Populární kosmologie

 

Past nebo brána nebes
Olomouc 1998
vyd.Matice cyyrilometodějská
Tomáš Bahounek O.P.
Nihil obstat: P.A.J.Beneš O.P., Jinošov 24.7.1997


O b s a h
Úvod
Volání kosmických sfér
1. část zápisníku
Touha po tajemném Neznámém
2. část zápisníku
Démonická přitažlivost Bermudského trojúhelníku
3. část zápisníku
Návrat na Modrou planetu
4. část zápisníku
"Undefined Flying Objects"
5. část zápisníku
Odkud přichází Mimozemšťan ?
6. část zápisníku
Poselství Dogonů
7. část zápisníku
Výstraha
8. část zápisníku
Osudné setkání
9. část zápisníku
Souboj
10. část zápisníku
Vítězství Královny vesmíru

Ú v o d
   Tváří v tvář životním úkolům setkává se člověk s mnohými nesnázemi a překvapeními. K tomu všemu přistupuje ještě snaha některých lidí dělat z komára velblouda. Objevují se "zaručené" zvěstí o tom, co kdo překvapivého uviděl, co záhadného prožil. Na tom by nebylo nic špatného, protože by to jen povzbuzovalo lidskou touhu přijít věci na kloub a objasnit věci ve světle poznání. Horší však je, že se přitom stále častěji objevují tvrzení a názory, že tato záplava záhad v přírodě a lidském životě se nedá vysvětlit pomocí osvědčených postupů lidského rozumu. A tu se objevuje, že prý je ke všemu tomu nutno být vybaven mimořádnými schopnostmi, jako je jasnovidectví, telepatie, telekineze. Podle některých lidí je potřeba mít nějaké spojení s dušemi mrtvých nebo též zvláštní osobní magnetismus či mít alespoň nějaké spojení s astrálními silami. Jsou i křesťané, kteří proti schopnostem lidského rozumu, osvíceného vírou, prakticky upřednostňují různá zjevení a zázraky.
     Proti tomu člověk, který přirozeně touží dosáhnout uspokojivého a jasného, a přitom prostého řešení všech přírodních a životních záhad, se snadno uchyluje k různým druhům orientálního gnosticismu, a v neposlední řadě dokonce i k různým omamným látkám.
    Přiznám se hned na začátku, že svou knihou nepřináším žádné pronikavě objevné řešení. Vždyť nejsem žádný přírodovědec. Když jde o náboženství, žádný svatý a ani Panna Maria se mi doposud nezjevili, ale jsem to naopak spíše já, kdo se tak často zjevuje Matce Boží a různým svatým, když je prosím o lepší vedení k svrchované Pravdě a Lásce.
    Moje příprava k této práci započala už v mládí. Kdysi jsem se zabýval tzv. filozofií čtvrté dimenze. Jednalo se spíše o studium literatury. Našel jsem však i velkého znalce těchto věcí prof.Otakara Borůvku. Působil na fakultě přírodních věd brněnské Univerzity a na brněnské hvězdárně.
    Dalším významným přínosem pro mne byly rozmluvy s otcem profesorem Dominikem Peckou, dominikánským terciářem, a dále, a to bývaly zejména rozmluvy s otcem Metodějem Habáněm. Bývaly to hovory velmi poučné a náročné na soustředění a paměť. Nahrávat se totiž nedaly, protože ze všech stran vyčnívalo všudypřítomné ucho Státní bezpečnosti. Bylo možné dělat si jen zběžné poznámky. A teprve dodatečně si sednout někde do ústraní a rychle si ty věci buď převykládat do magnetofonu nebo jinak zaznamenat, protože za pár dní by už byly kusé. Bývalo to tím komplikovanější, že otec Habáň nepodával žádný obor soustavně. Při každém dalším setkání prostě jen někde otevřel Tomášovu Summu contra gentiles nebo Tomášův komentář k Aristotelově Fyzice. Kromě toho si člověk v přítomnosti otce Habáně musel počínat s dávkou jakéhosi myšlenkového odstupu. Někdy se zdálo, jako by odmítal mít nějaké následovníky. Bylo to u něho spíše z pokory. Jednou jsem ho prosil, aby mi svůj názor nevykládal jako možnou alternativu, ale jako něco jistého a bezpečného. A tu mi otec Metoděj řekl: Nerad bych vás příliš ovlivnil svými názory. Já na to: Ale otče, já chci být opravdový realista jako svatý Tomáš. Já chci abyste mě ovlivnil! Tak se do mne klidně otiskněte!" On však zavrtěl hlavou a řekl: "Raději ne. Vždyť ono není docela jisté, že to učím, je docela správné." A tak jsem si vlastně musel svůj zápisník z těchto našich rozmluv musel vést tajně nejen před okolním světem, ale i před otcem Habáněm.
      Uprostřed osmdesátých let jsem měl příležitost zúčastnit se v jednom pražském domě tajně pořádané přednášky dominikánského terciáře Dr.Artura Pavelky (později byl vysvěcen na kněze jako otec Ludvík). Tehdy jsem ho znal spíše jen z jeho článků v olomoucké Filosofické revui, kde objasňoval některé souvislosti mezi teorií relativity a učením sv.Tomáše. Tentokrát však dr.Pavelka přednášel o učení sv.Alberta Velikého v poměru k Albertu Einsteinovi.
     Tyto věci mě tuze zajímaly. Věděl jsem však, že na svůj rozum se nemohu příliš moc spoléhat. Když jsem po promoci na filozofické fakultě nastoupil jako pracovník pro všechno na farmě živočišné výroby, byl bych se asi zbláznil, kdybych těch následujících 14 let mezi zvířaty něco nedělal. Upnul jsem se ke studiu sv.Tomáše. Čistě pro svou potřebu jsem se začal zabývat překladem Summy proti pohanům do češtiny (Vyšla v roce 1993 v Olomouci, v Matici cyrilometodějské).
Podnětem pro mne bylo setkání a sblížení s velkým českým dominikánem, otcem Jiří Maria Veselým. Vydal knihu "Co dává Velehrad Evropě" (Olomouc 1994 Matice cyrilometodějská). A zde, v kapitoli Současnost, se zmiňuje o Albertu Einsteinovi:
   Einstein říká, že "podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nepokazil." A otec Veselý k tomu dodává: Stvořitel zvláštním způsobem svěřuje spoludirigování člověku. Je škoda, že kromě pokusů P.Ludvíka Artura Pavelky OP nikdo soustavně nesrovnával Einsteinovu teorii relativity s tím, co píse Andělský učitel v První a druhé příčině, o Prozřetelnosti a o Božím působení na věci.
     Později jsem se dozvídal otřesné zkušenosti, týkající se tzv. Filadelfského experimentu, na jehož vypracování se podílel také Albert Einstein, Nicola Tesla a hlavně von Neumann. Ukázalo se, že vědci pokusně dokázali změnit třírozměrnou skladbu hmoty a docílili také jistého pohybu v čase. Přitom si původci experimentu počínali tak bezohledně, že těmto změnám vystavili i řadu nic netušících lidí. Někteří z nich jsou dodnes nezvěstní, jiní zahynuli a mnozí z těch, kdo pokus přežili, zešíleli. Tak se nabízí téma pro nejrůznější hrůzostrašné historky o návštěvě UFO a o různých životních okolnostech, kdy se zdá, že je člověk vůči některým silám naprosto bezbranný. A přitom věříme, že po Kristu už všechno slouží Božím dětem jenom k dobrému. Vždyť i Kolumbus a jeho věrná posádka zakusili při hledání Indie mnohé podivné věci v Sargasovém moři. Sledovali podivné věci v moři i v povětří, málem došlo ke vzpouře, ale oni se modlili k Bohu a Matce Boží a bezpečně propluli do Nového světa.
    Tzv. moderní člověk se snažil odhalit různá tajemství v přírodě, ale přitom pozbyl smysl pro nadpřirozené tajemství. je ochoten přijímat jen to, co vidí či jinak může ověřit svými smysly. Moderní člověk se totiž domníval, že postupem přirozeného lidského poznání a vědy se odhalí a ztratí každé tajemství. Jenže pak se začali lidé Erich von Däniken, kteří začali poukazovat na to, že mnohé známé věci jsou plné tajemství, na které prý lidský rozum nestačí. Moderní člověk upínal svou pozornost jen k zemi a spoléhal pouze na lidský rozum. Do toho zasáhl Däniken a další, kteří začali tvrdit: Na zemi jsou věci, které dokazují, že naši předkové museli mít nějaké inteligentnější pomocníky z vesmíru, protože lidským rozumem by na to sami nepřišli. Tito Dänikenové vlastně neuznávají ani Boha ani nadpřirozené tajemství, ale neuznávají ani velikost a sílu lidského rozumu. Pouze člověka zneklidňují, když mu předhazují omezenost a slabost lidského rozumu, ale víru a vnitřní pokoj člověku nedávají. A přitom člověk má povinnost rozvinout možnosti svého přirozeného rozumu, a současně své myšlenky a své úsilí zaměřovat k věčnosti, k nadpřirozené blaženosti a pokoji, pro jaký jsme stvořeni.
      V současnosti se ukazuje, že všechny lidské objevy, včetně fyzikálních a vůbec přírodovědných (jako je třeba teorie magnetického pole), trpí víc a víc potřebou být pevně zaklesnuty do přesného aristotelského myšlení, pěstovaného v duchu sv.Alberta a sv.Tomáše. Přitom ale nestačí, aby to byla jen osvojená nějaká teorie. Musí to být současně také duchovní život, založený jednak na lidské přirozenosti a jednak na Boží milosti. Jinak by se každý odborník v teorii magnetického pole a při pokusech o její spojení s teorií relativity zbláznil či rozplynul v jakési nicotné nirváně nebo zcela úplně by pozbyl rozměrnosti v silném magnetickém poli.
     Proto zde nabízím všem lidem dobré vůle jakýsi kaleidoskop úchvatných jevů v přírodě, které tolik strhují zvědavého člověka, ale současně mu hrozí, že bez pevné zakotvenosti v řádu přírodním a Božím ho zcela zavalí a pohltí. V tomto kaleidoskopu je zahrnut i naivní, povrchní lidský rozum, který se snaží všechny záhady a tajemství obsáhnout. Za každou kapitolou tohoto stylizovaného karnevalu soudobými senzacemi však následuje krátké zamyšlení. Jsou to stránky Zápisníku. Nepřinášejí nám nic převratně nového, protože více než nějaké novoty potřebujeme návrat ke kořenům. Základem a oporou je pro nás náš lidský rozum, zušlechtěný neměnným Božím Slovem. Jak nedostatečně znají dnešní lidé Písmo svaté, tak nedostatečně používají přirozeného rozumu. Je třeba lépe prozkoumat a nově vyslovit kosmologické myšlenky Aristotela, jehož odkaz pokřtil sv.Tomáš. Andělský doktor nám poskytuje klíč k proniknutí Aristotelovy filozofie. Vodítkem nám tedy bude Aristotelova Fyzika a Metafyzika, díla sv.Tomáše Akvinského a sv.Alberta Velikého, myšlenky otců dominikánů Dominika Pecky, Metoděje Habáně, Ludvíka A.Pavelky a Jiřího M.Veselého, jak je autor zaznamenal. Nestačí však poněkud převykládat Aristotela a sv.Tomáše, nýbrž je potřeba jejich odkaz prožívat a postavit do některých souvislostí dnešního světa a lidstva a jeho životních tužeb. Teprve potom může Němý vůl z Akvina tak zabučet, že z toho úžasem oněmí mnozí dnešní fyzikové a přírodovědci na celém světě.
      Díky Bohu a Matce Boží za tohoto našeho velkého učitele!

Volání kosmických sfér
"Co - co?...Jakto?! Slunce dnes vychází na Jihu?"
"Kdepak! Slunce je přece tam!", ukázal mu průvodčí palcem na druhou stranu. Na východním obzoru se rozlévala oranžová zář.
"A co je pak tamhleto?!"
To už se cestující expresu nahrnuli k oknům. Zírali na druhé Slunce. Krvavý kotouč se vyhoupl na jižní obloze. Neustále se zvětšoval.
"Ne!!", vyjekl kdosi hystericky, - "Letí to přímo na nás!!"
Všichni ztrnuli. Nastalo hrozivé hřmění. Na expres, uhánějící zelenajícími se pláněmi, se valila jakási strašná pohroma. Cestující si zacpávali uši. Celý vlak se roztřásl. Na okamžik postřehli podivnou věc: ohnivá koule se jim před zraky v mžiku změnila v těleso válcového tvaru. Vyzařovalo jasně modré světlo. Pak ještě chvíli oslněni čekali konečnou zkázu. nic se však nestalo. Minulo je to. Přeletělo to nad železniční tratí a mířilo to dál, až to zmizelo na obzoru. Kdosi se nervózně podíval na hodinky. Neuběhlo ani deset minut, a přece každý jako by prožil smrt. Teď zakoušeli okamžiky úlevy. Ale náhle - vlakem otřásla hromová rána! Pak další výbuchy. Celé nebe vzplanulo. Dunění bylo tak silné, že nebylo slyšet ani hvizd lokomotivy. Země se roztřásla jako při zemětřesení. Průvodčí se vrhl oběma rukama na záchrannou brzdu a celým tělem se na ni zavěsil.
"Bál jsem se, že vlak vyjede z třesoucích se kolejí", vysvětloval později.
Teď se však lidé káceli ze sedadel. Jeden přes druhého. Shora na ně dopadala zavazadla.
Brzy celá obloha pohasla. Zahalil ji mohutný temný mrak. Netrvalo dlouho a spustil se černý déšť.
Světové seismologické stanice zaznamenaly zemětřesení. Detonaci bylo slyšet na sta a sta kilometrů. V Antverpách i v Heidelbergu se pronikavě změnilo podnebí. V Londýně se lidé bezvýsledně vyptávali policistů:
"Kde se najednou vzaly na čisté obloze ty černé mraky?"
Tifliský poštovní lupič, zvaný Koba byl náhlým duněním vytržen ze svých bázlivých úvah, zda se mu opět podaří vyklouznout se zdravou kůží z temných rejdů. Pak se však oddal snění a iluzím o nedopadnutelném zločinci. Ruský emigrant Iljič ve Švýcarsku nasupeně vzhlédl k vibrující obloze, jako by se chtěl domoci shůry odpovědi, zda se nebesa nezačínají bortit následkem jeho zpupných výpadů.
"Co to bylo?", zněla otázka cestujících sibiřského vlaku. Nikdo nevěděl.Vznikly dokonce spory ohledně přesného směru letu ohnivého tělesa. Nejpodivnější a nejzáhadnější událost, týkající se hmoty z vesmíru,se stala 30. června 1908 v 7 hodin a 17 minut.
Pak se rozjely telegrafy po celém světě:
- STOP - KATASTROFA NA SIBIRI - STOP - TUNGUZKA - STOP -
Nato noviny přinesly senzační zprávy s titulky:
Pád kosmického tělesa na Sibiři !
Návštěva z kosmu nebo srážka s meteoritem ?!
KDO ZPŮSOBIL OBROVSKÝ POŽÁR ?
Novináři se rozepisovali o jevech, které bylo možno sledovat na vzdálenost mnoha kilometrů od místa výbuchu. Přesné zprávy z postižené oblasti však chyběly.
Uběhla léta a na celou záležitost si ve světě už skoro nikdo nevzpomněl. V Rusku přišla doba revolučního teroru a pak občanská válka.
Až přišel rok 1921.
Byl to rok popravení Kolčaka, rok vypuzení japonských a jiných vojsk. Nastalo tedy uvolnění Sibiře. Přikročilo se k výzkumům. Byly ovšem motivovány ryze užitkově. Někdo přišel s nápadem: "Předmět, který před léty vybuchl v tajze, byl meteorit! Mohl by být zdrojem železa a vzácných kovů."
Nová vláda se toho rychle chopila. Hned uvažovala o úžasných možnostech využití shůry seslané suroviny.
"Doporučuji, aby výpravu na místo pádu meteoritu vedl soudruh Kulik", navrhl Trockij.
"Jsem ochoten", souhlasil mladý muž.
Výprava ihned vyrazila. Vzápětí však byla zpátky:
"Vůbec jsme se tam nedostali."
"Jakto? Co to má znamenat?!"
"Nešlo to. Na to bude zapotřebí několika vyprav a důkladně vybavených k průzkumu všech stop."
"Tak to je potom bezpředmětné", mávl rukou bradatý žid ve vládě, - "My jsme mysleli, že se co nevidět začne s těžbou železa."
Teprve na jaře 1927 mohl Kulik na vlastní oči spatřit to, co bylo už desetiletí tématem úvah a neověřených zpráv.
"Hledejte kráter!", vyzýval Kulik své druhy, sotva expedice dosáhla řeky Podkamenná Tunguzka. Později však přiznal:
"Bylo to marné. Po kráteru tam nebylo ani stopy."
Důkladně však všechno vyfotografovali a nafilmovali. Přitom si Kulik zapsal do deníku:
"Především mne uchvátila rozlehlost postižené části. Postupovali jsme od kraje k centru zasažené oblasti. Došli jsme na obrovskou plochu vyvráceného lesa. Výbuch vyrval i s kořeny celé břízy, borovice a staleté modříny. Byl to ponurý a otřesný obraz. Blíže ke středu byly škody , způsobené tlakovou vlnou a ještě ohněm. Plameny dokonaly dílo zkázy. Tohle nemohl způsobit obyčejný lesní požár. Stromy nepochybně začaly hořet v důsledku žáru přicházejího shora."
"Co mohlo způsobit takovou pohromu a otřesy, ne-li meteorit?", říkali si badatelé. Po nálezu spousty děr děr nejrůznější velikosti v močálovitém terénu se vůdce výpravy neubránil výkřiku:
"To jsou stopy pádu drobných meteoritů!", a hned rozhodl: "Proveďme zkušební vrty!"
Prospektoři však vzápětí hlásili: "Ani stopa po železe."
Znovu a znovu se vynořovalo ve světě množství dohadů a otázek: Co mohlo způsobit tento výbuch?
Jakou katastrofu by takový výbuch asi zanechal v zalidněné oblasti? Vždyť Tunguzka leží na stejné zeměpisné šířce jako třeba Petrohrad?! BYLA TO NÁHODA NEBO ZÁMĚR? Pokud šlo o záměr, co sledoval?? Měl šetřit lidstvo nebo je snad varovat?? Před čím???
Kulik přišel posléze s novým nápadem : Kometa!
"Existuje jenom jediné vysvětlení. Objekt sledovaný tolika svědky vybuchl nad zemí - v určité výšce!", tvrdil Kulikův přítel Krynov.
Po válce se jaksi vytratilo z publikací o Tunguzce označení "meteorit". Začalo se mluvit o "kosmickém tělese". Vynořily se desítky nových hypotéz.
Velký zájem o tuto událost projevoval jistý novinář. Veřejnost ho znala pro jeho časté výstřelky a žurnalistickou předvádivost. Nejednou představoval ty nejfantastičtější novinářské "kachny" jako nezvratně prokázaná fakta. Ostatně na tuto svou nezdrženlivost každou chvíli doplácel. Hlavně když se dotkla politiky. Nicméně dokázal být vždy mezi prvními, kdo se dostali na místa úžasných událostí. A tak pokaždé znovu dokázal přesvědčit šéfredaktora novin, aby mu otiskl nějakou senzační reportáž. Pravidelně býval zase strhán kritikou akademické obce.
"Nezdá se vám vaše hypotéza o výbuchu v tajze trochu přitažená za vlasy?"
"Ani trochu! Naopak - ze všech známých hypotéz je nejpravděpodobnější!"
V knize "The Warning of Devil" ji novinář znovu tvrdošíjně opakoval: "Sibiřský výbuch v roce 1908 byl atomový výbuch. To, co explodovalo, bylo technické zařízení. Řídila je rozumná bytost mimozemského původu. A konečně: jde o varování určené lidem!!"
Kupodivu to byl zase ten senzacechtivý novinář, který se brzy po svržení atomové pumy na Hirošimu objevil v tomto městě. Přinesl světu otřesnou reportáž o škodách: "Pohled na troskymi připomenul obraz, jaký jsem viděl na Kulikových filmech a fotografiích."
Analogií však bylo po ruce víc.
´Že by se opravdu v Tunguzce jednalo o atomový výbuch? Na počátku dvacátého století? Pokud ano, tedy jeho příčina nebyla pozemského původu.´ Novinář pak napsal: "Muselo to být technické zařízení mimozemského původu! Třebaže to byl představitel nadlidské inteligence mimozemského původu, přesto znal pozemské poměry. Záměrně zvolil právě tuto oblast s nepatrným zalidněním. Právě zde se rozhodl předvést otřesné dílo zkázy.
Co tím sledoval? VAROVÁNÍ! Především se snažil vyvolat hrůzu, zděšení, otřes, šok. Předvedl lidstvu, kam až může inteligentní tvor dospět, odepře-li poslušnost vyšší, nadlidské autoritě. Konečně chtěl vzbudit respekt a získat bezvýhradnou poslušnost k němu - k představiteli mimozemské superinteligence!"
"Nesmysl!", odbývali to v Akademii věd.
Nicméně právě známému bouřlivákovi od novin nelze upřít jednu zásluhu: badatelé se začali soustavně zabývat záhadnou Tunguzky. Byly tam vysílány výpravy. Po návratu badatelé informovali svět:
"Stromy jsou tam úplně nebo částečně shořelé. Ale jsou i případy, že na úplně spáleném stromě zůstaly větve, kterých se plameny vůbec nedotkly," uvedl prof.Zolotov.
"A co z toho vyplývá?"
"Nemohlo se jednat o běžný lesní požár. Vypuklo to na mnoha místech naráz. Navíc výpravy potvrdily, že výbuch nastala ve výšce 3 - 5 kilometrů. To vylučuje, že by šlo o meteorit nebo výbuch komety."
"Vy tedy tvrdíte, že to musel být atomový výbuch?"
"Nic netvrdíme," řekl prof. Florenskij Jenom konstatujeme fakta. Uvážíme-li vzdálenost svědků od místa výbuchu, vychází nám, že sloup kouře dosahoval výšky aspoň dvacet kilometrů, zatímco v Hirošimě jen dvanáct kilometrů. Kromě toho - ani meteorit ani kometa nemohly vyvolat takové změny v magnetickém a gravitačním poli Země."
"To může být náhoda!"
"Snad Jsou tu však ještě jiné okolnosti."
"Jaké?"
"Podivná kožní onemocnění, které zjistili pastevci u sobů. Zkrátka důsledek ozáření. Navíc naše expedice potvrdila, že mnoho rostlin v místě výbuchu vykazuje genetické změny - a hlavně zrychlený růst. Zrovna jako v Hirošimě. Nebo nálezy trinitových kuliček v oblasti Tunguzky."
"Co je to?"
"Zvláštní zelená keramika. Obsahuje křemík a magnetit. Byla nalezena také v kráteru zkušebního atomového výbuchu u Alamogordo."
"Mohly by to být zbytky komety?!"
"Z komety?! Kdepak! - Jsou v nich zbytky kobaltu, niklu, mědi a germania. Musí to být pozůstatky předmětu umělého původu, který vznikl na základě záměrné činnosti."
Všichni udiveně kroutili hlavami.Vědci však potvrdili ještě něco:
"Srovnávání výpovědí svědků pádu záhadného tělesa ukazuje, že předmět byl řízen mimozemskou inteligentní bytostí. Před výbuchem totiž opsal oblouk o délce asi šest set kilometrů. Zkrátka provedl jistý manévr. V určité chvíli změnil dráhu letu z východního směru na západní."
"Zní to fantasticky!"
Během doby rozbujela kolem této události rozsáhlá literatura. Čas od času přinášejí sdělovací prostředky další zprávy. Novináři se pokaždé honosí "posledním" objasněním záhady. Tak třeba v březnu 1964 uvedl ruský časopis "Zvezda": "BYTOST MIMOZEMSKÉHO PŮVODU S INTELIGENCÍ PŘESAHUJÍCÍ NAŠI CHÁPAVOST SE POKUSILA NAVÁZAT SPOJENÍ S LIDMI."
Navzdory nedůvěře odborníků se přitom zase dostal ke slovu známý žurnalista. To způsobilo, že si zakrátko i někteří odborníci začali klást otázku: "Je možno dokázat, že naši planetu navštívili hosté mimozemského původu?"
Sotva se do toho pustili, ztrnuli:
"Cože?! Je to možné?! Nedávná fakta jako by navazovala na to, co víme o výbuchu v tajze!"
Od té doby odhazují i světoznámí badatelé zábrany. Najednou přijímají názory hraničící s fantastikou. Jak by ne! Zejména když po celém světě narážejí na doklady o podivných úkazech v atmosféře i v moři.
"Zase jenom další novinářské ´kachny´!", říkali skeptici.
Na jejich hlavu se snesly výpady fanoušků teorie mimozemšťanů: "Jste ignoranti!"
"Nemůžeme přece uznat něco, co si vymyslí hrstka bláznů a novinářských pisálků! "
"To zase ne!"
"Jestli někdo něco takového viděl, pak to byly meteority, kulové blesky, zvláštní mraky a jiné přírodní úkazy!"
"Dobrá. Připusťme, že většina svědků UFO viděla jen kulové blesky, meteority, meteorologické balóny, zvláštní mraky či neznámé typy letadel, nebo snad jen podivnou souhru světel a stínů na šeřící se obloze, anebo taky vůbec nic - pokud šlo o blázny a lháře. Přesto ještě zbývá značný počet spolehlivých, dokonce i zkušených pozorovatelů z řad pilotů, policistů atd."
Vědátoři krčili rameny a vrtěli hlavami.
Těžko lze odmítnout pozorování UFO jako humbuk, je-li původcem, zprávy seriózní policista, kvalifikovaný meteorolog, střízlivý příslušník ozbrojených sil nebo dokonce zkušený pilot. Ani spolehlivá svědectví důvěryhodných osob však nepohnula skálopevnou skepsí některých představitelů oficiální vědy.
"Taková naivita!"? smáli se povýšeně a každou další vlnu svědectví o výskytu UFO odbývali slovy: "Dejte už pokoj s tou ufologickou horečkou!"
Známý sociolog uváděl: "Tyhle vlny svědectví nejsou ničím víc, než odrazy vymožeností společnosti naší doby v nevázané obrazotvornosti lidí. K tomu, aby celý ten poprask kolem UFO mohl vůbec nastat, muselo lidstvo dospět k představě vesmíru, ve kterém je možno hledat jiné civilizace, a k takové vyspělosti techniky, jaká umožňuje zahájit kosmické lety."
"Správně!", přizvukoval mu etnograf a dodával: "Zprávy o výskytu UFO jsou prvkem folklóru industriální společnosti dnešního století právě tak, jako jimi byly v minulosti lidové pověsti. UFO se stalo pro mnohé lidi novým náboženstvím. Hledají své božstvo v posádce létajících talířů. Tihle Mimozemšťané podle nich ovlivňují nebo dokonce řídí samo lidstvo. Vyznavači takového kosmického náboženství nebývají přístupni jiným názorům. Jsou dost nesnášenliví."
"Snad je tomu tak proto", ozval se psychiatr, - "že těžko mohou podstoupit konfrontaci s objektivním a kritickým rozborem, jaký je - "
"Anebo je to právě naopak!", skočil mu do řeči známý novinář.
"Jak to myslíte?"
"Je to prosté. Dost možná, že zrovna vy, kdo se vydáváte za představitele vědy, máte panický strach, že odhalení existence vyspělejších civilizací by ukázalo vaši nízkou odbornou úroveň."
"No dovolte!"
"Anebo je tu ještě jiné vysvětlení. Mlčíte, protože jste k tomu donuceni!"
"Nesmysl! Kdo by nás k něčemu takovému donutit?!"
"Policie. Příslušné státní orgány pokládají přítomnou existenci mimozenské civilizaci za natolik důležitou pro státní bezpečnost či pro omezené politické zájmy mocností, že každá velmoc přísně střeží všechny informace o UFO."
"K čemu by to, prosím, vás, bylo velmocem dobré?"
"K čemu? Třeba zrovna k tomu, aby se nějaká velmoc bez vědomí těch druhých spojila s představiteli cizích civilizací a spolu s nimi dosáhla světovlády. Za vším je politika! A tak jste i vy do značné míry zavázáni k mlčení. Donutili vás! Zastrašili!"
"Směšné!", rozesmál se vědec, - "Jádro naší zdrženlivosti k těm věcem je jinde."
"Kde?"
"Spočívá v přesvědčení, že podle našich fyzikálních zákonů jsou delší kosmické lety vyloučené. Uvažte - i nejkratší mezihvězdné vzdálenosti se měří na světelné roky. I kdyby se UFO pohybovaly světelnou rychlostí, musela by od startu k okamžiku jejich zabrzdění a přistání uplynout dlouhá léta. Rozumějte mi - já nepopírám, že je možno vyslat raketu s lidskou posádkou na dálkový let do kosmu, ale tvrdím, že je to nesmysl!"
"Proč?"
"Říkám to přece. I kdyby člověk letěl rychlostí světla a urazil třeba sto světelných let, stejně by se při průměrném lidském věku nedožil přistání."
"Jak to?"
"Protože to, co by za letu ušetřil na čase, to by zase ztratil při brzdění. Z toho důvodu jsou dálkové lety absurdní. To znamená, že také jiné rozumné bytosti mimo zem, jakkoli by nás předstihly, jsou stejně jako člověk odkázáni zůstat vězni svého planetárního systému."
"Tak si tu tedy ztvrdněte navěky!" vybuchl novinář, - "Ale my budeme cestovat rychleji než světlo!"
"Leda prstem po mapě."
"Dostaneme se dál, než kam sahají meze teorie relativity!"
"Naivní představa. Můžete si být jisti, že další vývoj vědy a techniky nás nedonutí odhodit teorii relativity. Spíš naopak: nic nám nebrání usuzovat, že tento vývoj nám otevře dveře do nových vědních oborů. Pokud takového pokroku někdy dosáhneme, pak to bude zásluhou výkvětu fyziků, kteří zkoumají strukturu času a prostoru na úrovni nejzákladnějších částic. V tomto oboru je všechno ještě v plenkách. Jenom poznenáhlu a s obtížemi začínáme odhalovat možnosti jednotné teorie relativity a elektromagnetismu, totiž to, po čem v posledních létech svého života pátral Einstein. Pokud by takový model bylo možno použít v makrosvětě, znamenalo by to, že klasická fyzika popisuje pouze jednu stránku vesmíru."
"Kterou?"
"Tu, která je v dosahu našich smyslů a současných přístrojů, a jenž se uskutečňuje ve čtyřrozměrném časoprostoru."
"To bychom se asi načekali", mávl rukou žurnalista, - " Lidé budou jednou cestovat světelnou rychlostí, ba ještě rychleji. Naváží spojení s jinými rozumnými tvory."
"Jak by mohli překonat rychlost světla?"
"Pomocí tachyonů."
"To jsou hypotetické částice."
"Dnes už se ví, že tachyony, pohybující se nad rychlostí světla, existují."
"No, a?"
"Najdeme doklady o existenci návštěvy mimozemšťanů - a hlavně - jako první navážeme s nimi spojení", bájil novinář.
"Jste romantický snílek."
"A vy zkostnatělý suchar!"
Bylo zde však něco závažnějšího než pouhé snění v bdělém stavu a nežli tvrdošíjná skepse; něco mnohem nebezpečnějšího, než pouhé důvody, založené na hmatatelné a ověřitelné zkušenosti...
Ovšem člověk tomu mohl vždy odolávat. Jak? Uznáváním a přidržováním se realistického pojetí přírody. To nám ukazují velikáni jako byl sv.Albert Veliký nebo sv.Tomáš Akvinský, opírající se o filozofický odkaz starých Řeků.

1.část zápisníku
Když se zamýšlíme nad otázkou přírody, shledáváme, že pojem přírody prodělal od starověku dodnes závratné proměny. Řečtí filozofové pojímali přírodu filozoficky. Současný člověk má sklon pojímat přírodu ryze přírodovědecky.
Dnešní filozofické pojetí přírody není zdaleka jednotné. Někteří lidé ve svém pojetí kladou přírodu do protikladu vůči kultuře. Příroda je pro ně všechno, co není člověkem dotčeno a pozměněno. Takové omezené chápání přírody je odůvodněn jen povrchním důrazem člověka na vlastní užitek. Někteří lidé ve svém pojetí přírody kladou všechno přírodní do protikladu k lidskému návyku. Znamená to podle nich pouze vlastní bytí od přirozenosti. Ještě zmatenější pojem přírody je u těch, kdo pojímají přírodní jako objektivní v protikladu k duchu a vůči vědomí. Zatímco z ducha odvozují veškerou mnohost a rozmanitost, přírodu považují za jednotnou. Jejich pojem přírody a přírodního byl ještě více zmaten, když pojali do pojmu přírody ještě samotného ducha a jeho vědomí. Tak začali tito romantičtí snílkové chápat vědomí jako vlastnost přírody.
Když máme pojímat přírodu materiálně, tedy to znamená celek všech věcí, jevů a událostí ve vzájemné souvislosti. Z hlediska formálního je příroda totéž co bytí. Avšak v romantickém pojetí se pojem přírody rozplynul v neurčitou mlhovinu. Tak např. Goethe uvádí, že příroda je vše. Podobný nejasný názor proniká přes německou klasickou filozofii do současného pojetí přírody.
Také Einstein se svým fyzikálním pojetím značně ovlivňuje současný názor na přírodu. Svými fyzikálními objevy ukázal, že pojmy a zákony klasické fyziky nemají naprostou platnost, ale že jsou jen poměrně pravdivým odrazem fyzikálních vlastností věcí. Tradiční pojetí se dopouštělo chyby tím, že zobecňovalo některé vlastnosti fyzikálních předmětů a vydávalo je za neměnné vlastnosti hmoty.
Vznikají nové teorie, protože nové teorie se snaží vyrovnávat s novými fakty, zatímco dosavadní teorie vysvětlují omezený okruh jevů. Věda má tedy přinášet stále lepší pochopení skutečnosti novými teoriemi, které by zahrnovaly větší a větší obor faktů, které jsou výsledkem pokusů.
Od jevů se postupuje k odhalení jejich podstaty. To současně znamená poznat přírodní objekty v nových vztazích a souvislostech. Tím je vysloven program fyzikálního zkoumání. Avšak stejní badatelé nejsou důslední k filozofickému vyjádření a poznání, protože tvrdí, že fyzikální pojmy jsou svobodné výtvory lidského ducha. Ty nejsou ničím podmíněny, ani nejsou jednoznačně určeny vnějším světem. Podle nich nebude člověk nikdy schopen srovnat si svůj obraz se skutečným mechanismem. Ba dokonce si nedovedou ani představit, že by takové srovnání bylo možné a že by snad mělo nějaký smysl.
Tito badatelé mají velmi nepřesný pojem poznání. Kladou na poznání podmínku, která je podle nich nedosažitelná, totiž nutnost ztotožnění subjektu a objektu, aby bylo možno srovnat obraz světa ve vědomí s objektivní skutečností. Proto tito badatelé mluví o nových skutečnostech vytvořených pokrokem fyziky, do níž řadí např. objev pole. Správnější by bylo mluvit o novém, snad přesnějším poznání fyziky v nějakém úseku skutečnosti. Pokrok fyziky netvoří novou přírodní skutečnost, nýbrž danou skutečnost poznává, aby toho upotřebil k technickému vynalézání, jehož výsledkem je dílo, které představuje novou skutečnost. Přírodní věda tedy nepřispívá k vytváření nových skutečností, nýbrž k přesnějšímu vyjádření zákonů dané skutečnosti. Tímto způsobem vyjádřené poznatky mají blízko k filozofickému realismu.
Filozofický závěr se nemůže docela shodnout s úplným zúžením fyzikálních předmětů na pole, protože filozofie ve svém všeobecnějším oboru bere v úvahu celou skutečnost, celé jsoucno. Proto je jasné, že filozofický pojem přírody je úplnější a jasnější. Einstein neulpěl na tomto vyjádření. Také u něho podléhalo filozofické vyjadřování jistému růstu a některé z pozdějších jeho výroků jsou mnohem přesnější.
Příroda vytváří své útvary jako celky a její postup utváření se liší od umělého tvoření. Odlišuje se především tím, že přírodní postup vytváření má ve věcech (pojatých jednotlivě i souhrnně) vnitřní princip dění, vývoje, změn a stavů, do kterých vývoj dospěl. Tento vnitřní princip či základ určuje však i meze a strukturu čili skladbu jakožto formu, kterou se má dění a průběh ubírat. Před touto skutečností nemůžeme zavírat oči a prostě ji vylučovat z filozofického bádání prostě tím, že bychom ji označili za nevědeckou.
Mnoho věcí vzniká od přírody, jiné vynalézá lidská technika, další člověk vytváří uměním. V přírodě se některé věci dějí náhodně. Jiný způsob dění mimo tyto tři druhy není myslitelný. Člověku je jasné, že přírodní způsob vzniku se liší od toho, co vzniká uměle. Filozofie však zjišťuje, čím se to liší podstatně. Rozdíl spočívá právě v tom, že přírodní dění má vnitřní základ dění v každé věci, umělé věci vznikají vnějším zásahem člověka, který napodobuje přírodní dění nebo využívá přírodních zákonů. Proti daným zákonům přírody však nelze vytvořit ani vynaleznout nic. Vnitřní princip každého přírodního útvaru je totožný s jeho podstatnou formou. Tento podstatný tvar určuje všechno, i to nejsložitější dění. Proto se přírodní věci nepletou. Jsou přesné a přiměřené pro každou věc, která v přírodě vzniká. Žádný přírodní postup nejde za hranice vlastní formy, vlastního útvaru. Má svou strukturu či skladbu, jejíž sestava a činnost podléhá řádu tak, aby každá věc došla svého uskutečnění a tím i své dokonalosti.
Fyzikové objevují tuto přiměřenost v přírodních procesech, ať jsou složité nebo jednoduché např. ve fyzikálním postupu. Přitom mluví Max Planck o principu "minimálního účinku", kterým je určena dráha každého procesu. Planck tvrdí, že tento princip je obecnější než zákon zachování energie. Aristoteles uznává podobný princip (De gen. animal, II,6). Einstein uvádí, že fotony se pohybují po nejkratší možné dráze (A.Einstein, Fyzika jako dobrodružství poznání, Praha 1971).
Princip minima zní obecně takto: Normální průběh reakcí je označen za podmínek jinak stejných stupněm jejich nejvýš pravděpodobné přiměřenosti a tento stupeň je vymezován jako ideální normál. Je to i bez ohledu na to, že se fyzice dosud nepodařilo kvantitativně vyjádřit všechno to, co odlišuje skutečné reakce od těchto "ideálních".
Fyzikální postup se liší od přírodního, protože fyzika se snažila převést všechny rozdíly na společného jmenovatele, třebaže se jí to dosud nepodařilo a tím nabyla rázu "průměrnosti". Tím dosáhla i stupně krajní pravděpodobné přiměřenosti ve zkoumaných reakcích. Tento stupeň označila za "normální" nebo "optimální". Její postup je však jasný, vytváří ideální reality, dává se jím pohybovat v ideálních podmínkách a proto zachází s fiktivními realitami, které uvádí na stejnorodé reality.
Filozofie ve skutečnosti zjišťuje různosti, a to na všech stupních přírodního dění a jeho útvarů. Různost jde až k jednotlivým elementárním atomickým skladbám, kde se různost zdá být nepatrná. Když je ale zařazena do celkového průběhu dění a do jeho výsledku, tedy ukazuje, že zdánlivá nepatrnost různosti v elementárním dění vede k různostem jednotlivým, druhovým a rodovým. V každé různosti je nutně jiný způsob, a ten vzniká zase jakostním uspořádáním a novým uzpůsobením, která přispívá hodně k tomu, že věci nejsou stejnorodé, ale různorodé. Mezi nimi je však analogie čili obdobnost dění, ale na různých subjektech, v jiné oblasti, dle jinak dané přírodní zákonitosti. Proto i ve svých konečných výsledcích vznikají různé věci. Skutečnost je rozvrstvena a dána do řádů a celků. Tyto řády a celky zase nepřesahují všeobecný řád celé skutečnosti, v níž jsou části provázány vzájemnou závislostí. Oddělování jednotlivin a složek v kterémkoli řádu, tedy i v atomovém dění, je umělé a pro poznání celkového světa násilné. Svět ve svém dění je reálný nejen v elementárních procesech, nýbrž i ve svých výsledcích a celkových útvarech. Toto umělé oddělování složek může být a je prospěšné ve fyzikálním zkoumání, zatímco nepravdivé filozofování nad nimi je škodlivé.
A tím se stalo, že všeobecné poznatky dosažené filozofickými metodami a úvahami nad zkušeností, zůstávají v platnosti i u nových fyzikálních poznatků. Tyto jim nijak neodporují. Aristoteles rozdělil skutečnost na 10 nejvšeobecnějších druhů, které nazval kategorie. Zkušenostním postupem řadí stejnorodá jsoucna do jedné kategorie a vylučuje z ní jsoucna různorodá. Tak vznikají logicky přesně stanovené řady. Do nich spadá všechno, co je skutečné, ale je v nich vyjádřena také rozdílnost věcí. Proto z těchto všeobecných poznatků vyplývá, že není možno nic ze skutečnosti odstranit ani spojit nespojitelné. Není možno omezovat jeden druh na jiný druh, protože jsou to různé věci, a násilným omezováním se nedají stírat rozdíly trvají ve skutečnosti. Toto rozdělení věcí na kategorie se děje pomocí strukturálních čili skladebných vlastností jednotlivých kategorií, pomocí rozdílného působení a činnosti a pomocí znaků. Sama příroda utváří tuto rozdílnost. Proto je jasné, že to, co se děje od přírody, liší se od toho, co se děje uměle jakýmkoli způsobem. Umělé útvary netvoří ani nové kategorie, ani neodstraňují známé kategorie, nýbrž je předpokládají. Umělé útvary však nepatří do žádné z přírodních kategorií. Pouze jejich látka patří do kategorií.
V obecných pojmech o skutečnosti a o přírodních útvarech se liší např. ústrojné od neústrojného. V organickém řádu se liší druh života rostlinného od živočišného, neboť jsou bytosti, které pouze rostou, a jiné, které rostou a vnímají smysly a samočinně se pohybují, a to vše se liší od člověka, v němž se souladně spojují všechny tři druhy, ale v podstatě se od nich liší svou rozumnou stránkou, přiměřenou činností a skladbou. Člověk už jako přírodní útvar je nejvíce skutečný, pokud označujeme skutečným to, co je. Lidské bytí vzniká a ovládá ostatní bytosti, protože člověk myslí a rozhoduje o sobě a o jiných věcech.
Příroda zahrnuje ve svém pojmu všechno dění, každý pohyb, každé zaměření, jakým se vyznačuje přírodní proces, vývoj i jeho směr, jeho přesné meze, jeho cíl. Určuje vše, čemu dává přesný tvar čili formu. V jednotlivcích se stává přirozeností. Přirozenost je totéž, co bylo řečeno při vymezení přírody: je to vnitřní princip dění a pohybu, určující také stav vývoje a dávající každému dění patřičné zaměření k tomu, aby dospělo k úplnosti. Tímto principem každé věci je její podstatná forma. Tato forma je totéž, co přiměřenost každého procesu a změny k tomu, k čemu je vývoj a dění přirozeně určeno. Zjištěním přiměřenosti a třeba jenom pravděpodobnosti zaměření v přírodních procesech se vyjadřuje zvláštní určení a tím zvláštní přírodní útvar. Třebaže příroda ve svém postupu dosahuje pouze většinu přiměřených výsledků, a někdy se zkušebními metodami zjišťuje pouhá pravděpodobnost nějakého výsledku, přesto tím příroda nikdy nevybočuje z daných mezí a zákonů. To jenom stav našeho zkoumání vykazuje nedostatky poznání všech zásahů do přírodního dění.
Podle Heisenberga "pravděpodobnost v matematice a ve statistické mechanice znamená výpověď o stavu a stupni naší znalosti skutečné situace."
Vlna pravděpodobnosti, shledávaná Bohrem, Kramersem a Slaterem znamená jakési zaměření k určitému dění. Podle Heisenberga to znamená kvantitativní vyjádření dávného aristotelského pojmu potence, pokud směřuje k uskutečnění.
Z tohoto hlediska fyzikálních poznatků se vůbec nezdá, že by se na základě nových fyzikálních objevů musela změnit filozofie. Naopak, fyzikální skutečnosti zde a na jiných dosahují svého přesného vyjádření filozofickým pojmem. Filozofický pojem se tak dostává do nového světla platnosti také ve fyzikálním dění. Sám tím nezískává větší přesnost, leda snad větší životnost, protože dnešní praktický život se pohybuje spíše v technickém použití fyzikálních objevů.
Příroda, v jednotlivcích pak přirozenost, je základním principem změn a pohybů, specificky přiměřených vůči tvaru. Příroda je však také principem trpnosti, totiž přijímání působnosti všech činných principů, k níž má vztah jako možnost. Do přírodního dění může zasáhnout i mnoho jiných činitelů bez vztahu možného, ale tyto činitele nemají určující vliv. Jsou to činitele "per accidens" podle Aristotela. Avšak tyto činitele mohou mít význam jako překážky, následkem čehož i přírodní jevy dosahují svých výsledků třeba jen ve větším množství případů.
Všechny přírodní procesy se shodují v pojmu pohybu. Zároveň je ale patrné, jak jsou různé druhy pohybu v přírodním dění a jak se různé útvary uskutečňují přiměřeným způsobem pohybu. Pohyb se zde ukazuje jako uskutečňování, jako přechod od možnosti k uskutečnění. V tomto jednoduchém pojetí je pojem pohybu použitelný jak pro děje fyzikální a chemické, tak i fyziologické a psychologické. Pohyb je ve všem přítomný. V pohybu je patrná sounáležitost všeho i člověka k přírodnímu dění.
Je však příkrý rozdíl mezi různými druhy pohybu, např. v samotné fyziologii: mezi vyměšováním slin a pamětí člověka. Mnoho jiných takových rozdílů je ve stejném jedinci, ale přesto tyto příkré rozdíly v pohybu jsou v přírodě prostředkem k uskutečnění úplného tvaru každého jedince.
Děje se to vždy tak, že např. fyziologická činnost živého jedince vede k vytváření tvaru vždy vyššího stupně, aby se tyto staly zase možností pro výstavbu dalších a vyšších útvarů, a tyto všechny formují a udržují fyziologicko-ontologickou skladbu celého organismu. Tak různé případné (akcidentální) formy připravují a udržují tvar celku, totiž podstatnou formu.
Je to zvláštní odstupňovaná výstavba, ve které má svůj závažný smysl i ten nejmenší dílčí výkon orgánů, ale tím více také vyniká smysl celku a jednoty struktury čili podstatného tvaru. U člověka jeho tělesná struktura či skladba a její fyziologické vlastnosti slouží vyšším, intelektuálním schopnostem. Složitá ústrojná stránka člověka mu napomáhá dostat se do přímého styku se smyslovým světem a dostat svůj intelektuální předmět k poznání.
Každý přírodní útvar je jeden svou skladbou, svým podstatným tvarem přes všechnu souvislost a závislost na jiných, ale také přes všechnu složitost. Každý útvar je jeden, protože má svůj vnitřní princip utváření, má svůj tvar. Tvar je dán současně s hmotou, a proto se pohybem hmotných částic tvoří struktura.
Struktura přichází do vztahu s jinou strukturou v řádu kvantitativním, a tak se tvoří atomy, molekuly, biomolekuly, buňky, atd. Nová, vyšší forma je odlišná jak co do velikosti, tak i po stránce jakosti. Stává se novým jedincem a novým nositelem vlastností a pohybu sobě přiměřeného, vyvíjí se, udržuje se nebo zaniká.
Celé přírodní dění je řízeno základními prvky možnosti a uskutečnění, jak dění neústrojné, tak ústrojné. Každé jsoucno je jedno. Jeho jednota znamená úplnost, nerozdělenost, a řád v mnohosti. Nejvýraznější jednota je u člověka, kde tato jednota značí člověka předně jako jedince (individuum), ale také jako osobnost (individualitu). Každý člověk je zde jen jednou neopakovatelně, jeden se liší od druhého. Přesně jsou odlišné jednotlivé orgány, a jedna hmotná část se přesně liší od druhé a jeden celek či jeden jedinec se liší od druhého. Hmotná stránka se svou kvantitativností působí, že se každý jedinec liší od druhého, každý člověk má svou jednotlivou přirozenost. Navíc je u člověka individualita čili osobnost. Tato osobnost je rovněž různá, u každého člověka jiná. Příčinou rozdílnosti osobnosti není řád kvantitativní, nýbrž řád kvalit, spolu trvajících v člověku, ale také v jiných přírodních útvarech. Avšak u člověka tento řád kvalit má zvláštní povahu, protože nejde jen o hmotné jakosti, nýbrž také o jakosti duševní. Principem duševních kvalit člověka je lidsky oživující princip. Je to tvar člověka, lidská duše.
U člověka se ocitáme tváří v tvář složitějšímu a dokonalejšímu útvaru přírodního dění. Jakékoli omezování tohoto útvaru na stejnorodé s jinými útvary (jak živými tak neživými) je umělé a násilné, takže nedává nahlédnout do celé lidské přirozenosti. Proto věda o člověku jako přírodním útvaru se liší od fyzikálního a chemického poznání. O lidském životě a o člověku musí pojednávat také psychologie.
Pojem přírody a přirozenosti je objasněn pojmy možnost a uskutečnění, ale také pojmem jednoty. Tyto pojmy se nemění rozvojem poznatků fyziky a jiných přírodních věd. Jsou to výchozí jednoduché a srozumitelné pojmy, které jsou předpokladem všeho dalšího poznání. Těchto prvních a jednoduchých pojmů je v lidském myšlení více. Odpovídají skutečnosti, jak se může lidský intelekt co nejjednodušeji vyjádřit o dané skutečnosti. Tyto první nejjednodušší pojmy se nemohou měnit, protože nejsme schopni změnit podstatu lidského intelektu. Mohou však přinášet jasno do dalších získávaných poznatků v jakémkoli druhu vědeckého bádání. Filozofie stojí na těchto prvních pojmech. (Heisenberg počítá mezi takové pojmy, které nazývá pojmy obyčejné mluvy, jež mají svou stálost, protože jsou bezprostředně spojeny se skutečností, např. pojmy duch, lidská duše, život, Bůh a jiné.)
Novodobí fyzikové zaujímají k těmto pojmům jiný postoj než fyzikové minulých časů. Důvodem jejich změněného postoje je to, že fyzikální pojmy jsou idealizovány, jsou odvozené ze zkušeností, získané nejjemnějšími prostředky a vyjádřené pomocí axiomů a postulátů, totiž nezvratně vyslovených vět. Proto jsou přesně stanovené. Na základě této přesnosti jsou zachytitelné do matematických vzorců, a je možno z nich matematicky vyvozovat nekonečnou možnost jevů v jednotlivém oboru.
Avšak tímto procesem idealizování a upřesňování matematických vzorců pozbývají fyzikální pojmy přímý vztah ke skutečnosti. Takto získané pojmy se hodí pouze na ten díl skutečnosti, který byl zkoumán. Nemusí však odpovídat jiných skupinám jevů a tím méně mohou vyjádřit skutečnost v jejích úplných formách. Na tuto skutečnost je nutné všeobecnější poznání.
Jenže i o těchto pojmech, o nichž se uvádí, že mají přímý vztah ke skutečnosti, vyznívá naprázdno Heisenbergovo filozofování, pokud tvrdí, že tyto pojmy nemohou být vymezeny v přísně vědeckém významu, a že používání těchto pojmů může vést k vnitřním rozporům; proto je prý třeba brát je tak, jak jsou, nerozebrané a bez přesného vymezení, protože víme, že se dotýkají skutečnosti. Odjinud je zase jasné, že ani pojmy v nejexaktnější vědě, jakou je matematika, nejsou bez vnitřních rozporů - např. pojem nekonečna vede k rozporům, ale bez něho by nebylo možné nejdůležitější části matematiky vybudovat.
Zde se nerozlišuje mezi exaktními pojmy přírodovědeckými a filozofickými, které mají svou platnost také ve skutečnosti, a to naprostou platnost, ale nenahrazují platnost exaktních pojmů fyzikálních či matematických. Jsou získané cestou rozumového poznání, odvozené a upřesněné, zachycují všeobecnější a některé docela obecné vlastnosti skutečnosti, a jsou nejen jakýmkoli předpokladem i přírodních věd, nýbrž nutným a naprostým předpokladem, bez něhož by se mluvilo i o exaktních jevech v menších úsecích skutečnosti nepřesně. Přitom se ale tyto exaktní poznatky neobejdou bez všeobecnějších pojmů filozofických, jak je vidět z toho, že např. Kantovy nebo idealistické či materialistické pojmy jsou koneckonců užívány v souborné stavbě k porozumění skutečnosti. Proto není ničím odůvodněna nedůvěra k pojmům filozofickým či náboženským stejně tak, jako není ničím odůvodněno přeceňování pojmů exaktních věd. Pojmy exaktních věd mají platnost jen ve velmi omezeném úseku skutečnosti, což jim filozofie odedávna připomíná. Proto nelze od těchto pojmů očekávat nový názor na celou skutečnost, která nutně podléhá nejvšeobecnějšímu poznání filozofickému a náboženskému. Lidský rozum se nemůže vzdát svých přirozených práv na poznání, protože poznávání nezná jiných mezí než skutečnost. Mimo skutečnost není nic.
Proto k porozumění pojmu přírody nutně užíváme i filozofie, a to realistické, která neznásilňuje skutečnost a neklade bezdůvodně meze rozmachu lidského ducha. Současná fyzika podle Heisenberga otevírá prý bránu k novému pohledu na vztahy mezi lidským duchem a skutečností. Třebaže tato slova znějí poněkud smířlivě k obecnějším pojmům rozumového poznání, přesto nejsou dost přesná. Takový úkol, o jakém pojednává Heisenberg, nemůže mít fyzika ani ve svých nejnovějších objevech, protože to je úkol filozofie. Platí zde důvod, který Heisenberg sám uvedl o fyzikálních poznatcích, že se týkají jen úzkého výseku skutečnosti, z něhož byly vyzkoumány.

Touha po tajemném Neznámém
Sběhlo se to zrovna v době velkého odpočinku vynálezců a objevitelů. Pravda, v hlavách mnoha lidí se ještě jakousi setrvačností uchovával mýtus o neustávající vědecko-technické revoluci. Jenže najednou - co to? Někdejší překotný příval technických vynálezů a přírodovědeckých objevů začal zčistajasna váznout. Dostavovala se únava a celková ochablost z toho nedávného shonu a běhu vpřed.
Právě tehdy se začaly vynořovat záhadné věci z hlubin dávných věků. Tak třeba v Iránu a v Egyptě byly nalezeny prastaré čočky vybroušené z křišťálu. Dnes dokážeme vyrobit takové čočky jen s pomocí kysličníku cézia. Jeho výroba se ovšem neobejde bez ovládání složitých elektronických procesů.
Kdo však takové čočky zhotovil v dávnověku?
Kdo vyrobil před dvěma tisíciletími elektrický článek, uložený v muzeu v Bagdadu?
Kdo zhotovil v prvém století před Kristem složitý astroláb, známý jako přístroj z Antikýthéry? Zjevně byl určen k provádění složitých výpočtů. Jeho pomocí se dal rekonstruovat pohyb Slunce, Měsíce a snad i jiných planet. Unikátní mechanismus z antického období obsahuje také plochá ozubená kola? Jejich zuby mají vrcholový úhel přesně 60o. Nemohly být vyrobeny ručně.
Takových a jiných otázek se vynořovalo nepřeberné množství. A nejen to - z temnot zapomenutí náhle vystoupily celé kulturní komplexy a stanuly před lidstvem jako neproniknutelná a záhadná Sfinx. K těm nejznámějším patří Egypt.
Je opravdu jenom náhoda, že třeba výška Cheopsovy pyramidy, násobena miliardou, odpovídá vzdálenosti Země od Slunce?
Je skutečně pouze náhodné, že poledník probíhající pyramidou dělí souše a oceány na dvě stejné poloviny?
Je to náhodné, že tato Velká pyramida stojí přesně v těžišti kontinentu?
Nenacházíme odpověď ani na otázku, jak a čím byly v lomech vyřezávány obrovské kvádry s přesnými, rovnými a hladkými stěnami. Jak byly dopravovány a s milimetrovou přesností sestavovány? Současná věda nabízí řadu vysvětlení: nakloněné roviny, šikmé písečné násypy, po kterých prý byly kvádry posunovány, lešení, rampy atd. A kromě toho samozřejmě ruční práce statisíců otroků.
"Kdepak!", mávl rukou známý žurnalista, - Žádné takové vysvětlení neobstojí! Velká pyramida ční jako doklad neznámé, námi stále nepochopené techniky. Žádná současná velmoc by nedokázala Velkou pyramidu postavit, ani kdyby měla k dispozici techniku celého světa.
"Právě zde se nabízí otázka", upozorňoval novinář, - "zda se tu nedostali ke slovu ´nebešťané´, ´bohové´, zkrátka představitelé mimozemské inteligence? A když ne přímo sami mimozemštané, tedy prostřednictvím požadavků, sdělených ústy kněžstva?"
"Podceňujete lidský rozum!", tvrdili kněží - "A co víc! Odmítáte nadpřirozeného Původce všechno tvorstva. Odmítáte nadpřirozené tajemství s odůvodněním, že všechno tajemství se dá přirozeně vysvětlit. A když se setkáte s tajemstvím, tak podceňujete možnosti samotného lidského rozumu. Potom tvrdíte, že to sem museli přinést nějaká jiná mimozemská stvoření. To podle vás ani Aristoteles ani Einstein na nic sami nepřišli, ale všechno jim sdělili nějací mimozemšťané?!"
Žurnalista však neposlouchal. Jezdil křížem krážem po světě od jednoho zajímavého nálezu k jinému dokladu návštěvy naší planety "nebešťany".
Počet nezodpovězených otázek se ještě zvětšil. Zejména když biologové oklahomské univerzity zjistili, že buňky pokožky egyptské princezny Mene, mrtvé již několik tisíciletí, jsou životaschopné! Takže egyptské mumie, jež vyhlížely jako živé, byly zřejmě doopravdy způsobilé života. Jak to Egypťané dokázali?
Jeden český inženýr vyzkoumal, že existuje závislost mezi prostorovým tvarem, uzavřeným stěnami pyramidy a jistými fyzikálními, chemickými a biologickými procesy, které tam probíhají. Došel k závěru, že uvnitř pyramidy o rozměrech a se stejnými sklony, jaké má Velká pyramida, působí nějaká energie. Souvisí to s kosmickým zářením, zejména slunečního původu. Zdá se, že v prostoru pyramidy dochází k samovolnému obnovování věcí, uložených do tohoto prostoru. Proces samovolného omlazování věcí uvnitř pyramidy způsobují patrně činitele magnetického rázu v prostoru ohraničeném základnou a čtyřmi stěnami pyramidy. Výzkumy potvrdily, že podložka, na kterou za tímto cílem umísťují nějaké věci, musí být v jedné třetině výšky od základny,a ve směru Sever-Jih. Pokusy se zvířaty ukázaly pozoruhodné výsledky: tělo po delším pobytu v pyramidě rostlo rychleji, semena vydávala větší úrodu, zdechliny zvířat nepodléhaly rozkladu, jen se vysušily. Tak se ukazuje, že nejen konzervování těl zemřelých faraonů, ale i samo působení pyramidy mělo svůj podíl na udržování životaschopnosti buněk těchto těl. V jakési zvláštní atmosféře zůstávala tak těla panovníků jaksi vně času, který plynul kolem pyramidy.
"Věda poskytla jakési vysvětlení. Ve skutečnosti se ale otazníky jen posunuly o kus dál", zlobil se žurnalista, a hned připojil otázku: "kdo poučil Egypťany o tom, jak v tomto velkolepém stroji času - v pyramidě - proplují jejich životaschopná těla tisíciletími?"
A jedna otázka podněcovala druhou:
"Nebyly to snad nebeské bytosti?"
Žurnalista sebejistě odpovídal: "Určitě to byly ony!"
"Jenže to mělo být dokázáno!", ozývalo se z akademické půdy.
"A co starodávné kresby kosmonautů na mnoha místech světa?! V Tassíli na Sahaře, v Palenque v jižní Americe, v horách Hu-nan v Číně a jinde!?"
Nikdo mu neodpovídal. Po krátké odmlce dodal: "Ať je dávnověk jakkoli temný, odkázal nám přece jen zajímavé věci." Pak si dál pohrával se svou oblíbenou myšlenkovou konstrukcí. Snažil se s ní vysvětlit všechna záhadná fakta v Egyptě právě tak, jako neobvyklé výtvory v jižní Americe:
"Kdo, kdy a proč vytesal známý ´Svícen And´ čili ´Trojzubec´na pobřeží několik set kilometrů od Limy? Nuže?! Kdopak mi na to odpoví? Bylo to opravdu jenom symbol tabu na ochranu mumií pohřbených na štítech Paracasu? A čím to, že toto znamení lze vidět jen z ptačí perspektivy? Víte, jak vypadalo těch šestatřicet mumií nalezených jižně od Paracasu? Bílá barva pleti, modré či světlé oči, světlé vlasy. A jak byly mumie balzamovány? zrovna tak, jako v Egyptě! Kdo to byl?!"
Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: "Indiánské legendy napovídají: ´Přišli k nám z jiného světa. Učili a vzdělávali naše předky. Naučili nás řemeslům a stavitelství.´
Jsou tu však ještě jiné věci: Nedaleko Paracasu leží planina Nazca. Co to je? Především kilometry a kilometry dlouhé široké pásy, jako by vyhloubené v povrchu země. Sledujeme-li je z letadla, připomínají přistávací dráhy na letišti. Na pásech jsou též vyobrazeny figury zvířat, ale v tak velkém měřítku, že je lze rozeznat jedině z velké výšky. Co to znamená?", ptal se novinář a pohotově si sám odpovídal: Je to kosmodrom! Znaky měly zaměřovat kosmické lodi k přistání!"
"Chybí důkaz!"
"Důkazů je tam víc než dost. Kosmodrom se nachází ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Dá se tam napočítat více než 260 kamenných bloků. Každý z nich váží nejméně deset tun. Byly na míru vyříznuty z čediče. Místy jsou na blocích jakési začernalé stopy. Stopy po hoření?! Byla tam naměřena zvýšená radioaktivita. Chcete ještě další důkazy? - Vidíte, že moje domněnka je odůvodněná. Tato oblast bývala místem styků lidí s nebeskými bytostmi!"

Vůbec si neuvědomoval, jak se nenápadně stává stále méně a méně snášenlivým k cizím názorům. Jestliže si zpočátku s myšlenkou návštěvy mimozemských bytostí na Zemi jenom pohrával, nyní se stával čím dál, tím větším zajatcem této domněnky. S krajním úsilím prosazoval tyto myšlenkové divuplody jako jediné možné a taky jako nezvratné. Připadal si jako zasvěcenec do tajného učení, jako znalec tajemných znaků, dokumentů a map, jako samotný admirál Piri Reis.
Kdo?
Admirál Piri Reis žil v 16. století. Pořídil dvě mapy světa. Avšak dříve, než se k tomu odhodlal, seznámil se se všemi k tomu potřebnými tehdejšími dokumenty. Některé z nich byly hodně staré a - jak přiznává v knize "Bahúje" - dokonce "tajné". Část map pocházela z Východu. Reis měl k dispozici i Kolumbovu mapu. Z map, které Reis pořídil na základě těchto pramenů, se zachovalo jen torzo: Atlantik s americkým, evropským a antarktickým pobřežím, a některá další území. Fragmenty map byly nalezeny v Turecku už před druhou světovou válkou, jenže jim nikdo nerozuměl. Až přišel rok 1953,. Tehdy se o nich dozvěděl inženýr Mallery, americký námořní odborník ve výslužbě. Sotva je spatřil, zůstal několik minut jako u vytržení.
"Unikátní objev!"
Ukázalo se, že zeměpisné délky jsou na mapě uvedeny velmi přesně, ačkoliv je Kryštof Kolumbus neuměl vypočítat.
"Je to příliš úžasné, než aby to mohla být pravda."
"Nechme to ověřit matematickými metodami!"
Matematikové všechno přezkoušeli a - potvrdili.
"Reis musel mít přesné znalosti o Americe - docela jiné, než ty, které pocházely od Kolumba", řekl uznale tým matematiků, - "Navíc popsal pobřeží Arktidy, Antarktidy a Grónska, jenže ne tak, jak vypadají dnes, nýbrž jak vypadaly před zaledněním."
Mallery nad tím kroutil hlavou: "Nedovedu si představit, jak by podobné mapy mohly v 16. století vzniknout bez pomoci letectva nebo ultrazvuku."
"Já si to dovedu představit velmi živě!", vykřikl novinář.
"Jak?"
"To se dozvíte z mého článku!"
V novinách se skutečně záhy objevil článek s bombastickým titulkem:
Důkaz návštěvy nebešťanů na Zemi !!
Užaslá a zmatená veřejnost mlčela. Jen tu a tam někdo mávl rukou a odbyl to slovy: "Falzifikát!"
Tahle námitka však vzal brzy za své. stalo se tak krátce poté, co prof. Hapgood začal zkoumat staré mapy uložené v knihovně amerického Kongresu. Objevil mezi nimi také mapu Orontia a Finea.
"Už při prvním pohledu na mapu", jak sám později líčil, - "jsem byl ohromen."
Ležela před ním přesná mapa Antarktidy, jaká už na první pohled připomínala moderní mapy, sestavené pomocí moderní techniky. Pouze s jedním rozdílem: pocházela totiž z doby, kdy lidé neměli o tomto světadílu ani potuchy. Také zde je Antarktida zakreslena převážně bez ledové pokrývky.
"Naši planetu museli navštívit nějací nebešťané!", tvrdil žurnalista, - "Musely zde být mimozemské bytosti s nadlidskou inteligencí!"
"Co vás nemá", odbyl ho nějaký fyzik, - "Naopak! Je to vyloučeno!"
"Proč?"
"Odporuje to fyzikálním zákonům světa a vesmíru. Jak by překlenuli nedozírné vzdálenosti vesmíru? Vesmír přece reálně existuje. Copak ho neznáme z vlastní zkušenosti? Co bychom si počali s tím vesmírem, když připustíme takové cestovatele z kosmu?!"
"Takový problém vůbec neexistuje", přesvědčoval novinář své odpůrce i sám sebe.
"Jak to myslíte?"
"Vysvětlím to."
"Prosím."
"Klidně. Třeba i filozoficky."
"Tak jen do toho!"
"Všechno spočívá v tom, že problém, který se prý vnucuje lidské mysli už samotnou zkušeností, už samým bytím světa, jeho vývoje a všeho, co obsahuje, vlastně vůbec neexistuje. Je to iluzorní problém. Jen špatně položená otázka. Vesmír existuje. Uznávám - ale to přece stačí! Beru na vědomí jeho existenci, ale jeho jsoucno - to pro mne přece není žádný problém! Zajímám se o jeho výstavbu a upoutává mne vývoj celého tohoto širého světa. Avšak samotné bytí vesmíru pro mne není žádný problém! Nevnucuje mi to žádné otázky", rozpovídal se žurnalista a připojil:
"Víte, řeknu vám jedno - všechny ty metafyzické problémy, související s existencí vesmíru, jsou naprosto nepřirozené."
"A tomu říkáte vyčerpávající odpověď?! Cha, cha, chá!", zahřímalo sálem, -"Tohle že má něco zdůvodňovat?!"
"Já vím", přihlásil se jeden z trpělivých posluchačů, - "Oni existují lidé, kteří si problému nevšimnou, prostě ho nevidí. Takových je ale málo. Problém existence vesmíru je - aspoň skrytě - předmětem všeobecného zájmu. -"
Novinář zavrtěl hlavou. Nedokázal však umlčet oponenta. Ten pokračoval: "Je to tak. A právě proto, kdykoli slyším, že se tato otázka někomu nevnucuje, že se mu tento problém nenabízí k úvaze, mám v tu ránu důvod k podezření, že problém nebyl vůbec připuštěn, ale prostě odsunut na později. Dokazují to ostatně odpovědi takových lidí na přesně vyslovené otázky. tehdy konečně říkávají: ´Inu - snad takové věci existují, i já jsme se s nimi kdysi zabýval, jenomže nejsou řešitelné. Tak jsem je dávno pustil ze zřetele.´ Pokud mne někdo začne ujišťovat, že tyto problémy neexistují, protože jsoucnost světa pro něho prý není žádný problém, takže ji stačí prostě jen vzít na vědomí, a zkoumat to, čím vesmír je, potom v tom pokaždé vidím zakukleného ještě cosi jiného."
"Ale jděte! A co prosím vás?"
"Složitým způsobem přednášenou a obhajovanou domněnku, že svět je nutný. Tvrdit, že svět existuje sám od sebe a zároveň dávat najevo údiv nebo snad i pohoršení nad tímto výrokem, jako by to bylo cosi nevhodného, to je zrovna totéž, jako se domnívat, že jsoucno světa je postačující: Svět existuje sám od sebe, a basta!"
"To jsou přece neřešitelné otázky", ohradil se chlapík od novin.
"Tak to už tady bylo", mávl rukou oponent, - "Dřív takoví jako vy říkávali:´Tyto otázky prostě neexistují´, a dneska říkávají: ´Nedají se řešit.´"
"Nemáte pravdu!", odporoval zatvrzele novinář, - "Osobně si myslím, že nejlepším důkazem zbytečnosti metafyziky je to,že filozofové nikdy nedosáhli shody ve svých názorech, zatímco vědci se v názorech shodují. Vemte si třeba matematiku, chemii a jiné vědy. Všechny dospívají racionálním postupem k jednotě."
"Jakou hodnotu má ale takový argument? Co dokazuje? Vůbec nic! Ani to, že se filozofové nikdy v ničem neshodli, přece není důkaz neschopnosti lidského rozumu správně řešit různé otázky." "Když ale ve filozofii je tato nejednota tolik znát!"
"Snad", pokrčil rameny ten druhý a dodal: " Jenže v jaké věži ze slonoviny se chcete před tím schovat?! Chcete utéci do pozitivismu, agnosticismu či do skepse? Tohle, že by měla být poslední slova moudrosti?! Pokud ano, tak se potom lze obávat, že se opřete o to, co je v našem filozofickém myšlení nejméně pevné! Možná jste pod vlivem četných populárních příruček, kde se s oblibou dává přednost velkým idealistickým soustavám. Takové soustavy nepovažují za správné opírat se o zjištěnou a ověřenou zkušenost, jak to činíval Aristoteles. Aristotelské směry jsou totiž mnoha pokoleními házeny přes palubu."
"Cha, cha! Je vidět, že jste asi ještě ze staré školy!", uchechtl se novinář.
"Proč myslíte?"
"Proč? Třeba už proto, že máte se mnou tolik trpělivost a stále ještě se zabývate s mou maličkostí."
Starší muž se usmál a řekl: "Třeba to bude tím, že jsem lékař. Jsem zvyklý zacházet s pacienty trpělivě."
Novinář se ušklíbl: "Pacienty! Hlavně asi jste pořádně prohnaný!"
"Proč?"
"Vždyť jste to mezitím rafinovaně obrátil proti mé osobě! Já se přece opírám o vlastní zkušenost! nemohu popřít to, co jsem na vlastní oči viděl v Tassíli, v Toro Muerto a jinde. A vy mi najednou vytýkáte nějaké předsudky. --- Dnešní metody udržování tradičních vzorů myšlení jsou zkrátka méně okázalé, než ty vaše, ale sotva méně účinné v boji proti pokroku. Všechno se dnes vyřizuje nenápadněji a elegantněji. Hypotézy a nesnesitelně odvážné myšlenkové výboje jsou pohotově zmrazeny a pohřbeny osvědčenými výroky, jako: ´Není dokázáno!´, ´Odporuje to předpisům!´, ´Nechápeme vůbec smysl!"
"Zdá se, že jsem k vám mluvil zbytečně", řekl zklamaně doktor.
"O tom vůbec nepochybujte!"
"Každopádně vás upozorňuji, že s takovými názory bude mít dost potíže."
"Můj život byl odjakživa jenom profese. A ta mne odjakživa nutila k honbě za novinkami. Život je změna! Tak nějak to přece říkával Aristoteles!"
Jeho známý se na něj usmál a mírně pokrčil rameny: - "Jak myslíte - ale dejte přitom pozor na svou obrazotvornost. Nedávejte jí volný průběh bez kontroly rozumem, jinak se rozběhne naprázdno! A pak si dejte pozor na oči. Často totiž jediný obraz, který vnikne zrakem do nitra jedince - dovede na dlouhou dobu rozbouřit hladinu lidského života a oslabit vůli - "
"Dost, dost!", vybuchl smíchy novinář, - "To bych musel pověsit řemeslo na hřebík!"
"Aspoň o tom uvažujte! Bůhví - možná, že při té honbě za důkazy existence UFO a důkazy minulé návštěvy nebešťanů na Zemi, je v sázce víc, než si myslíte."
"Mluvíte dost záhadně."
"Třeba je tu i riziko úplného zotročení. Návštěva představitelů mimozemské nadlidské inteligence je totiž nesmyslná zbytečnost. Vždyť ani taková bytost nepřekoná ve své lodi kosmickou rychlost."
"Hm - to je otázka."
"I kdyby se jim jaksi podařilo překonat tento styčný bod teorie relativity, potom zjistí, že je to marné. shledají, že je to zbytečné bloumání podobné Odysseovým cestám mimo vlastní domov. Při pomíjivosti trvání každého tvora je proti přírodě utrácet čas štvaním se v nedozírných dálkách kosmu. Zkrátka muselo by jít o superinteligentní bytost, ale navíc zvrhlou. Člověk by se od ní měl včas odvrátit. Tolik napovídá prostá úvaha."
"Ale je to přece moje práce", namítl novinář.
"Ostatně i prorok Izaiáš varuje před tím, co spadlo s nebe."
"Takové důvody jsou už překonané", smál se žurnalista. - "Věda musí jít kupředu! Lidská informovanost musí růst! Jinak se pokrok zastaví!"
"S tou informací je ale potíž. Slovo "informace" je složenina ze slov "in" a "formace". Ta slova původně znamenají předložku "v" a "tvarování". Složenina pak značí "vtiskovat tvar".
"Co tím chcete říci?"
"Zdaleka ne každé působení znamená vtiskování tvaru. Některé působení vede ke zničení správného tvaru, k šíření zmatku a temnoty."
"Myslíte dezinformaci?"
"Ano. Je třeba mít jasno o základech každého formování."


