pyšní lidé násilně vyhlazují všechno, co jim stojí v cestě a co by mohlo zastínit či ranit jejich ješitnost. Spasitel však říká: "Blažení tiší - " Anebo může mít podobu rozkoše a tělesného požitku. Kristus ale učí: "Blažení lkající, plačící - "
Práce: Pracovat pro druhé lidi je pramenem štěstí, ovšem pracuje-li se dobře. Jsou lidé, kteří se nadšeně obětují, ale vede je sebeláska: hlad po oslavení sebe, po zlatě po zisku. Těmto Kristus neslíbil nikdy a nikde nasycení, nýbrž prohlašuje blaženými ty, které vede hlad a žízeň po spravedlnosti, takže oni budou nasyceni. Všechno, čím zasahujeme do života a zájmů druhých lidí, musí vycházet z vědomí, že je to naše povinnost, že je to příkaz spravedlnosti. A kde je spravedlnost už vyrovnána, tam člověka začíná vést milosrdenství: "Blažení milosrdní - " Jinak bychom ničili štěstí své i cizí.
Vnitřní život: Království Boží je v nás, v nitru vyvrcholuje bolest i štěstí. Když člověk prošel úsekem očištění a světla, nastává úsek sjednocení a spojení. Jsou pošetilci, kteří rvou lidi i Boha násilně do své náruče, a chtějí namluvit sobě, lidem i Bohu, že už jsou zralí pro lásku a štěstí. Pán však volá: "Blahoslavení čistého srdce -"
Založit řeholní společnost není totéž, jako založit jakýkoli spolek. Řeholní řády jsou krásou a silou Církve, musejí vycházet z Ducha Svatého a k němu směřovat a vést. Proto k založení řádu nestačí seberozumnější Stanovy, nýbrž je také nutná láska a bolest. Stanovami dává zakladatel svým duchovním dětem a následovníkům řád života anebo prostě "řád". Zakladatelova láska a bolest však představuje bohatství zásluh před Bohem, pro které má zakladatel duchovní sílu vyvolat v lidech povolání do svého řádu. Zakladatelé milují a trpí nejen pro sebe, pro své posvěcení, nýbrž pro posvěcení všech, kdo půjdou v jejich řádu po jejich stopách. Jejich láska a bolest musí být nezměrná, aby strhovala a posvěcovala duše, i když oni už zde nebudou; aby usmiřovala hříchy nehodných členů a aby oživovala a oplodňovala apoštolát řádu i po staletích.
Bratr Patrik věděl, že není ani první, ani poslední. Nebyl první: před ním byl Spasitel se svou panenskou Matkou, Dominik, Tomáš Akvinský, Zdislava, Hyacint Maria Cormier...
Patrik uvěřil, že jsou živí a mocní, a přijal od nich vše, co mohl.
Nebyl poslední: Církev žije dál. A proto Patrik nepřijímal jenom trpně, jen pro sebe. Rozhojnil přijaté světlo, lásku, oběť a štěstí. A předává dál. Svítí, hřeje, usmiřuje, volá a strhuje mládež na cestu štěstí, pomáhá duším pochopit, milovat a uskutečnit řád života.
Modleme se: Bože, jenž jsi pokořením svého Syna pozvedl padlý svět k nové důstojnosti, dopřej svým věrným trvalou radost, aby ti, které jsi vyrval z věčné smrti, zakoušeli neutuchající jásavé štěstí. - Bože, ty jsi těm, kdo tě milují, připravil neviditelná bohatství, vlej do našich srdcí vroucí lásku k tobě, abychom tebe milovali ve všem a nade všechno, a zato dosáhli účasti na tom, cos přislíbil a co převyšuje každou touhu. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se.
4. Bratr Kazatel
Téměř každý řeholní útvar se vyznačuje a honosí nějakým zvláštním a příznačným rysem, jemu výlučně vlastním, jímž se odlišuje ode všech ostatních. Dominikánství nemá takové zvláštní odlišnosti. Dominikánství je prostě podstatou, duší katolického křesťanství. Můžeme to označit tímto latinským odstupňováním: "Dominus, Dominicus, Dominicanus". Být dobrým dominikánem znamená být věrným synem Církve, být světcem. Je to vidět především z toho, že nejlepší představitel správného dominikánství, sv.Tomáš Akvinský, je zároveň nejdokonalejším učitelem pravého křesťanství, závazným podle soudu Církve pro všechny křesťany a pro všechny řády.
Bůh chtěl skrze sv.Dominika "na obranu Církve a k její slávě obnovit apoštolský způsob života". A tak svatý Otec Dominik - "podporován vždycky a ve všem Matkou Byžího Syna - svým kázáním potlačoval bludy, založil řád zápasníků za víru pro spásu národů a získal pro Krista nesčíslné duše. O jeho moudrosti vyprávějí národové a jeho slávu hlásá Církev."
Nejvlastnějším jádrem lidského života je myšlenka a láska. Z nich se vytvářejí hlubiny a taje našeho nitra, cena našeho "já". Vnější činnost má lidský ráz jen potud, pokud je vyzařováním, uskutečňováním myšlenky a lásky. Dominikánská svatost má také tento dvojí ráz. V podstatě je nazíravá (kontemplativní), prožívá se uvnitř. Znamená rozmach a využití všech přirozených sil, ale zároveň i ustavičný hrdinný růst v Boží milosti. Tento růst je dokončováním daru Svatého Ducha a vrcholí ve stavu blaženosti z prožití osmera blahoslavenství. Dominikánská svatost je však také apoštolská: myšlenka a láska se rozlévá navenek.
Každý čin člověka v posvěcující milosti je výsledkem jednak jeho přirozených sil, jednak Boží milosti, a tato milost předchází čin, provází jej a dovršuje. Pro apoštolský život - a tedy pro dominikánský život zvlášť - těchto milostí vypočítává sv.Pavel devět (1 Kor 12,7-11). Sv.Tomáš je řadí do tří skupin.
I. Milosti zdokonalující apoštolovo poznání: 1. Dar moudrosti pomáhá ze zjevených základních pravd víry vyvozovat nové závěry, jimiž se obohacuje vývoj dogmat. 2. Dar vědy uschopňuje apoštola k hlubokému ovládnutí jednotlivých vědních oborů, aby mohl použít vědy k vysvětlení a obhájení víry. 3. Dar proroctví je dar vidět více a do větších dálek a umět viděné pravdy říkat všem lidem, čili opravdu učit a kázat. 4. Dar rozeznávání ducha vlitým způsobem umožňuje číst prostým pohledem v hlubinách, v tajích srdce druhých lidí a rozeznat, zda mají dobrého či zlého ducha.
II. Milosti zdokonalující apoštolovo slovo: 5. Dar víry znamená takové přesvědčení o pravdách víry, že apoštol je schopen přenášet", to jest, mocí Ducha svatého přesvědčit každého, aby uvěřil v Boha. 6. Dar jazyků dává apoštolu mluvit cizími jazyky, aniž se jim učil, nebo mu aspoň dává lehce se jim učit. Ale hlavně mu pomáhá najít vždycky správné slovo, takové slovo, jaké duše právě potřebuje, aby byla raněna láskou, přístupna milosti a spasena. 7. Dar vysvětlovat, vykládat a překládat cizí myšlenky.
III. Milosti apoštolských skutků: 8. zázraky a 9. moc uzdravovat. Dát lidem možnost nadpřirozeného života, možnost najít znovu ráj, je největší zázrak a nejzázračnější uzdravení těla i duše, pro tento život i pro věčnost. (STh, II-II, ot.171-178, Suppl.37,1)
Když sv.Dominik zakládal svůj řád, ukládal jeho členům vědecké studium nejen jako jeden ze čtyř základních řádových prostředků k osobnímu posvěcení, nýbrž i jako mocnou zbraň na obranu křesťanství.
V té době byl totiž křesťanský světový názor velmi vážně ohrožen jednak lživými naukami bludařů, ale hlavně zevnitř, ze strany samotných křesťanů. Neboť jako přirozený základ křesťanského světového názoru byla vlivem sv.Augustina převzata Platonova filozofie. Vlivem této platonsko-augustiánské filozofie se křesťanství nebezpečně blížilo jakémusi "křesťanskému budhismu". Popírala se pevná skutečnost a věcnost (reálnost a objektivnost) lidského smyslového poznání a nakonec přirozeného poznání vůbec. V jakémsi "křesťanském nihilismu" se popírala hodnota přirozeného řádu: hmotný svět, tělo, smyslové a rozumové poznání, ba i filosofie se pokládaly za překážku. Uznávala se skutečnost a užitečnost jenom nadpřirozeného řádu, všechno bylo ovládáno výlučně vírou, theologií, mystikou. Podle filozofie většiny svých vlastních synů, např. sv.Bonaventury, by byl sv.František těžko obhajoval své nadšení pro krásu hmotného světa a svou lásku ke květinkám a ptáčkům.
Řád sv.Dominika postavil po těžkém boji světový křesťanský názor na základ aristotelského umírněného realismu, na filozofii skutečnosti a zdravého rozumu. Dominikáni, sv.Tomáš Akvinský a sv.Albert Veliký, dokázali a obhájili skutečnou hodnotu a krásu přirozeného řádu, na prvním místě nesmírné bohatství, skryté v přirozených darech člověka, který je Božím obrazem. Lidský rozum - podle vyjádření představitelů samé Církve - jakoby už neměl sil jít dál, výš a hloub, než došel Tomáš, aspoň v některých oborech. Proto není možno tvrdit, že by sv.Tomáš omezoval mravní svobodu a rozumovou velikost člověka. On ji právě zachránil. A filozoficky dokázal, že cesta sv.Františka byla podle přirozenosti i podle Boha.
