APOŠTOLÁŘ

KŘESŤANSKÁ AKADEMIE studijní ústav Cyrilometodějské ligy akademické

APOŠTOLÁŘ

Z původního textu přeložil a vyložil podle svatého Tomáše Akvinského

P. Dr PAVEL ŠKRABAL O. P.

TIPOGRAFIA POLIGLOTTA VATICANA 1951

 

NIHIL OBSTAT:

Romae, die 6 ianuarii 1951.

Fr. AUGUSTINUS SCHERZER O. P. Fr. AUGUSTINUS PAVLOVIĆ O. P.

IMPRIMI PERMITTITUR: Romae, die 19 ianuarii 1951.

Fr. THEOPHILUS SZCURECKI, O. P,

ex delegatione Magister generalis.

IMPRIMATUR:

Die 23 iulii 1951.

t Fr. PETRUS CANISIUS VAN LIERDE, Ep. Porphyr. Vic. Gen. Civ. Vat.

O SKUTCÍCH APOŠTOLŮ

Název knihy „Skutky apoštolů“ je velmi starý, neboť již fragment Murat. (kol. r. 180) jej předpokládá jako všeobecně známý. Možno však pochybovat o tom, že pochází od samého spisovatele. V době totiž, kdy psal, slovo apoštol mělo širší význam; pro apoštoly pak v užším smyslu byl název „dvanáct“ (synopt. evangelia a Skt 6, 2). Kniha také nepojednává o slavných skutcích všech apoštolů nebo jejich většiny, nýbrž hlavně o apoštolské činnosti sv. Petra a Pavla; z ostatních apoštolů je v knize zmínka o apoštolech Janovi a dvou Jakubech.

Spisovatel chtěl v knize spíše ukázat, jak se vyplnila slova zmrtvýchvstalého Krista, která řekl apoštolům před svým nanebevstoupením: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jerusalemě a v celém Judsku a v Samarii a až na konec země“ (1, 8). Obsah Skutků jsou tedy částečné dějiny podivuhodného rozšíření Ježíšova učení a jeho díla pro lidskou spásu, nejprve mezi židy a potom mezi pohany, nejdříve v Palestině a odtamtud po celé Římské říši až do Říma, středu to tehdejší světové moci. Tento příkaz Páně byl však vyplněn za zvláštního přispění Ducha svatého. Spisovatel Skt ap chce ukázat, že toto podivuhodné rozšíření evangelia nebylo jen dílo lidské, nýbrž Boží, dílo seslaného Ducha svatého, který dával šiřitelům křesťanství duchovní sílu a odvahu v jejích pracích a křesťanské obce plnil útěchou a jinými duchovními dary.

V knize ovšem nejsou zaznamenány všechny události z prvotní Církve na různých místech mezi židy a pohany, podobně jako psaná evangelia nezaznamenávají všechna slova a skutky ze života Páně. Skt ap jsou psány na základě vlastních zkušeností a na základě zpráv, které získal spisovatel buď od svědků těch událostí nebo i z psaných záznamů. Je-li spisovatelem Skt ap evangelista Lukáš, což, jak uvidíme, nelze popřít, otázka obsahu knihy se stává jasnější. Odtud totiž třeba vycházet k objasnění toho, že v první části knihy vystupuje ponejvíce apoštol Petr a v druhé části zase apoštol Pavel. Spisovatel pojednává jen o nich ne proto, že by zvláště přál těmto dvěma apoštolům nebo že by chtěl uvést v soulad jejich postup v šíření radostné zvěsti o Ježíši Kristu; důvod je jinde. Spisovatel, jak všichni rádi uznávají, je historik své doby. Psal pro náboženské poučení a povzbuzení věřících. A takto se omezuje jen na ten úsek z dějin života a rozvoje prvotní Církve, který mu byl historicky dosažitelný a který pokládal za dostačující pro okruh čtenářstva, který měl na mysli. Je pravda, že bychom rádi něco věděli také o činnosti jiných apoštolů jak v Palestině, tak hlavně v jiných zemích. Ale spisovatel jako by o této touze poznat více buď nevěděl, nebo jí nemohl vyplnit.

Spisovatel se na některých místech Skt projevuje, ale neudává své jméno. Jsou to místa v knize, na nichž užívá 1. osoby množ. čísla (16, 10-17; 20, 5-15; 21, 1-18; 27, 1-28; 16). Tím se zařazuje mezi očité svědky těch událostí. Protože jde o děje z apoštolské činnosti sv. Pavla, plyne z toho, že náležel k jeho průvodcům na cestě a k spolupracovníkům. V knize jsou výslovně jmenováni někteří Pavlovi průvodci (Silas, Timothej a j.). Ale není výslovně jmenován Lukáš, který přece také k nim patřil a byl jeden z jeho věrných spolupracovníků (Kol 4, 14; Filem 24; 2 Tim 4, 11). A byl schopný ke psaní, neboť napsal již evangelium.

Ze srovnání evangelia se Skutky je patrné, že spisovatelem obou je táž osoba, totiž Lukáš. Nejvíce to potvrzují úvody do obou knih. V obou totiž je jmenován Theofil, kterému jsou knihy věnovány. A pak v úvodu do Skt spisovatel připomíná, že již napsal „první slovo“ čili knihu, kterou může být jen evangelium, neboť jejím obsahem je to, „co Ježíš činil a čemu učil…“ Skt se připojují k evangeliu jako pokračování o díle Boží spásy skrze Ježíše Krista. Mezi evangeliem a Skt je také podobnost v užívání stejných slov a větných vazeb; také sloh si odpovídá.

Lukášovo autorství Skt potvrzuje hlavně křesťanská tradice; ta nezná jiného spisovatele tohoto díla kromě Lukáše. Za spisovatele jej označuje fragment Murat. (kol r. 180): „Skutky apoštolů jsou pak napsány v jedné knize, Lukáš sebral pro Theofila to, co se jednotlivě dalo v jeho přítomnosti.“ Potvrzují to dále výroky sv. Ireneje (zemř. 202), Klementa Al. (zemř. 215), Origena (zemř. 254), velmi pilného shledavatele starých zpráv Eusebia (zemř. 340) a j.

Při práci o Skutcích apoštolských užíval Lukáš stejné metody jako při psaní evangelia. Šlo mu o to, aby psal o věcech zaručených spolehlivými prameny. Za mnohými věcmi stojí sám svou osobností, neboť je sám viděl a prožil. Jsou to hlavně ty části ve Skt, kde píše v 1. osobě množ. čísla. Také o tom, co se dalo v Antiochii Syrské, mohl nabýt spolehlivých zpráv, neboť pocházel nejspíše z toho města, a proto mnohé věci mohl sám vidět nebo se na ně zeptat u spolehlivých věřících. Co se týče apoštolské činnosti Pavlovy, při níž sám nebyl svědkem, mohl se o ní dovědět od Pavlových průvodců a spolupracovníků; tím si možno také částečně vysvětlit, proč se neodvolává na listy sv. Pavla. Dále o životě mateřské obce křesťanské v Jerusalemě a o Petrově činnosti mohl mít zprávy od evangelisty Marka (viz úvod do jeho evangelia), s nímž byl v Římě (Kol 4, 10. 14). O činnosti diákona Filipa snad získal zprávy od něho samého, neboť u něho pobyl několik dní v Caesareji (Skt 21, 8-10). Kromě toho mohl nahlédnout do psaných dokladů, na př. do usnesení jerusalemského sněmu, které bylo uchováváno v antiochijské křesťanské obci; mohl mít také přístup k listu Klaudia Lysiáše k Felixovi (Skt 23, 26-30).

Proto se třeba dívat na Skt jako na spolehlivé, hodnověrné dílo historické. Je psáno střízlivým slohem, i když popisuje mnohdy mimořádné události. Některé věci ve Skt docházejí také potvrzení ze strany světských dějin (na př. pobyt Pavlův v Korintě; viz poznámku k 18, 12). Takto mohou Skt v mnohém doplnit i světské dějiny.

K zjištění doby sepsání Skt přispívají některé okolnosti: V knize není náznaku, že by v Jerusalemě nebo v Palestině začínaly nějaké nepokoje; naopak Židé požívají u římských úřadů důvěry. Nepokoje však začaly v Palestině r. 66 a vyvrcholily válkou, která skončila dobytím a vyvrácením Jerusalema Římany r. 70. Dále Lukáš neopomíjí ukazovat na to, jak se římské úřady chovaly ohleduplně k Pavlovi (13, 12; 16, 38-39; 19, 31, 40; 25-26). Sotva by tak psal Lukáš po r. 67, kdy římská vláda odsoudila Petra a Pavla k smrti; ani ne po r. 64, kdy císař Nero rozpoutal pronásledování proti křesťanům. Tedy Skt byly napsány před r. 64. A poněvadž Skt se končí zprávou o dvouletém vězení Pavlově v Římě a nezmiňují se výslovně o jeho propuštění ani o jeho smrti, třeba klásti sepsání Skt do r. 63 (srov. rozhodnutí Biblické komise v Enchir. bibl. 422).

Máme dva texty Skt, které si sice neodporují, ale v mnohém se od sebe liší. Je to text zvaný východní, který se vyznačuje snahou po omezování a jisté střízlivosti, a text zvaný západní, který má proti prvnímu časté přídavky, jimiž se posvátnost Skt zvyšuje a děje v nich vypravované se zpestřují. Tento delší západní text je velmi starý (někteří jej dokonce odvozují od samého Lukáše, ale sotva právem), a to, co obsahuje navíc, nelze jen tak odbýt. Nejlepším jeho představitelem je rukopis D či Bezů v ze 6. st., řeckým zněním a latinským překladem. Východní text v čele s rukopisem B ze 4. st. je obvykle uváděn ve vydáních řeckého textu.

Obsah knihy se dělí podle toho, jak se šířila Církev do různých zemí. Po předmluvě (1, 1-3) se nejprve vypravuje o posledním nařízení Páně a nanebevstoupení (1, 4-11). Potom v první části se pojednává o založení, rozšíření a životě církve v Jerusalemě (1, 12-8, 3). V druhé části se dovídáme o šíření evangelia v Judsku a Samarii (8, 4-12, 25). Ve třetí části je líčeno šíření evangelia mezi pohany skrze apoštolskou činnost sv. Pavla (13, 1-21, 17). Ve čtvrté části se vypravuje o svědectví, které vydával sv. Pavel v evangeliu za svého zatčení a vězení (21, 18-28, 31).

 

SKUTKY APOŠTOLŮ

1 V první knize jsem pojednal, Theofile, o všem, co Ježíš činil a čemu učil od počátku 2 až do dne, kdy dal nařízení skrze Ducha svatého svým vyvoleným apoštolům a byl vzat do nebe; 3jim také podal po svém utrpení mnoho důkazů, že žije, když se jim ukazoval po čtyřicet dní a mluvil o věcech Božího království.

4A když s nimi dlel, přikázal jim, aby neodcházeli z Jerusalema, ale očekávali Otcovo zaslíbení, „o kterém jste slyšeli ode mne: 5Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým po nemnoha těchto dnech.“ 6Tehdy ti, kteří se sešli, se ho tázali: „Pane, obnovíš v tomto čase království pro Izraele?“ 7Řekl jim však: „Nepatří vám znát časy nebo chvíle, které Otec ustanovil z vlastní moci, 8dostanete však sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jerusalemě a v celém Judsku a v Samarii a až na konec země.“

9A když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal s očí. 10Když hleděli upřeně do nebe, jak odchází, hle, stanuli vedle nich dva muži v bílém šatě 11 a ti řekli: „Galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli ubírat se do nebe.“

12Tehdy se navrátili do Jerusalema s hory, která se nazývá Olivová a je blízko Jerusalema ve vzdálenosti sobotní cesty. 13A když tam vešli, vystoupili do hořejší síně, v které se zdržovali: Petr a Jan a Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův a Simon Horlívec a Juda Jakubův. 14Ti všichni trvali jednomyslně na modlitbách se ženami a Marií, matkou Ježíšovou a s jeho bratry.

15V těch dnech povstal Petr mezi bratřími - byl tam shromážděn zástup na stodvacet lidí - a řekl: 16„Bratři, musilo se naplnit Písmo, které předpověděl Duch svatý ústy Davidovými o Jidášovi, který vedl ty, kdo jali Ježíše;

1,1. „První knihou“ se rozumí Lukášovo evangelium, v němž pojednal o celém životě Kristově, soukromém i veřejném, jeho ctnostech, učení, zá zracích, smrti a zmrtvýchvstání.

2. Nařízení se týká učení všech národů. Dal je skrze Ducha svatého, neboť jako člověk byl plný jeho darů a jím byl řízen. A jako člověk pak byl vzat božskou mocí do nebe. 4—11. Poslední nařízení a nanebevstoupení Páně.

4. Svatý Jan Zlatoústý: „Jako vůdce nedovoluje vojákům vyřítit se z tábora proti nepříteli, dokud nejsou dostatečně vyzbrojeni, tak ani Kristus ne dovoluje učedníkům vyjíti k boji před příchodem Ducha svatého.“

5. Kodex D: „Ale vy budete pokřtěni Duchem svatým, kterého přijmete po nemnoha těchto dnech až o letnicích.“

7. Znát přesnou dobu vyplnění prorockých předpovědí, je výsada Otcova.

8. Apoštoly, kteří se ještě docela nevzdali tehdejšího očekávání království Božího jako obnovení politické moci a slávy židovského národa, znova poučuje o jeho duchovním rázu, neboť se bude šířit nadpřirozenou silou Ducha svatého a ne zbraněmi; poučuje je o světovém určení, neboť budou o Kristově duchovním díle svědčit po celé zemi, mezi všemi národy.

12—26. Volba nového apoštola.

12. Vzdálenost, kterou bylo dovoleno ujít v sobotu podle výpočtu rabínů, byla 1.100 m.

13. Tato hořejší prostranná síň v soukromém domě je pravděpodobně tatáž, v níž Pán slavil poslední večeři, nebo jistě ona místnost, v které se zmrtvýchvstalý Kristus ukazoval (Jan 20, 19—26; Mk 16, 14; Skt ap 1, 4). Tam tedy očekávali a také v chrámě (Lk 24, 53) na modlitbách seslání Ducha svatého.

14. Mezi zbožnými galilejskými ženami, které se zcela oddaly dílu Páně, je zvláště jmenována Panna Maria. Je to ta poslední výslovná zmínka o ní v novozákonních napsaných dějinách spásy.

16. ,Písmo se musilo naplnit': ne že by tím byla omezována svoboda Jidášova, nýbrž proto, že Bůh v Písmě předpovídá neomylně i svobodná rozhodnutí lidská.

 

17poněvadž byl připočten k nám, také dostal podíl v této službě. 18On tedy nabyl pole ze mzdy za nespravedlnost, a když padl střemhlav, v půli pukl a všechny vnitřnosti mu vyhřezly. 19I rozneslo se to mezi všemi obyvateli Jerusalema, takže to pole bylo pojmenováno v jejich řeči Hakeldama, to je Pole krve. 20Je totiž napsáno v knize Žalmů:

Ať jeho příbytek zpustne

a nikdo ať jej neobývá,

a jeho úřadu ať se ujme jiný,,,

21Je tedy nutné, aby z mužů, kteří s námi chodili po celou dobu, kdy Pán Ježíš žil mezi námi, "od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat vzhůru, jeden z nich se stal s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání. 23 I postavili dva: Josefa, který se nazývá Barsabbáš, příjmením Spravedlivý, a Matěje. 24A takto se modlili: „Ty, Pane, který znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou jsi vyvolil“, 25aby ten jeden dostal místo v této službě a v poslání, kterého pozbyl Jidáš, aby se odebral na své místo.“ 26I losovali o ně, a los padl na Matěje; a byl přibrán k jedenácti apoštolům.

 

2 A když nastal den letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. 2A najednou se ozval z nebe hukot, jako když přechází silný vítr, a naplnil celý dům, kde přebývali. 3I objevily se jim jazyky rozdělující se jako oheň, a usadil se nad každým z nich. 4A všichni byli naplněni Duchem svatým a počali mluvit rozličnými jazyky, jak jim dával promlouvat Duch.

 

18. Velerada koupila za zrádcovské peníze Jidášovy pole pro pochovávání poutníků (Mt 27,

9—11). Lid tedy to pole přiřkl Jidášovi již mrtvému snad i proto, že on první byl na něm pocho ván jako cizinec. - O smrti Jidášově vypravuje Mt (27, 5), že se oběsil. To bylo všem známo. Petr v své řeči připomíná podrobnosti z jeho smrti, že totiž spadl a rozpukl se. Ale je možné, že místo „padl střemhlav“ třeba překládat „nadul se.“

20. Žl68, 26; 108, 8 svolávají trest na odpůrce bohovlády a na zvráceného národního správce; má s“ totiž být zbaven úřadu a jeho úřad má být dán jinému. To se vyplnilo na Jidášovi.

21. Sbor apoštolů je tedy už staré zařízení (Mk a 3, 14). Ti, kteří jej tvořili, byli tak přesvědčeni, že tvoří zvláštní sbor o určitém počtu členů, že první jejich starostí po odchodu Páně bylo tento sbor n doplnit.

22. Budoucí apoštol má být svědkem a znát si vše, čemu Ježíš Kristus po celou dobu veřejné činnosti učil a co konal, a zvláště být svědkem jeho n zmrtvýchvstání. Tak bude jeho kázání apoštolsky n účinné.

26. Jako Kristus Pán sám vyvolil apoštoly, tak i nyní ponechali volbu jemu. Sami rozhodovat o tom nemohli, a proto volili losováním, při kterém na dvou předmětech byla napsána jména každého z kandidátů. Podobně již ve St. Zákoně se užívalo posvátných losů ke zvědění Boží vůle (Ex 28, 30; 2 Král 5, 22—24). Také se losovalo o rozdělení kněžských povinností v chrámě (Lk 1, 9). 2, 1—41. Seslání Ducha svatého a první obrácení Židů.

2. Hukot byl znamením Boží přítomnosti a neodolatelné moci. Jazyky, jako ohnivé, znamenaly dar mluvit rozličnými jazyky a s odvahou vydávat svědectví o Kristu.

4. Duch svatý v nich působil upevnění vnitřní svatosti a dal jim dary, kterých každý potřeboval, aby bez bázně vyznával Krista podle toho, jak to odpovídalo postavení a poslaní každého z nich. Dar jazyků záležel v tom, že ten, komu byl dán, mluvil řečí, kterou dříve neznal a které se neučil, a ne že by apoštolově mluvili rodnou řečí a posluchačům to připadalo, že mluví řečí jejich země. Jeho účelem bylo velebit Boha a ne kázat. Je to mimořádný zjev, slíbený Ježíšem Kristem mezi jinými zázraky (Mt 16, 17) k potvrzení křesťanské pravdy.

 

"Zdržovali se pak v Jerusalemě Židé, zbožní muži ze všech národů pod nebem. "Když se ozval ten hlas, sešel se zástup a byl zaražen, protože každý je slyšel mluvit vlastní řečí. 7Všichni žasli, divili se a pravili: „Hle, což nejsou všichni ti, kdo mluví, Galilejští? 8A jak to, že každý z nás slyší vlastní mateřštinu, v které jsme se zrodili? 9Parthové, Medové, Elamité a obyvatelé Mesopotamie, Judeje a Kappadocie, Pontu a Asie, 10Frygie a Pamfylie, Egypta a kraje Lybijského okolo Kyreny, my, co jsme přišli z Říma, "Židé i proselyte, Kréťané a Arabové - slyšíme je velebit Boha svými jazyky?“ 12Všichni pak žasli, byli na rozpacích a ptali se jeden druhého: „Co to znamená?“ 13Jiní zase říkali s posměškem: „Jsou plni sladkého vína.“

14Ale Petr s jedenácti předstoupil a hlasitě k nim promluvil:

„Židé a všichni obyvatelé jerusalemští, vězte toto a pozorně vyslechněte mou řeč! 15Nejsou totiž opilí tito lidé, jak se domníváte, vždyť je třetí denní hodina; 16ale stalo se, co řekl prorok Joel:

17A v posledních dnech, praví Bůh,

vyleji ze svého Ducha na všechno tělo;

i budou prorokovat vaši synové

a vaše dcery,

vaši mládenci budou mít vidění

a vaši starci budou mít sny.

18 na své služebníky a své služebnice

vyliji v těch dnech ze svého Ducha,

a budou provokovat.

19 A ukážu divy nahoře na nebi

a znamení dole na zemi:

Krev a oheň a sloup dýmu.

20 Slunce se obrátí ve tmu

a měsíc v krev,

dříve než přijde veliký a slavný

den Páně.

21A potom každý, kdo bude vzývati

jméno Páně, bude spasen.

22Izraelité, poslyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže u vás Bohem osvědčeného mocí, divy a znameními, které Bůh učinil mezi vámi skrze něho, jak sami víte, '""tohoto, který byl vydán podle pevného úradku a předvedení Božího, jste rukama bezbožníků přibili na kříž a zahubili. 24Ale Bůh ho vzkřísil, když uvolnil bolesti smrti, poněvadž bylo nemožné, aby zůstal v její moci. 25Neboť David o něm praví:

Viděl jsem Pána před sebou stále,

neboť je mi po pravici,

abych se nezviklal.

26 Proto se zaradovalo mé srdce

a zajásal můj jazyk,

ano i mé tělo bude přebývat v naději,

 

16. Třetí hodina je naše devátá ráno. Pít bylo u Židů zvykem až navečer.

17. „Poslední dny“ znamenají u proroků dobu počínající příchodem Vykupitele až do konce světa. Joel (2, 28—32) líčí zde onu dobu v obrazech.

20. Výrazem ,,Den Páně“ označovali proroci příchod Boží k soudu, který budou předcházet všelijaké zjevy ve vesmíru. V Novém Zákoně je to den příchodu Ježíšova. Líčení toho příchodu s předchozími hrůzami mělo probudit v posluchačích ducha zkroušenosti a pokání.

23. Bůh vydal Ježíše Krista Židům, ne že by ho Židé sami přemohli a své moci podrobili. Bůh věděl již předem, že, dopustí-li to, Židé ho pro svou zlobu zabijí. Bůh se rozhodl, že to dopustí, aby jeho Syn smrtí vykoupil lidské pokolení; na tomto Božím rozhodnutí se již nedalo nic změnit. Ježíš se svobodně podrobil tomuto rozhodnutí (Fil 2, 8; Jan 10, 17—18). Bůh tedy učinil jen to, aby Židč mohli vykonat, co si ve své zlobě usmyslili. Oni tedy byli příčinou smrti Páně.

24. „Bolesti smrti", vlastně „pouta smrti.“

25. Žl 15, 8—11 mluví o důvěře v Boha, který ochrání duši a tělo. Tato důvěra se nevztahuje pouze na tento život, nýbrž i na život posmrtný, kdy se Bůh ujme svého vyvoleného a dá mu požívat své přízně i vzhledem k tělu, které se nerozpadne, ale znovu oživne. To se vyplnilo až na Kristu, jehož duše sestoupila do podsvětí a potom se znovu spojila s tělem.

 

27neboť nenecháš mou duši v podsvětí

ani nedopustíš,

aby tvůj Svatý zakusil porušení.

28 Oznámil jsi mi cesty života

a naplní mě blahem tvá přítomnost.

29Bratři, bez okolků vám mohu říci o patriarchovi Davidovi, že i zemřel i byl pohřben, a že jeho hrob je mezi námi až do dneška. 30Protože tedy byl prorok a věděl, že mu Bůh přísežně slíbil, že jeho potomka posadí na jeho trůn, 31řekl to jako předpověď o vzkříšení Kristově, že ani nebyl ponechán v podsvětí, ani jeho tělo nezakusilo porušení. 32Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh, a my všichni jsme svědky toho. 33Když byl tedy pravicí Boží povýšen a přijal od Otce zaslíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vy i vidíte a slyšíte. 34David totiž nevstoupil na nebe, ale sám praví:

Řekl Pán mému Pánu:

Sed' mi po pravici,

35dokud ti nepoložím tvé nepřátele

za podnož nohou.

36Nechť tedy ví najisto celý izraelský národ, že učinil Bůh Pánem a Mesiášem toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“

37Když to vyslechli, proniklo jim to srdcem a řekli k Petrovi a ostatním apoštolům: „Co máme činit, bratři?“ 38Petr jim pravil: „Obraťte se a každý z vás se dej pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. 39Vždyť to zaslíbení je pro vás, pro vaše děti a pro všechny, kdo jsou daleko, kohokoli povolá Pán, náš Bůh.“

40Ještě mnoha jinými slovy svědčil a napomínal je: „Zachraňte se z tohoto špatného pokolení!“ 41A ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni; a toho dne jich přibylo kolem tří tisíc duší.

42Trvali pak v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a na modlitbách. 43Na každého šla bázeň; apoštolově totiž činili mnoho divů a znamení.

44Všichni věřící drželi při sobě a měli vše společné. 45I prodávali statky a majetek a rozdělovali to mezi všecky, jak kdo potřeboval, 46Denně také trvali jednomyslně v chrámě, lámali chléb po domech a brali pokrm s veselím a prostým srdcem; 47chválili Boha a těšili se přízni u všeho lidu. Pán pak k nim denně přidával vjedno lidi, kteří docházeli spasení.

32. Hrob Davidův až do té doby obsahoval jeho kosti, kdežto hrob Kristův již třetího dne po jeho smrti byl apoštoly nalezen prázdný.

34—35. Žl 109, pocházející jistě od Davida, předpověděl Kristovo nanebevstoupení a povýšení jako člověka.

38. Přímý účinek křtu je podle slov Petrových odpuštění hříchů v duši. K tomu přistupuje účast v darech seslaného Ducha sv.

42—47. Život a vzrůst obce věřících.

42. „Lámáním chleba“ se tu rozumí přijímání Eucharistie. V násl. 46 jde asi o obyčejný chléb.

44—45. Žili jako jedna rodina, v které každý rád poskytoval druhému ze svého majetku, jak toho chudí věřící potřebovali. Nejde tedy o společný majetek v tom smyslu, že by přestalo vlastnictví. Jako by chtěli pokračovat v tom životě, který vedli apoštolové s Ježíšem Kristem, kdy měli společnou pokladnu.

 

3 Petr a Jan vystupovali do chrámu v hodinu modlitby, o deváté. 2 I přinášeli jakéhosi muže, který byl chromý od larození. Toho denně kladli k chrámové

 

3, 1—4, 22. Uzdravení chromého a Petrova obhajoba před veleradou.

1. Devátá hodina je naše třetí odpoledne.

2. „Krásná brána“ neboli Korintská, protože byla pokryta mědí z Korintu. Jí se vstupovalo na východní straně chrámu z nádvoří pohanů do nádvoří žen.

 

bráně zvané Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo vcházeli do chrámu. 3Když spatřil Petra a Jana, že chtějí vejít do chrámu, prosil o almužnu. 4Petr s Janem však na něho upřeně pohlédl a řekl: „Podívej se na nás!“ 5On tedy k nim vzhlédl s očekáváním, že od nich něco dostane. 6Petr však řekl: „Stříbra ani zlata nemám. Co však mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského choď!“ 7I uchopil ho za pravici a zdvihl ho; hned pak mu zpevněly nohy a klouby. 8I vyskočil, postavil se a chodil; i vešel s nimi do chrámu, chodil a poskakoval a chválil Boha. 9A všechen lid ho viděl, jak chodí a chválí Boha. 10Poznávali v něm toho člověka, který sedával | pro almužnu u Krásné brány chrámu, a všichni užasli a byli ustrnuti nad tím, co se mu přihodilo.

11Poněvadž se držel Petra a Jana, seběhl se k nim pln úžasu všechen lid; v podloubí zvaném Šalomounovo. 12Když to viděl Petr, promluvil k lidu:

„Izraelité, proč se tomu divíte nebo proč hledíte na nás, jako bychom vlastní mocí nebo zbožností učinili, že on chodí? 13Bůh Abrahamův a Izákův a Jakubův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a zapřeli před Pilátem, ačkoliv on měl za to, že má být propuštěn. 14Vy však jste zapřeli svatého a spravedlivého a žádali jste, aby vám byl darován vrah. 15Původce života však jste zabili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 16A vírou v jeho jméno zpevnilo jeho jméno tohoto člověka, kterého vidíte i znáte, a víra, která pochází od něho, dala mu toto úplné zdraví před vámi přede všemi.“

17„Já sice vím, bratři, že jste to učinili z nevědomosti, jako i vaši předáci. 18Bůh však takto splnil, co předpověděl ústy všech proroků, že totiž jeho Mesiáš bude trpěti. 19Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vyhlazeny vaše hříchy, 20aby přišly doby útěchy od Pána a aby poslal předem pro vás určeného Mesiáše Ježíše. 21Toho musí nebe přijmout až do časů, kdy bude všechno obnoveno, jak o tom od pradávna mluvil Bůh ústy svých

 

6. ,,Ve jménu", t. j. v moci jména Ježíš čili mocí Ježíšovou.

13. „Služebníka Ježíše.“ Nazývá tak Petr Krista Pána se zřetelem na proroctví Izaiášovo (53, 1...) o „služebníku Hospodinovu - Mesiáši", který má trpět za hříchy lidu. Takto ukázal Židům, kteři ono proroctví znali, že Ježíš se prokázal Mesiášem i utrpením.

16. Skrze apoštoly, kteří s velkou vírou vzývali Ježíše Krista, uzdravil Ježíš chromého.

17. Lid byl všeobecně v nevědomosti, kdo je Ježíš Kristus. Je to však nevědomost zaviněná a hříšná, hlavně v případě odsouzení Krista k smrti. Mohl přece poznat, že žaloby proti Kristu u Piláta jsou nepravdivé, Ano, mnozí z lidu, kteří viděli, jak Kristus Pán činil zázraky a učil, mohli poznat, že on je slíbený Mesiáš. Ta nevědomost zmenšuje sice jejich vinu, ale úplně té viny nezbavuje. Větší vinu měla velerada. Trochu ji umenšovala okolnost, že si namlouvali, že Ježíš je nepravý Mesiáš (viz 1 Kor 1, 8). Tak se za ně modlil i Ježíš Kristus na kříži (Lk 23, 54).

19. Jako věřitel vymazával dluhy napsané na tabulce, když je dlužník zaplatil, tak i Bůh odstraňuje z nitra věřícího kajícníka dluhy - hříchy, takže v člověku již nic není, co by se nelíbilo Bohu, který vidí nitro člověka.

20—21. Ježíš Kristus slíbil, že přijde zase. Obrácení světa a hlavně obrácení Židů může uspíšit jeho druhý příchod, po němž věřící apoštolské doby velmi toužili. Bude to totiž doba, kdy se po duchovním soudu věřícím dostane věčné odměny a kdy vše bude obnoveno. Proto to bude pro ně doba útěchy, doba blaženosti pro duši i pro tělo. Až do té doby zůstane Ježíš Kristus v nebi.

 

svatých proroků. 22Neboť Mojžíš řekl: Pán, náš Bůh, vám vzbudí proroka z vašich bratří jako mne. Toho budete poslouchat ve všem, co k vám bude mluvit. 23Každý však, kdo neposlechne toho proroka, bude vyhlazen z lidu. 24I všichni proroci, kteří mluvili od Samuela a dále, zvěstovali tyto dny. 25Vy jste synové proroků a (dědici) smlouvy, kterou Bůh uzavřel s našimi otci, když řekl Abrahamovi: A v tvém potomstvu budou požehnány všechny rody země. 26Bůh vzbudil svého služebníka nejdříve pro vás a poslal ho, aby vám žehnal, aby se tak každý odvrátil od svých nepravostí.“

 

4 Zatím co mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a sadduceové, 2kteří těžce nesli, že učí lid a hlásají v Ježíši vzkříšení z mrtvých. 3I vztáhli na ně ruce a vsadili je do žaláře až do příštího dne; byl už totiž večer. 4Ale mnozí z těch, kdo vyslechli tu řeč, uvěřili, a počet mužů vzrostl asi na pět tisíc.

5Potom nazejtří se shromáždili v Jerusalemě jejich předáci, starší a vykladatelé Písma, 6dále velekněz Annáš a Kaifáš, Jan, Alexander a všichni příslušníci velekněžského rodu. 7 I postavili je doprostřed a dotazovali se: „Jakou mocí anebo jakým jménem jste to vy učinili?“ 8Tehdy jim Petr, naplněn Duchem svatým, řekl:

„Předáci lidu a starší! 9Jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrodiní na nemocném člověku, čím on byl uzdraven, 10 budiž známo vám všem a všemu lidu izraelskému: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze tohoto stojí před vámi tento člověk zdráv. 11On je ten kámen, který jste vy, stavitelé, zavrhli a který se stal úhelným kamenem. 12A v nikom jiném není spásy. Neboť není pod nebem dáno lidem jiné jméno, v kterém máme být spaseni.“

13Když pozorovali Petrovu a Janovu odvahu a shledali, že to jsou lidé neskolení a nevzdělaní, divili se; poznávali je, že bývali s Ježíšem, 14ale protože viděli, že s nimi stojí uzdravený člověk, neměli už co říci. 15Poručili jim pak, aby odešli ven ze shromáždění, a radili se mezi sebou: 16„Co máme udělat těmto lidem? Neboť že se skrze ně stal zjevný zázrak, je patrno všem obyvatelům Jerusalema a nemůžeme to popřít.

 

22. V Dt 18, 15—19 je stanoveno, že v izraelském národě bude zvláštní zřízení proroků. V tom je pak předpověděn i největší z proroků, na němž se vyplní všechny předpovědi starozákonních proroků, Ježíš Kristus. Kdo ho neposlechne, nepřijme jeho učení, bude vyhlazen z lidu Božího, určeného pro věčně blažený život, a propadne věčné smrti, odsouzení do pekla.

24. Samuelem začala doba proroků.

25. Připomíná zaslíbení dané Abrahamovi v Gn 12, 3. Jde o požehnání duchovní, obdařené duchovními dary, kterého se měli stát účastni nejprve Židé jako tělesní potomci Abrahamovi.

4, 2. Sadduccjská strana, k níž se hlásila tehdejší židovská byrokracie, uznávala jen Mojžíšem psaný Zákon a ne i podání starších jako strana farizejská. Popírala vzkříšení z mrtvých a posmrtnou odměnu nebo trest. Podle ní bylo vše jen osud, a takto popírali i Boží prozřetelnost.

11. Slova: „Kámen, který jste zavrhli...“ ze Žl117, 22 znamenají: Co bylo nepatrné a pohozené, ukázalo se jako něco velmi vzácného a důležitého, jak je pro stavbu důležitý kámen v základech domu v úhlu dvou stran. Židovští předáci, kteří měli vést lid v náboženském životě a ke spáse, zavrhli Ježíše Krista jako neužitečného v té věci. On se však stal základem duchovní budovy nového lidu Božího. Od něho máme pravdu, ospravedlnění, život věčný.

13. „Neskolení“ ne jako by neuměli číst, ale nenavštěvovali rabínské školy. „Nevzdělaní“ čili lidé prostí, jako bývají venkované.

16. Zázrak byl všem zřejmý. Kdyby pak potrestali apoštoly, mohli se obávat nevole lidu.

 

17Aby se to však neroznášelo ještě více mezi lid, pohrozme jim, aby již žádnému člověku nemluvili v tomto jménu.“ 18I zavolali je a přikázali jim, ať vůbec nemluví ani neučí ve jménu Ježíšově. 19Ale Petr a Jan jim odpověděli: „Je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha, suďte sami; 20vždyť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ 21Oni je s hrozbou propustili, protože nenalézali, jak by je potrestali, kvůli lidu, poněvadž všichni velebili Boha pro to, co se stalo. 22Přes čtyřicet let bylo totiž člověku, na kterém se udalo toto zázračné uzdravení.

23Když byli propuštěni, přišli k svým (bratřím) a pověděli jim, co všechno jim řekli veleknězi a starší. 24Sotva to vyslechli, zvolali společně k Bohu: „Vládce, tys učinil nebe a zemi a moře i vše, co je v nich. 25Ty jsi skrze Ducha svatého ústy svého služebníka Davida řekl:

Proč se vzbouřily národy

a kmeny obmýšlely marné věci?

26 Povstali králové země

a vládcové se sešli spolu

proti Pánu

a proti jeho Pomazanému.

27Vpravdě se totiž sešli v tomto městě Herodes a Poncius Pilát s pohany a izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 28aby vykonali, o čem tvá moc a tvůj úradek předem ustanovily, že se má státi. 29A proto nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby se vší odvahou mluvili tvé slovo, 30a ty při tom vztahuj svou ruku k uzdravování a ke konání znamení a divů skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ 31A když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a mluvili s odvahou Boží slovo.

32Množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši, a ani jeden neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, nýbrž vše měli společné. - 33Apoštolové vydávali velkou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše, a velká milost byla na nich na všech. -

 

19. Petr viděl, že jejich zákaz je přímo proti nařízení Božímu, apoštolům jasně danému, že mají hlásat Ježíše Krista a spásu v něm. Soudí-li tedy podle Boha, nemohou dát apoštolům takový zákaz. V tom případě bylo by hříšné je poslechnout.

23—31. Modlitba věřících za představené.

25—26. Slova ze Žl2, který celý předpovídá o Kristu. Jejich historické naplnění vidí věřící na těch, kdo usmrtili Ježíše Krista a nyní pronásledují apoštoly.

30. Neprosí nejprve za ochranu svých pozemských životů, nýbrž za to, aby se stali vhodnými služebníky k šíření evangelia.

32—5, 11. Společný majetek věřících.

32. V tomto společném náboženském životě a rodinném spolucítění ani nemluvili o tom, že někdo něco vlastní. Tak byli ochotni poskytovat ze svého majetku těm věřícím, kteří strádali. Neprodali také všechno najednou, nýbrž po částech, jak toho potřeba vyžadovala. Láska je „nutila“ k takovému jednání. A co z té lásky prodali, pokládali již za majetek všech věřících, a proto peníze kladli k nohám apoštolům, představeným církve. Jako vzorný příklad je uveden Josef, který prodal pole a peníze dal církvi k volnému použití. K otázce společného majetku v prvotní Církvi třeba ještě poznamenat: Nebylo to nikým nařízeno, aby věřící dali svůj soukromý majetek obci věřících. Nikdo ani morálně nebyl k něčemu podobnému nucen, jak Petr řekl výslovně Ananiášovi 5, 4. A z 12, 12 plyne, že si věřící ponechávali soukromý majetek, jako Marie, matka Markova, si ponechala vlastnictví svého domu, v němž se věřící scházeli. V žádné jiné křesťanské obci nebyl také zaveden podobný život stran společného majetku z dobrovolných darů věřících. V Jerusalemě to bylo vhodné, protože chudých věřících bylo mnoho. Přesto obec v Jerusalemě brzy zchudla, takže apoštol Pavel se zavázal činit sbírky na misijních cestách pro chudé věřící v Jerusalemě (11, 29; 20, 4; 24, 17; Řím 15, 26; 1 Koř 16, 1...; 2 Kor 9, 1). Lukáš pak zvláště vylíčil život jerusalemské církve i v majetkových věcech, aby všem věřícím ukázal příklad hrdinské lásky k chudým. Je to vzor lásky k chudým pro budoucí věřící. 5, 2. Zaslepeni jsouce lakotou uzmuli z utržených peněz a z touhy po dobrém jméně u věřících dali apoštolům jen část peněz, ale takovým způsobem, jako by dávali všechno. Kdyby řekli, že dávají jen část, nic by se nestalo. Poněvadž však předstírali, že dávají všechno, jednali pokrytecky, lživě. A to k apoštolům, plným Ducha svatého, představeným církve, v které přebýval Duch svatý.

 

34Vždyť ani nebylo mezi nimi chudáka. Neboť všichni, kteří byli majetníky polí nebo domů, prodávali je a peníze za prodané věci přinášeli 35 a kladli apoštolům k nohám. Rozdávalo se pak každému, jak kdo potřeboval. 36Tak Josef, kterého apoštolově nazvali Barnabáš, což je v překlade „syn útěchy", levita, rodem z Kypru, 37měl pole, prodal je a peníze přinesl a položil apoštolům k nohám.

 

5 Avšak jeden muž, jménem Ananiáš, se svou manželkou Sařirou prodal pole 2a podvodně si vzal z peněz, s vědomím i své manželky, a nějakou část přinesl a položil apoštolům k nohám. 3Ale Petr řekl: „Ananiáši, proč ďábel naplnil tvé srdce, abys lhal Duchu svatému a aby sis podvodně vzal z peněz za pole? 4Což, když jsi je měl, nezůstávalo tvým, a když bylo prodáno, nebylo v tvé moci? Proč sis usmyslil v srdci tuto věc? Neselhal jsi lidem, nýbrž Bohu.“ 5Když Ananiáš slyšel tato slova, zhroutil se a skonal. I padla velká bázeň na všechny, kteří to slyšeli. 6Mladí muži pak vstali, zavinuli jej, vynesli a pochovali. 7Uplynuly asi tři hodiny a vstoupila jeho žena, ale nevěděla, co se stalo. 8Petr k ní promluvil: „Pověz mi, zdali jste za tolik prodali to pole?“ Ona odpověděla: „Ano, za tolik.“ 9Petr pak k ní: „Proč jste se smluvili k pokoušení Ducha Páně? Hle, nohy těch, kteří pochovali tvého muže, jsou přede dveřmi a vynesou tě.“ 10I zhroutila se náhle před jeho nohy a skonala. Vstoupili pak mladí muži a nalezli ji mrtvou. I vynesli ji a pochovali k jejímu muži. 11A celé církve a všech, kdo to slyšeli, zmocnila se velká bázeň.

12Skrze apoštoly se pak dalo mnoho znamení a divů mezi lidem. A všichni bývali pohromadě v podloubí Šalomounově. 13Z ostatních se však nikdo neodvažoval připojit k nim, avšak lid je velebil. 14Stále více přibývalo věřících v Pána, množství mužů a žen. - 15Dokonce i na ulice vynášeli nemocné a kladli je na lůžka a nosítka, aby, až půjde Petr, aspoň jeho stín padl na někoho z nich. 16Také se sbíhalo z měst okolo Jerusalema mnoho lidí a přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.

17Povstal však velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž strana sadducejská; byli plni závisti 18a vztáhli ruce na apoštoly a vsadili je do veřejného žaláře. 19Ale anděl Páně otevřel v noci dveře žaláře, vyvedl je a řekl:

 

5. Smrt nastala za takových okolností, že zásah trestající Boží spravedlnosti byl patrný.

9. Pokoušeli Ducha svatého pochybovačným předpokládáním, zdali všechno ví a působí v představených církve. Trest povznesl kázeň v církvi a upevnil apoštolskou autoritu, pocházející od samého Krista. 12—42. Marné úsilí velerady zabránit šíření víry.

19. Apoštolově byli uvězněni, obec tím byla zbavena mravní opory, zdálo se, že vše je ztraceno. Ale tu přispěl Bůh a vyplnil příslib Kristův: „Brány pekelné ji nepřemohou.“ Proto kdo je v Církvi, nikdy nemá ztrácet naději jak ve věcech vlastní spásy, tak je-li ohroženo postavení Církve.

 

20 „Jděte, postavte se a mluvte v chrámě lidu všechna slova tohoto života.“ 21 Když to uslyšeli, vstoupili za úsvitu do chrámu a učili.

Zatím se dostavil velekněz i jeho stoupenci, svolali veleradu a všechny starší izraelských synů a poslali do žaláře, aby je přivedli. 22Když tam však služebníci přišli, nenalezli je ve vězení. I vrátili se a oznámili toto.- 23„žalář jsme nalezli sice zavřený se vsí pečlivostí a strážce jak stojí přede dveřmi, ale když jsme ho otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenalezli.“ 24Když velitel chrámu a veleknězi uslyšeli tato slova, byli o nich na rozpacích, co se to mohlo státi. 25Ale kdosi přišel a oznámil jim: „Hle, muži, které jste vsadili do vězení, stojí v chrámě a učí lid.“ 26Tu odešel velitel se stráží a přivedl je, ne násilím, neboť se obával lidu, aby nebyli kamenováni. 27Když je přivedli, postavili je ve veleradě. A velekněz se jich otázal: 28 „Přísně jsme vám nařídili, abyste neučili v tomto jménu, a hle, naplnili jste Jerusalem svým učením a chcete na nás uvést krev toho člověka.“ 29Než Petr a apoštolově na to řekli: „Více se sluší poslouchat Boha než lidi. 30Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste vy usmrtili, když jste ho pověsili na dřevo. 31Toho povýšil Bůh svou pravicí na vládce a spasitele, aby dopřál Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 32A my jsme svědky těchto věcí, i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ 33Když to uslyšeli, zuřili a chtěli je zabít.

34Povstal však ve veleradě jeden farizeus, jménem Gamaliel, učitel Zákona, vážený u všeho lidu, a rozkázal, aby je na chvíli vyvedli ven. 35A řekl jim: „Izraelité, dobře si rozmyslete, jak chcete naložit s těmito lidmi. 36Vždyť před nějakou dobou povstal Theudas, který říkal, že on něco jest, a k němu se přidalo asi čtyři sta mužů. Ale byl zabit, a všichni jeho přívrženci byli rozptýleni a zničeni. 37Po něm povstal ve dnech soupisu Juda Galilejský a strhl za sebou lid. I ten zahynul, a všichni jeho přívrženci byli rozprášeni. 38A proto vám pravím: Nechtě ty lidi s pokojem a pusťte je! Neboť je-li tento záměr nebo toto dílo z lidí, rozpadne se; 39je-li však z Boha, nebudete je moci zrušit, aby se snad i neukázalo, že se stavíte proti Bohu.“

 

22. Kodex D: „služebníci přišli, otevřeli žalář a nenalezli je…“

28. Tak volali Židé u Mt 27, 25.

29. Petr již neponechává veleradě rozhodnout, co je spravedlivé, jako v 4, 19, ale sám rozhoduje přesně a důrazně: „Více se sluší poslouchat Boha než lidi", čili odmítnout poslušnost lidem, členům velerady, kteří se stavějí proti nařízení Božímu zvěstovat spásu v Ježíši Kristu. Jejich zákaz je bezcenný. Oni, apoštolové, budou plnit vůli Boží nezávisle na pozemské autoritě. Jaká odvaha v hájení lidské svobody od lidí, kteří stáli před pozemskou mocí bez jakékoli vnější opory!

30. Oni zavinili smrt (Jan 19, 11).

31. Toho odpuštění mohou dosáhnout i členové velerady, původcové smrti Kristovy.

34. Gamaliel byl jeden ze sedmi nejslavnějších učitelů s Čestným titulem rabban, t. j. náš učitel. U něho studoval i Šavel, apoštol Pavel. Pokud byl nakloněn křesťanům, není jasné. Podle některých zpráv se stal pak křesťanem.

36—37. V té době horečného očekávání Mesiáše jako národního osvoboditele vynořovali se vůdcové lidu, kteří působili mesiášské povstání hlavně v krajích galilejských. Vycházeli ze zásady, že Židé jako lid Boží nemají odvádět daně římské vládě, a tím uznávat její nadvládu. Theudas vzbudil povstání při sčítání lidu r. 6 po Kristu.

38. Gamaliel radil k snášenlivosti; ta se však někdy může ukázat jako škodlivá, jde-li totiž o nějaké nebezpečné hnutí v národě. Kristovo učení a činnost apoštolů byla již potvrzena tolika zázraky, že již nemohla být pokládána za zhoubnou, naopak měla být podporována.

 

A poslechli ho. 40 I povolali apoštoly, zmrskali je a přikázali, aby nemluvili ve jménu Ježíšově, a propustili je.

41Oni tedy odcházeli z velerady s radostí, že byli uznáni za hodný pro to jméno trpěti potupu. 42A nepřestávali denně učit v chrámě i po domech a zvěstovat Krista Ježíše.

 

6 V těch dnech, kdy se množil počet učedníků, začali Hellenisté reptat proti Hebreům, protože jejich vdovy byly zanedbávány při denním podělování. 2Proto dvanáct (apoštolů) svolalo množství učedníků a řekli: „Nehodí se, abychom my zanechali Božího slova a sloužili stolům. 3 Proto, bratři, vyhlédněte si ze sebe sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha a moudrosti, abychom je ustanovili nad touto potřebou. 4My pak se nadále budeme věnovat modlitbě a službě slova.“ 5 I zalíbila se ta řeč celému shromáždění a vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, antiochijského proselytu. 6Ty představili apoštolům, a když se pomodlili, vložili na ně ruce.

7Slovo Boží rostlo a počet učedníků v Jerusalemě se neobyčejně množil; také četný zástup kněží se podroboval víře.

8Štěpán pak, plný milosti a síly, činil veliké divy a znamení v lidu. 9Povstali však někteří se synagogy zvané Libertinů, Kyrenských, Alexandrijských a z těch, kteří pocházeli z Kilikie a Asie, a přeli se se Štěpánem; 10ale nemohli odolat moudrosti a Duchu, v kterém mluvil. 11Tu navedli muže, aby říkali: „Slyšeli jsme ho mluvit rouhavé řeči na Mojžíše a na Boha.“ 12 I pobouřili lid, starší a vykladatele Písma a přihnali se, popadli ho a přivedli do velerady; "postavili pak křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále mluví řeči proti tomuto svatému místu a Zákonu. 14Neboť jsme ho slyšeli, že říkal:,Tenhle Ježíš Nazaretský zruší toto místo a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.'“ 15Všichni přísedící ve veleradě na něho upřeně pohlédli a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.

 

41. K té radosti vybízel Ježíš Kristus u Mt 5, 11. 6, 1—7. Péče církve o chudé vdovy.

1. Hellenisté jsou obrácení Židé, kteří se narodili a byli vychováni mimo Palestinu; jejich rodnou řečí byla řečtina. Hebreové jsou zase obrácení Židé, kteří se narodili a byli vychováni ve Svaté zemi; jejich mateřskou řečí byla aramejština. Ti se pokládali za lepší a věrnější část vyvoleného národa. To se projevilo i v křesťanské obci při podělování chudých vdov pokrmy a šatstvem.

To prováděli jáhni či diákoni (od diakonia, služba). Byli zde již diákoni, ale jen hebrejští. Apoštolové, kteří se onou prací nezabývali, vybídli věřící, aby si zvolili i sedm jáhnů z Hellenistů, kteří by pečovali o hellenské vdovy. Tak měl být zase zaveden spravedlivý řád a pokoj.

3. Kodex D: „Oč konečně jde, bratři? Vyhlédněte...“

6. Z ustanovení: modlitba a vkládání rukou, plyne, že jáhenství je svatá služba a svátost; tu mohli udělit jen apoštolově. Byla jím udělována milost, která byla ve shodě se svatou službou. Úkolem jáhnů totiž nebylo starat se jen o pozemské věci u věřících, nýbrž také kázat a křtít (6, 10; 8, 5...). 8—8, 3. Činnost a mučednická smrt jáhna Štepána.

9. Židé rozptýlení po různých zemích se rádi vracívali do Palestiny a hlavně do Jerusalema, aby tam, v zemi otců, nějakou dobu pobyli nebo podle možnosti se usadili. Tu se pak Židé z jednotlivých krajů shromažďovali, aby se navzájem poučovali o náboženském životě a projednali mnohé otázky nejen náboženské, ale i národní a politické. To shromáždění se nazývá synagoga. Název pak přešel i na budovu, v které se shromažďovali.

14. Štěpán opakoval předpovědi Páně o zboření chrámu jako trest za hříchy Židů, a ne, že Ježíš sám zboří chrám. O Zákonu se pak vyjádřil, že nepřispívá ke spáse, protože všechna spása a spravedlnost pochází od Krista a uděluje se křtem svatým. Neříkal však, že obřízka a jiné předpisy starozákonní nemají být zachovávány.

 

7 Velekněz pak řekl: „Je tomu tak?“ 2A on mluvil:

„Bratři a otcové, poslyšte! Bůh slávy se zjevil našemu otci Abrahamovi, dokud byl v Mesopotamii, dříve než přebýval v Charranu, 3a řekl mu: Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu. 'Tehdy vyšel ze země Chaldejské a přebýval v Charranu. Po smrti jeho otce jej odtamtud přestěhoval do této země, v které vy nyní přebýváte. 5A nedal mu v ní dědictvím ani píď země, ale slíbil, že ji dá v držení jemu a jeho potomstvu po něm, ačkoliv neměl dítě. 6Bůh pak promluvil takto: Jeho potomstvo bude přebývat v cizí zemi, i zotročí je a budou je utlačovat po čtyři sta let. 7Ale národ, jemuž budou otročit, já budu soudit, řekl Pán, a potom vyjdou a budou sloužit mně na tomto místě. HI dal mu smlouvu v obřízce. A tak zplodil Izáka a obřezal ho osmého dne, a Izák Jakuba a Jakub dvanáct patriarchů.“

9„Patriarchové ze žárlivosti prodali Josefa do Egypta; ale Bůh byl s ním 10a vysvobodil ho ze všech jeho útrap, dal mu přízeň a moudrost před faraónem, egyptským králem; ten ho ustanovil správcem nad Egyptem a nad celým svým domem. 11Přišel pak hlad a velké soužení na celý Egypt a Kanaan, a naši otcové nenacházeli potravy. 12Když Jakub uslyšel, že v Egyptě je obilí, poslal tam naše otce po prvé. 13A po druhé byl Josef poznán od svých bratří a farao se seznámil s jeho rodem. 14Josef pak poslal pro Jakuba, svého otce, i pro celé příbuzenstvo, celkem sedmdesát pět duší. 15Tak sestoupil Jakub do Egypta a zemřel on i naši otcové. 16 I byli přeneseni do Sichemu a pochováni do hrobu, který koupil Abraham za odvážené stříbro od synů Emorových v Sichemu.“

17„Když se blížil čas zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, vzrostl a rozmnožil se lid v Egyptě, 18až začal vládnout v Egyptě jiný král, který neznal Josefa. 19Ten šel se lstí na náš rod a chtěl uškodit otcům, když je nutil odkládat jejich nemluvňata, aby nezůstala na živu. 20V té době se narodil Mojžíš a byl milý Bohu. Tři měsíce byl kojen v otcovském domě. 21 Když však byl odložen, ujala se ho faraónova dcera a vychovávala si ho za syna. 22A Mojžíš byl vyučen ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve svých slovech a činech. 23Když dovršoval čtyřicátý rok věku, přišlo mu na mysl navštívit své bratry, izraelské syny. 24Když spatřil, že se komusi děje křivda, zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že zabil Egypťana.

 

15. Vnitřní jas a zář Štěpánova ducha, hojně obdařeného dary Ducha svatého, se projevila i navenek, takže jeho tvář zkrásněla a jevila povznesenost, jako by to byla tvář anděla. O něčem podobném se dočítáváme i v životech svatých. Proto se kolem jejich hlavy maluje svatozář. 7, 1.., Štěpán ukazuje v dlouhé řeči svou znalost Božích plánů s národem izraelským. Mluví hlavně o Mojžíšovi, ale přitom má na mysli Ježíše Krista: jak se chovali Židé k tomuto vyslanci Božímu, tak se chovali i k Ježíši Kristu, který jim přinesl spásu.

2—16. Líčí Boží starost o praotce izraelského národa, jak je zaznamenává jejich historie v Gn 12, 1...

17—43. V dějinách izraelského národa za vedení Mojžíšova ukazuje, jak Židé byli nechápaví k Božímu vedení a od Boha se odvraceli.

22. V knize Ex 2, 10 se nepraví výslovně, že Mojžíš byl vyškolen po egyptském způsobu, v řeči, lékařství, hvězdářství, v hudbě. Předpokládá se to však, protože byl vychován faraónovou dcerou.

 

25Domníval se pak, že jeho bratří pochopí, že Bůh jim dává skrze něho vysvobození; ale oni nepochopili. 26Příštího dne se objevil mezi nimi, když se přeli, a pokoušel se je upokojit slovy: ,Muži, jste bratřil Proč si navzájem křivdíte?' 27Ale ten, který křivdil bližnímu, odehnal ho se slovy: Kdo tě ustanovil vládcem a soudcem nad námi? 28 Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana? 29Pro to slovo Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi Madiánské, kde zplodil dva syny.“

30„Uplynulo čtyřicet let a ukázal se mu na poušti hory Sinai anděl v ohni hořícího keře.31 Jakmile to Mojžíš spatřil, podivil se tomu vidění. A když šel blíže, aby se lépe podíval, zazněl hlas Páně: 32Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. Mojžíš se zachvěl a neodvažoval se podívat. 33 I řekl mu Pán: Zuj si opánky s nohou! Neboť místo, na němž stojíš, je země svatá! 34Dobře jsem viděl utrpení svého lidu v Egyptě a slyšel jsem jejich nářek, i sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A proto pojď, pošlu tě do Egypta!"

35„Tohoto Mojžíše, kterého odmítli slovy: Kdo tě ustanovil vládcem a soudcem?, toho poslal Bůh jako vládce a vysvoboditele skrze anděla, který se mu ukázal v keři. 36Ten je vyvedl a konal divy a znamení v Egyptské zemi, v Rudém moři a na poušti po Čtyřicet let. 37To je ten Mojžíš, který řekl izraelským synům: Bůh vám vzbudí proroka z vašich bratří jako mne. 38To je ten, který se stýkal ve shromáždění na poušti s andělem, jenž k němu mluvil na hoře Sinai, a také s našimi otci; on přijal živá slova, aby je dal vám. 39Naši otcové ho však nechtěli být poslušní, nýbrž zamítli ho a obrátili se svým srdcem k Egyptu, 40když pravili Aronovi: Udělej nám bohy, kteří by šli před námi; neboť o tomto Mojžíšovi, který nás vyvedl z Egyptské země, nevíme, co se mu stalo. 41I zhotovili v těch dnech tele a přinesli modle oběť a veselili se nad dílem svých rukou. 42Bůh se však odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je psáno v knize Proroků:

Nepřinášel jsi mi žertvy a oběti

po čtyřicet let na poušti,

dome izraelský?

43I chopili jste se

stánku Molochova

a hvězdy boha Refana,

model, které jste si udělali,

abyste se jim klaněli;

i přesídlím vás za Babylon.

44Naši otcové měli na poušti stánek svědectví, jak jim nařídil Bůh, když promlouval k Mojžíšovi, že jej má udělat podle vzoru, který viděl. 45Ten také převzali naši

 

33. Odložit opánky je znamení úcty. Výchoďané vstupovali a doposud vstupují na svatá místa bosýma nohama.

37. Jde o předpovědění Mesiáše v Dt 18, 15.

38. Anděl zastupující Boha dával Mojžíšovi nařízení Boží, a ten je zase oznamoval Izraelitům shromážděným na poušti. Štěpán chtěl co nejvíce zdůraznit tuto vznešenou úlohu Mojžíšovu pro dobro Izraelitů, aby se nakonec ukázalo, jak zacházeli s Ježíšem, kterého ukřižovali, a on byl přece daleko vznešenějším prostředníkem než Mojžíš (srov. Gal 3, 19).

42. „Vydal je", t. j. odmítl dát jim milost, aby neupadli do modloslužby. Sami svou nedůvěrou si zavinili ztrátu přízně Boží. - „Nebeské vojsko“ jsou měsíc a hvězdy, které pro množství a řád se podobají vojsku.

42—43. Amos 5, 25—27 připomíná Izraelitům modloslužbu, které se dopouštěli na poušti a potom.

 

otcové a vnesli ho s Josuem do země držené od pohanů, které Bůh vyhnal před našimi otci, až do dnů Davidových. 46Ten nalezl milost před Bohem a toužil vyhledat místo k přebývání Bohu Jakubovu. 47Šalomoun mu pak vystavěl dům. 48Avšak Svrchovaný nepřebývá v tom, co udělaly lidské ruce, jak říká prorok:

49Nebe je mi trůnem;

země pak podnoží mým nohám.

Jaký dům mi vystavíte? praví Pán;

anebo které je místo

mého odpočinuti?

50Zda to všechno neučinila má ruka?

51Tvrdošíjni a neobřezaní v srdcích a v uších, vy vždycky odporujete Duchu svatému; jako vaši otcové, tak i vy. 52 Kterého z proroků nepronásledovali vaši otcové? A zabili ty, kteři předpovídali o příchodu Spravedlivého, jehož zrádci a vrahy jste se nyní stali vy. 53Vy, kteří jste Zákon za přisluhy andělů přijali, ale nezachovali.“

54Když to slyšeli, zuřili ve svých srdcích a skřípali na něho zuby. 55On však, plný Ducha svatého, upřel zrak k nebi a viděl Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží. 56A řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 57Oni však hlasitě vzkřikli, zacpali si uši a hromadně se na něho vrhli. 58 I vyvrhli ho ven z města a kamenovali. A svědkové odložili si pláště k nohám mladého muže, který se jmenoval Šavel. 59 I kamenovali Štěpána, který se modlil takto: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ 60Pak klesl na kolena a zvolal silným hlasem: „Pane, neměj jim to za hřích!“ A po těchto slovech zesnul.

 

8 Šavel pak souhlasil s jeho usmrcením.

V ten den nastalo veliké pronásledování i církve v Jerusalemě; všichni, kromě apoštolů, rozprchli se po krajích Judeje a Samařská. 2Zbožní muži pak pochovali Štěpána a velmi nad ním naříkali. 3Šavel však hubil církev; vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a vsazoval do žaláře.

4Ti tedy, kteří se rozprchli, hlásali na svých cestách to učení. 5Tak Filip sestoupil do samařského města a hlásal jim Krista. 6Lid byl pozorný k tomu, co Filip mluvil,

 

49. Slova jsou vzata podle smyslu z proroka Iz 6. 1—2.

51. Obřízka byla znamením na těle, že její nositel bude poslušně plnit Boží Zákon. Židé však srdcem k Bohu nelnou, nejsou mu oddáni a odpírají poslouchat, co je vůlí Boží. To ukazovali zvláště za působení Ježíše Krista. Odpírali té milosti Bohem jim nabízené, a takto vzdorují působení Ducha Božího.

55. Štěpán upadl do vytržení a viděl slávu Boží, podobně jako se Bůh zjevil v záři a ohnivém jasu (Ex 16, 7). Ježíš zaujímal to nejčestnější místo v nebi a stál, jako by byl připraven přispět Štěpánovi na pomoc. Tím viděním byl Štěpán povzbuzen a duchovně posílen.

57. Ze Štěpánových slov pochopili, že uznává Ježíše za rovného Bohu. To bylo ovšem pro ně rouhání, které se trestá kamenováním (Lv 24, 14).

Nečekali na jeho odsouzení právoplatným soudem, ani na dovolení od římského prokurátora, ale hned ho vyvedli ven z města, protože nebylo dovoleno provádět rozsudek smrti uvnitř městských hradeb.

58. Složili svrchní roucha, aby měli volnější ruce, k nohám Šavla, kterému nejvíce záleželo na potrestání „rouhače“. Při kamenování nejprve první svědek udeřil kamenovaného do prsou a shodil jej naznak s výše několika metrů. Nezlomil-li si pádem vaz, udeřil jej kamenem další svědek, a potom na něj házeli kameny ostatní přítomní.

60. Tak se modlil za své nepřátele i Ježíš na kříži (Lk 23, 42). Štěpán jim vyprošuje u Ježíše milost obrácení a odpuštění.

8, 4—25. Obrácení Samaritánů na víru.

4. Pronásledování nakonec přispělo k rozšíření evangelia.

 

jednomyslně poslouchal a pozoroval znamení, která činil. 7Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s mocným křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. 8Proto se ono město náramně rozradovalo.

9V tom městě žil předtím nějaký muž jménem Šimon a provozoval kouzla. Ten mámil samařský lid a říkal o sobě, že je něco velikého. "Všichni, malí i velcí, věnovali mu pozornost a říkali: „Tento je Boží moc, která se nazývá Veliká.“ "Byli mu zcela oddáni, protože je dlouhou dobu mámil svými kouzly. 12Když však uvěřili Filipovi, který hlásal Boží království a jméno Ježíše Krista, dávali se křtít muži i ženy. 13Tu uvěřil i sám Simon, dal se pokřtít a přidržoval se Filipa. A když viděl, jak se dějí veliká znamení a moci, žasl.

14Když apoštolově v Jerusalemě uslyšeli, že Samaria přijala Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. 15Ti tam přišli a modlili se nad nimi, aby přijali Ducha svatého. 16Doposud totiž na žádného z nich nesestoupil, ale byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. "Tehdy vkládali na ně ruce, a oni přijímali Ducha svatého.

18Když však Šimon viděl, že se vkládáním rukou apoštolů uděluje Duch svatý, nabídl jim peníze 19se slovy: „Dejte i mně tuto moc, aby každý, na koho vložím ruce, přijal Ducha svatého.“ 20Ale Petr mu řekl: „Ať zhynou tvé peníze i s tebou, poněvadž ses domníval, že Boží dar lze získat za peníze. 21Nemáš podílu ani údělu v této věci; neboť tvé srdce není přímé před Bohem. 22Proto se odvrať od této své špatnosti a pros Pána, snad ti bude odpuštěn ten úmysl tvého srdce. 23 „Pozoruji totiž, že jsi pln hořké žluči a spoután nepravostí.“ 24Šimon pak odpověděl: „Modlete se za mne k Pánu, aby na mne nepřišlo nic z toho, co jste řekli.“ 25 Když tedy oni vydali svědectví a skončili hlásání slova Páně, vrátili se do Jerusalema a mnohým samařským krajinám kázali radostnou zvěst.

26Anděl Páně pak takto promluvil k Filipovi: „Vstaň a jdi k jihu na cestu, kterou se sestupuje z Jerusalema do Gázy; je to pustá cesta.“ 27On vstal a odešel. A hle, jeden Ethiopan, mocný komoří u ethiopské královny -kandaky, který spravoval všechny její poklady, přišel se poklonit do Jerusalema. 28Na zpáteční cestě seděl na svém voze a četl proroka Izaiáše, 29I řekl Duch Filipovi: „Přistup a připoj se k tomuto vozu.“

 

9. Pokládal se za vyslance Božího. Samaritáni se na něho dívali jako na zjevení nejvyšší moci Boží. Ve skutečnosti prováděl nějaké mimořádné kousky ve spojení se satanem.

13. Jeho obrácení nebylo upřímné. Augustin: „Netoužil po milosti, nýbrž po moci; ne po tom, co by ho vysvobodilo, ale čím by se vynášel.“

16. „Pokřtěni ve jméno Pána Ježíše“, aby vyznávali, kdo on jest, a aby se stali v životě jeho následovníky.

17. Jde o svátost biřmování: modlitba (v 15) a vkládání rukou jsou vnějším znamením udělované milosti. Je to svátost odlišná od křtu; příjemce dostává zvláštní milost, kterou Lukáš nazývá Duchem svatým. Je to tedy další vnitřní posvěcení a udělení mimořádných darů Ducha, jak toho bylo na počátku Církve třeba. Moc udělovat tuto svátost neměl každý, toliko apoštolově.

19. Od Šimona dostal ten hřích jméno: simonie - svatokupectví.

22. Ačkoliv hřích Šimonův byl velmi těžký, Petr ho přece povzbuzuje k pokání. Snad se přece upřímně obrátí.

24. Kodex D přidává po „...co jste řekli", toto: ,,a nepřestával mnoho naříkat.“

26—45. Obráceni ethiopskčho komořího.

27. Kandake není vlastní jméno, nýbrž jméno královské důstojnosti; jako v Egyptě se říkalo králi farao. - Ethiopan nebyl Žid, ale jen uvěřil v jednoho Boha, ctil ho se Židy.

 

30Filip tedy přispěchal a když slyšel, jak čte proroka Izaiáše, řekl: ,,A rozumíš tomu, co čteš?“ 31A on pravil: „Jak bych také mohl, když mi to nikdo nevyloží?“ I požádal Filipa, aby vystoupil a posadil se s ním. 32Ato místo z Písma, které četl, bylo toto:

Jako ovce k zabití byl veden

a jako beránek před tím,

který ho stříhá, je němý,

tak neotevřel svých úst.

33 V ponížení byl soud

nad ním zrušen.

Kdo pochopí jeho pokolení?

Neboť bude vzat jeho život ze země.

34Komoří se otázal Filipa: „Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě či o někom jiném?“ 35Filip tedy počal mluvit, a vycházeje od onoho místa z Písma, zvěstoval mu Ježíše. 36Jak pokračovali v cestě, přišli k jakési vodě; i pravil komoří: „Hle, voda, co brání, abych nebyl pokřtěn?“ (37) 38 I rozkázal zastavit vůz, a oba, Filip i komoří, sestoupili do vody, a pokřtil ho.

39 Když však vystoupili z vody, duch ran uchvátil Filipa, takže ho již komoří ne spatřil. Jel tedy svou cestou a radoval se 40Filip se pak octl v Azotu, procházel vše mi městy a hlásal radostnou zvěst, až při šel do Caesareje.

 

31. Nikdo si nemůže důvěřovat, že sám porozumí smyslu Písma svatého. Je třeba vykladatele. Jediná Církev svatá v svém učitelském úřadě je schopna autoritativně a neomylně prohlásit, jaký je smysl toho neb onoho místa Písma svatého.

32. Iz 53, 7—8 předpovídá tichost a trpělivost Mesiášovu při utrpení za spásu lidstva.

37. A Filip řekl: „Včříš-li z celého srdce, může to být.“ On odpověděl: „Věřím, že Ježíš je Syn Boží.“ Tento verš není v důležitějších rukopisech.

 

9 Šavel však ještě soptil hrozbami a zabije ním proti učedníkům Páně. I přišel k vele knězi 2a žádal ho o doporučující listy k sy nagogám v Damašku, aby, najde-li tam které stoupence toho vyznání, muže i ženy v poutech je přivedl do Jerusalema. 3 Jak by na cestě a blížil se k Damašku, najednou je ozářilo světlo z nebe. 4 I padl na zem uslyšel hlas, který k němu mluvil: „Šavle Šavle, proč mě pronásleduješ?“ 5 On řekl „Kdo jsi, pane?“ A on: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. 6Ale vstaň, vejdi do města, a bude ti řečeno, co máš činit. 7Muži pak, kteří s ním cestovali, stáli oně měli. Slyšeli sice hlas, ale nikoho neviděli 8ŠaveI však povstal se země, měl ote vřené oči, a nic neviděl. Vzali ho tedy z

 

9, 1—30. Podivuhodné obrácení pronásledovatele Církve.

1. Není známo, že by se Šavlovým souhlasem byl usmrcen někdo jiný kromě Štěpána. K vysvětlení však stačí, že zavíral věřící do žaláře, aby byli postaveni před soud a odsouzeni k smrti.

2. Žádal listiny od velekněze, aby mohl jednat jako zplnomocněnec velerady, která uplatňovala svou moc ve věcech náboženských i nad Židy mimo Palestinu.

3. Z Jerusalema do Damašku je 225 km. Když se k němu blížil, obklopilo ho světlo, silnější než světlo denní. Má se za to, že to bylo světlo vycházející z těla zmrtvýchvstalého Krista. Porazilo ho na zem, ale neochromilo mu smysly, vždyť slyší hlas. Je překvapen, že mluvící ho oslovuje vlastním jménem a zná účel jeho cesty. Nejvíce pak na něj působí to, že ta bytost se ztotožňuje s pronásledovanými. V jeho otázce: „Kdo jsi, pane?“ je už uctivost. Ježíš se mu dá poznat, ale nepoučuje ho sám, co má činit, nýbrž posílá ho církvi v Damašku, kterou šel pronásledovat.

7. Na ně se mohl Pavel vždy odvolat.

8. Možno rozumět tak, že když otevřel oči, nic neviděl. Nebo lépe: nic neviděl, ačkoli měl otevřené oči. Patřil do onoho nadzemského světla, které bylo tak silné, že byl jako ve tmě, když přešel do obyčejného denního světla. Z tohoto účinku na Šavlův zrak také třeba soudit, že zjevení bylo něco skutečného mimo Šavla.

 

ruce a dovedli do Damašku. 9A tři dny neviděl, nejedl a nepil.

10V Damašku pak byl jeden učedník jménem Ananiáš; a tomu řekl Pán ve vidění: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Hle, tu jsem, Pane.“ 11A Pán k němu: „Vstaň a jdi do ulice, která se nazývá Přímá, a vyhledej v domě Judově Šavla, zvaného Tarský; neboť hle, modlí se; 12a viděl ve vidění muže, jménem Ananiáše, jak vešel a vložil na něho ruce, aby nabyl zraku. 13Ananiáš však odpověděl: „Pane, slyšel jsem od mnohých o tomto muži, kolik zla napůsobil tvým svatým v Jerusalemě. 14 I zde má moc od veleknězi spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ 15Ale Pán mu řekl: ,Jdi! Neboť on je mi vyvoleným nástrojem, aby nesl mé jméno před pohany, krále a izraelské syny. 16Já mu zajisté ukážu, jak mnoho musí trpět pro mé jméno.“ 17Ananiáš tedy odešel a vstoupil do domu. I vložil na něho ruce a řekl: „Bratře Šavle, poslal mě Pán - Ježíš, jenž se ti ukázal na cestě, kterou jsi šel, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ 18A v té chvíli jakoby šupiny spadly mu s očí a prohlédl. I vstal a byl pokřtěn, 19a když přijal pokrm, posilnil se.

Pobyl pak několik dní s učedníky v Damašku. 20A hned hlásal v synagogách Ježíše, že on je Syn Boží. 21Všichni, kdo ho poslouchali, žasli a říkali: „Což to není ten, který v Jerusalemě pronásledoval vyznavače toho jména a sem přišel proto, aby je v poutech odváděl k velekněžím?“ 22 Šavel si však počínal tím mocněji a uváděl do rozpaků Židy, kteří bydleli v Damašku, když dokazoval, že toto je Mesiáš.

23Ale po nějaké době se Židé uradili, že ho zabijí. 24Šavel však byl zpraven o jejich

 

10. Ananiáš byl snad jeden ze 72 učedníků; utekl tam před pronásledováním v Judsku. Nebo jeden z prvních křesťanů o svátku letnic.

11. „Přímá ulice": byla to výstavná ulice jako třída. Byla 30 m široká, se sloupořadím po obou stranách; zbytky lze spatřit dodnes.

12. Jsou to slova Lukášova o Šavloií; nepatří ke slovům Páně.

13. Křesťanské obce nežily odděleně, nýbrž navzájem si podávaly zprávy.

15. Šavel je „vyvolenou nádobou“ čili nástrojem v rukou Božích, vhodným totiž k tomu, aby sloužil plánům Božím o rozšíření evangelia mezi pohany, jak se o tom vypravuje v další části Skt ap.

16, Doposud trpěli křesťané od jeho zaslepené horlivosti pro Zákon. Od nynějška bude trpět on pro své nadšení pro pravdu Kristovu a pro touhu získat všechny Kristu. Takový bude jeho trest: bude nadmíru trpět pro Kristovo evangelium, ale jeho utrpení a práce budou setbou nových křesťanských obcí.

18. Zdálo se jen Šavloví, že mu spadly s očí jako šupiny, či skutečně mu něco spadlo s očí? Pavel prohlédl, a to najednou. Je to zázračné navrácení zraku.

19. Byl hned pokřtěn bez předběžného poučování, protože byl již poučen zjevením. Na to zjevení nikdy nezapomene, vždyť se mu ukázal Ježíš Kristus, jehož službě věnuje celý život, všechny síly duchovní i tělesné, svou vzdělanost a své srdce. Bude mnoho pracovat pro rozšíření evangelia, Takový obrat v jeho životě - z pronásledovatele se stane apoštol - nelze u farizeje Šavla vysvětlit přirozeně, zvláště, uváží-li se, že se naň nikterak nepřipravoval; vždyť šel do Damašku s rozhodnutím pronásledovat křesťany svým způsobem jako jeden z největších horlitelů pro židovskou věc proti křesťanům. A on měl zdravou a pevnou vůli. Dále z toho, co všechno prožil na apoštolských cestách, třeba soudit, že měl dobré nervy, takže musíme odmítnout názor, který by rád vysvětlil ono vidění jeho slabou nervovou soustavou. Viděl skutečně Krista a často se na to později odvolává. Na tomto vidění zakládá svou apoštolskou důstojnost a poslání.

23. Vypravování třeba doplnit tím, co o sobě píše Pavel v listě Gal 1, 15, totiž pobytem v Arábii, po němž se zase vrátil do Damašku, a pak teprve následuje cesta do Jerusalema.

24. Zmínka o tom v 2 Kor 11, 52.

 

úkladech. Hlídali pak i brány ve dne v noci, aby ho zahubili. 25Ale učedníci ho v noci vzali a hradbami ho spustili v koši. 26Když přišel do Jerusalema, pokoušel se připojit k učedníkům; všichni se ho báli, ježto nevěřili, že je učedníkem. 27Barnabáš však se ho ujal, uvedl k apoštolům a vypravoval jim, jak na cestě viděl Pána a že k němu mluvil, a jak si v Damašku neohroženě počínal ve jménu Ježíšově. 28I vystupoval s nimi všude v Jerusalemě a směle si počínal ve jménu Páně. 29Také promlouval a přel se s Hellenisty; oni však se pokoušeli usmrtit ho. 30 Jakmile to bratři zvěděli, zavedli ho do Caesareje a vypravili do Tarsu.

31Po celém Judsku, Galileji a Samarii měla tedy Církev pokoj, vzdělávala se, žila v bázni Páně a množila se utěšením Ducha svatého.

32Když potom Petr všechny obcházel, přišel i k svatým, kteří bydleli v Lyddě. 33Našel tam jednoho člověka jménem Eneáše, který již po osm let ležel na loži, poněvadž byl ochrnutý. 34I řekl mu Petr: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje - vstaň a ustel si!“ A hned povstal. 35I viděli ho všichni obyvatelé Lyddy a Saronu a obrátili se k Pánu.

36V Joppe pak byla jedna učednice, jménem Tabitha, což je v překladu Srnka. Ta činila velmi mnoho dobrých skutků a hojně rozdávala almužnu. 37Ale v těch dnech se roznemohla a zemřela. I umyli ji a položili do horní síně. 38Poněvadž Lydda je blízko Joppe, a učedníci uslyšeli, že je v ní Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Nemeškej a přijď až k nám!“ 39Vstal tedy Petr a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní síně. Tu ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly sukně a pláště, které jim Srnka dělala, dokud byla s nimi. 40Když Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: „Tabitho, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, posadila se. 41I podal jí ruku a pozdvihl ji. Zavolal pak svaté a vdovy a představil ji živou. 42Rozneslo se to po celém Joppe a mnozí uvěřili v Pána. 43Zůstal pak po mnoho dní v Joppe u nějakého koželuha Šimona.

 

29. V 22,17 je udán i jiný důvod jeho odchodu z Jerusalema, že totiž v Jerusalemě není apoštolát pro něho. Čeká ho práce jinde, mezi pohany.

30. Caesarea Palestinská byl hlavní přístav; jel tedy lodí do rodného města Tarsu.

31—43. Petrova visitační cesta po Judsku.

31. Žili v bázni Boží, ne v otroctví, ale dětinně podle učení evangelia. Rostli pak početně vlivem Ducha sv.; ten dával milost, poučoval a sílil.

32. Petr, který dosud zůstal v Jerusalemě, aby upevňoval a chránil mateřskou křesťanskou obec, v době pokoje se vydal jako vrchní pastýř na první visitační cestu po roztroušených křesťanských obcích v Judsku. Za necelé dva dny přišel do Lyddy.

35. Saron je přímořská rovina od Joppe na sever.

36. Přístavní město Joppe je vzdáleno od Lyddy 15 km. Tabitha-Srnka, řecky Dorkas, shromáždila do svého domu novou rodinu - z chudých. Svým příkladem táhne dále k charitní činnosti.

43. Koželuhové nepožívali u Židů zvláštní úcty. Petr na to nedbá.

 

10 V Caesareji žil nějaký muž jménem | Kornelius, setník čety, zvané Italská. 2Byl i zbožný a bohabojný s celým svým domem, dával lidu mnoho almužen a vytrvale se modlil k Bohu. 3Ten spatřil jasně ve vidění kolem deváté hodiny Božího anděla, jak k němu vstoupil a řekl mu: „Korneliel“ 4On na něj upřeně pohlédl a s bázní se zeptal: „Co je, pane?“ Řekl mu: „Tvé modlitby a almužny vystoupily před Boha a je jich pamětliv. 5Nuže, pošli do Joppe muže a přivolej si jistého Šimona, řečeného Petr. 6Ten je pohostinnu u jakéhosi koželuha Šimona, který má dům u moře.“ 7Jakmile se vzdálil anděl, který k němu mluvil, zavolal dva domácí lidi a bohabojného vojáka, jednoho z těch, kteří mu byli přiděleni, 8všechno jim vypravoval a poslal je do Joppe.

9Když druhého dne byli ještě na cestě a blížili se k městu, Petr vystoupil na střechu, aby se modlil kolem šesté hodiny. 10Když pocítil hlad, přál si pojíst. Zatím co mu připravovali, připadlo na něj vytržení. 11I vidí otevřené nebe a jakousi nádobu, která sestupuje jako velké prostěradlo a je spouštěna za čtyři cípy na zem; 12v ní pak byli všichni zemští čtvernožci a plazové a nebeští ptáci. 13A zazněl k němu hlas: „Vstaň, Petře, bij a jez!“ 14Ale Petr řekl: „Nikoliv, Panel Vždyť nikdy jsem ještě lejedl nic poskvrněného a nečistého.“ °A hlas k němu opět po druhé: „Co Bůh očistil, nenazývej ty poskvrněným!“ 16To se stalo třikrát, a ta nádoba byla hned vzata do nebe.

17Zatím co Petr byl na rozpacích, co znamená vidění, které spatřil, hle, muži, které poslal Kornelius, doptali se na dům Šimonův a stanuli u dveří. 18I zavolali a tázali se, je-li tam pohostinnu Simon, zvaný Petr. 19Mezitím co Petr přemýšlel o vidění, řekl Duch: „Hle, tři muži tě hledají. 20Vstaň tedy, sestup a bez váhání jdi s nimi, neboť já jsem je poslal.“ 21Petr tedy sestoupil k mužům a řekl: „Hle, já jsem ten, kterého hledáte. Co vás ke mně přivedlo?“ 22Odpověděli: „Setník Kornelius, muž spravedlivý a bohabojný, který má dobrou pověst u celého židovského lidu, dostal od svatého anděla pokyn, aby tě povolal do svého domu a vyslechl od tebe poučení.“ 23Uvedl je tedy dovnitř a přijal za hosty.

Následujícího dne pak vstal a vyšel s nimi; doprovázeli ho i někteří bratři z Joppe. 24Den poté vešel do Caesareje. Kornelius svolal své příbuzné a důvěrné přátele, a očekával je. 25 Když Petr chtěl vstoupit, Kornelius mu šel vstříc, padl mu k nohám a poklonil se. 26Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem člověk.“ 27A za rozhovoru s ním vešel a nalezl četné shromáždění. 28 Promluvil k nim: „Vy víte, jak není dovoleno Židovi sbližovat se s člověkem jiné národnosti a navštěvovat ho. Ale mně Bůh ukázal, abych žádného člověka nenazýval poskvrněným nebo nečistým.

 

10, 1—48. Přijetí prvních nežidů do Církve.

1. Jako propuštěnec dosáhl nejvyšší hodnosti.

2. Kornelius, římský občan, zřekl se modlářství a uvěřil v jednoho Boha. Ale nestal se obřízkou členem izraelského národa. Byl to člověk nezaujatý, který upřímně hledal pravdu a získával si přízeň u Boha modlitbou a almužnami.

3. Židé se modlívali o 9., naší 15. hodině.

8. Z přístavu Caesarea Pal. do Joppe bylo kolem 50 km.

9. Rovné střechy domů na Východě jsou vhodné pro odpočinek a také pro modlitbu a klidnou úvahu. Tam přišlo na Petra vytržení, při kterém pozbyl styku s tímto vnějším světem, a jeho pozornost byla plně zaujata obrazem poskytnutým mu od Boha.

14. Židům bylo zakázáno jíst maso z některých zvířat (viz Lv 11, 4...) - na které si zase potrpěli pohané, aby při jejich sklonu k smyslnosti a k modloslužbě nepřicházeli do blízkého styku s pohany, a tím aby si více chránili pravou mravnost a víru v jednoho Boha. Ta zvířata nebyla tedy nečistá sama v sobě, ale proto, že bylo zakázáno z nich něco požívat.

24. Kornelius usoudil z nařízení daného vy* siancům, že v tuto dobu přijdou, a proto k sobě shromáždil přátele a známé.

25. Kodex D má: „Když se Petr blížil k Caesareji, jeden ze služebníků je předešel a ohlásil, že přišel. Kornelius šel s chvatem vstříc...“

28. I domy pohanů byly pokládány za nečisté a vůbec vše, čeho se pohan dotkl. Jinak se Žid znečistil a musil se očistit všelijakými obřady.

 

29Proto jsem na zavolání bez rozpaků přišel. Ptám se tedy: proč jste mě pozvali?“ 30 A Kornelius řekl: „Před čtyřmi dny v tuto chvíli o deváté hodině modlil jsem se v svém domě, a hle, přede mnou stál muž v bělostném šatě  31 a praví: Kornelie, tvá modlitba byla vyslyšena a Bůh je pamětliv tvých almužen. 32Pošli tedy do Joppe a přivolej si Šimona, jménem Petr. Ten je hostem v domě koželuha Šimona u moře. 33Hned jsem tedy poslal k tobě a jsi hodný, žes přišel. Nyní pak my všichni jsme tu před Bohem, abychom slyšeli vše, co máš přikázáno od Pána.“

34Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, 35ale že v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná spravedlnost. 36(Bůh) poslal slovo izraelským synům, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem všech. 37Vy víte o té věci, která se udala po celém Judsku, počínajíc Galilejí po křtu, který hlásal Jan, 38jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše Nazaretského, který všude chodil, dobře činil a uzdravoval všechny ovládané ďáblem, poněvadž Bůh byl s nim. 39A my jsme svědky všeho, co učinil v Judské zemi a v Jerusalemě. A toho pověsili na dřevo a zabili. 40Bůh ho vzkřísil třetího dne a dal mu zjevit se, 4l ne všemu lidu, nýbrž těm, které Bůh předem určil za svědky, nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. 42 I přikázal nám, abychom kázali lidu a svědčili, že ho ustanovil Bůh soudcem živých i mrtvých. 43 O něm svědci všichni proroci, že každý, kdo v něho věří, dostane odpuštění hříchů skrze jeho jméno.“

44Když ještě Petr mluvil tu řeč, Duch svatý padl na všechny, kdo poslouchali ta slova. 45A věřící z obřízky, kteří přišli s Petrem, žasli, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého; 46slyšeli je totiž mluvit jazyky a velebit Boha. Tehdy Petr nato řekl: 47„Může někdo odmítnout křestní vodu těm, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ 48Rozkázal pak, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby u nich zůstal několik dní.