2. část zápisníku
Z přirozenosti je dána činnost i trpnost v každém subjektu podrobeném přírodnímu pohybu a dění. Tato je však zároveň přiměřená k svému výsledku, totiž tak, že je nutný vztah mezi hmotným podkladem a tvarem, kterého přirozeně nabývá.
V poznání vnímáme nejdříve uskutečnění věci. Uskutečnění je totéž co tvar, a tak vznikají celé útvary. Celý útvar je však uskutečnění věci jako by na vyšší úrovni. Předpokládá předchozí podrobné a méně obecné pochody jako přípravu na úplné uskutečnění. Z uskutečnění na této vyšší úrovni můžeme poznat procesy a pohyby věcí, jež vedly k tomuto uskutečnění. Hmotný podklad, v němž se pohyb a procesy dějí, se jimi utváří. Přijímá svou přirozenou formu. Stává se přírodním útvarem. Tvar, který má nutný vztah k hmotnému podkladu, a ten se nikde nevyskytuje bez nějaké podstatné formy, je totiž vždy a při všech svých změnách nějakým útvarem. Forma působí, a to tak, že spojuje a sjednocuje různorodé a kvalitativně rozdílné děje, takže i v mnohosti dějů je zachována jednota. Pojem jednoty je jeden z těch, které jsou nejobecnější. Z jejich jasnosti můžeme odvodit mnoho poznatků ve složitosti a různosti přírodního dění. Jednota každé přirozeně formované věci je dána přírodním určením tvaru; tvar je poznatelný ze svého působení. Je dán celou skladbou přírodního procesu a jeho výsledku, k němuž dochází bez zásahu lidského ducha.
Při formování přírodního útvaru se rozvíjejí také schopnosti formované věci a její kvalitní způsob jak v bytí, tak v činnosti i trpnosti. Tato věc je patrná např. v organismech jak v oblasti fyziologické, tak v psychologické. Z přirozenosti člověka přirozeně formovaného vyvěrají jeho vlastnosti, v nichž je dána jeho celistvost. Všechny hmotné možnosti, jež se spolu formují v živém jedinci, jsou přiměřené a tvoří podklad k uskutečnění formy živého jedince. Hmotné možnosti v živém jedinci přirozeně ústí do tvaru. Utváření přírodních věcí je všeobecné a dá se uplatnit ve všech vědách. Tvar jako podstatná forma věci je zase jeden z těch všeobecných pojmů filozoficky odvozených ze skutečnosti. Z tohoto pojmu tvaru vyplývá objasnění mnohonásobných a složitých procesů, které zkoumají odborníci v přírodních vědách. Tvar jako společný prvek všeho přírodního dění je základem zvláštního rázu a tedy různosti věcí přes všechnu podobnost pochodů a dění a přes společný hmotný podklad všech přírodních věcí.
Zvláštní ráz věcí se týká jak struktury či skladby věcí, tak jakostí a vlastností, a též činnosti a trpnosti věcí. Ne každý jedinec má stejnou trpnost k působení jiných přírodních činitelů. Na tom se zakládá léčba různými prostředky, různě působícími. Totéž ale můžeme sledovat na vývoji jedinců, které se účinným působením rozličných činitelů různě vyvíjejí.
Stejný způsob formování se děje v psychologickém dění. Např. představa tvoří reakcí v nervových okruzích okrajových, podkorových i korových. Musí být zajištěno vnitřní prostředí organismu, musí trvat hormonální rovnováha, oběhové poměry v organismu musí probíhat nerušeně, aby se za těchto předpokladů objevily z uložených počitků a vjemů nové představové tvary. Na každém dílčím úseku dospívá nějaká možnost pohybem přiměřeným struktuře k uskutečnění, totiž ke svému tvaru. A tento dosažený tvar je předpokladem čili možností pro další pohyb na vyšší úrovni. Každé uskutečnění a každý tvar je složitý. Je vázaný jednak na předchozí pochody, jednak na další řadu souběžných pochodů, které zajišťují probíhající činnost, a tím ji také umožňují. Složitost vyznačuje tvary nižšího řádu, ať už vznikají nebo zanikají. Pokaždé je zde množství anatomicko-fyziologických procesů a struktur, které zapříčiňují vznik tvarů nehotových a neúplných, nepodstatných, případečných, nesvébytných. Připravují však podstatnou formu věci. Celý pohyb ústí do této podstatné formy. Tak vznikají přírodní útvary a jedinci na všech úrovních skutečnosti neústrojné i ústrojné, a to způsobem nikoli stejnorodým, nýbrž obdobným.
Přírodní dění se liší od technického a umělého. Umělé i technické dění nevytváří nové přírodní útvary. Může sice dát vzniknout z přírodní látky novým technickým a umělým strukturám, které slouží člověku, ale nemůže jim dát vnitřní princip vzniku či zániku. Umělé struktury zanikají opotřebováním. Podle Aristotela je to zánik případečný, a ne zánik o sobě. Umělé struktury zanikají tím, že látka z níž jsou zhotoveny, je vzata z přírodní suroviny, a proto zaniká podle svých zákonů. Proto technický útvar nepřímo zaniká případečně.
Vnitřní utvářející princip jednoty a struktury přírodních útvarů je činný i trpný.
Vnitřní utvářející princip jednoty a struktury či skladby se projevuje činně tam, kde jako působivá síla řídí a provádí průběh změn, vývoje a všeho druhu pohybu. Pohyb je totiž uskutečňování neboli přechod z možnosti k uskutečnění. Tímto pohybem se dosahuje úplné podstatné formy celku z předchozích, částečných a nedokonalých tvarů.
Cokoli tedy vstupuje v přírodním útvaru do skutečného stavu, to je v pohybu a činnosti, ale i ve stavu trpnosti. Tato trpnost je totéž, co je možnost daná útvarem, k němuž pohyb směřuje. Každé přírodní dění je závislé na množství jiných působících činitelů, z nichž některé jsou žádoucí a jiné škodlivé. Mezi nimi je vzájemná vázanost. Můžeme např. sledovat projevy látkové výměny v organismem, jak probíhají v jednotlivých orgánech a můžeme sledovat projevy počitků v psychickém řádu nebo ve fyziologickém stavu, a odhalovat mezi nimi vzájemné vztahy a propojenost. (Existuje např. závažná závislost vztahu mezi metabolismem a počitky. Jednotlivé projevy podrobného a orgánového uzpůsobení nemohou vyjádřit pravý vztah organického k duševnímu, protože tyto podrobné projevy jsou buď případečnou nebo nedílnou částí podstatných podstatných formací.) Mnohonásobná činnost přírodních útvarů i jejich pasivita se váže na podstatný tvar. Podstatný tvar se udržuje a zdokonaluje, anebo zaniká, a to rozkladnou činností nebo pasivitou. I když se podstatný tvar vlastní silou vyvíjí, tedy svou působivostí uvádí do pohybu všechny částečné výkony a dílčí pohyby, řídí je a uspořádává do vzájemné provázanosti ve vztahu vůči celku.
V živých organismech je utvářející pohyb ústrojný a vychází zevnitř, z životního principu. Tento pohyb je totéž co životní pohyb. Tvar živého organismu se uskutečňuje ze sebe a skrze sebe. Životní pohyb prostupuje dění v každé tkáni. Žádná buňka není nikdy v klidu ani v celku, ani v částech. Krev proudí, srdce pulzuje, nervové vzruchy nabíjejí nervové buňky, takže všechno živé je v neustálém pohybu a napětí. Všechno probíhá uspořádaným způsobem. Podružné průběhy jsou podřízeny hlavními zdroji života a jeho pohybu, tj. podstatnému tvaru živého organismu. Tímto podstatným tvarem je vnitřní princip, jímž se organismus původně pohybuje všemi částmi pohybu. Tím se celý útvar vyvíjí a udržuje, množí se a dosahuje svého cíle.
Hmota má svůj tvořivý pohyb, který je pro ni uskutečňováním útvaru. Zdrojem tohoto pohybu je tvar neboli podstatná forma. Také tady je analogická obdobnost jako v živé bytosti, ale přesto je zde mnoho rozdílů, jak se liší živý pohyb od neživého.
I když i anorganický pohyb věci v jejích strukturách vychází z přirozenosti jako ze základního principu, přesto je živý pohyb kvalitativně odlišný a vyšší. Vždyť jakost a hodnota života je vyšší a dokonalejší skutečnost než neústrojné bytosti. Tato kvalitativně vyšší dokonalost všeho živého se ukazuje v každém úseku průběhu živé bytosti, ale zvláště ve výsledcích.
Velký rozdíl mezi útvarem živým a neživým už v základní formaci vnitřního principu spočívá také v tom, že vnitřní stránka živého dění (zvláště na vyšších stupních života, totiž v psychickém průběhu živočicha a člověka) má ráz naprosto odlišný právě tím, že je psychický a vnitřní. Tento ráz je částečně patrný už ve vegetativním průběhu, že se živá bytost živí a sebe staví sama ze sebe zvláštním vyplňováním mezer. Naproti tomu neústrojný růst se děje souběžným kladením stejnorodých částí na sebe, aby např. vznikl krystal, třebaže i tuto činnost řídí základní princip, totiž přiměřený tvar každé věci daný od přírody.
Tento vnitřní kvalitativní ráz je více patrný u člověka a psychické činnosti. Vždyť všechny psychické jevy mají vnitřní stránku. U člověka dochází až k pochopení sebe sama a k pochopení jiných věcí. Vnitřní stránka je však patrná také u jiných druhů psychické činnosti, např. u paměti, u obrazotvornosti, atd. Pochopení živého dění a živé bytosti z vlastnosti činnosti čili z jeho vnitřní stránky je to nejhlubší poznání, a v ní je zároveň nejhlubší rozdíl mezi formací živého a anorganického. Mezi nimi je analogická obdobnost, ale ne totožnost.
Všechny věcí v přírodě se formují. Ani nejmenší dění není beztvaré a bez vztahu ke tvaru celku, jehož je součástí. I nejmenší části myslitelné nebo skutečné hmoty jsou utvářeny a formovány. "Atomy, z nichž si myslíme složenou hmotu, se liší mezi sebou podle druhu prvků, které tvoří molekuly dané látky. Záporné elektrony jsou stejné, ať pocházejí z kterékoliv látky. Kladné ionty, které tvoří kladné záření, mají jak různé náboje, tak také různé hmoty, přibližně rovné hmotám atomů (neutrálních). Neutrální atomy se skládají z obou druhů částic tak, že celkový počet kladných i záporných nábojů je stejný." (Horák, Základy technické fyziky, 1955)
Jako atomy v molekulách, tak i složení ze základních částic (lehkých částic čili elektronů a těžkých čili nukleonů) je uspořádáno v pravidelných prostorových útvarech. Heisenberg pojednává o rozboru výstavby hmoty a uvádí, že je možné mluvit o vzájemném působení atomů a jejich vztazích k vyšším jednotkám, totiž molekulám a krystalům, ba i k biologickým útvarům. Také je však možné zkoumat atomové jádro a jeho části a odhalit princip, který umožní porozumění hmoty. Do obou oblastí zasahuje kvantová teorie. Objevuje se zde vazba. Elektrické síly působí na sousední atomy, přitahují se protikladné náboje, kdežto stejné se odpuzují. Atomové jádro přitahuje elektrony, které jsou odpuzovány jinými eletrony. Tyto síly zde působí podle kvantové teorie. (Fyzika a filosofie, 1966).
Objevují se dva druhy vazby mezi atomy. Chemikové nazývají jeden druh polární vazba; když mají atomy opačný náboj, nazývají se ionty a vzájemně se přitahují. Druhý druh vazby označují chemikové valentní vazba. Mezi oběma druhy vazby je mnoho přechodů a způsobují rozličné seskupování atomů, a zdají se být odpovědné za složité struktury hmoty, takže větší skupiny jsou chemické molekuly a krystaly. Kovy se formují tak, že se atomy zhušťují, že vnější elektrony opouštějí svá místa a mohou se pohybovat celým kusem hmoty. Magnetismus některých látek vzniká otáčením některých elektronů v kovu. V těchto případech zůstává látka a síla, jádra eletronů jsou skladebnými prvky hmoty, které jsou drženy elektromagnetickými silami. Vazební energie se může považovat za míru stálosti v těchto přírodních vědách.
Všechna fyzikální a chemická zjištění ukazují na daný řád a hmotnou skladbu, složenou ze základních částic (základních kvant hmoty). V přírodním dění je dána skladebná i tvarová různost, ale také souvislost a obdobnost, nikoli stejnorodost. (Pokud přírodovědci nedojdou až k tomuto závěru a pokud násilně převádějí všechny děje na stejnorodé, nemohou vyvozovat správné filozofické závěry.)
Druhá uvedená cesta vedla ke zkoumání atomového jádra, kde se podařilo uměle přeměnit prvek atomového jádra. Tento proces podle Heisenberga přivedl ke kvalitativnímu pochopení skladby atomu.
Výstavba atomového jádra se ukazuje velmi jednoduchá. Atomové jádro se skládá ze základních částic, jako je proton, který je zároveň jádrem vodíku. Jiná částice je neutron, který má přibližně stejnou hmotu jako proton, avšak elektrický náboj je neutrální. Každé atomové jádro se dá vyjádřit počtem protonů a neutronů (např. jádro uhlíku má 6 protonů a 6 neutronů).
Závěr zní: každá hmota se skládá z atomů, a tedy ze 3 základních prvků: protonu, neutronu a elektronu. Tím byl učiněn krok k poznání jednotnosti hmoty. Po poznání základních prvků atomového jádra ještě zůstalo vzdáleno plné porozumění jeho výstavbě. Bylo třeba poznat ještě dynamické zákony, které byly posléze vyjádřeny kvantovou teorií.
Ohledně atomových jader se připouští, že podstatu dynamických zákonů vyjadřuje kvantová teorie, ale síly mezi částicemi nebyly objasněny. Zkoušením vlastností atomového jádra vyšly najevo nové vztahy, ale podstata jejich skladby zůstává nejasná. Nemají tak jednoduchou formu jako elektrostatické síly mezi elektrony na vrchní části. Proto není snadné matematicky odvodit vlastnosti atomového jádra ze složitých silových vztahů. Kvalitativně je však skladba atomového jádra přesně známa.
Nové pokusy s vysokými energetickými procesy odhalily další částice jako skladebné prvky hmoty. Tyto částice však ve velmi krátké době zanikají a mění se v jiné částice. Jsou tedy velmi nestálé, ale jinak mají vlastnosti podobné jako dříve objevené částice. Takto byly poznány ještě desítky nových částic, jako byl záporný proton (tzv.antiproton), aj. Pokusy odhalily, že jedny částečky vznikají z jiných částic, a že mohou být přeměněny na další částice, že jsou formovány z pohybové energie takových částic, a proto také mohou hned zmizet. Pokusy odhalují naprostou proměnlivost hmoty. Všechny nejmenší částice mohou být při vyzáření dostatečně vysokou energií přeměněny na jiné částice, nebo mohou být pohybovou energií prostě vyvolány a mohou se přeměnit v energii (např.vyzářením). Jednotnost hmotného podkladu věcí je dána tím, že všechny elementární částice jsou ze stejné látky, kterou můžeme nazvat všeobecná látka - energie, a látka se může projevit v různých formách.
Heisenberg z toho sám vyvozuje, že to, co Aristoteles nazýval materia prima jako reální možnost se dá srovnat s tím, co dnešní fyzika vyjadřuje pojmem energie. Když se zrodí elementární částice, tedy zde energie vstupuje jako látka pomocí formy do skutečnosti.
Heisenberg připouští, že tento způsob popisu základní výstavby hmoty je kvalitativní, takže se jím fyzika nemůže spokojovat. Musí se snažit přesnými pokusy matematicky vyjadřovat přírodní zákony, které určují částice hmoty a jejich sil. Proto se v této části fyziky nemůže rozlišovat mezi hmotou a silami, mezi silou a látkou, protože každá částice nejen sama plodí sílu a je ovlivněna silami, ale sama se představuje jako silové pole. Dvojakost kvantové teorie, zahrnující podvojnost vln a částic, způsobuje, že stejná skutečnost se dá sledovat jako hmota i jako síla či energie.
Filozoficky se dá říci, že každá hmota - látka musí být formována, takže hmota, o níž pojednává fyzika, chemie a jisté přírodní vědy, je hmota formovaná; je to hmota mající nějaký tvar od přírody. Tento tvar se dá pozorovat buď ve vzniku nebo v uskutečnění. Ve vzniku je totožný se všemi utvářejícími procesy a pohyby, které směřují k tomu, aby celek útvaru byl úplný a tak dosáhl úplné formy. Ta nemá nic společného s nehybností, nýbrž jen s trváním a stálostí každého útvaru. Mezi hmotou a formou je poměr jako mezi možností a uskutečněním.
Hmotný základ je prvek trpný a možnostní, kdežto formující tvar je činný prvek téhož jsoucna. Oba se projevují přiměřenou vlastností. Hmota jako potencialita je zdrojem stálé měnlivosti a také k ní tíhne jako základ změn, kdežto tvar je základem stálosti, ale nikdy takové stálosti, že by zabránil změnám.
V přírodním dění je dána různost tvarů a souvislost. Proto přes jednotu hmoty není přírodní dění stejnorodé, nýbrž obdobné. Různost útvarů vzniká formací danou každému útvaru z vnitřního principu, tj. z přirozenosti určené tvarem. Tvar je základ určující zvláštní skladbu a řídící všechny procesy k výsledku dění, ke vzniku celku. V přírodě se nezrodí nic menšího než celek. Z formování celku čili z tvaru pochází pak i další činnost a pohyb, potřebný k udržení celku a také pro působení na jiné útvary. Veškeré dění a činnost v přírodě jsou ve vzájemné souvislosti. Proto se působením jednoho pomáhá při uskutečňování jiného, anebo může činnost jednoho někdy případně překazit činnost druhého.
Závislost a souvislost přírodního dění je dána nejzákladnější vazbou. Možnost jedné věci je uvedena do pohybu směrem k uskutečnění působením druhé věci, která má k ní přirozený vztah jako činitel. V rámci této přírodní souvislosti vzniká nejen celek jedné věci, nýbrž také všeobecný řád věcí, které na sobě závisejí. Albert Einstein prohlásil, že věří ve vnitřní harmonii našeho světa. Tato vzájemnost a souvislost věcí v podstatném dění a v pohybu je dána jako všeobecný řád. Mezi věcmi a ve věcech není pouze kvantitativní vztah, jak jej zjišťuje fyzika, nebo jen počitatelné kvality, nýbrž je zde větší vázanost, a to podstatná. Tato vázanost vyplývá ze samotného vnitřního principu, z přirozenosti každé věci, která je zdrojem jak činnosti, tak trpnosti, a to tak, že každému činnostními základu nutně odpovídá trpná stránka nejen v témže jedinci, ale i ve vztahu k jiným, podle principu možnosti a uskutečnění.
Podobných vlivů je velmi mnoho. Už stará astrologie usilovala o vyjádření vlivů kosmických těles na utváření organismu a psychické založení člověka. Obsahovalo to značné zjednodušování skutečnosti, ale dotýkalo se to obecné pravdy vzájemného vlivu a působení těles na jejich utváření.
Toto utváření má vedle stránky kvantitativní ještě stránku kvalitativní. Kvalitní úprava je vnitřní úprava věci. Proto i vnitřní rozmanitost např. povah člověka pochází ze zákonité souvislosti a působení. Např. živý organismus se stále brání škodlivým vlivům a vyrovnává je, ale tím se upevňuje a vyvíjí. I neústrojné útvary podléhají rozkladu a zkáze pod vnějšími vlivy. Pojem přírody a přirozenosti se nedá omezovat jen nějakým nepřesným subjektivním způsobem. Je to skutečnost ve svém průběhu a ve své celistvosti. Jsou v ní obsaženy dva základní principy, jako spoluprincipy každého jsoucna: totiž možnost a uskutečnění, činnost a trpnost. V hmotné skutečnosti jsou tyto dva spoluprincipy vyjádřeny jako látka a tvar. Nové fyzikální objevy nic nepřidávají k této stránce filozofického poznání, ale ani jí nic neubírají. Naopak, také tyto objevy se pomocí daného filozofického poznání nabývají své smysluplnosti a dosahují patřičného začlenění do poznání celého jsoucna.

Démonická přitažlivost Bermudského trojúhelníku
Odkud se bralo to podivné zmítání a pulsování zvláštního těsta, přelévání kašovité látky z místa na místo a její těkavé roztékání se z nádoby na všechny strany?
Mnozí si tu otázku nedokázali ani položit. Jen básník Whitman unesený hudbou své pulzující intuice zpíval:
"...je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně...
Nevím, co to je - je to bezejmenné - nevyslovené slovo.
Není v žádném slovníku, není ve výrazu ani v symbolu...
Zde je výron duše,
Výron duše vychází z nitra zavřenými branami a stále probouzí otázky:
Proč je to tušení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě?"
"Hlad po zkušenostech", tak nazval kterýsi učenec svůj esej o lidstvu na přelomu dvacátého a dalšího věku. Ten hlad zaměřoval člověka k novým obzorům. Současně však přinášel jisté nebezpečí. Hlavně pro začátečníka. Ten by totiž rád vtáhl a rázem pohltil konečno, absolutno, celek a smysl do vlastní zkušenosti. Přitom by nejspíš všechny strhl k sobě, slibuje jim více, než vůbec může poskytnout.
Ten "hlad" byl trochu instinktivní, zčásti uvědomělý. A právě ta část jeho bytosti ponořená do temnoty instinktu tvořila pól, přitahující všechno záhadné a vymykající se omezeným možnostem lidského rozumu. Oswald Spengler by se byl patrně znechuceně odvrátil od těchto zjevů se slovy:
"Jsou to jen chabé vzdechy faustovské duše evropské civilizace. Ano. Také ona bývala kdysi plná touhy po rozletu do nekonečna. Bývala provázena dravou vůlí k moci. Projevuje se v rozmáchnutém totalitarismu a v technických vítězstvích nad mrtvou přírodou."
Nicméně už od konce druhé světové války, kdy v záplavě ohromujících a burcujících zpráv nastal ve sdělovacích prostředcích jakýsi útlum, už tehdy se známý lovec senzací dostal ke slovu se svými úžasnými odhaleními:
Záhadný fantóm z kosmu loví vzorky lidstva !? Mimozemšťané vedou válku proti lidstvu !?
U F O in the Devilish Triangle !?
Phantoms of the Sargasso Sea !?!

Prostor mezi Floridou, Bermudami a Portorikem si již odedávna vysloužil označení "Trojúhelník smrti", "Moře fantómů", "Hřbitov Atlantiku" nebo "Ďábelský trojúhelník".
Každý se ptal: "Proč??"
"Rosalie" byla velká obchodní loď, plující na lince do Havany. V roce 1840 byla nalezena bez jediné živé bytosti na palubě. Plachty byly spuštěné, náklad nedotčený, což vylučovalo přepadení piráty. Následovala další a další záhadná zmizení. Mnoho lodí utrpělo za prapodivných okolností vážné nehody.
Do začátku první světové války zmizelo v bermudské oblasti přinejmenším dvacet velkých lodí. Za války pak mizení lodí nevyvolávalo takový podiv, protože v mořích operovaly nepřátelské ponorky. A přece tomu bylo někdy jinak.
Roku 1917 se stala obětí posádka obchodní lodi "Zebrine". Byla objevena opuštěná nedaleko Cherbourgu. Také tam byl prostřený stůl, na palubě se sušilo prádlo, lodní deník až do posledního dne nevykazoval nic podezřelého. Vypadalo to, jako by se ony tajemné události měly nejčastěji odehrávat v době jídla. V každém případě byl vždy příznakem těchto událostí podivný klid. A přece se něco muselo stát! Je zřejmé, že to "NĚCO" se dostavilo náhle. Zaskočilo to posádku a ochromilo její obranyschopnost a konečně ji to donutilo opustit vlastní loď. Nezjistily se stopy nějakých bojů nebo zápasů.
"Šlo snad o únos posádky, tedy živé posádky? O nic víc?", ptaly se lidé, ale koneckonců ulpívali na další otázce: "Proč? Z jakého důvodu se to ´NĚCO´ zajímá o posádky lodí - posádky, které ssebou někdy stačí vzít jen nějaké, vcelku banální přístroje?"
V roce 1924 prolétla tiskem zpráva: "Zmizela japonská obchodní loď ´RAIFUKU MARU´. Dříve však stačila vyslat zlověstné volání o pomoc. Morseova depeše obsahovala záhadné tísňové volání o pomoc: ´...NEBEZPECI JAKO DYKA...PRIJEDTE RYCHLE!...NEMUZEME UTECI...´"
V září 1955 zmizelo z paluby naprosto nepoškozené lodi "CONEMARA IV" pětadvacet členů posádky. Záchranné prostředky zůstaly na místech.
Tak to pokračovalo dál.
Po II. světové válce se démonická přitažlivost Bermudského trojúhelníku neobyčejně zvětšila - jak pro neúnavného lovce senzačních novinářských kachen, tak pro senzitivní masu, která za náhlého klidu zbraní zakoušela nedostatek úchvatných dojmů.
Avšak nejvíce se o to přičinila množící se záhadná zmizení letadel v bermudské oblasti. K ´mořské pasti´ se totiž připojila ´vzdušná past´. Tahle ´Sky Trap´ zahájila svou neblahou popularitu nevysvětlenou zkázou pěti letadel typu ´Navy Grumman TBM 3 AVENGER´ s dvoj- a tříčlennými posádkami: celkem pět pilotů a dalších devět členů posádek.
Dne 5. prosince 1945 startovali za ideálního letového počasí na celkem běžný cvičný let po trase v dohledu pevniny nebo ostrovů. Zásoba pohonných hmot stačila každému letadlu na tisíc mil. Let byl plánován na 2 hodiny. Letadla vzlétla ze základny na Floridě jako obvykle: prvé ve 14,O2 hod., další v šestiminutových intervalech. Úvodní část letu proběhla podle plánu bez těžkostí, za stálého spojení se základnou.
Počasí nad Karibským mořem bylo klidné. Letka pěti středních bombardérů známých jako ´Mstitelé´ se po skončení cvičného náletu na vrak lodi opět zformovala a zamířila zpět k základně.
Nálada letců byla výborná. Kalendář připomínal advent, válka už skončila a oni se těšili na návrat do civilu.Všechno bylo O.K.
Také mezi navigátory na základně vládla nálada zářivá jako odpolední sluníčko. Nezkalila se tak hned, ani když bylo náhle přerušeno spojení s velitelským ´Avengerem´.
"Co na tom?", mávli rukou, - "Vždyť už stejně každou chvíli musí hlásit nálet na přistání.
Jenže k přistání nikdy nedošlo. Poslední okamžiky posádek ´Mstitelů´ zachycuje pouze krátký rozhovor mezi základnou a velitelským letadlem:
" - VOLÁM VĚŽ - OPAKUJI - ZDÁ SE, ŽE JSME VYBOČILI Z KURSU - NEVIDÍME ZEMI - OPAKUJI - NEVIDÍME ZEMI - ", hlásil vzrušeným hlasem velitel letky, poručík Taylor.
"HLASTE POLOHU!", vyzvali je z věže.
"NEJSME SCHOPNI ZJISTIT NAŠI POLOHU", odpovídal Taylor, - "NEVÍME, KDE JSME - "
Poklidná nálada na základně se v mžiku změnila ve vrcholné vzrušení: "ORIENTUJTE SE NA ZÁPAD!", zněl pokyn zdola.
"NEVÍME, KTERÝM SMĚREM JE ZÁPAD", odpovídal vzrušeně Taylor, "VŠECHNO JE JINÉ - DIVNÉ. NEMÚŽEME URČIT ŽÁDNÝ SMĚR - DOKONCE ANI OCEÁN NEVYPADÁ, JAK BY MĚL --- " Následovalo odmlčení.
V té době měla být letadla zpátky na základně. Konečně se podařilo znovu navázat spojení. Základna se spojila s velitelem jiného stroje. Ten hlásil: "KOMPASY PŘESTALY FUNGOVAT - POKUSÍM SE LETĚT SMĚREM NA ZÁKLADNU - ZTRATILI JSME SE PŘI OTÁČCE - "
Kapitán Stivers, jemuž velitel Tylor z neznámých důvodů předal velení, hlásil: "NEMÚŽEME ZJISTIT, KDE JSME. - ODHADUJEME, ŽE JSME ASI DVĚSTĚDVACETPĚT MIL OD ZÁKLADNY - ", po chvíli dodal: "ZDÁ SE NÁM, JAKOBYCHOM VSTOUPILI DO BÍLÝCH VOD - OBKLOPILA NÁS BÍLÁ VODA - OBLOHA SE ZBARVILA NA ŽLUTO - JSME ÚPLNĚ ZTRACENI - "
Samo o sobě to bylo nepochopitelné: nádherné počasí, ovzduší průzračné, nejmodernější navigační přístroje na základně i v letadlech v nejlepším pořádku. Na základně se podařilo zachytit na magnetofonovou pásku rozhovory mezi posádkami letadel. Vyšetřovací komise k tomu později řekla:
"Posádky si mezi sebou kladly divné a absurdní otázky."
Potom hlasy umlkly. Nastalo tísnivé ticho.
Ze základny bylo vzápětí vysláno záchranné čtyřmotorové letadlo ´MARINER´ s dvanáctičlennou posádkou. Vypravilo se naznačeným směrem a - zmizelo rovněž beze stopy.
Ještě téhož večera vyrazilo k záchranným akcím osmnáct lodí, včetně letadlové lodi ´SALOMON´, které v dané oblasti prováděly manévry. Pětatřicet letadel z mateřské lodi se připojilo k dalším dvěma stům čtyřiceti dvěma letadlům. Prohledávaly hladinu. Nenašly nic.
Posádka nákladního letadla, které prolétalo v podvečer v den zmizení letky ´FLIGHT 19´ nad Floridou, vyslala zprávu:
"NAD PEVNINOU BYL ZPOZOROVÁN JAKÝSI ČERVENÝ ZÁBLESK.
Podobné hlášení přišlo z nedaleké obchodní lodi:
" - V 19,30 HODIN BYLO NAD MOŘEM VÝCHODNĚ OD FLORIDY ZAREGISTROVÁNO NĚCO JAKO VÝBUCH - "
Co to bylo? ´AVENGERY´ byly v té době už nejméně dvě a půl hodiny bez pohonných hmot.
Druhý den se rozběhla jedna z nejrozsáhlejších záchranných akcí v dějinách. Do sledované oblasti vyplulo 240 civilních lodí všeho druhu, osmnáct plavidel pobřežní patroly, čtyři torpédoborce, mnoho ponorek, pátracích a záchranných člunů, vzlétlo 67 letadel z blízké letadlové lodi ´SALOMON´ a dalších třicet vojenských a civilních letadel.
Známý žurnalista se chopil shodných výpovědí několika radioamatérů, podle nichž poslední slova poručíka Taylora zněla: "NESLEDUJTE MNE - VYPADAJÍ JAKO Z JINÉHO SVĚTA - "
Oficiální vojenská místa to nepopřela, zrovna tak, jako nepopřela radioamatéry potvrzovaná slova kapitána Mantella, prvé oběti čehosi, co se později neblaze proslavilo pod označením U F O : "VŽDYŤ JSOU V TOM LIDÉ!"
Touto tragédií však události neskončily.
V červnu 1947 zmizel ve ´vzdušné pasti´ robustní americký bombardér B-29. O půl roku později vyslalo britské letadlo ´STAR TIGER´ zprávy na Bermudy:
"PŘISTANEME PODLE ČASOVÉHO ROZVRHU. POČASÍ A LET BEZVADNÉ -" Další zpráva už nepřišla. ´STAR TIGER´ s jedenatřiceti pasažéry na palubě beze stopy zmizel.
Dne 19. ledna 1949 následoval dvojník letadla ´STAR TIGER´ letoun ´STAR ARIEL´ s dvaceti cestujícími svého předchůdce na cestě do neznáma. Ale kam?
Sebemenší náznak toho, co se stalo, nepřinesla ani obrovská záchranná akce. Zúčastnily se jí dvě mateřské letadlové lodi, jedna bitevní, řada křižníků a menších lodí a stovky letadel.
Počet zmizení stále přibývá.

"Nejlépe bude", mínil známý novinář, - "když se tam zajedu sám podívat."
"Cože!? Do Bermudského trojúhelníku?"
"Ovšem."
"Je to nebezpečná zóna."
"To jste celý vy, doktore!", vybuchl novinář, - "Pořád jenom samá opatrnost. Vám se to lehko poučuje a vybízí k opatrnosti. Vaším povoláním není přinášet zprávy či poučovat veřejnost, ani objasňovat záhady. Jste lékař. Starejte se o nemocné a neberte odvahu těm, kdo ji mají!"
"Když ale v té oblasti propukávají náhlé a silné magnetické bouře. Zmizely tam celé výpravy. A teď to snad vytrhne nějaký žurnalista?! Je to příliš nákladné."
"Proč?"
"Vyžádalo by si to nejspíš zvláštní plavidlo vybavené věcmi, které nejsou zmagnetizovatelé."
"Myslíte si snad, že právě dřevěné lodi umožnily Kolumbovi proplout tam bez úhony?"
"Zdaleka nejen to. Zřejmě bylo nezbytné ještě to, že Kolumbus a jeho lidé měli něco navíc, než pouhé horizontální spojení vysílačkami, jaké mají dnešní lodě."
"Co tím myslíte?"
"Měli neochvějné spojení vertikální - ovšem ne na nějaké umělé satelity pozemského původu."
Žurnalista zavrtěl nechápavě hlavou.
"Měli takové spojení, jaké jim i při poruchách magnetického pole a jeho neblahých důsledcích na přirozené prožívání času a prostoru zaručovalo vnitřní integritu a vyrovnanost osobnosti." Novinář kroutil hlavou, - "Ostatně, co na tom záleží? Stejně s vámi nesouhlasím, když to všechno vykládáte jenom z magnetických poruch."
"Nemyslím jenom na poruchy magnetického pole. Zřejmě tam člověka bezprostředně nepříznivě ovlivňují ještě důsledky místních magnetických úchylek. Totiž určitá ´antimlha kosmického původu´."
"Cože?!"
"Nevím, jak bych to nazval", koktal doktor, - "Snad plyn, možná taky záření, nebo spíše - hmota v plazmatickém skupenství."
"Plazmatické skupenství?"
"Ano. Pokud je hmota v silném magnetickém poli, pak snáze přechází do tohoto skupenství. Třeba se v plazmatickém skupenství hromadí pod mořským dnem. V takovém stavu nepodléhá zákonům gravitace. A pak - v případě proniknutí na povrch země či nad hladinu moře - vystupuje do výšky."
"Ehm. - Možná na tom něco bude", připustil novinář.
"Potíže však zřejmě nastávají tehdy, když se člověk třeba i s lodí nebo i s letadlem octne v tomto chuchvalci plazmy. V takovém plazmatickém prostředí totiž nepůsobí gravitační zákony, ba i čas v něm plyne zřejmě jinak, než v ostatním prostředí, podléhajícím gravitaci."
"Asi máte na mysli případy, kdy letadla v těchto oblastech doletěla na letiště mnohem dřív, než připouštěla jejich maximální rychlost. Znám takové případy. stalo se to třeba v roce 1970 dopravnímu letadlu společnosti ´National Airlines´. Po přeletu nad Bermudským trojúhelníkem přistálo v Miami. Sledoval ho radar. Obvyklým způsobem ho navedli na přistávací plochu letiště, když tu najednou se letadlo z obrazovky ztratilo. Letištní personál se snažil spojit s pilotem. Byl vyhlášen poplach a organizovala se záchranná akce. Avšak dříve, než vyrazily pátrací čluny, letadlo se po deseti minutách objevilo, jako by se vykrystalizovalo ve vzduchu a bez potíží přistálo. Piloti nevěřili svým uším, když rozčílený dispečer věže hlásil:
´Na deset minut jste přestali existovat!´
Velké překvapení přinesla kontrola palubních chronometrů, srovnávaných dvacet minut před přistáváním s letištními hodinami obvyklou kontrolou, a následující kontrola hodinek posádky a cestujících. Zjistilo se, že všechny časoměry v letadle jsou opožděny přesně o těch rozčílených deset minut, jako by se právě na tuto dobu zastavily."
"Jistěže", pokyvoval hlavou lékař, - "Nastala přitom dočasná porucha smyslu pro čas u posádky i u cestujících." Porucha smyslu pro čas doprovází tyto stavy tím spíše, pokud lidé nejsou integrováni jako osobnosti vyššími duchovními hodnotami. A to je zřejmě hlavní nebezpečí Bermudského trojúhelníku!"
"Tím spíš je nutné, abych se tam podíval. Jedině tak přece mohu ověřit tuto vaši domněnku. A je-li na ní co pravdy, potom se mi tam už nic nemůže stát, když vím, o co jde."
"Omyl! Vědění samo o sobě nestačí! A navíc - někdo toho může zneužít proti vám!"
"Ale jděte! A jak?"
"Copak já vím?", rozhodil rukama lékař, - "Povídal jsem vám, že nejsem v tom směru žádný odborník. Třeba jsem se mýlil, a vy vběhnete do pasti zrovna nějakému Mimozemštanovi, který zneužije vaší naivity proti vám. Opakuji vám, že eventuální Mimozemštan nemůže na Zemi hledat nic dobrého!"
"To jsou jen dohady!"
"Doplatíte na honbu za senzacemi!"
"Nejdu do toho tak bezhlavě, jak se vám zdá. Mám ještě něco v záloze", řekl novinář a ťukl se prstem do čela.

Nezačal ještě ani s přípravami k cestě a chytilo ho to dřív, než se nadál. Přišlo to jako smršť - ohnivá smršť. Pravda, znal povahu těch mimořádně ničivých smrští, často propukajících v amerických Andách. Bleskly mu hlavou nejčastější znaky těch ohnivých smrští, jak je popsal Jacques Bergier ve studii "Tajemství ohně".
Věděl i to, že nejdůkladněji prozkoumanou a svými rozměry největší divoce řádící ohnivou smrští byl onen známý požár, který zničil Chicago v roce 1871.
Teď už mu však nezbývalo dost času zabývat se s tím, co bylo. Cloumalo to s ním ze strany na stranu. rvalo to z něj oblek a vtahovalo ho to do největšího žáru. Chvíli bojoval s vypětím všech sil. Pak ztratil vědomí a nechal se volně smýkat žhavým vírem.
Probral v jakémsi temném a chladném místě. Hučelo mu v uších, celé tělo ho pálilo a bolelo při sebemenším pohybu.
´Co se to vlastně stalo?´, ptal se sám sebe. Odpověď se nedostavovala.Ohmatával se. Nedokázal odhadnout, jak dlouho tam vůbec ležel.
Potom však do jeho očí vtrhla ostrá bolest. Neproniknutelná tma se rázem rozzářila oslnivě žlutým jasem. Bodalo to do očí i přes pevně sevřená víčka. Musel si zakrývat tvář oběma rukama. Teprve po nějaké době si oči začaly zvykat. Mžoural jimi kolem sebe, ale neviděl zhola nic. Dokonce ani sám sebe.
"Oslepl jsem?!", vyhrkl zoufale a hned se zděsil svého hlasu. Zněl nezvykle dutě. Každý jeho zvuk se otřásal vlastní ozvěnou, která ho téměř vzápětí dostihovala.
Kdosi ho patrně chtěl vyvést jeho vlastního klamu. Jeho očím se náhle objevily obrysy vlastního těla - zpočátku mlhavé, pak ostřejší. Rozhlédl se. zdálo se mu, jako by byl v nějaké mohutné bublině z mléčného skla.
´Kde to jsem?´, ptal se sám sebe, - ´Únos? Snad U F O ?´
Sotva se trochu uklidnil, napadlo ho: ´Aspoň si mohu psát deník.´ Než se k tomu odhodlal, ztrnul:_ ´Kolikátého vlastně dneska je? A měsíc, a rok ?!"
Vzápětí ho pohltila tísnivá, studená temnota.
Dokázal se postavit na nohy. Volal, ale jeho křik zněl prázdně a zdvojeně. Zvuk se nerozléhal. Zůstával uvnitř té skořápky.
Vyčerpaně klesl na dno a beznadějně se chytil za hlavu. V tu chvíli ho znovu oslepila žlutá, zářivá mlha. Začal nejasně chápat, že ho ten smysly neproniknutelný jas obklopuje právě a jedině v okamžicích zoufalství.
Trvalo mu déle, než pochopil víc: Někdo mu stále a tvrdošíjně vnucoval násobilku, jaká mu byla bytostně cizí. Pochopil však, že má-li získat nějaké podmínky k životu, zejména světlo, pak se musí této zvůli podrobit, a zradit sám sebe. Ukázalo se, že právě to si tajemný fantóm přál. Neznámá bytost měla kupodivu dost trpělivosti k tomu, aby o tom žurnalistu přesvědčila.
Vyžádalo si to množství pokusů, než mu došlo, že má-li se zářivá mlha rozestoupit, musí dát najevo naprostou, bezvýhradnou poslušnost.
´Jenže komu? Komu?!´, kladl si znovu a znovu otázku a pokaždé se přesvědčoval: ´Koneckonců na tom přece nezáleží. Hlavně, když ta mlha zřidne. Co všechno pak budu dělat,´ snil, - ´Předně si budu moci udělat nějaké poznámky.´
Ačkoli prodělal krušné chvíle, jeho životní sen vyšel z té zkoušky kupodivu na výbornou. Opakoval si sám pro sebe: ´Raději zemřít, jenom nepřestat snít! To je pravá cesta ke svobodě - snít bez omezení!´
Tak se stávalo, že jeho snění nabývalo převahy nad ním samotným. Rozbíhalo se bezmezně, absolutně, jako by nezávisle na něm samotném. Právě v těch okamžicích zdálo, že zaslechl něčí výzvy. Neváhal a pohotově to připsal na vrub U F O. Cítil jejich veselé přitakání, které ho proniklo takřka fyzicky. Jakoby mu hlas fantóma opakoval:
´Správně! Uhodl jsi! Jsem ti nesmírně blízký.´
A přece - současně zakoušel nekonečnou vzdálenost od toho tajemného neznámého - jako by to byl cizinec.
Opět a znovu prožíval to rozdvojení: Mimozemšťan ho lákal, ale přitom bytostně odpouzoval. Umiňoval si:
´Chci-li přežít, musím se tvářit přátelsky, abych to nakonec mohl na dně svého nitra vyhrát - zůstat sám sebou - můj životní sen musí zůstat výhradně můj !
Naučil rozmlouvat sám se sebou jako bytost rozdvojená na sloužící subjekt a s ním soupeřící nezávislý a panující sen, prožívaný jako absolutní a jediná skutečnost.
Když představitelé mimozemské inteligence nabyli jistotu o bezvýhradné závislosti unesené oběti, začali se chlubit svými možnostmi a holedbat svými schopnostmi, počali předvádět své vymoženosti a manévry v pozemské atmosféře.
´Cože?! Tak přece jen jste to vy Mimozemšťané?!´, tanula mu na mysli otázka. Užasl nad sebevědomou odpovědí, jež se mu naskytla skoro dřív, než stačil otázku jasně formulovat:
"Ovšemže. Jsme to my. Jedině my odpovídáme za vznik kulturního lidstva! Konečně, podívejte se do bible! Máte ji přece u sebe! Jsou tam o nás zmínky na mnoha místech."
"Jak je to možné?"
"My jsme to byli, kdo stvořil člověka k našemu obrazu! Nikdo jiný! A když Kain zabil Abela, odkud si myslíte, že dostala lidská žena to ´jiné sémě´, aby mohl přijít na svět Sét, ne-li právě od nás?! - Proč si myslíte, že jsme opustili vysoké nebe, znečisťovali se s dcerami lidí a zplodili giganty či obry? Henoch byl při tom. Dobře to věděl. Byl jediný, koho jsme z Adamových potomků nenechali zemřít. vzali jsme ho k nám. Cožpak to na náš pokyn nebylo zapsáno do páté knihy Geneze?!"
"Kde je Henoch? Co je s ním?"
"O tom až někdy jindy", ozval hlas někoho, kdo byl zvyklý rozkazovat a bezmezně ovládat ty, kdo se jednou dostali pod jeho jho. Ten hlas, překypující ctižádostí, pokračoval v započaté linii: - "Když chtěli nevděční Sodomští vztáhnout ruku na dva naše služebníky, svrhli jsme na ně bez milosti atomovou pumu. Zato Mojžíš nám dobře posloužil. Proto jsme mu dali k dispozici zvláštní desky, a stejně i návod na postavení reaktoru, do něhož se tyto desky zasouvaly. Poskytli jsme mu i další vynálezy. O tom se můžete přesvědčit v knize Exodus."
"Které - které vynálezy?", ptal se uchváceně.
"Třeba zdroj many. Máte o tom zápis v šestnácté kapitole Exodu."
Žurnalista nevycházel z údivu. Mimozemštan ho nenechal vzpamatovat a chrlil dál: "Jozuovi jsme půjčili speciální zvukový ´terratom´. Infrazvukem z tohoto zařízení zbořil hradby Jericha bez dotyku lidské ruky. Jen si to nalistujte v páté knize Jozue!"
Horečně to hledal v bibli, neboť se přitom skořápka té podivné ulity stala průhlednější. Ale ještě než nalezl zmíněné místo, už ho cizinec ohromil dalšími senzacemi:
"Když bylo třeba dobýt jižního Kanaanu, zastavili jsme čas, jakož i pohyb Slunce a planet. Také o tom existuje zápis v této knize."
Tak by byl neznámý hlas pokračoval dál a dál ve výčtu svých zásluh o lidstvo, kdyby jej nebyl zvědavý novinář přerušil všetečným dotazem:
"Řekněte mi konečně, co to vlastně bylo za vynález ten zdroj many?!?"
Tentokrát mu bylo vyhověno. Hlas počal - s obvyklou nadutostí, s výrazem pýchy a povýšenosti popisovat záhadný přístroj jako výtvor nadlidské inteligence: "Tak předně - mana vůbec nepadala s nebe. Tak si to jen vykreslila fantasie vyvoleného národa. Byla produktem přístroje!"
"Co to tedy bylo?"
"Byly to zpracované zelené řasy o velikosti několika tisícin milimetru. Tyto řasy se velmi rychle rozmnožují. Během čtyřiadvaceti hodin zvětší svůj objem až osmkrát."
"Opravdu?"
"Potřebují k tomu minerální soli, kysličník uhličitý a jistou teplotu. Stačí jen dodat příslušné enzymy a minerální soli a můžeme snadno a rychle přetvořit množící se řasy v poživatinu. Tento produkt má - jak správně uvádí bible - chuť medu. ´Algae Chlorophyta´ poskytuje pět a půl kalorie z gramu. Nuže - Egypt opustilo asi tři tisíce uprchlíků, respektive asi šest set rodin. K nasycení každodenní kalorické potřeby putujícího národa muselo být k dispozici asi 3,8 miliónu kalorií."
"Tolik?"
"Zajisté. Protože denně bylo potřeba dva tisíce kalorií pro každého muže, sedmnáct set pro každou ženu a po devíti stech kalorií pro každé z nejméně tří dětí v rodině", vysvětlil hlas a pokračoval: "V sobotu se mana nevydávala, takže každý musel v pátek dostat dvojitou dávku. Denní produkce řas musela činit asi osm set kilogramů." "Cožpak bylo možno takový stroj zhotovit?", divil se novinář.
"Pro lidi to bylo nemožné, ale nikoli pro nás", ozval se pyšně fantóm, - "My jsme věděli hned, jak si s tím poradit. K množení řas je třeba voda a kysličník uhličitý. Obojí je k dispozici v pozemské atmosféře. Kromě toho je nezbytné světlo, které musí být uvnitř zařízení. Potřebné teplo bylo možno získat ze stejného zdroje jako světlo."
"Ale jak prakticky?"
"O tom až později", řekl ledabyle hlas a pokračoval: - "Zbývající část zařízení se skládala ze sběrače řas a ze skladovacích prostor, kam by se vešla i páteční dvojitá dávka produktu. V sobotu se totiž mana nevydávala."
"Z jakého důvodu?"
"Stroj nemohl pracovat nepřetržitě."
"Né?"
"Jinak by odpady nepříznivě působily na pěstování řas. Každý sedmý den bylo nutno stroj vyčistit."
Posluchač ale připomínal: "Vzpomínám si, že jsem někde slyšel, že se to dělo před zraky celého shromážděného národa."
"Třesky, plesky! Byl jste někdy na Mysu Canaveral? Zažil jste start raketoplánu?"
"Ovšem. Byl jsem při tom."
"Tak musíte vědět, že to, co se uvádí v bibli, je popis startu či přistání kosmické lodi. Hluk, záblesky, dým a zvuky připomínající hlas polnice."
"Že by?"
"Bylo to zrovna jako tehdy na Sinaji! Tam jsme předali Mojžíšovi nařízení."
Napadlo ho: Ale vždyť před víc třemi tisíciletími nebyla na Zemi žádná civilizace, která by zhotovila takový div techniky - a vzápětí jako by někdo přečetl jeho myšlenky, nabízel mu vtíravě a důvěrně známým hlasem odpověď:
"Byli jsme tu přece my. My jsme si ten národ vyvolili za náš. Proto jsme ty ubožáky nechtěli nechat zajít v poušti hladem. Avšak -", zarazil se Mimozemšťan, - "byl to pro nás také důležitý pokus. Potřebovali jsme vyzkoušet, zda se větší lidská skupina dá uživit výhradně umělým produktem. Kromě toho nám šlo ještě o zjištění, zda rostlina, která dodává během kosmických letů kyslík, může být po stejnou dobu také zdrojem potravy. Konečně šlo o pokus, zda představitelé lidského rodu obstojí v této zkoušce."
"Takže celá archa bylo jen zařízení na výrobu many?"
"Nic více, nic méně. ", ozvalo se skoro současně s otázkou, jako by to byla sama její ozvěna k nepoznání proměněná v nepřehledných záhybech a labyrintech čísi mocné fantasie.
Žurnalista byl uchvácen obdivem k neznámému představiteli nadlidské mimozemské inteligence. Začal o překot listovat v bibli. pročítal řádek po řádku, znovu a znovu - hlavně první dvě knihy. Teprve dodatečně si uvědomil paradox: začal číst bibli teprve až ho jeho únosce a uchvatitel - Mimozemšťan upozornil na tyto úchvatné prvky biblických událostí.
Na chvíli pocítil instinktivní nedůvěru k cizinci. Dokonce i zatoužil rozdělit se o tyto senzační novinky s nějakým krajanem. Kdesi v něm dřímala touha po setkání s lidmi, po domově, po návratu z tohoto fascinujícího, nicméně poněkud cizího prostředí. Dokázal se však navenek tvářit jako poslušně se podvolující tvor, poddajný a bezmezně důvěřující obdivovatel autority. Vyplatilo se to.
Mléčná skořápka ulity, do níž byl uzavřen, se zvolna stávala průhlednější. Zprvu ho to vyděsilo. Uviděl na stěnách nějaké pohybující se rozmazané stíny a skvrny. Napadlo ho : ´Nejsem snad v útrobách nějakého netvora?´ Dral se mu na mysl i případ Jonáše, ale nedomyslel to. Možná, že někdo nechtěl, aby to domýšlel a rychle odvedl jeho pozornost jinam. Netrvalo totiž dlouho a začal rozeznávat obrysy okolí. Zahlédl mraky, ale pod sebou a vedle sebe, a najednou - spatřil vycházející Slunce.
Pozemské skutečnosti se mu kmitaly před očima. Střídaly se velmi rychle., takže se to zařízení muselo pohybovat velikou rychlostí a přitom - docela nehlučně.
Tu si všiml, že je snad kýmsi sledován. Zpozoroval, jak tuto zčásti průhlednou a částečně jen průsvitnou skořepinu, vznášející se v ovzduší, sledují a dohánějí trysková letadla. Řev jejich motorů nebylo možno zaslechnout. Se zatajeným dechem sledoval úchvatné dění. Jeho skořápka naráz prudce zvýšila rychlost pohybu v atmosféře. Začala pronásledovatelům unikat. Nějakou dobu se jim vzdalovala.Potom ho zachvátila zvláštní závrať. Zmenšující se letadla se mu rázem ztratila z očí. Obrysy mraků se rozmazaly a sluneční kotouč se rozkolébal. Zatmělo se mu před očima. V uších mu začalo hučet. Slyšel hukot vzdáleného vodopádu.- Teprve když tento šum a dunění odezněly, vzpamatoval se. Rozhlédl se kolem. Okolní prostředí se jaksi změnilo. Shlédl dolů. Pevniny a moře nabyly odlišných tvarů. Nepoznával už tyhle kontinenty.
"Co se stalo?", zašeptal.
Znovu se ukázalo, že Mimozemšťan rád užívá při komunikaci s obyvateli Země nejrůznějších zdrojů lidské civilizace. Jako odpověď se mu překvapivě rychle dostavila slova staroindické Rámájany: "Létající stroje zvané ´vimaany´ mají kulový tvar. Ve vzduchu se pohybují díky rtuti, která vytváří velký hnací vítr. Lidé ve ´vimaanech´ mohou v krátkém čase překonávat ohromné vzdálenosti. ´Vimaany´se pohybují podle lidské vůle: zdola nahoru, shora dolů, dopředu i dozadu, podle naklonění stroje..." Mimozemšťan pokračoval: - "Ostatně i prorok Ezechiel na vlastní oči viděl a popsal toto vznášedlo, které při přistávání a dosedání na čtyři opěry vydávalo jistý hluk. Inženýr Blumrich načrtl podle popisu jeho vize schéma kosmické lodi."

Teprve mnohem později a docela nezávisle na nějaké mimozemské inteligenci přišel na to, že Mimozemšťan využil také při popisu přístroje na výrobu many existující lidské prameny - totiž Séfar Hazohar. Je to jedna z knih Kabbaly ze 13. století. Obsahuje tajnou židovskou nauku, vysvětlující stvoření symbolickým výkladem posvátých knih. Šlo o místo, kde učenec vypravuje žákům původ ´Starce´, jak označoval zařízení na výrobu many. Toto bylo však poněkud modernizováno lidskými znalostmi vědy a techniky koncem 20. století. Dříve si nikdo prakticky nedovedl představit konstrukci zařízení, které byl při objemu několika kubíků mohlo uživit šestset rodin. Až rozvoj techniky, zejména možnost použití laseru, napájeného jadernou energií, to vše ukázalo možnost konstrukce takového stroje.
´Proč to ale Mimozemšťan vlastně podnikal?´, uvažoval člověk, - ´Co tím sledoval? Užíval opravdu těchto kulturních zdrojů lidstva jen v zájmu lepší domluvy s lidstvem?´
Přitom si však nebyl jist: ´Promlouvá ke mně skutečně slyšitelným hlasem nebo mi prostě vtiskuje vjemy tohoto hlasu přímo do smyslů, aniž je skutečně něco slyšet? Nejedná se nakonec o efekt zážitku poruchy vnímání času a prostoru, jak o něm hovořil doktor? Nejsem snad právě já pod nějakým takovým tlakem?´ Takové pomyšlení bylo zdrcující. Logicky totiž podněcovalo další řetěz nezodpovězených otázek:
Co jestli Mimozemšťan těží z mé časoprostorové dezorientace?
Co když rafinovaně zneužívá kulturních vymožeností lidstva?
Jenomže proč? Snad aby člověka přesvědčil o své superinteligenci? Proč by to ale dělal?
Objasnění těchto a jiných otázek bylo v nedohlednu. Člověk si na to sám nedokázal odpovědět. Jenomže snaha domýšlet věci do konce mu zase bránila zavrhnout tuto eventualitu. V těch okamžicích se uchyloval k svému zápisníku. Rozvíjel v něm obrysy svého životního snu, který pro něho dávno nabyl objektivní, ba absolutní povahy.
Ačkoli se mu přitom neustále vtíral k úvaze problém existence vesmíru, odbýval jej znovu a znovu:
´Nesmysl! Existence kosmu není žádný problém. Vesmír nutně existuje! A hotovo!´
Nevyřešený problém, vykázaný za dveře jeho snění, se mu však úporně vracel zpátky oknem. On však odolával:
´Vesmír je božský! Jeho existence je nutná! Je to bytí samo o sobě. Ostatně jaký je důkaz pro to, že vesmír není jediné bytí, nezávislé na jiném bytí, a tudíž bytí absolutní?´
Na dně jeho bytosti mu cosi instinktivně signalizovalo, že se hroutí do nepředstavitelných problémů a rozporů. Přesto se snažil ze všech sil zavřít oči, zacpat si uši a smysly uniknout před všudypřítomnou realitou. Problém existence světa postavený tímto způsobem, jako by se zastíral a klesal do tmy. Neboť je-li svět pouze ´má představa´, ´můj sen´, který přede mnou vystává jako fantóm čili přelud, pak se problém, jaký existence světa nesporně tvoří, pronikavě zužuje.
Zoufale se hrozil názoru o stvoření světa. Zmateně splétal svůj názor z útržků vlastních iluzí jen aby unikl metafyzice stvoření. Konečně dospěl k závěru:
´Málo naplat. Musím si z těch nesnází pomoci názorem hlásajícím pád. Jedině prvotní pád objasňuje mnohost jsoucen, když ve skutečnosti je pouze Jediné. Toliko pád a vyhnanství vysvětluje klam a zdánlivou mnohost jednotlivých jsoucen. Tento pád je nutně obsažen v samém lůně Jednoty, protože existuje jenom jedno. Ovšem jak vysvětlit to neštěstí, k němuž došlo v lůně jednoho? Jaká tragédie přivedla Jedno do vyhnanství, do bolestného vzdálení se sobě samému v mnohostní existenci a k trvání rozdrobenému do jednotlivých jsoucen?´
Ať podnikal cokoli, přesto nemohl uniknout mýtu o tragickém pádu v samotném nitru božského života:
´Vyhnanství, cizota, bezdomovství, stálé toulky věčného psance bez vlasti - to je nutný moment ve vývoji absolutna. To je ono!´, - ubezpečoval se, - ´že totiž absolutno potřebovalo tuto tragédii, aby mohlo povstat. Potřebovalo tuto roztržku, stanovící historii lidstva, tak bolestnou pro nás.´
Odkud však člověk bral tuto jistotu? Patrně se to zdá být primitivní otázka. Jde-li však o to, abychom se zřekli nebo nezřekli svého rozumu, pak je na místě. Avšak z čeho člověk vyvozoval své závěry?
Vyžadovalo to křečovité zavírání očí a vůbec zřeknutí se zkušenosti, a současně zoufalé lpění člověka na zachování vlastního snu jakožto jediné opravdové a svrchované reality.
Tohle bylo patrně silnější, než lpění na vlastním životě.
Bylo krajně obtížné hájit takový názor, právě tak, jako je dnes těžké obhajovat zastaralé koncepce světa, jaké měli staří Řekové - koncepci věčného vesmíru, nestvořeného, nezničitelného, trvalého v zaujímaném prostoru, anebo vesmíru, podléhajícímu pohybům v nekonečné řadě smrštění a rozpínání se.
Jeho potíže a nesnáze neustále vzrůstaly.
Proč?
I kdyby byl samotný vesmír bytím s velkým "B", i kdyby byl absolutnem, člověk by musel ještě dodat, že je to absolutno ve stavu zrodu, protože dnes známe jeho vývoj. Musel by dodat, že je to absolutno, které se nepřetržitě tvoří, a jež se stupňovitě rodí samo ze sebe, a tak samo od sebe směřuje od méně k více.
Člověk by byl nucen dodat, že před milióny let bylo absolutní Bytí poměrně jednoduchou - láskou. Díky sobě samému se však krok za krokem stávalo živou hmotou, pak dokonce - ´myslící hmotou´.
Pozemštan neustále narážel na tyto nesnáze, až ho přirozená omezenost lidských sil, schopností a rozumu dohnala k nedůslednostem. Stalo se tak především zvěcňováním a naprostým prosazováním jeho vlastního životního snu. Brzy poté zjistil, že v těchto stále častějších okamžicích slabosti a únavy přestává být zajímavým pro Mimozemšťana. Ten si totiž začínal být jist dokonalým ochočením svého zajatce. Tak se stávalo, že kosmické vznášedlo přistávalo na Zemi a zůstávalo částečně odkryto a otevřeno, zřejmě v poloze připravené k uchvácení dalších obyvatel Země.
Tehdy daný jedinec začal naznačovat svůj konec jako zánik tvora, nadaného rozumem a svobodnou vůlí, a právě tím se podstatně lišícího od hmotného okolí. Dokázal ztrnule sedět celé dlouhé hodiny a oddávat se bezmeznému snění či dávat najevo sklon oprostit se od příjemných i nepříjemných pocitů, naklonění k vlastnímu vyhasnutí a rozplynutí se v hmotném světě a zániku...
Bylo to upřímné chování daného jedince nebo jen strojené a předstírané gesto ustrašeného zajatce? To pro nás zatím zůstává nezodpovězenou otázkou. Její odpověď možná nalezneme později. Dříve se však musíme pokusit nalézt odpověď na otázku našeho vztahu k hmotě, jakož i otázku vzniku a zániku.