Je ovšem samozřejmé, že jako nadpřirozený řád nekonečně převyšuje všechno bohatství přirozeného řádu, tak milost nekonečně převyšuje přirozené schopnosti člověka. Přitom ovšem milost neničí přirozené dary, nýbrž je předpokládá a zdokonaluje. Už sv.Dominik hlásal tuto nesmírnou sílu milosti. Proto ho Církev nazývá "Praedicator gratiae - Hlasatel milosti", a to v nejširším smyslu toho slova. Hlásal Boží lásku, Boží shovívavost a dobrotu. Sv.Tomáš je vrcholným mistrem nejen v nauce o člověku a o stvořené skutečnosti, nýbrž je právě tak vynikajícím mistrem v nauce o milosti a o Eucharistii, která je nejmocnějším zdrojem milosti. Volá s úžasem: "Nejmenší milost může překonat jakoukoli zlou žádostivost a zasloužit věčný život." (STh,III,62,6k3)
Bratr Patrik miloval přirozený řád jako dílo Boží moudrosti a moci: přírodu, spost, studium... Ale především se poddával v úporném zápase se zlou žádostivostí vlivům Boží milosti, hlavně těm, které by z něho učinily svatého bratra Kazatele. Ve svých modlitbách a rozjímání tiše žasl nad nesmírností Boží Lásky, jež nám dala z pouhého milosrdenství nadpřirozený řád. Miloval proto i prameny milosti, Církev, svátosti, Eucharistii, růženec...
Miloval sv.Dominika, protože nám hlásal milost.
Miloval sv.Tomáše, protože hájil a vysvětloval milost.
Miloval celý kazatelský řád sv.Dominika, protože vstup do "řádu milosti" mu otevřel nesmírné zdroje milosti, hlavně milost touhy stát se dokonalým křesťanem a svatým apoštolem.
"Kristus tak miloval Církev a vydal sebe samého za ni v oběť, aby ji posvětil." (Ef 5,25) Bratr Patrik miloval Církev a řád sv.Otce Dominika a vlastně zemřel za tuto svou lásku. Byla to jedna z těch základních, panenských lásek, jež vznikají v člověku zároveň s procitáním rozumu, jako je láska k životu a k matce, k sobě a k druhým, k rodnému kraji a ke slunci nad ním. Tak rostla v Patrikovi i láska k Řádu bílých bratří Panny Marie. Patrikův rodný Vlčnov je blízko Uherského Brodu. V Brodě je dominikánský klášter s poutním kostelem Panny Marie. Ke slavné a dobré Královně posvátného růžence u dominikánů ho poprvé nesla maminka pod svým srdcem. Pak ho tam nosila v srdci a v náručí. Potom jej tam vodila za ruku a nakonec tam Patrika vedlo jeho vlastní srdce. nežná láska Mariina uchvátila tuto čistoů, velkou duši a šeptala mu o jasné a slavné cestě. Tak si br.Patrik zamiloval její Řád.
Jeho láska vzrostla, když přišli bílí misionáři a s nimi usměvavý otec mládeže P.Odilo Pospíšil, z něhož zářil Bůh a Maria. On vzal chlapce na studie do Prahy. V Praze Patrik miloval řád stále více, zvláště když viděl, jak dobrý Otec Odilo pracuje do úpadu a žebrá u lidí o pomoc, aby svým chudým chlapcům umožnil studovat. Patrik miloval řád a byl naň hrdý, když kráčel po Karlově mostu kolem soch Růžencové Královny se sv.Dominikem a Tomáše, a kolem sochy dominikána sv.Vincence Ferrerského. V Praze však začal Patrik milovat řád už ne tak pro vnější krásu a dojem, nýbrž začínal chápat vnitřní krásu a velikost řádového ducha i důlěžitost řádového poslání v dějinách Církve a lidstva. Zamiloval si řád tak, že mu dal svůj život. A jako člen Řádu nikdy svou lásku nezradil. Byla to láska opravdová a klidná, jako hluboká voda. Uprostřed okolního kvašení vždy jasně chápal, že osobní štěstí a osobní prospěch řeholníka nezávisí na to, zda je řeholník "moderní" v pohledu světa, nýbrž zda je dobrým řeholním v pohledu Božím. Jeho láska byla čestná a přecházela v posvátnou úctu. Patrik miloval Řád: miloval ducha Řádu, ale miloval i vnější zvyklosti i řeholní oděv, strhující prostou krásou. Tak Patrik našel svou životní lásku, a kdyby nebyl býval dominikánem, nebyl musel umřít mučednickou smrtí. "Nikdo nemá větší lásku, než je ta, aby položil kdo svůj život za své přátele." (Jan 15,13)
Modleme se: Pane, osviť srdce svých služebníků milostí Ducha Svatého: daruj jim ohnivou výmluvnost: ať rostou ve ctnosti, kdo hlásají tvé Slovo; dej svým služebníkům omilostněné, půvabné slovo: nabízené dary posvěť, a jejich srdce navštiv s darem své spásy. A když zvěstují tvé Slovo, uděl jim plnost svých milostí, skrze Krista, našeho Pána, Amen.
5. Pravdivost a opravdovost
Podle legendy se v Římě zjevili sv.Dominikovi svatí apoštolové Petr a Pavel a určili poslání jeho rodícího se řádu slovy: "Jdi a kaž!" Posláním řádu je kázat v nejširším smyslu, prostě učit všechny a všude, bránit pravdu a bdít nad její neporušeností. Novým přínosem dominikánského řádu pro řeholní život byla žebrácká chudoba a soustavné, vědecké studium. Obě složky byly zapojeny poprvé v dějinách Církve do řeholního života jako samostatné, podstatné prostředky k dosažení osobní dokonalosti jednotlivců a zároveň k uskutečnění celkového řádového poslání, jímž je "oslavení Boha" a "spása duší" láskou k pravdě.
Schvalovací papežská bula nazývá bratry Kazatele "vera mundi lumina": opravdovými světly světa, což byl dosud liturgický název jen pro apoštoly. Pojem světla je tedy spojen s pojmem dominikánství už od počátků řádu, a to podle vyjádření Církve samé. Současníci sv.Dominika o něm svědčí, že jeho zjev často přímo zářil, z jeho tváře jako by vycházelo světlo a na čele jako by svítila hvězda. S hvězdou nad čelem zobrazují Dominika už jeho nejstarší obrazy. O sv.Zdislavě, tajemně tiché dominikánské světici z naší země je psáno: "Byla viděna, jak vyzařuje z tvářew paprsky světla." (Kalista,str.170) Hvězda se stala symbolem dominikánství v umění a nebeská světelnost průvodním zjevem dominikánské duchovosti a svatosti.
Stavovský závazek "lásky k pravdě" značí pro bratra Kazatele čtyři věci: znát pravdu, žít pravdu, učit pravdu a hájit pravdu.
Znát pravdu znamená chápat všechnu skutečnost tak, jak opravdu je a jak ji tedy vidí Bůh. Člověk vnímá některé pravdy pudově, celou svou bytostí. Tak všechno živé vnímá život a smrt, směřuje k životu a prchá před smrtí. Jiné pravdy získává člověk učením. Konečně jsou mu některé pravdy vlity přímo od Boha v modlitbě (STh,I,60, 1k3). Odpírat tomuto vlitému, darovanému světlu a spoléhat jenom na svůj rozum znamená uzavřít se v ryze přirozeném poznání a podobat se netopýru, jenž sice poletuje, ale jen při zemi a za soumraku (I-II,102,6k1).
Žít pravdu znamená ctnost opravdovosti, jež je základem všech ostatních ctností a prvním předpokladem slušného a čestného života ve společnosti. Značí to povinnost, projevovat se navenek druhým lidem tak, jak skutečně jsme ve svém nitru před Bohem. Tedy ani nelhát slovy, ani neklamat předstíráním dokonalosti, ani nezraňovat povýšeným posměškem a kousavostí. Tato povinnost je přísným příkazem spravedlnosti (II-II,109-112).
Učit pravdu a hájit pravdu má vlastně každý člověk, ale pro dominikána je to smysl života a cesta svatosti.
Bratr Patrik Kužela poctivě a čestně usilovat o poznání pravdy. Proto svědomitě plnil především své denní řeholní povinnosti. Bylo mu jasné, že je-li smyslem dominikánského života zachránit člověka - jednotlivce i společnost - láskou a pravdou, pak každý řeholní předpis musí být a je posvátným prostředkem a bezpečnou cestou k uskutečnění tohoto smyslu, k dosažení tohoto cíle. Důvěřoval řádu, neboť věděl, že má zkušenost světců starou sedm století a je schválen Duchem Svatým. A tak šel Patrik za pravdou v Řádě trojím způsobem: vyprošoval si ji od Boha modlitbou, hledal a sbíral ji četbou a ve škole, osvojoval si ji a rozšiřoval ji vlastním myšlením (STh,II-II,180,3k4). Proto vyzařovala z bratra Patrika téměř trvale jakási usměvavá usebranost, jakési prozářené, jasné ticho: jako by se jeho duch stále ptal, naslouchal a odpovídal do dálek. A přitom se Patrik zajímal o všechno.
Bratr Patrik žil pravdu. Poznávat pravdu rozumem také znamená pravdu žít, protože rozumové poznání pravdy je vrcholným konem, vrcholným závěrem a projeme celého života. Proto lživý a neuspořádaný život nemůže nikdy vyvrcholit v dokonalém poznání celé pravdy. A tak mravní život člověk buď umožňuje nebo znemožňuje člověklu plné nalezení pravdy. Proto svatý Tomáš říká: "Napřed je život a pak nauka, neboť život vede k poznání pravdy - prius vita quam doctrina, vita enim ducit ad scientiam veritatis" (Brev.O.P.,13.Nov.).
