ŘÍJEN 2015

 

 

Ročník XXI., číslo.10                                                                                                                       říjen 2015

 

Obsah: P.Kroupa,Růženec, Matta el-Meskin, Čisté klanění duchovních bytostí, TB,Osvobození lásky a sexu, Izák Syrský O pravém pokoji, TB,Jak se zduchovňuje sex, Jan Kassián,Jak se má mnich, TB,Tvrdé podmínky Božího dětství, Brněnská akademie duc. života ct.Patrika Kužely, Zprávy______

 

RŮŽENEC

 

I KDYŽ SVOU

HRSTKOU RÝMŮ

TU PLNOST

NEVYSTIHNU

 

UŽ KVŮLI

MATCE PŘIJMU

POZVÁNÍ

NEJEN V ŘÍJNU

 

K ZÁCHRANĚ

Z HRŮZY SPLÍNU

MODLITBOU

K NÍŽ SNAD PŘILNU

 

NEJLÉPE

V STÍNU JILMŮ

KDYŽ PŮJDU

PŘES PLANINU

 

Pavel Kroupa

+++

ČISTÉ KLANĚNÍ DUCHOVNÍCH BYTOSTÍ

Modlitba chvály, klanění a kontemplace oslavené tváře Kristovy

Modlitba je příležitostí, jak objevit Boží vlastnosti a jeho věčný život:

„Hospodin bude s vámi, když vy budete s ním. Bu- dete-li se dotazovat na jeho slovo, dá se vám nalézt. Jestliže ho opustíte, opustí vás" (2 Kron 15,2). „Toto mluvil Hospodin: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost" (Lv 10,3).

„Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat" 0an 14,21).

Když se proto tvé srdce vztahuje k transcendentním vlastnostem Božím a přibližuje se k němu prostřednictvím modlitby, začínáš postupně zakoušet božskou chuť. Pokaždé, když se ti odhalí nějaká nová božská vlastnost, něco z ní získáváš i ty, neboť Bůh se ti neukazuje pouze na úrovni teoretického poznání, ale tajemným sdílením božské moci. Bůh během modlitby vysvobozuje tvé srdce z hustého závoje lidského rozumu a odhaluje ti svůj záměr. Podle tohoto božského plánu vede celé stvoření a dokonce i tvůj život napříč různými událostmi rok za rokem. Z tohoto záměru tedy získáš jasný pohled na Boží vlastnosti, a to vnitřní intuicí doprovázenou sdílením moci. Takto zakoušíš Boha a užíváš si jej, jako se dá vychutnávat med. Může-li sílu tělu navrátit med, ačkoli se rychle kazí, čím spíše Bůh zapálí tvé srdce? Ucítíš, jak v tobě žhne Boží oheň - jednou, aby tě očišťoval, podruhé, aby přinesl útěchu a radost, jindy zase v tobě budí vroucí touhu po království nebo tě povzbuzuje k činnosti a sebedarování. Ať už jsou ale pocity, které v tobě božský plamen vzbuzuje, jakékoli, tvá modlitba se díky zkušenosti, již jsi s ní učinil, pozvedá stále k vyššímu stupni chvály a oslavy nevýslovných Božích vlastností. Jazyk, mysl a tělo neúnavně chválí a vyvyšují Boží jméno a jeho vlastnosti. Tato zapálená modlitba působí, že se chvála a oslava Božích mocností podobá modlitbě cherubínů. Stojí psáno, že cherubíni jsou „plní očí" (Ez 10,12) na znamení nesmírně intenzivní kontemplace, již vnímají Boží přirozenost. Takové vnímání božské přirozenosti však u nich neprobíhá prostřednictvím rozumu, tj. na teoretické úrovni, nýbrž prostřednictvím sdílení moci. Proto je stejně tak řečeno, že se podobají „hořícím pochodním" (Ez 1,13), to znamená, že jsou životně ovlivňováni Boží přirozeností. Vztah mezi oběma výrazy „plní očí" a „hořící pochodně" je v duchovním stvoření zcela zásadní, neboť jasné vnímání Boha v modlitbě vede nezbytně k určité účasti na přirozenosti Božího ohně.

„Vždyť náš Bůh je oheň stravující' (Žid 12,29). "Užívá větrů jako svých poslů a ohnivých plamenů jako svých služebníků" (Žid 1,7).

Kromě toho víme, že modlitba cherubínů a serafínů spočívá v tom, že bez ustání prohlašují neúnavným hlasem a rty, které se nikdy neunaví, chválu a slávu Boží: „Svatý, svatý, svatý..." (Iz 6,3; Zj 4,8). Přirozenost Boha je vskutku nekonečně slavná, a žádné stvoření, které postřehlo jeho slávu, nemůže přestat s jeho chválou, byť jen na jediný okamžik. Když proto v modlitbě vícekrát s láskou obracíš svůj pohled na Ježíše Krista, a nemáš jiný záměr než milovat Boha a vzdávat mu slávu, tvá duše zjišťuje, že se osvobodila od těžkého závoje rozumu, a vzdáváš slávu božské přirozenosti v Kristu. „Neboť Bůh, který řekl: ,Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři" (2 Kor 4,6). Máš tedy přístup k modlitbě klanění, která je vlastní duchovním bytostem.

A takto prostřednictvím modlitby kontemplace Krista tě Bůh obdaří nesčetnýma cherubínskýma očima, aby tě „ve tvém srdci osvítil poznáním Boží velebnosti." Tvé srdce se božským ohněm roznítí natolik, že se v oněch požehnaných hodinách staneš neschopným konat cokoli jiného než bez přestání oslavovat Boha. Matta el-Meskin

+++

OSVOBOZENÍ LÁSKY A SEXU


 

Mnoho Božích dětí je zmítáno problémy sexu. Zpovědnice se otřásají 6.přikázáním,jako by nebylo 9 dalších přikázání. Zdá se, že v Božím lidu je celá tato záležitost zametána pod koberec, prostě jen zatlačována do podvědomí příkazem Nesmíš! A přitom Pán Ježíš opakuje výzvu: Miluj! Tak se stupňuje otroctví sexu a kdekdo je tím strašně neurotizován. Potřebujeme osvobodit lásku a sex.

Všichni dobře víme, že základní antrop.vzorec člověka zní, že se chce někomu oddat a zaslíbit. Každý člověk, ať je to muž nebo žena, se plně realizuje v upřímném sebedarování Bohu nebo člověku.

Není třeba se obávat požadavků lásky. Strach máme mít hlavně z „tvrdosti srdce“. Taková zatvrzelost odporuje požadavkům lásky (Mt 19,8).

Kdo chce zakusit Boží tajemství nejen tím, že ho pozná rozumem, ale celým srdcem, tedy ho zakusit každým bodem svého těla, tak musí dovolit Bohu osvobodit sexualitu.

Má snadbýt sebeuspokojování obrazem Boží svobodné, úplné, věrné, plodné lásky? Anebo naopak divoký sex, či svévolně zneplodněný tělesný styk muže s ženou či pomíchané splašené hormony toho, kdo si plete sexuální zaměření? To je konec sdělování a předávání života, konec rozmnožování a zkáza života. Na pozadí tohoto milostného šílenství je mrazivě vychladlé srdce chamtivého požitkáře. Dokud nepřesměruješ své srdce ze stylu URVAT, CO SE DÁ a neotevřeš se životu ve stylu PROSTĚ JEN BÝT, přebývat v Kristu, tak odpočíváš v egyptské pyramidě. Nashledanou s Ramsesem. To je kultura smrti.

Kdo odtrhne tělesný styk od jeho přirozeného zaměření k novému životu, tomu už nic nebrání ospravedlnit jakýkoli prostředek k dosažení slasti v milostném vyvrcholení. Kdo zneplodní tento úkon, ten zásadním způsobem změní jeho povahu. Neukazuje už na nutnost manželství a založení rodiny. Zůstává pouze uspokojení pudu a přirozený styk se stává jedním z mnoha způsobů, jak toho dosáhnout.