3. část zápisníku
Příroda nebo přirozenost jako základní princip činnosti a trpnosti věci, a to činnosti a trpnosti vlastní, k čemu je věc vedena svou vlastní skladbou, a nikoli náhodným zásahem. Tato příroda či přirozenost není ve věcech něco absolutního jako svrchovaný princip odlišný od věcí samých, jak chtěli někteří novodobí myslitelé opravovat Aristotelovo vymezení. Nazývali tento princip buď zvláštní silou vloženou do dění a pohybu věcí, nebo v romantickém pojetí (Hegel aj.) se stal tento princip sám absolutnem, uskutečňujícím sebe samo. Správný výklad tohoto principu v duchu sv.Tomáše zní: Přirozenost znamená skladbu čili tvar věci samé, pokud má vztah k činnosti a pasivitě věci, pokud skladba určuje pohyb a jakoukoliv změnu, nutnou k vývoji a zachování věci neboli k uskutečnění sebe samé. Toto uskutečnění jedinců se neděje odděleně, nýbrž v závislosti celého vesmírného dění. Proto jak činnost tak trpnost jsou dány a myslitelné jedině ve vztahu k jiným věcem, protože dva nejobecnější principy, možnost a uskutečnění jsou principy celého vesmíru, jeho pohybu a všech jeho procesů.
Tvar čili podstatná forma je mocnější princip než princip látky či hmoty. Vždyť jedině tvarem se hmota stává ozvláštněným útvarem, skladbou odlišnou od jiných přírodních útvarů. Tvar zase nabývá z hmotného prvku ráz jednotlivé formy určitého jedince. Složitý hmotný proces nabývá zvláštně určeného nějakého rázu a nabývá své zvláštní přiměřenosti. Každá přiměřenost má tento určitý charakter.
Tvar má tedy závažnější vliv na vznik, na vývoj a zachování útvaru, kdežto hmotný základ jako podklad pro utváření přijímá stále působení jiných činností a pohybů těles. Proto je hmota stálým zdrojem změn a rozpadu přírodních útvarů. Aristoteles k tomu poznamenává, že vrcholem přírodního dění je dokonalá forma čili tvar (Metafyzika, V,4, Fyzika, I,II).
V přírodním dění se rodí útvar jako celek. Méně než celek mohou změny pouze připravovat, ale vzniknout může jen celek jako útvar, který se může dál vyvíjet, jak to vidět zejména u živých jedinců. Organický útvar má svým tvarem větší stabilitu než neústrojný, takže má dokonalejší formu také jako princip větší činnosti, zpětné působivosti, dráždivosti a napodobivosti, u vyšších útvarů vnímavosti a poznání. Celou pasivitu čili možnost přijímat podněty, přiměřené i nepříznivé nedovede vyrovnat ani tvar čili životní princip, protože hmotný princip je nevyčerpatelný zdroj pasivity, možnosti přijímat jiná uzpůsobení a kvality, a tak se měnit v podstatě, tj. přecházet do jiných útvarů.
Činný princip však má i ve svém působení své přednosti. (Sv.Tomáš, S.c.g.,III,22) Činný princip směřuje k tomu, aby se přizpůsobil trpnému, jeho bytí i jeho působení. Činný princip přirozeně uděluje svým účinkům a přirozeným výsledkům všechno, co je třeba, aby byly svébytné. Dává jim i schopnosti činnosti, a to takové, kterých je třeba pro zachování a zdokonalení, ale i rozmnožování u živých jedinců, a dále k působení na tvůrčí činnost jiných závislých činitelů. Přirozená přiměřenost činných i trpných principů v přírodě je dokonalá a je v podstatě vzájemně provázaná, způsobuje důsledky v každém oboru a v každém jsoucnu.
Činnost má také v lidském životě zvládnout trpnost a v ní všechnu přiměřenou možnost danou člověku k jeho vývoji a zdokonalení. Nakolik obrátí člověk své možnosti činností v uskutečnění, natolik je v něm činnost tvůrčí a člověk se zdokonaluje. Tímto procesem se dá řešit otázka, v čem spočívá pokrok člověka. Spočívá v uskutečnění možností, které má člověk, a to nejen biologických, nýbrž také psychických a duchovních.

Vznikne-li naprosto nová věc, nebo se její vznik teprve připravuje vývojem a změnami, znamená tento vznik, že věc nabývá podstatnou formu. Pokud se věc mění nebo přírodní útvar jenom po nějaké stránce nabývá nebo ztrácí případečný nepodstatný tvar, Je to částečný vznik. Úplnost tvaru ve věci vyžaduje obojí zdokonalení jak podstatným tvarem, tak nepodstatnými formami, a to tak, že naprosto dokonalá věc se nemůže stát jen podstatným tvarem, nýbrž - pokud to vyžaduje její přirozenost - všemi formami nepodstatnými.
Částečný vznik nebo zánik může nastat u všech druhů jsoucna, např. u kvantit nebo u kvalit, u činnosti, může nastat změna místa, času, atd. Naproti tomu úplný vznik a zánik se prostě týká celé podstaty věci. I vznik věci se dá vyjádřit jako nějaká změna a to z nebytí k bytí, a zánik zase přechod od nějakého bytí k nabytí jiného. Zánik nemůže být nikdy k prostému nebytí, ale jenom k nebytí určitého druhu.
Vznik nezahrnuje cokoli z čehokoli, nýbrž z nejsoucna, které je však někde v možnosti. Přírodní vznik a zánik má svou přiměřenost, a tato přiměřenost je dána reální možností. Nejde jen o logickou možnost, s jakou může zacházet např. matematika, která může zacházet s tím, v čem není vnitřní protiklad. Tady však jde o reální možnost, která je obsažena v něčem reálním (např. socha může být vytesána z kamene, v němž je možnost, ale tatáž možnost není např. ve vodě). Taková reální možnost je nejen pro nepodstatnou změnu a vznik věci, nýbrž také pro podstatnou změnu a vznik nové skutečnosti. Vznik nebo zánik je vázán podstatným vztahem možnosti a uskutečnění.
Reální možnost pro vznik je dána v hmotném princip. Je však třeba, aby se věc stala reální skutečností. To se děje působností druhého spoluprincipu: podstatného tvaru, jímž se uskuteční to, co bylo v možnosti. Třetí předpoklad pro vznik věci je zbavení, které však není pozitivním principem, nýbrž jen předpokladem. Zbavení či oproštění (privace) spočívá v tom, že hmotný princip musí být nejdříve zbaven jedné podstatné formy, aby se stal principem stavby a podkladem pro jiný možný tvar. (Např. kámen je materiál pro sochu, pokud není formován, je v něm oproštěnost či zbavenost, ale když je formován na určitou postavu, tedy jde jen o vnější nepodstatnou podobu, kterou kámen přijímá.) Všechny umělé tvary jsou nepodstatné, případečné. Člověk je může tvořit uměním nebo vynalézat technikou jedině na základě toho, co už je od přírody podstatně formováno, nebo mění-li něco podstatně, tedy se to děje podle přírodních přiměřeností a v rámci přírodních zákonů. Vznik jakékoli věci přirozeně směřuje ke tvaru věci, takže tvar věci je cílem každého přírodního dění. Zbavení lpí na stejném hmotném základu, z něhož něco vznikne, tedy prvek není o sobě, ale v závislosti na jiném.
Hmota v jednom tvaru má možnost nabýt jiných tvarů. Proto pokud je tu jen možnost jiných tvarů, tedy je v ní oproštění či zbavení od nich. Přirozený proces není nikdy ukončen tak, že by se zastavil. Rozlišování předpokladu zbavení má svou důležitost pro přesné vyjadřování. I když vznik věci znamená proces přechodu z ne-jsoucna ke jsoucnu, nedá se říci, že negace jako nedostatek je principem vzniku něčeho. Je to zbavení, které je v nositeli jako reální možnost nabýt jiných tvarů. Pouhý nedostatek neurčuje svého nositele a nic mu nepřiděluje Např. pouhý nedostatek vidění ještě nic neznamená, když je spojen s věcí, která přirozeně vidět nemůže, jako třeba kámen.
Zbavení se přiděluje nositeli, který je přirozeně způsobilý mít nějakou vlastnost, např.vlastnost vidění přísluší živým bytostem, a proto slepota je u nich zbavením vlastnosti, kterou mají mít.
Vznik něčeho z ne-jsoucna se neděje absolutně, nýbrž - pokud to nazýváme ne-jsoucno, tedy z ne-jsoucna poměrně, to znamená, že nositel, jemuž je přiměřené mít nějakou vlastnost, jejíž zbavení znamená poměrné ne-jsoucno. Všechno se děje ze všeho. Jako princip má své přirozené meze. Přirozená přiměřenost filozoficky znamená přesažný vztah jedné věci ke druhé, bez níž jedna není úplný celek a jednota.
Přirozená hranice přiměřenosti je dána reální možností v subjektu. Zbavení je předpokladem, ale nezasahuje do bytí věcí, nýbrž jen svým způsobem do dění. Proto, i když subjekt jako jeden celek podléhá vzniku nebo zániku, přece jen jednotlivé principy dění se liší svým vymezením od jiného. Třebaže tedy hmota má přirozeně vždycky nějaký tvar, přece se hmotný princip liší od tvaru a od zbavení. Hmota je podklad, v němž je forma nebo zbavení. Např.v bronzu je napřed zbavení vnějšího tvaru sochy, k níž má možnost, a teprve zásahem umělce dostane vnější tvar čili postavu nějaké sochy. Obdobně je tomu v přírodním dění, kde však jde o podstatný tvar. Hmota zůstává při vzniku věcí jako subjekt, podmět. Tento hmotný podmět je společný všem hmotným věcem. Je společným podkladem všech tvarů, pokud je myslitelný bez tvaru, totiž se zbavením. Aristoteles ji nazývá pralátka (materia prima) v tom smyslu, že žádná jiná látka jí už nepředchází.
Poznání a vymezení každé věci se děje vyjádřením tvaru věci, tedy toho, co věc je. Proto tuto pralátku nelze vymezit ani poznat samu o sobě, nýbrž jen v nějakém tvaru, třeba v tom nejelementárnějším. Je společným podkladem všech možných tvarů. Třebaže se o hmotě obecně říká, že je podkladem, neznamená to pralátku, nýbrž se tím rozumí látka jako útvar čili už formovaná. Pralátka nevzniká ani nezaniká, ale mění se. Vznik a zánik se netýká pouhého tvaru, nýbrž složitějšího celku: z hmotného principu se děje vznik jako něčeho, a forma je cílem vzniku jako to, k čemu vznik směřuje, kdežto zánik tíhne ke ztrátě tvarů.
Pralátka je stejná ve všech věcech, protože sama od sebe nemá takové uzpůsobení, které vytvářejí rozdíly věcí. Zkoumá-li některá věda věci jen po stránce vzniku nebo rozpadu, dochází zkušeností k objevu stejnosti čili jednoznačnosti. Dochází k tomu poznání proto, že se pokusné metody přibližují k prvním projevům přechodu z možnosti k uskutečnění. Stav hmoty v pouhé možnosti se však vymyká i přírodovědnému pokusu, protože se hmota vynoří pokaždé v nějaké formě, třeba nemající dlouhého trvání.
Hmota v tom smyslu, jak se zkoumá přírodní věda, se vyskytuje v jednom nebo druhém útvaru. Nikdy se nemůže objevit pralátka, protože sama postrádá tvar i samostatné bytí ve skutečnosti. Proto se k pralátce dospívá úvahou jako k základní a reální možnosti a společnému podkladu. Všechno další bytí a určení dostává z tvaru, k němuž má přirozenou přiměřenost.
K úplnosti všech principů, uplatňujících se při vzniku nebo rozpadu věcí, patří také aktivní činitel a působivý vliv. potřebný k tomu, aby nový útvar vznikl, nebo stávající se rozpadl. Věc v možnosti nemůže sebe samu uskutečnit bez aktivního zásahu. Ani pokusné zkoumání se neobejde bez potřebné činnosti, dosažené odjinud, ze zdrojů činnosti. Pohyb jako uskutečňující prvek se ukazuje jako nutný. V tuto chvíli nezáleží na tom, kdo je první zdroj pohybu, který uvede do chodu procesy a činnosti. (Jako nemůže kamenný či bronzový materiál sám od sebe nabýt vnějšího tvaru postavy sochy, nýbrž potřebuje k tomu činnost mistra, tak podobně i možnosti hmoty potřebují činné síly, jejichž působením se možnosti uskuteční.) Zásah činného principu je patrný také z toho, že tvary jsou přirozeně určeny a hmota nabývá tvaru, aby vznikla určitá věc, a to nezbytnými zásahy aktivních principů. Tvar nepřichází zvenčí, nýbrž je dán povahou věci čili její skladbou. Vzniknout může jenom útvar, formovaná hmota. Činné principy jsou příčinou přiměřených pohybů a procesů, a to přiměřených k tvaru. Proto cílem vzniku a vývoje každého přírodního útvaru je dokonalá forma.
Činné principy jsou vždy zaměřeny k něčemu určitému. Dosahují toho vždy nebo aspoň ve většině případů. Tak docházíme k filozofickému uznání čtvrtého principu v přirozeném vznikání a dění. Tímto čtvrtým principem je cíl čili výsledek. Každý pohyb a přírodní dění míří k cíli. Všechno je ve svém vzniku a ve svém dění přiměřené tomuto cíli. Tento přírodní cíl není oddělen od přírodního dění, procesů a pohybů. Naopak, v nich je tento cíl určen. Na konci každého vzniku a pohybu je právě dosažení cíle.
Tato příčina zaměřenosti k cíli a přiměřenosti dějů k němu je reální a také všeobecná. Je rozdíl mezi přírodním činitelem a jeho zaměřením k cíli, k němuž je určen samotnou přírodou, a mezi činnosti svobodného činitele, který poznává svůj cíl a zaměřuje se k němu činností, která závisí na jeho svobodném rozhodnutí. V takové činnosti není činitel určován jednosměrně k cíli, nýbrž může volit a nacházet více prostředků, vedoucích k cíli.
Tak máme úplnost pro princip porozumění přírodnímu dění, ovšem ve filozofickém poznáním, které je všeobecnější než přírodovědné. Fyzikálnímu nebo jinému přírodovědnému poznání zůstává přitom úkol odhalovat procesy a dění v menším úseku skutečnosti. Mají to dělat metodami a postupy, které jsou těmto vědám přiměřené pro zjištění zákonitosti složení hmoty neústrojné a ústrojné. Je ovšem jasné, že jejich výzkum se týká pouze hmotného základu jak jej příroda představuje v různých formách.
Jsou tedy 4 příčiny a 3 principy přírodních útvarů (Aristoteles, Fyzika,I). Vnitřní příčiny přírodních útvarů jsou látka a její tvar. Vnější příčiny jsou aktivní činitel a cíl. Principy ve vlastním smyslu jsou vnější příčiny.
Zbavení nepatří k příčinám ve vlastním smyslu, protože je principem nikoli o sobě, nýbrž v závislosti na jiném. Prvky či elementy neboli živly se nazývají vnitřními příčinami (Aristoteles, Metafyzika, V,4). Příčiny jsou jak vnější, tak vnitřní. Tyto názvy nejsou však dost vyhraněné, takže jsou označovány jako principy také příčiny a naopak.
Přesný rozdíl mezi principem a příčinou spočívá v tom, že princip je počátek něčeho, když to jakýmkoli způsobem začíná: např. kde začíná nějaký pohyb. Příčina ve vlastním smyslu je pouze ten princip, který má příznivý účinek na vznik a dění a bytí něčeho druhého, nebo na jeho zánik.
Zbavení je princip, protože u něho začíná vznik. Pokud se zbavení nazve příčinou, tedy je to příčina nikoli sama v sobě, ale v závislosti na něčem jiném, a je totožná s nositelem zbavení (látková příčina).
Element (prvek, živel) je pouze to, z čeho vzniká složená věc; dá se to říci o látkové příčině, z níž pochází první složení věcí, a jako element je ve věci, zůstává v ní Např. pokrm není element, protože se mění v živou bytost, a proto Aristoteles při vymezení elementu říká, že zůstává ve věci. Element se může dělit kvantitativně, ale ne specificky, ne druhově (např. písmena jsou elementy vět a řečí, čísla jsou elementy matematického řádu.
Čtyři příčiny věcí jsou naprosto úplné, a proto není více příčin. Vyjadřují každý přírodní útvar dokonale, kde jsou všechny poznatelné. Často se poznávají jen některé příčiny z útvarů. Věda se nemůže zabývat všemi příčinami.
Jedině filozofie jako vědění o celém útvaru a o přírodním řádu útvarů, se snaží dosáhnout poznání všech příčin věcí.
O příčinách platí zásada, že jedna příčina může být příčinou jiné. Je mezi nimi vzájemná zapříčiněnost, ale v různém řádu, nikoli ze stejného hlediska (Např. pohyb je příčina zdraví, ale zdraví dává možnost pohybu; zde je patrný různý řád: zdraví je účelová příčina, procházka je účinná příčina.).

Návrat na modrou planetu
Stačilo, aby to tajemné zařízení zůstalo jednu noc na Zemi, a on se konečně odhodlal: tiše se přiblížil k okraji zařízení a vyskočil otevřeným otvorem ze skořepiny přímo na zem. Nebyl si jist, zda nebude v příštím okamžiku stržen vířícím ohnivým větrem zpátky. Nic takového se však nestalo. Nikdo ho nepronásledoval, alespoň zatím ne. Jako by byl pro ně najednou zbytečný a mrtvý.
Doma ho čekalo překvapení. Zdálo se mu, že ho tu nikdo nepostrádal, snad leda kromě jistého lékaře. Nicméně i ten se tvářil, jako by se nic nepřihodilo. Jako by tam nikdy nechyběl. Jakoby se všechno událo jen v jeho představě.
"Musím o tom dát dohromady reportáž!", zdůraznil a začal psát. Později musel přemlouvat redaktora:
"Tady nejde o žádný fantastický román! Jde mi o pravdivé zážitky!"
Nakonec redaktor souhlasil: "Zkusíme to dát do přílohy."
Veřejnost ho však dočista zklamala. Zdrtila ho svou netečností, znuděností a nezájmem. Pokračování už nevyšlo.
"Nediv se! Čtenáři o to nemají zájem. Znají to, anebo tomu prostě nevěří", říkal mu redaktor. Doktor měl podobný názor: "Čtenáři jsou přesyceni stále novými zprávami o létajících talířích."
"Ani s odborníky to není lepší. Jenom kroutí nade vším hlavou", dodal zklamaně novinář.
"Inu, takový astronom má svou profesionální praxi. Dobře ví, jak zkreslené mohou být výpovědi nezkušených pozorovatelů."
"No dovolte! Copak se těmi věcmi nezabývám už léta!?"
"Promiňte", omlouval se doktor, - "Nechci vzbudit nesprávný dojem. Nemyslím, že pozorovatelé dělají jenom chyby. V mnoha případech něco viděli. Potíž bývá ve správném výkladu pozorování. Nejčastěji jde o sledování planet, výškových meteorologických balónů, kulových blesků a polárních září. Také přelety jasných meteoritů mohou být považovány za U F O."
"U mne jde přece o víc! Jde o setkání s Mimozemštanem."
"Ach tak", pousmál se doktor a dodal: "Ani se vás neptám, jak vypadali. Jsem si jist, že sdělení o malých bytostech, které vyskočily z létajícího talíře a třeba i rozmlouvaly se zkoprnělým svědkem - to vše patří do říše smyšlenek - stejně jako pohádkové víly, draci a hejkalové minulých dob."
"Tvrdíte to jednoznačně, a přitom nemůžete vyloučit, že nás Mimozemšťané navštěvují - a rovněž nemůžete dokázat opak!"
"Ach tak. - V přírodních vědách je vůbec těžké podat záporný důkaz. Právě toho využívají ti, kdo mluví o umělém mimozemském původu UFO."
"A můžete snad vyloučit, že se nějací Mimozemšťané mohou s námi domlouvat?
Doktor zavrtěl hlavou: "Jednoznačně to nemohou vyloučit." "Tak vidíte!" "Ovšem ani vy nemůžete chtít od vědců, aby vám sháněli důkazy o neexistenci něčeho, co si někdo mohl prostě vymyslet." Žurnalista to nepříliš ochotně uznal. Za okamžik se ale ozval: "A přesto mě ta předpojatost vědců, s níž zamítají všechno, co se vymyká jejich vzorcům, rozčiluje! Pro mne je to zažitá skutečnost."
Doktor se na něj shovívavě usmál. Za jeho svatou trpělivost ho však stihl rozzlobený pohled novináře. Ten se zvedl a beze slova odešel.

Venku začalo pršet. Prošel několika ulicemi. Konečně se dostal k svému bytu. Dveře byly odemčeny...
´Někdo tady musí být´, napadlo ho. Vstupoval s nejistotou, ale ve střehu. Za závěsem se cosi pohnulo. Nervózně se ohlédl, ale to už místností otřásla ohlušující rána. Stačil uskočit. Zaslechl za sebou řinčení tříštícího se skla, když vybíhal ven. Zazněly další výstřely.
Bezhlavě prchal do noci..
"Měl bys to hlásit!" radili mu známí.
"Hm. - Co může dělat policie? - Zeptají se, koho podezírám. A já jim to povím: A oni se mi vysmějí. Dají mi třeba ještě pokutu."
Zběžné přelétnutí očima po stránkách naučného časopisu ho však příštího dne vrátilo jeho obvyklým starostem:
Odhalení tajemství kultury v Marcahausi !
Závěry odborníků ohledně nálezů v Peru, Chile, Tassíli a jinde mu však vyrazily dech: "Z takové nesourodé a chaotické směsi nálezů se nedají vyvodit žádné smysluplné a jednoznačné závěry."
"Tohle dovedou!", vybuchl novinář, - "Sami přiznávají, že o tom skoro nic nevědí, ale názory druhých odmítají!"
"A pak", povzdechl si novinář, - "Nemohou mi zapomenout, že nejsem absolventem Harvardské univerzity ani nemám osobní průkaz pracovníka výzkumného střediska v Houstonu. Můj nedostatek je v tom, že jsem svou hypotézu nezašifroval do nesrozumitelných vzorců a nekonečných řetězců rovnic, jakým porozumí nejvýš dva nebo tři lidé na světě."
Nicméně nebylo to docela tak, jak si žurnalista domýšlel. Tam nahoře - na tom místě, opředeném moderními mýty, tam mu vytýkali ještě další chyby: "Spojuje celkem nepatrný počet vědeckých objevů s velkým množstvím nedoložených a těžko prokazatelných předpokladů, ba mnohdy jen výmyslů. Jediným společným rysem těchto ´prokletých vědců´ je jejich nedůtklivost vůči kritice. Däniken zdůrazňuje, že je samouk, a proto prý nepodléhá předsudkům, jaké prý nutně provázejí ´oficiální´ vzdělání v astronomii a jiných vědách."
Nakonec následovala výtka, kterou vědci považovali za nejhorší zlořád: "Jsou to idealisté v nejhorším slova smyslu! Burcují lidi, které se zajímají o fantastické nápady.
A přece zde bylo něco, co prostého člověka uchvacovalo, a co věda s povýšeneckým despektem přezírala. Co to jen bylo? Nebo to snad byl někdo??

Novinář, který se stal terčem nevybíravých útoků ze všech stran, byl schopný publicista a reportér. Spěch a touha po původnosti ho však nejednou strhly k levným závěrům. Na druhé straně to však byly mnohdy myšlenky a nápady neotřelé a záměrně provokující ztrnulé názory.
´Stydí se uznat mé prvenství´, říkal si novinář.
Pohoršovali se nad jistou úchylkou. Tato úchylka nebyla jen v pouhém zvědavém hledání souvislostí mezi záhadnými výtvory na Zemi a nějakými mimozemskými fantómy. Nebyla ani v poťouchlém vyhlížení božstva pouze kdesi nahoře. Spočívala v tom, že při odklonu člověka od nadpřirozeného tajemství není v první chvíli vůbec jasné, kam až to povede. Člověk nedokáže domyslet, kam až sahá působnost jeho vzdoru. Nedokáže odhadnout, co všechno může způsobit jenom klam, obracející se posléze vůči němu samému jako nepojmenovaná dějinná nutnost. Je iluze, že člověk může ono nadpřirozené tajemství docela vyhnat z vlastního života.
Nezávisle na odezvě většiny akademiků na tyto domněnky, svět doslova zaplavila vlny literatury věnované všemu, co je v dějinách záhadné a tajemné. K tomu se vázala neochota užívat vlastní lidský rozum. Možnosti lidského rozumu byly hrubě podceňovány.
Všechny domněnky a úvahy autorů knížek typu ´Vzpomínky na budoucnost´ by zřejmě nebyly ničím jiným než popularizací vědeckých teorií na hranicích ryzí fantastiky, představované třeba Stanislavem Lemem, kdyby nebylo kosmických letů, kdyby nebylo zpráv o výskytu jevů, před nimiž jako by zůstával lidský rozum stát.
Všechno to ale navazovalo na potřebu tajemna. Už u starověkých národů jsou patrny projevy silně vyvinutého citu pro démonické síly a bytosti. Během doby však došlo k zvláštnímu jevu. Vycházelo to z vědomí vítězství, z pocitu triumfu těch, kdo byli přesvědčeni, že jsou nepřemožitelní, budou-li následovat svého Pána, pocházejícího z jiného světa.
Plynulo to z jistoty, že nikdo, ani smrt, ani život, ani mocnáři, ani démoni ani žádné jiné stvoření nemůže člověka odloučit od osobního Boha. A tak člověk začal stíhat posměchem toho, kdo se pokusil úplně zotročit lidstvo. Toto chápání přešlo do lidového pojetí a tam zhrublo. Šířily se smyšlenky o čertu, který je tak hloupý, že na něho může kdokoli vyzrát zdravým selským rozumem. Takové chápání bylo natolik pravdivé, nakolik je nesla víra. Ta ovšem znenáhla ochabovala.
"Moderní" člověk zde našel už jen onu komickou postavu. Odpůrce jako skutečná bytost, zakřivující svou vůli ke zlu, zmizel dočista z vědomí lidí. Zbylo jenom ono neurčité cosi, vyjadřované slůvkem ´démonično´. Psychologové říkali:
"Jde jen o poruchy v pudovém životě. Nic víc."
Přecitlivělé XIX.století si vytvořilo z ďábla dráždidlo pro unavené nervy. Umělci v tom hledali nezbytný temný, kontrastní tón ve světle světa vědy.
A do toho přišel mimozemský fantóm v kosmické lodi.
Za tím vším se ovšem něco skrývalo. Novodobý strach byl daleko horší, než strach z démonů u starověkých lidí. Ti se snažili chránit kouzly. Tak nalézali uprostřed nepokoje jakés takés uklidnění.
Optimismus novodobé vědy se pokusil vyrovnat s tímto strachem pštrosím způsobem. Zavíral oči před jakýmikoli záhadami svého okolí, ze kterých čišel chlad, temnota a nejistota. Strach se omezil na úzkost, zachvívající člověkem zevnitř. Ctižádost a vypjatost vědy s velkým "V" nabývaly podoby vzdoru:
"Jen ať jsme nezávislí, i když..."
Ďábelský mimozemšťan by si nemohl přát nic lepšího, než tuto úmluvu nebo spíše spiknutí, které o něm prohlašuje:
"Žádná mimozemská inteligence neexistuje, a tím méně může zasahovat do záležitostí naší planety!"
Znovu a znovu se vytváří ono prostředí, v němž pravda bytí je zahalována mlhou, pojmy mizí a mysl bezmocně a zoufale bloudí bez domova.

Procházel opuštěnou, boční uličkou města a uvažoval o možnostech a mezích lidského poznání. A najednou, překvapilo ho to tak náhle, že zůstal jako ochromený po zásahu bleskem, oslněný. A teď se mu zatmělo před očima.
Nebyl to smrtící laser. Nebyla to ani žádná obzvlášť tajemná síla, používaná Mimozemštanem. Byl to docela obyčejný, avšak tvrdý úder pěstí. Uvědomil si to o zlomek sekundy později. Skoro ve stejném okamžiku se octl v železných kleštích dvou lidí. "Už nám lezeš na nervy!", řval mu kdosi do ucha. snažil se vykroutit. Marně. Sevření nepovolilo. Místo toho byl zasypán lavinou úderů do obličeje, do břicha, do zad. Padl na zem. Kroutil se pod kopanci okovaných bot a vyrážel výkřiky bolesti.
Nějaký chodec se ohlédl. Pak ale přidal do kroku a klapot jeho bot se vzdaloval.
"Co vlastně chcete?", zachroptěl.
"Trochu jsi zapomněl. - Nejsi sám!"
"Co - co to znamená?!"
"My ti to vysvětlíme."
Zaječel bolestí.
"Jsou tady ještě jiní!"
"Tos nevěděl?!"
"Nerozumím vám."
"Ne?!", řekla výhružně jedna z postav, - "A co třeba takový Matvej Agrest?! Nebo Charroux, Lunan, Hoyle a jiní v Evropě?! A co Sitchin a další?!"
Tahle jména dobře znal. Nechápal však souvislost. Co mohl mít Sitchin a jiní společného s těmito surovci?
"Zkrátka se přestáváš líbit!"
"Cože?! - Komu?!"
"Můžeš hádat!", uchechtl se jeden stín.
"Prostě překážíš!", ozvalo se odjinud.
Tvářil se stále nechápavě.
"Raději včas vykliď pole! Rozumíš?! - Jestli nezmizíš, tak si tě najdeme znovu!"
Ještě chvíli do něj kopali. Pak se mu obrysy věcí rozmazaly před očima. Přišel k sobě až k ránu. S vypětím všech sil se zvedl. Došel až ke vchodu nějakého domu. Tam znovu ztratil vědomí. Později ho obklopilo příjemné teplo.
Byl tu Zachariáš Sitchin, autor knihy "The 12th Planet".
Kdo to byl? Někdo, kdo po dlouhá léta pátral po tom, odkud mohli staří Sumérové vědět o existenci takových planet jako je Uran, Neptún a Pluto. Především ho zajímala odpověď na jednu otázku:
´Proč Sumérové označovali Zemi jako Sedmou planetu?´ Každý soudný člověk přece ví, že Země je třetí a ne sedmá planeta, pokud totiž počítáme od středu: Merkur, Venuše, Země. Je však sedmá, pokud začneme počítat z vnější strany - od Pluta. Kdo by ale mohl počítat z vnější strany? Jedině ten, kdo odtamtud z kosmického prostoru přicestoval, kdo se dostal na naši planetu od hranic naší sluneční soustavy.
To však nevysvětluje pojem dvanácté planety.
Sumérové měli zvláštní kult čísla "12". Sumérský kult "dvanáctky" pak převzaly jiné národy a jejich náboženství. Dvanáct bohů na Olympu a dvanáct znamení zvěrokruhu. Sumérové uctívali dvanáct bohů. Každý z nich měl svůj vlastní objekt v naší sluneční soustavě. Avšak my známe jenom devět planet a se Sluncem a Měsícem je to celkem jedenáct objektů.
Kde hledat ten dvanáctý?
Odpověď se skrývá v tom co naznačují Sumérové, že totiž v naší sluneční soustavě nekrouží jen devět planet, nýbrž deset. Dnešní věda ale neví nic o nějaké desáté planetě.
"Dříve nebo později ji vědci objeví", opakovalo cosi hlasem skoro neslyšným, přece však neodbytně a tvrdošíjně.
Sumérové nazývali onen dvanáctý objekt "Nimiru", babyloňoné pak "Marduk", což je zároveň jeden ze sumérských bohů.
"Planeta ´Marduk´ má velice protáhlou elipsovitou dráhu a její oběh kolem Slunce trvání 3600 roků. Tak je to, našeptával kdosi. Jaké jsou argumenty?
Předně je tu sumérský mýtus "Enúma Eliš". Obsahuje popis celé sluneční soustavy a jejího vzniku. je v něm také zmínka o planetě "Nimiru". Tato planeta byla záhy po vzniku sluneční soustavy vtažena do jejího vnitřku gravitačními silami vnějších planet. Průnik objektu z kosmu způsobil obrovskou srážku s planetou "Tiamat", která se nacházela mezi Jupiterem a Marsem. Následkem této srážky - uvádělo se dál v mýtu, který se v novinářově rozbouřené obrazotvornosti podivuhodně překládal do jazyka blízkého moderní vědě - vznikl na jedné straně pás asteroidů, a na druhé straně Měsíc a Země. Tak je tomu dosud.
Jsou zde ale ještě další důkazy. Patří k nim stará sumérská pečeť, uložená v berlínském muzeu. Je na ní zřetelně vyryta zkratka naší sluneční soustavy. Od soudobého znázornění sluneční soustavy se však liší jednou maličkostí. Na sumérském podání je mezi Marsem a Jupiterem zachycena ještě další planeta, která v dnešním znázornění chybí.
"To je ono!", vykřikl kdosi, - "Planeta ´Nimiru´ - ´Marduk!´"
Právě na této planetě existovala podle Sitchinovy domněnky vysoce rozvinutá civilizace. Kde je však nyní tato planeta?"
"Tento objekt je po větší část své oběžné dráhy kolem Slunce značně vzdálen od Země. Možná, že slouží jako přestupní stanice představitelům nějaké vysoce rozvinuté galaktické civilizace. přiletěli k nám záměrně - s cílem přetvořit nějaký druh lidoopů v inteligentní bytost", tvrdil Sitchin.
Jako lesklý střípek v složité mozaice zazářil objev, který učinili astronomové v červnu 1978: planeta Pluto je mnohem menší, než se dosud předpokládalo, třebaže má měsíc. V naší sluneční soustavě s největší pravděpodobností nachází ještě jedna planeta, a to - ve shodě se starosumérským mýtem - právě daleko za Plutem. Je třeba jenom hledat, hledat, hledat...

Někdo s ním cloumal. Otevřel oči. Ležel v posteli u známého lékaře.
"Konečně přišel k sobě!", zaradoval se doktor: "Co se stalo?"
"Mevím", pokusil se říct novinář, ale vyšlo jen zasípání. Pak znovu ztratil vědomí.
Když se opět probral, lékař stál nad ním.
"Kolik je hodin?"
"Skoro šest večer. Ale o hodiny ani tak nejde. Ležíte tu už několik dní a nocí na umělé výživě."
Ještě několik dní uteklo, než se mohl postavit na nohy.
"Nechápu, kdo to mohl být."
"Každopádně na vás mají spadeno."
"Ale kdo?"
"To byste měl vědět sám."
"Těžko říct. - snad konkurenti - aspoň to tvrdili - "
"Konkurenti?"
"Novináři, spisovatelé, svědkové UFO - ale hlavně ti, kdo si z toho udělali velký byznys."
"Ach - zase UFO", povzdechl si doktor, - "To vám tedy přišlo draho. Měl byste si s tím dát pokoj! Ještě přivedete sebe a jiné do neštěstí!"
"A co bych podle vás měl dělat?"
"Krotit svou obrazotvornost. A také se přestat honit za senzacemi."
"Nemohu přestat být novinářem."
"Vůbec je. Ale je třeba ukáznit své myšlení. Srovnat si v hlavě to, co spolehlivě víme."
Novinář nad tím kroutil hlavou.
Zdálo se mu, že ho všichni opustili a vykázali do samoty. Přijal však tento úděl s jistotou, že si brzy dokáže zaplnit tu prázdnotu podle svého gusta. Sotva byl sám, už se utíkal k nejrůznějším spekulacím. V nich mu byli Mimozemšťané nejlepší potravou, jež měl stále po ruce. Toužil vysvětlit názorně, způsobem přijatelným smyslům a působivě, stále nevšednějším způsobem a zajímavěji původ světa, jeho vývoj a výhledy do budoucna, závažné otázky lidské existence. Snažil se touto třpytivou a iluzorní náhražkou zaplnit nedostatek opravdově zakoušeného života ve společnosti.
Nezbytnou součástí této náhražky byl svět fantómů - totiž takový svět, do něhož v sebeklamu promítal celou závažnost své existence a utlumenou víru v nadpřirozené tajemství. V tomto přebujelém světě fantómů nabýval dojmu, že se přibližuje na dosah podstatě věcí.
Náchylnost ke snění o dokonalém pochopení kosmu je snad v každém člověku. Patrně je v každém z nás tajný souhlas se světem fantómů a fantastična. Ten svádí k překonání bariéry vědeckosti navlékáním různých masek a užíváním logických konstrukcí. Teprve pak se jim snílek totiž může v klidu a bezstarostně oddávat.
´První bariéra, kterou budu muset zdolat´, umiňoval si, - ´je nejspíš teorie relativity. Jedině tak se odpoutám od okovů, omezujících člověka na pohyb rychlostí menší než je světelná.´
V tu chvíli však ztrnul. Uvědomil si svou opovážlivost.
Na okamžik začal malomyslnět. Pak v něm ale zvítězila prostá úvaha: ´Jestli padnu na kolena před tímto skvělým nástrojem, který poskytl fyzikům Albert Einstein, pak se nevyhnu relativismu! Vždyť teorie relativity je v tom, co z ní činí užitečnou konstrukci, důmyslný prostředek a rafinovanou metodu k získání objevů, teorií, která absolutizuje interval dějů.´
Dříve se předpokládalo, že minulost odděluje od budoucnosti nekonečně malý proužek času, který lze nazvat přítomným okamžikem. Teorie relativity tvrdí, že minulost dělí od přítomnosti konečný časový interval, jehož trvání závisí na vzdálenosti pozorovatele. Takto v člověku posiluje názot, že se příroda neřídí vlastními zákony, ale že tyto zákony závisí na tom, odkud se na ni člověk dívá.´
Tehdy si novinář připomenul slova Philippa Lenarda: "Teorie relativity je matematická hříčka, jejíž ověřování v praxi neposkytuje člověku pravdivé poznání přírody. Její správnost se dokazuje matematickou hříčkou."
Jméno tohoto učence snad upadlo v zapomenutí pod dojmem senzačních důsledků využívání teorie relativity. Zřejmě se však tak moc nemýlil: opravdu se tu zachází s přírodou nikoli jako s neměnnou realitou, nýbrž jako s něčím stále se měnícím. Důkazy správnosti této teorie jsou získávány v pokusech s přírodou, jaká je pouze nepatrný okamžik, jaká není trvale - totiž jakou si ji člověk svými postupy a metodami výzkumu přetváří podle svého, předem pojatého myšlenkového vzorce. Tak tedy vlastně spíše příroda experimentuje s vědcem.
Při každém pokusu k ověření správnosti teorie relativity musí člověk vykonstruovat i způsoby, jimiž by tuto myšlenkovou stavbu potvrdil. Musí prohlásit uspořádání svého objektivního okolí za proměnlivé a bezvýznamné pro pokus. Poruchy, způsobované neproměnlivou přírodou, jak je sama o sobě, ty je nutno předem vyloučit. K ověření správnosti teorie relativity není potřeba skutečný vesmír, nýbrž vesmír přizpůsobený tomu, jak se k němu člověk staví. Takto teorie relativity koneckonců vlastně nemá smysl o poznání přírody, jak je sama o sobě.´
Dá se tedy očekávat, že vyjasnění vztahu prostoročasu a gravitace v teorii elementárních částic způsobí ve fyzice podobný převrat, jaký způsobilo vymyšlení teorie relativity. Avšak i kdyby budoucnost přinesla sebeskvělejší vymoženosti, sotvakdy bude překonáno dílo, které nás poučuje o základním, veškerenstvo v souvislosti udržujícím zákonu světa, totiž Newtonovy ´Principy´.
Teorie relativity je snad nezvratná - avšak určitě je překonatelná! Jak? Životem, opravdovým životem. Nelze totiž docela odvrhnout přemítavé myšlení. Přirozeně není možno natrvalo umlčet lidskou starost, obavy o budoucnost. Nelze vykořenit sklon člověka usilovat o prostřednost, o bezcílnost, jakou představuje mimo jiné také teorie relativity. Ovšem tuto náchylnost omezovat se na smyslům dostupné okolí člověka, tu je nutno vždy znovu a znovu překonávat vědou, respektující celou skutečnost jako takovou.
Až fyzik pochopí, že když poznává dvě jablka, tak poznává jen dvě jablka, teprve pak si uvědomí, že zdá-li se mu mezi nimi vyskytovat ještě kvantum světla, pak ono kvantum světla není nic víc, než výsledek jeho přemítavého myšlení, které se snaží jablka nikoli přímo poznávat, nýbrž je počítat a vztahovat k sobě jako k jediné skutečnosti. Dokonalost Newtona, Eulera a jiných starých mistrů nezanikla. Byla jenom nakrátko zastíněna převahou přemítavého myšlení v tzv. "moderní" době
Jako by to, čím se nejvíc pyšníme, neovládal už třeba takový Newton. Necítil však potřebu dávat to najevo. Spíš to skromně tajil. Třeba metodu fluxí, jak nazýval svůj objev diferenciálního počtu. Pro odvozování fluxí v matematice zavedl pojem změny v čase, pojem rychlosti, s jakou se úkon mění, a kterou nazýval právě fluxí. V mechanice však ponechával tuto rychlost bez výměru. Nikdy nezapřel, že byl fyzikem či mechanikem, jemuž matematická metoda či logická konstrukce byly vždy pouze prostředkem. Newton ji nevymezoval jako fluxi prostoru. Tvrdil, že je to veličina, kterou musíme znát ze zkušenosti, podobně jako hmotu. Činil tak v pevném odhodlání skromě skrýt svou metodu fluxí. Tím si nepochybně značně zkomplikoval své dílo. Komplikoval si to ale proto, aby neporušil přírodu v její smysluplnosti a cílovosti svým prostředkem či metodou, kterou dosáhl svých objevů. Metoda fluxí mu posloužila výhradně jako prostředek poznání, a on jej dovedl vždy jasně odlišovat od poznání samého.
Newton byl pozorovatelem skutečné přírody, protože nepodlehl prostředku poznání, aby nepodlehl náchylnosti člověka vysvětlovat okolní svět podle sebe. Což to nedokládá i jeho výrok? "Nevím, jakým se budu zdát světu; sobě však připadám jako chlapec, který si hrál na mořském břehu, a jenž se bavil tím, nalezl-li občas hladší oblázek nebo pěknější lasturu než obyčejně, a velký oceán pravdy ležel u mých nohou."
To všechno i nás podněcuje k zamyšlení na tím, jaký účel má příroda.

4. část zápisníku
Aristoteles podává důkazy, že v přírodním dění je účelnost. Předně přírodní útvary vznikají vždy nebo většinou takové, jaké jsou. To ukazuje na pravidelnost a zákonitost a vylučuje to náhodu, která nemůže takto dát vznik. Jinak by náhoda přestala být náhodou. Pravidelně se např. střídá roční počasí. Proč nastává teplo na jaře a v létě, a ne v zimě? Je to náhodné nebo se tím dosahuje nějakého cíle? Je jasné, že příroda tím dosahuje svých cílů. Takový běh je potom dán zákonitostí a proto příroda v těchto změnách je účelná, dochází k jistým výsledkům, neuplatňuje se zkusmo, ale je v ní pravidelnost a zákonitost. To je první přírodní skutečnost, která ukazuje na účelné dění.
Druhá skutečnost je složitější: Všude, kde je nějaký cíl, tam vše, co se děje, musí jít tak, že jak první kroky, tak co následuje, má nutný vztah k cíli. To platí, i u těch nejsložitější procesů. Že tomu tak je, je patrné z toho, že v přírodním dění postupuje všechno s nejmenšími překážkami a jinak velmi hospodárně, jak dokazuje přírodověda. Proto přírodní dění jde za svým cílem.
Kdyby např. dům byl výsledkem přírody, tedy by vznikal tak, jak jej staví umění, a stejně kdyby přírodní věci byly výsledkem umění, nemohly by se dít jinak, než jak se dějí. Je zřejmé, že se všechno děje pro nějaký cíl, jak v umění, tak v přírodě. V obou případech se postupuje tak, že co předchází, připravuje to, co postupuje a následuje, a všechno dění je zaměřeno ke stanovenému cíli.

Třetí skutečnost, třebaže je takových skutečností nesmírné množství i v drobném dění, je vzata zase z celkového dění: živé bytosti kromě člověka neznají umění, nemohou bádat ani uvažovat, a přesto jednají, jako by měly inteligenci, rozvahu a umění. Např. pavouci, mravenci, včely, ptáci a jiní živočichové, si počínají jako by měly inteligenci nebo něco jí podobného, protože způsob jednání je inteligentní a jako by promyšlený. To se děje také u rostlin a stromů, kde je takový postup, že se vyvíjejí, kvetou a přinášejí ovoce, tedy je to něco, co je užitečné a prospěšné, jak pro ně, tak pro člověka. Je-li tedy puzena vlaštovka stavět hnízdo, pavouk soukat pavučinu, byliny a stromy rostou pro ovoce, a zapouštějí kořeny do země, a nikoli nahoru, aby dosáhly výživu, je naprosto patrné, že ve vznikání a dění přírodních věcí zasahuje účelné zapříčinění, v čemž je dáno zaměření k cíli. Hegel označil toto přírodní dění za logické, neboť je v něm uskutečněna logika, vztah a přiměřenost prostředků k dosažení stanoveného cíle.
Toto vyjádření o účelnosti přírodního dění je pouhé konstatování průběhů přirozeně zaměřených k cíli. Není v tom žádné psychologizování ani polidšťující výraz. Příroda jde rozličným způsobem k dosažení cílů. Proto i když je lidský způsob odlišný od přírodního, přesto přírodní dění mimo člověka není méně obrácené k cíli a nedosahuje méně svých cílů než lidské umění, ba dokonce je tomu spíše naopak.
Když rozebíráme přírodní útvar v jeho bytnosti podle čtyř příčin, tedy se skládá z látky a tvaru. Tvar je cílem, k němuž postupují všechny složité procesy. Proto je tvar zároveň účelná příčina, kvůli níž se pohyb a dění druhově rozlišuje, nabývá určitý ráz nezávisle na lidském zkoumání a zásahu. Účelnost jde v přírodě tak daleko, jak daleko se v přírodě vyskytuje pohyb, dění, vznikání a zanikání věcí. Každý přírodní pohyb má účel a cíl.
Pokud jsou v přírodním zaměření k cíli nějaké chyby nebo nedostatky, děje se to obdobně jako ve výsledcích lidského umění. Např.znalec gramatiky bezvadně píše, a přesto se mu přihodí chyba, lékař znamenitě ovládající svůj obor může zasáhnout chybně, a mistr tesař se utne. Obdobně je to možné i v přírodním dění. Zde sice není úplná stejnost mezi člověkem a přírodním děním, ale jen obdobnost.
V některých oblastech lidského umění, kde umění sice vede k přesnosti a je zaměřeno k dosažení cíle, nejsou vyloučeny chybné zásahy. Tak je tomu i v přírodě, kde se objevují takové vybočující přírodní útvary jako výjimky potvrzující pravidlo. Takové odlišnosti v jednotlivých případech nepocházejí z nedostatků zaměřenosti k cíli, nýbrž z nedostatku činitele a sil nebo vyplývají z rušivého zásahu jiného zapříčiňujícího činitele, čili se to děje v závislosti na jiném, a nikoli o sobě.
Domněnky o náhodnosti dění všeho jsoucna by ničily přírodní věci a rušily by samotný přírodní řád. Odporovalo by to i výstavbě přírody. Přírodní věcí mají svůj vnitřní a trvalý princip přiměřeného pohybu. Proto přírodní věci docházejí k výsledkům buď vždy nebo ve většině případů, čili dosahují cíle. Přitom jedna věc má jiný výsledek než druhá, což není myslitelné z náhody. Pravý výsledek u každé věci je zákonitý a stálý, pokud není násilně přerušen. Je absurdní myslet, že u věcí, které se nemohou řídit vlastní úvahou, vznikne něco, co není cíleně určeno. Na tomto přesném určení k určitému cíli jsou založeny všechny technické výtvory na základě přírodních zákonů. Aristoteles říká, že tato určenost k cíli je obdobná jako ve výrobě, kde i ten nejmenší proces je zařazen do celkového postupu k dosažení cíle (Tak např. se vyrábějí přesné druhy nádob, každá pro stanovený účel.). Proto Aristoteles dělá závěr: Je naprosto jisté, že v přírodě je účelnost jako jedna z příčin dění. Proto přísluší filozofii pojednávat také o principu zacílenosti, protože úkolem filozofie je poznat obecné nejvyšší příčiny a principy přírodního dění.
Pokud zkoumáme výklad zacílenosti přírodního dění, jak se uplatňoval v dějinách lidského myšlení, tedy jej objevujeme už u Platona (Faidon 97 b-99c). Plato poznamenává k Anaxagorovi, který první postavil do popředí inteligentní princip jako nutný pro vznik světa, že všechno ve světě jak v jednotlivostech tak vcelku ukazuje na řád a uspořádání a všechno zjevuje dobro, které je pro každou věc nejlepší. Když rozumná Bytost dala vzniknout světu a uspořádala jej, potom poslední důvod k tomu, že země zaujímá určitou polohu ve vesmíru, a že jedno těleso působí tak a druhé jinak, nemůže být jiný než ten, že se tímto vztahem (jak u jednotlivce tak u celku) zjevuje dokonalost a dobrota. Proto úkolem poznání je odhalit, že v každém přírodním jevu a procesu je dokonalé dobro pro věc tak, jak to je. Tím ale úkol nekončí! Nejvyšší důvod je vázán na podmínky, za kterých se uskuteční pravá přiměřenost zvláštního útvaru nebo průběhu, a dále je vázán také na postavení celku. Proto Plato říká, že největší hloupost mnohých se projevuje tím, že místo odhalování nejvyššího důvodu zastavují se u uskutečňování podmínek, ať už je to pohyb nebo prvky. Domnívají se, že tímto zjišťováním něčeho dosáhnou.
Proti takovému platonskému mínění se vzepřeli mnozí novodobí přírodovědci a věnují pozornost Platonem odmítnutému bodu, a vyčerpávají se co nejpodrobnějším zjišťováním všech podmínek, od kterých závisí průběh a výsledek dění a jevů. Tento postup mnohých novodobých přírodovědců zakládá těmito zvláštními zkušenostmi novou fyzikální vědu. A třebaže pomocí nových poznatků dosahují přírodovědci značných výsledků, a přestože se těchto objevů dá s velkými účinky použít v technice, přesto toto přírodovědné poznání neodporuje Platonovi. Vždyť Plato usiluje o filozofické poznání, o poznání samo jako hodnotu pro lidského ducha, které je svou povahou všeobecnější, než objevy jednotlivých přírodních věd. V přírodním dění nemůže duch odezírat od nejvyšších příčin a principů. Z rozvoje zkušenostního poznání novodobé fyziky nevyplývá zamítnutí filozofických požadavků v poznání přírody, třebaže se mnozí fyzikové od nich vzdálili, a třebaže i cílevědomě usilovali naprosto popírat nejvyšší principy skutečnosti. Sama zkušenostní metoda pokusů sice badatele nevede k potvrzení těchto principů, ale nevede je ani k jejich vyvrácení a popření.
Novodobí badatelé si dali do programu využít ty nejjemnější pokusné metody k podrobení přírody člověku, využít poznané zákonitosti ke skvělejším výsledkům v technice. Nemají v programu přírodovědné poznání jako hodnotu pro lidského ducha, ale jako prostředek techniky, prostředek lidského přivlastnění si přírody využití přírodních vlastností a procesů podle požadavků člověka. Platonovo poznání sleduje poznání, objevení a pochopení řádu vesmíru jak je sám o sobě, a to v nejvyšší míře moudrostí, která duchovně obohatí člověka jako člověka.
Přesto i novodobí fyzikové se domnívají, že touto novou cestou objeví spojitost a nové vztahy mezi věcmi. Zákon platící pro širší okruh jevů se zkouší a ověřuje tak dlouho, až se objeví jeho platnost pro jinou skupinu jevů, a nakonec má být vysloven jako obecně platný, upravený jenom změnou okolností. Už od začátku lidského poznání je patrná snaha objevit tak obecný výraz, ze kterého se vyřeší všechny záhady. Proto se mnozí badatelé domnívali, že objevy dosažené zkušební metodou a ověřené zkušeností stačí na vyřešení všech otázek lidského ducha, a že vesmír sám stačí ke svému zdůvodnění. Proto se tito badatelé vydali cestou obecného mechanistického výkladu. Tak se zrodily první soustavy, původní materialismus, mechanistický výklad, filozofický pozitivismus, atd. Mnozí filozofové při výkladech o přírodě odmítli postupovat stejnou cestou jako přírodovědci a kráčeli jinudy. Tak se projevil protiklad mezi přírodovědou a filozofií. Při dnešním vývoji zkoumání přírody jak přírodovědného tak filozofického se dá říci, že vzniklý protiklad byl nemístný, neodůvodněný, povrchní, a tedy zřejmě zdánlivý.
První úchylka k obecnému mechanistickému výkladu stanovila za základ absolutní nutnost všeho dění, a to, že částice, prvky a věci dané přírodou působí tak nutně, jak musí působit pro dané a nezměnitelné zákony za určitých okolností, do kterých ale vstupují určeným a nutným pohybem vesmíru. Tím ovšem není všechno vyřešeno. Při zkoumání přírodní příčinnosti se v zájmu úplnosti přejímají od fyzikálního poznání nejzákladnější procesy, ale také se zařazují jako mezičlánky do všeobecné příčinnosti celého vesmírného dění, a to se neomezuje jenom na elementární procesy. Podstata příčinnosti obsahuje všechny pravé příčiny a podmínky příčinnosti. Už tato skutečnost značně překračuje mechanistické pojetí přírodního dění, také novější vztah k výlučně mechanistickému pojetí je jiný.
Už sv.Albert uvádí, že v přírodní filozofii nepřichází v úvahu, jak Bůh, nejvyšší Činitel, podle své svobodné vůle užívá stvořených věcí, aby učinil zázrak, nýbrž to, co mohou vykonat přírodní příčiny dané ve skutečnosti. (De coeli et mundo, I,4, 10) Rozsah takových poznatků není podle sv.Alberta omezen pouze na činitele, z něhož vychází činnost, nýbrž i na podstatu toho, co činnost trpně přijímá. Tato poznámka vede ve svých důsledcích ke zkoumání všech podmínek v přírodním dění. Sv.Albert k tomu připomíná Avicennův výrok: Působení ohně se liší podle různých těles, s nimiž přichází oheň do styku, a na něž působí. Některá zahřívá, některým uděluje teplo i světlo, jiným předává se světlem a teplem také svou podobu. Tak tedy byly už dávno vysloveny první základní požadavky a podněty k dalším krokům, k měření všech činitelů a jejich působení na přírodní úkazy. Chyběla zde však snaha vysvětlit všechno přírodní dění mechanicky. To se však přes různé pozdější snahy dodnes nepodařilo. Dokonce podle Einsteina a jiných novějších fyziků na to mechanický výklad vůbec nestačí. Už od počátku období mechanistických výkladů mnozí poukazovali na to, že zkoumání omezené na kvantitativní nebo měřitelné vztahy si právě svou metodou mechanistického rozboru docela uzavírá přístup k poznání rozdílu mezi ústrojným a neústrojným. Svou snahou dívat se na vše jako na stejnorodé a stejně počitatelné a měřitelné nebere tento přístup v úvahu rozdíly mezi ústrojným a neústrojným. Už tehdy badatelé poukazovali na možnost, že v každém přírodním útvaru a procesu, ve vznikání a působení částic se zjistí pouze výkon známých fyzikálních a fyzických sil. Připomínali, že se všechny přírodní procesy a pohyby a jejich vzájemné vztahy uvádějí na pohyb a vzájemné působení částic, o kterých se míní, že jsou neměnné. Hned od počátku poukazovali tedy novodobí badatelé na to, že vše, co se dá tímto způsobem o přírodě poznat, je předem omezeno.
I kdyby mechanistické výklady důsledně dospěly ke svému cíli, na konci jejich úsilí by vždy zůstávala snaha lidského ducha poznat důvod a smysl této velké souhry částic pohybu. Odhalený mechanismus nedává odpověď na mnoho filozofických otázek. Hlavně chybí odpověď na otázku, proč vlastně i mechanismus poukazuje svou povahou na inteligentního činitele, který uvedl mechanismus do chodu, ale také mu dal účel, spojil jednotlivé části do celku a skladby, aby se vyvíjela další potřebná souhra. I takový mechanismus přírodních zákonů a všech v něm působících činitelů je pouze prostředkem k dosažení cílů, a proto uskutečňuje myšlenku, která mu byla uložena. Uplatňuje se Platonova myšlenka: Chceme vědět, proč je pro věci dobrem to, co jsou, chceme rozumět smyslu a účelu světa (Timaios, 29 E). Účelnost v přírodě je podle sv.Tomáše zjevná na každém stupni skutečnosti (Summa contra gent.,III, 2-3)).
Je tomu tak proto, že to, co filozofie zjišťuje ve všeobecném dění, které je výsledkem elementárnějších, jednodušších procesů, nevybočuje z těchto elementárních, jednoduchých procesů, jimiž se zabývá fyzika či jiná přírodní věda. Jednodušší děje připravují a uskutečňují další, složitější, až se dochází ke skutečnosti zjistitelné zkušeností smyslů, v níž ale jsou zahrnutě obsaženy všechny předchozí procesy. Jimi se uskutečňuje velký zákon přechodu z možnosti do uskutečnění. Úplnost věcí není méně skutečná než její jednotky a dění.
Smyslová zkušenost sice nezachytí elementární svět bez pomocí jemných rozborů a pokusů, ale z toho neplyne, že by byla falešná. Je přiměřená daným celkům a lidský duch nachází další pomůcky, jak proniknout do jádra dění a elementů. Neúplnost či nedokonalost vzhledem k elementárnímu světu není falešnost. Naopak, na výsledcích prvních zkušeností se budují další, podrobnější, které shledává fyzika. Tím však není řečeno, že by se fyzika stávala jedinou a výhradní vědou o skutečnosti. Sotvaže by se některý fyzik domáhal nějakých svrchovaných práv pro své vědecké poznání, nutně by se hned začal dopouštět nepřesných filozofických závěrů.
Není rozdíl ve věcech, které směřují ke svému cíli, v nichž je celá přirozená výstavba vedena k přesným výsledkům a cílům, směřuje-li k cíli věc, která jej poznává i ta, která jej nepoznává. Tak je terč stejně cílem střelce, jako i cílem pohybu střely. Vždyť záběr každého působícího směřuje k něčemu určitému. Jakýkoliv úkon přece nepochází z jakékoliv síly. Ohřátí pochází od tepla, kdežto zmrznutí pochází od mrazu. Proto se také druhově odlišují úkony podle různosti činitelů. Jenže úkon někdy cílí k nějakému činu, jako budování cílí k nějakému domu, a léčení cílí ke zdraví, ale jindy nikoli, jako při rozumění a cítění. Pokud ovšem úkon cílí k nějakému činu, úsilí působícího směřuje úkonem k onomu činu. Pokud však necílí k nějakému činu, úsilí působícího směřuje k samotnému konání. Je tedy třeba, aby každý působící zamýšlel v působení nějaký cíl: někdy samotný úkon, jindy něco konaného úkonem. (Summa conta gent.,III, 2) V uvedených slovech je několik závažných zjištění:
Název úsilí (impetus) vyjadřuje každý přírodní činný podnět, i když se týká nejmenší částice. Činný podnět v přírodě jde buď ke skladbě nebo k rozpadu. Také v tomto případě má každá nová elementární částice (podle nových fyzikálních objevů) v sobě zamýšleně předznamenány (preformovány, jak říkají fyzikové) nejrůznější částice svého rozkladu (Např. neutrony a protony mají v sobě preformovány mezony). Pokusně se o nich můžeme přesvědčit z jejich magnetických vlastností. Elektrony v atomech a molekulách jsou neúplnými zamýšlenými částicemi, které se teprve přívodem podnětu zvenčí (např.fotonů) mohou přeměnit v úplné elektrony způsobilé opustit mateřské prostředí atomu. Avšak i tyto částice mají svůj přesný úkol a cíl, směřují tedy k něčemu jistému.
Podle novějších bádání Heisenberga a jiných fyziků mají všechny známé působící síly, včetně gravitace "výměnnou povahu". Mají původ v kvantově-mechanické výměně zamýšlených dceřiných částic z tělesa do tělesa, z jednoho potenciálového stavu podle Einsteina jámy či díry, do jiného stavu. Tyto nehotové dceřiny částice jsou původci přitahování a odpuzování.
Všeobecnost principu se podle sv.Tomáše může ověřit i v jiných oborech, jako třeba v biologii a v jiných přírodních vědách. Ukazuje všeobecnost účelnosti shodné v přírodním prostředí s přesností, přiměřeností a určeností k určitým výsledkům. Stejně všeobecná je i druhá stránka principu, že se proto také druhově odlišují úkony podle různosti činitelů.
Fyzikální poznání jako filozofické rozlišuje druhově různé silové účinky, a to elektrické, magnetické, fotonové, gravitační a vnitrojaderné jako důsledky složitého vnitřního utváření. To má různé způsoby, vyplývající ze zvláštní přiměřenosti a ze zvláštních úprav kvality. Různost působivých principů je dána zvláštní vnitřní skladbou každé věci, neboť jsou s ní totožné. Ze skladby vyplývá nutný vztah k činnosti a k jejich výsledkům.
Elektromagnetické útvary jsou formy hmoty, které mají v hmotném poli pro jeho složité vnitřní utváření zvláštním způsobem pozměněny vztahy mezi časem a prostorem. To je projevuje docela zvláštními silovými účinky. Nazývají se elektrické a magnetické.
Jinak má vnitřní stavbu a jinak utvářené časoprostorové vztahy fotonové pole, jinak pole gravitační, jinak pole vnitrojaderné. Takové jsou výsledky fyzikálního bádání a kdo takto mluví, vyjadřuje jinými slovy Aristotelovy výroky o skladbě, z níž plyne nutný vztah k činnosti a k jejím zvláštním výsledkům. Vnitřní složité utváření značí skladbu a tak přírodní dění sledované fyzikálně odtažitým způsobem, který převádí všechno na nejzákladnější dění, má stejný ráz jako dění a události v celých útvarech: totiž tíhne k určitým výsledkům. Různost činných principů je dána vnitřní výstavbou. Vzniká tedy nutná přiměřenost mezi skladbou, činností a výsledky. Tato přiměřenost je znakem účelného zaměření přírodního dění. Tato přiměřenost má nutný vztah k tvaru, k celku a řádu čili uspořádání věcí navzájem. Každá přírodní činnost i trpnost je svou přiměřeností k tvaru zaměřena k cíli. Nemůže dojít dál než k tvaru. Když někdy nedosahuje svého cíle, tedy ne sama ze sebe, ale v závislosti na jiném (pokud je činnost nějak přerušena vlivem jiných činitelů). Utvářející procesy přírody ve vzájemné závislosti a přiměřenosti vytvářejí určitý řád a jakousi odstupňovanou stavbu, o níž sv.Tomáš píše, že prvky jsou zde pro smíšená těla, kdežto smíšená zase pro živoucí, z nichž rostliny jsou pro živočichy, živočichové pro člověka. Člověk je cílem celého stvoření. Posledním cílem celé přírody je lidská duše a hmota k ní směřuje jako k poslednímu tvaru (Summa contra gent.,III, 22) Celý vývojový pohyb vesmíru, do něhož patří i člověk, vrcholí v nejdokonalejším tvaru, v člověku.
Tento přírodní řád a různé sledované přírodní jevy poskytly příležitost pro rozličné výklady vzniku a vývoje věcí. Tak Teilhard de Chardin pojednal v díle "Lidský fenomén" o vzniku a vývoji způsobem ryze jevovým, zanedbávajícím jiné principy. A tak je Chardinovo dílo blouzněním básníka snícího o přírodě, ale nikoli přesně vědeckým dílem o přírodě.
V tomto přírodním řádu, zkoumaném jak fyzikálně tak filozoficky, se sestkáváme pouze s existující skutečnosti a jejím pohybem. V ní je pouze závislost a přiměřenost předchozího stupně a jeho bezprostředně nadřazeného. Proto přesná věda nevyslovuje nic jiného než tuto závislost, přiměřenost a sjednocení nejjednodušších procesů a dějů v univerzálním celku. Shledává tedy řád, a nikoli vznik vyšší skutečnosti ze skutečnosti nižší. Sv.Tomáš odmítá jako věcně nemožnou také tuto skutečnost, totiž zda je možné, aby vznikla nějaká skutečnost co do jakosti vyšší z jiné skutečnosti co do jakosti nižší. Přírodní dění nezná nic, co by se snad dělo nadarmo a náhodně, vzhledem k celému přírodnímu zákonu, ale také nic, co by se snad dělo skokem, a co by nebylo dostatečně odůvodněno činnými a trpnými principy.
Celá možnostní otevřenost hmoty je přesně určována zvláštní a jednotlivou formou, a je poznatelná jen z přirozeného směřování ke svému tvaru. Pokud zůstává ve svých možnostech otevřená, tedy je nepoznatelná. Filozoficky je vysloveno to, co se fyzikálně shledává. U Heisenberga vidíme drobný pokus fyzika vyjádřit Aristotelovou filozofií pochopení jednoty hmoty. Heisenberg vyslovuje naději, že k plnému pochopení jednoty hmoty se dospěje spoluprácí na pokusech v oboru nejjednodušších částic s nejvyšší energií a matematickým rozborem. Plné pochopení ve smyslu Aristotelově by zde znamenalo, že formy hmoty jsou výsledky přírodního dění, a že se poznávají řešením určitého matematického vzorce, který vyjadřuje přírodní zákony hmoty. Je pozoruhodné, že Heisenberg bere Aristotelovo vyjádření pro konečnou fázi pochopení (Tato část by vyžadovala zvláštní studii z výsledků fyziky, ale i jiných přírodních věd, aby se Aristotelova filozofie ukázala dokonaleji ve své možnosti poskytnout porozumění a sjednotit soustavu fyzikálních poznatků s filozofickým poznáním.)
Správné chápání uvedených Tomášových výroků přesně odhaluje jednotu, závislost, přiměřenost a účelnost přírodního dění.
Tutéž skutečnost, že přírodní dění je zaměřeno k cíli, ukazuje nejobecnější a nejjednodušší princip ovládající všechno dění a celou skutečnost. Je to princip možnosti a uskutečnění, trpnosti a činnosti.
Mezi nimi je pohyb, který znamená přechod od možnosti k uskutečnění. Každá možnost přechází pohybem k uskutečnění. Pohyb je činnost, která uvádí trpnost hmoty i duševní skutečnost (trpnost je totéž co možnost) do tvaru, vtiskuje hmotě skutečnost. Pohyb je formace a jako činnost předpokládá činný princip, takže je už skutečností, ale ještě nedokonalou. Pohyb tedy není odlučitelný od podmětu (subjektu), který se vyvíjí a uskutečňuje a nutně směřuje k přírodnímu výsledku, ke konečnému období uskutečnění. Proto je mezi činným a trpným principem přirozená přiměřenost. Každá přiměřenost vrcholí dosažením toho, k čemu je uzpůsobena a k čemu směřuje.
Tvar věcí je činným principem určujícím možnost, totiž trpnost každého subjektu, ať je to hmota nebo duše. Všechno musí být formováno. Bez tvaru není věc skutečností, ale jen možností. Ve věcech je tedy složitý řád možnosti a utváření. Pro přirozenou přiměřenost obou těchto prvků je v přírodním dění řád. Tvar je cílem každého dění, každé činnosti, a to i umělého zásahu člověka do přírodního dění, třebaže člověk svou dovedností tvoří pouze technickou skutečnost a vytváří umělá díla.
Přes protiklad, který je mezi možností a uskutečněním (totiž možnost není úplnou skutečností, a uskutečněná realita není možnost), přesto tyto principy patří k sobě; možnost se pohybem stává úplnou skutečností, která má v sobě další možnosti změny. Každá souvislost dějů i věcí v přírodě je dána nutným přírodním vztahem mezi možností a uskutečněním. Cílem přírodního dění je úplné uskutečnění jednoty každého přírodního útvaru. Množství utvářejících procesů je přirozeně jednotně vedeno k jednotě, která je dána přirozeným tvarem věcí. Třebaže útvary nejsou nezměnitelné, možnost hmoty je naopak neohraničitelná. Proto působením jiných vlivů na útvar se věc může měnit a úplně rozpadnout, a tak mohou částice vejít do nových vztahů, nicméně jednota každého útvaru je i co do trvání jeho. Proto cíl přírodního dění je velkou a důležitou součástí přírodní skutečnosti, a vyslovuje o ní jak to, že věc je útvar, tak to, že každý přírodní útvar je samostatnou přírodní jednotkou. Jednota je totéž, co celek věcí. Přírodním procesem se nikdy nikde nevytvoří něco, co by bylo méně než celek.
Není pochyb, že když chápeme správně pojem činný princip v přírodě (podle Aristotela entelechie), tedy v přírodním dění směr k určitému cíli, který je totožný s děním samým a s jeho přírodními výsledky. V přírodním dění existuje zaměření k výsledku neboli k cíli.

Koho láká UFO ?
"Stoupá to!"
"Kdepak! Pohybuje se to vodorovně."
"Co vás napadá?! Vždyť je to nehybné!"
Tak se veřejnost stále víc obracela nahoru. Její výpovědi o výsledcích pozorování se pronikavě lišily. Kromě toho se veřejné mínění stále častěji domáhalo názoru oficiálních autorit:
"Proč to věda nezkoumá?! Co dělají vědci?! Na co platíme tolik daní, když výzkum nedělá, co by měl?!"
V demokraciích nebylo třeba velkých podnětů a badatelé přinesli odpověď. Výsledky výzkumu COLORADO se zdály být přesvědčivé. Vědci prověřili tisíce a tisíce hlášení z let 1953 až 1965.
A výsledek?
Ze všech případů tvořily převážnou většinu meteority, planety a jiné hvězdy, letadla a balóny, umělé družice, tři a půl procenta nejrůznější žerty, deset a půl procenta přeludy, blesky, oblaka, a pouze tři a půl procenta ze všech pozorování se odborníkům nepodařilo vysvětlit. Přesto uklidňovali veřejnost: "Není důvod k obavám. Skoro všechno je jasné."
A přece bylo možno ve veřejnosti zaznamenat pronikavý vzestup zájmu o UFO, Létající talíře zůstaly v paměti lidí.
Znovu se začala množit hlášení o výskytu UFO. Vznikaly různé spolky a kluby zastánců novodobé záhady. Narůstaly počty článků v časopisech a stohy knih. Rodily se nové výmysly a mýty. každý autor si do osvědčeného receptu přidal špetku či hrst vlastního koření. Třebaže si pozoruhodný úkaz v pozemské atmosféře zasluhoval pozornost vědy, začali se badatelé doslova obávat výsměchu a kritiky. Opět zapůsobila akademická povýšenost, která už tolikrát napáchala tolik škody.
Tentokrát však problému UFO nedali spát vojáci:
"Nemá v tom snad prsty nepřátelská velmoc?"
Proto se celý problém přece jen pozorně zkoumal. Jednalo se zatím jen o prosté třídění a vyhodnocování některých seriózních hlášení o UFO. Výsledek byl zahrnut v tzv. ´Blue Book´. Na veřejnost se o tom dostala tzv.´Condonova zpráva.´ Obsahovala strohý závěr: "UFO neohrožuje bezpečnost USA; proto neexistuje."
Tak se američtí politikové snažili zachovat si tvář ve smyslu základní zásady demokracie:
"Veřejnost musí být informována o činnosti své vlády."
Také jinde na světě byly prováděny výzkumy, ale většinou tajně. Na veřejnosti se mlčelo. V zemi americké svobody mělo vše zůstat při neslaném nemastném informování veřejnosti. Jenže nezůstalo...

