Ročník XXI., číslo 8.                                                                                                                     srpen 2015

JEŽÍŠ PŘIŠEL TAKÉ KVŮLI SEXU

Když se věnujeme mystickému životu, tak máme sklon zdůrazňovat duchovou duši. Připomínat tělo se nám zdá nemístné, ba dokonce trapné. To je špatné. Tomuto  průšvihu, který se rozšířil i mezi mnoha křesťany, se říká idealismus. Dlouhou dobu byl takto idealisticky zanedbáván ohled na lidské tělo, zejména v seminářích, takže mnoho kněží bylo vedeno hlediskem falešného, totiž přehnaného spiritualismu. Tomu byla podřízena i pastorace v církvi. Všude bývalo idealisticky, tedy nerealisticky upřednostňováno hledisko ducha před ohledem na tělo. O věcech, týkajících se těla, se raději moc v kostele nemluvilo. Kněžím bývalo doporučováno, aby se o záležitostech sexuality v kostele, zejména ne v kázání, vůbec nezmiňovali.

Katecheze sv.Jana Pavla o teologii těla, které tento svatý papež konal v letech 1979-84 byly dlouhou dobu i mezi duchovními osobami vnímány jako cosi choulostivého a problematického, co se v oficiálních církevních kruzích přecházelo mlčením. Dokonce i na řadu papežských encyklik bylo nadlouho uvaleno jakési duchovní embargo, a tyto dokumenty bývaly zveřejňovány jen okrajově, a i tehdy sledovány odměřeně až přezíravě. Teprve když se začaly objevovat houfné výpadky duchovních osob z jejich stavu, a zvláště po svatořečení sv.Jana Pavla, se honem rychle mnozí přezbožní pobožnůstkáři chytili za nos, aby si pospíšili s dodatečným publikováním jeho Teologie těla. Přitom jde o něco významného nejen pro křesťany obecné církve, ale i pro křesťany odloučené z Východu i Západu. Přesto nejde o nic převratného. Jde jenom o návrat na hlubinu původního domova s otevřenou náručí trpělivého otce.

 Duch má jistě přednost před hmotou. Přitom člověk jako bytost tělesná a zároveň duchová vyjadřuje a vnímá duchovní skutečnosti prostřednictvím hmotných znamení a symbolů (KKC 1146). Mnoho Božích dětí naneštěstí vyrostlo s úchylným názorem, že jejich tělo je překážkou duchovního života. Představa, že lidské tělo je „špatné“, je úchylnost, šířená manichejci.

Problémem naší civilizace přesycené sexem není to, že přeceňuje tělo a sexualitu. Obecně rozšířený průšvih je to, že tady málokdo dokáže jaksepatří docenit, jakou hodnotu opravdu má tělo a sex. Tělo je nezanedbatelným bodem spásy. Věříme v Boha, který stvořil také tělo. Spasitel přišel spasit celého člověka s duchovou duší i hmotným tělem. Věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.

Na rozdíl od andělů nejsme ryze duchoví tvorové. Člověk je tvor tělesně duchový. Proto se nejdůvěrněji setkáváme s Bohem prostřednictvím našich tělesných smyslů a skrze „věci“ hmotného světa – třeba skrze obmytí těla ve vodě (při křtu), skrze pomazání těla olejem (při křtu, biřmování, svěcení, pomazání nemocných, prostřednictvím přijímání Těla a Krve Krista (v eucharistii), prostřednictvím vkládání rukou (při svěcení a při pomazání nemocných), prostřednictvím vyznání hříchů našimi ústy (ve svátosti smíření), a prostřednictvím nerozlučitelného spojením muže a ženy v „jedno tělo“ (v manželství).

Jak se vůbec dá popsat tajemství svátostí? Jsou to tělesné prostředky, prostřednictvím kterých se setkáváme s duchovními poklady Božími.

Lidské tělo je samo o sobě v jistém smyslu „svátostí“. Je to širší a mnohem původnější význam tohoto slova, než na jaký jsme zvyklí.

Tělo je znamení, a to znamení činí neviditelné tajemství viditelným. Boha nemůžeme vidět. Bůh je čirý duch. A přesto je křesťanství náboženstvím Božího sebezjevení.