V pozadí takového trhání lidského srdce je nepřítomnost opravdové, obětavé lásky, tedy pýcha, sobectví, požitkářství, zabydlení se v průšvihu moderního člověka, neochota vzdát se svobody, místo manželství zbývá přežívání v nesezdaném soužití.

Během několika pokolení 20. století bylo manželství zásadně narušeno a jeho přirozené vymezení překrouceno. Láska byla vyvrácena sobeckým požitkářstvím, pravda lží, život smrtí, a odtud začala nádorovitě bujet civilizace smrti. Chování, které bylo kdysi všeobecně považováno za urážku lidské důstojnosti a vážnou hrozbu společenskému řádu, je ve sdělovacích prostředcích nejen oslavováno jako dobré a hodné následování, ale je uznáno a chráněno vládou jako zákonné právo.

K  rozbujení moderní zrůdnosti milostného zdivočení, přesněji řečeno ke zkáze opravdové lásky a přátelství, bylo prosazeno odstranění přirozených následků milostného styku (početí). Sexuální revoluce 20. století by se nerozletěla tak snadno bez masového zavedení antikoncepce.

Když se v druhé polovině 20.stol objevila antikoncepční pilulka, obecná církev jako jediná z křesťanských církví vytrvala na svém odmítnutí každého pokusu učinit manželský úkon neplodným.

Pro moderního člověka je těžké pochopit zvrácenost antikoncepce. Moderní muži a ženy ztratili pojem o velikosti, o důstojnosti a božském účelu lidského života.

Milostný styk je jim jen biologická záležitost. Ovšem to je pouze částečný pohled na něj.

V Písni písní, velkolepé biblické básni na lásku, se milý opakovaně zmiňuje o své milované jako o „sestře“ ještě dříve, než ji nazve „nevěstou“. „Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí... Oč krásnější je tvé laskání, sestro má, nevěsto... Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen“ (Pis 4,9-10.12). Tím, že milý přijímá svoji milovanou především jako „sestru“, dává najevo, že ji doceňuje jako osobu stejného rodu. Jeho touha po ní jako „nevěstě“ nevychází z chtivosti, ale z lásky. Ženich dokazuje čistotu své lásky ještě více výrazy „zahrada uzavřená“ a „pramen zapečetěný“. Klade „svou ruku na závoru“ (Pís 5,4) pouze s jejím svobodným „ano“. S naprostou svobodou - bez sebemenšího nátlaku - milá říká: „Já jsem svého milého“(Pís 6,3).

Opravdová láska je připravená přinést jakoukoli oběť, aby hodnota lidského života zazářila v celé své kráse a vznešenosti. Je to obětující se láska. Je to láska, jakou „Ježíš Kristus miluje církev“.

Proti antikoncepci můžeme argumentovat čistě z hlediska lidského rozumu a filosofie. Je tu však hlubší důvod zvrhlosti antikoncepce. Antikoncepce je svou povahou svatokrádežná, protože činí ze svátostného znamení manželské lásky padělek.

Manželství jako slavnostně ustanovené nejen symbolizuje Boží život a lásku, ale má účast na Božím životě a lásce - aspoň by mělo mít. K tomu, aby svátosti mohly přenášet milost, musí svátostné znamení věrně zjevovat duchovní tajemství. Nikde nezobrazují manželé Boží lásku hlouběji, než když se stávají „jedním tělem“.

Sex s antikoncepcí popírá a napadá stvoření člověka k podobě Boží.

Velký průšvih však nastává nenápadným, ale nezadržitelným rozpadem věrnosti manželskému slibu.

Většina mužů a žen používajících antikoncepci nemá ani ponětí o tom, že svými těly páchají tuto nevěrnost. Třebaže si to ta dvojice neuvědomuje, přesto má antikoncepce škodlivý vliv na jejich vztah. Když třeba požiji jed, ale nebudu vědět, že to je jed, nespáchal jsem sebevraždu a nenesu vinu za vlastní smrt. Přesto mě jed zabije. Jestli si myslím, že to je jed nebo to není jed, nemá žádný vliv na to, zda to jed je nebo není.

Příčin prudkého rozbujení rozvodů u nás je mnoho a jsou složité. I tak by nás nemělo překvapovat, že k největšímu rozbujení počtu rozvodů došlo tehdy, kdy byla zavedena antikoncepce. Milostný styk má obnovovat a vyjadřovat manželský slib. Jenže antikoncepce mění „ano“ tohoto slibu na „ne“.

Pokud si manžel s manželkou vyjádří u oltáře „ano“, ale učiní své spojení neplodným, tak si svými těly lžou. Jsou nevěrní svému manželskému slibu. Taková falešnost v základu manželské smlouvy má zhoubný účinek.

Znamená však věrnost manželskému slibu, že manžel s manželkou mají nechat počet dětí, které budou mít, zcela na „náhodě“? To jistě ne. Když je církev povzbuzuje k odpovědné lásce, tak je také vybízí k odpovědnému rodičovství.

Není nic špatného na tom zdržet se milostného styku, když je pro to dobrý důvod. Jedinou přirozenou metodou „kontroly početí“, která zohledňuje řeč Boží lásky, je „sebekontrola“.

Žádné poměry neospravedlňují zneplodnění milostného styku, stejně jako žádná poměry neospravedlňují zabití babičky či dědečka.

Jak dědečkova přirozená smrt, tak přirozeně neplodné období ženy jsou v souladu s Božím řádem. Když ovšem zabijeme dědečka nebo učiníme milostný styk neplodným, tak bereme síly života do vlastních rukou - právě tak, jak nás k tomu kdysi pokoušel ďábel - a stavíme se na místo Boha (Gn3,5). Proto je třeba antikoncepci z objektivního hlediska považovat za tak hluboce zvrácenou, že nemůže být nikdy, z žádného důvodu, ospravedlněna. Myslet si či tvrdit opak je stejné jako hájit názor, že v lidském životě mohou nastat poměry, kdy je oprávněné zapřít Boha.

Jakému účelu antikoncepce doopravdy slouží? Antikoncepce nebyla vynalezena kvůli tomu, aby vyloučila těhotenství. Vždyť k tomu lidé už měli bezpečný a spolehlivý prostředek - sebezápor. Antikoncepce v konečném důsledku slouží jedinému účelu: ušetřit nás obtíží, které zažíváme tváří v tvář volbě sebezáporu. Když se všechno to zatemnění objasní, tak se stane zřejmým, že antikoncepce byla vynalezena kvůli nedostatku našeho sebeovládání, aby sloužila žádostivosti a požitkářství.

Proč lidé nechávají vykastrovat psy a kočky? Protože zvířata nedokáží odolat svému nutkání pářit se. Nejsou svobodná. Když zneplodníme sami sebe pomocí antikoncepce, tak snižujeme ono „velké tajemství“ spojení v jednom těle na úroveň Alíka a Mindy během hárání.

Co nás zásadně odlišuje od zvířat? Svoboda! Bůh nás obdařil svobodou. Antikoncepce tuto svobodu vyvrací. Odpovídá na naši žádostivost, změkčilost a lenost, kvůli kterým říkáme: „Nedovedu se ovládnout.“ Milostný styk s antikoncepcí není tedy zaměřen jen proti plodivému významu těla, protože „přestává být úkonem lásky“ a stává se úkonem chamtivosti.

Ponechávám stranou to, že ani kastrace neřeší samotný pud, protože i po kastraci zůstává člověku znepokojující sex.pud, asi jako když amputovaná noha člověka dál svědí, třebaže se nedá používat. To říkám jen na okraj, aby jasněji vyniklo, do jakých psychických průšvihů se dostává člověk používající antikoncepci.

Čistota, která je tak často chápána jako „záporná“ či „potlačující“, je skrz naskrz příznivá a osvobozující. Je to ctnost, která zbavuje tělesnou touhu „požitkářského postoje“, sklonu zneužívat druhého pro vlastní sobecké uspokojení. „Sebeovládání neznamená pouze odolávat silou vůle neuspořádaným touhám. To je záporná stránka věci. S tím, jak rosteme v sebeovládání, zakoušíme to jako „schopnost řídit příslušné reakce. Když člověk prožívá osvobození od chamtivosti, tak vstupuje do daru svobody. Tato svoboda mu umožňuje vyjadřovat ,řeč těla' v celé její hloubce, prostotě a kráse do té doby nepoznané.

Je jistě pravda, že čistota vyžaduje „askezi“, chápanou jako pohotové a odhodlané úsilí nepodlehnout nutkání chamtivosti. Opravdová láska povstává tehdy, když chamtivost umírá.

Askeze vyžadovaná čistotou tedy neochuzuje projevy lásky a náklonnosti, ani jim nebrání. Naopak, duchovně je prohlubuje, a tedy je obohacuje.

Taková čistota je „středem manželské spirituality.

Co je to „manželská spiritualita“? Je to uskutečňování Boží inspirace v manželském životě. To vyžaduje od manžela a manželky, aby poodstoupili od vlastní žadostivosti a otevřeli se vnitřní síle Ducha Svatého a umožnili mu, aby vedl každou jejich volbu a každé jejich jednání. Samotné milostné spojení - se vším jeho citovým potěšením a fyzickou slastí - má být vyjádřením života podle Ducha svatého. Když jsou manžel a manželka tomuto daru otevřeni, tak Duch Svatý povznáší jejich milostné touhy „vším, co je ušlechtilé a krásné a vrcholnou hodnotou, kterou je láska“. Pakliže se manžel a manželka kvůli „tvrdosti srdce“ a své žádostivosti uzavírají Duchu Svatému, tak jim milostné spojení rychle upadá do úkonu chamtivosti a vzájemného sobeckého zneužívání. Tam také upadá v požitkářském vztahu, uměle slepovaném těmi, kdo rozbili své manželství a strádají nepřítomností manžela či manželky. Musel by být zvláštní Boží zásah, aby tomu bylo jinak.

 „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“(Řím 5,5).

Manželka s manželem mají „prosit o takovou ,sílu'v modlitbě. Mají čerpat milost a lásku ze stále živého pramene Těla Kristova, které zosobňuje také celou lidskou přirozenost, avšak povznesenou, zbožštělou a oslavenou. S pokornou vytrvalostí' mají překonávat vlastní průšvihy ve svátosti smíření.

Používání antikoncepce - a celá zvrácená mentalita, která za tím stojí - ukazuje na naprostý nedostatek pochopení výjimečného významu  milostného objetí v Božím plánu. Takový nedostatek přestavuje protiklad manželské spirituality.

Antikoncepce označuje jisté „uzavření se“ Duchu Svatému, a to znamená úplné zatvrzení v průšvihu. Kdo je to Duch Svatý? Je „Pán a Dárce života“, jak říkáme ve vyznání víry. Antikoncepce však říká: „Pane a Dárce života, my tě tady nechceme.“

Od samého počátku mělo mít milostné spojení účast na věčném Božím sdělování lásky. Milostný styk s antikoncepcí dává najevo zatvrzení se proti vyššímu životu: „Dáváme přednost pomíjivé rozkoši umrtveného opojení před příležitostí mít účast na vnitřním životě Nej.Trojice.“

Přijď, Duchu Svatý, přijď!

Obrať naše srdce od sobecké žádostivosti k lásce.

Pronikni naše sexuální touhy božskou touhou,

abychom -  když na zemi milujeme jako miluje Bůh - mohli jednoho dne dojít naplnění „Beránkovy svatby“ v nebi. Amen. TB


 

+++

SVATÉ TEREZII Z ÁVILY

1515-1582 (15.10.)

 

ROZJÍMÁM

O MNOŽSTVÍ TVÝCH OBĚTÍ

O SPISECH

MYSTICE A DOJETÍ

O DUZE

Z TVÉ DUCHOVNÍ PALETY

JÍŽ ŘÁDU

POHNULA JSI PAMĚTÍ

JEN V LÁSCE

BOŽÍ NAŠLAS NÁMĚTY

PRO NOVĚ

ZAKLÁDANÉ KONVENTY

A S KAŽDÝM

OTOČENÍM PLANETY

KRÁČELAS

SPASITELI V ÚSTRETY

Pavel Kroupa

+++

IZÁK SYRSKÝ O PRAVÉM POKOJI

Jestliže chceš pevně setrvávat v pokoji, buď jako Cherubové, kteří nepomyslí na nic z tohoto života, a pevně si vtiskni do mysli, že na zemi neexistuje nic jiného než ty a Bůh, k němuž upíráš svou pozornost, jak ses tomu naučil od otců, kteří žili před tebou. Jestliže mnich neupevní své srdce a násilím neudrží na uzdě svůj soucit, aby se tak oprostil od starostí o všechny ostatní lidi, a nevěnuje se jen modlitbě ve stanovených dobách, aby mu nevstoupila do srdce náklonnost k nějakému člověku či starost o něj, nemůže být svobodný od zmatku a starostí a setrvat v mlčení…

Přikázání, které praví: „Miluj Pána, svého Boha, celý svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí" víc než svět, přirozenost a všechno, co k nim patří, je splněno, když trpělivě setrváš ve svém tichu. A přikázání, které mluví o lásce k bližnímu, je obsaženo v tom prvním. Přeješ si získat ve své duši lásku k svému bližnímu podle evangelního příkázání? Odděl se od něho, a pak žár a plamen lásky k němu bude v tobě hořet...

Člověk, který žije v mlčení a styku s poznáním, dojde snadno a rychle k Boží lásce a s Boží láskou bude přitahovat k dokonalé lásce své bližní. Nikdy nikdo nebyl schopen přitahovat k této prozářené lásce lidstvo, pokud nejprve nebyl shledán hodným té úžasné a opojné lásky Boží.

Láska k bližnímu se tedy rodí z lásky k Bohu, ne naopak: Přejít z lopoty a boje s myšlenkami k prozářené lásce k lidstvu a od ní být vyzdvižen k lásce k Bohu —je nemocné, aby tuto cestu člověk ukončil v tomto pivote, do doby, kdy opouští tento svět, jakkoliv tvrdě zápolí. Na základěpřikázání a prostřednictvím rozlišování je možné, aby někdo ovládnul své myšlenky a očistil svou smyslovost vzhledem k (druhým), a může jim dokonce prokazovat dobro. Ale aby on sám dosáhl prozářené lásky k lidem skrze boj? Ne/sem přesvědčen, že by t0 možné: neexistuje nikdo takový, kdo toho dosáhl, a nikdo, kdo toho dosáhne během této cesty životem. Bez vína se nikdo nemůže opít ani jeho srdce nemůže skákat radostí; a bez opojení v Bohu nikdo prostřednictvím přirozeného běhu událostí nenabude ctnosti, kterou nevlastní, ani v něm nezůstane klidně a bez nátlaku...

Mlčení je tichost ke všem věcem. Jestliže se v mlčení nacházíš plný neklidu a znepokojuješ své tělo prací svých rukou a svou duši starostmi, pak si sám rozpoznej, v jakém druhu mlčení se cvičíš, když se zaměstnáváš mnoha věcmi, aby ses zalíbil Bohu! Neboť je pro nás směšné mluvit o dosahování mlčení, jestliže neopustíme všechny věci a nevzdálíme se od všech starostí...

Miluj mlčení, protože tě přibližuje k plodu, který jazyk nemůže vyjádřít. Přinuť se nejdříve k mlčení vnějšímu, z tohoto mlčení se pak rodí něco, co vede k mlčení vnitřnímu.  Kéž ti Bůh dá, abys chápal alespoň část toho, co se rodí v mlčení! Jestliže s touto kázní začínáš, nemohu vědět; kolik světla ti z něho vzejde. Neposuzuji to, co se říká o onom podivuhodném Arseniovi, který když ho navštívili rodiče a bratří se na něj příšli podívat, seděl s nimi a zůstal mlčet a v mlčení se s nimi rozloučil — neposuzuj, říkám ti, že to učinil zcela dobrovolně, i když na počátku se k tomu přinutil. Po určité době se v srdci z tohoto namáhavého cvičení zrodila jistá sladkost a ta nutí tělo, aby v tichosti vytrvalo...

Mlčení je tedy cesta k tichosti... Když Arsenios shledával, že kvůli poloze jeho příbytku je často nemožné vzdálit se z blízkosti lidí a mnichů, kteří sídlili v oněch končinách — tehdy se milostí naučil tomuto způsobu života: stálému mlčení. A jestliže z nutnosti někdy někomu z nich otevřel dveře, byli obšťastněni pouhým pohledem na něj; ale rozmluva slovy a jejich používání se mezi nimi stalo nadbytečným....

 „Mlčení", jak praví svatý Basil, ,je počátek očišťování duše". Neboť když vnější údy ustanou ve své činnosti navenek a v roztržitosti, kterou působí, pak se mysl odvrací od roztržitostí a bloudivých myšlenek, které jsou mimo její království, a pokojné přebývá v sobe a srdce se probouzí ke zkoumání úvah, které jsou uvnitř v duši. A jestliže čistota není nic jiného než Zapomnění nesvobodných způsobů života  a uniknutí z jeho návyků, jak a kdy očistí svou duši člověk, který ze svého vlastního podnětu nebo skrze druhé obnovuje v sobě vzpomínky na své dřívější osudy? Jestliže se srdce každý den poskvrňuje, kdy bude od poskvrnění očištěno? Ale jestliže člověk nemůže odolat ani činnosti, kterou na něj vyvíjejí vnější věd, oč méně bude schopen očistit své srdce, když vidí, stojí uprostřed pole a každý den slyší naléhavé zprávy o válce... ? Jestliže se ale od toho vzdálí, krok za krokem bude moci zastavit první vnitřní zmatek ... Jen když člověk vstoupí do tichosti, může jeho duše rozlišovat vášně a prozíravě vyhledávat svou vlastní moudrost. Pak vnitřní člověk také procitne k duchovní činnosti a den zp> dnem poznává vnitřní moudrost, která rozkvétá v jeho duši... Tichost umrtvuje vnější smysly a křísí vnitřní hnutí, zatímco vnější způsob života je opačný, tj., křísí vnější smysly a hubí vnitřní hnutí...

+++

JAK SE ZDUCHOVŇUJE SEX


 

Pokud budoucnost lidstva vede cestou manželství a rodiny, tedy budoucnost manželství a rodiny vede cestou posvěcení těla. Obnova církve a světa nemůže nastat bez obnovy manželství a rodiny.

Tak je třeba uvažovat o tom, co znamená nová evangelizace nejen z hlediska duchovní obnovy, nýbrž z hlediska celého člověka, a tedy také lidského těla, včetně sexuality. Ježíš Kristus přišel totiž spasit celého člověka, nejen jeho duchovou duši. Nová evangelizace má přivést každého k novému Kristu.

Nová evangelizace vychází ze skutečnosti, že mnoho Božích dětí ztratilo živý smysl víry, anebo se dokonce už vůbec necítí být členy církve, ba nejednou se svým životem vzdálilo od Ježíše a od evangelia. Mnoho mužů a žen je „kulturně křesťany“, ale neprožili obrácení srdce k Ježíšovi, prostě se s Ježíšem osobně nesetkali. Mnoho Božích dětí, účastnících se navenek svátostného života církve, se oddává náboženství jako nějaké idealistické ideologii, kdy se upíná na život duchové duše a zcela zanedbává své tělo jako něco podřadného. A přitom křesťan musí být realista, tedy uznávat a plně doceňovat, že Bůh stvořil člověka jako jednotu duchové duše a těla, a tak ho také Ježíš spasil.

Nejde o to vymýšlet nějaký nový program. Hlavní je hlásání Krista s novou horlivostí, novými metodami a novým způsobem vyjádření. Kromě toho je třeba se vyvarovat hrozné tradiční slabosti každé dosavadní evangelizace, a tou je hrubé podcenění toho, že v patách misionářů v obrácených národech přicházejí vojáci a kupci se spekulanty a počínají si velmi dravě. A přitom na to Ježíš upozorňuje: „Nebeské království se podobá člověku, který zasel dobré semeno na svém poli. Ale zatím co lidé spali, přišel jeho nepřítel, zasel koukol mezi pšenici a odešel. Když osení vyrostlo a ukazovalo plodný, tehdy se objevil i koukol. Tu přišli hospodářovi služebníci a řekli mu: ´Pane, což jsi nezasel dobré semeno na svém poli? Odkud má tedy koukol? ´On jim pravil: ´Nepřítel to udělal'. (Mt 13,24-28) Jako by Malý Princ zapomínal na svou odpovědnost za svou růži, a nedovedl ji chránit proti nepříteli. Nově pokřestěné národy většinou pozdě přicházejí na to, že s novou vírou brzy ztrácejí nejen svobodu, ale třeba i domov, a s ním i domácí nerostné bohatství. Není tím vina samotná víra, nýbrž lživý duch světa, který si hraje na světovou velmoc a četníka lidských práv. Záhy se stávají strašně zadluženými a drze vykořisťovanými nositeli domněle vyšší kultury. Kde se porušují lidská práva a znevažuje se něčí víra, tam se brzy vynořují zoufalé výstřelky. Pak si zoufají a v zoufalství se uchylují až k sebevražednému násilí a terorismu. Jeden průšvih snadno vyvolává jiný průšvih – novodobé křižácké výpravy spotřební společnosti přinášejí tisíce Alláhových mučedníků, a zástupy jejich pokračovatelů -mstitelů. Znamením naší doby je rozdělení světa na blahobytné nositele domněle vyšší kultury, kteří znají Krista, ale odmítají trpět, a na zaostalé národy bez Krista. A za vším tím zlověstně vyčnívá zaražený sex či nedbale zvládaný, prostě onanismus.

Dneska před námi stojí velký úkol sdílet s muži a ženami naší doby ,nevystižitelné Ježíšovo bohatství' a učinit známým tajemství od věků ukryté v Bohu, který všechno stvořil', ale pak to ještě také umět chránit před důsledky dravosti, žádostivosti a chamtivosti ze strany kupců a spekulantů, kteří jdou v patách nositelů nové evangelizace, a kteří snadno zaplavují široké masy produkcí kondomů a potratových pilulek a jiných produktů civilizace smrti.

„Jak to provést?“ Objevte své tělo pro posvěcení. Odhalte v mystickém životě, který se dosud obíral hlavně spásou duchové duše, také tělo, které má být duší utvářeno a s  Boží pomocí zduchovňováno. Z přirozeného hlediska člověka jde o připomenutí soustavy ctností a jejich budování. Z nadpřirozeného pohledu jde o vyprošování si Ducha svatého a rozvíjení Tomášova učení darech Ducha svatého, připojujících se ke ctnostem, aby jejich činnost přivodila blahoslavenství a přinesla ovoce darů Ducha svatého, jak o tom svědčí apoštol Pavel v listu Galatským. K tomu však je třeba odhalit a zapojit ony tajemné převody, působící posvěcení nejen duše, ale také těla, aby se celý člověk s duší i tělem nejen zduchovňoval, ale také zbožšťoval, a tak se stával novým Kristem.

Je to lidská otázka, že jsme v jistém  smyslu také tělem. A hned jsou tu dvě otázky: Co znamená být mužem? Co znamená být ženou?

Bylo to už v lidském těle, když Hospodin řekl, že Adam je na světě „sám“ a že to pro něj není dobré. Jsme stvořeni pro lásku, totiž především pro přátelství s Bohem a dále pro sdílení tohoto přátelství s Bohem také s „druhým“, ve společenství.

Člověk nemůže naplno žít bez lidsky, tedy také tělesně sdílené lásky. Nepozná-li Boží lásku, je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl. Proto  Ježíš Kristus zjevuje plně člověka člověku samému“ - protože Ježíšovo tělo „za nás vydané“ zjevuje pravdu o vtělené lásce. Každá lidská touha, když je očištěna, nás totiž přivádí k Ježíši Kristu.

Třebaže Pán Ježíš sám nežil v manželství, neznamená to, že by nebyl poznal tělesně sdílenou lásku, aniž by tím pozbyl svou čistotu a bezhříšnost. Tak se Ježíše dotýkala Maří Magdalena, tak se nechal políbit i zrádcem Jidášem, a tak neodepře políbení Božímu dítěti, které Ho eucharisticky přijímá.

Taktikou ďábla je prostě zmást a „dezorientovat naši touhu po nebi, naši touhu po Ježíšově věčném sjednocení s církví.

Máme být „opojení“ novým vínem, které nám dává Ježíš. A kde Ježíš Kristus zjevil dar tohoto nového vína poprvé? Na svatební hostině. Spojení muže a ženy nám může přinést radost, kterou hledáme, pouze pokud je obrazem Ježíšovy lásky, která se rozdává v eucharistii.

 Při nové evangelizaci musíme být schopni jít na studentský večírek, kde se lidé opíjejí, drogují a vyhledávají zdivočelý sex, a říci: „Víte, co tady doopravdy chcete? Chcete vrcholnou lásku, tedy Ježíše eucharistického a svaté manželství, a církev to má všechno plně k dispozici.“

Chápu vás, vy narkomani, že jste ochotni obětovat svůj život za štěstí, po kterém tolik toužíte, ale lituji vás, že nechápete a přehlížíte, že vrcholné štěstí není v droze, nýbrž v eucharistickém Ježíši Kristu, který za to, abyste to mohli prožívat, obětovává vlastní život.

Evangelium výzva ke sdílení skutečné radosti, k předávání nepomíjivé radosti, k radostnému obcování, ke společenství.

Jen málo křesťanů chápe, že do jejich těla i do sexuální touhy po jednotě je vtištěn obraz Nejsvětější Trojice, v níž pulzuje božský život. Velký počet nás, katolíků se zapletl do padělků současnosti a má vůči učení církve nepřátelský postoj. Dokud se tedy uvnitř církve nepodaří tuto scestnost napřímit - dokud nebude tato většina těchto přehnaných spiritualistů evangelizována, dokud se osobně nesetkají s Ježíšem Kristem, - nemohou evangelizovat nikoho dalšího. A když - přesto že sami dosud nezakusili toto své obrácení,. - evangelizují, tak jsou trapní a protivní, a prokazují Ježíši Kristu medvědí službu.

Startem k evangelizaci je živá víra, stálá otevřenost srdce pro setkávání s Ježíšem, které zahrnuje nejen jednorázové obrácení, nýbrž stálou otevřenost a připravenost pro nové a nové obracení se.

Dalším krokem je vyvarovat se zlého, nedělat ostatním to, co nechceme, aby ti dělali ostatní.

A na tento první úklid svého srdce, musí navazovat příznivá výstavba hradu tvého nitra. – Budování základních pilířů – ctností. Ctnosti jsou poměrné ustálená uzpůsobení lidské přirozenosti k snadnému a pohotovému dosahování dobra. Ctnosti jsou přirozené převodní prostředky, převádějící vymoženosti omilostněné duchové duše k tělu tak, aby tělo bylo přirozeně zduchovnělé. Jde především o čtyři styčné ctnosti: opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Tyto ctnosti mohou pomoci ke zduchovnění tvého těla. Člověk však jimi může dosáhnout dokonalosti pouze v přirozené rovině.

K tomu, aby člověk překročil přirozené meze své bytosti, potřebuje Ducha svatého, jehož dary si má pokorně vyprošovat. Jakmile se dostaví Duch svatý, tak jednotlivé jeho dary se spojí se ctnostmi (božské ctnosti – víra, láska, naděje, styčné ctnosti přirozené – opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

Dary Ducha sv. jsou hybnou silou Ducha sv. ve tvé duši. Jimi se podřizujeme vedení Ducha sv. Tyto dary nás povznášejí z pozemských poměrů k nadpřirozeným poměrům.

Úkonem darů Ducha svatého ve ctnostmi připraveném Božím dítěti jsou blahoslavenství (SThI,II,69,1). Každé blahoslavenství totiž sestává z úkonu a odměny, která následuje po úkonu. Blažení ti, kdo takto jednají, protože se jim už zde dostane zálohy blaženosti, aby jednou obdrželi celou odměnu dokonalé a úplné blaženosti.

Kdo vytrvá v blahoslavenství, která z přirozeného pohledu nejsou nijak pohodlné, ten dostává odměnu, ovoce Ducha sv je podle listu sv.Pavla Galaťanům (Ga 5,22): láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.

První ovoce Ducha sv.je láska (STh, I,II,70, 3).

Čím více je Bůh v tobě, tím vzrůstá radost,tj.druhé ovoce Ducha.

Na druhé straně však stačí oddat se pýše, takže pokora je pryč, a hned si zarazíš příchod darů Ducha sv. k sobě, a tím přicházíš o zakoušení blahoslavenství a s tím o všechny jeho plody. Okamžitě přetékáš nenávistí, pohrdáním a smutkem.

Z tohoto propadu se dostaneš svátostí smíření s dokonalou lítostí a následným pokáním a sebepokořováním.

Můžeš se hned vrhnout do budování hradu svého nitra. K božské ctnosti víry si vyprošuj od Ducha svatého dar rozumu, takže budeš zakoušet blahoslavenství čistého srdce a uvidíš Boha, abys mohl prožívat lásku jako ovoce.

K božské ctnosti lásky si vyprošuj od Ducha svatého dar moudrosti, takže budeš zakoušet blahoslavenství pokojných, abys mohl prožívat radost jako ovoce.

K božské ctnosti naděje si vyprošuj od Ducha svatého dar vědění a umění, takže budeš zakoušet blahoslavenství lkajících, abys mohl prožívat důvěru v Boha jako ovoce.

Ke ctnosti spravedlnosti si vyprošuj od Ducha svatého dar pobožnosti, takže budeš zakoušet blahoslavenství vlídných, kteří budou vládnout nad zemí, abys mohl prožívat trpělivost a pokoj jako ovoce.

Ke ctnosti mírnosti si vyprošuj od Ducha svatého dar vědění a umění, takže budeš zakoušet blahoslavenství chudých duchem, neboť jejich je B.král, abys mohl prožívat zdrženlivost jako ovoce. Tady se tedy vynořuje zdrženlivost, potřebná k umrtvení žádostivosti a k ovládání pudových hnutí.

Ke ctnosti opatrnosti si vyprošuj od Ducha svatého dar rady, takže budeš zakoušet blahoslavenství milosrdných, kteří dojdou milosrdenství, abys mohl prožívat dobrotivost jako ovoce.

Ke ctnosti statečnosti si vyprošuj od Ducha svatého dar síly, takže budeš zakoušet blahoslavenství hladovějících a žíznících po spravedlnosti, kteří dojdou naplnění, abys mohl prožívat přívětivost jako ovoce.

A výsledek? Jak vypadá posvěcené a zbožštělé tělo člověka? To ukazuje Pán Ježíš třem svědkům – Petrovi, Jakubovi a Janovi, při zázračném Proměnění na hoře Tábor.

Zatímco se Ježíš modlil, rázem zazářila jeho svatá Tvář jako slunce a šat zbělel jako sníh. Taková posvátná aureola obklopuje P.Ježíše na konci časů, až přijde soudit lidstvo.

Účinek Proměnění Ježíše na učedníky: Všichni byli uchváceni strhující krásou. Toho, co se představil učedníkům na Hoře proměnění, dnes Církev otevřeně přináší všem na oltáři. Máme před sebou proměněného Ježíše, živého, ale navíc Ho smíme a máme i přijímat, abychom se s Boží pomocí každý měnili v nového Krista.