"Je přítomen doktor Hynek?", zeptal se jednoho dne známý novinář na sekretariátu Střediska astronomických výzkumů při Severozápadní Univerzitě v Illinois. "Koho mám ohlásit?"
"Jsem z tisku. Rád bych pořídil interview pro naše čtenáře ohledně účasti dr. Hynka na programu ´SIGNAL´."
Zakrátko byl uveden k významnému astronomovi. Položil mu několik otázek:
"Proč jste byl pozván k účasti na programu ´SIGNAL´?"
"Proto, abych jako astronom mohl ve světle nových objevů potvrdit, zda předměty označované jako UFO jsou opravdu věci, které nelze identifikovat, nebo jsou-li to meteority, komety a jiné úkazy."
"Co soudíte o programu ´Blue Book´ a o "Condonově zprávě?"
"Program ´Blue Book´ a ´Condonova zpráva´ byly vedeny jednostranně. Měly dokázat, že UFO neexistuje. Nemůžeme se však účastníkům programu divit, že se řídili takovou zásadou."
"Proč ne?"
"Tímto směrem byly totiž zaměřeny vojenské výdaje na výzkum."
"A váš názor?"
"Podle mne problém UFO existuje. Na celém světě jsou zaznamenána četná solidní pozorování. To neznamená, že bych o nich tvrdil, že jsou to předměty, vyslané na naši planetu jinou civilizací z kosmu. K tomu věda nemá důvod. Zato má pádné důvody k tomu, aby uznala tyto předměty jako skutečně existující. Copak Schrödinger neřekl, že vědec má být především zvídavý? Má mít schopnost se divit, ale současně také chuť odhalit příčiny svého údivu."
"Máte pravdu".
"Konečně i jiní známí učenci říkají, že jedním z rysů UFO je, že je to záležitost spojená s rozvojem vědy. K podmínkám tohoto rozvoje patří to, aby se vždycky brala v úvahu jednak pozorování, jednak nová řešení."
Žurnalista pokyvoval hlavou.
"Většina badatelů by se o problémy spojené s UFO zajímala, kdyby byla lépe informována. Mnozí z nich čerpají své znalosti o tomto jevu z bulvárního tisku. Můžeme se divit, že takové informace potom odrazují?"
"Souhlasím", připustil novinář, - "Mnozí z nás - žurnalistů - na tom opravdu mají svůj podíl. Avšak našemu časopisu jde právě o to, podat veřejnosti co nejpřesnější zprávy a to co nejrychleji."
"Mezi několik obvyklých názorů", řekl dr. Hynek, -"které mají zdůvodňovat nezájem akademické obce o UFO, patří ten, který tvrdí, že létající talíře vidí kolem sebe pouze ti lidé, kteří jich sami mají plnou hlavu. To je nesprávné! Lze doložit, že většina svědků, kteří hlásili výskyt UFO, se do té doby o nic takového vůbec nezajímala."
"Jakým dojmem působí svědkové UFO?"
"První, co z jejich výpovědí vyplývá, je, že všichni mluví o události, kterou sledovali, jako o něčem nepochybně skutečném. Tak reálném jako je třeba pohled na autonehodu. Ovšem s tím rozdílem, že každý má k popisu hned po ruce příslušná slova. Má-li však popsat UFO, dostavují se potíže. Výpovědi se často podobají. Nejdříve domněnka, že šlo o nějakou banální záležitost nebo dobře známý předmět, jako třeba letadlo, balón atd. Později se však objeví tvrzení: ´Přece jenom to bylo něco jiného.´"
"Myslíte,že mluvili pravdu?"
"Provedli jsme pokus, který potvrzuje pravdomluvnost svědků."
"Jak?"
"Pokusně jsme se zjistili, jak dalece je veřejnost náchylná označovat za UFO všechno, co se vymyká z běžných tvarů. Tak jsme vypustili v některých oblastech Ameriky zvláštní balónové sondy."
"Co to přineslo?"
"Ukázalo se, že počet svědků, kteří v sondách viděli létající talíře, byl nepatrný. Navíc v hlášeních svědků, kteří považovaly balóny za talíře, chyběly všechny prvky, které se opakují v popisech UFO."
-
"Je tu ještě jeden zajímavý rys. Většina svědectví o UFO je velmi skromná, pokud jde o uváděné údaje a zaznamenané podrobnosti."
"To svědčí proti nařčení svědků z fantazírování."
"Je-li tedy výběr prvků tak malý, a pokud se hlášení o UFO tak málo liší, že většinou vypovídají o tomtéž", řekl novinář, - "pak stojí přece zato, aby se staly předmětem vážných výzkumů."
"Provedli jsme přísný výběr všech hlášení. Zaměřili jsme se na události sledované větším počtem svědků. Tak jsme získali seznam, ve kterém jsme věnovali pozornost také ´stupni podivnosti´ samotného jevu. Vybraná svědectví jsme rozdělili do šesti skupin. V první jsou svědectví o létajících talířích sledovaných v noci, ve druhé o nedefinovaných létajících předmětech pozorovaných ve dne, ve třetí pak informace o UFO zjištěných také radary. Ostatní tři skupiny zaznamenávají bližší setkání s UFO. Z nich první zahrnuje objekty sledované z těsné blízkosti, ale bez přímého styku UFO s okolím. Druhá skupina obsahuje svědectví doplněná zprávami o změnách, které UFO způsobil v přírodě či stopami, jež zanechal v okolí. Poslední shrnuje informace, které prozrazují přítomnost živých bytostí na UFO."
"Můžete sdělit něco podrobnějšího?"
"Ano. Pokud jde o noční světla, soustředili jsme 41 svědectví, bez rozpaků možno říci důvěryhodných. Průměrný počet svědků činí tři až čtyři na jeden případ. Jsou mezi nimi důstojníci, policisté, inženýři, lékaři, pracovníci kontrolních věží na letišti."
"A co denní výskyt?"
"Zdá se, že všichni, kdo popisují UFO sledované ve dne, shodují se ve tvaru předmětů. Jsou buď sféroidní nebo vejcovité. Tento rozdíl pramení možná z okolnosti, že UFO se pohybují klouzavě, mírně nachýlené ve směru pohybu. Proto se předmět může pozovateli zdola snadno jevit jako vejce nebo doutník. Všechna svědectví uvádějí, že sledované předměty vyzařovaly světlo. Všechna svědectví - ať pocházejí z kteréhokoli světadílu - jsou zajedno také v tom, že UFO jsou docela nehlučné. Rozdíly ve výpovědích se týkají pouze rozměrů předmětů."
"Podařilo se to někomu vyfotografovat?"
"Jak by ne. Mnohokrát. Osobně považuji tyto fotografie za pravé. Přesto jim nepřikládám velký význam,"
"Proč ne?!"
"Protože jsou snadno padělatelné těmi, kdo zhotovují různé fotomontáže."
"A co hlášení obsluhy radaru?"
"Máme jich dost. Vyplývá z nich, že americké radary jsou řízeny počítači, a ty nemají naprogramováno sledování předmětů pohybujících se po jiných než balistických dráhách. Proto tyto informace o UFO, shromažďované obsluhami radarů, jsou polooficiální. Nejsou totiž předmětem hlášení úředně vyžadovaných nadřízenými složkami. Průměrný počet svědků při dvanácti pozorováních byl pět osob."
"Někdy ovšem byly tyto předměty sledovány také z letadel."
"Ovšem, ale může to být velmi nebezpečné. Víte, co se přihodilo třeba letadlu RB-47, patřící US-AIR FORCE?"
Žurnalista překvapeně vzhlédl.
"Přes půl druhé hodiny mu dělal společnost mohutný neidentifikovaný předmět. Šest důstojníků vyděšeně zíralo na silně zářící těleso, které bylo navíc zaregistrováno obsluhou radaru. Rychlost onoho předmětu překonávala všechno, s čím se posádka dosud setkala."
-
"Máme také řadu dokladů a svědectví o kontaktech s UFO, po kterých zbyly nějaké stopy v okolí."
"Jaké stopy?"
"Dvojí. Předně jde o změny, zjištěné pouze svědky. Druhé jsou dlouhodobějšího rázu, takže je bylo možno dodatečně prozkoumat."
"Registrujeme kolem tří set případů, popisujících trvalejší stopy po přistání UFO v krajině."
"Jaké jsou to stopy?"
"Nejčastěji velké kruhy s vypáleným nebo jinak zničeným porostem. Obvykle měří šest až deset metrů v průměru. Zničení porostů je patrné delší dobu. V některých případech nezmizely stopy ani po létech. Tak třeba v červenci 1969 ve státě Iowa. Dvě dívky zpozorovaly z okna, jak se z polí jejich farmy vzdaluje předmět podobný talíři. Majitel objevil druhý den na poli kruh o průměru dvanáct metrů. Uvnitř kruhu byl porost docela zničen. V tomto a dalších případech byla o těchto stopách pořízena fotodokumentace."
"Pozoruhodné. Člověka při tom všem provokuje také okolnost, že ty neznámé bytosti podle všeho snášejí pozemské klima." "Hodnotili jsme hlášení ze dvou hledisek. Předně podle měřítka pravděpodobnosti. Toto měřítko jsme stanovili z hlediska poznatků fyziky a přírodních věd. Dále podle měřítka věrohodnosti svědka. Ten jsme určili podle jeho vzdělání, inteligence, bystrosti zraku a smyslů vůbec, dále podle věku a dalších činitelů. Podrobně jsme se zabývali víc než desetitisíci hlášeními. Většinou je pokládáme za pozemsky vysvětlitelné. Avšak asi sedm set pozorování nelze vysvětlit. To jsou ta pravá UFO. S těmi bude třeba se ještě zabývat! Ať už se kdosi dal vidět lidmi, přesto neposkytl jasný důkaz k předpokladu, že jde o představitele obdobné inteligence, jako je lidská nebo snad vyšší, a to z jiné planety v kosmu. Možnost návštěvy z kosmu je totiž nejméně pravděpodobná. Ovšem, vyloučit ji úplně nemůžeme."
"Co si myslíte, pane doktore, o názoru, že v případě UFO jde o úkaz vlastní výhradně západní průmyslové společnosti?"
"Takový názor je výsledek neznalosti", mínil astronom, "Ostatně například Dr.Kazancev nebo prof.Ziegel z moskevské Akademie věd jsou jiného názoru. Již dlouhá léta se zabývají výskytem UFO v Evropě a v Asii."
"Pokusím se s nimi udělat interview."
"Rád bych", dodal astronom, - "abyste informace, které jsem vám sdělil závěrem našeho rozhovoru, považoval spíše za důvěrná sdělení osobního rázu."
"Chcete říci, že nechcete aby byly zveřejněny?"
"Tak. Byl bych rád, aby můj osobní názor zůstal nezveřejněn."
"Spolehněte se", pokyvoval hlavou novinář, - "I když to dost dobře nechápu v zemi svobody. K čemu taková opatrnost?"
"Byl jsem vyzván k určité - řekněme zdrženlivosti při zveřejňování výsledků výzkumu."
"Kým?!"
" - - jsou mocní. Víte přece,kdo financuje naše výzkumy, ne?"
Reportér chápavě pokyvoval hlavou.
"A kromě toho - nerad bych se dostal do nepříznivé situace vůči kolegům z výzkumu. Odmítají vypustit na veřejnost víc, než obsahuje Condonova zpráva. A ta - jak sám víte - je "přistřižená". Osobně s tím nesouhlasím. Jsem pro to, aby se veřejnost dozvěděla víc, ale zase na druhé straně..."
Ještě chvíli mluvil, ale novinář ho neposlouchal. Slíbil mu diskrétnost, nicméně tu a tam některá důvěrná sdělení se přece jen dostala na veřejnost. Byla snad jeho touha po senzaci silnější, než novinářská etika? Bůhví.
Avšak i on byl do jisté míry dítětem své doby. Jak on, tak i mnozí badatelé objasňující různá tajemství, byl ovlivněn okolními činiteli. Nějakými nutnými danostmi v okolním dění je ovlivňován každý člověk. Každého z nás tedy musí zajímat, jak je to s nutností v přírodním dění.

5. část zápisníku
Filozof rozlišuje v přírodním dění dvojí druh nutnosti: jednu naprostou a druhou nutnost pouze za určitých předpokladů, zvanou také hypotetickou. Naprostá nutnost je taková, že věc jinak být nemůže a to za všech předpokladů. Která z nich ovládá přírodní dění a pohyb?
Pohled filozofa na tuto věc býval různý. Už ve starém Řecku přikládali mnozí z myslitelů přírodě naprostou nutnost, která vládne bezvýhradně ve vzniku věcí. Aristoteles kritizuje toto mínění, protože je podobné tvrzení, že stavba nějaké zdi je naprosto nutná, protože se nutně stavějí základy dole a další postup na nich. Jisté je, že stavba domu vyžaduje jakousi logickou důmyslnost v uspořádání stavebního materiálu, avšak stavba není dána tímto uspořádáním. Uspořádání předpokládá materiál, ale ten se pořádá pro určitý cíl. V poměru k cíli se stavba a jakékoliv dění dostává do nutných vztahů. Je totiž nutné splnit určité podmínky, které by se nesplnily bez těchto nutných vztahů. Tato nutnost se však týká pouze materiálu. Proto to není naprostá nutnost, nýbrž jen z poměru k cíli stavby. Když má např. vyrobená věc sloužit svému účelu a cíli, pro který je zhotovena, tedy musí mít určitý materiál nutné jakosti. Taková nutnost se nazývá hypotetická. Týká se materiálu, zatímco samotný cíl je naprosto nutný. Vždyť všechno je činné pouze pro určitý cíl. Činnost, pohyb je uskutečňování cíle. Je to cesta k cíli. Proto je cíl spojen s věcí samou, je součástí věcí. Věci vrcholí dosažením svých cílů. Činnost a pohyb k cíli nabývají svůj zvláštní ráz a své pojmenování z cíle, pro který se co děje.
V přírodě je nutnost hypotetická, tj. vzhledem k cíli. Proto je v určení přírodního dění a nutnosti zapotřebí mluvit nejen o hmotě, nýbrž také o cíli. Cíl je totiž příčina vzhledem ke hmotě, a nikoli hmota ve vztahu k cíli.
Také v technice postupuje člověk obdobně jako příroda a je tam nutnost cíle. Když např. dům má vyznačenou skladbu, tedy je nutně zapotřebí určitých prostředků, jako je kámen, cihly, které jsou buď od přírody nebo musejí být vyrobeny, aby byly přiměřené věci. Obdobně je tomu i v přírodních útvarech. Části jsou nutné, protože jsou materiálem pro celý útvar a pro jeho cíl.
Nutnost vzhledem k cíli potvrzuje, že cíl je spolupříčinou přírodního dění. Proto pojednání o přírodě čili přírodní filozofie musí jednat nejen o principech činnosti, nýbrž také o cíli. Bez této součásti by přírodní filozofie nebyla úplná, protože by byla jako bez hlavy.
Naprostá nutnost je vysledována z metafyzického poznání skutečnosti, totiž z poznání na nejvyšším stupni odtažitosti, z poznání nejobecnějšího řádu věci, z řádu jsoucna. Tato nutnost vyslovuje z věcného rázu výstavby daných věcí, co je tak nutné, že to jinak být nemůže. Když mysl dosáhne někde naprostého poznání věcí, tj. tvaru, pak to nemůže být jinak. Když má něco být např. živým člověkem, pak to musí mít zvláštní tvar rozumné bytosti, jinak by to nebyl člověk. Člověk sledovaný ve fyzickém řádu podléhá nepodstatným změnám, které závisejí na jiném, kdežto kdyby ztratil svůj podstatný tvar, tak už by to nebyl člověk.
Metafyzickým poznáváním dostupuje mnoho pravd až k naprosté nutnosti. Jsou to pro lidskou mysl např. zásady či axiomy, které jsou v metafyzice nutné. (Jako, že celek je větší než každá z jeho částí, poznatky o možnosti a uskutečnění, princip příčinnosti ve svých čtyřech formách, princip protikladu, atd.) Jiný druh nutnosti se zjišťuje ve fyzikální oblasti, kde se zjišťuje zkušenostně, že všechno podléhá zákonitosti. Žádný přírodní děj se nestane bez nutného vztahu k zákonité určenosti. Do řádu přírodní zákonitosti a určenosti patří nejen hmotné dění, nýbrž také biologické a částečně i psychické.
Psychické dění podle Aristotela, je pouze částečně podřízeno nutnosti (přírodní zákonitosti), protože mnohé z psychických projevů závisejí na člověku samém, na jeho svobodném rozhodování, jak je patrné z psychologie.
Pro svou nikoli naprostou nutnost probíhají přírodní pochody za určitých podmínek, které jsou dány, a za součinnosti složitých vlivů a procesů, do nichž však může náhodně zasáhnout jiný činitel a přeruší nebo znetvoří přírodně určený průběh. Tento průběh pak ale nedojde ke svému výsledku. V přírodě je dost náhodných zásahů násilných nebo i přírodních, ale slabých a nedostatečných k dosažení výsledků. Pro přesnost vyjadřuje Aristoteles tento jev tak, že zákonité dění přírodní dosahuje svých výsledků buď vždy anebo ve většině případů. S naprostou nutností to příroda nedokáže. Fyzikální a přírodní řád a dění má hypotetickou nutnost. Má-li dění dosáhnout svého výsledku, tedy musí probíhat stanoveným způsobem, za nutných předpokladů a podmínek s nutnou přiměřeností, atd. Tyto předpoklady se však vždy nesplní, a proto nejde o naprostou nutnost. Zásah do některých přírodních procesů může učinit třeba i člověk a přerušit přírodní proces. Proto se v přírodním dění vyskytuje i nepředvídaná změna. Naše poznávání zůstává v oblasti filozofie přírody čili kosmologie. Proto naše poznání vyjadřuje poznatky výstavby přírodních celků a útvarů. Proto se dotýká fyzikálních výsledků jen v těch bodech, kde i fyzikální výsledky zasahují do oboru filozofie nebo se marně snaží nahradit filozofické poznání.
Fyzikální vyjádření o zákonech vyslovuje např. Peierls /Zákony přírody/. Fyzikální zákony jsou zákony odvozené z naší zkušenosti, které ověřujeme zjištěním, zda jejich předpovědi zůstanou správné i za nových zkušeností, a které podle potřeby podrobujeme přezkoumání. "Je zřejmé, že fyzik vypovídá nikoli o zákonech, jak jsou v přírodě, nýbrž pokud si je poznáním osvojujeme. Proto můžeme podrobovat přezkoumání znalost zákonů, ale nikoli samotné zákony. Znalost zákonů je nedokonalá, a proto se musí zdokonalovat a měnit podle dalších přesnějších poznatků o přírodě. Fyzikové trpí velkými nedostatky ve filozofických základech ohledně poznání, a proto jejich vyjádření jsou nepřesná, často protichůdná. Tím však není dotčena nutnost v přírodě. Tam je patrná nutnost z cíle, nikoli naprostá, a tato nutnost z přírodních cílů, k nimž dění spěje, nemusí vždy dosáhnout cíle.
Všude tam, kde je zákonitost, vzniká určitý řád v dění i ve věcech, a to nezávisí na tom, zda naše fyzikální poznatky o tom jsou přesné nebo nepřesné.
Filozofie jako poznání jevů, dění, zákonů a řádů je obecnější než poznání přírodovědy. Proto může přesněji určit úkaz nutnosti v přírodě, jakož i mnohých jiných skutečností, které fyzik svými metodami nepostihne.

Odkud přichází Mimozemšťan ?
Další kroky novináře směřovaly na Východ. Možná, že to byl to únik z nouze. Doma měl totiž horkou půdu pod nohami. Věděl jaksi víc, než bylo podle někoho záhodno. A nedokázal mlčet.
"Doktor Kazancev je ve Varšavě."
Bez obtíží ho tam vyhledal: "Víte, pane doktore, že se dnes hodně píše o tzv. létajících talířích. Jak se na to díváte vy?"
"Domnívám se, že existence UFO je prokázána. Světová statistika o tom hovoří výmluvně. Případ UFO podle ní zahrnuje na osmdesát tisíc svědectví."
"A co u vás doma, na Východě?"
"Objevují se také různá taková hlášení. Proto máme při Akademii věd v Moskvě máme zřízenu zvláštní komisi. Vede ji profesor Ziegel."
"A výsledky?"
"Komise prozkoumala podklady ohledně deseti tisíc případů sledování UFO nad Ruskem a jinými kraji Východu"
"A závěr?"
"Profesor Ziegel se domnívá, že jde o meziplanetární sondy. Jeden z takových předmětů podle mne vybuchl v roce 1908 v sibiřské tajze."
"Děkuji vám za informaci", řekl žurnalista, - "Naše čtenáře to bude velmi zajímat."
"Cože?! Moment! Počkejte!", vykoktal vylekaně Kazancev, - "To jsou důvěrná sdělení. Nechci mít potíže. Nerad bych, aby se to dostalo do tisku."
"Co tedy můžeme zveřejnit."
"Pouze mínění určené pro veřejnost."
"Jak zní?"
"UFO neboli neurčené létající předměty neexistují. Naše věda dokáže všechno vysvětlit ze známých zejména pozemských skutečností!"
"Ale vždyť sám víte, že to tak není."
"Podívejte se! Tady to máte černé na bílém!", řekl Kazancev a podal mu několik ruských časopisů. "Třeba zde", ukázal na zatržený článek s titulkem:
ZÁHADA UFO VYŘEŠENA!! DŮSLEDKY ZNEČIŠTĚNÍ OVZDUŠÍ!!
"Nebo tady", upozornil doktor Kazancev a hbitě nalistoval příslušnou stránku v časopise ´Aviácija a kosmonautika´.Stálo tam:
Konec záhady létajících talířů
Když se ve veřejném mínění rozšířila iluze o pronikavosti a správnosti moderní vědy, jakož i zdání, že jedině tato věda je povolána k objasnění všech záhad, a to výhradně jevy a procesy známými z pozemského prostředí, v Americe se prolomily ledy mlčení. Někteří pracovníci NASA promluvili. Také američtí kosmonauté se rozpovídali o svých neobvyklých zážitcích na Měsíci a vůbec v kosmu.
Co vlastně viděli američtí kosmonauté na Měsíci?
Cožpak veřejnost nebyla dostatečně informována televizí?
Všechno nasvědčuje tomu, že veřejnost dostala neúplné, kusé zprávy, často zastírající skutečný obraz onoho velkého dobrodružství, jakým byly lety na Měsíc. O výsledcích pozorování kosmonautů a jejich dojmech proniklo na veřejnost jenom to, co vedení NASA považovalo za vhodné světu odhalit. Kompletní materiály však spočívají v přísně střežených trezorech. Přesto některá tajná fakta neunikla zvědavým uším a očím.
Jak se to stalo?
Je samozřejmé, že se kosmonauté během svých letů dorozumívali s řídícím střediskem v Houstonu. Dělo se to pomocí rádiových vln. Uskutečňovalo se to během přenosů určených širší veřejnosti. Ale nejen tak. Spojení probíhalo také na vlnách, které znali pouze zasvěcení. Přesto však mohly být zachyceny dalšími osobami.
O co tu šlo? Bylo to opravdu tak důležité?
Jednalo se především o zprávy, týkající se setkání posádky kosmické lodi APOLLO 8 s UFO během letu kolem Měsíce. Kosmonauté Lowell a Borman uvedli ve svém hlášení:
"...Když se to objevilo poblíž kosmické lodi, ozval se v sluchátkách zvuk nesnesitelné frekvence a oslnilo nás ostré světlo. Celá loď se otřásla a kabinu zalila vlna tepla..."
Jiným zdrojem se posléze stali někteří kosmonauté, a pak i samo vedení NASA, které čas od času - z důvodů ne zcela jasných - přiznává tu či onu část pravdy.
Samozřejmě, že lví podíl na tom měl známý novinář. Tak třeba časopis Modern People otiskl v roce 1975 sérii jistých utajovaných fotografií.
Maurice Chatelain, bývalý zaměstnanec NASA veřejně přiznal: "Astronauté měli během svých letů v programu APOLLO a GEMINI potíže nejen technického rázu. Viděli věci, o kterých jim dodatečně bylo zakázáno vypovídat. NASA totiž přísně střeží svá tajemství."
Jenže teď se svět konečně dozvěděl překvapivou skutečnost: "Všechny lety kosmických lodí APOLLO a GEMINI byly zpovzdálí i z těsné blízkosti sledovány létajícími předměty umělého a přesto mimozemského původu. Astronauté o tom informovali řídící středisko. Ze Země jim přišel strohý příkaz: MLČET!"
Walter Shirra byl první z kosmonaut, který použil šifry a vyslovil jméno ´Santa Claus´, (tozn. pro Američany Mikuláš), aby informoval řídící centrum, že se vedle jeho kosmické lodi GT-6-ALTERNATIVE objevil létající talíř. Bylo to v prosinci 1965. Tehdy si toho veřejnost nevšimla.
Teprve když James Lovell, řídící loď APOLLO 8 na dráze kolem Měsíce, užil stejné šifry, tehdy řada posluchačů pochopila, že tato slova mají skrytý význam, který má zůstat veřejnosti utajen.
První, kdo v kosmu vyfotografoval létající talíř, byl James McDivitt. Stalo se tak 4. června 1965, když prolétal na palubě lodi GEMINI 4 nad Havajskými ostrovy.
Dalšími fotografy byli Borman a Lovell, kteří z paluby kosmické lodi GEMINI 7 zpozorovali dva létající talíře. Ze vzdálenosti asi osmi set metrů pořídili výborný snímek těchto objektů. Jak vypadaly? Spolu se spodním pohybovým systémem vyhlížely jako dva mohutné hřiby.
V následujícím roce (1966) zpozorovali Lovell a Aldrin z paluby Gemini 12 rovněž dva létající talíře. Také je vyfotografovali. Borman a Lovell, tentokrát z APOLLA 8 a Stafford s Youngem z paluby APOLLA 10 pořídili snímky několika UFO. Dělaly jim společnost na oběžné dráze kolem měsíce při zpátečním letu. Konečně Aldrin z paluby lodi APOLLO 11 pořídil během přistávání na Měsíci snímky dvou talířů, které prolétaly kolem. Bylo to 20.července 1969 v 21 hodin 17 minut a 42 sekund.
Všechny tyto snímky byly otištěny v časopise Modern People v červnu 1975.
O výskytu UFO se dozvídáme také z rozhovoru, který vedli Armstrong a Aldrin v kabině modulu LEM poté, co se oddělil od kosmické lodi APOLLO 11. V lodi zůstal Collins. Armstrong popisoval, co viděl zevnitř kabiny: "...ve vzdálenosti asi půl míle od nás jsou vidět stopy, které vypadají, jako by je zanechaly pásy tanku..."
Astronauti dostali přesné pokyny k tomu, jak mají co označovat, a hlavně jak to mají sdělovat. Armstrong měl pro sdělení svých dojmů použít jinou frekvenci, o které veřejnost nebyla informována. Tato frekvence také byla později využita. NASA to vysvětlovalo jako poruchu spojení.
Předtím však dolehly k posluchačům na Zemi zvuky, připomínající hvizd lokomotivy a později motorové pily na dřevo. Byly tak zřetelné, že to zneklidnilo komentátora NASA, takže milióny lidí uslyšely na vlnách éteru otázku:
"Jste si jisti, že jste nemluvili s nimi?"
Jisté je, že zvuk přicházel z prostoru mimo loď. Astronauté prohlédli všechny přístroje a hlásili: "Fungují normálně."
Po Armstrongových úvahách o měsíčních kráterech byly výsledky jeho dalšího pozorování sdělovány na jiných vlnách. Přesto tyto podivuhodné zprávy obou kosmonautů, určené pouze řídícímu centru v Houstonu, zachytila řada zvídavých radioamatérů. Sdělované výsledky pozorování se neobjevily ani v oficiálním přenosu z prvního přistání na Měsíci. Nicméně neoficiálně zachycené zprávy pronikly na veřejnost později:
"Co je to? Co to může být?! Chtěl bych vážně vědět, co to je?!", říkal udiveně Armstrong.
Po chvilce zmatku se ozval hlas z řídícího centra: "Co se děje? Je něco v nepořádku?! - Řídící centrum volá APOLLO 11."
"Jsou tam obrovské krátery!", odpovídal Armstrong, - "Obrovské! - Bože můj! Stojí na druhém konci kráteru! Jsou na Měsíci!"
Nato se ujal slova druhý kosmonaut, Aldrin. Ten už použil šifry: "Je málo ´barvy´ (?), ale některé kamenné bloky ji mohou ´obsahovat´ Uvidíme!"
V Houstonu se takové zprávě nedivili. Věděli, co znamená. Po chvíli se ozval zase Armstrong:
"Ať je naše kosmická základna APOLLO s Collinsem připravena na všechno!"
To se událo ještě před výstupem Armstronga na měsíční půdu! Výzkum Měsíce ještě nezačal, a Collins už měl být připraven třeba i na návrat kosmonautů...
Stopy po housenkových pásech tanku zneklidnily nejen posádku, ale také řídící středisko v Houstonu. Proto v rozporu s předchozím plánem dostali Armstrong s Aldrinem povolení vyjít ven až po pěti hodinách.
Utajené mělo zůstat i to, co se dělo s APOLLEM 12. Na jeho palubě letěli Conrad, Gordin a Bean. Později vyšlo najevo, že po celou dobu letu dělat kosmické lodi ´společnost´ létající talíř. Některé noviny psaly o ´nějakém zářícím objektu´.
"Nejdřív jsme mysleli", vypověděli kosmonauté, "že ten obrovský objekt, který nás doprovází, je spodní část rakety SATURN. V jistém okamžiku však naše loď změnila směr letu k Měsíci, aby měla jednodušší dráhu, jejíž parametry určil počítač v Houstonu. Ve chvíli naší změny dráhy letu však změnil dráhu letu také UFO. Tím se ukázalo, že předmět je schopen manévrovat." Gordon v té chvíli vykřikl:
"Máme štěstí! Vypadá to, že mají k nám přátelský vztah!"

Výpravy APOLLO přinesly důkazy o tom, že se výskyt UFO neomezuje na pozemský prostor, ale že se s nimi člověk může setkat mezi Zemí a Měsícem, ba dokonce v jeho bezprostřední blízkosti. Konečně program APOLLO poskytl důkazy o tom, že na Měsíci existují zvláštní útvary, které se nezdají být přírodního původu, nýbrž se jeví jako umělé.
Teprve při letech APOLLO se podařilo radioamatérům zachytit jistá cenzurovaná hlášení kosmonautů ohledně UFO. Zachytili například zvláštní relaci z americké měsíční výpravy APOLLO 17. Posádku této lodi tvořili Evans, Cernan a dr.Schmitt. Cernan a Schmitt přistáli na Měsíci a provedli tři průzkumy povrchu. Radioamatéři zachytili úryvek jejich hovoru, který nebyl určen veřejnosti:
"Divné - tady je nějaký blok, přímo na jih od tohoto výstupku", řekl Cernan, -"Je to nějaká pyramida. - Ne, ne. Má to jenom v průřezu trojúhelníkovitý tvar. - Teď stojím na místě, kde nějaký blok zanechal ve štěrku stopu. - Co tomu říkáš teď?! Co je to za předměty, které nad námi přelétají? Co to je?! - Poslyš, něco se mi pokazilo - "
"Tvoje anténa", ozval se Schmitt nervózním hlasem, - "Co to tady tluče?! - Něco nad námi pořád létá! Pořád...Podívej se na ty předměty! - Stále létají nad našimi hlavami!"
Cenzura v Houstonu zadržela celý tento úryvek rádiového rozhovoru. Naproti tomu se v oficiálním hlášení Cernana, kterou slyšela celá Amerika, ba i ostatní svět, protože se objevila také v německém hlášení:
"Když jsem zkoumal to skalní pohoří na Měsíci", oznamoval velitel lodi APOLLO 17, - "narazil jsem na stopy, svědčící o tom, že tam někdo přede mnmou už pracoval..." Později Cernan uvedl: "Snad by nám Měsíc mohl něco říci o existenci nějaké prastaré civilizace, která se nenachází na Zemi."
Tento názor se shoduje s úvahami Evanse. Řekl: "NASA má spoustu fotografií, které jsme pořídili na Měsíci, ale jsou stále pod zámkem..."
"Na první pohled působí povrch Měsíce ponurým dojmem. Místy ale povrch vypadá tak, jako by byl zorán. Ve dvou třetinách plochy tohoto typu jsme zpozorovaly stopy, které by mohly být otisky nějakých nohou. Všechny stopy jsme vyfotografovali. Naši vědci je nyní zkoumají...", uvedl velitel lodi APOLLO 12 v rozhovoru pro deník Scientia.
Glen Seaborg, předseda americké komise pro atomovou energii, napsal článek do časopisu Valeurs Actuelles: "NEZNÁMÉ Z MĚSÍCE". Uvádí se v něm: "...Řada postřehů amerických kosmonautů APOLLA 11 a APOLLA 12 ukazuje, že v nějaké době přistáli na Měsíci jiní, mimozemští hosté. Některé nepublikované fotografie z letu APOLLA 11 ukazují na různých částech Měsíce neobvykle ostré stopy. Patrně tam přistály jiné lodě, které zřejmě používaly Měsíci jako ´přestupní stanici´."
Z materiálů, které proklouzly na veřejnost vyšlo najevo, že US AIR FORCE soustavně sleduje hlášení o výskytu UFO.
"Jak se zdá", uzavíral známý novinář svůj příspěvek, - "americká CIA a vzdušné síly USA se stávají poněkud otevřenější, než tomu bývalo dříve. Je otázka, otevřou-li také trezory tajné výzvědné služby v Moskvě, nebo budou-li se na Východě nadále tvářit tajemně, jako by za UFO stály buď jejich vojenské síly nebo snad jejich spojenci mimozemského původu. Každopádně by se k tomu měli zodpovědně vyjádřit i na východě. Přispělo by to k poznání mimozemské civilizace. Copak jejich působení na Zemi není záležitost celého lidstva?"

Když se vracel z redakce domů s pocitem zadostiučinění, přitočila se k němu na ulici dvě hranatá individua. Ucítil na zádech tlak kovově studené věci.
"Nastoupit do vozu!"
Beze slova nastoupil.
"Kam jedeme?"
-
Brzy se to však dozvěděl.
"Dejte od toho ruce pryč! UFO je naše záležitost!", radil mu uhlazeně vyhlížející pán. V jedné ruce si elegantně pohazoval holí, ve druhé s velkým prstenem třímal pár bílých rukavic. "Proč?"
"Je to pro vás příliš nebezpečné."
"Ale proč?"
Vysvětlili mu to.
"Víte, ono se tvrdí, že se UFO objevují po celém světě, ba i v kosmu, ale přece jen se jich nejvíce objevuje v USA."
"Myslíte?"
"Víme to!"
"A čím si to vysvětlujete?"
"Je to způsobováno tím, že váš odpůrce a náš spojenec, ten to všechno tak důmyslně řídí. Jak je vidět, snaží se ovlivnit spíše lidi v Americe, než u nás na Východě. U nás má totiž své spojence, ba dokonce i svá zařízení a svou základnu. Tak se jeho vliv prosazuje u nás bezprostředněji. U vás má stále ještě víc příležitostí a důvodů k nepřímému působení - pomocí UFO. Pohotově přizpůsobuje své projevy výrazům rozbujelé a zjitřené fantazie vaší spotřební společnosti. Říká si: Fascinují vás létající talíře? Prosím! Máte je mít! Budeme vás tedy manipulovat přes létající talíře.´"
"To je nesmysl!"
Mluvčí rozhodně vrtěl hlavou.
"To by bylo ďábelské! Pekelné!"
Nasadili mu brouka do hlavy.
Jeho pozornost se vracela k mluvčímu, který důrazně opakoval:
"Mimozemšťan rafinovaně využívá právě této okolnosti. Ukazuje se člověku jako host z kosmu. Zjevuje se mu právě v těch podobách, jaké napadají ustrašeného člověka v technizovaném světě. Volí takové své viditelné projevy, jaké nejvíce odpovídají rozjitřené fantazii a smyslovosti člověka průmyslové, spotřební společnosti. Mimozemský odpůrce pohotově přijímá podoby bytostí, jak si je zvědavý člověk vytváří ve své obrazotvornosti, poznamenané zbytky pohádek: zelení trpaslíci a kdovíco ještě."
"Takhle že by to dělal?"
"Dělá to tak."
"Ale proč?"
"Právě proto, že mnozí přihlouple vzhlížejí nahoru v bláhové naději, že zrovna tam objeví spásu. Nemohou se zbavit iluze, že nebe je nahoře, kdežto jeho peklo zase dole. Ne a ne opustit představu, až kdosi dopustil, že se jim ten nepravý zjevil shora."
"Co tím sleduje? Snad jejich odklon od chatrných zbytků životně důležitých hodnot."
Potom ale novinář objevil něco závažnějšího: "Všechno je to něčí rafinovaná taktika! Bláznivý výmysl nějaké tajné velmoci usilující o světovládu nad lidskými mozky! - Ale proč jen jí užili vůči mé osobě? Ať už použili k mému zastrašení tento lstivý manévr z jakýchkoli důvodů, výsledek nestojí za řeč. - Nedám se zastrašit."
"Přestaňte se toho míchat!"
"Informovat je moje povolání!"
"Na informace jsme tady my! - A právě tak pro každý styk s Mimozemšťany! Jedině my s nimi můžeme spolupracovat, aby to bylo v zájmu pokroku."
"Odkud berete tu sebejistotu?"
"Oni nám ji sami dávají. Oni si to uvědomují lépe, než kdokoli z nás, že právě my jsme jim nejbližší."
"Hm - a co tu vlastně ten Mimozemšťan pohledává? Co tady vůbec chce?! Čím pohání své kosmické lodi?"
"Tohle všechno dávno známe", mávl rukou uhlazený pán, - "Věřte nám, až přijde vhodná chvíle, dáme ty informace lidstvu k dispozici. Budete-li ale do toho předčasně strkat nos, a ještě to vytahovat na veřejnost, doplatíte na to!"
"Co se mi může stát?"
"Až to poznáte, bude pozdě."
"Vyhrožujete?"
"Máme o vás podrobné informace. Víme o vás všechno. Známe vaše slabosti."
"Například?"
"Až přijde vhodná doba, použijeme jich."
"Směšné. - Není to tak dávno, co mi takoví jako vy šlapali na paty za to, že jsem uveřejnil domněnku, že UFO je dílem některé z velmocí. Tehdy jsem se stal v leckteré zemi nežádoucím. Co chvíli mne nějaká policie vykazovala za hranice svého státu. A teď mi zase chcete dokazovat, že právě vy nebo dokonce jedině vy s tím máte něco společného."
"Varovali jsme vás!"
"Cha, cha, cha!", vysmál se jim novinář, ale podvědomě cítil nepřiléhavost svého smíchu.

Co ho trápilo, nebyla fyzická bolest. Byly to potíže, které zakoušel kdykoli hledal odpovědi na tisíce otázek. Ty se mu nyní vynořovaly v mysli skoro až proti jeho vůli. Překotně se je snažil zodpovídat, jenže tím se stále více zaplétal. Pokoušel se vyrovnat hned s problémem kosmu, ba celého objektivního dění, a hned zase s otázkou vztahu člověka k vesmíru, ba i k sobě samému. Každá odpověď se v něm rodila s obtížemi. Jak by ne. Odmítal totiž kterýkoli z daných problémů vzít na vědomí jako životně důležitý.
"Jak je možná existence světa a kosmu v čase, když vrcholná realita je můj sen, moje idea? Jedině tak, že smyslům dostupný svět existuje pouze zdánlivě - jako pokřivené světlo.
A světlo samo?
Pouze přechodný stav, kdy moje idea, prostor, čtvrtý rozměr a pojem existuje jaksi ve vyhnanství."
Byl tak zaujat těmito horečně těkajícími impulsy své intuice, že ani nepostřehl, jak se zatemňuje a zamlžuje obsah jeho úvah. Jeho myšlení se stávalo stále nesdělitelnějším - už pro žalostné pomíchání pojmů jako třeba prostor, idea, čtvrtý rozměr, nebo čas, trojrozměrnost, atd. Hnal se však o překot dál.
Zmatené úvahy samouka, nesené záchvěvy hudby intuitivní pulzace jeho nitra, uháněly dál. Vynášely na povrch jeho vědomí jen další otázky a další nejasnosti.
Jaký byl výsledek jeho úvah? Poskytoval mu jakýsi přehled po světě a lidském životě, který "moderní" vědátoři uvěznili do nenázornosti vzorců a rovnic. Výsledek ho však vůbec neuspokojoval. Nebyl vůbec úměrný námaze, jakou vynakládal na jeho dosahování. Na konci úvah pokaždé stanul na prahu celé řady nových otázek. Za každou objasněnou příčinou se vynořil řetěz dalších příčin.
Navíc tu byla ještě jedna skličující okolnost: chlad a zatuchlost vysněné věže ze slonoviny, do které se čím dál tím více uzavíral. A jak by ne. Vždyť i v pojetí příčinnosti ve světě je třeba dbát na určitý řád.

6. část zápisníku
Fyzikální pojetí příčinnosti sleduje účinnou příčinu a říká, že všechno hmotné přírodní dění je jednoznačně určováno. Stejné příčiny nutně způsobují stejné účinky, takže je mezi nimi nutný přírodní vztah. Fyzika vyjadřuje tento vztah jako přírodně zákonitý. Proto je přírodní dění nutné. Podle tohoto pojetí se vytvořil fyzikální názor na svět a na jeho základě výpočtem objevil Leverier planetu Neptun (r.1845). V roce 1930 byla výpočtem objevena sluneční planeta Pluto. Fyzik Laplace byl přesvědčen o takové všemohoucnosti ducha, že kdyby poznal všechny síly přírody a vzájemné působení částic, tedy by pomocí matematiky zjistil všechno, zrovna tak, jako tím byl odhalen pohyb kosmických těles. Odhalila by se tím jak celá minulost, tak celá budoucnost. Tím zdůraznil přísnou zákonitost, podle níž všechno probíhá. Fyzika zná pouze účinné příčiny, jiný druh příčinnosti pro ni není.
Také fyzikální pojetí příčinnosti je velmi složité a má ještě další předpoklady. Předpokládá, že v přírodě je stejnorodá a jednotná zákonitost, že všechno je stejnorodé. Tento předpoklad se nedá zjistit postupem od jednotlivostí ke složitému. Avšak prakticky je pravděpodobnost, že by tuto jednoznačnost mohlo něco náhodou porušit, tak malá, že se o ní filozoficky (podle mechanistického pojetí) vůbec neuvažuje.
Avšak ani fyzikálně není jednoduché přesně určit příčinu dění, jak to předpokládalo mechanistické pojetí. Je totiž třeba zjišťovat množství vlivů, např. znát sílu pole v každém okamžiku působení, stálost, porušitelnost či neporušitelnost soustavy, způsob vzájemného působení, atd. Tady se objevuje význam Aristotelova poznání, že možnost hmoty je nekonečná a je nesmírně mnoho činitelů, způsobilých účinného působení. Zmíněné Laplaceovo vyjádření je zjednodušená abstrakce.
(Heisenberg výslovně odmítá platnost příčinného zákona v atomárním dění, totiž zákona v podobě předvídání či stanovení dopředu toho, jak procesy budou probíhat. To proto, že neznáme předem přítomnost ve všech určující okolnostech.)
Fyzikálně pojatá příčinnost se liší od filozofického pojetí příčinnosti. Jaký rozdíl je mezi oběma pojetími? K objasnění rozdílů mezi oběma pojetími je třeba předeslat, jak se mají k sobě odborná, pokusná a ověřitelná fyzika a filozofie jako dva způsoby poznání lidského ducha, a co která z nich na skutečnosti sleduje. Jejich vlastní předmět u každé z nich je rozdílný, ale přesto si obě neodporují, nýbrž se doplňují. Jako vždy se filozofie snaží odhalit podstatu věci, pokud je tato dosažitelná pro lidskou mysl.
Tak tedy hluboký rozdíl mezi dvěma způsoby poznávání spočívá především v tom, že filozofie na hmotné skutečnosti zkoumá principy a příčiny, pohyb a změny celého hmotného jsoucna. Filozof si přitom počíná tak, že si všímá i rozdílů v přírodních věcech, k nimž přírodní procesy dospívají, a tak se brání zplošťování celé hmotné skutečnosti pouze na nejmenší částice, na jejich pohyb a zákonitost, kde by se celá hmotná skutečnost uváděla na stejnorodé částice, a kde by se nedbalo na rozdíly. Každá z těchto úvah, jak je vidět, si osvojuje svou část přírodního dění a jedna bez druhé nemůže mluvit o úplnosti poznání hmotného jsoucna.
Ze základních rozdílů ve způsobu poznávání plyne, že také pojem příčinnosti ve filozofii se bude týkat celku přírodního dění, nejen nejjednodušších procesů. Tyto nejjednodušší procesy a částice nemohou zastupovat a představovat celé skutečné přírodní dění. Omezují se totiž na tu nejmenší část skutečnosti a na procesy, kde skutečnost přechází skoro do možnosti hmoty, nebo vychází z možnosti, kde jsou první nebo aspoň prvním blízké přechody od možnosti k uskutečnění. I Heisenberg označil pole, s nímž se zabývá fyzika, možností v Aristotelově chápání. Proto částice a nejjednodušší prvky nejsou z hlediska kvantové teorie nic jiného než abstrakce ze skutečného zkušebního materiálu. Takové jsou Heisenbergovy závěry. I podle správné filozofie je věc vyjádřena dobře. Odtažitě můžeme uvažovat o všech částech hmoty, od těch nejjednodušších k těm nejsložitějším, a tyto abstraktní úvahy jsou velmi prospěšné pro poznání skladby věci, ale nemohou být vydávány za poznatky celé skutečnosti.
Vlivem Alberta Einsteina uznává kvantová fyzika, že celá fyzika musí být určována a probíhá v řádu určenosti, třebaže prozatím zaujímá zásadní statistický způsob pozorování. I tento způsob však má něco z pravdy o předmětné hmotné přírodě. Příroda však nemůže zobrazit skutečnost úplnou v čase a prostoru, bez vybájených výmyslů a osobních doplňků.
Zweiling píše o této věci: "Jedině pozitivismus, který klade skutečnost a smyslové počitky za rovnocenné, může odmítat otázku o příčinnosti jako nesmyslnou a tím považuje záležitost za vyřízenou. Kdo však uznává předmětnost světa, učiní si z výsledků kvantové a vlnové mechaniky ten závěr, že dnes nemůžeme beze zbytku určit příčinné souvislosti ve vnitřním atomovém dění; i těmi nejjemnějšími výzkumnými prostředky je znemožněno určení, protože předmět sám se pod rukama zkoušejícího mění. Proto předběžné ověřitelné vypočítávání je v oblasti atomární nemožné. Tento způsob poznání dosud nedošel k posledním závěrům o příčinnosti. Filozofická poznámka k tomu by byla snad jen ta, že příčinná nutnost tím sice není vyloučena, ale navíc je tady i nutná, protože nic se neděje bez dostatečné příčiny, což je všeobecný předpoklad principu příčinnosti." K.Zweiling, D.Z.zür Philosophie, III, 1958, s.451) Třebaže statistický způsob pozorování není dokonalý, přesto má v sobě záruku přírodní určenosti a zákonitosti, jen poznání se k tomu přibližuje teprve ve vzdálenosti. Je ovšem i druhá možnost, že se tady vědecké poznání ocitá na okraji přechodu do oblasti možnosti, o níž mluví Heisenberg, a proto se v této oblasti fyzikálně více zjistit nedá.
Filozofické poznání však příčinnost nutně poznává. Příčinnost ve filozofickém smyslu se neomezuje pouze na nejjednodušší dění a jevy, nýbrž se vztahuje na celou skutečnost, na jedince vzniklé přírodním procesem jako celky. Proto Aristoteles stanoví čtyři druhy příčin, které zasahují do příčinnosti dění. Příčinná určenost není naprostá, není pouze činností a pohybem účinných příčin. V dění se nutně objevuje určenost a to přiměřeností jevů a činnosti k určitým výsledkům, k cíli. Proto je přírodní dění zacílené. Cílem dění a změn přiměřených přírodním výsledkům je tvar věcí na každém stupni vývoje, až se pomocí dílčích tvarů v dění dojde k úplnosti, ke tvaru celku a k jeho vnitřní skladbě, což je ve filozofii totéž.
Toto ztvárnění má hmotný podklad, totiž látku, která nemůže být bez nějakého tvaru, třeba jen nejjednoduššího, jenž je předpokladem k dalším složitějším tvarům věcí. Statistická způsob fyzikálního pozorování to jenom potvrzuje.
Tak tedy filozofie vypovídá v záležitosti příčinnosti o čtyřech druzích příčin, a každý svým způsobem určuje, nikoli nezávisle na jiných, nýbrž v těsné sepjatosti a jednotě dění a pohybu, soustředěné na tvar věcí.
Příčinnost se filozoficky vymezuje jako příznivý vliv činitele na vznik, vývoj a změny útvaru, i na jeho udržování a rozklad. Činitel je nejen to, co provádí vliv, nýbrž také to, co působí, že se činitel dá do pohybu, a to přiměřeným způsobem, jak to určuje a vyžaduje skladba každé věci. Proto zapříčiňujícím činitelem je také tvar, k němuž je pohyb a proces určován jako k přírodnímu výsledku. Tvar je cílem dění, výstavba či skladba je výsledkem neboli cílem dění, působivé síly a působení je účinná příčina, hmota či látka je subjektem či podmětem dění. příčinnost má širší ráz. Zahrnuje všechny čtyři příčiny.
Přitom je také patrné, že přírodní dění není stejnorodé, a že stejnorodost je uměle vyabstrahována z celkového dění a týká se pouze nejjednodušších částic hmotného dění, které má společné procesy, než se dostane dění do období utváření struktur, kde nabývá zvláštní přiměřenosti ke svému přírodnímu výsledku.
Sledujeme, že Aristotelovo pojetí možnosti a uskutečňování je dobrým základem k poznání přírodního dění a hmotné skutečnosti, a to právě pomocí pojmu příčinnosti. Úplná příčinná souvislost a tím také určenost přírodního dění je dokonale vyjádřena čtyřmi příčinami. Každá z nich má svůj zvláštní vliv, nutný a souvislý s působením jiných příčin. Jeden bez druhého nemůže izolovaně působit ani určovat přírodní procesy a jejich přiměřenost. přírodní dění obsahuje v jakékoliv formě nejméně dva filozoficky vyjádřené prvky: možnost a uskutečnění.
Už před Aristotelem se řečtí filozofové zabývali záležitostí dění. Stanovili princip, že to, co je, nemůže se už dít, protože je to už hotové jsoucno jak má být. Co není, to se nemůže dít, protože z ničeho není nic. (Důvtipný Parmenidas postavil toto dilema a až do Aristotela zůstalo nevyřešeno.)
Aristoteles stanovil, že každé dění vychází z reální možnosti, která není úplné jsoucno, ale je reální jako by střed mezi jsoucnem a ne-jsoucnem. Zde může začít přiměřené dění, aby dospělo k přírodnímu výsledku, k uskutečnění úplného jsoucna. Pomocí přirozeného a věci přiměřeného pohybu se daná možnost uskutečňuje a tak formuje přírodní útvar.
Každé přírodní dění v jakékoli formě se odehrává v mezích možnosti. Pomocí přirozeného pohybu směřuje k uskutečnění tvaru a skladby. Každý přírodní pohyb a každé dění nutně směřuje tímto všeobecným přírodním jevem ke svému výsledku. Je zapojeno do řádu přírody, je účelné.
Dá se říci, že jsou zde zachycena i to nejzákladnější období dění, o němž mluví fyzikové, jako Heisenberg, a kterou sám tento fyzik nazval možností, potencí. Ve smyslu Aristotelově to ale není naprostá možnost, která by byla nepoznatelná, nýbrž je v ní už počátek uskutečňování, jakási první určenost, zachytitelná pouze statisticky. Samotná možnost není ještě přechod, takže do ní zasahují činné principy dění. Tyto principy uvádějí možnost do tvůrčího pohybu, jímž se uskutečňuje výsledek. Činný princip je činitel, je to účinná příčina.
Není v tom však úplná zapříčiněnost, protože v ní není vyjádřeno dostatečné odůvodnění určenosti. Proto činné zapříčinění je určována ke svému přeměřenému výsledku. Bez tohoto nutného vztahu, a to daného v povaze každého působivého činitele, by každý z těchto působivě zasahujících činitelů mohl provádět bud vše nebo jen zmatek a rušil by každou zákonitost. Obojí je z přírodního dění vyloučeno. Tento vztah mezi příčinou a přiměřeným účinkem je další druh určenosti v příčinnosti a je tím dán smysl možnosti.
Přiměřený výsledek není jen jakékoliv zakončení průběhu a pohybu, nýbrž je cílem. To se děje nejen ve fyzikálním světě, nýbrž i v biologickém (např. žaludek nemůže vykonávat činnost plic nebo srdce) a v celém řádu přírody.
Výsledek čili přiměřený účinek je konečný důvod pohybu, totiž to, proč je každá schopnost už od počátku takto utvářena. Proto existují nejen účinné příčiny, ale zasahují také účelné příčiny, neboť vše, co působí, jedná pro cíl (Sv.Tomáš, Summa contra gent., III,2).
Tento druh příčinné určenosti je přesnější než v mechanistickém pojetí jak jej stanoví fyzikální pojetí, kde se u některých fyziků projevuje jen jako zaslepená víra.
Přírodní příčinnost v uvedeném smyslu se dá vyjádřit ještě takto: Vše, co je složité a obsahuje v sobě mnohost, vyžaduje příčinu.
Všechno hmotné a duševní dění v člověku je složité, a vzájemně propojené. Z nejzákladnějších procesů vzniká dění a přiměřený pohyb uskutečňující věci, takže se stává jedním jsoucnem s celou složitostí svých částí a úkonů, ale tento vztah části k celku je dán ze vztahu možnosti a uskutečnění. Jinak by se části k sobě nehodily a nikdy by neutvořily přesnou jednotu věci. Tím se zjevuje nová stránka přírodního dění a určenosti, že složité množství je utvářeno, dostává tvar a ten je vtiskován materiálu, který je podmětem, subjektem dění.
Nejde tu jen o vnější tvar, který by se v logice nazýval "figura". Jde o vnitřní sepětí částic a funkcí v jeden celek, a to je vnitřní tvar čili skladba. Vnitřním tvárněním částic v přiměřeném poměru k celku je dáno nové složení věcí z možnosti a uskutečnění věcí, které dává věci její vnitřní tvar, totiž skladbu (bytnost). Tato zase uskutečněním nabývá existence, a tím je uskutečňování věcí ukončeno. Samostatně neexistuje nic menšího než celek, leda v možnosti. Existence neboli plné uskutečnění je možné jen tam, kde přírodní útvar dosáhl v dění podstatného tvaru. Tvarem nabývá každá věc své přiměřené stálosti a trvání (např.u živočichů trvání života), avšak nejsou vyloučeny další změny nerušící podstatný tvar, ale i větší, které dovedou věc podstatně změnit, zbavit ji jednoho tvaru a dát jí jiný. Není vyloučen ani přiměřený pohyb, který je určen k určitému tvaru a stále jako uskutečňování udržuje útvar v jeho podstatné stálosti. Při veškerém a všepronikajícím pohybu není vyloučena doba trvání a života přírodních jedinců. Tvar jako součást přírodní určenosti a příčinnosti nemůže být vyloučen z poznání přírodního dění a není na úkor veškeré pohyblivosti a změny věcí.
Příčinnost se nutně rozšiřuje na různé formy určenosti, na činnou příčinu, na účelnou, na tvar a na látku, která dostává řízeně tvary, k nimž je v přiměřené možnosti.
Tak tedy čtyři příčiny jsou také principy poznání věcí. K úplnému poznání přírodních jevů a útvarů nestačí jen příčinnost ve fyzikálním smyslu, která se omezuje na měření a stanovení zákonitosti účinnosti a na působení sil všeho druhu. (Těchto fyzikálních výsledků si musí všímat i filozofie, ale příčinnost ve filozofickém smyslu je úplnější, přesnější a dává více jasno v poznání celého přírodního řádu.)
Závěr tohoto zamyšlení je, že množství a složitost nutně vyžaduje obecněji uplatňovanou příčinu, která vysvětluje jak různost v množství, tak jednotu v složitosti, a to je činnost zaměřená k cíli a k přesnému výsledku. Přesný výsledek je dán látkou a tvarem. Všechno se uskutečňuje přiměřeným pohybem. Proto je odůvodněna Aristotelem vyjádřená pravda, že přírodní dění jde k cíli. To, že v příčinné součinnosti příčin je přesnější určitý výsledek jejich součinnosti nazývat cílem, a nikoli jen koncem činnosti, vyplývá i z toho, že výsledek činnosti se má k činiteli jako něco, co zdokonaluje činitele, a to tak, že každá činnost a každé působení je dokonalé, když dosáhne svého cíle. Zdokonaluje činitele. Činnost jako pohyb vede k uskutečnění toho, co je v možnosti a je nazývána podle výsledku. Proto výsledek od přírody určený je cílem všeho působení a všech činných principů a jejich funkcí. Nějaká přírodní činnost nezaměřená k výsledku čili k cíli je nemyslitelná, nepochopitelná a nepojmenovatelná.
Cíl dosažený pohybem a činností doplňuje činný princip, např. poznání věcí zdokonalí intelekt, vytvořené dílo zdokonalí svého umělce, příroda jako základní zdroj působivosti sil či pohybu je dokonalá ve všech svých výsledcích, jak třeba v produkování plodin, tak v utváření nerostů. Možnost je kvůli uskutečnění, říká sv.Tomáš.
Určenost má dvojí ráz, předně vychází z činnosti, uzpůsobující k působení a pohybu. Druhá vychází z přiměřenosti k cíli a zvláštnímu tvaru.

Poselství Doggonů
"Konečně! Ale trvalo to! Záhada Bermudského trojúhelníku se dostala na oficiální fórum OSN!", řekl muž, kterého ještě nikdo neznal. Nebyl to nikdo jiný, než Dr.Gairy, ministerský předseda Grenady. Stalo se to v souvislosti s přijetím Grenady za nového člena do OSN. Tehdy vyzval Dr.Gairy ve svém projevu představitele národů:
"OSN by se mělo zabývat nevysvětlenými případy v oblasti Bermud! Mělo by se zabránit tomu, aby se někdy v budoucnosti mohl člověk stát obětí okolností, které jsou mimo jeho kontrolu!"
Následující výzkumný program se obrátil na veřejnost: Hledáme svědky z Bermud! Ozvěte se!
Zpočátku se jich mnoho nehlásilo. Lidé se zdráhali vypovídat. Majitelé cestovních kanceláří, leteckých společností a námořních linek se snažili utajovat tragédie z obchodních důvodů: Odradíme tím cestující. Naše společnost přijde na mizinu!
Věci se však chopil známý reportér. Vystoupil v televizi a rozmíchal to tak, že se vzápětí roztrhl pytel s informacemi. Skoro přes noc se staly události v nebezpečné zóně vděčným tématem sledovaných televizních seriálů. Teprve potom přispěla osobní svědectví k rozšíření představ o jevech, provázejících některé lety a plavby v kritické oblasti.
To umožnilo srovnávání a hledání společných rysů. Ke společným znakům záhadných případů patřily poruchy viditelnosti a rádiového spojení se základnami.

Na chvíli pak zase zvídavost převážila nedůvěru v akademických kruzích. V červenci 1977 se do kritické oblasti vydala mezinárodní expedice. Na výzkumném programu POLYMOD se podílelo pět sovětských a pět amerických lodí.
´Živly jsou zatím silnější než člověk a často nad ním vítězí, zejména v takových pásmech, jako je tenhle trojúhelník.´ -
S takovými myšlenkami vplula posádka sovětské lodi "VIŤAZ" do bermudské oblasti.
Moře bylo klidné a tiché a nad ním zvolna plula oblaka.
Jednoho takového večera ohlásila znepokojeně synoptička: "Barometr prudce klesá!"
Ač byl oceán docela klidný, přesto sloupec barometru klesal níž a níž a rychle se blížil nebezpečné hranici. Všichni začali v hlavách cítit tíhu olova. Jeden po druhém se trousili k lodnímu lékaři pro tablety.
Nebylo slyšet žádný řev vlnobití, ani svištění větru v lanoví. Loď se ani nezakymácela. Zdálo se však, že ovzduší je přímo prosyceno nepochopitelným neklidem.
Ráno znepokojilo radistu, že jejich náčelník nenastoupil do služby. Zašli za ním do kajuty: ležel bezvládně na podlaze...
"VIŤAZ" pokračoval ve svém cestě. Čím více vplouvali do oceánu, tím se navenek zdál přívětivější. Přímo se lísal k bokům lodi lehounkými vlnkami.
Další den se však počasí změnilo z bezvětří na prudkou bouři. Zuřila tři dny a tři noci. Synoptici nechápavě kroutili hlavami. Rádiem byly přijaty dvě synoptické mapy - jedna z Evropy, druhá z Ameriky. Obě byly sestaveny na základě množství pozorovaných meteorologických stanic i meteorologických lodí a údajů z družic. Shodně dokládaly: ´"VIŤAZ" pluje v pásmu vytrvalé anticyklóny, tedy tlakové výše. Kolem něho panuje bezvětří a moře je klidné.´ Ve skutečnosti oceán kolem lodi běsnil.
Bouře ustala stejně náhle, nečekaně a naráz, jako kdyby někdo vypnul vypínač. Kolem se rozprostírala pustá vodní hladina bez nejmenších známek života. Se smíšenými pocity si badatelé uvědomovali: ´Jak podivné! Vždyť právě zde existuje podivná magnetická úchylka!
Měli štěstí. Jejich loď proplouvala víry, ale nebyly nikterak velkých rozměrů. Daly se včas postřehnout. Přesto zažili nejrůznější "úskoky". Důkazem se staly třeba synoptické mapy, které posádka přijala rádiem. Mapa se skládá ze dvou částí: z vlastní mapy s obrysy východního pobřeží amerického kontinentu a oblými křivkami izobar a vyznačenými údaji a z úplně černého pole bez jediného světlého místečka, které náhle pokrylo mapu ve chvíli rádiového příjmu. Působilo to dojmem, jako by se rádiovým vlnám přicházejícím z Evropy náhle postavila do cesty neproniknutelná olověná deska. V době příjmu byla loď "VIŤAZ" právě v zeměpisné šířce vrcholu Bermudského trojúhelníku.
Skoro po celé období pobytu v tomto pásmu si radisté stěžovali: "Neslyšíme ani nejmenší signál z Evropy! Moskva mlčí!"
Geograf, který je doprovázel hledal odpovědi na otázky po příčinách poruch rádiového spojení. Je to snad tou magnetickou anomálií? Kroutil jen hlavou a říkal:
"Snad je pod oceánem něco, co způsobuje takovou úchylku. Ta potom ovlivňuje rádiového spojení stejně jako údaje navigačních přístrojů. Tohle by mohla být jedna z příčin katastrof."
"Možná", připouštěl oceánolog, - "ale nelze přehlížet okolnost, že v oblasti Golfského proudu se tvoří mohutné vodní víry. Ty se podobají cyklonám a anticyklonám v atmosféře."
Dennodenně posádku "VIŤAZU" něco překvapovalo. Třeba takový unikátní jev jako duha rozprostřená těsně nad vlnami, jako by zbavená podpor svého oblouku. Nebo ostrůvky chaluh druhu "Sargassum" či fantastická hra barev ve vlnách čirých jako slzy. Další zvláštností zde byla snad nejprůzračnější voda na světě.
"Z jakého důvodu právě sem míří sladkovodní úhoři z jezer a vodních nádrží celého světa? Proč překonávají tisíce mil, aby právě a jenom zde došli pokračování svého rodu?", ptal se bezvýsledně ichtyolog.
"VIŤAZ" vplul mezi ostrovy Haiti a Portorico.
"Hurráá!", zahřmělo z paluby, - "Trojúhelník máme za sebou!"
Za průlivem se prostíralo Karibské moře. Druhý den ráno přijala posádka lodi meteorologické hlášení:
- V ZÁPADNÍ ČÁSTI KARIBSKÉHO MOŘE SE ZVEDL URAGÁN -
Tropický uragán je opravdová záhada přírody. Badatelé nad tím doposud kroutí hlavami. Zatím neznají mechanismus jeho vzniku ani zákony jeho pohybu.
"VIŤAZ" se před uragánem skryl v Havanské zátoce.
Doktor Baranov, vedoucí expedice na lodi "VIKTOR GUBAREV", jedním dechem informoval veřejnost o prohlubni v hladině oceánu, o známých magnetických a gravitačních poruchách, o mimořádně vzácném optickém jevu, totiž oslnivě zeleném paprsku, který vzniká v okamžiku, kdy se Slunce kryje s obzorem. Uvedl:
"Viděli jsme ještě jiné optické jevy, jako třeba svislé světelné sloupy, které nesouvisí ani s východem ani se západem Slunce." Pak se na chvíli odmlčel, ale jakási ješitnost mu nedala a tak po chvíli důrazně dodal: - "I když je pravda, že se ten vzácný jen ojediněle sledovaný zeleným paprskem dosud vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Tyto jevy jsou nám badatelům dávno známé."
Doktor Aksionov, vedoucí expedice na výzkumné lodi "VIŤAZ", byl snad upřímnější, když poznamenal: "Mnoho je tu ještě nejasného. Třeba ´hlas moře´. To se prostě najednou vytvoří zvuk, který je schopen vyvolat na lodi hromadné šílenství. Je docela možné, že v oceánu budou objeveny nejneočekávanější jevy, které povedou k revizi dávno ustálených základních představ."

