Maska a tvář očisty

Záhadné posmrtné okolnosti
Začátkem léta roku 1983 přineslo jedno sobotní vydání novin v Sunderlandu v Anglii podrobnou reportáž Michaela Coulourise o podivných okolnostech kolem tragické nehody jednoho místního rodáka. Jednalo se o Barry Geesona, leteckého pilota, který zahynul ve službě pro North Oilers Company. Spolu s montérem této Severní naftové společnosti Bernardem Langtonem byly po jedné práci na montážní plošině v Severním moři prohlášeni za pohřešované, protože nikdy nebyly nalezeny jejich tělesné pozůstatky.
V dubnu 1983 odstartovali oba tito muži společně s dalšími třemi montéry a druhým pilotem z těžební plošiny na Doggerské lavici v Severním moři. Letěli vrtulníkem Westland VX společnosti Sky Road. Když se zvedli do výšky nabrali kurs k letecké základně na pobřeží nedaleko Sunderlandu v Anglii
Byl mlhavý den s hustým deštěm. Poryvy větru metaly kapky vody smíchané drobnými ledovými krupkami do tváří mužům nastupujícím do vrtulníku a na připravený stroj, až kabina duněla. Piloty a posádku to však ani trochu neznepokojovalo. Všichni se už těšili domů. Oprava si vyžádala tři dny a nikomu se nechtělo zbytečně trávit čas na odlehlé těžební plošině uprostřed moře. Kdopak by se tu zdržoval, když by nemusel? Vždyť jejich vrtulník patřil mezi nejspolehlivější užívané modely. Helikoptéra typu Westland VX se tak osvědčila, že i Britské královské námořnictvo ji zařadilo do své výzbroje jako záchranný námořní prostředek. Dva motory jí dodávaly vynikající letové vlastnosti, přičemž nouzově byla způsobilá bezpečného letu i s jedním s jediným funkčním motorem. Jako první pilot řídil vrtulník Barry Geeson s dlouholetou praxí u Britských královských vzdušných sil. Měl nalétáno přes tisíc letových hodin na vrtulníku u společnosti Sky Road. Barry se cítil dobře a byl v plné síle.
Když se jejich vrtulník přibližoval k britskému pobřeží, letové podmínky se pronikavě zhoršily. Déšť a mlha zhoustly a také vítr se zvětšil. Byli už asi půl hodinu ve vzduchu, když se v hukotu motoru začala projevovat nepravidelnost chodu. Stávala se čím dál tím zřetelnější. Jeden z motorů začal vynechávat. Poryvy větru teď byly v helikoptéře znatelnější. Otřesy vrtulníku vzbuzovaly znepokojené výrazy tváří mechaniků od North Oilers Company. Když se to několikrát opakovalo, ozval se jeden z montérů:
"Neměli bychom to obrátit zpátky?"
"Už jsme uletěli skoro čtyřicet mil a do Sunderlandu nám zbývá asi 80 mil", mínil Geeson "a je vyloučené, aby se něco stalo ještě s druhým motorem."
"Možná, že by ale bylo lepší otočit kurs letadla do Middlebroughu", ozval se druhý pilot.
"Ehm, je to o nějakých patnáct mil blíž než Sunderland."
"Ohlas tedy náš přílet do Middlesbroughu", rozhodl Geeson.
Tentokrát se však přihodilo něco, co překonávalo všechny předpoklady statistické pravidelnosti a výjimce. Vrtulník SEA KING - 231 se zřítil do moře asi dvacet mil od britského pobřeží. Posádka v plovacích vestách prodělávala šok. Několikametrové vlny unášely trosečníky. Jen s vypětím všech sil se čtyři z nich udrželi pohromadě. Ostatní dva už nikdy nespatřili.
Trvalo déle než hodinu, než je našel a vylovil prokřehlé a vyčerpané člun pobřežní služby Shore Patrol. Ihned byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce po obou trosečnících. Pátrání bylo bezvýsledné.
"Je mi to velmi líto", opakoval personální ředitel North Oilers Company, pro kterou Geeson pracoval, smutné poselství jeho manželce Pamele, které současně nabízel veškerou pomoc.
"Nic nepotřebuji", zavrtěla hlavou paní Geesonová, "Manžel se vrátí. Vždyť přece říkáte, že není mrtvý."
"Nevíme, kde je. Je zatím stále pohřešovaný."
"Určitě se vrátí", tvrdila Pamela Geesonová. Zachovávala si podivuhodně klid a rovnováhu. Dokud není nalezeno mrtvé tělo, určitě žije, opakovala si Pamela Geesonová, která zásadně odmítala vzít na vědomí smrt milovaného manžela. Celou noc tedy vytrvala u telefonu a stále čekala na příznivou zprávu z letecké základny. Nedočkala se jí. Ráno už nedokázala vydržet sama v té nejistotě. Proto zatelefonovala své starší sestře Caroline. Brzy toho však litovala. Za několik hodin po jejím telefonátu sestra Caroline přijela. Byla to rázná žena, bezdětná a rozvedená. Naplno se začala věnovat sestře Pamele. Rozhodně se ujala vyřizování pozůstalosti po Barry Geesonovi.
"Počkej s tím! Bary přece není prohlášen za mrtvého!"
"Spíše počítej s tím, že už není mezi živými!" řekla jí tvrdě Caroline.
"Ne! Žije!"
"Musíš se k tomu postavit realisticky."
"Některé lidi našli v moři i po týdnech."
"Možná někde v Tichomoří, ale tady? Nedělej si falešné iluze!"
Další pátrání bylo opravdu bezvýsledné. Po několika dnech dostala výzvu ze základny:
"Vyzvedněte si, prosím, osobní věci po Barry Geesonovi!"
"Ne. On se vrátí. Nechal mi zde písemný vzkaz, že se vrátí", odmítala Pamela vzít na vědomí smrt svého muže. U telefonního přístroje bylo na bloku napsáno Barryho rukopisem:
Vrátím se v pátek večer.
"Už se nevrátí", řekla Caroline a utrhla Barryho vzkaz z bloku, zmačkala a hodila do koše.
Pamela mlčela.
"Dobrá", řekla věcná a pragmatická Caroline, "Zajedu pro ty věci sama."
Vrátila se za pár hodin s několika vaky věcí. Strohost a věcnost Caroliny začínala Pamelu Geesonovou zneklidňovat.
"Ještě zbývá jeho auto. Stojí na parkovišti", mínila Caroline, "ale nemůžeme najít klíčky. Nemáš někde náhradní klíčky?"
Sestra se znechuceně odvrátila. Do očí se jí draly slzy. To auto koupil její manžel měsíc po svatbě. Měl rád silná rychlá vozidla. Tímto nejnovějším modelem značky RENAULT se mu podle jeho slov splnil největší sen z mládí. Klíče nosil pořád u sebe. Teď se zdálo, že jsou někde ztracené v moři.
"Měla bys to auto prodat, když ti ho tolik připomíná!" říkala Caroline.
"Kdepak prodat!"
"Přece si ho nenecháš?! Má moc velkou spotřebu!"
Caroline měla určitě pravdu. Jenže to všechno říkala tak strohým, nezúčastněným a bezcitným způsobem, až se Pamele zdálo, že má její sestra ze všeho škodolibou radost v tom smyslu, že když jí to v životě nevyšlo dobře s manželem, tak vítala, že to nevyšlo ani Pamele. Pamela upadla do jakéhosi podivného stavu, kdy jí začalo být najednou všechno v okolí lhostejné. Na opakované výzvy sestry ohledně auta odpovídala bezbarvým hlasem:
"Tak dobře. Prodej ho! Mně už je všechno jedno. Ale zařiď to sama! Vynech mne z toho!"
"Kde jsou klíčky od auta?"
"Náhradní klíčky? Jsou v hale, ve stolku pod telefonem."
Nebyly tam. Hledaly je celé odpoledne. Přitom se ošklivě pohádaly. Nakonec se klíče našly ve stolku pod telefonem, kam se určitě dívaly několikrát.
Od té doby se Pamela chovala ke Caroline velmi uraženě. Zdálo se jí, jako by ji vlastní sestra prodejem manželova auta donutila zradit svého manžela. Jako by právě tím Caroline potvrzovala, že i Pamelina naděje, která umírá poslední, naděje na návrat manžela, byla definitivně pohřbena. Za několik dní přinesla Caroline šek Pamele se slovy:
"Tady je záloha kupce na auto, zbytek uhradí příští měsíc. Teď už je všechna Barryho pozůstalost vyřízena. Mohli bychom si někam vyrazit a oslavit to."
Pamela zavrtěla odmítavě hlavou.
"Hm, tak tedy zůstaneme doma."
"Chci být sama!" řekla jí důrazně Pamela.
"Neměla bys zůstávat sama."
"Tak už vypadni!" vyprovodila ji Pamela nešetrně z domu. Caroline byla úplně zmatená, protože jemná a klidná Pamela se jí najednou zdála chovat jako vyměněná. Nevěděla ani jak, ale jen cítila, že ji cosi tlačí ven z domu, takže přímo spadla se schodů.
Později se jí ptal dr.Georg Barratt ze Sheffieldu:
"Co vás tak rozrušilo, že jste jednala se sestrou tak příkře?"
"Já nevím. Zdá se, jako bych to aby nebyla já. Nedovedu to vysvětlit, ale cítila jsem to jako nějaký vnější tlak, co mě vedlo jednat tak příkře."
Ten večer po odchodu Caroline dolehla na Pamelu těžká deprese. Prohlížela si staré album s fotografiemi Barryho, pouštěla si jeho oblíbené gramofonové desky, otevřela si také láhev punče, který spolu rádi popíjeli.
Nakonec upadla do spánku v klubovce u plynového krbu, kterým si přitápěla. Uvědomovala si, že v polospánku slyší jakési monotónní zvuky, hlučení, avšak probudilo ji teprve nepravidelné blikání lampy stojící u krbu. Sledovala, že se lampa střídavě samovolně rozsvěcovala do krajního jasu a stejně samočinně zase zhasínala. Pokusila se ji sama zhasnout, ale pocítila elektrickou ránu, takže ucukla. Přitom si všimla, že se lampa pozvolna pohybuje po podlaze. Ve stejnou chvíli také rozeznala zvuky, které dosud slyšela jaksi zdálky. Byly to zvuky túrovaného motoru auta, které k ní doléhaly jako by od garáže. Jasně poznávala ty zvuky. Takhle si s autem obvykle pohrával Barry před jízdou nebo po ní. Najednou měla jasný dojem, že se manžel vrátil. Docela jasně zaslechla jeho chůzi. Seběhla tedy dolů do haly. Lampa v hale se sama od sebe rozsvěcovala a zhasínala. Na hodinách v hale zahlédla dvě hodiny po půlnoci. Hluk auta z garáže byl nyní ztlumený. Zdálo se, že motor běží na nízké otáčky. Do toho však zazněly prudké údery na vrata vjezdu, jako by se je někdo snažil násilím vyrazit.
Paní Geesonová vstoupila zadním vchodem z domu do garáže. V tu chvíli ustaly zvuky. Oslnivě jasně zářící žárovka v garáži zvolna pohasínala, až se její svit ustálil na běžném svitu. Pak zažila něco neuvěřitelného. Malý Fiat, který s manželem používali na nákupy, stál těsně u zdi a vedle něho jako obvykle stál jejich Renault. Zkusila za kliku Renaultu. Byl odemčený, klíč byl v zapalování, ale motor zhasnutý.
"Barry! Barry! Kde jsi?"
Oběhla celý dům a nahlédla do každé místnosti. Byla zde úplně sama. Najednou se ozvalo prudké drnčení domovního zvonku. Pospíchala do vstupní haly, otevřela dveře ven a vyšla před dům. Před domem stálo policejní auto s rozsvícenými světly. Dívala se do tváří dvěma neznámým mužům. Žádný z nich nebyl Barry Geeson.
"Dobrý večer. Co si přejete?"
"Hledáme paní Geesonovou."
"Prosím. To jsem já."
"Policie", řekl jeden z mužů a prokázal se legitimací. "Seržant Metcalfe a to je kolega Price."
"Co se děje?"
"Máte otevřenou garáž."
Pokynula souhlasně hlavou.
"Můžeme se tu rozhlédnout?" řekl policista a už vykročil s kolegou do garáže.
"Copak jste ten Reanult neprodala panu Lakeovi?"