Také my se jednou setkáme s Ježíšem tváří v tvář, až padne clona našeho života ve světě. Před tím však musíme projít s Ježíšem křížovou cestu utrpení, tedy snášet nejrůznější průšvihy, které doléhají jak na nás samotné, tak i na naše bližní, a nemohou nám být lhostejné. Nemůžeme lhostejně přecházet kolem cizích průšvihů, ani se od nich změkčile a zbaběle odtahovat, aby nás snad také nepostihly. Panu Ježíši pomohli uprostřed největšího jeho průšvihu, který snášel na křížové cestě Šimon a Veronika. Také my můžeme  Panu Ježíši přinášet úlevu a podporu. Každý dobrý skutek pro Ježíše trpícího v našich nemocných, opuštěných, pronásledovaných, utiskovaných, pohrdaných, umírajících, nám pomůže, aby nám obraz Kristovy Tváře zazářil vždy v novém jasu a kráse. Dodnes je přesvatá Tvář Ježíše, jeho Těla, Církev znevažována a hanobena.

Pane Ježíši, tolik lidí Tě přehlíží! Máš tolik věřících, ale málokdo Tě miluje a je ochoten z lásky Ti něco obětovat. Zapal naše srdce, abychom úkonem lásky pomáhali nést Ježíšův kříž jako Šimon, a stírali pot a slzy i krev z Jeho přesvaté Tváře jako Veronika. TB.


 

+++

ÚŽASNÉ URSULE

(21.10.)

 

ÚTĚCHO UKŘIŽOVANÉHO

ÚBOČÍ ÚTESU UMĚNÍ

UZDRAVUJÍCÍ ÚLEVO ÚVAH

UŠLECHTILÝ ÚPLŇKU UDATNOSTI

 

ÚRODO UZRÁLÁ UTRPENÍM

UVĚŘENÍ ÚZKÝM ÚPONKŮM URČENÍ

ÚTOČIŠTĚ USOUZENÝCH ÚTLAKEM

USKUTEČNĚNÁ UTOPIE

 

UPROSTŘED UKRUTNÝCH UDÁLOSTÍ

UPEVNI ÚSILÍ USTRAŠENÝCH

UTIŠ ÚPĚNÍ UBOHÉHO ÚDOLÍ

UJASNI ÚSKALÍ ÚNAVY

 

UČ UNIKAT ÚKLADŮM

UNÉST ÚDĚL U ÚPATÍ ÚTRAP

UZAMKNOUT ÚSTA ÚTOKŮM ÚSUDKŮ

UROVNAT ÚLOMKY ÚMYSLŮ

 

UDIVEN ÚČINKEM ÚCHVATNÝCH ÚKAZŮ

UŽ UTÍKÁM UMÍRAT ÚLEKŮM

ULÁMAT ULITY UZAVŘENOSTI

UVÍT UPOLÍNY ÚHORU

 

Kroupa

+++

JAK SE MÁ MNICH VYHÝBAT ŽENÁM A EPISKOPŮM

Stává se, že mysli začátečníků a těch, kteří dosud méně postoupili ve ctnosti ducha nebo ve vědění, nabývají sebevědomí buď kvůli zvuku hlasu — že se žalmy modlí melodičtěji —, nebo protože jsou vyhublí na těle, nebo protože mají pohledné tělo, nebo že mají bohaté a urozené příbuzné, nebo že pohrdli vojenskou službou a poctami. Někoho také někdy velmi snadno přesvědčí hodnosti a majetek — kdyby byl zůstal ve světě, byl by jich prý velmi snadno dosáhl (ačkoliv jich snad ani nikdy dosáhnout nemohl); a plní se marnou nadějí i na nejisté věci. A v případě těchto věcí, které nikdy nevlastnil, se nadýmá marnou slávou, jako by jimi byl pohrdl.

Někdy vnuká myšlenku na klerikát a touhu po presbyterátu nebo diakonátu. A kdyby dosáhl tohoto úřadu i proti své vůli, namlouvá mu, že ho bude zastávat s takovou svatostí a přísností, že by mohl být příkladem svatosti i ostatním kněžím, a dále že získá mnoho lidí nejen způsobem života, ale také svým učením a řečí. Způsobuje také, že i člověk zdržující se v samotě nebo v cele obchází v mysli a v duchu domy a kláštery jiných a údajně dosahuje obrácení velmi mnoha lidí, které podnítil svým domnělým povzbuzováním.

Od starých dob až dosud je  stálým míněním otců to, že mnich má všemi způsoby prchat před ženami a episkopy. Ani jedna z těchto stran totiž nedovoluje tomu, koho jednou připoutala do své blízkosti, ani se dále věnovat pokoji cely, ani se pohledem přečistých očí na svaté věci oddávat božské theórii.

A proto Kristův atlet, který touží zápasit v opravdovém a duchovním zápase podle pravidel, bude všemi způsoby pospíchat přemoci tuto mnohotvarou a proměnlivou šelmu.

Vyhněme se všemu, co z nás může udělat mezi ostatními něco významného, jako bychom si měli vysloužit chválu u lidí za to, že jsme jediní, kdo to dělají, i Těmito známkami se totiž nejvíc ukáže, že na nás ulpěla smrtonosná nákaza.

(Jan Kassián, Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí, Kniha XI.)

+++

TVRDÉ PODMÍNKY BOŽÍHO DĚTSTVÍ


 

Dneska žijeme v obklíčení duchem Nové doby. Je to doba, kdy vznikly a zanikly donucovací režimy 20.století, a vládce světa se obrnil štítem lidské svobody a vyzbrojil mečem lidských práv. A proč? Proto, aby nás ještě více odvrátil od Boha a uvěznil v nové totalitě. Nová doba je nepřehledná, vysněné demokratické svobody se rozplývají v lidské chamtivosti a nově sjednocené národy se mění v nebývale velký koncentrák. A tak navzdory všem řečem o nové době, není tu vpravdě nic nového pod sluncem.

Odedávna má naše Boží dětství drsnou a tvrdou kolébku. Tohle není nic pro zbabělce a změkčilce, odkojené ideály bezbožné humanity. Nejprve je tady seno, zápach a špína v betlémském chlévě, pak dlouho nemít, kde složit hlavu a nakonec kříž v Jeruzalémě. Avšak Ježíš se ve své nesmírné dobrotě sám položil do naší ostudně skandální kolébky. Sami jsme měli trpět, protože jsme se sami odsoudili ke všemu trápení a ke všemu zániku. K něčemu takovému se může uchýlit jen pošetilý odklon od Boha. Tak utíkal a před Bohem se hleděl skrývat náš praotec Adam, a tak my všichni v jednom kole  prcháme před Boží tváří. Prcháme jako Adam, jako Kain, jako Jonáš a děsíme se každé šlamastiky jako čert kříže. Kdo sečte všechny způsoby úniku před trapasy, všechny varianty průšvihů a vylomenin, kterými utíká člověk před tváří Páně? Jen Pán Ježíš neprchal, ale zůstal stát. A nastavil, rozpřáhl nám na kříži své paže, jako matka rozpřahuje své paže nerozumnému robátku, které běží, běží, nedívá se a běží do křižovatky.

Rozpřáhl své paže na kříž, a abychom měli jistotu, že tato jeho rozevřená, ochranná náruč bude otevřena na věky, a nechal ji přibít na kříž. Tak krásně volá svatá Kateřina Sienská k Pánu: „Ježíši, nebyly by tě na kříži udržely hřeby, kdyby tě tam nedržela láska.“

My jsme si sami nemohli pomoci. Všechno, co jsme podávali Bohu, bylo všechno nakaženo červem porušenosti, zděděnými důsledky průšvihu našich předků v pravěku. Všechno bylo porušeno, nakaženo důsledky toho pradávného průšvihu. Tak se všechno naše přibližování k Bohu stalo strašně trapnou záležitostí a protivným a bolestným vyjadřováním toho, že bychom měli trpět až k smrti, že smrt a zničení zvířete, kadidla a obilí znamená, že člověk uznává: my si zasloužíme tuto smrt. To není žádné bezduché sebemrskačství, jak se hned ozývá každý zchytralý zbabělec a změkčilec uvelebený v hnoji svých průšvihů a vylomenin. Augiáš v Durrenmatově dramatu volá na Herkula, který přišel vyčistit Augiášův chlév: Neber nám náš hnůj, který nás tak příjemně hřeje!