 

34. Apoštolově věděli, že i pohaně jsou povoláni do Církve. Ale snad se domnívali, že nejprve musí přejít k židovství přijetím obřízky. Z toho, co se stalo, Petr usoudil, že Boží vůle je jiná.

36. „Poslal slovo"; jde o božské poselství, které oznamuje smíření s Bohem.

38. Izraelští králově bývali pomazáni olejem, Ježíš však byl pomazán Duchem svatým, který od počátku naplnil jeho duši všemi milostmi a duchovními dary. Odtud ona nadpřirozená moc Kristova člověčenství.

44. Petrova řeč, jejíž souhrn je tu podán, byla přerušena, či lépe doplněna, zásahem Boha posílajícího na shromáždční svého Ducha. Bůh jim dal Ducha svatého ještě před křtem, aby tím jasněji ukázal, že pohané mohou být přijímáni do Církve bez přijetí obřízky.

47. Křtem byli účinně přivtěleni k Církvi. 11, 1 —IS. Petr obhajuje přijetí nežidů do Církve.

3. Zde začínají nespokojenosti oněch Židů-křesťanů, kteří příliš lpěli na mojžíšském Zákoně a jehož plněním chtěli zavazovat i křesťany z pohanství. Touto zastaralou horlivostí způsobili později mnoho neklidu v Církvi a nakladli mnoho překážek, hlavně apoštolu Pavlovi, v šíření evangelia mezi pohany.

 

11 Apoštolově a bratři v Judsku slyšeli, že i pohané přijali Boží slovo. 2Když pak Petr vystoupil do Jerusalema, činili mu výtky věřící z obřízky 3a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl jsi s nimi.“

4Petr však jim začal po pořádku vykládati: 5„Modlil jsem se v městě Joppe a u vytržení jsem spatřil vidění: jakási nádoba sestupovala jako velká plachta a za čtyři cípy byla spouštěna s nebe, až přišla ke mně. 6Když jsem do ní upřeněji pohleděl, uviděl jsem v ní zemské čtvernožce, zvěř a plazy a nebeské ptáky. 7Slyšel jsem i hlas, který mi pravil:,Vstaň, Petře, bij a jez!´8 Ale řekl jsem:,Nikoliv, Pane! Neboť nic poskvrněného a nečistého nevešlo mi nikdy do úst.' 9Hlas z nebe však odpověděl po druhé: ,Co Bůh očistil, ty nenazývej poskvrněným.' 10To se stalo třikrát, a vše bylo zase vzato do nebe. 11A hle, hned pak stanuli tři muži u domu, v kterém jsem byl, poslaní ke mně z Caesareje. 12Duch mi řekl, abych neváhal a šel s nimi. Šlo pak se mnou i těchto šest bratří a vešlí jsme do domu toho muže. 13Vypravoval nám, jak viděl v svém dome stát anděla a že mu řekl: ,Pošli do Joppe a přivdej si Šimona, řečeného Petr, 14a ten k tobě promluví slova, jimiž budeš spasen ty i celý tvůj dům.' 15Když jsem začal mluvit, padl na ně Duch svatý jako i na nás na počátku. 16Tu jsem si vzpomněl na slova Páně, jak řekl:,Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.' 17Jestliže tedy Bůh jim dal stejný dar jako i nám, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já mohl Bohu zabránit?“ 18Když to vyslechli, zmlkli a velebili Boha a pravili: „Tedy i pohanům dopřál Bůh obrátit se k životu.“

19Ti tedy, kdo se rozprchli kvůli pronásledování, které nastalo pro Štěpána, prošli až do Fénicie a Kypru a Antiochie, nikomu však nemluvili slovo, leč jen Židům. 20Nčkteří pak mužové z nich byli z Kypru a Kyreny. Když ti přišli do Antiochie, mluvili i k Řekům a zvěstovali Pána Ježíše. 21A ruka Páně byla s nimi, takže velký počet uvěřil a obrátil se k Pánu.

22Zpráva o nich se dostala k sluchu církve v Jerusalemě a poslali do Antiochie Barnabáše. 23Když tam přišel a viděl Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby vytrvali v Pánu v předsevzetí srdce; 24byl to totiž výborný muž, plný Ducha svatého a víry. A četný zástup se přidal

 

4. Petr mluví velmi moudře. Jako hlava Církve nemusel se nikomu odpovídat ze svého jednání. Ale v tom rodinném životě prvotní Církve v Jerusalemě bylo lepší říci jasně, že on nejednal ze svého popudu, nýbrž z osvícení a popudu Božího.

16. Nyní poznal Petr celý smysl slov, která k nim mluvil Ježíš před svým nanebevstoupením o křtu Duchem svatým.

Přijetí pohana Kornelia do Církve samým apoštolem Petrem mělo velký význam pro rozšíření Církve. Ta zeď, která dělila pohany od Židů, byla prolomena. Nebylo už třeba, aby pohané se stali nejprve Židy, aby se mohli stát křesťany. Nesmírná žeň v pohanstvu čekala jenom na dělníky. Začínali se objevovat ne v Jerusalemě, ale v Antiochii v Sýrii, která se stane prozatím střediskem apoštolátu mezi pohany. Jerusalem zůstal střediskem židokřesťanů. Apoštolská moc už ne-zůstala nahromaděna v Jerusalemě, který se po-znenáhlu připravuje k zániku, ale je přenesena mezi pohany.

18. V tom obdivu nad Božím milosrdenstvím je

i přijetí Boží vůle o pohanech.

19—30. Křesťanská obec z obrácených pohanů. Jejich láska k mateřské církvi.

19. Antiochia, hlavní město Sýrie, spojená s přístavem Seleucií řekou Orontem. V ní sídlil prokurátor římské provincie Syria. Byla třetím největším městem v říši Římské. Obyvatelé byli pohané, ale byli tu usazeni i černí Židé. Křesťanskou obec tvořila většina obrácených pohanů.

20. Řeky zde třeba rozumět neobřezané pohany.

21. Tak velký počet pohanů, přijatých do Církve, vzbudil zneklidnění u židokřesťanů. Proto apoštolově poslali Barnabáše, aby jejich jménem

 

k Pánu. 25Odcestoval pak do Tarsu, aby vyhledal Šavla. 26A když ho nalezl, přivedl jej do Antiochie. I pobyli v té církvi po celý rok a vyučili velký zástup. V Antiochii byli učedníci ponejprv nazváni křesťané.

27V těchto dnech přišli však do Antiochie z Jerusalema proroci. 28A jeden z nich, jménem Agabus, povstal a naznačoval skrze Ducha, že bude velký hlad po celé zemi; ten nastal za Klaudia. 29Učedníci se rozhodli, že každý z nich podle své možnosti pošle podporu bratřím, kteří bydleli v Judsku. 30To také učinili a poslali to starším po Barnabášovi a Šavloví.

 

12 V témže čase král Herodes vztáhl ruce na některé z církve, aby je trápil. 2Dal pak usmrtit mečem Jakuba, bratra Janova. 3 Když viděl, že se to Židům líbí, šel dál, že zatkl i Petra; bylo to za dnů přesných chlebů. 4Když se ho zmocnil, vsadil jej do žaláře a dal ho hlídat čtyřem čtveřicím vojáků v úmyslu, že ho po velikonocích přivede lidu. 5Petr tedy byl držen ve vězení; církev však se za něho neustále modlila k Bohu.

6Když však ho chtěl Herodes předvésti, té noci Petr spal mezi dvěma vojáky, svázán dvěma řetězy, a strážcové přede dveřmi hlídali vězení. 7A hle, anděl Páně stál tu a světlo zazářilo v místnosti. I udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Tu mu spadly okovy s rukou. 8Anděl pak mu řekl: „Opásej se a obuj si opánky!“ A učinil to. Dále mu řekl: „Přehoď si plášť a pojď za mnou!“ 9 I vyšel a šel za ním, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dalo skrze anděla, nýbrž se domníval, že má vidění. 10Když prošli první a druhou stráží, přišli k železné bráně, která vede do města, a ta se jim sama otevřela. I vyšli a prošli jednou ulicí, a anděl od něho najednou odstoupil.

11Petr přišel k sobě a řekl: „Nyní vím opravdu, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z rukou Heroda a z toho ze všeho, co čeká židovský lid.“ 12Když to uvážil, odebral se k domu Marie, matky Jana, zvaného Marek, kde bylo shromážděno mnoho věřících a modlili se. 13Když pak tloukl na dveře u vchodu, přišla služka jménem Rhode, aby poslechla. 14A poznala Petrův

 

vše schválil a pohanokřesťanům ukázal, že za nimi stojí.

26. Zde tedy vznikl vznešený a slavný název pro vyznavače Ježíše Krista. Snad to nevyšlo od věřících samých, nýbrž od pohanů, kteří je nazvali křesťany, protože se přidali ke Kristu. Pohané se na ně již nedívají jako na část židovstva, nýbrž jako na samostatný celek.

28. Agabus předpověděl hlad r. 41. Podle světských spisovatelů nastal hlad v Římské říši r. 46. Ale křesťané v Antiochii, kteří věděli, že se hlad blíží, konali sbírky již předtím a ve vhodnou dobu je poslali chudé obci v Jerusalemě. 12, 1—24. Pronásledování křesfanů za Heroda Agrippy.

1. Herodes Agrippa I. (41—44), vnuk Heroda Vel., za něhož se Ježíš Kristus narodil, byl ustanoven králem nad celou Palestinou císařem Klau-

 

diem. Za pobytu v Římě si přivykl rozmařilému životu a pohanským zvykům. Židé ho proto neměli rádi. Než on hleděl získat si jejich přízeň všemožným způsobem.

2. Jakub Starší, syn Zebedeův, jeden ze tří nejmilejších apoštolů Kristových, zemřel mučednickou smrtí, jak mu předpověděl Ježíš Kristus (Mt 20, 22). Nebyl ukamenován, ale sťat, což Židé pokládali za smrt daleko více ponižující. Pravděpodobně byl křivě obviněn z toho, že se stavěl proti římské moci, za což byl trest smrti stětím. Provinění proti židovskému náboženství bylo trestáno kamenováním.

4. Čtyři a čtyři vojáci se střídali v hlídání každou noční hlídku, jichž měli Římané čtvero.

10. Kodex D: „I vyšli, sestoupili po sedmi schodech a prošli jednou ulicí...“ Jedna stráž byla v temnici, druhá hlídala venku.

 

hlas, ale neotevřela pro radost dveře, nýbrž vběhla dovnitř a zvěstovala, že Petr stojí přede dveřmi. 15Než oni jí řekli: „Blázníš?“ Ale ona tvrdila, že tomu tak jest. Tu pravili: „Je to jeho anděl.“ 16Petr však tloukl dále; když pak otevřeli, spatřili ho a ustrnuli. 17I pokynul jim rukou, aby mlčeli, a vypravoval jim, jak ho Pán vyvedl ze žaláře, a řekl: „Oznamte to Jakubovi a bratřím.“ I vyšel a odešel na jiné místo.

18Když se rozednilo, byl nemalý zmatek mezi vojáky, co se stalo s Petrem. 19Herodes pak po něm pátral a když ho nenalezl, vyšetřil stráže a rozkázal je odvést (k popravě). I odešel z Judska do Caesareje a tam prodléval.

20Byl však rozhněván na Tyrany a Sidoňany. Ti k němu svorně přišli, získali si králova komořího Blasta a žádali o mír, poněvadž jejich kraj na královském v zásobování závisel. 21V stanovený den pak se Herodes, oděný v královský šat, posadil na trůn a měl k nim řeč. 22A lid provolával:

 „To je hlas Boží a ne lidský.“ 23Ale náhle ho zasáhl anděl Páně za to, že nevzdal chválu Bohu. Červi ho prožrali a on skonal.

24Boží slovo však rostlo a množilo se. 25Když Barnabáš a Šavel pak vyplnili úkol, vrátili se z Jerusalema a vzali s sebou Jana zvaného Marek.

 

15, Domnívali se, že je to skutečný anděl, jemuž Bůh svěřil Petra v opatrování.

17. Je to Jakub Mladší, příbuzný Páně, který se stal po Petrovi nástupcem v řízení křesťanské obce v Jerusalemě. - Kam se Petr odebral, je těžké s jistotou říci. Mnozí se domnívají, že odcestoval do Říma.

23. Smrt nenastala ihned. Král byl odnesen v nádherném rouchu, utkaném takřka ze samého stříbra, do paláce, kde za velkých bolestí nedlouho potom skonal. Lukáš jako lékař dobře popsal příčinu smrti a uvedl i vyšší příčinu, totiž trest Boží. Na podobnou chorobu zemřel i Antiochus Epifanes (viz 2 Mak 9, 5. 9...). O této smrti Herodově vypravuje i židovský historik Josefus Flavius: Herodes spatřil sovu, posla smrti, a potom pocítil bolesti ve vnitřnostech. Bolest rostla, a Herodes po pěti dnech zemřel. Zpráva Lukášova je střízlivá a věcná.

24. Jan čili Marek je spisovatelem druhého evangelia.

 

13 V Antiochii, v tamější církvi, byli proroci a učitelé, totiž Barnabáš a Šimon, řečený Niger, Lucius Kyrenský a Manahen, který byl vychován spolu s tetrarchou Herodem, a Šavel. 2Když konali službu Pánu a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Barnabáše a Šavla k dílu, ke kterému jsem je povolal.“ 3Tehdy se postili a modlili, vložili na ně ruce a propustili je.

4Oni tedy, vysláni Duchem svatým, odešli do Seleukie, odtamtud pak se plavili na Kypr, 5a když přišli do Salaminy, kázali Boží slovo v židovských synagogách. Měli pak za přisluhovatele i Jana.

 

13, 1—12. Pavlovo působení na první apoštolské cestě na Kypru.

1. Proroci měli hlubší poznáni tajemství víry a spásy, a proto byli schopni věřící účinněji povzbuzovat k vytrvalosti ve víře; někdy předpovídali i budoucí věci. Učitelé se vyznačovali řádným věděním křesťanského učení; to vysvětlovali hlavně těm, kdo se připravovali na křest.

2—3. Při veřejných bohoslužbách (modlitbách, kázání, zpěvu žalmů a hlavně cucharistické oběti) byli Barnabáš a Šavel vyvoleni Duchem k novému apoštolskému dílu. Všichni si byli vědomi, že jde o velké dílo apoštolátu, a proto se nad nimi modlili a na ně vkládali ruce, aby za Božího přispění hodně vyplnili svěřený jim úkol. Takto nastoupil Pavel první apoštolskou cestu mezi pohany v letech 46—49, na níž přijímal pohany do Církve bez obřízky.

4. Z ostrova Kypru pocházel Barnabáš (4, 36). I zde již bylo hlásáno evangelium (11, 19).

5. Jan byl příbuzný Barnabášúv. Byl přibrán jako výpomocná sila v apoštolátě, aby totiž podrobněji poučil již obrácené a snad i křtil.

 

6Když prošli celý ostrov až k Pafu, nalezli nějakého kouzelníka, nepravého proroka, Žida, který se jmenoval Barjesu,7a byl u místodržitele Sergia Paula, muže rozumného. Ten si pozval Barnabáše a Šavla a žádal poslechnout Boží slovo. 8Proti nim však vystoupil kouzelník Elymas - tak se totiž překládá jeho jméno - a snažil se odvrátit místodržitele od víry. 9Ale Šavel, jinak Pavel, naplněn Duchem svatým, upřeně na něho pohlédl a 10řekl: „Člověče, plný všelikého klamu a všeliké zchytralosti, synu ďáblův, nepříteli vší spravedlnosti, nepřestaneš převraceti přímé cesty Páně? 11 A nyní hle, ruka Páně proti tobě, i budeš slepý a nebudeš vidět slunce až do určité doby.“ Hned pak na něho padla mrákota a tma, i chodil kolem a hledal, kdo by ho vedl za ruku. 12Když místodržitel spatřil, co se stalo, uvěřil, neboť byl uchvácen učením Páně.

13Společníci Pavlovi pak odpluli z Pafu a přišli do Perge v Pamfylii. Ale Jan se od nich odloučil a navrátil se do Jerusalema. 14Oni však prošli Perge a dostali se do Antiochie Pisidské, kde vstoupili v sobotu do synagogy a posadili se. 15A po přečtení Zákona a Proroků poslali k nim představení se vzkazem: „Bratři, máte-li nějaké slovo povzbuzení k lidu, mluvte!"

16Pavel tedy vstal, pokynul rukou a promluvil: „Izraelité a vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! 17Bůh tohoto izraelského lidu vyvolil naše otce a povznesl lid za jeho

 

6—7. Bar-Jesu byl jeden z falešných židovských proroků, kterých tehdy nebylo málo; honosili se předvídáním budoucnosti. Sergius Paulus ho měl u sebe, protože od něho očekával, že mu ukáže cestu pravého poznání a náboženství. U Řeků byl znám pod jménem Elymas, od arabského Alim, moudrý. - Ostrov Kypr obsazoval římský senát; tomu přidělil tuto provincii Augustus roku 22 před Kristem. Na ostrově u Solos byl nalezen řecký nápis se jménem ,Pavel prokonsul'. Jde nejspíše o prokonsula - místodržitele Sergia Pavla. Na jiných dvou nápisech je zase řeč o synu a dceři Sergia Pavla; i to je nejspíše místodržitel Kypru, o němž se zde ve Skt ap vypravuje.

9. Ponejprv uvádí druhé jméno Šavlovo, totiž Pavel. Je to jméno, s nímž vystupuje mezi pohany. Bývalo zvykem, že Židé měli dvě jména: jedno židovské (Šavel, t. j. Saul - Vyžádaný), kterého užívali mezi sebou, a druhé řecké nebo pořečtělé či pořímštělé, kterého užívali ve styku s pohany. Pavel jako římský občan teprve měl i to druhé jméno, Paulus, přizpůsobené jeho jménu židovskému (lat. paulus znamená malý, od řeckého pauros, malý, nepatrný). Spisovatel Skutků jej zná od nynějška v jeho působení mezi pohany jen pod tím druhým jménem. Také v svých listech se apoštol nazývá jen Pavel.

11. Snad se později obrátil a zrak se mu zase navrátil.

13—52. V Antiochii Pisidské: radostné přijetí evangelia u pohanů a zloba Židů.

13. Důvod, proč Marek nechtěl s nimi dále jít, není dobře znám. Víme jen to, že Pavel ho už nechtěl přibrat na druhou apoštolskou cestu (15, 38), protože mu snad nevyhovoval pro jeho způsob hlásání evangelia mezi pohany. Později se však zase sejdou a Pavel si Marka velmi oblíbí, jak je patrné z Kol 4, 10, kde Marka doporučuje věřícím v Kolossách.

14. Pavel ve své bezpříkladné horlivosti o šíření evangelia používal k tomu každé vhodné příležitosti, která se mu naskytla. Židovské synagogy pak bývaly místem, kam se scházeli nejen Židé, kterým se dostalo nejprve radostné zvěsti, nýbrž i pohané, kteří se klonili k víře v jednoho Boha. Mezi Židy však většinou přicházelo k pobouření proti Pavlovi pro jeho postoj k mojžíšskému Zákonu, jehož zachovávání neukládal obráceným pohanům. Proto Pavel je opustil a věnoval se jen apoštolátu mezi pohany. On, dřívější farizeus, nemohl tak jednat z přirozeného popudu, ale z milosti Bohem mu dané.

15. Podle řádu, zachovávaného při synagogálních shromážděních, po přečtení Proroků býval vyzván přítomný host, aby něco promluvil ke shromáždění.

 

pobytu v cizině, v Egypské zemi. Velikou mocí a ramenem ho vyvedl z ní 18a po čtyřicet let snášel na poušti jejich chování. 19Zahubil pak sedm národů v zemi Kanaan a losem jim rozdělil jejich zemi, 20v době asi čtyř set padesáti let. A potom dal soudce až po proroka Samuela. 21A poté žádali krále, i dal jim Bůh Saula, syna Kisova, muže z kmene Benjaminova, na čtyřicet let. 22A když ho odstranil, povznesl jim za krále Davida, o němž vydal svědectví: ,Nalezl jsem Davida, syna Jesseova, muže podle svého srdce, který bude plnit všechnu mou vůli.' "

23„Z jeho potomstva podle zaslíbení vyvedl Bůh Izraeli Spasitele Ježíše, 24před jehož příchodem Jan kázal křest pokání všemu izraelskému lidu. 25,Když končil Jan svůj úkol, říkal: Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale hle, po mně přichází ten, jemuž nejsem hoden rozvázat opánky na nohou.' 26Bratři, synové rodu Abrahamova a ti mezi vámi, kteří se bojíte Boha, nám bylo posláno slovo té spásy. 27Obyvatelé Jerusalema a jejich předáci ho sice nepoznali, a když ho odsoudili, naplnili tím jen hlasy proroků, kteří se čtou každou sobotu. 28Ačkoli na něm nenalezli důvodu k smrti, žádali Piláta, aby hc směli usmrtit. 29Když dokonali vše, co bylo o něm psáno, sňali ho se dřeva a položili do hrobu. 30Ale Bůh jej vzkřísil z mrtvých; 31a po mnoho dní byl viděn od těch, kdo zároveň s ním vystoupili z Galileje do Jerusalema; a ti jsou nyní jeho svědky před lidem.“

32,,A my vám zvěstujeme, že zaslíbení, dané otcům, 33Bůh splnil nám, jejich dětem, když vzkřísil Ježíše, jak je i psáno v druhém žalmu: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. 34Že pak jej vzkřísil z mrtvých, takže se více nevrátil k porušení, prohlásil takto: Dám vám svaté věci Davidovy, věci jisté. 35Proto i jinde praví: Nedopustíš, aby tvůj svatý zažil porušení. 36Když totiž David posloužil svému pokolení vůlí Boží, zemřel, byl položen ke svým otcům a zažil porušení. 37Ale ten, kterého Bůh vzkřísil, nezažil porušení. :38Budiž vám tedy známo, bratři, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění hříchů, a od čeho jste nemohli být ospravedlněni Zákonem mojžíšským, 39od toho ode všeho je jím ospravedlňován každý, kdo věří. 40Hleďte tedy, aby na vás nepřišlo, co je řečeno u proroků:

41Vizte, pohrdači,

a divte se a zhyňte!

Neboť já vykonám

dílo ve vašich dnech,

dílo, kterému neuvěříte,

bude-li vám kdo vypravovat.“

42Když pak vycházeli, prosili je, aby jim promluvili o těch věcech i příští sobotu. 43. Když bylo rozpuštěno shromáždění, mnoho Židů a ctitelů Boha z pohanstva šlo za Pavlem a Barnabášem. Oni k nim pak promlouvali a povzbuzovali je, aby vytrvali v Boží milosti.

 

18. Do souvislosti lépe zapadá čtení: „po čtyřicet let je živil na poušti"; není však tak zajištěno.

23. „Vyvedl Ježíše“ z rodu Davidova k tomu, aby začal a dokonal dílo vykoupení.

33. Slova žalmu 2, o kterém Židé věděli, že obsahuje předpovědi o budoucím Mesiáši, Pavel aplikuje na Ježíše Krista, o němž byla řečena; Boží slova: „Ty jsi můj syn...“ vykládá i o vzkříšení toho, kterého Bůh zplodil jako přirozeného Syna a pak osvědčil jako Mesiáše.

34. Dobra, slíbená Davidovi pro budoucnost, nebudou pomíjející. Takové je i Kristovo vzkříšení, neboť Ježíš zmrtvýchvstalý již nezemře.

38. To jsou hlavní zásady Pavlova evangelia: Odpuštění hříchů a ospravedlnění možno dosáhnout jen skrze Ježíše Krista a ne zachováváním mojžíšského Zákona; k tomu je třeba bezpodmínečné víry; a k víře jsou povoláni všichni lidé.

41. Slovy proroka Habakuka (1, 5) hrozí Židům věčným zavržením, neuvěří-li v Ježíše Krista.

43.,Ctitelé Boha' jsou ti pohané, kteří věřili v jednoho Boha, ale nepřijali obřízku a nezavazovali se k zachovávání mojžíšského Zákona. Vedle nich proselyté ji přijali i se všemi závazky k Zákonu.

 

44Následující sobotu sešlo se takřka celé město poslechnout Boží slovo. 45Když však Židé viděli zástupy, naplnili se závistí a rouhavě mluvili proti Pavlovým řečem. 46Tu Pavel a Barnabáš neohroženě řekli: „Vám se musilo nejprve hlásat Boží slovo. Ale protože je odmítáte a pokládáte se za nehodné věčného života, hle, obracíme se k pohanům. 47Neboť tak nám nařídil Pán: Ustanovil jsem tě světlem pohanů, abys byl spásou až do končin země.“ 48Když to slyšeli pohané, radovali se, velebili slovo Páně a uvěřili všichni, kdož byli určeni k životu věčnému. 49Slovo Páně pak se roznášelo po celé krajině. 50Židé vsak pobouřili zbožné a vznešené ženy a předáky města, vyvolali pronásledování proti Pavlovi a Barnabášovi a vyhnali je ze svého území. 51Oni však setřásli prach s nohou proti nim a přišli do Ikonia. o2Učedníci byli naplněni radostí a Duchem svatým.

 

14 V Ikoniu vstoupili podobně do židovské synagogy a mluvili tak, že uvěřil značný počet Židů a Řeků.2 Ale Židé, kteří neuvěřili, popudili a rozezlili mysl pohanů proti bratřím. 3Pobyli tam však dlouhý čas a neohroženě kázali s důvěrou v Pána, který osvědčoval slovo o své milosti tím, že dával, aby se jejich rukama dala znamení a divy. 4Obyvatelstvo města se pak rozdvojilo: jedni byli se Židy, jiní zase s apoštoly. 5Když se potom pohané a Židé se svými předáky již chystali potupit je a kamenovati, 6oni to zpozorovali a utekli do měst lykaonských, do Lystry a Derby a do okolí, 7a tam hlásali radostnou zvěst.

8VLystře sedával jakýsi muž nemocný na nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. 9Ten slyšel mluvit Pavla. On na něho upřeně pohlédl, a když viděl, že má víru, aby byl uzdraven, 10hlasitě zvolal: „Postav se zpříma na nohy!“ I vyskočil a chodil. 11 Když zástupy uviděly, co Pavel učinil, vzkřikly lykaonsky: „Bohové se připodobnili lidem a sestoupili k nám.“ 12A Barnabáše nazvali Diem, Pavla pak Hermem, protože on byl hlavní mluvčí. 13Pak kněz Dia, který měl chrám před městem, přivedl býky, přinesl věnce k bránám a chtěl s lidem obětovat. 14Jakmile to uslyšeli apoštolově Barnabáš a Pavel, roztrhli si roucho, vběhli mezi zástupy 15a volali:

„Muži, co to děláte? I my jsme stejně lidé jako vy; a hlásáme vám, abyste se obrátili od těchto nicot k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a vše, co je v nich; 16on v minulých pokoleních nechával všechny národy chodit po jejich cestách;

 

51. Jednali podle nařízení Páně u Mt 10, 14. 14, 1—28. V Ikoniu: Milost obrácení se kloní k pohanům a vzdaluje se od Židů.

4. Barnabáš je nazýván apoštolem v širším smyslu.

6. Řídili se radou Páně Mt 10, 23.

10. Apoštolově, poněvadž to bylo voláno lykaonskou řečí, které nerozuměli, z počátku nevěděli, oč jde. Kázali totiž řecky, neboť od dob Alexandra Vel. byla řečtina v Malé Asii rozšířena. Jakmile se to však dověděli, ihned zasáhli.

11. Barnabáše nazvali Diem pro jeho vznešený vnější vzhled a proto, že byl starší, Pavla pak Hermem; to byl posel bohů a doprovázel Dia na jeho návštěvách na zemi.

15—16. Bůh nedal pohanům Zákon jako Izraelitům, jako by je ponechal jen jim samým pro jejich náboženské poblouzněni. Než i je zpovzdáli přivolával k milosti, kterou připravoval všemu lidstvu skrze svého Syna. Přesto viditelný svět a řád v něm, dobrodiní přírody, to vše je mohlo přivést k poznání pravého Boha a k zachovávání základních pravidel mravního řádu.

 

17a přece sám nezůstal bez osvědčení, neboť prokazoval dobro, dával vám z nebe déšť a úrodné časy, sytil pokrmem a vaše srdce radostí.“ 18A jen stěží upokojili těmito slovy dav, aby jim neobětovali.

19A přišli Židé z Antiochie a z Ikonia, přemluvili zástupy a kamenovali Pavla a vyvlekli ho ven z města, protože měli za to, že zemřel. 20Když ho však obstoupili učedníci, vstal a vešel do města. A druhého dne odešel s Barnabášem do Derbe.

21 I kázali radostnou zvěst tomu městu a získali mnoho učedníků. Potom se vrátili do Lystry, Ikonia a Antiochie, 22utvrzovali mysl učedníků a povzbuzovali je, aby setrvávali ve víře, a že mnoha souženími musíme vejít do království Božího. 23Když jim ustanovili v jednotlivých obcích starší, modlitbou a posty je poručili Pánu, v kterého věřili. 24 I přešli Pisidií do Pamfylie, 25mluvili Boží slovo v Perge a sestoupili do Attalie. 26Odtamtud pak odpluli do Antiochie, odkud byli poručeni milosti Boží k dílu, které dokonali. 27Když tam přišli a shromáždili církev, vypravovali, co všechno učinil Bůh s nimi a jak otevřel pohanům dveře víry. 28Pobyli pak s učedníky nemalý čas.

 

19. Po odchodu pronásledovatelů přišli přátelé Pavlovi, aby ho pohřbili, neboť se domnívali, že je mrtev.

22. Jako křesťanské obce v Palestině a v Sýrii měly své představené, bez nichž nebyl v nich možný spořádaný život a účast věřících v tajemstvích víry, tak i v nově založených obcích se postaral Pavel s Barnabášem o ustanovení spolehlivých představených. Sami jim je ustanovili neboli zvolili a k tomu jim dali posvátnou moc po modlitbě a postění. Jsou nazýváni presbyteroi neboli starší. Měli pak za úkol udržovat věřící v přijaté víře a starat se o posvěcení jejich duší. Jsou to tedy představení, kněží nebo i biskupové, bez kterých si nelze myslit opravdový náboženský život v křesťanských obcích.

25. Tak skončila první apoštolská cesta svatého Pavla od jara roku 45—48. Vydařila se i přes mnoho obtíží a pronásledování, hlavně ze strany Židů tam usedlých. Pavel, když viděl tolik obrácení pohanů, byl více utvrzen v svém povolání apoštola pohanů. Bůh byl s ním a mohl doufat, že i nadále s ním bude působit v obracení pohanů. Dá se proto Pavel do díla ještě s větším odhodláním po překonání značné překážky, o níž se vypravuje v násl. hlavě.

26. Byli doporučeni milosti Boží, když se věřící modlili za zdar cesty (13, 3).

 

15 Přišli tam však někteří lidé z Judska a učili bratry: „Nedáte-li se obřezat podle obyčeje Mojžíšova, nemůžete být spaseni.“ 2Když tedy došlo k nepokoji a nemalé hádce mezi Pavlem, Barnabášem a mezi nimi, bylo rozhodnuto, aby se Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich odebrali pro tuto spornou věc k apoštolům a starším do Jerusalema. 3Byli tedy doprovozeni církví, procházeli Fénicií a Samarií,

 

15, 1—35. Rozhodnutí jerusalemského sněmu o obrácených pohanech.

1. Podle nich byl křest jen přípravou k obřízce, od ní že teprve třeba očekávat dokonalý dar spásy. Jí by se ovšem zavázali k zachovávání celého mojžíšského Zákona. Tento požadavek se mohl stát nepřekonatelnou překážkou v šíření evangelia mezi pohany. Pavel a Barnabáš po zkušenostech z první cesty, kdy jim Bůh podivuhodně pomáhal, nemohli mlčet, vždyť šlo o základní věc v křesťanství: buď je spása skrze Krista, nebo skrze mojžíšský Zákon. Když spor ohrožoval jednotu v Církvi, bylo usneseno odevzdat tuto věc rozhodnout církvi jerusalemské; ta měla tehdy nejvyšší vážnost.

 

vypravovali o obrácení pohanů a působili i velkou radost všem bratřím.

4Když přišli do Jerusalema, byli přijati církví, apoštoly a staršími, a oznámili, jak velké věci s nimi Bůh učinil. 5Ale povstali někteří z farizejské strany, kteří uvěřili, a říkali: „Musí být obřezáni a musí jim být nařízeno zachovávat Mojžíšův Zákon.“ 6Sešli se tedy apoštolově a starší, aby tu věc uvážili.

7Když pak se o tom mnoho rokovalo, vstal Petr a promluvil k nim: „Bratři, vy víte, že Bůh si již dávno vyvolil mezi vámi, aby pohané mými ústy slyšeli slovo radostně zvěsti a uvěřili. 8A ten Bůh, který zná srdce, vydal jim svědectví tím, že jim dal Ducha svatého stejně jako i nám, 9a neučinil rozdílu mezi námi a nimi, ale vírou očistil jejich srdce. 10Proč tedy nyní pokoušíte Boha, když chcete vložit učedníkům na šíji jho, které nemohli unést ani naši otcové, ani my? 11Ale věříme, že docházíme spásy milostí Pána Ježíše stejně jako oni.“

12 I zmlklo celé shromáždění a poslouchali Barnabášovo a Pavlovo vypravování o tom, jak velké znamení a divy učinil Bůh skrze ně mezi pohany.

13Když přestali mluvit, ujal se slova Jakub: „Bratři, poslyšte mě! 14 Šimon vypravoval, jak Bůh ponejprv shlédl na pohany, aby z nich získal lid svému jménu. 15A s tím souhlasí slova proroků, jak je psáno:

16 Potom se vrátím

a znovu postavím

stánek Davidův,

který spadl,

a jeho zbořeniny znovu vystavím

a vztyčím jej,

17aby ostatní lidé vyhledávali Pána,

i všechny národy,

které se budou nazývat po mně,

praví Pán, jenž to činí.

18Od věků je to známo.

19Proto já soudím, abychom neznepokojovali ty, kdo se z pohanů obracejí k Bohu, 20nýbrž abychom jim v dopise nařídili zdržovat se všeho, co je poskvrněno modlami, smilství, zadušených zvířat a krve. 21Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své hlasatele v synagogách, kde se čítá každou sobotu.“

 

5. Je tu naznačeno, kdo tu otázku rozvířil a komu na tom nejvíce záleželo, aby Zákon mojžíšský nabyl zase vrchu, totiž oněm obráceným farizeům, které neopustil duch sektářství.

7. Petr, první mezi apoštoly, učinil konec živému projednávání sporné otázky mezi stoupenci přísné observance židovské a horliteli o osvobození ode jha Zákona. V své řeči připomíná událost s Korneliem (hl. 10). Udalo se to v prvních letech Církve, a nyní jsme v r. 49; zdá se mu to už dávno vzhledem k tolika událostem a tak velkému rozšíření Církve.

9. Víra jim dala možnost přijít k odpuštění.

10. Když tedy Bůh již ukázal, že pohané dosahují Ducha svatého a ospravedlnění bez obřízky, znamenalo by to pokoušeti Boha, kdyby někdo kladl obřízku za podmínku spásy. Ne zachovávání mojžíšského Zákona získává odpuštění hříchů a Ducha svatého, ale to dává Bůh zdarma těm, kdo věří v Krista.

16. Slova proroka Amose (9, 11) předpovídají rozšíření království Božího na všechny národy.

19. To praví apoštol Jakub Mladší, který u všech Židů požíval úcty pro přesné zachovávání Zákona mojžíšského.

20. Jde-li o nepodstatné věci, netřeba pracovat příliš radikálně. Petr již věc v zásadě rozhodl; Jakub ještě navrhuje zachovávat některé starozákonní předpisy i od obrácených pohanů, aby netrpělo spolužití pohanokřesťanů a židokřesťanů v jedné církevní obci. Tak je to podle křesťanské lásky. Židům bylo protivné vidět jíst maso z pohanských obětí, prodávané na trzích; rovněž maso ze zadušených zvířat, poněvadž z nich nevytekla krev, kterou měli vůbec zakázáno jíst. Bylo třeba zvláště zdůraznit nedovolcnost smilství. Tento zákaz je ovšem mravního řádu, kdežto tři ostatní zákazy jsou pro mravnost samy o sobě nelišné. Máme-li však na mysli, že křesťané z pohanstva vycházeli z prostředí, v kterém se tyto věci nepokládaly za nedovolené, chápeme, proč to zde bylo pohanokřesťanům zvláště zakázáno.

 

22Tehdy apoštolově a starší s celou církvi uznali za dobré vyvolit ze sebe muže a poslat je do Antiochie s Pavlem a Barnabášem, totiž Judu, zvaného Barsabáš, a Silu, přední to muže mezi bratry, aby odevzdali, 23co napsali:

„Apoštolově a starší bratři pozdravují bratry z pohanů v Antiochii, Sýrii a Kilikii. 24 Poněvadž jsme uslyšeli, že vás někteří z nás znepokojili řečmi a zmátli vám mysl, ač jsme jím nic nenařídili, shromáždili jsme se 25a rozhodli vyvolit muže a poslat je k vám s našimi milými Barnabášem a Pavlem, 26lidmi to, kteří nasadili své životy pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. 27Proto posíláme Judu a Silu, aby vám to vyložili ústně. 28Uznal totiž Duch svatý a my za dobré, aby na vás nebylo vkládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: 29zdržovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, udušených zvířat a smilství. Budete-li se toho chránit, dobře se vám povede. Buďte zdrávi!"

30Tak byli tedy propuštěni a sestoupili do Antiochie, shromáždili lid a odevzdali list. 31Když ho přečtli, zaradovali se z té útěchy. 32Judas a Silas, kteří byli i proroky, mnoha slovy povzbudili a utvrdili bratry. 33 I pobyli tam nějaký čas a byli od bratří v pokoji propuštěni k těm, kdo je poslali. (34) 35Ale Pavel a Barnabáš zůstali v Antiochii, učili a kázali slovo Páně i s mnoha jinými.

36Ale po krátkém čase řekl Pavel Barnabášovi: „Vraťme se, dohlédněme přece na bratry po všech městech, v nichž jsme kázali slovo Páně, jak se mají.“ 37Barnabáš pak chtěl s sebou vzít i Jana, zvaného Marek. 38Ale Pavel soudil, že s sebou nevezmou toho, který od nich odstoupil v Pamfylii a nešel s nimi do díla. 39I nastala taková neshoda, že se spolu rozešli. Barnabáš pak přibral Marka a plavil se na Kypr. 40Pavel však si zvolil Silu, a když byl bratřími poručen milosti Páně, odcestoval. 41 Procházel pak Sýrií a Kilikií a utvrzoval církve.

 

22. O Judovi není zpráv. Silas se stal Pavlovým spolupracovníkem.

23. List je psán takovou formou, jakou známe z mnoha jiných dopisů z té doby dochovaných.

28. Apoštolově a celé shromáždění byli si tedy vědomi, že Bůh spolu s nimi působí. Je to první církevní sněm; konal se r. 49 n. 50.

34. „Silas se rozhodl zůstat tam, Juda pak odešel sám do Jerusalema"; tento verš je vysvětlivka v kodexu D.

36—41. Přípravy k druhé apoštolské cestě.

37—39. Barnabáš se přiklonil k svému příbuznému Markovi. Rozpor, který nastal mezi Barnabášem a Pavlem, byla věc lidská, jaká se přihází i mezi největšími svatými. Dobrá vůle a přátelství zůstalo na obou stranách. Několik let později zase spolu pracují.

 

16 Přišel také do Derbe a Lystry. A hle, byl tam jeden učedník jménem Timothej, syn věřící židovky a otce Řeka, 2kterému dávali dobré svědectví bratři v Lystře a Ikoniu. 3Pavel chtěl, aby odešel s nimi, i vzal ho a obřezal kvůli Židům, kteří byli v těch místech; všichni totiž věděli, že jeho otec byl Řek.

 

16, 1—10. Činnost po Malé Asii.

1. Timothej se stal velmi vhodným průvodcem Pavlovým na apoštolských cestách, neboť byl položid a polopohan. Pavel mu později napsal dva listy, plné lásky, z nichž se o něm více dovídáme.

3. Obřezal Timotheje jen proto, aby mu zjednal přístup v působení i mezi Židy. Pavel totiž začínal apoštolát obyčejně nejprve v synagoze.

 

4Když procházeli městy, doporučovali jim, aby zachovávali ustanovení, která vydali apoštolově a starší v Jerusalemě. 5A tak se církve utvrzovaly ve víře a rostly početně každým dnem.

6Potom prošli Frygií a krajem galatským, protože Duch svatý jim zakázal mluvit slovo v Asii. 7Když došli k Mysii, pokoušeli se odebrat do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. 8Šli tedy podél Mysie a sestoupili do Troady. 9 I ukázalo se Pavlovi v noci vidění: jakýsi Makedoňan stál a prosil ho takto: „Přejdi do Makedonie a pomoz námi“ 10Když to vidění spatřil, hned jsme se snažili odejít do Makedonie, protože jsme byli ujištěni, že nás volá Bůh hlásat jim radostnou zvěst.

11Vypluli jsme z Troady a jeli jsme rovnou do Samothrake a následujícího dne do Neapole, 12odtamtud pak do Filipp; je to první město v té části Makedonie, a osada. V tom městě jsme pobyli několik dní. 13V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde se nám zdálo, že je modlitebna; i posadili jsme se a mluvili k ženám, které se sešly. 14Poslouchala i jedna žena jménem Lydie, prodavačka nachu z města Thyatiry, ctitelka jednoho Boha. A Pán jí otevřel srdce, aby pozorně naslouchala tomu, co Pavel mluvil. 15Když byla pokřtěna ona i její dům, zaprosila: „Jestliže jste usoudili, že jsem věřící v Pána, vejděte do mého domu a zůstávejte tam.“ A přinutila nás. 16Jednou pak na cestě do modlitebny nás potkala jakási služebná, která měla věšteckého ducha a věštěním přinášela svým pánům značný zisk. 17Ta chodila za Pavlem a za námi a křičela: ,,Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího a zvěstují vám cestu spásy.“ 18To pak činila po mnoho dní. Pavla to rozmrzelo; i obrátil se a řekl duchu: „Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys z ní vyšel!“ A v tu chvíli vyšel. 19Když pak její páni viděli, že jim unikla naděje na zisk, chopili Pavla a Silu a vlekli je na náměstí k předákům. 20 Předvedli je úřadům a řekli: „Tito lidé znepokojují naše město; jsou to Židé 21a hlásají zvyky, které my jakožto Římané nesmíme přijímat ani činit.“ 22Tu lid povstal proti nim a úředníci jim strhli šaty a kázali je zmrskat.

 

7. Duch Ježíšův je Duch svatý, který nedovolil jít Pavlovi do Bithynie; měl s ním jiné plány.

10. Spisovatel Lukáš začíná užívat první osoby množného čísla, protože sám se zúčastnil této misionářské výpravy. - Kodex D: „Když to vidění viděl, tu se probudil a vypravoval nám vidění, a porozuměli jsme.“

11—40. První působení na evropské půdě ve Filippách.

12. Filippským napsal později Pavel zvláštní list.

14. V Lydii bylo domovem umění barvit nachem látky. Podle Plinia (Hist. nat. 7, 57) toto umění kvetlo zvláště v Thyatiře. - „Otevřel jí srdce“ krásné a milé vyjádření pro působení milosti Boží; od ní je počátek obrácení té ženy.

16. Věštectví bylo u Řeků značně pěstováno (Pythia, Delfy). O tom, kdo se v něm vyznal, se říkalo, že je pod vlivem boha Apollona Pythij-ského. Pavel pak viděl v té ženě jakýsi druh posedlosti a nepřál si být od ní veleben, podobně jako i Ježíš Kristus zakazoval zlým duchům vyjadřovat se o něm.

17. Otrokyně byla ovládána duchovou mocí, která buď byla přinucena uznat vyšší moc Pavlovu nebo připojením k němu chtěla jeho dílo kazit.

20. V čele obce byli dva praetoři; ti měli svrchovanou moc. Podobně římská republika měla v čele dva konsuly. Město Filippy totiž požívalo italského práva jako římská kolonie.

21. Římské kolonie se řídily římským právem; to zakazovalo uctívat jiné bohy než uznané veřejnou autoritou. Jen židovské náboženství bylo tam dovoleno. Na Pavlovo náboženství se tedy dívali jako na odlišné od náboženství židovského.

 

23Když jim dali mnoho ran, vsadili je do vězení a nařídili žalářníkovi, aby je bedlivě střežil. 24A ten, protože dostal takový rozkaz, vsadil je do vnitřního vězení a sevřel jim nohy do klády.

25Kolem půlnoci se Pavel i Silas modlili a pěli chvály Bohu. Ostatní vězňové je poslouchali. 26Najednou však nastalo velké zemětřesení, takže se pohnuly základy žaláře. A hned se otevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. 27Když žalářník procitl a spatřil dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, neboť se domníval, že vězňové utekli. 28Ale Pavel silně zakřikl: „Nečiň si nic zléhol Vždyť jsme zde všichni.“ 29 I požádal o světla, vběhl tam a s třesením padl před Pavlem a Silou, 30vyvedl je ven a řekl: „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ 31Oni pak řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům.“ 32I mluvili slovo Páně k němu a ke všem, kteří byli v jeho domě. 33A v té noční hodině je vzal, umyl jim rány a hned byl pokřtěn on i všichni jeho lidé. 34Pak je uvedl do domu, pohostil a veselil se s celým domem, že uvěřil v Boha.

35Když se však rozednilo, úředníci poslali biřice se vzkazem: „Propusť ty lidi1.“ 362alářník pak oznámil ta slova Pavlovi: „Úředníci poslali, abyste byli propuštěni. Nuže, vyjděte a jděte v pokoji.“ 37Ale Pavel jim řekl: „Zmrskali nás veřejně a bez soudu, nás, římské občany, vsadili do I žaláře a teď nás tajně vyhánějí? Tak ne! Ale ať sami přijdou a vyvedou nás!“ 38Biřici pověděli ta slova úředníkům. Když tedy uslyšeli, že jsou Římané, ulekli se. 39 I přišli a odprosili je, vyvedli a žádali je, aby odešli z města. 40Vyšli tedy ze žaláře a šli k Lydii. A když spatřili bratry, potěšili je a odcestovali.

 

29. Tak náhlé obrácení třeba přičíst vnitřnímu působení milosti Boží, která mu byla dána poté, když poslouchal něco z Pavlova kázání a když viděl jejich klid, ačkoli mohli ze žaláře utéci.

30. Kodex D: „vyvedl je ven, a když si ostatní zajistil, řekl...“

35. Snad se rozhodli propustit je proto, že zemětřesení pokládali za hněv boha, kterého Pavel kázal.

37. Pavel nemohl připustit, aby on a Silas byli tajně propuštěni, aby se ve městě neřeklo, že ze žaláře utekli, protože neměli dobré svědomí. To by bylo na škodu evangelia.

38. Nebylo totiž dovoleno římského občana bičovat nebo odsoudit k nějakému trestu bez předběžného výslechu.

39. Kodex D: „I přišli s mnoha přáteli do vězení a prosili je, aby vyšli, slovy: ,Nevěděli jsme o vás, že jste spravedliví lidé; odejděte z tohoto města, aby ti, kteří proti vám křičí, proti nám nepovstali.'“

 

17 Když prošli Amfipolí a Apollonií, přišli do Thessaloniky, kde byla židovská synagoga. 2Pavel pak jak obvykle vešel k nim a po tři soboty s nimi rozmlouval o Písmech; 'Vykládal je a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých, a že „ten Ježíš, kterého hlásám, je Mesiáš.“ 4A někteří z nich uvěřili a připojili se k Pavlovi a Silovi, také velmi mnoho bohabojných Řeků a nemálo předních žen. °Ale Židy to popudilo. I přibrali z pouliční chátry několik špatných mužů, způsobili hluk a vzbouřili město, obstoupili dům Jasonův a hledali je, aby je předvedli před lid. 6Když je však nenalezli, vlekli Jasona a některé bratry k náčelníkům města a křičeli: „Ti, kteří pobuřují svět, jsou i zde, 7a Jason je k sobě přijal. A ti všichni jednají proti ustanovením císařovým,

neboť praví, že králem je jiný, totiž Ježíš.“ 8Když to slyšel lid a náčelníci města, byli pobouřeni. 9A když přijali od Jasona a od ostatních záruku, propustili je.

10Bratři hned v noci vypravili Pavla a Silu do Beroe. A když tam přišli, odebrali se do židovské synagogy. 11Tito byli šlechetnější než Židé v Thessalonice. Přijali totiž slovo se vší ochotou a každodenně zkoumali Písma, zdali tomu tak jest. 12Mnoho z nich tedy a nemálo vznešených řeckých žen a mužů uvěřilo. 13Když se však thessaloničtí Židé dověděli, že Pavel kázal slovo Boží i v Beroe, přišli i tam a zneklidňovali a pobuřovali lid. I4Tehdy bratři hned vypravili Pavla, aby odešel až k moři; ale Silas a Timothej zůstali tam. 15Průvodci Pavlovi ho pak dovedli až do Athén, a když dostali pro Silu a Timotheje příkaz, aby za ním, co nejdřív přišli, odcestovali.

16Když je Pavel očekával v Athénách, rozněcoval se v něm duch při pohledu na město, jak je plno model. 17Rozmlouval tedy v synagoze se Židy a se ctiteli Boha a na náměstích denně s těmi, kdo byli právě přítomní. 18Při tom se s ním utkali i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. A někteří říkali: „Co asi chce tento mluvka povídat?“ Jiní zase: „Zdá se, že je to hlasatel cizích božstev"; hlásal totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých. 19I chopili ho a zavedli na Areopag se slovy: „Smíme zvěděti, jaké je to nové učení, o kterém mluvíš? 20Vždyť podáváš našemu sluchu cosi podivného. Chceme totiž zvěděti, co to je.“ "Všichni Athéňané totiž a cizinci tam se zdržující neměli nic jiného na práci než povídat si něco nebo poslouchat něco nového. 22Pavel se tedy postavil doprostřed Areopagu a mluvil:

„Athéňané! Pozoruji, že jste po každé stránce velice náboženští.

 

17, 1—15. Židé zabránili v další činnosti Pavlovi v Makedonii. 7. V zemích podrobených Římany se nikdo nesměl nazývat králem bez dovolení císařova. Pavla a Silu obvinili z přestupku proti tomuto ustanovení, protože si představovali království Boží jimi hlásané jako politickou pozemskou moc.

9. Působení Pavlovo v Thessalonice třeba doplnit jeho dvěma listy napsanými k Thcssalonickým.

11. Četbu Písma svatého třeba doporučovat i těm, kdo ještě nebyli přijat do lůna Církve svaté, v níž se jim teprve dostane dokonalého poznání zjeveného náboženství.

13. Toto stálé pronásledování Pavla od Židů nakonec jen prospělo šíření evangelia. Zdá se, že se Pavel domníval, že má působit jen v Makedonii. Ale Boží prozřetelnost ho vedla dále, aby jako pronásledovaný šířil evangelium ten, který dříve pronásledoval jiné. Z jeho činnosti v Řecku je zvláště patrné, jak se stal vyvoleným nástrojem Ducha Božího v evangeliu. 16—34. Kázání o Kristu v městě umění a věd.

16. Athény, proslavené vědou a uměním, středisko a východisko řecké vzdělanosti, v té době, kdy patřily do římské provincie Achaia, mnoho již ztratily na svém významu. Byly sice dále sídlem moudrosti, ale již rozředěné, chrámem pohanské zbožnosti, ovšem již promíchané náboženskými ideami odjinud. Athéňané si libovali v uctívání bohů, jak bylo patrno i z toho, že jejich sochami bylo vyzdobeno kdejaké místo v městě, takže jeden starý spisovatel se uštěpačně vyjádřil, že tam možno potkat spíše boha než člověka. Proto na Pavla jakožto Žida, kterému bylo zakázáno jakkoli si božstvo zobrazovat, pohled na ně působil trapně. I když to byly sochy vysoké umělecké úrovně, nemohly k sobě přilákat Pavlova ducha obírajícího se vznešenými myšlenkami pravého náboženství.

18. Epikurejci viděli cíl života ve smyslném požívání dober tohoto života. Popírali duchovost a nesmrtelnost lidské duše. Svět podle nich povstal náhodou a božstvo se o něj nestará.

Stoikové zase hlásali, že se třeba dívat lhostejně na štěstí i neštěstí v životě. Věřili v osud. I jejich filosofie je čistě hmotařská. Pavlovo učení o zmrtvýchvstalém Kristu, tedy věčně žijícím, bylo proti jejich učení. Odtud pohrdání, s jakým ho přijali. - „Hlásal totiž Ježíše... z mrtvých“ opomíjí kodex D.

19. Areopag, místo na vrchu athénském, kde se dříve konávaly soudy. Bylo vzdáleno městského ruchu, a proto vhodné k filosofickým rozhovorům.

21. Zvědavost Athéňanů byla vyhlášená. Na př. Seneka praví: „Alexander vzal každému, co měl nejlepšího: Lakedemoňanům káže sloužit, Athéňanum mlčet.“

 

23Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátnosti, nalezl jsem i oltář s nápisem: Neznámému bohu. Co tedy neznáte a ctíte, to já vám zvěstuji. 24Bůh, který učinil svět a vše, co je v něm, poněvadž on je Pán nebe a země, nepřebývá v chrámech rukama udělaných, 25ani není obsluhován lidskýma rukama, jako by něco potřeboval, vždyť sám dává všem život i dýchání a všecko. 26Učinil z jednoho celé lidské pokolení, aby obývalo veškeren zemský povrch, určil stanovené období a hranice jejich přebývání, 27aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak domakali a nalezli, vždyť není daleko od každého z nás. 28V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme, jak řekli i někteří z vašich básníků: Jsme i jeho rod. 29Poněvadž jsme tedy rod Boží, nesmíme se domnívati, že je božstvo podobno zlatu nebo stříbru nebo kameni, umělecky vytvářenému a podle lidského výmyslu. 30Ale Bůh přehlédl ty doby nevědomosti a nyní oznamuje lidem, aby se všichni všude obraceli, 31protože ustanovil den, kdy bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil, všem pak dal možnost uvěřit tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ 32Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni si tropili posměch, druzí zase pravili: „Poslechneme si tě o tom ještě jindy.“ :33Tak od nich Pavel odešel. 34Ale někteří muži se ho přidrželi a uvěřili; mezi nimi i Diviš Areopagita a žena jménem Damaris a s nimi i jiní.

 

22. Tak si získal přízeň posluchačů.

23—26. Když vypukl mor, byly stavěny oltáře tomu neznámému bohu, který byl příčinou moru. I na venkově byly stavěny takové oltáře bez jména nějakého boha. Pavel neschvaluje jejich modloslužbu, ale praví, že hledají boha, který to vše dopouští, ať je to bůh kterýkoli. Hlásá, že bůh, který dopouští neštěstí a uděluje nesčíslná dobra, je jeden pravý Bůh. Je to Stvořitel nebe a země z ničeho, což epikurejci popírali a o stvoření z ničeho vůbec ještě neslyšeli. Není to tedy jen místní bůh, ale vládce nad celou zemí a nebem. Proto se také nedá vměstnat jen do prostoru jednoho chrámu. A nepotřebuje pokrmu od lidí, vždyť sám svou prozřetelností se o vše lidem stará. On také učinil všechen lidský rod z jednoho člověka, a proto všichni lidé jsou si rovni a sobě bližní, a ne jako pohanské národy odvozovaly každý svůj původ od jiného božstva, takže nastalo mezi nimi rozdělení a jeden se díval na druhého s pohrdáním.

27. Mohli poznávat toho Boha z viditelných věcí, podobně jako slepec se snaží hmatem poznávat věci.

28. Bůh je totiž hlavní příčinou našeho života a bytí. Bez jeho stálého udržování by se vše rozplynulo v nic. Tak v něm žijeme a hýbáme se. Tím více to pak platí v nadpřirozeném životě milosti. Jí se teprve stáváme podobni Bohu, takže lze říci, že jsme jeho rodem.

 

18 Potom odešel z Athén a přišel do Korintu. 2 I nalezl jakéhosi Žida jménem Akvilu, rodem z Pontu, který nedávno přišel z Itálie, a jeho manželku Priscillu, protože Klaudius rozkázal, aby se všichni Židé stěhovali z Říma. I odebral se k nim, 3a protože uměl stejné řemeslo, zůstával u nich a pracoval; byli totiž řemeslem stanaři. 4Každou sobotu pak promlouval v synagoze a přesvědčoval Židy i Řeky.

5Když však přišel z Makedonie Silas a Timothej, Pavel se zcela věnoval kázání a dosvědčoval Židům, že Ježíš je Mesiáš. 6Ale když odpírali a rouhali se, vytřásl své roucho a řekl jim: „Vaše krev vám na hlavu. Já jsem cist, od této chvíle půjdu k pohanům.“ 7I odešel odtamtud a vstoupil do domu nějakého ctitele Boha jménem Titus Justus, jehož dům přiléhal k synagoze. sKrispus, představený synagogy, uvěřil v Pána s celým svým domem; také mnozí Korinťané, kteří ho poslouchali, věřili a dávali se pokřtít. 9V nočním vidění pak řekl Pán Pavlovi: „Neboj se, ale mluv a nemlč, 10protože já jsem s tebou a nikdo nesáhne na tebe, aby ti uškodil; mám totiž mnoho lidu v tomto městě. "I zůstal jeden rok a šest měsíců a učil u nich slovu Božímu.

"Potom za Galliona, tehdejšího místodržitele Achaje, povstali Židé společně proti Pavlovi, přivedli ho před soudní stolici 13a pravili: „Tenhle člověk přemlouvá lid, aby ctil Boha proti Zákonu.“ 14Když se však Pavel chystal mluvit, Gallio řekl Židům: „Kdyby šlo o nějaké bezpráví nebo o bídný zločin, jednal bych s vámi, Židé, podle práva. 15Jde-li však o hádky, které se týkají slov, jmen a vašeho vlastního Zákona, to je vaše věc; v těch věcech já nechci být soudcem.“ 16A odehnal je od soudní stolice. l4Tu všichni chopili Sosthena, představeného synagogy, a bili ho před soudní stolicí; ale Gallio na to nic nedbal.

I8Pavel tam pobyl ještě mnoho dní, pak se rozloučil s bratry a vyplul do Sýrie a s ním Priscilla a Akvila; ten si dal v Kenchris oholit hlavu, neboť měl slib. 19 Dospěli do Efesu a tam je nechal; sám pak vešel do synagogy a rozmlouval se Židy. 20 Když ho však prosili, aby u nich zůstal delší čas, nesvolil, 21ale při rozloučení řekl: „Podle vůle Boží se k vám zase vrátím", a odplul z Efesu. 22Když přijel do Caesareje, vystoupil (do Jerusalema), pozdravil církev a sestoupil do Antiochie.

23Po krátkém pobytu v ní odešel a procházel pořadem krajinu Galatskou a Frygií a utvrzoval všechny učedníky.

24Přišel pak do Efesu nějaký Žid jménem Apollos, rodem z Alexandrie, řečník a mocný v Písmech.

 

18, 1—17. Skrovné počátky v Korintě a na konec bohaté výsledky.

2. Klaudius vydal ten dekret, protože četní Židé v Římě usedlí se nepokojně chovali. Byl vydán r. 51, ale po několika letech již nebyl zachováván. O tomto vyhnání Židů z Říma píše i římský historik Suetonius v životě Klaudiově.

3. V Korintě apoštol působil r. 52—53 mezi chudou třídou (přístavními dělníky), a proto, ač měl apoštolské právo na výživu, vydělával si vlastníma rukama denní chléb. Z domova uměl řemeslo, jak to bylo povinností každého rabína, a to zhotovovat stany.

9. Snad mu ukládali o život, a proto chtěl odejít z města.

11. V té době napsal dva listy k Thessalonicenickým.

12. Gallio byl bratr filosofa Seneky. Jeho mírnost a laskavost k druhým byla známá. V Delfách nalezený nápis potvrzuje, že Gallio byl skutečně prokonsulem v Achaji. Obsahuje totiž list císaře Klaudia Augusta Delfským, kdy byl prokonsulem (buď od dubna n.července 51. roku do dubna nebo července 52 nebo 52-53), a tedy i rok, kdy byl Pavel v Korintě.

18-22. Návrat z druhé apoštolské cesty.

19. Židé měli ve zvyku, že za velké dobrodiní od Boha slibovali přinést v chrámě oběti. Třicet dní předtím si ostříhali hlavu a zdržovali se vína. Vlasy byly stříhány až v chrámě a spáleny pfi oběti (viz Nm 6, 1).

24—28. Nový hlasatel evangelia, Apollo.

24. Apollo z Alexandrie, kde byla velmi početná obec židovská, byl vzdělán v Písmě svatém a jeho vykládání. Vynikal také řečnickým nadáním. Na svých cestách poznal hnutí Jana Křtitele a přidal se k němu. Podle toho věděl o Ježíši Kristu, že Je slíbeným Mesiášem, a dále, že třeba přijmout Janův křest pokání, ale více neměl příležitost o Kristu poznat, totiž o jeho božské přirozenosti, spáse skrze kříž, o seslání Ducha svatého.

 

25Ten byl poučen o cestě Páně a se zápalem ducha mluvil a učil zevrubně věcem o Ježíši, ač znal jen křest Janův. 26Ten tedy počal neohroženě mluvit v synagoze. Když ho však slyšeli Priscilla a Akvila, ujali se ho a vyložili mu důkladněji Boží cestu. 27Když chtěl jít do Achaje, bratři ho povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, přispěl milostí mnoho těm, kdož uvěřili. 2sNeboť pádně usvědčoval veřejně Židy a dokazoval jim Písmy, že Ježíš je Mesiáš.

 

19 V té době, kdy Apollo byl v Korintě, Pavel prošel horními kraji a přišel do Efesu. Tam nalezl některé učedníky 2a otázal se jich: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ I odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je Duch svatý.“ "3Řekl pak: „V co jste tedy byli pokřtěni?“ Oni pravili: „V křest Janův.“ 4Pavel pak řekl: „Jan uděloval křest pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, jenž přijde po něm, to je v Ježíše.“ 5Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. 6Když pak Pavel vložil na ně ruce, přišel na ně Duch svatý; i mluvili jazyky a prorokovali. 7Bylo jich všech asi dvanáct.

8Potom vešel do synagogy a po tři měsíce směle mluvil, rozmlouval a přesvědčoval o království Božím. 9Ale poněvadž se někteří zatvrzovali a nevěřili, ano tupili učení před shromážděnými lidmi, vzdálil se od nich, oddělil učedníky a denně rozmlouval ve škole Tyranově. 10To se pak dalo po dva roky, takže všichni obyvatelé Asie uslyšeli slovo Páně, Židé i Řekové. 11 Bůh také Činil neobyčejné divy rukama Pavlovýma, 12 takže přenášeli šátky a zástěry s jeho těla na nemocné, a nemoci je opouštěly a zlí duchové vycházeli.

13I někteří z potulných židovských zaklínačů se pokoušeli vzývat jméno Pána Ježíše nad posedlými od zlých duchů a říkali: „Zaklínám vás skrze Ježíše, kterého káže Pavel.“ 14To pak činilo sedm synů jakéhosi Skevy, židovského velekněze. 15Než zlý duch jim odpověděl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?" 16A člověk, v kterém byl zlý duch, se na ně vrhl, oba ovládl a přemohl je, takže nazí a zranění utekli z toho domu. 17To se pak rozneslo mezi všemi Židy a Řeky, kteří bydleli v Efesu, i padla bázeň na ně na všechny a jméno Pána Ježíše bylo oslaveno. 18 Mnozí z těch, kdo uvěřili, přicházeli vyznávat a ohlašovat své skutky,19 A mnozí z těch, kdo se zabývali kouzly, snesli knihy a přede všemi je spálili. I spočítali jejich cenu a shledali, že byly za padesát tisíc stříbrných. 20Takto slovo rostlo a vzmáhalo se podle Boží síly.

 

19, 1—40. Rozsáhlá činnost v Efesu.

2. Přijetím Ducha svatého, tohoto nejvznešenějšího a význačného daru mesiášského, bylo dovršeno dílo vykoupení v člověku.,Proto se ptal Pavel nejprve, zda ho přijali.

5. Křest ve jménu Ježíšově, kterým byl každý ke Kristu přivtělen, připravil je očištěním od hříchů k přijetí Ducha čili svátosti biřmování.

9. Po slově „Tyrana“ přidává kodex D: „od hodiny páté do desáté.“ Ve škole se totiž učilo od rána až do 5. hodiny, naší 11.; zatím Pavel pracoval tělesně. Od 11. do 4. odpoledne pak v této škole hlásal evangelium.

10. V této době byl v živém styku s Korinťany jednak skrze posly, jednak skrze listy, z kterých se nám zachoval 1. list ke Kor. V tom styku zde prožil chvíle plné úzkosti a někdy zklamání. - Zdá se, že za tohoto pobytu v Efesu napsal i list Galatům.

18. Zda tu jde o vyznání jednotlivých skutků ve svátosti pokání, nelze tvrdit. Pohnutkou k tomuto veřejnému vyznání osobních skutků byla horlivost a upřímná snaha o nápravu celého života.

19. Obrácení pohané zřekli se nakonec i v Efesu oblíbených a rozšířených kouzel.

 

21 Když bylo po všem, Pavel si v duchu umínil, že přes Makedonii a Achaji půjde do Jerusalema, a řekl: „Až tam pobudu, musím navštívit i Řím.“ 22Do Makedonie pak poslal dva ze svých přisluhovatelů, Timotheje a Erasta, sám však zůstal nějakou dobu v Asii.

23V tom čase však nastalo nemalé pobouření pro to učení. 24Jeden zlatník totiž, jménem Demetrios, který dělal stříbrné chrámečky Artemidiny a poskytoval řemeslníkům nemalý výdělek, 25svolal je i dělníky přitom zaměstnané a řekl: „Mužové, víte, že tato práce přináší nám snadný zisk, 26a vidíte i slyšíte, že tento Pavel přemlouváním odvrátil mnoho lidí nejen v Eřesu, nýbrž skoro po celé Asii, neboť říkal: ,To nejsou bohové, kteří jsou děláni rukama.' 27Nejen nám hrozí nebezpečí, že toto odvětví živnosti upadne v opovržení, nýbrž i chrám velké bohyně Artemidy nebude za nic pokládán; ano, ona počíná být zbavována i vznešenosti, kterou ctí celá Asie a celý svět.“

28Jakmile to uslyšeli, pojal je prudký hněv a křičeli: „Velká je Artemis Efesanů!“ 29Město se pak naplnilo zmatkem a vše se hromadně hnalo do divadla; strhli pak s sebou Makedonce Gaja a Aristarcha, Pavlovy to průvodce na cestách.

30Když chtěl Pavel vejít mezi lid, učedníci mu v tom zabránili. 31Ano i někteří předáci z Asie, Pavlovi přátelsky naklonění, vzkázali mu a prosili ho, aby se nevydával do divadla.

32Každý tedy křičel něco jiného, neboť shromáždění bylo zmateno a většina nevěděla, proč se sešli. 33I vytáhli ze zástupu Alexandra, poněvadž ho Židé postrkovali vpřed. Alexander pak pokynul rukou, že se chce před lidem hájit. 34Jakmile v něm však poznali Žida, všichni jedním hlasem křičeli skoro po dvě hodiny: „Velká je Artemis Efesanů!"

35Když městský tajemník uklidnil dav, promluvil: „Efesané! Kdo pak z lidí neví, že město Efes je strážcem chrámu velké Artemidy a její podoby spadlé s nebe! 36Poněvadž to nelze popřít, musíte se uklidnit a nečinit nic ukvapeně. 37Neboť přivedli jste tyto lidi; oni však nejsou ani svatokrádci, ani rouhači naší bohyně. 38Má-li však Demetrios a s ním jeho řemeslníci proti někomu stížnost, konávají se veřejná zasedání a jsou tu místodržitelé; ať si to navzájem vyřídí žalobou. 39A dožadujete-li se ještě něčeho jiného, může se to vyřídit v zákonném shromáždění.

40Vždyť jsme i v nebezpečí, že budeme obžalováni z povstání pro dnešek, neboť není příčiny, kterou bychom mohli odůvodnit toto shluknutí.“ A když to řekl, rozpustil shromáždění.

 

24. Chrám bohyně Artemidy - Diany v Efesu náležel svou výstavností a krásou k sedmi divům světa. V nejtajemnější části chrámu byla chována socha bohyně z černého dřeva, o níž šla pověst, že spadla s nebe. Byl hojně navštěvován i Řeky ze vzdálenějších krajin. Odtamtud si nosívali na památku chrámečky, zhotovené z hlíny, mramoru nebo i stříbra, se soškou bohyně uvnitř.

26. Efcs byl střediskem kulturním a náboženským velké části Malé Asie.

28. Také na nápisech nalezených v Eřesu je totéž: „Velká Artemis Efesanů.“

35. „Městský tajemník", doslova „písař", byl jeden z předních úředníků městské správy, jak je známo i z nalezených nápisů v Eřesu.

40. Srocování lidu Římané velmi přísně trestali, hlavně, nedal-li si lid říci od městských úřadů. Hlavni vinníci byli popraveni a městu byly vzaty všechny výsady. Proto lid, který to věděl, hned se utišil.

 

20 Když nepokoj přestal, Pavel svolal učedníky, povzbudil je, rozloučil se a dal se na cestu do Makedonie. 2Prošel pak těmi kraji, povzbudil je mnohou řečí a přišel do Řecka. 3Po tříměsíčním pobytu se chystal odejít do Sýrie, ale Židé mu činili úklady, a proto se rozhodl vrátit přes Makedonii. 4I doprovodil ho Sopater z Beroe, syn Parrhův, z Thessaloničanů Aristarchus a Sekundus, též Gajus z Derbe a Timothej, a Asiaté Tychikus a Trofimus. 5Ti nás předešli a čekali na nás v Troadě. 6My pak po dnech přesných chlebů jsme vypluli z Filipp a za pět dní jsme k nim přišli do Troady, kde jsme pobyli sedm dní.

7A když jsme se prvního dne v týdnu sešli k lámání chleba, Pavel s nimi rozmlouval před odjezdem příštího dne a protáhl řeč až do půlnoci. 8Bylo pak mnoho lamp v horní místnosti, kde jsme byli shromážděni. 9V okně však seděl nějaký mladík, jménem Eutychus. Když Pavel dlouho mluvil, upadl do hlubokého spánku a spánkem přemožen spadl z třetího poschodí a zdvihli ho mrtvého. 10Pavel však sestoupil, položil se naň, objal ho a řekl:,Nezneklidňujte se, neboť duše je v něm.“ 11Potom šel nahoru, rozlámal chléb a pojedl. Mluvil ještě dlouho do svítání a tak odešel. 12 Mládence pak přivedli živého a byli nemálo potěšeni.

13 My pak jsme šli na loď napřed a odpluli jsme do Assu, kde jsme měli přibrat Pavla; tak totiž nařídil, kdežto sám chtěl jít pěšky. 14Když se s námi setkal v Assu, vzali jsme ho a přijeli do Mitylene. 15A odtamtud jsme jeli dále, až druhého dne jsme se dostali proti Chiu, následujícího dne pak jsme zastavili u Samu a den poté jsme přistáli v Miletu. 16Pavel si totiž umínil minout Efes, aby neztrácel čas v Asii. Neboť spěchal, aby podle možnosti byl o letnicích v Jerusaleme.

17Z Miletu pak poslal do Efesu a povolal si starší církve. 18Když k němu přišli, promluvil k nim: „Vy víte, jak od prsního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, jsem žil s vámi po všechen čas, 19že jsem sloužil Pánu se vší pokorou, v slzách a ve zkouškách, které mě potkaly pro úklady Židů; 20kterak jsem neopominul nic z toho, co by vám prospělo, abych vám to nehlásal a neučil vás veřejně i po domech, 21 vydávaje svědectví Židům i Řekům o obrácení k Bohu a o víře v Pána našeho Ježíše.“

22„A hle, nyní, poután duchem, ubírám se do Jerusalema a nevím, co mě tam potká; "leda že mi Duch svatý od města k městu osvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení.

 

20, 1—21, 14. Působení v Řecku a Makedonii a návrat do Palestiny.

1. V Makedonii, za krátkého pobytu ve Filippech, napsal 2. list ke Kor., v němž nechtě ukazuje svou krásnou apoštolskou duši.

3. Za tohoto pobytu, v zimě r. 57—58, napsal krásný list Římanům.

7. První den po sobotě je naše neděle. V tento den již tehdy křesťané konali náboženské shromáždění s lámáním chleba čili se slavením eucharistické hostiny (viz i 1 Kor 16, 2; Zjev 1, 10). Byl to pro ně posvátný den, neboť v ten den vstal Kristus Pán z mrtvých a byl seslán Duch svatý. Svěcení soboty mizelo a nastoupilo svěcení neděle.

10. Ne, aby zjistil, zdali ještě žije, ale tímto symbolickým úkonem vyvolal mrtvého k životu podobně, jako kdysi učinil prorok Eliáš a Eliseus (3 Král 17, 21; 4 Král 4, 34).

18. Mluví jako otec blízký smrti, kterému na tom velmi záleží, aby dílo Kristovo nezaniklo, a proto povzbuzuje představené křesťanských obcí věrně plnit svatý úkol jim svěřený. Je to řeč ze srdce.

22. Jeho duch, osvěcovaný Bohem, mu káže jít do Jerusalema.

 

24Ale vůbec si necením svého života, jen když dokonám svůj běh a svou službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše, abych svědčil o radostné zvěsti Boží milosti.“

25 „A hle, nyní vím, že již nespatříte mou tvář vy všichni, mezi nimiž jsem chodil a hlásal království. 26Proto dosvědčuji tohoto dne před vámi: jsem číst od krve všech lidí; 27neboť jsem se nevyhnul tomu, abych vám nezvěstoval celý úradek Boží. 28Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil biskupy, abyste spravovali Boží církev, kterou si dobyl vlastní krví. 29Já vím, že po mém odchodu vejdou mezi vás draví vlci, a ti že neušetří stádce. 30 I z vás samých povstanou muži, kteří budou mluvit řeči převrácené, aby za sebou strhli učedníky. 31Proto bděte a pamatujte, že po tři léta ve dne v noci se slzami jsem každého z vás neustále napomínal.“

32„A nyní vás odporučuji Bohu a slovu jeho milosti; on vás může vzdělat a dát dědictví mezi všemi posvěcenými. 33Po ničím zlatě, stříbře ani Šatu jsem nedychtil. 34Sami víte, že o všechny potřeby mé i mých společníků se postaraly tyto ruce. 35 Ve všem jsem vám ukázal., že takovou prací třeba se ujímat slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, protože on řekl: „Blaženější je dávat než brát.“

36A když to řekl, poklekl a s nimi se všemi se pomodlil. 37Všichni pak se dali do velkého pláče, padli Pavlovi kolem krku a líbali ho, 38neboť velmi se rmoutili pro slovo, které řekl, že více nespatří jeho tvář. Potom ho doprovodili k lodi.

 

21 Když jsme se od nich odtrhli a pluli, dojeli jsme přímým během ke Kóu, druhého dne pak k Rhodu a odtamtud do Patary. 2I nalezli jsme loď, která byla na cestě do Fénicie, vstoupili jsme na ni a odpluli. 3Když pak jsme se přiblížili na dohled Kypru, nechali jsme jej vlevo, pluli jsme do Sýrie a přistáli jsme v Tyru. Tam totiž loď měla složit náklad. 4Proto jsme vyhledali učedníky a zůstali tam sedm dní. Ti řekli Pavlovi skrze Ducha, aby nevystupoval do Jerusalema. 5Když však tyto dni uplynuly, vyšli jsme a ubírali jsme se dále, všichni pak nás doprovázeli se svými manželkami a dětmi až za město; na břehu jsme poklekli a pomodlili jsme se. 6Když jsme se vespolek rozloučili, vstoupili jsme na loď, oni pak se vrátili domů. 7My však jsme dokončili plavbu z Tyru a dojeli do

 

25. Pavel tu vyjadřuje své předtuchy, ne že by si byl jist z nějakého zjevení, že je už nespatří.

26. To jest: Ničí záhubu jsem nezavinil.

28. Mají pečovat o vlastní posvěcení, aby pak tím účinněji konali službu k posvěcení jiných. Mají spravovat neboli pásti věřící poučováním o pravdách víry, mravů, udělovat svátosti, zvláště eucharistii. K tomu jim byla dána autorita a moc. Jsou pak k tomu ustanoveni Duchem svatým, a tedy duchovní moc spravovat věřící jim přináleží božským právem. Mají v tom zastávat apoštoly, skrze něž jim Duch svatý tu moc dal. Je vidět, že se již v prvních křesťanských obcích ukazuje hierarchická moc Církve a její sdělování nástupcům.

32. „Slovu jeho milosti“ čili evangeliu, skrze něž se lidem dostává milosti a pravdy.

33. Pavel si vydělával na živobytí, aby slabí ve víře nezakoiisali, když by viděli, že je podporován od jiných, a pak by se mohli domnívat, že vykonává apoštolský úřad ze ziskuchtivosti.

35. Tato slova Ježíše Krista nejsou zaznamenána v evangeliích. Pavel je znal z podání. Všeobecně znamenají, že dávat je úkon ctnosti, který působí dárci radost; kdo pak přijímá, ukazuje tím svůj nedostatek, a proto se často stydí. Zde pak znamenají, že větší štěstí je hlásat evangelium zadarmo, než dostávat něco od lidí za práci v něm. 21, 1. Po „do Patary“ přidává kodex D: „a do Myry.“

 

Ptolemaidy, kde jsme pozdravili bratry a zůstali u nich jeden den.

8Druhého dne pak jsme vyjeli a dostali jsme se do Caesareje. I vešli jsme do domu evangelisty Filipa; to byl jeden ze sedmi, a zůstali jsme u něho. 9Měl Čtyři dcery panny, které prorokovaly. 10Když jsme tam prodleli více dní, přišel z Judska jeden prorok jménem Agabus. 11 I přistoupil k nám, vzal Pavlův pás, svázal si nohy i ruce a řekl: „Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento pás, takto svážou Židé v Jerusalemě a vydají ho do rukou pohanů.“ 12Jakmile jsme to uslyšeli, prosili jsme ho my i tamější lidé, aby nevystupoval do Jerusalema. 13Tu Pavel odpověděl: „Co to děláte, že pláčete a rozdíráte mi srdce? Vždyť já jsem odhodlán nejen dát se svázat, nýbrž i zemřít v Jerusalemě pro jméno Pána Ježíše.“ 14Když jsme ho však nemohli přemluvit, přestali jsme a řekli: „Staň se vůle Páně!“

15Po těch dnech jsme se přichystali a šli vzhůru do Jerusalema. 16 Šli pak s námi i někteří učedníci z Caesareje a ti nás vedli k jakémusi Mnasonovi z Kypru, dávnému učedníku, u něhož jsme se měli uhostit.

17Když jsme přišli do Jerusalema, bratři nás ochotně přijali. 18Druhého dne pak šel s námi Pavel k Jakubovi, kde se sešli všichni starší. 19 I pozdravil je a vypravoval dopodrobna, co Bůh vykonal mezi pohany skrze jeho službu. 20Když to uslyšeli, chválili Boha a jemu řekli: „Vidíš, bratře, kolik desetitisíců mezi Židy uvěřilo, a ti všichni horlí pro Zákon. 21Byli však o tobě zpraveni, že učíš Židy, kteří žijí mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše, když říkáš, že nemají obřezávat své děti ani žít podle starých obyčejů. 22Co tedy dělat? Jistě uslyší, že jsi přišel. 23Učiň tedy, co ti pravíme: Jsou u nás čtyři muži, kteří mají na sobě slib. 24Ty vezmi s sebou, projdi s nimi očistou a zaplať za ně, aby si mohli oholit hlavu; všichni pak poznají, že na těch zprávách o tobě nic není, ale že i ty se držíš Zákona a zachováváš ho. 25A o pohanech, kteří uvěřili, nařídili jsme v dopise, že se mají zdržovat věcí obětovaných modlám, krve, zadušených zvířat a smilstva.“

26Tehdy Pavel vzal s sebou následujícího dne ty muže, prošel s nimi očistou, vstoupil do chrámu a oznámil, kdy se končí dni očisty a kdy bude podána oběť za každého z nich.

 

9. Proroctví a panenství zde souvisí. Chtěly žít jako panny, a proto se staly vhodnými věnovat se proroctví, duchovní činnosti a duchovním věcem, buď v tom, že poučovaly a povzbuzovaly ženy ve víře, nebo také předpověděly Pavlovi, co ho čeká v Jerusalemě.

11. Symbolických úkonů užívali i starozákonní proroci (3 Král 22, 11; Iz 20, 2). 15—40. Vzbouření Židů proti Pavlovi v jerusalemském chrámě.

17. To již přišel Pavel po páté do Jerusalema po svém obrácení. Nyní přišel k svátkům svatodušním r. 58. Přinášel s sebou almužny z Makedonie a Řecka (1 Kor 16, 1; 2 Kor 8, 9) pro zchudlé věřící v Jerusalemě.

20. Křesťané ze Židů dále zachovávali starozákonní předpisy, ovšem ne proto, že od nich očekávali odpuštění hříchů a přijetí milosti, vždyť toho se jim dostalo pro víru v Ježíše Krista. Mohli ovšem úplně upustit od zachovávání mojžíšského Zákona, ale v Jerusalemě a vůbec v Palestině by tím jen pobouřili proti sobě Židy. Bylo třeba opatrnosti před neobrácenými Židy. Pavel sám nikdy nenutil obrácené Židy k tomu, aby Zákon mojžíšský nezachovávali.

24. Oni čtyři muži se zavázali slibem nazireátu (Nm 6, 1—21), před jehož zakončením se po třicet dní nestříhali a nepožívali vína. Pavel se jen stal spoluúčastníkem tím, že za ně zaplatil potřebné výdaje na oběti. Zdá se, že tito židokřesťané byli chudí, nemohli platit, a teprve Pavlovou podporou mohli ukončit slib.

 

27 Když se však končilo sedm dní, Židé z Asie ho spatřili v chrámě, pobouřili všechen lid a vztáhli naň ruce 28a křičeli: „Izraelité, pomozte! To je ten člověk, který všechny všude učí proti národu a Zákonu a tomuto místu, ano i Řeky uvedl do chrámu a poskvrnil toto svaté místo.“ 29Viděli s ním totiž předtím v městě efeského Trofima a myslili, že ho Pavel uvedl do chrámu. 30Celé město se zneklidnilo a nastalo srocení lidu. I chopili Pavla a táhli ho i mimo chrám, a brány byly hned zavřeny. 31 Když ho chtěli usmrtit, došlo k tisícníku čety oznámení, že se celý Jerusalem bouří. 32Ten hned vzal vojáky a setníky a seběhl k nim. Když tedy spatřili tisícníka a vojáky, přestali Pavla bít. 33Tu tisícník přistoupil, uchopil ho a rozkázal svázat ho i dvěma řetězy a tázal se, kdo je a co udělal. 34V davu volal každý něco jiného. Když pro hluk nemohl nic jistého zvěděti, rozkázal vést ho do tábora. 35Když pak přišel ke schodům, museli jej vojáci pro nápor davu nésti. 36"Množství lidu totiž šlo za ním a křičelo: „Pryč s nimi"

37 Když měl být již uveden do ležení, řekne Pavel tisícníkovi: „Smím ti něco říci?“ On odpověděl: „Umíš řecky? 38Nejsi tedy ten Egypťan, který před těmito dny rozjitřil vzbouření a zavedl na poušť čtyři tisíce sikariů?“ 39Pavel však řekl: „Jsem ovšem Žid z Tarsu Kilikijského, občan města ne neznámého; prosím tě však, dovol mi promluvit k lidu.“ 40Když dovolil, Pavel stál na schodech a pokynul lidu. A když nastalo velké ticho, oslovil je hebrejsky a mluvil:

 

22 „Bratři a otcové, poslyšte obranu, kterou k vám chci nyní mít.“ 2Jakmile uslyšeli, že k nim mluví hebrejsky, ještě více se utišili. I mluví: 3„Já jsem Žid, narozený v Tarsu Kilikijském, ale byl jsem vychován v tomto městě, vzdělán u nohou Gamalielových ve vší přísnosti otcovského Zákona, byl jsem horlitelem pro Boha, jak jste dnes vy všichni. 4Já jsem pronásledoval toto učení až k smrti, poutal jsem a do vězení jsem uvrhoval muže i ženy, 5jak může o mně dosvědčit velekněz a všichni starší. Od nich jsem také dostal listiny k bratřím v Damašku a odebral se tam, abych i odtamtud přivedl svázané do Jerusalema k potrestání.“

6„Když však jsem se ubíral a blížil k Damašku, najednou o poledni ozářilo mě kolem bohaté světlo z nebe. 7Padl jsem na zem a uslyšel hlas, který mí pravil: ,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' 8Já pak jsem odpověděl: ,Kdo jsi, pane?' Řekl mi: Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' 9Moji společníci viděli sice světlo, ale neslyšeli hlas toho, který ke mně mluvil.