"Asi ano. Vlastně nevím přesně. Zařizovala to moje sestra Caroline. Někomu ho prodala, ale nevím - "
"Tak proč si ho nový majitel ještě neodvezl?"
"Ale on si ho už odvezl."
"Tak jak se vám dostal do garáže?!"
Zavrtěla hlavou nechápavě.
"Asi byste nám to měla lépe vysvětlit. Pozvete nás na chvilku dovnitř, že ano?!"
Počáteční vlídnost a uhlazenost policistů ustoupila strohému vyšetřovatelskému tónu a podezíravému přístupu.
"Myslím, že vám začínáme rozumět, paní Geesonová. Je to totiž docela primitivní trik. Ztracené rezervní klíče od auta. Potom se prodané auto rychle ještě tutéž noc odveze zpátky. Čí to byl nápad? Váš a nebo vašeho komplice?"
"Nechápu. To je všechno nějaký omyl", koktala.
"Kdo je vaším komplicem?"
"Jaký komplic?"
"Tak jak se sem dostalo to auto."
"Nevím."
"Víte, že je to podvod?"
"Dejte mi pokoj! To auto se zde prostě objevilo."
"Třeba někdo jenom zneužil vaší situace. Nabídl se vám k prodeji auta a - "
"Všechny věci kolem prodeje auta zařizovala sestra Caroline. Už odsud odjela domů."
"Tak si za tou vaší sestrou zajedeme."
Zavrtěla zamítavě hlavou.
"Nechcete? Nemyslíte, že by bylo lepší, abyste nám řekla všechno podle pravdy?"
V té chvíli se rozblikala v domě a v garáži světla. Za zdmi garáže naskočil motor Renaultu. Ozvaly se dunivé údery na vjezdové vrata. Venku na silnici se ozval hukot auta, až se rozdrnčely okenní tabulky. Policisté vyběhli z pokoje a nikolik sekund nato nastalo v celém domě a okolí hrobové ticho.
Pamela sestoupila dolů a z domu veška do garáže. Renault byl pryč a uprostřed garáže stál její malý nákupní Fiat. A přitom policejní limuzína celou tu dobu blokovala vjezd do garáže. Policisté prohledali podlahu garáže, zadní vchod do garáže, který byl jen pro osoby a vedl do domu.
"Promiňte, paní Geesonová, ale doufám, že jsme svým jednáním nezasáhli do vašich lidských práv a že jsme neomezili vaši svobodu?" koktal zmatený seržant.
"Ne", zavrtěla hlavou.
Přepadla ji lítost. Vrátila se do domovní haly a usedla k telefonu, vytočila číslo sestry Caroline, aby se jí omluvila za své nervózní chování a vylíčila, co se stalo. Přitom s úžasem zírala na vzkaz v poznámkovém bloku. Byl zase napsán Barryho rukopisem a stálo tam: Vrátím se v pátek večer.
"Brzy začne svítat. Bude to první víkend bez manžela", říkala si Pamela. O týden později, zase v noci z pátku na sobotu zažila podobné zvuky úderů na vjezdová vrata a kroky v domě.
Když byl tento případ publikován na stránkách jednoho sobotního čísla sunderlandských novin, vyvolalo to značnou odezvu u čtenářů. Někteří to označovali za novinářskou kachnu vypouštěnou v okurkové sezóně, aby lépe šli na odbyt místní noviny. Pro pověrčivé lidi to byl nový doklad existence strašidel. Je zajímavé, že žádná z oficiálních institucí jako policie se nesnažila vysvětlit zveřejněné a svědecky doložené skutečnosti jako klam či podvod. Nějaký parapsycholog se to snažil vysvětlovat jako případ telekineze, způsobené nervově a psychicky krajně vypjatým stavem Pamely Geesonové, který to podle něho spontánně působí samotným narušeným elektrolytem svého těla. Podle pozdějšího vyjádření paní Geesonové ji prý její nebohý manžel navštěvuje každý pátek večer. "Je možné, aby ji zesnulý manžel navštěvoval?" ptali se věřící z anglikánské církve svého duchovního správce v Sunderlandu. Odpovídal jim: "Kdyby to byla Boží vůle, pak by to Bůh mohl udělat. Ale Bůh takové věci dělá prostřednictvím svatých a andělů jedině když tím sleduje a dosahuje posílení víry v Boha a církev a mravní rozvoj lidí."
"A nemůže to způsobovat samotná ta paní, toužící po svém zesnulém manželovi a jeho blízkosti a hovoru s ním?"
"Nikdo z lidí se nepotřebuje na nic ptát mrtvých, protože každý z lidí se na všechno může ptát živého Boha, který se pro každého z nás vydal na smrt a pro každého navěky ožil a je pánem nade vším živým i mrtvým. A co víc, každý z nás lidí má v nebi jedinečného spojence ve své vlastní mamince, přesvaté Panně a Matce Boží. K ní se právem obracíme s díky a prosbami o další pomoc."

6. Zamyšlení: Spojení duše s tělem
Pokud nás zajímá, jak žije lidská duše po zániku těla člověka, musíme si napřed objasnit, jak je duše přirozeně v člověku spojena s tělem. Častý pokus o vysvětlení vztahu duše a těla byl paralelismus. Vědomé a nervové jevy jdou souběžně jako dvě řady a přiřazují se navzájem k sobě. Každá z nich má svou vlastní zákonitost. Avšak paralelismus znamená spíše metodický postup. Podle tohoto postupu je třeba každý jev ve vědomí přiřadit k jevu nervovému, a zákonitost vědomí objasnit fyziologickou zákonitostí. Objevily se dva krajní směry:
1) Jsou duchovní jevy pouze dodatečné či průvodní jevy tělesných jevů, jak tvrdí hmotaři? Materialistická výstřednost spočívá v popírání zřejmé skutečnosti, že člověk má nějaké zážitky, představy, myšlenky a pocity, že něco ví a že si něco přeje. Všechny tyto věci označujeme slovem psychika. V běžné řeči mluvíme o duši. Popírat duši v tomto významu může jen velmi zatvrzelý ve svém omylu, neochotný uznat i ty nejsamozřejmější věci. Je však třeba uznat, že význačnější materialisté nejsou až do této míry zaslepení: nepopírají existenci duši, pouze tvrdí, že duše je něco materiálního (56).
Avšak to je přece nemožné. Vždyť živé bytosti, ač jsou jakési přírodní věci, jsou složeny z hmoty a tvaru. Pozůstávají z těla a duše, jež způsobuje, že jsou skutečně živé. Je tedy třeba, aby jedno z nich bylo tvarem a druhé látkou. tělo však nemůže být tvarem, jelikož tělo nespočívá na jiném jako na hmotě a podmětu. Duše je tedy tvarem. Není tělem, jelikož žádné tělo není tvarem (57).
2) Je možno tělesně-nervové jevy omezit na duchovní úkazy? Descartes učeně vyjádřil staroegyptskou domněnku o lidských duších, které se prý nacházejí mimo lidské tělo. Podle něj se člověk skládá ze dvou věcí, ze dvou kusů - z tělesné věci, tj. těla, a duchové věci, duše. Sv.Tomáš Akvinský jasně dokazuje, že lidská duše není úplná podstata, tedy nějaká věc, protože duše je tvarujícím základem těla (58).
Jde o to, že člověk neznamená spojení dvou věcí, tělesné a duchové, nýbrž je jedinou skutečností, jež jakoby měla různé rozměry, strany. Z jednoho hlediska je člověk tělesný. Je to bytost vybavená všemi vlastnostmi rostlin, protože se stejně jako ony živí, rozmnožuje, atd. Jinak je člověk také živočichem, i když to naši humanisté jaksi nechtějí brát na vědomí. A konečně je člověk také bytostí, jež se dokáže modlit, atd. - jedním slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto vlastnosti, které dohromady vyznačují bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky a vlastnosti jednoho a téhož člověka, jedné a téže "věci" (59).
3) Vyskytuje se zde však ještě třetí možnost. Jsou obě stránky pouze projevem neznámé třetí a základní podstaty? Paralelismus zaniká na své vlastní protiklady.

Člověk je duchovně-tělesná skutečnost, avšak ucelená, protože všechny životní projevy mají původ v životním základu, v duši. Duševní život zahrnuje to, co dříve psychologové nazývali nižší částí duše. Vyšší část duše je lidský duch. To nejsou dva rozdílné základy, nýbrž jenom vyšší část jedné a téže duše. Duch je nositelem vědomé činnost. Jeho činnost se vymyká prostoru a času. Duch hledá smysl a obsah, rozumí věcem a životu. Duch reflektuje nad vlastní lidskou činností i nad sebou samým. Reflexivní činností ducha si člověk uvědoměle opakuje to, co bezprostředně prožil. Uvědomuje si své vlastní já jako nositele všeho prožívání.
Vztah mezi tělem, duší a duchem je jasný. Lidský život tvoří jednotu biologickou-psychickou. Duševno má nižší část, duši, bezprostřední zdroj života, a vyšší část, ducha, v němž je vlastní život, vnitřně nezávislý. Jeho projevy přesahují meze a rozměry oživeného těla. Má však přirozené spojení s tělem. Přirozeně závisí na těle, neboť i duch předpokládá jako předběžnou činnost pro sebe smyslové vnímání. Tím se lidská duše liší druhově od těch duchových podstat, které přirozeně nemají spojení s tělem (60). Takoví tvorové jsou totiž ryze duchoví, jsou to čisté tvary, jsoucí bez jakékoli látky (61); jejich osoba se liší od existence a jejich podstata se odlišuje od jejich schopností a úkonů (62).
Je-li však přirozeností lidské duše spojení s tělem, je toto spojení duše s tělem podstatné, a ne jenom náhodné (63). Duše se spojuje s tělem jako tvar; avšak tvar se připojuje k hmotě bez jakéhokoli prostředku, spojujícího duši s tělem. Přísluší přece samotnému tvaru, aby byl uskutečněním těla, a nikoli skrze něco jiného.
Přece se však může říci, že něco je prostředníkem mezi duší a tělem, třebaže nikoli v bytí, přece jen v pohybování a v postupu plození. V pohybování tak, že v pohybu, jímž duše pohybuje tělem, je jakési pořadí pohybujících a pohybovaných. Duše přece způsobuje všechny své úkony svojí mohutnosti. Proto pohybuje tělem prostřednictvím mohutnosti, a potom údy prostřednictvím ducha. Dále jedno ústrojí prostřednictvím jiného ústrojí. Avšak na cestě plození uzpůsobení ke tvaru předcházejí tvar ve hmotě, ač jsou pozdějšími v bytí. Proto také uzpůsobení těla, jimiž nastává zdokonalení takového tvaru, se tímto způsobem mohou označovat jako prostředky mezi duší a tělem (64).
I když tedy nelze připustit žádný střední článek mezi duší a tělem, který by měl vlastní bytí odlišné od těla a duše (např. Kafkovo oduší), přesto lze mluvit o nějakém prostředkování mezi tělem a duší. Toto prostředkování spočívá ve zvláštním hmotném skupenství, kterým se tělo uzpůsobuje náchylnosti duše ke spojení s tělem. Není to však žádná další nové bytí, nýbrž jen jisté uzpůsobení téhož těla. Matoucí je přitom skutečnost, že na rozdíl od tuhého, kapalného a plynného skupenství, se plazmatické skupenství hmoty vyznačuje velkou těkavostí a nestálostí. Svými fyzikálními vlastnostmi se plazma vymyká tomu, co známe ze smyslům dostupného třírozměrného světa. Vymyká se též zákonům gravitace, poněvadž některé vlastnosti hmoty v plazmatickém skupenství připomínají plyn, jiné zase záření. Z fyziky je známo, že hmota přechází do plazmatického skupenství buď v silném magnetickém poli nebo za velmi vysokých teplot. Z moderních výzkumů biologů vychází najevo, že každá rostlina, každý živočich, každý člověk se během života vyznačují zvláštní plazmou, jejíž tvar a obrysy byly zachyceny na citlivou fotografickou desku.
Uvádění těla do tohoto zvláštního hmotného skupenství může být prvním důsledkem tvarujícího působení duše v těle. Vždyť není proti mysli, že duchovní duše je jediným tvarem lidského těla a že mu dává i tělesnost, neboť vyšší tvary vynikajícím způsobem obsahují dokonalost nižších tvarů, jako pětiúhelník obsahuje čtyřúhelník a přesahuje ho (65).