Bratr Patrik však žil pravdu nejen jako činnost rozumu, nýbrž přijímal ji také jako mravní řád celého svého jednání. Prožíval ji nejen svým rozumem, nýbrž i svou vůlí, mravně. Byl takový uvnitř, jak se jevil navenek, prostý a vyrovnaný. Patrikův zjev nebyl nikdy prázdnou maskou, jíž se by se neoprávněně vnucoval svému okolí, jíž by se bránil jako hustým závojem proti tomu, aby někdo mohl poznat, jaké je vlastně jeho nitro, anebo jíž by udržoval lidi v určité vzdálenosti od sebe, aby měl od nich pokoj a přitom pověst světce. Ne! Patrik nikdy nehrál svůj život jako nějaký herec, nýbrž jej prožíval jako tvůrce a umělec. Byl si vědom, že jedinec nikdy neuskutečňuje svým jednáním jenom své osobní záměry a cíle, nýbrž že plní současně záměry a cíle přírody a Boha. Proto měl jeho život tři známky pravdivosti a opravdovosti: osobitost, přirozenost a nadpřirozenost.
Lidské poznání se soustřeďuje na tři předměty: na Boha, na svět a na sebe. Pravdivé poznání sebe vede člověka k pokoře. Pokora je ctnost, která učí člověka dvěma věcem: aby nerozumně nechtěl věci, které jsou mimo jeho možnosti, nad jeho možnosti, a aby ke správným cílům nešel nezřízeně, nýbrž úměrně svým silám a podle svých prostředků. Poznání sebe, poznání smyslu a cíle života i poznání omezenosti lidských schopností a možností je předpokladem a základem pravé pokory. Jinak chápaná pokora by člověka znehodnocovala a mohla by se stát i hříšnou, "neboť potom člověk nechápe správně svou důstojnost, snižuje se na úroveň nerozumného dobytka a stává se mu podobným", říká sv.Tomáš(STh,II-II,161,1k1).
Pravá pokora nemůže a nesmí ničit v člověku Boží obraz. Nesmí mu znemožnit rozletět se, stoupat s důvěrou v Boží pomoc až k Bohu; nemůže mu zabraňovat rozvíjet své k Boží oslavě všechny síly a schopnosti darované Bohem. Sv.Augustin napsal: "Něco jiného je zvedat se k Bohu a něco jiného je zvedat se proti Bohu. Kdo se před Bohem vrhá na zem, toho Bůh zvedá, a kdo se zvedá proti němu, toho sráží na zem" (Tamtéž,čl.2).
Kdo znal blíže bratra Patrika, může dosvědčit, že někdy až hmatatelně usilovat o tuto správnou pokoru, jež se projevovala především zduchovnělou uctivostí k Bohu a k člověku. Patrikovo poznávání sebe udržovalo míru jeho náboženskosti a jeho společenských vztahů. Svatý Benedikt, Otec řeholního života v západní církvi, by v něm našel snahu o všech svých dvanáct stupňů křesťanské pokory:
1. Ukázněnost očí.
2. Pravou míru a skromnost v hovorech.
3. Omezení vnějšího smíchu a jiných nevhodných projevů radosti.
4. Neskákal nevychovaně jinému do řeči.
5. Neodchyloval se ve svém jednání od běžné, obyčejné cesty k nápadnostem a mimořádnostem.
6. Nepovažoval se za lepšího než jsou druzí.
7. Uznával svou neschopnost dojít vlastními silami k vytouženým výškám.
8. Uznával a vyznával své chyby.
9. Ať se mu ukládaly sebeobtížnější věci, neváhal jich uposlechnout.
10.Řídil se ve všem vůlí představeného.
11.Neuplatňoval svou vlastní vůli.
12.S opravdovou bázní Božího dítěte plnil všechna Boží přikázání.
Ačkoli bratr Patrik zemřel bez zvláštního svěcení na kněze, přesto učil a hájil pravdu: non loquendo, sed moriendo - ne mluvením, nýbrž umíráním. Zemřel za pravdu a za právo. Jeho cesta k této vrcholné učitelské důstojnosti nebyla těkavým poletováním netopýra v přítmí, nýbrž pokorně hrdý rozlet orla k Slunci. Bylo to splnění Kristova příkazu: "Milujete-li mě, budete zachovávat moje přikázání. A já budu prosit svého Otce, a dá vám jiného Utěšitele, aby zůstával s vámi na věky, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože jej nevidí ani ho nezná, protože zůstává u vás a je ve vás" (Jan 14,15-17). A pokud jde o apoštolát: "Děti, nemilujme slovem ani jazykem, nýbrž skutkem a vpravdě. Po tom poznáme, že jsme z pravdy; a před ním upokojíme své srdce" (1 Jan 3,18-19).
Modleme se: Kéž, Pane, naše mysli osvítí Duch Svatý Utěšitel, a kéž nás uvede do veškeré pravdy, jak to slíbil tvůj Syn - Bože, jež svou Církev oslavuješ podivuhodnou učeností svatého Tomáše, svého vyznavače, a oplodňuješ ji jeho svatým dílem. Dej nám, prosíme, abychom i to, čemu učil, chápali rozumem; i to, co učinil, abychom dokázali uskutečnit ve snaze o jeho následování, skrze Krista, našeho Pána. Amen. (Praef.ad mis. - Brev.O.P., 7.III.)
6. Očištění
Když opouštěl svět sv.Otec Dominik, řekl jako poslední odkaz: "Hleďte, předrazí bratři, ze zvláštního daru Božího až do této hodiny mi bylo uchováno moje panenství neporušené: jestliže je budetě přesvatě ctít a pěstovat také vy, budete se podivuhodně šířit mezi národy, a získáte je jak čistotou života, tak vůní slavné pověsti." Pro svou čistou nevinnost bývá sv.Dominik odedávna zobrazován s lilií v ruce, a také znakem dominikánského řádu je kříž ze stylizovaných lilií. Sv.Tomáši Akvinskému (+1274) získala jeho rajská čistota název "Andělský Učitel". Slavný malíř - dominikán, bratr sv.Jan z Fiesole, pro nebeskou mravní čistotu postav na svých obrazech vešel do dějin umění jako "Fra Angelico" - andělský bratr (+1455). Byl tak nevinný, že nedovedl namalovat tvář špatného člověka. Člověk přímo cítí, že z každé jeho Madonny prosakuje do duše cosi božského. Jeho postavy, jakýmsi čistým zářením přeměňují lidská srdce, a přenášejí je do ovzduší plného andělské čistoty.
Čistota je stavovskou ctností, stavovskou povinností, stavovským předpokladem i znakem dominikánského ducha. Čistota a nevinnost ducha je chráněná strohým odříkáním, jako je bílý řádový oděv chráněn černým hrubým pláštěm.
Důvody: dominikánským životem je láska k pravdě a láska i pravda vyžadují čisté srdce: "ubi est maior puritas, ibi maior caritas", učí sv.Albert Veliký (Super "missus est", qu. 46,n.3 - Opera, Lugduni 1651, p.45, col.I.). Láska totiž chce dobro druhých a obětuje sebe. Proto může být jenom v upřímném a ukázněném srdci, čili očištěném od lidských pout a slabostí, v srdci, zaměřeném nad sebe, k Bohu. Láska bez Boha je pouze mdloba a zákal. A láska proti Bohu je jako smrt a tma. Obojí uvězňuje člověka v ohraničených hodnotách, za jejichž hranicemi je už jenom peklo. Také zkušenost učí, že čím je srdce čistší, tím je schopno věrnější a žhavější lásky. Proto dominikánka sv.Kateřina ze Sieny (+1380) je označována "serafínskou pannou": byla čistá jako seraf, hořela láskopu jako cherub a její slova svítí i žhnou jako plameny z hvězd.
Také pravda předpokládá čisté srdce. Podle stupně očištění a odhmotnění je stupeň poznání. A Duch svatý praví: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt5,8). Podle Knihy Moudrosti "do zlovolné duše nevkročí moudrost ani nebude bydlet v těle, které otročí hříchům" (Mdr 1,4). Zkušenost to potvrzuje. Každý ví, že srdce, rozbouřené vášněmi a vlečené hříchem, postupně otupuje. Tato tupost přechází i na potomky. Srdce zotročené hříchem ztrácí vznešené zájmy. Má smysl jenom prot tělo a hmotu. Je nepřístupné velkým, duchovním a nadpozemským věcem. Nečistota naplňuje celou lidskou bytost přítmím, ubírá tvářím jas světla, zatvrzuje srdce. Činí mysl jalovou, neplodnou, to je neschopnou počít a prožít opravdu velikou myšlenku (STh,III,28,1). Poznání pravdy, hlavně nejvyšší a nejhlubší, je tedy skutečně možné jenom očištěnému a utišenému srdci. Čistota dále umožňuje příchod vyššího světla do naší bytosti, jako čisté okno propouští bez překážky sluneční paprsek. Pokoj rozjasňuje náš poměr k bližnímu, takže očištěné a pokojné srdce vidí nerušeně až k nejzazším obzorům (Quodlibet.V,art.19).
Proto svaté a plodné dominikánství může vyrůst pouze v očištěné osobnosti. Rozum člověka se očišťuje světlem poznání. Vůle, tělo a život se očišťují mravní sebekázní, kajícími úkony a Boží milostí. Očištění je tedy na prvním místě bytostní, ontologické, jímž se očišťuje lidská bytost, tak jak je sama o sobě. Pak je očištění mravní, čili posvěcení všech našich životních sil. Sem patří i křesťanské očištění pohlavního života zdrženlivostí, jež vrcholí dobrovolným panenstvím z lásky k Bohu a k dílu spásy. Čistota může být nabídnuta Bohu i zvláštním slibem, buď soukromým (ve svátosti smíření) nebo veřejným (v řeholi). Známkou očištěné osobnosti je prostota a pevnost, věrnost a široká velkorysost: Ó Izraeli, jak veliký je dům Boží a jak nesmírnou rozlohu má místo, kde Bůh je Pánem! Veliké je a nemá konce, vznešené a nezměřitelné (Bár 3,25-26).
