|
Má můj život nějaký smysl?
Kdo chce najít či lépe objasnit smysl svého života, objevuje, že jde nalezení odpovědi na otázku a touhu ohledně štěstí. Člověk má nejrůznější potřeby, od ryze hmotných jako je potřeba nasycení těla, až po potřebu krásy, a potřeby duchovní a mravní. Tyto potřeby se dají uspokojit hodnotami.
Lidský život se upíná v naději k tomu, že těchto hodnot bude dosaženo. Mladý člověk se připravuje na své životní povolání, milenci se připravují na to, aby se jeden druhému navěky svěřili, rodiče plánují společný rodinný život v naději, že jejich manželství bude požehnáno dětmi.
A co lidé, kteří už mají život "za sebou"? Co mohou staří a nevyléčitelně nemocní čekat od života? Neměli by si spíše zoufat?
Zdá se, jako by jim už nic nezbývalo. Přesto vidíme, že se v nich bere nějaká ohromná síla naděje. Doufají, třebaže někdy nevědí, v co.
Podléhají nějakému sebeklamu?
Spíše je to projev vnitřní životní síly, uskutečnění jedné z největších hodnost lidského života.
Člověk ale nemusí být ani starý ani nevyléčitelně nemocný, a přece odhazuje veškerou naději. Uzavírá se do sebe. Přitom postrádá sílu naplno a radostně žít, ale nemá zase chuť docela odhodit život a zemřít. Vždyť je takové živoření pro mnohé lidi na denním pořádku. Byli jsme "vrženi" do bláznivého kolotoče života, říkají lidé. A ne bezdůvodně. Copak to není tvrdé pro člověka, který by chtěl být pánem svého osudu? A pokud tohle má někdo na svědomí, pak mu patří pohrozit pěstí, a ne se před ním trpně sklánět.
Při tom všem ale máme přece na vybranou. Buď přijmeme názor o nesmyslnosti života, do něhož jsme byli bez našeho svolení "vrženi", že všechno ústí do nicoty, a spokojíme se tím, co je pomíjivé a omezené, a s nechutí budeme žít navzdory tomuto názoru, nebo uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a nad tím vším a dává všemu smysl. Taková volba je před naší svobodou vůlí, ale celou svou bytostí jsme vedeni někam jinam. Navzdory všem, kdo znechuceně mluví o nesmyslnosti života, člověk žije dál. A jak by se vztekal, kdyby mu na ten život někdo sáhl! Samo jádro jeho bytosti, celého jeho vnitřní životní prostředí se brání nesmyslnosti života. Po každé prohře a zklamání se v člověku znovu vzmáhá chuť do života, žízeň po životě. Fráňa Šrámek to vyznává slovy: "Živote, bído, přec tě mám rád!" Už tím, že pokračuji dál v životě, předpokládám nějaký smysl života. Takže člověk hledá odpověď ohledně smyslu svého života.
Ale proč by to měla být zrovna odpověď víry?
Kdekoli se člověk snaží žít opravdu lidsky, kdekoli dobrovolně a svobodně přijímá odpovědnost za svůj život a nesnaží se zbaběle odhazovat vlastní svobodu, všude tam, kde člověk usiluje o něco hodnotného, kdykoli doufá v konečný smysl všeho dění, tak přichází do styku s tím, jehož kulturní tradice nazývá Bohem. Víra v Boha je vždy výsledkem svobodného rozhodnutí člověka. Je to odpověď na základní otázku po smyslu lidského života. Přitom to neruší žádnou z hodnot lidského života, avšak určuje jejich pořadí. Víra nás nezbavuje bolestí, hledání a utrpení. Je však silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Víra dává lidskému hledání, objevování a vynalézání vlastní smysl.
Jenže, když člověk dojde k vědeckým objevům, tak jeho náboženská víra bere za své. Cožpak vědecké poznání nevyvrací poučky víry?
Jisté, je, že Boha nikdy nikdo neviděl. Boha nelze dokázat ve smyslu přírodovědných důkazů. Pojem Boha nutně nevyplývá ani z filozofických úvah. Kdyby tomu tak bylo, tak by nebyli ateisté. Avšak Bůh se nám otevřeně nenabízí ani nevnucuje. Proto můžeme Boha i svobodně odmítnout. V tom je právě to, co vyhlíží jako "slabost" Boha, ale ve skutečnosti je to projev jeho úcty k naší svobodě. Když nás stvořil svobodné, což se nám zdá jako minulost, ale u Boha je to stálá přítomnost, tak nám vzápětí nebude svobodu upírat. Jinak by dělal nesmysly, kdyby stvořené popíral. Kdyby Bůh byl pro člověka naprosto zřejmý a otevřeně by se člověku jednoznačně nabízel, pak by člověk nemohl svobodně odmítnout Boha.
Avšak uspokojivá odpověď na otázku po smyslu života se nazývá Bůh, a věřící člověk má dobré důvody k uznání Boha. Není to však nic snadného. Je třeba se k této odpovědi propracovat, vytvořit pro její přijetí předpoklady, aby ta víra byla pevná a přesvědčená.
Ale jděte! Copak i nevíra nemá dost pádné důvody pro odmítnutí Boha?
Od nejstarších dob měl člověk více nebo méně jasné tušení a představu o Bohu či o bozích. Člověk z toho vyvozoval jisté důsledky. Snažil se totiž Boha či božstvo uctívat a zařizovat svůj život podle toho, co poznal jako božskou vůli. Náboženství vzniká tehdy, když se člověk otevře pro božskou skutečnost, která ho obklopuje a ve které žije. Tato otevřenost a ochota k uznání a respektování dané skutečnosti je v člověku výchozím předpokladem víry. V běžném životě má slovo víra velmi široký význam. Často bývá ztotožňována s náboženstvím, jako zase nevěra s ateismem. Avšak je třeba vědět, že víra v tomto smyslu se ještě nechápe křesťansky, jako odevzdání se člověka Bohu, který se mu osobně zjevuje. Bůh se člověku nevnucuje. Ukazuje se člověku v mnoha znameních, které však nejsou docela jednoznačná, takže tomu, kdo odmítá Boha přijmout, se tato znamení spíše zdají svědčit o nepřítomnosti Boha než o Boží přítomnosti. Proto je zde možnost záporné odpovědi na základní otázku člověka. Boha je možno popírat.
Tak vidíte. Copak je to něco špatného, když s Bohem nepočítám?
Když člověk nepočítá s Bohem, tedy mluvíme o ateismu. V současnosti můžeme sledovat, jak se ve všech oblastech lidského života vyskytuje možnost věřit a nevěřit.
No a co? Někdo prostě s Bohem nepočítá!?
Je tu však ještě mnoho lidí, kteří nezaujímají žádné přesvědčení, protože se o takové otázky prostě nestarají. Možná, že kdybychom jim položili otázku ohledně Boha, mnozí z nich by přisvědčili, že existuje. Dokonce by někteří prozradili, že jsou členy nějaké církve, ale ve svém každodenním životě s Bohem nepočítají. Vedle nich je však dost lidí, kteří se vážně pokusili o odpověď na otázku, zda věřit či nevěřit, a pak došli k přesvědčení, že člověk nemůže o Bohu nic vědět nebo že Bůh vůbec nemůže existovat.
Jenže každý z lidí, i ten největší nedůvěřivec, hledá štěstí. Každý hledá svou životní hvězdu.
Ovšemže. Jakýpak by to všechno naše snažení a utrpení mělo smysl? Na druhé straně, pokud Bůh něco zjevil, copak je možno o tom uvažovat nějakým lidským způsobem? Copak se jeden může lidsky dopracovat k nějakému smysluplnému zdůvodnění?
Je to možné a taky je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze o zjevení je, že to, čím zjevení je, může říci pouze samo zjevení. Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna. Je ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž svobodným jednáním osobního Boha. Výraz "Bůh zjevuje" znamená především to, že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak je samo o sobě, a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby se obrátilo. Sotva uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu uspořádání. Počátkem je sama jeho poslušnost. Už to, že jeden poslechnout může, je darem téhož Boha, který tě povolává. Patří tedy k podstatě zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je přijmout samo ze sebe. Stejný Bůh, který promlouvá tímto zjevením, však také stvořil svět. Oslovuje tedy své stvoření.
To je právě otázka, jestli tomu tak je?
Přitom ale vyvstává další otázka. Nejsou-li v tomto stvoření uloženy předběžné osnovy zjevení? Nemohlo by jejich porozumění přispět k pochopení zjevení?
Nejde o to odvozovat z něho zjevení. Jde o zbystření a vytříbení zraku a jiných smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné. Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události zjevení, skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.
Neživá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a prozkoumat. Pokrok ve zkoumání je možný jedině v tom smyslu, že třeba ještě nebyly vypozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku.
V oblasti živé hmoty je tomu jinak. Co můžeme zjistit na dosud neznámém semeni, to ukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není hotové od počátku. Jeho existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v dispozici či v uzpůsobení, to předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního okamžiku. Přece i vadnutí a odumírání je ještě život. Teprve v celé řadě projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život přechází ze skrytého stavu vnitřního uzpůsobení do zjevného uskutečnění, lze do jisté míry nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u živočicha. Živočich a jeho prostředí na sebe navzájem působí a vzájemně se podmiňují. V rozmanitosti těchto vztahů přechází podstata od možnosti k uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje pohodu i bolest a je hnáno pudy. Ty samy o sobě jsou vnitřní, skryté. Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.
V čem spočívá život?
V napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen ve stavu možnosti, uskutečňuje se během růstu. Život rovněž spočívá v napětí mezi stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, to se vyjadřuje navenek ve smyslům patrných projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají způsoby jeho poznatelnosti. Neživé se dá beze všeho pochopit. Nic neskrývá. Když je můj zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu živé bytosti musím přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec, to musím přijmout, neboť právě to je vlastní a podstatné. Toužíš po poznání? Vyčkej času jako husa klasu, čili až to přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To však znamená ještě něco dalšího. Znamená to, že tuto skutečnost nelze prostě konstatovat. Musím k ní dospět pozorováním a pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení, totiž víře.
A co můj život?
Obohacen novými rysy objevuje se mi uvedený vztah znovu v oblasti lidského života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Tady je to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu. Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete. Co je podstatné, to závisí na nové podmínce, totiž, že to člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, to se stává zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi živým a nitrem a vnějškem. Pochází z napětí mezi duchovním vědomím na jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak duchovní hodnocení niterných věcí a osobní smysl pro odstup a sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, to je méně patrné ve svém uskutečnění. To také klade větší nároky na toho, kdo to přijímá. Příjemce může něco zkoumat, konstatovat, vyčíst až do určitého stupně. V konečné a rozhodující instanci však musí věřit, že k takovému sebevyjádření vůbec dojít může. Jeden prostě musí věřit, že ten, před nímž stojí, se k tomu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně to přijmout a důvěřovat tomu.
Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se nalézají spíše v toku dění. Tam se setkávají a stále se proměňují. Projevují se výrazem. Jsou stále se sdělujícími veličinami. A to všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s vlastní osobou. Tak vzniká docela nový druh setkávání a vzájemného ovlivňování. Lidské nitro neustále vychází z výhradní oblasti působnosti duše. Vystupuje z významové sféry lidského ducha. Vychází ze svobody osoby. Směřuje slovem i skutkem k druhému. Jedna lidská existence se neustále odkrývá druhé. Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se představuje. Tak se lidská existence uskutečňuje "zjevením a vírou". Tato slova jsou však chápána stále ještě v docela světském smyslu, který však už poukazuje na neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím, že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše sebesdílení se může také dostat hluchým uším, nepřátelským či nepřejícím pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.
Svatý František hledal svou životní hvězdu. Snil, že se stane velkým bojovníkem. Ale vysněná budoucnost se k němu obrátila zády. Nemoc a neštěstí bývají okamžiky, kdy se zjevuje pravda, otřesou lidskými iluzemi, a pomáhají jasně vidět. František vystřízlivěl z okouzlení. Celé dny se pak sám potuluje, vyhledává ticho skalní jeskyně. Hledá něco, čemu by mohl zasvětit život.
Dovídám se, že každý jde za svou životní hvězdou, aby ho jako tři krále přivedla ke zjevení v Betlémě. František z Assisi našel takové znamení v živé přírodě a v člověku. Semeno vydá plod a tak naznačuje zjevení, člověk projeví své nitro, a tím se zjeví. Ale jak to, že celá příroda ukazuje hledači pravdy cestu ke zjevení? Jaký smysl by mělo pátrat v přírodě po nějakém znamení, které by naznačovalo zjevení?
Podobné pátrání a úvahy mají hluboký význam. Jimi si osvojujeme zvláštní pohotovost a připravenost. Jimi si přivykáme na způsob, jakým se dějí záležitosti ducha. Tyto záležitosti se liší od neživých předmětů. Jsou obtížnější a ohroženější, ale také ušlechtilejší a vznešenější. Jsou přípravou na to, jak se dějí Boží věci.
To se tedy mám snažit nalézt stopy zjevení v přírodě? Copak mi bytí světa může nějakým způsobem poskytnout zjevení, které přesahuje meze přirozena?
Ano. Hledej!
Jak se to může stát?
Náboženskou zkušeností a symbolickým viděním.
Copak věci mají nějaký jiný smysl, než ten, který je v nich otevřeně patrný?
Věci mají symbolickou povahu.
Co spatříme, když pohlédneme na nějakou věc, třeba na trávu, po níž kráčíme? Nejde o to, co si před ní a o ní myslím svým rozumem, nýbrž co na ní vidím svýma očima.
Vidíme nějakou podobu, celek, který se skládá z tvarů, barev a pohybů.
Co to ale je?
Nějaké těleso.
Jenom těleso?
Ano, protože oči mohou vidět jen tělesa.
Copak je tvar těleso? Jsou tu přece jisté proporce, funkční sepětí celého ústrojí, krása, a to že je pouze tělesné? To by vám kdekdo vysmál.
Proto to není jen tělesné, nýbrž také, a to podstatným způsobem, duchovní.
Copak se ale duchovno dá vidět?
Samotné duchovno určitě ne. Avšak jako určení něčeho tělesného lze vidět. Dokonce je možno říci, že se dá vidět jenom to, co je duchovně určeno, zatímco ryzí tělesnost vůbec nelze pojmout. Pouhá hmota, látka by nikdy nedosáhla zřetelnosti a srozumitelnosti. Tady bychom zase jednou snadno naletěli spiritualismu, který je vždy rubem materialismu, jako je duch opakem hmoty. Oko není jenom mechanický aparát, jak se domnívá toto učení, k výsledkům jehož činností by pak rozum přidával pojmový výklad. Oko svým úkonem postihuje duchovně určenou tělesnost, duchovní smysl hmotně vyjádřený.
Jindy zase třeba rozmlouvám s nějakým člověkem a sděluji mu nějakou záležitost. Zpočátku ještě nerozumí, ale snaží se o to. Sleduje mě a náhle mu vysvitne porozumění. Co uvidím, když se na něho budu dívat během této rozmluvy? Že by jen vnější změny, pohyby kůže a svalů, jimž podkládám na základě vlastních zkušeností duchovní proces porozumění? Kdepak! To by byl zase jednostranný spiritualismus nebo pustý materialismus, jak kdo chce. Je to jinak. Proces porozumění ani nevyvozuji, ani nehádám, nýbrž jej vidím.
Jenže toto chápání je přece duchovním úkonem duše, a ten očima vidět nelze!?
Samozřejmě, že duši samu o sobě jako duchovní skutečnost nelze vidět. Jenže ona se zjevuje v mimice a v gestikulaci. Duše není skryta za posunkem, nýbrž je v něm. Pohled je výraz. Je to zpřítomnění něčeho, co samo o sobě přítomno není, prostřednictvím jiného nositele. Lidská tvář je duší, která se stává viditelnou, duchem, který se stává očividným. Tvůj zrak není jen fyziologický orgán, nýbrž složitá struktura, sahající od buněk a optického vybavení až po schopnost postihovat význam a smysl. To, co na tomto "oku" chápe anatom, je pouhý mechanismus, a ani to není docela přesné, protože v člověku nejsou žádné pouhé "mechanismy". Podobně i tvé vidění je složitý úkon, kterým postihuješ fyzikální a chemické děje, smyslové dojmy, a tak dál, až k vnímání a chápání duchovního a duševního obsahu, jež se v nich projevuje.
Když se tedy tvůj zrak obrátí ke skutečnostem světa, vidí zprvu to, co je smyslově postižitelné, se vším tím, co se v něm díky rozmanitým možnostem vyjádření projevuje. Jenže to ale ještě nedává celek. Odpověďmi, které podaly různé vědy, není zdaleka vyčerpána poznatelnost světa. Když je zrak bystrý a bdělý, tedy vidí na každé věci ještě něco více. Třeba rostlina má určité botanické vlastnosti, nějaký hospodářský význam, zvláštní malebnou krásu. Pokud se ale tímto způsobem vysloví všechno, co se tímto způsobem dá říci, pak zde ještě něco zůstane. Vzbuzuje totiž dojem, jako by znamenal více, než čím přímo je. Podivuhodným pohybem ovládá pozorovatale a odkazuje ho přes sebe někam za sebe, do jiné oblasti, do jiného významového vztahu. Rostlina je pomíjející, jenže odkazuje na věčné. Je nedokonalá a porušitelná, ale vším, čím je, se vztahuje k něčemu dokonalému, neporušitelnému a dokonalému. Významově je neúplná. Ani zdaleka neuspokojuje naši touhu poznat smysl dané rostliny. Svědčí však o něčem, co tento požadavek hluboce a s konečnou platností uspokojuje. Rostlina je bezbranná a setkáváme se s ní v každodenním životě, a přece se za ní skrývá něco nevšedního, věčně skrytého, co samo může poskytovat útočiště. Není s tímto věčným totožná, ale svou existenci má z něho a vzhledem k němu.
Toto všechno vidíme. To vše se člověka vážně dotýká, ne jako prchavý subjektivní dojem ani jako básnická interpretace. Jde o pravé poznání předmětu. Toto poznání je obtížněji vyslovitelné a vázané na složité podmínky, ale stejně objektivně "plodné" jako poznání, jímž dosahuji duchovní pochopení na základě mimiky a vzrušení na základě posunku a pohybu druhého člověka. Všechny věci dosvědčují samy sebe jako skutečné a podstatné. Zároveň dávají cítit, že ještě nejsou tím posledním, a že jsou spíše nějakými přechodnými můstky, kudy toto vlastní přichází. Všechny věci mají symbolickou povahu. Zrakem v nich zachycujeme podivuhodný pohyb.
František z Assisi zakusil trojí významné životní setkání. První bylo setkání s potulným žebrákem, se kterým si František vymění šaty. Tím se zařadí mezi nemajetné bezdomovce, které každý přehlíží. František má lidské právo na důstojnost, na soukromý majetek, na dobrou pověst, a on se jich dobrovolně zříká kvůli vyšším a hlubším věcem.
Pak se setká s malomocným, kterého se každý člověk děsil. Přirozená reakce je odvrátit se. Ale František obejmul malomocného a políbil ho. Podle veřejného mínění byl František blázen, protože duch světa to nechápe, neboť odmítá všechno nadpřirozené. Člověk má přirozené právo na zdraví, ale František se ho dobrovolně vzdává kvůli vyšším a hlubším věcem, aby posloužil Ježíši přítomnému v tomto trpícím.
Konečně František zavítá do jakési rozpadlé barabizny, kam žádný nastrojený člověk světa nechodí, a ptá se důvěrně jako když mluví s nejlepším přítelem, kterého hledá: Kde jsi? Co ode mne potřebuješ? Co ti schází? Co tě trápí? A dostává se mu jasné a určité odpovědi: Františku, můj dům je zchátralý... Nemohl bys jej opravit? František z důvodů, které jsou většině lidí světa nepochopitelné, začíná pracovat jako zedník.
To všechno ale přece nešlo ani u Františka tak rychle?!
Samozřejmě, že ne. Obrácený František jen poznenáhlu upřesňuje svůj životní program. V jeho srdci ponenáhlu klíčí semeno Božího Slova. Přitom se stále jasněji odhaluje radostná cesta do Boha. Jednoho rána naslouchá František bedlivě úryvek evangelia. Najednou je mu, jako by ta slova, která slyšel tolikrát, uslyšel úplně nově: "Jděte a hlásejte evangelium... Neberte si ani zlato, ani stříbro..."
To je ono! vydechne radostně František, až se všichni ohlédnou po rušiteli. František je uchvácen radostí. Jeho radost je úměrná předchozímu poctivému a mučivému hledání.
Když vykročíš touto cestou do Boha, tak budeš prožívat každý den jako nepřetržitou radost. Není to tak těžké, protože kvůli Bohu nemusíme jezdit na druhý konec světa, ani nemusíme podnikat žádné složité kotrmelce. Jde o to, že podle slov apoštola národů v Bohu žijeme, pohybujeme a jsme. Kromě toho tento Bůh nám jde naproti v Ježíši Kristu, který sám je ta Cesta, Pravda a Život. Sotva se odhodláme vykročit na cestu do Boha, Božská Cesta se k nám sama skloní a sama nás vede vede po sobě.
Celým vesmírem proniká neutuchající radost ze života. Radujeme se ze života, který nám byl dán. Nebyli jsme vrženi do absurdního světa, ale posláni do úžasně smysluplného vesmíru. Vesmír by neměl smysl bez člověka. Člověk je na vrcholku hmotné přírody. Zároveň odkazuje za hranice smyslům dostupného světa. Člověk v přírodě tvoří spojnici smyslům dostupného tvorstva s neviditelnem. Člověk je živým svědkem toho, že vedle tvorstva ryze hmotného je ještě tvorstvo čistě duchové. Jako jeden celek duše s tělem přemosťuje člověk propast mezi tvorstvem neviditelným a viditelným. Tak člověk uprostřed stvoření svědčí o úžasné harmonii tvorstva.
Avšak ani tento vesmír není mrtvý, ani jen vyhasínající. Kdysi byl stvořen velkým třeskem. Od té doby až dodnes se neustále rozpíná v prostoru. To však není hlavní smysl vesmíru, protože hlavní je zde život.
Jak se pozná, co žije a co nežije?
Podle jsoucna, u něhož se život projevuje. Zjevně žijí živočichové. Život se může brát i povšechně, takže se tím rozumí dokonalý úkon.
Pohyb je jako přirozený život, ovšem pouze na základě podobnosti. Nebeský pohyb se má k vesmíru jako pohyb srdce k celku živočicha. Podobně se má i přirozený pohyb k přirozeným věcem jako obdoba životní činnosti.
Během naší pouti světem zakoušíme nejen radost ze života, zvláště tak velikou radost, jaké se nám dostalo zrozením našeho Spasitele, ale také bolest. Když se jednou svobodně rozhodneme, pak je třeba zůstat věrný, třebaže to znamená utrpení. V tomto slzavém údolí bývá častým naším hostem bolest, smutek, obavy a nouze. Ale přes ty těžkosti se člověk ve svém ryzosti a opravdovosti neztratil. I v těchto nepříjemných okolnostech je nám osobně nablízku ryzí, čistý člověk, jak se nachází v panenském stavu, se svým věncem růží. Každému na potkání nabízí věneček růží, a tak nás vede přijímat dané obtížné životní podmínky, abychom je unesli ve spojení s Kristovým křížem. Cesta k vítězství a nebeské slávě vede tímto světem, plným nesnází. Při našem životním putování vesmírem procházíme mládím, dospělostí a zralým stářím. Tak je náš život poznamenán několika cestami očistného růstu a zdokonalování, jež vrcholí smrtí. Díky Bohu však žádné z těchto očistných utrpení není nesmyslné, ani strašné, nýbrž hluboce smysluplné. Jako je radost sdílená větší než radost opuštěného jedince, tak zase smutek, námaha a bolest sdílená je menší než smutek, námaha a bolest osamělého běžce. Když dva lidé nesou břemeno, tak se jeho tíha rozděluje na poloviny. Když však tvor nese břemeno spolu s Bohem, tedy se jeho tíha rozděluje úplně jinak. Bůh nese nekonečnou tíhu, zahrnující i tíhu našeho životního údělu, kdežto tvor nenese nic. To není sebeklam, ale skutečnost. Ježíš Kristus opravdu v lidské kůži nese tíhu hříchů celého lidstva a jejich následků. U Krista, který je Bůh, je to stálá přítomnost. A my všichni jsme byli spolu s ním ukřižováni do starostí tohoto světa, vrcholících smrtí. Jde jen o to, zda se uprostřed bolestí budeme chovat jako lotr po levici nebo jako lotr po pravici.
Blaženost v Bohu je základní plod Ducha svatého (Ga 5,22). Toto trvalé zakoušení štěstí vyplývá z dokonalého sjednocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání svých vztahů ke všem dobrům. Duch svatý je láska. Proto jeho první plod v duši musí být láska. Čím vyspělejší láska, tím zralejší je ovoce, a čím zralejší ovoce, tím větší uspokojení z jeho požívání.
Čím více je Bůh náš, tím více roste radost, druhý plod Ducha svatého.
Radost má úžasnou cenu, ale nedá se nikde koupit. Smutek se dá opatřit snadno. K tomu stačí dopustit se hříchu, upadnout do neřesti, chovat se sobecky. Radost a štěstí si člověk nemůže opatřit sám. Štěstí je být milován člověkem, ale největší štěstí je být milován člověkem a Bohem. Proto pravé štěstí může zakoušet jen Boží dítě ve stavu posvěcující milosti. Pravá radost pochází ze svátostného odpuštění a smíření. Teprve pak může někdo růst z radostné zvěsti a v radostné zvěsti.
To není žádný idealismus, ale jasný realismus. Dříve jsme si nechávali Františkovo poselství jaksi přislazovat. Jenže u Františka není žádný idealismus, žádná naivita, žádná sentimentalita. Nejde mu jako nějakému divochovi o útěk z civilizace a návrat do jeskyně, kde by snil o ztraceném ráji. Jde o znovuzrození. Apoštol Pavel píše: "Když se někdo stal křesťanem, je nové stvoření" (2Kor5,17).
František uchvacuje osobním příkladem lásky ke všemu stvoření, k lidem dobrým i zlým, ale i ke zvířatům a celému Božímu stvoření. Přijímá každého s bezmeznou láskou a úctou. Každého i sebehoršího přijímá jako Božího posla, který mu třeba i svými slabostmi pomáhá v očisťování. Kajícnicky ho přijímá i s jeho slabostmi a strpí ho a nesnaží se sám nikoho měnit ani hříšníkovi nic vytýkat, nýbrž se jen za každého modlí, aby ho sám Bůh změnil. Duch jeho přítele Dominika je snad méně kajícnický, když chce sám s láskou vést hříšníka k nápravě. Tak sice vede okolí k pravdě, ale komplikuje si tím cestu vlastního očišťování, když nepřijímá své okolí tak kajícnicky jako František. Za tuto nezdrženlivost v osobním projevu ho však okolí nejčastěji potrestá, takže se mu příležitosti ke kajícnosti dostane také. František míří cestou obětavé Lásky k Pravdě Boží, Dominik zase cestou Pravdy k Lásce Boží.
To jsou pořád ti druzí, kteří měli to štěstí, že se na ně štěstí usmálo, ale co já? Jak mohu Boha poznat nebo se o něm něco dozvědět?
Můžeme Boha poznat nebo o něm něco vědět?
Názor o tom, že člověk nemůže poznat Boha se dovolává moderní vědy, zejména přírodní vědy. Vzhledem k tomu, že Boha nelze experimentálně, totiž zkušebními metodami dokázat ani ověřit jeho existenci, proto Bůh prý neexistuje. Jenže copak je takovýto postup vědecký? Neexistuje přece žádný přírodovědný důkaz pro potvrzení Boží existenci, jakož ani pro vyvrácení možnosti existence Boha. Avšak jsou cesty lidského poznávání, které nás mohou dovést k Bohu.
Jaképak jsou to cesty lidského poznávání, když naopak úžasné úspěchy lidského poznání a vynalézání činí Boha zbytečným? Ve jménu vědeckotechnické revoluce už přece nelze uznávat žádnou nadpřirozenou bytost?! Díky vědeckým objevům a technickým vynálezům získal člověk nadvládu nad přírodními silami, takže by náboženství znamenalo útěk od světa nebo též popírání světa.
Je pravda, že se někteří věřící lidé domnívají, že jsou Bohu blíže, když se vyhýbají styku s narušeným okolním přírodním prostředím, a tak napomáhají takovémuto názoru. Avšak něco jiného je, když takovýto odklon od ruchu a shonu světa a odchod do samoty zaujímají Boží děti jako jistý výcvik sebekázně a vnější podmínku svého lepšího styku s Bohem. Sama lidská práce a snaha o zlepšení okolních životních podmínek totiž odpovídá Božímu plánu. Hned na prvních stránkách Písma je psáno: "Naplňte a podmaňte si zemi" (Gn 1,28).
Možná, ale stejně si myslím, že náboženství nasazuje člověku svěrací kazajku. Copak svými zákazy a příkazy neomezuje svobodu člověka? Je to snad lidské, aby se člověk pořád podřizoval nějakým příkazům? Jak jinak by se člověk osvobodil, kdyby se pořád nechával zotročovat vnějšími příkazy, odvolávajícími se na nadpřirozeno? Co by to, prosím vás, bylo za Boha, který by pořád něco zakazoval, a sotva na člověka dolehla nějaká nemoc, tak by to nechal na něj dopadnout? K čemu potřebuji Boha, když mi v rozhodující chvíli stejně nepomůže, a když se člověk může chovat slušně i bez nějakého náboženství?
Člověka nejvíce spoutávají povrchní a dětinské představy o Bohu. To se ale přece netýká křesťanské víry, která nám zvěstuje Boha jako někoho, kdo se z lásky k lidem sám stal člověkem. Ostatně ani Bůh židovského národa nebyl nikdy takový, že by lidem ukládal jen samé zákazy a příkazy. Původně stvořil člověka jako svůj obraz ke své podobě. Do samotné lidské přirozenosti vtiskl řád. Člověku stačilo žít ve shodě se svou přirozeností, jejíž řád mu přirozeně ukládal chtít dobro a vyhnout se zlu, a ve vztahu k jiným lidem dělat druhým to, co chtěl, aby oni dělali jemu, a nedělat jim, co nechtěl, aby mu nedělali. Tak mohl člověk dosáhnout dokonalosti. Jenže člověk svobodně zatoužil po zlu a způsobil druhým to, co nechtěl, aby mu dělali. Proto až potom bylo člověku zakazováno konat to či ono zlo. Teprve když člověk podal hrozné důkazy svého odmítání žít ve shodě se svou lidskou přirozeností a škodil sobě i druhým, takže dokázal, že neumí sám se sebou zacházet, dostal v Desateru zvláštní návod k používání člověka, totiž k sebeovládání, aby se choval jako člověk a jako takový vůbec zachoval.
Nezdá se vám, že si odporujete, když říkáte, že je jen jeden Bůh, a pak tvrdíte, že křesťanské náboženství je lepší než jiné? Copak nejsou všechna náboženství stejně dobrá?
Náboženství se nám představují jako záplava bohů a božstev, bezpočet kultů a chrámů, množství odpovědí a mýtů. Už na první pohled je jasné, že si tato rozličná náboženství ve svých výpovědích odporují. A které je potom správné? Každé tvrdí, že právě ono má pravdu. A kdyby si člověk měl prověřovat každé náboženství, nestačil by mu na to celý život. Mnoho našich současníků říká: Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou víru. Nám však jde o náboženství v objektivním smyslu, o obsah jeho výpovědi o Bohu a o člověku. A zde je třeba uznat, že v každém náboženství jsou nepochybně prvky pravdy, ale také nějaké klamy a omyly.
Proč tedy vyvyšujete křesťanské náboženství nad jiná náboženství?
I když odmítáme klamy a omyly v různých náboženstvích, přesto nemáme právo odmítat lidi, kteří se k němu hlásí, ani se nad ně vyvyšovat. V jistém smyslu mají všechny představy o Bohu své opodstatnění, protože Boha nikdy nikdo neviděl a nikdo nemůže poznat Boha, jaký skutečně je. Zvláštností křesťanského náboženství je, že se nesnaží nalézt Boha jen lidským úsilím, ale že Bůh sám jde člověku vstříc. Cestu k Bohu může člověku otevřít jen Bůh sám. Jedinečnost křesťanského náboženství se nezakládá na zvláštním obsahu jeho nauky a požadavků, nýbrž na tom, že Bůh se v Kristu stal jedním z lidí. V ostatních náboženstvích se člověk snaží hledat Boha, aby ho pak svým způsobem uctíval. V zjevení jde Bůh za člověkem, přichází k člověku a sděluje mu, jaký je a jaký vztah má k člověku. Člověk odpovídá na Boží výzvu oddaností ve víře.
Křesťanské náboženství nabízí člověku odpovědi na závažné životní otázky. Jenže člověk na tyto odpovědi nepřichází sám od sebe. Kde člověk bere jistotu, že právě tyto, křesťanské odpovědi jsou ty pravé?
Bůh si volí způsob a cestu, odpovídající člověku. Setkává se s člověkem právě v člověku. Boha poznáváme v Ježíši Kristu.
Třeba jsou to jen vaše lidské názory. Ale kdopak vám řekl, že je to právě tak a ne jinak?
On sám, Ježíš Nazaretský.
Odkud máme zprávu o Ježíši Nazaretském?
Tu zprávu nám přináší apoštolské podání a knihy Nového zákona. Novozákonní knihy tvoří dílo zcela zvláštního rázu. Není to ani životopis, ani učebnice, ani umělecké dílo, ani reportáž. Chce vzbudit víru v toho, který může a chce vést člověka k dokonalosti, ke spáse. Jenže koneckonců ani Nový zákon nám nepřináší odpověď na naše životní otázky, nýbrž zase lidé - apoštolové, kteří pomocí slova vydávají svědectví o jejich setkání s Ježíšem a jeho dílem, a o tom, jaké úžasné věci to s nimi dělá. Evangelia vzešla z jejich hlásání radostné zvěsti o Ježíšovi. Evangelia jsou spolehlivé a věrohodné prameny, z nichž poznáváme, kdo je Ježíš, co učí a dělá.
Ale evangelia nejsou stejná. Původci jednotlivých evangelií se liší. Tak co je potom pravda?
Zprávy Ježíšových současníků jsou zabarveny jejich osobními zážitky a zkušenostmi a jejich nadšením pro Ježíše. Nemluví s odstupem kritika ani nepřinášejí vědecké pojednání. Ježto se sami zúčastnili setkání s Ježíšem, které mělo jedinečné následky pro jejich život, proto bedlivě prozkoumali to, co se jich osobně tolik týkalo a co je vedlo ke změně vlastního života. Potom se snažili podělit o svou zkušenost s ostatními lidmi. Předávají jiným, o čem se sami přesvědčili. To, o čem čteme u Matouše, Marka, Lukáše a Jana, a to, co nám sděluje Petr a Pavel, je sdělení osobní zkušenosti, které ukazuje Ježíše jako hodného víry.
Jenže co je to za vyhlídku pro člověka, uvěřit někomu, kdo dopadl tak, jako Ježíš?
Na Ježíšovi se ukázalo, jak si Bůh představuje člověka. Nic lidského mu není cizí. Učí a každým skutkem dokazuje, že pro něho mají všichni lidské stejnou hodnotu. To, co se přihodilo lidem, kteří se s Ježíšem setkali, a to, o čem svědčí, nás vede k zamyšlení. Jeho učedníci viděli v Ježíšovi víc, než jen vzorného člověka nebo náboženského průkopníka. Jeho odpůrci ho odsoudili a popravili kvůli rouhání Bohu. "Musí zemřít, protože ze sebe dělal Syna Božího!" (Jan 19,7)
Ale co si počít, jestli je tento Ježíšův nárok na Boží synovství oprávněný?
Stačí uvěřit, že Ježíš je zjevením Boha.
To není tak snadné. To by vyžadovalo uznat také jeho zmrtvýchvstání, a jaképak jsou o tom důkazy?
Jedině svědectví a životní proměna lidí, kterým se zjevil.