 

30. Z chrámu ho vytáhli na ono chrámové prostranství, kam mohli vstoupit i pohané. Levité pak zavřeli chrámové brány, aby chrám nebyl poskvrněn pobouřením a snad lidskou krví.

31—32. Římská posádka byla ubytována v hradě Antonia na severní straně od chrámového prostranství; z něho se dalo pozorovat, co se děje na chrámovém prostranství. Zvláště o velkých svátcích posádka bděla, aby nenastalo pobouření mezi poutníky. Po schodech vedoucích na ono prostranství mohli vojáci hned seběhnout a Pavla zachránit.

36. Sikariové byii nejfanatičtější bojovníci za osvobození Židů od jha římského. Jméno měli od dýk, které mohli nenápadně nosit a jich i nenápadně použít. Dali se zlákat egyptským Židem, který se prohlásil za Mesiáše.

22, 1—21. Obranná řeč Pavlova před Židy.

6. Již v 9, 1 se vypravuje o obrácení Pavlově z pera samého Lukáše. Nyní o něm vypravuje sám Pavel v obranné řeči. Praví-li se v 9, 7, že průvodci slyšeli hlas, a zde zase, že neslyšeli hlasu, třeba tomu rozumět tak, že slyšeli, jak k Pavlovi někdo mluví, ale nerozlišovali jednotlivá slova mluvícího, a tedy jim nerozuměli.

 

10A řekl jsem: ,Co mám, Pane, činit?' Pán mi pak řekl:,Vstaň a jdi do Damašku, a tam se ti řekne vše, co je ti nařízeno učinit.' 1lKdyž jsem neviděl od jasu onoho světla, byl jsem veden průvodci za ruku a přišel jsem do Damašku.“

12„Potom jakýsi Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, kterému dávali dobré svědectví všichni Židé tam bydlící, "přišel ke mně, postavil se a řekl mi:,Bratře Šavle, prohlédni!' A v touž chvíli jsem na něho prohlédl. "On pak řekl: ,Bůh našich otců tě předem určil, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel hlas z jeho úst; 15neboť mu budeš u všech lidí svědkem toho, co jsi viděl a slyšel. l6A nyní proč váháš? Vstaň, dej se pokřtít, obmyj své hříchy a vzývej jeho jméno.' "

''„Když jsem se pak vrátil do Jerusalema a modlil se v chrámě, upadl jsem do vytržení mysli lsa viděl jsem ho, jak ke mně mluví:,Pospěš si a rychle opusť Jerusalem, poněvadž nepřijmou tvé svědectví o mně.' 19I řekl jsem:,Pane, oni vědí, že já jsem zavíral do žalářů a bil jsem v synagogách ty, kdo v tebe věřili; 20a když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, také jsem stál při tom, souhlasil jsem a hlídal jsem šaty těch, kdo jej zabíjeli. 21A řekl mi: Jdi, neboť já tě pošlu daleko mezi pohany.'“

22 Poslouchali ho však až po toto slovo a pak s křikem volali: „Pryč se země s takovým člověkem, neboť nesmí dále žít.“ 23Protože hlučeli, odvrhovali pláště a házeli prach do vzduchu, 24tisícník rozkázal, aby byl zaveden do tábora a nařídil s bičováním ho vyslýchat, aby zvěděl, proč na něho tak křičeli. 25 Když ho však přivázali řemeny, Pavel řekl setníkovi, který stál u toho: „Je vám dovoleno bičovat římského občana, a to neodsouzeného?“ 26Jakmile to setník uslyšel, přistoupil k tisícníkovi a hlásil mu: „Co to chceš činit? Vždyť ten člověk je římský občan!“ "27 Tisícník pak přistoupil a řekl mu: „Pověz mi, jsi Říman?“ On pak pravil: „Ano.“ 28Tisícník odpověděl: „Já jsem dosáhl toho občanství za mnoho peněz.“ A Pavel řekl: „Já jsem se v něm už narodil.“ 29Proto hned od něho odstoupili ti, kdo ho měli s týráním vyslýchat. A tisícník se lekl, když zvěděl, že je Říman a že ho dal spoutat.

30Chtěl pak druhého dne zjistit, z čeho jej Židé obviňují; dal ho rozvázat a přikázal velekněžím a celé veleradě, aby se sešli; i přivedl Pavla a postavil ho mezi ně.

 

23 Pavel upřel zrak na veleradu a řekl: „Bratři! Až do dneška žil jsem před Bohem s naprosto dobrým svědomím.“ 2Ale velekněz Ananiáš poručil těm, kdo stáli u něho, aby ho udeřili přes ústa.

 

22—29. Pavel hájí svá práva před Římany.

23. Odhazují šat, jako by se chystali ke kamenování.

24. Tisícník nerozuměl řeči Pavlově, ale když viděl, jak lid se bouří, domníval se, že je rozhořčen nad zločinem, kterého se Pavel dopustil.

25. Pavel se odvolává na své právo římského občana, protože tu nejde o bičování pro jméno Ježíšovo, tedy z náboženské nenávisti jako v 16, 22, nýbrž o chystané bičování pro nějaký domnělý politický zločin.

28. I předkové Pavlovi si snad to právo koupili.

30—23, 11. Pavel kazí úmysly svých nepřátel. 23, 2. Velekněz byl snad uražen neohroženým vystoupením Pavlovým a proto, že se vůbec neohlížel na jeho přítomnost. Snad také pokládal jeho odvolání na římské občanství za něco, co Židy uráželo.

3. Pavel svolává na něho trest Boží. Osm let

 

3Tu Pavel řekl k němu: „Tebe udeří Bůh, obílená stěnol Také ty tu sedíš, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu kážeš mě udeřit?“ 4Ati,kdo tu stáli, řekli: „Božího velekněze tupíš?“ 5Pavel pak pravil: „Nevěděl jsem, bratři, že je to velekněz. Vždyť je psáno: Nebudeš hanět knížete svého lidu.“

6Poněvadž Pavel poznal, že jedna část je sadducejská a druhá farizejská, zvolal ve veleradě: „Bratři, já jsem farizeus, syn farizeů. Pro naději ve vzkříšení z mrtvých jsem souzeni“ 7A když to řekl, nastala roztržka mezi farizeji a sadduceji a shromáždění se rozštěpilo. 8Sadduceové totiž praví, že není vzkříšení, ani anděla, ani ducha, farizeové však vyznávají obojí. 9 I povstal velký křik. A někteří vykladatelé Písma z farizejské strany povstali, přeli se a volali: „Neshledáváme na tom člověku nic zlého. Což mluvil-li k němu duch nebo anděl?“ 10Když se rozjitření rozmohlo, tisícnik se pak bál, aby Pavla nerozsápali, rozkázal vojákům sestoupit, vytrhnout ho z jejich středu a zavést do tábora. 11Následující noci Pán k němu přistoupil a řekl: „Neztrácej odvahu! Neboť jako jsi svědčil o mně v Jerusalemě, tak musíš svědčit i v Římě.“

12Jak se rozednilo, srotili se Židé a zapřísáhli se, že nebudou jíst ani pít, dokud nezabijí Pavla. 13Těch mužů, kteří se takto spikli, bylo víc než čtyřicet. 14Ti přišli k velekněžím a starším a prohlásili: „My jsme se slavnostně zapřísáhli, že ničeho neokusíme, dokud nezabijeme Pavla. 15Proto je nyní na vás, abyste s veleradou hlásili tisícníkovi, že vám ho má předvésti, jako byste chtěli jeho věc důkladněji vyšetřit. My pak jsme přichystáni zabít ho, dříve než se přiblíží.“

16Když však uslyšel o úkladech syn sestry Pavlovy, šel, dostal se do tábora a oznámil to Pavlovi. 17Pavel si pak zavolal jednoho setníka a řekl mu: „Doveď tohoto mládence k tisícníkovi, poněvadřžmu má co oznámit.“ 18On ho tedy vzal a zavedl k tisícníkovi se slovy: „Vězeň Pavel si mě zavolal a žádal, abych zavedl tohoto mládence k tobě, poněvadž ti má co říci.“ 19Tisícník ho vzal za ruku, odstoupil s ním do soukromí a tázal se ho: „Co mi to máš oznámiti?“ 20Řekl pak: „Židé se smluvili, že tě požádají, abys zítra předvedl Pavla do velerady, jako by chtěla jeho věc důkladněji vyšetřit. 21Ale ty jim nevěř! Neboť přes čtyřicet mužů z nich činí mu úklady; ti se totiž zapřísáhli, že nebudou jíst ani pít, dokud ho nezabijí, a nyní jsou připraveni a čekají jen na příslib od tebe.“ 22Tisícník pak propustil mládence s příkazem: „Nikomu neříkej, co jsi mi prozradil!"

23I zavolal si dva setníky a řekl: „Od třetí hodiny noční mějte pohotově pro cestu do Caesareje dvě stě vojáků, sedmdesát jezdců a dvě stě kopiníků. 24Také přistrojte jezdecká zvířata, abyste na ně posadili Pavla a v bezpečí ho doprovodili k vladaři Felixovi.“ 25Napsal pak list tohoto znění: 26„Klaudius Lysias zdraví slovutného vladaře Felixa! 27Tohoto muže jali Židé a když se ho chystali zabít, zakročil jsem s vojskem a vytrhl jej, poněvadž jsem se dověděl, že je Říman. 28Poněvadž jsem chtěl zvěděti, z čeho ho obviňují, zavedl jsem ho do jejich velerady.

 

potom r. 66 byl Ananiáš zavražděn od fanatických Židů.

11. Po dnech zkoušek se mu dostalo ujištění o přízni a řízení z nebe.

12-35. Spiknutí Židů proti Pavlovu životu; jeho přemístění do Caesareje.

16. Pavlova sestra byla v Jerusalemě nejspíš provdaná.

 

29 I shledal ' jsem, že obvinění se týká sporu o jejich Zákon, ale že nejde o provinění, které zasluhuje smrt nebo žalář. 30Když mi pak bylo doneseno o úkladech, které tomu muži strojí, hned jsem ti ho poslal; zároveň jsem oznámil žalobcům, že mají vést při proti němu před tebou. Buď zdráv!"

31Vojáci tedy, jak jim bylo nařízeno, j vzali Pavla a dovedli ho v noci do Antipatridy. 32Druhého dne přenechali jezdcům, aby ho doprovodili, samí pak se vrátili do tábora. 33Když dojeli do Caesareje, odevzdali vladaři list a postavili před něj i Pavla. 34Přečtl jej a otázal se, z které provincie pochází, a když se dozvěděl, že z Kilikie, 35řekl: „Vyslechnu tě, až přijdou I také tvoji žalobci"; a rozkázal, aby ho hlídali v Herodově vládní budově.

 

24 Po pěti dnech však přišel velekněz; Ananiáš s některými staršími a s právním znalcem, jakýmsi Tertullem; ti podali u vladaře žalobu proti Pavlovi. 2Pavel pak byl předvolán a Tertullus počal na něho žalovat takto: „Žijeme v plném míru tvým přičiněním a tvá prozřetelnost mnohé zařídila k dobru národa; 3to vždy a všude uznáváme, slovutný Felixi, s veškerou vděčností. 4Než abych tě dále nezdržoval, prosím, abys nás ve své blahovůli krátce vyslechl. 5Shledali jsme totiž, Že tento muž je morovou nákazou a rozněcuje nepokoje mezi všemi Židy v celém světě a je náčelníkem nazarejské sekty, 6ano dokonce se pokusil znesvětit chrám; proto jsme ho jali. (7) 8Sám se můžeš výslechem dovědět od něho vše, co na něj žalujeme.“ 9Připojili se pak i Židé a tvrdili, že je tomu tak.

10Vladař pokynul Pavlovi, že smí mluvit, a on odpověděl: „Vím, že po mnoho : let jsi soudcem tohoto národa, proto s důvěrou budu hájit svou věc. 11Můžeš se dovědět, že tomu není víc jak dvanáct dnů, co jsem přišel klanět se do Jerusalema. 12Ale nikdo neviděl, že bych se přel s někým v chrámě ani že bych srocoval lid v synagogách nebo ve městě, 13a nemohou ti ani dokázat nic z toho, co nyní na í mne žalují. 14Ale přiznávám ti toto, že sloužím Bohu našich otců podle učení, které nazývají odštěpenectvím, a věřím všemu, co je psáno v Zákoně a Prorocích, 15 a mám v Boha naději, kterou také oni chovají, že nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. 16 O to se také sám snažím, abych měl vždy bezúhonné svědomí před Bohem a před lidmi. 17Po více letech jsem přisel s almužnami pro svůj národ a kvůli obětem. 18Nalezli mě při nich v chrámě, když jsem se očistil, a to beze shluku a pobouření. 19To by měli být přítomni před tebou někteří Židé z Asie a žalovati, \ mají-li co proti mně. 20Anebo tito zde ať, sami řeknou, zda nalezli něco špatného,

 

35. Vládní budova byl palác v římských provinciích, v němž bydlíval místodržitel. Tento palác kdysi vystavěl Herodes Veliký. 24, 1—27. Bezvýsledné žaloby velerady na Pavla.

2. To je jen pochlebování Felixovi, jak je známo ze světských dějepisců, neboť Felix vládl krutě a svým předčasným trestáním jen rozjitřil Židy proti Římanům, takže po jeho odchodu podali na něho Židé žalobu do Říma.

7. „a chtěli soudit podle našeho Zákona. Ale tisícník Lysiáš přišel a s velkou mocí ho vytrhl z našich rukou, a poručil pak žalobcům, aby přišli k tobě"; není doloženo.

8. Židé sice měli právo jmout někoho pro náboženský přečin, ale bez místodržitelova schválení nesměli ho usmrtit. Řečník zamlčuje, že Pavel měl být v onom srocení lidu zabit.

10. Felix spravoval Palestinu od r. 52—58.

14. Tedy falešné bylo nařčení Tertullovo, že Pavel nepřátelsky smýšlí proti svému národu.

 

když jsem stál před veleradou; 21leč snad toto jediné slovo, které jsem zvolal, když jsem stál mezi nimi: Pro vkříšení z mrtvých jsem dnes od vás souzen.“

22Ačkoliv byl Felix důkladněji obeznámen s tím učením, přece je odkázal na jinou dobu se slovy: „Až sem přijde tisícník Lysiáš, rozhodnu o vaší věci.“ 23I nařídil setníkovi, aby ho držel ve vazbě, dopřál mu volnosti a nikomu z jeho přátel aby nebránil posluhovat mu.

24Po několika dnech, když přišel Felix se svou manželkou Drusillou, která byla Židovka, dal si zavolat Pavla a poslechl si od něho o víře v Ježíše Krista. 25Když však promlouval o spravedlnosti, zdrženlivosti a budoucím soudu, Felix se počal děsit a odpověděl: „Pro nynějšek jdi. Zavolám si tě, až budu mít zase kdy.“ 26Zároveň i čekal, že dostane od Pavla peníze. Proto si také pro něj častěji posílal a rozmlouval s ním. 27Ale uplynuly dva roky a Felix dostal nástupce Porcia Festa. A protože se chtěl Felix Židům zavděčit, ponechal Pavla ve vazbě.

 

25 Když tedy Festus nastoupil v provincii, po třech dnech se odebral z Caesareje do Jerusalema. 2 I předstoupili před něho veleknězi a židovští předáci se žalobou proti Pavlovi a naléhavě ho 3žádali jako o milost proti Pavlovi, aby nařídil přivést ho do Jerusalema; strojili totiž úklady, že ho cestou zabijí. 4Ale Festus odpověděl, že Pavel je ve vazbě v Caesareji, on sám pak že tam odjede co nejdříve, a řekl: 5„Ti mezi vámi, kteří mají moc, ať jdou se mnou a žalují na něj, je-li na tom muži něco špatného.“

6Pobyl pak mezi nimi ne více než osm nebo deset dní a odebral se do Caesareje. Druhého dne zasedl k soudu a rozkázal, aby byl přiveden Pavel. 7A když se dostavil, obstoupili ho Židé, kteří sestoupili z Jerusalema, a vinili ho z mnoha těžkých provinění, která nemohli dokázat. 8Pavel se pak hájil: „Neprovinil jsem se ani proti židovskému Zákonu, ani proti chrámu, ani proti císaři.“ 9Poněvadž však Festus se chtěl Židům zavděčit, otázal se Pavla: „Chceš se odebrat do Jerusalema a tam být o tom přede mnou souzen?“ 10Ale Pavel řekl: „Stojím před soudní stolicí císařovou; zde mám být souzen. Židům jsem v ničem neublížil, jak je i tobě velmi dobře známo. 11Ale ublížil-li jsem jim nebo se dopustil něčeho, co zasluhuje smrt, jsem ochoten zemřít. Jestliže však jejich žaloby proti mně jsou nicotné, nikdo nemá moci mě jim vydat. Odvolávám se k císaři.“ 12Tehdy Festus promluvil s radou a odpověděl: „K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš!"

13Po několika dnech král Agrippa a

 

24. Drusilla, pocházející z královského rodu Herodovců, opustila svého manžela Azira, krále Emesů, a žila v cizoložství s Felixem. Zvědavost jí nedala, aby si neposlechla, co Židé proti Pavlovi mají a jaké je jeho učení. 25, 1 — 12. Pavel se odvolává k císařskému soudu.

4. Festus byl prokurátorem r. 60—62.

11. Pavel se nebojí zemřít, uzná-li ho pravoplatný soud za hodná smrti podle pravidel spravedlnosti. - Římský občan měl právo odvolat se k císařskému soudu do Říma. Festus pak ho nemohl vydat veleradě proti jeho vůli. Pavel věděl, že bude-li vydán, Židé ho úkladně usmrtí. Proto hájí tak důrazně své právo.

12. Z vážných důvodu mohl to zamítnout.

13—27. Přípravy k Pavlově obhajobě před králem Agrippou.

13. Agrippa II., syn Heroda Agrippy I., o němž Lukáš vypravoval v hl. 12, byl poplatníkem Římanů, a proto se Šel představit novému správci země. Jeho sestra Berenike utekla od svého manžela a žila s ním.

 

Berenike přišli do Caesareje pozdravit Festa. 14Když tam pobyli více dní, Festus vyložil králi případ Pavlův. Řekl: „Felix mi zanechal ve vazbě jednoho muže, 15kvůli němuž se ke mně dostavili za mého pobytu v Jerusalemě veleknězi a židovští starší a žádali jeho odsouzení. 16 I odpověděl jsem jim, že Římané nemají ve zvyku nějakého obžalovaného vydat dříve, než by obžalovaný měl žalobce před sebou a dostalo se mu příležitosti hájit se proti obviněním. 17Když sem přišli se mnou, hned následujícího dne jsem zasedl k soudu a rozkázal jsem přivést i toho muže. 18Ale když žalobci povstali, nemohli ho obvinit z ničeho špatného, jak jsem předpokládal. 19Měli totiž proti němu nějaké sporné stížnosti o své pověře a o jistém zemřelém Ježíšovi, o kterém Pavel tvrdil, že žije. 20Já pak jsem byl na rozpacích, co s tím sporem, a ptal jsem se ho, zda chce jít do Jerusalema a tam být o tom souzen. 21Poněvadž se však Pavel odvolal, aby byl ponechán k rozhodnutí Veličenstva, nařídil jsem, aby zůstal ve j vazbě, až ho budu moci poslat k císaři.“ 22Agrippa pak řekl Festovi: „Přál bych si i já poslechnout toho člověka.“ Praví: „Zítra ho uslyšíš.“

23Když tedy druhého dne přišel Agrippa a Berenike s velkou nádherou a vstoupili s tisícníky a předáky města do soudní síně, na rozkaz Festův byl přiveden Pavel. 24 I řekne Festus: „Králi Agrippo a všichni mužové s námi zde přítomní, vidíte toho člověka, pro kterého na mne naléhalo celé shromáždění Židů v Jerusalemě i zde a křičelo, že nesmí déle žít. 25Ale já jsem shledal, že se nedopustil ničeho, co zasluhuje smrt. Protože se však sám odvolal k Veličenstvu, rozhodl jsem poslat ho (k němu). 26Nemám však nic jistého, co bych o něm napsal pánovi. Proto jsem jej předvedl před vás, a zvláště před tebe, králi Agrippo, abych po výslechu měl co napsat. 27Neboť se mi to zdá nerozumné poslat vězně a neudati, z čeho je viněn.“

 

26 Potom řekl Agrippa Pavlovi: „Dovoluje se ti mluvit za sebe.“ Tu Pavel vztáhl ruku a hájil se: 2„Pokládám se za šťastného, králi Agrippo, že se dnes mohu hájit před tebou ze všeho, z čeho mě Židé obviňují, 3zvláště proto, že znáš jak všechn zvyky Židů, tak sporné otázky. Proto prosím, abys mě trpělivě vyslechl. 4Můj život od mládí, jaký jsem vedl od počátku v svém národě v Jerusalemě, znají všichni Židé, 5neboť vědí od dřívějška - jen kdyby chtěli svědčit, že jsem žil podle nejpřísnější strany našeho náboženství, totiž jako farizeus. 6A nyní stojím před soudem pro naději v zaslíbení Bohem daná našim otcům, naději to, 7jejíž vyplnění doufá dosíci dvanáct našich kmenů vytrvalou službou Bohu dnem i nocí. Z této naděje mě Židé obviňují, králi. 8Proč se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?"

9 „Já jsem se ovšem domníval, že musím podnikat mnoho nepřátelského proti jménu Ježíše Nazaretského. 10To jsem také učinil v Jerusalemě a mnoho svatých jsem zavřel do žaláře, když jsem k tomu dostal moc od velekněží, a když byli usmrcováni, dával jsem souhlas.

 

26, 1—31. Slavnostní obranná řeč Pavlova před prokurátorem a před králem.

2. Neoslovuje Festa, který se k němu dobře nezachoval. Pavel se dovede vmyslit do slavnostní chvíle, a podle toho pronesl povznesenou a zároveň neohroženou řeč.

6. Pavel chce říci, že ačkoli se stal křesťanem, přece zůstal dobrým Židem, protože hlásá příchod Mesiáše, na něhož přece Židé čekali. A že Ježíš Kristus je onen slíbený Mesiáš, dokázal tím, že vstal z mrtvých.

9. K tomu ho vedla farizejská výchova.

10. Křesťané se nazývají svatými, poněvadž křtem jsou zbaveni hříchu a posvěceni, jsou pak povoláni k svatému životu, k čemuž se jim dostává mnoha pomocných milostí. Jsou novým lidem Božím, kterému ten název patří.

 

11A často jsem je po všech synagogách tresty nutil k tomu, aby se rouhali, v bezmezné pak zuřivosti proti nim pronásledoval jsem je až i ve vzdálených městech. 12Když jsem se s takovým úmyslem ubíral do Damašku, s mocí a dovolením od veleknězi, 13v poledne jsem cestou uviděl, králi, jak mne i ty, kteří se ubírali se mnou, ozářilo s nebe světlo nad slunce jasnější. 14A když jsme všichni padli na zem, uslyšel jsem hlas, který ke mně mluvil hebrejsky: ,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Přijde ti to draze vyhazovat proti (poháněčskému) bodci!' 15Já pak jsem se otázal: ,Kdo jsi, pane?'A Pán řekl: ,]á jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. 16Ale vstaň a postav se na nohy. Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, co jsi při mně viděl a co ti ještě ukážu. 17Vysvobozuji tě z lidu a pohanů, ke kterým tě posílám, 18 abys jim otevřel oči, aby se obrátili ze tmy ke světlu, z moci ďáblovy k Bohu, aby dostali odpuštění hříchů a úděl mezi posvěcenými skrze víru ve mne.' "

19„Od té chvíle, králi Agrippo, nebyl jsem neposlušen nebeského vidění, 20ale nejprve těm, kdo jsou v Damašku, pak v Jerusalemě, po celé Judské zemi a pohanům jsem hlásal, aby se káli, obraceli se k Bohu a činili skutky hodné pokání. 21Proto se mě Židé zmocnili v chrámě a pokoušeli se usmrtit mě. 22Ale s pomocí Boží stojím zde až do dneška, vydávám svědectví před malým i velkým a neříkám leč to, co mluvili proroci i Mojžíš o budoucích věcech, 23totiž že Mesiáš musí trpěti, první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo lidu i pohanům.“

24Když se takto hájil, Festus hlasitě zvolá: „Blouzníš, Pavle? Tvé velké vědění tě připravuje o rozum.“ 25A Pavel: „Neblouzním, vznešený Feste, ale mluvím slova pravdivá a rozumná. 26Vždyť král dobře zná ty věci, proto také mluvím k němu otevřeně. Nemyslím totiž, že by mu z toho bylo něco tajno. Vždyť se to nedělo pokoutně. 27Věříš prorokům, králi Agrippo? Vím, že věříš.“ 28Agrippa však řekl Pavlovi: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ 29A Pavel: „Dej Bůh, abyste málem či mnohem, nejen ty, nýbrž i všichni moji posluchači, stali se dnes tím, čím jsem i já - kromě těchto okovů.“ 30I vstal král i vladař a Berenike a ostatní přísedící. 31Při odchodu pak pravili mezi sebou: „Tento člověk neučinil nic, co by zasluhovalo smrt nebo okovy.“ 32Agrippa řekl Festovi: „Ten člověk mohl být propuštěn, kdyby se nebyl odvolal k císaři.“

 

11. Čím větší zaujatost a nepřátelství choval Pavel ke křesťanství, tím podivuhodnější se ukazuje jeho obrácení k němu jako div milosti Boží.

14. „Přijde ti to draze...“; obraz vzatý z rolnického života. Oráč pohání spřežení bodcem upevněným na dlouhé tyči. Nepomůže-li jedno bodnutí, bodá dále, až si dá zvíře říci. Tak i ten, kdo se vzpírá vůli vyšší moci. Ta má vždy po ruce dosti prostředků, a to stále účinnějších, aby donutila k poslušnosti. A tak i Šavel, neuposlechne-li tohoto prvního vybídnutí z nebe, aby se obrátil, přijde Pán s milostí ještě mocnější a citelnější. Je to příklad velké účinnosti Boži milosti na člověkovu vůli.

26. Festus teprve před nedávném přišel do Palestiny, a proto nemůže podat správný úsudek o náboženském životě Židů a hlavně ne o zaslíbeních, která Bůh dal svému lidu o budoucím Vykupiteli.

 

27 Jakmile bylo rozhodnuto, že poplujeme do Itálie, odevzdali Pavla a některé jiné vězně setníkovi jménem Julius, z čety Veličenstva. 2Potom jsme vstoupili na adramytskou loď, která měla plout do míst podél Asie, a vypluli jsme. Byl s námi Makedonec Aristarchos z Thessaloniky.

3Druhého dne pak jsme přistáli u Sidonu. Julius, který zacházel s Pavlem lidsky, dovolil mu zajít k přátelům a ošetřit se. 4A odtamtud jsme vyjeli a podpluli jsme Kypr, ježto jsme měli vítr proti sobě. 5I propluli jsme moře Kilikijské a Pamfylské a dorazili jsme do Myry v Lykii. 6Když tam setník nalezl alexandrijskou loď, která plula do Itálie, přesadil nás na ni. 7Po několik dní jsme pak pluli zdlouhavě a jen stěží jsme se dostali proti Knidu, a poněvadž jsme měli nepříznivý vítr, pluli jsme pod Krétou proti Salmoně 8a po obtížné plavbě podél ní přijeli jsme na jedno místo zvané Krásné přístavy, blízko něhož bylo město Lasaia.

9Když však přešla delší doba a plavba se již stávala nejistou, proto také, že postní doba jíž minula, Pavel je nabádal 10slovy: „Muži, pozoruji, že plavba začíná být obtížná a velmi bude ohrožovat nejen náklad a loď, ale i naše životy.“ 11Ale setník věřil více kormidelníkovi a loďařovi než slovům Pavlovým. 12A poněvadž nebylo příhodného místa k přezimování, většina se rozhodla, že odtamtud odplují, zdali by se jim podařilo dostat se do Foinikyatam přezimovati; je to krétský přístav na straně jihozápadní a severozápadní. 13A protože zavál jižní vítr, myslili, že dosáhnou svého záměru. I vytáhli kotvy a pluli podél Kréty.

14Ale zanedlouho se přihnal od ní prudký vítr zvaný eurakylon. 15Když zachvátil loď a ta nemohla čelit větru, nechali jsme loď a byli jsme hnáni. 16Rychle jsme pak pluli pod jeden ostrůvek zvaný Klauda, kde se nám stěží podařilo zmocnit se záchranného člunu. 17Vytáhli ho, použili pomocných zařízení a loď podpásali. Protože se báli, aby nenajeli na mělčinu, stáhli plachty a tak se nechali hnáti. 18A poněvadž bouře námi prudce zmítala, druhého dne vyhodili z nákladu 19a třetího dne vlastníma rukama svrhli lodní nářadí. 20Když se pak neukazovalo ani slunce ani hvězdy po mnoho dní a ohrožovala je nemalá bouře, mizela již jakákoli naděje na naši záchranu.

21Když byla velká nechuť k jídlu, tehdy se Pavel postavil mezi ně a řekl: „Muži, měli jste mě poslechnout a neodjíždět z Kréty, a tak si ušetřit tyto nesnáze a ztráty. 22Ale nyní vás povzbuzuji k zmužilosti; neboť žádný z vašich životů nebude ztracen, ale jen loď.

 

27, 1—44. Nebezpečná cesta po moři do Říma.

1. Lukáš, který přišel s Pavlem do Jerusalema, dlel pak v Caesareji a doprovázel ho i do Říma.

2. Na moři nebylo pravidelné spojení mezi Východem a Západem. Bylo třeba čekat na nějakou obchodní loď, která by je zavezla do některého přístavu maloasijského, kde bylo zase třeba vyčkávat na jinou vhodnou loď. Plavbu začali koncem léta a měli přibýt do Říma ještě před zimou, kdy byla plavba na Středozemním moři nebezpečná.

9. Je to půst v „den očištění"; Židé ho zachovávali 10. dne měsíce tišri, t. j. v druhé polovici září.

10. Pavel hned od počátku na sebe upozornil, že se velmi lišil od ostatních vězňů. V takovém nebezpečí si mohl dovolit dát radu. Než na radu obyčejného vězně se nic nedalo.

14. Lukášovy popisy příznivých i nepříznivých větrů a celé plavby jsou věrné, jak ukazují i dnešní zjištění mořeplavecká ve Středozemním moři. Ten vítr byl známý zhoubce lodí.

17. Lodi nebyly tak pevně stavěny, aby odolaly nárazu na písčinu. Proto bylo třeba ji stáhnout.

20. Staří neznali magnetku, a proto se v plavbě řídili podle hvězd.

 

23Této noci byl totiž u mne anděl od Boha, jemuž patřím a sloužím, 24a pravil: ,Neboj se, Pavle! Musíš stát před císařem; a hle, Bůh ti daroval všechny, kteří s tebou plují.' 25Proto, mužové, mějte odvahu! Neboť věřím Bohu, že se stane tak, jak mi bylo řečeno. 26Musíme však narazit na nějaký ostrov.“

27Když nastala čtrnáctá noc, co jsme byli unášeni Adrií, kolem půlnoci se lodníci domnívali, že se jim přibližuje nějaká země. 28 Í spustili olovnici a naměřili dvacet sáhů; popojeli pak o něco dále a zase naměřili patnáct sáhů. 29Poněvadž se však báli, abychom nenarazili na skaliska, spustili ze zádi čtyři kotvy a přáli si, aby se rozednilo. 30Když však námořníci spustili na moře záchranný člun pod záminkou, že chtějí roztáhnout kotvy s přídi, zatím však hledali, jak by z lodi utekli, 31Pavel řekl setníkovi a vojákům: ,,Nezůstanou-li tito na lodi, vy se nemůžete zachránit.“ 32Tu vojáci přesekli provazy od člunu a nechali jej odpadnout.

33Když se rozednívalo, Pavel všechny povzbuzoval, aby pojedli, a pravil: „Je to dnes již čtrnáctý den, co čekáte, zůstáváte lačni a nic nejíte. 34Proto vás vyzývám, abyste pojedli; neboť je to k vaší záchraně. Vždyť nikomu z vás nepřijde nazmar ani vlas s hlavy.“ 35Když to řekl, vzal chléb, přede všemi vzdal díky Bohu, rozlámal a počal jíst. 36Všichni se pak povzbudili a také pojedli. 37Bylo nás na lodi dohromady dvě stě sedmdesát šest lidí. 38Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby ulehčili lodi.

39Když se rozednilo, nepoznávali, jaká je to země, pouze pozorovali nějaký záliv s nízkým břehem; k tomu zamýšleli podle možnosti přistát s lodí. 40 I odťali kotvy a nechali v moři, zároveň uvolnili vazby kormidel, vytáhli pak přední plachtu a proti větru směřovali ke břehu. 41Potom však najeli na ostroh a lodí narazili; tu příď uvázla a zůstala nehnuta, záď však se tříštila nárazem vln.

42Vojáci pak zamýšleli pobít vězně, aby některý nevyplaval a neutekl. 43Ale setník, poněvadž chtěl zachránit Pavla, zabránil jim v tom úmyslu a nařídil, aby ti, kteří dovedou plavat, vrhli se první (do vody) a vyšli na zem, 44ostatní pak na prknech nebo na troskách lodi. A tak se všem podařilo zachránit se na zem.

 

28. Jeden sáh řecké míry se rovnal délce rozpjatých rukou, asi 1,776 m.

39. Ten záliv na Maltě se dnes nazývá záliv svatého Pavla.

44. Z celého popisu cesty plyne, že takové podrobnosti mohl podat jen ten, kdo to sám prožil a dobře se vyznal v mořeplavectví.

 

28 Když jsme se zachránili, dověděli jsme se, že ten ostrov se jmenuje Malta. 2Obyvatelé se k nám chovali velmi lidsky; rozdělali totiž oheň a ujali se nás všech, protože nastal déšť a bylo zima. 3Když však Pavel sebral něco chrastí a přiložil na oheň, vylezla horkem zmije a pověsila se mu na ruku. 4Jakmile obyvatelé spatřili, že mu zvíře visí s ruky, říkali mezi sebou: „Ten člověk je jistě vrah, neboť ačkoli vyvázl z moře, mstící se spravedlnost nedopřává mu žít.“ 5Než on setřásl zvíře do ohně a nic zlého se mu nestalo. 6Oni pak myslili, že oteče nebo najednou padne mrtev. Když však dlouho čekali a viděli, že se mu nic zlého neděje, obrátili a říkali, že je to bůh.

 

28, 1 — 10. Pobyt na ostrově Malta.

3. Pavel, který se dovedl sám o sebe postarat v pozemských potřebách, ukázal se pohotovým, společenským a lidským i k druhým.

4. Pohané věřili, že Bůh je všude přítomen a že nikdo neunikne jeho spravedlnosti, ať je kde chce.

 

7Měl pak v okolí toho místa vladař toho ostrova své statky; jmenoval se Publius. Ten nás přijal k sobě a po tři dny přátelsky hostil. 8Otec Publiův právě ležel, neboť byl stižen horečkami a úplavicí. Pavel k němu vstoupil, pomodlil se, vložil na něho ruce a uzdravil ho. 9Když se to stalo, přicházeli také ostatní nemocní na ostrově a byli uzdravováni. 10Ti nás i zahrnuli velkými poctami, a když jsme odjížděli, naložili nám potřebné věci.

11Po třech měsících jsme odpluli na alexandrijské lodi, která na ostrově přezimovala; měla za znak Blížence. 12A když jsme dojeli do Syrakus, zůstali jsme tam tři dni. 13Odtamtud jsme odjeli a dostali se do Regia. Když den poté zavál jižní vítr, dorazili jsme druhého dne do Puteol. 14Tam jsme nalezli bratry, a ti nás žádali, abychom zůstali sedm dní. A tak jsme přišli do Říma. 15A když tamější bratři o nás uslyšeli ty věci, přišli nám vstříc až k foru Appiovu a k Třem hospodám. Jakmile je Pavel uzřel, děkoval Bohu a nabyl dobré mysli. 16Když jsme pak vešli do Říma, bylo Pavlovi dovoleno, aby bydlel sám s vojákem, který ho hlídal.

l7Po třech dnech svolal tamější židovské předáky. Když se sešli, pravil jim: „Bratři, já jsem neučinil nic proti lidu ani proti otcovským zvykům, a přece jsem byl uvězněn a z Jerusalema vydán do rukou Římanům. I8Ti mě pak vyslechli a chtěli mě propustit, protože na mně není provinění, které zasluhuje smrt. 19Protože však Židé odporovali, byl jsem nucen odvolat se k císaři, ale ne, že bych měl co žalovat proti svému národu. 20Kvůli tomu jsem žádal vás spatřit a k vám mluvit. Vždyť pro naději Izraele jsem svázán tímto řetězem.“ 21Než oni mu řekli: „My jsme nedostali o tobě psaní z Judeje, ani nepřišel žádný bratr, který by oznámil nebo pověděl o tobě něco špatného. 22Ale rádi bychom od tebe slyšeli, co smýšlíš; neboť o této straně je nám známo, Že se všude setkává s odporem.“

23Stanovili mu tedy den a v hojném počtu se k němu sešli do obydlí. On pak jim od rána do večera vykládal o Božím království, svědčil o něm a přesvědčoval je o Ježíši ze Zákona Mojžíšova a z Proroků. 24A jedni věřili jeho slovům, jiní zase nevěřili. 25Když však ve vzájemné neshodě odcházeli, Pavel jim řekl ještě toto: „Správně promluvil Duch svatý skrze proroka Izaiáše k našim otcům:

26Jdi k tomuto lidu a řekni:

Budete poslouchat a poslouchat,

a neporozumíte,

budete se dívat a dívat,

a neuvidíte.

27 Neboť srdce tohoto lidu se zatvrdilo;

ušima těžko slyšeli

a své oči zavřeli,

aby očima neviděli, ušima neslyšeli,

srdcem nechápali a neobrátili se,

já abych je pak neuzdravil.

 

7. Podle staré tradice stal se pak Publius prvním biskupem na Maltě.

11—16. Konečně v Římě, ale v okovech.

13. Puteoli byl přístav v Neapolském zálivu. Tam dojížděly všechny lodi z Východu. Byl tam tedy živý obchod, který přitahoval mnoho Židů.

15. Římští křesťané, k nimž napsal Pavel před třemi roky tak krásný list, dávno si přáli uvidět ho. Dočkali se toho, ale nenadali se, že ho uvidí v okovech.

16. Jak list Festův, tak svědectví tisícníkovo umožnily Pavlovi tuto volnost. Možno se také domýšlet, že na císařském dvoře byli již mnozí, kteří byli nakloněni křesťanství (srov. Fil 4, 22). - Byl ve vazbě s vojákem tak, že pravá ruka vojínova a levá Pavlova byly k sobě připoutány. To byl obvyklý způsob držení ve vazbě i vznešených lidí.

17—28. Rozmluva s římskými Židy.

20. ,Pro naději', totiž v Mesiáše, Židům slíbeného.

26. Jako za dob proroka Izaiáše ukazovali Židé nechápavost a neochotu, ano zaslepenost k slovům Božím, tak i za dob Kristových a potom apoštolských nepoznali plány Boží se sebou, nepřijali spásu jim nabízenou. Místo z Iz 6, 9... je totéž jako u Mk 4, 12; Lk 8, 10.

 

28Budiž vám tedy známo, že tato Boží spása byla poslána k pohanům; ti budou také slyšeti.“ (29)

30Zůstal pak celá dvě léta v svém najatém bytě a přijímal všechny, kdo k němu přicházeli; 31hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší neohrožeností a bez překážek.

 

29. „A po těch jeho slovech Židé odešli a velmi se mezi sebou přeli.“ Tento verš není dostatečně kriticky zaručen; zdá se, že se sem dostal vlivem v 24—25.

30—31. Zakončení.

30. Za této dvouleté vazby (r. 61—63) napsal Pavel čtyři listy: Fil, Ef, Kol a Filem. - Někteří se domnívají, že byl souzen r. 63 a pak prohlášen nevinným samým císařem Ncronem, který začal pronásledování křesťanů až rok poté.

31. Lukáš končí svoje vypravování o rozšíření evangelia v Jerusalemě, Judsku, Samaří a až na konec světa, t. j. do střediska tehdejšího světa - Říma. Neměl v úmyslu psát život apoštola Pavla. Proto nepokračuje ve vypravování o dalším jeho působení ve Španělsku a jeho návratu do křesťanských obcí na Východě a jeho mučednické smrti r. 67. O tom se něco dovídáme z kusých zpráv v listech z vězení (Ef, Fil, Kol, Filem) a pastýřských (1, 2 Tim, Tit).

 

 

O LISTECH APOŠTOLA PAVLA

Čtrnáct listů apoštola Pavla se řadí k novozákonním spisům jako jeden celek. To však není důvod, aby byly od nich oddělovány a byly proti nim pokládány za zvláštnost. Vždyť tentýž Ježíš Kristus a jeho dílo, o němž vypravují, je také předmětem apoštolových listů; totéž křesťanké učení a tatáž mravnost je hlásána oběma. Různost je jen v tom, že na př. evangelia vypravují o Ježíši Kristu za jeho pozemského života, Skutky apoštolů vypravují historicky o šíření evangelia, kdežto v listech apoštola Pavla je Ježíš Kristus oslavený po pravici Boží a oslavovaný svým vykupitelským dílem, jak se ho stávají účastni věřící na zemi. Také z listů apoštolových se dovídáme mnoho nového o dějinách křesťanských obcí, které on založil, podobně jak o těchto dějinách vypravují Skutky apoštolů; rozdíl je však v tom, že apoštolovy listy jsou dokladem o vnitřních dějinách těchto obcí čili o jejich vzrůstu v křesťanském životě, Skutky apošt. pak pojednávají o jejich založení ze strany více vnější, historické. Takto se oba druhy spisů podivuhodně doplňují a přitom si zachovávají vlastní ráz.

Listy Pavlovy jsou daleko těžší než evangelia a Skutky. Kdo je však dobře obeznámen s evangelii a Skutky, tomu se stanou blízkými i Pavlovy listy, zvláště když je z rukou neodkládá, ale často se ponořuje do jejich četby. Radí se také, aby je čtenář probíral a o nich uvažoval podle časového pořadí jejich sepsání, neboť takto lépe vnikne do „evangelia Pavlova.“ Začít tedy dvěma listy Thessaloničanúm, napsanými kolem r. 52. Jsou jakýmsi odrazem prostého hlásání Ježíše Krista, který založil na zemi Boží království a který zase přijde s velkou slávou. Vedení křesťanského života je usměrňováno čekáním tohoto druhého příchodu Páně.

Následují větší listy, totiž Galaťanům, dva Korinťanům a jeden Římanům; ty byly napsány mezi r. 53-58. Apoštol je skládal v době svého největšího apoštolského rozpětí a práce. A poněvadž jeho blahodárnou činnost mezi pohany těžce nesli mnozí židé, kteří se sice ke křesťanství obrátili, ale dobře je nechápali, neboť stále lpěli na starozákonních předpisech a chtěli je vnutit i křesťanům obráceným z pohanstva, apoštol Pavel byl nucen proti nim stále obhajovat podstatu křesťanství a svůj apoštolát. Proto v listech pojednává o milosti a starozákonních předpisech, které samy sebou nepřispívají ke spáse, neboť k ní možno dojít jedině vírou v Ježíše Krista a milostí Boží; to vede ke křesťanské svobodě.

Další listy, totiž Efesanům, Kolosským, Filippským a Filemonovi, které napsal Pavel za své dvouleté vazby v Římě r. 61-63, jsou klidnější než předešlé. Apoštol přehlíží svou dosavadní činnost, založení tolika křesťanských obcí, a vidí je všechny ve spojení s Ježíšem Kristem jako jeho tajemné tělo. V nich podává bohatou nauku o Ježíši Kristu, Bohu a člověku, který je nade všechno povznesen a je hlava Církve.

Konečně listy pastýřské, z nichž první Timothejovi a list Titovi napsal apoštol po svém prvním uvěznění v Římě a druhý Timothejovi za svého druhého žalářování a před svou smrtí r. 67; obsahují nařízení a rady pro představené křesťanských obcí.

V posledním listě, napsaném Židům, je shrnuto Pavlovo učení o přednosti Nové Omluvy nad Starou pro Ježíše Krista, který nekonečně vyniká nad Mojžíše a jehož oběť nekonečně převyšuje oběti starozákonní.

V listech se sv. Pavel, ač o sobě nerad mluvil, často dotýká běhu svého života, protože byl k tomu donucen těmi, kdo napadali jeho apoštolát, a tím škodili plodům jeho apoštolské činnosti. Zmiňuje se o sobě nejen pro dobu, kdy se obrátil a stal se nejhorlivějším šiřitelem křesťanství, ale i pro dobu před svým obrácením, aby tím více vyniklo jeho božské povolání a milost, kterou od Boha přijal. Mnohdy jsou to důležité podrobnosti z jeho života, o kterých se dovídáme jen z jeho listů a které odhalují jeho náboženské utváření. Jiným pramenem pro jeho život jsou Skutky apoštol., kde se souvisleji vypravuje hlavně o jeho apoštolské činnosti. Kromě toho se dovídáme něco z podvrženého (apokryfního) spisu z 2. st. Acta Pauli et Theclae o jeho vnější podobě: „Apoštol byl menší postavy, měl ohnuté nohy, vznešené držení, obočí srostlé, nos vyčnívající, byl plný milosti, někdy se jevil jako každý člověk, jindy měl andělskou tvář.“ Je to trochu divné, že se o tak významném muži a známém šiřiteli křesťanství nezmiňuje židovský dějepisec Josefus Flavius ve svých Židovských starožitnostech z konce 1. st., v kterých představuje římskému světu význačnější osoby svého národa. Než Josefus Fl. pomíjí mlčením i jiné slavné osoby novozákonní doby. Nechápal velikost křesťanství, které přece vyšlo z jeho národa, nebo lépe, jako i jiní, tak i on se uzavíral před křesťanskou skutečností.

Takový byl z počátku i Pavel. Když však pozoroval, že se křesťanství rozrůstá, a když je blíže poznal, on jako člověk přímý nemohl zavírat oči a jako horlitel pro židovství nemohl utíkat před skutečností z důvodu bezmocnosti. A když nemohl nevidět skutečnost, snažil se ji aspoň utlumit a sprovodit se světa, a to ne způsobem záludným, ale otevřeně. To je ten Šavel, který se objevil jako jeden z největších a nesmiřitelných odpůrců a potlačovatelů křesťanského života. Ale v tom směru neměl úspěchu, protože jeho plány byly zkříženy velkým dobrem pro něho a pro všechny národy. - Jeho odpor ke křesťanství trochu chápeme, přehlédneme-li jeho dosavadní živoř, výchovu, vzdělám a celé usměrnění.

Své narození sám připomíná : „Já jsem Žid, narozený v Tarsu v Kilikii“ (Skt 22, 3-5), „obřezaný osmého dne, z národa izraelského, z kmene Benjaminova, Hebrej z Hebceů“ (Fil 3, 5). Narodil se na začátku křesťanského letopočtu, neboť se v listě Filem z r. 63 nazývá starcem. Při obřízce dostal jméno Saul, t. j. Vytoužený. Měl i druhé jméno, jak to bývalo u Židů zvykem, totiž Pavel, kterého užíval před pohanskou veřejností. V jeho apoštolátě se začíná užívat tohoto řečtině přizpůsobeného jména po obrácení prokonsula Sergia Paula na začátku první apoštolské cesty (13, 9), sám pak se jmenuje v listech výhradně jménem Pavel podle své zásady : „Všem jsem se stal vším“ (l Koř 9, 20-22). Po své rodině zdědil i práva římských občanů; poskytovala zvláštní výsady před římskými úřady a soudy; později se na ně Pavel odvolává.

Doma byl vychován přísně podle mojžíšského Zákona, neboť jeho rodiče patřili k farizejské straně, která na to úzkostlivě dbala. Doma mluvil aramejsky, ale naučil se také řecky, vždyť řečtina byla obcovacím jazykem v Tarsu. Podle farizejského zvyku se vyučil v rodném domě také řemeslu, totiž zhotovovat z kozí srsti látku pro stany, což bylo řemeslo toho kraje. Později se jím Pavel živil, aby nebyl v apoštolské činnosti vázán lidskou vděčností (Sk 18, 3; 1 Thes 2, 9; 1 Kor 4, 12 a j.). K dalšímu vyššímu vzdělání byl poslán do Jerusalema, kde se stal žákem slavného učitele Gamaliela, který patřil k umírněnějším členům velerady (Skt 5, 34-39). Ze školy si odnesl důkladnou znalost Písma sv. a umění vykládat je v jinotajích, čehož později užil i ve svých listech (srov. Gal 4, 21-31). Vykládání Písma se ovšem dalo závisle na židovském podání, čímž byl často zastírán pravý jeho smysl, hlavně tehdy, když šlo o přizpůsobení životních podrobností učení Písma. Častými rozmluvami s učiteli o těch věcech a mnohými disputacemi byl Pavlův duch upevňován v židovských zásadách, jeho rozum bystřen, takže po odchodu ze školy byl schopen přít se o otázkách židovského náboženství a hájit zásady svých učitelů. Tato bystrost a velká vycvičenost v hájení náboženských pravd v rozmluvách se pak ukazuje i v jeho listech, ovšem ve službách pravé víry. Ale Pavlovi nestačilo nabýt jen náboženského vzdělání tehdy dosažitelného. Poznaná pravda ho neuspokojila, dokud se neodrazila i v životě. To se projevilo v jeho velké horlivosti o zachování židovského náboženství. V té zanícenosti vynikal nad své vrstevníky (Gal 1, 14). Vše to se potom ukazuje ve službách křesťanské víry a v jeho listech, v kterých je vždy přidáno k poučení o pravdách i povzbuzení k dokonalejšímu životu. Nelze přesně určit, jak dlouho zůstal v Jerusalemě, ani ne, zdali už tehdy tam byla provdána jeho sestra (Skt 23, 16,,,). Sotva tam však ještě prodléval v letech, kdy Ježíš Kristus veřejně působil, neboť nikdy nenaznačuje, že by kdy spatřil Ježíše Krista za jeho pozemského života.

Po několika letech se opět objevil na jerusalemské veřejnosti jako horlitel o židovství. Tehdy měla již křesťanská obec v Jerusalemě hojně členů, vynikala spořádaností a dokonalým životem i navenek, ano křesťanství se blahodárně šířilo po celé Palestině a po Sýrii. To vzbuzovalo velké obavy a odpor u Židů a vedlo to k pronásledování. Šavel se ho zúčastnil po umučení jáhna Štěpána, při kterém měl zvláštní úlohu (Skt 8, 1). Pronásledoval věřící v Krista z horlivosti o ryzost židovského náboženství - křesťané podle mínění židovských představených od něho odpadali. Jeho jednání proto třeba posuzovat jako jednání z nevědomosti a zaslepenosti (srov. Skt 22, 4), jak i potom říká o Židech: „Neboť jim dosvědčuji, že mají horlivost o Boha, ale ne podle (pravého) poznání“ (Řím 10, 2).

A právě v této jeho zaslepené zanícenosti o vymýcení „odpadlíkú“ dostalo se mu milosti od Boha, když se ubíral do Damašku zjímat Ježíšovy vyznavače. Vidění zmrtvýchvstalého Ježíše a jeho slova stačila, aby se z pronásledovatele stal najednou „pronásledovaným“ Boží milostí. O tomto podivuhodném obrácení se vypravuje ve Skt ap na třech místech (9,1,,,; 22, 3-21; 26, 9-20). Pavel se pak častěji odvolává na to, že tehdy viděl skutečného Ježíše a dostal od něho poslání. Na tomto vidění zakládal celý svůj apoštolát, který byl stejně mimořádný jako jeho obrácení. Dříve se díval na křesťany jako na odpadlíky od pravého náboženství, než od té chvíle je viděl zahrnuté nesmírnou přízní a láskou Boží. Na Ježíše předtím hleděl jako na svůdce národa, nyní v nadpřirozeném osvícení se mu ukázal jako národu a celému světu slíbený Mesiáš, jeho smrt pak jako Bohem chtěná oběť na usmíření lidstva s Bohem; a že tato oběť byla Bohem přijata, to dokazuje Kristovo slavné vzkříšení. Obě tato tajemství jsou jeho nejdražším majetkem, nosí je v mysli a v srdci a v jejich světle se dívá na celé dílo vykoupení a na věřící. To je to jeho obrácení.

Pavel nedovedl uchovat světlo těchto tajemství jen pro sebe, ale hned po křtu hlásal Krista v damašské synagoze. Poté se odebral do Arábie (Gal 1, 17), vrátil se opět do Damašku, odtamtud musel uprchnout a odešel do Jerusalema. To uplynula již tři léta od jeho obrácení. Do Arábie ho vedla nejspíše touha hlásat Ježíše Krista. Arábií totiž nemusíme myslit poušť, jak se někteří domnívají, že tehdy snad odešel k hoře Sinai, kde i on dostával Boží zjevení jako kdysi Mojžíš a věnoval se ustavičným úvahám náboženským. Arábií možno rozumět i okraj pouště, který není neobydlený. A pak, pokud známe Pavlovu povahu a jeho duchovní vzrůst, těžko připustíme, že se po tak dlouhou dobu věnoval o samotě uvažování, neboť u něho činnost a nové poznávání a prohlubování tajemství víry jsou nerozlučně spojeny; později u něho pozorujeme, že roste v tajemstvích v apoštolské činnosti, a je apoštolsky činný, protože je vnitřně oživován tajemstvími o Kristu a jeho vztahu k věřícím, jak mu to Bůh dával poznávat.

Po pobytu v Arábii se vrátil do Damašku; ten však musel za krále Arety IV. (37-40) opustit (39 n. 40) a šel do Jerusalema představit se Petrovi (Gal 1, 21) jako hlavě Církve. Ale protože mu tam Židé strojili úklady, odebral se do Tarsu. Než Barnabáš ho povolal do Antiochie Syrské, kde spolu působili (Skt 11, 25). Oba dva pak byli vysláni do Jerusalema s dary tamejších křesťanu pro strádající bratry v době hladu (r. 46). Po návratu do Antiochie byli oba vyhlédnuti Duchem sv. k apoštolské činnosti mezi pohany, a proto byli vysvěceni na biskupy (Skt 12, 1-3).

Tím začíná nejdůležitější období Pavlova života: jeho velké tři apoštolské cesty mezi pohany. První podnikl s Barnabášem (r. 46-49) na Kypr a do jižních provincií Malé Asie (Skt 13, 4-14). Poněvadž však obráceným pohanům neukládali zachovávání mojžíšského Zákona, vznikl z toho v Antiochii po jejich návratu spor, k jehož rozluštění byl poslán Pavel s Barnabášem do Jerusalema. Otázka byla rozřešena (roku 49 n. 50) ve prospěch pohanokřesťanů (Skt 15, 1,,,).

Po návratu do Antiochie se Pavel odebral na druhou apoštolskou cestu (r. 50-53) přes Malou Asii do Makedonie a do Řecka, kde v Korintě napsal dva listy Thessalonickým. Potom se zase vrátil přes Caesareu Palestinskou a Jerusalem do Antiochie v Sýrii (15, 36-18, 22). Po krátkém pobytu v ní nastoupil třetí cestu (r. 54-58). Za dlouhého pobytu v Efesu napsal list Galaťanům a první list Korinfanům; z Makedonie pak napsal druhy list Korinfanům a v Korintě napsal list Římanům. Odtamtud se vrátil přes Makedonii a Milet do Palestiny (18, 23-21, 8).

Potom šel vzhůru do Jerusalema, kde pro pobouřeni Židů proti sobě byl římskou posádkou a kvůli bezpečnosti převezen do Caesareje Palestinské, kde byl držen ve vazbě po dva roky (r. 58-60). Když se však odvolal k císaři, nastoupil cestu do Říma (Skt 27, 1,.,); tam byl vězněn zase dva roky (61-63). Za tohoto věznění napsal listy Kolosským, Filippským, Efesanům a Filemonovi.

Po propuštění z vězení nejspíše navštívil Španělsko, jak si to kdysi umínil (Řím 15, 28). Vrátil se opět do Říma a obrátil se na východ, do Efesu a na Krétu, a potom z Makedonie napsal první list Timothejovi a z Nikopole list Titovi. Potom jej nacházíme zase v Římě, ale opět v okovech. Tehdy napsal druhý list Timothejovi. Byl pak sťat v Římě u Aquae Salviae r. 67.

 

Sv. Pavel vykonával apoštolskou práci jako posvátnou službu pro oslavu svého Pána, Ježíše Krista. Velmi si na tom zakládal, že je Kristův vyslanec a že slouží jeho božskému poslání pro národy. Ať byl před židy nebo před pohany nebo před představiteli pozemské moci, nikdy si nezadal jako hlasatel Kristova učení. Pokládal by to za zradu na sobě samém, kdyby nehlásal evangelium, když mohl, za zbabělost, kdyby mlčel, kdy měl mluvit. Byl si plně vědom mravní odpovědnosti za plnění apoštolského úřadu, Kristem mu svěřeného v Církvi, před Bohem a přede všemi lidmi, které měl přivést k věčné spáse.

K tomu byl vybaven potřebnými dary přirozenými i nadpřirozenými. Tělesně sice nebyl silný, zdraví ne dosti pevného, měl však takovou sílu ducha, že v tomto chatrném těle mohl stále podstupovat fysickou námahu a utrpení, jaké by snesl jen člověk tělesně silný a zdravý. Nedbal na tělo a šel statečně a vytrvale za pojatým úmyslem, od jehož vykonání se nedal odvrátit hrozbami, nebezpečími a rozmanitými překážkami. A když pro to pro všechno trpěl duševně a zakoušel skleslost ducha, bylo to pro něho příležitostí uvědomovat si a uznávat nadpřirozenou sílu v sobě, že „vše může v tom, který ho posiluje“ (Fil 4, 13). Takto, i když přetrpěl na některém místě pronásledování až k smrti, kamenování, bičování, žalařování (2 Kor 11, 24-25), byl ochoten znovu tam jít pro spásu lidí. Od apoštolského cestování neupustil, i když třikrát ztroskotal na moři, den a noc byl na širém moři, byl v nebezpečí od lupičů, hladu, zimy (2 Kor 11, 26). A když byl spoután okovy, nezřekl se své povinnosti kázat a statečně prohlásil k Timothejovi, že „slovo Boží nemá být spoutáno“ (2 Tim 1, 8. 12; 2, 9).

Co jej v životě sílilo a vedlo, byla hlavně láska. Jan Zlatoústý o něm pravil: „Srdce Pavlovo bylo srdce Kristovo.“ Tuto lásku měl ke všem učedníkům, věřícím a ke všem lidem. Miloval je v Bohu a Boha miloval v nich. V ní se snažil s nimi žít, sdílet se s nimi o utrpení, práce a pomáhat jim v bídě mravní i hmotné. Aby se pak jiným ještě více přiblížil, pokládal se za nejmenšího mezi nimi. Když se loučíval s věřícími, připadalo mu to velmi těžké. A když byl vzdálen, vzpomínal stále v modlitbách na ty, které opustil, jak to často říká v listech (1 Thes 2, 7-8; Gal 4, 19-20; 2 Kor 12, 15; Fil 1, 8). Láska k věřícím a starostlivost o ně jej také přiměla k tomu, aby jim psal listy. Mnozí a mnozí pochopili Pavlovo srdce, a to byla jedna z málo útěch, které se mu na této zemi dostalo.

Tuto lásku v něm také uchovávalo poznání duchovního bratrství mezi všemi věřícími, které se zakládá na tom, že všichni patří křtem Kristu a životem podle víry tvoří jeho tajemné, mystické tělo, jsou vykoupeni a docházejí spásy týmž křížem a dostávají život z téhož pramene; takto jsou všichni před Bohem rovni jako Boží děti. K tomuto vzájemnému porozumění v lásce všech a ke všem přes rozdíly národní, stavovské a j. často ve svých listech pobádá věřící.

Co však nejvíce dodávalo Pavlovi odvahy a síly, bylo jeho tajemné spojení s Kristem; na něj nepřestal myslit a být mu zcela oddán od té chvíle, co jej uviděl u Damašku. Čím více poznával Ježíše Krista, tím více jím byl uchvácen (Fil 3, 12). Stal se jeho následovníkem a snažil se být živým obrazem svého Mistra. Takovým způsobem se stále vychovával. Kvůli tomu ovšem musel vypovědět boj sobě samému, aby se zbavil starého člověka a stal se člověkem novým podle svého Mistra. Jeho spojení s Ježíšem Kristem bylo tak pevné, že se mu zdálo, že nic na světě je nemůže pokazit (Řím 8, 35-39).

Apoštol měl také bystrého ducha. Bez dlouhého uvažování postřehl, co prospívá a co škodí křesťanství za různých okolností, a podle toho neprodleně jednal; přitom vždy zdůrazňoval základní věci, nevšímaje si menších podrobností, jak je to vidět v jeho listech. Svou povahou byl určen klásti základy, na kterých pak jiní stavěli. Proto nemohl zaujímat podřadné místo v apoštoláte, musel být vždy první a mohl mít jen spolupracovníky, kteří mu museli být zcela oddáni, chtěli-li něco vykonat. Jinak by ani Pavel nevykonal v necelém čtvrt století tak ohromné dílo rozšíření křesťanství mezi pohany. Přitom však uznával nejvyšší autoritu Petrovu; k němu se šel představit po svém obrácení (Gal 1, 18). Byl si vědom, že bez Petra a jiných apoštolů „by nadarmo běžel“ (Gal 2, 2), a proto se podrobil jejich rozhodnutí (2, 9-10). I to, že se postavil v Antiochii proti Petrovi (2, 11-15), nakonec přispělo k potvrzení nejvyšší autority prvního apoštola.

Během svého apoštolátu nabýval stále většího poznání Božích tajemství a vykoupení člověka skrze Ježíše Krista. Tím nezůstaly v něm bez užitku vírou jednou přijaté pravdy. V tom byl ovšem hodně podporován nadpřirozenými dary poznání a vidění, kterých se mu od Ducha sv. Štědře dostávalo. Takto poznal tajemství víry a Boží lásky daleko hlouběji než kdokoliv jiný. Dovedl pak snadno a vhodně psát o největších tajemstvích, na př. o nejsvětější Trojici, která nelze lidskou mluvou vyjádřit; v těchto tajemstvích prostě žil. Tohoto bohatého poznání náboženských pravd nabýval spíše na způsob patření než rozumovým přemýšlením a dlouhým uvažováním. Z toho vsak neplyne, že jeho rozum tu byl nečinný. 1 když neměl z rozumového poznání to, co nazýváme „Pavlovým evangeliem", přece se rozumové poznání uplatňovalo v uspořádání a v přesném logickém vyjádření pravd poznaných intuicí. V listech, hlavně v listě Římanům, je o tom mnoho krásných příkladů. Při tom při všem však netřeba zapomínat na hojné nadpřirozené osvícení a pomoc, kterých se mu dostávalo.

Při všech těchto darech, při nepopiratelné Pavlově genialitě v poznání a v činech, zůstal pokorný před Bohem, a když to vyžadovalo dobro věřících, i před nimi. Nezapomínal, že za vše vděčí Bohu a Kristově Církví, kterou kdysi pronásledoval, a z milosti Boží se stal jejím nejpracovitějším členem. Velkou vděčnost také ukazoval těm, kdo Církvi a jemu čímkoli přispěli.

Listy sv. Pavla jsou plné života, a proto jejich Četba vždy těší; jako by jejich slova nebyla psána, ale mluvena. Zvláštní je v nich to, že to není umělé vypěstované literární dílo. Jako řečnictví Pavlovo nebylo nacvičené, ale bylo přirozeným výrazem jeho povahy, podobně je tomu s jeho listy. Kdo by v nich proto hledal řeckou eleganci a krásu, nebyl by vždy uspokojen. V nich jde nejprve o věc a pochopení. Takto psal, bez přílišné starosti o vnější stránku, když líšty sděloval z plnosti pravd a nadpřirozených poznatků, kterou měl jeho duch. Proto se nelze divit, že on, který byl zvyklý stále se obírat křesťanskými pravdami a žít v nich, hromadí pojmy vedle sebe, které bychom my měli rádi rozvedené; hlavně tehdy, když jde o pravdy, které mu byly nejdražší a které sám prožil na sobě, jako je vykoupení, ospravedlnění, láska Boží Ježíšem Kristem zjevená, osvícená mysl Pavlova má více pojmů než slov. A právě v těchto chvílích nadpřirozeného povznesení a zanícení jím napsané části jsou velmi krásné, takže i po stránce literární a slohové patří k nejlepším na světě (na př. v 1 Kor 13; 2 Kor 6, 3-10); to mluví přímo jeho nitro a sloh je věrným obrazem jeho duše.

Nezapomínejme také, že Pavel nepsal v rodné řeči; ač mluvil lehce řeckým jazykem, nebylo to vždy snadné vyjádřit v cizí teči věci nové, nanejvýš vznesené, pro něho, který myslil aramejsky. Kolikrát bylo třeba hledat nové výrazy a obraty pro vyjádření nových pravd a nového náboženského života. V tom směru je apoštol obdivuhodný.

Co se týče vnějšího tvaru, podobají se jeho listy dopisům, kterých se nám dochovalo hojně z doby jemu blízké. To jsou ovšem dopisy se soukromým obsahem, kdežto Pavlovy listy byly určeny k veřejnému čtení v křesťanských shromážděních a pojednávají o věcech spásy pro všechny. Avšak jeho listy nemají ráz nějakého pojednání, ale jsou to skutečné dopisy; ne že by tvar dopisový sloužil za vnější literární roucho. Pavel psal skutečně dopisy určitým křesťanským obcím nebo lidem, za okolností, kdy se dopisy psávají, když totiž píšící sám nemůže věc vyřídit ústně. Tak i apoštol chtěl listy nahradit osobní přítomnost. Proto také zachovává vnější tvar dopisů, jak to bylo tehdy zvykem. Na začátku totiž udává své jméno, dopisovatele, a potom jméno příjemce, kterým je obyčejně některá křesťanská obec. Hned potom připojuje pozdrav s přáním blaha, jak to bylo tehdy v dopisování obvyklé. Vlastní obsah listu je různý. Obyčejně pojednává o některé otázce víry nebo mravů, o níž bylo třeba poučit, jak se o tom sám dověděl nebo když se ho ta obec přímo tázala. K tomu připojuje povzbuzení ke křesťanským ctnostem plynoucím z předcházejícího poučení, nebo k ctnostem, kterých bylo třeba pro zvláštní nebezpečí, v kterých se věřící nacházeli. Ke konci listu pak připojuje pozdravy známým a přátelům, nebo vyřizuje pozdravy jiných, a končí přáním Boží milosti.

Sv. Pavel nepsal listy bez přípravy. Hlavně o těch listech, které podávají delší pojednání o pravdách víry a jsou více uspořádané (Řím, 1 Kor, Gal), třeba říci, že si apoštol předem pečlivě promyslil, co bude psát.

K sepsání používal většinou písaře, jak to bývalo tehdy zvykem; v listě Řím 15, 22 se písař Tertius sám představuje. Na konci listu však připojoval pozdrav vlastní rukou, aby stvrdil jeho pravost a tak své listy chránil před dopisy podvrženýmí, které mohli nepřátelé jeho jménem posílat. Vlastní rukou mohl psát také celé části listu nebo i celý list, jak se předpokládá o listu Filemonovi.

Listy nepsal a nediktoval vždy najednou. Apoštolské práce, dobývání chleba vlastníma rukama a také návštěvy mu asi bránily list dokončit. Toto přerušení v psaní je patrné i na některých místech (srov. Řím 7, 25 s 8, 1; v 2 Kor 9, 15 s 10. 1). Proto některé listy byly pravděpodobně prací několika dní.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA ŘÍMANŮM

Křesťanskou obec v Římě, středisku Římského impéria, možno předpokládat hned na začátku šíření křesťanství, a to pro čilý styk mezi Římem a Východem. Tím živější bylo spojení mezi Římem a Jerusalemem, neboť římští Židé, a nebylo jich málo, navštěvovali náboženské slavnosti v Jerusalemě (srov. Skt 2, 10). Není nemožné, že křesťanskou obec tam založil sám apoštol Petr již r. 42, když po vysvobození ze žaláře „odešel na jiné místo“ (Skt 12, 17). Když apoštol Pavel rozvinul činnost mezi pohany, v Římě už byla křesťanská obec, a dosti silná; z počátku ji tvořili židokřesťané, ale i pohanokřesťanů přibývalo tak, že zanedlouho byli početně silnější. Pohanokřesťané pak zaujali přední místa v řízení obce poté, co byli Židé vyhnáni z Říma r. 50 za císaře Klaudia; to se týkalo i židokřesťanů, jak ukazuje příchod Akvily a Príscilly do Korintu (Skt 18, 2). Tehdy se ponejprv, pokud je nám známo, apoštol Pavel setkal s křesťany z obce v Římě. Jistě však o ní věděl již dříve, neboť jinak si nedovedeme vysvětlit, proč on, apoštol mezi pohany, neodebral se hlásat radostnou zvěst o spáse pohanů do střediska pohanského světa, leda tím, že podle své zásady nechtěl působit tam, kde už jiní pracovali.

A přece se odhodlal napsat velký a závažný list této křesťanské obci, kterou nezaložil a v níž nepůsobil. Napsal jej za svého druhého pobytu v Korintě začátkem r. 58. Prožíval tam tehdy krátkou dobu klidné práce; zasloužil si ji po úzkostech a velikém úsilí uvést zase mír a pokoj do zneklidněné a trochu rozhárané křesťanské obce v Korintě. Tehdy se vážněji obíral myšlenkou rozšířit křesťanství dále na západ až do Španělska. Kdo mu mohl pomoci uskutečnit tuto apoštolskou touhu, ne-li křesťané v Římě? To mu poskytlo příležitost vejít ve styk s těmito křesťany (15, 24). Pokládal za nutné, dříve než do Říma přijde, napsat jim list. Než prostě oznámit svůj příchod a prosit o přijetí a o doprovod do Španělska, to by nebylo ve shodě s duchem apoštola Pavla. Nedovedl se spokojit jen tím, že s nimi vešel ve styk navenek. Za daleko vzácnější pokládal, aby bylo zahájeno i spojení vnitřní, opravdu křesťanské. On pak se své strany mohl to učinit jen jako apoštol, vyvolený pro pohany. Tedy vědomí apoštolského povolání a horlivost o šíření evangelia a snaha o jeho prohloubení u těch, kdo je přijali, je hlavní pohnutkou, proč i římským křesťanům napsal tak vážný list, v kterém podává a šíře objasňuje základy křesťanství, jak on je hlásal.

Listem chtěl však také přispět k rozkvětu křesťanské obce v Římě. K tomu bylo třeba znát její stav. Z listu je vidět, že Pavel s ním byl obeznámen (1, 8. 11-12; 15, 14). Co se v té obci dalo, možno se z listu dohádnout. Trochu totiž překvapuje, že se před pohanokřesťany zabývá otázkou zatvrzelostí Židů vůči evangeliu a vztahu křesťanství k St. Zákonu. Tuto věc probírá i v listě Galaťanům, který napsal dříve. V něm o ní pojednává dosti ostře, protože toho bylo třeba pro záchranu galatských křesťanů, kdežto v listě Římanům si vede mírněji a vyslovuje naděje v konečné obrácení Židů. Vysvětlení možno hledat v tom, že židokřesťané, kteří po onom vyhnání z Říma se tam po čase navraceli, byli ve vedení křesťanské obce a v jejím životě odstrkováni, což ohrožovalo vnitřní pokoj. A tomu chtěl zabránit. Proto ukazuje v listě, jak jsou si v křesťanství všichni rovni, pohané i židé, protože velkého vykupitelského daru, totiž ospravedlnění, se každému dostalo z Boží milosti; takto nikdo se nemůže nad druhého vyvyšovat.

V listě postupuje takto: Hlavní myšlenku, kterou v listě rozvíjí, podává na konci delšího slavnostního úvodu (1, 16—17). Evangelium není jen vyklad učení, ale znamená hlavně spásu pro všechny. Tím je pak proto, že je z „moci Boží“ k ospravedlnění všech lidí, nejprve žida, pak pohana. Tak totiž Bůh postupoval v dějinách spásy: nejprve dal mojžíšský Zákon Židům, a když se ukázal bezmocný pro duchovní znovuzrození člověka, zavedl nový řád, totiž milosti, jako základnu nového života. Toho se pak dostává skrze Ježíše každému, kdo věří, bez ohledu na jeho skutky a zásluhy, bez ohledu na národnost. Jen na základě víry přijdou všichni k ospravedlnění, které je počátkem nového života a zárukou věčné spásy.

Víru jako jedinou cestu ke spravedlnosti dokazuje nejprve nepřímo tím, že ukazuje potřebu ospravedlnění jak u pohanů (1, 18—32), tak u Židů (2, 1—3, 20), protože obě skupiny zhřešily, a proto potřebují odpuštění. Přímo pak dokazuje ospravedlnění vírou ze samého evangelia, které je zvěstí o Ježíši Kristu; on je Božím nástrojem ve smíření; svou smrtí zadostiučinil na kříži za hříchy a získal nám spravedlnost. Může jí nabýt jen ten, kdo v Ježíše Krista věří. (3, 21—31.) Dále vede důkaz z příkladu Abrahama, který došel vírou ospravedlnění (hl. 4). Pak z naděje ve spásu, která nám byla dána (5, 1—11), a z úvahy o zkažení lidstva Adamovým hříchem a obnovení lidstva milostí Kristovou (hl. 5, 12—21).

V druhé části ukazuje, jak vírou nabytá spravedlnost je počátkem nového ži

vota : je to život podle ducha a život věčný. K tomu se přichází křtem, kterým ve spojení se smrtí Kristovou umíráme hříchu a nabýváme milosti; ta je v nás vítěznou mocí nad hříchem a počátkem nového mravního, nadpřirozeného života (hl. 6).— Vrací se pak k mojžíšskému Zákonu, který nemohl způsobit ospravedlnění. A tu řeší problém, proč Zákon byl dán, totiž k tomu, aby si člověk uvědomil hřích (hl. 7).

Obrací pak pozornost k těm, kdo byli vírou ospravedlněni, a pozoruje duchovní boj v nich, boj o zachování spravedlnosti, boj mezi duchem a tělem. Duch Kristův jim dopomůže zvítězit, takže se nejen zachovají v milosti na zemi, nýbrž dosáhnou věčné spásy, která je rozličně zaručena (hl. 8).

Ve tietí části listu řeší otázku týkající se zavržení Židú. Je to piece divné, že většina Židů, kteří byli Bohem připravováni na příchod Vykupitele, v něho neuvěřila a nedosáhla ospravedlnění. Vyjadřuje nejprve svou bolest nad tím a pak ukazuje, že rodový původ nestačí k dosažení Božího zaslíbení. Hlavní úlohu zde má svobodná vůle Boží, jak je patrné v dějinách patriarchů, a absolutní vláda Boží nad tvory. Vina je na Izraeli, který stále jen důvěřuje v sebe a nehledá spravedlnosti z víry (9—10, 4). Jeho vyloučení z přízně Boží bylo předpověděno Mojžíšem a proroky (10, 5—21). Ale toto zavržení Izraele je jen dočasné a částečné. Stalo se příležitostí k obrácení pohanů; po nich se pak obrátí i Židé (hl. 11).

V mravní části listu podává pravidla pro život mezi věřícími (12), jak se chovat k světské moci (hl. 13) a k slabým ve víře (14, 1 —15, 13). V doslovu připomíná, že píše Římanům jako apoštol pohanů a sděluje touhu přijít přes ně do Španělska (15, 14—33). List končí mnoha pozdravy.

O tom, že list pochází opravdu od apoštola Pavla, nelze pochybovat. Narážky na něj se nacházejí v listech sv. Klementa Římského a sv. Ignáce Antioch. (z konce prvního a začátku druhého st.). Jako Pavlův list jej uvádějí Irenej, Klemens Al., Tertulian a mezi prvními i bludař Marcion.

Co se týče celistvosti listu, není ještě konečně rozřešena otázka, zdali 16, 1—23 patří k listu Římanům nebo zdali to byl zvláštní Pavlův list, který obsahoval jen pozdravy apoštolovy a byl pak připojen k listu Řím.

 

ŘÍMANŮM

1 Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, vyvolený pro radostnou zvěst Boží, 2kterou Bůh napřed slíbil skrze své proroky ve svatých Písmech 3o svém Synu, který povstal z potomstva Davidova podle těla, 4ale podle ducha svatosti byl pro zmrtvýchvstání prokázán Synem Božím smoci, o Ježíši Kristu, našem Pánu; 5skrze něho jsme přijali milost a poslání, abychom ke cti jeho jména podrobili víře všechny národy; 6a mezi nimi jste i vy povoláni od Ježíše Krista - 7všem v Římě, od Boha milovaným, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

8Nejprve děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, že se o vaší víře mluví s chválou po celém světě. 9Mně pak je svědkem Bůh, jemuž sloužím svým duchem v radostné zvěsti jeho Syna, že neustále na vás pamatuji 10vždy ve svých modlitbách a prosím, zda mi snad bude jednou konečně dopřáno vůlí Boží přijít k vám. 11Neboť toužím vás uviděti, abych vám mohl něco udělit z duchovní milosti k vašemu utvrzení, 12to je povzbudit se mezi vámi vzájemnou vírou, vaší a svou. 13Rád bych, bratři, abyste věděli, že jsem si často předsevzal přijít k vám; než doposud mi v tom bylo zabráněno. Chtěl bych také u vás mít nějaký užitek jako u jiných národů. 14Mám závazky k Řekům i k barbarům, k moudrým i nerozumným; 15proto, co na mně jest, velice rád bych hlásal evangelium také vám v Římě.

16Neboť se nestydím za evangelium. Vždyť je to spásonosná síla Boží pro každého, kdo věří, nejdříve pro Žida, pak pro Řeka. 17Zjevuje se v něm totiž Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: Spravedlivý pak bude žít z víry.

 

1,1. Služebníky Kristovými jsou nazýváni všichni kazatelé Kristovi. Pavel však má důstojnost apoštola, jako dvanáct apoštolů, které vyvolil Ježíš Kristus; viděl totiž zmrtvýchvstalého Krista, od něhož byl poučen a zařazen mezi ně. - „Radostná zvěst Boží“ (evangelium Boží): Bohem totiž bylo zjeveno a k Bohu vede, je něco nového, jako vyplnění prorockých předpovědí.

3—6. Hned na začátku listu podává předmět a obsah evangelia. Je to zvěst o vtěleném Synu Božím, který se pokořil, když vzal na sebe slabou lidskou přirozenost, ale kterého Bůh zázraky a hlavně vzkříšením představil a prohlásil lidem jako svého Syna s náležitou mocí. Takto se ukázalo, že je sice podle těla potomek Davidův, ale zároveň že má svatý božský původ, který se tu nazývá ,duch svatosti'. Pavlovi se dostalo milosti poznat to tajemství a stát se jeho hlasatelem mezi národy, aby je podrobil víře neboli přivedl k věření, neboť víra je hlavně úkon dobré vůle.

7. „Milost a pokoj": spojené dva obvyklé pozdravy, řecký a židovský, ale povznesené a naplněné novým křesťanským obsahem. „Milost", nadpřirozený dar, kterým se stáváme dětmi Božími, „pokoj", který slibovali proroci pro dobu mesiášskou; shrnuje všechny nadpřirozené dary pro Krista nám udělené. Oba tyto vzácné dary pocházejí stejně od Otce i od Ježíše Krista, neboť oba mají jednu božskou přirozenost.

8—15. Apoštolova dávná touha navázat styky s římskými křesťany.

8. Pavel ve svých listech hned na začátku projevuje nesmírnou vděčnost k Bohu za živou víru. Neboť poznal sám na sobě, jaký je to neocenitelný dar, a sám byl Božím apoštolem při zrození víry v srdcích pohanů.

11 —12. Římská obec nebyla zneklidňována nepravým učením. Pravá víra byla u tamějších křesťanů dobře zakořeněna. Přesto ke vzrůstu ve víře bylo třeba nového povzbuzení a poučování. Pavel jim chce dát ten duchovní dar. Sám nezaložil tuto křesťanskou obec, a proto mluví o vzájemném povzbuzení.

16—17. Podává hlavní myšlenku, kterou v listě rozvádí.

Jak Židé, tak Řekové se chlubili svými přednost mi. Židé znali Písma sv., Řekové zase měli svou filosofii. Pavel se nestydí oběma hlásat evangelium, které se neopírá o pozemské přednosti, ale o silné působení Boží k vysvobození všech. To působení Boží je pak v daru spravedlnosti, který hříšného člověka pretvořuje a činí z něho dítě Boží. Tohoto daru se dostává každému člověku bez rozdílu, ne pro jeho skutky, ale proto, že věří. Této pravdě o ospravedlnění člověka na základě víry a ne jeho skutků věnuje apoštol další kapitoly. Zde ji podpírá slovy proroka Habakuka (2, 4).

 

18Boží hněv s nebe se zajisté projevuje proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti těch lidí, kteří nespravedlností zadržují Boží pravdu, 19protože co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to totiž zjevil. 20Vždyť od stvoření světa rozumem lze postřehnout jeho neviditelné vlastnosti, totiž jeho věčnou moc a božství, z věcí stvořených, takže nemají výmluvy. 21Neboť, ačkoli Boha poznali, jako Boha ho neoslavili aniž mu vzdali díky, ale jejich myšlení zjalovělo a jejich nemoudré srdce se zatemnilo. 22Ríkali o sobě, že jsou moudří, ale stali se pošetilými 23a zaměnili slávu neporušitelného Boha za zobrazení podoby porušitelného člověka, ptáků, i čtvernožců a plazů.

24Proto je Bůh vydal v žádostech jejich srdce nečistotě, aby sami hanobili vlastní těla, 25protože zaměnili pravého Boha za klam a ctili tvora a sloužili tvoru místo Tvůrci, který má být veleben na věky. Amen.

26Proto je Bůh vydal hanebným vášním. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. 27A podobně i muži upustili od přirozeného užívání ženy a ve svých žádostech vzpláli k sobě navzájem, když muž s mužem páchal nestoudnost. I dostali sami na sobě odplatu, jaká patřila jejich poblouzení. 28A poněvadž neuznali za hodno mít poznání Boha, vydal je Bůh v nesprávné smýšlení, takže činili, co se nesluší; 29byli plni všeliké nespravedlnosti, nepravosti, lakoty, zloby, plni závisti, vražednosti, nešváru, lsti, špatnosti, byli našeptavači, 30utrhači, nenáviděči Boha, posměvači, byli nadutí, domýšliví, vynalézaví ve zlém, rodičů neposlušní, 31nerozumní, nestálí, nelítostní, nemilosrdní. 32A oni, ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdož se dopouštějí takových věcí, zasluhují smrt, nejen že sami je činí, nýbrž i souhlasí s jinými, kteří je dělají.

 

18—32. Pohané byli daleko od spásy.

18. Jediná cesta k záchraně od hněvu Božího je přijmout víru v Krista. Je to vidět na pohanech. Na ně dopadá Boží hněv pro jejich hříšný život, kterým brání pravdě, aby nebyla od všech poznána a aby člověka nepřetvořila; jde o náboženskou pravdu, a to nejprve o poznání Boha.

19—20. Přirozeným rozumem nelze podstatu Boží přímo poznat. Lze ho však poznat z jeho díla, viditelného vesmíru. Lidský rozum z něho může přirozeně usuzovat, že je vyšší bytost, která vše stvořila a uspořádala, která je věčná, nekonečně vznešená a hodná uctívání. Když k tomu pohané nedospěli, je to jejich vina.

21. Odklon pohanů od prvotního náboženství s jedním Bohem se projevoval stále hrozivěji. Nebylo již naděje, že se zbaví zatemnělosti srdce, mysli.

24. Náboženské poblouznění a nemravnost se navzájem podporují. Když se rozum neobírá vznešenými náboženskými pravdami, stává se otrokem nespořádaných vášní. Bůh, poněvadž nebyl od pohanů vážen a ctěn, ač jim to bylo možné a snadné, nedával jim mimořádné milosti, protože je nezasluhovali. Ponechal je v jejich zaslepenosti, v níž Boha zaměnili za klam, modlu.

25. Následky neochoty poznat pravého Boha se ukázaly v tom, že převraceli samu přirozenost a přirozené zákony, takže klesli pod zvířata do propasti zla.

32. Pohané znali mravní zákon a tresty na jeho přestupování a po leckteré stránce byli přísnější než Židé, na příklad, že kdo je nepolepšitelný ve výstředním životě, propadá smrti, a přece podle toho nežili. Nejen zlo páchali, ale vedoucí vrstva jejich společnosti je schvalovala.

 

2 Proto nemáš výmluvu, člověče, ať jsi kdokoliv, když soudíš. Neboť tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe; vždyť soudíš to, co sám děláš. 2Víme pak, že soud Boží právem přichází na ty, kdo takové věci dělají. 3A myslíš, člověče, který soudíš ty, kdo takové věci dělají, a sám je činíš, že unikneš Božímu soudu? 4Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, trpělivosti a shovívavosti? Nepozoruješ, že Boží dobrota tě pudí k pokání? 5Ale svou zatvrzelostí a nekajícím srdcem si hromadíš hněv pro den hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího, 6kdy on odplatí každému podle jeho skutků: 7životem věčným totiž těm, kdož s vytrvalostí v dobrém díle hledají slávu, čest a neporušenost; 8ale na sobce a na ty, kdo neposlouchají pravdy, ale poslouchají nepravosti, se rozlítí hněv. 9Soužení a úzkost přijde na duši každého člověka, který páchá zlo: především na Žida, ale i na Řeka. 10Ale sláva, čest a pokoj každému, kdo koná dobro: Židovi nejdříve, ale i Řekovi. 11 Neboť Bůh nikomu nestraní.