Tohle vše zakusil Pán Ježíš, když vyhnal zlého ducha z posedlého a nechal ho pak, aby se usadil ve stádu vepřů. Stádo se zběsile hnalo po srázu, až utonulo ve vodě. A tehdy obyvatelé města prosili Ježíše, aby už raději od nich odešel, protože se báli čistoty jako čert kříže.

Samotný člověk se svým pradávným průšvihem porušené konečnosti nemohl odčinit nekonečnou urážku Boží. Proč si nemohl člověk sám pomoci? Když zradíte jiného člověka, tak se s ním ještě dokážete usmířit, protože je to tvor vám rovný. Když zklamete nadřízeného v práci, tak se s ním třeba i usmíříte, ale asi přijdete o prémie. Když urazíte presidenta, tak se mu sice můžete omluvit, ale bude to zřejmě i trestný čin. Když urazíte Boha, tak se můžete omlouvat, jak chcete a přinášet jakékoli oběti, a třeba se i sami obětovat, a nic to nepomůže, protože jako tvor nedosáhnete na úroveň Stvořitele. To usmíření může zařídit jen někdo rovný Bohu. Proto přichází Ježíš, jednorozený Syn Boží. Přichází jako Bůh a člověk. Jako bohočlověk zaplatil mocí a silou svého božství ve svém člověčenství za naše hříchy. Tím mělo jeho zadostiučinění nekonečnou cenu. Jsme tedy vykoupeni. Za průšvih našich prarodičů zaplatil on, bohočlověk, poslušností až k nejpotupnější smrti, poslušností nekonečné ceny.

Zároveň však byl spojen s námi, byl jeden z nás, nesl tíhu všech průšvihů našeho člověčenství, a obětoval se pro to. Tím za nás zaplatil a tím vytáhl naše lidské člověčenství ze zapeklité propasti a znovu nám opatřil Boží dětství. Pod jedním stromem jsme to ztratili a na stromě kříže nám po druhé dozrálo a bylo podáno už ne jako výsledek nějaké výtržnosti, tedy nikoli jako plod smrti, nýbrž jako ovoce života.

Je dobré rozjímat o tom, jak povstalo naše vytažení z temné díry obtíží, naše obrození či znovuzrození a jeho nebývalého zušlechtění, tedy jak povstalo naše znovunalezené člověčenství Božích dětí. Stalo se to dobrovolně přijatým průšvihem všem průšvihů, totiž na kříži v hrozných mukách Ježíše Krista. Kdy pochopíme tuto nesmírnou lásku a nekonečnou oběť? Nikdy, protože na to bychom museli být Bohem, abychom pochopili, co je to Bůh a jaká to byla oběť, když vzal on na sebe naši podobu výstředníka, aby nás svou Krví v lidském člověčenství vykoupil!

Ježíš se ničemu nevyhnul, žádnému trapasu, žádné patálii, žádnému průšvihu. Není žádný problém, který by nebyl vzal na sebe, ani jediná remazura, která vzešla z propadu našich předků z říše svobody do říše pekelné nutnosti.

Vzal na sebe hlad a bídu a bezmocnost a zimu malého dítěte, únavu tělesné práce a nevděk práce intelektuální. Byl nenáviděn za tolik lásky, byl odmítán a zraňován tam, kde se nejvíc rozdával. On, Bůh, byl pokládán za rouhače, on, jenž tak horoucně miloval svůj národ jako nikdo jiný, je označován za extrémistu a teroristu, za hlavního nepřítele svého národa, jenž musí spíše zahynout, než aby pro něho, pro jeho výstřednost byl obětován celý národ. Vzali mu čest a dobré jméno, byl popliván, usmýkán. bičován, v krvi se utápí jeho svaté Tělo u mučednického sloupu i na kříži. Jeho svaté tělo, zmučené a rozdrásané je opřeno o drsnou kůru, údy rozepjaty, ústa hoří v horečce, hejna slétajícího se hmyzu bodají jeho svaté rány a on se vzdává sebeobrany, třebaže je všemohoucí. Jeho sluch rozdírá ďábelský jekot vrahů, jeho nepřátel, výsměch velekněží, rouhání, posměšky a vyzývavý křik, aby sestoupil s kříže. Ďábel jako by tušil, že Ježíšova láska je silnější než nejkrutější muka lidských průšvihů a výstřelků, že nesestoupí, a proto mu hledí ztrpčit co nejkrutěji jeho sladkou, obětující se lásku.

Byl opuštěn ode všech. Okolo kříže se tulí u Marie jen hlouček zbožných žen, neboť z mužů tam zůstal jen Jan, miláček Páně. Jeden z učedníků Krista prodal, druhý zapřel, všichni utekli. Hroznou křivdou a nespravedlností, veřejně doznanou i velekněžími, kteří nepopřeli před Jidášem nevinu Kristovu. Ale co ´by se starali o něčí vinu nebo nevinu! Ježíš 78ohrožoval jejich teplá místečka, ohrožoval jejich změkčilost, ohrožoval jejich starý zákon. Museli by odložit své staré kněžství, které stejně nedokázalo usmířit proklínaného Boha a proto ať je utracen ten, kdo chtěl postavit náboženství na Boží lásce, ne na strachu, ne na počtu a na váze lidských obětí Hospodinu.

Když volal Ježíš k nebesům: „Dokonáno jest! Do tvých rukou, Bože, svěřuji svou duši“, tak tím naplnil svou úlohu Vykupitele. Zaplatil za nás v krajní poslušnosti, on, Syn Boží, a v této jeho oběti, v jeho posledním vítězném zvolání jsme se stali zase Božími miláčky. Více než Božími oblíbenci. Stali jsme se Božími dětmi a účastníky jeho vlastní nadpřirozenosti a jeho božského života. Proto se při Ježíšově smrti roztrhla chrámová opona. Padla přehrada pouhé ustrašené úcty mezi Hospodinem, mocným Bohem, a mezi námi, ubohými, ničemnými tvory. Už vás nebudu nazývat služebníky, nýbrž svými přáteli. Jsme pro Boha dětmi a přáteli!

Nikdy na to nezapomínejme, že jsme se stali Božími dětmi ve vrcholném průšvihu našeho Spasitele, na kříži. Ježíše Krista stálo naše vykoupení a naše dětství mnoho. Tolik opuštěnosti, tolik depresivní hořkosti, tolik muk a úzkostí, že sám volal, že jeho duše je smutná až k smrti. A někdo z nás by snad chtěl brát své Boží dětství na lehkou váhu? Kdo je to, komu by nebylo ani trochu lito našeho Spasitele? Nezapomínej, že musel za všechno krvavě zaplatit, že každý náš trapas a průšvih byl obsažen v jeho vzdechu, v jeho bolestech, že každý průšvih vynutil krvavý pot, že z těch svatých ran jedna rána a jedna krůpěj je také tvá, že to je naše dílo, toto Tělo k nepodobě rozedrané, poplivané, zohavené, takže neměl podoby ani krásy. Všechno Ježíš rád přinesl, jen jedno bylo pro něho strašnou mukou, když svým všeobjímavým pohledem viděl v budoucnosti ony nešťastníky, kterým je bolest Páně lhostejná, kteří nechtějí jeho milosrdenství, jeho obětavou lásku, kteří volají, aby Krev Páně dolehla na ně a na jejich děti.

Když naše Boží dětství stálo Ježíše Krista tolik utrpení a obětí, tak nemůžeme, nesmíme se spokojit tím, že jakžtakž si uchováme své svaté dětství. Vážně, to by bylo velmi málo před potokem potu, slz a nejdražší Krve. To všechno Pán pro tebe podstoupil, to vše ti dal, nejenom pro možnost stát se Božím dítětem, nýbrž pro plný život Božího dítěte, nejenom se smět nazývat Božím dítětem, nýbrž jím doopravdy být a podle toho také žít. To chce stále růst podle svého svatého dětství až do důvěrného přátelství s Bohem jako nový Kristus. Krev Páně má nekonečnou sílu. Tak jako stačí vyřešit všechny průšvihy celého světa a dovede všechny lidi učinit Božími dětmi, tak také stačí všechny zušlechtit a zajistit proti všem případným úchylkám, recidivám, slabostem a dokáže přetvořit povahy nejodpornější, zvládnout nejtěžší odboj, jedině když se otevřeme síle svaté Krve Páně.

