ZÁŘÍ 2015

Ročník XXI., číslo 9.                                                                                                                            září 2015

Obsah: P.Kroupa,Svaté Rozálii, TB,Jak Ježíš zachází se sexem, P.Kroupa,Vlaky, Svatý Izák Syrský, Ziskem je pokora, TB,Přes nabídku sexu chceme lásku, Ztráta smyslu pro tajemství sexu, Perfektní naplnění sexu, Sv.Silván z Athosu,ADAM PRAVÍ,BRNĚNSKÁ  AKADEMIE  DUCHOVNÍHO  ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, P.Kroupa, Bolestné Panně Marii,__________________________________________________________________

SVATÉ ROZÁLII

ANI ROZESMÁTÍ RACCI

ANI MOŘE V PŘÍBOJI

NERUŠÍ TĚ V KONTEMPLACI

 

VE TVÉM SVATÉM ZÁVOJI

V JESKYNI NAD TVÝM PALERMEM

V NÍŽ SE ŽALY ZAHOJÍ

 

V PŘÍBYTKU NOCÍ HÁJENÉM

VYTESEJ DLÁTEM VÍRY

JESKYŇKU V SRDCI KAMENNÉM

 

 

V MÉ HRUDI JEŽ SE MÝLÍ

JEŽ RADOSTI SI NEVÁŽÍ

A BEZ RADOSTI ŠÍLÍ

 

PŘIJĎ S MÍREM BOŽÍM VE TVÁŘÍCH

JAKO DNES V MÉM VIDĚNÍ

 JEŽ MOJI TOUHU PŘETVÁŘÍ

 

TVOU MODLITBOU SVLAŽENÝ

TEN SEN LETĚL PO OBLACÍCH

TEN SEN VONĚL RŮŽEMI

 

Pavel Kroupa

+++

JAK JEŽÍŠ ZACHÁZÍ SE SEXEM

Docela otevřeně, bez pokrytectví, tedy jinak než farizejové. Jenže se zdá, že se i po Kristu dostala sexualita znovu nadlouho do vlivu přezbožných farizejů. Jak to je? Opakují se dějiny a chodíme pořád dokola, anebo je každý další den nějaký pokrok? Pokud se necháváme unášet žádostivostí a upadáme, tedy se potácíme v bludném kruhu, zatímco odložením žádostivosti můžeme být Ježíšem povznášeni nad přirozenou úroveň starého člověka, a každý nový krok je pro nás pokrokem.  Tak se dá říct, že každý den stojíme na rozcestí – buď dobrovolně upadáme do průšvihu, nebo s pokorně vyprošovanou nadpřirozenou pomocí přemáháme lest rozumu a slabost vůle, jakož i žádostivost, a čistým srdcem rosteme k dokonalosti.

Předpokladem našeho poznávání čisté Pravdy a milování ryzí Láskou je čistota srdce.

Čistota však není křečovitá prudérnost, ani falešné pokrytectví.

Člověk musí odvrátit pohled svého srdce, aby se vyhnul žádostivosti, a pak se hříšně ani „nedívá“. Obvykle to nazýváme „vyhýbání se příležitosti ke hříchu“ tím, že člověk „hlídá své oči“. Taková sebekontrola je nezbytný první krok, jenže je to jen záporná čistota. Prakticky ovšem každý začíná svoji pouť ke zralé čistotě tímto záporným způsobem. Mnoho lidí naneštěstí v tomto stadiu odpoutávání od žádostivosti ustrne a myslí si, že takový život se zatajeným dechem je všechno, co mohou čekat. Jenže nemůžeme žít někde v koutě se zatnutými zuby, takže bychom vypadali jako fakír, ležící na svém lůžku plném hřebíků. 

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boží tajemství zjevené skrze tělo.

Opravdová čistota není ustrašená ani křečovitá, žádné falešné pokrytectví. Čistota je Boží sláva v lidském těle, skrze něž se projevuje mužství a ženství. 

Sv.Jan Pavel nařídil v rámci restaurování fresek v Sixtinské kapli odstranění mnoha bederních roušek, které předchozí papežové kvůli podezíravému farizejství nechali přimalovat nahým postavám od Michelangela.

Je otázka, jak je to s původností bederní roušky Ukřižovaného a vzkříšeného nového Adama. Byli snad ti, kdo ukřižovali Spasitele, tak ohleduplní a útlocitní, že zakrývali nahotu vždy nevinného Ježíše? Kdo nás to navádí zakrývat to, co je čisté a nevinné?

Uvažujme, jaký je pak rozdíl mezi pornografií a náležitým uměleckým zobrazením nahoty? Rozdíl spočívá v úmyslu umělce. Pornografické předvádění těla vyvolává námitky „ne kvůli jejich předmětu, protože lidské tělo samo o sobě má vždy nezcizitelnou důstojnost, nýbrž kvůli jakosti nebo způsobu podání“. Komunistický básník František Halas ve sb.Thyrsos má za cíl lascívně a svůdně vyvolat v někom chamtivost a podnítit žádostivost. Naproti tomu velký umělec jako Michelangelo nebo El Greco nám pomáhá vidět „plné osobní tajemství člověka“. Náležité zobrazení nahého těla nás učí „v jistém smyslu onomu významu těla, který odpovídá ,čistotě srdce' v duchu přátelství s Bohem.

Pochybovač možná namítne: „Vyloučeno! Nahé tělo bude vždycky vyvolávat nečistou touhu.“ U člověka ovládaného žádostivostí ano. Chamtivec sleduje všechno jako věci, kterých se chce zmocnit. Sprostý vidí všechno sprostě.

Nemůžeme prostě položit rovnítko mezi nahotu a nestoudnou chamtivost. Pokud se domníváme, že „žádostivý pohled“ je jediný způsob, jak se člověk dokáže dívat na lidské tělo, pak se podepisujeme pod pokrytecký „postoj podezírání“.

Když postavíme lidské srdce kvůli chamtivosti „do stálého podezírání“, tak se sami odsuzujeme k ustrašené existenci bez lásky. Odsuzujeme se k následování povrchních předpisů a zákazů bez vnitřní proměny srdce.

Smrt a vzkříšení Ježíše Krista však účinně působí. Dokáže změnit náš život, naše postoje, naše srdce - i naše tělesné touhy. Proto volá apoštol Pavel: Nezbavujte kříž jeho působivosti! (1Kor 1,17).

Jak růst v opravdové čistotě?

Stačí se postupně cvičit v sebeovládání vůle, citů a vášní. Růst v čistotě vyžaduje lidské úsilí, ale pomáhá nám také nadpřirozená pomoc Boží. Když se žádostivost v člověku „rozhoří“, tak si většina lidí myslí, že má pouze dvě možnosti: vyhovět jí nebo ji potlačit. Pokud existují jen tyto dvě možnosti, která z nich vypadá „svatěji“? Potlačení. Jenže právě proto má mnoho křesťanů potíže s 6.přikázáním.

EXISTUJE VŠAK JEŠTĚ JINÁ CESTA! Spíše než potlačovat žádostivost tím, že ji freudovsky vytěsňujeme do podvědomí, musíme ji vydat Ježíšovi a umožnit mu, aby ji zahrnul do svého ukřižování. Když tak učiníme a odložíme svou žádostivost ne tak, že bychom ji vytěsnili do podvědomí, nýbrž ji cílevědomě přibijeme na kříž, potom „Duch Páně dá novou tvářnost našim touhám“ (KKC, 2764).

Jak se ale v té chvíli roztoužení odkládá naše žádostivost a přibíjí na kříž? Tohle sami od sebe nedokážeme. Můžeme se na to připravit ctnostmi, ale pak musíme prosit o Boží pomoc. Potřebujeme prožít v Duchu svatém nové setkání s Ježíšem, a s jeho pomocí prožijeme obrácení svého srdce. Takové obrácení srdce čeká i na mnoho křesťanů, katolíků, kteří zvykově a mechanicky chodí do kostela, ale potřebují živé setkání s Ježíšem a nové obrácení.

 Jinými slovy, když přivolíme tomu, aby naše chamtivost byla „ukřižována“, tak prožijeme „vzkříšení“ původního Božího plánu pro tělesnou touhu. Nejde to naráz, nýbrž pozvolna, postupně. Jak budeme na sebe brát každý den svůj kříž a následovat Ježíše, tak budeme zakoušet tělesnou touhu jako sílu milovat k Boží podobě. Při spojení svého životního kříže s křížem JK, začíná v nás fungovat nová mechanika. Podle newtonovské mechaniky, když 2 nesou jedno břemeno, tedy se jeho tíže dělí dvěma, a každý nese jen polovinu. Když ale neseme kříž s Ježíšem Kristem, tak Ježíš nese nekonečně těžké břemeno, a my neseme břemeno o nulové tíži.