Odtud je jasné, proč se toto zvláštní skupenství mizí po lidské smrti, kdy se tělo rozpadá a duše se od něho odděluje. Je přece přirozené, že se vliv duše nějak celkově projevuje v těle na úrovni nerostné, zatímco současně duše oživuje tělo a činí je způsobilé rostlinného a živočišného života. Avšak ani tím se nevyčerpává ve svých duchových možnostech. Zůstává jí myšlenková a volní schopnost, která není hmotná. Vlastní myšlenkový a volní úkon lidské duše je tedy nehmotný. Tento úkon by však zůstal neurčitý a nevztahoval by se k něčemu určitému, kdyby duše nezískala tuto určitou náplň prostřednictvím smyslového vnímání. Přirozeně tedy potřebuje spojení s tělem, které jí pomocí smyslů opatří toto určité poznání.
Po následném rozdělení duše od těla duši na jedné straně zůstává bytí a přirozená náklonnost ke spojení s tímto určitým tělem, na druhé straně si uchovává schopnost přemýšlet o poznaném a volní schopnost, neboť samotná tato činnost duše je nehmotná. Rovněž je jisté, že duše si také po oddělení od těla uchovává svou vlastní schopnost být základem smyslové, živočišné, citlivé, jako i růstové, rostlinné činnosti. Rozumná duše je nanejvýše smyslová, citlivá, i schopná růstu,a ty vlastnosti jsou v ní odlišné (66).

Odkazy
56) J.M.Bocheňski, Stručný slovník filozofických pověr, Praha 1993 Aeterna, s.31.
57) Sv.Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, II, 65.
58) Tamtéž, II, 94.
59) Bocheňski, Tamtéž, s. 32.
60) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, 50. 1 - 2.
61) Tamtéž, I, 54, 3.
62) Tamtéž, I, 76, 1; III, 2, 1 k 2.
63) Summa contra gentiles, II, 70
64) Summa theologica, I, 76, 3.
65) Joannes a St.Thoma, Cursus philosoph. nat., III, IX, 2.
66) Summa theologica, I, 77, 1,2,3,4,6.

Tonoucí se stébla chytá
V dobách, kdy byla Evropa nešetrně rozpolcena železnou oponou, bylo pro Středoevropany obtížené "bratrstvím se Sovětským svazem na věčné časy" turisticky únosné především Balatonské jezero. Po postavení berlínské zdi zůstal Balaton jediný dostupný náznak jižního moře pro Němce na Východ od střežené hranice mezi demokracií a diktaturou. Trávili zde levnou a příjemnou dovolenou v četných kempech a chatových osadách.
Mezi těmito turisty, kteří sem zajížděli ve svých trabantech, se rok co rok vyskytoval také profesor matematiky na penzi, pan Hermann Lang. Přijížděl z Drážďan.
Balaton je mělké, ale velmi rozlehlé jezero jihozápadně od Budapešti. Právě pro svou rozlohu a rozsáhlé písečné pláže vzbuzuje u návštěvníků dojem moře. Je možno zde kráčet napříč jezerem sta a sta metrů, a přitom jste stále po pás ve vodě. Příznačným rysem Blatenského jezera je právě jeho mělkost.
Pan Hermann Lang byl vdovec a jeho cesty na prázdniny do Maďarska bývaly vlastně každoroční vzpomínkovou poutí za dávnými šťastnými okamžiky, které na Balatonu v mládí prožíval po boku své milované manželky Gertrudy během posledních dvaceti let společného života. Gertruda však opustila tento svět v roce 1983. Avšak je třeba připomenout, že tyto cesty k Balatonskému jezeru zdaleka nebývaly pro profesora Langa jenom nějaké vzpomínkové tryzny. Bývaly to pokaždé skoro dvouměsíční časté úchvatné výpravy za rybolovem na malém vratkém člunu.
Profesor Lang přijížděl do letoviska Veszprém pokaždé na začátku srpna a trávil zde dovolenou skoro až do konce září. Pokaždé bydlel v pokoji ve vile Jánose Nagyho. Pan Lang se přátelil s Nagym už dlouhá poválečná desetiletí. Sdílel s ním podobné osudy. Nagy byl vojenský důstojník, který po pádu Horthyho režimu v Maďarsku byl propuštěn z armády. Byl rád, že vyvázl se zdravou kůží. Živil se jako skladník. Lang býval zase důstojníkem u wehrmachtu. Po pádu fašismu v Maďarsku a nacismu v Německu žili oba řadu let v podmínkách komunistického režimu. Za svou minulost se příliš nestyděli. Oba dobře věděli, jak to bylo ve skutečnosti. Za II. světové války byli oba pouze nepatrná kolečka v mohutném společenském ústrojí, které rozdrtilo dosavadní evropské uspořádání, a otřásalo také vírou v Boha i důvěrou v lidský rozum.
Zařízený pokoj s vlastním vchodem, který Nagy pronajímal ve své vile, připomínal už svým zařízením a vyhlídkou z okna minulé soužití manželů Langových, kteří tu prožívali zamilované chvíle svého života. Nebývalo tomu tak ovšem vždy. Lang nebýval v mládí žádný světec. Jak posléze přiznal své ženě, býval jí i nevěrný. Sotva se jeho život naklonil přes padesátku, skončil se svými záletnickými avantýrami. Jeho Gertruda to pocítila jako naplnění jejich domova pravým pokojem a mírem.
Profesor Lang nebyl žádným duchovním člověkem v pravém smyslu, totiž nevěnoval se duchovní četbě ani okázalé návštěvě kostela, ba dokonce někdy i zapochyboval o existenci nějakého posmrtného života. Rozhodně se vždy smál všem teorií o existenci nadvědomí, o duši vesmíru nebo o převtělování duší. Nedal se nikdy strhnout dobovými proudy o důležitosti správné výživy pomocí obilních klíčků nebo ovesných vloček. Pokaždé dal přednost spíše uzené klobáse před zdravou mrkvičkou, kusu prorostlého vepřového bůčku před biftekem, šťavnaté pečeni před vařeným masem. Odmítal věřit v tajemné síly a literatuře o záhadách se obloukem vyhýbal. Mnozí ho dokonce považovali za pravověrného bezvěrce.
Poslední léta po smrti Gertrudy Langové však Nagyovi postupně měnili názor na profesora.
"Je to už takový stárnoucí podivín", říkali Nagyovi o svém tradičním letním hostu. A jak by ne. Nejednou ho slýchali, jak si za dveřmi pronajatého pokojíku v jejich vile mluví sám se sebou ve špatně artikulované a šišlavé saské němčině. Přesto ho však měli rádi a nedbali na jeho stařecký vrtoch. Vždyť také rádi vzpomínali na své minulé osudy, které se tolik podoby osudům Langových.
Co si stárnoucí profesor sám se sebou vykládal? Po zboření berlínské zdi vyšla kniha Langových vzpomínek. Zpracoval a pro knižní vydání je připravil Walter Neubauer. Hermann Lang se zde vyznává z nevadnoucí, věčné mladé lásky k tolik milované manželce Gertrudě. Vzpomíná na ni:
"Tolik jsme ji miloval a dodnes miluji. A nikdy jsem si nedokázal představit, že bych se najednou ocitl bez ní, když jsme spolu v dobrém i ve zlém vytrvali tolik let. Gertruda byla mým zrcadlem, mou chůvou, ale také něžným dítětem, o které jsem s dojetím pečoval. Byla mi vždy společnicí, protože naše vzpomínky sahaly až do společného dětství. Někdy se mi zdálo, že jsme snad k sobě patřili už před narozením, což jsem ovšem chápal jako klam. Byl to však pevný a trvalý dojem, který jsem ovšem nikdy nedokázal lépe upřesnit a jasně pojmenovat.
Znali jsme s Gertrudou tak dobře, že jsme si takřka četli myšlenky a vlastně jsme ani nemuseli mnoho mluvit, abychom si něco sdělili. Jak šel život, rostla naše láska. To, že jsem stárnul, připadalo mi jako spravedlivá odplata za minulé hříchy, ale to, že stárnula také Gertruda, to pro mne zůstávalo neproniknutelným tajemstvím.
Objevoval jsem v ní vtělené dobro a laskavost. Jak velkomyslně mi odpouštěla moje prohřešky a já jsem se tváří v tvář tak nezaslouženému odpuštění stával lepším a lepším člověkem a díval jsem se také na druhé lidi očima odpouštějícího, tedy také očima chápajícího a vědoucího.
Gertruda byla tak přeplněna dobrými vlastnostmi, až jsem zůstával užaslý a beze slov, když se tolik lišila od ostatních lidí. Znovu a znovu jsem si kladl otázku: Kde se bere v člověku dobro a shovívavost s bloudícími? Cožpak se toho dá dosáhnout jenom výchovou? Nebo snad přesvědčováním sebe sama, že konat dobro druhým je prospěšnější, než se z něho pouze těšit ve své duši? Copak je dobro jenom osvojený návyk? Je to snad jenom gesto a postoj, které tolik odlišují dobrého člověka od ostatních?
O tom jsem vážně pochyboval. Od nejmenších let jsem znal Gertrudu a od malička byla právě tak plná lásky k ostatním, třebaže pocházela z poměrů, kde bývalo laskavých projevů velmi poskrovnu. Její duše překypovala dobrými vlastnostmi a jaksi sama od sebe se zdála být neschopná něčeho špatného. Později jsem přišel na to, že lidskost je člověku od narození vložena do přirozenosti, protože takhle hluboce by si jeden nikdy neměl dost času a sil osvojit. Jeden badatel uváděl, že i trestanci, trávící už od mládí život ve vězení, prožívají ve své duši něco příjemného, když konají dobro, jenže nemají prý dost sil, aby se tomuto volání své přirozenosti poddali a vzepřeli se zlozvykům...
Pokud je ovšem základ lidskosti a tedy také morálky vložen člověku do vínku, pak by to znamenalo, že existují nějaké síly, které tento proces jistým způsobem pořádají a uskutečňují...
Když pak jednoho dne Gertruda vydechla naposled a já ji pochoval, nemohl jsem se bez ní obejít, takže jsem psychicky i fyzicky tak strádal a přál jsem si hned zemřít. Zpočátku jsem si myslel, že tu samotu zvládnu, protože přece zůstanu sám sebou, tedy plný radosti, veselosti a optimismu, jako jsem býval dosud. Avšak po odchodu Gertrudy se ze mé duše vytratilo něco, co jsem pokládal za své vlastní. Avšak s jejím odchodem odešla i má duše, tak bytostně blízká Gertrudě.
Současně jsem, ač bezvěrec, odmítal připustit, že Gertruda nadobro zmizela z mého života a že s ní už nikdy nesetkám, že po ní nezůstala ani stopa a že až do své smrti budu stále zraňován jejími projevy lásky a přízně. Cítil jsem to stejně, jako bych byl vystaven chladu a temnotě vyhaslého vesmíru.
Asi za měsíc po pohřbu Gertrudy jsem se upjal k myšlence, že část její bytosti zůstává v mé přítomnosti, když se zabývám vzpomínáním. Vlastně je to docela logické. Když člověk dokáže snít o minulosti, opravdu jeho duši osvěží dávné projevy lásky a i mrtvé bytosti nějak ožívají. Rozsvěcují světlo lásky a rozněcují její plamen, a neuhasne to ani v okamžiku, když člověk ustane se sněním a vzpomínkami, nýbrž to jakousi setrvačností pokračuje dál.
Neubránil jsem se tomu, že jsem stále rozvíjel a propracovával vzpomínky na společné zážitky s Gertrudou, sugeroval jsem si až ke skálopevnému přesvědčení, že se ke mně Gertruda odněkud vrací. A sotva jsem přesvědčil sám sebe o něčem takovém, začínala se ke mně Gertruda opravdu čas od času dostavovat. Jak to dělala? Prostě tak, že jsem na čas podlehl iluzi, že vůbec nezemřela a že se mnou setrvává jako v těch krásných okamžicích, kdy jsme si četli myšlenky. Zdálo se mi, že ona je ve mně a já v ní, jak jsem to zakoušel, když bývala mezi živými.
Tento skvělý zážitek jsem prožíval hlavně v těch místech a při vzpomínkách na ony dávné okamžiky, kdy jsme spolu byli nejvíce šťastni. Nejvíce takových "setkání" s tělesně mrtvou Gertrudou jsem zaznamenával právě ve vile u Nagyových ve Veszprému. Tady jsme na sebe mívali nejvíce času a zde jsme mohli všestranně zakoušet přítomnost tohoto druhého.