12Všichni totiž, kdož zhřešili bez zákona, bez zákona také zahynou; a všichni, kdo hřešili pod zákonem, budou zákonem souzení. 13U Boha zajisté nejsou spravedliví ti, kdo slyší zákon, nýbrž ti, kdo plní zákon, ti budou uznáni za spravedlivé. 14Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeně jednají podle zákona, ačkoliv zákona nemají, jsou sami sobě zákonem; 15 ukazují totiž, že dílo zákona mají vepsáno ve svém srdci. O tom jim vydává svědectví jejich svědomí, stejně i myšlenky, které se navzájem obviňují nebo také obhajují; (to se ukáže) 16 v den,

 

2. 1—3, 20. Ani Židé nešli správně k spáse.

1. Proti pohanům se Židé honosili pravým náboženstvím a Zákonem a pohrdali pohany jako Bohem zavrženými; to byl soud Žida nad pohanem. Pavel se nyní k němu obrací a váhu hříchů pohanů převažuje hříchy Židů, kteří přece znali mravní zákon. Ani oni tedy nemají ve svém hříchu výmluvy a potřebují odpuštění.

3. Židé té doby se domnívali, že pro svůj původ z vyvoleného národa dojdou spásy, i když budou páchat nepravosti.

4. Když Bůh hned netrestá, z toho neplyne, že některého hříšníka vyjímá ze zákona, z trestu za každou nepravost, ale popřává čas k pokání (Moudr 11, 24) a dává dostatečnou milost i zatvrzelým hříšníkům, aby se obrátili.

5. V den Božího soudu se ukáže Boží spravedlnost; ona na zemi hned není zřejmá, neboť dobří bývají často utlačováni a zlí vítězí.

6. Rozhodují tedy skutky, ne jen víra.

7. Je tedy mravně dobré a nábožensky správné konat něco dobrého kvůli věčné odměně v nebi.

9. Poněvadž Židé dostali více dobrodiní od Boha, mají tím větší vinu, když hřeší, a zasluhují větší trest. Stejně tak dostanou větší odměnu dobří Židé.

12. Pohané neměli mojžíšský Zákon, a proto nemohou být podle něho souzeni; budou souzeni podle přirozeného zákona, který mají v sobě.

13. Slyšení zákona nečiní ještě člověka Bohumilým. Třeba se jím v životě řídit; podle toho jednou dopadne soud.

14—15. I pohan, který neznal mojžíšský Zákon, mohl být prohlášen za spravedlivého, jestliže se řídil ve svém jednání nezkaženým přirozeným rozumem. Jím totiž poznával základní pravidla mravního řádu a šel za pravým dobrem. Ovšem bez pomoci milosti Boží to pohanu možné nebylo; ale bylo mu to možné bez znalosti mojžíšského Zákona. Pohané takto mohli poznat a plnit tatáž základní pravidla přirozeného zákona, jak jsou obsažena i v mojžíšském zákoníku. Oni si tedy byli i sami zákonem. Ze toho byli schopni, dokazuje i hlas svědomí, který se v nich ozýval, hlas, který schvaloval dobro a odsuzoval zlo, dobrým skutkům připisoval odměnu a zlým trest. Tento hlas svědomí bude také svědkem pohanům při posledním soudu.

 

kdy Bůh, podle mého evangelia, bude soudit skryté věci v člověku skrze Ježíše Krista.

17Než ty se nazýváš Žid, spoléháš na Zákon a honosíš se Bohem, 18znáš jeho vůli a dovedeš rozeznávati, co je dokonalé, protože jsi poučen Zákonem, 19domýšlíš se, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kdo jsou ve tmách, 20vychovatelem nerozumných, učitelem nedospělých, poněvadž máš pravidlo vědění a pravdy v Zákoně. 21Ty tedy jiného učíš, a sám sebe neučíš? Kážeš, že se nemá krásti, a kradeš? 22Říkáš, že se nemá cizoložit, a cizoložíš? Hnusíš si modly, a dopouštíš se svatokrádeže? 23Honosíš se Zákonem, a zneuctíváš Boha přestupováním Zákona? 24Vždyť Boží jméno je pro vás v posměchu mezi pohany, jak je psáno.

25Obřízka je ovšem užitečná, plníš-li Zákon; jestliže však přestupuješ Zákon, obřízka se ti stala neobřízkou. 26Jestliže; tedy neobřezaný člověk zachovává přikázání Zákona, zdaž jeho neobřízka nebude mu čítána za obřízku? 27A od přírody neobřezaný člověk, který plní Zákon, bude soudit tebe, který máš literu i obřízku, a Zákon přestupuješ. 28Neboť (pravý) Žid není ten, kdo je jím zevně, ani není (pravou) obřízkou ta, která je zevně na těle. 29Ale Žid je ten, kdo je jím uvnitř; a to je obřízka, která je v srdci, je z ducha a nikoliv z litery; taková má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha.

 

3 Jakou přednost má tedy Žid anebo jakou užitečnost má obřízka? 2Značnou po každé stránce. Především, že jim byly svěřeny Boží výroky. 3Ale co potom, jestliže někteří neuvěřili? Zmaří snad jejich nevěra Boží věrnost? 4Jistě ne! Spíše se má ukázati, že Bůh je pravdivý, ale každý člověk je lhář, jak je psáno:

Abys byl shledán spravedlivým

v svých slovech

a zvítězil, když tě někdo

bude soudit.

5Ale ukazuje-li se naší nepravostí Boží spravedlnost, co řekneme? Je snad Bůh nespravedlivý, když projevuje hněv? — mluvím po lidsku. 6Nikoliv! Neboť, jak bude Bůh moci soudit svět?

 

17—27. Vypočítává, čím Žid stál nad pohanem a na čem si mohl zakládat. Byl přece z vyvoleného národa, znal pravého Boha, byl poučen Zákonem a tak vycvičen, že mohl snadno rozeznávat, co více přispívá k mravnímu životu i z věcí, které nejsou o sobě ani hříšné, ani nehřišné, a takto mohl být učitelem pohanům atd. Ale, co mu to všecko pomůže, nezachová-li Zákon! A Židé ho skutečně neplnili, jak ukazuje citát ve v 24 z proroka Izaiáše (52, 5).

Židé kladli tolik důvěry v tělesnou obřízku, že podle rabínů ten, kdo ji měl, nemohl být Bohem zavržen. Obřízka ovšem dávala Židům mnoho výsad před jinými národy, ale zároveň zavazovala k zachovávání celého Zákona; jinak neměla ceny. Toto zachovávání Božích přikázání je hlavní věc při obřízce, neboť jen tehdy se může očekávat vyplnění Božích slibů. Zachovávání Božích přikázání bez vnější obřízky je ona obřízka srdce, která člověka doporučuje Bohu. Bůh se totiž dívá ne tak na to, co člověk na sobě má, nýbrž, co koná.

3, 2. „Boží výroky", hlavně prorocké předpovědi o Mesiáši a jeho království.

4. Na důkaz, že Bůh věrně splní své sliby, jsou uvedena slova Žl50, 6, kterými David po svém hříchu vyjádřil naději, že Bůh mu odpustí nejen pro jeho lítost, ale hlavně proto, že odpuštěním se více zaskví Boží věrnost. Jako tedy hřích Davidův nezlehčil Boží věrnost, nezlehčí ji ani nynější nevěra Židů.

5. 7. citovaného žalmu by mohl někdo uzavírat, že hříšník, hlavně hřešící Žid, svými hříchy nakonec přispívá k tomu, že Bůh ukáže svou dobrotu, a tím se proslaví.

6. „Svět", totiž pohany, jejichž odsouzení Žid očekával. I hříchy pohanů by nakonec vynesly najevo slávu Boží. Klade pak námitku: „Proč tedy by měli být souzeni jen pohané a ne i Žid, jehož nepravost by měla dát Bohu příležitost k slávě?"

 

7Jestliže však mou lží pravdivost Boži vynikla k jeho nesmírné slávě, proč ještě i já mám být souzen jako hříšník? 8A neplatí to, co o nás potupně roztrušují a co podle některých říkáme: ,,Čiňme zlo, aby vzešlo dobro"? Tito (lidé) jsou spravedlivě odsouzeni!

9Co z toho? Jsme my něco více? Naprosto ne! Vždyť jsme již obvinili Židy i Řeky, že všichni jsou pod hříchem, 10jak je psáno:

Není spravedlivého člověka,

ani jednoho;

11není rozumného,

není, kdo by hledal Boha.

12Všichni se odchýlili,

vesměs se stali neužitečnými;

není člověka, křerý hy činil dobro,

není ani jediného.

13 Otevřený hrob je jejich hrdlo,

svými jazyky snují lest,

hadí jed mají pod rty

14 a jejich ústa jsou plna

zlořečení a hořkosti;

15jejich nohy jsou rychlé ke krveprolití;

16zkáza a bída na jejich cestách,

17 a nepoznali cesty pokoje;

18 není bázně Boží před jejich očima.

19 Víme pak, že cokoli Zákon praví, mluví těm, kdo jsou pod Zákonem, takže každá ústa jsou umlčena a celý svět je vinný před Bohem, 20protože ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk; neboť Zákon dává jen poznání hříchů.

21Nyní však byla Boží spravedlnost zjevena bez Zákona, jak o ní svědčí Zákon a Proroci. 22Je to Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista, pro všechny, kdo věří; není totiž rozdílu. 23Vždyť všichni zhřešili a postrádají slávy Boží; 24bývají pak ospravedlňováni zdarma jeho milostí pro vykoupení, které je v Kristu Ježíši. 25Jeho Bůh ustanovil jako smírnou oběť skrze víru v jeho krvi, aby ukázal svou spravedlnost v tom, že pomíjel předchozí viny26v Boží trpělivosti, aby byla zřejmá jeho spravedlnost v nynějším čase, že je sám spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo je z víry v Ježíše.

 

7. Ukazuje dále nesmyslnost domnění, že hřích může zůstat bez potrestání, že hříšník vyvolává Boží dobrotu a milosrdenství.

8. Hřích zůstává hříchem stále a sám přímo nepřispívá k zjevení Boží dobroty a milosrdenství. Ukáže-li při něm Bůh svou dobrotu, vychází to z Boží moudrosti a moci, ale hříchu zůstává dále jeho trestnost.

9. Výsady, dané Židům, ještě je nečiní spravedlivými před Bohem. Tedy všichni, i Židé, jsou hříšníci, jak ukazuje Žl13, 1—3; 5, 11; 35, 2.

19. Některý Žid by mohl namítat, že citovaná slova platí o pohanech. Pavel to odmítá, neboť co bylo napsáno, bylo napsáno nejprve pro Židy, kteří byli pod Zákonem.

20. Řekne-li si Žid, že zachoval Zákon, tím se ještě nestal spravedlivým před Bohem. Neboť skutky podle Zákona se nedochází k spravedlnosti milé Bohu (21 142, 2). Zákon totiž jen rozšiřuje poznání o tom, co je dobré a co zlé, ale nedává odpuštění hříchu, ani ne milost, aby se ho mohl člověk vystříhat.

21—31. Bůh uvedl lidstvo na cestu spásy vírou v Ježíše Krista.

21. Po příchodu Ježíše Krista se kázáním evangelia ukázalo, že ospravedlnění se dostává nezávisle na Zákonu. Ale to není v rozporu se Starým Zákonem; naopak on vydává svědectví tomuto ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista.

22. „Boží spravedlnost", totiž ta, která přichází od Boha. Je to účast ve spravedlnosti Bohu vlastní a její odraz v nás; jí se stává člověk spravedlivým a z ní dostává přeslavné výsady Božích dětí. Je to posvěcující milost se všemi nadpřirozenými dary, která se vlévá do duše po odpuštění hříchů. Nutným předpokladem však a začátkem k nabytí této spravedlnosti je víra v Ježíše Krista. (Tříd. sněm, sed. VI, hl. 8.)

23. „Sláva Boží", kterou by jim Bůh na věčnosti dal, kdyby nezhřešili.

24—26. Vnitřní oživení přijatou spravedlnosti není dáváno pro něčí zásluhy, ale jedině z dobroty Boží; Bůh k němu zadarmo milosrdně připravuje darem víry, bázně a lítosti. Ale ze strany Kristovy nejde o něco zadarmo, neboť on dostatečně za nás zaplatil, abychom byli vykoupeni z moci hříchu. Zaplatil podle Božího ustanovení svou krví, přinesenou jako oběť; jedině tato krev přinesená v oběť má v sobě moc usmířit Boha. My se stáváme účastni tohoto usmíření vírou. Poslední cíl ospravedlnění takovým způsobem, totiž skrze krev Kristovu, bylo zjevení Boží spravedlnosti, která žádá za urážku přísné zadostučinéní. A dále v době před Kristem lidstvo nahromadilo spoustu hříchů, které nebyly trestány podle spravedlnosti, ale Bůh je jakoby pomíjel a ukázal se shovívavý. Spravedlnost Boží čekala totiž až na tu chvíli, kdy Ježíš Kristus spravedlivě zadostučiní za hříchy. Na něm se tedy zjevila Boží spravedlnost po věky jakoby skrytá. Takto v novozákonní době Bůh ukázal, že je spravedlivý, když žádal takové zadostučinění, a zároveň milosrdný k lidem, když ospravedlňuje ty, kdo věří v Krista.

 

27Kde je tedy chlubení? Je vyloučeno. Jakým zákonem? Skutků? Ne, ale zákonem víry. 28Máme tedy za to, že člověk bývá ospravedlňován vírou beze skutků Zákona. 29Což je jen Bůh Židů? Což není také pohanů? Zajisté i pohanů. 30Vždyť je jen jeden Bůh, který ospravedlní obřezané pro víru a neobřezané skrze víru. 31 Zákon tedy vírou rušíme? Jistě ne, nýbrž Zákon upevňujeme.

 

4 Čeho tedy řekneme, že dosáhl Abraham, náš tělesný praotec? 2Neboť byl-li Abraham ospravedlněn ze skutků, má se proč chlubit; ale ne ve vztahu k Bohu. 3Co však praví Písmo? Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to započteno jako spravedlnost. 4Než tomu, kdo pracuje, se odměna nepočítá, z milosti, nýbrž z povinnosti. Tomu však, kdo nepracuje, ale věří v toho, který ospravedlňuje bezbožného, počítá se jeho víra za spravedlnost. 5Tak i David nazývá blaženým člověka, kterému Bůh započítá spravedlnost beze skutků:

7Blaženi jsou ti,

jimž byly odpuštěny nepravosti

a kterým hříchy

byly zakryty.

8Blažen člověk,

kterému Bůh nepřičítá hřích.

 

27. Bůh učinil ospravedlnění závislým na víře, která je také dar Boží. Tím je odňata člověku možnost jakkoli se zde chlubit.

28. Nepraví „jen vírou", jako by nebylo ke spáse třeba i skutků z víry.

29—30. Kdyby ospravedlnění záviselo na plnění mojžíšského Zákona, znamenalo by to, že Bůh je Bohem jen Židů, kterým dal ten Zákon, kdežto pohanům by bylo nemožné dojít spásy, což ani Židé nepřipouštěli. Pro všeobecnost spásy byl tedy stanoven zákon víry.

4, 1—25. Přiklad Abrahamův ukazuje nutnost víry k ospravedlnění.

1—3. Abraham platil u Židů nejen za tělesného otce, nýbrž jako vzor spravedlnosti, který měli všichni Židé následovat. Je-li tedy Abraham spravedlivý, má chválu u Boha. Ale tu nemohl získat svými skutky, poněvadž pak by to byla chvála, která zůstává u Abrahama. Proto ta jeho chvála u Boha není zasloužena skutky. Odkud tedy pochází? Z Písma svatého je patrné, že jí nabyl z víry:,Abraham uvěřil..,“ (Gn 15, 6). Tehdy Abraham uvěřil Božímu slibu, že bude mít četné potomstvo. A potom, ne při nějakém skutku, se mu dostalo uznání, že je spravedlivý. Touto vírou pak byl oduševněn celý život Abrahamův, a proto to byl život spravedlivý.

4—5. Příklad o dělníku, kterému patří mzda pro jeho práci a ne z milosti pánovy, ukazuje, že spravedlnosti, pro niž Bůh chválí člověka a má v něm zálibu, se dostává jako daru, poněvadž k této spravedlnosti se přijde vírou; tak totiž Bůh ustanovil.

6-8. Také David je svědkem, že spravedlnosti, která přináší odpuštění hříchů, se dostává z víry a ne ze skutků. Když mu totiž Nathan oznámil, že hřích je mu odpuštěn, uvěřil. V Žl31, 1—2 se pak vůbec nezmiňuje o skutcích, které by odpuštění zasloužily.

 

9Nuže, vztahuje se toto blaženství jenom na obřezané či také na neobřezané? Pravíme totiž: Abrahamovi byla víra započtena jako spravedlnost. 10Jak tedy byla započtena? Když byl obřezán či když byl neobřezán? Ne když byl obřezán, nýbrž když byl neobřezán. 11 přijal znamení obřízky jako pečeť spravedlnosti z víry, spravedlnosti z doby neobřezanosti, 12aby byl otcem všech, kdo věří a jsou neobřezáni, takže i jim je započítána spravedlnost, a aby byl otcem obřezaných, kteří nejen mají obřízku, ale také kráčejí ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham, dokud byl neobřezaný.

13Vždyť zaslíbení, že bude dědicem světa, se nedostalo Abrahamovi a jeho potomstvu Zákonem, nýbrž spravedlností z víry. 14Kdyby však dědici byli (jen) ti, kdo jsou ze Zákona, víra by byla zmarněna a zaslíbení zrušeno. 15Zákon přece působí hněv; kde pak není Zákona, není ani přestoupení. 16 A proto z víry, aby (bylo) z milosti, a tím aby bylo zaslíbení jisté pro všechno potomstvo, nejen pro to, které je ze Zákona, nýbrž i pro to, které je z víry Abrahama, který je otec nás všech, 17jak je psáno: Ustanovil jsem tě za otce mnohých národů, a to před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá to, co není, jako by bylo.

18 On uvěřil v naději, ačkoliv nebylo naděje, že se stane otcem mnohých národů, jak (mu) bylo řečeno: Tolik bude tvého potomstva. 19A neochabl ve víře při pohledu na své tělo již odumřelé - vždyť měl skoro sto let - a na odumřelé lůno Sářino; 20pro Boží zaslíbení nezapochyboval v nevěře, ale zesílil ve víře, takže vzdal Bohu chválu 21a byl pevně přesvědčen, že (Bůh) je mocen také uskutečnit, co slíbil.

22Proto také mu to bylo započteno jako spravedlnost. 23Ale nejen pro něho bylo napsáno, že mu to bylo započteno, 24nýbrž i kvůli nám; i nám bude započteno, když věříme v toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, 25který byl vydán pro naše proviny a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.

 

9—12. Abraham jako vzor spravedlnosti má světový význam. Není jím jenom pro Židy, kteří se od ostatních národů lišili obřízkou, nýbrž pro všechny národy, neboť byl za spravedlivého uznán ještě před obřízkou. Takto je duchovním otcem všech věřících v jednoho Boha, kteří mají přijít k ospravedlnění stejným způsobem, totiž vírou a bez obřízky. Tělesným otcem Židů se stal obřízkou; ta je jen vnějším znamením jeho spravedlnosti a ne příčinou.

13. Nejen spravedlnosti se dostalo Abrahamovi po jeho víře, ale i zaslíbení, že se jeho potomkům dostane země Kanaan (Gn 13, 15; 18, 8), která je obrazem mesiášského království a duchovních dober, jejichž požehnání budou účastný všechny národy země.

14—15. Bůh dal Abrahamovi a jeho potomstvu ono zaslíbení ze své dobroty. Kdyby však jeho vyplnění bylo vázáno na mojžíšský Zákon, nemohlo by být uskutečněno, protože by tomu bránily hříchy, které svolávají jen hněv Boží. Zákon pak dává poznání nových hříchů, ale nedává sílu se jich varovat, a proto to nepřímo působí rozmnožení hříchů.

16. Proto Bůh učinil vyplnění svých slibů závislým na víře, aby bylo zřejmé, že je to Boží dar, a to pro všechny národy, neboť Abrahama učinil duchovním otcem všech národů (Gn 17, 5).

17—21. Abraham uvěřil, že Bůh je mocný, aby mu dal potomstvo proti všemu lidskému očekávání. Uvěřil, že Bůh to oživuje mrtvé, odumřelého Abrahama a Sáru, a volá, co není, jako by bylo, totiž to četné potomstvo jak tělesné, tak hlavně duchovní.

23—25. Podle Abrahama i my docházíme k ospravedlnění vírou v Boha, který měl tu moc vzkřísit svého Syna, jako projevil svou moc na odumřelém Abrahamovi. Hlavní pravdy pak této víry jsou, že Otec vydal svého Syna na smrt za naše hříchy, on pak vstal pro naše ospravedlnění, které přináší po odpuštění hříchů nový život do duše, a tak má svůj vzor v Kristové vzkříšení. 5, 1—11. Ospravedlnění z víry je zárukou spásy.

 

5 Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, uchovejme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. 2Skrze něho totiž máme i přístup vírou k této milosti, v níž jsme, i se chlubíme nadějí v Boží slávu. 3Ano více, neboť se i chlubíme souženími, protože víme, že soužení působí trpělivost, 4trpělivost pak vyzkoušenost, vyzkoušenost zase naději. 5Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 6Neboť tehdy, kdy jsme byli ještě slabí, Kristus zemřel v pravý čas za bezbožníky. 7Vždyť stěží umře kdo za spravedlivého člověka; za dobrého se snad ještě někdo i odhodlá zemřít. 8Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci.

9Oč spíše tedy, když jsme byli nyní ospravedlněni jeho krví, budeme jím zachráněni před hněvem. 10Neboť jestliže jako nepřátelé jsme byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, čím spíše jakožto smíření budeme zachráněni jeho životem. 11A nejen to, nýbrž se i chlubíme v Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož| jsme nyní dostali smíření.

12Proto, jako skrze jednoho člověka vešel hřích do tohoto světa, a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi přešla smrt, protože všichni zhřešili... 13Byl sice hřích na světě až do Zákona; ale hřích se nepřičítá, když není zákona. 14Přesto smrt kralovala od Adama až do Mojžíše i nad těmi, kdo se neprovinili podobným proviněním jako Adam, který je předobraz toho budoucího.

 

1. „Pokoj s Bohem", duše není již zmítána výčitkami a bázní před hněvem Božím a věčnými tresty.

3—4. Soužení již neoslabuje, ale sílí naději ve věčnou slávu, neboť snáší-li je člověk křesťansky, nabývá ctnosti trpělivosti, a ta otvírá široké pole ctností. Křesťan pak tím ukazuje, že usiluje více o věčná dobra než o dobra pozemská, a tím se stává osvědčeným. A když vše vítězně překoná, roste i jeho naděje ve věčnou odměnu.

5. Křesťanská naděje se opírá o všemohoucnost a věrnost Boží, a proto nemůže zklamat, jak selhávají naděje lidské. A to dokazuje skutečnost lásky Boží v nás. Neboť ona nás ujišťuje o Boží lásce k nám a o tom, že Bůh nám dá, co slíbil (srov. Jan 14, 23). Ano sám Duch svatý v nás přebývá, abychom se stali účastni božské přirozenosti.

6. Jistotu této naděje ukazuje i nesmírná láska Kristova k nám. Láska Kristova je nejlépe patrná na tom, že za nás zemřel jako za hříšníky. To je přece neslýchaná věc, aby někdo obětoval svůj život za provinilce. Vždyť stěží kdo obětuje svůj život za člověka čestného; stává se to někdy. Mohl tedy Bůh dát větší důkaz své lásky k nám jinak než tím, že nás miloval, ačkoliv jsme byli nehodní jeho lásky, ano, byli jsme jeho nepřátelé? Jak pevná je teprve jeho láska k nám, když jsme s ním smířeni a stali jsme se jeho děti. 9. Když učinil více, dá i to menší.

11. Nejen v budoucnosti se ukáže láska Boží, když budeme ochráněni před hněvem Božím, ale láska Boží k nám je s námi i nyní, v každé chvíli našeho života.

12—21. Hříchem zkažené lidstvo je obnoveno Kristovou milostí.

12. „Hřích", totiž dědičný hřích, který je dokazován v následujících verších. Připomíná Adama, který jako hlava lidstva přestoupil nařízení Boží, na jehož přestoupení byl stanoven trest smrti. Adamův hřích se stal dědictvím celého lidstva; jako by se celé lidstvo stalo dědicem blaženého stavu v ráji, kdyby Adam jako hlava lidstva nezhřešil.

13—14. Mojžíšský Zákon hrozil trestem smrti hříšníkům, na příklad odpadlíkům od víry a pod. Ale předtím nebyl vydán zákon, který by hrozil smrtí. A přece lidé umírali, ač se hřích nepřičítal jako hodný smrti. Když přece umírali, a to i ti, kteří nebyli schopni hřešit, jako na příklad děti, to dokazuje, že všichni měli na sobě hřích, ale ne osobním činem jako Adam. Tedy proto hřích zdědili, a s ním i smrt.

 

15Ale tak tomu není i s darem jako s proviněním. Neboť jestliže proviněním jednoho zemřelo jich mnoho, mnohem spíše Boží milosti a milostivého daru, který je od jednoho Člověka, Ježíše Krista, přehojně se dostalo na mnohé. 16A není tomu tak s darem jako se skutkem jednoho hříšníka; neboť rozsudek nad jedním vedl k odsouzení, kdežto milost při mnoha proviněních je k ospravedlnění. 17Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista.

18Nuže, jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. 19Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými.

20K tomu pak přišel Zákon, aby se rozmnožil hřích. Kde se však rozmnožilo provinění, tam se nesmírně rozhojnila milost, 21aby jako hřích kraloval ve smrti, tak i milost kralovala spravedlností k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

 

15. Srovnává Adama s Ježíšem Kristem. Adamův hřích byl příčinou smrti všech lidí, rozšířil se na celé lidstvo. Na druhé straně i milost a dobrota Boží přešla skrze Krista na všechny lidi.

16. Srovnává se účinnost hříchu a milosti. Hřích Adamův působil odsouzení všech lidí, kdežto milost postupuje z těchto mnoha hříchů k ospravedlnění.

17. Hřích Adamův vedl k trestu smrti, kdežto milost Kristova vede k věčnému životu.

18. Ospravedlnění skrze Ježíše Krista je pro všechny lidí a všem dostačí; mnozí ovšem té možnosti nepoužívají.

19. Jasně se tu tvrdí, že všichni lidé zdědili po Adamovi hřích.

20—21. Zákon byl dán jako světlo pro mravní život. Ale ve skutečnosti hříchů přibylo, když byl dán Zákon. Tím si měli lidé více uvědomit, že hřích zde skutečně je a že tedy nutně potřebuji milosti; tim více pak měli po ní toužit a očekávat, až přijde.

 

6 Co tedy řekneme? Máme setrvat v hříchu, aby se rozmnožila milost? 2Jistě ne! Jak budeme ještě v hříchu žít my, když jsme mu zemřeli? 3Což nevíte, že my všichni, kdo jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme v jeho smrt pokřtěni?

4Byli jsme tedy spolu s ním křtem pohřbeni ve smrt, abychom, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my žili v novém životě. 5Neboť jestliže jsme byli naň vštípeni tím, že jsme se mu připodobnili v (jeho) smrti, pak budeme (podobni) i ve zmrtvýchvstání.

 

6, 1—11. Nový život, nabytý křtem, v bezhříšnosti a v Bohu. 2. „Zemřít hříchu“ znamená odříci a zbavit se ho, aby nás již neovládal svými žádostmi.

3—4. Křest se děl úplným ponořením katechumena do vody. Toto ponoření znamená smrt a pohřbení Páně, a vynoření z vody zase zmrtvýchvstání Páně. V nitru křesťana působí ponoření odumření hříchů, vynoření působí narození člověka k novému duchovnímu životu. Pokřtěný se tím nejen podobá zemřelému, pohřbenému a zmrtvýchvstalému Kristu, ale je zasvěcen, tajemně spojen, životně vštípen do těchto tajemství Kristova vykoupení. Stává se účasten smrti, pohřbení a zmrtvýchvstání Páně. To v něm působí odumřeni všemu hříchu a začátek nového nadpřirozeného života v milosti. Tyto pravdy se často opakují v listech svatého Pavla (Gal 2, 20; Kol 2, 12-13; Ef 2, 5).

5. Počínajíc křtem rosteme s Kristem v jednom životě, tvoříme s ním totiž jedno duchovní tělo. Když jsme se pak duchovní smrtí hříchů připodobnili jeho íysické smrti, máme účast i v jeho tělesném zmrtvýchvstání tím, že vstáváme k novému duchovnímu životu.

 

6Vždyť to známe, že náš starý člověk spolu s ním byl ukřižován, aby bylo zničeno tělo hříchu, abychom již neotročili hříchu; 7kdo totiž zemřel, je zproštěn hříchu. 8Jestliže jsme však s Kristem zemřeli, věříme, že s ním budeme také žít, 9protože víme, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá; smrt nad ním již nepanuje. 10Neboť jeho smrt byla smrt hříchu jednou provždy; ale jeho život je život pro Boha. 11Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu v Kristu Ježíši.

12Ať tedy hřích nekraluje ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho žádostí. 13Ani nedávejte své údy hříchu za nástroj nepravosti, nýbrž oddejte se Bohu jako lidé, kteří zemřeli, a žijí, a své údy (dejte) Bohu za nástroj spravedlnosti. 14Vždyť hřích nebude nad vámi panovati; nejste přece pod Zákonem, nýbrž pod milostí.

15Co z toho? Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Jistě ne. 16Nevíte, že, dáte-li se někomu za otroky k poslušnosti, jste otroky toho, koho posloucháte, buď hříchu k smrti, nebo poslušnosti k spravedlnosti? 17Ale díky Bohu za to, že jste byli otroky hříchu, ale uposlechli jste ze srdce toho způsobu učení, kterému jste byli odporučeni, 18a když jste byli osvobozeni od hříchu, stali jste se otroky spravedlnosti. - 19Vyjadřuji se po lidsku pro slabost vašeho těla. Neboť jako jste dávali své údy do otroctví nečistotě a nepravosti pro nepravost, tak dejte nyní své údy do otroctví spravedlnosti pro posvěcení.

 

6. Svatý Pavel v nás rozeznává dva lidi: člověka starého a člověka nového, podle dvou různých stavů v nás. Starý člověk, pokud jsme pod hříchem, je otrok nezřízených žádostí; to je dědictví po Adamovi. Nový člověk, znovuzrozený Kristovou milostí, žije v poslušnosti k Bohu, ve spravedlnosti a svatosti. Starý člověk byl ukřižován spolu s Kristem, který zemřel za naše hříchy místo nás, nám pak se při křtu dostává plodu ze smrti Páně. Takto bylo zničeno tělo hříchu, to je tělo, pokud je nástrojem hříchu a podněcovatelem k němu (Gal 5, 23; Kol 2, 11).

8—9. „Budeme žíti“ v milosti a pak ve slávě. Křtem jsme byli životně připojeni ke Kristu, který v nás žije milostí: on však už žije nesmrtelným, věčným životem ve svém těle, a tak i nám dává milostí počátek věčného života. Nikdy již neopustí duši se životem milosťi, pokud člověk sám se od tohoto života hříchem neodvrátí. Máme se proto snažit vytrvat v milosti přijaté při křtu.

10—11. Kristova oběť na kříži má nekonečnou cenu a moc, a proto nemusí být opakována. Tak i křesťané se mají pokládat mrtvé hříchu jednou provždy a za žijící pro Boha na věky. 12—23. Život v hříchu a život ve službě Boží.

12—13. I po křtu jsme nakloněni ke hříchu, zlá žádostivost číhá na příležitost, aby nás znovu ovládla a našich údů použila proti vůli Boží a aby získala ztracenou nadvládu. Tomu máme uniknout varováním se zla. Ale to nestačí, nýbrž máme jednat ve všem jako Bohu zasvěcení křtem svatým, aby se tak naše údy staly nástrojem milosti, svatosti. K tomu se nám pak dostává v novozákonní době hojné nadpřirozené pomoci.

14. Jsme schopni uchovat se v novém životě, neboť Zákon milosti nám k tomu dává sílu. To není jako za Starého Zákona; ten dával nařízení, ale pomoc k jejich plnění neposkytoval.

16—18. Život člověka je možný jenom v poslušnosti. Koho člověk dobrovolně poslouchá, tomu slouží. Křesťané se zbavili jha hříchu a zasvětili se životu podle vůle Boží, spravedlnosti. Dvěma pánům nelze sloužit (Mt 6, 24). Křesťané tedy již nemají hřešit, ale řídit se evangeliem, novým zákoníkem.

19. Žít ve spravedlnosti není pro člověka těžší než žít v hříchu.

 

20Neboť dokud jste byli otroky hříchu, byli jste svobodni pro spravedlnost. 21Nuže, jaký jste tehdy měli užitek z věcí, za které se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. 22Nyní však, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek pro posvěcení a konec věčný život. 23Neboť mzda za hřích je smrt, ale Boží dar je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

7 Či nevíte, bratři - vždyť mluvím k těm, kdo znají Zákon, že Zákon vládne nad člověkem, dokud žije? 2Tak vdaná žena je vázána zákonem k muži, dokud on žije; když však muž umře, je osvobozena od zákona k muži.3 Proto, oddá-li se za života svého muže jinému muži, bude nazvána cizoložnicí; když však muž umře, je osvobozena od toho zákona, takže není cizoložnicí, oddá-li se jinému muži. 4Tak i vy, moji bratři, zemřeli jste Zákonu skrze Kristovo tělo, abyste patřili jinému, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinášeli ovoce Bohu. 5Dokud jsme totiž byli tělesní, hříšné vášně, probuzené Zákonem, působily v našich údech, abychom přinášeli ovoce smrti. 6Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, neboť jsme odumřeli tomu, čím jsme byli poutáni, takže sloužíme v novém duchu a ne v zastaralé liteře.

7Co tedy řekneme? Je Zákon hřích? Jistě ne. Ale hřích bych nepoznal bez Zákoná. Neboť o hříšné žádosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: Nepožádáš! 8Ale hřích vzal podnět z přikázání a způsobil ve mně všelikou žádost; neboť bez Zákona je hřích mrtvý. 9Já jsem žil kdysi bez Zákona. Když však přišlo přikázání, hřích ožil, 10já však jsem zemřel. I ukázalo se, že přikázání, které mi mělo být k životu, je k smrti. "Hřích totiž vzal podnět

 

7, 1—6. Křesťané jsou osvobozeni od jha starozákonního. 1—4. Na zákoně o manželství ukazuje, že Zákon mojžíšský již nezavazuje křesťany. Ne ovšem v tom smyslu, že by jeho přikázání pro mravní život přestalo platit - na př. Desatero zavazuje všechny křesťany, ale v tom smyslu, že Starý Zákon přikazoval, a tím vládl, ale neposkytoval duchovní pomoc k životu podle vůle Boží. Té se dostává až v Novém Zákoně, totiž milostí. Osvobození od nadvlády Zákona přišlo od těla Kristova, jeho utrpení a smrti. Křtem pak jsme zemřeli s Kristem Zákonu, abychom s Kristem zmrtvýchvstalým začali život pro Boha.

5. Zákon poučoval o tom, co je zlé, vzbuzoval nepřímo chuť po zapovčděném ovoci, ale nedával sílu varovat se ho.

6. Máme již nový princip života, to je milost Ducha svatého, a nejsme již starým člověkem.

7—13. Čím byl Zákon pro hřích člověka.

7. Z toho, že teprve po osvobození od vlády mojžíšského Zákona je možno sloužit cele Bohu, mohl někdo vyvozovat, že Zákon byl proti vůli Boží, a tedy hříchem. Pavel to rozhodně odmítá a hluboce psychologicky ukazuje stav člověka s dědičným hříchem pod Zákonem. V živém slohu mluví o tom člověku, jako by to byl on sám: „Hřích bych nepoznal...“, totiž dědičný hřích, jak se ukazuje zlou žádostí. Kdyby Zákon neřekl: „Nepožádáš", nevěděl by, že nespořádané žádosti, které se v něm ozývají, jsou hříšné. Podobně pohané, kteří se měli řídit přirozeným zákonem.

8. „Hřích", totiž náklonnosti ke hříchu, následek to hříchu dědičného, se ozval, když Zákon ukazoval, co je zlé a čeho se třeba varovat. Ne tedy Zákon sám vzbudil zlou žádost, vždyť to, že zakazoval, bylo dobré, ale náklonnost ke hříchu se projevila právě při tom zákazu; vždyť je známo, že zakázané ovoce nejlépe chutná. Kdyby se tedy neozval Zákon, nevzbudila by se ani žádost po věci zakázané a hříchu by nebylo.

9. „Kdysi", v dětství, kdy Izraelita nebyl ještě vázán Zákonem, a tedy pro něho neplatil, zlá žádost v něm jen dřímala. Ale probudila se, jakmile rozumem poznal, že je něco v Zákoně zakázáno, a poněvadž Zákon nepodával pomoc, jednal proti němu, čili mravně zemřel.

11. Ukazuje, jak Zákon, sám o sobě dobrý, stal se nepřímo příčinou pádu a smrti. „Hřích", zděděná náklonnost ke zlému.

 

z přikázání, oklamal mě a jím zabil. 12Tedy: Zákon je sice svatý a přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. 13Stala se mi tedy dobrá věc smrtí? Jistě ne! Ale hřích, aby se ukázal jako hřích, působil mi dobrem smrt, aby se hřích stal velmi hříšným, a to j skrze přikázání.

14Víme zajisté, že Zákon je duchovní. Já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. 15Neboť co činím, nechápu, vždyť nekonám dobro, které chci, ale Činím zlo, které nenávidím. 16Činím-li tedy to, co nechci, přisvědčuji Zákonu, že je dobrý. 17Ale pak to již nedělám já, nýbrž hřích, který přebývá ve mně. 18Vím totiž, že ve mně, to je v mém těle, nepřebývá dobro. Neboť chtění je při mně, ale vykonání dobra nikoliv; 19vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž činím zlo, které nechci. 20Jestliže tedy činím to, co nechci, nedělám to již já, nýbrž hřích, který přebývá ve mně. 21Shledávám tedy zákon, že, když chci činit dobro, je u mne zlo. 22Libuji si totiž v Božím zákoně podle vnitřního člověka; 23pozoruji však ve svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mého rozumu a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech.

24Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? "'Díky Bohu, skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Tak tedy já sám sloužím rozumem Božímu zákonu, tělem však zákonu hříchu.

 

13. Zákon byl dán Bohem k dobru Člověka, a proto je dobrý a svatý. Sám tedy není přímou příčinou duchovní smrti. Tou je zděděný sklon k hříchu v člověku, který se probudil, a takto ukázal všechnu zlobu hříchu, jak je proti vůli Boží. Zneužil dobrého přikázání a skutkem proti němu ukázal svou velkou zlobu. Tak dobrého přikázání bylo užito ke zlu a proti Bohu. Bůh to dopustil, aby člověk tím toužebnčji očekával Vykupitele z hříšného stavu.

14—25. Zákon sám nepůsobí duchovní smrt, ale hřích - vládce v člověku.

14. Zákon je duchovní, protože chce člověku mravní dobro, plnění vůle Boží. „Já", člověk nevykoupený milostí Kristovou, „tělesný", ovládaný nižší částí člověka, která se nechce podrobit vůli Boží, ač duchovní část člověka by ráda šla s vůlí Boží.

15. Jako otrok poslouchá slepě svého Pána, tak i „já“ sklonu k hříchu. Vím o mravním dobru, ale v jakési zaslepeností a bezmocnosti jsem ovládán zlou žádostí. Nedovedu si to vysvětlit; chtěl bych činit dobro, ale konám úplný opak. Ne že by člověk s dědičným hříchem konal jen zlo, neboť lidská přirozenost naprosto zkažená není, ale když přichází k činu, stává se, že by rád jednal dobře, ale pak koná zlo, které poznává jako protivné vůli Boží.

17. V člověku jsou tedy dva počátky: jeden, který schvaluje zákon Boží a je při něm, to je duchovní ,,já", druhý pak hřích neboli zděděná náklonnost k němu, která v něm vládne a strhuje ho k sobě. Tím apoštol neumenšuje hříšníkovu vinu, ale chce ukázat jeho ubohý stav v otroctví hříchu a příčinu zlého jednání, totiž náklonnost ke hříchu následkem dědičného hříchu. Ta smutná zkušenost vede k závěru, že v nevykoupeném člověku nad sklonem k dobrému převládá sklon k zlému, který je v těle, t. j. neduchovní části člověka.

19. Nepopírá svobodné jednání člověkovo i v hřešení, jako by člověk musel hřešit; neboť praví-li: „Činím zlo, které nechci", tvrdí tím, že odsuzuje zlo, které činí a chtěl by je nečinit.

20. Je tedy něco v člověku, co ho stahuje od jednání podle rozumu, totiž žádost zlého. Je třeba pomocné milosti, aby člověk nepodlehl.

21. Denně za poznáním správného jednáni se ozývá hlas opačný, který podněcuje jednání proti rozumu; jsou to nespořádané vášně.

22—23. „Libuji si", schvaluji zákon Boží jako dobrý a svatý. Ta záliba však zůstává jen zálibou, neboť v tom člověku, který je v hříchu, sklon ke zlému v jeho tělesných údech je mocnější.

24. Z tohoto bídného stavu vyráží skoro zoufalý výkřik: „Já nešťastný člověk...!“ Kdo ho zbaví té hříšnosti, která převládá v jeho těle a působí duchovní smrt?

25. Jako blesk vnáší světlo do tragedie lidské bytosti slovo o Bohu, který skrze Ježíše Krista dal vykoupení. Jaké díky možno za to vzdát

 

8 Není tedy nyní odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. 2Vždyť zákon ducha, který oživuje v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. 3Neboť co bylo nemožné Zákonu, protože neměl síly pro tělesnost, učinil Bůh tím, že poslal vlastního syna v podobě hříšného těla a pro hřích a odsoudil hřích na těle, 4aby spravedlnost Zákona byla vyplněna na nás, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle ducha.

5Vždyť ti, kdo jsou podle těla, obmýšlejí tělesné věci, ale ti, kdo jsou podle ducha, věci duchovní. 6Tělesné smýšlení však vede k smrti, ale duchovní smýšlení vede k životu a k pokoji. 7Proto je tělesné smýšlení v nepřátelství k Bohu; neboť není, ba ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. 8Ti však, kteří jsou tělesní, nemohou se líbit Bohu. 9Ale vy nejste tělesní, nýbrž duchovní, jen když ve vás přebývá Duch Boží. Nemá-li pak kdo Kristova Ducha, ten není jeho. 10Ale je-li Kristus ve vás, tělo je ovšem mrtvé skrze hřích, duch však je život skrze spravedlnost. 11A jestliže Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla svým Duchem, který přebývá ve vás.

12Nuže, bratři, nejsme dlužníky těla, abychom žili podle těla. 13Neboť žijete-li podle těla, zemřete; jestliže však duchem umrtvujete skutky těla, budete žít.

14Neboť všichni, kdož jsou vedeni Duchem Božím, to jsou synové Boži. 15Nepřijali jste zajisté ducha otrockého, abyste se zase báli, nýbrž přijali jste ducha synovského, v kterém voláme: ,,Abba, Otče!“ 16Duch sám svědčí s naším duchem, že jsme děti Boží. 17Jsme-li však děti, jsme také dědici; dědici Boží a spoludědici Kristovi, jen když spolu (s ním) trpíme, abychom spolu (s ním) byli také oslaveni.

 

Bohu? „Tak tedy já,.,", ponechán totiž sám sobě, bez pomoci milosti Boží.

8, 1—13. Nový duchovni život.

2. Křtem jsme přivtěleni ke Kristu jako údy k tělu a od něho se dostalo života milosti našemu duchu, který se stal účasten Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, a takto nabyl vlády v nás.

3. Co nemohl učinit Zákon pro vzpouru v těle, učinil Bůh. „V podobě hříšného těla", ač sám neměl z Panny Marie v těle dědičný hřích, ani sklon k němu, pro všeobecnou porušenost lidské přirozenosti mohl být navenek pokládán za hříšníka. ,,Pro hřích", aby ho odstranil z člověka. „Odsoudil", a tedy zničil vládu hříchu v našem těle.

4. Křesťan může s pomocí Kristovy milosti vypírati, co žádá Boží Zákon.

5. „Podle těla", kdo se dává ovládat jeho zlou žádostí. „Duchovní věci", skutky řízené nadpřirozeným duchem, t. j. křesťanské ctnosti.

9. Nedáte se vést nespořádanými žádostmi, které odvracejí od Boha, ale duchem, který souhlasí s vůlí Boží a její plnění nařizuje. Podmínkou však je, že Duch Boží neboli Kristův přebývá v duši, což je prostřednictvím posvěcující milosti.

10—11. Tělo sice jednou zemře, a to následkem dědičného hříchu, ale duch bude mít vždy život od udělené mu spravedlnosti. Ale i tělo bude jednou oživeno, a to skrze Ducha svatého, který v nás přebývá posvěcující milostí. Skrze ni tedy Duch sv. vzkřísí naše těla, až se s ním spojí duše.

14—18. Věčná spása je věřícím zajištěna, neboť jsou děti a dědici Boží.

14. Známkou Božího synovství je ovládání a krocení hříšných žádostí těla pod vedením Ducha svatého; tehdy jsme bratry Kristovými.

15—16. Otrocký duch dohání k dobru strachem před trestem. I Starý Zákon měl částečně toho ducha, neboť jen hrozil tresty těm, kdo jej přestupovali, ale nedával duchovní sílu plnit ho. „Duch synovský“ vede děti k plnění vůle Boží z lásky, s odevzdaností do Božích rukou. Duch svatý v nás vzbuzuje ten nejněžnější vztah k Bohu jako k Otci. Takto nejen dar sám, nýbrž i Dárce nás ujišťuje o Božím synovství.

17. Římské právo uznávalo nárok na otcovo dědictví nejen u přímých synů, ale i u přijatých. Ježíš Kristus již přišel k Otci a stal se jako člověk účasten jeho života a slávy. Toto právo dává Otec i nám, přijatým synům Božím. Ovšem třeba snášet utrpení tohoto života podobně jako Ježíš Kristus.

 

18 Pokládám totiž utrpení nynějšího času za nic ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví. 19Vždyť tvorstvo netrpělivě čeká na zjevení synů Božích. 20Neboť tvorstvo bylo podrobeno marnosti, ne že samo chtělo, ale kvůli tomu, který je podrobil, s nadějí, 21že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení ke svobodě v slávě Božích dětí. 22Neboť víme, že veškeré tvorstvo spolu sténá a spolu se trápí až dosud.

23A není samo, nýbrž i my, kteří máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce přijetí za syny, vykoupení svého těla. 21Neboť v naději jsme byli spaseni. Vidět však to, čeho se týká naděje, není (již) naděje. Jak přece může mít kdo naději v to, co vidí? 25Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme (to) s trpělivostí.

26Stejně však i Duch napomáhá naší slabosti. Vždyť nevíme, zač se máme modlit, jak je potřebí; ale sám Duch se nadto přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. 27Ten pak, který zpytuje srdce, ví, jaký je záměr Ducha, že se podle Boha i přimlouvá za svaté. 28Víme také, že těm, kdo milují Boha,

všecko napomáhá k dobrému, těm totiž, kteří jsou podle úradku povoláni. 29Protože ty, o nichž předem věděl, také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry.

 

19—22. Také očekávání tvorstva poukazuje na věčnou spásu věřících.

19—22. Po hříchu prvního člověka byla země zlořečena (Gn 3, 17). Ježíš Kristus pak vykoupil ze zla nejprve člověka. V pozemském životě je to vykoupení z hříchu a udělení synovství Božího. Je to nový život v lidské duši. Ale jednou bude vzkříšeno i lidské tělo a zbaveno zla smrti. Tehdy se ukáže i navenek vnitřní sláva dětí Božích. K této chvíli vzhlíží i celá příroda, neboť s ní bude sňato všechno zlořečení. Apoštol se živě vmýšlí do tohoto čekání přírody na zjevení Božího synovství člověka, který je korunou viditelného tvorstva a je s ní spjat svým tělesným životem (viz 2 Petr 3, 13).

23—27. I vzdechy Ducha ujišťují o dosažení věčného života.

23. „Prvotiny Ducha", první dary Ducha svatého, především však posvěcující milost, která je počáteční účastí v nebeském dědictví; toužíme po jejich plnosti při budoucím vzkříšení, kdy duše i tělo budou účastný plného synovství Božího, oslavení těla. Bůh vyplní tuto touhu. Vždyť sám ji vložil nám do nitra.

24—25. Ospravedlnění na zemi je počátek naší úplné spásy na věčnosti i podle těla. Takto žijeme v naději v budoucí dokonalou slávu.

26. Modlíme se za dokončení naší spásy. Líbí se však způsob našeho modlení tak, abychom mohli doufat ve vyslyšení? Umíme se svou modlitbou dotknout srdce Otcova? Cítíme zde svou nedostatečnost a slabost. Duch svatý zná však tajemství Boží a tajemný život Boží. Proto on v nás vzbuzuje modlitbu, aby byla dokonalá, a sám za nás prosí. Jsou to vzdechy, které nelze vyjádřit lidskými slovy.

28—39. Boží vůle a Kristova láska nás vedou pevně k věčnému životu.

28. Božím řízením může přispět k našemu duchovnímu dobru vše, co doprovází člověka v pozemském životě. Bůh to činí všem věřícím, kteří uposlechli jeho volání ke křesťanskému životu. O těch rozhodl již u sebe ve věčnosti.

29. „Předem věděl“ o nich a měl v nich zálibu. Ne pro jejich zásluhy, ale ve své nekonečné dobrotě je takto viděl a pak „předurčil", předem o nich rozhodl ve své dobrotě. Výsledek této dobré vůle Boží jsou věřící, jejichž snahou má být stát se podobnými Ježíši Kristu nejen v utrpeních tohoto života, nýbrž i ve slávě věčné. od jeho nepřátel, vylíčené v Žl 43, 23, byla předobrazem pronásledování a utrpení křesťanů.

 

30A ty, které předurčil, také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil; které pak ospravedlnil, ty také oslavil.

31Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? 32Ten, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, jak nám s ním také nedaruje všecko?

33Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh zjednává právo! 34Kdo odsoudí? Kristus Ježíš, který zemřel, ano byl vzkříšen, který je na pravici Boží, který se za nás i přimlouvá? 35Kdo nás odloučí do lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo meč? 36Jak je psáno:

Pro tebe jsme vydáváni na smrt

po celý den;

jsme pokládáni

za ovce na zabití.

37Ale v tom ve všem víc než vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. 38Jsem zajisté přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, 39ani výše, ani hloubka, ani žádný jiný tvor nebude nás moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

9 Říkám pravdu v Kristu, nelžu, i svědomí mi to dosvědčuje v Duchu svatém, 2že mám v srdci velký zármutek a neustálou bolest. 3Neboť bych si přál já sám být odloučen od Krista pro své bratry, pro své příbuzné podle těla; 4vždyť jsou to Izraelité, jim patří synovství, sláva, smlouvy, zákonodárství, bohoslužba a zaslíbení; 5jim patří otcové a z nich je podle těla Kristus, který je nade všechno, Bůh velebený na věky, amen.

 

9, 1—5. Hluboká bolest apoštolova nad nevěřícími Židy.

1. V 1, 16 apoštol napsal, že dobro evangelia bylo určeno nejprve pro Židy, pak pro Řeky. Ale skutečnost ukazovala, že patrně málo Židů přijalo evangelium. Není snad skvrnou na Boží prozřetelnosti, že Židé tu zklamali? Pak to vrhá stín i na křesťanství, které je určeno pro všechny národy, a zatím je nepřijal ani celek národa, zvlášť k tomu vedeného. Tuto námitku řeší Pavel v následujících verších.

3. „Být odloučen", řecky anathema, znamená vlastně být proklet. Jako se Kristus Pán stal pro nás „zlořečením“ (Gal 3, 13), tak i Pavel z velké lásky k svému národu přál by si vzít na sebe takové zlořečení, kdyby to pomohlo ke spáse Židům. Přál by si být navenek odloučen od Krista, jemuž se cele oddal v poznání, lásce a práci, ovšem vnitřně zůstat s ním spojen milostí.

5. Tu je jasně vyjádřena pravda o dvojí přirozenosti Ježíše Krista. Má skutečnou lidskou přirozenost jako člen izraelského národa a skutečnou božskou přirozenost, je Bůh.

 

6Ale ne že by tím padlo slovo Boží. Neboť nejsou Izraelité všichni, kdož pocházejí z Izraele; 7ani nejsou všichni dětmi, protože jsou potomky Abrahamovými, ale z Izáka bude tvé potomstvo. 8To znamená: ne děti tělesné jsou děti Boží, nýbrž děti ze zaslíbení jsou počítány za potomstvo. 9Slovo zaslíbení je zajisté toto: V tomto čase přijdu a Sára bude mít syna. 10Nejen to, ale i Rebeka, která počala z jednoho muže, z našeho otce Izáka; 11neboť když se ještě nenarodili, aniž učinili co dobrého nebo špatného, aby zůstalo v platnosti Boží rozhodnutí o vyvolení 12bez ohledu na skutky, ale pro toho, který povolává, bylo jí řečeno: Starší bude podroben mladšímu, 13jak je psáno: Jakuba jsem si zamiloval, ale k Ezaovi jsem pojal nenávist.

14Co tedy máme říci? Že je u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! 15Mojžíšovi totiž praví: Smiluji se, nad kým se chci smilovat, a slituji se, nad kým se chci slitovat. 16Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, nýbrž na Bohu, který se smilovává. 17Neboť Písmo praví faraónovi: Proto jsem tě povznesl, abych na tobě ukázal svou moc a aby se tak mé jméno rozhlásilo po celé zemi. 18Tudíž se smilovává, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.

19Řekneš mi tedy: „Proč ještě činí výtky? Kdo pak se může vzepřít jeho vůli?“

 

6—13. Být vyvolen závisí na Bohu. Tělesný původ sám o sobě nestačí k účasti ve slíbených duchovních dobrech, které Bůh chce dát. Bůh pak nebyl nevěrný svým slibům, protože ty se měly vyplnit na potomcích duchovních, vyvolených, a ne tělesných. Je to vidět na dvou synech Abrahamových, Izákovi a Izmaelovi. Izák byl Bohem pojat do plánu spásy, Izmael ne. To se ukázalo tím, že Izák byl Bohem předem slíben (Gn 18, 10). Podobně z dvojčat Rebečiných byl Bohem vyvolen k uskutečnění spásy Jakob a Esau ne. Bůh ho vyvolil, neboť se to stalo již tehdy, kdy oba dva nebyli ještě schopni mravní odpovědnosti, a tedy ani ne zásluhy. Bůh sám volil: jednomu a jeho potomkům ukázal lásku, druhého nezahrnul do své přízně (Mal 1, 3). Tak je to i s darem víry, který jednomu dá, jinému odepře, podle svého tajemného a věčného rozhodnutí. ´Proč přitahuje tohoto a proč ne onoho, o tom nesuď, nechceš-li bloudit' (sv. Augustin).

Tedy Bůh, který si svobodně počínal na počátku izraelských dějin, který si vyvolil jeden národ, a druhý ponechal zkáze, a to činil bez ohledu na jejich skutky, stejnou svobodu ukázal v době mesiášské, když vyplnil zaslíbení spásy na duchovním Izraeli a zavrhl Izraele tělesného. Tomu se tedy nemá nikdo divit ani cokoli Bohu vyčítat, neboť vše záleží jedině na Boží svobodě v rozhodování o spáse. Tak jedná Bůh stále.

14—29. Jak povolání pohanů k víře, tak zatvrzení Židů je podle Božího řízení.

14. Ale Žid si řekne, že zachovává Zákon, a Bůh přece dává pohanovi přednost při vyplnění duchovních zaslíbení. Je proto nespravedlivý? Na to odpovídá Pavel v následujících verších.

15—16. Uvádí nejprve výrok Boží z Ex 33, 19, o jehož pravdivosti Žid nepochyboval. Jím ukazuje Bůh svou úplnou svobodu a nezávislost, kterou má v rozdílení milostí, jimiž není nikomu povinen, neboť jde o dary rázu nadpřirozeného, ne přirozeného. Takto vyvolení k víře jsou výsledkem Božího milosrdenství a ne lidského chtění a skutků. Dá pak víru a ji následující ospravedlnění tomu, jehož vůli milosrdně připravil k přijetí tohoto daru.

18. „Bůh zatvrzuje“ v tom smyslu, že nedává zvláštní milosti a dopouští, aby hříšník šel za svými hříšnými úmysly. Tak i faraónovi dal moc, aby jí užíval k dobru poddaných, on však jí zneužil k potlačení Izraelitů a nedal se odvést od zlého úmyslu, ani když byl trestán. Než i tohoto zatvrzení faraónova užil za prostředek vysvobození Izraelitů, a tak proslavil své jméno (Ex 9, 16).

19—21. Na námitku, že zatvrzuje-li Bůh sám, koho chce, jak si může stěžovat, že někteří hříšníci se neobracejí, odpovídá apoštol nejprve poukazem na lidskou neschopnost měřit se s Bohem v moudrosti a pak příkladem o hrnčíři. Tak ani Bůh nekřivdí nikomu z lidského pokolení, zkaženého hříchem, povznese-li jednoho z této bídy a jiného ne.

 

 

20Člověče, kdo jsi ty, že si dovoluješ přít se s Bohem? Což řekne výrobek výrobci: „Proč jsi mě udělal takto?“ 21Či nemá hrnčíř moci nad hlínou udělat z téže kaše jednu nádobu pro čestné věci, jinou zase pro nečestné?22A jestliže Bůh, přestože chce ukázat svůj hněv a učinit známou svou moc, snášel s velkou shovívavostí nádoby hněvu zralé k záhubě, 23a aby ukázal svou bohatou slávu na nádobách milosrdenství, které připravil k slávě, 24totiž na nás, které povolal nejen ze Židů, nýbrž i z pohanů... 25 Jak praví také u Oseáše:

Nazvu svým lidem ty,

kdo nebyli mým lidem,

a milovanou tu,

která nebyla milovaná;

26a právě na místě, kde jim bylo řečeno:

Vy nejste můj lid,

tam budou nazváni syny živého Boha.

27Izaiáš pak volá nad Izraelem: Kdyby bylo synů izraelských jako mořského písku, jen ostatek bude spasen. 28Neboť Pán dokoná a rychle provede své slovo na zemi. 29A jak předpověděl Izaiáš:

Kdyby Pán zástupů

nebyl nám ponechal potomstvo,

byli bychom se stali jako Sodoma

a byli bychom podobni Gomoře.

30Co tedy máme říci? Že pohané, kteří nešli za spravedlností, dostali spravedlnost, totiž spravedlnost z víry, 31kdežto Izrael, který hledal zákon spravedlnosti, k zákonu nedospěl. 32Proč? Protože (ji hledal) ne vírou, nýbrž skutky. Narazili na kámen úrazu, 33jak je napsáno:

Hle, kladu na Siónu kámen úrazu

a skálu pohoršení;

a kdo v něj věří, nebude zahanben.

 

10 Bratři, toužím v svém srdci a snažně prosím Boha za ně, aby byli spaseni. 2Neboť jim dosvědčuji, že mají horlivost o Boha, ale ne podle (pravého) poznání. 3Poněvadž totiž neuznávali Boží spravedlnost a snažili se postavit vlastní, nepoddali se Boží spravedlnosti. 4Vždyť cíl Zákona je Kristus k spravedlnosti každému, kdo věří.

 

22. „Nádoby hněvu", hříšníky, jejichž spravedlivým potrestáním se ukazuje Boží spravedlnost. „Nádoby milosrdenství", ty dobré lidi, které svou milostí podporoval, aby nežili podle sklonů z dědičného hříchu a povolal je k víře.

24. Třeba doplnit závětí: „Můžeš ještě Boha vinit z nespravedlnosti?"

25—29. O tom, že Bůh předem věděl o povolání pohanů a zavržení Židů, dosvědčují proroci. Nejprve prorok Oscáš o povolání pohanů k víře. V 27 a 28 o zavržení většiny Židů z Iz 10, 22—23. Ve 29 uvádí Iz 1, 9 o zpustošení Judska Assyřany, při němž zbylo jen málo lidí; podobně i v době Kristově málo Židů uvěří.

30—10, 4. Židé narazili, když nešli za Boží spravedlností.

33. Z Iz 18, 6 a 8, 14 ukazuje, že se není proč divit tomu, že Židé neuvěřili v Ježíše Krista. Očekávali totiž Mesiáše podle svých pozemských představ a zavrhli Ježíše Krista v jeho pokoře a v díle vykoupení potupným křížem; to bylo pro ně pohoršením (1 Kor 1, 23). 10, 2. Nechápali, v čem záleží pravé uctívání Boha, totiž ne ve vnějších obětech a ve vnějším zachovávání Zákona, ale ve vnitřní poslušnosti k Bohu a zachovávání jeho přikázání; a o to nedbali.

3. „Boží spravedlnost", totiž z víry v Ježíše Krista; „vlastní spravedlnost“ z osobních skutků, a ne spravedlnost jako Boží dar.

4. Starý Zákon celým svým zařízením předobrazoval Krista a na něho připravoval (Gal 3, 24). Přestal tedy ve chvíli, kdy přišel Ježíš Kristus. Předobrazoval i to, že jen vírou možno dojíti k ospravedlnění.

 

5Mojžíš přece píše o spravedlnosti ze Zákona: Člověk, který ji činí, bude v ní živ. 6Ale spravedlnost z víry mluví takto: Neříkej v svém srdci: Kdo vystoupí do nebe?, to je svést Krista dolů, 7nebo: Kdo sestoupí do propasti?, to je Krista vyvést z mrtvých. 8Ale co říká? Blízko tebe je to slovo, v tvých ústech a v tvém srdci, totiž řeč o víře, kterou kářeme. 9Neboť vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10Srdcem totiž věří člověk k spravedlnosti; ústy pak se děje vyznání k spáse. 11Písmo totiž praví: Žádný, kdo v něho věří, nebude zahanben. 12Není totiž rozdílu mezi Židem a Řekem. Neboť tentýž je Pán všech, bohatý ke všem, kdo ho vzývají. 13Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.

14Jak tedy budou vzývat toho, v koho neuvěřili? Jak však uvěří v toho, o kom neslyšeli? Jak však uslyší bez kazatele? 15Jak pak budou kázati, nebudou-li posláni? Jak je psáno: Jak je milý příchod; těch, kdo zvěstují dobré věci. 16Ale všichni neuposlechli evangelia. Neboť Izaiáš praví: Pane, kdo uvěřil našemu kázání? 17Víra je tedy z kázání, kázání pak skrze řeč Kristovu. 18Ale tážu se: „Což neuslyšeli?“ Ovšemže ano:

Po veškeré zemi rozesel se jejich hlas

a na konec světa jejich slova.

19Ale tážu se: „Což Izrael neporozuměl?“ Především Mojžíš praví:

Přivedu vás k žárlivosti na národ,

který není národem,

a vzbudím ve vás nevoli

k národu nemoudrému.

20Izaiáš pak směle říká:

Byl jsem nalezen těmi,

kdo mě nehledali,

zjevil jsem se těm,

kdo se po mně neptali.

 

5—21. Dvojí spravedlnost vyznačená ve Starém Zákoně.

5. Podle výroku Mojžíšova (Lv 18, 5) Zákon sám o sobě odměňoval jen pozemskými dobry ty, kdož ho zachovávali, a nic více. Když pak pod ním někdo došel spásy, stalo se to vírou v budoucího Vykupitele.

6—8. Apoštol ukazuje, že lze snadno přijít vírou k ospravedlnění. Jako Mojžíš ukazoval Izraelitům, že je snadné zachovávat Zákon s pomocí Boží - vždyť nemusí jít pro Zákon až do nebe (Dt 30, 12), neboť ho mají blízko, ve svých ústech, tak je i snadné přijít vírou v Ježíše Krista k ospravedlnění, vždyť Ježíš Kristus se stal člověkem a byl vzkříšen z mrtvých, a to se již jednou stalo a nemusí být od nikoho opakováno pro člověkovo vykoupení, ale stačí víra v Krista, který již dokonal tajemství vykoupení. Je to vše blízko, slyší o tom evangelium, je to v ústech lidských.

10. Vnitřním přisvědčením pravdám víry se přichází k ospravedlnění. Vnějším vyznáním víry a životem podle ní se přichází k vytrvalosti v přijaté spravedlnosti (posvěcující milosti) až do smrti.

11. Slova z Iz 28, 16 se vztahují na víru v úhelný kámen, Mesiáše, Ježíše Krista.

13. Prorok Joel (2, 23) pravil ta slova o těch, kdo při soudu budou vzývat Hospodina. Ta slova platí o věřících, kteří vírou v Krista dojdou spásy.

14—16. Vnější vzývání jména Ježíšova nepomůže ke spáse bez vnitřní víry. K ní se přichází zpravidla slyšením kázaného evangelia od těch, kdož jí jsou pověřeni. Bůh se již o to vše postaral, jak předpověděl prorok Iz 3, 7. Týž prorok předpověděl i to, že mnozí ze Židů neuvěří (53, 1).

17. Normální cesta, kterou Bůh přivádí lidi k víře, je kázání.

18. Židé tedy nemají výmluvy pro svou nevěru, neboť všude se hlásá zvěst o Kristově vykoupení (Zl 18, 5).

19—20. Bylo předpověděno (Dt 32, 21; Iz 65, 1), že pohanům se také dostane spásy. Když tedy pohané, kteří byli méně připraveni, uvěřili, nemají Židé výmluvy. Měli by se spíše obdivovat dílu spásy mezi pohany, a tak sami přijít k víře. Ale zůstávají v nevěře, jak již předpověděl Iz 65, 2: „Po celý den...“

 

21 O Izraelovi však praví: Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu, který nevěřil a odmlouval.

 

11 Proto pravím: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Nikoli. Vždyť i já jsem Izraelita, z potomstva Abrahamova, z kmene Benjaminova. 2Nezavrhl Bůh svůj lid, který si předem rozlišil. Nebo nevíte, co praví Písmo o Eliášovi, jak si stěžuje Bohu na Izraele? 3Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře vyvrátili, a já jsem zůstal sám a ukládají mi o život.4Ale co mu odpovídá božské slovo? Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Bálem. 5Tak tedy i v tomto čase zůstal zbytek podle vyvolení z milosti. 6Jestliže však z milosti, už ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí.

7Co tedy? Izrael nedosáhl toho, oč usiluje, ale vyvolení (toho) dosáhli. Ostatní pak byli zaslepeni, 8jak je psáno: Dal jim Bůh ducha otupělosti, oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli, až podnes. 9A David praví:

Jejich stůl jim buď léčkou a pastí,

příčinou pádu a odvetou

10Ať se jim zatemní oči, aby neviděli,

a jejich hřbet buď vždy shrben. 11Pravím tedy: Neklopýtli tak, aby padli? Naprosto ne. Ale pro jejich pochybení (přešla) spása na pohany, aby na ně žárlili. 12A jestliže jejich pochybení je bohatstvím pro svět a jejich úbytek je bohatstvím pro pohany, čím teprv bude jejich plnost!

13Ale vám, z pohanů, pravím: Pokud jsem tedy apoštolem pohanů, vykonávám okázale svůj úřad, 14zdali bych nějak nevzbudil žárlivost svých soukmenovců a některé z nich nespasil. 15Neboť jestliže jejich zavržení je smířením světa, čím bude jejich nové přijetí, ne-li vzkříšením z mrtvých? 16Jsou-li svaté prvotiny, je také celé těsto; a je-li svatý kořen, také větve.

 

11, 1—10. Zavržení Židů není všeobecné.

1. Bůh však nezavrhl celý národ izraelský. Vždyť mnozí z něho uvěřili a stali se hlavními šiřiteli evangelia, jako na příklad on, Pavel.

2—5. Jako se v dobách proroka Eliáše zdálo, že všichni Izraelité odpadli k modloslužbě, a přece Bůh věděl o mnoha a mnoha, kteří mu zůstali věrni (3 Král 19, 10; 14. 18), tak i nyní má Bůh své vyvolené z milovaného národa, o nichž předem věděl (.rozlišil), že uvěří, a dal jim k tomu milost.

7. I z vyvoleného národa zbytek vyvolených uvěřil, a tak sliby se na nich splnily.

8. Bylo předpověděno (Dt 29, 4; Iz 29, 10), že Bůh nedá milost těm ze Židů, kteří nemají upřímné smýšlení k Bohu. O milost neprosili, neboť důvěřovali ve své skutky, a tím se stali neschopnými poznat a přijmout pravdu evangelia.

9—10. David předpověděl v Zl 68, 23—24, že dobra, zákon a sliby, které byly určeny pro Izraele, stanou se mu příležitostí k pádu. To se vyplnilo, když hlásání spásy skrze Ježíše Krista a apoštoly se jim stalo příležitostí k zaslepenosti a zatvrzelosti.

11—24. Zavržení Židů je dočasné.

11—12. Zavržení Izraele je nejen částečné, ale i dočasné. V šíření evangelia se ukázal plán Boží: apoštolově hlásali nejprve Židům, a když oni odmítli věřit, obrátili se k pohanům; a ti je s radostí a hojně přijímali (Skt ap 18, 6; 19, 9 a j.). To mělo vzbudit v Židech svatou závist, aby se i oni obrátili. A až se jednou Židé hromadně obrátí, to teprve bude požehnáním pro všechny národy.

13—14. Při hromadném přijímání pohanů do Církve - v tom je jeho poslání a apoštolská čest měl také v úmyslu vzbudit v Židech tu svatou žárlivost.

16. Když Židé zadělávali chléb, dali stranou něco z těsta a obětovali to Bohu. Od té části celé těsto nabylo pak jakési posvátnosti. Tak i Židé mají posvátnost od patriarchů, kteří jsou i kořeny stromu. Jsou tedy stále ve stavu vnější přípravy na spásu.

 

17A jestliže některé větve byly ulomeny, ty pak, ač jsi byl planou olivou, byls mezi ně naroubován a stal ses účastným kořene, totiž tučné mízy olivy, 18nevynášej se proti větvím! A jestliže se vynášíš, pamatuj, že neneseš kořen ty, nýbrž kořen tebe.

19Ale řekneš: „Větve byly ulomeny, abych já byl naroubován.“ 20Dobře! Byly ulomeny pro nevěru, ty však stojíš vírou. Nemysli vysoko, ale boj se! 21Neboť neušetřil-li Bůh přirozených ratolestí, neušetří ani tebe. 22 Viz tedy Boží dobrotu a přísnost. Přísnost k těm, kdo klesli, k sobě však Boží dobrotu, setrváš-li v dobrotě; jinak i ty budeš vyťat.

23A oni, nezůstanou-li v nevěře, budou naroubováni; Bůh je zajisté mocen znovu je naroubovat. 24Neboť byl-li jsi vyťat z olivy podle své přirozenosti plané a proti přirozenosti byls naroubován na ušlechtilou olivu, čím spíše budou naroubováni na vlastní olivu ti, kdo k ní přirozeně náleží.

25Nechci totiž před vámi, bratři, skrývat toto tajemství, abyste se nepokládali (jen) sami za rozumné: Zatvrzení přišlo na Izraele zčásti, dokud nevejde celek pohanstva, 26a tak bude spasen celý Izrael, jak je psáno:

Přijde ze Siónu Vykupitel a odvrátí bezbožnost od Jakuba. 27A to bude má úmluva s nimi, až odejmu jejich hříchy. 28Vůči evangeliu jsou sice nepřáteli; pro vás; ale pro vyvolení zůstávají milovanými kvůli otcům. 29Vždyť při Božích darech a Božím povolání není litování. 30Neboť jak vy jste kdysi byli Boha neposlušni, nyní však se vám dostalo milosrdenství jejich neposlušností, 31tak i oni nyní neposlechli, pco milosrdenství kvám, aby sami také nyní došli milosrdenství. 32Bůh totiž uzavřel všechny v neposlušnosti, aby i se nade všemi smiloval.

33Ó propasti bohatství, moudrosti a vědění Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlo jeho cesty! 34Neboť

kdo poznal myšlení Páně?

Nebo kdo byl jeho rádcem?

35Anebo kdo mu dal dříve, aby se mu musilo oplatit?

36Protože od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu budiž sláva na věky! Amen.

 

17—18. Církev je jako strom, jehož kořeny jsou patriarchové, jimž se dostalo zaslíbení, a větve jsou Židé, na kterých se vyplnila. Pohané jsou jako planý strom. Na tom příkladě apoštol krásně ukazuje, jak se bývalí pohané mají dívat na své obrácení ke Kristu jako na dílo Božího milosrdenství, a ne se pyšnit nad Židy. Nikdo si tedy nemá důvěřovat, ale s pokorou a bázní se starat o vlastní spásu. Třeba pamatovat na zařízení Boží spásy v dějinách; N. Zákon nastupuje po Starém. 25—32. Po obrácení pohanů bude následovat obrácení Židů.

25—26. Obrácení všech pohanů a pak všech Židů třeba brát ne číselně, nýbrž morálně, t. j. tehdy, kdy bude možno říci, že všechny národy přijaly evangelium, přijmou je i Židé jako národ. Na potvrzení uvádí Iz 59, 20.

28—32. Bůh neupustil od původního plánu, že totiž potomci patriarchů mají se stát dědici vykoupení. A až k tomu přijde, tehdy se zaskvěje Boží milosrdenství, jak se proslavilo na pohanech. 33—36. Chvála Bohu nekonečně mocnému a moudrému.

33. Když Pavel vylíčil Boží moudrost v tom, jak nevěra jedněch přispěla ke spáse druhých, dal se do velebení Boží moudrosti, která vede všechny tvory k jejich věčnému cíli, Božího vědění, které podivuhodně užívá prostředků k dosažení spásy lidstva, nevystihlých Božích soudů, že Bůh se nad jedním smilovává, nad jiným ne. Již prorok Iz 40, 13 a j. obdivovali se této moudrosti Boží v řízení lidstva.

36. „Od něho“ jako stvořitele pocházejí všechny věci; „skrze něho“ jsou uchovávány a řízeny; ,,pro něho“ jako poslední cíl bylo všechno stvořeno.

 

12 Proto vás, bratři, prosím skrze Boží milosrdenství, abyste podávali své tělo v živou, svatou, Bohu libou oběť; to je vaše správná bohoslužba. 2A nepřipodobňujte se tomuto světu, ale proměňujte se obnovou své mysli, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré a bohumilé a dokonalé.

''Neboť každému mezi vámi říkám skrze milost mi danou: Nemysli si nad to, než se sluší myslit si; ale mysli si, aby to bylo rozumné, každý podle míry víry, jakou ho Bůh podělil. 4Jako totiž máme v jednom těle mnoho údů a všechny tyto údy nemají touž činnost, 5tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a každý jsme údem jeden druhému. 6Máme však rozličné dary podle milosti nám udělené: je to proroctví, ať je to úměrné k víře;7je to služba, ať se věnuje té službě; kdo učí, ať se věnuje tomu vyučování; 8kdo má dar povzbuzování, ať povzbuzuje; kdo rozdává, čiň to s prostností; kdo je představený, s horlivostí; kdo prokazuje milosrdenství, s radostností.

9Láska buď bez pokrytectví. Mějte zlo v ošklivosti, lněte k dobru. 10V bratrské lásce se vzájemně vroucně milujte, předcházejte jeden druhého v uctivosti. 11V horlivosti nebuďte liknaví! Duchem buďte vroucí, služte Pánu. 12V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, na modlitbě vytrvalí; 13o potřeby se sdílejte se svatými, pohostinnost rádi pěstujte. 14Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte.15Radujte se s radujícími; plačte s plačícími. 16Stejně smýšlejte jeden o druhém; nemyslete vysoko, ale buďte nakloněni skromným. Nebuďte moudří (jen) sami pro sebe. 17Nikomu nesplácejte zlé zlým. Hleďte si dobra přede všemi lidmi.

 

12, 1—2. Třeba se zasvětit plnění Boží vůle.

1. „Skrze Boží milosrdenství", které se hojně na nich projevilo, jak ukázal v předešlé hlavě. Máme sloužit Bohu tělem, od něhož hřích začíná. Křtem se stalo tělo mrtvým pro hřích, bylo pro něj zabito, jak byla zabíjena zvířata k oběti, aby se stalo nositelem nového života v milosti; tak se stává živou obětí Bohu. Svatou obětí se stává, je-li uchováváno bez poskvrny od zlých žádostí. Taková oběť je milá Bohu. To je duchovní bohoslužba, neboť je prodchnuta novým křesťanským duchem.

2. „Tento svět", lidé žijící a sloužící jen pozemským zájmům a hříchu. Máme se obnovovat tím, že se zbavujeme smýšlení, které vede ke hříchu, a pěstujeme své svědomí, abychom rozeznali, co je podle Boha.

3—8. Skromně a spravedlivě plnit svůj úkol

v celku. 3—8. Ona oběť a obnova se ukazuje pokorou. Každý má být spokojen s těmi duchovními dary, které byly jemu dány ke křesťanskému životu, a neohlížet se a nezkoumat své bližní. Tak je to prospěšné i pro celek věřících, Církev, v kterém je každý údem a přispívá celku, koná-li své povinnosti v Církvi. (Viz 1 Kor 12, 12—14; Ef 4, 5.)

9—21. Uplatňovat lásku.

9. Křesťan se obnovuje a stává se Bohu libou obětí láskou k druhým. Ta nemá být jen zdánlivá, ale opravdová, v srdci, ve slovech a skutcích.

11. „Duchem vroucí", abychom horlivě plnili, co se líbí Bohu. Ta horlivost pochází z milosti Ducha svatého.

12. Radost podporuje duši v horlivosti. Křesťanská radost vychází z pevné naděje na věčnou odplatu.

14. To jsou rady z evangelia (Mt 5, 44; 5, 10).

15. Právě proto, že jsme údy jednoho tajemného těla, v kterém na utrpení a radosti jednoho mají účast ostatní členové Církve.

16. Nepokládat hned za bezcenné, co za takové pokládá svět. Právě ty, kteří bývají pokládáni za sociálně slabší, činí Bůh mravně velkými.

17. Křesťan má svým životem všechny vzdělávat a ne pohoršovat.

 

18Je-li možno, pokud to závisí na vás, žijte v pokoji se všemi lidmi. 19Nemstěte se sami, nejmilejší, ale dejte místo hněvu (Božímu); je totiž psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. 20Ale lační-li tvůj nepřítel, nakrm ho; žízní-li, napoj ho. Neboť budeš-li to činit, shrneš mu žhavé uhlí na hlavu. 21Nedávej se přemáhat zlem, nýbrž přemáhej zlo dobrem.

 

13 Každý člověk ať je poddán vládnoucí moci. Neboť není vládnoucí moci, která by nebyla od Boha, a ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha. 2Proto kdo se protiví moci, protiví se řádu danému Bohem. A ti, kdo se protiví, sami na sebe uvedou odsouzení. 3Vládcové totiž nejsou postrachem dobrému skutku, nýbrž zlému. Chceš se nebát moci? Čiň dobře, a dostane se ti od ní chvály. 4Neboť je Božím služebníkem tobě k dobrému. Ale činíš-li zlo, boj se; neboť nenosí nadarmo meč. Je zajisté Božím služebníkem, vykonává tělem (jeho) hněvu na tom, kdo páchá zlo. 5Proto je nutno, abyste byli poddáni, nejen pro hněv, nýbrž i pro svědomí. 6Vždyť proto také platíte daně; neboť jsou to Boží činovníci, když se tomu vytrvale věnují. 7Dávejte všem, čím jste povinni; komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest.

8Nezůstávejte nikomu nic dlužni, leč to, že se máte navzájem milovat; vždyť kdo miluje druhého, naplnil zákon: 9Neboť: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, a je-li ještě jiné přikázání, to vše je shrnuto v tomto slově: Miluj svého bližního jako sám sebe. 10Láska nepůsobí bližnímu zlo; tak je láska naplnění zákona.

11A tím spíše, že znáte čas, že již nastala hodina, abyste povstali ze spánku, vždyť nyní je nám spása blíže, než když jsme uvěřili. 12Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnosti a oblecme se ve zbroj světla. 13Žijme počestně jako ve dne, ne v hodování a opilství, ne ve chlípnosti a nevázanosti, ne ve sváru a řevnivosti. 14Ale oblecte Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo na ukojování žádostí.

 

19. Ponechme odplácející Boží spravedlnosti, aby potrestala křivdy na nás spáchané. Bohu patří odveta (Dt 32, 35).

21. Nemstít se zlem za zlo, ale dobrotou zvítězit nad zlým člověkem, zdržeti ho tak od zla a přivést k pokání.

13, 1—7. Poslušnost světské moci.

1—2. Přitom ovšem neporušovat práva svědomí, víry a úcty k Bohu. Důvod poslušnosti je, že Bůh ustanovil, že lidé mají žít ve společnosti, o jejíž společné dobro se stará vláda. Třeba jí proto poslouchat, pokud nepřekračuje meze své moci. Vzbouřenci hřeší nejen proti lidem, nýbrž také proti Bohu.

3—4. Povinností vlády je chránit lidskou společnost před zlem, a proto má právo potrestat, je-li toho třeba. Má chránit dobro všech poctivých občanů. Má právo trestat i smrtí (meč je symbol práva nad životem a smrtí) ty, kdo páchají zlo.

5. Když poslouchá světskou vládu, protože představuje Boha, činí to ze svědomí. A proto její zákony zavazují i ve svědomí.

6. „Boží činovníci“ konají Boží dílo, neboť jsou v tom Boží zástupci.

8—10. Dokonalost v lásce. Daň se jednou zaplatí, a dál se nemusí nic dělat. Láska má vždy co splácet, protože přikázání lásky trvá stále, a také bližní, s kterým jsme si podobni přirozeností a milostí. Láska naplňuje zákon, protože obsahuje všechna přikázání, jak se chovat k bližnímu. Láska naplňuje zákon, protože odvrací od působení zla bližnímu a vede k přání dobra.

11—14. Povzbuzeni k úplnému obráceni.

11. K životu v lásce pobízí myšlenka na věčnou spásu, blížící se každým dnem.

12. „Noc", tento věk, plný nevědomosti o Bohu, náboženských povinnostech a plný hříchu. „Den", kdy vejdeme do věčné slávy. Nebo „noc“ je doba hříchu od Adama až po Krista, kdy začala pro lidstvo doba vykoupení. „Skutky temnosti", hříchy, protože člověk se jimi podrobuje satanovi, knížeti temnot (Ef 6, 12). „Zbroj světla", křesťanské ctnosti, kterými se přemáhá hřích.

 

14 Slabého ve víře přijímejte, ale ne abyste rozsuzovali smýšlení. 2Jeden totiž je přesvědčen, že smí jíst všecko; jiný je slabý a jí zeleninu. 3Ten, kdo jí, nepohrdej tím, kdo nejí; a kdo nejí, nesuď toho, kdo jí, neboť Bůh ho přijal. 4Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? Stojí-li nebo padá-li, to je věc jeho pána. Bude však státi, neboť Pán je mocný udržeti ho zpříma.

5Dále někdo dává přednost jednomu dni před druhým, pro jiného pak je jeden den jako druhý; každý měj vlastní plné přesvědčení. 6Kdo více cení některý den, cení ho pro Pána; a kdo jí, Pánu jí, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, Pánu nejí, a také děkuje Bohu. 7Vždyť žádný z nás nežije sobě a žádný neumírá sobě. 8Neboť žijeme-li, Pánu žijeme; umíráme-li, Pánu umíráme. Ať tedy žijeme nebo umíráme, náležíme Pánu. 9Proto zajisté Kristus zemřel a ožil, aby panoval nad mrtvými i nad živými. 10Proč tedy ty soudíš svého bratra? Nebo proč také ty pohrdáš svým bratrem? Všichni zajisté budeme stát před soudní Boží stolicí. 11Vždyť je psáno:

Jako že jsem živ, praví Pán,

každé koleno poklekne přede mnou

a každý jazyk vyzná Boha.

12Proto každý z nás vydá počet Bohu sám za sebe.

13Nesuďme tedy jeden druhého; ale to spíše usuzujte, že nemáte dávat bratru příležitost k úrazu nebo k pádu. 14Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic samo v sobě není poskvrněné; jen tomu se něco stává poskvrněným, kdo by to za poskvrněné pokládal. 15Ale zarmucuje-li se tvůj bratr pro pokrm, již nejdeš podle lásky. Neuváděj svým pokrmem do záhuby toho, za něhož Kristus zemřel. 16Proto nevydávejte v potupu své dobro. 17Vždyť království Boží nezáleží v pokrmu a nápoji, nýbrž ve spravedlnosti, v pokoji a radosti v Duchu svatém. 18Kdo tak slouží Kristu, líbí se Bohu a lidé ho uznávají. 19Nuže, snažme se o to, co je k pokoji a co je k vzájemnému vzdělání. 20Nekaz pro pokrm Boží dílo1. Všecko je sice čisté, ale je to pro člověka zlo, když (tím) pohoršuje, a přesto jí. 21Je dobré nejíst masa a nepít vína a nečinit nic, proč se tvůj bratr uráží [nebo se pohoršuje nebo se stává slabým]. 22Přesvědčení z víry, které máš, si ponech pro sebe před Bohem. Blažený ten, kdo neodsuzuje sám sebe v tom, k Čemu se rozhoduje. 23Kdo však pochybuje, a přesto jí, je odsouzen, poněvadž nejí z (přesvědčení) víry. Všecko pak, co není z (přesvědčení) víry, je hřích.

 

14. „Obléci se v Krista", nabýt jeho ctností, následovat ho.

14, 1—23. O silných a slabých ve svědomí.

1—3. Někdo ještě nepoznal osvobození od některých starozákonních předpisů, a proto se bojí přijímat pokrm nebo víno obětované modlám. Takového úzkostlivce nemají zneklidňovat v jeho svědomí. Třeba mít ohled na svědomí každého věřícího, hlavně toho, jehož svědomí není dostatečně poučeno a který je slabý.

4. Každý křesťan je služebníkem Kristovým a jen od něho může být souzen, neboť ať cokoli koná, je Pánu k dobru nebo ke škodě. Činí-li dobro, ctí svého Pána, činí-li zlo, zneuctívá ho. Tedy Pánu patří soud nad ním.

5. Jiní se domnívají, že musí zachovávat sváteční dni starozákonní, ačkoliv ta závaznost přestala. Každý má jednat podle toho, co mu svědomí ukazuje jako správné, a nikdy nejednat se svědomím zmítaným pochybnostmi.

9. Smrtí a zmrtvýchvstáním nabyl Ježíš Kristus moci nade všemi lidmi mrtvými i živými.

10—11. Poněvadž jsme všichni služebníci Kristovi a jemu patříme, nikdo nemá práva dělat soudce svému bližnímu, neboť Ježíš Kristus sám si to právo vyhradil. Tuto Boží svrchovanost připomíná slovy proroka Iz 45, 23.

14. Žádný pokrm sám o sobě mravně neznečišťuje, jako už prohlásil Ježíš Kristus (Mt 15, 11). Tedy ani pokrmy obětované modlám. To je správné mravní pravidlo (viz i 1 Kor 8, 1—6).

15. Láska k slabšímu bližnímu, který pokládá jedení za nedovolené, vede silného k tomu, že se zříká svého práva.

 

15 My silní jsme povinni snášeti křehkosti slabých a nežít v samolibosti. 2Každý z nás se snaž líbit bližnímu k dobru, pro vzdělání. 3Vždyť ani Kristus si neliboval v sobě, ale jak je psáno: Potupy tvých tupitelů padly na mne. 4Neboť vše, co bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom trpělivostí a útěchou z Písma měli naději. "A Bůh, dárce trpělivosti a útěchy, dej vám stejné vzájemné smýšlení podle Krista Ježíše, 6abyste shodně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce našeho Pána, Ježíše Krista.

7Proto přijímejte jeden druhého, jako i Kristus nás přijal k Boží slávě. 8Pravím totiž, že Kristus se stal služebníkem obřízky pro Boží pravdivost, aby stvrdil zaslíbení (daná) otcům; 9pohané však že velebí Boha pro milosrdenství, jak je psáno: Proto tě budu oslavovat mezi národy a budu pět tvému jménu. 10A dále praví:

Radujte se pohané s jeho lidem.

11A opět:

Chvalte všichni pohané Pána

a vychvalujte ho všichni národové.

12A Izaiáš zase říká :

Bude kořen z Jesse,

a to ten, který povstane,

 aby vládl nad pohany;

v něho budou pohané doufat.

13Bůh pak naděje ať vás naplní veškerou radostí a pokojen ve víře, abyste oplývali v naději mocí Ducha svatého.

14Já sám pak jsem o vás, moji bratři, přesvědčen, že i vy jste plni milování, naplněni veškerým poznáním, takže jste schopni jeden druhého i napomínat.

 

21. „nebo se pohoršuje… slabým“ pravděpodobně patří také k textu.

22. Blažený je ten, kdo má správně poučené svědomí a nemá pochybnost a úzkost ve svém jednání, ale vždy se rozhoduje k činu s jistým svědomím.

23. Co se neděje z přesvědčení víry neboli podle toho, co říká svědomí, je hřích.

15.1-6 Nutnost odříkání.

1. „Silní“, kteří nepodléhají nepravým pochybnostem a úzkostem ve svědomí; opak jsou „slabí.“

2. Máme se zříkat svých výhod a přizpůsobit se podle potřeby bližnímu. Tak možno vyvést bližního z jeho zbytečných pochybností.

3 Ani Ježíš Kristus nehleděl jen sám na sebe, jak činí sobci, ale vzal na sebe utrpení, která nevelmi příčí lidské přirozenosti (Ž 68,10).

4. Písmo svaté Starého Zákona bylo napsáno i pro křesťany, aby se z něho poučovali v náboženských pravdách a v pravé mravnosti. Ono nám připomíná vzácné příklady ctností, pojednává o Boží dobrotě, věčné odměně atd., a tím v nás vzbuzuje pravou naději a dává útěchu a trpělivost ve všech svízelích křesťanů na zemi.

5. „Stejné smýšlení“ v posuzování, co je dovoleno a co ne. 7—13. Pohanokřesťané mají být milosrdní, protože se stali zvláště účastni Božího milosrdenství.

8. Ježíš Kristus kázal evangelium jen Židům, a tím dokázal, že Bůh je věrný a pravdivý, neboť takto splnil sliby dané patriarchům. Ale i pohanům prokázal milosrdenství, a takto se Ježíš Kristus ujal jak Židů, tak pohanů.

9—12. Uvádí předpovědi o obrácení pohanu k Bohu. Nejprve Žl17, 50: „Proto budu tě oslavovat.“ Ve v 10 zase 33, 43. V 11 opět Žl116, 1. Ve 12 zase Iz 11, 10. Ty předpovědi se vyplnily na Ježíši Kristu a na pohanech, kteří v něho uvěřili.

14—21. Pavlovo povolání být apoštolem mezi pohany.

14. Ke konci listu píše apoštol o některých osobních věcech. A nejprve vysvětluje, proč píše křesťanské obci, kterou sám nezaložil. Důvod je ten, že on, apoštol mezi pohany, může si dovolit psát list křesťanské obci, která se skládala hlavně z obrácených pohanů.

 

15Ovšem psal jsem vám zčásti poněkud směleji, jako bych vás chtěl upamato-vat a pro milost, která mi byla dána od Boha, 16abych byl činovníkem Krista Ježíše mezi pohany; i kážu Boží evangelium jako svatý úkon, aby se pohané stali obětí libou, posvěcenou Duchem svatým. 17Mám se tedy čím v Kristu Ježíši honosit ve věcech k Bohu; 18neboť neosmělil bych se vůbec mluvit o něčem, leda o tom, co Kristus vykonal skrze mne, aby se pohané stali poslušní, slovem i skutkem, 19mocí znamení a divů, mocí Božího Ducha. Tak jsem plně kázal radostnou zvěst Kristovu od Jerusalema a dokola až po Illyrii. 20Vidím pak svou čest v tom, že kážu evangelium ne tam, kde jméno Kristovo bylo vysloveno, abych nestavěl na cizím základě, 21 nýbrž jak je psáno:

Uzří ti,

kterým nebylo o něm zvěstováno,

a pochopí ti, kdo neslyšeli.

22Proto také jsem býval velmi často zdržován v cestě k vám. 23Ale nyní, když už není pro mne místa v těchto krajinách a toužím již mnoho let přijít k vám, 24až se vydám na cestu do Španělska... Doufám, že vás na cestě uvidím a že mě od vás tam vyprovodíte, až vás napřed trochu užiji. 25Nyní se však ubírám do Jerusalema ve službě pro svaté. 26Makedonie a Řecko si totiž umínily, že učiní nějakou sbírku pro chudé svaté v Jerusalemě. 27Ano, sami si to umínili, jsou totiž jejich dlužníky; vždyť stali-li se pohané účastni jejich duchovních výhod, jsou povinni posloužit jim v pozemských. 28Až to tedy vykonám a tento výtěžek jim řádně odevzdám, odeberu se přes vás do Španělska. 29A vím, že můj příchod k vám bude příchod v hojnosti požehnání Kristova.

30Ale prosím vás, bratři, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste mi pomáhali v usilovných modlitbách za mne k Bohu, 31abych unikl nevěřícím v Judsku a aby služba, kterou jsem na sebe vzal, svatým v Jerusalemě byla milá, 32abych k vám mohl přijít s radostí podle vůle Boží a s vámi pookřál. 33Bůh pokoje budiž s vámi se všemi. Amen.

 

15—16. „Milostí“ nazývá své povolání za apoštola mezi pohany. Na tu práci se dívá jako na obětní úkon, při kterém kazatel je obětník a pohané obětí, kázání je pak onen posvátný úkon, kterým je oběť přivedena k oltáři a obětována.

18—21. Skromně shrnuje svou apoštolskou práci, při níž hlavním činitelem byl Ježíš Kristus, on pak jen jeho služebníkem. Jeho činnost byla rozsáhlá, totiž od Jerusalema až po Illyrii, římskou provincii na východ od Adriatského moře, až po Dunaj. Prošel těmi zeměmi a za přispění Božího tam hlásal evangelium, a to v těch místech, kde ještě hlásáno nebylo. V tom viděl svůj apoštolský úkol, že zakládal křesťanské obce v městech, kde jich ještě nebylo, další pak práci ponechal jiným. Vidí v tom vyplnění předpovědi Izaiášovy (52, 19). 22—32. Nastiňuje program příštích cest.

25. Pavel píše list v Korintě, odkud se chce odebrat do Jerusalema se sbírkami věřících pro chudé křesťany v Palestině (o tom v 1 Kor 16, 1; 2 Kor 8, 1,,,).

 

16 Doporoučím vám naši sestru Foibu, která je jáhenkou církve v Kenchrejích; 2přijměte ji v Pánu, jak sluší na svaté, a přispějte jí v každé záležitosti, když jí toho bude od vás třeba; vždyť také ona přispěla mnohým, i mně samému.

 

16, 1—2. Doporučení jáhenky Foiby.

1. „Jáhenka"; jen zde je zmínka o tomto úřadě žen v prvotní Církvi. Záležel v přisluhování při křtu žen, péči o nemocné křesťany, poučování katechumenek a j. Takovou pomocnicí byla Foibe, která pomáhala věřícím podle svého postavení.

 

3Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, 4kteří pro můj život nasadili vlastní hrdla a jimž jsem zavázán díky nejen já, nýbrž všechny církve z pohanů; 5(pozdravujte) i věřící, kteří se shromažďují v jejich domě. Pozdravte milého mi Epaineta, který je prvotinou z Asie pro Krista. 6Pozdravte Marii, která se mezi vámi mnoho napracovala. 7Pozdravte Andronika a Junia, mé soukmenovce a mé spoluvězně, kteří vynikají mezi apoštoly a dokonce náleželi Kristu dříve než já. 8Pozdravte Ampliata, drahého mi v Pánu. 9Pozdravte Urbana, našeho spolupracovníka v Kristu, a mého milovaného Stachyna. 10Pozdravte Apella, osvědčeného v Kristu. Pozdravte příslušníky domu Aristobulova. 11Pozdravte Herodiona, mého soukmenovce. Pozdravte příslušníky domu Narcissova, kteří patří Pánu. 12Pozdravte Tryfainu a Try-řosu, které se namáhají v Pánu. Pozdravte milovanou Persidu, která se mnoho napracovala v Pánu. 13Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, a matku jeho i mou.

14Pozdravte Asynkrita, Flegona, Herma, Patrobu, Herma a bratry, kteří jsou s nimi. 15Pozdravte Filologa, Julia, Nerea a jeho sestru a Olympea a všechny svaté s nimi. 16Pozdravte se vespolek svatým políbením. Pozdravují vás všechny církve Kristovy.

17Vás pak, bratři, napomínám, dávejte si pozor na ty, kdo působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se naučili, a straňte se jich; 18neboť takoví neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému břichu, a lahodnými řečmi a pochlebováním svádějí srdce nevinných lidí. 19Ovaší poslušnosti je přece všude známo; proto mám z vás radost. A přeji si, abyste byli moudří v dobrém a prostí k zlému. 20Bůh pak pokoje brzy potře satana vám pod nohy.

Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi!

21Pozdravuje vás Timothej, můj pomocník, dále Lukios, Jason a Sosipater, moji soukmenovci. 22Pozdravuji vás já Tercius, který jsem napsal tento list v Pánu. 23Pozdravuje vás Gaius, hostitel můj a celé církve. Pozdravuje vás Erastus, městský důchodní, a bratr Kvartus. (24)

 

3—16. Pavlovy pozdravy různým věřícím.

3. O těchto dvou manželích, vzácných a obětavých křesťanech, viz Skt ap 18, 2; 1 Kor 16, 19; 2 Tim 4, 19. Kdy nasadili svůj život za Pavla, nelze určit; snad v Korintě (Skt ap 18, 12) nebo v Efcsu (Skt ap 19, 23) či jinde.

5. O Epainetovi jako i mnoha jiných zde uvedených není jiných zpráv.

13. Rufus, snad syn Simona Cyrenského a bratr Alexandrův; o něm je zmínka u Mk 15, 21.

16. Políbení obvyklé u orientálců při pozdravech se stalo u křesťanů výrazem pokojné bratrské lásky, vylučující vše světské, a svatého účastenství v kultu.

17-20 Varuje před zneklidňujícími lidmi

17. Jde o hlasatele evangelia ze židovství, kteří znepokojovali křesťanské obce z obrácených pohanů požadavkem plnit mojžíšský Zákon jako nutný ke spáse.

20. Bůh, dárce pokoje, náhle potře satana, který ovládal ony rozsévače nepokoje, a tím se i jejich plány zhatí.

21—23. Pozdravy od Pavlových společníků.

22. Apoštol Pavel obyčejně diktoval dopisy písaři. Sám pak nčkdy přidává na konci několik slov vlastní rukou (2 Thes 3, 17 a j.).

24.,Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi se všemi. Amen.' Verš je opakováním v 20b a nemá opory v textové tradici.

25Tomu, jenž je mocen utvrdit vás podle mého evangelia a kázání Ježíše Krista, podle zjevení tajemství, které bylo zahaleno odvěkým časům, 26ale nyní je odhaleno a prorockými spisy na příkaz věčného Boha oznámeno všem pohanům, aby I se podrobili víře, -27jedinému moudrému Bohu skrze Ježíše Krista budiž sláva na věky věkův. Amen.

 

25. „Tajemství", že se všem pohanům dostane účasti ve vykoupení Kristově. Pavel byl hlavním nástrojem Božích rukou při jeho zjevování.

26.,Prorockými spisy' se rozumějí starozákonní proroctví, jejichž smysl bylo dáno apoštolům poznat, aby jimi dokazovali, že ospravedlnění se dostává skrze Ježíše Krista, totiž skrze víru v něho, jak to apoštol dovozoval v tomto listě.

27. Bůh je moudrý, protože uměl skrývat své tajemné rozhodnutí o způsobu spásy člověka, které v sobe ve věčnosti pojal, a zjevoval je s největší prozřetelností, když se mělo uskutečňovat.

 

 

O PRVNÍM LISTÉ APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM

Pavel přišel do Korintu na druhé apoštolské cestě r. 51. Ubytoval se u Aquily a Priscilly, kteří tam přišli z Říma, odkudž byli Židé vypověděni. U nich si ruční prací vydělával na živobytí; byli totiž stejného stanařského řemesla jako Pavel. Apoštol brzy poznal, že se musí v tomto zámožném městě takovým způsobem dále živit i při apoštolských pracích. U ŽidŮ, kteří tam byli četně zastoupeni (neboť Korint byl světovým obchodním městem), měl málo úspěchu. Zato měl nečekané zisky mezi pohany, a hlavně u nižší třídy. V době jednoho a půl roku tam založil a vedl početnou a vzkvétající křesťanskou obec.

Po jeho odchodu tam přišli působit jiní učitelé, kteří nepřispěli ke klidnému vývoji obce ve víře a milosti. O neblahých poměrech, které v korintské církvi nastaly, se Pavel dověděl od lidí z Korintu, kteří ho navštívili ke konci jeho pobytu v EFesu, za jeho třetí apoštolské cesty. Po těchto zprávách poslal před velikonocemi roku 56 do Korintu dopis.

Apoštol doufal, že svým listem opět uklidní sobě tak drahou křesťanskou obec, která se vnitřně začínala jakoby rozkládat. Proto přísně vystupuje v listě proti stranictví, které se tam zakořeňovalo a škodilo jednotě. Korinťané se totiž snadno dali nadchnout některými novými učiteli a zapomínali, že jsou to jen lidé a služebníci evangelia a že hlavním činitelem při jejich posvěcování je Ježíš Kristus. Kromě toho si Korinťané jako Řekové velmi zakládali na vyšším vzdělání. Tím se chtěli vyznamenávat i v křesťanství. Ale nebyli ještě dost vyspělí ve víře, a tím se stalo, že touha po vyšším vzdělání se u nich ukazovala světským způsobem. Místo křesťanské pokory propadli marnivosti a vynášivosti. Pavel jim proto ukazuje, po jaké moudrosti mají toužit, totiž té, která se ukázala v díle Boží spásy skrze kříž Kristův (1, 10-4, 21).

Korint byl znám svými pohlavními výstřednostmi, které byly spojeny s uctíváním bohyně Afrodity (Venuše). Křesťané byli stále sváděni svým okolím k podobnému životu. Dokonce se mezi nimi vyskytl i krvesmilník. Proto apoštol vyslovuje trest proti němu a věřící varuje před nečistotou. Snaží se také odklidit nešvar, že se někteří křesťané soudili před pohanskými soudy ve věcech, které si mohli vyřídit v křesťanské obci, a tím poškozovali dobré jméno křesťanů (5, 1—6, 20).

Korintští křesťané měli sami některé dotazy týkající se pravd víry a náboženského života. Šlo nejprve o manželství a panenství. Pavel ukazuje cenu manželství, jeho nerozlučnost (kromě jednoho případu), dává pokyny pro manželský život a pak ukazuje, čím je v křesťanství panenství, jakou má cenu a vznešenost i nad manželstvím (7).

Jinou otázkou bylo to, jak se mají křesťané dívat na maso obětované modlám. Je dovoleno ho požívat, ale přitom třeba dbát na svědomí bližního, který to snad za dovolené nepokládá. Tu se mají raději zříci svého práva, jako i on Pavel se zřekl mnohého práva pro duchovní dobro jich samých (8-11, 1).

Také se zahnizďovaly zlořády při shromážděních k náboženským úkonům. Nejprve objasňuje postavení ženy v křesťanské rodině a její chování při těch shromážděních. Zvláště pak odsuzuje leckterou neuctivost, které se mnozí dopouštěli při hodech lásky. To mu dává příležitost, aby jim znovu ukázal velké tajemství přítomnosti Kristovy pod způsobami chleba a vína a tajemství křesťanské oběti (11, 2 - 34). Korintští si dále velmi zakládali na vnějších mimořádných projevech Ducha svatého, přeceňovali je. Mnozí také nevhodným užíváním. těchto darů způsobili nepořádek v křesťanských shromážděních. Pavel ukazuje na jednoho původce těchto darů, totiž Ducha svatého, a učí je, jak mají jednotlivé dary oceňovat a jak nade všecko si mají cenit lásky, která je tím největším a nesmrtelným darem (12—14, 40).

V 15. hl. řeší pochybnosti o vzkříšení; ty vnesli do církve někteří nepraví učitelé. V doslovu konečně poučuje o tom, jak mají sbírat almužny pro chudé věřící v Jerusalemě.

List je velmi důležitý jak pro poznání života prvních křesťanů, tak pro pravdy víry, které jsou v něm rozvedené podány. Někdy se v něm jeví Pavel jako soudce, ale většinou je list prodchnut otcovskou láskou Pavlovou ke Korinťanům. List byl vždy uznáván za list apoštola Pavla; vážné pochybnosti proti tomu nebyly vysloveny.

 

I.KORIŇTANŮM

1 Pavel, vůlí Boží povolaný apoštol Ježíše Krista, a bratr Sosthenes, 2 církvi Boží v Korintě, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, se všemi, kdo vzývají kdekoliv jméno našeho Pána Ježíše Krista, jejich (Pána) i našeho. 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

4Děkuji za vás stále svému Bohu pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši. 5Neboť v něm jste nabyli všeho bohatství, (bohatství) veškerého slova i veškerého poznání podle toho, 6jak Kristovo svědectví ve vás bylo upevněno, 7takže nic vám nechybí v žádné milosti, (vám,) kteří očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. 8On vás také upevní až do konce, abyste byli bezúhonní v ten den našeho Pána Ježíše Krista. 9Věrný je Bůh, který vás povolal k společenství svého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána.

10Ale napomínám vás, bratří, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a aby nebylo mezi vámi roztržek, ale abyste byli vyučeni v témže chápání a v témže smýšlení. 11Lidé Chloini mi totiž oznámili o vás, moji bratři, že jsou mezi vámi sváry.

12Míním totiž to, že každý z vás říká: „Já jsem Pavlův", „já zase Apollův", „a já Kefův", „já Kristův“. 13Rozdělen je Kristus? Což Pavel byl za vás ukřižován? Nebo ve jméno Pavlovo jste byli pokřtěni? 14Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil, leč Krispa a Gaja, 15aby si nikdo neříkal, že jste byli pokřtěni v moje jméno. 16Dále jsem pokřtil i rodinu Štěpánovu; jinak nevím, že bych byl někoho jiného pokřtil.

17Neboť Kristus mě neposlal křtít, nýbrž hlásat radostnou zvěst, a to ne slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zmarněn.

18To slovo o kříži je totiž pošetilostí pro ty, kdo jdou k záhubě, ale pro nás, kteří jsme účastni spásy, je mocí Boží.

 

1, 2. „Posvěceným" křtem byli odděleni od světa jdoucího k záhubě, a svátostným posvěcením přiděleni k společenství s Kristem, od něhož se jim toho zadarmo dostalo.

4—9. Díky Bohu za nadpřirozená dobra. 4—5. Křesťané si oblíbili jednotlivé apoštoly a kazatele, a tak se v obci tvořily hloučky, jako kolem jednotlivých řeckých filosofů se shromažďovali jejich stoupenci. Každá strana vychvalovala vlastnosti svého vyvolence. Někteří byli nad tím rozhořčeni a říkali o sobě, že jsou prostě Kristovi, a tím ukazovali, že si vůbec neváží a nepotřebují těch, kdo jim evangelium jménem Kristovým hlásali. Takto spěla církev k vnitřnímu nepokoji a zmatku.

10—17. StranicM a jeho odsouzení. 13. Jako by si tvořili různé Kristy podle toho, jak o něm jejich jednotliví oblíbenci kázali. Pavel jim břitce praví: Což je Kristus rozdělen na kousky? Ježíš Kristus celý je pro celou obec jediným základem.

14. Únavná a různorodá práce kazatelská nutila Pavla k tomu, aby pověřoval udílením křtu své pomocníky v evangeliu. Jen na začátku pokřtil některé z obrácených, ale potom při hromadných obráceních se věnoval výhradně dalšímu poučování o tajemstvích víry a spásy.

17. Doslova: „učiněn prázdným.“ Nešlo mu o to uchvátit krásnými vybranými slovy a způsobem řečnění, ale obsahem evangelia, totiž účinností působnosti Kristovy smrti na spásu lidstva. Krásná slova by tuto spasitelnou skutečnost jen zastřela a její působnost by se takřka rozplynula.

18—25. Protiklad mezi moudrostí Boži a moudrostí tohoto světa.

18. Mluva kříže nemá být ztlumena. „Mnozí lidé pokládají za pošetilé to, co je nad jejich chápání“ (Tomáš Aq.). Spasitel - ukřižovaný, kříž - prostředek k záchraně lidstva, to se zdálo mnohým, kteří se kochali v krásném filosofování, jakožto neslučitelné pojmy. A přece za bezmocností Ukřižovaného je moc spásy.

 

19Vždyť je psáno:

Zničím moudrost moudrých

a zavrhnu chytrost chytrých.

20Kde je mudrc? Kde je vykladatel? Kde myslitel tohoto věku? Což neuznal Bůh za pošetilost tuto světskou moudrost? 21Neboť, poněvadž v moudrosti Boží svět nepoznal Boha (svou) moudrostí, zalíbilo se Bchu spasit věřící pošetilostí kázání. 22Kdežto Židé si přejí znamení a Řekové zase hledají moudrost, 23my však hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení to pro Židy a pošetilost pro pohany; 24ale pro ty, kteří jsou povoláni, pro Židy i pro Řeky, Krista, Boží moc a Boží moudrost. 25To je tak: Pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé, a slabá věc Boží je silnější než lidé. 26Podívejte se jen, bratři, kdo byl u vás povolán: Není tu mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho vznešených. 27Ale Bůh vyvolil, co je ve světě pošetilé, aby zahanbil moudré; a co je slabé ve světě, to Bůh vyvolil, aby zahanbil, co je silné; 28a co je ve světě neurozené a bezcenné, vyvolil Bůh, i to, co není, aby učinil nicotným to, co je, 29a to proto, aby se před ním nechlubil žádný člověk. 30 A z něho vy jste v Kristu Ježíši; toho nám Bůh učinil moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31aby, jak je psáno: Kdo se chlubí, nechť se chlubí v Pánu.

19. Slov Iz 29, 14 proti špatným rádcům a jejich výpočtům je užito o „moudrosti“ Židů a jiných.

20. „Vykladatel"; snad jde o Žida, který je ponořen do mrtvé litery Zákona.

21... Člověk svým nadáním mohl poznat Boha z uspořádání ve vesmíru a na zemi. Když tedy člověk svou moudrostí nepřišel k Bohu, Bůh užil k ozdravení lidského rozumu v náboženství toho, co se zdá člověku pošetilým, nesmyslným: potupná smrt na kříži stala se nesmyslnou pro Židy; oni očekávali spásu z vnější slávy Mesiášovy, která se mimořádně projeví; a Spasitel -Ukřižovaný zdál se zase nepřijatelný Řekům, kteří si zakládali na moudrosti. Ale právě zde ukázal Bůh svou moudrost a moc, když vykoupil člověka křížem a potvrdil to Kristovým vzkříšením.

25—31. Důkaz pravé moudrosti u samých Korinťanů.

26. Korinťané se mohou sami na sebe podívat, že je to pravda. Vždyť tamější obec byla utvořena z obyčejných lidí, kteří neměli filosofického vzdělání, nepocházeli z vysokého rodu, neznamenali takřka nic ve vznešeném světě. A nyní nabyli pravého poznání, stali se vznešenými milostí, nabyli velkého významu. A to mají z evangelia, které je pro ostatní pošetilostí. Ježíš Kristus si vyvolil obyčejné rybáře za své nástupce v hlásání pravdy Boží a řízení věřících k věčné spáse.

30. Ne od hlasatelů víry mají křesťanské bytí a pravou moudrost, nýbrž od Boha, od Krista.

 

2 Také já, když jsem k vám přišel, bratří, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví Boží s vybranou řečí nebo moudrostí. 2Usoudil jsem totiž, že nic neznám mezi vámi, leč Ježíše Krista, a to ukřižovaného. 3Ukázal jsem se pak u vás v mnohé slabosti, bázni a třesení. 4A má řeč a moje kázání se nedalo v přemlouvavých slovech moudrosti, nýbrž v projevech ducha a moci, 5aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, nýbrž na moci Boží.

6 O moudrosti ovšem také mluvíme, mezi dokonalými; to však není moudrost tohoto světa, ani lidí vládnoucích tímto světem, kterým nezbývá leč zaniknouti. 7Ale mluvíme o moudrosti Boží, plné tajemství a skryté, kterou Bůh předurčil před věky pro naši slávu,

 

2, 1—5. Pavel jim kázal bez světské moudrosti. Ukázal jim holou pravdu o vykoupení, totiž Ježíše Krista na kříži jako oběť za hříchy. Nevylíčil jim Krista jako ideál vší moudrosti a jako nejslavnějšího krále, ale kázal jim o Kristu, jak svým ponížením vysvobozuje člověka ze zla a jak ho povznáší. Ani to neučinil řečnickým způsobem, aby se snad Korinťané neopírali ve své víře o lidské umění, ale o ducha Božího, který se projevoval v Pavlově kázání, o moc, která působila, že Korinťané uvěřili. 6—16. Nepohrdá moudrostí, ale šíří moudrost Boží.

6—7. Začátečníkům ve víře jsou podávány základní pravdy o Bohu, o Ježíši Kristu, o vykoupení lidstva a o budoucí slávě. Věřící pak, ve víře upevňovaný, touží po hlubším poznání těchto pravd. I toho se mu dostává, vždyť zjevená pravda nemůže zůstat nečinná v lidské mysli. Ovšem, člověk sám si tu nepomůže. Potřebuje a dostává se mu Ducha Božího; s jeho pomocí lidský rozum dospívá k jakémusi rozhledu po celém díle vykoupení, jak je Bůh připravoval, skrze Syna vykonal a jak se ukazuje v přetvoření člověka. Člověk vidí pak lépe vzájemnou souvislost pravd víry a že neodporují lidskému rozumu. To je ta moudrost, nadpřirozená theologie a mystika, která má své zásady a svou řeč, jež zůstává cizí těm, kdo se pokládají za moudré, ale víru nemají; ti totiž zde nemají co říci a nemohou, neboť jim to nebylo Bohem dáno. Křesťanská moudrost je nová, Boží, přicházejí k ní ti věřící, kdo jsou ve víře utvrzeni a v křesťanském životě bezúhonní. Ne že by tito dokonalí znali nové zjevené pravdy křesťanské - vždyť i začátečníkům jsou dány k věření všechny pravdy víry, ale dokonalí je lépe poznávají, odůvodňují si je a častým uvažováním o nich nabývají hlubšího chápání těchto pravd a života podle křesťanských ctností.

 

8kterou žádný z vládců tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nikdy by nebyli ukřižovali Pána slávy. 9Než jak je psáno: Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují. 10 Ale nám to Bůh zjevil Duchem. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. 11 Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, leda duch člověka, který je v něm? Tak i věci Boží nezná nikdo, leč Duch Boží. 12My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil. 13O tom také mluvíme, ne slovy naučenými lidskou moudrostí, ale naučenými od Ducha, takže duchovní věci vykládáme mluvou duchovní. 14Ovšem člověk jen s přirozeným založením nepřijímá věci Božího Ducha; neboť pro něho jsou pošetilostí a nemůže (je) poznati, poněvadž ty se posuzují duchovně. 15Ale duchovní člověk posuzuje všecko, a sám nepodléhá úsudku nikoho. 16Neboť kdo poznal myšlení Páně, aby jej mohl opravovat? My však máme smýšlení Kristovo.

 

9. Pravdy, jimiž se obírají dokonalí, jsou o věcech neviditelných a přirozenou lidskou zkušeností nepostřehnutelných. Již Iz (64, 4; 65, 17) předpovídal, že jsou připraveny těm, kdo Boha milují; čistota svědomí a bezúhonný život je totiž předpokladem k nadpřirozené moudrosti; to je jakási theologie srdce.

10. „Zkoumá", t. j. dokonale poznává.

12. K přirozenému duchu, principu poznání v člověku, byl přidán duch nadpřirozený, který věřícím umožňuje lépe chápat a ocenit, co Bůh pro spásu člověka učinil. Je to vše z jiného světa, od Boha, jehož Duch jedině zná, jaké plány měl Bůh s člověkem a jak vše řídil k jeho spáse, jako i v člověku je přirozený duch, který jeho samého vede k poznání pravdy a tvoří v něm plány pro život.

13. „Věci duchovní vykládáme...“, t. j. dokonalý věřící nejen dovede ocenit pravdy víry, ale toto vnitřní ocenění, odůvodnění a hlubší pohled dovede také vyjádřit slovy a výrazy, kterým se neučí ve světské filosofii, ale jsou vybírány s pomocí Ducha svatého.

14—15. Pro tuto svatou vědu nemá smyslu člověk, který nezná a nezkoumá leč jen věci smysly postřehnutelné. Ale člověk duchovní poznává a zkoumá všechny přirozené věci jako kdokoli jiný, ale nadto se na ně umí dívat a posuzovat je s vyššího hlediska, ano má poznání věcí nadpřirozených, a v tom nemůže být posuzován člověkem bez víry, třebas sebeučenějším.

3, 1—4. Korinfané byli neschopni moudrosti dokonalých křesfanů.

 

3 Já pak jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k duchovním lidem, ale jako k tělesným, jako k nemluvňatům v Kristu.

2Nakrmil jsem vás mlékem, ne (pevným) pokrmem; vždyť byste ho nesnesli. Ale ani nyní ještě nesnesete, 3vždyť jste ještě tělesní. Neboť je-li mezi vámi řevnivost a svár, zdaž nejste tělesní a nežijete (jen) lidsky? 4Říká-li totiž jeden: ,,Já jsem Pavlův", druhý zase „já jsem Apollův", zdaž nejste (až příliš) lidé?

5Co je tedy Apollos? Co pak je Pavel? Služebníci, skrze které jste uvěřili, a jak Pán každému dal. (>Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. 7Takže ani ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale kdo dává vzrůst, Bůh. 8Ten pak, kdo sází a kdo zalévá, jsou jedno, a každý dostane vlastní odměnu podle vlastní práce. 9Vždyť jsme spolupracovníci Boží; vy jste Boží pole, Boží stavba.

10Podle Boží milosti, která mi byla dána, jako moudrý stavitel jsem položil základ, ale jiný na něm staví. Každý pak ať se dobře dívá, jak na něm staví.

11Neboť jiný základ nikdo nemůže položit, než ten, který je položen, a tím je Ježíš Kristus. 12A staví-li kdo na tomto základě zlato, stříbro, drahé kameny, dříví, seno, slámu, 13dílo každého vyjde najevo. Den (Páně je) totiž ukáže, poněvadž ohněm bude zjeveno, a oheň bude zkoušet dílo každého, jaké jest. 14Přetrvá-li něčí dílo, které nadstavil, dostane odměnu. 15Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu, sám však vyjde bez pohromy, ale tak jako ohněm.

16Nevíte, že jste chrám Boží a Duch Boží že přebývá ve vás? 17Kdo by ničil chrám Boží, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.

18Nikdo ať sebe neklame! Pokládá-li se kdo mezi vámi za moudrého v tomto věku, ať se stane pošetilým, aby byl moud

 

3. Již křtem se stali v základě duchovními lidmi, ale sami se málo přičinili, aby nadpřirozený život a ctnosti dostoupily u nich náležitého stupně. Naopak, jejich zájmy o lidskou stránku hlasatelů evangelia dokazují, že podléhají přirozenému, příliš lidskému úsudku tam, kde by měli ukázat smýšlení nadpřirozené.

5—9. Úkol Pavlův a Apollův.

5—7. Každý kazatel je jen služebníkem, který pracuje na poli Božím v úseku sobě přiděleném. A kdyby jeho činnost byla sebeplodnější, zůstává jen nástrojem Boha, který je původcem života milosti v duších. Je tedy nerozumné klásti proti sobě dva kazatele; vždyť jsou přece oba služebníky jednoho Boha, jediného dárce života, bez něhož by život v duších nevzešel.

8. „Jsou jedno", protože činnost jednoho nelze odloučit od činnosti druhého; a pracují o totéž. Každý má při tom svou zásluhu; tu dá a ocení Bůh.

10—23. Pozor na ty, kteří chtějí „zdokonalit“ dílo apoštolů.

10. Pavel dal duchovní plán k vybudování křesťanské obce v Korintě. Položil základ, t. j. učení o Ježíši Kristu. Tomuto základu se musí další vzdělavatel přizpůsobit, neb všichni mají mít jednu víru a lásku ke Kristu.

13. Dílo každého bude zkoušeno ohněm, t. j. soudem Kristovým. Tím může být soud na konci světa, nebo soud po smrti každého, nebo soud už zde na zemi. Ten ukáže, co bylo božského v působení kazatele a co jen lidského; vše lidské, neproniknuté milostí Boží, z díla Božího musí zmizet.

15. Dílo samého evangelia zůstane, ale práci apoštolově se nedostane slíbené odměny, poněvadž nebyla vykonána správně. On sám se zachrání, ale ne bez bolesti a trestu (oheň). Jde tu o soud Boží, který může být vykonán již zde na zemi, jistě však jím každý takový kazatel projde po smrti. Onen trest pak nastupuje po smrti, totiž v očistci.

16. Církev je chrámem Božím, neboť všichni věřící přijali Ducha svatého a jím jsou vedeni. Jako poškození hmotného chrámu bylo co nejpřísněji trestáno, tím více bude trestáno, věčnou záhubou, boření chrámu Církve, když někdo ji uvnitř rozvrací bludy a sváry.

18. Soudit Církev podle zásad lidské moudrosti je nesprávné. Chce-li soudit, ať se jí vzdá, a najde zásady Boží moudrosti.

 

rý. 19Moudrost totiž tohoto světa je pošetilostí u Boha. Neboť je psáno: Polapím moudré do jejich zchytralosti, 20a dále: Pán zná výpočty moudrých, že jsou marné.

21Nikdo se tedy nechlub lidmi. Neboť všecko je vaše: 22Pavel nebo Apollos nebo Kefas, svět, život nebo smrt, přítomné věci nebo budoucí, všecko je vaše, 23vy pak Kristovi a Kristus je Boží.

 

4 Proto každý ať nás považuje za služebníky Kristovy a za správce Božích tajemství. 2Od správců se tu jen vyžaduje, aby každý byl shledán věrný. 3Mně pak na tom pramálo záleží, abych byl souzen vámi nebo nějakým lidským soudem; ale nesoudím ani sám sebe. 4Já si ovšem nejsem ničeho vědom, než proto ještě nejsem uznán za spravedlivého. Můj soudce totiž je Pán. 5Proto nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který také osvítí věci zakryté temnotami a zjeví úmysly srdcí; a tehdy se dostane každému chvály od Boha.

6Bratři, toto jsem pak obrátil na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás naučili tomuto: „Nic nad to, co je psáno", a nikdo aby se jedním nepyšnil proti druhému. 7Neboť kdo tě vyznamenává? Co také máš, co bys nebyl přijal? Jestliže jsi však přijal, proč se chlubíš, jako bys nebyl přijal?

8Máte už až dost, již jste zbohatli; bez nás jste se stali králi. A kéž byste se jen stali králi, aby i nám bylo dopřáno s vámi kralovati! 9Neboť podle mého mínění nám apoštolům vykázal Bůh to poslední místo, jako bychom byli odsouzeni na smrt, že jsme se stali podívanou pro svět, anděly i lidi. 10My jsme pošetilí pro Krista, ale vy rozumní v Kristu; my slabí, vy však silní; vy proslulí, ale my bezectní. 11Až do této chvíle trpíme i hlad a žízeň a nahotu, jsme bit a bez stálého pobytu 12a lopotíme se prací vlastních rukou. Tupí nás, a my žehnáme; pronásledují nás, a my to snášíme; 13pomlouvají nás, a my těšíme. Učinili z nás jako smetí tohoto světa, vyvrhele pro všechny až dosavad.

14Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako své milované děti. 15Neboť třeba byste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, přece otců máte nemnoho. Vždyť já jsem vás zplodil v Kristu Ježíši skrze evangelium. 16Proto vás nabádám: Staňte se mými následovníky!

 

19—20. Je uveden Job 5, 13; Žl93, 11.

22. Bůh řídí všechny věci k dobru a duchovní spáse věřících. Zák není pro učitele, ale učitel pro žáka.

4, 1—5. Povinnost apoštolská a odpovědnost za ni před Bohem. Věřící se mají řídit v posuzování kazatelů tímto pravidlem: Každý je odpovědný Pánu jako služebník a jako správce, jemuž Pán svěřil starat se o věřící poučováním o zjevené pravdě a křesťanském životě. Skládá účty tedy jedině Pánu; ten ví, co může od každého požadovat. Proto Pavlovi nezáleží na tom, co o něm říkají lidé. Ale ani sám si nemůže dávat vysvědčení, neboť soudcem je Pán, a ten v den svého soudu ukáže jeho slabosti a opominutí.

6—16. Stranictví má původ v marné slávě.

6—7. Písmo svaté mnohokrát doporučuje pokoru. Kdo ji má, soudí jiné podle pravdy, a v tomto případě se vlastně posuzování zdržuje, poněvadž to není jeho věc. Hlavně nadpřirozené dary jsou od Boha; jemu jedinému patří dík a také chvála za ně.

8. V slovech je trochu ironie: Korinťané jednají, jako by již byli účastni všech dober Kristova království.

9—13. Samolibost Korinťanů a zdůrazňování lidských předností u kazatelů klade apoštol do ostrého světla života prvních apoštolů Kristových. Ti se zřekli pro Krista všeho lidského pohodlí, lidské cti a chlouby, pozemské bezpečnosti atd. Jak jsou tedy Korintští ještě vzdáleni od Krista v svém smýšlení!

14—16. Po přísném pokárání mluví jako otec k duchovním dětem; má nad nimi moc, neboť on je získal pro Krista. Jako pravé děti mají následovat svého duchovního otce v pokoře, skromnosti a trpělivosti.

 

17Kvůli tomu jsem k vám poslal Timotheje, který je můj drahý a věrný syn v Pánu; ten vám připomene, jaké jsou moje cesty v Kristu Ježíši, kterým učím všude v každé církvi. 18Někteří se tak naduli, jako bych k vám neměl přijít. 19Ale brzy k vám přijdu, bude-li chtít Pán, a přesvědčím se, ne o řeči těch, kdo zpyšněli, nýbrž o (jejich) moci. 20Boží království totiž nezáleží v řeči, nýbrž v moci. 21Co chcete? Mám k vám přijít s holí či s láskou a s duchem mírnosti?

 

5 Vůbec je slyšet o smilství mezi vámi, a to o takovém smilství, jaké nebývá ani mezi pohany, že někdo má manželku svého otce. 2A vy jste ještě nadutí, místo abyste spíše lkali, aby byl odstraněn z vašeho středu ten, který se dopustil takového skutku! 3Já zase tělem jsa nepřítomný, ale přítomný duchem, pronesl jsem už rozsudek, jako bych byl přítomen, nad tím, který spáchal takovou věc: 4Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, ve vašem shromáždění za přítomnosti mého ducha s mocí Pána našeho Ježíše 5takového vydejte satanovi k tělesné záhubě, aby duch byl zachráněn v den Páně.

6Není dobré vaše vychloubání. Nevíte, že málo kvasu zakvasí celé těsto? 7Vyčistěte starý kvas, abyste byli novým těstem, protože jste přesný chléb. Vždyť byl obětován i náš velikonoční beránek, Kristus. 8Proto slavme hody ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnými chleby upřímnosti a pravdy.

9Napsal jsem vám v listě, abyste se nesměšovali se smilníky; 10ne totiž se smilníky tohoto světa vůbec nebo s lakomci, zloději nebo s modláři, poněvadž to byste museli z tohoto světa odejít. 11Ale nyní jsem vám napsal, abyste se nesměšovali s takovým, který se nazývá bratrem, ale je to smilník nebo lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo zloděj; s takovým ani nejezte! 12Neboť co já mám soudit lidi, kteří jsou mimo (nás)? Zda nemáte soudit ty, kteří jsou mezi vámi? 13Lidi totiž mimo (nás) bude soudit Bůh. Odkliďte toho nešlechetníka ze svého středu!

 

17—21. Oznamuje příchod Timothejův a svůj.

20. Království Boží, Církev, křesťanská dokonalost, skrze niž Bůh vládne v duších, nevděčí za svůj vzrůst řečnickému umění kazatelů a jejich snad lepším přirozeným vlastnostem, nýbrž milosti Boží, která se mocně projevuje v duších věřících.

5, 1—13. Případ krvesmilníka. Jak zacházet s hříšníky.

4—5. Trest má být slavnostně vyhlášen ve shromáždění, jemuž je neviditelně přítomen sám Ježíš Kristus. Záleží pak v tom, že vinník je vyloučen z účasti v duchovních darech křesťanského společenství a má být vydán satanovi, aby byl od něho trápen na těle všelijakými nemocemi a utrpeními. Tento trest má být lékem pro jeho duši, aby se vzpamatoval ze svého provinění a činil pokání. Církev svatá dodnes užívá této moci Kristem jí dané a vylučuje klatbou ze svého společenství ty, kdo svým učením a mravy ohrožují víru a křesťanský život.

7—8. Jako Židé před velikonočními svátky odstraňovali z domu všechen kvas, aby mohli jíst o svátcích nekvašený chléb, tak i Korinťané mají odklidit to pohoršení ze svého domu, církve, aby začali nový život ve ctnosti a svatosti. Vždyť Ježíš Kristus, beránek, byl už jednou obětován, celý pak život křesťanský je stálé prožívání velikonočních svátků, o nichž se jedl jen přesný chléb, který přece znamená život bez hříchu, život v Čistotě a v pravdě.

6 Odváží se někdo z vás, když má s druhým při, soudit se u hříšných, a ne u svatých?

6, 1—11. Proti sporům a nespravedlnosti.

1. Křesťané se již jinak dívali na manželství, otroky, rodinný život než pohané. Proč tedy podávat své pře v těch a podobných věcech pohanům, a takto vydávat věřícího v nebezpečí, že bude zvlášť přísně potrestán, protože je křesťan? Vzbudí to také špatný dojem u pohanů v Korintě (i když právě tam se lidé rádi přeli a svářili). Mají se soudit v Církvi; ta má od počátku soudní a trestní moc nad svými věřícími.

 

2Což nevíte, že svatí budou soudit tento svět? A jestliže vámi je souzen tento svět, nejste hodni soudit maličkosti? 3Nevíte, že budeme soudit anděly? Cím spíše všední věci! 4Proto máte-li spory běžného života, za soudce ustanovte ty, kdo jsou méně ceněni v křesťanské obci.

5Pravím to k vašemu zahanbení. Což není mezi vámi žádný moudrý člověk, který by mohl rozsoudit své bratry? 6Bratr se však soudí s bratrem, a to u nevěřících! 7Vůbec to už je u vás chyba, že máte mezi sebou soudy. Proč raději bezpráví nesnášíte? Proč raději škodu netrpíte? 8Ale vy bezpráví působíte a ubližujete, a to bratřím.

9Což nevíte, že nespravedliví nebudou dědit Boží království? Nemylte se: ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani změkčilí, ani chlapcomilci, 10ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou dědit Boží království. 11A takoví jste někteří byli. Ale dali jste se obmýti, a byli jste posvěceni a byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista v Duchu našeho Boha.

12„Všecko je mi dovoleno“, ale všecko neprospívá. „Všecko je mi dovoleno", ale já se nevydám v ničí moc. 13Pokrmy jsou pro břicho a břicho pro pokrmy. Ale Bůh ukončí užívání těchto obou. Tělo však není pro smilství, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. 14Bůh pak, který vzkřísil Pána, i nás vzkřísí svou mocí.

15Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy? Mám vzít tedy údy Kristu, a učiním je údy nevěstky? Nikdy! 16Což nevíte, že kdo přilne k nevěstce, je s ní jedno tělo? Neboť je řečeno: Budou dva v jednom těle. 17Kdo přilne k Pánu, je s ním jeden duch. 18Varujte se smilství! Každý hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo, avšak kdo smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. 19A nevíte, že vaše údy jsou chrámem Ducha svatého, který je ve vás, kterého máte od Boha, a že nepatříte sobě? 20Byli jste totiž koupeni za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha v svém těle!

 

2. „Svatí", to je věřící. Již Ježíš Kristus slíbil apoštolům, že budou soudit dvanáct kmenů izraelských. Zde je soud rozšířen na všechny věřící; jejich soudu budou podléhat všechny rozumové bytosti, lidské i andělské; oni totiž s Ježíšem Kristem potvrdí odsouzení padlých andělů.

4. Mluví s jemnou ironií.

7. Jednají proti radě Páně u Mt 5, 39—42.

11. Křtem byli zbaveni veškeré mravní poskvrny a jím nabyli posvěceni a ospravedlnění. 12—20. Hříchy proti šestému přikázání.

12 „Všecko je mi dovoleno", ale ne tak, aby člověk škodil sám sobě a jiným. To „dovoleno“ nelze rozšiřovat na šesté Boží přikázání. Neboť jeho přestupování škodí lidské důstojnosti; takový se totiž dává do otroctví těla. A přece lidská důstojnost žádá, aby se osvobozoval ode všeho nižšího, než je člověk; on má nižšímu vládnout.

13. Možno jíst všechno, ovšem s mírou. Ale tak tomu není se smilstvím; to je v celém svém rozsahu nedovoleno; pro ně tělo není jako břicho pro pokrmy.

14—17. Břicho jednou pozbude své funkce. Ale lidské tělo bude jednou vzkříšeno a bude s Pánem žít v proměněném stavu, zduchovněno. Takto tělo patří k tajemnému tělu Kristovu. Kdo však smilní, dává své tělo nevěstce. Tím se celá lidská osobnost snižuje. Naopak, spojením ducha s Pánem se lidská osobnost povznáší, tělo pak se připravuje k duchovní povznesenosti.

 

7 Co se týče pak těch věcí, o kterých jste mi psali.

Dobré je pro člověka nedotýkat se ženy. 2Ale pro (zabránění) smilství každý ať má svou manželku a každá ať má svého muže. 3Muž ať dává ženě, čím je povinen; stejně však i manželka mužovi. 4Žena nemá moci nad vlastním tělem, nýbrž muž; stejně však ani muž nemá moci nad vlastním tělem, nýbrž žena. 5Nezkracujte se navzájem, leč snad po dohodě na čas, abyste se mohli věnovat modlitbě; a zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan pro vaši zdrženlivost. 6To však pravím jako dovoleni, ne jako rozkaz. 7Přál bych si ovšem, aby všichni lidé byli jako i já. Ale každý má od Boha vlastní dar, jeden tak, druhý zase jinak.

 

"Neženatým a vdovám pravím: Dobré je pro ně, zůstanou-li tak, jako i já. 9Než nemohou-li se zdržet, ať vstoupí v manželství; neboť je lepší být v manželství, než být spalován.

10Ale těm, kteří jsou (už) v manželství, nařizuji ne já, nýbrž Pán: Žena ať neodchází od muže - "a odejde-li, ať zůstane nevdaná nebo ať se smíří se svým mužem, a také muž ať nepropouští manželku.

12Ostatním pak pravím já, ne Pán: Má-li některý bratr za ženu nevěřící, a ta souhlasí s ním žít, ať ji nepropouští. 13A jestliže některá žena má za muže nevěřícího, a on souhlasí s ní žít, ať toho muže nepropouští! 14Neboť muž nevěřící je posvěcen kvůli ženě, a nevěřící žena je posvěcena kvůli bratru. Jinak by byly vaše děti nečisté, jsou však přece svaté!

 

7, 1—7. O manželství a o právech v něm.

1. Slova nejsou proti Gn 2, 18: „Není dobré pro člověka být sám...“ Zde totiž na začátku lidstva se mluví o manželství jako o dobru pro lidstvo všeobecně, že totiž slouží k rozmnožení lidského pokolení, kdežto apoštol má na mysli jednotlivého člověka, pro něhož je lepší zůstat bez manželství; důvody uvádí ve v 33.

2. Všichni nejsou schopni tak velkého duchovního dobra, kterého se dostává neženatým věřícím. Nesnižuje manželství jenom na prostředek k vyhnutí většímu zlu; třeba číst jeho vznešené pojetí křesťanského manželství v Ef 5, 25—27.

3. Plyne z toho, že manželství je vzájemná

smlouva.

4. Takovou rovnost mezi mužem a ženou v manželských povinnostech a v nich výlučnou vázanost jednoho na druhého zavedlo křesťanství.

5. Bez vzájemného souhlasu by to vedlo k porušení spravedlnosti. Kdyby se zdržovali po delší dobu, snad by to ohrozilo ctnost u jednoho z nich nebo u obou; - „abyste se mohli věnovat modlitbě", ne pravidelné, nýbrž zvláštnímu cvičení v duchovních úkonech; k tomu zdrženlivost lépe připravuje.

7. Všem přeje větší dokonalost, k níž vede čistota; ví o tom z vlastního života, neboť není vázán manželstvím. Ale tu rozhoduje povolání Boží. Bůh pak dává každému stavovskou milost, aby i manželství užíval beze škody pro svou spásu. 8—16. Nerozlučitelnost manželství a tzv. pavlovská výsada.

9. Někdy je lepší zvolit si menší dobro, než při větším dobru podléhat většímu nebezpečí.

10—11. O manželské nerozlučitelnosti viz u Mt 5, 32; 19, 6—9.

12—13. Jde o případ, kdy jeden z pohanských manželů se stal křesťanem. Po dohodě, že křesťanské straně nebude bráněno ve svobodném vykonávání náboženských povinností, mají raději zůstat spolu. Ježíš Kristus nedal v té věci žádné nařízení. Nebylo by to však nespravedlivé, kdyby se rozešli. Ale apoštol, maje na mysli obrácení nevěřícího manžela nebo manželky, nabádá k zachování manželství v pohanství uzavřeném; je to v zájmu křesťanské lásky.

14. „Je posvěcen“ ne vnitřně, neboť zůstává pohanem, ale navenek, pokud tvoří jedno tělo s tím, kdo se křtem stal údem tajemného těla Kristova. Tu „čistota křesťanské ženy vítězí nad nečistotou pohanského muže, a čistota křesťanského muže vítězí nad nečistotou pohanské ženy“ (sv. Jan Zlatoústý). Strana pohanská je takto připravována k obrácení. V témže smyslu třeba brát i posvěcení dětí narozených ještě v pohanství a dosud neobrácených.

 

15Ale chce-li nevěřící odejít, ať jde; neboť v takovém případě ani bratr, ani sestra nemohou být jako otroci; vždyť Bůh nás povolal k pokoji. 16Neboť odkud víš, ženo, že zachráníš muže? Nebo odkud víš, muži, že zachráníš ženu?

17Jinak žij každý tak, jak udělil Pán, jak každého povolal Bůh. A tak nařizuji ve všech církvích.

18Byl někdo obřezaný, když byl povolán? Ať (to poznamenání) neodstraňuje! Byl někdo neobřezaný, když byl povolán? Ať se nedává obřezat 19Obřízka není nic, a neobřízka není také nic, ale (rozhoduje) zachovávání Božích přikázání.

20Nechť každý trvá v tom stavu, v kterém byl povolán. 21Byl jsi otrokem, když jsi byl povolán? Nic na to nedbej; ale i když se můžeš stát svobodným, spíše z toho těž. 22Neboť ten, kdo byl povolán v Pánu jako otrok, je propuštěncem Páně; podobně ten, kdo byl povolán svobodný, je otrokem Kristovým. 23Byli jste vykoupeni, a draze! Nestávejte se otroky lidí! 24Bratři, každý ať zůstane před Bohem v tom, v čem byl povolán.

25 O pannách však nemám příkazu Páně. Ale dávám radu jako ten, kdo dosáhl milosrdenství od Pána, takže je hoden víry. 6iMyslím tedy, že je to dobré pro nynější strasti; ano je to dobré pro člověka takto býti. 27Jsi připoután k manželce? Nevyhledávej odloučení. Jsi odloučen od manželky? Nevyhledávej manželku. 28Ale oženíš-li se, nezhřešíš. A vdá-li se panna, nezhřeší. Takoví však budou mít tělesná trápení, a já vás šetřím.

29Ale pravím, bratři, toto: Času je nakrátko. Nezbývá, než aby i ti, kdo mají manželky, žili, jako by je neměli; 30a ti, kdo pláčou, jako by neplakali; a ti, kdo se radují, jako by se neradovali; a ti, kdo kupují, jako by nic neměli; 31a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali; neboť tento viditelný svět pomíjí.

32 Chtěl bych, abyste byli bez zneklidňujících starostí. Kdo nemá manželku, je starostlivý o věci Páně, jak by se líbil Pánu. 33Ale kdo má manželku, je starostlivý o věci světa, jak by se líbil manželce, 34a je rozdělen. A žena nevdaná a panna je starostlivá o věci Páně, aby byla svatá jak tělem, tak duchem. Ale vdaná je starostlivá o věci světa, jak by se líbila muži.

 

15—16. Stane-li se pohanská strana nevěrnou nebo nechce-li dopřát svobody křesťanské straně, mají se rozejít; manželství se novým sňatkem rozlučuje. Křesťanská strana totiž nemůže být zkrácena v svém právu na manželství nebo vydána nepokoji.

17—24. 5 přijetím víry není spojena změna pozemského povolání, naopak.

17... Z toho, že manželství může přestat, neplyne, že je třeba zanechat i povolání, které měl kdo v pohanství. Naopak, každý má zůstat v tom povolání, které měl, když ho Bůh povolal k víře.

21. Milá slova apoštolova k otrokům, kteří se křtem stali v církvi rovnocennými svým křesťanským pánům. Otrok má použít svého nižšího postavení, aby vzrostl v pokoře a trpělivosti před Bohem. Prospěje-li to pak i jeho svobodě v milosti, má v něm raději zůstat, i kdyby se mohl zbavit svého otrockého stavu. Všichni jsme nakonec otroky Ježíše Krista.

25—38. Celibát a manželství.

25. Dává tuto radu, poněvadž z milosrdenství Božího se stal apoštolem, a je to jeho povinnost jako apoštola, aby tu radu dal; jinak nebude věrně plnit poslání apoštola.

26. Panenství je dávána přednost pro „nynější strasti“ tohoto pozemského života, jimž je více vydáno manželství a nemůže jim uniknout.

28. „Tělesná trápení“ - více musí prožívat bolestné starosti, úzkosti tohoto pozemského života.

31. Nedat se zaujmout pozemskými dobry, nýbrž utkvít srdcem na dobrech vyšších: hledat ve všem Boha, sloužit mu nerozděleným srdcem; vždyť všechno pozemské: bohatství, rozkoše, čest, radost, bolest je jen něco vnějšího člověku, co pomine.

 

35Toto však pravím ve vašem zájmu, ne abych na vás vrhl osidlo, nýbrž mám na mysli to, co vás zušlechtí a umožní vám nerušené být u Pána.

36Ale domnívá-li se kdo, že by měl hanbu kvůli své panně, kdyby byla přestárlá, a cítí-li se povinen, aby se tak stalo, ať učiní, co chce; nehřeší; ať dojde k sňatku. 37Kdo však stojí pevně ve svém srdci a nic ho nenutí, ale může jednat podle vlastní vůle, a na tom se ustanovil ve vlastním srdci, že ji uchová pannou, dobře učiní. 38Tedy i ten, kdo vdá svou pannu, dobře činí, ale kdo ji nevdá, činí lépe., 39Žena je vázána po tu dobu, dokud žije její muž. Ale zemře-li muž, je svobodná a může se vdáti, za koho chce; ovšem jen v Pánu. 40Bude však šťastnější, zůstane-li tak, jak jest, podle mé rady; domnívám se, že i já mám Ducha Božího.

 

8 Co pak se týče věcí obětovaných modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání nadýmá, ale láska vzdělává. 2Jestliže se kdo domnívá, že má o něčem poznání, doposud nepoznal tak, jak je třeba znáti. 3Ale miluje-li kdo Boha, ten sdílí jeho poznání. 4Tedy o pokrmech obětovaných modlám: Víme, že modla ve světě není nic a že není leč jeden Bůh. 5Neboť ačkoliv jsou tak zvaní bohové buď na nebi nebo na zemi - jak je také mnoho bohů a mnoho pánů, 6ale pro nás je jeden Bůh, Otec, od něhož jsou všecky věci a my pro něho, a jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všecky věci, a i my skrze něho.

7Ale všichni nemají poznání. Někteří totiž až doposud, protože si zvykli na modlu, jedí to maso jako obětované modlám, a jejich svědomí, poněvadž je slabé, je poskvrňováno.

8Než pokrm nás Bohu nedoporučuje; neboť nebudeme bohatší, budeme-li jíst, aniž budeme zkráceni, nebudeme-li jíst.

 

35. Když zdůrazňuje výhody panenského stavu, nechce je k něčemu zavazovat ani omezovat něčí svobodu, „vrhnout osidlo", nýbrž ukázat to, co je vznešenější a dokonalejší.

36. Podle tehdejšího mínění to bylo nectí pro otce, nevdal-li včas dceru. K tomuto případu si lze připomenout radu Sirachovcovu: „Vdej svou dceru, a uděláš veliký skutek; dej ji rozumnému člověku“ (7, 27).

37. Je-li otec přesvědčen o vznešenosti panenství a nic nedá na lidské mínění, souhlasí-li pak dcera, ano jc-li tomu povdéčna, že si může zvolit svobodný stav, a nevdává ji, činí velmi dobrou věc.

39—40. O vdovách.

39, „Jen v Pánu“ - má se provdat pouze za křesťana. V 1 Tim 5, 14 apoštol vybízí mladé vdovy vdát se z důvodů mravnostních.

40. Má Ducha Bežího pro tuto radu, Čili dává jí z vnuknutí Ducha svatého.

8, 1—6. Modly a jeden Bůh.

1.,Poznám", že modly a úcta jim prokazovaná nejsou nic. Třeba však to poznání spojit s láskou k bližnímu; jinak se stane příležitostí, že se bude jeden vynášet nad jiné.

2—3. Pravé poznání křesťanské záleží v tom, že dovedeme vše podřídit lásce k Bohu a spáse bližních. Takové poznání schvaluje Bůh a sám je ještě obohacuje.

5. Pohané, kteří dávali jméno bůh mnoha věcem na nebi i na zemi, byli přesvědčeni, že je mnoho bohů a pánů.

6. Od Otce mají počátek všechny včci, my pak v něm máme poslední cíl života. Ježíš Kristus je první příčinou stvoření všech věcí, a my skrze něho jsme byli vysvobozeni z otroctví ďáblova a přijat v nový život.

7—13. Šetrnost k věřícím s nedokonalým poznáním.

7. Svědomí slabé čili neosvícené pravdou, že maso obětované modlám je jako kterékoli jiné maso. Z dřívějšího zvyku vidí v něm něco posvátného, a proto se subjektivně dopouštějí hříchu, když je jedí; jednají totiž proti přesvědčení svého svědomí.

 

9 Buďte však opatrní, aby se snad tato vaše volnost nestala kamenem úrazu slabším. 10Neboť spatři-li někdo tebe, který máš poznání, že stoluješ v pohanském chrámě, zda se tím „nevzdělá“ svědomí toho, který je slabý, aby jedl maso obětované modlám? 11A tak tvé poznání působí záhubu slabému člověku, bratrovi, za něhož Kristus zemřel! 12Jestliže však takovým způsobem hřešíte proti bratrům a ubíjíte jejich slabé svědomí, proti Kristu hřešíte. 13Proto, je-li pokrm příležitostí k pohoršení pro mého bratra, na věky nebudu jíst maso, abych nepřivádel k pádu svého bratra.

 

9 Nejsem svobodný? Nejsem apoštol? Což jsem neviděl Ježíše, našeho Pána? Nejste vy moje dílo v Pánu? 2Nejsem-li pro jiné apoštolem, jistě jsem jím pro vás; neboť vy jste pečetí mého poslání v Pánu. 3Moje obrana před těmi, kteří mě pcsuzují, je tato: 4Což nejsme oprávněni žádat jídlo a pití? 5Nejsme oprávněni vodit s sebou ženu sestru, jak také ostatní apoštolově a bratři Páně i Kefas? 6 Což jen já a Barnabáš nejsme oprávněni nepracovat?

7Kdo je kdy ve vojenské službě na své útraty? Kdo sází vinici, a nejí z jejích plodů? Nebo kdo pase stádo, a nepožívá mléka od stáda? 8Pravím to jen po způsobu lidí, či neříká to i Zákon? 9Vždyť v zákoně Mojžíšově je psáno: Nezavážeš hubu mlátícímu volovi. Stará se Bůh jen o voly? 10Nepraví se to právě kvůli nám? Ano, kvůli nám bylo napsáno, že oráč má orat v naději a mlatec má mít naději, že bude mít podíl v užitku. 11Jestliže my jsme pro vás zaseli duchovní (dobra), je to příliš, žneme-li vaše časná (dobra)? 12Jsou-li jiní účastni tohoto práva na vás, proč ne tím více my?

Ale neužili jsme toho práva, nýbrž snášíme vše možné, abychom nekladli nějakou překážku radostné zvěsti Kristově. 13Nevíte, že ti, kdo konají práci ve svatyni, že jedí z věcí svatyně, a ti, kdo přisluhují při oltáři, mají podíl z oltáře? 14Tak i Pán

 

10. Apoštol zakazuje (10,14) tento zlozvyk jíst maso obětované modlám v přilehlých místnostech chrámu.

9, 1—6. Jak užíval svobody apoštol Pavel.

1—3. I Pavel může ukázat svou svobodu podobně, jak ji ukazovali Korinťané k spolubratřím při požívání masa obětovaného modlám. Ale jak jí užil on! Je jejich apoštolem, neboť Bůh mu pomáhal při založení křesťanské obce v Korintě. Může tedy říci těm „silným", kteří v užívání práv svobody přehlíželi „slabé“ ve svědomí, jak on užil svých apoštolských práv.

4. Měl právo on i jeho spolupracovníci žít za apoštolskou práci na útraty Korinťanů. Ale toho se dobrovolně zřekl.

5. Zřekl se i dalšího práva, kterého užívali jiní apoštolově, totiž vodit s sebou „ženu sestru.“ Ta totiž, ať už to byla skutečná žena apoštolova, s níž žil jako se sestrou, nebo starší vdova, pomáhala apoštolům v pozemských potřebách a někdy i v duchovních (poučování žen katechumenek a přisluhování při jejich křtu) a byla ovšem také vydržována křesťanskou obcí. I této oprávněné pomoci se Pavel vzdal.

7—18. Jak se apoštol zříkal spravedlivých požadavků.

7. Lidsky je to samozřejmé, že má právo na výživu za osobní práci v apoštolátě.

8—10. Jestliže Bůh dal nařízení ve prospěch zvířete užitečného člověku k práci, tím více platí toto nařízení duchovně o pracujícím člověku; on teprve má mít právo pobírat z užitku své práce. Pavel jim ovšem svou prací dával duchovní, nadpřirozená dobra; ta nelze vyvážit ničím pozemským. Cit spravedlnosti však žádá, aby aspoň něco se dávalo, totiž přispět apoštolovi v pozemských potřebách, aby mohl v apoštolské práci pokračovat. Je to jen maličkost ve srovnání s duchovními dobry, pro něž by měl člověk obětovat všechny pozemské statky.

13—14. Další důkaz pro ono apoštolovo právo na výživu je vzat z náboženského zvyku, že ten, kdo slouží u oltáře, má být z něho živ (Nm 18, 8—31; Dt 14, 22...). A konečně je to i vůle Ježíše Krista (Mt 10, 10; Lk 10, 7).

 

nařídil, aby ti, kdož hlásají evangelium, z evangelia žili. 15Ale já jsem z toho nepoužil ničeho.

Toto pak jsem nenapsal, aby se mi tak dálo. Neboť raději bych umřel, než..., mou chloubu nikdo nezmaří. 16 Vždyť budu-li hlásat evangelium, není to moje chlouba; neboť leží na mně jako nutnost. A běda mi, nebudu-li je hlásat! 17Činím-li to pak dobrovolně, mám odplatu; jestliže nedobrovolně, vykonávám jen sobě svěřený úřad. 18Jaká je tedy moje odměna? Ta totiž, že hlásám evangelium, a předkládám je zdarma, abych neužíval svého práva při evangeliu.

19Ačkoliv jsem totiž nezávislý na všech, stal jsem se služebníkem všech, bych jich co nejvíce získal. 20 I stal jsem se Židům jako Žid, abych získal Židy. Těm, kteří jsou pod Zákonem, jako bych byl pod Zákonem - ačkoliv sám nejsem pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem. 21Těm, kdo byli bez zákona, jako bych byl bez zákona - ačkoliv nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem v zákoně Kristově, abych získal ty, kdo byli bez zákona. 22Pro slabé stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych na každý způsob přivedl některé ke spáse. 23Všecko pak činím pro evangelium, abych v něm získal podíl.

24Nevíte, že ti, kdo běží na závodišti, všichni sice běží, ale jen jeden že obdrží cenu? Běžte tak, abyste jí dosáhli! 25Každý zápasník však je ve všem zdrženlivý; oni ovšem, aby dostali věnec porušitelný, ale my neporušitelný. 26Já tedy běžím ne tak, jako bych nevěděl kam; bojuji ne tak, jako bych bil (jen) do vzduchu. 27Ale udržuji své tělo v kázni a podmaňuji si je, aby se nestalo, že bych kázal jiným, a sám byl zavržen.

 

15. Nevymáhal výživu podle svého práva a nikým si ji nedá vnutit, aby neztratil svoji chloubu.

16. Vykonávat apoštolát je prostě jeho povinnost, kterou Bůh na něho vložil, a on nemá práva na chlubení nebo odměnu. Je jako otrok, kterému byla svěřena velmi vznešená povinnost. On má prostě vykonat svou povinnost, aniž má právo na zvláštní odměnu. Vykoná-li svěřenou práci, plní jen svou povinnost; ncvykoná-li ji, uvalí na sebe pánův hněv. Tak pokorně se dívá Pavel na svou apoštolskou práci, jako by zapomněl na svou stálou ochotu plnit vůli Boží, na tolik utrpení, která při tom přestál.

17—18. Kdo z vlastního podnětu a rozhodnutí koná dobro, zasluhuje odměnu. Ale kdo vykonává úřad nedobrovolně přijatý (jako otroci), nemá na ni právo (má jen právo na trest, nevykoná-li jej). Na Pavla byl vložen apoštolát, ať chtěl či nechtěl; dívá se na něj jako na něco, co mu bylo uloženo takřka násilně. Pak si ovšem nečiní nárok na odměnu. Proto chce-li dojít odměny zvláštní, musí činit práci, k níž není povinen. U Pavla to bylo to, že kázal evangelium, a nežádal výživné, na které měl právo. To, že se ho odřekl, je jeho osobní dobrovolnou prací. A odměna za to je Pavlovo vědomí, že v tom krásném díle apoštolátu je vtisknuta jeho nezištnost a velkodušnost. To ho více těší, než užít svých práv. V tom je vidět Pavlovu hlubokou pokoru.

19—27. Apoštol se omezoval pro dobro apoštolátu a také své.

19—23. Dále klade svou obětavost za příklad odříkání pro spásu duší. Tak i křesťané se mají rádi zříci toho, co by škodilo mravnímu životu bližních, i když je to věc sama o sobě dovolená.

24. Jako nestačí jen vstoupit na závodiště, ale třeba se mnohého zříci a vyvinout největší úsilí, má-li kdo zvítězit, tak také nestačí jenom vstoupit do Církve, ale je potřeba být pohotový k největšímu odříkání a obětavosti k získání věčné spásy.

25. Při závodech získává jen jeden zlatou medaili. Křesťané ji však dostanou všichni, totiž věčnou slávu. Srovnání je tedy v tomto: Třeba běžeti, a to správným směrem, za křesťanskou dokonalostí.

27. Protivníkem v boji je vlastní tělo. Chce být nad ním stále vítězem, který vodí přemoženého v závodišti jako otroka; jinak by pozbyl své slávy.

 

10 Nerad bych vás, bratři, ponechal v nevědomosti, že všichni naši otcové byli pod mrakem a všichni přešli moře 2a všichni byli v Mojžíše pokřtěni v mraku a v moři 3a všichni jedli tentýž duchovní pokrm 4a všichni pili tentýž duchovní nápoj - pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela; skálou tou byl Kristus. 5Ale ve většině z nich neměl Bůh zálibu; vždyť svými mrtvolami pokryli poušť.

6Tyto věci se však udaly jako předobraz pro nás, abychom nebyli žádostivi zlého, jako oni byli žádostivi. 7Ani nebuďte modláři, jako někteří z nich, jak je psáno: Lid se posadil, aby jedl a pil; i povstali, aby se bavili. 8Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich za jediný den třiadvacet tisíc. 9Ani nepokoušejme Pána, jako někteří z nich pokoušeli, a zahynuli od hadů. 10Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a zahynuli od Zhoubce. 11 Toto všecko se jim přihodilo obrazně, bylo pak napsáno jako výstraha pro nás, na něž připadl konec věků.

12Proto, kdo se domnívá, že stojí, hleď, ať nepadne! 13Zachvátilo vás pokušení, které je pro člověka snesitelné; Bůh je však věrný a nedopustí, abyste byli pokoušeni nad své síly, ale s pokušením způsobí také úspěch, že to budete moci snést.

14Proto, moji nejmilejší, utíkejte před modloslužbou! 1 "'Mluvím jako k rozumným; vy sami posuďte, co říkám. 16Kalich požehnání, který žehnáme, není to společenství krve Kristovy? Chléb, který lámeme, není to společenství těla Kristova? 17Poněvadž je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo; neboť všichni jsme účastni jednoho chleba.

 

10, 1 — 13. Příklady ze Starého Zákona povzbuzuje k bdělosti nad sebou.

1—3. Příklady ze Starého Zákona objasňuje uvedenou pravdu, že nikdo se nemá oddávat myšlence, že, dostal-li od Boha povolání, může už s jistotou počítat s věčnou odměnou; ale třeba bojovat, přemáhat se, odříkat si i věci dovolené.

2. Mojžíš, prostředník Staré Úmluvy, představuje Ježíše Krista. Židé jím vedení k dobytí Palestiny předobrazují křesťany, vedené Ježíšem Kristem, aby si získali nebe. A jako křesťané jsou křtem přivtěleni k Ježíši Kristu a mají zachovávat jeho Zákon, tak i Židé, pro něž byl tajemný oblak a přejití Rudým mořem jakýmsi křtem, byli jaksi přivtěleni a podrobeni Mojžíšovi a jeho Zákonu.

4. Duchovní voda je voda, kterou Mojžíš zázračně vyvedl na poušti (Ex 7, 6; Nm 20, 8); je obrazem krve Kristovy, z níž máme duchovní nápoj milosti. Duchovním nápojem byla ta voda proto, že se jí dostalo Hebreům z moci Kristovy, který jako Syn Boží před vtělením byl s nimi na poušti a činil pro ně skrze Mojžíše zázraky.

7. O modloslužbě Izraelitů na poušti viz Ex 32,6.

12. Izraelité, kteří předobrazovali křesťany, jsou výstrahou, abychom ani my v sebe nedůvěřovali a neuspávali se dobrým míněním o sobě. Nikdo nemůže sám sobě důvěřovati, že vytrvá v posvěcující milosti.

14—22. Zákaz účasti při pohanských hostinách.

16. „Kalich požehnání": neboť obsahuje všechno bohatství Boží přízně; „který žehnáme": to patřilo k obřadu s tímto kalichem. Je to kalich, který působí společenství krve Páně. Podobně chléb, který býval při shromážděních věřících s obřadem lámán, působí společenství těla Páně. Krev a tělo Páně jsou zde položeny odděleně, což zřejmě naznačuje smrt na kříži. Pavel pak (v 21) připomíná účast pohanů v obětech bohům přinášených tím, že jedli z obětovaných pokrmů; takto prostřednictvím jich přicházeli do (domnělého) styku s božstvem. Křesťané se jich nemohou účastnit, protože přicházejí do styku s Bohem krví a tělem Kristovým, na kříži obětovanými. Tato oběť se obětuje před nimi; oni pak přicházejí ve společenství se skutečnou krví a tělem Páně, tajemně přítomným.

17. Je jen jeden chléb, totiž chléb nebeský, tělo Kristovo, skryté pod způsobami obyčejného chleba. A právě proto, že je jen jeden chléb, všichni, kdo jej přijímají, tvoří jednotu mezi sebou, ano eucharistický chléb sám působí jednotu mezi věřícími, takže se stávají jedním tajemným tělem Kristovým.

 

18Podívejte se na Izraele podle těla. Nejsou účastni oltáře ti, kdož jedí oběti? 19Co tím chci říci? Že věc obětovaná modlám je něco? Nebo že modla je něco? 20Ale že to, co pohané obětují, že zlým duchům obětují, a ne Bohu. Nechci pak, abyste vešli ve společenství se zlými duchy. 21Nemůžete pít kalich Páně a kalich zlých duchů. Nemůžete se účastnit stolu Páně a stolu zlých duchů. 22Či chceme popudit Pána k žárlivosti? Což jsme silnější než on?

23Všecko je dovoleno, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno, ale ne všecko vzdělává. 24Ať nikdo nehledá osobní prospěch, nýbrž prospěch diuhého. 25Všecko, co se prodává v masném krámě, jezte, a nic se nevyptávejte vzhledem k svědomí. 26Pánu náleží zajisté země a vše, co ji naplňuje. 27Pozve-li vás některý nevěřící a vy tam chcete jít, jezte všecko, co se vám předkládá, a nevyptávejte se vzhledem k svědomí. 28Ale kdyby vám někdo řekl: „Toto bylo obětováno modlám", nejezte kvůli tomu, který upozornil, a pro svědomí; 29nemíním pak svědomí tvé, nýbrž toho druhého. Neboť proč moji svobodu má posuzovat svědomí druhého? 30Účastním-li se něčeho s vděkem, proč by se mi mělo dostávat potupy pro to, zač děkuji?

31 Ať tedy jíte nebo pijete či cokoliv činíte, všecko konejte k slávě Boží. 32Nebuďte na pohoršení ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, 33jako i já se snažím všem se líbit ve všem a nehledám to, co je užitečné mně, ale to, co je pro většinu, aby byli spaseni.

 

11 Následujte mne, jako i já následuji Krista.

2Jinak vás však chválím, že ve všem na mne pamatujete a zachováváte mé učení, jak jsem vám je podal. 3Chci tedy, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou pak ženy je muž, hlavou pak Krista je Bůh. 4Každý muž, který se modlí nebo prorokuje s pokrytou hlavou, hyzdí svou hlavu. 5Ale každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, hyzdí svou hlavu; neboť je to totéž, jako by se oholila. 6Nezakrývá-li si tedy žena hlavu, ať se i ostříhá! Je-li pak pro ženu ohyzdné ostříhat se nebo oholit, ať si zahaluje hlavu.

 

23—11, 1. Jak se chovat při obyčejných hostinách.

23. Svobody třeba užívat tak, aby nikdo neškodil sám sobě a nebyl bližnímu na pohoršení. To platí o užívání jistých věcí, které nejsou přímo zakázány. Třeba se ohlížet na to, jak o něm jiní soudí, a pak mít na zřeteli svého bližního, jak na něho působí to užití svobody.

29—30. Kdo je správně přesvědčen o dovolenosti některé věci, nemůže přece činit násilí svému svědomí a tvrdit, že to dovoleno není. Úsudek svědomí zůstává nedotčen. Zdržuje se však té věci, aby nepohoršil bližního. 11, 2—16. Pravidla pro ženy při náboženských shromážděních.

3. Je to řád poddanosti, daný Bohem.

4. Odkrytá hlava u muže znamená podle zvyku jeho autoritu a důstojnost.

5. Mnohé ženy snad špatně pochopily pravdu, že v řádu milosti není rozdílu mezi pánem a otrokem, mužem a ženou, a proto pří shromážděních nenosily na hlavě závoj, znak ženskosti. Ale milosí nepřevrací řád přírody a lidské společnosti, nýbrž jej zdokonaluje a povznáší. Podle zvyku je odhalená hlava u ženy nepřístojnost. Nedbá-li se na to, ztrácí žena svou důstojnost. Nechť se pak i oholí, jako byly holeny otrokvnč u Řeků a tanečnice u Římanů! Místo svobody upadne pak do necti.

 

7Muž si ovšem nemusí zahalovat hlavu, poněvadž je obrazem a chloubou Boží; ale žena je chloubou mužovou. 8Neboť muž není ze ženy, nýbrž žena z muže. 9Vždyť muž nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. 10Proto žena má mít na hlavě znak moci kvůli andělům. 11Ostatně v Pánu není ani žena bez muže, ani muž bez ženy. 12Neboť stejně jako žena je z muže, tak i muž je skrze ženu, všecko pak z Bcha. 13Sami u sebe posuďte: Sluší se, aby se žena modlila k Bohu nezahalena? 14A neučí vás sama příroda, že pěstuje-li muž dlcuhé vlasy, je mu to na hanbu? L5Ale pěstuje-li dlouhé vlasy žena, že je jí to ke cti? Neboť vlasy jsou jí dány za závoj. 16Ostatně, chce-li se někomu přít, my takový zvyk nemáme, ani Boží církve.

17A při tom nařizování: Nemohu chválit, že se shromažďujete ne k dobru, ale ke škodě. 18A především slyším, že když se církev shromažďuje, bývají mezi vámi roztržky; a částečně tomu věřím.19Neboť je třeba, aby i strany byly mezi vámi, aby se stali zjevní ti, kdo jsou mezi vámi osvědčeni.

20Když se tedy shromažďujete na jedno místo, není to již jedení večeře Páně. 21Neboť každý si napřed bere při stole svou večeři, a jeden hladoví, druhý pak je opilý. 22Což nemáte domů, kde byste se najedli a napili? Ci pohrdáte církví Boží a zahanbujete ty, kdo nic nemají? Co vám mám říci? Chválit vás? V tom vás nechválím.

23Já jsem zajisté přijal od Pána, co jsem vám i podal, že Pán Ježíš té noci, v které byl zrazován, vzal chléb, 24vzdal díky, rozlámal a řekl: „Toto je mé tělo, které je za vás (vydávané); to čiňte na mou památku!“ 25Pcdobně i kalich po večeři a řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku!“

 

7—10. Muž byl první stvořen jako obraz Boží, z něho a pro něho pak žena. Muž má ukázat hlavu, z níž vyzařuje sláva podobnosti s Bohem; žena je chloubou a obrazem Božím prostřednictvím muže, a proto má svou krásu uchovávat pro muže. Muž má od Boha moc, žena pak mužovým prostřednictvím; a ukazuje to rouškou na hlavě. Takový je řád přírody, jemuž se Církev přizpůsobuje. „Kvůli andělům", kteří jsou přítomni shromážděním věřících; aby totiž nemuseli na ně žalovat.

11 —12. Ale oba, muž i žena, patří k sobě, a jeden nemůže být bez druhého; tvoří spolu jeden celek. Aby se pak muž nevynášel nad ženu, poněvadž byl první stvořen, a teprve z něho žena, Bůh to zařídil tak, že muž se rodí ze ženy, v čemž je její veliká důstojnost. A nad oběma je Bůh, který vše stvořil.

17—34. Slavení eucharistické večeře.

17—19. Je to shromažďování k společné večeři, která byla spojena s přijímáním eucharistie. První křesťané totiž slavili eucharistickou hostinu podobně jako Ježíš Kristus, který ustanovil nejsvětější svátost po skutečné večeři. Touto večeří, která předcházela přijímání eucharistie, se měly utužovat svazky lásky mezi nimi; odtud se také nazývá agapé, t. j. láska. AlevKorintě pozbývalo toto společné jedení svého znaku lásky, a proto začínalo být více na škodu vědomí pospolitosti v lásce. Mnozí se totiž k sobě sdružovali a bez ohledu na ostatní snědli si přinesené jídlo nejprve mezi sebou. To působilo jen rozladění mezi ostatními. I toto stranění se ostatních je nakonec dobré, neboť tak se aspoň ukáže, jaké má kdo smýšlení, kdo je plevelí a kdo zrnem.

21. To, že zámožnější opomíjeli chudé, bylo zvláště bolestné a stíralo s těch shromáždění všechen ráz posvátnosti a společenství v lásce. Přijímání eucharistie bylo později odděleno od této večeře křesťanské lásky a přeloženo na ráno. Ona večeře časem vyšla ze zvyku.

23... Poněvadž chování Korinťanů při hostinách lásky, které vrcholily slavením eucharistické oběti a přijímáním eucharistie, neukazovalo dostatečné pochopení tohoto velkého tajemství Církve a úcty k němu, pokládal apoštol za nutné připomenout jim ustanovení této svátosti a co z toho plyne pro přípravu na její přijetí.

Pavel je první z novozákonních svatopisců, který zaznamenal písemně ustanovení eucharistie. Toto veliké tajemství vždycky hlásal v nově založených křesťanských obcích a nepovažoval za nutné o něm psát, až u Korinťanů; činí to s velkou přesností. Jeho zprávě se velmi podobá zpráva sv. Lukáše (22, 19—20), který byl jeho žákem. (O ustanovení eucharistie viz i Mt 26, 20—29; Mk 14, 17—25.) Pavlovi šlo hlavně o to, aby korintští křesťané pochopili vážnost chvíle, že eucharistická hostina je slavení smrti Páně a účast v ní, že je to oběť za hříšníky: „té nocí, v které byl zrazen....“

 

26Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde.

27Kdo by tedy jedl tento chléb nebo pil tento kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. 28Ale člověk ať zkoumá sám sebe, a takto ať jí z toho chleba a pije z toho kalicha; 29kdo totiž jí a pije, jí a pije si odsouzení, když nerozeznává tělo. 30Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. 31 Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom souzeni. 32Ale když jsme souzeni od Pána, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem.

33Proto, moji bratři, když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé. 34Má-li kdo hlad, najez se doma, abyste se nescházeli k odsouzení. Ostatní věci pak zařídím, až přijdu.

 

26. Slavením eucharistie se totiž činí úkon, který je živou připomínkou smrti Páně. Je to skutečná připomínková oběť; oddělení obou způsob, chleba a vína, živě představuje odděicní těla a krve, smrt.

27. Kdo tak porušuje lásku v církvi, chová se lehkomyslně k tomuto tajemství a vůbec s těžkou vinou v srdci je přijímá, činí se vinným urážky těla a krve Páně. Apoštol by tak nemluvil, kdyby pod způsobami chleba a vína nebylo skutečně přítomno tělo a krev Páně.

28—29. Před přijetím třeba pečlivě zpytovat svědomí, aby se chléb života nestal někomu odsouzením čili duchovní smrtí, když nerozlišuje tento chléb od obyčejného pokrmu.

30—32. Kdyby měli Korinťané čistší svědomí, Ježíš by je ochránil před tolika zly, které je stihly jako trest.