Tento proces přeměny vyžaduje nejen pevnou vůli, ale i pevnou víru. Je to pokorně vyprošovaný Duch Svatý, který proměňuje naše srdce

Můžete pronést modlitbu: Pane, děkuji ti, že jsi mi daroval tělesnou touhu. Odevzdávám ti nečistou touhu, totiž mou žádostivost, a prosím tě, abys mocí své smrti a vzkříšení v Kristu „napřímil“, co je pokřivené v mé přirozenosti kvůli průšvihu mých prarodičů, abych mohl prožívat tělesnou touhu tak, jak jsi ji zamýšlel - jako touhu milovat podle tvé podoby.

Rozhodnutí nevyhovět žádostivosti může být velmi těžké, někdy dokonce emočně a fyzicky trýznivé. Jen málo mužů a žen prožívá tu svobodu, ke které nás osvobodil Ježíš, protože když okusí tento způsob „ukřižování“, tak místo aby zůstali na cestě, která vede ke vzkříšení, „sestupují z kříže“.

Mnoho věřících má zkreslenou představu o říši pravé svobody čili o dovršeném Ježíšově království, prostě o nebi. Představují si pozemský život jako přízemí, nebe jako vyšší patro, kdežto peklo jako něco tmavého v podzemí. Takové trojrozměrné myšlení je odvozeno od smyslového poznání, sledujícího šířku, výšku a délku. Domnívají se, že nebe je záležitostí pouze lidské duše, která se po smrti člověka odděluje od těla, pohřbeného pod zemí.

Vyznání víry ale končí prohlášením: „Věřím ve vzkříšení těla a život věčný. Amen.“ Protože nás Bůh stvořil jako jednotu těla a duše, proto jejich oddělení duchové duše od těla smrtí je „nepřirozené“. Naše tělo bude ve vzkříšeném stavu nepochybně jiné, ale přesto ho budeme mít!  Vzpomeňme si, že učedníci a také ženy často Ježíše po vzkříšení nepoznávali (Lk 24,15-16)

Rozdíl bude v tom, že naše tělo bude předně perfektně zduchovnělé (1Kor 14,44), totiž dokonale utvářené omilostněnou duchovou duší, dále pak bude zbožštělé, protože „Duch svatý“, který bude pronikat naším tělem i duší, není pouze náš vlastní, stvořený duch, nýbrž božský. Do té míry, jak jsou toho stvořené bytosti schopny, budou mít– s tělem a duší - účast na věčné výměně Boží lásky. A toto „veliké tajemství“ má od samého počátku předobraz ve „výměně lásky“ mezi mužem a ženou, tj. v jejich stávání se „jedním tělem“. Podle sv.Tomáše budeme mít po vzkříšení tělo asi 32 leté jako Pán Ježíš, někomu bude přidáno, jinému ubráno.

A co v nebi? Bude v nebi běžný tělesný styk? Bude, ale jinak než v pozemských poměrech. Tělesný styk není především to, co lidé dělají. Je tím, kým jsou lidé jako muž a žena. Vstaneme z mrtvých jako muži a ženy, třebaže se v nebi nebudeme ženit ani vdávat. Ježíš upozorňuje na zcela nový rozměr lidské tělesnosti a našeho povolání k jednotě, když říká, že „při vzkříšení se lidé nebudou ani ženit, ani vdávat“ (Mt 22,30). Ježíš nás zaměřuje ke konečnému sjednocení. Spojení muže a ženy bude nahrazeno spojením nekonečně dokonalejším. Ti, kdo budou vzkříšeni ve slávě, budou zakoušet slast tak dalece převyšující slast pozemského tělesného spojení, že si to ani nedokážeme představit. Oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9).

Znamená to pro manžele a manželky, že v nebi nebudou se svými protějšky? Pokud oba odpoví na Boží pozvánku k svatební hostině „ano“, nepochybně budou spolu. Všichni, kdo na pozvání odpoví, budou žít „spolu“ ve společenství, které nad všechnu míru dovrší vše, co je v manželství a rodinném životě tady na zemi dobré, pravdivé a krásné. Vše, co bylo vykonáno a obětováno z ryzí lásky, zůstane navěky. Jenže spojení muže a ženy po stránce krásy a nádhery není vším. Je pouze „obrazem“ něčeho nekonečně dokonalejšího, totiž přátelství s Bohem.

Kdybychom ztratili toto nekonečně dokonalejší spojení ze zřetele, tak bychom začali zacházet s obrazem jako s modlou. Prostě ztratíme-li ze zřetele radosti nebe, tak máme sklon vidět tělesné spojení s jeho tělesnou rozkoší jako své konečné naplnění.

Nicméně i v modloslužebné posedlosti tělem spotřební společnosti je důležitý střípek pravdy. Za každým falešným božstvem objevíme naši pokřivenou touhu po pravém Bohu. Tělesný zmatek rozvířený kolem nás a v našem vlastním srdci je prostě zešílená lidská touha po nebi. Když napřímíme všechna ta pokřivení, tak objevíme ohromující slávu tělesnosti podle Božího plánu. „Proto ti dva budou jedno tělo.“ Kvůli čemu budou manžel s manželkou jedním tělem? Kvůli tomu, aby zjevovali, hlásali a předjímali věčné spojení Ježíše s církví (Ef 5,31-32).

Můžeme říci, že nám Bůh dal tělesnou touhu jako palivo do rakety, která nás má vynést k nebesům. Co by se stalo, kdyby motor rakety vyhasl a nasměroval nás místo k nebi, pouze na nás samotné? Výsledkem bude sebezničení či rozplynutí v nirváně. Zde objevujeme důležitost Ježíšových slov o novém stavu těla a tělesnosti při vzkříšení. Pomáhají nám upnout se ke spojení, které jediné nás dokáže uspokojit. Když necháme „sílu“ těchto slov proniknout do našeho srdce, tak se znovu nastartují naše raketové motory, aby nás vynesly k nebi. A modla se znovu stane obrazem, jakým původně má být.

Pouze když jsou naše motory, poháněné plamenem lásky, nasměrovány k nebi, získá manželství svou pravou hodnotu jako slavně ustanovené. Pokud správně prožíváme toto slavné ustanovení, tak nám dává zakusit nebe na zemi. Když však nebe nastane, tak slavná ustanovení už ztrácejí význam. Už splnily svůj účel. V nebi nebudou žádná slavná ustanovení. Budou už naplněna. Proto nás okolnost, že se při vzkříšení nebudeme ženit ani vdávat, nemusí naplňovat smutkem, nýbrž naopak radostí. Každé lidské přání, každá touha srdce po lásce a jednotě bude naplněna víc, než v nejodvážnějších snech. Ona hluboká „bolest“ samoty bude konečně navždy utišena.

Ani to nejlepší manželství však nemůže plně nasytit náš hlad po lásce a jednotě. Pořád toužíme po někom přesažném.

Mezi naší původní, dějinnou a konečnou existencí jsou důležité rozdíly. Je tu však také návaznost a propojenost. Stručně řečeno, jestliže se náš původ a dějiny točí kolem „velikého tajemství“ božské lásky a společenství, pak se naše vytoužená konečná existence v nebi bude točit kolem té samé skutečnosti, třebaže v úplně nových poměrech. Zatím to sledujeme nejasně, jako v zrcadle, ale pak uvidíme tajemství „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12).

Protože Bůh je přesažný, proto ho nemůžeme obsáhnut naším poznáním tak, jak je, ledaže nám sám odhalí své tajemství k přímému nazírání a povznese nás k jeho poznání. Toto čisté nazírání v jeho slávě je ,oblažující patření'“. Ryzí krása a velkolepost tohoto věčného patření bude každého, kdo má na tom účast, naplňovat nikdy nekončící radostí.

V pravěku neměli muž a žena strach, že je někdo jiný „uvidí“, protože se navzájem milovali a každý přijímal svůj protějšek v plné pravdě jeho nahého lidství. Toto poznání „nemůže být ničím jiným, než plnou účastí na vnitřním Božím životě. V oblažujícím patření budeme poznávat Boha tak, jak Bůh poznává sám sebe a budeme i sami sebe poznávat tak, jak nás poznává od věčnosti samotný Bůh.

Bůh s námi vždycky chtěl naplno sdílet své božství. Bůh ponížil sám sebe, když vtělil čili přijal na sebe naše lidské tělo, aby s námi sdílel naše lidství, abychom my s ním mohli sdílet jeho božství jako důvěrní přátelé Boží. Jak skvělá a  slavná výměna! Díky Bohu se naplňuje přátelský význam našeho těla, a my to ve vztazích mezi mužem a ženou prožíváme snoubenecky. Tato blahovolná přátelská výměna mezi Bohem a člověkem vyjadřuje něco z „obsahu“ oblažujícího patření.

Jak probíhá takové sdílení mezi Bohem a člověkem?