Expedice, složená ze střízlivě uvažujících odborníků, dospěla nakonec k potvrzení existence řady záhad. Ale to není vše - podnítila vlnu teoretických úvah. Došlo i k oprášení starých domněnek.
"Za tím vším musí být něco jiného, vážnějšího! Určitě za tím vězí MIMOZEMŠŤAN, náš PROTIVNÍK, náš ODPŮRCE!" tvrdil novinář, hledající za vším něco senzačního, a stále opakoval: "Právě mimozemšťan řídí úchylkami magnetického pole únosy lidí! Ne nadarmo se té prokleté oblasti říkává Ďábelský trojúhelník!"
Třebaže nic takového nebylo jisté, měl tento samouk neodolatelný sklon hledat pokaždé za vším něco mocnějšího a silnějšího, co přesahovalo meze jeho poznání - mimozemšťan."
Kdo je to?
To mu nebylo zrovna moc jasné. Mnoha lidem se zdát být přítomnost takového mimozemského strašáka směšná a nanejvýš trapná. Kdo ví, třeba právě to je část jeho triumfu, že se stal pro tolik lidí něčím hodným leda výsměchu.
Že by? Ale proč?
Člověku takto uvažujícímu se totiž mimozemšťan nadobro ztratil v žluté mlze či v bílé vodě, v náhle se tyčící smrtící vlně, v temné cloně Bermudského trojúhelníku, neproniknutelné rádiovými signály.
´Já ho však z očí neztrácím!!´ opakoval si sebevědomě novinář, - ´Naopak! Počítám s ním na každém kroku! Vím, kde je a odkud nás ohrožuje. Dobře vím, že existuje zvůle, která se mne snaží vtáhnout do zajetí bezvýhradné manipulace. Beru tu zvůli docela vážně. - Jenže by ji měl každý brát vážně! Každý by měl vědět, že jednat správně, to neznamená chodit pouze přes křižovatku na zelenou, nebo pouze neokrádat souseda, či prostě si jenom sednout na stranu světla. Vyžaduje to ještě čelit zvůli FANTÓMA mimozemského původu! Klást mu odpor na každém kroku! Odhalit jeho zločiny! Zjistit, jak je vlastně páchá! A co víc - dopadnout ho při činu! Kdo to popírá, pomáhá FANTÓMOVI!´
Novinář, věrný svému povolání, neváhal vystoupit se svým poselstvím na veřejnosti. Ze všech stran ho však stíhaly námitky:
"Samé výmysly! Nic dokázáno!"
"I kdyby to byla pravda, stejně se nedá nic podnikat."
"Dokáži to!"
"Jak?"
"Třeba z mytického poselství afrických Dogonů."
"To nemyslíte vážně!?!"
"Vy se v tom snad vyznáte?"
"Připouštím, že nejsem odborník."
"Tak, prosím!"
"Opírám se však o poznatky badatelů."
"Tak? - A kteří to jsou?"
"Profesor Guerrier z Marseille, profesor Griaule a další."
"A kdo to vůbec jsou ti vaši Dogoni?!"
"Sudánští černoši od řeky Niger."
"Samí analfabeti."
"Asi ano, nicméně nelze přehlédnout jejich mýty. Aniž docela chápou význam svých mýtů, předávají je nezměněné z pokolení na pokolení."
"No, a?"
"Badatelům se podařilo proniknout do mýtu a zaznamenat ho. Ukázalo se, že obsahuje úžasné znalosti o kosmu."
"To zní neuvěřitelně - ale co tím chcete dokázat?"
"Uvidíte. - Čím více pronikáme do jejich mýtů, tím více nás překvapují znalostí jeho původců. Tak třeba, pokud jde o planety naší sluneční soustavy. Dogonové uvádějí Mars, Venuši, Jupiter a Saturn. Přitom však uvádějí až zarážející údaje. Například, že Venuše má svůj vlastní satelit. Jupiter znázorňují zvláštním symbolem. Velký kruh znamená planetu, čtyři malé kroužky označují její měsíce. Ty jsou prý ´připevněné´ či ´zaklíněné´ k Jupiteru. Víme, že Jupiter má sice více měsíců, ale jen čtyři z nich vynikají zvláštní jasností. Pokud jde o Saturn, původci mýtu věděli o prstenci kolem Saturnu."
"Podivné."
"Hlavní místo v dogonské mytologii však zaujímá Sirius. Původci mýtu museli mít o této hvězdě neslýchané vědomosti. Podle mýtu je Sirius částí hvězdného systému, který měl rozhodující vliv na pozemský život. Do soustavy patří kromě Siria ještě jemu blízká hvězda, pouhým okem však neviditelná, (zasvěcení Dogoni ji označují ´Po-tolo´ čili hvězda ´Po´), a dále třetí hvězda ´Umma-va-tolo´ a její satelity."
"Co na to říká moderní astronomie?"
"Díky silným dalekohledům a matematickým výpočtům se podařilo objevit druhou hvězdu, tzv. Sirius B. Existence třetí - Siria C je dodnes předmětem diskuzí."
"Co vlastně ten mýtus uvádí o Siriu B? "
"Sirius B čili hvězda ´Po´ obíhá kolem Siria. Doba oběhu činí padesát let. Usměrňuje otáčky Siria. Vědci vypočítali, že doba oběhu Siria je skutečně padesát let. Zjistili také, že má opravdu rozhodující vliv na oběžnou dráhu Siria A. Právě z té nepravidelnosti jeho oběžné dráhy došli k odhalení Siria B. Překvapivá je také další skutečnost. O Siriu B vypovídají nejen dogonské mýty, ale také mýty jejich sousedů z kmenů Boro a Bambara. Dokonce i Hotentoti na druhé straně Afriky označují Sirius B jako ´hvězdu vedle´. Jejich mytologie tedy také zná Siriova dvojníka. Dogonové uvádějí ve svém mýtu: ´Jakmile se Sirius objevil, Po-tolo se začala kolem něho otáčet...´ Nelze popřít, že tato dvojhvězda představuje pro dnešní astronomy hotový rébus. Sirius je totiž dost mladá hvězda, zatímco Sirius B je hvězda velmi stará. Blíží se ke konci svého kosmického trvání. "
"Uvádí o tom něco mýtus?"
"Když se ´Po-tolo´ blíží k Siriovi, začne víc zářit. Sotva se ´Po-tolo´ vzdaluje, začíná blikat, takže se ´pozorovateli´ zdá,. jako by viděl několik hvězd..."
"O jakého ´pozorovatele´ jde? Sirius B přece ještě nikdo ze známých badatelů neviděl pouhým okem a do poloviny minulého století se o něm - kromě černochů v Africe - nikdo nezmínil."
"Zasvěcení Dogoni tvrdí, že všechny tělesa ze skupiny Siria lze sledovat z jedné jeskyně."
"Kde je ta jeskyně?"
"To přísně tají."
"Hm. To je divné."
"Ještě podivnější je, že v jejich mýtu jsou Siriovy hvězdy kladeny do souvislosti s příchodem prvního člověka na Zem. Hvězda ´Po´ byla prý původně blízko , ale během doby se vzdálila. Mýtus obsahuje řadu zmínek o přistání výprav na Zemi. Lidé prý byli dopraveni na Zem z planety, jejímž Sluncem byla ´Po´ před výbuchem. V popisu přistání kosmické lodi najdeme překvapivá srovnání: Když loď přistávala, vytvářela ´dvojitou spirálu´."
"Říkáte ´dvojitou spirálu´? To je přece známý pojem. Takový tvar má kyselina nesoucí náš genetický kód!"
"Každopádně je to důkaz,", tvrdil novinář, - "že na Zemi odedávna působil Mimozemšťan.
Známý lékař mu dal za pravdu: "Připouštím, že existuje působení mimozemské inteligence, jakož i planet na pozemské bytosti, tedy také na lidské tělo, pokud se týče smyslových pocitů a vzrušení či pudových hnutí tělesných."
Zároveň však namítal: "Jenže člověk má svobodnou vůli. Může a má panovat hvězdám, totiž rozumem a vůlí přemáhat ona smyslová hnutí. Taky si myslím, že je nemístné chtít se dozvědět z hvězd něco o činnostech, spočívajících na svobodném lidském rozhodnutí nebo snad určovat osud. Na druhé straně se ovšem dá předvídat počasí - deštivé nebo suché, či zatmění Slunce a podobné věci.
Z akademické půdy vzešly další námitky:
"Tohle má být důkaz? Vědecký důkaz to rozhodně není! Směs pověry, víry a útržků nějakých vědomostí."
"Mýlíte se! Kdo nechce o Mimozemštanech nic vědět, ten také o nich nikdy nic vědět nebude! Tak dlouho bude zavírat oči, až - "
"Nesmysl! Neexistuje hmatatelný důkaz o Mimozemštanech."
"Existuje. Dokonce živý!", řekl rozhodně novinář, - "Mimozemštané tu mají spojence!"
"Ale jděte! Kdepak je máte?!"
"Na Východě."
"Jak si můžete být tak jistý, že právě tam?"
"Snad jsou i jinde - ale tam jsou určitě! Vím to z vlastní zkušenosti."
"Máte s nimi nějaké styky?"
"Co se mi už navyhrožovali! Vyhrazují si monopol na blízká setkání s tím fantómem mimozemského původu. Dělají všechno pro to, aby co nejvíc utajili údaje o UFO! Zesměšňují doklady o působení mimozemského protivníka v Bermudském trojúhelníku. Vlastně pracují pro něj. Tyto jeho pozemské spojence je nutno na každém kroku odhalovat, demaskovat a stíhat, stejně jako samotného Mimozemšťana, unášejícího lidi v Ďábelském trojúhelníku a jinde!"
"Proč by to všechno dělal? K čemu byl mohl Mimozemštan potřebovat Pozemšťany?"
K takovým podivným otázkám se člověk uchyluje, když hledá příčiny nejrůznějšího dění v přírodě, a přitom přehlíží samotné základy dění v přírodě. Jenže jak je tomu se samými základy pohybu v přírodě?

7. část zápisníku
Příroda je principem pohybu a změn. Proto se filozofické pojednání o hmotné skutečnosti zabývá i pohybem. Neznalost přesného pohybu nutně vede k neznalosti přírody (Aristoteles, Fyzika, III, 1, 200b).
Pravdivost tohoto tvrzení je patrná v celé přírodní filozofii. Fyzikální vědy sice pokročily ve zjišťování pohybu velmi daleko, jenže přírodní filozofie jich nevyužila k vyjádření podstaty pohybu. Žádná filozofická soustava kromě Aristotela nedosáhla takové přesnosti a absolutnosti v pojetí pohybu jako on. Aristoteles uvádí nejdříve předpoklady, které napomáhají v pochopení pojmu pohybu:
1) Prvním závažným předpokladem je dobrá znalost toho, co je možnost a uskutečnění. Toto dělení jsoucna na možnost a uskutečnění se týká nejen jedinců, ale i kvantity a kvality, jakož i všech druhů jsoucna a skutečnosti.
2) Dále se předpokládá pojem a skutečnost vztahu, a to tak, že vztah je mezi dvěma krajnostmi, mezi tím, co je nadměrné a co je nedostatečné, mezi principem činným a trpným, ale také mezi tím, co působí pohyb a mezi pohybovanou věcí. Pohybující pohybuje něčím, a to co je pohybované, to se pohybuje silou pohybujícího. Ve všech těchto případech je vztah.
3) Konečně je pohyb nutně spojen s věcí. Mimo věci není pohybu. Novodobá přírodní filozofie si osvojuje tuto Aristotelovu větu jako objev nových fyzikálních zkušeností: Spojitost hmoty a pohybu je nerozlučná, takže hmota bez pohybu je právě tak nemyslitelná, jako pohyb bez hmoty. Pohyb vyžaduje i předpokládá něco, co se pohybuje.
Není to žádný objev, nýbrž jen potvrzení správnosti třetího Aristotelova předpokladu. Každé nové vyjádření o skutečnosti patří do přírodního řádu. Proto každý úsek poznání má své místo v jednotě přírody. Vyplývá to z předpokladu filozofického poznávání přírody.
Jednota přírody je zahrnuta do nejobecnějšího pojmu celé skutečnosti. Tímto pojmem je jsoucno. V logickém dělení jsoucna je jsoucno rozděleno na 10 nejvyšších druhů čili kategorií. Do nich patří každý druh jsoucna, jak se s ním lidská mysl setkává ve skutečnosti. Proto Aristoteles nejdříve určuje o pohybu, že se týká několika druhů, takže pohyb sám netvoří zvláštní druh. Pokud má pohyb vztah k více druhům jsoucna, tedy je tím dána i různost a přiměřenost pohybů k těm druhům jsoucna, k nimž patří.
(Proto každý, kdo by odezíral od této bytostné různosti a od tohoto vztahu pohybu k různým druhům, nemohl by dojít k přesným filozofickým závěrům a vymezením pohybu.)
První určení pohybu je, že pohyb je změna. Není pochyb o existenci změn. Co se mění, mění se buď podstatně, nebo kvantitativně nebo kvalitativně nebo se mění pouze místně. Změna se vždycky přisuzuje nějakému subjektu, podmětu, který se mění. Subjektem, podmětem změny je buď jedinec nebo kvantita nebo kvalita, nebo se změní vztah k místu. Proto pohyb nemůže být mimo věci, protože mimo skutečnost není nic myslitelného. Vztah mezi pohybem a skutečností je velmi důvěrný. Změnu pohybu může vyvolat i princip pohybu. Zásahem se totiž může pohyb zrychlit či zpomalit, obrátit jiným směrem, apod.
V každém druhu pohybu má pohyb ještě dvojí ráz: buď způsobuje změnu tak, že věc dosahuje svého tvaru či jej pozbývá a rozkládá se. V kvalitách se projevuje buď intenzívně nebo sníženě, kvantitativně buď roste nebo ubývá, a v přemísťování je pohyb odstředivý nebo dostředivý. Tím vznikají různé změny ve věcech. Změna tvaru je podstatná změna věci - nastává buď vznik nebo zánik věci. V kvantitě je buď vzrůst nebo umenšování, v kvalitě je jiný způsob věcí podle druhu intenzity něčeho kvalitního (zvýšení nebo snížení). Přemísťování je místní pohyb. Pohyb určený jako změna je určen rodově, genericky.
Změna se děje na subjektu, a to na subjektu, podmětu, který chová možnost změny. Pohyb vytváří tuto změnu a začíná u této možnosti jako u počátku pohybu.
Pohyb je tedy už počáteční uskutečnění, avšak nedokonalé. Uskutečnění něčeho pohybem se děje postupně, avšak už i počáteční pohyb uskutečňuje věc, třebaže nedokonale, nýbrž má nutný vztah k dalšímu postupu v uskutečňování věci. Uskutečnění jsoucna je v možnosti podle toho, jak je to v možnosti. Nedokonalé uskutečnění existuje v možnosti.
Pohyb nutně vyžaduje nositele a je určen druhově, čili nabývá své přiměřenosti z cíle (a to hned od počátku pohybu), k němuž má dospět.
Pohyb jako uskutečnění je spoluprvkem a spoluprincipem jsoucna, které se pohybem uskutečňuje. Cíl ať na počátku nebo na konci může být buď v obou případech příznivý, nebo jednou příznivý a podruhé záporný. Je-li vždy příznivý, tedy jde o vznik věci a o nabytí tvaru, kdežto v druhém případě jde o rozpad věcí čili o změnu v nejvlastnějším smyslu.
Vzrůst velikosti nebo úbytek má ráz pohybu ve velikosti, takže přibývá nebo se umenšuje. Změny kvality (větší nebo menší intenzita) mají rovněž ráz pohybu. Jsou tedy čtyři druhy pohybu, podle druhu jsoucna, v níž může nastat pohyb.

Když se zamýšlíme nad základy pohybu a energie, tedy fyzikální věda říká, že hmotná skutečnost je plná pohybu, který se nedá od ní oddělit.
Energie byla podle starší fyzikální definice označena za schopnost konat práci. Z hlediska logického soudu je toto vymezení popisné, povrchní, vzaté z účinku a nic neříká o vlastní povaze věci.
Původní řecké slovo energie znamená podle Aristotela působení a sílu, a to jak v hmotném světě, tak v duševním.
Nová fyzikální věda odvozuje pojem energie z pozorování přírodních dějů, při kterých hmotné věci působí svými silami na jiné hmotné věci a uvádějí je do pohybu. Zkoumáním velikosti tohoto působení dospěli fyzikové k veličině, která nezávisí na povaze pohybů a sil, a která si při všech jejich proměnách zachovává nezměněnou velikost a tím dovoluje porovnávat mezi sebou různé druhy. Fyzikové nazvali tuto veličinu energií.
Podle nového pojetí je tedy energie určitý stupeň pohybů a silového působení při jejich přeměně z jedné formy do jiné formy. (Tato veličina se stala měřítkem.) Oproti staršímu vymezení energie, že je to schopnost konat práci, Engelsovo vyjádření, že energie je měřítko pohybů a silového působení, uvádí energii do kvantitativní a stejnorodé matematické podoby. Dodává však, že nositelem energie je hmota a schopnost konat práci čerpá ze své nevyčerpatelné zásoby vnitřního pohybu. Pohyb se nikdy nemění v práci, nýbrž koná práci a přitom se přeměňuje v jiný druh pohybů (Dialektika přírody, Praha 1952).
Částice nabývá nebo přijímá energii nikoli plynule, nýbrž v kvantech. Einstein dokázal, že každý ze světelných fotonů, které se šíří v obrovských rojích ze světelného zdroje, rozvlněným elektromagnetickým polem, odnáší právě jedno takové energetické kvantum.
Na základě Planckovy kvantové teorie dospěl fyzik Neils Bohr k předpokladu, že elektrony mohou existovat uvnitř atomu jen v určitých energetických stavech, odstupňovaných po kvantech, a všechny ostatní stavy jsou jím, podle vyjádření fyziků, odmítány. Když elektron dostane rychlost, jaká mu nepřísluší, tak ji nepřijme.
Fyzikální důkaz: Když se ozáří kovová deska světlem stejné vlnové délky, avšak ze silnějšího zdroje, pak pozorované elektrony nemají větší rychlost s rostoucí intenzitou světla. Nezávislost energie uvolněných elektronů na intenzitě světla se nedá odvodit z vlnové teorie.
Energie světla se částečně přeměňuje na pohybovou energii vypuzených elektronů. Atomy určitého prvku (např. vodíku) mohou vysílat jen určité fotony o určité energii. Vysílají pouze určitá kvanta energie. V atomu daného prvku jsou dovoleny jen dvě hladiny energie a vysílání fotonů odpovídá přechodu elektronů z vyšší hladiny energie na nižší hladinu. Každý elektron má některé hladiny energie a vyzařování světelných kvant je třeba přičíst přechodu elektronu z jedné hladiny do druhé hladiny. Možnosti jsou omezeny skutečností.
Vztah pohybů a energie není takový, jaký byl zaveden v Newtonově mechanice, kde existovalo pojetí samostatné pohybové energie. Podle teorie relativity neexistuje takový druh energie, ale zato každý druh energie vzrůstá při pohybu (prostřednictvím součinitele závislého na rychlosti).
Těchto několik poznatků o vztahu energie a pohybu přináší velké sblížení mezi fyzikálními objevy a filozofií. Aristoteles filozoficky vymezil pohyb jako uskutečňování toho, co je možné, pokud je to ještě v možnosti. Pohyb je právě toto uskutečňování. Dochází se k němu tehdy, když se něco uskutečňuje, ne dříve a ne později (Arist., Fyzika, III, 1, 201b).
Pohyb je jednak v řádu jsoucna jako uskutečňování tvarů, a to tak, že pohybem nabývá jakýkoliv prvek Mendělejevovy periodické tabulky přesného a určitého uspořádání v prostoru a zároveň skladebné vlastnosti.
Nabývá také vlastní zvláštní činnost danou podstatným tvarem. Je to vzájemná činnost a působení částí atomů, od nichž závisí pohyb elektronů kolem jádra. Pohyb směřuje k získání tvaru. Děj probíhá od jednoduchého dějství k organizaci vyššího stupně, v níž je nová vazba, nové jakosti a vzniká tvar vyššího stupně. Je to utvářející pohyb.
Pohyb v řádu činnosti, z hlediska mechanického, kinetického a dynamického, působí na jiné věci tak, že způsobuje změnu buď zdokonalením nebo rozkladem. Tento druh pohybu u neživých bytostí se uvádí do činnosti mimo vlastní látkový podklad, u živých z vlastního subjektu. Můžeme rozlišit různé druhy pohybu:
První druh pohybu je podle subjektu, podmětu, na kterém je pohyb. Subjektem pohybu může být podstata, a potom subjekt nabývá přirozený tvar, takže pohyb vede k podstatnému tvaru nebo k jeho zániku, kdy se útvar rozpadá.
Pohyb se může dále týkat kvantity, a tak věc co do velikosti roste nebo se zmenšuje, aniž se něco mění na podstatě věci.
Třetím subjektem pohybu je kvalita. Při takovém pohybu se se věc stává jakostnější či kvalitně intenzívnější nebo méně intenzívní, např. chemické děje znamenají změny látek co do jakosti, kdežto změny fyzikální přinášejí změny kvantity.
Další druh pohybu je u místního pohybu, kdy těleso mění místo.
Pohyb může být přírodní, a tento má zase různé druhy: formující, který utváří věc, zdokonalující, když zdokonaluje věc, aniž se mění její podstata, udělující, když udílí svou působivost jiným tělesům.
U živých bytostí je pohyb obnovující či udržující, a kromě toho je tam pohyb způsobený vůlí a rozumem, který je svobodný a dobrovolný.
Proti přirozenému pohybu může být způsoben pohyb násilný z vnějšku. Konečně všechny útvary podléhají změnám ve smyslu rozkladného pohybu.
Fyzikální věda obecně říká, že druhů pohybu je tolik, kolik druhů energie je v přírodním dění. Proto když se převede jakákoli setrvačná hmota na energii, pak je tato energie definována onou hmotou bez jakékoli libovůle.
Celá hmotná příroda je v pohybu, ale duchovní skutečnost má obdobnost pohybů, totiž obdobnost svého přechodu od možnosti k uskutečnění. Všechno se uskutečňuje pohybem, třebaže pohyb sám není zdrojem energie, nýbrž je dán energií.
Každý druh energie vzrůstá pohybem. Poznatek o pohybu je nesmírně důležitý. Vymezení pohybu jako uskutečňování toho, co je možné, pokud je to ještě dále v možnosti, velmi objasňuje přírodní dění. Pohyb je společný všem věcem. Pohyb je příznačným rysem všech hmotných skutečností, ale přitom není stejnorodý, nýbrž přiměřeně rozdílný a přirozeně zaměřený k výsledkům, které jsou různé podle povahy věcí a jejich principu daných od přírody.
Na povaze pohybu nic nemění ani to, že hmota má někdy tvar energetický, jindy setrvačný. Vždyť energetický tvar hmoty nic neubírá na hmotné skutečnosti ani na potřebě pohybu, jako uskutečňování a přechodu z možnosti k uskutečnění jedinců a celku. Energetický tvar hmoty je pouze nepatrná součást z množství forem a procesů, jimiž přírodní dění prochází. Má vždy spojitost a přiměřený vztah k přírodnímu útvaru a k jeho dění.
Dvojí skutečnost, totiž mikrokosmická a makrokosmická, o které fyzikové mluví (a biologové dodávají ještě třetí skutečnost biokosmickou), je pouze vymyšlena jako odtažitý pracovní postup či logický model. Ve skutečnosti je pouze jediná skutečnost, v níž je jednota a složitost, ale také různost.
Pohyb jako uskutečňování toho, co je v možnosti, je nutně spojen se skutečností, a to jak s hmotnou skutečností, v níž je neomezená možnost různých tvarů, tak s duchovní skutečností, kde je rovněž pohyb jako uskutečňování. Vždyť i v duchovní skutečnosti je mnoho možností, které se dají uskutečnit. Pohyb ve svých zvláštních formách je přiměřený přírodním procesům, které směřují k určitému přirozenému útvaru. Tak pohyb dochází svého cíle a přiměřených výsledků buď vždy nebo ve většině případů.
Pohyb nemůže být prvotní. Nemůže probíhat mimo subjekt, jehož je uskutečňováním, protože jím se věci uskutečňují. Bez pohybu by se hmota ve své hmotně-energetické skladbě neobjevila. Každý druh hmoty-energie vzrůstá pohybem a nabývá svého tvaru, který vydává široká paleta možností hmoty.
Hmota bez pohybu a pohyb bez hmoty je nemyslitelný. Obojí, hmota i pohyb jsou myslitelné jen jako spoluelementy skutečnosti. Jeden z nich je možnostní, kdežto druhý uskutečňující danou možnost, takže sám ve své skladbě je už uskutečněn, ale nedokonale, a proto tíhne ještě k dalšímu uskutečňování tvaru celku. Pohyb je součástí každé věci v procesu uskutečňování. Proto je pohyb přiměřený a neexistuje jako absolutní věc.
Hmota podle toho nemůže být prvním zdrojem pohybu, protože by byla dříve, než by se uskutečnila, což je logický protiklad čili logicky nemyslitelné. Hmota a pohyb jako elementy hmotné skutečnosti mohou jen spoluexistovat. Proto otázka o prvním vzniku hmoty - energie a pohybu zůstává nedotčená přírodními vědami. Dá se říci, že fyzikální věda otevírá otázku prvního vzniku hmoty - energie a pohybu. Vyřešit ji však může jedině filozofie.
Tak jako má pohyb nutný vztah k tomu, co se pohybuje, a je mezi nimi přiměřenost, tak i první vznik hmoty - energie a pohybu má nutný vztah a přiměřenost k prvnímu principu, bez něhož je nemyslitelný, a který je uskutečnění. Aristoteles řeší tuto věc v úvaze o vztahu pohybu k prvnímu hybateli. Pohyb jako princip skutečnosti je podle Aristotela pochopitelný jedině v pojmech "možnost a uskutečnění".
Také v těchto pojmech je patrné to, co říká Heisenberg o pojmech, pokud jimi fyzikální vědy vyjadřují své poznatky, oproti pojmům, jak je potřebuje každodenní mluva. I když pojmy užívané mluvy jsou pro fyzikální poznatky nepřesné nebo spíše nepřesně vymezené, přesto při růstu vědomostí jsou tyto pojmy stálejší, než přesné pojmy vědecké mluvy. Přesné pojmy vědy se objevují jako idealizace čili vyabstrahované z omezené části jevů, zatímco obyčejné pojmy jsou brány z bezprostředního styku se skutečností. Proto ji vyjadřují. Přesné pojmy jsou idealizováním odvozeny ze skutečnosti, ale jsou vytříbené pomocí nejjemnějších zkušenostních prostředků získané axiomy (nezvratnými zásadami) a definicemi. Tak jsou uvedeny do matematických vzorců. Tímto zmatematizováním a vytříbením se ale ztrácí těsná spojitost se skutečností.
Pojmy možnost a uskutečnění však mají navíc ještě obecnost. Jsou obecnější a základnější než ty nejzákladnější částice, známé dnešním fyzikům. Fyzikální věda považuje za nejzákladnější částice fotony, leptony, lehké částice, elektron, neutrino, mesony a baryony (nukleony a hyperony). Ale i tyto nejzákladnější částice jsou zahrnuty do obecnějšího pojmu možnosti a uskutečnění.
Ze vzájemného vztahu mezi možností a uskutečněním získávají na jasnosti všechny vědecké a filozofické pojmy, a hlavně pojem pohybu. Podle Aristotela není jiného obecnějšího a přiměřenějšího pojmu pro vymezení pohybu než pojem nedokonalého uskutečnění. Jako u řeckých myslitelů, tak i dnes zůstává pojem pohybu dost neurčitý. Pythagorejci, jak je připomíná Aristoteles (Metafyzika, XI.), kladli pohyb mezi pojmy znamenající neurčitost a zbavení (privaci), protože postavili dva řády: jeden řád dobra a druhý řád zla, v němž je vše, co je nedokonalá. Na stejném místě Aristoteles podrobněji vykládá vztah pohybu a věci, která je v pohybu , a zároveň k tomu, co způsobuje pohyb. Jakožto uskutečnění patří pohyb k tomu, co je jím uvedeno do uskutečňování. Zároveň je ale uskutečněním toho, co pohybuje, co uvádí do pohybu nějaké dění, protože je jako uskutečnění vyvádí z možnosti. Ze strany činitele je to činnost, ze strany pohybované věci je to trpnost. Tento dvojí pohled na tutéž věc v podstatě ukazuje, jak velká je vzájemnost a propojenost přírodního dění a závislost trpného na činném a naopak. Jedna bez druhé je nemyslitelná, ale v řádu jsoucna jsou to dvě kategorie: činnost a trpnost.
Do vzájemného působení činnosti a trpnosti zapadají i druhy vzájemného působení fyzikálního řádu, i když vyjadřují fyzikální skutečnost:
První druh vzájemného působení představují gravitační síly. druhý druh představuje elektromagnetické vzájemné ovlivňování mezi nabitými částicemi, třetí druh představuje silné vzájemné ovlivňování (nukleární síly), nezávislé na náboji, které působí na krátkou vzdálenost mezi nukleony v atomovém jádru. Čtvrtý druh představuje slabé vzájemné ovlivňování, ovládající pochody rozpadu nestálých částic.
Elektromagnetické vzájemné ovlivňování v elektromagnetickém poli se děje výměnou fotonu mezi nabitými částicemi. Přitom platí, že v každém druhu pohybu jako změny, podle kvantové teorie energie mohou atomy určitého prvku vysílat jen určité fotony o určité energii.
Vysílají pouze určitá množství či kvanta energie, kdežto ostatní jsou jim, podle fyziků, zakázány. V atomu každého prvku jsou možné jenom určité hladiny. Energie a vyzáření fotonů odpovídá přechodu atomu z vyšší hladiny na nižší. Už Aristoteles uvádí, že v každém druhu pohybu je dvojí ráz, který odpovídá přechodu z vyšší hladiny energie na nižší.
Silné vzájemné působení v nukleárním poli vzniká výměnou kvant nukleárního pole, mesonu mezi nukleony v jádru.
Vzájemné působení nabitých částic se děje tak, že nabité částice vysílají, pohlcují nebo si vyměňují kvanta zářivé energie elektromagnetického pole, fotony, čímž nastává jejich brzdění či urychlování, odpuzování nebo přitahování.
Činnost a trpnost jako součásti možnosti a uskutečnění ve všech formách přírodního dění ukazují, že každý pohyb má v sobě dvojí vztah: jeden k tomu, v němž je jako v podmětu, subjektu, a patří do kategorie trpnosti, druhý k tomu, co způsobuje pohyb jakýmkoliv způsobem, a patří do kategorie činnosti.
Je patrné, že tento výklad pohybu z filozofického hlediska je výklad o obecných pojmech bytí, protože filozofie má vždy za úkol vysvětlit v obecných pojmech bytí ráz skutečnosti ve všech jejích formách.
Jaké jsou druhy pohybu čili jak lze rozdělovat pohyb?
Pohyb se obecně dělí na dva druhy. První druh pohybu a změny je změna v závislosti na jiném, neboť se něco mění jen proto, že se mění to, co je nositelem (subjektem) něčeho. Podle toho se říká, že se mění i to, čeho je nositelem. Tento druh změny může být nepodstatnou změnou nositele (subjektu). Nepodstatná změna nositele způsobuje změnu jeho některé vlastnosti (když např. lékař běží, je to nepodstatné vůči němu jako lékaři). Jiný způsob změny tohoto druhu je např. v tom, že duše jako tvar těla se pohybuje, když se pohybuje celý člověk. (Jako pohybuje-li se loď, tedy se pohybuje i lodník sedící v lodi.) Takové druhy pohybu nepatří do filozofického poznávání, neboť to nejsou pohyby ze sebe, nýbrž v závislosti na něčem jiném. Takových pohybů je nekonečné množství a není v nich zákonitost. Proto je vyloučené vědecky je poznávat.
Další způsob pohybu a změny je pohybem, kdy se věc sama v sobě nějak mění, buď částečně nebo celá, a to nejen s ohledem na okolní místo, nýbrž vnitřně. Také v tomto způsobu pohybu a změny je působivý činitel pohybu buď závislý na jiném, jako třeba když hudebník staví, nebo když je působivý činitel částečně v pohybu, jako třeba když píše lidská ruka a nikoli celý člověk. Třetí způsob je, když je celý činitel v pohybu, jako třeba lékař léčí, malíř maluje, takže je to pohyb ze sebe, a ne v závislosti na jiném.
Toto rozlišení pohybu ze sebe od pohybu v závislosti na jiném má stěžejní význam pro přesnost filozofického rozlišování a vyjadřování.
Příklady z přírodního dění. Např. slunce vyvolává vlastním působením zvláštní přechody, zahřívá chladnou zemi, mění světlou pokožku na snědou, a způsobuje vlastním vlivem mnoho jiných účinků. Jsou to změny či pohyby vyvolané ze sebe.
Činitel nebo původce změny má v sobě zdroj nejen zvláštního působení v jednom směru, nýbrž může být uzpůsoben i k tomu, že nabude více kvalit a každá může vést k vlastní zvláštní činnosti, ale pro jednotu subjektu, podmětu, v němž jsou principem činnosti. Proto se dá říci např. o lékaři, že cvičí, řídí auto, obdělává zahradu, atd., což je činnost nepodstatná vzhledem k lékařství. tak třeba letadlo je vedeno nejen činností pilota ze sebe, nýbrž také řadou působících vlivů rušivých (anatomické a nervové vlivy, nepravidelný chod motoru, boční vítr, atd.), které v podstatě závisejí na něčem jiném, než je pilot. Každý z těchto činitelů má svou zvláštní činnost, ale působí i na jiného činitele rušivým vlivem, a to je vliv podstatně závislý na něčem jiném, než je pilot.
Druhý druh pohybu a změny je ze vztahu, který má pohyb k něčemu. Pohyb má vztah k činiteli, k pohybované věci, má vztah k času, ve kterém se změna odehrává, má vztah k bodu, kde začala změna a současně má vztah k bodu, kde končí jeden průběh změny. Prvé tři vztahy nejsou zvláštní pro nějakou změnu, nýbrž jsou společné každé změně a pohybu. Proto se z nich nedá odvodit rozdělení pohybu na zvláštní druhy.
Každý průběh přírodní změny a pohybu má svůj výsledek. Podle těchto výsledků, ovšem přírodně nedokončených, se liší druhy průběhů a změn čili pohybu. Takový výsledek v přírodním dění je buď zvláště určený útvar. V takovém případě pohyb vede k získání nebo ztrátě tvaru, což se děje při vzniku nebo zániku útvaru. Jindy je však cílem změny nová kvalita, nová vlastnost, čímž se věc mění a dostává jiný způsob: např. člověk vyučený oproti nevyučenému, voda ohřátá proti studené. Někdy však pohyb končí změnou kvantity (zvětšením nebo zmenšením), jindy změnou místa. V těchto druzích jsou všechny možné, i skutečně přírodní změny a pohyb, protože všechny přirozeně mají své přiměřené výsledky.
Toto poznání může jít až k nejnovějším výsledkům fyzikálního poznání, že např. žádné těleso nemůže nikdy ve své trojrozměrnosti dosáhnout světelné rychlosti.
Vzhledem k veliké rychlosti světla jsou změny u všech procesů, označovaných jako mechanické, elektrické a tepelné, nepatrné.
Podle tohoto zvláštního určení každého druhu pohybu z výsledku, podle dnešních fyzikálních znalostí, označí pohyb např. jako atomický, molekulární, atd. Přestože tyto druhy samy o sobě jsou velmi složité a rozmanité. Přitom je jasné, že všechny zjistitelné druhy v přírodním dění patří k některé skupině zvláštně určených druhů pohybu. A důvod? Je jasný z toho, že pohyb je spojen s hmotou a hmota existuje vždy v nějaké přírodní formě jako kvantitativní útvar, v němž jsou kvality a možnost přemísťování.
Pokud mluvíme o pohybu ducha z možnosti poznání ke skutečnému poznání, tedy jde o pohyb obdobný. Totiž duch obdobně jako těleso prochází změnami k tvaru. Duch se např. poznáním mění v dokonalejší způsob bytí.
Energie podle nového vymezení je jakousi formou hmoty. Takové vyjádření je však výpomocné. Odvozuje se z určitých zkušeností. Hmota se někdy chová jako energie. Tak Einstein vyslovil, že energie má hmotu a hmota představuje energii. Těleso v klidu má hmotu, avšak postrádá pohybovou energii. Pohybující se těleso má obojí: hmotu i pohybovou energii. Veškerá energie se chová jako hmota. Kus železa rozžhavený do běla váží více, než když je studený. Energie má svou váhu, třebaže poměr výměny mezi hmotou a energií je velmi malý. Tak množství tepla, jež by mělo změnit 30 tisíc tun vody v páru, by vážilo asi 1 gram. Hmota, kterou energie představuje, je tedy velmi nepatrná.
Pohyb jako uskutečňování se týká kvalit a tedy i energie, která představuje uzpůsobení a úpravu podstaty uvnitř jí samotné. Proto se energie chová jako hmota a zároveň energie může uzpůsobovat hmotu do vlnové skladby, o níž mluví fyzikální poznatky. Jak mechanická struktura a pohyb, tak vlnová skladba a pohyb jsou výsledky kvalitních uzpůsobení částic, daných energiemi. Navíc je patrný rozdíl možného stavu energie a tedy i skladby pohybu a pohybové energie čili v pohybu. Tedy i skladby ve stavu změny, jak se děje.
Ve skutečnosti energetický stav nebo částice znamená její vnitřní úpravu čili uzpůsobení skladebných částic. Proto je třeba vymezovat kvalitu, z níž každá věc a každé dění nabývá svůj způsob, jako spolupřiměřenost principů jak hmotného, tak účinného ve vztahu ke tvaru. Způsob je tedy dán a vyjádřen přiměřeným počtem, poměrem a skladebnou polohou základních částic a jejich přiměřeným polem, které značí možný energetický stav přiměřený podstatnému tvaru. Tento způsob je totéž co kvalitní uzpůsobení. Dá se vyjádřit kvantitativně a matematicky.
Z možného stavu se dostává energie pohybem do skutečné formy, a proto pohybem může energie vzrůstat. Pohybová energie se však objevuje jako účinek aktivních sil, působících na možný stav hmoty a její energie. Proto i ve fyzikálním zjištění, podle Einsteina, pohybová energie jako taková neexistuje absolutně. Heisenberg uvádí, že každé silové pole obsahuje energii a také částice hmoty. Každému silovému poli přísluší vlastní způsob základních částic. Částice i silové pole jsou dva různé jevy téže skutečnosti (W.Heisenberg, Fyzika a filozofie, Praha 1966). Vlastní způsob prozrazuje vlastní kvalitní úpravu či uzpůsobení.

Výstraha
Hlavou se mu honilo tisíce otázek, na které však nenacházel uspokojivou odpověď. To ale nebylo všechno, co ho poslední dobou znechucovalo. Byli tu ještě ti, kdo nebyli ochotni přijmout jeho důkazy pozemského působení mimozemského odpůrce. Tvářil se, jako by měl hroší kůži a jako by se ho vůbec nic nemohlo dotknout. Cítil však nepřiměřenost tohoto postoje. Jednu chvíli si uvědomil, jak to s tím doopravdy stojí. Tehdy se skoro otřásl.
Bylo to při přechodu přes hlavní ulici. Z nedalekého sklepa vyběhla kočka. Namířila si to přes silnici. První auto ji odrazilo a protijedoucí ji zachytilo koly. Na zlomek sekundy se mu zazdálo, jako by v tom tvoru, z něhož uletěl všechen život, a ze kterého další vozidla válcovala krvavý koberec, viděl jen tu nevděčnou beztvarou masu čtenářů jejich novin.
Když si to probral, zděsil se sám sebe, až poskočil:
"Strašné! To už snad ani nejsem já! - Ale to ze mě udělali oni!"
"Musíš vypnout! Jinak ti to doopravdy vleze na mozek!"
Natáhl před sebe ruku. Zdála se být pevná.
"To nic nedokazuje." "Je třeba pátrat po dalších dokladech působení Mimozemštanů." "Zbytečné", mávl rukou, - "Dnes už jsem mnohem dál. Vím o jejich současných spojencích."
"Copak to musíš odhalovat všechno jen ty sám?!"
"Nemusím - jenomže chci!"
"Tak vidíš! Nech to být!"
"Uvidíme, co se dá dělat", povzdechl si, - "Nechme to na ráno."
V noci se m zdálo, že leží na vyhřáté pláži vedle dívky. Byli tam jen oni dva. Byl to někdo, koho dobře znal. Obdivoval se liniím jejího těla, vynikajícím proti blankytně modré obloze. Náhle jí obličej zastřel temný závoj. Rázem ji nemohl poznat. Chtěl na ni zavolat. Snad by ji byl poznal po hlase. Ale byl tak rozpačitý, že trvalo dlouho, než přišel na to, co by jí vlastně řekl. Tu se jí přece jen zeptal:
"Znáš nějakého Mimozemšťana?"
Odpověděla, ale šum zpěněných vln zalévajících pláž pohltil její hlas, takže nic neslyšel.
Tu se na obloze vynořila letka Avengerů. Řev jejich motorů otřásal horkým vzduchem, prosyceným solí a vůní mořských řas a chaluh.
Dívka se zvedla a utíkala ve směru jejich letu. V běhu křičela: "To jsou oni! Už jsou tady!!"
V té chvíli ji poznal po hlase. Věděl, kdo to je, a věděl také, že je to někdo, na kom mu záleží - snad víc, než na sobě samém. Rozběhl se za ní. Bylo pozdě. Lesknoucí se mohutná žraločí břicha letounů se přehnala nad jejich hlavami a zanechala ve zkoprnělých dušičkách roztřesenou rýhu. Avengery sklouzly za obzor.
Ona zmizela také.
Najednou kráčel ulicemi města, aby ji našel. Před očima se mu rozbíhaly známé ulice nejrůznějších měst...
Teprve až na jednom náměstí zaslechl její hlas. Rozhlížel se, ale nikde ji neviděl. Ulice se před jeho zraky znovu rozkmitaly. Spěšně procházel dalšími náměstími a uličkami a naslouchal zvonivé hře jejího hlasu, aniž jí rozuměl. Zastavil se a pozorně se zaposlouchal do hlasu.
Volala jméno, ale ne jeho, nýbrž kohosi jiného.
Rozběhl se po hlase a už už se zdálo, že zahlédl její štíhlou postavu, ale tu před ním povstala zeď žluté mlhy a všechno se v ní rozplynulo. Obrátil se spěchal jinou ulicí, ale i tam se posléze setkal s touže mlhou. Valila se na něj ze všech ulic a náměstí, až ho obklopila ze všech stran.
Tady končil sen a přicházel jiný.
Byl v cizím městě. Hledal tam někoho neznámého, koho z hloubi duše nesnášel. Byl by ho snad zabil, jakmile se objeví. Svítalo. Město se probouzelo.
Nevěděl proč, ale byl si jist, že začíná sváteční den.
Lidé vycházeli z domovů do ulic nastrojení, ale z jejich tváří vanul chlad a cizota.
Tu se jim nad hlavami vynořila z čistého nebe letka Avengerů a rozervala pokojné ráno hrozivým řevem svých motorů. Jejich hluk neustával. Lidé ustrašeně vzhlíželi nad sebe, ale nic neviděli. Pak to zaniklo v hukotu vzdáleného vodopádu.
Ten, koho hledal, na něj náhle zavolal. Stál opodál. Odděloval ho od něho pevně semknutý zástup lidí. Rozběhl se za ním a prodíral se davem. ten mu jen velmi neochotně ustupoval. S námahou si razil cestu kupředu.
Postava stála na druhé straně ulice. Kynula mu rukou a smála se přidušeným smíchem. Nebylo jí jasně vidět do tváře. Stíhal ji po schodech, v chodbách i po střechách domů.
Neznámý běžel k okraji střechy a vrhl se s ní do propasti ve chvíli, kdy se ho novinář jednou rukou dotkl. Druhou rukou se snažil vytrhnout zbraň z kapsy. Nešlo to.
Najednou pocítil závrať. Všechno se s ním roztočilo. Padal i se svým Protivníkem na ty mlčenlivé šedé masy vzhůru obrácených masek...
Otevřel oči do mdlého svitu ranního slunce, které probleskovalo za staženými roletami. Ležel s obličejem v polštáři a ztěžka oddechoval. Strašlivě ho bolela hlava. Chtěl si sáhnout na čelo, ale ztrnul.
Rozhlédl se. Všiml si střepů od láhve rozházených po zemi. Mimoděk si sáhl na hlavu. Našel tam obrovskou bouli.

Někdo se o mne stará opravdu víc, než je záhodno, připadlo mu, když u jeho bytu zazvonila policie.
Hned u dveří ho zasypala vlna dotěrných otázek.
Mlčel.
"Dostali jsme udání, že se tu děje něco podezřelého. - Došlo zde ke zločinu. - Jaké máte alibi?! - Půjdete s námi!"
"Jsem zatčen?"
"Jen zadržen - pro podezření..."
Noviny si však pospíšily. Pouliční kameloti vykřikovali: "Novinář vrahem!!"
Ten si zatím zvykal na ponuré šedé zdi vyšetřovací cely. Bylo v ní chladno, ale on to skoro nevnímal. Ještě větší chlad cítil zevnitř.
K těm nemnohým, kdo si k němu vymohli přístup, patřil vedle advokáta, také jeho známý lékař.
"Co se vlastně stalo?!"
"Nechápu. Nějaký anonym na mne upozornil policii. A já pro tu dobu naneštěstí nemám alibi."
"Podezíráte někoho?"
"To se ví! Podezírám! Jenže s tím se nedá jít na policii!"
"Proč ne?"
"Zkuste to! Řekněte jim, že podezírám nějakého mimozemského odpůrce! - Strčí vás na psychiatrii. Je mi to jasné. Už dávno mi vyhrožovali. Teď už vím, čeho jsou schopni."
"Někde se stala chyba. Ale už se to nedá napravit."
"Nechal jsem se doběhnout."
"Jestli v tom doopravdy mají prsty nějací fanatici horující pro mimozemského odpůrce, pak by to mohlo být také proto, že právě vaše otevřenost pravdě a lásce mu byla trnem v oku."
"Komu?"
"Tomu mimozemskému nekrofilovi, odporujícímu každé pravdě a neschopnému lásky, a přece po lásce dychtivě toužícímu a lásku potřebujícímu."
"K čemu by mu byla?"
"Taková zrůda, pyšnící se tím, že ji někteří považují za za nepolapitelného fantóma, zneužívá na každém kroku nezkušených lidí."
"Ale k čemu?!"
"Bůhví?! - Třeba jako síly k pozemským rejdům svých fantómů."
"Musím ho dostat!", ozval se rozhodný hlas novináře, - "Odhalit ho! Dopadnout! Za každou cenu!"
"Ale vždyť to není ještě tak docela jisté! Třeba za tím vším vězí něco jiného."
"Kdepak! Je to on! Snaží se mne zastrašit. Jenže nemá důkazy."
"Musím si to nechat projít hlavou!"
"Přinesl jsem vám něco, abyste se tu nenudil."
"Co je to?"
"Aristotelova Fyzika."
Ze slušnosti ji přijal a později se do ní začetl.
"Bude to suchopárné", říkal si zpočátku. Už ji odkládal, ale šedivé zdivo cely ho přiměly vydržet. Pak najednou mu mezi řádky zazářily netušené souvislosti. Než se nadál, byla velkolepá soustava antického učence pevně zaklíněna do jeho životního snu. Nejasné obrysy intuitivně osvojované vize neobyčejně vynikly.
´Teď už si bez ní nedovedu svou ideu ani představit´, říkal si posléze, - ´Svět se prý skládá ze čtyř hlavních živlů: země, voda, vzduch a oheň.´ Znělo to primitivně. Najednou se klepl do hlavy:
´Ale ovšem! Nejspíš jde o skupenství: pevné, kapalné, plynné a plazmatické.
Filozofující samouk nad tím vším kroutil hlavou. V hlavě se mu proháněly pojmy éter, entelechie, quintesence. Ve chvíli se mu v ní zvířily mlhoviny myšlenek a snů.
Podvědomí však uhánělo setrvačností dál. stavělo před ním obrazy, ve kterých se všechno zdálo být jasnější a souladnější. Napřed se mu ukázal létající talíř. Vyzařoval mírné světlo a rotoval. Blížil se k němu a přitom neustále mohutněl. Panicky se rozběhl pryč a rozhlížel se po nějakém úkrytu. Na čele mu vyrazil ledový pot, když se po tom záhadném tělese ohlédl. Pokrýval už skoro celou oblohu nad ním. A přitom neustále klesal. Tlačil ho k zemi. Nakonec ho donutil lehnout si na zem. Spočíval na chladné zemi a s vytřeštěnýma očima zíral vzhůru. Teď mohl pozorně sledovat, že se rotace objektu zpomaluje - až se zastavila docela. Zdálo se mu, že kruhové těleso, sahající od obzoru k obzoru, je rozděleno na čtyři stejné výseče. V každé z nich se cosi zrcadlilo.
Zadíval se pozorněji, a to, co spatřil, v něm vyvolalo úžas. V pravé horní výseči se zrcadlil hmatatelný, zkrátka smysly postižitelný trojrozměrný svět. Neustále pulsoval a měnil se. Byl to fantóm nebo sen? Člověku však něco napovídalo, že svět zrcadlící se v oné výseči začíná vpravo dole vodíkem, který vychází z tvrdého záření v pravé dolní výseči, přes těkavé výboje kulových blesků, a pokračuje přes hélium, až na druhou stranu výseče - k nejtěžšímu prvku, jehož částice mají nesmírně krátkou životnost, takže se ten prvek vzápětí po svém vzniku rozplývá v záření.
Pravá dolní výseč se blýskala světlem se všemi druhy záření. Když se člověk podíval blíž, všechno to blýskavé a lesk se rozplynulo.
´Jak by ne´, napadlo ho, - ´všechno v této oblasti je postižitelném jen přemítavým myšlením. Pouze přemítáním může jeden zjistit, že lesk a záblesky nejsou náhodné, nýbrž že se to všechno řídí přesnými zákonitostmi.´
Všechno to začínalo ve spodní části této výseče měkkým zářením a směřovalo to přes jasné světlo vzhůru k tvrdému záření, posléze se zakřivujícímu a vydávajícímu ze sebe kulové blesky, následované atomy rozžhaveného vodíku.
Se zrcadlícím se obsahem pravé dolní výseče poněkud kontrastovala matná náplň levé dolní výseče. Lidským smyslům se totiž jevila celkem šedavá, ale také z hlediska přemítavého myšlení se zdála být vcelku nezajímavá. A přece k ní člověk mohl rozumem dospět, ale to jen tehdy, pokud prorazil intuicí svého intelektu bariéru, tyčící se mezi oběma spodními výsečemi. Tento průnik k pralátce, k éteru, k entelechii, k monadě však trval pokaždé jenom nepatrný okamžik. Vzápětí byl totiž člověk zase vykázán zpět a uvržen do vězení přemítavého myšlení a smyslového vnímání. A přece ten, kdo jednou zakusil tento jasný okamžik, kdy se přiblížil k pralátce, ten po něm znovu a znovu prahnul. Od té doby stále častěji usiluje o nové a nové okamžiky průniku k pralátce. Jakého se dočká překvapení! Zatímco on se namáhavě prodírá k těmto světlým okamžikům, prostomyslní jedinci a bezelstné děti, plní lásky a upřímnosti, mají tuto pralátku trvale na dosah ruky.
Hned bylo jasné, že pralátku směřující nadsvětelnou rychlostí k svému naplnění v záření a posléze i ve všech věcech smyslům dostupného světa, lze trvale postihovat jedině láskou. V lásce člověk prolamuje bariéru světelné rychlosti a proniká k prahmotě. Tak se mu dostává moudrosti jakousi skvělou přesmyčkou z lásky. Když divák pohlédl na levou dolní výseč, která se jeho smyslům i myšlenkám zdál být docela prázdná, nemohl se obránit otázkám:
´K čemu je tu ještě tohle?´
´Čím to, že tam není nic vidět a že se to vymyká myšlení?´
´Proč ani s láskou nelze dál proniknout a nic postihnout?´
Něco mu sdělovalo klidným hlasem:
´Tady jsou věci ryze duchové. Ty spodní jsou duše zemřelých lidí, tedy dočasně oddělené od těla, kdežto ty horní jsou trvale oddělené duchovní podstaty.´
´Proč je však nemohu obsáhnout svým přemítáním, ba dokonce ani láskou?´
´Je tu přece mocná bariéra, kterou člověk není sám schopen zdolat. K tomu je potřeba dar nadpřirozeného původu. Jedině ve víře může člověk překonat mez rychlosti světla.´
´Cože?! Pouhou vírou?!
To zase ne. Tento dar se zase musí pevně spojit s láskou a dokonale s ní srůst. Během růstu ve víře, který je vlastně už procesem oživování víry láskou, kdy láska roste pomocí víry a víra zase pomocí lásky, člověk si osvojuje dar pronikání k duchovním podstatám, a to rychlostí přesahující rychlost světla. Tehdy se člověk dostává do přímého styku s ryze duchovními podstatami, a nalézá v nich jako v zrcadle vlastní totožnost.´
Pojednou si pomyslel, že v oblasti duchovních podstat je všechno důmyslně uspořádáno. Soubor těchto bytostí tvoří snad nejdokonalejší organizaci či stát. To je však možné jedině za vlády nejdokonalejšího vladaře.
´Copak se tam doopravdy vůbec nic nemění?´, napadlo pozemšťana. Odpověď zaznívala jako by automaticky:
´Ne. Tyto bytosti jsou jednou provždy nehybné a neměnné.´
´Ale jsou tu přece i duše zemřelých?! Jsou dočasně odděleny. tak přece jen podléhají změnám, ne?´
´Ovšem. Podléhají změnám, ale jejich změna - spojení s příslušným tělem - nevychází z nějakého samopohybu. Vyžaduje to podnět nehybného hybatele.´
Bylo to jasné. Vydechl údivem:
´K vyšší rychlosti pohybu nemůže člověk proniknout. Naproti tomu první nehybný hybatel je nekonečný i ve své rychlosti. Je totiž všudypřítomný, svobodně určuje spojení lidské duše s tělem zrovna tak, jako vznik záření a věcí trojrozměrného světa z pralátky. Ačkoli nehybný hybatel všeobecně stvořil vše z ničeho, nedá se vyloučit, že hybatel vybavil některý svět v kosmu vlastním samopohybem z pralátky. Ve vývoji vesmíru je to zrovna tak nejisté jako ve vývoji ústrojných tvorů."
Vynořil se nový sen. Opět se zdálo, že se na obloze objevil létající diskovitý předmět. Přiblížil se a znovu stlačil novináře až k samotné zemi. Sotva ustala jeho rotace, daly se na kruhovitém tělese rozeznat čtyři stejné, oddělené výseče.
Levý horní zahrnoval sféru entelechie, spodní vlevo začínal chemickou reakcí a přecházel přes organickou buňku k složité, různorodé vegetaci; pravý spodní zrcadlil oblast živočichů, a v posledním se zračila oblast člověka a jeho výtvorů.
Nato se zablesklo silné světlo a od talíře se zčásti oddělil druhý talíř, takže se zdálo jako by ten útvar byla zdvojený. Pokud jej člověk sledoval pozorněji, zjistil, že celý tento kruhový útvar, v němž se zrcadlila vývoj ústrojných tvorů, je vlastně zaklesnutý do mohutnějšího kruhového tělesa, na kterém se zrcadlí vývoj vesmíru. Toto spojení bylo tak organicky skloubeno, že se zdálo být nerozrušitelné.
Najednou se zdálo, že přece musí být každému jasné, že právě toto spojení je pro oba tyto kruhové útvary nezbytné a nejdůležitější. Nebylo to nějak mechanicky zaklíněné ani zajištěné nějakým technickým vynálezem. Bylo plné dění a života a člověku jen jen napovídalo: ´Tady se odehrává KRISTOGENEZE.´
Zde sen končil.
´Plané sny´, mínil novinář a kroutil udiveně hlavou, když se probral.
´Mám nervy nadranc´, uvažoval, - ´Jsem tak utahaný, že se mi zdají jen samé létající talíře, formule, vzorce, definice - ´ Odložil poválený spis vedle lůžka a uvažoval:
´Musím se odtud dostat ven! Musím ho dopadnout! - Jenomže, co je to vlastně musím? Co je to vlastně, že něco chci, když jsem tu uzavřený ve studené kobce? Je to záležitost mé svobodné vůle! Chtění je živelně probíhající termonukleární reakce. Její energie může být zužitkována a spotřebována k přemítání. Může však být nasměrována v láskyplném či zbožném životě k člověku nebo k Bohu. Při přemítavém myšlení je jako pohon užíváno světlo či záření. Pohonem lásky je idea, a světlo pak volně vyzařuje. Při víře světlo vyzařuje z člověka maximální měrou a samovolně se kolem něho tvoří zvláštní plazmatická atmosféra - ´
Zde zaváhal a napadlo ho:
´Já už se těch snů snad asi nezbavím.´
Pokrčil jenom rameny.

Každý člověk by však měl překonávat přílišnou zasněnost. Kdyby se člověk opíral jen o vlastní sen a namlouval si, že jediný svět je pro něho jeho představa, mohl by se k svému zklamání dostat do velkých obtíží. Dokonce by při uskutečňování vlastního snu jako sociální utopie mohl přivést k hrozným důsledkům celé národy. A tak je třeba soustavně prolamovat meze našeho snění. Je třeba přemýšlet o základních druzích bytí, které lze nalézt u každé věci. Je to například kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, atd.


8. část zápisníku
Nová fyzikální věda dospěla k zajímavým výsledkům. Základní stavební kameny hmoty jsou elektron, proton a neutron. Ale tím to nekončí. Objevují se další elementární částice, které se rodí ve vypjatých energetických procesech bombardováním. Tyto částice ve velmi krátké době zase zanikají či se mění v jiné částice. Tyto nově objevené částice jsou velmi nestálé a labilní. Shledává se, že existuje značné množství různých částic.
Pokusy odhalily, že částice vznikají z jiných částic a zase se mění v jiné částice. Jsou zplozeny z pohybové energie částic a stejným způsobem zase zmizí. Pokusy tedy zjistily přeměnu hmoty. Všechny částice mohou bombardováním dostatečně vysokou energií být přeměněny v jiné nebo se mohou zrodit z pohybové energie a mohou se zase změnit v energii vyzářením.
Hmota má tedy v základě jednotnost. Všechny částice jsou ze stejné látky, a tu můžeme nazývat univerzální látkou nebo podle Heisenberga energií. Všechny částice jsou jen různou formou, ve které se může hmota objevit. Heisenberg srovnává toto zjištění s Aristotelovými pojmy látky a tvaru a říká, že látka vymezená Aristotelem jako možnost může být srovnávána s pojmem energie v novodobém smyslu. Vždyť energie vystupuje jako hmotná skutečnost skrze tvar zrodem elementární částice.
Zároveň označuje tento popis přírodních jevů za kvalitativní - jako popis základní skladby hmoty.
Fyzikové však mluví také o míře a jednotce měření, a to jak pro délku, tak mluví o jednotce časové a o jednotce měření masy. Běžně se užívá soustavy: CENTIMETR-GRAM-SEKUNDA.
Pro fyzikální skutečnost je teorie relativity spojena s rychlostí světla jako s obecnou přírodní konstantou. Tato konstanta je důležitá pro časoprostorové vztahy. Proto je dle Heisenberga obsažena ve všech přírodních zákonech.
Kvantová teorie je spojena s Planckovou konstantou působivého kvanta, které se dá prakticky označit skoro nulové kvantum.
Je však zapotřebí třetí konstanty, protože existují rozměry, dimenze.
Obecné konstanty jsou určujícím měřítkem přírody. Stanoví charakteristické veličiny jako základní. Podle nich pak lze měřit všechny přírodní veličiny. Třetí jednotka musí existovat také k měření masy a vlastností nejjednodušších částic. Podle fyziků je k tomu vhodnou jednotkou poloměr lehkých a atomových jader (10-13 cm).
Pro filozofické poznání je závažné, že je tu shoda v tom, že aristotelská filozofie rozlišuje kvantitu na přesahující člověka vůbec. Tato kvantita znamená měřitelnost každého jsoucna, každé energie a každého množství či délky. Také zde se vyžaduje jednotka měřitelnosti všeho, co má kvantitativní skladbu. Je tu dána i obecnost, protože se týká jsoucna na všech stupních uskutečnění nebo v možnosti, která zároveň předpokládá mnohost v řádu jsoucna. Tento druh kvantity zahrnuje i obecné konstanty fyziků, jimiž je vyjádřena vždy mez, nad kterou se v třírozměrné přírodě nic neděje. Ve filozofii však označuje zároveň stupeň různých druhů dokonalosti, ale také jejich nekonečnou řadu. Podle toho se jako transcendentální označuje buď velikost nebo množství síly nebo transcendentální počet.
Množství čili kvantum je skutečnost zkoumaná jak filozofií, tak fyzikou. Jakékoli množství může být pojímáno jako odtažitá myšlenková konstrukce, ale i tato konstrukce má základ ve zkušenostním poznatku o něčem větším nebo menším, které existuje ve skutečném hmotném světě. Tentýž poznatek je reflexní zkušeností poznatku např. o přibližně stejné velikosti (třebaže tato velikost přísluší různým podstatám, ovšem zidealizovaným). Takto odtažitým způsobem vyjadřujeme totožnost po stránce množství.
Rozdíl v poznání kvanta (množství) začíná tam, kde začíná výklad o podstatě kvanta, v němž si filozofie všímá hlubšího smyslu kvanta. Dvě filozoficky srovnávaná kvanta mají nejen vzájemné vztahy, které zkoumá fyzika a symbolicky vyjadřuje matematika, nýbrž ještě obecnější a podstatnější vztahy v řádu bytí čili skutečnosti. Tak filozofie doplňuje matematicko-fyzikální poznatky o kvantitě z tohoto hlediska (Kvantitativní vztahy tohoto druhu zkoumá např. sociologie, pedagogika, etika, ekonomie, atd.).
Ve filozofii tedy nejde o měřitelnost kvant a o zaujatou plochu aj.poznatky tohoto druhu, nýbrž o vztahy plynoucí z vnitřní vazby věcí, z jejich kvantity; filozofie se dále zabývá vnitřními rozdíly mezi různými druhy kvant, atd. Filozofie odhaluje i každý fyzikální poznatek jako cestu vedoucí k poznání smyslu částí v celku a smyslu celkového řádu. Každé kvantum ztvárněné hmoty, které vyjadřuje matematika symbolicky, předpokládá, že stejná esence (bytnost) nějaké věci existuje v mnoha jedincích. Proto je matematika sčítá nebo jinak s nimi zachází v matematických úkonech. Filozofie pojednává o takové esenci (bytnosti) v různých kvantitativních velikostech v jedincích. Když jedná o kvantitě, tedy jedná o důvěrných vztazích kvantity k bytosti (esenci) a k podstatě (substanci). Tím také filozofie více objasňuje smysl a podstatný ráz kvantity.
Také vztahy se dají různě pozorovat. Zkoumá je např. matematika. Vztah předpokládá vždy nějaké kvantum. I v matematicky poznaných vztazích je záblesk pravdy o skutečnosti, ale nikoli celá pravda. Např. statisticky vyjádřené kvantitativní vztahy v lidské společnosti otevírají mnoho poznatků i problémů, které neobsáhneme najednou. Stav mysli k nim je vždy neúplný a nedokonalý, a proto i tento obor vztahů je plný problémů.
Četné souladné vztahy, třeba podle velikosti nebo podle souladných kombinací, mohou sloužit jako látka pro estetické vztahy. Také Einstein si všímá této krásy přírody, když říká, že "podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nepokazil." (J.M.Veselý, Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994, s.131) V každém vědním oboru mohou kvantitativní vztahy sloužit jako látka k poznání. Jednotlivé vědy zaujaté množstvím věcí čili rozměrností (ať skutečnou či libovolnou) dosahují určitých zjištění a výpočtů, ale kvantitativní výpočty a výsledky přírodních věd nenahradí filozofické poznání. Poznání přírodních věda a poznání filozofické se mohou a mají vzájemně doplňovat. Zároveň filozofické pojmy jsou východiskem přírodních poznatků. Poznání se totiž děje jako objasňování podrobností a dílčího řádu, jeho složitosti a dění pomocí obecnějších, ale nám jasnějších pojmů.


Co je to kvantita?
Když se řekne kvantita, tak to pro filozofa znamená totéž, co dělitelnost věcí na části stejného druhu jako byl celek. Takto je kvantita jako jeden z deseti druhů (kategorií) jsoucna. Těchto deset druhů představuje všeobecný způsob bytí, příslušející všem stejnorodým útvarům v přírodě. Takto pojatá kvantita se vyznačuje dělitelností na části stejného druhu i měřitelností, zaujímáním místa v prostoru a jinými vlastnostmi.
Některým druhům jsoucna přísluší pojem kvantity jen proto, že jsou měřeny jen kvantitativně, třebaže patří do jiných druhů jsoucna (např. se mluví o kvantitě pohybu, intenzitě různých kvalit).
Pokud srovnáme filozofický pojem kvantity s Planckovou teorií o kvantech světla a o kvantech působivosti (např. energie je vysílána a vstřebávána jen v přetržitých kvantech), tak vidíme, že filozofický pojem zabírá kvantitu v celém pojetí jako jsoucno, a to jedinečné jsoucno, zatímco kvantová teorie fyzikální jedná pouze o nejmenších částicích jsoucna, které nazývá kvanta.
Proto různě pojatá kvantitativní stránka skutečnosti zahrnuje docela jiné záležitosti ve filozofii, jiné ve fyzice a chemii, ale obojí poznání se doplňuje a neobejde jedno bez druhého.
Z kvantitativní velikosti, stejnosti či nestejnosti se v poznání dostáváme i k velikosti a různosti v kvalitách a jiných psychických jevech (např.v citech, poznatcích, emocích). Také v nich je zjistitelná kvantitativnost trvání, intenzity, účinku, apod. Některé psychologické směry se omezují na tuto psychickou kvantitativnost, ale hned se ukazuje, že povaha či důvěrná skladba psychických jevů není dána v tomto způsobu poznání psychiky a jejich projevů.
Proto zůstává možnost tytéž jevy poznávat v hlubších vztazích a dojít až k jejich povaze.
Kvantita a její rozsah znamená přesné uspořádání části v celku. Je to vidět třeba u krystalu, kde molekuly jsou uspořádány přesně do kvantitativního celku. Toto množství částí v celku zůstává jen možným množstvím, protože v celku vytváří jednotu.
Každé uspořádání částí v celku a do jednoty vytváří určitý řád. Řád, který vzniká z částí celku je řádem, který vzniká z mnohých celků ve vzájemném vztahu. Jeden z nich je první, ostatní následující. V našem případě jde o vnitřní vztah skladebných částí jednoho celku. Jde tedy o základní vztah a řád, kde sama povaha věci určuje, co je první a co následuje jako další.
Tento základní kvantitativní řád nemá příčinnou závislost jedné části na druhé, nýbrž je to ryzí vztah, kde jedna část začíná, druhé přirozeně následují.
Kvantita dává rozměry hmotným věcem. Podle kvantitativní rozměrů se může vše měřit a kvantitativně určovat, i částice, pohyb, kvality věcí. Fyzika dochází ke kvantové teorii a kvantové mechanice. Takové měření se provádí v matematice a matematizovaných vědách, ve fyzice, aj. Avšak takové vyjádření kvantitativních a kvantizovaných vztahů a působení nemá za úkol určit podstatu kvality nebo celé reality věcí. Proto co tyto kvantizované vědy přinášejí o skutečnosti, je jenom určitý úsek, odtažený ze skutečnosti. Ta skutečnost ale může být zjišťována, poznávána a úplněji určována ještě jinak. Když fyzika dospívá k nejzákladnějším částicím, ke kvantům světla a energie, nevypovídá nic o podstatě věci, i když jsou to důležité poznatky pro fyziku a přírodní vědy. Fyzika sice nazývá tyto nové částice podstatou, ale ve skutečnosti jsou to jen principy a nejzákladnější prvky celku, který se může nazvat podstatou. Také název "kvantum", jak ho užívá fyzika pro kvantum světla a energie, není docela totožný s názvem kvantity, jak ho užívá filozofie.
Fyzika naráží na mnohé obtíže při přesném pojmovém určování fyzicky zjištěných jevů ve skutečnosti, zejména když chce fyzik, např. Heisenberg, dát fyzikální poznatky do přesných filozofických pojmů. Proto říká, že obecné pojmy filozofické jsou srozumitelnější než speciální pojmy fyziků, ale nejsou dokonalým popisem pokusů v kvantové teorii, a proto mají ráz statistický, nikoli zcela vyčerpávající skutečnost.
Zcela vyčerpávající ráz pro objektivní skutečnost nemá žádný ojedinělý pojem. Proto je v lidském poznání zapotřebí více pojmů a soudů o každé věci, aby se dospělo k dokonalejšímu vyjádření skutečnosti.