Gertruda se však ke mně nedostavovala jako nějaký přízrak či hmatatelné zjevení. Něco takového se nikdy nestalo a ani jsem toho nikdy neočekával. Její návštěvy měly zvláštní, ale stále stejný ráz. Například jsem snídal a pojednou mne zaplavilo úžasné štěstí, jako by do mé duše vstoupil někdo jiný a naplnil mou duši slastí. Říkal jsem si, že to nemůže být nikdo jiný než Gertruda, protože takový něžný býval způsob její lásky. Dokud žila, tak ve mně vzbuzovala takové pocity samotnou svou přítomností. Když žila, dobro z její duše denně zaplnilo celý prostor, podobně jako radiátory naplňovaly teplem celý náš byt.
Dlouho, opravdu dlouho po smrti Gertrudy se mi stávalo něco podobného, třebaže bez její fyzické přítomnosti. Stačilo se soustředit a upokojit v mysli, vyčkávat a věřit. Vyžadovalo to jistou dobu usebrání a také jistou dobu důvěřivého otevření se, jako když na koncertě či v chrámu očekáváme, že do našeho nitra vstoupí hudba a zpěv a naplní nás.
Vážil jsem si těchto šťastných okamžiků s tělesně nepřítomnou Gertrudou a odpovídal jsem jí vděčnými díky. Někdy jsem tak činil mlčenlivým souhlasem, jindy jsem jí vzdával díky nahlas. Cítil jsem, že odpovídá na moje myšlenky a hlasitá slova, ovšem nikoli slovy, nýbrž onou známou neskonalou láskou a dobrotou, která zalévala mé nitro jako nějaký balzám a příliv blaženého rozpoložení.
Gertruda tedy byla znovu a často se mnou a já trvale s ní, až jsem se ulekl, že snad to všechno blažené splynutí duší skončí mou tělesnou smrtí. Znovu a znovu se mi vtírala neodbytná podezíravost: Nepodléhám snad nějakému klamu? Neonemocněl jsem snad nějakou schizofrenií, která snad sladce začínala už tím, když jsem za společné pozemské pouti s Gertrudou zakoušel splývání mé bytosti s její? A jsem-li teď zdráv, potom jsem se ptal: A nemýlil jsem se celý život, když jsem odmítal uznat posmrtný život? Tělesná smrt třeba nemusí být úplným zánikem, jak nám to vnucuje materialistická filozofie. Není snad onen posmrtný život podobný právě té nevýslovné blaženosti, která se ve mně šíří z toho, co ve mně zbylo z viditelné Gertrudy?
Nevím, co jsem si o tom měl myslet, ale jisté je, že moje někdejší přesvědčení o neexistenci posmrtného života se ponenáhlu rozpadalo. Můj bezvěrecký pragmatismus podléhal rozkladu. Moje víra v život lidské duše po smrti tělesné vycházela z mého nitra, ze samotné mé přirozenosti, která se bytostně brání domněnce, že po tělesné smrti úplně všechno končí. Přitom však mne nic netáhlo do kostela. Myslel jsem si, že kdybych šel do kostela, asi bych se svými vnitřními zážitky moc nepochodil u nějakého názorově nepřesvědčivého faráře...
Druhého září roku 1989 byla modrá obloha a zdálo se, že bude krásné počasí. Rozloučil jsem se s Nagyovými a vyrazil jsem trabantem k Balatonu. Na známém místě jsem zaparkoval. Vydal jsem se s rybářským náčiním asi kilometr, až jsem došel ke člunu v zátoce. Z blízké kůlny jsem si přinesl vesla a nastrčil je do člunu. Usadil jsem se na zádi a vyrazil jsem na širé jezero. Když jsem se dostal asi 500 metrů od břehu, nahodil jsem udice s návnadou. Všechno se vyvíjelo dost slibně. Ryby braly.
Kolem jedenácté hodiny se zvedl silný vítr. Obloha byla jasná, ale od západu se tlačila tmavá mračna. Blížila se bouře. Začal jsem spěšně skládat udice. Během několika minut vítr zesílil. Najednou se začaly zvedat vysoké vlny. Snažil jsem se obrátit kýlem proti vlnám, ale připadalo mi, že vlny na mne dorážejí ze všech stran. Loďka se nahnula a nabrala vodu. Pak jsem naráz přišel o udice i úlovek. Nato se vysmekla i vesla a uplavala. Ztratil jsem vládu na loďkou. Otřásl jsem se hrůzou.
Jenže v tu chvíli jsem najednou pocítil, že je mi Gertruda blízko a uklidnil jsem se. Náraz prudké vlny mě ve vteřině vyhodil z loďky a octl jsem se ve vlnách. Plavat jsem sice uměl, ale kupodivu se mi nechtělo plavat. Zdálo se mi, že se naplňuje můj osud. Necítil jsem strach ani úzkost. Spíše se mne zmocňovala podivná závrať a jakési pokojné a úžasné přesvědčení, že se nejspíš topím. Zkoušel jsem se dotknout nohou dna, ale bylo příliš hluboko...
Svědkem této události na Balatonu onoho kritického 2.září 1989 byl Walter Bosch. Byl to také penzista, který nedaleko rybařil ve velkém a bezpečném sportovním člunu. Když se znenáhla přihnala bouře a vlnobití, rozhlédl se kolem po jezeře. Dalekohledem zahlédl staršího muže na vratké kocábce. Jen tak tak vzdorovala náporu vlnobití. Bosch tedy nastartoval motor a rozjel se. Dříve než se přiblížil k loďce na vzdálenost několik set metrů, spatřil, jak prudce byl starší muž vymrštěn z kocábky a jeho loďka v mžiku zmizela pod hladinou. Pan Bosch zakormidloval přímo k místu nehody. Jeho loď poháněná silným motorem se naplno rozletěla po větru. Brzy se ocitl blízko místa, kde před několika okamžiky zmizel starý muž v rozbouřených vlnách.
Pan Walter Bosch, někdejší vedoucí finanční správy v rakouském Linci, nyní v důchodě, velmi důvěryhodný, spolehlivý a rozvážný muž, vypověděl později, co viděl:
"Bylo to v místě asi třímetrové hloubky vody. Zdálo se, že zde nemohu být nic platný. Mohl jsem už jen přihlížet a pak podat zprávu o neštěstí. Ale pojednou se stalo něco, nad čím můj rozum zůstává dodnes stát. Ten už skoro utopený muž se rázem vynořil zpod hladiny a zůstal na ní ležet. Jako by uprostřed divokých vln bylo nějaké místečko klidu. Jako by uprostřed toho řádícího živlu se jeho část stala docela nehybnou, pevnou a spolehlivou skleněnou deskou. Ten bezvládný muž ležel na ploše dvou nebo tří čtverečních metrů jako tuleň na ledové kře. Nevěřil jsem svým očím. Jakási neznámá síla ho držela nad vodou. Dno jeho člunu se zmítalo ve vlnách opodál. Něco takového jsem viděl poprvé v životě.
Jak jsem přiblížil na dosah, zpomalil jsem rychlost a nahnul jsem se přes okraj loďky. Uchopil jsem toho člověka a všemi silami jsem ho táhl do člunu. Byl docela bezvládný, ale brzy se mi ho podařilo dostat do lodi. Potom jsem obrátil loď a zamířil jsem do vzdálené zátoky. Tam byly už vlny klidnější. Několik běžných křísících zákroků a trocha pálenky Barack ho přivedla k vědomí. Sotva se probral, zasípal:
"Díky tobě, Gertrudo! Díky, žes mne zachránila."
Žádnou ženu jsem tam ale neviděl. Jsem ale pevně přesvědčen, že se tam stalo něco naprosto neobvyklého, co odporovalo všem známým fyzikálním zákonům. Muž, který se mi později představil jako Hermann Lang, mi později vypravoval o své zesnulé manželce. Neviděl jsem tam žádnou další osobu. Nechápu tedy, kdo ho držel nad hladinou uprostřed toho rozbouřeného živlu. Možná to byl jeho anděl strážný, který mu z Boží milosti přišel na pomoc v podobě jeho zesnulé manželky, anebo snad opravdu to byla ona sama, která snad už pohlíží Pánu Bohu tváří v tvář a rovná se v tom andělům. Jen Bůh to ví."

7. Zamyšlení: Soud
Smrtí končí doba cílevědomého, zodpovědného jednání. Prožitý život v sobě obsahuje provedené rozhodnutí a to, co z něho pro skutek a dílo vyplývá. Člověk vystupuje z omezenosti a uzavřenosti pozemského bytí. Ocitá se v bezprostředním spojení s nadpřirozeným základem všeho jsoucna, který je mu osobně blízký. Lidské dějiny, které byly dosud uzavřené, se otevírají. Přitom ovšem pozbývá možnost další volby mezi ANO a NE. Každý zůstane v takovém stavu, do něhož dospěl: kdo stačil říci Bohu své ANO a plně je prožít, ten se navěky odpoutává v zakoušení naprosté svobody a úplného spojení a naplnění. Kdo však uvázl v negaci, navěky zkamení v izolaci.
V okamžiku smrti, kdy se tělo neodvratně rozkládá, vzniká stav, který se shrnuje v jednu ze dvou možností: láska, příklon k Bohu, nebo nenávist a odklon od Boha. Lidsky se to objasňuje pomocí představy soudu. Není to však soud na způsob zevně vyneseného výroku, ani na způsob soudu v lidském myšlení, nýbrž má stránku vnější a vnitřní. Je to změna doléhající na člověka neodvratně zvenčí, a současně ho zasahující do nejskrytějších oblastí jeho nitra.
Na rozdíl od všeobecného, veřejného soudu, který přijde zvenčí a zároveň zasáhne až do hloubi nitra všechny rozumné tvory, při zvláštním, soukromém soudu je takto, vnitřně náhle zasažen pouze ten jedinec, který právě zemřel. (Žd 9, 27)
Lidská duše pokračuje jakousi umocněnou setrvačností ve směru nastoupeném během lidského života: to znamená buď ráj (Lk 23, 43), nebo peklo (Lk 16, 23). Duše spravedlivých, které jsou v okamžiku smrti prosty všech hříchů a trestů za hříchy, dosahují prudkým rozmachem naprosté, neomezené svobody, jakož i naprostého, úplného poznání (I Kor 13, 12). Toto místo blaženosti a tento stav dokonalé nadpřirozené blaženosti (67) trvají věčně. Naproti tomu duše těch, kdo umírají ve stavu osobní nespravedlnosti a tvrdošíjného odporování lásce, pravdě, dobru, ba samotnému jsoucnu, trpí naprostým omezením své svobody, jakož i úplným zastřením bezprostředně blízkého a známého vrcholného cíle poznání. Tak i tato vypjatá zatvrzelost nějakého člověka ve zlu a lpění v nicotě pokračuje i po smrti jakousi křečovitou utkvělostí na odmocňování svobody lidské duše. Také toto místo utrpení a tento trpný stav mají věčné trvání.
Pokud by však někteří lidé ve své omezenosti a slabosti dospěli k nedůslednosti v konání spravedlnosti a v životě naprosto ztotožněném s řádem, který Bůh vtiskl všemu tvorstvu, pak by ve chvíli smrti byli patrně zatíženi lehkými hříchy. Jsou to lidé, umírající ve stavu, v němž se sice zásadně rozhodli ke své víře v Boha, ale neprováděli toto rozhodnutí ve svém životě až do posledních důsledků.
Podobně pokud by zase jiní lidé ve své omezenosti a slabosti dospěli k nedůslednosti ve svém soustavném uchylování se od pravdy, lásky, dobra a samotného jsoucna, pak by v okamžiku smrti byli zřejmě zatíženi časnými tresty za hříchy, kterých upřímně litovali.
Pro uvedení do nebeské blaženosti by však duše prvých i druhých ještě nebyly způsobilé, a také trest věčného zatracení by neodpovídal jejich vině. Když se duše člověka po rozpadu těla setkává s Bohem, uvědomí si nedostatek své lásky. Tváří v tvář Boží lásce trpí člověk mimo jiné také nedostatkem vlastní lásky. Písmo svaté připouští, že je zde zvláštní místo jako nějaký přechod, propouštějící do nebe pouze ty duše zemřelých, které prodělaly proces očišťování, v němž se ocitají ve stavu trpného podléhání očistě (68).