Církev „dychtí po spojení s Ježíšem, svým Ženichem, v nebeské slávě, kde „se bude jednoho den těšit ze svého miláčka, ve štěstí a vytržení, které nikdy nebude mít konce. V tomto nebeském „proniknutí a prolnutí toho, co je podstatně lidské, s /tím, co je podstatně božské, dosáhne svého vrcholu“.

Obraz přátelství neklame. Samozřejmě, že když používáme přátelskou jednotu jako obraz nebe, tak musíme mít na paměti nedostatečnost obdobného poznání. Opatrnost je na místě. Nebe není nějakým nekonečně vystupňovaným zážitkem tělesného milostného spojení. To spojení, které má nastat, přinese docela novou zkušenost, která, nebude vzdálená lásce, jakou člověk zakoušel hned po svém stvoření.

Když uvažujeme o tajemném spojení těch, kdo dospěli do tohoto cíle, totiž svatých, používám raději slovo obcování než otřepaného výrazu společenství. Společenství zní spíše jako pouhé shromáždění lidí, zatímco při obcování více vyniká osobní sdílení a vzájemná výměna lásky. Tuto sebedarující lásku budeme prožívat ve spojení s Bohem jednak jako jedinci, jednak se všemi svatými, kteří se radují z oblažujícího patření. Toto lidsky jednotlivě zakoušené i společné prožívané je u Boha možné najednou. Ti, kdo budou spojeni s Ježíšem, vytvoří ,svaté město' Boží (Zj 21,2).

Jestliže jste uspokojovali svoji zvědavost v milostném styku klamem a lží, tak nezoufejte. Bůh je bohatý milosrdenstvím. Proč byl Ježíš tak soucitný k hříšníkům těla, zvláště k ženám? Protože věděl, že za jejich klamáním je touha po něm, po pravém Snoubenci, Miláčkovi a Ženichovi.

Vzpomeňte na ženu dopadenou při cizoložství (Jan 8,2-11). Hledala lásku, důvěrnost, jednotu s druhým, jenže padělek nemůže nikdy uspokojit.

Jaké jsou to lži, kterým jste podléhali? Jaké jsou to padělky lásky, kterým jste naletěli? Za nimi za všemi je horoucí žízeň po lásce. Ježíš se s námi setkává bez odsouzení právě zde. Jednou řekl jisté tělesné hříšnici při podobném setkání: „Kdybys znala Boží dar.poprosila [bys ho], aby ti dal živou vodu“ (Jan 4, 10). Víra otevírá srdce k jeho přijetí.TB


 

+++

VLAKY

AŽ BUDU

ZNOVU MALÝ HRAVÝ KLUK

POPŘEJI

VLAKŮM VŮNĚ LETNÍCH LUK

VLAKŮM CO

JEZDÍ PŘESNĚ BEZ VÝLUK

A PŘITOM

NEDĚLAJÍ ŽÁDNÝ HLUK

TY VLAKY

Z BŘECLAVI I ODJINUD

VYPRAVÍM

DO STANICE AZYLU

PRO LÁSKU

PRO NADĚJI PRO VÍRU

PRO DĚTSKÉ

OČI ŠŤASTNÉ PŘES MÍRU

Pavel Kroupa

+++

ZISKEM JE POKORA

Svatý Izák Syrský nám radí: „Nade všecko si zamiluj mlčenlivou mysl. Tichá mysl dosáhne toho, co je podivuhodné, a duše pocítí nevýslovnou radost. Kupec shromažďuje své bohatství ze zisku, který obdrží z nákupu a prodeje, a raduje se, když jeho zisk roste. Dobrý křesťan, ať je to zbožný světský člověk nebo zbožný mnich, se raduje, když v něm roste pokora, neboť v tom je jeho zisk; kdo nemá pokory, ten je podoben kupci obchodujícímu bez zisku. Pozemští kupci získávají svoje bohatství obchodem, zboží mění na zlato, a tak shromažďují svůj poklad; duchovní kupci ať se učí, co mají dělat, od samotného Pána, aby získali věčné a nevyčerpatelné bohatství.“ „Jestli chceš být dokonalý,„ říká Spasitel bohatému mládenci, který se Ho tázal, „jdi a prodej, co ti patří, peníze rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj Mne“ (Lk18,22). Tím Spasitel jasně ukazuje, že ten, kdo touží po věčném nebeském bohatství, musí prodat a rozdat celý svůj vezdejší majetek a následovat Ho; nesvazovat se světským kupčením, aby se líbil Jemu Jedinému. Hospodin slibuje tomu, kdo Ho následuje, jako odměnu nevyslovitelnou radost ze stálého přebývání s Ním a říká: „Jestliže Mne kdo miluje, nechť Mne následuje; kde jsem Já, tam bude i Můj služebník., Tento slib, nepostižitelný v celé své plnosti slabou lidskou myslí, můžeme částečně pochopit ze slov sv. Pavla: „Co oko nikdy nespatřilo, ani ucho neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslel, připravil Bůh těm, kteří Ho milují“ (1 Kor 2,9).

+++

PŘES NABÍDKU SEXU CHCEME LÁSKU


 

Když jsem prožíval mládí uprostřed komunistické utopie, tak jsem si přirozeně denně kladl otázku:

Kde se dá najít zdravá lidská společnost?

Odpovědí se mi nadlouho stala sociologie.

Copak je sociologie tím spásonosným kamenem mudrců, který odhalí cestu z nitra jedince k okolí?

Proč ne? A i kdyby nebyla, bylo by na závadu, aby se o to snažila?

Nedej se vysmát. Cesta k lepší společnosti není daleko.

To nemusí být nic super. Stačí, když to bude zdravá, prostě otevřená.

Starou belu, vy blázni! – Vysmáli se mi sociologové ze západní spotřební demokracie: Žádná sociologie. Cherchez la Femme! Tohle hýbe světem! Sex – SEX! – SEX!! To je heslo této doby! – Ječeli falešní proroci na celé kolo a kdekdo jim dával za pravdu.

To máš už v bibli. Množte se!

Už tehdy jsem však věděl svoje a nenechával jsem si to pro sebe. Vytruboval jsem to, kde se dalo: ¨

Socialismus a komunismus jsou projevy sociální neurózy orientované k homosexualitě. Jejich heslem je přece: PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE! - a myslí to ryze materialisticky. O proletářky jim nikdy nejde.

Sex – SEX! – SEX!! – Ozývalo se ze všech stran západní spotřební  demokracie až k ohluchnutí. Zacpával jsem si uši a pevně jsem se rozhodl: Než abych rozmnožoval zástupy těch umanutých chlípníků, raději se přeplavím na druhý břeh.

A kde je ten druhý břeh?

Kdosi se ptal: „Co mám dělat, abych dosáhl opravdového štěstí?“

Štěstí je být milován nějakým člověkem, ale největší štěstí je být milován člověkem i Bohem. A to může prožívat jen ten, kdo přijímá Ježíše Krista, bohočlověka. Tak už pro nás neexistuje žádná nešťastná láska

Jsou dva způsoby, jak uskutečnit povolání lidské osoby k lásce: předně to nejpůvodnější - slavně se zaslíbit pro přátelství s Bohem a anebo to další takto se zaslíbit člověku jiného pohlaví, tedy manželství. Obojí je svým uskutečněním pravdy o člověku, že je Božím obrazem podle Boží podoby (FC,11). Jsou totiž neschopní k manželství, kteří se tak (už) narodili; a jsou neschopní k manželství, které takovými učinili lidé; a jsou neschopní k manželství, kteří se takovými učinili sami pro nebeské království. (Mt 19,12).

Jsou tedy lidé od narození neschopní kvůli vrozené vadě, dále nějak zneschopnění jinými lidmi, ať už zablokováním fyzickým nebo psychickým (třeba následkem zneužívání v dětství), a konečně ti, kdo se dobrovolně zaslibují pro přátelství s Bohem.

Slavné zaslíbení pro přátelství s Bohem je znamením vzkříšeného člověka, v němž bude odhalen naprostý a stále trvající přátelský význam oslavence ve spojení s Bohem.

Svobodné zaslíbení se pro přátelství s Bohem je znamením, že tělo, jehož koncem není smrt, směřuje k oslavení. Kdo setrvávají v zaslíbení se pro přátelství s Bohem „přeskakují“ slavné ustanovení manželství v očekávání přátelství s Bohem v nebi. Jestliže „není dobré, aby člověk byl sám“, tak slavné zaslíbení se pro přátelství s Bohem ukazuje, že konečné naplnění samoty se dá nalézt jedině ve sjednocení s Bohem.

Zaslíbení muže pro přátelství s Bohem je v  církvi povolání samo o sobě, nezávislé na kněžství. Katolická a pravoslavná církev má nejen kněze slavně zaslíbené pro přátelství s Bohem, ale také bratry laiky zaslíbené pro přátelství s Bohem. Pokud u sebe muž rozeznal povolání k zaslíbení pro přátelství s Bohem, potom může v rámci tohoto zaslíbeného života rozpoznávat také povolání ke kněžství. Zaslíbení pro přátelství s Bohem nezpůsobuje žádnou tělesnou poruchu, kdežto upadnutí z řádu do průšvihu ji způsobí. Vstup do manželství nevyléčí tělesnou poruchu, zato Ježíš Kristus ji vyléčí.

