Populární očistec

 

 

Maska a tvář očisty

Olomouc 1997 Vyd.Matice cyrilometodějská
Tomáš J.Bahounek OP
Nihil obstat: P.ThLic.Albert Beneš OP


O b s a h :
Úvod
Podivné zkušenosti dr.Junga
Zamyšlení 1.
Bojíte se smrti ?
Zamyšlení 2.
Lombrosovy pokusy s posmrtným životem
Zamyšlení 3.
Co je na konci tunelu ?
Zamyšlení 4.
Výzvy z onoho světa
Zamyšlení 5.
Záhadné posmrtné okolnosti
Zamyšlení 6.
Tonoucí se stébla chytá
Zamyšlení 7.
Kdo nedošel pokoje ?
Zamyšlení 8.
Labutí píseň
Zamyšlení 9.
Posmrtný příznak
Zamyšlení 10.
Je libo podobenku ze záhrobí ?
Zamyšlení 11.
Pokušení magnetického pole
Zamyšlení 12.
Máte na televizní obrazovce ducha ?
Zamyšlení 13.
Magnetofonový most na onen svět
Zamyšlení 14.
Maria - pečeť očisty

 

 Bez ohledu na to, zda člověk věří v posmrtný život nebo ne, setkává se v souvislosti s koncem svého pozemského putování s otázkou, co se s ním děje potom. Vždyť sama lidská přirozenost se brání pomyšlení na to, že by po smrti nastalo nesmyslné vyhasnutí všeho smysluplného. A když člověk odmítá náboženské vysvětlení, hledá toto vysvětlení tápavě a zmateně. Kolik podivných zkušeností pak vyvádí člověka z míry! Zvědavě pak hledá poučení u spiritistů, aby od nich odešel vždy ještě zmatenější. Vyspělá technika dodává zdání pravosti různým lidským pokusům o navázání spojení s dušemi zesnulých. Dnešní spiritisté se už nescházejí k seancím, aby tam naslouchali klepajícím stolkům. Používají magnetofonů, videorekordérů, počítače, techniku virtuální reality a jiné vymoženosti.

A co z toho povstává?
Jaká úskalí číhají na člověka, nacházejícího se v změněném magnetickém poli?
To je zvláště závažné s ohledem na to, že různé světové mocnosti konají tajné pokusy s elektromagnetickým polem, jako je třeba americký projekt HAARP. Jde o vynalézání techniky detekce cizích těles ohrožujících člověka a včasného odvracení tohoto nebezpečí, dále o prostředky provádění tomografického snímkování celé naší planety, ale také o prostředky dálkového neviditelného ovlivňování emocí, nálad a pocitů člověka, jež mohou ztěžovat či omezovat nebo usnadňovat nějaké jeho rozhodování a chování.
Jak se tomu může člověk ubránit?

Může člověku nějak prospět jeho návrat ke křesťanskému realismu v duchu sv.Tomáše Akvinského? A jak?

 

Podivné zkušenosti doktora Junga
Slavný švýcarský psycholog dr.Carl Gustav Jung se narodil 26.července 1875 v Kesswilu u jezera Constance. Neměl ještě ani čtyři roky, když jeho otec - protestantský pastor přestěhoval rodinu do Klein-Hünengenu na Rýně. Už jako malý chlapec si tento vysloužil od spolužáků přezdívku "otec Abrahám". Ta vystihovala jeho vlastní životní pocit, že je složek ze dvou osobností - jednou je nešikovný a zakřiknutý hoch a tou druhou moudrý starý muž. Tento vnitřní rozpor prohloubený ještě otcovým striktním požadavkem zásadně dávat přednost víře před rozumem nacházel vyjádřený v Goethově Faustovi: "Ó běda, dvě duše dlí v hrudi mé!"
Když dospíval, začal si všímat neobvyklých jevů, které si spojoval s patnáctiletou dívkou z domu. Stůl se rozpadl, nůž na chléb v příborníku klepal. To a ještě další jevy podnítily jeho zájem o psychiatrii. Výrok Krafft-Ebinga, že psychózy jsou "nemoci" duše, ho naprosto fascinoval. Stejně tak jej od útlého věku fascinovaly sny. Sám na to vzpomíná:
"Když mi byly tři roky, zdálo se mu jednou, že jsem šel podzemním tunelem do komory, kde se na zlatém trůně tyčil mohutný symbol mužské plodnosti. Když mi bylo dvanáct, zdálo se mi, že se katedrála v Basileji otřásla v okamžiku, kdy na ni dopadl výron z vysokého trůnu sahajícího až do mraků."
Později to sám vykládal takto:
"Bylo to znamení, že duchovní potrava, která je nabízena tradičním křesťanstvím je vyčerpána."
Vyvozoval z toho, že je zapotřebí nového náboženství.
Jako studenta v Curychu ho velmi znepokojoval "nedostatek obyčejné, zdravé zvědavosti" u "mužů, kteří představují náboženskou, vědeckou a filozofickou elitu." (1) Vyciťoval nebezpečí v tom, že se Evropané rozdělí na ty, kdo dávají přednost náboženské víře, a na ty, kteří upřednostňují takovou vědu, která popírá význam jedince a lidského nitra. Avšak uvědomoval si, že tuto svou pocitovou konstrukci nemůže veřejně obhájit bez empirického důkazu. Později analyzoval na 67 tisíc snů, aby mohl vyvozoval obecnější závěry o jejich významu a úloze. Přes důkladnost svých pozorování byl však po většinu života považován za velkého mystifikátora.
Dne 12.prosince 1900 začal Jung pracovat na psychiatrické léčebně v Burghölzi. Freud zrovna zveřejnil svůj Výklad snů. Pod dojmem tohoto díla se snažil Jung zkoumat sám sebe, své spolupracovníky a své pacienty. Shledával patologické rysy v co se dodnes nazývá "normálním" chováním. Vyvozoval z toho, že "šílenství" vždycky skrývá utajený význam, takže každá poznámka a představa je smysluplná. Vyvinul testy "slovních asociací" k odhalení skrytého.
"Psychózy jsou něco, co vzniká z potlačeného rozvoje příběhu jednotlivce nebo podobně uvězněného mýtu. Trvám na tom, že "ten, kdo léčí" a "pacient" prožívají posvátný vztah opírající se o vzájemné hledání. Vyléčit někoho znamená vytvořit celek. Správně léčí jedině zraněný lékař." (2)
"A co si myslíte o Freudovi?"
"Podporuji Freuda, třebaže pochybuji o správnosti jeho pojetí pohlavního pudu jako hlavní podvědomé hnací síly", odpovídal sebevědomě a dodával: "Freud koneckonců otevřel dveře, které byly dlouhá staletí uzavřeny. Ovšem, kde byl Freud zásadně proti potlačování podvědomých snah, zdůrazňuji přeměnu usmířením protikladů, které Freud pokládá za nepřetržité a neměnné."
Navenek zůstával s Freudem zajedno, až jednoho dne Freud odmítl vyprávět Jungovi svůj sen s odůvodněním:
"Ublížilo by to vaší autoritě."
Šokovaný Jung zůstal beze slova. Později o Freudovi tvrdil:
"Je to nevrlý rakouský byrokrat, nemoderní a brzdící volný rozvoj psychologie. Vzpomínám si na jeden svůj rozhovor s Freudem ve Vídni roku 1909. Freud tehdy otevřeně brojil proti parapsychologii. Cítil jsem, jako by moje bránice byla ze železa a rozpalovala se do červena - jako žhnoucí klenba. A pak to přišlo. Ve chvíli vystupňovaného napětí se ozvala hlasitá rána z knihovny, stojící přímo proti nim. Oba vyděšeně vzhlédli. Řekl jsem Freudovi:
"Tohle vám nestačí?" Nato se mi vysmál.
Cítil jsem, jak se ve mně jaksi vzdouvá celé nitro a čekal jsem, kdy se to stane znovu. Opět zazněla rána z knihovny. Freud zůstal jako opařený.
"Tak vidíte!" řekl jsem mu co pocitem zadostiučinění. Brzy nato jsme se oba rozešli.
Poté, co Jung vydal knihu O psychologii podvědomí (Psychology of the Unconscious), upadl do těžké krize. Ačkoliv byl šťastně ženat a měl tři dcery, přestal psát, v roce 1913 se vzdal místa profesora a poddal se svým nezdravým snům a hrozivým vizím. Později na to vzpomínal:
"V jedné vizi jsem spatřil krvavou spoušť valící se na Evropu ze Severu. Proud divoce strhával všechno živé a doléhal až okraji Alp. Pak se mi ukázala vize země mrtvých, kde jsem potkal černého hada, starce s bělostnými vousy a slepou dívku. Ten had jsem byl já, stařec byl Eliáš, který mi vždy zosobňoval archetyp starého mudrce, a slepá dívka byla Salome, zosobňující duši věčného ženství. Napadlo mne ale, proč asi je slepá? Ten sen mě chtěl určitě varovat před sebepopíráním. V této době jsem se libovolně vracel ve svých snech do dětství, hrál jsem si s kameny, stavěl ze stavebnic vesničky, maloval a psal své sny nejprve v Černé knize, později v Červené knize."
Od vypuknutí I. světové války začal Jung rozvíjet své teorie o kolektivním nevědomí, o stínu, o archetypech, o duši a vyhraňování se jedince. Také se tehdy zamýšlel nad čtyřmi činnostmi lidského vědomí - pocity, myšlení, cítění a intuice. Dějiny lidského myšlení od Platona k Paracelsovi ho přesvědčovali, že také jiní šli před ním stejnou cestou, ale nepřátelské síly potlačovaly tyto znalosti tak, že v současnosti je všechno buď zapomemuto nebo překrouceno.
"Jak jsem dosáhnout oživení celkového psychického zdraví? " ptal se Jung a sám odpovídal: "Jedině obnovou těchto opomíjených znalostí."
Zatímco milióny a milióny hynuly v zákopech, Jung horečně pracoval na vyslovení svých divokých snů. Stav jeho nitra je zachycen v bizarní knize "Sedm proslovů k mrtvým" (Septem sermones ad mortuos). Napsal ji v zimě 1916-17. Původ této Jungovy knihy je stejně podivný jako jazyk gnostiků, jejich názvosloví si záhy osvojil. On sám i jeho děti si byli jisti přítomností tajemných duchů v celém domě: za pokojného nedělního odpoledne se prudce rozezněl domovní zvonek - houpal se bez zjevné příčiny. Jungovi se zdálo, že celý sbor duchů zaplnil halu. A když vykoktal:
"Co to?! - Co to jen může být?"
V uších mu zazněla sborová odpověď duchů:
"Vrátili jsme se z Izraele, kde jsme nenašli, co jsme hledali." (3)
Úvodní slova celého pojednání a jeho gnostické zaměření jsou inzerovány už v samém podnázvu "Sedm proslovů k mrtvým, sepsané Basilidem (Basilides byl gnostický spisovatel z 2.stol.) v Alexandrii, ve městě, kde se střetá východ se západem. Spisek se týká Abraxasu, magického amuletu, který pro gnostiky symbolizuje sjednocení protikladů. Jung ho nazval "nepravděpodobně pravděpodobným, který ovládá říši neskutečna".
"Byla to jen taková mladická nerozvážnost", omlouval Jung později toto dílo, které napsal ve svých 40 letech. Snad se mu zdálo, že moudrost spočívá v utajování zdrojů svého osvícení. Kdopak by bral Junga vážně, kdyby věděl, že jeho nápady pocházejí z dávno odsouzených výplodů magie.
V roce 1921 se veřejnosti dostala do rukou jeho kniha "Psychologie typu" (The Psychology of Type). Jung ji představoval jako empirické zkoumání vědomí a navrhující pojetí typologie extroverze a introverze. Extroverze se podává jako typ vyznačující se hledáním významu pomocí vnějších forem, kdežto introverze představuje ty, vyznačující se pátráním uvnitř. Jung se pokusil podle staršího podání rozdělit činnost lidského nitra do čtyř tříd: myšlení a cítění jako racionální část, kdežto intuice a pocity jako část irracionální. Jung uvádí:
"Každá osoba se rodí s převahou jedné činnosti a s opačnou činností jen podpůrnou, kdežto třetí a čtvrtá činnost je potlačená a nevědomá. Lidské zdraví vyžaduje soulad všech činností."
Mimo to se Jung pokusil ve svých dílech "Kořeny vědomí" (Roots of the Conscious), "Archetypy a kolektivní vědomí" (Archetypes and the Collective Unconscious), "Parapsychologie a náboženství" (Parapsychology and Religion) a "Moderní člověk a jeho hledání duše" (Modern Man in Search of a Soul) stanovit objektivní platnost kolektivního nevědomí - jakéhosi rozsáhlého silového pole, které je prý ukryto pod osobním vědomím a nevědomím. Kromě toho Jung tvrdil:
"Moderní západní člověk se svým odmítáním hodnot přirozeného cítění vystavuje intelektuálnímu barbarství."
Podklady k tomuto tvrzení získal Jung zejména při svých afrických toulkách (1925-26). Pro jeho celkové smýšlení je příznačné, že považoval astrologii za formu lidské psychologie promítnuté do okolního kosmu jako do zrcadla. Gnosticismus a alchymie mi poskytují spojení mezi znalostmi starověku a moderním světem.
"V roce 1928 jsem četl německý překlad staročínského alchymistického spisku s názvem Tajemství zlatého květu. Tato kniha a překlad I Ťingu neboli Knihy proměn mne přivedly k hlubšímu zájmu o mandalu, v níž je vyjádřena celistvost v přírodě a hlavně v člověku. Nikdy jsem však nepřijímal tyto výkvěty orientální moudrosti zcela nekriticky, nýbrž jsem si z nich jen vybíral to nejlepší."
Ačkoli takto Jung varuje před prostým přijímáním orientálních nauk na místo západní vědy, založené na řeckořímském filozofickém základě a na odkazu křesťanství, jeho vlastní příklad ukazuje něco jiného. Mnohé Jungovy závěry, jako třeba že představivost je ústřední činnost člověka, ho těsně přibližují jeho vrstevníkům z řad okultistů jakým býval Crowley.
Kdo byl Crowley? Aliester Crowley (1875-1945) vyšel ze zámožné rodiny. Jeho rodiči byli horlivými příslušníky náboženské sekty Plymouthští bratři. On sám však tvrdil, že "Bůh a Ježíš patří k lidem, které nenávidí" (4). Ve 14 letech vstoupil do tajného spolku Zlatý úsvit, kde byl záhy povýšen. O třicet let později se veřejně vysmál vůdcům Zlatého úsvitu ve své knize "Druhý řád tajemství". Po sblížení s tajným německým spolkem "Ordo Templi Orientis - OTO" (Řád východní svatyně), vystoupil Crowley na veřejnosti s otevřenou obhajobou sexuální magie. V Knize lží zveřejnil jejich hlavní tajemství: psal o magii pohlavní podvojnosti skryté za symboly kříže a růže mystické (5).
Anselm Grün se obdivuje Jungovu pojetí kříže a náboženství jako prohloubenému ve smyslu vědecké psychoanalýzy (6). Čím se ale Jung liší v pojetí kříže a vůbec křesťanské víry od Crowley-ho? Snad jen tím, že zaváděnou dvojici mužského a ženského živlu jin-jang podle čínské Knihy proměn označuje vždy stejným názvoslovím a že na závěr svých knih uvádí slovníček zavedených názvů.
Díky ohromné ctižádosti a ještě větší neomalenosti spojené se zvláštní přitažlivostí jeho provokativního vystupování se podařilo Jungovi dosáhnout značného úspěchu. Ale ani tento úspěch nebyl úplný. A Jung s nelibostí sledoval meze svých úspěchů. V jeho díle to přineslo znovuobjevení stínů.
"Stíny jsou označením pro souhrn sil nevědomí, které jsou vědomě odmítány. Proto se tyto síly stále hromadí a stále víc hrozí propuknutím", říkával Jung.
"Jak se vypořádat se zlem? Snad jako křesťanství, které učí neodporovat zlému?"
"Křesťanské neodporování zlému zásadně odmítám! Vždyť to dává zlu příležitost, aby se stále vracelo. Se zlem je třeba bojovat!" opakoval rozhodně Jung.
Jak si Jung představoval toto zlo a boj proti němu?
Už na konci I. světové války předvídal Jung obrovský nárust německého nacismu. Ale to pro něho nebylo zlo, nýbrž osvobozující se vzepření se zlu. Carl Gustav Jung říkal:
"Nacismus musí propuknout, protože jedině tak se oživí dlouho potlačované germánské archetypy krvavých pohanských obřadů a zhmotnění představ stínů. Člověk se může zachránit jen tím, že tento výboj sil přijme a ztotožní se s ním. Křesťanské řešení podle výzvy Miluj svého nepřítele jako sebe samého! se ukazuje být zcela nepraktické."
A tak Jung - podobně jako jeho vrstevník Martin Heidegger - zahořel nadšením pro německý nacismus. Také Jung se stal fanatickým hlasatelem nacistického výboje Němců za II. světové války.
Po tomto sblížení se s nacismem začal Jung soustavně zkoumat zážitky v okamžiku smrti a po smrti. V roce 1944 totiž utrpěl infarkt myokardu. Přitom upadl do bezvědomí. Později se probral a po zotavení popisoval své zážitky.
"Zdálo se mi, že jsme vysoko ve vesmíru. Hluboko dole pod sebou jsem viděl zeměkouli ponořenou do nádherně modrého světla. Daleko pod mýma nohama jsem spatřil ostrov Cejlon... Věděl jsem, že jsem na odchodu ze Země. Pohled na zeměkouli z té výšky byl to nejkrásnější, co jsem kdy viděl... Měl jsem pocit, že jsem všechno odhodil, všechno, k čemu jsem směřoval nebo si přál nebo na co jsem si myslel, celá ta fantasmagorie pozemské pouti, to všechno ze mne spadlo, což bylo velmi bolestivé."
V tomto stavu, kdy si promítal "celý řetěz událostí" svého života, uviděl, jak se směrem od Evropy zvedá jeho doktor H., aby mu doručil protest pozemšťanů proti jeho odchodu ze světa. Jung píše: "Byl jsem hluboce zklamán z toho, že se teď musím vrátit zpátky do své pozemské schránky." (7)
To se také stalo pro dalších sedmnáct let.
Podivné události doprovázely smrt dr.Junga v roce 1961. Jeho oblíbený strom v zahradě v Küsnachtu nedaleko Curychu byl zasažen bleskem. Jeho příteli Laurenci van der Postovi, který zrovna pobýval u moře, se v jednu chvíli zdálo, že mu Jung mává a volá: "Přijdu tě navštívit!" Následujícího dne se van der Post dozvěděl, že Jung zesnul patrně v době, kdy se mu ten sen zdál. O mnoho let později, když pracoval na filmu o Jungovi právě v Küsnachtu, udeřil blesk znovu do zahrady ve chvíli, kdy van der Post vyprávěl před kamerou o Jungově smrti...
Tajemné události kolem zasněného života Carla Gustava Junga a jím poznamenaných přecitlivělých a psychicky nemocných lidí v jeho okolí se staly vábničkou pro mnoho naivních lidí a to i z řad nezkušených křesťanů. Pod rouškou vědeckosti se Jungovy sny staly lákavou pobídkou k životu pohybujícímu se na hranici bdělosti a snění, kdy se člověk chová paradoxně. Člověk však nepotřebuje vyhledávat poučení ve snech, když se mu nabízí největší poučení v Božím Slově, v Božím znamení na hvězdné obloze a v okolní přírodě, ale i v lidském srdci, ve vnitřním životním prostředí člověka. A k přijetí takové výzvy od Boha je třeba bdělosti a modlitby. Proto říká Pán: Bděte a modlete se! Stále se modlete, abyste neupadli do pokušení! Zůstávejme na modlitbách s přesvatou Pannou Marií, která první z lidí po odchodu ze světa byla celá vzata k Bohu a má k Bohu nejtěsnější vztah ze všech tvorů.
 
1. Zamyšlení: Je smrt koncem všeho nebo ničeho ?
Některé lidi pronásleduje bázeň před smrtí. Její fyzické hrůzy jsou stále před jejich zrakem. Mají strach z utrpení. Obávají se nějakého nepoznaného zlomu v životě. Lekají se temnoty. Tato bázeň se někdy stupňuje až v panickou hrůzu. Může to být zaviněno nějakou nepříznivou událostí, které byl někdo svědkem ve svém dětství, anebo nesprávným poučením. Někdy to bývá důsledek chorobné nervozity. Takový strach před smrtí se nemá podporovat. Nepochází z něho nic dobrého. Být vylekán a zastrašen neznamená zaujímat smysluplný názor na smrt ani zaujímat k ní správný postoj.
Opakem však je lehkomyslný názor na smrt a bezstarostný postoj k životu i k smrti. Vždyť určitá bázeň před smrtí jako výraz sebezáchovného hnutí je člověku přirozeně vlastní. Smrt sama sebou je přirozeně hodná nenávidění. (8) Člověk se přirozeně snaží zachovat a růst. Tomu odpovídá celkové životní zaměření člověka, které Erich Fromm označuje jako biofilii (9). Biofilie je poměrně ustálené, vždy celkové uzpůsobení k životu, k růstu, ke zdokonalení, k tvorbě. Takto logicky modelovaný typ životního zaměření má svůj opak v modelu zhoubné ničivosti, kterou lze nazývat podle Fromma nekrofilií. Nekrofilie je poměrně ustálené uzpůsobení k ničení a smrti. Jde o jistou zatvrzelost a tvrdošíjné ulpívání na něčem umrtvujícím. Na rozdíl od typu biofilie, který bychom měli chápat jako ucelený a vlastní všem lidem, typ nekrofilie je vždy dílčí, ohraničený místně a dobově.
Je-li nečinným projevem takové dílčí úchylnosti k smrti lhostejnost k životu i k smrti, tedy jejím krajně vypjatým a činným projevem je ničivost zaměřená proti životu vlastnímu (masochismus) nebo cizímu (sadismus). Takový úchylný přístup vůči životu i smrti se snadno rozmáhá v prostředí rafinované změkčilosti i nesmyslné ničivosti, nabízené zábavním průmyslem spotřební společnosti.
To, co ze smrti dělá něco nahánějícího strach a vzbuzujícího úzkost, tedy něco nanejvýš osobního, není jen samotná smrt jako skutečnost a jev, ale spíše její význam a smysl, co znamená smrt. Pohanský svět vysvětlovat smrt jako konec buď všeho nebo ničeno. V obou případech pozbývala smrt svou závažnost, a stávala se bezvýznamnou.
Je smrt koncem všeho ?
Takto v různých obdobách vykládali smrt představitelé dvou velkých filozofických škol, které ovládaly smýšlení a život lidí posledních století před Kristem. Byli to stoikové a epikurejci. Epikuros, Lukretius, Demokritos a jiní považovali člověka za pouhý shluk atomů. Po rozplynutí seskupení přechází v nicotu. Podle toho je strach ze smrti zbytečný, protože závisí na představě, že smrt je něco. Totiž, že je přechodem z jednoho bytí do jiného způsobu bytí. Smrt nám nahání hrůzu jedině proto, že si to namlouváme. Stačí se však jenom přesvědčit, že smrt není nic, a stejně tak i po smrti nic není. Po smrti budu tím, čím jsem byl před narozením: ničím. Lucretius se ve svém básnickém díle snaží právě o to, aby vytlačil z člověka strach před smrtí.
Stoikové a zrovna tak i všichni panteisté chápou bytí člověka jako přechodný okamžik, který přestane být, když se po smrti rozplyne ve všem. Třebaže materialisté a panteisté, epikurejci a stoici si skutečně nebo zdánlivě v mnoha věcech odporují, přesto z hlediska obecného chápání světa a člověka, shodují se v názoru na otázku smrti. Člověk jako takový přestává po smrti být, už není. Zůstávají z něho podle epikurejců atomy, podle stoiků zbývá všechno.
Pokud by ale smrt byla úplným koncem člověka, jaký smysl by měl život? Epikurejci tvrdí: Využij každého dne! Užívej života, protože všechno skončí! Stoikové tvrdí: Buď bezcitný a lhostejný ke všemu! Všechno skončí, takže to nestojí za povšimnutí. Třebaže se výzvami epikurejců a stoiků někdy mohli nadchnout někteří lidé k velkodušnosti, přesto logickým důsledkem jejich předpokladů je bezvýznamnost lidského života. Pokud je, podle nich, smrt prostě jen zánikem života, potom hodnota lidského života je stejná jako hodnota zvířete či rostliny. Je to jenom náhodná událost, která po sobě nezanechá ani stopu: podle epikurejců jde jen o shluk a rozplynutí atomů, podle stoiků zase nahodilá shoda okolností a vzápětí její pohlcení vesmírem.

Je smrt koncem ničeho ?
Tento názor na smrt, který je opakem předešlého, vede ve svých důsledcích logicky k podobnému znehodnocení lidského života. Plato a jiní zastánci tohoto názoru zastávají názor o převtělování duší. Pokud by po tomto lidském životě následoval další život, třebaže v jiných podobách, v životě by nebylo nic trvalého. Ztrátou života by se neztrácelo nic, co by se zase nedalo získat. Takže smrtí nic nekončí. A je-li smrt tak bezvýznamná, stává se lidský život bezcenným a ztrácí veškerou hodnotu.
Oba tyto názory na smrt: konec všeho a konec ničeho, jsou známé i dnes. Tím, že popírají smysl pozemského života člověka, přebírají také důsledky pohanské domněnky o převtělování. Tento názor se objevuje ve spiritismu, ale také v materialismu a panteismu: pro člověka všechno končí smrtí. Takové bylo obhajování pozemského požitkářství za doby renesance, za časů osvícenství či ve ´vědeckém období vývoje´, hlásaném pozitivisty. Pozitivisté se snažili odstranit z lidského vědomí úzkost před s smrtí tím, že snižovali smrt na úroveň přirozeného faktu: smrt člověka se neliší od uvadnutí květiny nebo od vyschnutí jezera.
Znovu se objevuje domněnka zasněných romantiků a idealistů o rozplynutí se člověka po smrti ve vesmíru, o jeho znicotnění. A současně vystupují existencialisté s názorem, že člověk dochází svého plného uskutečnění až ve smrti. Někteří z nich si vysloužili označení filozofové smrti. Opravdový člověk musí podle nich neustále žít s pomyšlením na smrt. Podle jejich mínění je život pro smrt a k smrti. Přitom však filozofové smrti popírají nesmrtelnost duše, takže lidský život a konání pozbývá jakýkoli smysl. (10)
Obhajování pozemského požitkářství se děje i dnes, v názorově smíšené a nevyhraněné spotřební společnosti, kde koneckonců rovněž vítězí domněnka, že všechno končí pro člověka smrtí. Tuto rozšířenou domněnku se snaží poněkud zatlačit Raymond A. Moody. S nádechem vědeckosti, totiž s polovičatě osvojenou pozitivistickou metodou poznání, předstírá důkaz, že po smrti přece jenom něco je. V českém prostředí byl jeho předchůdcem Břetislav Kafka (1891-1963). Ten tvrdil, že lidský organismus se vyznačuje dvěma zvláštními projevy: jednak je to fluid oduší, který prostupuje celé lidské tělo a uvolňuje se z buněčných jader, jednak je to živočišný magnetismus, který září kolem těla. Proces umírání popisuje takto: Několik dnů před smrtí se fluid oduší pozvolna uvolňuje od těla. Při tomto uvolňování oduší z těla nemocní většinou pociťují asi 10-20 hodin před smrtí úlevu a domnívají se, že tento stav je známkou uzdravování. Nato začnou ochabovat smysly a nastává pocit sladké únavy, jakási svoboda a volnost duše s příjemnými pocity. Nejprve odumírá cit, pak zrak, naposledy sluch. Duše opouští šedou kůru mozkovou a přichází do zvláštního stavu pasivity, ochrnutí vůle. Neuplatňuje své svobodné myšlení. Postupně se podráždí a rozzáří veškerá mozková esplana (dle Kafkova názvosloví sídlo paměti), i ta nepříjemná, vůlí potlačená (těžké zločiny). Duši se víc a více zjevuje prožitý život, vidí současně činy dobré i špatné. Vzdor tomu, že už shledáváme smrt, ač duše zemřelého opustila hmotu kory mozkové, kde vládla rozumem a svobodnou vůlí, prodlévá nyní celou svou duševní bytostí na čas v říši vlastních esplan vrchního podvědomí, kde jsou všechny činy života, dobré i zlé. Je naposled účastna v plném uvědomění na celém svém pozemském životě. Oduší se však dále uvolňuje a odlučuje od veškerých esplan, která tím počnou pohasínat, rozpadávat se, a v několika dnech se rozplynou. Zářivé oduší, od něhož se duše pozvolna odlučuje, se kupí kolem hlavy. Po opuštění esplan se duševní dění na krátký čas změní v trpný stav jakési slabé neuvědomitelnosti, a duše neví jasně, co se s ní děje. Toto dění lze posoudit se stavem vězně, který je náhle z tmavé komory vyveden v jasný den, jehož světlo jej oslepuje. Dalo by se namítnout, že duše, už dost osvobozená od hmoty, nabývá ihned svých skvělých vlastností, ale není tomu tak. Rušíme-li tento odchod duše z těla voláním, nářkem a pláčem, probouzejí se její mohutnosti jako z těžkého snu k plnému uvědomění pro tento svět. Pozoruje, slyší a vidí nás svým duševním zrakem. Pokud zemřelého takto vyrušujeme a upoutáváme na sebe. Vedle toho se při odpoutávání duše od hmoty probouzí oduší v celé své podstatě, mohutnosti a dokonalosti, v rozumu a svobodné vůli. Nastupuje stav duše, plný vnitřního světla, život nejdokonalejší a nejvznešenější, duševní krásno, blaho a štěstí, blaživý mír a klid, jež vyvěrají z ní samotné a jež duše ve své dokonalosti a osvícenosti sama v sobě prožívá. Prožívá nesmírnou radost a blaženost přímým poznáváním své podstaty v uvědomění, že je odleskem Boha, Jeho dílem a Jemu podobna. Tento stav částečného nebe okusí a prožije na čas každá duše, ať byla za svého pozemského života zlá nebo dobrá. (11)
Spolehlivé vědecké výzkumy potvrzují, že organismus žijícího člověka je skutečně zdrojem jednak magnetických vln a různého záření, jednak je prostupován hmotou v plazmatickém skupenství, vyhlížející jako zářící plyn. Tyto jevy byly prokazatelně změřeny a dokonce i fotografovány. Byly zjištěny nejen u člověka, ale i u jiných živočichů, jakož i u rostlin. Navíc byly shledány také v neživé přírodě: studená plazma v magnetickém poli, horká plazma v reaktorech a urychlovačích, aj. Všechny se však odlišují od lidské duše, která je nehmotná, jednoduchá, nedělitelná a nezměřitelná. Není pochyb o tom, že duše je v člověku spojena s tělem takovým jemným způsobem, při němž se tělesná látka podřizuje duchovní formě, třeba to znamená proměnu její třírozměrnosti, která je dostupná našim smyslům. Děje se to prostřednictvím dalšího skupenství hmoty, plazmy. Avšak plazma je zase jen jiné skupenství hmoty, v němž se tato vymyká běžným fyzikálním zákonům. Mezi lidskou duší a tělem tedy podle sv.Tomáše není žádné další zprostředkování (Summa theol.,I, 76, 6-7), nýbrž ze strany těla jde zase jen o totéž tělo, třebaže v jiném hmotném skupenství.
Není pochyb o tom, že Kafka vnímavě postřehl některé neokázalé procesy, které se dějí při nemoci a umírání člověka, ale pak smísil stavy fyziologické a psychické s duchovními. Výsledek: zmatení pojmů, nahrávající spiritismu. Třebaže tvrdil, že uznává nesmrtelnost nehmotné lidské duše, docházel ve svém díle k nesprávným závěrům, zejména k popření zvláštního posmrtného soudu a k tomu, že každá duše bude po smrti v blaženém stavu.
Podobně postupoval také Raymond A. Moody (12). Místo vnitřně nazíravé metody poznávání užil jinou metodu. Statisticky zpracovával množství dat podle výpovědí množství vybraných lidí, kteří prodělali klinickou smrt a podařilo se je vzkřísit. Motivem jeho zkoumání byl případ babičky jednoho z jeho studentů. Zemřela během operace, ale byla oživena, a pak vyprávěla úžasné zážitky. Od té doby se zvědavě pátral po dalších případech. Vyptával se známých lékařů - a případů přibývalo - až jich bylo stopadesát. Moody rozdělil případy do tří skupin: jednak ti, kdo byli oživeni po klinické smrti, jednak ti, kdo se při nehodě či nemoci ocitli blízko smrti, a konečně ti, kdo vypravovali co jim sdělili jiní, kteří něco takového zažili. Z takových přímých i nepřímých svědectví pak vybral shodné, společné rysy, které zobecňuje na typický zážitek umírajícího člověka:
- Umírající najednou slyší nepříjemný hluk, pronikavé zvuky nebo dunění, a současně má pocit, že se rychle pohybuje dlouhým, temným tunelem.
- Potom se náhle ocitá mimo své tělo, přesto však v témže okolí jako dříve. Jakoby byl pozorovatelem, hledí nyní z určité vzdálenosti na své vlastní dosavadní tělo.
Po nějaké době si začíná zvykat na svůj podivuhodný stav. Jak zjišťuje, má stále ještě nějaké tělo, které je však jiné než tělo, které opustil.
Brzy sleduje, jak se k němu blíží jiné bytosti, aby ho pozdravily a pomohly mu. Sleduje duchovní bytosti dříve zemřelých příbuzných a přátel.
Objevuje se před ním bytost, vyzařující lásku a teplo, jakou ještě nikdy neviděl, bytost světla, atd.
Moody Jr. (13) ilustruje tuto domněnku o takovém posmrtném životě různými zaznamenanými případy z dějin, a vyzývá ke zkoumání a hromadění takových případů. Také u nás našel řadu příznivců. (14) Vědeckost Moodyho objevů je pouze zdánlivá. Pokud by se jí dal svést křesťan v domnění, že tak podpoří víru o nesmrtelnosti lidské duše a o posmrtném životě, záhy by se zklamal. Spíše by zesměšnil křesťanství, až by zjistil, s jak chabými důkazy někteří naivní křesťané argumentují. Kromě toho svádějí Moodyho důkazy o příjemnosti posmrtných zážitků k závěrům, že neexistuje peklo ani očistec.
Nevědeckost Moodyho důkazů spočívá v metodě a ve výkladu jejích výsledků. Je to ilustrativní metoda, jaká bývala správně vytýkána už Marxovi. Marx totiž pojal domněnku, že kapitalismus je zlý, a pak hledal takové doklady, které by ji podporovaly. Podobně i Moody vyhledal množství případů, které by ilustrovaly jeho předem pojatou domněnku. Kdyby měl postupovat opravdu vědecky, pak by musel vyjít ze všech případů pacientů, oživených po klinické smrti, jak jsou zaznamenány v nemocnicích, a nejen z těch, které se mu ozvaly se svědectvím, vyhovujícím jeho domněnce. Tak by byl jeho výběr případů reprezentativní. Nebo měl alespoň srovnávat svůj výběr s kontrolním vzorkem, představujícím ostatní případy vzkříšených lidí, kteří v klinické smrti zažili něco jiného, anebo nezažili vůbec nic.
Nevědecký je také Moodyho výklad, kdy vykládá odpojování se plazmatické aury od umírajícího nebo zemřelého člověka, respektive zánik nějakého hmotného skupenství těla, jako odpojování se samotné duše od těla, a co je ještě horší, Moody zobecňuje to, co zjistil u záměrně vybraných případů, a vztahuje to na všechny lidi.
Přesto je nutno uznat, že Moodyho nápad je vědecky přínosný, avšak v docela jiném smyslu, než se tento lékař domníval. Tento přínos spočívá v upozornění na to, že lidské zážitky při umírání a smrti a znovu-oživení úzce souvisejí se zážitky člověka v době před narozením a při něm. Zdá se, že ve chvíli smrti se nebývale aktivizuje paměť člověka i na zážitky dávno zapomenuté. Prožitková konfrontace se smrtí v této hloubce sebepoznání je těsně propojena s množstvím jevů, souvisejících s procesem porodu. Spojení mezi biologickým porodem a zážitky umírání a smrti a znovuzrození je velmi hluboké. (15) Podle Grofa a jiných badatelů (16) jsou zážitky smrti a znovuzrození, odrážející úroveň nevědomí člověka při porodu, velmi složité. K jejich přehlednějšímu objasnění pomáhá modelování čtyř typických prožitkových vzorců:
1) Biologickým základem prvního typu je prožitek původní jednoty plodu s mateřským organismem v době před narozením. Prožitky prvního typu zahrnují prvky šťastné jednoty a příjemného spojení.
2) Další prožitkový typ se vztahuje k počátku biologického porodu, kdy je rovnováha před-narozeneckého stavu dítěte v matce narušena; plod je stlačován děložními stahy, ale cesta ven není ještě možná. Pro dítě je to nesnesitelný, nepříjemný zážitek.
3) Další prožitkový typ složitých prožitků odpovídá nepříjemnému zápasu dítěte v porodním kanálu
4) Poslední prožitkový typ souvisí s vyvrcholením průchodu dítěte porodním kanálem, po kterém následuje náhlá úleva a uvolnění. Dítě je narozeno a setkává se pronikavým světlem dne (nebo operačního sálu). Po přetnutí pupeční šňůry je dokončeno fyzické odloučení od matčina těla a dítě začíná svůj nový život jako nezávislý jedinec s vlastním tělem. (17)
Právě tomuto poslednímu zážitkovému typu odpovídá typ zážitků člověka při umírání a znovuoživení, na jaký se zaměřil Moody. Grof přispěl k soustavnějšímu objasnění souvislostí mezi zážitky z narození a zážitky z umírání. Přitom se ale uchýlil zase k jiné chybě, když tvrdil, že tyto zážitky z narození jsou základem některých náboženských pojmů, jako ráje a nebe u prvního typu, pekla u druhého typu, Posledního soudu u třetího typu a znovuzrození či vzkříšení u posledního typu. Tím upadl do jednostranného, freudistického výkladu náboženství.
Smrt není jenom biologický proces, nýbrž také něco, co je třeba přijmout osobním způsobem. Proto má smrt a její prožívání své dějiny. Smrt není pro člověka ani nutná, ani samozřejmá, nýbrž je následkem něčeho, co nemělo být a čemu se člověk mohl vyhnout. Smrt člověka není součástí jeho bytí, ale je následkem jeho činu. Smrt nemá přirozený ráz, ale dějinný. To předpokládá takový obraz o člověku, který se nedá vyjádřit pouze pomocí přirozených pojmů. U zvířete je to možné. Každé zvíře má svou přirozenost, která obsahuje všechno, co patří k jeho bytí, a podle zákonů této přirozenosti děje se růst, zrání, stárnutí a umírání jako jediný, v sobě uzavřený celek. U člověka tomu tak není. Jeho bytí se nenaplňuje pouze rozvíjením a zdokonalováním jeho přirozenosti, nýbrž především během dějin, během událostí, v nichž se setkává s okolním prostředím, zaujímá stanovisko, jedná a tvoří. Tímto setkáváním se vždy rozhoduje také o jeho vlastním bytí. Přirozenost člověka je právě tak výsledek jako předpoklad tohoto setkávání. Jako celek nestojí na začátku, nýbrž na konci. Podoba lidského bytí nevyrůstá sama ze sebe, aby se na konci vrátila zase k sobě. Nelze ji vystihnout podobou kruhu, který se uzavírá sám v sobě, nýbrž vzestupnou křivkou, která míří k něčemu, co jí vychází vstříc. Na rozdíl od zvířete je člověk pánem vlastního jednání. Jedině on je schopen setkání a neustále se v tom zdokonaluje.
A smrt? Není nutná. Proto člověk protestuje proti smrti. Není to jen projev sebezáchovy při životě, jaký se vyskytuje také u zvířat, ale výraz ducha, že nemůže pochopit smysl smrti, a tedy nemůže přijmout její skutečnost. Tento protest však neznamená, že by si člověk dělal iluze o stávajících biologických a jiných nutnostech, nýbrž vyjadřuje to, že celý stav věci, podle kterého musí nastoupit smrt, není v pořádku. Rovněž tak nevyjadřuje tento protest zbabělost ani nedostatek připravenosti nasadit svůj život v případě nutnosti. Člověk může být statečný a připravený ke každé oběti, i k obětování života, a přesto si musí zachovat odpor ke smrti jako takové.
U romantických básníků se můžeme dočíst, že se člověk odevzdal smrti pokojně, opojně anebo vznešeně, každopádně vnitřně vyrovnán. Jenže kdo něco ví o životě a umírání, nemůže s tím souhlasit. Jinak se totiž umírá ve filmu, a jinak ve skutečnosti. Zajisté může být něco jako odhodlané, statečné, usmířené a nadšené umírání. Je statečné pohlížet smrti odhodlaně tváří v tvář. Důstojně projít smrtí patří k nejdůležitějším úkolům, před které je člověk postaven. Obětovat svůj život pro velikou věc anebo pro milovaného člověka je projevem vrcholné ušlechtilosti. Tady však jde o něco jiného: jde o to, může-li člověk jasným úsudkem a zodpovědným posouzením přitakat smrti jako něčemu, co má samo o sobě smysl. To však není možné. Pravda či láska má smysl sama o sobě. Smrt člověka nikoli.

 
O d k a z y
1) Jung and the Story of Our Time, London 1978 Penguin Books, s.104.
2) Tamtéž, s.128.
3) The Gnostic Jung and the Seven Sermons to the Dead, Stephen A.Hoeller, Quest Books, Wheaton, Illinois USA, 1982, s.7-8.
4) A.Crowley, The Eye in the Triangle, Las Vegas 1989, s.46.
5) S.Gordon, Paranormální jevy, Praha 1997, I., s.101.
6) A.Grün OSB, Modlitba a sebepoznání, Praha 1997 Zvon, s.16-20; A.Grün OSB, Kříž, Kostelní Vydří 1997 Karm.nakl., s.49-55; A.Grün OSB, Buď dobrý sám k sobě, Kost.Vydří 1997 Karm.nakl., s.50-51.
7) The Gnostic Jung..., s.320-324.
8) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, II, 5,3; III, 46,6.
9) E.Fromm, Mít nebo být?, Praha 1992.
10) J.M.Bocheňski, Stručný slovník filozofických pověr, Praha 1993, s. 113-114
11) B.Kafka, Nové základy experimentální psychologie, Praha 1946
12) R.A.Moody, Life After Life, 1975; Život po životě, 1991.
13 R.A.Moody Jr., Reflections On Life After Life, 1977; Úvahy o životě po životě, 1991.
14) Podrobněji viz: L.Brabec, Křesťanská thanatologie, Praha
1991, s.40.
15) S.Grof, Beyond the Brain, New York 1985; Za hranicemi mozku, Praha 1993, s.84.
16) S.Grof, Za hranicemi mozku, s.86; Viz též: S.Grof, J.Halifaxová, The Human Encounter with Death, New York 1977; E.P.Dutton, Group for the Advancement of Psychiatry and Religion, 1976, Mystics, Spiritual Quest or Psychic Disorder? Washington, D.C.
17) Tamtéž, s.86-99.

 

Bojíte se smrti?
Francouzský badatel Camille Flammarion se ve svém díle Záhada smrti (české vydání 1921) uveřejnil řadu zjištěných podivných příhod a příznaků doprovázejících smrt člověka, ale většina z nich byla poněkud anekdotická, než aby si vydobyla respekt vědecké obce. I když tento badatel málo přispěl k metodice zkoumání tohoto závažného jevu, přesto povzbudil mnohé lidi k vážnému zamýšlení se nad posledními věcmi života i k soustavnějšímu studiu zážitků souvisejících se smrtí.
Abraham Jensen provedl v roce 1988 výzkum posledních okamžiků lidského života u tří tisíc umírajících osob. Ze zjištěných údajů vyvodil závěr, že si svou nemoc a tedy také svou smrt přivodili nezdravým způsobem života, takže zakusili předsmrtné bolesti, odpovídající předchozím proviněním. Podobné názory o nemoci jako pouhém projevu vnitřních duševních hnutí člověka zdůrazňují také mnozí myslitelé. Podle názoru celé řady uznávaných filozofů by každému z nás měl život stačit k tomu, abychom se cestou k jeho konci postupně přestali bát smrti a odešli na věčnost s pevným přesvědčením, že všechno je takové, jaké má být, a že jsme smysl svého života beze zbytku naplnili.
Ono se to sice snadno řekne, ale copak se to stává u každého člověka stejně automaticky? S rostoucím věkem slábneme fyziologicky a psychicky tak, že nakonec přijmeme vlastní blížící se zánik jako nejlepší řešení? Jsme schopni se při svém nadšeném životním zápase se stupňujícími se těžkostmi dokonce těšit na smrt jako na vyvrcholení života? Připravujeme se na smrt už od mládí?
Každý by se patrně měl na to připravovat, ale všeobecně se tak neděje. Příčinou je skutečnost, že lidé stěží dokáží oddělit představu smrti od představy předsmrtné bolesti.
Dr.Benedetto Cairoli z Kalifornské univerzity tvrdí, že smrt zastihuje většinu lidí nepřipravené. Vykládá to tak, že skoro každý člověk si naivně myslí, že patrně bude žít věčně, a že opravdovou smrtelnost postihuje pouze ty druhé lidi. Příprava na smrt a uvažování o tom, jak se člověk zachová, když ho to postihne se většinou pořád odsouvá na dobu neurčitou. Když se pak smrt naráz před člověkem vynoří tak lidé většinou zakoušejí šok při pomyšlení, že se to týká zrovna jich...
Pokud člověk už od mládí nebere v úvahu smrt jako součást a vyvrcholení svého života, tedy, jak uvádí dr.Cairoli, se jednou nutně setkají se smrtí naprosto zaskočeni. Takoví lidé často trpí až do pozdního věku podobným zoufalým strachem, jaký zakoušejí mladí lidé, které uprostřed životní kariéry upnuté na ně samé nebo na jiné tvory zasáhne zhoubný nádor. Cairoli uvádí, že ve správné osobní přípravě na smrt, po níž se opravdu nebojíme fyzického konce, nehraje žádnou velkou roli ani vzdělání ani inteligence. Cairoli připouští, že velmi dobře jsou připraveni na smrt i takoví jedinci, kteří se snad nezabývali se smrtí jako takovou, ale dlouhodobě přemýšleli o smyslu života a o nejdůležitějších životních hodnotách.
V roce 1993 provedl Cairoli výzkum u šestnáctičlenného vzorku čtyřicetiletých osob, které byly už v mládí odsouzeny k smrti v různých státech USA, a teprve po dovršení čtyřicátého roku byly popraveny. Šlo většinou o muže, kteří své zločiny spáchali v mládí a na provedení trestu čekali deset až osmnáct let, dokud jejich právní zástupci nevyčerpali všechny možnosti odvolání, žádosti o milost, atd.
Výzkum prokázal, že i tito vcelku mladí muži se bojí smrti proti všem předpokladům méně těsně před popravou, než dříve, kdy se výkon jejich trestu nacházel ještě v nedohledné budoucnosti.
Cairoli uvádí: "Jestliže víme, že smrt je neodvratná a nevyhnutelná, tedy se začneme s jejími projevy více zabývat, začínáme ji brát v úvahu a snáze se ní začínáme ztotožňovat. MEMENTO MORI totiž najednou působí naléhavěji a důvěrněji, takže si člověk zřetelněji uvědomuje přetržku, která nastane v našem poměrně souvislém nitru, když z vůle jiných vypustíme duši v přesně stanovenou dobu a na předem určeném místě, např. na popravišti...
Většina odsouzenců k smrti se snaží sebe přesvědčit, aby se zbavili strachu před blížící se popravou například tvrzením: Však se toho tolik nestane, když tady nebudu, a nakonec smrt bojí jen zlomek vteřiny.
Hlavní obavou odsouzence je tedy skutečnost vlastní tělesné a psychické nepřítomnosti, což po popravě doopravdy nastane. Tento strach z vlastní věčné nepřítomnosti bývá překonáván nejhůře. Od narození totiž vlastníme svoje nitro a tělo, podobně jako kosmický prostor obsahuje svoje planety. Překonat představu, že v tento okamžik ještě máme vše, ale zakrátko už nám nezbude vůbec nic, je při loučení se s životem nejobtížnější. Snad právě proto si většina lidí přeje opustit tento svět ve spánku, aby byli této hrozné představy ušetřeni.
Představa fyzické bolesti při provádění rozsudku bývá naopak překonávána nejsnáze. Odsouzenci k smrti se také často dost úporně zabývají představou, že brzy po smrti nastane rozpad fyziologické tkáně těla popraveného. Uklidní je až ujištění, že jejich tělo bude spáleno ještě před tím, než hnilobné procesy vůbec nastanou. Není to konečně divné, že se člověk obává o svou bezduchou tělesnou schránku? A že se hrozí okolnosti, že by tento tělesný zbytek měli rozežírat červi?
Mnozí odsouzenci se rovněž velmi obávají, aby jejich smrt nedoprovázelo něco nedůstojného, jako defekace při uvolnění svalových svěračů po smrti. Někteří se proto obávají dlouho před popravou něco pojíst nebo vypít. Jiní zase projevují zvláštní přání, aby jejich tělo po výkonu trestu a před kremací bylo velice pečlivě upraveno. Po příslibu této péče se jejich strach ze smrti výrazně zmírní.
Další odsouzenci jsou přesvědčeni, že se svého strachu ze smrti zbaví až těsně před popravou, když se jejich konce zúčastní více svědků. Je však pro ně nevítané, když se jejich popravy mají zúčastnit pozůstalí po jejich obětech. Tito pozůstalí přejí odsouzencům smrt i předcházející útrapy, což posiluje jejich strach ze smrti. Četní odsouzenci však trpí dvěma odlišnými strachy, jednak strachem ze samotné smrti, jednak strachem ze způsobu usmrcení.
Méně se obávají smrti ti odsouzenci, kteří už nemají žádné příbuzné, takže z jedné vykořeněnosti odcházejí do jiné vykořeněnosti. Malý strach zakoušejí dále i ti odsouzenci, kteří po sobě nezanechávají žádný majetek. Výzkumy potvrdily, že se smrti více obávají lidé ješitní, přehnaně ctižádostiví, výbojní a obracející se ve svém úsilí spíše navenek, než k ovládnutí sebe sama. Spíše se hrozí smrti odsouzenci, kteří si za léta vězeňské samovazby namluvili, že jsou vlastně nevinní, protože podle svého hrdého sebevědomí páchali hrdelní zločiny vůbec ne chladnokrevně, jak to hodnotili soudci a soudní porota, ale ve stavu střídavého pominutí smyslů. Ti, kdo sami slepě uvěřili svým právním zástupcům, kteří se snažili dosáhnout zmírnění jejich rozsudků a milosti tvrzení, že tito delikventi jsou vlastně nevinné oběti společenské nouze a špatné výchovy.
Výzkumy ukázaly, že ze světa snáze odcházejí také ti, kdo před soudem zkroušeně vyznali svou vinu a prožívají své zločiny s palčivými výčitkami svědomí. Snáze umírají rovněž ti, kdo se ve vězeňském prostředí změnili z osob obrácených navenek v poněkud uzavřenější bytosti a s Boží pomocí se přerodili v nová, duchovnější stvoření, ustali ve svém zkratovém životě upjatém na smyslový požitek a zakoušejí každodenní ranní probuzení jako nezasloužený dar, jako výzvu a příznivé znamení. Méně obávají blížící se neodvratné smrti především ti, kdo dobrovolně a z vnitřního pohnutí přijali křest.
Výzkumy, které provedl Cairoli, ukázaly, že většina těch, kdo mají čas k přípravě na smrt a snaží se tohoto času opravdu takto využít, se proměňuje přinejmenším v tom smyslu, aby před svědky svého ortelu nedali najevo strach a umírali důstojně. Avšak ani tento badatel, zkoumající možnosti přípravy člověka k důstojnému umírání, neposkytuje návod, jak ovládnout strach ze smrti opravdu dokonale a beze zbytku, abychom vítali svůj konec života s optimismem, jako se to podařilo např. apoštolu Pavlovi, když psal: smrt je pro mne ziskem (Flp 1,21). Tak se podařilo také Leopoldu Lekainovi, který byl za vraždu dvou stopařek odsouzen k trestu smrti, a byl v roce 1993 popraven v Texasu injekcí cyankali, přijmout konec života s pokojem v srdci a úsměvem na tváři. Když ho vedli po desetiletém odkladu na popravu, uplynul zrovna týden, co oslavil své šestatřicáté narozeniny. Před vstupem do cely smrti však nepociťoval žádný strach, jak potvrdil jeho starší bratr Robert, s nímž se krátce před smrtí setkal a který ho na smrt doprovázal.
Robert Lekain, povolání řezník, se před časem podrobil léčbě u Dr.Lederera. Tento lékař shledal u Roberta, který pracoval jako dělník na jatkách a trpěl psychickou úchylkou jako chorobou z povolání. Mladý řezník se pak podrobil léčbě dr.Lederera, který s Boží milostí odhalil nitru jatečního schopnost nesmírného duchovního usebrání, jakož i mimořádnou vlastnost léčebného sdílení energie vyzařované z napřažených rukou. Ředitel jatek si pak na vlastní oči ověřil, co dokáže Robert Lekain s poplašeným dobytkem a jmenoval ho vedoucím příjmu jatečních zvířat.
Jaké schopnosti Lekain předvedl? Prostě se postavil před vyplašenou jalovici, kterou její majitel přivezl na porážku, a několika zásahy svých paží s nastavenými dlaněmi ji naprosto zklidnil a nepochopitelně snadno ji zbavil neklidu, který se jí zračil v očích. Zvíře pak odešlo na smrt pokojně, jako by přecházelo z jedné pastiny na jinou. Její maso nebylo znehodnoceno poruchami krevního oběhu a zákazníci mohli být s jeho chudí spokojeni. Ještě významnější však byla ta skutečnost, že tento Boží tvor opustil svět skoro tak důstojně, jak to bývá dopřáno moudrému a spravedlivému člověku.
Podobně jako tisícům kusům nevinného skotu odváděného na porážku pomohl sensibil Robert Lekain také svému bratrovi a umožnil mu mimopřirozeným způsobem krátce před popravou svými napřaženými dlaněmi zážitek osobní odevzdanosti k přijetí smrti. Odsouzený pak odešel docela klidný a bez obav, jako by se k smrti neubíral mladý dvojnásobný vrah, nýbrž světec, mající za sebou spravedlivý život. Potvrdil to vězeňský lékař, který měřil krevní tlak delikventa těsně před výkonem trestu a shledal jej takovým, jako kdyby se odsouzenec nacházel v klidném spánku. Takové mimořádné případy nelze vyloučit, ale ještě větší význam má řádná cesta, jakou se může připravit na smrt kdokoli z lidí, a to i bez pomoci nějakých senzibilů. Ještě větší upokojení svého srdce a ještě větší plody pokoje a lásky v okolí by byl vydal jeho život, kdyby jej byl včas dobrovolně a naplno otevřel Boží Lásce, která se k němu sklonila v Ježíši Kristu.