Bratr Patrik Kužela byl čistý člověk. Míra čistoty se může určit podle překonaných pokušení, ale to je spíše záporná známka. Správněji se měří podle kladných projevů, a ty byly u bratra Patrika vrcholné a hrdinské. Byl rozumově velmi nadaný a měl ohnivou vůli: Vlčnov a Slovácko je oheň Moravy. Byl mladý a mužně sličný mládenec, měl prosté lidské srdce, citlivé pro všechnu krásu: pro krásu oblohy a květů, dívčí tváře a samostatného rodinného života. A přece vědomě a dobrovolně odchází od toho všeho, aby si zamiloval přímo největší Krásu, Boha. Připoutává se k ní věčnými, slavnými sliby poslušnosti, čistoty a chudoby v řeholním řádu sv.Otce Dominika. Pokládal to za nejúčinnější prostředek a nejlepší způsob, jak se dokonale připravit na svaté apoštolské kněžství. To byla ta jasná a slavná cesta, o níž mu šeptala Růžencová Královna. Slíbil a své sliby plnil. A to je nejpronikavější očištění.
Člověk se může očišťovat sám, činorodým konáním různých kajících skutků v duchu Církve a svého řádu. Patrik činil tyto kající skutky (askese). Mimoto očišťuje člověka Bůh, dopouštěním zkoušek, pokušení a utrpení. Toto druhé, trpné očišťování je těžší než první, činné, a je projevem velké Boží lásky. Proniká jako očistný oheň celou bytost, připravuje ji pro ráj a současně je mírným odpykáváním lidských vin, a tedy vyrovnáváním Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je hrozná, ale nekonečně "hroznější" je žízeň Boží lásky. Bůh, ve své nekonečné žízni po lásce, jako by vysával celou lidskou bytost, až do poslední možnosti trpět. A když dojde až na hranice bolesti, Boží všemohoucnost posunuje lidské hranice až do božských možností, aby člověk mohl trpět dál, a přitom nezemřel ani bolestí ani láskou: "Propast volá k propasti - abyssus abyssum invocat - a všechen tvůj příboj a všechno tvé vlnobití se valí přese mne" (Ž 41,8). Nekonečná je touha Boží lásky. Blahoslavení jsou ti, které volá, ale blaženější jsou ti, kteří se jí nikdy nevzepřou: neotročí hračkám!
Bratr Patrik ji zakusil také: nepochopení a choroba, zatčení německým gestapem, vězení a potupy, týrání a úzkost; koncentrační tábor v Osvětimi a násilná smrt. Ale nade všechno: palčivá touha po svatém kněžství.
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (18)
6.Očištění - Pokračování
Očištěné věci se lesknou a svítí. Čisté bytosti mají také svůj zvláštní tajemný vnitřní lesk a svit. Vyzařuje z nich jakési tajemné světlo, které k nim přitahuje a vábí, a jež vzbuzuje obdiv a úctu. Nejpronikavějším prozářením a osvícením člověka je křesťanství. Naplňuje člověka světlem víry (lumen fidei), neboť, kdo uvěřil, nechodí ve tmách. Proniká jej dále světlem milosti (lumen gratiae), neboť člověk v milosti je cosi božského. A nakonec je křesťan odměněn světlem slávy v ráji (lumen gloriae). Toto světlo dá nesmrtelnost a krásu i vzkříšeným tělům.
Světlo slávy promění nevýslovně sladkým a krásným způsobem všechny spasené v ráji, ale tři druhy oslavených tam budou mít za svůj vítězný boj proti zlu ještě svou vlastní svatozář: mučedníci, panny, a učitelé pravdy a kazatelé. Mučedníci, protože obětovali v boji za Kristovo vítězství své největší bohatství - život. Panny, protože v boji s pokušením těla a světa uhájily pro Krista bez porušení nejen svou duši, ale i své tělo. Učitelé pravdy a kazatelé budou mít rovněž zvláštní svatozář. Jako mučedníci dokonale zvítězili nad násilím a úskočností světa, a panny nad neutuchající žádostivostí těla, tak svatí hlasatelé pravdy dokonale zvítězili v boji proti lživosti ďábla. A nejenže sami nepodlehli, nýbrž vyrvali z ďábelských lží také druhé duše. Proto i oni mají nárok na zvláštní slávu a radost, na zvláštní svatozář (Suppl.,III,96;II,II,152,5).
Br.Patrik, pokud je známo, obětoval všechno, co mohl a měl obětovat, aby zůstal čistý na těle i na duši. Byl členem řádu Kazatelů pravdy, a kde mohl, učil pravdě slovem i životem. A byl zabit z nenávisti proti lidskosti i křesťanství, a tedy za svou věrnost k přirozenému i zjevenému Božímu zákonu. Jeho očištění v řádu i v duchu sv.Dominika má hrdinský, heroický ráz.
Vítězný Spasitel si ponechal jizvy ran i na svém oslaveném těle. Nechal si je, jak pravá sv.Beda, aby "navždy s sebou nosil známky svého slavného vítězství". Ponechal si je, aby potvrdil apoštolům, že je to opravdu On, kterého viděli umírat přibitého na kříži ve strašných mukách. Ponechal si je také proto, aby Bůh Otec měl stále před sebou důkaz, jak Kristus trpěl za lidstvo, až Spasitel usedne po jeho pravici a bude za nás prosit. Nechal si je také, aby spasené duše i v ráji viděly, jakým milosrdenstvím byly zachráněny. A také proto, aby zavržení viděli, jak spravedlivě budou trpět. Rovněž proto, aby Kristus svými ranami připomínal svým nepřátelům: "Hle, člověk, kteréhjo jste zabíjeli, rány, které jste mu zasadili, hle, srdce, které jste otevřeli... vámi a pro vás bylo otevřeno, a přece jste vejít do něho nechtěli" (S.Th,III,54,4).
Někteří duchovní spisovatelé učí, že také mučedníkům zůstanou oslavené jizvy jejich ran po vzkříšení těla (Suppl.,III,96,10k3). Také br.Patrik bude mít své jizvy a pravděpodobně to nebude jenom jizva po benzínové injekci, která mu zničila život. Také jeho jizvy budou zvětšovat jeho věčnou slávu a jejich záře bude dovršovat a dosvědčovat Patrikovo dokonalé očištění milostí Boží, hrdinskou láskou a rajským věčným světlem slávy.
Modleme se: Bože, tobě je rozevřeno každé srdce a mluví ti každé hnutí vůle a není ti utajeno žádné tajemství: očisti vlitím Svatého Ducha myšlenky našeho srdce, abychom si zasloužili milovat tě dokonale a důstojně tě chválit.
Bože, tys ráčil oplodnit Řád bratří Kazatelů ke splození bohatého počtu světců a v těch jsi slavně korunoval hrdinské zásluhy všech ctností: dej nám jít věrně v jejich stopách, abychom nakonec byli přidruženi i my ve věčné slavnosti na nebi k těm, které dnes uctíváme jednou společnou oslavou na nebi. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se. (Praep.ad.mis. - Brev.O.P.12.nov.) J.M.Veselý OP (Pokr.)
7. Kněžství
Všechno v životě bratra Patrika směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství. Z lásky ke kněžství opustil domov, pro kněžství studoval a ukládal si cílevědomý, pevný životní pořádek a stálé oběti. Také řeholní život chápal a prožíval především jako prostředek k dosažení a uskutečnění dokonalého kněžství.
Když člověk přestane hřešit a přidá se k Bohu, Bůh vlévá do kajícného srdce milost, a tím se člověku otvírá ráj. Avšak Bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti a ve svém bezedném milosrdenství ustanovil, že se milost dává prostřednictvím svátostí. A svátosti uděluje kněz. Kněžství samo je také svátost a vrcholí v něm křesťanská důstojnost a moc. Je to "svátost Nového Zákona, v níž se svěřuje náležitě připravenému člověku duchovní moc a dává se mu milost ke správnému plnění kněžstvých povinností v Církvi."
Kněžské svěcení má ve vysvěceném člověku čtyři účinky:
1. Působí nesmírný vzrůst posvěcující a stavovské milosti.
2. Vtiskuje do duše nevyhladitelné znamení, takže se od kněžství nedá odpadnout, ani není možné je zrušit.
3. Svěřuje se v něm dvojí duchovní moc: proměňovat chléb a víno v živé Tělo a v živou Krev živého Spasitele - a vést, řídit mystické, tajemné Tělo Kristovo, jímž je Církev, to jest věřící lid.
4. Vytváří se tím nepřerušený, souvislý řetěz hierarchie, začínající u Krista s apoštoly. Proto se Církev nazývá "apoštolská". Kněžské svěcení má sedm stupňů, z nich nejvyšší je jáhenství a kněžství (Prum.n.,805-8).
Všechno v životě bratra Patrika směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství v Řádu bratří kazatelů sv.Otce Dominika. Vystupoval dychtivě po jednotlivých stupních svěcení, aby nakonec i nad ním vztáhl své posvěcené ruce Velekněz a pronesl slova: "Přijmi moc, přinášet oběť Bohu."
Toužil žíznivě po tomto vstupu do tajemství všech tajemství, jímž se jeho duše nesmírně obohatí a stane se nevýslovně milá Božskému Srdci Spasitele. Zapojí se tím činně do nadpřirozeného života tajemného Těla Kristova, kde se bude skrze jeho kněžství rozmnožovat život a láska, a zapuzovat smrt a tma. Patrik toužil, hořel, snil a připravoval se s vypětím všech sil, neboť četl, že "k náležitému vykonávání kněžského svěcení nestačí jakákoli dobrota (tj.dokonalost), nýbrž se vyžaduje vynikající dobrota - bonitas excellens...", aby kněz vynikal nad ostatní lidi nejenom svěcením, nejenom svou svátostí, ale také svou svatostí (Sup.III,35,1k3).
Každý stupeň svěcení je vlastně ustanovením za vůdce v určité oblasti nadpřirozena. Stát se knězem znamená stát se vůdcem věřících ve všech oblastech božského řádu, a k tomu se nesmí odvážit nikdo, ledaže se ve všech projevech svého života stal velmi blízký a velmi podobný Bohu: deiformissimus et Deo simillimus (Sup.III,36,1).
Bratr Patrik toužil po kněžství, ale byl zatčen a odveden Gestapen z kláštera do vězení jako jáhen, krátce před svým kněžským svěcením. Bůh do pouze dopustil, zavinili to lidé: zlí a suroví, barbarští a bezbožní lidé, němečtí nacisté.