Světákům spoutaným žádostivostí se celoživotní zaslíbení pro přátelství s Bohem zdá nesmyslné. Dát volný průchod žádostem, nebo žádosti potlačovat nejsou jediné dvě možnosti. Existuje ještě jiná cesta, kterou svět nezná. Rozdíl mezi manželstvím a zaslíbením se pro přátelství s Bohem nesmíme chápat jako rozdíl mezi ,dovolenou' příležitostí k vybití tělesné žádostivosti na jedné straně a mezi jejím potlačováním na straně druhé. Ježíš zve každého - bez ohledu na jeho povolání - k osvobození od nadvlády žádostivosti. Pouze z tohoto hlediska mají obě tato povolání smysl, jak zaslíbení pro přátelství s Bohem, tak zaslíbení pro manželství. Obě povolání vyplývají z té samé zkušenosti osvobození a zušlechtění tělesné touhy.

Sv.Pavel píše: „Nemohou-li někteří lid] žít zdrženlivě, ať vstoupí do manželství. Neboť je lépe, aby žili v manželství, než aby je žár přemohl“ (1 Kor 7.9).

Apoštol vystupuje proti úchylnému názoru, že manželství a tělesné spojení jsou špatné. Manželství je „zvláštní dar od Boha“ Proto chválí ty, kdo vstupují do manželství, protože „dělají dobře“ (viz v. 38).

Je zaslíbení pro přátelství s Bohem v panenství „lepší“ než zaslíbení pro přátelství s člověkem jiného pohlaví v manželství?

Proč tedy sv. Pavel říká, že „kdo se neožení, udělá lépe“.  Mnoho lidí z toho chybně vyvozovalo, že je-li zaslíbení pro přátelství s Bohem „tak dobré“, musí být manželství horší.

,Nadřazenost' zaslíbení pro přátelství s Bohem nad manželstvím v církvi neznamená znehodnocení manželství ani zmenšení jeho hodnoty.

Zaslíbení pro přátelství s Bohem je lepší v tom smyslu, že to nebeské přátelství, kterému se lidé žijící v zaslíbení pro přátelství s Bohem zaslibují víc přímo, je nadřazené manželství pozemskému. Zaslíbení pro přátelství s Bohem dává těm, kdo ho naplno prožívají, hlouběji zakusit „zálohu“ budoucího obcování s Bohem a se všemi svatými.

Pokud je tvým darem manželství nebo zaslíbení se pro přátelství s Bohem, raduj se! Oběma cestami můžeš dosáhnout svatosti, jak svědčí třeba příklad svaté Zdislavy.

Manželství a zaslíbení pro přátelství s Bohem  se vzájemně doplňují, třebaže se liší. Přesto tyto rozdíly nestojí proti sobě. Manželství objasňuje přátelskou povahu povolání k zaslíbení pro přátelství s Bohem a povolání k zaslíbení pro přátelství s Bohem zase odhaluje velkou hodnotu manželského svazku.

Jak se to navzájem objasňuje a doplňuje? Věrnost a „úplné sebedarování“ prožívané manželem a manželkou se stává modelem věrnosti a sebedarování vyžadované od těch, kteří si volí zaslíbení pro přátelství s Bohem. Obě povolání svým vlastním způsobem vyjadřují manželskou či přátelskou lásku prostřednictvím „úplného daru sebe sama“. Naopak zaslíbení pro přátelství s Bohem má „zvláštní výmluvnost pro ty, kdo žijí manželským životem. Zaslíbení pro přátelství s Bohem jako přímé předjímání toho manželství, které přijde, ukazuje manželům, čeho je jejich svazek svátostí. Zaslíbení pro přátelství s Bohem tedy pomáhá manželským párům pochopit, že jejich láska je také zaměřena k „přátelství“. Zaslíbení pro přátelství s Bohem má být plodným prožíváním osvobozené a povznesené tělesné touhy, chápané jako ochotu stát se „upřímným darem“ pro druhé.

Manželství a zaslíbení pro přátelství s Bohem spolu souvisí víc, než si většina lidí myslí. Obě povolání dávají „plnou odpověď“ na otázku po smyslu těla. Tím smyslem je „sebedarování“ k Boží podobě. Kdekoli se znevažuje tělesnost, nevyhnutelně se znevažuje jak manželství, tak povolání k zaslíbení pro přátelství s Bohem.

Sexuální revoluce 20. století ukázala v praxi tohle znevažování těla. Po ní následovala sexuální kontrarevoluce a anarchie ve vlně homosexualismu. A proti tomu se zoufale vzpíná terorismus sebevrahů, sledujících zničení všech představitelů západní civilizace smrti, prostě strašná kombinace sadomasochistů. A někdo zase chce vést křižáckou válku proti teroristům za záchranu křesťanů. Zdánlivě tak vznešené! Hlavně aby se v nějaké civilizaci smrti pohnul obchod se zbraněmi a vyrobené se likvidovaly. Všechno se děje za výsměšného chechtotu ďábla: mysleli jste si, že jsem už poražen, a zatím mám tolik spiklenců.

Když naplno přijmeš fakt, že se Bůh rozhodl vtělit a přebývat v tobě - člověče, a pro toto své prožívání přítomnosti Boha v sobě podnikneš všechno a obětuješ vše, aby starý člověk v tobě zemřel, abys mohl žít jako nový Kristus, tak se můžeš stále jen usmívat na celý svět, i kdyby těsně vedle tebe vybuchl Temelín nebo Dukovany. S klidem můžeš sledovat i to, že Kristem poražený ďábel provokuje. Je to pes, připoutaný na řetězu, který štěká, ale pokouše jen toho, kdo se mu neopatrně přiblíží. Už dávno však žijeme v atomové době, takže ten provokující štěkot může být řetězem nukleárních výbuchů, umělé zemětřesení či nákaza ebolou nebo jinak infikovanými parazity, atd atd. Všechno je to však jenom velká příležitost, že tě to - když patříš naplno Bohu - přistrčí k Božímu království.

Nikdo přitom nemůže odmítat přátelský či snubní význam svého těla, aniž by tím uškodil skutečnosti, že je jako muž a žena stvořen k Boží podobě. Člověk je Božím obrazem k Boží podobě právě tím, že se někomu oddává a zaslibuje. Odhaluje skutečnost, že je stvořen k tomu, aby se stal darem „pro“ někoho – pro Boha, anebo pro člověka.

Naše lidská přirozenost, včetně těla, nás vybízí, abychom vydali sami sebe v životodárné lásce.

Jak se toto zaslíbení pro přátelství s Bohem naplňuje v manželství Josefa a Marie?

Marie a Josef byli pozváni přijmout současně jak povolání k zaslíbení se přátelství s Bohem, tak povolání k manželství. Plodem jejich úplného čistého sebedarování bylo totiž Slovo učiněné tělem – Bůh přijal lidské tělo. Jako manželskému páru jim bylo dáno povolání zakoušet své tělo podle jeho konečného smyslu - podle úplného sebedarování Bohu. Tím, že na zemi přijali tento „božský rozměr“ těla, umožnili Bohu vstoupit zemí. Nezapomeňme, že původně mělo být tělesné spojení předobrazem spojení Boha a člověka, Ježíše a církve. Když Maria, nová Eva, zastupující celé lidstvo, dává své „ano“ Božímu manželskému záměru, tak tím překonává Evino „ne“.

Tak se Maria jako nová Eva stává vzorem pro každého, abychom dovedli příznivě odpovídat na Boží výzvu. TB


 

+++

ZTRÁTA SMYSLU PRO TAJEMSTVÍ SEXU


 

V dnešních časech se mnoha lidem vytratil smysl pro tajemství, a tato absence smyslu pro tajemství zasáhla také pro zástupy tolik aktuální sex. Jako je ve světě uvolněných hodnot zuboženo lidské zaslíbení se Bohu celým srdcem, právě tak je krutě otřásána vznešenost a důstojnost manželství. Apoštol Pavel označuje manželství za tajemství, a to nadpřirozené tajemství, protože je tajemstvím právě v Kristu a v Církvi.

Pokud má společnost ozdravět, tak potřebujeme navrácení tohoto tajemství do středu jeho vznešenosti. Všechny ostatní lidské řeči a pokusy o nápravu společnosti vyzní naprázdno, jestliže se nepodaří ukázat lidem nadpřirozenou stránku manželství Božích dětí.

Středem a těžištěm významu manželství, jeho vznešenosti je právě ona ústřední myšlenka našeho povolání k Božímu dětství. Jen v tomto světle mluvíme o novém významu manželství Božích dětí. Jedině takto chápeme také ono tajemství manželství v Ježíši Kristu a v Církvi.