2. Zamyšlení: Jaký smysl má smrt ?
Křesťan ví, že smrt sama o sobě, jako konec, postrádá vlastní smysl. Takže námitky proti ní jsou oprávněné. Současně uznává také její skutečnost a její strohost a tvrdost. Odmítá všechny pokusy zahalovat tuto strohost a tvrdost závojem poživačného opojení životem anebo vznešeností hodnot, pro něž je smrt podstupována. Smrt není smutným nápadem země, jak pravil R.M.Rilke, ani pouhým vyvrcholením života, jak ji chápal Hölderlin, ale prostě tvrdý konec. Neplyne nutně z lidské přirozenosti, nýbrž z poruchy přirozenosti všech, tedy také z poklesků každého jednotlivého člověka. Správné umírání tedy znamená postavit se této skutečnosti tváří v tvář a zúčtovat s ní až do konce.
Křesťan toho však ví ještě víc. V listu Římanům se praví: Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista. Jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými. (18)
Když zemřel Kristus, stalo se něco se samotnou smrtí. Smrt je však tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který ukončuje. Tedy zemřel jako nikdy jiný, protože v takové plnosti života a opravdovosti, jaké nikdo jiný nedosahuje. To je skutečnost, ale skutečností je také Kristův příslib, že vstane z mrtvých. (Mt 16, 21) Kristova smrt byla jenom přechodem jeho života z času do věčnosti. Přitom šlo nejen o Jeho duši, ale o celé Jeho lidské bytí.
Řeč o zmrtvýchvstání je současné společnosti právě tak cizí, jako názor, že smrt není podstatně nutná. Tady nejde jen o přechod od zimní ztrnulosti k letnímu vzkříšení, nýbrž o převratnou událost světodějného dosahu. Uvádí se, že se Kristus po své smrti pozvedl silou živoucího Boha k novému životu. V celku radostné zvěsti je stejně závažné učení o Jeho vykupitelské smrti, jako učení o vzkříšení (I Kor 15, 14-19).
Kristovou smrtí a jejím překonáním přestala být smrt pouhou smrtí, to jest jen krutým koncem, za kterým by byla už jenom nezničitelnost duše. Kristova smrt dala lidské smrti význam přechodu k novému, věčnému životu člověka. Jeho smrtelná oběť byla přinesena pro nás všechny a za nás, a od té doby je tu na světě jako skutečnost, podobně jako vtělení a vzkříšení, ať už svět chce nebo nechce. Člověk může této skutečnosti, která všechno proměňuje uvěřit, a to znamená, může na ní přijmout účast, protože je také pro něho vykoupením (I Kor 15, 55). Smrt jako trest za provinění je nyní objektivně a pro všechny lidi odstraněn; může být zrušen pro každého jedince, když vstoupí do společenství víry a lásky s Kristem (19); přitom se promění celý lidský život tak, že se všechno od základu změnilo. Není to však žádné čarování, ani lék proti smrti, ani zvláštní opojné umírání.
Čím je tedy smrt pro křesťana? Tvrdá skutečnost smrti zůstává. Stává se z ní cesta, přechod k novému, božsky plnému, věčně lidskému životu. Křesťan podstupuje plnou odpovědnost za své lidské činy, ale nikoli jako nějaký zoufalý zatracenec, nýbrž s účastí na vykoupení uskutečněném Boží láskou. Nový život, který má po smrti nastat, není jen dalším trváním duchové, tedy nezničitelné duše. Jinak by smrt byla jenom tím, co na ní shledával už Plato, osvobozením od obtíží a omezením se na svobodu ryze duchového bytí. To, co Kristus hlásal a konal, znamená něco jiného. Jde nejen o záchranu duše, ale o celého člověka. Smrt zaručuje vážnost této záchrany a obnovy, protože bez ní by byl obsah této zvěsti jenom zdánlivý, klamný. Lidská smrt je vážností člověka milovaného Bohem.
Nový, posmrtný život vychází z osobního vztahu člověka ke Kristu. Lidské pojmy a označení zde pokulhávají. To, co je posmrtné, nijak nepřevyšuje pozemské. Je to druhá stránka jedné a téže mince. Jak je to možné? Jedině tím, že nás Bůh miluje a stále přitahuje nás ke své lásce, vede nás k vzájemné lásce, která je silnější než smrt (Pís 8, 6).
Křesťan si tedy nepředstavuje smrt jako konec ničeho, ani jako konec všeho. Představuje si smrt jako konec zkoušky. Život je totiž doba zkoušky, která končí smrtí. Už není možná náprava ani odvolání. Právě tato skutečnost způsobuje obávanost smrti, ale také významnost života. Když je smrt taková, pak je život nanejvýš závažnou záležitostí. To platí o životě jako celku, ale i o každém jeho okamžiku. Vzhledem k hodnocení života po stránce duchovní a mravní se celá jeho hodnota soustřeďuje v hodnotě posledního okamžiku. Tím je život nekonečně zhodnocován a stává se skutečně smysluplným. Je-li celý život v každém okamžiku smrtelný, dostává se tím hodnoty celému životu. Místo chápání jednotlivých životních okamžiků různě naplněných významem a nakonec posledního okamžiku jako nejvýznamnějšího, celý život se v každém okamžiku znásobuje ve své hodnotě.
Smrt stanoví poslední mravní a duchovní stav člověka. Přitom ale vzniká nebezpečí mylného chápání mravní hodnoty jako nějaké výsledné součtové částky. Jakoby se posmrtný soud dal chápat pouze jako zvážení množství dobrých a zlých skutků na dvou miskách váhy. Mravní život nemůžeme chápat jen jako množství, nýbrž především jako jakost. Člověk je buď spravedlivý nebo není, takže kdo se prohřeší v jediné věci, stal se hříšníkem ve všem. (Jk 2, 10)
V takovém pojetí smrt není nějaká nahodilá příhoda, ale vrcholná činnost. Křesťan nestojí vůči smrti trpně, jako vůči něčemu, co ho na konci života zaskočí. Cvičí se v umírání už za života a dobrovolně rozptyluje vlastní smrt do každého životního okamžiku. Takže prožívá svou smrt. S veškerou vážností pohlíží smrti tváří v tvář. Křesťanskému chápání smrti tedy odporuje každá unáhlenost a lehkomyslný přístup vůči smrti. Jenom člověk bez víry si může přát náhlou smrt. Ta se zdá být velmi lákavá, protože fyzické utrpení je velmi zkráceno.
Hlavní stránkou ve smrti je její význam jako hranice mezi časností a věčností. Proto je třeba při ní přednostně zajistit zájmy věčné; celkem vzato, čím více při smrti trpíme, tím více dostáváme příležitosti k nápravě některých životních vin. Nejenže tedy máme právo, abychom nebyli ze světa propuštěni tak snadno a rychle, ale je to i nebezpečné, s ohledem na věčnost.
Náhlá smrt může často předznamenávat dlouhý očistec, protože naše poslední nemoc a smrt mohou být vzácnou příležitostí k zadostiučinění. Naopak dlouhá, pomalá smrt dává po lidské stránce více příležitosti a času k nápravě vin a přípravě na pokojnou smrt. (20)
Bylo by však mylné domnívat se, že smrt pro křesťana ztrácí svůj tvrdý a strohý ráz. Také křesťan má přirozený odpor k smrti. Smrt sama o sobě je totiž nenáviděníhodná. (21) Jenže křesťan zná příčinu tohoto odporu vůči smrti. Je přesvědčen, že člověk původně neměl zemřít, avšak člověk tento dar (Gn 2, 17) vlastní vinou ztratil (22).
Křesťan neulpívá jenom na tomto názoru, protože věří, že Kristus, vtělený Bůh vzal na sebe dobrovolně smrt za lidstvo, zemřel a navěky přemohl smrt. Osvobodil lidstvo od smrti jako nutného trestu za lidskou vinu. Jedině v tomto božském přemožiteli smrti nabývá každý lidský život i smrt smyslu, významu a hodnoty.
Vědomí smrti v životě věřícího člověka není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené naděje na budoucí dosažení plnosti štěstí, po němž člověk celou svou přirozeností touží, a k němuž během celého života směřuje. Víra v Krista - naprostého a dokonalého přemožitele smrti - osvobozuje člověka od nebezpečí úplné zkázy (I Kor 5, 56-57). Poskytuje mu jasnou odpověď na úzkostlivé otázky, co ho v budoucnosti čeká. Zároveň mu dává příležitost být v Kristu sjednocen s milovanými bližními, kteří už opustili tento svět. Poskytuje mu naději na pravý život u Boha. (23)
Každému člověku je samozřejmě ponechána svoboda. Svoboda rozhodnutí buď k životnímu růstu v dokonalosti a zhodnocování života, nebo k rozkladu a znehodnocování života v proviňování se proti řádu života.
Z toho je jasné, jak jsou pro člověka důležité jeho poslední okamžiky. Kdo mu pomůže, aby tehdy, kdy je mu souzeno opustit tento svět, zemřel pokojně a usmířeně, ten je jeho největším dobrodincem.
Třebaže posláním zdravotníků a lékařů je léčba a mírnění utrpení, přesto se někteří zaměřují na jednostranné potírání smrti, dokud je to technicky možné. Často to vede k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který zahrnuje také smrt, a aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodně, a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval největším hodnotám lidského života.
Pravá pomoc při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost a účast příbuzných a dobrých známých. Umírající člověk by měl poznat, co pro své okolí znamená. Je třeba mu ochotně vyhovět a uvážlivě plnit jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to okázale ocenit či nikoli. Pro umírajícího to znamená velmi mnoho, spojí-li se s ním kněz, nebo i příbuzní či obsluhující zdravotníci v krátké modlitbě.
Správné chování ke smrtelně nemocnému vyžaduje především docela osobní nasazení jednotlivce, kněze nebo i zdravotníka. Měli by podniknout vše pro to, aby každý člověk právě v posledních dnech a okamžicích nejrůznějším způsobem poznal, že je vážen, hodnocen ve své lidské důstojnosti a milován. Jedině tak snáze pochopí, jak drahocená a důležitá je tato poslední chvíle jeho života. Každý člověk si zaslouží důstojnou smrt, bez zbytečného dramatu citu a bolesti, i bez chladu a distancování se těch, kdo se zúčastňují jeho umírání.
Smrtí člověka však není docela skončeno poslání těch, kdo se zodpovědně účastní při jeho umírání. Mohou také vykonat mnoho pro to, aby poskytli útěchu příbuzným. Jejich povinností je také důstojné a šetrné zacházení s tělem zesnulého. Uvážíme-li, že duše zemřelých, kteří byli zaživa bez víry nebo nábožensky vlažní, lpí více než duše věřících na hmotě, projevuje se po smrti patrně u takových lidí sklon k zdlouhavějšímu rozpojování jemných vazeb mezi duší a příslušným tělem. V pohřbu kremací nebo jiným nešetrným způsobem se pak této lidské duši, poznamenané materialismem, dostává od pozůstalých zbytečného postihu a zbytečných muk, když prudkým zásahem ze světa pozůstalých, k němuž duše tolik lnula, je rázem zničeno jemné, zčásti bioplazmatické pletivo, jímž byla duše s daným tělem spojena. Proto křesťané pokládají pohřeb do země za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváme zesnulému, a péče o jeho hrob je pro věřící znamením naděje na vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli z tohoto světa, jsou nám ještě bližší, než před svou smrtí. (24)
Vrcholem péče o zemřelého je vyprovázení jeho duše ve mši svaté. Jde přitom také o rozjímání pozůstalých o smrti a výcvik umrtvováním sebe sama už během života, sebezáporem, pokáním a odpoutáváním se od světa. (25)

 

Maska a tvář očisty

Olomouc 1997 Vyd.Matice cyrilometodějská
Tomáš J.Bahounek OP
Nihil obstat: P.ThLic.Albert Beneš OP

    Bez ohledu na to, zda člověk věří v posmrtný život nebo ne, setkává se v souvislosti s koncem svého pozemského putování s otázkou, co se s ním děje potom. Vždyť sama lidská přirozenost se brání pomyšlení na to, že by po smrti nastalo nesmyslné vyhasnutí všeho smysluplného. A když člověk odmítá náboženské vysvětlení, hledá toto vysvětlení tápavě a zmateně. Kolik podivných zkušeností pak vyvádí člověka z míry! Zvědavě pak hledá poučení u spiritistů, aby od nich odešel vždy ještě zmatenější. Vyspělá technika dodává zdání pravosti různým lidským pokusům o navázání spojení s dušemi zesnulých. Dnešní spiritisté se už nescházejí k seancím, aby tam naslouchali klepajícím stolkům. . Používají magnetofonů, videorekordérů, počítače, techniku virtuální reality a jiné vymoženosti.

A co z toho povstává?


Jaká úskalí číhají na člověka, nacházejícího se v změněném magnetickém poli?


To je zvláště závažné s ohledem na to, že různé světové mocnosti konají tajné pokusy s elektromagnetickým polem, jako je třeba americký projekt HAARP. Jde o vynalézání techniky detekce cizích těles ohrožujících člověka a včasného odvracení tohoto nebezpečí, dále o prostředky provádění tomografického snímkování celé naší planety, ale také o prostředky dálkového neviditelného ovlivňování emocí, nálad a pocitů člověka, jež mohou ztěžovat či omezovat nebo usnadňovat nějaké jeho rozhodování a chování.


Jak se tomu může člověk ubránit?

Může člověku nějak prospět jeho návrat ke křesťanskému realismu v duchu sv.Tomáše Akvinského? A jak?

O b s a h :

Podivné zkušenosti dr.Junga
Zamyšlení 1.
Bojíte se smrti ?
Zamyšlení 2.
Lombrosovy pokusy s posmrtným životem
Zamyšlení 3.
Co je na konci tunelu ?
Zamyšlení 4.
Výzvy z onoho světa
Zamyšlení 5.
Záhadné posmrtné okolnosti
Zamyšlení 6.
Tonoucí se stébla chytá
Zamyšlení 7.
Kdo nedošel pokoje ?
Zamyšlení 8.
Labutí píseň
Zamyšlení 9.
Posmrtný příznak
Zamyšlení 10.
Je libo podobenku ze záhrobí ?
Zamyšlení 11.
Pokušení magnetického pole
Zamyšlení 12.
Máte na televizní obrazovce ducha ?
Zamyšlení 13.
Magnetofonový most na onen svět
Zamyšlení 14.
Maria - pečeť očisty

 

Podivné zkušenosti doktora Junga
Slavný švýcarský psycholog dr.Carl Gustav Jung se narodil 26.července 1875 v Kesswilu u jezera Constance. Neměl ještě ani čtyři roky, když jeho otec - protestantský pastor přestěhoval rodinu do Klein-Hünengenu na Rýně. Už jako malý chlapec si tento vysloužil od spolužáků přezdívku "otec Abrahám". Ta vystihovala jeho vlastní životní pocit, že je složek ze dvou osobností - jednou je nešikovný a zakřiknutý hoch a tou druhou moudrý starý muž. Tento vnitřní rozpor prohloubený ještě otcovým striktním požadavkem zásadně dávat přednost víře před rozumem nacházel vyjádřený v Goethově Faustovi: "Ó běda, dvě duše dlí v hrudi mé!"
Když dospíval, začal si všímat neobvyklých jevů, které si spojoval s patnáctiletou dívkou z domu. Stůl se rozpadl, nůž na chléb v příborníku klepal. To a ještě další jevy podnítily jeho zájem o psychiatrii. Výrok Krafft-Ebinga, že psychózy jsou "nemoci" duše, ho naprosto fascinoval. Stejně tak jej od útlého věku fascinovaly sny. Sám na to vzpomíná:
"Když mi byly tři roky, zdálo se mu jednou, že jsem šel podzemním tunelem do komory, kde se na zlatém trůně tyčil mohutný symbol mužské plodnosti. Když mi bylo dvanáct, zdálo se mi, že se katedrála v Basileji otřásla v okamžiku, kdy na ni dopadl výron z vysokého trůnu sahajícího až do mraků."
Později to sám vykládal takto:
"Bylo to znamení, že duchovní potrava, která je nabízena tradičním křesťanstvím je vyčerpána."
Vyvozoval z toho, že je zapotřebí nového náboženství.
Jako studenta v Curychu ho velmi znepokojoval "nedostatek obyčejné, zdravé zvědavosti" u "mužů, kteří představují náboženskou, vědeckou a filozofickou elitu." (1) Vyciťoval nebezpečí v tom, že se Evropané rozdělí na ty, kdo dávají přednost náboženské víře, a na ty, kteří upřednostňují takovou vědu, která popírá význam jedince a lidského nitra. Avšak uvědomoval si, že tuto svou pocitovou konstrukci nemůže veřejně obhájit bez empirického důkazu. Později analyzoval na 67 tisíc snů, aby mohl vyvozoval obecnější závěry o jejich významu a úloze. Přes důkladnost svých pozorování byl však po většinu života považován za velkého mystifikátora.
Dne 12.prosince 1900 začal Jung pracovat na psychiatrické léčebně v Burghölzi. Freud zrovna zveřejnil svůj Výklad snů. Pod dojmem tohoto díla se snažil Jung zkoumat sám sebe, své spolupracovníky a své pacienty. Shledával patologické rysy v co se dodnes nazývá "normálním" chováním. Vyvozoval z toho, že "šílenství" vždycky skrývá utajený význam, takže každá poznámka a představa je smysluplná. Vyvinul testy "slovních asociací" k odhalení skrytého.
"Psychózy jsou něco, co vzniká z potlačeného rozvoje příběhu jednotlivce nebo podobně uvězněného mýtu. Trvám na tom, že "ten, kdo léčí" a "pacient" prožívají posvátný vztah opírající se o vzájemné hledání. Vyléčit někoho znamená vytvořit celek. Správně léčí jedině zraněný lékař." (2)
"A co si myslíte o Freudovi?"
"Podporuji Freuda, třebaže pochybuji o správnosti jeho pojetí pohlavního pudu jako hlavní podvědomé hnací síly", odpovídal sebevědomě a dodával: "Freud koneckonců otevřel dveře, které byly dlouhá staletí uzavřeny. Ovšem, kde byl Freud zásadně proti potlačování podvědomých snah, zdůrazňuji přeměnu usmířením protikladů, které Freud pokládá za nepřetržité a neměnné."
Navenek zůstával s Freudem zajedno, až jednoho dne Freud odmítl vyprávět Jungovi svůj sen s odůvodněním:
"Ublížilo by to vaší autoritě."
Šokovaný Jung zůstal beze slova. Později o Freudovi tvrdil:
"Je to nevrlý rakouský byrokrat, nemoderní a brzdící volný rozvoj psychologie. Vzpomínám si na jeden svůj rozhovor s Freudem ve Vídni roku 1909. Freud tehdy otevřeně brojil proti parapsychologii. Cítil jsem, jako by moje bránice byla ze železa a rozpalovala se do červena - jako žhnoucí klenba. A pak to přišlo. Ve chvíli vystupňovaného napětí se ozvala hlasitá rána z knihovny, stojící přímo proti nim. Oba vyděšeně vzhlédli. Řekl jsem Freudovi:
"Tohle vám nestačí?" Nato se mi vysmál.
Cítil jsem, jak se ve mně jaksi vzdouvá celé nitro a čekal jsem, kdy se to stane znovu. Opět zazněla rána z knihovny. Freud zůstal jako opařený.
"Tak vidíte!" řekl jsem mu co pocitem zadostiučinění. Brzy nato jsme se oba rozešli.
Poté, co Jung vydal knihu O psychologii podvědomí (Psychology of the Unconscious), upadl do těžké krize. Ačkoliv byl šťastně ženat a měl tři dcery, přestal psát, v roce 1913 se vzdal místa profesora a poddal se svým nezdravým snům a hrozivým vizím. Později na to vzpomínal:
"V jedné vizi jsem spatřil krvavou spoušť valící se na Evropu ze Severu. Proud divoce strhával všechno živé a doléhal až okraji Alp. Pak se mi ukázala vize země mrtvých, kde jsem potkal černého hada, starce s bělostnými vousy a slepou dívku. Ten had jsem byl já, stařec byl Eliáš, který mi vždy zosobňoval archetyp starého mudrce, a slepá dívka byla Salome, zosobňující duši věčného ženství. Napadlo mne ale, proč asi je slepá? Ten sen mě chtěl určitě varovat před sebepopíráním. V této době jsem se libovolně vracel ve svých snech do dětství, hrál jsem si s kameny, stavěl ze stavebnic vesničky, maloval a psal své sny nejprve v Černé knize, později v Červené knize."
Od vypuknutí I. světové války začal Jung rozvíjet své teorie o kolektivním nevědomí, o stínu, o archetypech, o duši a vyhraňování se jedince. Také se tehdy zamýšlel nad čtyřmi činnostmi lidského vědomí - pocity, myšlení, cítění a intuice. Dějiny lidského myšlení od Platona k Paracelsovi ho přesvědčovali, že také jiní šli před ním stejnou cestou, ale nepřátelské síly potlačovaly tyto znalosti tak, že v současnosti je všechno buď zapomemuto nebo překrouceno.
"Jak jsem dosáhnout oživení celkového psychického zdraví? " ptal se Jung a sám odpovídal: "Jedině obnovou těchto opomíjených znalostí."
Zatímco milióny a milióny hynuly v zákopech, Jung horečně pracoval na vyslovení svých divokých snů. Stav jeho nitra je zachycen v bizarní knize "Sedm proslovů k mrtvým" (Septem sermones ad mortuos). Napsal ji v zimě 1916-17. Původ této Jungovy knihy je stejně podivný jako jazyk gnostiků, jejich názvosloví si záhy osvojil. On sám i jeho děti si byli jisti přítomností tajemných duchů v celém domě: za pokojného nedělního odpoledne se prudce rozezněl domovní zvonek - houpal se bez zjevné příčiny. Jungovi se zdálo, že celý sbor duchů zaplnil halu. A když vykoktal:
"Co to?! - Co to jen může být?"
V uších mu zazněla sborová odpověď duchů:
"Vrátili jsme se z Izraele, kde jsme nenašli, co jsme hledali." (3)
Úvodní slova celého pojednání a jeho gnostické zaměření jsou inzerovány už v samém podnázvu "Sedm proslovů k mrtvým, sepsané Basilidem (Basilides byl gnostický spisovatel z 2.stol.) v Alexandrii, ve městě, kde se střetá východ se západem. Spisek se týká Abraxasu, magického amuletu, který pro gnostiky symbolizuje sjednocení protikladů. Jung ho nazval "nepravděpodobně pravděpodobným, který ovládá říši neskutečna".
"Byla to jen taková mladická nerozvážnost", omlouval Jung později toto dílo, které napsal ve svých 40 letech. Snad se mu zdálo, že moudrost spočívá v utajování zdrojů svého osvícení. Kdopak by bral Junga vážně, kdyby věděl, že jeho nápady pocházejí z dávno odsouzených výplodů magie.
V roce 1921 se veřejnosti dostala do rukou jeho kniha "Psychologie typu" (The Psychology of Type). Jung ji představoval jako empirické zkoumání vědomí a navrhující pojetí typologie extroverze a introverze. Extroverze se podává jako typ vyznačující se hledáním významu pomocí vnějších forem, kdežto introverze představuje ty, vyznačující se pátráním uvnitř. Jung se pokusil podle staršího podání rozdělit činnost lidského nitra do čtyř tříd: myšlení a cítění jako racionální část, kdežto intuice a pocity jako část irracionální. Jung uvádí:
"Každá osoba se rodí s převahou jedné činnosti a s opačnou činností jen podpůrnou, kdežto třetí a čtvrtá činnost je potlačená a nevědomá. Lidské zdraví vyžaduje soulad všech činností."
Mimo to se Jung pokusil ve svých dílech "Kořeny vědomí" (Roots of the Conscious), "Archetypy a kolektivní vědomí" (Archetypes and the Collective Unconscious), "Parapsychologie a náboženství" (Parapsychology and Religion) a "Moderní člověk a jeho hledání duše" (Modern Man in Search of a Soul) stanovit objektivní platnost kolektivního nevědomí - jakéhosi rozsáhlého silového pole, které je prý ukryto pod osobním vědomím a nevědomím. Kromě toho Jung tvrdil:
"Moderní západní člověk se svým odmítáním hodnot přirozeného cítění vystavuje intelektuálnímu barbarství."
Podklady k tomuto tvrzení získal Jung zejména při svých afrických toulkách (1925-26). Pro jeho celkové smýšlení je příznačné, že považoval astrologii za formu lidské psychologie promítnuté do okolního kosmu jako do zrcadla. Gnosticismus a alchymie mi poskytují spojení mezi znalostmi starověku a moderním světem.
"V roce 1928 jsem četl německý překlad staročínského alchymistického spisku s názvem Tajemství zlatého květu. Tato kniha a překlad I Ťingu neboli Knihy proměn mne přivedly k hlubšímu zájmu o mandalu, v níž je vyjádřena celistvost v přírodě a hlavně v člověku. Nikdy jsem však nepřijímal tyto výkvěty orientální moudrosti zcela nekriticky, nýbrž jsem si z nich jen vybíral to nejlepší."
Ačkoli takto Jung varuje před prostým přijímáním orientálních nauk na místo západní vědy, založené na řeckořímském filozofickém základě a na odkazu křesťanství, jeho vlastní příklad ukazuje něco jiného. Mnohé Jungovy závěry, jako třeba že představivost je ústřední činnost člověka, ho těsně přibližují jeho vrstevníkům z řad okultistů jakým býval Crowley.
Kdo byl Crowley? Aliester Crowley (1875-1945) vyšel ze zámožné rodiny. Jeho rodiči byli horlivými příslušníky náboženské sekty Plymouthští bratři. On sám však tvrdil, že "Bůh a Ježíš patří k lidem, které nenávidí" (4). Ve 14 letech vstoupil do tajného spolku Zlatý úsvit, kde byl záhy povýšen. O třicet let později se veřejně vysmál vůdcům Zlatého úsvitu ve své knize "Druhý řád tajemství". Po sblížení s tajným německým spolkem "Ordo Templi Orientis - OTO" (Řád východní svatyně), vystoupil Crowley na veřejnosti s otevřenou obhajobou sexuální magie. V Knize lží zveřejnil jejich hlavní tajemství: psal o magii pohlavní podvojnosti skryté za symboly kříže a růže mystické (5).
Anselm Grün se obdivuje Jungovu pojetí kříže a náboženství jako prohloubenému ve smyslu vědecké psychoanalýzy (6). Čím se ale Jung liší v pojetí kříže a vůbec křesťanské víry od Crowley-ho? Snad jen tím, že zaváděnou dvojici mužského a ženského živlu jin-jang podle čínské Knihy proměn označuje vždy stejným názvoslovím a že na závěr svých knih uvádí slovníček zavedených názvů.
Díky ohromné ctižádosti a ještě větší neomalenosti spojené se zvláštní přitažlivostí jeho provokativního vystupování se podařilo Jungovi dosáhnout značného úspěchu. Ale ani tento úspěch nebyl úplný. A Jung s nelibostí sledoval meze svých úspěchů. V jeho díle to přineslo znovuobjevení stínů.
"Stíny jsou označením pro souhrn sil nevědomí, které jsou vědomě odmítány. Proto se tyto síly stále hromadí a stále víc hrozí propuknutím", říkával Jung.
"Jak se vypořádat se zlem? Snad jako křesťanství, které učí neodporovat zlému?"
"Křesťanské neodporování zlému zásadně odmítám! Vždyť to dává zlu příležitost, aby se stále vracelo. Se zlem je třeba bojovat!" opakoval rozhodně Jung.
Jak si Jung představoval toto zlo a boj proti němu?
Už na konci I. světové války předvídal Jung obrovský nárust německého nacismu. Ale to pro něho nebylo zlo, nýbrž osvobozující se vzepření se zlu. Carl Gustav Jung říkal:
"Nacismus musí propuknout, protože jedině tak se oživí dlouho potlačované germánské archetypy krvavých pohanských obřadů a zhmotnění představ stínů. Člověk se může zachránit jen tím, že tento výboj sil přijme a ztotožní se s ním. Křesťanské řešení podle výzvy Miluj svého nepřítele jako sebe samého! se ukazuje být zcela nepraktické."
A tak Jung - podobně jako jeho vrstevník Martin Heidegger - zahořel nadšením pro německý nacismus. Také Jung se stal fanatickým hlasatelem nacistického výboje Němců za II. světové války.
Po tomto sblížení se s nacismem začal Jung soustavně zkoumat zážitky v okamžiku smrti a po smrti. V roce 1944 totiž utrpěl infarkt myokardu. Přitom upadl do bezvědomí. Později se probral a po zotavení popisoval své zážitky.
"Zdálo se mi, že jsme vysoko ve vesmíru. Hluboko dole pod sebou jsem viděl zeměkouli ponořenou do nádherně modrého světla. Daleko pod mýma nohama jsem spatřil ostrov Cejlon... Věděl jsem, že jsem na odchodu ze Země. Pohled na zeměkouli z té výšky byl to nejkrásnější, co jsem kdy viděl... Měl jsem pocit, že jsem všechno odhodil, všechno, k čemu jsem směřoval nebo si přál nebo na co jsem si myslel, celá ta fantasmagorie pozemské pouti, to všechno ze mne spadlo, což bylo velmi bolestivé."
V tomto stavu, kdy si promítal "celý řetěz událostí" svého života, uviděl, jak se směrem od Evropy zvedá jeho doktor H., aby mu doručil protest pozemšťanů proti jeho odchodu ze světa. Jung píše: "Byl jsem hluboce zklamán z toho, že se teď musím vrátit zpátky do své pozemské schránky." (7)
To se také stalo pro dalších sedmnáct let.
Podivné události doprovázely smrt dr.Junga v roce 1961. Jeho oblíbený strom v zahradě v Küsnachtu nedaleko Curychu byl zasažen bleskem. Jeho příteli Laurenci van der Postovi, který zrovna pobýval u moře, se v jednu chvíli zdálo, že mu Jung mává a volá: "Přijdu tě navštívit!" Následujícího dne se van der Post dozvěděl, že Jung zesnul patrně v době, kdy se mu ten sen zdál. O mnoho let později, když pracoval na filmu o Jungovi právě v Küsnachtu, udeřil blesk znovu do zahrady ve chvíli, kdy van der Post vyprávěl před kamerou o Jungově smrti...
Tajemné události kolem zasněného života Carla Gustava Junga a jím poznamenaných přecitlivělých a psychicky nemocných lidí v jeho okolí se staly vábničkou pro mnoho naivních lidí a to i z řad nezkušených křesťanů. Pod rouškou vědeckosti se Jungovy sny staly lákavou pobídkou k životu pohybujícímu se na hranici bdělosti a snění, kdy se člověk chová paradoxně. Člověk však nepotřebuje vyhledávat poučení ve snech, když se mu nabízí největší poučení v Božím Slově, v Božím znamení na hvězdné obloze a v okolní přírodě, ale i v lidském srdci, ve vnitřním životním prostředí člověka. A k přijetí takové výzvy od Boha je třeba bdělosti a modlitby. Proto říká Pán: Bděte a modlete se! Stále se modlete, abyste neupadli do pokušení! Zůstávejme na modlitbách s přesvatou Pannou Marií, která první z lidí po odchodu ze světa byla celá vzata k Bohu a má k Bohu nejtěsnější vztah ze všech tvorů.
 
1. Zamyšlení: Je smrt koncem všeho nebo ničeho ?
Některé lidi pronásleduje bázeň před smrtí. Její fyzické hrůzy jsou stále před jejich zrakem. Mají strach z utrpení. Obávají se nějakého nepoznaného zlomu v životě. Lekají se temnoty. Tato bázeň se někdy stupňuje až v panickou hrůzu. Může to být zaviněno nějakou nepříznivou událostí, které byl někdo svědkem ve svém dětství, anebo nesprávným poučením. Někdy to bývá důsledek chorobné nervozity. Takový strach před smrtí se nemá podporovat. Nepochází z něho nic dobrého. Být vylekán a zastrašen neznamená zaujímat smysluplný názor na smrt ani zaujímat k ní správný postoj.
Opakem však je lehkomyslný názor na smrt a bezstarostný postoj k životu i k smrti. Vždyť určitá bázeň před smrtí jako výraz sebezáchovného hnutí je člověku přirozeně vlastní. Smrt sama sebou je přirozeně hodná nenávidění. (8) Člověk se přirozeně snaží zachovat a růst. Tomu odpovídá celkové životní zaměření člověka, které Erich Fromm označuje jako biofilii (9). Biofilie je poměrně ustálené, vždy celkové uzpůsobení k životu, k růstu, ke zdokonalení, k tvorbě. Takto logicky modelovaný typ životního zaměření má svůj opak v modelu zhoubné ničivosti, kterou lze nazývat podle Fromma nekrofilií. Nekrofilie je poměrně ustálené uzpůsobení k ničení a smrti. Jde o jistou zatvrzelost a tvrdošíjné ulpívání na něčem umrtvujícím. Na rozdíl od typu biofilie, který bychom měli chápat jako ucelený a vlastní všem lidem, typ nekrofilie je vždy dílčí, ohraničený místně a dobově.
Je-li nečinným projevem takové dílčí úchylnosti k smrti lhostejnost k životu i k smrti, tedy jejím krajně vypjatým a činným projevem je ničivost zaměřená proti životu vlastnímu (masochismus) nebo cizímu (sadismus). Takový úchylný přístup vůči životu i smrti se snadno rozmáhá v prostředí rafinované změkčilosti i nesmyslné ničivosti, nabízené zábavním průmyslem spotřební společnosti.
To, co ze smrti dělá něco nahánějícího strach a vzbuzujícího úzkost, tedy něco nanejvýš osobního, není jen samotná smrt jako skutečnost a jev, ale spíše její význam a smysl, co znamená smrt. Pohanský svět vysvětlovat smrt jako konec buď všeho nebo ničeno. V obou případech pozbývala smrt svou závažnost, a stávala se bezvýznamnou.
Je smrt koncem všeho ?
Takto v různých obdobách vykládali smrt představitelé dvou velkých filozofických škol, které ovládaly smýšlení a život lidí posledních století před Kristem. Byli to stoikové a epikurejci. Epikuros, Lukretius, Demokritos a jiní považovali člověka za pouhý shluk atomů. Po rozplynutí seskupení přechází v nicotu. Podle toho je strach ze smrti zbytečný, protože závisí na představě, že smrt je něco. Totiž, že je přechodem z jednoho bytí do jiného způsobu bytí. Smrt nám nahání hrůzu jedině proto, že si to namlouváme. Stačí se však jenom přesvědčit, že smrt není nic, a stejně tak i po smrti nic není. Po smrti budu tím, čím jsem byl před narozením: ničím. Lucretius se ve svém básnickém díle snaží právě o to, aby vytlačil z člověka strach před smrtí.
Stoikové a zrovna tak i všichni panteisté chápou bytí člověka jako přechodný okamžik, který přestane být, když se po smrti rozplyne ve všem. Třebaže materialisté a panteisté, epikurejci a stoici si skutečně nebo zdánlivě v mnoha věcech odporují, přesto z hlediska obecného chápání světa a člověka, shodují se v názoru na otázku smrti. Člověk jako takový přestává po smrti být, už není. Zůstávají z něho podle epikurejců atomy, podle stoiků zbývá všechno.
Pokud by ale smrt byla úplným koncem člověka, jaký smysl by měl život? Epikurejci tvrdí: Využij každého dne! Užívej života, protože všechno skončí! Stoikové tvrdí: Buď bezcitný a lhostejný ke všemu! Všechno skončí, takže to nestojí za povšimnutí. Třebaže se výzvami epikurejců a stoiků někdy mohli nadchnout někteří lidé k velkodušnosti, přesto logickým důsledkem jejich předpokladů je bezvýznamnost lidského života. Pokud je, podle nich, smrt prostě jen zánikem života, potom hodnota lidského života je stejná jako hodnota zvířete či rostliny. Je to jenom náhodná událost, která po sobě nezanechá ani stopu: podle epikurejců jde jen o shluk a rozplynutí atomů, podle stoiků zase nahodilá shoda okolností a vzápětí její pohlcení vesmírem.

Je smrt koncem ničeho ?
Tento názor na smrt, který je opakem předešlého, vede ve svých důsledcích logicky k podobnému znehodnocení lidského života. Plato a jiní zastánci tohoto názoru zastávají názor o převtělování duší. Pokud by po tomto lidském životě následoval další život, třebaže v jiných podobách, v životě by nebylo nic trvalého. Ztrátou života by se neztrácelo nic, co by se zase nedalo získat. Takže smrtí nic nekončí. A je-li smrt tak bezvýznamná, stává se lidský život bezcenným a ztrácí veškerou hodnotu.
Oba tyto názory na smrt: konec všeho a konec ničeho, jsou známé i dnes. Tím, že popírají smysl pozemského života člověka, přebírají také důsledky pohanské domněnky o převtělování. Tento názor se objevuje ve spiritismu, ale také v materialismu a panteismu: pro člověka všechno končí smrtí. Takové bylo obhajování pozemského požitkářství za doby renesance, za časů osvícenství či ve ´vědeckém období vývoje´, hlásaném pozitivisty. Pozitivisté se snažili odstranit z lidského vědomí úzkost před s smrtí tím, že snižovali smrt na úroveň přirozeného faktu: smrt člověka se neliší od uvadnutí květiny nebo od vyschnutí jezera.
Znovu se objevuje domněnka zasněných romantiků a idealistů o rozplynutí se člověka po smrti ve vesmíru, o jeho znicotnění. A současně vystupují existencialisté s názorem, že člověk dochází svého plného uskutečnění až ve smrti. Někteří z nich si vysloužili označení filozofové smrti. Opravdový člověk musí podle nich neustále žít s pomyšlením na smrt. Podle jejich mínění je život pro smrt a k smrti. Přitom však filozofové smrti popírají nesmrtelnost duše, takže lidský život a konání pozbývá jakýkoli smysl. (10)
Obhajování pozemského požitkářství se děje i dnes, v názorově smíšené a nevyhraněné spotřební společnosti, kde koneckonců rovněž vítězí domněnka, že všechno končí pro člověka smrtí. Tuto rozšířenou domněnku se snaží poněkud zatlačit Raymond A. Moody. S nádechem vědeckosti, totiž s polovičatě osvojenou pozitivistickou metodou poznání, předstírá důkaz, že po smrti přece jenom něco je. V českém prostředí byl jeho předchůdcem Břetislav Kafka (1891-1963). Ten tvrdil, že lidský organismus se vyznačuje dvěma zvláštními projevy: jednak je to fluid oduší, který prostupuje celé lidské tělo a uvolňuje se z buněčných jader, jednak je to živočišný magnetismus, který září kolem těla. Proces umírání popisuje takto: Několik dnů před smrtí se fluid oduší pozvolna uvolňuje od těla. Při tomto uvolňování oduší z těla nemocní většinou pociťují asi 10-20 hodin před smrtí úlevu a domnívají se, že tento stav je známkou uzdravování. Nato začnou ochabovat smysly a nastává pocit sladké únavy, jakási svoboda a volnost duše s příjemnými pocity. Nejprve odumírá cit, pak zrak, naposledy sluch. Duše opouští šedou kůru mozkovou a přichází do zvláštního stavu pasivity, ochrnutí vůle. Neuplatňuje své svobodné myšlení. Postupně se podráždí a rozzáří veškerá mozková esplana (dle Kafkova názvosloví sídlo paměti), i ta nepříjemná, vůlí potlačená (těžké zločiny). Duši se víc a více zjevuje prožitý život, vidí současně činy dobré i špatné. Vzdor tomu, že už shledáváme smrt, ač duše zemřelého opustila hmotu kory mozkové, kde vládla rozumem a svobodnou vůlí, prodlévá nyní celou svou duševní bytostí na čas v říši vlastních esplan vrchního podvědomí, kde jsou všechny činy života, dobré i zlé. Je naposled účastna v plném uvědomění na celém svém pozemském životě. Oduší se však dále uvolňuje a odlučuje od veškerých esplan, která tím počnou pohasínat, rozpadávat se, a v několika dnech se rozplynou. Zářivé oduší, od něhož se duše pozvolna odlučuje, se kupí kolem hlavy. Po opuštění esplan se duševní dění na krátký čas změní v trpný stav jakési slabé neuvědomitelnosti, a duše neví jasně, co se s ní děje. Toto dění lze posoudit se stavem vězně, který je náhle z tmavé komory vyveden v jasný den, jehož světlo jej oslepuje. Dalo by se namítnout, že duše, už dost osvobozená od hmoty, nabývá ihned svých skvělých vlastností, ale není tomu tak. Rušíme-li tento odchod duše z těla voláním, nářkem a pláčem, probouzejí se její mohutnosti jako z těžkého snu k plnému uvědomění pro tento svět. Pozoruje, slyší a vidí nás svým duševním zrakem. Pokud zemřelého takto vyrušujeme a upoutáváme na sebe. Vedle toho se při odpoutávání duše od hmoty probouzí oduší v celé své podstatě, mohutnosti a dokonalosti, v rozumu a svobodné vůli. Nastupuje stav duše, plný vnitřního světla, život nejdokonalejší a nejvznešenější, duševní krásno, blaho a štěstí, blaživý mír a klid, jež vyvěrají z ní samotné a jež duše ve své dokonalosti a osvícenosti sama v sobě prožívá. Prožívá nesmírnou radost a blaženost přímým poznáváním své podstaty v uvědomění, že je odleskem Boha, Jeho dílem a Jemu podobna. Tento stav částečného nebe okusí a prožije na čas každá duše, ať byla za svého pozemského života zlá nebo dobrá. (11)
Spolehlivé vědecké výzkumy potvrzují, že organismus žijícího člověka je skutečně zdrojem jednak magnetických vln a různého záření, jednak je prostupován hmotou v plazmatickém skupenství, vyhlížející jako zářící plyn. Tyto jevy byly prokazatelně změřeny a dokonce i fotografovány. Byly zjištěny nejen u člověka, ale i u jiných živočichů, jakož i u rostlin. Navíc byly shledány také v neživé přírodě: studená plazma v magnetickém poli, horká plazma v reaktorech a urychlovačích, aj. Všechny se však odlišují od lidské duše, která je nehmotná, jednoduchá, nedělitelná a nezměřitelná. Není pochyb o tom, že duše je v člověku spojena s tělem takovým jemným způsobem, při němž se tělesná látka podřizuje duchovní formě, třeba to znamená proměnu její třírozměrnosti, která je dostupná našim smyslům. Děje se to prostřednictvím dalšího skupenství hmoty, plazmy. Avšak plazma je zase jen jiné skupenství hmoty, v němž se tato vymyká běžným fyzikálním zákonům. Mezi lidskou duší a tělem tedy podle sv.Tomáše není žádné další zprostředkování (Summa theol.,I, 76, 6-7), nýbrž ze strany těla jde zase jen o totéž tělo, třebaže v jiném hmotném skupenství.
Není pochyb o tom, že Kafka vnímavě postřehl některé neokázalé procesy, které se dějí při nemoci a umírání člověka, ale pak smísil stavy fyziologické a psychické s duchovními. Výsledek: zmatení pojmů, nahrávající spiritismu. Třebaže tvrdil, že uznává nesmrtelnost nehmotné lidské duše, docházel ve svém díle k nesprávným závěrům, zejména k popření zvláštního posmrtného soudu a k tomu, že každá duše bude po smrti v blaženém stavu.
Podobně postupoval také Raymond A. Moody (12). Místo vnitřně nazíravé metody poznávání užil jinou metodu. Statisticky zpracovával množství dat podle výpovědí množství vybraných lidí, kteří prodělali klinickou smrt a podařilo se je vzkřísit. Motivem jeho zkoumání byl případ babičky jednoho z jeho studentů. Zemřela během operace, ale byla oživena, a pak vyprávěla úžasné zážitky. Od té doby se zvědavě pátral po dalších případech. Vyptával se známých lékařů - a případů přibývalo - až jich bylo stopadesát. Moody rozdělil případy do tří skupin: jednak ti, kdo byli oživeni po klinické smrti, jednak ti, kdo se při nehodě či nemoci ocitli blízko smrti, a konečně ti, kdo vypravovali co jim sdělili jiní, kteří něco takového zažili. Z takových přímých i nepřímých svědectví pak vybral shodné, společné rysy, které zobecňuje na typický zážitek umírajícího člověka:
- Umírající najednou slyší nepříjemný hluk, pronikavé zvuky nebo dunění, a současně má pocit, že se rychle pohybuje dlouhým, temným tunelem.
- Potom se náhle ocitá mimo své tělo, přesto však v témže okolí jako dříve. Jakoby byl pozorovatelem, hledí nyní z určité vzdálenosti na své vlastní dosavadní tělo.
Po nějaké době si začíná zvykat na svůj podivuhodný stav. Jak zjišťuje, má stále ještě nějaké tělo, které je však jiné než tělo, které opustil.
Brzy sleduje, jak se k němu blíží jiné bytosti, aby ho pozdravily a pomohly mu. Sleduje duchovní bytosti dříve zemřelých příbuzných a přátel.
Objevuje se před ním bytost, vyzařující lásku a teplo, jakou ještě nikdy neviděl, bytost světla, atd.
Moody Jr. (13) ilustruje tuto domněnku o takovém posmrtném životě různými zaznamenanými případy z dějin, a vyzývá ke zkoumání a hromadění takových případů. Také u nás našel řadu příznivců. (14) Vědeckost Moodyho objevů je pouze zdánlivá. Pokud by se jí dal svést křesťan v domnění, že tak podpoří víru o nesmrtelnosti lidské duše a o posmrtném životě, záhy by se zklamal. Spíše by zesměšnil křesťanství, až by zjistil, s jak chabými důkazy někteří naivní křesťané argumentují. Kromě toho svádějí Moodyho důkazy o příjemnosti posmrtných zážitků k závěrům, že neexistuje peklo ani očistec.
Nevědeckost Moodyho důkazů spočívá v metodě a ve výkladu jejích výsledků. Je to ilustrativní metoda, jaká bývala správně vytýkána už Marxovi. Marx totiž pojal domněnku, že kapitalismus je zlý, a pak hledal takové doklady, které by ji podporovaly. Podobně i Moody vyhledal množství případů, které by ilustrovaly jeho předem pojatou domněnku. Kdyby měl postupovat opravdu vědecky, pak by musel vyjít ze všech případů pacientů, oživených po klinické smrti, jak jsou zaznamenány v nemocnicích, a nejen z těch, které se mu ozvaly se svědectvím, vyhovujícím jeho domněnce. Tak by byl jeho výběr případů reprezentativní. Nebo měl alespoň srovnávat svůj výběr s kontrolním vzorkem, představujícím ostatní případy vzkříšených lidí, kteří v klinické smrti zažili něco jiného, anebo nezažili vůbec nic.
Nevědecký je také Moodyho výklad, kdy vykládá odpojování se plazmatické aury od umírajícího nebo zemřelého člověka, respektive zánik nějakého hmotného skupenství těla, jako odpojování se samotné duše od těla, a co je ještě horší, Moody zobecňuje to, co zjistil u záměrně vybraných případů, a vztahuje to na všechny lidi.
Přesto je nutno uznat, že Moodyho nápad je vědecky přínosný, avšak v docela jiném smyslu, než se tento lékař domníval. Tento přínos spočívá v upozornění na to, že lidské zážitky při umírání a smrti a znovu-oživení úzce souvisejí se zážitky člověka v době před narozením a při něm. Zdá se, že ve chvíli smrti se nebývale aktivizuje paměť člověka i na zážitky dávno zapomenuté. Prožitková konfrontace se smrtí v této hloubce sebepoznání je těsně propojena s množstvím jevů, souvisejících s procesem porodu. Spojení mezi biologickým porodem a zážitky umírání a smrti a znovuzrození je velmi hluboké. (15) Podle Grofa a jiných badatelů (16) jsou zážitky smrti a znovuzrození, odrážející úroveň nevědomí člověka při porodu, velmi složité. K jejich přehlednějšímu objasnění pomáhá modelování čtyř typických prožitkových vzorců:
1) Biologickým základem prvního typu je prožitek původní jednoty plodu s mateřským organismem v době před narozením. Prožitky prvního typu zahrnují prvky šťastné jednoty a příjemného spojení.
2) Další prožitkový typ se vztahuje k počátku biologického porodu, kdy je rovnováha před-narozeneckého stavu dítěte v matce narušena; plod je stlačován děložními stahy, ale cesta ven není ještě možná. Pro dítě je to nesnesitelný, nepříjemný zážitek.
3) Další prožitkový typ složitých prožitků odpovídá nepříjemnému zápasu dítěte v porodním kanálu
4) Poslední prožitkový typ souvisí s vyvrcholením průchodu dítěte porodním kanálem, po kterém následuje náhlá úleva a uvolnění. Dítě je narozeno a setkává se pronikavým světlem dne (nebo operačního sálu). Po přetnutí pupeční šňůry je dokončeno fyzické odloučení od matčina těla a dítě začíná svůj nový život jako nezávislý jedinec s vlastním tělem. (17)
Právě tomuto poslednímu zážitkovému typu odpovídá typ zážitků člověka při umírání a znovuoživení, na jaký se zaměřil Moody. Grof přispěl k soustavnějšímu objasnění souvislostí mezi zážitky z narození a zážitky z umírání. Přitom se ale uchýlil zase k jiné chybě, když tvrdil, že tyto zážitky z narození jsou základem některých náboženských pojmů, jako ráje a nebe u prvního typu, pekla u druhého typu, Posledního soudu u třetího typu a znovuzrození či vzkříšení u posledního typu. Tím upadl do jednostranného, freudistického výkladu náboženství.
Smrt není jenom biologický proces, nýbrž také něco, co je třeba přijmout osobním způsobem. Proto má smrt a její prožívání své dějiny. Smrt není pro člověka ani nutná, ani samozřejmá, nýbrž je následkem něčeho, co nemělo být a čemu se člověk mohl vyhnout. Smrt člověka není součástí jeho bytí, ale je následkem jeho činu. Smrt nemá přirozený ráz, ale dějinný. To předpokládá takový obraz o člověku, který se nedá vyjádřit pouze pomocí přirozených pojmů. U zvířete je to možné. Každé zvíře má svou přirozenost, která obsahuje všechno, co patří k jeho bytí, a podle zákonů této přirozenosti děje se růst, zrání, stárnutí a umírání jako jediný, v sobě uzavřený celek. U člověka tomu tak není. Jeho bytí se nenaplňuje pouze rozvíjením a zdokonalováním jeho přirozenosti, nýbrž především během dějin, během událostí, v nichž se setkává s okolním prostředím, zaujímá stanovisko, jedná a tvoří. Tímto setkáváním se vždy rozhoduje také o jeho vlastním bytí. Přirozenost člověka je právě tak výsledek jako předpoklad tohoto setkávání. Jako celek nestojí na začátku, nýbrž na konci. Podoba lidského bytí nevyrůstá sama ze sebe, aby se na konci vrátila zase k sobě. Nelze ji vystihnout podobou kruhu, který se uzavírá sám v sobě, nýbrž vzestupnou křivkou, která míří k něčemu, co jí vychází vstříc. Na rozdíl od zvířete je člověk pánem vlastního jednání. Jedině on je schopen setkání a neustále se v tom zdokonaluje.
A smrt? Není nutná. Proto člověk protestuje proti smrti. Není to jen projev sebezáchovy při životě, jaký se vyskytuje také u zvířat, ale výraz ducha, že nemůže pochopit smysl smrti, a tedy nemůže přijmout její skutečnost. Tento protest však neznamená, že by si člověk dělal iluze o stávajících biologických a jiných nutnostech, nýbrž vyjadřuje to, že celý stav věci, podle kterého musí nastoupit smrt, není v pořádku. Rovněž tak nevyjadřuje tento protest zbabělost ani nedostatek připravenosti nasadit svůj život v případě nutnosti. Člověk může být statečný a připravený ke každé oběti, i k obětování života, a přesto si musí zachovat odpor ke smrti jako takové.
U romantických básníků se můžeme dočíst, že se člověk odevzdal smrti pokojně, opojně anebo vznešeně, každopádně vnitřně vyrovnán. Jenže kdo něco ví o životě a umírání, nemůže s tím souhlasit. Jinak se totiž umírá ve filmu, a jinak ve skutečnosti. Zajisté může být něco jako odhodlané, statečné, usmířené a nadšené umírání. Je statečné pohlížet smrti odhodlaně tváří v tvář. Důstojně projít smrtí patří k nejdůležitějším úkolům, před které je člověk postaven. Obětovat svůj život pro velikou věc anebo pro milovaného člověka je projevem vrcholné ušlechtilosti. Tady však jde o něco jiného: jde o to, může-li člověk jasným úsudkem a zodpovědným posouzením přitakat smrti jako něčemu, co má samo o sobě smysl. To však není možné. Pravda či láska má smysl sama o sobě. Smrt člověka nikoli.

 
O d k a z y
1) Jung and the Story of Our Time, London 1978 Penguin Books, s.104.
2) Tamtéž, s.128.
3) The Gnostic Jung and the Seven Sermons to the Dead, Stephen A.Hoeller, Quest Books, Wheaton, Illinois USA, 1982, s.7-8.
4) A.Crowley, The Eye in the Triangle, Las Vegas 1989, s.46.
5) S.Gordon, Paranormální jevy, Praha 1997, I., s.101.
6) A.Grün OSB, Modlitba a sebepoznání, Praha 1997 Zvon, s.16-20; A.Grün OSB, Kříž, Kostelní Vydří 1997 Karm.nakl., s.49-55; A.Grün OSB, Buď dobrý sám k sobě, Kost.Vydří 1997 Karm.nakl., s.50-51.
7) The Gnostic Jung..., s.320-324.
8) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, II, 5,3; III, 46,6.
9) E.Fromm, Mít nebo být?, Praha 1992.
10) J.M.Bocheňski, Stručný slovník filozofických pověr, Praha 1993, s. 113-114
11) B.Kafka, Nové základy experimentální psychologie, Praha 1946
12) R.A.Moody, Life After Life, 1975; Život po životě, 1991.
13 R.A.Moody Jr., Reflections On Life After Life, 1977; Úvahy o životě po životě, 1991.
14) Podrobněji viz: L.Brabec, Křesťanská thanatologie, Praha
1991, s.40.
15) S.Grof, Beyond the Brain, New York 1985; Za hranicemi mozku, Praha 1993, s.84.
16) S.Grof, Za hranicemi mozku, s.86; Viz též: S.Grof, J.Halifaxová, The Human Encounter with Death, New York 1977; E.P.Dutton, Group for the Advancement of Psychiatry and Religion, 1976, Mystics, Spiritual Quest or Psychic Disorder? Washington, D.C.
17) Tamtéž, s.86-99.

Bojíte se smrti?
Francouzský badatel Camille Flammarion se ve svém díle Záhada smrti (české vydání 1921) uveřejnil řadu zjištěných podivných příhod a příznaků doprovázejících smrt člověka, ale většina z nich byla poněkud anekdotická, než aby si vydobyla respekt vědecké obce. I když tento badatel málo přispěl k metodice zkoumání tohoto závažného jevu, přesto povzbudil mnohé lidi k vážnému zamýšlení se nad posledními věcmi života i k soustavnějšímu studiu zážitků souvisejících se smrtí.
Abraham Jensen provedl v roce 1988 výzkum posledních okamžiků lidského života u tří tisíc umírajících osob. Ze zjištěných údajů vyvodil závěr, že si svou nemoc a tedy také svou smrt přivodili nezdravým způsobem života, takže zakusili předsmrtné bolesti, odpovídající předchozím proviněním. Podobné názory o nemoci jako pouhém projevu vnitřních duševních hnutí člověka zdůrazňují také mnozí myslitelé. Podle názoru celé řady uznávaných filozofů by každému z nás měl život stačit k tomu, abychom se cestou k jeho konci postupně přestali bát smrti a odešli na věčnost s pevným přesvědčením, že všechno je takové, jaké má být, a že jsme smysl svého života beze zbytku naplnili.
Ono se to sice snadno řekne, ale copak se to stává u každého člověka stejně automaticky? S rostoucím věkem slábneme fyziologicky a psychicky tak, že nakonec přijmeme vlastní blížící se zánik jako nejlepší řešení? Jsme schopni se při svém nadšeném životním zápase se stupňujícími se těžkostmi dokonce těšit na smrt jako na vyvrcholení života? Připravujeme se na smrt už od mládí?
Každý by se patrně měl na to připravovat, ale všeobecně se tak neděje. Příčinou je skutečnost, že lidé stěží dokáží oddělit představu smrti od představy předsmrtné bolesti.
Dr.Benedetto Cairoli z Kalifornské univerzity tvrdí, že smrt zastihuje většinu lidí nepřipravené. Vykládá to tak, že skoro každý člověk si naivně myslí, že patrně bude žít věčně, a že opravdovou smrtelnost postihuje pouze ty druhé lidi. Příprava na smrt a uvažování o tom, jak se člověk zachová, když ho to postihne se většinou pořád odsouvá na dobu neurčitou. Když se pak smrt naráz před člověkem vynoří tak lidé většinou zakoušejí šok při pomyšlení, že se to týká zrovna jich...
Pokud člověk už od mládí nebere v úvahu smrt jako součást a vyvrcholení svého života, tedy, jak uvádí dr.Cairoli, se jednou nutně setkají se smrtí naprosto zaskočeni. Takoví lidé často trpí až do pozdního věku podobným zoufalým strachem, jaký zakoušejí mladí lidé, které uprostřed životní kariéry upnuté na ně samé nebo na jiné tvory zasáhne zhoubný nádor. Cairoli uvádí, že ve správné osobní přípravě na smrt, po níž se opravdu nebojíme fyzického konce, nehraje žádnou velkou roli ani vzdělání ani inteligence. Cairoli připouští, že velmi dobře jsou připraveni na smrt i takoví jedinci, kteří se snad nezabývali se smrtí jako takovou, ale dlouhodobě přemýšleli o smyslu života a o nejdůležitějších životních hodnotách.
V roce 1993 provedl Cairoli výzkum u šestnáctičlenného vzorku čtyřicetiletých osob, které byly už v mládí odsouzeny k smrti v různých státech USA, a teprve po dovršení čtyřicátého roku byly popraveny. Šlo většinou o muže, kteří své zločiny spáchali v mládí a na provedení trestu čekali deset až osmnáct let, dokud jejich právní zástupci nevyčerpali všechny možnosti odvolání, žádosti o milost, atd.
Výzkum prokázal, že i tito vcelku mladí muži se bojí smrti proti všem předpokladům méně těsně před popravou, než dříve, kdy se výkon jejich trestu nacházel ještě v nedohledné budoucnosti.
Cairoli uvádí: "Jestliže víme, že smrt je neodvratná a nevyhnutelná, tedy se začneme s jejími projevy více zabývat, začínáme ji brát v úvahu a snáze se ní začínáme ztotožňovat. MEMENTO MORI totiž najednou působí naléhavěji a důvěrněji, takže si člověk zřetelněji uvědomuje přetržku, která nastane v našem poměrně souvislém nitru, když z vůle jiných vypustíme duši v přesně stanovenou dobu a na předem určeném místě, např. na popravišti...
Většina odsouzenců k smrti se snaží sebe přesvědčit, aby se zbavili strachu před blížící se popravou například tvrzením: Však se toho tolik nestane, když tady nebudu, a nakonec smrt bojí jen zlomek vteřiny.
Hlavní obavou odsouzence je tedy skutečnost vlastní tělesné a psychické nepřítomnosti, což po popravě doopravdy nastane. Tento strach z vlastní věčné nepřítomnosti bývá překonáván nejhůře. Od narození totiž vlastníme svoje nitro a tělo, podobně jako kosmický prostor obsahuje svoje planety. Překonat představu, že v tento okamžik ještě máme vše, ale zakrátko už nám nezbude vůbec nic, je při loučení se s životem nejobtížnější. Snad právě proto si většina lidí přeje opustit tento svět ve spánku, aby byli této hrozné představy ušetřeni.
Představa fyzické bolesti při provádění rozsudku bývá naopak překonávána nejsnáze. Odsouzenci k smrti se také často dost úporně zabývají představou, že brzy po smrti nastane rozpad fyziologické tkáně těla popraveného. Uklidní je až ujištění, že jejich tělo bude spáleno ještě před tím, než hnilobné procesy vůbec nastanou. Není to konečně divné, že se člověk obává o svou bezduchou tělesnou schránku? A že se hrozí okolnosti, že by tento tělesný zbytek měli rozežírat červi?
Mnozí odsouzenci se rovněž velmi obávají, aby jejich smrt nedoprovázelo něco nedůstojného, jako defekace při uvolnění svalových svěračů po smrti. Někteří se proto obávají dlouho před popravou něco pojíst nebo vypít. Jiní zase projevují zvláštní přání, aby jejich tělo po výkonu trestu a před kremací bylo velice pečlivě upraveno. Po příslibu této péče se jejich strach ze smrti výrazně zmírní.
Další odsouzenci jsou přesvědčeni, že se svého strachu ze smrti zbaví až těsně před popravou, když se jejich konce zúčastní více svědků. Je však pro ně nevítané, když se jejich popravy mají zúčastnit pozůstalí po jejich obětech. Tito pozůstalí přejí odsouzencům smrt i předcházející útrapy, což posiluje jejich strach ze smrti. Četní odsouzenci však trpí dvěma odlišnými strachy, jednak strachem ze samotné smrti, jednak strachem ze způsobu usmrcení.
Méně se obávají smrti ti odsouzenci, kteří už nemají žádné příbuzné, takže z jedné vykořeněnosti odcházejí do jiné vykořeněnosti. Malý strach zakoušejí dále i ti odsouzenci, kteří po sobě nezanechávají žádný majetek. Výzkumy potvrdily, že se smrti více obávají lidé ješitní, přehnaně ctižádostiví, výbojní a obracející se ve svém úsilí spíše navenek, než k ovládnutí sebe sama. Spíše se hrozí smrti odsouzenci, kteří si za léta vězeňské samovazby namluvili, že jsou vlastně nevinní, protože podle svého hrdého sebevědomí páchali hrdelní zločiny vůbec ne chladnokrevně, jak to hodnotili soudci a soudní porota, ale ve stavu střídavého pominutí smyslů. Ti, kdo sami slepě uvěřili svým právním zástupcům, kteří se snažili dosáhnout zmírnění jejich rozsudků a milosti tvrzení, že tito delikventi jsou vlastně nevinné oběti společenské nouze a špatné výchovy.
Výzkumy ukázaly, že ze světa snáze odcházejí také ti, kdo před soudem zkroušeně vyznali svou vinu a prožívají své zločiny s palčivými výčitkami svědomí. Snáze umírají rovněž ti, kdo se ve vězeňském prostředí změnili z osob obrácených navenek v poněkud uzavřenější bytosti a s Boží pomocí se přerodili v nová, duchovnější stvoření, ustali ve svém zkratovém životě upjatém na smyslový požitek a zakoušejí každodenní ranní probuzení jako nezasloužený dar, jako výzvu a příznivé znamení. Méně obávají blížící se neodvratné smrti především ti, kdo dobrovolně a z vnitřního pohnutí přijali křest.
Výzkumy, které provedl Cairoli, ukázaly, že většina těch, kdo mají čas k přípravě na smrt a snaží se tohoto času opravdu takto využít, se proměňuje přinejmenším v tom smyslu, aby před svědky svého ortelu nedali najevo strach a umírali důstojně. Avšak ani tento badatel, zkoumající možnosti přípravy člověka k důstojnému umírání, neposkytuje návod, jak ovládnout strach ze smrti opravdu dokonale a beze zbytku, abychom vítali svůj konec života s optimismem, jako se to podařilo např. apoštolu Pavlovi, když psal: smrt je pro mne ziskem (Flp 1,21). Tak se podařilo také Leopoldu Lekainovi, který byl za vraždu dvou stopařek odsouzen k trestu smrti, a byl v roce 1993 popraven v Texasu injekcí cyankali, přijmout konec života s pokojem v srdci a úsměvem na tváři. Když ho vedli po desetiletém odkladu na popravu, uplynul zrovna týden, co oslavil své šestatřicáté narozeniny. Před vstupem do cely smrti však nepociťoval žádný strach, jak potvrdil jeho starší bratr Robert, s nímž se krátce před smrtí setkal a který ho na smrt doprovázal.
Robert Lekain, povolání řezník, se před časem podrobil léčbě u Dr.Lederera. Tento lékař shledal u Roberta, který pracoval jako dělník na jatkách a trpěl psychickou úchylkou jako chorobou z povolání. Mladý řezník se pak podrobil léčbě dr.Lederera, který s Boží milostí odhalil nitru jatečního schopnost nesmírného duchovního usebrání, jakož i mimořádnou vlastnost léčebného sdílení energie vyzařované z napřažených rukou. Ředitel jatek si pak na vlastní oči ověřil, co dokáže Robert Lekain s poplašeným dobytkem a jmenoval ho vedoucím příjmu jatečních zvířat.
Jaké schopnosti Lekain předvedl? Prostě se postavil před vyplašenou jalovici, kterou její majitel přivezl na porážku, a několika zásahy svých paží s nastavenými dlaněmi ji naprosto zklidnil a nepochopitelně snadno ji zbavil neklidu, který se jí zračil v očích. Zvíře pak odešlo na smrt pokojně, jako by přecházelo z jedné pastiny na jinou. Její maso nebylo znehodnoceno poruchami krevního oběhu a zákazníci mohli být s jeho chudí spokojeni. Ještě významnější však byla ta skutečnost, že tento Boží tvor opustil svět skoro tak důstojně, jak to bývá dopřáno moudrému a spravedlivému člověku.
Podobně jako tisícům kusům nevinného skotu odváděného na porážku pomohl sensibil Robert Lekain také svému bratrovi a umožnil mu mimopřirozeným způsobem krátce před popravou svými napřaženými dlaněmi zážitek osobní odevzdanosti k přijetí smrti. Odsouzený pak odešel docela klidný a bez obav, jako by se k smrti neubíral mladý dvojnásobný vrah, nýbrž světec, mající za sebou spravedlivý život. Potvrdil to vězeňský lékař, který měřil krevní tlak delikventa těsně před výkonem trestu a shledal jej takovým, jako kdyby se odsouzenec nacházel v klidném spánku. Takové mimořádné případy nelze vyloučit, ale ještě větší význam má řádná cesta, jakou se může připravit na smrt kdokoli z lidí, a to i bez pomoci nějakých senzibilů. Ještě větší upokojení svého srdce a ještě větší plody pokoje a lásky v okolí by byl vydal jeho život, kdyby jej byl včas dobrovolně a naplno otevřel Boží Lásce, která se k němu sklonila v Ježíši Kristu.