Jaký vztah má kvantita k podstatě věcí?
Každá reální věc obsahuje svou jednotlivou povahu, esenci (bytnost), která je zároveň podstatou ve vlastním smyslu (substancí), protože je přirozeným nositelem způsobu čili rázu bytí. Tento ráz bytí vyplývá z vlastností, jimiž je podstata určována např. k určité kvantitativní velikosti, ke kvalitnímu stavu, má v sobě vztahy k jiným věcem, je činná i trpná, atd. Tyto určenosti podstaty vyplývají z povahy věci. Dávají věci druhotně určující vlastnosti. Podstata je nositelem těchto vlastností. Tyto vlastností přirozeně vyplývají z podstaty jako důsledky jejího podstatného tvaru. Realita věcí přirozeně povstává celá, a pouze myšlenkovým rozborem zjišťujeme jednotlivé součásti celku jak různě patří jednotlivé části k celku.
Kvantita patří k těmto druhotným částem věcí. Předpokládá podstatu a dává jí rozsah či rozměrnost. Plyne to z toho, že podstata věcí může měnit větší nebo menší kvantitu a sama se tím nemění. Podstata sama v sobě nemůže být větší nebo menší, nýbrž buď je nebo není. Proto i kvantita dává podstatě jen podružný tvar, a stejně i kvality a jiné vlastností podstaty dávají podstatě druhotné tvary a každým z nich nabývá nový způsob bytí.
Způsob, podle pojetí sv.Tomáše, je spolupřiměřenost principů, jak hmotného, tak účinného, takže kdekoli vznikne ve věci nová spolupřiměřenost, tam vznikne také nový způsob. Spolupřiměřenost principů znamená nové, ale podružné utváření, jak uvnitř věcí, tak vlivem vnějším činných zásahů. Spolupřiměřenost jako nové uspořádání ve věci přináší vždy nový tvar nebo přivodí ztrátu nějakého tvaru, ale jen podružného. Pokud zanikne podstatný tvar, zanikne také věc. Každý nový podružný tvar má vztah ke svému účelu a cíli věci. Je-li bez nich, dosahuje lépe nebo méně dokonale svého cíle.
Kvantita je tedy podružný tvar. Dává podstatě rozměrnost, takže ta je podle rozměrnosti měřitelná, zaujímá místo v prostoru a nabývá jiných vlastností, které dává věci její kvantum.
Podstata věcí je nedělitelná, zatímco kvantita je dělitelná na části. Podstata je dána hmotou a tvarem, kdežto kvantitativní rozsah je důsledek a vlastnost hmotné podstaty. Každá podstata může existovat jedině když má přirozeně velkou kvantitu, totiž přiměřenou, kdežto o kvantech se dá mluvit i ve formě nejelementárnějších částic podstaty.
Aristoteles uvádí ještě jiný rozdíl mezi podstatou a kvantitou (Metafyzika, V). Kvantitu a její rozsah můžeme vnímat a pokusně zkoumat, kdežto podstatu jenom nepřímo. Přímo můžeme dojít v podstatě myšlenkovým rozborem, tím, že ji poznáváme jako podklad a podmět (subjekt) vlastností, a jednoho nositele vlastností rozlišujeme od jiného, protože má jiné vlastnosti. Proto rozměry věcí nejsou podstatou, třebaže nutně vyplývají z hmotné podstaty.
Proto názvy fyziků, pokud dávají částicím označení podstata, nejsou ve vlastním smyslu. Označuje pouze něco ze jsoucna, nikoli z podstaty věcí, tj. její elementární části.
Kvantita je podle Aristotela to, co se dá rozdělit v díly, z nichž pak každý, ať jsou dva, nebo ať je jich více, je přirozeně něčím jedním a něčím určitým (Metafyzika, V,13). Tedy dělitelnost věcí na větší nebo menší kvantitativní celky ponechává všem částem jednotu podstaty a individuální ráz. Jde tedy o dělitelnost skutečnosti toho, co je dělitelné v možnosti, a nikoli o dělitelnost myslitelnou až na elementární částice.
Jednota je principem každého jsoucna skutečně existujícího jako celku a všechny věci existují v přírodě v jednotlivé a podstatné jednotce.
Je rozdíl mezi kvantitativní dělitelností a mezi chemickou analýzou na prvky, protože prvky v jednotě podstaty čili ve sloučenině jsou jen v možnosti. Proto je třeba nějak změnit celek a jednotu věci, např. působením, aby se rozložila na prvky. Kvantitativní dělení nemění jednotu a individuálnost rozdělených částic a tyto částice jsou stejné podstaty jako byl celek.
Změna, která se děje v chemickém procesu, dospívá vždy k novému uspořádání struktury, nabývá nové jakosti, takže prvky jsou jiné podstaty, než jejich sloučenina.
Každá samostatná podstata se vyznačuje jednotou, i když nevylučuje dělitelnost a jednotlivé složky. Jednota jako princip skutečného bytí věcí je principem poznání věcí, jakož i principem různosti věcí. Proto částice, které nejsou individuálními jednotkami, nejsou samostatné podstaty, nýbrž jen elementy podstaty.
Kvantita je podružným tvarem věci, a proto neutváří věc v její podstatě, ale jen v druhotných vlastnostech.
Každý přírodní tvar, i podružný, ztvárňuje nějak věc. Každý přírodní proces ztvárňuje věc, které přináleží. Proto má svůj vlastní výsledek neboli účinek, jeden prvotní a jiné podružné. Jen jediný a to vlastní účinek je prvotní, a z toho je možno poznat povahu tvaru. Také povahu kvantity je možno poznat z vlastního a prvotního výsledku, jiné podružné výsledky předpokládají výsledky prvotní. Forma sama sebou utváří věc. Proto prvotním výsledkem je vždy samotný tvar.
Už velcí myslitelé křesťanského středověku pojednávají o prvotním výsledku kvantity. Tak sv.Albert Veliký připisuje kvantitě jako vlastní účinek měřitelnost. Jiní učenci připisovali kvantitě rozsah v místě jako vlastní účinek. Někteří další připisovali kvantitě jednotu a uspořádání části v celku, na které má každá věc nárok už svou povahou. Sv.Tomáš uvádí, že prvotní výsledek a účinek kvantity je skutečný rozsah, který je uspořádáním částí k celku. Z tohoto rozsahu pak vyplývá všechno ostatní, co se dá říci o kvantitě, totiž všechny vlastnosti plynoucí z vlastní formy kvantity (např.měřitelnost, tuhost, dělitelnost, atd.).
Každá hmotná jednotlivina či podstata má více principů, ze kterých je utvářena. Je v ní především podmět (subjekt), složený hmoty a podstatného tvaru. Hmotný podklad, který je společný všem hmotným věcem sám o sobě je možnost. Proto je uskutečněn tvarem jako určitá věc. Tento podstatný tvar dává věci zvláštní ráz. K tomu se druží prvky, které dávají věci individuální jednotu. Tak je věc formována jako svébytný podmět činnosti. K tomu se kvantita neoddělitelná sice, ale neztotožněná s jinými elementy a je nutnou vlastností hmoty, které dává rozsah či rozměrnost. Hmota přirozeně nadaná kvantitou je také principem jednotlivého rozlišení věcí, při němž se věc stává touto určitou věcí.
Zvláštní ráz věcí je společný všem jedincům téhož druhu, kdežto hmota nadaná kvantitou dává věcem ráz svébytných jedinců a každý hmotný celek je pak dělitelný na části téhož druhu jako byl celek.
Toto kvantitativní dělení na části téhož druhu má své přirozené meze. Za těmito hranicemi přestává být věc dalším dělením (skutečným nebo myslitelným) tímto útvarem, kterým byla, a rozpadá na na elementy nebo na částice, které se spojují přirozeně s jinými, k nimž mají přirozenou přiměřenost, aby vytvořily nové útvary. O kvantitě těchto částic pojednává fyzika.
Dělení kvantity musí vycházet z její povahy vyjádřené vymezením, že kvantita spočívá v rozsahu a v množství částí. Každý přírodní celek má své kvantitativní části. Podle toho je i kvantita dělitelná.
Jsou-li části kvantity nepřetržité, tedy je i kvantita nepřetržitá. Když jsou části kvantity přetržité, tedy je i kvantita přetržitá. přetržitá kvantita je vyjádřena číslem. Tím se počítají jednotky téhož druhu. Nepřetržitá kvantita se dělí buď podle jednoho rozdílu (délka, přímka) nebo podle dvou rozměrů (plocha, šířka) nebo podle tří rozměrů (těleso). Přetržitá kvantita je podle různých druhů jednotek. Avšak k tomu, aby přetržitá kvantita různého rozsahu a velikosti mohla být přesněji měřena navzájem, vznikla čísla celá, čísla poměrná a lomená. Tato čísla tvoří obor racionálních čísel. Racionální číslo říká, kolikrát nějaká nepřetržitá velikost obsahuje jednotku nebo jednu část.
Počítá se však i s čísly iracionálními. Iracionální číslo je např. odmocnina ze 2 a je to nezměřitelná velikost. Obojí pak, čísla racionální i iracionální tvoří obor čísel reálných. Reálné číslo se znaménkem + nebo - je číslo kvalifikované a je kladné nebo záporné. Proto kvantita, kvantitativní a jim podobné vztahy jsou předmětem matematiky.

Osudné setkání
"Máš z pekla štěstí", utrousil dozorce, když ho propouštěl.
"Myslíte?"
"Už to vypadalo, že se odtud nedostaneš! Patřilo by ti to!"
"Co máte proti novinářům?"
Dozorce znechuceně mávl rukou: "Dneska tě ještě musíme pustit - pro nedostatek důkazů - Nevadí! On už si tě venku někdo pohlídá!"
"Jsem nevinen!"
Nenávistný pohled ho však stíhal ještě daleko za železnou branou, kterou se mu zase otevřela svoboda.
"Musím se dostat na Východ!", umíňoval si, - "Třeba jako turista. Opatřím důkazy! Dopadnu ho při činu!! Musí to být za každou cenu odhaleno."
"Pozor!", varoval ho známý lékař.
"Čeho se bát?"
"Všechno to může být hrozně nebezpečný omyl! Člověk je něčím zhnusen, snad i unaven, nebo dokonce třeba zmaten, a pak ve snaze uniknout z té nepřízně vletí do něčeho mnohem mnohem horšího!"
"Co byste mi radil?"
"Zůstat tam, kde jste. V klidu dělat svou práci. Neznepokojovat se."
"To se vám lehko řekne. Nikdo vás nepodezírá ze zločinu."
"Nic vám přece nedokázali."
"Veřejnost si myslí něco jiného."
"Může to být pokus uhonit, uštvát či prostě unavit vás. Prostě rafinované vymývání mozku."
"To vím taky!" vybuchl novinář, - Vy byste mne, doktore, těmi svými vývody doopravdy rozesmál!"
Jeho smích však nebyl docela upřímný ani bezstarostně radostný. Na dně duše stále doutnala jiskra pochybností. Suchopár, který ho tak znechucoval, trápil a omezoval, byl daleko rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo. Číhal na každém kroku, než aby se dal odbýt jako pouhá myšlenková zkostnatělost. Zakoušel ji však spíše podvědomě, emocionálně. Nepřipouštěl si, že vlastně i tahle jeho slabost může být důmyslným odpůrcem snadno zneužita vůči němu samému, třeba i proti ostatním lidem.
A tak byla jeho reportážní cesta na Východ spíše únikem. Byl to obrat k zdánlivě odpoutaným myšlenkovým vzmachům, které však byly zakovány do smyslům dostupného světa.
Dokázal pro to nalézt i zdůvodnění. Tvrdil:
"Čas a prostor jsou nanejvýš naše myšlenkové vzorce. Používáme jich jako pomůcek k uchopení skutečnosti a událostí. Zbavme se těchto tradičních vzorců. Rozum hned napne všechny své síly a letí přímo - intuicí - vstříc dokonalému poznání!"
Docela zapomínal na lidskou nedokonalost, na omezenost lidského rozumu. Ten totiž přirozeně nikdy nevytrvá v onom přímém nazírání. Proto se pokaždé snaží dokončit nedovršenost bezprostředního poznání poznáním zprostředkovaným. A tak si jen vymýšlí nové vzorce a formulky. Známý doktor mu říkával: "Nejsem proti objevování nových myšlenkových vzorců, ale myslím, že se člověk má na takové výzvědy za zrcadlo vypravovat velmi opatrně. A vstupovat tam pomalounku a znenáhla - po malých krůčcích, a pokaždé jako horolezec - aby měl vždy tři končetiny zajištěny v ověřených místech a čtvrtou hledal nový záchytný bod. Dost možná, že snad ani není v silách jediného člověka nastínit nové vzorce myšlení v celé jejich úplnosti."

"Skvělé! Geniální!", rozplývala se chválou jakási nevýrazná postava, která se k němu v davu přitlačila: "Já vás znám."
"Opravdu?"
"Jste jeden z těch neohrožených prospektorů, z těch nepočetných, kteří neúnavně hledají zkušenost v ´SENSITIVITY TRAININGS´, ale neodvažují se sami si je vyvodit", poznamenal ten nenápadný muž, se kterým zakrátko popíjel v baru, - " Měl byste se konečně vzdát svého dětství, a současně zároveň také takových vůdců, kteří člověka pořád školometsky poučují! To jejich poučování přece musí každému lézt krkem! Řekněte sám, není to tak?! Opravdové duchovní vedení má žáka uvádět do samostatného věku dospělých. Musíte se konečně odvážit velikého činu, a tak samostatně získat hledanou zkušenost! Kdepak vy - vy už nepotřebujete vůdce-učitele. Vy potřebujete spíše přítele a průvodce!", řekl mu důvěrně cizinec a šibalsky na něho mrkl.
S úsměvem mu přikývl a zeptal se:
"Nechcete to se mnou zkusit třeba zrovna vy?"
"Připijeme si na to!"
V halasných přípitcích zmizela další láhev.
Ráno se probouzel s těžkou hlavou a s duněním v uších. Ospale se rozhlížel kolem.
´Kde to jsem? Jak jsem se sem vůbec dostal?! Kdybych si tak pamatoval - ´
Úhledně zařízená místnost připomínala hotelový pokoj. Poněkud tísnivě tu však působila nepřítomnost okna. Přesto nebyla tma. Odněkud vycházelo světlo. Sotva vstal, místnost se poněkud rozjasnila, ačkoli nebylo vidět zdroj světla. Jen se něco se zalesklo. Do místnosti vlétly z různých stran jasné paprsky a střetaly se v jednom místě. Postupně se jejich pestrá směs stávala výraznější a zvláštním způsobem se zbarvovala. Za chvíli to už bylo zřetelnější. Paprsky vytvářely rumělkový kotouč, ze kterého šlehala záře do stran. Brzy působil dojmem asymetrického znamení.
Nato se barvy změnily a také tvary modelované světlem a stínem se přetvářely. Zaostřovaly se vyhraňovaly. Objevila se jakási světelná postava. Tvář měla nevýraznou, ale i ta se posléze zaostřila. V místnosti se objevil muž. Ano, novinář ho poznal, - poznal jeho tvář. Pohlížel do matných očí toho, se kterým večer popíjel. Vyhrkl překvapeně:
"To jste vy?!"
Neznámý se přidušeně uchechtl.
"A kde to vlastně jsem?"
"To máte tak", ozvala se postava, - "Nás nemusí nikdo složitě hledat. Jakmile je nás potřeba, hned jsme po ruce. Máme rychlé spojení", a ukázal nahoru.
"Přes družice?"
"To také. Máme ovšem dokonalejší prostředky. Stačí, když se někdo projeví žádoucím způsobem, a hned o tom víme."
"I v mém případě?"
"Ovšem. Víme, co vám chybí."
"Co?"
"Přátelství. Spojenectví. Podáváme ruku všem ztraceným, zaostalým, hladovým a pronásledovaným." chlubila se postava.
"Naznačil jste, že máte spojení s tamtěmi - "
"Jsou to naši spojenci."
"Spojenci?"
"Jsme jejich jediní prostředníci se světem. Právě my jim zajišťujeme styk s lidstvem. Oni nám za to vycházejí vstříc."
"Doopravdy?"
"Samozřejmě. Nemáme zájem nic předstírat. My neumíme lhát, a to je naše největší slabost. Každý by nás rád jenom zneužíval."
"Není styk s nimi riskantní?""
"Pro nás ne! - Totiž oni - ", řekl muž a ukázal palcem vzhůru "oni nás potřebují. Udělají, co chceme. Takže hlavní jsme tady vlastně my."
"Určitě?"
"Pryč bychom si neměli být jisti?"
"Myslím, že oni - představitelé mimozemské superinteligentní civilizace - si přece nad námi mohou vždycky udržet převahu!"
"Nesmysl!"
Žurnalista se ironicky usmíval.
"Můžeme to dokázat."
"Jak?"
"Třeba na různých kulturních dokladech v Peru a v Egyptě."
"Cože?! - To všechno přece svědčí o minulých návštěvách Mimozemštanů!"
"Ale kdepak", ozvala se postava, - "Jsou to díla našich lidí. Propadli se do minulosti a zůstali tam."
Novinář vrtěl nechápavě hlavou.
"Lidstvo toho zná ještě tuze málo, zatímco my už dávno experimentujeme se strojem času. Nějaké informace jsme přijali od nich", řekl a pokynul nahoru, - " Zbytek jsme si odvodili sami. Máme stroje času. Dokážeme s nimi proniknout do minulosti."
"Jaký to má smysl?"
"Ryze lidský! Jde nám o zušlechtování našich předků. V nich a přes ně vlastně zušlechťujeme sami sebe."
"Jak to funguje?"
"To je složité. O tom až jindy. Však bude dost času. Zavedeme vás do laboratoří."
"Nebojíte se, že to vyzradím?"
"Nevyzradíte! Teď už ne!". zachechtal se skřehotavě neznámý.
"Jakto, že už ne?"
"Jste přece náš."
Reportér chvíli mlčel. Později se zeptal: "Jedno mi ale nejde na rozum. K čemu může představitel mimozemské vyšší inteligence potřebovat nás - lidi?"
"A vidíte - potřebuje nás. Chybí mu opravdové soudružství. A my mu je neodepřeme."
"Nevěřím vám! Proč by se obracel zrovna na vás?!"
"Věřte nebo ne, ale potřebuje nás jako sůl. Dříve se omezoval na náhodné únosy lidí v Bermudském trojúhelníku. To mu ale nestačilo. Byly to jen skupinky nebo jednotlivci. Proto se obrátil na nás."
"A co vy?"
"Neodmítli jsme. Teď jsme se stali jeho jediný dodavatel."
"Dodavatel? A čeho?"
"Přece lidí!"
"Cože?! To snad není možné! Vy mu sami dodáváte své bratry?!"
Postava se nejistě zavrtěla. Pak uvedla: "Samozřejmě, že neposíláme své bratry, aspoň ne vždy. Provádíme výběr. Posíláme pouze některé zaostalé nebo zkažené jedince. Především ty, kteří váznou ve středověkém tmářství, a vzdorují převýchově ve smyslu vědeckého ideálu lidskosti. Dodáváme je tam", ukázal palcem nahoru, - "organizovaně. Každopádně to děláme lépe, než když si je bere sám třeba v Bermudském trojúhelníku."
"Ale - proč?!"
"Proč ne? Naší politikou je pravda! Nemáme důvod něco zatajovat. Ostatně nemáte stejně příležitost vyzradit to ostatnímu světu! Je to prosté. Mimozemšťané - přes jejich nespornou superinteligenci - nedokáží provést některé úkony, které jsou u nás lidí zatím docela běžné."
"Které?"
"Mimozemšťan podle všeho není schopen lásky. Nedokáže nikomu ani věřit."
"Opravdu?"
"Vlastně si to jen domýšlíme. Nevíme přesně, jak to s ním vlastně vypadá. Dost možná, že prostě jenom nechce, ale tvrdí, že prý nemůže. Každopádně máme ověřeno, že tihle Mimozemštané nežijí párovaně, ba ani ve skupinách. Spíše jen v náhodných shlucích. Na rozdíl od nás lidí, kteří tvoříme jeden druh, oni jsou každý svého druhu. Každý z nich žije jako samorost."
"Jsou všichni stejní?"
"Ne. Jsou mezi nimi rozdíly ve schopnostech inteligence."
"Jaké jsou mezi nimi vztahy?"
"Ten nejinteligentnější Mimozemšťan si udržuje strachem svou moc nad ostatními. Ti mu musí sloužit. Opatřují mu všechno, co chce."
"Ovšem kromě jednoho."
"Samozřejmě. Kromě lásky. Žádný nich není lásky schopen. V tom jsou všichni závislí na lidech."
"No, a? To snad není takový nedostatek, který by je činil tolik závislými na nás."
"Hm. To jsme si donedávna mysleli také. Naivně jsme se domnívali, že láska a víra byly důležité tak leda pro středověké lidi. Jenže jsme došli k něčemu jinému. Totiž oni", a ukázal znovu významně nahoru, -"nám to jednou prozradili."
"Sami od sebe?"
"Donutili jsme."
"Vy?! A jak?"
"Žádali jsme od nich vysvětlení jako podmínku dalšího dalšího pozemského zboží."
"A co řekli?"
"Bez víry, třeba i hodně naivní a zaslepené, ale především bez lásky se uměle nedá nastartovat řízená transmutace hmoty. A právě transmutace hmoty je východisko pro pohyb jejich kosmické lodi v prostoru i v čase. Mimozemšťané jsou totiž jinak docela nehybné bytosti."
Novinář se otřásl. Bylo to hrozné. Ten chladný mimozemský nekrofil, bez lásky a jiných přirozených životních projevů, tedy zneužívá naivní lidské víry a lásky jako paliva pro svá U F O. A tyto stvůry mu jako by nic dodávají lidi. Byl zlostí bez sebe, až se mu zatočila hlava. Sotva závrať pominula a ovládl se, dolehl k němu hlas:
"Konečně bez lásky se nemůže neomezeně pokračovat ani v kosmické alchymii. Rozpínání vesmíru spěje k tomu, že se nakonec rozplyne v nic a svět vyhasne. Jenom dokud jsou tu milující rozumné bytosti - jedině do té doby, nemůže vesmír vyhasnout. Je v něm totiž dost silný zdroj tepla a světla. To je pro nás velké poučení. Nesmíme vyexpedovat všechny lidi. Nnějaké si vždy musíme uchovávat jako pohon či palivo pro naše vlastní stroje."
"Cožpak vy s tímto také experimentujete?!"
"Už jste přece slyšel. Mohu jen dodat, že v tomto směru konkurujeme Mimozemštanům."
Novinář se pokusil srovnat si to nějak v hlavě. Tehdy ho poprvé napadlo: ´Zvláštní. Vždyť ten mimozemský odpůrce má při své superinteligenci hrozný nedostatek - postrádá pravou moudrost!´ Pak je Mimozemšťan při své inteligenci, třeba i nadlidské, asi pořádný zabedněnec. Toho by se přece mělo proti němu použít! Ovšem jak?´
Pevně si však umiňoval: "Získat od nich co nejvíc vědomostí! Informovat o tom svět dřív, než upadne do spárů toho ďábelského aparátu!"
Tak uvažoval a snad si ani dost jasně neuvědomoval, ze zrovna probíhá v nejhlubších základech jeho duše podivuhodný přerod. Bylo mu dáno, aby se v něm projevila láska, třebaže zatím jen v podobě úcty k člověku a jeho důstojnosti a k jeho vrcholným životním hodnotám jako vědomí, svoboda, víra, naděje.
Dříve by ho to bývalo vyvedlo z míry. Teď se sám skoro podivoval, že ho to tolik neznepokojuje. Snad byl příliš zaujat touhou pomoci lidem proti zvůli mimozemské obludy.

Sloupce pestrých a blýskajících se světel vystřelovaných v nejrůznějších intervalech pod nejrůznějšími úhly ze zdrojů zabudovaných ve stěnách, v podlaze i stropě místnosti, splývaly v jednom místě v pestrý přelud. Mihotavý útvar barevných světel a stínů tvořil úchvatný kontext celému tomu nenápadnému našeptávání. Těkavá postava záhadného Illumináta, vyrůstající ze světelných sloupců stereovize, se neustále přibližovala a zase vzdalovala očím fascinovaného pozorovatele. Mihotala se mu před zraky a oslovovala ho výrazy jemu důvěrně známými a obrazy mu tolik blízkými. Vyzařovala cosi fascinujícího a magicky hypnotizujícího. Způsobovalo to, že se člověk, který vždy znovu a znovu přijímal ten úkaz s dávkou nelibosti, pokaždé zvolna podvoloval jeho sugestivnímu působení. Vůbec se již nebouřil, když přišla na přetřes otázka vesmíru, s níž dříve nakládal dost nešetrně:
"Někteří dnešní fyzikové a astronomové v Americe mají takové či onaké teorie kosmu, zatímco my - cha, cha, chá - - víme svoje, a zbytečně to do světa nevytrubujeme. Zato se snažíme vydobýt z kosmu co nejvíc pro naši věc!"
"Ale musíte přece brát v úvahu moderní vědecké objevy", namítl host a zajatec v jedné osobě.
"Jaképak objevy?! Už dávno jsme odhalili slabiny Einsteinovy teorie! Jeho rovnice zavádějí k modelu vesmíru, který se rozšiřuje nebo podléhá smrštění. To znamená, že vesmír v Einsteinově pojetí postrádal stálou strukturu."
"A vy snad máte lepší řešení?"
"Určitě. Vždyť objev rudého posuvu ve spektrech galaxií potvrdil náš názor a kromě toho - - dokázal existenci našich spojenců ve vzdálených galaxiích."
"Myslíte si, že jste překonali Einsteina. Jenže co třeba objev kvasarů: ač připomínají hvězdy, vyzařují mnohem víc energie než všechny hvězdy v galaxii. A co pulzary? Rotující předměty složené hlavmě z neutronů? Hmotností se blíží Slunci, ale jejich rozměry se pohybují kolem dvaceti kilometrů. Tyhle zjevy se týkají obrovských hmot nahromaděných v malých prostorech. Mají co dělat s obrovskými gravitačními poli. Tady přece nevystačíte s původní Newtonovou teorií gravitace! Neobejdete se bez Einsteinovy teorie!"
"Ovšem. Vždyť my také teorii relativity užíváme pro dobývání kosmu. Známe však její meze."
"Ehm."
"Poskytuje nám spíše návod k ovládnutí kosmu, než nějaké poznání o existující skutečnosti. Na druhé straně ovšem také my připouštíme model rozpínajícího se vesmíru a vývoje kosmu. Ovšem bereme ho jako nějakou teorii, abychom tak řekli, kratšího dosahu."
"Proč kratšího?"
"Pomáhá nám překlenout některé přehrady mezi pohledem makrokosmickým, mikrokosmickým a biokosmickým. Teorie rozpínajícího se vesmíru nás totiž vede k závěru o vývoji hmoty. Model rozpínajícího se kosmu nás přivádí k poznání, že před miliardami let byl vesmír soustředěn do nepatrné hmoty. Od tohoto stavu se počíná vývoj dnešního kosmu."
"Takže na počátku byl Velká třesk?!", vyhrkl novinář. "Tím začalo rozpínání vesmíru a pokračuje dodnes!"
"Kde se ale vzal rozpínající se plyn?"
Na to mu neznámý připomenul to, co sám kdysi tvrdil: "To je kosmologická otázka. Ta nás nezajímá. Nás zajímá jenom proces, který probíhá několik miliard let. Při zkoumání tohoto procesu se nám pomalu ale jistě stírají rozdíly mezi hledisky mikrokosmickými, makrokosmickými a biokosmickými. Tak se naši astronomové, fyzikové, chemikové a biologové setkávají v moderní alchymii."
"Ehm."
"Podívejte se na to třeba makrokosmicky. V galaxii vzniká ročně asi 25 nových hvězd."
"Opravdu?"
"Vznikají srážením vodíkových mraků."
"Takže hvězdy jsou skrz naskrz plynové?"
"Obyčejně ano. Zároveň jsou hvězdy tím, o čem odedávna uvažovali alchymisté. Dochází v nich k transmutaci prvků. Výchozím materiálem je vodík. Ten se spaluje na hélium."
"Což až se všechen vodík spálí?"
"Potom reakce ustane. Hvězda zhasne. Hélium se pak spaluje na uhlík. Nejtěžší prvky vznikají až na konci vývoje hvězd. Ve fázi, kdy vnitřek hvězdy shořel na železo a jemu blízké prvky, je kolem této nejžhavější oblasti vrstva s teplotou sto miliónů stupňů. Tam ještě dohořívá hélium. Ovšem do fáze se železným jádrem se dostávají jen hvězdy hmotnější než Slunce. Ostatní nedokáží gravitací stlačit plazma kolem svého středu tak, aby vzniklá teplota stačila k zapálení obtížně probíhajících reakcí. Hvězda ztratí zdroj jaderné energie a vyhasíná."
"A dostane-li se do stavu, kdy její střed transmutuje na železo?"
"Pak má její vývoj ještě dramatičtější průběh. Železné jádro se ochladí a pod tíhou okolní hvězdné hmoty se rázem prudce zhroutí. Přitom se uvolní energie a železné jádro, jakož i vrstvy dál od středu se rozpálí tak, že nastane výbuch."
"Supernova."
"Ovšem. Velká část nitra hvězdy je přitom vyvržena do okolí. Výbuch působí nejen ven, ale také dovnitř: železné jádro hvězdy je silně stlačeno. taková hvězda má průměr nějakých dvacet kilometrů. Není ani vidět, a přece se dá sledovat. Vysílá totiž čas od času pulzy rádiových vln."
"Je to pulzar."
"Každopádně je bývalá hvězda náhlou změnou vnitřní výstavby zničena. Zbývá jenom její jádro v podobě tzv. neutronové hvězdy". Je totiž tvořena neutronovým plynem. Při svých skrovných rozměrech má obrovskou hmotnost. - Tohle ovšem není jediný možný osud železného jádra supernovy. Má-li jádro velkou hmotnost a je-li výbuchem stlačeno pod jistou kritickou mez, nastává úplné gravitační zhroucení. Zůstává pouze neviditelný útvar, zvaný černá díra."
"To známe", mávl rukou posluchač, - "Je to neviditelný bod, ve němž se ztrácí hmota. Všechno tam může vletět, ale ze sféry její přitažlivosti se nemůže nic dostat ven. dějí se tam prapodivné věci. Čas tam plyne docela jinak."
"To je fakt", připustil neznámý, - "V černé díře jsou skutečně oblasti, kde čas plyne jinak, prostor se mění v čas, a naopak. Ovšem mýlil byste se, kdybyste si myslel, že z černé díry nevede žádná cesta ven. My totiž cestu ven dobře známe. - Každou černou díru doplňuje bílá díra. Hmota z našeho vesmíru se černou dírou propadá do jiné vesmíru, kdežto bílou dírou se zase jinde vynořuje. Nás ovšem zajímá hlavně černá díra."
"Proč právě ona?"
"Je v ní totiž skryto nepředstavitelné množství energie. Právě této energie se snažíme s pomocí mimozemské inteligence využít. Musíme mít konečně k dispozici generátor, s jakým nemůže soupeřit ani energie nejvýkonnějšího hvězdného reaktoru!"
"To je nad lidské síly!", namítal reportér -"Už přece s ohledem na obrovské rozměry černých děr v kosmu."
"Omyl!", ozval se neznámý, - "Černá díra nemusí mít jen makrokosmické rozměry. Každá elementární hmotná částice v sobě skrývá jakousi obdobu černé díry. Lze odhalit řadu vlastností, které má taková částice společné s černými dírami astronomických rozměrů. Právě proto stavíme černoděrovou bombu!"
"Cože?!"
"Je to zvláštní zrcadlo, obklopující rotující černou díru a odrážející urychlené částice zpátky."
"Co znamená ta její rotace?"
"Rotující černá díra je prostě černá díra, kolem níž se utváří jakási slupka. V ní je možné, aby částice, která do ní pronikla zvenčí pod jistým úhlem, nebyla černou dírou pohlcena, ale naopak z ní zase vypadla a navíc ssebou uchvátila množství energie černé díry. To nás přivedlo na nápad černoděrové bomby a generátoru."
"Co je zas tohle?"
"Stále totiž, jen s tím rozdílem, že se v zrcadle umístí ventil, umožňující řízené uvolňování nahromaděné energie. Tím se dostáváme k samému jádru transmutace hmoty. Až se nám podaří vyrábět energii dostatečně pomalu a technologicky ji zužitkovat, a bude možno měnit jeden prvek v druhý, staneme se neomezenými vládci přírody! Každý přírodní děj lze totiž chápat jako vzájemnou přeměnu jednotlivých druhů energie. Věděl to už Max Planck právě tak jako Feynman. Uváděli, že zákon zachování energie není správný, pokud neuznáme převoditelnost energie ve všech jejích formách. Dávná vize alchymistů o transmutaci hmoty se konečně přiblížila svému uskutečnění. Vyrobit zlato z jiných látek, které zlato neobsahují, znamená přeměnit jeden prvek v druhý. To už dnes není žádný problém. Každý chemický prvek je spojen černou dírou s dalším chemickým prvkem Mendělejevovy tabulky, setrvávajícím v minulosti, kam při transmutaci z předcházejícího prvku sklouzl. Délka jeho odlehlosti v minulosti se liší od prvku k prvku - závisí na poločasu jeho rozpadu: nejdelší je u vodíku, nejkratší u nejtěžšího prvku. Černá díra, spojující přítomný vesmír s minulým, tvoří tunel, který lze v nepatrném okamžiku sklouznout do minulosti. - "
"O těchto transmutacích prvků nepochybně věděl už Bohuslav Braunner, i když zřejmě neznal všechny okolnosti."
"Ach - ten!", mávl rukou neznámý, - "To byl jen spolupracovník Mendělejeva. Ten dokázal v periodické tabulce, že všechny prvky navzájem souvisí, a že tvoří odstupňovanou řadu."
"Jenže Braunner šel přece dál! Tvrdil, že objev periodické tabulky prvků dokazuje, že všechny prvky mají společný původ, a že všechny jsou vlastně výsledkem vývoje jedné a téže pralátky."
Neznámý neklidně zavrtěl hlavou a zahučel: "Nic nového pod sluncem! Takové názory šířil už Nestor chemiků Beketov. Dané procesy však neprobíhají prostým skládáním základních živlů, jak si to představovali naši předkové v čele s Aristotelem. Při každé transmutaci z jedné formy v jinou se hmota mění strukturálně! Proto žádná její částice není potom přesně stejná, jako byla dřív. Dennodenně se o tom přesvědčujeme při pokusech s řízenou termojadernou reakcí, kdy se snažíme uchovat a tepelně oddělit plazmu."
"Plazmu?"
"Ano. Plazma, jak známo, je hmota v ionizovaném stavu, kdy jsou uvolněny vazby v jednotlivých atomech. Proto se ionty - protony a elektrony pohybují všemi směry. Hmota v ionizovaném stavu se stává elektricky vodivou. Plazma má některé vlastnosti plynu a jisté vlastnosti záření. Za jistých podmínek může plazma tvořit stav, v němž se prolínají vlastnosti plynu s vlastnostmi záření. Do takového stavu lze uvést každou hmotu nebo záření. Třeba ohřevem nějaké látky na vysokou teplotu vzniká plazma, nebo je může i při nízké teplotě vytvářet silné magnetické pole. Studená plazma může vznikat i v lidském organismu a vycházet z něho do okolí. Ale o tom až jindy", řekl neznámý, jako by se něčemu vyhýbal.
O pár okamžiků později se neznámý už zase nadouval pýchou: "Naším nejdůmyslnějším zařízením k udržení a oddělení plazmatu je TOKAMAK. Teoreticky jej máme promyšlený, ale prakticky je velmi nákladný. Naproti tomu další náš skvělý reaktor je konstrukčně velmi prostý. Jeho realizace závisí na procesech konvekční výměny tepla, které však zatím nelze teoreticky nalézt. Ovšem ve spolupráci s mimozemskou inteligencí to zvládneme, ať to stojí cokoli. Prozatím děláme pokusy v NIGOTRONU.
"Co to je?"
"V NIGOTRONU ozařujeme křemennou kouli naplněnou stlačeným héliem. V plynu vznikají ostře ohraničená světlá místa. Vydrží to ale jen pár sekund. Pak se koule začne protavovat. ale i to vyřešíme!", vyjádřil sebevědomě neznámý a pohodil hlavou směrem nahoru: " Společně s nimi."
"Není to moc riskantní?"
"Pochopitelně, že je. Je zde mnohem větší nebezpečí, než při nečisté reakci v atomových reaktorech. Totiž riziko nenávratného propadnutí se do minulosti. My však takové riziko rádi podstoupíme. Víme, že to děláme v zájmu pokroku", pronesl velkomyslně nezmámý.

"Nebylo by bezpečnější zabývat se raději studenou bioplazmou?" namítl novinář.
"Nezanedbáváme ani tuto možnost."
"A výsledky?"
"Copak vy to nevíte? Byli to přece naši lidé, kteří v roce 1962 objevili studenou bioplazmu. Tato plazma je při určité intenzitě emise viditelná prostým okem jako aura. Neurolog Sergejev zaregistroval v některých případech plazmu několik milimetrů od těla živých tvorů. Sledoval, jak se obláčky plazmy oddělily od organismu a volně se vznášely prostorem. Intenzita bioplazmového pole závisí především od stavu organismu. Hustota plazmy bývá překvapivě velká. odpovídá koncentraci elektronové plazmy, jež je zdrojem rádiového záření Slunce. Biologové z Alma-Aty dospěli k pozoruhodným výsledkům. Zdrojem biologické plazmy je patrně mozek. Vyzařuje velmi odlišnou intenzitou na rozličných místech těla, hlavně na čele. U hudebních virtuózů jsou to zase prsty. Každopádně se ukazuje, že organismus je zdroj plazmy, přičemž vrcholným zdrojem je člověk. Uspořádání hmoty, umožňující vznik života, bylo procesem, který nebyl ukončen dříve než před třemi miliardami let. Jistou roli přitom sehrála evoluce sloučenin na bázi uhlíku. Uhlík je v kosmu mimořádně rozšířen - a víte proč?"
"Ne, to nevím."
"Právě proto, že k syntéze svého jádra nepotřebuje výbuch supernovy, nýbrž vzniká z vodíku ve stálém procesu hvězdného záření. To je ovšem jen předpoklad. Hlavní je - jak říkával Ciolkovskij - stěhování panspermie vesmírem. Ciolkovskij rozvíjel názory o kosmické panspermii. Soudil, že mimozemské bytosti s nadlidskou inteligencí rozsévají život na jiná nebeská tělesa. Po něm to opakovali Crick s Orgelem ve dvacátém století."
Novinář si na studii ze sedmdesátých let dobře vzpomínal: její autoři vyslovili přesvědčení, že cizí vyspělé civilizace mohly vysílat do odlehlých končin vesmíru automatické sondy se zásobami mikroorganismů již dávno před vznikem Země. Tvrdili, že při vhodném udržování mohou mikroorganismy přežívat miliony roků. Pokusy to kupodivu potvrdily. Sonda SURVEYOR 3 dopravila na povrch Měsíce streptokoky, a když je přivezla posádka lodi APOLLO 12 zpátky, ukázalo se, že přežily kruté podmínky bez újmy. "
"Ano. To je docela možné. Totiž nelze to zcela vyloučit", připouštěl novinář a podotýkal: "Teze o věrném cirkulování panspermie vesmírem je však logicky nepřijatelná!"
"Cože?!", ozvala se postava ze stereovize, - "Cirkulace panspermie je právě tak věčná jako vesmír sám."
"Myslím", ozval se pozorný posluchač po chvíli uvažování, - "že je to dost chabá odpověď na dvě otázky, které by bylo nutno předem správně položit."
"Myslíte?!"
"Jsem o tom přesvědčen. První otázka by měla znít: Vzniklo tvorstvo naráz nebo pozvolna?"
"A ta druhá?"
"Druhá by měla být: Byl vesmír stvořen jako pomíjivý nebo jako věčný?"
"Chybí však odpovědi", ozval se jízlivý hlas.
"Pokud jde o první", řekl novinář a vytáhl z kapsy ošoupané, malé vydání bible, - "zdá se, že z Geneze neplyne doslova, že Bůh učinil všechnu vegetaci a živočichy z ničeho, ani že přímo a naráz stvořil všechny jeho jednotlivé druhy."
"No, prosím! Poučte nás, jak to bylo", ozval se hlas ironickým tónem.
"Podle podání Geneze Bůh nestvořil ústrojný svět z ničeho, nýbrž pouze učinil, aby země či neústrojná látka ze sebe vyplodila a vydala ústrojné tvory."
"Jakže se to stalo?", ozývala se výsměšně otázka.
"Jakým způsobem původně došlo k tomuto vzniku ústrojných látek z minerálních, o tom se zde nemluví. Tady se jen uvádí, že Bůh způsobil, aby voda a země ze sebe vydaly život. Nelze proto vyloučit, že Bůh původně dal do hmoty vlohu či schopnost, aby tato v příhodné době a ve vhodných podmínkách vydala ze sebe život. Tato vloha byla buď organické semeno, jež se mělo ve vhodných podmínkách ujmout a rozvinout, nebo jen dispozice hmoty, způsobilá k vytvoření života. V prvém případě by vloha plně obsahovala ústrojný život, který potřeboval jen příhodné podmínky k svému rozvinutí. V druhém případě by vloha představovala původní uzpůsobení neústrojné látky, ale způsobilá vyvinout ze sebe za příznivých podmínek život. Bůh stvořil Zemi, oživil ji rostlinstvem a zaplnil živočišstvem naráz, ale přitom také ponenáhlu."
"Jak tomu máme rozumět?"
"Podle některých lidí všeobecně platí první možnost, a to proto, že nejblíže odpovídá tomu, co je psáno v Písmu svatém, avšak nevylučují ani druhou možnost, jenže nepřipouštějí její všeobecnou platnost."
"Proč ne?"
"Odporovalo by to biblické zprávě. Připouštějí to jen v některých případech. Odůvodňují to Boží všemohoucností."
"Tohle že má být podle vás ta první odpověď?", ozval se posměšný hlas, který se vzápětí zvrhl v podrážděné zavrčení: "A co tedy ta druhá?!"
"Předně - prohlašovat, že vesmír měl svůj počátek ještě neznamená totéž, jako říkat, že byl stvořen. Pojem začátku je pojem empirický. Odvozuje se z experimentálních věd. Jedná-li se však o otázku stvoření vesmíru, pak se odpověď na takovou otázku už nedá dosáhnout pomocí vědy, založené na pokusech. Dá se toho dosáhnout z docela jiného rozumového rozboru, vedeného na jiné úrovni. Teprve pak se dostaneme k tomu, jestli byl vesmír stvořen jako dočasný nebo natrvalo. Tedy zda okamžik Velkého třesku je totožný s jeho stvořením, nebo jestli byl stvořen navěky a vybaven jistým koloběhem, v němž se donekonečna v jednom místě vynořuje z bílé díry a jinde zas mizí v černé díře. Obojí je vzhledem k Boží všemohoucnosti možné. S ohledem k omezenému lidskému rozumu je přijatelnější prvé."
"Mluvte sám za sebe", ozval se hlas, - "Náš rozum totiž omezený není."
"Tak mi tedy povězte, jak to bylo před Velkým třeskem?"
"Nesmyslná otázka!", vztekal se neznámý, - "Ptát se po tom, co se odehrálo před velkou explozí, nemá smysl. Neexistovalo žádné před. Vesmír existuje věčně. Akorát se střídají cykly kolapsu a expanze. Pokud vás to ovšem baví, tak pokračujte."
"Samotný model vesmíru, o jakém mluvíte", mínil novinář - "trpí některými závažnými problémy."
"Kterýmipak?"
"Třeba neomezený růst entropie. Především ale - pokud vím - tak žádný ze známých fyzikálních zákonů ani nenaznačuje, jak by mohlo dojít k zastavení kolapsu a jeho přeměně v expanzi. Jediným východiskem se zdá být kvantová teorie gravitace. Tu však zatím nikdo nevymyslel. Dvě nejpozoruhodnější schémata fyziky dvacátého století - kvantová teorie a Einsteinova teorie gravitace - stojí pořád jaksi izolovaně vedle sebe. Doposud je nikdo úspěšně nespojil."
"Ale to nám - prakticky vzato - vůbec nevadí!", rozchechtal se neznámý přidušeným smíchem. - "Izolovanost obou teorií z praktického hlediska nezpůsobuje žádné potíže. Proč taky? Kvantové jevy jsou závažné na mikrokosmické úrovni, zatímco gravitace se projevuje na rozměrech planet, hvězd, galaxií."
"Přesto domněnka, že současnému rozpínání vesmíru předcházel nějaký dřívější cyklus, o jakém nemáme sebemenší pozitivní údaje, je neodůvodněná", podotkl novinář k očividné nasupenosti neznámého, ale i k svému údivu nad vlastními slovy. Překvapeně sledoval jejich tok, aniž chápal odkud se něm bere tolik pronikavých postřehů. Pokračoval dál:
"Naopak - jeli Velký třesk čili počátek rozpínání se vesmíru jeho počátkem absolutním, je-li vesmír časově i prostorově omezen, pak by se dal srovnat s koulí, jejíž poloměr byl uzavřen mezi jednu miliardu a sto miliardami světelných roků."
"Třesky, plesky! Nic takového!", ozýval se neznámý -"Model vesmíru, jak ho nastínili Voroncov a Veljaminov, je modelem, který je ve statistické rovnováze. Vesmír existoval od věčnosti a věčně bude existovat přibližně ve stejném stavu, i když se v něm eventuálně střídají cykly rozšiřování a smršťování."
"Ale to je pošetilé!", rozesmál se novinář, -"Stálé tvoření je vyumělkovaná konstrukce. Vytahujete ji na světlo Boží jen proto, abyste se vyhnuli starostem, jaké vám způsobuje problém měnící se hustoty ve skutečně existujícím vesmíru. Toto zalíbení ve světě věčném, a tudíž stacionárním, nebo aspoň statistickém, nemá vědecké opodstatnění ve světle jakéhokoli faktu, který by byl pokusně potvrzen. Podmínka věčnosti je totožná s podmínkou zpětných přeměn, a ty musít být - vážení - napřed dokázány! Jedna věc je však jistá, že už několik miliard let, tedy po celou dobu, která je nám známa, podléhá vesmír neustálému vývoji. Objevují se v něm nové věci, nové útvary hmoty a stále složitější struktury. Tvoří se galaxie hvězd, hvězdy se houfují, vznikají těžká jádra prvků. Stále složitější hmota sama podléhá novému uspořádání na temných planetách. To jsou nesporně zjištěné skutečnosti. Právě o ně se máme opírat! Ale hlavní problém je - myslím - stále týž, bez ohledu na to, jde-li o model rozpínavého vesmíru s počátkem, nebo o model kosmu, který je věčným koloběhem."
"O co jde?"
"Tímto problémem není otázka počátku bytí, nýbrž problém bytí jako takového. Jde o to, co vysvětluje samu jsoucnost vesmíru. Absolutní nicota sama o sobě nemůže vysvětlit vznik vesmíru. Bytí může být vysvětleno jedině bytím."
"No vidíte! A už jsme doma!"", zvolala vítězoslavně postava ze stereovize, - "Samotné bytí vesmíru vysvětluje každé bytí."
"To přece nemůžete vážně tvrdit?!"
"Cože?!"
"To, že se vesmír stvořil sám, nebo že se počáteční hmota zrodila sama od sebe. Vytvářet, rodit, tvořit může jedině ten, kdo sám existuje. Pokud ale existuje, pak nemusí sebe tvořit. Sebetvoření je vyložený nesmysl. Tvrdíte, že vesmír je jediné a absolutní bytí?!"
"Samozřejmě."
"To se ale přece vracíte ke starobylým mýtům, kde se bytí samo od sebe tvoří z ničeho! Nejspíš se domníváte, že hlásáním teorie věčného vesmíru nebo věčného koloběhu vesmírného dění se snad vyhnete židovské a křesťanské tezi o stvoření. To si opravdu myslíte, že problém samotného vesmíru vyřešíte tím, že ho ignorujete? Taková naivita!
Toho si svého času všiml už Tomáš Akvinský, a poznamenal, že hlediska učení o stvoření nemá velký význam okolnost, zda je vesmír dočasný nebo ne. I kdyby byl věčný, nedokazovalo by to, že není stvořený. Vždyť i moudrý Maimonides kdysi říkával, že i kdyby byl tento svět věčný, nebyl by to důkaz neexistence Boží, ale naopak byl by to další důkaz všemohoucnosti Boží, že totiž mohl stvořit svět navěky. V zatvrzelém uhýbání před naukou o stvoření se dostanete leda k pojmu nicoty. Věčnost světa se vám dobře hodí jako záruka jeho soběstačnosti. Vesmír je věčný a tudíž i nutný. Tak jste se zdánlivě zbavili otázky, týkající se jeho bytí."
Neznámý se jen šklebil a zatvrzele vrtěl hlavou. Novinář pokračoval:
"Kdo by si těchto lstí nevšiml? Je to jediné pásmo paralogismů, sofismat a chyb typu ´petito principii´. Tvrzení, že vesmír je věčný, vůbec neznamená, že je nutný, ani že je jediným bytím, absolutním, nezávislým na jiném bytí. Vesmír by musel mít v sobě samém a sám od sebe vlastnost vytvářet život a vědomí. Musel by obsahovat sadbu života a vědomí. Tato sadba by byla jen jeho dílem, protože pouze on sám existuje. Tak by byl vesmír ´otcem´ všeho, včetně života a vědomí. Nepodařilo se to před deseti miliardami let. Ale život a vědomí musely ve světě vždy skrytě existovat, když se objevily na konci dlouhé evoluce. Vidíte! Nic tím nezískáte, když budete zmenšovat význam faktu, že ve vesmíru existuje život a vědomí, prohlašováním, že tato jeho existence v něm byla jenom ´potenciální´. Jakobyste nechápali, že musíte vysvětlit i tuto ´potenci´. Kromě toho není docela jasné, jak a v jakém smyslu byly ve vesmíru uloženy zárodky života a vědomí před miliardami let. Ten váš vesmír je jediná, věčná, živá BYTOST, nestvořená, ale zato tvořící vše, co se v ní během času rodí. Přisuzujete mu všechny vlastnosti, které teologové připisují Bohu."
"Ne, ne!", zavrtěla se postava, "To se vám jenom zdá!"
"Takže vy se zdráháte vyvodit takové závěry?! Vám je zatěžko připisovat vesmíru božskost, ontologickou soběstačnost, věčnost, život, myšlení a tvůrčí genialitu?! Potom narazíte na těžkosti neméně závažné, než byly ty předešlé!"
Neznámý nechápavě kroutil hlavou.
"Je to tak", ujišťoval ho novinář - "Dostali jste se do pasti. Visíte mezi kosmickým, panteistickým animismem a teogonickým mýtem, Platon, Aristoteles a stoikové uznávali kosmický animismus: svět je božský a duchovní. Pokud nechcete přijmout kosmický animismus, dostanete se - ať chcete, nebo ne - k nějakému pojetí teogonického rázu.
Nezbude vám, než přijmout Hegelovu teosofii, přenést a třeba ji i postavit na nohy, na kosmogonickou půdu. Kosmogonie ovšem docela nevylučuje kosmický animismus. Chcete-li objasnit, jak neživá a nemyslící hmota tvoří živé a myslící bytosti, pak musíte stůj co stůj předpokládat, že hmota má nějaké tajuplné vlastnosti,a už zase letíte do animismu."
Neznámý mával rukou a odmítal se k tomu vyjadřovat.
"Copak nechápete, že skrytý panteismus vlastní veškerému ateistickému myšlení nemůže ve světle dnešních vědeckých objevů obstát? Světlo se mu stalo osudným v důsledku vývoje pozitivních věd. Copak nejste mezi prvními, kdo vypověděli válku animismu, který se podle vás vyskytuje v každém náboženství?! Je to pravda, pokud se to vztahuje na různé pohanské kulty. Ovšem vztahovat to na hebrejskou teologii, která přece vznikla v opozici proti animismu, je pustý nesmysl! Tvrdit, že stále tvořená hmota nepochází z něčeho, ale že vzniká z ničeho, to znamená hlásat, že neexistuje nějaké místo, odkud by takto stále nově tvořená hmota pocházela. A přece existuje v dějinách lidského myšlení jistá tradice, která nemá panteistický ráz. Začíná v biblickém myšlení. To převzala a rozvinula židovská a křesťanská filozofie. Svět podle ní není ani absolutní ani nutné bytí, nemá v sobě nic božského. Závisí na jiném bytí."
Neznámý se po těch slovech neudržel. Rozesmál se jakýmsi přiškrceným smíchem povýšence. Znělo to, jako by ho nějaká neviditelná ruka držela za hrdlo, škrtila a dusila. Znělo to jako jekot a kvílení přírodních živlů a vůbec ne jako výraz srdečnosti a radosti živého tvora. Kdekoli šlo o Boha, tam se jenom šklebil a pitvořil. Když dozněl ten zajíkavý, nepřirozený, plechový, jako by z aparatury vycházející hlahol, ozvalo se: "Takhle je to tedy s vámi?! Vaše slova jsou pro nás velkým poučením."
"Opravdu?"
"O tom nepochybujte! Konečně víme, jak to s vámi vlastně vypadá. Měli jsme s vámi svůj záměr. Mohl jste nám být v jistém směru užitečný. Jenže když jste prozradil své zatížení těmi přežitky minulosti, pak se ledacos mění!"
"Nerozumím."
"Není třeba!", odsekl neznámý - "Teď budete moci posloužit našim zájmům poněkud jinak."
"Jak?"
"Sám jste to naznačil. Váš mozek bude levnější než TOKAMAK, a dokonce i než NIGOTRON."
Unavený a vystrašený novinář zkoprněle naslouchal těm šíleným plánům, které s ním představitel těkavé a temné noci zamýšlel. "Nedivte se! Takový mozek je znamenitý generátor, který - jak sám dokazujete - nedovede jeho majitel mnohdy účelně zužitkovat. Odedávna si chceme opatřit mozek světce - génia, který by ovšem nebyl v zajetí předsudků. Umožnil by nám pohon kosmické lodi. S pomocí cizí naivní víry a lásky se dostaneme přes onu krátkou hadronovou a leptonovou fázi vývoje vesmíru. Mozek milujícího a věřícího snílka je pro nás k nezaplacení. Zapřáhneme-li ho do kosmické lodi, musí nás bezpečně přivést ke kvintesenci, ba ještě dál! Umožní nám cestovat časem!"
"Nedokážete to!", smál se jim.
"Uvidíte, že ano. Mimozemšťan nám prozradí způsob, jak to provést. Komu jinému by to také prozradil, ne-li svým spojencům?"
"Abyste se nepřepočítali! Nezapomínejte, že Mimozemšťané předčí kteréhokoli obyvatele naší planety bystrostí a pronikavostí svého úsudku!"
"Nesmysl! Jeho superinteligence bude sloužit našim zájmům."
"Určitě?"
"Ano. On nás totiž potřebuje. Neobejde se bez našich dodávek lidského zboží. Bude platit! Ne penězi, ani zlatem! Musí se s námi rozdělit o svá největší tajemství! - Především o tajemství umělého pohybu v čase - o tajemství , jak dosáhnout vlády nad časem - nesmrtelnosti! To je náš cíl!"
Byly domněnky těchto lidí, snažících se přisluhovat mimozemské stvůře, usilující ovládnout svět i lidská srdce, nějak podložené? Nevíme. Jisté však je, že by mnohem lépe o všech věcech usuzovali s řádnou znalostí základních pojmů ohledně bytí, jako je třeba kvalita.

9. část zápisníku
Každý druh bytí nebo jednání u člověka nebo činnosti přírodní i umělé má svůj vlastní způsob. Způsob znamená v každém svém nositeli určitou skutečnost a je pro každého nositele totéž, co přiměřený ráz činnosti a bytí. Mnohé "moderní" filozofické a přírodovědné soustavy přehlížejí tento druh skutečnosti pro jeho jakousi samozřejmost. Aristoteles mu však dává pravé místo a díky tomu dosahuje v mnoha otázkách velké přesnosti. Způsob podle sv.Tomáše je spolupřiměřenost principů jak hmotného, tak působivého. Vnitřní spolupřiměřenost je vhodné a náležité uspořádání principů, tj. elementů, prvků a částic, z nichž se každá věc skládá, až do krajního tvaru své jednotlivé skutečnosti. Věci totiž existují jako jedinci a na každém stupni složení je množství elementů. Každý způsob složení má svůj vlastní řád a způsob, a tím se liší od jiných věcí, ale i od jedinců svého typu.
Tato přiměřenost principů je totéž co ztvárnění, někdy podružné, jindy podstatné. Proto spolupřiměřenost principů vychází z tvaru buď podružného nebo podstatného.
Každé nové ztvárnění věci, jak podružné tak prvotní čili podstatné, dává věci přiměřený ráz a vztah k jejímu účelu a cíli, k jejím výsledkům činnosti, takže se stává buď přirozeně nebo i zásahem lidské dovednosti sama v sobě úplnější a v činnosti dokonalejší. Přírodní útvar se po zásahu lidské techniky může stát člověku užitečnější.
Na rozdíl od kvantity, která znamená rozměrnost hmotných věcí, nový způsob bytí a činnosti vychází z vnitřní úpravy čili spolupřiměřenosti principů a to je totéž, co kvalita věci. Chemie poskytuje mnoho příkladů vzniku nových kvalit a vlastností v nových sloučeninách, z nové vnitřní úpravy a tvaru prvků. Rovněž biologie svědčí o různých pohybových tvarech, které dávají vzniknout potřebným procesům a formacím, takže vyšší tvar má nové kvality, třebaže předcházející pohybové tvary jsou předpokladem a možností pro vyšší, až biologický útvar dojde zrození jako celek.
Kvalita je tedy příznivé zdokonalení ve věci samé. Taková pozitivní jakost je např. stav zdraví v živé bytosti. Tento stav zdraví neznačí jenom nepříznivý stav, totiž nepřítomnost nemoci, nýbrž příznivý, jak jej prožívá člověk za normálních fyziologických podmínek tělesných i duševních. Takový stav dává organismu schopnost udržovat se a vyrovnávat množství akcí a reakcí, měnících se prolínajících procesů metabolických a energetických, které udržují vnitřní skladbu v napjaté rovnováze. Patří tam i správné a přiměřené odezvy na podněty z okolí a vyrovnávání vzruchů v průběhu životních reakcí při styku člověka s předmětnou skutečností.
Zdravý člověk se správně adaptuje svou vnitřní skladbou a kvalitní vnitřní úpravou také změnám vnějším. Taková adaptace zahrnuje např. obranné pochody imunobiologické, kompenzační procesy a regenerační pochody. To jsou činné složky zdraví; je v nich přiměřenost hmotného principu.
Způsob bytí a činnosti vzniká z kvalitní úpravy a skladby čili tvaru věcí. Proto podle sv.Tomáše kvantita je z části hmotné, kvalita je z části tvarující.
Kvalitní uzpůsobení a skladba vede vždy k nějakému dění a cíli, pro který jsou věci kvalitami uzpůsobeny. Toto uzpůsobení je přiměřené a jsou-li kvality vypěstované, tedy je to uzpůsobení vždy nejlepší, jak se může přírodní dění věcí přizpůsobit k cíli.
U člověka zvláště se mohou lidské kvality, které uzpůsobují jeho schopnosti k mravnímu dobru, vést k nejlepší činnosti, a to nejlepší podle lidské přirozenosti. Takovým mravním kvalitám říkáme ctnosti, které upravují a uzpůsobují k jednání podle zdravého rozumu a podporují základní zaměření člověka k dobru jako k cíli.
Kvalitní úpravou dosahuje příroda i člověk ve svém jednání nejlepší přiměřenost k cílům, které jsou každému vlastní. Je tu ovšem ten rozdíl, že příroda ve svém dění je kvalitně uzpůsobena samočinně, kdežto člověk si mravním jednáním získává kvality. Kvalitami jsme uzpůsobováni v každé činnosti k tomu, aby možnost přešla ve skutek. Kvalitami nabýváme trvalé zaměření k činnosti vedoucí k dobrému stavu jedince. Kvalitami vzniká nový druh vztahů, mezi činným podmětem (subjektem) a předmětem.
Je více druhů kvality. První druh kvality je právě ctnost (habitus) a uzpůsobení (dispozice), které se liší od sebe jen větším či menším osvojením a vkořeněním. Tento druh kvalit je podle sv.Tomáše součástí širšího kvalitního způsobu. Tomášovo pojetí odpovídá novým fyzikálním poznatkům, že věci v pohybu (a také rozdílný způsob pohybu a přiměřený každé věci) mají nové kvality. Takže i změny se liší těmito kvalitami, které vznikají pohybem. Pod mikroskopem je i buněčné dělení neustálý pohyb a "zmítání" celé buňky a jejích částí. Tedy v samé kolébce života je neustálý pohyb a sled procesů, kde jeden navazuje na druhý v nepřetržité řadě, která se dá sledovat stále v nejrůznějších obměnách. Hmota buňky obsahuje potenciální energii. jejíž vydávání se uskutečňuje pohybem.
Pokud má dojít k určitému pohybu v organismu, musí být při tom přesné prostorové uspořádání, jako předpoklad, aby k pohybu došlo. Tuto organizaci a přesnou skladbu nazývají biologové pohybový tvar. Proto pohybový tvar je vlastním vyjádřením a výsledkem děje. Znamená současně kvalitní úpravu jako předpoklad děje.
V životním průběhu jsou např. cyklické reakce. Tyto reakce jsou předpokladem a možností, aby se život pohyboval na vyšší a vyšší úrovni, čili další možnosti pohyblivosti. Všechno je zde vedeno vnitřním uspořádáním čili schopností sjednocování, takže se organismus udržuje a vyvíjí a odpovídá svým způsobem a ze sebe sledem podnětů. Sled podnětů je ztvárněný v pohyb a fyziologicky je novým uskutečněním a tvarem.
Fyzikálně-chemické průběhy a reakce jsou jen předchozím tvarem a podkladem čili možností, kterou vyšší úroveň pohybu a tvaru předpokládá. Všechny jsou ale sloučeny do jednoty celku, takže celek se pohybuje kvalitněji ve vyšší úrovni než jednotlivé procesy. Vyšší stupeň pohybu jako uskutečňování má nové kvality.
Každé nové kvalitní uspořádání předchozím pohybem dává vznik novému druhu pohybového tvaru, a to rozdílného, a proto i tyto rozdíly pocházejí z kvalit.
Sem patří i kvality z vyššího tvaru lidského jednání. Nazýváme je ctnosti nebo neřesti. Jsou částí širšího druhu kvalit. Další druh kvalit, které sem patří, jsou částečné a přechodné změny ve věcech nebo v organismech (jakékoliv trpné kvality a vzruchy organicko-psychické, vášně, dále city, atd.). Pathos znamená u Aristotela změnu, která se děje v duši nebo na těle, čili vzruch. Duše i tělo přitom nějak trpí, protože je vystaveno nějakému působení. Mezi tyto druhy kvalit řadí Aristoteles např. sladkost, hořkost, avšak začleňuje mezi ně také podněty, které přehnaným způsobem ohrožují citlivost člověka, jako např. enthusiasmus, takže člověka zatěžují (Etika Nikomachova, Poetika). Proto má umění působit i na tyto podněty uvolňujícím způsobem a docílit určitý druh katharse, který vyloučí upřílišněnost a poskytne uklidnění podle přirozenosti. V širším smyslu znamená pathos také jakoukoliv přechodnou změnu.
Jiný druh kvalit je vyjádřen přirozenou schopností nebo neschopností. Tato schopnost znamená snadno něco vykonat nebo ničemu nepodléhat. Mluvíme např. o přirozených běžcích nejen pro jakési uzpůsobení, nýbrž pro snadnost provést výkon běhu. Vyplývá to z dokonaleji vkořeněného uzpůsobení. Kvality vypovídají o věcech či o lidech, jaké nebo jací jsou.
Poslední druh kvalit představuje také vnější tvar věcí nebo její vzhled, příslušný každé věci, neboť i tyto vypovídají o věcech, jaké jsou (např.rovné, křivé). Kvality připouštějí větší nebo menší stupeň. Kdokoli takový může být více nebo méně. Avšak některé kvality to nepřipouštějí, jako spravedlnost v jednom případě není větší než v druhém případě. Avšak subjekt, podmět čili nositel kvality se dá označit za více nebo méně spravedlivého, zdravého, atd. Proto kvalita připouští vzrůst větším vkořeněním svého nositele, ale také úbytek oslabením jeho vkořenění.
Na základě kvality se věci stávají podobné nebo nepodobné. A je to vlastnost kvalit, že věci jsou v nich podobné nebo odlišné, tak jak přísluší kvantitám, že podle nich jsou věci stejné nebo nestejné (co do rozměrů).
Označení, že kvantita přiléhá k hmotě, kdežto kvality k tvaru, je prostá skutečnost, ale smysluplná.
Z určení kvality vyplývá také to, že kdekoliv se uskutečňuje v přírodě rozdílnost tvarů věcí samých, tedy i tyto rozdíly působící různé podstaty věcí samy mají ráz kvality, protože vyjadřují způsob, jímž je podstata kvalifikována čili uzpůsobována a tvárněna.
Podstatný tvar věcí jako tvar celku není jen souhrn pohybových tvarů a kvalitních uzpůsobení, protože celek je kvalitnější než jeho jednotlivé průběžné fáze. Všechny předchozí pohybové tvary a kvalitní úpravy jsou jen předpokladem tvaru a pohybu celku.
Některé kvality ztvárňují činnost. Proto se nazývají činné kvality. Jejich výkonnost není jen z nich, nýbrž více z celého podstatného tvaru, jemuž slouží za nástroj.
I jednota kvantity a kvality vyplývá z jednoty nositele, z podstaty věcí. Z různých kvalit, které jsou mnohdy patrnější, je možnost rozeznávat různost vnitřní struktury. U hmotných věcí je toto měřítko jediné pro rozeznání různých podstat. U člověka může toto rozlišování povahy, tj. přirozenosti uzpůsobené a ztvárněné k činnosti pomocí uzpůsobení a kvalit, dosáhnout velmi jemných odstínů. Z toho se rodí např. vědecká typologie a charakterologie. Kvality člověka a života jsou předmětem bádání např. v psychologii, v biologii či v sociologii.

S o u b o j
"Máme prostředky k vypumpování mozku! Bez obtíží bychom mohli vydolovat a zužitkovat jeho obsah pro naše zájmy!", zdůrazňovala postava neznámého vynořující se z těkavých proudů barevných světel.
"Nepochybuji", pokrčil rameny zajatec.
"Chceme vám ovšem dát najevo, jak si vážíme důstojnosti lidské osoby. Poskytujeme vám možnost svobodné volby. Buď svobodně spolupracovat, nebo se zatvrzele vzepřete, a potom - pak si z vašeho mozku tak jako tak odebereme, co uznáme za vhodné."
"Nechápu, k čemu můžete potřebovat nějakého novináře?! Jak bych vám mohl zrovna já být užitečný? Nedávno jste měli plno řečí, že máte termonukleární reakci na dosah ruky! Nemáte snad k dispozici vynikající odborníky? A co Mimozemšťané? Jste přece s nimi ve styku, nebo ne?!"
"Zajisté. Máme odborníky. Na druhé straně ale uznáváme, že většina našich specialistů pořád ještě nepřivedla transmutaci ke zdárnému konci. Až příliš často se věnují pohrávání si s vlastním okolím. Přeměny, jaké odhalují, jsou takového rázu jako třeba, že rozpadem ALFA sklouzne prvek v periodické tabulce o dvě místa vlevo, rozpadem minus BETA sklouzne o jedno místo vpravo, a tak dál. To ovšem podle nás nejsou ty pravé transmutační skluzy. Zrovna tak, jako změny, které následují poté, co proudem elektronů rozbijeme jádro atomu. Ani tohle nejsou ty pravé transmutace. Takhle se dají provést snad jakési multiplikace v rámci přítomných prvků, a to ještě se zatraceně nečistými důsledky."
"Jde vám o termojadernou reakci, že ano?"
"Ano i ne. Riziko znečištění zůstává i při termojaderné reakci. Dokonce ani provoz termonukleárních reaktorů není čistý. proto nás energie termojaderného reaktoru tolik nezajímá. Aspoň ne tolik, jako energie v prostoru, uvolněného přítomnosti náhle podnícenou transmutací nějakého prvku: následný vzduchový vír je mnohem účinnější a také čistší zdroj energie."
Novinář namítl: "Toho se dá využít k pokroku, zrovna tak jako zneužít ke zkáze."
"Jako každé techniky."
"Nejlepší a nejhorší je na daném prostředku jeho jednoduchost. Aspoň ve srovnání s běžnými atomovými zařízeními. Ovšem vykládat vám to je asi úplně zbytečné."
"Pročpak?"
"Jste jenom směs prchavých stínů a studeného záření. Bez nejmenších zábran byste zneužili tohoto prostředku proti komukoli. Zrovna tak, jako se bez sebemenších zábran paktujete s mimozemskou nestvůrou, které prodáváte lidi!"
"Podceňujete nás,", ohradil se neznámý - "Nevážeme se slepě na Mimozemšťany. Nečekáme jenom nečinně, až nám laskavě něco poskytnou. Máme ještě jiné zdroje!"
"Co to mohou být za zdroje?", zapochyboval.
"Třeba zrovna odkaz, který Mimozemšťané neprozřetelně zanechali na Atlantidě. Netušili ovšem, že jednou najdeme cestu, jak proniknout do minulosti."
"To ji chcete hledat?", rozesmál se žurnalista.
"Nehodláme ji hledat!", řekl důrazně neznámý, "Musíme jít docela najisto!"
"Ehm - a kam?"
"Právě to bude jedna ze dvou věcí, s nimiž nám pomůžete vy sám!", odpověděl panovačný hlas.
Vytřeštil oči a vyhrkl: "Zbláznili jste se?"
"Vůbec ne."
"Copak vám mohu nějak pomoci? Já - žurnalista?! Vždyť je to věc, při níž vědcům zůstává rozum stát."
"Snad právě proto. Věda totiž může být občas dost zpátečnická. Víme, že kdykoli někdo trvá na zániku Atlantidy před více než deseti tisíci léty, a to pádem mimozemského tělesa, hned se dostane do konfliktu se soudobou vědou. Tak třeba podle geologů jsou prý skoro všechny atlantské ostrovy poměrně mladé a velmi podobné. Jediná naděje je prý snad v možnosti, že se ostrov dostal pod hladinu moře v místech, kde už nejsou pod hladinou žádné zbytky, a že je celý na dně. Geologům je reliéf dna Atlantiku podrobně znám. Do omrzení opakují, že hlubokomořské usazeniny jsou tam většinou dost mladé."
"Mladé?"
"Ano. To znamená, že za desetitisíciletí pozpátku se tam usadila jen deseticentimetrová vrstva nánosů. Stěží prý také obstojí názor, že usazeniny zvířené nárazem rychle zasypaly postižené místo. Pak bychom prý v nánosech museli nacházet směs usazenin nejrůznějšího stáří, a nikoli rovnoměrně vyvinutý sled. Existují prý sice profily, kde je sled narušen, ovšem toto porušení zahrnuje nejvýš několik decimetrů. Je způsobeno přemísťováním usazenin organismů ryjících do dna nebo menšími skluzy a vířivými proudy. Ani podmořské příkopy prý nemohou být následky pádu velkého tělesa. je v nich většinou patrný neporušený sled rovnoměrně ukládaných nánosů."
"Tak vidíte!", rozhodil rukama žurnalista, - "Nic tam není!"
"Omyl! Zásadní omyl!", tvrdil hlas, - "V přítomnosti tam snad už nic není, ale v minulosti tam stopy byly. A právě tam ji najdeme! Totiž s vámi. Vy - při všem zaujetí nejrůznějšími záhadami a hádankami - vy nám pomůžete! Právě vy - lépe než kdokoli jiný - se můžete dobře uplatnit tam, kde přemítavé myšlení empiricky zaměřených badatelů zklamalo a vždycky zklame!"
"Asi vám dost nerozumím."
"Ale rozumíte! A dobře rozumíte! Pro jistotu vám zopakujeme váš úkol: Potřebujeme zjistit přesnou polohu a přesnou dobu katastrofy!"
"Jak to ale mohu zjistit?"
"To je vaše věc. Dáme vám k tomu výchozí materiál."
"Cože?! Jaký materiál?"
"Platonovy dialogy ´Timaios´ a ´Kritias´. Tam je Atlantida přesně popsána. Podle všeho to byl kruhovitý ostrov ze všech stran ohřívaný teplým proudem, patrně dnešním Golfským."
"A co když si to Platon všechno jenom vymyslel? Upozorňoval na to přece Aristoteles, a to byl jeho žák! Možná, že tak chtěl jenom názorně vychválit aténskou ústavu. Díky ní totiž Řekové v čele egyptských a jiných spojeneckých armád odrazili útok Atlanťanů!"
"To známe. Není pochyb o tom, že se do Platonovy zprávy promítly různé dobové vlivy, jako třeba válka s Persií. Ale i po tomto odmytologizování nám zůstává zpráva, která mluví dost jasně: Mimozemšťané zvolili ostrov Atlantidu jako genetickou laboratoř. Prováděli tam pokusy s lidmi. Méně zdařilé jedince odesílali na okolní světadíly. Ti se však posléze natolik přemnožili, že se vymkli atlantskému vlivu. Jednorázový pokus Atlanťanů o obnovu nadvlády neměl úspěch. Tak se Mimozemšťané rozhodli uměle zrychlit některé kosmické procesy, zvolna směřující k zániku optimálních podmínek ostrova Atlantidy a k následné pozemské pohromě. Jistým mimozemským zásahem způsobili propadnutí Atlantidy hlouběji do minulosti. Náhlou pohromou v přítomnosti vystavili někdejší lidstvo selekci. V tomto výběru obstáli jenom nejlepší jedinci. Došlo k pronikavé změně počasí, za níž zmrzli na Sibiři mamuti, atd. Některé další okolnosti vám objasní Diodor Sicilský."
"Kdo je to?"
"Římský historik z doby Julia Caesara. Jeho dílo ´Bibliothéké´ máte rovněž k dispozici. Bude vás zajímat zejména třetí a čtvrtá kniha. Píše se tam o Atlanťanech, obývajících ostrov několik dní plavby na západ od Lybie. A konečně tu máte překlad díla ´Codex Tro-Cortes´. Opatřili jsme ho z jednoho madridského muzea. Dále je zde překlad chaldejského nápisu v buddhistickém chrámu ve Lhase, starého asi čtyři tisíce let. Týká se rovněž Atlantidy."
"Nechápu, co z toho mám vyčíst?!""
"Přesnou polohu ostrova a dobu jeho katastrofy."
"Jenže jak? Každý uvádí o Atlantidě něco jiného. Vzájemně si odporují."
"Musíte to objevit! Máte k tomu optimální předpoklady."
"Já?! A co vaši odborníci?"
"Odborníci. Máme - pravda - vynikající odborníky. Dovedou odvodit pozpátku teorii relativity a libovolně ji aplikovat. Ale co s nimi? Fyzikové vedení přemítavým myšlením svedli apriorní pojmy z Olympu apriority, aby je vyspravili a uvedli do prakticky použitelného stavu. Věda se ze své samoúčelnosti snesla k prostřednosti. Ale poznat, co je v těch prastarých zprávách pravda a co je dodatečná příměs mýtů, na to jsou všichni badatelé s přemítavým myšlením krátcí."
"Takže vy nedůvěřujete ani svým nejschopnějším lidem?"
"Co vás nemá! Tady je pouze potřeba intuice člověka, nezatíženého vědeckou erudicí, sběhlostí a odborností. To jsou věci, které nelze zjistit pokusem, ani změřit. Ty je nutno intuitivně vytáhnout ze zpráv starých kronik jako jehlu z kupky sena. To musíte provést vy!"
"Říkáte, že musím, ale já nemusím."
"Jistěže. Ponecháváme vám to na svobodném rozhodnutí. Jenže dobře víme, že vaše rozhodnutí bude v náš prospěch."
"Jak si můžete být tak jistí? Nepočítáte s tím, že se třeba mohou sám zabít."
To neuděláte. Brání vám v tom vaše morální zábrany a víra. A kromě toho - spojuje nás přece honba za Mimozemšťanem. Pro nás je to sice spojenec a pro vás nepřítel číslo jedna, ale jeden bez druhého nemáme šanci se mu přiblížit. Nebo se mu snad už nehodláte dostat na kobylku? Nechcete ho dopadnout při činu, odhalit ho? "
V tu chvíli nedokázal střízlivě uvažovat.
Proč dopřával sluchu těm, o jejichž proradnosti a licoměrnosti se už přesvědčil?
Proč jim znovu důvěřoval?
Snad proto, že fantaztické snění bylo tragicky silnější, a poznamenávalo všechny jeho životní projevy, včetně lásky a víry naivitou a iluzí.
Naslouchal jejich dalším vývodům. "A my zase máme zájem maximálně využít spolupráce s ním v náš prospěch."
"Chcete se ním snad setkat na Atlantidě tváří v tvář?"
"Kdepak!", rozchechtala se lesklá postava, - "To bychom dopadli! Musíme se tam dostat nějakou dobu před katastrofou. Potřebujeme odhalit mechanismus, jak Atlanťané i se svým ostrovem sklouzli do minulosti. Zřejmě museli odcestovat ve speciální atmosféře, tvořené možná mořským vzduchem a vodou, jejichž prvky podlehly v silném magnetickém poli plazmatizaci a mutovaly v jiné prvky. Vyžadovalo to ovšem navození magnetické bouře na celé Zemi, kterou Atlanťané zrychlili a snad i zesílili zásahem zvenčí."
"Jak?"
"To přesně nevíme. Snad využili působení planety Uran. Možná k tomu připojili ještě další mimozemský vliv. Každopádně tam proběhla ve velkém měřítku řízená transmutace hmoty. Musíme uchvátit atlantské vědomosti o těchto procesech, a pak se vrátit zpět do přítomnosti. Máme ovšem ještě jeden důvod, proč jsme si pro účel téhle spolupráce zvolili právě vás. My totiž - při dokonalém přemítavém myšlení - jsme zdrojem čisté, ryzí ideje. Snad se to může zdát někomu jako nedostatek, ale jsme právě na to hrdí a pyšní. Vždyť jako zdroje světla či záření, deformované ideje si můžeme opatřit právě od těch, kdo obětavě milují. Jako zdroje plazmy, hmoty ve čtvrtém skupenství lehce dokážeme do svých služeb zapojit lidi nezkušené, naivní a málo přesvědčení věřící. Jsou to levné, spolehlivé a čisté generátory bioplazmy."
"Podle všeho vám vlastně dělám honicího psa."
"K čemu tak drsné výrazy? To přece nikdo neříká. Měl byste s námi jenom spolupracovat. A taky budeme, buď vědomě nebo nevědomky. To si rozhodněte sám!"
"Připadá mi nelogické hledat místo a dobu zkázy něčeho, o čem vůbec bezpečně nevíme, zda to kdy vůbec existovalo."
"Z hlediska přemítavého myšlení, opírajícího se o empirickou zkušenost, stojí každá věc za pokus. U vás však spoléháme na něco jiného, než je přemítavé myšlení. Spoléháme na váš rozum, odpoutaný od trojrozměrnosti úsudků typu: jestliže A se rovná B, a B se rovná C, tak C se rovná A."

Uplynula doba, kterou člověk nedokázal odhadnout. Kdosi ji však patrně přesně změřil a odhadl jako dostatečnou. Nyní se ptal:"Máte už o té věci nějakou představu?"
"Zdá se, že v době asi před dvaceti tisíci lety , kdy území jižní Francie a Španělska obýval ´homo sapiens´, vyznačující se na rozdíl od ´homo neandertalensis´ lebkou s větším obsahem, žil na Atlantidě ještě ušlechtilejší ´homo atlanticus´."
"To víme taky", mávla světelná postava rukou. - "Jenže asi před dvanácti tisíci léty se dosud ponenáhlý vývoj klimatu pronikavě zrychlil. Velká pohřebiště zmrzlých mamutů na Sibiři dosvědčují náhlost a pronikavost změny. A příčina všeho? Zánik Atlantidy! Právě její zmizení způsobilo převratné klimatické změny a zrychlení tání ledovců. Teplý Golfský proud, který byl do té doby jen uzavřeným proudovým systémem ve středním Atlantiku, měl najednou volnou cestu do Atlantiku severního i do Severního ledového moře. Tam ohřál vodu a způsobil oteplení atmosféry a rychlejší tání ledovců. Zmizení ostrova Atlantidy bylo provázeno obrovským přeléváním se vod oceánů a záplavami pevnin. Ovšem přesná poloha a doba zmizení ostrova zůstávají nadále tajemstvím."
"Pokud jde o polohu", mínil žurnalista. - " často bývala marně hledána v oblasti Azorských ostrovů a Madeiry. Pravděpodobnější se však zdá poloha dále na západ od tzv. Héraklových sloupů, směrem k Sargasovému moři, o kterém se patrně zmiňuje už Aristoteles. Uvádí, že čtyři dny plavby za Héraklovými sloupy je v oceánu místo, pokryté mořskou travou a mechem, zakořeněnými těsně pod hladinou. Za přílivu mizí pod vodou. Přesněji však toto místo neurčuje. Proto jej dnes lidé ztotožňují se Sargasovým mořem, obrovskou, řasami pokrytou částí Atlantiku u vstupu do Mexického zálivu. Tentýž myslitel byl snad první, kdo si všiml, že se v našich vodách vyskytují pouze samičky úhořů. Dlouho se nevědělo, proč tomu tak je. Teprve před několika desítkami let se zjistilo, že úhoř prochází jistými proměnami. Z vajíček se líhnou larvy, ty se postupně mění v úhoře. Záhadu se pokusil vyřešit na začátku dvacátého století ichtyolog Schmidt. Všiml si, že se larvy úhořů stěhují do vnitrozemských vod ze západního Atlantiku."
"Odkud?"
"To nevěděl. Teprve ve dvacátých létech bylo objeveno, že se úhoři rodí z vajíček v Sargasovém moři, jihovýchodně od Bermud. Sotva jsou asi pět centimetrů dlouzí, začínají pouť na východ. Celý rok putují k evropským břehům. Ti, kteří se nestanou kořistí dravců, proniknou do evropských řek. Při ústí se samci oddělí od samiček a do řek vplují jenom samičky. Po dvouletém pobytu se však vracejí do moře, aby se setkaly s představiteli opačného pohlaví."
"Proč vlastně úhoři podnikají takovou pouť?"
"Část odpovědi je snadná. K proměně larvy v úhoře je nezbytná sladká voda řek."
"Proč se ale tyto ryby vypravují ze západního Atlantiku, skoro až od amerického pobřeží, kde je rovněž dost sladkovodních řek a vystavují se cestou nebezpečí, že budou sežrány dravci?"
"Na tuto otázku je možná odpověď. Kdysi před tisíciletími byl Golfský proud proudem teplých vod kroužících kolem Sargasového moře mezi americkým pobřežím a Atlantidou. Celá tato oblast tvořila životní prostředí úhořů. Nepotřebovali podnikat žádné daleké cesty mořem. Proud unášel malé larvy tam, kde se jim dařilo nejlépe, k ústí řek na ostrovech Atlantidy, k Antillám, k pobřeží Ameriky. Když mladé samičky prožily svůj čas ve sladkých vodách, nemusely podnikat dlouhou a nebezpečnou cestu. Sotva opustily řeky, dostaly se znovu do teplého mořského proudu. ten je unášel k cíli stejně jako poprvé. Pouze s tím rozdílem, že larvy se musely držet na vnější straně okruhu opisovaného teplým proudem, vyspělé samičky se zase musely dostat do vnitřní části okruhu. Proud je ale nesl pokaždé do Sargasového moře, kde je čekal jejich úděl: zrodit nové pokolení."
"Potom ale přišel osudný den a noc", ozval se neznámý patetickým hlasem.
"Ano. Všechno se změnilo. Teplý proud se přestal točit kolem Sargasového moře. Nyní spěje nahoru, k novému pobřeží. Úhoři si nevybírají evropské toky za místo svého dospívání sami - nese je Golf. Ten proud, jehož jedno rameno protéká mezi Héraklovými sloupy do Středozemního moře, jiný zase mezi kontinentem a britskými ostrovy do Baltu."
"Nastala pronikavá změna", připomínal hlas.
"Nepochybně. Změna podnebí na severní polokouli čili oteplení v severní Americe a Evropě za současného ochlazení v severovýchodní Asii znamená přesun polární ledové pokrývky od třiceti stupňů od Labradoru k ústí Jeniseje do Severního ledového moře. Středem této pokrývky je přirozeně zeměpisný bod, jenž se od Hudsonova průlivu posunul na místo, kde se na našich dnešních mapách protínají poledníky. K přesunu pólu došlo podél sedmdesátého poledníku západně od Greenwiche. Sledujeme-li dál po mapě podél tohoto poledníku opačným směrem, protneme poloostrov Labrador a nejzápadnější část Atlantiku, až konečně dorazíme na pevninu jižní Ameriky. V sousedství Baham přejdeme přes místo, kde patrně bylo těžiště události, během níž sklouzla Atlantida ve své obrovské specifické atmosféře do odlehlé minulosti za katastrofických účinků v přítomnosti. Zásah mimozemské inteligence, využívající pro Zem nebezpečné konstelace planety Uran, byl zřejmě veden k zemi od severovýchodu, a to ve směru styčném s dnešním sedmdesátým poledníkem."
"Byla to snad srážka s mimozemským tělesem?", ozval se hlas.
"Co na tom záleží?", pokrčil rameny novinář. "Z hlediska nalezení polohy Atlantidy a upřesnění doby jejího zmizení z přítomnosti to přece není vůbec důležité! Pro ten účel postačí, když říkáme, že se při dané události střetly vlivy mimozemské, jako je působení planety Uran, s vlivem pozemským, totiž s rozsáhlou magnetickou bouří, podporující plazmatizaci hmoty, a to vše se střetlo s cílevědomým a zesilujícím působením představitelů mimozemské inteligence, jež pořád tolik připomínáte."
"Nebýval jste vždycky tak úzkostlivě opatrný, když se jednalo o mimozemskou inteligenci", namítl neznámý.
"Bůhví, co se to teď vlastně se mnou děje. - Začínám se obávat vlastní fantazie. Přestávám důvěřovat vlastním smyslům. Cožpak jim mohu důvěřovat? Vždyť si ani nejsem jist, zda tu se mnou opravdu někdo je, nebo jestli se mi to všechno jenom zdá. Možná, že i ti, kdo mi vás představují v té podivné souhře světel, barev a stínů, a kdo řídí celou tu skvělou stereovizi, jsou jen samé přeludy."
"Nemusíte se ničeho obávat", uklidňoval ho otcovsky neznámý, - "Potřeboval jste přece vůdce, nebo ne?"
"Ale ano."
"Tak vidíte. A našel jste ho u nás."
"Našel i nenašel."
"My vás přece do ničeho nenutíme. Poskytujeme vám jenom rámcové zaměření vašeho vlastního postupu a růstu. Jinak vám přece ponecháváme volnost rozletu. Tedy právě tak, jako by to měl dělat správný duchovní vůdce."
Neznámý zamlouval svůj předchozí jízlivý tón a dodával: "Tak třeba nyní vás jenom orientačně upozorňujeme, že byste konečně mohl svou intuici věnovat upřesnění doby zmizení Atlantidy."

"...V pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel soudný den a noc..."
"...V den 11. Muluc začalo strašlivé zemětřesení..."
"...Když Baalova hvězda spadla na místo, kde je nyní jen moře a nebe, otřáslo se Sedm měst a zachvělo..."
"Tohle jsou tři úryvky z Platonova ´Timaia´, ´Tro-Cortesiánského kodexu´ a chaldejského nápisu v tibetském chrámu", řekl novinář, - "Osobně však považuji za výchozí bod slova, která pronesl Kritias k Sokratovi: ´Především si vzpomeňme, že je tomu devět tisíc let od doby, kdy podle vypravování byla válka mezi těmi, kdo bydleli vně, za Héraklovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř...´ Kritias opakoval to, co kdysi egyptští kněží vypravovali Solónovi. Solónův pobyt v Egyptě bývá datován do let 571 až 561 před Kristem. Nedopustíme se snad závažnější chyby, když budeme předpokládat, že Solón hovořil s kněžími chrámu bohyně Neit v Sais roku 570. Ve srovnání s oněmi devíti tisíci léty, o nichž lze mít určité pochybnosti, nemůže mít v tomto maličký rozdíl žádný význam. Na základě těchto údajů lze uvést jako datum zmizení Atlantidy rok 9570 před Kristem." "Myslíte opravdu, že je to ono?!"
"Ještě je tu něco důležitého. Číslo devět tisíc může být považováno za zaokrouhlení na celé tisíciletí skutečného počtu let, jež uplynula od Platonem uváděné události. Těžko si představit, že by Solón navštívil Sais přesně devět tisíc let později. Odporuje tomu i text samotného Platona. Uvádí se v něm jasně, že uplynulo devět tisíc let od té doby. To má značný význam."
"Také nás to napadlo. Jenže uvádí Platon skutečně datum zmizení?"
"Těžko říct. Hovoří spíše o době, která uplynula od vypuknutí války s obyvateli Atlantidy, nebo přesněji od chvíle, kdy se tato pověst o válce zmiňuje. Nevíme, kolik let tato válka trvala.. Nevíme ani, jak dlouho po jejím skončení nastal onen osudný okamžik. Nacházíme jen krátkou zmínku, že k tomu došlo zanedlouho."
"Nepomohl by víc ´Codex Tro-Cortes´?"
"Možná. Uvádí se v něm: ´V roce 6 Kan den 11 Muluc měsíce Zac začalo strašlivé zemětřesení, které trvalo až do 13. dne Chuen. Země MU, země bahnitých pahorků...dvakrát vyzdvižena do výše, zmizela za jedinou noc... propadla se...To se stalo 8060 před napsáním této knihy.´"
"Kdy byla sepsána."
"To nikdo neví. Je však jisté, že byla pořízena až v šestnáctém století, snad jako kopie staršího textu."
"A co archeologové? A historikové?"
"Archeologové tvrdí, že Mayové vládli v Mexiku od doby blíže neurčené asi do devátého století po Kristu. V šestém století po Kristu dosáhla jejich kultura vrcholu. Další vývoj byl přerván. Mayové opustili svá sídliště a usadili se na poloostrově Yucatan. Zanedlouho vynikli nad úroveň místního obyvatelstva. V devátém století však podlehli invazi Toltéků. Ve čtrnáctém století ovládli Mexiko Aztékové. Jejich stát vydržel až do španělské invaze. Bohužel se však nepodařilo definitivně určit mayskou chronologii podle našeho kalendáře."
"K ďasu!", vztekala se postava ze stereovize.
"Tento úkol, známý jako korelace mayského kalendáře, se badatelé snaží už dlouho vyřešit. Jejich výsledky se od sebe liší o několik století."
"Přece to nemůže být takový problém!?"
"Celý problém se dá vyjádřit otázkou: jakému datu podle gregoriánského kalendáře odpovídá datum´13.0.0.0.04Ahau 8.Cumhu´? To je považováno za začátek mayského letopočtu. Odpověď ztěžují chybějící dokumenty. Španělé je totiž zničili. Biskup Diego de Landa však stačil některé z nich okopírovat a zachovat ve své knize."
"No, a?"
"Jako počátek mayského počítání času vycházejí tato čísla: Makemsonová uvádí v juliánském datování číslo - 1 382 862, což v juliánském kalendáři připadá na 6. prosinec - 8499, a v kalendáři gregoriánském na 2. říjen. Spinden uvádí v juliánském datování číslo - 1 382 616, a to připadá v juliánském kalendáři na 9.srpen - 8498, v gregoriánském na 2. duben. Obě tato data jsou závažná z hlediska další okolnosti. Podle mayského kalendáře připadla na 5.června - 8498 konjunkce planety Venuše se sluncem, což mělo v mayské astronomii stěžejní význam."
"Hm. Zajímavé. Velmi zajímavé. Ovšem vedle toho by se měly vzít v úvahu také výpočty korelace mezi vlivem planety Uran na pozemské poměry. Taková souvislost skutečně existuje. Nelze ji vysvětlit působením přitažlivosti Uranu a Země, neboť se to neprojevuje ani u jiných planet, včetně Slunce a Měsíce. Vliv planety Uran na pozemské seismické poměry je takového rázu, že se nedá vysvětlit zákony mechaniky v běžném slova smyslu. tak třeba v noci na 1. březen 1960 bylo zničeno město Agadír v Maroku. Dne 2.března téhož roku začala ráno celá série mohutných otřesů v epicentrem v Chile. K zemětřesení v Agadíru došlo třináct minut po průchodu Uranu místním poledníkem. Katastrofální série zemětřesení v Chile začala přesně tři minuty po dolní kulminaci Uranu."
"S přihlédnutím k těmto okolnostem lze počátek uvolnění živlů, kdy zmizela Atlantida datovat na 6.června roku mínus 8498 podle gregoriánského kalendáře a 3.30 univerzálního času čili 22, 30 hodin karolínského času."
"Výborně!", zatleskala postava ze stereovize,- "Věděli jsme, že nás nezklamete."
"Ovšem toto časové určení zrovna tak jako stanovení přesné polohy zmizelého ostrova je málo spolehlivé. Už pro nejistotu intuitivního poznání!", upozorňoval novinář.
"S tím už si nelamte hlavu! To už je naše věc. Ověříme si to jinak."

Nelámal si s tím hlavu. S tímhle rozhodně ne. Lámal si ji s něčím docela jiným. V jeho duši se totiž rozevřela propast černá jako nejtemnější noc. Strhovala do sebe všechno příjemné, úsměvné a jasné, aby po nich zanechala jen vyhaslé spáleniště. Zpočátku si vyčítal: "Příliš jsem důvěřoval vlastní obrazotvornosti, až jsem uvěřil zlomyslným klamům."
Právě nynější zajetí, do něhož tak lehkovážně a bezstarostně vběhl, a kde přijímal cizí názory, ač se mu příčily, zrovna to mu dávalo poznat jeho slabost pro obrazotvornost a zálibu v jejích divuplodech.
Najednou byl zbaven všech těch sladkých útěch, ke kterým tolik přilnul. Nejenže ho přestaly těšit nejrůznější senzace, ale nedokázal najednou nalézt uspokojení ani v hledání a dosahování hodnot smyslům nedostupných. Ty i ony mu náhle připadly strašně bezútěšné. K živé a opravdové touze po Pravdě, která doposud spíše jen jako spodní proud motivovala jeho novinářské zanícení, se teď připojila obtížnost delších úvah o této Pravdě. Zakoušel spíše náchylnost k prostému nazírání Pravdy. Jinak prožíval hroznou prázdnotu. Chápal ji jako pád do černé díry. Zdálo se mu, že místo postupování k vytoužené Pravdě, couvá proti vlastní vůli.
V čem spočívala tato krize?
Nedokázal se těšit z dosavadních úspěchů, ale co bylo horší, ztrácel orientaci, pokud šlo o samotnou Pravdu. Cítil, že se mu přestává dařit v jeho životním díle. Byl to čas velké suchopárnosti. Postihovala jeho smysly i duši. To vše doprovázely pochybnosti o cíli životní dráhy. A k tomu všemu se nyní dostavil nevděk těch, kterým se snažil posloužit. Celé okolí se vlastně spiknulo proti němu, a on cítil. že je nedokáže mít ani trochu rád pro ně samotné. Nicméně k nenávisti a lhostejnosti měl zase daleko.
Tak si kdosi nenápadně podroboval jeho chápavost, neboť ji osvobozoval od přílišné zaujatosti a malichernosti povrchního poznání. Jeho vnitřní život byl osekáván od košatých větví a zjednodušován. Nejenže fantazii postihlo odbarvení, ale také myšlení podléhalo kruté redukci. Smutek mu svíral srdce a přece ještě víc vzhlížel vstříc své životní pouti, o jejíž smysluplnosti zrovna ztrácel jistotu. Tato statečnost byla i nyní odměněna. Tentokrát však už ne dalším přílivem senzací, nýbrž bezprostředním průhledem, povznášeným láskou k Pravdě, k vrcholným životním hodnotám, přečnívajícím úroveň všednosti. Cítil, jak se v duchu nadnáší poznáním, které se do něj vlévalo, aniž o tom musel rozumem nějak složitě přemítat.
"Když známe polohu a celkem dost přesné datum zmizení Atlantidy, pak nám už skoro nic nebrání sklouznout do doby těsně předcházející", liboval si neznámý - "To už je pouze technická záležitost. Stačí jen zvolit vhodný prvek, jehož poločas rozpadu se nejvíce blíží době 8499 roků, a uspíšit vrchol jeho stárnutí - zahájit řízenou transmutaci hmoty. Pak už bude všechno záležet jenom na tom, kdy naši inženýři dokončí kosmickou loď z křemíku a jiných materiálů vynikajících vlastností."
"Na jakém principu se vlastně pohybuje vaše kosmická loď časem?"
Nezmámý se začal s neskrývanou pýchou chlubit: "Naše kosmická loď je určená pro pohyb v prostoru i v čase. Je diskovitého tvaru. To má rozhodující význam pro samotné cestování. Před startem do minulosti je značná část tohoto zařízení ponořena do prvku, v němž urychlovačem podnítíme žádoucí transmutaci. Druhá část musí zůstat vynořena nad hladinu transmutujícího prvku, tedy umístěna do látky, která je vůči dané transmutaci zase netečná, a je proto pevně zakotvena v přítomnosti. Naši konstruktéři se dlouho potýkali s problémem vyváženosti mezi ponorem lodi do transmutujícího prvku a vynořením lodi do prvku stabilizujícího. Stačil by totiž nepatrně hlubší ponor lodi do transmutujícího prvku a celé zařízení bude nadobro vyrváno z přítomnosti a nenávratně vrženo do minulosti. To však už máme technicky vyřešeno. Naše loď je vždy jen dočasně stržena do minulosti transmutujícím prvkem, protože posléze ji stabilizující vytáhne z minulosti zpátky."
"Ovšem jak nastavíte délku pobytu v minulosti? Jak dokážete řídit a ovládat pohyb lodi v čase?", ptal se novinář, když v něm znovu zvítězila zvědavost.
"Maličkost. Délku pobytu v minulosti dokážeme předem stanovit s ohledem k použité transmutující látce. Průběh této transmutace znázorňujeme hyperbolou, tedy křivkou, jež se rovná zprvu v nekonečnu přímce, od níž se nesmírně dlouho a ponenáhlu odchyluje - a my jí v tom pomůžeme urychlovačem. Nato se daná křivka prudce odchýlí od fiktivní přímky a pak se krátkou dobu rychle mění, až posléze v nekonečnu přechází v přímku kolmou k původní přímce. V tom okamžiku je transmutující materiál v minulosti - tam, kde původně vznikl, a objevuje se jako prvek nový, těžší. Někteří učenci tvrdí, že proces transmutace hmoty nelze znázornit hyperbolou, nýbrž jako parabolu; ta vychází z konečného bodu a ústí zase k bodu v konečnu. Svět a jeho části prý byly stvořeny jako konečné. Jenže ani tihle teoretikové nemohou jednoznačně vyloučit, že svět existuje věčně - neboli jak oni říkají - že byl stvořen navěky.
"Ale to přece nemůžete ani vy nezvratně dokázat!"
Neznámý si nevšímal této námitky a samolibě pokračoval:
"Ostatně pro využití transmutace hmoty k cestování v čase je lhostejné, jde-li o parabolu nebo o hyperbolu. Právě tak je lhostejné, jedná-li se nám o využití transmutace hmoty k totální vládě nad lidmi a koneckonců i nad Mimozemšťany."
"To myslíte vážně?"
"Proč ne? My se přece jenom bráníme."
"Proti komu?"
"Netvařte se, že nevíte, o co tu jde! Je tu kosmický vojenský systém. Sotva objeví start rakety, hned ji zneškodní."
"Není to skvělé?! Je přece lepší mít spolehlivý obranný štít, než meč."
Neznámý vybuchl: "Pěkná obrana! Moc pěkná! Vždyť nás ohrožují!!"
"Kdo? A jak?!"
"Celý ten krám pracuje automaticky! Dodatečné pokyny velitelů ze země leda celé zařízení brzdí! Stačí nepatrná porucha a budeme stát oběma nohama ve strašné válce! Takže je to všechno namířené proti lidstvu, především proti nám!"
"To si jen domýšlíte! Ostatně elektronika je mnohem spolehlivější, než ti nejbystřejší lidé."
"A to zase ne!", trval na svém neznámý - "Oni musí za svou věrolomnost pykat. Musíme dosáhnout převahy, jinak budeme bezmocní! Každá zbraň vyžaduje protizbraň!"
"To by šlo přece do nekonečna"
"Proto musíme přijít s něčím novým - zbrusu novým - s něčím naprosto převratným! Musíme mít kvalitativně novou zbraň!"
"Tak je to tedy?! Tohle má být ten váš pokrok lidstva!?"
"Taková nová zbraň se nemůže omezovat na ničivý účinek rozbitého atomu. Musí se opírat o uměle podnícenou transmutaci hmoty. Nastartujeme ji pomocí zvláštních změn magnetického pole určité ohraničené látky. To způsobí její plazmatizaci a pronikavé odchylky v jejích časoprostorových poměrech. Za příhodné konstelace hvězd využijeme vojensky změny jednoho prvku v jiný, aniž by byli nějaké věci, hodnoty nebo lidé postiženi nebo zničeni mechanicky, chemicky, tepelně, zářením a jinak. Naše nová zbraň se nezakládá na ničivém účinku zbraní zde v přítomnosti. Zakládá se na využití uměle - totiž aparátem vybudovaným v kosmu - podníceného dočasného překlenutí časové mezery mezi vznikem určitého prvku a jeho atomovým zhroucením. Vojenské využití časového propadliště transmutující hmoty je hned dvojí: předně osoby obsažené ve speciální atmosféře, jejíž valná část podléhá transmutaci ve starší prvky, mohou být s celou tou zvláštní atmosférou odhozeni do minulosti. Navíc osoby, vystavené ve zbývající přítomné dutině po prvku, jež se propadl do minulosti, jsou vystaveni současnému ničivému účinku. My však dáváme přednost prvnímu z účinků před druhým - právě pro jeho humánnost."
"Fuj!", ulevil si zpravodaj, "To je tedy humanismus za všechny peníze! Vždyť by taková zbraň mohla ze současného světa doslova vymést celé národy, a nenávratně je uvrhnout do nedohledné minulosti!"
b "Samozřejmě."
"Člověk by pak zůstal jako Alladín z ´Pohádek tisíce a jedné noci´, který si zoufal nad svým životem, když poznal, že nemůže vyjít na povrch země."
"Jenže by to byl byl definitivní konec současné ničivé totální válce", ozval se hrdě neznámý.
"Možná - ale rozhodně by to znamenalo ohrožení celého lidstva totální válkou v čase! Kdyby se totiž taková zbraň vymkla lidské kontrole, mohlo by dojít k vyrvání celé lidské skupiny s některými jejími statky a hodnotami ze současného humanizovaného prostředí. Mohlo by to vést k jejímu uvržení do nejtemnější minulosti. Já rozumím, pokrok vojenské techniky jako hrozby, mající odradit od války ty, které nelze k mírovému soužití přesvědčit ani ´horským kázáním´, je zřejmě nutný. Jenže každý takový postup klade větší nároky nejenom na kontrolu politickou a státní, ale především na sebekontrolu a sebeovládání člověka. Tedy zvýšení nároků na duchovní a humánní rozvoj člověka, ale také vzrůst závislosti pokojného lidského soužití na Boží milosti!"
"Pitomosti! Mír si musíme vybojovat! Kdo nejde s námi, jde proti nám! A každý takový patří nenávratně do minulosti! Ať si tam táhne! Tam ho budeme zušlechťovat - v minulosti. Budeme ho tam příležitostně navštěvovat. Využijeme k tomu cestování do minulosti všech existujících prvků! Vždyť takové cestování je mnohem snažší než cestování v přítomnosti. Kromě toho se při takovém současném cestování v prostoru marní a ztrácí život. Mládnutí při cestování kosmickou lodí prostorem je iluzorní. nebere totiž v úvahu dlouhodobé brzdění lodi, při němž se pozbývá vše, co se během letu snad ušetřilo. Proto logicky myslící člověk a toužící po dálkách, dá vždycky přednost pohybu do minulosti před pohybem v přítomném prostoru."
"Jste na omylu! Vaše kosmická loď je moderní Faustova laboratoř! Její majitel a uživatel zanechá po sobě dříve nebo později černou díru ve stropě!"
"Zbabělost!", zaječel hlas, - "S takovou by se technický pokrok nikdy nedostal ani o krok dál!"
"Verne-úv kapitán Nemo říkával, že ´lze vzdorovat lidským zákonům, ale nelze odporovat zákonům přírody´! Copak člověk nemá své místo ve vesmíru? Chtít měnit řád vesmíru je směšná pýcha! A nejen to! Je to katastrofální neznalost situace! Člověk si může vytvořit v přírodě své sídlo, jež je spíše dar než výtvor člověka. To všechno lze, ale jedině v rámci přírody a s její pomocí. Jde o to najít v té esenci země samotnou zemi. Jenomže moc, která činí člověka Božím obrazem, je moc nanejvýš skutečná. Proto je také člověk ve velkém pokušení zneužít tohoto daru a hrát si na boha. Musí si ale uvědomit, že hlavní význam svobodného jednání, jímž se podílí na věčnosti, spočívá v tom, že se v něm čas napojuje na věčnost, anebo, že se od ní odděluje. Člověk se naplňuje věčností nebo se mrzačí podle toho, zda se přiklání k hodnotám věčným anebo pomíjivým.
Tento čas může ve vědomí nabývat různé podoby: čas nudy, čas znechucení, čas zoufalství, v němž se člověk shledává být ztracen nebo vydán napospas tupému opakování; čas hnusu, čas zvrhlosti, čas ďábelské revolty. Z tohoto hlediska se prvotní porucha lidské přirozenosti projevuje ve vědomí člověka jako takovýto zvrácený čas. Toto prvotní porucha vydává člověka hříšné míře univerza, která mrzačí svět bez Boha a svírá svět v totalitní křeči proti Bohu. Kdo se této poruše dobrovolně poddává, ten se shoduje s touhle hříšnou mírou. Ona ho obaluje, křečovitě tiskne, dezinformuje a strhává ke zničení, k nicotě.
Jenže člověk přece není určen pro takovou bezesmyslovost. Jedině v Kristu může realizovat své povolání s ohledem na čas a věčnost. Pokud člověk chce sám odměřovat svou existenci a dávat jí smysl, tak jde o ten nejradikálnější pokus sebezbožštění a vzpoury, a přitom o největší lidskou zvrácenost smyslu času. Názorně to popsal pisatel románu ´Běsi´."
"Cha, cha, cháá", šklebil se neznámý, - "Kdepak! My jsme mnohem dál, než byli ti, o kterých psal Dostojevskij! My vás totiž - i přes ty vaše středověké názory - docela neodmítáme. Naopak! Dnes je NOVÁ DOBA! Té vaší obětavé lásce a víře v Krista se můžeme leda vysmát. Víme totiž své."
"A co je to vaše?"
"Chcete to slyšet?"
"Rád bych."
"Tak si pamatujte: Dnes už doba Ryby pominula! Dnes vládne světu Vodnář! A přece vás docela neodmítáme. Vaše naivní víra a obětavá láska nám může dobře posloužit."
"Jak?"
"Jako levný generátor bioplazmy. No řekněte sám, proč bychom uváděli do provozu složitý a nákladný TOKAMAK, když máme ve vás levnější zdroj? Jako milující snílek jste zdrojem částečně odcizené ideje, totiž světla, a současně jakou věřící bloud jste zdroje ideje ještě odcizenější sobě samé, totiž plazmy. Proto nám můžete posloužit k nastartování potřebné transmutace hmoty. Dávno máme ověřeno, že je možno silou ducha podnítit v magnetickém poli vznik nové hmoty."
"To by nikdo z lidí nedokázal."
"Teoreticky je to možné. Prakticky je to ovšem těžko proveditelné. Dostupnější je však telekineze. Jde o pohyb mechanických soustav, eventuálně předmětů, způsobený nějakou netepelnou energií, vysílanou člověkem a dokonce do jisté míry cílevědomě ovládanou jeho vůlí. vy ovšem máte k telekinezi obzvlášt vhodné předpoklady."
"Myslíte?"
"Ano. Trpíte frustrací, depresemi, pocitem potlačování osobnosti. Dále se vyznačujete přebujelou fantazií a touhou po všemocnosti kvůli odvetě. Kromě toho rád vybíjíte svou energii na okolních předmětech."
"Nesmysl!"
"Měřili jsme bez vašeho vědomí speciálními fotografickými deskami, kolik z vás vychází bioplazmy."
"Ehm. A copak jste přitom zjistili?"
"Dobré výsledky. Vychází z vás dost intenzívně bioplazma jak z mozku, tak z okolí srdce, a dokonce i z konečků vašich prstů. Vyzařoval jste bioplazmu téměř čtyřicet sekund. Její hustota dosahovala skoro koncentrace elektronové plazmy, která je zdrojem rádiového záření Slunce. Intenzita magnetického pole u vás dosahovala takových hodnot, jaké bohatě stačí k tomu, aby bylo možno pohybovat předměty až třicet gramů na krátkou vzdálenost."
"Všechno to má ale jeden háček."
"Jaký?"
"Pokud dokáži telekinezí podnítit nebo i řídit transmutaci hmoty a elektromagnetické pole, pak to nesporně snáze svede představitel mimozemské civilizace, převyšující člověka inteligencí. A tohoto odpůrce chceme přece srazit na kolena! Vy ovšem - na rozdíl ode mne - ho chcete napřed maximálně využít. Ale obojí je předem určeno k neúspěchu. Boj s tímto protivníkem nemůžeme vyhrát sami - aspoň ne bez Krista. Proto vám se vší rozhodností odmítám nadále pomáhat radou nebo i tou svou bioplazmou."
"Tak? A kam se podělo vaše předsevzetí dopadnout ho při činu a usvědčit před celým světem?! To jste přece ještě nedávno velkohubě vytruboval na veřejnosti! Jak se chcete objevit před svými čtenáři?"
Neříkal nic.
"Ostatně teď, když jste naším hostem - "
"Nedobrovolným!"
"Hledal jste nás přece sám?!"
"To už je minulost. Dneska už je všechno jinak."
"Jenom klid. Uvidíte, že se u nás takové přehrady stírají pouhým závanem větru. - Ale abychom domluvili, - pro vás už není jiné východisko. Až budeme chtít zužitkovat vaši bioplazmu, nemůžete nám v tom zabránit. Jinak byste docela ztratil svou víru. A vy se jí - jak se zdá - nevzdáte , protože pak byste byl patrně jedním z nás. Můžeme odčerpat vaši bioplazmu bez vaší vůle, ba i proti vaší vůli, kterou napřed patřičně oslabíme. "
"Nevíte, co děláte. Jediné, co z toho všeho má smysl, je dopadení protivníka při činu a jeho veřejné usvědčení, protože to, co vás tolik zajímá, to hledáte na špatném místě. Všechno to už dávno vyřešil Bohočlověk."
"Cha, cha, chá!", rozesmál se neznámý, - "To byl přece syn Mimozemšťana a Pozemšťanky. Nevylučujeme , že o tom snad něco mohl vědět, ale rozhodně ne tolik, kolik my potřebujeme. Až si to na Atlantidě prověříme, zaměříme se na něho. Ten nám přece neuteče. Známe přece přesnou polohu a dobu jeho pozemského působení. Zastavíme se tam taky, a možná, že ještě cestou z Atlantidy. Poslouží nám zrovna tak dobře, jako vy sám. - Cha, cha, chá!", chvástal se Illuminát ze stereovize.
"Pochybuji. Ten už dávno překročil i svůj vlastní stín. Krajním násilím byl donucen vykonat třídenní pouť černou dírou v podsvětí. Dokázal se však vrátit zpátky do přítomnosti a současně také pronikl všude jinam. Zde i onde, bez ohledu na prostor a čas se libovolně pohybuje silou svého slova. Můžeme se jenom dohadovat, jak to dělá, zda jeho tělo je snad ionizováno či je v plazmatickém stavu, kdy nepodléhá pouhým fyzikálním, chemickým, fyziologickým, mechanickým a vůbec materiálním zákonům. Náš rozum na to zůstane vždycky krátký."
"Leda tak váš", mávl rukou neznámý - "My si s tím poradíme. Věda nám všechno odhalí, zejména alchymie!"
Novinář, podivující se v duchu sám sobě, kde se v něm bere tolik nápadů, odpověděl:
"Připouštím, že moderní alchymie by snad mohla mít význam pro lidské poznání třeba i Kristova zmrtvýchvstání. Snad právě také prostřednictvím zákonitostí, k nimž proniká pravá alchymie, se Kristus absolutně rozprostřel po celé cestě lidstva dějinami. Jako Bůh i jako člověk trvá nejen v přítomnosti, ale i v minulosti, a - což je překvapivé a radostné - čeká na nás i v budoucnosti. Pro člověka je technicky snad dostupný vedle přítomného pohybu v prostoru, také časový pohyb, to jest pohyb mimo přítomnost, avšak vždy jako průnik z přítomnosti pouze a výhradně do minulosti. Tento skluz do minulosti s následujícím návratem zpět do původní přítomnosti, je proveditelný pouze jako dočasný a omezený. Má-li ovšem být toto proniknutí do minulosti víc než její letmé zahlédnutí, pak je vždy nenávratné. Člověk zůstává bez možnosti návratu do své původní doby. Stává se vězně minulosti. O cestování lidské posádky do budoucnosti se navěky bude psát jenom ve fantaztických utopiích. My, kdo se držíme reality, my víme, že postup z aktuální přítomnosti do budoucnosti, která ještě nenastala, není přirozenými prostředky dostupný. Stejně tak je přirozenými prostředky, tedy také moderní alchymií beze zbytku je nevysvětlitelný Kristův postup současně do minulosti a budoucnosti při jeho aktuálním přebývání v dnešku! Přesto však tuto alchymii nelze prostě přehlížet jen proto, že ji někteří jedinci, jako třeba vy, pěstují nepřiměřeným způsobem. V souvislosti s pokrokem chemie, atomové fyziky a zejména fyziky rozpadu těžkých prvků a jejich přeměn, sice vyniká význam moderní alchymie. Ovšem na vysvětlení Kristova díla to pořád nestačí."
"To si myslíte vy!", uchechtla se postava.
"Ano. Zmrtvýchvstalý Kristus je středem času. Je rozprostřen po minulosti, přítomnosti a budoucnosti lidstva. Je takovým středem času, který není pouze transcendentní. Je totiž také vtělený. Proto může čas odůvodňovat a ovládat. Samotné toto obsáhnutí je pro nás ve své modalitě docela skryté. Takže i záchytné body, na než se toto obsáhnutí vztahuje, jsou pro nás zastřeny. Kristus sdělil, že přijde znovu, ale zdráhal se uvést dobu. Konec tedy zůstává docela skrytý. Nepatří člověku na životní pouti. Je součástí toho tajemství, které spočívá v jádru věčnosti, a jež sdílí Otec-Stvořitel se Synem-Vykupitelem. Proto není úkolem Ducha svatého nám ho předat.
Kristus je principem, středem a završením času. Člověku nezbývá, než čekat, až se mu jednoho dne odhalí. Nejdůležitější je vědět, že ten, kdo odměřuje čas spásy, je skutečně přítomen a žije ve svém Těle. Jeho odkaz tu žije nejen ve vzpomínkách a v lidských srdcích, nýbrž také docela reálně. Stačí, když se dva lidé sejdou v jeho jménu, a už tvoří jakési podivuhodné magnetické pole, přitahující tam Krista. Celý Boží lid tvoří dílo, které Vykupitele nadnáší a usnadňuje mu pohyb prostorem a časem, třebaže on toho vůbec nemá zapotřebí. Má své slovo a to ho docela vyplňuje. Stačí mu říci "ANO", a ocitne se právě tam, kde chce."
"O to se právě teď snažíme my", podotkl posměšně neznámý.
"Jenomže on takto se může pohybovat nejen po přítomnosti a do minulostí, ale také do budoucnosti."
"Opakujete se. To už jste říkal", vysmívala se mu světelná postava, - "ale tomu vy pouze věříte. Nemůžete nic takového dokázat."
"Snad věřím, ale jsem si jist, že to jednou dokáži."
"Cha, cha, cháá! Na to vám už asi nezbude dost času."
"Proč by nezbylo?"
"Máme s vámi přece své plány."
"Jaké?"
"Nebylo možno vám to dříve sdělit. Narušilo by to hladký průběh naší spolupráce. A teď, kdež jste nám pomohl poodhalit tajemství Atlantidy, nic už nebrání, abychom vás s tím seznámili. Vyvinuli jsme hybridní reaktor. Jeho středem je živý lidský organismus. Tím, že z něho odebíráme plazmu ho sice poněkud ochuzujeme, ale ve spojení s naší unikátní technikou to nesporně povede k pokroku vědy a techniky. Povede to k pokroku lidstva a koneckonců naší vlády nad prostorem a časem - "
Vnímal ten příval slov jaksi neskutečně. V těch okamžicích se mu zdálo, že se nějak nadnáší nad samotný základ své bytosti. Zároveň mu blesklo hlavou, že se jakýmsi nevýslovným způsobem zbavuje všeho, co je neprůhledné a nejasné, a všeho, co ho omezuje, všech pocitů strachu, hrůzy a prokletí, tajné rozkoše z užívání temných, zlých, ničivých, nepřirozených a1 zvrácených sil.
Najednou byl přesvědčen, že mu vlastně nic nemůže uškodit. Cítil, že je mu dáno svobodně kráčet v pravdě. Nabyl jistoty o příslibu, že bude-li opravdově a ochotně milovat, pak mu všechny věci budou pomáhat k dobrému. Přitom si ale byl jist, že toto vědomí nelze omezovat třeba na pocit rytíře bez bázně a hany, který se neleká ani smrti ani ďábla.
Takové stanovisko sice vzbuzuje pro svou statečnost sympatie, ale většinou vyvěrá z vrozeného životního vzdoru. Tak závisí na povaze a okolnostech, že jej člověk může ale také nemusí mít. Jeho vědomí o vnitřní nezranitelnosti bylo něco hlubšího. Bylo tiché jako hrob, prosté, bez velkých gest. Bylo to pokojné, a právě proto skutečně nepřemožitelné.
"Když máte víru, tak nemůžete mít rozum!", tvrdili mu falešní hostitelé.
Pak přistoupili k tomu hrůznému zákroku, k tomu nehoráznému zločinu na jeho osobě. Bylo děsivé s jak chladnou samozřejmostí si počínali. Obrana nebyla nic platná. Najednou ho samotného překvapilo, že se toho vůbec neleká. Se zatajeným dechem je pak sledoval. Poprvé je viděl skutečné, drobné, energické brunety s odlišnou pletí.
Hovořili mezi sebou anglicky. Zdálo se mu, že po jejich zákroku ztratil zbytek své odvahy. Jeho vůle byla již skoro úplně ohebná a poddajná.
Nasadili mu na hlavu i na ruce jakési přístroje.
Pasívně vnímal své okolí. Pak sledoval, jak nastupují do diskovitého tělesa. Pohupovalo se na hladině lesklé, stříbřité tekutiny. Bylo zdobeno trojúhelníky, vycházejícím sluncem, hvězdami a jinými podivnými symboly.
"Bereme ho také ssebou?", zeptal se kdosi a pohodil hlavou k němu.
"Co by tam dělal? To není v plánu!", odpověděl kategoricky jiný hlas, - Porušila by se tím rovnováha. Ten je tu jen kvůli bioplazmě."
Vstupní otvor tělesa se uzavřel.
Bodlo ho to pod srdcem: ´Od začátku se mnou vůbec nepočítali! Jsem jim užitečný pouze jako živý generátor plazmy.´
Vzepjaly se v něm poslední zbytky vůle a odvahy. Nezmohl se však už skoro na nic. ´Ať ho Bůh ztrestá!´, blesklo mu hlavou. Ohnal se po té lodi nesmiřitelně tvrdým pohledem. Nebo něčím jiným?
Nic se tu nehnulo. Jen hromádka starých svazků dopadla na diskovité těleso s tupým plesknutím. Byl to Platonův dialog Timaios a část Tro-kortesiánského kodexu.
Ve ztemnělé laboratoři byly oči všech zúčastněných upjaty na vynořující se obláček bioplazmy.
A on sám? Ztracenec?! Zprvu zakoušel jakési mihotavé vnitřní proudění. Zatím však obláček bioplazmy zhoustl. Byl matně průsvitný. Po několika cukavých pohybech se kolébavě odhoupl od hlavy, která sama zůstávala ponořena do tmy. Do okolního prostoru plynul jednolitý proud bioplazmy. Automatické přístroje elektromagneticky usměrnily tok bioplazmy směrem k diskovitému tělesu. Potom plazma tiše sklouzla do přívodního zařízení, které však nebylo duté jako potrubí, nýbrž plné. Bylo zhotoveno z čerstvého ohýbaného dřeva. Plazma se šířila po létech ve dřevě kolem kosmické lodi, až rozptýlená zářivá mlha zalévala celý její povrch.
Tehdy se ozval něčí zděšený hlas:
"Hrome! Co tam dělají ty knihy?! Kdo je tam umístil? Tím je nebezpečně narušena vyváženost ponoru... ---
Zoufalé zvolání se ztratilo v prudkém poryvu větru, provázeném syčivým zvukem.
Stačil se sebe ještě instinktivně strhnout celou tu nenáviděnou aparaturu, když to s ním prudce otřáslo. Nevěděl, že s ním smýklo silné tornado. Vyneslo ho to prudce do výše, aby ho vzápětí odhodilo stranou od propadliště, kudy byl stroj vymeten z přítomnosti. Nemohl tušit, že byl právě na rozmezí mezi klidným středem cyklonu a okrajem jeho ničivé vlny.
Dávno přestal vnímat okolní věci a sebe samého i vzájemné vztahy. Ztratil vědomí. Poslední slova, která mu uklouzla z úst, patřila naší Jitřence.

      Hvězdo jitřní
  Bělostná lani na mýtině času
  z prahvozdů věčna divem přibylá!
  Lekníne bdící v hlubinách jasu,
 v nichž utonout nám láska slíbila;

     kde ty se chvíš, den oponami trhá,
  vždy žhavější, čím déle zakrýván!
  Tak na svém stéble třeslice či srha
  konejší větru nedočkavý van.

   Oroduj za nás

      ať na úžinu smrti připraveni
  za plavby v čase neúžíme dech,
  ať zpěv naší písně, zrozen z trav a listů chvění,
  zvonem se lije po všech obzorech!

    Ať mimo hlas, v němž tvůrčí slovo svítí,
  nic nedovede provždy uvábit
  kdo lačni jsou jen žít, jen znít, jen býti,
  ó propasti, ó Slunce slova být!



10. část zápisníku
Kdo chce rozumět vzájemným vztahům v přírodě, tedy musí chápat vztah jako poměr a uspořádání čili řád jedné věci vůči druhé. To znamená vycházet tak jako sv.Tomáš z Aristotela (Metafyzika, IV, 2). Jakékoliv nakupení množství věcí nevytváří ani řád ani vztahy. Je třeba mezi věcmi nějaký princip, podle něhož se dostávají do jednoty a do uspořádání. Principem každého řádu je cíl, pro který se mnoho jedinců sjednocuje. Řád má svou jednotu z cíle. Množství a jednota pro určitý cíl, kterou vytváří buď příroda nebo uměle lidská vynalézavost, to jsou prvky vymezující řád. (Látkovou příčinou je množství, tvarovou příčinou je jednota, účelovou příčinou je smysl, pro který se množství spojuje, účinnou příčinnou je důvtip, totiž lidský rozum, nebo ten, který účelně uspořádává dění v přírodě a dává věcem řád. Lidský důvtip se např. projevuje v jednotě složitého technického vyrábění, v němž se důvtip projevuje cílevědomým postupem všech částí a úkolů, aby se došlo k určitému výsledku. Lidské umění však užívá přírodních zákonů z dění přírody.) Mezi přírodními věcmi je množství vztahů proto, protože sebemenší průběh v přírodě je uspořádán, míří k svému cíli. Také věci jako jedinci jsou navzájem vázáni zařízeností a podřízeností, vzájemnou uspořádaností a podřízeností vůči cíli. Principem každého řádu je cíl.
Jaké jsou vzájemné vztahy věcí? Předně je to vztah, o němž máme zkušenost. Takový vztah se týká vnitřního řádu v samotných věcech, který je mezi tvárnícími prvky věci, např. mezi hmotou a tvarem, mezi možností a uskutečněním, kde celá skladba jednoho principu a elementu má vztah k jinému, s nímž vytváří jednotu věci. Jeden prvek bez druhého nemůže existovat jako skutečný jedinec. Sem patří také fyzikální elementární částice, které nemohou ojediněle tvořit věc. Každá přírodní věc má svůj vnitřní řád, který ji ztvárňuje a tak přírodní dění dosahuje určitých výsledků a cílů. Cílem každého tvárnění a uspořádání je úplnost věcí, její činnost nebo výsledky činnosti.
V řádu jsoucna jsou důvěrné vztahy postižitelné intelektem. Mezi všemi jednotlivostmi v řádu jsoucna jsou vztahy, ale zároveň má jsoucno vztah k činnosti a k jejím výsledkům. Tento základní vztah jsoucna k přiměřené činnosti je vyjádřen pojmem přirozenost.
Dále jsou mezi věcmi vztahy dané různými kategoriemi. Jde o vztahy, které mají mezi sebou věci jako celky a jako jedinci. Takových vztahů je tolik, kolik je daných možností věci uspořádat. Je možno rozlišit
tři základy vztahů mezi věcmi.
1) Prvním základem vztahů mezi věcmi je kvantita.
Jedna kvantita může měřit jinou. Na tomto základě můžeme zjistit nesmírně mnoho vztahů mezi věcmi. Kvantitativní vztah je buď prostý nebo složitý. Kvantita se vyjadřuje číslem. Proto vztahy mezi čísly jsou vztahy mezi kvantitami.
Jakýkoliv počet je míra nepřetržité kvantity. Proto vztahy mezi čísly jsou totožné s kvantitativními. Matematika je logický celek poznatků o kvantitativních vztazích. Podmínka pro srovnávání dvou čísel je, aby to byla čísla, která vystihují velikosti věcí téhož druhu, a aby se měření těchto velikostí provádělo ve stejné jednotce. Ze srovnání čísel vznikají proporce mnohosti, tj. poměr čísla k jednotce; jiná proporce je poměr čísla k jinému číslu, a to určitému nebo neurčitému.
Vzniká závislost čísel a to tehdy, když se s jednou veličinou mění také druhá. Nejjednodušší závislosti dvou veličin jsou přímá a nepřímá úměrnost. Číselný poměr je tedy buď čísla k číslu nebo k vlastnostem čísel. Mezi vlastnosti patří např. měřitelnost, přiměřenost, úměrnost, atd.
Podle číselného poměru se snažila estetika provádět svou zkoumání o symetrii a o proporcích (např. byl zaveden zkušeností ověřený důkaz o "zlatém řezu", že poměr zlatého řezu se nutně líbí a uplatňuje v umělecké tvorbě.). V harmonii např. modulace barev až do určitého stupně se dá zjistit, že mnohé, co připadá našim smyslům jako příjemné, je podloženo matematickými a aritmetickými poměry. Fyzikální stav zvuků a barev závisí na fyziologických procesech organismu. V tom je hmotná základna složitého jevu umělecké tvořivosti a záliby v umění.
Poznatky o vztazích a proporcích zasahují také do akustiky, do optiky, dále do různých oborů umění a techniky. Jejich pomocí se zjišťují nejzákladnější zákony umělecké tvorby a jsou potvrzovány fyzikálními a fyziologickými zkušenostmi. Z takových poznatků o vztazích a proporcích vznikla např. romantická snaha pojmout "tvořícího génia" či pochopit hlubokým, geniálním způsobem celý vesmír a vyjádřit ho jednoduchým vzorcem.
Sv.Tomáš uvádí ještě několik pojmů, vztažných nikoli k číslu, nýbrž k jednotě. Je to např. pojem stejnosti (stejné jsou věci podle shodné kvantity), podobnosti (podobné jsou věci podle shodné kvality), totožnosti (totožné jsou pouze věci shodné podstaty). Vztah k jednotě má velkou důležitost právě v přírodním dění. V tomto druhu vztahu se jednota bere absolutně sama v sobě, a nikoli jako jednotka, která je měřítko a počátek každého čísla.

2) Druhý základ vztahu jedné věci k druhé spočívá v činném působení a v trpném přijímání toho, co činný princip způsobuje. Takový vztah je dán nejen samotným působením a přijetím, nýbrž trvanlivější je činná a a trpná schopnost, takže se dá působení opakovat.
Všemu činnému, jak v přírodním dění, tak v umělém působení člověka, odpovídá trpný princip nebo subjekt (podmět). V takovém vztahu mezi činným a trpným je dána přirozená přiměřenost, podle které jen určitý druh trpnosti přijímá určitý činný zásah. V přírodním dění je to vždy zaměřeno k přesnému přirozeně určenému výsledku, čili je v tom vztah k cíli. Člověk v umělém zásahu předpokládá přirozený ráz věcí, ale umělec může např. ze dřeva vytesat sochu nebo stůl, a tyto výsledky jsou mimo přírodní dění. Předpokládá však přirozenou způsobilost ve věci, které sochař užívá jako materiálu. Nemůže např. vytesat sochu z vody. Také v tomto druhu vztahu se setkáváme se všeobecným vztahem mezi možností a uskutečněním. V přírodních procesech je přirozená přiměřenost mezi akcí a reakcí, což se potvrzuje např. v chemii. U živého organismu se nedosahuje vždy na vypočítanou akci přiměřené reakce, protože živý organismus jako celek reaguje podle své účelnosti. Přírodní vědy zjišťují (každá ve svém oboru kvantity) vztahy silového činného a trpného působení a výsledků, k nimž se dochází. Přirozené výsledky jsou cílem působivých činitelů přírodních a trpného přijetí.
O vztazích tohoto druhu, o činném působení a trpném přijetí, uvádí Aristoteles, že každé vnímání působí účinně vlivem vztahu k vnímanému předmětu. V tomto působení jsou různé stupně. V nejvyšší míře se toto působení ukáže tehdy, když je činnost sama k tomu nejlépe uzpůsobena, totiž působí-li vlivem vztahu k nejlepšímu předmětu svého oboru. Činitel (nebo činnost) je nejlépe uzpůsoben v tomto vztahu a je schopen největší účinnosti. Taková účinnost je dokonalá a spojuje se s ní nejvyšší stupeň radosti. Radost doplňuje činnost nikoli jako její vnitřní vlastnost, nýbrž přichází jako nějaké přistupující zdokonalení, jako se např. k síle mládí druží krása. (Etika Nikomachova,, X,4, 1174b)
Prožívané vnímání věcí působí na orgány a stává se pro ně nevyčerpatelným zdrojem potěšení a povzbuzení a dává podněty k činnosti. Duševní činnost se dává do pohybu, a to ve svých projevech "PATHOS, ETHOS, PRAXEIS" prostým představením smyslových předmětů a jejich kvalit. Pathos je vnímání, ethos je duševní stav jemu odpovídající, praxeis je činnost. Pokud jsou tyto duševní projevy v souladu s rozumem a odpovídají-li jeho zákonům, tedy tím více působí, dosahují většího výsledku radosti. Veškerá činnost není obrácena pouze k radosti. Vnitřní postup je složitější, a proto i výsledky jsou různé. Účinností působení v umění toužil Aristoteles dosáhnout jakési očisty, totiž správného druhu a stupně uvedených duševních projevů (pathos, ethos, praxeis), přiměřeně k činnosti, která je má vyvolat.

3) Třetí základ vztahů jedné věci k druhé spočívá v tom, že jedna věc je měřitelná druhou jedna věc je jako míra, kterou můžeme měřit jiné věci. Nejde však o kvantitativní měření, nýbrž jde o měření pravdivosti a vědeckosti nebo o míru samotného bytí věcí.
Soud o něčem je pravdivý nebo pravděpodobný nebo nepravdivý podle toho, že věc, o níž se soud pronáší, je nebo není taková, jak se o ní soudí, nebo blíží se k ní či se od ní vzdaluje. Není to však naopak, že skutečné věci jsou pravdivé nebo nepravdivé z toho, že někdo o nich ví nebo je poznává a vyslovuje o nich soud. Totéž platí o smyslovém vnímání věcí.
Tento vztah pravdivosti nebo poznání k věcem není vzájemný a oboustranný, nýbrž jednostranný.
Vztah rozumu nebo smyslů ke skutečným věcem je zase přirozeně přiměřený podle vztahu "možnost a uskutečnění", kdežto věci samy o sobě jsou lhostejné k tomu, jestli jsou poznávány nebo nikoli.
Závislost vzniku věcí nebo trvání a bytí na příčinách patří do toho druhu vztahů. V ní je zase hluboká skutečnost, a to obdobně odstupňovaná ve všech druzích jsoucna, od nejjednodušších procesů ve formaci věcí až k nejsložitějším celkům jedinců, skutečnost nutné závislosti na činnosti a vlivu nějakého principu. Všechny věci mají společné bytí, ale liší se podle stupnice "více nebo méně" dokonalého bytí, a to jim přirozeně přísluší. Každá stupnice něčeho, co je více nebo méně, má vztah k něčemu nejvyššímu svého druhu, podle čehož se určuje všechno, co je více nebo méně. Více nebo méně v bytí může dát jen takový princip, který je samo Bytí.
Každý vztah prozrazuje nějaký řád. Řád má v sobě nutnou přiměřenost principů k cíli, a to jak principů hmotných, tak principů účinně působících.
Existence vztahů je spojena a začleněna do přírodního řádu ve všech jeho druzích. Proto filozofie nemůže zanedbat takovou přirozeně danou skutečnost, jako jsou vztahy. Poznání vztahů odhaluje část skutečnosti. Skutečnost vztahů mezi věcmi nebo jejich částmi je mnohonásobná a velmi důležitá pro poznání skutečnosti. Vědecký postup se děje srovnáváním věcí nebo vlastností a částic a zjišťují se vztahy. Čím přesnější je poznání jakýchkoli vztahů, tím více je věc nebo dění určeno. I logické důkazy o problémech, které mají být dokázány, se děje srovnáváním dvou určení s třetím obecnějším, aby v poměru dvou vůči třetímu vysvitl jejich vzájemný poměr, a tím docházíme k novému zjištění vlastností věcí nebo k novému výstižnějšímu soudu o nich.
Logicky postupuje jak matematika ve svých důkazech, tak filozofie, tak i teologie. Teologie navíc užívá poměrů a obdob ze složitějších vztahů, protože její předmět - vnitřní život Boží - je poznáván obdobně ze stvořených věcí, pokud jsou schopny obdoby z řádu přirozeného na řád nadpřirozený.
Třetí druh vztahů, o kterém je řeč, má svou obzvláštní důležitost, danou principem poměřování věci druhou věcí. Ze vztahu k vlastnímu předmětu je určeno také intelektuální poznání, ba i jednotlivé vědy jsou přesně vymezovány vztahem k vlastnímu předmětu. Tento princip aristotelské filozofie zabraňuje velkému zmatku ohledně vlastního oboru jednotlivých věd, jak je působen libovůlí různých badatelů. (V tomto směru se dopouštěl velké chyby i Max Planck, když se snažil z hlediska fyziky vymezovat obory věc. Nutně se uchyloval do subjektivnosti.)
Vlastní předmět není např. materiál vědy, který může být společný mnohým vědám. Není dost vymezen ani příčinnosti (totiž účinnou příčinou), nýbrž je vymezen jedině příčinou tvarovou a účelovou. Tvarová příčina pomocí účelové příčiny přesně vymezí vlastní obor každé vědy.
Planck uvádí, že "lidský duch se pozvedá myšlenkovými pokusy badatele nad svět skutečných měr, které mu pomáhají k vytvoření hypotéz a k vyjádření otázek, jejichž ověřením skutečnými pokusy otvírá pohled do nových zákonitých souvislostí a vztahů, a to i do souvislostí, které nejsou dosažitelné přímým měřením. Myšlenkový pokus se neváže na meze přesnosti, protože myšlení je jemnější než atomy a elektrony." Hledá se i platnost zákonitých vztahů mezi jevy, které platí a neodporují si.
To platí hlavně ve filozofii, která objevuje myšlením vnitřní i vnější vztahy ve věcech i mezi věcmi. V poznání určuje vztah myšlení k vlastnímu předmětu, vztah vůle k jejímu předmětu a vztah jednotlivých filozofických oborů k vlastním předmětům. Vztah je totiž velká a závažná část skutečnosti.