V manželství Božích dětí je možno sledovat trojí dobro - dobro víry, dobro sexuální přitažlivosti a dobro svátosti. Všechny tři pohledy se přitom sbíhají v tajemném povolání všech k Božímu dětství. O co vlastně jde?

Dobro víry se týká věrnosti oné jednotě, kterou se muž a žena sobě vzájemně oddali. Dobro sexuální přitažlivosti představuje posvátnou skutečnost, že se muž a žena sešli, aby byli základní buňkou pro nový život a tak pro rozšíření tajemného Kristova Těla. Konečně je tu dobro svátosti, ona posvátná milost, aby manžel s manželkou mohli všechny problémy manželství unést s Ježíšem, tedy osvíceně a plni víry, aby totiž mohli nadpřirozeně chápat a uskutečňovat tajemný smysl sexu a posvátný smysl manželství.

Manželství Božích dětí je víc než hospodářská smlouva o spolubydlení, víc než soužití do všech fyzických důsledků ze spojení muže a ženy. Je smutné, že to většina lidí to obyčejně chápe jenom takto. Pro většinu lidí není žádný rozdíl mezi manželskou smlouvou a mezi manželstvím jako svátostí. To požehnání Církve je tu taky k něčemu dobré. Proto je rozdíl nesmírný, ale také nesmírně vznešený.

Připomeňme si, co sledoval Ježíš svým poselstvím, co zamýšlel a co tu zanechal. Chtěl vybudovat Boží království, hájemství jednoty nás všech povolaných za Boží děti v jednotě této rodiny. Nic nezdůrazňoval a nic nechtěl tolik, jako lásku, lásku, jednotící všechny se všemi a ke všem. A v této lásce, to je v této výzvě k jednotící lásce se scházejí muž se ženou, aby aspoň tito dva, ze kterých má vzejít další osoba pro lidstvo a pro Boží království, aby tedy především ti dva tvořili perfektní jednotu. Toto tajemství je veliké právě v Ježíši Kristu a v Církvi. Muž a žena se mají milovat tak, jako Ježíš miluje nás, svou Církev. Tedy to je ono dobro víry.

Muž a žena se scházejí, aby především oni uskutečnili onu vznešenou, naprostou jednotu, kterou chce mít Ježíš mezi všemi a kterou se budou snažit uskutečňovat především oni dva a pak ti, kteří z nich vzejdou. Proto si to mají muž a žena, snoubenec a snoubenka uvědomit, ale také to nechat promítnout do tajemství sexu. Snažit se o perfektní jednotu duší, ale i těl, myslí, přání, tužeb, prostě celé bytosti. Z toho ovšem plyne tento důsledek: Ať se zkoumají ti, kteří chtějí vstoupit do svátosti manželství, zda se budou moci právě oni dva účinně snažit o tuto perfektní jednotu. Zda se tu nesetkávají takové povahy, které by se jen dráždily a odpuzovaly, povahy, které by nechtěly tak splynout a tak spolupůsobit k jednotě, aby se tato jednota mohla uskutečnit. Ti, kdo přes tuto vážnou překážku vstupují do manželství, neuskuteční jeho smysl a poslání. Výsledkem je krize jejich manželství. Jejich manželství nebude uskutečněním tajemství v Kristu, hlavě veškeré jednoty, nýbrž časovaná bomba průšvihu! Projeví se to spoustou následných průšvihů – antikoncepce, potrat, nechtěné a nemilované děti, rozvody. atd.

Proto je manželství ideálně možné jen mezi věřícími, hluboce věřícím manželem a věřící manželkou. Člověku hořkostí puká srdce, když vidí, jak jsou dobří muži a ženy obecné církve v tomto ohledu lehkomyslní a zaslepení, jak si podávají ruce ti, kteří se nesešli v základně, totiž v Kristu. Protože je manželství Božích dětí tajemstvím v Kristu, proto se musejí muž se ženou sejít nejprve v Kristu, v jeho jedné víře, v hluboké víře. Jen tato jedna víra a jedna touha žít z víry společně jedním životem může dát onu tajemnou jednotu. Ta vychází právě z živého uvědomění, že dvě Boží děti vstupují v jednotu, aby mohly žít klidněji, jistěji, bohatěji jako Boží děti.

Jen z této uvědomělé a žité jednoty, stále uskutečňované, může vyrůst další ovoce svátosti manželství, totiž rozmnožení Božího království, Božího dětství. Účelem manželství Božích dětí není pouze naplnit zemi, nýbrž zaplnit nebe, rozmnožit Boží království. Tím je manželství velikým tajemstvím v Ježíši Kristu a v Církvi. Muž a žena mají být jedno, aby to, co vzejde z jejich svatého spojení, bylo svatě a pevně zasazeno do jednoty, do nejsvětější a nejtajemnější jednoty, totiž do jednoty Božích dětí.

Pouze hluboké prožívání oné svaté jednoty muže a ženy přijme i dítě do výchovy k této jednotě a k tomuto Božímu dětství.

Manželství Božích dětí je něco docela jiného, než manželství pouhé smlouvy. Manželství Božích dětí nemá za úkol jen zabydlit, zaplnit zemi, rozmnožit lidstvo nebo národ, víc než dodat občany státu. Jeho posláním je rozmnožit Boží království. Proto je to velikým tajemstvím v Církvi. Ovšem zase tu Církev nesmíme chápat jako kněžskou společnost, jako společnost jen nějakého vyznání, nýbrž jakožto společnost povolaných za Boží děti, jakožto království Boží. Neboť jen tím je Církev Ježíšova. Tak to všechno perfektně souvisí.

Otec s matkou dávají novému dítěti fyzický život, ale neponechávají si je, nýbrž hned své dítě přinášejí Církvi, přinášejí je Kristu a dávají je křtem přivtělit k Církvi a ke Kristu. Dávají svému dítěti to, proč bylo jimi, otcem a matkou, zrozeno: Boží dětství. A teď už není jejich úkol jen se starat, aby toto lidské dítě vyrostlo, dorostlo lidsky, nýbrž aby rostlo a dorostlo jako Boží dítě, aby bylo především poučeno, ale také co nejbohatěji, celou svou bytostí uvedeno do důstojnosti svého Božího dětství, a pak aby bylo vedeno ke všem zdrojům, kterými se toto Boží dětství rozmnožuje, udržuje nebo obnovuje, posléze aby bylo dítě vychováváno nejenom v dítě lidské společnosti, národní pospolitosti, v občana státu či evropské unie, nýbrž jako Boží dítě, aby celé Ježíšovo učení o Božím dětství, o účasti Božího Syna na Božím životě bylo uváděno ve skutečnost. Církev říká jako faraónova dcera Mojžíšově sestře: „Vezmi je a vychovej mi ho...“

Proto nikdy nesmí ustat náboženské sebevzdělávání otce a matky, aby sami věděli, co od nich Bůh žádá, a pak aby dovedli své dítě vzdělat v celém jeho bohatství, kultivovat je ve všem tom, co mu bylo svěřeno Božím dětstvím.

Tak plodí křesťanské matky a otcové každým okamžikem stále a stále své dítě nebesům, pro Boží království.

Tak je manželství Božích dětí zakotveno v Církvi a v Kristu jako ve svém středu. Muž se ženou se sešli, spojili se, aby z nich vyrostlo pokračování Božího království. Proto se jejich výchova ubírá stále tímto směrem. Stále vychovávají své dítě ve svatém vědomí jednoty tajemného těla, ve svaté jednotě všech Božích dětí v této Církvi. Proto otec s matkou vychovávají své dítě jako dobrého a věrného člena Církve, jako člena svaté rodiny: Přijali jsme tě, dítě, pro Boží království. Proto tě, milé dítě, tomuto Božímu království stále odevzdáváme, stále dokonaleji a úplněji. Tak musí znát křesťanský otec i matka vznešenost a velikost Církve a pak pochopí také význam a hodnotu svého poslání učit nové dítě této nesmírné vznešenosti a kráse Církve jako tajemného Těla a své povinnosti vůči ní. Láska k Církvi a touha po spolupráci na jejím díle musí vyjít z našich nových, takto chápaných křesťanských rodin. Jinak je nebezpečí, že mnoho práce různých dobrovolníků bude dlouho tápavá, nejistá a nepřesná.

Otec a matka vědí, že mají vznešenou úlohu vychovat ze svého dítěte, z dítěte lidského Boží dítě.

Vědí však také, jak je těžký tento úkol, jakými překážkami a průšvihy je ohrožen. Vědí také, jak je těžký už první úkol věrnosti v jednotící lásce.