Co je korunou stvoření? Co nejvíce z Božího stvoření vypovídá o Boží kráse? Je to člověk, ať je to muž nebo žena a jejich povolání k plodnému společenství. „Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím.(Gn 1,27-28) Bůh „do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo Boží obraz.“ (KKC, 704)

Tělo, a jedině tělo je způsobilé učinit viditelným to, co je neviditelné - duchovní a božské. Bylo stvořeno, aby promítalo tajemství skryté od věčnosti v Bohu do viditelné skutečnosti světa, a tak aby bylo Božím znamením“ Tělo nám nějakým způsobem umožňuje „vidět“ duchovní skutečnosti, a dokonce věčné tajemství „skryté“ v Bohu.

Jak to tělo dělá? Lidská přirozenost je jak duchová, tak tělesná. Nejsme duše „uvězněné“ v těle, jak si představují idealisté. Boží dítě se na to musí dívat realisticky a ne idealisticky. Jsme ztělesněné duše či zduchovnělá těla. Díky jednotě těla i duše v každém z nás zjevují naše těla neboli „činí viditelnou“ neviditelnou skutečnost našich duší. Jenže tělo toho dokáže mnohem víc. Protože jsme byli stvořeni k Boží podobě, proto činí naše těla viditelným také něco z neviditelného Božího tajemství.

Přitom je třeba dát pozor, aby se neupadlo do jiného průšvihu, že by se tělo povyšovalo na něco božského. Tělo není božské. Je pouze „znamením“ božského tajemství.

Znamení je něco, co nás odkazuje na skutečnost mimo ně samotné a jistým způsobem nám tuto přesažnou skutečnost přibližuje. Božské tajemství vždy zůstane nekonečně přesažné. Nemůže být zúženo na svá znamení. Nicméně - když se má toto neviditelné tajemství stát viditelným - je znamení nepostradatelné.

Musíme pečlivě zachovávat základní rozlišování mezi duchem a hmotou, ještě víc mezi Stvořitelem a stvořením. Současně však musíme uznat hlubokou jednotu mezi těmito skutečnostmi. Věříme ve spojení Boha s člověkem. Je to náboženství Božího Slova tj čistého Ducha, které se stalo tělem! A toto vrcholné Boží tajemství se zjevuje právě v lidském těle.

Co je vůbec tajemství? „Tajemstvím“ se v učení svaté víty nemyslí nějaká tajenka v křížovce, ani nerozluštitelná záhada ani nezodpovězená otázka. Myslí se tím nejhlubší skutečnost Boha a jeho věčný plán pro každého z nás. Tyto skutečnosti natolik přesahují naše chápání, že vše, co můžeme o tom říct, je slovo „tajemství“. A přesto je Bůh „poznatelný“ - ale ne na základě naší schopnosti rozluštit nějakou božskou záhadu - nýbrž díky tomu, že se Bůh sám dal poznat.

Bůh zjevil své nejhlubší tajemství. Bůh sám je věčné sdílení lásky tří Osob - Otce, Syna a Ducha Svatého, a pozval k tomu nás, abychom na tomto sdílení měli podíl.

Bůh je láska, jak uvádí sv Jan (1 Jan 4,8). Nejen proto, že nás miluje, ale proto, že tři Osoby v Bohu prožívají věčné sdílení lásky. Bůh miluje otcovsky, synovsky a přátelsky. Přitom mezi Bohem jako otcovsky stvořitelským, bratrsky vykupitelským a přátelsky posvětitelským je osobní rozdíl, protože to, co vyslovuje, se stává skutkem. Toto je hlavní tajemství víry a života Božích dětí. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě.

Společenství osob se vytváří tou měrou, jakou dvě (nebo více) osob samy sebe jeden druhému „darují“ v lásce a službě.

Ze zjevení můžeme poznat, že Otec věčně „plodí“ Syna tím, že sám sebe dává Synu a pro Syna. Otcův milovaný Syn pak přijímá Otcovu lásku a věčně dává sám sebe Otci. Láska, kterou sdílejí, je Duch Svatý.

A to je důvod, proč vůbec existujeme. Láska ze své přirozenosti touží rozšířit své společenství. Bůh rozhodně nepotřeboval nikoho jiného. Proto právě jedině z lásky stvořuje člověka jako svůj obraz ke své podobě.

Když hovoříme o neviditelném „tajemství skrytém v Bohu od věčnosti“, tak jde o to, že Bůh je láska, ale také o sdílení a o vzájemnosti lásky, a konečně jde o to, že jsme pozváni k účasti na tomto sdělování a předávání lásky.

Lidské tělo vyjadřuje toto „tajemství“ už od okamžiku našeho stvoření. Jak to tělo vyjadřuje?