 

Vítězství Královny vesmíru
Svět zalapal po dechu při zprávě o neštěstí.
Kde?
V laboratořích u jezera Lob-Nor.
´Daily Telegraph´ přinesl na první stránce palcové titulky:
EXPLOSION OF THE FUSION REACTOR !
´New York Herald Tribune ´ nezůstal pozadu s článkem nadepsaným: Wrench Controlled Termonuclear Fusion Out Of !!
Časopis "Der Spiegel" pak otiskoval na pokračování sérii článků na téma:
Der Umfall des Atomreaktor !
Přitom i ti nejvíce informovaní zpravodajové končili většinou slovy: "Nikdo ještě nedokáže říci, co se vlastně stalo...Dosah ničivých účinků není přesně znám. Ani počet obětí není ještě úplný. Je zatím velmi mnoho nezvěstných. Mezi těmi, kdo přežili, je i nějaký cizinec. Byl nalezen poblíž zbytků bývalých laboratoří. Utrpěl však ztrátu paměti a vážnou duševní poruchu..."
Ani za týden nepolevil příval hrozivých zpráv. Hongkongský týdeník "ASIA WEEK" překvapil zprávou nazvanou:
FEARFULL DESTRUCTIVE TYPHOON OVER CHINA !!
Teprve o několik týdnů později se zdálo, že dohady a vzájemně si odporující zprávy, jak je přinášel bostonský "Christian Science Monitor" nebo tokijský "Asahi Šimbun" či moskevské "Problemy Dalnego Vostoka" ustupují přesnějším a serióznějším informacem. Znalci Orientu dokázali mnoho vyčíst i ze zpráv v listech "Chej-ling-ťing ž´pao" a "Kuo-ming ž´pao", které byly poznamenány čínskou symbolikou.
"Daily News" a časopis "Time" se předbíhaly v senzačních odhaleních:
Explosion of China´s Theta-Pinch !
"...´Pinč´ představuje nejjednodušší zařízení pro termonukleární reakce. Plazma, kterým protéká proud, je drženo magnetickým polem tohoto proudu. Když se zvětšuje proud, narůstá magnetické pole, a to stlačuje plazmu a zahřívá ji. Držení a ohřev plazmatu postupují spolu. Vzhledem k tomu, že je přitom zapotřebí mohutného zdroje proudu, funguje pinč jenom v krátkých impulzech. V daném případě měl ´pinč´ konfiguraci magnetického zrcadla. Tak se snížily ztráty na koncích systému...
Protékají-li plazmatem potřebné statisíce ampérů, může snadno vzniknout smyčková nestabilita. ´Pinč´ vybudovaný u jezera Lob-Nor zřejmě nevydržel při zkoušce stability toroidální konfigurace. Niobové desky, tvořící stěny reaktorové komory, odolné vůči vysokým teplotám a obrovským tlakům neutronů, se roztrhly. Navíc se staly vysoce radioaktivními - lithiový chladící plášť podlehl mezní teplotě...
Zdá se, že stavba magnetického systému si napříště vyžádá supravodivý materiál a výkonnější chladicí systém. vinutí musí být zajištěno podpěrami proti obrovskému magnetickému namáhání. Jinak - jako v tomto tragickém případě - podlehne destrukci. Po zhroucení ´theta-pinče´ se místo havárie změnilo v epicentrum tajfunu. Už několik týdnů rozsévá zkázu na plošině východně od Lob-Noru..."
Jak už je tomu v totalitních systémech běžné, viník odpovědný za neúspěchy se hledá mimo systém. Tak tomu bylo i v tomto případě. Je to paradoxní, ale právě tím každý totalitní systém prozradí o sobě víc, než měl v plánu.
V "Žen min ž´pao" probleskly zprávy: "Havárie reaktoru byla způsobena sabotáží...Neblahou roli přitom sehrál nebezpečný cizí agent, který havárii přežil. Je to známý novinář...bezpochyby ve službách nepřátelské mocnosti...Jeho výslech byl zatím bezvýsledný. Projevuje se u něho ztráta paměti a překvapivě nízký inteligenční koeficient. Až se jeho stav zlepší, bude podroben výslechu. Musí dokázat svou nevinu. Musí vyvrátit, že nemá spojení s nepřátelskou cizinou. Musí také prozradit, kam zmizel tým výzkumného programu i s jeho velitelem a stejně i speciální zařízení pro pohyb v čase...Pak bude postaven před lidový soud, aby se zodpovídal..."
A bylo to venku.
"Washington Post" si pospíšil s úvahou nadepsanou:
Východ experimentuje s pohybem v čase!
Redaktor "Christian Science Monitor" kladl znovu a znovu otázku: "Jak se vlastně cizinec mohl dostat na tak supertajné místo? " Otázka zůstávala bez odpovědi.
"Washington Post" se postavil před veřejnost se závažnější otázkou:"Jak daleko Východ pokročil s pokusy pohyboval se časem?"
Tak se novinář skoro bez vlastní vůle stal takřka přes noc velmi cennou a důležitou osobou. Diplomaté se předbíhali ve výzvách: "Vydejte žurnalistu jeho domovskému státu!"
"Nemáte právo ho zadržovat!"
Nato se na stránkách "Žen-min ž´pao" objevilo sdělení: "Dopustil se na našem území zločinu!"
"Nikdo mu nic nedokázal!", namítal kulturní svět.
Oficiální prohlášení Pekingu znělo:
"Zná důležité informace o našem výzkumném programu. Jejich prozrazení v cizině by mohlo ohrozit bezpečnost našeho státu!"
"Jak to víte? Copak on už netrpí ztrátou paměti?! Podílel se snad na vašem výzkumu pohybu v čase? A jak?", ptala se veřejnost.
Redakce "Kuo-ming ž´pao" dostala patrně pokyn z vyšších míst, aby za každou cenu odvedla pozornost veřejnosti od pokusů s pohybem člověka v čase. Neprozřetelně však přitom prozradila něco jiného:
"Ze zachovalých zápisů laboratoře vyplývá, že byl užíván jen jako zdroj bioplazmy pro hybridní variantu reaktoru..."
Nenápadná věta však působila jako olej nalitý do ohně. Zpravodajové a televizní hlasatelé tím přímo vzplanuli. Příští den přinesl "New York Herald Tribune" článek nadepsaný:

MISAPPLICATION OF HUMAN BEING LIKE A BIOPLASMA GUN ?!

"...Zneužití člověka jako bioplazmového zdroje, schopného injektovat bioplazmu skončilo tragicky...", uvádělo se v článku, "...oběť postižena duševní poruchou...Znovu vychází najevo, že v totalitárních státech je člověk zneužíván jako levný zdroj bioplazmy, vstřikované do speciálního reaktoru! Je to porušení Mezinárodního paktu o lidských právech z roku...! Bioplazma je integrální součástí lidské osobnosti!!"
Dotčená strana cynicky podotkla: "Takový pakt může porušit leda ten, kdo ho podepsal..."
Potom se stáhla za hradbu mlčení. Neodpovídala ani na výzvy OSN o vydání žurnalisty příslušnému státu.

Měsíc po havárii reaktoru u jezera Lob-Nor v 6,3O hodin ráno se na vojenském letišti u Bombaye roztočily vrtule dvou šedozelených helikoptér. Před několika dny byly vyloženy z obřího Jumbo-Jetu. Neměly žádné zvláštní označení. Znalec by v nich však identifikoval vrtulníky střední velikosti s vynikajícími manévrovacími vlastnostmi, jaké používá US Air Force. Avšak jen oko velmi zkušeného odborníka by odhalilo, že nejde o tak docela obyčejné stroje. Zjistil by třeba, že listy vrtule u hlavního rotoru a zrovna tak i u ocasní vrtule vůbec nejsou kovové, nýbrž z plastů, zesílených skelnými a uhlíkovými vlákny. Takové vyvíjela firma "Westland Helicopters". To hlavní by ale nerozeznal ani ten nejzkušenější pilot, pokud by nezasedl přímo před ovládací panel. Společnost "Boeing-Vertol" zde totiž zabudovala řídící soustavu s optickým přenosem signálů od řídící páky na plochy typu "fly-by-light", zkrátka "FBL". Soustava "FBL" zajišťuje větší ovladatelnost, zálohování při využití několika kanálů, lepší udržovatelnost v důsledku použití vestavěného testovacího zařízení. Oba stroje byly opatřeny přídavnými nádržemi pro dálkové lety.
Posádky tvořili celkem tři běloši a jeden Číňan, všichni v běžných kombinézách. Zdánlivě nepatrné komando vedl jistý Michael Archer, důstojník v záloze. Neměl příliš chuť do této akce, ale nakonec se dal přemluvit. Vyhověl tak naléhání svého bratra, známého v lékařských kruzích, aby něco podnikl na záchranu novináře. Možná však, že tam byly ještě jiné motivy. Jestliže ano, pak byly tajné...
Vyrazili směrem na severozápad - vstříc Karáčí. Minuli Karáčí a Kandahar. V Kabulu doplnili pohonné hmoty a pokračovali dál. Vyhnuli se nejvyšším hřebenům Himalájí a octli se nad pustým Tibetem. Nato se přehoupli přes štíty masivu Kwen Lün. Tehdy by už cíl jejich letu uhodl každý školák. Lob-Nor.
I když na každém kroku viděli dosud neodstraněnou spoušť, zmatek a nepořádek, způsobené nedávným tajfunem, Michael upozorňoval: "První, co dali do pořádku, je armáda. právě zde už začíná nebezpečí, že nás objeví radary a sestřelí rakety."
Proto sotva se před nimi rozevřela plošina Taklimakan Šamo, za níž se v dálce na obzoru rýsovaly obrysy pohoří Ťan Šan, dal Michael pokyn k sestupu. Letěli takřka přilepeni k hladině řeky Qargan, unášející trosky vesnic, zbytky protržených hrází a jiných dokladů zhoubné působnosti tajfunu. Vyhnuli se tak bdělému oku radarů a vyhlíželi místo k přistání.
"Tam!", ukázala velitel na malou plošinu. Přistáli a ukryli oba vrtulníky mezi stromy a keři.
"Dál už musíme po vlastní ose."
"K jezeru je to ale ještě nejméně pět set kilometrů."
"Vím", kývl hlavou velitel, - "Jenže přístup k Lob-Noru je od východu příliš střežený, od jihu jsou močály a na severu zase hory. Jediná cesta je tedy tahle."
"Takže, jak zní příkaz?"
"Rozdělíme se. Rozdělíme se. Dva z nás, totiž já a on", ukázal na chlapíka se žlutou pletí,- "my se po řece přiblížíme od východu k jezeru. Až tam pronikneme a podaří se nám ho dostat ven, dám vám vysílačkou signál. Poletíte pak k Lob-Noru od jihu. Budeme infračerveně signalizovat."
Všechno by to bývalo připomínalo šestákový thriller. Oba, Archer i jeho společník si počínali bezmála jako dvojníci Jamese Bonda, ovšem s tím rozdílem, že tihle dva by nemohli být agenty OO7, čili oprávněnými splnit své poslání za každou cenu, tedy i za cenu ztráty lidských životů. Právě odpor k maření lidských životů totiž dohnal jejich nynějšího velitele k předčasnému odchodu z běžné vojenské služby. To, co ho nyní osobně vábilo na tomto nebezpečném podniku, byla okolnost, že se ten žurnalista dostal do nezáviděníhodné situace právě pro svou snahu dopadnout, odhalit a před zraky celého světa usvědčit Mimozemšťana. Kupodivu zrovna Michael Archer se cítil být předním bojovníkem proti mimozemskému odpůrci.
Jak Archer, tak jeho druh s vydáním všech sil a přece dost efektně, a nikoli bez jisté elegance zdolávali předvídané obtíže zrovna tak jako ty, s nimiž nepočítali.
Komplikovanost celého podniku ovšem nevyplývala zdaleka jen z prostředí orientálního despotismu - rafinovaného, krutého a zákeřného, jako spíše z výchozího Michaelova požadavku. Řekl to všem členům komanda předem:
"Bylo by na hlavu postavené, kdybychom při záchraně jednoho člověka měli přivodit smrt někoho dalšího. Tomu se musíme za každou cenu vyhnout! Musíme předejít situacím, kdy bychom byli nuceni usmrtit někoho v sebeobraně, ale i situacím, kdy by někdo mohl ohrozit nás! Zkrátka musíme ho dostat domů a přitom neztratit žádný lidský život. Jinak by ta akce pozbyla smysl."
"Ale ti, co to financují, říkali přece něco jiného", namítali zpočátku ostatní, - "Dostat ho do bezpečí, ať to stojí, co to stojí! S nasazením vlastního života!"
"To známe", mávl rukou Archer, "Tohle vzkazují pokaždé, ti kdo stojí v pozadí! A ještě to, že vaše rodiny budou v případě vašeho podlehnutí královsky zajištěny. Těm zdaleka nejde o život. Jde jim hlavně o získání vojensky důležitého tajemství. Ale jako velitel jsem byl pro tuto akci najat já. Takže kdo je proti, může se zrovna vrátit."
"To je nad lidské síly."
"Snad, jenže právě o něco takového by mělo jít každému z nás!"
Zůstali všichni.
Cestou k jezeru sledovali průběh záchranných a evakuačních akcí. Tajfun smetl celé vesnice jako domečky z karet. Telefonní spojení bylo přerušeno. Většina hrází byla prolomena. Nad zemí se vznášela hrozba epidemií. Armáda však s krajní tvrdostí prosazovala disciplinovanost obyvatelstva.
"Příšerné", povzdechl si Michael, - "To je tu po každém tajfunu tak strašná kalamita?"
Jeho společník zavrtěl hlavou: "Ani ne. Jenomže tentokrát tajfun postihl oblast, kde na to vůbec nejsou připraveni. je to vůbec dost podivné, že se tajfun objevil zrovna tady. Obvykle totiž tajfuny vznikají v Jihočínském moři a pohybují se ke Koreji a zpět k Japonsku. Ale tady?", kroutil nechápavě hlavou.
Blížili se ke zvláštní oblasti".
Konečně našli oběť. Vůbec nic nechápala, ale snadno se dala odvést. Ještě téže noci seděli v helikoptérách. Drželi se několik metrů nad hladinou Qarganu, v níž se odrážel měsíc.
Po rozednění vyvěsili velkou bílou vlajku s červeným křížem. Nikdo si na ně nedovolil vystřelit z ručních zbraní. Byl to rafinovaný nápad, a koneckonců - i pravdivý.
Před samonaváděcími raketami je chránilo těsné kopírování terénu. Přesto nezůstali dlouho utajeni. Nad hlavami jim zasvištěly stíhačky. To už byli na úpatí hor Kwan Lün, přecházejících v Tibet. Piloti manévrovali v průsmycích a údolích, kam na ně stíhačky nemohly. V dopoledních hodinách dorazili do Islamabádu.
Tam si oddechli.
deník "Žen-min ž´pao" přinesl příští den ostrý článek, výmluvně
nadepsaný:
Vzdušné pirátství !!

Všichni lidé dobré vůle jim však zatleskali.

"Je to s ním zlé", oznámil lékař, - "Nemůže si vzpomenout ani na své jméno. Zdá se, že se jim podařilo ho psychicky skoro zabít. Zablokovali mu paměť."
"Jak?"
"Asi pomocí psychofarmak. Zároveň navodili stav nápadně podobný schizofrenii s paranoidním zaměřením a sebeobviňovacím bludem. Zřejmě prodělal i elektrošoky. To mu nepřidalo."
"Takže jsme se namáhali zbytečně?", ptal se Michael.
Doktor zavrtěl hlavou a dodal: "Paul de Kruif říkával, že není duševní choroby, jejíž stav by se nemohl přinejmenším aspoň zlepšit, nicméně tady to příliš nadějně nevyhlíží. Pojď se podívat. Akorát se bude probouzet.
"Poznáváš mne?"
"Ne. Kdo jste?"
"Co se tam stalo?"
"Nevím."
Několik další reakcí jen potvrdilo lékaři jeho předpoklad: "Není prostá ztráta paměti. Je to navíc i stav duševní smrti. Jde o stav nehybnosti mysli. Tehdy stojí vedle sebe premisy, ale pohyb k závěru, k abstrakci vázne. Subjekt to zřejmě chápe. Jenže tím strašlivě trpí. Nemůže s tím nic dělat. Nemůže si pomoci. Každý pokus jeho vůle o překonání této ztrnulosti mysli se rozpadá do nekonečna neřešitelných obtíží a problémů. Tento stav, kdy v člověku žijí vedle sebe a nezávisle na sobě dvě ´já´, postrádá vlastní hnací sílu."
"Copak mu nelze nějak podnítit sebevědomí?"
"Možná ano, jenže s tím není radno si zahrávat. Sebevědomí je ošemetná věc. Snadno se může rozletět bez omezení. Proto je tu třeba iniciovat hlavně lásku, kdežto vědomí jako zdroj duševního pohybu - to už přijde snáze k uplatnění. Při opačném postupu - pokud se to vůbec podaří - nemocný se pouze přeléčí na sobce."
Kupodivu se této osvícené medicíně nakonec podařilo touhle taktikou vychylování jeho psychiky z mrtvé polohy vrátit pacientovi s láskou také sebevědomí jako činitel duševního pohybu.
"Nevím, co se se mnou stalo", opakoval pacient,- "ale jedním jsem si jist, za všechno mohu jen já sám!"
"Hm. Tak jednoduché to asi nebylo", uklidňoval ho muž v bílém.
"Jakto, že vůbec žiji?", divil se, "Proč nejsem docela zničen? Co se to se mnou všechno jenom přihodilo? Řekne mi to někdo?! Potřebuji znát o sobě všechno dopodrobna!"
"Ale, ale. To přece neví nikdo z nás! To snad ani nikdo znát nemůže."
"Ne. nemohu žít dál, aniž bych věděl, zda jsem se nedopustil něčeho zlého! Tuším, že se to stalo, ale jak? Musím dokonale znát svou vlastní historii!"
Lékař se shovívavě usmál: "Historii? Copak ji někdo z nás dokonale zná? Ani ti nejlepší historikové ji nemohou dokonale poznat."
"Ale snaží se o to."
"To je fakt. Jenže pokud jsou trochu soudní, tak chápou omezenost předmětu svého zájmu. Vědí, že historie sama není důležitá. Důležité je, co se z ní vyklube pro člověka. Hlavní je rozjímání o smyslu lidské existence. Dějiny k tomu dávají pouze látku. V tomto rozjímání se zhodnocuje život."
"Je tedy snad odhalování dějin zbytečné?"
"To nikdo netvrdí. Nepodceňuji dějiny. Jde jen o to, že na jejich pozadí musí být vždycky patrný smysl života každého z nás. jediným ziskem z dějin může být pokrok člověka v lidskosti a úsilí o sebepřekonání. Tuto druhou stránku ale člověk nemůže dosáhnout sám od sebe. Může ji přijmout leda jako dar, který si nemůže ani trochu zasloužit."
"Není snad člověk sám jediným tvůrcem vlastních dějin?"
"Samozřejmě, že není! Vtírají se mu do nich ti bájní Mimozemšťané nebo nebešťané či jak jinak jim hledači novinových kachen říkají. Ostatně by je to stejně nevystihovalo,"
"Proč ne?"
"Protože jsou to někdy jenom zmrzačeniny a torza toho, čím by měly být. To ale není tak důležité"
"A co je důležité?"
"Rozhodující je, že do těch dějin zasahuje vyšší prozřetelnost. Právě ona užívá k svým cílům lidské svobody, ale také zločinů těch zbídačených nebešťanů. Z hlediska věčnosti má své místo v dějinách a v přítomnosti také zlo nám jinak nepochopitelné."
"Ehm", ozýval se pacient, "Ale teď bych rád konečně věděl jedno: kdo vlastně jsem já?"
"Bratr. Copak mne doopravdy nepoznáváš?! Jsme přece bratři. Každý ovšem máme jiné poslání."
Zavrtěl nechápavě hlavou.
Přesto měl doktor pravdu, když připomínal slova vynikajícího francouzského lékaře. Záhy intuitivně postřehl v psychice nemocného jakési záchytné body. Na nich začal budovat léčit a poskytovat úlevu. Šlo to ponenáhlu. Byla tam jiskra jakési hlubší aktivity mysli. Tu se nepodařilo udusit. Právě ji bylo třeba obnovit. Zanedlouho se ukázalo, že její zanícení uvádí do chodu dychtivou stránku lidské duše. Nevyžadovalo to plnou činnost intelektu, zejména činnost přemítací. Pouze ji to prozatím ponechávalo v klidu. Lékař z ní ovšem nenápadně těžil - nepřímo na ní budoval. Zkrátka vedl pacienta, aby nepřecházel k jinému předmětu, dokud nedokáže uspokojivě využít jednoho. Trpělivě ho vyzýval:
"Neutíkej od toho předmětu, dokud jsi doopravdy nezakusil nějaký přínos, nějakou úlevu, nějaké zdokonalení! Ti, kdo přeletují od jednoho k druhému, přeletují svým citem, hledají příjemné zážitky, hledají libé pocity a podstatné jim uniká! " "Chci znát Pravdu!"
"Správně. Ale nestarej se tolik, jak přijmout Pravdu! Pokud miluješ, pak ti nebude zatěžko se k ní přiblížit!"
Krůček za krůčkem h vedl k pochopení výroku Alberta Velikého: "Milujícího milovat je přirozené. Nemilujícího však přivádět k lásce různými dobrodiními, toť znamení dokonalosti."
Jiskra na dně jeho duše byla vlastně stopa vyšší vůle, které nechal v sobě zavládnout, když se tehdy v laboratoři pokusil odhodit vlastní vůli. Byla psychologicky nezničitelná. Nedotkly se jí ani účinky halucinogenů a hypnotik, ba ani elektrošoky. Její roznícení v pacientově psychice naplňovalo jeho vůli, jeho lidské srdce nekonečným dobrem.
Osvojoval si dosud neprožitou zkušenost. Cítil v ní, jak je zaplavován velikostí Pravdy. Příjemně ho to udivovalo. Jeho rozum se totiž nemusel namáhavě v Pravdě vzpínat po velikosti. Proč? Byl Pravdou sražen k mlčení. V jeho nitru už nebylo onoho stálého návratu k sebereflexi ani vyčerpávající honby za dosažení pravdy úsudkem. A přece se nejednalo o docela bezstarostné nazírání.
Doktor to intuitivně postřehl. Odvodil z některých vnějších projevů, že pacient ve své duši jen jaksi kradmo chytá okamžiky, v nichž se patrně přibližuje k vytoužené Pravdě. Upíná se na ni, ale po chvíli se zase váhavě vrací k sobě. Jakási slabá ozvěna sebereflexe.
"A co neutralizující protilátky?", namítl rozhodně Michael, "To by byla zbraň!"
"Mluvíš jako voják. K dosažení žádoucí lásky je zapotřebí, aby člověk odložil vnější projevy sobectví, a nejen to - také aby nějak opustil sebe samotného. To bývá kámen úrazu."
"Proč?"
"Jakobys to nevěděl. Člověku přece není nic milejšího než svoboda vlastní vůle. V ní je člověk pánem jiných. Skrze ni může jiných používat. Jí také ovládá své jednání. A přece - mi něco říká, že on se o to tam - v tom pekle - dost možná už pokusil."
"Pokud se na to doopravdy zmohl, tak havárie reaktoru a důsledky psychofarmak a elektrošoků utlumily vzpomínky na tento jeho pokus. Chtělo by to zopakovat."
"Zopakovat, ale co?"
"Přece pokus o odhození vlastní vůle!"
"Jenže to se musí stát úplně dobrovolně a spontánně."
"Provedeme rekonstrukci", navrhl voják. "Průběh událostí je v obrysech známý ze zbytků laboratorního deníku. Interiér trochu uzpůsobíme podle vzhledu toroidálního ´Theta-pinče´ v Los Alamos.".
"Ovšem bez izolace jeho bioplazmy!", připomenul lékař.
"Samozřejmě. Opatřím povolení od tajné služby ke vstupu do reaktoru."
Nápad přišel vhod.
´Štěstí, že jsme hned neusilovali o pouhou obnovu paměti, o prosté vynoření vzpomínek a obnovu přemítavé schopnosti rozumu. To upřednostnění schopnosti lásky bylo asi na místě´, uvažoval lékař, který pokaždé bral pacienta za svého partnera, ba dokonce bratra. Proto nyní uvažoval o úspěchu v množném čísle. Dobře věděl o jeho součinnosti a nikterak ji nepodceňoval. Znal dobře lidskou povahu. Byl si jist, že v každém člověku je nějaký sklon ke snění o dálkách, o nekonečnu, o dokonalém pochopení kosmu, že v každém je tajný souhlas se světem fantómů a fantastična. Člověk je náchylný tyto fantómy falešně přiodívat navlékáním různých masek a pseudovědeckých zdůvodnění, jen aby se jim pak mohl v klidu bezstarostně oddat.

Zdálo se, že novinář obstál v nejtěžší životní zkoušce. Ve skutečnosti se ovšem octl na počátku nočního bloudění. Jádro jeho bytosti bylo totiž stále ještě ponořeno do temnoty. A právě když obstál v této životní zkoušce, získal pro svou orientaci nezbytný gyroskop - lásku. Poskytovala mu bezpečnou orientaci, a ač o tom přemítal sebevíc, nedokázal pochopit, kde ta obnovená sebedůvěra pramení. Přesto vyrazil vpřed. Vykročení temnou nocí po neznámých stezkách zasáhlo nejhlubší jádro jeho psychiky. A co víc - vystavilo samo jádro jeho psychiky jakési podivuhodné destilaci. V houževnatém hledání východiska narůstala znovu jeho inteligence. Na konci cesty měl z jeho duše vzejít nejvzácnější extrakt.
Posiloval ho konečně i lékař, když mu během doby nejednou opakoval známá slova o tom, že "veškeré tvorstvo až do dnešního dne sténá". Toto úpění se konkretizuje v člověku: "Ačkoli máme první dary Ducha, uvnitř toužebně naříkáme." V lidském duchu je jako v jedinečném a nenahraditelném plodu shrnut veškerý sublimovaný život Země, tedy koneckonců veškerá kosmická hodnota. Avšak lidský duch jako syntéza stvoření nachází ještě niternější střed v božském Duchu. "Nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit." (Ř 8,26) Touha tvorstva nabývá výraz v toužení a očekávání. Ten ale nachází svůj střed v Duchu Božím. Teprve tam chápe veškeré toužení a úpění ve vlastní podstatě.
Jeho vnímavost k Pravdě rostla nikoli tím, že by se byl stáhl do izolovaného nitra, nýbrž rostoucím objemem životních zkušeností, situovaných do středu svého naslouchání Pravdě. pokud to ovšem měl provádět účinně, potřeboval období ticha a ústraní. Léčba ho vracela do reality a opravdovosti života a tím i do společenství lidí.
"Byla to trestuhodná ničemnost!" ulevil si jednou novinář na adresu mimozemského odpůrce a jeho těkavých fantómů.
"O tom není pochyb. Ovšem na druhé straně je zase jisté, že se člověku nemůže zhola nic stát, pokud se mu zbytečně nevystavuje a když se zvědavě nehoní za fantómy."
"Snad."
"Docela určitě! Pokud totiž Kristu podléhá všechno řádné mimozemské stvoření nadlidské inteligence, tím spíš mu podléhá to stvoření, které se vymyká z řádu. Právě proto, že Mimozemšťan zmátl lidskou přirozenost a dovedl ji až na práh totální smrti, Bohočlověk vymetl mimozemského odpůrce jednou provždy ven!"
"Docela ven ze světa?"
"Ne tak docela mimo svět, ale ven z přítomnosti, ze srdce každého, kdo se nehoní za senzačními fantómy a zvědavě nevyhlíží božstvo pouze nahoře. Tak mimozemský protivník skončil právě tam, kde zahájil své zhoubné působení. V pravěkém blátě a prachu. Tamtéž se nepochybně propadli za ním černou dírou všichni jeho spojenci. Pokud si naivně představujeme, že něco vyššího, nám osobně blízkého a přece nás nesmírně přesahujícímu, sídlí právě NĚKDE NAHOŘE, odpůrce to intuitivně postřehne a vzápětí toho zneužije proti nám. Pak se nám ukáže zrovna shora - podle našich měřítek a představ - třeba jako UFO. V přítomnosti má totiž k dispozici především fantómy."
"Je to úchvatné pomyšlení", uznal žurnalista, - "když si uvědomím, jak je nám přítomná realita blízká, a kolik pomocných rukou se nám podává. je to skvělé, jak nám všechno v přítomnosti pomáhá na cestě k pravdě a zdokonalení."
"Jenže nestačí o tom jenom pěkně rozjímat. Je třeba soustavně a metodicky zkoumat realitu."
"Nicméně všechno studium by mělo vyústit v tohle rozjímání. Jedině tak se objevy mohou stát vnitřní zkušeností. jen tak se dají vstřebat do života."
Jeho druh mu dával pokyvováním za pravdu. Žurnalista pokračoval: "Osobně ale vidím smysl života ještě v něčem dalším."
"V čem?"
"V následném veřejném šíření vědecky podložené a filozoficky zdůvodněné informace o té potěšující a radostné otevřenosti současné reality vůči každému z nás."
"Hm. Nanejvýš důležité poslání. Hlavně při dnešním zmatku v lidských hlavách. Je to důsledek zmatení pojmů přírodovědných a filozofických s teologickými a mystickými. Podobně jako kdysi Jindřich Suzo vyváděl mystiku a vědu na správnou cestu, tak i nám přísluší podobný úděl. Jeden by neměl přeceňovat ani podceňovat význam přirozeného poznání, význam vědy a filozofie. Musí jasně rozlišovat přirozený život, vrcholící ve zkušenosti prostoupené ztichlým rozjímáním, od života nadpřirozeného, jehož principem je milost."
"Mezi oběma řády je ovšem souvislost."
"Jak by nebyla. Milost totiž neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje. Když se člověk v lásce přibližuje Bohu, usiluje současně o moudrost lidskou, o filozofii, a o ctnosti ryze přirozené. Třebaže jsou takové ctnosti málo dokonalé, nejsou tak docela bez významu pro ucelený pokrok člověka. A kromě toho je třeba pamatovat na to, že i v řádu přirozeném dlužno rozlišovat věci pozemské od mimozemských. Na počátku času byl totiž stvořen svět pozemský a svět mimozemský, respektive svět inteligentních bytostí, docela oddělených od pozemského světa. Až pak byl stvořen svět lidí, který do značné míry spojuje oba tyto světy. Mírou stvořených věcí v jejich existování je čas."
"Čas je tedy vlastnost věcí", ozval se novinář. - "Je to číslo v jejich pohybu od dříve k potom."
"Správně. A všeobecnou mírou času je stejnoměrný a všeobecně poznatelný pohyb kosmických těles, zejména Slunce. Ježto musí být každá míra stejnorodá s měřeným - linie se měří linií, plocha plochou, a tak dál, proto je nutno z míry času vyvodit závěr. Čas je téhož rodu jako pohyb, i kdyby formálně pohybem nebyl. Pohyb se totiž odehrává v čase a jeho rychlost se měří časem. Samotný pohyb je uskutečňováním toho, co je možné. Je to přechodný stav mezi pouhou možností a mezi dokonale uskutečněným pohybem."
"S časem úzce souvisí prostor."
"O tom není pochyb. Prostor je něco věcného v tělesech. Jelikož místo je konkrétní prostor a konkrétnost je zase předmětem lidské zkušenosti, musí lidé vycházet od místa, které vyměřuje první nepohyblivou hranici neboli povrch toho, co je obklopuje. Jenomže každá hranice tělesa není místem, nýbrž je pouze nepohyblivá. Je to také první hranice, jež se dotýká obklopeného tělesa. Místo je nepohyblivé a pevné též proto, že bývá dosaženo místním pohybem. Prostor je něco lnoucího k tělesu, a lze vyložit pohybem tělesa směřujícího k místu, aby je zaujalo. Povrch, který přímo obklopuje a uzavírá těleso, je prostor vnější, na rozdíl od prostoru vnitřního. K vnitřnímu prostoru těleso dospívá , když se pohybem někam dostane a je uzavřeno povrchem. Jak nepřetržitost času, tak souvislost prostoru nemá skutečně oddělených částí, leda vnitřně oddělených.
Přítomný čas tvoří nedělitelný okamžik. Jeho dělení vyplývá z jeho materální totožnosti s pohybem či s proměnou porušitelných věcí."
"Potom ovšem", ozval se novinář, "má každý pohyb svůj čas vnitřní. Vzhledem k vnějším pohybům Slunce má zase čas vnější, který se shoduje s reálným pohybem; je to čas reálný anebo relativní, podle svého poměru k pohybu skutečných věcí. Proto před stvořením světa nebyl ani tento reálný čas. Vynořil se až se stvořením."
"Nepochybně", pokyvoval hlavou jeho druh, - "Rozum však abstrahuje od času reálného či relativního ideální čas."
"Jak vzniká můj pojem času?"
"Lidský pojem času nevzniká ze zpětně uvažované postupnosti lidských myšlenek, nýbrž odtažitou činností rozumu z vnější smyslové zkušenosti."
"A co pojem prostoru?"
"Lidský rozum nepoznává jenom věci tohoto světa, ale také to, že se věci navzájem obklopují, že jedna k druhé přiléhá, a že rozměry tělesa jsou obličující hranicí druhého."
"Ehm", ozýval se novinář, - "Tak je tomu s prostorem a časem v našich pozemských poměrech. Jak je tomu ale u Mimozemšťanů? Je mi jasné, že každý příslušník mimozemské, totiž od pozemského světa načisto oddělené inteligence, je bytostí svého druhu, - avšak podléhá také času?"
"Určitě ano. Musí podléhat času! Třebaže svou inteligencí převyšuje Pozemšťana, na čas je i on krátký. Nedokáže se docela vymknout času, ale patrně v jiném smyslu, než v tělesném."
"Tomu zrovna moc nerozumím."
"Zkrátka je nad časem, jehož mírou je pohyb kosmických těles, protože je nad pohybem každé hmotné přírody. Avšak není nad časem, jehož míra spočívá v následnosti jeho bytí po nebytí. Zrovna tak nemůže uniknout tomu času, jehož míra pozůstává v následnosti jeho činnosti." Pak se na okamžik odmlčel, aby vzápětí váhavě připojil: "Na druhé straně však může být v čase i ve věčnosti."
"Podle toho", mínil novinář, "se mi čas jeví jako analogický pojem, který se mění podle různých stupňů bytí, na něž se vztahuje. V přísném slova smyslu se však čas vztahuje pouze na kosmickou a lidskou skutečnost."
Jeho druh ho poněkud překvapil, když mu řekl: "Pokud jde o materiální svět, většina badatelů se dnes vrací k tomu, že svět měl fakticky počátek v čase. Vědci se shodují v tom, že světové události měly začátek a směřují ke konci. To vyplývá ze znehodnocování energie, k němuž dochází ve všech jevech vesmíru. Proto jsou světové události neopakovatelným procesem, který se blíží k určenému konečnému stavu. Avšak i kdyby hmotný svět tvořil navěky koloběh - "
"To nelze jednoznačně vyloučit ani nezvratně dokázat."
"Nicméně ani tehdy by se neobešel bez prvotního hybatele, který ho mohl díky své všemohoucnosti stvořit navěky. Důležitou vlastností času je jeho směřování z přítomnosti do budoucnosti. Tento problém je jak ve fyzice, tak ve filozofii málo zkoumán. Ve fyzice se dnes užívá pojem vratnosti, obrácení času. Tak třeba americký fyzik Feynman navrhl zvláštní vysvětlení stavu se zápornou energií v Diracově teorii elektronů, jež spočívá v tom, že stavy se zápornou energií se považují za stavy, ve kterých má pohyb elektronů zpětný charakter v čase. Z toho plyne, že obráceně se pohybující elektron se podobá pozitronu pohybujícímu se obvyklým směrem. Heisenberg tvrdil ve svých ´Fyzikálních základech kvantové teorie´, že časoprostorový popis procesů na jedné straně a klasický zákon příčiny na straně druhé tvoří dvě, vzájemně se doplňující a současně se vylučující vlastnosti fyzikální události. Myslím, že soudobé pojetí prostoru a času, jak tu o něm povídám, vyžaduje prohloubení teorie relativity. Teorie relativity bude muset počítat s časem jako s rozměrem, a to je požadavek hlubšího sblížení s kvantovou teorií."
"Spojení teorie relativity s kvantovou teorií", opakoval novinář, -"To mi cosi připomíná. Nevím co, ale běhá mi z toho mráz po zádech."
"Proč?"
"Po světě chodí stále příliš mnoho budižkničemů, a ti svádějí vědu do slepé uličky pověr o nutném a věčném světovém koloběhu, a to třeba iluzí možnosti extrapolace bezprostřední skutečnosti okolního světa na atomovou oblast."
"To je ovšem úplná pitomost!"
"To bych řekl. Ale horší je to, na co už svého času upozorňoval Max Born."
"O co jde?"
"Tihle zlí básnici, totiž zasnění nepřátelé vědy, ti ohrožují světový mír! Nemohu, než dát Bornovi za pravdu. Taky jsem dříve snil o spojení teorie relativity s kvantovou teorií, a o jiných věcech, a dostal jsem se až na práh smrti."
"Takže z toho teď máš strach?"
Novinář zaváhal. Pak tiše řekl: "Nebojím se kvůli sobě, ale kvůli světu, který toho vzápětí zneužije!"
"Proč by musel?"
"Asi by nemusel - ale většinou to tak dosud pokaždé dopadlo."
"Ano, až moc často. Pokaždé to ale bylo proto, že lidé na to nebyli dost připraveni jako lidé."
"Jednomu by se zdálo, že stačí, když se vědecké poznatky prostě začlení do hlubšího kontextu - když se odhalí uzlové body a vazby mezi jednotlivými oblastmi lidského vzdělání, a basta."
"Zřejmě to nestačí. Jedna věc je syntéza na papíře a druhá věc je skutečná úroveň lidí. Spojení vědy s filozofií a obou s hodnotami duchovními a mravními je velmi užitečné. Jenže ono se to musí stát součástí každodenní zkušenosti. Je nutné pravidelně rozjímat o svých vědomostech. To znamená poměřovat je z úhlu lidskosti, ale také věčnosti. Musí se dennodenně zakoušet skutečnost, že světový čas má především duchovní rozměr. Představuje od začátku dějiny spásy, jak je vytváří Bohočlověk. Začátek světa - prapočátek - zahrnuje ve své neproniknutelnosti všechna jiná tajemství. Začátek světa, počátek dějiny spásy, začátek kosmického a spásodějinného času. To je paradox absolutního počátku, za kterým není už nic, než jen Stvořitel. Je stvořitelským okamžikem v tom nejpravdivějším slova smyslu, prvním, životodárným a totálním posvěcením. Odkazuje celou skutečnost na poslední čas, který se přeruší v Kristu, a na věčnost, v níž Slovo přebývá u Boha. Je to absolutní hranice mezi tím, co bylo "předtím", a tím, co je "odtehdy". Jinak řečeno je to hranice mezi ryzí existencí věčného stvořitele a existencí jeho stvoření. Vyjadřuje se v jednoduchém obraze víry ve svobodný stvořitelský čin Boží, který povolal všechny ještě před
založením světa k Ježíši Kristu."
Když viděl, že jeho druh pokyvuje hlavou, pokračoval. "Člověk obývá vesmír především jako bytost, kterou odměřuje Bůh a jeho stvoření. Musí však ze své strany objevit míru vesmíru a odměřovat ho, to znamená pochopit a dovršit. Proto bytí člověka spočívá v nazíravém vyměřování rozměru. Tak se naplňuje čas lidského života v tom smyslu, že existuje pouze skrze činnost duše. Je-li čas mírou na způsob čísla, je věčnost zase mírou na způsob jednoty. Čas není nic jiného, než absolutní a suverénní dynamika božské míry ve vyvíjejícím se vesmíru. Čas odměřuje vyvíjející se stvořený svět. Jeho časovost však dřímá tak dlouho, dokud ji neobjeví lidské vědomí, dokud nepostaví proti němu své trvání, a tak ho odměřuje ze své strany. Tahle časovost je zabudována v základech celé reality. Člověk má účast na kosmu, a také on je do něj tak trochu ponořený. Jestliže časové události vystupují jedenkrát jako budoucí, podruhé jako přítomné a pak zase jako minulé, Bůh je zachycuje všechny v jedné neunikající a věčné přítomnosti. Božská bytost vyniká proti všem konečným bytostem hmoty a ducha jako MOTOR IMMOBILIS.
Bůh neexistuje v čase, nýbrž koexistuje s časem tak, že jeho nedělitelné NYNÍ je srovnatelné s každým postupem času z přítomnosti do minulosti a z budoucnosti do přítomnosti. Tím, že Bůh sám skrze věčnost, ve které je zároveň vším, objímá čas, neprobíhá u něho čas, ale pouze ho nechává plynout. Proto poznává minulé, přítomné a budoucí stejným způsobem. Mezi Bohem a věcmi vládnou vztahy přítomnosti. Proto Bůh poznává časové věci nečasovým způsobem.
Trvání času se uskutečňuje v posloupnosti "předtím" a "potom". Vztah věčnosti k celému trvání času je stejný jako vztah něčeho nedělitelného k něčemu, co stále spolu souvisí. Nejde tu však o to nedělitelné, které je konečnou hranicí tohoto stále spolusouvisejícího, ani o nějakou jeho libovolnou část".
"Samosebou!", skočil mu do řeči novinář. "Podobnost tu má totiž jenom čas."
Doktor souhlasně kývl hlavou a pokračoval.
"Spíše jde o to nedělitelné, které, i když je mimo toto stále spolusouvisející, přesto je spolu s každým jeho libovolným bodem. Čas totiž nevystupuje z pohybu. Je vlastností věčnosti, která je veskrze mimo pohyb, takže nemá z času zhola nic. Pokud bytí toho, co je věčné, nikdy nezaniká, je ono přítomné každému libovolnému okamžiku nebo kterékoli chvíli času."
Novinář překvapeně vzhlédl.
"Dá se to přirovnat ke kruhu. Každý bod na obvodu kruhu je nedělitelný, a přece má jinou polohu než ostatní body na kruhu. Uspořádání plochy je totiž ve stálé souvislosti s obvodem kruhu. Avšak střed kruhu, který je mimo jeho obvod, má ke každému libovolnému bodu na kružnici tutéž vzdálenost. Tyto body tedy představují části, okamžiky času, a věčnost je v nich stejně přítomná, i když samotné části kruhu jsou mezi sebou ve vztahu minulého a budoucího. Nemohou však být nějak spolupřítomné s tím, co je věčné, neboť by musely být jeho částí. Avšak - jak víme - to, co je věčné, nemá trvání následnosti. Božský rozum tedy shledává všechno, co se událo během času, jako přítomné v celé své věčnosti, a tedy co je nějakým způsobem částí času, neexistovalo vždy. Z toho také plyne, že Bůh má poznání také o tom, co se v čase ještě neudálo. Světový čas má význam, který poukazuje na dva důležité momenty.
Čas má především v oblasti do něj zasahujících druhotných příčin a přirozené účelnosti vesmíru přirozený význam. Bůh dává každému svému stvoření, jakož i vesmíru jako celku, jeho vlastní čas, aby se v něm mohlo dovršit. Tato idea, kterou Bůh od věčnosti zaměřil věci k jejich cíli, se nazývá prozřetelnost. To ona zdůvodňuje čas jako vnitřní míru kosmického pohybu zaměřeného na cíl. Bůh uskutečňuje tuto věčnou, jednoduchou a dalekosáhlou ideu ve stvořitelském úkonu, který sám nepodléhá pohybu a časovosti. Tímto božským činem nejenže vznikají věci a udržuje se jejich existence, ale také každá z nich postupuje svým způsobem k věčnému cíli."
"A pokud jde o lidi?"
"U lidí je tomu jinak. Nicméně jeden a týž čas, čas božského slova objímá přírodu a lidi. Každé stvoření se touto stvořitelskou činností zaměřuje zevnitř na svůj cíl. Ale abych se vrátil k tomu druhému momentu. Čas má taky duchovní stránku. Od počátku je časem spásy. Bůh nestvořil dva časy, nýbrž jediný, a to je čas rozhodnutí, kterým chtěl stvořit jeden rod ke své cti, posvěcený v Kristu. Tento duchovní moment je tím nejpodstatnějším. Duch je totiž něčím určujícím. Srovnáme-li lidského ducha s fantastickými dimenzemi vesmíru přírodních věd, pak lze říci, že jenom vlivem osvícenosti svého ducha, a vůbec ne hmotným proplétáním se vesmírem, je si člověk vědom tohoto ponoru do světa.
Pohybem, kterým Bůh uskutečňuje tělesné stvoření, sleduje také něco osobitého, jmenovitě dokončení počtu svých vyvolených. Všechny pohyby stvořeného bytí, hmotného vesmíru i ryze duchového tvorstva, které přichází na pomoc právě těmto vyvoleným, to všechno sleduje dovršení ve věčné blaženosti. Všechno to ustane, sotva se splní konečná spása. Tady se už nedá mluvit o prozřetelnosti. Tady lze mluvit o předurčení. Konec světa se dostaví, až se naplní počet vyvolených, a toto naplnění je uskutečněním celého božského předurčení. Bůh transplantuje pozemského a časově podmíněného člověka do věčného života. Povolává ho pro tento cíl. Kosmický čas je tedy ve službách totální dovršenosti člověka. Kosmický čas je základem času lidského. Čas lidské dovršenosti je proto zakotven v kosmickém čase. Spásný čas z hlediska Zjevení objímá a podmiňuje kosmický čas. Ale z hlediska bytí věcí samotných zase kosmický čas určuje a odměřuje spásný čas. To má za následek, že časem hvězd nelze nijak určit osud člověka. Dobro vesmíru je totiž vyšší než zvláštní dobro jednotlivého člověka, pokud bereme obojí v témže druhu. Naproti tomu dobro milosti jednotlivého člověka je vyšší než dobro celého kosmu.
Víra pojímá čas jako míru stvořitelské změny a vykládá ho v Bohu. Tato míra vyžaduje začátek, střed a konec. Kristus. Tento náhled v podstatě vylučuje cyklické pojímání dění v kosmu, třebaže ho případně může připustit. Kosmický čas nemá kosmologický význam, nýbrž význam antropologický. Smyslem kosmu je člověk. Pokud antropologie nemůže nic rozhodnout s konečnou platností, pak přichází ke slovu nejhlubší smysl kosmického času, čas kristologický a božský."
"Já vím", ozval se novinář, - "jenomže to zřejmě nestačí jenom vědět. Tuto pravdu je nutno si osvojit v každodenní zkušenosti."
"To je ono! Poznání Boha se může a má stát každodenní zkušeností nejen nějakých vyjímečných jedinců, nýbrž každého z nás! Ve vrcholných okamžicích tohoto rozjímání se poznání Boha stává téměř zkušenostním a nepřetržitým. Člověk pak vnímá Boží přítomnost nejenom při nějaké bohoslužbě, ale i při každodenní práci. Pohyb tohoto poznání není ani přímý ani spirálovitý, nýbrž kruhový. Tehdy duše dospívá ke krouživému pohybu. Tehdy krouží klidně jako orel kolem svého Slunce. Duše se zbavuje zbytečného přemítání, návratů k sobě, k sebevědomí. Nechává se v této superkomunikaci přerušit jen občasným přechodem k lítosti, k předsevzetím a vzmachům lásky. Jedná se tu o takovou přítomnost Boží, v níž je člověk intimněji, než sám v sobě. Je to SUPERKOMUNIKACE z Božích pramenů života. Komunikace lásky a pravdy se stává zároveň vrcholnou činností ducha, kde Boží působení je tvůrčí přítomnost vštípená do kořenů lidského bytí. Vrůstání do tohoto sjednocujícího života se vyznačuje neklamným znamením. Člověk je tak ztotožněn se vším, že se ochotně vrací od vnitřního ticha do ruchu každodenního života a k pozemským starostem pokaždé statečnější a pokornější.
Zkrátka láska vydává i navenek své plody toho, jak ovládá duši. Ačkoli mystické sjednocení na dně duše je ta nejvyšší meta, které může a má každý člověk dosáhnout, přesto nemá na tom ulpět. Kdo je s Bohem niterně spojen, ten objevuje Boha ve všech věcech. Takový člověk nosí Boha ve všech svých dílech a na všech místech."

Dlouho o tom uvažoval, když toho večera procházel ztichlou ulicí. Později se mu mimoděk vloudila do úst melodie známého popěvku z dob jeho mládí. Zpívalo se v něm o tom, že co bůhví, že se má stát, to se stát musí, a refrén to jen zdůrazňoval.
"Que sera, sera - What will be, will be..."
Několik pozdních chodců se pozastavilo. Udiveně vzhlédli do bláznovsky uvolněné tváře. Sledovali jeho skotačivá gesta a dovádivé pohyby, jakými provázel svižnou melodii, kterou si pohvizdoval.
Jak by ne. Už dávno to nebyl žádný mladík. Skráně se mu blýskaly stříbrem a vlasů z hlavy mu také vypršelo jen co je pravda.
Potom se však shovívavě pousmáli a v klapotu podrážek mizeli v šedavé temnotě města.
Zřejmě ještě nebyl tak starý. Našel však své místo v prostoru a čase. A s tím i správnou životní orientaci. Zbývalo jen velebit Boha spolu s Královnu nadhvězdnou.

Královno vesmíru
ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů.

Ty, kterou zdobí náhrdelník světů
(jak maličký jsme my v něm korálek!)
ty, kterou sklání náhrdelník květů
nad jednu hvězdu, záhon fialek,

nad domov nehostinný jako Betlém,
nad domov pevný jako Golgota!
Jež rouno kosmu pročesáváš světlem,
až do nejzazších temnot rozžatá,

Oroduj za nás

ať oslnivým chaosem (ach, slepí!)
nejtižší rukou dáváme se vést,
když jako světlo za slzou se třepí
do stále nových, stále bližších hvězd;

ať v jejich víření se rozpomenem:
čím jdeme dál, tím se vracíme blíž;
ať spatříme - jak kostru pod rentgenem -
to, na čem světy trvají: bod-kříž,

to lůžko lásky, které nesem v sobě.
Pro lásku Boží, ty ho s námi nes!
A pochovej nás v životě, ne v hrobě!
V království světla! Dnes! I dnes! Už dnes!

 

Redemptoris Mater
Určení pojmu místa a tím také prostoru souvisí s místním pohybem těles. Otázka, co je místo, vzniká z místního pohybu. Místo je něco jiného než těleso ležící na místě, protože různá tělesa mohou po sobě zaujmout totéž místo, a těleso se může přesunout na jiné místo, než mělo předtím (Aristoteles, Fyzika, IV, 4-5).
Rovněž fyzikové říkají, že každý pohyb a proces má svou rychlost, sled a spád měřitelný časově. Odehrává se někde jako na svém místě a v prostoru. Každá struktura má svůj čas a své místo a prostor.
"Není absolutní čas, který plyne stejným způsobem pro všechny pozorovatele ve všech soustavách. Nejsou ani neproměnné vzdálenosti." (A.Einstein-Infeld, Fyzika jako dobrodružství poznání, 1971) Přesto i prostor má své fyzikální vlastnosti. Vlastnosti prázdného prostoru se dají dokázat z odstředivé síly, protože se měnily zjevně a spojitě se změnou gravitačních polí (Riemann).
Teorie relativity našla v zobrazení pohybu utvořením statického obrazu křivkou v dvojrozměrné časoprostorové soustavě, obraz pohybu jako něčeho, co existuje v dvojrozměrné časoprostorové soustavě; v jednorozměrné prostorové soustavě byl dynamický jeho obraz, v němž se polohy mění časem. Je to tedy objektivní obraz toho, co existuje v časoprostoru.
Skutečnost místa a prostoru je dána a zjištěna v obou případech, jak ve filozofickém pojetí Aristotelově, tak v pojetí fyzikálním. Těleso zaujímá místo, místo a prostor pojme těleso a není části tělesa.
Místo musí být stejné jako těleso na něm. každé těleso má své místo. Pokud se tvrdí, že něco je na větším místě, např. že je někdo v Paříži, protože je tam na určitém místě, tedy takové tvrzení je podmíněné, a rovná se tomu, že někdo je tam, na svém místě.
Pro věc umístěnou na místě nemůže být nedostatek místa; může se přesunout z jednoho místa na jiné místo.
Ze zřejmých předpokladů říká Aristoteles při vymezování místa, že nemůže být ničím jiným, než první nepohyblivou hranicí toho, co obklopuje (Fyzika IV, 4, 212a).
Každé těleso je vřazeno do řádu, do souvislosti s jinými tělesy, které navzájem působí. Vesmír je vyplněn tělesy a jejich působením a pohybem. Jsou navzájem ve stálém styku. Těleso vřazené do této souvislosti je na svém místě, a když se pohybuje, tedy mění své místo. Jenom bezprostřední dotyk tělesa, které obklopují jiná tělesa, má ráz místa.
Tato bezprostřednost dotyku hmotou nebo energií je vyjádřena slovem "první" čili je to přímý dotyk. Proto pohybuje-li se těleso, nebere s sebou dřívější místo, nýbrž přichází do styku s jinými tělesy a jako by do objetí jiných těles a jejich působení. Všechno se děje v určitém pořádku, nikoli zmateně. Skutečnost, že se místo nepohybuje s tělesem, které zaujalo nové místo, to vyslovuje Aristoteles slovy "nepohyblivou hranicí toho, co obklopuje". Místo totiž zůstává nepohnuto s pohybem tělesa, které v něm bylo obsaženo.
Samo sebou však obklopující těleso může být a je v pohybu. Pokud je obklopující těleso ve zhuštěném stavu, tedy je pro jiné těleso neproniknutelné, ale jeho pole obklopí těleso přiřazené do blízkosti a působí na pole tohoto tělesa.
Einstein uvádí, že pohyb těles nedovedeme vyjádřit, když nepřihlížíme k vzájemnému působení těles a polí.
Aristotelovo pojetí znamená ve fyzikální mluvě, že každé těleso je vřazeno do vzájemnosti působení těles a polí. Proto se vlastnosti prostoru mění zjevně a spojeně se změnou gravitačních polí (Riemann). Ve fyzice odstraněn pojem absolutního prostoru. Podle Aristotelova vymezení je tato pravda filozoficky vyslovena dávno před teorií relativity.
Každé silové pole obsahuje energii a část hmoty, neboť k němu patří určitý druh nejzákladnějších částic. Hmota má energii a energie je vlastností fyzikálních předmětů, nikoli podstat, nýbrž je vlastností hmotných těles. Nemůžeme si představit určitou plochu, která by ostře oddělovala pole od hmoty.
Přesné Aristotelovo filozofické chápání místa a tím i prostoru (vlastnosti místa a prostoru se totiž shodují) nabývá jako vyjádření skutečnosti nesmírné důležitosti ve světle nových fyzikálních poznatků.
Vztažnost míst a prostoru byla filozoficky vyjádřena, třebaže fyzikové jako Newton absolutizovali skutečnost prostoru. Každé určení místa a prostoru nějakého tělesa je vztažné k jinému určitému tělesu a nemá vztah k něčemu absolutně nehybnému, co by mělo přednost před všemi ostatními tělesy a určovalo by místo a prostor jiných. Určení místního pohybu výslovně vyžaduje určení soustavy, vůči které se něco pohybuje.
Otázka o nehybnosti soustavy vztažnosti během dějin prošla svým vývojem až k teorii relativity u Einsteina.
Z toho se vyvozuje kategorie "kde" a znamená přítomnost věci na nějakém místě, a to hmotné věci s kvantitativními rozměry, a takto kvantitativním stykem má věc své "kde". Takový způsob je způsobem, určeným kvantitativně. Přitom místo obsahuje a pojímá věc s její rozměrností; věc je pojata, kdežto místo pojímá věc.
Je však případ lidské duše oživující tělo, že není pojata na místě, nýbrž sama - tím, že formuje tělo, obsahuje tělo. Tento způsob přítomnosti na určitém místě lze označit za způsob vlastní vtiskujícímu tvaru. Jiné duchovní bytosti jako anděl nebo Bůh jsou na určitém místě přítomny na způsob činnosti, protože nemají kvantitativní rozměrnost, takže nemohou být pojaty místem.
Aristoteles rozlišuje pojem místa od pojmu prostoru pouze v mysli, zatímco ve skutečnosti spočívá skutečnost prostoru v tom, že souvisí s rozsahem těles a je měřítkem tohoto rozsahu. Místo však má tuto realitu.
Měřit může něco pouze lidský rozum, který je ovšem při tom vázán na skutečnost rozměrů, v nichž se těleso nachází. Měřítko rozměrů je dílem lidského myšlení, a proto zůstává lhostejné, ke které soustavě lidská mysl vztahuje svou míru rozměrnosti těles. Vřazení částí tělesa na místo dává mu pojmenování, že těleso je obsaženo v místě. Je pojato do vzájemného řádu, pohybu a působnosti těles navzájem. To je totéž, že jedno těleso svými rozměry a polem je vřazeno k polím a rozměrům jiných těles.

Vědecké poznání dosvědčuje, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád. Dokazuje také velikost člověk, který objevuje tento řád a vytváří si prostředky k ovládnutí přírody. Pokrok poznání však svědčí také o nekonečné velikosti Původce vesmíru i člověka. Kdykoli člověk při svém ovládání přírody odmítá uznávat Stvořitelův řád, hned se mu všechny schopnosti a síly k ovládání přírody rozplývají pod rukama. Dokonce se výsledky jeho snažení obracejí proti němu samému. Porušuje totiž řád, který je vtisknut všemu stvoření. A tento přirozený řád světa se shoduje s řádem nadpřirozeným. Poukazuje k němu jako ke svému původnímu základu.
Vesmír není mrtvý, ani nesmyslný. Svědčí o rozumnosti svého Původce. Vedle toho jsou v něm stopy rozumného snažení lidí. Avšak kromě člověka stvořil Bůh ještě jiné rozumné tvory, totiž bytosti ryze duchovní. Některé z nich se od Boha a Božího řádu svobodně uchylují a popírají ho. Následně tím věčně trpí také vlastní jejich vlastní řád jako stvoření, takže jsou z nich karikatury výchozích tvorů, a poněkud tím trpí ostatní stvoření. Právě proto bylo ve světě už před lidskou úchylkou něco rušivého, škodlivého a úchylného. Proto krása, pravda a dobro jsou v přírodě člověku poněkud skryty. Člověk se k nim musí namáhavě a postupně dopracovávat. Vlivem lidského zavinění se nejen v lidském okolí, ale také v lidském mikrokosmu prosadila úchylka od řádu. Na úrovni přirozené ji nebylo možno překonat. Došlo k přerušení spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem.
Stvořitel se však smiloval nad trpícím stvořením a poslal svého vlastního Syna k obnově řádu a života. Zvolil k tomu cestu lidské přirozenosti. Bylo to nanejvýše vhodné proto, že se právě v člověku ona úchylka od řádu naplno projevila: především přerušením spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem. Ježíš Kristus svým dílem, smrtí a jejím překonáním nadpřirozeně obnovil platnost řádu a ohrožený život v člověku i v celém vesmíru. Obnovil živé spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem. Kristus má tedy význam nejen pro člověka, ale pro celý vesmír. Překonal smrt jako takovou a jejího zlého původce, který škodí ostatním tvorům. Kristus má dosah nejen všelidský, ale také kosmický.
Stvoření je výlučnou záležitostí Boha. Člověk sám nevstupuje do oblasti Pána stvoření, nýbrž je pánem ve stvořené přírodě. Tam vystupuje jako spolupracovník Boží při dokonání Božího díla. Bůh není žárný "inženýr v důchodě". Naopak neustále udržuje svět, ba obnovuje stvoření svým vtěleným Slovem. Na člověka se přenáší odpovědnost za dokonání Božích záměrů podle příkladu Kristova života.
Obnova lidského mikrokosmu i okolního vesmíru zahrnuje následující postup:
- Kristus-Vykupitel,
- obnova spojení živého lidského mikrokosmu a makrokosmu, - člověk a jeho práce,
- lidská rodina,
- význam ženy pro obnovu člověka a světa, a hlavně Panny Marie.
Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši. Tedy každá okolní skutečnost je prostřednictvím lidské duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup nám odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.
Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu:
Bylo by však zúžením domnívat se, že duše je určena pro Krista. Svět se dovršuje ve společenství mezi osobami, takže i mezi dvěma dušemi trvají nějaké společenské vztahy.
Ve vesmíru směřuje každý duch k Bohu, a každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši:
Žijeme ve vesmírném prostředí (v prostředí složeném z milionů atomů a jejich částic; mezi milióny lidí, a mezi milióny hvězd a galaxií). Proto se musíme zbavit netečnosti vůči skutečnostem příliš malým nebo příliš blízkým, právě tak, jako vůči skutečnostem příliš velkým či příliš vzdáleným. Kořeny bytí každého z nás sahají nesmírně daleko. Naše duše oživuje buňky našeho těla. Prostřednictvím hmoty neseme v sobě nerozluštitelné spojené všech vlivů a sil, působí na nás jako na živé organismy. Svou hmotnou stránkou během života také vstřebáváme nesmírné množství kosmických i bližších, pozemských vlivů. Ještě výraznější a pro nás jako lidské bytosti vlastnější je působení vesmíru a bližšího pozemského okolí na naši duši. Nelze se domnívat, že by naše tělo přijímalo všechny tyto vlivy docela nezávisle na duši. Všechno, co tělo přijímá, osvojuje si také duše, a to na své úrovni a svým způsobem. Nemůže však uniknout styku s vesmírem, třebaže v duchovní podstatě jsme svobodní a můžeme se rozhodnout, zda se některému vlivu poddáme nebo zda mu budeme vzdorovat.
Souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady přináší závěr:
Spjatost duší s Bohem a světa s dušemi se musí chápat jako souvislosti složek a celku jediné skladby. Bůh zaměřuje všechny prvky vesmíru k sobě. Působení Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího přesahuje oblast lidské činnosti a dotýká se celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve tehdy, až všechno, co je, bude opět přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem a Středem všeho.
Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi duší, hmotou a Kristem, přispívá člověk svou prací nepatrně, přesto však skutečně k dovršení podmínek Kristovy plnosti. I když je třeba jasně rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.
Čím dokonaleji rozvíjí člověk svou činnost, tím více je ovlivňován také předmětem svého snažení. Poznává, že v poměru ke všemu co je, je nesmírně malý, takže mnohem více přijímá, než dává. Lidský život lze dělit na činný a trpný, podle prostého rozlišení, že to, co neděláme účinným způsobem, to trpně podstupujeme. Trpnosti se uplatňují nejenom jako nezbytné odezvy našich činností. V reflexi a ve svobodě se vynořujeme sami ze sebe pouze nepatrným krůčkem. Je toho skutečně nesmírně málo, co v sobě, ve svém vnitřním životním prostředí opravdu známe a co skutečně ovládáme, a ještě méně je toho, co známe a ovládáme v okolním životním prostředí. Všude ve vnitřním i vnějším životním prostředí jsou nejasnosti, obtížené přísliby a hrozbami, a duchovním úkolem křesťana je objasnit a oživit je přítomností Krista.
Mezi naznačenými silami je jeden druh těchto sil, který podporuje lidské snažení a vede k úspěchu. Jiné síly však znesnadňují a komplikují lidskou cestu k dokonalosti, omezují lidské schopnosti rozvoje.
Spolupráce s Kristem na obnově člověka a světa:

Člověk v narušeném mikrokosmu i makrokosmu může uznat, že přijímá nějakou poruchu jako Bohem dopuštěnou. K takovému uznání však smí dojít až na konci řady činů, nikoli na začátku. V prvém okamžiku lidského postoje k poruše světa, totiž na prahu svého setkání s poruchou, musí člověk vycházet z přesvědčení, že Bůh touží osvobodit člověka od této nesnáze, že člověku přeje všechno nejlepší, a že má zájem, aby člověk na cestě k dokonalosti uspěl. Odtud vyplývá postoj člověka vůči poruše mikrokosmu a makrokosmu, která teprve nastává. Čím rozhodněji se člověk v této chvíli ze všech brání všemu, co pro něj vyplývá z dané poruchy mikrokosmu a makrokosmu, tím lépe se shoduje se záměrem a činností Boží.
Jestliže se ovšem rozšíří porucha v makrokosmu (např. proděravění ochranné ozónové vrstvy kolem Země), pak člověk má přesto ze všech sil pokračovat ve vnitřním odporu. Neustává-li v odporu vůči té škodlivé poruše, ale přijímá ji s vírou, otevírá se mu nový rozměr, v němž Bůh může přeměnit toto zlo v dobro, třebaže je celá věc z pozemského hlediska ztracená. Tohle je však stanovisko nesmírně vzdálené od onoho nečinného odevzdání se do Boží vůle. Člověk nemůže naplnit Boží vůli pouhým nečinným postojem, pouhým přihlížením. S Boží vůlí je však zajedno jedině tehdy, když užívá všech svých sil a schopností v práci, ve které tvořivě přispívá ke zlepšení poměrů.
Během putování Božího lidu dějinami náš svět roste a zraje. Růst a zrání vesmíru probíhá dvojím způsobem: oddělováním špatných prvků a spojováním celků, které každý člověk kolem sebe buduje. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se nám často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Jak by ne. Vždyť pohyb vesmíru je příliš dlouhý proti měřítku lidského života. Přesto lze očekávat, a jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se ve světě prosadí Boží vláda naplno a dokonale, a prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé lidské úsilí o rozvoj podmínek sjednocení lidských mikrokosmů s okolním makrokosmem nedokonalé. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Přesto očekávání nové země nemá oslabovat, ale spíše povzbuzovat k úsilí o zvelebení této země.
Některé signály ve světě svědčí o růstu úsilí o dobrovolnou chudobu nebo přinejmenším skromnost. Tuto nenápadnou, ale zásadní proměnu nazval sociolog Inglehart "tichá revoluce" (R.Inglehart, The Silent Revolution, Princeton 1990). Dokládá ji výsledky výzkumů. A nejen on. Všude po světě se objevují příznaky šířící se snahy lidí o dobrovolnou skromnost. Vedle hrdinství, projevujícího se okázalými výkony v okolním světě, se víc a více objevují projevy přirozené odříkavosti a trpného hrdinství.
Silným podnětem je přitom snaha o pevnější spjatost s přírodou.
Nezastupitelnou úlohu přitom plní žena. V posledních letech nabývá stále většího významu důstojnost ženy a její povolání. Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, hodina, kdy žena získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu, ohroženému úpadkem. Nedostižným vzorem jim zůstává Panna Maria, Matka Boží, neboť je vyjímečné pouto mezi touto ženou a celou lidskou rodinou i s jejím životním prostředím. Stejná žena, která se stává biblickým vzorem, má své poslání v konečném výhledu světa a člověka, vyjádřeném v knize Zjevení svatého Jana. Je to žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. (Zj 12, 1) Můžeme říci: "žena" podle míry kosmu, podle míry celého díla stvoření.
Nezměrná láska, která vyzařuje z této Matky a vytváří životní prostředí, v němž dítě vyrůstá v osobu, znamená pro Matku oběť a zřeknutí se sebe samé až k ztrátě vlastní osobnosti, až k ztrátě vlastní tváře.
V blahoslavené Panně se žena ujímá velkého úkolu v zápase lidstva o obnovu tváře země. Tato prostá dívka z lidu naplno otevřela své nitro, aby se mohlo stát prvním pozemským příbytkem samotného Boha. Jde tu o vytvoření zdravého, krásného a člověka důstojného prostředí. Svět byl dán lidstvu k zvelebení, aby mu toto prostředí bylo pravým domovem. Avšak vykolejení rozumných tvorů z řádu věcí a jeho důsledky, jakož i novodobé zprůmyslnění, ke kterému mužná civilizace vzepjala dnešní společnost, nedůstojně poznamenává přírodu a porušuje její účelnou skladbu a krásu. Smutně a cize vyhlížející trosky krajiny, ovzduší a toků, právě tak jako mlčky trpící rostlinstvo a celá živá příroda čekají na svou ochránkyni. Čekají, aby vykoupený Boží lid pocítil na modré planetě teplo domova a netoužil uniknout do odlehlých míst vesmíru.
Na závěr denní modlitby se obrací Boží lid k Marii v antifoně Alma Redemptoris Mater...
          "Slavná Vykupitele Matko,
     všem přístupná nebes bráno, hvězdo mořská,
     přijď na pomoc svému lidu,
     který touží povstat z pádu.
Vždyť jsi přece porodila - k úžasu přírody -
     Tvůrce svého přesvatého."
"K úžasu přírody"!
V těch slovech se obráží úžas víry, který doprovází tajemství Mariina božského mateřství. Doprovází je v jistém smyslu v srdci celého stvoření Božího lidu, v srdci církve. Jak neslýchaně daleko jde Bůh, tvůrce a pán všech věcí, když se "rozhoduje zjevit sebe samého" lidem! Jak zjevně překročil všechny hranice nekonečného "odstupu", jaký dělí Stvořitele od stvoření! Již sám v sobě zůstává nevýslovný a nevyzpytatelný, ale ještě nevýslovnější a nevyzpytatelnější je ve skutečnosti vtělení Slova, které se stalo člověkem prostřednictvím nazaretské Panny.
Když Bůh od věčnosti zamýšlel povolat člověka k "účasti na božské přirozenosti" (2 Pt 1,4), můžeme říci, že zároveň zamýšlel v jistém smyslu jeho "zbožštění" v souladu s jeho dějinným postavením, takže i po pádu do hříchu je Bůh ochoten "vykoupit" tento odvěký úmysl své lásky "zlidštěním". Syna, soupodstatného s Otcem. Celé stvoření, a bezprostředně člověk, nevychází z úžasu nad tímto darem, který mu byl dán v Duchu svatém: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3,16).
Ve středu tohoto tajemství, ve středu tohoto úžasu víry stojí Maria. Ona, svatá Matka Vykupitele, se o něm dověděla jako první: "Vždyť jsi přece porodila - k úžasu přírody - Tvůrce svého přesvatého." (Jan Pavel II., Redemptoris Mater, 51)

Použitá literatura
Aristoteles, Fyzika, 1996
Aristoteles, Metafyzika, 1996
Aristoteles, Etika Nikomachova, 1995
Aristoteles, Poetika, 1993
Einstein, A., Theorie relativity speciální a obecná, 1923
Einstein, A., Můj světový názor, 1934
Einstein, A., Fyzika jako dobrodružství poznání, 1971
Einstein, A., Jak vidím svět, 1993
Grygar, J., Vesmír, 1983
Pavelka, A., Viz: Filosofická revue, Olomouc 1929-1941
Heisenberg, W., Fyzika a filozofie, 1966
Sv.Tomáš Akvinský, Summa proti pohanům, 1993
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická, 1937-1939

 

TOPlist