Proto získává manželství třetí dar, totiž dobro svátosti. Nabývá tu milost, kterou naznačuje ono vnější odevzdání se manžela a manželky duší i tělem na věčné časy. Toto vnější odevzdání naznačuje onu vnitřní jednotu, kterou naznačují a o kterou se budou snažit. Mezi nimi navzájem a mezi dětmi má být ona jejich jednota, která je mezi Ježíšem a jeho Církví, ona jednota, která vedla Ježíšovu lásku až k oběti vlastního života.

Svátost znamená zvláštní vyšší nadání. Viditelné znamení neviditelné milosti, milosti, spojující oba v jednotě Kristovy lásky. Z oné přirozené jednoty sexuální, kterou se spojuje každé přirozené a už tak vznešené manželství, činí Ježíš svou milostí spojení jednoty lásky nadpřirozené.

Muž a žena se tělesně spojují, aby si mohli být navzájem pomocí v tělesném i duchovním životě, v duchovním vzrůstu, aby oba spolu a společně vzrůstali k oné jednotě, která je mezi Kristem a všemi, kteří jsou mu věrni.

Křesťanští manželé a manželky a jejich děti se mají stále zdokonalovat ve vzájemné svaté jednotě. Jednota smýšlení, jednota snažení. To je ona pravá láska, vzájemná láska k tomu, co je nejvzácnějšího u těchto dvou, kteří se spojili. Jestliže oběma záleží na zdraví, oboustranném sexuálním uspokojení, úspěchu a podobném manžela i manželky, tím více musí oběma navzájem ležet na srdci to nejvzácnější, duše, a v té duši opět ono Boží dětství. Proto má manželství Božích dětí úkol na celý život. Tento úkol není nikdy dokonán a vždycky vyžaduje modlitbu, napomenutí a výchovu, a tak vést příkladem a slovem druhého k tomu, aby se jeho Boží dětství co nejbohatěji rozvinulo.

Jestliže se pravá láska naplňuje teprve během pokračování manželství, až si manžel s manželkou odevzdají všechno, jak svá těla, tak své duše, svou minulost, nitro, pak láska Božích dětí, nadpřirozená láska manželská se dostavuje teprve tehdy, až se ti dva pochopí v tom nejvzácnějším, ve zduchovnělém sexu a až se v tom také zvládnou ve svém nadpřirozeném, duchovním životě.

Právě proto, že je to tak obtížné, dává k tomu Církev z Ježíšových zásluh nesmírné milosti, aby ti dva se mohli nést celým životem se všemi svými těžkostmi v tomto Božím dětství.

Když Boží děti v manželství zapomenou na tento svůj vrcholný ideál, tak se těžko navzájem snášejí, a výsledkem je rozvrat.

Boží děti v manželství jsou v tomto ohledu pak vlastně neomluvitelné, neboť se jim dostalo tolik světla a milostí, že mohli touto milostí všechno unést, všechno přetavit a změnit.

Neméně těžký je pak úkol vychovat ze svěřených dětí Boží děti. Vychovat z dětí s porušenou lidskou přirozeností Boží děti je úkol nad lidské síly. Ale vždyť tu také nikdo nemá pracovat jen lidskými silami. Jako je nadpřirozená skutečnost, že otci a matce bylo svěřeno dítě, tak jim oběma také byly svěřeny nadpřirozené pomocné milosti ve svátosti manželství, aby mohli své dítě vychovat jako Boží dítě. Tak se musí stále a stále dívat na svěřené dítě. Boží dítě je víc než pouhý člověk, víc než hezká loutka, než mazlíček, než příjemné nebo protivné dítě. To musí stále jasně vynikat před otcem a matkou. Ti, kdo toto nepochopí, nejsou doopravdy Božími dětmi v manželství. Nepochopili vznešenost a nadpřirozené poslání manželství Božích dětí. Jen tato myšlenka poskytuje správný náhled s celou vážností, až hrůznou vážností na vychovatelství, na křesťanské otcovství a mateřství.

Otec a matka ovšem vědí, kde je jejich další síla. Proto je jim samozřejmé, že budou co nejčastěji i se svými dětmi později přistupovat ke stolu Páně. To je chléb Božího dětství. On jim pomůže ve výchově k tomuto dětství.

Až budeme mít více snoubenců a snoubenek takto chápajících sexualitu i manželství Božích dětí, které budou s tímto duchem vstupovat do manželství a v tomto duchu žít, teprve pak můžeme očekávat pronikavější změnu ve stavu království Božího na zemi. Proto se připravujte v tomto svatém poznání a odhodlání takto žít vy všichni, kdo v sobě cítíte povolání k manželství. Také ono si žádá solidní přípravu. TB


 

+++

PERFEKTNÍ NAPLNĚNÍ SEXU

 


 

Co musím udělat, abych dosáhl dokonalého uspokojení a pravého štěstí?

Musíš milovat tak, jak miluje Bůh, v „upřímném sebedarování“. Jeden způsob, jak to provést, je zaslíbení se pro přátelství s Bohem (panenství). Druhý způsob je zaslíbení se pro přátelství s člověkem - manželství.  Pokud manželství stojí na čemkoli jiném, než na tomto původním plánu, tak se rozpadne.

Jak mohou manžel s manželkou naplnit původní Boží plán?

Opravdová manželská láska je povznesena k účasti na božské lásce (GS48), totiž na přátelství s Bohem.

 „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Ježíš Kristus hlavou církve. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.

Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Ježíš Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Ježíš Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,21-32).

Láska působí, že také manžel je podřízen své ženě“. „Být podřízen“ znamená „zcela se vydat. Vzájemné podřízení znamená „vzájemné sebedarování“, že manžel i manželka chápou a prožívají snubní význam svých těl, která je vedou ke vzájemnému a upřímnému sebedarování.

Zdrojem a vzorem tohoto sebedarování zůstává Ježíš, který „vydal své tělo“ pro svou Nevěstu, Církev. Manžel a manželka se vzdávají každý sám sebe pro druhého „z úcty k Ježíši Kristu“. „Úcta k Ježíši“ pramení z osobně prožité zkušenosti tělesné přitažlivosti a touhy.

Perfektní muž či perfektní žena prožívá tajemství Ježíše Krista zjevené skrze své tělo. Chápe, že ono volání po jednotě vepsané do lidské tělesnosti je „velké tajemství“, které svědčí o jednotě Ježíše s církví.

Jaký je perfektní manžel? Pokud manžel opravdu miluje svou ženu, tak dbá na to, aby manželský styk sloužil k dosažení vrcholného štěstí na obou stranách, tedy aby se rozložení slasti naplnilo u obou. Manžel to sleduje z důvodu své obětavé lásky, ale také s ohledem na nejlepší vlastnosti počaté třetí osoby. Tak se v manželství skvěle zobrazuje tajemství Nejsvětější Trojice – dvě osoby tvoří jednotu a navzájem se milují a jejich vzájemná láska plodí osobu třetí. Projev mužné něžnosti nabývá v manželském soužití hodnoty úkonu ctnosti.

Je to průšvih, že málokterý muž projevuje v lásce něžnost. Mnohá žena často strádá kvůli žádostivosti a dravosti manžela. Kéž by to ženy jednou odpustily mužům!

Současně je však průšvih také to, že se většina moderních žen zásadně odmítá podrobovat, ba vede odboj proti jakémukoli podrobení se manželovi, a to často vede až k rozbití manželství. Kéž by to muži jednou odpustili ženám!

Pokud si muž a žena navzájem z celého srdce neodpustí, nejenže nedosáhnou pokoje, ale nedosáhnou ani perfektního uspokojení v rovině sexu. Co se s tím kritickým stavem dá dělat?

Vědomí, že Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, aby nám dal sílu žít podle původního Božího plánu lásky, hluboce naplňuje celé učení sv.Pavla o manželství. Apoštol představuje vykoupení pomocí obdoby manželské lásky a tělesného spojení.

Podle této obdoby je nevěsta obrazem církve a ženich obrazem Ježíše. Tato obdoba zjevně pokulhává, protože žádná nevěsta není dokonalým obrazem církve, ani žádný ženich není dokonalým obrazem Ježíše Krista.  Přesto tato obdoba svědčí nejen o Ježíšově „snubní“ lásce k nám, ale také o podstatě a významu manželství.

Apoštol Pavel mluví řečí své doby, ale dává jí zbrusu nový, vykupitelský význam. Jestliže chápeme povahu obdoby, které užívá, tak nám dává smysl, když říká: „Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán“ (v. 22).

Jaké je poslání manžela? - „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Ježíš Kristus miloval církev.“ Jak Ježíš Kristus miloval Církev? „Vydal sám sebe za ni“ (v. 25) - až k smrti!

Pavel povzbuzuje manžela i manželku k vzájemné službě nebo přesněji k vzájemnému „podřízení se“, oddání se. Nejde zdaleka jen o vztahy manžel-manželka, manželka-manžel, nýbrž o vztahy manžel-Ježíš-manželka-církev-manžel.