Jáhenství je vysoká hierarchická důstojnost, s níž člověk dostává také nezrušitelné znamení do své duše. Ale přece je to jenom přípravný stupeň, pouhá pomocná služba, závislá na knězi: "Přijměte moc číst evangelium v Církvi Boží", říká bískup při svěcení jáhnů. Jáhen má poslání nosit Eucharistii a šířit nadpřirozené světlo. Proto se u něho předpokládá zvláštní pomoc Ducha svatého. Proto také biskup každému říká: "Přijmi Ducha Svatého, aby byl silný a abys překonával ďábla a jeho pokušení - ve jménu Páně."
Všechno v bratru Patrikovi směřovalo ke svatému apoštolskému kněžství. Ale byl umučen nacisty jako jáhen.
Strašná je úzkost a hořké je ponížení a urážky, hlad, únava a rány. Ale kdo pochopí tuto Patrikovu oběť a kdo vypoví palčivost jeho touhy po kněžství? kdo nahradí Církvi a Řádu jeden celý svatý kněžský život? Ve žhavém a jasném vanutí jáhenských milostí Svatého Ducha vnímal Patrik citlivě hlad lidstva i vesmíru po spáse: "Vždyť i tvorstvo očekává s netrpělivou touhou zjevení Božích synů. Neboť marnosti, prázdnotě bylo podrobeno tvorstvo... s nadějí, že i toto tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení ke svobodě ve slávě Božích dětí. Neboť víme, že veškeré tvorstvo spolu sténá a spolu se trápí až dosud. A nesténá jen ono samo, nýbrž i my, kteří máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce přijetí za syny, to jest vykoupení" (Řím 8,19-23).
Také bratr Patrik sténal touhou a očekáváním. Sténal svou touhou po kněžství, touhou po spáse všech, i svých nepřátel. Toužil po životě, ale neprotivil se ani pomalému odumírání, ani náhlé, násilné smrti: "Vždyť nevíme, o co máme prosit, jak je potřebí. Ale Duch sám prosí s námi za nás vzdechy, jež nelze vyjádřit lidskými slovy. A ten, jenž zpytuje srdce, ví, jaký je záměr Ducha, že se přimlouvá za svaté podle Boha" (Řím8,26-27). A Duch Svatý proměnil zlobu lidí v Patrikovu slávu a přidružil Patrika k řadě jeho věrných jáhnů: "Ty, které předurčil, také povolal, a které povolal, tybtaké ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, ty také oslavil" (Řím 8,30).
V ten den, kdy Patrikovi řádoví bratři - jáhni - šli ke kněžskému svěcení, byl by býval šel s nimi i Patrik - jáhen Svaté Římské Církve a bratr Řádu kazatelského sv.Otce Dominika. V ten den by se splnily všechny jeho touhy a sny, a všechny oběti by byly přinesly své ovoce. Bratři šli ker svěcení, Patrik byl ve vězení. Ale v týž den, kdy oni šli do kostela olomouckými ulicemi, bratr Patrik byl viděn na stejných ulicích, jak spolu s jinými českými vězni pomáhá upravovat, dláždit cestu. Co všechno asi říkal pohled, jímž tato nevinná duše provázela a laskala bělo-černé postavy svých spolubratří, mezi nimiž měl být také on?
Když přibili Krista na kříž a zvedali do výše dřevo s přibitým tělem, tím jako by naznačovali sami kati, že se ten Přibitý začíná vydávat na jakousi cestu, pryč od země a od lidí - blíž k nebi a k Bohu. Zvedání bylo obtížné, dřevo s živým tělem se zmítalo: Kristus jako by říkal, že cesta k ráji je těžká. Avšak zvedli ho, a Kristus jako by dokazoval, že ta cesta je možná: "A já až budu vyzdvižen od země,potáhnu všechny za sebou" (Jan 12,32; Sv.Tomáš, S.Th., III,46,4).
Stavbu této cesty od země do ráje, stavbu mostu mezi lidmi a Bohem dokončil kristus svým Nanebevstoupením. Před zraky apoštolů šel po ní první: Ascendit pandens iter ante eos - vystoupil otvíraje před nimi cestu"(Mich 2,13; Sv.Tomáš, STh, III,49,5). Proto je Kristus Pontifex: Velekněz, vedoucí stavbu mostu.. jeho "Krev nám otevřela vstup, novou cestu k životu" (Žd 10,20). Jáhen je pomocník Veleknězův při oběti a Patrik byl zabit jako jáhen. Velekněz je stavitel cesty a Patrik obětoval své věznění, své otročení při dláždění ulic a cest jako svou pomoc Kristu-Veleknězi. Obětoval to a tak pomáhal Kristu stavět duchovní cesty a budovat duchovní mosty pro všechny duchovně ztracené a duchovně bloudící, duchovně nejisté. Byl zabit nevinně jako jáhen. Ale touto svou obětí dláždil cestu: dláždil ji svým spolubratřím, které viděl jít ke kněžství a on byl na několik metrů od nich a měl jít s nimi, a chtěl jít s nimi, ale nesměl. Avšak nejen těm, které právě viděl. Dláždí ji i těm, kteří by chtěli jít i teď, i těm, kteří vůbec kdy půjdou. A nejen bratřím ze svého Řádu, nýbrž všem kdekoli. Volá, hledá kněžský dorost. A také on jako Kristus: "per sanguinem suum - pro svou krev, obětí svého života" (Ž 10,19).
O Kristově cestě je psáno: "Ta cesta se bude nazývat svatá a nepřejde po ní poskvrněný" (Iz 35,8). Kéž Patrikova oběť vyprošuje nejen kněžská a řeholní povolání, ale kéž jeho vzor učí a vede všechny kněze a všechnu mládež žít v hrdinské věrnosti a čistotě: ""Jásejte synové Sionu, a radujte se v Pánu Bohu vašem, že vám dal učitele spravedlnosti"(Joel 2,23).
Modleme se: Pane Ježíši, věčný Veleknězi, zachovej své sluhy v ochraně svého Nejsvětějšího Srdce. Zachovej bez poskvrny jejich posvěcení ruce, jež se denně dotýkají tvého Nejsvětějšího Těla. Zachovej bez poskvrny jejich rty, jež jsou svlažovány tvou předrahou Krví. Uchovej čisté jejich srdce, jimž byla vtištěna pečeť tvého slavného kněžství. Dej jim moc, aby proměňovali srdce, jako proměňují chlév a víno. Žehnej jejich pracím, aby přinášely hojný užitek. A uděl jim korunu věčné slávy. Staň se!
8. Jáhen
Všechna milost všech svátostí se odvozuje z Ducha Svatého, ale k jáhenství jako by měl Duch Svatá zvláštní vztah. Soudíme tak jednak z modliteb Církve při jáhenském svěcení, jednak z dějin Církve. Duch Svatý vytvořil v dějinách Církve mnoho vynikajících postav svatých jáhnů a v každém z nich se projevovaly zázraky Boží lásky svým osobitým způsobem.
Sv.Štěpán byl současníkem Spasitele a apoštolů. Byl vybrán k jáhenství z "mužů dobré pověsti a plných Ducha Svatého". Také on sám byl "muž plný víry a Ducha Svatého" - "plný milosti a síly". A když stál před soudem velekněží, měl "tvář podobnou tváři anděla" (Sk6,3-15). Štěpán si byl vědom, že dobrý poměr k Bohu znamená poslušnost a poddanost vůči Svatému Duchu. Proto jako největší zločin vytýká farizejům a kněžím: "Vy se vždycky protivíte proti Svatému Duchu...a jste Božími zrádci a vrahy" (Sk.6,51-53), Při své statečné mučednické smrti vidí vidí nebesa otevřená, Ježíše po Boží pavici a odporoučí mu svého ducha, V dešti kamenů, jež na něj vrhají jeho a Boží vrazi, prosí: "Pane, nepřičítej jim to za hřích. A po těch slovech zesnul" (Sk6,54-60). Štěpán byl prvním mučedníkem za pravdu víry. Na život i na smrt se připravoval ustavičným hloubáním o Božím zákoně a o zjevených pravdách. Jeho zbraní byla láska. Proto všude vítězil. Nebál se ani lidského soudu, ani násilné smrti, protože věděl, že se ho všude ujme Ježíš. Věděl, že není souzen pro zločiny, nýbrž pro věrnost Božímu Duchu, jenž ho vedl. Věděl, že hlavní pohnutkou velerady je závist a pýcha. Velekněží vnitřně odpadli od Boha a brali si neoprávněně Boží místo. Štěpán dal svůj život jako obeť Bohu v duchu svého Mistra. Dnes nad jeho hrobem v Jeruzalémě stojí proslulá dominikánská biblická škola. Tam by byl bratr Patrik pravděpodobně také studoval, aby pak doma pomáhal rozšiřovat poznání Písma svatého, a šel tak ve stopách jiných slavných spolubratří v Řádě i v naší vlasti. Svatost jáhna Štěpána je příznačná plností všech milostí, ale zvlášť se vyznačuje žhavou láskou k pravdě a andělským světlem ve tváři. (Brev.O.P.,26.XII.)