2. Zamyšlení: Jaký smysl má smrt ?
Křesťan ví, že smrt sama o sobě, jako konec, postrádá vlastní smysl. Takže námitky proti ní jsou oprávněné. Současně uznává také její skutečnost a její strohost a tvrdost. Odmítá všechny pokusy zahalovat tuto strohost a tvrdost závojem poživačného opojení životem anebo vznešeností hodnot, pro něž je smrt podstupována. Smrt není smutným nápadem země, jak pravil R.M.Rilke, ani pouhým vyvrcholením života, jak ji chápal Hölderlin, ale prostě tvrdý konec. Neplyne nutně z lidské přirozenosti, nýbrž z poruchy přirozenosti všech, tedy také z poklesků každého jednotlivého člověka. Správné umírání tedy znamená postavit se této skutečnosti tváří v tvář a zúčtovat s ní až do konce.
Křesťan toho však ví ještě víc. V listu Římanům se praví: Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista. Jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými. (18)
Když zemřel Kristus, stalo se něco se samotnou smrtí. Smrt je však tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který ukončuje. Tedy zemřel jako nikdy jiný, protože v takové plnosti života a opravdovosti, jaké nikdo jiný nedosahuje. To je skutečnost, ale skutečností je také Kristův příslib, že vstane z mrtvých. (Mt 16, 21) Kristova smrt byla jenom přechodem jeho života z času do věčnosti. Přitom šlo nejen o Jeho duši, ale o celé Jeho lidské bytí.
Řeč o zmrtvýchvstání je současné společnosti právě tak cizí, jako názor, že smrt není podstatně nutná. Tady nejde jen o přechod od zimní ztrnulosti k letnímu vzkříšení, nýbrž o převratnou událost světodějného dosahu. Uvádí se, že se Kristus po své smrti pozvedl silou živoucího Boha k novému životu. V celku radostné zvěsti je stejně závažné učení o Jeho vykupitelské smrti, jako učení o vzkříšení (I Kor 15, 14-19).
Kristovou smrtí a jejím překonáním přestala být smrt pouhou smrtí, to jest jen krutým koncem, za kterým by byla už jenom nezničitelnost duše. Kristova smrt dala lidské smrti význam přechodu k novému, věčnému životu člověka. Jeho smrtelná oběť byla přinesena pro nás všechny a za nás, a od té doby je tu na světě jako skutečnost, podobně jako vtělení a vzkříšení, ať už svět chce nebo nechce. Člověk může této skutečnosti, která všechno proměňuje uvěřit, a to znamená, může na ní přijmout účast, protože je také pro něho vykoupením (I Kor 15, 55). Smrt jako trest za provinění je nyní objektivně a pro všechny lidi odstraněn; může být zrušen pro každého jedince, když vstoupí do společenství víry a lásky s Kristem (19); přitom se promění celý lidský život tak, že se všechno od základu změnilo. Není to však žádné čarování, ani lék proti smrti, ani zvláštní opojné umírání.
Čím je tedy smrt pro křesťana? Tvrdá skutečnost smrti zůstává. Stává se z ní cesta, přechod k novému, božsky plnému, věčně lidskému životu. Křesťan podstupuje plnou odpovědnost za své lidské činy, ale nikoli jako nějaký zoufalý zatracenec, nýbrž s účastí na vykoupení uskutečněném Boží láskou. Nový život, který má po smrti nastat, není jen dalším trváním duchové, tedy nezničitelné duše. Jinak by smrt byla jenom tím, co na ní shledával už Plato, osvobozením od obtíží a omezením se na svobodu ryze duchového bytí. To, co Kristus hlásal a konal, znamená něco jiného. Jde nejen o záchranu duše, ale o celého člověka. Smrt zaručuje vážnost této záchrany a obnovy, protože bez ní by byl obsah této zvěsti jenom zdánlivý, klamný. Lidská smrt je vážností člověka milovaného Bohem.
Nový, posmrtný život vychází z osobního vztahu člověka ke Kristu. Lidské pojmy a označení zde pokulhávají. To, co je posmrtné, nijak nepřevyšuje pozemské. Je to druhá stránka jedné a téže mince. Jak je to možné? Jedině tím, že nás Bůh miluje a stále přitahuje nás ke své lásce, vede nás k vzájemné lásce, která je silnější než smrt (Pís 8, 6).
Křesťan si tedy nepředstavuje smrt jako konec ničeho, ani jako konec všeho. Představuje si smrt jako konec zkoušky. Život je totiž doba zkoušky, která končí smrtí. Už není možná náprava ani odvolání. Právě tato skutečnost způsobuje obávanost smrti, ale také významnost života. Když je smrt taková, pak je život nanejvýš závažnou záležitostí. To platí o životě jako celku, ale i o každém jeho okamžiku. Vzhledem k hodnocení života po stránce duchovní a mravní se celá jeho hodnota soustřeďuje v hodnotě posledního okamžiku. Tím je život nekonečně zhodnocován a stává se skutečně smysluplným. Je-li celý život v každém okamžiku smrtelný, dostává se tím hodnoty celému životu. Místo chápání jednotlivých životních okamžiků různě naplněných významem a nakonec posledního okamžiku jako nejvýznamnějšího, celý život se v každém okamžiku znásobuje ve své hodnotě.
Smrt stanoví poslední mravní a duchovní stav člověka. Přitom ale vzniká nebezpečí mylného chápání mravní hodnoty jako nějaké výsledné součtové částky. Jakoby se posmrtný soud dal chápat pouze jako zvážení množství dobrých a zlých skutků na dvou miskách váhy. Mravní život nemůžeme chápat jen jako množství, nýbrž především jako jakost. Člověk je buď spravedlivý nebo není, takže kdo se prohřeší v jediné věci, stal se hříšníkem ve všem. (Jk 2, 10)
V takovém pojetí smrt není nějaká nahodilá příhoda, ale vrcholná činnost. Křesťan nestojí vůči smrti trpně, jako vůči něčemu, co ho na konci života zaskočí. Cvičí se v umírání už za života a dobrovolně rozptyluje vlastní smrt do každého životního okamžiku. Takže prožívá svou smrt. S veškerou vážností pohlíží smrti tváří v tvář. Křesťanskému chápání smrti tedy odporuje každá unáhlenost a lehkomyslný přístup vůči smrti. Jenom člověk bez víry si může přát náhlou smrt. Ta se zdá být velmi lákavá, protože fyzické utrpení je velmi zkráceno.
Hlavní stránkou ve smrti je její význam jako hranice mezi časností a věčností. Proto je třeba při ní přednostně zajistit zájmy věčné; celkem vzato, čím více při smrti trpíme, tím více dostáváme příležitosti k nápravě některých životních vin. Nejenže tedy máme právo, abychom nebyli ze světa propuštěni tak snadno a rychle, ale je to i nebezpečné, s ohledem na věčnost.
Náhlá smrt může často předznamenávat dlouhý očistec, protože naše poslední nemoc a smrt mohou být vzácnou příležitostí k zadostiučinění. Naopak dlouhá, pomalá smrt dává po lidské stránce více příležitosti a času k nápravě vin a přípravě na pokojnou smrt. (20)
Bylo by však mylné domnívat se, že smrt pro křesťana ztrácí svůj tvrdý a strohý ráz. Také křesťan má přirozený odpor k smrti. Smrt sama o sobě je totiž nenáviděníhodná. (21) Jenže křesťan zná příčinu tohoto odporu vůči smrti. Je přesvědčen, že člověk původně neměl zemřít, avšak člověk tento dar (Gn 2, 17) vlastní vinou ztratil (22).
Křesťan neulpívá jenom na tomto názoru, protože věří, že Kristus, vtělený Bůh vzal na sebe dobrovolně smrt za lidstvo, zemřel a navěky přemohl smrt. Osvobodil lidstvo od smrti jako nutného trestu za lidskou vinu. Jedině v tomto božském přemožiteli smrti nabývá každý lidský život i smrt smyslu, významu a hodnoty.
Vědomí smrti v životě věřícího člověka není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené naděje na budoucí dosažení plnosti štěstí, po němž člověk celou svou přirozeností touží, a k němuž během celého života směřuje. Víra v Krista - naprostého a dokonalého přemožitele smrti - osvobozuje člověka od nebezpečí úplné zkázy (I Kor 5, 56-57). Poskytuje mu jasnou odpověď na úzkostlivé otázky, co ho v budoucnosti čeká. Zároveň mu dává příležitost být v Kristu sjednocen s milovanými bližními, kteří už opustili tento svět. Poskytuje mu naději na pravý život u Boha. (23)
Každému člověku je samozřejmě ponechána svoboda. Svoboda rozhodnutí buď k životnímu růstu v dokonalosti a zhodnocování života, nebo k rozkladu a znehodnocování života v proviňování se proti řádu života.
Z toho je jasné, jak jsou pro člověka důležité jeho poslední okamžiky. Kdo mu pomůže, aby tehdy, kdy je mu souzeno opustit tento svět, zemřel pokojně a usmířeně, ten je jeho největším dobrodincem.
Třebaže posláním zdravotníků a lékařů je léčba a mírnění utrpení, přesto se někteří zaměřují na jednostranné potírání smrti, dokud je to technicky možné. Často to vede k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který zahrnuje také smrt, a aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodně, a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval největším hodnotám lidského života.
Pravá pomoc při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost a účast příbuzných a dobrých známých. Umírající člověk by měl poznat, co pro své okolí znamená. Je třeba mu ochotně vyhovět a uvážlivě plnit jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to okázale ocenit či nikoli. Pro umírajícího to znamená velmi mnoho, spojí-li se s ním kněz, nebo i příbuzní či obsluhující zdravotníci v krátké modlitbě.
Správné chování ke smrtelně nemocnému vyžaduje především docela osobní nasazení jednotlivce, kněze nebo i zdravotníka. Měli by podniknout vše pro to, aby každý člověk právě v posledních dnech a okamžicích nejrůznějším způsobem poznal, že je vážen, hodnocen ve své lidské důstojnosti a milován. Jedině tak snáze pochopí, jak drahocená a důležitá je tato poslední chvíle jeho života. Každý člověk si zaslouží důstojnou smrt, bez zbytečného dramatu citu a bolesti, i bez chladu a distancování se těch, kdo se zúčastňují jeho umírání.
Smrtí člověka však není docela skončeno poslání těch, kdo se zodpovědně účastní při jeho umírání. Mohou také vykonat mnoho pro to, aby poskytli útěchu příbuzným. Jejich povinností je také důstojné a šetrné zacházení s tělem zesnulého. Uvážíme-li, že duše zemřelých, kteří byli zaživa bez víry nebo nábožensky vlažní, lpí více než duše věřících na hmotě, projevuje se po smrti patrně u takových lidí sklon k zdlouhavějšímu rozpojování jemných vazeb mezi duší a příslušným tělem. V pohřbu kremací nebo jiným nešetrným způsobem se pak této lidské duši, poznamenané materialismem, dostává od pozůstalých zbytečného postihu a zbytečných muk, když prudkým zásahem ze světa pozůstalých, k němuž duše tolik lnula, je rázem zničeno jemné, zčásti bioplazmatické pletivo, jímž byla duše s daným tělem spojena. Proto křesťané pokládají pohřeb do země za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváme zesnulému, a péče o jeho hrob je pro věřící znamením naděje na vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli z tohoto světa, jsou nám ještě bližší, než před svou smrtí. (24)
Vrcholem péče o zemřelého je vyprovázení jeho duše ve mši svaté. Jde přitom také o rozjímání pozůstalých o smrti a výcvik umrtvováním sebe sama už během života, sebezáporem, pokáním a odpoutáváním se od světa. (25)

 

Lombrosovy pokusy s posmrtným životem
"Lidská bytost je organismus. Jako taková je ovlivňována těmi zákony, které jsou známé jako biologické", říkal prof.Lombroso, když na turínské univerzitě přednášel základy antropologie a psychiatrie.
Cesare Lombroso (1836-1909) patřil ke krajně svérázným psychiatrům, jejichž hypotézy vzbuzovaly velmi protichůdné názory. Jedni ho uchváceně naslouchali a nekriticky přijímali výsledky jeho výzkumů, druzí však zatvrzele odmítali uznat, že by na jeho práci byla aspoň špetka něčeho přínosného.
"Jak je to tedy s vrozenými sklony člověka k jeho jednání?"
"Provedl jsem k tomu rozsáhlé antropologické výzkumy."
"Nakolik jsou tato zkoumání přesná?"
"Velmi přesná. Jen do roku 1892 jsem provedl pečlivá měření tělesných zvláštností přes 25 tisíc odsouzených zločinců. Přitom jsem zjistil, že se u zločinců vyskytují určité tělesné anomálie."
"O těch věcech jste už přece psal ve své knize v roce 1875." (26)
"Ano. Tehdy jsem vyslovil hypotézu, že rozhodující příčinou lidské zločinnosti jsou vrozené biologické vlastnosti pachatelů trestné činnosti. Nyní jsem pro to získal důkazy."
"Důkazy?"
"Zajisté. Na základě pečlivých měření jsem se dopracoval k typu zločince s jistými vrozenými anomáliemi. Tomuto typu pravého, totiž rozeného zločince, vyznačujícího se jistými znaky fyzickými a psychickými, odpovídá asi 40 % lidí nalézajících se ve vězeních."
"O jaké znaky se jedná?"
"Jsou to různé anomálie lebky, anomálie mozku, anomálie vnitřností, dále různé antropometrické a fyziognomické zvláštnosti, anomálie těla, dále jisté psychické zvláštnosti a rovněž zvláštní zvyky."
"Můžete tyto úchylky podrobněji rozvést?"
"To si můžete podrobněji přečíst v mých studiích."
Lombrosova studie o typu "pravého zločince" (27) zahrnuje následující znaky typu "rozeného zločince". Mezi fyzickými znaky uvádí: hydrocefalické a rhachitické změny na lebce, malý obsah mozkovny, vystouplé nadočnicové oblouky, výběžek čelní kosti processus jugalis (předčasný srůst lebečních kostí), nízké čelo, velké oční důlky, nadměrně vyvinutá lícní část lebky, velké čelisti a vysedlé zuby, poruchy ve skladbě mozkových závitů, proměnlivý počet ústrojů jako jsou prsní bradavky, prsty, zuby, atd., dále odstávající ušní boltce a jejich tvar (plackovité nebo přirostlé), dále je postižený člověk v rozpětí rukou širší než vyšší, málo rozlišené pohlaví, poruchy druhotných pohlavních znaků (husté vlasy, řídké vousy), neobyčejná podléhavost vůči klimatickým, magnetickým a povětrnostním změnám. V rámci takto tělesně určeného typu "pravého rozeného zločince" rozlišoval Lombroso ještě různé podtypy zločinců. Uvádí, že hrbatí mají sklon k padělatelství a žhářství, ale zřídka bývají vrahy. Silniční lupiči mívají často černé oči a husté černé vlasy. Obyčejní zloději mívají často šedé oči, menší vzrůst a menší tělesnou váhu. Vrahové mívají ztrnulý skelný pohled, velký nos, dlouhé uši, kudrnaté vlasy, velké špičáky a často šilhají.
Mezi psychickými znaky tzv."pravého rozeného zločince" uvádí Lombroso: částečně snížená smyslová vnímavost, zvláště omezená citlivost vůči bolesti, neobyčejně bystrý zrak, podprůměrná inteligence, záliba v krutosti, lehkomyslnost, marnivost, prchlivost, domýšlivost, mstivost, odpor k práci, pověrčivost. Mezi zvláštními zvyky, vyznačující typ "pravého rozeného zločince" uvádí Lombroso záliba v tetování vlastního těla, alkoholismus, bezpracný způsob obživy.
Lombroso provedl podrobné a přesné antropologické měření prostitutek. Na základě toho se dopracoval k typu "pravé, rozené prostitutky" (28). Znaky "pravé, rozené prostitutky" jsou podobné jako u jeho "pravého zločince", ale je zde výraznější sexuální výbojnost, nutkání ke snadnému získání majetku, nedostatek mateřského cítění, náladovost, hádavost, smyslnost, nedostatek pevné vůle, napodobivost, příživnictví, tuláctví.
Proti Lombrosovi však záhy vystoupili mnozí odpůrci. Tvrdili: "Nelze souhlasit s vaší domněnkou, že by tzv. pravý zločinec byl zločincem rozeným. Tím by byl tento pravý zločinec vlastně neodpovědným za své jednání, protože by byl určen od narození."
"Je vidět, že neznáte ani zdaleka celé mé dílo", hájil se Lombroso. "Jednou jsem v mládí vyslovil domněnku, že praví zločinci mají některé vlastnosti podobné jako opice, a hned jsem byl obviňován z atavistické domněnky. Také jsem jednou připustil souvislost mezi některými zločinci a lidmi psychicky nemocnými, a už jsem byl obviněn ze ztotožňování všech zločinců s psychicky nemocnými. A přitom jsem se pouze dopracoval k jednomu "typu rozeného zločince", k dalšímu "typu psychicky nemocného zločince", a kromě toho ještě k "typu kriminaloida". V knize Kriminaloid (29) jsem se zabýval zločincem, který se takovým stává za určitých okolností, třebaže se nerodí s náchylností k protispolečenskému jednání ani s psychickou poruchou. Jsou to zločinci z vášně, ze žárlivosti a příležitostní zločinci. V jiné knize jsem napsal, že každý trestný čin má mnoho příčin. Třebaže tyto příčiny vzájemně souvisejí, musíme zkoumat každou z nich odděleně" (30).
Ostatně už ve své práci o vzrůstu zločinnosti v Itálii (31) jsem vedle vrozeného sklonu některých zločinců ke zločinu a různých psychických poruch uvedl ještě dalších 16 příčin zločinnosti. Patří k nim hospodářská bída chudých vrstev, volnost mezistátního hraničního přechodu, tajné organizace jako Mafie, mírnost trestů, odstranění trestu smrti, podmíněné propouštění a zaostalost vězeňství."
"Jste příliš zatížen nablahým prostředím zločinu, se kterým tolik se zabýváte", namítali jiní Lombrosovi odpůrci.
"Asi jste nečetli moje další studie, které provádím souběžně s průzkumem zločinnosti. Věnuji se zkoumání otázky vrozenosti nadání k nadprůměrné, společensky a kulturně prospěšné činnosti."
"Opíráte se o výzkumy Francise Galtona o dědičnosti geniality?"
"Jak by ne. Ovšem Galton pouze prokázal v knize Dědičný genius (32), že nadání a zvláštní schopnosti (např.matematické schopnosti, hudební sluch) jsou často dědičné. Já jsem však i zde dospěl k určité typologii. Rozlišil jsem mezi zkoumanými geniálními lidmi jednak typ rozeného génia s vnějšími fyzickými anomáliemi, dále typ duševně chorého génia, a konečně typ génia který se k své vyjímečnosti dopracovává pod vlivem okolního prostředí a vlastní pílí."
"Jste materialista, který chce genialitu vysvětlit stejně jako zločinnost jen působením kombinace dědičnosti a okolního prostředí, a na lidskou svobodnou vůli vám už nezbývá moc místa. Jaká je pak odpovědnost zločince za jeho zločiny a zásluhy génia za jeho objevy či výtvory? Je zločincem nebo géniem proto, že se takovým narodil nebo kvůli duševní nemoci či vlivem okolního prostředí. Ale jaká je pak odpovědnost člověka, když je takto dokonale určen buď vrozenými sklony nebo psychickou nemocí nebo okolním sociálním tlakem? Jak potom odsuzovat zločince, když jedná jen pod vlivem nutnosti? A jak pak oslavovat génia, když on je pouze ve vleku dědičnosti, nemoci či okolí? A přesto někdo, kdo je dědičně zatížen nebo okolním prostředím nutkán k nějakému zločinnému jednání může být mravně zasloužilý už tím, když svobodně nespáchá nic zlého. A jiný zase může být málo chvályhodný, když jen koná dobročinnost, ke které je dobře dědičně uzpůsoben nebo dobře tlačen okolím. U vás, pane profesore, chybí důraz na svobodnou vůli a ohled na duchovní život člověka."
"Nemáte tak docela pravdu", hájil se Lombroso. "Zajímám se také o nehmotné skutečnosti."
"Ale pane profesore, každý ví o tom, jaký jste materalista!"
"Možná že každý, kdo neví nic o skvělých parapsychologických experimentech, které jsem provádím."
"Parapsychologických? Samé neprůkazné věci!"
"Říkáte neprůkazné? Tak tedy zavolejte do místnosti tu ženu, která stojí v předsále auly této památné univerzity!"
Vzápětí vstoupila do místnosti žena středního věku s tmavými vlasy sčesanými dozadu. Ihned se k ní připojil starší prošedivělý vousatý muž. Vedl ji na pódium před shromážděné badatele. Všichni ho znali. Byl to sám Camille Flammarion, známý astronom a badatel.
"Dovolte, abych vás představil tomuto váženému shromáždění. Eusapia Palladino", řekl prof.Lombroso.
Matka této krajně citlivé bytosti zemřela při jejím porodu. A když jí samotné bylo dvanáct let, její otec byl zavražděn. O šokující a otřesné zážitky tedy neměla Eusapia Palladino (1854-1918) nouzi. Brzy upoutala pozornost psychologů svými neuvěřitelnými vlastnostmi. Pařížský fyziolog Charles Richet prováděl přes sto pokusů s touto nervově labilní bytostí a dospěl k závěru, že její jsou skutečně vyjímečné.
"Když se zlobí, dokáže na dálku působit velmi destruktivně. Ačkoli byla sama připoutána k židli, přesto v její přítomnosti se pohovky, stoly i menší předměty divoce pohybují po celé místnosti", uváděl Flammarion.
"Tento den", uváděl prof.Lombroso, totiž 11.března 1901, si každý z nás zapamatuje na celý život."
Načež Cesare Lombroso, po předběžném souhlasu Eusapie Palladinové, uvedl tuto ženu do hypnotického spánku. Poté ji vyzval:
"Eusapie, přeneste svou mysl do záhrobí! Vejděte ve styk s mým zesnulým dědečkem!
Lombrosův děd býval rovněž lékařem. Zesnul však velmi mlád při svém výletu na Sicílii. Stalo se tak po infarktu, který ho stihl v roce 1852.
"Kdo mne volá?" ozvalo se hlubokým hlasem od Eusapie.
"To jsem já, dědečku, tvůj vnuk Cesare. Potřebuji, abys mi poradil s diagnózami některých svých pacientů.
Obecenstvo shromážděné na turínské univerzitě zatajilo vzrušením dech. Zdálo se, že médium opravdu navázalo spojení s Lombrosovým dědečkem, a velmi zřetelně vyjadřovalo jeho vůli. Palladinová mluvila jménem zesnulého neobyčejně věcně a vytříbeným lékařským slovníkem. To velmi kontrastovalo s jejím slovním projevem před jejím uspáním. Zdálo se, že její spojení se záhrobím poněkud překvapilo i samotného Lombrosa. Když se vzpamatoval, začal klást svému dědečkovi mnohé odborné otázky, na které se nedalo odpovídat jen povšechně. Avšak Palladinová odpovídala velmi pohotově, věcně a přesně, až nabyli všichni účastníci přesvědčení, že odpovědi nemohou pocházet od ní samotné. Vypovídala přesné věci o lidech, které sama neznala. Přitom používala lékařské názvosloví a odbornou psychiatrickou terminologii.
V závěru svého experimentu požádal prof.Lombroso všechno přítomné obecenstvo, aby opustilo místnost.
"Chci položit vyvolanému duchovi důvěrné otázky a nechci přitom porušit zásady lékařské etiky."
Lombroso se potom otázal duchovního přízraku svého dědečka na diagnózu svého pacienta a přítele Carla Benniniho, který už dlouhé léta trpěl chronickými bolestmi hlavy neznámého původu. Eusapie pohotově odpověděla zcela jednoznačně:
"Pacient trpí parafrenií. Do konce října tohoto roku zemře."
Tím skončil tento tajemný rozhovor Cesara Lombrosa s Palladinovou, protože duch zesnulého dědečka se důrazně domáhal, aby ho už nechali na pokoji. Palladinová se probrala z hypnotického spánku a prof.Lombroso zůstal jako opařený. Dozvěděl se mnohem více, než vůbec chtěl. Byl z toho krajně zmatený.
Od té doby se začal soustavněji zabývat s případem svého přítele Carla Benniniho. Ani ne půl roku po seanci s Eusapií Palladinovou, dne 12.října došlo k ostré hádce Carla s jeho manželkou. Vzápětí po této hádce vyskočil Carlo z okna v sebevražedném úmyslu a na místě se zabil. Lombroso byl konsternován tímto předpovídaným a naplněným termínem skonu Carla Benniniho.
Byl však tento Lombrosův veřejný experiment s Eusapií Palladinovou opravdovým důkazem jeho doceňování duchovní stránky a mravní hodnoty člověka nebo jen další manipulace s člověkem a jeho svobodnou vůlí?
Dne 20.dubna 1902 se konal ve Vídní kongres o paranormálních jevech. Prof.Lombroso přednesl příspěvek na téma osudové předurčenosti v případě Carla Benniniho. Na konci své přednášky řekl:
Jsem si dnes už docela jistý, že médium, paní Eusapia Palladinová, čerpalo při onom experimentu, který se udál dne 11. března 1901, nikoli z dědovy posmrtné mysli, nýbrž z mé vlastní podvědomové mysli. Já osobně, třebas jen podvědomě, jsem tehdy velmi přesně diagnostikoval Benniniho chorobu a také odhadoval dobu jeho smrti. Poté jsem bez zlého úmyslu podvědomě nasměroval tohoto svého pacienta a přítele do náruče smrti, a to konkrétními představami jeho konce. Asi jsem vytvářel mocní energetická pole, která spoutávala Benniniho mysl a osud podobně jako pavoučí sítě zachycují lapené mušky...
Aniž bych to vůbec tušil, stal jsem se od počátku energetickým původcem událostí, které nakonec přivodily smrt mého přítele. Já ho totiž svými vizemi nasměrovával do kritických situací, takže nakonec skončil, tak jak skončil. Na svou obhajobu však uvádím, že jsem tak nečinil cílevědomě ani z osobní zaujatosti, a že i tato ukonečná tragická událost může být pojata do budoucnosti jako nezáměrný experiment, svědčící však o mocné síle lidského podvědomí...
Všech těchto nezamýšlených vedlejších neblahých důsledků svého okázale vědeckého počínání mohl být Cesare Lombroso ušetřen. Stačilo se pevně přimknout ke Kristu a jeho svaté Církvi a žít jejich nadpřirozenými svátostmi. Ba dokonce už jen pravidelná každodenní modlitba, zejména modlitba svatého růžence by ho byla obrnila proti neovládaným a nekontrolovaným projevům jeho podvědomí.

3. Zamyšlení: Je nějaký posmrtný život ?
Člověku se přirozeně příčí pomyšlení, že by po dokonalém rozvoji všechno zaniklo. Tak se u něho prosazuje přesvědčení o posmrtném životě, kde se znovu shledá se vším, co si zamiloval. Avšak žádná zkušenostní věda ani žádný ryze lidský důkaz nemůže přinést důkaz o tomto posmrtném shledání.
Přesto ale byl člověk vždy přesvědčen, že tělesnou smrtí život docela nekončí. Tím se mu však neodbytně vnucuje otázka, jaký je posmrtný život. Pokud srovnáme zprávy Božího zjevení s výsledky vědeckých výzkumů v dějinách lidstva, tedy se shodně ukazuje: že se člověk po svém původním stavu vyspělého životního názoru vracel k duševnímu dětství. Z tohoto duševního dětinství vzešel názor o stěhování se lidské duše po tělesné smrti do jiných těl. Tento názor se opíral o povrchní pozorování, že přírodní bytosti stále umírají a přece jsou zde dále, stále stejného druhu. Dětsky opožděná mysl z toho usuzovala, že se život v přírodě pohybuje v uzavřeném kruhu.
V různém prostředí byla tato primitivní domněnka rozličně podána. Ve staroegyptském podání se setkáváme s myšlenkou, že se lidská bytost může po smrti uchýlit do jakékoli podoby lidské, zvířecí nebo neživé. Když tuto myšlenku převzali Řekové a Indové, vytvořili z ní mravní soustavu. Řekové se domnívali, že stěhování lidských duší je trestem za provinění člověka v pozemském životě. Přitom však je to také prostředkem očišťování, aby duše po přiměřeném počtu opakovaných různých vtělení konečně unikla z tohoto koloběhu přírodního života. (33) Myšlenka o převtělování duší však byla nejvíce propracována v pevnou soustavu v Indii. Ind se dívá na život v přírodě jiným pohledem než my, neodloučil se od ní, začlenil do ní své životy před narozením i po smrti. Ind má stálý zájem na úspěšném trvání tohoto světa, neboť věří, že zde bude žít novým životem, třebaže za změněných podmínek. (34) Duše se stěhují v nepřehledných článcích a převtělují se do stále nových útvarů. Připouští se tedy, že se duše může oddělit od těla, avšak že také zvířata, rostliny ba i nerosty mohou být nositeli lidské duše; uznává se, že duše může po smrti těla vstoupit do jiného těla, ať lidského či vůbec živého, anebo neživého.
Není pochyb, že vedle primitivního sklonu k oduchovňování přírodních věcí působily při vytváření pevné soustavy převtělování také činitele morální, zejména touha po odměně dobra a potrestání zla. Je možné, aby osud lidí po smrti byl stejný, když se tolik lišili v mravním životě? Je nasnadě představa, že lidská duše putuje z jednoho těla do druhého, aby se trápila zde na zemi, dokud se neočistí tak, aby byla zbavena pouta k hmotě. Indové rozpracovali myšlenku o převtělování tak, že očišťování dostalo smysl postupného zbavování se příchylnosti k hmotě. Pozdější myšlenková hnutí připojila ještě jako dalšího činitele potřebu zdokonalení člověka, čehož se má dosáhnout právě touto cestou. Zásada Allana Kardeca: Narodit se, umřít, znovu se narodit a pokračovat bez ustání, takový je zákon, se stala hlavní zásadou většiny theosofů.
Nejvíce se však myšlenka o stěhování duší ujala v buddhismu. Na rozdíl od křesťanství je myšlenka o stěhování duší úzce spojena s ateismem. V indickém podání postrádá nejvyšší a nejdokonalejší bytost osobního Boha, jehož dokonalost v moudrosti a moci se nejlépe stará o vyrovnání životních nesrovnalostí jednotlivců během pozemské pouti. Veškerenstvo bylo rozdrobeno na oddělené jedince, kteří se potloukají pozemským životem právě tak jako posmrtným, aby se nakonec rozplynuli v nejasné a záhadné mlhovině Nirvány. Proto je myšlenka o převtělování duší neslučitelná s křesťanským světovým názorem. Učení o převtělování duší ničí hodnotu života jako vymezené příležitosti, ale především se neslučuje s Boží milostí.
Lidský život není nekonečný koloběh, z něhož únik by znamenal zaniknout v osobním svérázu, ani nevypočitatelné zmítání slepým osudem. Je to cílevědomá cesta. Pro křesťana je pouze jedno stěhování či putování v lidském životě. To je od narození cestou pozemského života k cíli. Cílem je osobní setkání s Bohem.
Křesťan jasně odpovídá každému, kdo hlásá posmrtný život ve smyslu převtělování: Smrtí končí spojení duše s tělem. Co je přírodním zákonem odloučeno, to nemůže spojit žádné umění. Smrt je konec života. Bůh je Pánem nad životem a smrtí. Nikdo jiný nemůže duši vrátit k pozemskému životu. Je totiž zničeno tělo, které bylo prostředkem duše pro život na zemi.
Tvar nějakého lidského těla a tvar živočicha nebo rostliny či nerostu jsou docela odlišné. Nelze je tedy zaměnit. Látce živočicha, rostliny či nerostu nelze vtisknout tvar nějakého člověka, ani naopak. Každá bytost má svůj vlastní tvar, který nemůže dát jiné bytosti, a který ani žádná jiná bytost nemůže přijmout. Když člověk zemře, oddělí se duše čili tvar od látky. Toto oddělení však neposkytuje duši možnost spojovat s jiným tělem, nedává to tvaru schopnost utvářet nějakou jinou látku. Proto se nejen učení církve, ale i samotný zdravý rozum brání myšlence stěhování duší.
Bůh však může zařídit projevy duší ze záhrobí na tomto světě. Tyto projevy ovšem nezávisejí na nějakých přirozených pozemských podmínkách, které by bylo zapotřebí splnit, aby se duše projevila. Naopak jsou odkázány pouze na přímý nadpřirozený podnět. K takovému projevu by ovšem musel být obzvláštní důvod, takže k tomu dochází docela ojediněle a zázrakem.


O d k a z y
18) Ř 5, 17-19.
19) I Kor 15, 20-22, Ř 6, 3-4.
20) F.W.Faber, Vyšší život, Brno 1948, s.288-290.
21) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, II, 5, 3; III, 46, 6.
22) Ř 5, 12; 6, 23.
23) Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, I,1, 18.
24) J.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.109-111.
25) F.J.Sheen, Pokoj v duši, Řím 1969, s.229; R.Guarini, O posledních věcech, Řím 1972, s. 24-26.
26) C.Lombroso, L´Uomo delinquente in rapporto all´antropologia, alla giurisprudenza ed alla psichiatrii, 1875.
27) C.Lombroso, L´Uomo delinquente, 1889. 28) C.Lombroso, La donna delinquente, la prostituta e la donna normale, 1893.
29) C.Lombroso, Il criminaloide, 1889
30) C.Lombroso, Le Crime, causes et remédes, 1899.
31) C.Lombroso, Sull´incremento del delitto in Italia e sui modi per arrestarlo, 1879.)
32) F.Galton, Hereditary Genius, London 1892.
33) Plato, Faidros, 246-250.
34) V.Lesný, Buddhismus, Praha 1948.

Co je na konci tunelu?
Obyvatelé a hosté Curychu se těšili z krásného letního západu slunce, když se majitel dobře zavedené švýcarské stavební firmy Alex von Laue spolu se svým obchodním partnerem vydali v Porsche po silnici směrem do Lugana. Nedaleko Bellinzony havarovali. Došlo k tomu ve 13 hodin 20 minut. Na dvouproudové silnici se Porsche střetl v protisměru s pomalu jedoucí kolonou vojenských vozidel, kterou předjížděl těžký nákladní automobil. Došlo k čelnímu nárazu.
Tahle nehoda způsobila zásadní zlom v architektově životě. Zároveň však přinesla mnoha dalším lidem sdělení o něčem, o čem snili mnozí zbožní lidé. Šlo o zprávu o povznesení do nějakého vyššího života.
Alex von Laue prožil při plném vědomí smrtelnou úzkost. Vykřikl. Nejprve setrvačností proletěl předním sklem stranou přes kapotu. Dopadl na silnici. Při havárii utrpěl četné zlomeniny kostí. Během několika minut dorazil k postiženému lékař a konstatoval:
"Zástava srdce."
V tomto okamžiku zakoušel von Laue něco neuvěřitelného. Nepociťoval žádnou bolest a místo toho se vznášel nad místem nehody a přesně viděl, co se pod ním děje. Když po mnoha oživovacích pokusech se později obnovila činnost jeho srdce a on posléze přišel k vědomí a uzdravil se, vypravoval o tom:
"Viděl jsem své nehybné tělo přesně v poloze, kterou jsem později našel popsanou v policejním hlášení. Pozoroval jsem, jak mi lékař násilím otevřel ústa a snažil se o umělé dýchání. Zřetelně jsem ho slyšel i jasně viděl, když zklamaně prohlásil: Tady se už nedá nic dělat. je mrtvý.
Nejpodivnější na tom bylo, že jsem viděl tuhle strašlivou scénu z nadhledu. Shora jsem viděl, jak tam dole na silnici zemřel jistý člověk, a viděl jsem, že ten člověk jsem já sám. Nebyl jsem tím nijak vyveden z rovnováhy. Nezakoušel jsem přitom žádné zvláštní pohnutí. Byl jsem úplně klidný. Prožíval jsem stav šťastné blaženosti."
Jakmile Alex von Laue zakusil jednou tento blažený stav, vracely se mu znovu a znovu vzpomínky na tento stav. Sotva se uzdravil a zotavil snažil se nějakým způsobem znázornit a vyjádřit tuto svou strhující zkušenost. Snažil se to vymalovat v četných akvarelech, popsat v knihách a zveřejnit v mnohých televizních pořadech. Stále znovu opakoval:
"Bylo to úchvatné. Vzdálil jsem se svému tělu. Vznášel jsem se a slyšel jsem krásnou melodii. Celou mou bytost naplnila nádherná harmonie. Hudba byla stále jasnější, silnější a úchvatnější, všechno zaplavovala. Prožíval jsem ji doslova celou svou bytostí, nejen sluchem, ale i barevně, tvarově a pohybově. Potom jsem v závratném sledu událostí prožívalo všechny své minulé skutky a zkušenosti. Sám sebe jsem vyzýval k tomu, abychom to všechno zhodnotil. Také jsem to učinil v úchvatné všestrhující harmonii. Zaplavila mne oblažující zář, které mne znovu celého prostoupila. Všechno bylo proniknuto jasným světlem. Všechno doprovázely akordy majestátní symfonie, provázená příjemným zážitky zrakovými i chuťovými. Všechno mi připomínalo jednolitou, třebaže rozmanitě se projevující frekvenci."
Tento euforický zážitek však pojednou rázem skončil. Zraněný architekt se dodatečně dozvěděl, že na místo nehody se dostavil další lékař, který přijel z nedaleké osady. První lékař mu sdělil:
"Nejeví známek života."
Bez ohledu na to, vpíchl bezvládnému tělu architekta injekci adrenalinu přímo do srdce. Souvisely snad pacientovy později vyprávěné zážitky s tímto zásahem? Alex von Laue líčí:
"Padal jsem do temné hlubiny. S nepříjemnými pocity jsem se najednou začal probírat k vědomí namáhavě otevírat oči." během, léčby a rekonvalescence přemýšlel pak o nových překvapivých zkušenostech. Uvažoval o smyslu lidského života, až dospěl k závěru:
"Nejúchvatnějším zážitkem mého dosavadního života byla smrt."
Lékaři mu sice vysvětlovali: "Nebyla to skutečná smrt, třebaže jste se jistou dobu nalézal ve stavu klinické smrti." Přesto Alex von Laue od té doby předává na přednáškách a v televizních pořadech poselství, že po smrti žijeme dál.
Existuje stále víc lidí, kteří byli pomocí vyspělé lékařské technice a včasnému zákroku zdravotníků udrženi při životě, třebaže jejich srdce na jistou dobu docela zastavilo svou činnost. Tito lidé popisují své zkušenosti, které zažili na hranici života a smrti.
Podobně třeba spisovatel Henry Jaegera byl stižen náhlou mozkovou příhodou. Upadl na zem a nebyl schopen pohybu. Manželka ho ráno našla bezvládně ležet na podlaze. Ihned přivolala lékařskou pomoc. Byl odvezen sanitkou ze svého domu v Asconě do nemocnice v Locarnu. Nemocniční vyšetření ukázalo, že mu praskla jedna céva. Lékaři se shodli na léčbě:
"Musí se podrobit operaci. Taková operace se dá provést jen v hlavní kantonální nemocnici v Curychu. Převoz pacienta v takovém stavu je nebezpečný. Máme sice speciální sanitku pro takové účely, ale převoz je přesto spojen se značným rizikem."
Manželka pacienta jim dala souhlas k převozu. Jaeger na to všechno dodatečně vzpomíná:
"Bylo mi jasné, že ležím v sanitce. Necítil jsem žádné obavy, ale měl jsem nejasné tušení, že jsem se ocitl v nebezpečí života."
Někteří z lidí, kteří prodělali klinickou smrt, ale probrali se k pozemskému životu, vzpomínají, že se vznášeli nad vlastním tělem, prožívali přítomnost jasného světla, v mžiku před jejich zraky proběhl životní příběh v hlavních obrysech, a to často docela zapomenutých, na konci průchodu člověka očekávají jeho příbuzní, kteří se v současnosti už nenacházejí mezi živými, dále někdy i zvláštní jasné, bělostné postavy.
Jaeger měl podobnou zkušenost: "Dostal jsem se k mohutné bráně, za níž jsem rozeznával jasné světlo. Okolní prostředí mi připadalo tak známé. Vnímal jsem teplé barvy a příjemné tóny, jaké jsem nikde na světě nezažil. Byly to velmi souladné a libé tóny, symfonie, jakou nikdy nikdo nesložil, ale zdálo se, jako by vznikala bez přičinění jakýchkoli hudebníků."
Podobně jako někteří další z těch, kdo přežili klinickou smrt, vyprávěl také Jaeger: "Byl to stav oblažujícího a uspokojivého míru, souladu, jaký se vymyká všemu, co jsem kdy během pozemského života zakusil, zkrátka dosud nepoznaný zážitek štěstí. Jako bych se dostal do jiného, lepšího světa. Na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Tato slova zdaleka nejsou způsobilá vyjádřit tento velkolepý zážitek."
Obratný výkon neurochirurga v nemocnici v Curychu zachránil Jaegera pro další život vedle jeho milované manželky, třebaže se to jevilo vedle blaženého stavu, do něhož byl pacient ponořen, jako něco méně lákavého. Co se na první pohled zdálo jako šťastná náhoda, zakoušeli někteří ze zachráněných spíše jako něco horšího.
Lékař Carl Gustav Jung vylíčil podobný zážitek, když v roce 1944 prodělával srdeční infarkt. Líčil to pomocí svých představ, které ho s ohledem na velkolepost a úchvatnost zážitku vedly k představě letu vysoko nad zemí. Psal o tom: "Můj zorný úhel neobsáhl celou Zemi, ale její kulovitý tvar byl dosti zřetelný a světadíly se stříbřitě třpytily v namodralém světle."
Po jeho přivedení k vědomí pomocí kyslíku a kafru se podařilo Dr.Junga zachránit na několik dalších let pozemského života. Nabízí se však otázka: Jsou tato a další svědectví lidí, kteří po překonané ztrátě vědomí utrpěné při nějaké nehodě či náhlé příhodě ochromující tělesný život poskytli takové svědectví skutečným dokladem existence posmrtného života? Anebo mají tyto jejich zážitky docela pozemský původ, a to v dávno zapomenutých vzpomínkách na vlastní stav těsně před narozením a při narození, zakoušený především celým tělem novorozence jako jedním celostním zážitkem? Křesťan věří v život věčný, ale nikoli proto, že by se snad někdo z onoho světa vrátil, což je pro tvora byť i pomocí vyspělé lékařské techniky a postupů nemožné. Věří v nesmrtelnost duchové duše člověka, protože ji takovou stvořil Bůh.

4. Zamyšlení: Je lidská duše nesmrtelná ?
Duše je základem života. Pokud je zdrojem životních úkonů, dává člověku přirozenost. Přirozenost je první vnitřní základ příslušné činnosti. Podstata takového základu nespočívá v nečinné a neměnné poloze, nýbrž znamená základ, z něhož pocházejí úkony a činnost. Činnost je nemyslitelná bez základu, z něhož vychází.
Skutečnost nás učí o dvojím druhu věcí. Některé jsou samy v sobě (např. člověk, rostlina), jiné jsou nutně připojeny k jiným (např. činnost, jakosti). Proto duše má svou podstatnost, neboť má svou činnost psychickou.
Kdyby duše nebyla podstatným základem života a život by představoval pouze souhrn psychických jevů, pak by člověk byl jen souhrnem neznámých jevů (35). K poznání průběhu jevů a postupu, jejich uspořádání, je třeba něčeho, co je mimo tyto jevy. Je to základ těchto jevů, který je sjednocuje a je důvodem jejich průběhu, jejich stálému trvání a povaze.
Duše rovněž nemůže být pouhá harmonie. Harmonie se přece říká dvojmo. Jedním způsobem je samotné složení, druhým způsobem ráz duše. Duše ale není spojením, jelikož by bylo potřeba, aby každá část duše byla složením nějakých částí těla, což není možné. Podobně není rázem spojení, protože jsou-li v různých částech těla různé rázy, neboli přiměřenosti spojení, pak by jednotlivé části těla měly různé duše. Jinou duši by měla ústa a maso a nervy, jelikož jsou složeny dle různé úměry. To je zjevně klamné. Duše tedy není soulad (36).
Duše a její činnost je netělesná. Každé tělo je přece rozdělitelné. Avšak všechno rozdělitelné potřebuje něco obsahující a sjednocující jeho části. Kdyby tedy duše byla tělem, pak by měla mít nějaké jiné obsahující a to bude duše. Vidíme přece, že odejde-li duše, tělo se rozkládá. A je-li to zase rozdělitelné, bude třeba dospět k něčemu nerozdělitelnému a netělesnému, což bude duše. Jinak se bude postupovat do nekonečna, což je nemožné. Duše tedy není tělem (37).
Duchová činnost se jasně liší od tělesné z různých podmínek, za kterých se děje. Smyslová činnost je ochromena silným podnětem (např. ostré světlo oslní zrak, vysoký hluk ohluší sluch, takže neslyší slabší zvuky). (38) Naproti tomu myšlenková činnost nemůže být ochromena hlubokým chápáním nebo rozuměním i těch nejhlubších věcí. Příčinou je to, že smyslová činnost je organická, takže je porušitelná pro porušitelnost orgánu. Myšlenková činnost je sama o sobě neporušitelná, protože nezávisí na tělesném orgánu. Proto hlubším chápáním věci není oslabena pro povrchnější poznávání. (39)
Totéž dokazuje také odtažitý ráz myšlenkové činnosti. Odtažité a všeobecné poznání prozrazuje schopnost zobecňovat, tedy nezáviset na konkrétnostech hmoty a na jedincích určených hmotnou velikostí a jakostí. (40) To je tím zřejmější, čím vyšší je stupeň odtažitosti. Pokud spolu s Aristotelem rozlišujeme tři stupně abstrakce, tedy na prvním stupni jsou přírodní vědy. Rozum abstrahuje od jednotlivé hmoty a nesleduje ten či onen nerost, rostlinu, živočicha, vnímatelné smysly, nýbrž přirozenost nerostu, rostliny, živočicha, jakož i přirozenost všech těles. (41) Na druhém stupni stojí matematické vědy. Rozum abstrahuje od každé smysly vnímatelné látky, tj. od fyzikálních vlastností, a všímá si povahy trojúhelníku, kole nebo čísel. Na nejvyšším stupni stojí abstrakce v metafyzice. Rozum poznává vlastnosti bytí, jednotu, pravdu, dobro, atd. Poznává také sám sebe jako nezávisejícího na hmotě. Toto je hlavní důkaz duchovosti duše. (42) V tom, že poznáváme bytí v jeho všeobecnosti, spatřuje sv.Tomáš znamení, že můžeme být povzneseni k přímému rozumovému vidění Boha, který je Bytí jsoucí samo o sobě (43).
Tytéž vlastnosti nehmotnosti a duchovosti základu lidského života, totiž duše, prozrazuje vůle a její svoboda (44). Předmětem vůle je všeobecné dobro. Předmět má přirozený vztah ke schopnosti, jinak by po něm nemohla toužit. Proto snahové napětí vůle k dobru jako takovému dokazuje nehmotnost činnosti vůle a jejího základu. Smyslové snahové napětí jde za určitým dobrem, jak je nachází v jedincích.
Svoboda předpokládá myšlenkovou činnost, takže svobodné jsou bytosti duchové. Každá schopnost jedná tak, jaká je. Je-li tedy v lidské duši duchová a samostatná činnost, pak je i její zdroj duchový a samostatný.

Někteří psychologové předpokládají dvojí základ lidského života. Jednu duši jako základ ústrojného života a druhou jako základ života myšlenkového a volního. Toto rozlišení je však jen v řádu myšlenkovém, a ne ve skutečnosti, protože lidská duše je svou povahou duchová. Je schopna oživovat tělo, a tedy je zdrojem života vegetativného a živočišného. Proto vyšší ráz lidského ducha nevyžaduje dva základy. Tělo člověka je lidské, protože je oživeno lidskou duší. Kdyby zde byl dvojí základ, tedy by tělo člověka nebylo lidské. Lidský by byl vlastně jenom duch, který by neměl přímý vztah k tělu. V člověku je tedy jediná duše. Tato lidská duše je celá v celém těle člověka a celá v kterékoli jeho části (45). Je tedy jednoduchá a nedělitelná.
Podobně jako lidská duše, tak i duše ostatních živočichů je jednoduchá. Každý živočich má duši. Jeho emoce se nedají plně vysvětlovat jenom fyziologickými, chemickými a jinými hmotnými činiteli, ale přítomností nehmotné duše. Živočišná duše je nedělitelná a je celá v celém těle i v každé jeho části podobně jako lidská duše (46).
Přesto živočišná duše postrádá nesmrtelnost. Živočišná duše není sebevědomá, osobní, a je ve své činnosti odkázána na smysly a tělesné ústrojí. Veškerá její činnost směřuje k tělesnému růstu a k zachování druhu. To je účel živočišné duše. S rozkladem těla ustává její činnost a zaniká veškerý její život. její účel je naplněn, a není žádný důvod, proč by měla po smrti těla dále trvat.
U živočicha je duše docela závislá na tělesné hmotě. Netouží po naprosté pravdě, nýbrž jen po uspokojení tělesných potřeb. Touha po pravdě je výrazem lidské duše. Člověk obětuje i vlastní tělo, zapomíná na hlad a žízeň, jen aby dosáhl pravdy.
V živočišné duši není svobodné vůle, takže není schopna mravně dobrých úkonů. Touží jenom po tom, co prospívá tělu. Zvíře není schopno hříchu, proto mu nelze připisovat vinu ani trest. Tím také odpadá důvod, proč by živočišná duše měla být nesmrtelná, jak to vyžaduje spravedlnost i duše lidské (47).

Lidská duše je svou povahou nezměnitelná, takže nepodléhá změně ani po oddělení od těla. Tělo však podléhá změnám, a proto se rozkládá. Duchovost a jednoduchost duše ji činí nerozložitelnou a bytostně nezávislou na hmotě. Proto je lidská duše bytostně i nepřímo neporušitelná. Tvar, který má vlastní a samostatnou nehmotnou činnost, má také své bytí. Je svébytný a neodvozuje se od složení (těla a duše). Proto duše přežívá tělo.
Lze to dokázat také z dokonalosti duše. Věda a ctnost zdokonalují lidského ducha a vyžadují jisté odpoutání od těla.
Věda je dílem abstrakce. Čím více se duch povznese k nehmotnému, tím je vědění dokonalejší. Ctnost znamená vládu vůle nad tělesnými hmutími. Čím více se vůle zbaví závislosti na tělesných hnutích, tím je dokonalejší. Spočívá-li dokonalost lidské duše za pozemského života (tj. ve spojení s tělem) v jakémsi odloučení od těla, je nemyslitelné, že hyne, když je úplně oddělena od těla. (48)


O d k a z y
35) Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, II, 43.
36) Tamtéž, II, 44.
37) Tamtéž, II, 45.
38) Sv.Tomáš, Comment. De Anima, 1, III, 7.
39) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, 75, 6.
40) Tamtéž, I, 75, 5.
41) Tamtéž, I, 75, 2.
42) Tamtéž, I, 75, 6.
43) Tamtéž, I, 12, 4 k 3.
44) Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, II, 47.
45) Summa theologica, I, 75, 5.
46) Summa contra gentiles, II, 72.
47) Tamtéž, II, 82.
48) Tamtéž, II, 79-81.

Výzvy z onoho světa
Oblast lidských zážitků ohledně zesnulých daleko přesahuje meze toho, co psychiatrie zahrnuje pod halucinace, ať už se týkají vnitřních pocitů a emocí člověka, dále pocitů tepla či chladu nebo vizuálních zkušeností. Lidské zážitky ohledně zesnulých osob se týkají také dalších smyslových počitků. Patří sem ještě to, co psychiatrie zahrnuje pod sluchové halucinace, kdy člověk udává, že slyší různé zvuky, jako šelesty, hluk, ale hlasy, hudbu, atd. Dále se patří to, co psychiatrie řadí mezi hmatové halucinace, kdy člověk zakouší přirozeně nevysvětlitelné dotyky něčeho neviditelného nebo i zjevného. Konečně sem náleží také to, co se běžně označuje za čichové halucinace, kdy se lidé domnívají, že cítí nějaké vůně či pachy, které je spojují s jim známými osobami, jako vůně nějaké oblíbené květina či někým užívaného parfému, kouř dýmky.
V roce 1964 si kapitán Lionel Leslie zakoupil na odlehlém místě Isle of Mull poblíž Firth of Lorne v severním Skotsku opuštěný dům, kde se prý asi od roku 1960 ozývají podivné hlasy a žalostné sténání, které postrádají jakýkoli viditelný zdroj.
Jednoho dne Leslieho manželka, Barbara spěšně vběhla do domu za svým manželem a rozčileně volala:
"Co se děje?! Co se stalo?!"
"Co by se mělo dít?" divil se Lionel.
"Nikdo tady není?"
"Jsem tu sám."
"Zvenčí jsem slyšela docela zřetelně mužské hlasy."
"Ale drahá, vždyť tady jsem docela sám."
"Někdo tady musí být!"
Rozběhli se tedy po celém domě a kolem něho. Důkladně prohledali celý dům a přilehlé okolí, ale nikoho nenašli.
Od té podivné události uběhlo asi pět roků. V roce 1969 se však celý zážitek zopakoval, ale s tím rozdílem, že tentokrát bylo slyšet ženský hlas. Byly to zoufalé výkřiky o pomoc.
"Zdá se mi, jako by se ten hlas ozýval za stěnou starého kravína."
Lesliovi znovu prohledali dům a jeho okolí. Ani tentokrát nenašli zdroj hlasu. Začali pátrat po minulosti jejich domu. Objevili přitom zajímavou souvislost. Kdysi bývala v jejich domě hospoda. Býval to levný podnik pro honáky dobytka, kteří tudy procházeli. Před devadesáti léty se tam udála hrozná tragédie. Manželka hostinského byla zavražděna. Jak by však mohly úzkostné emoce přetrvávat na tomto místě po smrti oné ženy? Příznivci parapsychologických domněnek uvádějí, že zvukové a jiné výrazy emoce spojené s touto tragédií nějak zbytkově rezonují v daném prostředí pokaždé, když se v místě nachází podobně vnitřně naladěná osoba, v tomto případě někdo z manželů Lesliových, a působí pak jako citlivý vnímatel a příjemce útržků těchto někdejších podnětů. Kapitán Leslie v takovém rozpoložení dokonce prý spatřil celou scénu ze života někdejší hospody, když byla jeho žena na pevnině. Učinil o tom následující výpověď:
"Byla velká zima a velký mráz. Tehdy jsme ještě neměli jinou možnost topení než otevřený oheň a naftové topení. Kuchyň byla jediná teplá místnost v celém domě. Tak jsem se rozhodl, že tam přenocuji. Poměrně pohodlně jsem se uvelebil na matraci na podlaze a zabalil jsem se do deky. Spal jsem jako obvykle tvrdým spánkem - až do tří hodin ráno. Tehdy jsem se probudil, přesněji řečeno jsem se nacházel v tom paradoxním přechodném stavu mezi jasným vědomím a nevědomým dřímáním. Mohl jsem sice jasně myslet, ale zdálo se mi, že vůbec necítím tělo a mám zalehlé uši. Samozřejmě jsem věděl, že jsem jako předtím stále v kuchyni, ale přesto jsem cítil, že to není tak docela stejná místnost jako včera. Měl jsem pocit, jako bych vklouzl do jiné vlnové délky. Ačkoli jsem zprvu nikoho neviděl, měl jsem silný dojem jakéhosi napětí a očekávání. Tušil jsem přítomnost dalších osob. Opravdu tu byli. Byli to laskaví lidé a já jsem nějakým způsobem vnímal, že zde žili buď trvale nebo přechodnou dobu.
Pak jsem najednou viděl, jak nade mnou stojí nějaká žena. měla blond vlasy, byla mladá, velmi pohledná, tmavě zelenou sukni s bílými puntíky. Snažil jsem se dát jí najevo svou přítomnost, ale nedokázal jsem pohnout ani rukou. Když se mi to přece jen podařilo, přišel jsem k sobě, vrátilo se mi plné vědomí a zjev ženy se rozplynul.
Vstal jsem, zapálil jsem lampu a začal jsem uvažovat o svém zážitku. Krásná tvář té ženy mi ulpěla v paměti tak zřetelně, že na ni nikdy nezapomenu..."
Dá se opravdu předpokládat, že Leslie v polospánku opravdu vnímal ženu hostinského v době před manželskou tragédií? Vzhledem k tomu, že se ve spánku člověku zastírá vědomí, takže ztrácí uvědomělý smysl pro přítomnou trojrozměrnou skutečnost a pro čas, vyvozují z toho někteří parapsychologové, že se tím navazuje spojení mezi přítomností a dávnou minulostí. Ovšem spánek je věc subjektivní, kdežto vzdálenost mezi přítomností a minulostí je objektivní. Jiný výklad uvádí, že zde může být a mimo čas působit např. strážný anděl nebohé ženy, která se v kritické chvíli svého života upnula ve své modlitbě k Bohu, k Matce Boží, k andělům a svatým, a vyprosila si od nich zadostiučinění. Ať je tomu jakkoli, zůstávají to jen nepodložené spekulace, protože nikdo z lidí se z onoho světa nevrátil do tohoto světa. Nicméně případy takových jevů se vyskytují znovu a znovu.
V malebném kraji moravského Slovácka se nacházejí Dambořice. Kdysi to bývalo význačné městečko s přičinlivými lidmi. Proslulo keramikou, kterou zhotovovali Habáni z místní hlíny. Značný podíl na významu Dambořic však mělo židovské obyvatelstvo. Díky němu se rozvíjel obchod a rostl blahobyt této menšiny. Dnes o jejich slávě a bohatství na základě zchudnutí jiných vypovídá jen zarostlý honosný židovský hřbitov a mlýn, opředený pověstmi obyvatel přilehlých domů o tom, že v mlýně straší. A nejen tam.
Jedné noci v roce 1993 se přihodila podivná věc paní Marii Morávkové. Byla to vdova po práškovi ze mlýna. Sama o tom říkala:
"Chtěla jsem už jít spát. Bylo asi deset hodin. Šla jsem si odestlat postel. Najednou začal ze zdi foukat takový podivný vír. V tom hukotu jsem zaslechla docela zřetelný hovor. Někdo tam volal: Nech mě! Vždyť mě zabiješ! Pak se to ztratilo. Zůstala jsem ohromená. Dlouho jsem pak nemohla usnout. Ráno jsem to říkala synovi. Ten se na mě díval, jestli mi nepřeskočilo. Myslel si nejspíš: Už je stará a tak má nějaké halucinace. Vzpomněla jsem si na svou sestru Annu, která si kdysi stěžovala na takové zvuky, ale já jsem jí to tehdy nevěřila. Podruhé jsem to zažila v roce 1995. Zase uprostřed noci. Tehdy jsem tvrdě spala a vzbudil mě hluk v sousední místnosti. Vyskočila jsem z postele a volám: Kdo tady je!? Cítila jsem těsnou blízkost nějaké osoby. Pojednou jsem uslyšela z té strany zvuk, jako zachroptění. Otevřela jsem dveře do kuchyně, odkud šel ten zvuk a rozsvítila jsem tam světlo. Nic tam nebylo. Jak jsem byla rozčilena, tak jsem vykřikla: "Kdo jsi?! Myslíš, že já kvůli tobě nebudu spát?!"
Potom jsem vykřikla i nějaké nadávky. Když jsem se uklidnila, šla jsem si znovu lehnout. Za chvíli jsem ale uslyšela kroky za dveřmi. Někdo tam chodil. Potom se ozvalo jakési vzlyknutí. Připadalo mi to tak známé a povědomé."
Syn Jaroslav, vysokoškolsky vzdělaný, vyslechl ráno, když mu překvapená matka vyprávěla svůj zážitek, poradil mamince:
"Tak nech příště rozsvícené světlo celou noc a bude klid! " Ale stařenka si při všech těch hlasech zachovávala dávku selského rozumu, s níž odpovídala způsobem, vzbuzujícím až úsměv:
"To tak! Elektřina je drahá, a já budu té potvoře ještě svítit!"
Syn Jaroslav se pousmál, ale zanedlouho mu úsměv zmrzl na tváři, když se totiž sám stal svědkem podobné událostí v domku své maminky. Když nenacházel v přítomnosti žádný zdroj takových podivností, tak se doptával:
"Co bývalo v tomto domku dříve?"
"Kdysi tu bývala porážka dobytka. Bůh ví, co se tam stalo."
Jedno je však jisté. Když si stařenka vyprosila návštěvu kněze, který jí udělil svátosti a vykropil dům svěcenou vodou, záhadné noční zvuky ustaly.
V roce 1960 se stala místem zajímavého případu skotská Alloa. Jedenáctiletá dívka tvrdila, že u hlavy své postele slyší divné zvuky - jako by se tam od něčeho odrážel míč nebo tam někdo bubnoval. Případ byl důkladně zkoumán a na daném místě byly skutečně naměřeny vibrace. To je ovšem úkaz, který přes svou zřejmou fyzikální průkaznost bývá často vykládán parapsychology jako psychokinetický jev. Parapsychologové vykládají takový úkaz jako účinek třeba i nevědomého působení člověka, v daném případě této jedenáctileté dívky.
Je nápadné, že v mnoha takových případech se zdá, jako by zdroj zvuku ležel mimo prostor kolem vnímajícího jedince. Platí to hlavně pro situace, kdy jsou udávány vjemy kroků. Udávané kroky v místnostech, kde se vnímající člověk právě zdržuje, jsou naproti tomu velmi vzácným úkazem.
Mnohé staré domy, kostely, kláštery, zámky, hrady, panská sídla a různé zříceniny plní podle parapsychologických výkladů úlohu jakéhosi "rezonančního prostředí", která za jistých předpokladů přenáší zvukovou skladbu toho, co je v jejich zdech uloženo po celá staletí. Podle těchto výkladů mají určité stavební památky vlastnost podržovat stopu či ozvěnu místních událostí, a tato ozvěna se zlomkovitě projeví vědomě, když se v daném prostředí octnou podobně naladěné lidské elektrolyty, anebo naopak právě tyto podobně naladěné lidské elektrolyty v takovém kulturním prostředí mají vlastnost navodit trojrozměrnou stopu dávných místních událostí.
Zříceniny kostela v malé vesničce Beaulieu-sur-Dordogne na jihozápadě Francie, kdy byly za II. světové války za nejpřísnějšího utajení cvičeni zvláštní agenti s posláním podporovat francouzské hnutí odporu, se ukázaly být přímo vzorným prostředím k rezonanci dávných událostí, zvláště sborově zpívaných chorálů mnichů, kteří se zde usadili roku 1204.
Správce známého Technického muzea lorda Montagua Mr.Sedgwick, jehož dům spolu s několika dalšími stojí v těsné blízkosti těchto rozvalin, poprvé zaslechl nápěv mnichů krátce před Vánocemi roku 1959. Pracoval ve své kanceláři dlouho do noci a zrovna se chystal otevřít okno a vyvětrat, když tu zničehonic docela zřetelně zaslechl mešní zpěvy. Zpočátku předpokládal, že jde o rozhlasový přenos z nějakého kostela.
"Byl to jednoznačně sborový zpěv. Linul se do kanceláře s kolísající hlasitostí, jako by z nějakého porouhaného vysílače - jednou vcelku hlasitě, jindy zase dost tiše. Podivil jsem se, že někdo uprostřed noci pustil rozhlas. Znělo to tak krásně, že jsem zapnul vlastní přijímač, abych vyhledal stanici, která přenášela tyto nábožné zpěvy. Prošel jsem všechny francouzské a italské stanice, ale marně.
Teprve později jsem se dozvěděl, že se v případě těchto "představení" jedná o tamním lidem dosti známý, ale jinak naprosto neobvyklý úkaz: mnišský chorál zní v Beaulieu pokaždé, když se někdo v této vesnici rozloučil se svým životem."
Podruhé uslyšel pan Sedgwick sborový zpěv v předvečer dalšího pohřbu. Jeho zkušenost docela přesně odpovídá popisu paní Dayové, jedné z místních podnikatelek. Také ona byla stejného dne pozdě večer cestou domů překvapena nádherným mnišským chorálem.
Výklady těchto úkazů jednotlivými parapsychology se různí. Křesťan smýšlející realisticky se však v těchto záležitostech podrží nauky Církve svaté. Nauka Církve svaté v těchto záležitostech nezabíhá do zbytečných podrobností, které nejsou nutné pro spásu lidské duše.

5. Zamyšlení: Víra v nesmrtelnost lidské duše u různých národů
Sledujeme-li doklady o životě a mravech lidstva od nejstarších dob, objevujeme všude stopy víry v nesmrtelnost lidské duše. Tak už v době předhistorické nalézáme projevy péče o mrtvé (49). U primitivního severoamerického kmene Algonkinů nalézáme přesvědčení, že duše zesnulého zůstává po jedenáct dnů v blízkosti hrobu a teprve pak se odebírá k Velkému Duchu. Jednu z nejstarších lidských skupin ve východní Asii tvoří kmeny Ainu. Jeho příslušníci věří v nesmrtelnost duše, jež opustí tělo a putuje do horního světa nebo do podsvětí. Také u Eskymáků, jakož i u ostatních obyvatel arktického prakulturního okruhu nalézáme doklady víry v posmrtný život duše. Mluví-li jihoafričtí Hotentoté o mrtvém, říkají: Odešel před Boha. Nejdůležitější a nejpočetnější africkou skupinou na nižším stupni kultury jsou Bantuové. Tito černoši se snaží zajistit pokoj duši zesnulého a konají rozličné obřady pohřební. Z toho vyvěrá důkaz, že věří v nesmrtelnost duše a posmrtný život. Hlavní starostí pozůstalých je, aby připoutali duši zesnulého na jedno obydlí, které má nahradit tělo. V západní Africe bývá tímto příbytkem většinou lebka zesnulého, jež je pečlivě upravena a pomalována. Uchovává se v rodinné skřínce nebo ve zvláštní pohřební chýšce. U vchodu do bantuských vesnic a na křižovatkách je mnoho takových staveb, chýšek mzimu, domnělých příbytků duší zemřelých. Tam jsou přinášeny různé potraviny jako obětinky. Bantuští černoši znají také místo posmrtných trestů, které nazývají Ototolan.
Pokud jde o národy s vyšší kulturou, staří
Mexičané věřili, že pro duše zesnulých jsou vyhrazena čtyři obydlí. Předčasně zesnulým dětem byl vykázán zvláštní příbytek, kde se stromů padají krůpěje mléka. Zesnulí, kteří zemřeli přirozenou smrtí, docházejí teprve po dlouhé, namáhavé pouti do království Mictlanu. Ti, kdo zemřeli úžehem, utopením, nebo jinou podobnou smrtí, přicházeli do Tlalokanu, příbytku boha Tlaloka, který byl místem radovánek. Do posledního příbytku zemřelých, zvaného Ilhuicatl Tonatiuh, jenž byl současně domovem slunce, byli připuštěni jenom duše válečníků, kteří padli v boji, a zajatců, kteří zemřeli u nepřítele na obětním oltáři. Pohřební obřady u mexických národů trvaly osm dnů.
Také v
Číně se odedávna věřilo v posmrtný život lidské duše. Spojení mrtvého s jeho pozůstalými přáteli a potomky naznačovala dřevěná nebo kamenná deska se jménem zesnulého a výčtem jeho ctností, jež bývala ve velké úctě v každém čínském domě. Za dynastie Čeu během prvního tisíciletí před Kristem vzrůstá úcta a bázeň před duchy zemřelých a rozvíjí se v tzv. manismus. Podle starých Číňanů si duše zemřelých žádají uctivé pochování těla v rodné půdě, dále pokrmy pro zemřelé. Jinak se duše mrtvých mstí pozůstalým. Uctívání mrtvých se stává podstatným kultem Číny.
Podobně také šintoistický kult v
Japonsku se projevuje mj. uctíváním duší zesnulých v rodinných svatyních. Kult mrtvých je zaměřen k duším zesnulých, jež nazývají Japonci Mitama (Vznešený Duch). Toto pojetí je podobné pojmu dii manes u starých Římanů. Středem kultu mrtvých v rodinné svatyni je vznešený dům duší (Mitamaya). Je to dřevěná skřínka s destičkou Tamashiro, na které jsou vepsána jména zesnulých. V době pohřbu se tento dům duší otevírá, aby se v něm mohl usídlit duch zesnulého. Duch zesnulého se stal kami a má právo na úctu a oběti pozůstalých.
Víra v posmrtný život duše byla v
Mezopotámii všeobecná. Říše mrtvých je podle babylonského názoru zemí temnot a není z ní možný návrat. Město mrtvých je obklopeno sedmerými hradbami. Jeho vládkyní je Allatu čili Ereš-kigal, manželka boha Nergala. Babyloňané věřili také v posmrtný soud, který vykonávají soudci Anunnaki. Těla mrtvých pochovávali do země, aby se stín člověka nemohl odebrat do domu temnot. Zajímavě líčí posmrtnou říši známý mýtus Cesta bohyně Ištar do pekel. Bohyně tam podle něho hledá vodu života, aby jí mohla oživit svého mrtvého milence Tammuza. Také známý epos Gilgameš a Enkidu nám upřesňuje babylonské pojetí podsvětí.
Žádný z národů minulosti neměl tak rozvinutou víru v posmrtný život jako
Egypťané. Obyvatelé nilského údolí věřili v nesmrtelnost lidské duše. Rozlišovali nižší duši (Ka), kterou označovali hieroglyfem, a vyšší duši (Ba), která po smrti uniká, a kterou zobrazovali jako ptáka s lidskou hlavou, aj. Podle staroegyptské víry přichází tato vyšší duše zesnulého před soud Osirise. Povinností pozůstalých je uchovat dvojníka zesnulého tak, aby tato nižší duše (Ka) zůstala ve spojení s tělem. Zemřelý faraon měl po smrti dále žít. Proto bylo tělo zemřelého faraona balsamováno a opatřeno různými věcmi každodenní potřeby. Nakonec bylo uloženo do hrobu, vytvářejícího zvláštní fyzikální prostředí.
Pokud jde o
staroindický okruh, v původním védickém náboženství se vyskytují sluneční bohové Savitar a Pušan, kteří jsou průvodci duší. Zavádí se pohřbívání žehem. V období brahmanismu se rozvíjí nauka o posmrtném převtělování duší. Tuto nauku doplňuje nauka o posmrtné odplatě za pozemské činy (karma). Na tento kulturní okruh navazuje také Tibetská kniha mrtvých.
Co se týče
staroiránského okruhu, Parsové věřili, že duše zesnulého bloudí tři dny kolem hrobu; pak odchází před soud. Zůstanou-li misky vah, vážících zásluhy a viny zesnulého, v rovnováze, jeho duše jde tam, kde netrpí ani horkem ani zimou. Duše nespravedlivých však jdou do pekelné propasti. Podle mazdejského pojetí není peklo věčné. Po všeobecném vzkříšení dojde k obnovení světa. Tehdy budou spravedliví očistěni a viníci zahubeni. Pak lidé budou žít ve věčném míru a štěstí.
Také
starořecké náboženství obsahovalo víru v posmrtný život. Podle Homéra duše zemřelého odcházejí do říše stínů, kde vládne Hádes se svou chotí Persefonou. Podrobnější představy o posmrtném životě šířili Orfikové, nazvaní podle pěvce Orfea. Věřili, že duše po smrti přichází před Plutonův soud. Spravedliví pak jdou do Elysia, příbytku vrcholné blaženosti, zlí však do Tartaru, místa utrpení, které je antropomorfizováno. Např. Tantalos trpí strašnou žízní, Sysifos valí kámen, Ixion je mučem v kole a bičován od Erinyí, Danaidky čerpají vodu do děravé nádoby. Názorně to popisuje Plato (50). Rovněž u Římanů byla víra v nesmrtelnost duše všeobecná, s výjimkou několika epikurejských poživačů. Starořímský názor na posmrtný život popisuje Vergilius (51).
Pokud jde o prostředí staré Evropy,
Keltové věřili v posmrtný život. Galská víra v nesmrtelnost lidské duše překvapovala starořímské spisovatele, jako Caesara (52). Diodora, Pomponia Mala, a jiné. Vedla totiž Gally k vypjatým projevům statečnosti a ochotě k oběti v boji. Podobně také Germáni věřili v posmrtný život. Podle germánského názoru duše zesnulého opouští tělo a přidružuje se k velké armádě duchů, kteří se v bouři s řevem ženou vpřed. Germáni zpočátku pohřbívali těla mrtvých, a teprve později se vyvinul zvyk spalovaní těl zesnulých, snad z pověrečného strachu pozůstalých, aby se duše zemřelého nemohla vrátit do svého těla a obětovat pozůstalé. Taktéž Slované věřili v posmrtný život. Duše po smrti člověka odlétá v podobě ptáka nebo hmyzu. Pokud uctívali duše zesnulých v podobě dřevěných nebo hliněných dědů, bab nebo roditel, umístěných za kamny, pak věřili, že se tyto duše stávají ochránci domu (53).
Víra v posmrtný život je zajisté příznačná pro starozákonní lid
izraelský (54). Je ovšem příznačná také pro křesťanství (55).


Odkazy
49) J.Huby, Manuel d´histoire des religions, Paris 1944, s.74.
50) Plato, Faidon, 113 a násl.
51) Vergilius, Aeneis, VI, 127 a násl.
52) Gaius Julius Caesar, De bello Gallico, 6, 14.
53) J.Kubalík, Dějiny náboženství, Praha 1984, s. 29, 32, 33,
34, 39, 44, 53, 61-62, 75-76, 84-87, 120, 131, 139, 145-146, 153-4, 161.
54) Gn 15, 15, Kaz 12, 7, Mdr 3, 1; 2 Mak 7, 9-40; 12, 42-43.
55) Mt 10, 23; 25, 32; I Kor 10-15.

 

 

Záhadné posmrtné okolnosti
Začátkem léta roku 1983 přineslo jedno sobotní vydání novin v Sunderlandu v Anglii podrobnou reportáž Michaela Coulourise o podivných okolnostech kolem tragické nehody jednoho místního rodáka. Jednalo se o Barry Geesona, leteckého pilota, který zahynul ve službě pro North Oilers Company. Spolu s montérem této Severní naftové společnosti Bernardem Langtonem byly po jedné práci na montážní plošině v Severním moři prohlášeni za pohřešované, protože nikdy nebyly nalezeny jejich tělesné pozůstatky.
V dubnu 1983 odstartovali oba tito muži společně s dalšími třemi montéry a druhým pilotem z těžební plošiny na Doggerské lavici v Severním moři. Letěli vrtulníkem Westland VX společnosti Sky Road. Když se zvedli do výšky nabrali kurs k letecké základně na pobřeží nedaleko Sunderlandu v Anglii
Byl mlhavý den s hustým deštěm. Poryvy větru metaly kapky vody smíchané drobnými ledovými krupkami do tváří mužům nastupujícím do vrtulníku a na připravený stroj, až kabina duněla. Piloty a posádku to však ani trochu neznepokojovalo. Všichni se už těšili domů. Oprava si vyžádala tři dny a nikomu se nechtělo zbytečně trávit čas na odlehlé těžební plošině uprostřed moře. Kdopak by se tu zdržoval, když by nemusel? Vždyť jejich vrtulník patřil mezi nejspolehlivější užívané modely. Helikoptéra typu Westland VX se tak osvědčila, že i Britské královské námořnictvo ji zařadilo do své výzbroje jako záchranný námořní prostředek. Dva motory jí dodávaly vynikající letové vlastnosti, přičemž nouzově byla způsobilá bezpečného letu i s jedním s jediným funkčním motorem. Jako první pilot řídil vrtulník Barry Geeson s dlouholetou praxí u Britských královských vzdušných sil. Měl nalétáno přes tisíc letových hodin na vrtulníku u společnosti Sky Road. Barry se cítil dobře a byl v plné síle.
Když se jejich vrtulník přibližoval k britskému pobřeží, letové podmínky se pronikavě zhoršily. Déšť a mlha zhoustly a také vítr se zvětšil. Byli už asi půl hodinu ve vzduchu, když se v hukotu motoru začala projevovat nepravidelnost chodu. Stávala se čím dál tím zřetelnější. Jeden z motorů začal vynechávat. Poryvy větru teď byly v helikoptéře znatelnější. Otřesy vrtulníku vzbuzovaly znepokojené výrazy tváří mechaniků od North Oilers Company. Když se to několikrát opakovalo, ozval se jeden z montérů:
"Neměli bychom to obrátit zpátky?"
"Už jsme uletěli skoro čtyřicet mil a do Sunderlandu nám zbývá asi 80 mil", mínil Geeson "a je vyloučené, aby se něco stalo ještě s druhým motorem."
"Možná, že by ale bylo lepší otočit kurs letadla do Middlebroughu", ozval se druhý pilot.
"Ehm, je to o nějakých patnáct mil blíž než Sunderland."
"Ohlas tedy náš přílet do Middlesbroughu", rozhodl Geeson.
Tentokrát se však přihodilo něco, co překonávalo všechny předpoklady statistické pravidelnosti a výjimce. Vrtulník SEA KING - 231 se zřítil do moře asi dvacet mil od britského pobřeží. Posádka v plovacích vestách prodělávala šok. Několikametrové vlny unášely trosečníky. Jen s vypětím všech sil se čtyři z nich udrželi pohromadě. Ostatní dva už nikdy nespatřili.
Trvalo déle než hodinu, než je našel a vylovil prokřehlé a vyčerpané člun pobřežní služby Shore Patrol. Ihned byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce po obou trosečnících. Pátrání bylo bezvýsledné.
"Je mi to velmi líto", opakoval personální ředitel North Oilers Company, pro kterou Geeson pracoval, smutné poselství jeho manželce Pamele, které současně nabízel veškerou pomoc.
"Nic nepotřebuji", zavrtěla hlavou paní Geesonová, "Manžel se vrátí. Vždyť přece říkáte, že není mrtvý."
"Nevíme, kde je. Je zatím stále pohřešovaný."
"Určitě se vrátí", tvrdila Pamela Geesonová. Zachovávala si podivuhodně klid a rovnováhu. Dokud není nalezeno mrtvé tělo, určitě žije, opakovala si Pamela Geesonová, která zásadně odmítala vzít na vědomí smrt milovaného manžela. Celou noc tedy vytrvala u telefonu a stále čekala na příznivou zprávu z letecké základny. Nedočkala se jí. Ráno už nedokázala vydržet sama v té nejistotě. Proto zatelefonovala své starší sestře Caroline. Brzy toho však litovala. Za několik hodin po jejím telefonátu sestra Caroline přijela. Byla to rázná žena, bezdětná a rozvedená. Naplno se začala věnovat sestře Pamele. Rozhodně se ujala vyřizování pozůstalosti po Barry Geesonovi.
"Počkej s tím! Bary přece není prohlášen za mrtvého!"
"Spíše počítej s tím, že už není mezi živými!" řekla jí tvrdě Caroline.
"Ne! Žije!"
"Musíš se k tomu postavit realisticky."
"Některé lidi našli v moři i po týdnech."
"Možná někde v Tichomoří, ale tady? Nedělej si falešné iluze!"
Další pátrání bylo opravdu bezvýsledné. Po několika dnech dostala výzvu ze základny:
"Vyzvedněte si, prosím, osobní věci po Barry Geesonovi!"
"Ne. On se vrátí. Nechal mi zde písemný vzkaz, že se vrátí", odmítala Pamela vzít na vědomí smrt svého muže. U telefonního přístroje bylo na bloku napsáno Barryho rukopisem:
Vrátím se v pátek večer.
"Už se nevrátí", řekla Caroline a utrhla Barryho vzkaz z bloku, zmačkala a hodila do koše.
Pamela mlčela.
"Dobrá", řekla věcná a pragmatická Caroline, "Zajedu pro ty věci sama."
Vrátila se za pár hodin s několika vaky věcí. Strohost a věcnost Caroliny začínala Pamelu Geesonovou zneklidňovat.
"Ještě zbývá jeho auto. Stojí na parkovišti", mínila Caroline, "ale nemůžeme najít klíčky. Nemáš někde náhradní klíčky?"
Sestra se znechuceně odvrátila. Do očí se jí draly slzy. To auto koupil její manžel měsíc po svatbě. Měl rád silná rychlá vozidla. Tímto nejnovějším modelem značky RENAULT se mu podle jeho slov splnil největší sen z mládí. Klíče nosil pořád u sebe. Teď se zdálo, že jsou někde ztracené v moři.
"Měla bys to auto prodat, když ti ho tolik připomíná!" říkala Caroline.
"Kdepak prodat!"
"Přece si ho nenecháš?! Má moc velkou spotřebu!"
Caroline měla určitě pravdu. Jenže to všechno říkala tak strohým, nezúčastněným a bezcitným způsobem, až se Pamele zdálo, že má její sestra ze všeho škodolibou radost v tom smyslu, že když jí to v životě nevyšlo dobře s manželem, tak vítala, že to nevyšlo ani Pamele. Pamela upadla do jakéhosi podivného stavu, kdy jí začalo být najednou všechno v okolí lhostejné. Na opakované výzvy sestry ohledně auta odpovídala bezbarvým hlasem:
"Tak dobře. Prodej ho! Mně už je všechno jedno. Ale zařiď to sama! Vynech mne z toho!"
"Kde jsou klíčky od auta?"
"Náhradní klíčky? Jsou v hale, ve stolku pod telefonem."
Nebyly tam. Hledaly je celé odpoledne. Přitom se ošklivě pohádaly. Nakonec se klíče našly ve stolku pod telefonem, kam se určitě dívaly několikrát.
Od té doby se Pamela chovala ke Caroline velmi uraženě. Zdálo se jí, jako by ji vlastní sestra prodejem manželova auta donutila zradit svého manžela. Jako by právě tím Caroline potvrzovala, že i Pamelina naděje, která umírá poslední, naděje na návrat manžela, byla definitivně pohřbena. Za několik dní přinesla Caroline šek Pamele se slovy:
"Tady je záloha kupce na auto, zbytek uhradí příští měsíc. Teď už je všechna Barryho pozůstalost vyřízena. Mohli bychom si někam vyrazit a oslavit to."
Pamela zavrtěla odmítavě hlavou.
"Hm, tak tedy zůstaneme doma."
"Chci být sama!" řekla jí důrazně Pamela.
"Neměla bys zůstávat sama."
"Tak už vypadni!" vyprovodila ji Pamela nešetrně z domu. Caroline byla úplně zmatená, protože jemná a klidná Pamela se jí najednou zdála chovat jako vyměněná. Nevěděla ani jak, ale jen cítila, že ji cosi tlačí ven z domu, takže přímo spadla se schodů.
Později se jí ptal dr.Georg Barratt ze Sheffieldu:
"Co vás tak rozrušilo, že jste jednala se sestrou tak příkře?"
"Já nevím. Zdá se, jako bych to aby nebyla já. Nedovedu to vysvětlit, ale cítila jsem to jako nějaký vnější tlak, co mě vedlo jednat tak příkře."
Ten večer po odchodu Caroline dolehla na Pamelu těžká deprese. Prohlížela si staré album s fotografiemi Barryho, pouštěla si jeho oblíbené gramofonové desky, otevřela si také láhev punče, který spolu rádi popíjeli.
Nakonec upadla do spánku v klubovce u plynového krbu, kterým si přitápěla. Uvědomovala si, že v polospánku slyší jakési monotónní zvuky, hlučení, avšak probudilo ji teprve nepravidelné blikání lampy stojící u krbu. Sledovala, že se lampa střídavě samovolně rozsvěcovala do krajního jasu a stejně samočinně zase zhasínala. Pokusila se ji sama zhasnout, ale pocítila elektrickou ránu, takže ucukla. Přitom si všimla, že se lampa pozvolna pohybuje po podlaze. Ve stejnou chvíli také rozeznala zvuky, které dosud slyšela jaksi zdálky. Byly to zvuky túrovaného motoru auta, které k ní doléhaly jako by od garáže. Jasně poznávala ty zvuky. Takhle si s autem obvykle pohrával Barry před jízdou nebo po ní. Najednou měla jasný dojem, že se manžel vrátil. Docela jasně zaslechla jeho chůzi. Seběhla tedy dolů do haly. Lampa v hale se sama od sebe rozsvěcovala a zhasínala. Na hodinách v hale zahlédla dvě hodiny po půlnoci. Hluk auta z garáže byl nyní ztlumený. Zdálo se, že motor běží na nízké otáčky. Do toho však zazněly prudké údery na vrata vjezdu, jako by se je někdo snažil násilím vyrazit.
Paní Geesonová vstoupila zadním vchodem z domu do garáže. V tu chvíli ustaly zvuky. Oslnivě jasně zářící žárovka v garáži zvolna pohasínala, až se její svit ustálil na běžném svitu. Pak zažila něco neuvěřitelného. Malý Fiat, který s manželem používali na nákupy, stál těsně u zdi a vedle něho jako obvykle stál jejich Renault. Zkusila za kliku Renaultu. Byl odemčený, klíč byl v zapalování, ale motor zhasnutý.
"Barry! Barry! Kde jsi?"
Oběhla celý dům a nahlédla do každé místnosti. Byla zde úplně sama. Najednou se ozvalo prudké drnčení domovního zvonku. Pospíchala do vstupní haly, otevřela dveře ven a vyšla před dům. Před domem stálo policejní auto s rozsvícenými světly. Dívala se do tváří dvěma neznámým mužům. Žádný z nich nebyl Barry Geeson.
"Dobrý večer. Co si přejete?"
"Hledáme paní Geesonovou."
"Prosím. To jsem já."
"Policie", řekl jeden z mužů a prokázal se legitimací. "Seržant Metcalfe a to je kolega Price."
"Co se děje?"
"Máte otevřenou garáž."
Pokynula souhlasně hlavou.
"Můžeme se tu rozhlédnout?" řekl policista a už vykročil s kolegou do garáže.
"Copak jste ten Reanult neprodala panu Lakeovi?"
"Asi ano. Vlastně nevím přesně. Zařizovala to moje sestra Caroline. Někomu ho prodala, ale nevím - "
"Tak proč si ho nový majitel ještě neodvezl?"
"Ale on si ho už odvezl."
"Tak jak se vám dostal do garáže?!"
Zavrtěla hlavou nechápavě.
"Asi byste nám to měla lépe vysvětlit. Pozvete nás na chvilku dovnitř, že ano?!"
Počáteční vlídnost a uhlazenost policistů ustoupila strohému vyšetřovatelskému tónu a podezíravému přístupu.
"Myslím, že vám začínáme rozumět, paní Geesonová. Je to totiž docela primitivní trik. Ztracené rezervní klíče od auta. Potom se prodané auto rychle ještě tutéž noc odveze zpátky. Čí to byl nápad? Váš a nebo vašeho komplice?"
"Nechápu. To je všechno nějaký omyl", koktala.
"Kdo je vaším komplicem?"
"Jaký komplic?"
"Tak jak se sem dostalo to auto."
"Nevím."
"Víte, že je to podvod?"
"Dejte mi pokoj! To auto se zde prostě objevilo."
"Třeba někdo jenom zneužil vaší situace. Nabídl se vám k prodeji auta a - "
"Všechny věci kolem prodeje auta zařizovala sestra Caroline. Už odsud odjela domů."
"Tak si za tou vaší sestrou zajedeme."
Zavrtěla zamítavě hlavou.
"Nechcete? Nemyslíte, že by bylo lepší, abyste nám řekla všechno podle pravdy?"
V té chvíli se rozblikala v domě a v garáži světla. Za zdmi garáže naskočil motor Renaultu. Ozvaly se dunivé údery na vjezdové vrata. Venku na silnici se ozval hukot auta, až se rozdrnčely okenní tabulky. Policisté vyběhli z pokoje a nikolik sekund nato nastalo v celém domě a okolí hrobové ticho.
Pamela sestoupila dolů a z domu veška do garáže. Renault byl pryč a uprostřed garáže stál její malý nákupní Fiat. A přitom policejní limuzína celou tu dobu blokovala vjezd do garáže. Policisté prohledali podlahu garáže, zadní vchod do garáže, který byl jen pro osoby a vedl do domu.
"Promiňte, paní Geesonová, ale doufám, že jsme svým jednáním nezasáhli do vašich lidských práv a že jsme neomezili vaši svobodu?" koktal zmatený seržant.
"Ne", zavrtěla hlavou.
Přepadla ji lítost. Vrátila se do domovní haly a usedla k telefonu, vytočila číslo sestry Caroline, aby se jí omluvila za své nervózní chování a vylíčila, co se stalo. Přitom s úžasem zírala na vzkaz v poznámkovém bloku. Byl zase napsán Barryho rukopisem a stálo tam: Vrátím se v pátek večer.
"Brzy začne svítat. Bude to první víkend bez manžela", říkala si Pamela. O týden později, zase v noci z pátku na sobotu zažila podobné zvuky úderů na vjezdová vrata a kroky v domě.
Když byl tento případ publikován na stránkách jednoho sobotního čísla sunderlandských novin, vyvolalo to značnou odezvu u čtenářů. Někteří to označovali za novinářskou kachnu vypouštěnou v okurkové sezóně, aby lépe šli na odbyt místní noviny. Pro pověrčivé lidi to byl nový doklad existence strašidel. Je zajímavé, že žádná z oficiálních institucí jako policie se nesnažila vysvětlit zveřejněné a svědecky doložené skutečnosti jako klam či podvod. Nějaký parapsycholog se to snažil vysvětlovat jako případ telekineze, způsobené nervově a psychicky krajně vypjatým stavem Pamely Geesonové, který to podle něho spontánně působí samotným narušeným elektrolytem svého těla. Podle pozdějšího vyjádření paní Geesonové ji prý její nebohý manžel navštěvuje každý pátek večer. "Je možné, aby ji zesnulý manžel navštěvoval?" ptali se věřící z anglikánské církve svého duchovního správce v Sunderlandu. Odpovídal jim: "Kdyby to byla Boží vůle, pak by to Bůh mohl udělat. Ale Bůh takové věci dělá prostřednictvím svatých a andělů jedině když tím sleduje a dosahuje posílení víry v Boha a církev a mravní rozvoj lidí."
"A nemůže to způsobovat samotná ta paní, toužící po svém zesnulém manželovi a jeho blízkosti a hovoru s ním?"
"Nikdo z lidí se nepotřebuje na nic ptát mrtvých, protože každý z lidí se na všechno může ptát živého Boha, který se pro každého z nás vydal na smrt a pro každého navěky ožil a je pánem nade vším živým i mrtvým. A co víc, každý z nás lidí má v nebi jedinečného spojence ve své vlastní mamince, přesvaté Panně a Matce Boží. K ní se právem obracíme s díky a prosbami o další pomoc."

6. Zamyšlení: Spojení duše s tělem
Pokud nás zajímá, jak žije lidská duše po zániku těla člověka, musíme si napřed objasnit, jak je duše přirozeně v člověku spojena s tělem. Častý pokus o vysvětlení vztahu duše a těla byl paralelismus. Vědomé a nervové jevy jdou souběžně jako dvě řady a přiřazují se navzájem k sobě. Každá z nich má svou vlastní zákonitost. Avšak paralelismus znamená spíše metodický postup. Podle tohoto postupu je třeba každý jev ve vědomí přiřadit k jevu nervovému, a zákonitost vědomí objasnit fyziologickou zákonitostí. Objevily se dva krajní směry:
1) Jsou duchovní jevy pouze dodatečné či průvodní jevy tělesných jevů, jak tvrdí hmotaři? Materialistická výstřednost spočívá v popírání zřejmé skutečnosti, že člověk má nějaké zážitky, představy, myšlenky a pocity, že něco ví a že si něco přeje. Všechny tyto věci označujeme slovem psychika. V běžné řeči mluvíme o duši. Popírat duši v tomto významu může jen velmi zatvrzelý ve svém omylu, neochotný uznat i ty nejsamozřejmější věci. Je však třeba uznat, že význačnější materialisté nejsou až do této míry zaslepení: nepopírají existenci duši, pouze tvrdí, že duše je něco materiálního (56).
Avšak to je přece nemožné. Vždyť živé bytosti, ač jsou jakési přírodní věci, jsou složeny z hmoty a tvaru. Pozůstávají z těla a duše, jež způsobuje, že jsou skutečně živé. Je tedy třeba, aby jedno z nich bylo tvarem a druhé látkou. tělo však nemůže být tvarem, jelikož tělo nespočívá na jiném jako na hmotě a podmětu. Duše je tedy tvarem. Není tělem, jelikož žádné tělo není tvarem (57).

2) Je možno tělesně-nervové jevy omezit na duchovní úkazy? Descartes učeně vyjádřil staroegyptskou domněnku o lidských duších, které se prý nacházejí mimo lidské tělo. Podle něj se člověk skládá ze dvou věcí, ze dvou kusů - z tělesné věci, tj. těla, a duchové věci, duše. Sv.Tomáš Akvinský jasně dokazuje, že lidská duše není úplná podstata, tedy nějaká věc, protože duše je tvarujícím základem těla (58).
Jde o to, že člověk neznamená spojení dvou věcí, tělesné a duchové, nýbrž je jedinou skutečností, jež jakoby měla různé rozměry, strany. Z jednoho hlediska je člověk tělesný. Je to bytost vybavená všemi vlastnostmi rostlin, protože se stejně jako ony živí, rozmnožuje, atd. Jinak je člověk také živočichem, i když to naši humanisté jaksi nechtějí brát na vědomí. A konečně je člověk také bytostí, jež se dokáže modlit, atd. - jedním slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto vlastnosti, které dohromady vyznačují bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky a vlastnosti jednoho a téhož člověka, jedné a téže "věci" (59).

3) Vyskytuje se zde však ještě třetí možnost. Jsou obě stránky pouze projevem neznámé třetí a základní podstaty? Paralelismus zaniká na své vlastní protiklady.

Člověk je duchovně-tělesná skutečnost, avšak ucelená, protože všechny životní projevy mají původ v životním základu, v duši. Duševní život zahrnuje to, co dříve psychologové nazývali nižší částí duše. Vyšší část duše je lidský duch. To nejsou dva rozdílné základy, nýbrž jenom vyšší část jedné a téže duše. Duch je nositelem vědomé činnost. Jeho činnost se vymyká prostoru a času. Duch hledá smysl a obsah, rozumí věcem a životu. Duch reflektuje nad vlastní lidskou činností i nad sebou samým. Reflexivní činností ducha si člověk uvědoměle opakuje to, co bezprostředně prožil. Uvědomuje si své vlastní já jako nositele všeho prožívání.
Vztah mezi tělem, duší a duchem je jasný. Lidský život tvoří jednotu biologickou-psychickou. Duševno má nižší část, duši, bezprostřední zdroj života, a vyšší část, ducha, v němž je vlastní život, vnitřně nezávislý. Jeho projevy přesahují meze a rozměry oživeného těla. Má však přirozené spojení s tělem. Přirozeně závisí na těle, neboť i duch předpokládá jako předběžnou činnost pro sebe smyslové vnímání. Tím se lidská duše liší druhově od těch duchových podstat, které přirozeně nemají spojení s tělem (60). Takoví tvorové jsou totiž ryze duchoví, jsou to čisté tvary, jsoucí bez jakékoli látky (61); jejich osoba se liší od existence a jejich podstata se odlišuje od jejich schopností a úkonů (62).
Je-li však přirozeností lidské duše spojení s tělem, je toto spojení duše s tělem podstatné, a ne jenom náhodné (63). Duše se spojuje s tělem jako tvar; avšak tvar se připojuje k hmotě bez jakéhokoli prostředku, spojujícího duši s tělem. Přísluší přece samotnému tvaru, aby byl uskutečněním těla, a nikoli skrze něco jiného.
Přece se však může říci, že něco je prostředníkem mezi duší a tělem, třebaže nikoli v bytí, přece jen v pohybování a v postupu plození. V pohybování tak, že v pohybu, jímž duše pohybuje tělem, je jakési pořadí pohybujících a pohybovaných. Duše přece způsobuje všechny své úkony svojí mohutnosti. Proto pohybuje tělem prostřednictvím mohutnosti, a potom údy prostřednictvím ducha. Dále jedno ústrojí prostřednictvím jiného ústrojí. Avšak na cestě plození uzpůsobení ke tvaru předcházejí tvar ve hmotě, ač jsou pozdějšími v bytí. Proto také uzpůsobení těla, jimiž nastává zdokonalení takového tvaru, se tímto způsobem mohou označovat jako prostředky mezi duší a tělem (64).
I když tedy nelze připustit žádný střední článek mezi duší a tělem, který by měl vlastní bytí odlišné od těla a duše (např. Kafkovo oduší), přesto lze mluvit o nějakém prostředkování mezi tělem a duší. Toto prostředkování spočívá ve zvláštním hmotném skupenství, kterým se tělo uzpůsobuje náchylnosti duše ke spojení s tělem. Není to však žádná další nové bytí, nýbrž jen jisté uzpůsobení téhož těla. Matoucí je přitom skutečnost, že na rozdíl od tuhého, kapalného a plynného skupenství, se plazmatické skupenství hmoty vyznačuje velkou těkavostí a nestálostí. Svými fyzikálními vlastnostmi se plazma vymyká tomu, co známe ze smyslům dostupného třírozměrného světa. Vymyká se též zákonům gravitace, poněvadž některé vlastnosti hmoty v plazmatickém skupenství připomínají plyn, jiné zase záření. Z fyziky je známo, že hmota přechází do plazmatického skupenství buď v silném magnetickém poli nebo za velmi vysokých teplot. Z moderních výzkumů biologů vychází najevo, že každá rostlina, každý živočich, každý člověk se během života vyznačují zvláštní plazmou, jejíž tvar a obrysy byly zachyceny na citlivou fotografickou desku.
Uvádění těla do tohoto zvláštního hmotného skupenství může být prvním důsledkem tvarujícího působení duše v těle. Vždyť není proti mysli, že duchovní duše je jediným tvarem lidského těla a že mu dává i tělesnost, neboť vyšší tvary vynikajícím způsobem obsahují dokonalost nižších tvarů, jako pětiúhelník obsahuje čtyřúhelník a přesahuje ho (65).
Odtud je jasné, proč se toto zvláštní skupenství mizí po lidské smrti, kdy se tělo rozpadá a duše se od něho odděluje. Je přece přirozené, že se vliv duše nějak celkově projevuje v těle na úrovni nerostné, zatímco současně duše oživuje tělo a činí je způsobilé rostlinného a živočišného života. Avšak ani tím se nevyčerpává ve svých duchových možnostech. Zůstává jí myšlenková a volní schopnost, která není hmotná. Vlastní myšlenkový a volní úkon lidské duše je tedy nehmotný. Tento úkon by však zůstal neurčitý a nevztahoval by se k něčemu určitému, kdyby duše nezískala tuto určitou náplň prostřednictvím smyslového vnímání. Přirozeně tedy potřebuje spojení s tělem, které jí pomocí smyslů opatří toto určité poznání.
Po následném rozdělení duše od těla duši na jedné straně zůstává bytí a přirozená náklonnost ke spojení s tímto určitým tělem, na druhé straně si uchovává schopnost přemýšlet o poznaném a volní schopnost, neboť samotná tato činnost duše je nehmotná. Rovněž je jisté, že duše si také po oddělení od těla uchovává svou vlastní schopnost být základem smyslové, živočišné, citlivé, jako i růstové, rostlinné činnosti. Rozumná duše je nanejvýše smyslová, citlivá, i schopná růstu,a ty vlastnosti jsou v ní odlišné (66).


Odkazy
56) J.M.Bocheňski, Stručný slovník filozofických pověr, Praha 1993 Aeterna, s.31.
57) Sv.Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, II, 65.
58) Tamtéž, II, 94.
59) Bocheňski, Tamtéž, s. 32.
60) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, 50. 1 - 2.
61) Tamtéž, I, 54, 3.
62) Tamtéž, I, 76, 1; III, 2, 1 k 2.
63) Summa contra gentiles, II, 70
64) Summa theologica, I, 76, 3.
65) Joannes a St.Thoma, Cursus philosoph. nat., III, IX, 2.
66) Summa theologica, I, 77, 1,2,3,4,6.

 

Tonoucí se stébla chytá
V dobách, kdy byla Evropa nešetrně rozpolcena železnou oponou, bylo pro Středoevropany obtížené "bratrstvím se Sovětským svazem na věčné časy" turisticky únosné především Balatonské jezero. Po postavení berlínské zdi zůstal Balaton jediný dostupný náznak jižního moře pro Němce na Východ od střežené hranice mezi demokracií a diktaturou. Trávili zde levnou a příjemnou dovolenou v četných kempech a chatových osadách.
Mezi těmito turisty, kteří sem zajížděli ve svých trabantech, se rok co rok vyskytoval také profesor matematiky na penzi, pan Hermann Lang. Přijížděl z Drážďan.
Balaton je mělké, ale velmi rozlehlé jezero jihozápadně od Budapešti. Právě pro svou rozlohu a rozsáhlé písečné pláže vzbuzuje u návštěvníků dojem moře. Je možno zde kráčet napříč jezerem sta a sta metrů, a přitom jste stále po pás ve vodě. Příznačným rysem Blatenského jezera je právě jeho mělkost.
Pan Hermann Lang byl vdovec a jeho cesty na prázdniny do Maďarska bývaly vlastně každoroční vzpomínkovou poutí za dávnými šťastnými okamžiky, které na Balatonu v mládí prožíval po boku své milované manželky Gertrudy během posledních dvaceti let společného života. Gertruda však opustila tento svět v roce 1983. Avšak je třeba připomenout, že tyto cesty k Balatonskému jezeru zdaleka nebývaly pro profesora Langa jenom nějaké vzpomínkové tryzny. Bývaly to pokaždé skoro dvouměsíční časté úchvatné výpravy za rybolovem na malém vratkém člunu.
Profesor Lang přijížděl do letoviska Veszprém pokaždé na začátku srpna a trávil zde dovolenou skoro až do konce září. Pokaždé bydlel v pokoji ve vile Jánose Nagyho. Pan Lang se přátelil s Nagym už dlouhá poválečná desetiletí. Sdílel s ním podobné osudy. Nagy byl vojenský důstojník, který po pádu Horthyho režimu v Maďarsku byl propuštěn z armády. Byl rád, že vyvázl se zdravou kůží. Živil se jako skladník. Lang býval zase důstojníkem u wehrmachtu. Po pádu fašismu v Maďarsku a nacismu v Německu žili oba řadu let v podmínkách komunistického režimu. Za svou minulost se příliš nestyděli. Oba dobře věděli, jak to bylo ve skutečnosti. Za II. světové války byli oba pouze nepatrná kolečka v mohutném společenském ústrojí, které rozdrtilo dosavadní evropské uspořádání, a otřásalo také vírou v Boha i důvěrou v lidský rozum.
Zařízený pokoj s vlastním vchodem, který Nagy pronajímal ve své vile, připomínal už svým zařízením a vyhlídkou z okna minulé soužití manželů Langových, kteří tu prožívali zamilované chvíle svého života. Nebývalo tomu tak ovšem vždy. Lang nebýval v mládí žádný světec. Jak posléze přiznal své ženě, býval jí i nevěrný. Sotva se jeho život naklonil přes padesátku, skončil se svými záletnickými avantýrami. Jeho Gertruda to pocítila jako naplnění jejich domova pravým pokojem a mírem.
Profesor Lang nebyl žádným duchovním člověkem v pravém smyslu, totiž nevěnoval se duchovní četbě ani okázalé návštěvě kostela, ba dokonce někdy i zapochyboval o existenci nějakého posmrtného života. Rozhodně se vždy smál všem teorií o existenci nadvědomí, o duši vesmíru nebo o převtělování duší. Nedal se nikdy strhnout dobovými proudy o důležitosti správné výživy pomocí obilních klíčků nebo ovesných vloček. Pokaždé dal přednost spíše uzené klobáse před zdravou mrkvičkou, kusu prorostlého vepřového bůčku před biftekem, šťavnaté pečeni před vařeným masem. Odmítal věřit v tajemné síly a literatuře o záhadách se obloukem vyhýbal. Mnozí ho dokonce považovali za pravověrného bezvěrce.
Poslední léta po smrti Gertrudy Langové však Nagyovi postupně měnili názor na profesora.
"Je to už takový stárnoucí podivín", říkali Nagyovi o svém tradičním letním hostu. A jak by ne. Nejednou ho slýchali, jak si za dveřmi pronajatého pokojíku v jejich vile mluví sám se sebou ve špatně artikulované a šišlavé saské němčině. Přesto ho však měli rádi a nedbali na jeho stařecký vrtoch. Vždyť také rádi vzpomínali na své minulé osudy, které se tolik podoby osudům Langových.
Co si stárnoucí profesor sám se sebou vykládal? Po zboření berlínské zdi vyšla kniha Langových vzpomínek. Zpracoval a pro knižní vydání je připravil Walter Neubauer. Hermann Lang se zde vyznává z nevadnoucí, věčné mladé lásky k tolik milované manželce Gertrudě. Vzpomíná na ni:
"Tolik jsme ji miloval a dodnes miluji. A nikdy jsem si nedokázal představit, že bych se najednou ocitl bez ní, když jsme spolu v dobrém i ve zlém vytrvali tolik let. Gertruda byla mým zrcadlem, mou chůvou, ale také něžným dítětem, o které jsem s dojetím pečoval. Byla mi vždy společnicí, protože naše vzpomínky sahaly až do společného dětství. Někdy se mi zdálo, že jsme snad k sobě patřili už před narozením, což jsem ovšem chápal jako klam. Byl to však pevný a trvalý dojem, který jsem ovšem nikdy nedokázal lépe upřesnit a jasně pojmenovat.
Znali jsme s Gertrudou tak dobře, že jsme si takřka četli myšlenky a vlastně jsme ani nemuseli mnoho mluvit, abychom si něco sdělili. Jak šel život, rostla naše láska. To, že jsem stárnul, připadalo mi jako spravedlivá odplata za minulé hříchy, ale to, že stárnula také Gertruda, to pro mne zůstávalo neproniknutelným tajemstvím.
Objevoval jsem v ní vtělené dobro a laskavost. Jak velkomyslně mi odpouštěla moje prohřešky a já jsem se tváří v tvář tak nezaslouženému odpuštění stával lepším a lepším člověkem a díval jsem se také na druhé lidi očima odpouštějícího, tedy také očima chápajícího a vědoucího.
Gertruda byla tak přeplněna dobrými vlastnostmi, až jsem zůstával užaslý a beze slov, když se tolik lišila od ostatních lidí. Znovu a znovu jsem si kladl otázku: Kde se bere v člověku dobro a shovívavost s bloudícími? Cožpak se toho dá dosáhnout jenom výchovou? Nebo snad přesvědčováním sebe sama, že konat dobro druhým je prospěšnější, než se z něho pouze těšit ve své duši? Copak je dobro jenom osvojený návyk? Je to snad jenom gesto a postoj, které tolik odlišují dobrého člověka od ostatních?
O tom jsem vážně pochyboval. Od nejmenších let jsem znal Gertrudu a od malička byla právě tak plná lásky k ostatním, třebaže pocházela z poměrů, kde bývalo laskavých projevů velmi poskrovnu. Její duše překypovala dobrými vlastnostmi a jaksi sama od sebe se zdála být neschopná něčeho špatného. Později jsem přišel na to, že lidskost je člověku od narození vložena do přirozenosti, protože takhle hluboce by si jeden nikdy neměl dost času a sil osvojit. Jeden badatel uváděl, že i trestanci, trávící už od mládí život ve vězení, prožívají ve své duši něco příjemného, když konají dobro, jenže nemají prý dost sil, aby se tomuto volání své přirozenosti poddali a vzepřeli se zlozvykům...
Pokud je ovšem základ lidskosti a tedy také morálky vložen člověku do vínku, pak by to znamenalo, že existují nějaké síly, které tento proces jistým způsobem pořádají a uskutečňují...
Když pak jednoho dne Gertruda vydechla naposled a já ji pochoval, nemohl jsem se bez ní obejít, takže jsem psychicky i fyzicky tak strádal a přál jsem si hned zemřít. Zpočátku jsem si myslel, že tu samotu zvládnu, protože přece zůstanu sám sebou, tedy plný radosti, veselosti a optimismu, jako jsem býval dosud. Avšak po odchodu Gertrudy se ze mé duše vytratilo něco, co jsem pokládal za své vlastní. Avšak s jejím odchodem odešla i má duše, tak bytostně blízká Gertrudě.
Současně jsem, ač bezvěrec, odmítal připustit, že Gertruda nadobro zmizela z mého života a že s ní už nikdy nesetkám, že po ní nezůstala ani stopa a že až do své smrti budu stále zraňován jejími projevy lásky a přízně. Cítil jsem to stejně, jako bych byl vystaven chladu a temnotě vyhaslého vesmíru.
Asi za měsíc po pohřbu Gertrudy jsem se upjal k myšlence, že část její bytosti zůstává v mé přítomnosti, když se zabývám vzpomínáním. Vlastně je to docela logické. Když člověk dokáže snít o minulosti, opravdu jeho duši osvěží dávné projevy lásky a i mrtvé bytosti nějak ožívají. Rozsvěcují světlo lásky a rozněcují její plamen, a neuhasne to ani v okamžiku, když člověk ustane se sněním a vzpomínkami, nýbrž to jakousi setrvačností pokračuje dál.
Neubránil jsem se tomu, že jsem stále rozvíjel a propracovával vzpomínky na společné zážitky s Gertrudou, sugeroval jsem si až ke skálopevnému přesvědčení, že se ke mně Gertruda odněkud vrací. A sotva jsem přesvědčil sám sebe o něčem takovém, začínala se ke mně Gertruda opravdu čas od času dostavovat. Jak to dělala? Prostě tak, že jsem na čas podlehl iluzi, že vůbec nezemřela a že se mnou setrvává jako v těch krásných okamžicích, kdy jsme si četli myšlenky. Zdálo se mi, že ona je ve mně a já v ní, jak jsem to zakoušel, když bývala mezi živými.
Tento skvělý zážitek jsem prožíval hlavně v těch místech a při vzpomínkách na ony dávné okamžiky, kdy jsme spolu byli nejvíce šťastni. Nejvíce takových "setkání" s tělesně mrtvou Gertrudou jsem zaznamenával právě ve vile u Nagyových ve Veszprému. Tady jsme na sebe mívali nejvíce času a zde jsme mohli všestranně zakoušet přítomnost tohoto druhého.
Gertruda se však ke mně nedostavovala jako nějaký přízrak či hmatatelné zjevení. Něco takového se nikdy nestalo a ani jsem toho nikdy neočekával. Její návštěvy měly zvláštní, ale stále stejný ráz. Například jsem snídal a pojednou mne zaplavilo úžasné štěstí, jako by do mé duše vstoupil někdo jiný a naplnil mou duši slastí. Říkal jsem si, že to nemůže být nikdo jiný než Gertruda, protože takový něžný býval způsob její lásky. Dokud žila, tak ve mně vzbuzovala takové pocity samotnou svou přítomností. Když žila, dobro z její duše denně zaplnilo celý prostor, podobně jako radiátory naplňovaly teplem celý náš byt.
Dlouho, opravdu dlouho po smrti Gertrudy se mi stávalo něco podobného, třebaže bez její fyzické přítomnosti. Stačilo se soustředit a upokojit v mysli, vyčkávat a věřit. Vyžadovalo to jistou dobu usebrání a také jistou dobu důvěřivého otevření se, jako když na koncertě či v chrámu očekáváme, že do našeho nitra vstoupí hudba a zpěv a naplní nás.
Vážil jsem si těchto šťastných okamžiků s tělesně nepřítomnou Gertrudou a odpovídal jsem jí vděčnými díky. Někdy jsem tak činil mlčenlivým souhlasem, jindy jsem jí vzdával díky nahlas. Cítil jsem, že odpovídá na moje myšlenky a hlasitá slova, ovšem nikoli slovy, nýbrž onou známou neskonalou láskou a dobrotou, která zalévala mé nitro jako nějaký balzám a příliv blaženého rozpoložení.
Gertruda tedy byla znovu a často se mnou a já trvale s ní, až jsem se ulekl, že snad to všechno blažené splynutí duší skončí mou tělesnou smrtí. Znovu a znovu se mi vtírala neodbytná podezíravost: Nepodléhám snad nějakému klamu? Neonemocněl jsem snad nějakou schizofrenií, která snad sladce začínala už tím, když jsem za společné pozemské pouti s Gertrudou zakoušel splývání mé bytosti s její? A jsem-li teď zdráv, potom jsem se ptal: A nemýlil jsem se celý život, když jsem odmítal uznat posmrtný život? Tělesná smrt třeba nemusí být úplným zánikem, jak nám to vnucuje materialistická filozofie. Není snad onen posmrtný život podobný právě té nevýslovné blaženosti, která se ve mně šíří z toho, co ve mně zbylo z viditelné Gertrudy?
Nevím, co jsem si o tom měl myslet, ale jisté je, že moje někdejší přesvědčení o neexistenci posmrtného života se ponenáhlu rozpadalo. Můj bezvěrecký pragmatismus podléhal rozkladu. Moje víra v život lidské duše po smrti tělesné vycházela z mého nitra, ze samotné mé přirozenosti, která se bytostně brání domněnce, že po tělesné smrti úplně všechno končí. Přitom však mne nic netáhlo do kostela. Myslel jsem si, že kdybych šel do kostela, asi bych se svými vnitřními zážitky moc nepochodil u nějakého názorově nepřesvědčivého faráře...
Druhého září roku 1989 byla modrá obloha a zdálo se, že bude krásné počasí. Rozloučil jsem se s Nagyovými a vyrazil jsem trabantem k Balatonu. Na známém místě jsem zaparkoval. Vydal jsem se s rybářským náčiním asi kilometr, až jsem došel ke člunu v zátoce. Z blízké kůlny jsem si přinesl vesla a nastrčil je do člunu. Usadil jsem se na zádi a vyrazil jsem na širé jezero. Když jsem se dostal asi 500 metrů od břehu, nahodil jsem udice s návnadou. Všechno se vyvíjelo dost slibně. Ryby braly.
Kolem jedenácté hodiny se zvedl silný vítr. Obloha byla jasná, ale od západu se tlačila tmavá mračna. Blížila se bouře. Začal jsem spěšně skládat udice. Během několika minut vítr zesílil. Najednou se začaly zvedat vysoké vlny. Snažil jsem se obrátit kýlem proti vlnám, ale připadalo mi, že vlny na mne dorážejí ze všech stran. Loďka se nahnula a nabrala vodu. Pak jsem naráz přišel o udice i úlovek. Nato se vysmekla i vesla a uplavala. Ztratil jsem vládu na loďkou. Otřásl jsem se hrůzou.
Jenže v tu chvíli jsem najednou pocítil, že je mi Gertruda blízko a uklidnil jsem se. Náraz prudké vlny mě ve vteřině vyhodil z loďky a octl jsem se ve vlnách. Plavat jsem sice uměl, ale kupodivu se mi nechtělo plavat. Zdálo se mi, že se naplňuje můj osud. Necítil jsem strach ani úzkost. Spíše se mne zmocňovala podivná závrať a jakési pokojné a úžasné přesvědčení, že se nejspíš topím. Zkoušel jsem se dotknout nohou dna, ale bylo příliš hluboko...
Svědkem této události na Balatonu onoho kritického 2.září 1989 byl Walter Bosch. Byl to také penzista, který nedaleko rybařil ve velkém a bezpečném sportovním člunu. Když se znenáhla přihnala bouře a vlnobití, rozhlédl se kolem po jezeře. Dalekohledem zahlédl staršího muže na vratké kocábce. Jen tak tak vzdorovala náporu vlnobití. Bosch tedy nastartoval motor a rozjel se. Dříve než se přiblížil k loďce na vzdálenost několik set metrů, spatřil, jak prudce byl starší muž vymrštěn z kocábky a jeho loďka v mžiku zmizela pod hladinou. Pan Bosch zakormidloval přímo k místu nehody. Jeho loď poháněná silným motorem se naplno rozletěla po větru. Brzy se ocitl blízko místa, kde před několika okamžiky zmizel starý muž v rozbouřených vlnách.
Pan Walter Bosch, někdejší vedoucí finanční správy v rakouském Linci, nyní v důchodě, velmi důvěryhodný, spolehlivý a rozvážný muž, vypověděl později, co viděl:
"Bylo to v místě asi třímetrové hloubky vody. Zdálo se, že zde nemohu být nic platný. Mohl jsem už jen přihlížet a pak podat zprávu o neštěstí. Ale pojednou se stalo něco, nad čím můj rozum zůstává dodnes stát. Ten už skoro utopený muž se rázem vynořil zpod hladiny a zůstal na ní ležet. Jako by uprostřed divokých vln bylo nějaké místečko klidu. Jako by uprostřed toho řádícího živlu se jeho část stala docela nehybnou, pevnou a spolehlivou skleněnou deskou. Ten bezvládný muž ležel na ploše dvou nebo tří čtverečních metrů jako tuleň na ledové kře. Nevěřil jsem svým očím. Jakási neznámá síla ho držela nad vodou. Dno jeho člunu se zmítalo ve vlnách opodál. Něco takového jsem viděl poprvé v životě.
Jak jsem přiblížil na dosah, zpomalil jsem rychlost a nahnul jsem se přes okraj loďky. Uchopil jsem toho člověka a všemi silami jsem ho táhl do člunu. Byl docela bezvládný, ale brzy se mi ho podařilo dostat do lodi. Potom jsem obrátil loď a zamířil jsem do vzdálené zátoky. Tam byly už vlny klidnější. Několik běžných křísících zákroků a trocha pálenky Barack ho přivedla k vědomí. Sotva se probral, zasípal:
"Díky tobě, Gertrudo! Díky, žes mne zachránila."
Žádnou ženu jsem tam ale neviděl. Jsem ale pevně přesvědčen, že se tam stalo něco naprosto neobvyklého, co odporovalo všem známým fyzikálním zákonům. Muž, který se mi později představil jako Hermann Lang, mi později vypravoval o své zesnulé manželce. Neviděl jsem tam žádnou další osobu. Nechápu tedy, kdo ho držel nad hladinou uprostřed toho rozbouřeného živlu. Možná to byl jeho anděl strážný, který mu z Boží milosti přišel na pomoc v podobě jeho zesnulé manželky, anebo snad opravdu to byla ona sama, která snad už pohlíží Pánu Bohu tváří v tvář a rovná se v tom andělům. Jen Bůh to ví."

7. Zamyšlení: Soud
Smrtí končí doba cílevědomého, zodpovědného jednání. Prožitý život v sobě obsahuje provedené rozhodnutí a to, co z něho pro skutek a dílo vyplývá. Člověk vystupuje z omezenosti a uzavřenosti pozemského bytí. Ocitá se v bezprostředním spojení s nadpřirozeným základem všeho jsoucna, který je mu osobně blízký. Lidské dějiny, které byly dosud uzavřené, se otevírají. Přitom ovšem pozbývá možnost další volby mezi ANO a NE. Každý zůstane v takovém stavu, do něhož dospěl: kdo stačil říci Bohu své ANO a plně je prožít, ten se navěky odpoutává v zakoušení naprosté svobody a úplného spojení a naplnění. Kdo však uvázl v negaci, navěky zkamení v izolaci.
V okamžiku smrti, kdy se tělo neodvratně rozkládá, vzniká stav, který se shrnuje v jednu ze dvou možností: láska, příklon k Bohu, nebo nenávist a odklon od Boha. Lidsky se to objasňuje pomocí představy soudu. Není to však soud na způsob zevně vyneseného výroku, ani na způsob soudu v lidském myšlení, nýbrž má stránku vnější a vnitřní. Je to změna doléhající na člověka neodvratně zvenčí, a současně ho zasahující do nejskrytějších oblastí jeho nitra.
Na rozdíl od všeobecného, veřejného soudu, který přijde zvenčí a zároveň zasáhne až do hloubi nitra všechny rozumné tvory, při zvláštním, soukromém soudu je takto, vnitřně náhle zasažen pouze ten jedinec, který právě zemřel. (Žd 9, 27)
Lidská duše pokračuje jakousi umocněnou setrvačností ve směru nastoupeném během lidského života: to znamená buď ráj (Lk 23, 43), nebo peklo (Lk 16, 23). Duše spravedlivých, které jsou v okamžiku smrti prosty všech hříchů a trestů za hříchy, dosahují prudkým rozmachem naprosté, neomezené svobody, jakož i naprostého, úplného poznání (I Kor 13, 12). Toto místo blaženosti a tento stav dokonalé nadpřirozené blaženosti (67) trvají věčně. Naproti tomu duše těch, kdo umírají ve stavu osobní nespravedlnosti a tvrdošíjného odporování lásce, pravdě, dobru, ba samotnému jsoucnu, trpí naprostým omezením své svobody, jakož i úplným zastřením bezprostředně blízkého a známého vrcholného cíle poznání. Tak i tato vypjatá zatvrzelost nějakého člověka ve zlu a lpění v nicotě pokračuje i po smrti jakousi křečovitou utkvělostí na odmocňování svobody lidské duše. Také toto místo utrpení a tento trpný stav mají věčné trvání.
Pokud by však někteří lidé ve své omezenosti a slabosti dospěli k nedůslednosti v konání spravedlnosti a v životě naprosto ztotožněném s řádem, který Bůh vtiskl všemu tvorstvu, pak by ve chvíli smrti byli patrně zatíženi lehkými hříchy. Jsou to lidé, umírající ve stavu, v němž se sice zásadně rozhodli ke své víře v Boha, ale neprováděli toto rozhodnutí ve svém životě až do posledních důsledků.
Podobně pokud by zase jiní lidé ve své omezenosti a slabosti dospěli k nedůslednosti ve svém soustavném uchylování se od pravdy, lásky, dobra a samotného jsoucna, pak by v okamžiku smrti byli zřejmě zatíženi časnými tresty za hříchy, kterých upřímně litovali.
Pro uvedení do nebeské blaženosti by však duše prvých i druhých ještě nebyly způsobilé, a také trest věčného zatracení by neodpovídal jejich vině. Když se duše člověka po rozpadu těla setkává s Bohem, uvědomí si nedostatek své lásky. Tváří v tvář Boží lásce trpí člověk mimo jiné také nedostatkem vlastní lásky. Písmo svaté připouští, že je zde zvláštní místo jako nějaký přechod, propouštějící do nebe pouze ty duše zemřelých, které prodělaly proces očišťování, v němž se ocitají ve stavu trpného podléhání očistě (68).
Důkaz přítomnosti a trvání očistce spočívá ve svědectví, zejména latinských otců. Přítomnost a trvání očistce lze rozumně odůvodnit Boží svatostí a spravedlností. Boží svatost vyžaduje, aby jedině a pouze duše úplně spravedlivých lidí byly přijaty do nebe. Boží spravedlnost zase vyžaduje, aby dosud trvající tresty za hříchy byly odpykány, avšak zakazuje, aby duše spojené s Bohem v lásce, navěky podléhaly úplnému zatracení. Důvodně lze tedy předpokládat střední místo a stav, jehož účelem je konečná očista, a který má tedy omezené trvání (69).
Psychologické objasnění zvláštního, soukromého soudu po smrti je dáno způsobem poznání, jaké má duše, zbavená těla, a které poznává idejemi přímo vlitými Bohem. Soukromý soud tedy není psychologicky nic jiného, než myšlenkové osvícení svědomí člověka Bohem. V okamžiku, kdy duše definitivně opouští tělo, odkryje se duši nejen dokonalé sebepoznání, ale také Boží spravedlnost a všechny milosti, kterých se jí dostalo. Tím vyniknou její zásluhy a viny. Soud nastává vlitím vědomí odměny či trestu, odpovídajícím minulému životu. Tím nastává pro duši nový život, buď blažený ve vrcholné Lásce či aspoň v naději na šťastné spočinutí ve vrcholné Lásce, Pravdě a Dobru, nebo smutný v beznadějném odloučení od Lásky, Pravdy a Dobra.
Současně s tímto pojetím, uznávajícím zvláštní, soukromý soud po smrti člověka a důsledky tohoto soudu jako subjektivní stav, je však třeba brát v úvahu skutečnost, že se lidská duše po tomto soudu odebírá na nějaké místo.

Co je očistec ?
Z posmrtného života zajímá člověka zvláště očistec. Vždyť ten, kdo je v nebi, dosahuje blaženého naplnění, kdežto ten, kdo smrtí v těžkém hříchu navěky ustrnul v odklonu od Boha, zůstává nehybný a beze změny. Zato v očistci se představuje něco, co znamená nějakou posmrtnou změnu.
Očistec není místo a stav zkoušení, neboť duše se ve ctnosti osvědčily, nýbrž je to místo a stav milosti i pokání, vedoucí ke konečné blaženosti. Učení vykoupeného Božího lidu o očistci vyhovuje lidské přirozenosti, ba přímo se vnucuje rozumné úvaze. Podle této nauky o očistci lze i největším hříšníkům v poslední hodině pomoci, když se jen chtějí odvrátit od zla a zatouží se vydat správnou cestou. Toto učení naplňuje křesťana spasitelnou bázní, aby všedními hříchy neurážel Boží spravedlnost a ochotně a trpělivě snášel v pozemském životě tresty za hříchy, dokonce aby si také dobrovolně ukládal kajícné skutky. Podporuje ho také v něžné úctě k duším zesnulých.
Přesto však učení o očistci má mnohé odpůrce a protivníky. Dlužno ovšem připomenout, že katolická církev se závazně nevyslovuje o různých očistcových okolnostech, nýbrž pouze učí, že očistec je, a že duším v očistci lze pomoci modlitbami, dobrými skutky a odpustky. Prosté a dávno vyvrácené námitky proti těmto dvěma článkům víry jsou, že prý učení o očistci nemá žádnou oporu v Písmě svatém, a že první křesťané prý nečinili mezi mrtvými žádné rozdíly, ba modlívali se prý i za svaté, a že očistcové tresty odporují Božímu milosrdenství. Vyskytuje se však i námitka, že učení o očistci není původně křesťanské, ale že bylo do křesťanství přeneseno od pohanů.


Učení o očistci u různých národů
Pravda je, že stopy učení o očistci objevujeme u četných národů, ale ty dávají za pravdu nauce katolické církve. O tom svědčí sestup Inanny do podsvětí z eposu Gilgameš a Enkidu, sestup Ištary do podsvětí z akkadských mýtů. Nejsou-li to zbytky prazjevení, tedy dokazují, že učení o očistci těsně souvisí s výroky rozumu.
A) Staří Egypťané učili, že Osiris, sluneční bůh, stvořil všechny lidské duše. Mnohé duše, zapomínající na svůj božský původ, poskvrňují se různými poklesky. Po smrti podléhají dvojímu soudu: předně ještě na zemi rozhoduje čtyřicet soudců, je-li zemřelý pro své ctnosti hoden, aby jeho tělo bylo balzámováno, nebo nikoli. V egyptské Knize mrtvých je uvedeno čtyřicet přikázání a každé z nich hlídá bůh či bohyně. Egypťané věřili, že duše nespravedlivých zemřelých se přestěhují do zvířat; tato pouť začíná, sotva tělo podlehne rozkladu. Druhý soud se děje v podsvětí, kam doprovází duše mrtvých Anubis, bůh s vzhledem psa; podsvětí je odděleno od pozemské oblasti velkou vodou. Převozník (podobný řeckému Cheironovi) je přeplavuje k protějšímu břehu. Tam je očekává Osiris jako spravedlivý soudce. Duše spravedlivých se podrobují lehkému očisťování, trvajícímu devět roků. Pak požívají úplné blaženosti v blízkosti božstva (Osiris). Nesmrtelnosti však ještě nedosahují. Té se jim dostane až za tři tisíce let, kdy nastane den vzkříšení těla. Naproti tomu duše hříšných jsou Osirisem odsouzeny k putování různými pozemskými zvířaty na dobu tří tisíc let. Pokud se za tuto dobu dostatečně neočistí a nenapraví svou vinu, pak musejí podstoupit ještě další očistné tresty, aby posléze spojily s Osirisem (70).
Vedle balzámování těl zemřelých spravedlivých také způsob pohřbívání a s tím spojené obřady poukazují k očisťování duší po smrti.
Srovnáme-li názory starých Egypťanů o očisťování duší s učením katolické církve, je jasné, že je v něčem podobné, avšak v mnohém se zase liší. Učení katolické církve odmítá názor o posmrtném stěhování duší, ani nestanoví dobu, po jakou se děje očisťování. Také nelze přehlédnout, že podle názoru starých Egypťanů se lidské duše po smrti očisťují ode všech hříchů (vč. těžkých) a osvobozují, což katolická věrouka odmítá.

B) Staří Indové uctívali nejvyššího boha Indra (slunce), později učili panteismu, kdy jim svět byl zjevením neviditelné moci, označované Brahma. Ve vedách vystupuje trojí božstvo: Brahma jako původce světa, Višnu jako zachovatel a obnovitel, Šiva jako ničitel. Brahma se totiž zjevoval ve starých bozích a představoval se jako moc tvůrčí, zachovávací, ale i zhoubná. Brahma se však zjevoval také v tvorech i v člověku. Sotva se lidská duše po smrtí oddělí těla, jdou jí vstříc dobří duchové, vyslaní bohem Višnu, ale i zlí duchové, vyslaní bohem Šiva. Každá duše je zavedena k městu soudce Jamy. Jeho písař podrobně zná myšlenky a skutky každého člověka. Jiný služebník váží na váze dobré a zlé skutky. Všechny duše se musí vrátit na zem a přebývat zde po deset dní, než bude vynesen rozsudek soudce Jamy. V té době kladou příbuzní zesnulého na jistá místa pokrmy, kterými se má duše mrtvého živit. Po deseti dnech jsou duše spravedlivých poslány do jednoho z nebeských rájů či vyšších světů. Nejvyšší z nich je město Brahmovo. Duše zlých odcházejí do Naraku, místa trestů. Tam jsou podrobeny různým mukám. K odčinění svých vin se převtělují do rostlin, živočichů nebo i lidí nižších kast. Zákoník Manův podrobně určuje, jaké utrpení má duše hříšníka po smrti podstoupit. Čím je hříšník větší, tím nižší je bytost, do které se jeho duše po smrti musí vtělit. Duše lakomého a pyšného člověka přechází po smrti z nejvyšší kasty brahmínů (kněží) do nižší kasty kšatriů čili bojovníků, z kasty kšatriů do ještě nižší kasty vaisjů (zahrnující zemědělce, řemeslníky, obchodníky), z kasty vaisjů do kasty sudrů (sluhů), a z kasty sudrů do kasty pariů (žebráků).
Krádež jako velké provinění způsobuje, že duše zlodějů se po smrti musí vtělit do živočichů. Kdo kradl med, stává se hmyzem, kdo kradl obilí, stává se labutí, kdo kradl maso, stává se sokolem. Brahmín, který se opíjel, stává se po smrti červem. Kdo v životě zlořečil bohům, čeká jeho duši po smrti nejtěžší putování. Vtěluje se do rostliny, pak do zvířat, nakonec do lidí. Tak je podle Inda celé jeho okolní prostředí zabydleno různými duchy, které se očisťují. Odtud vyplývá velká úcta ke zvířatům, rostlinám a celému okolnímu životnímu prostředí, kterému se nemá v jeho oduševnělosti činit žádné násilí, aby se tak trpícím duším nepřitěžovalo. Rozlišuje je devatero stupňů očisťování, kterými má kterákoli zlá duše projít dříve, než se dostane k blaženosti u Brahmy. Brahma stanoví k očisťování dobu 12.000 božských let, což znamení čtyři a půl miliónu našich lidských roků.
Pro ty, kdo by se během této doby neočistily, není spásy. Šiva je odvádí do Onderahu, místa věčného zatracení.
Duším, očišťujícím se po smrti v jiných tvorech, lze pomoci zkrátit jejich utrpení. Smírné oběti pozůstalých za duše zemřelých jsou pro Indy velmi důležité. Je to určeno za povinnost nejstaršímu synovi. V případě bezdětnosti dovolovaly staroindické mravy, aby bratr bezdětného muže obcovoval s jeho ženou (dokonce ještě za jeho života), dokud mu neporodí syna, který by za svého domnělého otce přinášel po jeho smrti smírné oběti. Vdova po muži obřadně pohřbívaném žehem se upalovala s manželem mj. proto, aby zkrátila dobu očisťování jeho duši.
Duše zemřelých jsou v úzkém spojení s dušemi pozůstalých, kteří jim při každé hostině odkládají stranou pokrmy. Hlavní památka (Sradda) všech zemřelých je v Indii v květnu. Tehdy brahmíni přinášejí ve svatyních oběti za mrtvé a spolu s lidem se za ně modlí.
Pokud se lidská duše měla vyvarovat posmrtného vtělení do nižšího tvora, člověk měl během života odčinit spáchané hříchy, a to modlitbou, postem, obětmi, sebetrýzněním, jdoucím až k sebevraždě.
Proti brahmínskému učení vystoupil Buddha. Přidržel se učení o převtělování duší, ale brahmínské oběti odmítal. Podle Buddhy se duše očisťují nikoli tresty, nýbrž jeho pravdou. Důsledkem této pravdy v životě je odstraňování zážitku utrpení právě tak, jako pocitu štěstí, až ke konečnému vyhasnutí života v nirváně. Buddhovo učení však doznalo během doby a v různém prostředí značných změn (71).
S ohledem na indické nauky nutno uznat, že jsou v něm některé myšlenky blízké učení katolické církve o očistci. Je to předně představa soudce, který dokonale zná touhy a skutky každého člověka, jakož i představa někoho, kdo po smrti člověka tyto jeho skutky váží, pokud jde o jejich dobro a zlo. Tomu odpovídá křesťanské pojetí zvláštního, soukromého soudu. Indové však připisují posmrtnému soudci desetidenní lhůtu k vynesení rozsudku. Dále také domněnkou, že duše jsou stejné podstaty jako jejich nejvyšší původce, a že z něho vyplynuly, a také, že i duše nespravedlivých a zlých lidí mohou po smrti dosáhnout spásy, rozcházejí se staří Indové s naukou katolické církve. Duše v očistci v Boha jen věří, ale dosud Ho nevidí (II Kor 5, 7), avšak tato jejich víra a naděje není nová, protože musela začít ještě v pozemském životě. Nelze tedy souhlasit s Buddhovým názorem, že nějakým zvláštním novým učením, totiž Buddhovou naukou, mohou být duše v očistci osvobozeny.

C) V perském kulturním okruhu se po původním monoteismu, zahrnujícím víru v posmrtnou odměnu dobrých a trest zlých, ujal zaroastrismus. Zaroaster se uchýlil k dualismu světla Ormuzda (Ahuramazda) a tmy Ahrimana. Zaroaster dostal od Ormuzda slovo života (Zend-Avestu), které zapsal v pěti knihách. Podle nich je veden boj mezi Ormuzdem a Ahrimanem, který trvá dvanáct tisíciletí. Ormuzd stvořil pro tento boj dobré duchy: šest archandělů, 28 nebeských vojevůdců a mnoho Fernerů, tozn. andělů; Ahriman zase stvořil nekonečný počet Devů, tj. zlých andělů.
Když zemře člověk, Fernerové a Dévové bojují o jeho duši. Tento boj trvá tři dny a tři noci, a v té době je třeba se usilovně modlit za duši. Nato se Fernerové ujímají spravedlivých, kdežto Dévové uchvacují duše zlých. Poté musí jejich rozsudek vyslovit Ormuzd. Po vynesení rozsudku vede ameša-špenta Bahman duše spravedlivých za doprovodu strážce hvězd mostu Činavatu (Sura) do sídla blažených. Naproti tomu duše zlých se po rozsudku svrhují do propasti Duzakhu, kde jsou za trest vystaveny utrpení. Tyto tresty však mohou být zkráceny modlitbami a dobročinností pozůstalých. Duzakh tedy nebyl pro Peršany peklem, nýbrž očistcem, z něhož může být vysvobozen i Ahriman. Osvobození duší všech hříšníků i samotného Ahrimana pomocí světového ohně, jakož konečné smíření Ahrimana s Ormuzdem odporuje nauce katolické církve. Obřadní uctívání zesnulých se u Peršanů koná vždy v měsíci listopadu. Vstup do Duzakhu se takto koncem roku otevírá vždy na pět dní, a duše, které už odtrpěly své viny nebo jim byly jejich tresty sníženy působením pozůstalých, jsou propouštěny do sídla blažených. Mnozí však musejí v tomto místě utrpění setrvat navěky (72).
D) Zabýváme-li se
židovským pojetím očišťování duší, pak mezi různými židovskými náhledy výrazně vyniká názor farizejů. Ti zdůrazňovali nesmrtelnost lidské duše, hlásali posmrtnou odplatu dobrých a potrestání zlých. Podle svého rozlišování duší zlých, duší dobrých a duší dokonalých, stanovili také trojí posmrtné místo pro duše: duše zlých i duše dobrých přicházejí po smrti do podsvětí (Lk 16,22), v prvém případě hlubokého a tmavého, ve druhém případě mělčího a světlejšího; duše dokonalých přicházejí do nebe, kde zůstávají až do zmrtvýchvstání (73). Duše dobrých se po smrti očišťují, ale ne nějakým putováním, nýbrž jakýmsi směšováním nebo vštěpováním, které spočívá v tom, že každá duše dobrého člověka se svými vlohami a silami po jisté době pobytu v podsvětí vštěpuje do duše některého zbožného člověka na světě a s ní přebývá v jednom těle. Zásluhy a skutky dotyčného člověka se připisují také duši v něm spolubydlící, která se tak očišťuje, až se stává úplně dokonalou, takže může přejít k dokonalým duším v nebi a k Bohu (74).
Evangelia dokládají židovskou domněnku, když uvádějí, že Syn člověka byl pokládán za Eliáše, Jeremiáše nebo jednoho z proroků, nebo i za Jana Křtitele, jenž měl podle toho přijít po smrti na svět (Lk 9, 8-9). Zejména příchod Eliášův na svět býval spojován s příchodem Spasitele (75). Tyto domněnky patrně souvisejí s naukou o posmrtném vštěpování duší dobrých lidí.
Saduceové, na rozdíl od farizejů, zásadně popírali nesmrtelnost duše, a tedy posmrtný trest i odplatu, jakož i očišťování některých lidských duší.
Kabbalisté-mystikové (76) se domnívali, že lidé stojí výše než andělé, takže duše spravedlivých hned po smrti vstupují do nebe, duše nespravedlivých však do pekla, kde se očisťují, aby po znovuzřízení (apokatastasi) byly také ony přijaty do nebe.
Samaritáni připouštěli nesmrtelnost lidské duše. Přitom věřili v podobný osud lidských duší po smrti jako kabbalisté-mystikové, ale s tím rozdílem, že očekávali spásu zatracených duší od budoucího velkého spasitele.
Esséni (77) sice popírali vzkříšení, protože tělo pokládali za vězení duše. Těla však měli za pomíjivá, kdežto duše jsou nesmrtelné. Pokud duše obstojí v tělesném vězení, mohou se pak radovat ze své svobody. Duše dobrých lidí se po smrti dostávají do blaženého místa, duše zlých do místa utrpení. Esséni neuznávali očišťování duší.
Farizejská nauka o třech místech, kam byly duše zesnulých odkazovány, se shoduje s učením katolické církve o nebi, očistci a peklu. Duším v očistci se pomáhá vštěpováním, a tím se naznačuje duchovní spojení očišťujících se duší s dušemi žijících spravedlivých lidí. Avšak naukou, že se očišťované duše vrátí znovu v tomto čase na svět, aby zde ještě přebývaly v nějakých tělech, se farizejové liší od nauky katolické církve.

E) Řecko-římský kulturní okruh: Lidské duše po smrti podléhají soudu tří soudců (Minos, Aeacus, Rhadamanthus). Duše zesnulých pak pobývají v místě zvaném Hades či Orcus. To se rozdělovalo na Elysium (místo posmrtného pobytu duší spravedlivých) a Tartarus (místo vyhrazené duším zemřelých zločinců a rouhačů bohů). Kromě toho řeka Lethe protékající místem Elysium, oddělovala od něho zvláštní místo; zde se kají duše menších provinilců, aby po napití z řeky Lethe pozbyly paměť a vrátily se na svět v lidských tělech (78).
Homér uvádí, že Odysseus sestoupil k duším zemřelých do podsvětí. Naplnil jámu krví obětních zvířat, aby se kolem poletující duše napily a tak občerstvily. Podle Homérova podání (79) se staří Řekové domnívali, že duše zesnulých se občerstvují krví obětovaných zvířat. Ti, kdo jim takové dobrodiní prokazují, mohou se nadít odměny od duší zesnulých. Proto předpověděl věštec Teresias Odysseovi šťastný návrat do vlasti a další životní osudy. Duše zemřelých žijí věčně a podobají se stínům, kterých se nelze dotknout. Marně tedy chtěl Odysseus obejmout vlastní matku, neboť její duše mu pokaždé unikla. Duše zesnulého Agamemnona je smutná, pláče. Třebaže Achillova duše je snad nejslavnější mezi dušemi v podsvětí, přesto by Achilleus raději sloužil ve dne v noci nejchudšímu rolníkovi, než aby vlád duší v podsvětí. Duše v podsvětí prožívají smutný úděl. Kolem Odyssea se jich shromažďoval značný počet s velkým nářkem. Tento smutný stav duší však netrvá navěky. Většina duší se časem očistí a bude připuštěna do Elysia k radovánkám ve společnosti bohů. Pouze duše velkých hříšníků a bohorouhačů po smrti trpí věčně.
Mezi starořeckými mysliteli dlužno uvést Pythagoru. Pythagoras (80) věřil ve svrchovaného boha, jenž nemá počátek, zatímco všechno ostatní časem vzniklo. Lidské duše byly původně v bohu, avšak později se provinily, a proto byly zapuzeny a uvězněny do těl. Po pozemské smrti jsou čisté duše vykoupeny. Duše zlých a nespravedlivých lidí po smrti se musejí vtělovat do různých zvířat. Tam se mají očišťovat. Teprve po očistě dosahují místa blaženosti. Některé však zůstávají navždy uvězněné v Tartaru, kde je věčně trápí Erynnie čili Lítice.
Také Sokrates (podle dokladů Platona a Xenofonta) věřil v nejvyššího spravedlivého boha, od kterého pochází všechno dobré a krásné. Také on věřil v nesmrtelnost lidských duší, které se vyronily z boha. Duše se podstatně liší od těla. Podle něho přirozeně žijí samostatně, takže nepotřebují ke své blaženosti hmotné tělo. Lidský život je pro ně vyhnanstvím. Duše spravedlivých lidí se po smrti dostávají do původní vlasti, kdežto duše zlých podléhají ještě dalším trestům. Sokrates patrně věřil v posmrtnou očistu duší. Jeho věrný žák Plato se o tom zmiňuje (81). Plato připomíná duše těch, kdo v tomto světě poněkud dobře žili, takže odešli z tohoto světa s menšími vinami. Jdou do podsvětí a dostávají se k jezeru Acheron; tam se očisťují, aby mohli dojít slávy v Elysiu. Dále Platon uvádí duše nelítostných vrahů a svatokrádežníků, které se po smrti nepřipouštějí k očistě a zůstávají stále v Tartaru. Duše některých zemřelých vrahů a násilníků, kteří své zločiny spáchali za polehčujících okolností, anebo jich pak litovali, se podle Platona dostávají také do Tartaru, ale pouze na jeden rok. Potom vlnobití vyplavuje duše vrahů do Kokytu, kdežto duše násilníků proti otci a matce jsou přiváděny do Pyriflegethonu. Odtud je proud unáší k jezeru Acheron, kde úpějí a prosí o pomoc duše svých obětí, aby jim dovolili dostat se do jezera. Pokud je uprosí, dosahují blažeností, pokud nikoli, proud je unáší zpět do Tartaru, a odtud zase stálým koloběhem k jezeru Acheron, až se jim podaří usmířit duše svých obětí. Do Elysia se dostávají především duše lidí, kteří se už během pozemského života očišťovaly. Toto očišťování duše se děje jednak poznáváním (82), čímž se člověk připodobňuje bohu, (83) jednak osvojováním si ctností (84), přičemž má velkou úlohu ochotné přijímání utrpení (85), jakož i modlitba (86). Plato totiž ztotožňoval poznání s mravností (87).
Řecká představa o nesmrtelnosti duše a biblické poselství o vzkříšení mrtvých bývají chybně považovány každá za poloviční odpověď na otázku o věčném osudu člověka a obě bývají spojovány dohromady jako při sčítání. K tomu, co řecké vědění již dříve vědělo o nesmrtelnosti duše prý bible připojila ještě zjevení, že na konci dnů budou vzkříšena i těla, aby pak navždy sdílela osud duše - zavržení nebo blaženost.
Proti tomu musíme trvat na tom, že se původně nejednalo o dvě doplňující představy. Každý z obou pohledů dlužno chápat jen jako pokus o úplnou odpověď na otázku o lidském osudu. Základem řeckého pojetí je představa, že v člověku jsou spojeny dvě cizí podstaty, z nichž jedna (tělo) se rozpadá, zatímco druhá (duše) sama o sobě je nepomíjející a proto sama v sobě nezávislá na jiné bytosti, trvá dál. Teprve tím, že se podstatně oddělí od jí cizího těla, přichází duše k svému plnému uskutečnění. Vedle toho postup biblického myšlení předpokládá nerozdělenou jednotu člověka (88).
Jako Řekové, tak i staří Římané uznávali podsvětí. Ovidius barvitě líčí Orfeovu cestu do podsvětí za zemřelou manželkou Eurydikou (89). Vergilius (90) vypovídá o podsvětí podobně jako Homér, ovšem přidává barvitosti líčení. Pokud jde o očistec, Vergilius uvádí, že se duše některých hříšníků po smrti očišťují ohněm a větrem tak dlouho, dokud se vina nesmaže. Toto místo připomíná sv.Augustin, přičemž uvádí, že tím básník naznačuje posmrtné očistcové tresty (91).
Stoikové většinou považovali duši za smrtelnou. Lidská duše sice po rozpadu těla žije, ale při všeobecném požáru světa zaniká. Cicero však věřil nejen ve jsoucnost boží, ale také v nesmrtelnost lidské duše a v její očišťování. Učil, že každý, kdo dobře prošel životní dráhou, po smrti se hned vrátí ke hvězdám, kdežto ten, kdo vedl nezřízený život, bude trpět po smrti. Duše zlých lidí musejí po smrti vejít do těl zvířat, aby dosáhly očisty (92).
F) Víra v očistec se vyskytuje také u
národů v muslimském kulturním okruhu. Dokládají to muslimské texty: Každý smrtelník musí sestoupit do Gehenny, poněvadž je to tak nařízeno od Pána; ale spravedliví mají být od ohně Gehenny jedou osvobozeni, kdežto bezbožní v něm zůstanou navěky (93). Sura XLVI Al´ahkaph učí: Každý obdrží svým zásluhám přiměřenou míru odplaty v ráji, nebo trestu v Gehenně; zbožní věřící však nakonec budou od trestu Gehenny osvobozeni. Podle prorokova předpisu vykonávají muslimové modlitby za zesnulé, aby dosáhli odpuštění hříchů.
G) Starogermánský a staroslovanský kulturní okruh zahrnoval rovněž názor o posmrtném životě lidské duše, který se v mnohém neliší od názorů starých Peršanů a Řeků. Staří Germáni věřili, že po smrti každého člověka jdou dobří duchové, poslaní od nejvyššího boha Votana, vstříc těm, kdo v pozemském životě vynikli statečností; kdežto zlí duchové, poslaní duchem zla (Loki), jdou po smrti zbabělých, slabých a líných lidí vstříc jejich duším. Zlí duchové svádějí zápas s dobrými duchy o duše zesnulých, aby je odvedli do podsvětí. Mužice Modgudr stojí na stáži u mostu přes řeku Gjalu a pouští jen ty, nad nimiž je vynesen rozsudek. Votan pak přijímá duše hrdinů do místa blaženosti (Valhalla). Další místo v podsvětí je hluboké jezero Nastrand. Tam jsou navěky trestány duše vrahů a jiných těžkých provinilců. Třetí místo v podsvětí je Hel, kde vládne Hela. Tam přicházejí duše těch, kdo zemřeli stářím nebo nemocí aniž by v životě hrdinsky vynikli, aby se očistili. Na konci věků zaniknou Valhalla i Hell ve světovém požáru a duše statečných budou navěky žít v Gimmle (Himmel), kdežto duše zlých zůstanou v Nastrandu. Hell je tedy očistcem a místem očisťování.
Staří Slované věřili v jednoho starého boha (Praboh, Svéboh, Svojboh), kterému však připisovali dobré i zlé vlastnosti. Zosobněné dobro jim byl Bělboh (bůh světla - Ormuzd), kdežto zlo jim zosobňoval Zloboh (Ljutbog, Černoboh, Ahriman). Slované věřili v nesmrtelnost lidské duše a v posmrtný život. Jako indické ženy tak i slovanské se po smrti svých manželů vrhaly do ohně, aby zároveň s nimi byly upáleny a přišli s nimi do ráje. O lidské duši se domnívali, že sídlí v hrudi člověka, a po smrti opouští tělo a odlétá v podobě ptáka. Je-li dobrá, tedy v podobě krahujce, kdežto je-li to duše těžkého provinilce, pak v podobě sovy. Teprve po pohřbení těla odchází duše po stříbrném mostě do navi, kde podléhá soudu. Duši dobrých lidí je dovoleno vejít do jasného místa, kde vládne Svéboh. Duše zlých lidí odchází do místa zármutku ad, kde vládne Černoboh s běsy, kteří trápí duše. Na konci věků zvítězí Svéboh (Svaroh) pomocí Triglava (Pána nebe, země i podsvětí, který byl uctíván zejména starými Polabany) nad Černobohem (později nazývaným též Drakem, Trutem, Čertem, Krakem) a uvede jej i s jeho běsy do místa blaženosti. Ad tedy není peklo, nýbrž očistec, ze kterého se duše po vytrpěných trestech nakonec dostane do místa blaženosti (94).


Co je podstatou očistce ?
Očistec je místo přechodu duší spravedlivých lidí, kteří jsou v okamžiku smrti zatíženi lehkými hříchy nebo časnými tresty za hříchy. Tyto duše zemřelých jsou dočasně v místě a ve stavu, kde se očisťují. Očistec je pro ně přechodný stav a přechodné místo. Podstatou očistcového stavu je dočasné vyloučení duše z oblažujícího patření na Boha. Na základě předchozího zvláštního soudu má však duše jistotu, že tento stav a místo jsou přechodné, a že dosáhne úplného spojení s Bohem. Duše však zatím trpí, protože k její odloučenosti od Boha se váže další utrpení, mající smyslový ráz (95). Zdá se, že toto smyslové utrpení má vyrovnat jistou upřílišněnost náchylnosti duše ke spojení s tělem, která zůstala v duši daného člověka po smrti.
Odpuštění dosud neodpuštěných hříchů se děje úkonem lítosti (96), ale pouze v pozemském životě, totiž při spojení lidské duše s příslušným tělem. To znamená, že lítost jako pronikavá změna v duši, zahrnující příklon k Bohu a odklon ode všeho, co souviselo s hříchem, důsledně proniká také dané tělo. Tento úkon lítosti, který je v duši vzbuzen po příchodu do očistce, nepůsobí ani zrušení ani zmenšení trestu za hříchy, protože tento úkon už nezasahuje příslušné tělo, neboli je tělesně neúčinný. Z hlediska lidí žijících v tomto světě je tedy očistec především stav duše, zatímco místo, kde se tato očista děje, je proměnlivé.
Duše zesnulých podstupují očistcové tresty ochotně a v blahé naději, že jejich utrpení je dočasné, resp. že je v něm proces umenšování trestu a oslabování utrpení až do jeho úplného vyloučení s tím, jak se samy duše zdokonalují v lásce k Bohu. Duše v očistci tedy nepřijímají trest jenom trpně. Přesto, že trest není příjemný, přijímají jej ochotně, ba dokonce po něm touží, aby se překonávám překážek vedoucích k dokonalosti zbavily nedostatků tvé lásky.
Učení katolické církve o očistci se vyvíjí především z ideje spravedlnosti a odplaty. Svědčí o ní však také Písmo svaté. Nejjasnější doklady víry v očistec nacházíme ve II. knize Makabejské (12, 39-46): Po slavném vítězství nad Gorgiášem zpozoroval Juda Makabejský, že někteří z padlých bojovníků měli pod šatem ukryté modloslužebné předměty ukořistěné v boji. To bylo zákonem zakázáno, takže převládlo přesvědčení, že toto jejich provinění bylo příčinou jejich smrti. Přesto však obrátivše se k modlitbě prosili, aby na to provinění, které se stalo, bylo zapomenuto. Šlechetný Juda napomínal lid... a učiniv sbírku, poslal dvanácte drachem stříbra do Jeruzaléma, aby byla podána oběť za hříchy mrtvých, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení, - kdyby totiž nebyl měl naděje, že padlí vstanou, bylo by se domnívati, že bylo zbytečno a neužitečno modliti se za mrtvé a maje na zřeteli, že ti, kteří zbožně zemřeli mají výbornou odměnu složenou. Proto svatá je myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů byli zproštěni.
Z toho jasně vyplývá, že duše mrtvých mohou přijímat pomoc od svých bližních, kteří ještě žijí v tomto světě a na jejich přímluvu mohou být zbaveny hříchů. Je tedy očistec. Modlitby a oběti věřících jsou prospěšné zemřelým, pokud jsou v očistci, i když zemřeli zbožně a svatě, neboť jim může ještě zbývat odpykání časných trestů.
Další místo z Písma svatého, podporující křesťanské učení o očistci, je v listu sv. Pavla Korinťanům (I Kor 3, 12-15). Apoštol uvádí, že dílo každého bude zkoušeno ohněm, tozn. soudem Kristovým. Tím může být poslední soud na konci světa, nebo zvláštní soukromý soud po smrti každého člověka. Ten ukáže, co bylo věčného v působení člověka, a co jen lidského, pomíjivého. Vše ryze lidské, neproniknuté božským, pomine. Dílo samotného evangelia zůstane, ale práci apoštolově se nedostane vytoužené odměny, protože nebyla odvedena správně. On sám se zachrání, ale ne bez obtíží a trestu (oheň). Jde tu o Boží soud, který může být vykonán už zde na zemi, určitě však jím apoštol projde po smrti. Onen trest pak nastupuje po smrti, totiž v očistci.
Apoštol tedy pojednává o dvou druzích spásy: o spáse bez ohně, a o spáse skrze oheň. Vezme-li se toto podání Písma svatého (I Kor 3, 12-15) samo od sebe, může být různě vykládáno. Pravý význam to však nabývá jedině v nauce a životě Církve nebo v pevné ustálenosti křesťanské tradice (97).
Od nejstarších dob nacházíme u církevních Otců, jakož i v bohoslužbě doklady víry v očistec. Tak ve druhém století se Tertullian v souvislosti s učením o duších v očistci odvolává na slova evangelia: Vyrovnej se rychle se svým protivníkem, aby tě snad tvůj protivník nevydal soudci a... ty abys nebyl uvržen do žaláře. Vpravdě ti pravím: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš poslední haléř. (Mt 5, 25-26) Jinde uvádí, věrná žena se modlí za duši zesnulého manžela, zejména ve výroční den jeho úmrtí (98).
Eusebius uvádí v záznamu o pohřbu Konstantina Velikého, že tělo zesnulého knížete bylo vysoko vyzdviženo a množství oplakávajících lidí se modlilo a přinášelo oběti za pokoj jeho duše. Stalo se to dle posledního přání zbožného panovníka, který vybudoval v Cařihradě velký chrám na počest apoštolů, aby na něj pamatovali věřící, až opustí svět (99).
Ve čtvrtém století též sv.Ambrož dosvědčuje, že věřící milánské křesťanské obce konají oběti za zesnulé, a to v den jejich smrti, a i v některých dalších dnech po smrti.
Rovněž sv. Cyril Jeruzalémský píše: Vzpomínáme na všechny věrné zesnulé, ve víře, že prosby, které vysíláme, prospějí jejich duším (100).
Sv.Efrem píše: Zapřísahám vás, bratři a přátelé moji, ve jménu Boha, který mi velí vás opustit, abyste na mne pamatovali, když se shromáždíte na modlitby. Modlitby žijících jsou dobrodiním pro duše zesnulých.
Sv.Jeroným píše v soustrastném listu k Pammachiovi, po smrti jeho manželky Pavlíny: Jiní mužové pokrývají fialkami a růžemi hroby svých žen. Náš Pammachius skrápí posvátný olej Pavlínin balzámem almužny.
Sv.Jan Zlatoústý píše: Nebylo bez dobrých důvodů uloženo od apoštolů, aby se konala pamětní modlitba za zesnulé, poněvadž dobře věděli, že jim z ní vzejde velký prospěch.
Sv.Augustin, který žil na počátku 5. století, má ve svém díle tolik podrobností o očistci, že ho mnozí protestanté omylem považovali za původce tohoto článku víry. Ve skutečnosti to však bylo jen ohlasem víry rozšířené v Božím lidu. Očisti mě, můj Bože, volá světec, v tomto životě a učiň mě takovým, aby nebylo třeba očistného ohně! Se stejnou vroucností prosí za duši zesnulé matky: Ó, Bože srdce mého, prosím Tě za hříchy matky své... A vnukni, Pane Bože můj, svým služebníkům, bratřím mým, jimž sloužím hlasem, srdcem i perem, aby vzpomínali u oltáře Tvého, Moniky, služebnice Tvé... (101)
Rovněž Cyprian, Hilarius a řada jiných učenců dosvědčuje jednotu přesvědčení, že křesťané očekávají svou odměnu za dobrý život a trpí, dříve než se budou moci dosáhnout věčné blaženosti. Víra v očistec tedy není dodatečným výmyslem teologů, nýbrž patří k původnímu obsahu víry vykoupeného Božího lidu.
O víře Božího lidu v očistec svědčí od počátku také nápisy na raně křesťanských náhrobcích v římských katakombách: Na náhrobku sv. Vavřince je uvedeno: Damasus věnuje oltáři ozdobu s prosbou vzhlíží ke svatému mučedníku, spoléhaje na jeho zásluhy. Jinde zase možno číst: Bože, dopřej, aby duše Nektariova byla připočtena ke svatým... Pane, ať není zastíněna duše Venerajina! Na mnohých náhrobcích je vyobrazen Spasitel jako soudce a jemu po boku svatí, kteří jsou přísedícími u soudu, čímž je naznačena důvěra v jejich přímluvu za duše zesnulých.
Hluboká víra Božího lidu v možnost pomoci duším zesnulých je vyjádřena v bohoslužbě. Bohoslužebné knihy potvrzují, že modlitba za zesnulé sahá do nejstarších dob. Už první křesťané vyjadřovali vzpomínku za zesnulé ve mši svaté. Obětovali za jejich duše nejen mši svatou a přímluvné modlitby, ale také almužny a jiné projevy dobročinnosti. Tertullian byl patrně první, kdo se ve svých úvahách teoreticky zamýšlel nad obsahem těchto přímluv při mši svaté. Přitom jasně rozlišoval mezi mučedníky, kteří jsou zcela svatí, a proto je ctíme a připomínáme při mši svaté, aby se za nás přimlouvali u Boha. Pak jsou to ale ostatní křesťané, kteří opustili tento svět, a za ty se modlíme. Přitom od počátku křesťané věřili, že cílem přímluvných modliteb za duše těchto zesnulých je usnadnit či uspíšit jejich očišťování. Ovšem teprve od přelomu prvého a druhého tísiciletí si církev vyhrazuje zvláštní den pro slavení památky všech všech věrných zemřelých křesťanů, jejichž duše jsou v očistci. Tento svátek zavedl sv.Odilo, opat v Cluny, a odtud se šířil do okolí.
S jistými odchylkami uznává očistec a věří v očišťování duší také vykoupený Boží lid východního obřadu. Očistec našel znamenité obhájce mezi Řeky jako Eustratia, který napsal apologii nauky o očistci (102). Také na všeobecném církevním sněmu v Cařihradu (r.680) uznali Řekové prospěšnost modliteb za duše v očistci. Teprve od l0. století začali pronášet některá mylná učení, jako že duše mohou být v očistci očištěny nejen od časných trestů a všedních hříchů, ale také od věčných trestů a smrtelných hříchů. Když se na sněmu v Lyonu (r.1274) jednalo o sjednocení Božího lidu, byl vznesen také požadavek, aby Řekové uznali přesné katolické učení o očistci. Císař Michael sice poslal jménem východních biskupů souhlas s tímto učením, protože je tradičně učili řečtí církevní Otcové. Přesto se v řeckém kulturním okruhu vykoupeného Božího lidu nadále udržovalo odchylné pojetí očistce. Když se znovu jednalo o sjednocení Božího lidu na sněmu florentinském (r.1438-1439), Řekové uznávali, že se smrtelné hříchy v očistci neodpouštějí, nýbrž jenom všední, a se zde očisťují duše od dočasných trestů. Lišili se pouze v povaze očistcových trestů. Obřadní knihy řecké pravoslavné církve jasně mluví o očistci a také pohřební obřady nasvědčují této víře. Proti tomu pravoslavné vyznání víry popírá, že by člověk měl ihned po smrti snášet časné tresty. Konečný rozsudek se prý nevynáší hned po smrti, nýbrž se odkládá až k poslednímu soudu. Během doby mezi smrtí jedince a posledním soudem může Bůh odpustit duši různá provinění, a také je odpouští, když pozůstalí za duše zesnulých prosí a konají oběti. Jednotlivé sekty východní církve jako Arméni a Nestoriáni neuznávají očistec.
Vcelku myšlenka na zemřelé je v Božím lidu natolik zakořeněna, že ji nemohli odstranit ani protestanté. Je příznačné, že předchůdci protestantismu, Viclef a Hus se neodvážili nauky o očistci, která byla tak hluboce zakořeněna v Božím lidu, že se důvodně obávali postavit se proti ní. Teprve Luther zavrhl učení Božího lidu o očistci. Avšak ani on nezavrhl toto učení jednoznačně a naráz, nýbrž v několika fázích. Předně se nejdříve postavil proti odpustkům. Způsob používání odpustků v dějinách církve měl totiž velké slabiny, protože to bylo v rukou lidí, takže nebylo vždy bez vady. Potom lze však u Luthera sledovat, jak přecházel k popírání samotné možnosti odpustků, až posléze zamítl jakékoli spojení mezi pozemsky žijícími věřícími a dušemi zesnulých. Popřel tedy samotný očistec. Nejzavilejším odpůrcem nauky o očistci však byl Kalvín.
Protestanté uváděli proti nauce Božího lidu o očistci vlastně dva důvody. Praktický a naukový. Praktický důvod se vztahuje k jejich zápasu proti zneužívání hierarchie; přitom souvisí zejména s jejich bojem proti zneužívání praktického udělování odpustků a přímluvných modliteb za zesnulé. Naukový důvod pochází z jejich vysvětlování nadměrných zásluh Ježíše Krista při vykoupení Jeho Božího lidu; resp. z ospravedlnění jako něčeho právního, co učinil Kristus sám, bez ohledu na účinnou spolupráci člověka. A dále naukový důvod pochází z předpokladu víry, jako z úplné důvěry v odpuštění.
Po pádu do racionalismu si protestanté utvořili dle svého mínění pohodlnější eschatologii, než k jaké je zaváděli Luther s Kalvínem. Každému člověku, dobrému i zlému, se dostává podle novoprotestantského učení přiměřené odplaty. Tuto odplatu nemůže nikdo popřít, protože se shoduje se zdravým rozumem a vyžaduje ji spravedlnost samotného Boha. Všechno ostatní jsou prý přidané zbytečnosti. Co se týká posmrtné blaženosti duší ctnostných lidí, nový protestantismus souhlasí se starým, avšak výrazně se od něho liší v otázce pekelných trestů. Nový protestantismus rozhodně popírá věčnost pekelných trestů. Bůh prý nemůže trestat časné viny věčnými tresty. Naopak, spíše poskytuje duším hříšníků po smrti, aby se snášením trestů napravily. Duše očištěné těmito tresty budou zakoušet nebeskou blaženost, ovšem nikdy v takové míře, jako duše ctnostných, protože vzpomínka na předcházející neřestný život bude vždy umenšovat jejich blaženost. Tak tedy samotné nebe, do něhož nakonec přicházejí duše všech lidí, ať ctnostných nebo neřestných, v prvním případě ihned, ve druhém o něco později, je u těchto novoprotestantů rozděleno na dvojí - jedno lepší, opravdové nebe, druhé horší, neúplné.
Tento posun v protestantských názorech o posmrtném životě připravovali jejich čelní představitelé. Rozumové důvody je totiž přivedly k uznání, že nějaké očišťování duše po smrti musí být. Tak praví Leibniz: Doba očišťování trvá tak dlouho, dokud je třeba, aby duše poznala zlobu svého předcházejícího trestuhodného chování.
Rovněž Kant filozoficky zdůvodňuje potřeby a trvání nějako středního stavu duše po smrti: Kdyby se učilo, že pekelné tresty jsou jen dočasné, bylo třeba se obávat, že by mnohý řekl: Mám naději, že je přetrpím. Kdyby se ale naopak tvrdilo, že pekelné tresty vůbec nejsou, mohla by vzniknout naděje, uniknout úplně bez trestu i po nejneřestnějším životě. Lituje-li člověk v posledním okamžiku svých hříchů, musel by duchovní, který by mu poskytoval útěchu, uznat za nelidské a ukrutné, kdyby mu měl zvěstovat věčnou záhubu. Vzhledem k tomu, že kněz nestanoví nějaký střední stav mezi věčnou záhubou a úplným osvobozením, následně musí poskytovat kajícníkovi naději na osvobození, tj. slíbit, že kajícného hříšníka třeba i v posledním okamžiku života promění v bohumilého člověka. Toto Kantovo mínění se přibližuje katolické věrouce, ale s tím, že kněz neslibuje, nýbrž ve svátosti smíření skutečně proměňuje kajícného hříšníka v bohumilého člověka, a to i v posledním okamžiku života.
Lessing, vůdce protestantských racionalistů, pojednává o očišťování duší takto: Onen střední stav, ve který církev tradičně věří a jemuž učí, neměli naši reformátoři tak docela zavrhovat (navzdory pohoršujícímu zneužívání v záležitosti odpustků). Není ničím jiným než polepšujícím peklem Platonovým.
Také Herbart zastává názor, že duše hříšného člověka musí být po smrti očisťována útrapami, než dospěje k dokonalosti (103).
Schelling uznává očišťování duší za nutné a hájí je, třebaže nikoli ve shodě s učením katolické církve.
Slezští pastorové ve své proklamaci z roku 1862 uvádějí proti reformátorům v záležitosti očistce, že starší i novější protestantští bohoslovci vystupovali prý vždy jen proti slavným církevním modlitbám za zemřelé, avšak nikdy nebránili tomu, aby se konaly soukromé modlitby za zesnulé, neboť duše se po smrti očišťují (104).
Dnešní protestantští teologové nevybočují z mezí podobného racionalismu. Pokud promýšlejí otázku posledních věcí člověka důsledněji, tedy ve směru psychologizace, kdy spojení lidí žijících ve světě se zesnulými omezují na soucit (105).


Odkazy
67) I Kor 2, 9; II Kor 12, 3-4.
68) II Mak 12, 42-46; I Kor 3, 10-15.
69) Sv.Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, IV, 91.
70) S.Morenz, Äegyptische Religion, Stuttgart 1960; M.Brillant, R.Aigrain, Histoire des Religion, I, Paris 1953; H.Frankfort, Ancient Egyptian Religion, New York 1948.
71) V.Lesný, Buddhismus, Praha 1948; S.Rádhakrišnan, Indická filosofie, I,II, Praha 1961-62; A.F.Wright, Buddhism in Chinese History, London 1971; D.T.Suzuki, An Introduction to Zen Buddhism, New York 1964.
72) R.C.Zaehner, The Dawn and Twilight of Zaroastrism, London 1961; M.Molé, Culte, mythe et cosmologie dans l´Iran ancien, Paris l963; J.Darmesteter, Le Zand-Avesta, Paris 1960.
73) Josephus Flavius, Válka židovská, III, 8, 5; Pozn. Josephus Flavius byl stoupencem farizejské školy.
74) Josephus Flavius, Válka židovská, II, 8, 14; Starož., 18, 1,3.
75) Mal 4, 5-6; Mt 17, 10, Lk 1, 17.
76) Kabbalah označuje původně ústní podání, později však mystickou tradici.
77) Josephus Flavius, Válka židovská, II, 8, 11.
78) M.P.Nilsson, Geschichte der griechischen Religion, München 1961; H.J.Rose, A Handbook of Greek Mythology, New York 1958; W.K.C.Guthrie, The Greek and Their Gods, London 1950.
79) Homér, Odysseia, zpěv XI, XXIV, s.134-149, 290-297, Praha 1940.
80) W.Jaeger, The Theology of the Early Greek Philosophers, Oxford 1947; J.Adam, The Religious Teachers of Greece, Edinburgh 1909;
81) A.E.Taylor, Plato: The Man and His Work, London 1955; F.Novotný, O Platonovi, III, Praha 1949, s.364, 392-395, 431-440.
82) Plato, Ústava, závěr.
83) Plato, Theaites, 176 B.
84) Plato, Faidon, 69 B; Menexenes, 246 B.
85) Plato, Gorgias, 478 A - 480 B; Protagoras, 326 E.
86) Plato, Alkibiades II., 148 C.
87) Plato, Faidros, 250 A.
88) J.Ratzinger, Úvod do křesťanství, Řím 1982 Kř.ak., s.243-244.
89) Ovidius Publius Naso, Proměny, kn.X.
90) Vergilius Maro Publius, Aeneas.
91) Sv.Augustinus Aurelius, De Civitate Dei, kn.XXI.
92) H.Pohlenz, Die Stoa: Geschichte einer geistigen Bewegung, Göttingen 1955
93) Sura XIX Maria, 67.
94) R.Pettazoni, L´onniscienza di Dio, Torino 1955; Z.Kulcsárová a kol., Světové mytologie, Praha 1973.
95) Sv.Tomáš, Sent.,IV, 21q., Is,Iq,c.3.
96) Sv.Tomáš, De Malo, 7, 11.
97) L.P.Arendzen, Purgatory and Heaven, New York 1960; R.W.Gleason, The World to Come, New York 1958.
98) Tertullian, De Monogam., X.
99) Eusebius, k I., c. 71.
100) Sv. Cyril Jeruzalémský, Katech., n.9, 10, 328.
101) Sv.Augustin, Vyznání, kn. IX.
102) V.Loch, Das Dogma der greichischen Kirche vom Purgatorium, Regensburg 1840.
103) J.F.Herbart, Lehrbuch der Psychologie, 2.vyd. s.201.
104) Gutachten der evangelischen Kirchenprovinz Schlesien,
Breslau 1862.
105) P.L.Landsberg, Zkušenost smrti, Praha 1990, s.134, 198.

 

Kdo nedošel pokoje?
Jisté okolnosti přiměly Elvina Prizea, důstojníka kriminální policie z Metropolitní ústředny v Londýně přenocovat v červnu roku 1969 v hotelu v jednom malém městě, protože nestihl poslední vlak do Londýna. O všem, co se mu přihodilo neobvyklého, učinil podrobný záznam. Vybíráme z něho některé důležité úryvky.
"Byl jsem na smrt unaven a hrozně se mi chtělo spát. Především jsem toužil po osvěžující koupelně. Když jsem vyrazil do koupelny, potkal jsem v mezipatře ženu, oděnou do dlouhých staromódních šatů. Zdvořile jsem ji pozdravil a popřál "dobrý večer", ale ona mne minula bez povšimnutí jako bych byl vzduch. Zřejmě jsem pro ni vůbec neexistoval. Její chování mi sice připadalo dost zvláštní, ale omlouval jsem ho ženským studem a značnou nechutí dát se oslovovat neznámými muži zejména uprostřed noci. Třebaže mě tato podivně vymóděná dáma překvapila, přesto jsem byl dalek toho, abych ji pokládal za nějaké zjevení...
Po návratu do pokoje jsem ulehl do postele, zhasl světlo a přemožen únavou okamžitě jsem usnul. Asi kolem půl druhé v noci mě probudily tupé údery a zvuky, které jako by vycházely z podlahy. Rozsvítil jsem a hned všechen hluk ustal. Zamrazilo mě. Když jsem se přesvědčil, že v pokoji opravdu jinak nikdo další není, a z opatrnosti jsem zastrčil hodinky a náprsní tašku pod polštář, znovu jsem zhasl. Rušivé zvuky se oné noci opakovaly stejným způsobem ještě dvakrát - kolem tří hodin a ve čtvrt na pět ráno. Pokaždé mě velmi nepříjemně zamrazilo.
Když se tyto podivné zvuky opakovaly potřetí, měl jsem skutečně nahnáno, takže jsem nechal světlo rozsvícené. Nepříjemné rušivé zvuky ustaly a já jsem spal klidně až do rána."
Asi týden po svém nočním zážitku se inspektor Prize náhodně seznámil s jiným kriminalistou, pocházejícím z tohoto městečka. Když se mu zmínil o tom, jak se špatně vyspal v onom hotelu v jejich městečku, dostalo se mu překvapivé odpovědi. Kolega mu potvrdil, že daný hotel je opravdu vyhlášený tím, že se v něm dějí takové podivnosti.
"Tak s tím něco dělejte, aby to bylo v pořádku."
"To není tak snadné. V tom hotelu se asi před padesáti léty stala tragická událost."
"O co šlo?"
"Dne 30.srpna 1920 se tehdejší majitel hotelu Henry Stoley v záchvatu zuřivosti vrhl na svou manželku a rdousil ji, až zůstala na zemi bezvládně ležet. Na místo činu se posléze dostal soudní lékař, aby provedl ohledání. Dr.Bertrand Spielberg shledal, že oběť během zločinu musela ležet na nějaké tvrdé ploše, zřejmě na podlaze. Smrt nastala až za dvě hodiny po rdoušení. Mezi vražedným zápasem majitele hotelu s vlastní ženou a její smrtí tedy existovala podle policejního protokolu určitá časová mezera. Také sluchové vjemy, které zaregistroval Prize při svém noclehu v hotelu, trvaly asi dvě hodiny. I když se hrozivé příznaky vyskytují na stále stejném místě, dějí se zřejmě podle vlastní pravidelnosti. To, co zažil inspektor Prize, připomínalo zvukové opakování události související s hrdelním zločinem, který se zde udál před půl stoletím. Dlužno ještě dodat, že pachatel zločinu Stoley se dostal před soud, který ho odsoudil do vězení, třebaže trest nebyl nejtěžší, totiž pět let vězení, protože soud přihlédl k některým polehčujícím okolnostem, jako bylo jednání v afektu.
Četnými legendami je opředený případ tzv. bílé paní neboli paní Perchta, o níž se tvrdí že straší v různých zámcích, hradech a panských domech. Taková přízračná postava byla dříve údajně často zaznamenávána v zámku Bernsteil v rakouském Burgenlandu. O jejím výskytu v roce 1926 je k dispozici na 26 písemných nezávislých svědeckých výpovědí, které se ve většině svých rysů shodují. Skoro ve všech místnostech zámku bala sledována zvláštní zář, která při pozornějším sledování vytvářela obrysy drobné ženské postavy. Postava s typicky uherskou ozdobou na hlavě a v bílém závoji se vznášela po schodech nahoru a dolů. Sotva na ni někdo promluvil, okamžitě se rozplynuly její tvary tvořené mihotavým světlem.
Místní obyvatelé si to vykládají v návaznosti na zápis staré kroniky. Podle toho má jít o zjevení manželky bývalého majitele zámku v 16.století. Ten ji údajně přistihl při nevěře a dal ji bez milosti uvrhnout do hladomorny, kde nevěrnice zahynula hladem.
Takové výklady zápisů dávných kronik samy o sobě poskytují bohatou a přitažlivou látku pro uplatnění lidské fantazie, jež pak u některých zasněných nebo přecitlivělých bytostí svádí k tomu, aby v každém podivně lomeném svitu měsíčních paprsků viděli záhadné zjevení. Potom se může zdát, že není jisté, co bylo dříve a co později. Zda nebyla napřed pověst spojená s bujnou fantazií ohledně bílé paní a teprve potom zprávy o jejím zjevení, anebo naopak napřed záhadný zjev a potom její výklad. Jakmile se ale vyskytuje soubor "záhadný zjev" plus "jeho interpretace" podle dávné kroniky, je vděčná to látka pro různé parapychology, kteří to vše ještě ověnčí složitou terminologií.
V průmyslově vyspělé společnosti se ukazuje, že se nějaké místně známé strašidlo nezastaví ani před novodobou vojenskou technikou. V Muzeu letectví na letecké základně Castle Air Force Base ve střední Kalifornii v USA je vystaven starý bombardér B-29 ze druhé světové války. K tomuto exponátu se vztahují jistá svědectví živých lidí ohledně posmrtného působení jeho zemřelé posádky. Výstavní exponát byl doplněn součástmi dalšího stroje stejného typu. Mechanici získali tyto součástky z jiné vojenské základny, kde je další středisko historické vojenské techniky, tzv. China Lake Naval Weapons Center. Už při rozebírání a opětovné montáži jednotlivých dílů tvrdili zaměstanci, že cítí přítomnost něčeho znepokojivého, co jim nahání husí kůži. Seržanta Nicka Richardsona a další mechaniky k smrti vyděsilo, když se v jejich přítomnosti zničehonic jedny z dveří na trupu letounu samy od sebe třikrát otevřely a znovu zavřely. Kromě nich tam nebyl přítomen nikdo, kdo by to mohl způsobit. Předměty, které ležely na pilotních sedadlech, nevysvětlitelným způsobem mizely, aby se vzápětí objevovaly na úplně jiných místech. Zdálo se, jako by si něco chtělo uvolnit sedadla. Štábní důstojník Peter Kreuz objevil na jedné fotografii kabiny střelce na zádi letadla rozmazanou "skvrnu", o níž nebyl schopen říci, jak se dostala na negativ. Tahle zvláštnost se podobala slunečnímu svitu pronikajícímu zvířenými částicemi prachu. Další letecký důstojník Michael Berger údajně v nočních hodinách sledoval v pilotní kabině nějakou postavu, která okamžitě zmizela, když se dostavila přivolaná policie a všechno ozářila svítilnami. Tato příležitost se stala vítaným soustem pro místní spiritistický kroužek. Spiritisté uspořádali v trupu letadla seanci, při níž jim citlivá osoba používaná jako médium měla údajně sdělit, že zjevení má vztah k jistému Edgaru Plummerovi, který tam jako palubní střelec přišel o život v letecké bitvě.
V USA, Velké Británii a různých evropských státech se čas od času vyskytují zprávy o takzvaných přízračných stopařích, kteří vyhledávají oblíbené dálnice a velmi znepokojují některé řidiče.
Tak jeden řidič zastavil 25.června 1980 na dálnici č.65, vedoucím z Little Rocku ve státě Arkansas nějakému stopaři. Stopující vzbuzoval dojem nenápadného a vcelku spořádaného mládence. Když nasedl do auta, tak se nějakou dobu bavili o tom, jak jsou některé věci na tom světě špatné, a pak se stopař najednou zmínil o druhém příchodu Ježíše Krista. V tom okamžiku zmizel z auta. Když nějakou dobu bylo ticho, řidič pohlédl na spolujezdce a zjistil, že je pryč. Přitom auto jelo velkou rychlostí a z auta se nedalo nepozorovaně vyskočit. U prvního motorestu zastavil řidič u policie a ohlásil jí tuto událost.
"To už jste dnes pátý případ stejného druhu!" odpověděl mu policista.
Měli snad všichni stejné halucinace? Anebo prožívali něco, co mělo základ ve skutečnosti? Ani ne za týden se na jiném úseku zmíněné dálnice opakoval podobný případ. Tentokrát vidělo a slyšelo záhadného stopaře dokonce několik spolujezdců současně. Byla to davová hysterie, nebo realita?
Na úseku o délce asi tří mil silnice vedoucí kolem Sheffieldu ve Velké Británii se už od uvedení silnice do provozu v roce 1987 vyskytují podivné věci. Řidiči si vypravují o náhlém podivuhodném zážitku, při kterém takřka bytostně zakoušejí přítomnost nějaké osoby. V autech se přitom projevují náhlé citelné změny v teplotě, kdy nastává pronikavé ochlazení. Současně si řidiči i spolujezdci začínají shodně stěžovat na nepříjemný plesnivý zápach. Někteří z řidičů dokonce uvádějí:
"Viděli jsme v autě rozmazanou temnou postavu."
"My jsme viděli něco podobného zase ve světle zapnutých reflektorů", tvrdili jiní řidiči.
Daný silniční úsek se také vyznačuje výskytem záhadných technických poruch na vozidlech, jako je vynechávání motoru, pokles výkonu motoru a samočinné snížení se rychlosti. Tyto poruchy stejně podivně mizí po průjezdu daným úsekem silnice. Byla zde prováděná četná měření, ale žádné z nich neukázalo nic neobvyklého. Sledování okolí daného úseku silnice ukázalo přítomnost starého hřbitova. Je ovšem otázka, zda to, že tento úsek silnice je úsekem častých dopravních nehod, lze vysvětlovat jen vyděšenou odezvou řidičů na ponuře vyhlížející hřbitov.
Dr.Paul S.Amaro z USA píše o zvláštní mohyle, která se tyčí stranou od silnice č.116 u města North Salem ve státě New York. Tato mohyla byla kdysi upravena tak, že její horní část představuje nějaké zvíře podobné psu. Mohyla stojí na cestě vedoucí několik mil vzdálenému pravěkému kamenolomu. Čas od času, pokaždé brzy ráno se tato mohyla stává středem podivných událostí. Svědkové nezávisle na sobě udávají:
"Viděli jsme tam nějaké postavy. Byly to zahalené postavy, ale pohybující se. Když jsme přijeli blíž, tak se ztratily."
Po několika zprávách o těchto jevech se na místo sjeli senzacechtiví novináři a fotografové. Na fotografiích se někdy objevují jasné koule a světla obklopující tuto mohylu. Geografická měření zde zachytila značné odchylky v magnetickém poli. Když se návštěvníci dotknou některých míst kamenné mohyly, zakoušejí výrazné pocity: u některých jsou to pocity libosti, ale někteří z návštěvníků přitom zhroutili a prožívali jakýsi kolaps. Geologové šetření zjistili, že uvedený útvar se nachází v ohnisku všech dávných kamenolomů, které byly objeveny hlavně severně od něho. Možná, že je to všechno dáno výskytem zvláštních geopatogenních zón, ale prokázáno to nebylo.
Jisté je, že blízko tohoto útvaru u North Salemu se v oblasti Croton Falls u New Yorku se vyskytuje jiné podivné místo. Je to Magnetic Mine Road. Začátkem dvacátého století se tam dolovala kvalitní železná ruda. Půda zde obsahuje velké množství magnetitu, tj. železné rudy v nejčistší podobě. Podobně jako v ruském Magnitogorsku na Uralu se na tomto místě projevují silné magnetické úchylky. Středisko magnetických poruch se nachází právě vedle vchodu do zdejšího kamenolomu. V minulých letech byly právě v této oblasti zaznamenány činnosti nevysvětlených létajících předmětů a pohybujících se malých bytostí.
V roce 1992 objevili američtí badatelé v oboru anatomie výskyt stopového množství magnetitu v lidském mozku. Celý lidský organismus je samozřejmě určitý elektrolyt. To by mohlo přinést odpověď na otázky ohledně působnosti změn magnetického pole v okolí člověka na změny vnitřního lidského prostředí. Snad tento objev přispěje k objasnění, proč mnozí lidé na určitých místech, která též vykazují značný výskyt magnetitu, stále vydávají svědectví o nějakých podivných zážitcích. Souvislost přitom není docela přímočará. Není jisté, zda někteří citliví lidé v prostředí porušeného magnetického pole vnímají porušeně nebo mají halucinace. Rovněž není jisté, zda v oblastech s vysokým podílem magnetitu v půdě nejsou trvale nebo dočasně (třeba jen za zvýšené vlhka a tedy větší půdní vodivosti) natolik uvolněné či porušené časoprostorové souvislosti, že lidské vědomí zde dokáže vnímat věci a události, které se jinak vymykají lidským smyslům nebo jsou pro naše smysly časově dávno odlehlé. Rozhodně je jisté, že ani ten, jehož duše po smrti nedošla pokoje v Bohu, není sám o sobě schopen jakkoli působit posmrtně v tomto světě. Lidská duše oddělená po smrti od těla a světa je sama o sobě zcela nehybná, nemůže získat žádné zásluhy ani působit škody jak sobě tak druhým lidem.
Bez ohledu na to, zda či do jaké míry se na vzniku a udržování pověstí o podobných strašidlech, majících vztah k mrtvým lidem, podílela obrazotvornost či přecitlivělá vnímavost některých žijících lidí, dlužno říci jedno. Totiž ani ten z lidí, který snad nedošel po smrti pokoje v blaženém patření na tvář Všudypřítomného naprosto dokonalého, člověku osobně blízkého Boha, není sám o sobě schopen jakkoli posmrtně působit v tomto světě. Ať už člověk zemřel smířen s Bohem nebo opustil svět tragickou smrtí, není jeho duše oddělená od rozpadlého těla, schopna sama nijak působit ve světě. Duše oddělená od těla zůstává nehybnou duchovou podstatou, která bez Boží milosti je sama naprosto nemohoucí působit zde ve světě ani příznivě ani záporně. A přesto by člověka tolik zajímalo, co vůbec může lidská duše po smrti dělat.

8. Zamyšlení: Stav lidské duše oddělené od těla
Trvání lidské duše oddělené od těla vyplývá z toho, že každý prostý tvar, který vnitřně nezávisí na látce (hmotě), může trvat a skutečně také trvá nezávisle na hmotě. Lidská duše je prostý tvar, který vnitřně nezávisí na hmotě. Proto trvá dále i po rozkladu těla.
Přitom je ale třeba dokázat, jak zůstává lidská duše po oddělení od příslušného těla, jednotlivě ozvláštněna, takže zůstává nadále duší někoho určitého, a není to jediná neurčitá duše, která by patřila všem lidem. Lidská duše má přesažný vztah k příslušnému tělu, které se osobitě liší od těla jiných živočichů. Tento přesažný vztah zůstává i v duši oddělené od těla, které se už obrátilo v prach. Ona zvláště odlišná duše je zvláště odlišena svým vztahem k příslušnému tělu podle vztahu podobného tomu, jaký je mezi lidskou duší a lidským tělem, a tento zvláštní vztah zůstává v duši odpojené od těla, takže duše tím zůstává jednotlivě ozvláštněna (106).
Vzhledem k tomu, že lidská duše tvoří spolu s tělem přirozenou složeninu, která je jedna a je podstatná, tedy je pro tuto duši dokonalejší, aby byla spojena se svým tělem, než aby byla od něho oddělena. Je-li nespojena se svým tělem, je v ní zvláštní zaměření právě k tomuto určitému tělu. Tato nenaplňovaná přirozená zaměřenost k danému tělu, a nikoli jinému tělu, vyznačuje stav před spojení s tělem a po oddělení od těla. Stav oddělení od těla je tedy předpřirozený či předpřirozenostní (prenaturální). Proto také lidská duše oddělená od svého těla, přirozeně touží po spojení se svým tělem. To odpovídá dogmatu o všeobecném vzkříšení těl. Duše se však nemůže znovu spojit se svým tělem docela libovolně, protože mu vtiskuje tvar samotnou svou přirozeností, a nikoli výkony, jež závisejí na její vůli (107). Duše oddělená od těla žije mimo svět hmotný a nedokáže se sama od sebe spojovat s hmotou. Je tedy vyloučeno, aby se duše po oddělení od svého těla spojovala s jiným tělem.
Vůle lidské duše oddělené od těla
Každá lidská duše po tělesné smrti má vůli nezměnitelně ustálenou vzhledem k poslednímu cíli. Příčinou toho je, že duše podle své vnitřní způsobilosti soudí dobře nebo špatně o svém posledním cíli. Tato její způsobilost se může měnit, pokud je spojena s tělem. Tělo je jí dáno, aby pomáhalo dosáhnout jejího cíle. Sotva je však oddělena od těla je ukončen jakýkoli její postup k poslednímu cíli. Pokud tedy cíl navždy nepozbyla tedy nezměnitelně spočívá v jeho dosahován (108).
Dokud zůstává ve vůli člověka schopnost chtít něco jako poslední cíl, touha po tom cíli se nemění. Mohla by se měnit jedině touhou po vytouženější věci. To je možné u lidská duše během pozemského života, dokud je spojena s tělem, nikoli však, když je od těla oddělena.
Jaké schopnosti zůstávají lidské duši po tělesné smrti? Některé činnosti, které mají základ ve schopnostech duše, nepatří docela duši, nýbrž spojení (duše s tělem), protože se neuskuteční jinak, než prostřednictvím těla, jako je vidět, slyšet a pod. Proto tyto schopnosti příslušejí spojení, kde však duše působí jako činitel, jako tvar je původcem vlastnosti složeného. Některé činnosti však duše vykonává bez tělesného ústrojí, jako rozumění, uvažování, chtění. Když tedy jsou tyto činnosti vlastní samotné duši, potom schopnosti, ze kterých vycházejí, patří duši nejen jako původu, ale i jako podmětu. Tedy po tělesné smrti zůstávají v lidské duši ony schopnosti, jež ve svých činnostech neužívají tělesného ústrojí (109).
Pokud jde o úkony smyslových schopností, některé z nich zůstávají lidské duši po tělesné smrti. Je možno rozlišovat dvojí úkony smyslových schopností: jednak vnější úkony, které duše vykonává prostřednictvím těla, a tyto po zániku těla duši nezůstanou; jednak vnitřní úkony, které vykonává duše sama, a ty duši zůstanou i po smrti těla. To se zdá vycházet z učení Platona, který tvrdil, že duše se spojuje s tělem jako nějaká dokonalá podstata, v ničem nezávislá na těle, a pouze jako hybatel s pohybovaným, což je patrné z převtělování, kterému Plato učil. Protože se však podle něho nehýbe nic, co by nebylo hýbáno, pravil, že první hybatel se hýbe sám od sebe. Tvrdil, že se duše hýbala sama. Podle toho by byl dvojí pohyb duše. Jeden, jímž hýbala sebe, jiný, jímž bylo od ní pohybováno tělo. Filozof to však vyvrací (110) důkazem, že se duše nehýbe sama, a že žádným způsobem nejsou jejím pohybem takové činnosti, jako jsou vidět, cítit aj., nýbrž tyto činnosti jsou toliko pohyby duše spojené s tělem. Proto se musí říci, že úkony smyslových schopností nijak nezůstávají v lidské duši po tělesné smrti, leda snad jako ve vzdáleném základě (111).
Vůle lidské duše oddělené po smrti se podstatně neliší od vůle anděla, nýbrž jen stupněm, neboť vůle toho nejnižšího z andělů je pevnější než vůle kterékoli lidské duše. Jak je tomu s vůlí anděla? Ve vůli anděla jsou jisté úkony nezbytné pro jejich předmět chápaný rozumem jako dokonalé dobro nebo nesmíšené s nějakou nedokonalostí. Svobodná volba je tu vždy shodná s posledním věcným úsudkem, který ji vede, avšak to ona, přijímající toto vedení, způsobuje, že to svobodné rozhodnutí je jednou provždy, je poslední. Rozum anděla je třeba jasně a jednoznačně odlišovat od rozumu lidského právě pro jejich různý předmět. Základem tohoto jasného rozlišování je, že schopnosti, pohotovosti a úkony jsou zvláště rozlišovány svým formálním předmětem.
Anděl, jako přirozeně ryze duchový inteligentní tvor miluje přirozenou, nedvolatelnou láskou nejen blaženost, ale také sám sebe a Boha, svého Původce, neboť nemůže nalézt v těch předmětech nic protivného (112). Anděl nemůže hřešit přímo proti zákonu, který Stvořitel vtiskl do jeho přirozenosti, a který on intuitivně poznává tak, jak je vložen do jeho vlastní bytnosti (113). Jakmile se anděl rozhodl, jeho volba zůstává neodvolatelná a nezměnitelná jako volba Boží.

V čem spočívá lidská duše v očistci, resp. k čemu je její vůle napřímena? Duše v očistci je naplněna dokonalou láskou ke svému nadpřirozenému Původci a dokonalou odevzdaností do Jeho svaté vůle. Není schopna ani v nejmenším se odchýlit od tohoto vrcholného cíle a rovněž se nemůže provinit ani sebemenší netrpělivostí v jeho dosahování. Podrobuje se svému dočasnému odvracení od pozůstatků přílišné závislosti na hmotě, které v ní ulpívají po životě člověka v pravé víře, ale bez dostatečné lásky. Toto odvracení od neblahých stop přílišné závislosti na hmotě se může dít jedině tím, že je duše podrobována opačné závislosti: závislosti na nějaké hmotě opačných vlastností, než jaké má hmota tohoto světa. Dost možná, že tato "hmota" může připomínat něco z fyzikální "antihmoty". Taková logická domněnka sice není ověřitelná, ale může být smysluplným podnětem pro další rozvíjení úvah o povaze posmrtného utrpení lidské duše v očistci. Duše přijímá toto utrpení, v němž je dočasně odvrácena od Boha, ale nikoli k hmotě, nýbrž opačným směrem. Tak přijímá toto utrpení jako důkaz vrcholného Božího milosrdenství, jímž jí Bůh umožňuje zbavit se překážky, která jí brání v přístupu k Bohu.


Odkazy
106) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, (S.th.) I, 76, 2k2;
118, 3; Summa contra gentiles, (S.c.gent.) II, kap. 75, 80, 81, 83; S.th., I, 89, 1; 118, 1.
107) Sv.Tomáš, De potentia, VI, 7 k 4.
108) S.c.gent., IV, kp. 95.
109) S.th., III, 70, 1.
110) Aristoteles, O duši, I.
111) S.th., III. 70, 2.
112) S.th., I, 60, 5.
113) S.th., I, 63, 1 k 3.

Labutí píseň
Každý, kdo odmítá posmrtné trvání lidské duše nadané vědomím, nutně tvrdí, že jakékoli poznatky ohledně zesnulých pocházejí výhradně z oblasti psychické zkušenosti žijícího člověka. Domnívají se tedy, že u těch, kdo uvádějí, že získali nějaké poznání ohledně posmrtné působnosti zesnulých, vzniklo toto jejich přesvědčení v jejich vlastní psychice. Tento výklad je nasnadě a nabízí se každému, kdo se na věci chce dívat realisticky. Co si ale počít s těmi četnými případy, které nezapadají do tohoto výkladu, nýbrž naopak navozují opačný závěr? Cožpak opravdu existují věrohodné doklady toho, že by se umírající člověk nebo třeba i člověk zesnulý sám podílel na působení své smyslům dostupné podoby ve vědomí žijícího vnímajícího člověka?
Během první války mezi Barmou a Velkou Británií roku 1866 křižovala jedna válečná loď podél barmského pobřeží, aby chránila jednotky působící ve vnitrozemí před napadením z moře. Jejím kapitánem byl Frederick Marryatt.
Uprostřed jedné jasné noci, kdy loď kotvila u pobřeží, uslyšel Marryatt, jak někdo vstupuje bez zaklepání do jeho kajuty. Napadlo ho, že loď je patrně přepadena barmskými piráty. Proto pohotově vyskočil z lůžka a s pistolí v ruce se chystal odrazit vetřelce. V měsíčním světle postřehl postavu a ztuhnul překvapením. Pohlížel do tváře svému bratrovi, který klidně a uváženě přicházel k jeho lůžku. Současně zřetelně uslyšel, jak mu bratr říká:
"Freddy, přišel jsem ti jenom ohlásit svou smrt."
Nato zjevení zmizelo. Kapitán Marryatt usedl ke stolku a zapsal do lodního deníku tuto událost s datem a dobou záznamu, tak jako zapisoval předtím i potom všechny závažné události kolem plavby. Když se zanedlouho vrátil do Británie, obdržel dopis o smrti svého bratra. Doba jeho záznamu o podivné noční události v lodním deníku přesně souhlasila s dobou bratrova úmrtí.
Kapitán Marryatt byl tehdy na druhé straně světa. Možnost jejich přímého setkání nebo toho, že někdo tehdy ihned podal zprávu o smrti do Barmy byla vyloučená. Zpráva o úmrtí musela být předána jiným než smyslovým způsobem. Nabízí se mnoho otázek. Kdo dal podnět k jejímu předání? Jakým způsobem ji předal? Jakým způsobem žijící bratr získal tuto zprávu? Pokud chceme zůstat realisty, tedy musíme vyloučit, že by nějaký tvor z jiného světa, totiž ryze duchový tvor mohl podávat zprávy či nějak působit v tomto světě smyslů. Víme, že anděl jako čistý duch stejně jako lidská duše oddělená od zemřelého těla, je zcela netečné povahy, a sama od sebe nemůže nijak působit ve světě. Jakýkoli podnět by zde musel vyjít od Boha. Pokud však jde o člověka umírajícího, tedy od něho může vyjít podnět k podání zprávy o jeho smrti, ale neznáme způsob, jak by se to mělo uskutečnit. V takovém případě nelze vyloučit působnost jeho anděla a jiných duchových bytostí, jako jsou svatí nebo Matka Boží, u kterých si člověk v hodinu smrti vyprosí přímluvu u Boha. Andělé a svatí mohou z podnětu ve vypjaté modlitbě prosícího člověka, který se ocitá na prahu smrti, splnit jeho přání. Otázka způsobu přenosu takové informace příslušné umírajícímu člověku blízké osobě je nejasná. Andělé se mohou pohybovat v prostoru bez omezení. Andělé mohou na sebe vzít zdánlivou podobu těla člověka a tak se zjevit způsobem, jaký je dostupný lidským smyslům a takto předat zprávu. Andělé však mohou způsobit i vtisknutí takového zjevení do mysli člověka i bez vtiskující se smyslové podoby. Z hlediska příjemce zprávy by to mělo v prvém případě ráz telepatické zprávy, v druhém případě jasnovidného zření.
Čas od času se objevují zprávy o případech, kdy je možné těsně po zjevení zdánlivé podoby nějakého člověka jeho blízkému příteli nebo příbuznému prokázat náhlé, nečekané úmrtí daného člověka jako vlastního nositele tohoto těla. Nabízí se přitom otázka, zda tedy nejde o jakousi jeho "labutí píseň" či vypjatý výkřik adresovaný někomu na rozloučenou a spojený s modlitbou k Bohu a svatým o pomoc.
Dávno před II. světovou válkou se spisovatel dr.John Mac Arthur, Louis Wilkinson, duchovní správce chrámu sv.Františka v Bostonu se přátelili s Richardem Campbellem. Spojoval je společný koníček rybaření. Aspoň jednou ročně se scházívali v letním domku v malém rekreačním středisku v Massachusetts v USA. Večer 7.června 1957, na začátku letní sezóny se všichni tři setkali u otce Wilkinsona, aby se domluvili na tom, jak společně ztrácí dovolenou s rybářskými pruty. Uprostřed hovoru se pojednou zvedl Mr.Campbell:
"Odpusťte mi, ale musím vás předčasně opustit. Zrovna jsem dorazil a musím ihned vybalit svá zavazadla."
Spěšně opustil místnost. Uběhlo asi dvacet minut, když se dr.Wilkinson obrátil nad Mac Arthura se slovy:
"Právě jsem tu viděl přítele Campbella. Totiž postřehl jsem ho jaksi zevnitř. Ale jasně jsem viděl, jak zde Campbell chodí po pokoji."
"Ale vždyť odešel."
"No právě. To je to divné."
"Musíme ho hned vyhledat."
Když dojeli do jeho bytu, spatřili přítele Campbella ležet na podlaze.
"Je mrtev."
Přivolaný lékař konstatoval, že Campbell podlehl srdečnímu infarktu.
"To je hrozné! Odskočil si jenom vybalit zavazadla."
"Ale co vás nemá", řekla jim bytná, "Mr.Campbell se dnes necítil dobře. Vůbec nevyšel z domu."
S ohledem na skutečnost, že okamžik smrti je pro každého z nás posledním okamžikem, tedy je to závěrečný a vrcholný prožitek. Je to chvíle posledního, snad i vypjatého životního projevu. Tehdy se člověk snaží dát svým přátelům či příbuzným zprávu o této pro jeho pozemský život nejvýznamnější události. V tomto směru může být projev určité zprávy hodnocen jako nějaký poslední výkřik, kterým se umírající člověk snaží dát poslední sbohem opouštěnému světu. A naopak ti, kdo jsou mu bytostně tolik blízcí, jsou z celého světa jediní, kdo jsou nějak zvláště vnímaví na jeho loučení se smyslovým světem.
Lidé, kteří se sami nacházejí v agónii či v kritickém stavu životního ohrožení, mohou podobná poselství umírajících vnímat možná lépe, než osoby, které nejsou smrtí přímo ohroženy. Agnes a Katherine byly dvě nerozlučné přítelkyně. V dubnu 1925 těžce onemocněly nakažlivou nemocí. Když Agnes zakrátko zemřela, lékaři zamlčeli Katherine úmrtí její tolik oblíbené přítelkyně. Lékaři měli strach, aby se tím nezhoršil i zdravotní stav druhé dívky. O tři dny později se zhoršil i zdravotní stav Katherine. Tehdy dívka předala svým rodičům dvě fotografie s prosbou, aby je předali Agnes jako vzpomínku na ni. Katherine tedy o smrti své přítelkyně Agnes opravdu nevěděla.
Potom se však stalo něco velmi podivného. Bylo to tehdy, když se Katherine natolik přitížilo, že se přiblížil stav agónie. Tehdy chvíli rozmlouvala Katherine se svými rodiči o posledních věcech člověka. Zmínila se:
"Vidím tu několik známých, ale ti už přece zemřeli."
Pojednou se obrátila k otci a zvolala:
"Agnes mi jde naproti! Ale, tatínku, tys mi vůbec neřekl, že Agnes už opustila svět."
Pak rozpřáhla náruč a pronesla k někomu, kdo zde - přinejmenším fyzicky - nebyl přítomen:
"Ach, Agnes, to jsem ráda, že se spolu setkáváme!"
Bezpochyby existují lidé, kteří prožívají úmrtí blízké osoby pronikavěji a jasněji než sen. Je otázka, zda tomu tak není proto, že snové prožitky jsou tolik vzdálené realitě, takže si zasněný člověk namlouvá, že bolestné a smutné události jsou jen výsledkem jeho obrazotvornosti. O jednom takovém "snu" pojednává George K Cherrie (114). Uvádí: "Dne 10.října 1892 jsem působil v Kostarice. Po znamenité večeři ve společnosti svých přátel jsem se odebral spát... Najednou jsem si vybavil příhodu z dávného dětství. Přiběhl ke mně nás starý pes a nadšeně mě vítal. Dveře do domu byly otevřené. Zrovna, když jsem chtěl vstoupit do domu, objevila se nějaká žena a já jsem pocítil, jak mne uchopila za pravou ruku. Bez jakéhokoli zaváhání mě zavedla do ložnice mé matky - to bývala vždy místnost pokoje a míru. Nepromluvili jsme přitom ani slovo. Matka ležela ve své posteli, postavené mezi dvěma okny. Měla uvolněný a docela vyrovnaný výraz ve tváři. Okamžitě jsem ale věděl, že je mrtvá. Nepocítil jsem však žádnou strašlivou hrůzu, ba právě naopak - zalil mě pocit nejhlubšího klidu. Zdálo se, že zde jinak nikdo další není. Pak zmizela i přízračná postava ženy, která mě doprovodila do matčiny ložnice. Najednou jsem úplně osaměl. Potom jsem se probudil. Chvíli jsem myslel na tento sen. Po chvilce jsem znovu usnul a začal jsem snít. Té noci se mi zmíněný sen stejně opakoval třikrát za sebou."
Brzy ráno Cherrie vstal a zaznamenala si podrobnosti tohoto neobyčejného snu do svého deníku.
Za deset dnů poté dostal dopis od sestry, která mu psala o tom, že jejich matka zesnula. Zemřela v noci z 10. na 11. října, a to ve stejnou hodinu, kdy ji třikrát za sebou "viděl" ležet mrtvou v její ložnici. Všechny podrobnosti snu souhlasily s tím, co mu ohledně posledních okamžiků matčina pozemského života psala jeho sestra. Dokonce i poloha postele mezi dvěma okny v ložnici, kterou Cherrie nemohl znát, byla v jeho "jasnozřivém snu" docela přesná.
Lze předpokládat, že umírající matka v posledním okamžiku svého pozemského života zatoužila po blízkosti svého syna. Patrně se v té vrcholné chvíli svého pozemského života modlila k Bohu, ke svatým a andělům, a spojovala svou modlitbu k nim s touhou po blízkosti svým dětem. Lidé tohoto světa v takových souvislostech často mluví o telepatickém spojení matky se synem a o tom, že prý se podoba jejího těla ihned přemístila k milovanému synovi nebe že se její syn neprodleně po telepaticky podané nějak duchovně přemístil k matce, ale kdo o věcech uvažuje realisticky, ten ví, že o něčem takovém nemáme žádné doklady. K nějakému přenosu sdělení, doprovázeného viditelnou či jinak smyslům dostupnou podobou známých osob, však může dojít, s Boží milostí a za spoluúčasti Matky Boží, andělů a svatých. Ovšem mechanismus tohoto spojení nám neobjasní žádná parapsychologie, protože jedině Bůh svobodně dává a odnímá život, takže se tak může dít z Boží milosti pokaždé úplně jinak.

9.Zamyšlení: Poznání lidské duše oddělené od těla
V oddělené duši nezůstává smyslová činnost, avšak zásadně zůstávají smyslové schopnosti a jejich pohotovosti. Ona si skutečně uchovává své nehmotné schopnosti
Pokud jde o sebepoznání lidské duše po smrti těla, nepochybně se děje, ovšem jinak, než jak probíhá během pozemského života. Příčina toho, proč lidská duše spojená s tělem poznává nikoli svou bytostí, nýbrž svojí činností, spočívá v tom, že mimo rozumové schopnosti má duše také schopnosti smyslové. Smyslové poznání u člověka předchází rozumové a první činnost rozumu je rozumové chápání smyslového. Má-li člověk poznat sebe sama, tedy musí svou bytost pojímat pomocí pojmů odvozených ze světa smyslů (115).
U lidské duše po rozpadu těla je tomu však jinak. Není-li duše už spojena s tělem, pak se její sebepoznání podobá sebepoznání anděla, ovšem s tím, že inteligence anděla je vyšší než lidská. Dokud je lidská duše spojena s tělem, tak se ve svém poznání liší od poznání andělského jednak podstatně, jednak případně, stupňovitě. Andělské poznání je podstatně dokonalejší než lidské, protože anděl je ryzí inteligentní duch, a jako takový poznává přímo sebe sama a jiné duchové podstaty, ovšem kromě Boha. Člověk má o duchovém světě jen pojmy odvozené z oblasti smyslového poznání. Andělské poznání je také případně dokonalejší než lidské, protože pronikavost andělského poznání je vyššího stupně, než pronikavost lidského poznání. Po zániku lidského těla je odstraněn podstatný rozdíl mezi sebepoznáním a poznáním lidské duše oddělené od těla a sebepoznáním a poznáním andělů. Zůstává však rozdíl ve stupni poznání. Andělé poznávají pronikavěji a jasněji, než lidské duše. Příčina nižšího stupně poznání lidské duše bez těla spočívá v jisté omezenosti tohoto poznání. Omezenost je zde dána tím, že tento stav lidské duše oddělené od těla, není pro duši ani přirozený, ani trvalý. Jednou byla přirozeně spojena s příslušným tělem a jednou bude s tímtéž tělem znovu spojena, a teprve to bude pro ni přirozené.
Sebepoznání lidské duše oddělené od těla a její poznání vůbec se však podstatně neliší od andělského. Lidská duše po smrti těla je ve své rozumové činnosti odpoutána od závislosti na smyslových věcech. V poznávání nepostupuje od možnosti k uskutečnění, ale poznává neustále skutečně. Poznává tedy svojí bytostí, a ne svou činností, zatímco v pozemském životě tomu bylo naopak. Skutečnost lidské duše oddělené od těla je pouhý tvar a proto je skutečně poznatelná. Proto má lidská duše po rozpadu těla v samotné své podstatě srozumitelný způsob poznání, kterým poznává sebe samu. Poznává tedy dokonale svou podstatu, protože skutečnost pro ni splývá se sebepoznáním. Jenže - na rozdíl od anděla - není toto poznávání duše trvalé (116).
Lidská duše, která po rozkladu těla dokonale poznává sebe samu, poznává onu vlastnost společnou všemu, která je základem obecného pojmu (117). Poznává různé druhy tvorů a v každém druhu různé jednotliviny; postrádá však prostředek poznávání odlišnosti nižší či vyšší věci dle jejich zvláštnosti. Duše oddělená od těla by k tomu potřebovala obrazy odlišné od své podstaty na způsob tvarů či jakostí (118).
Jak může lidská duše po tělesné smrti poznávat jiné bytosti? Přirozeně je poznávat nemůže. Mohla by je totiž poznávat jedině prostřednictvím obrazů, odlišných od své podstaty, které však přirozeně postrádá. Kdyby je však měla poznávat, tedy by obrazy hmotných věcí musely být duchovně vštípeny do lidské duše (119). Dlužno podotknout, že mluvíme o obrazu, který spočívá v takové vlastnosti poznávací schopnosti, jíž v sobě může vytvořit takové poznání(120).
Dokud je lidská duše spojena s tělem musí se k této vlastnosti zvolna dopracovávat, kdežto po rozkladu těla poznává lidská duše podobně, jako poznává anděl (121). V andělově poznání se však poznávání shoduje s abstrahováním. Zatímco se lidská myšlenka abstrahuje z jednotlivých smysly vnímatelných věcí působením činného intelektu, andělská myšlenka není abstrahována ze smysly vnímatelných věcí, nýbrž je andělovi dána Bohem jako následek jeho duchové přirozenosti. Proto je andělská myšlenka současně všeobecná a určitá. Představuje naráz lva i jednotlivce téhož druhu, jednotlivce nyní jsoucí i jednotlivce minulé, na které měl anděl upjatu pozornost a na které si může udržovat vzpomínku. Takto jsou andělské myšlenky účastí na myšlenkách Božích, podle kterých Bůh stvořil věci (122).
Čím vyšší jsou andělé, tím je jejich rozum pronikavější a jejich myšlenky jsou méně četné, neboť jsou obecnější a obsáhlejší. Vyšší andělé poznávají nečetnými myšlenkami tak rozsáhlé oblasti, jaké nižší andělé nemohou při tak vynikající jednoduchosti obsáhnout (123).
Z vlastnosti andělské myšlenky, že je současně všeobecná a určitá vyplývá také, že poznání andělů je intuitivní, totiž rozumové, ale nikoli přemítavé, nikoli diskurzívní, nýbrž přímé. Andělé poznávají ihned jednotlivou věc ve všeobecnu (124). Jak je to možné? Je tomu tak proto, že anděl je ryzí duch, takže síla či pronikavost jeho rozumu mu dovoluje najednou poznat duchovní tvory anebo poznatelné stvoření.
Co platí o andělském poznání, platí také o lidské duši po rozkladu těla, ovšem s tím, že poznání této duše je málo pronikavé. Vždyť v duši člověka za pozemského života vzniká rozdíl mezi poznáváním a abstrahováním jedině tím, že lidský rozum musí své poznatky nejprve dobývat ze smyslových obrazů (125).
Jako je tomu s poznáváním hmotných věcí, tak je tomu i s poznáváním duchových podstat. Má-li je lidská duše po rozkladu těla poznávat, musejí být jejich tvary Bohem vštípeny jednotlivé duši. Andělovi je toto vštípení jejich tvarů přirozeně vlastní, vrozené. Když věci vycházejí při stvoření od Boha, nabývají při tomto vycházení jednak věcné bytí, podle něhož jsou samy v sobě, jednak ideální bytí, které spočívá v poznávací schopnosti anděla (126). Lidské duši oddělené od těla však toto vštípení musí být dáno zvlášť.


Způsob posmrtného poznávání lidské duše
Lidská duše po rozkladu těla může poznávat jedině tak, jak poznává anděl, třebaže nedosáhne tak vysokého stupně pronikavosti a jasnosti. Jak se to přesně děje? Duše oddělená od těla nepoznává podstatu tak, že by se zabývala jevovou stránkou bytosti, nýbrž pojímá ji přímo v oněch tvarech, které jsou jí Bohem zvláště vštípeny. Nepoznává tedy jen to, co je společné rodu či druhu, nýbrž poznává věci také dle jejich jedinečné zvláštnosti; pokud je tedy lidské duši po smrti dáno nějaké poznání, tedy tak jako anděl poznává nejen všeobecné, ale také jednotlivé. Bytosti totiž vycházejí od Stvořitele nejen co do všeobecné přirozenosti, ale také podle své skutečné jedinečnosti v bytí; musejí tedy také dle svého oboustranného vztahu vycházet od Boha v ideálním bytí, takže tvary poznání v rozumu lidské duše musejí být takové, aby jimi bylo poznáno jak všeobecné, tak jednotlivé (127).
Co tedy ví duše o jednotlivostech, týkajících se bytostí jí blízkých z pozemského života? Nemůže se obracet ke smyslům, a proto se obrací k vyššímu. Obrací se tedy k osvícení, které Bůh dává každé lidské duši po smrti. Andělé dostávají v tomto božském osvícení všech i sebemenší podrobnosti toho, co se kde ve stvoření děje. Duše zesnulých však postrádají tak dokonalé osvícení, jakého se dostává andělům s ohledem na vyšší stupeň dokonalosti těchto ryze duchových podstat. To je přirozený důsledek posmrtného stavu duše, která ještě není v nebi, kde by patřila na samu podstatu božství (128).
Duše zemřelých nemohou přirozeným poznáním objevit, co se děje v pozemských poměrech (129). Lidská duše oddělená od těla poznává věci podle toho, jak je k nim zařízena, buď podle stop předchozího poznání z pozemského života (130) nebo dle božského zařízení (131).
Duše zesnulých jsou sice přirozeně odloučeny od styku se živými, ale mají spojení s oddělenými podstatami, totiž s dušemi jiných zesnulých a s anděly. To obsahuje dvojí. Především to, že lidská duše po smrti poznává duše jiných zemřelých právě tak, jako poznává anděly (132). Přitom je příznačné, že místní vzdálenost nepřekáží poznávání oddělené duše (133). Za druhé, duše zesnulých mohou cílevědomě navazovat spojení s dušemi jiných zesnulých a s anděly. Duše v očistci nejsou vzájemně odděleny tak, že by mezi nimi nemohlo nastat spojení. Toto spojení se však nemůže dít pomocí smyslových prostředků. Jak tedy komunikuje lidská duše po smrti s jinými dušemi zesnulých a s anděly? Ryze duchovním přenosem myšlenek. Chce-li jedna duše sdělit něco jiné duši, tedy odkryje své myšlenky tak, aby byly zřejmé jiné duši. Přitom duše pouhou silou své vůle způsobuje, že jsou dané myšlenky poznávány jinou duší, přesněji řečeno: pokud je ta duše, která myšlenku sděluje, dokonalejší, než zamýšlená. Z toho tedy vychází najevo, že lidská duše po smrti nemůže tyto své myšlenky vnuknout žádnému z andělů (134). Přestože jsou duše zesnulých přirozeně odděleny od styku s živými, někdy se zdá jakoby duše zesnulých věděly o jednotlivostech lidského života, zejména o těch, k nimž je vázaly nějaké příbuzenské svazky. Dokonce se mluví o znameních, které dušičky dávají svým příbuzným. Pokud se zemřelí zjevují živým, děje se to buď ze zvláštního Božího řízení, a potom je to Boží zázrak, nebo se taková zjevení dějí prostřednictvím činnosti andělů, a to i bez vědomí zesnulých.
Toto pojetí posmrtného stavu duše zásadně vylučuje spiritismus s výjimkou toho, že se bez vědomí duší mohou zjevovat zlí, padlí andělé, a to v různých podobách.

Meze posmrtného poznání lidské duše:
Poznání lidské duše po rozkladu těla má jisté meze právě tak, jako je omezeno poznání andělů. Je jisté, že lidská duše oddělená od těla, podobně jako anděl nemůže poznat tajemství lidského nitra, totiž zejména hnutí svobodné lidské vůle. Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí, a tuto svobodu tomuto rozumnému tvoru zaručuje. Bůh je moudrý a nedělá nesmysly (na rozdíl od nás lidí), a tedy nepopírá, co jednou nějak stvořil. Zaručuje člověku jeho svobodu, a to jak proti tvorům ještě inteligentnějším, než je člověk, andělům, tak tím spíše vůči pronikavosti poznání lidské duše, pokud je spojena s tělem, i když je od těla oddělena. Člověk se může rozhodovat dobře či špatně, takže není zevně poznatelné, jak se rozhodne.
Také různé zvláštní postupy myšlení určitého člověka jsou jiným lidem právě tak jako andělům skryté. Rozumná bytost je totiž pánem svého myšlení a svého jednání. Jedině Bůh ve své vševědoucnosti ví o všem. Je svrchovaným Pánem tvorstva a jeho posledním cílem, k němuž všechno řídí (135). Avšak lidská duše, ani ve stavu oddělení od těla, kdy se svojí duchovostí, svobodnou vůlí a rozumností podstatně neliší od anděla, není takovýmto svrchovaným Pánem, zrovna tak, jako jím není ani anděl.
Třebaže anděl a podobně i lidská duše oddělená od těla nemohou přímo poznat myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle nějakého člověka, mohou je poznat nepřímo, z vnějších účinků. Z různých takových účinků může anděl, tedy bytost přirozeně oddělená od těla, usuzovat o skrytém vnitřním dění v člověku, ba dokonce může o něm usuzovat lépe než samotný tento člověk. Lidská duše oddělena od těla to dokáže také, patrně lépe než ve stavu spojení s tělem, ale vždy hůře než anděl. Předpokladem toho je, aby se jí dostalo poznání oněch účinků, ze kterých lze usuzovat. Tak může lidská duše oddělená od těla podobně jako anděl usuzovat i do budoucnosti s větší pravděpodobností než nejzkušenější znalci povahy a poměrů a prognostici. Přesto však budoucí změny, závisející na svobodné vůli nějakého člověka, zůstávají neznámé jak andělu, tak lidské duši ať spojené s tělem nebo oddělené od těla. Budoucí věci zná bezpečně jedině Bůh. (I Kor 14, 24) I ten nejinteligentnější ze všech tvorů, anděl může mít spolehlivé poznání o těchto věcech pouze zjevením (136).
Jako anděl, tak ani lidská duše po rozkladu těla neproniká přirozeným rozumem všechna tajemství víry. Poznávají je poučením od Boha, a to nikoli najednou, nýbrž poznenáhla, ba některá z nich poznají až při věčném soudu (Mk 13, 32). Rovněž tak obsah proroctví jasně poznávají a chápou naplno teprve tehdy, až se vyplní (Ef 3,8).
Poznání lidské duše oddělené od těla se podobně jako andělské poznání vztahuje k Bohu.
Pokud jde o vztah lidské duše oddělené od těla k času, tedy dlužno uvést, že doba očišťování duší v očistci není u všech duší stejná. U každé duše však začíná oddělením od těla a končí nejpozději na Posledním soudu. Vnímání a zakoušení času, jeho plynutí, a tedy také jeho délky je ovšem jiné u lidské duše oddělené od těla, a jiné u člověka, žijícího ve světě.
Jak lidská duše po smrti vnímá čas? Podobně jako anděl. Anděl nepoznává budoucnost tak, jak je sama v sobě, protože by se jednalo o Boží vědění. Avšak andělský rozum a kterýkoli stvořený rozum nemají božské věčnosti. Proto nemůže být poznána od nějakého stvořeného rozumu budoucnost, jak je ve svém bytí.
Lidé nepoznávají budoucnost, leda z jejich příčin nebo z Božího zjevení. Andělé (a tedy také lidské duše oddělené od těla) poznávají budoucnost mnohem zevrubněji. Ačkoli rozum anděla (a podobně i rozum lidské duše po smrti) je nad časem, kterým jsou měřeny tělesné pohyby, přece je v tomto rozumu čas podle následnosti rozumových pojetí. A tak, ježto je následnost v rozumu anděla (jakož i v rozumu lidské duše po smrti), není mu (a podobně také lidské duši po smrti) přítomno vše, co se děje během celého času.
Třebaže podoby, které jsou v rozumu anděla (a rovněž i v rozumu lidské duše oddělené od těla), se samy sebou mají stejně k přítomným, minulým a budoucím, přesto přítomná, minulá a budoucí se nemají stejně k pojmům. Protože to, co je přítomné, má přirozenost, kterou se připodobňuje podobě, která je v mysli anděla (i samotné lidské duše), a tak může být skrze ni poznáváno. Ale to, co je budoucí, dosud postrádá přirozenost, kterou by se tomu připodobnila, proto nemůže být skrze ni poznána (137).


Odkazy
115) S.th., I, 87.
116) S.th., I, 56, 1.
117) S.th., I, 55, 1.
118) Sv.Tomáš, De verit., VIII, 8
119) S.th., I, 55, 2; De verit., VIII, 9.
120) S.th., I, 58, 1.
121) S.c.gent., II, 96.
122) S.th.,I, 12, 4.
123) S.th.,I, 40, 3.
124) S.th.,I, 50, 3.
125) S.th., I, 54, 4.
126) De verit, VIII, 7; S.th.,I, 56,2; S.c.gent.,II, 98.
127) S.th.,I, 57,1-2; S.c.gent., II, 99-100; De verit., VIII, 11; Quodl., 7,3.
128) S.c.gent., II, 100.
129) S.th., I, 139, 8.
130) Tamtéž, I, 139, 5-6.
131) S.c.gent., II, 99.
132) S.c.gent., II, 98, S.th., I, 139, 2.
133) S.th., I, 139, 7.
134) S.c.gent., II, 98.
135) III Kr, 8, 39, Jer 17, 10, Sk 1, 24.
136) S.th., I, 57, 3-4.
137) S.th., I, 57, 3 k 1,2,3.

 

Posmrtný příznak
"Jednou v noci jsem sice ležel, ale byl jsem vzhůru a myslel jsem na náhlé úmrtí přítele, který měl před několika dny pohřeb. Jeho smrt mě velmi zneklidňovala. Najednou jsem měl pocit, že je tu v místnosti. Připadalo mi, jako by stál v nohách mé postele a požadoval, abych ho doprovodil... Vyvedl mě z domu přes zahradu na ulici a nakonec mě dovedl do svého domu, který byl vzdálen pár set metrů. Vešel jsem dovnitř a on mě zavedl do své pracovny. Postavil se na stoličku a ukázal prstem na druhou z pěti červeně vázaných knih, které stály na druhé polici odshora.
Pak vidění skončilo. Neznal jsem jeho knihovnu a nevěděl jsem, jaké knihy vlastnil. Navíc jsem zezdola nedokázal přečíst názvy knih, na které ukázal, protože byly umístěné poměrně vysoko."
Tento nanejvýš pozoruhodný noční zážitek vylíčil švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v knize Vzpomínky, sny a myšlenky. Jung tehdy celou noc hloubal nad tím, zda viděl "tělesné" zjevení nebo to bylo všechno jen ve fantazii. Jeho nejistota však netrvala dlouho. Nazítří ráno navštívil vdovu po svém příteli a poprosil ji, zda by se směl podívat do některých knih jejího manžela. Souhlasila a zavedla ho do jeho knihovny.
Už zdálky rozeznal červeně vázané svazky na jedné z horních polic, které spatřil při svém vidění. Stoupl si na stoličku, která stála u knihovny, a pokusil se přečíst názvy knih. Byly to překlady sebraných spisů od Émila Zoly. Název druhého svazku Odkaz mrtvých se nápadně vztahoval k jeho noční vizi. Jak si ale měl vysvětlit souvislost mezi tímto viděním a současnou realitou, v níž se nacházel? Chtěl mu kdosi dát na srozuměnou, že existuje posmrtný život, anebo byl jeho zážitek pouhým sřetězením náhod?
Pověrčiví lidé tvrdí, že duchové zesnulých se prý zjevují lidem, zvláště tehdy, když to vnímající osoba vůbec nečeká. A přece je k tomu zapotřebí určitá indispozice člověka či vyšinutost z obvyklých životních pochodů. Tak psychologové potvrzují, že truchlící pozůstalí, zejména vdovy a vdovci jsou obzvlášť náchylní k tomu, aby zakoušeli zjevení zesnulých. Názor psychologů na tuto zvláštní vlastnost se různí. Někteří to pokládají za pouhé psychické epizody, v jejich průběhu se truchlící osoby snaží opětovně setkat se zesnulými. Jiní odmítají to povšechné psychologické zdůvodnění a pokládají tyto styky s dušemi zesnulých za více než jen halucinace. Jiní psychologové dávají najevo názorovou nevyhraněnost v tomto směru. Tak americká lékařka Carol Staudacherová uvádí ve své knize Na odvrácené straně smutku, která nese podtitul Průvodce pro překonání zármutku ze smrti milovaného (138), že existují vědci, kteří pokládají tato zjevení za výsledky smyslového ohlašování se zesnulých. Jiní hodnotí tyto vize jako skutečné návštěvy duchů zesnulých. Uvažování o tom, proč dochází k těmto skutečnostem jsou méně závažné, než sama skutečnost, že lidem, kteří to zažili, to všechno připadá velmi přesvědčivé.
Autorka pak cituje případ, kdy nějaká žena uváděla, že spatřila zjevení svého zesnulého manžela. Bylo to prý objektivní působení duše zesnulého, které vnímala také její přítomná matka. Obě tvrdily, že popisují danou zkušenost samostatně a nezávisle na sobě. Jejich popisy se shodují až do nejmenších podrobností.
Psycholog William H.Worden řadí "halucinace pozůstalých" k "doprovodným vnímaným důsledkům zármutku" jako je bezmocnost, zmatek a jiné. V knize "Jak si poradit se zármutkem a jeho léčba" (139) píše: "Vzhledem k velkému zájmu o mystické a spiritistické záležitosti je jistě zajímavé zabývat se tím, zda se při zjevení jedná o halucinace nebo o nějaký metafyzicky závažný jev."
Dr.Randall A.Jones z univerzity v Tucsonu v Arizoně provedl výzkum zážitků ovdovělých osob, které měli nějaké zážitky ohledně návštěvy svých zesnulých životních partnerů. Z celkového počtu 294 sledovaných případů vdov jich přes 50 procent uvádělo zážitky styku se zesnulými manželi. Oproti ostatním dotazovaným se u těchto ovdovělých žen ukázaly jisté rozdíly. Nábožensky vlažně založené vdovy hlásily posmrtné setkání se zesnulými manžely častěji nábožensky horlivé osoby. Dále, jejich zármutek byl hlubší a vypjatější než tomu bylo u vdov, které podobnou zkušenost nezakusily. Vdovy, prožívající setkání se zesnulými manžely, měly větší oporu ve svých sousedech a přátelích. Hmotně lépe zajištěné vdovy zakoušely více styků se zesnulými manžely, než vdovy v tíživějších hmotných poměrech. A konečně, vdovy s prožitkem setkání se zesnulým manželem měly větší potíže s vyrovnáváním zármutku než ty vdovy, které této zkušenosti byly ušetřeny.
Dr.Jones nabízí prostý výklad, že vdovy v těžkém zármutku si podobné zážitky návštěv zesnulých zapříčinily samy, že totiž tak vyrovnávaly svou značnou vyšinutost při ztrátě drahého. To je možné vysvětlení, ale příliš zjednodušující. Takové vysvětlení převádí všechno do roviny ryze psychologické a psychiatrické, a vůbec nebere ohled na duchovní, spirituální stránku věci, že totiž po smrti pokračuje život dál, protože lidská duše je nesmrtelná.
Dr.Erlendur Haraldsson provedl na katedře psychologie na univerzitě v Reykjavíku výzkum osob, které udávaly setkání se zesnulými. Výzkum zahrnoval celkem 127 osob. Ve 46 procentech všech případů dotazované osoby uváděly vnímání zesnulých osob zrakem a sluchem, dalších 24 procent uvádělo slovní styk a ostatní dotazovaní vypovídali o čichových a hmatových počitcích, jimiž zakoušeli přítomnost zesnulého. Haraldsson uvádí ve svém Přehledu domnělých setkání se zesnulými (140), že uváděné vjemy či zážitky se projevovaly jen zřídka v souvislosti se stavem zármutku. Tato studie svědčí o velmi omezeném vlivu posttraumatického zážitku, což bývá námitka, kterou často uvádějí odpůrci možnosti zjevení se zesnulých.
Pozoruhodná je také příčina úmrtí, kterou uvádí tato studie. Téměř čtvrtina zesnulých přišla o život za náhlých tragických okolností, totiž vraždou, sebevraždou, nehodou. Výsledky Haraldssonova výzkumu svědčí o tom, že "podnět k setkání se zesnulými nevycházel od živých svědků". Některé okolnosti oslabují tvrzení odpůrců, že šlo o halucinace a sebeklam osob, které zjevení uvádějí. Ve 43 procentech případů udávaná manifestace zesnulého probíhala v přítomnosti dalších osob. Z této skupiny "cizích lidí" dvě třetiny rovněž dosvědčují toto zjevení zesnulého. Studie zahrnuje také případy, kdy osoby dosvědčují "setkání" s přáteli či příbuznými, aniž tušili, že tito krátce předtím zemřeli.
Autor výzkumu shrnuje: "Výzkum ukázal, že zármutek jako činitel osobního setkání se zesnulými plní jenom podřadnou úlohu."
Pravé příčiny skutečných zjevení mají nepochybně různorodější a hlubší povahu, než je snaha pozůstalých znovu se setkat se zesnulými nebo snaha duší zesnulých dát nějakým znamením najevo své přání, atd. Pokud jsou tato zjevení pravá, tedy jejich původcem není nikdo z tvorů. Pochopit je vyžaduje důsledně a zásadně změnit moderní a domněle pokrokové postupy ve všech přírodovědných oblastech v duchu aristotelského realismu sv.Tomáše.

10. Zamyšlení: Časoprostorové pojetí očistce
a) Časový rozměr očistce

Doba posmrtného očišťování duší v očistci je vcelku vymezena lidskou smrtí a zmrtvýchvstáním. Doba očišťování jednotlivých lidských duší však není stejná. To se řídí velikostí a závažností hříchů. Vcelku se ovšem tato doba očišťování u každé duše v očistci zkracuje, protože si duše už odpykala část trestu. A také proto, že jí věřící, kteří žijí v tomto světě pomáhají.
Kromě toho je závažná okolnost, že lidská duše po oddělení od těla prožívá čas jinak, než jak jej prožívá během svého spojení s tělem. Lidské trvání v čase se měří podle toho, co bylo, je a bude. Lidské měření času jde od minulého přes přítomnost k budoucímu, znamená tedy měření pohybu.
Jak lidská duše po smrti vnímá čas? V zásadě podobně jako anděl. Čas duchové bytosti je jiného rázu, než čas jiných tvorů (141). Je pravda, že mezi kterýmikoli dvěma okamžiky je prostřední čas, pokud je čas souvislý. Ale u andělů, kteří nepodléhají vesmírnému pohybu, který je hlavně měřen souvislým časem, bere se čas za samu následnost úkonů rozumu. Tak se tedy rozumí, že první okamžik u andělů odpovídá úkonu andělské mysli, kterým se sama k sobě obrací skrze večerní poznávání: protože v první den (Genese) se připomíná večer, a ne ráno. A tento úkon byl ve všech dobrý. Ale od toho úkonu se někteří obrátili ranním poznáváním ke chvále Slova, kdežto jiní, pyšní, se stali nocí. A tak první úkon byl společný všem, ale v druhém se rozdělili. Proto v prvním okamžiku byli všichni dobří, ale v druhém byli dobří odděleni od zlých (142). Andělův pohyb není v okamžiku, nýbrž v čase (143).
Bůh dává tvoru pohyb skrze čas, tj. skrze rozum a cítění. Anděl je však duchový tvor (takže se mu podobá lidská duše po smrti těla), jenž vidí mnohé. Tedy tvorové vidoucí Boha poznávají a rozněcují se postupně, neboť čas znamená postupnost (144). Rychlost andělova pohybu není podle velikosti jeho síly, nýbrž podle jeho vůle (145).
Způsob, jak lidská duše po smrti poznává čas, je obdobný tomu, jakým anděl poznává čas. Časová vzdálenost překáží poznání andělů (146). Anděl nepoznává budoucnost tak, jak je sama v sobě, protože takové poznání je vlastní jedině Bohu (147).
K tomu, že lidská duše oddělená od těla poznává a prožívá čas jinak, než jak jsme tomu zvyklí v pozemském životě, a že samotný čas duchové bytosti plyne jinak, než bytosti pozemské, přispívá pro duši ještě další závažná okolnost: předně, velikost posmrtného trestu odpovídá velikosti trýzně, kterou trest působí v potrestaném, a má odpovídat velikosti rozkoše nebo aspoň uspokojení dosaženého hříchem. Naproti tomu trvání posmrtného trestu neodpovídá vždy délce dosažené rozkoše či uspokojení. Delší trest zde nepostihuje ani tak okamžiky trvání rozkoše, nýbrž rozpoložení ducha a srdce, v nichž cizoložství může trvat dlouho, buď jako touha, anebo jako dlouhé prožívání v paměti: Já však vám říkám, každý, kdo hledí na ženu se žádostivostí, už s ní cizoložil ve svém srdci. (Mt 5, 27-28)

b) Prostorový rozměr očistce
Toto místo hraničí s peklem, takže je to stejný oheň, který trápí zavržené duše v pekle, a jenž v očistci spravedlivě očišťuje. Bezprostředněji je však toto místo spojené s nebem, kde jsou duše blažených, a kam duše z očistce po nějaké době přejdou. Někteří však uvádějí, že podle obecného zákona se místo očistce nachází tam, kde člověk hřešil. To se nezdá být rozumně zdůvodněné, protože člověk může být trestán za hříchy, kterých se dopouštěl na různých místech.
Jiné místo očistce je podle zvláštního rozhodnutí. V tomto smyslu dlužno rozumět tomu, co se někdy uvádí. Duše některých jsou trestány na rozličných místech, buď pro poučení živých, nebo aby se pomohlo duším zemřelých, když živí poznají jejich utrpení, a pomohou jim přímluvami Božího lidu (148).
Každopádně tedy nutno uznat, že rozum nemůže udat pádný důvod, který by přesně a jednoznačně určoval umístění očistce. Směrodatná v této věci nejsou ani zjevení svatých, protože jsou to zjevení soukromá, nepotvrzená učitelským úřadem Církve. Učitelský úřad Církve zachovává v odpovědi na otázku umístění očistce mlčení. Důvodem toho je duchovní vedení lidí žijících v tomto světě. Pro lidský život v tomto světě má očistec význam spíše jako stav, kdežto místo očistce je pro ně rozličné či vcelku proměnlivé. Neznáme tedy přesně a jednoznačně vymezený prostor, kde se očistec nachází, tedy nevíme přesně, kde se lidské duše po smrti očišťují od zbytků svých trestů za hříchy. Avšak s ohledem na to, že žádný z uvedených názorů není odsouzen jako odporující křesťanské víře, může člověk bez obav o svou víru uvažovat o místě očistce to, co přinese jeho úvahám více plodné a posilující útěchy (149).
Sv.Tomáš uvádí, že tak, jako je v tělesech tíže a lehkost, jimiž jsou tažena na místo, které je koncem jejich pohybu, tak je i v duších zásluha nebo vina, jimiž docházejí duše k odměně či trestu, což jsou konce její činnosti. Proto tak, jako je těleso tíhou či lehkostí vedeno na své místo, není-li mu v tom zabraňováno, tak duše ihned po oddělení od těla, které ji drželo ve stavu cesty, dosahuje odměny nebo trestu, pokud tomu nic nepřekáží. Všední hřích někdy překáží dosažení odměny. Tento všední hřích, který musí být napřed očištěn (150). Andělský doktor tedy poukazuje na zákonitost a strukturovanost, zachovávanou všude v Božích dílech. Tato zákonitost platí také o místě, kde se nacházejí duše zemřelých.
Tato zákonitost se však týká také prostorových poměrů příznačných pro duše v očistci. Tyto prostorové poměry lidských duší po smrti lze odvodit na základě jejich podobnosti jako duchových bytostí s anděly.
Andělé jsou čisté tvary, oproštěné veškeré hmotnosti. Nemohou tedy mít stejný vztah vůči prostoru jako tělesné bytosti. Andělé jsou stvořené a omezené bytosti (151). Ve svém bytí jsou prostorově omezeni, ale zatímco vícerozměrné těleso zaujímá svou velikostí určité místo v prostoru, andělem bývá sevřeno místo, nikoli anděl místem. Když se řekne, že anděl je na nějakém místě, což andělovi odpovídá, říká se to stejně jako říká-li se, že těleso je na nějakém místě. Je zde však jistý rozdíl. Těleso je totiž na místě tím, že je přiloženo na místo podle styku rozměrové velikosti. Ta v andělích sice není, ale je v nich síla velikosti. Když se tudíž nějak přiloží andělská síla na nějaké místo, říká se, že anděl je na tělesném místě.
Podle toho se ukazuje, že není třeba říkat, že se anděl přiměřuje k tělu nebo že má polohu v tom, co je souvislé. To se totiž hodí umístěnému tělesu, jakožto velikému rozměrovou velikostí. Podobně také proto není třeba, aby byl sevřen místem. Vždyť netělesná podstata, pokud se svou silou dotýká tělesné věci, svírá ji, objímá ji, ale není od ní svírána, objímána. Duše je totiž v těle jako svírající, ale ne jako sevřená. Podobně tedy platí, že anděl je na nějakém místě, nikoli jako obejmuté, nýbrž jako nějakým způsobem objímající (152).
Ježto je anděl na nějakém místě skrze přiložení své síly na místě, vyplývá z toho, že není všude, ani na více místech, nýbrž toliko na jednom místě.
V tom se však nekteří mýlili: nebyli schopni se povznést nad svou obraznost, takže uvažovali o nedílnosti anděla na způsob nedílnosti bodu, a proto si mysleli, že anděl nemůže být jinak, než na místě tečkovitém. To byl hrubý omyl. Vždyď bod je nedělitelno, mající polohu, kdežto anděl je nedělitelno, vymykající se z rodu velikosti a polohy. Proto není třeba, aby mu bylo určeno jedno místo, nedělitelné podle polohy, ale buď dělitelné nebo nedělitelné, buď větší nebo menší, pokud dobrovolně přikládá svou sílu k tělesu většímu nebo menšímu. A tak mu jako jedno místo odpovídá celé těleso, k němuž se upírá svou silou.
Být na jednom místě přísluší tedy jinak tělesu, jinak andělu a jinak Bohu. Neboť těleso je na místě okrouženě, protože je souměrné s místem. Anděl (a podobně i lidská duše po smrti) však nikoli okrouženě, ježto není souměrný s místem, nýbrž vytčeně, protože tak je na jednom místě, že není na jiném. Bůh pak ani okrouženě, ani vytčeně, protože je všude.
Tedy vzhledem k tomu, že anděl není zcela zbaven všech prostorových a místních podmínek, nemůže být anděl naráz na více místech (153). Nemůže však být ani s jiným andělem na jednom místě. Jak je to možné? Důvodem toho je, že je nemožné, aby jedna a táž věc měla bezprostředně dvě celkové příčiny. A to je patrné ve všech rodech příčin, neboť je jeden nejbližší tvar jedné věci a jeden nejbližší hybatel, třebaže může být více hybatelů vzdálených. Nelze tvrdit, že mnozí táhnou loď, protože žádný z nich není dokonalým hybatelem, neboť síla jednotlivého nestačí k pohybování, ale všichni zároveň jsou místo jednoho hybatele, pokud se všechny jejich síly spojí k vykonání jednoho pohybu. Ježto se praví, že anděl je na jednom místě skrze to, že se jeho síla bezprostředně stýká s místem na způsob dokonale svírajícího, proto nemůže být než jen jeden anděl na jednom místě (154).

K dalším vlastnostem lidské duše oddělené od těla náleží jistý pohyb, který se podstatně liší od pohybu hmotných těles, kdežto případně nižším stupněm či rozsahem se liší od pohybu andělů. K objasnění tohoto pohybu je nutno připomenout, jak se anděl pohybuje. Anděl není na místě jako souměrný a sevřený, ale spíše jako svírající. Proto není třeba, aby andělův pohyb na místě byl souměrný s místem, ani aby byl podle jeho požadavku, aby měl souvislost z místa, nýbrž je pohybem bez souvislosti. Protože totiž anděl je na místě pouze stykem silou, je nutné, aby andělův pohyb na místě nebyl nic jiného než různé styky s různými místy postupně a nikoli zároveň, protože anděl nemůže být současně na více místech. Takové styky pak nemusí být souvislé.
Může se však najít nějaká souvislost v takových stycích. Protože nic nebrání označit andělu místo dělitelné pro styk jeho síly, jako se tělesu označuje dělitelné místo pro styk jeho velikosti. Proto, jako těleso postupně a nikoli zároveň opouští místo, na němž dříve bylo. Proto (jako těleso postupně a ne zároveň opouští místo, na němž dříve bylo), také anděl může postupně opouštět dělitelné místo, na němž byl dříve, a tak jeho pohyb bude souvislý. A může také zároveň opustit celé místo a najednou utkvět na celém druhém místě, a tak jeho pohyb nebude souvislý.
Anděl na začátku svého souvislého pohybu je na celém dělitelném místě, od něhož se začíná pohybovat, ale když je v pohybu samém, je v části prvního místa, které opouští, a v části druhého místa, které zaujímá. Okolnost, že anděl může zaujmout část dvou míst, přísluší andělu z toho, že dělitelné místo může zaujmout skrze přiložení své síly, jako těleso přiložením své velikosti. Z toho vyplývá pro těleso, pohyblivé podle místa, že je dělitelné podle velikosti; kdežto pro anděla z toho plyne, že jeho síla může být přiložena k něčemu dělitelnému (155).
Místní pohyb anděla může být souvislý a nesouvislý. Je-li souvislý, nemůže se anděl pohybovat od jednoho okraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Vždyť prostředkem je to, k čemu dříve přijde, co se souvisle mění, než v co se mění naposled. Pořad dřívějšího a pozdějšího v souvislém pohybu je podle pořadu dřívějšího ve velikosti.
Jestli však andělův pohyb není souvislý, je možné, že přejde od nějakého kraje ke druhému, aniž prošel prostředkem. A to je patrné takto. Mezi každými dvěma krajními místy je nekonečně míst prostředních, ať se berou místa dělitelná nebo nedělitelná. U nedělitelných je to jasné, protože mezi každými dvěma body je nekonečně bodů prostředních, ježto dva body nikdy nejdou za sebou bez prostředku.
To je nutno říci také o místech dělitelných. To se dokazuje ze souvislého pohybu nějakého tělesa. Neboť těleso se nepohybuje od místa k místu, leda v čase. Ale v celém čase, měřícím pohyb tělesa, nelze brát dvě nyní, v nichž by těleso, které se pohybuje, nebylo pokaždé na jiném místě, protože kdyby bylo na jednom a tomtéž místě ve dvou nyní, vyplývalo by z toho, že by tam stanulo, protože stanout není nic jiného, než být na stejném místě nyní a dříve. Ježto tedy mezi prvním a posledním nyní času, měřícího pohyb, je nekonečně nyní, je třeba, aby mezi prvním místem, u něhož končí pohyb, bylo nekonečně míst. To je také smyslům patrné takto. Má-li jedno těleso jednu píď, a cesta, kterou prochází, má dvě pídě, je jasné, že první místo, od něhož začíná pohyb, má jednu píď, a místo, na kterém se pohyb končí, má druhou píď. Je také jasné, že začíná-li se pohybovat, zvolna opouští první píď a vstupuje do druhé. Jak se tedy dělí velikost pídě, podle toho se množí prostřední místa. Protože každý bod, označený ve velikosti první pídě, je počátkem jednoho místa, a bod, označený ve velikosti druhé pídě, je jeho koncem. Proto, ježto velikost je do nekonečna dělitelná, a bodů je také nekonečně možných v každé velikosti, vyplývá z toho, že mezi kterýmikoli dvěma místy je nekonečně míst prostředních.
Pohyblivé pak nekonečnost prostředních míst neodbude, leda skrze souvislost pohybu, protože, jako je prostředních míst nekonečně možných, tak také při souvislém pohybu lze brát nějaká nekonečná v možnosti. Není-li tedy pohyb souvislý, všechny části budou v uskutečnění spočteny. Jestliže tedy kterékoli pohyblivé se pohybuje pohybem nikoli souvislým, vyplývá z toho, že buď neprochází všemi prostředky, nebo, že v uskutečnění čítá nekonečno prostředků, což je nemožné. Tak tedy, pokud andělův pohyb není souvislý, neprochází všemi prostředky.
Pohyb od kraje ke kraji, a nikoli přes prostředek, může příslušet andělu, ale nikoli tělesu. Protože těleso je odměřeno a sevřeno místem. Proto musí sledovat ve svém pohybu zákony místa. Ale andělova podstata nepodléhá místu jako sevřená místem, ale je vyšší než ono, jakožto svírající. Proto je v moci anděla upřít se k místu, jak chce, buď skrze prostředek nebo bezu prostředku (156).

Andělův pohyb je v čase. A to v souvislém čase, je-li jeho pohyb souvislý. V nesouvislém pak, není-li jeho pohyb souvislý (obojím způsobem se totiž děje pohyb anděla). Souvislost času je ze souvislosti pohybu. Ale ten čas, ať je souvislý nebo ne, není totožný s časem, kterým je měřeno všechno tělesné.
Není-li čas andělova pohybu souvislý, nýbrž je nějakou následností těch nyní, nebude mít poměrnost s časem, který měří pohyb tělesného, jenž je souvislý, protože není stejného rázu. Je-li však souvislý, může sice mít poměrnost, nikoli pro poměrnost pohybujícího a pohybovaného, nýbrž pro poměrovost velikostí, v nichž je pohyb. A mimo to rychlost andělova pohybu není podle velikosti jeho síly, nýbrž podle určení jeho vůle.
Čas andělova bytí může být nesouvislý. A tak anděl v jednom okamžiku může být na jednom místě a v jiném okamžiku na jiném místě, aniž by byl nějaký čas prostřední. - Je-li však andělův čas souvislý, v celém čase před posledním nyní vymění nekonečně míst. Je však částečně na jednom ze souvislých míst a částečně na jiném, ne že by jeho podstata byla dělitelná, nýbrž proto, že jeho síla se přiloží k části prvního místa a k části druhého (157).
Podobně jako se děje andělský pohyb probíhá také pohyb lidské duše oddělené od těla, avšak žádným z těchto posmrtných pohybů nemůže duše uniknout před očistným utrpením ani si je nemůže zkrátit. Duše v očistci se o takový únik před očišťováním ani nesnaží, protože jej naopak ochotně podstupuje.
Povaha očistcového utrpení
Očistcové tresty se podstatně neliší od pekelných, ovšem s tím rozdílem, že tresty očistcové na rozdíl od pekelných jsou dočasné. Tresty, jímž je duše v očistci vystavena, jsou podobně jako tresty zavržených duší dvojí. Dvojí hledisko trestů odpovídá dvojímu hledisku hříchů. Tak, jako se člověk hříchem jednak odkládání od Boha a jednak ulpívá na tvorstvu, tak i v očistci lze rozlišit dvojí očistný trest. Záporný, tj. trest odloučení od Boha (poena damni) a kladný, tj. trest smyslů (poena sensus).
Duše směřuje k vlastnímu zdokonalení. Okamžikem smrti, kdy se duše odděluje od těla, rázem duše nabývá své vrcholné vnímavosti vůči nejvyššímu Dobru. Poznává nesmírnou hodnotu Dobra, kterým je Bůh. Má sice jistotu o svém budoucím bezprostředním spojení s vrcholným Dobrem, ale nemůže nic vykonat pro své přiblížení se tomuto Dobru, nýbrž musí pro toto své přiblížení se k Němu něco vytrpět. To je záporná stránka trestu, jemuž je duše v očistci vystavena. Přitom je lidská duše utvrzena v dobrém, hlavně v božské lásce, takže každý úkon její vůle je úkonem božské lásky (158).
Od záporné stránky očistného trestu nelze oddělit stránku kladnou. V souvislosti s kladným trestem smyslů se uvádí především oheň. Nejde ovšem o pozemský oheň, nýbrž o jiný oheň, který hoří aniž ho ubývá, svítí aniž něco osvětluje, pálí aniž by zahříval. Přesto je to oheň skutečný, a ne pouze metaforický. Tímto ohněm tedy nemůžeme rozumět pouhé vyjádření vnitřní bolesti trpících duší. Tento oheň skutečně existuje a způsobuje nové utrpení v duši v očistci, jiné utrpení, než způsobuje duši samotná dočasná oddělenost od Boha. Očistný oheň se liší od pozemského ohně několika vlastnostmi:
1) Pozemský oheň je přímý výsledek chemické reakce, kdežto oheň očistný je bezprostředně způsobován a udržován Boží spravedlností a láskou.
2) Pozemský oheň může působit na duši pouze prostřednictvím těla, kdežto očistný oheň trápí duši v očistci bezprostředně.
3) Pozemský oheň zhasne, jakmile se vyčerpá palivo a kyslík, kdežto očistný oheň ustane pro každou jednotlivou duši v očistci zvlášť teprve tehdy, až se daná duše v očistci očistí, nejpozději však až na posledním soudu.
4) Pozemský oheň osvěcuje, zahřívá, přináší různý užitek člověku, který ho ovládá a řídí, zatímco očistný oheň slouží jen k očistě duše v očistci a vymyká se lidské vůli.
Očistný oheň má takovou vlastnost, že se může dotýkat nehmotného ducha a v jistém smyslu ho dočasně udržovat na místě jakoby v zajetí jménem Boží spravedlnosti a lásky. Tento oheň není přitom něčím vnějším vůči duši v očistci, nýbrž se dotýká samotného bytí očišťované duše, objímá je a svírá je, takže kamkoli by se očišťovaná duše pohnula v prostoru nebo v čase, všude by jej vlekla ssebou ještě pronikavější a tíživější. K objasnění vnitřní struktury očistného ohně může poněkud přispět právě učení svatého Tomáše. Přesněji řečeno jde o soustavnější domyšlení aplikace Tomášova učení o andělích a o jejich vztahu k prostoru a času, jakož i o jejich pohybu.
Duše v očistci jsou podobně jako andělé prostorově omezeny, ale na rozdíl od trojrozměrného těla, které zaujímá svou velikostí nějaké místo v prostoru, duší je sevřeno místo, nikoli duše místem. Očistný trest smyslů může z tohoto hlediska spočívat jedině v tom, že k danému stavu, v němž duše obklopuje místo, přibývá jako postih to, že duše je na způsob hmotného tělesa místem sevřena či obklopena. Tak se stává, že duše v očistci je kromě toho, co je jí vlastní, že totiž nepodléhá místu jako sevřená místem, nýbrž naopak místo svírá, je navíc vystavena tomu, že danému místu podléhá právě jako tímto místem sevřená. To ovšem má své neblahé důsledky. Jestliže se lidská duše v očistci nějakého místa dotýká tak, že ho objímá a svírá, a zároveň z důvodů očisty je od téhož místa objímána a svírána, pak se tyto dvě vlastnosti vzájemně ruší. Praktickým dopadem toho je, že se daný prostor, kterého se duše dotýká, v okamžiku dotyku inihiluje s prostorem majícím zde z důvodu očisty duše opačné vlastnosti. Právě onen výbuch inihilace prostoru s anti-prostorem je tím zvláštním, nepozemským a přece skutečným ohněm, kterým trpí duše, zbavovaná takto vlastnosti, která ji přibližuje andělům, kteří se dotýkají nějakého prostoru tak, že ho obklopují.
Má to však ještě jiné neblahé důsledky pro duši v očistci. Je-li vlastností lidské duše po smrti to, že se může pohybovat prostorem a časem podobně jako anděl, pak je duše z očistných příčin vystavena omezení pohybu. Před očistným trestem nemůže uniknout ani prostorem ani časem. Ba dokonce každý pokus o únik by znamenal postižení větším trestem. Pokud se duše v očistci pohne z nějakého místa nebo času tak, jak je jí vlastní jako duchové podstatě podobné andělu, ve styku s novým prostorem, který duše objímá, se ihned dostavuje prostor, který naopak objímá duši, a duše je trpně vystavena jejich inihilaci.
Tento proces se shoduje s cílem očistného procesu, kterým je to, aby se duše stala utrpením vpravdě pokornou, V očistcovém ohni se ruší tíhnutí duše ke hříchu (159) Žádoucí pokora se u duše v očistci projevuje tím, že se duše, přes svou podobnost s andělem, nepohybuje, nýbrž raději setrvává netečně v klidu, a v prostorové a časové stálosti přijímá očistný trest.


Odkazy
138) C.Staudacher, Beyond Grief. A Guide for Recovering from the Death of a Loved One, 1987,
139) W.H.Worden, Grief Counseling and Grief Therapy.
140) E.Haraldson, Survey of Claimed encounters with the Deads.
141) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica (S.th.), I, 53, 3.
142) S.th.,I, 63, 6 k 4.
143) S.th.,III, 57, 3 k 3; I, 53, 3.
144) S.th.,I, 12, 10 k 3.
145) S.th.,I, 53. 3 k 1.
146) S.th.,I, 57, 3 k 4; 89, 7 k 3.
147) S.th.,I, 57, 3-4.
148) Sv.Tomáš Akvinský, IV De Sent., 21.
149) E.Soukup, Za hrobem, Praha 1934, s.26.
150) Sv.Tomáš Akvinský, IV De sent., 45.
151) Sv.Tomáš Akvinský, De substantiis separatis, 19.
152) S.th., I, 52, 1.
153) S.th., I, 52, 2.
154) S.th., I, 52, 3.
155) S.th., I, 53, 1.
156) S.th., I, 53, 2.
157) S.th., I, 53, 3
158) L.Rimbault, Viz: E.Soukup, Za hrobem, Praha 1934, s.29.
159) F.Spirago, Utrpení a radosti očistce, Praha 1930 OSF, s.10-12.

 

Je libo podobenku ze záhrobí?
Od vynálezu fotografie, přesněji řečeno od doby, kdy se podařilo zkrátit dobu expozice na několik sekund, což umožnilo pořizování portrétních snímků, objevují se lidé se snímky, které vydávají za momentky zesnulých osob, pořízených dávno po jejich pohřbu. Poprvé jistý W.Campbell z Jersey City v USA vystoupil na veřejnosti s touto údajnou fotografie záhrobní podoby nějaké osoby. Na 20.konferenci Americké fotografické společnosti vystavoval Campbell fotografii s chlapcem sedícím na židli, a tvrdil, že ve chvíli expozice se nikdo nezdržoval v atelieru. Campbellův případ nevzbudil žádný zvláštní ohlas.
Zanedlouho vystoupil na veřejnosti William H.Mummler z Bostonu. Vystavoval fotografii, která měla být jeho autoportrétem, ale na vyvolaném snímku se objevila postava mladé ženy. Mummler ji bez potíží identifikoval jako svou sestřenici, která zesnula asi před deseti léty. Tímto senzačním snímkem si fotograf Mummler zajistit velký úspěch na veřejnosti. Od té doby začala jeho skvělá kariéra. Byl doslova zavalen objednávkami naivních Američanů na zhotovení fotografií duchů. Mummler se ovšem při své práci podrobil kontrole ze strany prominentního fotografa Williama Blackea, vynálezce kyselé dusičnanové lázně. Pod jeho dohledem provedl snímek, na které se po vyvolání objevil postava dalšího muže, kterého pak Mummler, ačkoli s nimi v laboratoři nikdo další nebyl.
Mummler byl sice stále ochoten podrobit se při svém údajném fotografování v záhrobí jakékoli kontrole. Přesto byly jeho pokusy zdiskreditovány. Starosta města New York na něho podal žalobu pro podvod. Později byla stažena. Když byl Mummler pro nedostatek důkazů zproštěn žaloby, stal se jeho případ předmětem zájmu parapsychologů. Ti se snažili vysvětlovat záhadné postavy na jeho snímcích jako výsledek psychokinetických zásahů nějakého média, velmi citlivé osoby.
Přitom se objevil na veřejnosti psycholog Ted Serios z USA. Spolu s Masuaki Kiyotou, mediem z Japonska provedli fotografie, o nichž uváděli, že zachycují scény uložené pouze v jeho vědomí. Kiyota si před svědky přidržoval v přítomnosti svědků nový, právě rozbalený Polaroid před očima a stiskl spoušť pokaždé, když jeho koncentrace na zamýšlenou scénu dosáhla vysokého stupně. Po jednom takovém pokusu na fotografii objevila Tokyo Tower, nejvyšší tokijská televizní věž. Kritikové takových pokusů namítají, že při fotografování vlastně neexistuje žádný skutečný smyslům dostupný předmět odrážející světlo, takže se nic nemůže objevit ani na fotografii. A přece se zde něco objevuje. Tedy je to podle nich výsledek poruchy fotoaparátu, vadného filmového materiálu, nebo výsledek nedorozumění či dokonce výsledek podvodné manipulace.
Je známo, že fotografie vzniká, když objektivem fotoaparátu dopadnou elekromagnetické vlny, totiž světlo na emulzi filmové desky a způsobí v ní změny. Avšak viditelné světlo zaujímá v rámci spektra elektromagnetického záření pouze malou část. Dá se snad vyloučit, že za určitých podmínek může působit na filmovou emulzi nějaká jiná než světelná forma elektromagnetického záření, která se nachází nad nebo pod prahem našeho smyslového vnímání?
Během dvacátého století získali fotografové na celém světě tisíce fotografií, vydávaných za fotografie lidí, jejichž těla dávno zetlela v hrobech či zmizela v krematoriích. Většina z nich byla odhalena jako padělky buď zcela neobratné nebo velmi rafinované. Několik z nich však doposud odolává všem podrobným šetřením, takže se u nich nedá mluvit ani o omylu ani o technické závadě fotoaparátu či fotomateriálu, ani o záměrné manipulaci.
V sedmdesátých létech 20.století popsal profesor Hans Holzer z USA fotografie, pořízené v proslulých místech s výskytem nevysvětlených jevů a procesů. Holzer vyslovil domněnku, že přítomností krajně citlivých jedinců lze navázat spojení mezi duchovými bytostmi z onoho světa a naším smyslům dostupným trojrozměrným současným světem. Přítomností takových krajně citlivých jedinců se prý zvyšuje pravděpodobnost získání údajně pravých obrazů ze záhrobí.
Jedna z nejznámějších anglických fotografií údajného záhrobí, tzv. Hnědá dáma, byla pořízena v Raynham Hall, venkovském sídle rodiny Townshendových ve Velké Británii v hrabství Norfolkshire. Sir Charles Townschead s chotí zjistili, že v jejich renovovaném sídle se nachází nějaký "nezvaný host", který později vyděsil každého jejich návštěvníka. "Nezvaný host" se podobal jedné z minulých majitelek sídla, jak ji znali z portrétu. Bytost měla na sobě brokátové šaty s nákrčníkem, takže se dalo usuzovat na odívání v alžbětinském stylu.
V září 1936 byli profesiální fotografové kapitán Provand a Indre Shira pověřeni, aby provedli sérii fotografií zemědělského sídla rodiny Townshendových. Už od osmi hodin ráno 19.září se začalo s fotografováním. Postupně prováděli fotografování celého sídla. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se věnovali snímkování velkého dřevěného schodiště. Kapitán Provand zaměřoval aparát a pod látkovou rouškou vybíral vhodný záběr. Za ním stál Shira s fotobleskem připraveným v ruce. Byl to zrovna Indre Shira, který si povšiml něčeho neobvyklého. Později to označil za "světelnou, zahalenou postavu", která prý pomalu sestupovala po schodišti. Pohotově zvolal na Provanda:
"Pospěš si! Honem! Tady něco je."
"Aparát je připraven", ozvalo se z roušky u aparátu.
Když se dočkal kladné odpovědi, spustili fotografování. Shira zajišťoval osvětlení fotobleskem a Provand snímkoval. Teprve, když bylo po fotografování, zeptal se kolegy:
"Co vlastně děje? Co vůbec fotografujeme?"
"Před chvílí bylo něco na schodišti. Nevím, co to bylo. Jen taková průhledná jasná postava, ale bylo přes ni vidět schody."
"Nic tam nebylo", odporoval Provand, "Myslím, že jsme zase fotografovali naprázdno."
"Půjdeme rychle vyvolat exponovanou desku."
Provand vrtěl hlavou.
"Sázím pět liber, že tam něco bude."
Kapitán přijal s klidem nabídku k sázce, protože si byl jist, že tam nic nebylo. Zavolali si dalšího svědka k vyvolávání, majitele místní drogerie. Kupodivu to byl sám kapitán Provand, kdo o hodinu později musel dát Shirovi za pravdu. Na deskovém negativu se totiž objevily slabé obrysy postavy. Fotografie byla zveřejněna v časopise Country Life dne 26.prosince 1936. Je na ní vidět ženská postava, jak sestupuje po schodišti. Žena oděná do bílého splývavého roucha. Skrz její průzračnou postavu je možné rozeznat jednotlivé schody. Obličej a ruce jsou málo výrazné, ale drapérie jejího hávu jsou velmi zřetelné. Z hlavy s účesem jí splývá dolů něco jako závoj. Podle textu v časopise je prý na původní fotografii patrný i nákrčník.
Je známo, starodávné stavby jako staropohanská obětiště, hrady, zámky, kostely, kláštery, panská sídla, ale i jejich zříceniny bývají místem podivného dění. Předně jsou tato místa vyhledávána citlivými lidmi, kteří zde hledají spíše než kdekoli jinde zajímavé, neobvyklé zážitky. A opravdu právě na těchto místech se neobvyklé zjevy vnímají mnohem častěji než kdekoli jinde. Právě z takového prostředí nejčastěji pocházejí fotografie, vydávané za snímky něčeho ze záhrobí. Tak tomu bylo i v případě kanadského pastora, otce R.W.Hardyho. Za svého pobytu v Londýně v roce 1966 navštívil společně se svou ženou také Queen´s House v městské čtvrti Greenwich. Kdysi dal tuto stavbu zbudovat král Karel I. pro svou choť. Otec Hardy si zde pořídil několik snímků. Přitom si vyfotografoval také psoslulé Tulipovo schodiště. jaké bylo jeho překvapení, když se po vyvolání filmu objevila na negativu zahalená, ale přesto dost výrazná postava, která se oběma rukama přidržovala zábradlí schodiště. Otec Hardy zanesl film zpátky do laboratoře firmy KODAK. Ti však dosvědčili, že s filmem nebyla provedena žádná svévolná manipulace. Personál v Queen´s House uvedl:
"Vyloučeno. V té době se nikdo nemohl zdržovat ani na schodišti ani poblíž něho, protože je to pro veřejnost nepřístupné a od haly je to odděleno lanem."
Celá věc se dostala na veřejnost a záležitosti se ujal spiritistický spolek "British Ghost Club". Odtud vzešel podnět k provedení kontrolního snímkování a měření v daném domě. Byly tam instalovány fotoaparáty,. filmová kamera, magnetofony, ale bezvýsledně.
Koncem 20.století se psychologové vybavení elektronickými přístroji pokusili vyloučit náhodnost z udávaného výskytu záhadných fotografovaných jevů v jistých prostředích a soustavně je fotografovat. K jejich běžné výbavě patřili magnetometry a tzv.trojpólové zaměřovače ke zjišťování magnetických, elektromagnetických a mikrovlnných polí, detektory za určování elektrostatických činností, nahrávací přístroje se zvláštními mikrofony, které zaznamenávají i záření infrazvukového a ultrazvukového kmitočtu. Vycházeli z předpokladu, že změny struktury magnetických a elektromagnetických polí, zejména jejich poruchy mohou být způsobovány rozsáhlými bioplazmovými poli, ze kterých lze podle nich odvozovat přítomnost cizích psychických polí.
Dr.Andrew Nichols, člen Americké společnosti při psychologický výzkum a Výzkumného střediska parapsychologického zkoumání (Center for Paranormal Studies, CPS) působí v týmu výzkumníků, kteří systematicky pracují v záhadných domech za pomocí nejrůznějších fotoaparátů s infračervenými filmy a jiným speciálním filmovým materiálem. Používají se zde navíc videokamery a magnetofony.
Během svých výzkumů získal tento tým unikátní fotografie. Zachycují procesy, kterou souvisejí s krajními výchylkami elektromagnetických polí v místech fotografování a natáčení. V jednom takovém prostředí nabitém neznámými silami, které bylo objeveno v jistém domě v Lake Walesu na Floridě byla zjištěna pomocí trojpólového zaměřovače pětačtyřicet sekund trvající extrémní úchylka magnetického pole. Fotografie pořízené během úchylky magnetického pole ukázala v popředí žlutě zbarvenou rozmazanou postavu člověka, která se objevila vedle sledovaného objektu, domácího pána. Tato poněkud rozmazaná fotografie byla podle Nicholsova výkladu způsobena velmi intenzívním zdrojem záření. Kolem hlavy zachycené postavy se vznášely dvě jasné koule, podobající se kulovým bleskům. Majitelka domu vypověděla, že už jednou ve svém domě spatřila nejasný zjev jako z páry, podobný tomu, který byl zachycen na fotografii.
Přezkoumání fotografie v laboratořích firmy Polaroid v Cambridgi ve státě Massachusetts vyloučilo, že by uvedená zvláštnost na snímku byla způsobena závadou fotoaparátu nebo vadným filmovým materiálem. Je zajímavé, že Dr.Nichols pořídil touto elektronicky zajišťovanou metodou další fotografie podivných postav, které se nemohly očividně dostat do záběru v místě fotografování. Už v roce 1919 prohlásil Carl Gustav Jung na jedné ze svých přednášek Společnosti při psychologický výzkum v Londýně: "Rozhodně se nedopustím takového módního výstřelku, abych všechno, co se nedá doposud běžným způsobem vysvětlit, pokládal za lidský podvod." Málokdo z těch, kdo se soustavně obírá těmito věcmi, si připouští, že nemusí jít jen o lidsky zaviněný klam, ale že člověk může být rafinovaně klamám i vládcem světa, tím odvěkým lhářem. Jeho klamná působnost se nedá odhalit v žádné laboratoři tohoto světa. I kdyby všichni lidé světa dali hlavy a síly dohromady, nejsou schopni se ubránit této světové velmoci. Proto říká sv.Petr: "Buďte střízliví, bděte! Neboť váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavme se proti němu pevni ve víře." (I Petr 4,8)



11. Zamyšlení: Spojení mezi očistcem a pozemskými poměry
Křesťanské pojetí očistce chápe tento přechodný stav místo některých lidských duší po smrti ve spojení jednak s pozemským životem lidí, jednak s dušemi oslavenými v nebi. Tato vzájemná propojenost je vyjadřována v trojím rozměru vykoupeného Božího lidu, který je tradičně označován jako církev bojující, církev vítězná a církev trpící. Ve vykoupeném Božím lidu se tajemně sjednocují:
1) Všichni pravověrně věřící křesťané, žijící v tomto světě;
s ohledem na to, že si doposud nemohou být zcela jisti svým konečným dosažením dokonalosti a musejí přemáhat různé překážky, které jim brání na cestě k dokonalosti, anebo činí dosaženou dokonalost zvratitelnou (pokušení těla, světa a ďábla), nazývají se církví bojující (Jb 7, 1).
2) Ti, kdo už konečně dosáhli naprosté dokonalosti, neboť nezvratně přemohli překážky, které by tomu mohly bránit, a nyní se navěky radují ze svého vítězství, nazývají se vítěznou církví.
3) Duše některých zemřelých sice už mají za sebou pozemský boj, ale z vítězství se ještě nemohou radovat, protože musejí odpykat časné tresty, které neodpykaly ve spojení s tělem, nazývají se církví trpící.
Tento
trojí rozměr vykoupeného Božího lidu lze stručněji vymezit jako společenství mezi nebeskou a putující církví: "Dokud se Pán neobjeví ve slávě a všichni andělé s ním" (Mt 25,31), když také "zničí smrt a bude mu podřízeno všechno tvorstvo" (I Kor 15, 26-27), někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní po skončení svého života se očišťují v očistci a ostatní jsou oslaveni. Všichni však, třebaže v různém stupni, jsme spojeni ve stejné lásce k Bohu a k bližnímu. Spojení mezi poutníky v čase a mezi bratry, kteří už zesnuli v pokoji Kristově, se nepřerušuje, nýbrž se ještě posiluje ve vzájemném sdílení duchovních hodnot. (160)
Vzájemná propojenost mezi různými dimenzemi vykoupeného Božího lidu nemá ráz pouze nečinného spojení, nýbrž má povahu tajemné, skrze Krista navěky dokonale oživované a naprosto sjednocované skutečnosti. Z lidského hlediska je zde základem tvořivá a obětavá láska k Bohu a k bližním. Přitom úsilí těch, kdo žijí v tomto světě, pomoci duším v očistci má dvojí rozměr. Jednak jde o pomoc duším některých zemřelých, které jsou v očistci, jednak jde o očistu vlastní duše k věčné blaženosti.
Zde se však zabýváme prvním z obou rozměrů očistného působení člověka žijícího ve světě, zatímco druhého rozměru, který je dán tím, že očistec vlastně do jisté míry zasahuje do životního prostředí člověka ve světě, a to ne sice místně, ale ve smyslu existenciálního stavu člověka, si všimneme v následující kapitole.
Pokud jde o pomoc křesťanů duším v očistci, jejím předpokladem je přesvědčení o smysluplnosti této pomoci, ve kterou křesťan věří. Musí zde být totiž jistota, že duše zemřelého se skutečně nachází na cestě k blaženosti. Přesvědčivým dokladem o tom je okolnost, zda daný křesťan opustil tento svět s patřičným duchovním zaopatřením katolického kněze. Tam, kde takový viditelný doklad není, ba dokonce je známo, že zesnulý žil v těžkém hříchu, chybí křesťanovi přesvědčení, které by posilovalo jeho víru, že duši zemřelého vůbec lze nějak pomoci.
V záležitosti hříchu připomíná sv.Tomáš dva prvky: vina, která uráží Boha, a trest, který člověku přísluší za vinu. Vina se však odpouští lítostí a předsevzetím k vyznání hříchu a učiněním nápravy. Nikdo tedy nemá zoufat, neboť k odpuštění hříchu stačí (dokonalá) lítost s předsevzetím vyznat se z něho a učinit nápravu.
Někdo by však mohl vznést námitku. Jestliže se hřích odpouští lítostí, k čemu je třeba kněze? Na to je třeba odpovědět, že Bůh litujícímu odpouští vinu a mění věčný trest na dočasný. Člověku však zůstává ještě závazek trestu dočasného; takže kdyby někdo zemřel bez svátosti smíření, ne proto, že by jí pohrdal, ale protože by ho smrt zaskočila, ocitla by se jeho duše v očistci, jehož trest je hrozný (161)
Třebaže si duše v očistci mohou být jisty tím, že jednou dosáhnou blaženosti, přesto jsou hodny politování, protože si už nemohou zasloužit od Boha odpuštění dobročinností, neboť jim chybí tělo, ale jenom utrpením. Na rozdíl od duší v očistci, které utrpením nemohou dosáhnout zásluh, lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Očistcové utrpení je podle sv. Augustina a jiných teologů mnohem horší než kterýkoli trest pozemský.
Stav duší v očistci je tedy velmi politování hodný. Proto se katolická církev modlí za duše všech zemřelých v Kristu, tedy za ty, kdo k ní patří. Při mši svaté se kněz modlí za zemřelé, kteří nás předešli se znamením víry. Politováníhodné jsou však i duše jinověrců, nevěřících v očistec, protože jejich příbuzní a blízcí na ně v modlitbách nevzpomínají a neobětovávají za ně dobré skutky, protože to považují za zbytečné. Je tedy záslužné pamatovat v modlitbách i na duše zesnulých spravedlivých jinověrců, třebaže zde nemůže být katolický křesťan příliš jist tím, kde se duše těchto jinověrců nacházejí (162).
Katoličtí křesťané na zemi tvoří s dušemi v očistci a svatými v nebi jedinou velikou rodinu Boží, nazývanou v apoštolském vyznání víry obcování svatých. Všichni členové této rodiny jsou křtem připojeni k tělu Kristovu a povoláni k svatosti, a mnozí z nich skutečně svatými jsou. Proto my, kdo žijeme na zemi, můžeme a máme pomáhat duším v očistci, a to modlitbou a dobročinností. Dobré skutky jsou výkupným za naše hříchy.
Křesťan dle vyznání víry věří, že duše mrtvých v očistci lze podporovat. Láska, která je poutem sjednocujícím údy církve, vztahuje se nejenom na živé, nýbrž také na mrtvé, kteří v lásce odcházejí Láska totiž, jež je životem duše, jako duše je životem těla, nemá konce (I Kor 13). Podobně také mrtví žijí ve vzpomínkách lidí žijících. A proto k nim lze zaměřit úmysl žijících. A tak přímluvy živých za mrtvé dvojmo prospívají také živým: jak pro jednotu láskou, tak pro úmysl k nim zaměřený. Nelze však věřit, že jim přímluvy živých prospívají tak, že se jejich stav mění z bídy ve štěstí; platí ale o zmenšení trestu nebo něčeho takového, co nepřeměňuje stav mrtvého (163).

 

Odkazy
160) Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, VII, 49.
161) Sv.Tomáš Akvinský, In orationem Dominicam videlicet ´Pater noster´, V, 67-68.
162) F.Spirago, Utrpení a radosti očistce, Praha 1930 OSF, s.18.
163) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, III, Suppl. (In IV Sententiorum), 71, 2.

 

Pokušení magnetického pole
William O´Neil z Kittanningu ve státě Pensylvánie podnikal pokusy pomocí akvária s tropickými rybičkami různých druhů. Po obou stranách akvária umístil vysokofrekvenční generátory. Nechal je vzájemně na sebe působit v různých frekvencích tak, že uprostřed mezi nimi stálo akvárium. Cílem jeho pokusů bylo vyvinutí nového naslouchacího aparátu, pomocí kterého by hluché osoby lépe "vycítili" celá souvětí a rozhovory, neboť by je plněji zaznamenávali také svými nervy. Použité vysokofrekvenční generátory vytvářely vlnění o různé frekvenci, někdy až přesahující prah lidského vnímání.
V lednu 1973 zapnul O´Neil poprvé oba generátory naráz. Pojednou se mu zdálo, že při jisté směsi vlnění o různé frekvenci postřehl ve vodě nějaký neobvyklý pohyb. Zjevně ten pohyb nezpůsobila žádná z rybek plovoucích v akváriu. William O´Neil o tom říká:
"Když jsem si toho všiml, snažil jsem se najít příčinu toho vířivého pohybu, ale marně. Byl jsem už unavený a tak jsem si řekl, že to byl nějaký klam. O dva dny později jsem celý ten pokus zopakoval. K mému údivu se objevil tento vířivý pohyb znovu. Něco neviditelného způsobovalo ve vodě slabé, ale při bližším sledování přece jen pozorovatelné víření. Vylovil jsem všechny rybky z akvária. Potom jsem nechal působit generátory ve stejné frekvenční směsi na akvárium. A znovu se objevilo to podivné víření. Při bedlivé zkoumání z určitých úhlů se ukázalo, že některé víry byly dokonce různě zabarvené. A přitom voda neobsahovala žádné barvící látky."
Byl už pozdě večer a O´Neil byl dost unaven. Nyní však byl velmi znepokojen podivnými úkazy. Když se stále znovu a znovu vynořovaly ony barevné víry, začal je důkladněji sledovat.
"Tu jsem spatřil, že ony barevné víry začaly nabývat vyhraněných tvarů. Zadíval jsem se vody pozorněji. Po chvíli jsem rozeznal zmenšeninu lidské ruky, pak celou paži a potom hlavu s dlouhými vlasy. Úplně se mi zatajil dech a na chvíli jsem zapochyboval, jestli spím nebo bdím. Okamžitě jsem pak celé zařízení vypnul. Následující týdny jsem se zabýval něčím úplně jiným. Teprve po několika týdnech jsem se vrátil ke svým pokusům."
Zažil však velmi nepříjemné překvapení. Při nastavení jisté frekvence se jeho tělo pojednou začalo křečovitě škubat. Musel vyvinout velkou sílu, aby se mu vůbec podařilo vypnout generátory. Cítil se hrozně. Celou noc bezvýsledně hledal vysvětlení toho podivného úkazu. Vyhledal lékaře, ale ten mu jen předepsal utišující léky.
Opět uteklo několik týdnů, než se O´Neil zotavil a nabral dost sil, aby zopakoval svůj pokus. Uvádí o tom:
"Zapnul jsem generátory na příslušnou frekvenci. Znovu jsem zpozoroval podivné víření v akváriu a rozlišoval i jeho zbarvení. Pak jsem ale znovu uviděl zaostřování se podoby drobných tělesných končetin člověka. Současně mým tělem projely podivné křečovité stahy a záškuby. Zděsil jsem se toho a propadl jsem panice. Ruce mi vypovídaly poslušnost. Musel jsem sebrat všechny síly, abych dokázal generátory vypnout."
Nato pojal O´Neil pevné předsevzetí, že s tou hroznou věcí musí jednou provždy skoncovat. Rozmontoval celé zařízení na jednotlivé součástky. Zrušil akvárium a vodu z něho vypustil. Spolu s Georgem Meekem a dr.Georgem J.Muellerem se pak zaměřil na původní oblast svého bádání, totiž na oblast sluchových vjemů. Společně docílili jistých objevů v roce 1982.
Tyto objevy však byly ihned vykládány parapsychology ve smyslu paranormálních zážitků. O´Neilovy pokusy však zaujímají zvláštní místo, protože byly provedeny pomocí elektroniky. Hlavně jeho krajně citlivé postřehy změn v magnetickém poli se staly podnětem pro uplatnění jedinců s velkou vnímavostí pro tyto změny. Vynořují se stále nové osoby s vysokým stupněm vnímavosti vůči poruchám třírozměrné skladby hmoty a jejího pohybu v magnetickém poli. Tato vystupňovaná vnímavost pro přechod hmoty v magnetickém poli do čtvrtého skupenství plazmatického, které se smyslům jeví jako zářivý plyn vymykající se běžným zákonům gravitace, je dána zvláštním fyzickým uzpůsobením člověka. Každý člověk je totiž svého druhu elektrolyt, který sám v sobě vyvolává jistou plazmatizaci, která je jemnými měřidly zjistitelná na povrchu a v těsné blízkosti lidského těla. Jsou o tom četné fotografické doklady z výzkumného pracoviště univerzity v Alma Atě, ale i jinde.
S ohledem na svítivost hmoty v plazmatickém skupenství provádějí někteří smyslově krajně vnímaví jedinci pokusy v zatemněných komorách. Vyskytlo se mezi nimi dost podvodníků. Přesto četní, nepochybně vysoce kvalifikovaní badatelé, mezi něž patří Dr.Marie Curieová a dr.Albert F.von Schrenck-Notzing, potvrzují oprávněnost těchto pokusů.
Výzkumný pracovník v oboru vrtulníků Arthur Young vytvořil hypotézu, podle které je chování světelných částic (fotonů) obdobné s fenoménem přechodu trojrozměrné hmoty (ať už skupenství plynného, kapalného či tuhého) do skupenství plazmatického. Fotony postrádají hmotnost, a přesto mohou vytvářet protony a elektrony, které se už vyznačují určitou hnotností. Nemají žádný náboj, ale mohou vytvářet částice nabité. Pro foton neexistuje čas, protože Einstein dokázal, že čas se při dosažení světelné rychlosti zastavuje. Fotony jsou prakticky mimo čas a tedy nesmrtelné. Nulová hmotnost fotonu odpovídá všem proměnným a možnostem.
Z tohoto hlediska může naše vědomí existovat i bez spojení s organickou látkou mozku. Hmota mozku je pouze látkovým tranformátorem našich vědomých činností, které přesahují meze třírozměrna.
Uvedený americký badatel George Meek v oboru transkomunikace označuje takové fotony prosté hmoty a elektrického náboje, které jsou způsobilé neustálého trvání, jako obojživelné tvory, pohybující mezi úplným bytím a neúplným bytím. Představují práh, na němž může být všechno krajně oproštěno třírozměrné hmoty, a kde každá částečka lidském podvědomí může být "setbou" pro převod stvoření ze skupenství plazmatického do trojrozměrného, buď plynného nebo kapalného nebo tuhého, a tedy také poněkud vnímatelné lidskými smysly a lidským vědomím.
To je ale krajně nebezpečné. Účinky magnetického pole na lidský elektrolyt jsou příliš málo prozkoumané. Člověk, vydávající se neopatrně na tento tenký led, třeba i z vědeckých důvodů, vystavoval by vážnému, nekontrolovanému ohrožení nejen své tělo, ale také svou psychiku. Avšak člověk dostal i své vlastní tělo jako dar, který má v této pozemské pouti spravovat jako moudrý a prozíravý hospodář. Nemá tedy právo vystavovat sám sebe, své tělo, svou psychiku, své zdraví, ba i život neznámým účinkům, protože by přitom mohl utrpět škodu i na své duši.
Na druhé straně však vědecký pokrok musí jít kupředu. Člověk přece nemůže jenom ustupovat před každým nebezpečným účinkem přírody. Má se naopak snažit přírodu poznat ze všech hledisek. Má odhalovat zákonitosti v přírodních procesech, aby se napříště mohl chránit před škodlivým působením přírody. Náročnost pokusů však vyžaduje neobyčejnou připravenost v duchovním a mravním ohledu. Vyžaduje to obzvláštní vyspělost ve víře a v mravních ctnostech. Vyžaduje to vyhraněný životní názor člověka. Pokud je jisté, že takové pokusy nejsou škodlivé zdraví a životu člověka, pak je lze provádět. Kdo by je měl provádět? Zajistí zkušení odborník v daném oboru bádání. Ale to zdaleka nestačí. Člověku nestačí jen vzdělání a zkušenosti v daném oboru. Člověk musí být vyhraněný ve svém životním názoru a vzdělaný ve víře, který je po stránce mravních ctností vyspělý a charakterově pevný, který je přístupný jen uváženému přijímání dojmů a zkušeností, dostavujících se jak zvenčí, z okolí, tak zevnitř, z lidského životního prostředí. Takový člověk opravdu zralý jako člověk přijímá podněty ze svého okolí i ze svého vnitřního prostředí jedině tehdy, když jsou přijatelné pro jeho rozum osvícený vírou. Úsudek ohledně takové duchovní a mravní připravenosti člověka by však neměl být ovlivněn subjektivním činitelem. Proto člověk nemůže v této záležitosti spoléhat pouze na sebe ani na své přátele a příbuzné. Člověk má tento úsudek ponechat zasvěcenější a kvalifikovanější osobě, totiž svému knězi, zpovědníkovi. Každý člověk by se měl o svých závažných podnicích předem i během pokusů radit s duchovní osobou, od níž se má nechat vést jako od správného duchovního vůdce. Při samotných pokusech by člověk měl být ve stavu posvěcující milosti. Během vlastních pokusů by měla být pokusná činnost badatele doprovázena soustavnou modlitbou za její zdar a za badatele, a to jeho druhem nebo celým modlitebním společenstvím.


12. Zamyšlení: Jak můžeme pomoci duším zesnulých ?
- přímluvnou modlitbou věřících na zemi,
- obětí přinesenou postem,
- obětí mše svaté,
- úkonem štědrosti,
- pohřebními obřadnostmi,
- odpustky.

Přímluvná modlitba za zemřelé

Úkon přímluvy, jež se koná za druhého lze uvažovat dvojmo. Jedním způsobem jakožto odčiňující trest na způsob jakési náhrady, jíž se dbá při zadostiučinění. Tímto způsobem úkon přímluvy, jenž se přičítá tomu, za něhož se koná, jej zprošťuje povinného trestu. Nezprošťuje konajícího povinného vlastního trestu, protože v takové náhradě se sleduje rovnost spravedlnosti. Tento úkon zadostiučinění se může vyrovnat jedné provině tak, že se druhé nevyrovná. Vždyť provina dvou hříchů vyžaduje větší zadostiučinění než provina jednoho.
Jiným způsobem lze uvažovat, pokud je záslužný pro život věčný, což je, pokud vychází ze základu lásky; a podle toho prospívá nejen tomu, za něhož se koná, nýbrž spíše konajícímu (164).

Hodnotu a účinnost přímluvné modlitby lze posuzovat ze dvou hledisek:
Jedním způsobem mají přímluvné modlitby hodnotu ze ctnosti lásky, jež činí všechna dobra společnými. Podle toho spíše platí tomu, kdo je více naplněn láskou, třebaže se za něho zvláště nekonají. A tak se hodnota přímluv bere spíše jako nějaká vnitřní útěcha, pokud jednoho majícího lásku těší dobra druhého po smrti, co do zmenšení trestu. Po smrti totiž nemá místa získání milosti ani rozmnožení, na což nám v životě platí skutky jiných z moci lásky.
Jiným způsobem mají přímluvy hodnotu tím, že úmysly jednoho se poskytují druhému, a tak se zadostiučinění jednoho přičítá druhému. Tímto způsobem není pochyby, že více platí tomu, za něhož se konají. Zadostiučinění je vlastně zařízeno k odpuštění trestu. Proto vzhledem k odpuštění trestu platí přímluva především tomu, za něhož se koná. Podle toho má druhé mínění více pravdy než první (165).
Sleduje-li se hodnota přímluv, pokud platí z moci lásky, sjednocující údy Církve, přímluvy učiněné za mnohé pomáhají tolik, jako za jednoho, protože láska se nezmenšuje, jestliže se její účinky rozdělí na mnohé, nýbrž spíše vzrůstá. A podobně také radost, čím je společná četnější, tím bude větší. A tak z jednoho dobra vykonaného se mnozí v očistci neradují méně než jeden.
Sleduje-li se však hodnota přímluv, pokud jsou jakási zadostiučinění, z úmyslu žijícího přenesená na mrtvé, tu více platí někomu přímluva, která ze koná zvláště za něho, než ta, která se koná za něho a za mnoho jiných, neboť tak se účinnost přímluv rozděluje z božské spravedlnosti mezi ty, za něž se přímluvy konají. Z toho je patrné, proč bylo ustanovení, aby se v Církvi konaly zvláštní přímluvy (166).
S ohledem na podmínky hodnoty a účinnosti přímluvné modlitby za duše zemřelých je třeba si všimnout toho, zda a jak může hřích žijících lidí ovlivnit jejich přímluvnou modlitbu za zemřelé. Dlužno uvést, že v přímluvách, které se konají od hříšníků, je možno sledovat některé rozdíly.
Nejprve samotný vykonaný skutek, jako oběť oltářní. A ježto naše svátosti mají samy ze sebe účinnost bez skutku konajícího, kterou splní stejně, ať jsou vykonány kýmkoliv, proto přímluvy učiněné od hříšníků prospívají duším mrtvých.
Jiným způsobem, co do skutku vykonávajícího. Dlužno rozlišovat, protože činnost hříšníka, konajícího přímluvy, jedním způsobem lze sledovat, pokud je jeho, a tak žádným způsobem nemůže být záslužná, ani pro něho, ani pro jiného.
Jiným způsobem, pokud je druhého, což bývá dvojmo. Jedním způsobem, pokud hříšník, vykonávající přímluvy, zastupuje celou církev, jako kněz, když koná v kostele zádušní obřady. A protože se rozumí vykonavatelem ten, jehož jménem nebo místo něhož se děje, odtud přímluvy takového kněze, i kdyby byl hříšník, prospívají duším zemřelých. Jiným způsobem, když jedná jako nástroj druhého. Neboť dílo nástroje je spíše hlavního činitele. Proto onen, kdo jedná jako nástroj druhého, není ve stavu zasluhování, a přesto jeho činnost může být záslužná kvůli hlavnímu činiteli. Podobně když poddaný, jsoucí ve hříchu, koná nějaký skutek milosrdenství z rozkazu svého pána, majícího lásku. Proto, jestliže někdo zemřelý v lásce zařídí za sebe přímluvy, nebo mu je z lásky zařídí jiný, ony přímluvy platí zemřelému, třebaže oni, od kterých jsou přímluvy konány, jsou ve hříchu. Více by však platily, kdyby byli v lásce, protože pak by ony úkony byly záslužné oběma stranám (167).
Přímluvná modlitba za duše zemřelých je Bohu milejší než modlitba za hříšníky, neboť duše zemřelých jsou ve větší tísni a samy sobě si nemohou pomoci. Je tedy třeba se modlit za duše v očistci, aby se mohly přimlouvat u Boha za nás a za hříšné, až dospějí k blaženosti v nebi.


Pomoc zesnulým přinesená postem žijících
Půst k zadostiučinění (168) je účinnější, než modlitba, protože vyžaduje větší oběť. Zachovávaný půst, obětovaný duším v očistci, má velkou účinnost smírnou a prosebnou. Postem je však každé překonání pokušení těla, světa a ďábla. Takto je člověku žijícímu ve světě cestou jak ke zkrácení očistce duší zemřelých, tak i ke zkrácení budoucího očistce daného jedince.

Oběť mše svaté
Duším v očistci nejvíce pomáhají ty skutky, které mají nejvíce sdělování lásky nebo nejvýrazněji směřují k druhému. Nejsvětější Svátost je svátostí církevní jednoty, obsahující onoho, v němž je celá církev upevněna v jedno, totiž Krista. Obětí na kříži spojil Pán lidstvo a projevil svou největší lásku. A na oltáři je tato oběť obnovována právě při mši svaté. Proto svátost Eucharistie je jako nějaký zdroj nebo svazek lásky. Proto oběť církve ze strany lásky především pomáhají uším zesnulých v očistci (169).
Tridentský koncil stanoví: Oběť mše svaté se přináší nejen za hříchy, tresty, zadostiučinění a jiné potřeby věřících živých, nýbrž podle apoštolského podání také za zemřelé v Kristu, kteří ještě nejsou docela očištěni.


Pomoc úkonem štědrosti
Almužna jako úkon štědrosti je vlastně projev milosrdenství, tedy vlastně účinek lásky (170). Úkon štědrosti, jakož i veškerá dobročinnost, vycházející z lásky k Bohu, má trojí hodnotu: záslužnou, smírnou a prosebnou. Hrdinným skutkem lásky se člověk zavazuje, že odstoupí duším v očistci vše, co při veškeré jeho dobročinnosti má záslužnou, smírnou a prosebnou.

Pohřební obřadnosti
Pohřební obřadnosti prospívají duším mrtvých tím, že účastníci daného obřadu lépe uchovávají v paměti zemřelé, takže se za ně spíše modlí. Pohané se v této věci mýlili, když tvrdili, že pohřeb prospívá mrtvému tím, že jeho duše nabude pokoje.
Dále to, že pohřeb na posvěceném místě prospívá duši mrtvého, nepochází sice ze samotného vykonaného skutku, nýbrž ze samotného skutku konajícího. Tak se pohřeb počítá mezi almužny (171).


Odpustky
Nástupci apoštolů zavedli jiný způsob odpuštění trestu v podobě dobrodiní odpustků, jež pro ty, kdo žijí v milosti posvěcující, platí tolik, kolik obsahují a na kolik jsou ohlášeny. Papež k tomu má pravomoc. Neboť mnozí svatí a světice vykonali mnoho dobrých skutků, a přece nezhřešili, přinejmenším ne smrtelně, a toto učinili pro dobro celé církve.Podobně zásluhy Kristovy a blahoslavené Panny Marie a světců a světic tvoří poklad, z něhož papež a ti, kterým ho svěřil, mohou tam, kde je třeba, rozdělovat zásluhy (172).
Účinek odpustků spočívá v tom, že církev prosí Boha, aby byl zemřelým milostiv pro přebytečné zásluhy Kristovy, Panny Marie a svatých. Po II. vatikánském sněmu byla nově řešena otázka odpustků. Přitom se hledělo nejenom na církevní právo, ale především na víru, lásku a duchovní život (173).

Základní směrnice uvádějí:
1) Odpustek - před Bohem - je prominutí časného trestu za hříchy, ale jako vina už svátostně odpuštěné, je-li věřící ochoten a náležitě připraven splnit určené podmínky v duchu církve a podle jejích rozhodnutí. Tím církev rozdává a přiděluje z pokladu zadostiučinění Spasitele, bl. Panny Marie a svatých.
2) Odpuštění může být úplné nebo částečné, podle toho, zda osvobozuje úplně nebo částečně od trestů.
3) Nikdo nemůže přivlastnit odpuštění, jež získává, někomu jinému, který dosud žije.
4) Jak úplné tak částečné odpuštění může být přivlastněno zemřelým jako přímluva za jejich duše.
5) Částečné odpustky se už nepočítají na dny či roky. Jejich velikost a počet spočívá především na vnitřním rozpoložení věřícího: čím větší je víra a láska, tím účinnější je odpuštění.
6) Odpustky, a to pouze částečné, se mohou vázat jenom na tyto čtyři předměty, na kříž, růženec, medaile, škapulíř, posvěcené knězem. Jsou-li tyto předměty posvěceny Svatým Otcem nebo biskupem, mohou se získat úplné odpustky na svátek sv. Petra a Pavla, ale má se k běžným podmínkám přidat vyznání víry jakýmkoli uznaným způsobem. Získání odpustků přestává v okamžiku, kdy je posvátný předmět zničen nebo prodán.
7) Přestávají odpustky, doposud spojované v jistým počtem mší (gregoriánských: 30), anebo se mšemi u nějakého oltáře. Tyto odpustky lze získat pro duše zemřelých při každé mši, u každého oltáře, kterýmkoli knězem, pokud se zachovávají zákony církve.
8) Pro získání odpustků je nutné, aby věřící měl úmysl je získat, a to vyslovený aspoň jednou během života. Je však vhodné častěji opakovat úmysl. Musejí se věrně splnit všechny předepsané podmínky. Odpuštění se nabývá splněním poslední podstatné podmínky: předem se ještě dá určit přivlastnění (duším v očistci, atd.)
9) Pro získání úplných, plnomocných odpustků (jimi se promíjejí všechny časné tresty, na rozdíl od neplnomocných, kterými se promíjí pouze jejich část) jsou tři podstatné podmínky. Svátost pokání a smíření, eucharistické přijímání a modlitba na úmysl Svatého Otce. Novým pokoncilním přínosem je to, že pro platnost získání úplných odpustků je třeba odmítnutí nejen hříchů, ale také jakékoli náklonnosti a záliby v hříchu, i lehkém. Jde o naprosté odpoutání se od zla, a to z dokonalé lásky k Bohu. Není-li poslední podmínka splněna, získávají se pouze částečné odpustky. Svátost pokání a smíření může být vykonána i několik dní před získáváním odpustků, kdežto svaté přijímání a modlitby, v den získání. Jedním splněním první podmínky - svátosti pokání a smíření - lze tedy získat několikeré plnomocné odpustky, kdežto jedním přijímáním pouze jedny.
10)Je-li podmínkou pro získání odpustků modlitba, tedy se ji věřící smí pomodlit střídavě i s druhou osobou, anebo může v myšlenkách sledovat slova modlitby, která pronáší druhý člověk.
Odpustky, přivlastněné duším v očistci, zkracují jejich utrpení, ale jsou duchovním přínosem i pro člověka žijícího ve světě, protože zahánějí jeho strach z Boha jako přísného a pouze spravedlivého soudce. V tomto duchu se otevírají tři mohutné proudy milosti také obyčejným křesťanům novým prožíváním každodenního života (174).

Církev svatá tedy uděluje částečné odpustky tomu věřícímu, jenž se snaží věrně plnit své denní povinnosti, trpělivě snášet těžkosti života, a přitom povznáší svého ducha k Bohu v pokorné důvěře a provází vše, co mu život přinese, aspoň v hlubině své duše, nějakým zbožným vzýváním (175). Takový život totiž zasluhuje už sám o sobě příliv Božích milostí, odpuštění případných trestů, a získává také pomoc pro duše v očistci. Vzývání Boha se může dít buďto ustálenými modlitbami, či přímo vnuknutými Duchem svatým. Takový věrný život v poslušnosti na výzvy evangelia, neustále bdít (Lk 21, 34), modlit se (Mt 26, 41) a žít ve spojení s Kristem (Kol 3, 17). Tak se stírá rozdíl mezi vírou a životem, mezi náboženstvím a každodenní skutečností. Všechno je pronikáno tvořivou láskou a předjímáním ráje, aspoň jako ideál (176).
Církev uděluje částečné odpustky všem věřícím, kteří v duchu své víry, vedeni milosrdenstvím, dávají sami sebe a vše, co mají, do služeb lásky k bratřím, kteří jsou v tísni. Jde o nový způsob prožívání toho, co se dosud nazývalo skutky milosrdenství hmotného i duchovního. Zdánlivě může jít o nepatrné záležitosti, které však prožívané denně s velikou láskou, vyžadují velké hrdinství, hlavně když se na ně neodpovídá vždy vděčností. Celý dnešní svět je plný bezpráví a utrpení nevinných, zejména dětí. A nejotřesnější je bezpráví duchovní, kdy je někdo zbavován práva na pravdu nebo se mu pravda podává jako lež (177).
Církev uděluje částečné odpustky každému věřícímu, který v duchu pokání a kajícnosti si svobodně odpírá nějakou věc jinak dovolenou, a přináší to jako oběť Bohu. Cílem je podobat se nevinnému Spasiteli, obětovanému za naše hříchy, dobrovolně chudému a trpělivému. Půst jednoho se stává nasycením jiného.
Pokud odpustky patří k mnoha milostem, a byla-li Panna Maria podle slov anděla milosti plná, pak měla také odpustky. Každopádně však dala z lásky k Bohu sebe a svého syna pro spásu lidí. Proto většina odpustků je přinejmenším nějak vázána na svátek, svatyni nebo oltáře zasvěcené Panně Marii (178).


Odkazy
164) Tamtéž, 71, 4.
165) Tamtéž, 71, 12.
166) Tamtéž, 71, 13.
167) Tamtéž, 71, 3.
168) Summa theologica, II,II, 147, 1-5.
169) Suppl., 71, 9.
170) Summa theol., II, II, 32, 1; 87, 1 k 4.
171) Suppl., 71, 11.
172) In orationem Dom..., VI, 69.
173) Enchyridion Indulgentiarum, normae et concessiones, Roma 1968 Libreria ed. vaticana.
174) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, Suppl., III, 25-27.
175) G.Sessolo, Piccolo manuale delle indulgenze, ad uso del fedeli, Roma 1968 Libr. ed. vaticana, s.46-49; W.Herbst SDS, Nové předpisy o odpustcích, Praha 1992 Řád, s.16-21.
176) Lumen gentium, 41, Apostolicam actuositatem, 4, Gaudium et spes, 43.
177) Sessolo, Tamtéž, s.49-53.
178) J.M.Veselý OP, O přátelství s Jitřenkou, Řím 1990, s.64-65.

 

Máte na televizní obrazovce ducha?
Roku 1985 poprvé vystoupil Klaus Schreiber na veřejnosti s videozáznamem, o kterém uváděl:
"Jsou to pravé videonahrávky obrazů, které pocházejí ze záhrobí. Tyto obrazy se vynořily na mém televizním monitoru poté, co se mi jeho původci předem ohlásili na magnetofonovém pásku." Schreiber otevřeně tvrdil: "Všichni moji zesnulí příbuzní se mi několikrát ohlásili prostřednictvím magnetofonového pásku. Bylo mi řečeno, že je zanedlouho budu moci přijímat přes videozařízení. Okamžitě jsem se chopil tohoto nápadu. Pomocí videokamery jsem soustavně nahrával prázdnou místnost. Výsledek byl ovšem žalostný. Nic se neobjevilo. Potom mi pomohla náhoda. Zaslechl jsem z magnetofonu jakousi zmínku o zrcadle. Vysvětloval jsem si to jako zrcadlení, které při použití ve videotechnice nastává pokaždé, když se optika fotoaparátu namíří na obrazovku a videokamera spojená s televizorem zabírá a natáčí sebe samu. Zkusil jsem to."
Tím získal Schreiber zvláštní videosoustavu, která zabírá sebe samotnou. Děje se to nekonečnou posloupností vzájemně se prostupujících kopií obrazovky. Taková soustava zaměřená do nekonečna se dá snadno ověřovat a vysvětlovat pomocí dvou k sobě nakloněných zrcadel. Když se Schreiber postavil před velké zrcadlo, další menší zrcadlo podržel před sebou a pootočil jím o 10-15 stupňů kolem jeho svislé osy doprava nebo doleva, tehdy se objevilo na velké zrcadlové ploše nekonečné zobrazení jeho postavy a k ní přiléhajícího okolí.
"Při sledu obrazů, které se donekonečna navrstvují a prostupují, jsem se musel dotknout něčeho, co byl mohl označit za "okno do hyperprostoru", totiž průhled do nadčasových oblastí", tvrdil Schreiber. Pokračoval: "Když jsem potom jednoho dne najednou spatřil na obrazovce malý, ale jasně vynikající bod, řekl jsem si, že jsem konečně u svého cíle. Zaslechl jsem výzvu z onoho světa."
"Co to bylo za výzvu?"
"Něco mne nutkalo zastavit video a vrátit jej zpátky. Přetočil jsem tedy videopásek nazpět a zastavil jsem ho na místě, kde vyskytl onen bodový záblesk. K svému překvapení jsem si uvědomil, že se dívám do tváře své dcery Karin, která mi zesnula ve věku osmnácti let."
Toto Schreiberovo vystoupení vzbudilo na veřejnosti velkou senzaci. Pro něho samého to pak bylo nesmírným povzbuzením. Hned si zakoupil druhý videorekordér, aby vícenásobným kopírováním získal obraz, který potom mohl déle sledovat a podrobněji ho skládat a rozebírat. Schreiber říká:
"Při dalších pokusech jsem vytěžil z černobílých motivů vykreslených videokamerou další skryté podobizny tváří a postav. Většinou šlo o mé zesnulé příbuzné. Někdy ale šlo o cizí lidi, které jsem identifikoval až později. Postupně jsem uviděl podobu první a druhé manželky, dcery, matky, sestry, syna, otce a švagra. Podobu každého z nich jsem shledával úplně jinak. Byly to záběry obličeje zepředu nebo z profilu, skupinové snímky, některé ostré jiné rozmazané a v nejrůznějších velikostech. V některých případech jsem rozeznával také okolí, totiž krajiny, hvězdnou oblohu, řeku, ale také různé banální maličkosti."
Mezi veřejně známé osoby, jejíž tváře se prý ukázaly na Schreiberově televizní obrazovce, byli Romy Schneiderová, Curd Jürgens, Albert Einstein a král Ludvík II.Bavorský.
Přitom je třeba si zodpovědně položit otázku, zda Klaus Schreiber a mnozí další jeho napodobovatelé, zhotovující tyto zvukové a filmové výtvory, které označují za zprávy ze záhrobí, záměrně "nezabudovali" do svých nahrávek časový posun, aby obzvlášť nápadně upozornili na jejich údajně mimopřirozený ráz. I když se otázka záměrné soustavné manipulace nabízí jako první, není to jediný možný výklad. Vyloučit se nedá ani podvědomý vliv Klause Schreibera a jeho napodobovatelů. Pomocí zvukové a videoelekronické aparatury mohou přenášet obrazy příbuzných a známých ze svého podvědomí do vnější viditelné podoby, a v hypnotickém spánku je dotvářet, aby jimi mohli být později sami vědomě překvapeni.
Co je na této záležitosti pro věřícího člověka zcela nepřijatelné, je cílevědomá snaha Klause Schreibera o navazování spojení s dušemi zesnulých osob. Z této snahy vyvolávat duše zesnulých vychází a k ní nakonec směřuje, třebaže se tento záměr během procesu vyvolávání duší zesnulých neprojevuje neustále vědomě. On sám je však tímto zvráceným úsilím prostoupen v celku své bytosti, i když se to uvědoměle projevuje zejména na začátku a na konci této činnosti. Klaus Schreiber říká:
"Se všemi těmito příbuznými na onom světě vedu dlouhé rozmluvy. Oslovuji své záhrobní přátele a prosím je o určitá sdělení. Většinu jejich poselství mám nahranou na magnetofonových páscích, některé jsou dokonce zachyceny na videokazetách."
To je otevřený spiritismus či vyvolávání duší zesnulých. Zveřejňování výsledků takovýchto praktik s cílem ovlivnit veřejnost odporuje náboženské víře a vede k veřejnému pohoršení. Spiritismus představuje nebezpečí pro víru. Různé podvody, falešný výklad parapsychologických jevů i zásah zlých duchů mohou svést věřící na scestí. Pokusy navazovat styk se záhrobím odporují Písmu svatému (I Sam 28). Už ve Starém zákoně byly odmítány pokusy vyvolávat duše zesnulých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že odhalují budoucnost (Dt 18,10, Jer 29,8). Katechismus katolické Církve uvádí, že všechny praktiky, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Proto Církev věřící před tím varuje. uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneuživání důvěřivosti druhých." (čl.2116-2117) Katolická Církev svým věřícím zapovídá účast na spiritistických seancích. Jednotlivá účast na spiritistické seanci není těžkým hříchem, zvláště když je vyvolána zvědavostí. Katolík, který by se chtěl účastnit spiritistických seancí z vědeckých důvodů, má si vyžádat souhlas biskupa.
V nové době se šíří případy zneužívání sdělovací techniky ke spiritismu. Zejména mládež je ohrožena, když se v polozasněném stavu oddává počítačovým hrám. Tak je hravým a lákavým způsobem vtahován člověk do vlivu bezduché techniky. Přitom se stírá rozdíl mezi tím co je vědomé a nevědomé, kde je ještě mravní odpovědnost člověka za jeho jednání a kde končí. Potom se ukazuje, že účast na spiritistické seanci není už ani nutná k tomu, aby člověk těžce hřešil uchylováním se ke spiritismu. Případ Klause Schreibera ukazuje, jak snadno se dá vyspělá sdělovací technika zneužívat proti Bohu a proti člověku. Není-li člověk dost opatrný při používání vyspělé sdělovací techniky, může velmi svůdným, hravým a zábavným způsobem, skoro až nevědomky a proti své vůli upadnout do spiritismu.
Pro nepřipravené jedince to představuje velké nebezpečí právě proto, že je tak snadno možné pomocí fenoménu magnetofonových hlasů či videorekordérových obrazů záhy dojít k zdánlivě paranormálním výsledkům. Lékaři varují před psychickými poruchami, poruchami chování a různými psychózami, jejichž obětí se mohou stát právě tak snadno lidé obírající se okultními záležitostmi jako lidé věnující se elektronickým hrám na hracích automatech či v počítačích. Zdá se ovšem, že podobná varování mají zatím asi podobný dopad jako poznání, že koření cigaret a požívání alkoholu poškozují zdraví a zkracují lidský život.
Pod pseudonymem Hildegarda Gesbertová popsala jedna prostomyslná žena z Viersenu u Düsseldorfu v knize Pokoušejte duchy, kterou vydala vlastním nákladem, vlastní zkušenosti s podobnými nahrávkami na magnetofonovou pásku. Uvádí, že její zkušenosti nebyla zdaleka jenom příznivé. Píše: "Vyvinulo se u mne intenzívnější spojení se záhrobním, než mi bylo milé. Zanedlouho jsem všude slyšela i bez magnetofonové nahrávky hlasy, které mne krajně znepokojovaly. Byly to chorobné odezvy nemocného nitra nebo posedlost, jejíž původ je třeba hledat jinde?"
J.W.Goethe vložil svému Čarodějnému učni do úst slova: "Duchů, které jsem vyvolal, se už nezbavím." Hildegarda Gesbertová potvrzuje tento citát, když vzpomíná: "Nečisté mocnosti mě ohrožovaly, byla jsem zamořená jejich hlasy a zastrašována hroznými předpověďmi. Myslela jsem, že všechny ty hlasy pocházejí od Boha, ale to jsem se hrozně spletla. Nakonec jsem se musela podrobit léčbě psychofarmaky. Dneska už nedovedu přesně říci, které peklo bylo pro mne horší - jestli to s démony, nebo to s psychiatry. Od vtíravých a dotěrných bludů mne vysvobodila pevná sebedůvěra a hluboké rozjímání pomocí vytrvalé modlitby. Tato vnitřní zkušenost změnila můj život a přivedla mne k uvědomělejšímu životnímu názoru a postoji."
Podobně píše psycholog Thorwald Dethlefsen v díle "Osud jako příležitost". Uvádí, že "zaujetí žijícího člověka pro duše zesnulých se může projevovat psychickou poruchou, od lehkých příznaků až po rozvinutý chorobný stav. Mnohé příznaky svědčí o tom, že pro většinu onemocnění, která se běžně zahrnují pod pojem schizofrenie, je příznačná přítomnost duší, jež se nemohou odpoutat od pozemského života. V takových případech trpí jak tyto duše, tak duše pacienta, a východisko je v souběžné pomoci oběma", tedy jak duší zesnulých, tak duši žijícího člověka. Dethlefsen však ulpívá ve spiritismu a nedovede se realisticky k těmto věcem, a tím méně pak pomoci duším živých i zesnulých. A přitom každý ve víře vzdělaný křesťan by pohotově řekl:
Za duše zesnulých, které nedošli pravého pokoje a trpí v očistci, je třeba se modlit, konat s ohledem na ně úkony pokání a sebezáporu, a především dát za ně sloužit mši svatou. Tím se pomáhá duším zesnulých, které jsou v očistci, a tím také žijící člověk pomáhá své duši růst v dokonalosti a svatosti.
Nevěřící lité se dnes ptají: Jestliže opravdu existuje nějaký záhrobní život, kde je a jak to v něm vypadá? Také lidé, konající pokusy s nenormálními magnetofonovými hlasy a obrazy na monitorech počítačů a videorekordérů si stále znovu kladou tuto otázku, ale sami nedokáží nalézt uspokojivou odpověď. Teď žijeme v hmotném a smyslům dostupném světě, ale duše zesnulých žijí v jiné oblasti, přesahující meze smyslů. Avšak spojení s touto oblastí se navazuje už za pozemského života. Když jde o naše spojení s dušemi zesnulých, je na místě naše modlitba za tyto duše, aby došly pravého pokoje v patření na svrchované Dobro, Krásu, Pravdu a Lásku Boží. Člověk, který tělesně zemřel ve stavu posvěcující milosti, duchovně žije dál a do nekonečna roste ve svrchované Pravdě, Kráse, Dobru a Lásce. To je cesta těch, kdo docházejí po pozemské smrti svrchované dokonalosti, svatosti. Ačkoli duše zesnulých žijí mimo tento, smyslům dostupný svět, v oblasti, která tento svět nekonečně přesahuje, přesto jsou zde, v tomto světě přítomni. Duchové bytosti žijí bez omezení našimi pozemskými časoprostorovými možnostmi. To je pro nás zřejmě nejtěžší si představit, protože na úrovni pozemské existence se orientujeme podle časových a prostorových charakteristik. Pokud duše zesnulých dosáhly dokonalosti, tedy působí blahodárně a k našemu duchovnímu prospěchu v tomto trojrozměrném světě, ve světě dostupném smyslům. Trvale jsou neviditelným způsobem v naší blízkosti a čas od času také s Boží milostí zasahují do smyslům dostupného světa viditelně, když se na jejich přímluvu, vyprošenou lidmi ve světě, dosahuje z Boží milosti např. zázračného uzdravení, apod.
Ježto je smrt součástí pozemského života jako slupka obalující jádro, proto se člověk už v tomto pomíjivém životě má připravit na věčný život své duše. Čím více se na to člověk připraví nejen svým myšlenkovým obíráním se smrtí, ale také svými dobrými skutky, tím snáze se lidská duše po rozkladu svého těla orientuje v duchovní sféře. Pokud si ale ryze subjektivisticky vytváří představu onoho světa, takže vše jenom idealizuje, tedy si vytváří v ryze smyslových obrazech jenom projekci svých lidských přání, nenaplněných ve světě. Ale to je zkreslené chápání. I vůči posmrtnému životu je třeba přistupovat realisticky. A protože se žádný z lidí nevrátil z onoho světa, tedy je třeba si poznání a chápání vyprošovat od Původce a Spasitele člověka a všeho stvoření.
Současný člověk je však během svého pozemského života víc než kdy dříve spoutáván trojrozměrným okolím. Třebaže vlivem technických vynálezů a vědeckých objevů vzrostla vláda člověka nad okolním životním prostředím, oslabila se jeho vláda nad životním prostředím v lidském nitru. V mnoha směrech došlo k vzájemnému dalekosáhlému prostoupení vlivu těla, světa a ďábla. Důsledky hříchu člověka svedeného ďáblem přivodily poruchy okolního životního prostředí a narušené okolní přírodní prostředí proniklo až do morku kostí člověku v podobě stop stroncia a jiných jedovatých látek, atd. A přesto člověk není bezmocný. Víc než kdy dřív proudí k člověku Duch svatý, aby jej podle příslibu Páně poučil o všem a vybavil člověka darem síly a ostatními dary Ducha svatého.
Člověk v technotronní společnosti je sice nebývale ohrožován vědomě, ale i v jeho podvědomí. Po práci unavený člověk se snaží odpočinout u televizní obrazovky, kde spolu se zprávami o závažných událostech, které vědomě přijímá, dostává též jisté podněty do podvědomí pomocí reklamy, záměrně někým šířené pod prahem lidského vědomého vnímání nebo jinými rafinovanými způsoby.
Jak se může lidský jedinec ubránit? Silou víry a modlitby. Samotný člověk se neubrání důmyslnému náporu vládce světa, který je skutečná, zlomyslná, světová velmoc. Zvítězí jen s Boží pomocí. A o tuto Boří pomoc je třeba se modlit. Zejména modlitba svatého růžence je stále potřebnější. Toto modlitba je zčásti vědomá a slovní, zčásti rozjímavá a bezeslovná. Přitom obsahuje celý poklad nauky katolické víry podaný v soustavné podobě tak, že se začíná u Kristova kříže a tamtéž se i končí. Tato modlitba s Boží pomocí požehnaně zasahuje nejen lidskou mysl a oblast vědomí, nýbrž duchovně "dezinfikuje" také podvědomí a nevědomé složky lidské psychiky, do níž nejednou pronikají škodlivé podněty z lidského těla a jeho pudů, z okolního světa a v neposlední řadě i od ďábla.
Je zajímavé, že dávno před pádem komunismu v Evropě, totiž už v 80.létech uváděli pracovníci oddělení StB v časopise Kriminalistický sborník, vydávaným Ministerstvem vnitra ČSSR, zajímavé výsledky šetření ohledně mariánské úcty a modlitby svatého růžence. Když sledovali profesní rozložení sledovaných souborů mariánských ctitelů, modlících se svatý růženec, tak museli překvapeně konstatovat, že se mezi těmito ctiteli vyskytuje mnoho mladých programátorů a pracovníků na počítacích strojích. Rozhodně to vyvracelo komunisty šířenou domněnku, že růženec je něco, co zajímá jen staré babičky.
Dnes, víde než kdy jindy se lidé, ať staří či mladí, dívky či chlapci obracejí k Marii jako ke své matce, která vždy přijme každého hříšníka:


13. Zamyšlení: Pomoc od duší zesnulých
Z toho, co bylo uvedeno ohledně pomoci věřících duším zemřelých, je jasné, že tato pomoc mívá bezprostřední příznivý účinek nejen u duší v očistci, ale také u těch, kdo tuto pomoc poskytují. Méně zřejmé je však to, zda se nám tato pomoc duším v očistci nějak vrací od těchto duší.
Na otázku, zda se mohou duše v očistci za nás modlit, odpovídá sv.Tomáš: Třebaže ti, kdo jsou v očistci, jsou výše než my, protože nemohou hřešit, jsou však níže než my vzhledem k trestům, které snášejí, a podle toho nejsou v takovém stavu, aby se modlili za nás, nýbrž spíše, abychom se za ně modlili my (179).
Sv.Tomáš však shledává ještě další důvod vylučující možnost, že by nám duše v očistci pomáhaly, když je vzýváme. Duše v očistci jsou sice ve stavu posvěcující milosti, milují Boha a své bližní, ale chybí jim hlavní podmínka pro to, aby mohly někomu pomoci přímluvou modlitbou. Působnost modlitby, kterou někdo dosahuje u Boha vyslyšení, je její záslužnost. Avšak ten, kdo jednou opustil pozemský způsob života, není už vůbec schopen něco si zasloužit. Ani svatí v nebi, ani duše v očistci nemohou už nabývat nových zásluh. Proto jejich prosby za pozemské poutníky mohou vyjadřovat pouze jejich touhu, která se však nemůže naplnit. Nemají ani tolik síly k pomoci člověku, kolik jí má člověk, a tím spíše jim chybí síla modlitby oslavených duší v nebi.
Přesto však naše modlitba k Bohu za duše v očistci může být opětována a také opětována bude, ale až po očištění duší a jejich oslavení v nebi. Už sv.Augustin uváděl, že kdo pomáhá duším v očistci, nabývá u Boha zásluhy, takže také jemu jsou vzbuzeni dobrodinci, pomáhající mu na cestě k dokonalosti. Mimo to je jisté, že Bůh zjeví každé duši v očistci každou modlitbu, která se za ni koná, neboť jí ta modlitba přináší ulehčení a zkrácení pokání. A duše vysvobozená od očistného utrpení uchovává v nadsmyslové paměti dobrodiní vykonané lidmi pro ni, takže z nebe posléze oplácí dobrodiní. Není také myslitelné, že by Bůh, který je zosobněná Láska, sám neposkytl zvláštní pomoc po nás v tom, co ví, že potřebujeme, když jsme horliví v modlitbě za jeho přátele, po nichž on sám také touží, aby už byli vysvobozeni z dluhů, které musejí splácet jeho věčné spravedlnosti (180). A ještě větší naděje Boží pomoc mají ti, kdo se soustavně obracejí k přesvaté Panně, s vděčností za to, že nesla v sobě celý život zosobněnou Boží Lásku a dokázala, že se celý Bůh vejde do člověka.


Odkazy
179) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II, II, 83, 11 k 3.
180) E.Soukup OP, Za hrobem, Praha 1930, s.41.

 

Magnetofonový most na onen svět
Člověk má během svého života neustále spolupracovat s Boží milostí na svém duchovním růstu a zdokonalování ve svatosti. Má tedy už dnes budovat duchovní most do věčnosti. Ježíš Kristus spouští tento duchovní most prostřednictvím Matky Boží od božství k lidství. A člověk se má zase s Boží pomocí přičiňovat o toto dovršení přemostění mezi člověkem v tomto světě a duchovými bytostmi v onom světě. Nesmí si však přitom počínat opovážlivě v tom smyslu, že by více spoléhal na svůj důmysl a lidské vědomosti, na svou vynalézavost a techniku než na Boží milost. Jedině Bůh dává a bere život. A když Bůh vzal život, člověk si jej nemůže žádnou technikou přivolat zpět. A pokud se o to někdo pokouší pod rouškou vědeckého poznání a technického pronikání, proviňuje se proti řádu své přirozenosti i proti řádu Božímu pomocí protilidsky i protibožsky zneužívané techniky. Lidský tvor se totiž tlačí na místo Boží. Bez Boží pomoci nemůže lidský tvor překročit stín sebe sama jako tvora. Bez Boží milosti nemůže člověk udělat pro své bohumilé spojení s duchovými tvory zhola nic. A přesto se o to někdy marně a rouhavě snaží.
Podezíravě se rozhlížela Monika Gebelová, která se nechala pozvat do uzavřeného salonku jednoho hostince ve městečku Krefeld nad Rýnem, západně od Düsseldorfu. Byla to prostá žena z domácnosti. Toho dne večer se tam setkala s Přáteli magnetofonových hlasů. Tak si říkají nadšení příznivci spolků, jež se v Německu zabývají zvláštní činností: navazováním technického spojení s dušemi zesnulých.
Monika Gebelová se zpočátku velmi obávala takových věcí, ale přitom se toho chytala jako poslední naděje. Třeba snad ještě jednou bude moci zaslechnout hlas Patricka, svého jediného syna, který se asi před rokem stal obětí dopraví nehody.
"To víš. Zaručit ti nemohu nic", upozorňovala ji kamarádka Kristina, "Ale za pokus to přece stojí."
Později ji uklidňoval ještě nějaký muž, který je přivítal:
"Ničeho se nebojte. My přece nejsme žádní spiritisté s pohyblivými stolky, ani tu nedáváme na stůl ruce, že bychom se dotýkali konečky prstů a přitom vyvolávali duchy. My jsme jen pokusy zjistili, že smrt je pouze cosi jako dveře do jiného pokoje, kde naši drazí zesnulí žijí dál."
Ani ne tak náboženské přesvědčení, jako sama přirozenost se stále ještě bouřila v nitru Moniky Gebelové. Míchal se v ní strach se zvědavostí, až posléze souhlasila s provedením "pokusu".
"Prosím o klid", požádal muž shromážděnou skupinu, "Začínáme." Pak zapnul kazetový magnetofon s nastaveným mikrofonem. Začal do něho mluvit:
"Dnes pátek 18.prosince. - Voláme Patricka Gebela. - Patricku Gebele! Pokud nás slyšíš, ozvi se!"
Monika Gebelová se zachvěla. Jak se zachovat, pokud chlapec odpoví? A co když neodpoví? Jak se smířit s tím, že už ho nikdy neuslyší?
"Patricku Gebele! Jestliže slyšíš, ozvi se!" opakoval muž. Bylo ticho. Po chvíli ticha zastavil muž magnetofon a přetočil kazetu na začátek. Spustil přehrávání nahraného. Přítomní napjatě naslouchali tichý šum reproduktoru. Muž se stále snažil vyvolat nějakou odezvu v záhrobí. A pak všichni uslyšeli jiný hlas:
"Patti se směje."
Bylo to jenom polohlasné zašeptání, ale Monika Gebelová tomu přesně rozuměla. "Patti. Její milý Patti!" To jí znělo v uších jako kouzelné zaklínadlo. Spatřila v tom důkaz, že odpověď pochází od Patricka, kterému doma důvěrně říkali "Patti". Tu noc měla plnou hlavu tohoto jediného polohlasně vysloveného jména.
Tahle scéna byla stručným shrnutím toho, co se děje týden co týden v uzavřených saloncích restaurací, kaváren, soukromých bytech na mnoha místech v Německu, ale i v českém prostředí a jinde po Evropě. Mnozí lidé projevují velký hlad po tajemných záhrobních věcech. V Německu se pravidelně scházejí skupiny místních nadšenců Spolku pro zkoumání magnetofonových hlasů a Výzkumné společnosti magnetofonových hlasů. Pokaždé tam přicházejí noví a noví zvědaví zájemci. Mezi nimi lze nalézt také Marii Dornbachovou, která se už dlouhá léta propůjčuje k technicky zprostředkovanému vyvolávání duchů. Takto Marie Dornbachová prý udržuje styk se svou dcerou Ulrikou, která ve svých šestnácti letech utrpěla smrtelnou nehodu při jízdě na motokole. Do této společnosti pravidelně chodí také Tina Dahlová, jejíž syn Max se prý pravidelně hlásí na magnetofonových páscích od té doby, co na jednom školním výletu vypadl z okna mládežnické ubytovny a při pádu si zlomil vaz.
Obě ženy tvrdí, že v tom nalézají útěchu, protože žijí v přesvědčení, že jejich děti žijí v nějakém jiném rozměru a že jsou tam šťastné. Aby přesvědčily sebe i druhé lidi, vkládají do magnetofonu kazety, na nichž jsou velmi slyšitelně nahrány věty jako "Mrtví žijí" nebo "Jsme tu všichni šťastní".
Paní Maria Dornachová tvrdí: "Výrok Láska je věčný život pochází od mé dcery Ulriky. Přesně tak to Ulrika říkávala."
Tento fenomén dosáhl už dávno mezinárodního ohlasu. Na mezinárodním kongresu "Život po smrti", který se konal v Düsseldorfu v květnu 1992, a o něco později na setkání Přátel transkomunikace v brazilském Sao Paulu byly zástupům návštěvníků předvedeny nové techniky "navazování kontaktu s oním světem" a vedla se o tom bouřlivá diskuze.
Pět let před kongresem v Düsseldorfu vynalezl a zkonstruoval Hans-Otto König, elektroinženýr z Mönchengladbachu hlasový generátor, který zachycené zvuky jasněji a výrazněji modeluje a činí je zřetelnějšími pro necvičené ucho. Dalším technickým zdokonalením byl vynález tzv. infračerveného světelného mostu, pomocí kterého se dá lépe dosahovat iluze jiné dimenze. Vynálezci a provozovatelé těchto zařízení tvrdí:
"Dennodenně se potkáváme s jedinci, kteří se vyznačují podobnou úrovní frekvence jako my. A protože duchovní rozvoj začíná už dnes na naší pozemské úrovni, tedy může dozrávat a dosahovat dokonalosti už zde, v pozemských poměrech. Přišli jsme na tento svět, abychom dosáhli vyššího stupně dokonalosti v duchovním životě."
Inženýr König připouští, že zobrazení vyššího stupně může být pouze nouzovým a provizorním řešením, pokud se onen svět nachází mimo čas a prostor tohoto světa, takže v něm určitě neexistuje ani rozdíl mezi pojmy nahoře a dole, ani rozdíl mezi pojmy včera, dnes a zítra.
Odkud se vůbec berou ony hlasy, více či méně zřetelně zachycené na magnetofonech těch, kdo opovážlivě a bezbožně vyvolávají duše zesnulých? I když vynecháme možnost záměrné manipulace senzacechtivými lidmi, je zde ještě dvojí možnost, která se vymyká lidskému vědomí. Předně se každému opovážlivci, který bezbožně ruší pokoj duší zesnulých spíše než duše kteréhokoli zesnulého, ozve vliv daleko inteligentnějšího duchového tvora než je člověk, totiž ďábla. Avšak není třeba za vším spiritismem hledat jen vliv zlého ducha. Lidé si na takové zvukové a jiné efekty vystačí docela sami, totiž se svým podvědomím. Poté, co účastníci takového "pokusu" se záhrobím upadnou vlivem mechanicky opakovaných slov a činností do hypnotického spánku, může osoba, které tolik záleží na nějaké odpovědi ze záhrobí, pronést sama podvědomě nějaký žádoucí výrok, aby se pak po svém probuzení a po probuzení ostatních účastníků zcela bezelstně vědomě divila nahraným výsledkům. Všechno takové počínání svádí člověka k tomu, aby sám sebe dával manipulovat náhodnými projevy svého podvědomí. Jako by nebylo dost na tom, jak člověk musí bojovat, aby se ubránil, že se ho někdo jiný snaží zmanipulovat pomocí hromadných sdělovacích prostředků a vnuknout mu svůj názor proti jeho vůli.
Člověk má dopřát pokoj duším zesnulých a neobracet se k nim o pomoc, zejména když je křesťanem, takže podle nauky katolické víry věří, že máme k dispozici živého Boha. Jenže kam až sahají meze nezdravého spiritismu, který by chtěl vyvolávat duchy mrtvých? Křesťan věří v očistec, kde se nacházejí duše věrných zesnulých, pokud ještě nedošly k požehnanému patření na Boží tvář. Duše v očistci si už nemohou zasloužit nic pro své posvěcení a blažené patření na Boha tváří v tvář, ale jen se trpně očisťují. Křesťan se má za tyto duše v očistci modlit. Tyto duše v očistci nám žijícím ve světě nemohou nijak prospět, dokud jsou v očistci. Přesnou dobu, kdy se jejich očistný proces ukončí, takže mohou přejít k nebeské blaženosti, zná jen Bůh. Jakmile však přejdou z očistce do nebe, stanou se rovnými andělům a svatým, takže mohou být prospěšni nám lidem. Často nám tito naši zesnulí předkové vděčně pomáhají svými přímluvami a jinak duchovním způsobem, zvláště když jsme to byli my, kdo jim svou pozemskou službou a modlitbou pomohli urychlit a zkrátit jejich očistec.
Křesťan věří podle nauky o společenství svatých či jak se dříve říkalo obcování svatých, že tito svatí mohou něco pro nás vyprosit u Boha. Křesťan se tedy může a má obracet a modlit k Bohu o pomoc také prostřednictvím svatých. Může a má tedy pomoc svatých vyprošovat sobě a jiným. Svatých je ovšem mnohem víc než zahrnují křesťanské kalendáře svatých. Nemůže však mít tak plnou a spolehlivou jistotu o jejich svatosti, jakou mu v případě těch svatých, které Církev svatá vyhlašuje jako svaté, poskytuje Církev. Přesto není zapovězeno křesťanovi, aby se modlil děkovné a prosebné modlitby také k těm svatým a svatým andělům, jejichž jména Církev oficiálně nevyhlásila. Takže se člověk za své pozemské pouti smí obracet s prosbami a dotazy, ale spíše s díky také na duše těch zesnulých, o nichž se domnívá, že dosáhly spásy a že jsou v nebi, tedy se rovnají svatým a svatým andělům. Mohou od nich dosáhnout duchovní pomoc a přímluvu u Boha pro sebe i pro jiné lidi. A v tomto směru se už nejedná o žádný nedovolený spiritismus, ale je to realistický spiritualismus. Křesťan tedy smí volat na pomoc duše těch věrných zesnulých, o nichž se domnívá, že žijí v Boží přítomnosti. Ve středu našeho volání k zesnulým však musí být Ježíš Kristus a dále jeho panenská Matka, Maria, kterou Bůh vzal na nebesa a korunoval ji na Královnu andělů a svatých. Podmínkou i zárukou správnosti a reálnosti křesťanského spiritualismu je, abychom se na duše zesnulých, které považujeme za svaté, obraceli přes Matku Boží, která je jejich i naší Matkou a Královnou. Současně si můžeme být skoro jisti, že i když se na Boha obracíme především přes svou vlastní Matku a Královnu Marii, tak Maria nám dá útěchu a vyprosí Boží radu, posilu a jinou pomoc právě v podobě našich milovaných věrných zesnulých, kteří už došli dokonalosti a spásy, aniž my žádáme výslovně o to, aby se tak stalo jejich prostřednictvím. Jestli jsou totiž naši milí věrní zesnulí v nebi, tak spadají pod vládu a pravomoc Královny andělů a svatých. Matka Boží ví nejlépe ze všech živých i zesnulých lidí, andělů a svatých, jak nám má pomoci nejlepším, nejsrozumitelnějším a nejoblíbenějším osobním a důvěrným způsobem. Všemohoucí a vševědoucí Bůh to bezpochyby rád ponechá na vůli Matky Boží, aby všechnu milost nám právě ona zprostředkovala přes sebe a přes námi milované bytosti živé nebo zesnulé v milosti posvěcující, ať už žijí na tomto světě nebo už tento svět opustily.

14. Zamyšlení: Jak daleko je očistec ?
Jaká je vzdálenost mezi tímto světem a očistcem ?

Z hlediska pozemských poměrů vystupuje očistec do popředí jako stav lidské duše, zatímco jako zvláštní místo podléhá relativizaci. Mezi křesťany, žijícími v tomto světě, někteří dobrovolně vstupují na očistnou životní cestu. Přitom se nejrůznějšími způsoby podrobují utrpení a jeho trpělivým snášením nabývají různých ctností, zejména pokory. Tak se pro ně zkracuje vzdálenost mezi tímto světem a očistcem, který pro ně začíná už dnes.
O možnosti a potřebnosti takové očistné pouti člověka v tomto světě uvažovali lidé už před Kristem. Především to byl lid starozákonní smlouvy, kterému bylo dáno toto poznání ohledně vnitřní očisty: Očisťte se a změňte roucha svá (Lv 12, 7); očistím je od všeliké nepravosti (Jer 33,8); kdo může říci: Očistil jsem srdce (Př 20, 9).
Avšak na úrovni přirozené moudrosti k tomu dospívali také filozofové antického Řecka. Pečovat o svou duši, aby byla co nejlepší, to je ta cesta vzhůru, o které mluvil Sokrates v závěru Platonovy Ústavy. Péče o duši se zde projevuje především snahou o vzdělání, jehož cílem, i mravním, je dokonalé poznání; poznáváním se duše očišťuje také mravně. Sokrates mluví právě o tomto očišťování, katharzi (181). Zatímco náboženské očišťování se děje současně s vykonáním nějakého obřadu, kdy se odstraňuje poskvrna vzniklá nebo hrozící od doteku neblahých sil, při filozofické očistě Sokratově jde o osvobození duše od smyslovosti, které překáží jejím poznávacím schopnostem a touhám, obráceným k božské oblasti ryzích jsoucen. Ta očista podle Sokrata vyžaduje odlučovat co nejvíce duši od těla a zvyknout ji, aby se sama o sobě odevšad z těla sbírala a shromažďovala a přebývala pokud možno i v nynějším životě i v budoucím sama o sobě, vyprošťujíc se z těla jako z vězení... O její vyproštění se pak nejvíce usilují ti, kdo správně filozofují. Takto uvažuje Sokrates v blízkosti smrti, ale smysl jeho úvah náleží životu. Rozumnost, jak uvádí dále, spravedlnost a statečnost je jakési očišťování od libostí, strachu a vůbec citů, a sama moudrost je jakási očista (182). K péči o duši náleží zde také to, aby se člověk nesnažil vyhnout trestu, když se provinil, nýbrž naopak aby vyhledával své potrestání a ochotně je přijímal, neboť trestem se duše léčí, očišťuje a narovnává (183). Jestliže spáchané bezpráví zasluhuje smrt, dlužno zemřít. Přitom každý má být prvním žalobcem i sebe samého i ostatních (184). V Platonově Ústavě se dokazuje, že není správné pokládat za prospěch, když nespravedlivý čin zůstává skryt a není potrestán. Neboť jestliže pachatel zlého činu zůstává skryt, stává se ještě horším, kdežto když je trestán, jeho zvířecká část je tlumena a krocena, ušlechtilá pak osvobozována (185). Utrpení trestu, jež Plato v Gorgiu představuje jako léčení duše, nazývá jinde narovnáváním duše (186). Antické filozofické myšlení o očistě života pomocí podstoupeného utrpení došlo do krajní výstřednosti ve stoicismu: ochotné přijetí vlastní navenek důstojné smrti, nežli život v potupné poníženosti pod tyranem.
Teprve Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží otevřel cestu k osvobození každého člověka a očištění od hříchu, a to pomocí pokorné poníženosti až k přijetí vlastní potupné smrti na kříži. Apoštol Pavel uvádí: Jako skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všecky lidi, protože všichni zhřešili...tak zase to, že jeden splnil uložený úkol, přineslo celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. (Ř 5, 12,18) Jako hřích projevoval svou vládu tím, že působil smrt, tak zase milost začala uplatňovat svou moc tím, že dávala ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista. (Ř 5, 21) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých, tak i my musíme žít úplně novým životem. Jestliže jsme s Kristem umřeli, budeme mít také účast na jeho životě. (Ř 6,3-8)
Pro křesťana je smrt branou, ale není cílem jeho života. Jinak by vedla sama do sebe. Je branou, kterou duše prochází k Tomu, jehož miluje nade všechno. V tomto smyslu křesťan chápe smrt nikoli jako pouhý konec, nýbrž jako něco, co ochotně přijímá jako rozptýlené do celého života. Bere ji jako něco, co se postupem života stále smysluplněji zhutňuje až posléze to vyvrcholí v jasně vyhraněném tvaru toho, co jinak nemá smysl. Soustavnost daného procesu umrtvování má povahu pozemského očistce.

Potřeba pozemského očistce
Potřeba přijímat utrpení v tomto světě je dána tím, že bez očistného umrtvování člověk především nemůže se vyvarovat úchylky od řádu, který je vlastní jeho přirozenosti. Dále nemůže nabýt pohotovosti k snadnému a příjemnému konání dobra. Nemůže ani dospět k tak důvěrnému styku s vrcholným dobrem, krásou a pravdou, aby se to člověku stalo někým osobně blízkým. Dále nemůže dosáhnout naprosté a nezvratné dokonalosti. A konečně nemůže člověk dosáhnout vnitřní vyrovnanosti.
Očistné umrtvování člověka spočívá v tom, že přináší oběti, kterých je zapotřebí, aby nepodléhal náchylnosti k úpadku a ke zničení vlastní přirozenosti, nýbrž aby žil ve shodě s řádem, který do této přirozenosti vtiskl její nadpřirozený Stvořitel. Přitom sklon k úpadku není jen záležitostí lidského těla, nýbrž je také záležitostí lidské duše a jejích schopností, rozumu a vůle. Také tyto vyšší schopnosti lidské duše nedosáhnou bez přiměřeného procesu očisty svého cíle a podléhají úpadku.
Očistné umrtvování člověka tedy spočívá nejen v nějakých úkonech obrácených navenek, ale vyžaduje také určité změny vnitřní. Můžeme tedy rozlišovat vnější očistu od vnitřní.
Vnější očista znamená soustavný proces ovládání lidských smyslů (zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu) a celého těla tak, aby to odpovídalo požadavkům řádu fungující struktury lidské přirozenosti, který se neliší od řádu, jaký je vlastní Bohu, Stvořiteli a Udržovateli této přirozenosti.
Potřeba vnější očisty umrtvováním je dána tím, že musíme předně napravovat důsledky vlastních a cizích úchylek od řádu, dále udržovat se v úsilí a neustálém postupu k dokonalosti, dále vytvářet si odolnost pro zhoršené, ba mezní životní podmínky, a konečně připodobovat se trpícímu Spasiteli.
Vnitřní očista znamená soustavný proces ovládání rozumu a vůle, obrazivosti a smyslové žádostivosti požadavkům moudrosti rozumu osvíceného vírou.
Potřeba vnitřní očisty umrtvováním je dána tím, že se musíme předně dostat k nejhlubším kořenům našich chyb a omylů, dále rozvinout své schopnosti, které jsou nejdůležitější pro osvojení si pohotovosti v dokonalé lásce.
Způsoby a postupy očišťování rozumu spočívají předně v zastavení a upuštění od myšlenek, vedoucích přímo nebo ve svých důsledcích k odklonu člověka od cíle, jímž je dokonalost, dále v odpoutávání se od tvrdošíjného lpění na nějakém mínění, dále v naslouchání poučení a rad, dále v soustavném myšlenkovém zaujetí hodnotami pravdy, krásy a dobra, a konečně v ochotném podstupování duševní námahy, které vyžaduje osvojení si vědomostí potřebných k dosažení dokonalosti.
Způsoby a postupy očišťování vůle spočívají především v ochotném přijímání poučení a rad druhých, přičemž v méně významných věcech dávat přednost mínění druhých, třebaže je náš názor správnější, a dále v ochotném a snadném podřizování se vyššímu řízení.
Soustavné vnitřní očišťování člověka vyžaduje také rozjímání o smrti, v níž lidské tělo podlehne rozkladu (187). Avšak pokud má vnitřní očišťování člověka vyvrcholit osvojením si pohotovosti v dokonalé lásce, znamená to zejména se zbavit sobectví. Toho člověk dosahuje předně postupem odříkání si všeho, co souvisí s existenciálním životním typem, označovaný jako Mít, a představujícím postoj vlastníka a pána, a usilování o přiblížení se existenciálnímu životnímu typu, označovaným jako Být, a představujícím postoj dárce a služebníka (188). Posléze však člověk dochází vytříbenějšímu očišťování, kdy se cílevědomě očišťuje od závislosti na všem, co je stvořené, ve prospěch vystupňování své osobní závislosti na tom, co je nestvořené, nepomíjivé a je mu osobně blízké, na Někom, na Bohu. Předcházející typologie existenciálních typů života se prohlubuje v nové typologii, kde na jedné straně stojí typ označovaný Být a mít v Kristu, a Nebýt a nemít bez Krista. Takto očišťování vede nejen k odříkání si pozemských statků, bohatství, pohodlí, a jiných hmotných věcí, ale také i různé samoúčelného zalíbení v kráse, výmluvnosti, bystrosti, vtipnosti, ctnosti, atd. Všechno z toho, co se dříve jen mechanicky odmítalo v zájmu autentického lidského života, nyní může a má být pojímáno dynamicky, v tom smyslu, pokud to slouží růstu Boží lásky v člověku a v celém Božím lidu, nebo pokud to slouží k umenšování Boží lásky v člověku, třebaže maskované třeba navenek stavěnou lidskostí.
Lidská mysl touží po pravdě. Má být však očišťována tak, aby usilovala nejen o nějakou pravdu, ale aby se nejrůznějšími pravdami zaměřovala především k Pravdě nejvyšší. Jinak by možná někdo poznal skoro celé tvorstvo a stále by ještě pochyboval o tom, zda vůbec je nějaký Stvořitel. Rozum nesmíme při očišťování jednostranně umrtvovat. Lidský rozum je třeba správně naplňovat, ovládat a řídit jeho činnost, aby se nerozplýval v samém poznávání, nýbrž aby se skutečně zdokonaloval při poznání každého tvora tím, že by se také otevíral nadpřirozenému základu všeho tvorstva, který je člověku osobně blízký. Zaostalost nebo zvrácenost v pojímání nejvyšší Pravdy nejednou způsobila, že znalosti nejrůznějších podružných pravd byly pro lidstvo promarněny, ba zneužity proti lidstvu samému. Je třeba řídit vlastní poznání, aby nás nenaplnilo pýchou nad vlastními schopnosti a silami, abychom svých vědomostí neužívali k upřednosťnování jedněch a odstrkování jiných. Je zapotřebí řídit a formovat lidskou touhu po vědění, aby pro studium třeba i svatých věcí nebylo zanedbáváno rozjímání. Rozjímání a modlitba se nedají nahradit ani tím nejusilovnějším studiem posvátných věd. Poznání musí člověka přivádět k Bohu, abychom poznáváním každodenních věcí nalézali stopy Boží, a prohlubovali svůj vztah k nadpřirozenému základu všeho tvorstva jako k Někomu, kdo je nám osobně důvěrně blízký.
Stejně tak je třeba řádně sjednocovat strukturu vůle, která je touhou po dobru, aby člověk vyhledával opravdová dobra, aby se nespokojoval s dobry pomíjivými, nýbrž usiloval od dobro věčné. Struktura lidské vůle nese jisté stopy porušení přirozenosti člověka, takže se snadno uchyluje k smyslovým, pomíjivým dobrům. Očista vůle vyžaduje napřimování této úchylné náklonnosti, což zmanená vnitřní sjednocování struktury vůle. Toto utvrzení vůle v její vlastní přirozené funkční struktuře není možné bez navázání spojení mezi řádem vlastním této struktuře a nadpřirozeným řádem Božím. Toto utvrzení se děje také pozitivně, posilováním pohotovostí k snadnému a ochotnému vyhledávání opravdového dobra. Svátosti, zejména svátost Pokání a Nejsvětšjší Svátost pouze dovršují a posvěcují toto dílo přirozeného sjednocování sjednocení nadpřirozeným, naprostým, které bude nezvratné.)

 

Maria - pečeť očisty
Narození Páně je prvním zastavením na křížové cestě ke Kalvárii. Maria rozuměla svému Synu, protože milosrdenství psalo hluboko v srdci této svaté Panny. Proto rozuměla řeči a činům Ježíše Krista, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky a úchvatnými zjevy jako ostatní lidé. Od začátku je přesvědčena o božské síle svého Syna. Marii stačí důkaz jejího božského mateřství, který mluví jejímu srdci a její mysli dostatečně jasně a zřetelně.
Čtyřicátého dne po Narození Ježíše přinesla panenská Bohorodička dobrovolně starozákonní očistnou oběť. Podle ustanovení o prvorozencích představila a obětovala svého Syna v jeruzalémském chrámě. V náručí svaté Panny vchází vtělený Syn Boží do svého příbytku, do chrámu. V náručí Panny Marie se na rozhraní dvou největších epoch v dějinách lidstva objevuje Světlo světa. Nový zákon přichází naplnit zákon Starý. Dítě se setkává se starcem Simeonem. Zrozený Vykupitel se potkává se stařičkým kmetem. Nová morální hlava lidstva, vykupitelský Zakladatel Nového zákona stojí tváří v tvář spravedlivému, starozákonnímu, šlechetnému, ctihodnému zástupci zbytku zákoníků, kteří nepodlehli duchovní zkáze.
Simeon pronáší proroctví o dovršení očišťování Panny Marie. Ač přečistá, přesto ochotně přijímá Simeonem prorokované bolestné očišťování. Tak je jí pod křížem probodeno srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých. Tak Maria navěky zpečeťuje očistu všech, kdo toho mají zapotřebí pro dosažení dokonalosti a patření na Boha.
Jaká byla úloha Panny Marie jako Matky vzhledem k jejímu božskému Synu a Jeho poslání? Od začátku to byla úloha spoluvykupitelky.
Když se přiblížila jejího hodina, Duch svatý vedl Marii z Galileje do Jeruzaléma. Bezpochyby musela snést mnoho potup. Ježíš byl již vyhnán a hrozilo stíhání všem, kdo se stavěli jako jeho přátelé, ale Maria se směle hlásí k svému Synu. Jde s Ním a za Ním, ale ne proto, aby ho odvracela od jeho úkolu, nýbrž aby s ním pila kalich hořkosti, aby se na ní naplnila Simeonova slova, že její duši pronikne meč.
Maria se nebránila smrti Synově, jako se této smrti bránil její Syn sám, když prohlásil, že má být křtěn krví a že ho trápí, dokud nebude pokřtěn. Ani Poslední večeře nebyla Marii cizí a vzdálena. To její tělo a její krev, třebaže podstatně, podával Ježíš ve svém Těle a ve své Krvi. Na všem, co Ježíš koná se svým Tělem, leží pečeť lásky Marie Panny, totiž pečeť jejího souhlasu. Svým přijetím, svým rozhodnutím stát se Matkou Spasitele, Matkou, toho, který bude mužem bolesti a potupné smrti, spolupůsobila Maria na celém vykupitelském díle této smrti.
Toto spojení bylo ještě důvěrnější mezi jejich dušemi. Vše, čím přetékalo Srdce Ježíšovo při Poslední večeři, nacházelo věrný ohlas v duši svaté Panny. Třebaže si nikdo ve vykoupeném Božím lidu smysluplně nepřeje mluvit a psát o Marii jako kněžce, přesto má Maria kněžského ducha. Mariina duše se rozšiřovala k objetí celého lidstva ve všech dobách a na všech místech. Maria dala život Veleknězi a obětovala se v Něm za nás. Třebaže tedy není Maria knězem v pravém slova smyslu, přesto je skutečnou Matkou, Královnou kněží. Proto se k Matce Boží máme obracet s prosbou za dobré a svaté kněze, za kněze podle Srdce jejího Syna.
Protože byla Maria duchovně tak spojena se svým Synem, proto také z jejích rtů stoupá k nebi prosba: Pane, ať jsou jedno! Maria vroucně děkovala za celé lidstvo, za dar těla a krve Ježíše Krista jako pokrm hladovějících duší. Duše Marie Panny se rozněcuje ohněm vroucí vděčnosti.
Maria jde se svým Synem cestou bolesti a utrpení, cestou ke kříži. Temnota se snáší kolem ní, stejně tak jako kolem jejího Syna. Nebyla by lidskou matkou, kdyby jí neschvátila hrůza nad děsnou, potupnou smrtí, nad nevděkem, nad zradou. Maria viděla v duchu všechny ty zástupy, jež budou po všechny věky pustě štěkat proti svaté, nekonečné Boží Lásce. Maria sledovala všechny nešťastníky, pro něž jako by nadarmo měla téci krev jejího Syna. Protože byla Maria tak těsně spjata s Bohem, neboť byla tak čistá, proto procítila strašnou příšernost hříchů, jež doléhaly na jejího Syna. Věděla, že se její Syn má stát v očích Boží spravedlnosti obětí za naše viny hříchem. Bezpochyby ji zaplavovala temnota z našich vin, zatmění očí z muk a potup jejího přečistého a nevinného Syna. Samozřejmě, že Maria věděla, že její Syn vstane a že svou smrtí vykoupí lidi, ale to vše neodstraňuje skutečnost, že bolest a smrt jejího Syna ji hluboce zraňuje svou blízkostí, protože Maria je a zůstává MATKOU. A přesto Maria stojí a celé její chování odevzdaně dosvědčuje: Fiat, Staň se!
Maria stojí pod křížem. Stojí tam s miláčkem Janem. Jan se totiž ujímá Ježíšovy Matky a podpírá ji, když už nemůže nic učinit pro Ježíše. Tak stojí Maria s Janem pod křížem. Má přinést poslední oběť, má vidět svého Syna, jemuž dala život, umírat za nás. Syn trpí v nevýslovných mukách. Je to pohled rozdírající srdce pro matku, pro matku tajemnou, čistou a milující. Maria obětuje v Ježíši celý svůj život, celý smysl svého mateřského života. Aby se Ježíš mohl dát docela OTCI, musí se odtrhnout i od své MATKY. To je nejvyšší oběť pro Marii. A Mariina láska byla velmi oprávněna, neboť její Syn je Bohem, a proto z lidského hlediska by na něm měla lpět víc a správněji, než lpějí pozemské matky na svých dětech. A Maria přináší poslední a nejvyšší oběť.
Bůh si přál dokonalou oběť celé osobnosti Marie Panny. Proto ji zahalila strašná temnota, strašnější, než ty mraky, které se rozestřely nad Golgotou. Do Mariiny duše se ostře zařezávala slova: Bože můj, Bože, proč jsi mě opustil? Maria přitom prožila chvíle, kdy neslyšíme vnitřní hlas Boží. A přesto kdo na to byl zvyklejší než Maria? Maria přinesla svou oběť zároveň s Ježíšem. Přinesla ji už při ustanovení Nejsvětější Svátosti a nyní ji vyvrcholila. Hle, její Syn zalitý krví visí na kříži! Maria je s Ním těsně spjata, a proto je to také její oběť.
Kdo nám ale řekne, jak Bůh odpověděl na tuto Mariinu oběť? Samozřejmě, že máme jednu odpověď. Odpuštění zjednané lidstvu. Ježto ale v Ježíši Kristu byla lidská přirozenost, tedy tělo a krev Marie Panny, tedy bylo vhodné, aby také Marii bylo zvlášť odpovězeno. Když se Ježíš docela vydal za lidstvo, nemohla Maria zůstat pozadu ve svém mateřství, jež dalo světu Vykupitele. Proto Maria stála u kříže, aby odevzdala do kněžských rukou svého Syna svá mateřská práva. Sv.Jan se výslovně zmiňuje, že pod křížem stála Maria, Ježíšova Matka. Maria potvrdila svým jednáním pod křížem znovu své Fiat, Staň se mi! , a proto Bůh jí zvláště odpovídá. Bůh Otce posvětil rukama svého umírajícího Syna v lidské přirozenosti Marii za matku nás všech, za matku našich rodin, našeho národa a celého lidstva. Tím se Maria stala matkou božského života v našich duších.
Maria má účast na našem vykoupení právě úlohou matky Vykupitele, jemuž dává své tělo a svou krev, které velkodušně obětuje za lidstvo. Tak se Maria stává matkou duchovního zrození celého lidstva.
Ukřižovaný Ježíš obrací na svou matku a Jana se slovy: Hle, syn tvůj, hle matka tvá.
Z velké lásky Ježíš Kristus a zároveň Bůh Otec v nebesích chce, abychom ve svém nadpřirozeném výstupu nepostrádali duchovní matku. Teď už nám nic nechybí k růstu od Božího dětství k vyspělému přátelství s Bohem. Jsme vykoupeni a znovu přijati do dětského a přátelského vztahu k Bohu Otci. Ježíšův božský život proudí naší duší, máme v Kristu pokrm pro duši a máme něhu a péči naší předobré maminky, Marie Panny.
Eucharistická oběť je bezpochyby podstatně totožná s obětí na kříži. Liší se jenom nekrvavým způsobem, jímž mezi námi trvá a bude trvat až do konce světa, aby v přijetí do náruče Boha Otce a ve svém ovoci trvala navěky. Přijetí eucharistického Krista způsobuje v každém ve víře správně uzpůsobeném příjemci vanutí Ducha svatého. Tento Duch nás ze strany Boha Otce oživuje a udržuje. Ze strany Božího Syna je do nás vydechován tak, že toto dýchání je vpravdě dýcháním maminky Boží, tedy nám každé svaté přijímání voní jako Mateřídouška. Proto Nejsvětější Oběť obsahuje současně tajemství oběti Panny Marie a tajemství jejího duchovního a nadpřirozeného mateřství každého z lidí. Takto chápeme hloubku slova hymnu sv.Tomáše o Nejsvětější Svátosti:

                                            Nám byl dán a nám se zrodil
                                            z Panny neporušené,
                                            jako poutník světem chodil,
                                            sil zde zrno pravdy své,
                                            skvělým řádem vyvrcholil
                                            svoje žití pozemské.

Krásnou a dojemnou pravdou nauky katolické víry je článek o společenství svatých. Křesťan věří, že věřící na pozemské pouti je důvěrně spojen jak s oslavenými dušemi nebeskými, tak s dušemi v očistci. Všichni jsme sice dětmi jednoho Otce, ale v různém stavu. Svatí v nebi jsou už u cíle, kdežto my ještě na zemi bojujeme a razíme si cestu k nebeské vlasti. Duše v očistci už šťastně překročili hranice věčnosti a stanuly před branou ráje, kde činí pokání za pozemské nedostatky a připravují se na přechod do nebeského patření na Boží tvář.
Všichni, jak církev vítězná v nebi, církev bojující na zemi a církev trpící v očistci tvoří jedno společenství, jehož hlavou, Králem a Spasitelem je Kristus a Maria naše Královna a Matka a spoluvykupitelka. Často si připomínáme, že Panna Maria je ochránkyní věřících na zemi, ale nesmíme zapomínat, že její blahodárný vliv zasahuje také do očistce. Nikdo se dost neočistí, neprojde očistným obdobím duchovního života, ani neodčiní v očistci časné tresty za své viny, a tak ani nepřiblíží Boží dokonalosti, kdo se nedá bezvýhradně vést panenskou Bohorodičkou a naší spoluvykupitelkou. Panna Maria je tedy nezbytnou průvodkyní jak očistného období duchovního života Božích dětí v tomto světě, tak i trpících duší zesnulých Božích dětí v očistci. Její blahodárná působnost se vztahuje jak na stav očišťujících se Božích dětí, tak na místo očisťování trpících duší zesnulých Božích dětí.
Bohorodička je Královnou nebe a země, ale také Královnou očistce. Svatí v nebi mají podíl na její slávě, kdežto my pozemští vyhnanci a ještě více duše v očistci zakoušíme moc její milosti a přímluvy. Jako pro všechny živé je její přímluva u Boha mocná, podobně není v očistci muky, na niž by Maria neměla vliv. Ona však není jen Královnou očistce, nýbrž i dobrotivou Matkou. Je Matkou celého vykoupeného Božího lidu, k němuž patří každý z nás. Je Matkou všech spravedlivých a duše spravedlivých přece opustily tento svět ve stavu milosti. Copak by jim mohla odepřít pomoc?
Maria je Potěšení nemocných. Kdo zakouší větší zármutek než duše v očistci, když je trápí očistná muka a ještě více touha po Bohu? Copak by s nimi Matka Boží neměla mít útrpnost?
Maria je Matkou chudých. Největším ubožákem je hříšník bez Boží milosti. Ale hned po něm duše v očistci. I ten největší ubožák si na světě může něco vydělat a zaopatřit se, ale duše v očistci nikoli. Čas milosti pro ni minul, nadešla hodina spravedlnosti a pokání. Do posledního haléře musí zaplatit, nepomůže-li jí útrpné srdce, a to je Panna Maria.
Maria je Matkou opuštěných. I nejosamělejší chudák na světě se může vzchopit, navázat spojení a vyhledat pomoc. Duše v očistci mohou pouze čekat, čekat na modlitbu pozůstalých, čekat na oběť mše svaté, na dobročinnost; ale jak často to přichází pozdě, nebo vůbec. "Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží." (Jb 19,21) Ale marné je volání k přátelům ve světě. Když zapomínají na své nebohé pozůstalí, příbuzní, přátelé ve světě, Maria nepřehlíží vzdechy svých trpících dětí.
Uvažme, že nás Ježíš Kristus zavázal zákonem lásky, abychom pomáhali trpícím. V tom jsou zahrnuty také duše v očistci. Který člověk plane větší touhou pomoci trpícím než Maria? Kdo je po Bohu miluje více než Matka Boží? Kdo nejvíce z lidí touží po tom, aby duše v očistci co nejdříve vešly do věčné radosti než Maria, která dala svého jediného Syna Božího za oběť, aby nikdo z lidí netrpěl?
Možná, že někoho napadne otázka: Kterým duší pomáhá Bohorodička nejvíce a přednostně? Jistě těm, které ji nejvíce uctívaly. Jako je neopouští v hodině smrti, tak na ně pamatuje, i když jsou v očistci. Velkou naději budou mít především duše těch, kdo se zasvěcují Matce Boží svatým škapulířem.


Jak Maria zpečeťuje naši očistu?
Ve světle víry chápeme, jak dalece jsou dějiny spásy dějinami osvobození od zlého v jeho krajní podobě a uvedením do pravé svobody Božích dětí. Zcela závislá na Bohu a svou vírou k Němu veskrze zaměřená je Maria po boku svého Syna nejdokonalejším obrazem svobody a osvobození lidstva a kosmu. Vykoupený Boží lid, jehož matkou a vzorem je Maria, mohlí hledět na svatou Pannu, aby pochopil smysl svého poslání v celém jeho rozsahu.
Očista a osvobození tvoří jednotu. Očista koneckonců znamená osvobození od zlého. Všechny projevy hříchu, nemoci, zkázy a smrti jsou výhonky zla, viditelná znamení neviditelné moci toho zlého. Maria jako Matka Spasitele je ta, v níž se spása stala člověkem. Proto je pro nás Maria vzorem a předobrazem toho, co může způsobit očista a osvobození. Jako ta, která svou nohou rozdrtila hlavu hada a naše matka, je Maria sama svátostí, totiž znamením a prostředkem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení (Lumen gentium /dále LG/,1).
Význam přesvaté Panny jako znamení a prostředku jednoty, svobody, spásy a očisty celého Božího lidu vyplývá z toho, že Maria vyniká mezi pokornými a chudobnými Páně, a právě tím se stává nejvýznamnější dcerou sionskou (LG,55). Proto naše služba může být teprve tehdy očistnou službou a posloužit k očistě Božího lidu, když je to služba v pokoře a v chudobě. Víc než svou poslušností ve víře zmůže Maria svou důvěrou, ochotou sloužit Bohu v naprosté chudobě. Tato Mariina důvěra sahá od andělského poselství až do okamžiku, kdy stojí pod křížem svého Syna. Teprve ve své naprosté důvěře se může stát spoluvykupitelkou - tedy tou, která společně se svým božským Synem, Spasitelem, umožňuje spásu a očistu.
Maria ukazuje celému Božímu lidu a každému z nás cestu: služba očisty znamená slouží blízkost při vědomí vlastní ubohosti, naprostou závislost na těch druhých a na Spasiteli. Z tohoto vědomí závislosti roste Mariina důstojnost, důstojnost matky Božího lidu a přitom nejvýznamnější dcery sionské. Jako celý lid Izraele, tak i Maria patří k první Boží lásce. Je krásná a vznešená, ale ne sama od sebe, nýbrž díky Bohu a svou pokornou láskou k Bohu. Přijímá znamení jeho ran - a jeho ranami (jizvami) jsme byli uzdraveni (Iz 53,5). Tedy ani ne tak svým přičiněním ve prospěch chudých a trpících, jako spíš svým vědomím, že ona sama patří k chudým, tak je Církev po příkladu nazaretské Panny schopna spásně a očistně působit s Ježíšem. Vždyť Církev může očišťovat jedině jedině potud, pokud si je vědoma své zásadní závislosti na plné moci Spasitele zbavoval lidi vlivu zla tím, že je osvobozuje ode všech hříchů.
Maria je svatá a nedotčená jakoukoli poskvrnou hříchu (LG, 58). Tuto svobodu od hříchu, tedy její neposkvrněnou čistotu a svatost, lze vysvětlit jedině z hlediska její chudoby: je počata bez dědičné viny, aby byla zcela a výlučně nádobou milosti svého Pána. Anděl ji sice zdraví jako milosti plnou, ale i to lze chápat jako svědectví její chudoby, když dává odpověď: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Později, ve svém Magnificat tato slova doplňuje: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, shlédl na svou služebnici v jejím ponížení. Z této otevřenosti jako postoje víry vyplývá přínos Marie k naší spáse a k našemu očišťování.
V láskyplném ztotožnění se s obětí svého božského Syna, tedy ve skutečném spoluutrpení Marie Panny s Ježíšem, projevuje se její spoluvykupitelská působnost pro nás: její očistná a ochranná síla v každé opuštěnosti a v každém ohrožení. Právě tím se stává pro nás matkou (Jan 19,26).
Za tuto spoluvykupitelskou působnost vděčí Maria kromě své čistoty také své stále živé ochotě podřizovat se: Udělejte všechno, co vám řekne, říká na svatbě v Káně (Jan 2,5).
Maria je v řádu milosti naší matkou (LG,61), třebaže je pouze jeden Bůh a jenom jeden božský prostředník mezi Bohem a lidmi, Ježíš Kristus, který vydal sám sebe jako výkupné za všechno (1 Tim 2,5).
Vlastní očista nespočívá v odstranění nečistoty, nýbrž ve vykoupení od časného ohraničení pozemského bytí darem věčného života. Tato očista se uskutečňuje v Církvi podle mateřského příkladu svaté Panny, když se ve svátosti křtu a osobním setkáním s Božím slovem tělesně už existující člověk rodí k novému životu, totiž k životu z Ducha nebo k věčnému životu, o který se člověk připravil zaviněním svých předků, jež ho odděluje od Boží spásy.
Skutečnost, že vlastní očista člověka znamená překonání časné ohraničenosti jeho třírozměrného trvání ve světě a vykoupení k věčnému životu, je pro každého člověka poznatek zásadního významu, neboť ho vede k většímu pochopení nedílné jednoty Božího lidu putujícího světem a Božího lidu vítězného v nebi. Protože svatí přítomní v nebi jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují každého z nás a nás všechny ve svatosti, zušlechťují bohoslužbu Církve přinášenou v pozemských poměrech Bohu a mnohostranně přispívají k jejímu rozsáhlejšímu budování (LG,49). To znamená něco zásadně rozhodujícího pro náš každodenní život. Bez stálého a vypjatého spolupůsobení těch, kdo už patří k nebeské Církvi by se pozemská Církev vystavovala nebezpečí, že se vyčerpá v činnostech vymezených jen sociologicky a psychologicky. Potom by se sice v Církvi dělo ledacos, mnohdy i s velkým úsilím a s velkými obětmi, ale bez toho, že by přitom byl někdo očištěn a posvěcen. Bez ustavičného přispění Marie Panny a společenství svatých by naše hlásání zůstávalo jen ideologií.
Na cestě duchovního růstu od Božího dětství, přijatého zdarma ve křtu svatém, k dospělému přátelství s Bohem se může a má Maria stát živým ukazatelem. Ve své chudobě a pokoře se nespokojuje s tím, aby byla jen cílem naší úcty, nýbrž vždycky jen ukazuje na toho Jediného: Jakékoliv opravdové svědectví lásky, které prokazujeme svatým v čelem s Marií, v podstatě směřuje ke Kristu a končí u něho, který je koruna všech svatých, a jeho prostřednictvím pak dochází k Bohu, který je podivuhodný ve svých svatých a je v nich oslavován (LG,50).


Odkazy
181) Plato, Faidon, 67 C.
182) Tamtéž, 69 B.
183) Plato, Gorgias, 478.
184) Tamtéž, 480 B.
185) Plato, Ústava, IX, 591 A.
186) Plato, Protagoras, 326 E.
187) Ct.Diviš Kartuzián, Po smrti..., Viz: O posledních věcech člověka, Olomouc 1939 Krystal, s.25-43, čl.6-11.
188) E.Fromm, Mít nebo být?, Praha 1992.

 

 

TOPlist