 

12 Bratři, co se týká duchovních darů, nechci vás ponechat v nevědomosti. 2Víte, že dokud jste byli pohany, byli jste jako pudově voděni k němým modlám. 3Proto vám prohlašuji, že nikdo, kdo mluví v duchu Božím, neřekne: „Proklet buď Ježíš"; a nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pánem", leč v Duchu svatém.

 

12, 1—11. Rozmanitost mimořádných darů neruší jednotu mezi věřícími.

1. V prvotní Církvi se Duch svatý více projevoval navenek duchovními dary. V době, kdy se Církev teprve šířila mezi pohany, bylo třeba, aby i zevně bylo patrno to velké duchovní bohatství a posvěcení, které evangelium lidstvu přináší. Tyto dary, které sloužily k rozšíření evangelia a upevnění pohanokřesťanů ve víře, nejsou sama posvěcující milost. Ta je skrytý dar v duši a u jednotlivých věřících se předpokládá a je určena předně k posvěcení a duchovnímu znovuzrození jednotlivců. Ale jsou to milosti čili mimořádné dary, kterými byla navenek projevována a patrná moc a síla evangelia. Duch svatý jimi hojně poděloval věřící, a to zadarmo, bez jejich zásluh, ano mohlo to být i bez ohledu na jejich vnitřní svatost, aby skrze ně bylo usnadněno šíření evangelia a vnější upevňování Církve. V Korintě se však na ně mnozí věřící dívali jako na osobní vyznamenání, což se stávalo příčinou nepokoje při shromážděních. Pavel pokládal za nutné ukázat jim, co jsou tyto mimořádné dary.

2—3. Připomíná jim jejich dřívější slepotu, aby je přiměl k pokornému smýšlení. „Proklet buď Ježíš“: snad někteří věřící těmito slovy protestovali, když se cítili příliš ovládnuti duchovností. Ale právě z této formule je jasné, že to nebylo ovládnutí dobrým duchem. „Ježíš je Pánem", t. j. vyznat jeho božství a poslání; to může někdo jen za přispění Ducha svatého.

 

4Jsou jistě rozdíly v darech, ale tentýž Duch;5a jsou rozdíly ve službách, ale tentýž Pán; 6a jsou rozdíly v působeních, ale tentýž Bůh, který působí všecko a ve všech.

7Každému pak se dává projevení Ducha k užitku. 8Jednomu je totiž Duchem dána řeč moudrosti, jinému zase řeč poznání podle téhož Ducha, 9jinému víra v témž Duchu, jinému pak milost uzdravování, 10jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému zase rozlišování duchů, jinému rozličné jazyky a jinému vykládání řečí. 11Ale toto všecko působí jeden a tentýž Duch, který rozděluje každému zvlášť, jak chce.

12Jako totiž tělo je jedno a má mnoho údů, ale všecky údy těla přesto, že je jich mnoho, jsou jen jedno tělo, tak i Kristus. 13Neboť my všichni byli jsme pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo, ať Židé či Řekové, otroci či svobodní; a všichni byli jsme napojeni jedním Duchem. "Vždyť ani tělo není jeden úd, ale mnoho. 15Řekla-li by noha: „Poněvadž nejsem ruka, nepatřím k tělu", zda proto nepatří k tělu? 16A řeklo-li by ucho: „Poněvadž nejsem oko, nepatřím k tělu", zda proto nepatří k tělu? 17Kdyby bylo celé tělo oko, kde by byl sluch? Kdyby bylo celé tělo sluch, kde by byl čich? 18Ale, jak tomu jest, Bůh umístil každý z údů v těle, kam chtěl. 19Kdyby všechno bylo jeden úd, kde by bylo tělo? 20Ale to je sice mnoho údů, avšak jedno tělo. 21Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě", nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás.“ 22Spíše naopak, čím slabší se zdají některé tělesné údy, tím jsou potřebnější. 23A ty, které pokládáme za méně čestné v těle, odíváme čestněji, a naše neslušné údy opatřujeme větší slušností; 24ale naše slušné údy toho nepotřebují. Bůh však sestavil tělo tak, že dal hojnější počestnost údu podřadnějšímu, 25aby nenastala v těle roztržka, ale aby údy o sebe navzájem stejně pečovaly. 26A jestliže trpí jeden úd, trpí s ním všechny údy; je-li vyznamenán (některý) úd, všechny údy se s ním radují.

27Vy pak jste Kristovo tělo a údy, každý svým podílem. 28A Bůh ustanovil některé v církvi: předně za apoštoly, za druhé za proroky, za třetí za učitele, dále jsou zázraky, potom dar uzdravování, vypomáhání, řízení, druhy jazyků. 29Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Všichni (mají) zázračnou moc? 30Všichni mají dar uzdravovat? Všichni mluví jazyky? Všichni jsou vykladatelé? 31Horlete o dary lepší!

A ještě mnohem vznešenější cestu vám ukazuji.

 

4—6. Dary se připisují třem božským osobám podle jejich osobitých zvláštností.

7—11. Ať už převládá ten či onen dar, vždy se při něm projevuje jeden a týž Duch, a to vždy podle potřeby církve. A poněvadž je to tentýž Duch, který rozdává všem mimořádné dary, není důvodu, aby jeden se vynášel nad druhého, a tím vznikal mezi nimi nepokoj. V darech je různost, různí se ti, kdo je mají, ale jednotu udržuje ten, který je dává k dobru všech. 12—26. Srovnání Církve, mystického těla Kristova, s lidským organismem.

12—13. Věřící tvoří dohromady tajemného Krista. Duch svatý totiž svým působením v jednotlivých věřících vede všechny zároveň k podobnosti s Kristem, z jehož zásluh se všem dostává milosti. Obraz organismu lidského těla je nejvhodnějším a nejvděčnějším obrazem pro duchovně životní spojení s Kristem všech věřících při veškeré různosti mezi nimi a v jejich vzrůstu k podobnosti s ním. Z toho je pak duchovní tělo Kristovo a jednotliví věřící jsou údy (o tom zvláště v listě Efesanům). Když to Korinťané uváží, nebudou toužit po tom, aby každý měl všechny dary, a jeden nebude se vynášet nad druhého, který nemá tak vynikající dar. Je to jako v lidském těle (v 14—26).

27—31a. Nutnost rozmanitých vnějších úřadů v Církvi.

27. Každý je údem tohoto těla Kristova a má svůj úkol v církvi, ale nesmí svůj úkol a úřad v tomto duchovním organismu plést s jiným, neboť Bůh dává každému milost pro jemu svěřený úkol a úřad, ne pro úřad svěřený jinému.

28. „Apoštolově“ jsou i ti misionáři, kteří zakládají nové obce věřících a napomáhají k rozšíření Kristova království. - „Proroci“ - velcí kazatelé, kteří chápali hloubku tajemství víry a uměli je podat. „Učitelé", kteří v jednotlivých církevních obcích dále poučovali a vzdělávali věřící. „Vypomáhání, řízení“ v křesťanských obcích, jak to bylo úkolem diákonů, kněží a potom biskupů.

 

13 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, jsem jen zvučící kov a hlaholící zvon.

2A kdybych měl (dar) proroctví a věděl všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, ale lásku neměl, nejsem nic.

3 A kdybych rozdal všechen svůj majetek na pokrmy chudým a vydal své tělo k spálení, ale neměl lásky, není mi to k ničemu.

4Láska je trpělivá, dobrotivá je láska, nezávidí, láska se neholedbá, nenadýmá se, 5nejedná nevhodně, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, nepřipočítává zlo, 6neraduje se z křivdy, raduje se však s pravdou. 7Všecko omlouvá, všemu věří, všeho se naděje, všecko vydrží.

8Láska nikdy nepadá. Ať jsou to proroctví, pominou; ať jsou to jazyky, přestanou; ať je to poznání, pomine. 9Vždyť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme. 10Ale až přijde to dokonalé, zmizí, co je částečné.

11Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Ale když jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětinné. 12Nyní zajisté vidíme v zrcadle, v záhadě, ale jednou tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale jednou poznám tím způsobem, jakým též jsem byl poznán. 13Teď však trvá víra, naděje, láska, tyto tři; ale největší z nich je láska.

 

31. Korintští křesťané toužili po vzácnějších darech. Pavel jim to ukazuje v hl. 13. 12, 31b — 13. Láska vyniká nad všechny duchovní dary.

1. „Andělské jazyky", řeči sebevznešenější a uchvacující. Bez lásky by byl ten dar jen mrtvým zvukem. Tak nutná je láska. „Nic nejsem“ v řádě milosti. „Kdybys znal celé Písmo svaté a výroky všech filosofů, co to všechno pomůže bez lásky Boží a milosti?“ (Násl. Krista.)

3. Jde o skutky pro dobro jiných, které navenek se jeví jako obdivuhodné skutky lásky k druhým a jsou spojeny s hrdinstvím utrpení a s nejkrutějším trestem, za jaký bylo pokládáno pálení ohněm. Vycházejí-li však jen z lidskosti, neprospějí přímo k životu věčnému, nepramení-li z té nadpřirozené lásky, kterou nám Duch svatý rozlil do srdce již křtem svatým. Tak nepostradatelná je láska v křesťanském životě.

4—7. Všeobecné vlastnosti lásky: je trpělivá a dobrotivá, čili činí dobro bližnímu. Záporných známek má láska osm (v 5—6). „Nehledá svého prospěchu", ale společnému dobru dává přednost před vlastním, „neroztrpčuje se“ pro urážky a „nepřipočítává zlo", špatný úmysl bližnímu. „Raduje se s pravdou", má radost ze života podle pravdy neboli spravedlivého. Další čtyři kladné známky lásky: „vše omlouvá", přikrývá a přechází mlčením zlo proti sobě u bližního; „všemu věří", vystříhá se podezírat ze zla, ano i tam, kde už je zřejmý zlý úmysl; „doufá“ v budoucnosti polepšení; a i když zde se „zklame", pak „všechno vydrží", všechno zlé, což je velká moudrost lásky.

8—13. Ukazuje věčnost lásky. Všechny ostatní dary Ducha svatého jsou jen pro tento nedokonalý stav člověka na zemi, a proto přestanou, až přejde pozemský život, dětský věk, ve srovnání s dokonalým poznáním na věčnosti; jen láska je ve všem dokonalá; proto zůstane.

12. Ať má někdo sebevznešenější poznání o Bohu zde na zemi, je to jen poznání nepřímo, skrze stvořené věci, které jsou odleskem Božích vlastností. Je to poznání jako v zrcadle, v kterém nepatříme na samy věci, ale jen na jejich odraz, k věcem samým však jsme obráceni zády, ne tváří v tvář; a pak zrcadlo neboli tvorové jsou příliš omezení, aby obsáhli nekonečnost Boží. Z viditelných věcí a z našeho nitra, v němž Bůh působí, můžeme soudit na Boží vlastnosti, ale nepatříme na ně. - „Jakým též jsem byl poznán", t. j. od Boha, neboť láska zprostředkuje vzájemné poznávání Boha a blažených, podle míry lásky každého.

 

14 Usilujte o lásku; snažte se také o duchovní dary, hlavně pak, abyste prorokovali. 2Neboť ten, kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu; vždyť (ho) nikdo neslyší, mluví duchem o tajemstvích. 3Ale ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro vzdělání, povzbuzení a pro útěchu. 4Kdo mluví jazykem, vzdělává sám sebe; kdo však prorokuje, vzdělává církev. 5Přeji si ovšem, abyste vy všichni mluvili jazyky, více však, abyste prorokovali. Neboť větší je ten, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky, kromě případu, že i vykládá, aby se církvi dostalo vzdělání.

6Jen si představte, bratři, že bych k vám přišel a mluvil jazyky: k Čemu vám budu, nebudu-li vám mluvit darem zjevení nebo poznání, prorokování nebo učení? 7Stejně neživé nástroje, které vydávají zvuk, jako píšťala nebo kythara, nečiní-li rozdílu v tónech, jak se pozná, co se píská nebo hraje na kytharu? 8Vždyť i polnice, vydá-li neurčitý zvuk, kdo se přichystá k válce? 9Tak i vy, nepronášíte-li jazykem řeč srozumitelnou, jak se pozná, co se mluví? Jinak budete mluvit do vzduchu. 10Tolik je věru druhů jazyků na tomto světě, a nic není bezhlasé. 11Neznám-li tedy smysl zvuku, budu cizincem tomu, k němuž mluvím, a mne bude cizincem ten, kdo mluví. 12Tak i vy, poněvadž usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste jimi oplývali ke vzdělání církve.

13Proto ten, kdo mluví darem jazyka, ať se modlí, aby mohl také vykládat. 14Neboť modlím-li se darem jazyka, můj duch se modlí, ale můj rozum je bez užitku. 15Co z toho? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit také rozumem; budu zpívat chvály duchem, ale budu je zpívat též rozumem. 16Neboť budeš-li děkovat duchem, jak připojí k tvému děkování „Amen“ ten, kdo je v postavení nezasvěceného? Vždyť neví, co říkáš. l7Ty sice krásně děkuješ, ale druhý není vzděláván. 18Děkuji Bohu, že mluvím darem jazyků více než vy všichni. 19Ale ve shromáždění raději pronesu pět slov svým rozumem, abych poučil i ostatní, než deset tisíc slov darem jazyka.

20Bratři, nestávejte se dětmi co do soudnosti, ale buďte maličcí ve zlobě; v soudnosti však buďte dospělí. 21V Zákoně je psáno: Cizími jazyky a rty zicinců budu mluvit k tomuto lidu, a ani tak mě nebudou poslouchat, praví Pán. 22Dar jazyků je tedy znamení ne pro věřící, nýbrž pro nevěřící, ale proroctví není pro nevěřící, nýbrž pro věřící. 23Proto sejde-li se celá církev na jedno místo a všichni budou mluvit darem jazyků, vejdou pak nezasvěcení a nevěřící, což neřeknou, že blázníte? 24Jestliže však všichni budou prorokovati, a vejde nevěřící nebo nezasvěcený, ode všech bude přesvědčován, ode všech bude posuzován; 25vyjdou najevo skryté věci jeho srdce, a tak on padne na tvář a bude se klanět Bohu, prohlašovati, že Bůh je opravdu ve vás.

 

13. Láska je největší svou cenou a všestranností, neboť všechny ctnosti přivádí k dokonalosti, oduševňuje je a dává jim věčný ráz. 14, 1—25. Srovnání mezi darem jazyků a darem proroctví.

2... Darem jazyků se rozumí mluvení ve stavu vytržení. Slovům v tomto stavu pronášeným přítomní stěží rozuměli, protože byla vyslovována nesouvisle; jindy to byly jen vzdechy a výkřiky těch, kdo byli uchváceni Duchem. Bylo nemožné pochopit, co mluví, hlavně tehdy, když mluvili cizí řečí. Každý ovšem poznal aspoň to, že slova jimi pronášená jsou jakousi modlitbou v povzneseném stavu ducha. Bylo v tom cosi podivuhodného a povzbuzujícího. Ale pro poznání ten dar něco znamenal jen tehdy, byl-li spojen s jiným darem, totiž s darem vykládat tuto nesouvislou řeč a ukázat na hloubku prožitků v nich obsažených. V Korintě na to nepamatovali, a proto dar jazyků byl bez užitku pro poučení ostatních shromážděných. A ještě jiná nedorozumění a nepokoje z toho povstaly, na př. to, že darem jazyků mluvili dva nebo i více bratří zároveň.

Proto Pavel je důkladně poučil o tomto daru a dal taková nařízení, aby i tohoto mimořádného daru bylo použito ke vzdělání celého shromáždění. O to jde vlastně při těchto darech: mají být k dobru všech. A podle toho také třeba je oceňovat. Nade všemi dary pak v tomto smyslu vyniká dar proroctví. Kdo ho měl, vykládal pravdy víry způsobem srozumitelným, ačkoli to bylo hluboké poznání těchto pravd. Takový ukazoval shromážděným křesťanům souvislost mezi všemi pravdami, rozhled po celém díle vykoupení, jak bylo připravováno ve Starém Zákoně a jakým způsobem se uskutečnilo v Novém.

 

26Co ještě říci, bratři? Kdykoli se sejdete, každý má žalm nebo učení nebo zjevení nebo jazyk nebo výklad; ať se vše děje ke vzdělání. 27Mluví-li kdo darem jazyků, ať mluví dva nebo nanejvýš tři, a to jeden po druhém, a jeden vykládej. 28Nebude-li přítomen vykladatel, ať mlčí ve shromáždění, ale mluví sám se sebou a s Bohem.

29Také proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní nechť posuzují. 30Dostane-li se zjevení jinému, který sedí, první ať mlčí. 31Neboť můžete všichni prorokovat jeden po druhém, aby se všichni poučovali a všichni byli povzbuzeni. 32Duchové proroků jsou podřízeni prorokům. 33Neboť Bůh není Bohem nepořádku, nýbrž pokoje.

Jako ve všech církvích svatých, 34ať ženy mlčí ve shromážděních; neboť jim není dovoleno mluvit, ale ať jsou podřízeny, jak praví Zákon. 35Chtějí-li se však o něčem poučit, nechť se otážou doma svých mužů. Je totiž nevhodné pro ženu mluvit ve shromáždění.

36Či snad slovo Boží vyšlo od vás? Nebo jedině k vám přišlo? 37Zdá-li se někomu, že je prorok nebo produchovnělý, ať uzná, že, co vám píšu, je nařízení Páně. 38A neuznává-li to kdo, není také uznán.

39Proto, moji bratři, usilujte o prorokování, a nebraňte, aby se mluvilo jazyky. 40Ale všechno ať se děje důstojně a spořádaně.

 

26—40. Třeba zachovat pořádek od těch, kdo jsou obdařeni darem řeči.

 

15 Připomínám pak vám, bratři, evangelium, které jsem vám hlásal a které jste také přijali, v němž i trváte, 2skrze které také přicházíte ke spáse, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je kázal, vyjma, že byste byli uvěřili nadarmo.

''Podal jsem vám zajisté především, co jsem také přijal, že totiž Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, 4že byl pohřben a že třetího dne vstal podle Písem 5a že se zjevil Petrovi a potom dvanácti.

 

15, 1—11. Důkazy Kristova vzkříšení.

1—2. Porušení jedné pravdy evangelia ohrožuje celou spásu člověka. Proto i Církev tak svědomitě zachovává neporušený poklad víry.

3—4. Vypočítává nejzákladnější pravdy o Kristu a vykoupení, jak byly nejspíše obsaženy ve „Věřím v Boha“ prvních křesťanů: smrt za naše vysvobození z hříchů, pohřbení, které dokazuje skutečnou smrt, a vzkříšení, které je důkazem, že Ježíš je slíbený Mesiáš a že jeho oběť na kříži byla Bohem přijata; vše se vyplnilo, jak bylo předpověděno ve Starém Zákoně.

 

6Potom se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich žije doposud, někteří však i zesnuli. 7Potom se zjevil Jakubovi, potom všem apoštolům. 8Naposled pak ze všech, jako nedonošenému plodu, zjevil se i mně. 9Vždyť já jsem poslední z apoštolů, který nejsem hoden nazývat se apoštolem, poněvadž jsem pronásledoval Boží církev. 10Ale milostí Boží jsem to, co jsem, a jeho milost ke mně nebyla marná. Pracoval jsem zajisté daleko více než všichni ostatní; ale to ne já, nýbrž Boží milost se mnou. 11Ale ať já nebo oni: tak kážeme a tak jste uvěřili.

12Jestliže se však káže o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? 13Není-li vsak vzkříšení mrtvých, ani Kristus nevstal. 14Ale nevstal-li Kristus, prázdné je naše kázání, prázdná je i vaše víra. 15My však se jevíme i jako nepraví svědci Boží, poněvadž jsme nesprávně svědčili o Bohu, že vzkřísil Krista, kdežto ho nevzkřísil, je-li pravda, že mrtví nevstávají. 16Nevstávají-li tedy mrtví, ani Kristus nevstal. 17 A nevstal-li Kristus, marná je vaše víra, doposud jste ve svých hříších. 18Tedy i ti, kdo zesnuli v Kristu, zahynuli. 19Jestliže máme naději v Krista jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí.

20Ale Kristus vstal z mrtvých, prvotina zesnulých. 21Poněvadž totiž skrze člověka je smrt, skrze člověka je také vzkříšení mrtvých.

 

5—7. O skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání se přesvědčilo mnoho svědků. O všech zde vypočítaných se dočítáme i v evangeliích, až na zjevení Krista pěti stům věřících, o němž ví apoštol od nich samých, neboť v té době většina z nich ještě žila.

8—9. Naposled uvádí i sebe za svědka, ale s takovou pokorou, že jeho svědectví o zmrtvýchvstalému Kristu ještě více vyniká.

10. Význačné postavení, kterého Pavel nabyl v Církvi jako apoštol pohanů, vždy připisuje Bohu, který ho k tomu dílu povolal, svou milostí uschopnil a svou pomocí doprovázel v tolika nesčetných a namáhavých apoštolských pracích. Tedy i dobré užívání svěřené milosti apoštolátu i svou osobní práci a rozhodování připisuje milosti Boží.

12—34. Také věřící vstanou z mrtvých.

12—13. Když dokázal pravdu o vzkříšení Kristově, postupuje k nauce o našem vzkříšení; vždyť obě tyto pravdy těsně spolu souvisí. Neboť připustí-li se Kristovo vzkříšení, nutné třeba hájit i naše; a zase popře-li se vzkříšení naše, nutně z toho plyne i popření vzkříšení Kristova.

14—15. Zmrtvýchvstáním podal Ježíš Kristus důkaz o svém božství a vykupitelském poslání (Mt 12, 38; Jan 2, 18 a j.). Ale nevstal-li z mrtvých, třeba z toho uzavírati, že byl falešný prorok, a tedy falešné je celé evangelium, křesťanská víra nemá podkladu. A sami apoštolově jsou nepraví proroci, jesliže není pravda, že i my vstaneme z mrtvých.

16—18. Bez těchto dvou pravd není odpuštění hříchů, zemřelí pak jsou v hříších, a tedy není věčné spásy. To je však celé evangelium, celá radostná zvěst pro lidstvo; tak důležitá a základní je pravda o Kristově a našem vzkříšení.

19. A pro tuto pravdu se apoštolově zřekli tolika věcí pozemského života, kterých jiní užívají a radují se z nich; podstoupili tolik námahy, pronásledování a i smrt!

20... Ukazuje, co plyne z přijaté pravdy o Kristově vzkříšení. Ježíš Kristus nevstal jen pro sebe, ale jako první v řadě těch, kdo ho mají ve vzkříšení následovat. Je prvotinou, protože první vstal z mrtvých a je nejdůstojnější ze všech. Ale nemohl by být prvotinou, kdyby po něm nenásledovalo vzkříšení jiných.

21—23. Ježíš Kristus je nejen prvotina vzkříšení - po něm bude následovat vzkříšení ostatních jako žeň po prvotinách obilí, ale je také příčinou vzkříšení ostatních, protože skrze něho je nový život, jako skrze Adama přišla smrt jako následek za jeho hřích. Kristus pak zadostiučinil za hřích, a tedy odklidil i následek hříchu, smrt. Duši dal svou smrtí nový život milosti a svým vzkříšením dá nový život lidskému tělu. Jeho vzkříšení je skutečnou a účinnou příčinou našeho vzkříšení.

 

22Jako totiž v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni. 23Ale každý ve svém pořádku: prvotina je Kristus, potom ti, kdo patří Kristu při jeho příchodu. 24Potom bude konec, až odevzdá království Bohu a Otci a až zničí každé panství, všechnu moc a sílu. 25On totiž musí kralovat, dokud si nepoloží všechny nepřátele pod nohy. 26Jako poslední nepřítel bude zničena smrt; 27všecko mu totiž (Bůh) poddal pod nohy. Ale když řekne: „Všecko je poddáno", je zřejmé, že kromě toho, který mu všecko poddal. 28Až mu pak bude všecko poddáno, potom i sám Syn se poddá tomu, který mu podrobil všecko, aby Bůh byl všechno ve všem.

29Jinak co udělají ti, kdo přijímají křest za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? 30Proč také my se vydáváme do nebezpečí každou chvíli? 31 Denně umírám, při chloubě, kterou mám z vás, bratři, v Kristu Ježíši, našem Pánu. 32Jestliže jsem - po lidsku v Efesu zápasil se šelmami, co mi to prospěje? Nevstávají-li mrtví, jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.

33Nedejte se svésti! Špatné řeči kazí dobré mravy. 34Náležitě vystřízlivěte a nehřešte; neboť někteří jsou v nevědomosti o Bohu. Pravím to k vašemu zahanbení.

35Ale někdo řekne: Jak vstanou mrtví? S jakým tělem přijdou?

36Bláhový člověče1. Co ty zaséváš, to neoživne, neodumře-li. 37A co zaséváš, není tělo, které má povstati, to nezaséváš, nýbrž holé símě, na příklad pšeničné nebo nějaké jiné. 38A Bůh mu dává tělo, jak chtěl, a každému ze semen zvláštní tělo.

39Každé tělo není stejné tělo, ale jiné je tělo lidské, jiné zase tělo zvířecí, jiné tělo ptačí, jiné rybí. 40A jsou těla nebeská a jsou těla pozemská. Ale jiná je jasnost těl nebeských a těl pozemských. 41Jinou jasnost má slunce, jinou jasnost měsíc a jinou jasnost mají hvězdy. Neboť jedna hvězda se liší od druhé jasností.

 

24. Po vzkříšení všech nastane konec světa. Ježíš Kristus pak jako člověk odevzdá svému Otci všechny vykoupené čili své království; stal se jejich králem tím, že je vykoupil z hříchu a zbavil smrti. Vytrvali v lásce k němu při všech útocích pekelných mocností, které budou přemoženy.

25. Bůh rozhodl, aby Ježíš kraloval, t. j. řídil svoji Církev, bojoval proti nepřátelům a pomáhal věřícím v boji.

26. I po přemožení všech nepřátel Církve bojující zbývá ještě poslední nepřítel, zosobněná smrt; ta vládne nad prachem věřících, kteří zvítězili. Ježíš Kristus ji na sobě již přemohl, ale jeho vítězství by nebylo úplné, kdyby ji nepřemoh! i na svých věřících a nevzkřísil je.

29. V Korintč zavládl zvyk, že některý příbuzný nebo přítel katechumena, který se připravoval na křest, ale náhlá smrt mu zabránila ve křtu, dával se pokřtít místo něho, aby tímto naznačeným úkonem dokázal, že katechumen zemřel ve spojení s Církví. Proč to dělali, ne-li v naději na jejich slavné vzkříšení?

30—32. Kdyby apoštolově nedoutaii pcvae v budoucí vzkříšení, učinili by všechno, aby co nejdéle žili na tomto světě a nevydávali by se denně pro evangelium v nebezpečí smrti (Řím 8, 36). - „Šelmami“ nazývá nepřátele svého apoštolátu v Efesu.

33. „Špatné řeči": slova řeckého básníka Menandra přenáší na řeči proti vzkříšení.

34. „Vystřízlivěte“ z pohanské povýšené pochybovačnosti.

35—58. Jak je možné vzkříšeni a vlastnosti vzkříšených.

35—38. Ze semene zasetého do země vyroste rostlina, ale jen proto, že símě umře, t. j. ztratí svůj tvar. Rozsévač nezasívá již tu rostlinu, nýbrž jen sémě, z něhož vyroste taková rostlina (tělo), jak to určil Bůh při stvoření. Tak i mrtvé tělo projde nejprve rozkladem a pak mocí Boží bude proměněno v tělo oslavené, které má jiný vzhled než toto tělo mrtvé, ač je s ním totožné.

39—41. Tak bude i různost mezi vzkříšenými těly podle různosti zásluh.

 

42Tak je i se vzkříšením mrtvých. Zasévá se porušitelné, vstane neporušitelné; 43zasévá se nevzhledné, vstane slavné; zasévá se slabé, vstane silné; 44zasévá se tělo oduševnené, vstane tělo produchovnělé. Je-li oduševnené tělo, je také produchovnělé. 45Tak je i psáno: První člověk Adam byl učiněn oživující duší; poslední Adam byl učiněn oživujícím duchem. 46Ale není první to produchovnělé, nýbrž oduševnené; potom to produchovnělé. 47První člověk byl ze remě, byl zemský, druhý člověk je z nebe. 48Jaký je zemský, takoví jsou i zemští, a jaký je nebeský, takoví jsou i nebeští. 49Tedy jako jsme nesli podobnost se zemským, nosme podobnost i s nebeským!

50Toto vám pak, bratři, pravím: Tělo a krev nemůže mít podílu v Božím království, ani porušitelnost nemá podílu v neporušitelnosti. 51Hle, pravím vám tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni, 52ve chvilce, v mžiku oka, při poslední polnici. Neboť zazní polnice, a mrtví vstanou neporušitelní, a my budeme proměněni. 53Neboť toto porušitelné (tělo) musí se odít v neporušitelnost a toto smrtelné odít se v nesmrtelnost.

54 Až se tedy toto porušitelné (tělo) oděje v neporušitelnost a smrtelné oděje v nesmrtelnost, potom se splní slovo, jež bylo napsáno: Pohlcena je smrt ve vítězství. 55Kde je tvé vítězství, smrti? Kde je tvůj bodec, smríi?56Bodcem smrti je totiž hřích, mocí hříchu zase je Zákon. 57Ale díky Bohu, který nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 58Proto, moji milí bratři, buďte pevni, nepohnutelni, více se vždy čiňte v díle Páně, vždyť víte, že v Pánu vaše práce není marná.

 

42—43. Vlastnosti vzkříšených těl jsou rozdílné od vlastností lidských těl na zemi. Tělo na zemi je podrobeno utrpení a smrti, po vzkříšení nebude podléhat ani bolesti, ani vášním, ani smrti. Za pozemského života trpělo všelijakými pokořeními a bídou, potom bude oslavené. Nejprve je slabé, nepodrobenč duchové části člověka, pomalé, ale po vzkříšení bude plné života, s nepomíjející energií, hbité.

44. „Tělo oduševněnč", t. j. živočišné, neboť na zemi je podrobeno živočišnému řádu: rodění, živení, vzrůstu atd., a často je na překážku duchovnímu životu. To vše přestane po vzkříšení, kdy tělo bude učelivým a poddajným nástrojem ducha, oživeného milostí Ducha sv.; je to tělo produchovnělé. Duch bude tělo úplně ovládat, tělo se takto stane účastným vlastností ducha, nebude tak podrobeno zákonům hmoty, ale bude účastno jemnosti ducha.

45. Adamovi byla vdechnuta duše (Gn 2, 7), která oživila tělo k tomuto životu na zemi. Aby mohlo být účastno věčné slávy, muselo by být proměněno, i kdyby Adam nezhřešil. Ježíšovo tělo po zmrtvýchvstání žilo z ducha a stalo se účastno věčné slávy, ano stalo se pramenem nesmrtelnosti a duchovosti pro těla spravedlivých.

46. Zákon, že od nedokonalého se přijde k dokonalému, uskutečňuje se i na lidském těle, že totiž tělo je nejprve nedokonalé, t. j. před smrtí, a pak po vzkříšení dokonalé.

47. Adam byl stvořen na zemi a jeho tělo vzato z hlíny. Ježíš Kristus byl již před vtělením u Boha jako Syn Boží. Když se pak vtělil, měl ihned právo na nebeskou slávu; oděl se jí však až po vzkříšení; je tedy nebeský svým původem.

48. Adam dal celému svému potomstvu pozemské tělo, určené k smrti. Ježíš Kristus dal věřícím nové tělo, nesmrtelné.

49. Svatým životem si máme zasloužit, abychom byli i tělem připodobněni Kristu.

50. Do věčné blaženosti se nehodí tělo podrobené utrpení a smrti.

51. Tím tajemstvím je, že v den druhého příchodu Páně ti, kdo se ho dočkají živí na zemi, již nezemřou, ale jejich těla budou v okamžiku oděna nesmrtelnou slávou.

53. Proměněním se dostane tělu, co mu příroda nedala. Totožnost těla však zůstává.

55. Slova o úplném vítězství nad smrtí jsou vzata z Iz 25, 8; Os 13, 14.

56. Hříchem se rozumí nejprve dědičný hřích, příčina lidské smrtelnosti. Zákon mojžíšský umožňoval rozšíření hříchu (viz Řím 6, 14; 7, 13; Gal 3, 19).

 

16 Co se týče sbírek, které se dějí pro svaté, čiňte je i vy tak, jak jsem nařídil církvím v Galacii. 2Prvního dne po sobotě každý z vás ať u sebe uloží a schová, kolik uzná za dobré, aby sbírky se nedaly až tehdy, když k vám přijdu. 3Ažbudu uvás, pošlu s listy ty, které uznáte za spolehlivé, aby donesli váš milodar do Jerusalema. 4Bude-li záhodno, abych také já šel, půjdou se mnou.

5Přijdu pak k vám cestou přes Makedonii; Makedonií totiž jen projdu, 6ale u vás možná zůstanu nebo také přezimuji, abyste vy mě doprovodili, kamkoli půjdu. 'Nechtěl bych vás vidět jen mimochodem, ale doufám, že u vás zůstanu nějakou dobu, dovolí-li Pán. SV Efesu se pak zdržím až do letnic. "Neboť se mi tam otevřely velké dveře a slibné; také odpůrců je mnoho.

10Až přijde Timothej, hleďte, ať je u vás bez bázně, neboť pracuje o díle Božím jako já. "Nikdo jím tedy nepohrdej! Doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně; očekávám ho totiž s bratry.

12Co se týká bratra Apolla: Naléhavě jsem ho prosil, aby k vám přišel s bratřími; ale neměl vůbec chuti jít nyní. Přijde však, až nebude zaneprázdněn.

13Bděte, stůjte ve víře, jednejte mužně a buďte silní! 14Vše u vás ať se děje v lásce.

L5O něco vás, bratři, prosím: Znáte dum Štěpánův, že je to prvotina Achaie a že se oddali službě svatých; 16i vy se podřizujte takovým a každému, kdo v práci pomáhá a namáhá se. 17Mám radost z přítomnosti Štěpána, Fortunáta a Achaika, poněvadž oni nahradili vaši nepřítomnost. L8Občerstvili totiž ducha mého i vašeho. Uznávejte tedy takové lidi!

19Pozdravují vás asijské církve. Pozdravují vás v Pánu Akvila a Priska s církví svého domu. 20Pozdravují vás všichni bratři. Pozdravte se navzájem svatým políbením. 21Pozdrav mou vlastní, Pavlovou rukou. 22Nemiluje-li kdo Pána, buď proklet. Maranatha. 23Milost Pána Ježíše buď s vámi. 24Moje láska se všemi vámi v Kristu Ježíši.

 

16, 1—4. O sbírkách pro chudé.

1. K těmto sbírkám pro chudé křesťany mateřské církve v Jerusalemě se Pavel jednou zavázal a slib také plnil (Gal 2, 9).

2. První den po sobotě, naše neděle, už tehdy byl pro křesťany dnem, kdy se shromažďovali k poučování o víře a k slavení cucharistické hostiny; slavení soboty přestávalo.

5—12. Osobní věci a zprávy o Timothejovi a Apollovi. 5—6. Tomu přesně odpovídají Skutky ap. 19, 21.

9. Naskytla se mu nová příležitost k účinnému apoštolátu. Odpůrci, proti nimž musel bojovat (Skt ap 19, 23...), donutili jej pak odejít z Efcsu dříve, než zamýšlel.

10. Timothej byl ještě mladý, a proto ho zvláště doporučuje, aby si ho Korinťané vážili přes jeho mládí, neboť již prokázal svou zdatnost v apoštoláte. Timothej měl přes Makedonii přijít do Korintu (Skt ap 19, 22; list 14, 17). Když však Pavel poznal neblahý stav v korintské církvi, napsal tento list, v němž pamatuje i na příchod Timotheje k nim.

13—18. Povzbuzení a doporučení.

15. Dům Štěpánův pokřtil sám Pavel (1, 16); jeho členové se starali o chudé, nemocné a pocestné. Ti nejspíše přinesli Pavlovi list Korinťanú s rozličnými dotazy.

22. „Maran atha", aramejská slova s významem „Pane, přijď!", aby totiž učinil soud a zvítězil nad všemi nepřáteli Církve, jak bude při posledním soudu.

 

O DRUHÉM LISTÉ APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM.

V prvním listě oznámil apoštol Pavel Korinťanům, že zůstane v Efesu až do svatodušních svátků (16, 8) a po návratu Timotheje z Korintu že se k nim osobně odebere přes Makedonii a zůstane tam nějakou dobu, snad i přezimuje (16, 5-7). Ale něco se přihodilo, co přimělo Pavla změnit tento cestovní rozvrh.

Věc si možno představit takto: Timothej, který nesl do Korintu první list, přinesl odtamtud nedobré zprávy. Proto apoštol odejel nejspíše sám do Korintu, aby se o všem přesvědčil, a co by bylo třeba, napravil a zařídil. Ale nebyl tam dobře přijat, ano zdá se, že byl od někoho při veřejném shromáždění pohaněn (srov. 2 Kor. 2, 5-10; 7, 12). Za těchto pro sebe těžkých okolností prozatím nezakročil se vší přísností; jen pohrozil a vrátil se do Efesu. Z Efesu pak napsal Korinťanům velmi přísný dopis (2 Kor 2, 3-9; 7, 8-12). S tímto dopisem nejspíše souvisí poslání Titovo do Korintu. Tento (ve skutečnosti druhý) list Korinťanům se ztratil.

Pro pobouření v Efesu, které proti Pavlovi vyvolal Demetrius, apoštol opustil toto město (Skt 19, 33-20, 1) dříve než zamýšlel a odebral se do Makedonie. Tam ho nalezl Titus, který se vrátil z Korintu, a přinesl Pavlovi zprávy jednak dobré, jednak nedobré. A po těchto zprávách napsal apoštol nový list Korinťanům; ten se nám zachoval a nazýváme ho druhým listem Korinťanům.

Napsal jej tedy v Makedonii (srov. 2 Kor 7, 5; 9, 2. 4). Mezi jeho napsáním a vznikem prvního listu musela uplynout delší doba; v ní se udalo vše to, o čem byla řeč. Do Efesu přišel apoštol na podzim r. 55 a na jaře příštího roku napsal první list. V Efesu pak pobyl tri roky. A když náš druhý list napsal nedlouho po odchodu z Efesu, mohlo to být až r. 57 na jaře nebo v létě.

Apoštol psal tento list za zvláště choulostivých okolností, v kterých právě byla církev v Korintě a také on. Zdálo se, že hrozí rozdvojení mezi ním a touto křesťanskou obcí. Jak jim měl tedy napsat on, který ji tolik miloval, vždyť sám ji založil a tolik apoštolské práce a ducha do ní vložil? Sám nesl velmi těžce, že se mu korintští věřící začali odcizovat, a přece jim nemohl jen tak vylít svou bolest, což by bylo příliš lidské, neřízené vyšším cílem jeho apoštolství a pravým nadpřirozeným dobrem Korinťanů. Cítil se takovou změnou u nich jakoby zmaten, byl tím vším velmi rozrušen. A přece to chtěl svým listem uvést do pořádku, obnovit pokoj a vzájemnou důvěru. Nebylo vyhlídky, že by to dokázal dopis psaný neosobně, na způsob pojednání; tím by si srdce Korinťanů nenaklonil. Napsal jim tedy osobní list, upřímný dopis, v kterém jim odhaluje své apoštolské nitro, dopis, jaký si píšou přátelé.

Přesto, že to je psaní tak otevřené a plné důvěrnosti, je v něm patrná velká obezřetnost a rozvážnost. Apoštol je si totiž stále vědom, že nepíše pro své osobní uspokojení, nýbrž pro dobro těchto „zklamaných“ Korinťanů. Co ho v psaní vedlo? Byla to opravdová otcovská láska k nim, řízená vyšší moudrostí. Kdyby je jen zahrnoval slovy dobroty a lásky, přikrýval by nedostatky, a to ne malé, které se už přikrýt nedal)'; bylo nutné na ně opatrně poukázat a vytknout je, ale tak, aby citliví Korinťané napomenutí nejen přijali, nýbrž také pojali k apoštolovi větší důvěru. Tyto dvě věci, láska spojená s moudrostí, pomáhaly apoštolovi napsat tento list; ony jsou pojítkem mezi jednotlivými částmi listu a někdy mezi jednotlivými větami, které by se jinak zdály trhané, bez jakékoliv souvislosti.

Apoštol věděl, že dobro Korinťanů je závislé na něm jako apoštolu, poslaném jim Bohem. Někteří lidé v Korintě se však snažili jeho apoštolskou autoritu podrývat. Proto se musel hájit pro lásku Kristovu a lásku k nim. Činí to nejprve tím, že v první části listu obhajuje apoštolskou důstojnost všeobecně. O vlastní obhajobě se pak rozpisuje v hl 10-13 po povzbuzení ke sbírkám pro chudé v hl 8-9. V této obhajobě se nejvíce projevuje apoštolovo nitro a duch. Nezakrývá pohnutí, zklamání, rozhořčení, naděje a vše překlenující dobrou vůli. Ve vyjádření těchto stavů nitra není nic umělého, ale vše je pravdivé, třebaže mnohdy nedořeknuté. Je to pravdivý obraz jeho nitra, když o sobe píše jako o posledním ze všech, a brzy poté ukazuje takovou odvahu a svobodu, která nezná lidských výšin a obmezování, a zase dále je jako odstrčen a nejistý na této zemi, ale přece je si vědom, že koná své poslání; a tu se jeho duch povznáší k nebeským výšinám, odkud mluví s překvapující jistotou a s plnosti nadpřirozené síly a života, s inspirací od Boha, takže jeho slovům, někdy i břitkým, nelze odolat pro jejich bezprostřední vyjádření tajemství lásky k těm, kteří jí snad ani nebyli hodni.

I když v listě je taková rozmanitost myšlenek, vyjádřených někdy v protikladech, i když se někdy zdá, že v té směsi vnitřních hnutí je nesouvislost, přece list je jednotný. Apoštol neztrácí s mysli v celém listě důvod, proč píše: ví vždycky, co chce říci.

Obsah listu možno rozdělit takto: Po úvodě (1, 1-2) v první části (1, 3-7, lb) pojednává o svých vztazích ke Korinťanům a obhajuje apoštolské poslání. Začíná vroucími díky Bohu za vysvobození, které sám zakusil (1, 3-11). Snaží se pak obnovit vzájemnou důvěru a odklizuje překážku, která ji mohla zakalit, totiž odřeknutí slíbené návštěvy u Korinťanů (1, 12-23). Dále vysvětluje, proč nepřišel a proč jim poslal list místo návštěvy (1, 24-2, 11), a sděluje, jak je měl stále na mysli, a ukazuje, čím je apoštol pro dobré i pro zlé lidi (2, 12-17).

Potom se pouští do důkladnější obhajoby apoštola, zástupce Kristova (3, 1-7, 4). On sám se ukázal v Korintě jako pravý apoštol, který není jen mrtvým nástrojem jako mrtvá litera, nýbrž služebníkem Kristovým, kterému Bůh dal plnost ducha; proto nepotřebuje doporučení od lidí (3, 1-11). Apoštol jako Kristův vyslanec vystupuje směle a otevřeně a nemusí něco ze svého učení zakrývat. To není jako ve St. Zákoně, kde bylo vše zahalené, jak to znázorňuje rouška na Mojžíšově tváři (3, 12-4, 6). Apoštol Kristův má sice ubohé pozemské postavení, tím však se jen připodobňuje Kristu; tak je také zřejmější, že v apoštolovi působí moc Boží; ta mu dává sílu nedbat na pozemskou bídu a povznést se i nad bázeň ze smrti; to zaručuje hojnější plody spásy (4, 7-5, 10). S touto nadpřirozenou jistotou apoštol působí a hledí si své práce, být totiž poslem smíření Kristova v každém životním postavení (5, 11-6, 10). Po tomto poučení zapřísahá Korinťany, aby porozuměli jeho apoštolské lásce a starosti a přijali ji (6. 11-7, 4). Sděluje pak, jakou radost mu způsobil Tiťův návrat od nich (7. 4-16).

V druhé částí listu (8-9) projednává věc týkající se sbírky v Korintě pro zchudlé křesťany v Jerusalemě. Nejprve se v nich snaží vzbudit zájem o sbírku a horlivost pro ni (8, 1-15). Potom doporučuje sběratele (8, 16-9, 5) a velebí dobročinnost (9, 6-15).

Třetí část obsahuje Pavlovu osobní obhajobu proti pomlouvačúm a špatným křesťanům (10-13). Nejprve připomíná, že při svém příštím příchodu k nim mohl by ukázat apoštolskou moc a přísnost (10, 1-6). Potom dokazuje, že je pravý představitel Kristův a apoštol Korinťanů (10, 7-18). Ukazuje, jakou má k nim lásku, a hájí své apoštolování u nich, které činil zadarmo (11, 1-15). Obhajoba pokračuje do podrobností: jeho práce, zjevení, pokořování (11, 16-12, 10). Podává vysvětlení, proč se hájí (12, 11-19) a dává napomenutí pro svou příští návštěvu v Korintě (12, 20-13, 10). Závěr listu (13, 11-13).

 

DRUHÝ LIST APOŠTOLA PAVLA KORINŤANŮM.

 

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše z vůle Boží, a bratr Timothej církvi Boží v Korintě se všemi svatými v celé Achaji. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

3Požehnaný buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, nejmilosrdnější Otec a Bůh veškeré útěchy; 4on nás to těší ve všelikém našem soužení, abychom my byli schopni potěšit ty, kdo jsou v jakékoliv tísni, potěšit tím, čím nás potěšuje Bůh. 5Neboť jako jsme zahrnování Kristovým utrpením, tak se nám dostává skrze Krista i hojné útěchy. eAť jsme tedy souženi, je to pro vaši útěchu a spásu; ať jsme potěšováni, je to pro vaše potěšení, které působí ve snášení týchž utrpení, která trpíme i my. 7A máme o vás pevnou naději, protože víme, že, jako jste účastni utrpení, tak i útěchy.

8Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o soužení, které nás stihlo v Asii, jak na nás velmi těžce dohlehlo nad síly, takže jsme pozbyli veškeré naděje v život. 9Ale sami v sobě jsme měli rozsudek smrti, a to proto, abychom nedoufali v sebe, nýbrž v Boha, který křísí mrtvé. 10On nás to zachránil z takové smrti a stále zachraňuje; v něho pak doufáme, že i nadále bude zachraňovat, 11když i vy nám přispíváte svými modlitbami, aby od mnoha osob za dar, kterého se nám dostalo, byly vzdány díky, skrze mnohé pro nás.

12Naší chloubou totiž je toto: svědectví našeho svědomí, že jsme žili na tomto světě, hlavně však před vámi, v prostnosti srdce a upřímnosti Boží, ne v tělesné moudrosti, ale v Boží milosti.

 

1, 3—11. Díky Bohu za milosrdnou ochranu v nebezpečí.

3—4. Když Pavel myslí na Boha a zjevení jeho milosrdné lásky skrze Ježíše Krista, žádné prožité zdrcující utrpení nedovede v něm utlumit vděčnost a důvěru. Je si jist, že Bůh je s ním, chrání ho a vysvobozuje, kdy chce. Ne, že by si to jen namlouval, že Bůh ho sílil v těžkých chvílích života; je to prožitá skutečnost Božího přispění na pomoc. V téže chvíli pak, kdy si to uvědomuje, myslí a cítí se duchovně spojen s věřícími, aby i jim dal z útěchy a posily, které se mu dostalo. Poněvadž sám byl Bohem potěšen, dovede potěšit i jiné.

5—7. Útěcha, kterou Bůh dává v utrpení, není jen v citu, jen,duševní uklidnění, nýbrž opravdová síla trpělivě utrpení překonat. Dává ji proto, že jsme spojeni s Kristem a utrpením jsme vychovávání v jeho následování. A právě pro to spojení všech s Kristem jsme i my navzájem spojeni ve všem utrpení a útěše, které se nám dostává. Tohoto velikého spojení si je Pavel stále vědom a v tomto duchu píše celý list. On je duchovním otcem Korinťanů, trpěl on a trpěli i oni mnohým nepokojem u nich a těžkostmi v uskutečňování křesťanského života; ale jak jemu, tak i jim se hojně dostává útěchy, úměrné utrpení. Takové spojení v útěše a utrpení s Kristem v něm i navzájem mezi věřícími je nejlepší zárukou vytrvalosti ve víře. Tyto verše podávají článek víry o obcování svatých ve skutečném životě.

8—11. Jde nejspíše o Pavlovu těžkou nemoc, která se tak zhoršila, že se smrt zdála nevyhnutelná. K tělesnému utrpení se přidružilo i utrpení duševní, neboť Pavel, který byl vždy ochoten zemřít, myslil, že v té době je to neshodné s plány Božími. Jeho poslání mezi pohany se totiž slibně rozvíjelo; bylo ještě třeba tolik práce na uspořádání života v pohanskokřesťanských obcích 1 Ve svém uzdravení pak viděl zřejmý důkaz přízně a vůle Boží. Nezapomíná však připomenout, že za vysvobození děkuje i modlitbám věřících, „protože Bůh udílí mnoho dobrého jednotlivci na modlitby více lidí“ (sv. Tomáš Aq.). 12—23. Obnovuje přátelské porozumění a odmítá podezření z nestálosti.

12. Může se odvolat na modlitby věřících za sebe, poněvadž před nimi žil bez obojakosti, nehledal sobecky pozemské osobní zájmy, jako to činí moudří podle těla.

 

13Neboť nic jiného není v našem psaní k vám, než co v něm čtete a poznáváte. Doufám pak, že dokonale poznáte, 14jak jste nás i částečně poznali, že jsme vaše chlouba, jak i vy naše v den našeho Pána Ježíše.

15A v této důvěře chtěl jsem k vám prve přijít, abyste měli druhou milost, I6a přes vás projít do Makedonie a z Makedonie zase přijít k vám a od vás být doprovozen do Judska.

17Když jsem tedy měl toto v úmyslu, zachoval jsem se lehkovážně? Nebo snad podle svých choutek zamýšlím to, co zamýšlím, takže je u mne ,ano, ano', i ,ne, ne'? 18Ale jak je Bůh věrný, v našich slovech k vám není ,ano' i ,ne'. 19Neboť Syn Boží Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali, já totiž, Silvan a Timothej, nebyl ,ano i ,ne', nýbrž ,ano' v něm se stalo. 20Všeliká totiž zaslíbení Boží v něm jsou ,ano'; proto také skrze něho (zní) Amen Bohu k slávě skrze nás. 21Bůh pak, který nás s vámi utvrzuje v Kristu a který nás pomazal, 22ten nám také vtiskl pečeť a dal závdavek Ducha nám do srdce. 23Dovolávám se tedy Boha za svědka na svou duši, že (to bylo) ze šetrnosti k vám, (když) jsem dosud nepřišel do Korintu.

24Ne že bychom chtěli nad vámi panovat ve věcech víry, ale jsme jen pomocníky vaší radosti; vždyť ve víře stojíte pevně.

 

2 Ale rozhodl jsem se k tomu, že k vám nepřijdu zase ve smutku. 2Neboť, jestliže já vás zarmucuji, kdo pak může způsobit radost mně, ne-li ten, kdo byl mnou zarmoucen?

 

13—14. Nedorozumění, které vzniklo mezi ním a Korinťany, nemůže v nich budit pochybnosti o jeho upřímnosti a přímosti. Když jim psal a kázal, nedával svým slovům jiný smysl, než jaký mají. Vkládají-li však někteří lidé do jeho slov jiné úmysly, než jaké se slušejí na Kristova apoštola, je to známka, že ještě nepoznali Pavla a jeho úmysly. Ale dobří Korinťanč ho poznávají a ještě lépe poznají, jak mu jde jen o Boží čest a jejich spásu, a takto vždy jim bude ke chloubě a oni jemu jako věrní učedníci. Apoštol usiluje zde a v celém listě o to, aby se vztahy mezi ním a Korinťany zcela vyjasnily a staly se upřímnými pro vzájemné dobro.

15—16. Pavel dlí v Efesu a odtamtud vzkázal Korinťanům, nebo jim to řekl, když k nim za svého pobytu v Efesu nakrátko přišel, že přijde nejprv k nim, od nich pak jen zaskočí ke křesťanům makedonským a opět se k nim vrátí. Když si ten plán udělal, nemohl předvídat, že v Korintě nastane taková situace i proti němu a ta že mu slíbený příchod znemožní. Mohou ho proto vinit z toho, že nedodržel slovo?

17—18. Brání se proti obvinění z lehkomyslného slibování.

19—20. Pavel je apoštol Ježíše Krista, jeho jménem vykonává svůj,úřad a jemu se snaží být podobný. Proto se může odvolávat na Ježíše Krista i pro svou upřímnost a charakternost. Podal jim obraz Ježíše Krista, jeho přímost, nesmlouvavost, jasnost, jak neodvolatelně šel za uskutečňováním lidské spásy. Co Bůh slíbil, na to řekl Ježíš Kristus „ano“ a vše vyplnil, a tak vyplní i další křesťanské naděje věřících. Tak je Ježíš Kristus ono slavnostní „Amen, Staň se", které dává všemu potvrzení pravdy a uskutečnění.

21—22. „Pomazal", totiž při svátosti křtu; „vtiskl pečeť", totiž svátostí biřmování, při němž byl dán „závdavek Ducha“ pro neustálý vzrůst v životě podle víry až k jeho dokonání na věčnosti.

23. Tedy neodložil svou cestu z lehkomyslnosti, bázně nebo vypočítavosti, nýbrž poněvadž by tehdy musel být k nim chladně přísný pro ne utěšené poměry mezi nimi; bylo to tedy ze šetrnosti k nim.

24—2, 11. O dopise, který způsobil neklid.

24. V tomtO LISTU nejde o objasnění pochybností o pravdách víry, nýbrž o napravení nějakého nepořádku mezi Korinťany.

2, 1. Ona krátká návštěva v Korinté z Eřesu zanechala v Pavlovi nemilý dojem i proto, že sám tam byl od někoho veřejně potupen. Nechtěl přijít proto, aby i Korinťany nezastal v tom smutku. 2. Pavel tu ukazuje, jak jemně se dovedl chovat k věřícím. Kdyby přišel, Korinťané by zase upadli do smutku pro to, co se Pavlovi při poslední návštěvě u nich přihodilo. I jinde ukazuje apoštol tolik něžné lidskosti k věřícím.

 

3A toto jsem napsal, abych, až přijdu, nezakusil zármutek z těch, z kterých bych se měl radovat, když mám důvěru ve vás ve všechny, že moje radost je radostí vás všech. 4Neboť jsem vám psal z mnohé tísně a sklíčenosti srdce, s hojnými slzami, ne abyste upadli do smutku, nýbrž abyste poznali mou překypující lásku k vám.

5Jestliže však kdo způsobil zármutek, zarmoutil ne tak mne, ale zčásti - abych nepřepínal - vás všechny. 6Tomu, o kterého jde, stačí to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny, 7a spíše mu už odpusťte a povzbuďte ho, aby on nebyl stráven přílišným smutkem. 8Proto vás vybízím, abyste rozhodli o lásce k němu. 9Proto jsem vám totiž také psal, abych zkouškou na vás poznal, jste-li ve všem poslušní. 10Komu pak vy něco odpouštíte, (odpouštím) i já. Neboť i já, co jsem odpustil - měl-li jsem co odpustit, (učinil jsem) to pro vás před tváří Kristovou, 11abychom nebyli oklamáni satanem; vždyť nám nejsou neznámy jeho úmysly.

12Když jsem přijel do Troady kvůli evangeliu Kristovu a když mi dveře byly otevřeny v Pánu, 13můj duch neměl klidu, protože jsem tam nenalezl Tita, svého bratra; ale rozloučil jsem se s nimi a odešel jsem do Makedonie.

14Ale díky Bohu, který nás vždycky vítězně předvádí v Kristu a skrze nás zjevuje vůni známosti o sobě na každém místě. 15Neboť jsme libou vůní Kristovou pro Boha jak mezi těmi, kdo jsou účastni spásy, tak mezi těmi, kdo jdou k záhubě. 16Jedněm vůní smrtelnou ke smrti, druhým zase vůní životnou k životu.

 

3—4. Apoštol nemohl upustit od přísného a tvrdého zakročení proti nespokojencům a nactiutrhačům v Korintě. Ale také nechtěl příliš zkoušeti lásku a oddanost Korinťanů k sobě. Proto místo aby přišel osobně, raději poslal dopis, který se zdál mnohým velmi přísný a tvrdý, ale z něhož každý mohl vyčíst jeho lásku ke korintské obci. Je to ten dopis Korinťanúm, který se nám nedochoval; to byl druhý list Korintským, a tento je třetí.

5. Onen trapný případ, který se stal Pavlovi za krátkého pobytu v Korintě, byl již napraven, a proto o něm píše tak zahaleně. Připomíná, že tu nešlo jen o jeho osobu, nýbrž že jím byla dotčena celá křesťanská obec.

6—8. Většina souhlasila s trestem nad vinníkem, který byl na čas vyloučen ze společného shromáždění. Když pak bylo dosaženo účelu trestu, to je, že vinník uznal svou vinu a slíbil nápravu, byl by dále spravedlivý trest společnosti věřících jen na obtíž, vinníku neprospíval, ano menšina věřících, která pokládala trest za příliš přísný, mohla způsobit další roztržku mezi nimi.

10—11. Apoštol je vždy ochoten odpouštět zároveň s Korinťany, vždyť mu jde o to, aby mezi ním a jimi byla nejlepší shoda, a to v Kristu, jehož vnuknutí se dovolává. Třeba totiž bdít, aby satan, který působí roztržky a neshody mezi věřícími, nenašel opět příležitost k zhoubnému působení v církvi.

12—17. Obnovení důvěry a další nadšení a obhajoba.

13. Podle úmluvy se měl setkat v Troadě s Titem; ten mu měl přinést zprávy o poměrech v Korintě. Titus však nepřicházel a on žil v tísnivé nejistotě. Proto odešel do Makedonie.

14—16. Nejen radostná zpráva, kterou přinesl Titus z Korintu, nýbrž nová zdárná apoštolská činnost přivádí Pavla do nadšení a děkování Bohu. Tyto nové výsledky apoštolátu mu připadají jako Kristův triumf („vítězně předvádí"), v kterém on, Pavel, je veden jako trofej. A hlásání evangelia, jehož hlavním předmětem je Ježíš Kristus, přirovnává k líbezné vůni. Pavel s ostatními spolupracovníky je pak roznašeč této vůně. Jedněm, totiž těm, kdo přijímají Kristovu pravdu, je k životu stále se stupňujícímu až k jeho vyvrcholení v životě věčném, ale těm, kdo odpírají, stává se duchovní smrtí, která se jich více a více zmocňuje, až končí ve věčné smrti v pekle.

 

A kdo k tomu postačí? 17My zajisté nepaděláme slovo Boží, jak to činí mnozí, nýbrž jako z čistého smýšlení, ano jako z Boha a před Bohem mluvíme v Kristu.

 

3 Zase začínáme doporučovat sami sebe? Ci snad potřebujeme, jako někteří, doporučujících listin k vám nebo od vás? 2Náš list jste vy, vepsaný nám do srdce, a ten je známý a čtený ode všech lidí; 3je to na vás patrné, že jste Kristův list, při němž se uplatnila naše služba, ale který není vepsaný inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na tělesných deskách, v srdci.

4Takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu. 5Ne že bychom sami od sebe byli schopni něco myslit jakoby jen ze sebe, ale naše schopnost jez Boha. 6 On nás také uschopnil, abychom byli služebníky nové úmluvy, ne litery, nýbrž ducha. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje.

7Jestliže se však projevila ve slávě služba smrti vrytá literami do kamene, takže Izraelité nemchli upřít zrak na tvář Mojžíšovu pro lesk jeho tváře, který pomíjí, 8oč slavnější bude služba ducha! 9Neboť jestliže služba odsouzení byla slavná, ještě daleko více bude překypovat slávou služba spravedlnosti. 10A proto vzhledem k této převeliké slávě nemá slávu to, co došlo slávy v tomto případě.

 

17. Kdo dovede vyplnit tak vznešený a odpovědný úřad apoštolátu? Pavel si může říci, že ho vykonává dobře, ne ze svých lidských sil, ale z moci a milosti Bohem a Ježíšem Kristem mu poskytované. Při tom se zmiňuje o těch učitelích ze židovství, kteří neberou opravdově učení 0 kříži Kristově jako prameni spásy a hledají spíše osobní prospěch než zájmy Boží. 3, 1—11. Pavlův apoštolát nebyl ustrnulý, ale živý.

1. Do Korintu přišli hlasatelé, kteří nebyli nakloněni Pavlovu apoštolátu a měli doporučující listy od některých známějších křesťanu, snad ze Sýrie, kteří se klonili k židovství. Pavel takových listin nepotřebuje, chce-li znovu přijít do Korintu.

2—3. Pavel se svými spolupracovníky má samým Kristem napsané doporučující listy, a těmi se může prokázat před celým světem. Tím listem jsou Korinťané sami (srov. 1 Kor 9, 2), neboť na nich je vidět, jaký účinek a jaké výsledky měla Pavlova apoštolská činnost u nich. O tom ví celý svět, neboť Korint byl světové obchodní město a všude se roznesla zpráva o jejich obrácení. To skrze něj učinil Bůh; ten poslal Ducha svatého, aby vryl Korinťanům do srdce pravdy víry a nové křesťanské mravy. To je list, který svědči o tom, že Pavel je pravý apoštol.

4. Takto je si jist, že jeho dílo u Korinťanů má pevnost a trvanlivost. Neboť nebylo vybudováno lidskými schopnostmi, ale schopnostmi danými Bohem.

5. Tohoto místa se dovolává II. sněm oranžský (roku 529) pro nauku, že člověk sám ze sebe, jen ze svých přirozených sil, není schopen učinit vůbec nic v nadpřirozeném řádu: myslit nadpřirozeně, rozhodnout se pro ctnost, přijmout Boží pravdy. Ke všemu tomu naprosto potřebuje osvícení a vnukání Ducha svatého, aby ochotně přijímal ty zjevené pravdy a věřil jim. - I sněm tridentský (r. 1545—1563) uvádí tento verš, když mluví o dostiučinění za hříchy, které podáváme Bohu skrze Ježíše Krista.

6. Starý Zákon neměl v sobě moc dát nový život milosti do srdce, ale jen připravoval na Nový Zákon; ten už jej dává. Je to vidět u Korinťanů, u nichž Pavlovo kázání nezabíjelo čili nestalo se příležitostí k rozmnožení hříchů, ale oživilo duše, neboť je přivedlo k novému životu víry a milosti, k pravému náboženskému a mravnímu životu.

7—11. Srovnává Starý Zákon s Novým, službu při prohlašování St. Zákona skrze Mojžíše na hoře Sinai se službou při hlásání Nového Zákona skrze apoštoly. Již prohlašování Starého Zákona se dělo se slávou, jak bylo patrné z nezvyklého lesku, který vyzařoval Mojžíšovi z tváře, když sestupoval s hory Sinai se Zákonem vrytým na kamenných deskách (Ex 34, 29,.,)• Ale ten lesk mu brzy zmizel s tváře a zůstaly jen mrtvé desky se Zákonem, který nepřinášel ještě nový život milosti, ale jen učil, co je hříšné, a tím rozšiřoval vědomí hříchu - smrti. Cím větší slávu mají ti, kdo hlásají Zákon milosti a nového nadpřirozeného života! Dále Starý Zákon jen dával znalost hříchu, a tím nepřímo působil odsouzení u těch, kdo ho nezachovávali, kdežto v Novém Zákoně Duch svatý uděluje novou spravedlnost (viz Řím 1, 17; 3, 23; Gal 3, 13...). Ta sláva Starého Zákona úplně mizí před převelikou slávou Nového, a proto vzhledem k slávě Nového Zákona to skoro ani sláva vlastně není. A konečně Starý Zákon byl jen přípravou na Krista, tedy dočasný, kdežto Nový Zákon a jeho hlasatelé budou na zemi až do konce světa. 12—4, 6. V apoštolské činnosti třeba odvahy.

12. „Naději“ ve věčnou slávu za takovou práci.

13—15. Kdykoli se Mojžíš vracel k lidu s rozmluvy s Bohem, zahaloval si tvář rouškou, aby Izraelité nespatřili lesk, který mu vyzařoval z obličeje (Ex 34, 34). Proroci připravovali Židy, aby, až přijde Mesiáš, jej poznali. Ale oni již tehdy projevovali nepochopení pro první Boží vyslance a jako by si dávali roušku na srdce, aby neviděli světlo. I nyní čtou Židč Starý Zákon, ale jejich dobrovolné zatvrzení je jako rouška nad Písmem sv., aby nepoznali, že vše v něm směřovalo k Ježíši Kristu a vyplnilo se na něm. Jen víra v Krista může jim sejmout s mysli roušku slepoty; ale oni ho nechtějí uznat za slíbeného Mesiáše.

17. „Pán", t. j. Ježíš Kristus, je duch, totiž celého starozákonního Písma, neboť k němu směřovalo. On je předmětem všech nadějí starozákonních. Kdo se takto dívá na Starý Zákon, tomu Ježíš Kristus dává i svého ducha poznání a činnosti. On také skrze Ducha svatého řídí Církev a vede k pravé svobodě; tu však nemají ti, kdo vidí ve Starém Zákoně jen předpisy, ale Krista ne.

18. Křesťané nemají roušku, která by jim zakrývala ducha Písma, totiž Krista, ale hlásané evangelium jim stále ukazuje ve víře Kristovu slávu, která se na nich neviditelně odráží stále, a nejen na chvilku jako u Mojžíše. Tento duchovní lesk ducha víry od nás neodchází, ale denně roste a nás přeměňuje, abychom se stávali podobnějšími Kristu (Řím 8, 29), který je dokonalým obrazem Božím (Kol 1, 15).

4, 3—4. Odpovídá na otázku, proč evangelium ačkoli je otevřeně hlásáno, zůstává mnohým lidem zahaleno. První příčina je špatná vůle lidí, kteří dobrovolně jdou za svou záhubou. Druhá je činnost satana, který je tu nazýván bohem tohoto světa; lidé totiž, kteří žijí jen podle tohoto viditelného světa a pro něj, poslouchají a slouží satanovi. Takto nepřicházejí k víře v Krista a nezazáří jim evangelium o Kristu, který je přece obrazem Boha, neboť je mu úplně podobný pro stejnou přirozenost, od Otce zrozený a jemu ve všem rovný.

 

11Neboť projevilo-li se slavně, co pomíjí, oč ve vĚtší slávě je to, co zůstává!

12Poněvadž tedy máme takovou naději, vystupujeme zcela nepokrytě; 13a ne jako Mojžíš, který si kladl roušku na tvář, aby izraelští synové neupírali zrak na konec toho, co pomíjí. 14Ale jejich myšlení otupělo. Neboť až do dneška táž rouška zůstává při čtení Starého Zákona a není odhalována, poněvadž pomíjí jen v Kristu. l5AIe dodnes, kdykoli se čte Mojžíš, rouška jim leží na srdci. 16Kdykoliv se však člověk obrátí k Pánu, ta rouška bývá snímána. 17Pán je duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda. 18My všichni, jimž se na odhalené tváři odráží sláva Páně, jsme proměňování v touž podobu od slávy k slávě, jako od Pána, který je duch.

 

4 Proto neklesáme na mysli při službě, kterou máme, podle milosrdenství, jehož se nám dostalo, 2nýbrž odmítáme nečestné tajnůstkářství, nejednáme obmyslně ani nepaděláme slovo Boží, nýbrž zjevným mluvením pravdy se doporučujeme každému lidskému svědomí před Bohem.

3A je-li přesto zakryto naše evangelium, je zakryto pro ty, kteří jdou k záhubě; 4a u těch bůh tohoto světa zaslepil mysl jako u nevěrců, aby jim nezazářilo osvícení evangelia o slávě Krista, který je obraz Boží. 5Neboť nekážeme sebe, nýbrž Ježíše Krista jako Pána; sebe pak jako vaše služebníky skrze Ježíše. 6Neboť Bůh, který řekl, aby se z temnot rozzářilo světlo, on zazářil nám v srdci, aby nás osvítil poznáním Boží slávy na tváři Kristově.

7Ten poklad máme ovšem v hliněných nádobách, aby nesmírná moc byla od Boha, a ne z nás. 8Ve všem býváme tísněni, ale ne stísněni, býváme bezradní, ale ne zoufalí, 9býváme pronásledováni, ale ne opuštěni, býváme sraženi k zemi, ale ne zničeni. 10Vždycky nosíme na svém těle umírání Ježíšovo, aby se zjevil na našem těle i život Ježíšův. 11Vždyť my, kteří žijeme, stále jsme vydáváni na smrt pro Ježíše, aby se i život Ježíšův zjevně ukázal na našem smrtelném těle. 12Tedy smrt je činná v nás, ale život ve vás.

13Ale protože máme téhož ducha víry shodně s tím, co je psáno: Uvěřil jsem, proto jsem mluvil, i my věříme, proto také mluvíme; 14neboť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a postaví s vámi. 15Vždyť všecko (se děje) pro vás, aby se milost rozhojnila, a tím aby se hojně rozmnožily díky velmi mnohých ke slávě Boží.

16Pročež neklesáme na mysli, ale, i když náš vnější člověk chátrá, přece ten, který je uvnitř, obnovuje se den ze dne. 17Neboť to chvilkové a lehké v nynějším našem soužení zjednává nám nad pomyšlení vznešenou, věčnou, plnovážnou slávu, 18poněvadž nehledíme na to, co je viditelné, nýbrž co je neviditelné. Neboť, co lze viděti, je dočasné, ale co nelze viděti, je věčné.

 

6. Jako na počátku stvoření Bůh učinil světlo a vše ozářil, tak i nyní při druhém stvoření, duchovním, rozzářil světlo víry v apoštolech, aby radostnou zvěstí osvítili všechny lidi.

7—5, 10. Přirozená ubohost apoštolů a nadpřirozená jejich moc a povznesenost.

7. Hliněnou nádobou se rozumí celá lidská přirozenost, která pro apoštolské povolání – roznášet slávu Kristovu - je nepoměrně slabá, ano je vydána tolika zkouškám, jak ukazují následující verše, že je to div, když se nerozpadne. Ale nejen se nerozpadá, nýbrž slabost lidské přirozenosti je takto v rukou Božích vhodným nástrojem pro šíření evangelia. Tu musí každý uznat, že ty dobré výsledky hlásání Krista nepocházejí od člověka, nýbrž z moci Boží. A tak se stává, že si Bůh volá za mocné nástroje evangelia mnohdy ty, kdo svým vnějším zjevem nelákají.

10—11. Všechny ty útoky na hlasatele evangelia se hroutí na moci Boží, která působí spolu s nimi. Oni vítězí nade všemi strastmi, utrpeními a smrtí tohoto života, neboť Bůh chce, aby takto představovali život Ježíše Krista, který se setkával se stejnými těžkostmi v hlásání spásy, byl pak ukřižován, ale i v tom zvítězil zmrtvýchvstáním.

12. Tento, v lidských očích smutný úděl hlasatelů evangelia, je pro ně ostatně ziskem, neboť se takto připodobňují Kristu a spějí k jeho slávě; působí život ve věřících, neboť čím více jsou hlasatelé evangelia pronásledováni a trýzněni, tím více se rozlévá světlo Kristovy pravdy a moci.

13. Máme téhož ducha víry, jako žalmista, který pravil: „Uvěřil jsem...“ (Žl 115, 1), a proto mluvíme přes všelijaká soužení.

15. Apoštolově to vše snášejí s nadějí na vzkříšení, aby se rozmnožil počet věřících, více milostí přišlo od Nejvyššího a Bůh aby byl nakonec veleben díky nových věřících.

16. „Vnější člověk", tělo a celý život, pokud je vázán na tuto zemi, hyne a směřuje k zániku. „Vnitřní člověk", jejich osobnost duchovní, neviditelná, tvořená Duchem Božím, který je stále obohacuje, připodobňuje trpícímu Spasiteli a činí navenek jejich činnost požehnanější.

17—18. Budoucí sláva, kterou nelze lidskými slovy vyjádřit, kyne všem hlasatelům evangelia a věřícím. Již tento slabý nadějný pohled do věčnosti ukazuje, jak všechno utrpení zde na zemi je nic a že to brzy přejde.

 

5 Vždyť víme, že, až bude stržen stan našeho pozemského přebývání, máme obydlí od Boha, ne dům udělaný lidskýma rukama, nýbrž věčný, v nebesích. 2Proto také zde vzdycháme a toužíme po tom, abychom byli nadto oděni svým příbytkem z nebe, 3jen když nebudeme shledáni nazí, až ho oblečeme. 4Ano, pokud jsme v tomto stanu, vzdycháme pod břemeny, protože si nepřejeme, abychom ho byli zbaveni, nýbrž abychom byli přioděni, aby život pohltil, co je smrtelné. 5Ten však, kdo nás k tomu připravil, je Bůh, který nám dal Ducha jako závdavek.

6Tak tedy jsme ustavičně plni důvěry a dobře víme, že dokud dlíme v tomto těle, jsme v cizině daleko od Pána - 7žijeme totiž ve víře, ne v patření; 8jsme plni odvahy a ochotni raději opustit tělo a odebrat se domů k Pánu.

9Odtud i naše horlivá snaha, abychom se mu líbili, ať jsme v cizině anebo doma. 10 Neboť my všichni se musíme objevit před soudní stolicí Kristovou, aby si každý odnesl, co učinil v těle, ať dobré, ať špatné.

11 Poněvadž tedy víme, co je to bát se Pána, snažíme se přesvědčovat lidi, ale Bohu je o nás vše jasno; doufám, že i před vaším svědomím je to o nás jasno.

 

5, 1. Naděje ve vzkříšení, sílící věřící v boji o vládu ducha, jíž se dotkl v předcházející hlavě v, 14, je podána v násl. verších v protikladném obraze přechodného bydlení pod stanem, který beduin na krátkou dobu rozdělá, pak si ho svine a jde dál, a mezi trvalým bydlištěm věčným v nebi, totiž i s tělem, vzkříšeným Boží všcmohoucností.

2—3. Kterýkoli věřící má touhu po slávě vzkříšení, ale každý ví, že musí projít nejprve smrtí. A ta vzbuzuje v každém přirozenou hrůzu. Víra a naděje ve vzkříšení je v něm, a zároveň děsivý obraz smrti. Pro tuto myšlenku na hrůzy smrti „vzdycháme.“ Jako bychom si nepřáli být shledáni nazí, - to je jen s duší ve stavu odloučení od těla, - až tělo se přemění v nesmrtelné. Tak se na to dívá obyčejný věřící. Ale víra a naděje ve slávu vzkříšení dá mu zapomenout, osvítí rozum, aby přemohl i bázeň před smrtí.

4. „Břemena": vše co uspišuje konec tohoto života a přibližuje smrt. Ale přes tu tíži nechceme ztratit tento život, nýbrž si přejeme, aby trval dále a pro budoucnost slíbené vlastnosti vzkříšených těl jen mu byly přidány, abychom nemusili zemřít, ale aby tento náš bídný pomíjející život se stal nepomíjejícím, dokonalým.

5. Bázeň před smrtí nemůže zabránit touze věčně žít i podle těla; touha bude vyplněna, až život oddálí vše smrtelné. Ano již nyní nás k tomu Bůh připravuje tím, že nám dal Ducha, který povznese duši k nadpřirozenému životu; od ní pak se tato zduchovnělost z nebe rozšíří i na tělo.

6—8. Aby ještě více odňal hrůzu ze smrti, ukazuje, že pobyt v tomto pozemském těle je vlastně vyhnanstvím, neboť zde nežijeme ve viditelné přítomnosti Kristově a Boží, a od toho přece očekáváme slávu a blaženost. Toužíme tedy po tom být u Boha, v jeho vidění, doma. Smrt pak nás vysvobozuje z tohoto těla, aby duše mohla požívat blaženosti u Boha. Proč se jí tedy bát? „V náručí Božím, z něhož jsme vyšli, všichni se sejdeme zas...“ V té blaženosti bude pak duše očekávat spojení s tělem při slavném vzkříšení, aniž ji to čekání bude činit méně blaženou.

9—10. Proto se máme snažit již zde na zemi, v cizině, líbit se Kristu dobrým životem; neboť jak se mu líbíme zde, tak se mu budeme líbit po smrti, doma. Po smrti již nebude možno získat si další jeho zálibu. Jak se na nás díval na zemi ve chvíli smrti - a ta je blízká, proto neotálet, tak se na nás bude dívat po smrti. Hned po smrti bude totiž každého zvláště soudit podle skutků v pozemském životě, aby hned dal každému prožívat své blaživé společenství podle stupně mravní dobroty a svatosti každého jednotlivce. Ne tedy až při všeobecném soudu na konci světa. Hned po smrti bude o každém rozhodnuto.

11—6, 10. Dvojí pohled na život apoštolů.

11. Myšlenka na soud Boží vzbuzuje u apoštola bázeň. I on bude odpovídat, jak vyplnil apoštolský úřad. Snaží se proto všechny přimět k přijetí víry a k životu podle křesťanské mravnosti. Ale ví, že Bůh zná všechny jeho úmysly při apoštoláte, a proto v něm postupuje přímo a upřímně, bez osobních vedlejších úmyslů, bez užívání nevhodných prostředků.

 

12Ne že bychom se vám znovu doporučovali, ale dáváme vám příležitost pochlubit se námi, abyste měli (něco) před lidmi, kteří se chlubí vnějškem, a srdcem ne. 13Jestliže jsme tedy byli v (jakémsi) blouznění, to pro Boha; a jsme-li při smyslech, pro vás.

14Vždyť láska Kristova nás pudí; soudíme takto: Jeden zemřel za všecky; zemřeli tedy všichni; 15a zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nežili už pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.

16Proto my od nynějška neznáme nikoho podle těla; a třeba jsme znali Krista podle těla, nyní ho tak již neznáme. 17Je-li tedy kdo v Kristu, je nové stvoření; staré věci pominuly, hle, stalo se vše novým.

18A to vše je od Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a dal nám službu toho smíru. 19Bůh to smiřoval v Kristu se sebou svět a nepřičítá (už) lidem jejich provinění a do nás vložil slovo o smíru.

20Konáme tedy poslání za Krista, jako by Bůh povzbuzoval skrze nás. Za Krista prosíme: Smiřte se s Bohem! 21Toho, který nepoznal hříchu, učinil pro nás hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm.

 

12—13. I když mu nyní záleží na tom, aby o něm Korinťané smýšleli podle pravdy, a zjevuje jim své nitro, nečiní to ve svůj prospěch, ale z apoštolské povinnosti k nim, aby se mohli chlubit jim jako vlastním apoštolem proti těm lidem, křen ho mezi nimi snižují pro osobní prospěch. Vše tedy pro Boha a pro dobro Korinťanů, i to, že se jim zdál úplně ponořen do Boha a apoštolského poslání, i to, že se jim zdá zase jako jeden z nich a mezi nimi, když koná drobnější katechetskou práci náboženské výuky. Nikdy tedy není veden jen osobními zájmy.

14—15. Není divu, že se zdá člověkem, který přechází mnohou maličkost pozemského života a žije v duchovním uchvácení, a zase pozemské záležitosti pořádá nezvyklým způsobem, vždyť láska Kristova ho k tomu mocně vede. Ježíš Kristus totiž zemřel jako zástupce všeho lidstva, a takto za ně zadostučinil; s ním zemřeli všichni, ale smrtí, která přináší život. Tento nový život je ve věřících, má svůj vzor v novém, oslaveném životě zmrtvýchvstalého Krista. Tato dvč tajemství pronikají a řídí celý život věřících na zemi. Již tedy nežijí v sobeckých zájmech pozemského života, nýbrž v pozemském životě jsou ve spojení s Kristem, který u Boha představuje celé lidstvo (srov. Gal 2, 20).

16—17. Apoštolově se již nedívají na člověka v jeho pozemských zájmech, ani s ním neudržují styk jako s tvorem, který se obírá starostmi pozemského života, ale dívají se na něho jako na tvora s novým duchem a udržují s ním styky v zájmu přijatého života milosti. Nastala přece nová doba, ukázali se noví lidé, Kristem vykoupení, s povoláním připodobnit se Kristu v nebi. O Ježíše Krista také projevovali zájem po pozemské viditelné stránce jeho pozemského života a apoštolově ho znali takto, viděli ho žít v okolnostech a podrobnostech lidského života na zemi. A mnohým, kdo se příliš starali o jeho matku a bratry, jen o pozemské vztahy, Ježíš Kristus odpověděl, že jeho matka a bratři jsou ti, kdo činí vůli Boží. Apoštolům pak na odchodu při poslední večeři řekl, že je pro ně dobré, aby odešel. Dobré proto, že pošle Ducha sv., a ten je naučí dívat se na vše v duchu vykoupení ze starého způsobu života. A dívat se na Krista v jeho vztahu k lidem jako Vykupitele, který jim z nebe uděluje duchovní dary, je oživuje milostí a vede k sobě, je lepší než ho znát podle podmínek pozemského života.

18—19. Obnovení lidstva je dílem Božím, vychází z Boha, je to dílo nadpřirozené. Nový člověk vznikl z Kristova usmíření, které zbavilo člověka jeho provinění. Smíření pak bylo dílem Božím, neboť ten, který svou krví smíření dokonal, byl člověk, ale zároveň i Bůh. Kdyby se totiž na kříži neobětoval Bůh-člověk, smír by nenastal. 20—21. Apoštolově a všichni kazatelé evangelia jsou skuteční poslové tohoto smíření lidstva s Bohem skrze Kristovu oběť na kříži. Nic svého nehlásají, nýbrž jen to, co jim bylo svěřeno. Jsou poslové, skrze něž mluví Bůh-Kristus. - To je jejich kázání k celému světu: Smiřte se s Bohem vírou v Kristovu smírnou oběť na kříži! Za všechny viny všech lidí zemřel, nesl všechnu vinu všech lidí na sobě, takže lze o něm říci, že byl sám hřích, že Bůh s ním jednal jako s největším hříšníkem pro spásu lidí, ačkoliv sám nikdy nezhřešil. Tím, že vzal na sebe všechny naše viny, dostalo se nám daru spravedlnosti; tím se s námi spojil v novém životě.

 

6 Než pracujeme (s Bohem) dále a napomínáme vás, abyste nepřijali Boží milost nadarmo. 2Praví totiž:

V milostivé době jsem tě vyslyšel a v den spásy jsem ti pomohl. Hle, nyní je doba vpravdě milostivá, hle, nyní je den spásy.

3Nikomu v 'ničem nedáváme pohoršení, aby nepadla hana na službu, 4ale ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: v mnohé trpělivosti, v souženích, v tísních, v úzkostech, 5v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bdění, v postech; 6v čistotě, v poznání, ve shovívavosti, v dobrotě; v Duchu svatém, v upřímné lásce; 7ve slově pravdy, v Boží moci; zbraní spravedlnosti v pravici i v levici; 8poctou i potupou, špatnou i dobrou pověstí; jako svůdcové, a přece pravdiví, 9jako (bychom byli) neznámi, a přece (jsme) známí, jako blízcí smrti, a hle, žijeme, jako trestaní, a přece nejsme popravováni, 10jako smutní, a přece se stále radujeme, jako žebráci, a přece mnoho lidí obohacujeme, jako nemajetní, a přece všechno máme!

"Naše ústa k vám, Korinťané, mluvila otevřeně, naše srdce je široké. 12Netísníte se v nás, ale jste stísněni v svém nitru. 13Odplaťte se tedy stejně - mluvím k vám jako k dětem - a i vy rozšiřujte nitro!

14Nespřahejte se s pohany!

Vždyť jak může spravedlnost

působit spolu s nepravostí?

Co má společného světlo a tma?

15A jaký je soulad mezi Kristem

a Beliálem?

Nebo účastenství věřícího s nevěřícím?

16A jaká shoda mezi chrámem Božím

a modlářským?

Vždyť my jsme chrám Boha živého,

jak řekl Bůh:

Budu mezi nimi přebývat a chodit,

budu jejich Bůh

a oni budou můj lid.

17Proto: Vyjděte od nich

a oddělte se, praví Pán;

a nečistého se nedotýkejte.

Já vás přijmu 18a budu vám otcem,

a vy mi budete za syny a dcery,

praví všemohoucí Pán.

 

6, 1. Třeba stálé péče, poučování a povzbuzování věřících, neboť stále hrozí nebezpečí, že ztratíme nabytou milost.

2. Prorok Iz 49, 8 předpověděl tuto dobu, v níž se Bůh projeví člověku v takové dobrotě, ochotě odpouštět a v štědrosti. Ta doba je vyznačena vtělením Syna Božího, jeho smrtí, vzkříšením, sesláním Ducha svatého a končí druhým příchodem Páně.

3—10. Přinucen byv okolnostmi, Pavel doporučuje sebe a své spolupracovníky. Ale činí to tak, aby ubohé postavení na zemi vyznělo k chvále Boží moci, která v nich působí, a bylo patrné, jak spějí k podobnosti se smrtí Kristovou. Toto místo je jedno z nejkrásnějších řečnických míst v Pavlových listech.

11—7, 4. Vybízí naléhavě k polepšení.

11 — 12. Žádat o větší přímost a upřímnost i od těch mezi Korinťany, kteří mu nebyli nakloněni, mohla přimět Pavla jen otcovská láska ke všem a snaha porozumět si v lásce Kristově.

14—16. Blízký styk s pohany, kteří byli pod jhem hříchu a žili nevázaně, ohrožoval svobodu křesťanů, osvobozených od hříchu, a jejich duchovní spojení s Kristem. Nad tím apoštolově zvláště bděli.

15. Bcliál, jméno satanovo nebo Antikristovo.

17—18. Slovy proroka Izaiáše (52, 11), který takto povzbuzoval Židy v zajetí, aby ihned opustili zemi model a neposkvrňovali se stykem s nimi, povzbuzuje i Pavel Korinťany, aby se oddělili od zkaženého mravního prostředí pohanstva, aby se od nich mravně nenakazili. Jedině tak mohou pak působit i na obrození pohanů.