Sv.Vavřinec. Římský velekněz Sixtus II. jej povýšil na arcijáhna a svěřil mu správu církevního jmění a zároveň péči o chudé. Když byl papež Sixtus veden na popravu, prosil ho Vavřinec, aby směl být popraven s ním, že jako jeho jáhen patří i na popraviště po jeho bok. Sixtus mu předpověděl, že ho bude následovat brzy a slavně. A za tři dny byl Vavřinec zatčen také. Když pohanský státbní úředník po něm chtěl majetek Církve, Vavřinec kázal přivést své chudé a řekl: "Toto je poklad Církve." Byl odsouzen, svlečen, připoután k veliké železné mříži jako na rošt a opékán na ohni. Ani tehdy nezmizel úsměv z jeho tváře a žertovně upozorňoval kata: "Už se to připaluje, obrať -a jez! Zemřel dne 10.srpna r.258. Plnost milostí Ducha svatého se projevila v tomto jáhnu především jako zářivá radostnost. O svém utrpení říká soudci, jenž ho střídavě lákal i nutil k odpadu: "Svého Boha uctívám a sloužím jenom jemu,a proto se nebojím tvého mučení. Má noc nemá temnot, nýbrž všechno září ve světle..." Vnitřní žár božské lásky mu proměňoval palčivost vnějších plamenů jakoby v lahodný vánek a žhavé uhlí jakoby ve chladivě a hojivě vonící růže: "Raduji se nesmírně, že jsem zasloužil stát se obětí pro Ježíše Krista... Na rožni jsem tebe, Boha, nezapřel. Vyslýchán a souzen, nezapřel jsem tvé svaté jméno. Děkuji ti, Pane, že jsem zasloužil vejít do tvých bran" (Brev.O.P.,10.VIII.,Ráček,str.70). J.M.Veselý OP (Pokr.)
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (21)
8. Jáhenství (Pokračování)
Sv.Vincenc, Španěl ze Saragosy, žil za krutého císaře Diokleciána. Po výborných studiích ho biskup Valerianus vysvětil na jáhna a pověřil kázáním místo sebe, ježto měl sám vadu řeči. Vincencovy úspěchy způsobily, že ho pohanský správce země Dacianus dal zatknout. Vincenc byl lákán všemožnými sliby, aby odpadl. Byl zastrašován krutými hrozbami. Byl strašlivě týrán: napínán na skřipec, pálen a pečen, maso rváno železnými ostny, válen po ostrých střepinách: manet immotus - zůstává pevný. Nezlomený Vincencův duch, opevněný vírou a nadějí v Ježíše Krista, přemohl vše: vicit omnia. Rozletěl se do ráje jako vítěz, aby tam dostal slavný věnec věrných svědků. Zemřel podobným způsobem jako sv.Vavřinec dne 22.ledna r.304 ve Valencii. Životním posláním jáhna Vincence bylo hlásání Slova. Proto kázal i před soudcem, kázal při mučení katům, kázal s hranice, hořící pod roštem, jako s kazatelny. Kázal, když mu padala sůl do otevřených ran a žhavé uhlí se barvilo jeho drahocennou krví. Přitom upřeně hleděl vzhůru, jako by četl na nebi, co má říkat lidem o Bohu. A soudci prohlásil: "Hle, již jsem nesen do výšek; a povznesen nad celý svět, tyrane, pohrdám všemi tvými knížaty a úředníky. Nechci, abys zmenšil mou slávu ani poškodil chválu. Neboť jsem připraven snést všechna mučení pro jméno Spasitele. Vzchop se tedy proti mně a vyzuř se celým dychtěním tvé zloby! Uvidíš, že z boží moci zmohu více já, když jsem mučen, než zmůžeš ty, jenž mě mučíš" (Brev.O.P.,22.I., Ráček,str.78).
Sv.Efrém Syrský byl také jáhnem. Pocházel z Mezopotámie. Stal se učitelem a upozorňoval na sebe od začátku svou učeností a svatostí. Na jáhna byl vysvěcen v Edesse a kněžské svěcení odmít z pokory. Hledal jenom Boha, žil pro Boží zájmy a prchal přede vším pozemským a časným. Před přízní a poctami lidí se skryl do pouště. Svého mimořádného vědění používal k vysvětlování a k hájení pravdy zjevené Ježíšem Kristem a k potírání bludů a lží. Byl spřátelen se sv.Bazilem, nazývaným pro svou učenost a výmluvnost "ústa Církve". Zemžel dne 9.června r.373 za císaře Valenta. Roku 1920 jej Benedikt XV.prohlásil za církevního učitele, ač byl Efrém pouze jáhnem, což je jediný případ v Církvi. Jeho četné a hluboké spisy jsou prozářeny božských světlem z Ducha Svatého, takže už za svého života byl Efrém nazýván "Učitelem Církve". Efrém psal také vynikající básně a pro krásu své poezie dostal název "Harfa Ducha Svatého". Psal básně o svatých a o panenské Bohorodičce, kterou miloval vroucí, nadzemskou láskou. Jasně hájil její Neposkvrněné Početí. Tak třeba o tom, jak Panna Maria počala Krista z Ducha Svatého, zpívá sv.Efrém takto:
"Kdo to byl, jenž dovnitř vinných kmenů
vložil vybroušený tvar hroznů,
a přece bez dláta
či bez prstů umělcových?
Jakto, že vinné kmeny stávají se tehotné
vínem, a to bez otce?
Jakési dítě mají v sobě a vidíš je
těhotné, ale zapečetěné -
nalité, ale neproražené.
Toto budiž dostačujícím zahanbením pro nevěřící."
Každý strom, rozkvétající sám od sebe, je Efrémovi obrazem panenského početí Mariina, v níž se tajemství života probudilo bez lidské vlivu, přímým zásahem Svatého Ducha. Příznačným rysem jáhenské svatosti Efrémovy je učenost a úcta k Panně Marii. (Brev.O.P.,18.VI;Ricciotti, Inni alla Vergine, s.54,Roma1925; Roschini,Instruzioni Mariane,str.248,Roma1945)
Sv.František z Assisi (+1226) byl rovněž jáhnem. Pokládal se za nehodného kněžství, ačkoli také jeho život, jeho dílo a jeho svatost jsou plody Ducha Svatého. Pro sebe chtěl jenom pokání, utrpení a potupy. Všem ostatním nabízel "Pokoj a Dobro". Pokorně se vzdával kněžství, ale přitom je nesmírně ctil a učil ctít. Miloval Církev a obrodil ji obětí, slovem a příkladem - jako jeho současník a přítel, sv.Dominik. Nazýval se pokorně "Chudáček Boží", ale ve skutečnosti byl velkým reformátorem Církve. Kdežto Luther vystupuje pyšně jako veliký Reformátor, ale ve skutečnosti je veliký Chudák, ale ne takový jako František. Málokdo se tak zřekl světa jako František, ale přitom málokdo jej miloval tolik jako on. V době krajně záludného augustinsko-platonského odklonu od hmotné přírody povznáší František poměr člověka-křesťana k hmotným tvorům na kladný stupeň bratrství a přátelství. A tak spolu se sv.Tomášem Akvinským zachraňuje lidskou kulturu před popřením skutečnosti vnějšího světa, před zoufalou prázdnotou, jaká dodnes vtírá v podobě budhismu. Slunce, Měsíc, oheň i vlk jsou Františkovi bratrem, a sestrou je mu voda, hvězda, radost, bolest i smrt, na cestě člověka do ráje. A protio si cestou zpívá a miluje Boha i stvoření.
A bratr Patrik ? Všechno v životě bratra Patrika Kužely směřovalo ke svatému, apoštolskému kněžství: chtěl žít a chtěl být dobrým řeholním knězem. Žádný živý - vyjma některé mimořádné případy - nemůže chtít smrt, nemůže nechtít život. Neboť žít neznamená jenom trvat, žít znamená jednat, to jest růst a uskutečňovat hodnoty: zdokonalovat sebe, sblížit se s Bohem a obohatit lidskou společnost. Proto i Ptarik chtěl řít a nemohl chtít, aby byl zbaven bezprávně života. A dále, nikdo - schopný žít - se nemáo zastavit uprostřed cesty, ale má chtít stále výš, uskutečnit všechny své možnosti. pro tento zákon chtěl i Patrik dojít až k cíli, ke kněžství. Nevzdával se kněžství z pokory, naopak z pokory po něm toužil, z pokorné vděčnosti k Veleknězi Ježíši Kristu. neumíral jako jáhen z vlastní vůle, nýbrž pro zlobu lidí. Neumíral, jako když padá dozrálé obilí ve žních, nýbrž končil jako jarní osení, pošlapané zvěří, dobytkem, špatnými lidmi. Ale když pochopil, že musí umřít takto, umíral vděčně a věrně ve spojení s Kristem, ne sice jako Kristus-Kněz, ale jako Kristus-Oběť. A proto mu Bůh proměnil lidskou zlobu ve štěstí a slávu. Jestliže zůstane člověk vždycky věrný Bohu, ďábel nikdy nedosáhne svých cílů. Naopak, i největšínm zuřením pomáhá vlastně proti své vůli k tomu, aby se Boží plány uskutečňovaly rychleji a lépe.
Bratr Patrik byl přiřazen časově a hierarchicky ke slavné řadě svatých jáhnů, ale i jeho duše jim byla příbuzná. V jáhenské duši Patrikově se odráží cosi z nadpřirozené moudrosti a z andělského jasu na tváři sv.Štěpána. - Je v něm něco i ze zářivé radostnosti sv.Vavřince. Patrik trpěl ve vězení nejen tělesně, ale Bůh ho očišťoval i duchovně. Prožíval očistnou noc smyslů i ducha. Ani Patrikova noc však neměla temnot právě tak jako u sv.Vavřince.
Dominikánská stavovská povinnost hlásat lásku k pravdě probouzí v Patrikovi vášnivou lásku a věrnost Slovu, jak ji měl i sv.Vincenc. Patrik prožíval i barbarské běsnění hrdě a pevně jako on.
Vědecká hloubka a šíře je vzdělání, básnické nadání a nežná, synovská láska k Růžencové Královně připodobňují Patrika sv.Efrémovi.
A jako sv.František, tak i bratr Patrik chápal svůj lidský, řeholní a kněžský vztah k lidem především jako bratrství a přátelskou lásku. Jasně to chápal a hrdinsky uskutečňoval.
Avšak bratr Patrik má i svůj vlastní, příznačný jáhenský rys a ráz. Pomáhá Kristu-Knězi stavět cestu od země do ráje. Učí opouštět pozemské zájmy a zasvětit se dokonale Božím, nebeským zájmům. Volá mládež k řeholnímu a kněžskému povolání. Jáhen bratr Patrik je zvláštním vzorem a ochráncem, věrným pomocníkem a přítelem všech těch, kteří se chtějí a mají zasvětit dokonalým způsobem Boží službě a spáse duší. Je pomocníkem a přítelem vůbec všech mladých srdcí, která touží po ušlechtilosti a po pravém štěstí.