Především tak, že náš praotec pojmenovává věci, a tím je ovládá a zachází s nimi jako správce Božího stvoření a vyjadřuje navenek své přátelství s Bohem a Božím stvořením. To se děje slovy, posunky, hrou, tancem, uměním aj.

Dále - po stvoření naší pramáti sděluje náš praotec své přátelství s Bohem lidským způsobem, totiž druhému člověku – Evě, poznává ji a pojmenovává jako kost z jeho kostí, tedy skrze krásu a tajemství tělesné odlišnosti a povolání Adama a Evy stát se „jedním tělem“ (Gn 2,24).

Bůh vtiskl do lidského těla povolání podílet se na „stvořeném obraze“ jeho věčné „výměny lásky“. Bůh nás stvořil jako muže a ženu, abychom mohli být obrazem jeho lásky tím, že se staneme jeden druhému upřímným darem. Toto upřímné sebedarování je základem „společenství osob“ nejen mezi mužem a ženou, ale také - pokud vše probíhá řádně - s „třetím“, který vzejde z těch dvou. Dvě osoby tvoří jednotu a z lásky se vzájemně odevzdávají a tak vzniká osoba třetí. Tak se láska manžela a manželky stává obrazem vnitřního života Trojice.

Kromě toho, že je tělesná láska obrazem trojosobního Boha, má být obrazem spojení Boha s lidstvem. Ježíšovo vykupitelské sebedarování je novým vylitím lásky trojosobního Boha, totiž otcovského, bratrského i přátelského na celé stvoření. Lidstvo zachráněné z vlastního průšvihu přijímá tuto lásku a snaží se ji opětovat. Bůh obdařil naše těla muže a ženy svátostnou schopností tuto výměnu mezi Ježíšem a církví vyjadřovat. Svatý Pavel píše: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo.' Je to velké tajemství, které vztahujeme na Ježíše a na církev“ (Ef 5,31 -32; )

Ježíš Kristus opustil svého Otce v nebi. Opustil také domov své matky na zemi. Proč? Aby vydal své tělo pro svou Nevěstu (církev), abychom s ním mohli být „jedno tělo“. Kde se s Ježíšem tělesně spojujeme? Nejhlubším způsobem v Těle Kristově, v eucharistii.

Když se odstraní všechen zmatek a narovnají se všechny zvrácenosti, tak nejhlubším smyslem lidského těla je, že jsme byli stvořeni jako muži a ženy a povoláni ke společenství-je „eucharistie“.

Eucharistie je „svátost Ženicha a Nevěsty“ . Eucharistie je nejvýznamnější svátost společenství. Jistým způsobem slouží k „vyjádření vztahu mezi mužem a ženou, totiž mezi tím, co je ,ženské', a tím, co je ,mužské'„ (MD, 26). Bůh nás stvořil jako muže a ženy k tomu, abychom žili ve „svatém společenství“, které předznamenává svaté společenství Ježíše a církve.

Písmo svaté začíná celé toto dějství manželstvím prvního muže s první ženou v knize Genesis a končí dalším „manželstvím“ - manželstvím Ježíše a církve- v knize Zjevení.

Odtud se dozvídáme, že věčným Božím plánem je „zasnoubit“ si nás (Oz 2,21) - žít s námi ve věčné výměně lásky a společenství, v přátelství s Bohem a v Bohu.

Bůh chtěl, aby nám byl tento věčný „manželský plán“ tak zřejmý - tak jasně viditelný - že jeho obraz vtiskl do samotného lidského bytí tím, že nás stvořil jako muže a ženy a povolal nás, abychom se stali „jedním tělem“.

Manželskou lásku používáme pouze jako obdobu Božího tajemství. Obdoba vždy současně ukazuje jak na podobnost, tak na podstatnou nepodobnost. Bez uvědomění si této skutečnosti hrozí nebezpečí, že na základě lidského života budeme o božském životě vyvozovat příliš mnoho.

Bůh není tělesná bytost. Tajemství lásky a plození Bohem Otcem, Synem Božím a Duchem sv. nekonečně přesahuje lidskou lásku a plození. Také Eucharistie rozhodně není pouhé tělesné setkání. To však neznamená, že by obdoba tělesné lásky byla pouze lidský výmysl. Je to Bůh, kdo vepsal obraz svého tajemství do našeho lidství tím, že nás stvořil jako muže a ženy.  My jsme stvořeni k podobě Boží, ne Bůh k obrazu člověka. „Bůh není rodu mužského, ani ženského. Bůh je čirý duch. Proto v Bohu není místo pro rozdíly pohlaví. Avšak ,dokonalosti' muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné dokonalosti Boží,

Když tedy Bůh stvořil tělo a tělesné spojení, aby hlásalo jeho věčné tajemství lásky, proč to tak nevnímáme? Když třeba zaslechneme slovo „tělo“, tak se většině křesťanů vybaví něco méně svatého.

Pokud má spolu s naší duší také tělo hlásat naše spojení s Bohem a jestliže je tu ďábel, který nás chce od prazákladu života odloučit, na co si myslíte, že zaútočí? Pokud chceme vědět, co je na tomto světě nejposvátnější, pak všechno, co potřebujeme udělat, je podívat se po tom, co je nejvíce znevažováno.

Ďábel není hloupý. Ďábel ví, že tělo má spolu s naší duší hlásat božské tajemství. A z jeho hlediska je třeba toto hlásání umlčet. Mužům a ženám je třeba zabránit, aby ve svých tělech poznávali Boží tajemství. Je to právě to zaslepení, které skrze pokušení hada přinesl průšvih našich předků. Ale nemějte strach: Ježíš Kristus přišel vrátit slepým zrak. (Lk 4,18)

Boj o duši člověka se svádí na poli pravdy o lidském těle. Spojení muže a ženy jako zdroj rodiny a života samotného se „nachází ve středu velké bitvy mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí, mezi láskou a nenávistí“. Pokud máme v této válce zvítězit, tak první věc, kterou musíme udělat, podle svatého Pavla, je „opásat se kolem beder pravdou“ (Ef 6,14).

Člověk podle Aristotela je tvor politický, který se sdružuje. Společenství muže a ženy je základem etiky a lidské kultury.

Co to znamená? Zkrátka - jak se daří tělu, tak se daří manželství a rodině. Jak se daří manželství a rodině, tak se daří celé společnosti.

Sledujme, jak je lidské tělo propojeno se samotnou skutečností lidské existence. Bez tělesného spojení našich rodičů - a prarodičů a praprarodičů atd... bychom prostě neexistovali.

 Kdybychom vynechali ze svého rodokmenu třeba jen jedno tělesné spojení kvůli antikoncepci nebo potratu neexistovali bychom.

Kdo si zahrává s Božím plánem pro lidské tělo, ten si zahrává se základem samotné lidské existence.

Pokud je milostný úkon muže a ženy zaměřen proti lásce a proti životu, potom plodí smrt. Výsledkem je „mrtvá společnost čili hřbitov a kultura smrti“. 

Musíme obnovit pravdu o lidském těle. Je souvislost mezi naší tělesnou volbou a kulturou smrti stále nejasná? Zeptejme se sami sebe: Proč jenom ve Spojených státech každý den zabijeme přibližně 4000 počatých a nenarozených dětí? Protože špatně užíváme čili zneužíváme Boží dar svých těl. Nenechme se oklamat: rozprava o potratech není v konečném důsledku o tom, kdy začíná život. Je o smyslu lidského těla. Ti, kdo bojují za potraty, většinou nestojí o právo zabít svého potomka, nýbrž o „právo“ pěstovat neomezený tělesný styk bez následků, tedy bez odpovědnosti za tyto následky.

 Je iluze si myslet, že se dá někde vybudovat solidní společnost a pravá kultura života, pokud nepřijímáme a neprožíváme lidský život také tělesně, lásku a život ve shodě s jejich pravým smyslem a v jejich úzkém vzájemném propojení.

Není žádná nadsázka, když řekneme, že snahou moderních lidí 20. století bylo rozbití křesťanské tělesné etiky. Byla to jednostranná reakce na častý potlačující přístup předchozích pokolení křesťanů - obvykle mlčením, nebo pouhou frází „TO NESMÍŠ!“. Pokud se má vytvořit pravá„kultura života“, tak úkolem naší doby musí být náprava tohoto rozsáhlého průšvihu. Potřebujeme „nový jazyk“ k prolomení bariéry mlčení a změně odmítavého postoje. Potřebujeme svěží pojetí, které vysvětlí, že křesťanská tělesná etika není žádný protivný seznam zákazů, nýbrž dokonale odpovídá nejhlubším touhám lidského srdce po lásce a jednotě.

K pochopení, kým jsme jako muži a ženy, se musíme zabývat třemi „stupni“ lidského dramatu.

Nejprve je třeba se ohlédnout na počátek lidstva a sledovat lidskou zkušenost se ztělesněním lásky před pádem našich prarodičů do potíží. To se pozná z Ježíšova rozhovoru s farizeji o Božím plánu pro manželství „od počátku“ (Mt 19,3-9).

Pak nutno sledovat dějiny lidstva po pádu našich předků do průšvihu, ale zachráněného Ježíšem Kristem. To se pozná z Ježíšových výroků v Horském kázání ohledně cizoložství spáchaného „v srdci“ (Mt 5,27-28).

Konečně dlužno odhalit věčné určení člověka. Týká se to lidské zkušenosti ztělesnění lásky po vzkříšení. Pozná se to z rozmluvy Ježíše Krista se saduceji ohledně stavu oslaveného těla.

Základním vzorcem člověka je, že se chce někomu oddat a slavně zaslíbit. Když se jedná o způsobu, jak máme žít, je třeba si všimnout dvou hlavních životních povolání člověka a otázkou morálky lidského těla:

Předně je to povolání pro přátelství s Bohem – stav panenství. Odhalují to Ježíšova slova o těch, kteří se zřekli manželství pro nebeské království (Mt 19,12).

Dále je to povolání pro přátelství s  člověkem - manželství. Objasňuje to zamyšlení nad „manželskou obdobou“ apoštola Pavla v 5. kapitole listu Efezanům.

Přitom je třeba objasnit přirozenou tělesnou jednotu lásky a plodnosti. Toto přezkoumání křesťanské etiky lidského těla nám poskytuje jasný vhled do povahy tělesné lásky a předávání života.

Kéž se nám podaří - na přímluvu Matky Boží - proniknout k těmto přirozeným základům lidského života, aby tím více vynikla skvělá společnost s kulturou života! TB

+++

SVĚTSKÁ TOUHA

PRO NI JE

TVŮJ LIDSKÝ ŽIVOT HŘIŠTĚ

DRŽÍ SE

TVÉ KŮŽE JAKO KLÍŠTĚ

ZÁKALEM

TI BRÁNÍ VIDĚT ČISTĚ

SAMA VŠAK

SE NEPŘESTÁVÁ BLYŠTĚT

ZAPLAŠIT

JI MŮŽEŠ TOUHOU KŘÍŽE

 POKOJEM

PAK NAPLNÍ TĚ Z VÝŠE

DUCH PÁNĚ

JENŽ OD NEBE MÁ KLÍČE

MILOSTÍ

TĚ ZBAVÍ ZEMSKÉ TÍŽE

Pavel Kroupa

+++

SVATÝ SILVÁN Z ATHOSU

VELIKÉ NAUČENÍ

Dokud žijeme na zemi, musíme se učit vést boj s nepřáteli. Nejtěžší ze všeho je umrtvit tělo kvůli Bohu a porazit svou samolibost.

Abychom zvítězili nad samolibostí, musíme se stále pokořovat. To je veliké naučení, které si jen tak neosvojíš.

Je třeba se považovat za nejhoršího ze všech a odsoudit se k peklu. Tím se duše pokoří a obdrží kající pláč, z něhož se rodí radost. Je dobré učit svou duši, aby si říkala: budu hořet v pekelném ohni. Ale škoda, že jen málokdo tomu rozumí. Mnozí si zoufají a odpadají. Jejich duše zdivočí a už se potom nechtějí ani modlit, ani číst, ba ani myslet na Boha.

Je třeba odsoudit v duši sám sebe, ale nezoufat nad Božím milosrdenstvím a láskou. Je třeba získávat pokorného a zkroušeného ducha, a pak odejdou všechny zlé myšlenky, mysl se pročistí. Přitom je třeba znát svou míru, aby duše nebyla přetížena. Uč se a namáhej duši podle míry její síly.

Všechny duše nejsou stejně silné: jedny jsou pevné jako kámen a jiné slabé jako dým. Dýmu podobné jsou pyšné duše. Jako vítr odnáší dým neznámo kam, tak je nepřítel vleče, kam chce, protože buď nemají trpělivost, anebo je nepřítel lehce oklame. Avšak pokorné duše zachovávají přikázání Boží a stojí v nich nepohnutě jako mořský kámen, o který se tříští vlny. Svěřily se do vůle Boží, myslí hledí na Boha a Pán jim dává milost Ducha svatého.

Kdo žije podle přikázání, každou hodinu a minutu vnímá Boží milost ve své duši. Ale jsou lidé, kteří nepoznají její příchod.

Kdo poznal Boží lásku, řekne: „Nezachoval jsem přikázání. I když se modlím ve dne v noci a snažím se jednat ctnostně, přikázání o lásce k Bohu jsem nezachoval. Jen chvílemi je naplňuji, ale duše by je chtěla plnit stále. Když se do mysli přimísí postranní myšlenky, myslí duše zároveň na Boha a na nějakou věc; a to znamená, že přikázání milovat Boha celou myslí a celým srdcem není plně zachováno. Ovšem i když je celá mysl v Bohu a nemá žádné vedlejší myšlenky, sice plní první přikázání, ale opět ne cele."

Láska k Bohu bývá různá. Kdo bojuje se špatnými myšlenkami. Kdo bojuje s hříchem, prosí Boha, aby mu dal sílu nehřešit, ale ze své slabosti ještě upadá do hříchu, lituje toho však a kaje se, ten má milost hluboko v duši i mysli, ale nezvítězil ještě nad vášněmi. Ale kdo už zvítězil nad vášněmi, ten už nevede žádný boj, ale pouze se hlídá, aby neupadl do hříchu; v tom člověku je veliká a hmatatelná Boží milost. Ale ten, kdo cítí milost v duši i v těle, je dokonalý, a pokud si tuto milost uchová, jeho tělo je osvícené a jeho ostatky budou svaté.

+++

ŽEBRAČKA V BUDAPEŠTI

PÍSNIČKU

JÍ JEN PTÁCI ZAPĚJÍ

A V JEJÍM

NITRU JEŠTĚ TIŠEJI

POZEMSKÉ

SMUTNÉ TÓNY ZAZNĚJÍ

TY RUCE

ROZEVŘENÉ NADĚJÍ

ŽE VŠEDNÍ

DEN SE ZMĚNÍ V NEDĚLI

ŽE LÉTO

PŘIJDE BYŤ I POZDĚJI

TY RUCE

JEJÍ SLZY SMÁČEJÍ

MÉ SRDCE

MÁ JEN TO CO NADĚLÍ

Pavel Kroupa

+++

PŮVODNÍ PLÁN LIDSKÉ SEXUALITY

Proč byl člověk od začátku obdařen svobodou? Především proto, že byl stvořen jako obraz Boha, který je svobodný. Dále proto, že byl povolán k lásce, která je ovšem bez svobody vyloučená. V samotě Adam pochopil, že jeho původem, jeho povoláním a jeho určením je Boží láska, s níž má být sjednocen. Uvědomil si, že je - na rozdíl od zvířat - pozván vstoupit do „smlouvy lásky“ s Bohem samotným a tak tvořit s Bohem jednotu. Objevil také svoji svobodu, aby toto povolání přijal nebo je odmítl.

To, co vymezuje Adamovu „samotu“ víc než cokoli jiného, je vztah lásky k Bohu, přátelství s Bohem. Když Adam zakouší lásku a přátelství Boží, tedy to sdílí s Bohem.

Bůh pozval Adama k lásce. Nikdy ho k lásce a přátelství s Bohem nenutil, protože vynucená láska není láska. Adam mohl na Boží pozvání odpovědět „ano“, nebo „ne“. A tato volba se vyjadřuje a uskutečňuje v jeho lidském těle.

Bůh nám dal především svobodu. Některé volby však naše povolání k lásce odmítají. Některá rozhodnutí nemohou nikdy přinést štěstí, nýbrž jen průšvih. Jsme „svobodní“ v tom smyslu, že si „můžeme dělat, co chceme“. Nicméně nemáme svobodu určovat, zda to, co děláme, je dobré nebo špatné.

Původní Adamova samota nebyla nic záporného, protože byla naplněna Boží láskou a přátelstvím s Bohem. Adamovi nebylo v samotě s Božím přítelem špatně, třebaže postrádal sdílení dané jednoty s dalším člověkem. Nevíme, jak dlouho trval tento prapůvodní stav Adama, který byl celý v perfektním stavu, protože všechno Boží stvoření bylo původně dobrém a tedy také Adam nic nepostrádal.

Vedle původního povolání k jednotě přátelství člověka s Bohem je druhé rovnocenné povolání k Božímu přátelství v jednotném sdílení tohoto Božího přátelství s dalším člověkem, totiž v zasnoubení našeho praotce s naší pramátí. Původní plán člověka je sexuální až druhotně, třebaže toto druhotné povolání je rovnocenné prvotnímu lidskému povolání k přátelství s Bohem.

Po svém prvním povolání – milovat Boha, objevil Adam své druhé povolání - milovat bližního (Mk 12,29-31). Uplatnil také svoji svobodu, aby také toto povolání přijal nebo je odmítl. Při tomto druhém povolání se začíná naplno uplatňovat to, co sv.Jan Pavel zdůrazňuje ve své Teologii těla.

Když Bůh chtěl, tak Adam zatoužil sdílet tuto Boží lásku a toto Boží přátelství s  jinou osobou, jemu podobnou, totiž rozumnou a svobodnou. „I řekl Hospodin Bůh: ,Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou'„ (Gn 2,18). Ne že by se samotný Adam napřed cítil špatně bez ženy, takže by  Bůh zasahoval, aby něco vylepšil ve svém stvoření, nýbrž napřed Bůh řekl, že není dobré, aby byl člověk sám, a člověk to tak skutečně přijal. Mezi lidmi je však rozšířený špatný výklad stvoření člověka, že totiž proto, že Adamovi nebylo dobře samotnému, mu Bůh stvořil Evu. Člověk Adam byl stvořen perfektní a představoval muže i ženu. Adamovi samotnému bylo dobře až do té doby, kdy Hospodin řekl, že člověku není dobře samotnému. Jakmile to Hospodin řekl, tak se hned stalo skutkem, že se člověk začal cítit samotný špatně. Objevení se Evy nebylo žádným novým stvořením, protože ji Bůh neučinil z ničeho, nýbrž z části Adama.

Tak to bylo původně, dříve než do perfektního Božího plánu zasáhl člověk. Ježíš to potvrzuje. Když se farizeové vyptávali Ježíše na smysl manželství, připomněli mu, že Mojžíš povolil rozvod. „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo“ (Mt 19,8).

Když chceme znát smysl spojení muže a ženy v „jedno tělo“, tak se musíme se podle Pána Ježíše vrátit do doby před pádem našich prarodičů do průšvihu. Původně to bylo v perfektním pořádku.

Nemáme žádnou přímou zkušenost s prapůvodním stavem našich předků.

Dokážeme si však představit, co asi Adam cítil, když poté, co pojmenoval okolní stvoření a nenašel tam další lidskou osobu, s níž by sdílel Boží přátelství, najednou spatřil ženu. Vykřikl: „Toto je [konečně] kost z mých kostí a tělo z mého těla.

Všechna zvířata, která pojmenoval, měla tělo, ale nebyly to osoby. Andělé sice měli osobu, ale neměli tělo.

Stvoření ženy z jedné z Adamových kostí (Gn 2,21-22) je obrazné vyjádření toho, že muž i žena sdílejí stejné lidství. Oba jsou osobami stvořenými k Boží podobě. Oba jsou ve světě „sami“ v tom smyslu, že liší od zvířat, což představuje původní samotu. Oba jsou povoláni žít ve smlouvě lásky. Kromě toho Adam, zbavený jedné ze svých kostí, nikoli však podstatné integrity, zakouší jistou neúplnost. Tato přirozená touha člověka směřuje ke sdílení Boží lásky s člověkem.

„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Lidské spojení v „jedno tělo“ je zásadně odlišné od páření zvířat. V čem je rozdíl? I když to biologicky vypadá podobně, přesto lidské tělesné spojení není pouze biologická záležitost. Je to také duchovní skutečnost. Člověk jako duchově-tělesná bytost se nikdy nemůže roztrhnout tak, že by se stal pouze tělesným zvířetem nebo duchovým andělem.

V manželství se tělesná důvěrnost manžela a manželky stává znamením a zárukou duchovního společenství.

Zvířata nejsou schopna „duchovního společenství“, protože postrádají duchovou duši. Nejsou stvořena k podobě Boží. Zvířecí tělo není „zduchovnělé“.

Stávání se „jedním tělem“ neznamená mechanické spojení dvou těl. Je to označení, které odpovídá vzájemnému sdílení se osob, vycházejícího z osobního setkání.

Tradičně teologové učí, že jsme obrazem Boha jako jednotlivci, díky naší rozumové duši. To je pravda. Po změně původního stavu se však vedle Adama objevuje Eva: Tak se člověk stává Božím obrazem nejen v okamžiku původní samoty, nýbrž také v okamžiku následného vzájemného lidského sdílení, totiž obcování či společenství. Člověk se stal od počátku obrazem Boha skrze své lidství, kdežto později se stal obrazem Boha ještě skrze společenství osob, které muž a žena vytvářejí, a které je požehnáno plodnosti.

