|
Příběh sestry Emilie
Zatímco byl svět zavlečen do druhé hrozné války, pro sestru Emilii Balassiovou se tehdy začal psát podivuhodně krásný životní příběh. Zamilovala se totiž do Jánose Garbaie. Seznámili se tehdy v její rodné Budapešti. Psal se rok 1942 a Emilii bylo sedmnáct let. Poprvé se s ním setkala v létě v rehabilitačním středisku u nemocnice. Pracovala tam jako pomocná sestra. On si tam léčil zranění pravé nohy.
Byl to dost podivný pár. Emilie byla pohledná dívka, neobyčejně vzdělaná. Mládenci po ní přímo bláznili. Hlavně studenti z budapešťské univerzity za ní běhali. Hráli jí po okny, psali jí básně a zamilovaná psaníčka. Jindy však také vyhrožovali v dopisech:
"Jestli si vezmeš jiného, vezmu si život! Bez tebe nemá pro mne život žádný smysl! Proženu si hlavu koulí, a bude mne mít na svědomí!"
János byl z rodiny drobného rolníka a tak tak, že se naučil číst, psát a počítat. Měl malou postavu, byl docela křehké konstituce. Obličej měl trudovitý, vyhublý a špičatý nos, jen oči mu zářily a byl v nich zvláštní smutek. Zdálo se, že se ti dva k sobě vůbec nehodí.
Emiliin otec, který byl veterinárním lékařem, to uvítal:
"Brzy bude konec války a všechno to bude krásnější. Uvidíš, až se vrátí domů."
Nebylo jim však dopřáno ztrávit spolu delší čas. Jánosovo zranění už bylo zahojené. Dostal rozkaz:
"Návrat na frontu!"
János se objevil v uniformě a vyhlížel velmi směšně. Měl hodnost svobodníka. Následovalo krátké rozloučení a pak čekání. Psal jí denně a ona mu hned odepisovala. V jednom dopise jí napsal:
"Emilie, co kdybychom se vzali? Myslím na dálku, v zastoupení."
K překvapení rodičů a jejích kamarádek tu nabídku hned přijala.
"Vezmeme se s Jánosem."
"Nechceš si to aspoň trochu rozmyslet? Vždyť bude jistě brzy konec války. Potom se vezmete a budete mít aspoň líbánky. Ale takhle, na dálku - ?"
"Patříme k sobě. Jsme si souzeni. Tak na co čekat?"
"Jenže co je to za svatbu?"
"A kdoví, jestli se mi vůbec vrátí živý?"
Rodiče se s tím tedy smířili.
Snoubenci byli oddáni na dálku. Zatímco on vězel v rozbahněném terénu stalingradského bojiště, Emilie vyslovila své ano na vojenském velitelství maďarských protileteckých sil a znovu je opakovala i v kostele. Ustván zůstal v obleženém Stalingradu a Emilie dál uléhala ve své panenské posteli v dosud bezpečném maďarském zázemí. Dopisy, které přicházely od jejího novomanžela, nevzbuzovaly příliš mnoho nadějí.
"On tam jistě zahyne. Ani nebudu vědět, kde má hrob. Bude tam pohřben přímo v tom stalingradském kotli. - Jenže - snad právě proto jsem si ho vzala. Abych pro něho udělala něco krásného."
Zanedlouho skutečně přišla krutá zpráva z fronty:
"Svobodník János Garbai zahynul při plnění bojových povinností u 6.armády maršála Pauluse u Stalingradu."
Emilie však věděla jedno: János Garbai se vrátil k Bohu plný vděčnosti za to, že mu Pán dopřál v Emilii ten nejkrásnější dar lásky, která jde až za hrob. Dívka, které se nikdy nepřiblížil, čistá panna...
Na celé té události by ovšem nebylo nic tak zvláštního. Tisíce jiných dívek se přece za války na dálku vdalo za vojáky na frontě, a tak jim dopřáli slastný pocit naplněného života, který tak předčasně a zbytečně končil. Na rozdíl od Emilie mnoho z těch dívek nikdy své novomanžele ani nevidělo. Seznamování probíhalo prostřednictvím hromadné korespondence, odesílané do neznáma. K seznámení docházelo často jen díky dárkům zimní pomoci, k nimž bývaly dopisy dívek ze zázemí přibalovány i s jejich adresami, na které se pak mnozí vojáci osmělili odepsat.
V létě roku 1944 ukončila Emilie studium na zdravotní škole. Stala se kvalifikovanou zdravotní sestrou. Spolu se svým otcem odcestovala koncem léta do Německa. Jeli do Berlína. Berlínské obyvatelstvo však tehdy začalo poznávat těžké bombardování ze strany spojenců. Emilie se v tom zmatku náhodou ocitla ve sklepě jednoho berlínského činžáku na Wilhelmstrasse. Dům byl při bombardování zasažen. Ze čtyřiceti osob, které se ukrývaly ve sklepě, vyvázla jen Emilie. Tři dny a tři noci ležela pod mocným příkrovem zdiva. Teprve pak ji vyprostila jednotka Luftschutz.
"Jak jste to mohla přežít?" divili se. "Vždyť tam nebyl skoro žádný vzduch."
"Můj strážný anděl mne zachránil. A nejen to, nevím co bych si bez něj počala. Utěšoval mě a slíbil mi další pomoc."
Po válce se vracela Emilie i s otcem zpátky do Budapešti. Cestovali letadlem. Poblíž Landshutu se však jejich letadlo zřítilo. Na palubě bylo pětatřicet osob. Z cestujících se zachránila pouze Emilie Balassiová. Jak k tomu došlo? Při pádu letounu na zem došlo k prudkému nárazu. Tento náraz vymrštil Emilii i s jejím sedadlem, takže vyletěla jako na katapultu. Přitom nedopadla na zem, nýbrž do hustých větví koruny jednoho stromu. Tam uvízla. Záchranná četa, která na místo přijela, ji odtamtud spustila na zem.
Při pohřebních obřadech se rozloučila s otcem, a pak celý rok za něj nosila smutek. Nikdy se už znovu nevdala. Mnohé nabídky k sňatku odmítla se slovy:
"Stanu se Kristovou nevěstou."
V roce 1947 skutečně vstoupila do kláštera a současně se stala vrchní sestrou na klinice Sv.Ducha v Budapešti. Dlouho tam však působit nesměla. Po celém Maďarsku totiž začali komunisté vedení bolševickými agenty podněcovat teror. Pod záminkou odhalování protilidového spiknutí byli stíháni maďarští vlastenci.
"Sestro Emilie, tady už nebudete moc platná. Komunisté by vás nenechali pracovat ani jako zdravotní sestru. Jako řeholnici by vás poslali na nucené práce. Proto vás posílám jako vrchní sestru do Afriky."
A tak v roce 1949 odcestovala Emilie do Konga, aby řídila polní nemocnici poblíž Brazzaville. Celý rok od ní nedostala její matka žádnou zprávu. A nebylo divu. Vždyť byla docela odříznuta od civilizovaného světa. Teprve v roce 1950 ji nalezla britská záchranná skupina, kterou vedl sir Leander Jameson. Tento britský lékař si o tom zapsal do deníku:
Uprostřed vyprahlého pohřebiště poblíž polní nemocnice sv.Jana Křtitele v Core jsme dnes našli řeholní sestru. Klečela na čerstvě navršených hrobech. Byla úplně vyčerpaná. Teprve později jsme se od ní dozvěděli, co se stalo...
Mezi domorodci vypukla epidemie úplavice. Zde v Africe se taková epidemie šíří jako smršť. Od pacientů se nakazil i nemocniční personál. Pod širým nebem zde zemřelo padesátpět pacientů, jedenáct zdravotních sester a dva lékaři. Sestra Emilie všechny pohřbila, a nakonec se pomodlila. Byla na pokraji smrti. Už tři dni se jí nedostávalo v tom horku vody...
"Jak jen jste to mohla přežít?"
"Nemyslela jsem na sebe, ale pouze na ty trpící nešťastníky. Snad právě proto mě anděl strážný zachránil."
"To je zázrak víry a odhodlání uprostřed beznaděje" tvrdil sir Jameson a dodával: "Jedině ten, kdo si v těchto okamžicích uchová víru v Boha, ten je buď fanatikem nebo Božím vyvolencem."
Sestra Emilie mu k tomu říkala:
"To je tak, jakmile by totiž člověk projevil strach, zrazoval by tím vlastně důvěru v Boha. Jsme přece v Božích rukou a Bůh ví lépe než my, co potřebujeme."
Když se zanedlouho poté vrátila do své rodné vlasti, čekala ji doma nová pohroma. Maďarští vlastenci, které vedl Imre Nagy, se pokusili svrhnout loutkovou vládu Moskvy a obnovit svou samostatnost. Stál tu semknutý národ. Teď se však střetl s armádou se železnou kázní. Kam šlápla Rudá armáda, tam zanechávala kaluže krve pobitých vlastenců. Snad by se nechali pobít do posledního muže, nebýt rozkazu muže s tváří jakoby odlitou z nejtvrdšího kovu.
"Před hlaveň každého tanku připoutejte jejich malé děti! Ve školách si jich naberete, kolik je třeba! A uvidíme, jestli nás donutí střílet do nich přes těla jejich vlastních dětí!" Tak rozkazoval generál Koněv. A rozkaz byl pohotově splněn.
Když pak dorazily sovětské tanky do Budapešti, aby utopily maďarský pokus o svržení bolševické nadvlády v krvi, obstál strážný anděl sestry Emilie znovu na výbornou. Ošetřovala zraněné na obou bojujících stranách a kulky ostřelovačů i střepiny granátů se jí vyhýbaly. Z třiadvaceti řádových sester, které sbíraly raněné a padlé přímo na budapešťských ulicích, přežily sovětský masakr civilního obyvatelstva jen čtyři. Mezi nimi také Emilie. Po dlouhá léta byl její řádový hábit uchováván v kapli na ostrově Csepel v Budapešti jako doklad Božího vyvolení a prozřetelnosti. Vždyť hábit sestry Emilie byl na devíti místech prostřelen, aniž by kulky zranily její tělo. Sestra Emilie si o tom zapsala:
Nikdy jsem neuvažovala o tom, na čí bojující straně je pravda. Pro mne byli všichni ti zranění Božími dětmi, které se z neuvážlivosti postavily proti sobě. Nenávist člověka vůči člověku pochází totiž vždy ze stejného zoufalství a bezradnosti a je dokladem duchovní prázdnoty...
Je pozoruhodné, že podobně o tom psala v roce 1960 i známá odbornice v oboru psychoanalýzy Karen Horneyová:
Nenávist jednoho člověka vůči druhému, ten nebývale destruktivní cit, nepoškozuje ani tak předmět nenávisti, jako spíše toho, v jehož nitru vznikl. Původce nenávisti je totiž nezralá bytost, a pokud svůj zlovolný cit ve svém životě plodně nepřekoná, nikdy se nerozvine v plnohodnotného člověka...
Ještě později, ve svých čtyřiceti letech se mohla sestra Emilie radovat z neskonalé přízně a úžasné pomoci svého anděla strážného. Bylo to v roce 1965. Tehdy cestovala autem z Vídně, a řidič, který ji vezl na sedadle pro spolujezdce, nezvládl na mokré vozovce řízení, dostal smyk a srazil se s vozidlem, jedoucím v protisměru. Hrůznou bilancí této autonehody se stali dva mrtví a dva těžce zranění. Emilie však vyvázla bez nejmenšího zranění a pohotově poskytla umírajícím i zraněným první pomoc. Co jste cítila v tom okamžiku, kdy se to stalo?
Sběhlo se to všechno velmi rychle. Pamatuji si jen to, že když jsem postřehla, kam se řítíme, neměla jsem kupodivu žádný strach. Jen jsem rychle poručila svou duši Bohu a prostě jsem vydechla střelnou modlitbu: "Otče náš, buď k nám milostiv!"
Statistik Eugen Stofire zveřejnil v roce 1978 studii nazvanou Příčiny předčasné smrti. V ní statisticky dokazuje, že poměrně méně zranění a smrtelných úrazů se děje osobám, které věří v Boha, v Boží prozřetelnost a pomoc. Tedy osobám, které žijí v souladu s Bohem a s lidmi.
Sestra Emilie ve svých vzpomínkách píše: Každý z nás by měl kromě modliteb určených Bohu navíc rozdělovat lásku svého nitra těm, kteří jsou nám nejbližší, ale také těm, od kterých jsme se vzdálili natolik, že nás přestali mít rádi. Je to docela prosté a není třeba se tomu nijak dlouho učit. I nevěřící člověk může totiž každé ráno na chvíli usednout, zavřít oči a vyslovit prosbu, aby se mu splnily třeba i takovéhle touhy:
"Ať jsou šťastni ti, které miluji, ať se jim daří a udržují svoji mysl v pokoji. Ať jsou šťastni také ti, které jsem si dosud nezamiloval, a kteří mne dosud nemají rádi. Přeji lásku, porozumění a štěstí také všem svým domnělým nepřátelům. Všem, kterým jsem snad ublížil třeba už tím, že vůbec existuji, a nechtěně jsem tak zkřížil jejich životní cestu..."
Na světě není nic jednoduššího než odpuštění, napsala sestra Emilie. Nic nám neudělá na světě větší radost, než když ze svých bližních učiníme svoje milované a ze svých nepřátel své bližní. Pokud se nám začne dařit takový záměr, potom nás naši strážní andělé budou jistě svědomitě a důsledně chránit. Také Bůh si nás povšimne a bude k nám milostivý. A když stojíme Bohu za to, aby pro nás něco udělal, pak to rozhodně vykoná hlavně v našich vztazích k ostatním lidem a při ochraně našeho zdraví a života...
1. Zamyšlení nad existencí mimozemských inteligentních tvorů
Odporuje existence nějakých mimozemských, totiž nebeských inteligentních tvorů zdravému rozumu nebo dokonalosti tvorstva?
Zdá se, že sama dokonalost tvorstva zásadně vyžaduje přítomnost takových intelektuálních tvorů.
Stvořitel přece sleduje stvořenými věcmi dobro, které spočívá v připodobnění se Bohu - svrchovanému Dobru. Za dokonalé připodobnění účinku příčině dlužno považovat, když účinek napodobuje příčinu v tom, čím příčina vede k účinku, jako teplé působí teplé. Bůh však učinil stvoření rozumem a vůlí. Proto se k dokonalosti stvoření vyžaduje, aby zde byla nějaké stvoření rozumová. Rozumění však nemůže být úkonem těla, ani žádné tělesné síly, protože každé tělo je omezeno na toto místo a tuto dobu. Proto je nutno uznat, že mezi tvory jsou stvořeny někteří tvorové netělesní. Bez toho byl stvoření nebylo dokonalé.
(Sv.Tomáš, Summa theologica, dále jen STh, I,50,1)
Proč by museli existovat nějaké intelektuální podstaty, přirozeně nespojené s těly, totiž andělé?
Přirozenost se ve svém nejnižším stupni stýká s nižší přirozeností v jejím nejvyšším stupni. Avšak intelektuální přirozenost je vyšší, než tělesná; dotýká se jí však nějakou svou částí, jež je intelektuální duše. Je tedy třeba - jako dokonalé tělo je skrze intelektuální duši nejvyšší v rodu těl - aby intelektuální duše, jež se spojuje s tělem, byla nejnižší v rodu intelektuálních podstat. Jsou tedy nějaké intelektuální podstaty - dle řádu přirozenosti vyšší duše - nespojené s těly, tedy andělé.
Kromě toho Aristoteles dokazuje, že je třeba, aby pravidelný, souvislý pohyb, který neustává, pocházel od nehybného hybatele; přitom více pohybů musí pocházet od více hybatelů. Avšak pohyb vesmíru je souvislý, pravidelný, a také neustávající; a mimo první pohyb jsou mnohé takové pohyby ve vesmíru, což dokazují hvězdáři. Je tedy potřeba, aby bylo více hybatelů, kteří nejsou nijak pohybováni. Každé těleso se však pohybuje, jedině když je pohybované. Avšak nehmotný hybatel, spojený s tělem, je pohybován pohybem těla jenom případně (nikoli sám o sobě), jak se ukazuje u duše. Je tedy třeba, aby bylo více hybatelů, kteří nejsou ani samotnými těly, ani spojeni s těly. Vesmírné pohyby však pocházejí od nějakého rozumu. Je tedy větší množství intelektuálních podstat nespojených s těly, tedy andělů.
S tím se též shoduje názor sv.Diviše, uvádějícího o andělech, že "jsou chápáni jako nehmotní a netělesní." (Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, dále jen SCG, II,91)
Liší se anděl od lidské duše?
Odlišnost lidské duše od anděla je větší, než odlišnost jednoho anděla od druhého. Všichni andělé se totiž navzájem druhově liší. Tím spíše se andělé liší od duše.
Každá věc má totiž vlastní bytí dle rázu svého druhu. Ty věci, které mají různý ráz bytí, mají také různý druh. Avšak bytí lidské duše a anděla není stejného rázu. Vždyť anděl ve svém bytí nemůže sdílet tělo, kdežto naopak lidská duše se přirozeně spojuje s tělem jako tvar s hmotou. Lidská duše se tudíž druhově odlišuje od andělů. (SCG,II,94)
Když nemají tělo jako lidé, jaká je podstata andělů?
Někteří tvrdí, že andělé jsou složeni z látky a tvaru. Tak někdo předpokládá, že všechno, co se liší rozumem, liší se také věcně. Avšak v netělesné podstatě rozum vnímá něco, čím se liší od tělesné podstaty, a něco, v čem se s ní shoduje. Z toho se někdo snaží vyvozovat, že odlišnost netělesné podstaty od tělesné spočívá v jejím tvaru a jeho podmětu, totiž v látce. A proto tvrdí, že duchové a tělesné podstaty mají stejnou všeobecnou látku: v tom smyslu, že tvar netělesné podstaty je tak vtisknut do látky duchové podstaty, jako je tvar velikosti vtisknut do látky podstaty tělesné. Avšak na první pohled je jasné, že je vyloučené, aby byla jedna látka duchových a tělesných podstat. Není totiž možné, aby duchový a tělesný tvar byl přijat v jedné části látky, protože pak jedna a táž věc by byla zároveň tělesná a duchová. Nezbývá než uznat, že je jiná část látky, která přijímá tělesný tvar, a jiná, která přijímá tvar duchový. Jenže dělení látky se děje jedině s ohledem na její velikost; a když zde tato velikost není, zůstává podstata nedělitelná. Protože se látka duchových podstata vymyká velikosti, je nemožné, aby jedna látka příslušela podstatám tělesným i duchovým.
Avšak je také nemožné, aby čistě rozumová podstata měla jakoukoli látku. Činnost každé věci se děje podle způsobu její podstaty. Rozumění je však činnost ryze nehmotná. To je patrné z jeho předmětu, od něhož každý úkon přijímá druh a ráz: cokoli se totiž rozumí tak, jak je odděleno od hmoty. Tvary ve hmotě jsou jednotlivě ozvláštněné, které rozum nepoznává v jejich všeobecnosti. Proto je jasné, že každá rozumová podstata je docela nehmotná.
Není však nutné, aby to, co se stejné podle rozumu, lišilo se věcně, protože rozum poznává věci podle svého způsobu, a nikoli podle způsobu věcí. Proto nehmotné věci, které podléhají našemu rozumu, jsou samy o sobě. Jenže andělské podstaty se vymykají našemu rozumu. Proto náš rozum nemůže dospět k jejich poznání tak, jak jsou sami v sobě, nýbrž způsobem svým, jako poznává věci složené. (STh,I,50,2)
Kolik andělů je stvořeno?
Někteří učenci tvrdí, že nejenom jsou nějaké intelektuální podstaty bez těla, totiž andělé, nýbrž také, že je jich stejný počet, jako pohybu, sledovaných ve vesmíru, ani více, ani méně. Ve skutečnosti je však mnohem více intelektuálních podstat od těl oddělených, než je vesmírných pohybů.
Řád stvoření vyžaduje, aby to, co je ve věcech ušlechtilého, přesahovalo mnohostí či počtem ubohé; ubohé se zdá být pro ušlechtilé; proto je třeba, aby se ušlechtilé pokud možno rozmnožilo; a proto vidíme, že neporušitelná tělesa, totiž vesmírná, nakolik přesahují tělesná, totiž prvková, že tato jakoby postrádala značnou mnohost ve srovnání s nimi. Jako jsou však vesmírná tělesa ušlechtilejší než prvková, tak neporušitelná jsou ušlechtilejší než porušitelná, tak intelektuální podstaty jsou ušlechtilejší, než všechna těla, a nehmotné a nepohnutelné jsou ušlechtilejší než hmotné a pohybující se. Oddělené intelektuální podstaty tedy počtem přesahují množství všech hmotných věcí. Nejsou tedy vyčerpány počtem vesmírných pohybů. (SCG,II,92)
To také dosvědčuje Písmo svaté. Praví se přece "tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním" (Dan 7, 10); a také sv.Diviš uvádí, že počet andělů "převyšuje veškeré hmotné množství".
Řecký filozof Platon ovšem tvrdil, že oddělené podstaty (andělé) jsou druhy smyslových věcí, jako kdybychom tvrdili, že oddělené podstaty jsou podle počtu druhů smyslových věcí. - Toto tvrzení však odmítl Aristoteles proto, že v pojmu těchto smyslových věcí je hmota. Proto oddělené podstaty (andělé) nemohou být vzornými podobami těchto smyslových věcí, nýbrž mají nějakou dokonalejší přirozenost než je přirozenost smyslových věcí.
Přitom však Aristoteles tvrdil, že ony dokonalejší přirozenosti jsou zařízeny k těmto smyslových věcem jako jejich hybatelé a cíle. A proto se snažil odvodit počet oddělených podstat podle počtu prvních pohybů.
Protože by to ale odporovalo Písmu svatému, pokusil se Rabbi Moyses nalézt spojení v tvrzení, že počet andělů jako nehmotných podstat se odvozuje od počtu pohybů nebo od počtu vesmírných těles, avšak dodával, že v Písmě se anděly nazývají také lidé, ohlašující božské věci, a také že se tak označují síly přírodních věcí, v jejichž působení je jasně znát Boží všemohoucnost. - To však odporuje tradici Písma, že by se nějaké síly nerozumných věcí označovaly jako andělé.
Každopádně dlužno uznat, že andělé jako nehmotné podstaty, jsou v tak velikém množství, že počtem přesahují počet všech hmotných věcí. Tak to říká sv.Diviš: Blažené šiky výsostných duchových podstat jsou tak početné, že se to vymyká našim hmotným měřítkům. (O nebeské hierarchii, XIV) Příčinou toho je, že Bůh s ohledem na dokonalost vesmíru sleduje při stvoření věcí to, aby těch věcí, které jsou dokonalejší, bylo vždy více. Jako se v tělesných věcech nadbytek odvozuje od velikosti, tak v netělesných věcech se nadbytek dá odvozovat podle množství. Vidíme, že nepomíjivá tělesa, která jsou nejdokonalejší mezi tělesy, jaksi neporovnatelně přesahují tělesa pomíjivá: tak celá oblast činného a trpného je zcela nepatrná proti vesmírným tělesům. Proto je na místě, že také nehmotné podstaty co do množství také jaksi neporovnatelně přesahují podstaty hmotné.
Přitom je třeba říci, že u andělů není počet jakožto rozdělená velikost způsobený dělením souvislého, nýbrž vyplývá z různosti tvarů, přičemž množství pochází z přesahování. (STh,I, 50,3)
Liší se andělé druhově?
Někteří lidé tvrdí, že všechny duchové podstaty (andělé) jsou stejného druhu jako duše. Jiní zase tvrdí, že andělé jsou jednoho druhu, ale liší se od duše. Další zase uvádějí, že všichni andělé jsou stejného řádu. To však není možné. Vždyť to, co je stejného druhu a liší se počtem, shoduje se v tvaru, ale odlišuje se látkově. Pokud andělé nejsou složeni z látky a tvaru, vyplývá z toho, že je vyloučené, aby byli dva andělé jednoho druhu. Podobně jako se nedá říci, že je více podstat lišících se bělostí, protože bělosti není více, ledaže je ve více podstatách.
Ani kdyby andělé měli látku, hmotu, nedalo by se říci, že více andělů je jednoho druhu. Tak by totiž bylo třeba, aby původem různosti jednoho od druhého byla hmota, ne sice co do určení velikosti, protože jsou netělesní, nýbrž co do různosti možností. A ta různost hmoty je příčinou rozlišení nejen druhu, ale i rodu. (STh,I,50,4)
Není více andělů jednoho druhu, nýbrž každý anděl je tvorem svého druhu. Cokoli je totiž stejného druhu, avšak odlišné co do počtu, má hmotu. Avšak odlišnost, která pochází z tvaru, způsobuje různost druhu; ta, která je z hmoty, ovšem způsobuje různost co do počtu; oddělené podstaty jsou však naprosto bez hmoty, ani že by hmota byla jejich částí, ani že by ony byly částí hmoty. Je proto nemožné, aby jich bylo více jediného druhu. (SCG,II,93)
Jsou andělé porušitelní?
Andělé jsou svou přirozeností neporušitelní. Důvodem toho je to, že něco se může porušit jen tak, že se tvar oddělí od hmoty. A protože anděl je pouze tvarem, není možné, aby byla jeho podstata nějak porušitelná. Vždyť to, co k něčemu patří samo o sobě, nemůže být od něho nikdy odděleno, kdežto to, co k něčemu patří v závislosti na jiném, může být odděleno, když se oddělí to, kvůli čemu mu to přísluší. Jako kulatost se nedá oddělit od kruhu, protože mu sama o sobě přísluší; ale měděný kruh může pozbýt kulatost tím, že se tento kruhový tvar oddělí od mědi. Samo o sobě však bytí přísluší tvaru, protože každé jsou skutečně je tehdy, když má tvar. Hmota je však skutečným jsoucnem, pokud má tvar. Tedy věc složená z hmoty a tvaru přestává skutečně být tím, že se tvar oddělí od hmoty. Je-li však nějaký tvar uskutečněn sám o sobě, bez hmoty, jako je tomu u anděla, nemůže pozbýt své bytí. Sama nehmotno anděla je důvodem, proč je anděl přirozeně neporušitelný.
A znak této neporušitelnosti anděla se dá odvodit z jeho rozumové činnosti. Všechno přece jedná jedině tehdy, když to skutečně je, takže činnost věci naznačuje způsob jejího bytí. Avšak druh a důvod činnost se pochopí z předmětu. Rozumový předmět, který se vymyká času, je nepomíjející. Proto každá rozumová podstata je přirozeně neporušitelná. (STh,I,50,5)
Má anděl nějaké tělo?
Anděl nemá žádné vlastní tělo, s nímž by byl přirozeně spojen. Co je totiž nepodstatnou vlastností nějaké přirozenosti, všeobecně se v té přirozenosti nevyskytuje: jako mít křídla nepřísluší každému živočichu, protože to není v pojmu živočicha jako takového. Ježto rozumět není úkonem těla, ani tělesné síly, proto tělo není v pojmu rozumové podstaty jako takové, nýbrž je to jen případná vlastnost některé rozumové podstaty k vůli něčemu jinému; jako lidské duši přísluší spojení s tělem, protože je v rodu rozumových podstat méně dokonalá a nemá ve své přirozenosti plnost vědění, nýbrž je postupně získává přes tělesné smysly od smyslových věcí. Kdekoli se však v nějakém rodu vyskytuje něco nedokonalého, tam musí být napřed něco dokonalého. Jsou tedy v rodu rozumových přirozeností nějaké dokonalé rozumové podstaty, které nepotřebují nabývat vědění od smyslových věcí. Proto nejsou všechny rozumové podstaty spojeny s těly, nýbrž některé jsou od těl přirozeně oddělené. A ty nazýváme anděly. (STh,I,51,1)
Přijímají andělé těla?
Někdo tvrdí, že andělé nikdy nepřijímají těla, a že všechno, co se uvádí v Písmě svatém o zjevení andělů, se stalo jen obrazně. - To však odporuje smyslu Písma svatého. Vždyť to, co se vidí obrazně, je pouze v obraznosti vidícího, takže to nevidí všichni. Avšak Písmo sv. někdy uvádí zjevující se anděly tak, že jsou viděni mnohými lidmi: tak andělé, zjevující se Abrahámovi, byli viděni od něho i od celé jeho rodiny, a od Lota a obyvatel sodomských. Podobně byl mnohými lidmi viděn anděl, který se zjevil Tobiášovi. Z toho vychází najevo, že se to dělo tělesným viděním, kterým se vidí to, co se nachází mimo pozorovatele, takže může být všemi viděno. Takovým viděním se však dá vidět jedině tělo. Ježto andělé nejsou tělesní, ani přirozeně nemají těla, plyne z toho, že někdy tělo přijímají. (STh,I,51,2)
Konají andělé v přijatých tělech životní úkony?
Některé životní úkony mají něco společného s jinými úkony, jako mluvit, což je úkon živého tvora, se shoduje s jinými zvuky neživých tvorů, jakožto zvuk; a kráčet se shoduje s jinými pohyby, jakožto pohyb. Tedy v tom, co je obojím úkonům společné, mohou se konat životní úkony od andělů v přijatých tělech. Nemohou se však konat v tom, co je vlastní živým tvorům, protože podle Aristotela, čí je schopnost, toho je úkon (O spánku a bdění); proto nic nemůže mít životní úkon, co postrádá život, který je jako schopnost původem takové činnosti. (STh,I,51,3)
Kamarádova modlitba
Žurnalistika je nepochybně obtížné povolání. Vyžaduje vedle solidního všeobecně kulturního vzdělání člověka, jeho nadšení a ochotu jít za pravdivými zprávami až do předních linií, kam by si ostatní netroufali, a přece všichni jaksi spoléhají, že se někdo přece jenom najde, kdo se odváží. Kdykoli se kdekoli na světě něco závažného semele, okamžitě tam spěchá novinář, zpravodaj, žurnalista, aby byl první u zdroje, a přinesl světu nikoli senzaci, ale pravdu, a to dříve, než ji někdo překroutí a předá předžvýkanou zástupům.
K něčemu podobnému se schylovalo poté, co v roce 1964 Izrael odvedl valnou část vod řeky Jordánu. Z arabské strany se den ode dne ozývala vyzývavější hesla:
"Smeteme je do moře! - Do moře s Izraelem!"
Důvěrná sdělení tajných služeb obsahovala strohé údaje o poměru sil na obou stranách a stále čerstvější zprávy o stupňujícím se napětí. Výbušná oblast zaměstnávala představitelé vlády velmocí. Nikdo si netroufal odhadovat, jak by vyostřující se konflikt mezi Izraelem a Egyptem mohl dopadnout, zvláště s ohledem na masívní sovětské vyzbrojování egyptské strany.
Franz Schmidt emigroval na západ v roce 1965, krátce po ukončení filmové školy. Vystudoval obor dokumentaristiky, jenže k svému překvapení zjistil, že k uplatnění jeho povolání mu v podmínkách komunistické totality chybí svoboda poznání, a pak i svoboda sdělování výsledků poznání. Na západě se však rychle uplatnil, zejména když projevil dobrou znalost světových jazyků. Nadřízení ho pověřovali nejrůznějšími úkoly. Schmidt však toužil dostat se užšího výběru válečných zpravodajců. Dokumentární snímky z Indie, Afriky, Švédska nebo z jižní Ameriky ho vůbec neuspokojovaly. Dostával sice tučné prémie a v ústředí byl hodnocen jako jeden z nejschopnějších, ale Franz byl pořád nespokojený. Mohl by s příjemným pocitem sebeuspokojení vysedávat v mnichovských pivnicích, občas smutně povzdechnout při vzpomínce na vlast, jenže ho cosi stále hnalo do míst, kde lidé byli vystaveni závažným životním zkouškám. Už za studentských let patřil k těm, kdo si nikdy neusnadňovali úkoly. Ne že by byl snad dobrodruh. Toužil však zachytit kamerou zachytit dramatické okamžiky opravdového života. Toužil se stát zrcadlem té nejsyrovější reality života, aby podnítil i ve svých bližních snahu o autentičnost. Dokumentaristika vyžadovala z velké míry chladnou úvahu, a jen zbytek bylo možno využít k tvůrčím záměrům.
Společně s Davidem Steinem zpestřovali školní život vynalézavými podněty a nápady, snahou pochopit a využít poznatky k samostatné tvorbě. Sbližovala je také zvláštní a ověřená pravda, že některým lidem je dáno uhodnout nápady druhého, že jsou spolu naladěni na neznámé vlny, což působí vzácně souznění jejich duší. V nejrůznějších okolnostech a náladách pohlédli jeden na druhého, a vcelku přesně uhodli, co si druhý myslí, jak cítí, jak se zachová, co vysloví. Žádný z nich dvou nevěřil na nějaké nevysvětlitelné záhady, a přece hned při prvním setkání ve školním parku uhodl David, že Franz má či měl mezi svými nejbližšími rodinnými příslušníky někoho, kdo buď bojoval na frontě u wehrmachtu anebo sloužil v táborové ostraze... a Gerhard zase hned věděl, že Steinova rodina peklem koncentračních táborů, ba skoro uhodl počet rodinných obětí. Když se Franz rozhodl emigrovat do ciziny, David mu večer předtím telefonoval:
"Přeji ti šťastnou cestu! Budu na tebe myslet. Jestli se ti to podaří, ozvi se. Staří říci: Jsem na dovolené."
Vedoucí zpravodajské agentury si přečetl Schmidtovu žádost a pak si ho dal zavolat do kanceláře.
"Nejsem tím dvakrát nadšený. Nemám tady dost takových schopných lidí, a ty si klidně žádáš o přednostní zařazení do prvního letadla, směřujícího na Blízký Východ."
"Už dlouho po tom toužím."
"Měl jsem s tebou jiné plány. - Co tě to napadlo, že se ženeš právě do takové nezáviděníhodné práce?! Vždyť tam jde o krk!"
"Já si to uvědomuji."
"Váleční zpravodajové nemají zajištěno v tamních krajích žádné zvláštní zacházení. Budeš vystaven přímému boji. Tady nejde o nějaké psaní komentářů k mezinárodním událostem. Člověk musí jít přímo do epicentra dění."
Franz pokyvoval hlavou. Ani trochu nepůsobil dojmem nějakého dobrodruha či snad ctižádostivce, uchváceného touhou vyniknout v oboru.
"Co ti mám vykládat, Franzi. Mohl bych ti vypravovat příběhy, které jsem sám zakusil, při kterých by ti naskočila husí kůže. Sám jsem za druhé světové války natočil kilometry filmu uprostřed nejostřejších bojů. Nezapomněl jsem na bitvy, kdy tisíce a tisíce mužů přimrazených v zákopech očekávaly útok nepřítele - načež přišla dělostřelecká palba, a silná, pohotová těla roztrhaná na kusy se válela v hlíně, chlapi s vypálenýma očima prosili o kulku z milosti; plání se na rozkaz valila lidská těla, z hrdel jdoucích na smrt řev jatečního skotu. Co ti mám vykládat. - Padali po stovkách. Šlapali po tělech kamarádů, vyráželi proti pozicím s bezpečně zajištěnými kulometnými hnízdy. Viděl jsem lidi bez nohou, a jiné s vyhřezlými útrobami, zmasakrované k nepoznání. - Zažil jsem vypalování vesnic, palbu do civilního obyvatelstva. Tak často jsem viděl, jak se zajatci zadívali k nebi, načež se jejich těla zvlnila, snášeli se k matičce zemi. Natáčel jsem to a připomínalo to balet. Natáčel jsem popravy prováděné provazem. - Jel jsem na tanku uprostřed minového pole. Byl jsem přitom, když pěšáci zpívali pochodové písně a náhle otřásl vzduchem výbuch, těla vylétla do vzduchu, a dopadla jako hadrové panny, píseň utichla."
Schmidt vrtěl hlavou:
"Nevymluvíte mi to. Musím tam jet! Jsem ochoten podepsat jakékoli prohlášení, že v případě zranění nežádám žádné zvláštní odškodnění ani náhradní práci v agentuře."
Velitel mlčel.
"Jsem ochoten vydat se tam na vlastní náklady, ale musím tam jet!"
"Ale řekni mi, proč?! Co si od toho slibuješ?!"
"Protože musím."
"Mohl bys jet do Afriky na Safari. To by přece bylo lepší, ne?!"
Schmidt zavrtěl hlavou.
"To je lehkomyslnost! Vždyť o válce nic nevíš" Proto se do ní tak ženeš!"
"Nestudoval jsem jenom proto, abych našel nějaké teplé místečko, kdy bych se usadil, vymýšlel různé nápady, vytvářel s kamerou líbivé efekty! Ne, já nechci dopadnout jako mnozí z mých kolegů! Stali se z nich usazení pantáti, klábosící u piva o svých rodinách, kteří ztratili schopnost tvořit."
"Tak si tedy jeď!" mávl rukou jeho šéf.
Jeho přítel David Stein odcestoval z vlasti do Anglie za vzdálenými příbuznými. Nezůstal však u nich. Po několika týdnech odjel do Izraele. Tam se dostal do kibucu.
"Kdepak, my žádného filmaře ani dokumentaristu nepotřebujeme", řekli mu. "Tady je třeba tvrdě pracovat v zemědělství."
David začal jezdit s traktorem, oral, pracoval při melioracích, sel. Vedro vysušovalo krajinu. Večer naslouchal pamětníkům:
"Kdepak, už to není tak zlé, jako to bývalo. Před pár léty zde byl jenom poušť. Ale přivedli jsme sem vodu. Kdepak je ta vyprahlá a hladová země?
"Ehm."
"Ještě se musíš mnoho učit. Hlavně hebrejštinu."
"Domluvím se kromě němčiny také anglicky, rusky a francouzsky", odpovídal David.
"Musíš ovládat jazyk svých předků. Jedině pak můžeš usilovat o doškolení a vykonávat svou profesi."
David si říkal: "To nedokáži. Tady prostě neuspěji. Určitě se nakonec vrátím zpátky do Evropy. Za žádných okolností nehodlám ztrávit zbytek mladých let v tomto kibucu." Jindy si však musel přiznat: "Ale on tento život má taky něco do sebe. Je to tak syrově ryzí, tak opravdové, jak jsem o tom od mládí snil." Jindy však sám sebe usvědčoval z chabého odhodlání, ze změkčilosti a zhýčkanosti, jaké v něm pěstovala poválečná demokracie. Kromě toho byl znechucen tím, že objevil i dvojakost života v kibucu.
"Všechno je nám společné!" tvrdili organizátoři kibuců, ale přitom bezostyšně hrabali sami pod sebe.
"Tihle by měli sami prožít nějaký pátek v kibucu", říkával si David Stein, který poznal na vlastní kůži, jak chutná socialismus, "a hned by je opustily ty sny o společném vlastnictví.
Uprostřed váhání, zda vytrvat nebo se vrátit do Evropy, byl David zaskočen odvedením do izraelské armády. Nebyl čas na dlouhé úvahy. Nová vlast byla totiž ohrožena. Odmítnout účast v armádě znamenalo vrhnout na sebe stín zbabělce. Vždyť i ženy na sebe oblékali uniformu. Přijal tedy uniformu a podřídil se tvrdému výcviku. Naučil se zacházet se zbraní. Byl připraven nasadit i vlastní život k zachování mladého státního útvaru, k němuž právě doléhaly hrozby nepřátel.
"Smeteme je do moře i s těmi jejich kibuci!" opakoval vyzývavě Násir, - "Nemusíme se ničeho bát. Máme k dospozici sovětské migy a jejich poradce."
"A to zas ne! Někde se už přece musí to bezpráví zarazit! V rodných vlastích jsme byli hnáni jako zvěř po tisících. Nemohli jsme se vzepřít a postavit se zbraní v ruce. Někde už musí být postavena hráz! Hráz jsme my! To jsem také já!", říkal si David spolu s ostatními. A jejich velitelé jim připomínali:
"Hospodin nám dá svobodu, ale musíme se o ni přičinit. Svoboda vyžaduje nasadit i život! Nikdo ve světě nám nepomůže, pokud si rozhodně a účinně nezačneme pomáhat sami. Nebojte se, bratři, nikdo nás nesmete do moře! Nevzdáme se práva na svůj stát!"
David Stein v kasárnách vzpomínal na procházky na studijní léta s Franzem. Kolik plánů spolu měli?! Franz jistě dokázal v novém domově uplatnit své nadání a dovednosti, o tom jeho druh ze studií vůbec nepochyboval. Jenom si nebyl docela jist, zda by jeho přítel mohl ještě dnes postřehnout chod jeho myšlenek na takovou dálku. Dva roky o sobě neměli zprávu. Zvláštní, jak různé složité okolnosti a nějaký vyšší záměr zanesou lidi společných tužeb, přání a ideálů do úplně odlehlých končin světa. David litoval, že se před odjezdem do Anglie nepokusil Franze vyhledat. Bývali spolu přece jedinečná sestava, jenže mu bývalo z duše protivné, že by se měl na někoho vázat. Člověk si v jistých okolnostech musí poradit sám, a pokud to nedokáže, pak nedospěje a je politováníhodný. Pak by si celý život hledal nějaké druhé lidi, aby se na ně upínal. A přesto se mu vzpomínky na jeho druha nejednou vracely.
Jak by mohl jeden zapomenout na rozmluvy v místní restauraci, které spolu vedli o svých zážitcích i plánech do budoucna. Uvažovali, jak by se zachovali v okolnostech, kdy by nešlo o nic méně důležitého, než je samotný život. David Stein přijíždí s transportem do shromažďovacího tábora, a Franz tam slouží v ostraze...
"I kdybych ho někdy někde ještě potkal", říkal si David, "určitě bych ho nezajímal. Franz by se choval jako průbojná silná osobnost, která by se jistě nezdržovala... - nemohl bych ho zaujmout na cestě k prosazení vlastní bytosti. Jistě by měl také své rozkazy, a velitelé by očekávali jejich splnění. Přesto by nesporně ani on nemohl jednoduše odhodit svou lidskou tvář. Člověk musí zůstat sám sebou, i v podmínkách, kde se jen rozkazuje. Nemohl by se dopouštět násilí na nevinných lidech - to by jistě raději zvolil vlastní smrt. V podmínkách svobodné a pokojné společnosti jsou k sobě lidé přece jen mírnější, než v nějakém policejním státě, kde platí heslo: U nás je pořádek, a proto se nic nesmí!"
Někdy za dlouhých nocí se Davidovi opravdu zazdálo, že skutečně přijíždí s ostatními do shromažďovacího tábora a na nástupišti zahlédne Franze v uniformě důstojníka, vydávajícího úsečně rozkazy. A připadal mu ten zážitek tak známý. A Franz se mu skutečně kdysi svěřil, že ve svých snech se probíjí nekompromisně jako plavovlasý hrdina naplňující nietzscheovské ideály, který se prodírá kupředu docela bezohledným způsobem. Vždyť z prostředí komunistické totality měli oba dojem, že prožili život mravenců, které nějaký sovětský tank zamáčkl do země. A přece žijí dál! Snad proto, že takový znásobený život je dán jenom silným osobnostem, jenže on - David - se za žádnou takovou ostře vyhraněnou individualitu nikdy nepovažoval.
Ještě během letu si Franz opakoval slova svého nadřízeného: "Nemusíš dokazovat svou odvahu za každou cenu. Pamatuj, že život máš jen jeden. Mnohým se takové kaskadérství nevyplatilo."
"Nebojte se, přivezu cenný dokumentační materiál."
"Budu rád, ale budu ještě raději, když se po splnění úkoly co nejrychleji ve zdraví vrátíš. Na druhé straně, to víš, z mého hlediska jako šéfa informační agentury, musím říct, že očekávám záběry natolik zajímavé, že mi budou jiné agentury závidět, že takový Franz Schmidt je pouze jeden na světě a že nepracuje pro ně, nýbrž pro mne. Ale jako člověk bych ti radil: Žádné honění se za záběry za každou cenu! Nehrát si zbytečně na hrdinu. Hrdinství je nesporně ušlechtilé, ale možná, že je lépe bez okázalého hrdinství zůstat naživu."
Dostalo se mu ještě mnoha dalších doporučení a cenných rad, jak se má pohybovat na frontě. Bude mít jistě ochranu, o tom není pochyb, ale v některých vypjatých momentech se bude muset rozhodovat sám a správně - někdy budou rozhodovat vteřiny. Ráz, dva a konec! Kdo zaváhá, toho Pánbůh opatruj!
Let proběhl klidně, bez překvapení. Ve štábu zpravodajců postřehl Franz pohledy s úsměvy a úsměšky: Jen počkej, zajíci. Tam to nebude žádná procházka. Domů se budeme vracet a budeme jako obvykle o nějakého toho pasažéra lehčí...
Boje zuřily naplno. Válečné filmy byly oproti drsné skutečnosti jen parádně pomalovaná plátna, na kterých se hrdinům dobře umíralo. Natáčel ze všech poloh, hnal s ostatními mezi dráty, dostal se až na Golanské výšiny, kulky jim svištěly kolem hlav. Pak přišla dlouhotrvající dělostřelecká palba. Utíkali ke krytům před nedávnem opuštěným, ale Franz po výbuchu granátu byl vymrštěn vzduchovou vlnou a pak sražen do písku. Na okamžik ztratil vědomí. Najednou neviděl ani neslyšel. Jak dlouho vlastně neviděl? Nevěděl, jak dlouho ležel v ztichlé poušti. Cítil v těle podivné mravenčení. Bál se pohnout.
"Jsem opravdu celý?"
Rozeznával postavy doprovodu. Nikdo se ani nepohnul. Vojáci byli do jednoho mrtví. Nebát se, byl by nahlas zakřičel. Pod pláštěm soumraku se plazil k mrtvým tělům. Ohmatával je. Všechna byla nehybná. Zabrat se v té tmě nedali. Franz si přitáhl kameru a zahákl si ji přes rameno. Za svitu světlic se plazil pískem, aniž věděl kam. Chvílemi oddechoval, ale tu ho znovu něco postrčilo. Namáhavě se plazil dál. V dálce uviděl obrysy rozbitého krytu. To mu dodalo sil. Několik vteřin a vklouzl do krytu trhlinou po výbuchu. V rohu krčila postava vojáka. Došel k němu, obrátil ho k sobě - byl to David Stein. Neuvěřitelné! Tady se setkat. A David otevřel oči a řekl:
"Kdes byl tak dlouho, Franzi? To je dost, že už jdeš! Už jsem myslel, že se tě nedočkám."
"Já to prostě nechápu."
"Modlil jsem se. Usilovně jsem myslel na nějakou pomoc, a také jsi mi připadl v paměti ty sám."
"Ani já to nechápu,, jak jsem se dostal právě sem, do místa izraelsko-arabského konfliktu. Něco mě hnalo zrovna sem, a všichni mi to rozmlouvali."
Franz pak poskytl Davidovi první pomoc. Zastavil krvácení nohy, aspoň polními prostředky. Potom ještě zůstali na místě několik hodin, že je objevila záchranná četa.
2. Zamyšlení nad tím, že Bůh řídí ostatní tvory prostřednictvím tvorů inteligentních
Ježto přísluší Boží prozřetelnosti zachovávat ve věcech řád, přičemž patřičný řád je, když se od nejvyšších přiměřeně sestupuje k nejnižším, tedy je třeba, aby Boží prozřetelnost přecházela podle jisté přiměřenosti až k nejvzdálenějším věcem. Této přiměřenosti ale odpovídá, že nižší tvorové podléhají vyšším a jsou jimi řízeni tak, jako nejvyšší tvorové podléhají Bohu a jsou jím řízeni. Nejvyšší ze všech tvorů jsou však tvorové intelektuální. Ráz Božím prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ostatní tvorové byli řízeni rozumnými tvory. (SCG,III,78)
Jsou tělesní tvorové řízeni prostřednictvím andělů?
Lidských i přírodním záležitostem je společné, že částečná moc je řízena a spravována mocí všeobecnou, jako úředníkova moc je řízena mocí královou. A také o andělích platí, že andělé vyšších řádů, kteří vládnou nižším andělům, mají všeobecnější poznání. Je tedy jasné, že síla každého tělesa je částečnější než síla duchové podstaty. Každý tělesný tvar je totiž jednotlivě ozvláštněný hmotou a určený, aby byl zde a nyní, zatímco nehmotné tvary jsou všeobecné a rozumové. A proto, jako andělé nižších řádů, kteří mají tvary méně všeobecné, jsou podřízeni vyšším andělům, tak všichni tělesní tvorové jsou řízeni prostřednictvím andělů. A to učí nejen církevní Otcové, ale také Platon, Aristoteles a jiní filozofové, kteří uznávali netělesné podstaty. (STh,I,110,1)
Poslouchá tělesná hmota anděly na pokyn?
Platonici tvrdili, že příčinou tvarů, které jsou v hmotě, jsou tvary nehmotné, protože hmotné tvary pokládali za stíny nehmotných tvarů. V tom je poněkud následoval Avicenna, když učil, že všechny tvary, které jsou v hmotě, pocházejí z pojmů Božského rozumu, a že tělesní činitelé jsou pouze připravovateli tvarů. Ti všichni se však mýlili, když považovali tvar jako něco učiněného jako o sobě, takže by pocházel od nějakého tvarového původu. Jenže to, co podle Aristotela vzniká, je složené, neboť je to vlastně jako svébytné. Tvar se pak nenazývá jsoucnem proto, že sám je, nýbrž proto, že jím něco je; takže tvar vlastně nevzniká; vzniká přece jen to, co má bytí, protože vznik je cesta k bytí.
Je tedy jasné, že učiněné se podobá činiteli, protože každý činitel činí sobě podobné. Takže to, co činí přírodní věci, to se podobá složenému: buď proto, že to složené je, jako oheň působí oheň, nebo proto, že to obsahuje ve své síle celé složené, jak po stránce hmoty, tak po stránce tvaru; a to je vlastní Bohu. Tak tedy všechno utváření hmoty je řízeno buď přímo od Boha, anebo od nějakého tělesného činitele, nikoli však bezprostředně od anděla. (STh,I,110,2) Proto molekuly či atomy v neživém těle nebo buňky v živém těle nejsou řízeny prostřednictvím zvláštních andělů.
Jsou tělesa řízena anděly v místním pohybu?
Sv.Diviš uvádí, že božská moudrost spojuje konce prvního se začátkem druhého (O božských jménech,VII); z toho plyne, že nižší přirozenost ve svém nejvyšším tvoru se dotýká vyšší přirozenosti. Avšak tělesná přirozenost podléhá duchové přirozenosti. Místní pohyb je dokonalejší než ostatní tělesné pohyby (Aristoteles, Fysic.,VIII); důvodem toho je, že místní pohyblivé nemá možnost k něčemu vnitřnímu jako takovému, nýbrž jen k něčemu vnějšímu, totiž k místu. Proto je tělesné přirozenosti vlastní bezprostřední pohyb místně řízený duchovou přirozeností. Proto i Aristoteles uváděl, že nejvyšší tělesa jsou místně pohybována duchovými podstatami. Vidíme tedy, že duše pohybuje tělo především a hlavně místním pohybem. (STh,I,110,3)
Jak anděl působí na lidi? Může anděl osvěcovat rozum člověka?
Řád božské přirozenosti se vyznačuje tím, že vyšším činnostem podléhají nižší. Proto tak jako nižší andělé jsou osvěcováni od vyšších, tak lidé, protože jsou nižší než andělé, jsou jimi osvěcováni.
Ovšem způsob obojího osvěcování je v něčem podobný, ale v něčem se liší. Osvěcování, jež je zjevením božské pravdy, sleduje dvojí: předně, že rozum nižšího tvora je posilován činností rozumu tvora vyššího; a dále pokud se rozumu nižšího tvora předkládají rozumové podoby, které jsou vlastní rozumu vyššího tvora, aby mohly být chápány rozumem nižšího tvora. Děje se to u andělů, pokud vyšší anděl přiděluje pojatou všeobecnou pravdu podle chápavosti nižšího anděla. Jenže lidský rozum nemůže samu rozumovou pravdu chápat holou, protože je mu vlastní, že rozumí ve vztahu k představám. A proto andělé předkládají lidem rozumovou pravdu ve smyslové podobě. Tak praví sv.Diviš, že božský paprsek nám nemůže svítit jinak, než zahalený do rozmanitých posvátných závojů (O nebeské hier.,I). - Na druhé straně rozum člověka, tedy nižšího tvora je posilován činností andělského rozumu. Takovým dvojím způsobem se děje osvěcování člověka od anděla.
Pokud jde o víru, spojuje se v ní dvojí. Předně pohotovost rozumu, která upravuje rozum, aby poslouchal vůli, zaměřenou k božské pravdě; rozum totiž přisvědčuje pravdě víry z rozkazu vůle, protože někdo věří, pokud chce, jak praví sv.Augustin. A v tom pochází víra pouze od Boha. - Za druhé se k víře vyžaduje její sdělování, totiž aby se uvěřené předkládalo k uvěření. To se děje skrze člověka, protože víra je ze slyšení (Ř 10), ale hlavně skrze anděly, kteří zjevují lidem božské věci. Proto andělé nějak přispívají k osvěcování ve víře. - Lidé však jsou osvěcováni od andělů nejen v záležitostech víry, ale i v záležitostech skutků.
Přirozený rozum může být andělem posílen. - A tak i z podob přijatých ze stvořených věcí vyplyne tím vyšší rozumová pravda, čím pronikavější je lidský rozum. A tak je člověk podporován andělem, aby z poznání odvozeného od stvořených věcí dokonaleji dosáhl božského poznání.
Přitom rozumovou činnost i osvěcování lze chápat dvojmo. Prvním způsobem ze strany chápané věci: takže kdokoli rozumí nebo je osvěcován, uvědomuje si, že rozumí či že je osvěcován, protože poznává, že věc je mu jasná. Druhým způsobem ze strany původu: a tak ne každý chápající nějakou pravdu poznává, co je rozum, který je základem rozumové činnosti. A podobně ne každý osvěcovaný andělem si uvědomuje, že je andělem osvěcován. (STh,I, 111,1)
Mohou andělé změnit lidskou vůli?
Vůle se dá měnit dvojím způsobem. Předně zevnitř: ježto pohyb vůle je pouze náklonnost vůle ke chtěné věci, proto pouze Bůh může změnit vůli; jedině On, který dává rozumové přirozenosti sílu takové náklonnosti. Jako přírodní tíhnutí je pouze od Boha, tak i náklonnost vůle je jen od Boha, který je příčinou vůle.
Druhým způsobem je vůle pohybována zvenčí. To je pak u anděla pouze jedním způsobem, a to od dobra, poznaného rozumem. Proto když je někdo příčinou, že je něco poznáno jako dobré pro jeho potřebu, potud pohybuje vůli. A tak zase jedině Bůh může účinně pohnout vůlí, kdežto anděl nebo člověk jenom přimlouváním za dobré. - Ovšem kromě tohoto způsobu je lidská vůle ještě jinak pohybována zvenčí, totiž emocí, doprovázející smyslovou potřebu; tak z nadšení nebo z hněvu se vůle nakloní ke chtění něčeho. A tak i andělé, pokud mohou podnítit takové emoce, mohou pohnout vůli. Nikdy však úplně, nýbrž jen do určité míry, takže vůle do jisté míry zůstane vždy svobodná pro to, zda souhlasit nebo odporovat emocím.
Služebníci Boží, jak lidé tak andělé překonávají neřesti a vedou ke ctnosti přimlouváním ze za následování dobrého a odvracení se od špatného.
Zlí andělé nemohou vnitřním působením vnuknout myšlenky, protože užívání přemýšlení podléhá vůli. Jenže ďábel se nazývá podněcovatelem myšlenek, pokud pobídne k přemýšlení nebo k toužení po zamýšleném, a to přimlouváním se za špatné nebo vzbuzováním emoce. A právě toto podněcování nazývá sv.Jan Damašský posíláním, protože taková činnost se děje uvnitř. - Dobré myšlenky se však vztahují k Bohu, třebaže jsou vnuknuty přímluvnou službou andělů.
V tomto světě může rozum chápat jedině ve vztahu k představám; lidská vůle však může chtít něco z rozumového soudu, a vyhnout se emoci smyslové potřeby. Proto je zde jistá odlišnost. (STh,I,111,2)
Může anděl změnit obrazivost člověka?
Dobrý anděl právě tak jako zlý může mocí své přirozenosti pohybovat obrazivostí člověka. Víme, že tělesná přirozenost poslouchá anděla v místním pohybu. Tedy to, co může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá přirozené síle andělů. Přitom je jasné, že obrazná zjevení v nás někdy vznikají z místní změny tělesných plynů a šťáv. Proto když Aristoteles označuje příčinu smyslových zjevů, praví, že, když živočich spí, se sestupujícím množstvím krve do smyslového prvku zároveň sestupuje pohyb (O spánku a bdění), totiž dojmy, zbylé z pohybu smyslů, jež se zachovávají a pohybují smyslovým prvkem, takže nastane nějaké zjevení, jako by nyní byl smyslový prvek měněn jen od vnějších věcí. A může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se taková zjevení objeví i bdícím, jak je tomu u šílenců a podobně. Jako tedy toto nastává přirozeným pohybem šťáv, a někdy i z vůle člověka, který si dobrovolně představuje něco, co dříve cítil, tak je tomu někdy i s vytržením z tělesných smyslů, a někdy i bez takového vytržení.
Obrazivost pochází především od pohybu smyslů: nemůžeme si totiž představit, co jsme nikdy necítili buď celkově nebo částečně; tak slepý od narození si nemůže představit barvu. Někdy však je obrazivost utvářena z dojmů zachovávaných uvnitř, takže zevnitř nastanou změny obrazivosti.
Když anděl mění obrazivost, mění ji místním pohybem tělesných plynů a šťáv, ale nikoli tak, že by vtiskl obrazivosti nějaký tvar, předem smysly nepřijatý, jako nemůže způsobit, aby si člověk slepý od narození představil barvy.
Andělský duch se podílí na lidské obrazivosti nikoli podstatným způsobem, nýbrž pomocí účinku, který způsobuje něco v obrazivosti, jíž ukazuje, co sám ví, avšak nikoli takovým způsobem, jakým sám ví.
Anděl ovlivňující obrazné vidění, někdy přitom osvěcuje rozum, aby poznal, co znamenají takové podoby, a tehdy je všechno jasné. Někdy se však působením anděla objeví pouze podoby věcí v obrazivosti, které člověk nechápe. Anděl sám však nepůsobí takovou nejasnost a klam, nýbrž to pochází z nedostatku rozumu toho, komu se takové podoby zjevují. Tak ani Kristus nebyl příčinou klamu v tom, že zástupům předložil mnohé věci v podobenstvích, která jim nevyložil. (STh,I,111,3)
Může anděl působit lidskými smysly?
Lidskými smysly lze působit dvojím způsobem: Prvním způsobem zvenčí, pokud jsou měněny od smyslových věcí. Druhým způsobem zevnitř, když jsou smysly měněny neklidem tělesných plynů a šťáv; tak jazyk nemocného, cítí všeho hořké, když je celý žlučovitě potažený, a podobně je se to děje u jiných smyslů. Obojím způsobem může anděl měnit smysly člověka svopu přirozenou silou. Anděl totiž může zvenčí představit smyslům nějaké smyslové podoby, utvořené buď z přírodních tvarů nebo úplně nově; tak činí, když přijme tělo. Podobně také anděl může pohnout tělesné plyny a šťávy v člověku tak, že se z nich různě změní smysly.
Smysly nemohou být v činnosti bez vnitřního prvku, jímž je smyslová síla. Ale ten vnitřní prvek může být rozličně pohybován od prvku vnějšího.
Vnitřním pohnutím tělesných plynů a šťáv může anděl působit změnu úkonů vegetativní síly. A stejně tak může anděl ovlivňovat smyslové a pudové síly, jakož i všechny síly, užívající tělesných ústrojí.
Anděl nemůže jednat mimo řád celého stvoření, avšak může jednat mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože takovému řádu nepodléhá. A tak může zcela neobvyklým způsobem zasahovat do lidských smyslů. (STh, I,111,4)
|
Případ paní Kreuzové
Kdo byla paní Kreuzová? Narodila se na sklonku posledního léta devatenáctého století. Její otec Franz Kohl byl úspěšný norimberský advokát. Velmi se radoval z novorozeného děvčátka. Jak by ne. Vždyť to bylo doslova vymodlené dítě. Syny už měl totiž dva, osmiletého a sedmiletého. Tolik se modlil, aby třetí dítě byla holčička. Chtěl v jejích rysech a vlastnostech stále nalézat podobu své tolik milované manželky Gertrudy. A holčička se své mamince už od malička velmi podobala. Na přání maminky ji dali pokřtít jménem Zita.
A co víc, mezi matkou a dcerou se během doby vyvinul tak těsný vztah vzájemného souznění, že vzájemně uhodly své myšlenky a pocity ještě dříve, než je daly vyslovily či daly najevo. I svědkové si toho brzy všimli. Když se třeba Zita vrátila ze školy, řekla své matce:
"Celé dopoledne jsem se nemohla zbavit dojmu, že se s tebou, mami, něco děje. Taková utkvělá představa. Nebolela tě snad hlava?"
"A jak!" povzdechla si matky. - "Před polednem mi úplně třeštila hlava. To zase ta migréna."
Zita, která seděla v lavici ve škole, vzdálené tři kilometry od svého domova, vycítila, že její matka trpí, a začala neklidně posedávat. Stalo se to nejednou i naopak: Paní Kohlová pociťovala neklid a obavy, jakmile se její dcera ocitla v nepříznivé situaci. Tak jednoho prosincového dne roku 1910 přišly ke Kohlovým děti ze sousedství.
"Jdeme sáňkovat. Může jít Zita s námi?"
"Jistěže, když je tak krásné počasí. Hned bude oblečená."
Za chvilku byly pryč. Nebyl důvod k žádným obavám. Slunce svítilo a sněhu bylo dost. Přesto kolem třetí hodiny pocítila paní Kohlová podivný neklid. Před očima jí vyvstala tvář jejich dcery. Něco jí hnalo ven z domu. Přehodila přes sebe plášť a vyběhla z domu. Volala na děti.
"Sáňkují až tam dál, poblíž řeky", ukázal jí kdosi.
Rozběhla se honem k řece Regnitz. Přiběhla právě včas. Zita sjížděla na saních s prudkého svahu do hluboké řeky, zčásti se ztrácející pod vrstvou sněhu. Právě v poslední chvíli zachytila paní Kohlová uhánějící sáňky. Saně se převrátily, dívenka přistála do hlubokého sněhu a matka ji okamžitě popadla do náruče.
Jejich vzájemná nadsmyslová citlivost se během doby zvětšovala. Tak paní Kohlová na dálku vycítila, že její dcerka, trávící prázdniny u svého strýce v Essenu, dostala horečku. A když byla třináctiletá Zita zase na prázdninách u své tety v Innsbrucku, nemohla několik nocí usnout.
"Maminka onemocněla vážnou plícní chorobou", řekla tehdy tetě.