Když Pavel tvrdí, že „muž je hlavou ženy jako Ježíš je hlavou církve,“ tak to znamená, že muž má být první ve službě (Lk 22,25-26).. Když jsou manžel s manželkou obrazem Ježíše a církve, tak „je manžel především ten, který miluje a manželka je ta, která je milována

Jinými slovy: v  manželství Božích dětí se uplatňují jiné vztahy, než pouze manžel-manželka, manželka-manžel. Nyní jsou to vztahy manžel-Ježíš-manželka, manželka- církev čili Tělo Ježíšovo- manžel.

Podřízenost' manželky manželovi, chápaná v souvislosti Pavlova pojetí znamená ,zakoušení lásky'.

Tohle že je snad pro ženu ponižující?

Manžel a manželka, kteří se rozhodnou pro - správně chápané - Pavlovo pojetí manželství, zjistí, že zakoušejí lásku jednoho k druhému jako něco znamenitě oblažujícího a vykupujícího. Manželská láska má podíl nejenom na tajemství stvoření právě spolu-tvořením (předáváním života), nýbrž má také účast na vykoupení. Už zde na zemi v nás začíná milost Kristovy přátelské lásky obnovovat něco z té perfektnosti, jakou prožívali Adam a Eva před jejich propadnutím. „Ježíš Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby byla svatá“. V každém našem průšvihu a zápase se musíme stále otvírat jako nevěsta, abychom přijali dar Ježíšovy lásky, a musíme jí dovolit, aby nás utvářela a přetvářela. Musíme Ježíšovi dovolit, aby „ukřižoval“ všechny naše neuspořádané vztahy a neovládané vášně. Celý náš život Božích dětí nese znamení lásky Ježíše a církve.

Základem celého tajemství naší spásy v Ježíši Kristu je především přátelství. Toto přátelství člověka s Bohem se uplatňovalo už tehdy, když Bůh stvořil člověka jako Adama, představujícího celé lidstvo.

Přátelská láska představuje lásku jako „úplné sebedarování“. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Jednou ze dvou možností takové lásky je panenské zaslíbení a obětování se přátelství s Bohem, kdežto druhou možností je manželství.

Sám Pán Ježíš nám říká, že nás už nenazývá svými služebníky, nýbrž přáteli, nikoli snoubenci či manžely. Duch svatý nás uvede do celé pravdy, takže se pod vlivem Ducha sv. staneme přáteli Božími. Přátelství je širší a nosnější než snoubenectví či manželství, třebaže ne každé přátelství může být plodné tak jako je plodné snoubenectví manžela a manželky. Přátelství je obecnější než snoubenectví. Snoubenectví se omezuje na vztah ženy a muže, zatímco přátelská láska vytváří základ i pro zasnoubení muže s ženou, a může být základem vztahů mezi lidmi.

Napřed stvořil Bůh člověka jako Adama, aby žil v přátelství s Bohem. Teprve později dal Bůh Adamovi Evu na pomoc. Sledujme Genezi:

18 Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.

18 I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“

Mezi lidmi přetrvává závažné výchozí neporozumění. Mnoho lidí je v pokušení vykládat toto místo Geneze tak, že Bůh stvořil člověka Adama nedokonalého, takže mu nebylo dobře samotnému s Bohem a Bůh vyřešil tento nedostatek tak, že přidal člověku Adamovi člověka Evu. Z malých výchozích omylů vznikají strašné úchylky. Zatímco naši prarodiče strašně pochybili u stromu poznání, mnozí z nás chybují už v otázce stvoření člověka, když podcenili Stvořitele. Raději se učme správně číst Písmo svaté. Vždyť Bůh stvořil všechno dobře. Člověk Adam byl od počátku stvořen dobře, jako dokonalý, a bylo mu dobře v samotě s Bohem. Teprve poté, co Bůh řekl: není dobré člověku býti samotnému, tak to člověk Adam svobodně přijal za své, a ztotožnil se s tím, zejména když mu Bůh kvůli učinění člověka Evy odejmul jedno žebro.

Také tajemství naší spásy se děje v samotě nového Adama, v samotném Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. A nakonec – v nebi se lidé nebudou ženit ani vdávat.

Milost prvotní nevinnosti byla udělena kvůli Tomu, který byl od věčnosti „milovaný“ jako Syn, ačkoliv - podle dimenzí času a dějin - předcházela  jeho Vtělení.

Láska, kterou se naši prarodiče Adam a Eva poznávali ve svých tělech, v jistém smyslu závisela na lásce, kterou vylévá Ježíš na svou Nevěstu, církev, tedy na celé shromáždění svých věrných.

Stojíme tváří v tvář velkému tajemství.

Tělo je „svátost“ v tom smyslu, že činí neviditelné viditelným.

Jaký je přitom smysl lidského života?

Jsme povoláni k tomu, abychom milovali tak, jak miluje Ježíš. Je to nové přikázání, které nám dal: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Jak nás Ježíš miluje? Napřed nám při Poslední večeři umývá nohy a pak se za nás obětuje. „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).

Pozorně sledujte, jak zní řeč těla.

V Ježíšově lásce se dají rozlišit čtyři zvláštní vlastnosti:

Předně dává Ježíš své tělo svobodně („Nikdo mi [život] nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe,“ Jan 10,18).

Dále dává Ježíš své tělo úplně - bez výhrad, podmínek nebo sobecké vypočítavosti („Projevil jim lásku až do krajnosti,“ (Jan 13,1).

Za třetí dává Ježíš své tělo věrně („Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa,“ (Mt 28,20).

A konečně dává Ježíš své tělo plodně („Já jsem přišel, aby [mé ovce] měly život,“Jan 10,10).

Učme se rozlišovat pravé a falešné proroky.

Víme, že se dá tělem lhát, dokonce i cizím tělem. Vzpomeňme si na ďábla, který lhal naším prarodičům jablky, která mu vůbec nepatřila.  A co Jidášův polibek? Copak Jidáš nelhal svým tělem? A co většina dnešní reklamy? Podbízí vám něco, co vůbec nechcete, ani nepotřebujete, a chce, abyste napřed zaplatili, a ještě obětovali i svou nesmrtelnou duši.

Nauč nás, Pane, rozlišovat pravé proroky od proroků falešných. TB


 

+++

ADAM PRAVÍ:

„Děti moje, nerušte mě. Nemohu se odtrhnout od Boží lásky a hovořit s vámi. Má duše je raněna láskou Boží a raduje se z Boží krásy. Jak mohu vzpomínat na zemi? Ti, kdo žijí před tváří Krále, nemohou myslet na věci pozemské."

„Ó, Adame, náš otče, opustil jsi nás, zanechal osiřelé. Vždyť se na zemi tak trápíme. Řekni nám: Co máme dělat, abychom se líbili Bohu? Pohlédni na svá dítka, rozptýlená po zemi, rozptýlená svou myslí. Mnozí zapomínají na Boha, žijí ve tmě a odcházejí do propasti pekel."

„Neobtěžujte mě! Hledím na Matku Boží ve slávě. Jak se mohu odtrhnout a mluvit s vámi? Vidím svaté proroky a apoštoly; všichni jsou podobní našemu Pánu Ježíši Kristu, Synu Božímu.

Procházím se po rajských zahradách a všude vidím slávu Boží, neboť Pán je ve mně a učinil mě sobě podobným. Tak Pán oslavuje člověka tím, že ho činí sobě podobným."

„Adame, vždyť jsme tvé děti! Řekni nám, kteří se trápíme na zemi, jak dojít do ráje, abychom stejně jako ty viděli slávu Boží. Naše duše teskní po Bohu. Ty přece žiješ na nebesích a raduješ se ve slávě Boží! Prosíme tě snažně - potěš nás!"

 „Proč ke mně voláte, děti moje? Pán vás miluje a dal vám přikázání. Dodržujte je, milujte jeden druhého, a naleznete pokoj v Bohu. Neustále čiňte pokání za své hříchy, abyste se mohli setkat s Pánem. Pán přece řekl: 'Miluji ty, kdo mne milují, a oslavím ty, kdo mne oslavují.'"

,Adame, modli se za nás, své děti! Naše duše prochází mnohým trápením."

 „Adame, náš otče, ty žiješ na nebesích a vidíš Pána, sedícího ve slávě po pravici Boha Otce. Vidíš cherubíny a serafíny a všechny svaté a slyšíš nebeské písně, pro jejichž sladkost už tvá duše zapomněla na zemi. My zde na zemi se rmoutíme a velice se nám stýská po Bohu. Jev nás málo ohně, abychom horoucně milovali Pána. Poraď nám: Co máme dělat, abychom získali ráj?"

Adam odpovídá:

„Nerušte mě, děti moje, neboť pro sladkost Boží lásky nemohu myslet na zemi."

„Ó, Adame, naše duše teskní a jsme obtíženi trápením. Řekni nám slovo útěchy! Zazpívej nám něco z písní, které slyšíš na nebesích, aby je slyšela celá země a lidé zapomněli na své hoře... Adame, jsme neskonale ztrápení."