Modleme se: Předobrotivý Bože, nakloň sluch své slitovné lásky k našim prosbám a milostí Ducha Svatého osviť naše sdrce: abychom zasloužili přisluhovat důstojně a hodně tvým tajemstvím, a tebe milovat věčnou láskou: Skrze Krista našeho Pána. Staň se. (Modlitba z přípravy na mši sv. - Brev.O.P.)
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (22)
9. Přítel
Sv.Tomáš Akvinský shrnuje kněžské poslání do těchto slov: "sumant et dent ceteris" - aby přijímali a dávali ostatním (Fest.Ss.Corp.Chr.) Berou od Boha nadpřirozený život a dávají jej ostatním tím, že udělují svátosti, hlavně křest a Eucharistii, a hlásají evangelium.
Všechno "dávání druhým" se dá roztřídit na tři skupiny. Spravedlnost dává každému to, co mu patří, co je jeho a nač má tedy právo. Láska přeje a dává dobr, štěstí, pokoj. Milosrdenství také chce a dává dobro, ale nadto sed snaží zabránit zlému a odstraňuje všechno, co bolí. Spravedlnost je povinností, kdežto láska a milosrdenství jsou projevem ušlechtilosti a přátelství, protože přejí všem radost a pokoj. Často přikazují obětovat vlastní já a vlastní věci pro obšťastnění druhých. Kristus z milosrdné lásky svou obětí vykoupil člověka ze všeho zlého a daroval mu znovu ráj. Jeho kněžství je tedy vrcholným projevem lásky a milosrdenství a znamená vrcholné obětování sebe a svých věcí, jak v Kristu, tak v jeho kněžích. Kněžství zavazuje kněze, aby byl přítelem všech lidí, protože Bůh chce, aby všichni byli spaseni. Bratr Patrik měl kněžskou duši. Proto všechny projevy jeho života byly vlastně projevy přátelství ke všem, kdo něco potřebovali a hledali.
Přátelství je nejčistším výrazem lásky. Láska je tajemství. A lidstvo pochopilo už dávno, že tajemství - mysterium - není jen skrytá pravda. Tajemství znamená celou skrytou skutečnost. Proto se do tajemství proniká nejen rozumem, nýbrž zasvěcením celé bytosti, rozumu, vůle a vášní. A tak se tedy pochopí a prožívá i láska: zasvěcenim sebe. A proto láska působí v člověku nejen osvícení rozumu, nýbrž prosvěcuje celou bytost a proměňuje celý život. "Kdo miluje, zůstává ve světle. Kdo však nenávidí, je ve tmě a chodí ve tmě, a neví, kam jde, protože tma mu oslepila oči" (1Jan2,10-11). "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Z toho jsme poznali lásku, že On za nás položil svůj život. Tedy my máme položit život za bratry" (1Jan3,13-16). "Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska" (1Jan4,7-8).
Svět ztratil duchový, nesmírně důstojný pojem člověka. Neviděl v něm osobnost, nýbrž omezil pojem člověka jenom na pracující sílu. Zúžil smysl života jenom na zisk a výdělek. Styky mezi lidmi se proměnily ve strohé: "Dávám ti, abys dal i ty." Anebo prostě: "Beru ti všechno." A přece ze všech věcí nutných pro tento život, je přátelství jednou z nejnutnějších věcí. Je tak potřebné, že žádný zdravě smýšlející člověk by si nepřál žít tak, aby měl úplnou hojnost všech všech hmotných prostředků, ale že by přitom byl úplně sám, bez lidí, bez přátel. Každý potřebuje přátelství. To říkali už staří myslitelé.
Boháči, vládcové a šťastní lidé potřebují přátele ze dvou důvodů: Především aby mohli použít svého bohatství, své moci, svého štěstí - aby je mohli s někým prožít, aby měli komu dávat, koho chránit, koho milovat. Bez možnosti prokázat druhému dobro ztrácí bohatství, moc i štěstí svůj smysl a své kouzlo. Ale přátelé jsou pro ně nutní také pro to, aby jim pomáhali udržet a chránit bohatství, moc a štěstí. Čím větší je moc, bohatství a štěstí, tím je nejistější, protože tím více vzbuzuje závist a nepřátelství. Bez přátel se neudrží nic.
Nešťastní a chudí potřebují přátele, aby jim pomohli překonat bídu a hlad, a aby jim byli útočištěm a útěchou v bolesti.
Mladí lidí potřebují, aby je přátelé rozumově a mravně vedli: aby jim ukázali ideály a podněcovali jejich nadšení, chránil je před zlem, před ztroskotáním, před hříchem. Mládí je plné síly, krásy, kouzla a života, plné dychtění a snů. Proto by snadno mohlo opustit cestu, ukazovanou rozumem a propadnou vášním a zničit se. Přítel může pomoci a zachránit, zlý člověk - svést a zničit.
Starým lidem je přátelství také velmi užitečné. Stáří je jako nemoc a slabost. A přátelé pomáhají snášet a překonávat pomalé, ale neúprosné ubývání tělesných sil, pomáhají zaměřovat pohled k věčnému mládí na věčnosti.
Přátelství je užitečné i těm, kdo jsou na vrcholu sil a v plné zralosti krásy života. Jde-li o lidi, žijící pro myšlení, ať už je to věda či filosofie, dva vždycky vidí lépe a víc než pouze jeden: co nevidí jeden, zahlédne druhý. A jde-li o lidi, věnující se vnější činnosti, dvěma přátelům se pracuje lépe než jednomu, osamocenému, bez pomoci (Sv.Tomáš, Comment.in 1.8.Ethic.,lect.1).
V životě bratra Patrika směřovalo všechno ke svatému apoštolskému kněžství. Proto i on chápal svůj život jako přátelství. Na jeho tváři byl stále mírný úsměv, pročištěný a zduchovnělý zvládnutými bolestmi, vítěznými boji, dobrovolnými kajícími skutky a vroucí modlitbou. Z jeho mírně přivřených očí, polozakrytých dlouhými řasami, vyzařovalo světlo moudrosti a sálalo teplo přátelské lásky. Jeho slovo znamenalo vždy pomoc a útěchu. Jeho život byl ustavičným dáváním sebe a svých věcí, všeho všem. Utvrzoval dokonalé, slabé vyváděl z bídy a skleslosti. Mladé vychovával, k starým byl úslužný. Radil k pravdě, povzbuzoval k dobru. Když zjistil, že by bylo bývalo možné volit lepší cestu, neváhal uznat svůj omyl a napravit jej slovem i skutkem. Celá jeho bytost byla zosobněním přátelství. že jeho milosrdná láska byla opravdu kněžská, bylo vidět z toho, že chtěl vždy jen pravé dobro, podle úsudku rozumu a víry. Neobětoval nikdy Boha, aby vyšel pohodlně s lidmi. Nebál se jasných pojmů a pevných slov.
Povinnost přátelství k lidem je pouze jedna polovina kněžského a křesťanského života. "Přestaň se přátelit s lidmi a začni se přátelit se svatými a s anděly", radí Pan Ježíš svaté Terezii Veliké. Přátelstvím k lidem táhne kněz lidi do ráje. Přátelstvím se svatými a s anděly je tažen do ráje sám. Tajemství "obcování" (právě tak mlhavě vyjadřované slovem "společenství" Pozn.red.) znamená nadpřirozené soužití a sdílení, znamená zapojení do tajemného proudění božských sil, bez nichž nemůžeme nic. Bez přátelství s Bohem, se svatými a s anděly, nemůžeme být ani dobrými přáteli lidí.
Úsměv na tváři svatých neznamená, že nikdy netrpí, že nikdy nebojují proti pokušením, že nikdy neprožívají hluboké vnitřní otřesy. Také Patrikův přátelský úsměv byl jenom závěrem soustavného zrání, a někdy byl výmluvnějším svědectvím o bolesti než slzy a nářek.
Je trojí pokušení, jež může proměnit "přítele" v "sobce".
a) Každé běžní pokušení proti kterékoli ctnosti: pýcha, nečistota, nespravedlnost.
b) Horší je pokušení záporu. Po těžké nemoci, po dlouhé a vyčerpávající práci, po soustavném hladovění, po záměrném neuznávání a přehlížení naší dobré vůle, upasá člověk do jakéhosi vnitřního napětí a podráždění. A do zemdleného srdce se jako had plíží hořkost. Kalí se pohled ducha. Téměř každé hnutí života v druhých se vykládá špatně, záporně. Život se mění v podezírání a hořkost, v odpor, hnus a smutek, v cosi záporného, v čem duše nežije, nýbrž jen živoří, neroste, nýbrž se sžírá a odumírá. Vítězí zápor a nepřátelství. Vnitřní život je trpká samomluva proti všemu a proti všem.
c) Nejhorší všaj je pokušení prázdnoty. Je dvojí utišení v duši. Jedno je z Boha a je nevýslovně sladké. Ale je také vnitřní ticho z ďábla: milovat nemá smysl - nenávidět nemá smysl; pomáhat a odpouštět nemá smysl - mstít se a zabíjet nemá smysl; nic nemá smysl. Život je úzkost, nicota a prázdnota. Člověk není zaměřen nikam. Jedni zde končí šílenstvím, druzí sebevraždou. Ti, kteří se nevzdají boje o heroickou důvěru v Boha a herocikou lásku k bližním, vyjdou z těchto pokušení jako světci: "Otče náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."
Jenom ten, kdo prožil německé koncentrační tábory, pochopí tato pokušení. Bratr Patrik je prožil až k smrti: nezešílel, nespáchal sebevraždu, obětoval se. Bůh sám ukáže, do jaké míry se posvětil. Není nutné vymýšlet pohřební chvalořeči, stačí vypočítat skutečnosti. A z těchto skutečností - pokud lidských rozum je schopen je poznat a pokud soud Církve nerozhodne jinak - hovoří ke všem křesťanům, ale zvláště k nám, Patrikův přátelský hlas:
Bratři - "je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování či hlad, anebo nahota, nebo nebezpečí, nebo meč? Jak je psáno: Pro tebe jsme vydáváni na smrt
po celý den;
jsme pokládáni za ovce na zabití.