"Ale co tě to, dítě, napadá?!"
"Opravdu. Maminka je vážně nemocná. Musím být u ní a ošetřovat ji."
Teta kroutila hlavou.
"To se ti jenom něco zdá. Přece si kvůli nějakému takovému tušení nepokazíš celé prázdniny!"
"Musím jet okamžitě domů!"
"Tak tam napřed zatelefonujeme. Musíme jít na poštu."
Sotva pak vytočili telefonní číslo, ozvalo se jim ve sluchátku:
"Zde kancelář Dr.Kohla, u telefonu Joachim Kuchler. Pan dr.Kohl není přítomen."
"Kdy přijde?"
"Dnes do kanceláře nepřijde. Paní Kohlová totiž vážně onemocněla a dr.Kohl je u ní."
"Co je s ní?"
"Trpí zápalem plic. Minulou noc se jí velmi přitížilo. Ale dnes už je jí prý lépe."
Když vypukla válka, oba Kohlovi synové byli povoláni do armády jako důstojníci v záloze. Odjeli na západní frontu. Oba padli téhož dne roku 1916. Zita se o smrti svých bratrů dozvěděla na dálku nějakým podivuhodným způsobem od své matky ve stejnou chvíli, kdy paní Kohlová obdržela oznámení generálního štábu:
"Sdělujeme vám, že vaši synové Max a Friedrich... padli na západní frontě při plnění svých vlasteneckých povinností a obraně německé císařské říše dne 18.srpna 1916. Císař je posmrtně povýšil na majory německé císařské armády ..."
V ten čas pracovala Zita Kohlová jako dobrovolná samaritánka v nemocnici pro rehabilitaci důstojníků. Kolem jedenácté hodiny pocítila silnou závrať, v hlavě se jí zatmělo a všechno se s ní zatočilo. Musela rychle usednout, a posléze pod tou zvláštní tíhou se svezla na kolena. Srdce jí silně bušilo, cítila jeho tep přímo ve spáncích. Před zavřenýma očima se jí objevovaly objevovaly útržky nějakého písemného oznámení: Hans a Dietrich Kohlovi... padli... při obraně říše...
Zita rázem zkameněla, když se k ní takto tajemně dostala zpráva, kterou právě v tu chvíli četla její bolestí oněmělá matka několik kilometrů od ní, v rodinné vile. Dozvěděla se tu bolestnou zvěst do všech podrobností ještě dříve, než se jí dostala před oči. Její zdrcená matka jedním dechem přečetla oznámení o smrti obou synů vkleče přímo na prahu domu, kde jí kurýr předal zprávu, a dcera Zita dostala ve stejné chvíli na dálku tutéž truchlivou zvěst a stejně jako maminka i ona poklesla na kolena...
Ze ztráty obou synů se paní Kohlová už nikdy docela nevzpamatovala a prožívala zbytek své pozemské pouti s podlomeným zdravím. Po smrti svého manžela v roce 1923 ho záhy následovala na věčnost, a tak splnila svůj slib věrnosti až do smrti. Než opustila tento svět, řekla své dceři:
"Neboj se, děvče, neopouštím tě tak docela. Však se zase setkáme..."
"Opravdu se setkáme?" ptala se Zita. Záhy však o tom získala osobní životní zkušenost. Nabyla přesvědčení, že jí anděl strážný nadále pomáhá, přičemž na sebe bere podobu a jméno její maminky. Po zbytek života ji o tom její anděl strážný podával stále přesvědčivější důkazy. V roce 1925 se Zita vdala za bankovního uředníka Kreuze. Tehdy se jí poprvé zjevil její strážný anděl v podobě nebohé maminky a řekl jí:
"Budete spolu šťastni. Stejně jako Bůh požehnal mně, tak požehná i tobě. Budete mít tři děti, dva chlapce a jedno děvče."
O osm let později se paní Zita Kreuzová svěřila s těmito životními zkušenostmi slavnému psychiatrovi Sigmundu Freudovi:
"Zjevuje se mi podoba zesnulé matky, právě ta její podoba, kdy bývala maminka nejšťastnější. Bylo to těsně před vypuknutím první světové války."
"Můžete ji blíže popsat, jak vypadá?"
"Zajisté. Má na sobě oblečené pokaždé stejné hedvábné šaty se žlutým lemováním a béžovým přepásáním. Vlasy má nakadařené tak, jak tehdy mívala. Bývá obuta do svých bot s vysokými podpatky. Na krku má perlový náhrdelník. Otec jej dal mamince při svatební cestě do Benátek."
"Nepokusila jste se někdy dotknout rukou toho zjevení?"
"Ano. Jednou jsem k ní natáhla ruku, ale matčin zjev s úsměvem poodstoupil. Asi jsem to neměla. Podruhé jsem to už také nikdy neudělala."
"V kterou dobu a v kterých místech se vám to nejčastěji zjevuje?"
"To je pokaždé jiné. Přichází úplně neočekávaně a na nejrůznějších místech. Dokonce se mi ukázala i v Cannes, kde moje matky během života nikdy nebyla. Vždycky se mi ale zjevuje o samotě. Pokaždé mluví svým veselým a zvučným hlasem.
"A splnila se ta předpověď ohledně počtu dětí?"
"Ano. Do písmene. Šťastně jsem se vdala za Jakuba Kreuze. Během prvních pěti let manželství se mi narodily tři děti, dva chlapci a jedna holčička. Chlapci se jmenují po mých dvou bratrech, Max a Friedrich, a holčička se jmenuje po mé matce."
Dr.Freud se zamyslel a po chvíli se zeptal:
"Kdy jste měla poslední takové zjevení?"
"Letos. Těsně předtím, než jsme se přestěhovali sem do Rakouska. Proto jsme se také odstěhovali z Německa. Matka mi říkala: Musíte se ihned odstěhovat z Německa. za pár let tam nebude bezpečno."
Sigmund Freud jí nedokázal objasnit mechanismus podivných zpráv, ale prosil ji:
"Zůstaňte se mnou ve styku. Tyto jevy je třeba dlouhodobě sledovat."
O dvě léta později, v roce 1935 měla paní Kreuzová další zjevení. Znovu v podobě paní Gertrudy. Ta však tentokrát velmi důrazně naléhala na svou dceru:
"Zito, zachraň život svému muži a svým dětem! Hrozí velké nebezpečí! Odstěhujte se z Evropy!"
Zitin manžel Jakub Kreuz byl totiž žid. Z doslechu sice slyšel o norimberských protižidovských zákonech, ale v Rakousku se cítil vcelku bezpečně.
"Ach, Zito, zase ty tvé pocity!? Vždyť se nám právě začínalo dobře dařit. Zrovna jsem se stal prokuristou německé banky ve Vídni. Nech toho třeštění!"
"Ne, Jakube! Rozhodně ne! Musíme se hned odstěhovat z Evropy! Vím, že musíme!"
"No ta, dobrá", dal si posléze říci, - "ale jenom do Anglie. Já se ovšem nemohu přes noc vyvázat ze závazků vůči bance. Tak pojedeš s dětmi do Londýna napřed. A jakmile to bude možné, okamžitě za vámi přijedu. Slibuji."
Když pak provedl Hitler bleskový anšlus Rakouska, bankovní úředník Kreuz si pořád myslel, že má stále ještě dost času.
"Jakýpak spěch?"", psal své ženě do Londýna. "I po obsazení Rakouska je stále zaručena volnost pohybu a cestování všem občanům bez výjimky. Zajistím ještě organizaci investiční činnosti naší banky směrem do zahraničí. Tím si tam vlastně zajistím další zaměstnání, abych vás v cizině uživil."
V horečné práci pak Jakub Kreuz propásl příležitost k úniku. Později skončil v koncentračním táboře jako ostatní rakouští židé...
V Anglii se paní Kreuzová znovu několikrát setkala s psychiatrem Sigmundem Freudem, tehdy už nemocným židovským emigrantem. Přes své psychiatrické objevy zůstával Freud stále ještě spíše materialistou. I když koncem života směřoval k víře v osobního Boha, jako lékař vězel ještě stále ve své teorii o potlačených pudech a bránil se uznat existenci duchových bytostí jako jsou andělé. Právě takové případy, jaký pro něho zosobňovala paní Kreuzová a jiní, vystavovaly jeho učení o rozhodujícím vlivu sexulity v lidském životě vážné zkoušce. S paní Kreuzovou si nevěděl rady. Psychoanalytické předpoklady, na kterých stavěl, se tu prostě nedaly použít. Freud si o této své pacientce, kterou léčil jen z běžných bolestí hlavy, zaznamenal jen několik poznámek. Ty byly v roce 1960 nalezeny v jeho pozůstalosti. Uváděl v nich:
Ta žena zcela věří tomu, že rozmlouvá s duchem své matky. Je si navíc jista, že ještě za matčina života je spojovalo něco duchového. Je však třeba uznat, že původ informací, o kterých tato paní tvrdí, že pocházejí od její nebohé matky, nelze nijak spolehlivě vysvětlit. Pro mne je ovšem zvláštní spíše okolnost, že "zjevení", o němž paní K. při každé příležitosti mluví, setrvává ve stejné idealizované podobě, jakou se vyznačoval v dobách rozkvětu rodinného štěstí Kohlových, kdy bývala celá rodina pohromadě a kdy ještě žili také oba bratři paní Zity K. Dcera si uchovává ve svém nitru podobu matky, jež opravdu existovala ve chvíli, kdy se dcera s matkou vřele objímala a líbala. Obraz, který se jí už po léta zjevuje a rozpráví s ní. Původ obrazu je tedy datován okamžikem největšího mohutného citového vzmachu. Co z tohoto faktu mohu odvodit pro svoji psychoanalýzu? Je totiž docela možné, že obecný princip celoživotního štěstí člověka může být odvozen od jediné vrcholně šťastné události, zažité v raném dětském věku...
Přestože Freudovi nepomohl tento případ k potvrzení správnosti své psychoanalytické teorie, mohou nám být jeho psychoanalytické postřehy někdy užitečné pro objasnění některých psychologických mechanismů, uplatňujících se ve vztahu člověka k duchovým bytostem, jako jsou andělé. Především jde o to, že si člověk může svého anděla strážného různě pojmenovávat, nejčastěji po někom, na koho má člověk od dětství velmi příjemné vzpomínky. Rovněž tak může člověk spojovat svého anděla s představami a obrazy, spojenými s touto oblíbenou bytostí. A co víc, zřejmě také strážný anděl může při ochraně svěřené bytosti užívat k zjevení nějaké životně důležité zprávy toho obrazu, který je jí bytostně blízký, a na který je ta osoba vysoce citlivá.. Může buď dočasně přijímat cizí tělo v dané podobě a tak se někomu zjevovat, anebo může vtiskovat svůj obraz přímo do mysli člověka.
Během spojeneckých náletů byl Norimberk úplně rozbit. Norimberští židé byli vyhlazeni i se svými rodinami. Když se Zita dala vést radami, které jí vnukl anděl zjevující se v podobě její matky, bezpochyby zachránila život přinejmenším svým synům, kteří tak byli ušetřeni od nasazení do hroutící se hitlerovské armády.
Pět let po skončení války dostala Zita nové vnuknutí od zjevení podobající se její matce:
"Zito! Je čas k návratu do rodného Norimberka!"
Zita uposlechla a dala si tam postavit nový dům poblíž hřbitova, kde byla pochována její matka. Denně pak docházela k jejímu hrobu, aby tam dala do vázy čerstvé květiny.
Sedmého července roku 1955 se Zita probudila neobyčejně brzy ráno. Ucítila zvláštní volání matčiným hlasem:
"Probuď se, moje děvčátko! Vstávej!"
Prudce se zvedla z postele.
"Tvůj vnouček Hansi bude dnes dopoledne vážně ohrožen! Je třeba nad ním osobně bdít! Musíš něco podniknout!"
Šestiletý vnuk Hansi odjel před několika dny z Norimberka na prázdniny k Wolfovým, totiž k rodičům jeho otce. Zita se spěšně oblékla, objednala si telefonem taxi a jen se objevil, ihned odjela do Řezna. Bylo devět hodin ráno, když vstoupila do vily bankéře Wolfa, kde malý Hansi trávil šťastné prázdninové dny. Vrátný u vchodu do vily ji poznal a bez řečí ji pustil do velké zahrady.
"Můžeme mne doprovodit?" poprosila ho.
"S radostí! Jenom zamknu hlavní vchod."
Potom udiveně následoval paní Zitu Kreuzovou. Dobře věděl, že stará paní mívá podivná spojení s duchy, a proto bez váhání doprovodil spěchající rozrušenou dámu. Později mu to vyneslo uznání v podobě doživotní renty od pana bankéře Wolfa. Aniž věděla kam jí, zamířila paní Kreuzová přímo k bazénu. Voda se právě velmi vlnila. Její vnouček Hansi však už ležel na dně bez jediného pohybu a u hlavy se mu tvořil pramínek krve. Vrátný se sebe strhl sako a skočil do bazénu. V okamžiku vynesl z vody chlapce.
Později vyšlo najevo, že se po ránu koupající Hansi spatně odrazil od skokanského můstku, uklouzl a při pádu narazil hlavou na hranu bazénu a ztratil vědomí. Byl by se bezpochyby utopil, kdyby nezasáhla jeho babička Zita, či spíše prababička Gertruda, která už půlstoletí sloužila někomu z neviditelného světa andělů celé jejich rodině.
Hansiho tělíčko bylo vytaženo a podařilo ze chlapce zachránit. Bankéř Wolf, známý praktik, znovu přehodnotil svůj životní názor na svět a uznal, že jsou mezi zemí a Bohem neviditelné věci. Následkem této události s jejich vnukem Hansim pronikavě změnil svůj způsob života. Začal podporovat nakladatelství, vydávající knihy, zabývající se věcmi za hranicemi našich smyslů.
Když babička Zita Kreuzová v kruhu své početné rodiny v roce 1988 opouštěla tento svět, usmířená s Bohem i lidmi, pozvedla na smrtelné posteli ruku a zamávala kamsi do prázdna se slovy:
"Už přicházím za tebou, maminko, už jdu..."
Nato vydechla naposledy. Následovala na věčnost svou milovanou matku, snad i v tom okamžiku viděnou jejíma dětskýma očima jako mladou, laskavou a krásnou, oděnou v roztomilých hedvábných šatech. Nebylo pochyb, že paní Zita pospíchala za svou maminkou stejně ochotně, jako by právě začínala cestu za věčným štěstím.
3. Zamyšlení o posílání andělů ke službě
Bůh posílá některé anděly, aby sloužili. Někdo se nazývá poslem podle toho, že nějakým způsobem vychází od jiného, aby začal být tam, kde dříve nebyl, nebo tam byl jiným způsobem. Především je to znát z života božských Osob. Totiž Syn nebo Duch svatý je poslán, neboť vychází od Otce jako od svého původce; a začíná být novým způsobem, totiž milostí nebo přijatou přirozeností, a to tam, kde dříve byl ryzí Boží přítomností. Vždyť Bohu je vlastní všudypřítomnost, protože jako všeobecný činitel zasahuje svou silou všechno jsoucí, takže je ve všech věcech.
U anděla je tomu však jinak. Anděl není činitel všeobecný, nýbrž částečný. Proto nezasahuje celý vesmír, ale zasahuje jedno tak, že současně nezasahuje druhé. Z toho je jasné, že tělesná stvoření jsou řízena prostřednictvím andělů. Když má tedy něco nastat nějakému tělesnému stvoření andělským prostřednictvím, tehdy anděl připojí svou sílu k onomu tělesu, takže tam právě tehdy začíná být. A celé se to děje na Boží příkaz. Tak je anděl posílán Bohem.
Činnost, kterou vykonává poslaný anděl, pochází však od Boha jako prvního původce, z jeho pokynu a autority andělé jednají; tato činnost rovněž k Bohu míří jako k poslednímu cíli. Tím vzniká pojem služebníka: služebník je totiž jako rozumějící nástroj; přitom nástroj je pohybován od jiného a jeho činnost míří k jinému. Proto se činnosti andělů nazývají službami. Proto také se říká o andělích, že jsou posláni sloužit.
Rozumová činnost se jako taková nazývá ze dvou důvodů. Jednak proto, že se nachází v samotném rozumu, jako třeba nazírání. A taková činnost si nestanoví místo; ba podle sv.Augustina ani my nejsme na tomto světě, pokud myslí rozvažujeme něco věčného (O Trojici, IV) - Jednak se nějaká věc nazývá proto, že je řízena a uložena nějakým rozumem. A tak je jasné, že si rozumové činnosti někdy určují místa. Jasná vesmírná tělesa se vztahují k náplni andělova poslání podle nějakého řádu. Patří se přece, aby se nejvyšší těleso přidělilo takové přirozenosti, která je nade všemi tělesy. Anděl však nepřijímá žádnou náplň své služby od jasných těles vesmíru. A proto, i když se zrovna neukazuje u jasných těles vesmíru, nic tím nepozbývá na své smysluplnosti, jako ani vládce neztrácí nic na své vážnosti, když zrovna nesedí na trůně, jenž patří k jeho hodnosti.
Vnější zaměstnání nám nebrání v ryzosti nazírání. Činnosti se totiž věnujeme smyslovými silami, jejichž činnosti nejvíce ruší vypjatou činnost rozumu. Jenže anděl řídí své vnější jednání pouze rozumovou činností. Proto vnější úkony nijak nepřekážejí jeho nazírání. Proto sv.Řehoř praví, že když andělé vycházejí ven, nepostrádají radost vnitřního nazírání.
Andělé ve svých vnějších úkonech slouží hlavně Bohu, podružně lidem. Když totiž rozumový tvor (ať anděl nebo člověk) přilne k Bohu, ocitá se duchovně v jednotě s Bohem, a tím převyšuje každého tvora. (STh,I,112,1) Proto říká Apoštol: za vyšší se navzájem považují (Flp 2).
Jsou všichni andělé posílání sloužit?
Řád božské přirozenosti působí jak u andělů, tak v celém vesmíru, že nižší je řízeno vyšším. Jen z božského ustanovení se od tohoto řádu poněkud ustupuje v tělesných věcech, a to k vůli vyššímu řádu, pokud totiž je toho zapotřebí ke zjevení milosti. Totiž třeba to, že od narození slepý prohlédnul, že Lazar byl vzkříšen, bylo Bohem učiněno přímo, bez zprostředkující činnosti vesmírných těles. Avšak také andělé, dobří i zlí, mohou v těchto tělesných záležitostech konat něco vymykající se činnosti vesmírných těles, zhušťováním mraků v déšť či konáním něčeho jiného v tvorstvu. Bůh však bezpochyby může lidem něco zjevit i bez andělského zprostředkování. A také vyšší andělé mohou něco provést bez nižších pomoci nižších andělů. Na základě této úvahy se však někteří domnívají, že podle obecného zákona nižší nejsou Bohem posíláni, nýbrž jenom vyšší, kteří to konají skrze nižší, a jenom někdy to z Božího ustanovení konají vyšší andělé přímo.
To však není správné. Řád andělský se odvozuje z darů milostí. Ale řád milosti nemá žádný vyšší řád, pro který by tento řád měl opomíjet, jako se opomíjí řád přirozenosti kvůli řádu milosti. - Také je třeba vzít v úvahu, že se přírodní řád opomíjí při konání zázraků pro upevnění víry. Tato víra by se však neupevňovala, kdyby se opomíjel řád andělský, protože my bychom to nemohli vidět. - Kromě toho není ve službě Bohu nic tak velikého, co by nemohlo být vykonáno prostřednictvím nižších řádů. Proto sv.Řehoř praví, že ti, kteří hlásají nejvyšší pravdy, se nazývají Archandělé. Proto byl k Panně Marii poslán Archanděl Gabriel. To přece byla nejvyšší božská služba, jak se tamtéž uvádí. - A proto se prostě musí se sv.Divišem říci, že vyšší andělé nejsou nikdy posíláni k nějaké vnějškové službě.
Z poslání božských Osob je některé viditelné, které navazuje na tělesné stvoření, kdežto jiné neviditelné, které nastává podle duchovního účinku. Tak i v posílání andělů se některé nazývá vnější, totiž pokud je k vykonání nějaké služby na vnějších tělesných věcech; a k tomu nebývají posíláni všichni andělé, ale jen někteří. Jiné je vnitřní, podle účinků, které jsou v rozumu, když totiž jeden anděl osvěcuje druhého; a v tomto smyslu jsou posíláni všichni andělé.
Anděl, který byl poslán očistit prorokovy rty, byl podle sv.Diviše jedním z nižších andělů. Byl však nazván Serafem, tj.podněcující, protože přišel podnítit prorokovy rty.
Také se říká, že vyšší andělé sdělují vlastní dary, od kterých mají jména, prostřednictvím nižších andělů. Tak se tedy řeklo, že jeden Seraf očistil prorokovy rty, ne že by to učinil přímo sám, ale že to učinil nižší anděl jeho mocí. Tak se říká, že papež někoho rozhřeší, třebaže prostřednictvím jiného provede úkon rozhřešení. (STh,I,112,2)
Jsou posíláni všichni druhořadí andělé? (Panství, Síly, Moci)
Posílání k vnější službě přísluší vlastním způsobem andělovi, pokud z božského rozkazu pracuje na nějakém tělesném stvoření, což patří do výkonu služby Bohu. Vlastní poslání andělů se však ukazuje z jejich jmen. (sv.Diviš, O Nebes.hier.,VII) Proto jsou k vnější službě posíláni andělé těch řádů, v jejichž jménech lze rozumět nějaký výkon. Avšak v označení Panství není znát nějaký výkon, nýbrž jen určování a rozkaz o výkonech. Ale v označení jiných řádů je znát nějaký výkon: tak Andělé a Archandělé mají označení podle zvěstování. Síly a Moci se nazývají s ohledem k nějakým výkonům; také Vládci přísluší být první mezi ostatními pracujícími, uvádí sv.Řehoř. Proto těmto pěti řádům přísluší poselství k vnější službě, nikoli však čtyřem vyšším řádům (Vládci, Trůny, Cherubové, Serafové). (STh,I,112, 4)
Jsou lidé střeženi od andělů?
Podle povahy Boží prozřetelnosti se ukazuje ve všech věcech, že pohyblivé a proměnlivé je pohybováno a řízeno nehybným a neměnným činitelem: jako je všechno tělesné řízené prostřednictvím duchových podstat, a nižší tělesa tělesy vyššími. Ale také my sami jsme ve svých rozličných závěrech řízeni zásadami, kterých se pevně držíme. - Přitom je jasné, že v jednání se lidské poznání a vůle mohou různě měnit a odchylovat od dobra. A proto je nutné, aby byli lidem určováni strážní andělé k jejich řízení a vedení k dobru.
Člověk může svobodným rozhodováním nějak unikat zlu, ale ne dostatečně: má totiž slabou vůli k dobru v důsledku působení četných emocí. Podobně i všeobecné poznání přirozeného zákona, které je člověku přirozeně vlastní, vede nějak člověka k dobru, ale také nikoli dostatečně; dochází totiž k mnoha chybám při používání všeobecných zásad práva na jednotlivé úkony. Proto se říká: Myšlenky smrtelníků bázlivé, a nejisté je naše prozírání (Mdr 9). A proto je pro člověka nutná stráž andělů.
K dobrému skutku se vyžaduje dvojí: Předně, aby vůle mířila k dobru, což se děje pohotovostí mravní ctnosti. Za druhé, aby rozum nalezl patřičnou cestu k provedení dobra ctnosti, což Aristoteles přiděluje rozumnosti (opatrnosti). Pokud jde o první, Bůh přímo střeží člověka, když mu vlévá milost a ctnost. Pokud však jde o druhé, Bůh chrání člověka všeobecným poučením, které lidem zprostředkují andělé.
Jako se lidé odchylují od přirozených pudů přílišnou emocí, tak se také odchylují od vnukání dobrých andělů, k němž dochází neviditelně - osvěcováním lidí k dobrému jednání. Nelze tedy přičítat nedbalosti andělů, když někteří lidé zbytečně hynou, ale špatnosti lidí. - Ze zvláštní Boží milosti se andělé výjimečně zjevují lidem viditelně; podobně jako když se dějí zázraky mimo přírodní řád. (STh,I,113,1)
Jsou jednotliví lidé střeženi jednotlivými anděly?
Jednotlivým lidem jsou přidělováni jednotliví andělé ke stráži. Důvodem toho je, že stráž andělů je nějaké vykonávání božské prozřetelnosti vůči lidem. Jenže Boží prozřetelnost se uplatňuje jinak vůči lidem a jinak vůči jiným pomíjivým tvorům, protože mají odlišný vztah k nepomíjivosti. Lidé jsou totiž nepomíjiví, jak co do společného druhu, tak i co do vlastních tvarů jedinců, totiž rozumových duší; a to se o jiných pomíjivých tvorech nedá říci.
Dále je jasné, že Boží prozřetelnost se týká hlavně toho, co stále zůstává; kdežto pomíjivého se Boží prozřetelnost týká, pokud je uspořádává vůči tomu, co je trvalé. Boží prozřetelnost se tedy vztahuje k jednotlivým lidem, jako se vztahuje k jednotlivým rodům nebo druhům pomíjivých věcí. Ale podle sv.Řehoře jsou andělé rozličných řádů určeny rozličným rodům věcí; jako jsou Moci určeny k držení démonů, Síly ke konání zázraků v tělesných věcech. A je na místě, že různým druhům věcí vládnou různí andělé téhož řádu. Proto je také na místě, že se různých lidem předělují různí andělé strážní.
Určitému člověku se přiděluje strážce dvojím způsobem: Jedním způsobem, pokud je jednotlivým člověkem: a tak jednomu člověku přísluší jeden strážce. Druhým způsobem, pokud je částí nějakého sdružení, které má spravovat. Někdy však je anděl strážný přidělován lidem pro nějaké neviditelné a skryté poslání, které patří ke spáse jedinců vůbec. Tak jsou jednotlivým lidem přidělováni jednotliví strážní andělé.
Všichni andělé prvního řadu, jsou v něčem bezprostředně osvěcováni Bohem. Je však něco, o čem jsou Bohem bezprostředně osvěcováni pouze vyšší andělé a zjevují to nižším. Tak může být nějaký anděl v něčem osvícen od nějakého nejvyššího anděla, a v něčem zase od toho, který je přímo nad ním. A tak je možné, že nějaký anděl osvěcuje přímo člověka, a přesto má pod sebou ještě nějaké anděly, které osvěcuje.
Ač mají lidé stejnou přirozenost, přece je u nich rozdílnost, pokud jsou někteří božskou prozřetelností zaměřeni k většímu a jiní k menšímu. A tak může být větší službou střežit jednoho člověka než druhého. (STh,I,113,2)
Přísluší střežení lidí pouze nejnižším andělům?
Člověku se přiděluje stráž dvojím způsobem. Prvním způsobem se mu přiděluje zvláštní stráž, pokud je jednotlivému člověku přidělován jednotlivý anděl. A taková stráž je z nejnižších andělů, kterým podle sv.Řehoře přísluší zvěstování maličkostí; jenže ve službách andělů je maličkostí zajišťovat to, co patří ke spáse pouze jednoho člověka. - Druhým způsobem se zajišťuje obecná stráž. A ta se liší podle různých řádů, neboť čím je činitel všeobecnější, tím je příslušný anděl vyššího řádu. Tak třeba stráž množství lidí přísluší andělům z řádu Vládců, ba snad Archandělů, kteří jsou Vládci andělů; proto i Michael, který je Archandělem, je nazýván jedním z vládců. (Dn 10) Nad všemi tělesnými přirozenostmi drží stráž Síly, a nad démony drží stráž Moci. A zase nad dobrými anděly drží stráž Vládci, jak učí Řehoř.
Andělé vyššího řádu jsou přidělováni ke stráži těch, kdo jsou Bohem vyvoleni k vyššímu stupni slávy.
Ne všichni poslaní andělé drží zvláštní stráž nad jednotlivými lidmi; ale andělé některých řádů drží více či méně všeobecnou stráž.
Také někteří nižší andělé konají služby vyšších andělů, pokud mají nějaký podíl na jejich daru, a mají k službách vyšších andělů jejich sílu jako jejich vykonavatelé. A tak i nejnižší andělé mohou zkrotit démony. (STh,I,113,3)
Jsou strážní andělé určeni všem lidem?
Člověk, žijící ve světě, je na jakési cestě, po které kráčí do vlasti. Na té cestě je ohrožován různým nebezpečím, jak zevnitř, tak zvenčí, jak o tom svědčí žalmista: Na cestě, po které jsem kráčel, nastražili mi léčku (Ž 141). A proto, jako se lidem, kráčejícím po nejistě cestě, dávají strážci, tak i každému člověku na životní cestě se přiděluje strážný anděl. Když pak dojde na konec své cesty, bude mít v Božím království anděla spoluvládnoucího, nebo v pekle démona trestajícího.
Pokud jde o Krista, jako člověk byl bezprostředně řízen Božím Slovem: proto nepotřeboval strážného anděla. Z hlediska duše má přímé nazírání. Ježto však byl vybaven trpným tělem, procházel pozemskou životní cestou. Podle toho mu nepříslušel strážný anděl, který by byl nad ním, nýbrž anděl služebník, který mu byl podřízen. Proto se uvádí, že přistoupili andělé a sloužili mu (Mt 4).
Pokud jde o prvního člověka v původním životním prostředí, netrpěl žádným nebezpečím zevnitř, protože v jeho vnitřním životním prostředí bylo všechno správně uspořádáno. Byl však ohrožen zvenčí pro ďábelské nástrahy v okolním životním prostředí, jak ukázal výsledek. Proto musel mít strážného anděla. (STh,I,113, 4)
Je strážný anděl přidělen člověku od narození ?
Na tuto otázku je dvojí názor: někteří totiž tvrdí, že strážný anděl je člověku přidělen od chvíle křtu, kdežto jiní tvrdí, že už od narození. Dobrodiní, která člověk dostává, protože je křesťan (např. přijímání Nejsvětější Svátosti), začínají od křtu. Avšak ta dobrodiní, která Bůh dává člověku s rozumovou přirozeností, se mu poskytují tehdy, když se narodí s takovou přirozeností. A takovým dobrodiním je stráž andělů. Proto má člověk už od narození přiděleného strážného anděla.
Andělé jsou přidělováni ke službě, a ti mohou účinně sloužit pouze těm, kdo mají podíl na spáse, s ohledem k poslednímu účinku stráže, jímž je dosažení podílu. Neodpírá se však ani jiným, třebaže u nich nedosahuje takového účinku, aby byli přivedeni ke spáse. Přesto služba strážných andělů je u nich účinná, když je odvede od mnohého zla.
Služba strážného anděla je sice zařízena k osvěcování poučováním, jako k poslednímu a hlavnímu účinku. Přesto má ale mnohé jiné účinky, které patří dětem: totiž krotit démony a zabraňovat jim ve škodlivém působení jak na těle, tak na duchu.
Dokud je dítě v mateřském lůně, není docela odděleno od matky, nýbrž přes pupeční šňůru je poněkud její částí; jako i ovoce, visící na stopce, je částí stromu. Proto lze právem říci, že strážný anděl matky střeží i plod, který je v jejím lůně. Sotva je ale při narození oddělen od matky, je mu přidělen jeho strážný anděl. (STh,I,113,5)
Opouští někdy strážný anděl člověka?
Stráž andělů je nějaké vykonávání božské prozřetelnosti, konané na lidech. Přitom je jasné, že ani člověk ani žádná jiná věc se docela nevymyká božské prozřetelnosti: když totiž má nějakou účast na bytí, tedy podléhá všeobecné prozřetelnosti, týkající se jsoucen. Pokud některý člověk dopouští, aby jiný člověk trpěl nějakým nedostatkem buď za trest nebo pro nějakou vinu, potom se říká, že člověk dle řádu své prozřetelnosti opouští člověka. - Podobně se dá říci, že anděl strážný nikdy docela neopouští člověka, ale někdy jej v něčem opouští, pokud nezabrání, aby byl vystaven nějakému trápení dle Božího soudu nebo aby neupadl do hříchu. A podle toho jsou Babylon a Izrael nazývány opuštěnými od andělů, protože jejich strážní andělé nezabránili jejich pádu do utrpení.
Třebaže strážný anděl někdy opustí člověka místně, přesto ho neopouští co do účinku střežení. Třebaže je totiž v nebi, poznává, co se děje s člověkem, a nepotřebuje časové údobí k místnímu pohybu, nýbrž se může hned dostavit. (STh,I,113,6)
Trápí se strážný anděl zlem svého svěřence?
Andělé netrpí ani hříchem, ani tresty lidí. Vždyť smutek a bolest pochází dle sv.Augustina z toho, co odporuje vůli. Jenže na světě se neděje nic, co by odporovalo vůli andělů a jiných blažených, protože jejich vůle je souladu s řádem božské spravedlnosti. Na světě se ovšem děje pouze to, co činí nebo dopouští božská spravedlnost. Prostě se tedy na světě neděje nic proti vůli blažených. Dobrovolné je dle Aristotela prostě to, co někdo chce v jednotlivosti, jak se to děje s ohledem na vše, co ho obklopuje, ačkoli všeobecně vzato by to dobrovolné nebylo: jako třeba plavec nechce vyhazovat zboží do moře, když uvažuje všeobecně, nýbrž to chce s ohledem na záchranu vlastního života. Takže je to spíše dobrovolné než nedobrovolné. Stejně tak andělé všeobecně nechtějí hříchy a tresty lidí, avšak chtějí, aby se v tom zachovával řád božské spravedlnosti, podle něhož někteří podléhají trestům, když se dopouštějí hříchu.
Jak při hříchu, tak při pokání lidí zůstává andělům jeden důvod radosti, totiž splnění řádu božské prozřetelnosti. (STh,I, 113,7)
|
Telefonní výzva
Pan John Mills vystudoval psychologii a psychiatrii, a dosáhl též doktorátu na nejlepší americké univerzitě v Harvardu. V další praxi neudělal své univerzitě hanbu. Projevil se jako vysoce inteligentní muž s širokým, dá se říci světovým rozhledem. Rozhodně nepatřil mezi ty četné "specialisty", kteří s výjimkou svého oboru neznají žádný jiný a snaží se jen získávat tučné honoráře ze zakomplexovaných paniček, usilujících především o to, aby vyhlížely mladší a štíhlejší než jejich vlastní dcery, a působily dojmem nesmírně důležitých.
Není pochyb, že také dr.Mills se nevyhnul léčbě zámožných dam, o nichž věděl, že se jim nedostává zasloužené pozornosti ze strany jejich manželů, zaneprázdněných "děláním peněz a kariéry". Přesto však věnoval své léčebné působení také docela chudým pacientům, z nichž některé označoval za vskutku velmi podivuhodné osobnosti.
Uprostřed léta roku 1973 vstoupila do jeho ordinace asi osmatřicetiletá, nezámožná, štíhlá a velmi atraktivní žena. Ohlásila se jako Susan Burnsová. Ukázalo se, že je velmi vzdělaná a také dost přičinlivá. Vystudovala na jisté koleji zvláštní obor techniky, ale pak se vlastním přičiněním naučila německy a francouzsky. To je u rozené Američanky něco krajně neobvyklého. U obyvatel USA totiž převládá názor, že Francie a Německo jsou nějaké zaostalé státy kdesi v zámoří.
Každopádně se Susan zdála dr.Millsovi od prvního setkání velmi sympatická, protože s ní mohl o mnoha otázkách, a neodejít s pocitem promarněného času. Snad proto jí také účtoval jen směšně nízké honoráře a za některá sezení jí nepočítal vůbec nic. Z jakého důvodu navštěvovala jeho ordinaci? Trápila se kvůli závažnému životnímu sporu: měla dvě dospívající dcery a manžela, se kterým už dávno přestala manželsky žít.
"Co mám dělat? Mám ho opustit a vystavit své děti citovému strádání anebo mám spíše zatnout zuby a nebrat ohled na svůj vlastní milostný život a nechat se trýznit žárlivostí mého muže, kterého jsem si dávno přestala vážit?"
A to jsou taková dilemata, na jejichž řešení zůstal dr.Mills se svou psychoanalýzou v koncích. V takových případech tvrdil svým pacientům, že každé řešení vyjde nastejno, a že čas, který je v životě nejdůležitější, se beztoho nezastaví ani nejrafinovanější strategií.
Jednoho dopoledně v září roku 1973, když byli dr.Mills a Susan v plném rozhovoru, Susan se z ničeho nic najednou zarazila, pak ukázala na telefon v ordinaci a řekl:
"Volá vás váš bratr."
"Bratr? - Jak to?" divil se, protože telefon nezvonil. "Ten žije v Utahu. Už několik let jsem s ním nemluvil. Snad ani nezná moje telefonní číslo..."
Zavrtěla hlavou. Nato uběhlo několik vteřin. V tom však opravdu zazvonil telefon, a když dr.Mills zvedl sluchátko, překvapením skoro oněměl. Uslyšel totiž hlas svého bratra. Ten mu s pohnutým hlasem sděloval:
"Johne, opustila mne žena. Přijeď na pohřeb. Bude se konat..."
Susan Burnsová předtím ovšem vůbec nevěděla, že dr.Mills má nějakého bratra, který je ženatý a žije v Utahu. Nedovedla vysvětlit, jak se to dozvěděla. Pocítila prostě najednou zvláštní impuls, který ji vedl říci to, co řekla.
Každý z nás mívá občas tušení, že ho někdo blízký či známý zavolá, a opravdu, najednou se rozezvučí telefon, a na druhém konci drátu se ozve hlas člověka, na kterého jsme těsně předtím mysleli. Psychologové to řadí do parapsychologie jako projevy telepatie. Taková telepatie, a zvláště telefonní telepatie se vyskytuje většinou jen v případech osob, které jsou si myšlenkově a citově blízké. Avšak co si myslet o paní Susan Burnsové, která vůbec nic netušila o existenci inženýra Millse v Utahu. Přesto ji "napadlo", že zavolá, a to zřejmě v okamžiku, kdy bratr d.Millse v Utahu vzal do ruky sluchátko, vybavil si v paměti podobu svého bratra, který seděl ve své ordinaci v osmnáctém patře newyorského mrakodrapu...
"To se mi stává", vysvětlovala Susan. "A někdy to bývá daleko složitější a záhadnější..."
"Povězte mi o některých takových případech."
A tak vyprávěla dr.Millsovi o všech záhadách, které se jí během několika let přihodily právě s telefonem.
"Tak třeba asi před rokem jsem odcestovala do Chicaga. Jela jsem tak, ale svému manželovi jsem o tom nechtěla říci. Snažila jsem se, aby se to v žádném případě nedozvěděl."
"Z jakého důvodu?"
"Pozval mne tam jeden dávný známý ze studií. Poznala jsem ho před dvaceti lety. Prožili jsme spolu za studií... zkrátka taková moje první láska."
"Rozumím. Nechtěla jste tedy, aby se o tom manžel dozvěděl."
"Nevíte, jak je žárlivý. Vyváděl by jako pominutý! - Na druhé straně mi ale cosi napovídalo, že stará láska nerezaví. Snad jsem i domýšlela, že se to dávné milostné kouzlo z mladých let nějak vrátí, a že začne zase vzplaneme onou nezapomenutelnou láskou. - Ano, toužila jsem tehdy po lásce tak silně, že jsem neváhala otevírat a nahlížet do některých jejích zamčených komnat. Dcerám jsem před odjezdem řekla, že letím na dva dny k nemocné tetě do Washingtonu. A ta mi měla dělat alibi. Manželovi jsem neřekla nic...
"A co se stalo?"
"Vystoupila jsem v Chicagu z letadla a před letištní halou jsem chvíli napjatě čekala, až se objeví spolužák Charlie. Přemýšlela jsem, zda ho zklamu svou proměnou více než on mne. To víte, dvacet let je dvacet let..."
Když Charlie dlouho nejel, jak jsme měli domluveno, přistoupila k telefonnímu automatu u stanoviště taxíků, aby zavolala do jeho bytu. Telefonních automatů zde bylo celá řada. Už chtěla vejít do vzdálenější volné telefonní budky, když tu se najednou přímo před ní uvolnilo místo, od něhož odstoupila starší dáma se slovy:
"Pořád mají obsazeno."
Susan odložila tašku a vytáhla z kapsy Charlieho visitku. Sotva však natáhla ruku k telefonnímu sluchátku, a chystala se vytočit číslo, telefonní aparát se hlasitě sám rozezvonil. Zvedla tedy sluchátko, přiložila je k uchu a řekla nesměle:
"Haló?"
V příštím okamžiku se málem skácela na chodník. Na druhém drátu, vzdáleném přes tisíc mil, uslyšela hlas svého manžela Jacka, který jí telefonoval z práce.
"Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš?" dotazoval se. "Holky mi řekly, že letíš k tetičce..."
"Jak jsi vytočil tohle číslo?" zeptala se, když konečně nabrala dech.
Nevěděl. Prostě na ni od rána intenzívně myslel a potom však úplně mechanicky sluchátko služebního telefonu a pln žárlivosti a rozčílení mechanicky vytočil jakési dlouhé číslo. Vůbec ho ale nepřekvapilo, že se mu jeho žena na druhém konci ozvala. Chtěl vědět, jestli s ním a s dcerami pojede na víkendový výlet...
Desítky takových podivných, lidsky nevysvětlitelných záhadných příhod s telefonní aparáty, které se staly Susan Burnsové, zapsal dr.Mills do anamnestického deníku. Jednu stejně nevysvětlitelnou však zažil spolu s ní na vlastní kůži ještě dne 7.ledna 1974, Ten den totiž pozval paní Burnsovou na oběd. Restaurace, kam obvykle chodíval, byla však nečekaně uzavřena v důsledku nějaké závažné poruchy. Majitel restaurace J.T.Bull odtud zrovna odcházel, a omlouval se dr.Millsovi:
"Je mi to líto, ale restaurace je mimo provoz. Kdybyste neměli nic proti tomu, svezl bych vás autem o pár bloků dál, do hospůdky svého známého."
Doktor i Susan souhlasili, a tak se za chvíli ocitli v útulném restaurantu, kde voněly květiny a čerstvě nakrájená zelenina. Ani dr.Mills, ani Susan tu nikdy nebyli a vůbec ani netušili, že tu nějaký takový podnik existuje.
Doktor Mills a paní Burnsová zde spolu vesele rozprávěli a popíjeli aperitiv, když najednou zaslechli zvonění telefonu z kuchyně. Zvedl jej číšník a udiveným hlasem komusi odpovídal. Poté sluchátko odložil na desku a zavolal do lokálu:
"Je zde, prosím, pan doktor Mills?"
"Ano, to jsem já", ozval se překvapeně Mills. Byl velice udivený. A jak by ne. Vždyť vůbec nikdo nemohl vědět o tom, že se ocitne právě v této restauraci, když ani on sám to ještě před malou chvilkou také netušil. Vstal od stolu a přešel jako v tranzu k telefonnímu přístroji.
Telefonovala mu Jane Frazerová, neurastenická pacientka, která mu každoročně posílala šeky nejméně na dvacet tisíc dolarů. Bez dlouhých zdvořilostních frází chtěla okamžitě vědět, jak se má zachovat, když po včerejší přísné dietě přibrala půl libry a zdálo se jí, že má u očí novou vrásku. Doktor Mills ji však důrazně přerušil:
"Moment! - Počkejte, madame! - Kde jste získala tohle telefonní číslo?"
"Jak to, pane doktore", podivila se Frazerová, "Copak vám nevolám do vaší ordinace?"
"Vůbec ne. Právě totiž, madame, obědvám v restauraci White Horse..."
"Tu neznám. - Ale pak tedy nechápu..."
"Já také ne, madame", vykoktal Mills a s omluvou zavěsil.
Když se vrátil ke stolu zmaten a rozrušen, nemohl najít slov, aby Susan Burnsové vysvětlil, že se mu s telefonem stalo právě to, co se často stává jí.
"Volala vám paní Frazerová, že?" usmála se Susan, když usedal.
"Cože?! Vy ji znáte?" divil se, protože jméno své pacientky při telefonním hovoru vůbec nevyslovil.
"Ne, ale vím, že vám volala", odpověděla Susan, "Myslím, že její křestní jméno je Jane?"
"Samozřejmě, že se jmenuje Jane", řekl ztichle.
"A nosí azurově zelené šaty? Také dnes je měla na sobě."
Dr.Mills na Susan vytřeštil oči a vyhrkl:
"Hm. - Jak to můžete všechno vědět?"
Zavrtěla nechápavě hlavou:
"Prostě to vím."
4. Zamyšlení o pohybu andělů v prostoru a čase
Nachází se anděl na místě?
Andělu odpovídá, aby byl na místě, ale stejně se říká, že je na místě anděl a těleso. Těleso se totiž na místě nachází tím, že je přiloženo na místo podle velikosti rozměru. Rozměrná velikost však u andělů není, ale je v nich síla velikosti. Když se tedy nějak uplatní andělská síla v nějakém místě, říká se, že anděl je na tělesném místě. Z toho je jasné, že se anděl nepřiměřuje tělu nebo že má nějakou polohu. To totiž odpovídá umístěnému tělesu jako rozlišenému rozměrovou velikostí. Stejně tak nelze tvrdit, že by anděl byl nějak sevřen místem. Vždyť netělesná podstata, dotýkající se svou silou tělesné věci, svírá či objímá tuto věc, ale není od ní objímána: tak je duše v těle jako objímající, ale nikoli jako sevřená. A tak lze říci, že anděl se nachází na tělesném místě, nikoli že by byl od něho objímán, nýbrž že ho objímá. (STh,I,52,1)
Může být anděl zároveň na více místech?
Zatímco Boží síla a podstata je nekonečná a je to všeobecná příčina všeho, takže se svou silou všeho dotýká a není pouze na více místech, nýbrž je všudypřítomný. Naproti tomu anděl je v tomto směru konečný. Protože je andělova síla konečná, nevztahuje se na všechno, nýbrž jenom k jednomu určitému jsoucnu. Jako se všechno jsoucno jako nějaké jedno vztahuje k všeobecné Boží síle, tak i nějaké jednotlivé jsoucno se vztahuje jako nějaké jedno k síle anděla. A ježto je anděl na místě uplatněním své síly na místě, plyne z toho, že není všude ani na více místech, nýbrž pouze na jednom místě.
V tom se ovšem někteří lidé dost mýlí. Někteří lidé se totiž nemohou povznést nad obraznost, takže se při uvažování o nedělitelnosti anděla na způsob nedílnosti bodu domnívají, že anděl může být jedině v místě bodu. V tom se ovšem jasně mýlí, (Podobně jako se mýlí ti, kteří si takto naivně kladou otázku, kolik andělů se vejde do jednoho bodu nebo na špičku jehly.). Vždyť bod je nedělitelno, mající polohu, kdežto anděl je nedělitelno, vymykající se rodu velikosti a polohy. Takže není nutno, aby mu bylo určeno jedno místo, nedělitelné co do polohy, ale buď dělitelné nebo nedělitelné, větší nebo menší, pokud dobrovolně uplatňuje svou sílu vůči tělesu většímu nebo menšímu. Takže mu místně odpovídá celé těleso, k němuž se upíná svou silou.
A přesto není třeba, aby anděl byl všude, pokud některý pohybuje vesmírem. A to předně proto, že jeho síla se uplatňuje pouze k tomu, co je prvotně od něho pohybováno: je jedna část vesmíru, v níž je prvotně pohyb, totiž část východní, proto také Aristoteles přisuzuje sílu pohybující vesmírem východní části. (Fysic,VIII) Za druhé proto, že filozofové nestanoví, že by jedna oddělená podstata (anděl) pohybovala bezprostředně všemi vesmírnými tělesy. Proto není třeba, aby byla všude.
Je tedy jasné, že jinak se nachází na místě těleso, jinak anděl a jinak Bůh. Vždyť těleso je na místě objímáno, protože je souměrné s místem. Anděl je však na místě nikoli tak, že by byl od něj objímán, nýbrž tak, že je sám objímá a zaujímá, protože není souměrný s místem, takže je na jednom místě, protože není na jiném. Bůh pak není ani objímán nějakým místem, ani neobjímá nějaké místo, protože je všude. (STh,I,52,2)
Může být více andělů na stejném místě?
Dva andělé nemohou být zároveň na jednom místě, protože je vyloučeno, aby jedna a táž věc měla bezprostředně dvě celkové příčiny. A to patrné ve všech rodech příčin: je totiž pouze jeden nejbližší tvar jedné věci a jeden nejbližší hybatel, třebaže může být být více vzdálených zprostředkujících hybatelů. - A nelze tu připomínat, že mnozí táhnou jednu loď, protože žádný z nich není dokonalým hybatelem, protože síla jednotlivého hybatele nestačí k pohybu, ale všichni zároveň jsou místo jednoho hybatelem, pokud se síly jich všech sečtou k vykonání jednoho pohybu. - Proto, když se praví, že anděl je na místě tím, že jeho síla se bezprostředně stýká s místem tak, že je dokonale objímá, tedy může být jeden jeden anděl na jednom místě.
Přítomnosti více andělů na jednom místě nebrání vyplňování místa, nýbrž jim v tom brání jiná příčina. (STh,I,52,3)
Může se anděl místně pohybovat?
Dobrý anděl se může místně pohybovat. Avšak jako anděl je na místě jiným způsobem, než těleso, tak to platí o jejich místním pohybu. Těleso je totiž na místě tak, že je objímáno místem a je s místem souměrné. Proto je třeba, aby také místní pohyb tělesa byl souměrný s místem a byl určen požadavky místa, a to má svůj dopad i v pohybu tělesa, ve smyslu dříve nebo později (Fysic.,IV). - Avšak anděl se nenachází na místě jako souměrný a objímaný místem, nýbrž spíše jako objímající. Proto není třeba, aby andělův místní pohyb byl souměrný s místem, ani aby podléhal místním požadavkům, ani aby odvozoval vlastní souvislost podle místa, nýbrž je pohybem bez souvislosti. Anděl totiž zaujímá místo pouze stykem, uplatněným silou. Proto je nutné, aby andělův místní pohyb byl tvořen pouze různými postupnými styky s různými místy, ale nikoli současnými, protože anděl nemůže být současně na více místech. Takové styky pak nemusejí být souvislé.
V takových stycích se však může vyskytnout jistá souvislost. Andělovi totiž nic nebrání označit místo, dělitelné pro styk jeho síly, jako se tělesu označuje dělitelné místo pro styk jeho velikosti. Proto tak, jako těleso postupně a ne zároveň opouští místo, kde bylo dříve, a odtud se také odvozuje souvislost jeho místního pohybu, tak také anděl může postupně opouštět dělitelné místo, kde byl dříve, a tím jeho pohyb bude mít souvislost. A může také naráz opustit celé místo a ocitnout se na celém jiném místě, takže jeho pohyb bude bez souvislosti.
Na začátku svého souvislého pohybu je anděl na celém dělitelném místě, od něhož se začíná pohybovat. Sotva je však v samotném pohybu, nachází se v části prvního místa, které opouští, a v části druhého místa, které zaujímá. To, že anděl může zaujmout část dvou míst, přísluší andělu z toho, že může zaujmout dělitelné místo uplatněním své síly, jako těleso přiložením své velikosti. Co z toho vyplývá? Pro těleso, pohyblivé podle místa, z toho vyplývá, že je dělitelné co do velikosti. Pro anděla z toho zase vyplývá, že jeho síla může být uplatněna vůči něčemu dělitelnému. (STh,I,53,1)
Prochází anděl středem?
Místní pohyb anděla může být souvislý a nesouvislý. Pokud je souvislý, tedy se anděl nemůže pohybovat od jednoho kraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Pokud ale andělův pohyb není souvislý, tedy je možné, že přejde od nějakého kraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Pokud andělův pohyb není souvislý. neprochází všemi prostředky. Pohybovat se od kraje ke kraji, aniž by musel projít prostředkem, může jedině anděl, ale nikoli těleso. Těleso je totiž odměřováno a objímáno místem; proto se při svém pohybu musí řídit zákony místa. Andělova podstata však nepodléhá místu tak, že by byla místem objímána, nýbrž přesahuje místo, takže objímá místo. Proto je v moci anděla směřovat k místu, jak chce, buď přes prostředek, nebo bez prostředku. (STh,I,53,2)
Děje se andělův pohyb v okamžiku?
Někdo říká, že se andělův pohyb děje v okamžiku. Říká totiž, že pohybuje-li se anděl z jednoho místa na druhé, tedy v celém předcházejícím čase je anděl na konci místa, od něhož se pohybuje, kdežto v posledním okamžiku onoho času je na koncem místa, k němuž míří. Takže není třeba, aby byl nějaký prostředek mezi dvěma konci, jako není žádný prostředek mezi časem a koncem času. Ale mezi dvěma nyní v čase je čas prostřední; proto tvrdí, že nelze označit poslední nyní, na němž byl na konci a od něhož, jako při záblesku nelze určit poslední okamžik, kdy by prostředí bylo temné; ale může se určit poslední čas, takže na konci onoho času září světlo. A tak osvětlení či záblesk představují okamžitý pohyb.
Jenže o to se přece v dané otázce nejedná. V pojmu klidu je totiž obsaženo, že klidné je stejně nyní a dříve, a proto i v každém nyní v čase, měřícího klid, je klidné v prvním nyní, v v prostředním nyní i v posledním nyní, zkrátka v každém nyní. Ale v pojmu pohybu je obsaženo, že to, co se pohybuje, má se jinak nyní a dříve; a proto v každém nyní času, měřícího pohyb, pohyblivé je v jiném a zase jiném uzpůsobení, takže je nutné, aby v posledním nyní mělo tvar, jaký dříve nemělo. Z toho je jasné, že spočívat po celý čas na něčem, třeba na bělosti, znamená být na tom v každém okamžiku onoho času; není tedy možné, aby něco po celý předešlý čas spočívalo na jednom konci, a potom v posledním okamžiku onoho času bylo na druhém konci. Avšak je to možné, při pohybu, protože pohybovat se po celý nějaký čas znamená nebýt ve stejném uzpůsobení v každém okamžiku onoho času. Tedy všechny tyto okamžité změny jsou na konci souvislého pohybu: jako osvětlení je koncem místního pohybu osvětlujícího tělesa. - Avšak místní pohyb anděla není koncem nějakého jiného souvislého pohybu, nýbrž je sám sebou a nezávisí na žádném jiném pohybu. Proto se nedá říci, že po celý čas je na nějakém místě, a v posledním nyní je na jiném místě. Musí se však označit nyní, ve kterém byl naposled na předešlém místě. Kde je však mnoho postupných nyní, tam je nutně čas, protože čas je pouze počítání dřívějšího a pozdějšího v pohybu.
Proto platí, že andělův pohyb je v čase. Andělův pohyb je v souvislém čase, pokud je jeho pohyb souvislý, nebo je v nesouvislém čase, pokud pohyb anděla je nesouvislý; andělův pohyb se totiž může dít obojím způsobem, a souvislost času vyplývá dle Aristotela ze souvislosti pohybu (Fysic.,IV)
Ale ten čas, ať je souvislý nebo ne, není totožný s časem, kterým je měřeno všechno tělesné.
Není-li čas andělova pohybu souvislý, nýbrž je nějakou následností těch nyní, nebude v poměru k času, který měří pohyb těles, jenž je souvislý, ježto není stejného rázu. Je-li však souvislý, může sice být v poměru k času, ale nikoli pro poměr pohybujícího a pohybovaného, nýbrž pro poměr velikostí, v nichž je pohyb. A mimo to rychlost andělova pohybu nezávisí na velikosti jeho síly, nýbrž je určena jeho vůlí.
Čas andělova bytí může být nesouvislý. A tak anděl v jednom okamžiku může být na jednom místě a v jiném okamžiku na jiném místě, aniž by byl nějaký prostřední čas. - Je-li však andělův čas souvislý, v celém čase před posledním nyní vymění nekonečně mnoho míst. Je však částečně na jednom ze souvislých míst a částečně na jiném, ne že by jeho podstata byla dělitelná, nýbrž proto, že jeho se síla přiloží k části prvního místa a k části druhého. (STh,I,53,3)
|
Kouzlo slečny Valerie
Marie Terezie z rodu Habsburků byla od roku 1745 římsko - německou císařovnou. Za její vlády byly provedeny četné reformy, směřující k upevnění centralizované absolutistické monarchie. Její nejstarší syn Josef II. zpočátku spoluvládl se svou matkou, a po její smrti vládl sám. Ještě předčil svou matku v počtu a pronikavosti reforem, jimiž omezil moc katolické církve, zrušil kláštery, podporoval světské školy a současně i důslednou germanizaci celé monarchie, atd. Josef II. byl z psychologického hlediska velmi zajímavou osobností. Vyrůstal ovšem po boku své matky - silné a autoritativní osobnosti. To je okolnost, která výrazně pozměňuje a poznamenává mužskou osobnost nejen v aristokratických kruzích, ale i v rodinách docela neurozených. Přílišná převaha matky a neochota ke kompromisu vnáší časem do každé chlapecké povahy jistý rozpor, který se může později projevit zejména nevyrovnaným vztahem dospělých synů vůči ženám...
Císař Josef II. byl nepochybně vzdělaný, inteligentní, ctižádostivý a v mládí patrně i dost přitažlivý a sympatický muž. Jeho vychovatelem byl hrabě Karel Salm-Reifferscheidt, později kníže. Byl to tentýž hrabě Salm, který podnítil založení spolku Zur aufgehenden Sonne im Orient v Brně dne 13.ledna 1782. Zaměření Josefovy výchovy bylo dáno zaměřením hrabě Salma. Byl to nepochybně člověk s rozsáhlými vědomostmi z mnoha oborů. Jak dokazují jeho rukopisné poznámky na zámku v Rájci nad Svitavou, choval velké sympatie k postavám jako byl Cagliostro a rád se oddával teosofii.
"Kdo chce být šťastný, musí vládnout nad hvězdami", tvrdil hrabě Salm. Přitom se s vážnou tváří zamýšlel nad způsobem, jak s pomocí hvězd a planet a vyřčených magických zaklínadel vyzvedávat poklady a zaklínat duchy. Na rájeckém panství tedy nikoho nepřekvapovalo, jestliže hraběcí syn se svým hofmistrem Bláhou za temné noci, uprostřed jezera zaklínal a snažil se vyvolat ducha své předčasně zesnulé matky...
Josef II. byl od dětství připravován na své vladařské poslání. Když ho však na prahu dospělosti učinila Marie Terezie spoluvládcem, byl Josef velmi zklamán. Sloužil pak totiž jako matčin druhořadý poradce, zatímco matka vládla i nadále sama, a to krajně autoritářsky. Dvacet let své dospělosti stál Josef ve stínu moci své matky, aniž směl účinně zasáhnout do zatuchlého a zkostnatělého tělesa habsburské monarchie.
Jakýpak jsem spoluvládce? Vysmíval se Josef svému spíše čestnému titulu. Většinou totiž jenom přihlížel matčiným rozhodnutím, ale ve skutečnosti nikdy nepohnul její vůli k tomu, aby mu poskytla byť sebemenší účast na vládě, aniž by si nezachovávala kontrolu a možnost zvrátit jeho pokus o sebeuplatnění. Nesměl tudíž uskutečňovat ony změny v duchu osvícenství, o nichž snil od mládí. Arcivévoda Josef, následník trůnu, nedokázal totiž ještě krátce před svou čtyřicítkou ovlivňovat chod habsburské říše tak, jak by si přál, a změnit její Leerlauf čili chod naprázdno, jak její nefunkčnost nazýval. Když pak Marie Terezie zesnula (1780) a tehdy už skoro čtyřicetiletý Josef se stal skutečným absolutistickým panovníkem evropské velmoci, vrhl se až příliš překotně a bezhlavě do vysněných změn. Tyto změny pak uvedly felix Austria (šťastné Rakousko) do nebývalého zmatku. během svého devítiletého samostatného panování vydal císař Josef II. na šest tisíc dekretů a výnosů. Odněkud se rozléhal ďábelský smích, odjinud zase kletby a proklínání. Na rozdíl od Kounice, který vůči zednářům zaujímal nedůvěřivý až ironický postoj, Josef II. jim ponechal úplnou volnost. Teprve zmohutnělé vystoupení neprivilegovaných, středních vrstev prostřednictvím lóží, vyneslo na veřejnost myšlenky a hnutí, přesahující meze Josefova osvícenského absolutismu. Pokusil se tomu zabránit: zahájení budování sítě policejní ředitelství v zemských městech ke kontrole veřejného mínění, a pak zákaz lóží kromě jediné. Příval z otevřených hrází se už nedal zastavit...
Josefova reformační politika už v závěru jeho vlády definitivně zkrachovala. To si předčasně vyžilý muž uvědomil na smrtelné posteli, takže nakonec opouštěl tento svět velmi zklamán a znechucen. Navíc nabyl přesvědčení, že se z jeho smrti budou radovat nejen nepřátelé, ale také jeho nejbližší spolupracovníci a rodinní příslušníci. Kdo se totiž postaví proti Bohu, a to i pod záminkou lidské svobody, ten se dříve nebo později zákonitě postaví proti každému člověku.
Odhadoval to správně. V Uhrách se císařova smrti dokonce oslavovala bouřlivými manifestacemi. Mnozí děkovali Bohu, že císařovou smrtí konečně zbavil zemi zhoubného vlivu okouzlující slečny Valerie...
Pokud chceme objevit spolehlivý klíč k jakékoli osobnosti, musíme odhalit její duchovní život, prostředí jejího dětství, avšak také zkoumat oblast jejího života citového a erotického. Pokud to učiníme v případě císaře Josefa II., dobereme se kromě poznání intimních stránek proslulého evropského panovníka také k velmi podivným záhadám, a objeví se před námi lidsky nevysvětlitelné okolnosti jeho panování... Přitom zde nejde o samotný josefinismus, protože setrvačnost jím uvolněné laviny, daleko přesáhla samotného Josefa II.
Nadvláda matky, které se Josef nevymkl ani v pokročilém věku, byla u něho nesporná. Josefův otec byl František Lotrinský, hlasatel osvícenských ideálů. Přivedl na vídeňský dvůr řadu bezvěrců. Někteří z nich se podíleli na Josefově výchově. Jeho svéhlavost při výchově napravovali tak, že břichomluvec za závěsem ho opravoval, což Marie Terezie vydávala za hlas nebes. Josef se poprvé oženil poměrně brzy. Jeho manželkou se stala Isabela Parmská. Ta však velmi mladá zemřela a také jediné jejich dítě záhy zemřelo. To v Josefově duši způsobilo katastrofu. Tehdy ještě arcivévoda Josef se cítil zoufale osamělý. A jak by ne. Vždyť doopravdy nebyl žádným křesťanem. Jeho navenek předstíraný katolicismus znamenal jen zcela užitkové ztotožňování se se zpuchřelým katolickým nátěrem rakouské monarchie. Zoufalost osamělosti Josefa II. pocítili na vlastní kůži všichni rodinní příslušníci, služebnictvo, státní úředníci. Vždyť bezprostředně právě na ně bolestně doléhala proměna dosud velmi spolehlivého a sympatického muže v rozervaného zoufalce.