 

7 Když tedy máme, milovaní, tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a dokonávejme své posvěcení v bázni Boží!

2Pojměte nás! Nikomu jsme neublížili, nikoho jsme nepřivedli ke zkáze, nikoho neoklamali. 3To nepravím, abych vás odsoudil. Vždyť jsem už prve řekl, že jste v našem srdci, spojeni s námi pro smrt i pro život. 4Velmi vám důvěřuji, velmi se vámi honosím. Jsem naplněn útěchou, překypuji radostí při veškerém našem soužení.

5Neboť od příchodu do Makedonie se nedostalo oddechu našemu tělu, ale byli jsme jen v samém soužení: zevně boj, uvnitř bázeň. 6Ale Bůh, který těší ponížené, potěšil nás příchodem Titovým. 7A nejen jeho příchodem, nýbrž i potěšením, kterého z vás nabyl, jak nám zvěstoval o vaší touze, o vašem nářku, o vašem horlení pro mne, takže jsem se ještě více zaradoval.

8Nechť jsem vás i zarmoutil v listě, nelituji toho, třebas jsem toho litoval. Vidím totiž, že ten list vás - byť i jen na chvíli - zarmoutil...; 9nyní se raduji, ne proto, že jste byli zarmouceni, ale že jste byli zarmouceni k pokání. Vždyť jste byli zarmouceni podle Boha, takže jste od nás neutrpěli škodu. 10Takový totiž zármutek, který je podle Boha, působí pokání k spáse, a toho nikdo nelituje; kdežto zármutek světa působí smrt.

11Neboť hle, jakou snaživost ve vás vyvolal tento zármutek podle Boha! A tu obranu, a tu nevoli, a tu bázeň, a tu touhu, a tu horlivost, a to potrestání! Po každé stránce jste prokázali, že jste bez viny v té věci. 12Proto, i když jsem vám psal, nepsal jsem kvůli tomu, kdo ukřivdil, ani kvůli tomu, komu bylo ukřivděno, ale proto, aby mezi vámi vyšlo najevo, jak pro nás horlíte před Bohem.

13Proto jsme se potěšili. A při tomto svém potěšení jsme se zaradovali ještě daleko více z radosti Titovy, protože jste vy všichni občerstvili jeho ducha;

 

7, 1. Vyplnění prorocké předpovědi o synovství Božím na křesťanech zavazuje k čistému životu podle těla a k posvěcení duše.

2—4. Pavel chce rozptýlit Korinťanům ze srdce jakékoli pochybnosti o svém upřímném smýšlení s nimi a jakékoli obavy ze své domnělé neúprosné přísnosti. Ví ovšem o některých, kteří ho snižují v očích ostatních, a zakrátko jim to vytkne. Prozatím nemůže dopustit, aby padl stín mezi něho a mezi ty, kteří jsou upřímně oddaní Kristu, s nimž jsou všichni spojeni pro smrt i pro život.

5—16. Obnovená vzájemná důvěra skrze Jita.

5—7. „Boj zevně": pronásledování a osočování od pohanů ve Filippech, od Židů v Thessalonice; „uvnitř bázeň“ pro tolik nesnází, pokoření, nejistoty a starostí i o Korinťany. Přišla tedy včas radostná zpráva Titova o polepšení v Korintě a obnovené důvěře a lásce k Pavlovi.

8—10. Pavel žil v nejistotě a úzkostech, jaký účinek měl jeho list (ten nedochovány) na korintskou obec. Snad byl příliš přísný, snad je zastihl v nevhodné chvíli? Nyní teprve má jistotu o dobrém účinku listu. To znovu utvrzuje apoštola v jeho dobrém svědomí, že i když dělal bolest chybujícím, působil s ním Bůh, a ten že doprovodil spravedlivé pokárání svým milosrdenstvím. Jen smutek lidí, oddaných tomuto světu, stále více oddaluje od Boha.

11 —12. Šlo o nějaké těžší provinění, snad někoho z nových křesťanů, které mohlo otřásti křesťanskými snahami celé obce; mnozí si to ani neuvědomovali. Pavel tomu chtěl zabránit při své přechodné návštěvě v Korintě. Ale po jeho odchodu někteří z jeho skrytých nepřátel snižovali Pavlovu osobnost. Nyní, kdy byla zjednána náprava v celé obci, Pavel vše přikrývá jejich dobrou vůlí.

 

14neboť jestliže jsem se před ním nějak vámi chlubil, necítil jsem se zahanben, ale jako jsme vám vše mluvili podle pravdy, tak se i naše chlubení před Titem ukázalo jako pravda. 15A jeho srdce je vám ještě více oddáno, když si vzpomíná na poslušnost vás všech, jak jste ho přijali s bázní a třesením. 16Raduji se, že ve všem mohu být o vás klidný.

 

8 Oznamuji vám pak, bratři, Boží milost, které se dostalo církvím v Makedonii, 2že totiž v mnohém soužení, kterým byli zkoušeni, měli hojnost radosti, a jejich převeliká chudoba se rozhojnila v bohatství jejich velkodušnosti. 3Neboť podle své možnosti, ano, mohu jim to dosvědčit, nad svou možnost, sami od sebe 4a velmi naléhavě se nás doprošovali té milosti a účasti ve službě k prospěchu svatým. 5A nejen tak, jak jsme očekávali, ale napřed dali sami sebe Pánu, pak z vůle Boží i nám.

6 Proto jsme vybídli Tita, aby jak začal, tak také dokonal u vás i toto dílo lásky. 7Nuže, jako ukazujete hojnost ve všem, ve víře, v slově, v poznání, ve vší snaživosti a ve své lásce, která je od nás, ukažte se takoví též i v tomto díle lásky! 8Nepravím to jako rozkaz, ale snaživostí jiných chci vyzkoušeti také pravost vaší lásky. 9Znáte zajisté milost našeho Pána Ježíše Krista, že, ač byl bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli jeho chudobou.

10Dávám vám v tom jen radu; neboť to prospívá vám, když jste to předem počali nejen činit, ale i činit dobrovolně, již minulého roku. 11Nyní však dokončete i skutkem, aby té ochotě chtít odpovídalo i dokončení podle toho, co máte.

12Neboť je-li kde ochota, je vítána podle toho, co kdo má, nikoli podle toho, co nemá. 13Vždyť ne tak, aby pro jiné to byla úleva, pro vás tíseň, nýbrž podle rovnosti: 14Za nynějších poměrů váš nadbytek má doplnit jejich nedostatek, aby i jejich nadbytek doplnil váš nedostatek, aby nastalo vyrovnání, 15jak je psáno: Kdo měl mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo měl málo, neměl nedostatek.

16Díky pak Bohu, který dal Titovi do srdce touž horlivost pro vás,

 

14-16. Znovu jim chtěl učinit milým Tita, který byl Korinťanům znám (2, 13). - Nyní mu chce svěřit podobně choulostivou záležitost v Korintě, sbírku pro chudé.

8, 1 — 15. Povzbuzuje k sbírce pro chudé v Jerusalemě.

1—4. Pavel se začíná dotýkat pro sebe trochu vzdálené véci, peněžních sbírek pro chudé křesťany v Jerusalemě. Raději by věc svěřil jinému, ale i zde nalezl prostředek k velkému dílu. I tímto způsobem chtěl udržovat vzájemné porozumění, cítění a lásku mezi církvemi pohanokřesťanskými a židokřesťanskými. Přitom pak dovede mluvit o pončžní podpoře tak, že z ní vyzískává nesmírná procenta pro duchovní život. Zmiňuje se o církvích v Makedonii, které si ještě před nedávném stály dobře, ale nějakými machinacemi nepřátel značně zchudly. Z toho však nezmalomyslněly, naopak se radovaly; a to byla jedna milost. Druhá pak byla to, že i z té velké chudoby dovedli značně přispět na tyto sbírky. Je až dojemné, jak Pavel líčí ve v 3—4 jejich ochotnou obětavost. Dobročinností se tyto církve velmi vyznamenaly.

5—6. Mnozí z nich se dokonce zřekli na čas svých osobních starostí o živobytí a pomáhali v konání sbírek. V tom nadšení pak Pavel počítá, že se i Korinťanc ukážou dobročinní, a takto se obohatí milostmi, kterých se jim poslední dobou nedostávalo. Proto k nim posílá Tita, který si již získal jejich důvěru.

9. „Byl bohatý“ podle své božské přirozenosti, neboť jako Bůh je stvořitelem a pánem všeho tvorstva. „Stal se chudým“ v lidské přirozenosti, od svého narození v chlévě až po smrt na kříži, na němž neměl ani šaty; po celou dobu svého pozemského života žil velmi chudě a skromně. A to „pro vás", z lásky k vám, aby všechny obohatil na duši a na těle. Tak i nás má pohnout láska k dobročinnosti k našim bližním.

10. Z toho můžeme usoudit, že list byl napsán koncem roku 56 nebo začátkem roku 57.

12—13. I v dávání třeba zachovávat míru. 14—15. 1 dobročinnost žádá jisté vyrovnání mezi věřícími. Korinťané mají poskytnout něco z pozemských dober podle své možnosti chudým v Jerusalemě, aby vděčnost a modlitby jerusalemskych křesťanů svolaly štědrost Boží na Korinťany, kteří právě potřebovali duchovního povzbuzení a polepšení. Je to jako s manou, kterou Bůh živil Izraelity na poušti. Praví se v Ex 16, 15, že kdo nasbíral větší množství, neměl více než ten, kdo nasbíral méně. Tak Boží prozřetelnost vyrovnává potřeby mezi věřícími.

 

17když přijal toto vybídnutí, ba ukázal ještě větší horlivost a z vlastního rozhodnutí se k vám odebral. 18Poslali jsme s ním i bratra, který je chválen pro hlásání evangelia po všech církvích, 18a nejen to, ale církve nám ho určily za průvodce na cestách za tímto dílem lásky pro vás, kterému sloužíme k slávě samého Boha a podle své ochoty; 20chceme se tak vyhnout tomu, aby nás někdo nenařkl při tom bohatém daru, kterým přisluhujeme. 21Hledíme si totiž dobra nejen před Pánem, ale i před lidmi. 22Poslali jsme pak s nimi našeho bratra, o němž jsme se v mnoha záležitostech často přesvědčili, že je horlivý, nyní je však ještě horlivější pro plnou důvěru k vám.

23Ať jde o Tita, je to můj společník a spolupracovník pro vás, nebo o naše bratry, jsou to vyslanci církví, sláva Kristova. 24Podejte jim tedy důkaz o své lásce a že se vámi můžeme vychloubat před církvemi.

 

9 Psát vám o této službě, která se koná pro svaté, je opravdu zbytečné. 2Vždyť znám vaši ochotu a pro ni se vámi chlubím před Makedoňany, že totiž Achaja je připravena od loňska, a vaše horlivost pobídla k závodění velmi mnohé. 3Poslal jsem však ty bratry, aby chlouba, kterou z vás máme, neukázala se v té věci prázdná; abyste, jak jsem řekl, byli připraveni, 4aby se snad nestalo, že až se mnou přijdou Makedoňané, aby vás nenalezli nepřipraveny, že bychom se museli stydět my, neřku-li vy. 5Proto jsem pokládal za nutné požádat bratry, aby k vám šli napřed a připravili ten šlechetný dar prve slíbený, aby byl připraven jako (skutečně) šlechetný dar, ne jako lakota.

6A (ještě) toto: Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také žnouti; a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude i žnout. 7Každý (dej) podle toho, jak si umínil v srdci, ne z nechuti nebo z donucení; neboť Bůh miluje dárce veselého. 8Bůh pak je mocen zahrnout vás všelikou milostí, abyste měli vždycky ve všem dostatek a víc než dost, ke každému dobrému skutku, 9jak je psáno:

Rozsypal, dal chudým;

jeho spravedlnost zůstává na věky.

 

16—9, 5. Doporučení Tita a jiných sběratelů almužen.

20—21. Pavlovi a každému kazateli záleží na tom, aby měl nejen čisté nitro před Bohem, nýbrž také dobré jméno před lidmi. Proto on z opatrnosti, aby snad jeho skrytí nepřátelé o něm nemohli říci, že naložil se svěřenými penězi podle své vůle, vzal s sebou pomocné sběratele.

9, 2. Achaja totiž připravovala sbírku již před rokem (8, 10). Již to povzbudilo štědré Makedoňany, aby nezůstali pozadu.

6—15. Chvála na dobročinnost.

9—10. Kdo dává, tomu bude od Boha dáno, a to i z pozemských dober, jak toho bude dárce potřebovat nejen pro sebe, nýbrž i pro to, aby mohl dále dávat almužnu. K tomu jsou uvedena slova ze Žl 111, 9, kde je chválen dobročinný člověk, který rozdává, rozhazuje jako rozsévač zrní.

 

10A ten, který stále poskytuje símě rozsévačovi a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží vám osivo a dá vzrůst plodům vaší spravedlnosti; 11budete pak ve všem bohatí k všeliké štědrosti; ta působí, že lidé vzdávají skrze nás díky Bohu.

12Vždyť práce v této svaté službě nejen doplňuje nedostatky svatých, ale hojně z ní plynou i mnohé díky Bohu. 13A když se jim prokáže tato služba, je to k oslavě Boží, že se podřizujete evangeliu Kristovu, které vyznáváte, a že se v prostotě s nimi a se všemi dělíte; 14také ve svých modlitbách za vás touží po vás pro nesmírnou milost Boží vůči vám. loBohu díky za jeho nevýslovný dar!

 

10 Já pak sám, Pavel, vás napomínám pro tichost a mírnost Kristovu, - já, který bývám pokorný, když jsem přítomen mezi vámi, ale když jsem vzdálen, bývám na vás smělý. 2Ale prosím, abych, až přijdu, nemusel být smělý v té jistotě, s kterou bych se měl, jak prý myslím, odvážit na některé lidi, kteří se o nás domnívají, že žijeme podle těla.

3Žijeme ovšem v těle, ale nebojujeme j způsobem tělesným. 4Neboť zbraně našeho i boje nejsou tělesné, nýbrž od Boha, mocné k zboření pevností; boříme rozumování 5a každou stavbu, která se zdvíhá proti poznání Boha, jímáme každou mysl, aby poslouchala Krista, 6a jsme pohotoví potrestat každou neposlušnost, jakmile se naplní vaše poslušnost.

7Hleďte na to, co máte před očima! Je-li někdo přesvědčen, že je Kristův, ať jen u sebe zase uváží, že jako je Kristův on, tak i my. 8Neboť i kdybych se trochu více chlubil svou plnou mocí, kterou dal Pán k vašemu vzdělávání a ne k vaší zkáze, nebudu zahanben, 9aby se nezdálo, že vás chci listy strašiti;

 

Spravedlnost takového dobrodince zůstává na věky nejen v paměti lidí, ale hlavně Boha, u něhož si zasloužil, že mu přispěje i v budoucnosti, aby měl z čeho dávat. A co mu teprve dá Bůh pro duchovní život, začíná nastiňovat ve v 10—11.

11. Při dávání almužny netřeba mít na mysli jen to, že dárci nic ncubude, ale že vždy bude o něho postaráno v pozemských statcích, nýbrž i to, že obdarovaní (zde křesťané jerusalemští) budou proto velebit Boha a ukážou vděčnou lásku; a to je věc svatá, neocenitelná, koruna vší námahy při sbírkách. Apoštol tu a ve v 12—14 prozrazuje pravou „politiku", přímou, která je vedena božskou láskou.

10, 1—6. Apoštol se brání proti pomluvám nejprve vysvětlením, proč nepřišel.

1—2. Od otázky sbírek pro chudé přechází k věci osobní, k svému příchodu k nim, který má jiný účel, totiž reformu v církevní obci. Tane mu na mysli vzor tichého a mírného Krista; i on chce u nich tak jednat. Ovšem jsou mezi nimi lidé, kteří se domnívají, že následuje mírného Krista jen tehdy, má-li před sebou odvážné protivníky, a má odvahu se proti nim postavit, jen když je vzdálen. Musí změnit své chování kvůli těm, kteří o něm říkají, že se chová podle těla, t.j. že se nedovede přímo proti nim postavit, že je bázlivý, uhýbá. 3—5. Pavel je ovšem člověk podrobený utrpení a slabosti, ale to nevadí, aby neukázal svou apoštolskou moc a mravní sílu. Jeho obranou však nejsou lidské zbraně, nýbrž zbraně ducha a moci, dané mu Bohem k apoštolské službě. Jimi boií všeliké rozumářství, moudrost tohoto světa, kterou stavějí lidé jen s pozemskou moudrostí a chytrostí, aby jí jako zdí zabránili nepoznat Boha a dílo Ježíše Krista. Projevuje pak naději, že těmito zbraněmi přivede je k poslušnosti ke Kristu.

6. Nebude vystupovat s mocí a tresty proti oněm vychloubavým protivníkům, dokud neuvede do pořádku trochu rozhárané poměry v křesťanské obci.

7—18. Hájí se jako pověřenec Kristův v korintské církvi, kterou založil.

7. Mají prohlédnout a nebýt ob o jací. Buď on, který je skutečný apoštol Kristův, nebo jeho pomlouvači, kteří se jen honosí tím, že jsou Kristovi.

8. Mohou poznat, kde je apoštolská moc, zdali u něho, jenž je získal do Církve, o ně pečoval a stále je vede k pravému křesťanskému životu, aby byli duchovní budovou, anebo snad u těch, kdo duchovní budovu, jeho apoštolskou horlivostí zbu-dovanou, osobní zaujatostí proti Pavlovi ohrožují. Dá jim tedy znát svou apoštolskou moc, třebas i potrestáním.

 

10neboť „jeho listy“ - říkají - „jsou důrazné a silné, avšak osobní vystupování je chabé a řeč nicotná.“ 11Takový člověk ať uváží: Jací jsme slovem skrze listy, když jsme nepřítomni, takoví (budem) i skutkem, až budeme přítomni. 12Neboť se neodvažujeme srovnávat nebo stavět na roven s těmi, kteří doporučují sami sebe; jsou totiž nerozumní, když se měří sami se sebou a přirovnávají se sami k sobě. 13My však se nebudeme vychloubat bez míry, nýbrž podle míry okrsku, který nám přidělil a vyměřil Bůh, dojít až i k vám. 14Vždyť ne tak, že bychom nedošli k vám, a teď se jen roztahujeme, ale dospěli jsme až i k vám v Kristově evangeliu; 15to se nechlubíme bez míry cizími námahami, ale máme naději, že, poroste-li vaše víra, vyrosteme mezi vámi ve shodě s naším okrskem, a ještě více, 16že budeme kázat radostnou zvěst v krajinách za vámi ležících, aniž se budeme vychloubat v cizím okrsku věcmi (už) hotovými.

17Kdo se pak chlubí,

 ať se chlubí v Pánu.

18Vždyť osvědčený muž není ten, kdo sám sebe doporučuje, nýbrž ten, koho Pán doporučuje.

 

11 Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu! Ano, sneste mě! 2Neboť horlím o vás Boží horlivostí! Vždyť jsem vás zasnoubil jednomu muži, abych vás představil Kristu jako čistou pannu. 3Bojím se však, aby snad - jako had svedl Evu svou lstivostí, nezměnilo se vaše myšlení k horšímu od prostoty a čistoty vůči Kristu. 4Neboť přichází-li kdo hlásat jiného Ježíše, kterého jsme nehlásali, nebo přijímáte-li jiného ducha, kterého jste nepřijali, nebo jiné evangelium, které jste nedostali, to byste krásně snášeli. 5Myslím však, že nejsem v ničem za těmi nad-apoštoly. 6Neboť i když jsem nevzdělaný v řeči, nejsem však takový v poznání; vždyť je vám to o nás patrné v každé věci.

 

12—13. Kdo se „měří sami se sebou", pokládají se totiž za tak velké, jako by nebylo nikoho většího, kdo by se jim vyrovnal. V této zaslepenosti přeceňování sebe si pak přivlastňují práce jiných; znají jen sami sebe, a proto se navenek tolik chlubí a vynášejí. Chce-li se však Pavel chlubit, činí to jen v té šíři apoštolské práce, kterou mu dal Bůh. On pak byl Bohem povolán za apoštola pohanů (Skt ap 9, 14; Řím 15, 6), což uznali i představitelé Církve v Jerusalemě (Gal 2, 7). V této práci přišel i do pohanského Korintu, kde založil z obrácených pohanů kvetoucí křesťanskou obec. To pak, že měl všude požehnané úspěchy, ukazuje, že Bůh mu pomáhal a že jeho apoštolát je pravý. Dost se napracoval v oblasti sobě přidělené. Nemusí se chlubit prací jiných.

16. „Krajiny za vámi ležící"; jde o Itálii, Španělsko a snad i Gallii.

17. Citován Jer 9, 23. 24.

11, 1 —15. Apoštolova horlivost a nezištnost.

1—6. Nespokojuje se obhajobou svého apoštolátu proti svým odpůrcům, ale chce je učinit úplně neškodnými. Strhává jim masku, aby bylo vidět, jací vlastně jsou. Není mu to milé, že se kvůli tomu musí chlubit svými přednostmi, ale není vyhnutí. Proto se nejprve omlouvá, že se hodlá chlubit sám sebou. Jde mu jen o dobro korintské církve, za niž má odpovědnost před Ježíšem Kristem jako před snoubencem, kterému má uchovat nevěstu - křesťanskou obec čistou a svěží pro den jeho druhého příchodu, kdy bude slavena svatba, již ve Starém Zákoně je přirovnáván milý vztah Boha k vyvolenému národu k zasnoubení a manželství. (Velepíseň.) Pavel pak přenáší tento obraz na vztah Ježíše Krista k celé Církvi (Ef 5, 22—32), k jednotlivým duším (Řím 7, 4 a j.) a zde ke korintské církvi zvláště. Chce tedy uchovat Korinťany jako čistou nevěstu, která není poskvrněna klamným učením nepravých apoštolů a která nedělí svou lásku mezi Krista a je. Ta jeho horlivost se blíží až žárlivosti, podobně jako Hospodin žárlil na svůj lid, když byl sváděn k modloslužbě (Dt 4, 24, Ex 20, 5).

 

7Či jsem se dopustil hříchu, když jsem se pokořoval, abyste vy byli vyvýšeni, tím že jsem vám hlásal Boží radostnou zvěst zadarmo? 8Jiné církve jsem okupoval, když jsem přijal plat, abych vám mohl sloužit. 9A když jsem byl přítomen u vás a měl jsem nedostatek, nebyl jsem nikomu na obtíž. Neboť to, čeho se mi nedostávalo, doplnili bratři, kteří přišli z Makedonie; a vůbec jsem se chránil být vám na obtíž, a budu se chránit. 10Jako že je ve mně pravda Kristova, tato moje chlouba nebude utlumena v achajských krajích! 11 Proč? Že vás nemiluji? Bůh to ví! 12Co však činím, budu dále činit, abych odňal záminku těm, kdo chtějí mít záminku, aby se shledalo, že v tom, čím se chlubí, jsou zrovna jako my. 13Neboť takoví lidé jsou lžiapoštolové, lstiví pracovníci, kteří se přestrojují za apoštoly Kristovy. 14A není divu; vždyť sám satan se přestrojuje za anděla světla. 15Není to tedy nic divného, jestliže i jeho služebníci se přestrojují za služebníky spravedlnosti; a jejich konec bude podle jejich skutků.

16Znovu říkám: Nikdo mě nepokládej za nerozumného; jestliže ano, přijměte mě jako nerozumného, abych se i já mohl trochu chlubit. 17Co mluvím, neříkám podle Pána, nýbrž jako v nerozumnosti, když se vychloubám s takovou jistotou. 18Protože se mnozí chlubí tělesným způsobem, i já se pochlubím. 19Vždyť rádi snášíte nerozumné, když jste sami rozumní. 20Neboť snášíte, jestliže vás někdo zotročuje, jestliže vás někdo vyjídá, jestliže vás obírá, jestliže se kdo vynáší, jestliže vás kdo bije do tváře. 21K (své) hanbě to pravím: v tom jsme byli jaksi slabí. Ale v čem si kdo troufá - v nerozumnosti to pravím, troufám si i já:

 

7. Hlásal-li Pavel evangelium zadarmo, z toho neplyne, že jeho učení je méněcenné, jak se domnívají jeho odpůrci; ani to nečinil z pohrdání k nim anebo nedostatku lásky k nim. Ovšem, o učitelích světské moudrosti se to mohlo říci, neboť takové bylo tehdy mínění, že ten, kdo za poučování nežádá odměnu, ukazuje tím, že jeho učení nestojí za mnoho.

8—9. „Olupoval": řečnický výraz pro peněžité podpory, které Makedoňané sami od sebe poslali Pavlovi do Korintu po Silvánovi a Timothcjovi (Skt ap 18, 5); znajíce totiž Pavla, dohadovali se, že v Korintč bude v bídě. 2il tedy v Korintě čestně podle své zásady, nikdy pro sebe nežádat podporu, i kdyby měl být za to pokládán za méně vzdělaného. Neměl nějaké tajné prameny, jak by mu rádi přičítali jeho odpůrci.

12. Již T 1 Kor 9 ukázal, proč si zakládá na tom, že káže zadarmo evangelium a že si vlastníma rukama získává obživu; je to jeho osobní oběť a hrdá osobní odměna. Také Thessalonickym chtěl tím dát příklad pracovitosti a nezávislosti na druhých. V Korintě chtěl dát nově pokřtěným příklad, jak se umrtvovat. Ale byl tu ještě zvláštní důvod. Pavel viděl, že se do obce vkrádají učitelé, kteří nemají ducha Kristova. Nemohl dopustit, aby strhli Korinťany na svou stranu. Ti učitelé ovšem neměli tu odvahu, aby zadarmo učili a svou prací si vydělávali na chléb. Tím nad ně Pavel vynikl. Oni však, protože nemohli Pavla dostihnout v obětavosti, snažili se způsob jeho života skreslit v očích Korinťanů.

13—15. Bez milosrdenství odhaluje, kdo jsou tito nadapoštolé: nepraví apoštolé, dělníci, kteří kazí dílo Boží, s pokryteckou spravedlností, služebníci ďáblovi (srov. Mt 7, 15). Jejich ďábelská chytrost se ukazuje již v tom, jak napodobují Pavla, pravého apoštola Kristova. 16—12, 10. Hájí se svými pracemi, duchovními dary a utrpením.

17—18. Pavel má zálibu ve věcech duchovních, neviditelných, a o věcech viditelných mluví jen nerad.

21. ,,K své hanbě"; jako by projevoval lítost nad tím, že byl uznán za slabého proto, že se nepřipodobnil svým odpůrcům v jejich jednání právě vylíčeném.

 

 

22Jsou Hebreové? Já také. Jsou Izraelité? Já také. Jsou potomci Abrahamovi? Já také. 23Jsou služebníci Kristovi? Mluvím jako bez rozumu: já více; v námahách mnohem hojněji, ve vězeních mnohem hojněji, v ranách nadmíru, v nebezpečí smrti častokrát. 24Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bez jedné; 25třikrát jsem byl mrskán, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem se zmítal na mořských hlubinách; 26často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od svého národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městech, v nebezpečích na pouštích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi nepravými bratry, 27v námaze a svízeli, v častém bdění, v hladu a žízni, v častém postu, v zimě a nahotě. 28Nehledě k jiným věcem, ten denní nával ke mně, ta starost o všechny církve! 29Kdo je slabý, abych nebyl slabý i já? Kdo je ohrožen sváděním, aby to nerozpalovalo i mne?

30Je-li už třeba se chlubit, budu se chlubit svými slabostmi. 31Bůh a Otec Pána Ježíše ví, on, který je veleben na věky, že nelžu. 32V Damašku místodržitel krále Arety dal střežit město Damašek, aby se mě zmocnil; 33 i byl jsem spuštěn v koši otvorem ve zdi a unikl jsem jeho rukám.

 

22. Pavel byl vlastenec, ale duchovním vlastnostem dával přednost před tělesným původem, i když šlo o vyvolený národ. Srovnává se pak se svými odpůrci. „Hebrej", národní název lidu, který Mojžíš vyvedl z Egypta. Pavel tím chce říci, že není položid, ani nebyl později přijat do vyvoleného národa. „Izraelita", narodil se v národě s pravým náboženstvím. „Potomek Abrahamův", svým původem je účasten zaslíbení daných Abrahamovi.

23. „Jako bez rozumu": když už musí srovnávat s těmi nadapoštoly, které nazval přestrojen ci satanovými (v 13). Svůj titul apoštola pak ospravedlňuje utrpením, prací atd. ve své apoštolské činnosti. O některých utrpeních se dovídáme ze Skt ap, o jiných z ostatních jeho listů, jiná jsou zaznamenána pouze zde.

24. „Čtyřicet ran bez jedné": Dt 25, 3 zakazuje, aby počet ran nepřevyšoval číslo čtyřicet. Farizeové z úzkosti, aby nebyl překročen, nařídili jen 39 ran.

25. O trojím ztroskotání nevíme, kdy a kde je Pavel prožil. Než jeho časté cestování a tehdejší nejistá plavba věc vysvětlují.

33. Viz Skt ap 9, 24.

 

12 Je třeba se chlubit - prospěšné to ovšem není, přijdu k viděním a zjevením Páně. 2Znám člověka v Kristu, který před čtrnácti roky - zdali v těle, nevím, či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - byl uchvácen až do třetího nebe. 3A vím o tom člověku zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví, 4že byl uchvácen do ráje a uslyšel nevyslovitelná slova, která není člověku dovoleno vyslovit. 5Takovým člověkem se budu chlubit, sám sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi.

 

12, 2—4. „Před čtrnácti roky", to je mezi rokem 42—45; je to tedy jiný příběh než zjevení u Damašku při jeho obrácení. „Uchvácen do třetího nebe“ a „uchvácen do ráje“ nejsou dvě různá vidění, nýbrž jedno. Pavel o tom doposud mlčel, nyní pak o tom píše velmi skromně a zdrženlivě. Když si připomněl tolik utrpení, která potom prožil a stále prožívá, zdá se mu, jako by to nebyl ani on, jemuž bylo dopřáno požívat nebeských radostí. V tom uchvácení si nemohl uvědomit, zda i jeho tělo bylo přeneseno na jiné místo; z toho možno soudit, že se mu to přihodilo o samotě bez nějakého svědka. Jeho duše byla vedena vyšší mocí tajemnou cestou do třetího nebe, t. j. do nejvyššího nebe, k blízkosti samého Boha, do nebeského ráje. Nelíčí, co tam viděla jeho duše (smysly nebyly snad účastný, on to aspoň neví). „Nevyslovitelná slova": pozemskými slovy a pojmy nelze vyjádřit tajemství, která viděl. Dostalo se mu tedy nejvyššího stupně nazírání na Boha a slyšel zpěvy blažených, které nelze vyjádřit. Mohlo'to být přechodné vidění Boha ve slávě a požívání nebeské blaženosti.

 

6 Kdybych se totiž chtěl chlubit, nebudu nerozumný, vždyť budu povídat pravdu; než nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co na mně vidí neb ode mne slyší, 7i při nesmírných zjeveních.

Proto, abych se nevyvyšoval, byl mi dán do těla trn, posel satanův, aby mě bil do tváře, abych se nevynášel. 8Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby ode mne odstoupil. 9A řekl mi: „Má milost ti stačí; neboť moc se zdokonaluje v slabosti.“

Velmi rád se budu tedy chlubit svými slabostmi, aby se nade mnou rozprostřela moc Kristova. 10 Proto mám zálibu v slabostech, v příkořích, v nouzi, v pronásledováních, v tísních pro Krista. Neboť, když jsem slabý, tehdy jsem silný.

11 Stal jsem se nemoudrým; vy jste mě k tomu donutili. Já jsem měl totiž dostat doporučení od vás; vždyť jsem nezůstal v ničem za těmi nadapoštoly, třebaže nejsem nic. 12Znamení apoštola se mezi vámi udála ve všeliké trpělivostí, v zázracích, divech a mocných činech. 13V čem jste byli tedy zkráceni proti ostatním církvím, leč jen v tom, že já sám jsem vám nepřipadl na obtíž? Odpusťte mi tu křivdu.

14Hle, po třetí jsem připraven k vám přijít. A nebudu vám na obtíž; nehledám totiž vaše věci, nýbrž vás. Nemají zajisté děti shromažďovat rodičům, nýbrž rodiče dětem. 15Já pak milerád vynaložím vše, ano i sebe vyčerpám pro vaše duše. A když vás tak velice miluji, mám být méně milován?

16Ale budiž! Já jsem vám nepřipadl na obtíž; ale, chytrák, lapil jsem vás lstí. 17Těžil jsem z vás snad skrze ty, které jsem k vám poslal? 18Požádal jsem Tita a poslal s ním (ještě jednoho) bratra. Těžil z vás Titus? Nešli jsme v témž duchu? Což ne v týchž šlépějích?

19Dlouho si již myslíte, že se před vámi hájíme. Mluvíme před Bohem v Kristu; a to všecko, milovaní, pro vaše vzdělání.

 

7. V souvislosti s velkým vyznamenáním vytržení do nebe uvádí něco, co ho tělesně pokořovalo. Souvislost je v tom, že člověk vyznamenaný snadno upadne do pýchy. Bůh se proto postaral, aby si Pavel stále připomínal svou slabost a ubohost. Byl mu dán „posel satanův", t. j. zlo, které ho stále doprovázelo a překáželo mu, činilo ho slabým, někdy až k smrti; nazývá je poslem satanovým, ježto satan je příčinou všeho zla, které přivádí člověka k smrti. - To zlo je jako trn, který je zabodnut do masa a který nelze vytáhnout. Je to vleklá nemoc, která ho pokořovala v jeho horlivosti v práci, neboť ho činila slabým, bezmocným. Může to být druh horečky z bažinatých míst; ta se u Pavla často objevovala, nebo také oční choroba.

8—9. „Třikrát", t. j. častěji, prosil Ježíše Krista, aby ho toho zla zbavil, poněvadž mu překáželo v jeho apoštolské činnosti. Potom po marném prošení se modlil aspoň za to, aby jeho smrt byla oddálena. Pán mu řekl, že spojení s Bohem, nadpřirozená pomoc mu zaručí jeho apoštolskou autoritu a úspěch. Když totiž jde o věc Boží, lidská síla a moc jsou zde slabé. A proto Bůh přispěje svou milostí, aby bylo více patrno, kdo má poslední slovo ve spáse lidí; takto „moc se zdokonaluje.“

11 — 19. Pravý účel obhajoby.

11. Nadapoštoly nazývá ironicky nepravé učitele.

13. Píše s trochou trpkosti.

15. Učiní pro své duchovní děti víc, než činí tělesní otcové pro své. Pro sebe nechce nic z jejich pozemských statků, ještě jim přidá. Dává jim pak své schopnosti, duši k činnosti mezi nimi, i když nebude na jeho lásku odpovídáno.

17—18. Hájí se z podezření, jako by on nebo jeho společníci něco pro sebe chtěli z oné sbírky pro chudé.

 

20Obávám se totiž, abych, až přijdu, nenalezl vás takovými, jakými vás nechci; a vy abyste mě neshledali, jakého mě nechcete; aby nebyly svár, řevnivost, hněvy, prchlivosti, pomluvy, našeptavačství, nadutosti, znepokojování; 21aby mě můj Bůh, až zase přijdu, u vás nepokořil a abych nemusil truchlit nad mnohými, kteří dříve zhřešili, ale nedali se na pokání z nečistoty a smilství a chlípnosti, kterých se dopustili.

 

13 Hle, to k vám jdu po třetí. Ústy dvou nebo tří svědků se dokáže každá věc. "2Řekl jsem to dříve a říkám to předem, jako když jsem byl u vás po druhé a když jsem nyní nepřítomen, těm, kdo dříve zhřešili a všem ostatním: Až zase přijdu, nebudu šetřiti; 3vždyť si žádáte důkaz, že ve mně mluví Kristus; a ten není slabý na vás, nýbrž je mocný ve vás. 4On sice byl ukřižován jako slabý, ale žije z moci Boží; vždyť i my jsme slabí v něm, ale budeme s ním žít z moci Boži na vás.

5Zkoušejte sami sebe, zdali jste ve víře, sami sebe zkoumejte! Což nepoznáváte na sobě samých, že Ježíš Kristus je ve vás?, leda že důkazy nejsou pro vás. 6Ale doufám, že poznáte, že my nejsme bez důkazů. 7Modlíme se však k Bohu, abyste nečinili nic zlého, ne proto, aby se ukázaly důkazy pro nás, nýbrž abyste vy činili, co je dobré, my pak abychom byli jako bez důkazů. 8Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž pro pravdu. 9Radujeme se totiž, kdykoliv jsme slabí, a vy jste mocní. Zato se i modlíme, za vaše zdokonalení. 10Proto píšu toto, jsa nepřítomen, abych, až budu přítomen, nemusil si počínat přísně podle moci, kterou mi dal Pán k budování, a ne ke zkáze.

11Nakonec, bratři, radujte se, zdokonalujte se, potěšujte se, buďte jedné mysli, žijte v pokoji, a Bůh pokoje a lásky bude s vámi.

12Pozdravte se vespolek svatým políbením. Pozdravují vás všichni svatí.

13Milost Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého budiž se všemi vámi! [Amen.]

 

20—13, 10. Napomenutí pro příšií apoštolovu návštěvu. 13, 1. Proti provinilcům bude postupovat jako při soudu; vynese rozsudek na základě výpovědí svědků.

2. Nikdo z těch, kdo se oddali volnému životu pohanskému, nesmí již pochybovat o tom, jak Pavel bere věc vážně; podle toho zakročí.

3—4. Pavel se nemusí tázat nějakého věřícího, který má nějaký dar Ducha, zdali postupuje proti těm provinilcům jen z osobních důvodů; ukazuje se proto ve vystupování slabý, že on mluví v duchu Kristově a s jeho mocí, kterou měl jako apoštol, ale rovněž má účast v jeho síle. Ježíš Kristus se stal slabým člověkem, aby mohl zemřít na kříži za spásu lidstva. Ale potom vstal z mrtvých a nabyl moci u trůnu svého Otce. Apoštolově pak na sobě ukazují jak onu slabost, tak i moc, neboť jsou účastni smrti a zmrtvýchvstání Kristova.

5. Mají zkoumat svou víru, aby viděli, zda je dosti živá, aby jí byli schopni vykonat i těžké věci, k nimž je třeba odvahy, to je vzdálit se od špatných vlivů pohanstva a vykonat nápravu sami na sobě.

8. „Pravda", totiž v životě, čisté, charakterní chování křesťanů.

9. „Slabí", totiž jako se Ježíš Kristus ukázal slabý na kříži, tak i oni, do nichž se vtiskuje smrt Páně, chtějí platit za slabé, neboť v tom je tajemství velkých úspěchů apoštolů.

13. Nejsvětější Trojice je tu zřetelně vyznačena. Ježíš Kristus je jmenován první, neboť jen skrze něho se nám dostává všeliké milosti, a pak k poznání Trojice jsme přišli vtělením Syna Božího. Láska Boží, t. j. Otcova, která se tak podivuhodně ukázala ve vtělení jeho Syna a vykoupení skrze něho a která nás spojuje s Bohem. Společenství Ducha svatého, který všem uděluje božské dary.

 

O LISTÉ APOŠTOLA PAVLA GALAŤANŮM.

Galaťané byli část keltského kmene. Jejich předkové se přestěhovali ve 4. st. př. Kr. z Gallie přes Itálii a Řecko do Malé Asie, do jejichž středních částí je vykázal král Nikomedes z Bithynie (r. 279). Protože se příliš rozpínali a podnikali loupežné výpravy, Attalus I. z Pergama je donutil omezit se na území kolem měst Ankyra, Tavium a Pessinus, kde si založili království. Pod římskou nadvládou požívali zvláštních výsad. Po jejich králi Amyntovi bylo království roku 25 př. Kr. zahrnuto do římské provincie zvané Galatia; ta v sobě zahrnovala i jižní kraje Malé Asie. Ale i tehdy se těšili jakés takés samosprávě. Vlastní řeč časem zaměnili za řečtinu, a to hlavně v městech. Původem byli spřízněni s Iry a svým povahovým založením se podobali dnešním obyvatelům Francie. Poukazuje se totiž na vznětlivost u obou, na jejich srdečné přijímání pravdy a jejích hlasatelů, a zároveň na snadnost najednou opustit přijatý životní směr a dát se novou cestou.

Evangelium jim hlásal apoštol Pavel na druhé a třetí apoštolské cestě (Skt 16, 6; 18, 23). Nezdá se, že měl v úmyslu dlouho se zdržovat u tohoto horského kmene, ale byl k tomu přinucen nemocí (4, 13-14). Galaťané jej velmi ochotně přijali, ano zamilovali si ho a velmi snadno přijali víru v křesťanské učení. Těch několik obcí, které tam založil, zdárně prospívalo a skrze ně se křesťanství šířilo do jejich krajů. Než tento slibný vývoj byl najednou zaražen vlivem nepravých učitelů, kteří se tam objevili po Pavlově odchodu odtamtud na třetí apoštolské cestě do Efesu. Když se o tom apoštol dověděl nedlouho po svém příchodu do Efesu, napsal jim list kolem roku 54.

Oněmi nepravými hlasateli byli někteří židovští učitelé, kteří se sice stali křesťany, avšak nepřestali být nejprve vyznavači mojžíšského Zákona jako jediného dokonalého náboženství. Tím přišli nutně do rozporu s křesťanskou vírou, podle které mojžíšský Zákon byl jen přípravou k dokonalému náboženství v křesťanství. S tímto převráceným evangeliem přišli ke Galaťanům a hlásali jim je jako jedinou cestu spásy. Vystoupili s požadavkem obřízky a se závazky k mojžísskému Zákonu, plynoucími z obřízky; zachovávání těchto věcí mělo prý Galaťany teprve přivést k ospravedlnění, k odpuštění hříchů a k posvěcení. Galaťané se svou vznětlivou povahou se dali snadno uchvátit touto novotou. Ani si neuvědomili, že jsou odváděni od víry v Kristovu oběť na kříži, od které jedině možno očekávat ospravedlnění.

Apoštol Pavel se v liste velmi rozhorluje jednak proti takovému padělání evangelia, jednak proti lehkomyslnosti Galaťanů. A poněvadž si oni nepraví učitelé získali jakousi jejich důvěru a upírali přitom Pavlovi apoštolskou autoritu, hájí on v listě houževnatě své apoštolské poslání, ne pro sebe samého, nýbrž kvůli Galaťanům, aby je znovu přivedl na správnou cestu. Kvůli této obhajobě je nucen uvést něco ze svého života a ze života prvotní Církve. Co se týče oněch hlasatelů nepravého evangelia, odhaluje nemilosrdně jejich pochybné úmysly. Než nešetří ani Galaťanů a někdy se o nich vyjadřuje trochu tvrdě. Apoštol však věděl nejlépe, jakým způsobem je možno odvrátit je od neblahých následků pro jejich spásu z lehkomyslného přijímání skresleného křesťanství. Zároveň však ukazuje tolik otcovské lásky k nešťastným Galaťanům, jakou dovede mít jen srdce apoštolovo.

Pro nás je tento list velmi živým dokladem hlubokého přesvědčení apoštolova o vykoupení lidstva Kristovým křížem a o nevšedním pochopení ceny křesťanského života.

List začíná pozdravem, omezeným na to nejnutnější, a hned uvádí do hlavní pravdy v něm projednávané: vykoupení ze hříchu skrze Ježíše Krista (1, 1-5). V 6-10 je udána okolnost listu, totiž odvrácení Galaťanú od pravého evangelia, které od apoštola přijali. Vyslovuje pak prokletí proti jeho padělatelům.

V první části (1, 11-2, 21) dokazuje nadpřirozený původ svého apoštolského poslání a učení. Nejprve vylučuje jakýkoliv lidsky zásah do svého povolání za apoštola; to má ze zjevení Ježíše Krista (1, 10-16). Je to patrné i z jeho samostatné činnosti v prvních letech apoštolátu (17-24). Pravost jeho způsobu apoštolské činnosti byla uznána také církevní autoritou (2, 1-10). K potvrzení pak připomíná svoje střetnutí s apoštolem Petrem v Antiochii kvůli pohanokřesťanům (11-21).

V druhé části uvádí úvahové důkazy pro pravost evangelia, které hlásal Galaťanům (3, 1-5, 12). Nejprve se odvolává na jejich zkušenost, že totiž přijali duchovní oživení a vzrůst ne ze skutků Zákona, nýbrž z víry, kterou slyšeli (3, 1-6). Že jedině takto možno dojít ospravedlnění, to již ukázal Bůh Abrahamovi, který uvěřil v zaslíbení (7-9). Zákon, který byl dán až po zaslíbeních, nepřináší ospravedlnění, ale kletbu (10-18). Zákon mojžíšský měl jen význam časový a podřízený zaslíbení; a ne naopak, jak se domnívali Židé (19-24). S Kristovým příchodem přišlo vyplnění zaslíbení, a tím nastal i konec Zákona skrze vykoupení Kristovo (25-29). Je to podobné jako v dědickém zařízení mezi lidmi, podle něhož se ujímá dědic svého dědictví, až přijde k patřičnému věku. Ta doba pro nás nastala příchodem Kristovým; skrze něho jsme se stali Božími dětmi a dědici zaslíbení (4, 1-7). Proč by tedy chtěli Galaťané zaměňovat nabytý stav synovství za stav otroctví pod Zákonem (8-11)? Nechť tedy obnoví ty lepší vztahy k apoštolovi, aby v nich mohl zase utvářet Krista (12-20). Oni jsou přece dědici zaslíbení, jak ukazuje příklad ze života Abrahamova (21-31). Zvolí-li si proto mojžíšský Zákon, ztratí spojení s Kristem a pozbudou spásy (5, 1-12).

Ve třetí (morální) části listu (5, 13-6, 10) podává důsledky pro život z dokázané pravdy a těmi ji znovu potvrzuje. Když toužili po nařízeních, mají je, ale jen jedno, totiž nařízení lásky (5, 13-15). Místo podřizování mnoha starozákonním předpisům mají žít v duchovní svobodě, která přináší milé plody v boji ducha s tělem (16-22). Věřící se má osvobodit od marné slávy, aby dobrými skutky dosáhl věčné spásy (5, 23-6, 10).

Na konci listu vezme apoštol sám pero do ruky, shrnuje hlavní myšlenky a dává Galaťanům znovu příležitost k volbě mezi nepravými učiteli, kteří hledají jen sebe, a mezí Pavlem, který se nestydí za kříž, znamení spásy (11-18).

 

LIST SVATÉHO PAVLA GALAŤANŮM

1 Pavel, apoštol (poslaný) ne od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, 2a všichni bratři, kteří jsou se mnou, církvím galatským. 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista, 4který vydal sám sebe za naše hříchy, aby nás vytrhl z nynějšího zlého světa, jak tomu chtěl Bůh a náš Otec; 5jemu buď sláva na věky věkův. Amen.

"Divím se, že se tak rychle odkláníte k jinému evangeliu od toho, který vás povolal v milosti Kristově. 7Ale není jiného (evangelia); jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí převrátit evangelium Kristovo. *Ale i kdybychom my nebo anděl z nebe vám hlásal evangelium jiné, než které jsme vám hlásali, buď proklet! 9Jak jsme dříve pověděli, i teď znovu pravím: Hlásá-li vám kdo evangelium jiné, než které jste přijali, buď proklet! 10 Snažím se tedy nyní získat lidi nebo Boha? Či hledím líbit se lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristovým služebníkem.

11Oznamuji vám totiž, bratři, že evangelium, které jsem já hlásal, není (dílo) lidské; 12vždyť já jsem je nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, nýbrž zjevením Ježíše Krista. 13Slyšeli jste přece o mém někdejším životě v židovství, jak jsem nadmíru pronásledoval Boží církev a hubil ji, 14a jak jsem předstihoval v židovství mnohé vrstevníky svého rodu, neboť jsem daleko více horlil pro podání svých otců.

15Ale když se zalíbilo tomu, který mě vyvolil již v lůně mé matky a povolal svou milostí, "zjevit ve mně svého Syna, abych hlásal pohanům radostnou zvěst o něm, neobrátil jsem se hned k žádnému člověku,

 

1,1. ,Od lidí' - že by se mu dostalo apoštolského poslání hlasováním lidu. ,Od člověka' - že by byl pověřen nějakou osobou, která má moc v Církvi. Důstojnost apoštolská je přímo od Boha, Ježíše Krista.

4. „Vydal sám sebe", svobodně a dobrovolně se obětoval za naše vykoupení (srov. Jan 10, 17—18; Ef 5, 2; Kol 3, 13).,Nynější zlý svěť jsou všichni ostatní lidé, kteří nepoznali pravdu o Kristu a žijí dále v hříších.

6—10. Pravé a nepravé evangelium.

7.,Evangelium' - radostná zvěst o vykoupení lidstva z hříchu křížem Kristovým a vůbec celé učení, které hlásal nejprve Ježíš Kristus a pak apoštolově. Chtěli je,převrátit' oni hlasatelé z obrácených Židů, kteří upírali smrti Kristově vykupitelskou moc k odpuštění hříchů, k nabytí milosti a pokoje od Boha a kladli spásu do starozákonních obřadností, totiž obřízky a j. Tím znehodnocovali dílo Kristovo a pokládali je za něco podřadného pro spásu duší. Proto apoštol je stíhá anathematem čili prokletím, t. j. vyloučením z účasti ve slíbených darech vykupitclských.

10. Jen prací a službou v Kristově díle pro spásu lidí si chce získat přízeň Boha, od něhož také jedině čeká za to odměnu.

11 —16. Božský původ Pavlova apoštolátu.

12. Za osvícení křesťanskými pravdami a hlavně za podání a přijetí pravdy o zmrtvýchvstalém Kristu a jeho díle vykoupení vděčí jedině Kristu samému a jeho milosti.

14. „Podání otců", ona sbírka pravidel pro náboženský život u Židů, která není přímo obsažena v Písmč svatém, ale vznikla z jeho výkladů a z náboženské praxe. Farizeové ji pak mylně pokládali za stejně cennou a závaznou pro všechny Židy jako Písmo svaté. Tomuto smčru, který křesťanství zavrhovalo, byl Pavel oddán.

15—16. Bůh sám, nezávisle na komkoliv, se rozhodl omilostnit Pavla a učinil ho schopným velkého díla rozšíření evangelia mezi pohany. „Zjevit ve mně svého Syna", Bůh sám totiž přímo mu dal poznat svého Syna a bohatství jeho moudrosti a srdce (Fil 3, 8) u Damašku, kdy se mu Ježíš Kristus zjevil a vnitřním světlem osvítil jeho mysl, mocnou milostí obrátil jeho srdce ke křesťanství a povolal jej k apoštolátu.

 

17ani jsem nevystoupil do Jerusalema k těm, kdo byli apoštoly přede mnou, nýbrž odešel jsem do Arábie a zase jsem se vrátil do Damašku. 18Potom po třech letech jsem se odebral vzhůru do Jerusalema, abych poznal Kefu, a pobyl jsem u něho patnáct dní. 19Jiného z apoštolů jsem však neviděl, leč jen Jakuba, bratra Páně. 20 Co vám pak píšu, hle, před Bohem to pravím, že nelžu. 21 Potom jsem přišel do končin syrských a kilikijských. 22Ale judským církvím v Kristu jsem zůstal osobně neznám. 23Pouze slýchaly: „Ten, který nás kdysi pronásledoval, nyní zvěstuje víru, kterou kdysi hubil“, 24,a velebily pro mne Boha.

 

2 Potom po čtrnácti letech opět jsem šel vzhůru do Jerusalema s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. 2Šel jsem tam podle zjevení. I předložil jsem jim evangelium, které kážu mezi pohany, a to v soukromí těm, kteří jsou uznáváni, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.3Ale ani Titus, který byl se mnou, nebyl přinucen dát se obřezat, ačkoliv byl Řek; 4(tu otázku) způsobili vetřelí lživí bratři, kteří se mezi nás vloudili, aby číhali na naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás zotročili. 5A těm jsme ani na okamžik neustoupili a nepoddali se, aby vám zůstala (celá) pravda evangelia. 6Od těch však, kteří jsou za něco uznáváni...; jaké konečně měli postavení, na tom mi nezáleží; Bůh nehledí na osobu lidskou; - ti tedy, kteří jsou uznáváni, nic mi neuložili, 7spíše naopak, když viděli, že mně je svěřeno evangelium pro neobřezané, jako Petrovi pro obřezané - 8neboť ten, který pomáhal Petrovi v poslání mezi obřezanými, pomáhal i mně mezi pohany, 9a když poznali milost, která mi byla dána, Jakub, Kefas a Jan, kteří byli uznáváni jako sloupy, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení společenství, že my jsme pro pohany, oni zase pro obřezané. 10Jen abychom pamatovali na chudé; a to jsem se také snažil horlivě činit.

 

17—24. Pavel nemá poslání od lidí.

17. Jeho pobyt v Arábii vylučuje, že by byl poučován o víře jinými apoštoly a od nich přijal poslání.

18. Navštívil Petra jako nejvýznačnější osobnost v křesťanství, jehož tajemství Pavel již dávno přijal a je hlásal. Petr ho tedy nezasvětil do tajemství o Kristu, vždyť čtrnáct dní k tomu nestačilo. Jiní apoštolově pak tam nebyli, vyjma apoštola Jakuba Mladšího.

2, 1—10. Církevní autorita uznala Pavlův apoštolát.

1. Jde o cestu na jerusalemský koncil (viz Skt ap hl. 50) roku 50 nebo 49, tedy sedmnáct let po obrácení Pavlově.

2. Pavel přijímal pohany do církve jen křtem, aniž je zavazoval k přijetí obřízky a k zachovávání mojžíšského Zákona. Na sněmu bylo jeho jednání schváleno. I tam mu bylo potvrzeno, že neběží neboli nepůsobí nadarmo.

4. „Svoboda", totiž to, že se nevážcm na mojžíšský Zákon, ale jen na učení Kristovo.

6. „Od těch, kteří jsou za něco uznáváni", doplň nedokončenou větu: „nebylo mi nic uloženo.“ Jde o představené jerusalemské církve na jerusalemském sněmu, kteří pojednávali o tom, zda mají být pohané připouštěni do Církve bez přijetí obřízky. Šiřitelé obřízky očekávali, že u nich najdou oporu pro svůj směr. A právě oni nevytkli nic Pavlovi ani při veřejném, ani při soukromém projednávání té věci, naopak podle jejich rozhodnutí jednal správně. To tedy ať uváží ti, kteří od nich očekávali odsouzení Pavlova jednání, a také Galaťané, u nichž mají oni uznávaní dále autoritu, jak je i správné. On však sám se nemusí obírat jejich autoritou, vždyť ji má také v hlásání evangelia jako oni; má přece poslání od samého Ježíše Krista jako oni.

7—9. Ne že by Petr kázal jen Židům a Pavel zase jen pohanům, vždyť podle Skt a církevních dějin oba hlásali evangelium Židům i pohanům. Apoštol chtěl jen zdůraznit to, co měl každý z nich v té době význačného v apoštolátě.

 

11Když však přišel Kefas do Antiochie, přímo jsem se proti němu postavil, poněvadž bylo mu co vytknout. 12Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, vyhýbal se a odlučoval se z bázně před obřezanými. 13A s ním se přetvařovali také ostatní Židé, takže i Barnabáš byl stržen jejich přetvářkou. 14Ale když jsem viděl, že nejdou přímo podle pravdy evangelia, řekl jsem Kefovi přede všemi: „Žiješ-li ty, ač jsi Žid, po způsobu pohanském a ne židovském, jak to, že nutíš pohanokřesťany, aby se požidovštili?"

15My jsme zrozením Židé a ne hříšníci z pohanů. „Poněvadž však víme, že člověk nebývá ospravedlňován skutky ze Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry v Krista a ne skutky ze Zákona; neboť skutky ze Zákona nebývá ospravedlňován žádný člověk. 17Jestliže pak ve své snaze být ospravedlněni v Kristu i my jsme shledáni hříšníci, což je proto Kristus pomocníkem k hříchu? Naprosto ne! 18Neboť se činím přestupníkem, staví m-li znovu to, co jsem zbořil. 19Vždyť já jsem skrze Zákon zemřel Zákonu, abych žil Bohu. Spolu s Kristem jsem ukřižován. 20Ale nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Pokud pak nyní žiji v těle, je to život ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a sám sebe vydal za mne. 21Neodmítám milost Boží; neboť kdyby spravedlnost byla ze Zákona, pak Kristus zemřel nadarmo.

 

11—21. Pavlovo střetnutí s Petrem; pravda vykoupení.

11. Toto nezvyklé chování Pavlovo k Petrovi, nejvyšší autoritě v církvi, vynutila si daná okolnost. Petr, po příchodu oněch křesťanských horlitelů o zachování židovského způsobu života, měl obavy, že svou přílišnou shovívavostí a přizpůsobením pohanokřesťanům, kteří nežili po židovsku, způsobí nepokoj mezi věřícími v Jerusalemě, kde židovská velerada ostražitě pozorovala křesťany; snad se obával nových útlaků proti tamějším křesťanům, a proto se začal stranit pohanokřesťanů. Ale Pavel hned postřehl, že chování Petrovo, třebas se zdá na prospěch židokřesťanům, ve skutečnosti je na škodu šíření evangelia mezi pohanokřesťany, kteří byli Petrovým chováním zneklidněni. Proto energicky zasáhl a neohlížel se na nic, vždyť mohla být ohrožena zásadní věc, že totiž mojžíšský Zákon již neplatí. Tím se však Pavel nedotkl Petrovy nejvyšší autority.

15. Pavel mluví s hlediska normálního Žida té doby, který se pokládal za spravedlivého, milého Bohu, protože zachovával mojžíšský Zákon, kdežto pohané bez rozdílu u něho platili za hříšníky. Stane-li se tedy pohan křesťanem, zbaví se tím jména hříšník, něco získá. Ale Žid? Než právě to, že mnozí Židé přijali křesťanství, dokazuje, že se při zachovávání Zákona necítili u Boha doma, opustili naděje kladené v zachovávání Zákona a našli spravedlnost ve víře v Krista.

17—18. Někomu mohlo napadnout, že Žid, který se stal křesťanem a přestal plnit mojžíšský Zákon, v očích ostatních Židů se stal hříšníkem, jako všichni pohané. A poněvadž to učinil pro víru v Krista, mohl by někdo říci, že Ježíš Kristus ho přivedl k tomu, aby byl pokládán za hříšníka. Ale to není pravda, neboť právě vírou v Krista se stal milým Bohu, spravedlivým, a ne plněním Zákona. Naopak, provinil by se, kdyby hledal v zachovávání Zákona ospravedlnění, kterého dosáhl jedině v křesťanství.

19—20. Zákon vyžadoval, aby každý provinilec byl potrestán smrtí. Ježíš Kristus vyplnil tento požadavek Zákona svou smrtí za všechny hříšníky. Takto o každém, kdo přijal víru v ukřižovaného Krista, platí, že se zbavil požadavku Zákona hrozícího mu smrtí. Pro Kristovo zástupnicťví na kříži lze o každém věřícím říci, že byl spolu s Kristem ukřižován. Místo smrti dostal zásluhou Kristovou život milosti. A těmito spasnými účinky smrti na kříži žije Ježíš Kristus v každém věřícím. Takto již nepočítá, že se stane Bohu milým něčím jiným, leč jen přičiněním Ježíše Krista, který za něho zemřel. Věřící ovšem žije v těle, náchylném ještě k hříchu. Ale to nic není, jen když má v sobě život milosti skrze Krista.

 

3 Ó pošetilí Galaté! Kdo vás uhranul? Vždyť vám byl před očima Ježíš Kristus zrovna vykreslen jako ukřižovaný. 2Jen to bych chtěl od vás zvěděti: dostali jste Ducha ze skutků Zákona či z kázání o víře? 3Tak jste pošetilí? Začali jste duchem, a nyní končíte tělem? 4Tolik jste vytrpěli nadarmo? Bylo-li to opravdu nadarmo... 5Tedy ten, který vám uděluje Ducha a dělá zázraky mezi vámi, (činí to) pro skutky Zákona či pro kázání o víře? 6Tak jako Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to započteno jako spravedlnost.

7Chápejte přece, že synové Abrahamovi jsou ti z víry. 8Písmo, protože předvídalo, že vírou Bůh ospravedlňuje národy, předem ohlásilo Abrahamovi radostnou zvěst: „V tobě budou požehnány všechny národy.“ 9Proto ti z víry jsou požehnáni s věřícím Abrahamem. 10Ale všichni, kdo jsou ze skutků Zákona, jsou pod klatbou. Psáno je totiž: Proklet je každý, kdo vytrvale nečiní to, co je psáno v knize Zákona. 11 Je pak patrné, že pro Zákon nikdo nebývá ospravedlňován u Boha, neboť „spravedlivý bude žít z víry.“ 12Ale Zákon není z víry, nýbrž: „Kdo ty věci bude činit, bude jimi živ.“ 13Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal pro nás kletbou, neboť je psáno: Prokletý je každý, kdo visí na dřevě, 14aby se dostalo požehnání Abrahamovo na pohany v Kristu Ježíši, bychom vírou přijali zaslíbení Ducha.

15Bratři, řeknu, jak to bývá u lidí. Ani lidské pořízení, když se stane pravoplatným, nikdo nemůže zrušit ani k němu nic přidat. - 16Zaslíbení byla dána Abrahamovi a jeho „potomku.“ Nepraví se „a potomkům", jako o mnohých, nýbrž jako o jednom: „a tvému potomku", a to je Kristus. - 17Říkám pak tím toto: Zákon, který byl dán po čtyřech stech třiceti letech, neruší pravoplatné Boží pořízení, takže by zmařil zaslíbení. 18Neboť jestliže dědictví je na základě Zákona, již by to nebylo na základě zaslíbení; než Bůh obdařil Abrahama skrze zaslíbení.

 

3, 1—6. Zkušenost Galaťanů dokazuje pravost Pavlova evangelia. 3... „Tělem“ se rozumí starozákonní náboženství, jak si je upravilo tehdejší židovství. Do něho se totiž vstupovalo obřízkou, znamením na těle. Také ta vnějškovost jejich náboženského života, zakládání si na viditelných skutcích bez prodchnutí upřímným a vnitřním vztahem k Bohu, je dobře vystižena slovem „tělo.“ Naproti tomu křesťanství klade hlavní důraz na obnovení duše člověka, jeho nitra, milostí Boží. Tam je jeho bohatství, které mu udělil Duch svatý. Křesťan si již nezakládá na tom, co sám vykonal, ale na tom, co Bůh v něm vykonal skrze jeho víru v Krista. Předobrazem je Abraham, který byl uznán Bohem za spravedlivého, stal se Bohu milým, ne proto, že něco vykonal, nýbrž proto, že uvěřil slibům Božím (Gen 15, 6). Při něm měl Bůh v plánu, že vírou přivede lidstvo ke spáse. V tomto duchovním smyslu jsou věřící synové Abrahamovi. 7—9. Abraham, vzor cesty k ospravedlnění.10—18. Zákon působil jen kletbu.

13. Ježíš Kristus „se stal pro nás kletbou", poněvadž vzal na sebe všechno prokletí, které Zákon uvaloval na ty, kdo jej přestupovali (Dt 27, 26). Ukázal to tím, že se dal pro nás ukřižovat, což platilo za prokletí (Dt 21, 23). Takto nestihne prokletí Zákona ty, kdož uvěřili ve smrt Kristovu jako oběť za nás, ale jim se dostává daru vnitřní spravedlnosti, posvěcující milosti a duchovních darů. Plnitelé mojžišského Zákona nemohli něco podobného od něho očekávat. Zákon jen odměňoval pozemskými statky své plnitele a trestal své rušitele. Přitom pak neposkytoval duchovní sílu, aby jej mohli jeho poddaní zachovávat, a aby tak došli k spravedlnosti (Řím 8, 3; 2 Kor 5, 21).

17. Od Abrahama až po stanovení mojžišského Zákona na hoře Sinai uplynulo 430 let. Ten Zákon neměl nahradit sliby dané Abrahamovi v duchovní potomstvo, které dojde přízně u Boha pro víru. Když už jednou Bůh slíbil, že vírou dojde lidstvo k očištění od hříchů a k přijetí za syny Boží zadarmo, nemohl pak stanovit, že se to stane pro zásluhy člověka plnícího mojžíšský Zákon. Zákon měl jiný účel. 19—24. Podřízenost Zákona zaslíbením a víře.

 

19K čemu tedy Zákon? Byl přidán pro poklesky, dokud nepřijde ten potomek, kterému platilo zaslíbení, byl prohlášen skrze anděly rukama prostředníka; 20prostředník však není, je-li jen jedna strana; Bůh ale je jeden. 21Zákon je tedy proti Božím slibům? Jistě ne! Neboť kdyby byl dán Zákon, který by byl schopen oživit, spravedlnost by byla vskutku ze Zákona. 22Ale Písmo uzavřelo všecko pod hřích, aby zaslíbení se dostalo vírou v Ježíše Krista těm, kdo věří.

23Ale než přišla víra, byli jsme střeženi Zákonem a uzavíráni pro tu víru, která měla být zjevená. 24Takto Zákon nám byl vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. 25Když však přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. 26Všichni jste zajisté synové Boží vírou v Krista Ježíše; 27neboť všichni, kdo jste byli v Kristu pokřtěni, Krista jste oblékli. 28Již není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena. Neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. 29Jste-li pak Kristovi, tedy jste potomstvo Abrahamovo, dědici podle zaslíbení.

 

4 Pravím dále: Pokud je dědic nezletilý, v ničem se neliší od služebníka, ačkoliv je pánem všeho, 2ale je pod poručníky a správci až do doby předem stanovené otcem. 3Tak i my, když jsme byli nezletilí, sloužili jsme pod počátky světa. 4Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, 5aby vykoupil ty, kteří byli pod Zákonem, abychom byli přijat za syny.

 

19. Zákon mojžíšský byl dán Bohem, a proto byl dobrý. Přispěl pak k rozšíření hříchu nepřímo: rozšířil zákazy všelijakých věcí, a tím byla dána i širší možnost hřešit, a svým zakazováním jitřil člověkovu žádostivost (Řím 7). Hřích měl býť tedy poznán, a tím i vzbuzena touha po vykoupení z něho.

20. Když Bůh dával Zákon, bylo třeba prostředníka - Mojžíše; ten měl přijmout od Izraelitů souhlas, že jej chtějí zachovávat. Ale když Bůh dával sliby, zavázal jen sám sebe, že je splní. Sliby tedy závisely jen na Bohu a ne také na souhlasu člověka, a tím vynikají nad mojžíšský Zákon.

21. Starozákonní zařízení nedávalo člověku milost. K té se přichází vírou.

22. „Uzavřelo", ť. j. Písmo usvědčilo všechny lidi z hříchu, a proto všichni mají být trestáni. Tato prohlášená vláda hříchu je smutná věc, ale Bůh chtěl takto vzbuzovat naději, že splní své sliby, až Ježíš Kristus zahájí novou dobu spásy, která se bude vyznačovat vírou.

25—29. Příchod Ježíše Krista znamenal konec Zákona. 27. „Oblekli jste Krista"; křtem ti, kdo uvěřili, nabyli něčeho nového, čím se vnitřně podobají Kristu jako synové Boží. Všichni jsou takto spojeni s Kristem bez rozdílu, k jaké národnosti, stavu a p. náležejí.

4, 1—7. Synovství a dědictví skrze Krista.

3. „Počátky světa“ označují nedokonalý náboženský život před Kristovým příchodem. Teprve se začínalo, jako když jsou dětem podávány první věci k učení. Starozákonní náboženství nepřineslo jednotlivci zdokonalení, protože mu neslibovalo leč jen pozemskou odměnu, a vlastně spíše celku, národu. Také svátky bylo vázáno na běh přírody. Pohané pak daleko více byli zaujat kultem zbožštěné přírody. Ta doba naháněla duši spíše strach, a tak ji zotročovala, než aby ji vedla k lásce k Bohu.

4. „Narozeného ze ženy", vyznačuje nový způsob bytí, totiž narozením v lidské přirozenosti toho, který byl od věčnosti Syn Boží. Takto je lépe naznačeno velké snížení se Syna Božího. Jeho pokoření je i v tom, že se narodil pod mojžíšským Zákonem, k jehož zachovávání se zavázal jako ostatní Židé.

 

6A proto jste synové, že Bůh poslal Ducha svého Syna vám do srdce, a ten volá: „Abba, Otče!“ 7Tedy už nejsi služebník, nýbrž syn; jestliže však syn, jsi i dědic skrze Boha.

8Ale tehdy, když jste neznali Boha, sloužili jste bohům, kteří přirozeností bohové nejsou. 9Když jste však nyní poznali Boha, či spíše: když Bůh poznal vás, jak se můžete znovu obraceti k slabým a chudým počátkům a chcete jim opět sloužiti? 10Zachováváte dny a měsíce a doby a roky. 11 Bojím se o vás, že jsem se snad pro vás namáhal nadarmo.

12Buďte to, co jsem já, jako i já jsem jako vy, bratři, prosím vás. V ničem jste mi neublížili. 13Víte přece, že jsem vám po prvé hlásal evangelium s tělesnou nemocí, 14a vy jste mnou - přes tu překážkvi pro sebe na mém těle - nepohrdli ani mnou neopovrhli, nýbrž přijali jste mě jako Božího posla, jako Krista Ježíše.

15Kde je tedy vaše blaho? Neboť vydávám vám svědectví, že byste si vlastní oči byli vyloupli a mně je dali, kdyby to bylo možno. 16Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, když jsem k vám mluvil pravdu? 17Oni pro vás horlí, ale ne dobře; chtějí vás spíše odloučit, abyste horlili pro ně. 18Je ovšem krásné, horlí-li kdo pro vás v dobrém vždycky, a nejen když jsem u vás, 19moje děti, které znovu bolestně rodím, až by se ve vás utvářil Kristus. 20A přál bych si být v této chvíli u vás a změnit svůj hlas; jsem totiž stran vás na rozpacích.

21Povězte mi vy, kteří chcete být pod Zákonem: Neslyšíte Zákon? 22Neboť je psáno: Abraham měl dva syny, jednoho z nevolnice, druhého z (manželky) svobodné. 23Ale ten z nevolnice se narodil podle těla, ten však ze svobodné podle zaslíbení. 24A to je řečeno jinotajně. Ty(ženy) totiž znamenají dvě úmluvy: jedna s hory Sinai, ta rodí k nevolnictví, to je Agar;

 

5. Účel vtělení bylo vykoupení skrze oběť na kříži, jak ukázal v 2, 19,,,

6. Duch svatý vychází tedy z Otce i Syna. Udělil nám synovství Boží a nás o něm přesvědčuje voláním k Bohu: „Otče!“ Duch Syna volá v nás k Otci. Je to zároveň volání naše. Duch nás takto v modlení spojuje s Otcem jako jeho děti.

8—11. Varuje před záměnou svobody za otroctví.

9. Nejen poznávají Boha, ale vědí, že Bůh se na ně s láskou dívá, což ještě více blaží.

10. Začínají slavit židovské svátky.

12—20. Nová bolestná práce apoštolova.

15. Byli připraveni učinit a obětovat všecko, aby Pavla zbavili nemoci (snad oční). Takovou láskou byli k němu zaníceni.

17—18. Nepraví kazatelé snažili se získat náklonnost Galaťanů, chtěli je strhnout na sebe, aby je takto oddělili od apoštola Pavla, jehož kázání bylo základem pravé víry. Potom už nebylo těžké získat je pro takové zdánlivé křesťanství, jaké oni vyznávali a které nebylo nic jiného než návrat do Starého Zákona. Je ovšem dobré horlit o někoho, aby si získal jeho přízeň a oddanost, děje-li se to s dobrým úmyslem, jak to činil Pavel, když s nimi navázal přátelské styky proto, aby je přivedl k spáse podle pravé víry. Toto přátelství ve spáse s Pavlem navázané mají si Galaťané uchovat vždycky a nevzdávat se ho, když on je nepřítomen.

19. Obrazem bolestí rodičky ukazuje, jaká práce apoštola zase čeká. On je jednou v bolestech duchovně zrodil, když při mnohém svém tělesném utrpení je namáhavě poučoval o pravé spáse skrze Ježíše Krista. Měli již křesťanský život, který záleží v připodobnění se Kristu v milosti, v božském synovství, v tom, že přijali Ducha Kristova. Když se však přiklonili k nepravé víře, jako by to vše bylo nadarmo. Tak daleko již zašli, že se musí u nich znovu začít s připodobněním Synu Božímu neboli s pravým křesťanstvím. 21—31. Buď mojžíšský Zákon beze spásy, nebo ježíš Kristus s věčnou spásou.

 

25Agar - hora Sinai je v Arábii; odpovídá nynějšímu Jerusalemu, neboť žije v nevolnictví se svými dětmi. 28Ale horní Jerusalem je svobodný, a to je naše matka. 27Neboť je psáno:

Raduj se, neplodná, která nerodíš,

propukni v jásot ty, která neznáš porodu;

neboť žena opuštěná má více dětí

než ta, která má muže.

28 A vy, bratři, jste děti zaslíbení podle Izáka. 29Ale jako tehdy ten, který se narodil podle těla, pronásledoval toho podle ducha, tak je tomu i nyní. 30Ale co praví Písmo? Vyvrhni nevolnici i jejího syna, neboť syn nevolnice nebude dědit se synem svobodné! 31Proto, bratři, nejsme děti nevolnice, nýbrž svobodné.

 

5 To je svoboda, k níž nás Kristus osvobodil. Buďte tedy pevní a neberte na sebe zase jho nevolnictví.

2Hle, já Pavel vám pravím: Budete-li se obřezávati, Kristus vám nic neprospěje.

3Znovu to pak osvědčuji každému člověku, který se obřezává, že je povinen plnit celý Zákon. 4Vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně, odloučili jste se od Krista, vypadli jste z milosti. 5Neboť my duchem z víry očekáváme naději spravedlnosti. 6V Kristu Ježíši totiž nic nepomůže ani obřezanost, ani neobřezanost, nýbrž víra, která je činná láskou.

7Běželi jste pěkně. Kdo vám zabránil neposlouchat pravdy? 8K tomu vás nepřemluvil ten, který vás povolal. 9Maličko kvasu, a celé těsto prokvasí. 10Já ve vás důvěřuji v Pánu, že nebudete jinak smýšlet; ale ten, kdo vás zneklidňuje, ponese své odsouzení, ať je to kdokoli. 11Co pak mne se týká, bratři, hlásám-li ještě obřízku, proč jsem dále pronásledován? Přestala by ovšem překážka z kříže. 12Ať se raději i vyříznou ti, kdo vás pobuřují!

13Ale vy, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Jen si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti, nýbrž služte si navzájem láskou.

 

25. Na Sinai byl dán Izraelitům Zákon; ten nepřinesl svobodu dětí Božích, nýbrž spíše uváděl ve služebnost. Na to se hodí příběh s Agarou, která byla nevolnicí a v nevolnictví porodila Izmaele, zakladatele hlavního arabského kmene. Tohoto ducha nevolnictví mají všichni ti, kdo v Jerusalemě dále slouží podle starozákonních předpisů.

27. Izaiáš (54, 1) předpovídal, že opuštěný Jerusalem bude zase zalidněn a v něm bude panovat blahobyt. To se hodí krásně na Jerusalem nebeský, mesiášský, který se plní víc a více novými věřícími a duchovním blahem proti lidskému očekávání.

5, 1—12. Krok zpět do zastaralého náboženství znamená ztrátu věčné spásy.

6. Nejprve třeba uvěřit, má-li nám být dáno odpuštění hříchů a posvěcující milost, a tím nový život. Ale ustrnuli bychom a nešli dále, neuplatnili bychom se, kdyby nám nebyla zároveň dána božská láska, neboť ona dává nadpřirozený pohyb neboli činnost v tom, čemu věříme.

9. Nechť se nedomnívají, že nepravé učení o spáse je v nich málo rozšířené. Myslí si, že teprve přijali málo od těch, kteří je sváděli k židovství. ]e to snad na pohled málo, ale jsou tím celí prostoupeni jako kvasem.

11. Kdyby se Pavel přiklonil k těm, kdo nehledají svou spásu jedině ve víře v Krista ukřižovaného, byl by ponechán v klidu, neboť by přestalo jejich pohoršování nad tím, že se Mesiáš potupnou smrtí na kříži stal příčinou spásy. Ale Pavel uvěřil v Krista ukřižovaného! Co pak se týče těch, kdo v obřízce hledají svou spásu, ať si ve svém fanatismu pro ni vykonají to, že si ten úd úplně zohaví, jak si to dobrovolně činili ctitelé Kybely. Pavel tu mluví satiricky.

13—15. Přikázání lásky.

13. Nižší pud v člověku - zde zvaný tělo - číhá na příležitost, aby se svobodně uspokojil. Proti tomuto egoistickému sklonu klade lásku, která se uplatňuje v pravé svobodě.

 

14Neboť celý Zákon je naplněn tímto jedním přikázáním: Miluj svého bližního jako sám sebe. 15Jestliže se navzájem koušete a požíráte, dejte pozor, abyste se navzájem nestrávili.

l6Chci pak říci: žijte duchovně, a nebudete ukájeti žádost těla. 17Tělo totiž žádostiví proti duchu, duch zase proti tělu; ti dva jsou totiž proti sobě, abyste nečinili, co byste chtěli. 18Jste-li vsak vedeni duchem, nejste pod Zákonem. 19Skutky těla jsou však patrné: je to smilství, nečistota, chlípnost, 20modloslužba, Čarodějství, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, prchlivosti, roztržky, stranictví, 21závisti, opilství, nestřídmost a věci jim podobné. A to vám předpovídám, jak jsem již předpověděl: Kdo činí takové věci, nedojde Božího království. 22Ale plodem Ducha jest: láska, radost, pokoj, shovívavost, dobrotivost, dobrota, věrnost, 23 tichost, zdrželivost Proti takovým věcem není zákon. 24Ti pak, kteří jsou Krista Ježíše, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a žádostmi. 25Žijeme-li duchem, duchem se také řiďme!

26Nebuďme žádostiví marné chvály, nepopuzujme se vespolek, nezáviďme jeden druhému!

 

16—26. Duchovní boj a jeho plody.

17. „Duch“ je život z posvěcující milosti v člověku. Nízká žádost, sobeckost, se však chce také uplatnit. Odtud onen boj v člověku s nadpřirozeným životem. V těchto dvou protichůdných směrech je duše uprostřed. Kam se přidá? Rozum naznačuje dobrou cestu: nepoddat se zlé žádosti; je to takové ,chtěl bych'. Nepřijdou-li pak pohnutky nadpřirozené, často se dá strhnout zlou žádostí.

23—6, 10. Varuje před marnou slávou a povzbuzuje k dobrým skutkům.

 

6 Bratři, jestliže by byl někdo přistižen v nějakém poklesku, vy, kteří jste duchovní, napravujte takového v duchu mírnosti; dej jen pozor na sebe, abys neupadl do pokušení i ty. 2Pomáhejte si navzájem nést břemena, a tak naplníte Kristův zákon. 3Nebo myslí-li si kdo, že je něco, ačkoliv není nic, klame sám sebe. 4Každý pak zkoumej vlastní dílo, a tak se bude každý chlubit sám pro sebe, a ne vzhledem k druhému, '5Neboť každý ponese své vlastní břemeno.

6Kdo je poučován ve slově, ať se sdílí se svým učitelem o všechny své statky. 7Nemylte se, Bohu se nelze posmívati! Neboť co kdo zasel, to bude i žít. 8Neboť kdo zasévá do svého těla, z těla bude žnout záhubu. Kdo však zasévá do ducha, z ducha bude žnout věčný život. 9Čiňme dobro vytrvale; neboť neochabneme-li, v svůj čas budeme žnouti. 10Nuže, dokud máme čas, prokazujme dobro všem, zvláště však svým souvěrcům.

11Podívejte se, jak velkými písmeny jsem vám napsal vlastní rukou. 12Všichni ti, kdo chtějí pěkně vypadat v tělesnosti, nutí vás, abyste se dávali obřezávati, jen aby nebyli pronásledováni pro Kristův kříž. 13Vždyť ti, kdo se dávají obřezávat, sami nezachovávají Zákon, ale chtějí, abyste se vy dali obřezávati, aby se mohli chlubit vaším tělem. 14Já však ani na to nemyslím chlubit se, leč v kříži našeho Pána Ježíše Krista, jímž byl pro mne ukřižován svět a já světu.

 

6, 6. O povinnosti těch, kdo jsou poučováni o víře, aby jim jejich námahu nahrazovali z pozemských statků, píše apoštol i jinde (Fil 4, 15; 1 Tim 5, 17. 18 a j,).

11—18. Poslední výzva k dobré volbě. 14. Styděli-li se židovští učitelé za to, že potupným křížem přivádí Bůh lidi ke spáse, Pavel to bere s pravdou o kříži vážně. Vírou v něj přece získává u Boha; co tomu říkají jeho soukmenovci, na to vůbec nedbá. On se již nebude vůbec ničím chlubit, co by ubíralo slávě kříže a křesťanství. Bude se však stydět za své soukmenovce, kteří představují svčt. Nemá takto o ně zájem a nepřeje si, aby o něj měli zájem oni; je pro ně jako ukřižován.

 

15Neboť ani obřízka nic není, ani neobřízka, ale nové stvoření. 16A nade všemi, kdo budou žít podle tohoto pravidla, budiž pokoj a slitování, nad Božím Izraelem. 17 Ostatně ať mi už likdo nepůsobí obtíže, neboť já nosím na vém těle znamení Ježíšova.

18Milost našeho Pána Ježíše Krista budiž s vaším duchem, bratři. Amen.

 

17. ,Znamení' - stigmata: stopy po mnoha utrpeních na Pavlově těle z apoštolské činnosti. Jako věcem a otrokům byla vypalována znamení vlastnictví, tak i pro Pavla jsou tyto stopy po vlastním utrpení ve službě kříže znamením, že patří Kristu.

 

O LISTECH APOŠTOLA PAVLA Z VĚZENÍ.

Do sbírky Pavlových listů, které napsal za svého věznění v Římě r. 61-63, se počítají listy: Efesanům, Filippanům, Kolossanům a Fiíemonovi. Toto věznění Pavlovo nebylo tak ostré a bylo mu tehdy dopřáno trochu svobody, takže mohl volně přijímat návštěvy, psát listy a šířit evangelium i mezi vojenskou stráží.

Byla vyslovena domněnka, že tyto listy, zvláště však list Fil., byly napsány za Pavlova věznění v Efesu. Jenomže o tomto věznění v Efesu nemáme žádných ověřených zpráv. Neví o něm nic Lukáš ve Skt, ačkoliv s Pavlem v Efesu byl. Jeho mlčení o tomto věznění by bylo nevysvětlitelné, zvláště když prý trvalo delší dobu. Možno-li pak některé jednotlivosti v listech vyložit o věznění v Efesu, není to vážný důvod, protože můžeme je podobně vysvětlit o žalařování jinde. Naproti tomu se nic nestaví proti jejich sepsání za Pavlova věznění v Římě.

Je těžké určit, jak po sobě tyto listy časově následovaly. Možno říci jen to, že list Ef a Kol svěřil apoštol témuž Tychikovi (Ef 6, 21; Kol 4, 7), list pak Filem nelze oddělit od Kol (Kol 4, 7-9). Kromě toho listy Ef a Kol jsou si velmi blízké i slohem. List Fil je zase sám pro sebe a byl nejspíše napsán poslední, poněvadž v něm Pavel projevuje naději, že bude z vězení brzy propuštěn (Kol 1, 25-27; 2, 23. 24).

Přesto všechny listy z vězení patří k sobě. Pavel je totiž psal po dlouholeté práci apoštolské mezi pohany a po založení tolika křesťanských obcí mezi nimi. Ve vězení měl více klidu k tomu, aby se mohl rozhlédnout po celém svém díle. Rozhlédl se ne po jednotlivých obcích, ale spíše po jejich celku - celé Církvi v jejím spojení s Kristem. Pokládal za nutné co nejdůrazněji připomenout věřícím toto tajemné spojení všech s Kristem. Proto se také v těchto listech často opakují slova: v Kristu. Aby je pak ještě více upevnil v tomto duchovním spojení, nově jim ukázal a osvětlil, kdo to Ježíš Kristus jest, snažil se je povznést k patření na Kristovu vznešenost, převyšující všechno stvoření. Tolik vznešených pravd o Kristu a jeho díle vyjádřil v těchto listech! Tím také ochránil věřící před některými bludy o Kristu, které se již tehdy vynořovaly, a připravil na blízkou dobu, kdy se jich objeví ještě více. Proti nim se pak ozve svými spisy apoštol Jan, k jehož vznešenému pojetí Krista se Pavlovy listy z vězení velmi přibližují. Stejně je nepravděpodobné, že listy Ef, Kol, Filem byly napsány za Pavlova věznění v Caesareji Pal. r. 58-60. Tehdy apoštol nedoufal, že bude brzy propuštěn, jak to píše ve Fil 1, 25; 2, 23 a Filem 22, neboť věděl ze zjevení, že přijde do Říma, totiž jako vězeň (Skt 23, 11). List pak Filem byl napsán v téže době jako Ef a Kol. Nezdá se také, že by apoštol v Caesareji požíval té svobody, aby mohl kázat evangelium, o jaké píše ve Fil 1, 13; 4, 23. Felix mu ji sotva poskytl, protože pro své stranění Židům nebyl Pavlovi nakloněn (Skt 24. 27), a Festus mu ji asi také nedopřál, protože se Pavel odvolal k císaři.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA EFESANŮM.