Důkaz přítomnosti a trvání očistce spočívá ve svědectví, zejména latinských otců. Přítomnost a trvání očistce lze rozumně odůvodnit Boží svatostí a spravedlností. Boží svatost vyžaduje, aby jedině a pouze duše úplně spravedlivých lidí byly přijaty do nebe. Boží spravedlnost zase vyžaduje, aby dosud trvající tresty za hříchy byly odpykány, avšak zakazuje, aby duše spojené s Bohem v lásce, navěky podléhaly úplnému zatracení. Důvodně lze tedy předpokládat střední místo a stav, jehož účelem je konečná očista, a který má tedy omezené trvání (69).
Psychologické objasnění zvláštního, soukromého soudu po smrti je dáno způsobem poznání, jaké má duše, zbavená těla, a které poznává idejemi přímo vlitými Bohem. Soukromý soud tedy není psychologicky nic jiného, než myšlenkové osvícení svědomí člověka Bohem. V okamžiku, kdy duše definitivně opouští tělo, odkryje se duši nejen dokonalé sebepoznání, ale také Boží spravedlnost a všechny milosti, kterých se jí dostalo. Tím vyniknou její zásluhy a viny. Soud nastává vlitím vědomí odměny či trestu, odpovídajícím minulému životu. Tím nastává pro duši nový život, buď blažený ve vrcholné Lásce či aspoň v naději na šťastné spočinutí ve vrcholné Lásce, Pravdě a Dobru, nebo smutný v beznadějném odloučení od Lásky, Pravdy a Dobra.
Současně s tímto pojetím, uznávajícím zvláštní, soukromý soud po smrti člověka a důsledky tohoto soudu jako subjektivní stav, je však třeba brát v úvahu skutečnost, že se lidská duše po tomto soudu odebírá na nějaké místo.

Co je očistec ?
Z posmrtného života zajímá člověka zvláště očistec. Vždyť ten, kdo je v nebi, dosahuje blaženého naplnění, kdežto ten, kdo smrtí v těžkém hříchu navěky ustrnul v odklonu od Boha, zůstává nehybný a beze změny. Zato v očistci se představuje něco, co znamená nějakou posmrtnou změnu.
Očistec není místo a stav zkoušení, neboť duše se ve ctnosti osvědčily, nýbrž je to místo a stav milosti i pokání, vedoucí ke konečné blaženosti. Učení vykoupeného Božího lidu o očistci vyhovuje lidské přirozenosti, ba přímo se vnucuje rozumné úvaze. Podle této nauky o očistci lze i největším hříšníkům v poslední hodině pomoci, když se jen chtějí odvrátit od zla a zatouží se vydat správnou cestou. Toto učení naplňuje křesťana spasitelnou bázní, aby všedními hříchy neurážel Boží spravedlnost a ochotně a trpělivě snášel v pozemském životě tresty za hříchy, dokonce aby si také dobrovolně ukládal kajícné skutky. Podporuje ho také v něžné úctě k duším zesnulých.
Přesto však učení o očistci má mnohé odpůrce a protivníky. Dlužno ovšem připomenout, že katolická církev se závazně nevyslovuje o různých očistcových okolnostech, nýbrž pouze učí, že očistec je, a že duším v očistci lze pomoci modlitbami, dobrými skutky a odpustky. Prosté a dávno vyvrácené námitky proti těmto dvěma článkům víry jsou, že prý učení o očistci nemá žádnou oporu v Písmě svatém, a že první křesťané prý nečinili mezi mrtvými žádné rozdíly, ba modlívali se prý i za svaté, a že očistcové tresty odporují Božímu milosrdenství. Vyskytuje se však i námitka, že učení o očistci není původně křesťanské, ale že bylo do křesťanství přeneseno od pohanů.

Učení o očistci u různých národů
Pravda je, že stopy učení o očistci objevujeme u četných národů, ale ty dávají za pravdu nauce katolické církve. O tom svědčí sestup Inanny do podsvětí z eposu Gilgameš a Enkidu, sestup Ištary do podsvětí z akkadských mýtů. Nejsou-li to zbytky prazjevení, tedy dokazují, že učení o očistci těsně souvisí s výroky rozumu.
A) Staří Egypťané učili, že Osiris, sluneční bůh, stvořil všechny lidské duše. Mnohé duše, zapomínající na svůj božský původ, poskvrňují se různými poklesky. Po smrti podléhají dvojímu soudu: předně ještě na zemi rozhoduje čtyřicet soudců, je-li zemřelý pro své ctnosti hoden, aby jeho tělo bylo balzámováno, nebo nikoli. V egyptské Knize mrtvých je uvedeno čtyřicet přikázání a každé z nich hlídá bůh či bohyně. Egypťané věřili, že duše nespravedlivých zemřelých se přestěhují do zvířat; tato pouť začíná, sotva tělo podlehne rozkladu. Druhý soud se děje v podsvětí, kam doprovází duše mrtvých Anubis, bůh s vzhledem psa; podsvětí je odděleno od pozemské oblasti velkou vodou. Převozník (podobný řeckému Cheironovi) je přeplavuje k protějšímu břehu. Tam je očekává Osiris jako spravedlivý soudce. Duše spravedlivých se podrobují lehkému očisťování, trvajícímu devět roků. Pak požívají úplné blaženosti v blízkosti božstva (Osiris). Nesmrtelnosti však ještě nedosahují. Té se jim dostane až za tři tisíce let, kdy nastane den vzkříšení těla. Naproti tomu duše hříšných jsou Osirisem odsouzeny k putování různými pozemskými zvířaty na dobu tří tisíc let. Pokud se za tuto dobu dostatečně neočistí a nenapraví svou vinu, pak musejí podstoupit ještě další očistné tresty, aby posléze spojily s Osirisem (70).
Vedle balzámování těl zemřelých spravedlivých také způsob pohřbívání a s tím spojené obřady poukazují k očisťování duší po smrti.
Srovnáme-li názory starých Egypťanů o očisťování duší s učením katolické církve, je jasné, že je v něčem podobné, avšak v mnohém se zase liší. Učení katolické církve odmítá názor o posmrtném stěhování duší, ani nestanoví dobu, po jakou se děje očisťování. Také nelze přehlédnout, že podle názoru starých Egypťanů se lidské duše po smrti očisťují ode všech hříchů (vč. těžkých) a osvobozují, což katolická věrouka odmítá.
B) Staří Indové uctívali nejvyššího boha Indra (slunce), později učili panteismu, kdy jim svět byl zjevením neviditelné moci, označované Brahma. Ve vedách vystupuje trojí božstvo: Brahma jako původce světa, Višnu jako zachovatel a obnovitel, Šiva jako ničitel. Brahma se totiž zjevoval ve starých bozích a představoval se jako moc tvůrčí, zachovávací, ale i zhoubná. Brahma se však zjevoval také v tvorech i v člověku. Sotva se lidská duše po smrtí oddělí těla, jdou jí vstříc dobří duchové, vyslaní bohem Višnu, ale i zlí duchové, vyslaní bohem Šiva. Každá duše je zavedena k městu soudce Jamy. Jeho písař podrobně zná myšlenky a skutky každého člověka. Jiný služebník váží na váze dobré a zlé skutky. Všechny duše se musí vrátit na zem a přebývat zde po deset dní, než bude vynesen rozsudek soudce Jamy. V té době kladou příbuzní zesnulého na jistá místa pokrmy, kterými se má duše mrtvého živit. Po deseti dnech jsou duše spravedlivých poslány do jednoho z nebeských rájů či vyšších světů. Nejvyšší z nich je město Brahmovo. Duše zlých odcházejí do Naraku, místa trestů. Tam jsou podrobeny různým mukám. K odčinění svých vin se převtělují do rostlin, živočichů nebo i lidí nižších kast. Zákoník Manův podrobně určuje, jaké utrpení má duše hříšníka po smrti podstoupit. Čím je hříšník větší, tím nižší je bytost, do které se jeho duše po smrti musí vtělit. Duše lakomého a pyšného člověka přechází po smrti z nejvyšší kasty brahmínů (kněží) do nižší kasty kšatriů čili bojovníků, z kasty kšatriů do ještě nižší kasty vaisjů (zahrnující zemědělce, řemeslníky, obchodníky), z kasty vaisjů do kasty sudrů (sluhů), a z kasty sudrů do kasty pariů (žebráků).
Krádež jako velké provinění způsobuje, že duše zlodějů se po smrti musí vtělit do živočichů. Kdo kradl med, stává se hmyzem, kdo kradl obilí, stává se labutí, kdo kradl maso, stává se sokolem. Brahmín, který se opíjel, stává se po smrti červem. Kdo v životě zlořečil bohům, čeká jeho duši po smrti nejtěžší putování. Vtěluje se do rostliny, pak do zvířat, nakonec do lidí. Tak je podle Inda celé jeho okolní prostředí zabydleno různými duchy, které se očisťují. Odtud vyplývá velká úcta ke zvířatům, rostlinám a celému okolnímu životnímu prostředí, kterému se nemá v jeho oduševnělosti činit žádné násilí, aby se tak trpícím duším nepřitěžovalo. Rozlišuje je devatero stupňů očisťování, kterými má kterákoli zlá duše projít dříve, než se dostane k blaženosti u Brahmy. Brahma stanoví k očisťování dobu 12.000 božských let, což znamení čtyři a půl miliónu našich lidských roků.
Pro ty, kdo by se během této doby neočistily, není spásy. Šiva je odvádí do Onderahu, místa věčného zatracení.
Duším, očišťujícím se po smrti v jiných tvorech, lze pomoci zkrátit jejich utrpení. Smírné oběti pozůstalých za duše zemřelých jsou pro Indy velmi důležité. Je to určeno za povinnost nejstaršímu synovi. V případě bezdětnosti dovolovaly staroindické mravy, aby bratr bezdětného muže obcovoval s jeho ženou (dokonce ještě za jeho života), dokud mu neporodí syna, který by za svého domnělého otce přinášel po jeho smrti smírné oběti. Vdova po muži obřadně pohřbívaném žehem se upalovala s manželem mj. proto, aby zkrátila dobu očisťování jeho duši.
Duše zemřelých jsou v úzkém spojení s dušemi pozůstalých, kteří jim při každé hostině odkládají stranou pokrmy. Hlavní památka (Sradda) všech zemřelých je v Indii v květnu. Tehdy brahmíni přinášejí ve svatyních oběti za mrtvé a spolu s lidem se za ně modlí.
Pokud se lidská duše měla vyvarovat posmrtného vtělení do nižšího tvora, člověk měl během života odčinit spáchané hříchy, a to modlitbou, postem, obětmi, sebetrýzněním, jdoucím až k sebevraždě.
Proti brahmínskému učení vystoupil Buddha. Přidržel se učení o převtělování duší, ale brahmínské oběti odmítal. Podle Buddhy se duše očisťují nikoli tresty, nýbrž jeho pravdou. Důsledkem této pravdy v životě je odstraňování zážitku utrpení právě tak, jako pocitu štěstí, až ke konečnému vyhasnutí života v nirváně. Buddhovo učení však doznalo během doby a v různém prostředí značných změn (71).
S ohledem na indické nauky nutno uznat, že jsou v něm některé myšlenky blízké učení katolické církve o očistci. Je to předně představa soudce, který dokonale zná touhy a skutky každého člověka, jakož i představa někoho, kdo po smrti člověka tyto jeho skutky váží, pokud jde o jejich dobro a zlo. Tomu odpovídá křesťanské pojetí zvláštního, soukromého soudu. Indové však připisují posmrtnému soudci desetidenní lhůtu k vynesení rozsudku. Dále také domněnkou, že duše jsou stejné podstaty jako jejich nejvyšší původce, a že z něho vyplynuly, a také, že i duše nespravedlivých a zlých lidí mohou po smrti dosáhnout spásy, rozcházejí se staří Indové s naukou katolické církve. Duše v očistci v Boha jen věří, ale dosud Ho nevidí (II Kor 5, 7), avšak tato jejich víra a naděje není nová, protože musela začít ještě v pozemském životě. Nelze tedy souhlasit s Buddhovým názorem, že nějakým zvláštním novým učením, totiž Buddhovou naukou, mohou být duše v očistci osvobozeny.