Snaž se co nejhorlivěji čerpat z moci a síly svaté Krve Páně! Kříž Páně unese i tebe, unese celou tvou touhu i slabost a pomůže ti, takže začneme duchovně růst k dospělému přátelství s Bohem, které se ti otevírá ve svatém stromě kříže Ježíšovy poslušnosti.

Ježíš se nespokojil s tím, že jednou podal svou oběť na kříži. Když proměnil při poslední večeři své Tělo a svou Krev, tak je proměnil jako Tělo podané za oběť a jako Krev nabídnutou k oběti. Na kříži pak toto podání a nabídnutí bylo přijato a naplněno. Tak uložil Ježíš, abychom proměňovali jeho Tělo a Krev, jako obětované Tělo, jako Krev nabídnutou k prolití. Tak tomu má být navěky. To je ona nová oběť. Církev koná tuto oběť, koná to, co Ježíš ustanovil na svou památku, zpřítomňuje, co bylo podáno při poslední večeři, proměněno při poslední večeři a obětováno na kříži. Ježíš chce, aby tato jeho oběť lásky stála stále před námi jako výzva. Jako výzva našemu Božímu dětství, otevřenému k růstu dospělému přátelství s Bohem. Církev oděla Ježíšovu vznešenou oběť slavně ustanovenými obřady, protože cítila posvátnost a nesmírnost oné oběti, že se nechtěla jen tak prostě dotýkat vrcholného tajemství lásky Páně.

Zpřítomňuje se zde kalvárská oběť i poslední večeře. Zpřítomňuje se tu také zrození tvého Božího dětství. Tak by nás měla každá totiž oběť mše svaté upamatovat na nesmírné obdarování, kterého se nám dostalo na kříži, a na povinnost, kterou jsme přijali, žít v síle a světle tohoto svatého dětství. Jde o to, aby Krev Páně stála před námi jako veliký závazek, k ustavičnému uskutečňování, prohlubování, naplňování a zdokonalování našeho dětství. A když se Ježíš podal za oběť nebeskému Otci, a když my jsme Božími dětmi a víme, že Bůh je hoden nesmírné a věčné slávy, tak podejme svou poslušnost za oběť tam, kde krvácí srdce, kde jsme podobnější Ježíši, velkodušně obětujícímu sebe celého. Obětujme tam ve spojení s Ježíšovou obětí všechno, co je nám těžké, krvavé, bolestné, všechny své slzy, pot, krev, průšvihy a problémy, únavu, nevděk, urážky a křivdy. To vše spojme jako děti, důvěřující Otci a přesvědčené, že Otec si zasluhuje, abychom toto všechno přijali v důvěře z jeho rukou a podali mu to s důvěrnou oddaností tak, jako dítě podává sebe Otci. Z toho hlediska, dost opomíjeného, je slavná hostina lásky vrcholně vznešená. Je to víc než obřad, je to oběť dítěte. Upomíná na to, jak se toto dítě stalo prvou obětí prvorozeného Bratra nebeského dítětem Božím. Je nanejvýš vhodné a spravedlivé, aby se také ono Boží dítě samo dovedlo s takovou pomocí a silou, stát podobně jedinou obětí všemi skutky a kroky, celým svým srdcem, jak to dovedl jednorozený Syn Boží.TB.


 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Moje Srdce a láska k světu

Jako hříšník ses už dávno přesvědčil, že světská láska nestrpí, aby tvoje duše, když se ocitá v zajetí světa, požívala klid, nýbrž se naopak neustále znepokojuje bezdůvodnými domněnkami a obavami. Na první pohled se zdá, že tě tato láska k světu prostě spoutává a odvádí od dobra, takže když se oddáváš takové lásce, jsi vyloučen z Mé pravé lásky, vypadáváš z Mé milosti, kterou tě posvěcuji. Takový zjednodušující a černobílý pohled na lásku k světu se vůbec nedá sloučit s láskou ke Mně, takže když se neodloučíš od světského prostředí, nedospěješ do společnosti Mých synů.

Přesto nemůžeš vyskočit ze světa, do kterého tě stvořuji a ve kterém tě vykupuji a posvěcuji. Svým lidským tělem závisíš na světě, ba i tvé myšlení a jiné činnosti tvé duše, pokud prostředečně závisejí na tvých smyslech, jsou těšně spojeny se světem.

Sám tě přicházím spasit do světa a ve světě, v jejichž nástrahách často vázneš. Proto Mne obviňují, že jsem milovník hodů a pitek, protože jím a piji  (Mt 11,19). Třebaže nepocházím ze světa a přicházím do světa, který je Mým stvořením, abych ho vykoupil a posvětil, ba skláním se i k tobě, kdo žiješ v zajetí světa, nepodléhám světu.

Tím se poněkud mění i tvůj příliš zjednodušující přístup k světu. Svět je Moje stvoření a proto dobrý jako vše, co vychází z Mé stvořitelské ruky. Špatná je tvoje hříšná láska k světu jaká přísluší Mně, tvého Stvořiteli, Bratru a Vykupiteli. Tedy je špatné tvoje zvrácené vyvyšování světa na Mé místo. Špatná je také tvoje hříšná láska k světu, jako by svět byl tvůj bližní nebo jako bys to byl ty sám. Špatné je tedy tvoje zvrácené vyvyšování světa na místo, které  svěřuje tobě a tvému bližními, abys spolu s bližními spravoval svět jako moudrý hospodář. Proto miluj svět jako ten, kdo ze světa nepochází a přece je do světa postaven.

Tvoje scestná láska k světu s jeho útěchami nebo lépe vyprahlostmi se ti však vkrádá do tvého srdce. Prostřednictvím sluchu a zraku jako oknem vniká a snaží se dobýt tvou mysl, poskvrnit tvou duši, snížit tvou lásku, urážet bližního, pohrdnout Mnou, uzavřít se Mému Nejsvětějšímu Srdci, aby tě celého zaujala a oklamala. Tvoje láska upadá a ty s ní, a když se domníváš, že se jí držíš, náhle se ztrácíš. Nepřináší ti trvalou radost, nýbrž zármutek. Její sladkost se obrací v hořkost, touha po ní v trest. Kdo této lásce podléhá, klame se a uzavírá si cestu k Mému Nejsvětějšímu Srdci.

Jak jen se ke Mně vrátíš? Snad silou tvé vůle, když tě každý požitek ti ochromuje vůli? Snad pronikavostí tvého myšlení, když každým sladším požitkem je tvá mysl zatemnělejší? Jedině Mou milostí, když se konečně na Mé výzvy odhodláš přistoupit k svátostnému smíření se Mnou, odtrhnout od jednostranné závislosti na všem, čemu jsi dával přednost přede Mnou, pokáním.

+++

Pravidelná setkání jednotlivých menších společenství místního dominikánského terciářského sdružení sv.Tomáše v Brně

Noviciát: každé 1. pondělí v měsíci v kostele sv. Michaela (kaple P.M.Bolestné). vede P.Pavel Augustin Kryl formou krátkých přednášek zaměřených na dominikánskou spiritualitu. Zván je každý člen místního společenství nebo zájemce o život řádu.

Společenství sv. Zdislavy: každý 4. pátek v měsíci v 16 hod, v Domě české kongregace sester dominikánek, Veveří 27 (tramvaj 3, 11, 12,13). Vede sestra Kateřina S.Bartoňová, společná modlitba a vzdělávání.

Společenství bl. Hyacinta M. Cormiera OP: Každé úterý v 16 hod. vede sestra Veronika K.Planerová, Březinova 41, (tramvaj č. 4) společná modlitba, rozjímání.

Rada LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 2.pondělí v měsíci.

Setkání členů sdružení LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 3. čtvrtek v měsíci.

Setkání členů spol. LSsD OP sv. Zdislavy na ul. Veveří se koná  4. pátek v měsíci.¨

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále zde probíhá Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

/+++

 

 

 

 

TOPlist