V Efesu, nejvýznačnějším to městě přední Malé Asie, působil apoštol Pavel ke konci druhé apoštolské cesty (Skt ap 18, 19-21), hlavně však na třetí cestě, kdy se tam zdržel r. 54-57, tedy skoro tri roky (Skt ap 19, 1-20; 1 Kor 16, 8…; 2 Kor 1, 8). Při návratu z této cesty si dal ještě zavolat představené efeské církve do Miletu, kde se s nimi velmi dojemně rozloučil (Skt ap 20, 17-38).

Když to máme na mysli, je nápadné při čtení listu Ef, že se v něm apoštol zdržuje psát o osobních vztazích k efeské církvi, jíž se přece tolik věnoval, tolik pro ni pracoval a trpěl. Znal dobře mnohé význačné členy v této křesťanské obci, a přece v listě nikoho zvláště nepozdravuje, což je proti jeho zvyku.

Tyto nápadnosti se snaží jedni vyložit tím, že list byl určen i jiným maloasijským křesťanským obcím, které udržovaly s Efesem živý styk; byl by to takový okružní list. Tomu snad nasvědčuje i to, že jméno „Eíeským“ není na začátku listu kriticky zajištěno, že tam tedy byla ponechána mezera, aby při opisu tam bylo vepsáno i jméno jiných obcí. Ale právě tohoto důvodu, že totiž slovo Efeským není kriticky jisté, používají jiní k tvrzení, že list nebyl napsán efeské církvi, nýbrž církvi v Laodiceji, a odvolávají se na Kol 4, 16, kde je narážka na nějaký list napsaný Laodicejským. Poněvadž pak křesťanská obec v Laodiceji pozbyla dobrého jména mezi křesťany (Zjev 3, 14-19), místo „církvi v Laodiceji“ bylo prý tam vloženo „církvi v Efesu.“

Ať je tomu jakkoliv, list nelze upřít apoštolu Pavlovi. Některé slohové zvláštnosti a těžkostí v listu se často vyskytující nemohou umenšit jistotu tradice, která jej svorně připisuje Pavlovi.

Po pozdravu píše v první části (1, 3-3, 21) o našem vykoupení a vyvolení za Boží děti, Bohem od věků stanoveném a uskutečněném Kristem, s nímž jsou věřící duchovně spojeni (1, 3-14). Toto spojení s Kristem je dáno společenstvím v Církvi, jíž je Ježíš Kristus duchovní hlavou (1, 15-23). V tomto díle zvláště vyniká Boží milosrdenství a milost, jak je patrné z hříšného stavu, v kterém předtím všichni vězeli (2, 1-10). Potom ukazuje, jak podivuhodně spojil v sobě Kristus dva protivné světy lidí, pohanů a Židů. Toto spojení pak osvětluje obrazem duchovní budovy, chrámu (2, 11-22). Apoštol pln jsa úžasu nad tímto dílem, připomíná, že se sám stal nástrojem při šíření tohoto tajemného díla mezi pohany (3, 1-13) a vzdává za ně díky Bohu (3, 14-21).

V druhé části listu dává mravní pokyny, jak věřící pro své spojení s Kristem mají mezi sebou žít. Mají se snažit o jednotu zachováním pokoje a lásky mezi sebou (4, 1-16), varovat se pohanské zkaženosti a žít jako noví lidé (4, 17-24). Dále varuje před lží a jakýmkoliv hříchem proti bližnímu (4, 25-32). Povzbuzuje pak k napodobování Boha a Krista v lásce a vystříhání se tělesných hříchů, které od Boha odvádějí (5, 1-20). Potom dává napomenutí pro členy rodiny. Jejich vzájemné povinnosti oživuje pravdou, že všichni jsou spojení s Kristem (5, 21-6, 9). Na konec pak líčí křesťanský život jako boj, ke kterému je třeba být dobře duchovně vyzbrojen.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA EFESANŮM.

1 Pavel, apoštol Ježíše Krista z Boží vůle, svatým [v Efesu] a věřícím v Kristu Ježíši. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista!

3Veleben budiž Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás požehnal v Kristu všelikým duchovním požehnáním v nebesích, 4podle toho, jak si nás v něm vyvolil před založením světa, abychom byli před n;m svatí a neposkvrnění. V lásce 5si nás předurčil za syny skrze Ježíše Krista, podle rozhodnutí své vůle, 6aby se vzdávala chvála jeho slavné milosti, kterou nás omilostnil v svém milovaném (Synu). 7V něm totiž máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění poklesků pcdle jeho bohaté milosti, 8kterou nás hojně obdařil s veškerou moudrostí a rozumností, 9když nám oznámil tajemství své vůle, které podle vlastního rozhodnutí, jež stanovil v něm, 10zařídí v plnosti času: sjednotit vše v Kristu, to, co je na nebi, i to, co je na zemi. 11A v něm i my jsme se stali dědici, jak nám bylo předurčeno podle ustanovení toho, který všecko působí podle úradku své vůle, 12abychom byli ke chvále jeho slávy, my (totiž), kteří jsme dříve měli naději v Kristu. 13A v něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o své spáse, a když jste v ně i uvěřili, byli jste poznamenáni zaslíbeným Duchem svatým. 14On je závdavek našeho dědictví, vzhledem k plnému vykoupení toho, co bylo vyzískáno k chvále jeho slávy.

 

1, 3—14. Tajemství vykoupení v Bohu ustanovené a Kristem uskutečněné.

3. Požehnání daná Izraelitům se týkala pozemských věcí, novozákonní jsou rázu duchovního, dávají a rozmnožují milost, nadpřirozené poznání, naděje života věčného u Boha. Jsou dávána v nebesích, odkudž se jich dostává věřícím, povzneseným do nadpřirozeného světa (srov. Fil 3, 20—21).

4. „Svatí", Bohu zasvěcení ctnostným životem. „Neposkvrnění", prostí hříchu a nespořádaných žádostí.

5—6. Jen dobrota a láska Boží jsou příčinou toho, že poznáváme pravdy, které jsou výsadním darem pravých Božích dětí, a že žijeme v milosti. Ještě před stvořením se Bůh svobodně, v lásce k nám, aniž jsme k tomu my čímkoli mohli přispěti, rozhodl, že nás povolá k tomuto životu Božího synovství na zemi, který se končí blažeností v nebi. Předurčení pak k takovému životu zasloužil Ježíš Kristus. Nakonec pak vyzní ke chvále Boží milosti neboli jeho milostivé štědrosti, která se na lidech tak slavně ukázala.

7—8. Blíže se určuje, jak nám Ježíš Kristus zasloužil ono předurčení. Nezměrná dobrota a štědrost Boží k nám se ukázala v tom, že Bůh nám odpustil hříchy, a to na základě výkupného z otroctví hříchu, které podal Ježíš Kristus ve své krvi. Bůh projevil omilostněným toto své tajemné rozhodnutí o Kristu. Poznat je podle zásad Boží moudrosti a podle jeho uskutečnění pro dobro lidstva, to je darem Božím.

9—10. Bůh se neohlížel na naše budoucí zásluhy, když se rohodl uskutečnit dílo vykoupení. A jako stvoření bylo vykonáno skrze Slovo-Syna, tak i o díle vykoupení rozhodl, že se stane jen skrze něho. Bůh pak řídil lidstvo k tomu, aby v určené době, v době mesiášské, se vyplnilo předem rozhodnuté dílo vykoupení. Vykonal je Ježíš Kristus, a tak se stal novým způsobem středem celého stvoření jím vykoupeného. Hřích uvedl do stvoření nepořádek, jako by je rozdrobil. Ježíš Kristus, který odstranil hřích, znovu vše spojil v jeden celek, a ten v novosti dále udržuje a vede ke konečnému cíli, aby totiž Bůh byl pro to dílo ode všech veleben; tak bude zjevná Boží sláva.

12. Mluví o Židech; ti byli první povoláni k účasti ve vykoupení a na nich se měla nejdříve ukázat jeho sláva.

13. Také pohané byli připojeni ke Kristu, když uvěřili a přijali Ducha svatého, který je poznamenal jako syny Boží.

14. Přijetí Ducha svatého, posvěcení, které v nás způsobil, a láska, kterou do nás vložil, zaručují nám budoucí život ve věčné blaženosti. Potom teprve bude dokonáno Kristovo dílo, neboť blažení se stanou provždy Božím vlastnictvím a dosáhnou slíbené blaženosti. To bude konečné vítězství Kristovo, jehož poslední cíl je sláva Boží.

 

15Proto i já, když jsem uslyšel o víře, kterou máte v Pána Ježíše, a o lásce vůči všem svatým, 16nepřestávám za vás děkovat a vzpomínat (na vás) ve svých modlitbách, 17 aby Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, vám dal ducha moudrosti a zjevení v poznání sebe, 18 osvícené oči vašemu srdci, abyste věděli, k jaké naději jste od něho povoláni, jaké bohatství slávy má jeho dědictví mezi svatými 19'a jak nesmírná je velikost jeho moci na nás, na věřících, podle působnosti jeho mocné sily, 20kterou působil v Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích: 21vysoko nade všecko knížectvo a mocnosti a síly i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejen v tomto věku, nýbrž i v budoucím. 22A všecko mu poddal pod nohy, jeho pak dal nade vším za hlavu Církvi, 23která je jeho tělo, doplnění toho, který má ze všech celou náplň.

 

15—23. Duchovní spojení věřících s Kristem v Církvi.

17—18. Bůh je „Otec slávy", neboť sám má všechnu slávu a zjevil ji na svém vtěleném Synu a na těch, kdož jsou účastni vykoupení. - Věřící jsou povoláni k tomu, aby se zdokonalovali poznáváním Boha a jeho práce o nás. Apoštol Pavel za to Boha prosí, poněvadž bez duchovních darů, jimiž je mysl osvěcována, a beze smyslu pro Boží zjevení nelze k tomu poznání dospěti. Obrazně pak vyjadřuje toto osvícení mysli slovy: „aby dal osvícené oči vašemu srdci“ neboli mysli. Poznají pak i to, k čemu jsou povoláni, totiž k bohaté věčné slávě, jaká je slíbena a dávána svatým čili dokonalým věřícím, a dále to, že Bůh má tu moc, aby je přivedl k nesmírnému věčnému bohatství a slávě.

19—20. O tom, že Bůh je mocen ve své dobrotě a lásce k nám přivést nás ke slíbenému oslavení, máme soudit podle toho, jak slavně ukázal svou moc na Ježíši Kristu, kterého vzkřísil a povznesl k sobě do nebe; Ježíš je totiž vzor, podle něhož i my máme být oslaveni.

21. Ježíš Kristus je povznesen nad všechny andělské bytosti, ať už je kdo jakkoliv jmenuje podle stupně jejich vznešenosti, moci a úřadu, a vůbec nad všechny bytosti, „jména", které se něčím zdají jak v pozemském trvání Božího království („tento věk"), tak v jeho dokonání po druhém příchodu Páně („budoucí věk").

22—23. Již v Řím 12, 5... a 1 Kor 12, 13—27 se apoštol dotýká nauky o Církvi jako tajemném, duchovním těle Kristově, aby věřícím ukázal, že mají žít mezi sebou v jednotě, neboť jako údy v těle jsou na sebe odkázány, tak i oni v životě Církve. Podle toho tedy bylo ono učení všeobecně známo. V Ef pak je blíže určuje, neboť už nemluví o vztahu věřících mezi sebou, nýbrž o jejich vztahu ke Kristu a o Kristově vztahu k nim. Je to jako vztah hlavy k tělu. Ježíš, na němž se podivuhodně ukázala Boží moc, který byl nade všechno povznesen a jemuž bylo Bohem všechno poddáno, tak nedozírně vznešený a důstojný, byl dán Bohem Církvi za hlavu, a to nade vším v ní. Takto zaujímá Ježíš Kristus v Církvi to nejpřednější a nejvznešenější postavení, podobně jako hlava má první a nejvznešenější místo v lidském těle, neboť ona celé tělo oživuje, řídí a spravuje. Z tak vzácné Hlavy plyne pak Církvi velká vznešenost, protože je Kristovým tělem. Celek věřících totiž tvoří organickou jednotu s Kristem jako se svou hlavou. Tím způsobem je také Církev doplněním mystického Krista, neboť bez duchovního těla by Kristus nemohl vykonávat úlohu vykupitele a posvětitele. Bez něho by mystickému Kristu něco chybělo, nedošel by své náplně, dokonalosti. Nebo podle jiného možného překladu: „který si všechny vším naplňuje"; on jako hlava má životní vliv na všechny údy Církve, neboť jim dává všechen nadpřirozený život.

 

2 I vás (oživil), když jste byli mrtvi pro své poklesky a hříchy, 2v kterých jste kdysi žili podle ducha tohoto světa, podle knížete, který má moc ve vzduchu, ducha to, který nyní působí v neposlušných lidech;

 

2, 1—10. Boží milosrdenství v díle vykoupení.

1. Hřích v nás totiž ničí posvěcující milost, počátek nadpřirozeného života.

2. „Svět", totiž lidé svým smýšlením odvrácení od Boha, kteří poslouchají ďáblových vnuknutí a svými hříchy a nevěrou jsou poddáni zlé moci. Podle tehdejších představ ďábel sídlí ve vzduchu a odtamtud vládne lidem.

 

3mezi nimi jsme i my všichni kdysi žili v žádostech svého těla, neboť jsme činili, co se tělu zachtělo a na mysl přišlo; i byli jsme od přirozenosti předmětem hněvu, jako i ostatní.

4Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, 5i když jsme byli mrtvi poklesky, oživil nás spolu s Kristem - milostí jste totiž spaseni - 6a spolu (s ním) nás vzkřísil a spolu (s ním) posadil na nebesích v Kristu Ježíši, 7aby ukázal v budoucím věku nesmírné bohatství své milosti v dobrotě vůči nám v Kristu Ježíši. 8Neboť milostí jste spaseni skrze víru; a to ne ze sebe, je to Boží dar; 9ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil. 10Jsme přece jeho dílo, neboť jsme byli stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.

11Proto pamatujte, že jste byli kdysi pohané podle těla - byli jste nazýváni neobřezanými od těch, kteří se nazývají obřezanými na těle lidskýma rukama, 12že jste byli onoho času bez Krista, odloučeni od izraelského společenství, cizinci úmluvám zaslíbení, a neměli jste naděje a byli jste bez Boha na tomto světě.

13Nyní však v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými krví Kristovou. 14Neboť on je náš pokoj, on, který obojí spojil vjedno a zbořil přehradovou stěnu, (zdroj) nepřátelství, když na svém těle 15 zrušil Zákon s jeho příkazy a ustanoveními, aby v sobě samém vzdělal dva v jednoho nového člověka, a tím zjednal pokoj,

 

3. „My", Židé, kteří také hřešili (Řím 3, 9. 23). „Od přirozenosti", pro náklonnost k hříchu v nás, které podléháme, a tím na sebe voláme Boží hněv.

4. O lásce, jediné pohnutce Boží k našemu vykoupení, viz i Tit 3, 5; 1 Petr 1,3; Jan 4, 10 a j.

5. „Oživil nás“ milostí, jíž žijeme ve spojení s Kristem.

6. 7. Křesťané povstali z hříchu k novému životu, a tím se připodobnili zmrtvýchvstalému Kristu. Jeho budou následovat i v tom, že budou jednou obdařeni nesmrtelností podle těla. To se stane „v budoucím věku“ neboli v době druhého příchodu Páně. Boží dobrota a sláva se na nás ukáže zjevně.

10. Bůh předem připravil a rozhodl, co máme dělat. Každý pak podle svého svobodného rozhodnutí pod vlivem Boží milosti má konat ty skutky, jak mu je ukazuje víra a svědomí. 11—22. Pokoj v národech, vzešlý z vykoupení Kristova.

11—12. V dnešní době, kdy všem národům a všem jednotlivcům je tak usnadněno poznání pravého Boha a skrze Ježíše Krista mají možnost přijít v Církvi ke smíření a k nadpřirozenému přátelství s bohem, těžko se vmýšlíme do smutného postavení pohanů, pro něž se zlatý věk rozplynul ve vzpomínkách; oni ani neměli naděje na lepší mesiášské doby jako Židé. Trochu pak chápeme, jak velké dobro jim přineslo křesťanství.

14. Židé jako vyvolený národ se stranili pohanů a střežili pro sebe zaslíbení o budoucí spáse a o lepších dobách pro náboženského člověka. Přišlo to až k nepřátelství mezi Židy a pohany a ke vzájemné nenávisti, jako by mezi nimi byla nepřekročitelná zeď. To naznačovalo i zábradlí na chrámovém prostranství v Jerusalemě, které nesměli pohané překročit pod trestem smrti, aby svou přítomností neznesvětili posvátné chrámové místo. Ježíš Kristus odklidil to nepřátelství a učinil z obou, ze Židů i z pohanů, jedno, totiž jeden vyvolený lid Boží, lid křesťanský.

15. Všelijaká nařízení a zákazy mojžíšského Zákona, jako nařízení o pokrmech, očistách a zákaz bližšího styku s ostatními národy, oddělovaly Židy od pohanů a zavdávaly příčinu k nepřátelství. Mojžíšský Zákon, pokud chránil na zemi víru v jednoho Boha a připravoval dobu dokonalejšího náboženství, byl užitečný. Ale když přišel Ježíš Kristus a slovem i skutkem zavedl dokonalé náboženství, o kterém určil, aby bylo hlásáno všem národům, vyplnil mojžíšský Zákon svou úlohu.

 

16a aby smířil s Bohem oba v jednom těle skrze kříž tím, že na něm usmrtil nepřátelství. 17A když přišel, zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, (kdo byli) blízko; 18neboť skrze něho my obojí máme přístup k Otci v jednom Duchu.

19Proto nejste již cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané svatých a z rodiny Boží; 20jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde základním úhelným kamenem je Kristus Ježíš; 21v něm je celá stavba spojena a roste ve svatý chrám v Pánu; 22v něm pak spolu i vy jste zbudováni v Boží příbytek v Duchu.

 

Takto Ježíš vymýtil náboženský rozdíl mezi Židy a jinými národy a všechny zahrnul do jednoho Božího království.

16. Není již rozdílu ani v účasti na Kristově oběti, jíž se stává stejně dítětem Božím jak Žid, tak pohan, když uvěří v Krista. Nejsou tedy již dva druhy lidí s hlediska náboženského, totiž Židé s výsadami vyvoleného lidu a pohané v zoufalém náboženském postavení, nýbrž je jen jeden lid Boží, křesťané.

17. „Byli daleko“ od Boha, totiž pohané neznalostí pravého Boha, jeho přikázání a zaslíbení; proti nim byli Židé „blízko“ Boha.

18. Celá Trojice se účastní našeho vykoupení.

19. Ve v 12 ukazuje apoštol, čím byli pohané; nyní pak ukazuje, k jaké blízkosti k Bohu křesťanstvím přišli. Jsou v Církvi, která je Božím domem a Boží rodinou (Gal 6, 10; 1 Tim 5, 8; 3, 15).

20. Církev je tu podána obrazem budovy jako 1 Kor 3, 9—17, kde je Kristus základem. Zde je jiná obměna téhož obrazu: základem jsou apoštolově s učením a mocí, svěřenou jim Kristem, a novozákonní proroci. Ježíš Kristus je pak úhelným kamenem, který spojuje dvě zdi a dává pevnost základům; tak spojil Židy i pohany v jednu duchovní stavbu. Je oním spojovacím kamenem, neboť víra v něho spojuje všechny lidi v jeden celek a všechny přivádí stejně k odpuštění hříchů a k milosti.

21. Všichni věřící jsou živými kameny v této stavbě, stále jich přibývá, rostou z duchovní síly Kristovy milosti a z posvěcení a oživení Duchem svatým v duchovní chrám, který bude dokonán v nebi.

 

3 Proto já, Pavel, vězeň Krista Ježíše pro vás, pro pohany,,, 2Přece jste snad slyšeli o správě Boží milosti svěřené mi pro vás, 3že zjevením mi bylo oznámeno tajemství, jak jsem již dříve krátce napsal; 4když to přečtete, můžete (z toho) pochopit moji obeznalost v tajemství o Kristu, 5které v dřívějších dobách nebylo oznámeno lidským synům tak, jako bylo nyní zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům v Duchu: 6že i pohané jsou spoludědici, spoluúdy a spoluúčastníky zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium. 7A jeho služebníkem jsem se stal podle daru Boží milosti, která mi byla dána podle působivosti jeho moci.

8Mně, nejmenšímu ze všech svatých, byla dána ta milost, zvěstovat pohanům nevystihlé bohatství Kristovo

 

3, 1—13. Pavlovo vyvolení k šíření díla vykoupení mezi pohany.

1. Pavel, vzpomenuv velkých dobrodiní, kterých se dostalo pohanům, chce za to vzdát díky Bohu. Ale přerušuje větu a ukazuje svoje povolání mezi pohany. Teprve ve v 14 vzdává díky. Nyní je vězněn pro svou horlivost o spásu pohanů; kvůli ní totiž on, Žid a farizej, byl Židy nenáviděn a obžalován (Skt ap 21, 29—29).

3. Bůh často připomínal Pavlovi jeho povolání k šíření evangelia mezi pohany a dal mu poznat v Písmě svatém, že pohané jsou povoláni k účasti ve vykupitelských dobrech.

5. I věřícím Židům bylo velmi těžké uznati, že i pohané se mají stát stejným způsobem účastni spásy od Mesiáše, který přece měl vzejít ze židovského národa. Bylo třeba Božího osvícení, aby to Žid, tedy i Pavel, poznal a uznal.

7. Boží moc se ukázala při obrácení Pavlově a stále ho doprovázela v jeho díle o obrácení pohanů. Tedy nepřičítá apoštol toto dílo sobě.

8. Nazývá se nejmenším mezi svatými čili věřícími při vzpomínce na to, že kdysi pronásledoval Církev.

 

9a objasnit všem, jak bylo uskutečněno tajemství, od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, 10aby přerozmanitá moudrost Boží se nyní stala skrze Církev zjevnou knížatům a mocnostem v nebesích, 11podle odvěkého úradku, který vykonal v Kristu Ježíši, našem Pánu. 12V něm smíme volně přistoupit s důvěrou (k Bohu) skrze víru v něho. 13Proto prosím, neklesejte na mysli pro má soužení za vás; vždyť jsou vaší slávou. 14Proto klekám na kolena před Otcem, 15od něhož se odvozují všechny rodiny na nebi i na zemi: 16uděliž vám podle bohatství své velebnosti moc, abyste jeho Duchem zesíleli v svém nitru, 17aby Kristus přebýval skrze víru ve vašem srdci; ať jste zakořeněni a založeni v lásce, 18abyste byli schopni pochopit se všemi svatými, jaká je šíře a délka, výška i hloubka, 19a poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, abyste byli naplněni veškerou plností Boží.

20Tomu pak, který je mocen učinit všecko, nesmírně více než zač prosíme nebo co chápeme, podle moci, která v nás působí, 21tomu budiž sláva v Církvi v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věkův. Amen.

 

10. „Skrze Církev", složenou ze všech lidí, která je rozdavatelkou Božích milostí, a tak pokračuje ve vykupitelském díle Kristově. Skrze ni se zjevuje a podivuhodně působí moudrost Boží, když přivádí ze smrti k životu, z hříšníků činí spravedlivé, zlořečeným zjednává požehnání, potupeným slávu atd.

12. „V něm", pro naše spojem s Kristem.

14—21. Díky Bohu a přání vzrůstu v díle vykoupení.

15. Od Boha pocházejí všechny kmeny, rody a rodiny, ať lidské nebo v přeneseném smyslu andělské, takže on je Otcem všech.

16. Křesťanovo nitro (doslova „vnitřní člověk") přijímá zákon spásy Kristovy a těší se z plnění vůle Boží. Je však třeba posilnění od Ducha svatého, nemá-li zase zvítězit jen pozemský a přirozený zájem člověka, odvádějící od Boha.

17. Když věříme a podle víry žijeme, máme stále na mysli Ježíše Krista; on je přítomen naší mysli a našemu srdci.

18. „Šíře a délka,,,“ obrazně vyjadřují velikost tajemství, jak Bůh uskutečnil své odvěké ustanovení, že všechny lidi bez rozdílu učiní účastný dobrodiní spásy skrze svého Syna.

19. Jako v 1, 23 jsou věřící, Církev, plností Kristovou, tak i zde jsou plností Boha čili Ježíše Krista. Církev s věřícími duchovně silnými, dokonalými ve víře, utvrzenými v lásce představuje souhrn vší dokonalosti; tak tvoři plnost Boží. Je to vznešený ideál, k němuž mají věřící vzhlížeti a k němu spěti.

20. Boží štědrost k nám je nepochopitelná.

 

4 Povzbuzuji vás tedy já, vězeň v Pánu: Žijte hodně toho povolání, kterým jste byli povoláni, 2s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí; snášejte se vespolek v lásce, 3snažte se zachovat jednotu ducha ve svazku pokoje. JJe jedno tělo a jeden Duch, jako jste také byli povoláni v jedné naději svého povolání. 5Je jeden Pán, jedna víra, jeden křest. 6Je jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a skrze všecky a ve všech.

 

4, 1—16. Povzbuzení k jednotě v pokoji a lásce.

3. Věřící se mají nejen snášeti navzájem v trpělivosti, ale mají se všemožně přičinit o zachování jednoty mezi sebou. Tu působí láska. K udržení této jednoty v lásce slouží pokoj.

4. Jednota Církve záleží vnitřně v tom, že Církev je jedno duchovní tělo Kristovo, má jednoho Ducha, který je duší Církve, a že všichni věřící jsou povoláni k jedné blaženosti u Boha.

5—6. Jednotu Církve tvoří dále to, že všichni věřící mají jednoho Pána, jeden zákon, totiž zákon víry, zjevené pravdy a pravidla pro život, všichni dostali při křtu stejné neviditelné znamení. Jednotu působí jeden nejvyšší činitel, Bůh, který dal všem stejnou přirozenost, je Otec všech, a proto všichni jsou navzájem bratři a tvoří jednu duchovní rodinu.

 

7Každému z nás pak byla dána milost podle míry Kristova daru. 8Proto se praví:

Vystoupil na výsost,

odvedl zajatce,

dal dary lidem.

9Co však jiného znamená,vystoupil' než to, že i,sestoupil' do nižších oblastí země? 10Kdo sestoupil je týž, kdo také vystoupil nade všechna nebesa, aby vše naplnil 11Ten také dal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné pak za pastýře a učitele, 12aby zdokonalili svaté k dílu služby, k vybudování Kristova těla, 13dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a poznání Syna Božího, v dokonalého muže, k míře vzrůstu Kristovy plnosti; 14abychom již nebyli jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud. 15Ale vyznávejme pravdu a rosťme v lásce ve všem k tomu, který je hlavou, Kristus. 16Z něho celé tělo, spojené a spjaté každým spojem, podle toho, jak je každému údu vyměřeno působit, vzrůstá k své výstavbě v lásce.

17Toto tedy pravím a dokládám se v Pánu: Nežijte už, jak i pohané žijí v svém planém myšlení. 18Mají rozum zatemnělý, jsou odcizeni Božímu životu pro nevědomost, která je v nich, pro zatvrzelost jejich srdce. 19Oni totiž otupěli a oddali se neřestnosti, takže chtivě dělali všelikou nečistotu.

20Ale vy jste se tak nenaučili na Kristu. 21Přece jste o něm slyšeli a o něm jste byli vyučeni podle pravdy, jak je v Ježíšovi, 22že se máte zbavit starého člověka s dřívějším způsobem života, který hyne na klamné chtíče, 23obnovit se však svým duchovním smýšlením 24a obléci nového člověka, který je stvořen podle Boha v pravdivé spravedlnosti a svatosti. člověka, který je stvořen podle Boha v pravdivé spravedlnosti a svatosti.

 

7. Každému věřícímu se dostává od Krista tolik milostí, kolik jich potřebuje k životu v Církvi, aby byl živým jejím údem.

8—9. Ze Žl 67, 19 dokazuje, že Ježíš byl povznesen do nebe, odkud dává věřícím potřebné duchovní dary. Dříve však sestoupil do předpeklí, které je tu nazváno nižšími oblastmi země, aby oznámil vysvobození spravedlivým lidem, kteří tam na ně čekali.

10. „Vše naplnil", totiž Církev rozličnými milostmi a dary, potřebnými k jejímu vzrůstu.

11 —12. Vypočítává různé úřady v Církvi, které jsou určeny k tomu, aby pomáhaly věřícím k plnění úkolu jim vlastního v životě Církve. Každý totiž má svou dokonalostí přispívat k zdokonalení duchovního těla Kristova, společnosti věřících, Církve. „Evangelisté“ nejsou tu spisovatelé evangelií, nýbrž misionáři u pohanů.

13—14. Společná dokonalost záleží v tom, že všichni se drží jedné víry a nedají se zviklat nepravým učením, že činí pokroky v poznání Ježíše Krista a jeho vykupitelského díla a že se všichni snaží o ctnostný život, následujíce příkladu Kristova; Ježíš má tuto božskou dokonalost v plném rozsahu a nic k ní již nemůže být přidáno. Ona je mírou snahy celé Církve o dokonalost. Až jí Církev dosáhne, i duchovní tělo Kristovo bude mít plnost dokonalosti.

15. Oddaností pravdě, následováním Krista se naše láska k němu víc očišťuje a roste.

16. Obrazně popisuje vzájemný vztah a vliv věřících v Církvi při snaze o její zdokonalení. Duchovní síly a pomoci se dostává každému od hlavy - Ježíše Krista; ten udržuje duchovní tělo v celosti a životní jednotě. Nadpřirozený vliv od Hlavy do jednotlivých údů zprostředkují rozmanité úřady (spoje) podle duchovní činnosti každému vlastní a jemu vyměřené, a touto vzájemnou činností rostou všechny údy k dokonalosti (Kol 2, 19). Hybatelem v této činnosti je láska, v níž také dokonalost vyvrcholuje.

17—24. Třeba se provždy vymanit z pohanského ovzduší a žít novým způsobem.

17. Podobně líčí život pohanů v Řím 1, 21,.,

22—24. K novému životu se dospívá tím, že se zbavíme starého člověka (srov. Řím 7, 6; Kol 3, 9) neboli musí se člověk vzdát náboženské nevědomosti, která vede k nemravnosti, dále se obnovovat podle přijaté víry a podle ní vše posuzovat. To znamená odít nového člověka, znovu zrozeného a přetvořeného milostí jak ve vnitřním smvšlení, tak ve skutcích.

 

25Proto odložte lež a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jsme vespolek údy. 26Hněváte-li se, nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem; 27ani nedávejte místa ďáblovi. 28Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a vydělává si vlastníma rukama majetek, aby měl z čeho udělovat tomu, kdo má nouzi. 29Žádné špatné slovo ať vám nevychází z úst, ale jen dobré slovo, jak je ho třeba ke vzdělání, aby sdělilo milost posluchačům. 30A nezarmucujte svatého Ducha Božího, kterým jste byli poznamenáni ke dni vykoupení. 31Ať se od vás vzdálí veškerá hořkost, zlost, hněv, křik a utrhání se vší zlobou. 32Bud'te spíše k sobě navzájem dobrotiví, milosrdní, jeden druhému odpouštějte, jak i vám Bůh odpustil v Kristu.

 

25—32. Nové vzájemné vztahy ve ctnosti.

25. Lež je hřích protisociální.

26—27. Hněv, pokud je ho třeba, nemá být ne-mírný a na škodu bližního. „Slunce ať nezapadá...“: třeba co nejdříve odklidit příčinu hněvu a urážku napravit. Nezřízený hněv vhání člověka do rozličných zel, kazí soudnost, dává špatné rady, a takto může učinit z člověka nástroj satanův.

30. Špatné slovo, nehodné křesťanských úst, zarmucuje Ducha svatého, který v nás bydlí a vložil do nás lásku (Řím 15, 30). Neviditelné znamení, které vtiskl do duše, ukáže se v den vykoupení čilí v den soudu

 

5 Napodobujte tedy Boha jako milované děti 2a žijte v lásce, jako i Kristus vás miloval a vydal sebe za nás Bohu v úplnou oběť s líbeznou vůní.

3Smilství však a všeliká nečistota nebo lakomství ať není mezi vámi ani jmenováno, jak se sluší na svaté; 4ani ne obojaké, pošetilé a šaškovské mluvení, to se nesluší; ale spíše děkování. 5Neboť to si dobře zapamatujte, že žádný smilník nebo nečistý nebo lakomec, to je modloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a Božím.

6Nedejte se od nikoho svádět marnými řečmi; neboť pro tyto věci přichází hněv Boží na neposlušné lidi. 7Proto s nimi nic nemějte! 8Byli jste ovšem kdysi tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako účastníci světla; 9ovoce světla však záleží ve vší dobrotě a spravedlnosti a pravdě. 10Zkoumejte, co se líbí Pánu, 11a neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je i kárejte; 12vždyť je hanebné už jen mluvit o tom, co oni pášou potají. 13Když však něco je káráno, vychází světlem najevo; neboť všecko, co je najevě, je světlo. 14Proto se praví:

Probuď se ty, co spíš,

a vstaň z mrtvých,

a zasvitne ti Kristus!

15Dejte tedy dobrý pozor, jak máte žít, ne jako nemoudří, nýbrž jako moudří, 16že využijete času, neboť dny jsou zlé. 17Proto nebuďte nerozumní, nýbrž chápejte, co je vůle Páně.

18A neopíjejte se vínem, je v tom prostopášnost, ale naplňte se Duchem;

 

5, 1—20. Následovníci Boha se varují tělesných hříchů.

11. „Neplodné skutky", nejen proto, že nepřinášejí užitek pro život věčný, ale i proto, že působí věčnou smrt (Řím 6, 23).

14. Kdo křtem povstane z hříchů, je osvícen pravdou a příkladem Kristovým, jako ten, kdo ráno vstává, je ozářen světlem vycházejícího slunce.

16. „Dny jsou zlé“ pro různá a mnohá pokušení tohoto života. Proto nás naučil Ježíš Kristus modlit se: „A neuvoď nás v pokušení.“ Kdo dobrým životem vyplňuje dny svého života, obrací zlé dny v dobré a získává v nich zásluhy pro věčný život.

 

19mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních, pějte a hřejte Pánu svým srdcem; 20děkujte stále za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci.

21Buďte si navzájem poddáni v bázni Kristově: 22Ženy svým mužům jako Pánu, 23protože muž je hlava ženy, jako Kristus je hlava Církve, on, Spasitel tohoto těla. 24 Ale jako Církev je poddána Kristu, tak i ženy mužům ve všem.

25Muži, milujte manželky, jak i Kristus miloval Církev a sám sebe vydal za ni, 26aby ji posvětil ve vodní koupeli slovem, 27aby si sám připravil Církev slavnou, která nemá poskvrny nebo vrásky nebo čehokoliv takového, ale aby byla svatá a bezúhonná. 28Tak i mužové mají milovat své ženy jako vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, sám sebe miluje. 29Neboť nikdo nikdy neměl v nenávisti své tělo, ale živí a chová je, jak i Kristus Církev, 30protože jsme údy jeho těla. 31Prořo opustí člověk otce i matku a přilne k své manželce, a budou dva jedno tělo. 32Toto tajemství je velké, pravím to však ve vztahu ke Kristu a k Církvi. 33Ale i vy všichni do jednoho milujte svou manželku jako sami sebe; manželka pak ať se bojí muže.

 

19. Jde nejspíše o zpívání žalmů a náboženských písni, jak bylo od počátku Církve zvykem při shromážděních (Skt ap 4, 24; 16, 25; Kol 3, 16).

21—6, 9. Křesťanské povinnosti v rodině.

22. „Jako Pánu"; má totiž vidět v mužovi obraz Ježíše Krista (1 Kor 11, 3). Evangelium povzneslo ženu v náboženském životě na roven muži; její postavení k mužovi, vyplývající z přirozeného řádu, se tím ovšem nemění.

23. Mužovo vyšší postavení nad ženou ho zavazuje k tomu, aby ji řídil a chránil, podobně jak činí Ježíš své Církvi.

24. Předpokládá se totiž, že muž je křesťan; muže nekřesťana nemůže žena poslouchat, jde-li o něco proti křesťanskému životu.

25. Jako ženě je dána za příklad poslušnost Církve, tak mužovi zase láska Kristova k Církvi. On pak za Církev obětoval v lásce svůj život. Ani nejkrásnější slova nepovzbudí k manželské lásce tak jako tento příklad Kristův. Apoštol tu podal nejvznešenější a nejčistší pohnutku k manželské lásce.

26. „Vodní koupel“ je svatý křest, který byl na počátku udělován ponořením do vody. „Slovo“ je formule, která byla pronášena při křtu a s obmytím vodou působí očistu od hříchů.

27. Ježíš Kristus je snoubenec, Církev snoubenka. Sám si ji připravil, jedinou snoubenku. Vše, co Církev má, je od Krista. Nevzal si snoubenku proto, že již byla bohatá, svatá a čistá, ale vzal si ji proto, aby ji svatou učinil a dary své lásky ji zahrnul. Zbavil ji všeho, co by kazilo dojem při pohledu na její duchovní krásu a co by ji zbavovalo duchovní milostnosti. Takto je svatá, vší ctností vyzdobená a bezúhonná, t. j. prosta vší mravní nespořádanosti.

28. Když tedy Ježíš ukazuje tolik obětavé lásky k Církvi, duchovnímu svému tělu, zavazuje jeho příklad muže, aby stejnou měrou obětavě milovali své manželky, své tělo. Manželka tvoří s mužem jako jedno „já.“

31. Místem z Gn 2, 24, o ustanovení manželství mezi Adamem a Evou, ukazuje apoštol skutečnost manželské lásky, vloženou do obou manželů samým Stvořitelem. Tato skutečnost je patrná z toho, že opouštějí ty nejbližší a stávají se jedním tělem. Jak by tedy muž mohl nemilovat svou manželku, když s ní tvoří takovou přirozenou jednotu?

32. Apoštol, připomenuv z Písma svatého jednotu těla v manželství, dotýká se tajemného smyslu, jaký Stvořitel vložil do manželství. Tak blízký vztah a těsné spojení mezi manžely duchovně totiž znamená důvěrné spojení Ježíše Krista s Církví,

jeho duchovní snoubenkou. Bůh, který řídí dějiny a před nímž je budoucnost jako přítomnost, již prvním manželstvím předobrazil budoucí vztah svého vtěleného Syna ke společnosti jím vykoupených věřících, Církvi. Je to vztah pro Církev životní, zakládající se na neustálém sdělování pravdy, milosti, řízení, lásky a celého nadpřirozeného a věčného života. Manželství mezi lidmi, které podle vůle Stvořitelovy zobrazuje, je v tom směru opravdu veliké tajemství.

 

6 Děti, poslouchejte svých rodičů v Pánu, neboť to je spravedlivé. 2Cti otce svého i matku - to je první přikázání se zaslíbením: 3aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.

4A vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v kázni a v napomínání Páně.

5Otroci, poslouchejte svých tělesných pánů s bázní a uctivostí v upřímnosti svého srdce jako Krista; 6neslužte jen na oko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, nýbrž jako služebníci Kristovi, kteří ze srdce plní Boží vůli. 7Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem, 8neboť víte, že každý, ať otrok či svobodný, učiní-li co dobrého, zase to dostane od Pána. 9A páni, jednejte s nimi stejně. Zanechejte vyhrůžek, vždyť víte, že jejich i váš Pán je v nebesích; a on nestraní. 10 Konečně, buďte silní v Pánu a v jeho všemohoucnosti. 11Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. 12Neboť nevedeme zápas proti krvi a tělu, ale proti knížatům a mocnostem, proti vládcům světa této temnosti, proti zloduchům v oblasti nebes. 13Proto vezměte na sebe plnou výzbroj Boží, abyste mohli odolat v den zlý, a po těžkém boji pevně státi. 14Stůjte tedy a buďte opásáni na bedrech pravdou, oděni v pancíř spravedlnosti 15a obuti na nohou pohotovostí evangelia pokoje. 16K tomu ke všemu vezměte štít víry, kterým byste mohli uhasit všechny ohnivé šípy toho ničemníka.

 

6, 1. „V Pánu": vzájemné povinnosti dětí k rodičům a naopak třeba plnit v tom duchu, že jsou výrazem vůle Boží. Z toho také plyne, že poslušnost nemůže být požadována, jde-li o něco proti vůli Boží; Ježíš Kristus svou poslušností k Otci, iMarii a Josefovi se stal vzorem pro všechny.

2—3. Octu k rodičům nařizuje čtvrté přikázání Boží (Ex 20, 12). Nazývá se „prvním“ pro svou důležitost pro děti; ony je mají plnit i proto, že je k němu připojen slib požehnání blaha nejen pozemského, ale i věčného (podobně se praví o zbožnosti 1 Tim 4, 3).

4. I poddaní synové mají smysl pro spravedlnost a vědí o své důstojnosti. Proto třeba se k nim chovat spravedlivě a pozorně. Rodiče se nemají řídit ve výchově jen svou vůlí, ale mají vést děti s přísností k mravnosti, jako zástupci Boha a Církve.

5—6. Stav služebnosti (tehdy otroctví) není překážkou na cestě ke křesťanské dokonalosti. Bůh neposuzuje člověka podle jeho vnějšku, nýbrž podle vnitřního smýšlení, s jakým vykonává povinnosti svého stavu. Apoštol tu podává služebníkům rady, jak i ve svém stavu ponížení mohou přijít k osobní dokonalosti následováním Krista.

9. Křesťanští páni mají konat své povinnosti k poddaným s nadpřirozeným smýšlením; mají si být vědomi toho, že jsou s poddanými stejným způsobem údy duchovního těla Kristova. Proto je nemají trestat s tou přísností jako pohanští páni, kteří nemívají smyslu pro spravedlnost a pro lásku.

10—17. Křesťanská výzbroj k duchovnímu boji.

11. „Zbroj Boží", neboť Bůh nám dává prostředky k duchovnímu boji a s nimi i sílu k vítězství, ano sám v nás bojuje.

12—13. „Krev a tělo", označení člověka jako slabého tvora podle jeho přirozenosti proti bytostem duchovým. Těmi jsou zde míněni zlí duchové a jejich moc je naznačena názvy: knížata, mocnosti. Vládnou světu a řídí ho, neboť množství lidí je prostoupeno hříchy. Takto zlí andělé pro svou zlobu a lidé pro své hříchy tvoří říši temnoty. Sídlem zloduchů je vzduch (viz k 2, 2). Člověk tedy nevede boj s někým sobě rovným, ale s nepřítelem, který ho převyšuje svou přirozeností a mocí. Proto má užít všech prostředků Bohem mu daných, chce-li obstát v den silného náporu takového nepřítele.

14—15. „Být opásán na bedrech", t. j. být připraven životem podle Kristovy pravdy. „Pancíř spravedlnosti", všestranný ctnostný život, čímž se stává křesťan nezranitelným. „Obuti...“, t. j. být horliví v dobrém životě, jak k tomu vybízí evangelium, které dává pokoj a s ním jistou naději ve vítězství.

 

17Uchopte také přilbici spásy a meč ducha, to je slovo Boží.

18Každou modlitbou a prosbou se modlete v každou dobu v duchu; a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí v modlitbě za všechny svaté, 19i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když promlouvám, abych s odvahou činil známým tajemství radostné zvěsti, 20jejímž hlasatelem jsem v okovech, abych si v tom počínal odvážně, jak je mou povinností mluvit. 21 Abyste pak věděli i vy, co je se mnou, co dělám, všechno vám oznámí Tychikus, milovaný bratr a věrný pomocník v Pánu; 22poslal jsem ho k vám právě proto, abyste se dověděli, jak se nám daří, a aby potěšil vaše srdce.

23Pokoj bratřím a láska s vírou od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. 24Milost se všemi, kdož milují našeho Pána Ježíše Krista láskou nehynoucí.

 

16—17. „Štít víry", neboť víra, počátek to nadpřirozeného života v nás, také jej chrání proti zlomyslným útokům satanovy lži. „Přilbice spásy", důvěra ve spásu, kterou dá Kristus (podobně jako on zvítězil nad satanem slovem Božím: Mt 4, 4-10; srov. Mt 10, 19; Žid 4, 12).

18—22. Výzva k modlitbě a osobní zprávy.

18. „V duchu"; pravá modlitba vychází z nitra věřícího člověka, prodchnutého Boží přítomností. Třeba chránit vnitřní život a spojení s Bohem nezanedbávat, čili musíme bdít, chcem-li trvat v takové modlitbě.

19. Neprosí za to, aby byl vysvobozen ze žaláře, nýbrž za to, aby i v něm mohl sloužit Kristově dílu šíření evangelia; tak málo mu záleželo na pozemském pohodlí a tak zcela byl oddán Kristu a duším.

23. Předložka „od“ se vztahuje stejně k Bohu Otci a Ježíši Kristu, neboť oba jsou jedním pramenem, z kterého se nám dostává nadpřirozeného pokoje a Boží lásky.

 

O LISTU APOŠTOLA PAVLA FIL1PPANÚM.

Město Filippy, nazvané tak po Filipovi, otci Alexandra Vel., leželo v Makedonii u severního břehu Egejského moře; dnes se nazývá Filibejdík. Je to první evropské město, které sv. Pavel na své druhé apoštolské cestě kolem r. 52 navštívil a tam křesťanskou obec založil (Skt ap 16, 11,,,). Zastavil se tam i na třetí cestě (Skt ap 20, 6).

Filippané se věrně drželi evangelia, jak jim je hlásal Pavel, a přilnuli k němu upřímnou láskou, jak plyne z toho, že ho dvakrát hmotně podepřeli (Filip 4, 18). Hmotnou podporu — a ne malou — poslali mu pak i do vězení v Římě prostřednictvím Epafroditovým. Při té příležitosti jim Pavel napsal list, v kterém i on ukazuje svou upřímnou otcovskou lásku k nim. Píše nenucené, podobně jako v 2 Kor. Je to nejsrdečnější list Pavlův. Napsal jej ke konci svého věznění v Římě, v prvních měsících r. 63.

Po obvyklém pozdravu a děkování (1, 1-11) obeznamuje Filippské se svým postavením v žaláři, že mu dovoluje být apoštolsky činný. Kromě okovů doléhá na něho i jiná bolest ze strany některých kazatelů a pak nejistota, co s ním bude. Ale s obojím se apoštolsky vyrovnává a doufá v brzké propuštění (12-26).

Potom je povzbuzuje, aby zachovávali mezi sebou svornost a jednotu, a to opravdovou pokorou; povzbuzuje k ní příkladem Kristovým, který sestoupil s nejvyššího stupně vznešenosti do nejhlubšího pokoření, aby nás spasil (1, 27-2, 11), Mají pečovat o svou spásu vzorným křesťanským životem uprostřed pohanského světa (2, 12-18). Doporučuje pak Timotheje, kterého zamýšlí k nim poslat. Prozatím posílá Epaťrodítu, uzdraveného z těžké nemoci (2, 19-30).

V druhé části varuje před nepravými učiteli ze židovstva a před jejich mravy. Mají spíše následovat příkladu Pavla, který jde za věčnou odměnou a pohrdá vším neužitečným na této cestě (3-4, 1). Napomíná pak dvě paní, aby se smířily, a všechny vybízí k radosti a k ctnostnému životu ve všem (4, 2-9).

Ke konci děkuje za hmotný příspěvek, z kterého má radost proto, že tím více duchovního dobra přinese Filippským (4, 10-20). A končí pozdravy a žehnáním.

Z listu lze soudit na dobrý stav v této křesťanské obci. Věřící se neodchýlili od správné cesty spásy, které je apoštol vyučil, takže je mohl bez nadsázky nazvat „světly ve světě“ (2, 15). Drželi se apoštola, jak ukazuje i jejich péče o jeho pozemské potřeby (4, 19). Jinde se sv. Pavel nerad dával podporovat, třebaže si toho zasluhoval pro své práce. Když tedy u nich učinil výjimku, třeba z toho usuzovat, že byl přesvědčen o jejich spolehlivosti ve víře a ve ctnostném křesťanském životě. Nebylo tedy třeba něco napravovat, co se týkalo všech, nýbrž jen povzbudit k dalším pokrokům v křesťanství. A v tomto duchu povzbuzení a vedení k dalšímu zdokonalování je psán celý list. Mohl jim tak psát právě proto, že stav křesťanské obce byl dobrý.

 

LIST APOŠTOLA PAVLA FILIPPANŮM.

1 Pavel a Timothej, služebníci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši s biskupy a jáhny ve Filippech. 2Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

3Děkuji svému Bohu, kdykoliv na vás vzpomínám, 4a při všech svých modlitbách prosím s radostí vždycky za vás za všechny, 5pro vaši účast v evangeliu od prvního dne až do této chvíle. E6Mám důvěru právě v to, že ten, který počal ve vás dobré dílo, dokoná je až ke dni Krista Ježíše. 7Vždyť je spravedlivé, abych já o vás o všech takto smýšlel, protože vás mám v srdci, vás všechny, kteří jste spoluúčastníky v mé milosti jak v mých okovech, tak při obraně a utvrzování evangelia. 8Neboť Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím v srdci Krista Ježíše!

9A o toto se modlím: Nechť se vaše láska víc a víc rozmáhá v poznání a ve všeliké zkušenosti, 10a.byste dovedli rozlišit, čemu třeba dát přednost, abyste byli čistí a bezúhonní ke dni Kristovu, 11naplnění ovocem spravedlnosti skrze Ježíše Krista, k slávě a chvále Boží.

12Chci však, bratři, abyste věděli, že mé postavení spíše přispělo ke zdaru evangelia, 13takže se celému dvoru a všem ostatním stalo známým, že jsem v okovech pro Krista. 14I většina bratří v Pánu se mými okovy vzchopila, že ještě odvážněji mluví bez bázně Boží slovo.

15Někteří sice hlásají Krista i ze závisti a hádavosti, jiní však i z dobré vůle. 16Tito z lásky, neboť vědí, že jsou určeni k obraně evangelia; 17oni však hlásají Krista ze sobeckosti, ne z čistého úmyslu; domnívají se, že mi v okovech způsobí soužení. 18Než co na tom? Jen když je hlásán Kristus, ať jakkoli - zde s vedlejším úmyslem, tam upřímně; a z toho se raduji. Ale budu se i dále radovat, 19vždyť vím, že se mi to obrátí ke spáse vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista, 20jak toužebně očekávám a mám naději, že v ničem nebudu zahanben, nýbrž zcela zjevně, jako vždycky i nyní, Kristus bude zveleben na mém těle, ať životem, ať smrtí.

 

1, 1—11. Pozdrav, díky za spoluúčast v apoštolově práci a modlitba.

5. Vděčně vzpomíná na jejich účast v šíření evangelia; projevili ji tím, že Pavla hmotně podporovali, aby se mohl více věnovat jeho hlásání.

6. Milosti Boží je třeba nejen k uvěření, ale i k vytrvalosti v životě podle víry až do Kristova dne čili slavného příchodu Páně na konci světa k soudu nad lidstvem. Často jej připomíná a vzbuzuje touhu po něm.

7. „Milostí“ nazývá to, že může trpět pro evangelium a v utrpení je ještě hlásat. Filippané jsou jí účastni tím, že s Pavlem cítí, za něho se modlí a hmotně ho podporují.

8. Tak vroucně všechny miluje a na ně vzpomíná! Nikdo o tom nesmí pochybovat. Je to láska nadpřirozená, kterou má Ježíš Kristus.

9. Sám nemůže přijít, aby je povzbudil v lásce, ve snaze o dokonalost, a proto prosí za rozmnožení jejich lásky k Bohu a k bližnímu. K tomu je třeba duchovního porozumění pro nadpřirozený život a praktického smyslu pro to, co v té či oné chvíli prospěje podle lásky k duchovnímu dobru. Tak zůstanou nedotčeni od zkažeností tohoto světa.

12—26. O apoštolově stavu a činnosti v žaláři.

12—13. Zdálo se, že vězněni bude Pavlovi překážkou v jeho apoštolské práci, ale naopak: jeho okovy se roznesla známost o Kristu v místech, kam by bylo Pavlovi nemožné se dostat, kdyby byl na svobodě. Je to pretorium, kde byla ubytována císařská stráž. S ní přicházel Pavel do styku a mnohé z nich obrátil.

15—18. Nejde o to, že by v kázání těchto učitelů evangelia bylo něco vadného v učení; to by se o nich Pavel jinak vyjádřil a neprojevoval by na konci radost i z jejich práce. Jde spíše o to, že si tito hlasatelé evangelia počínali příliš sebevědomě v díle Božím a podle toho se chovali k vězněnému Pavlovi. Na tom mu nezáleží, jen když je známost o Kristu šířena. A tak bolest, kterou mu způsobili, nakonec se mu obrátila v radost.

19—20. Nic nemůže zlomit Pavlova ducha a vzít mu radostnou naději. Vždyť patří cele Pánu i se svým apoštolským dílem. Sílu mu dávají modlitby věřících, duchovní spojení se všemi a Duch, kterého mu dal Ježíš Kristus. Ať to s ním dopadne jakkoliv, ať bude propuštěn ze žaláře nebo bude odsouzen k smrti, bude na jeho těle oslaven Kristus i nyní, jak byl oslaven jeho dřívějšími apoštolskými pracemi a utrpeními (2 Kor 11,23...).

 

21 Vždyť Kristus je pro mne život a smrt zisk. 22Avšak žít v těle by pro mne znamenalo plodnou práci; a nevím, co volit. 23Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem, a to je nadmíru lepší; 24ale zůstat v těle je nutnější pro vás. 25A o tom jsem jist a vím to, že zůstanu, a dlouho zůstanu vám všem k vašemu prospěchu a k radosti z víry, 26abyste setím hojněji mohli mnou chlubit v Kristu Ježíši, když zase k vám přijdu.

27Jen se chovejte důstojně evangelia Kristova, abych, ať přijdu a vás uvidím, či ať jsem nepřítomen, slyšel o vás, že pevně stojíte v jednom duchu, když jako jedna duše společně zápasíte pro víru v evangelium 28a nedáváte se v ničem zastrašovat protivníky; to je pro ně znamením záhuby, pro vás však spásy, a to od Boha. 29Neboť se vám dostalo milosti pro Krista, nejen to, abyste v něho věřili, nýbrž i to, abyste pro něho také trpěli; 30máte týž zápas, jaký jste viděli na mně a o jakém nyní u mne slyšíte.

 

21—22. Apoštol žil pro Ježíše Krista; ten je středem jeho života, činnosti a cílem jeho naděje a tužeb (Gal 2, 20; Řím 6, 11 a j.). Proto zemřeli, nic neztratí, naopak život jeho duše v Kristu bude dokonán a na věky zajištěn ještě před druhým příchodem Páně. Bude-li si však přát zůstat na živu, může ještě mnoho vykonat pro rozšíření evangelia, a tím pro slávu Boží a Kristovu. Neví, co z obojího vyvolit.

27—2, 11. Povzbuzuje k jednotě v pokorném životě po příkladu Kristově.

27—28. Výzva k životu podle evangelia a k větší jednotě mezi nimi je dána proto, aby byli duchovně silnější proti náporu protivníků. Jimi se rozumí pohanské náboženství, protože to ovládalo i veřejný i rodinný život. Pohanský svět měl pro křesťany jen pohrdání a neporozumění, a to právě i mohlo mnohé zeslabit. Proto věřící mají tvořit silnou ucelenou jednotu proti světu pohanskému. Tím oddělením, jednotou podávají důkaz budoucího oddělení při soudu, při němž nevěřící budou odsouzeni, věřící však dojdou spásy.

29. Nazývá milostí i utrpení, neboť je-li v duchu křesťanském snášeno, je to známkou našeho spojení s Ježíšem Kristem a cestou ke spáse. (Řím 5, 3...; 7, 18...).

 

2 Je-li proto nějaká útěcha v Kristu, je-li nějaké ulehčení z lásky, je-li nějaké duchovní společenství, nějaký soucit a milosrdenství, 2naplňte mou radost, abyste byli téhož smýšlení, měli touž lásku, byli jednomyslní, jednoho smýšlení; 3abyste nebyli v ničem sobečtí ani chtiví marné slávy, ale v pokoře pokládejte jeden druhého za lepšího než sebe samé. 4Nehleďte každý jen na vlastní dobro, nýbrž každý i na dobro druhých.

5Mějte v sobě to smýšlení, které je v Kristu Ježíši: 6Ačkoliv má božskou přirozenost, nic nedbal na svou vznešenost, že je rovný Bohu, 7nýbrž zřekl se sám sebe, když vzal na sebe služebnou přirozenost a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl shledán jako člověk, 8ponížil sám sebe, když se stal poslušným až k smrti, a to k smrti kříže.

 

2, 1—2. Tklivým a zároveň povzneseným způsobem v nich probouzí vůli ke vzájemné duchovní podpoře a lásce, k duchovní jednotě a vzájemnému soucítění; prosí je o to, aby jeho srdci takto způsobili radost.

3—4. Ukazuje, co ohrožuje jednotu mezi věřícími, totiž sobeckost a vynášení se nad druhé, a co podporuje jednotu a svornost, totiž pokora a nezištný zájem o dobro druhých, který vyžaduje odříkání se sebe samého.

5—8. Mají mít pokorné smýšlení a ducha odříkání, jaké bylo u Ježíše Krista. Ačkoliv byl a zůstal Bůh, jako by nedbal na svou nekonečnou vznešenost, když viděl bídu lidských duší, a snížil se k nim. Zřekl se svého výsosťného postavení a vzal na sebe lidskou přirozenost, která je jen něco otrockého, máme-li na mysli Boží vznešenost. Stal se člověkem jako ostatní lidé, nejen zdánlivým, nýbrž skutečným. Jako skutečný člověk se projevil tím, že žil v podmínkách ubohého lidského života na zemi a jednal jako člověk. Ale ponížil se ještě hlouběji, než si možno o Bohu představit a kam by se člověk dovedl dobrovolně snížit, totiž až k potupné smrti zločinných otroků na kříži. A to učinil z poslušnosti k svému Otci, aby nám prospěl k spáse. Taková je nedostižná hloubka Kristova snížení: od vrcholu božství až po člověka ze všech nejopovrhovanějšího.

 

9Proto také ho Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nade všecko jméno, 10aby ve jménu Ježíšově pokleklo každé koleno nebešťanů, pozemšťanů a podzemšťanů, 11a aby každý jazyk vyznal, že Pánem je Ježíš Kristus, k slávě Boha Otce.

12Proto, moji drazí, jak jste vždycky poslechli, pracujte s bázní a s chvěním o své spáse, nejen jako v mé přítomnosti, nýbrž mnohem více nyní v mé nepřítomnosti. 13Vždyť Bůh sám to působí ve vás i chtění i konání podle své blahovůle. 14Všechno čiňte bez reptání a rozumování, 15abyste byli bez úhony a čistí, Boží děti bez poskvrny uprostřed špatného a převráceného pokolení, mezi nimiž svítíte jako světla ve světě. 16Držte slovo života, mně k chloubě pro den Kristův, že jsem neběžel nadarmo ani se nadarmo nenamáhal. 17Než má-li být má krev prolita v úlitbu při obětování a přisluhování vaší víry, raduji se a raduji se spolu s vámi se všemi. 18Stejně však i vy se radujte a mějte radost se mnou!

19Doufám v Pánu Ježíši, že k vám brzy budu moci poslat Timotheje, abych i já byl dobré mysli, až se dovím, jak se vám daří. 20Nemám totiž nikoho, kdo by tak smýšlel a tolik upřímně pečoval o vaše věci; 21neboť všichni se honí za svými zájmy, ne za zájmy Krista Ježíše. 22Víte, jak se osvědčil, že jako dítě s otcem sloužil se mnou v evangeliu. 23Toho tedy doufám poslati, jakmile uvidím, na čem jsem; 24mám však důvěru v Pána, že i sám brzy přijdu. 25Zatím jsem však pokládal za nutné poslat k vám Epafrodita, svého bratra a spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste poslali, aby mi přisluhoval v mých potřebách.

 

9—11. Pro toto ponížení a za poslušnost si Ježíš Kristus zasloužil, aby ho Bůh povýšil v lidské přirozenosti na nejvyšší stupeň slávy. „Dal mu jméno", důstojnost, vznešenost tak velikou, která převyšuje vznešenost kterékoli bytosti mezi anděly, kterékoli moci na zemi a moci satanovy, neboť i satan musí uznat Kristovu vznešenost (1 Kor 15, 24—26; Zjev 5, 12). Pokleknutí je projev uznání Kristovy výsostné důstojnosti. Všichni musí vyznat a ctít vznešenost Kristova jména Ježíš, t. j. Spasitel; uznat, že je Pánem všeho.

12—18. Další povzbuzení k dokonalejšímu životu.

12—13. Máme s bázní pracovat o své spáse, protože bez pomocné milosti Boží nemůžeme nic chtít vykonat pro svou spásu, a teprve ne tuto vůli provést skutkem. Tedy člověk si nemůže slibovat, že sám od sebe vytrvá v dobrém až do konce. „S chvěním", abychom se něčím neznelíbili Bohu, na jehož milosti vše závisí.

16. Pavel rád užívá obrazů z tehdejšího sportovního života pro činnost křesťanů a svou (1 Kor 9, 26; Gal 2, 2; 2 Tim 4, 7).

17—18. Víru Filippských a život podle ní si představuje jako oběť (Řím 12, 1; 15, 16), kterou on přináší Bohu. Sám pak by rád přidal k této úlitbě vlastní krev, bude-li třeba, a tím dovršil svou radost.

19—30. Pavlova apoštolská starost o ně.

19. Pavel dovedl vždy ocenit ty, kdo spolu s ním pracovali a věnovali mu pozornost, a velmi si vážil jejich nezištné práce pro evangelium. Splácí jim to tím, že je s důvěrou a vřele doporučuje i těm věřícím, kteří jsou mu velmi drazí. K jeho nejvytrvalejším a nejlepším spolupracovníkům ná ležel Timothej.

25. Stejně vřele doporučuje Epafrodita. Byl to nejspíše jeden z představených církve ve Filippech. Byl poslán Filippskými s darem pro Pavla a snad i proto, aby mu pomáhal podle potřeby. Byl však zdržen nemocí, a proto se Pavel snaží zabránit nějakému mylnému domnění o něm, jako by nevyplnil dobře svůj úkol; vždyť vydal při tom v sázku i vlastní život.

 

26Vždyť toužil po vás po všech a byl smuten, protože jste slyšeli, že se rozstonal. 27A opravdu onemocněl na smrt. Bůh se však nad ním slitoval, a nejen nad ním, nýbrž i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. 28Tím spěšněji jsem ho proto poslal, abyste se při pohledu na něho zase zaradovali a já abych měl o zármutek méně. 29Přijměte ho tedy v Pánu s veškerou radostí a mějte takové lidi v úctě. 30Neboť pro dílo Kristovo málem by byl zemřel, když dal vlastní život v sázku, aby doplnil, co chybělo ve vaší službě pro mne.

 

3 Konečně, moji bratři, radujte se v Pánul Psát vám tytéž věci není mi obtížno, vám to však dodá jistoty.

2Chraňte se těch psů, chraňte se těch špatných dělníků, chraňte se té rozřízky! 3Neboť (správně) obřezaní jsme my, kdo duchem sloužíme Bohu a máme chloubu v Kristu Ježíši a neskládáme důvěru v tělo, 4ačkoliv také já mám proč mít důvěru i v tělo. Myslí-li někdo jiný, že může skládat důvěru v tělo, tím více já! 5 Byl jsem obřezán osmého dne, jsem rodem Izraelita, z kmene Benjaminova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, 6co do horlivosti pronásledovatel Církve, co do spravedlnosti, která je v Zákoně, nelze mi nic vyčítat.

7Avšak co mi bývalo ziskem, považuji pro Krista za škodu. 8Ano, vůbec považuji všecko za škodu, když to srovnám s nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, mého Pána. Pro něho jsem se toho všeho vzdal a považuji to za brak, jen když získám Krista 9a budu nalezen v něm, a to ne se svou spravedlností, která je ze Zákona, nýbrž s tou, která je skrze víru v Krista, se spravedlností z Boha na základě víry; 10 abych poznal jej i moc jeho zmrtvýchvstání a měl účast v jeho utrpení; připodobňuji se mu ve smrti, 11 abych nějak dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

 

3, 1—4, 1. Varuje před nepravými učiteli a ukazuje své smýšlení.

1. Filippané byli již dříve Pavlem upozorněni, listem nebo kázáním, na nebezpečí ze strany židokřesťanských učitelů, kteří se ještě neodpoutali od Starého Zákona a jeho plnění požadovali i odpohanokřesťanů.

2. Dává jim ta jména pro duchovní škody, které napáchali mezi křesťany. Místo „obřízky“ neboli „obřezaných“ je nazývá ironicky „rozřízkou.“

3. „Tělem“ nazývá obřízku a jiné dřívější přednosti a výsady Izraelitů, jako původ od Abrahama, všelijaká nařízení Zákona, týkající se zvláště jich a j. Proti tomu klade přednost křesťanství.

5—6. Viz 2 Kor 11, 22; Skt ap 22, 3; 23, 6; 26, 5; Gal 1, 13.

7—8. Přednosti židovského náboženství a podobné věci pokládá za neužitečné a škodlivé ve srovnání s těmi nesmírnými dobry, která s sebou přináší poznání Ježíše Krista jako Spasitele. Pro něho a nový život, který dal věřícím, se zřekl jakýchkoliv jiných předností a výhod.

9. O spravedlnosti ze Zákona a z víry pojednává ze široka v listě Řím a Gal.

10—11. „Poznati“ jakousi zkušeností ve spojení s Kristem a připodobňováním se mu. „Moc zmrtvýchvstání", neboť Kristovo zmrtvýchvstání dává jistotu o našem smíření s Bohem (Řím 4, 24—25), o našem vzkříšení (1 Kor 15, 20) a duchovním spojení s ním (E£ 2, 5—6; Kol 3, 1—4). Touží po účasti v utrpení a smrti, protože jimi se přichází k slávě a vzkříšení (2 Kor 4, 10).

 

12Ne že bych (toho) již dosáhl nebo byl už dokonalý; ale chvátám, zda také uchvátím, poněvadž jsem byl také uchvácen Kristem Ježíšem.

13Bratři, já o sobě nemyslím, že jsem (to zcela) uchvátil. Jde však o jedno: Zapomínám na to, co je za mnou, a tíhnu k tomu, co je přede mnou, 14 spěchám k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shora, k níž jsem povolán v Kristu Ježíši. 15Takto tedy smýšlejme všichni, kdo jsme dokonalí; a smýšlíte-li v čem jinak, i to vám Bůh odhalí. 16Jen toto: k čemu jsme dospěli, v tom jděme dále.

17Bratři, staňte se mými následovníky a patřte na ty, kdo žijí podle vzoru, jaký máte v nás. 18Neboť, jak jsem vám často říkal, nyní to pravím i s pláčem, že mnozí žijí jako nepřátelé kříže Kristova. 19Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a a sláva ve vlastní hanbě; oni mají na mysli pozemské věci. 20My však jsme občané nebes. Odtamtud také očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista; 21on přemění naše ubohé tělo k podobě se svým slavným tělem, podle moci, kterou si může i všecko podrobit.

 

12. I když se vzdal všeho pro Krista, nedospěl ještě k vítěznému cíli. Snaží se ze všech sil dosáhnout vrcholu připodobněním Kristu, jako závodník napíná všechny síly, aby dosáhl cíle. Ježíš Kristus sám Pavla uchvátil již u Damašku při obrácení.

13—14. Jako závodník odkládá vše nepotřebné, neohlíží se zpět, ale s okem upřeným na cíl napíná všechny síly, aby doběhl k cíli, tak i Pavel se již neohlíží na to, čím kdysi byl, ani na své práce a utrpení v apoštoláte, ale má na mysli jen věčnou odměnu, ke které ho Bůh povolal.

15. „Dokonalí", zkušení v křesťanských ctnostech a s plnějším poznáním Krista a tajemství vykoupení. Kdo se domnívá, že již přišel k vrcholu dokonalosti, i v tom ho Bůh osvítí skrze Ducha svatého a Církev.

18—19. Mluví o těch, kdo již uvěřili v Krista a žili podle něho, ale potom se dali zlákat světem holdujícím tělesným neřestem. Zradili kříž, protože opustili život v umrtvování sebe. Spatní křesťané byli vždycky.

21. Oslava našeho těla vzkříšením je zaručena nekonečnou mocí Kristovou.

 

4 Proto, moji milovaní a žádoucí bratři, má radosti a koruno, tak stůjte pevně v Pánu, drazí!

2Napomínám Evodii a napomínám Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu. 3Ano prosím i tebe, vzácný spolupracovníku, ujmi se jich, vždyť spolu se mnou bojovaly v evangeliu i s Klementem a ostatními mými spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.

4Radujte se vždycky v Pánu. Opakuji: radujte se! 5Vaše ústupnost nechť je známa všem lidem; Pán je blízko.

6O nic se úzkostlivě nestarejte, ale vaše přání buďtež Bohu přednášena všelikou modlitbou a prosbou s děkováním. 7A Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, ochrání vám srdce i myšlenky v Kristu Ježíši.

8Konečně, bratři, vše, co je pravdivé, co čestné, co spravedlivé, co čisté, co milé, co dobré pověsti, vůbec co je ctnostné, co chvályhodné, to obmýšlejte. 9Čemu jste se také naučili a co přijali, co jste uslyšeli a na mně viděli, to konejte; a Bůh pokoje bude s vámi!

 

4, 1. Jeho láska nenachází dost něžných výrazů.

2—9. Napomenutí ke svornosti a k ctnostnému životu.

2—3. Ty dvě ženy byly horlivě činné v církvi, ale z důvodu nám neznámého se znesvářily. Pavel je nabádá ke smířlivosti. Vděčně vzpomíná na jejich obětavou práci, a proto je doporučuje nám neznámému spolupracovníku (či Synzygovi?). „Kniha života", obraz vzatý ze Starého Zákona (Iz 4, 3; Dan 12, 1), jehož hojně užívá Zjevení sv. Jana. Jako rodiny uchovávají seznam svých členů, podobně Bůh má seznam svých vyvolených.

6. Přílišná starostlivost je známkou malé důvěry v Boha.

 

10Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že jste zase jednou rozkvetli ve své péči o mne; ano, myslili jste na to (i dříve), neměli jste jen příležitosti. 11Ne že bych si stěžoval na nedostatek; vždyť jsem se naučil být spokojen v každém postavení. 12Dovedu žít v nouzi, dovedu také žít v hojnosti. Jsem obeznalý vůbec ve všem: v sytosti i hladovění, v nadbytku i nedostatku. 13Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. 14Než učinili jste dobře, že jste mi projevili účast v soužení.

15Víte také vy, Filippané, že na počátku hlásání radostné zvěsti, když jsem vyšel z Makedonie, žádná obec se mnou nevyrovnávala vzájemné příjmy a vydání, leč vy jediní; 16také do Thessaloniky jste mi jednou dvakrát poslali na mé potřeby. 17Ne že bych vyhledával daru, ale hledám hojnější ovoce k dobru vašeho účtu. 18Mám všeho dost, ano nadbytek. Jsem zahrnut vším, když jsem dostal od Epafrodita, co jste poslali; je to libá obětní vůně, příjemná oběť, milá Bohu. 19Můj Bůh pak skvěle vyplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství ve slávě v Kristu Ježíši. 20Bohu pak a našemu Otci sláva na věky věků! Amen!

21Pozdravtě každého svatého v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. 22Pozdravují vás všichni svatí, zvláště však ti, kteří jsou z císařova domu.

23Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem! Amen.

 

10—20. Děkuje za zaslaný příspěvek.

11—13. Apoštol se naučil za své činnosti nestarat se příliš o své pozemské potřeby a být se vším spokojen. Nic ho nepřekvapí a nezlomí, neboť cítí v sobě nadpřirozenou sílu Kristovy milosti; tou všechno překoná.

15. Srov. Skt ap 16, 1... „Příjmy“ Filippských byla apoštolská činnost Pavlova mezi nimi, za niž se chtěli odvděčit hmotnou podporou (vydání), kterou Pavel velmi zřídka bral (srov. 2 Kor 11, 7—9); bylo to tedy známkou zvláštní důvěry Pavlovy k nim.

16. O velkodušnosti Filippských viz 2 Kor 8, 1—3; 11, 9.

18—19. Z těch slov možno poznat, jak velkou vděčnosti bylo naplněno Pavlovo nitro. Tak milá mu byla jejich péče o něj. Ale nejen jemu byla milá, nýbrž i Bohu, jako by mu přinášeli oběť jemu milou. A nezůstává jim dlužen, ale ujišťuje je tím, že Bůh bude zvláště o ně pečovat v jejich potřebách jak tělesných, tak duchovních a přivede je k věčné slávě, a to „v Kristu Ježíši", pokud jsou s ním spojeni jako údy jeho duchovního těía, Církve.

22. Nejde snad o členy císařského rodu, ale o lidi v paláci sloužící a zaměstnané. Tím se ovšem netvrdí, že by mezi nimi nemohla být i význačná osobnost.

 

LIST SVATÉHO PAVLA KOLOSSANŮM.

Apoštol Pavel navštívil Frygii v Malé Asii na druhé a třetí apoštolské cestě, ale nezdá se, že působil i v městě Kolossách mezi Laodicejí a Hierapolí. Křesťanskou obec tam nejspíše založil jejich občan Epafras, kterého Pavel obrátil pravděpodobně za svého pobytu v Efesu. Pavel si ho velmi vážil, jak plyne z chvály v listu samém (1, 7; 4, 13).

Epafras navštívil Pavla uvězněného v Římě, aby se s ním poradil o některých záležitostech křesťanské obce v Kolossách. Tamější křesťané byli horliví ve víře i v lásce. Ale hrozilo jim nebezpečí od nepravých učitelů. Proto jim Pavel poslal list a svěřil ho Tychikovi. List byl také určen Laodicejským (4, 16). Epafras zatím zůstal v Římě, aby byl Pavlovi k ruce; v tom smyslu je Pavlovým spoluvězněm v listě Filemonovi (13).

Po pozdravu a díkůvzdání za kvetoucí křesťanský život v Kolossách (1,1-8) ujišťuje věřící svou neustálou modlitbou za jejich vzrůst v dokonalosti, v poznání Boha a plnění Boží vůle (9-14).

Potom v první věroučné části listu se nejprve rozpisuje o vznešenosti Krista (1, 15-2, 3) jakožto Boha; je totiž dokonalý obraz Boží a stvořitel všeho. Potom jako člověka-vykupitele, neboť on má nejvznešenější postavení v Církvi jako její hlava. On totiž je jediným Vykupitelem a díla jeho vykoupení se stali účastni i Kolossané. Jedině ve spojení s ním mohou prožívat své vykoupení i v utrpeních tohoto života. Potom (2, 4-23) varuje před nepravými učiteli, kteří je odváděli od Krista Vykupitele; z jejich učení nemohou nic očekávat pro své vykoupení a mají se tím pevněji držeti víry v Krista, skrze něhož jedině dostali odpuštění hříchů. Naproti tomu oni nepraví učitelé se snažili uplatnit u nich nenáležitou úctu k andělům, jako by andělé, a ne Ježíš Kristus, byli prostředníky mezi Bohem a lidstvem. Dále zaváděli u nich všelijaké židovské zvyky, jako obřízku, zachovávání židovských svátků, zdržování se některých nápojů a pokrmů. Toto své učení pak hlásali na způsob některých filosofů, a tím mu právě dodávali zdání pravdy.

V druhé, morální části listu povzbuzuje věřící k novému životu pro spojení s Kristem (3, 1-17). Potom připomíná jednotlivým stavům jejich povinnosti (3, 18-4, 1) a povzbuzuje k modlitbě a opatrnosti (4, 2-6).

Na konci listu píše o poslání Tychika, který jim list přináší, vzkazuje pozdravy a doporučení (4, 7-18).

List byl napsán r. 63. Je důležitý pro učení o Ježíši Kristu, jehož božskou osobnost a dílo vykoupení ukazuje Pavel vznešeným způsobem. Po této stránce dosahuje list vrcholu apoštolova učení o Kristu.

 

KOLOSSANŮM

1 Pavel, apoštol Krista Ježíše z vůle Boží, a bratr Timothej 2svatým a věřícím bratřím v Kristu v Kolossách. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce!

3Děkujeme Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a stále se za vás modlíme. 4Slyšeli jsme totiž o vaší víře v Kristu Ježíši a o lásce, kterou máte ke všem svatým 5pro naději, uloženou pro vás v nebi. O té jste uslyšeli již dříve v pravdivém slově evangelia, 6které k vám přišlo, jako je už na celém světě a přináší ovoce a roste zrovna jako u vás od toho dne, kdy jste je uslyšeli a poznali Boží milost v pravdě. 7Tak vás naučil Epafras, náš milý spoluslužebník, který je věrný přisluhovatel Kristův pro vás. 8On nám také podal zprávu o vaší duchovní lásce.

9Proto i my od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle s veškerou moudrostí a s veškerým duchovním porozuměním, 10jak máte žít důstojně Pána, abyste se mu zcela líbili. Přinášejte ovoce ve všelikém dobrém díle a rosťte poznáním Boha, 11bud'te proniknuti vší silou shodně s jeho slavnou mocí k plné vytrvalosti a trpělivosti. S radostí 12děkujte Otci, který nás učinil schopnými k účasti na podílu svatých ve světle; 13on nás vytrhl z moci temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna; 14v něm máme vykoupení, odpuštění hříchů.

15On je obraz neviditelného Boha, prvorozenec veškerého tvorstva. 16Neboť v něm bylo stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva,ať knížectva nebo mocnosti; všecko bylo stvořeno skrze něho a pro něho.

 

1, 1—8. Pozdrav, přání a díkůvzdání za kvetoucí křesťanský život.

5. Bez Božího zjevení, t. j. jen přirozenými silami, nelze poznat věčnou blaženost, ani ne doufat v tu blaženost, o níž mluví evangelium, prosté všeho klamu a nepravdy.

6. Přijali evangelium pravé (v pravdě), ne již porušené nepravým učením.

7. Epafras, nejspíše zakladatel církve v Kolossách.

9—14. Ujišťuje věřící modlitbou za ně, aby se stali více účastni vykoupení.

9. K tomu, abychom dokonale poznali, jak Bůh chce, abychom žili, je třeba pomoci darů Ducha svatého, o jejichž rozmnožení se Pavel modlí.

11. Prosí za ně, aby byli duchovně proniknuti nadpřirozenou silou v mysli, v srdci, a tak aby byli schopni přestát všechny zkoušky tohoto života a snést je, ale s radostí snésti, což je vpravdě křesťanské.

12. Bůh nás povolal k věčné blaženosti; je nazývána světlem, proti světu ve tmách (srov. Ef 6, 12).

13—14. „Moc temnoty", svět ovládaný satanem. Kdo je vírou spojen s Ježíšem Kristem, ten je účasten vykoupení z moci hříchu a stává se členem království Synova čili Církve.

15—23. Vznešenost Ježíše - Vykupitele a jeho díla.

15. Od 15.—17. verše se mluví o Ježíši Kristu jako o Bohu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha", ne jako my jsme obrazem Božím, nýbrž ve vyšším smyslu. Neboť on je přede vším tvorstvem, nepatří tedy k tvorům, je živým obrazem Božím pro stejnost v božské přirozenosti, protože je vlastní Syn Boží; v tom je stejně neviditelný, jako je neviditelný Bůh sám. Je „prvorozenec veškerého tvorstva", byl totiž dříve než bylo cokoliv stvořeno, vyniká nade všechno tvorstvo svou božskou přirozeností a má nad ním svrchovanou moc a vládu.

16. „V něm bylo všechno stvořeno", totiž Bůh v něm viděl vše, co chtěl stvořit, je v Bohu obrazem všeho, co mělo být stvořeno, i věcí neviditelných, totiž andělů, ať už mají jakoukoli moc a vznešenost (trůny, panstva a j.). „Skrze něho": je tedy účinnou příčinou všeho stvoření a uchovávání tvorstva. „Pro něho", neboť je posledním cílem tvorstva. Totéž se praví v Žid 2, 10 o Bohu jako stvořiteli všeho; tedy Ježíš Kristus podle své božské přirozenosti je stvořitelem všeho tvorstva.

 

17Sám pak je přede vším a všecko má v něm své trvání; 18a on je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých (vstalých), aby měl ve všem prvenství. 19Neboť se (Bohu) zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost 20a aby skrze něho smířil všecko se sebou tím, že zjednal pokoj krví jeho kříže, jak to, co je na zemi, tak to, co je v nebesích.

21Také vás, kdysi odcizené a ve smýšlení znepřátelené zlými skutky,,., 22nyní však vás smířil ve svém hmotném těle skrze smrt, aby vás před sebou učinil svatými, neposkvrněnými a bezúhonnými, 23zůstáváte-li ovšem založeni a pevni ve víře a nedáváte-li se odvrátit od naděje radostné zvěsti, o které jste slyšeli. Ta byla hlásána v celém tvorstvu pod nebem, a já, Pavel, jsem se stal jejím služebníkem.

24Nyní se raduji v utrpeních pro vás a doplňuji na svém těle zbývající soužení Kristova pro jeho tělo, kterým je Církev.25Jejím služebníkem jsem se stal podle Božího zařízení, které mi bylo svěřeno pro vás, abych naplnil Boží slovo,

 

17. Je především tvorstvem nejen časově, protože byl od věčnosti, nýbrž pro své výsadní postavení nade vším tvorstvem. To je na něm závislé ve svém bytí proto, že od něho bylo stvořeno a jeho mocí je v bytí dále udržováno; bez této jeho moci by přestalo být.

18. Kristova vznešenost a prvorozenství v Církvi záleží dále v tom, že je hlava Církve (E£ 1, 23—33; 4, 12—16; 5, 25). „Prvorozený z. mrtvých (vstalých)", neboť první byl vzkříšen k nesmrtelnému životu v nebeské slávě a jeho zmrtvýchvstání je příčinou vzkříšení našich těl (1 Kor 15, 23—25) a obrazem vzkříšení našich duší z hříchu (Řím 4, 25; 6, 4). Ježíš tedy má prvenství ve všem. Nejen ve tvorstvu, v řádě fysickém, jako stvořitel a uchovatel, ale také v Církvi pro vykoupení lidstva z hříchu, tedy je první i v řádě spásy, vykoupení, milosti. Jemu patří toto prvenství v Církvi, protože zaujímá postavení hlavy, od které plyne všechen nadpřirozený život do těla - Církve.

19. Přebývá v něm trvale „veškerá plnost", totiž božství, a tím i plnost všech milostí, kterých se nám od něho dostává; tedy i v řádu milosti má Kristus prvenství.

20. Bůh učinil Ježíše Krista jediným prostředníkem při smíření všeho tvorstva a středem všeho vykoupení, neboť pro něho, k Synově slávě, to vznešené dílo podnikl. „Skrze něho", jeho obětí učinil smíření, jeho krví prolitou na kříži byl ujednán pokoj mezi nebem a tvorstvem. Ne snad skrze nějaké duchy, jak nepraví učitelé hlásali Kolossanům. Slavné dílo vykoupení bylo tedy prvním a hlavním důvodem, proč se Syn Boží vtělil.

21. „Odcizené Bohu“ - vždyť ho ani neznali, a „znepřátelené“ hříchy, jimiž prozrazovali své odbojné smýšlení proti Bohu.

22. „Hmotné tělo"; obětí skutečného, utrpení podrobeného těla Kristova bylo dokonáno smíření, a ne duchy, jak učili nepraví učitelé. Účelem vykoupení bylo vnitřně posvětit člověka, aby měl pravou vnitřní dokonalost a svatost, v které Bůh má zálibu.

23. Pro naděje z nepravého učení nemají upouštět od jisté naděje v život věčný, který se zakládá na pravé víře ve smíření učiněné Ježíšem Kristem.

24—2, 3. Tajemství vykoupení v Bohu skryté a apoštolům svěřené.

24. „Nyní", když je ve vězení, trpí. I to chce obrátit k duchovnímu dobru věřících, a proto se raduje. Vždyť tím „doplňuje na svém těle....“ Tím jistě nemyslí, že by bylo třeba něco přidávat k vykupitelskému utrpení Kristovu. To bylo již jednou vykonáno pro věčné časy a má stále nekonečnou cenu a výhradní účinnost pro spásu lidstva. A nikdo jiný, ani sebesvětější člověk, nemůže k tomu něco přidat v tom smyslu, jako by utrpení Kristovo bylo v něčem nedostatečné pro spasení. Ale apoštol se tu dívá na Krista jako na hlavu Církve (v 18), duchovního těla Kristova. Každý věřící je pak duchovním živým údem v tomto organismu. Bůh ustanovil, že se věřící mají připodobnit Ježíši Kristu, své hlavě, i v utrpeních. A takto utrpení věřících, jako údů duchovního těla Kristova, možno nazvat utrpeními Kristovými; vždyť v jistém smyslu on sám trpí, když trpí Církev (Skt ap 9, 5; Zjev 7, 4). Ve vědomí tohoto spojení s Kristem a se všemi věřícími mluví Pavel o svých utrpeních v žaláři jako o utrpeních Kristových. Chce pak jimi doplnit onu míru utrpení, které Bůh věřícím určil vytrpět. Je v tom hluboká mystika křesťanského utrpení a vzájemného spojení svatých: utrpení má cenu pro duchovní život vlastní i spoluvěřících, neboť se jím více přibližujeme ke vší dokonalosti a k prameni života věčného, k Ježíši Kristu.

 

26tajemství to, od věků a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým; 27jim totiž chtěl Bůh oznámit slavné bohatství tohoto tajemství mezi pohany; to (tajemství) je Kristus ve vás, naděje na slávu. 28Jeho my zvěstujeme a napomínáme a učíme každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka učinili dokonalým v Kristu. 29O to se také namáhám a bojuji podle jeho působení, které se ve mně mocně projevuje.