Když Josef tak záhy ovdověl, nevzdal se ovšem radostí světské lásky. Už za tři měsíce po pohřbu Isabely Parmské mu jeho komorník Vavřinec přiváděl do ložnice četné milenky. Jak se to stalo, že následník trůnu tak brzy odložil smutek, který ho tolik zranil? Vždyť Isabela Parmská byla nádherná, snědá krasavice. A třebaže mu tato nevěsta byla vybrána s ohledem na dynastické záměry a kvůli sblížení Rakouska s Francií, Josef II. k ní pocítil silnou náklonnost a velmi se na ni upnul.
Krátce po její smrti však Josef objevil v Isabelině pozůstalosti dopisy, které s ním otřásly. Vycházelo z nich najevo, že jeho nebohá manželka udržovala kontakt s jeho vlastní sestrou Marií Christinou. A nebyly to je korespondenční styky. Obsah listů mladého arcivévodu přímo zdrtil. Dopisy byly totiž vyznáním a dokladem vzájemné lásky mezi oběma ženami s lesbickými sklony! Šok z manželčiny smrti byl tak vystřídán šokem z tohoto odhalení nechutné skutečnosti.
Po tomto odhalení se kancléř Marie Terezie, kníže Kounic pokusil vyrazit klín klínem.
"Josefa je nutno znovu oženit. A rychle!"
"Proveďte to! Vyberte nevěstu!" nařizovala Marie Terezie.
"Není čas na dlouhé vybírání! Musíme jednat rychle!"
A tak byla zakrátko další svatba. Nevěstou byla Josefina Bavorská. Byla přímo pověstná svou ošklivostí. Tuto ženu si čekatel na císařský trůn už nikdy nezamiloval. Když onemocněla a zemřela, jeho se to ani trochu nedotklo. Dokonce se ani nezúčastnil jejího pohřbu a naprosto rozhodně řekl:
"Do dalšího manželství už nevstoupím!"
"Ale vstoupíš. Neměl bys přece žádného potomka. Zatím však na tebe nebudeme naléhat", mínila autoritativní matka.
Josef se však definitivně rozhodl, třebaže věděl, že pokud by nezanechal žádného dědice, stal by se dědicem císařské koruny jeho bratr Leopold, což se také nakonec opravdu stalo.
Jaké ženy přijímal Josef ve svých komnatách? Podle jeho bratra Leopolda šlo o povětrné ženské a nevěstky nejhoršího druhu. Podle distingovanějšího kancléře Kounice ty byly ženy neurozené. Jejich pobyt v císařském loži prý snadno a rychle uvolňoval napětí Josefova nitra, které by se jinak projevovalo zlověstným jiskřením, a vybíjelo by se na služebnictvu, rodinných příslušnících a úřednících. Podle mínění jednoho z Josefových komorníků, Vavřince, byla jedna z těchto slečen hotová ďáblice, která Josefa uchvátila navždy do spárů kouzel lásky. Jaká to byla kouzla?
Volná láska je současnými sexuology a psychiatry všeobecně chápána jako příznak dezintegrace osobnosti, její nejistoty a stálého těkání. Doklad o osobnostní nezralosti nebo zvrhlosti a o nesmyslné snaze hledat o stále nových partnerů vlastní idealizovaný obraz...
Josef byl nesporně zosobňoval příklad volné lásky. A třebaže po celou dobu jeho mužského života se v jeho blízkosti komíhala kromě desítek a desítek sukní různých kuběn, objevovala se zde také stále jedna a táž pestrá sukně. Komorník Vavřinec hovořil v souvislosti s touto trvalkou v Josefových spodničkových avantýrách o sukni čarodějky Valerie. Také kníže Kounic, věrný služebník Marie Terezie a jejích dětí mluvil šeptem o sukni tajuplné slečny Valerie.
Trestní kodex císařovny Marie Terezie, zvaný Constitutio criminalis Theresiana nadále sice potvrzoval možnost zahájení procesu s čarodějnicemi, nicméně pouze samotná císařovna si vyhradila právo potvrdit nebo zrušit konečný rozsudek soudu, a tak možná zachránila desítky nevinných životů. To se stalo také v případě čarodějnického procesu s Valerií Haughovou v roce 1760. Byla to na první pohled okouzlující šestnáctiletá dívenka z Tyrol. Podle některých svědků už několik let roznášela džbánky s vínem v jedné vídeňské krčmě. Jak znělo obvinění, vznesené proti této úchvatné dívence, kvůli níž byla hospoda od rána do večera doslova nabitá roztouženými muži? Obvinění bylo velmi bizarní a vágní. Uvádělo se v něm, že dotyčná byla zatčena pro spojení s nekalými živly, následkem čehož zůstává stále mladistvá. K tomu prý také vyssává krev svým četným milencům...
Tak bizarní a hloupé obvinění uprostřed osmnáctého století, pyšného na své osvícenské ideály, kdy hodlal arcivévoda Josef uskutečnit neslýchaně závažné společenské reformy!
Na druhé straně však nebylo divu, že Valerie byla vystavena vyšetřování. Dívka totiž vyhlížela nezvykle svěže a mladistvě na to, že údajně už řadu let vedla nemravný život, vzbuzovala veřejné pohoršení, navíc kvůli ní také docházelo k soubojům...
Pohledná a přitažlivá dívka byla obviněna z čarodějnictví a z působení veřejného pohoršení, doprovázejícího její odpad od katolické víry žalobou podanou v dubnu roku 1760 šesti ctihodnými občany Vídně. Soudní akta pročítal s spolu s Marií Terezií také její tehdy velmi mladý syn Josef, tvářící se jako osvícený odpůrce všech středověkých mučicích praktik a vystupující jako zarytý odpůrce inkvizice a jezuitů. Dozvěděl se, že jejich "osvícené" rakouské soudnictví vystavilo dívku mučení. Ta se však navzdory fyzickému nátlaku odmítala přiznat k obvinění. Navíc se v soudních spisech objevila řada nejasností jako třeba následující věta:
Obžalovaná tvrdí, že pochází z Tyrolska, z vesničky Gerbo, ale taková vesnička ve skutečnosti vůbec neexistuje...
Akta dále uváděla, že předtím, než se Valerie Haughová objevila ve vyhlášené vídeňské hospůdce, neznal ji žádný hodnověrný svědek, rovněž se nepodařilo zjistit žádné její příbuzné, ani zjistit, kde žijí nebo žili její rodiče.
Všechny ty podivné okolnosti probouzely Josefovu zvědavost stejně jako pověsti o dívčině nevšední kráse. Vypravil se tedy přímo do vězení, aby si ji prohlédl. Po hodině se však vrátil jako okouzlený a rozhodně žádal císařskou matku:
"Žádám pro tu dívku vystavení propouštěcího glejtu!"
"Proč ne?", pokrčila rameny císařovna. Raději ustupovala tomuto svému synu v maličkostech, ale nemusela ustupovat v zásadních věcech, širšího dosahu. Tak se stalo, že dívka byla ihned propuštěna. Z obviněné, které hrozil až trest smrti, se stala Josefova nejoblíbenější společnice. Do konce jeho života požívala všech výhod, plynoucích z jeho přízně.
"Představ si, Leopolde", svěřoval se Josef svému bratru, "Vždyť Valérie je ještě panna."
"Cha, cha, cha!" vysmál se mu Leopold. "To je nejlepší vtip, jaký jsem poslední dobou slyšel. Josefe, kde jsi nechal oči?"
Je však mimo jakoukoli pochybnost, že Valerie ovládla Josefa natolik, že se jí nikdy nedokázal natrvalo vzdát, a znovu a znovu se domáhal její přízně a přítomnosti. Co zvláštního mu tato bytost přinášela? Objekt neřestí nabízí zakřiknutým slabochům, kteří jim podléhají, v hutném podání vše, co svět může poskytnout: rozkoš, iluzi moci, sladkou lež, pozvedající mužské srdce na zlomek vteřiny k pocitům nezdolné síly a vlády, zážitky vedoucí až branám pekla, ale i možnost zahlédnout záblesk vlastního idealizovaného portrétu, který se v očích zosobněné neřesti zdá být nádhernější a skvělejší než ve skutečnosti.
Komorník Vavřinec dle pokynů arcivévody Leopolda po celá léta špehoval Josefa. Skoro třicet let mu přinášel stále stejné poznámky:
"Když Valerie odejde, tak Josef zůstává pár dní fyzicky i psychicky úplně vyčerpán. Pokaždé vyhlíží o něco starší a sešlejší."
Podobná svědectví poskytuje i nezaujatý kancléř Kounic, který Valérii nejednou spatřil v císařových komnatách. Kounic si o tom zaznamenal:
Ta dívčina vyhlíží nesmírně mladistvě, ač by jí podle kalendáře mělo být ke čtyřiceti letům. Je zvláštní, že se zdá jako by vůbec nestárla. Navíc mi připadá, jako by Jeho císařská milost stárla předčasně namísto Valerie. Nikdy jsem nevěřil na kouzla, čáry nebo čarodějnictví, ale myslím, že někdejší podezření z čarodějnictví bylo v případě krásné Valerie docela na místě...
Logicky a přesně uvažující Kounic se ještě víckrát vrátil k těmto záležitostem. Vždyť on sám se cítil tolik zaskočen neodvratností vlastního stárnutí. Pokoušel se tento přirozený proces zastavit zvláštní péčí o vlastní tělo a psychiku, což se mu ovšem nedařilo.
Kancléř Kounic, arcivévoda Leopold i komorník Vavřinec byli přesvědčeni, že to byla zejména Valerie, kdo ponoukal císaře Josefa II. k podrobení církevních zařízení státní kontrole a k pozdějšímu tažení proti katolické církvi, které začalo vydáním zvláštního josefínského dekretu ze dne 20.května 1781. Tímto dekretem zrušil císař v habsburské monarchii na 700 klášterů a rozehnal tak málem na třicet tisíc kněží a jeptišek. Císař Josef II. se však nespokojil jen s pronásledováním řeholníků a kněží, ani s pouhým zrušením církevních úřadů a klášterů a s rozmetáním jejich knihoven. Úplně bezuzdně konfiskoval majetek církve, dával jej do dražby a důsledně ničil mocný vliv, který si církev celá staletí budovala. Po těchto přímých zásazích bylo ožebračení katolické církve už nezvratné. Tehdejší úpadek církevní autority je v někdejších rakouských zemích citelný až dodnes.
Valerie zničila to, co církev budovala několik století" , zapsal si tehdy Kounic do svých poznámek.
Co vedlo Valerii, aby podněcovala císaře k tak ostrým výpadům proti církvi? Snad se mstila za to, že ji někteří křesťané svými udáními dostali do rakouského vězení, kde byla vystavena i mučení a vyhlídce na trest smrti? Jakkoli logicky vyhlížejí takové předpoklady, přesto nejsou zdaleka vyčerpávající...
Císař Josef II. umíral dlouho a za hrozných bolestí. Jeho utrpení zvětšovaly špatné zprávy, které přinášely na vídeňský dvůr poslové z Uher, z Belgie a z Anglie. Rakouská říše se rozpadala. Sousední evropští dravci chtěli mít podíl na nečekané kořisti...
Vedle ložnice, kde ležel umírající monarcha a kde se scházeli ranhojiči a mastičkáři, aby ulevili nemocnému od bolesti, je malý pokoj, kde setrvávala krásná a mladistvě vyhlížející Valerie. Bylo zvláštní, že jedině ona dokázala ulehčit císařovu utrpení přikládáním prstů na bolestivá místa. Cosi vyzařujícího z jejích rukou dávalo císaři na chvíli zapomenout na to, že se blíží konec jeho pozemské pouti, aniž by dokázal uskutečnit svůj sen o osvícensky obnovené a upevněné habsburské říši.
Císař zemřel o páté hodině ranní dne 20.února 1790. Když se k jeho úmrtnímu loži spěšně dostavil kancléř Kounic, poptal se po Valérii. Komorník Vavřinec mu odpověděl:
"Odešla, sotva milostivý císař vypustil duši..."
"Kam odešla? Dejte ji vyhledat!"
Bylo to však marné. Od smrti císaře ji už nikdo nespatřil.
Když nastoupil na uvolněný trůn nový císař Leopold II., rozhodně se postavil proti Kounicově strategii vojensky pokořit Prusko, které se nebezpečně paktovalo s Tureckem.
"To je konec mého dalšího působení na rakouském dvoře", řekl si starý kancléř a povzdechl si: "A přitom to tak slibně začínalo za císaře Karle VI. po skončení války o španělské dědictví. - Inu, odejdu do ústraní. Napíši paměti o tom, jak jsem věrně a neochvějně sloužil čtyřem císařům."
Když posléze začal Kounic shromažďovat archiválie, aby měl po ruce dost dokladů, padla mu do rukou složka listin z doby třicetileté války. Začetl se do nich. Přitom v roce 1793 narazil na dokument, jehož četba mu skoro vyrazila dech. Znovu a znovu pročítal ty řádky a v hlavě se mu promítaly souvislosti, týkající se někdejšího čarodějnického procesu s půvabnou Valerií...
O co se jednalo? Stařičký Kounic objevil doklad o tom, že za panování císaře Ferdinanda II. v roce 1634 zabloudila vojenská jednota vedená císařským rytmistrem Christianem Wolfem do horské vesničky Gerbo v Tyrolích, kde žili většinou protestanté. Rytmistr Wolf a jeho druhové znásilnili všechny tamní ženy a dívky a pak veřejně upálili dceru starosty obce Gerbo, šestnáctiletou Valerii Haughovou, která ukousla špičku Wolfova nosu v okamžiku, kdy se ji pokusil znásilnit. Rytmistr Wolf se do vesničky Gerbo vrátil znovu v roce 1635 ve snaze lépe "odstranit" stopy po svém někdejším řádění. Nechal pobít všechny vesničany a pohřbít je do společného hrobu. Dal spálit třicet dvě stavení a poté srovnal vesnici se zemí. Teprve po zahlazení stop svého barbarského zločinu odtáhl do Vídně. Beznosý rytmistr Christian Wolf byla císařem Ferdinandem II. povýšen do šlechtického stavu už v roce 1636, právě za tvrdé prosazování protireformace v císařově rodném Tyrolsku...
Kníže Kounic ovšem samozřejmě nevěřil na nějaké převtělování, ani na žádné upíry, kteří by nikdy nezestárli. Nicméně tajemné zjevení se Valérie a její život po boku císaře Josefa II., který ona vlastně využila k prosazení zrušení jezuitů, k jejich pronásledování a k postižení katolické církve, jakož i její podivuhodně mladistvý zjev a záhradné zmizení po císařově smrti si až do konce svého života v roce 1794 nedokázal nijak lidsky vysvětlit...
Kdo byla tajemná Valérie? Působil zde snad ďábel? Jen Bůh ví. Když jde o působnost andělů a démonů, s jistotou víry se můžeme opřít jen o to, co se nám dostává zjevením v Písmu svatém a v díle andělského doktora, sv.Tomáše Akvinského.
5. Zamyšlení o vzájemném uspořádání mezi anděly
Bůh spravuje stvořené věci tak, že nižší řídí vyššími. Jsou-li však mezi intelektuálními tvory někteří tvorové vznešenější, než jiní, je třeba, pak je třeba, aby nižší intelektuální přirozenosti byly řízeny vyššími.
Přitom vyššími duchy jsou nazýváni andělé, pokud řídí nižší duchy, jako zvěstováním jim. Vždyť andělé jako poslové jsou nazýváni také služebníky, pokud svou činností provádějí řád Boží prozřetelnosti také v hmotných věcech, neboť služebník je dle Aristotela jako živený nástroj. (SCG,III,79) A to je totéž, co se praví v Písmu svatém: "Který činí svými posly duchy, služebníky svými plamen ohně" (Ž 103, 4).
Jsou-li tedy všechna hmotná (tělesa) řízena duchovními, přičemž v hmotných (věcech) je nějaký pořádek, je třeba, aby vyšší tělesa byla řízena vyššími intelektuálními podstatami (anděl), kdežto nižší tělesa nižšími anděli. Čím je ale nějaká podstata vyšší, tím všeobecnější je její síla; avšak síla intelektuální podstaty je všeobecnější, než síla těla; vyšší z intelektuálních podstat mají ovšem síly nevysvětlitelné nějakou tělesnou silou, a proto nejsou spojeny s těly; kdežto nižší mají oddělené síly vysvětlitelné nějakými tělesnými nástroji, a tudíž je třeba, aby byly připojovány tělům.
Jako však vyšší z intelektuálních podstat mají všeobecnější sílu, tak i dokonaleji přijímají Boží uzpůsobení od něho v tom, že poznávají ráz řádu až k jednotlivinám skrze to, co přijímají od Boha. Avšak toto božsky způsobené ozřejmění Božího uspořádání sahá až k nejvzdálenějším z intelektuálních podstat, jak se praví: "Zdali lze spočítat vojska jeho? a nad kým nevychází jeho světlo? " (Jb 25, 3) Jenže nižší intelekty je nepřijímají tak dokonale, aby skrze ně mohly poznat jednotliviny, jež příslušejí k řádu prozřetelnosti, takže musejí být provedeny jinými, nýbrž jen v jakémsi souhrnu; a čím jsou nižší, tím méně přijímají do poznání zvláštní Boží uspořádání prvním osvícením božsky přijatým; takže lidský intelekt, který je co do přirozeného poznání nejnižší, má pouze znalost některých nejvšeobecnějších. Takto tedy vyšší intelektuální podstaty dosahují dokonalého poznání uvedeného řádu bezprostředně od Boha; tato dokonalost je ovšem zapotřebí, aby jí mohla dosáhnout jiná nižší (jsoucna) skrze ně, jak bylo výše uvedeno, že všeobecné poznání žáka je přiváděno k dokonalejšímu skrze poznání učitelovo, jenž poznává (obecné) ve zvláštním.
Proto sv.Diviš praví o nejvyšších andělech, které označuje anděli "prvního řádu", totiž "posvátnými vládci", že "nejsou posvěcováni skrze anděly, nýbrž jsou do tohoto řádu povznášeny přímo samotným Bohem."
Avšak v jakémkoli uzpůsobení prozřetelnosti se samo uspořádání účinků odvozuje od tvaru činitele. Je totiž třeba, aby účinek pocházel od příčiny dle nějaké podobnosti. Avšak to, že působící uděluje účinkům podobnost svého tvaru, je pro nějaký účel. Prvním základem v uzpůsobení prozřetelnosti je tedy cíl; druhým (základem) je tvar působícího; třetím (základem je) samo uzpůsobení řádu účinků. Nejvyšší v intelektuálním řádu tedy je, že se v účelu řádu přihlíží k důvodu; kdežto druhé, že v tvaru; zatímco třetí, že samotné uzpůsobení řádu se pozná v sobě samém nikoli v nějakém vyšším základu. Proto také umění, které sleduje cíl, je budovatelské s ohledem na to, jež sleduje tvar, jako (umění) mořeplavectví s ohledem na umění stavby lodí; avšak to, které sleduje tvar s ohledem na to, jež sleduje pouze uspořádání pohybů, které jsou zařizovány k tvaru, jako budovatelské (umění) s ohledem na ruce umělců.
Tak tedy mezi intelekty, které dosahují přímo v samotném Bohu poznání řádu Boží prozřetelnosti, je jakýsi řád, jímž se podílejí na rázu nejvyššího a prvního řádu prozřetelnosti v samotném posledním cíli, a tím je Boží dobrota. Někteří z nich přece (poznávají) jasněji, než jiní, a ti se nazývají Serafíni, jakoby planoucí čili hořící, jelikož se nazývá ohněm podnícení lásky neboli touhy, jež jsou od cíle. Proto sv.Diviš praví, že podle toho je jejich jménem označována také "jejich pohyblivost ohledně Božích (příkazů) dychtivá a poddajná, a převádění nižších k Bohu" jako k cíli.
Druzí (andělé) však dokonale poznávají ráz Boží prozřetelnosti v samotném Božím tvaru, a ti se nazývají Cherubíni, což se vysvětluje plností vědění. Věda se přece zdokonaluje skrze tvar poznatelného. Proto říká sv.Diviš, že takovéto pojmenování značí, že jsou "rozjímaví v první činné síle Boží krásy."
Kdežto třetí (andělé) uvažují uzpůsobení Božích soudů v sobě samotných, a ti se nazývají Trůny. Trůnem se přece označuje soudní moc dle onoho: "Usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý." (Ž 9, 5) Proto praví sv.Diviš, že se tímto pojmenováním označuje, že jsou "Božími oporami a důvěrně vhodní ke všemu Božímu podnikání".
Uvedenému se však nemá rozumět tak, jakoby byla jiná Boží dobrota a jiná jeho bytnost a opět jiné jeho vědění, zahrnující uzpůsobení věcí, ale že dle tohoto je různě rozlišené jeho uvažování.
Je třeba, aby mezi samotnými nižšími duchy, kteří dosahují dokonalého poznání Božího řádu, jenž se má skrze ně provést, skrze vyšší duchy, byl řád. Ti z nich, kteří mají větší sílu, dosahují přece také všeobecnějšího poznání; proto dosahují poznání řádu ve všeobecnějších základech a příčinách, kdežto nižší (duchové) v částečných příčinách. Člověk, který by mohl v řádu všech přírodních (věcí) uvažovat o vesmírných tělesech, by přece měl vyšší intelekt, než ten, jenž potřebuje k dokonalému poznání přihlédnout k nižším tělesům.
Tedy oni (duchové), kteří mohou dokonale poznat řád prozřetelnosti ve všeobecných příčinách, jsou prostředníky mezi Bohem - nejobecnější to příčinou, a částečnými příčinami; jsou prostředníky mezi těmi, kteří dokáží poznat ráz dokonalého řádu v samotném Bohu, a mezi těmi, kteří to nutně uvažují v částečných příčinách. Sv.Diviš je uvádí ve středním řádu, který řídí nejnižší řád, tak, jako je sama řízena nejvyšší.
Je třeba, aby existoval nějaký řád také mezi těmito intelektuálními podstatami. Vždyť uzpůsobení samotné všeobecné prozřetelnosti se zajisté rozděluje prvně mezi mnohé vykonavatele. To se ovšem děje skrze řád Panstva: páni přece mají nařizovat to, co jiní provádějí. Proto tamtéž sv.Diviš praví, že název Panování označuje "nějakou vyvýšenost, povznesenou nad každou služebnost a vynikající nad každé podrobení".
Za druhé se odděluje od působícího a vykonávajícího, a zmnohonásobuje se k různým účinkům, což se děje skrze řád Sil; jejich název, jak praví sv.Diviš, označuje "jakousi silnou mužnost ke všem činnostem podobným Bohu, neopomíjející svou slabostí nějaké pohnutí podobné Bohu". A tak se ukazuje, že základ všeobecné činnosti přísluší tomuto řádu, v čemž se shledává, že tomuto řádu náležejí pohyby vesmírných těles, od kterých jako od všeobecných příčin vyplývají částečné účinky v přírodě: proto se nazývají "nebeskými mocemi", o nichž se praví: "moci nebeské budou se pohybovati (Lk 21, 26). Také těmto duchům se zdá příslušet provádění Božích děl, povstávajících mimo řád přírody, a proto jsou nejvznešenější v Božích službách; proto sv.Řehoř praví, že "jako moci se označují oni duchové, skrze něž častěji povstávají znamení"; a je-li něco jiného a prvního k provedení v Božích službách, příhodně to náleží tomuto řádu.
Za třetí je však všeobecný řád prozřetelnosti opatrován neomylně ustanovený v účincích, když jsou zadržována ta (působení), která by mohla tento řád narušit: to ovšem náleží k řádu Mocností. Proto sv.Diviš praví, že název "Mocností zahrnuje jakési dobře seřízené a neomylné uspořádání ohledně božských úradků". A proto sv.Řehoř praví, že tomuto řádu přísluší "krocení opačných mocností".
Avšak nejnižší mezi vyššími intelektuálními podstatami jsou ti (duchové), kteří přijímají řád Boží prozřetelnosti božsky poznatelný v částečných záležitostech, a ti jsou postaveni přímo do popředí lidských věcí. Proto o nich sv.Diviš uvádí, že "toto třetí uzpůsobení duchů řídí v důsledcích lidské hierarchie". Lidskými věcmi však dlužno rozumět všechny nižší přirozenosti a částečné příčiny, které jsou zařízeny k člověku, a spadají do lidského užívání.
Mezi těmito však existuje jakýsi řád. Vždyť v lidských věcech je nějaké obecné dobro, jež je ovšem dobrem obce či národa, a to se zdá příslušet k řádu Knížat. Proto též sv.Diviš říká, že název "Knížata označují jakési vlastnictví vůči posvátnému řádu". Pročež se i Daniel zmiňuje o "Michaelovi, knížeti Židů, Peršanů a Řeků" (Dan 10, 13-20); a tak má náležet ke službě tohoto řádu uzpůsobení království a změna vlády od národu k národu. Rovněž se zdá k tomuto řádu příslušet poučení knížat mezi lidmi o tom, co patří ke spravování jejich vlády.
Je také nějaké lidské dobro, jež nespočívá ve společnosti, nýbrž náleží někomu dle něho samého; přesto ale není užitečné samotnému jedinci, nýbrž mnohým, jako ta (dobra), jimž mají všichni i jednotlivci věřit a je zachovávat, jako ta (dobra), která jsou součástí víry a bohopocty a jiná podobná. A to náleží Archandělům, o kterých sv.Řehoř praví, že "zvěstují nejvznešenější": jako označujeme Gabriela archandělem, jenž zvěstoval Panně Vtělení Slova, (jak) mají všichni věřit.
Je však nějaké lidské dobro, příslušející každému jednotlivě, a toto náleží k řádu Andělů, o nichž sv.Řehoř uvádí, že "zvěstují nejnižší". Proto jsou nazýváni také "strážci lidí", dle onoho: "Andělům svým Bůh přikázal o tobě, aby tě střežili na všech tvých cestách" (Ž 90, 11). Proto sv.Diviš praví, že Archandělé jsou prostředníky mezi Knížectvy a Anděly, přičemž mají něco společného s obojími. S Knížectvy ovšem, "pokud poskytují vedení nižším andělům", ne bez zásluhy, protože co je vlastní v lidských věcech, musí být rozděleno podle toho, co je společné. S Archanděly pak, jelikož "zvěstují andělům, a nám skrze anděly, jejichž (posláním) je zjevovat lidem to, "co jim patří dle obdoby jednoho každého". Proto také si poslední řád bere společné jméno jakoby zvláštní pro sebe, že totiž má za povinnost nám bezprostředně zvěstovat; a proto archandělé mají jméno, složené z obojího. Jsou totiž nazýváni Archandělé, jakoby Vedoucí Andělé.
Sv.Řehoř však označuje uspořádání nebeských duchů ještě jinak: neboť počítá Knížectva mezi střední duchy, přímo po Panstvech; kdežto Síly mezi nejnižšími, před Archanděly. Avšak těm, kdo si toho bedlivě povšimnou, se odlišuje obojí uspořádání v malém; neboť podle sv.Řehoře nejsou jmenováni mezi Knížaty ti, kdo jsou stavěni do popředí národů, nýbrž ti, "kteří jsou též vůdci samotných dobrých duchů", existující jakoby dříve v provádění Božích poslání: říká přece, že "vládnout je být prvním před ostatními". To jsme ale řekli dle dříve uvedeného označení, že přísluší k řádu Sil. - Avšak Síly, podle sv.Řehoře, jsou ty, které jsou zařízeny k nějakým částečným činnostem, pokud je v nějakém zvláštním případě zapotřebí, aby něco zázračně povstalo mimo obecný řád. Dle téhož řádu se velmi příhodně řadí s nejnižšími.
Avšak obojí zařazení může mít autoritu ze slov Apoštola. Praví přece: "Posadil ho (totiž Krista) po své pravici v nebesích, vysoko nade všecko knížectvo, nade vší mocnost i sílu, nade všecko panstvo" (Ef 1, 20, 21). Z toho je jasné, že výše nad Knížata umístil Mocnosti, a nad těmi Síly, nad kterými umístil Panstva. Sv.Diviš zachovával stejné pořadí. Když ale hovoří o Kristu, říká: "ať jsou to trůny nebo panstva, nebo knížectva nebo mocnosti, všecko je stvořeno skrze něj a pro něho" (Kol 1, 16). Tím je jasné, že počínaje od Trůnů, sestupováním uvedl pod nimi Panstva, pod nimi Knížectva a pod těmi Mocnosti. Sv.Řehoř zachoval stejné pořadí.
O Serafech se dále zmiňuje Izaiáš (Iz 6, 2 - 6); o Cherubech Ezechiel (Ez 1, 3 a násl.); o Archandělech se uvádí: "Když archanděl Michael, maje spor s ďáblem", atd.
Všem uspořádaným mocnostem je však společné to, že všichni nižší působí silou vyšší moci; proto to, co jsme pravili, že přísluší k řádu Serafů, vykonávají všichni nižší jeho silou. Podobně se to také musí uvážit v jiných řádech. (SCG,III,80)
Andělé ovšem nemohou být přímo příčinou našeho rozhodování a chtění.
Nesmíme si však myslet, že duše vesmíru, o nichž byl Aristoteles přesvědčen, nebo jakékoli jiné stvořené oddělené intelektuální podstaty, mohou nám přímo vtisknout chtění, nebo být příčinou našeho rozhodování.
Úkony všeho stvoření jsou totiž podřízeny řádu Boží prozřetelnosti; proto nesmějí jednat mimo její zákony. Je však zákonem prozřetelnosti, že každé (stvoření) je naváděno od sobě nejbližší příčiny. Tedy vyšší stvořená příčina nemůže při pominutí tohoto řádu ani pohybovat, ani něco způsobit. Avšak nejbližší pohnutkou vůle je poznané dobro, které je jejím předmětem, a je od něho pohybována jako zrak barvou. Tedy žádná stvořená podstata nemůže pohnout vůli, leda prostřednictvím poznaného dobra: tj. pokud se jí ukazuje, že něco je dobré k vykonání, což znamená přemlouvat. Tedy žádná stvořená podstata nemůže působit na vůli, neboli být příčinou našeho rozhodování, leda na způsob přemlouvajícího.
Jedině Bůh tedy může pohnout vůli na způsob nenásilně působícího. (SCG,III,88) O podobně to říká také Písmo svaté: "Královo srdce je v Hospodinových rukou; nakloní se, kam se mu zlíbí" (Př 21,1). A také: "Je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Flp 2, 13).
|
Přízrak Adolfa Hitlera
V malebné horské krajině poblíž Mnichova stojí pohádkový zámek Neuschwanstein s nespočetnými věžičkami, romantickými nádvořími, spojovacími chodbami, vznešenými klenbami. Zámek zapadá do úchvatného rámce bavorské krajiny. Tisíce turistů tam cestuje z různých končin.
Kdo zahlédne obrysy zámku Neuschwanstein, neubrání se dojmu, že zámek vybudoval nějaký romantický nadšenec, který však současně musel mít pohádkové jmění. Koho to jen napadlo postavit tak nádherné sídli, kde srdce každé romanticky naladěné bytosti přímo zaplesá? Kdo byl tak bohatým, že vydával obrovské částky na nesmírně nákladnou stavbu? A kdo vlastně hodlal žít v tak skvělém příbytku, zbudovaném navíc ze samých iluzí?
Zámek nechal postavit bavorský král Ludvík II. (1845-1886), syn krále Maxmiliána II. Král Ludvík zasedl na bavorský trůn už v roce 1864. Bylo mu devatenáct roků a byl to romantický a nesmírně citlivý mladík. Nade vše si oblíbil symfonie a opery romantického skladatele Richarda Wagnera. Nešlo tu jen o zálibu, nýbrž o vášnivé zaujetí, které neznalo mezí. Ještě jako bavorský princ propadl Wagnerově hudbě natolik, že vyplácel skladateli bohatou apanáž, aby nebyl nikterak omezován starostmi o hmotné zabezpečení a mohl se soustředit výhradně na komponování geniální a přitom nebeské hudby, která do nás vstupuje toliko z vůle boží, jak se uvádělo v princově výnosu. Potom jako král věnoval Ludvík Wagnerovi závratné peněžní částky na stavbu divadla v Bayreuthu, určeného paradoxně k výhradnímu uvádění Wagnerových děl.
Třebaže se ve druhé polovině 19. století zdála taková nebývalá operní specializace skoro směšná, udrželo si Wagnerovo divadlo svou náplň dodnes a jen stěží zvládá nával návštěvníků, kteří touží na vlastní oči shlédnout a vlastníma ušima naslouchat například operní tetralogii Prsten Nibelungů, totiž Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů, nebo Bludného Holanďana, Parsifala, Tristana a Isoldu či Rienza anebo Symfonii C dur.
Je to pozoruhodné, jak při poslechu Wagnerovy hudby vstupuje do každé vnímavější duše romantické poselství, jež kdysi uchvátilo a spoutávalo Ludvíkovu duši.
Ludvík II. nastoupil svůj královský úřad, když kulminovaly snahy o sjednocení Německa, což se skutečně stalo v roce 1871. Ludvík se však nezajímal ani tak o Německo a o jeho poslání v evropské politice jako spíše o Wagnerovu hudbu a svůj vysněný zámeček. Potom ovšem svěřil provádění vládní moci svým poradcům.
Už od mládí udržoval Ludvík něžný platonický vztah se svou příbuznou, krásnou a rovněž velmi romantickou dívkou, bavorskou princeznou Alžbětou Amalií Eugenií z rodu Wittelsbachů, zvanou Sissi, pozdější císařovnou Alžbětou, českou a uherskou královou, manželkou Františka Josefa I.
Přibližně od svých třiceti let král Ludvík II. trpěl velmi často depresemi a nutkavými vizemi o budoucnosti, které se mu proti jeho vůli stále víc a více vtíraly do vědomí. Tak byl nucen zvát k sobě lékaře, aby mu objasnili příčiny těchto obsedantních pohnutí jeho psychiky. Zvláště palčivě ho pronásledovaly pocity provinění. Koncilia věhlasných znalců opatrně charakterizovala tyto jeho stavy jakožto prudká pohnutí mysli, připomínající v některých mezních projevech sklony k sebeobviňovacím bludům.
Není nejmenších pochyb o tom, že král Ludvík II. zruinoval státní pokladnu právě svými nákladnými stavbami výstředních fantastických projektů. Tvrdošíjně prosazoval jejich uskutečnění. Avšak to samotné by patrně nemohl být a také ani nebyl pravý důvod, který posléze vedl k jeho předčasné abdikaci. Byl zbaven trůnu nejen proto, že budoval nesmyslně přepychový, nákladný, a následkem toho i zbytečný Neuschwanstein, nýbrž také pro zhoršující se psychickou poruchu.
Kolik jen se uskutečnilo konzultací královské rady a vlády Bavorska s předními evropskými odborníky v oboru lidské psychiky a jejich poruch, jakož i s lékaři mnichovské univerzity!? Stále znovu a naléhavěji se tu dostával na program jednání stále povážlivější psychický stav panovníka. Samozřejmě, že takové konzultace probíhaly vždy velmi diskrétně a za zavřenými dveřmi, ale ani tak se záležitost neutajila.
Po několika letech byl král Ludvík II. konečně zbaven trůnu. Na jeho místo byl dosazen jako regent jeho strýc, princ Luitpold. Sesazený Ludvík směl ovšem i nadále pokračovat v budování zámku, ovšem v poněkud omezené míře. Zanedlouho po svém sesazení však Ludvík za neznámých okolností zemřel. A jak se stává, smrt očistí i blázna, a někdy jej lidé posmrtně ještě ověnčí. Zesnulý panovník byl mnoha význačnými postavami evropského kulturního života skutečně glorifikován:
"Ludvík II. byl poslední velký romantik Evropy! Jeho odchodem pozbyla politika pečeť umění! Po smrti Ludvíka II. se politika stala jen pohřebištěm vznešených idejí!"
Neméně závažná je však přitom otázka, jaké jsou to vlastně osobnosti, které se uchylují k takovému zasněnému prožívání světa, až posléze své romantické vizi docela podlehnou. Romantikem bývá člověk citově a rozumově nevyzrálý, často mladý, nezkušený, ale vnímavý. Pokud se romantismus vyskytuje ještě ve středním věku, potom jde buď o záměrný únik před nepříznivými vlastnostmi prostředí, nebo jde o uváznutí ve snové říši, kdy se takový člověk rozhodně odtrhuje od světa, neboť vniknutí poznání o pravém stavu světa do jeho nitra bourá jeho vzdušné zámky, anebo jde důsledek duševní poruchy, která nedovoluje člověku osvojit si okolní svět jinak než ve zkresleném obrazu...
Chceme-li poněkud odhalit záhady, týkající se Ludvíkova duševního zdraví a jeho předčasného opuštění tohoto světa, budování vysněného Neuschwansteinu a dalších romantických staveb, králova vztahu k císařovně Sissi, a výstředního obdivování Wagnerovy hudby, dlužno si všimnout korespondence mezi Ludvíkem a Sissi. Rovněž je třeba věnovat pozornost lékařským zprávám, sepsaným na základě pozorování projevů jeho duševního stavu. Přitom však vycházejí najevo jiné, úplně nové záhady, které nelze lidsky vysvětlit.
V srpnu 1885 psal král Ludvík své přítelkyni:
Drahá Sissi!
Běsi mě svírají ve svých spárech. Právě před dvěma lety zemřel Wagner. Jeho dílo zná celý svět, a částečně je to i moje zásluha. Zásluha? Spíše provinění. Vždyť romantickou pochmurností se bude inspirovat také ON, ten strašlivý zloduch, co o sobě tvrdí, že překoná nastokrát realitou moje architektonické nápady. ON tvrdí, že zastaví svět kulisami z Wagnerových oper. Celý svět prý bude padat na kolena ve svatyni Nibelungů...
Koho má Ludvík na mysli, když říká ON? Ludvík byl totiž naprosto přesvědčen, že jeho Bavorsko jednoho dne rovněž okouzlí jakéhosi zloducha, který se sice ještě nenarodil, ale jenž prý záhy přijde na svět a podobně a snad ještě zhoubněji než on sám se bude opájet Wagnerovou hudbou, aniž by se dokázal povznést na některé její pochmurnější motivy. Zloduch bude podobně jako Ludvík nadchnut ctižádostí v oboru architektury.
Podoba dobra, v níž Ludvík reflektoval sebe samého, a zla v podobě démonické bytosti, to vše působilo v jeho psychice stále hrozivější střety, které podle dobrozdání lékařů čím dál tím více ohrožovaly královo duševní zdraví.
V některé hudbě je bůh, v jiné ďábel, psal král své přítelkyni Sissi v jednom z dalších dopisů. Ve Wagnerově hudbě je však obojí. Nelze si ovšem z hudby brát pouze to jediné a izolované, co se právě hodí k rozjitření duše, aby se naladila pro ony nelidské úkoly k násilnému podrobení světa...
Sissi ve svých dopisech neustále přátelsky uklidňovala Ludvíka:
Nemůžete být ničím vinen, když jste usilovat jenom o krásu. Nelze přece zabránit tomu, aby byla hudba kýmsi v budoucnosti zneužita...
Dále se král zeširoka rozepisuje své přítelkyni o německé národní povaze, o kolektivním vědomí, o pravých i falešných vlasteneckých citech, které Wagner svým dílem rozdmychal. Píše jí o pradávných německých hrdinech, jež Wagner svou hudbou vlastně oživil a naplnil jejich idejemi a touhami srdce a mysli současné německé mládeže, která se začala stmelovat v mocnou masu zejména poté, co kancléř Bismarck sjednotil Německo. To však byla nesporná pravda. Vždyť svůdná Wagnerova hudba, opěvující romantickou lží znovuvybájené hrdiny dávných germánských mýtů, naplnila falešnými hodnotami duše německé mládeže. Následkem toho, třebaže doopravdy nikdy neexistovali, stáli naráz pevně rozkročeni v reálném světě a v evropské společnosti, jako by z masa a kostí. Stali se velkolepými a skoro nepřekonatelnými předchůdci příští německé velikosti a vyzývateli celého světa k boji na život a na smrt. Stali se symbolem touhy věčně ukřivděného ducha po odvetě a po kráse násilí a ničení, symbolem velkých obětí ve jménu německé velikosti.
Profesor Baldur von Hildesheimer, osobní lékař Ludvíka II. si po rozhovoru s králem zapsal: Wagnerovi hrdinové sjednotlili Německo a vymazali z dějin vleklé trauma národní roztříštěnosti, poskytli mládeži hrdost. To je skutečnost, která ovšem nemusí mít tak škodlivé důsledky, jak se Jeho královská Milost domnívá...
Jenže v tomto případě nevyjadřoval Ludvík nějaké nejasné pocity, nýbrž hovořil a psal o tom s jistotou, třebaže nedovedl vysvětlit, co přesně ho k tomu vede. "Obraz hrdinných Nibelungů je nebezpečně klamný, a záhy to povede k osudně mylné národní vypjatosti, která rozvrátí základy, na kterých stojí mnohonárodnostní Evropa", řekl tehdy Ludvík lékaři.
"Je tu ale přece lidská svoboda", mínil prof.Hildesheimer. "takže lidé nemusí podléhat nějakému nešťastnému nasměrování touto hudbou."
"Ano. Dalo by se tomu vyhnout. Aby se tomu však Německo vyhnulo, k tomu bude zanedlouho nezbytně zapotřebí usmrtit jistého novorozence, řek rozhodně Ludvík.
"Milosti, prosím, nezačínejte znovu s tím pošetilým nápadem na usmrcení nějakého dítěte, které se podle vás má co nevidět narodit! Copak si to může někdo vzít na svědomí a říci o nějakém novorozenci: Z toho dítěte vyroste ďáblův pomocník!? Ten přivodí velkou zkázu!? Raději ho včas zabijme, než bude pozdě!?"
Ludvík rozhodil rameny a řekl:
"Brzy přijde na svět dítě, které bude sloužit ďáblu a doplatí na to mnohem víc lidí."
"Milosti, copak můžeme jako nějaký Herodes nechat zabít novorozence!? Žijeme přece v 19. století! Století vědy a tolika vynálezů!"
"Brzy bude nutno zabít jistého novorozence!" opakoval tvrdošíjně král, - "Jinak -- "
Profesor zavrtěl hlavou.
V říjnu 1885 napsal Ludvík dopis Sissi, v němž znovu psal o démonovi, jehož podoba se jasněji zaostřovala v králově mysli. Uváděl v něm:
Dozvěděl se, že proti němu vedu boj a zabít ho. Chodí mě navštěvovat jeho stín. Provokuje mě líčením hrůz, které hodlá rozpoutat. Je nehmotný, neviditelný, ale je přítomný. Zlomyslně se vysmívá mé touze ho zatratit a zabránit mu v jeho působení se světě. Prý zničí mnohem snadněji on mne, aby se pojistil beztrestností, ještě než na světě vezme na sebe lidskou podobu. Je to ďábel, má drahá sestřenko, ďábel v lidské podobě..."
Dne 10.listopadu 1885 si profesor Hildesheimer zaznamenal: Král si je naprosto jist, že je pronásledován neznámým zloduchem. Ďáblem, který má záhy přijít na svět v nenápadné lidské podobě. Kdy? Prý během několika málo let. Než se však zloduch narodí, odstraní svého svědka, totiž našeho nejjasnějšího krále Ludvíka II., který se podle svých vlastních slov marně zaštiťuje krásou neuschwansteinského paláce. Jsem si téměř jist, že Jeho královské Milosti nemá dostatek reálných důkazů k takovým domněnkám...
Milá Sissi!
Krása působí proti zlu asi tak účinně, jako česnek proti upírům", vysmívá se král sobě samému v dalším dopisu. - "Chtějí ze mě vyrobit úředního blázna, aby se mě zbavili, abych jednou provždy uvolnil cestu hrubosti, nevzdělanosti a zlu, abych vyklidil pole démonům...
Milý příteli!
Třeba se mýlíte. Lidé v nás často hledají obrazy svých vlastních nedostatků. Já také nepřeceňuji cizí úsudky o sobě. Ani mě nemají rádi, a tak před nimi prchám už několik let, aby mě nedostihli. Smím-li vám poradit, tedy cestujte. Svět je pro vás široce otevřen. Svět plný krás a romantických pohledů...
Milá Sissi!
Nemýlím se. Zabije mě. Vím to už docela jistě. Stanovil už i datum své poslední návštěvy, odepsal král. Nikdy jsem si nemyslel, že budu během svého života tak často ve styku se zlem. Že budu znát dobu a místo svého úmrtí...
V roce 1886 byl král Ludvík II. skutečně zbaven trůnu. Krátce nato byl nalezen mrtev. Lékařská zpráva zněla docela jasně: Král zemřel násilnou smrtí. Jejího původce se však nepodařilo odhalit. Byl zabit bleskem? Nebo snad ubit nějakými neznámými nájemnými vrahy, kteří zanechali na jeho těle právě jen takové stopy?
O rok později napsala Sissi své bavorské sestřenici: Jsem si jista, že nešťastný král Ludvík předpověděl zrození démona. za svou jasnozřivost zaplatil nejprve duševním zdravím a posléze i životem. Pokud se však v životě fatálně mýlíme, pozná se to stejně až dlouho po naší smrti. Kdo bude tím démonem? kdo bude mít onu morbidní stavební ctižádost, aby rozesel po světě kulisy wagnerovských oper? kdo dá jeho pochmurné hudbě zaznít nad skutečnou pochnurností...?
V roce 1898 byla císařovna Sissi, které se Ludvík svěřoval se svými obavami a ona je přijala za své, probodena anarchistou v Ženevě.
Následujícího roku se v Rakousku narodil Adolf Schickelgruber, který si později změnil jméno na Adolf Hitler. Byl velkým obdivovatelem Bavorska a fanatickým ctitelem Wagnerovy hudby. Právě díky jemu se posléze stala tato hudba uměleckým symbolem nacistického Německa. A hlavně Wagnerem opěvovaný dávný germánský mýtus o Nibelunzích deformoval jeho myšlení a cítění, a zásoboval jej hrozivými vizemi nového, silného a nemilosrdně dravého Německa. Mladý Hitler trávil každou možnou chvíli poslechem Wagnerovy hudby. Zakoušel při jejím poslechu opojení, dychtil po ní, snil v jejích tóninách a pokaždé propukal v nezadržitelný pláč, když hrdinové oper umírali. Poprvé vyslechl a shlédl Wagnerovu operu ve svých dvanácti letech. Prožil tak silný dojem, že zůstal několik dní jako očarovaný a nenavštěvoval školu. Matka jej omluvila s tím, že je nemocen...
Toužil se stát velký architektem, ale zatím se stal jen kresličem modelů...
Obraz skutečného Německa v Hitlerově mysli byl posléze často idealizován vysněným světem hrdinů a dějů wagnerovských oper. Myšlení, cítění i toužení muže, který se měl brzy stát nejmocnějším z lidí, byla tak znetvořena nepravdivou a zidealizovanou prehistorickou veteší. V Hitlerově nitru vyvstával úplně deformovaný obraz. Vždyť násilí, zmanipulování mas odvedených od Boha, krvavé masakry nepřátel, vyhlazování celých národů, fanatické zbožňování vůdců jako neomylných nemohou být základem politické moci, na níž by se měly účastnit kulturní evropské národy. Svět Nibelungů a duševní obzor Hitlerův, to byly ovšem dvě pádné, třebaže morbidní záminky k zatažení celého světa do války.
Hitler rozhodně nebyl romantikem, ale vždy jen výsostným pragmatikem. Všechna hnutí své mysli a ideály, všechny své pocity a tužby, se pokusil uvést do života ve smyslu bezbožné filozofie činu, paralyzující celou německou kulturou nové doby.
K Wagnerovi se stále znovu vracel, aby z něho načerpal nové odhodlání, když triumfoval, i když mu bylo nejhůře. Při vstupu do Paříže naslouchal diktátor s potěšením málem orgaistickým tónům Symfonie C dur. Před vpádem německých armád do Polska si prozpěvoval árie z Parsifala. Hudební úryvky ze Soumraku bohů zněly z německého rozhlasu bez omrzení, když byl vyhlášen státní smutek při porážce Paulusovy armády u Stalingradu a pokaždé, když byli pohřbíváni padlí rytíři Třetí říše. Rienzimu naslouchal Hitler, když přežil atentát 20.července 1944. Chvíli předtím, než se střelil do úst, nechal si zahrát vstupní tenorovou árii Duj, větře z opery Bludný Holanďan. Wagner jej provázel celým životem až do chvíle smrti, podobně jako kdysi krále Ludvíka II.
Když hrabě Claus von Stauffenberg připravoval atentát na Hitlera, pojmenoval přísně utajovanou akci názvem Valkýra. To svědčí o tom, jak wagnerovská symbolika prodchla nejenom nacistického vůdce, ale celé Německo včetně Hitlerových domácích odpůrců.
Dlužno si všimnout i Hitlerova stavebního velikášství, které mnohonásobně překonalo zálibu romantického architekta Neuschwansteinu. Kulisy wagnerovských oper, které Hitler nařídil postavit podle svých nákresů, můžeme na některých místech Německa spatřit dodnes. O jejich návštěvu však jeví zájem jen málokdo. Právě tak, jako se dnes málokdo jde podívat na pozůstatky Siegfriedovy linie..
Hitler nechal budovat monumentální stavby, státní, soukromé i stranické. Jeho stavební zuřivost byla trvalým výrazem jeho touhy po sebeuplatnění. Svět se jí obdivoval nebo se lekal jejích rozměrů a bezstarostnosti, pokud jde o náklady. Teprve tváří v tvář těmto stavbám začala se v masách a mezi přemýšlivými lidmi vynořovat otázka: Kam to všechno asi povede? Stranické budovy takové velikosti, které daleko přesahovaly jakoukoli míru únosnosti, s náklady neméně závratnými. Svévole stavitele bezohledně nedbala na místní poměry. Hitler však pohrdal jakýmkoli uskrovňováním.
Dal postavit říšské kancléřství, postavil pobočku ve svých horách. Dal přestavět Berlín a zabýval se i přestavbou Vídně. Plány, megalomanické plány, a to vše jen tak docela mimochodem, vedle téměř sta miliard, které pohlcovalo zbrojení. Stavební plány při své monumentální rozmáchnutosti stály jaksi v pozadí před velikými plány, které Hitler ukládal zahraniční politice a vojenským výbojům. Prosazuje velkolepý politický styl. Německo a svět pokládají za samozřejmé, že zde jeden muž zvrátil všechny zvyklosti a mravy diplomacie, že vedoucí osobnost sedí v horách v nejzazším koutě Německa a nutí správní aparát i cizí diplomaty, aby za takto ztížených okolností konali svou práci.
Vzniká pozoruhodná stavba, v níž se ztělesňují jeho chlapecké sny. V Bavorsku přitom nemohou nevzpomenout na romantického krále Ludvíka s jeho báječnými zámky a osamělostí. Ve skalní šachtě, skryté a vzdálené od světa, pohybuje se výtah do výše několika set metrů. Ústí v křišťálovém domě, utajené ve skalní divočině bavorských hor. Zde povznesen nad celým světem, nedosažitelný, trůní německý vůdce. Je to jeho orlí hnízdo, hnízdo démonického dravce. Zde ční tváří v tvář nebi. Zde vyzývá celý světa, ba i samotného Boha, aby se mu podřizoval. A když se Bůh nepodřizuje, přicházejí záchvaty, které Hitlerem otřásají až k šílenství.
Není prost ani rozčílených záchvatů, ani závratí, tento nový ibsenovský Stavitel Solness. Zoufale sleduje ten národ, který se mu podařilo uchvátit a strhnout k následování, jak krok za krokem stoupá výše po žebříku své stavby, aby se na nejvyšším místě mohl vysmívat samotnému Bohu. Ale přijde okamžik, až ztuhne v křeči a a v závrati se mu rozkolísá země pod nohami, až se zřítí a bude ležet v prachu země...
6. Zamyšlení o poznání a vůli andělů
Je andělovo rozumění totožné s jeho podstatou?
Je vyloučené, aby nějaký úkon anděla či kteréhokoli jiného tvora byl totožný s jeho podstatou. Úkon je totiž vlastně uskutečnění síly, jako bytí je uskutečnění podstaty. Je však vyloučené, aby něco, co není čirým uskutečněním, nýbrž má v sobě přimíseno něco možnosti, bylo svým uskutečněním. Uskutečnění totiž odporuje možnosti. A jedině Bůh je úplné a čisté uskutečnění. Proto jedině v Bohu je podstata jeho bytí současně jeho úkonem.
Kdyby anděl sám byl totožný se svým rozuměním, nemohly by být stupně rozumění dokonalejšího a méně dokonalého, protože to vyplývá z různé účasti na samotném rozumění. (STh,I,54,1)
Je andělovo rozumění totožné s jeho bytím?
Úkon anděla není jeho bytí, a stejně ani úkon žádného jiného tvora není jeho bytí. Jedině v Bohu je bytí totožné s rozuměním a chtění. (STh,I,54,2)
Má anděl trpný i činný rozum?
Člověku je totiž vlastní rozum trpný a činný, protože někdy rozumí v možnosti, ale ne ve skutečnosti. Proto musí být nějaká síla, která by byla v možnosti k rozuměnému před samotným rozuměním, ale uvádí se do jeho uskutečnění, když se stává vědoucí a uvažující. Ta síla se nazývá trpný rozum. - Je však nutno uznat ještě rozum činný, protože přirozenosti hmotných věcí, které my rozumíme, nestávají se skutečně nehmotnými ani rozumovými mimo duši, nýbrž naopak, když jsou mimo duši, jsou rozumové jen v možnosti. Proto musí být nějaká síla, která by činila ony přirozenosti skutečně rozumovými. A ta síla se u člověka nazývá činný rozum.
Anděl však není nucen k takovému rozlišení. Anděl totiž není rozumějícím tvorem někdy pouze v možnosti, vzhledem k tomu, čemu lze přirozeně rozumět; ani andělem rozuměné není rozumové v možnosti, nýbrž skutečně. Vždyť anděl především a hlavně rozumí věcem nehmotným. Takže u anděla nemůže být činný a trpný rozum. (STh,I,54,4)
Mají tedy andělé jedině rozumové poznávání?
V lidské duši jsou některé síly, jejichž úkony se provádějí tělesným ústrojím. takové síly jsou úkony některých částí těla, jako je zrak v oku, sluch v uchu, atd. Jsou však některé síly lidské duše, jejichž úkony se neprovádějí tělesným ústrojím, jako je rozum a vůle. takové síly nejsou úkony některých částí těla. Andělé však nemají těla, se kterými by byli přirozeně spojeni. Proto jim mohou příslušet jen úkony rozumu a vůle. (STh,I,54,5)
Poznání lidské duše se liší od poznání andělského jednak podstatně, jednak případně, stupňovitě: andělské poznání je podstatně dokonalejší než lidské, protože anděl je ryzí inteligentní duch, a jako takový poznává přímo sebe sama, jakož i jiné duchové podstaty, ovšem kromě Boha, kdežto člověk má o duchovém světě jen pojmy odvozené z oblasti smyslového poznání; andělské poznání je také případně dokonalejší než lidské, protože pronikavost andělského poznání je také vyššího stupně, než pronikavost lidského poznání. Avšak po zániku lidského těla je odstraněn podstatný rozdíl mezi sebepoznáním a vůbec poznáním lidské duše oddělené od těla a sebepoznáním a vůbec poznáním andělů. Zůstává však rozdíl ve stupni poznání: andělé poznávají pronikavěji a jasněji, než lidské duše. Příčina nižšího stupně poznání lidské duše bez těla spočívá v jisté omezenosti tohoto poznání. Omezenost je zde dána tím, že tento stav lidské duše oddělené od těla, není pro duši ani přirozený, ani trvalý: jednou byla přirozeně spojena s příslušným tělem a jednou bude s tímtéž tělem znovu spojena, a teprve zase to bude pro ni přirozené.
V andělově poznání se poznávání shoduje s abstrahováním. Zatímco se lidská myšlenka abstrahuje z jednotlivých smysly vnímatelných věcí působením činného intelektu, andělská myšlenka není abstrahována ze smysly vnímatelných věcí, nýbrž je andělovi dána Bohem jako následek jeho duchové přirozenosti. Proto je andělská myšlenka současně všeobecná a určitá: představuje naráz lva i jednotlivce téhož druhu, jednotlivce nyní jsoucí i jednotlivce minulé, na které měl anděl upnutou pozornost a na které si může udržovat vzpomínku. Takto jsou andělské myšlenky účastí na myšlenkách Božích,podle kterých Bůh stvořil věci. (STh, I,12,4)
Čím vyšší jsou andělé, tím je jejich rozum pronikavější a jejich myšlenky jsou méně četné, neboť jsou obecnější a obsáhlejší. Vyšší andělé poznávají nečetnými myšlenkami tak rozsáhlé oblasti, jaké nižší andělé nemohou při tak vynikající jednoduchosti obsáhnout. (STh,I,40,3)
Z vlastnosti andělské myšlenky, že je současně všeobecná a určitá vyplývá také, že poznání andělů je intuitivní, totiž rozumové, nikoli však přemítavé, nýbrž přímé. Andělé poznávají ihned jednotlivou věc ve všeobecnu. (STh,I,50,3)
Jak je to možné? Je tomu tak proto, že anděl je ryzí duch, takže síla či pronikavost jeho rozumu mu dovoluje najednou poznat duchovní tvory anebo poznatelné stvoření.
Má-li je lidská duše po rozkladu těla poznávat, musejí být jejich tvary Bohem vštípeny jednotlivé duši. Andělovi je toto vštípení jejich tvarů přirozeně vlastní, vrozené. Když věci vycházejí při stvoření od Boha, nabývají při tomto vycházení jednak věcné bytí, podle něhož jsou samy v sobě, jednak ideální bytí, které spočívá v poznávací schopnosti anděla. (STh,I,56,2, SCG,II,98)
Jak se to přesně děje? Anděl poznává nikoli tak, že by se zabýval jevovou stránkou bytosti, nýbrž pojímá ji přímo v oněch tvarech, které jsou mu Bohem zvláště vštípeny. Nepoznává tedy jen to, co je společné rodu či druhu, nýbrž poznává věci také dle jejich jedinečné zvláštnosti.
Andělé dostávají v tomto božském osvícení všech i sebemenší podrobnosti toho, co se kde ve stvoření děje. (SCG,II,100)
Andělé nedosahují poznání ze smysly vnímatelného. Vždyť smysly vnímatelné je co do přirozenosti zrozeno, aby bylo vnímáno smyslem, jako pochopitelné intelektem. Každá poznávající podstata, přijímající poznání ze smysly vnímatelného, má tedy smyslové poznání a následkem toho má přirozeně připojené tělo, neboť smyslové poznání nemůže být bez tělesného ústrojí. Avšak oddělené podstaty nejsou přirozeně spojeny s tělem. Nepřijímají tedy intelektuální poznání z věcí vnímatelných smysly. (SCG,II, 96)
Poznávají andělé všechno svou vlastní podstatou?
Nikoli. Pouze Bůh poznává všechno svou vlastní podstatou. Anděl nemůže ve své podstatě poznávat vše, nýbrž jeho rozum musí být zdokonalen nějakými podobami, aby poznával věci. (STh, I,55, 1)
Poznává anděl pomocí podob, přijatých od věcí?
Podoby, pomocí kterých andělé poznávají, nejsou přijaty od věcí, nýbrž jsou jim přirozeně vlastní od jejich vzniku. Naproti tomu lidské duše, nemají od přirozenosti naplněné rozumové možnosti, nýbrž toho dosahují postupně, tím, že přijímají od věcí rozumové podoby. Avšak rozumová schopnost u andělů je naplněna rozumovými podobami, protože jsou jim rozumové podoby přirozeně vlastní od jejich stvoření, aby rozuměli všemu, co přirozeně mohou poznávat. (STh,I,55,2)
Rozumějí vyšší andělé podobami všeobecnější pravdy nežli andělé nižší?
Čím vyšší je řád, k němuž nějaký anděl přirozeně patří, tím méně podob potřebuje k poznání všeobecnější pravdy. (STh,I,55,3)
Poznává anděl sebe sama?
Anděl jako ryze duchová bytost, která přirozeně není spojena s hmotou, je nějaký svébytný tvar, a tedy je naplno uskutečněn jako rozumový. Ve svém tvar, kterým je jeho podstata, dokonale poznává sebe sama. (STh,I,56,1)
Poznává jeden anděl druhého anděla?
To, co bylo od věčnosti napřed u Boha, vyšlo od Boha dvojím způsobem: jedním způsobem do andělského rozumu, a jiným způsobem, aby měla své bytí ve vlastních přirozenostech. Do andělova rozumu to vyšlo tím, že Bůh vtiskl do andělské mysli podoby věcí, které učinil v přírodním bytí. V Bohu však od věčnosti byly napřed nejen podoby všech tělesných tvorů, nýbrž také podoby všech tvorů duchových. Tak byly tedy každému duchovému tvoru od Boha vtisknuty všechny podoby všech tvorů jak tělesných, tak duchových. Avšak stalo se to tak, že každému andělu byla vtisknuta podoba jeho druhu zároveň podle bytí přírodního a rozumového, totiž tak, aby každý anděl byl svébytný v přirozenosti svého druhu, a v ní aby se poznával; kdežto podoby jiných přirozeností, jak duchových, tak tělesných, byly andělovi vtisknuty pouze na úrovni rozumového bytí, aby pomocí takových vtisknutých podob poznával tvory, jak tělesné, tak duchovní. (STh,I,56,2)
Mohou andělé svou přirozeností poznat Boha?
Andělé mohou svou přirozeností dosáhnout nějaké poznání Boha, ale ne zcela dokonalé. Anděl nepoznává samu Boží podstatu, protože žádný tvor není schopen obsáhnout Boha v jeho podstatě. Andělské poznávání Boha probíhá jako zrcadlení: sama andělská přirozenost je totiž zvláštním zrcadlem, znázorňujícím Boží přirozenost. (STh,I,56,3)
Poznávají andělé hmotné věci?
Mezi ostatními tvory jsou andělé Bohu bližší a podobnější: proto mají také větší podíl na Boží dobrotě. Proto mají andělé přednostní účast na všech hmotných věcech, ovšem jednodušeji a nehmotněji, než je tomu v samotných těchto hmotných věcech, ale nedokonaleji, než na nich má účast samotný Bůh. Andělé mají účast na samotných podobách hmotných věcí, ale oproštěných od hmoty. Andělé poznávají tyto hmotné věci pomocí jejich rozumových podob. (STh,I,57,1)
Pohybují-li andělé vesmírnými tělesy, jak tvrdí Aristoteles, tedy cokoli pochází z pohybu vesmírných těles, je přidělováno vesmírným tělesům jako nástrojům proto, že pohybují pohybovaná, kdežto pohybujícím andělům jako hlavním působícím. Avšak působí a pohybují intelektem. Je tedy zapříčiňující to, jež se děje skrze pohyb vesmírných těles, jako umělec tvoří svými nástroji. Tedy tvary toho, co se rodí a rozkládá, jsou poznatelně intelektem andělů. Proto též Boetius praví, že "z tvarů, které jsou bez hmoty, vzešly tvary, které jsou v hmotě". Andělé tedy poznávají nejen oddělené podstaty, nýbrž také podoby hmotných věcí; poznávají-li totiž podoby věcí zploditelných a porušitelných jako vlastních účinků, tím spíše poznávají podoby vesmírných těles, jde-li o vlastní nástroje.
Je-li však podle Aristotela dokonalostí skutečného vědění předmět tohoto vědění, pak se může někomu zdát, že anděl nepoznává hmotné věci. Zdá se totiž nepříhodné, že hmotná věc je dokonalostí anděla. Pokud se ale správně uvažuje, pak poznaná věc je dokonalostí rozumějícího dle své podobnosti, kterou má v intelektu. Přece kámen, který je mimo duši, není dokonalostí našeho možného intelektu. Avšak podobnost hmotné věci je v intelektu anděla nehmotně, dle způsobu anděla, a ne dle způsobu hmotné podstaty. Je proto příhodné, když se o této podobnosti říká, že je dokonalostí intelektu anděla jako jeho vlastní tvar.
(SCG,II,99)
Poznávají andělé jednotlivosti?
Co může nižší síla, to může také vyšší, avšak dokonaleji. proto nižší síla působí skrze mnohé, vyšší síla působí jen skrze jedno. Čím je totiž síla větší, tím více se spojuje a sjednocuje. Nižší síla se naopak rozděluje a rozčleňuje, takže vidíme, že různé druhy smysly vnímatelného, jež vnímá pět vnějších smyslů, uchopí jediná síla obecného smyslu. Lidská duše je však v řádu tvorstva nižší, než oddělená podstata. Sama však poznává všeobecné a jednotlivé skrze dva základy, a to smyslem a intelektem. Tedy anděl, který je vyšší, poznává obojí vyšším způsobem skrze jediný základ - totiž intelektem.
Kromě toho, pokud jsou vesmírná tělesa pohybována anděly, jak se domnívá Aristoteles, tedy pokud andělé působí a pohybují intelektem, je třeba, aby poznávaly hybatelné, kterým pohybují, a to je něco jednotlivého. Všeobecné je přece nehybné. Také polohy, které se mění pohybem, jsou jakési jednotlivosti, jež nemohou být nepoznány od podstaty, pohybující intelektem. Je třeba tedy říci, že andělé poznávají jednotliviny oněch hmotných věcí. (SCG,II,100)
Jako je Bůh podobou všeho ve své podstatě, kterou všechno působí, a v ní poznává všechno nejen co do všeobecné přirozenosti, ale i co do jejich jednotlivosti, tak anděl poznává věci pomocí podob jemu daných od Boha, a poznává je nejen všeobecně, nýbrž i v jejich jednotlivostech. (STh,I,57,2)
Poznává anděl budoucnost?
Budoucnost se dá poznávat dvojmo. Jedním způsobem se poznává budoucnost z jejích příčin. Tak se s jistotou poznává, to, co nutně vyplývá ze svých příčin, jako že zítra vyjde slunce. Co však ze svých příčin vyplývá často, ale nikoli vždy, poznává se nejistě, totiž dohadem, jako lékař předvídá zdraví nemocného. A takový způsob poznání budoucnosti je andělům vlastní: a to v dokonalejší míře, než je tomu u lidí, protože andělé více, všeobecněji a dokonaleji poznávají příčiny věcí. Druhým způsobem se budoucnost poznává sama v sobě. A tak může budoucnost poznávat jedině Bůh. Avšak rozum anděla a člověka nemůže poznat budoucnost, jak je sama v sobě.
Andělé poznávají budoucnost velmi zevrubně. Ačkoli rozum anděla je nad časem, kterým jsou měřeny tělesné pohyby, přece je v tomto rozumu čas podle následnosti rozumových pojetí. A tak, ježto je následnost v rozumu anděla, není mu přítomno vše, co se děje během celého času.
Třebaže podoby, které jsou v rozumu anděla, se samy sebou mají stejně k přítomným, minulým a budoucím, přesto přítomná, minulá a budoucí se nemají stejně k pojmům. Protože to, co je přítomné, má přirozenost, kterou se připodobňuje podobě, která je v mysli anděla, a tak může být skrze ni poznáváno. Ale to, co je budoucí, dosud postrádá přirozenost, kterou by se tomu připodobnila, proto nemůže být skrze ni poznána. (STh,I,57,3)
Poznávají andělé skryté myšlenky člověka?
Vnitřní smýšlení člověka lze poznávat dvojmo. Jeden způsob poznání skrytých myšlenek vychází z jeho účinků. A tak je může poznat anděl i člověk; a lze poznat tím pronikavěji, čím více je takový účinek skrytý. Vždyť někdy se myšlení poznává nejen z vnějšího úkonu, ale z proměny obličeje, a lékaři je mohou poznat ze zrychlení tepu. Mnohem dokonaleji to dovedou andělé i démoni, když mnohem pronikavěji než člověk dovedou postřehnout také skrývané tělesné změny. Proto říká sv.Augustin, že se někdy velmi snadno dovědí záměry lidí, nejen hlasitě pronesené, nýbrž jen v mysli pojaté, když se změny mysli projevují tělesně. (O věštění démonů).
Druhým způsobem lze poznat myšlenky, pokud jsou v rozumu, a touhy, pokud jsou ve vůli, a to je známo jedině Bohu.
Třebaže anděl nemůže přímo poznat myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle nějakého člověka, může je poznat nepřímo, z vnějších účinků. Z různých takových účinků může anděl, tedy bytost přirozeně nehmotná, usuzovat o skrytém vnitřním dění v člověku, ba dokonce může o něm usuzovat lépe než samotný tento člověk. Budoucí změny, závisející na svobodné vůli nějakého člověka, zůstávají neznámé andělu. Budoucí věci zná bezpečně jedině Bůh. (I Kor 14, 24) I anděl může mít spolehlivé poznání o těchto věcech pouze zjevením. (STh,I,57,4)
Mají andělé vůli?
Vzhledem k tomu, že andělé rozumem poznávají samotný všeobecný ráz dobra, proto je jasné, že mají vůli. (STh,I,59,1)
Liší se vůle andělů od jejich rozumu a přirozenosti?
Vůle andělů je nějaká síla, která se liší od jejich přirozeností i od jejich rozumu. (STh,I,59,2)
Je u andělů svobodné rozhodování? Kdekoli je rozum, tam je i svobodné rozhodování. A protože andělé jsou dokonalejší duchové bytosti než lidská duše, která je závislá na hmotě, tedy je také rozum i svobodné rozhodování andělů dokonalejší, než u lidí. (STh,I,59,3)
|
Případ trevírského furianta
Karel Marx ovlivnil události stejně jako myšlení mnoha mužů a žen snad víc než kterýkoli jiný člověk v moderních dějinách, ale je pochybné, zda z toho někomu vzešel nějaký trvalý přínos.
Zpočátku to byl senzitivní hošík, možná i s dávkou schizoidního založení, jež naznačovala rozseknutá brada, nejistě ohmatával nový svět - svět snů, který poznal jako výhradně svůj. Čím ukázněnější byl navenek, tím živelněji až tvrdohlavě lpěl na světě svých představ. Úzkostlivě bděl nad tím, aby nikdy nevpustil cizího vetřelce do tohoto světa. Přestože mu svět jeho snů poskytoval zdání klidu, iluzi domova a svrchovaného panství, byl skrz naskrz proniknut úzkostí, stálými obavami a hrůzou.
Instinktivně se snažil vyhnout růstu té vnitřní hrůzy a úzkosti. Ze všech se bránil dát příležitost k tomu, aby k němu zvenčí doléhaly nějaké tlaky s požadavky. Stavěl se jako andělsky poslušné dítě. A tak jeho matka, ač méně vzdělaná žena, o to citlivější manželka Heinricha Marxe, kterou si tento trevírský právník přivezl z Holandska, jednou poznamenala:
"Karel má velkou vlohu k náboženství."
Heinrich na to nic neříkal. V duchu však uvažoval : 'Ostatně - co by na tom bylo tak divného? Vždyť moji předkové, stejně jako předkové mé ženy, byli rabíni.'
Když dlouho nic neodpovídal, pohlédla na něj Henrietta tázavým pohledem. Žili spolu vždycky ve šťastném manželství. Neměli před sebou tajností. Avšak tentokrát to byl pro něho nepříjemný pohled. Již několik týdnů se totiž chystal sdělit své ženě, že se hodlá zřeknout své židovské víry. Křest jako moderní způsob úniku před nepatrnou, ale přesto tíživě prožívanou diskriminací, se právě tehdy šířil mezi vzdělanými židy.
Když jí sdělil své rozhodnutí dát se pokřtít a přestoupit z židovské víry na protestantskou, byla zprvu zdrcena, ale pak se přizpůsobila a následovala manžela. Tento tah brzy vynesl Heinrichu Marxovi místo městského soudního rady. Otevřely se mu dveře významných domů ve městě, zejména k vládnímu radovi Karlovi von Westfallen, svobodomyslnému úředníkovi se šlechtickým původem.
Marxův otec se bezstarostně oddával četbě lehké literatury. Obdivoval se Voltairovým satirám právě tak, jako se dával strhnout Racinovými dramaty.
Zanedlouho se stalo zvláštností snění mladého Marxe válčení. Války a znovu války, neutuchající boje, potoky krve, smrt a zkáza. Ačkoli byl Karel nejoblíbenějším dítětem rodiny, otec sledoval jeho růst s jakýmsi nevyslovitelným, vnitřním neklidem. V nevinné senzitivnosti, snad trochu rozvinutější na jeho věk, vyciťoval tento novopečený protestant jakousi hrozbu. Z pastorových kázání mu tanula na mysli Lutherova slova: "Všichni jsme tělem i tím, co nám náleží, poddáni ďáblovi ve světě, jehož on sám je vládcem a bohem. Proto chléb, který jíme, nápoje, které pijeme, šatstvo, které používáme, a dokonce i vzduch, který vdechujeme, a všechno, čím tělesně žijeme, je pod jeho panstvím."
Tak u vnímavého kloučka vytvářela protestantská kázání zvláštní úzkostlivý stav, když se představil sebe a ostatní lidi trvale ohrožované nástrahami ďábla a jeho spojenců z řad čarodějnic; a když pocítil slabost a marnosti lidského boje proti pekelným a čarodějným nástrahám. Vždyť pastor - věrný Lutherovu odkazu - propletl celý život ďábelským osočováním, jakoby každé
pokušení přicházelo jen od ďábla, jakoby veškeré neštěstí, války, nemoci a epidemie, nejrůznější nedostatky a znetvoření pocházely pouze od zlého ducha a čarodějnic - posedlých to žen. V tom neurotizujícím působení protestantských kazatelů bylo pro Karla snad poněkud uklidňující tvrzení, že jsou to spíše ženy, než muži, kdo tomuto ďábelskému vlivu snadno podléhají.
To, co si dospívající Marx nedokázal dopodrobna vysnít, nalezl hotové v Goethově "Utrpení mladého Werthera". Spolu s ním prožíval osudy individualisty, ochotného jít ve svém romantickém snu až k vlastní smrti.
Maturita byla Marxe zvlášť důležitá chvíle. Při písemné práci mohl napravit své mezery, které prokázal při ústní zkoušce z náboženství a z dějepisu. Písemná práce z náboženství Karla Marxe zachránila. Projednávala o sjednocení věřících s Kristem podle evangelia.
Když profesor pročítal Marxovu práci, byl jako u vytržení. Karel totiž psal: "Sjednocení s Kristem představuje nejtěsnější styk s Ním. Tím, že máme Jeho neustále před očima, i ve svém srdci a jsme proniknuti velikou láskou k Němu, obracíme se současně k našim bratřím, které On těsně spojil s námi, a za něž přinesl sám sebe v oběť..."
Profesor byl dojat. Byl přesvědčen, že jeho semeno dopadlo na úrodnou půdu: Ten chlapec velmi jasně chápe, jak se lidé mohou a mají milovat. A další Marxova slova ho v tom ještě ujistila: "Tímto spojením s Kristem se každý člověk vnitřně povznáší, utěšuje v trápení, naplňuje a dostává srdce otevřené lidské lásce, všemu velkému a ušlechtilému, ne ze ctižádosti, ale pouze pro Krista."
V Karlově nitru doutnala romantická touha po skvělém a samostatném vyniknutí, kterým by v životě následoval vysněné hrdiny.
Jenny von Westfallen byla vychována jako bytost, romanticky toužící po okázale samostatném, svérázném uplatnění.
Pro zasněného Karla nebylo těžké nalézt tuto bytost a zařadit ji do svých snů. Tajně se zasnoubili. Zatímco Jenny byla mezi příbuzenstvem uvězněna v masce zakleté princezny, její tajný snoubenec užíval plnými doušky svobodného života v Bonnu. Rok se tam spíše zdržoval kvůli studiím,, než aby skutečně studoval právo - své budoucí povolání.
Ten rok divokého bouřliváctví však skončil pro Marxe právě tak nečekaně a rychle, jako začal. Bez peněz se nedalo studovat, ba ani předstírat studium. Slovo "PENÍZE" se mu tehdy vrylo do paměti na celý život jako věc velmi čarodějná a divuplná, která dokáže z příjemných situací vykouzlit nepříjemné a naopak.
Po veselém roce v Bonnu se Karel vrátil domů k oficiálnímu zasnoubení se Jenny. Jeho otec rozhodl:
"Pojedeš studovat do Berlína! Bez ukončení studia ti nedám svolení k žádnému sňatku! Z Marxových studijních let je známa řada výtržností, které spíše než vlivům zlých sil dlužno přičíst mladistvé nerozvážnosti a recesi. Odvahu k takovému furiantskému výpadu studenta Karla Marxe vůči "kněžourovi" dodala četba Straussovy knihy "Život Ježíšův". Uvádělo se tam, že evangelium je prý pouhý mýtus, jen výraz někdejší touhy židovského národa. Karlův kritický poměr ke všem uznávaným hodnotám posílil také jeho starší vrstevník Bruno Bauer. Sblížil se s ním už na seancích "Doktorského klubu".
"Nejvyšší božstvo spočívá v lidském svědomí", tvrdil Marx. Nicméně ve svém nitru si zdaleka nebyl tak jistý, jak se tvářil navenek. Prodělával těžké vnitřní zápasy. Zmínil se o nich i svému otci v dopisech: "...jako zdatný bojovník pokročil jsem k dílu samotnému, k rozvinutí božstva, jež se ve mně projevuje jako náboženství. Metoda bádání, kterou jsme si v 'Doktorském klubu' osvojili, žene mne jako proradná Siréna do náruče nepřítele..."
Otec z toho byl vyděšen. Hned v tom zmateném a tápavém hledání smyslu života podezíravě hledal "démona". Toho prý se vždy obával, zejména od zasnoubení Jenny s Karlem.
Vyptával se ve svých dopisech, jak syn splnil svá předsevzetí, a protože Karla dost znal, odpovídal si sám : "Bohužel, velmi špatně! Žádný pořádek! Akorát nesmyslné poletování po všech vědních oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...Umění stýkat se s lidmi je omezeno na špinavou jizbu. Tam se v obvyklém nepořádku povalují milostné dopisy od Jenny a dobře míněná, se slzou v oku psaná napomenutí otcova, kterých se nepochybně užívá jen k zapalování fajfky. To by ostatně bylo lepší, než kdyby se ještě nezodpovědnějším nepořádkem dostaly do rukou třetí osoby! A k tomu všemu, Karlíku, jak to špatně hospodaříš? ! Za jediný týden spotřebuješ skoro sedm set tolarů. To je proti naší dohodě! Vždyť i ti nejbohatší, jako třeba Kurt, neutratí ani pět set! Kdekomu půjčuješ, a každý tě ošidí! A přitom - jak vím od Kurta - pramálo si všímáš přednášek, třebaže za ně musíš platit! Copak nechápeš, že si žiješ nad poměry? Vždyť převážná většina německých rodin musí vystačit s ročním příjmem menším než tři sta tolarů! To je bezcitné vůči matce a rodině! Jako bys nevěděl, že tvůj bratr je vážně nemocen?!"
Ještě než starý pan Marx zemřel, hledal radu v Domácím lékaři. Když mu přinášeli léky, tehdy zmateně několikrát opakoval: Šílenství! - Šílenství!! - Šílenství!!!
Marxovy básně a rukopisy z té doby však nesvědčí ani o skutečném šílenství avšak ani o příliš výrazném uměleckém nadání. Přesto dokazují, že ve svých chlapeckých a jinošských létech byl neobvykle tvořivý. Tolik ze sebe vydával, když líčil život a dobrodružství smyšlených hrdinů, že se brzy octl na prahu krize svého růstu. Jeho domnělé tvůrčí nadání se rozplynulo, když se nešťastná láska k vysněným ideálům zvrhla v neřestný zlovyk. Nedovedl v něm rozlišit pravdu od smyšlenky, skutečnost od snu. Ztroskotával na tom, že skutečnost byla jiná, než svět jeho snů a vidin.
"Lépe když mne svět bude nenávidět, než aby mne prostě ignoroval", prozradil u číše vína svému spolužákovi Kurtovi von Westfallen. Ten psal domů sestře: "Vůbec nechápu, co se s ním děje. Jde z něho hrůza!"
V básni "Zapřísáhnutí upadlého zoufalce" se Karel projevil ještě rozervaněji:
"Tak Bůh vyrval ze mne všechno mé.
V prokletí a mukách osudu
všechny světy nenávratně zmizely!
Mně nezůstalo nic, kromě pomsty!"
Tak se mladý Marx v horečnatém blouznění opájel iluzí jako ten, kdo už se dávno před ním chlubil: "Vystoupím na nebesa, výše Božích hvězd vynesu svůj trůn". (Iz 14,13)
Jako poslední zatracenec a desperát veršoval:
"...Ztratil jsem nebe,
Já to dobře vím.
Moje duše někdy věrná Bohu,
Předurčena je nyní pro peklo..."
Pokoušel se též o jakési drama. Nazval je "Oulanem". Byla to zkomolenina jména "Emanuel" ("Bůh s námi" z hebr.). Snil o svém pádu, při němž strhne třeba i celé lidstvo do propasti. Zběsile toužil po tajemné neznámé dívce svých snů. Všechny překážky mezi ním a touto vidinou přisuzoval Tomu, který vládne nahoře, Tomu, jemuž se chce pomstít. Na konci dramatu napsal:
"Ha! Mučený v ohnivém kole,
Já musím vesele tancovat v kruhu věčnosti.
Kdyby mimo ni s mnou ještě něco bylo,
Skočil bych tam i kdybych přitom zničil svět,
nahromaděný mezi ním a mnou !
On musí být zničen s prokletím.
Já rukama zardousím jeho vzdorovité bytí
a potom - dolů pohroužím se v nicotu.
Úplně zmiznout, nebýt - to by byl život !"
Ve chvílích samoty, kdy se oddával četbě Goethových básní, se ochotně ztotožňoval s postavou Prométhea, kterou si podle svých vysněných tužeb a tajných přání příslušně idealizoval.
Pomalu a s nechutí se dal do psaní disertační práce. Rozhodl se vyjádřit své domnělé "prométheovství", své pochybnosti o víře, svůj útěk před Bohem, ale i před totálním ateismem. Prométheovský mýtus, který spatřoval v projevu ducha nevěry a bezbožnosti, obsahoval podobenství moderní doby, jak je vyjádřila technická civilizace. Karel viděl v práci, pojaté jako úkon totožný s lidskou existencí, důkaz Boží neexistence.
Ve snaze uniknout pravému Bohu právě tak jako naprostému ateismu uchyloval se Marx k pohanskému náboženství a pověrám.
Tíhnul k mysticismu Goethova "Fausta", k temné, zvrhlé alchymii, k černé magii. Nicméně i přes své pochybnosti o víře byl tehdy ještě na hony vzdálen naprostému ateismu. Ten se u něho projevoval spíše jenom nahodile. Toliko v okamžicích, kdy docházelo k otevřeným střetům mezi jeho vysněným světem fantómů a světem skutečným, tehdy se projevoval jeho ateismus. Spočíval v nepřiměřených odezvách, hysterických a upřílišněných reakcích. A právě krajnosti tohoto svého postoje se Karel pokusil poněkud ukázněněji vyjádřit ve své disertační práci.
Téma si zvolil tak, aby bylo co nejbližší Prométheovi, o němž tolik snil. Vybral si Epikurovu filozofii. Už proto, že většina uznávaných německých profesorů záměrně Epikura přehlížela. Podle Epikura je svět prostý jakékoli svatosti, protože prý vznikl náhodou. "Dopřejte člověku svobodu! Dopřejte mu svět bez pánů!", hlásal Epikuros. Smýšlel tedy podobně jako mytický Prométheus, který ukradl bohům oheň - tajemství jejich moci.
Závěrečnou práci podal a obhájil na menší univerzitě v Jeně, kde nikdo neznal jeho studentské výstřednosti a také neměli tak vysoké nároky.
Po ukončení studia mu v říjnu 1842 přišla nabídka z nově založených novin Rheinische Zeitung na místo redaktora.
Teprve zde, v "ďábelské kuchyni" byly neurotické motivy nepřiměřených reakcí Karla Marxe na vnější podněty, totiž těch reakcí, které měly tvářnost nahodilého ateismu, překrývány jinými motivy. Byly pomalu zasypávány hromadou uměle vytvářených důvodů - zkrátka pseudoracionalizovány. Jeho zdánlivě bezstarostná sofistika kontrastovala s uspěchaným popíráním Boha. Stačilo, aby se vynořila první část otázky: Pokud Bůh existuje..., a Karel okamžitě všechno zavrhoval. Dělo se to v ustavičném spěchu kamsi jinam, v neustálé honbě za něčím: sen podporovaný iluzí, utopie podněcovaná přeludem, nicota vábená prázdnotou...
Karel snící pouze o svobodné činnosti člověka, se čím dál, tím víc blížil k "duchu, jenž stále popírá". Jak pojetí člověka, tak pojetí vesmíru trpělo stejným rozporem : Bůh je stále hledán ve snu a pokaždé bezvýsledně. Tak se Karel Marx odsoudil k neustálé pouti 'někam jinam'. Žil v hrůze, že se nadobro ztratí a nikdy nenalezne.
Následovala svatba Jenny von Werstfallen, která si Karla vzala navzdory námitkám mnoha jejích příbuzných. Po svatbě Marx odmítl nabídku k práci ve státních službách, kterou mu její rodina opatřila, a odjezd do Paříže.
V Paříži jej vyhledal Marxe Moses Hess, velký průkopník sionismu. Velice se sblížili.
"Přicházíš synku jako na zavolanou. Potřebujeme tě tu!", lichotil mu Hess.
"Kdo?"
"Všichni! Celé hnutí!"
"Jaké hnutí?"
Hess neodpověděl a místo toho řečnil: -"Kdo jiný by tomu tady dal pevnější teoretické základy než ty! Jsi náš velký bratr! Opravdový Mardocheus!"
Právě Hess uvedl mladičkého Marxe do pařížského podsvětí. Vábilo ho to syrovostí právě tak, jako ztajenou energií nesmírného dosahu. Bylo třeba jen uvolnit zlověstné síly a zaměřit je novým, docela neznámým směrem - kamsi, kde Marx tušil přítomnost něčeho tajemného. Břicho Paříže ho fascinovalo zvláštní bezprostředností.
V Paříži se Marxovým narodila dcera.
"Narodila se mi dcera Jenny! Jsem otec!!" radoval se Karel.
Našlo se ještě víc známých, než jich znal. Ochotně mu pomohli oslavovat. Nakonec však musely přijít chvíle, kdy vlna nadšeného oslavování opadla a byla v Karlově nitru vystřídána jinou vlnou. Tehdy si chladně říkával: Teď je ke mně připoutána dítětem.
Hess, jakoby to tušil, vytýkal mu:
"Dítě s vlastní manželkou! Jak jsi směšný, můj milý Mardocheji! Chováš se jako měšťák! To se ani za mák nestydíš?!"
Peněz jakoby neubývalo. Zejména když Jenny odjela ukázat příbuzným v Kolíně dcerušku a přivezla od nich dárek ve výši tisíc tolarů. Tak mohl její zasněný Marx dál žít bezstarostným a pohodlným životem měšťáka, koketujícího s pařížským podsvětím. V této divoké vášni strhl ostatní k tomu, aby vydali tiskem jakýsi pamflet. Podařilo se však najít několik nadšenců, kteří vydali tuto kuriozitu. O co přitom vlastně šlo?
Byly tam popsány průběhy seancí podněcovaném vzájemným stykem mezi Karlem Marxem, dále Ludvíkem Feuerbachem a pak mladým podnikavým Rusem, jménem Michail Bakunin. Marx marně ukojoval spor mezi svým přebujelým podvědomím a vědomím skutečnosti, která ho neuspokojovala už tím, že byla reálná.
Ve věčném plameni tu hořela jedna velká Marxova iluze - falešně zdůvodňovaný rozpor mezi jeho vědomím a cítěním. Jako klubko jedovatých zmijí se tu v plamenech svíjela dodatečně, chabým lidským rozumem vytvořená směs důvodů jeho nepřízně k otci, vůči matce a dále k židovství.
Proč zrovna k otci ? Zřejmě za to, že nechtěl posílat synkovi na studie tolik peněz, kolik si přál, a že měl dokonce připomínky k jeho potulování se po hospodách místo studia, a že...
A proč také vůči matce? Nejspíš za to, že tato žena otupovala synovo vysoké poslání marnými výzvami k rozumnému, výdělečnému podnikání a zaměstnání a k rodinné odpovědnosti.'
Ale proč vůči židovství, totiž k židovství v horším smyslu? Cožpak se Marxův otec nevzdal židovské víry a nedal pokřtít hlavně z vypočítavosti, aby z toho měl prospěch?
Sotva se rozkutálely peníze, snil Marx znovu - tak, jako kdysi za studentských časů - o kouzelné moci zlata a peněz.
'Peníze', opakoval si pořád dokola, - 'to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak!'
Při toulkách noční Paříží začal soustavně vyhledávat známosti s podsvětím. Byl tím uchvácen, ale přitom všem vytýkal: "Jste samí příštipkáři! Celé podsvětí se musí semknout k boji za jedinou věc!"
Brzy se však z jejich bytu stala špeluňka a útočiště lidí, o něž jevily pařížské úřady mimořádný zájem. Stala se místem, kde se smlouvalo překupované zboží pochybného původu, atd. V Marxově domácnosti našel útočiště též jeho krajan - výbojný básník Heinrich Heine - v době, kdy ho jeho kritici pranýřovali pro jeho nemorální život. Marx otevřel dveře tomuto podivínovi, jenž podléhal policejní registraci jako šiřitel choulostivé nákazy. Zapsal se však zlatým písmem do Karlova srdce, když mu věnoval pár hrstí tolarů.
Zdá se, že jediné opravdové a upřímné projevy Marxova nitra byly zlomky básní ze studijních let. Pálil je a trhal, supě přitom, i když ty esteticky ubohé výplody byly pravým obrazem jeho rozervané duše. Od těch několika málo zbývajících, které se někomu dostaly do rukou, od těch se odtahoval.
Marxovo překonání vnitřní krize, k němuž došlo patrně v Kolíně záhy po promoci, bylo vystřídáno jinou krizí - krizí trvalejšího rázu. A tak poté, co odlehla krize, postihující výhradně jeho nitro, a na její místo se tlačila dospělost a vyrovnanost, jeho projevy postrádaly upřímnost a opravdovost. Celé jeho "JÁ" bylo potaženo jakýmsi škraloupem jemu docela cizí usazeniny. Nejprve kvůli tomu vztekle proklínal Boha. Nakonec se opil do němoty. Když přišel k sobě, chvěl se chladnou ranní rosou v rozedraných a mokrých šatech. Byl bez peněz, s rozcuchanými vlasy a zakrvácenou tváří. Začal proklínat den, kdy ho matka přivedla na svět. V Paříži se teď tvářil jako filozof, sypající si popel na hlavu. Znechuceně vzpomínal na okamžik, kdy poprvé začal myslet filozoficky. Zuřivě by byl spálil všechna vědecká a filozofická díla lidstva. Měl však po ruce jen několik studií - skončily v krbu. Nato se opíjel v některé z oblíbených vináren.
Vztah mezi Vilémem Liebknechtem a Jenny, který vzplanul prudkou vášní, zjevně právě tak rychle pohasínal. Marx si totiž vodíval domů své nové známosti - často dost vulgární živly z podsvětí. Někdy se stávalo, že pozdě v noci přivedl domů dva skoro cizí lidi, představil je rozespalé Jenny, a pak se rychle sám vytratil, aby mohl v ústraní propíjet jejich peníze.
"Karle! Tohle jsi neměl dělat! Jak jsi mne mohl nechat s nimi samotnou?!", zlobila se druhý den Jenny. Ten jí však s jízlivým smíchem odpovídal:
"Musíš se konečně jednou už zbavit těch aristokratických a buržoazních přežitků! K ďasu s tou falešnou morálkou!!"
Jenny zrudla až po kořínky vlasů. Ano, styděla zpočátku až za hrob, když jí Karel znovu a znovu opakoval, co mu už dávno radil Hess: "Emancipovaná žena má sloužit celé společnosti, a ne pouze sobeckým zájmům svého manžela!"
Nejednou se Karel dal slyšet s výrokem:
"Bůh podporuje mnohoženství a zlodějinu!
A tak Jenny, chtěla-li si udržet hrdost emancipované ženy a neutéci od manžela v hanbě a pokořená domů k matce a k bratru, zanedlouho přijímala ve svém bytě, u svého stolu, zkrátka ve svém soukromí, zloděje, překupníky a jiné živly z pařížské spodiny stejně ochotně a přívětivě, jakoby šlo o hrabata nebo knížata.
Mezitím se ovšem v jejich často navštěvovaném bytě ustálil výběr některých návštěvníků, s nimiž se Jenny i Karel důvěrněji sblížili. Rozhodující přitom nebyl ani tak vkus mladých manželů, jako spíše "poznaná nutnost", to jest, jak dalece potřebovali tito hosté užívat jejich soukromí - zda byli hledání policí místní nebo v několika státech, a pak ovšem - zda měli dost peněz. Byli to vedle Liebknechta (toho "vola", jak ho Marx za jeho zády označoval) také třeba Lassalle (čili podle Marxe "židovský panchart", "baron Icik", "harant" či "fratz" a potom Bakunin, totiž ten neimand, jak jej Marx nejednou jmenoval, a konečně také - Friedrich Engels.
Engels se zde poprvé objevil, když cestoval z Anglie do rodného Německa. S Hessem ho Marx seznamovat nemusel. Znali se od dřívějška z Německa. Kupodivu to byl zase Hess, kdo roznítil v mladém synkovi z bohatých podnikatelských kruhů plamen touhy zapojit se do rejdů mezinárodního podsvětí. O něčem takovém snil už od puberty. Neměl sice ani maturitu. Zato byl velmi sugestibilní. Snadno podléhal prostředí, ve kterém se zrovna nacházel. Byl zvyklý pohodlí. Kdykoli mu došly peníze, rychle se vracel do svého zázemí, které oplývalo bohatstvím. Potom se zase vracíval s penězi do Paříže, která ho vábila zkaženým podsvětím.
Marx byl Engelsem uchvácen. Ne, že by Friedrich byl nějaký krasavec nebo oplýval vzděláním, ale vyzařoval z něho blahobyt, a Marx pokládal peníze za to nejdůležitější na světě. Navíc to byl tak naivní "hejl", že pro Marxe nebylo nic lákavějšího, než ho rafinovaně zmást a pak ho vyždímat tak obratně, aby měl ještě dojem, že dává sám a dobrovolně. Co nedokázal přímo, tam rafinovaně nastrčil svou manželku. Na rozdíl od vztahu Jenny a Liebknechta, který měl poněkud vulkanickou povahu, vztahy mezi Jenny a Engelsem se vyvíjely ponenáhlu, a přes jistá přerušení - poměrně trvaleji.
Jako řada německých a ruských emigrantů, tak i Marx dostal začátkem ledna příštího roku rozkaz od pařížské prefektury:
"Opustit Paříž do 24 hodin !!"
Vzhledem k tomu, že v Německu byl na Marxe vydán zatykač, odjel Marx do Belgie. Rodina jej měla následovat později. Když se objevil v Bruselu, vykřikoval všude po hospodách:
"Paříž patří nám! Leží nám u nohou!" Od svého opuštění rodiny totiž snad ani na chvíli nevystřízlivěl. Ozvaly se námitky:
"Tak proč jsi tady? Proč nezůstaneš doma?!"
"Nejsem troškař! Podívejte se, jak daleko už jsme v Paříži! Na ještě co čekáte? Přidejte se k nám! Vytvoříme mezinárodní organizaci!"
Mluvil klidně a suverénně. Nakonec řekl důrazně: -"Kdo se k nám nepřidá, a bude jednat na vlastní pěst, ten bude smeten! Pro toho už není v podsvětí místo!! Gilotina na něho!"
Ačkoli rád bájil o významu dialogu, sám se většinou omezoval na monolog. Nyní se rozvášnil, až se mu nos roztřásl:
"Kdo chce přežít, musí jít s námi! Jinak skončí na provaze! Kolo dějin ho zavalí!"
Počáteční odpor proti jeho velkorysým měřítkům organizovaného podsvětí slábl. Některé neochotné udal, a tak získal přízeň místní policie, neboť už při překročení belgických hranic musel podepsat, že bude spolupracovat s policií. Tak získával svým bezohledným postojem, tvrdošíjností a sebejistotou respekt mezi spodinou.
Když po několika měsících dorazila do Bruselu Jenny s dcerkou. Příjezd rodiny mu přinesl jisté uklidnění, protože se mu již podezřele vyprazdňovala kapsa. Bylo si jist, že kde se objeví Jenny, tam se brzy vynoří rodinný přítel s naditou peněženkou. Jeho vypočítavost ho nezklamala. Na jaře 1845 se Engels přestěhoval do Bruselu.
Počátkem roku 1847 se Marxova domácnost rozrostla o syna Edgara. Tehdy objevila se u Marxů spojka z Londýna. Představitelé londýnského podsvětí požadovali přislíbený Manifest. Začal na něm spolu s Engelsem pracovat. Přitom se s Engelsem dali v bruselském podsvětí do přípravy organizace podsvětí, což mělo vyústit do zločinu století. Tento zločin neměl zůstat omezený na jednu zemi. Měl dosáhnout pokladů pokud možno v celé Evropě, Anglii nevyjímaje. Marx dal pokyn k rozšiřování mezinárodní organizace podsvětí o nezaměstnané dělníky, svolné ke krádeži a teroru.
Dělnictvo vždy představovalo pro Marxe jakousi historickou ucpávku či vatu dějin. Engels souhlasil. Jenže zde v Bruselu Karel jaksi sám zaváhal. Čím to? Patrně zde měl na něj silný vliv Moses Hess. Hess byl totiž vůdcem spolku, složeného převážně z německých emigrantů.
Marx vystoupil na setkání vůdců podsvětí v hlavních evropských městech s připomínkou:
"Říkám-li přijímat dělníky do naší organizace, myslím tím samozřejmě německé dělníky, a pak třeba i belgické, francouzské a jiné - avšak rozhodně ne všechny! Tak třeba Rusové jsou barbarská rasa! A Slované vůbec jsou etnický hnůj!"
"A tady to máte!", ozval se tehdy Bakunin, taky jeden z těch Hessem zapálených fanatiků, a donedávna Marxův dobrý známý. Nyní vystoupil proti Marxovi:
"Copak nám nejde všem o peníze?! A není dost pro všechny?!"
"Ale ano. Jde nám všem o totéž! A možná že je toho dost pro všechny - možná - ale v první řadě to patří nám - Němcům!!", ohrazoval se Marx.
"To je ten velkoněmecký přístup!",zahučel nasupeně Bakunin. Neuspěl však.
V posledních lednových dnech 1848 odesílal Karel do Londýna malý balíček, jak bylo ujednáno. O měsíc později to už bylo venku. Letělo to mezi lidmi jako fantóm. Proletělo to Evropou jako strašidlo a působilo to zděšení citlivějších povah a krvelačnost těch otrlejších.
Manifest, tento návod k světové organizaci podsvětí, jehož vydání se snadno vešlo do kapsy, působil každopádně šokujícím způsobem. Autoři, Marx a Engels vyzývali k světové organizaci podsvětí, aby mohli dosáhnout moci. A to všechno kvůli zlaté horečce, která odedávna postihovala některé lidi, avšak teprve teď - po rozšíření se tohoto horroru - šířila se Evropou přímo lavinovitě, jako hrozná epidemie.
Katastrofální účinek byl masový nejen v důsledku provokativního vystoupení, důrazu na násilí a teror, ale také pro navození iluze, že nejde o fikci, nýbrž o kus drsné skutečnosti všedního dne, s jakou se člověk může setkat kdekoli - pouze bude-li mít dost odvahy sestoupit na dno velkoměsta do jeho bahna.
Marx se představil současně jako hrdina hrůzných historek, pro něž čerpal náměty z románů o Věčném Židovi či o ušlechtilém Rudolfovi, jak se sepsal Eugen Sue v Tajnostech pařížských.
Z jakého důvodu se nyní Karel Marx a Bedřich Engels snižují tak manifestačně ke spodině? Dávají na to pádnou odpověď : ránu pěstí mezi oči každému, kdo nepochopí, že rozbujelé podsvětí se musí spojit v jeden mezinárodní gang! Uprostřed krveprolití, které při přechodné válce podsvětí nastane, uprostřed všeobecného teroru a rámusu stále dopadající gilotiny - teprve pak prý lidstvo dospěje! Potom jim samo svěří do ochrany všechny své poklady.
Hlavní myšlenku tohoto "díla" umístili Marx a Engels do jeho záhlaví. Byl výrok Karla Schappera:
Proletáři všech zemí, spojte se!
Zatímco tento útlý svazek cynických provokací ovládl nadlouho srdce některých zoufalců, bruselské vystoupení podsvětí skončilo tak rychle jako začalo. Hned první pokus podsvětí o ovládnutí města selhal. Po zdolání vzedmuté vlny teroru a zvůle nechtěla belgická policie připustit opakování se podobných úkazů. Začala zatýkat. Omezila se však hlavně na cizince. Marx byl vypovězen z Belgie.
Na jaře 1848 pobýval Karel Marx s Engelsem nějaký čas i v pařížském podsvětí. Řídili tam nábor sil pro revoluční vystoupení v Prusku. Konečně přišel rozhodující okamžik - moment přesunu sil do Kolína. V Prusku byl vlivem šířícího se terorismu a zločinnosti takový zmatek, že noví úředníci nedokázali čelit přívalu pochybných živlů, vracejících se do vlasti. Rozbouření neklidných mas bylo něco tak neočekávaného, že nová pruská vláda docela opomíjela stíhat živly typu Karla Marxe. Kolínská městská rada byla událostmi tak zmatená, že dokonce vyhověla i Marxově žádosti o povolení trvalého pobytu ve městě. Po příjezdu Marxe do Kolína se rozhodl obnovit vydávání Rheinische Zietung ! ´
A tak asi uprostřed roku byla veřejnost ohromena prvním číslem. Dalo se čekat, že taková provokace jaksepatří zatřese veřejným míněním. I otrlí čtenáři byli zdrceni přízemností a vulgárností autora. Přesto pokračoval v Neue Rheinesche Zeitung v podněcování psychózy a v provokacích:
"Zmatky, které otřásly naší vlastí, neznamenají žádný konec podobných událostí. Naopak! Spojme se do větší organizace! Takhle nic nedokážeme! Společně vezmeme útokem banku třeba i v Berlíně! Jeho plamenné výzvy nezůstaly bez ohlasu. Uprostřed jedné červnové noci vyhřezla masa z berlínského podzemí a zaplavila místní zbrojnici. Chtěla zbraně a munici. Občanská garda a vládní vojsko jim je však odebraly. Několik předáků se octlo za mřížemi. Karel se rozzuřil k nepříčetnosti, až se mu roztřásl nos a silně funěl.
Následující den vyšel v Neue Rheinische Zeitung útočný článek. Uvádělo se v něm: "...Budou se nás ptát, nemáme-li jediné slzy, jediného vzdechu pro ty, kteří padli za oběť vzmachu masy z podsvětí, pro národní vojsko? Stát už se postará o jejich vdovy a sirotky. Oslaví je dekrety. Slavnostní průvody budou provázet jejich pozůstatky k hrobu. Oficiální tisk jim vzdá hold. Ale plebejci, kteří si dovolili vyjít z podzemí a vykrást zbrojnici, a jimž počestní lidé říkají prostě vrazi, zloději, žháři a kriminálníci, - ti jsou vystěhováni za moře! Taková zhovadilost! Právě jim patří ovinout vavříny kolem hrozivě chmurného čela!"
Celkem nepovšimnuta zůstávala vždy okolnost, že Karel Marx - při všem tom neohroženém a svěřepém vystupování a furiantských výbojích - osobně zůstával pokaždé jaksi pozadu." vyzýval, štval a podněcoval: - "Pojďte na světlo! Nebojte se odhalení!!"
Sám však nic podobného neudělal.
"Dokud naše úsilí zůstane takhle místně a časově omezené, tak samotné pruské podsvětí nedosáhne zlata natrvalo", mínil Marx. Proto odjel do Vídně. Ihned se se dostal k jednomu z vůdců podsvětí. Znal jeho Neue Rheinische Zeitung. Pozval ho na valnou hromadu vůdců podsvětí
"Zapojte se do našeho společného díla!",vyzýval je Marx a pyšně dodával: - "Copak to vše není naše velkoněmecké dílo!? " Zčásti je získal. Později poslal do Vídně Engelse. Ten přijímal jako poctu, když mu zde Marx svěřil dobýt a dorazit nepřátele velkoněmeckého díla. Řekl jen důrazně :
"Se Slovany v tomto díle nepočítáme!"
"Co je to za nesmysl?! Mám Marxovo čestné slovo, že mi oplatí pomoc v Berlíně. Slíbil, že do toho půjdeme společně", ozval se Bakunin.
"Vyloučeno!", řekl stroze Engels, - "Nemůžeme se bratříčkovat s českým, ruským a prostě vůbec žádným slovanským podsvětím! Naopak! Teď potřebujeme také naši odvěkou německou nenávist vůči Rusům, k níž se nedávno připojila nenávist k Čechům a Chorvatům!"
"Zase ten pangermanismus! Vy už nebudete lepší!", láteřil dunivým hlasem mohutný Rus.
Bakunin, přes všechno běsnění a soptění na Marxův a Engelsův pangermanismus, nakonec u předáků vídeňského podsvětí docela pohořel.
O týden později se konal sraz vůdců podsvětí v Kolíně. Konal se mimo město. Kolínská policie totiž nespala. Měla dost podkladů k zatčení řady předáků.
Mezi těmi, kdo se nejvíc obávali vystoupit ze stínu, byl právě Karel Marx. A přitom právě on to byl, kdo k tomu ostatní neustále popouzel. Obával se policie jako čert kříže. Na kolínském srazu chodil neustále s kloboukem naraženým hluboko do čela, ač bylo teplé září. Ten třicetiletý muž byl již obávanou postavou podsvětí. Rozložitý statný chlapík se širokým čelem, s vlasy rozevlátými ve větru a divokým plnovousem. Jeho zlověstně se blýskající oči těkaly z místa na místo. Nedokázaly klidně spočinout na jedné věci, jakoby v panické hrůze, že přitom snad budou přistiženy. Mluvil pevně a odhodlaně, Kdykoli vzal do úst slovo "policie","církev","kněžour","rodina","láska","víra", tehdy
mluvil řezavě výsměšným, skoro odplivujícím tónem. Sotva se však dostal k námětu dobytí bohatství, tehdy mluvil pateticky jako z hrobu, nos se mu roztřásl. Nevnímal pak, co se děje kolem. Pozbýval smysl pro čas.
"Nikdy jsem nepoznal člověka, vystupujícího s tak vyzývavou, uhrančivou a protivnou arogancí povýšence", přiznával později na policii jeden z účastníků tohoto zběsilého sabatu.
"Proč ho tedy tak slepě následovali? Proč se podřizovali jeho rozhodnutím?"
Nikdo nevěděl. Snad tomu tak bylo z obav, které navozovala jeho pověst z podsvětí. Kdo s ním nespolupracoval, ten byl brzy udán tajné policii. Hlavně však proto, že v jeho uhrančivém pohledu a samolibém vystupování bylo současně něco odpuzujícího a znechucujícího, jakož i cosi vyzývavého, dráždivého a přitažlivého.
Vývoj ovšem nešel tak jednoduše a přímočaře, jak si ho Marx nalinkoval. Na Starém tržišti sice vyrostly barikády, ale státní vojsko váhalo zasáhnout. Část občanské gardy byla totiž "nespolehlivá". Zjistil to náhodně policejní důstojník, které zahlédl mezi gardisty převlečené recidivisty z podsvětí. Kolínská prokuratura tedy přistoupila k jinému kroku:
"Vyhlašujeme stav obležení! Zákaz veřejného shromažďování! Zastavuje se vydávání všech tiskovin! Občanská garda se rozpouští! Musí složit zbraně do...!"
Vláda však učinila ústupky. Stav obležení v Kolíně byl zrušen. Vzápětí mohl zas nevázaně budit pohoršení Marxův štvavý plátek. Dostavily se však obtíže. Třebaže se Marxovi v těch dnech sběhlo z podsvětí tolik peněz, že mohl převzít Neue Rheinische Zeitung do svého vlastnictví a zbavit se akcionářů, by i bez omezení holdovat vášnivému gurmánství a alkoholismu, jakož i dobrému kuřivu - v redakci to skřípalo. Značná část redaktorů utekla, sotva se objevila policie a hrozilo nebezpečí vyšetřování. Engels byl nebezpečím svého zatčení tak vylekán, že bezhlavě ujel do Belgie. Docela zapomněl, že i tam je nežádoucí. Nebo snad doufal v setkání se Jenny? Jisté je, že ho belgické úřady ihned vykázaly ze země. Ocitl se ve Francii. Odtud pěšky došel do Švýcarska.
K ochlazení horkých hlav z vídeňského podsvětí došlo velmi záhy. Plamenné výzvy v Neue Rheinische Zeitung, které Marx vyjádřil bombastickými výroky, aby se vídeňskému podsvětí poskytla pomoc - tyto provokace vyzněly naprázdno.
V Německu se zatím vzpamatoval Bedřich Vilém IV. Začal rozhodně jednat: - "Vláda je slabá! Pověřuji hraběte Brandenburga sestavením silnější vlády! Sídlo vlády dočasně přemísťuji do Brandenburgu! Přikazuji dosavadní vládě přemístit se tam!"
Stávající vláda neuposlechla. Proto vládní vojsko obsadilo Berlín a vyhlásilo stav obležení.
Následujícího dne zasáhlo veřejnost čerstvé číslo Neue Rheinische Zeitung s výzvou :
Nedat jim ani šesták! Budou-li daně vymáhat, odpovíme OLOVEM! Plazení daní je VELEZRADA!
Účinek byl chabý.
Karel Marx si počínal způsobem těžko pochopitelným. Na jedné straně se třásl v panické hrůze při představě zatčení a uvěznění. Na druhé straně ho však hnala jakási temná síla. Ta ho neustále ponoukala k dalším a dalším provokacím. Otřásal se děsem a současně mu někdo zvenčí jakoby naléval do jeho projevů fanatismus a zuřivost. V silvestrovském vydání Neue Rheinische Zeitung fanaticky horlil pro "nesmiřitelný boj, válku na život a na smrt, bezpodmínečné vyhlazení a terorismus proti Slovanům".
V únoru následujícího roku se Marx a další výtečníci, podílející se na vydávání Neue Rheinische Zeitung octli před porotním soudem. Jen Bůh ví, kdo dával Marxovi tak šílenou odvahu a drzost, že místo obhajoby obvinil soud:
"Trestním zákonodárstvím rušíte svobodu tisku !"
Takové nesmyslné tvrzení, přednesené však nesmírně sugestivním způsobem a se sebevědomým vystupováním, jakož i s důraznou gestikulací vedlo k tomu, že si soudce a ostatní účastníci dali vštípit něco, co původně sami vůbec nezamýšleli. Obžalovaný Marx jimi pak pohyboval jako s figurkami po šachovnici.
Porotci se dali přesvědčit o své neznalosti základů hospodářství, politiky, ba i práva a na Marxovu výzvu, aby ho hned osvobodili, rozhodli podle jeho požadavku:
"Osvobozujeme obviněného!"
Sotva se probrali z tohoto obluzení a pomatení, do něhož je Marx uvedl pomocí temných sil a rafinovaných postupů, uvědomili si nesmyslnost svého rozhodnutí. Nemohli to pochopit.
Druhý den byl Marx znovu předvolán před porotní soud. Byly zde totiž hmatatelné důkazy a byli předvoláni svědci jeho podněcování podsvětí k porušení četných zákonů. Řízení probíhalo veřejně. Marx musel znovu užít temných sil, ale i sugesce. Tak ovlivnil napřed posluchače v soudní síni. Dříve než to postřehla porota, zneužil tohoto zfanatizovaného zástupu a sugestivního působení na ostatní lidi v místnosti. Ovládl pak též samotnou porotu. Ta potom vykonala vše přesně dle jeho pokynů. Rozumnější vysvětlení není. Porota totiž měla před sebou na stole nezvratné důkazy jeho viny. A přesto znovu padlo soudní rozhodnutí v jeho prospěch.
Zachovaly se zápisy ze soudního jednání. Důkazy byly evidentní, a přece porotci jednomyslně rozhodli : "Nevinen!"
Bylo to ďábelské, ale byla to pravda.
Velitel kolínské pevnosti byl šokován právě tak jako velitel místní policie. Soudce i porotci shodně odpovídali:
"Doktor Marx musel být osvobozen!"
"Ale co důkazy?! Máte je v rukou! Důkazy o jeho nezákonné činnosti! A co svědci?! Usvědčují ho!", zuřil policejní prefekt.
Tvářili se docela nechápavě a jen přesvědčeně odpovídali :
"Marx musel být osvobozen!"
"Ale proč? Na základě čeho?!"
Tentokrát mlčeli. Neznali důvod svého rozhodnutí, a přece tak rozhodli. Velitel kolínské pevnosti, policejní prefekt i úředníci kroutili hlavami.
O měsíc později byl Karel předvolán na policejní stanici v Kolíně. Aniž se úředník zdržoval s formalitami, šel k jádru věci:
"Na základě rozhodnutí ministra vnitra jste vypovězen ze země!"
Karel si z toho nedělal těžkou hlavu: "Vždyť jsem se už dávno vzdal pruského občanství! S takovou mne mohou leda vyvést na hranice."
Marx pak ještě klidně vydal poslední číslo Neue Rheinische Zeitung. Na titulní stránce se objevil palcový titulek :
Konec těch nejapných lží!
Dále se uvádělo: - "Jsme bezohlední, neprosíme se vás o žádné milosti! Až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nijak přikrašlovat! Naším posledním slovem bude vždy osvobození a totální vláda podsvětí!!!"
7. Zamyšlení
Dokázal snad Marx čarovat, když se mu opakovaně dařilo navzdory očividným důkazům jeho viny, přesvědčit soudce, aby ho propustil? Cožpak dokáže někdo z lidí kouzla? A pokud by dokázal, kde by k tomu vzal sílu? Snad z kosmických sil?
Sv.Tomáš uvádí, že díla čarodějů nemohou pocházet z pouhého působení kosmických sil či vesmírných těles. Někteří lidé se totiž domnívají, že taková, pro nás podivuhodná díla, jež se dějí kouzelnickými uměními, nepocházejí od žádných duchových podstat, nýbrž silou vesmírných těles. Známkou toho se zdá být to, že ten, kdo provádí tato díla, bere ohled na nějaké postavení hvězd. Používá se také pomoci nějakých bylin a jiných tělesných věcí, jakoby k připravení nižší hmoty k přijetí vlivu vesmírné síly.
Avšak je přece nemožné, aby intelekt byl určován nějakými tělesnými základy, s tedy je nemožné, aby účinky, které jsou vlastní intelektuální přirozenosti, byly určovány silou vesmírného tělesa. Jenže v podobných činnostech čarodějů se objevují některé výkony, jež jsou vlastní rozumové přirozenosti: dávají totiž odpovědi o způsobených zločinech atd., což se může dít jedině intelektem. Není tedy pravda, že všechny podobné účinky jsou zapříčiňovány pouhou silou vesmírného tělesa.
Kromě toho, samotný hovor je vlastní úkon rozumového tvora. Objevují se však někteří, promlouvající k lidem při uvedených činnostech a usuzující o různém. Není proto možné, aby se podobné věci děly pouhou silou vesmírných těles. - Řekne-li však někdo, že se podobná zdání netýkají vnějších smyslů, ale jen obrazivosti, to se ovšem na prvý pohled nezdá pravdivé. Obrazné tvary se přece nikomu neukazují jako opravdové věci, ledaže bylo došlo k oddělení od vnějších podob, protože nemůže být, aby se na podoby hledělo jako na věci, ledaže by došlo ke spoutání přirozené smyslové soudnosti. Avšak podobné rozmluvy a objevy se stávají lidem, kteří svobodně užívají vnějších smyslů. Není tedy možné, aby se podobná vidění nebo slyšení týkaly pouze obrazivosti.
Kromě toho, co se děje silou vesmírných těles, je přirozený účinek: neboť to, co je v nižších (věcech) ovlivňováno silou vesmírných těles, jsou přirozené tvary. Tedy to, co nemůže být žádné věci přirozené,to nemůže nastat silou vesmírných těles. Jenže se říká, že uvedenými úkony nastávají takové (události), že za přítomnosti někoho se mu otevře jakákoli závora, že se někdo stane neviditelným a četné podobné, které se vypravují. Není tedy možné, aby se to stalo silou vesmírných těles. (SCG,III,104)
Odkud mají činnosti čarodějů účinnost?
Pokud přihlédneme ke způsobu jejich činnosti, shledáme, že užívají při svých činnostech nějakých naznačujících hlasů (či písmem a znaků) ke způsobení určitých účinků. Avšak hlas (či písmeno), pokud je náznakem, nemá žádnou jinou sílu, než z nějakého intelektu, totiž z intelektu vyjadřujícího či z intelektu toho, k němuž se (něco) pronáší. Z intelektu vyjadřujícího to pochází tak, jako když nějaký intelekt má takovou sílu, že se jeho početím může zapříčinit věc; toto početí ovšem předává ke způsobení účinků nějak pomocí hlasu (či písma). Kdežto z intelektu toho, k němuž je vedena řeč (či písmo), jako když je poslouchající veden hlasovým náznakem, přijatým do intelektu, k vykonání něčeho. Nedá se ale říci, že by ony hlasité (či písemné) náznaky, vyjádřené čaroději, měly účinnost z intelektu toho, kdo je vyjadřuje. Pokud síla přece sleduje podstatu, tedy různost síly odkazuje na různost síly podstatných základů. Avšak u lidského intelektu se obecně shledává toto uzpůsobení, že jeho poznání z věcí je určováno více, než svým početím věc může určovat. Jsou-li tedy někteří lidé, kteří mohou vlastní silou slovy, vyjadřujícími pojem svého intelektu, proměnit věci, pak budou jiného druhu, a budou nazýváni lidmi stejnojmenně.
Jestliže ale někdo řekne, že podobní lidé na rozdíl od jiných) nabývají uvedenou sílu z hvězdné síly, tak jiní, kteří to od narození nemají, nemohou dosáhnout (ani při sebevětším poučení) účinnosti v podobných dílech. Předně se ovšem musí říci, že se vesmírná tělesa nemohou ovlivňovat intelekt, který ve své činnost není přímo vázán na hmotu ani na tělo. Proto nemůže něčí intelekt získat z hvězdné síly tuto sílu, aby hlasové představení jeho pojmu něco způsobovalo.
Zbývá tedy, že podobné účinky jsou doplňovány nějakým intelektem, k němuž směřuje řeč toho, kdo pronáší podobné hlasy. Známkou tohoto však je, že podobné naznačující hlasy, kterých užívají čarodějové, jsou vzýváním, prosbami, zapřísaháním, nebo též rozkazy, jako k jinému hovořícímu. Ty nemohou být ničím jiným, než známkami pocty, prokazované nějaké intelektuální přirozenosti. (SCG,III,105)
Intelektuální podstata, jež poskytuje účinnost čarodějným dílům, není co do síly dobrá.
Jaká je tato intelektuální přirozenosti, jejíž silou se dějí takové činnosti?
Především se ukazuje, že není ani dobrá ani chvályhodná. Poskytovat pomoc některým činnostem, jež odporují ctnosti, totiž nepřísluší nějakému dobře uzpůsobenému intelektu. To však nastává u podobných dovedností: děje se to přece k provádění cizoložství, krádeží, vražd a podobných jiných zločinů. Proto jsou uživatelé takových dovedností nazýváni zločinci. Intelektuální přirozenost, o jejíž pomoc se opírají podobné dovednosti, není tedy dobře uzpůsobená.
Intelekt dobře uzpůsobený je přitahován pravdou, v níž nachází zalíbení, ale nikoli lží. Čarodějové však ve svých vzýváních užívají nějakých lží, jimiž svádějí ty jejichž pomoci užívají: vyhrožují totiž nějakými nemožnostmi, jako že pouze onen, který je vzýván, přispěje, vzývající vyhrožuje nebi, či shazuje hvězdy. Tedy ony intelektuální podstaty, za jejichž pomoci jsou prováděny čarodějné úkony, nezdají se být dobře uzpůsobené co do intelektu. (SCG,III.106)
Intelektuální podstata, jejíž pomoci užívají čarodějná umění, však není zlá od přirozenosti. Není přece možné, aby v rozumějících podstatách, za jejichž pomoci působí čarodějná umění, bylo přirozené zlo.
Vždyť každé jsoucno má vlastní bytí podle způsobu své přirozenosti. Avšak bytí jako takové je dobré. Dokladem toho je, že si všechno žádá bytí. Kdyby tedy tyto podstaty byly od přirozenosti zlé, neměly by žádné bytí.
Kromě toho, není možné, aby bylo něco, co by bylo obecně zbaveno účasti na dobru. Je-li přece žádoucí totéž co dobro, pak pokud by bylo něco, co by naprosto nezakoušelo dobro, nemělo by v sobě nic žádoucího. Pro každého je ale žádoucí jeho bytí. Je tedy třeba, aby, je-li něco nazýváno zlým od své přirozenosti, nebylo to prostě zlé, nýbrž aby bylo zlým pro toto, a nikoli co se týká jiného: jako jed není prostě zlý, nýbrž pro toho, komu škodí; proto, co je pro jednoho jed, pro jiného je nápoj. To se ale stává proto, že částečné dobro, které vlastní tomuto, je opakem částečného dobra, které je vlastní jinému: jako horko, které je dobrem ohně, je opakem chladu, který je dobrem vody, a ruší se. Tedy to, co je od přirozenosti zařízené k dobru, nikoli částečnému, nýbrž prostě, jako takovému, je nemožné, aby také dle tohoto způsobu mohlo být nazýváno přirozeně zlým. Avšak takový je každý intelekt; neboť jeho dobro je ve vlastní činnosti, jež je ve všeobecninách a těch, které prostě jsou. Není tedy možné, aby byl nějaký intelekt od přirozenosti zlý, nikoli pouze prostě, nýbrž ani dle toho, jak se to vezme.
Kromě toho, v každém tvoru, majícím přirozeně intelekt, intelekt pohybuje žádostí; vlastním předmětem vůle je poznané dobro; leč dobro vůle je v tom, že sleduje poznané; jako je v nás dobré to, co odpovídá rozumu, kdežto to, co mu neodpovídá, je zlo. Intelektuální podstata tedy přirozeným řádem chce dobro. Proto je nemožné, aby ony intelektuální podstaty, jejíchž pomoci užívají čarodějná umění, byly od přirozenosti zlé. (SCG,III,107)
To potvrzuje Písmo svaté, kde se praví: "co Bůh stvořil, je dobré" (I Tim 4, 4); takže "Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gn 1, 31).
|
Trevírský zběsilec zuří
Po vyhoštění z Pruska, odjel Marx do Francie. V Paříži ihned vyhledal vůdce podsvětí a začal je podněcovat:
"Nesmíme už déle váhat! Musíme vyrazit z podzemí! Musíme využít nepřehledné situace, zmatků a nerozhodnosti vládního vojska! Jen tak získáme všechno pod naši kontrolu!"
Následující den se stal pro pařížské podsvětí památný. Tehdy totiž vystoupilo podsvětí do ulic za denního světla. Na několika místech došlo k pokusům přehradit ulice převrácenými drožkami, utrhanými ploty a dlažebními kostkami. To však mohlo jenom na pár okamžiků zastavit jízdu. Vrhla se s tasenými šavlemi na zfanatizovaný dav, drancující drobné krámky, kavárny a domy. Tak neslavně tehdy skončilo vystoupení podsvětí.
"Ááále - ta trocha krve! Nebuďte sentimentální!", mávl rukou Karel pobaveně, - "Kdyby se do toho bývalo šlo se zbraněmi od začátku, drželi bychom v šachu celé město!"
Nikdo ho neslyšel. Nikdo ho neposlouchal. Seděl v jedné vinárně na předměstí Paříže. Odjel tam drožkou, sotva se dozvěděl, že se bude něco dít. Většina předáků podsvětí už ležela s krvavým šrámem na hlavě. Zbytek byl zajištěn ve vězení. Čekali na gilotinu.
"Horší je, že už mám zas jen pár stovek", povzdechl si Karel Marx, když dopíjel další láhev vína. Klel a zuřil ještě když se k ránu vracel domů.
Pařížská policie však věděla i o Marxovi. Proto mu bylo 15.července 1849 doručeno rozhodnutí ministerstva vnitra. Stálo tam :
S definitivní platností se panu Dr. Karlu Marxovi
povoluje pobyt pouze v departementu M O R B I H A N.
"Vrahové! To je zaobalený pokus o vraždu!", zuřil Karel, sotvaže zjistil, že kraj Morbihan je močálovitá část Bretaně, nebezpečná zimnicí.
Utekl měsíc a Marx byl stále v Paříži. Dostal z prefektury další příkaz k opuštění města pod hrozbou zatčení.
"Jedu do Londýna", sdělil tehdy Karel své rodině.
Ani v Londýně neotálel s navázáním styků s podsvětím. Londýnské podsvětí ho však zklamalo. Vyznačovalo se totiž důkladnou organizací. Ta ovládala všechny kouty a zapadlé uličky. Dokonce i žebráci tvořili pevně sevřenou organizaci. Nikde však ani skulina pro příchozího nováčka.
Jediné místo v podsvětí, kde se Marx dokázal trochu uplatnit, představovala část emigrantů z německy mluvících zemí. Uvízli tu, protože na kontinentu byli stíháni pro nějaký vážný delikt. Chabá znalost angličtiny jim ztěžovala uplatnění. Proto vesměs mířili do Ameriky. Tak tvořili proměnlivou část londýnské spodiny, opouštěnou těmi, kdo si opatřili peníze na loď, a doplňovanou novými a novými utečenci.
'Outsideři!', říkal o nich posměšně Marx a dodával pohrdavě: - 'Jak by ne?! Vždyť je mezi nimi tolik těch všivých Čechů, Slováků , zkrátka toho rasového hnoje! Pohořeli v Rakousku!'
Z Londýna zahájil Marx další vydávání Neue Rheinische Zeitung v Hamburgu, a to penězi posílanými z Anglie. Jak získal Marx tolik peněz, když jeho hlavní zdroj - Bedřich Engels - byl ve Švýcarsku? Způsobem krajně nečestným. Vyšlo to najevo o něco později.
Mezitím se však Marx postaral o urychlený příjezd Engelse do Anglie. Stačilo mu napsat o tom, že se Marxově ženě narodil v Anglii syn, který dostal jméno Heinrich Quido.
"Malý Fawkes!", tak ho s pokřiveným úsměvem častoval Marx. Měl totiž zálibu v přesmyčkách a jinotajích. Hošík se narodil právě v den, kdy se v Anglii vzpomíná tzv. "Prachové povstání". Vedl je vzbouřenec Quido Fawkes. Takové náhodné drobnosti Karla vždy fascinovaly. Snad ještě více ho upoutávala okolnost. že Fawkes značí v Anglii to, čemu pohanští Slované říkali "Morana", a co ve staroslovanských mýtech značí bohyni smrti... a "smrtka", panák, jenž ji symbolizuje, se podle mytologických představ musí pohřbít...
Pár dní po této události se objevil Engels. Marx ho přijal vcelku chladně. Když uviděl malého Quida, zjihl jako dítě, zrak se mu orosil a dojetím pletl slova.
"Začal jsem zase vydávat Neue Rheinische Zeitung", chlubil se Marx.
"Jak se ti to podařilo?"
"Prostě - získal jsem v Prusku dost lidí, kteří byli ochotni složit na to nějaké peníze".
"Nechápu, jak jsi to odsud z Anglie dokázal."
"Inu, to je tajemství podniku", uchechtl se Marx a pak nasadil tajemnou masku. .
Marxovo velkohubé štvaní pruského podsvětí k uchvácení veškeré moci, podnítilo vládu k tvrdým zákrokům.
K prvním krokům pruských úřadů patřilo vypátrání tiskárny a vydavatele pobuřujícího novin Neue Rheinische Zeitung. Zastavení vydávání bylo pak už automatické.
Zatímco se v Německu rozpoutal policejní teror a honba na předáky podsvětí, Marx si hověl v bezpečí ostrovní říše a hloubal nad sklenkou brandy: - "Jak by se jen dalo využít té atmosféry hrůzy u nás doma?"
Zanedlouho poté, co Marxovou rodinou otřásly zvěsti o případech zatýkání různých živlů z podsvětí, všimla si ho Jenny, jak často píše dopisy do rodné vlasti.
Když se jednou pozdě v noci vrátil domů, sdělila mu Jenny smutnou novinu:
"Maličký - Quido! Upustil - nás!"
"Ehmm", vyloudil ze sebe, - "Byl příliš neduživý."
Chvíli si ji snažil utěšovat. Vzápětí ho ale dostihla suše rozumová úvaha: Strašná situace! Vzbuzuje to přece u každého soucit! Musí přece být způsob, jak vyjádřit lidský soucit a útrpnost ve zlatě a v penězích! Copak nelze účelně využít okamžiku šoku a nervového a citového pohnutí matky, která právě pozbyla dítě? - Od těchto otázek, při jejichž probírání se Karel přistihl, když utěšoval Jenny, které krvácelo srdce, nebylo pro něj daleko k falešnému zdůvodnění těchto svých myšlenek: Samozřejmě. Nemohu jinak. Nic lidského mi totiž není cizí! "Musím o tom zpravit Engelse", řekl a odmlčel se. Po chvíli jí navrhl: - "Měla bys o tom napsat domů!" Nato ještě rafinovanějšími způsoby naznačil, že právě její nervové otřesení je vhodnou látkou k srdceryvným výlevům a dodal: - "Uleví se ti!"
"Copak mi to vrátí Quida?", vzlykla.
"Ovšemže nevrátí", ozval se Karel a na zlomek vteřiny zaváhal, - pak pokračoval : - "ale - všichni by měli vědět, jak žijeme - kam to vede, když nám žádný z příbuzných nepomůže - ubohé dítě to odneslo první a kdoví - kdoví, kdo bude další..."
"Ano", říkala plačtivým hlasem, -"Musím to napsat našim domů."
"A taky známým", dodal Karel a odebral se do svého pokoje. Ztěžka dopadl do křesla u psacího stolu.
"Víš - " psal Meyerovi do Frankfurtu, - "já sám bych se celé té bídě vysmál. Ale chápej, že moje žena, která teď přišla o dítě, které bylo podvyživené, je navíc nemocná. sedí od rána do večera v nejneutěšenější lidské bídě. Má otřesený nervový systém. Hrozně se jí dotýká lhostejnost některých lidí k lidskému osudu. Netaktnost některých lidí je v této chvíli přímo hrozná..."
Dříve než odeslal tento dopis, dal jej spolu s jinými dopisy přečíst Jenny. Říkal si : 'Aspoň ji to správně naladí a usnadní jí to psaní vlastních dopisů domů a známým.'
Nemýlil se. Jenny skutečně vzápětí chrlila srdcervoucí dopisy, a to nejen domů, ale nejednou i stejným lidem, kterým psal Karel. Tak psala Meyerovi: "...Naši přátelé v nouzi prořídli...Co mne však skutečně do hloubi duše bolí, je to, že můj muž musí snášet tolik malicherných trampot, když by mu pomohlo tak málo, a že on, který tolika lidem ochotně pomohl, tu zůstal docela bez pomoci. Ale nemyslete si, milý pane Meyere, že po někom něco chceme. Jediné, co snad můj muž má právo vyžadovat od těch, kteří od něho načerpali tolik myšlenek, a kterým byl oporou, by bylo to, aby o něho projevili víc zájem... To si troufám směle tvrdit. Aspoň tím jsou mu povinni. Přitom by, myslím, nepřišel nikdo zkrátka. To jediné mne bolí. Ale můj muž soudí jinak. Nikdy by si kvůli sobě samému nikomu nepostěžoval..."
Tak a podobně na tucty jiných variací bájila Jenny Marxová v dopisech příbuzným a známým o svém manželovi.
Utvořila se zde zvláštní prapodivná symbióza: Jak Faust, tak i vysněná Markétka byli příliš hrdi na to, aby sestoupili k poníženému postoji prosebníka či dokonce žebráka. Každý z nich jevil sklon omezovat se spíše na to, aby seznamoval ostatní lidi s tou či onou hroznou událostí, která je postihla, a pak jako rozhořčení mravokárci (ve skutečnosti ovšem s dávkou neomalenosti) odhalovali a peskovali na druhých lidech jejich chování vůči partnerovi jako nemorální a netaktní. Zkrátka sobectví ve dvou.
"Moje žena zahyne, bude-li to dlouho trvat!", psal Marx Meyerovi.
Také tento dopis neopomenul dát přečíst své manželce. Mimoto mu ovšem poslat nejeden další dopis, o němž podobně jako o záplavě dalších jeho paní vůbec nevěděla. Byly daleko méně uhlazené. Vzbuzovaly v adresátech pocity docela jiné, než jen soucit a lítost. Podněcovaly však také k činu, ve kterém by člověk vykročil z toho, co mu bylo nejbližší a nejvlastnější. Nicméně i v tomto ohledu nebývaly vždy dokonale načasované. Leckdy se míjely účinkem.
Ačkoli byl během roku 1851 doslova zaplaven penězi z rodné vlasti, stačil je během krátké doby rozházet na londýnské burze. Také Engels ho tehdy rozčiloval. Dokud pobýval v Londýně, bývala jeho peněženka stále otevřená. Karel z ní bezostyšně bral jako ze své. Teď však zůstával s oběma svými milenkami, Mary a Lizzy v Manchesteru. Přijížděl jenom na návštěvu. Ve skutečnosti to znamenalo omezení placení Marxových výdajů. K dovršení toho všeho zemřela měsíc stará Františka na zápal plic. Nastydla se v chladném bytě.
Marxem přitom ovšem nejvíc zacloumaly obavy, aby se snad nenachladil sám a nezačal stonat. Naposledy si poležel dva měsíce loňskou zimu. Bylo to právě tehdy, když byla Jenny v sedmém měsíci a potřebovala co nejvíc ohledů a péče. Zrovna tehdy se Karel utekl do nemoci.
S příchodem jara se však již docela čile toulal po londýnských "pub´s" , kde aspoň neměl na očích strádající rodinu.
V Kolíně nad Rýnem probíhal soudní proces se členy německého podsvětí, s nimiž Marx před pár lety podněcoval revoluci.
"Nejde mi to do hlavy. Jak je možné, že se pruské tajné policii podařilo získat usvědčující dokumenty z Londýna?", divil se Karel Liebknecht.
"Mají své lidi všude" mínil Marx.
"Každopádně odhalují spojení mezi námi a podzemní sítí doma v Německu", uvažoval nahlas Engels a pokračoval: - "Agent Hirsch prý dokonce získal originální knihu zápisů . Ta dokazuje, že nitky od různých zločinů v Německu vedou až k nám do Londýna."
"Podvrh!!", vybuchl Karel.
Německá policie a soudci si to ale nemysleli. Proto byla v listopadu 1852 většina obviněných uznána vinnými. Tresty však byly mírné - od tří do šesti let.
Je příznačné, že Karel Marx si sám poctivou prací nikdy nevydělal ani šesták. Štítil se námezdní práce jako poskvrňující. Přesto byl toho názoru, že není správné, aby zůstával bez peněz : Jak to zařídit? Pokaždé, sotva dojdou peníze, je nutno říci o tom těm druhým, zejména Engelsovi! Ať se jenom rychle chytí za nos a honem to dají do pořádku - než bude pozdě - a někdo doma zemře hladem! Potom by se mohli leda stydět! Přibližně takový býval postup jeho úvah.
Marx ovšem nikdy nedopustil, aby na něho samotného dolehla taková příšerná situace, jakou zažil za studentských časů - zůstat najednou bez peněz, nebo se i zadlužit u lichváře. Vždycky jich měl dost v nějaké bance - bez ohledu na to, zda měla rodina co jíst či nikoli. Předvádění bídy své rodiny užíval ke vzbuzování soucitu ostatních lidí s ním samotným.
Nicméně trpěl niternou úzkostí. Byla docela neurčitá. On sám si ji však promítal do roviny budoucích pokladů, které se mu naskýtají. Trpěl chronickými obavami z nedostatku peněz. Přesto kdykoli získal větší obnos, nedokázal jej dlouho udržet, a v žádném případně už rozmnožit. Spekuloval na burze. Pokaždé však prohrál. Přesto si chtěl natrvalo uchovat masku vznešeného aristokrata.
"Posílám ti dvě stě tolarů", ozval se Lassalle Marxovi a vzápětí mu došly na konto peníze.
"Konečně se probudil", zahudroval Karel. Už dávno ho bombardoval tklivými dopisy, zakončenými výtkami na adresu všech, kdo mají peníze.
"Co se děje s Edgarem?", ptala se služka o dva měsíce později.
"Nevím", krčila Jenny rameny, - "Už několikátý den má bolesti v bříšku."
Karel kroutil bezradně hlavou a bručel : -"Mít tak trochu peněz, poslal bych pro doktora." Načež se oblékl a odešel. Nemohl se dívat na tu lidskou bídu. Musel se jít trochu povyrazit sklenkou whisky do nedalekého hostince. Zůstal tam i na oběd, protože doma jako obvykle nebylo nic k snědku. Zbytek odpoledne ztrávil v nečinném snění. Pak napsal Engelsovi do Manchesteru: "...žena je už týden tak nemocná z duševního rozrušení jako dosud nikdy. A jak by ne, když chlapec postonává. Mě samotnému krvácí srdce a hoří hlava, ačkoli se přirozeně musím zdržet...
Malý, sotva desetiletý chlapec byl máminým mazlíčkem. Karel mu říkával "Muš". Připomínalo to německé "Maus" a anglické "Mouse", a ve vulgární mluvě pařížského podsvětí (Mousse) to znamenalo něco ještě méně vábného. Po podivné náhlé žaludeční příhodě, provázené bolestmi a křečemi, zemřel klouček právě na Velký Pátek.
"Máš nějaké peníze na pohřeb?",ptala se Jenny nalomeným hlasem.
"Jen pár drobných, miláčku. Ani ne čtvrt libry."
"Pokusím se vypůjčit něco od toho francouzského emigranta, který nás nedávno navštívil," řekla se slzami v očích.
Pár dní nato odcházel do Manchesteru další dopis. Marx sděloval svému druhu v trápení a penězích:
"...chudák ´Muš´ není již mezi námi... Skříplo mě v životě všelicos, ale teprve teď vím, co je neštěstí..."
Právě tehdy v létě přišel Marxově ženě dopis z Německa.
"Matka je na smrt nemocná - "
"Musíš tam jet!", řekl Karel, "Co kdyby nás nadobro opustila? Kdo bude dědit? Jeď tam raději i s dětmi!"
"Kde bych vzala peníze na cestu?"
"Něco se prodá!" ujišťoval ji. Byl přesvědčen, že se vyplatí ukázat před příbuznými, jak velká je při té bídě jejich rodina. Skutečně se to vyplatilo.
Tentokrát se však peníze naštěstí dostaly do rukou Jenny. Tak vedly ke zvýšení životní úrovně celé rodiny, a ne jen k ukojení sobeckých tužeb Marxe. Rodina se mohla přestěhovat do vily nedaleko Hampstead Heath. Roční nájem byl 36 liber. Větší prostor a komfort vily umožnily, že u nich mohli občas přenocovat známí jako byl Vilém Liebknecht, Engels a jiní. Karel byl nadšen zejména blízkostí oblíbené hospody. Už dávno tam býval skoro každodenním hostem. Tehdy se mu už hlásila se mu cirrhoza jater.
V červenci 1857 se jeho ženě narodilo další dítě. Zemřelo však ihned po porodu.
Události, jitřící jeho pozornost byly vzápětí přehlušeny senzačním odhalením, které rozvlnilo hladinu veřejného mínění. Stalo se tak následkem výpovědi Hanse Voighta, německého psance. Svého času pronikl do vedení frankfurtského podsvětí. Když se mu policie dostala na stopu, utekl do Ženevy. Jeho nejbližší komplicové se však zaslouženě dostali pod zámek. Vynaložil dost peněz na podplacení stráží ve špandavské věznici. Útěk věznů se podařil. Dostal své druhy do Švýcarska. Tam vystupoval v roli úctyhodného, vzdělaného občana s kapsami plnými peněz. Se starými kumpány si v závětří užívali bohatství. Od nich se dozvěděl skutečnosti, které s ním jaksepatří zacloumaly.
"Kdepak! Nikdo z nás nemluvil!", ubezpečili ho, - "Pruská policie nás zatkla na základě přesného udání. Měla podrobné seznamy našich lidí i s adresami! Dozvěděli jsme se to hned, jak jsme se dostali do vězení. Vylezlo to z vyšetřovatelů."
"Co?"
"Přece jméno toho darebáka. Když nás měli pod zámkem, tak byl pro ně bezcenný. Prozradili ho zrovna tak snadno, jako on prodal nás policii, poté, co jsme se od něho dali vydírat pod pohrůžkou, že nás jinak udá policii."
"Kdo?"
"Karel Marx."
Netrvalo dlouho a došlo k prvnímu veřejnému vystoupení Hanse Voighta. Pro veřejnost to bylo senzační odhalení. Důrazně varoval podsvětí před jistou "klikou utečenců", jež jmenoval jako "Bürstenheimer" a "Schwefelbande": "...Semkli se v smečku v čele s Karlem Marxem. Dělají všechno možné, aby nalákali naivní lidi na nějaké vymyšlené poklady. Nenápadně je přitom zatahují do svých zločineckých rejdů! Sotva se dostanou do nesnází, dají od nich ruce pryč! Mnohé z nich vydírají a nakonec udají. Pruská policie má o tom důkazy!
Karel Marx je náčelník bandy vyděračů!! Parazituje v Londýně z toho, že kompromituje své bývalé komplice ve vlasti natolik, že si oni sami musí vykupovat mlčení bandy penězi! Mohu předložit stovky dopisů osob, kterým Marx písemně vyhrožoval udáním pruské policii za jejich účast na teroru v Německu před polovinou století, pokud ihned nepoukáží na jistou londýnskou banku stanovenou částku. Konečně mohu předložit pádné důkazy, že vůdce té ´sirné bandy´ posléze udal pruské tajné policii nejen ty, kdo se nedali vydírat, ale i většinu těch, kteří ze strachu raději platili. Dostal je do vězení. Mazaně se tak zbavoval rizika pomsty z jejich strany..."
"Budu ho soudně stíhat, a basta!" řekl rozčíleně Marx: "Zkusím to u pruského soudu. Podám na něj žalobu!"
"Jak?"
"Prostřednictvím justičního rady."
Komorní soud ovšem odmítl zabývat se Marxovou žalobou. Důvod? Pro nedostatek skutkové podstaty: "Pro doktora Karla Marxe, narozeného...bytem... není žádná urážka, pokud ho někdo líčí jako náčelníka bandy vyděračů a podvodníků. Důkazy jsou na policejní prefektuře." V tom znamenitém výkladu komorního soudu nedovedl nalézt právní omyl ani vrchní soud. Tak to Marx prohrál se svou žalobou na všech instancích.
Zavrtal se ve svém pokoji jako krysa v jámě. Temné síly ho však nechaly na holičkách. Uvědomil si konečně svou neschopnost? Snad nahlédl na dno své černé duše, ale vzápětí se s hnusem odvrátil. Navenek jen strhl svou masku aristokrata, za níž se už dlouho skrýval; nikoli však proto, aby teď konečně našel sebe samého, aby vzal život opravdověji. Ve skutečnosti to provedl jedině proto, aby si navlékl masku postavy z opačného konce společnosti - masku žebráka a poníženého štvance.
Karel Marxe si nasadil masku poníženého psance. Byl to zase jeden z jeho rafinovaných triků, nad kterými dost možná už dávno ztratil vlastní moc. Vždyť praktikami svého soustavného okultismu dosahoval hrozného odosobnění. Stával se tak stále nesvobodnějším a bezbrannějším proti vlivu temných sil. Jistými okultními metodami si navodil stav krajního odosobnění. V něm prožíval iluzi, že se nachází v ´astrálnu´ a zakoušel pocit zimy a úzkosti. Vsugeroval si také bolesti chronické choroby jater, jakoby se právě projevovala v akutní formě. Sotva se probral ze svého hypochondrického blouznění, nedokázal vydržet doma. Nebyl schopen snést pohled manželky Jenny a dětí, a ze všech snad asi nejvíc pohled nejstarší dcery Jenny. Nosívala totiž od dětství na krku křížek.
Když urovnal své zmatené úvahy, vzpomněl si na strýce v Holandsku. Nato jednoho dne oznámil ženě neosobním tónem :
"Musím jet za strýcem do Holandska."
Sotva odjel, sedla a napsala dopis paní Meyerové:
"Karel podnikl loupežnou výpravu do Holandska. Myslí si, že se mu podaří vydolovat nějaké peníze ze strýce Philipse..."
Loupežná výprava se vydařila. Proto mohl Karel vzápětí písemně hlásit Engelsovi:
"Ze strýce jsem vymáčkl stošedesát liber, takže můžeme splatit část našich dluhů.."
Teprve koncem dubna se vrátil do Londýna.
Mračil se byl mrzutější a mrzutější. Prostě "Mouřenín". Zdálo se, jakoby u něho propukl naplno rozpad osobnosti. Přestal na sebe dbát. Šatník nabitý jeho elegantními obleky a klobouky se stal útočištěm molů. Přestával se umývat, česat a rostly mu dlouhé nehty. Popíjel teď většinou jen levné, zázvorové pivo. Kořalky a vína mu ostatně začaly způsobovat zdravotní obtíže a bolesti. Místo jemného indického tabáku, pěchoval teď do fajfky odporně páchnoucí směs. Tak navenek demonstroval svou zbídačenost a ubohost a blízkost proletariátu. Svou novou masku tvora chudého a hospodářsky utištěného, dokonce i vlastní rodinou, tuhle masku předváděl kdykoli se objevil na veřejnosti. Doma to nebylo tak snadné. Jeho maskovaný postoj a celé vzezření totiž ostře kontrastovaly s očividným blahobytem jejich vily, ba i samotné jeho pracovny, do níž se nyní zavrtal. Býval tam často i přes noc.
Pokud býval doma, měl před sebou na stole zakřivený turecký nůž.
"K čemu máš tu rekvizitu?", ptal se ho jednou Engels.
"Kinžal? K čemu bych ho měl? - Třeba na dopisy."
Proč však jej nosil také mimo domov? Bůhví. Snad se opravdu tolik bál o svůj život... anebo právě jej používal na vyrytí magického kruhu do podlahy, v němž podle pamětí služebné Demuthové sedával ve svitu hnědých svíček a mluvil něco nesrozumitelného.
Na začátku šedesátých let pozbyl Engels otce. Dosáhl lepší pozice ve firmě "Ermen & Engels". Hlavně se už nemusel tolik obávat, že mu Marx způsobí doma nepříjemnosti - skandál, a třeba i vydědění pro jeho dlouhodobý poměr k Jenny, jenž nezůstal bez následků. Netušil, že změna jeho pozice v rodině , kde byl nyní nejstarším mužem, a také u firmy, způsobí další nárust Marxových ambicí na jeho peníze. Karel byl nepříjemně překvapen, když pojednou začaly váznout jeho příjmy z Manchesteru.
"Dcerky Jenny a Laura by už měly jít z domu!", řekl tehdy rozhodně a dodal: - "Jsou už přece dost staré, ne?!"
"Jak by si mohly vydělávat?", ptala se jeho žena.
"Třeba jako guvernantky", mínil Karel a hned šel napsat Engelsovi o tom, k jakému drastickému opatření je dohání bída.
Do týdne tu byl dopis z Manchesteru, vymlouvající Marxovi jeho stanovisko:
"...Jsou to přece ještě děti, zejména Laura je úplné dítě. Teprve měla čtrnáct roků! Neměl bys ji, Karlíku, hnát do práce...Pokud je to s vámi tak zlé, jak píšeš, přikládám ti zde padesát liber."
Marx to přijal, načež se znechuceně uchýlil do nemoci. Nikdy však neopomíjel o zoufalém a politováníhodném stavu rodiny písemně referovat všem známým, a hlavně Engelsovi.
Marxovy nemoci byly vedle pokračující cirrhozy jater v důsledku notorického alkoholismu, především únikem před svědomím a povinnostmi. V jeho vyrážkách a nežitech se projevovala zvláštní kožní demonstrace afektů zatlačovaných do podvědomí. Většina nemocí, do nichž tento hypochondr unikal, byla motivovány též jeho apelem na pomoc bližních. Karel to ostatně sám jednou vyjádřil, když jízlivě podotkl:
"Po celou dobu svého života se budu těm prachatým měšťákům připomínat svými vředy!"
Do Engelsova života jako blesk vrazila ostrá, ochromující bolest. Postihlo ho neštěstí ztrátou milenky Mary, irského původu. Dlouhá léta s ní žil, třebaže nebyli manželé. Hluboce zarmoucen psal Marxovi:
"Nedokáži ti vylíčit, jak hrozně mi je. To ubohé děvče mě milovalo z celého srdce..."
Marx odpověděl docela nezúčastněně. Úmrtí jeho družky zcela přešel. Místo toho sděloval:
"...Jsme v zoufalé situaci! Nemáme z čeho žít! Nepodaří-li se mu sehnat nějakou větší sumu peněz, může moje domácnost vydržet sotva dva týdny. Já vím, je to odporný egoismus, mluvit zrovna v takové situaci o podobných záležitostech. Ale co si mám počít ?
Mrazivý dopis Engelsem otřásl. Dokonce ani Jenny mu nevyjádřila slovo účasti. Důrazně tedy odpověděl do Londýna:
"Víš, Karle! Měl bys konečně začít pracovat a poctivě si vydělávat peníze! Potom bys nebyl pořád v zoufalé situaci! Pak bys měl dost peněz pro sebe i pro rodinu! Ať je to jak chce, ani sebevětší bída nemůže omluvit Tvůj neomalený dopis. Jsi bezcitný k cizímu neštěstí!"
"Tolik se ti omlouvám!" , odpovídal hned Marx, sotva zjistil, jak přestřelil, a že se mu začala vzdalovat zdroj peněz:
"Je mi ze srdce líto. Jenže chápej - dal jsme se unést hrozivým stavem své domácnosti", a vysvětloval obšírně, - Ženy jsou komická stvoření, i ty, které mají dost rozumu. Ráno moje žena plakala pro tvou Mary, takže docela zapomněla na svou vlastní bídu, která právě v ten den dosáhla svého vrcholu, ale večer myslela, že kromě nás nemůže na světě trpět nikdo, kdo nemá děti..."
Letní měsíce roku 1851, kdy se jejich služebné Helen Demuthové, které u Marxů říkali Lenchen, narodil Marxův nemanželský syn, zastihly Karla Marxe už v masce vyhnance, živořícího na okraji společnosti v hrozné bídě.
Marx vysvětloval Engelsovi:
"S Jenny - jsou teď - problémy. Od té doby - co se služce narodil nemanželský syn."
"Hmm."
"O mne samotného nejde", blekotal Marx, který se před svým druhem stavěl jako žebrák.
"Ehm."
"Nevím, jestli tím není celá naše věc ohrožena. Myslím naši mezinárodní organizaci podsvětí."
"Co to povídáš?! To není možné!"
"Ba je", kýval opile hlavou, - "Všechno to může zkrachovat na nějaké maličkosti."
"To by rozhodně neměla."
"Tak mně napadá", začal Karel, - " jestli by třeba nemohl - aspoň na nějaký čas - než se Jenny uklidní - a zvykne si na to."
"Co myslíš? Mluv jasněji!"
"Nó -- eh - jako vzít toho kluka na čas k sobě."
"Adoptovat tvého syna?!", vyhrkl Engels.
"Tak dalece bych si ani netroufal", zatvářil se Marx skromně, - "ale nejde konečně jenom o mě. - Jde o celou naši věc!"
"Uvažoval jsem - ", začal znovu Karel, ale z jiného konce: - "že by to třeba pro tebe nemuselo být tak obtížné - když tě opustila nebohá Mary - " , a poklepal mu kamarádsky na rameno. - "Já vím, muselo to být pro tebe těžké loučení - zvlášť když ti Mary nezanechala žádného potomka - "
Třebaže hrál roli skromého a ušlápnutého, počínal si Marx velmi sebejistě. Byl si jist, že dokáže těžit nejen z Engelsova bohatství, ale také z jeho neštěstí a nedostatku. Engels si ponenáhlu na jeho nápad zvykal, až se mu pojednou samotnému zalíbil. Zvláště když ani sestra jeho nebohé Mary, totiž Lizzy, ke které teď pevněji citově přilnul, stále nepřicházela do jiného stavu.
"Jenže co s Lenchen?", ptal se, - Bude ona jako matka souhlasit s odebráním dítěte?"
"Bude se muset rozhodnout", řekl Marx - "Buď půjdou z domu oba, nebo ona zůstane u nás a chlapec půjde k tobě."
Engels však už skoro nevnímal jeho vývody. I v roli šaška, kterou mu Marx přisoudil a vsugeroval jako nejlepší, se cítil dobře. Dokonce se pro tuto roli i nadchl, až mu oči zazářily. Uvažoval o tom, jaké jméno dát budoucímu synovi, který se tak náhle stal aktuální skutečností. Nakonec nepřipadl na jiné vhodnější než Frederick.
"Cože?! Takže Friedrich je otcem toho chlapce?!", vydechla překvapeně Jenny, když oba spiklenci zahájili komedii, v níž všichni včetně prostoduché Lenchen koneckonců přijali přisouzené role jako pro sebe nejpřiměřenější.
"A já tě tak nespravedlivě obviňovala z nevěry."
"To nic", mávl rukou Karel, - "Už je to za námi."
"Mlčel jsi jenom proto, že jsi chtěl být diskrétní vůči příteli. Ach, Karle, odpusť mi tu křivdu!"
"Už o ničem nevím", řekl jí ten farizej s pocitem velkodušnosti, neboť v tu chvíli sám snad uvěřil vlastní sugesci, že jí vskutku má co odpouštět.
Třebaže se však Jenny citově nekonečně vzdálila Engelsovi, k svému manželovi se citově už nikdy nepřiblížila. Zůstal pro ni cizí. I když vyprchala zloba k němu jako původci její znovu pokořené hrdosti, citově se k němu už nikdy nepřipoutala. Zůstala vlažná a chladná až do konce života.
Po smrti vůdce německého podsvětí Fardinanda Lassalla, se Marx rozhodl poslat do Německa Karla Liebknechta:
"Je dost naivní. Udělá, co budeme chtít! - Kromě toho - naváži spojení s některými lidmi."
Zanedlouho skutečně Liebknecht začal vystupovat jako dopisovatel pro Německo u jisté nevinně vyhlížející instituce. Měla osvětové zaměření. Jen zkušený policista rozeznal za tímto podnikem článek rozpínající se mezinárodní bandy. Marx zatím sledoval jediný cíl: spojit drobné zlodějíčky, podvodníky, překupníky a jiné pochybné živly v německém podsvětí, a jako organizované podsvětí je řídit z Londýna, a jejich prostřednictvím řídit a ovládat také ty námezdní dělníky, kteří se k tomu propůjčí.
"Zdá se, že Liebknecht tam doopravdy dělá hotové divy!", liboval si Marx, když mu v létě 1865 došlo tisíc tolarů. Říkal si: "Konečně je tam stejně jenom nastrčený! Hlavní zásluhu na tom mám já! Kdo jiný, než právě já a zase jen já by poznal, že německé podsvětí, které zrovna přišlo o svého vůdce, je pro nás najednou otevřenější?!" Ačkoli se tyto peníze u něho dlouho neohřály, pomohlo mu to trochu rozpoutat vlnu hrůzy a zmatku po Evropě. Byly vybrány od šestisetpadesáti sazečů, kteří způsobili v berlínské tiskárně mohutný výbuch. Škody byla takové, že obyvatelé hlavního města byly několik týdnů bez přísunu zpráv. Policie si počínala jako šílená. Viníci se třásli před odhalením a dopadením! Marx mínil:
"Pošlu takových třicet tolarů do lipského podsvětí. Musíme podnítit dělníky v tamních tiskárnách, aby zničili stroje."
Nato začal rozkazovat: "Hleďte taky napsat do Rakouska, do Francie. A nezapomeňte ani na Rusko! Musíme do toho stůj co stůj zatáhnout dělníky! Hlavně ať všude poškodí tiskárenské stroje, aby se nedaly opravit! Klidně jim vykládejte, že právě stroje jsou odpovědné za jejich nezaměstnanost, i když je to pitomost! Stačí je rozbít, a práce bude habaděj!"
Výzvy zabraly. Na kontinentu se podařilo celkem snadno a rychle rozšířit atmosféru nejistoty, strachu a zmatku. Stačilo, že se obyvatelstvo, zvyklé na pravidelný přísun zpráv z novin, najednou po několik týdnů ocitlo v jakémsi vzduchoprázdnu.
Marx pak vysedával v pivnici na Greek Street v Soho a chechtal se na celé kolo - už pro ten balík peněz, který získal od anglických výrobců moderních tiskárenských strojů za zajištění odbytu na pevnině. Nikdy však neuměl účelně využít peněz. Dokázal se pouze několika neobratnými tahy na londýnské burze rozházet.
Ostatně ani by mu nezajistily spokojený a klidný život. Žil totiž v neustálé úzkosti a obavách z odhalení. Největší strach měl z pruské policie.
Pruská tajná policie skutečně překvapivě rychle odhalila hlavního původce neblahých rejdů, pramenících v podsvětí. Maskování jeho bandy počestně vyhlížející fasádou se nakonec ukázalo být pro zkoumavý pohled pruského agenta průhledné. Proto se strach a obavy německého obyvatelstva přenášely na hrozného muže v Londýně. Prozíravý Bismarck se pokusil dát tomuto ´čertovskému chlapíkovi´ příležitost uplatnit se v Německu : "Nabízíme Vám bohatě placené místo ve státních službách..."
Marxe to tuze vábilo, ale nakonec se neodhodal přijmout nabídku. Převládl v něm strach: "Není to snad léčka?"
Nemohl se zbavit této podezíravosti vůči komukoli. Ostatně by to také bylo v rozporu s jeho maskou bídného žebráka, kterou si teď oblíbil. Nadto se mu zdálo, že právě díky této masce se mu v podsvětí začalo znovu dařit. Měl stále dost peněz na opíjení se a rozhazování na burze.
S postupujícím věkem se u něho víc a více projevoval strach ze smrti, chorobná podezíravost vůči okolí, hypochondrie. Stále častěji hledával únik v nemoci, kdy budil soucit druhých lidí. Lékař ho napomínal: "Už jsem vám to říkal několikrát! Musíte změnit životosprávu! A potom - to kouření! Měl byste změnit ovzduší! - Jet někam do lázní!"
"Kdepak bych na to vzal peníze?!"
"Nebylo by to tak velké vydání jako alkohol. Zkuste třeba lázně Margate."
Také Engels na něho naléhal, načež mu vtiskl do ruky tlustý svazek bankovek.
"Konečně", uvolil se, - "zkusit se to dá."
V půli března 1866 vskutku odjel do lázní.
Pověrčivý strach, promítající se do hypochondrie a chorobné podezíravosti vůči okolí, se nyní projevil obavami: ´Jen aby někdo za mé nepřítomnosti nezaujal mou pozici v podsvětí!´
Ani po návratu do Londýna nenacházel klid. Celé léto nervózně a s obavami vyhlížel blížící se sraz vůdců podsvětí evropských velkoměst. Měl se konat koncem léta v Ženevě.
Mezitím se Prusko spojilo s Itálií a rozpoutalo válku proti Rakousku. Berlínské podsvětí pohotově využilo zmatku. Začalo drancovat obchody a vylupovat klenotnictví. Sotva však Bismarck předvedl u Sadové, k čemu byla dobrá jeho vojenská reforma, následovalo uklidnění pruských poměrů.
"...A to ještě můžeme být moc rádi, že nás všechny nepozavírali", psal Liebknecht. Karlovo utápění žalu nad tímto neúspěchem mezinárodního podsvětí spolklo zbytky jeho peněz. Koncem léta psal Engelsovi: "Je to k vzteku! Už dva měsíce žiji čistě na zastavárnu. Ujišťuji Tě, že bych si raději usekl prst, než abych ti psal tento dopis. Je to zdrcující byl valnou část svého života závislý na jiných...Snad žiji příliš draho nad své poměry...Je to však jediný prostředek, jak umožnit dětem, aby navázaly spojení a styky, které by jim pomohly zajistit budoucnost.
Dobře věděl, jak citlivé místo v Engelsovi zasahuje, kdykoli se zmíní o dětech. Proto mohl o další dva měsíce později zapíjet úspěch, který znamenal, že Vilém Liebknecht a August Bebell pronikli mezi vůdce německého podsvětí. "Nemůžeš napadat pouhé
Prušáky! Musíš útočit především na jejich nepřátele, na Rakušany, na federalisty a na všechny příznivce malých států - hlavně na ten slovanský hnůj!", popichoval Marx v dopisech Liebknechta ve smyslu svého velkoněmectví.
"Přijeď nám to ukázat! Příští měsíc mají sraz vůdcové německého podsvětí v Eisenachu", odpovídal mu Liebknecht.
Odmítl, že prý je nemocen. Ve skutečnosti měl obavy kdekoli na veřejnosti vystoupit. Stačilo mu, že do toho vehnal druhé.
Celé Marxovo dílo, zvláště Kapitál je prostoupeno temnou mystikou. Následkem toho asi ti nepočetní jedinci, kteří v touze po zlatě nelitovali času a námahy k jeho přečtení, byli koneckonců trpce zklamáni. Další dva svazky tohoto "veledíla" měly podobný osud jako první. Navíc oba svazky zůstávaly v torzovitém stavu. Stále nové sny a stále úchvatnější vize, jimiž se Karel dával bezbranně unášet, mu zabraňovaly dokončit celé dílo. Přestával být pánem svých myšlenek. Nestačil je sledovat.
Docela nenápadně začínala příhoda s Michailem Bakuninem, s tím niemandem, jak ho Marx nazýval. Tento ruský anarchista a světoběžník začal jezdit z místa na místo po Evropě. Lehkomyslně utrácel velké částky peněz.
"Podnikám na vlastní pěst!", opakoval každému se smíchem, - "Musíte vylupovat banky, podívat se na dno klenotnických trezorů a vůbec všemožně vzbuzovat hrůzu! Jinak nikdy nezískáte správný respekt! A co je horší, peníze se k vám nebudou kutálet!"
Sotva se to Marx dozvěděl, rozzuřil se:
"Ten chlap mne vlastně napodobuje. Ovšem nemá na to."
Brzy však nabyl přesvědčení, že ho ten niemand vlastně okrádá, protože nerespektuje jejich organizaci mezinárodního podsvětí.
Marxova nesmiřitelnost však byla mnohem hlubší:
"Musím stůj co stůj zabránit růstu vlivu Bakunina v podsvětí!"
Dvě desetiletí dělila Marxe a Bakunina od okamžiku, který je tak ostře postavil proti sobě. Za teroristické povodně v roce 1848 se onen ruský světoběžník pohyboval po Německu. Engels se ho tehdy pokusil znemožnit v podsvětí pro jeho dobrodružný způsob obživy na vlastní pěst, vymykající se kontrole vůdců německého podsvětí. Později, když šlo do tuhého, a mnozí z gangu na něj ukazovali : "Koukněte na něj! Jak si žije! A přitom je to vlastně agent carské vlády!"
Marx se ho tehdy zastal. Dokonce mu z jakýchsi důvodů podal před ostatními ruku, jakoby byli staří přátelé. Sotva se ta ´povodeň´ převalila a zákon se ujal své úlohy, Karel už byl za horama. Každopádně se Bakunin ocitl mezi těmi, na něž Marx něco věděl. Proto si od nich mohl vykupovat své mlčení. Jakási zlovolná moc hnala Marxe neponechávat nic náhodě, co mohlo být podrobeno vládě zla. V této nepřehledné době se tedy někdo postaral, aby se pruské úřady dozvěděly, že se jim v zemi potlouká agent carské vlády. Následkem toho byl Bakunin zatčen na útěku z Drážďan. Odsoudili ho k trestu smrti. Nakonec však dostal milost: doživotí. Posléze byl vydán Rusku. Ztrávil strašlivá léta v Petropavlovské pevnosti. Pak ho poslali na Sibiř. Pobyl tam asi čtyři roky a šťastně unikl. Přes Japonsko a Ameriku se dostal do
Londýna. Ujal se ho tam Gercen.
Když se dozvěděl o Marxově vyděračství a udavačství, nabyl jistoty o tom, že i jeho samého udal právě Marx pruským úřadům, a přísahal Marxovi pomstu. A začal jednat s neomaleností, jaká vyrazila Marxovi dech:
"Vstupuji na dráhu organizovaného zločinu s tím, že zabírám Marxovu pozici pro sebe! Ujímám se vedení! Přebírám podsvětí do svých rukou!!"
Nemluvil do větru. Vynořil se na srazu vůdců evropského podsvětí v Ženevě, kde promluvil:
"Přicházím jako přítel! Mám plnou důvěru Karla Marxe! Nevěříte? Dobrá. Nechám kolovat jedno vydání jeho Kapitálu s osobním věnováním. Nyní se ujímám vedení podsvětí! Změníme náplň naší činnosti!"
"Jak?"
"Je konec čekání! Máme dost sil i střelného prachu. Musíme jednat! Ženeva je plná zlata! A čeká to jenom na nás! A nejen Ženeva - celá Evropa! Marx o tom píše ve svém díle! Rozjedeme to na řadě míst! A jaké se nám nabízejí příležitosti v Rusku! Spojíme se s ruským podsvětím!!"
Do toho zahřměl Engelsův hlas: "Zachovejte chladnou hlavu!". V nastalém tichu rozvážně doporučoval:
"Musíme zabránit rozštěpu organizace podsvětí! Jestli se rozpadneme, ztratíme sílu. Navíc nám uteče spousta námezdních dělníků, které potřebujeme na každou větší akci! Doporučuji ponechat Bakuninovi vedení ženevského podsvětí! Ať ukáže, co dovede!"
Tak se Bakunin octl v čele ženevského podsvětí jako součásti mezinárodní sítě.
Čas ovšem nahrával Marxovým odpůrcům. V anglickém prostředí byli němečtí emigranti postupně izolováni. Místní ostřílení hoši se pohotově chápali vesla. V Prusku se podsvětí rozpadlo na dvě bandy. Ty se k spokojenosti pruské policie vzájemně potíraly. Jediné výsledky, ze kterých se Marx mohl radovat, vykazovalo francouzské podsvětí. Policejní razie proti pařížským bandám se míjely účinkem. Marxův zeť důvěrně sděloval do Londýna: "Naše podsvětí se noc co noc zvětšuje o další zoufalce z řad nádeníků."
Přesto za těch pár let, kdy se Bakunin podle Marxe pásl v jeho revíru, nevycházel Marx ze zádumčivé nálady, přerývané výbuchy vzteku. Ve své zuřivé zaslepenosti docela přehlédl, že Bakuninovo odstranění může snáze ohrozit jeho vlastní pozici v mezinárodním podsvětí, ba i celistvost samotné organizace podsvětí, než kdyby prostě ovládl svou samolibost a řídil se chladnou úvahou. Takto však byl manipulován silou, jež byla jemu samému docela cizí. Navíc koneckonců směřovala i proti němu. Nedokázal se však s nikým dělit, kdekoli se jednalo o moc v podsvětí. Jeho ctižádost a pýcha neznaly mezí. Síla temnoty s tím počítala. Podle toho, jak zatočila s Marxem (a s jeho pokusem o světovou organizaci podsvětí) sotvaže splnil své mouřenínské poslání, muselo jít o sílu vysoce inteligentní, daleko přesahující Marxovy schopnosti.
Když se Napoleon III. nechal různými Bismarckovými intrikami vyprovokovat k vypovězení války Prusku, napsal Marx ihned svému zeťovi, který působil ve francouzském podsvětí:
"Ohromná příležitost! Musíme jednat! Teď, anebo nikdy! Musíme dostat všechno do našich rukou!! Odvahu!!!"
V pařížském podsvětí brzy nastal neklid. Mnozí lidé si nechali zbraně i po kapitulaci Francie před německým vojskem. Masy vyrazily do ulic, ničily, loupily, drancovaly. Vojsko ovšem brzy zjednalo v Paříži pořádek, takže zavládl zase zákon.
Za násilné vystoupení pařížského podsvětí, na jehož vyprovokování se Marx podílel, zaplatilo životem na třicet tisíc lidí. Jeho porážka byla provázena uvržením skoro šedesáti tisíc lidí do vězení.
Po těch událostech Marx znechuceně sáhl jako vždy po láhvi whisky. Hned se ozvala cirrhoza. Snažil se tedy uniknout do nemoci, která byla tak blízko.
Když se koncem léta zhroutil, přišel k němu lékař:
"Přestat kouřit! Skoncovat s pitím!"
Karel ho skoro nevnímal. Byl nervově vyčerpán - kruhy pod očima - oči vytřeštěné, nehybné - promočené kalhoty. Vyrážel ze sebe neartikulované skřeky a patrně měl halucinace. Celý pokoj odporně páchl zvratky a zakyslým kouřem.
Sebezáchovný pud však v Marxovi zvítězil. V srpnu ho bylo možno zastihnout v oblíbených mořských lázních. Zlatá horečka ho však neopouštěla. Dlouho do noci vysedával v magickém kruhu vyrytém nepostradatelným kinžalem do země, a obklopen hnědými svíčkami. Blábolil přitom cosi o historickém zákonu.
Po návratu domů, doléhal na Marxe stále tíživěji smutek. Zoufale a vztekle se snažil mírnit své osamělé roztrpčení udáváním jeho původců - těch ´neschopných břídilů´ z pařížského podsvětí - francouzské policii. Začal farizejsky přesvědčovat své okolí:
"Měli by se odhalit a potrestat hlavní viníci! Kinžal na ně! Gilotinu!! Nemohu být spokojen s tím, že pravý viník stále uniká spravedlnosti!"
"Koho tím myslíš?"
"Přece Bakunina!!
"Jenže pokud ho odstraníme, tak celá naše organizace zajde na úbytě! Jedině on a jeho lidé dnes něco podnikají! Ostatní se třesou strachem!", namítal Engels.
"Spravedlnost musí být, i kdyby na to měl třeba celý svět zajít!" řekl Marx.. Podobně vnukl svůj názor ostatním vůdcům evropského podsvětí, kteří se shromáždili koncem léta v Holandsku. Tak učinil mezinárodní podsvětí prostředkem své pomsty na Bakuninovi, který ho prý napodoboval, ale špatně.
Bakunin však nečekal. Spěšně vyklidil evropské pole. Stáhl se dál na Východ. Znal tam poměry lépe, než Marx. Navíc s ním jako s vyhnancem ze Západu, jehož podsvětí z něho udělalo jakéhosi pseudomučedníka, začali sympatizovat vůdcové vídeňského, pražského, pešťského a celého východního podsvětí.
Kromě toho evropskému podsvětí rázem scházela jiskra. Poslední dobou ji totiž dodával právě Bakunin a jeho spiklenci. Tak se pokus o mezinárodní organizaci podsvětí, pro který se Karel Marx tolik let navztekal a nazuřil, nezadržitelně rozpadal. Tento fanatik, zaslepený touhou pomstit se Bakuninovi, sám zničil své dílo zkázy. Ve skutečnosti Bakunin jen urychlil proces jeho eroze. Organizované mezinárodní podsvětí bylo totiž toliko jedním ze strašlivých Marxových snů. Jeho zánik způsobovalo jakékoli setkání se skutečností.
Marxovo čekání na smrt znamenalo spíše vleklé utrpení jeho okolí, než jeho vlastní očividnou strast a bolest. Nic nepostrádal, pokud ovšem nestihl propít a rozházet na burze bezpracný důchod, který mu Engels zajistil do konce života. Tento příjem mu jinak zajišťoval nejen pohodlný život, nýbrž přepychový způsob života.
Mimoto mu Engels vždy znovu a znovu zvlášť hradil stále častější pobyty v nejznámějších evropských lázních.
Marxovo pomalé umírání představovalo jeho vcelku trpné užívání již existující vzbuzené či spíše ´odcizené´ atmosféry hrůzy a teroru. Toto užívání bylo provázeno stupňujícím se utrpením a děsem, šířícím se od něho ve vlnách do okolí.
Když mu nejstarší dcera Jenny, představila svého snoubence Charlese Longueta, nasupený Marx mávl zlostně rukou a dodal: "Nemají ani vindru! A nikdy nebudou schopni opatřit si pořádné peníze!" Řekl to tónem skoro až pohrdavým, ačkoli si sám v životě nevydělal ani šilink poctivou prací. Celý život těžil jen z lidské důvěřivosti - ´hlouposti´, jak říkával, a to často právě těch nejchudších.
Nakonec však s Jenny stejně nic nespravil. Věděl, že je to příliš vyhraněná osobnost, nepřístupná a nepoddajná vůči jeho sugestivnímu působení. Nicméně vždy znovu a znovu ho v její přítomnosti cosi popouzelo k nepředloženostem. Snad to byl třpyt zlatého křížku, který mívala od dětství na krku, co v něm způsobovalo, že jím projelo prudké a silné hnutí, jemuž nedokázal odolat. Když ani tentokrát neuspěl u své dcery, uzavřel se pod tvrdou kůru slupky své osobnosti a vnitru ji proklínal.
Aspoň že je při mně Tussy, říkal si pro sebe starý Marx. Eleonor byla snad poslušnější dítě, ale daleko spíš byla psychicky závislejší na otci. Také si našla nápadníka.
"Z čeho budete živi?!", hučel do ní dennodenně otec, -"Chceš dopadnout jako Laura s tím svým Paulem Lafarguem? Jak dlouho se s ním trmácela po Francii a tloukli jen bídu?! To bys chtěla!? Udělal jí tři děti a ty už jim umřeli na podvýživu!"
Poddajná, sugestibilní dívka posléze podlehla tomuto vlivu. Snadno se nechala otcem ovládnout. Udělala vše dle jeho přání. Z této její známosti sešlo. Brzy se v jejím životě objevil další mladý muž. Byl to Eduard Aveling. Eleonor raději mlčela o svém poměru k Eduardovi. Věděla, že by to otci nebylo po chuti, a ona že by mu nedokázala odolat. Až do konce otcova života nenacházela sil vymanit se z jeho ochromujícího vlivu. Deset let žila s tajnou láskou k němu. Vzali se až po otcově smrti.
Předtím však celá desetiletí prožívala se svým otcem každý záchvěv jeho obav o vlastní zdraví. Dá se říci, že se Marx soustavně snažil přenášet své bolesti na okolí. To by však nebylo tak zlé. Horší bylo, že se snažil přenášet na okolí také hrůzu z bolesti a hypochondrické obavy z možných nemocí.
"Budu se starat o tvou životosprávu", předsevzal si Engels. Snažil se šklebícího se vlasatého špindíru vytáhnout z temných místností londýnských "pub´s" do svěží přírody. Pobyty v lázních Harrogate a u moře v Ramagate nepřinesly však žádné výrazné zlepšení. Podobně ani dvojí cesta do Karlových Var, kterou Engels platil.
Sotva se přehnala nejhorší krize a opadly horečky, Karel se hnal zu postele ven.
"Kampak?!, zlobila se služebná, - "Doktor říkal, že máte ještě nejméně týden odpočívat!" "Obejdu se bez toho šarlatána! Znám účinnější léčbu!"!
Služka Lenchen o ní cosi tušila. Z jejích pamětí se o tom dozvídáme. Nejednou totiž vešla do pánova pokoje, aby mu přinesla sklenici mléka podle doporučení lékaře, a tu překvapeně ztrnula. Marx seděl na zemi, kolem hlavy měl omotaný jakýsi hadr a rukama konal podivné pohyby. Pokoj byl totiž skoro ponořen do tmy. Jen z několika hnědých svíček umístěných v kruhu kolem něho vycházela mihotavá zář. Někdy se v tom matném svitu zableskl i jeho kinžal. Byl to právě ten, kvůli kterému byly nepříjemnosti s majitelem vily. Který majitel by se nezlobil, když mu nájemník ryje do leštěné dřevěné podlahy jakési divné kruhy?
Když zesnula manželka Marxova, Jenny, Marx řekl:
"Žádné obřady se při pohřbu nesmí konat!"
"A proč ne?"
"Bylo to její poslední přání", tvrdil Marx.
V den pohřbu vůbec nevylezl z postele. Vymlouval se na nemoc. Skoro celý měsíc pak ztrávil s Eleonor v lázních na ostrově Wight. Avšak ani mírnější klima s mořským vzduchem mu nepřineslo zdraví. Bronchitida náruživého kuřáka se stávala chronickou. K tomu se připojily těžké záchvaty kašle.
"Měl by jet někam na jih. Třeba do Alžírska", mínil doktor. Ani teplé a slunné počasí severní Afriky již nedokázalo vnést trochu potěšení do jeho nitra.
Začátkem roku 1883 ho na ostrově Wight zastihla Eleonor s hroznou zvěstí:
"Jenny ...moje sestřička Jenny - opustila nás!"
"Hmm. Co se jí stalo?"
"Zemřela po náhlé těžké nemoci."
"Hmm", ozval se její otec, - "Nebylo jí ani čtyřicet."
Zatvářil se velmi utrápeně a vysoukal ze sebe chraplavým hlasem: "Všichni mě opouštíte."
Oči se mu zaleskly. Jakoby dětinštěl. Ve skutečnosti tak jen rafinovaně dokázal využít smrti své nejméně oblíbené dcery k většímu soucitu okolí s ním samotným.
"Já ne! Já tě neopustím!", vrhla se mu Eleonor se slzami v očích do náruče.
Dřívější zvrhlá záliba v sledování příznaků hrůzy a děsu, jež budila jeho přítomnost v okolí, ustupovala teď strachu o sebe samotného. Bronchitida, k níž se záhy přidružil zánět hrtanu, ho sklátila na lůžko.
V únoru 1883 se jeho zdravotní stav zhoršil.
"Udělal se mu absces na plicích", konstatoval lékař.
Ještě několik dní a nocí blouznil v horečkách.
Kolem jedenácté zaslechla služka jeho sípavé zvuky, šla k pokoji a u dveří ji zarazily útržky vět, doléhacích ven:
"Á, Fauste...
teď už jen pouhá hodina ti zbývá,
a pak - pak máš být zatracen navěky!
Pak se odmlčel. Druhý den Engels potichu vstoupil do pokoje. Marx seděl v křesle; kolem ležely kopečky rozteklého hnědého vosku z vyhořelých svíček. Spal, avšak spánkem, ze kterého už nebylo procitnutí.
Po Marxově smrti spojila jeho dcera Eleonor svůj život s Eduardem Avelingem. Posléze v roce 1898 se s mužem rozhodli spáchat společnou sebevraždu. On se však v poslední chvíli vzepřel krajnímu projevu zoufalství a zůstal mezi živými. Nicméně ještě téhož roku následoval svou ženu na onen svět.
O třináct let později spáchali společnou sebevraždu Marxova dcera Laura a její manžel Paul Lafargue. Tak se vyplnila slova žalmisty:
Bezbožní vesměs dojdou zkázy,
potomstvo hříšných vyhyne. (Ž 36,38)
8. Zamyšlení o hříchu zvrhlých andělů
Z autority Písma svatého však vychází najevo, že v démonech je hřích. Praví se přece, že "ďábel hřeší od počátku" (I Jan 3, 8), a o ďáblu se říká, že "je lhářem a otcem lži" a že "byl vrahem od počátku" (Jan 8, 44); a praví se, že "závistí ďáblovou přišla smrt na svět"(Mdr 2, 24).
Pokud by ale někdo chtěl opakovat důvody platoniků, bylo by snadné jejich vyvrácení. Říká se přece, že démoni jsou živočichové vzdušného těla, a takto, protože mají k sobě připojená těla, může v nich být i smyslová složka; tudíž jim přisuzují i vášně (emoce), jež jsou nám příčinou hříchu, totiž hněv, nenávist a podobné jiné: proto praví Apuleius, že jsou duchem vášniví.
Proto, že se dle Platonova tvrzení uvádí, že jsou spojeni s těly, mohl by se v nich snad umístit jiný druh poznání, než intelekt. Vždyť dle Platona je také smyslová duše neporušitelná; proto je třeba, aby měla činnost, na které se nepodílí tělo. A tak nic nebrání tomu, aby se našla činnost smyslové duše v nějaké intelektuální podstatě, i když s tělem nespojené, a v důsledku toho vášně; a tak v nich zůstane stejný původ hříchu, jaký je v nás.
Avšak obojí z uvedených je nemožné. Bylo přece prokázáno, že kromě lidské duše nejsou jiné intelektuální podstaty spojené s tělem. Avšak to, že smyslové činnosti duše nemohou být bez těla, objeví se odtud, že po zániku nějakého smyslového ústrojí ustane také činnost příslušného smyslu, jako po zničení oka, ustane vidění: proto po zničení hmatového ústrojí, bez něhož živočich nemůže být, musí živočich zemřít.
Pro zřejmost uvedené pochybnosti dlužno uvážit, že tak, jako je pořadí v působících příčinách, tak je i v účelových příčinách, protože druhotný cíl závisí na hlavním, jako druhotný působící závisí na hlavním (působícím). Avšak v působících příčinách dochází ke hříchu tehdy, když se druhotný působící staví na místo hlavního působícího; jako když holenní kost svým zakřivením brání v chůzi, kterou přikázala síla touhy, následuje kulhání. Podobně i v účelových příčinách: není-li druhotný cíl podřízen prvotnímu cíli, je hřích vůle, jejímž předmětem je dobro jako cíl.
Avšak kterákoli vůle přirozeně chce to, co je vlastní dobro chtějícího, totiž samo dokonalé bytí a nemůže chtít něco opačného. Tedy v onom chtějícím nemůže nastat žádný hřích vůle; jeho dobrem je poslední cíl; ten neslouží jinému cíli, nýbrž ostatní cíle slouží jen jemu. Avšak takovým chtějícím je Bůh, jehož bytím je vrcholné dobro, které je posledním cílem. V Bohu tedy nemůže být hřích vůle.
Avšak v jakémkoli jiném chtějícím, jehož vlastní dobro je nutně obsaženo pod pořadím jiného dobra, může dojít k hříchu vůle, pokud se uvažuje ve své přirozenosti. Třebaže je totiž v každém chtějícím přirozený sklon vůle ke chtění a milování své vlastní dokonalosti tak, že nemůže chtít opak toho, přesto mu takto není přirozeně dáno, aby zařídil svou dokonalost k jinému cíli, takže by se od něho nemohl odchýlit, když vyšší cíl není vlastní jeho přirozenosti, nýbrž vyšší přirozenosti. Ponechává se tedy jeho volbě, aby svou dokonalost uspořádal k vyššímu cíli. Ta (stvoření), která mají vůli, se přece odlišují od těch, jež vůli postrádají, tím, že mající vůli zařizují sebe i svá k cíli; proto se říká, že mají svobodnou vůli. Kdežto ta, která vůli postrádají, nezařizují se k cíli, nýbrž jsou zařizována vyšším působícím, jakoby poháněná k cíli od jiného, ale nikoli sama od sebe.
Hřích ve vůli anděla může tedy pocházet z toho, že nezařídil vlastní dobro a dokonalost k poslednímu cíli, nýbrž ulpěla na vlastním dobru jako na cíli; a protože je nutné, aby pravidla jednání byla přijímána z cíle, je nutné, že ze sebe samé (v čemž si stanovila cíl) upravuje a uzpůsobuje jiná, ale nepřipouští, aby její vůle byla upravována od jiného vyššího; avšak toto náleží jedině Bohu. Podle toho se musí rozumět, že chce být rovný Bohu (Iz 14, 14), ne proto, aby se její dobro rovnalo Božímu dobru; to jí přece nemohlo v jejím intelektu napadnout, a požadováním toho by vyžadovala, aby sama nebyla, když odlišnost druhů vyplývá z odlišnosti věcí. - Avšak chtít řídit jiné a svou vůli nenechat vyšším spravovat, znamená chtít být napřed a jaksi nebýt podroben, a to je hřích pýchy. Proto se přiléhavě říká, první hřích démonů byla pýcha. (SCG,III,109)
Nic nás nenutí k tvrzení, že v intelektu anděla byl omyl v usuzování ohledně toho, že je něco dobré, co dobré není; nýbrž šlo o neuvážení vyššího dobra, k němuž se mělo vlastní dobro vztahovat; důvodem této úvahy ovšem mohla být vůle vnitřně obrácená k vlastnímu dobru; vůle se totiž může svobodně obrátit k tomu či onomu.
Hřích spočívá v tom, že anděl pominul vyšší dobro, k němuž měl být zaměřen. Jako totiž u lidí pochází hřích z toho, že si žádají nižší dobra, totiž tělesná, bez uspořádání rozumu, tak také ďáblův hřích je v tom, že vlastní dobro nevztahuje vůči Bohu.
Dále je jasné, že pomíjí střed ctnosti, pokud se nepodrobuje vyššímu řádu; a tak sobě dává více, než má, kdežto Bohu méně, než je mu povinován, protože mu musí být podrobeno vše jako prvému pořádajícímu pravidlu. Je tedy jasné, že v onom hříchu není pomíjen střed přemírou vášně, nýbrž pouze nerovností spravedlnosti, jež se týká činností. U andělů totiž mohou být činnosti, nikdy však vášně či emoce. (SCG,III,110)
Byl nějaký průtah mezi stvořením a pádem anděla?
Ďábel zhřešil hned po prvním okamžiku svého stvoření. A to je třeba říci, když se stanoví, že v prvém okamžiku svého stvoření propukl v úkon svobodného rozhodování a byl stvořen v milosti. Ježto andělé jedním záslužným úkonem docházejí blaženosti, tedy pokud anděl v prvém okamžiku stvořený v milosti si to zasloužil, proto hned po prvním okamžiku by byl dostal blaženost, kdyby byl hned nepostavil překážku hříchem. A tak první úkon byl všem andělům společný, ale v druhém se rozdělili. V prvním okamžiku byli všichni andělé dobří, ale v druhém okamžiku se zlí oddělili od dobrých. (STh,I,63,6)
Byl nejvyšší anděl mezi hřešícími nejvyšším ze všech andělů?
Hřích andělů nepocházel z nějaké náchylnosti, nýbrž ze svobodného rozhodování: proto je nezávažnější důvod, který vychází z pohnutky ke hříchu.
Když uvážíme pohnutku ke hříchu, shledává se větší hřích ve vyšších než v nižších. Hříchem démonů je pýcha, a jejím důvodem je vznešenost, která byla větší ve vyšších. A proto onen, který zhřešil, byl nejvyšší mezi všemi anděli. (STh,I,63,7)
Byl hřích prvního anděla příčinou hříchu jiných?
Hřích prvního anděla byl příčinou hříchu jiných andělů, ovšem nikoli nucením, ale jaksi ponoukavým svedením. (STh,I,643, 8) Dokladem toho je, že všichni démoni podléhají onomu nejvyššímu, jak je patrné ze slov Páně: Jděte, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům (Mt 25). Vyplývá to z řádu božské spravedlnosti, aby někdo byl v trestu poddán tomu, s jehož vnuknutím souhlasil ve vině, jak říká sv.Petr: Od koho kdo byl přemožen, tomu je přiřčen za otroka. (II Petr 2)
Je démonů tolik, kolik je andělů?
Andělů zůstalo více, než jich upadlo hříchu. Hřích se totiž děje podle přirozené náklonnosti: avšak to, co se děje proti přirozenosti, stává méně často; neboť přirozenost dosahuje svého účinku buď vždycky nebo většinou. (STh,I,63,9)
Jaké důsledky má hřích pro démona?
Předně zatemnění rozumu.
Přirozené poznání nebylo démonům ani odňato, ani umenšeno. Pro jednoduchost jeho andělské podstaty nemůže být jeho přirozenosti za trest nic ubráno. Avšak poznání, které vyplývá z milosti a spočívá v tom, že se někomu zjevují nějaká božská tajemství, je démonům dostupné jen v omezené míře; avšak poznání, které by vedlo k lásce k Bohu jako vrcholné Pravdě, je démonům zcela nedostupné. (STh,I,64,1)
Dále zatvrzení vůle ve zlu:
Andělovo poznání se liší od lidského tím, že anděl rozumem poznává nehybně, tak jako člověk poznává nehybně, jako jasně zřejmé první zásady, kterými se rozum zabývá; dále však člověk poznává přemýšlením, takže se pohybuje přemítavě od jednoho ke druhému postupem k závěru jako třetímu. Stejně také vůle člověka míří k tomu pohyblivě, jako mohoucí od toho také odstoupit a přilnout k protivnému, kdežto vůle anděla přilne pevně a nehybně. Tak dobří andělé, kteří vždy míří k Dobru, jsou v tom směru upevněni, kdežto zlí andělé, jakmile se odkloní od svrchovaného Dobra, jsou v tom zatvrzeni jako v křeči. (STh,I,64, 2)
Trpí démoni bolestí?
Pokud bolestí rozumíme emocionální hnutí, tedy se nemůže u démonů vyskytovat, neboť emoce jsou vlastní smyslové žádosti, vycházející z tělesného ústrojí. Pokud bolestí rozumíme jednoduché úkony vůle, tak tím démoni trpí. Démoni závidí blaženost těm, kdo dosahují spásy. Démoni totiž přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádají. Kromě toho je zlá vůle démonů v mnoha směrech zadržována.(STh,I,64,3)
|
Temné síly rudého Října
Matka Vladimíra Iljiče Uljanova byla nesporně pozoruhodná žena. Především proto, že dokázala projevit tolik lásky vůči svým pěti dětem. Milovala své děti tak vášnivě, až zaslepeně, že pro ně dokázala obětovat cokoli. Dokázala přehlédnout i okolnost, že nejstarší ze tří synů se pokusil zavraždit cara Alexandra III. Tak bezmezná byla její mateřská láska, že jako jediná z lidí litovala toto své nešťastné dítě a omlouvala jeho hrůzný zločin.
"Udělal to jenom z mladické nerozvážnosti", psala ve své žádosti o milost pro svého syna, adresované carovi.
Zoufalý syn před soudem řekl:
"Nežádám milost! Ničeho nelituji!" Soudní tribunál vynesl rozsudek : "Trest smrti!"
Hrozný konec syna na popravišti otřásl matkou, která zoufale přenášela své zklamání a smutek na ostatní děti. A tak Vladimír Iljič ještě po létech snil o svém nebohém bratru jako o Lermontovově "Hrdinovi naší doby". Současně však uznával, že tato cesta je neúspěšná, a že bude třeba hledat cestu jinou.
Vladimír Iljič byl tehdy poslušný hošík. V rozporu se svou krajně senzitivní povahou a náklonností ke snění, vyhověl matce, která nyní vkládala všechny své naděje právě do něho. K její radosti se rozhodl studovat praktický obor. Kde ? Na univerzitě v Kazani.
"Rád vám pomohu", slíbil Kerenskij, ředitel gymnázia ve Vladimírově rodném městečku vdově, starající se o čtyři děti. Po té hrozné události přijde celé vaší rodině vhod změna místa." Kerenskij se také přičinil o přijetí Iljiče na univerzitu v Kazani, a tak v těch "krutých" poměrech carského Ruska směl bratr atentátníka na cara studovat práva.
Iljič však brzy vyloučen pro členství v zakázaném tajném spolku a účast na demonstracích.
Jako externí student však vykonal zkoušky v Petrohradě. Vzápětí získal vytoužený akademický titul doktora práv. A to nebylo všecko. Objevila se také skvělá příležitost ke kariéře ve zvoleném oboru. Nejprve se jí chytil a otevřel si advokátní praxi v Samaře. Netrvalo však dlouho a bylo po nadšení.
Proč?
Částečně proto, že od poznání velkolepého a úchvatného Petrohradu, měl rázem mnohem větší ambice. Dílem proto, že mu poctivá každodenní práce v zapadlé díře, jakou se mu teď zdála Samara, připadala nutná a ubíjející.
Státní úřady vyšly snaživému chlapci vstříc.
Poskytujeme Vám všechna povolení a výhody, plynoucí z Vaší akademické hodnosti, stálo v bumážce, kterou mu vyhotovil místní úřad. Směl tedy působit jako právník také jinde.
Iljičovi se však do úmorné všední práce příliš nechtělo, ať už to byla zapadlá díra Samara nebo Moskva. Hledal únik od pracného živobytí v podsvětí. Co přitom sledoval? Dokládá to jeho názor a postoj při hladomoru, který vypukl v Povolží r.1892. Tehdy rolníci prchali do měst, kde prosili o obživu. Samarská církev a dobročinné spolky organizovaly výbory pro pomoc hladovějícím. Vladimír Iljič Uljanov rozhodně odmítl jakoukoli pomoc s odůvodněním:
"Hladomor je nositelem pokroku. Tím, že ničí hospodářskou základu rolníků, nutí rolnické obyvatelstvo, aby hledalo záchranu ve městech. Tak vzniká proletariát."
Na podzim 1893 přesídlil Iljič do Petrohradu.
"A tam se mi můj Vláďa nadobro ztratil", vzdychla Iljičova matka po létech. I když se s ním totiž ještě setkala, už to nebyl ten poslušný hošík, ale spíše - jak říkávala "bludlivyj syn". Její ženský instinkt ji neklamal. Vladimír Iljič se vrhl do víru velkoměsta. Táhlo ho to dvěma směry - jedním nahoru a druhým dolů. Všechno se s ním prudce roztočilo, až se mu obrysy věcí rozmazaly před očima a místo okolních hlasů mu zněl v uších jen temný hukot překotně plynoucích událostí.
V Petrohradě se Vladimír Iljič se nešťastně zamiloval do krásné Inessy Armandové. Inessa se pro peníze vdala za syna bohatého obchodníka. V běžném životě uskutečňovala zásadu volné lásky podle Rousseaua. Proto ani její poměr k Iljičovi neměl dlouhého trvání. Často vystupovala pod jinými jmény, Lena, aj.
Její způsob života ji posléze přivedl k tomu, že jí byl zakázán pobyt ve městech a byla vykázána do vyhnanství na sever za Archangelsk. Odtud se jí podařilo uniknout do ciziny. Přesto, že se v cizině setkala znovu s Leninen, stále mu unikala s ohledem na svůj způsob života ve smyslu "volné lásky", který farizejsky zdůvodňovala odvoláním se na nespravedlivé společenské poměry. Tak jeho láska nakonec zůstávala neopětována.
Bylo mu 24 let, když ho docela spolkla stoka petrohradského podsvětí. Tam se poprvé setkal s Naděždou Krupskou. Tehdy vůbec netušil, že se této osoby do smrti nezbaví.
"Děláte jako ´voríški´ (z rus. arg. zlodějíčci), a přitom se leckde povalují balíky peněz a hroudy zlata", říkal důrazně lidem z podsvětí.
"Vy myslíte v pětirublovkách, a ti z vás, kdo to dotáhli dál, ty myslí snad v tisícovkách!"
"A je to špatné?"
"Musíte se potýkat s šesti a vícemístnými číslicemi! Jinak jste příštipkáři! Z takového města, jako je Petrohrad, se přece ročně musí vyzískat nejmíň pár milionů!", bájil Vladimír Iljič.
S otevřenými ústy, ale i s nedůvěrou, která se však zvolna vytrácela, pohlíželi na toho neznámého Povolžana, tedy člověka z provincie, který se tu náhle objevil jako s nebe spadlý. Zanedlouho však vytvořili větší skupinu lidí z podsvětí.
Zatím ovládali na osm stovek darmošlapů, ochotných k nečisté "práci". Bývaly to loupeže, atentáty, únosy a vydírání, vraždy, atd. Mezi jinými vynikl bývalý dělník Boris, řečený Zinověv. V podsvětí mu přezdívali také Apfelbaum.
Společný podnik začal brzy vynášet a tak se mohl Iljič jednoho dne hrdě objevit v novém obleku s kapsami naditými storublovkami. Dívka jeho snů však zmizela. Namlouval si, že ji někdo unesl. "Jestli ji včas nenajdu a nezachráním ze spárů těch prokletých únosců, pak - ", odmlčel se.
"Co potom?"
"Pak na to doplatí celá společnost!"
"Proč?"
"Vždyť jenom vinou této zvrhlé společnosti se z nás stalo to, co je z ní teď - zaprodaná, znásilněná, unesená bytost. Potom ať vezme ďas celou Rus!! ", zařval.
"Ruská masa je tak surová, že právě proto je vhodná k proměně", tvrdila mu Krupská. "Ehm - tak se ruská masa rázem nekonečně zušlechtí - přes noc se nesmírně zhodnotí!", přizvukoval Iljič.
"To je ale pitomost!", posmíval se tomu Julius Martov, - " - A potvrdí ti to každý, kdo má všech pět pohromadě! Mluvíš, jakobys vůbec neznal Rusko!"
"Ehm, ehm", zamumlal Iljič a dumal: ´Až se to tady trochu uklidní, začnu ji hned zase hledat - a pokud ji nenaleznu - ´ a řekl hlasitě : "Ať se celý ten ruský kotel rozletí v děsivé revoluci!!"
"Zajeď se zeptat Plechanova a Axelroda do Švýcar! To jsou největší znalci ruského podsvětí", radil mu Martov, "- Uvidíš, co ti řeknou!"
"To je nápad!", zazářila Naďa, " - Ostatně budeš tam nějakou dobu schovaný a tady tě zatím přestanou hledat."
V Rusku právě sílil soustavný nápor milice a státních orgánů proti "kramole". Zasloužil se o to mladý car Alexandr III. Toužil obnovit v zemi pořádek a upevnit vládu zákona. Lví podíl na tomto jeho předsevzetí měli nepochybně příznivci "chlystu" a jiných tajných sekt. Pocházeli hlavně z vyšších kruhů a cítili se ohroženi z nejrůznějších koutů podsvětí.
Tak se stalo, že Iljič ochotně přistoupil na Martovův návrh. Na jaře se vydal na několikaměsíční cestu do Švýcarska. O peníze neměl díky organizovanému podsvětí nouzi. Tak si mohl počínat velkopansky.Tajné policii to ovšem neuniklo. Dávno sledovala nešťastného milence, aniž o tom měl sebemenší tušení.
Plechanov a Axelrod, dva ruští emigranti, skrývající se před ruskou policií jeden v Ženevě a druhý v Curychu, řekli Iljičovi : "Rusko není vhodné k revoluci.
"Půjde to", ujišťoval ho Iljič. " - předně musím říci, že nestačí je prostě jenom ústně seznámit s tím, na co přicházíme na našich schůzích. Musí se jim to napsat na letáku - anebo ještě lépe - vydávat nějaký časopis."
"K ďasu, Iljiči! Přišel jsi o rozum?! Tady nejsi ve Francii ani v Německu! Většina tady vůbec neumí číst!", namítal Martov.
"O to vůbec nejde."
"Tak o co jde?"
"Přece o to, že právě ta tupá masa je nesmírně citlivá na to, co napsané. Bumážka je pro ni svátost. Je vedlejší, že to bude číst jeden ze sta. Na tu masu to působí tím víc magicky a přitažlivěji, že je to natištěné. Tím je to pro ni nezvratná pravda!"
V krátkém čase se potvrdily Martovovy obavy. Iljič skutečně vůbec neznal Rusko. Lid Svaté Rusi zdaleka nebyl tak zatemnělý a tupý, jak mu to přisuzoval. Proto také většina letáků skončila v nějakých kamnech, aniž kdy vůbec byla někým čtena, natož veřejně předčítána. Zato na milici měly hned první letáky účinky podobné výbuchu pumy.
Sotva "sysknaja policija" zachytila první letáky - k vydání časopisu vůbec nedošlo - byl to pro úřady jasný důkaz spiknutí.
"Začněte zatýkat!", nařídil policejní ředitel.
Milice šla najisto. Dávno sledovala celé podsvětí, ale chyběl důkaz. tak se stalo, že pětadvacetiletý Iljič trávil Vánoce v "Predvaritjelke". Tak se říkalo "Domu předvaritjelnovo zaklučenija". Zrovna tak byl ve vazbě Apfelbaum a tucty dalších jejich kumpánů. Martov a jeho nejbližší zůstali venku. Jak by ne - jejich vůdce byl vězením poznamenám - a tím i zkušenější a prohnanější v konspiraci. Iljič jim posílal z vazby motáky. Psal je napřed močí, později mlékem. Iljič si poseděl ve vazbě přes rok. Během doby se však situace poněkud změnila : především počáteční přísnost dozorců ustoupila benevolenci. Z ostře sledovaného vězně se stal prominentní host. Dostal do cely psací stůl, psací potřeby a směl si psát podle libosti co chtěl. Také knihy dostal k dispozici.
Lenin totiž udal všechny spolupracovníky.
Zlostí si zarýval nehty do dlaní a skřípal zubama. Dostali ho. Potom už neváhal udat Martova, se kterým se venku tolik přátelil. Krátce a stručně jim odpovídal na otázky: kde se zdržuje? Jak vypadá? Kde jsou další komplicové? Mají zbraně? Kde ?
"Ano", věděl o nich. Plánoval přece jejich krádež z kasáren.
Pozdě si Iljič uvědomil, jak levně prodal své komplice. Málo tím získal. Dozvěděl se, kde je jeho velká láska. Jenže ve vězení mu to nebylo nic platné. Když pak zrazoval další lidi z podsvětí, počínal si už chytřeji. Vymáhal si za to vždy další a další výhody. jak se "Predvaritjelka" plnila jeho známými, těšil se víc a více z výsad ve vězení neslýchaných. Dostával nejen mléko, ale také placené dietní obědy, minerálku z lékárny, třikrát týdně balíčky sladkostí z domova, a další a další věci.
K tomu, aby lépe snášel samotu, začal přenášet své sny na papír. Snažil se zdůvodnit šílený nápad, že neušlechtilá masa, které je Rusko plné, a jež dle Axelroda a Plechanova není ani trochu způsobilá k revoluci, je vlastně velmi nestálá. Čím to?
Jakýmsi tajemným vnitřním neklidem. Tak se prý tato masa mění sama od sebe v prvky podobné olovu, síře, rtuti a v jiné prvky, tíhnoucí k revoluci.
Konečně přišel soud. Většina vůdců, Iljiče nevyjímaje, dostala po třech letech sibiřského vyhnanství. Oddechli si. Byl to mírný trest. Ostatně se nejednalo ani tak o vyhnanství, jako spíše o kolonizaci odlehlých vesnic. Političtí odsouzenci tam působili jako správci.
Kromě toho ještě jinak zakusil Lenin nebývalou benevolenci ředitele departmentu policie:
"Propouštíme vás z vězení na třídenní dovolenou."
Tak směl ještě tři dni chodit volně po Petrohradu. To byla ohromná výhoda. Znal tajné skrýše peněz a zlata z lupů a vydírání. Nabral si jich štědře a ještě dost zbylo. Peníze uložil do banky a dal si je posílat za sebou do jinak dost bohaté Minusinské oblasti. Nato odjel ještě na pár dní do Moskvy.
"Nemůžeme vám prodloužit průjezdní povolení, Vladimíre Iljiči", vtrhl do jeho snění reálný milicionář. - "Musíte ihned nastoupit cestu do Krasnojarsku, jinak bychom vás museli zatknout."
Nasedl na vlak. Odjížděl do vyhnanství - sice na vlastní útraty, či spíše na útraty podsvětí, zato ale společně se svobodnými cestujícími. Rozhodně ne v nějakých okovech či poutech, ani s hromadným transportem! To Iljič ostatně nepoznal ani na zpáteční cestě.
Ještě než se dostal do místa určení - vesnice Šušenské, uvízl na pár měsíců v Krasnojarsku. tam se oddal svému blouznění o zákonité revoluci v Rusku. . Zápisník plný těchto pošetilostí pak veřejně vyšel jako kniha těsně před koncem století. Ačkoli šlo o tisícový náklad, příliš z toho nezbohatl. Žádný vzdělaný člověk nedokázat číst takové nesmysly. On však odtud stejně žádné peníze nečekal.
Iljičova matka se obávala:
"Z čeho asi náš Vládíček žije na vsi? Práci tam zřejmě nenajde."
Takové starosti si však Iljič nikdy nepřipouštěl. Práci nehledal a také o ni ani nezavadil. Peníze mu chodily z Petrohradu. Navíc si zažádal o erární výpomoc. Stát mu poskytoval víc peněz, než potřeboval: 12 rublů měsíčně. Přitom ceny byly na Sibiři mnohem nižší než v Rusku. Pěkný, prostorný dům stál všeho všudy dvanáct rublů. Sobí maso a jeseter tam byly skoro zadarmo. Tak se mohl po celé tři roky bezstarostně zabýval spekulováním o revoluci, aniž přitom musel pomýšlet na existenční potíže. Pravidelnou životosprávou si tam Lenin vyléčil žaludeční potíže. Přitom stačil ještě na své náklady vydat knihu Co chtějí ruští demokraté pod pseudonymem Mikuláš Lenin.
Druhý rok zpestřila jeho vyhnanství zvláštní událost: svatba. Naďa Krupskaja si totiž při svém způsobu života v petrohradském podsvětí a s tím souvisejícími pokoutními machinacemi, dříve nebo později musela také "vykoledovat" vyhnanství. Soud jí vyměřil tříleté vyhnanství v Ufské gubernii.
Už léta si tajně myslela na Iljiče. Teď ji s ním víc než kdy dříve spojily podobné osudy a sny o revoluci. Ve jménu tohoto potrhlého nápadu užila ženské lsti:
"Jsem snoubenka Vladimíra Iljiče Uljanova. Žádám, aby mi bylo dovoleno odbývat si vyhnanství spolu se svým nastávajícím!"
Úřady jí vyhověly. Ovšem když se tam zčistajasna k Iljičově úžasu jednoho dne objevila i se svou matkou, úředníci trvali na okamžité svatbě.
"To je toho!", mávl rukou Vladimír, když mu vysvětlila , že je to jediná cesta, jak mohou pomocí matky udržet spojení se současným petrohradským podsvětím, - "Tak se vezmene."
A byla svatba.
Potom si za čtyři a půl rublu najali půlku domu i se zahradou. Matka jim hospodařila.
Vladimír tedy neměl žádné povinnosti, zaměstnání ani závazky. Ale ani jeho ženy se příliš nenamáhaly. Za půl třetího rublu měsíčně jim všechny hrubší práce v domácnosti obstarávalo podvyživená, třináctiletá Páša. Kde šlo o jejich pohodlí, a tak se neštítili ani dětské námezdní práce.
"K čemu by mi byl novinářský výdělek?", vrtěl Iljič hlavou, když mu přicházely nabídky z Petrohradu na placenou publicistickou činnost.
"Budu psát jenom o tom, co mě baví, a o čem sním."
"Piš o revoluci", podněcovala ho Naďa.
Dlouze se zamyslel a pak vyhrkl:
"Tak tedy pustíme rodné matičce Rusi žilou!" Okamžitě povýšil tento výsledek své náhodné nálady na nezvratitelný přírodní zákon.
Třicetiletý Iljič vkročil do XX. století zase jako svobodný občan. Nějaké ohledy na svou novopečenou manželku si vůbec nepřipouštěl. Ostatně musela tak jako tak zůstat ještě nějaký ten rok ve vyhnanství. Takže i v tomto směru se mu jakoby vrátila jeho dřívější svoboda.
Také Martov a další lidé z podsvětí se octli na svobodě. Setkali se v Pskově. Leninovy kroky pak vedly hlouběji po podsvětí ruských velkoměst. Především všude horečně pátral po své nešťastné lásce. Současně se také dal do práce:
"Je nutno zdokonalit síť organizovaného zločinu! hlavně zlepšit organizaci přelévání peněz do ciziny! Také se musí zvýšit dovoz zbraní! A co je hlavní - naše nová zbraň - časopis Jiskra! Ten musí proniknout do nejtemnějších koutů ruského podsvětí!"
Zanedlouho měl v patách milici: "Z ruských měst máte, Vladimíre Iljiči, povolen jedině Pskov! Ihned se tam vraťte! Jinak budete zatčen!"
"Chtěl bych odjet z Ruska pryč."
"Není námitek. Vystavíme vám pas. Musíte ale neprodleně odcestovat!"
A tak odcestoval. Nejel do neznámé ciziny ani bez zaopatření. Matka a sestra mu slíbily:
"Budeme ti posílat pravidelně peníze z důchodu po otci a z našich úspor."
Na cestě ještě měl Iljič svést tvrdý zápas s Axelrodem a Plechanovem, kteří odmítali Iljičovy návrhy. On jim však odporoval:
"Jenomže ti vaši zlodějíčkové uvažují v pětkách a někteří možná i v tisícovkách rublů -
"Hmm."
"A zatím ta masa, se kterou se zabýváme my, tam se jedná o šesti a vícemístné číslice."
"Co je to zač?"
"Docela nový druh.
"Hmm."
"Něco takového neznáte. Je v tom opravdová profesionalita! Ani stopa zbytečné lidskosti, zbytečných ohledů a citů - "
"Jak toho chcete dosáhnout?"
"Řekněme cestou ´ochrany chudých´", řekl pomalu Iljič a zatvářil se zasvěceně.
"Asi půjde o ždímání bídy chudých, o využívání jejich zoufalého stavu", mínil Axelrod.
"Proč tak drsné výrazy?", zavrtěl se Iljič a dodal: "jde nám skutečně o jejich zájmy."
"Chcete se ochránit před dýkou Zinověva a jiných hrdlořezů, ne?", ozval se Axelrod, a když viděl jejich rozpačité tváře, dodal: "A oni jsou za to nuceni dělat za vás špinavou práci - tak je to?"
"Hmm - asi to tak bude", vložil se do toho Plechanov.
"Zajišťujeme všestrannou a vzájemnou ochranu", spustil rychle Iljič, - " Jinak to dnes nejde. Žijeme v době nebezpečné pro bohaté i pro chudé. Nebudeme přece organizovat podsvětí samoúčelně. Poskytujeme ochranu i takovému milionáři, jako je třeba Sáva Morozov. My se zavazujeme chránit jeho život a majetek, a zabránit, aby někdo další nezákonně omezoval jeho svobodu a jeho majetek."
"A Morozov?"
"Může si vybrat: buď pravidelně platit nebo smrt z rukou nějakého hrdlořeza."
"A on raději platí."
"Každý raději platí.
"Jenže to není všechno. My pomáháme také chudým".
"To si dovedu představit", ozval se ironicky Axelrod. - "Už tím, že ochuzujte boháče. a chudí, kteří vám za tu ochranu nemohou zaplatit, musí vám aspoň sloužit. Občas musí pro výstrahu zabít nějakého boháče, k nimž jim zaručeně vštěpujete krajní nenávist!"
"Ploché zjednodušování!", vybuchl Iljič, -"Pomáháme chudým přece také přímo! Už tím, že donutíme zaměstnavatele platit dělníkům vyšší mzdy."
"Aha? A kolikpak jste jich takto už donutili?", šklebil se Axelrod.
Později Iljič rozhodl za Martova a ostatní své kumpány : "Raději se přesuneme ze Švýcar někam jinam. Tady by nám Plechanov s Axelrodem příliš viděli do karet."
"A co třeba Mnichov?", navrhl Zinověv.
Zanedlouho se objevili v mnichovském podsvětí.
"Dreckgenossen!", utrousil co chvíli Vladimír Iljič jedovatou slinu na adresu lidí z pruského podsvětí. Slyšel od nich pořád jenom jedno:
"Tohle nejde. To nemůžeme. Toto je příliš riskantní."
Znali totiž lépe, než kdokoli jiný schopnosti pruské tajné policie. Tak byli na každém kroku opatrní jako hadi. Ostatně také Iljič se v nitru skoro neuroticky chvěl při pomyšlení, že by mohl být odhalen. Prováděl nejrůznější krkolomné kousky, jen aby utajil cokoli o své osobě.
Přesto však pravda probleskovala už z jeho pseudonymu, jenž se ve světě stal legendou po více než jedno pokolení : LENIN Nebyla to legenda pěkná, leč ani skutečnost, která se za ní skrývala, nebyla o mnoho skvělejší. Byla zde vzrušující myšlenka vytvořit ze sebe, totiž ze zoufale neštastného člověka, z otroka vlastních vášní, z otroka pohrdající prostitutky, romantickou postavu, postavu úžasného snílka, který dodává svým iluzím o Leně jako o moderní světici zdání skutečnosti
Lenin byl svým způsobem pozoruhodný muž. Dokázal prosadit mnohdy nesprávný názor i proti nejtvrdší opozici. Jeho síla spočívala v tom, že žil jakoby bez kořenů. Cítil se podobně vykořeněn doma jako v Anglii, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku či na Capri. Přitom měl značnou inteligenci. Byl schopen stejně bystře proniknout jak do celkové problematiky světového dění, tak turecké či japonské politiky, jako dovedl odhadnout skutečné záměry německého císaře. Navíc to vše dokázal využít k posílení vlastního gangu.
V Mnichově se Lenin s Juliem Martovem a Alexandrem Potresovem zapojili do řízení všeruského periodika. Ovšem hned první pokus uchvátit tento důležitý nástroj do svých rukou a udělat z něj Jiskru podle Leninových snů narazil na ostrý odpor střízlivějších postav z podsvětí, jako byl Petr Struve. Struve s velkým rizikem opatřoval peníze. Teď se rozčiloval:
"To tak! To by se vám líbilo, abych dělal ´zlatou štěnici´! A vy si budete dělat všechno jen podle sebe!? Kdepak! Nebudu vám dělat ´kořena´!"
"Falešný Jidáši!", osopil se na něj Martov.
"Nebav se s tím volem!", šeptl mu po straně Lenin, - "Když nechce jít s námi, zbavíme se ho!"
Poté, co se o pár měsíců později vrátil Struve do Ruska, byl zatčen a deportován. Náhodou - anebo na něj někdo upozornil carskou policii? Jenže kdo? Jedno je jisté: Lenin si zvykl neponechávat nic náhodě. Každopádně po Struvově zatčení nestálo už nic v cestě k oživení činnosti Jiskry.
Nyní dbal Lenin, především na to, aby i to málo, co páchal, bylo krajně utajeno a skryto vědecké a vůbec kulturní veřejnosti. Nebylo to věru snadné. Vždyť v zájmu utajení vlastní totožnosti střídal Lenin pasy jako košile.
Kde je bral? Kupoval ukradené pasy od německých kapsářů, jindy také falešné pasy. Lenin zde vystupoval často pod jménem Frei.
"Konec kapsářství a drobné zlodějiny! Jdeme na to velkoryse! Všechny nitky z ruského podsvětí musíme držet v rukou!"
"Kdo jsou to ´my´?"
"Přece my profesionálové!"
"Zaoblačnyje mečkanije!" (z rus.plané snění), vysmál se mu Martov. Ruské podsvětí hodnotilo tyto plány podobně. Lenin ovšem sám také nahlížel, že jeho plán je holá fantazie. Proto se s oblibou neustále opakoval citát z Pisareva o důvodech snění: "Rozpor mezi snivou touhou a skutečností nepřináší žádné škody, jestliže jen snící osoba vážně věří ve svou touhu, pozorně upírá zrak na život, srovnává svá pozorování se vzdušnými zámky a vůbec poctivě pracuje nad uskutečněním své fantazie."
A opět to byla především carská ochranka, koho nejvíce zaujal tajný dovoz nebezpečného zboží do Ruska. Přítomnost Jiskry a jeho těkavé bloumání temnými uličkami Petrohradu - to ovšem znepokojilo carskou ochranku natolik, že neváhala zapojit do věci též německé agenty. Nedalo jí moc práce odhalit mnichovské hnízdo Jiskry. Pak stačilo jenom si na něj posvítit. Sotva dopadly první paprsky světla, noční můry opustily skrýš. Úprkem se hnaly pryč. Jenže ne do Švýcar, jak vždy doporučoval Plechanov, nýbrž do Anglie. Ostrovní říše jim svou odlehlostí skýtala větší volnost k temným manévrům.
Lenin byl mezi prvními, kdo dorazil do Londýna.
Martov, Potresov a Věra Zasuličová ho zastihli s Ňaďou již skoro zabydlené.
Netrvalo však dlouho a pochybné společenství se rozrostlo o další přírůstky. Na podzim se v Londýně objevil Lev Bronstein. Uprchl ze sibiřského vyhnanství.
"Opravdový mladý orlík!", chválilo ho v dopisech samarské podsvětí. Ještě víc ho v očích Lenina vyznamenávalo to, že dokázal přetrhat svazky s tím, co mu bylo nejbližší: manželku se dvěma dětmi. Založil totiž na Sibiři rodinu. Když se ukázala příležitost útěku k ruským gangsterům v cizině, jednoduše opustil rodinu.
Tak se v evropském podsvětí vyhraňovaly dva ruské gangy: jeden vedl Axelrod, Martov a Potresov, druhý v čele s Leninem. Ten si zase jednou našel cestu k Plechanovovi. Znovu se tvářil jako jeho dávný přítel.
Zahraniční působení bosů ruského podsvětí bylo podporováno vydatnými injekcemi od jistých osob z ciziny i z Ruska. Ovšem valná část těchto pramenů byla jen zástěrkou pro příjmy z loupeží. Nicméně tu ale byl třeba takový milionářský průmyslník jménem Sava Morozov. Nejenže byl svolný věnovat miliónové obnosy na podporu teroru, ale dokonce přispíval i vysokým pojištěným kapitálem, a to vše odkázal i pro případ svého úmrtí ve prospěch gangu. Část z těchto peněz šla na konto Plechanova, část na konto Leninovo. Tak byl Bronstein alias Pero alias Trockij finančně závislý na Leninovi. Zejména od té doby, co se podruhé oženil.
Když došlo ke vzpouře na křižníku Potěmkin, hned se rozletěla do světa zpráva: "...petrohradští dělníci s ikonami a obrazy cara, vedení popem Gaponem, vykročili k Zimnímu paláci předat carovi Petici se svými požadavky. Policie zahájila palbu do zástupů a usmrtila..."
"Kdo je to ten Gapon?", divil se Lenin, - "V životě jsem o něm neslyšel."
Lenin spěchal do Ruska.
"Nikam! Na žádnou protestní schůzi nechoďte! Ani k volbám! " rozkazoval kategoricky ryšavý skřet, který se z noční tmy pojednou vynořil na schůzi zástupců moskevských dělníků.
"Chopte se raději zbraní! Čekají na vás!"
"Kde?"
"V carském arzenálu! Neváhejte!"
Mnozí nedokázali té sugesci odolat. Zaslepeně ho poslouchali. zvláště když byl přístup ke zbraním celkem snadný. Některé hlídky u skladiště s nimi totiž sympatizovaly. Druhý den stálo přes dva tisíce dělníků v ulicích. Stáli tam ve zbrani.
Ač někteří vojáci zpočátku pohlíželi s dávkou sympatií na jednání vzbouřenců, nyní se proti nim zatvrdili. Jak by ne. Podráždila je ta zákeřná rána, k níž Lenin pohnul masy - totiž aby ovládly důležité strategické pozice: telegraf, nádraží, komunikační uzel okolo Presny. Zejména kozáky to rozzuřilo. S jejich pomocí velitel moskevské posádky rychle krvavě potlačil povstání.
Ryšavého provokatéra pohltila noc právě tak rychle, jako se z ní před nedávnem vynořil.
Vůdcové ruského podsvětí se zatím scházeli hned ve Stockholmu, hned zase v Londýně, a jejich názor byl stále jednoznačnější: V Rusku se příliš horká půda. Zahajujeme ´peredyšku´! Všichni členové gangu musí zalehnout! Vylezeme, až se milice uklidní!
Ačkoli Lenin tolik zdůrazňoval potřebu zavedení železné kázně v podsvětí, sám se rozhodnutím vůdců, ba i sebe samého řídil jedině tehdy, když se mu to hodilo do krámu. A nyní byl jeho názor na celou věc poněkud zmatený.
Pokud šlo o jeho vlastní přímou účast na organizovaném zločinu v Rusku, tak byl pro ´peredyšku´ : usadil se ve Finsku. Zanedlouho se Lenin chlubil v podsvětí kořistí 341 tisíc rublů, pocházející z loupeže poštovního vlaku v Tbilisi vedené Kobou, tak, jakoby ji uchvátil přímo on sám. Příliš sympatií tím ovšem nezískal: "Zbytečnost! Copak jsme se nerozhodli pro ´peredyšku´?"
Lenin už mlčel. Zato Martov se holedbal:
"Získali jsme mnohem víc peněz, a snáze!"
"Jak?"
"Máme úvěr u jedné anglické banky. Taky máme půjčku od amerického bankovního domu Kuhn-Loeb and Company. Její ředitel Schiff je nám obzvlášť nakloněn. Slušné peníze dostáváme také z Německa, ovšem s tím, že tam později na revanš podpálíme z Ruska revoluční reakci. Konečně se i z Londýny valí do Ruska proud peněz obětem protižidovských pogromů! Peníze ovšem uváznou v naší kapse, chachacháá!"
Poslední dobou hledal přesvědčivé důvody, jimiž by dodal organizovanému zločinu patinu profesionality či zdání vědeckosti. V zásadě se však musel obracet k temnému mysticismu. Při rozvoji fyziky, chemie a jiných věd to ovšem nebylo snadné. Octl se v dvojím ohni: z jedné strany tlačilo nové vědecké poznání - objev atomu, elektron, radioaktivita. Z druhé strany vystupovali ti, kdo tvrdili :
"Vida! věda odhaluje, že se hmota mění v energii. Hmota mizí! Základy naší revoluční vědy - změny prvků v prvky jiné pozbývají svou materiální oporu!"
"Vranje! Jerundy! Boltovnjá!", ušklíbal se Lenin nad výsledky vědeckého poznání, vyvracející platnost astrologie, mysticismu a jiných pověr. U Wundta shledával samý "nepotřebný balast školometské učenosti."
"Fófan!", nadával na významného fyzika. Světoznámého chemika hanobil zase označením "Životína!" Na adresu vědců a ostatních, kdo se obávali ztráty hmoty jako nezbytné pro revoluci, řekl:
"Blázni! Příroda je nekonečná!Elektron je právě tak nevyčerpatelný jako atom. Nebezpečí zániku hmoty, o níž se opírá naše učení, vůbec nehrozí!"
"Nesouhlasím!", vrtěl hlavou spisovatel Gorkij, jehož Lenin vyhledal na Capri.
"Já taky nesouhlasím", připojil se k němu literární kritik Lunačarskij.
Romanopisec vysvětloval : "Jde přece také o to, nalézt ve vědeckých objevech důkaz potvrzující existenci Boha. Tak je třeba posilovat v lidstvu to, co mu dneska nejvíc chybí - víru."
"Ehm, ehm, kýval hlavou Lenin a tvářil se chápavě. Ve skutečnosti se mu každý takový nápad bolestně zadíral do mysli. Na jazyk se mu draly nadávky : "Durák! Bolván! Olúch!"
Tentokrát je však s hořkostí polykal. Kde se najednou vzaly takové ohledy a tolerance u člověka, který pohrdal největšími vědeckými autoritami? Bylo to prosté. Peníze z tifliské loupeže se rozkutálely. Ty částky, které gang získával různými pochybnými půjčkami, šly přímo k bosům ruského podsvětí v Londýně a jinde. Byl tedy omezen na podporu manželky onoho romanopisce, půvabné herečky a jejího přítele zpěváka Šaljapina. Proto Leninovy výpady vůči nim nemohly být příliš hrubé a neomalené. Ke všemu nemohly být ani dost adresné, ale spíše jen všeobecné :
"Náboženství je duchovní kořalka!", drmolil Lenin.
I tak ovšem kultivovaná společnost na Capri odmítala jeho výpady: "Házíte všechno do jednoho pytle! Pravé náboženství s pověrami. To, co kritizujete, je náboženství v jeho úpadkových formách. Kritizujete to, co vyznávají pověrčivé měšťácké paničky, které chodí na spiritistické seance. Kritizujete ho bez znalosti samého náboženství. A přece si dovolujete své závěry zobecňovat!"
Lenin jim odpovídal: "Prosím. Uznávám, že neznám celé náboženství. Přesto však o něm něco vím. A tam, kde moje znalost končí, tam se vlastně setkává s neznalostí. Já to uznávám a tak oba protiklady - znalost s neznalostí samovolně vytvářejí vyšší, dokonalejší poznání!"
Nemohl lépe vyjádřit svůj způsob myšlení. Jeho myšlení soustavně ulpívalo na povrchu věcí. Zatvrzele se bránilo proniknout do hloubky. Kdekoli narazil na svou neznalost, pohodlně doplnil vlastní znalost prostým uznáním své další neznalosti. Celý ten úkon opatřil nálepkou vyšší forma poznání.
Bylo to mrazivého únorového jitra roku 1917, když ve východní metropoli uvázlo zásobování potravinami. Znenadání vyvstalo pro mnoho obyvatel metropole, žijících na dosti slušné úrovni, nebezpečí hladu.
"Nemáme chléb! Nedovezli!", ozývalo se v obchodech.
Toho dne se stalo, že ženy nemohly dát dětem čerstvý chléb. Když se opakovalo druhý den, některé to nevydržely a vyšly do ulic. Pobíhaly po nich a hystericky ječely:
"Chleba! Není chléb!! Co budeme jíst?!"
Tou dobou se některým továrnám nedostávalo uhlí. Proto stály - samozřejmě k nelibosti dělníků, kteří tím přicházeli o výdělek. Většinou jim ani za mák nezáleželo na tom, že zaměstnavatel má v těch mizerných válečných dobách problémy se surovinami či s palivem nebo s odbytem výrobků. Toulali se mrazivými ulicemi a tu a tam si přihýbali vodky z láhve.
"Cože?! Není chléb?!", opakovali přitupěle, co zaslechli od rozčilených žen, - "Svinstvo!", nadávali, ale spíše jen z nudy a přecitlivělosti, než ze skutečného dlouhodobého nedostatku. Rozčilující se dělníci podpořili ženy v jejich protestu.
"Zasáhněte proti té lůze!", nařídila carevna, sotva k ní pronikla zpráva o neklidných houfech v ulicích a případech rabování obchodů.
"Nemáme dost lidí u milice", vysvětloval ministr vnitra.
"Povolejte vojsko!"
"To by moc nepomohlo", namítl velitel milicí.
"Proč?!"
"Vycvičené vojsko je na frontě. tady máme akorát záložníky z venkova - samí mužici. Většinou špatně disciplinovaní."
"Takže je lepší nechat lůzu rabovat další obchody?!"
Ministr vnitra i velitel milicí mlčeli.
"Splňte rozkaz! Zasáhněte!"
"Správně", souhlasil ministr.
"Provedu!" , vyrazil ze sebe velitel milice.
Jeho obavy se však vzápětí potvrdily. V hlášení se objevilo:
"Vojáci odmítli rozehnat demonstraci."
"Rozežeňte demonstraci! třeba i střelbou!!"
Jenom závoj noci skryl děsivé a otřesné scény, které následovaly po krvavém zásahu. Ještě hrozivěji ukázal Petrohrad svou tvář následujícího rána. V ulicích zmateně těkaly zástupy dělníků. Duchovenstvu se naštěstí podařilo podchytit část demonstrantů a usměrnit jejich vystoupení. Ti pak pokojně demonstrovali s heslem:
P R Y Č S E S A M O D Ě R Ž A V Í M !!
Tato ukázněná hrstka se bohužel ztrácela ve vlnící se mase rozčilujících se dělníků, bezcílně bloumajících ulicemi. Štvavé výstupy provokatérů vcelku nakláněly masy blíže k demonstrujícím ženám, protože zásobování pořád ještě vázlo. Zdánlivě je sbližovala společná přecitlivělost a rozjitřená popudlivost z hladu a zimy, tlumených vodkou.
"Za to můžou ti nahoře!!", zlobili se společně na úřady.
Většina demonstrujících vůbec netušila, že vláda udělala opatření hned, jak se vyskytly první výpadky v zásobování. Nikdo z nich nemohl vědět, že vlaky se zásobami čekají už na předměstí. Tam však jejich příjezdu bránili zmatení železničáři. Mysleli to snad dobře, protože jim provokatéři namluvili:
"Nepřistavujte vlaky! Přivážejí oddíly k zásahu proti demonstrantům! Zabraňte jejich příjezdu do města!"
Pojednou se však bleskově rozšířila v zástupech jiná zvěst: Pavlovský pluk se vzbouřil !! Přesněji šlo o jednu rotu tohoto pluku. Byli to "Molokokosi". (z rus.bažanti) Mnozí z nich se poprvé účastnili ostrého boje při střelbě proti demonstrantům a utrpěli šok. Po návratu do kasáren následovala jejich vzpoura. Zpráva se však v obraznosti davů rozšířila zveličeně a dodala jim kuráže. Hladové demonstrace se pak zvrhly v násilné akce agresivních davů.
"Přidejme se ke vzpouře!", podněcoval téhož dne večer nižší důstojník gardového Volyňského pluku ostatní důstojníky.
"Kdepak! To zavání velezradou! Je přece válka!"
Když však druhý den dostali Volyňci rozkaz: "Palte!", obrátili své zbraně a zastřelili svého velitele. Velení se ujal přičinlivý rotmistr: "Seřadit! Pochodovat zpět do kasáren!"
Tak se vydalo několik rot ke kasárnám. Tam rotmistr vyzval ostatní gardové pluky: "Pojďte s námi!"
Vojáci se přidali. Vylomili dveře arzenálu, nabrali zbraně a střelivo a vyrazili do ulic. Tam se přidali k demonstrantům.
Doposud k nim nemluvil nikdo z petrohradského podsvětí. Prostě jen odmítli střílet do civilistů, kteří už třetí den hladověli. Agresivní ozbrojený dav se už nedal uklidnit potrestáním odpovědných osob v úřadech, ba ani záměnou osob ve vládě. Valil se širokým proudem a strhával všechny hráze, chránící staré samoděržaví. Situace byla nepřehledná.
V Tauridském paláci se narychlo sešla vláda. Ukázalo se, že vůdcové podsvětí zde mají docela nepatrnou menšinu.
Než se car a velitelé vojska zmohli na stažení jednotek z fronty a dobytí hlavního města, vypukly nepokoje v Moskvě. Nato vojsko řízené novou vládou ovládlo situaci v Moskvě. Uvěznilo velitele vojenské posádky a osvobodilo vězně. Mezi propuštěnci byl i prohnaný recidivista Felix Dzeržinskij.
Ve zvířených kalných vodách se rozhodlo zalovit i podsvětí. Jeho krysy začaly hned vylézat ze sklepů, kanálů a jiných skrýší.
"Musíme jednat obezřetně a rozhodně!", usnesla se moskevská vláda, - "Předně musíme zvolit výkonný výbor!"
Sotva proběhla volba, v níž spodina jako obvykle získala nepatrné množství hlasů, takže se ocitla v závěsu na jiných, hned se postavila zády k nové moci, ustavené svobodnou volbou a vykřikovala:
"Podvod ! Lež !!"
Když se živly z podsvětí vyřvaly, uraženě odešly, aby v nějakém zastrčeném "pritónu" kuly pikle a organizovaly pomstu. "Co je nám po tom, že se car zřekl trůnu! Kašlem na Prozatímní vládu! Dokud nejsme u vesla my, tak nás nic nezajímá!", vyřvával opilý Kalinin.
Poměry se uklidňovaly. Zásobování metropole bylo obnoveno a horké hlavy vychladly. Pravoslavní duchovní radostně kázali: "Dosáhli jsme cíle! Samoděržaví padlo! Církev je osvobozena od státní nadvlády!"
Přibližně tehdy zasáhla zpráva v Neue Zürcher Zeitung o převratných událostech v Rusku mezi jinými ruskými emigranty v cizině také Lenina.
Toho památného dne se ruští emigranti v Curychu sešli v hostinci "Zum Jakobsbrunnen", nad kterou bydlel Lenin. A pila se vodka...
Od té doby byl Lenin stále zaujat myšlenkou praktické revoluce. I ze spaní vykřikoval a mumlal: "Revo - luce - "
Naďa Krupská po něm jen udiveně pokukovala.
"Co koukáš tak hloupě?! Doma se mi nabízí trůn!", pronášel Lenin s vytřeštěnýma očima, sotva si přečetl noviny, kde stálo:
"Prozatímní vláda Ruska prohlásila pozemky, podniky a osobní majetek carské rodiny za státní."
"Co to meleš, Vláďo?!", chytila ho Naďa za ruku, jakoby ho chtěla přidržet v obavě, že jí snad uletí za svou hlavou do oblaků.
"Nepřeji si, aby tam znovu dosadili cara! Ten už přežil svou dobu! Celý starý svět se přežil! Co se děje doma, je sice hrozné, ale vzejde z toho něco nového - lepšího! Nastala přechodná fáze revoluce. "A po ní - " odmlčel se, ale jenom na chvíli: - "pak bude zlatý věk! Věk bohatství! Věk blahobytu! Ano - dnešek potřebuje jedince, který dohlédne na to, aby se vyvolaní duchové mrtvých myslitelů ztělesnili v mase dosud neušlechtilé!! V tomto svém novém zrození musí přivést masu až do zlatého věku - do komunismu!"
"Kdy to bude?", zeptala se, ale nedočkala se odpovědi.
Jeho výklad nazvaný "Dubnové teze" o cíli světové revoluce zlata v Rusku vždy připomínal zápisky Gogolova hrdiny Propriščina, jenž nadepsal jednu stránku svého deníku tímto datovým určením:
"Den si nepamatuji. Měsíc rovněž ne. Bylo to čert ví kdy."
Také Lenin podával své zásady revoluce vně času - jako abstraktní vzorce. Říkával: "Jestliže mé vzorce odporují skutečnosti, dopadne to zle, ale nikoli se vzorci,nýbrž s věcmi."
Jedním si však byl naprosto jist: "Do té doby, než nastane vrcholná, zlatá fáze revoluce mas, musí probíhat co nejpřísnější kontrola těchto mas, a jejich soustavné drcení a rozemílání.
"Musím se dostat za každou cenu do Ruska!"
"A co Švýcar? Ten socialista Platten? Nemohl by pomoci?"
Odbyl ji pohrdavě, a dodal znechuceně: "Takového žádat o pomoc? Nikdy!"
Ještě mu však slova neuschla na rtech, oblékal se odcházel.
"Kam jdeš?"
"Podívám se za Švýcarem! Má po čertech užitečné známosti!"
Překvapeně vzhlédla, ale neřekla nic. Příliš dobře už znala ty náhlé kotrmelce v Iljičových názorech, pocitech, postojích a chování. Beztoho by ji byl stroze odbyl. Nesnesl, když vycházelo najevo, že někdo přišel na něco dřív než on. Kdykoli někdo něco namítal, Lenin se tvářil velmi soustředěně a stále jen opakoval: "Ehm, ehm - ehm, ehm", a kýval přitom hlavou.
Pouze pozorný divák si mohl všimnout neklidu jeho očí, těkajících z místa na místo. nakonec obvykle řekl: "Nemáte pravdu! Ani v nejmenším!"
Leckdy však vzápětí začal jinými slovy opakovat právě to, co zavrhl u druhých. velmi ho rozčílili ti, kdo se odvážili namítnout: "Ano - ale vždyť zrovna to jsme přece říkali my!"
Švýcar vskutku osvědčil špinavé známosti v podsvětí. Jeho prsty sahaly dál, než do kapes místních zbohatlíků, dokonce až do berlínského podsvětí, a to si zase podávalo ruku s německými
agenty a tajnou policií.
Tentokrát se ale tužil. Dostal za to jaksepatří zaplaceno z obou stran: od Lenina, Zinověva a jiných, kteří se kolem nich najednou shlukli, když se jednalo o možnosti návratu domů; a také od agentů na německém konzulátu v Bernu. Ani Lenin nepřišel zkrátka. - svazky stomarkovek se vydaly na pouť z říšské banky do jeho kufru - něco přes švýcarskou banku, a pak ještě víc přes švédskou.
Lenin hořel nadšením z úchvatných perspektiv, jaké se mu rázem otevíraly. Rozmáchnutými gesty plánoval revoluci v nebývalém rozsahu.
V tajných kabinetech říšské politiky a diplomacie sice zprvu zavládlo neklidné větření dravce, ale později zvítězila lstivá machinace: "Nespoléháme se již pouze na frontu, nýbrž také na zákulisí. Vymůžeme si na Rusku jeho vlastními národy mír bez náhrad. Několik Leninů nás přijde levněji, než jeden den války."
Tak bylo Rusko vystaveno přílivu směsi záhadných živlů.Měly v něm podnítit příslušnou reakci. Všechno probíhalo velmi utajeně.
V nepřehledných poměrech se v Rusku objevil Lenin. Hned začal zapřahat do svých plánů lidské slabosti, jakož i vlastenectví a čest, jimiž cynicky pohrdal. Využíval svého přehledu o mezinárodní situaci. Zásadně všude vyzdvihoval ryze materiální, a tudíž smyslům prostých lidí dostupné souvislosti. Navíc měnil jako chameleon své cynické a smyslné "JÁ": tak se hned stavěl mužem, vzbuzujícím důvěru klidnou sebejistotou, hned zase zasněným poetou s romantickými vizemi, uchvacujícím nezkušené studenty. Dbal především na to, aby své postřehy ze světového dění rafinovaně využil k vlastní moci. Staral se, aby přeměnil všechna veřejná zařízení v nestvůrnou mašinérii, opírající se o podvody a intriky, a živící se krví vysávaných národů. Zatím sliboval hory doly každému, s kým přišel do styku.
"Musíme sebrat statkářům půdu!"
"A co s ní?"
"Inu, rozdáme ji mužikům!", tvrdil Lenin, kdykoli ho mohli slyšet nějací venkované.
A když se jednoho večera octl na shromáždění dělníků, sršel zase jinými nápady:
"Všechny závody se musí zestátnit! Musíme je předat dělníkům!"
Většinou však jeho plamenné výzvy zůstávaly bez účinku. Tu mu však neštastně nahrálo hrdé vystoupení ministra zahraničí. Ten stále provolával:
"Čestně splníme své závazky vůči spojencům! - Dovedeme světový požár až k jeho zdárnému uhašení!"
Byla to morální výzva, přesto s nelibostí přijímaná pyšnými obyvateli východní metropole. Byli navyklí na nějakou životní úroveň a pohodlí, o jakých se venkovským mužikům nikdy ani nesnilo a neměli ani čeho želet.
V mžiku Lenin těžil z té zpohodlnělosti a změkčilosti ruské metropole. Dokázal na pár okamžiků strhnout pozornost zdejšího podsvětí. Vzápětí toho lstivě zneužil. V květnu docílil toho, že valná hromada vůdců bosů místního podsvětí vzala v úvahu jeho sny o revoluční proměně Ruska: a co víc - přijali ho dokonce mezi sebe. Tak se tu ocitl spolu se Zinověvem, Kameněvem a Sverdlovem.
Tato hrstka spiklenců neztrácela čas. Podněcovala soustavný teror obyvatelstva velkoměsta pomocí loupeží, vražd, únosů a vydírání, atentátů, ale i docela nesmyslného vandalismu. Přitom se však žádný z nich neodvážil vylézt z podsvětí na světlo boží. Špinavou práci nechávali jiným. Snažili se zatáhnout do svých rejdů prosté a důvěřivé lidi, zvláště dělníky z továren a předměstí. Pokud se někde v noci přece jen objevili, tehdy za sebou zanechávali rozmazanou krvavou stopu. Jindy po nich hrozivě vlály kusy látky, vymáchané v kalužích krve nevinných obětí.
"Co dělají úřady?! To je pořádek! Kde je milice?!" skandovali zástupy dělníků. Provokatéři jim kradmo odpovídali:
"Nic! Jsou neschopní! Jako ta stará vláda!"
Milice se vskutku zmohla na rozehnání těchto zmatených a dezinformovaných obětí. Stále jí však unikal původce.
Policejní prefekt se hájil: "Dobře víme, kdo za tím stojí."
"Veřejně odhalit!"
Druhý den přinesly noviny palcové titulky:
L e n i n - p o m o c n í k p r u s k é h o k a i s r a !!
LENIN DOSTÁVÁ PENÍZE Z NĚMECKA !!
J A K ? Pomocí Parvuse, Ganěckého a Kozlovského !!
L E N I N J E N Ě M E C K Ý Š P I Ó N ! ! !
Iljič byl z toho náhlého odhalení šokován. Nervově se zhroutil.
"Je-li to lež, ať žaluje redakci!", navrhoval Kameněn
Lenin ale věděl, kolik uhodilo. Říkal si: Musejí mít v rukou důkazy a dokonce i svědky. Když vědí o Parvusovi, Ganěckém a Kozlovském, tak musejí vědět všechno!
Ocitl se v dvojím ohni: z jedné strany dotírala milice, z druhé lidi z podsvětí. Potom přišla závažnější zpráva:
"Vzbouřili se záložníci ze 180. pluku! Vybrali sklad munice a rozdali zbraně lůze! Ozbrojené davy drancují obchody!"
"Tady už končí legrace", řekl prefekt a vydal rozkaz : "Všichni složte zbraně!"
Agresivní dav, vyrušený uprostřed zuřivého rabování obchodů, reagoval jako šelma s očima podlitýma krví. Nato se v řadách milicionářů skácelo několik mrtvých a raněných. Rozpoutalo se hotové peklo. Jednotky milice postupovaly jako disciplinovaná armáda. V krátkém čase obklíčily ohnisko nepokojů.
Lenin podobně jako další vůdci podsvětí fascinovaně sledoval průběh. V dobrém úkrytu přijímali vůdcové podsvětí zprávy spojek o zvětšujícím se tratolišti krve v postižené oblasti. Nezůstali však dlouho utajeni.
Lenin musel z města - v podsvětí ztratil všechny své - i tak nepříliš početné spiklence. Zasloužil se o to horlivý novinář:
"Předkládám důkazy !! Usvědčují Lenina ze špionáže pro Německo!!", oznámil vítězoslavně a zveřejnil doklady. Byly mezi nimi stvrzenky, kterým Lenin potvrzoval příjem vysokých částek v říšských markách.
Šílený snílek opouštěl velkoměsto, oddechující spánkem pro rušném dni. K ránu našel opuštěnou salaš několik verst od stanice Razlivu. Tam na něj z pološera houkla jakási stvůra. Poznal ji po hlase: Stalin.
"Honem! Musíš shodit bradu! Milice má tvůj popis!"
Neřekl ani slovo. Oholil se, oblékl rezavý plášť a narazil si šedou čepici se štítkem.
"Vypadáš jako rolník", chválil ho Stalin.
Do Finska se dostal jako topič na lokomotivě.
"K obnově bojeschopnosti armády a pořádku v zemi navrhuji zavést trest smrti také v zázemí! Vyhlásit mimořádný stav v továrnách! Dělníci neplnící normu budou deportováni na frontu! " Tak to uváděl drobný človíček v uniformě. Nedávno byl jmenován velitelem ozbrojených sil. Generál Kornilov. Byl to bezesporu podnikavý a energický muž s vytříbenými kombinačními schopnostmi, velký stratég.
"...až do uklidnění situace doporučuji převoz internované carské rodiny do klidnějšího Tobolska!", navrhoval dál generál Kornilov.
Vláda schválila převoz carské rodiny. V případě ostatních opatření však byla váhavější. Zdrženlivější byla také k dalším požadavkům velitele.
"Žádám, aby mi byla podřízena petrohradská posádka!"
Vláda váhala dál. To už se kníže Lvov neudržel a obrátil se na předsedu vlády: "Ustavte silnější vládu! Podsvětí chystá teror! " - "Souhlasím", ozval se Kerenskij skoro neslyšným hlasem.
"V Petrohradu by se mělo vyhlásit stanné právo!, mínil Kornilov.
Vláda jakoby neslyšela. Nato generál vystoupil s rozhodností:
"Žádám demisi ministrů včetně předsedy vlády!"
Strhl se hluk a zmatek. V nepřehledné situaci vydal nejvyšší velitel rozkaz vojsku:
"Táhnout na Petrohrad!!"
Konečně se předseda vlády váhavě odhodlal k navrhovaným změnám v armádě. Nařídil veliteli ozbrojených sil:
"Honem přestěhovat vládu z Petrohradu do klidné Moskvy!"
Nedal mu však k tomu dost času. Krátce poté totiž dostal zprávu:
"Kornilov prý chce zavést vojenskou diktaturu!"
Aniž cokoli ověřoval, už ho hnalo jen jediné:
"To nemohu připustit! Příliš mnoho jsem obětoval pro to, čeho jsem nyní dosáhl! Nemohu se toto tak snadno vzdát!"
A spěšně a bezhlavě dal uprostřed lavinovitě se šířícího požáru zatknout velitele hasičů : "Zatknout Kornilova, Lukomského...!"
Bezbranný a na své nedávno dosažené moci lpící státník Kerenskij rychle ztrácel půdu pod nohami. Přes noc přišel o zbytky popularity, když připustil inflaci. Jakoby tím ožebračením národa nalil hořlavou směs do petrohradského kotle, tak vzplanul žár nespokojenosti.
"Teď, anebo nikdy!", zněla slova fanaticky hřímajícího rudovousého skřeta s rozmáchnutými gesty, který se narychlo vrátil ke kotli plnému hořlavin.
"Nesmysl! Teď u nás nejsou podmínky k nějakým změnám!", tvrdil Kameněv.
"Správně! Vůbec neznáš zdejší podmínky! Co ty víš, co se tady děje?!", namítal proti Leninovi také Zinověv a dodal : "Sebemenší pokus o revoluci, a je s námi konec!"
Tu se do vmísil Stalin - odstrčil je stranou, udeřil pěstí do stolu a zařval: "MUSÍME ZAČÍT !!"
"Nejde to!", odporoval mu Trockij, - "Nejsme tady všichni! Musíme svolat valnou hromadu podsvětí! Potom budeme chytřejší!"
"K čertu s tím! To by trvalo věčnost!", zahučel Stalin.
"Čekat, až se všichni slezou! To je zrada!", procedil Lenin mezi zuby. Správně tušil, že většina vůdců ruského podsvětí bude hluchá k radám usvědčeného německého agenta.
Lenin mlčel. Byl si jist, že milice bude brzy vědět, co se chystá.
Vytáhl kufřík s divadelními rekvizitami. Opatřil si je ve Finsku. Mlčky se přestrojoval a maskoval. Jako byl mistrem přetvářky, ukázal se být i mistrem převleku. Ostatně nelíčil si tvář, čelo i pleš poprvé. Nejednou už pod líčidlem skryl ošklivou červenou vyrážku. Ve starém kabátě s tváří obvázanou šátkem byl teď k nepoznání. Beze slova pak opustil místnost.
Jednal chladně jako stroj. Jakoby z něho vyprchalo všechno lidské. Nepociťoval strach ani radost. Byl hypnotizován vlastní ideou revoluce. Prožíval jakousi závrať, při které se mu zvuky z okolí slévaly v jeden tok, který mu hučel v uších. Obrysy okolních předmětů se mu rozmazaly a staly se nezřetelné; dokonce pozbyly i barevné rozlišení, takže mu tvořily jedno nerozlišené, šedivé těsto, převalující se kolem něho. Jakási neviditelná síla ho táhla do neznáma. Nemohl se jí ubránit. Koneckonců neměl k tomu ani dost pevné vůle. Od smrti své nešťastné lásky zakoušel vlastní život jako jeden velký nesmysl. Stal se štvancem nahodilých událostí. Říkal si : ´Ať už to všechno skončí!´
Zoufalec nechápal proč, ale automaticky zamířil do Smolného, kam směřovaly vládní síly. Hledal konec vlastního nešťastného živoření a místo toho ho strhly stranou náhodné okolní živly. Byla to vzpoura vojáků zásobovacích pluků, kteří shodou okolností nedostali včas proviant. Vzpoura se rozšířila do dalších pluků. "K vojenskému puči nepotřebujem velkou armádu",mínil Antonov, bývalý carský důstojník, jenž se prodral do čela vzbouřenců.
"A co tedy?"
"Stačí malý úderný oddíl, který bude rozhodně a rychle jednat. Zkušenosti mi říkají, že strategie dobytí pošty, nádraží a telefonu ve městě je jiná, než strategie dobytí kóty v terénu. Nepotřebujeme dělostřelectvo. Zato je nutná pohotovost bajonetů, pušek a hlavně ručních granátů!"
"Když je nás ale málo", vzdychali vzbouřenci.
"Přibereme nějaké ostřílené chlapíky z podsvětí!"
"Nemáme pro ně dost zbraní."
"Nevadí. Stačí granáty. Těch máme habaděj."
Podsvětí se té šance chopilo všemi deseti. A tak Antonov s čiperným Trockým jezdili z místa na místo a v tichosti organizovali úderné skupinky.
Proti městské milici mezitím vyrůstala narychlo, nicméně důmyslně organizovaná banda, jaká se v dějinách lidstva objeví zřídka. Její členové navíc užívali k teroru ještě početnějších mas důvěřivých dělníků.
"Na ty nevědomé masy se těžko můžeme spoléhat",mínil Antonov, bývalý carský důstojník.
"Omyl! Máme je v hrsti! Umíme je ovládat!", chlubil se Trockij a vysvětloval: "Víte - jsou tolik přístupné naší sugesci. Však to znáte, co to s každým v davu udělá. Už pouhou skutečností, že je částí většího počtu lidí, nabývá jedinec v davu úžasné moci. Snáze povoluje uzdu pudům, které by jinak potlačil. Davový člověk je přístupnější smyslovým dojmům a našeptávání právě tak, jako prostým a strohým příkazům. A kromě toho - člověk je tu napodobivější než o samotě. Snadno napodobuje souseda, a najednou - celý dav dělá totéž. Vůdci stačí pouštět do davu opakovaný podnět. Ten se v něm hned rozšíří jakousi nákazou.
Antonov se těm výkladům musel jenom shovívavě usmívat. bystrý Trockij to postřehl a pohotově dodal: "Masy, které náš gang ovládá, jsou už samotnou svou národní povahou nakloněny k převratům!"
Na dvanáct tisíc gardistů vedených bývalým carským důstojníkem se pak s nepatrnými ztrátami zmocnilo dvoumilionového města, kde bylo jen důstojníků na dvacet tisíc! Antonov přijímal zprávy:
"V rukou vládních vojsk zbývá skoro už jen Zimní palác!
"Zabarikádovali se palivovým dřívím."
"Vláda se odmítá vzdát."
"Kerenskij uprchl!"
Potom vydal rozkazy : "Připravte se k útoku na palác! Signálem bude výstřel z lodního děla!
Nebylo to však nic obtížného. Palác totiž hlídala část pluku důstojnické školy a část ženského pluku. Proto všechno proběhlo velmi poklidně.
V Marinském paláci právě zpíval Šaljapin v roli krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi.
Po pádu hlavního msto, přešlo podsvětí od utajovaného teroru k otevřenému organizovanému zločinu. Lenin, který se objevil jako s nebe spadlý, usiloval najednou horečně o to, aby se vláda podsvětí uchytila a upevnila v dosažených pozicích. Spěšně prosadil ustavení vlády, do jejíhož čela se sám postavil. Hned však tvrdil:
"Musíme zavést teror! Copak si myslíte, že můžeme zvítězit, aniž bychom sáhli k nejkrutějšímu teroru? Zřídíme mimořádnou komisi pro boj s nepřáteli! Měl by ji vést tady - Felix, " a ukázal na Dzeržinského.
Hubený obličej Poláka měl ve tváři vepsány rysy brutálního násilníka. ČEKA, jak se krátce říkalo komisi, řídila od té doby krutý teror v takovém rozsahu, až věci záhy dospěly tak daleko, že veřejnost začala přijímat dennodenně páchané úděsné masové vraždy jako samozřejmé.
"Zatoč s těmi opilci! Ať neruší veřejný pořádek!" pobízel ho Lenin.
Krutému stíhání věznění a popravám byli vystaveni především ti, kterým se dalo ukrást nějaké zlato: zlatníci, bankéři, podnikatelé, továrníci, zubaři a další a další.
Na schůzích Sovnarkomu (sovětské vlády) si Lenin často vyměňoval s ostatními vůdci krátké poznámky na lístečcích. Jednou tak poslal Dzeržinskému lísteček s dotazem:
"Kolik zlých kontrarevolucionářů máme v našich věznicích?"
Dzeržinskij odepsal:
"Asi 1500."
Lenin přečetl lísteček, něco zabručel, pak udělal za cifrou křížek a vrátil lístek Dzeržinskému. Ten okamžitě vstal a opustil místnost. Když se však vláda sešla druhý den znovu, její členové si mezi sebou vzrušeně šeptali. Dzeržinskij dal totiž minulou noc zastřelit všechny politické vězně v Petrohradských věznicích.
"Musíme očistit celou zem od škodlivého hmyzu!", vyhlásil Lenin.
"Není to tak snadné", postěžoval si Dzeržinskij.
"Ehm, ehm", pokyvoval hlavou Lenin.
"Soudnictví nás brzdí. Samá byrokracie. Než dostaneme někoho za mříže, uteče moc vody."
"Zaveďte mimosoudní řízení!", navrhl Lenin.
"Co to má být?"
"Budete dělat všechno - chytat nepřátele a zrovna trestat!"
Zanedlouho Dzeržinskij skutečně plnil svůj úřad podle Leninových pokynů - s revolverem na stole.
Dne 4.srpna 1918 uveřejnila moskevská Pravda Leninovu výzvu pod titulkem "Katechismus třídně uvědomělého proletáře". Uvádělo se v ní:
Dělníci a vojáci! Chopte se zbraní a učte se střílet! Postavte se proti každému, kdo agituje proti sovětské vládě. Deset kulek pro každého, kdo proti ní zvedne ruku...
9. Zamyšlení o dorážení démonů
Přitom je třeba uvážit dvojí: totiž samo dorážení a dále řád dorážení. Samo dorážení vyplývá ze špatnosti démonů. Démoni totiž závidějí lidem, že se Spasitelem světa stal Bůh vtělený v člověka, a proto se snaží překazit prospěch lidí. Z pýchy si osobují napodobování Boží moci a určují si služebníky, určené dorážet na lidi, jako naproti tomu dobří andělé slouží Bohu jistými službami ke spáse lidí.
Avšak řád samotného dorážení pochází od Boha, který umí uspořádaně užívat zlého, tak že nakonec slouží dobrému. Ze strany andělů však, jak samo střežení strážných andělů nebo dorážení zlých andělů, tak řád jejich působení, vztahuje se k Bohu, jako k prvnímu původci.
Zlí andělé dorážejí na lidi dvojím způsobem. Předně tak, že pokoušejí ke hříchu. A tak nejsou posíláni Bohem k dorážení, ale někdy jsou dopouštěni k naplnění spravedlivého Božího soudu. Jinak však dorážejí na lidi, aby trestali. A potom jsou posíláni Bohem, jako byl poslán lživý duch k potrestání izraelského krále Achaba. (III Kr) Potom se trest vztahuje k Bohu jako k prvnímu původci. A přesto démoni poslaní k potrestání, trestají z jiného úmyslu, než z jakého jsou posláni. Trestají totiž z nenávisti nebo závisti, zatímco od Boha jsou posláni k výkonu spravedlnosti.
Někdo ale může namítat, že je nespravedlivé, když Bůh jako původce spravedlnosti dopouští dorážení démonů na lidi, protože lidé jsou slabí a neznalí, kdežto démoni mocní a silní. Bůh však zajišťuje, aby nebyla různá podmínka boje, neboť dává lidem náhradu. Dává ji hlavně pomocí Boží milosti, podružně pomocí andělů strážných. Proto řekl Elizeus služebníkovi: Neboj se, s námi je více, než s nimi (IV Kr 6).
Na ty námitky, že na cvičení lidí dostačí dorážení těla a světa, takže Bůh nemusí dopouštět dorážení démonů, lze odpovědět, že lidské slabosti by na cvičení dostačovalo ono dorážení, které je od těla a krve; nestačí to však zlobě démonů, která zneužívá obojího k dorážení na lidi. Nakonec to však z Božího řízení všechno vede k oslavení vyvolených. (STh,I,114,1)
Je pokoušení ďáblovou vlastností?
Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.
Tímto způsobem lze poznat, jak jsou rozliční lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl: proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby poškodil. - Ďábel však pokouší vždy proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá jeho vlastním úkonem: pokud totiž člověk takto někoho pokouší, činí to jako ďáblův služebník. - Říká se však, že Bůh pokouší, aby věděl, v tom slova smyslu, kterým se říká, že působením sleduje, aby jiní věděli. Proto se uvádí: Bůh vás pokouší, aby vyšlo najevo, zda ho milujete (Dt 13). - Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově: totiž když lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.
Démoni znají to, co se u lidí projeví navenek, ale pouze Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. A proto ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka a pokoušel k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.
Třebaže démon nemůže změnit vůli člověka, přesto v něm může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna. (STh,I,114,2)
Pocházejí všechny hříchy z ďábelského pokoušení?
Něco může být označováno jako příčina dvěma způsoby: přímo nebo nepřímo. Nepřímo, pokud nějaký činitel, působící nějaké uzpůsobení k nějakému účinku, představuje příležitostnou příčinu tohoto účinku: jako když se řekne, že ten, kdo suší dřevo, je příčinou jejich spálení. V tomto smyslu se musí říci, že ďábel je první příčina našich hříchů, protože on pokoušel prvního člověka ke hříchu, a to způsobilo v celém lidském pokolení náchylnost ke všem hříchům.
Něco je však přímá příčina něčeho, protože k tomu přímo vede. A tak ďábel není příčinou každého hříchu. Každý hřích není totiž spáchán z ďábelského pokoušení, ale některý ze svobody rozhodování a v důsledku poruchy těla. Vždyť i kdyby ďábla nebylo, lidé by toužili po pokrmu, pohlavním uspokojení, atd. Přitom nastává různá nezřízenost, když není rozumem udržována patřičná žádost, a hlavně je-li porušena přirozenost. Potom brzdění a mírnění takové žádosti patří ke svobodnému rozhodování. Tak tedy není nutné, aby všechny hříchy pocházely z ďáblova pokoušení. Pokud ale některé pocházejí z jeho pokoušení, lidé jsou právě nyní klamáni tímto lichocením, jakým byli klamáni už první rodiče.
Když se páchají některé hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich páchání stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho - prvního hříšníka.
Člověk může sám od sebe upadnou do hříchu, ale nemůže získat zásluhy bez Boží pomoci, která člověku dává prostřednictví andělské služby. A tak zatímco ke každému našemu dobru spolupůsobí naši dobří andělé, ne všechny naše hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů. (STh,I,114,3)
|
Zástupy posedlé tmou
Nejen ve městě, i na venkově Lenin neustále podněcoval teror. Tak článkem "Občanská válka na vesnicích" ze srpna 1918 vyvolával davovou hysterii proti tzv. kulakům. Takové články byly doprovázeny podrobnějšími prováděcími pokyny. Tak v Leninově příkazu z 9.srpna 1918 se uvádělo:
Je nutno zorganizovat zvláštní oddíl z vybraných, spolehlivých lidí. Ti musejí provádět nemilosrdný masový teror proti kulakům, duchovenstvu a bělogvardějcům. Všechny podezřelé osoby je třeba posadit do koncentračních táborů mimo město. Ihned je třeba vyslat trestní výpravy. telegrafujte splnění tohoto rozkazu.
Předseda sovnarkomu Lenin
Tyto zběsilé Leninovy akce vzbuzovaly odpor u stále většího počtu lidí. 30.srpna 1918 došlo k pokusu o atentát na Lenina. Byly na něho vypáleny tři rány z revolveru, ale zasáhly ho dvě kulky, a to do krku a do ramene. Okolnost, že se na místě vyskytovala eserka Fanny Kaplanová, která se k atentátu hned na místě přiznávala, vedla k závěrům, že ona sama spáchala atentát. Nikdo ji však při činu neviděl. Celkem stranou zůstala okolnost, že byl Lenin postřelen z jiné zbraně, než měla Kaplanová, i to, že člověk, který střílel na Lenina byl ve skutečnosti jistý Protopopov, jenž byl pomocníkem Popova, náčelníka jedné jednotky ČEKy. Ten byl zatčen současně s Kaplanovou. Dzeržinskij je nechal bez delšího vyšetřování oba zastřelit.
Není to jediný příklad toho, že měl Lenin skutečně z pekla štěstí. Už 14.ledna 1918 bylo ostřelováno jeho auto, když odjížděl z Michailovské jezdecké školy, kde měl provokační projev k vojákům odcházejícíám na frontu. Výroční číslo Pravdy o tom napsalo: Ujeli pouze několik set metrů, když kulky začaly bušit do zadní části vozu. Švýcarský socialista Fritz Platten strhl Lenina dolů a chránil mu hlavu svým tělem tak, že byl přitom sám zraněn na ruce. O rok později Lenin zase jenom o vlásek unikl smrti, tentokrát z rukou gangsterů. Večer 19.ledna 1919 jel spolu s několika lidmi autem z Moskvy za Krupskou. U železničního mostu je zastavili tři lidé, namířili na ně revolvery a přinutili je vystoupit. Nevšímali si pasu, který jim Lenin ukazoval, a začali mu prohledávat kapsy. Přitom drželi revolver u hlavy. Sebrali mu pas a browning.
"Co to děláte?" křičela na ně Leninona sestra Maria, !To je soudruh Lenin. Kdo jste vy? Ukažte nám průkazy!"
"Gangsteři nepotřebují průkazy!" S těmito slovy skočili do auta a ujeli.
Po atentátech v roce 1918 byl vystupňován teror a jen v Petrohradě bylo zatčeno 6220 lidí, kteří skončili způsobem pro Leninův způsob boje obvyklým - smrtí.
Léto roku 1918 se v Rusku vyznačovalo masovými vraždami. Avšak vyvraždění carské rodiny (16.července 1918) představovalo milník, neboť se u něho bolševici okázale vzdali jakéhokoli zdání i předstírání legality. K vyvraždění dal pokyn Lenin, který přitom položil důraz na to, aby carská rodina byla vyvražděna celá, tedy i s dětmi. Trockij si o tom zapsal do deníku: Iljič se domníval, že bychom neměli ponechávat živou zástavu... Rodina byla postřílena v Jekaterinburku. Masovou vraždu vykonali vojáci pod velením Sverdlova. Na místo se pak dostavil Zinověv se dvěma bednami, vyloženými pilinama, a do nich uložil hlavy všech členů carské rodiny, které osobně odřízl, a pak odvezl do Moskvy. Zbylá těla byla odvezena do blízkého lomu, tam pálena benzínem a zakopána. Příští noci byli odvezeni vzdálení příbuzní carské rodiny a členové carského dvora a shozeni do jednoho starého dolu. Vyhlazení carské rodiny symbolizovalo obrovskou tragédii ruského národa, který podlehl třídní nenávisti a vedl k bratrovraždám.
Uprostřed temné noci Leninova nitra ho vedla jakási temná síla tak, že náhle stanul před úplně jiným problémem. Rázem se projevil jako na život a na smrt odhodlaný odpůrce církve a vůbec všeho náboženství. Najednou se rozzuřil, ale nemoc mu přervala souvislou větu. Tak se zajíkal a vyrážel ze sebe nelidské skřeky:
"Vydat zlato! - Kláštery! - Kostely! - Zlato sem!!"
Dzeržinskij provázený ostatními gorilami z ČEKy však neprodleně zajistili, aby se Leninovo zběsilé hýkání změnilo v ohlušující řev, rozléhající se celou Svatou Rusí.
Lenin vydal s chladnou tváří dekret. Stálo v něm:
N A Ř I Z U J E M E !!
Z moci úřední odebrat z kostelů a klášterů předměty z drahých kovů a drahokamů !!
"S radostí!", rozpálil se masový vrah Dzeržinskij. Využil této příležitosti a připomenul : "Už dávno jsme chtěl říct, že by se měla rozšířit ČEKA! Nestačíme plnit úkoly!"
Tehdy se zrodilo OGPU, totiž "Objedinjonnoje gosudarstvennoje političeskoje upravlénije", a hned se naplno rozjelo.
"Zatýkám tě, kněžoure!", vyplivl drze Felix místo pozdravu na moskevského patriarchu a brzy nato i na petrohradského metropolitu.
Svět dostal znovu příležitost spatřit pravé mučedníky křesťanské víry. Novodobý Nero jim každému před smrtí dal zinscenovat zběsilý monstrproces. Dál už probíhal ten ďábelský sabat méně okázale. Málokdo se dozvěděl o hejnech dalších menších ryb - církevních hodnostářů v guberniích a provinciích, a pak ještě menších ryb - řeholníků, diakonů, kněží a ostatních duchovních, kteří odmítli přísahat bezvýhradnou poslušnost lidem z OGPU, dočasně dosazeným Leninen do čela církve. O těch nekončících zástupech neznámých, kteří museli pěšky putovat na smrt v ledových pláních Sibiře, o těch se svět nedozvěděl už skoro nic. Solženicyn píše o tom, že duchovní tvořili povinnou součást každodenního úlovku Felixových goril. Jejich stříbrné šediny probleskovaly v každém transportu.
Za nimi šly zástupy teosofů, mystiků, členů náboženských spolků a filozofů berdjajevského kroužku. Jen tak mimochodem bylo rozdrceni a uvězněni takzvaní východní katolíci, totiž stoupenci Vladimíra Solovjeva, skupina Abrikosovové a další a další.
Záběr chapadla OGPU se stále rozšiřoval. Posléze už shrabovalo jako paběrky prostě všechny věřící, staré lidi a zejména ženy, které houževnatě vyznávaly starou víru. "Monášenki" - tak se jim po dlouhá léta říkávalo v průchozích věznicích, tranzitkách i ve vlastních pracovních lágrech.
Pod bdělým okem Lenina, trpícího příznačnou nespavostí, budovaly Felixovy gorily základy podzemních tunelů, vedoucích z obydlených oblastí do odlehlých končin země. Tudy pak proudily živé masy, které nějaký pologramotný hrdlořez označil za neušlechtilé a tudíž bezcenné, ba nežádoucí pro vysněnou revoluci v Rusku. Bez neustálého přílivu čerstvé krve zde přestával pulzovat život, neboť se současně vytvářela komplikovaná administrativa, napájející se lidskou krví.
Zatímco na jednom konci mizely miliony pokojných lidí, aniž po nich zbyla sebemenší stopa, z hlubin tundry, tajgy a stepi se vynořovaly stovky nových ostrovů koncentračních táborů.
Lenin byl rázem ve svém živlu! Běhal a dělal rozmnáchnuté plány. Museli mu napsat a všude vyvěsit velké plakáty:
ELEKTRIFIKACE A MOC SOVĚTŮ - TO JE VYBUDOVANÝ KOMUNISMUS !!
Mezitím mu Dzeržinskij sděloval:
"Zavádíme v lágrech nucenou práci. To nám ale zvyšuje úmrtnost."
"Ehm, ehm", pokyvoval hlavou Lenin, aniž ho - bývalého politického vyhnance, zvyklého na stravu zdarma a erár k tomu - překvapila nucená práce vyhnanců.
"Potřebujeme vydatnější příliv".
"Ehmmm?"
"Nóóó - kolik? Co nejvíc! To se nedá snadno vyčíslit. Jenom ve čtyřiceti ruských guberniích jsme měli koncem roku 1920 asi 84 lágrů. Vcelku - ", uvažoval nahlas Dzeržinskij, - "by to spravilo takových patnáct až dvacet - "
"Tisíc?", zašeptal Lenin.
"Ne - milionů!"
Lenin se zarazil a zašeptal: "Aby nebyl nějaký zádrhel! Tolik - to je hrozná síla!"
"Chachachááá!", rozesmál se Felix, - "To bývalo kdysi. Dnes je jiná doba!"
"Ehm."
"Síla politických vyhnanců, kterých se carské úřady obávaly, je dnes iluzorní. To všechno dělalo veřejné mínění. jenže teď - když na místo veřejného mínění nastoupilo rozsáhlé působení Pravdy - dneska padají vyhnanci se svými protesty do naší moci! Na to máme tajné instrukce! Tys je přece podepsal! Však víš!"
"Ehm, ehm", zamumlal Lenin. Potom dal Felixovi znamení a ten se k němu ještě víc nahnul. Zašeptal mu:
"Podívej, Felixi! - řeknu ti - někdy mám dojem - že nás všecky - každého zvlášť - patří pověsit !! - na smradlavý provazy !! - Víš, - ", šeptal dál, - " jediné, v co jsem - neztratil naději - to je - že nás beztak jednou - zaslouženě pověsí - "
Dzeržinskij se shovívavě usmál, když ho napadlo, že Lenin dětinští. A opravdu. Lenin dětinštěl: ryzí zlato, vynořující se z temné mlhy, se mu čím dál tím více zdálo být výsledkem revoluční proměny surových mas; a přitom kdosi, kdo měl domov v té neproniknutelně temné mlze, se mu v tomto jeho dětinství vysmíval.
"Vymést ze světa!", rozčiloval se Lenin, ale smích byl stále silnější, a on ho zlostně odbýval: "K čertu s tím!"
Stále častěji se hádával. Bezvýsledně. Slova mu totiž vázla v krku. Řeč se zadrhovala uprostřed věty. A tak leckdy nebyl schopen dopovědět, co začal říkat. Nejednou se stávalo, že skončil uprostřed věty mumlavým a nesrozumitelným: "Vymést ze světa! - Zabít!"
Jeho tvář zkrabatělá hrbolky a vyrážkami a zdrsnělá šupinami po předešlé vyrážce se přitom celá zalévala temným až fialovým ruměncem.
Brzy musel odejít z Moskvy do Gorek, kde se mu dosud vždy udělalo lépe. Mezi těmi málo lidí, kteří se k němu dostali, byl také Michel d´Herbigny, který přijel do Ruska. Lenin ho poznal během své emigrace ve Francii. Teď si ale mohl hlavu vykroutit údivem. Už neměl před sebou levicově zapáleného studenta. Stál před nám katolický kněz, jezuita. Lenin s ním rozmlouval:
"To - to - jsou novoty, co? Zfo - zformo - val se - nový svět - svět mar - mar - xis- tické ide - ologie, řízené - námi -", načež celý zrudlý klesl do křesla a ztěžka oddechoval.
"V tom s vámi souhlasím", překvapil ho kněz, "je to - svět revolucí, vyprovokovaných neznabohy - ten se tu doopravdy zakořenil. Od té doby, kdy se ateismus stal základem utopie, nicotářství - od té doby mu nechybí nic. Pyšně se obrací sám v sobě a oddává se iluzi naprosté soběstačnosti. Hlavně nepotřebuje žádnou vědu ani filozofii, natož teologii, zkrátka žádnou teorii. Není tajemství, jestliže všechna bytí, obložená stranou, tvoří nespočetný zástup a jsou uvnitř prázdná.
V tu chvíli začal Lenin rudnout a nervózně mávat rukama. Pak ze sebe vyrazil: "Naše ide - ideolo - "
"Ideologie", pomohl mu Michel.
Pokynul hlavou a pokračoval :
" - se opírá - o vědec - vědeckou filozofii!"
"V tom je ale zase ten velký paradox", namítl Michel, " - Buď se základ vaší filozofie v průběhu dějin nemění, což by znamenalo, že sobecká touha po zlatě je nejhlubší vlastností každé společnosti, tedy i té vaší - v procesu revolučně vytvářené utopie; anebo - výsledek revoluce - blahobyt vykořeňuje sobeckou touhu člověka po zlatě; to by zase znamenalo konec základů vaší filozofie. Pak tedy Marxovo pojetí, na něhož se tak rádi odvoláváte, nemá všeobecnou platnost. Tou měrou, v jaké mizí ze společnosti ti ubožáci, kteří mají v hmotné bídě důvod k touze po větším blahobytu a zlatě, a v jaké se celá společnost dostává do komunismu, mizí podle vaší teorie hybné síly dějinného vývoje. Já si ovšem myslím - ", řekl dál Michel, - "že na obzoru dějin revoluce v Rusku se nezadržitelně rýsuje zánik celého vašeho teoretického myšlení. Ta jediná a pravá teorie vešla podle vás v Rusku do praxe. Každé další teorie, ať vědecké poznání nebo filozofické myšlení by všechno leda komplikovala. Vy už prostě žádnou teorii nepotřebujete! Proto každou vědu i filozofii v praxi rozhodně odmítáte a násilím umlčujete!"
Lenin mlčel, oči vytřeštěné a tupě zíral do neznáma.
"S tím souvisí jiná věc. Totiž okolnost, že u vás nikdo není nikomu blízký. Nikdo se nemůže s nikým shodnout, pochválit, nikomu říci amen. A to je bohužel možné jedině tady, kde se vymýšlejí ubohé pokusy o šturmování nebe! Jasnost rozumu se jmenuje prokletí. A ježto v tomto systému rozdrobenosti není nejvyšší instance, vláda ani úředník, jemuž by bylo možno zlořečit, dopadá každé prokletí samo na sebe. Smaží se ve svém vlastním ohni. Padají kletby proti Absolutnu: hluchému, slepému, němému právě tak jako hmota, anebo proti duchu, jenž stále popírá, zabíjí a ničí všeho, čeho se dotkne. Jenže svatokrádež je zbytečná, utrpení ve světě tortur bez kata a ve světě vyhnanství bez vlasti - všechno je to tím, že z ďáblovy kuchyně tu vystoupilo peklo."
Leninova tvář se sevřela v ošklivém šklebu. Jakoby v tu chvíli zestárnul o sto let. Vypadal jako živá mrtvola. Hnusil si spánek, protože těkání očima po okolních lidech a věcech ho rozptylovalo. Jen při neklidném přelétání přelétání očima po věcech a lidech dokázal udržet pohromadě své sny o revoluci. Zavřené oči prožíval jako smrt, protože se tu hned střetl s tím odporným torzem s nesčetnými tvářemi. Zjevovalo se to hned jako dravá šelma se strašnými, křivými tesáky, hned jako slizký had. Ani si neuvědomoval, že čím víc se rozčiluje a hádá s tajemným cizincem, tím prudčeji se mění jeho nálady, ba zhoršuje se tím celý jeho psychoneurologický stav. Mnohem víc ho znepokojovalo to, že s přibýváním hádek s neznámým, který zčásti vyčníval z temnoty, částečně mizel v mlze tajgy, se den ode dne víc a více vymyká jeho vlivu Stalin. A ten přitom doposud spíše jen mlčel a navenek povolně vykonával jeho rozmary.
Lze odhadovat, že Leninovou vinou zahynulo 6 až 8 milionů lidí - masovými vraždami po Leninově vyhlášení rudého teroru, hromadnými popravami během občanské války a po ní, vyhlazováním celých skupin obyvatelstva v koncentračních táborech, k jejichž zřizování dal Lenin výslovný příkaz.
V zimě byl Lenin stižen několika záchvaty. Ochrnula mu pravá část těla. Povolali k němu známého německého neuropatologa. Vylekaně a s nedůvěrou smíšenou s úzkostí pohlížel Lenin k tomu Němci. Ten jakoby uhádl jeho obavy, začal ho uklidňovat:
"Nebojte se! Jsem specialista. Vystudoval jsem o profesora Ehrlicha na berlínské univerzitě."
Leninovi to nic neříkalo.
"Byl jsem při tom, když Ehrlich vynalezl lék proti syphilidě."
Lenin radostně zamrkal očima a s námahou zasípal:
"Konečně - jste - anděl spásy!"
"Bohužel", povzdechl si lékař, - "Tady už nepomůže ani Neosalvarsan. Nemoc je příliš pokročilá. Bude se vyvíjet dál s nemilosrdnou zákonitostí."
"Takže - není - naděje?"
"Ale ano. Ochrnutí končetin se ještě mohou upravit, ale jen dočasně - "
Když už velmi pokročila Leninova nemoc, řekl Krupské a ostatním ze svého okolí:
"Pamatujte si na má slova, že zemřu na paralýzu."
Zanedlouho se také rozhodl nadiktovat Krupské svou závěť, v níž chtěl zajistit trvalost svého díla zkázy. Diktoval pomalu, až došel ke Stalinovi:
"A Stalin? - hrubý - náladový - nesná - šenlivý - k názorům jiných! V popředí - by měl být - někdo jiný!"
"Koho navrhuješ? kdo by to měl být?", zvídala jeho žena.
Tentokrát se živá mrtvola docela odmlčela. Leninovi se náhle přitížilo. Obličej zvrásněný červenofialovými hrboly, strupy a šupinami se mu zkřivil v odporném šklebu. Sliny mu tekly z úst. Celé tělo se kroutilo v křečích. Nato celý ochrnul. Vyrážel pouze zlomky slova : "Re - re - vo - lu - ce - "
Pak už jenom: "Re - rel - rell - rlll...."
Lékaři uvedli v úmrtní zprávě jeho druhotné příznaky jeho nemoci. Nebylo žádoucí vrhat světlo na pravé příčiny. Jako celý jeho život, tak i jeho smrt se měla udržovat v temnotě. Na světle měl být představován jen jeho stín, popřípadě parafínová figurína.
Stalin si to tak přál.
Zrovna tak si to přálo celé těleso jejich zločinecké chobotnice. Tak si to přály rovněž masy posedlé tmou. Musí mít památník přiměřený jeho poslání a dílu! Musí mít hrobku hodnou antického hrdiny!! Ta bude čnít proti nebi jako trůn satanův v Pergamu -
Je příznačné, že mauzoleum pro uložení Leninových ostatků bylo v Moskvě skutečně od počátku budováno jako trůn satanův. Tak arch.A.V.Ščušev vycházel z antických stavebních vzorů - z památníku krále Mausola v Halikarnasu a z jiných staveb v Pergamu, kde byl státník uctíván jako božstvo. Evangelista sv.Jan píše o trůnu satanově: Andělovi církevní obce v Pergamu napiš: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Antipas, můj věrný svědek, byl usmrcen u vás, tam, kde bydlí satan... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balámova, jenž poradil Balákovi, jak svést Izraelity k tomu, aby jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství. (Zj 2, 13-14) V Pergamu byl chrám boha Asklepia (Eskulapa), který býval znázorňován jako had. V onom chrámu se také soustřeďovalo uctívání císaře jako boha.
Za účelem vybudování přesné napodobeniny tohoto satanova příbytku jako památníku pro Leninovo tělo, nechal Stalin pozvat do Moskvy i architekta z Německa. Ten jej vyprojektoval přesně podle antických vzorů. V Rusku se však nedostávalo potřebné množství vhodného kamene ke stavbě. Stalin však trval na svém:
"Památník musí být neprodleně postaven!"
"Potom jedině ze dřeva!"
"Budiž! Zatím bude ze dřeva! Až bude po ruce vhodný kámen, bude zbudován z kamene!", prosadil s tvrdošíjností Stalin. Chápal vůbec smysluplnost svého počínání? Úzkostlivě dbal na to, aby Leninova tělesná schránka po smrti spočinula na trůnu satanově. A tak byla napodobenina satanova příbytku spěšně vybudována nejprve ze dřeva a posléze z kamene.
Je také zajímavé, že po dobytí Berlína Rudou armádou, vydal Stalin příkaz, aby původní stavba z Pergamu, která se nacházela v Schliemannově muzeu v Berlíně, byla rozebrána, naložena na vlak a odvezena do Moskvy. K jakému účelu potřeboval Stalin ten satanův příbytek? Bůh ví. Teprve po řadě let byla tato památka vrácena do Německa.
V říjnu 1925 Stalin s uspokojením též konstatoval, že do konce roku stála dřevěná konstrukce památníku s Mistrovou tělesnou schánkou. Tím se totiž dostalo veřejnosti viditelného ujištění o Stalinově věrnosti ´odkazu´ velkého Lenina. Ke stavbě kamenného mauzolea se přikročilo až v roce 1929. Všemi praktickými otázkami spojenými až dodnes s uchováváním mumie byla pověřena bezpečnost, OGPU. V roce 1933 byla mumie přestěhována do žulového mauzolea. To se často také opravovalo. Jen v roce 1974 stála generální oprava 5,5 miliónu rublů.
10.Zamyšlení nad místem, kde démoni trpí svůj trest
V kterém místě trpí démoni svůj trest?
Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že dobro nižších tvarů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno dvojím způsobem. Jednak přímo, když je totiž někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Jednak nepřímo, když je totiž někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, že se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím zlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší démonům dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno je v důsledku jejich viny, totiž peklo (které si můžeme nedokonalým způsobem našeho lidského chápání přiblížit jako černou díru v hmotném světě); a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší (které si můžeme představit jako v důsledku hříchu porušené přírodní prostředí). (STh,I,64,4)
Jak jsou v tomto místě démoni uspořádání? Je mezi nimi nějaký řád?
Andělský řád se podle sv.Tomáše odvozuje jak ze stupně přirozenosti, tak ze stupně milosti. V milosti je možný dvojí stav: předně nedokonalý stav, což je stav, v němž si někdo něco může zasloužit a zasluhuje si to, a za druhé stav dokonalý, což je stav dokonalé slávy.
Pokud sledujeme andělské řády z hlediska dokonalosti slávy, tak se démoni jednak vymykají řádu, jednak mezi nimi nikdy nebyl, protože toho nikdy nedosáhli.
Jestliže však sledujeme andělské řády z hlediska nedokonalé milosti. tak lze říci, že démoni sice někdy byli v řádech andělů, protože všichni andělé byli stvořeni v milosti, ale démoni z těchto řádů vypadli.
Pokud sledujeme andělské řády z hlediska přirozenosti, tak mezi nimi dosud nějaký řád je, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary. (STh,I,109,1)
Je mezi démony podřízenost a nadřízenost?
Činnost vyplývá z přirozenosti věci, takže každá věc s uspořádanou přirozeností, musí mít činnost vzájemné uspořádané, takže jsou mezi těmi činnosti vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Je to vidět u tělesných věci: ježto nižší tělesa dle přírodního řádu podléhají vyšším, vesmírným tělesům, proto jejich činnosti a pohyby podléhají činnostem a pohybům vesmírných těles. Někteří démoni přirozeným řádem jsou podřízeni jiným. Proto i jejich činnosti podléhají činnostem vyšších démonů. A to činí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného je poddána činnosti nadřízeného. Tak tady samo přirozené uspořádání démonů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti. (STh,I,109,2)
Je mezi démony osvěcování?
Samo osvěcování je vlastně zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, jako když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U démonů je však taková převrácenost, že jeden démon nesleduje zaměření druhého démona k Bohu, nýbrž spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto jeden démon neosvěcuje druhého, ale pouze může druhému předat svůj pojem cestou sdělení.(STh,I,109,3)
Jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům?
Celý řád nadřízenosti je prvotně a původně u Boha, a tvorové na něm mají podíl podle toho, jak jsou blízko Bohu; ta stvoření, která jsou dokonalejší a bližší Bohu, působí jaké nadřízena tvorům, vzdálenějším Bohu. Největší dokonalost, díky které jsou nejblíže Bohu, mají tvorové, požívající Boha a radující se z jeho přítomnosti, a to jsou svatí andělé, zatímco démoni tuto dokonalost postrádají. Proto jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům, kteří jsou jim podřízeni. (STh,I,109,4)
|
Příběh poštovního lupiče
Když se na začátku XX.století zvedla v Rusku vlna zločinnosti, Stolypin, snad nejschopnější novodobý ruský politik, prosadil tvrdý zákon o polních vojenských soudech. Tak budoval pevnou hráz k zadržení této nebezpečné vlny.
Každý střízlivě uvažující člověk by se stáhl - nikoli však Lenin. Ten ani na chvíli nezaváhal a pustil do ruského podsvětí šílenou výzvu: "Zlodějna je v souladu se zákony revoluce! Každý člen naší organizace musí splnit tyto úkoly: předně fyzicky likvidovat jednotlivé osoby - vojenské důstojníky, policejní velitele, a samozřejmě jejich podřízené, dále vykrádat banky! Na místě činu zanechte znamení - rudou hvězdu!"
Krvavá hvězda - rudý pentagram, toť odvěké znamení odpůrce!
Šílenství a krvelačnost této provokace byly tak průhledné, že ji v ruské podsvětí nebral skoro nikdo vážně. Slovo "skoro" je tu však na místě. Našla se totiž i bestie, která si ji vzala za svou. Otřesná a podivná je na tom okolnost, že onen zabiják a lupič byl v nitru snad ještě kultivovanější, než Lenin. A tak si svou zvrhlost mohl zdůvodňovat slovy autora Bratří Karamazových : "Všichni se mýlí, všichni jsou na omylu - jsou lživá církev, jen já jediný, vrah a zloděj, jsem spravedlivá církev."
Josef Visarionovič Džugašvilli pocházel z chudé gruzínské rodiny venkovského příštipkáře. Podobně jako Lenin měl až do krajnosti obětavou matku. Právě ona s tvrdohlavou rozhodností prosadila proti svému muži názor:
"Kdepak, náš Soso!", jak říkávala Josífkovi, - "Ten už nebude dělat ševcovinu jako ty! Ostatně ani nemůže - po tom zranění", připomínala jeho neohebné pravé rameno - pozůstatek drsných pokusů z dětství, kdy se tento klučina drobného vzrůstu snažil uplatnit mezi vrstevníky. Bůh ví, zda už od té doby nesl v sobě zatrpklost vůči těm, na jejichž vzrůstu příroda tolik neskrblila. "Musí jít na studie!", dodávala pevně.
Patnáctiletý chlapec vyhověl matčinu přání. Vstoupil do pravoslavného semináře. Po čtyři léta se mořil s bohoslovím. Připadalo mu to jako celá věčnost. Pojednou se mu však dostal do ruky Darwin. Spolkl to zakázané ovoce jedním dechem. od té doby žil v hloubi duše rozerván. Ukládal si těžké sebezápory za takovou četbu a myšlenky, až si krutým asketismem uznal újmu na zdraví.
"Musíš odtud!", rozhodla matka. Nemohu se dívat na to, jak mi hyneš před očima! Chci, abys žil, ať už kdekoli - ale hlavně musíš žít!"
Představený semináře nezdržoval modrookého chlapce s tváří poďobanou od neštovic a s temně narudlými vlasy : "Stejně tu kolem sebe šířil jen samý neklid!"
Jakoby se v něm uvolnily síly dosud s krajním vypětím zadržované, a nyní se rázem rozletěly na všechny strany: stal se členem bandy zvané "MESAME DASI". Nikdo si před ní nebyl jist majetkem ani životem. vystupoval tam jako Demišvilli (z gruz. posedlý či zběsilý). Neohroženými krádežemi a rafinovanými podvody si rychle získal respekt celé bandy.
Sotvaže se na přelomu století probil do jejího čela, byl uchvácen Jiskrou, který se tam zrovna objevil. Na tváři s tvrdým pohledem kovově modrých očí mu pak hustým knírem poletoval mrazivý úsměv. Avšak ani překotné střídání jmen : David, Koba, Nižeradze, Ivanovič aj. neušlo bdělému oku spravedlnosti. Tajná policie mu byla na stopě. Byl deportován na Sibiř. Právě tam ho dostihl a uchvátila Jiskra. Jakoby se v něm tím více zahnízdil duch vzdoru, unikl z vyhnanství. vrátil se na šikmou plochu zločinecké dráhy. Znovu sklapla past, jenže on zase utekl. A teď - po upevnění vlády zákona v zemi - dolétla k němu Jiskra s Leninovou výzvou: Potřebujeme peníze!!
"Zbraně a pumy!", nařídil Koba svým kumpánům. Sám nabíjel pistoli.
"Na co půjdeme?"
"Na zásilku peněz!"
"Ale poštovní vlak doprovází kolona vojáků!"
"Pobijeme je!"
Při bitce našlo na dvacet lidí smrt. Také zraněných bylo mnoho. Zásilka 341 tisíc rublů padla do rukou lupičů.
"Rozdělit?!", zarazil vůdce ostatní bandity, "Nepadá v úvahu! Peníze musí jít do ciziny - a hned!"
"Proto jsme přece nenasazovaly vlastní krky!", zařval jeden z lupičů. Vzduch zahřměl a zlosyn se válel v krvi.
"Ještě někdo je proti?", zeptal se výhružně. Protažené tváře banditů už nevydaly ani slovo.
Peníze odvezl do ciziny Litvinov, známý v podsvětí jako Valach.
Ruská tajná policie zatím umocnila své pátrání po loupežných vrazích. Byla na to nasazena i armáda. Banka vypsala na hlavu vůdce bandy tučnou odměnu.
Na jaře příštího roku byl vůdce konečně zase pod zámkem. O rok později - právě na Velikonoční pondělí byl odsouzen k proběhnutí krvavou uličkou mezi dvěma řadami kozáků. Přežil to! Dostalo se mu pak směšně nízkého trestu: tříleté vyhnanství. Zdržel se tam do léta, ale na jaře příštího roku byl znovu chycen v Baku a vrácen na Sibiř. Nato se objevilo v Petrohradě. Byl odhalen, zatčen a deportován. Nicméně ještě koncem téhož roku se objevil v petrohradském podsvětí s policejním stínem v patách. Setřásl jej a unikl do Krakowa. Tam se setkal s Leninem.
"Ty jsi úplný lamželezo!", rozplýval se Lenin chválou.
Musel to být chlapík ze železa a s nervy z ocele. Kdo jiný by se odvážil dělat za Lenina špinavou práci? Brzy však o Stalina přišel. Po návratu z Polska byl Stalin (z rus. stal, ocel), jak si dal nyní říkat, zatčen v Petrohradě. Byl poslán do vyhnanství - tentokrát však až za polární kruh.
Po vypuknutí revolučních zmatků v Rusku se však Stalin dostal znovu na svobodu. Od okamžiku v květnu 1918, kdy Lenin podepsal příkaz, jmenující Stalina do funkce kontrolora potravin v jižním Rusku, a vybavil jej mimořádnými pravomocemi, Stalin si zvykl činit rozhodnutí širokého společenského dosahu, a to bez ohledu na spravedlnost, morálku, lidský soucit nebo milosrdenství.
Po Leninově smrti se zaštítil jeho mýtem a ve jménu leninismu zahájil masové vyhlazování celých národů a jiných skupin obyvatelstva. Zpočátku k tomu užíval Felixe Dzeržinského. Ten však byl jednoho dne zavražděn. Temnou nocí se stvůra vracela domů. Ani obrněný vůz, ani osobní stráž ji nezbavovali strachu. V uších jí ještě zněl refrén donekonečna tehdy omílané odrhovačky, v níž novodobý vzpurný titan zoufale tlumil hlas svého svědomí:
Poslední bitva vzplála,
dejme se na pochod...!
Následujícího rána byl nalezen v pracovně. Seděl za stolem s hlavou přepadlou dopředu a s obličejem zkřiveným hrůzou. V zádech mu trčela finská dýka. Před ním ležel s nápisem:
Z R Á D C I J E H O O D M Ě N A ! !
"Nikdo není nenahraditelný", řekl Stalin při jeho pohřbu.
Felixe vystřídal Menžinskij. Vypadal jako těžce nemocný člověk ve stálém kokainovém opojení. Bledý, zachmuřený a ošklivý obličej, zažloutlé a matné oči, škubající svaly v obličeji, tupé zírání do prázdna - to byly vnější rysy nového šéfa GPU. K jeho zálibám patřila účast na popravách vězňů.
V létě 1927 vzplál zápas nanovo. Podnět přišel tentokrát z ciziny. Stalin se totiž pokusil nahradit Zinověva ve vedení podsvětí různých cizích velkoměst. Pokusil se vlastně o to, co Trockij v jednom kole opakoval: o vývoz domácích výsledků revoluce zlata. Výsledek byl ohromující: v květnu vnikla britská policie do místností sovětské obchodní delegace a zjistila tak otřesné skutečnosti, že Británie musela přerušit styky s Ruskem. V červnu byl v Polsku zavražděn ruský velvyslanec. A co teprve na Východě: Čankajšek, do té doby podporovaný Ruskem, honem přehodil kormidlo: začal stíhat ruské "poradce" v Číně.
"To je fiasko!", vykřikoval Zinověv.
"A kdo za to může? Jedině Stalin!", doplňoval Kameněv.
"Je to důkaz, že ani u nás ani v cizině není správně prováděna revoluce, přeměňující masu v ušlechtilé prvky", ozýval se Trockij, - "Dokonce ani na hlavních místech Ruska, odkud by se měla revoluce šířit dál, se nic neděje. Jsou tam pořád jen hrubé suroviny nebo nanejvýš polotovary!"
"Ale co s tím?"
"V krajním případě - totiž pokud vybouchne občanská válka - pokusím se změnit vládu, aby byla země vyburcována, avšak její zdroje využívány k pokračování revoluce. Podle hledisek každého režimu, který připouští alternativní vládu, nelze proti takovémuto návrhu nic namítat", mínil Trockij.
"Pěkně se to poslouchá", souhlasil s ním Kameněv, - "jenomže v naší situaci, kdy alternativní vláda šla už dávno k čertu, tady by to zavánělo zradou."
"Víš co! Nestarej se o mne!", odsekl Trockij a pokračoval: "Hlavní je, abychom věděli, kde jsou kořeny nedokončené revoluce!"
"A kde podle tebe jsou?"
"První příčina spočívá v přílišném soustřeďování zlata v rukou toho a bankovního lupiče! Ten ví o revoluci jen něco z doslechu. Další tkví v dokonalém zkostnatění vůle k revoluci v různých neživých aparátech. Třetí se zakládá v likvidaci zákona. Další - "
Jeho řeč byla přehlušena sborovými zpěvy, valícími se všech tlampačů: Vpřed směle soudruzi spějme -
Tak halasně a okázale byl totiž právě zahájen XV. sjezd bolševické strany. Stalin si na ní počínal jako slon v porcelánu:
"S okamžitou platností stavíme Trockého a Zinověva a jejich nohsledy mimo zákon!"
"Někteří z nich ještě nebyli vyloučeni ze strany."
"K čertu s nimi!", zavrčel Stalin a obrátil na na Menžinského: "Na co tě tady máme?!"
Velitel tajné policie vytřeštil oči. Stalin nařizoval za něho:
"Vymést ze světa! Odsoudit k smrti!"
Situace vyhlížela povážlivě.
Během oslav desetiletého výročí zahájení revoluce se v ulicích metropole objevily zástupy. Nesly transparenty s nápisy: KONEC BYROKRACIE !
"To je Trockého práce", hlásil Menžinskij.
"Co nám to vykládáte! Deportujte ho někam! Třeba do Alma Aty, ale hlavně daleko!"
Zinověv s Kameněvem si pospíšili s omluvami. Skoro jednohlasně opakovali: "Odvoláváme! Všechno odvoláváme! Bereme zpátky naše námitky proti Stalinovi´!"
Stalin se rozchechtal svým odporným, zajíkavým smíchem, jakoby se zalykal opojením ze své náhle vzrostlé moci. Pak jeho tvář nabyla ostrých rysů a oči se zakalily. Řekl tichým hlasem:
"Spřáhli jste se proti nám s Trockým."
"Ale teď jsme při tobě."
Stalin se pohrdavě ušklíbl. Jeho vítězství nad nimi bylo větší než nad Trockým. Ten si na něho ještě před odchodem troufal a řval na celé kolo: "JSI HROBAŘ SVĚTOVÉ REVOLUCE!!
Nato se jeho obličej znovu poněkud zaoblil a roztáhl v pokřiveném náznaku úsměvu, husté obočí významně pozdvihl a řekl:
"Dobrá. Smíte zůstat."
Pak sledoval jejich rozzářené tváře a dodal: - "Ale k vedení si už nepřivoníte! Budou z vás leda řadoví panáci na špinavou práci! Třeba se pro vás časem nějaký úkol najde."
Nato vyšel rychlými kroky z místnosti. Zbyl po něm jen štiplavý zápach, připomínající kouř z tabáku značky "HERCEGOVINA".
Zinověv s Kameněvem zůstali jako opaření.
Zatímco Trockij, Zinověv a Kameněv stále ještě hlučně opevňovali zbytky svých pozic ve straně, jiný, chytřejší jedinec pochopil již bezvýslednost tohoto zápasu. Počínal si mazaněji: černovlasý muž s vousy, vysoké a statné postavy, s poněkud melodramatickým výrazem ve tváři; znamenitý řečník se zvláštním kouzlem osobnosti.
Zdědil cosi z Trockého magnetismu. Jediná postava ve vedení gangu, kterému se teď říkalo strana, jejíž výroky - tištěné v novinách - bývaly přerušovány poznámkami: "smích" nebo "hlasitý smích". Měl skutečně smysl pro humor, ovšem pouze pro humor kousavý a jízlivý.
Mojsejev Kaganovič si našel ve Stalinovi muže budoucnosti. Rychle se rozhodl a pak se mu rázně postavil po bok. Zároveň začal kolem sebe shromažďovat ony síly, které se odpoutávaly od Trockého, Zinověva a Kameněva. Záhy se stal hlavou široce rozvětvené, navenek ovšem jen velmi volně související, nicméně v rozhodujících chvílích pevně propojené sítě. Kaganovič hleděl být Stalinovi stále po ruce. Znamenitě se vyznal v jeho ovlivňování. Pohotově a vtipně zesměšňoval to, o čem věděl, že by to Stalin rád zesměšnil. Ochotně přijal roli jeho šaška.
Neměl to ovšem lehké. Stalin nebyl hlupák. Předhazoval Kaganovičovi nejtvrdší oříšky. Zato ale Kaganovič nenápadně nastrkoval své spojence do vedení strany. Zároveň dbal na to, aby Stalinovy nápady byly prováděny ad absurdum. Postaral se o to už tehdy, když Stalin rozhodl:
"Musíme udeřit na kulaky!"
"Správně!", zatleskal mu Kaganovič, - "Kulaci jsou nejhorší ze všech! Brzdí nám revoluci!"
"Dáme jim co proto!"
"Co s tím?", opakoval si Stalin polohlasem otázku a nahlas uvažoval: "Revoluce se rozbíhá plným tempem. Komunismus se přibližuje. Ovšem co s masou kulaků? Pro ty už není místo v téhle zlatem zušlechtěné, zářící společnosti! Kdepak! Přece nepustíme tuhle surovou masu mezi sebe!"
"Co s ní tedy podnikneme?"
"Kolik toho vůbec je?"
"Pořádných pár milionů - a s rodinami - to už bude pár desítek milionů", odhadoval váhavě Menžinskij.
"Ne", kroutil hlavou Stalin, - " nejsou žádoucí pro komunismus - aspoň ne v tom stavu, v jakém jsou."
V krátké době se na venkov nastěhoval snad všichni ďábli. Venkovské masy se postavily do zoufalé opozice.
"Obklíčit každou rebelující vesnici vojskem s kulomety!", nařizoval Stalin, - "Donuťte je, aby se vzdali! Zavalte těmi masami celou Sibiř!"
Zatímco nechal Stalin likvidovat trockistické "smélčaky" (opovážlivce) a bucharinské "trusy" (zbabělce), přivedl si do vedení kromě Kalinina, Kaganoviče, Vorošilova a Molotova ještě několik dalších. Mezi nimi také Litvinova. Tento tlouštík, počínající si v cizině jako zástupce Stalina, se ostatně již svého času osvědčil. Bylo to tehdy, když propašoval z carského Ruska kontraband z velké poštovní loupeže z tifliského expresu. Na tak špinavou práci Stalin už dávno nesáhl. Prováděli ji za ni jiní - teď právě to byl hlavně Menžinskij.
"Tvůj šéf odvedl slušnou práci", řekl Stalin pochvalně Jagodovi, bývalému židovskému obchodnímu příručímu, který ve své branži skončil krádeží balíku hodinek, nyní však zastupujícímu Menžinského. Poslední dobou si dával Stalin pro něho nenápadně posílat. Bylo to však stále častěji.
"Proč jsem předvolán?"
"Přece abychom se dozvěděli něco nového o tom, co se u vás děje. Dobře víme, jak se Menžinskij zaneprázdněný", vysvětloval Stalin tomuto individuu s temnou minulostí.
"To je pravda", uznal Jagoda, - "Šéf je i tak dost unavený."
"Víme, víme", pokyvoval hlavou Stalin, a když vyfoukl oblak tabákového dýmu, pokračoval: "Zdá se nám, že vyhlíží dost nemocně. - My víme všechno. - Konečně - měl by už také nárok na odpočinek."
Jagoda zamrkal očima.
"Ale však to znáš - člověk to sám nikdy nepozná", říkal Stalin tichým hlasem. Zřetelně odděloval jednu větu od druhé a skoro vůbec negestikuloval. Během rozmluvy pomalu přecházel po pracovně. Čas od času přistupoval těsně až k Jagodovi a díval se mu pevným, hypnotizujícím pohledem co očí. V ruce třímal dýmku, jejímž náustkem si zálibně uhlazoval mohutný knír. Měl temnou tvář. Skoro nikdy se nesmál, a teď - kdy jeho druhá žena, nenápadná a skromná, spáchala sebevraždu - temný stín prostupoval celou jeho tvář. Byla pohřbena bez velké slávy - nikoli však spálena - na hřbitově kláštera Nových panen. Zbyly mu po ní dvě děti - devítiletá Světlana a její o pět let starší rozmazlený bratříček. Po první ženě, kterou mu sklátil do hrobu tyfus, mu zůstal syn. Bylo mu právě kolem pětadvaceti. Pokud se o něm Stalin kdy vyjadřoval, tedy pohrdavě :
"Frant! Flanjer! Zase někde chlastá u kulečníku s mladým Menžinským?! Poslal jsem ho přece dělat do tifliského závodu! " "Měl by mít dobré přátele, kteří by mu to taktně připomenuli", ozval se Jagoda.
"Áááha -- tak, tak. Spoléháme v té věci na tebe!"
"Udělám, co budu moci", řekl úslužně Jagoda a cestou od Stalin zamířil k doktoru Lewinovi. Věděl toho o tomto lékaři víc než dost. Stačilo říci:
"Skonči to s Menžinským! Je neproduktivní. je to názor ústředí!"
Tak zemřel Menžinskij zákeřnou vraždou z rukou svých ´spolehlivých´ - travičů. Jagoda se ujal jeho aparátu.
V těchto dnech zakoušel Stalin jakési nebývalé uvolnění. Po vypovězení Trockého do ciziny a odstranění těch ´zbabělců´ v čele s Bucharinem měl najednou klid. Obratným manévrem tisku dosáhl toho, že v představách zaslepených mas přenesl na sebe zásluhy o úspěchy, vykoupené krví, potem a slzami desetimiliónů. Jeho klid však byl jen zdánlivý.
V mnohém směru za něj vděčil právě Jagodovi. Tomu stačilo říci: "V stranickém aparátu se usazují nánosy špíny a hniloby. Uhnily už za časů, kdy jsme se museli skrývat v podzemí. Dnes už je jiná doba. Odstranit!"
"Maličkost", odpověděl Jagoda a jako mávnutím kouzelného proutku putovaly zástupy na smrt v zimě a hladu sibiřských galejí.
"Ve vedení našich ozbrojených sil to nějak neklape", zmínil se Stalin.
Další maličkost pro čaroděje, pro něhož proměnění desetitisícového zástupu v šedivý prach bylo mnohem méně, než zabití mouchy. Proudy manželek se slzami v očích chodily orodovat za své muže, nenávratně mizející v nekonečných pláních Sibiře. Stalin byl však myšlenkami docela jinde - u hrdinských zpěvů antických Řeků. Tak si v paměti vybavoval archaicky znící verše Illiady, jimiž se kdysi rozptyloval v semináři:
"Manželka bělostných loktů tu počala hlasitý nářek,
Hektora, záhubce mužů, v svých rukou chovajíc hlavu...
...zbořena v základech bude Trója -
ty, ochránce její, jsi zahynul, který´s ji vždycky
hájíval, milých chotí a malých dítek jsa strážcem.
Všecky je za krátký čas již povezou na dutých lodích...
... otrocké práce pak konat donucen budeš,
na pána bezcitného se lopotě..." (XXIV)
Jenže už tu byl zas ten dotěrný Jagoda. Jako mlsná kočka čekal na další tučné sousto. ´Není někde něco v nepořádku?, vypovídal tázavý pohled jeho tváře.
"Copak tady není dost úkolů, pokud jde o věřící?", divil se Stalin, - "Jsme snad už tak pokročilí, že tu žádní nezůstali? A co kostely a kláštery? Stojí jich tu přece stále ještě dost nezbouraných a nevypálených!"
Nenasytná bestie vyžadovala stále další oběti. Hltala statisíce věřících, aby zjevně beztvarou vyvrhovala na odlehlých místech - na Kamčatce, na Sibiři, v Turkestánu a jinde. Jagoda řídil organizovaný teror a plánovitý vandalismus. Vydal striktní příkazy o tisících kostelích, klášterech a modlitebnách: Zničit! Zvony rozbít! Přetavit!!
Byl ve svém živlu, když v záři hořících hranic pravoslavných knih vystřílel celý zásobník svého revolveru do ikon, obrazů Krista a Matky Bohorodičky a svatých.
Také Stalin zpovzdálí sledoval hrozné divadlo s jistým zalíbením. Brzy však v tomto svém zvráceném potěšení zakoušel podivnou pachuť hořkosti. Ne že by se mu stíhání popů a kněžourů či pálení knih a drancování kostelů samo zajídalo. To rozhodně ne! Naopak! Tohle ho těšilo pokaždé. Začaly ho však trápit jiné obavy:
´Jagoda je sice náš dosud nejschopnější článek. Čertovský chlapík! Kolik rudých hvězd za sebou zanechává!´
Těšilo ho sledovat záplavu Svaté Rusi a jejích kolonií krvavými pentagramy, a přitom mu to nahánělo hrůzu. Stále častěji se mu vtírala do mysli další záludnost:
´Ten pekelný aparát je momentálně zbytečně rozsáhlý. Taky je víc než dost mocný!"
Proto uprostřed léta 1934 překvapil vedení strany novým vystoupením:
"Navrhujeme reorganizaci GPU!"
Přes všechno úsilí Ždanova a Jagody, který seděl v nervovém centru chobotnicové nestvůry zvané NKVD, živící se "nepřáteli revoluce", nebyl Stalin spokojen. Stále mu cosi chybělo. Dokonce ani Litvinov mu nepřinesl uspokojení, když vykládal o úspěších v cizině: "Němci nám postaví válečný průmysl."
"Hmm."
"Nemohou totiž provádět své válečné pokusnictví doma - před zrakem spojenecké kontroly. Tak jim dáváme k dispozici naše dílny a závody. Krupp nám začíná budovat moderní zbrojovky."
"Hmm."
"Reichswehr nám buduje moderní armádu!"
Stalin se zašklebil. Nedokázal přiznat důvod své nespokojenosti. Byla to však raněná ješitnost. Čím? Kdo si to dovolil?
S nelibostí nesl nevšímavost, s jakou ho přezíral intelektuální výkvět Ruska. Pokud přece jen vyprovokoval někoho z těch "namyšlených panáků", odpověď bývala neslaná nemastná. Zněla mu stejně vzdáleně jako slova žalmu, která mu kdysi opakoval představený v semináři:
"Jestliže dům nebuduje Pán,
lopotí se marně, kdo jej staví.
Jestli město nestřeží Pán,
hlídati je marně budou stráže." (Ž126,l)
´Co s takovými nedovařenými vzdělanci, když nás nechápou?´, ptával se sám sebe a odpovídal si: ´Potřebují poručníka.´
I potom však přijímali jeho výroky o vědě, filozofii, umění a kultuře s despektem.
"Neotesanci! - Potřebují trochu zjemnit!", řekl jednou Jagodovi. Ten pohotově zahájil drcení a rozmělňování těchto živlů v mlýnici NKVD a jejich rozprášení po pracovních lágrech. "Přizpůsobili jsme naše metody potřebám pokračujícího zjemňování a vyhlazování materiálu", oznámil Jagoda.
Stalin zbystřil sluch.
"Už nedáváme naše oběti střílet ve sklepě. To dělávala ČEKA. My pracujeme v Lubljance", upřesnil.
Nebylo to však nic tajného. Dennodenně, hodinu co hodinu se odtamtud ozývaly salvy. Každý kolemjdoucí se při nich zachvěl. Mráz mu projel až do morku kostí. Nepřátelé revoluce jejich krev potřebuje rudý drak k svému bujení, byli vybírání z řad vzdělanců. Nejhůř dopadli historikové. Byli dopadeni už v roce 1931.
Tak byl zahájen monstrproces se Zinověv, Kameněvem a dalšími čtrnácti provinilci.
"Čím jsme se vlastně provinili?"
"Zločinů je celá řada", povzdechl si soudce.
"Které?"
"Máte na svědomí Kirova! Soustavně jste ohrožovali masy! Už dlouho jim pijete krev!! Poškozovali jste masové zájmy! Ztěžovali jste masám účast na velkoruské revoluce!!"
´Bláznivý sen´, prolétlo hlavou Kameněvovi, - "Určitě se za chvíli probudím!"
"Řídí vás hlavní vlkodlak - TROCKIJ !! To na jeho příkaz jste zahubili Kirova! Na jeho pokyn vysáváte krev každému z nás, našim dětem...!
´Davové šílenství´, uvažoval Kameněv, když zjistil, že nesní.
"Trockij je přece v cizině! nemůže tady nic řídit!", namítl Zinověv.
Rázně ho umlčeli. Přesto si soudce dal práci s vysvětlením: "Třebaže Trockij přerušil s Ruskem osobní styky, nadále zde uplatňuje svůj zhoubný vliv."
Trockij věnoval v té době své síly budování sítě své nové mezinárodní zločinecké konkurující organizaci velkoruské. Konstatoval: "Přes dlouhodobé perzekuce ze strany Stalina a jeho nohsledů má naše nová mezinárodní organizace svou nejsilnější a nejmocnější oporu právě v Rusku."
Pokud tedy Stalin sesílal všechny hromy a blesky na Trockého, nebylo to tak docela bez důvodu. Cítil se jím být přímo bytostně ohrožen - už proto, že ten šílenec také snil o světové revoluci.
´Bídák! Shání dohromady všechny nespokojence světa!´,užíral se Stalin, - ´A to všechno jenom proto, aby s nimi spáchat celosvětovou revoluci! Jakým způsobem? Nepochybně zrovna takovým, jakým ji provádíme u nás doma!"
Stalin se nemohl ani na okamžik smířit s pomyšlením, že v Trockého snu o světové revoluci je jemu samotnému přidělena docela podřadná rolička. Trockij tu ale zrovna nebyl po ruce. Byl tu však někdo jiný.
Kdo to byl?
Jeho někdejší spojenci - a byli docela slabí, bezmocní. Právě ty nyní drtila hrozná mašinérie.
"Přiznávám se. Jsem vinen", uvedl nakonec Kameněv, když shledal, že se opravdu nemůže probudit z tohoto reálného snu. Skutečnost totiž svou absurditou předčila sen. Podobně jako doposud pasivně přihlížel soudobému reji čarodějnic, tak nečinně nyní sledoval, jak je sám vtahován do ozubených kol vnitřního ústrojí systému na revoluce. Možná,. že snil o tom, že právě smrt ho přenese z říše těkavých fantómů do skutečnosti.
"Jsem vinen", uznal též Zinověv. Nato vypustil ze svých úst ještě překvapivější slova:
"Ano Je to tak. Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš je jediný pravý Bůh!" (Dt6,4)
Mnohé překvapilo, jak ta slova dovolávající se Boha, mohla vyjít z úst jednoho z nejobávanějších hrdlořezů velkoruského gangu.
Po tomto úvodním představení, pokračovali kajícnicky ostatní dopadení. Všichni se tvářili nanejvýš zkroušeně. Jejich nedávná bojovnost a nezkrotnost byla zlomena. Stačilo ohrozit jejich existenci a existenci jejich rodin a pak je znenáhla deformovat. Střídavým různých způsobů drcení, lámání a jiného působení Jagodova aparátu se posléze každý z postižených rozsypal. Stal se poddajným nástrojem v chapadlech neviditelné chobotnice. Uprostřed nervového vyčerpání, fyzického náporu, zmatku a nejistoty byla nahlodána jejich sebedůvěra a vtíral se jim sebeobviňovací blud.
"Všichni tě opustili! Každý se od tebe štítivě odtáhl!", vštěpovala anonymní mašinérie každému z nich.
´Aspoň aby moje rodina a nejbližší zůstali naživu´, říkali si mnozí z nich naivně.
"Myslím, že ta obrovská vražedná mašinérie, která byla právě k tomu účelu zřízena, se musí neustále živit něčí krví", vysvětloval kdosi, - "Nevydržela by totiž ani o den déle. Začala by stravovat sebe samotnou a užírat se. Nemá-li přítok čerstvé lidské krve, přestává být aktivní navenek. Obrací se ve své činnosti dovnitř, do sebe. Tak se stane nebezpečím pro svého původce. Bestie začne ohrožovat samotný systém, z něhož se zrodila i s jeho Vůdcem. Jedině proto", ujišťoval tento znalec divokého Orientu, - "je nevyhnutelné, aby se toto potenciální spiknutí, kterým se Stalin stále cítí být ohrožen, stalo skutečností právě odhalenou v ´očistných´ orgiích a současně vykořeněnou."
"Všichni nesporně máte kus pravdy", mínil starý muž s čelem pokrytým vrásky, - "jenže většinou hledáte jádro toho všeho ve stínu Leninova a Stalinova díla."
"A není tam snad?"
"Je i není. Nesmí se totiž přehlížet souvislost se zdrojem všeho zla. Tímto původcem je někdo s vyšší, nadlidskou, nicméně zvrácenou inteligencí. Celé to příšerné divadlo je součástí ďábelských sabatů, páchaných na Leninově stále odkrytém hrobě."
Na sjezdu VKSb koncem léta téhož roku povstal Stalin. S kamennou tváří pronesl slova:
"Usnesli jsme se, že Jagoda musí být sesazen!"
Vrchní dodavatel obviněných pro poslední proces zesinal. Zato ostatní hned volali: "Pryč s ním! Vyvodít!"