C) V perském kulturním okruhu se po původním monoteismu, zahrnujícím víru v posmrtnou odměnu dobrých a trest zlých, ujal zaroastrismus. Zaroaster se uchýlil k dualismu světla Ormuzda (Ahuramazda) a tmy Ahrimana. Zaroaster dostal od Ormuzda slovo života (Zend-Avestu), které zapsal v pěti knihách. Podle nich je veden boj mezi Ormuzdem a Ahrimanem, který trvá dvanáct tisíciletí. Ormuzd stvořil pro tento boj dobré duchy: šest archandělů, 28 nebeských vojevůdců a mnoho Fernerů, tozn. andělů; Ahriman zase stvořil nekonečný počet Devů, tj. zlých andělů.
Když zemře člověk, Fernerové a Dévové bojují o jeho duši. Tento boj trvá tři dny a tři noci, a v té době je třeba se usilovně modlit za duši. Nato se Fernerové ujímají spravedlivých, kdežto Dévové uchvacují duše zlých. Poté musí jejich rozsudek vyslovit Ormuzd. Po vynesení rozsudku vede ameša-špenta Bahman duše spravedlivých za doprovodu strážce hvězd mostu Činavatu (Sura) do sídla blažených. Naproti tomu duše zlých se po rozsudku svrhují do propasti Duzakhu, kde jsou za trest vystaveny utrpení. Tyto tresty však mohou být zkráceny modlitbami a dobročinností pozůstalých. Duzakh tedy nebyl pro Peršany peklem, nýbrž očistcem, z něhož může být vysvobozen i Ahriman. Osvobození duší všech hříšníků i samotného Ahrimana pomocí světového ohně, jakož konečné smíření Ahrimana s Ormuzdem odporuje nauce katolické církve. Obřadní uctívání zesnulých se u Peršanů koná vždy v měsíci listopadu. Vstup do Duzakhu se takto koncem roku otevírá vždy na pět dní, a duše, které už odtrpěly své viny nebo jim byly jejich tresty sníženy působením pozůstalých, jsou propouštěny do sídla blažených. Mnozí však musejí v tomto místě utrpění setrvat navěky (72).
D) Zabýváme-li se židovským pojetím očišťování duší, pak mezi různými židovskými náhledy výrazně vyniká názor farizejů. Ti zdůrazňovali nesmrtelnost lidské duše, hlásali posmrtnou odplatu dobrých a potrestání zlých. Podle svého rozlišování duší zlých, duší dobrých a duší dokonalých, stanovili také trojí posmrtné místo pro duše: duše zlých i duše dobrých přicházejí po smrti do podsvětí (Lk 16,22), v prvém případě hlubokého a tmavého, ve druhém případě mělčího a světlejšího; duše dokonalých přicházejí do nebe, kde zůstávají až do zmrtvýchvstání (73). Duše dobrých se po smrti očišťují, ale ne nějakým putováním, nýbrž jakýmsi směšováním nebo vštěpováním, které spočívá v tom, že každá duše dobrého člověka se svými vlohami a silami po jisté době pobytu v podsvětí vštěpuje do duše některého zbožného člověka na světě a s ní přebývá v jednom těle. Zásluhy a skutky dotyčného člověka se připisují také duši v něm spolubydlící, která se tak očišťuje, až se stává úplně dokonalou, takže může přejít k dokonalým duším v nebi a k Bohu (74).
Evangelia dokládají židovskou domněnku, když uvádějí, že Syn člověka byl pokládán za Eliáše, Jeremiáše nebo jednoho z proroků, nebo i za Jana Křtitele, jenž měl podle toho přijít po smrti na svět (Lk 9, 8-9). Zejména příchod Eliášův na svět býval spojován s příchodem Spasitele (75). Tyto domněnky patrně souvisejí s naukou o posmrtném vštěpování duší dobrých lidí.
Saduceové, na rozdíl od farizejů, zásadně popírali nesmrtelnost duše, a tedy posmrtný trest i odplatu, jakož i očišťování některých lidských duší.
Kabbalisté-mystikové (76) se domnívali, že lidé stojí výše než andělé, takže duše spravedlivých hned po smrti vstupují do nebe, duše nespravedlivých však do pekla, kde se očisťují, aby po znovuzřízení (apokatastasi) byly také ony přijaty do nebe.
Samaritáni připouštěli nesmrtelnost lidské duše. Přitom věřili v podobný osud lidských duší po smrti jako kabbalisté-mystikové, ale s tím rozdílem, že očekávali spásu zatracených duší od budoucího velkého spasitele.
Esséni (77) sice popírali vzkříšení, protože tělo pokládali za vězení duše. Těla však měli za pomíjivá, kdežto duše jsou nesmrtelné. Pokud duše obstojí v tělesném vězení, mohou se pak radovat ze své svobody. Duše dobrých lidí se po smrti dostávají do blaženého místa, duše zlých do místa utrpení. Esséni neuznávali očišťování duší.
Farizejská nauka o třech místech, kam byly duše zesnulých odkazovány, se shoduje s učením katolické církve o nebi, očistci a peklu. Duším v očistci se pomáhá vštěpováním, a tím se naznačuje duchovní spojení očišťujících se duší s dušemi žijících spravedlivých lidí. Avšak naukou, že se očišťované duše vrátí znovu v tomto čase na svět, aby zde ještě přebývaly v nějakých tělech, se farizejové liší od nauky katolické církve.
E) Řecko-římský kulturní okruh: Lidské duše po smrti podléhají soudu tří soudců (Minos, Aeacus, Rhadamanthus). Duše zesnulých pak pobývají v místě zvaném Hades či Orcus. To se rozdělovalo na Elysium (místo posmrtného pobytu duší spravedlivých) a Tartarus (místo vyhrazené duším zemřelých zločinců a rouhačů bohů). Kromě toho řeka Lethe protékající místem Elysium, oddělovala od něho zvláštní místo; zde se kají duše menších provinilců, aby po napití z řeky Lethe pozbyly paměť a vrátily se na svět v lidských tělech (78).
Homér uvádí, že Odysseus sestoupil k duším zemřelých do podsvětí. Naplnil jámu krví obětních zvířat, aby se kolem poletující duše napily a tak občerstvily. Podle Homérova podání (79) se staří Řekové domnívali, že duše zesnulých se občerstvují krví obětovaných zvířat. Ti, kdo jim takové dobrodiní prokazují, mohou se nadít odměny od duší zesnulých. Proto předpověděl věštec Teresias Odysseovi šťastný návrat do vlasti a další životní osudy. Duše zemřelých žijí věčně a podobají se stínům, kterých se nelze dotknout. Marně tedy chtěl Odysseus obejmout vlastní matku, neboť její duše mu pokaždé unikla. Duše zesnulého Agamemnona je smutná, pláče. Třebaže Achillova duše je snad nejslavnější mezi dušemi v podsvětí, přesto by Achilleus raději sloužil ve dne v noci nejchudšímu rolníkovi, než aby vlád duší v podsvětí. Duše v podsvětí prožívají smutný úděl. Kolem Odyssea se jich shromažďoval značný počet s velkým nářkem. Tento smutný stav duší však netrvá navěky. Většina duší se časem očistí a bude připuštěna do Elysia k radovánkám ve společnosti bohů. Pouze duše velkých hříšníků a bohorouhačů po smrti trpí věčně.
Mezi starořeckými mysliteli dlužno uvést Pythagoru. Pythagoras (80) věřil ve svrchovaného boha, jenž nemá počátek, zatímco všechno ostatní časem vzniklo. Lidské duše byly původně v bohu, avšak později se provinily, a proto byly zapuzeny a uvězněny do těl. Po pozemské smrti jsou čisté duše vykoupeny. Duše zlých a nespravedlivých lidí po smrti se musejí vtělovat do různých zvířat. Tam se mají očišťovat. Teprve po očistě dosahují místa blaženosti. Některé však zůstávají navždy uvězněné v Tartaru, kde je věčně trápí Erynnie čili Lítice.
Také Sokrates (podle dokladů Platona a Xenofonta) věřil v nejvyššího spravedlivého boha, od kterého pochází všechno dobré a krásné. Také on věřil v nesmrtelnost lidských duší, které se vyronily z boha. Duše se podstatně liší od těla. Podle něho přirozeně žijí samostatně, takže nepotřebují ke své blaženosti hmotné tělo. Lidský život je pro ně vyhnanstvím. Duše spravedlivých lidí se po smrti dostávají do původní vlasti, kdežto duše zlých podléhají ještě dalším trestům. Sokrates patrně věřil v posmrtnou očistu duší. Jeho věrný žák Plato se o tom zmiňuje (81). Plato připomíná duše těch, kdo v tomto světě poněkud dobře žili, takže odešli z tohoto světa s menšími vinami. Jdou do podsvětí a dostávají se k jezeru Acheron; tam se očisťují, aby mohli dojít slávy v Elysiu. Dále Platon uvádí duše nelítostných vrahů a svatokrádežníků, které se po smrti nepřipouštějí k očistě a zůstávají stále v Tartaru. Duše některých zemřelých vrahů a násilníků, kteří své zločiny spáchali za polehčujících okolností, anebo jich pak litovali, se podle Platona dostávají také do Tartaru, ale pouze na jeden rok. Potom vlnobití vyplavuje duše vrahů do Kokytu, kdežto duše násilníků proti otci a matce jsou přiváděny do Pyriflegethonu. Odtud je proud unáší k jezeru Acheron, kde úpějí a prosí o pomoc duše svých obětí, aby jim dovolili dostat se do jezera. Pokud je uprosí, dosahují blažeností, pokud nikoli, proud je unáší zpět do Tartaru, a odtud zase stálým koloběhem k jezeru Acheron, až se jim podaří usmířit duše svých obětí. Do Elysia se dostávají především duše lidí, kteří se už během pozemského života očišťovaly. Toto očišťování duše se děje jednak poznáváním (82), čímž se člověk připodobňuje bohu, (83) jednak osvojováním si ctností (84), přičemž má velkou úlohu ochotné přijímání utrpení (85), jakož i modlitba (86). Plato totiž ztotožňoval poznání s mravností (87).
Řecká představa o nesmrtelnosti duše a biblické poselství o vzkříšení mrtvých bývají chybně považovány každá za poloviční odpověď na otázku o věčném osudu člověka a obě bývají spojovány dohromady jako při sčítání. K tomu, co řecké vědění již dříve vědělo o nesmrtelnosti duše prý bible připojila ještě zjevení, že na konci dnů budou vzkříšena i těla, aby pak navždy sdílela osud duše - zavržení nebo blaženost.
Proti tomu musíme trvat na tom, že se původně nejednalo o dvě doplňující představy. Každý z obou pohledů dlužno chápat jen jako pokus o úplnou odpověď na otázku o lidském osudu. Základem řeckého pojetí je představa, že v člověku jsou spojeny dvě cizí podstaty, z nichž jedna (tělo) se rozpadá, zatímco druhá (duše) sama o sobě je nepomíjející a proto sama v sobě nezávislá na jiné bytosti, trvá dál. Teprve tím, že se podstatně oddělí od jí cizího těla, přichází duše k svému plnému uskutečnění. Vedle toho postup biblického myšlení předpokládá nerozdělenou jednotu člověka (88).
Jako Řekové, tak i staří Římané uznávali podsvětí. Ovidius barvitě líčí Orfeovu cestu do podsvětí za zemřelou manželkou Eurydikou (89). Vergilius (90) vypovídá o podsvětí podobně jako Homér, ovšem přidává barvitosti líčení. Pokud jde o očistec, Vergilius uvádí, že se duše některých hříšníků po smrti očišťují ohněm a větrem tak dlouho, dokud se vina nesmaže. Toto místo připomíná sv.Augustin, přičemž uvádí, že tím básník naznačuje posmrtné očistcové tresty (91).
Stoikové většinou považovali duši za smrtelnou. Lidská duše sice po rozpadu těla žije, ale při všeobecném požáru světa zaniká. Cicero však věřil nejen ve jsoucnost boží, ale také v nesmrtelnost lidské duše a v její očišťování. Učil, že každý, kdo dobře prošel životní dráhou, po smrti se hned vrátí ke hvězdám, kdežto ten, kdo vedl nezřízený život, bude trpět po smrti. Duše zlých lidí musejí po smrti vejít do těl zvířat, aby dosáhly očisty (92).
F) Víra v očistec se vyskytuje také u národů v muslimském kulturním okruhu. Dokládají to muslimské texty: Každý smrtelník musí sestoupit do Gehenny, poněvadž je to tak nařízeno od Pána; ale spravedliví mají být od ohně Gehenny jedou osvobozeni, kdežto bezbožní v něm zůstanou navěky (93). Sura XLVI Al´ahkaph učí: Každý obdrží svým zásluhám přiměřenou míru odplaty v ráji, nebo trestu v Gehenně; zbožní věřící však nakonec budou od trestu Gehenny osvobozeni. Podle prorokova předpisu vykonávají muslimové modlitby za zesnulé, aby dosáhli odpuštění hříchů.
G) Starogermánský a staroslovanský kulturní okruh zahrnoval rovněž názor o posmrtném životě lidské duše, který se v mnohém neliší od názorů starých Peršanů a Řeků. Staří Germáni věřili, že po smrti každého člověka jdou dobří duchové, poslaní od nejvyššího boha Votana, vstříc těm, kdo v pozemském životě vynikli statečností; kdežto zlí duchové, poslaní duchem zla (Loki), jdou po smrti zbabělých, slabých a líných lidí vstříc jejich duším. Zlí duchové svádějí zápas s dobrými duchy o duše zesnulých, aby je odvedli do podsvětí. Mužice Modgudr stojí na stáži u mostu přes řeku Gjalu a pouští jen ty, nad nimiž je vynesen rozsudek. Votan pak přijímá duše hrdinů do místa blaženosti (Valhalla). Další místo v podsvětí je hluboké jezero Nastrand. Tam jsou navěky trestány duše vrahů a jiných těžkých provinilců. Třetí místo v podsvětí je Hel, kde vládne Hela. Tam přicházejí duše těch, kdo zemřeli stářím nebo nemocí aniž by v životě hrdinsky vynikli, aby se očistili. Na konci věků zaniknou Valhalla i Hell ve světovém požáru a duše statečných budou navěky žít v Gimmle (Himmel), kdežto duše zlých zůstanou v Nastrandu. Hell je tedy očistcem a místem očisťování.
Staří Slované věřili v jednoho starého boha (Praboh, Svéboh, Svojboh), kterému však připisovali dobré i zlé vlastnosti. Zosobněné dobro jim byl Bělboh (bůh světla - Ormuzd), kdežto zlo jim zosobňoval Zloboh (Ljutbog, Černoboh, Ahriman). Slované věřili v nesmrtelnost lidské duše a v posmrtný život. Jako indické ženy tak i slovanské se po smrti svých manželů vrhaly do ohně, aby zároveň s nimi byly upáleny a přišli s nimi do ráje. O lidské duši se domnívali, že sídlí v hrudi člověka, a po smrti opouští tělo a odlétá v podobě ptáka. Je-li dobrá, tedy v podobě krahujce, kdežto je-li to duše těžkého provinilce, pak v podobě sovy. Teprve po pohřbení těla odchází duše po stříbrném mostě do navi, kde podléhá soudu. Duši dobrých lidí je dovoleno vejít do jasného místa, kde vládne Svéboh. Duše zlých lidí odchází do místa zármutku ad, kde vládne Černoboh s běsy, kteří trápí duše. Na konci věků zvítězí Svéboh (Svaroh) pomocí Triglava (Pána nebe, země i podsvětí, který byl uctíván zejména starými Polabany) nad Černobohem (později nazývaným též Drakem, Trutem, Čertem, Krakem) a uvede jej i s jeho běsy do místa blaženosti. Ad tedy není peklo, nýbrž očistec, ze kterého se duše po vytrpěných trestech nakonec dostane do místa blaženosti (94).

Co je podstatou očistce ?
Očistec je místo přechodu duší spravedlivých lidí, kteří jsou v okamžiku smrti zatíženi lehkými hříchy nebo časnými tresty za hříchy. Tyto duše zemřelých jsou dočasně v místě a ve stavu, kde se očisťují. Očistec je pro ně přechodný stav a přechodné místo. Podstatou očistcového stavu je dočasné vyloučení duše z oblažujícího patření na Boha. Na základě předchozího zvláštního soudu má však duše jistotu, že tento stav a místo jsou přechodné, a že dosáhne úplného spojení s Bohem. Duše však zatím trpí, protože k její odloučenosti od Boha se váže další utrpení, mající smyslový ráz (95). Zdá se, že toto smyslové utrpení má vyrovnat jistou upřílišněnost náchylnosti duše ke spojení s tělem, která zůstala v duši daného člověka po smrti.
Odpuštění dosud neodpuštěných hříchů se děje úkonem lítosti (96), ale pouze v pozemském životě, totiž při spojení lidské duše s příslušným tělem. To znamená, že lítost jako pronikavá změna v duši, zahrnující příklon k Bohu a odklon ode všeho, co souviselo s hříchem, důsledně proniká také dané tělo. Tento úkon lítosti, který je v duši vzbuzen po příchodu do očistce, nepůsobí ani zrušení ani zmenšení trestu za hříchy, protože tento úkon už nezasahuje příslušné tělo, neboli je tělesně neúčinný. Z hlediska lidí žijících v tomto světě je tedy očistec především stav duše, zatímco místo, kde se tato očista děje, je proměnlivé.
Duše zesnulých podstupují očistcové tresty ochotně a v blahé naději, že jejich utrpení je dočasné, resp. že je v něm proces umenšování trestu a oslabování utrpení až do jeho úplného vyloučení s tím, jak se samy duše zdokonalují v lásce k Bohu. Duše v očistci tedy nepřijímají trest jenom trpně. Přesto, že trest není příjemný, přijímají jej ochotně, ba dokonce po něm touží, aby se překonávám překážek vedoucích k dokonalosti zbavily nedostatků tvé lásky.
Učení katolické církve o očistci se vyvíjí především z ideje spravedlnosti a odplaty. Svědčí o ní však také Písmo svaté. Nejjasnější doklady víry v očistec nacházíme ve II. knize Makabejské (12, 39-46): Po slavném vítězství nad Gorgiášem zpozoroval Juda Makabejský, že někteří z padlých bojovníků měli pod šatem ukryté modloslužebné předměty ukořistěné v boji. To bylo zákonem zakázáno, takže převládlo přesvědčení, že toto jejich provinění bylo příčinou jejich smrti. Přesto však obrátivše se k modlitbě prosili, aby na to provinění, které se stalo, bylo zapomenuto. Šlechetný Juda napomínal lid... a učiniv sbírku, poslal dvanácte drachem stříbra do Jeruzaléma, aby byla podána oběť za hříchy mrtvých, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení, - kdyby totiž nebyl měl naděje, že padlí vstanou, bylo by se domnívati, že bylo zbytečno a neužitečno modliti se za mrtvé a maje na zřeteli, že ti, kteří zbožně zemřeli mají výbornou odměnu složenou. Proto svatá je myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů byli zproštěni.
Z toho jasně vyplývá, že duše mrtvých mohou přijímat pomoc od svých bližních, kteří ještě žijí v tomto světě a na jejich přímluvu mohou být zbaveny hříchů. Je tedy očistec. Modlitby a oběti věřících jsou prospěšné zemřelým, pokud jsou v očistci, i když zemřeli zbožně a svatě, neboť jim může ještě zbývat odpykání časných trestů.
Další místo z Písma svatého, podporující křesťanské učení o očistci, je v listu sv. Pavla Korinťanům (I Kor 3, 12-15). Apoštol uvádí, že dílo každého bude zkoušeno ohněm, tozn. soudem Kristovým. Tím může být poslední soud na konci světa, nebo zvláštní soukromý soud po smrti každého člověka. Ten ukáže, co bylo věčného v působení člověka, a co jen lidského, pomíjivého. Vše ryze lidské, neproniknuté božským, pomine. Dílo samotného evangelia zůstane, ale práci apoštolově se nedostane vytoužené odměny, protože nebyla odvedena správně. On sám se zachrání, ale ne bez obtíží a trestu (oheň). Jde tu o Boží soud, který může být vykonán už zde na zemi, určitě však jím apoštol projde po smrti. Onen trest pak nastupuje po smrti, totiž v očistci.
Apoštol tedy pojednává o dvou druzích spásy: o spáse bez ohně, a o spáse skrze oheň. Vezme-li se toto podání Písma svatého (I Kor 3, 12-15) samo od sebe, může být různě vykládáno. Pravý význam to však nabývá jedině v nauce a životě Církve nebo v pevné ustálenosti křesťanské tradice (97).
Od nejstarších dob nacházíme u církevních Otců, jakož i v bohoslužbě doklady víry v očistec. Tak ve druhém století se Tertullian v souvislosti s učením o duších v očistci odvolává na slova evangelia: Vyrovnej se rychle se svým protivníkem, aby tě snad tvůj protivník nevydal soudci a... ty abys nebyl uvržen do žaláře. Vpravdě ti pravím: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš poslední haléř. (Mt 5, 25-26) Jinde uvádí, věrná žena se modlí za duši zesnulého manžela, zejména ve výroční den jeho úmrtí (98).
Eusebius uvádí v záznamu o pohřbu Konstantina Velikého, že tělo zesnulého knížete bylo vysoko vyzdviženo a množství oplakávajících lidí se modlilo a přinášelo oběti za pokoj jeho duše. Stalo se to dle posledního přání zbožného panovníka, který vybudoval v Cařihradě velký chrám na počest apoštolů, aby na něj pamatovali věřící, až opustí svět (99).
Ve čtvrtém století též sv.Ambrož dosvědčuje, že věřící milánské křesťanské obce konají oběti za zesnulé, a to v den jejich smrti, a i v některých dalších dnech po smrti.
Rovněž sv. Cyril Jeruzalémský píše: Vzpomínáme na všechny věrné zesnulé, ve víře, že prosby, které vysíláme, prospějí jejich duším (100).
Sv.Efrem píše: Zapřísahám vás, bratři a přátelé moji, ve jménu Boha, který mi velí vás opustit, abyste na mne pamatovali, když se shromáždíte na modlitby. Modlitby žijících jsou dobrodiním pro duše zesnulých.
Sv.Jeroným píše v soustrastném listu k Pammachiovi, po smrti jeho manželky Pavlíny: Jiní mužové pokrývají fialkami a růžemi hroby svých žen. Náš Pammachius skrápí posvátný olej Pavlínin balzámem almužny.
Sv.Jan Zlatoústý píše: Nebylo bez dobrých důvodů uloženo od apoštolů, aby se konala pamětní modlitba za zesnulé, poněvadž dobře věděli, že jim z ní vzejde velký prospěch.
Sv.Augustin, který žil na počátku 5. století, má ve svém díle tolik podrobností o očistci, že ho mnozí protestanté omylem považovali za původce tohoto článku víry. Ve skutečnosti to však bylo jen ohlasem víry rozšířené v Božím lidu. Očisti mě, můj Bože, volá světec, v tomto životě a učiň mě takovým, aby nebylo třeba očistného ohně! Se stejnou vroucností prosí za duši zesnulé matky: Ó, Bože srdce mého, prosím Tě za hříchy matky své... A vnukni, Pane Bože můj, svým služebníkům, bratřím mým, jimž sloužím hlasem, srdcem i perem, aby vzpomínali u oltáře Tvého, Moniky, služebnice Tvé... (101)
Rovněž Cyprian, Hilarius a řada jiných učenců dosvědčuje jednotu přesvědčení, že křesťané očekávají svou odměnu za dobrý život a trpí, dříve než se budou moci dosáhnout věčné blaženosti. Víra v očistec tedy není dodatečným výmyslem teologů, nýbrž patří k původnímu obsahu víry vykoupeného Božího lidu.
O víře Božího lidu v očistec svědčí od počátku také nápisy na raně křesťanských náhrobcích v římských katakombách: Na náhrobku sv. Vavřince je uvedeno: Damasus věnuje oltáři ozdobu s prosbou vzhlíží ke svatému mučedníku, spoléhaje na jeho zásluhy. Jinde zase možno číst: Bože, dopřej, aby duše Nektariova byla připočtena ke svatým... Pane, ať není zastíněna duše Venerajina! Na mnohých náhrobcích je vyobrazen Spasitel jako soudce a jemu po boku svatí, kteří jsou přísedícími u soudu, čímž je naznačena důvěra v jejich přímluvu za duše zesnulých.