„Nevyrušujte mě! Doba mého trápení pominula. Pro krásu ráje a sladkost Ducha svatého nemohu už ani pomyslet na zemi. Ale řeknu vám jedno: Pán vás miluje. Žijte v lásce, poslouchejte pozemské vládce, pokořujte svá srdce, a Duch Boží bude žít ve vás. On přichází do duše v tichosti a dává jí pokoj a beze slov dosvědčuje její spasení. Zpívejte Bohu v lásce a pokoře ducha, neboť Pán má z toho radost."

„Ó, Adame, otče náš, co máme dělat? Zpíváme, ale není v nás láska a pokora."

„Buďte kajícího ducha před Pánem a proste ho. On miluje člověka a všechno mu dá. I já jsem se velice kál, velice jsem trpěl za to, že jsem Boha zarmoutil a že kvůli mému hříchu zmizely pokoj a láska ze země. Slzy mi tekly po tváři a smáčely mou hruď i zemi pod nohama; celá poušť slyšela mé sténání. Nemůžete pochopit mé utrpení ani to, jak jsem plakal po Bohu a po ráji. V ráji jsem byl tak radostný a veselý! Duch Boží mě oblažoval a neznal jsem žádné trápení. Ale když jsem byl vyhnán z ráje, začal mě mučit chlad a hlad, zvířata a ptáci, kteří byli v ráji krotcí a milovali mě, zdivočeli, začali se mě bát a utekli ode mě. Pronásledovaly mě zlé myšlenky; pálilo mě slunce a vítr, smáčel mě déšť; sužovaly mě nemoci a všechny bolesti země, ale vše jsem snášel a pevně jsem doufal v Boha.

I vy snášejte břímě pokání: zamilujte si bolesti, přemozte svá těla, pokořte se a milujte nepřátele, aby se ve vás zabydlel Duch svatý, a pak poznáte a získáte nebeské království.

Ale nerušte mě: Jsem nyní v Boží lásce a zapomněl jsem na zemi a na všechno, co je na ní. Zapomněl jsem dokonce i na ztracený ráj, neboť vidím slávu Páně a slávu svatých, kteří od světla Boží tváře sami září podobně jako on."

„O, Adame, zazpívej nám nebeskou píseň, aby ji slyšela celá země a oblažila se pokojem lásky k Bohu! Chceme slyšet nebeské písně, jsou sladké, neboť je zpívá Duch svatý!"

 

Adam ztratil pozemský ráj a v pláči ho hledal: „Ráji můj, ráji, můj překrásný ráji!" Ale Pán mu ve své lásce daroval z kříže jiný ráj, lepší než předtím, ráj na nebesích, ve světle Svaté Trojice.

Jak jen se Pánu odvděčíme za jeho lásku k nám?

                                                                   Sv.Silván z Athosu

+++

BRNĚNSKÁ  AKADEMIE  DUCHOVNÍHO  ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Moje Srdce a tvoje sebeláska

Moje Nejsvětější Srdce je králem a středem všech srdcí. Je to planoucí výheň lásky. Je plné dobroty a lásky. Proto věř, že dovedeš správně milovat jedině, když opravdově miluješ Mne, nebo Mi prostě dovol, abych mohl milovat ve tvém nitru. Ustavičně se snaž prožívat a zakoušet Mou přítomnost jako nejvyšší a pravé Dobro. V Mém Srdci pramení život a svatost. Odtud prýští ryzí přátelství, jež se nedá měřit časnými výhodami, nýbrž nezištnou láskou.

Nikdo nemůže jaksepatří milovat ani sám sebe, kdo si doopravdy nezamiloval Mé Nejsvětější Srdce. Vždyť miluje-li kdo, tedy miluje právě Mým Nejsvětějším Srdcem. Tedy láskou k Nejsvětějšímu Srdci miluješ sebe. Kdo nemiluje Mé Nejsvětější Srdce, nemá lásky ani k sobě, ani k bližním, ani k žádnému stvoření.

Neodmítám tvou lásku k tobě samému, ani k ostatním tvorům. Naopak, miluj sám sebe, miluj svého bližního, miluj  ostatní stvoření, ale zamiluj si to právě Mým Nejsvětějším Srdcem a v Mém Srdci. Tvoje sebeláska stejně jako tvoje láska k bližním a ke všemu Mému milovanému stvoření není v rozporu s láskou k Mému Nejsvětějšími Srdci.

Teprve když miluješ sebe sama, nebo svého bližního nebo kteréhokoli jiného tvora beze Mne nebo proti Mně, upadáš. Každá tvoje sebeláska nebo láska k bližnímu či k nějakému tvoru oddělená od Mého Nejsvětějšího Srdce, tě dříve nebo později postaví proti celé stvořené přírodě, proti každému člověku, ba i proti tobě samému. Nakonec takovou ryze lidskou láskou škodíš celé stvořené přírodě, svým bližním, ba i sobě samému.

Taková láska vytržená z Mého Nejsvětějšího Srdce, i kdyby byla vedena těmi nejušlechtilejšími lidskými důvody, je podkladem lásky zvrhlé a roste až k sebezničení. Dvě lásky tvoří dvě města, totiž Jeruzalém a Babylon. Nebeský Jerusalem tvoří láska Mého Nejsvětějšího Srdci, objímající láskou tebe, tvé bližní a celé Mé tvorstvo, které posvěcuji a proměňuji v novou zemi. Pekelný Ba­bylon tvoří láska k sobě, k druhým lidem a ke všemu stvoření, ale odtržená od Mého Nejsvětějšího Srdce, a vede až k poškozování a ničení sebe, ostatních bližním a celé stvořené přírody.

Možná tě zlákala a spoutala hanebná a zvrhlá láska, která tě strhla k takové bídě, že jsi pohrdal pravou láskou a odvrhl ji. Třeba jsi objímal celým srdcem sebe sama či někoho z bližních nebo snad jen něco, toužil jsi jen po tom, uchvacoval jsi to a plnými doušky sis toho užíval, nebo jsi to skrýval v sedmé komnatě hradu svého nitra jako draka. A nemusela to být jen ohnivá vášeň. Mohla to být jen chladná pýcha, touha po moci, ješitnost, s níž jsi miloval více sebe nebo jen něco pro sebe než Mne, tvého Bratra a Spasitele, vtělenou Lásku, krvácející kvůli tobě na kříži.   Co si počneš v takovém strašném zajetí sebe sama?  Kde najdeš přítele, který by tě měl rád, když máš zálibu jen v sobě a libuješ si v tolika hříších a zabydluješ se v tolika neřestech? Kdo tě zachrání před tolika nástrahami, které ti kladou do cesty tvé hříchy? Kdo tě ochrání před otravou jedem hříchu, který je tak sladký a opojný?  Kde najdeš spojence před strašnými důsledky tvých neřestí, před šelmami řvoucími po kořisti a před pekelnou léčkou? Sám si pomoci nemůžeš a Mne prosit se neodvažuješ, když jsi Mě nemiloval. Ano, poněvadž jsi nikoho nemiloval, nikoho se neodvažuješ volat za pomoc.

Nezapomeň však, že nejsem jen ledajaká láska, nýbrž svrchovaná láska, která se ve tvém lidském těle dala, dává a bude dávat kvůli tvým hříchům přibít na kříž a probodnout kopím. Proto pospěš ke Mně, k nezměrné dobrotě Mého Nejsvětějšího Srdce. Smilovávám se a nechci, aby někdo zahynul, takže spasím i tebe, kdo ve Mne doufáš. Pomáhám ti a odpouštím ti hříchy a dávám ti milost, abys už nepohlížel na sebe tak jako na Mne, nýbrž ke Mně, nebo ve Mně se pohybuješ, žiješ a jsi.  Zamiluj si Mne celým srdcem, vyprošuj si ode Mne milost, se kterou se už nikdy nevzdálíš od Mého Nejsvětějšího Srdce, nýbrž je budeš prožívat ve svém srdci  nyní a navěky.

+++

BOLESTNÉ PANNĚ MARII

 

SKROVNÉ JE MOJE NADŠENÍ,

ŽE NEROZTÁLO ANI V LÉTĚ.

SNAD ZÍTRA DOKÁŽU TO LÉPE,

I KDYŽ JSEM JAKO VE SNĚNÍ

 

A BOLEST, JIŽ CHCI ODDÁLIT,

MNE USVĚDČUJE ZE SLABOSTI.

KÉŽ TVOJE SLZY A TVÉ CTNOSTI

I VE MNĚ LÁSKU ZAPÁLÍ.

 

OSLNĚN JSEM TVOU DOBROTOU,

AČ I MÉ HŘÍCHY ZRANILY TĚ.

VŽDYŤ MATKA TRPÍ TÍM, CO DÍTĚ.

ŽAL POSVĚTÍ SVOU POKOROU.

Pavel Kroupa

+++

 

TOPlist