Náhle učinil Jagoda prudký pohyb rukou do kapsy kabátu. Nedostal se tam. Několik chlapů po něm skočilo. Než se nadál, navěsili se na něj jako na vánoční jolku.
"Podivné", řekl Jagoda, když ho odváděli, - "Musí existovat vyšší moc, protože mne mé hříchy dostihly."
"Jagodu nahradí Ježov!", rozhodl Stalin za všeobecného souhlasu. Jak by ne. Vždyť z bývalých vůdců opozičního gangu se tu krčili už jenom Radek, Bucharin a Sokolov. Stalin si jich nevšímal. Přesto mu nemohlo uniknout, jak se mu snažili vetřít do přízně. Teď zrovna ze všech sil leštili židle při zasedání ústavní komise, podléhající ovšem koneckonců rozhodnutí, které učinil Stalin. Jejich počínání bylo marné. Proto se brzy přestalo ozývat Bucharinovi oblíbené heslo "Abagaščajtjes!" (obohacujte se), adresované venkovanům.
Uteklo pár měsíců od likvidace Zinověva, Kameněva a dalších a masy dostaly dárek od Stalin. Byla to nová ústava.
"Zasloužily si to", mínil Stalin.
Čím? Nepochybně svou účastí na nedávném sabatu, poznamenaném zbytky flagelantství a chlystových orgií. Nebo ho spíše dostaly za to, že tak vyděšeně, zkoprněle a šokovaně sledovaly otřesné divadlo od začátku až do konce - bez nejmenšího pohybu či hnutí, které by snad naznačovalo stanovisko jiné, než zastával Stalin.
"Dosavadní nerovné hlasovací právo je ode dneška nahrazeno hlasovacím právem rovným!, vysvětlovat slavnostně Molotov.
"Takže venkov může volit stejně jako město?"
"Přesně tak."
Nato se úžas davů jako na povel změnil v nadšené skandování: Stalin!! Lenin!! Stalin!!
Do toho zaznívalo burácení sborových zpěvů z tlampačů : "Nezemřel, živ je, náš Lenin je s námi...
Stříbrných jedlí průvod ho chrání...
V stalinském díle, v stalinském slově
na věčný čas má nám žít!
V stalinském ..."
Stalin sledoval všechno dění z vysoké tribuny. Stál jako obvykle na dvou prknech, které tam tajně přinesl Ježov, a majestátně se tyčil jako novodobý titan. Nebylo vůbec vidět, že za plátnem, ze kterého řvala krev desetimilionů obětí revoluce, stojí úderka po zuby ozbrojených hrdlořezů.
Stalin přijal rudé květy z rukou nastrojených dětí. V kytici nebyla žádná bomba. O to se Ježov předem postaral.
Sotva se převalil týden, Němci vtrhli do Polska. Ve světě to začalo vařit a bublat jako v ďábelské kuchyni. Jen se Němci přiblížili k východní hranici Polska, zahučel Stalin na velitele ruských vojsk:
"Na co ještě čekáte? Mám vás tam zavést za ruku?! Už jste tam měli být!"
Sklopili zahanbeně hlavy a odešli každý po svém. Avšak vynasnažili se tím víc, jen aby byl Stalin s nimi spokojen. Napadli Polsko z druhé strany a uchvátili kus jeho území. Tak se ´Řeč pospolitá´ ocitla v dvojím ohni.
V ryku chlapské zábavy, výparech vodky, kouři tabáku a střelného prachu se pak nesl smích vůdců velkoruského a velkoněmeckého gangu.
"Skvělé vítězství! Skoro beze ztrát! ´Wir schreite von Sieg zu Sieg!´". Ozývalo se hromové "Hurrááá!", přerývané řevem "Sieg Heil! Sieg Heil! - Na zdarovje! - Chachacháá! -" Smích se ztrácel v třesku rozbíjených skleniček vodky.
"Tím to ovšem teprve začíná!", povzbuzoval Stalin ostatní pohlaváry bolševické strany, - "Teď půjdeme od úspěchu k úspěchu! Do týdne musíme mít západní Ukrajinu a Bílou Rus!"
"A pak?"
"Příští týden si došlápneme do Finska!"
"S Finskem máme smlouvu o neútočení", namítl Molotov.
Stalin se po něm úkosem podíval, pak přeletěl pohledem ostatní, potáhl z dýmky, vypustil kouř a ztratil se v oblaku dýmu. Z mraku štiplavého kouře se ozval hlas, z něhož se vytratilo cokoli lidského:
"Pro nás platí jen takové smlouvy, které jsou výhodné. - Sotva přestala být smlouva výhodná, ztrácí pro nás závaznost! - Klidně ji porušíme. - Nebo ne. - Raději donutím Finy zaútočit proti nám! - Pak je rozdrtíme!"
"Copak je nějak donutíme, aby nás napadli?"
"Jednoduše. - Viď, že to zařídíš Vjačeslave Michajloviči?!"
"Ale jak?"
"Pošleš jim přece žádost o přepuštění některých míst na jejich území pro naše vojenské základny! - Požádáš je - dejme tomu - o přepuštění viborského kraje! Nabídni jim za to nějaké území - třeba v Karelii!"
"Na to přece nemohou přistoupit!"
"Právě - a začnou mobilizovat!"
V několika dnech splnil Molotov rozkazy ´Vojždja´. Finsko na to vydírání odpovědělo přípravou války.
"Utlučeme je čepicemi!", říkal Stalin jízlivě.
Sotva Finové kapitulovali, už se Stalin nenasytně rozhlížel po dalším soustu.
"Teď zase na Jih! - Rumunsko nám musí postoupit Bessarabii a Bukovinu!"
"Zařídím!", kývl hlavou Molotov.
Nezůstalo však ani při tom. Stalinova chamtivost rostla s každým
novým soustem.
"Obsadit Litvu, Lotyšsko a Estonsko!", nařizoval úsečně.
Molotov se překonával. Ani generálové nezůstávali pozadu. Také Berija si přišel na své. Už v katyňském lesíku poznali jeho dvě slova: "Likvidovat! Popravit!
Stotisícové pokojné masy lotyšského, židovského a jiného původu byly uvedeny do pohybu. Všechny ty nekonečné zástupy od kojenců po stařenky byly zavlečeny do ruských stepí a do arktické Sibiře. Do celého světa se šířilo zlověstné hulákání zfanatizovaných davů: "Dólgo v cepach nas deržáli,
dólgo nas galód tamíl.
Čjornyje dny minováli,
čas iskuplenija probíl!"
Stalin s poťouchlým úsměškem na tváři sledoval, jakou frašku rozehrál s celým světem. Pravidelně vycházející "Pravda" a proudící pak v temných masách dávala zaměření hysterické psychóze mas vlnících se široce jako oceán:
Máme výsostné poslání!!
PŘIVEDEME LIDSTVO DO ZLATÉHO VĚKU! STALIN - vůdce světové revoluce !!
"Co s Japonci? Vzít je do zajetí?"
"To je mi otázka! - Samosebou!", zavrčel Stalin. Byl to akt pomsty, ale i způsob jak si opatřil bezcenné pracovní síly.
"Kam s nimi?"
Berija vyhrkl:
"Něco na stavební práce na Sibiři, zbytek do střední Asie!"
Mezitím hlásil maršál Tolbuchin z Balkánu:
"Jsou zde ruští emigranti."
"Využijte všech zdrojů!", vydával pokyny ´hlavní stan´, - "Sibiřské nádrže nají obrovskou spotřebu lidské masy! Potřebujeme hlavně silné muže!"
Nastal příliv bývalých ruských emigrantů, včetně těch, kdo se už se narodili v cizině. Také ze střední Evropy začaly plynout do bezedných sibiřských přehrad řeky ruských emigrantů. Byl to miliónový tok válečných uprchlíků z Ruska. Vlády západních demokracií je po válce docela zákeřně vydaly do Berijových chapadel.
Světová veřejnost se malátně probírala z poválečného pacifistického opojení. Osamělý hlas Winstona Churchilla v této poušti se marně ozýval z Fultonu:
"Přezbrojme německou armádu! Lidstvo není zdaleka vyléčeno! Zbavili jsme se jednoho nádoru, ale zbývá ještě další!"
V povědomí veřejnosti zbyl jen výrok o potřebě železné opony. A přitom to nepochybně byla jen přítomnost atomové zbraně na západě, co odstrašilo Stalina od pokusu pohltit celou Evropu.
S růstem tohoto poznání se ochlazovaly vztahy světové veřejnosti k Stalinovi. Ten s tím ovšem nikdo hlavu nelámal. Tvrdošíjně se věnoval satanským sabatům: monstrprocesům s nepřáteli revoluce. Nějakou dobu je páchal přímo na původním Diově oltáři z Pergamu, ukradeném ze Schliemannova muzea v Berlíně.
A oběti?
Zase jich bylo víc než dost. Mnohé z obětí podlehly při veřejných orgiích krvavého chlystu a flagelantství. To byla pravá tvář satanských sabatů, obrácená čelem k masám.
Stalin přivodil, jak se zdrženlivě odhaduje, smrt nejméně 20 miliónů a snad i 25 miliónů lidí. Z tohoto celkového počtu bylo v letech 1937-38 zastřeleno 1 milión osob a další 2 milióny zahynuly v pracovních táborech. Kromě toho byl 1 milión lidí popraven po nástupu k moci ve druhé polovině 20.let. Několik miliónů zemřelo během kolektivizace a při uměle vyvolaném hladomoru počátkem 20.let. Robert Conquest odhaduje ve své práci (The Great Terror), že se obětí Stalinova vyhlazování venkovského obyvatelstva stalo 7 miliónů osob a dalších 12 miliónů zahynulo v pracovních táborech. K tomu je třeba přičíst další milión osob popravených během 2. světové války a po ní, oběti nemilosrdných hromadných deportací před 2. světovou válkou, během ní a po ní, masové vraždy a deportace Poláků v okupovaném Polsku a Pobaltí v letech 1939 až 1941, i v závěrečné fázi a po skončení 2. světové války. Neúspěšný pokus o vybudování komunismu ve dvacátém století stál téměř 60 miliónů lidských životů. (Z.Brzezinski, Bez kontroly, 1993)
A kulturní ztráty? V roce 1905 měla ruská církev kolem 80 tisíc kostelů, do roku 1950 se jejich počet snížil na 11 525. (D.Volkogonov, Lenin, 1995)
U Stalina se svítilo. Lékař tam už byl. Nesměl však dovnitř, dokud nepřisupěl Berija.
"Ať jde pryč!", zasípal Stalin a ukázal na lékaře.
Sotva osaměli, Stalin se najednou v posteli nahrbil, jeho tvář ztemněla. Tvrdým pohledem se zadíval do jeho očí za podlouhlými brýlemi. Pak se mu v očích zableskl plamen nenávisti:
"Zrádče! Nechal jsi mne otrávit - tím šarlatánem!"
"Ne! Kobo, to není pravda!", vyhrkl Berija
Stalin ho probodával svým pohledem. Pak pohnul levou rukou pod peřinou a zvedal ji. Berija nečekal. Vytrhl prudce ze zimníku samopal a pustil před sebe dávku. Stalinova ruka klesla.
Tlusťoch k němu vrhl, objal ho a nalomeným hlasem opakoval: "Kobo! Já tě nezradil! Já to opravdu nebyl! Já ne!!"
To již do místnosti vbíhal lékař.
"Je těžce raněn", konstatoval, sotva pohlédl na postřeleného, a úkosem se podíval po Berijovi.
Ten křikl na své gorily:
"Zatkněte ho! V Lubljance už nám poví, kdo ho otrávil."
Ještě několik minut byl v agónii. Jeho umírání nebylo dlouhé. Neměl v životě snad ani čas vyslovit to faustovské:
"Okamžiku, jsi tak krásný
zůstaň tu chvíli!"
Ostatně by se k tomu patrně asi nikdy nedal zlákat pouhou tělesnou rozkoší. Jeho slastí bylo opojení mocí.
Tuto slast mu dával rachot natahovaných závěrů pušek, namířených na milióny obětí.
Tu mu přinášel skřípějící zvuk roztáčejících se mohutných hřídelů a turbín, pohánějících svou silou největší zbrojovky.
Tu mu poskytoval chod organizace a celého zrůdného aparátu, projevující se u něho nekonečných šustivým přílivem hlášení o deportaci celých národů na Dálný východ či o likvidaci venkovských mužiků.
Dával mu ji však také svist sněhových vánic a hukot meluzíny, o nichž věděl, že někde k smrti týrají desetimilióny jeho obětí vyštvaných někam za Polární kruh.
Přinášelo mu ji dunění země pod kopyty stád sobů, dusajících kosti jeho obětí do rodné ornice.
Ale žádný z těchto přečetných zdrojů opojení mocí ho nedokázal nasytit nadlouho. Umíral nepokojně.
V nitru k němu doléhal z temnot výsměch dávného odpůrce. Pokládal jej za hlas Leninova ducha zrovna tak, jako výtky, jež se mu vtíraly do mysli:
´Jedni zaslepeně lpí na převtělování duší, druzí zase váznou ve vampýrismu, a přitom vámi všemi manipuluji já sám, který vám unikám a zůstávám vámi nedostižen a nepoznán!! Cha-cha-cháá!!´ "Prokljatyj Lenin!", zachroptěl Stalin svůj kšaft.
Zdálo se, jakoby to nakonec byly jenom ty zfanatizované masy, zběsile donekonečna skandující: Ať žije Stalin! Ať žije Stalin!!, které snad za něho pronesly osudnou faustovskou výzvu k okamžiku.
V oficiální lékařské zprávě o jeho smrti se hovořilo o mrtvici. Jeho rakev nesli v popředí dva přitloustlí chlapíci - jedním byl Berija, druhým byl Malenkov.
11. Zamyšlení nad tzv. "ruským zázrakem"
Mohou démoni svádět lidi pomocí nějakých zázraků?
Předně dlužno říci, že zázrak ve vlastním smyslu nemohou konat žádní andělé, ani jiný tvor, nýbrž jedině Bůh.(STh,I,114,4)
O zázraku ve vlastním smyslu se mluví tehdy, když se stane něco mimo řád přírody. K pojmu zázraku však nestačí, když se něco stane mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože tak, kdyby někdo vyhodil kámen vzhůru, činil by zázrak, protože je to mimo řád přirozenosti kamene. Něco se však nazývá zázrak proto, že se to děje mimo řád celé stvořené přírody. To však může činit jedině Bůh; cokoli tedy koná anděl nebo kterýkoli jiný tvor, to se děje podle řádu stvořené přírody, takže to není zázrakem. Proto jedině Bůh může konat zázraky.
Přesto se ukazuje, že andělé, a to i zlí andělé čili démoni, způsobují nějaké zázraky, které ovšem nejsou pravé zázraky, a přece budí úžas lidí.
Jak toho dosahují?
Anděl, tj. stvořená duchová podstata nemůže vlastní silou zavést do tělesné hmoty žádný tvar, jakoby to byla hmota jí poslušná k tomu, aby přešla v uskutečnění nějakého tvaru, jen místním pohybem nějakého těla. V síle stvořené podstaty je totiž to, aby ji tělo poslouchalo k místnímu pohybu. Avšak při místním pohybu nějakým tělem se může použít nějaká přirozeně činná síla ke způsobení nějakých účinků: jako kovářství užívá ohně ke změknutí železa. Toto však, vlastně řečeno, není zázračné. Proto zbývá, že stvořené duchové podstaty nezpůsobují vlastní silou zázraky.
Říkám však vlastní silou, protože nic nebrání tomu, aby podobné podstaty způsobovaly zázraky, pokud působí Boží silou. Ukazuje se to i z toho, že jeden řád andělů je, dle sv.Řehoře, zvláště pověřen k působení zázraků; ten také praví, že někteří svatí "někdy konají zázraky z moci", a nikoli jen z přímluvy.
Dlužno přece uvážit, že pokud andělé nebo démoni užívají nějaké přírodní věci k nějakým vymezeným účinkům, tedy jich užívají jako nějakých prostředků, jako lékař užívá jako prostředky nějaké byliny k uzdravování. Avšak z prostředku vychází nejen účinek, odpovídající jeho síle, nýbrž i něco nad vlastní sílu, pokud působí silou hlavního působícího: totiž pila ani sekera nemůže zhotovit postel, leda pokud působí k takovému účinku jako pohybované uměním; rovněž ani přírodní teplo nemůže zplodit tělo, leda silou živočišné duše, která ho používá jako nějakého prostředku. Je tudíž příhodné, že ze samotných přírodních věcí pocházejí nějaké vyšší účinky tím, že duchovní podstaty jich užívají jako prostředků.
Třebaže takovéto účinky nemohou být nazývány prostě zázraky, neboť pocházejí z přírodních příčin, přesto se nám takto stávají podivnými dvojmo. Jedním způsobem z toho, že duchovými podstatami jsou takovéto příčiny připojovány k vlastním účinkům způsobem nám nezvyklým: proto se nám díla důvtipných umělců zdají podivná, když druzí nepoznávají jak jsou zhotovována. - Jiným způsobem z toho, že přírodní příčiny, připojené ke způsobení nějakých účinků, přijímají něco síly z toho, že jsou prostředky duchových podstat. A toto tím více přistupuje k rázu zázraku. (SCG,III,103)
Andělé, a to i zlí andělé, sice mohou vykonat něco mimo řád tělesné přírody, co nás lidi může udivovat, avšak přesto andělé nemohou vykonat něco mimo řád celého stvoření. (STh,I, 110,4) Jako zázrak ve vlastním smyslu se tedy označuje to, co se vymyká řádu celé stvořené přirozenosti, zahrnujícímu veškerou sílu stvoření. Někdy se však zázrakem nazývá všechno, co se se vymyká lidským silám a chápání. A v tomto smyslu mohou démoni konat zázraky, kterým se člověk diví, protože přesahuje jeho možnosti a chápání. Co se vymyká silám a chápání druhého způsobuje totiž jeho údiv, takže se mu zdá, že někdo koná něco jako zázrak.
Měli bychom však vědět, že taková zdánlivě zázračná díla démonů, nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou někdy skutečná. Tak faraonovi kouzelníci démonickou silou učinili opravdové hady a žáby. A když oheň spadlý s nebe rázem strávil Jobovu rodinu se stády dobytka, a vítr otřásající domem usmrtil jeho syny, což byla Satanova díla, nebyly to přeludy, jak uvádí Augustin (XX O Božím městě).
Antikristova díla lze nazývat lživými znameními buď proto, že klamou smysly smrtelníků přeludy, aby se zdálo, že koná to, co ve skutečnosti nekoná; nebo proto, že jsou-li skutečnými zázraky, přesto zavádějí důvěřivce ke lži.
Tělesná látka se nepodřizuje pokynům dobrých nebo zlých andělů, takže démoni nemohou vlastní silou měnit tvar látky; mohou však používat zvláštních prvků, které se nacházejí ve světských živlech, k provedení takových účinků, jak praví Augustin (II O Trojici). Takže se dá říci, že všechny přeměny tělesných věcí, které mohou nastat působením přírodních sil, k nimž patří uvedené prvky, mohou nastat působením démonů skrze takové prvky; jako když se nějaké věci změní na červy při hnilobě. Avšak ony přeměny tělesných věcí, které nemohou nastat přírodními silami, nemohou věcně nastat silou démonů; jako třeba aby se lidské tělo proměnilo ve zvířecí, nebo aby ožilo mrtvé tělo člověka. A pokud by se někdy zdálo, že něco takového vzniká působením démonů, nedochází k tomu věcně, nýbrž jen zdánlivě.
To se může stát dvojmo: Jedním způsobem zevnitř, pokud démon může změnit obrazivost člověka nebo i vtisknout tělesným smyslům, aby se něco zdálo jinak, než tomu opravdu je. Přitom se říká, že to někdy nastává silou nějakých tělesných věcí. - Druhým způsobem zvenčí: To proto, že démon může utvářet tělo jakéhokoli tvaru a útvaru z okolního prostředí, aby až je přijme, zjevil se v něm viditelně, a ze stejného důvodu může kteroukoli tělesnou věc obklopit jakýmkoli tělesným tvarem, aby byla viděna v jeho podobě. Tak uvádí Augustin (XVIII O Božím městě), že lidská představa, která se přemýšlením nebo sněním mění v rody nesčetných věcí, se jako ztělesněná v podobě nějakého živočicha zjevuje cizím smyslům. Tomu nelze rozumět tak, že by se síla lidské obrazivosti nebo její ztělesněná podoba sama ukazovala smyslům druhého, nýbrž tak, že démon, který v obrazivosti jednoho člověka utvoří nějakou podobu, může sám podobnou podobu předložit smyslům druhého.
Když kouzelníci činí to, co svatí, děje se to z odlišného důvodu a to k odlišnému cíli. Oni totiž jednají k dosažení vlastní slávy, kdežto svatí sledují Boží slávu. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních představeních, kdežto svatí před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha, kterému podléhá všechno stvoření. (STh,I,114,4)
|
Rytíři pláště a dýky
Michele Sindona byl přičinlivý podobně jako jeho otec, který měl obchod se železářstvím v Arezzu. Jeho snahy však daleko přesáhly hranice tohoto sicilského městečka. Maloměstské způsoby odložil už na právnické fakultě v Messině. Dobré způsoby, k nimž na Sicílii patřila pravidelná návštěva kostela, však neodhodil, dokud je potřeboval. Prosadil své vůdčí vlastnosti už na škole, kde se prodral do čela katolických studentů. A vyplatilo se mu to. Dokázal oklamat i messinského arcibiskupa. Ten neváhal s jeho doporučením do velkoměsta:
"Vezmi si, synu, tohle doporučení předej milánskému arcibiskupovi. Určitě ti pomůže."
A tak se tento rodák z východosicilského městečka Patti vypravil dobýt průmyslový sever Itálie. Nepřicházel s prázdnými kapsami. Něco měl z domova, něco si nahospodařil, když prodával americké osvobozující armádě s tučným ziskem obilí, které levně skupoval po venkově. Michelova cesta na šikmou plochu začala vlastně už na Sicílii, totiž v řadách nevinně vyhlížejícího protifašistického odboje. Tento odboj v sicilských poměrech vyrůstal přímo z mafie. Když totiž Mussolini vyslal na Sicílii železného prefekta k potření mafie, tento fašista odmítl zásadu presumpce neviny jako demokratickou změkčilost a jednoduše nechal uvrhnout do vězení každého, na koho padl stín podezření ze spolupráce s mafií. To vyvolalo ochotu mafiánů spolupracovat s americkou tajnou službou při přípravě amerického vylodění v Itálii. Spojenci pak po vylodění na Sicílii prokázali Itálii medvědí službu a propustili z vězení spolu s antifašisty také mafiány. Propojenost sicilské mafie s antifašistickým odbojem, kde se zapojil také mladý Sindona, ho také sblížila s americkou tajnou službou. V Americe měl tehdy Michele Sindona pověst statečného a obětavého antifašisty.
Tyhle styky, sahající od mafie, přes církev až do tajné služby USA, mu otevírali dveře státních úřadů, umožňovaly mu zprostředkovávat mezinárodní obchody a vyřizovat nejednu státní zakázku. To byl odrazový můstek k budování obrovské bankovní říše. A výsledek? Obchodní kolos, sestávající ze 140 podniků v deseti státech světa. K hlavním přednostem této chobotnice patřila vlastnost pohotového zamlžování pohybu mnohamiliónových částek a úvěrů, jejich neustálého a obratného převádění mezi milánským ústředím a bankami, zakládanými Sindonou ve Švýcarsku.
Odkud bral Sindona tolik peněz?
Z kapes drobných střádalů, ale i ze státních půjček, a v neposlední řadě také z mafie. Sindona byl dlouhodobě zapojen v tajných spolcích, a zejména v obchodu mafie s omamnými jedy. Už do války dávala mafie při zpracování omamných látek přednost Sicílii před tradiční Marseille. Peníze z těchto podloudných obchodů odcházely do švýcarských bank, odkud vycházely jako kapitál pro další podniky.
Byla to snad náhoda, když se Sindona objevil objevil na neblaze proslulém sjezdu "dlouhých nožů" sicilské a americké mafie v Palermu 12.října 1964? Určitě ne. Vždyť hlavní mafiánští bossové jej tolik vítali:
"Bratře!" ozývalo se ze všech stran a nechybělo ani rozmáchnuté objímání.
Po horečném tempu rozbujení Sindonovy chobotnice během dvou tří desetiletí po válce nastalo jisté zvolnění a ochabnutí. Najednou se začaly vyskytovat nepříznivá odhalení různých novinářů.
"Vždyť je to samý podvod!"
"Jaképak bankovní impérium!? Jen hora dluhů! Bublina! " "Peněžní machinace!"
"Zakazujeme to zveřejnit!" řekl ministr, "Jsou to jen pomluvy. Neexistují důkazy."
"Že neexistují důkazy?!" ozvali se dva inspektoři peněžního Banco d´Italia v roce 1972. "Ty jsou výsledky naší kontroly. Celá Sindonova bankovní síť je pirátská!"
"Kolik chcete zaplatit na tu informaci? - Milión, deset či dvacet miliónů?!"
A zpráva skončila v koši. O něco později byli oba inspektoři nalezeni mrtví na skládce odpadu na milánské periférii.
"Je to ovšem drahé udržet všechno v tajnosti", mínil Sindona, ale když začal počítat: "3 milióny dolarů nás stojí komunisté s jejich volební kampaní, zrovna tolik musí jít na konto premiéra Andreottiho, dále něco na účet Fanfaniho a Piccoliho, dále ... - došel nakonec k závěru: "No, vlastně se to ještě vyplatí."
"Ale budeme muset hledat nové spojence", mínili ostatní.
"Můj spolužák Mario Barone, syn toho známého admirála, by nás potřeboval", navrhl Sindona. "Kvůli kartám se dostal do dluhů."
"Přiveď ho, Michele."
Zanedlouho se Mario Barone dostal do křesla obchodního ředitele správní rady Banco di Roma. Tento krok se Sindonovi vyplatil. Zakrátko Barone hlásil:
"Podle tvých požadavků jsem zařídil, aby Banco di Roma odkoupila za 100 miliónů dolarů tvoji firmu Societá Generale Immobiliare."
"Znamenité", usmál se Sindona, protože dobře věděl, že celá ta firma je pouze hromada dluhů a pohledávek.
"Michele Sindona je opravdovým zachráncem italské liry! " vyhlásil premiér Andreotti ve svém projevu v newyorském hotelu Waldorf Astoria v září 1973.
"Musíme ho vyznamenat!" reagovali na to představitelé amerického bankovnictví. A nezůstali jen při slovech.
O pár měsíců později americký velvyslanec tiskl pevně ruku Sindony, když mu v římském Grand hotelu předával titul:
"Michele Sindona je mužem roku 1973."
Avšak ani tyto okázalé projevy přízně bankovních kruhů nedokázaly upevnit Sindonovu pozici. S příchodem ropné krize utrpěla jeho chobotnice značnou ránu. Další pohroma přišla v roce 1964, kdy noviny přinesly zprávu:
"Banco Privata Italiana se hroutí."
"To je klíčová banka v mém impériu", povzdechl si Sindona.
"Nemohli jsme ji zachránit. Měla schodek 258 miliard lir - nekrytých - "
"Za chvilku se mi rozpadne i Franklin National Bank v New Yorku. Už dnes tam čmuchají revizoři."
"Je tam také nějaký schodek?"
"Cha, chá", usmál se ironicky Sindona. "Schodek?! Vždyť tam chybí na kontech na 45 miliónů dolarů!"
"Jestli to začne vycházet najevo, tak je to konec naší podpory ze strany Richarda Nixona", připomněl Sindonův zeť Piersandro.
Sindona pokyvoval hlavou:
"A přitom s Nixonovou advokátní kanceláří spolupracujeme už skoro deset let."
"Potřebujeme další spojence."
"Neboj se. Letím do Ameriky. Strýček Sam nás v tom nenechá. Ještě je zde David Kennedy z Illinois a také texaský guvernér Connaly. A to nepočítám přátele z Cosa nostra a klan Johna Gambina z Brooklynu."
Američtí strýčkové opravdu nezklamali Sindonu, protože zorganizovali Výbor na obranu Sindony. Dokonce i týdeník Time přinesl článek o tomto italském finančním démonovi, kde ho nazýval nejúspěšnějším Italem od časů Mussoliniho.
Sindona však pozapomněl, že americká justice není tak zpuchřelá a úplatná jako italská. Když se jednou do něčeho zakousla, tak nepustila.
"Odsuzujeme Michela Sindonu za peněžní machinace a podvody k pětadvaceti letům vězení a pokutě 207 tisíc dolarů." Tak zněl výrok poroty.
"Odvoláváme se", řekl Sindonův obhájce, "a současně žádáme o stanovení výše kauce na propuštění mého mandanta."
"Kauce se stanoví ve výši 3 miliónů dolarů."
Ještě téhož dne byla kauce zaplacena a Sindona byl propuštěn:
"Musíme si pospíšit! Rychle dejte do pořádku všechny účty." Pro jeho úředníky to znamenalo mravenčí maskovací práci, aby účty nemohly být snadno napaditelné, a překotné přelévání peněz z jedněch kont na jiná, a z jedněch bank do bank jiných.
Jenže když už v nějakém státě tak očividně upozorní na nějaké bankovní machinace, dodá to hned odvahy a přičinlivosti jiných. Tak se tentokrát zase v Itálii objevil pilný a svědomitý muž Giorgio Ambrosoli, milánský daňový odborník.
"Proveďte revizi účtů v Sindonových podnicích, které se dostaly do konkursního řízení!" řekl mu jeho nadřízený.
Ambrosoli dobře věděl, kolik uhodilo. Věděl, že onen důvěryhodný muž s bílou košilí a šedém, flanelovém obleku, který byl nedávno vyhlášen nejúspěšnějším mužem roku, a kterému co chvíli potřásal rukou premiér Andreotti zrovna tak jako soudruh Labriola z italské socialistické strany, není nikdo jiný, než podvodník, kterému se daří obratnými triky ožebračovat desetitisíce drobných střádalů vcelku o stamilióny dolarů.
"Je to závratné", vydechl Ambrosoli, sotva prošel několik svazků ze Sindonových podniků.
"Zdá se to, že je to tak úžasný formát?" divila se jeho žena.
"To mě ani tolik neudivuje. Spíše mně fascinuje ta démonická neomalenost a drzost, s jakou ten ničema beztrestně okrádá obyčejné lidi. Přitom si v Americe si potřásá ruku s Nixonem, u nás zase s premiérem Andreottim, a kdyby odjel do Ruska, tak ho tam vyznamenají Leninovým řádem míru za to, jak podporuje italské socialisty. A celý svět má k němu vzhlížet jako k svému dobrodinci. - A pořád se mu nikdo nemůže dostat na kobylku."
"Tobě se to ale podaří."
Čím víc se Ambrosoli prosekával Sindonovou finanční džunglí, tím démoničtější obraz před ním vyvstával. Ambrosoli se však se svými poznatky netajil. Sindona však nehodlal tolerovat další odhalování svého dvojího života. A tak jednoho červencového večera roku 1979, krátce poté, co se Ambrosoli rozloučil se dvěma přáteli, přistoupili k němu u domovních dveří dva mládenci.
"Jste Giorgio Ambrosoli?"
"Ano. A vy?"
Místo odpovědi ho ohlušily rány z revolverů, vypálené z těsné blízkosti. Pak už neslyšel nic.
S pocitem úlevy po odstranění dotěrného hmyzu si oba střelci nasedli do červené Fiatu a zmizeli v ruchu večerního velkoměsta.
Avšak horlivý Ambrosoli nebyl jediný, kdo v Itálii projevil zvýšený zájem o Sindonovy podniky. Na druhém konci země - v sicilském Palermu - začal zástupce tamního policejního ředitele, Boris Guiliani podrobně prošetřovat Sindonovy obchody s mafií. Jednoho letního rána 1979 dostal rozkaz:
"Jeďte na via Mazzarella. Je to na předměstí. Bylo tam nalezeno tělo jednoho mafiána."
"Kdo je to?"
"Guiseppe di Cristina zvaný Donna Beppe."
"Hned jsem tam."
Na místě objevil v kapse prostříleného Donna Beppe tři šeky. Guilinimu se hned rozsvítilo:
"Z těch šeků je jasné, kdo je vlastně bankéřem mafie."
Stačil si ještě své objevy zkonfrontovat s poznatky, které znal od Ambrosoliho.
"Je jasné, že jsem teď na řadě. Vím příliš mnoho."
"Podrobnou zprávu o výsledcích vyšetřování jste už přece předal."
"Ano", pokýval hlavou Guiliani, "a mají ji také na ministerstvu vnitra. Také jsem o tom poslal zprávu na Úřad pro potírání obchodu s drogami v USA. Jenže Sindona to neví."
"Dostanete veškerou dostupnou ochranu", slíbil mu policejní ředitel. - "A také vaše žena a děti se nesmí hnout bez osobních strážců."
Všechno marné. Pouhých deset dní po Ambrosoliho smrtí, krátce poté, co ráno opustil svůj byt na Via Vittoria Alfieri, vešel Guiliani do nedalekého bistra. Nestihl ani vypít presso. Pozdrav ctihodných kmotrů mu byl nešetrně přetlumočen třemi výstřely ráže 7.65. Vypálil je od vstupních dveří nějaký mladík, kterého však nikdo z obyvatel Palerma nikdy neviděl, a pochopitelně se rychle vytratil.
Mezitím se Sindona rozhodl sehrát za účasti americké mafie před celým světem rafinovanou estrádu. Sotva totiž zjistil, že ho v Itálii neochrání před vězením ani dvě vraždy, rozhodl se raději čelit justici v Americe, kde nemá na svědomí žádnou vraždu. Jednoho dne dal o sobě rozšířit zprávu:
"Michele Sindona zmizel! Ztratil se ze svého apartmá v newyorském hotelu Pierre. Sindona byl unesen!"
Po několika týdnech se znovu Sindona objevil na veřejnosti se zprávou:
"Byl jsem unesen rudými brigádami. Říkají si Proletářská spravedlnost!"
"Co vám udělali?"
"Jen toto zranění" a ukázal na střelnou ránu na noze. Hned však dodával:
"To by ale nebylo to nejhorší."
"Co se stalo?"
"Donutili mne podepsat nějaké dokumenty. Ty dokumenty mají očernit a zpochybnit bezúhonnost některých mých přátel v Itálii."
Jenže FBI nedalo příliš mnoho práce dopátrat se pravdy. Brzy odhalila, že střelnou ránu na noze mu způsobil jeho brooklynský spojenec, bývalý lékař z Palerma. Sindona se pokusil utéci z USA. Marně. Brzy se ocitl před soudem.
"Dosavadní trest Michela Sindony se zvyšuje o další dva a půl roku za fungování únosu a pokus uniknout soudu.
Zatím však nelenily ani italské úřady. Pověstný soudce Giovanni Falcone sice vzal na vědomí americké uvěznění Sindony, ale nepřestal vyšetřovat jeho evropské machinace. Přitom objevil důležité spojení Sindony s toskánským podnikatelem Liciem Gellim.
Kdo je Licio Gelli? Původně začal jako výrobce žíněnek v Arezzu. Kromě fanatického obdivu k Mussolinimu a totalitě měl sklon ke konspirační činnosti. Osvědčil ji už ve Španělsku, kde v roce 1940 působil necelý rok. Pak byl povolán do italské armády, s níž se ocitl v Albánii a brzy v Jugoslávii. Mussoliniovský fašismus pak v černé košili doprovázel až do jeho agónie v tzv. Republice Salo. Smutně proslul hlavně v Pistoji. V uniformě Národně republikánské gardy se podílel na celé řadě útoků proti hnutí odporu. Koncem války si však začal pořizovat alibi, a tak předstíral spolupráci s tímto hnutím. Podle svědectví pamětníků ji opravdu jen předstíral, protože naopak přivodil smrt řady vlastenců.
A co po válce? Po duceho pádu však Gelli příliš velkou újmu neutrpěl. Pro jistotu dal přednost několikaletému exilu v Argentině. Nebyl ovšem ani prvním ani posledním, komu se podařilo vytěžit něco ze své fašistické minulosti pro budoucnost. V roce 1966 jej povolal Giordano Gamberini do Říma.
"O co jde? K čemu potřebujete mé služby?"
"Potřebujeme obnovit naši organizaci Propaganda. V minulém století sdružovala řadu významných piemontských činitelů."
"A co dnes? Kolik má členů?"
"Zatím jen 14. Umírá na úbytě."
"A co s tím mám dělat?"
"Reorganizovat a pak rozběhnout nábor nových členů."
"Jak si představujete tu reorganizaci?"
"Oficiálně, navenek zůstane její podoba taková, jaká je. Vlastní reorganizace musí proběhnout skrytě, ale úplně od základu."
"Takže půjde o organizaci Propaganda-Due."
Gelli rozbil svůj hlavní stan v přepychovém apartmá římského hotelu Excelsior. Tam působil v úloze hlavního náboráře a současně personálního ředitele nové organizace. A dveře se netrhly. Na přijímací pohovory se s doporučením svých ručitelů hrnuli představitelé bankovního světa, vůdcové politických stran, soudci a prokurátoři, armádní generálové a policejní ředitelé. Kdejaký ctižádostivec toužil zajišťovat za vzrušujícího přispění konspirativně zavánějící P-Due prosazení svých kariéristických, ale i mocenských a finančních zájmů. Úplně přehlédli okolnost, že P-Due byla vždy protiústavní organizací, jaká nemá místo v žádné demokracii, protože byla spíše stálým zdrojem ohrožení spravedlivého soužití než jakýmkoli přínosem pro vlast.
"Gelli to rozbíhá příliš nebezpečným způsobem", tvrdil jeho tajný nadřízený Gamberini v polovině 70.let.
"Hrozí snad prozrazení vlastní činnosti organizace?"
"Chvílemi to tak vypadá", mínil Gamberini.
"Tak zrušte její oficiální fasádu."
"A bude zbývající utajená část organizace dál sama dobře pracovat?"
"Dokonale."
"Dobrá. A jestli se Gelli dostane z těch skandálů, které si nadrobil, uveďte ho vyšší stupně organizaci."
A tak se stalo, že přes oficiální zánik organizace, její neoficiální ředitel Gelli začal v roce 1975 vystupovat s titulem ctihodný mistr. Jeho skrytá činnost však neunikla bystrému zraku ostříleného soudce.
A soudce Falcone nyní prohlásil:
"Licio Gelli je důležitý Sindonův komplic. Od něho vedou nitky dál."
"Máme toho dost na jeho zatčení?" zeptal se policejní ředitel.
"Určitě máme dost důkazů", řekl soudce Falcone.
A tak se 17.března 1981 objevila policie v Gelliho vile Wanda v Arezzu. Tím se začala série překvapujících událostí, korunovaných pádem italské vlády.
První velkou senzací byl pětašedesátistránkový seznam členů organizace, nalezený v Gelliho toskánské vile. Kdo byl na tomto seznamu? Ministři, generálové, mafiáni, státní tajemníci, bankovní makléři spolu s defraudanty, neofašisté a vedle nich zase slavné hvězdy pop-music.
"K čemu je Gelli potřeboval?"
"Získával od nich původní listiny i kopie různých dokumentů z oboru jejich působnosti. Pokud se některý z členů organizace sám nedovtípil, komu předat příspěvky na organizaci, nebo snad zapochyboval o moci organizace, neváhal Gelli použít svých dokumentů a přimět jej k povolnosti."
"Tím se dost lišil od Sindony, který byl přesvědčen, že moc jsou jedině peníze," uváděl soudce Falcone. - "Gelli bystře postřehl, že zdrojem pravé moci jsou informace. Už ze své pozice personálního šéfa získával širokou síť informátorů. Od nich pak nabýval velký přehled o možných kandidátech na důležitá místa ve správních radách různých bankovních ústavů a jiných podniků, ve státní správě, v armádě, v politických stranách, u policie, v úřadech, včetně úřadu presidentského."
"Copak si toho nikdo za ta dlouhá léta nevšiml?"
"Ale ano. Dokonce přišly nějaké podněty ze samotné organizace. Koncem 70.let se proti organizaci vzepřel jeden z členů jménem Pecorelli. Chtěl si totiž na úkor své organizace poněkud přilepšit. Byl to novinář. Zaměřil se na případ jistého svědomitého daňového revizora. Ten vypátral, že skupina dovozců ropy kolem státní ropné společnosti ENI (Ente Nazionale Idrocarburi) připravila italský stát v obchodu se Saudskou Arábií o 2,5 miliardy dolarů. Tento úředník popsal plných 192 stran, když stručně shrnul všechny své poznatky tricích, jimiž byl např. benzín deklarován jako pouhá topná nafta, apod. Zprávu předal svým nadřízeným, a tam skončila. Generál italské finanční stráže Raffaele Giudice a jeho náčelník štábu Lo Prette, oba zasedající v P-Due, drželi záležitost s machinacemi s ropou pod pokličkou. Některé z dokladů se však dostaly do rukou jejich spolubratra Pecorreliho. Ten si usmyslel, že poněkud vydělá na svých spolubratřích, ale ti se nehodlali dělit. Pecorreli tedy využil ústavou zaručené svobody projevu. Sotva začal zveřejňovat příslušné dokumenty, ihned ukončila jeho život přesně mířená rána z pistole. - K úniku informací o machinacích s ropou na veřejnost však docházelo také jinými kanály. Ne všichni důstojníci italské armády a tajných služeb hodlali podporovat tuto neviditelnou moc italského podsvětí. A tak jsme zachytili první vlaštovky o růstu neviditelné moci Gelliho spolku, navazující na okázalou finanční moc Sindony."
A tak jaro roku 1981 se stalo pro některé příslušníky italské mocenské elity poněkud horkým obdobím. A stejně tak i léto. U dveří mnohých z nich zvonily policisté se zatykači v rukou. První zněl na jméno Licio Gelli. A po něm se roztrhl pytel se zatčenými. Avšak on sám, Gelli, byl včas varován. Proto uznal za vhodné a v tichosti se svým argentinským diplomatickým pasem vytratit napřed do Švýcarska, později na své uruguayské latifundie. Přesto prohlídka jeho vily přinesla užitečné poznatky. Pod tlakem veřejnosti musel ministerský předseda Arnaldo Forlani vydat souhlas k publikování seznamu příslušníků P-Due. Veřejnost byla šokována: mezi 962 jmény figurovali kromě jiných tři ministři Forlaniho vlády (totiž ministr spravedlnosti, práce a zahraničního obchodu), generální tajemník sociálně demokratické strany Pietro Longo, předseda parlamentní frakce socialistů Silvano Labriola, náčelník generálního štábu italských ozbrojených sil admirál Giovanni Torrisi, velitel kontrarozvědky SISMI generál Giuseppe Santovito, velitel civilní tajné služby SISDE generál Giulio Grassini, zástupce velitele válečného námořnictva admirál Marcello Celio, a další zvučná jména z nejvyšších italských kruhů. Celkem 193 vysokých důstojníků, mezi nimi 17 generálů pozemního vojska, 8 admirálů, 4 generálové letectva, 9 generálů sboru karabiniérů, 4 generálové finanční stráže. Členy bylo dále 43 předních poslanců z řad socialistů, republikánů, křesťanských demokratů, řada ministrů, největší bankéři v čele s Michele Sindonou, 83 představitelů průmyslových podnikatelských kruhů, a další a další. Nechyběl ani vedoucí kanceláře předsedy vlády Mario Semprini, ani princ Viktor Emanuel Savojský...
Krátce po tomto zveřejnění začaly padat hlavy. Kdo nestihl včas podat demisi jako ministr Sarti nebo předseda Nejvyšší justiční rady Ugo Zilletti, byl suspendován, anebo v nejlepším případě poslán na zdravotní dovolenou. Skandál nabyl tak obludných rozměrů, že od něho nedokázal odvrátit pozornost už ani atentát na papeže Jana Pavla II. dne 13.května 1981.
"Jmenuji vyšetřovací komisi. Musí být provedeno důsledné vyšetření celého skandálu. Jedině tak se podaří nekompromisní očista státního aparátu od piduistů!" vyhlásil nový premiér Giovanni Spadolini.
A výsledek? Žalostný. Skutečná vládní očista byla méně razantní než napovídaly veřejné projevy. Členové P-Due sice byli vyšetřováni, ale to se příliš nelišilo od posezení o číše vína. Soudruh Labriola se stal předsedou Komise pro ústavní záležitosti italského parlamentu, bývalý ministr Enrico Manca předsedou jednoho z poslaneckých výborů, a zanedlouho ředitelem Italské státní rozhlasové a televizní společnosti (RAI). V lednu 1984 přinesl časopis ASTROLABIO seznam 456 vysokých důstojníků z P-Due, kteří nadále působili v klíčových místech italské armády. Brzy nato se tři z členů P-Due stali ministry ve vládě Bettina Craxiho.
A jak se na to tvářili američtí přátelé? Strýček Sam se od P-Due velmi znechuceně odtáhl a začal tvrdit, že o žádné takové organizaci vůbec nic neví.
Proč však italskou mocenskou elitu tolik vábila právě skrytá forma sdružování a podnikání, na hony vzdálená duchu demokracie? Byla to přitažlivá vyhlídka na tajnou kontrolu státní a politické moci mocí stínovou, navázání dalších, často i mezinárodních obchodních a politických styků za přímo programového utajování a při omezení všech podniků na skrytou kabinetní politiku. Konečně tam sehrálo velkou roli také přesvědčení, že se jedná o udržení dějinné souvislosti s tradicí a to v zájmu vlasti...
Co to bylo za tradici hodnou uchování? Bezpochyby ony zbytky, které se od časů Mussoliniho totality udržely po válce. Skutečně se v tisku začaly objevovat důkazy o spojení neofašistů s členy Gelliho organizace. A není pochyb, že to býval právě Andreotti, kdo od důležitého člena této organizace Sindony přijímal četné peněžní příspěvky ve prospěch své strany. On to také byl, kdo projevoval otcovskou péči o kariéru značného počtu činitelů, z nichž se později vyklubali členové P-Due.
Smyslem veřejných rozprav o této skryté organizaci však nebylo odhalit konkrétní osobu, jako Andreotti či někdo jiný, protože ta hlavní šedá eminence zde stejně nikdy nevystupovala jakožto hlavní, nýbrž vždy jako pohotový prostředník či všestranně zaměřená spojka, která vždy překonala všechny lidské odhady a včas se uklidila někam do neprostupného pralesa jižní Ameriky. Smyslem veřejných rozprav je odhalit, jakou mravní zkázu přináší tento geniální lhář a odpůrce, obcházející světem, a přináší ji každému, kdo se mu přiblíží. Je jako hrozivě štěkající pes na řetěze, který může pokousat jen toho, kdo se mu neopatrně přiblíží. Největší potěšení mu přináší skrytá a rafinovaně se prosazující demoralizace politického a všeho veřejného života, zesurovění mezinárodních vztahů, vedoucí k válce a násilí.
Jedno z nejsilnějších chapadel chobotnice P-Due vedlo od začátku do latinsko-americké oblasti. Zprostředkovávalo velké dodávky zbraní tamním vojenským diktátorům. Jistou roli přitom sehrály Gelliho čilé styky z dob jeho jihoamerického exilu, jakož i jeho dvojí občanství - argentinské a italské, a rovněž i jeho působení v diplomatických službách Argentiny.
Tomuto spojení nahrával také italský původ řady argentinských prezidentů, včetně velitele vojenské junty Leopolda Galtieriho. Zástupci vojenské junty však pro Gelliho okruh představovali především zákazníky, kteří svými zbrojními zakázkami umožňovali organizaci P-Due zprostředkovávat miliónové obchody. Za tímto účelem měl chobotnice další chapadlo, vedoucí liberijskému diktátorovi Tolbertovi. Pod vlajkou Libérie převážely nejpochybnější rejdařské společnosti zbraně hlavně do zemí jižní Ameriky. Teprve po vojenském převratu v Libérii v dubnu 1980, kdy byl William Tolbert zastřelen ve své ložnici, ustrnuly oboustranně výhodné transakce, zprostředkovávané Gellim.
Po mírném poodhalení činnosti tajemné chobotnice v Itálii musel psanec Gelli hledat útočiště na svých uruguayských plantážích, protože v Argentině byly jeho majetky zmrazeny. Když se však začaly nachylovat i dny vojenské diktatury v Uruguayi, našel Gelli bezpečné závětří v Stroessnerově "čtvrté říši". Hostitelem zapuzeného ctihodného mistra se na jedné haciendě, vzdálené asi 70 km od Asunciónu, stal velitel prvního armádního sboru paraguayské armády generál Andres Rodrigues.
"Čím to, že člověka neuchrání od neblahého vlivu vládce
tohoto světa ani poslanecká imunita, ani bdělost finanční stráže?" ptala se pohoršená veřejnost.
Snad právě proto, že vládce tohoto světa počítá s lidskými neřestmi a nejčastěji s těmi, které bývají nejvíce skrývány: pýcha, ješitnost, atd.
To ještě leckdo dokáže pochopit, ale čím to, že člověka před něčím takovým nedokáže ochránit ani mnišský hábit ani kněžská sutana? Nic totiž nedokáže ochránit člověka před škodou od vládce světa, pokud on sám se k tomu odpůrci Božímu neopatrně přiblíží. Pravda, mnišské roucho či kněžská štola chrání člověka před nebezpečným vystavením se takovému riziku. Na druhé straně se ale mohou v beránčím rouchu vyskytnout i vlci, kteří chtějí spíše panovat, než sloužit. V touze po úřadech a hodnostech se spojují i s vládcem světa, a tím se mu vydávají napospas. K takovému neopatrnému názoru, postoji i jednání svádí člověka třeba i falešný ekumenismus, takže pak někdo tvrdí:
"Vždyť oni ti vládci tohoto světa nejsou všichni tak špatní jako ten hlavní vládce světa. Oni jsou spíše svedení, takže jsou to ti hodnější vládcové světa."
A někteří vlci v beránčím rouchu jdou ještě dál:
"Konečně, vždyť i ten ďábel je přece tvor Boží. Mějme tedy k němu trochu ohledu. Respektujme jeho osobní důstojnost. Ve jménu Krista se přece musíme pokusit přivést zpátky k Bohu tohoto vzdáleného tvora Božího."
A výsledek? Jedno z chapadel mohutné chobotnice proniklo až do milánského ústavu Banco Ambrosiano. Tento ústav založil roku 1896 msgr.Giuseppe Tovini z pověření kardinála Andrea Ferrariho. Od té doby soustřeďoval převážně vklady prostých věřících: od svých akcionářů vyžadoval osvědčení mravní způsobilosti, vystavené příslušným duchovním správcem. Od roku 1971 byl ředitelem tohoto bankovního ústavu Roberto Calvi. Za jeho působnosti nastal velký rozmach: zatímco roku 1970 spravovala Banco Ambrosiano kapitál ve výši 500 miliard lir, v roce 1981 to už bylo 14 000 miliard. Stala se tak největší soukromou bankou v Itálii. Ten rozvoj však nenastal ve skleníku, nýbrž v těsném sepětí s jinými bankami.
"Vaše banka by měla uzavřít smlouvu s jinými italskými podniky", poradil mu koncem roku 1969 Licio Gelli, zvaný "Don Licio".
"Můžeme nám nějaké doporučit?"
"Samozřejmě. Nejspolehlivější jsou podniky pana Sindony."
A tak Calvi doporučil ve své bance Sindonovy podniky a na Vánoce 1969 uzavřel smlouvu o vzájemně výhodných protislužbách mezi Banco Ambrosiano a Sindonovými podniky. O dva roky později se stal generálním ředitelem banky.
Když se tři roky později začalo Sindonův bankovní systém hroutit, Calvi mu na jeho žádosti o pomoc odpověděl:
"Lituji, ale nemohu vám pomoci."
Ještě další tři roky si Calvi hrál na mrtvého brouka, ale pak Sindona řekl:
"Dost! Musíme zveřejnit doklady o jejich peněžních machinacích."
A do rána visely na zdech domů milánské bankovní čtvrti plakáty s údaji o nezákonných peněžních operacích v Banco Ambrosiano. Červeně byla zatržena čísla Calviho tajných švýcarských kont.
"Rychle! Všichni do ulic!" rozkazoval Calvi všem bankovním zaměstnancům, řidičům a uklízečkám. "A strhávejte ty vylhané pomluvy!"
Marné snažení. Bankovní dům si pohotově vzal do práce celý zástup státem placených inspektorů. Po sedm měsíců probíhala hloubková revize účetních knih. Výsledná zprávy měla přes pět set stran.
Roberto Calvi se stal hvězdou zpravodajských relací poté, co na jaře 1981 vyměnil svou milánskou vilu za vězení v San Vittore. Pohoršená veřejnost mohla v televizi sledovat, jak se s trpitelským výrazem zodpovídá spolu s dalšími šesti obviněnými před milánskou justicí.
"Jsem posledním kolem u vozu", vypovídal Calvi plačtivým hlasem. - "Pochopte mne. Banco Ambrosiano mi nepatří. Jsem v službách někoho jiného."
"Koho?"
"To nemohu říci."
K vyšetření rozsahu škod způsobených Sindonovými transakcemi katolické církvi, zejména Ústavu pro náboženské záležitosti, prosadil kardinál Casaroli jmenování nejdříve pětičlenné a pak patnáctičlenné komise. Vyšetřování naznačilo, že Sindonovy transakce poškodily katolickou církev asi o 80 miliónů dolarů. Komise se však podrobnostech příliš nevyznala. A tak byl jednoho dne povolán do vyšetřovací komise skutečný finanční expert Hermann J.Abs. Tomu stačil jediný den k proniknutí do podrobností, a hned se ukázalo, že nemá proti sobě obyčejného odpůrce. Odpůrce začal totiž licitovat:
"Je to bývalý nacista!"
Vzápětí se vynořil pětadvacetistránkový dokument o Absově někdejší spolupráci s předáky třetí říše a o jeho podílu na na tzv. arizaci židovského majetku. Objevilo se i několik zažloutlých fotografií, na kterých byl Hermann J.Abs ve společnosti nacistických důstojníků.
Mezitím milánský soud vyslovil rozsudek:
"Roberto Calvi se odsuzuje na prokázané devizové úniky ke čtyřletému vězení a pokutě 15 miliard lir."
To už ale byl Calvi za hranicemi Itálie. Kam nedosáhlo rameno italské justice, tam sahala moc jeho něktejších spolupracovníků z P-Due. Jeho tělo bylo nalezeno v Londýně 18.června 1982.
A co Sindona? Neuplyne dlouhá doba a ze scény zmizí další z klíčových piduistů, a tím i nejvážnějších svědků, který stál při novodobém rozbujení této archaicky vyhlížející nestvůry. Po svém vydání z USA do Itálie koncem roku 1984 a po odsouzení v řadě procesů byl dne 20.března 1986 nalezen ve vězeňské cele otráven cyankálim.
"Co říkáte na smrt Michela Sindony? Nebyl jste to právě vy, kdo ho nazval zachráncem italské liry?" ptali se novináři Andreottiho. Ten zavrtěl znechuceně hlavou a řekl:
"Ale pánové, copak se nemůžeme bavit o něčem důležitějším?"
Sindonova smrt však přinesla mnohým lidem značnou úlevu. Milánská burza zaznamenala toho dne vzestup.
Důkazy o další činnosti někdejších členů tajemné chobotnice i po jejím oficiálním rozpuštění a zákazu vedly značnou část vyšetřovatelů a italské veřejnosti k přesvědčení, že daná organizace v pozměněné podobě působí dále, a že mnoho jejích členů zůstává neodhaleno. Itálie tak jen sklízí plody nedokonalé očisty státního aparátu od pozůstatků mussoliniovského fašismu, od stále trpěné korupce, defraudací, pučismu a terorismu, nerušeně bujícího pod záplavou tisíců stran vyšetřovacích komisí, protokolů a obžalovacích spisů.
Jak je vůbec možné, že tak pestrá a názorově rozmanitá směs hlavních představitelů moderního demokratického státu byla při své inteligenci a při svém vzdělání svolná podřídit se velení nějakého pokoutního obchodníka z Arezza v tak archaickém, konspiračním rámci tajného spolku jako je P-Due? Vždyť jde o pravý opak demokratické politiky, která se jistě může snadno zvrhnout do demagogie ve stylu: Dejte nám balkon, a vyhrajeme volby! Piduisté nehledali žádný balkon, protože vzývali někoho, ke komu by se veřejně a otevřeně nikdy nepřihlásili. Když se i vzdělaní lidé uchylovali do této organizace, nešli tam z úcty ke géniu průměrnosti, jakým byl třeba Sindona, nýbrž tím sledovali něco jiného. Odpůrce je přitahoval vidinou potlačujícího mechanismu tajné moci, iluzí tajné vlády mimo zákon, mimo ústavní prostředky, bez skládání účtů státu a společnosti. Rafinované přitom je, že této obludě ovšem nikdy nešlo o to, aby docela vykastrovala stávající státní zřízení, ani aby z něho učinila jakéhosi eunucha. Odpůrcovým cílem byla a stále zůstává jedno a totéž: skrytě ovládnout a manipulovat celý svět.
Otec Elias Vella je františkán z Malty. Dlouhá léta slouží jako profesor dogmatiky v kněžském semináři a jako exorcista. Při semináři, který pořádal v květnu 1993 v České republice, mu byla položena otázka:
Existuje spojení mezi okultismem, satanismem a svobodným zednářstvím.
Odpověděl:
"Je to různé. Například na Maltě není žádné spojení mezi svobodným zednářstvím a satanismem. Naproti tomu v Itálii je svobodné zednářství a satanismus téměř totéž." Po setření osvětového nátěru a stržení líbivé fasády navenek proklamované dobročinnosti a ušlechtilého rytířství se tedy ani zde neobjevuje nic jiného nežli dobyvačnost v nejhorších projevech. A nemůže tomu být jinak, protože v pozadí stojí odvěký lhář a vrah. (Jan 8,44)
12. Zamyšlení: Ustane někým přemožený démon v dorážení?
Přemožený démon v zásadě už nemůže pokoušet žádného člověka, ani ke stejnému hříchu, ani k jinému. - Někdo však tvrdí, že může pokoušet jiné, ale nikoli stejného člověka. To zní věrohodněji, pokud se totiž rozumí do nějaké doby: proto se uvádí, že když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od Krista až do dané chvíle (Lk 4,13). To má dvojí důvod. Jeden ze strany božské laskavosti; protože dle výkladu Jana Zlatoústého k Matoušovi, ďábel nepokouší lidí do tehdy, do kdy chce, nýbrž dokud Bůh dopouští; protože i když dopouští nějaké pokušení, přesto mu činí přítrž pro slabost lidské přirozenosti. Druhý důvod spočívá v ďáblově chytrosti. (STh,I,114,5) Proto praví Ambrož k Lukášovi, že ďábel se bojí dotírat, protože se obává častější porážky. - Avšak to, že se ďábel někdy vrací k tomu, koho opustil, je patrné z toho, co říká Matouš: Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel. (Mt 12).
Se sv.Michaelem a Královnou andělů proti démonům
Svatý Michaeli archanděli,
ochraňuj nás v boji!
Proti zlobě a úkladům ďáblovým
buď nám záštitou!
Ať ho Bůh ztrestá, pokorně prosíme,
a ty, kníže vojska nebeského,
svrhni satana a jiné duchy zlé
božskou mocí do propasti pekelné.
Bůh stvořil všechno ke své cti a slávě. Stvořil vše, aby mu to sloužilo. Služba Bohu však vede ke svobodě, nezotročuje jako jiné služby. Bohoslužba neponižuje, ale dává účast na Boží vznešenosti a vládě. Odmítnutí služby je současně vyloučení se ze vznešenosti, radosti i vlády. Bůh stvořil svět viditelný a svět neviditelný - svět andělů. Andělé mají milosti pohlížet na Boží tvář. Vidí, obdivují, klanějí se, velebí, jejich poznání stále roste a čím více Boha poznávají, tím více Ho velebí.
Podle označení v Písmu svatém poznáváme mnoho andělských řádů, ale žádný z nich nebyl vyznamenán tak, jako byla vyznamenána Maria, žádný z nich není Bohu tak blízko jako Maria, žádný z nich nedal Bohu sám sebe jako Maria.
Cherubové hledí na Boží tvář. Serafové se klanějí a klanění je povznáší nejblíže Bohu, mnozí vyřizují Boží vůli z Jeho pověření, chrání lidi, ale Maria dala Bohu lidské synovství.
Je s Ním spjata tělem i duší, koná Jeho vůli, plní jím uložené úkoly, klaní se a klanění jí povznáší ne před trůn, ale na trůn.
Maria je Královnou. Je Královnou všeho a všech - na prvním místě Královnou andělů, protože je dokonalejší ve ctnostech v těle, než oni v duchu.
To, čím andělé slouží Bohu, má Maria ještě hojněji, a proto je Královnou.
Nastoupila na místo anděla světla, který odmítl službu a propadl temnotě. Maria, ačkoli člověk, svými ctnostmi převyšuje anděly a je jejich Paní. Má s nimi mnoho společného, co je i ji povznáší nad ostatní tvory, stručně by se to dalo vyjádřit: ctnost v nejvyšší míře.
Ale co ji povznáší nad anděly je její božské mateřství a proto i jí andělé slouží, i ji andělé uznávají za svoji Paní a Královnu.
Andělé si berou příklad ze své Paní a stejně i my ji musíme stále napodobovat, aby se pro nás stalo nebeské království opravdovou skutečností, kdy za vše budeme Bohu v klanění děkovat nekonečným chvalozpěvem.
Královno andělů,
Ty, kterou Pán měl před počátkem díla
od věků v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů!
Když nebes úhly zakládal a číslil,
když odvažoval světů základy,
tys byla s ním a zpívala, co myslil,
hrajíc mu v loubí jeho zahrady.
Ty povždy s ním a provždy v něm, ó vlno
tvůrčího dechu, jímž se vesmír vzňal!
A vůkol tebe ryzích hlasů plno,
jež v nekonečno střou koberec chval.
Ó Královno těch svědků jásajících,
svědkyně korunní až po sám kříž!
(Zpívají v hymnech, krouží v holubicích,
tušíce zrakem, co ty srdcem zříš.)
Oroduj za nás,
v posloupných rojích vzlétlé z česna času,
(co láska sila, v zanícení žnou)
a srdce naše obnov do úžasu,
jímž oči andělů a dětí žhnou,
když v nevyčerpatelných prstokladech
si přehráváme taje stvoření,
objevitelé světů v Božích sadech,
s tvořivou vášní do hry vnořeni,
básníci pluhů, kladiv, logaritmů,
taviči snů, těch nejvzácnějších rud!
Jen nedej nám, pořadatelko rytmů,
zaměnit záři jsoucna za přelud
a hledat pyšně pravdu před zrcadly,
jež z každé vlnky nastavují nám
úlisně sladcí andělé, ti padlí,
když prameny z hor vedou k nížinám. (Václav Renč)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|