Hluboká víra Božího lidu v možnost pomoci duším zesnulých je vyjádřena v bohoslužbě. Bohoslužebné knihy potvrzují, že modlitba za zesnulé sahá do nejstarších dob. Už první křesťané vyjadřovali vzpomínku za zesnulé ve mši svaté. Obětovali za jejich duše nejen mši svatou a přímluvné modlitby, ale také almužny a jiné projevy dobročinnosti. Tertullian byl patrně první, kdo se ve svých úvahách teoreticky zamýšlel nad obsahem těchto přímluv při mši svaté. Přitom jasně rozlišoval mezi mučedníky, kteří jsou zcela svatí, a proto je ctíme a připomínáme při mši svaté, aby se za nás přimlouvali u Boha. Pak jsou to ale ostatní křesťané, kteří opustili tento svět, a za ty se modlíme. Přitom od počátku křesťané věřili, že cílem přímluvných modliteb za duše těchto zesnulých je usnadnit či uspíšit jejich očišťování. Ovšem teprve od přelomu prvého a druhého tísiciletí si církev vyhrazuje zvláštní den pro slavení památky všech všech věrných zemřelých křesťanů, jejichž duše jsou v očistci. Tento svátek zavedl sv.Odilo, opat v Cluny, a odtud se šířil do okolí.
S jistými odchylkami uznává očistec a věří v očišťování duší také vykoupený Boží lid východního obřadu. Očistec našel znamenité obhájce mezi Řeky jako Eustratia, který napsal apologii nauky o očistci (102). Také na všeobecném církevním sněmu v Cařihradu (r.680) uznali Řekové prospěšnost modliteb za duše v očistci. Teprve od l0. století začali pronášet některá mylná učení, jako že duše mohou být v očistci očištěny nejen od časných trestů a všedních hříchů, ale také od věčných trestů a smrtelných hříchů. Když se na sněmu v Lyonu (r.1274) jednalo o sjednocení Božího lidu, byl vznesen také požadavek, aby Řekové uznali přesné katolické učení o očistci. Císař Michael sice poslal jménem východních biskupů souhlas s tímto učením, protože je tradičně učili řečtí církevní Otcové. Přesto se v řeckém kulturním okruhu vykoupeného Božího lidu nadále udržovalo odchylné pojetí očistce. Když se znovu jednalo o sjednocení Božího lidu na sněmu florentinském (r.1438-1439), Řekové uznávali, že se smrtelné hříchy v očistci neodpouštějí, nýbrž jenom všední, a se zde očisťují duše od dočasných trestů. Lišili se pouze v povaze očistcových trestů. Obřadní knihy řecké pravoslavné církve jasně mluví o očistci a také pohřební obřady nasvědčují této víře. Proti tomu pravoslavné vyznání víry popírá, že by člověk měl ihned po smrti snášet časné tresty. Konečný rozsudek se prý nevynáší hned po smrti, nýbrž se odkládá až k poslednímu soudu. Během doby mezi smrtí jedince a posledním soudem může Bůh odpustit duši různá provinění, a také je odpouští, když pozůstalí za duše zesnulých prosí a konají oběti. Jednotlivé sekty východní církve jako Arméni a Nestoriáni neuznávají očistec.
Vcelku myšlenka na zemřelé je v Božím lidu natolik zakořeněna, že ji nemohli odstranit ani protestanté. Je příznačné, že předchůdci protestantismu, Viclef a Hus se neodvážili nauky o očistci, která byla tak hluboce zakořeněna v Božím lidu, že se důvodně obávali postavit se proti ní. Teprve Luther zavrhl učení Božího lidu o očistci. Avšak ani on nezavrhl toto učení jednoznačně a naráz, nýbrž v několika fázích. Předně se nejdříve postavil proti odpustkům. Způsob používání odpustků v dějinách církve měl totiž velké slabiny, protože to bylo v rukou lidí, takže nebylo vždy bez vady. Potom lze však u Luthera sledovat, jak přecházel k popírání samotné možnosti odpustků, až posléze zamítl jakékoli spojení mezi pozemsky žijícími věřícími a dušemi zesnulých. Popřel tedy samotný očistec. Nejzavilejším odpůrcem nauky o očistci však byl Kalvín.
Protestanté uváděli proti nauce Božího lidu o očistci vlastně dva důvody. Praktický a naukový. Praktický důvod se vztahuje k jejich zápasu proti zneužívání hierarchie; přitom souvisí zejména s jejich bojem proti zneužívání praktického udělování odpustků a přímluvných modliteb za zesnulé. Naukový důvod pochází z jejich vysvětlování nadměrných zásluh Ježíše Krista při vykoupení Jeho Božího lidu; resp. z ospravedlnění jako něčeho právního, co učinil Kristus sám, bez ohledu na účinnou spolupráci člověka. A dále naukový důvod pochází z předpokladu víry, jako z úplné důvěry v odpuštění.
Po pádu do racionalismu si protestanté utvořili dle svého mínění pohodlnější eschatologii, než k jaké je zaváděli Luther s Kalvínem. Každému člověku, dobrému i zlému, se dostává podle novoprotestantského učení přiměřené odplaty. Tuto odplatu nemůže nikdo popřít, protože se shoduje se zdravým rozumem a vyžaduje ji spravedlnost samotného Boha. Všechno ostatní jsou prý přidané zbytečnosti. Co se týká posmrtné blaženosti duší ctnostných lidí, nový protestantismus souhlasí se starým, avšak výrazně se od něho liší v otázce pekelných trestů. Nový protestantismus rozhodně popírá věčnost pekelných trestů. Bůh prý nemůže trestat časné viny věčnými tresty. Naopak, spíše poskytuje duším hříšníků po smrti, aby se snášením trestů napravily. Duše očištěné těmito tresty budou zakoušet nebeskou blaženost, ovšem nikdy v takové míře, jako duše ctnostných, protože vzpomínka na předcházející neřestný život bude vždy umenšovat jejich blaženost. Tak tedy samotné nebe, do něhož nakonec přicházejí duše všech lidí, ať ctnostných nebo neřestných, v prvním případě ihned, ve druhém o něco později, je u těchto novoprotestantů rozděleno na dvojí - jedno lepší, opravdové nebe, druhé horší, neúplné.
Tento posun v protestantských názorech o posmrtném životě připravovali jejich čelní představitelé. Rozumové důvody je totiž přivedly k uznání, že nějaké očišťování duše po smrti musí být. Tak praví Leibniz: Doba očišťování trvá tak dlouho, dokud je třeba, aby duše poznala zlobu svého předcházejícího trestuhodného chování.
Rovněž Kant filozoficky zdůvodňuje potřeby a trvání nějako středního stavu duše po smrti: Kdyby se učilo, že pekelné tresty jsou jen dočasné, bylo třeba se obávat, že by mnohý řekl: Mám naději, že je přetrpím. Kdyby se ale naopak tvrdilo, že pekelné tresty vůbec nejsou, mohla by vzniknout naděje, uniknout úplně bez trestu i po nejneřestnějším životě. Lituje-li člověk v posledním okamžiku svých hříchů, musel by duchovní, který by mu poskytoval útěchu, uznat za nelidské a ukrutné, kdyby mu měl zvěstovat věčnou záhubu. Vzhledem k tomu, že kněz nestanoví nějaký střední stav mezi věčnou záhubou a úplným osvobozením, následně musí poskytovat kajícníkovi naději na osvobození, tj. slíbit, že kajícného hříšníka třeba i v posledním okamžiku života promění v bohumilého člověka. Toto Kantovo mínění se přibližuje katolické věrouce, ale s tím, že kněz neslibuje, nýbrž ve svátosti smíření skutečně proměňuje kajícného hříšníka v bohumilého člověka, a to i v posledním okamžiku života.
Lessing, vůdce protestantských racionalistů, pojednává o očišťování duší takto: Onen střední stav, ve který církev tradičně věří a jemuž učí, neměli naši reformátoři tak docela zavrhovat (navzdory pohoršujícímu zneužívání v záležitosti odpustků). Není ničím jiným než polepšujícím peklem Platonovým.
Také Herbart zastává názor, že duše hříšného člověka musí být po smrti očisťována útrapami, než dospěje k dokonalosti (103).
Schelling uznává očišťování duší za nutné a hájí je, třebaže nikoli ve shodě s učením katolické církve.
Slezští pastorové ve své proklamaci z roku 1862 uvádějí proti reformátorům v záležitosti očistce, že starší i novější protestantští bohoslovci vystupovali prý vždy jen proti slavným církevním modlitbám za zemřelé, avšak nikdy nebránili tomu, aby se konaly soukromé modlitby za zesnulé, neboť duše se po smrti očišťují (104).
Dnešní protestantští teologové nevybočují z mezí podobného racionalismu. Pokud promýšlejí otázku posledních věcí člověka důsledněji, tedy ve směru psychologizace, kdy spojení lidí žijících ve světě se zesnulými omezují na soucit (105).

Odkazy
67) I Kor 2, 9; II Kor 12, 3-4.
68) II Mak 12, 42-46; I Kor 3, 10-15.
69) Sv.Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, IV, 91.
70) S.Morenz, Äegyptische Religion, Stuttgart 1960; M.Brillant, R.Aigrain, Histoire des Religion, I, Paris 1953; H.Frankfort, Ancient Egyptian Religion, New York 1948.
71) V.Lesný, Buddhismus, Praha 1948; S.Rádhakrišnan, Indická filosofie, I,II, Praha 1961-62; A.F.Wright, Buddhism in Chinese History, London 1971; D.T.Suzuki, An Introduction to Zen Buddhism, New York 1964.
72) R.C.Zaehner, The Dawn and Twilight of Zaroastrism, London 1961; M.Molé, Culte, mythe et cosmologie dans l´Iran ancien, Paris l963; J.Darmesteter, Le Zand-Avesta, Paris 1960.
73) Josephus Flavius, Válka židovská, III, 8, 5; Pozn. Josephus Flavius byl stoupencem farizejské školy.
74) Josephus Flavius, Válka židovská, II, 8, 14; Starož., 18, 1,3.
75) Mal 4, 5-6; Mt 17, 10, Lk 1, 17.
76) Kabbalah označuje původně ústní podání, později však mystickou tradici.
77) Josephus Flavius, Válka židovská, II, 8, 11.
78) M.P.Nilsson, Geschichte der griechischen Religion, München 1961; H.J.Rose, A Handbook of Greek Mythology, New York 1958; W.K.C.Guthrie, The Greek and Their Gods, London 1950.
79) Homér, Odysseia, zpěv XI, XXIV, s.134-149, 290-297, Praha 1940.
80) W.Jaeger, The Theology of the Early Greek Philosophers, Oxford 1947; J.Adam, The Religious Teachers of Greece, Edinburgh 1909;
81) A.E.Taylor, Plato: The Man and His Work, London 1955; F.Novotný, O Platonovi, III, Praha 1949, s.364, 392-395, 431-440.
82) Plato, Ústava, závěr.
83) Plato, Theaites, 176 B.
84) Plato, Faidon, 69 B; Menexenes, 246 B.
85) Plato, Gorgias, 478 A - 480 B; Protagoras, 326 E.
86) Plato, Alkibiades II., 148 C.
87) Plato, Faidros, 250 A.
88) J.Ratzinger, Úvod do křesťanství, Řím 1982 Kř.ak., s.243-244.
89) Ovidius Publius Naso, Proměny, kn.X.
90) Vergilius Maro Publius, Aeneas.
91) Sv.Augustinus Aurelius, De Civitate Dei, kn.XXI.
92) H.Pohlenz, Die Stoa: Geschichte einer geistigen Bewegung, Göttingen 1955
93) Sura XIX Maria, 67.
94) R.Pettazoni, L´onniscienza di Dio, Torino 1955; Z.Kulcsárová a kol., Světové mytologie, Praha 1973.
95) Sv.Tomáš, Sent.,IV, 21q., Is,Iq,c.3.
96) Sv.Tomáš, De Malo, 7, 11.
97) L.P.Arendzen, Purgatory and Heaven, New York 1960; R.W.Gleason, The World to Come, New York 1958.
98) Tertullian, De Monogam., X.
99) Eusebius, k I., c. 71.
100) Sv. Cyril Jeruzalémský, Katech., n.9, 10, 328.
101) Sv.Augustin, Vyznání, kn. IX.
102) V.Loch, Das Dogma der greichischen Kirche vom Purgatorium, Regensburg 1840.
103) J.F.Herbart, Lehrbuch der Psychologie, 2.vyd. s.201.
104) Gutachten der evangelischen Kirchenprovinz Schlesien,
Breslau 1862.
105) P.L.Landsberg, Zkušenost smrti, Praha 1990, s.134, 198.