A není zde dost námitek proti tomu skutečnému zmrtvýchvstání Ježíše? Třeba byla Ježíšova smrt zdánlivá?
Po takovém mučení? Po probodení srdce kopím? Konečně o jeho skutečné smrti byli přece všichni svědkové přesvědčeni.
Nemohli být ti, kdo tvrdili, že vstal z mrtvých, obětí sebeklamu?
To by pak znamenalo, že předpokládáme, že zázrak je výsledkem lidské víry. Podle tohoto vysvětlení má Ježíšovo zmrtvývstání původ ve víře apoštolů. To by ovšem zmrtvýchvstání Ježíše nebyla žádná skutečná událost, ale jen výsledek lidských přání a sebeklamů. Jako bychom my lidé předpisovali Bohu, co má dělat. Jenže to by nebyla pravá víra, nýbrž pověra. Jenže ve všech novozákonních knihách jsou učedníci líčeni jako uvážliví a vůbec ne lehkověrní lidé. Knihy Nového zákona popisují postup zmrtvýchvstání Ježíše a vzniku víry opačně: napřed Ježíš vstal z mrtvých a teprve pak tomu lidé uvěřili.
Co to tedy znamená věřit? Mně se zdá, že věřit mohou jenom takoví lidé, kteří jsou neschopní nebo líní k tomu, aby věci promysleli, anebo se lehce poddávají svým citům.
Víra zdaleka není jen citová záležitost. Víra se musí stále zdůvodňovat rozumem, aby byla přesvědčená. Každý z lidí má takovou víru, jaká mu odpovídá. Když u něho převažuje rozum, tedy bude rozumně podložená. Jestliže je nějaký člověk především citový, tedy bude i jeho víra silně poznamenána city.
Jak vymezuje víru samotné Písmo?
Písmo nepodává žádnou definici víry. Biblická víra se vztahuje především k osobě. Neznamená, že věříme něčemu, nýbrž věříme někomu. Tento osobní vztah stojí v popředí. Neexistuje žádná zvěst odtržená od Ježíše Krista. Rozhodujícím obsahem evangelia je koneckonců sama Ježíšova Osoba. Hlavní nejsou věroučné články, ani mravní příkazy, nýbrž živý Bůh, který se nám chce zjevit v Ježíši Kristu. Ježíš od nás žádá víru a umožňuje nám věřit.
Když každý člověk dochází k víře jinak a věří jinak, znamená to, že víra je pro každého člověka něco jiného? Co se ale potom dá říci o víře společného?
Je pravda, že se každý člověk dostává k víře odjinud. Někdo vůbec nic neslyšel o křesťanství, kdežto jiný vyrostl v křesťanské rodině. I když jsou výchozí předpoklady různé, přesto jsou některé věci společné.
Prvním krokem, který může vykonat každý člověk dobré vůle, je ochota otevřít se. Dveře do našeho srdce mají kliku jenom zevnitř. Bůh bere ohled na to, že nás stvořil svobodné, a jen tichounce klepe na dveře lidských srdcí. Přichází však jenom k tomu, kdo mu otevírá. Kdo chce věřit, ten musí mít toto základní příznivé zaměření. Být ochoten otevřít se svrchované Pravdě, nejvznešenější Kráse, nejdokonalejšímu Dobru, nejušlechtilejší Lásce, i když se člověk už tolikrát zklamal v těch nejzáludnějších lidských lžích, ošklivostech, hanebných zločinech a nenávisti. Je však třeba, začít znova, nenechat se odradit, a znovu bezelstně důvěřovat.
Ve všech lidských diskusích a honbě za důkazy je třeba mít náskok v tom, že když mi někdo řekne, že existuje Bůh, tedy ještě před přijetím Boha si smím říci: Bůh může existovat, a já nemohu vyloučit, že se tento Bůh chce sdělit a darovat právě mně.
Druhý krok se zdá obtížnější, protože na cestě k odpovědi člověka Bohu se vyžaduje lidské rozhodnutí. Kdekdo zná ten strach před vázaností. Když vysadím růži jako Malý princ od Saint Exupéryho, stanu se za ni odpovědný. Čím větší vymoženosti přináší lidský pokrok, tím větší zodpovědnost člověk cítí za to, co svými vymoženostmi může přivodit. Mnohý ustrašený člověk ve vyspělé společnosti zakouší pokušení odhodit vlastní svobodu a utéci od svobody, jako by něco takového bylo vůbec možné. A co teprve, když jde o Boha. Člověku se zdá, jako by riskoval svou svobodu, zvláště když ho tolik závazných rozhodnutí zklamalo. Jenže Bůh nám přece jde naproti.
To tvrdí křesťané. Jenže kdoví, zda nám jde Bůh opravdu naproti?
To, že slyšíme o Ježíši, že se setkáváme s Božím slovem, že toužíme po velké lásce, po nejkrásnějším zážitku, že nás přitahuje svrchovaná pravda a že usilujeme o dobro, všechny tyto předpoklady nezávisí jenom na každém z nás, nýbrž hlavně na přízni okamžiku, na řízení a vedení někoho, kdo se o každého z nás s láskou stará.
Neuznání toho, že Bůh jde vstříc každému z nás, či zpochybnění toho, je pouze laciná výmluva za vlastní neochotu člověka otevřít se každému přicházejícímu. Není to ale jen prosté vylučování dobroty přicházejícího, ale také předpojaté připisování zlého úmyslu každému příchozímu. A v tom už je i něco horšího, totiž zaujaté obviňování příchozího z něčeho zlého, ačkoli uzavřeností člověka do sebe a jeho smutnou osamělostí je vinen on sám. Nakonec uzavírat se s výmluvami na možného zlého příchozího je horší, než se rozhodovat pro přijetí někoho, a třeba být i jakkoli zklamán příchozím.
A nevyžaduje tohle už hotovou víru?
Především to vyžaduje životní projev. A lidský život se neprojevuje pouze smýšlením a uvažováním o něčem, nýbrž také činem. Lidský čin potvrzuje životnost jednajícího. Kdo by se neodhodlal k činu a ulpěl by jenom na stálém zvažování různých předpokladů a možností, propásl by vlastní život. I život ve víře vyžaduje čin, protože "víra beze skutků je mrtvá" (Jk 2,20). Naše víra není nikdy hotová. Nikdy nemáme zcela naplněnou víru. Dokonce i ten, kdo si myslel, že už ve víře mnoho dokázal a dosáhl značných výsledků, vysoko hodnocených jiných lidmi, i ten musí znovu a zas bojovat o svou víru. Znovu musí usilovat o lepší přesvědčení sebe sama, že jde správnou cestou. Dennodenně si musí vyprošovat, aby mu bylo dáno vytrvat na správné cestě. Někdy se člověk - nejenom na konci dětství, ale i v pokročilejším věku - ocitne nad troskami své dosavadní víry. To však není důvod k odmítnutí Boha. Kde nedochází k otřesům víry, a kde není víra zkoušena, tam je víra neživotná či je prostě udržována ve skleníkových podmínkách, kde zakrňuje nebo se znetvořuje do nějaké hrbaté bonzaje. Krize jsou dokladem životnosti a růstu. Překonané životní krize činí víru přesvědčenější a opřenou o vlastní zkušenost.
Z čeho tedy vyrůstá v člověku víra?
Z rozumového poznání a ze svobodné vůle. Víra roste z rozumového poznání, když si rozšiřujeme obzor svých znalostí ohledně náboženství, ale současně i z vůle, když roste naše snaha o poznané dobro a posiluje se ochota přijmout dobro, které poznáváme. Podle růstu víry můžeme rozlišit několik druhů věřících: Jedni se rozhodují pro víru z pouhé zbožnosti, ale nechápou rozumem, čemu je třeba věřit a čemu ne. Druzí svým rozumem poznávají to, čemu věří. Třetí začínají v čistotě své duše a bezelstnosti svého smýšlení vnitřně zakoušet to, k čemu se vírou přiklánějí. U prvních působí prostá zbožnost, u druhých se připojuje rozum, u třetích čistota duše dosahuje jistoty. Může se ale vyskytnout ještě čtvrtý druh věřících, pro které je víra spíše povrchním zvykem, který si osvojili v rodině, než ochotným vnitřním úkonem.
A neztratím svou svobodu, když uvěřím?
Bůh stvořil člověka nadaného svobodnou vůlí. Proto bere ohled na lidskou svobodu. Kdo předpokládá, že uvěřit v Boha znamená omezení lidské svobody, ten podsouvá Bohu úmysl popírat to, co stvořil. Když Bůh stvořil člověka svobodného, tak mu současně zase nebude svobodu upírat. U lidského tvora uplyne nějaká doba mezi stvořením a uvěřením ve Stvořitele, ale u Boha je to stálá přítomnost. Bůh však nedělá nesmysly. Proto nejvlastnější přístup Boha k člověku spočívá v tom, že ponechává člověku svobodu, i tehdy, když mu nějaký člověk odpovídá svým NE. Člověk se rozhoduje také proti Bohu, který bere ohled na jeho vůli. Bůh nenutí člověka, aby uznal a přijal Boha a uvěřil Bohu, protože opravdu miluje vše, co stvořil.
Boží ohled na lidského tvora nadaného svobodnou vůlí je tak velký, že to mnozí lidé považují za jeho slabost. Když Bůh bere s takovou vážností lidskou svobodu, pak z toho vyplývají jisté důsledky pro každého z nás. Když nás Bůh miluje jako Otec, tedy ho nemůžeme zklamat. Bůh však jako milující otec nenutí své děti, když se mu vzdalují a odmítají ho, aby se k němu vrátili. Bere ohled na lidské rozhodnutí. Proto náš odklon od Boží lásky může mít důsledky v přítomnosti i pro věčnost. Člověk má nejen svobodu, ale také odpovědnost za všechna rozhodnutí, která svobodně učiníme.
Když Bůh tolik miluje lidi, proč nezabrání zlu?
Svoboda je velký dar. Díky ní může člověk dosáhnout velikosti, ale také se může zničit. Každá schopnost se dá zneužít k něčemu špatnému. Tím vzniká pro člověka možnost dělat i to, co je špatné a škodit si. Zneužití toho, co bylo dáno člověku jako velký dar, totiž zneužití svobody je hlavním zdrojem zla. Tím, že člověk odporuje Boží vůli a popírá ji, vytváří zlo ve světě.
Copak tohle může všechno vysvětlit?
Rozumím vám. Tímto samotným není zlo docela vysvětleno. Už sama skutečnost, že se můžeme rozhodnout pro Boha nebo proti, v nás probouzí otázku, proč nám Bůh dává tuto svobodu stavět se proti Bohu. Nestává se Bůh vlastně spoluviníkem, když to vědomě připouští? Stále platí, že svoboda, s níž se člověk může rozhodnout pro dobro nebo pro zlo, je rizikem. Jenže čím by byl člověk bez tohoto rizika? Byl by loutkou. Avšak Bůh chce, aby člověk byl víc. Tak se velikost stává ohrožením. Bůh nechce zlo, ale chce, aby člověk byl veliký. Z čisté lásky se Bůh odvážně pouští do díla stvoření svého obrazu ke své podobě, protože si je jist, že nakonec může svou Láskou obrátit i zlo k dobrému.
Když jde o Bohem zamýšlenou velikost člověka, copak není tato tato velikost člověka vždycky jenom poměrná? Copak by Bůh dopustil, aby se mu někdo z tvorů přiblížil nebo snad vyrovnal?
Bůh vede každého člověka k přirozenému životu, ale zve ho i k životu nadpřirozenému. Pro záchranu lidstva, které se postavilo proti Bohu, poslal vlastního Syna. V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem, aby navázal hříchem přerušené spojení mezi člověkem a Bohem. Od Krista jsou všichni lidé pozváni k důvěrné účasti na nadpřirozeném životem Božím. Křtem svatým se člověk zdarma, a bez svých zásluh stává Božím dítětem. Tím začíná jeho život jako nového stvoření. Během svého růstu v dospělého Božího přítele se Boží dítě stále živí ustanovenou Nejsvětější Svátostí. Bůh se totiž nespokojuje s tím, že nás vede k sobě jako děti, ale chce, abychom byli jeho důvěrnými přáteli (Lk12,4, Jan15,15) a spolupracovníky.
Jak by člověk mohl dosáhnout této bohorovnosti?
Sám by se k tomu nikdy nepovznesl. Kdykoli a kdekoli se člověk snažil o překročení mezí svého lidského rodu, ať jako jedinec nebo jako kolektiv, dopadlo to hrozně. Místo nadčlověka od jakém snil německý filozof Nietzsche, zrodila se bestie hubící druhé lidi jako rasově méněcenné. Místo nového člověka, o jakém snil Lenin, vynořila se zrůdná masa, pohlcující zástupy všech třídně neuvědomělých v zájmu jejich převýchovy. Místo geneticky ušlechtilejšího tvora daří se moderním genetickým inženýrům přivést na svět nejhroznější zrůdy, jaké svou zhoubností předčí všechny pověsti o kentaurech. Avšak Bůh sám zve člověka k účasti na svém životě Božím a také ho k sobě pozvedá.
Jakým způsobem se má dít toto pozvedání tvora ke Stvořiteli?
Když se Kristus loučil se svými učedníky, domnívali se, že tím všechno skončilo. Ježíš jim však ukázal, že všechno bude pokračovat dál, neboť jejich život nabývá nového rozměru: "Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, zastánce k vám nep
řijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám" (Jan 16,7). Tento zastánce se na jiném místě nazývá Boží Duch, Duch svatý. Má nás uvést do všech pravd (Jan 16,13). Tento Duch je zdrojem a hybnou silou nového života v nás.
Kde je ten Duch svatý?
Blízkost Ducha svatého dnes nepoznáváme ani tak v mimořádných událostech, jako tomu bývalo v prvních dobách po Kristu, ale spíše v nepatrných událostech života, v nejobyčejnějším každodenním životě: v obětavé dobrotě sestry u lůžka nemocného, v pomoci druhým v dobách nouze, v neokázalé věrnosti manželů, v důvěře hříšníka v Boží milosrdenství. Působení Ducha svatého se přitom neuskutečňuje mimo naše přirozené vlohy a také ne bez naší součinnosti, nýbrž v nás a spolu s námi.
Jenže vy křesťané tvrdíte, že uznáváte jen jednoho Boha, a najednou mluvíte ještě o Duchu svatém. Copak nevidíte, jak si odporujete?
Písmo svaté vypovídá o nebeském Otci, o Synu Božím, ale také o svatém Duchu. Bible ukazuje, že svatý Duch není stejná osoba jako nebeský Otec a Boží Syn, ale že je to třetí osoba, která jedná jako samostatné Já (Jan15,26, Sk13,2).
Dejte s tím pokoj! Copak se někde v Písmě vyskytuje slovo "Trojice?!
Nevyskytuje, ale když sledujeme Boží slova a skutky, tak se pořád setkáváme s tímto tajemstvím. Tato pravda nám jistě nebyla sdělena, aby se nám nějak zkomplikovalo naše náboženské přesvědčení. Bůh se k nám naopak milostivě sklonil a rozhodl se dopřát nám účast na svém vnitřním životě. Ve víře v tajemství Trojice se ukazuje, zda je člověk ochoten slyšet od Boha samého, kdo Bůh je, anebo zda více spoléhá na lidskou představivost a je ochoten přijmout boha jen takového, kterého sám chápe. Takový bůh by byl omezený chápavostí lidského rozumu. Bůh však přesahuje meze lidského rozumu, ale i meze lidské lásky. Bůh je větší, než lidské srdce, a přesto se celý vejde do lidského srdce, ve kterém se rozhodl přebývat.
Ale slovo srdce znamená přece něco v přeneseném slova smyslu. Jednou znamená srdce pumpu na krev, jindy se slovem srdce rozumí nestálé lidské city anebo lásku. Copak je to vhodné užívat v tak hlubokých věcech, o jakých je zde řeč?
Srdce však znamená také celé naše vnitřní životní prostředí, na rozdíl od okolního, vnějšího životního prostředí, které člověka obklopuje. I když se označení srdce dá tak rozmanitě použít, přesto je zde jeho použití poměrně přijatelné. Vždyť všechna lidská slova jsou nedokonalá k vyjádření tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice nám nedokonale vyjadřuje tajemství Boží Lásky, která přesahuje každou lidskou lásku. Poprvé Bůh ve své milosti přesahuje možnosti lidské lásky tím, že stvořil člověka z ničeho jako Boží obraz k Boží podobě. Podruhé milosrdný Bůh přesahuje hranice lidské lásky tím, že poslal svého jednorozeného Syna Božího k záchraně člověka, jenž odmítl Boží Lásku. Potřetí milosrdný Bůh přesahuje Boží Láskou meze lidské lásky tím, že když lidé odmítli Božího Syna a nabídku k účasti na nadpřirozeném životě a vydali jej na kříž, po Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení posílá každému člověku svého Ducha, aby v každém z nás konal dílo Boží Lásky.
Hodně se tu mluví o Boží milosti. Ale když je tedy všechno dílem Boží milosti, není tedy všechno lidské úsilí zbytečné?
Milost bychom neměli chápat jako nějakou věc v člověku, ani jako nějaké přídavné zařízení, které by se připojovalo k člověku jako se připojuje šlehač nebo kávomlýnek k robotu, aby jeho použití bylo všestrannější a cena výrobku byla větší, ale bez něhož se lze bez velké ztráty obejít. Milost není volná vstupenka do nebe ani něco, co by se vsunovalo mezi Boha a člověka. Milost naopak vychází z láskyplného Božího jednání s člověkem. Ve svém nejvnitřnějším jádru je to Boží Láska ke každému z nás. Tím Bůh povznáší naši lásku, která se uskutečňuje na úrovni lidské přirozenosti, na vyšší úroveň přirozenosti Boží. Člověk by sám od sebe nedokázal překročit svůj stín ani vyskočit ze své lidské přirozenosti na úroveň nějakého vyššího tvora, jako třeba anděla, a vůbec už ne na úroveň Boha, který je Stvořitelem všech tvorů. Proto je to opravdu, milost.
Jak si může člověk zasloužit Boží milost?
Nijak. Milost je dar, který dává Bůh zdarma. Člověk si tento dar nemůže ničím zasloužit. Člověk může Boží milost svobodně buď přijmout nebo odmítnout.
Když se ale řekne "dar" nebo "přijmout" či "odmítnout", tak se tím většinou rozumí něco. Jenže jsme už slyšeli, že milost milost není jen něco v člověku nebo u člověka. Jak tomu tedy rozumět?
Kdo žije z milosti, s tím je Bůh a on je Bohu blízko a líbí se Bohu. V omilostněném člověku je předně obnoven Boží obraz ztracený lidským hříchem a za druhé je mu otevřena cesta k novému stvoření. Toto nové stvoření, které vychází z lidského druhu a směřuje ke stvoření, které má být každé jednotlivé jedinečným, neopakovatelným, originálním Božím obrazem svého druhu. Každé toto nové stvoření má své přesné jméno v křestním jménu, přičemž každý Petr a každý Pavel je jako Boží dítě novým stvořením svého druhu. Dovršení růstu našeho vnitřního života, který je účastí na Božím životě, je svatost. Je to dokonalá účast na vnitřním životě Božím.
Copak svatost není záležitostí pouze nějakých poustevníků, vzdálených světu a bezkrevných postav, až skoro na kost osekaných odříkavým životem?
Svatost není jen záležitostí vyjímečných jedinců, které by si Bůh zvlášť vybral k provádění nějaké krkolomné akrobacie. Nelekejme se vlastního pomyšlení na svatost. Je přichystána pro každého. Každý má toužit s Boží pomocí dosáhnout nejvyšších met. Nemusíme přitom myslet hned na odřeknutí si všeho krásného a radostného v životě, ani na útěk ze světa, ani na žádné velkolepé činy a okázalé oběti. Písmo svaté neklade důraz na mravní činy a výkony člověka, ale spíše na milostivé působení Boha.
Co tedy vůbec musí člověk udělat pro dosažení svatosti?
Stačí pouhá otevřenost člověka, prostá jakýchkoli složitých myšlenek, jakou má malé dítě. Není to však žádná lehkomyslnost ani neprozíravost. Tato otevřenost musí hlavně zahrnovat ochotu radostně přijímat účast na lepším životě milosti. A tato ochota vyžaduje příklon k vrcholnému Dobru, k nejvyšší Pravdě, k nejjasnější Kráse a svrchované Lásce, totiž k Bohu celým srdcem, víru a křest svatý.
Jak se ale člověk stane křesťanem? Co pro to musí podniknout?
Člověk nedělá ze sebe křesťana ani svým jednání, ani svým chováním. Člověka činí křesťanem Bůh. Tedy se nestává křesťanem tím, že se nějak namáhá, aby přesně a do všech podrobnosti plnil nějaká přikázání a vtěsnal se do nějaké předem připravené formičky. Křesťanem se stává tím, že vírou a láskou odpovídá na to, co mu dává Bůh.
A co mu Bůh vlastně dává?
Milost. Tou začíná život křesťana. Milostí se člověk rodí k novému životu (Jan 3,5), takže "se smíme nazývat Božími dětmi, a to také jsme" (1 Jan 3,1).
Potom ale můžeme klidně složit ruce do klína a dělat prsty mlýnek, a jenom si říkat: Bůh dělá všechno sám?!
To tedy ne! Právě zde začíná vlastní úkol křesťana. Je Kristem vykoupen, ale stojí na počátku nového života. Byl mu darován život, ale prožívat a plně ho rozvinout (Ef 4,13), to za člověka nemůže provést nikdo jiný. Kristus působí v nás a je třeba se dát jím vést (Řím 13,14). A právě tady začíná křesťanský život být naším vlastním úkonem. Člověk, jenž začíná věřit, navazuje spojení s Bohem. Tím se mu otevírají nové výhledy a nový obzor. Z tohoto hlediska jeho život nabývá nový ráz.
A není to snad jen nějaký křesťanův sebeklam? Copak se tolik odlišuje skutečný křesťan od zodpovědného nekřesťana? Často vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Takže se křesťan liší od nekřesťana jen svými ideály.
Kdepak! Křesťan i nekřesťan sice žijí ve stejném světě, počínají si snad podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se zásadně liší. Především křesťan není idealista, nýbrž je realista. Křesťan se zaměřuje na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Křesťan nežije pouze z prolínání lidských a přírodních skutečností, ani z ryze lidských zkušeností, na které se omezuje nekřesťan. Křesťan žije především ze setkání s Bohem. Celým svým životem odpovídá na Boží slova a jednání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat lidských zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním tvorstvem.
Krásně se to poslouchá, ale není z toho dost jasné, co skutečnost vyžaduje od křesťana? Kde se Bůh se mnou setkává kromě nějakého zjevení? Jak Bůh mluví ke mně? Co jsou to za tajemné hlasy nebo blesková osvícení?
Většinu z toho, co nám Bůh říká, poznává člověk velmi názorným způsobem ze skutečnosti, která nás obklopuje. Bůh promlouvá ve světě skutečnostmi všedního života. Tyto skutečnosti jsou navenek mnohoznačné, ale pro toho, komu jsou určeny mluví hluboce smysluplně. Dají se odhalit, ale nevnucují se každému, nýbrž jen tomu, kdo je otevřen jejich poznání. Z toho plyne, že člověk nemá žádnou šablonu ani vždy stejný návod k dešifrování výzvy ve skutečnosti, aby jednoznačně poznal, co se od něho právě teď a nyní vyžaduje jako patřičná odezva ve slovech a skutcích. Společenské návyky, pohodlnost, nestálost lidských citů nám stěžují poznání. Boj o dobro je někdy obtížný, protože člověk nebývá dost upřímný sám k sobě. Jeho přání se mu stávají důvěryhodnou skutečností, k níž se všemi silami upíná. Naše poznání může používat dvou měřítek: předně vlastní mravní úsudek, totiž svědomí, a sdělení Boží vůle ve zjevení.
|
Co je to vůbec svědomí?
Dávno předtím, než se něco dozvídáme o Boží vůli či o Božích přikázáních, dovede každý z nás rozlišovat dobro od zla. Bez ohledu na to, zda je člověk věřící nebo nevěřící, působí v jeho přirozenosti řád, který mu ukládá usilovat o vlastní dokonalost. Každý z nás má zcela zřejmé poznání dobra, kterého chce dosáhnout, a zla, jemuž se chce vyhnout. Úsudek svědomí je měřítkem jednání, a to pro každého člověka. Proto musíme bezpodmínečně poslechnout, když svědomí pronáší jasný a jednoznačný příkaz nebo zákaz. kdo jedná proti úsudku svědomí, proviňuje se (Ř 2,14-23). Svědomí člověka zavazuje i tehdy, když se mýlí. Bůh nás nesoudí podle vnějšího jednání, ale podle toho, "co vychází ze srdce" (Mt 15,18).
Takže jsou tím překonána Boží přikázání?
Kdykoli padne zmínka o Božích přikázáních, tak se lidé začnou obávat o svou osobní svobodu. Mnozí chápou Desatero jako nepříjemný tlak doléhající zvenčí na člověka, ale nechápou jeho užitečnost. Kdyby člověk žil ve shodě řádem vloženým do jeho přirozenosti, takže by usiloval o dobro a vyhýbal se zlu, a ve vztahu k okolí by se snažil činit druhým to, co chce, aby oni dělali jemu a nečinit jim to, co nechce, aby mu druzí nedělali, tedy by nebylo žádné Desatero zapotřebí. Člověk ale nežil ve shodě s řádem vlastním jeho lidské přirozenosti a nechoval se jako člověk. Proto mu Bůh dal v Desateru jistý "návod k použití člověka", aby dosáhl dokonalosti. Nehledejme v přikázáních přesná pravidla jednání pro každou situaci. Přikázání ukazují pouze dolní hranici. Desatero je existenční minimum pro zachování člověka jako druhu. Přikázání nemohou ani nechtějí odstranit vlastní lidské rozhodování. Bylo by scestné stavět přikázání a svědomí proti sobě. Svědomí je ozvěna mravního zákona v lidském vědomí.
Proč tedy apoštol Pavel klade proti sobě svobodu a zákon?
Život Božích dětí není žádná otrocká poslušnost vůči předpisům zákona. Jsme v pokušení přeceňovat význam přikázání. Proti tomu se stavěl už Kristus. Rozhodující není poslušnost k doslovnému plnění zákona, nýbrž úmysl. Kristus odmítal přístup zákoníků, kteří se ptali: Jak daleko smím jít, kde začíná povinnost a kde končí? Kde je v zákoně skulina, abych jí mohl proklouznout? Když člověk vidí druhého v nouzi, tedy se nemá ptát: Co musím bezpodmínečně udělat? Má se ptát: Co je v mých silách podniknout?
Láska jde ještě dál, než vyžaduje zvenčí uložený zákon. Nad to, co je dovoleno nebo přikázáno, se láska ptá na to, co je více. Láska dovede rozlišovat mezi dobrým a ještě lepším. Nové přikázání Ježíše Krista je láska.
Z toho se dá lépe porozumět tomu, proč svatý Pavel neustále klade proti sobě svobodu a zákon. Pokud se staví záporně k "zákonu", tedy odmítá zákonictví, ale nehlásá nevázanost. Svoboda přece neznamená libovůli. Také svoboda je vázaná řádem, ale ne tak, že by byla omezována zákonem přicházejícím k člověku zvenčí, nýbrž vnitřním zákonem lásky, který je vtisknut lidského srdce neboli do celého vnitřního životního prostředí každého z nás.
Nebylo by lépe celé to křesťanství vyjadřovat Augustinovým výrokem "Miluj a pak si dělej, co chceš" ?
Zajisté, ale chtělo by to přesněji vymezit, co to znamená "milovat". Určitě ne jen lidské city, které jsou tak těkavé. Určitě ne jen lidská sympatie, která by vše zakládala jenom na pomíjivém člověku. Pouhá láska k lidem, lidskost či humánnost nestačí. Mnozí lidé podléhají klamu, že jedinou pravou bohoslužbou je praktické křesťanství činu. Přitom docela přehlížejí závažný rozměr, když opomíjejí lásku k Bohu.
Jenže copak láska k Bohu nezavání nelidsky, když si připomeneme křižácké výpravy, násilné obracení poddaných na víru?
Takových případů znetvořené lásky bylo a je jistě dost. Jenže sama láska k Bohu nikdy nesvádí k přehlížení ani k vylučování nějakého člověka. Když jsou někteří účastníci bohoslužeb v běžném životě nepřívětiví k druhým lidem, tedy to není zaviněno jejich láskou k Bohu. Je to jejich osobní vina, že přehlížejí druhý pól své lásky. Bůh a člověk, Stvořitel a tvor jsou dva póly jedné lásky. Proto, "říká-li kdo: miluji Boha, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? A toto nám on přikázal: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra" (1 Jan4,20-21). Chce to mít vnímavost vnitřního pohledu pro odhalování Boha skrytě přicházejícího pod tajemnou maskou člověka, hodného zvláštní lásky, totiž člověka nemocného, umírajícího, chudého, utiskovaného, opuštěného, zoufalého, smutného. A když už ho jeden pozná vnitřním zrakem, ještě musí mít dost vnitřní síly, aby si právě tohoto ubožáka zamiloval Boží láskou a obětavě pro něho něco vykonal.
Ale vždyť Boha nikdo nikdy neviděl! Copak je to tedy v lidských silách, aby člověk poznal Boha v nějakém člověku a pohotově mu posloužil?
V lidských silách to určitě není. Jenže jsme povoláni překonávat sami sebe s Boží pomocí. A tuto Boží pomoc je třeba si soustavně vyprošovat. Zamilovat si Boha v člověku a lidi v Bohu vyžaduje Boží lásku. To je umění, k němuž nestačí lidské nadání, nýbrž je třeba si to s Boží pomocí osvojovat. Znamená to osvojit si vnitřní vnímavost pro zvláštní znamení doby a pohotovost odpovídat na tato znamení účinnou obětavou láskou. Toho lze docílit jen uměním vnitřní rozmluvy či modlitby s Bohem.
Jenže lidská vynalézavost a tvořivost pořád mění svět! Děje se to stále rychleji! Změny okolního životního prostředí doléhají zpětně na člověka, na jeho vnitřní životní prostředí. Ovlivňují jeho úsudek i jeho rozhodování. Nakonec je člověk z velké části výslednicí působení sebou změněného okolního prostředí a dítětem své doby. Jak by se tedy mohl vymknout své době?
Lidské vynalézání a tvorba jistě hodně změnily svět. Přesto však většina lidí trpí bídou, hladem, je utiskována, takže nemůže naplno uskutečnit svůj lidský život. A přesto je každý z lidí povolán k dokonalé přirozené seberealizaci a ještě dál, k tomu, aby překročil vlastní stín. Povinností křesťana je sledovat znameních doby jako tajemný barometr, včas je postřehnout a neodkladně podle nich jednat. Má velkou výhodu, když ví, že samotný Bůh mu dává znamení v každodenních i dějinných událostech. Tak je ve své víře denně utvrzován přesvědčením, že vzkříšený Ježíš Kristus žije s ním v tomto světě. Jenže má zase tím větší odpovědnost za zdárný chod světa. Má růst ve svém vědomí, že má nad sebou přísný soud, protože věří, že ve všem, s čím se setkává, čeká Ježíš Kristus na jeho odpověď rozhodným činem (Mt25,31-46).
To zní moc pěkně. Jenže když člověk potkává tolik křesťanů, uzavřených ve své ulitě. Jakpak může brát vážně tato slova?
Křesťan je těsně spojen se všemi lidmi světa a s celým světem. Vtělený Boží Syn přišel spasit všechny lidi a zachránit celý svět, ale nehodlá to dělat bez člověka. Následkem toho je dnes postavení Božího dítěte a jeho úkol zodpovědnější, než býval kdykoli dřív. Bůh nás uvádí do světa, který má pro nás celkovější ráz. Tak je každý stále víc vytrhován z někdejších sousedských vztahů místní obce a vtahován do souvislostí a závislostí masové, hromadné, spotřební společnosti.
To je ono! Různá společenská zařízení převzala někdejší úkoly církve, jako školy, nemocnice, úřady sociálního zabezpečení a pojišťovny. Nedochází tedy k posunům v požadavcích spravedlnosti a lásky vůči bližním, jak je ukládá Písmo? Jakou má tedy člověk povinnost vůči společnosti, vůči druhým lidem a celému lidstvu, a vůči ostatnímu tvorstvu ve světě?
Není pochyb, že průmyslová společnost má dost odborně spravovaných úřadů, které mohou pečovat o potřeby lidí. Jenže v sebelépe uspořádané společnosti zbývá ještě dost prostoru pro osobní, důvěrné vztahy mezi lidmi. Mnohé drobné všední služby člověka člověku nelze řešit jinak, než osobní, obětavou službou, která je proměnlivá případ od případu. Kromě toho s růstem důrazu na lidská práva odtržená od souvislosti s Bohem se objevuje stále víc a více lidí, do jejichž osobních tíživých poměrů nechtějí úřady zasahovat pod falešnou záminkou ohrožování lidské svobody. Pod záminkou lidské svobody se prosazuje "lidské právo na ukončení vlastního života kvůli těžké nemoci nebo stáří" nebo "lidské právo na vraždu nenarozených počatých lidí". Úřady odmítají vzít na sebe odpovědnost za někým počaté nechtěné děti a zástupy rodiči odmítnutých dětí jdou na smrt. Výzvy na jejich obranu bere duch světa jako nečasové, zvláště když je zde přelidněný jih planety. Právě tak nemístné a nevhodné berou světské úřady také snahy křesťanů proti nepřirozenému uzavírání se lidí vůči přicházejímu životu.
Copak to není nevhodné, když se křesťané chtějí vměšovat do lidského soukromí a chtějí někomu diktovat, jak má žít v té nejdůvěrnější oblasti svého života?
Když se Hitler pokoušel zavést sterilizaci všech lidí nějak postižených nebo prostě nežádoucích, celý svět tím byl otřesen. A za nějakou dobru se hromadně rozhodují lidé sami k postupné vlastní sterilizaci, a to ještě v domnění, že tím prospívají lidstvu. To není jen soukromá záležitost! To se týká celého lidstva! Vlastní pohodlnost a nezodpovědná poživačnost tolika lidí, jež stále častěji provádějí antikoncepci, vede k rozsáhlejší a pronikavější sterilizaci a tím větší a větší degeneraci lidského rodu. Nakonec to zatěžuje celé lidstvo hroznými genetickými důsledky. A světské úřady v těchto záležitostech zůstávají úplně hluché, slepé a malomocné.
Je-li svět tolik zaslepený a zvrácený, jakpak může člověk brát za něj odpovědnost? A co teprve křesťan?! Copak křesťan může milovat svět, když miluje Boha?
Patříme k tomuto světu, do něhož jsme zasazeni. Proto nelze utíkat ze světa. A hlavně křesťan nemá právo utíkat ze světa. Naopak má přední povinnost ujímat se odpovědnosti za svět. Písmo svaté začíná slovy: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn1,1). Bůh přijímá svět jako dobrý a udržuje ho (Gn 1-3). Bůh miluje své dílo a zachraňuje ho před zkázou: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna..." (Jan 3,16) Svět je tedy Božím dílem, které Bůh miluje a tedy mu přeje všechno nejlepší, takže chce, aby svět dosáhl své dokonalosti. Zachraňuje svět nasazením vlastního Božího Syna. Správu a udržování světa a jeho přivedení k dokonalosti však Bůh řídí nejen přímo, ale také prostřednictvím člověka: "Naplňte zemi a podmaňte si ji... vládněte všemu, co se na zemi hýbá" (Gn1,28).
Spíše než uživatel světa je člověk správcem Božího stvoření. Člověk má spravovat Boží stvoření. Je za to odpovědný pouze Bohu. Následkem toho není svět jen Božím dílem. Čím dál, tím víc se má stávat i naším dílem.
Tak jak to tedy je? Žijeme, abychom pracovali, anebo pracujeme, abychom žili?
Vtělený Boží Syn přišel zachránit člověka před zkázou, ale přišel spasit také celý svět. Bůh však nehodlá zachránit svět před zkázou přímo, tím, že by bezprostředně nalepoval zázračné náplasti na všechny ozónové díry, které zde člověk napáchal svou hříšnou dobyvačností. Bůh je ochoten udělat zázraky, ale hlavně lidskýma rukama. Rád řídí své stvoření nejen přímo, ale i zprostředkovaně. Proto si volá člověka jako prostředníka a spolupracovníka správy Božího stvoření. Tak má člověk především ovládat svůj mikrokosmos a dobře spravovat toto vnitřní životní prostředí. Když dobře ovládne a využije k prospěchu sebe, druhých lidí a k Boží oslavě svěřenou nepatrnou hřivnu, tak mu Bůh svěří vládu nad celým makrokosmem, aby moudře spravoval celé okolní životní prostředí.
A neztrácí se člověk v takovém pojetí služby Bohu ve světě? Nezdá se vám, že zatajujete část Písma, když zamlčujete, že se člověk musí vůči světu také trochu ohradit?
Tato obava je celkem vzato zbytečná, protože ohradit se vůči světu je na místě pouze tehdy, kdyby přitakání světu znamenalo nějaké zneužívání, podmanění, znásilnění, nebo kdyby člověk opomíjel brát ohled na Boha. Čím větší je působnost pozemských věcí a síla světských prostředků, tím více roste nebezpečí zatemnění pohledu na Boha. Tak můžeme lépe chápat Písmo, že nevypovídá jen o "Božím světě", nýbrž v jiné souvislosti také o "zlém světě", který nemáme napodobovat (Ga1,4,Řím12,2). Označením "svět" se v této druhotné souvislosti rozumí souhrn všeho sobeckého, povrchně zneužívaného, a nikoli Boží stvoření, jak vyšlo krásné, pravdivé a dobré ze stvořitelské ruky Boží.
Přesto ale vyžadujete ve jménu Božím od člověka nějaké přemáhání sebe i světa. A to je velmi nepříjemné. Když mne Bůh miluje, tak proč mi komplikuje život? Místo aby mi při své všemohoucnosti usnadňoval život, leda mně ho ztrpčuje. K čemu je mi taková víra?
Sebekázeň, odříkání a oběť nemají samy o sobě žádnou hodnotu, nýbrž jsou jen prostředkem k cíli. Představa, že Bůh má radost z našeho utrpení, je scestná. Bůh od nás nežádá něco těžkého proto, že je to těžké, ale proto, že je to dobré. A přeje nám to dobré, i když je to spojeno s pozemskými obtížemi. Boží dítě musí brát svůj život jako reálný, tedy zabudovaný do pozemských skutečností, i když je povolán ovládat je a moudře spravovat a s jejich pomocí a pomocí Boží docházet k nadpozemským skutečnostem. Nemůže se ale idealisticky zaměřovat výlučně na "ony" nadpozemské skutečnosti, ani přehlížet krásu Božího stvoření ani vzdávat se odpovědnosti za správu této země.
Co tedy volit - Boha nebo svět?
To je špatně položená otázka. Podvojné účetnictví mnoha křesťanů, podle něhož patří šest dní v týdnu světu a jedna hodina v neděli Bohu, je nové farizejství. Už od svého křtu je křesťan všeobecně povolán a příslušně vybaven k posvěcování každého okamžiku svého všedního života a veškeré své činnosti. Tak i zametání smetí před domem může a má být pro něho smysluplnou činností, kterou slouží Bohu ve svých bližních, takže koná z Boží milosti skutečnou bohoslužbu.
Tohle všechno se pěkně poslouchá. Vykládáte to už dvě tisíciletí, a přece lidstvo a svět není o nic lepší. Copak nevidíte, že naopak je celý svět čím dál tím víc poničen?!
Tuto výtku beru vážně, třebaže se netýká ani tak Kristovy radostné zvěsti, jako spíše jednotlivých křesťanů. Když jde o mravní a duchovní pokrok, tak trvanlivost jeho výsledků nelze tak snadno zajistit, jako v oblasti hmotných přínosů. Vždyť po stránce duchovní a mravní vyspělosti se s každým novým pokolením a s každým lidským jedincem začíná všechno vždy znovu. Tak i v těch nejlepších rodinách se objevují "nevydařené" děti. Ba celé mnohé národy mohou po svém duchovním, mravním a kulturním rozmachu podlehnout úpadku. Člověka až zamrazí, když sleduje, jak hluboko mohou klesnout různé národy po svém kulturním rozkvětu. Ale to všechno nesvědčí o závadnosti Kristova evangelia. Spíše to svědčí o potřebnosti větší zapojenosti každého člověka jako svědka živého Boha. Tváří v tvář stále ničivějším objevům a vynálezům, jež se lidem podařilo vylákat na přírodě, nemůže člověk být naplno člověkem bez toho, že by se ujímal odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní Boží tvory.
Podáváte to pěkně zaobaleně. Jako jeden kuchař z Prahy. Ten dovedl obalovat řízky tak zručně, že je k tomu ani nepotřeboval. Nakonec svalujete odpovědnost na lidi, ale pro církev žádáte všechna možná práva?!
Když se tak neosobně a nedůvěřivě stavíte k církvi, jenom tím dáváte najevo odpor k té nejlepší části sebe samého. Vždyť ani vy sám, který poctivě hledáte svrchovanou pravdu a pravý smysl svého života, už nejednáte jen sám ze sebe. To ve vás působí někdo vyšší, kdosi, kdo vás miluje a přeje vám tu pravdu. Pracuje ve vás někdo, kdo je sama tato pravda a život. Je to ten, který se za to, abyste právě našel tu svrchovanou pravdu a smysl života, dal sám ukřižovat. Už dávno jste volán do jeho vykoupeného Božího lidu, totiž církve, která se za to, abyste konečně prohlédl a našel Krista - pravou životní cestu, denně modlí. Poslání církve ve světě plní křesťané především spojením všedního života s vírou. Tak se každý křesťan ve světě stává živou pochodní vyzařující Boží Pravdu a hřející Boží Láskou.
To bych uznal, ale k čemu jsou mi dobré ty historické rekvizity, které se uplatňují při bohoslužbě? Když je ve světě tolik úkolů, tak proč místo mše raději nevykročit z chrámů a kostelů?
V prostředí, kde Kristus prožíval svůj pozemský život, byly obřadní hostiny provázeny různými chvalozpěvy a zbožnými promluvami. Nejslavnější z nich byla velikonoční hostina. Kristus se často zúčastňoval těchto hostin. Dokonce při nich učil. Svůj odkaz, který je každému z nás tak drahý, vložil do velikonoční večeře. Evangelium mluví o tom, že Kristus vzal chléb, vzdal za něj Bohu díky, lámal a dával svým učedníkům se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává". S podobnými slovy jim podal také kalich s vínem. A toto své jednání doprovodil příkazem: "To konejte na mou památku" (Lk 22,19-20).
Dal svým učedníkům příkaz, aby konali to, co vykonal on, a to na jeho památku. Kdyby to řekl pouhý člověk, tak by šlo jen o vzpomínku na něho. Jenže to vykonal a nám uložil vtělený Bůh. Proto to není jen vzpomínka. Je to také zpřítomnění Kristova údělu v naší době. Mše není prázdný obřad, ani pouhé lidské jednání. Je zde přítomný živý Bůh. Působí zde svou činností Kristus.
Ale oběť na oltáři přináší přece kněz, a to člověk?!
Správně. Jenže všechno, co tento kněz koná, působí pravomocí Ježíše Krista. Věříme, že oběť na oltáři přináší Velekněz Ježíš Kristus, který přináší za oběť sám sebe, a to v podobě chleba a vína. Původně vypadala eucharistická slavnost tak, že po jídle, jež se nazývalo hostinou lásky, následoval eucharistický úkon. Jenže podle slov sv.Pavla se přitom vyskytly různé neblahé jevy. Tak apoštol Pavel vytýká některým, že si přinášejí příliš bohaté jídlo a pití a nejsou pak ani střízliví. Proto brzy došlo k oddělení úkonu, který ustanovil Kristus při poslední večeři, od ostatního jídla. Ale i pak si eucharistická slavnost udržela ráz hostiny.
Proč si Kristus zvolil právě hostinu jako znamení a uskutečnění své přítomnosti mezi svými věřícími?
Pokrm a nápoj je každodenní běžná věc. Bez doplňování živin a tekutin bychom zemřeli. Proto jídlem a nápojem doplňujeme látky potřebné k životu. Avšak společným přijímáním těchto látek vytváříme také společenství. V prostředí, kde Kristus ustanovil eucharistickou slavnost, tvořil chléb běžný pokrm a víno běžný nápoj. Přitom řekl: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (Jan6,54). Tím vyslovil, že ho potřebujeme k věčnému životu tak nezbytně, jako potřebujeme každodenně doplňování živin a tekutin k tělesnému životu.
V Kristu se nám při eucharistické oběti dostává spojení s Bohem. Nemáme ale zapomínat, že stejného spojení se dostává všem ostatním, kteří Krista přijímají, ať je to zde nebo kdekoli jinde na světě. Proto nás toto spojení s Kristem uvádí do vzájemného svazku s ostatními členy církve.
Bohoslužba obecné církve je tedy slavnost, ale proč ji nazývat obětí?
Obětí se člověk vzdává něčeho ze svého vlastnictví. Obětí chce člověk dát najevo, že svému Bohu vděčí za všechno, co má a čím je. Když část toho, co podává, definitivně oddělí od všedního používání, tak se oběť stává znamením oddanosti vůči Bohu a smíření s Bohem.
Takže mše je stejná oběť, jakou lidé odedávna přinášeli v nejrůznějších náboženstvích a pohanských kultech?
To zrovna ne. Mše je obětí v jiném slova smyslu. Je úkonem Božím a současně lidským činem. Především je Božím úkonem. Teprve pak je úkonem Božího lidu. Při mši přinášíme Kristovu oběť. Kristus se obětoval za každého z nás i za nás za všechny. Jako znamení oddanosti se tu neobětovává něco z našeho vlastnictví, nýbrž je to Kristova oběť, která usmiřuje nás, Boží tvory se Stvořitelem. Vtělený Bůh ukončil svou božskou obětí všechny dosavadní ryze lidské oběti, ať pohanské nebo židovské, které nebyly dostatečné k tomu, aby přinesly zadostiučinění za odklon tvorů od Stvořitele.
Mše tedy není pouhým opakováním večeře Páně. Zpřítomňuje se tu Ježíšova oběť na kříži. Když slavíme eucharistickou hostinu, tak to znamená, že se připojujeme k tomu, co konal a koná vtělený Bůh. Kristus vložil své utrpení a svou smrt do našich rukou. Nemůžeme zůstat jenom přihlížejícími diváky, když přinášíme Bohu Otci oběť jeho Božího Syna. Je třeba přijmout i Kristovo smýšlení. Musíme jako Kristus zasvěcovat svůj život Bohu a Božím tvorům. Z toho je vidět, jak je bohoslužba propojená s naším životem ve světě. Bohoslužba se týká našeho života pro Boha, pro lidi a pro ostatní Boží tvory kolem nás, jež nám Bůh svěřuje do správy. Kdybychom přerušili spojení bohoslužby s životem, tak by naše bohoslužba zůstávala neplodná.
Jenže kdo mi zaručí, že ta znamení, která se konají při mši jsou opravdová? Copak je možné, aby mi byl Bůh tak blízko, že se právě tady mohu s ním osobně setkat?
Taková námitka napadla lidi už tehdy, když Kristus prohlásil, že dá své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. Mnozí se pohoršovali a zlobili se, jakpak prý může dát jíst své tělo a pít svou krev. Dokonce i někteří z jeho učedníků, kteří ho dosud doprovázeli, ho tehdy opustili. Ale Ježíš trval na doslovném významu svých slov (Jan5,48-69). Co ve mši konáme, to nejsou jen symbolické úkony, ani pouhé náznaky. Co dané úkony podle Kristova ustanovení naznačují, to také uskutečňují. Kdyby to dělali jen lidé z ustanovení nějakého jiného pouhého člověka, tak by to byly jen symboly. Ale on to koná v každé mši spolu s lidmi sám Bůh, který je všemohoucí a věčný. Proto úkony při mši uskutečňují přítomnost živého Božího Syna mezi námi. Z hlediska lidského je zde určitá propast. Ta propast spočívá v rozdílu mezi tím, co věc je, a mezi tím, co naznačuje. Koná se zde znamení, prostý pozemský úkon či se používá pozemského předmětu, jako chleba či vína. Ale tento úkon nejenže naznačuje, ale také uskutečňuje to, co si Ježíš přál a stále si přeje. Tuto propast nelze přirozenými silami a schopnostmi překonat. Proto zde trvá jakési napětí. Tato propast se dá překlenout jen vírou, která je nadpřirozeným darem Božím. Proto mši nemůže plně pochopit ten, kdo nevěří a není pevně přesvědčen, že Ježíš, Syn Boží, byl a je mezi námi a že jeho slovo stále stejně mocné a působivé.
Jsou přitom ale nezbytné ty bohoslužebné rekvizity? Nebylo by lépe, kdyby to všechno bylo jen prosté? Nepohřbívá se vlastně v takovém množství okázalých vnějších kudrlinek vnitřní opravdovost zbožnosti?
K bohoslužbě nepochybně patří mnoho vnějších úkonů, obřadů, hudebních projevů a věcných symbolů. Nepochybně tím vzniká nebezpečí povrchnosti. Ovšem každý prováděný úkon a každý předmět, který při mši používáme, je nám znamením. Proto tyto věci a činnosti jsou hluboce smysluplné. Bohoslužba, která by se chtěla zříci všech vnějších znamení a okázalých projevů, by snad byla dobrá pro nehmotné anděly, ale ne pro lidi. Z toho plyne, že viditelnou bohoslužbu potřebujeme my, a nikoli Bůh. Beze slov a vnějších úkonů by se lidé nemohli stýkat ani v každodenním všedním životě, ani při bohoslužebném shromáždění.
Kristus staví na této lidské skutečnosti a používá jejich znamení. Proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev. Vkládá ruce na nemocné a žehná jim. Tak i žehná i těm, kdo ho při bohoslužbě uctívají.
Když Kristus žehná zbožným na bohoslužbě, jak to přijde, že ti požehnaní věřící nejsou lepší než ostatní lidé? Pročpak nejsou lepší?
A vy je všechny znáte?
Znám jenom některé z nich.
Tak vidíte. A jak snadno se pár špatných příkladů zevšeobecňuje! Nepopírám, že mezi křesťany jsou i takoví, kterým stačí pro klid svědomí pouhá účast na bohoslužbě, eventuálně nějaký příležitostný milodar. Tím považují svou odpovědnost za ostatní lidi a Boží tvory za splněnou. Jenže podstatu křesťanství nemůžeme hodnotit podle toho, jak si je někdo polovičatě osvojil. Útěk před náporem požadavků lidského života ve světě za hradbu nějakých obřadů je opravdovému křesťanství cizí. Bohoslužba jako celé křesťanství má těsnou spojitost jak s osobní životní zkušeností jedince, tak s požadavky společnosti. "Kdo tvrdí, že miluje Boha, kterého nevidí, a nenávidí svého bratra, kterého vidí, je lhářem" (1Jan4,20).
Komu se má jeden věnovat víc? Bohu nebo bližním?
Apoštol Pavel nám připomíná přání Ježíše Krista, aby náš život byl živou a dokonalou obětí Bohu jako duchovní bohoslužba (Řím 12,1-2). Ať jíme nebo pijeme nebo cokoli jiného děláme, všecko dělat tak, aby to sloužilo k Boží oslavě (1Kor 10,31). Tak má být každý všední úkon posvěcován modlitbou a máme ho konat jako službu Bohu. Ovšem bylo by jednostranné, kdybychom zvláštní bohoslužbu ve shromážděné obci považovali za zbytečnou nebo vedlejší. Křesťan ví, že je Boží tvor a musí tomu dát výraz. Navíc je tvorem vykoupeným Synem Božím. Proto musí vzdát i díky Bohu.
Jenže jindy Ježíš říká, že dvěma pánům nelze sloužit.
Správně. Uznáváme svou povinnost vůči bližním a přitom vyznáváme oddanost vůči Bohu. Člověk svými přirozenými silami nemůže dělat obojí naráz, ale jedno po druhém. Podobně jako ve vztazích mezi lidskými přáteli je třeba i ve vztahu vůči Bohu projevit to, co člověk vnitřně prožívá, nejen plněním povinnosti, ale také slovem a skutkem.
Když se zúčastníme bohoslužeb nejenom navenek, ale celým svým vnitřním životem, pak tím naše služba lidem neutrpí. Naopak. Bohoslužba nám přinese větší lásku k lidem, ale i ochotu, vynalézavost a vytrvalost ke službě bližním. Před poslední večeří na rozloučenou, kterou náš Pán prožíval s učedníky, jim posloužil jako služebník. Umyl jim totiž nohy. A při stejné hostině dal i příkaz: "To konejte na mou památku!" Tak od začátku Kristus chce, abychom si vzájemně sloužili a eucharistickou slavností děkovali Bohu a posilovali se pro věčný život.
Postupně, jak v nás díky často přijímaným svátostem poroste proměňující působení Ducha svatého, začneme se víc a více měnit v nové stvoření. Z Božích dětí dorosteme v síle Ducha svatého v dospělé Boží přátele, kteří dokáží milovat své bližní Boží láskou a sloužit lidem v Bohu. Jedině touto Boží láskou dokáží nakonec sloužit naráz oběma pánům - lidem i Bohu, aniž by jednoho nebo druhého zanedbávali.
Bylo by to velmi dobré, kdyby člověk na této cestě k dokonalosti opravdu vytrval. Jenže se ukazuje, že člověk je světě vystaven tolika vlivům, které ho brzdí, takže nemůže plynule kráčet pořád kupředu a vzhůru. Dokonce se ten postup někdy docela zastaví, když člověk neodolá tomu světskému a tělesnému odporu a podlehne mu. A co pak? To je přirozeně konec jeho vznešeného snažení.
Nic není ztraceno. Vtělený Boží Syn počítal s naší lidskou slabostí. Věděl, jak lehce člověk upadne, a když upadne, že se nemůže vlastními silami pozvednout. Proto ustanovil svátost smíření pro obnovu přerušeného spojení člověka s Bohem a Božím tvorstvem. Přitom ale mnoho záleží na vnitřním obrácení, na změně vnitřního smýšlení člověka.
Jestliže záleží hlavně na tomto vnitřním obrácení člověka, po němž přijde odpuštění z Božích rukou, jaký smysl má obžalovávat se před nějakým člověkem? Proč je nutno zpovídat se z jednotlivostí? K čemu je potřeba nějaký mezičlánek mezi hříšníkem a Bohem? Proč má mezi mne a Boha vstupovat ještě nějaký další člověk?
Předně je třeba připomenout, co je hřích, aby mohlo vyniknout ostatní. Když se někdo proviní proti právním předpisům a je odhalen, tedy je potrestán. Víme, že podle veřejného mínění to ale nemá nic společného s vnitřním životem. Mnozí lidé si myslí, že hřích je jen nějaká lehkomyslnost či přestupek proti slušnému chování. Potom třeba lidé říkají, že je hříchem zůstávat doma, když je tak pěkné počasí. Ve skutečnosti se ale ve hříchu setkáváme s něčím velmi hlubokým. Vina porušuje vzájemné vztahy lidí, poškozuje lidské věci a ohrožuje i jiné tvory v okolním prostředí. Tak vina narušuje Boží plán s lidmi a s ostatním tvorstvem, třebaže se při provinění na takové dalekosáhlé důsledky ani nepomyslelo. V nejhlubším smyslu je vina zrušením příznivého vztahu člověka k Bohu, a právě tomu říkáme hřích.
A copak si to nemůže člověk vyřídit s Bohem sám a bez nějakých prostředníků?
Provinilec je obvykle odkázán na druhého, když chce být osvobozen od své viny. Kdyby ji sám v sobě potlačil a nikomu se nesvěřil, tedy by celou záležitost na chvíli utlumil, ale v nitru by ji ještě zkomplikoval.
Copak si vinu nemohu vyřídit s Bohem jen ve svém nitru?
Kořeny viny jsou mnohem hlubší. Také její důsledky přesahují provinilce. Proto ji na úrovni člověka nelze překonat.
Ani kdyby si si provinilec dal poradit od zkušeného dobrého člověka?
Ne.
Ani kdyby se svěřil péči toho nejlepšího psychoanalytika nebo psychiatra?
Ne. Všechny tyto věci a ještě další, které se uplatňují ve svátosti smíření, jako je vyznání, lítost, uklidnění, rada do dalšího života, předsevzetí, výzva k nápravě škody, jsou důležité. Avšak žádná z těchto věcí netvoří podstatu svátosti smíření. Překonání viny nemůže vzejít od člověka, nýbrž od Boha. Žádný člověk nemůže vymazat vinu jako by se nestala, ani ji nemůže zrušit ani ji docela nahradit. Hřích je víc než nezaplacený účet, po jehož úhradě jsme vyrovnáni. Hřích je především odtržení se člověka od Boha. Člověk sice může toužit po překonání této roztržky, ale podnět k účinnému překonání člověkem způsobené roztržky vychází od Boha. Díky své svobodě může člověk urazit Boha, ale nemůže si vynutit smíření s Bohem, ani si nemůže vlastní silou vynutit odpuštění od toho, kdo ho nekonečně přesahuje. Může a má se o to pokorně snažit, ale musí k tomu být připravený a otevřený. Jenže poměry ve vztahu mezi člověkem a Bohem jsou takové, že je to člověk, který vázne v odvrácení, kdežto Bůh nás pořád udržuje při životě a tak nám dopřává čas k našemu návratu a příklonu k Bohu. Příznivý sklon Boha k člověku a ochota Boha odpustit mu jeho vinu se vlastně už projevil. Bůh se sklonil k člověku. V Ježíši Kristu sestoupil Bůh až na to místo, kde stojí člověk, jenž se mu vzdálil. Naše osvobození se děje setkáním s Kristem, když přijímáme jeho odpuštění.
Možná, že nejsem žádný Přemysl, ale jestli za mne někdo umřel na kříži, tak by mi to něco už mohlo signalizovat. Ale i když uznám, že Ježíš Kristus jako Boží Syn měl moc odpouštět hříchy, přesto nechápu kdo v současnosti odpouští viny?
Ježíšovo poslání a dílo neskončily jeho pozemským životem. Pokračují dál v jeho tajemném těle. Kristus je přítomen ve své církvi. Proto i odpouštění, které Kristus přinesl a osobně uděloval svým současníkům, přichází k nám prostřednictvím jím zřízené církve. Dodnes Kristus odpouští hříchy, ale jedná prostřednictvím lidí.
A nevymysleli si to dodatečně lidé v církvi? Kde jsou důkazy v Písmě svatém, že to tak zřídil Kristus?
Lidé si to nevymysleli. Evangelista Jan je zaznamenal, jak Kristus po svém zmrtvýchvstání přistupuje k učedníkům a říká: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás... Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy" (Jan20,21-23). Tak učedníci Páně dostávají pověření k odpouštění hříchů.
Jakou k tomu mají moc?
Dostávají k tomu pravomoc od Krista. Ten jim to už jednou všeobecně přislíbil: "Všechno, co svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi" (Mt18,18).
Všechna tato pravomoc by byla bezcenná, kdyby měl člověk možnost dosáhnout odpuštění jiným způsobem. Kdyby bylo člověku ponecháno na vůli, zda se v zájmu svého smíření s Bohem chce nebo nechce dostavit před takto Kristem zřízený soud, byla by tato pravomoc od Krista svěřená učedníkům k ničemu. Kristus však uložil svým věřícím, aby se k němu obraceli se svými vinami pouze prostřednictvím lidí, které k tomu pověřil.
Proč ale Kristus udělal takovou okliku? Člověk se přece dopouští hříchu sám, takže je to něco ryze osobního a soukromého. Jistě by si to s Bohem rád vyřídil sám, ne?! Proč Kristus, jenž tolik znal lidi, takže věděl, že neradi snášejí podřízenost nějakým prostředníkům, nezvolil raději pohodlnější cestu ke smíření s Bohem, a to bez prostředníka?
Když Kristus zapojil do odpuštění hříchů jiného člověka, chtěl tím dát najevo, že lidský hřích není zdaleka jen soukromá záležitost. I ten nejskrytější hřích nějakého člověka má společenský dopad. Podívejte se na zničenou ozónovou vrstvu kolem země nebo na strašlivé důsledky havárie v Černobylu. Na začátku všeho toho všeho byl pokaždé nějaký člověk, polovičatě a nezodpovědně ovládající techniku. Na konci jsou zástupy lidí, kteří trpí v důsledku jeho nezodpovědnosti. Úpadek a zhoršení postihuje nejen viníka, ale i ostatní lidi a v nějaké míře celé lidstvo a celé Boží stvoření. Každým hříšným činem je narušeno i společenství církve. Proto už apoštolové zdůrazňují účast církve na procesu odpuštění hříchů (Jk5,15, Ga6,1, 1Kor5,1-5). Jenže ani kněz není vyjmut z této závislosti na lidském prostředníkovi, protože on sám nad sebou nemá žádnou moc. Také kněz je odkázán na jiného prostředníka této služby či nositele úřadu. I kněz je pouze člověk, který je slabý. Proto se zpovídá jinému, když sám potřebuje usmíření. Svatý Augustin říká, že "když vyžadujeme od zpovědníka, aby byl svatý, pak to znamená, že svou naději klademe do člověka, a ne do Boha."
I kdybych dovedl spolknout prostřednictví zpovědníka a šel se svátostně usmířit s Bohem pomocí zpovědi, přesto mě odpuzuje to, že se tam chodí různí lidé, kteří pak vesele hřeší dál, aby si to pak zase mohli dávat své svědomí do pořádku před Pánembohem v další a další zpovědi. A z toho hlediska mi zase zpověď připadá jako příliš snadné a pohodlné řešení.
Tahle výtka se ovšem netýká ani tak kněze jako Kristova prostředníka lidského smíření s Bohem, jako spíše toho, kdo zneužívá svátosti smíření povrchním způsobem. Kněz na místě Kristově mu může udělit rozhřešení, ale hříšník nesmí přistupovat pouze jako nečinný příjemce. Musí upřímně a dokonale litovat hříchu a mít pevné předsevzetí k nápravě. K tomu se mu ve svátosti smíření připojí milostivá Boží pomoc a posila, kterou si vyprošuje v modlitbě.
I když to uznám, tak pořád nechápu, proč bych se měl modlit? Copak není lepší místo modliteb a bohoslužeb podnikat raději nějakou dobročinnost k nápravě minulých hříchů a pro zlepšení stavu věcí?
Často si namlouváme, že to, čím pomáháme bližnímu a ohroženému Božímu tvorstvu, je prospěšnější než modlitba. Podobáme se přitom učedníkům, kteří z lítosti nad vzácnou mastí vylitou na Ježíšovy nohy říkali: "Nač takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat za drahé peníze a dát je chudým" (Mt26,8-9).
Když člověk uzná, že je Božím tvorem, pak mu z tohoto vztahu vyplývá závazek modlit se.
Jaký to má smysl?
Sám Ježíš nám to klade na srdce: "Budete-li Otce prosit o něco, dá vám to v mém jménu" (Jan16,23). "Modlete se, abyste neupadli do pokušení" (Lk 22,39).
Jak se mám modlit? Vždyť je člověk tak uhoněný a vyprahlý, že se mu vůbec nechce modlit. Tak jak se mohu modlit?
Hlavní nesnáz není v samotné modlitbě, ale ve zkreslené představě mnoha lidí ohledně modlitby. Lidé se často modlí tak, že si opakují nějaké naučené veršíky nebo čtou modlitby z knihy, kterou třeba napsal i nějaký zbožný křesťan.
Když se modlím a skláním před Bohem, pak přece nejde o mne samého, ale především o Boha. Každá modlitba, třeba i namáhavá, při níž usilujeme o modlitbu, je jistě dobrá, třebaže není provázena naší příznivou odezvou a pocitem uspokojení. Potom bychom měli říci: Bože, ty víš, že se chci modlit, ale že mi to jde tak těžko, protože se mi hlavou pořád honí nápady, které se mi pořád zdají důležitější, než ty sám. Bože, přijmi mne, jaký jsem a nauč mě správně se modlit, aby moje modlitba byla skutečně mým důvěrným rozhovorem s tebou.
Kdo jsem já, abych směl rozmlouvat s Bohem? Copak smím mluvit s Bohem, který je Stvořitelem a Vládcem celého světa?
Je to stejný Bůh, který z lásky ke každému z lidí poslal svého vlastního Syna Božího. Skrze Krista jsi Bohu nablízku. Není třeba ho složitě hledat. Člověku je otevřena cesta, aby bez svých předsudků a zábran vlastních zkreslených představ vykročil. Bůh tě vidí a ty jdi zde před ním. Díky Kristu je navázáno krátké spojení tvora s Bohem a tím vlastně už začala modlitba každého z nás. Člověku zbývá poděkovat za všechno a prosit. Sám Bůh nás vybízí, abychom se ucházeli o milosti, které nám připravil: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Protože každý, kdo prosí, dostane, a kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, tomu se otevře" (Mt 7,7-8). Jenže to nelze dostat naráz a libovolně, jak se komu zamane.
Jak tedy?
Podle vnitřního uzpůsobení a připravenosti člověka, podle jeho ochoty přijmout dané milosti jednu po druhé, milost za milostí, tak, jak je Kristus rozděluje a dávkuje ve své církvi.
|
|
Co je podstatou církve?
Tak hluboké tajemství, jako je církev, se vlastně ve své podstatě nedá vyčerpávajícím způsobem určit.
Písmo svaté mluví o církvi jako o Božím království. To se uskutečňuje spojením s Ježíšem Kristem. Od něho se této církvi dostává Božího života.
Proto se církev dá těžko vtěsnat do lidských pojmů, a ještě hůř do jediného pojmu, který bychom mohli nazvat podstatou církve.
Když je to tak těžké, tedy čím církev není?
Kdo přistupuje k církvi z ryze přirozeného hlediska, ten v ní vidí jenom sdružení lidí, kteří mají stejné vyznání a chtějí tuto podobnost ještě více zdůraznit a hájit ji proti útokům nepřátel, a ještě ji rozšířit.
Současné statistické výkazy k takovému pohledu přímo svádějí, protože se přitom nemluví o církvi, ba ani o církvích, nýbrž jen o vyznáních či o náboženských společnostech uznaných státem.
Vedle toho se mnoho lidí tak sobecky osamostatnilo i ve zbožnosti, že pro mnohé to opravdu není žádná fráze, když se řekne, že náboženství je soukromá záležitost.
A proč by ne? K čemu bych potřeboval nějakou církev? Na co je mi nějaký původce na cestě po vlastním osudu? K čemu bych potřeboval prostředníka na cestě k Bohu?
Díváte se na tu církev jako na něco vnějškového a cizorodého. Přitom přehlížíte předně, že to, co víte o tomto Bohu, k němuž chcete jít, máte také od oné vnější církve. Dále přehlížíte, že církev není jenom něco vnějšího, ale že v církvi jsme my, že z ní duchovně žijeme, a že také ona žije z nás.
Dříve se odloučení bratři snažili zamlžovat pojetí církve, když přehnali význam Božího zjevení vůči jednotlivcům. Hospodin Bůh sice mluvil k jednotlivcům, ale pronášel to vlastně k celému lidu. A když po uzavření obecného zjevení promlouvá Bůh, tedy mluví jen v důvěrném styku s duší. Prostředky, světlo a milosti poskytuje Bůh pomocí vnější organizace své církve. Proto se nedá křesťansky naplno žít jenom z tohoto vnitřního vedení, protože žít křesťansky znamená nejen nehřešit, nýbrž také pozitivně žít Božím přátelstvím. Kdo ovšem vidí v křesťanství jen výzvu k jedinci, ten snadno přehlédne smysl církve, ba upadne do chápání církve jen jako účelového sdružení.
Každé takové vymezování církve jako sdružení, shromáždění nebo společnosti je tedy neúplné a povrchní, neboť je pouze popisné. Tvrdí, že církev shromažďuje lidi, ale neříká nic o cíli a prostředcích, rázu a podstatě tohoto shromáždění,
Copak nestačí říkat, že církev je Bohem zřízená společnost?
To nestačí. Tím není určen její Boží, nadpřirozený smysl, ani nadpřirozený cíl, když je nadpřirozeně založena.
Věříme a chápeme, že to, co církev dělá církví, je její nadpřirozené určení, že je nadpřirozeně zřízena a naplněna nadpřirozenem, aby tím nadpřirozeně posvěcovala lidi. Nestačí říci, že církev je Bohem ustanovená společnost, která má vést lidi ke spáse. Nestačí říci o církvi, že je zařízením spásy. Víme, že Kristus a pak apoštol Pavel mluví ještě přesněji o shromáždění věřících, vzhledem k této spáse. A na to se při vymezování církve často zapomíná. Kristus mluví o církvi jako o svém království. Apoštol národů nazývá toto Kristovo království Kristovým tělem, tedy jako něco organicky spojeného s Kristem. Svatý Jan mluví o církvi jako životně spojeném s Kristem, a že jsme v Kristu shromážděni, abychom od něho přijali nový život, život Božích dětí.
A co z toho vyplývá?
Když je církev Božím královstvím, Boží vládou, ustanovenou od Boha, tedy je zřízena Kristem. Ježíš Kristus jako nový člověk, nový Adam vytváří novou pospolitost, která je církví. Bez Krista, vtěleného Syna Božího, by církev nebyla jeho Božím královstvím.
A dále, když je církev zařízením spásy, určeným k nadpřirozenému cíli, pak nám Kristus zprostředkuje tento nový život, toto nadpřirozeno, tuto spásu. Jenže spásy dosahuje pouze ten, kdo je životně, organicky spojen s tímto zdrojem života, s Kristem. Proto říkáme o církvi, že je Kristovým tělem a Kristus že je její hlavou.
Jak se to ve skutečnosti projevuje?
Ježíš svěřil tuto spásu a celou její organizaci své církvi a jejímu hierarchickému, kněžskému řízení. Svěřil církvi především hlásání své pravdy, abychom vůbec poznali Boha, své povolání, svou cesty a prostředky. Církev byla založena proto, aby se všem dostalo tohoto Božího Slova, a aby se všem dostalo také všech prostředků spásy, které mají síly z Kristovy oběti. Církev má konkrétně, takřka hmatatelně učit lidi, vést, naplňovat Kristovým životem a viditelnými znameními jim udělovat neviditelnou milost, která má přivést ke spáse ty, pro něž byla zřízena.
Všechno, co v církvi vidíme, musí sloužit tomuto jejímu povolání, aby byla zařízením spásy či shromážděním, ve které jsou jednotlivci osobním prožíváním Krista životně spojeni s jediným Božím Synem. Není podstatné, že církev je zařízení spásy, ale to, že církev je především Kristus oživující lidi a lidé oživení Kristem.
Je třeba se vyhýbat jednostrannému zdůrazňování církve jako zařízení spásy. Církev bez Krista není nic, přesněji řečeno, bez Krista vůbec církev není. Kristus není služebníkem tohoto zařízení, nýbrž jeho Hlavou. Kněží nejsou především služebníky tohoto zařízení, ani lidí v něm, nýbrž jsou především a zejména služebníky Krista, posvěcujícího skrze ně všechny nástroje a články svého jediného svatého kněžství.
Co je tedy podstatou církve?
My v Kristu a Kristus v nás. Nakolik má někdo život z Krista, natolik je článkem této církve, která je přece Kristem.
Církev je Kristovým tělem. Kristus přijal lidskou přirozenost. Spojil ji s božskou v Osobě věčného Slova. Všichni, kteří jsou tímto svatým spojením a pro nekonečnou hodnotu z tohoto spojení Kristovy Svaté Oběti, Božími dětmi, ti všichni jsou spojeni s Boží přirozeností skrze Ježíše Krista, v němž bylo Božské a lidské osobně spojeno, a tak tvoří církev.