Ale v tom všem více než vítězíme skrze toho, jenž si nás zamiloval. Jsem opravdu přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, ani nic v nebeských výšinách, ani nic v hlubinách pekel, ani žádný jiný tvor nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem" (Řím8,31-39).
Modleme se: Prosíme te, Pane, kéž nás Duch Svatý zapálí tím ohněm, jejž Pán Ježíš Kristus seslal na zem, a o němž chtěl, aby mocně hořel: On, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě téhož Ducha Svatého. Staň se. (Modlitba ze soboty po Sv.Duchu, při udílení nižšího svěcení.) J.M.Veselý OP (Pokr.)
Závěr: " - růže jsou bílé, krvavé a zlaté - "
Okamžiky neodvratně nastávající smrti trhá hranice času a proměňuje je jakoby ve věčnost. Člověku se bleskově zjeví celý život, až do nejmenších zážitků: člověk čte v sobě celou hořkost všech svých zklamání a bolestí a celou sladkost všech svých lásek; vidí svou plnou odpovědnost za vlastní spáchané zlo a vykonané dobro; prožije celou hrůzu vlastní viny na ztroskotání života, anebo celou vděčnost za nevýslovné Boží milosrdenství, jež nás dovádí ke konečnému vítězství a pokoji. Co se prožívalo v čase, prožívá se bleskově, bez času, jenom podle své mravní hodnoty.
Co asi viděl bratr Patrik Kužela při prvních příznacích své násilné smrti? Viděl svůj Vlčnov, kde lidé žili, a on umíral? Viděl všechny své první, počáteční lásky: své dětství s maminkou, rodný kraj ve slunci, řádové učiliště, brodský dominikánský chrám s Růžencovou Královnou. Slyšel její něžný šepot - taková slova lásky se nikdy nezapomínají - šepot o bilé, jasné a slvné cestě ke štěstí, a on teď začal umírat. Vzpomínal, jak jí tehdy uvěřil. Kdo by nepodal ruku takové Průvodkyni? Šeptala mu již tehdy, na počátku, o německém koncentráku v Osvětimi? O této těžké chvíli, ničící nadobro jeho mladý, slibný život, jeho horoucí naděje a žhavé touhy po kněžství? Anebo mu tehdy jenom zjevila, že život s ní je láska a že láska jsou růže a že růže jsou bílé, krvavé a zlaté? Pochopil již tehdy, či až později, že všechno je obsaženo v růžencových tajemstvích Radosti, Bolesti a Slávy? Anebo se nikdy neptal na nic, protože prostě uvěřil v její lásku, nikdy nepřemoženou, i ve své dokonalé vítězství skrze ni? Jistá věc je, že bratr Patrik žil po celý svůj život jako člověk připravující se stále na plnou životní činnost i na smrt. A měl stále sílu k úsměvu, protože měl světlo: šeptat jméno "Maria", to znamená rozsvěcovat hvězdy, v sobě i před sebou. A Patrik si je šeptal, neboť byl z Řádu Vítězné Královny posvátného Růžence. A šeptal si je i teď, v této těžké hodině, a proto měl světlo i úsměv, i když umíral. Věděl: "Tvář ztuhne, tělo se rozpadne, ale úsměv a světlo nepřestane - "
Smrt není konec, smrt je jenom změna: pro ty, kteří se snažili milovat z celého srdce, začne věčné štěstí a navěky přestane bolest. Bratr Patrik umíral. Když umírá dominikán, zpívají u jeho lože ostatní bratři "Zdrávas královno", aby neodcházel samoten. Kolem umírajícího Patrika zněl chrapot ostatních umírajících a hrůzné sténání těch, jejichž smrt zatím ještě nenastávala: "Může Matka zapomenout na své dítě?" J.M.Veselý OP (Pokr.)
Bratr Patrik neumíral sám. Jeho Královna byla s ním. A on jí s úsměvem v duši říkal, že z lásky k ní a k jejímu Synu nemohl žít jinak než žil:
"Já vím, Paní má přesladká, že tvá vznešenost a důstojnost převyšuje všechno stvoření a dotýká se Boha. Ale já také vím, panenská Matko Boží a Prostřednice všech milostí, že láska tvého přečistého Srdce není menší než tvá sláva a moc. Proto se nebojím. Nebylo možné žít jinak. Neboť vznikat může láska nejrůznějšími způsoby, ale opravdu prožít se může jenom jediným: prosákne do celého člověka a zmocní se ho úplně, a buď ho srazí do pekla, anebo zaměří jeho život k nebi. Maria, nevýslovný ideále všeho dobrého a přesladký obraze nejčistší Krásy, na tvou něžnou přímluvu se mi uskutečňovalo všechno ušlechtilé a božské, o čem jsem kdy snil od svého dětství. Ty jsi nikdy nepodlehla v boji proti lži a zlu. Ty jsi nikdy nezradila v lásce, ani Boha, ani člověka. Růženec znamená vítězství. Maria, Matko krásného milování, ty víš nejlépe, že láska je tajemství. Láska je silnější než smrt. Láskou se dozrává ke štěstí z bolesti, ke štěstí z obětování, z darování sebe. A já dozrávám. Ne, nebylo možné žít jinak."
Tento rozhovor Patrikovy duše s Marií nemusel být až na konci, ani nemusel být celý najednou, ani nemusel být jen jediný.
Smrt je stejná pro všechny: bleskový konec času, bleskový soud a bleskový počátek věčnosti. Umírání však má každý jiné: buď sladké jako mdloba z políbení, anebo kruté jako dobíjení zvěře; kratičké jako blesk, anebo pomalé jako dozrávání podzimních plodů.
Patrikův smrtelný zápas začal už okamžikem zatčení. Viděl ve vězení, jak nevinní lidé jsou kolem něho vražděni bez soudu, bez příčiny, z ďábelské zloby. A věděl, že tak může umřít kdykoli i on. Proto byl stále připraven, a tak vlastně umíral měsíce a měsíce. Mučednictví ducha může být hurší než mučednictví těla.
Patrik chápal život jaké plné vyžití všech sil. Jako všestranné uskutečnění všech možností. I své mládí chápal jako plné vyžití všech krás. Ale ne tak, že by všechno promarnil, a vstupoval do období zralosti už jen jako ohořelý, doutnající pahýl z dohasínajícího ohně. Vyžít své mládí pro něho znamenalo nashromáždit všechno, co by mohl potřebovat jako dobrý kněz a svatý řeholník; znamenalo to, připravit se na všechno, co po něm jednou lidstvo a Církev mohly žádat. Patrikovo mládí bylo jako vigílie, jako přísný a čistý svatvečer, prožívaný v postu, modlitbě a bdění. Ale ve svém radostném čekání na svátek života nebyl nikdy osiřelý. Maria mu svítila jako Jitřenka, ohlašující svítání k svátku.
Patrik věděl, že kristus v životě i na kříži také žiznil, a Maria slyšela: "Žízním" s kříže, i "Žízním" Patrikovo, a utišovala obojí.
Patrik umíral. A Maria byla s ním. Možná, že měl ještě sílu sěvřít svůj růženec. Snad to byl obvyklý růženec vězňů, vyhnětený z posledního kousku chleba, slepený posledními slinami, vázaný posledním koskem niti, posvěcený Bohem samým. Končil svatvečer. Svítalo k Svátku. Co Maria kdysi šeptala o bilé, světlé a slavné cestě, to všechno byla pravda. A začínalo se to uskutečňovat právě teď, v této těžké chvíli, v hodině smrti.
Modleme se: Bože, jehož jednorozený Syn nám svým životem, svou smrtí a svým vzkříšením zjednal odměnu věčné spásy, popřej - prosíme - abychom uctívajíce tato tajemství jeho života, smrti a vzkříšení posvátným Růžencem blahoslavené Marie Panny, i uskutečňovali to, co obsahují, i dosáhli toho, co slibují. Skrze téhož Krista, našeho Pána. Staň se.
(Modlitba v den svátku Královny Posvátného Růžence)
Poznámky:
1. Těchto úvah se může použít také ke konání devítidenní pobožnosti, a to několika způsoby:
a) Např. na zahájení se pomodlíme "Úvodní modlitbu" (Viz: ROSA MYSTICA, roč.VI.- 2000,č.12, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, str.8-9), pak po devět dní "Úvodní modlitbu" a jednu úvahu, jak jsou postupně označeny číslem. Desátý den ráno "Závěr" (ROSA MYSTICA roč.VII.,2001, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, č.11 a 12). Pokaždé přidáme na konci vzývání: "Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Svatý Duchu, dej národům mír a našim srdcím pokoj. Oslav bratra Patrika Kuželu a vyslyš nás ve věci:..." (vysloví se prosba)
"Otče náš... Zdravás... Sláva Otci i Synu i Duchu Svatý..."
b) Nebo: po devět dní se modlíme jen "Úvodní modlitbu" a modlitby na konci jednotlivých úvah (ROSA MYSTICA roč.VI.- 2000, č.12, roč.VII. - 2001, Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely OP, č.1 až 10), kdežto úvahy vynecháme.
c) Nebo: po devět dní se modlíme pouze modlitby na konci jednotlivých úvah, anebo jen "Úvodní modlitbu" samu.
d) Nebo: úvahy a modlitby se mohou vybrat i jinak, podle potřeby.
2. Úvahy o "duchu bratra Patrika" se se dají použít také pro duchovní cvičení a obnovu těmito způsoby:
a) Po tři dny tři rozjímání denně.
b) Po šest dnů dvě rozjímání denně.
c) Podle libosti a možnosti.
Benedictus Deus in donis suis.
Blahoslaven buď Bůh za své dary. (J.M.Veselý OP)

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz