Ročník XXI., číslo 3.                                                      ´                                                                  březen 2015

SPOLEČENSTVÍ S KRISTEM A SDÍLENÍ UTRPENÍ

Schopnost mít účast na utrpení trpících, nemocných a ztrápených a nést s nimi jejich břemena se nerodí z žádné prosté lásky k lidem, ani z žádného pomíjivého slitování či touhy zalíbit se a získat si chválu. Takové slitování by ve skutečnosti velmi rychle polevilo, až by nakonec přestalo. Tuto vnímavost však můžeš obdržet jako dar od Boha prostřednictvím vytrvalé, čisté a upřímné modlitby. Vždyť Bůh tě uschopňuje nejen k tomu, abys vytrval v tomto společenství se slabými, ale abys v něm pokročil do té míry, že bez nich nebudeš již moci žít (i Sol 3,8) a nenajdeš odpočinek jinak než ve sdílení jejich trápení a bolestí. Tajemství tohoto charismatu spočívá ve tvém společenství s Kristem, ve tvé účasti na jeho přirozenosti a na jeho božských vlastnostech, takže je to on, kdo působí, že chceš, i to, že pak jednáš (Flp 2,13). Účast na lidském utrpení a společenství s Kristem spolu velmi úzce souvisejí, takže nést Kristův kříž už samo o sobě znamená brát účast na kříži druhých lidí, a to bezvýhradně, až do dna.

Začne-li důvěra tvého vztahu s Kristem v modlitbě klesat, jedná se o průvodní příznak nějaké těžké nemoci, která zasáhla modlitbu přímo v její podstatě. Namáháš-li se pro druhé, dáváš-li se do jejich služby a modlíš-li se za ně, znamená to těžkou ztrátu a jistý neúspěch. Tehdy začínáš vlažnět, dostavuje se únava, a povinnosti, jež ti zprvu byly tak drahé, dokážeš splnit jen s nemalým vypětím. Později je začneš docela zanedbávat a toužit po tom, aby ses jim vyhnul. Nakonec je přestaneš plnit docela a budeš se jim vyhýbat. To vše proto, že bez Krista je nemožné druhým neustále sloužit plodně, vytrvale a účinně. A s Kristem se nesetkáš jinde než v modlitbě. Matta el-Meskin

+++

POTŘEBA POSTU

AČ V PRAVDĚ

NEJEDNOTNÍ

SHODNÉM SE

CO JE MÓDNÍ

O PŘÍZEŇ

PLNÝCH STOLŮ

DEREM SE

DO ÚMORU

PLNĚ NÁS

ZAMĚSTNÁVÁ

PŘEMÍRA

SVĚTSKÝCH ZÁBAV

ŽE DUŠE

PŘITOM CHŘADNE

NÁS ANI

NENAPADNE

Pavel Kroupa

+++

LÁSKA KRÁSNĚ SPOJUJE A PŘIPODOBŇUJE

Bůh tě stvořil jako Boží obraz k Boží podobě, a je na tobě poznat v tomto původním, a neopakovatelném obraze Boží podobu, a tuto podobu v sobě dotvářet a zvýrazňovat.

Můžeš milovat tvořivě nebo netvořivě. Kdo miluje netvořivě, miluje ne proto, že by něco přál a dopřával milované bytosti, aby ji krásně oslavil, nýbrž proto, že postrádá to, co se mu na ní líbí a co krásného by si od ní chtěl přisvojit. Miluje ji pro sobecký užitek, který mu to může přinést. Taková zištná láska se může projevovat v různém stupni. Buď jen trpně přijímá nebo křečkovitě hromadí nebo dokonce dravě uchvacuje milovanou bytost jako dobyvatel nebo se uchyluje až ke krajně vypjatému stupni vykořisťování krásy milované bytosti, kterou tím ošklivě ochuzuje. Přitom pořád miluje netvořivě, protože sice dosahuje dobra své milované bytosti, ale na její úkor, žádnou vlastní tvorbou.

Jak milovat tvořivě. Taková je láska těch, kdo mají něco podobně krásného. Miluješ, ale nikdy na úkor milované bytosti. Miluješ, protože tě s milovanou bytostí spojuje něco společného. Je to dobro, které tě s ní spojuje. Dobro se přitahuje s jiným dobrem tím víc, čím víc jsou si tato dobra podobná. Dobro se šíří a sděluje se. Proto se stejná či podobná dobra šíří a vzájemně se sdílejí. Hledají setkání a usilují o spojení. Taková je Boží láska a Syn Boží tě zve k účasti na ní.

Jak jsi krásná, přítelkyně moje. Celá jsi krásná, poskvrny na tobě není (Pís 4, 1, 7).

Milující tě zve k účasti na své přirozenosti, na svém životě, na svém dobru, na své kráse. Tato podobnost tě přitahuje k čisté Kráse Boží a čistou Krásu zase k tobě. Přitahuje tě, zvláště když ví, že celá tvá podobnost pochází od Boha a že je na Bohu závislá. Tvá podobnost není naprostá podobnost. Není naprostá ani nezávislá. Tvá podobnost je velký dar. Proto tě Bůh tím víc přitahuje.

Nikdy nepochopíš, ani nedokážeš vyjádřit, co Boha k tobě vede. Smíš věřit, že je to Boží nesmírná láska. Je to Boží svrchovaný zákon lásky rozdávající a sdělující se všem jako jediné a nejlepší Dobro. Když tě takto Bůh povznáší k svému Dobru, přetváří si tě podle sebe. Obnovuje tě, kdykoli ochabuješ. A co víc, povznáší tě k sobě a nesmírně tě zdokonaluje sám sebou. Proto je přirozené, že se k Bohu rozběhneš láskou, kterou se přitahují podobné bytosti. A k tomu ještě připojíš velký pocit vděčnosti a vědomí nezaslouženosti, že ti ono směřování k Boží podobě uděluje zdarma a bez tvého přičinění. Bůh si přeje, aby mezi Bohem a tebou přestala ta hrozná přehrada a propastná rozdělenost, jaká vyvstala po vypadnutí pralidí z řádu, který Bůh vtiskuje do lidské přirozenosti.

Navíc tě trápí vědomí, že jsi tu podobnost tolikrát zanedbával, ba popíral. Ohrožoval jsi ji v sobě a oslaboval kvůli té odvěké vykolejenosti tvých prarodičů z řádu, vtištěného do lidské přirozenosti. Poškozoval jsi ji v sobě svou slabostí, nestálostí a sklony, které se vymykají tvé vůli. To všechno činí tvou lásku pokornou, skromnou a opatrnou. Nikdy nezapomínej, že Boží přátelství je nesmírný dar, ke kterému si tě Bůh napřed uzpůsobuje a připravuje. Proto není mezi tebou a Bohem žádná samozřejmost rovného s rovným v lásce a v přátelství, nýbrž uctivá pokorná oddanost tvé lásky, vděčné za to, že tě Bůh zve ke své svrchované Lásce a znovu obdarovává stupňující se podobností ke svému vrcholnému Dobru a Kráse. Jedině Boží láska vrací člověku hříchem poškozený obraz Boží. Je to láska jako účast na Boží vrcholné Lásce. Láskou se Bůh nesmírně se sděluje a předává člověku. Proto jde Boží láska pořád dál. Pokračuje, přetváří a dál proměňuje lidskou duši, do níž Bůh přichází jako host. Tak se základní Boží obraz stává východiskem víc a více pokračující lidské podobnosti s Bohem. Působí především v duši a duše se přetváří tímto působením podle Boha přebývajícího v člověku. Chce však, aby se i lidské tělo zdokonalovalo utvářením omilostněné duše. Neustálým stykem s Bohem, soustavným rozmlouváním s Bohem a následováním vlastností jeho čisté Krásy, a nepřetržitým působením Boží milosti v lidské duši se děje ustavičné životní přibližování se Božího obrazu v tobě k Boží podobě. Lidské duši se čím dál tím víc dostává Boží lásky a světla. S pevnou vírou se smíš stále víc zamilovávat do Boha a připodobňovat Kristu adorací jeho krásné tváře. Máš pozvání k účasti na Boží lásce, kdežto sám Bůh tím nezískává nic, co neměl, a ještě to Bohu nestačí. V neutuchající lásce, v níž na nikom nezávisí, přijímá lidské tělo za své vlastní, aby je zušlechtil, kultivoval, zdokonalil. Neváhej a dopřej Bohu nejvyšší místo nade vším i nad sebou! Tím se zdokonalí Boží obraz v tobě, když se Bohu připodobňuješ a žiješ Božím životem, jímž Bůh sám sebe dokonale poznává a miluje.

Tvoje láska na základě podobnosti v dobru roste právě tím spojením dobra. Bůh sice od člověka Marie získává lidské tělo, ale ne tak, že by je přijímal jako cizí, ani tak, že by je přijímal, jako by Bohu nikdy nepatřilo, ani tak, že by je přijímal natrvalo. Ty jsi však pro Boha otevřená hliněná nádoba a čekáš na své krásné naplnění. Když se jednou otevíráš této podobnosti s Bohem, stále více se jí naplňuješ. Bůh nepřebývá ve tvé duši nečinně a netvořivě. Proto ani ona podobnost, která je tím působena a sdělována není nečinná. Stále víc a více se naplňuje, překonává a dovršuje. Ona podobnost čím dál tím víc vrůstá do člověka, uplatňuje se v něm a poznamenává lidský život. Je to Boží neochvějný zákon, vtiskující lidské duši nový tvar. Ten jí propůjčuje dokonalejší skladbu a stále více vynikající Boží obraz. Tak Boží láska navozuje tvoje přibližování se Boží podobě.

Každé dobro tě zdokonaluje. A jak teprve tě zdokonaluje Boží nejlepší a jediné Dobro! Věčně je ti udělováno, Boží milovaná duše. Copak není Bůh sama láska? Proč má Bůh pořád dokazovat člověku svou spravedlnost, když je sama spravedlnost? Proč má Bůh dokazovat člověku, když víš, že beze mne nemůžeš nic? Snad kvůli tvému špatnému pochopení? Snad kvůli vědomí tvé nedokonalosti a ubohosti? Proto Bůh o sobě nemluví jako o svrchované spravedlnosti. Raději se ti zjevuje jako svrchovaná Láska a rád to slyší, když se na Bohu takto obracíš. Tak je všechno v Bohu láska. I Boží moc i  spravedlnost je překrývána všeobjímavostí Boží lásky.

Copak trestá podle našich vin? Naopak. Bere ohled na to, co dobrého člověk přináší jako ovoce působení Boží lásky. To vše hodnotí, doceňuje a odměňuje. Stojíme tady před velkým tajemstvím. To tajemství znovu a znovu ukazuje na to, jak všechno v Bohu je láska. Sotva se člověk otevře Boží působivé lásce, hned si ho Bůh přibližuje k své podobě. Chce mít člověka co nejvíce blízkého a podobného sobě. To ostatně dává najevo už tím, že odedávna zaměřuje Boží obraz v člověku ke své, Boží podobě. Přitom na tom ve své činnosti neustává. Nemůže přece oslabit svou nekonečnost a nesmírnost. Nic nemůže zastavit proud oživující síly, než jen lidská pýcha, neochota setrvat v otevřenosti a ochablost vůle. Sám se dává člověku k lásce. Tím se liší každá jiná podobnost s milovaným. Opravdová lidská láska je Boží dílo. Lidská podobnost s Bohem, takže vůbec můžeš Boha milovat, je Božím dílem.

Boží cesty očisťování - činného i trpného očisťování, kterým procházíš v žáru planoucí výhně lásky Božího Srdce, stravujícího tvé lidské nedokonalosti na základě odlišností tvora od Stvořitele, tyto očistné cesty odklízejí lidské nedokonalosti. Neustává u člověka, který se Bohu otevírá, a nestaví překážky Božímu proměňujícímu působení. Stále člověka vede. Napomíná ho, vychovává ho, odtrhuje ho od všeho, co se neshoduje s růstem Božího dítěte v podobnosti s Bohem. Tak stále vede každého z nás, abychom si zamilovali Boha tak výlučně, jako Bůh miluje sám sebe, tedy jako jediné a nejlepší Dobro. Je neúnavný v této své připodobňující a očistné práci na nás.

Záleží však i na člověku, protože nás stvořuje bez nás, ale k nezvratné dokonalosti nás bez nás nepřivede.

Nejdůležitější v naší stupňující se podobnosti Bohu je právě podobnost s tím, jak je Bůh člověku sám v sobě vším a nejvyšším středem a cílem. Snaž se důsledně o to, aby měl první místo v celém tvém životě! Všechny věci a činnosti v životě cílevědomě zaměř k Bohu! Tyto dvě příčiny jsou stále souvztažné. Láska vede člověka, aby byl ve své lásce co nejpodobnějším Božím obrazem. Sotva člověk pronikne svou podobností těsněji k Bohu, jakmile člověk lépe porozumí Bohu svou podobností, tím více se s Bohem sžije, ihned bude tím silněji veden zamilovat si Boha tak těsně prožívaného v sobě, tak blízce zakoušeného jako nejryzejší Krásu a nejlepší Dobro, a přitom jediné oblažující a naplňující.

Bůh je přece život. A životem je Boží svrchovaná Láska. Je to ryzí, čirý úkon lásky. Boží láskyplná, všemohoucí, nekonečná činnost se nikdy nezastavuje. Pokud Boha poznáš a uznáš za své nejvlastnější dobro a zakusíš jako ryzí Krásu, už samo to v tobě probouzí touhu co nejvíce z toho prožívat v sobě. Když je ale Bůh samotný život a čirý úkon, tak toto dosažení Boha jako své nejoblíbenější bytosti a vlastního Dobra a zakoušené Krásy znamená snahu co nejvíce z toho - nám tak blízkého - přečerpat do svého života. Udělením Boží milosti jako povznášejícího nadání je nám přece udělen nový, nejvyšší Život, v němž je vtělený Bůh tvůj vlastní Bratr, a oba jsme milované děti našeho společného věčného Otce, oba přijímáme tělo od naší společné panenské Máti. Tím tě povznáší až do závratných výšin svého života a uchvacuje tě do mystických výšin.

Tvoje láska je přece sjednocující. Ovšem také zištná láska chce být spojena s dobrem, které považuje za vhodné pro sebe, pro své naplnění a zdokonalení. Zištná láska hledá ovšem především a jenom sebe. Pokud hledá nějaké dobro nebo přítele, tedy je vyhledává jako něco k svému prospěchu, takže nakonec hledá zase pouze sebe. Zištná láska miluje něco jako část sebe, kdežto tvoje láska obětavá a přátelská miluje milovanou bytost jako sebe. Také ten, kdo miluje zištně, touží prožívat krásu a umění, třebaže touží na umění a kráse vydělávat třeba jako překupník.

Tvoje pravá láska touží po spojení s milovanou bytostí. Zištná láska ovšem usiluje o získání toho, co chce mít pro sebe, k svému prospěchu. Tvoje ryzí, přátelská láska chce, přeje a dopřává dobro druhému. Usiluješ přednostně o Boží dobro pro druhého, a teprve pak o své. Přirozeně, že ani ty, Boží milující duše, se nedáš docela vyloučit. Můžeš něco milovat, jen když to je dobré, čili je také dobré pro tebe, ale neusiluješ o to na prvém místě. To je pouze přirozený zákon lásky a vůle, která může být uvedena do pohybu jedině něčím i pro tebe dobrým.

Když ale ve své lásce sleduješ především onu stránku milované bytosti, která se týká Boha, jde ti o skutečnou přítomnost milované bytosti. Miluješ-li Boha doopravdy, tedy planeš horoucí touhou dosáhnout Boha úplně, být docela u Boha a splývat s Bohem v jednotu. Proto si přeješ odpoutat se od zátěže smyslovosti a být s Bohem. To je onen hluboce tajemný stesk po domově, po Bohu, při němž se ti zoškliví každá smyslovost, kterou tě tělo, svět a jeho klamný duch zatěžuje. Odtud plynou mnohé tvé výroky, jevící se lidem světa směšné. Považují to za zradu na vezdejším lidství, ba i na národnosti a na profesi, když ty, Boží milovaná duše, které bylo dáno zažít ryzí Krásu, a ochotně všechno obětuješ čisté Kráse nestvořené. Veřejné mínění, ovládané falešným duchem světa, tě považuje za blázna, když kvůli ryzí kráse nestvořené všechno opouštíš, všechno odvrhuješ, aby tě nic netížilo v povznesení se k Bohu.

Ty, kdo poznáváš Boží lásku, toužíš už zde a nyní zakoušet Boží Krásu, jak je to tu a nyní možné. Proto přinášíš za oběť všechno. Potlačuješ v sobě všechnu závislost na smyslovostech, odmítáš zbytečnou vázanost na hmotných statcích. Chceš obětovat všechno a nechtít nic ze stvořeného světa, aby v tobě nic nebránilo Božímu příchodu.

V té míře, v jaké chceš mít všechno, musíš všechno dát, všechno obětovat. Závislost na těle, světu a jeho lživém duchu a kladení této hrozné závislosti za životní cíl, se nedá sloučit s tím, když najdeš, prožiješ a zakusíš u Boha čistou Krásu, kterou ti Bůh nabízí. Při tomto vznešeném počínání se nelze zahrabávat do země, ani váznout ve službě tělu. Dvěma pánům nelze sloužit. Když chceš dosáhnout dokonalosti v prožívání krásy, musíš všechno opustit a jít za Bohem. Jinak nejsi hoden Boží inspirace.

Naprosté a nerušené spočinutí v Bohu však není v pozemských podmínkách uskutečnitelné. Kvůli trojrozměrné uzamčenosti lidského těla do časoprostoru není možné dosáhnout tak dokonalého a nezvratného spojení, abys už v Bohu měla celou Boží přítomnost, abys čistou Krásu Boží viděl tak, jak je v sobě, a nejen tak, jak je tvým smyslům přístupná v podmínkách pozemského života. Proto z toho vyrůstá touha a snaha aspoň o spojení láskou, o spojení vroucí láskou. Láskou se do Boha ponořuješ tak, jak jen to je v pozemských poměrech dosažitelné.

Jistěže, že vzdycháš po Bohu v celé jeho životnosti, zahrnující také projevy tvého těla, které Bůh přijímá za své. Tak se Bohu tedy věnuj! Rozmlouvej s Bohem! Nemáš krásnější a ušlechtilejší životní náplň, než se spojovat s Bohem aspoň svou touhou, aspoň spočinutím své dychtivé lásky v Bohu samém. Pouze takováto tvoje opravdová láska není slepá, nýbrž naopak je vidoucí, jasnozřivá. Svou láskou objímáš Boha, když si ho zamiluješ, a který sám je svrchovaná Láska. Tak nalézáš aspoň nějakou náhradu tím, že se stále co nejusilovněji spojuješ s Bohem. V tom nalézáš chléb sytící touhu po živém a naprostém spojení s věčnou Láskou. Rozjímavý život je v pozemských poměrech jediným možným způsobem, jak si vynahrazovat ustavičné spojení s Bohem viděným čistým srdcem a prožívaným v ryzí Kráse. Když takto prožiješ ryzí Krásu, ustaneš v modlitbě a zakoušíš blaženost, že smíš být ve spojení s Bohem. A nemůžeš se pořád dost nasytit z krásné Boží přítomnosti. Tato nenasycenost či naopak zase omrzelost při spojování se s Bohem, to jsou rozeznávací znamení tvé ryzí lásky k Bohu a jejího stupně.

Tvá opravdová láska je takové pouto, že milováním zapomínáš na sebe, na své výhody. Zato pořád jen sleduješ, jak bys Bohu prospěl, jak bys Boha potěšil, oslavil, jak bys v Bohu dokonale spočinul, jak bys s Bohem splynul v jedno. Vzájemné spočinutí a splynutí je velkým účinkem lásky. Proto v lásce k Bohu toužíš už docela spočinout v Bohu. Nedbáš o všechno ostatní. Nehledáš nic jiného. Jednou z největších bolestí pro tebe je, že následkem tvé dočasné uzavřenosti do stávajícího časoprostoru stále ještě podléháš nebezpečí ztráty věčné lásky.

Je jasné, že neznáš větší potěšení než přebývat v Bohu, být Bohu nablízku, sdílet s Bohem všechno, myslet na Boha, pracovat a tvořit pro Boha, trpět pro Boha. Proto je tvá láska silná jako smrt (Pís 8,6). Ani nebezpečí smrti tě nemůže odradit od Boha. Jsi schopen i ochoten podstoupit každou oběť pro svou lásku. Toto obětování vlastního života milujícího pro milovaného je nakonec vrcholným štěstím. Slyšíš o tom nejen z životů svatých, nýbrž také z četných svědectví z nedávné doby, kdy Boží miláčci dovedli s pokojem v srdci prožívat utrpení vězení a nucených prací v nelidských podmínkách. Farář Josef Toufar z Čihoště právě tak jako jáhen Patrik Kužela z Vlčnova s pokojem v srdci a s bezmeznou důvěrou v Boží lásku přijali mučednickou smrt z rukou zvrhlých katů. Dobře věděli, že právě tím přijdou tajemnou zkratkou ke své věčné lásce.

Co ti kdo může udělat? Jen přetrhne pouta, která tě zdržují v letu do Boží náruče!

Jako opravdu milující bytost máš zalíbení v Bohu, jehož miluješ. Je to blažený pocit uspokojení, který zakoušíš, když prožíváš ryzí Krásu Boží a dosahuješ vytoužené Boží bytosti. Ačkoli ty, kdo žiješ z blízkosti Boží Lásky a Krásy, vzdycháš, abys dnes a právě zde dosáhl vytouženého cíle, přesto už jsi plný zalíbení z prožívání oné blízkosti ryzí Krásy, a přítomnosti, kterou tě Bůh oblažuje svou milostí. To všechno působí Boží láska svým tajemným přebýváním, kterým se ti nabízí Bůh jako naplňující oblažující předmět tvé touhy a lásky. Můžeš mluvit o důvěrné lásce, o vroucí a srdečné lásce. Toužíš se naplno zmocnit své Lásky a chceš dosáhnout všech tajemství Lásky.

Podobná je však i Boží láska. Také Syn Boží ti ukazuje, jak jsi Bohu drahý, jak si tě dovede obhájit, ochránit, potěšit, jak ti dovede splnit tvá nejlepší přání. Dovede ti nejednou splnit i tvá docela prostinká přání lidského rázu. Není zdaleka takový, jaký se ti zdá, že by totiž jenom něco od tebe vyžadoval a kladl na tebe nároky. I když od tebe všechno žádá, tak ti zase dopřává všechno to, co je Boží. V opravdové lásce k Bohu ti dá zakusit, pocítit i jasně pochopit, že všechno Boží je tvé, že si u Boha můžeš všechno vyprosit a Syn Boží tě vyslyší a dá ti to.

Skutečně stojí za to nesmlouvat s Boží láskou. Odhodlaně a velkodušně se Bohu oddej. Co je to tvé, lidsky omezené „všechno“ proti „všemu“ Božímu, které ti Syn Boží dává výměnou. Ty se vzdáváš své omezené lidské svobody, abys přijal neomezenou svobodu v Kristově blízkosti, aby ses spolu s Ním vznesl vstříc našemu domovu u našeho společného věčného Otce. Když se Bohu těsně přiblížíš, tak poznáváš, že i když tolik stojí o tvou lásku, nic jí nezískává. Jedině ty jsi obdarován. Už radostí Boží lásky. A pak tím, že všechno Boží je tvé. A je v tvém zájmu vzdát se všeho a všechno Bohu ve své lásce odevzdat, abys měl ruce ode všeho uvolněné pro Boží objetí. Jinak by tě Bůh nemohl naplnit. Nemohl by se ti tak něžně a důvěrně přiblížit, kdybys Bohu neotevřel dveře do svého srdce. Nevnucuje se ti. Jen klepe na dveře tvého srdce. Tyto dveře do tvého srdce mají kliku jen zevnitř. Naplno respektuje tvou svobodu. Sotva Bohu však otevřeš a dáš Bohu všechnu svou lidskou lásku, dostaneš Boží svrchovanou a věčnou Lásku. Všechno za všechno. Přitom prožiješ ryzí Krásu nadpřirozenou. TB

+++

UKŘIŽOVANÉMU JEŽÍŠI

UŽ TOLIK

TĚŽKÝCH BOJŮ PROHRÁLA

MOCÍ TVÉ

ZÁŘE PROHRY PŘESTÁLA

MÁ DUŠE

JAKO ZEMĚ VYPRAHLÁ

DUŠE Z NÍŽ

ZEMĚ SVĚŽEST VYSÁLA

V PROMĚNÁCH

ČASU STÁLE NESTÁLÁ

A POUZE

POMOC TVÁ JÍ ZŮSTALA

TA ZÁŘE

ZE TVÝCH RAN JI PROTKALA

K OBĚTI

VŮLE Z LÁSKY PŘIZVALA

Pavel Kroupa

+++

VÍTĚZSTVÍ KŘÍŽE

Nemůžeme zapřít Ježíšův kříž ani se za něj stydět, ani si přát, aby byl nějak překonán. To je blud čekat od nějakého zákroku nebo od nějaké kosmické katastrofy blažený stav na zemi s konečným vyloučením Kristova kříže. Kristův kříž bude stát uprostřed světa a musí stát navěky. Jednou byl svět křížem vykoupen a přiveden k Bohu, jednou lidé uvěřili křížem Kristu a také jedině křížem roste Církev nadále. Jenom křížem přemáhá svět.

Stále musíme především křižovat sebe, to porušené v sobě, totiž naši žádostivost a chamtivost, změkčilost a pýchu, které se nelíbí sebezápor a potírání přehnané sebelásky. Kromě bude Kristovo učení vždycky odporné prolhanému vládci světa. Tato světová velmoc bude vždycky odporovat kříži, vždycky bude křížem pohrdat a nenávidět ho. Pokud nebude Satan za celé pekelné tvorstvo konečně přemožen, nenastane tisícileté pokojné království Boží, které si mnozí představují jako blahobytnou společnost hojnost, přijatelnou hlavně pro uznávané velebné oslavence a pak i pro ostatní poddajné ovečky a snadno manipulovaná stáda.

Satan bude se bouřit proti Ježíši Kristu a bude každého Krista nové doby stále křižovat, dnes jako před dvěma tisíci lety, tak až do konce světa.

Ježíš Kristus stojí ostře proti světu a svět proti Kristu. Tyto protivy se nikdy nesmíří. Jenže Ježíš Kristus zvítězil, zvítězil křížem a kříž odkázal svým následovníkům jako každému novému Kristu za své dědictví. A to nejenom drobné denní kříže, nýbrž i onen svůj velký kříž boje se satanem, s hříchem.

Ježíšův Kříž tu stojí na věky až do konce světa jako oběť lásky k Bohu otcovskému. Stojí tu na věky mezi námi, abychom i my touto obětí mohli podávat celý svůj život za oběť, a naplňovali svůj život dalšího Krista.

Máme Ježíše Krista stále nejenom následovat, ale zpřítomňovat osobním způsobem živého Krista, a to způsobem nejvyšším a dokonalým. Proto Bůh žádá a vždycky bude žádat od nás i ono úplné ztotožnění s Kristovou obětí. Tak nemůžeme zcela prchat před Ježíšovým křížem, ani si přát, aby byl kříž Páně odstraněn dříve, než sám Pán ukončí jeho svědectví na zemi, než bude poslední vyvolený na něj vyvýšen stržen a než poslední vyvolený vystoupí přes něj coby nebeským žebříkem k Bohu otcovskému. B.

+++

VARIACE NA ŠÍPEK

NECHCI BÝT BEZBRANNÝ

NACHOVÝ ŠÍPEK ŽADONÍ

KDYŽ OSTŘE RÝSUJE SE PROTI NEBI

A OBRNÍ SE TRNY

VELKÉ TRNY MÁ STRACH

KRÁLE BARVA JE NACH

CO KEŘE ŠÍPKOVÉ KU KRÁSE ZVAL

NACH SVÉHO PLÁŠTĚ NATRHAL

NAHOTU TRNŮ SKRYL

KDYŽ MODRÉ STÍNY KOL KOLEM SE PROSTÍRAJÍ

A HVĚZDY SVĚTLEM STÉKAJÍCÍM MEZI TRNÍ

S OČIMA POUTNÍČKŮ SE POTKÁVAJÍ

JAK ZIMNÍM SLUNOVRATEM

SNÁŠEJÍ SE K ZEMI

KAŽDÝ S CHOMÁČEM BÍLÉ NĚHY

VYZDOBIT ŠATY SVATEBNÍ

PRO ŽENICHA V NACHU ŠÍPKŮ

PRO NEVĚSTU V NEBI MODŘE

TA SVATBA MUSÍ DOKONAT SE DO SOUMRAKU

BY ČERNÝ JEZDEC

NEZAKRYL NADĚJI TEMNOTOU NOČNÍCH MRAKŮ

Jana E.Lopourová

+++

ODKUD POCHÁZEJÍ PROBLÉMY

Dnešní člověk, potřísněný moderním myšlením, si nepřipouští nějaké ty hříchy, ale zato má spoustu problémů. Jde od jedné lapálie k  jiné polízanici. Žere ho depka a všelijaké komplexy. Když jde o problémy, průšvihy, o depku a všelijaké komplexy, tak na ty já jsem pes. Zkusme se zamyslet nad tím, odkud se nám pořád líhnou problémy.

Co je to za rozpor mezi tvrzením, že jsi zrozen ke štěstí a mezi skutečností, že se celý tvůj život ubírá uprostřed ustavičného přílivu a odlivu samých průšvihů?

Fakt průšvihu. To se nedá odkecat. Nedá se to přehlédnout. Nedá se nemyslit na problém. Příliš dotírá na člověka. Každá životní patálie je příliš vrostlá do tvého života. Bolest, utrpení, zármutek - co všechno se za tím skrývá! Milovals jednu jedinou bytost, čistou a horoucí láskou, a byla ti vzata. Kráčel jsi tak pokojně životem, zdálo se ti jen o štěstí, a najednou se kolem tebe zatmělo a probudil ses s prázdnýma rukama — probudil ses postižený nemocí, či opuštěný nebo vržený doprostřed války. Věřils lidem, důvěřovals přátelům, spoléhal ses na kamarády, na jejich šlechetnost a upřímnost a byls z tohoto snu tak drsně probuzen. Denně musíš zápasit o chléb, stále tě stíhají zklamání, samé trampoty, odporné nemoci hlodají ve tvém těle, starosti, drobné či větší krachy. . . To všechno je kus bolesti a těžko najít někoho, kdo by mohl říci, že neměl potíže.

A proč jsou vůbec průšvihy v životě? Můžeme si vysnít spoustu ideálů o vznešenosti a kráse utrpení, ale pokud jsi vržen ve svém životě tváří v tvář trápení, tak je konec všem vysněným ideálům. Přirozeně jsi stvořen s touhou po štěstí a po slasti a ne po strasti.

Průšvih je a zůstává následkem něčeho, co nebylo v řádném plánu stvoření. Každá šlamastika je výsledkem porušeného řádu.

Jsi stvořen pro štěstí. Největší štěstí tvora je ve spojení s onou bytostí, od níž má všechno, i své bytí. Od této bytosti tedy přijímá všechno. Pokud byls ve spojení, ve shodě a v řádu s touto bytostí, přijímals od ní vše, tedy jsi od ní bral také radost, která je právě její vlastností. A když ses od oné bytosti trhnul, odloučil a oddělil, uzavřel sis kohoutek štěstí a radosti. Uvízl jsi nehostinné a vyprahlé díře, zatvrdl jsi v končinách, které neposkytují žádnou pohodu ani slast. Bytost, která je ti zdrojem všeho a tedy i štěstí, je Bůh, kdežto odloučení je průšvih, totiž prvá potíž. První šlamastika byla oním porušením řádu. Byla vzdálením se od zdroje všeho štěstí a radosti. A tento prvý rozkol, toto prvé odklonění od ohniska štěstí přineslo vzápětí všechny patálie. To sám porušený řád otřásl tvou životní idylkou. V té zapeklité úchylce od zdroje štěstí jsi se zpožděním pocítil, co je to vzdálit se od toho, od koho máš všechno dobré a tedy i všechno štěstí. To pradávné vykolejení ti způsobilo stále se vracející patálie. Když ses objevil v  této bryndě, tak neseme protivné následky této prastaré polízanice. Tak stojíš tváří v tvář stále se vracejícím průšvihům.

Průšvih a všechno to trápení je následkem rozkolu vklíněného do základu tvé bytosti pravěkým malérem. Takové je konstatování faktů. Jenže tím ještě není zdaleka vysvětlena celá podstata maléru, ani se tím ještě neobjasňuje, co si počít s průšvihem, ani se neříká, jak se vůči průšvihu zachovat. Dlouhé, předlouhé věky lidé tápali ohledně záhady průšvihu. Dlouho netušili, jak se postavit k průšvihu. A tak šíleně prchali před všemi trapasy, svalovali maléry a šlamastiky na bedra těch, kdo byli slabší. Polízanice se však nezbavili, protože slabší už vůbec nedovedli snášet nesnáze. Potíže zůstávaly pro lidi záhadou, které nedovedli čelit. Dokonce ani pozdější odvracení každé zapeklitosti jejím tlumením nepřinášelo žádné opravdové řešení. Moderní člověk přestal vědomě trpět důsledky svých průšvihů, ale zato strádá pod tíhou problémů, a s nimi ho stíhají depky nejšerednějších odstínů a příšerných příchutí. Nadobro uvázl v bludném kruhu problémů, takže se potácí od jeho průšvihu ke druhému, a stupňující se depky vyráží klínem psychofarmak až do úplného vyčerpání nemocenského pojištění.

Nakonec všechno zůstalo na samotném zdroji trvalého štěstí a radosti, aby se do toho sám zapojil. Nedalo se to ale provést žádným neosobním působením nějaké šťastné konstelace hvězd. Vyžadovalo to osobní zásah až do kořene celé té lidské zaseknutosti. Zdroj všeho štěstí a radosti se tedy vypravuje do propasti celé té zpropadené lidské přirozenosti, aby ji obnovil dostatečnou záplatou a ještě vyztužil k dalšímu, ještě znamenitějšímu použití. Taková je celá fuška našeho spásonosného Ježíše, který si nechá celou tu zapeklitou lapálii s celou ostudou hodit za krk.

Tím vytrhuje lidstvo z poroby všemi trapnými následky lidského propadnutí. Odvěkým průšvihem odepřel člověk zdroji svého štěstí to, co tomuto zdroji patřilo, totiž uznání jeho svrchovanosti, odepřel mu obětovat. Strom v pravěkém rajském prostředí byl oltářem, na něm měli pralidé dokázat svou věrnost zdroji všeho jejich štěstí. Strom života mu měl zůstat vyhrazen na znamení, že všechno, celý život máme od něho. Pralidé odmítli přinést tuto oběť, jež byla jejich prvou obětí. Nad Boha postavili sebe a své lidské potřeby, jedli ze stromu vyhrazenému, tedy zaslíbenému prazákladu života a štěstí. V jejich sladce otrávené a následně zraněné vůli bylo zasaženo celé lidstvo. Prarodiče nemohli nepředat svou přirozenost dalšímu pokolení. Vzepřeli se prazákladu šťastného života a odklonili se od něho. Tak byla jejich celá přirozenost zapeklitě poznamenána tímto zneuctěním svrchovanosti životního prazákladu.

A tak bylo celé lidstvo, celá lidská přirozenost, v pralidech zasaženo jejich pradávným průšvihem, jejich odklonem od prazákladu štěstí, protože se tato remazura geneticky přenáší jako řetězová reakce z pokolení na pokolení. Tak bylo celé lidstvo odkloněno od prazákladu štěstí. Pralidé předali dalšímu pokolení, svému potomstvu přirozenost postiženou ostudným zproblematizováním životního vztahu k prazákladu všeho štěstí a všech dobrých darů. Tak bylo lidstvo odtrženo od zdroje živé vody.

Není divu, že se potom život ubíral pochmurným, pustým krajem. A tady jsme u základu vynořování se nového a nového průšvihu a patálie. Tady jasně sledujeme, proč a jak se maléry tak přilepily na lidskou přirozenost. Jako byla lidská přirozenost zasažena pradávným malérem, tak byla též poznamenána kvůli odloučení od prazákladu života, a tak byla postižena i trapnou bryndou. Odloučení se od prazákladu života se nazývá a musí se nazývat trapným a ostudným průšvihem všech průšvihů. Neobejde se bez protivné polízanice, a odporného odcizení se především svému prazákladu, a posléze i svým bližním a koneckonců své vlastní přirozenosti. Od té doby přináší lidstvo oběti a své dary, obětuje v tisících vše nejlepší, co má, aby usmířilo prazáklad životního štěstí, aby mu dokázalo, že ho uznává. Je prolévána i lidská krev, což prazáklad života původně vůbec nevyžaduje, ale nyní to dopouští kvůli trapně zproblematizované lidské přirozenosti. A to vše nestačí. Starodávná roztržka s prazákladum skvělého života je nekonečná, ale schopnosti člověka omezené k tomu, aby mohly nějak urovnat celou tu šlamastiku. To se mění teprve tehdy, když se do toho zapojí sám prazáklad solidního života, totiž osobně se do toho vloží a přijímá na sebe odpovědnost za všechny ty hory lidských průšvihů obludně nahromaděné za dlouhé generace a přinést prazákladu života dokonalou oběť poslušnosti.

Někdejším průšvihem jsme si zablokovali prazáklad života a jedině poslušností našeho spásonosného bratra vůči tomu, kdo má nekonečnou cenu. Vždyť to byla poslušnost toho, kdo byl zároveň dokonalým člověkem i Bohem samým.

Snášel a strpěl všechny naše výstřelky, byl zahrnut strašným trápením a tak vyvrátil nesmyslnost všech průšvihů a problémů, protože dal každé patálii hlubší smysl.

Bez jeho krajního, naprostého a úplného propadu není vítězství. Všechny tvé problémy mají jasné řešení a každý tvůj průšvih je odrazovým můstkem k povznesení. Jenže tohle už není tvoje soukromá záležitost. Patříš k jeho tajemnému tělu. Proto se i od tebe žádá snést nějakou ostudnou lapálii. Proto nějaké obtíže a trampoty nadále trvají. Až dodnes si nepřehledné řady Přemyslů a Prokopů dělají mozoly na hlavě kvůli tomu, proč trvá nějaká další polízanice, když jsou přece naše průšvihy dostatečně zdolány. Byly napsány stohy knih o tom, jestli nějaká taková dnešní šlamastika není už vlastně úchylná, nemístná a nespravedlivá. Na každou takovou všetečnou otázku se dá odpovědět: Doplňují na svém těle to, co chybí ještě do plnosti  spásonosného utrpení našeho spásonosného brášky.

Jak tomu má jeden rozumět? Copak neučinil zadost všem polízanicím? Copak neměl jeho naprostý a úplný propad nekonečnou cenu? Samozřejmě že měl a má nesmírnou cenu. Učinil zadost za všechny průšvihy a nedalo se dosáhnout víc. V jeho naprostém a úplném propadu, kdy zdolal veškeré problémy minulých, přítomných i budoucích pokolení, jsou zahrnuty taky tvoje maléry, které mají teprve nastat. Dal jim smysluplnost, prostě je zbavil nesmyslnosti. Dal jim nekonečnou cenu. Jako tvůj otcovský původce a spásonosný bratr i podporující přítel je hlavou tajemného těla, k němuž patříš i ty. Vyrovnal všechny průšvihy, nejen ty, které se už staly, ale i ty tvoje šlamastiky, do které jsi snad právě v tomto okamžiku vletěl, a do které ještě upadneš. Jako tedy nesl všechny naše obtíže, protože je hlavou svého tajemného těla, tak jsou také v jeho zapeklitém propadu tajemně shrnuty a obsaženy problémy celého lidstva, tedy i tvoje následné lapálie nabývají smysluplnosti, když je snášíš. Celým svým problematickým životem na světě a vrcholným ostudným průšvihem na kříži a skandální smrtí, zapeklitým propadákem, a konečně tajemným vyklouznutím z celé té šlamastiky dal nekonečnou cenu všem skandálům, všem průšvihům, do kterých lidé vletí.

Teprve nyní se dá mluvit o vznešenosti průšvihu, o vnitřní kráse trapasu, kterým překračujeme vlastní stín. Skandál může skvělý jenom v Ježíši. Každé ostatní rádoby-poetické snění je rouháním prazákladu všeho krásného, který přece nemůže chtít trápení pro trápení, protože musí chtít pořádnou krásu a štěstí. Takové mluvení je výsměchem trpícím, těm, kdo jsou vydání napospas nějaké zapeklitosti a zdeptaně se vlečou životem.

Přátelé, problémům se nevyhnete, ale ani jim neporozumíte jinak, než v Kristu a teprve ve spasiteli se je naučíte řádně a užitečně snášet a využívat k svému rozmachu. Vrcholné skvělosti může našim výtržnostem dodat právě jen ono spojení našich malérů s bezmeznými útrapami Ježíše Krista, spojení našich patálií s jeho poslušností. Napáchali jsme mnoho průšvihů. Náš život je plný protivných patálií. Sami nemůžeme se sebe setřást tu ostudu. A proto Bůh chtěl, abychom měli cestu k nápravě, cestu k odpuštění. Za patálie bychom měli trpět tak jako tak. Každou šlamastikou porušený pořádek se skoro samočinně obrací proti rušiteli. Jenže prapůvodce všeho pořádku ve své dobrotě chce, aby každá ta polízanice byla řešena nejen odvetou, nýbrž aby byla odčiněním a vyrovnáním. To však vyžaduje spojit každou lapálii, celou svou životní remazuru se všemi těžkostmi, starostmi a útrapami Syna Božího.

U Boha nabývají i nepatrné nesnáze velké, nekonečné hodnoty. Tvoje skandály spojené s Ježíšovým křížem, vykoupené v šeredně zapeklitém propadu, dodávají nejvyšší cíl každé tvé bryndě a trapasu. Drazí, nevězíte v průšvihu sami. Jinak by se vám šlo těžko. S Ježíšem však nestrádáte v žádné lapálii zbytečně, ani pouze přirozeně! Patříte do jednoho cechu s Ježíšem, Králem všech odkopnutých výstředníků světa. Jestli má mít celý tvůj život smysl v Ježíši Kristu, má jej i nějaká ta šlamastika, která zaujímá takovou část tvého života.

Spasitel přišel a vzal na sebe celé to hanebně poznamenané lidské tělo, nejen aby nás vykoupil svým strašným propadnutím, nýbrž aby posvětil každý malér, aby tedy vzal naše problémy na sebe. Přátelé, v krutých mukách Páně, když byl tupen a nenáviděn, nesl naše zavržení, bičován a trním korunován, napájen žlučí pomluvy a octem nelásky, dodýchal na potupném vyvýšení na novém stromu života, ochotně podstoupil i své sražení propadnutí do pekel, to nás v Ježíši Kristu ukřižovali. Jako náš spásonosný bratr ochotně nesl naše vylomeniny. Neprchej z obětí jeho lásky na kříži. Pak bude každý tvůj problém jeho problémem. Bratrsky nesl ve svém náručí celé zakomplexované lidstvo. To Ježíš za nás přijal hořký lék, abychom byli uzdraveni, aby nás hořkost lapálie nezahubila.

Přijmi potíže, které na tebe Bůh dopouští jako možnost zaplatit za své vylomeniny. A platíš je pokaždé Ježíšovou krví. Tím nabývají tvoje útrapy vždy vyšší výkupnou cenu, než kdybys platil sám. Přijímej hrdinsky život tak, jak přichází. Pamatuj, že to nebude věčně trvat, že po vyprahlé a kamenité cestě tě čeká věčný oddech!

Smíme uhýbat před problémy? Smíme prosit za jejich odvrácení? Samozřejmě,  že smíme, aby nás jich Bůh uchránil, aby nás ušetřil každé patálie, na kterou jsme ještě nedorostli, která by nás třeba duchovně zlomila. Problémy nepřicházejí proto, abychom před nimi utíkali, ale abychom je přemáhali a každým zdolaným problémem se posílili. Především tedy máme prosit, aby nás Bůh sám v trampotách posiloval, aby šel s námi. Nechtějme, milí přátelé, vypořádávat se s každou životní patálií sami. To by se nám šlo teprve těžko a nebezpečně. Ve spojení s Ježíšem však přemůžeme všechno.

Nestačíme se divit, kolik Božích dětí vězí v otázce životních problémů v omylu. Uznávají, že jako jejich stvořitelský Otec i spásonosný Bratr i podporující Přítel jsem Pánem, takže všechno mohu, ale sotva upadnou do nějakého průšvihu, zapomínají na Boha a jeho vlastnosti, a především Boží dobrotu a všemohoucnost. Když trápení nepolevuje, hledají lékaře, advokáty, politiky a kdekoho, kdo jim stejně nepomůže, a tak podléhají depresím a zoufalému zármutku.

Mnohé Boží děti rozumem uznávají Boží vlastnosti a jeho všemohoucnost, ale celým srdcem to nemají zažité. Jejich v íra není přesvědčená vlastní životní zkušeností. Cítí jen své nesnáze. Těch by se chtěli zbavit. A když patálie neodcházejí, poleví docela své víře. Docela zanedbávají to, že je tu ještě třetí východisko, prosit, aby Bůh šel s námi, aby nás držel.

Učme se otevírat se dobrotě Srdce Ježíšova. Když na nás dopouští všechny možné problémy, chápejme ho jako původce všeho dobra a samo lidsky zosobněné nejlepší Dobro. Pohlédněme Ježíšovi do očí! Co se dá v těch očích vyčíst? Jeho chápavé Srdce: „Podívej, dítě, ty ještě tolika kořeny vězíš v tělesných a pozemských pohnutkách, ve stvořených věcech. Chci ti ukázat, jak jsou tvorové klamní, že jsou jen zdrojem stálých potíží a problémů, že se jim nemůžeme svěřit, že se jim nemůžeme a nesmíš odevzdat, nechceš-li mít srdce stále a pak i jednou na věky zlomené a rozdrcené!“

Všechny potíže nás mají upozornit na naši omezenost, že si sami nestačíme. Právě v životních trampotách a polízanicích, kdy se všichni přátelé a utěšovatelé stávají protivnými jako voda v botech, nudnými a hrubě se dotýkajícími našich lapálií, se máš rozpomenout, že musí být jeden Těšitel, jedna Láska, která nikdy tvé srdce nezklame, a která tě snad dovede zklamat v časných záležitostech, ale to proto, aby jedině pro to, aby ti otevřela oči pro nadpřirozené hodnoty a skryté obzory krásy.

Tvoje totožnost se zde připomíná právě a jedině tím, že na něco narážíš a prožíváš to jako nějakou šlamastiku. Ano, teprve přitom platí, že ti trápení připomíná tvé lidské hranice. Avšak nejen to, ale vede tě k tomu, že uprostřed průšvihu pozdvihneme svůj vnitřní rozhled vzhůru, nad sebe, nad pozemské meze, prostě povznést se nad tělesné a pozemské hemžení. Průšvih ti nejen připomíná tvou omezenou lidskou totožnost, ale vede tě k povznesení.  Takovéhle povznesení je však docela jiné, než jaké prožíváš po skleničce vína.  To znamená, že průšvih není smysluplný sám o sobě, nýbrž proto, že chceme-li se dostat výše, musíme pocítit tvrdé nárazy svých křídel o všechny překážky své přirozené povahy, světa a ďábla. Ti všichni tu zaclánějí, abychom se neodpoutali, a kdo chce výše, platí svou krví. Nutno přemoci sebe, třeba na sobě pilovat, třeba mnohé i mnohé odseknout a odhodit. To všechno je protivná brynda a ostudná patálie, protože se jeden musí odtrhovat od toho, s čím tak dlouho byli srostlý. Zdolanými problémy rosteme, totiž vylízáním se těch polízanic platíš svůj vzrůst, když nad svou pýchu a smyslnost stavíš snahu o čistotu, snahu o to, abys nechtěl vyždímat ze života co nejvíc pomíjejících darů. Tělo se vzpírá, duch se bouří proti běžné reakci, proti soustavnému odporu lenosti a shnilé pohodlnosti. Takto tě každý průšvih provokuje k vykročení za humna tvé bytosti.

Každý problém vede k zušlechtění a povznesení toho, kdo vroucně miluje Boha a chce mu dokázat svou lásku. Každá taková láska a každé její uplatnění se na světě setkává s ostudnými patáliemi. Člověk se přirozeně nerad vzdává své smyslům dostupné totožnosti kvůli Bohu, kterého nikdy nikdo neviděl. Přemoci zcela sebe, úplně se oddat Bohu, znamená soustavné přemáhání pohodlnosti a sebeuspokojenosti, zahnízděné v lidské totožnosti, a tedy ustavičné problémy.

Nikdy nejsme dost vyspělí, abychom se vyvarovali jakéhokoli dalšího průšvihu, takže je průšvih naším životním údělem. Jedno však můžeme – být stále připraven na nové průšvihy, aby ses od nich mohl odrazit k dalšímu povznesení. Kdo tvrdí, že žije bezproblémově, je člověk tvrdě spící, který se dosud neprobudil k opravdovému životu. Kdo se soustavně vyhýbá problémům, uhýbá sám před sebou a možná ze zbabělosti, lenosti a každopádně netvořivosti a neplodnosti. Zdráhá se překročit svůj stín a křečovitě se brání svému růstu.

Uč se žít uprostřed průšvihů tak, že i když se tě osobně dotýkají, nemusíš v nich uvíznout jako jejich oběť. Jedno můžeme zvládnout - žít s očima a srdcem obrácenýma k věčnosti, Zvládneme to s Ježíšem a v Ježíši, protože to zvládneme pro Boha a Boží silou. Jedině tak najdeme růže mezi trním trápení. Jedině tak se ti stane každý průšvih odrazovým můstkem k vznešenému růstu, požehnáním a štěstím, protože tě dovede ke štěstí, protože tě očistí pro štěstí a zajistí u Boha hojnost blažeností vlastní právě Bohu. TB