Svatý Tomáš rozlišuje tři stupně, jimiž někdo patří ke Kristu a tedy k církvi: gloria-sláva, gratia-milost, fides-víra. Svatí jsou spojeni s Kristem vítězným a oslaveným. Další jsou spojeni s Kristem milostí a konečně další aspoň vírou, která je také nadpřirozeným darem a branou Božího života.
To je pěkné, když zdůrazňujete Krista a spojení s ním a s jeho životem jako základ a podstatu církve, ale jak se vyhnete jednostrannému zdůrazňování vnějškového, právnického prvku v církvi? Jak se vyvarujete tomu, aby se nakonec při všech těch pěkných řečech nestala pro vás církev hned kněžskou državou, hned poučovacím či vychovatelským ústavem, hned automatem na spásu?
Na to by nestačila ani inteligence všech lidí světa, kdyby se k tomu nepřipojila Boží milost. Sám Duch svatý zušlechtí lidské myšlení tak, že je povznese, aby překročilo stín vlastního ryze lidského smýšlení, cítění a jednání.
Je jisté, že církev je také zařízením spásy, a že byla zřízena k tomu, aby zprostředkovala tuto spásu. Církev zprostředkuje spásu lidem, kteří docházejí k těm nejduchovnějším hodnotám vnější, smyslovou cestou. Bylo by něčím nepřirozeným, kdyby si zde Bůh počínal jinak. Bůh přece užívá druhotných příčin ke zjevení své moci a dobroty, aby se podělil s tvory o tuto moc. Ježto je společnost pro lidi nejpřirozenějším prostředkem k zajišťování, rozdělování hodnot a k úpravě cest k nějakému cíli, proto je docela přirozené, že Bůh vede ty, které chce přivést k dokonalosti a spáse, aby se sdružili, a aby vnějším způsobem vyjádřili své vnitřní společenství.
Církev žije z Krista, ale Kristus přišel viditelný. Přišel spasit viditelné lidi viditelnými prostředky. Proto vnější stránka církve, totiž její stránka společenská, patří rovněž k podstatě církve.
Avšak právě pro spojení s tímto viditelným Kristem a s jeho viditelnou a smyslům dostupnou, citelnou obětí, což je podkladem mystického Krista, má myšlenka vnější formy církve jako společnosti své oprávnění v podstatě církve.
Tak se můžeme pokusit vymezit církev takto: Církev je Bohočlověkem založená společnost lidí, spojených s Kristem k dovršení Božího přátelství ve spáse, službou Slova a Svátostí těch, kterým bylo svěřeno řízení církve.
Jaké jsou vůbec podstatné znaky církve?
Každá věc se pozná ve svých vlastnostech. Podstatné znaky odhalují její vnitřní bohatství. Podstatné znaky církve jsou projevy její podstaty a dávají nahlédnout do její plnosti. Prvním podstatným znakem církve je její božsko-lidská skladba. Lidské je pojato, posvěceno, obohaceno, zúrodněno, zušlechtěno či kultivováno božským. Božské přetváří, očišťuje, rekultivuje a zdokonaluje lidské. Lidské chyby nemohou zvrátit Boží plány s církví. Nedostatky a chyby lidí v církvi vedou církev k opatřením, která překonávají tyto chyby a zajišťují dokonalost a svatost pro všechny povolané účastníky, pokorně se otevírající Boží milosti.
Jak se to ale může stát?
Církev je objektivně Boží stavba a současně také ústrojný vzrůst. Především je však církev Kristus, Kristovo Tělo, a Kristus je Bohočlověk. Proto je tato církev na prvém místě Kristovou církví, jež má stránku božskou i lidskou. Teprve pak je to církev lidí.
Co znamená toto spojení s Kristem?
Znamená to sestupování Krista k nám, k lidem, a pak naše vystupování ke Kristu a skrze Krista k nebeskému Otci.
Církev je stavba, Boží dílo jako u sestupování Bohočlověka a zřízení jeho království, Církev je tedy mimo jiné také ústrojí. To zahrnuje vzrůst a náš život, naši zapojenost do této stavby. To znamená vystupování člověka k Bohu jako na horu Karmel. A to představuje zřízení a rozvíjení Boží vlády v lidském jedinci, totiž ve vnitřním lidském životním prostředí každého účastníka, ale také v oné Boží vládě společné, zahrnující také Boží vládu v okolním životním prostředí.
Bůh nám poskytuje Ježíšovo Synovství, abychom se přes Ježíše také my stali jeho dětmi. Proto činí Ježíše Krista hlavou nového lidstva, aby byl zdrojem těm, s nimiž je spojen člověčenstvím. Je jim zdrojem Božího života.
Jedině je církev Kristova nevěsta, která se vyznačuje jak působením hlavy - Krista, tak lidskou objímavostí a ztvárněním onoho božského v sobě, jež má být hlavně v nás a nejen kolem nás. V nás je a působí jeho život, ale tento život se v nás ústrojně rozvíjí a rozlévá z nás a šíří se do okolí. Tak se ze stavu našeho vnitřního životního prostředí stává vnějším místem, které oblažuje a objímá.
Co to vlastně znamená, že církev je stavba i růst?
Znamená to, že v církvi musí být jako podstatná známka její šíření, apoštolská horlivost, vzájemná bratrská láska, která zavazuje i hierarchii k bratrské službě, a to tím více, čím je tato hierarchie vyšší. Proto roste církev v srdcích, ve vnitřním životním prostředí lidí, ale přichází k lidem jako dar, podaný a zbudovaný společně také bratrskou láskou a hierarchickou službou.
To je ovšem těžké, pokud tvrdíte, že církev je viditelná i neviditelná. Potom se láska hrozně snadno vytrácí jak pára nad hrncem. Kdopak uhlídá lásku představených, když nejvyšší představený je neviditelný?
Jedině on sám, když pohne jejich srdci. A Bůh má zase tu úžasnou přednost, že je neviditelný, všudypřítomný. Dokonce si ještě někdy přijde ověřit stav bratrské lásky u lidí v církvi v masce žebráka či nemocného.
Růst církve v našich srdcích je neviditelný, jako stav vnitřního lidského životního prostředí v každém z nás. Avšak viditelná je její stavba v lidech, s lidmi a mezi lidmi těchto srdcí.
Někdy bývá více zdůrazněna vnější stránka. Jindy, kdy se přepíná vnitřní růst jako podstatný znak církve, se zase zanedbává to, že víra je ze slyšení, a že bránou do církve je křest a lámání chleba, totiž viditelného chleba, který dává neviditelnou sílu a působí neviditelný růst.
Tato viditelnost Kristových neviditelných darů je dnes zajišťována hierarchickým prvkem. To je další podstatná známka církve. Bývá označován jako apoštolský rys církve. Kristus svěřil apoštolům plody či ovoce vykoupení. Proto patří k podstatě církve, aby se v ní pravda milosti rozdělovaly tímto odstupňovaným zřízením.
Ale proč by toto hierarchické zřízení mělo mít v církvi vedoucí úlohu?
Jedná se o jednu církev a o nesmírně vznešené hodnoty. Proto musí být hierarchické zřízení církve také vedoucím prvkem, a to všeobecně a celosvětově. Církev musí být soustředěna v Kristu - hlavě, a to těmi, kteří jsou této hlavě nejblíže mocí, jakož i působením. Oni nás podle svatého Petra vestavují a začleňují do budovy církve: "Dejte se vestavět jako živé kameny k duchovnímu chrámu" (1Petr2,4), do živého chrámu Kristova těla - do církve. My jsme pole, chrám, město, které nutně vyžaduje rozsévače, stavitele, tedy apoštoly. Sbor apoštolů a jejich pokračování hierarchií má zvětšovat tuto stavbu církve přijímáním nových článků hlásáním Božího Slova a přinášením svátostí. Současně má postupovat vnitřní růst, a to zase službou této svátostné vlády. Ta zprostředkuje Kristův život, plody jeho zásluh především skrze Nejsvětější Svátost, a dále plody onoho velkého sdílení svatého života oslavených nám všem, ovoce vnitřního společenství se všemi Božími dětmi, ať bojujícími či trpícími nebo vítěznými.
Apoštolská známka církve znamená onu posloupnost ne v prvé řadě od apoštolů, nýbrž jejich prostřednictvím od Krista, který svěřuje apoštolům svou moc a předal jim své dílo. Kdo chce být v Kristu a žít z Krista, ten musí žít z této apoštolské návaznosti církve.
Tak je tato apoštolská známka církve v Kristu pojítkem a tmelem církve a tvoří jednotu vnější i vnitřní.
Jak se to stane? Copak se Kristus může rozkrájet?
Ne. Kristus nemůže být rozdělen. Proto další podstatnou známkou církve je její jednotnost a jedinečnost. Jeden Kristus v sobě spojil všechny, všem dal jedno učení, jednu svou Krev. Kdo chce mít na ní účast, ten má pouze jeden zdroj, mystického Krista, založeného na Kristu fyzickém a živeném Kristem svátostným. Vnější jednota je důsledkem oné vnitřní jednoty, která váže lidi, smyslům dostupné lidi, a tedy spojené také viditelně, slyšitelně a hmatatelně v smyslům patrné jednotě.
Jediná církev - jediná nevěsta. Proto je křesťanské manželství svátostí. Je to tak vznešená svátost, že je základní buňkou církve. Jako se má v církvi projevovat ona spojitost a nedílnost s Kristem, tak se musí ona jednota projevovat už v její buňce. Proto je křesťanské manželství živý a ústrojný zárodek církve, a je nerozlučitelné.
Copak vám nevadí, jak si odporujete? Kdopak by to uhlídal, aby se v církvi chvilku projevovala různost a chvilku zase jednotnost?
Různost a mnohotvárnost v církvi neodporuje uvedené jednotnosti. Naopak ji zdůrazňuje. Taková jednota vyžaduje mnohost a bohatství v různosti, aby mohla vyhovět každému a dovedla zachytit všechny rozmanitosti.
Jedině z toho pochopíme další podstatný rys církve: její všeobecnost. Ježto církev je Kristem, který na sebe přijal přirozenost všech lidí a za všechny zemřel, proto má vykročit jeho církev ke všem, má všechny vyhledat, s láskou se k nim sklonit, žádného nevylučovat a všechny něžně obejmout, a nevázat se na žádnou zvláštnost dobovou ani místní, národní či politickou.
Církev přináší ovoce Kristovy oběti všem a každého posvěcuje. To je její cíl. Proto je jejím podstatným vrcholným znakem svatost. Církev poskytuje všem přiměřené prostředky ke svatosti, tedy lidem všech stavů, povolání, původu, a to za všech okolností.
Tato vnitřní svatost je vnitřní schopností církve být všeobecnou, moci všechny posvětit, zušlechtit a kultivovat. Veškerá tato svatost vyplývá nikoli z lidí v církvi, nýbrž ze spojení s Kristem. Kristus je zdrojem a hlavou naší svatosti. Církev je jedna a obecná, protože je svatá v Kristu. Žádný z lidí, ale jedině On, Kristus ji pořád obnovuje, očisťuje, zušlechťuje, posvěcuje. Odevzdává jí veškeré plody své svatosti a především vrcholné ovoce své svatosti: oběť svého kněžství, které je nejvyšším úkonem lásky k nebeskému Otci.
Jenže tato vlastnost má být pro církev především službou a úlohou, a nikoli výzvou k rozpínavosti a panování?!
Ovšemže. Má být službou, aby Kristovou svatostí a prostředky určenými Kristem a jím odkázanými posvěcovala každého z lidí. Říká se tomu následování Krista. To je podstatný program církve a života jejích složek. Nic menšího není podstatným cílem a podstatnou úlohou poslání církve.
Neměla by se tedy církev více přizpůsobovat potřebám vyvíjejícího se lidstva a světa?
Jen do jisté míry, a to ještě ne ve všem..
V čem tedy?
Církev je nezměnitelná v tom, že zůstává spojena s Kristem, že z něho podstatně žije. Dále je neměnná v Kristově nauce, ale také v prostředcích k provádění této nauky.
V tomto rámci církev uvnitř i navenek roste, přivádí stále víc a více svatých a neustále více čerpá ze svatých tajemství.
Když chceme chápat církev jako určitou a živoucí, tedy musíme uznat, že církev svatá je Kristovým tělem a oživená, sjednocená a posvěcená jednou vírou. Když vymezujeme církev především jako shromáždění věřících, tak současně nesmíme zanedbat církev v širším smyslu jako naše spojení v Kristu, v čemž spočívá podstata církve.
Jak tomu mám rozumět?
Podstatou církve je seskupení věřících kolem Hlavy - Krista a proudění ve všech těch, kdo jsou nějak spojeni s Kristem. Dokonalý a ustavičný pokrok v církvi lze přiznat především Kristu. Církev roste Kristem a v Kristu.
Jak se to přesně děje?
Základem a podstatou celé církve je milost a její působení. Milostí se stáváme články církve. Milostí rosteme jako tyto články. Úkolem církve je zprostředkovat, rozdávat, rozhojňovat a chránit milost, kterou přináší Kristus. Celý život církve musí směřovat a on opravdu také směřuje k udržování, rozhojňování a rozdávání těchto milostí. Pozemským smyslem církve je přinášení milosti a tím přivádění každého ke Kristu. Církev je soustředěna výlučně kolem tohoto vnitřního křesťanského života, kolem milosti, kolem svatosti Ježíše Krista. Tím nabývá podstata církve mystické a duchovní plnosti a duchovního určení.
Je tedy všechno ostatní v církvi podřadné a vedlejší?
Do jisté míry. Nesmíme se v církvi nechat zmást ničím, co by bylo ryze lidské, třebaže se to týká důstojnosti a nevykořenitelných lidských práv každého člověka. Podstatou církve je Kristův život v církvi, život svatosti, který církev může a má zprostředkovávat, protože k tomu má svátosti. V tomto světle mizí veškeré lidské stíny, protože křesťan vedený dary Ducha svatého, zejména darem moudrosti, si musí stále opakovat: Hlavní, co chci od církve a co mi církev je vždy schopna dát, je Kristův život a jeho milosti.
A co toho vyplývá?
Především hluboká pravda, že křesťanství je naplno totožné s církví katolickou neboli všeobecnou.
Jenom si tolik nefanděte! Arabové říkají, že můžete nazvat pštrosa krávou, ale mléko vám dojit nebude.
U obecné církve nejde o žádné slovíčkaření. Ježto nás křesťanství činí Božími dětmi, přičemž prostředky a postupy k uskutečňování této pravdy byly svěřeny církvi, proto je církev uskutečňovatelkou tohoto života. Proto je křesťanství tolik zajímavé a navěky úchvatné v tom smyslu, že cokoli mají všechna ostatní křesťanská vyznání, to mají jedině z námahy, snažení a utrpení církve, od níž přijali některé její plody, zatímco obecná církev vytrvale hájí celistvost pravd a nadpřirozených náboženských hodnot.
Co je hlavním znakem křesťanství?
Bezpochyby víra a život z milosti a víry. Tato věroučná myšlenka v sobě zahrnuje pravdu, že v církvi všechno směřuje k tomu, aby nás to přitáhlo k Bohu. Do církve jsou vloženy všechny poklady Kristových milostí. Tyto poklady Kristových milostí v církvi dovedou všechno lidské nejen překonat, nýbrž také nakonec přetvořit tak, aby to církvi prospívalo. Proto církev povstává ze všech pohrom a pohrom krásnější, očištěná a znovuzrozená. Je však třeba stále zdůrazňovat ono božské, ono mystické v církvi.
Proč to máme pořád zdůrazňovat? Jakýpak to má význam pro každodenní viditelný život církve?
Nedozírný význam. Tento mystický prvek nás vede k církvi také po stránce právní. Právní rys bývá s oblibou, ale neodůvodněně stavěn jako by proti vnitřnímu, mystickému prvku v církvi.
Copak není právní prvek církve něco druhotného a podřadného?
Kdepak. Jako je církve plností Ducha svatého, tak je i pevně organizovanou společností, která převzala od Krista své zřízení i vnější formu, aby tato vnější forma zajistila neporušenou pravdu pro všechny, totiž sdělování této pravdy všem a rozdávání milosti ve svátostech. Tyto pravdy, toto hlásání a rozdávání si rovněž vyžadují autoritu, aby věc tak svatá a vznešená byla dokonale hájena a chráněna.
Kněží jsou jenom nástroje a průtoky, zajišťující přivádění Božích pravd a milostí všem. Tím je jasně vymezena hierarchická moc v církvi. Tím je zřetelně určen smysl a stanoveny meze vnější organizační skladby církve. Ani tato organizační složka církve není samoúčelná.
K čemu je zde tato vnější organizační složka církve?
Především k tomu, aby sloužila. Organizační výstavba církve má být ochranou a hradbou.
A co samotné kněžství?
Ani kněžství v sobě nemá jiný základ a smysl než ten jediný, být viditelným nástrojem Kristova kněžství. V této úloze má kněz sloužit celé církvi jako zprostředkovatel milostí a darů Ježíše Krista.
Copak to ale neznáte? Jak lidi něco zavedou, tak se výchozí myšlenka začne hned znehodnocovat. Lidé ulpí na vnější formě a výsledkem je bezejmenná organizace, vychladlá od jakéhokoli srdečného přístupu. Z církve se pak stává Kafkův "Zámek".
To by snad bylo pravda, kdyby byla církev jen lidskou záležitostí. Naštěstí na začátku a na konci církve stojí Bůh. Sám Ježíš Kristus se modlí za stálý rozvoj a růst církve. Proto onen vnější, právnický prvek církve se nijak nevylučuje s vnitřním prvkem mystickým. Naopak, vzájemné se doplňují a jeden závisí na druhém. Od představitelů právní stránky církve se vyžaduje vysoká dokonalost, neboť mají v dokonalosti vynikat. Jejich vedení a představenství je zase službou, a to k uspořádanému zajištění šíření pravdy a udělování milostí.
Tak šťastně je třeba proplouvat mezi úskalím falešně mystického subjektivismu, který by ohrožoval jednotu církve přehnaným důrazem na jedince. Současně je nutno službou a úkolem položit meze hierarchickému a právnímu prvku, aby přísným přepínáním autority nezdržoval jednotlivcovo náboženské prožívání Krista a Boží milosti.
A co etický smysl církve? Neutrpí tím?
Je dostatečně podtržen důrazem na to, že být křesťanem znamená nejen věřit, nýbrž také ctnostně jednat. Církev byla zřízena proto, aby vedla k vrcholné dokonalosti, tedy svatosti, a ustavičně posvěcovala lidi. Křesťanství je zákonem vnitřního života, zákonem lásky a svobody, zákonem dokonalosti. Z podstaty církve, jíž je naše přivtělení ke Kristu, dlužno vyvozovat přísný závazek následování Krista.
Jedna věc je podstata církve a z ní vyvozené logické důsledky, ale něco jiného jsou opravdové dějiny církve. Jak se to shoduje?
Dějiny církve je možno členit na tři období. Ranné období církve zahrnuje pronásledování křesťanů, jež přispělo k tomu, že církev vnitřně zkrásněla. Tato prvotní církev byla navenek neznámá a poměrně skrytá, ale vnitřně rostla a povznesla se k velkolepému životu. Tento úžasný vzmach se uskutečnil ve druhém období, kdy byla většina známých národů obrácena ke Kristu. Třetí období zahrnuje poslední dobu církve.
Přitom všem je stále jasně patrné Boží působení v církvi. Jedním z hlavních důkazů božství církve je její stálé šíření navzdory všem protivenstvím, a dále skutečnost, že církev přitahuje lidi, ačkoli nemůže poskytnout hmotné výhody a ukládá závažné povinnosti.
Zatím se však ještě dost ušlechtilých lidí odvrací od Krista a od křesťanství. Takže místo rybáře lidí á la svatý Petr působíte dojmem jako jeden milovník rybolovu, který se pokaždé náramně podivoval tomu, že ryby mají dovolenou ve stejnou dobu jako rybáři.
Souhlasím s tím, neboť opravdu je hodně ušlechtilých lidí, kteří neznají podstatu a pravé zřízení a uskutečnění církve.
Takže uznáváte, že přes všechny přednosti obecné církve, máte odzvoněno?
Kam vás vede slepá vášeň! Stačí jen všechny lidi dobré vůle naplnit radostí ze života církve a pomoci hledajícím zachytit se církve, aby věděli, že se nezachytí žádné mrtvé litery ani bezejmenné instituce, nýbrž mateřské ruky.
Prosím vás, čím byste vy katolíci mohli ještě uchvátit lidi? Kdopak by u vás mohl zakotvit? Nebyl by snad každý zklamán jako ten kapitán, který se po rozkazu k vyhození kotvy dozvěděl, že poslední kotva byla vyhozena už někde v Singapuru?!
Držíme se učení svatého Tomáše Akvinského.
Copak svatý Tomáš zanechal nějaké soustavné pojednání ryze o církvi?
To sice nezanechal, ale přesto nám odkázal svou vlastní skvělou nauku o církvi. Je to především celkové pojetí církve a objasnění životnosti církve jako dárkyně plnosti nejvyššího života. Ve své nauce se opírá o výrok apoštola Pavla, že tvoříme jedno tajemné tělo Kristovo. Vnitřním obsahem, cílem a cílem církve je spojení s Kristem. Jenže tento vnitřní obsah projevuje viditelná církev viditelnými znameními této neviditelné milosti. Proto andělský doktor zrovna tak jako apoštol národů vyžaduje jak přivtělení ke Kristu, tak přivtělení k církvi.
Kristus je viditelná hlava celého lidstva na základě Vtělení, Vykoupení a stálého posvěcování. Toto posvěcování znamená naroubování nadpřirozeného života na přirozený kmen. Znamená to zdokonalení, přesahující meze přirozenosti. Představuje to její zušlechtění, kultivování. Spasitel k tomu sám doslova položil základ, když řekl: "Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Beze mne nemůžete nic... Otče, dej, aby ti, které jsi mi dal, byli jedno jako já a ty jedno jsme." Tohle je ta posvátná jednota. Tvoříme Kristovo tajemné tělo, které je jedno s Bohem, Otcem nebeským. Proto jsme všichni skrze Krista jedno svaté, velké Tělo, ve kterém však nesplýváme v nerozlišené jednotě, nýbrž se uchovává zvláštní jednotlivost a přínos každého účastníka. A kdo zde mluví o Těle, ten tím současně mluví o živoucím Těle.
Mluvíte o nezdolném a stále živém růstu církve jako těla Kristova, ale copak nevidíte, jak s církví cloumá kdejaká nepohoda, jak s ní cloumají vlny rozbouřených lidských vášní a poryvy větrů různých světských hnutí? Copak by něco takového bylo možné, kdyby ten vtělený Bůh byl s vámi?
Proč ne? Ježíš nepřišel, aby od nás zázračně odháněl kdejakou nepohodu, třebaže Krista poslouchá i vítr a moře (Mk 4,40). Ježíš nás neochraňuje před pohromami, ale uprostřed pohrom. Vždyť nám často hrozí katastrofa bez větru a bouře, ale i v bezvětří, kdy nevidíme ani Polárku, abychom se podle ní zorientovali. Pak je kdekdo zděšený, jako jeden lodní pasažér, když se za námořní bouře dozvěděl, že to pořád ještě plují v Tichém oceánu. Jenže i ten nejhrozivější oceán, a třeba i ten smutně proslulý "dábelský trojúhelník" v Sargassovém moři se stává pro každého z nás bezpečný, sotva uvěříme, že všemohoucí Bůh je s námi, ačkoli se zdá, že spí ve svatostánku.
Jak je to možné?
Církev je živý organismus, živé ústrojí, ve kterém Kristus dále žije, a ve kterém žije Kristovo dílo, dílo Boží lásky Ježíše Krista, dílo jeho slávy.
Jak se na tom podílí člověk?
Nezapomeňte, že člověk je mikrokosmos. V člověku jsou nějakým způsobem zastoupena všechna stvoření světa. V těchto slovech můžeme zaslechnout ozvěnu hlasů východních Otců. Z tohoto ústředního postavení člověka vyplývá jeho společenské zaměření. Ze spojení duše s tělem vyplývá ono směřování k všeobecnému, k nekonečnému a věčnému.
Na tomto základě a na základě Boží všemohoucnosti, které nic neodolá, stojí ona ryze trpná vlastnost, totiž ono přijímání Boží výzvy či neodporování Božímu hlasu a otevírání se Božímu působení. Toto Boží působení povolává člověka k milosti. Jedině ono něžně podebírá a povznáší každého s pokorným srdcem neboli každého, kdo má vnitřní životní prostředí díky svátostnému smíření s Bohem otevřené pro Boží milosti a k účasti na Božím životě. Tato účast nám všem byla zjednána a opatřena Kristem. V Kristově přirozenosti jsme všichni spojeni. Proto jsme také jen díky Bohu všichni schopni soustředit se k vyplnění své touhy po obecném a věčném v tom, co nazýváme mystickým tělem Kristovým neboli církví.
Církev je Kristovým tělem, protože jsou v ní spojeni lidé, kteří patří ke Kristu. Proto je církev nejen ono obecné, neviditelné a neokázalé přivtělení ke Kristu, nýbrž se nazývá Kristovým tělem, že je s ním spojena milostí a nadpřirozeným životem.
Kristus je principem církve, podobně jako je podstatou církve být církví Kristovou. On ji utvořil a zůstává její hlavou. Církev je na Kristu závislá ve svém původu, bytí i ve svém působení. Avšak toto vnitřní působení se děje vnějším způsobem: svátostmi ve společnosti hierarchicky udělovanými.
Proč ale nazývat celou církev mystickým tělem? Proč vůbec užívat slova "mystické" tělo?
Mnozí teologové při tomto metaforickém chápání slova církev jako Kristova těla jemně setřeli základní smysl myšlenky apoštola Pavla o církvi jako těle Kristově. V Pavlově pojetí šlo jak o vnější spojení článků církve s Kristem, a tedy o tělo - těleso, tak o vnitřní spojení článků s Kristem a jeho životem, což ovšem tvoří tělo metaforické, přenesené, mystické. Tím převážili výraz církev - tělo poněkud na stranu vnitřní. Svatý Tomáš však šťastně označil ono mystické jako metaforické. Jedině tak ho mohl užít k označení oné nejširší jednoty mezi Kristem a všemi, které vykoupil. Povrchní teologové postupovali opačným směrem. Nazývali onu viditelnou církev, která vyžaduje vnější učitelský, kněžský a pastýřský úřad, mystickým tělem, jenže slovo tělo zcela a naprosto zduchovnili oním přívlastkem "mystické". Tak převrátili analogii. Místo obecné jednoty nazvané v přeneseném smyslu tělem, místo církve nazvané obrazně tělem jako organická společnost, je jim církev pouze tímto tajemným, neviditelným tělem. Naštěstí nám Andělský doktor ukazuje správný směr.
Ale nevytratí se odtud Kristus?
Vůbec ne. Je tu jeho působení. A kde je Kristův vliv, tam je spojení s Kristem. Tak je Kristus hlavou církve. Tak je hlavou i blažených, třebaže církev je shromáždění věřících (STh,III,8,4).
Ježto je církev složená z lidí, na které je možno i nutno působit vnějším vlivem, proto existuje vedle onoho vnitřního vlivu také vnější řízení, na kterém se podílejí biskupové v určitých dobách a na určitých místech, avšak papež na všech místech, ale také jen po určitou dobu (STh,III,8,1). Tímto rozlišením se jasně ukazuje, že obraz mystického těla Kristova není celou podstatou církve, ale že to vyjadřuje pouze vztah skladebných článků církve ke Kristu v jejich účasti na nadpřirozeném životě, který mají jedině od něho, který je vlastní příčinou posvěcení a milosti. Udělování tohoto života je však dáno společnou vírou a svátostmi (Quodl.,IV,13).
Pokud se jedná o vymezování článků víry a účinnosti svátostí, tedy právě tím se vyjadřuje Nový Zákon. Tím je zřetelně vyslovena vnější stránka církve působící jako její podstata.
Z tohoto pojmu církve jako učitelky víry a rozdavatelky milostí ve svátostech vyplývá nutnost vnějšího úkonu církve. Protože církev je tělo, proto potřebuje různé orgány a funkce, úřady a služby.
Církev tedy není neurčité, pouze duchovní tajemné spojení s Kristem, nýbrž společnost mající dávat ono vnitřní společenství s Kristem.
Tak je třeba chápat označení církve jako "mystického" těla Kristova. V tomto smyslu, jako nutné spojení Krista posvěcujícího církev s těmi, které posvěcuje, dlužno chápat onu jednotu Krista s církví (STh,III,49,1). Jenže ono spojení je spojení nejen vnitřní, nýbrž také vnější, spojení vnější jednoty, která je ovocem Nejsvětější svátosti (STh,III,73,3).
Zdá se, že užíváte slova církev v několikerém smyslu.
Ovšemže. V nejširším smyslu mluvím o církvi jako celku všech, na které se vztahuje Kristův vliv (STh,III,8,3). Přitom zahrnuje do těla církve celek všech, ke kterým má Kristus nějaký vztah. Tento vztah stupňovitě sestupuje takto. Nejvýše jsou svatí spojení s Kristem ve slávě. Na nižším stupni jsou věřící na zemi žijící v posvěcující milosti. Dále jsou věřící v hříchu, které spojuje s Kristem jen víra. Pak následují ti, kdo ještě nejsou vírou spojení s Kristem, ale budou. Nakonec jsou ti, kteří s Kristem nikdy nebudou vírou spojeni.
A Kristus je hlavou všech těchto lidí, protože všechny vykoupil. To je nejširší pojetí církve.
Avšak tento výraz církev a tělo Kristovo a mystické tělo Kristovo je spíše jednota těch, na které se vztahuje vliv Kristova Vtělení a Vykoupení a Jeho moc. Vlastní církev je vybudována na Kristu, na jeho člověčenství, na jeho svátostech a na víře v tohoto Krista, na udělování těchto svátostí, a na těch, kteří zastupují Krista v tomto posvěcování hlásáním Božího slova a udělováním jeho milostí přisluhováním svátostmi.
Jak to vůbec přijde, že církev je mystické tělo?
Církev vyrůstá z Krista a má shromažďovat věřící v Kristu. Má jim zajišťovat, opatřovat a rozdělovat Kristův život. To je nejvyšší smysl poslání církve. V tom je také její vznešenost a krása. Avšak je to také naše hrdost a krása, abychom uchovávali ve svém srdci, v jádru svému vnitřního kosmu těsnou spojitost s církví, své hluboké spojení s Ježíšem Kristem.
Nemůžeme se spokojovat s oním povrchním názorem či smiřovat s nekřesťanským postojem, který by chtěl omezovat církev na pouhé zájmové sdružení, spolek či náboženskou společnost. Církev je Kristovo tajemné tělo. K tomu tělu patří všichni, kdo jakýmkoli způsobem žijí z Krista. Kdo jsou přivtěleni ke Kristu, mají být ještě viditelným způsobem začleněni do jeho tajemného těla, protože se jedná o viditelné tvory.
Když jde o nás a náš život, jakož i společenství a shromáždění věřících, tedy nutno mluvit o našem přivtělení ke Kristu. Toto přivtělení je tak důvěrné a těsné, že vlastně povstává nová mystická osobnost. Jako se přirozené tělo skládá z četných údů, tak i celá církev, která je Kristovým mystickým tělem, je jedna osoba se svou Hlavou, jíž je Kristus. Kristus a skladebné složky jeho těla tvoří jedno mystické tělo. Církev v sobě nese Kristovu osobu a naplňuje Krista, jak dokládá apoštol Pavel, když uvádí, že na sobě naplňuje to, co chybí do Kristova utrpení, co schází do mystického Krista.
Toto spojení je pro církev zdrojem ustavičné obnovy a duchovní svěžesti. Církev se tímto spojením nepřetržitě omlazuje. Stále čerpá z Krista novou sílu, čerstvou duchovní mízu. Proto se stále obnovuje v Kristu, který je samotný Život.
Náboženští reformátoři to však odmítali uznat.
To proto, že se dívali na samotného člověka příliš černými brýlemi. Považovali ho za docela zkaženého. Tak zkaženého, že ho nedokázal očistit a povznést ani sám vtělený Bůh. Domnívali se, že Kristus jenom přehodil přes nás plášť svých zásluh. Proto v nás nebeský Otec jakýmsi dobrotivým "omylem" vidí místo našich vin a hříchů jen Kristovy zásluhy.
Jak hluboké je v tomto směru učení o církvi jako o Kristově tajemném těle, v němž doopravdy a oživujícím způsobem obíhá život samotného Krista, takže se Kristův život stává naším životem a oživující mízou církve. Tak se náš Spasitel stává naším životem. Kristus je životním zdrojem, základem našeho nadpřirozeného života. V Kristu je plnost milostí. Kristus obdržel tyto milosti v plnosti také jako hlava církve.
Kristus se přetváří v církev a církev má přetvářet své články v Krista, aby sama přinášela dokonalého Krista.
Kristus tvoří s církví jednu osobnost. Církev je spojena s Kristem a je s ním tak stmelena, jako se Kristus spojen s Otcem nebeským, aby všechno bylo v nerozborné souladné jednotě.
Ježto jsme spojeni v Bohočlověku, proto není těsnějšího spojení než v takto pojaté církvi. Všechny milosti a zásluhy, celý nadpřirozený život církve, totiž život Kristův a život jeho skladebných článků jako tajemného těla se rozlévá na všechny, každého zdokonaluje, zušlechťuje a kultivuje. Každému je dáno, aby se podílel na plnosti tohoto bohatství.
Opravdu by církev bez tohoto Kristova přibarvení, navonění, ochucení a vyhmátnutí nebyla společností jako každá jiná?
Určitě ne. Kristus se nespokojuje s tímto spojením. Odedávna mluví teologové také o zasnoubení a manželství Krista s církví. Ve stvoření Evy z Adamova boku dlužno vidět symbol budoucí církve. Církev také vyšla z Kristova otevřeného boku. Kristus je vstupní brána či dveře k Bohu, a tak je branou celé církve. Manželství Evy, takto vyšlé z Adamova boku, je symbolem zasnoubení Krista s církví, která vychází z oběti Páně, jdoucí až k smrti na kříži. Kristus opustil nebeského Otce. Opustil i svou matku synagogu podobně, jako každá nevěsta opouští svého otce i svou matku, aby spojila v novém svazku a v novém, ještě těsnějším poutu se svým mužem. Svatý Tomáš, který tak bedlivě volí každé slovo a pronáší je úsečně, aby bylo přesně ohraničené, najednou, když pojednává o církvi, tak v tu chvíli jihne jeho suchý a strohý učitelský přístup. Místo úsečných definic šeptá měkce a něžně o církvi: Nevěsta Kristova.
Proč by ne? Vždyť i pro lidi by budoucí čas od slovesa "miluje" měl znít "provdám se" či "ožením se".
Slova o zasnoubení Krista s církví znamenají mysticky milostiplné spojení Krista s církví. Toto manželství se začalo v panenském lůně, když se Bůh Otec spojil ve svém Synu Božím s lidskou přirozeností v osobní jednotu. Tak byl panenský život prvním příbytkem tohoto spojení. Toto spojení bylo vyhlášeno veřejně tehdy, když s ním církev byla spojena vírou. A toto spojení bude dovršeno tehdy, až Kristova nevěsta, církev bude uvedena do nebeského příbytku ženichova, totiž do nebeského království.
Tak je Kristus životně spojen se svou církví. Kristovy záměry jsou církevními záměry. Smysl dějin a veškerého života spočívá v následování Krista, v rozvoji Kristova mystického těla, aby byl co nejvíce uskutečněn Kristův záměr ve všech lidech vykoupených jeho drahocennou krví.
Pak by to manželství mezi božským snoubencem Kristem a jeho nevěstou církví mohlo být šťastné. Vždyť se i mezi lidmi říká, že šťastný muž je prý ten, který vydělává víc, než stačí jeho žena utratit, a šťastná žena je ta, která najde takového muže.
Církev je především a jedině Kristovou plností. Kristus přijal milost pro nás všechny. Byl vyslán se svou pravdou ke každému. Církev má tuto plnost zprostředkovat. Má zajistit tuto pravdu pro každého a sdělit ji všem, a tak spojit všechny s Kristem a jeho božským životem.
Zní to náramně krásně, když člověk slyší, co všechno by církev měla dělat. Jenže kolik toho ještě chybí do uskutečnění tohoto plného chodu církve?
Ke Kristově plnosti chybí už jenom ta nepatrná maličkost, aby s ním byli konečně byli spojeni všichni, kdo mají žít z jeho krve, z jeho oběti, z jeho lásky a pravdy. Vždyť trpěl za všechny a pro každého. Proto bude Kristovo dílo naplněno tehdy, až s ním budou spojeni všichni, pro které tolik podstoupil.
Takže každým spojováním se s Kristem, které se děje v tomto tajemném Těle, naplňuje se a dovršuje Kristus?.
Správně. Proto říkáme, že církev je Kristovým naplněním, protože chápeme církev jako život z Krista. Kristus má právě proto tolik milostí, protože má tyto milosti rozlít na všechny a každého přivést k Božímu přátelství.
Každá věc působí tak, že je plna bytí. A protože Kristus je plný milostí a samotnou svatostí, proto nemohl ukrývat a utajovat svou plnost a rozdává jim všem lidem.
Nikdo není blíže Bohu Otci než Kristus. Čím blíže je ale někdo k Bohu, tím více z Boha načerpá. Proto také může tím více rozdávat. Kristus je však nejbližší nejen Bohu, ale také nám, lidem, protože na sebe přijal lidskou přirozenost. Stal se skutečně, nejen obrazně, jedním z lidí. Tímto spojením s lidmi a s Bohem Otcem je Kristus zdrojem milostí a života pro každého z nás. Vyplývá to prostě ze skutečnosti a povahy věcí, že se tato Kristova svrchovaná Dobrota rozlila, a že tak, jako se Bůh sklonil ke svému upadlému lidskému tvoru a spojil se s každým člověkem v lidské přirozenosti, tak zase tuto lidskou přirozenost každého z nás obohatil svou dokonalostí, zušlechtil a kultivoval ji. A jako jsme spojeni s člověčenstvím a tvoříme v lidstvu jedno těleso, podobně zde tvoříme jedno těleso v Kristu, totiž Kristovo mystické tělo, zkrátka církev. V plnosti Kristova života, sděleného k okoušení a účasti všem lidem, je přímo nutnost vzniku a zřízení církve. Nebyla to tedy jenom nějaká náhoda, ale nutnost, že církev vyšla z otevřeného boku Kristova.
Ovšem trochu se to zlehčuje, když si to člověk dá do spojitosti s dávnými mýty o zrození Venuše v příboji mořských vln nebo s šibalským vyprávěním Francoise Rabelaise o tom, jak podivuhodně se narodil čtverák Gargantua.
Jenže každý povrchní úsměv zmrzne na tváři posměváčka, když si uvědomí, že to byl římský voják, který kopím probodl bok ukřižovaného Krista, až vytekla krev s vodou. Církev započala tím, když posledním vzdechem Spasitele, ohlášeným velkomyslně burácejícím zvoláním: Dokonáno jest!, smířil Boží Syn lidstvo s Bohem. Za každého z nás zaplatil dluh a bez váhání uhradil naši útratu, když jsme si chtěli nezodpovědně užít pohostinnosti světa, aby nám vrátil ztracené Boží dětství.
Proto je tak krásná poznámka andělského učitele, že církev vyšla z Kristova boku, a tedy z jeho srdce. Zrodila se z lásky. Láskou byla založena. Láskou je budována a upevňována. Její dovršení bude spočívat v plnosti vzájemné lásky všech k Bohu, který je sám osobně svrchovanou Láskou.
Tak chápeme, že Nový zákon povstal ze zjevení nekonečné Lásky, protože byl dokonán prolitím Kristovy krve, což bylo znamením nejdokonalejší a nejplnější Lásky.
Kristovo "Dokonáno jest!" zahřmělo do věků a ukončilo Starý zákon hrůzy a strachu, aby byl zahájen Nový zákon v novém společenství nového života lásky, radosti a pokoje. Této lásky se však má dostat všem lidem obvyklým způsobem, totiž vnějším a viditelným způsobem. Proto se nám dostává tohoto ovoce církví. Svátosti tedy nutně patří ke Kristovu tajemnému Tělu. A každý je povolán, aby se svátostně umyl a slavnostně oblekl dobročinností a zdarma zúčastnil nebeské hostiny, při které je účet předem zaplacen.
Kdyby to tak doopravdy fungovalo, tedy by se církev podstatně lišila od většiny světských restaurací, kde nejenže na sekeru nedávají, ale zato berou hosty na hůl.
Kristus žije dál a nadále působí ve své církvi, aby nás pohostil svými dary, které nás posilují pro věčný život. Proto klidně smíme dál říkat, že církev je Kristovou plností, Kristovou nevěstou, Kristovým tělem, protože Kristus je její hlavou a její duší.
To je Kristus, jenž milostí ve svátostech vlévá do církve a každého jejího účastníka víru, která je ovocem, proto také jeho darem. Odvěký odpůrce Boží a dávný lhář a vrah je poražen a spoután. Člověku zbývá pokojně užívat plodů Kristovy oběti na kříži. Jak už šibalská vychytralost napovídala všem pánům-klukům, že totiž nejvhodnější doba k česání ovoce je tehdy, když je pes přivázaný, tak se splňují sny, které daleko předčí všechny jejich rošťácké nápady. Ježíš nadále zasahuje do církve jako její hlava, protože ustavičně jedině z něho jako z ústředního orgánu se milosti rozlévají do celé církve. A nikdo nemůže udělat ani krok blíže k Bohu, kdo by nešel přes Krista a koho by Kristus nenaplnil svou milostí.
Rozdavatelé milostí, totiž kněží přicházejí a odcházejí, mění se, ale beze změny zůstává Kristus. Tak nachází každý křesťan stálého a neměnného duchovního vůdce v Kristu. Všichni kněží tvoří dohromady jedno jediné Kristovo působení. A je jenom jedna jediná hodnost a důstojnost kněžství, kterou nic nezastře, ale k níž ani žádné lidské tituly a hodnosti nic nepřidají, a touto hodností je účast na Kristově těle.
V Kristově tajemném těle jsme všichni spojeni, a to tak, že jsme spojeni jeden s druhým a navzájem, aniž by tím byla oslabena účast každého jednotlivce. Každý se podílíme na všech obětech a všech bolestech, účastníme se všech zápasů a máme podíl na vítězstvích na celém světě. Nikdy a nikde nejsme cizinci. Proto máme pečovat o všechny své bratry a sestry, třebaže žijí na periférii nebo na druhém konci světa. Všechny se je snažíme obejmout a přivést ke Kristu, protože jedině to je smysluplným naplněním života, kdežto všechno ostatní v životě je pouze dočasným přechodem.
Když nám Kristus přinesl milost společenství, kam se tato milost poděla?
Neztratila se, nýbrž se nachází v církvi. Samotná církev je milostí společenství. Církev je zprostředkovatelka tajemství. Kristus na ni přenesl poslání přinášet lidem božský život.
Když je tím církev pověřena, jaké k tomu má schopnosti?
Jako se církev Kristem pověřena, tak je i uschopněna. Církev má Kristovo zplnomocnění. Proto právem zastupuje Krista a slouží mu.
Má toto Kristovo zastupování církví nějaké uspořádání?
Neobejde se bez něho. Církev je sice v podstatě duchovní zřízení, ale přesto je viditelné. Také očividně dává najevo ono společenství duší s Bohem, které je náboženstvím, zatímco vnitřní život církve, její minulost i budoucnost unikají našim zrakům zrovna tak, jako její přesah do oblasti mimo náš svět.
Když církev zastupuje Kristovo dílo, tedy slouží tomuto zastupovanému dílu zrovna tak, jako Kristus?
Zrovna tak jako její zakladatel Kristus nejenže zjevil dílo svého nebeského Otce a jemu sloužil, tak i svátosti církve zjevují proud božských darů a slouží mu.
Takže církev je obyčejná zprostředkovatelna nadpřirozených hodnot?
Není to běžná zprostředkovatelna. Církev je nevšední zprostředkovatelka. Církev je jasně vynikající a hřejivě působící prostředí mezi námi a Sluncem Boží Pravdy. Je dokonale oživujícím prostředím mezi námi a původním životem. Církev je očišťující a oblažující prostředí mezi námi a Boží svatostí. Je to opěrné prostředí pro každého, kdo je volán k povznesení se od pozemských záležitostí k duchovním hodnotám.
Co tedy znamená slovo církev?
Podle svého řeckého názvu kyriaké znamená církev to, co "náleží Pánu". Národy mluvící románskými jazyky na to přenesly řecké slovo ekklesia neboli shromáždění. Církev tedy podle svého jména znamená shromáždění náležející Pánu.
A nejsou snad ještě jiná shromáždění?
Bezpochyby jsou. Přesto však jedině církev nese toto označení ve vlastním smyslu. Jako je jejím bohem Bůh, a její hlavou je Kristus, tak jedině její náboženství je absolutní náboženství. Shromáždění, které církev představuje, je právně a v nadpřirozeném smyslu lidským shromážděním.
Jakou přednost má takové "shromáždění" z nadpřirozeného hlediska?
Trvání tohoto shromáždění způsobuje, že naše náboženství není jen učení, ani pouhou záležitostí okamžité nálady lidí, ani výsledkem nějakého přežívajícího ústního podání či vzpomínek na nějaké události. Právě díky tomuto shromáždění je naše náboženství především opravdovým životem. Je životem každé rodiny, příbuzenstva, a jejich zástupcem a hlavou je Kristus. V neustávajícím toku životních událostí se toto společenství zvěčňuje duchovním plozením, výchovou a výživou, vnitřní i vnější ochranou, opětovným povzbuzováním mysli. Tak lze kráčet tímto světem a přibližovat se k ostatním. Žádný člověk není osamělý ostrov.
Copak není osamělost běžným rysem duchovního života ? Není snad i samo náboženství ryze soukromou záležitostí?
Je jasné, že lidé a vládcové tohoto světa by nám rádi vnukli, abychom něčemu takovému věřili. Především světské mocnosti nelibě nesou, že vedle nich stojí ještě nějaká jiná společnost, jejíž vznik, trvání a požadavky se jim zdají být pramenem sporných otázek. Jenže přirozenost věcí zde stojí v popředí. Člověk je společenský tvor. Každá opravdu lidská skutečnost je skutečnost lidské společnosti. A náboženství je touto lidskou skutečností ve ještě vyšší míře než všechno ostatní. Vždyť jako lidé hledáme své doplnění právě ve svém bližním. Proto bychom bez Boha zakoušeli ještě větší osamocení. Nejhlouběji založená společnost je ta, u níž je nejmenší nebezpečí, že se od ní lidé oddělí, a která naopak nejdokonaleji spojuje lidi. Nejvyšší cíl je takový cíl, který vyžaduje účinné využívání nejmocnějších pomůcek. A takovou pomůckou je společnost. Náboženský život nemá být kapkou vína, které vypije anebo vypaří, nýbrž mocným tokem, kterým klidnou silou mohutného přítoku odolává vlivům země i ovzduší. Když jde člověk do hor, nechce jít sám, ale jde ve skupinách. A když vystupujeme na cestě k věčnosti a k nedohlédnutelným vrcholkům duchovních hodnot, k jakým nás vede náboženství, nestačí ani chůze ve skupinách. Zde musíme vytvořit pevné a nedílné spojení cestovního společenství jednoty. Vzorem je zde všeobecnost čili katolicita.
Jak je možno uskutečnit takový ideál?
Lidsky je to nemožné. Ale Boží Syn, Ježíš Kristus nám to připravil svým dílem. A mýlí se, kdo se domnívá, že uchovává čisté a původní učení evangelia, když odmítá církev. Přehlíží, že hlavní dílo Ježíše Krista spočívá především v celkovém uspořádání a zřízení struktury, rozšíření a využívání, které Boží Syn naplnil smyslem, aby je postavil navěky do služeb všeobecna, do služeb velkých i malých, mocných i bezmocných, moudrých i nemluvňat.
Ale odloučení bratři nám přece říkají něco jiného. A vy se jim přece chcete s láskou přiblížit, ne?
Ano, přiblížit se k nim se srdcem na dlani, ale ne bez hlavy. Říkají něco jiného, protože kladou důraz na volný výklad náboženství každým z jedinců, ze kterých se teprve dodatečně tvoří skupiny a obce. Avšak obecenství v pravém smyslu se zakládá na náboženské společnosti, zřízené Kristem. Ta zprostředkovává a spravuje skrze Krista a za jeho přispění božské dary. Pro své výchozí pochybení docházejí oddělení bratří protestanté k dalšímu oddělování se a rozdělování se mezi sebou, až docházejí k velkým rozdílům v učeních a roztříštěnosti jakékoli jednoty. Naproti tomu katolicismus přináší díky svým nadpřirozeným základům účinnou sílu pružné jednoty, pevnosti a stálosti života, avšak je také přísný a pevný jako život ve svých věčných základech.
Mám sto chutí dát za pravdu protestantům. Jakpak mám uvěřit, že bych měl být duchovně spasen tímto způsobem zvenčí?
To je špatný výklad. V církvi nepřichází spása zvenčí. Společnost není nic vnějškového pro tvora přirozeně založeného společensky. Především ale je to Duch, který oživuje církev, a jenž je totožný s Duchem, který k nám mluví v našem vědomí. Co nám církev říká zvenčí, to k nám promlouvá Bůh v našich nitrech Duchem pravdy a lásky, jemuž se člověk ve víře otevírá. Církev je provívána dechem téhož Ducha, který oživuje dech věřících.
Copak si vážně myslíte, že Kristus chtěl doopravdy zřídit nebo udržovat nějakou církev?
Všechno dokazuje, že Kristus předvídal budoucnost svého díla. Ale nejen to. On sám dal k tomu dal zárodek náboženské společnosti.
Proč zárodek?
Protože všechny živoucí věci vznikají takovým způsobem. Takto dává Bůh vzniknout věcem v přírodě. Není důvod, proč by Bůh měl tento způsob měnit v oblasti nadpřirozena.
Kristus tedy poskytl jenom návrh církve?
Máme-li říci přesněji, tedy Kristus dal církev v jejím návrhu.
V čem spočíval Kristův návrh církve?
V tom, že zřídil první apoštolskou společnost a vybavil ji jistou pravomocí.
Tohle připisujete Kristu vy! Ale vyjádřil Ježíš úmysl, který mu připisujete, pokud jde o budoucnost církve?
Tento Ježíšův úmysl je jasně vyjádřen ve zprávě o událostech ve Filipově Cesareji.
Co se tam přihodilo?
Když Petr jménem apoštolů uznal a slavnostně vyhlásil Ježíše za Krista, Syna Boha živého, tehdy Ježíš pronesl k Petrovi památná slova: "Ty jsi Petr - Skála, a na té skále zbuduji svou církev, a brány pekelné ji nepřemohou" (Mt16,13-21).
Není to spíš jen slovní hříčka?
Petr, hlava apoštolů, se původně jmenoval Šimon. Teprve s ohledem na poslání a úřad, k němuž byl povolán, dal mu Ježíš ve chvíli jeho vyvolení jméno Kefas, tedy Petr čili "Skála". V novém jménu byla označena životní náplň a program nového stvoření - Petra. Přitom nejde o žádnou náhodnou slovní hříčku. Jde o důkaz původního Ježíšova záměru zajistit řádnou a trvalou výstavbu své církve.
Co mají být ony "brány pekelné"?
Jsou to mocnosti smrti. U obyvatel starého Východu je brána sídlem státní moci, místem jednání a soudní činnosti, a peklo zvané šeol, je příbytkem mrtvých. Z toho je patrné, že Ježíš měl záměr nejenom zřídit společnost, ale zajistit i její věčné trvání.
Kdy tedy nastal vlastní okamžik zrodu této církve?
Z hlediska Ježíšova se to stalo ve chvíli, kdy voják kopím otevřel bok jeho těla a vyšla krev a voda. Z hlediska lidských příjemců, kteří se do tohoto dění činně zapojili, takže zárodek církve začal mezi lidmi růst, se to stalo na den Letnic. Až pak začala církev také dýchat. Po svém Nanebevstoupení dokázal Ježíš svou Lásku, jdoucí až za hrob, když nám předal hlavní zásady života a poslal nám svého oživujícího Ducha, abychom jim rozuměli, osvojili si je a používali jich. Na kříži zasel semeno, které nyní začalo klíčit.
Copak nemělo dostatečnou rozhodnost to, co předcházelo?
To byl jen první předpoklad. Ježíš položil základní kámen, avšak stavba nemohla být otevřena jako duchovní příbytek, dokud ji neobýval její hlavní obyvatel - Duch svatý.
Takže apoštolové postrádali Ducha svatého?
Apoštolové měli Ducha svatého, totiž každý pro svou osobu, jako každá duše ve stavu milosti. Neměli však ještě Ducha svatého jako společnost a církev, kterou měli vytvářet. Tedy církev ještě neměla svou duši, takže dosud naplno nežila.
Vy vážně pokládáte za zjevenou pravdu, že církev má božské poslání?
Jestli chcete více porozumět, tedy si už konečně všimněte toho církevního ohniska pravdy a svatosti ve světě, toho kvasu, který způsobuje v ubohém lidstvu, které je stále nakloněno k pádu a roztrpčenosti! Sledujte tuto úžasnou společnost od jejího založení, přes její šíření a skvělý neustálý postup! Všimněte si jejího nepřetržitého trvání! Sledujte její duchovní plodnost! Pozorujte její jednotu vzdorující roztržkám staletí a stálost uprostřed tolika otřesů! To je přece jasný důkaz, který svědčí o božském poslání církve!
Považujete to za zázrak?
Už sama skutečnost trvání církve je zázrak. Je třeba notné dávky zaslepenosti k přehlížení tohoto zázraku. Dejme tomu, že by někdy, za jinak stejných okolností jako kdysi při založení církve, byla uzavřena dohoda v zájmu zajištění míru a bezpečnosti ve společnosti, a ponechte ji stejným způsobem trvat po dvě tisíciletí, a nejen trvat, ale také se šířit do celého světa a stejně působit - a potom mi něco vykládejte o životnosti této společnosti a o životaschopnosti nějakých lidských příčin, které by to mohly způsobovat.
Opravdu se vám zdá, že by se u církve jednalo o tak dalekosáhlé věci?
Po dvou tisíciletích církev svým vlivem zasahuje asi miliardu lidských duší. Připočtěte k tomu minulá a příští pokolení a potom zkuste hodnotit Kristovo společenství. Žádné lidské dílo se ani zdaleka nevyrovná tomuto dílu. Síly a vytrvalost, které jsou k tomu nezbytné, se vymykají všem lidským možnostem. Ještě více to vyniká, pokud srovnáme výsledky s použitými prostředky: prostota jako základ nezměrné mnohotvárnosti, pokora ve službách všemocnosti, nepatrný pramen jako zřídlo obrovské řeky, která mohutní až k oceánu.
Nezdá se vám, že o tom pojednáváte málem jako o stvoření ?
Ovšemže, pokud sledujeme podmínky založení a vítězství církve, její výstavbu, ale nejen tu viditelnou, která se ukazuje navenek, nýbrž duchovní budovu, potom skutečně je církev stavba zbudovaná z ničeho, stvoření, dílo všemohoucího Boha.
Ale co mi to povídáte?! Historikové přece zaznamenávají během doby přirozeně vysvětlitelné příčiny tohoto církevního rozmachu!
To je tím, že Bůh často jedná nikoli přímým zasahováním do dějin, ale zprostředkovaně. Bůh používá přirozených příčin. Všechno má své příčiny. Je však třeba odhalit, jak tyto příčiny v pravý okamžik a na pravém místě působí. Nelze opomíjet působnost působnost těchto příčin, třebaže jejich vliv je občas omezován, tlumen nebo dokonce i dočasně úplně překrýván rušivými, protichůdnými činiteli.
Takže ony zde působí nějaké protichůdné příčiny?
Ano, protichůdné činitele často přímo bují. V některých případech se dokonce zdá, jako by vedly k naprosté a konečné porážce sil, budujících církev. Byla zde dlouhodobá krutá pronásledování, bludné nauky a rozkoly ohledně víry. Opakovaně církev ohrožovali političtí a vojenští vůdci, usilující o naprosté podřízení si všech lidí, včetně věřících. Nejednou to usnadňovaly hříchy a provinění, kterých se dopouštěli věřící, někdy dokonce i duchovní pastýři. Vyskytly se také ničivé nepřátelské nájezdy odpůrců, takže se zdálo, že všechno zaplaví. Útoky na církev byly podnikány zvenčí, ale také zevnitř, prostřednictvím lidských hříchů, falešných nauk. Dvacáté století v tom překonávalo všechny dosavadní staletí. Církev se otřásala pod nápory liberalismu a hmotařství spotřební společnosti, aby se vzápětí ocitla v kleštích obrovských donucovacích režimů nacistických, fašistických a komunistických. To byly jen hlavní proudy tlaku proti církvi. A církev to všechno prodělala, aniž podlehla zkáze anebo by upadla. Copak se to dá vysvětlit jenom lidskými silami?
Co mi to chcete vykládat?! Prostě vynikající jedinci s velkým nadáním, a k tomu moc a ctnost, a to vše působí jako všude jinde, tak i v církvi.
Pokud by tomu tak bylo všude, tak by se tím nic neobjasňovalo. Vynikající nadání se opravdu objevuje všude, ovšem také je všude vzácné, v církvi zrovna tak, jako kdekoli jinde. Pokud jde moc, tedy v politickém smyslu je moc v církvi zapovězena. Naproti tomu mravní ctnost zde má své poslání. Avšak nelze se odvolávat na nic jiného, než na vůli k životu a na způsobilost zrna otevřít se v úrodné půdě, kde přichází k rozvoji církev. Jako živá bytost nachází církev sílu ke vzniku sama v sobě, sílu k vlastnímu vzrůstu, sílu k přizpůsobení se nepříznivým vlivům, sílu k svému růstu a k sebezachování, sílu k obnově a k stále dokonalejšímu rozvoji. To všechno je církvi vlastní a spočívá to v její bytosti, a právě tato bytost církve sama je to božské sémě. Život je podle Aristotela změna, a to změna k lepšímu. Církev žije a je to Bůh, kdo tvoří.
Copak zůstal život církve opravdu věrný svému původnímu zárodku? Nedošlo k odchýlení od původního návrhu stavby? Odpovídá současná církev svému původnímu zřízení?
Všechny podstatné základy církve nacházíme už u apoštola Pavla.
Ale odloučení bratři nad tím vrtí hlavou. Že prý to tak není! Co mi na to odpovíte?
Nejen oni, ale i třeba Newman se to zpočátku snažil vyvrátit. Počínal si přitom důsledně vědecky a velmi nestranně. Jenže nestranný poctivý postup ho stále víc unášel proti jeho výchozímu zaujetí, až se nakonec obrátil.
A co jestli ten Newman nepostupoval dost vědecky? Někteří lidé se vracejí k jeho výchozímu předpokladu, ale počínají si daleko vědečtěji.
Známe je. Jsou mezi nimi nepochybně významní jedinci, ověnčení akademickými tituly a honosící se dlouholetými odbornými zkušenostmi. Jenže jejich protikřesťanské zaujetí bije do očí a svádí je to k ukvapeným závěrům. Jako každá neovládnutá vášeň uchyluje člověka od umírněnosti k zaslepenosti a fanatickému horování. Výsledek je, že staví proti zlomyslnosti a zlovolnosti jen hloupost. Kromě toho je i dost takových, kteří jsou dost uspokojeni svými světskými kariérami v daném oboru a z nich plynoucími výsadami, které jim svět nabídl. Takoví lidé nejenže ničemu nerozumějí, ale ani nechtějí rozumět. Chybí zde dobrá vůle a otevřenost k poznání. Zkrátka vedle vášnivě zaujatých je dost nepoctivých.
Snad právě tím zkoušejí opravdovost církve a pravost její zásad. Copak neříkáte, že příčinou trvalosti církve a její houževnatosti vůči rozkladným vlivům je nezvratnost jejích zásad?
Zajisté, ale jak jinak si lze vysvětlit dvě tisíciletí trvající neoblomnost církve uprostřed světa, který má jak v duchovním tak v tělesném smyslu tak mocné zdroje? Pascal uvádí, že státy by zanikly, kdyby často nepřizpůsobovaly své základy novým požadavkům. Tohle však křesťanství nikdy nedovolovalo ani nepoužívalo. Je tedy nutné buď přizpůsobení nebo zázrak. Není nic podivného, že se lze udržovat ústupností a shovívavostí, ale to neznamená uhájit se. Nakonec je takový stát vnitřně rozložen vlastní změkčilostí a rozbředlostí. Žádný stát se neudržel tisíciletí. Avšak církev se vždy uhájila a neochvějně stojí na původních základech, což je nadpřirozené.
Církev se snad uhájila, ale mělo by se dodat, že to bylo pokaždé jen uprostřed třenic, napětí a odporu.
Tohle je ale spíše důkaz, že církev potřebuje nadpřirozenou ochranu. Vášně nezdrženlivého člověka vzplanou pro církev nebo proti církvi, ale s odstupem času vychladnou horké hlavy a dostaví se její správné zhodnocení. V tom rozsahu, jak se množí námitky a odpory odpůrců, přináší církev proti nim také důkaz a sílu svého nepřetržitého trvání.
Čím vysvětlíte výskyt námitek a připomínek odpůrců?
Když to hodnotíme z hlediska věčnosti, tedy se odpor proti církvi vynořuje právě proto, že přichází vždy v nějakém vztahu BUĎ pozdě NEBO předčasně. A odpůrce se k nějaké věci postaví tím, že ji BUĎ hned požaduje NEBO proti ní právě nyní bojuje. Proto se církev právně může vždy srovnat se skutečností, ale nikoli s odporujícími jedinci, jejichž úsudky podléhají jejich předsudkům a zkratovým postupům, vyplývajícím ze zaslepenosti vášní.
Takže dějiny odporují církvi?
Ne. Dějiny se shodují s církví, ale ne všichni dějepisci. Dějiny stojí na straně církve, pokud zaznamenávají, co církev vykonala. Víra stojí při církvi ještě více, protože předem bere v úvahu, co církev bude dělat. Ale to, co církev dosud koná v přítomnosti, je skoro vždycky od někoho ze světa, ale i od věřících, sledováno s podezíravostí.
A co na to říká církev ?
To, co opakoval moudrý Florenťan Michelangelo: Nech lidi mluvit a jdi svou cestou! Tak církev nechává lidi mluvit a jde dál svou Cestou, Cestou Krista, protože Kristus je Cesta, Pravda a Život. To je ta pokojná síla, která tvoří mocnou hradbu celé církve.
Takže vykládáte pronásledování církve stejně jako uvedené odpory?
Pronásledování církve se nedá oddělovat od těchto odporů. Církev je vystavena pronásledování, protože vystupuje autoritativně vybavená pravomocí od svého božského zakladatele. Na základě toho se ujímá svých práv a ukládá povinnosti. Vládce světa v tom vidí ohrožení své moci a překáží církvi. V každé době odpůrce vystavuje církev zkouškám utrpení. Důvodem je mu to, čím církve je. A ze stejného důvodu zase církev se svými oprávněnými nároky vítězí a je uznávána a oslavována ve svém věčně mladé a nezávislé působivosti.
Na čem stojí nejvyšší záruka nezávislosti církve ?
Na oběti Ježíše Krista a jeho panenské Matky a na nepřetržitém toku krve mučedníků, která je od té doby stále znovu prolévána. Když jsme ochotni nést vlastní kříž a jít s Kristem přes Kalvárii až ke kříži Páně a jsme připraveni zemřít, tehdy jsme svobodní a nezávislí.
Chcete snad jít tak daleko, že byste se těšili z pronásledování?
Je potěšením plavit se na rozbouřeném moři, když máme jistotu, že doplujeme do domovského přístavu.
Inu, jsou to těžké časy, jak říkával maršál Malinovskij, když se prý snažil odnést si na památku Staroměstský orloj. Ale zajímalo by mě, jak vás může dnešní kritický stav církve opravňovat k takové důvěře? Není to snad zaslepenost?
Žádná zaslepenost, ale jen hlubší poznání. Když jde o kritický stav, tedy kritické to bylo vždy jen s některými váhajícími lidmi, ale církev se přes značné zkoušky zocelena a díky Kristu je vítězná. Patriarcha Tichon, zahubený bolševickou zvůlí zrovna tak jako neustávající zástupy křesťanů, stejně pravoslavných jako katolíků, kteří se od Leninových časů dali hnát do Gulagů, aby tam zúrodnili svou krví kvůli Kristu poušť nebo tajgu, jsou nesporné záruky růstu církve svaté. Otec Josef Toufar z Čihoště stejně jako mučedníci z Babic a zástupy dalších, kteří se dali umýt ve vlastní krvi, slzách a potu, než by zradili Krista a jeho církev, to všechno svědčí o pokračujícím růstu církve svaté. Nikdy nevyhlížely zájmy církve tak příznivě, jako právě dnes.
Ale vždyť i katolíci uznávají ústup církve!?
Opěvovatelé zašlých časů snadno zapomínají na minulou bídu, kdežto kritikové přítomnosti přehlížejí současnou velikost. Takové jednostranné zamítání je samozřejmě přirozené. V jistém smyslu je to dokonce chvályhodné, pokud to povzbuzuje průbojnost a působivost našich vznešených ideálů. Když se ale podíváme na celou záležitost, jak doopravdy vypadá, tak zjistíme, že církev je plná života. Spíše se ukazuje, že lidstvo k jejím pravdám přilnulo jen velmi povrchně. Církevní přínos lidstvu dosud byl jen jako vánek, a teprve čeká na své plné a důsledné uplatnění. Tak církev stojí stále na prahu svého působení. Dosud ještě čeká na to, aby ze sebe vydala pravé plody. Teprve včera se církev odpoutala od závislosti na světských vlivech. V hodnocení všech lidí dobré vůle na celém světě se zvětšila duchovní vážnost církve s tím, jak v ní roste proudění svatosti a jak se odhaluje její kultivující vliv. Tváří v tvář těmto stále nespornějším skutečnostem se nejzarytější odpůrci církve snaží víc a více o spolupráci s ní, a osvojují si její zásady. Pokud tito lidé žijí opravdu dobrým životem, čerpajícím z bohatství milosti štědře udílené církví svatou z pokladu, nabízeného Ježíšem Kristem a těmi, kdo mu za živa až do smrti zůstali věrní, vytvářejí svou kulturu a teprve tak naplno prožívají svou život Božích přátel. Třetí tisíciletí je tisíciletím především církve svaté. Jedině ona je díky Ježíši Kristu stále schopná růstu. Nikdy není a nebude stařecky sešlá, zkostnatělá, slabá a uzavírající se do sebe. Pořád zůstává šťavnatá a svěží. Stálé znovuzačínání je zákon toho, co je nesmrtelné.
Má snad církev kromě svého původu a nepřerušeného trvání ještě nějaké jiné božské znaky?
Ústní podání vyjmenovává čtyři nejvýznamnější znaky, které jsou podstatnými vlastnostmi církve. Jsou to jednota, svatost, katolicita a apoštolskost.
Co tím myslíte, když říkáte jednota církve ?
Jednotou se rozumí jednota víry, jednota vlády, jednota bohoslužby, která platí v každé společnosti bez ohledu na místo a dobu. To je přední požadavek této velké společnosti.
Copak nejsou při tom všem nejrůznější odštěpené útvary a nejrozmanitější odchylky?
Samozřejmě že jsou a musí být. Nám tu však jde o hlavní věc.
Tak proč kladete důraz na tuto jednotu?
Jednota je totiž samotná skutečnost. Jednota je totéž co život.
Avšak jaký život a jakou skutečnost představuje církev? Pokud není církev nic jiného, než spojení Boha s člověkem a člověka s Bohem, které se naplňuje ve společenství, jak by potom byl možný větší počet církví? Anebo, jak by bylo možné rozdělení církve v samotném jejím jádru, totiž zrovna v tom, co nás má sjednocovat?
Více církví by mohlo znamenat buď více bohů nebo mnohost vztahů člověk k Bohu. Jenže Bůh je jen jeden. A také člověk je skrze Krista ve svém spojení jeden. Proto může být jenom jedna církev. V církvi vzniká nová jednota Boha s člověkem: lidsko-božský útvar s Kristem jako Hlavou, za jehož účastníky jsou povoláni všichni lidé, a jehož duší je Duch svatý. Proto se o církvi říká, že je pokračujícím Vtělením. Proto jako taková je nutně jediná. Je Kristus rozdělen? ptá se apoštol Pavel (IKor1,13). Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je tu nade všemi a skrze všechno a v nás všech (Ef4,5-6).
Říká se však, že církev provedla své poslední sjednocení teprve před krátkým časem. Takže dříve církev tuto jednotu postrádala?
Církev byla vždy jedna a jednotná, ale jednota má své odstupňování tak, jako je tomu kdekoli v životě. Organismus směřuje tím více k jednotě, když se jeho rozdílnosti znásobují a jeho činnosti rozhojňují, a to pouze tehdy, když tyto rozdílnosti a rozhojněné činnosti vycházejí z jeho nitra, a z jeho prvního základu, který se chce projevit stále úplnějším rozvojem. Člověk jako vyspělý živočich je ve větší míře jeden a jednotný. Nižší živočich žije dál i po svém rozdělení, ba dokonce se někdy rozmnožuje právě dělením, ale zkuste jednoho člověka rozseknout a už nikdy to nebude celý člověk a nebude schopen úplného lidského života. Tak je i výstavba dnešní církve mnohem rozvinutější než bývala zpočátku. Dnešní církev je však mnohem více jedna, protože její mnohost a členitost je výsledkem růstu z vnitřního základu, růstu božského základu. Tento božský základ se chce stále více projevovat navenek. Proto si vytváří orgány, ale nevzdává se jejich řízení ke svým posledním cílům, a to tím více, čím větší je počet těchto podřízených orgánů.
Zmínil jste se, že se jednota omezuje na hlavní věc. V čem potom spočívají podružné věci?
Podružné věci spočívají v dost zajímavé, třebaže vedlejší různosti bohoslužebných forem a církevních struktur zbožnosti. Církev takovou různost připouští, ba sama ji brání, ovšem při zachování jistých mezí (Sacrosanctum Concilium,40,65).
Kdo určuje tyto meze?
Církev sama. Je správcem svého vlastního duchovního života. Rozhoduje, co této duši prospívá a co jí škodí.
Bývala takováto snášenlivost vždy na této úrovni?
Snášenlivost postupuje s tím, jak rostou síly církevní jednoty. Čím více je celek zabezpečen, tím spíše lze být povolnější v jednotlivostech. Obecná církev se dnes otevírá východním bohoslužebným obřadům více než dříve. Různost v církvi neškodí jednotě, ale spíše ji zvýrazňuje. Pokud by v dohledné budoucnosti nějaký osvícený jedinec souladně začlenil všechny současné vymoženosti do teologie, tedy by se to mohlo stát jen proto, že předtím byly pevněji určeny hranice mezi tím, co je neproměnlivé a co bylo získáno, a tím co se dá přizpůsobit a co má budoucnost.
Proč by měla mít budoucnost jen obecná církev? Cožpak by se pak nemohla být nějaká jiná církev?
K tomu by ale bylo zapotřebí také ještě dalšího Krista. Ale co by měl nově vtělený Kristus dělat jiného než to, co už ten první navždy uskutečnil? Jaké nové pole působnosti by se otvíralo před nějakým dalším Kristem? Co by zde měl za poslání?
Příští příchozí by třeba byl dalším prorokem a hlasatelem nové doby?
Jenže co by takový hlasatel nové doby zvěstoval nového? Pokud by mluvil vlastním jménem a nezávisle na Božím slově, které jsme už jednou přijali, tedy by to byl falešný prorok, Antikrist. Pokud by mluvil ve jménu Kristově a v duchu Božího slova, tedy by jen objasňoval a rozváděl to, co už bylo dáno, a k tomu stačí církev. Duch svatý, ustavičně působící mezi námi, nemá žádný zvláštní nový úkol. Ať tedy přijde tento nový hlasatel a mluví v tomto Duchu a hlásá Krista v církvi!
Tak se mi zdá, že předem odmítáte jakéhokoli nového Mesiáše, ne?
Ježíš sám nás varuje: Řekne-li vám tehdy někdo: "Tady je Mesiáš" nebo "Tam je", nevěřte tomu. Vystoupí totiž lžimesiášové a lřiproroci, budou konat velké zázraky a divy, aby svedli, pokud možno, i vyvolené (Mt24,23-24).
Padla tu zmínka o svatosti církve. To si vážně myslíte, že obecná církev je společnost svatých?
Vcelku ano, ale chápu každého odpůrce svatosti církve, že se to přirozeně zdráhá uznat, protože obecná církev není ani zdaleka jen společností svatých. Spíše se jeví společností hříšníků, protože je v ní mnoho lidí. I když se ale církev skládá z lidí, přesto ve své úplnosti je něco docela jiného. Kdyby obecná církev byla založena lidmi a na lidech, a to třeba i těmi nejušlechtilejšími z lidí, tak by už dávno zanikla. Jenže stojí na základech nadpřirozených. Proto má takovou úžasnou životnost a trvanlivost. Díky svému Božskému zakladateli Ježíši Kristu a jeho Duchu je církev skladbou božského a lidského. Církev může být svatá jen do té míry, do jaké míry může být hříšnost jejích členů s Boží milosti proměněna ve svatost. Do té míry, jak mohou být prázdné, křehké nádoby lidských členů církve naplněny Boží milostí, tedy proměněny, zušlechtěny, kultivovány, tak může být církev svatá. Naplno a nezvratně je církev svatá pouze v Kristu a jím oslavených, v čele s Matkou Boží, Marií. Dále je svatá ve svých nadpřirozených prostředcích, které pocházejí od Krista. Konečně je svatá ve svém cíli, k němuž chce a dovede přivést všechny lidi a celý svět.
Pomalu, pomalu! Brzděte! Jedete s kopečka. Aby se vám z toho nezatočila hlava! Copak nemůže taková směs hříšných lidí a svatých Božích ochromit církevní činnost?
Přimíchání zla k dobru v církvi svaté ji samozřejmě vždy zatěžuje. Podstata společenství církve je božská. Sama její vnitřní skladba je božská. Jádrem nadpřirozeného života církve je to, že Bůh miluje otcovsky svého Syna a ze vzájemné lásky těchto dvou božských Osob vzniká třetí Osoba Ducha svatého tak, že všechny tři Osoby tvoří nedílnou jednotu, a že k tomu svému důvěrnému životu pozval Bůh každého z nás lidí. Proto vnitřní nosník církevního života nemůže být ničím podlomen.
Jak ale lze při takovém provozu, zatíženém lidmi a světem, vyžadovat od církve posvěcující účinky?
Teoreticky se to žádat nedá, protože tyto posvěcující účinky církve závisejí na svobodných tvorech. Díky lidské svobodě to závisí na každém z nás, pokud využíváme svatosti církve nebo ji chceme promarnit. I když svatost církve svobodně zneužijeme a promarníme, přesto církev sama ve svém podstatě nebude méně svatou a posvěcující. Církev svatá v sobě obsahuje Ducha svatého a účinně naplňuje možnosti Jeho udělovaných darů.
Jak to myslíte, když odpovídáte jen teoreticky?
Myslím to tak, že lidstvo je takové, jaké skutečně je. Je složené z lidí chybujících a slabých, ale také z lidí, usilujících o skutečné dobro a dokonalost. Kdyby dosud nebyly v církvi vidět vůbec žádné plody svatosti, tak by se plným právem smělo pochybovat o její posvě+cující síle. Strom se pozná podle ovoce.
Nezdá se vám, že se takové pojetí svatosti církve může obrátit proti samotné církvi?
Vůbec ne. Přes chyby a přehmaty svých věřících, jak žijících ve světě, tak duchovních osob, a třeba i biskupů a papežů, vydala církev plody svatosti. Dokonce se dá říci, že církev zaplavila svět svatými a dodnes ho jimi zaplavuje a skrze ně posvěcuje.
Jen abyste neusnuli na vavřínech!
A to byste se zase divil. Církev je na hony vzdálena příliš opovážlivé sebeuspokojenosti. Vždy je zarmoucena lidskou zradou, namířenou proti jejímu Božskému zakladateli. Přesto církev, která horlivě usiluje o svatost, může každému, kdo od ní žádá svaté, představit celé zástupy svatých. Žádná jiná náboženská společnost ani žádná jiná dobročinná a humanitární organizace neposkytuje ani zdaleka tolik dokladů, jež by předčily církev.
To je nějakých nadnesených řečí! A přesto církev pořád ještě nijak zásadně svět nezměnila, nebo se pletu?
Také emauzští učedníci vzdychali v den Vzkříšení, kdy vlastně započalo Kristovo dílo: "My jsme doufali, že právě on má izraelskému národu přinést vykoupení" (Lk24,21). Dílo církve je úkol uložený Bohem lidem za zemi. Je to obtížné dílo, ale závisí na svobodě každého z nás. A svět ještě nedospěl ke konci.
Chcete snad popřít, že nebyly doby, kdy se zdálo, že církev docela zbavena veškeré svatosti?
Vnější podoba církve je samozřejmě podrobena změnám. Takové přechodné změny podoby církve mohou být třeba i dost rozšířeny, ale nikdy nepohltí celou církev. Za to se modlí její Božský zakladatel (Lk22,31). Růstové krize církve jsou podmíněny lidskou omezeností a svobodou, s níž člověk může také odporovat přijetí Boží milosti. Kde vázne pravidelný příliv milostí, tam vytryskne tato milost v obdivuhodných zřídlech. Doby největšího temna dávají zazářit největším světcům a světicím.
To jsou vynikající jedinci, ale poslední dobou mluvíte často o svatosti celého Božího lidu.
Mravní nauka evangelia uskutečňovaná v církvi a církví šířená ve společnosti je základem kultury, jak to ostatně napovídá sám základ tohoto slova. Kultura znamená naplnění lidské činnosti a jejích výsledků ve společnosti smysluplným obsahem, významem. Znamená to jejich naplnění hodnotou, zušlechtění, posvěcení.
To to ale bouchlo! Copak si vážně myslíte, že na tom má rozhodující podíl jenom obecná církev?
Až do dob reformace se to nedá popřít. Avšak také dnes to lze podkládat za velmi jisté, že je církev pilířem kultivace společnosti.
Neměl byste ze mne dělat takovou, s odpuštěním, plastelinu! Co odpovíte na to, že se objevuje také dost dokladů mravní převahy protestanských národů nad katolickými?
Předně takové srovnávání je příliš zjednodušené. Kterýpak národ je složen ze samých protestantů a ve kterém národě je naprostá převaha katolíků? Proto takové srovnávání vede k mnoha nepřesnostem a k povrchním závěrům. Kromě toho je obtížné i v mezích nějaké dílčí společnosti, jako je národ či státní společnost, provést nezaujatý a pravdivý výběr těch vedoucích postav, které jsou po mravní stránce na vysoké úrovni. Konečně sledujme vynikající hrdinské postavy, jež díky skutečnému omilostnění, dokazujícímu jejich spojení s Bohem, zjevují dosah a tvořivost křesťanských zásad. Církev obecná jich představuje velké množství, kdežto odloučení bratři jich mají méně. I mezi odloučenými bratry se sice vyskytla řada ušlechtilých postav, ale pokud se v jejich okruhu vyskytl světec, dělo se to jen ojediněle a poměrně skrytě. Odloučení bratři nevytvořili vyhraněný a vcelku ucelený typ světce, duchovně mravního hrdiny.
Očekáváte v budoucnosti velký rozmach nové svatosti?
Všechno to závisí na svobodné rozhodnutí těch, v nichž působí Duch k uskutečnění svého díla. Není však třeba obávat se úpadku v důsledku úchylné zloby lidí nebo odepřením milosrdenství Boha, neboť Boží milosrdenství je větší než hřích lidí (Lk1,54). Není pochyb, že stojíme teprve na prahu rozmachu obecné církve.
Nezdá se vám, že obecnost církve je příliš výlučná a rozpínavá?
Znak všeobecnosti přísluší církvi svaté proto, že je obecná, totiž určená a otevřená pro všechny lidi. Proto je církev prostá všeho, co jakýmkoli způsobem omezuje pole její působnosti nebo je nějak rozlišuje, odděluje a vyčleňuje.
Mluvíte vážně o skutečně existující všeobecnosti?
Kdepak. Taková opravdová všeobecnost je pouze přáním a nadějí. Církev ovšem byla vždy obecná, i když nebyla všude rozšířena a ještě dnes není rozšířena tak, že by zahrnovala všechny lidi.
Proč tedy tvrdíte, že církev byla vždy katolická čili všeobecná, když to pořád ještě není hotové?
Katolická církev je právem univerzální čili všeobecná. Je otevřena a připravena přijmout do sebe celé lidstvo a souhrn všech lidských projevů života. Všichni lidé jsou povoláni ke vstupu do církve. Jestliže někteří lidé vlastní vinou zanedbávají vstup do církve, proviňují se vůči církvi, a jsou pro ni odpadlíky. Vždyť ošidí církev, Krista, Boha o svou duši, a svou duši ošidí ještě víc o Boží přízeň a milosti, o Boží požehnání, o Boha samého, který je zve k svému přátelství. Pokud však stojí mimo církev bez vlastní viny, tedy duší patří k církvi, a to i tehdy, když svými slovy popírají Boha, a to v důsledku zátěže nějakými neblahými zkušenostmi z mládí prožitého v prostředí pohoršení či výslovného nepřátelství vůči Bohu, církvi a kulturním hodnotám vůbec. Takoví lidé patří srdcem církvi, třebaže v souladu se svým falešným přesvědčením nebo falešným svědomím kritizují nebo odmítají celou církev či Boha kvůli vymyšleným nebo skutečným hříchům a přehmatům některých jiných lidí.
Copak platí pro obecnost církve stejné důvody jako pro její jednotu a svatost?
Ano. Přesně stejné. Pokud církev není nic jiného, než lidstvo spojené s Kristem v Bohu, tedy musí být uznána za všeobecnou. Církev je všeobecná co do jejího rozšíření. Jsou v ní lidé všech národů a ras, buď jako zapojení příslušníci nebo jako povolaní a připouštění. Církev je všeobecná svým trváním, neboť během doby nemá jiné poslání, než uskutečnit posvěcení celého lidstva. Církev je všeobecná svým úkolem, a tím je spojení lidstva a všech jeho příslušníků v jeden jejich celek. Snaží se je sjednotit v jejich původním základu, který nezdůrazňuje žádné omezené ani dílčí zaměření, a to s Bohem, Stvořitelem všeho a s jeho Synem Božím, Kristem.
To známe. Pořád se rád vracíte k ideji všeobecného zárodku a jeho vlastnostem.
Proč ne? Katoličnost církve především vlastnost. Vždyť tu jde o náboženský útvar, který podléhá zákonům a postupům ústrojného růstu. Jedna buňka DNA vyvine celého živočicha. Nepatrné množství kvasinek přivede ke kvašení velké množství netečné látky. Z jediného obilního semene lze během doby oset celou zemi.
Myslím, že se to tak říká i někde v evangeliu.
Ano. Je tam psáno:"S nebeským královstvím je to jako s kvasem, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, až všechno bylo prokvašeno. S nebeským královstvím je to jako s hořčičným zrnkem... Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní rostliny" (Mt13,31-33).
Vzpomínám si na ta slova. Ale vy se domníváte, že taková růstová vlastnost je prokázána i v církvi?
Skutečnosti to potvrzují. Když chceme ověřit jakost obilního zrna, tak je zasadíme do země a zalejeme, abychom viděli, zda klíčí. Není ovšem nutné čekat na celý jeho vzrůst až do klasu. Dokonce by stačilo provést vnitřní zkoumání semene, abychom na základě semenářských zkušeností provedli srovnání a vyhodnocení výhledu jeho plodnosti a užitkovosti. V církvi se oba způsoby vzájemně doplňují a potvrzují a výsledky docela souhlasí. Církev má vše, co potřebuje k všeobecnému dílu, a také o tom dává jasně poznatelné důkazy.
Jakým způsobem to církev může dokázat?
Dokazuje to svým vyrovnaným a nestranným přizpůsobováním se všem národům a jejich zvláštním životním podmínkám, všem společenským útvarům a jednotlivým místním zvyklostem. Toto přizpůsobení se církve se projevuje v její všeobecnosti za předpokladu, že se konečným cílům církve dostává náležité úcty, jakož i prostředkům k tomu nezbytným se dostává přiměřené podpory.
Copak v tom není nesoulad, když církev vzešla z orientálního prostředí, ale ústavou a vládním sídlem je římská?
Je sice pravda, že Palestina byla kolébkou církve, avšak neudržela ji v daných hranicích. Petr a Pavel rozšířili církev k dalším národům, a trpěli a prolili pro ni krev v Římě. Z římského střediska vysílá církev své paprsky do celého světa. Velká trojka svatých, Benedikt a Cyril s Metodějem ji pak prosadili v Evropě. Církev je právě tak evropská, jako americká, je asijská zrovna tak jako africká. Je pozemská právě tak, jako je kosmická.
Tvrdíte, že je církev obecná, ale přitom se hlásí k učení a filozofii Tomáše Akvinského. Copak taková nauka omezená na nějaké místo a dobu nevylučuje všeobecnost církve?
Dodnes se církev ve svém učení přidržuje realismu v duchu Tomáše Akvinského. To proto, že tato filozofická nauková soustava je příznivá přirozenému rozvoji lidstva a odpovídá i jeho rozvoji nadpřirozenému a je v souladu se zjevenými pravdami víry. To je vlastní filozofie všeobecné církve, jako chorál je její vlastní hudba. Církev ji sice doporučuje, avšak neukládá jako obecně závaznou povinnost. Podobně jako nepředpisuje současným skladatelům jen chorální zpěv.
A co politicky? Nestojí církev odedávna na straně kralovlády?
Ne. S ohledem na svůj úkol a pravomoci se obecná církev nemůže nijak směšovat s nějakým státem. Neváže se k žádnému politickému uspořádání. Určité způsoby, jak si politické společenství zařizuje své vnitřní uspořádání a složení veřejné moci, se mohou lišit podle různých národů. Ani Tomáš Akvinský nezdůrazňuje žádnou zvláštní vládní formu. Spíše se jen přiklání k názoru, že nejlepší uspořádání společnosti je smíšené z nejlepších vymožeností jednotlivých ústav, přičemž připouští také demokracii jako místně a dobově vhodný způsob vlády. I v demokracii, která je vládou lidu, však platí, že více je třeba poslouchat Boha než lidí (Sk5,29).
Chcete snad popírat, že církev je v mocenských a hospodářských záležitostech poplatná vládnoucím a zámožným kruhům? Nezdá se vám, že se církev od začátku upsala mocným a bohatým pánům?
Když se seznámíte s dějinami církve, tak sám zjistíte, že církev vznikla docela chudá. Od začátku církev hodnotí bohatství jako překážku, stěžující křesťanu duchovní rozvoj. Ale kdo chce psa bít, najde si hůl vždycky. Tak falešný prorok Karel Marx kdysi tvrdil o křesťanství, že prý je to jen povzdech utlačovaného chudáka a žebráka. Jindy zase podával karikaturu křesťanství jako opium národů vymyšlené bohatými k vykořisťování chudých. Nicméně je pravda, že Spasitel byl od jesliček vyhledávaným přítelem pastýřů jako králů, že neměl, kde by hlavu složil, ale byl i hostem na svatbě v Káni galilelské. To znamená, že i jeho církev chce být všem vším, aby každého zachránila.
Cožpak nejsou církvi podezřelá společenská zařízení k podpoře chudých bezdomovců a na pomoc slabochům z řad opilců a drogově závislých?
Církev vítá taková společenská zařízení tím více, čím více se shodují se všeobecnou církevní péčí. Během dvou tisíciletí putování vykoupeného Božího lidu dějinami se ukazuje, že je to právě církev, která pokaždé průkopnicky vykračuje po cestě láskyplné pomoci těm nejslabším a nejvíce postiženým. Díky své neutuchající vnímavosti pro taková znamení času rozvinula církev v průběhu doby rozsáhlou charitativní činnost. Když nebyly bezpečné cesty kvůli přírodní nepohodě, divokým zvířatům a lupičům a všichni zámožní se stáhli do svých hradů, jedině církev zakládala pohostinné útulky pro poutníky. Církev měla prvenství v účinné laskavé pomoci chudým, hladovým, nemocným a zraněným, sirotkům, přestárlým, umírajícím, pronásledovaným, opuštěným. I když tyto služby postupně převzaly světské organizace budované státem z daní občanů, zůstává jedině církevní pomoc těmto lidem nezištnou, osobní láskyplnou péčí. Dodnes se církev průkopnicky zasazuje na pomoc těm, které by mnohé státy a světské spolky raději neviděly, jako jsou třeba nechtěné počaté děti, zbavované práva na lidský život, nebo těžce nemocní, jejichž léčba je drahá a neúčinná, či přestárlí, jejichž další živobytí je hospodářskou zátěží pro stát.
A přesto zůstává církev pořád zaujatá vůči slabším, totiž vůči osobám ženského pohlaví. Copak církev neupřednostňuje muže před ženami, když pořád lpí na mužském kněžství a nepřipouští ženy ke kněžství?
Žádné jednostranné upřednostňování mužů! Jde o přidělování úkolů a zapojení každého jedince do příslušného okruhu povinností, pro který je nejlépe uschopněn. Apoštol Pavel píše, že "už tu není Žid anebo Řek, už to není otrok nebo člověk svobodný, už tu není muž anebo žena, neboť všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Ga3,28). Když si církev tak jako její Božský zakladatel Ježíš Kristus vybírá pro jisté úkoly muže, tedy tím nepřehlíží ženy. Tajemným svědectvím tohoto nestranného přístupu je sama Bohorodička, kterou si Bůh vybral první mezi lidmi, aby se stala jeho nejlepší lidskou spolupracovnicí. Každý ví, že žena v kulturně vyspělé společnosti vděčí za své uznání jako lidské osobnosti právě církvi a novému duchu, který přineslo evangelium.
Jenže evangelium není totéž, co církev. Evangelium je krásný program, ale církev je už pokažené evangelium. Jako všechno, čeho se chopili lidé. Copak není pravda, že každé společenské zařízení, které uskutečňují lidé, vede k pokažení výchozí myšlenky a ke zkostnatělé byrokracii?
V případě církve to není tak docela na místě. Církev je mystické tělo Kristovo. Proto odlišování církve od evangelia je nemístné. Kdo tvoří evangelium, tvoří také církev. Co by bývala neudělala církev, to by také v evangeliu zůstalo jako mrtvé semeno a nic příznivého by z toho nevzešlo. Vždyť evangelium je Boží Slovo, ale vtělené Boží Slovo je Ježíš Kristus. A církev je tajemně pokračující tělo Kristovo. Církev není jen lidmi vytvořené neživotné a zkostnatělé zařízení. Je to vykoupený Boží lid a svaté zařízené, neustále zvláště oživované vlivem Ježíše Krista.
Kdyby bývalo tak těsné spojení mezi duchem evangelia a zařízením obecné církve, pak by nebyl důvod k protestantským a jiným snahám o návrat k původnímu duchu evangelia. Všechna tato náboženská hnutí usilují o návrat k evangeliu a založení náboženského zařízení na základě vlastního já, oproštěného od společenských vazeb, které to v katolické církvi tolik zkomplikovaly, že to oslabuje původního ducha. Není to tak?
Ani se mi nezdá. Přece právě proto, že se Bůh v náboženství důvěrně a osobně obrací na lidské "já", proto nemůže žádná církev vycházet z lidského jedince. Napřed musí mít trvání a život a teprve potom může následovat zapojení osobnosti lidského jedince. Církev musí předcházet jednotlivce, a ne aby jedinec předcházel církev.
Copak na tom nejsou v tomto směru protestanté stejně jako katolíci? Ani vy, katolíci, nemáte žádné církevní společnosti, v nichž byste prožívali své zrození v církvi, a které byste pak svobodně prohlašovali za spásné.
Ani tomu jinak být nemůže. Protestanté mají víc než dost náboženských sborů, a každý z nich je nadbytečný, protože nutný je jen jeden Boží lid. Podle protestantských teologů se však tyto rozličné církevní společnosti vytvořily teprve dodatečně lidským přičiněním, zatímco jako původní základ předpokládají pouze osobní náboženskou zkušenost jedince. Proto tyto rozličné církve vycházejí z ryze přirozeného požadavku sdružovat se nebo z politicko-zájmových pohnutek, ale bez souvislosti s náboženskou zkušeností Božího lidu. Ježto tyto rozmanité církevní sbory nevycházejí z náboženské zkušenosti Božího lidu, tak ani zdejší náboženství není úplným náboženstvím, jaké by naplno odpovídalo člověku jako jedinci, který je zaměřen společensky, a to v oblasti náboženské víc, než kdekoli jinde v životě. Takové dílčí náboženství nemůže být úplné a dokonalé náboženství. Neodpovídá lidské bytosti a rozděluje "Kristovo tělo" do tolika dílčích atomů. Přesněji řečeno, vůbec nevytváří "Kristovo tělo", takže se šidí od dokonalost a plnost křesťanství.
Není to příliš přísné?
Nikoho neodsuzuji. Jenom je mi líto těch, kdo se připravují o užitek z Kristovy oběti. Je mi líto, že Kristova krev kvůli některým byla prolita nadarmo. Mluvím o zásadě věci, ale zachovávám plnou úctu vůči jednotlivým osobám. Pokud jde o učení, musím souhlasit s pozitivisty v čele s Augustem Comtem, který uvádí, že protestantví není dokonalým náboženstvím, protože nevytváří čistě náboženskou společnost. Tak protestantství ve věcech víry nestojí na základě Božího lidu. Proto je krajně vypjatým opakem obecnosti církve. Takový vyostřený důraz na jedince je z hlediska lidské osoby nedůstojný a promarňující Boží milost. Nevzniká jako proud Kristovy krve s vodou, vytékající z otevřeného boku ukřižovaného Spasitele. Neroste jako milost společenství Božího lidu, z níž povstává každý osobní náboženský život.
To si myslíte, že jsou si jedni křesťané tolik vzdáleni od druhých?
Pozor, aby zde nedošlo k omylu! Ti, které nazýváme oddělenými bratry, stojí v mnoha směrech vedle nás. Naší vzájemnou láskou jsme se dostali těsně vedle sebe, takže se naše srdce navzájem dotýkají. Je však pravda, že největší vzdálení oddělených bratří od Božího lidu má svůj základ v jejich jen zčásti správné představě o církvi. Oddělení bratři tvoří to, co bychom mohli s Davidem Riesmanem nazvat osamělý dav, v němž každý sleduje pouze sám v sobě své myšlenky a svůj náboženský prožitek a svou soukromou spásu. Nad tím všechno převyšuje spořádané množství Božího lidu, který je sjednocen a spojen myšlenkami a podněty vycházejícími od Boha. Možná, že by to bylo ještě lépe objasněno, kdybychom se zamysleli nad apoštolskou posloupností církve.
Co je to vlastně apoštolská posloupnost?
Podstatná vlastnost a vnější znak církve. Přísluší církvi pro její spojení s Kristem, vytvářené nepřerušeným řetězem souvislostí. Toto spojení je zrovna tak viditelné, jako duchovní.
Čím se přitom liší protestant od katolíka?
Protestant se ochuzuje o plody Kristovy oběti. Šidí se o Boží milost, i když domněle věří ve své nezprostředkované a přímé účinné spojení s Kristem. Spojení katolíka s Kristem je zprostředkované viditelnou a nepřerušenou souvislostí posloupnosti. Pevně věřím, že toto zprostředkování neklade žádný odpor proudící Boží milosti, protože toto prostřednictví je Kristem oživované tělo.
Co přesně rozumíte nepřerušenou posloupností?
Východiskem je volba dvanácti apoštolů, jejich ustanovení za zástupce Ježíše Krista a vyslání hlásat radostnou zvěst evangelia. Na začátku tvořili církev apoštolové. Nyní můžeme být církví, viditelnou a skutečnou církevním společností jedině návazností na apoštoly ve viditelném společenství. To je těch "dvanáct", kteří vytvářejí most mezi Kristem a námi. Z Kristova pověření kovají řetěz, jehož prvním lidským článkem jsou právě oni. Kdyby zde byla nějaká mezera, takže by celý řetěz nebyl přikován k tomuto prvnímu článku, nespočíval by celý řetěz na hlavním božském a současně lidském článku, jímž je Kristus, tedy by postrádal vztah k Bohu. Nejvyšší ústřední moc v církvi se neobejde bez této spojitosti s Bohem ustanovenými apoštoly. Nazýváme ji Apoštolským stolcem, protože se celá církev odvolává na vlastnost své apoštolské posloupnosti. Bez této vlastnosti by církev postrádala skutečného spojení božského a lidského, které bylo v Kristu jeho Vtělením, a jež v nás pokračuje ustavičným připojováním lidské společnosti do církve, při souběžném posvěcování stále větší a větší části lidstva, která se tím naplno stává Božím lidem.
Chcete tím snad tvrdit, že vaše dvě tisíciletí trvající církev není ničím jiným než jediným rozlévajícím se omilostněným životem?
Ano. Je to nepřetržitá Kristem řízená řetězová reakce Boží Lásky a života, šířící se přes Boží lid do celého světa. Jako lidstvo trvá děděním, tak církev trvá tradicí a sdělováním. Jako jednotlivý živočich nemůže dál trvat bez živoucího zpětného spojení se svým původem, a jako lidský rod nemůže dál trvat bez dědičně přenášené spojitosti s prvními lidmi, zrovna tak v církvi může pokračovat život z Krista, uskutečněné jednoty lidského rodu v Bohu, jedině když se napojí na Boha prostřednictvím Bohem vybraných apoštolů, prvních křesťanů.
Vy si myslíte, že církev stojí nad časem?
Každý člověk přesahuje svou nesmrtelnou duší všechno dočasné, ale přesto je on i se svou duší v čase. Zrovna tak církev přesahuje se svým Bohem všechno dočasné, ale svým Kristem se dotýká času. Tento dotek církve s časem pokračuje v apoštolech a dále apoštolskou posloupností a tradicí trvá dodnes. Tímto zprostředkováním se bude utvářet i budoucnost.
Možno tedy apoštolskou posloupnost nazvat jednotou v čase?
Trefně řečeno! Tak jsem to také myslel, když jsme jednali o církevní jednotě jako takové.
Jenže protestanté tvrdí, že oni mají tu pravou apoštolskou tradici. Cožpak nemají kus pravdy?
Kdyby opravdu měli učení apoštolů, tedy by to sice byl důkaz proti naší apoštolské tradici, ale nikoli pro jejich apoštolskou návaznost. Mít nauku je sice nutná podmínka, ale nikoli dostatečná podmínka. Vyznávat sám u sebe a veřejně na výlučně vlastní odpovědnost nauku někoho jiného, to ještě neznamená setrvávat s ním nepřerušeném společenství. Společenský život klade jiné požadavky. Je to společný, jednotně uspořádaný život, který dává své prostředky do služeb celku. Používání těchto prostředků se řídí nejvyšší mocí, která zastupuje poslední cíle společnosti a slouží jim. Odloučení bratři postrádají život společenství jako Božího lidu. Postrádají ústřední vládní pravomoc. Postrádají skutečné kněžství a opravdovou obecnou duchovní správu. To všechno je u nich nepůvodní napodobenina, pokud to není přímo vyloučeno. Jak by tedy mohlo být zde vysloveno cokoli o apoštolské tradici v hlubokém smyslu nauky církve obecné?!
Copak si křesťan nevystačí sám, když prostě upřímně otvírá svou duši Bohu? Proč by neměla stačit soukromá zbožnost?
Zjevení skrze Krista se událo jednou provždy před dvěma tisíciletími. Proto k nám může dospět jen prostřednictvím lidí. Bůh používá člověka a nechává ho dělat, co umí, aby dále předával Kristův odkaz, ovšem s Boží pomocí. Apoštol národů říká: "Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele?" (Řím10,14)
Ovšem je zde ještě druhá stránka věci. Křesťanská víra není jen soukromá záležitost lidského jedince. Samozřejmě, že soukromá zbožnost nesmí v církvi chybět. Zdá se, že si někteří křesťané vybírají z evangelia pouze výrok o tom, že "když se modlíš, vejdi do své komůrky" (Mt6,6). Tvrzení takového druhu jako "Já si to s Bohem vyřídím sám", jsou hesla, která omezují křesťanství. Obraz církve jako Kristova těla ukazuje, že jeden má pomáhat druhému a že nikdo není sám ve víře soběstačný.
Jenže nestačí církev chápat pouze jako neviditelné, ryze duchovní společenství těch, kdo věří v Krista. Pak by nemohly jednotlivé články tohoto jediného těla opravdu stát při sobě! Bez církve by se ani nedaly udělovat svátosti! Mimo to dal Kristus své církvi viditelné vedení a viditelnou autoritu. To všechno má ale smysl jedině tehdy, když i společenství je viditelné.
Bůh nás zachraňuje prostřednictvím druhých tvorů. Dělá to tak proto, abychom nezapomínali, že sami sebe nemůžeme zachránit ani spasit svými silami. Věřit v církev jako společenství Božího lidu vyžaduje vyhnout se krajnosti soukromničení ve své víře.
Často užíváte při řeči o církvi označení Boží lid. Nezdá se vám to trochu vágní?
Už před Kristem existoval starozákonní Boží lid, totiž Izrael. V tomto lidu, který se snažil plně uskutečňovat Boží vůli, se začala Boží vláda ve světě. Když se jednou ptali Krista, kdy přijde Boží království, odpověděl: "Je už mezi vámi" (Lk17,21). Bylo v něm samém a v jeho společenství s lidmi. K tomu, aby je zachoval živé, aby bylo viditelné, slyšitelné a hmatatelné také pro lidi jiných národů a pozdějších dob, shromažďuje Kristus lid, který je ochoten přijmout Boží slovo, ze všech národů. A toto nové společenství, uskutečňované Kristem, je církev. Začíná to shromážděním učedníků, které posílá hlásat svým jménem radostnou zvěst dalším lidem: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (Jan 20,12), "kdo poslouchá vás, poslouchá mne" (Lk 10,16).
Východiskem pro církev tedy nejsou jednotliví lidé, kteří libovolně vytvářejí náboženské obce, nýbrž Kristus, jemuž jde o blaho celého lidstva. Všichni, kdo ve víře přijímají Kristovo slovo a žijí podle něho, tvoří nový Boží lid, církev.
Co je víc? Boží království nebo církev?
Boží království, které Kristus hlásá, není totožné s církví. Církev je zárodek Boží vlády ve světě. Církev je podřízena Božímu království. Boží království bude uskutečněno až na konci časů. Tehdy zbude z církve jen to, co je na ní svaté.
Boží království je rozsáhlejší než církev. Církev je sice už vznikající Boží království, ale hranice obojího se docela nekryjí. Všichni pokřtění sice patří k církvi, ale zdaleka ne všichni pokřtění se svobodně podřizují Boží vůli. Patří k církvi jenom navenek, ale nejsou vnitřně spojeni s Božím královstvím. Na druhé straně existuje mnoho lidí, kteří bez vlastní viny viditelně nepřísluší do církve, ale poctivě hledají pravdu, dobro a krásu. A tito lidé zase svým vnitřním smýšlením patří do Božího království.
Někteří katolíci ale tvrdí, že mimo církev není spásy. Co tím chtějí říci?
Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni a došli věčné spásy (1Tim2,4). Jenže člověk nemůže dojít k Bohu sám svými silami. Známe jen "jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Krista" (1Tim2,5). Kristus o sobě říká: "Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6). Kristus žije dál ve své církvi a skrze ni rozděluje milost vykoupenému lidu. V tomto smyslu platí, že bez této církve není žádná možnost dosáhnout spásy.
Ale co když mnoho lidé nebylo nikdy tak strhujícím způsobem osloveno církví, že by je to ve svědomí zavazovalo kráčet ke spáse touto cestou? Copak za to mohou?
Věřící Žid, mohamedán, hinduista či buddhista, který žije podle své víry, a čestně a poctivě hledá Boha, nebude zavržen. To se týká i lidí, kteří vůbec nedošli k přesvědčení o Bohu, dokonce i o těch, kdo si říkají ateisté z toho důvodu, že byli více pohoršeni hříchy lidí, vydávajících se za křesťany, než osloveni radostnou zvěstí evangelia, ale sami se snaží správně žít v souladu se svým svědomím a poctivě hledají svrchovanou pravdu, krásu, dobro a lásku.
Přesto všichni, kdo žijí mimo viditelné společenství církve, nebudou zavrženi. Pokud poctivě hledají Boží vůli, touží po Kristu a jeho církvi, a směřují k nim, a skrze ně dostávají milost spásy.
K čemu jsou pak nějaké misie? Když mohou skrze církev dosáhnout spásy i ti, kdo jsou mimo viditelnou církev, a také lidé, kteří zhola nic nevědí o Kristu a jeho církvi, nejsou misie dokladem přehnané výbojnosti církve?
Kristus chtěl uspořádat obec. V ní má být lidem dána ve svátostech jeho milost, kterou člověk stojící mimo postrádá. V církvi se Bůh všem plně nabízí. Křesťanská víra poskytuje možnost nalézt pro životní cestu více světla a síly. Proto Kristus dal příkaz: "Jděte do celého světa a učte všechny národy!" (Mt 28,19) Proto nemůžeme říkat, že je to lhostejné, zda člověk náleží k církvi, ale že hlavní věcí je, že jsme zachráněni.
To má být shrnutí a celek apoštolské posloupnosti?
Ve skutečnosti se jedná o odvození apoštolské návaznosti z jejího středu. K tomu, aby současná církev mohla být spojena s původní apoštolskou společností, která jí sloužila jako zárodečná buňka, musí být spojena také se středem této společnosti, se svatým Petrem.
Petr ale přece nebyl vždycky římským biskupem, že ne?
Nebyl, ale když jím byl, tedy byl duchovním středem světa.
A proč duchovním středem světa není Jeruzalém? Vždyť právě tam byl zasazen kříž?
Jeruzalém, město náboženské tradice lidí, byl samozřejmě východiskem posvátného dění, ale nestal se střediskem.
Proč se tím střediskem stal právě Řím?
Inu, zde můžeme sledovat řízení Prozřetelnosti a nemůžeme si osobovat právo předpisovat jí cestu. Můžeme připomenout, že v době vzniku církve byl Řím pro svět tím, čím byl Petr pro církev, totiž střediskem života.
Čím to, že toto vynikající město vyzařovalo své světlo do celého známého světa a zvěstovalo věhlas svých vládců?
Jedině Boží Prozřetelností. A stejnou Prozřetelností vládne hlava římské církve v duchovním smyslu. Původní římské impérium bylo znamením, předchůdcem římské církve. Vytvořilo právní a státní a vůbec společenské podmínky, jimiž jí posloužilo. Podobně jako Řecko dalo Božímu lidu filozofické a estetické předpoklady, aby v rámci lidské moudrosti a krásy vynikla svrchovaná Pravda a Láska Boží. Ale jako zde byly římské státoprávní předpoklady a estetické a filozofické předpoklady řecké, celé to sblížení se událo v objímavém slovanském srdci svatých Cyrila a Metoděje.
Uznáváme, že to bylo krásné setkání, avšak bylo to opravdu nutné? Nešlo to jinak?
Nutné to rozhodně nebylo. Avšak Bůh používá na přirozených cestách prostředků připravených jeho Prozřetelností. Výtvory světské civilizace jsou stvořeny ke sjednocení s náboženským dílem. Bůh moudře podporuje jedno prostřednictvím druhé.
Řím přispěl na pomoc církvi, ale co udělala církev pro Řím?
Zatímco velká města starověku, jako Babylon či Athény, upadla, vymřela či ztratila svůj někdejší význam, Řím se stal světovým městem. Není velký početností svého obyvatelstva, ani silou svého vojska, ani mocenským vlivem, ale povznesl se svým významem, když povstal na Petrově skále k nebývalému věhlasu.
Ale objevil se také odpor. Nemyslíte, že toto dogma o neomylnosti papeže přesahuje meze přípustnosti?
Bouře nevole se zvedla tak, že si mnozí lidé ani nevšimli, že zároveň vyhlášená nauka o bezprostřední papežově pravomoci nad veškerou církví je snad ještě závažnější. A přitom papežova neomylnost je vlastně jen doslovné přijetí Kristových slov: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev" (Mt16,18).
Copak takové vybavení Říma přednostní pravomocí nevedlo k poitalštění všeobecné církve?
Právě naopak. Církev se tím stala ještě všeobecnější. A jak by ne. Vždyť do oceánu, jehož vlny zmítají Petrovou lodičkou, se vlévají stále mohutnější proudy národního života.
S rostoucí složitostí viditelné stavby církev se také zvětšuje možnost zneužití moci.
Všechno se dá zneužít. Jenže tisícileté zařízení se nedá posuzovat podle výskytu ojedinělých náhodných případů.
Když ale sledujeme v církvi takovou mnohost úřadů a rozmanitost úředních jednání, tak to přece odporuje jednoduchosti jejího náboženského života. Copak to víc a více nevylučuje jednotu církve?
Náboženský předmět církve obsahuje plnost života. Jednota církve je v souladu s životními úkoly. Církev se přizpůsobuje jednotě a mnohotvárnosti života, aby je mohla ovládat. Mnohostranný rozvoj církve je sjednocováním. A sjednocování církve je příznivým rozvojem.
Potíž je nejspíš v tom, že se církevní organizace mění pod tlakem potřeb mnohotvárného života. Copak vychází církevní organizace z nějakého předem daného dokonalejšího vzoru?
Ale ano. Církevní organizace není dána jen tlakem požadavků života, nýbrž vychází z dokonalého vzoru. Vzorem organizace církve je sama Nejsvětější Trojice. V Trojici dochází k sjednocení a rozvoji života k dokonalosti, k úplnému sladění a k svrchovanému naplnění. Proto svatý Cyprián nazývá církev "shromážděním národů v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého" nebo krátce "jednotou Boží". Proto je církev organizací nekonečna.
To by ale předpokládalo v každém směru dokonalou organizaci. Ale kdopak v církvi zaručí, aby se organizace nezvrhla od osvíceného sjednocení k tmářskému totalismu, omezujícímu svobodu svědomí člověka?
Duch svatý a všichni, kdo z tohoto Ducha a v tomto Duchu duchovně žijí.
A neznamená to nějaké omezení církve jako Božího lidu?
Vůbec ne. Církev je společnost, v níž vládne Bůh. Všude, kde je Bůh, může jedině Bůh zaujímat první místo. Za takových okolností by demokratické zřízení znamenalo rovnocennost lidí vedle Boha nebo dokonce panství lidí nad Bohem.
Copak ale Bůh vládne v církvi osobně?
Bůh vládne osobně, ale neviditelně, nicméně vládne. Vládne pomocí prostředníků, pokud opravdu jednají v jménu Božím. Tím se vůbec nemění forma vlády, neboť nadále spočívá na panování Jednoho a Jediného.
Kdo jsou ti zprostředkovatelé Boží vlády v církvi?
Bůh vládne v církvi především skrze Krista. Bůh dal všechno do rukou Syna Božího. Vládne skrze Krista, který zaujímá první místo v církvi. Boží Syn vládne v církvi v podřízenosti Bohu Otci, s nímž je spojen v osobní jednotě. Tady je základ Kristova duchovního království. Jeho název vyjadřuje království pomazaného a k vládě nad dušemi královsky posvěceného.
Copak to lze označit jako úlohu prostředníka?
Však uvidíte dál. Třebaže se Kristus později vrátil k neviditelné vládě, přesto zde zůstal nadále přítomen ve svém viditelném zastoupení. Toto viditelné zastoupení svěřil církvi, když jeho příkaz přešel na apoštoly, na něž přenesl svůj trojí úřad. Je to úřad učitelský, kněžský a královský. Učitelský úřad na ně přenesl slovy: "Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás" (Jan 20,21), "Jděte a učte všechny národy" (Mt 28,19). Kněžský úřad přenesl slovy: "a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." (Mt28, 19) Královský úřad, zahrnující pravomoc zákonodárnou, soudní a trestní, přenesl na apoštoly slovy: "Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá" (Lk 10,16) a "cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi" ((Mt 18,18). Tak se ve jménu Krista a Boha a ve spojení s Kristem a Bohem stal sbor apoštolů svrchovanou autoritou ve svém pravém nástupnictví. Celý vykoupený Boží lid je závislý na tomto apoštolském sboru jako stádo na svých pastýřích.
Jenže potom by to prostředkování bylo krajně rozplizné!?
K tomu, aby prostředkování sboru apoštolů a jejich nástupců nebylo rozplizlé, mají svou Hlavu. Kristus nechtěl zřídit jenom pospolité zastoupení, nýbrž také docela osobní, které by Krista viditelně přežívalo. Proto řekl jednomu ze sboru apoštolů: "Pas mé beránky, pas mé ovce" (Jan21,15-17) a "tobě dám klíče království nebeského" (Mt16,19). Po Kristově viditelném odchodu se Petr stal Kristem v zastoupení s plnou mocí, posláním a Boží pomocí. Takže Petr a po něm jeho nástupci se stali hlavou církve. Ostatní biskupové jsou vůči ní ve stejném poměru jako celý sbor biskupů ke Kristu a jako Kristus vůči Otci nebeskému. Tímto způsobem jasně vyniká a odvozuje se svrchovaná církevní moc.
Uznávám, ale myslíte si, že tohle přijmou všichni odloučení bratři?
Chápu, že se jim to těžko přijímá. Jejich výchozí názor tomu zásadně odporuje. A přesto je to tak. Závada není v našem vysílači, ale u příjemce. Protestanté uznávají, že Bůh skrze Krista je ve spojení s námi. Odmítají vščak, že by Kristus byl s námi skrze církev. Když si dám do uší vatu, tak nic neuslyším. Pokud někdo zasedne pramen živé vody jako žába přímo na prameni, tak životodárný proud vysychá. Společnost se pak netvoří silou přirozených a Bohem daných příčin, nýbrž teprve dodatečně, libovolně, z osobních a hlavně politických podnětů. Proto už to není Kristus, kdo nám na naší životní pouti přichází vstříc, nýbrž my si k němu vykračujeme sami. Cestu k němu si pro naše osvěžení lemujeme hospůdkami, hotely a jinými společenskými zařízeními, které si vytváříme pro sebe a jsou tedy naším dílem. Jsou vybudovány podle našich potřeb a jejich působnost odpovídá naším přáním. Podle změny našich přání se dají vždycky přestavět.
Cožpak se zde neuplatňuje svrchovanost lidu?
Opravdu se zde uplatňuje idea svrchovanosti lidu vůči nadpřirozeným skutečnostem. Náboženská společnost by vcelku mohla mít pravomoc ve svých rukou a přenést ji na své pastýře, pokud se nedává přednost tomu, aby se tato péče ponechala světským vládám. Ty se tváří jako nanejvýš povolané k tomu, aby vzaly na sebe břemena svých národů.
Nedalo by se tímto způsobem snadno vyhnout sporům mezi církví a státem?
Dalo, pokud bychom souhlasili s tím, aby stát pohltil církev.
Víte co z takového pojetí vyvozují protestanté?
Ano. Vyvozují z toho hlavně právo dozoru nad církví, právo k občasným vzpourám vůči církevní autoritě, právo lidu či jeho zplnomocněnců sesadit nositele církevního úřadu, a podle osobního názoru každého jednotlivce ještě také právo na cokoli jiného, neboť u protestantů je tolik různých názorů, kolik účastníků.
Jednou jste říkal, že se církev neváže na žádnou zvláštní vládní formu, ale teď se zdá, že upřednostňujete v církvi monarchické uspořádání. Jak se to srovnává?
Církev se opravdu neváže na žádnou zvláštní formu uspořádání občanské společnosti, ale v uspořádání vlastní vládní pravomoci církve skutečně klade důraz na kralovládu. Zde uznáváme, že monarchie jako taková a ve svém vzorném tvaru je nejdokonalejším vládním uspořádáním. Jednota řádu, dosažitelná pouze do jisté míry v demokracii nebo aristokracii, je pouze jedním druhem druhořadé, proměnlivé jednoty. Obecná vláda je v nejvyšší míře monarchická proto, že je to panování Boha. Otázka, zda vzorná ústava odpovídá naplno ideální skutečnosti, zůstává přitom otevřená, zrovna tak jako otázka, zda Bůh nachází v nejvyšších představitelích moci důstojné nebo dostatečné zastoupení.
Jakpak potom nachází Bůh v církvi takové zastoupení?
Prostřednictvím Ducha svatého si zbudoval v církvi svůj příbytek, jaký však nebyl přislíben občanské společnosti. Z toho vyplývá, že monarchické uspořádání je v církvi na místě, a že zde není nebezpečí útlaku podřízené moci nebo svobody, alespoň s ohledem na hlavní věc.
Odpovídá to však také u vás běžné představě organizace, která se považuje za dobrovolnou dohodu jejích částí?
Organizace vytvořená přirozeným postupem nebo uměle je dohoda uzavřená jejími vlastními členy, pokud máme na mysli uskutečnění organizačního plánu. Jenže samotný plán, totiž jeho duchovní sestavení a zákon jeho vývoje nevycházejí z jeho členů. Vynálezcova myšlenka předchází konstrukci mechanismu. Duše má v živém těle převahu. Také v těle církve je to duše, která vládne, a to Duch Boží, poslaný Bohem Otcem a zprostředkovaný Synem Božím.
Vznášíte se v příliš odtažitých věcech. Abyste v těch úvahách neuletěl daleko do mraků! Nezapomněl jste na papeže a biskupy?
Ani ne. V církvi stojí na prvním místě jako viditelná součást biskupský sbor sjednocený s papežem. Biskupský sbor je jako mozkový trust církve. Z něho vlivem Ducha svatého plyne věroučné myšlení a hybná síla církevní vlády. Tím vzniká život, který vyrůstá ze svátostných účinků skrze Krista ke spáse duší.
A nebušíte se mnou tak trochu o zem? Copak to neodporuje evangelnímu duchu druhého vatikánského sněmu, když takto ponecháváte křesťanu žijícímu ve světě jen trpnou úlohu?
Omyl. Ani mě nenapadlo omezovat účast křesťana žijícího ve světě. V živoucím ústrojí nejsou žádné ryze trpné úkoly členských složek. Náboženství není žádný vysavač našich duší. Když nás váže k Bohu, tak nás tím nevysává. Náboženská vláda spíše povzbuzuje a oživuje naši sílu k jednání, a ne že ji tlumí nebo dokonce ochromuje. Ježíš volá: "Oheň jsem přišel hodit na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!" (Lk 12,49)
Přiznáváte svobodné vůli a osobní podnětnosti křesťana ve světě nějakou úlohu?
Aby ne. Křesťan odpovídá na autoritu už svým životem a způsobem svého chování vůči zákonu. Tato božská autorita nemůže být sama v sobě ovlivněna. Ve svých účincích je však závislá na souhlasu naší svobodné vůle a na spolupůsobení naší přičinlivosti. Nikdy nás nemůže ovládnout bez naší vlastní dobrovolné spoluúčasti. Ještě méně můžeme být ovládáni bez našeho svobodného spolupůsobení lidskými mocnostmi, které nám ovšem vládnou ve jménu božské autority, ale v zájmu nižších hodnot a s omezenějšími možnostmi. My se tedy účastníme nejenom na působnosti vlády, nýbrž také se do jisté míry podílíme na ní samé.
To to bouchlo! Nehlásíte se tím ale zase pro změnu k demokracii?
Co vás nemá. Živé tělo není demokracie. Oživující síla má bezprostřední a nejvýznamnější východisko své působnosti v mozku, v ústředním nervovém ústrojí. Z něho vycházejí pronikavé podněty, jež ovládají celek. Tím ovšem netvrdím, že by duše měla své sídlo výlučně jen v mozku. Duše je všude a všude se projevuje. Sdílení života, které přechází na orgány prostřednictvím mozku, nebrání duši v bezprostředním oživování orgánů, z čehož zpětně plynou výhody mozku.
Myslíte, že by se tohle dalo použít i na život společnosti?
To si pište. Žádná kralovláda není tak svrchovaná, aby nebyla někým ovlivňována. Moudrá vláda řídí spolupráci členů a neodmítá ji. Obklopuje se těmi, kdo dovedou prozíravě radit. Opírá se o vlastní mínění nejlepších. Snaží se poznat veřejné mínění dříve, než mu přednese návrh zákona. Dělá to proto, že zákony jsou požadavky rozumu. Žádná vládní moc si nemůže osobovat nárok být sama ztělesněním rozumu. Tím méně má církevní autorita monopol na Ducha svatého. Církevní autorita mu pouze dává zákonný výraz, ale neobejde se bez přezkouvání všeho, co k ní přistupuje. Ve věci samé nejsme tedy vedoucími, nýbrž se musíme dát vést. Církevní autorita ovšem ví, že Duch, který oživuje, žije také rozptýleně na všech stranách a způsobuje také oduševňování věřících, které obdařuje svými pravdami, inspiruje je a vzbuzuje v nich milosti. Proto se církevní autorita snaží pozorně naslouchat také ohlasům Ducha v Božím lidu. Při veškeré činnosti setrvává v připravenosti pohotově odpovídat na znamení doby. Takto utváří vládu v duchu opravdové spolupráce.
To mě tedy podržte! Takže vy na druhé straně nenápadně prosazujete v církvi demokracii!?
Ne, rozhodně ne! Přece i tam, kde není demokratické zřízení, bude muset moudrá vláda přijmout některé prvky demokracie, a také některé znamenité vlastnosti aristokracie, neboť také ti, kdo stojí na středních článcích mocenského řízení, jakož i podřízení se sami skutečně podílejí na výkonu vládní moci či jinak ji ovlivňují, aniž ji ruší. Nejlepší vládní forma je taková, která moudře spojuje účast všech schopných a přijímá přednosti jednotlivých ústav, aby to vše postavila pod řízení jediného vedení. Proto musíme stávající uspořádání církevní vlády uznat za nejlepší dosažitelnou vládní formu a jako takovou ji k chvále Boží vysoko hodnotit.
No nazdar! Tak vy chcete pořád zarytě tvrdit, že církev má nejdokonalejší zřízení ze všech společnosti?
Ano, tvrdím to. Církev nám ve všech dobách poskytuje největší a nejobdivuhodnější obraz společenského pořádku. Uskutečňuje vzorný obraz důsledné semknutosti, pružné obratnosti, účinné autority i volné součinnosti vůle. Nelze si představit nic úplnější a vůbec cokoli jiného pro vládu, která je určena k obsáhnutí celého světa.
Když to stavíte takhle celosvětově, tak se nedivte, že mnoho z těch, kdo si sami brousí zuby na světovládu, přímo skřípají zubama, sotva uslyší papežův hlas. Řekněte mi upřímně, co se vlastně myslí ústřední mocí, kterou připisujete papeži?
Je to neomezená autorita, svrchovaná pravomoc, neboť je to plná moc samotného Krista.
Jestliže všude všemocně vládne Kristus, nemůže to papež jenom pokazit? K čemu je potřeba papež?
Poslání apoštolů převzal sbor biskupů. Jako byl od začátku ve sboru biskupů podle Kristovy vůle jeden Petr, tak tomu má být dodnes. Jemu přísluší jako Petrovu nástupci lidské vedení tohoto sboru a celé církve. Moc, které se dostalo Petrovi, platí nejen pro něho, ale dá se nalézt v církvi dodnes. Když Ježíš nazývá Petra skálou, na které chce zbudovat svou církev (Mt16,16), aby zabezpečil její další trvání, myslí tím Petrův úřad, a ne jen tohoto slabého člověka, který brzy potom Krista třikrát zapře, ale potom toho lituje, nicméně není nesmrtelný. Petrův úřad má být základem, který zaručuje jednotu církve a neporušenost nauky za Kristova přispění.
Jak ale může jedna a táž plná moc patřit dvěma různým majitelům?
Jako u každé moci, která se koná v zastoupení. Je v povaze zastupitelské moci, že netvoří žádný nový hodnotový stupeň. Vyslanec není v rámci mezí svých plných mocí autoritou podřízenou svému vládci. Sám vykonává moc svého nadřízeného. Tak i v církvi je papež nositelem Kristovy moci. Vládne v Kristově jménu. Jako jeho zástupce vykonává jednu a tutéž moc s Kristem. Je základním kamenem duchovní budovy a vnitřně je spojen s tím, který ho nazval Petrem - Skálou a sebe úhelným kamenem.
Co obnáší tato autorita?
Obsahuje a sjednocuje v celé své plnosti tři apoštolské pravomoci, o nichž jsme už mluvili, totiž učitelskou, královskou a kněžskou, které se vykonávají svátostmi.
Jaká je souvislost mezi pravomocí papeže a svátostmi?
Ve způsobu účinkování svátosti je papež knězem a biskupem jako každý jiný. Avšak v použití a obřadných projevech, které svátosti doprovázejí, má papež prvenství. V tomto ohledu papež vládne.
|
V čem spočívá papežova autorita?
Papež vykonává svrchovanou a bezprostřední zákonodárnou moc nad celou církví. V oboru své působnosti, tedy v záležitostech nadpřirozena může udílet rozkazy všem, jednotlivcům i skupinám, duchovním osobám i křesťanům ve světě, jednotlivým místním církvím i církvi všeobecné. K tomu je také vybaven svrchovanou pravomocí soudní. Proti soudním výrokům papeže není v církvi přirozeně žádné odvolání. Ze zákonodárné a soudní moci nejvyššího pastýře konečně vyplývá právo ukládat i duchovní tresty.
A co ta učitelská pravomoc, kterou připisujete papežovi? Neřekl snad sám Ježíš: "Nedávejte si říkat: Učiteli! Váš učitel je jeden, Kristus" (Mt23,10) ?
Ovšemže. Papež vykonává stejný učitelský úkol jako Kristus. Nehodlá učit nic jiného než Kristus. Stojí však v čele těch, kterým Ježíš řekl: "Jděte ke všem národům... a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal" (Mt28,19-20).
Papež tedy jen opakuje Kristovo učení?
Dá se to tak říci, že papež jen znovu podává božské učení. "Utvrzuje své bratry ve víře" (Lk22,32). Stanoví vyznání víry, vykládá je a obhajuje je. Rozhoduje suverénním způsobem o položených otázkách. Je také nejvyšším odvolacím místem v rozdílných míněních, jakým se v takových záležitostech mezi lidmi nelze vyhnout.
Tady už zase zakopáváme o to vaše tvrzení o neomylnosti papeže. Není to nakonec s tou papežskou neomylností tak, jako když náš stařeček tvrdil: Já neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde!?
Kdepak! U papeže nejde o žádná prázdná slova. Jde o skutečnou neomylnost v uvedených záležitostech. Papež se vyznačuje touto neomylností nikoli sám od sebe, ale v závislosti na Kristu. Touto neomylností se však vyznačuje nejen papež, ale celá církev. O neomylnosti můžeme mluvit jedině proto, že Kristus žije dál ve své církvi. Přitom tato vlastnost přísluší především církvi jako celku, která ji dostala jako Boží dar, neboť jedině Bůh je neomylný. Teprve v druhé řadě přísluší neomylnost papeži jako prvnímu služebníkovi celé církve.
Takže vy i nadále prosazujete názor o papežově neomylnosti?
Dříve než si na to uděláte vlastní názor, nezkreslený karikaturami papeže, jak nám je po celá desetiletí představoval lživý duch světa, připomeňte si, co papežova neomylnost neznamená. Neomylnost papeže neznamená, že by se vyskytl nějaký člověk, který by nemohl hřešit nebo se mýlit. I papež je člověk se slabostmi a chybami. Také papež se zpovídá. I on se může mýlit, dokonce i v teologických otázkách. Neomylnost v církvi neznamená, že by všechny naukové názory, které kdy byly někým v církvi zastávány, byly zcela bez omylu. Dokonce ani papežovy projevy nebo papežovy encykliky ještě nespadají pod neomylnost jen proto, že byly vydány papežem.
Jako neomylné a nezměnitelné platí pouze to, čemu církev učí ve slavnostním vyznání článků víry nebo ve všeobecném hlásání nauky všech biskupů s výslovným odvoláním na Boží zjevení. Takovou nauku pak nazýváme dogmatem.
Důvod, že nám církev zaručuje trvání v pravdě, spočívá v tom, že nám zvěstuje Boží slovo, které nemůže vést k omylu. K tomu byla církvi dána pomoc Ducha svatého. V církvi mluví Kristus: "Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou. Kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mne poslal" (Lk10,16).
A co neomylnost samotného papeže?
Papež je neomylný za zcela jasně stanovených podmínek a při výslovném rozhodování jako soudce v záležitostech víry a když se obrací k celé církvi a ukládá jí jako celku povinnosti.
K čemu je nám taková neomylnost vůbec dobrá? Nebylo by bez ní na světě méně sporů?
Vy byste se chtěl raději spoléhat výhradně na své lidské síly a schopnosti? Opravdu si připadáte tak neomylný, že byste odmítl opřít se v životě o něco nezvratně jistého a bezpečného? Kdo by se chtěl vzdát ochrany živoucí a nesporné autority? Vždyť takové lidské snažení v poznání i v mravním životě končí nakonec v úplné prázdnotě relativismu, ve kterém není nic jistého, a v naprostém znemravnění!
Povídali, že mu hráli. Copak je snad takový konec dokázán nějakými skutečnostmi?
Je to dokázáno četnými skutečnostmi. Tak třeba sekty, které se domněle osvobodily a osamostatnily, drobí se s přibývajícím postupem událostí na menší a menší částečky. Hrobový klid a váznoucí život jednotlivých částeček dokazují vlastně jen jejich smrt. V takovém stavu jejich odvratu se pak vrší knihy na knihy, jimiž se má ospravedlnit vznik těchto sekt, a současně se mají nově objasnit otázky o původu křesťanství a církve. A vedle toho majestátně ční ze všech stran napadaná obecná církev, živoucí a životodárná.
A ostatní snad nežijí?
Spíše živoří a cizopasí na pravých hodnotách. Je tam veselo asi jako v márnici. A nemůže tomu být jinak. Copak je rozpad životem? Každý rozklad je hniloba a zkáza, doprovázená zápachem. Kdežto církev je mohutným přívalem života ve své jednotě a jistotě. V její neomylnosti spočívá její síla a pronikavost, neboť jí dává plnou důvěru k božskému. Z této účasti na božském životě roste její sebejistota.
Ochotně bych dopřál církvi její sebeutvrzování, kdyby církev nebyla pořád připravena zatracovat všechno odlišné. Kdyby církev byla více ochotna k ústupkům, pak by se s ní dalo lépe dorozumět. Jenže její nesmiřitelná a strnulá neústupnost mne odpuzuje.
Říkáte neústupnost církve? To není výsledek nějaké ztrnulosti. Neústupnost církve je důsledek její jistoty a významu a naléhavosti Kristova učení. Ústupky by tady znamenaly tolik, jako vzdát se věcí, které církvi vůbec nepatří. Znamenaly by vzdát se božských hodnot a prostředků, které mají lidstvo přivést k dokonalosti a svatosti. Ústupnost by znamenala zradu Ježíše, Pravdy, Cesty a Života.
To je toho! Aby církev zachránila jednu pravdu, tak učíte mnoho dalších pravd. Stavíte se proti samotnému duchu moderní doby, až jste nakonec pohřbeni pod nánosy minulosti! Co říkáte?
Církev se nikdy nestaví proti příznivým, pozitivním snahám, ani proti tvrzením, která se jeví jako slibná a plodná. Naopak se vždy staví jen proti popírání, proti výhradám, proti neúplným náhledům, které při své jednostrannosti narušují rovnováhu toho, co je pravdivé a snaží se podkopat pravdu.
Vezměte si třeba modernismus. Takzvaný moderní člověk se pod dojmem vědecké a technické revoluce v 19.století rozhodl odmítnout každou nadpřirozenou autoritu. Zaměnil vyznání víry za heslo, že prý nejsou žádné věci nepoznatelné, ale jenom nepoznané. Rozhodl se spolehnout na to, co si ověří smysly. Všechno se prý dá vysvětlit světlem přirozeného rozumu. Jenže během 20.století ochablo tempo vědeckého a technického pokroku. Místo nových zásadních objevů a vynálezů se spíše jen zavádí do širokého používání to, co je už dávno známé a vynalezené. Fyzikové došli k tomu, že se jim viditelná hmota rozplývá pod rukama. Erich von Däniken dokazuje, že je zde mnoho starých věcí, před jejichž vysvětlením zůstává lidský rozum stát. Občánku, a co teď? Po odmítnutí nadpřirozené autoritě přichází na řadu odmítnutí autority přirozeného rozumu. A co zbývá? Únikové řešení. Největší vynálezy a objevy prý musely člověku přinést na zem nějaké mimozemské bytosti. Tak zoufale si počíná takzvaný postmoderní člověk. Shledává, že vlastně žije na střepech minulých kultur. Žije uprostřed trosek dosavadní, jím odmítané kultury. Nezbývá mu už ani důvěra v prostý selský rozum.
Nezdá vám, že tohle všechno připomíná stavbu nové babylonské věže? Nezdá se vám, že pravice novodobého pyšného Titana zlobně napřažená vzhůru je zřetelně patrná za celým tím slavným kosmickým výzkumem od Gagarina k dnešku? Projevuje se i v gigantománii budovaných Černobylů a jiných vynálezů zkázy. Pyšný člověk se snaží srazit z trůnu svého Boha. A jak zpívá žalmista. "Ten, jenž je na nebi, usmívá se na nad jeho počínáním."
Nemohu popřít, že máte hodně pravdy. Pěkně jste se rozjel, zvláště s ohledem na modernismus, který má opravdu klapky na očích. Jenže nepočínala si církev zrovna tak jednostranně, když měla moc a převahu? Chcete, abych vám říkal jenom jména? Co třeba Galileo Galilei?
Ani já nemohu popřít, že se mnozí křesťané v církvi dopouštěli řady jednostranností a přehmatů vůči svobodě lidského svědomí. Všechny tyto viny církev uznává. Jenže odpovědnost nelze ve smyslu kolektivní viny svalovat pouze na církev. Vina je vždy lidská a osobní. Na církev nelze svalovat vinu tím spíše, že církev je svatá. Z těchto minulých provinění nelze přece vinit Krista, ani Matku Boží, ani žádné světce a světice.
Na druhé straně zase dopřejte těm, kdo se o spravedlnost zasazují, aby tyto minulé přehmaty pravdivě poznali a nestranně zhodnotili. Když jde o Galilea, není pochyb, že zde nějaký člověk zneužil moci.
Jak to tedy bylo?
Galilei vystoupil proti pojetí, že země je středem světa. Když se někteří teologové bouřili, že jeho pojetí odporuje bibli, hájil se Galilei předně tvrzením, že bible mluví populárně, a ne přírodovědecky. Dále tvrdil, že kdekoli je rozpor mezi biblí a přírodní vědou, tedy se má odstoupit od bible. V té druhé části se Galilei podle teologů mýlil. Spíše měl říci, že kde je domnělý rozpor, ten je nutno přičíst na vrub lidovému vyjadřování bible, jež není vědeckou učebnicí, nebo na vrub vědě, když prohlašuje nezaručenou domněnku za nezvratnou pravdu. Proto církevní soud zamítl roku 1616 Galileovu nauku a uložil mu nešířit ji dál. Galilei to slíbil, ale vydal o tom novou knihu. Roku 1633 se znovu sešel církevní soud. Členové soudu, žárlící na velkého astronoma a jeho věhlas, odsoudili jeho dílo a zakázali je šířit. Soudci zneužili své pravomoci. Ale jejich soud nebyl neomylný. Nebyl by neomylný, ani kdyby se zúčastnil papež. Proto chybné odsouzení Galileovo nemluví proti neomylnosti papeže ani celé církve.
Nebo další jméno, Giordano Bruno?
To byl jeden odpadlý člen dominikánského řádu, který nemohl snést církevní autoritu. Když byl obviněn z šíření bludů, shodil svého žalobce do řeky a utekl z řádu. Toulal se po celé Evropě. V Ženevě se stal kalvinistou, ale když odmítl přijmout všechny Kalvínovy bludy a tyranii, byl vyhnán. Odebral se k luteránům do Helmstadtu. Když pak přešel k anglikánům, ti ho vyhnali z Londýna. Když se dostal do Benátek, byl upálen. Tím se jeho soudcové nesporně osobně provinili proti jeho svobodě svědomí a myšlení, třebaže jeho dílo po stránce přírodovědecké nebo filozofické neznamená žádný trvalý přínos. Ani zde se ale nejedná o nic, co by mluvilo proti neomylnosti papeže a církve.
A co celá inkvizice?
Od nejstarších dob se církev bránila proti bludným naukám a rozkolům tím, že heretiky či bludaře vylučovala ze svého společenství. Dělo se to bez násilí. Církevní trest byl duchovní, ale přinejmenším měl za následek to, že se křesťané od takového člověka odtáhli jako od prašivého.
Za ohrožení církevního a státního pořádku se pokládaly hlavně sekty katarů a valdenských. Ti popírali svátosti, spalovali kříže, odmítali soukromé vlastnictví, světskou vrchnost a manželství. Byli proto pokládáni za škůdce lidu. Pak bylo nařízeno biskupům vyhledávat tyto bludaře. Odkud pochází slovo inkvizice čili vyhledávání. Při jejich usvědčování se někteří křesťané uchylovali k jejich zkouškám ohněm, vodou či soubojem, což vycházelo z pohanských způsobů hlavně germánských. Církev takové pohanské praktiky zavrhla už na IV.lateránském sněmu roku 1215. Přesto se k nim někteří fanatici uchylovali. Proto papež svěřil církevní inkvizici zvláště dominikánům, kteří rozvinuli soustavu vyšetřování, ale zase toho bylo mnoha fanatiky zneužíváno.
Od církevní inkvizice je třeba odlišovat státní inkvizici. Ta byla španělskými vládci namířena hlavně proti židům a Maurům, předstírajícím obrácení na víru. Tam býval tento státní úřad pro vyhledávání a vyšetřování nejednou zneužíván různými představiteli státu.
Otcové na Druhém vatikánském sněmu výslovně zdůraznili právo člověka na náboženskou svobodu. Zpřístupnění archívů církevní inkvizice je důkazem, že se obecná církev pravdy nebojí.
Současně je jisté, že vlastní předmět církevních úkolů a péče a všechno, co církev stanoví a prohlašuje v okruhu svých vlastních a přesně určených zákonů a pravomocí jí příslušející božské autority, nikdy nepodléhá omylu. Na této půdě zůstávají všechny rozvratné snahy a námitky odpůrců neúspěšné.
Tak vy si nedáte pokoj? Podívejte se kolem sebe! Všechno ve světě a ve společnosti se mění. A vy zde pořád trčíte s tou svou nezměnitelností jako poslední pařez ve větru. Copak tím nedokazujete ztrnulou nehybnost a zkostnatělost církve?
O tom už bylo řečeno dost. Církev se mění. Církev se stále očisťuje. A pořád roste ve své svatosti. Kdekdo ve světě by jí chtěl předhazovat nevěrnost jejím výchozím základům. Jednou vytýká vládce světa církvi její proměnlivost, jindy její stálost. Je třeba lépe rozlišovat a snažit se pravdivěji poznávat. Změny v církvi jsou dané postupem vývoje a rostoucí otevřenosti mnohotvárnosti života. Stálost církve spočívá ve věrnosti její základní formě a zachovávání všeobecných znaků ustavičného života.
Nemohu se zbavit dojmu, že celé tohle učení o neomylnosti církve a proměnlivosti při nezměnitelnosti je něco jako z nouze ctnost. Jako když generál Žukov vysvětloval vojákům: Když nepřítel zaútočí ze severu - ustoupíme na jih, když z jihu - ustoupíme na sever, když z východu - ustoupíme na západ, když ze západu - ustoupíme na východ. A kdyby náhodou nezaútočil - budeme držet pozice za každou cenu!
Měl byste pravdu, kdyby církev byla jen nějaká přirozená organizace. Církev sice má organizaci, ale je také živým organismem, ovšem ne jen živočišným, nýbrž duchovním, tajemným tělem Kristovým. Je zařízením nadpřirozeného života. Proto nezměnitelnost zůstává prvním požadavkem církve.
Vypadá to, jako by vám to v té církvi náramně moc dobře klapalo, ale kdoví, jestli to není jako v jedné rodině, kde manžel pořídil své lepší polovičce dřeváky, aby jim to prý lépe klapalo.
Váš vtip svědčí o jistém přirozeném nadání, které jste si sám nedal, ale tato hřivna vám podle vaší svobody může usnadnit přiblížit se pravdě, jako vám ji může zatemňovat a zamlžovat. My křesťané jsme však veselí z Boží milosti. Váš přirozený humor mě těší, ale ne pro něj samotný, nýbrž pro důvěru v Boha, k němuž se modlím za vaše nalezení plné pravdy Boží, a protože jsem přesvědčen, že Bůh mě nezklame a vás také nezklame. Jednou vás tak potěší, že přitom vybledne všechen váš přirozený důvtip.
Také v to doufám. Ale vraťme se k té neomylnosti. Opravdu se mi celá ta papežská neomylnost zdá buď jen prázdné gesto nebo zbožšťování člověka. Anebo je to obojí, jako když kdysi božský Caesar pronásledoval Pompeia do Egypta, ale při vystupování z lodi, zakopl a upadl na zem. Tehdy zvolal: "Afriko, držím tě!"
Omyl. Papežská neomylnost činí papeže božským zrovna tak málo, jako se stává štětec malířem, když se s ním dá krásně malovat a kreslit.
Štětec přece nemůže sám myslet, ale papež přece může dogmaticky myslet.
Dogmatické myšlení papeže jako soukromé osoby nás nijak nezavazuje. Ani při větší jistotě není oporou naší víry, pokud se jedná o vlastní myšlenky papeže. To se týká třeba i soukromých zjevení. Když papež ve svých myšlenkách a osobním projevech vyjádří přání navštívit nějaké místo soukromého zjevení, třeba i církví oficiálně neprohlášeného za spolehlivé, tedy papežův osobní názor není pro naši víru závazný, ať už je správný nebo mylný. Papežové napsali mnoho knih o teologii, které jsou jako jiné lidské výtvory předmětem diskuse a sporů. Tyto knihy jsou však přesto mezi křesťany v menší vážnosti, než třeba díla prostého svatého kněze Tomáše Akvinského.
O co se tedy při neomylnosti papeže opíráte?
Především o svědectví Ježíše Krista, který při poslední večeři řekl Šimonovi: "Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala. A ty utvrzuj své bratry" (Lk22,32).
Říkáte, že nevidíte v papeži nějaké zázračného člověka, ale přesto mu říkáte "svatý otec". Neděláte ho už zaživa svatým?
Neděláme. Avšak jako každý biskup, tak i římský biskup je na základě svátostného svěcení posvěcený. Papež je člověk jako každý jiný, ale jeho úkol a poslání není jako úloha jiných lidí.
Nezdá se vám, že každopádně stavíte tento úkol a poslání jaksi mimo lidský okruh?
Určitě. Kdyby to byl ryze lidský úkol a nijak by nepřesahoval to, co je lidské, jak jinak by mohl celá dvě tisíciletí pomáhat lidstvu k tomu, aby překročilo svůj vlastní stín?! Jde tu o nadpřirozenou oblast, kde člověk jako tvor postrádá jakékoli oprávnění. Bohočlověk nám sice otevřel cestu k nadpřirozenému životu, ale bez posily stejnými, totiž nadpřirozenými prostředky by ta cesta byla pro člověka neschůdná.
Přesto se ale zdá, že papež v tom všem plní nadlidské úkoly.
Kdepak. Papež není žádný nadčlověk. Je pouze slabý smrtelník, který potřebuje pomoc. Nedisponuje žádnými zázračnými přednostmi v oblasti psychologie ani jiných věd. Před uveřejněním svého vlastního prohlášení jako hlavy církve nemá o nic větší jistotu, než kdokoli z nás. Po jeho vyhlášení je však právě tak jako my také samotný papež zavázán věřit tomu jako něčemu, co ho přesahuje a čemu slouží jen jako prostředník. Stačí, že za něj prosil Bohočlověk, a to je stále přítomné. Ten, jehož nebeský Otec vždycky vyslyší, chce pomocí neomylnosti uchovat vykoupenému Božímu lidu dostatečné množství pravd nutných k nadpřirozenému životu a podstatné základy svých zákonů. My věříme Božímu slovu a spoléháme se ve svých životních podmínkách na jeho všemocnou ochranu.
Jak se dá tato ochrana získat?
Prozřetelnost má nekonečně mnoho prostředků, které odpovídají každému zvláštnímu případu a jednotlivým životním okolnostem a potřebám toho kterého případu. Trvám na tom, že tady nejde o žádný div. Papeži se nedostává žádných zvláštních zjevení kvůli tomu, že je papežem. Klade si otázky a namáhavě se dopracovává k poznání věcí jako každý z nás. Činí rozhodnutí podle stejných zásad a pravidel jako my. Jeho rozhodčí výrok se vyznačuje zvláštní prozřetelností, která upevňuje a utvrzuje naši víru.
A co rozhodnutí sněmu? Požívá také této výsady?
Rozhodnutí sněmu mají tuto výsadu, ale jenom ve své jednotě. Tato jednota je jim dána prostřednictvím jejich hlavy a v závislosti na ní. Proto sněm bez papežova předsednictví a potvrzení postrádá autoritu v učení.
Jaké vztahy jsou mezi sněmem a papežem, kteří jsou nositeli neomylnosti?
Neomylnost apoštolského sboru a na něj navazujícího sboru biskupů je neomylnost potvrzená. Neomylnost papeže jako Petrova nástupce je potvrzující neomylnost.
A co kdyby to sněm vyslovil bez papeže? Anebo dokonce proti vůli papeže?
To by postrádalo platnost a závaznost. Naproti tomu, co papež jako hlava církve prohlásí, třeba i beze sněmu, je samo o sobě platné.
Jakto že má takovou výsadu?
Papež sám o sobě zastupuje dostačujícím způsobem církev i sbor biskupů.
A není to neoprávněné vyvyšování osoby papeže?
Není. Když sledujeme církev jako jednotu, platí papež, který je její hlavou, tolik co celek. Papež by byl pouhou částí církve závislou na ostatních tehdy, kdybychom brali církev jako pouhou mnohost.
Když je to tak, proč tedy byla neomylnost, která, jak tvrdíte, církvi podstatně náleží, vyhlášena až tak pozdě?
Neomylnost zde byla vždy a uplatňovala se i dříve než byla takto vyhlášena. Podstatné bylo pro církev trvání, kdežto uplatňování neomylnosti nepodstatné.
Copak neomylnost nebyla v platnosti vždy v celé své plnosti?
V živém organismu nedospívá nic ke svému okamžitému úplnému uplatnění. Církev žije, a to je třeba zdůraznit. Všechno je v ní nejprve ve stavu zárodečném. Později nastává klíčení a rašení. Teprve posléze je ve stavu dokonalosti. Naše společné smýšlení se přizpůsobuje tomuto pokračujícímu životu, protože poznání života jde společně s životem samým.
Myslíte, že papežovi nebyla známa jeho vlastní neomylnost, dokud to nebylo oficiálně vyhlášeno?
Nebyla mu známa se stejnou náboženskou přesvědčeností a přesvědčivostí, ale jen s neúplnou jistotou víry.
To je divné. Takže když byla vyhlášena papežská neomylnost na I.vatikánském sněmu, byl z toho možná papež Pius IX. sám udiven. Asi jako starý Herakleitos, který snad prý nikdy přesně nevěděl, kolik je mu roků, neboť se to prý pořád mění.
Vlastně je to samozřejmé, když uvážíme zákony života a navíc vezmeme v úvahu, že tu jde o nadpřirozený život. Neomylnost církve není nic jiného nežli životní síla jejího učení, které je chráněno Duchem svatým v ní přebývajícím. V jistý čas se jako síla zárodku zjevuje v dospělém potomstvu.
Pročpak tento vhodný okamžik nastal až po téměř dvou tisíciletích?
Asi z podobných důvodů, jako to, že člověk dochází k plné zralosti ne hned v dětství, ani v dospívání, ale poměrně později. Putování vykoupeného Božího lidu dějinami jde ruku v ruce s osudy lidského rodu. Když vezmeme v úvahu velikost takového života, zasahujícího všechna místa a všechny doby, můžeme plným právem říci se sv.Petrem, že "jeden den u Pána je jako tisíc let a tisíc let je jako jeden den" (1Petr3,8). Konečné ustanovení papežství vyhlášením neomylnosti je skutečnost souběžná s šířením radostné novozákonní zvěsti na zemi. V obou případech se vyskytuje značný odklad, ovšem různě odůvodněný, nicméně v poměru k trvání celku nijak neobvyklý.
Jednou jste označil všeobecnou církev organizací nekonečna. Nestojí tedy plně a v oblasti pomíjivého a viditelného světa?
Jako Královna nadhvězdná halí pod svůj blankytný plášť celý vesmír se všemi hvězdami, tak Církev objímá a bere do své náruče všechny světy a přesahuje všechno pomíjivé. Věří ve všestranné trvání života v každém smyslu, právě tak v oblasti tajemství a neviditelna jako za branami smrti. Tato víra vykoupeného Božího lidu je posvěcována jeho vlastními zákony. Jestliže se tato jednota a všeobecnost nejen vyslovuje, nýbrž se ve Vyznání víry svaté církve slavnostně opěvuje, tedy se to děje plným právem.
Jenom neulétněte ve svých chvalořečech moc daleko! Já znám dva typy špatných řečníků. Jedni nedovedou začít a druzí nedovedou skončit.
Když jde o slávu Kristovy církve nemohu se mírnit a omezovat církev jako nějaké dvě staré dámy, které letěly poprvé letadlem a poslali pilotovi vzkaz, aby neletěl nadzvukovou rychlostí, protože ony si chtějí povídat. Kdepak. Společenské působení milosti nepřichází ve viditelné a slyšitelné církvi k plnému výrazu. Existuje ještě církev skrytá naším smyslům. A tato neokázalá, neslyšitelná a nehmatatelná církev je mnohem rozsáhlejší, než která se viditelně jeví a slyšitelně ozývá. Je nemyslitelné, aby v lůně této všestranné, ale jediné církve, kde Duch svatý všechno zúrodňuje, zalévá, oživuje a zušlechťuje, chyběly živoucí vztahy výměny a duchovní sdílnosti a mystického společenství. Ostatně každé sjednocení s Kristem a jeho Duchem svatým je spojení přesahující všechno pomíjivé a světské. Je to svazek, který bude všude trvat navěky.
A co ti, kdo právě umírají?
Neopouštějí Krista ani ve smrti. V Duchu svatém neopouštějí ani ty, kdo ještě kráčejí ve viditelném společenství církve. Pán a jeho Duch svatý spojují tento svazek. Vzájemná láska Božích dětí musí zůstat navždy účinná, protože silnější než smrt je láska. Ať už zesnulí požívají blaženého pohlížení na Boží tvář, anebo jsou ještě udržováni ve stavu očistného utrpení, zůstávají duchovně spojeni s Božími poutníky a bojovníky ve světě. Je to jedno a totéž rodinné společenství, které nazýváme trojí církví. Církev bojující zde ve světě, církev trpící v očistci a církev vítězná v nebi.
Jak si představujete vztahy mezi těmito třemi odlišnými stavy církve?
To nejsou pouze stavy. Odpovídají jim také tři místa. Avšak všichni, třebaže v různém stupni a různým způsobem jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližnímu. Všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni. Jejich vztahy spočívají ve vzájemné služebnosti. Zakládají se na tom, že jsou všichni zaměřeni ke stejnému Bohu. Všichni zakoušejí vnitřní duchovní život svou účastí na stejném Duchu svatém. Všichni tvoří jediné Tělo s tím, jemuž všechny duše dobré vůle jako účastníci náleží. To, že se modlíme každý za všechny a všichni za každého, je ovocem společenství svatých. Rovněž tak udílení zásluh pod ochranou Prozřetelnosti, plnost dobra v duších a vzájemná láska se všemi jejímu účinky, to vše je plodem společenství svatých. (Lumen gentium,49-50) Označením svatý rozumíme v původním významu každou bytost Kristem obrozenou a posvěcenou.
Doopravdy si myslíte, že takové svaté společenství skutečně někde existuje?
Ano. Je to právě církev. Je neměnným zákonem, že v uspořádaném společenství slouží statky jednoho k dobru všech ostatních účastníků a společné statky slouží k dobru každého jedince. A je to skutečnost nejen proto, že by se na tom několik z nás dobrovolně dohodlo, ale především proto, že duší našeho společenství je Duch Ježíše Krista. Stávající spojení a vztahy tvoří Tělo Kristovo. Proto jsou důsledky účinné i tehdy, kdyby na to žádný z lidí ani nepomyslel.
Jde tedy o nějakou zvláštní solidaritu?
To také, ale spíše ji nazývejme osvícená solidarita. Tak ušlechtilá solidarita mohla dojít úplnějšího výrazu jedině tady. Společenství svatých prolamuje všechna omezení tvorstva. Otevírá každého z nás přístup k nim, aby z pokladu jejich zásluh čerpal sílu k věčnému životu a růstu v Boží Lásce, Pravdě, Dobru a Kráse.
Najednou to ale jednomu zní, jako by to všechno bylo jednou provždy náramně dobře zařízeno, takže by nám zbývalo jen brát a přijímat. Copak už nezbývá místo pro naši cílevědomou a dobrovolnou účast na tom společenství svatých?
Ale ano. Projevuje se to v modlitbách žijících lidí. Oni je přednášejí zrovna tak za žijící jako za zesnulé. Projevuje se to v přímluvách zesnulých blažených za poutníky ve světě a očisťované duše zesnulých. Těmto modlitbám se dostává účinné pomoci díky Bohem chtěných a vymezeně přenášených zásluh, získaných dobrovolnou námahou a obětmi, na ty, kdo potřebují pomoci. Pokud se to týká pozemského života, tedy se to děje vzájemným povzbuzováním a dobrým příkladem, radou a poučováním. Tak se vynořují uprostřed zástupu těch, kdo zapomínají a tonou, jiní, kteří na ně pamatují a odhodlaně je zachraňují. Tímto způsobem nabývá účinnosti mohutné zřízení k poskytování pomoci a duchovnímu vedení, posvěcení a štěstí každého, kdo toho potřebuje.
Jsou v rámci všeobecného společenství svatých ještě nějaká užší a zvláštní společenství?
Ano. Duše k sobě navzájem zaujímají zvláštní přístupy jako hvězdy vytvářející své konstelace. Jsme však víc než nějaká hvězdokupa či mračno prachu. Všechny naše přirozené vztahy mají své nadpřirozené vzory. Od nich se jim samým dostává působivosti.
Přirozený řád tedy nestojí vedle řádu nadpřirozeného jako dva rovnocenné protějšky?
Ne. Dva rodní bratři mohou být v oblasti nadpřirozené od sebe daleko vzdáleni, když už nesmějí stát proti sobě jako cizinci, protože také rodina žije v Kristu. Cizinci přirozeně vzájemně vzdálení si však mohou v nadpřirozeném vztahu být bratry. Tím rozšiřují pojem rodiny. Odhalují nám nový rozměr našeho společenství. Ježíš říká, že každý, kdo plní vůli jeho nebeského Otce, je jeho bratr a sestra (Mk3,35).
Pokládáte společenství svatých za skutečný článek víry?
Jak by ne. Najdete to v devátém článku apoštolského vyznání víry. Tam vyznáváme: Věřím ve svatou církev obecnou, společenství svatých. Tento zvláštní článek naší víry obsahuje kromě mnohonásobného a dalekosáhlého obsahu dogmatu církve nejobsáhlejší a nejvýstižnější ospravedlnění našeho prožívání společenství, našeho požadavku solidarity, vzájemné odevzdanosti, sdílnosti a oběti, naší touhy spolupracovat na nesmrtelných dílech.
Nejste příliš velký optimista? Vážně si myslíte, že jsme schopni tak vysokého stupně společenskosti? Mně se zdá, že jen anglický gentleman má tak dobré způsoby, aby se i při ztroskotání lidi ptal kapitána, který záchranný člun je vyhrazen pro kuřáky.
Jsme schopni velikých věcí už od své přirozenosti. Ale obzvláštního hrdinství jsme schopni pod vlivem Ducha svatého. Pouze hřích rozleptává naši lásku a ochotu dopřát každému co možná nejvíce dobra, pravdy, krásy a lásky. Naše solidarita je vnější a vnitřní, viditelná i skrytá. Ve viditelné církvi se stala okázalou, ale přitom v církvi sahá až do nejskrytějších oblastí.
Jaký podíl mají na tomto společenství ryze duchoví tvorové, jakým říkáte andělé?
Ti jsou do tohoto společenství zapojeni zrovna tak, jako jiní inteligentní tvorové, pokud opravdu nějací ve vesmíru jsou. Je přece nezměnitelný zákon, že duchové spojení s Bohem jsou zároveň spojeni také navzájem mezi sebou v jedno společenství, jejíž hlavou je Bůh, který vládne láskou.
Nezaměňujete snad nebe se zemí?
Naopak je přesně rozlišujeme. Avšak pod jedinou vládou je také jediná vládní oblast. Čas a prostor tady nehrají žádnou roli. Musí zde být pevný svazek jednoty, náboženské jednoty, který přesahuje veškerý prostor a čas. Objímá všechny druhy inteligentních tvorů, všechny lidské národy, lidi všech společenských vrstev a ras, jakož i ostatní zcela neduchovní rozdíly. Bůh je nutně všechno ve všech.
Když je Bůh tak všeobjímavý a všudypřítomný, tak se mi pořád vtírá otázka, zda je církev opravdu nutná? Nebylo by možno z tohoto zorného úhlu přehodnotit výrok, že "mimo církev není spásy"?
Určitě by bylo záhodno se nad tím zamyslet. Takové stručné a pádné vyjádření je ostré jako meč. Snadno může svést k dvojsmyslným výkladům. Lehce může dát vzniknout hrozným nedorozuměním. Přesto v mezích své platnosti má své plné oprávnění.
O jakých mezích platnosti mluvíte?
O mezích působnosti práva, o hranicích Božího plánu spásy.
To je řeč jako rozprávka. Jednou mluvíte o všeobjímavosti Boží lásky, a najednou zase v církvi kladete nějaké meze pro spásu. Copak jste si Boha v církvi ochočili nebo ho snad má církev v nějaké kleci? Kdo vymýšlí tahle omezení? Kdo se opovažuje diktovat Bohu nějaké hranice působnosti jeho lásky?
Tyto meze působnosti Boží lásky jsou koneckonců dány tím, že Bůh na rozdíl od lidí nedělá hlouposti. Když stvořil člověka svobodného, a u Boha je to stálá přítomnosti, tak ho vzápětí nebude zase omezovat v jeho lidské svobodě. Jenže někteří z nás lidí se sami svobodně omezujeme, když odmítáme Boží lásku a myslíme, že si vystačíme sami nebo si za Boha opatřujeme nějaké umělé náhražky. Čím víc pak člověk podléhá kočičímu zlatu tohoto světa a stává se otrokem své závislosti a svých vášní, tím spíše se zbavuje vlastní svobody. Nakonec už takovému člověku nemůže Bůh pomoci. Proti jeho vůli se mu odmítá nějak vnucovat. Ani mu nechce poskytovat žádnou protekci, když by jí člověk pohrdal.
Takže vy tvrdíte, že meze působnosti Boží lásky jsou určeny výhradně Božím respektováním lidské svobody?
Samozřejmě. Je pouze jeden Bůh a jen jedno Vtělení, jeden život a jedna výkupná oběť Krista na kříži. Je pouze jedno opravdové následování Krista v apoštolském sboru v čele s Petrem a následně v církvi v čele s papežem. To je pravý řád plánu spásy, který naplno odpovídá duchovně-tělesné přirozenosti člověka jako jedinečné osobnosti a společenského tvora. Z tohoto stanoviska nelze ustoupit ani o krok. Kdo zná tento řád či má prostředky k jeho poznání, ten je podroben jeho soudu. Kdokoli se od daného řádu svobodně uchýlí, ten ztratí "cestu, pravdu a život". Takový člověk se sám odsekne od životodárného kmene a hyne. Výrok, že mimo církev není spásy, znamená, že mimo Krista a jeho prostředky milosti není žádná možnost dosáhnout naprosté dokonalosti. Tedy mimo Boha není spásy. Není to snad jasná pravda?
Hm. - Mluvil jste o mezích působnosti práva. Ale jakápak skutečnost je právo?
Právo v poměru ke všem předmětům duchovního rázu vyjadřuje pouze částečnou, neúplnou pravdu. Musíme proniknout do toho, co říká svědomí a objasnit, v jakém vztahu je to vůči Bohu. Potřebujeme odhalit, jak je uspořádána podřízenost těch předmětů božským prostředkům, totiž zda jsou známé nebo neznámé.
Jakpak se můžeme podrobit něčemu, co neznáme?
Ale můžeme. Totiž podrobenost může být podle okolností utajena v jisté vnitřní pohotovosti a blahovolná autorita milostivě přijímá i takovou podrobenost.
Je možné, aby někdo byl spasen bez milosti?
To není možné. Spása znamená povznesení z řádu přirozeného do nadpřirozeného. Proto nikdo nemůže být spasen bez milosti. Milost však není bez rozdílu vázána na nějaký vnější prostředek, třebaže milosti slouží především také svátosti církve jako viditelná znamení jejího úřadu. Třebaže nám milosti přicházejí ve svátostech, neznamená to, že milosti byly svátostmi spoutány.
Milosti tedy nejsou upoutány jenom na církev?
Ovšemže, ne. Už papež Alexandr VIII. výslovně odsoudil názor jansenistů, kteří popírali, že milost lze získat také mimo církev. Spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho se rozšiřuje až za hranice viditelné církve na celé lidstvo. Přičleněn k velikonočnímu tajemství, připodobněn Kristově smrti, jde křesťan s posilující nadějí vstříc vzkříšení.
Takže to platí jen pro křesťany?
Ne. To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci milost neviditelně působí. Kristus zemřel za všechny. A protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, proto musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, jaký zná Bůh.
Copak mohou milost získávat také nevěřící?
Proč by nemohli? Dokonce i ateisté, ba i ti, kdo z pobloudilosti pronásledovali věřící mohou být omilostněni. Copak to nebyl apoštol Pavel, který napřed fanaticky stíhal křesťany, ba účastnil se kamenování svatého Štěpána a plně to tehdy schvaloval? Sotva se ho však dotkla Boží milost, obrátil své srdce k chvále a oslavě Boží, ba prolil svou krev pro Krista.
Jak může i nevěřící dosáhnout milosti?
Musí se upřímně snažit nalézt pravdu a když ji najde, má ji přijmout a prohlubovat. Musí být připraven a mít dobrou vůli jít za pravdou, kterou nezná nebo proti ní mylně bojuje. Pro toho, kdo není formálně a viditelně členem církve, je spása dostupná silou milosti, která ho sice viditelně nezačleňuje do církve, i když je s ní tajemně spojen, ale přináší mu v přiměřené míře vnitřně i zevně světlo. Milost pochází od Krista. Je ovocem jeho oběti. Je darována Duchem svatým. Pokud jde o způsob, jakým jednotlivý nekřesťan dosahuje spásonosné Boží milosti, která je vždy darována skrze Krista v Duchu svatém a nachází se v tajemném vztahu k obecné církvi, platí, že ji Bůh daruje cestami, které jsou známé pouze jemu.
A co když je to jako v případě toho lodníka, jehož za bouře utěšoval námořník: "Nebojte se, Bůh je nad námi", ale on se mu svěřil s obavami: "Jenom jestli je také pod námi?!"
Když na někoho dotírají pochybnosti, pak musí vážně usilovat o nalezení pravdy. Musí ovšem plnit aspoň ty důležité povinnosti, které zná.
Jenže tohle přece není víra! Copak se neříká, že milost, sotva se uchytí v duši, způsobí v ní víru?
Mluvím o nevěřícím, který má víru, ale vratkou jako stéblo trávy, totiž víru postrádající přesvědčení. Taková víra postrádá osobní náboženskou zkušenost. Jeho smýšlení, cítění i toužení je spojeno s věcmi, o jejichž existenci on pochybuje.
Také pokřtěné děti mají v sobě víru, postrádající osobní náboženskou zkušenost a logicky přesvědčené zdůvodnění. Takovou uzavřenou víru má i pokřtěný člověk, jenž vyrostl v křesťanském prostředí, kde si osvojil náboženství jen jako soubor neosobních vědomostí a povrchních návyků, které však on sám vnitřně neprožívá, neboť postrádá osobní náboženskou zkušenost. V tomto svém ztrnulém plnění formálních křesťanských návyků může setrvat celý život, pokud nebude zasažen zvláštní milostí. Tato milost přivodí jeho vnitřní obrácení a učiní jeho víru přesvědčenou a doprovázenou osobní životní zkušeností.
A co když jde o našeho ubohého nevěřícího, který je osobně přesvědčen o Bohu jako o karikatuře boha, kterou rozhodně popírá?
Bůh vidí za vším tímto jeho záměrným a svévolným popíráním boha upřímnou touhu nalézt Boha, třebaže daný člověk je osobně přesvědčen o správnosti svého falešně zvoleného směru. V nitru takového postiženého jedince přebývá Bůh se svou účinně omilostňující nadpřirozenou láskou. V nitru takového jedince je Bůh přítomen v nadpřirozené a neokázalé ctnosti víry. A jen Bůh ví, kdo v rodinném, národním či širším společenském prostředí, kde daný jedinec vyrůstal a žije, je odpovědný za to, že byl daný člověk vržen do života tak duchovně zmrzačen, totiž s protináboženským zatížením.
A vy tvrdíte, že takoví lidé opravdu náleží k církvi?
Ano. Patří k ní už s ohledem na to, co je církev ve svém ryze duchovním společenství, totiž důvěrné a vnitřní spojení s Kristem a jeho svatým Duchem, třebaže je to nepřesvědčené a ochuzené o plnou odezvu v oblasti myšlení, cítění a toužení.
Myslíte si snad, že právě tohle je duše církve?
Přesně tak. Je to mystické tělo církve. Je to neokázalé tělo.
Přiznám se, že mi tahle církev začíná připadat velmi podivuhodná.
Jak by ne. Je to závratný duchovní život v přítomnosti nesmrtelné Boží lásky. My z toho vidíme pouze vynořenou část ledovce. Převážná část církve však zůstává skryta naším zrakům. Přesahuje naše smysly jednak v okolním makrosvětě, jednak v mikrosvětě uvnitř každého z nás.
Je to opravdu tatáž neviditelná církev, o které jste mluvil zpočátku? Je to doopravdy stejná skrytá církev, která předcházela svému vzniku v dějinách, a jež se utvářela ze spravedlivých lidí minulých časů, ať už to byli židé nebo pohané?
Ano. Už tehdy to byla církev. Také Kristus dávno předcházel svůj vlastní historický příchod, když účinně působil u kolébky dějin lidstva. V Boží Prozřetelnosti byl Beránek zabitý od stvoření světa (Zj13,8).
Copak je možné smysluplně označovat Kristovým jménem také bloudící nevěřící?
Ano. Ba dokonce je nutno je tak označovat, protože skutečně žijí ve spojení s Kristem. Proto už svatý Justin tvrdil, že "je více křesťanů než se zdá", neboť se mu zdál být křesťanem i Sokrates, jehož manželka Xantippa prý lamentovala, že její muž musí neprávem zemřít, ale on ji napomínal: Pošetilá ženo, chceš snad, abych zemřel právem? Tak se i Seneca zdál být svatému Augustinovi křesťanem, jako římský setník Kornelius ze Skutků apoštolských (Sk,10) svatému Tomášovi.
A co Mistr Jan Hus?
Určitě lze i Mistra Jana označit Kristovým jménem. Víme, že hned při setkání s vyšetřovací komisí v Kostnici, kdy byl dotazován na vztah k Viklefovým sporným článkům, se Hus nehlásil ani k jedinému z nich. Už papež Lev XIII. zpřístupnil vatikánské archívy s tím, že "svět nepotřebuje naše lži". Tak stačilo jen otevřít kulturní veřejnosti celé původní Husovo dílo pod zorným úhlem pozitivní kritiky, jejímž výsledkem není odsouzení, nýbrž posouzení a posudek. Vždyť Hus umíral se jménem Ježíše Krista a milované Matky Boží, Matky Církve na rtech.
Bylo by snad nakonec možno přiznat označení Kristovým jménem také všem bloudícím a rozvratným jedincům?
Jde o to, že zdaleka ne všichni, koho lidé pohodlně a lehkomyslně odstrčili stranou jako bloudící a rozvratníky, se opravdu v srdci vlastní vinou vzdálili Kristu. Správně by měli být jako bloudící a rozvratníci označováni pouze takoví lidé, kteří zatvrzele a zaviněně lpí na zlém a tvrdošíjně odporují tváří v tvář poznané pravdě, a tak se sami izolují od Krista.
Takže nakonec vylučujete z církve a ze spásy pouze ty, kdo tvrdošíjně lpí na zlu a bez ohledu na poznanou a uznanou pravdu přesto dál váznou ve lži?
Nikdo z nás nemá to srdce, že by někoho takto vylučoval. Jedině člověk sám sobě může svobodně způsobit takovou škodu. A Bůh, ten velký kavalír, který nám přeje všechno nejlepší a taky nám to dopřává, respektuje svobodu člověka, který se k tomu všemu dobru postaví zády. Jen s těžkým srdcem uznáváme výskyt podobných zhoubných jedinců, kteří se sami křečovitě uzavírají před proudem Boží milosti a tak se odsekávají od životodárného stromu vyrůstajícího z Krista v církvi. Tady jde nejen o takové zhoubné jedince jako byl Hitler či Stalin, ale i o navenek ušlechtilé zjevy, vystupující velmi zbožně. František z Assisi navenek činil podobné věci jako Petr Valdes, ale jen o prvním z obou můžeme mluvit jako o svatém. Svatý František stále přináší světu požehnání, Valdes přivodil zkázonosné hnutí a běsnění davů.
Copak je milost přístupná všem lidem?
Jak by ne? Bůh miluje každého člověka. Přeje každému z nás dobro, pravdu, krásu a lásku, a to v největší možné míře. Nejenže to každému člověku přeje, ale skutečně nám to dopřává. Pro naši záchranu poslal na svět svého jediného Syna Božího, tedy svrchovanou Pravdu a Lásku Boží, která se stala člověkem. Vtělený Bůh nás tak horoucně miluje, že každý jediný z lidí mu stojí za to, aby vzal jeho hříchy na sebe a dal se za něj ukřižovat. Kvůli každému z nás umírá na kříži. Bůh nás miluje tak vroucně, že nás může oddělit od jeho lásky jen jediná věc, totiž naše vlastní zlá vůle, zaseknutá ve zlobě.
Tohle zní velmi uklidňujícím způsobem. Jenže já se tím nedám ukonejšit. Pochybuji o oprávněnosti tak velkodušného výkladu. Copak to není v rozporu s názory na církev běžně rozšířenými mezi věřícími i nevěřícími?
Snad je to v rozporu s běžně rozšířenými názory, ale co když tyto běžně rozšířené názory na církev, na Krista i na Otce nebeského jsou jen ubohé karikatury skutečnosti? O rozšíření takových zkreslených a znetvořených náhledů na tyto věci se spíše než církev přičinila lidská domýšlivost a předpojatá zaujatost různých lidí, dále působení světské výchovy a sdělovacích prostředků, jakož i vliv i vládce světa.
A co nyní? Očekáváte, že bude následovat důraznější sebeobrana církve anebo zmírnění její průbojné pronikavosti?
Kdepak. Ze všech těchto událostí vznikají obtíže proti víře jenom u toho, kdo se domnívá, že církev musí být zcela a naprosto svatá. Jenže jako každý člověk má své světlé i stinné stránky, tak i křesťan je zasažen milostí pouze částečně. Stále znovu se mu vtírá ryze pozemské smýšlení a snažení. Proto také církev, která je složena také ze slabých a hříšných členů, zůstane v každé době zároveň jak žijícím Kristem, tak lidským dílem, tedy světlem prozařujícím stín. Na církvi se opakuje boho-lidské tajemství Ježíše Krista, ovšem bez Kristovy neposkvrněnosti. Když už pro Židy bylo obtížné poznat v Ježíši Bohočlověka, tak je zřejmě ještě těžší objevit v církvi dále žijícího Krista.
Církev tedy zklamala a vy chcete hodit flintu do žita?
Omyl. Námitka, že církev zklamala, je špatně postavena. Pokaždé to byl a je pouze jednotlivec, který se dá Kristem uchvátit. Mravní či duchovní velikost, kterou člověk získal Boží milostí, nemůže být nikdy beze zbytku předána dalšímu pokolení. V duchovní oblasti existuje pouze v omezené míře pokrok toho druhu, že potomkům zůstává to, čeho bylo předky dosaženo. V náboženské oblasti se musí každý jednotlivec znovu osobně rozhodnout. A tak nadále trvají všechny možnosti selhání. Každý začíná úplně od piky. To je důvod, proč se někomu zdá, že církev zklamala a že svět není ani na prahu třetího tisíciletí lepší. Neboť ani v třetím tisíciletí se nenarodí nikdo bez možnosti mravního selhání a sklonu k němu.
Rozumím. Na druhé straně ale zase nemá tak docela pravdu ten, kdo tvrdí, že se na zemi nenarodil ještě žádný velký člověk, protože se u nás rodí jen samé malé děti. Každopádně vaše pravdivá a povzbuzující slova obsahují v sobě naději na lepší budoucnost. Ukazují, že pravda a láska nakonec přece jen vítězí. Je však za takových okolností ještě nutný účinný apoštolát? Když je možno nalézt milost všude, tedy přece není nutné zatahovat lidi do viditelné církve, ne?
Máte pravdu v tom, že možnost dosáhnout spásy je všude, ale pravděpodobnost a hlavně snadnost dosažení spásy není všude stejná. Rovněž Kristova čest není všude obhajována stejným způsobem. I při stejně dobré vůli se liší okolnosti uvnitř církve a mimo ni. Copak je to stejné, když někdo bydlí v jeskyni nebo v pevném a teplém domě? Je to snad stejné, když si někdo svítí loučí při ohni anebo když stojí uprostřed jasné záře slunečních paprsků? Církev poskytuje dobré vůli obrovské bohatství pomocných prostředků. Ty způsobují v duši mnohem větší a rychlejší vzrůst božského života a zajišťují bezpečnější ochranu proti nepohodě, které jsou vystaveny ty duše, které se nacházejí mimo církev. Kromě toho také vnější čest a oslava Ježíše Krista a prospěch ze společenství vyžadují viditelné a živoucí vtělení celého lidstva do duchovního společenství, které je jako Kristovo Tělo.
Když jste ale uznal, že člověk může dosáhnout spásy všude, proč také neuznáte, že i náboženské obce, ať křesťanské církve či pohanské obce, stojící mimo církev, mohou přispět k vnitřní spáse člověka?
V té míře, v jaké tyto církve a náboženské obce, samy o sobě odporují Kristu a jeho dílu, ve stejném rozsahu trhají jednotu náboženského světového názoru jako nesešívanou suknici. Místo toho nabízejí nabízejí vyumělkovaně upravenou a záplatovanou náhražku, která zdaleka nevyhovuje svému účelu.
Ve skutečnosti mohou tyto církvi odporující společnosti příležitostně plnit úkol spásy. Ve všech dobrých věcech jako v zrcadle odrážejí to, co nabízí církev svatá. Jenže pravá a obecná církev, která objímá všechny duše a Boží děti, zahrnuje v sobě v jistém smyslu také tyto odporující náboženské společnosti. A tak díky obecné církvi svaté jsou i tyto náboženské společnosti v omezené míře přínosné pro lidskou spásu. Tyto společnosti v nějakém místě a době působí jako dočasné "sběrné tábory" pro různé duchovní vyhnance, uprchlíky a psance. Tak nekřesťané sice mohou přijímat Boží milost, avšak objektivně se nacházejí v omezeném postavení ve srovnání s těmi, kdo mají v obecné církvi plnost prostředků spásy. Kéž by si všechny Boží děti z obecné církve lépe uvědomovaly, že své vynikající postavení nemají kvůli svým zásluhám! Kéž by pamatovaly na to, že se jim toho dostává jen díky zvláštní milosti Kristově! Jen aby nezapomínaly, že následkem toho mají také větší odpovědnost, a že se od nich právem vždy vyžaduje více, než od ostatních!
Takže i tam, v těch provizorních "sběrných táborech" pro bezdomovce a proletáře přebývá Kristus?
Kristus je všude tam, kde jsou Boží děti, ale nepřebývá všude stejným způsobem. V Římě se nachází jako král ve svém domě, v Mekce se zastavuje jako host.
Přesto ale i tam všude jistě Kristus žehná všem ušlechtilým lidem dobré vůle a upřímným hledačům smyslu života a pravdy. Jeho panenská Matka překrývá svým blankytným pláštěm nejen katolíky, ale i protestanty, pravoslavné, anglikány, muslimy a další, aby je všechny přivedla do otcovského domu jejího Syna Božího.
Ježíš jim všem opravdu žehná ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. "Pokoj lidem dobré vůle" (Lk 2,14).
Stále je třeba chválit Boha pro jeho nekonečnou Dobrotu a Lásku. Poslal pro spásu všech lidí a celého světa svou druhou Osobu, vlastního Syna. Ten se za nás obětuje a dává se nám za pokrm. Ve svátostech nám poskytuje zvláštní průtok milostí. Jimi se do nás vlévá Duch jako nálevkou. Ale to není všechno. Ještě víc je třeba Boha chválit za to, že když takto dává své milosti ve svátostech, které nám obecná církev rozděluje, přesto nepřipoutal milosti jenom na svátosti. Duch vane kam chce a jak chce. A proti všem lidským předpokladům ohledně víry a zbožnosti, působí vždy překvapivě. Kdo by to byl tušil, že modlitba, kterou se vykoupený Boží lid bude modlit, bude modlitbou pohanského vojáka, který bude mít takovou víru, že řekne: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo... (Lk 7,6) Pane, vůbec se nemusíš poskvrnit mým nečistým příbytkem, ale stačí jen tvé Slovo a učiníš zázrak své Lásky v mém srdci. Tak sám Pán Ježíš ani nepřichází se svým tělem do domu onoho vojáka a působí tam zázrak. U každého může nastat omilostnění i bez přijetí Těla Páně pod vlastní střechu.
Sám Pán Ježíš říká, že se s takovou vírou nesetkal u nikoho ve svém Božím lidu, kde k tomu měli ty nejlepší předpoklady. Ale člověk míní a Bůh mění. I srdce mnohými boji otrlého Římana, když je otevřeno Božímu volání, se může proměnit silou Božího Slova.
Tím spíš naše křehká srdce mohou podstoupit tajemnou výměnu, kdy v nich začne bušit Srdce Nejsvětější. Co je k tomu zapotřebí? Poctivé hledání a pokorné otevírání se a vyprošování si Boží milosti. Pak nás zachvátí údiv, že tam, kde bychom mysleli, že je pole neorané, objeví se velká úroda. Stále je třeba děkovat a prosit.
Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.
|
|
|