Zjevením tajemství Otce a jeho lásky odhaluje Ježíš člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání (GS, 22). Na počátku to tak nebylo.

Jak to bylo na počátku?

 „Oba dva byli nazí, ale nestyděli se“ (Gn 2,25).

Jak se dá porozumět původní nahotě, když s ní nemáme žádnou přímou zkušenost, protože jsme zdědili „fíkové listy“? Můžeme ji pochopit pomocí protikladu. Sledujme naši zkušenost studu a „převraťme ji naruby“.

„Stud“ je hradba proti tomu, aby nebylo s lidskou osobou zacházeno jen jako s věcí pro tělesný požitek. Člověk nezakrývá své tělo proto, že by bylo „špatné“ nebo „neslušné“. Zahaluje se, aby chránil svou důstojnost před „chtivým pohledem“ neznámého člověka - před pohledem, který nemá v úctě jeho Bohem danou důstojnost jakožto osoby.

Naši prarodiče tedy v přítomnosti jeden druhého neprožívali žádný sklon chránit se, protože pohled toho druhého nepředstavoval ohrožení jejich důstojnosti. „Na počátku“ vložil Bůh do těla touhu, aby byla hnací silou lásky, té lásky, kterou miluje on - ve svobodném, upřímném a úplném sebedarování. Tak to zakoušeli praotec s pramátí. Tělesná touha nebyla pociťována jako nutkání nebo puzení k sobeckému uspokojení. Zkušenost žádostivosti přišla až se svobodným pádem prarodičů.

Protože praotec a pramátí byli „plně povznášeni“ Boží láskou, proto byli zcela svobodní k tomu, aby byli jeden druhému darem. Byli „svobodní samou svobodou daru,“ Pouze člověk, který je osvobozen od nutkání žádostivosti, je schopný stát se pro druhého opravdovým darem.

Následkem propadnutí našich prarodičů se však lidské prožívání těla pokřivilo. V zajetí takového pokřivení můžeme podléhat záludnosti mysli, že na samotném těle je něco špatného. Naši prarodiče věděli, že jejich stvoření je dobré. Znali perfektní Boží plán lásky. Sledovali ho vtištěný do svých těl a zakoušeli ho ve své vzájemné touze. My jsme toto ohromující vnímání skutečnosti ztratili následkem zděděných důsledků pádu našich předků. Avšak nezapomeňme, že Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho původní čistotě.

Přátelský význam těla se mezi mužem a ženou stává  snubním významem.

Protože v našem světě plném průšvihů většinou vládne žádostivost, proto je nahota často spojována se vším, co není svaté. Avšak původně to byla nahota, která ve viditelném světě zjevovala Boží svatost. „Člověk může sám sebe plně nalézt jen skrze upřímné darování sebe samého“ (GS, 24). Objevit, „kdo jsi“, můžeš jedině tehdy, když budeš milovat tak, jak miluje Bůh. To je ovšem ono Ježíšovo nové přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“. (Jan 15,12).

Jak nás Ježíš Kristus miluje? Vzpomeňme si na jeho slova při Poslední večeři: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). Láska je výsostně duchovní, ale - jak ukazuje Ježíš, - láska se vyjadřuje a uskutečňuje v těle.

Když hledáš smysl života, pak ho najdeš vepsaný přímo do svého těla. Mužské tělo nebo ženské tělo samo o sobě nedává smysl. Když se však podíváš na muže a ženu zároveň, tak odlišnost prozrazuje neomylný Boží plán. Podle toho jsou muž a žena stvořeni jako dar jeden pro druhého. Jejich vzájemné darování vede ke „třetí“ osobě dítěte. Ono vzájemné „poznání“ vede k početí nového života: „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla“ (Gn 4,1).

Otcovství a mateřství dovršuje a naplno odhaluje tajemství lidského těla. První Boží příkaz „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28), není pouze výzva k plození potomstva. Je to povolání milovat podle Boží podoby a tím uskutečnit samotný smysl svého bytí a své existence.

Při tomto původním objevu těla prožívali naši prarodiče naprostý pokoj a soulad.

Manželství a plození potomstva však není jediným způsobem, jak můžeme „milovat, jako miluje Bůh“. Slouží nám sice jako model, avšak takový význam těla vyjadřujeme, kdykoli napodobujeme Pána Ježíše ve „vydávání těla“ pro druhé. Ježíš povolává někoho k tomu, aby zůstal v původní samotě a přátelství s Bohem a „pro Boží království“ se zřekl manželství (Mt 19,12). Ostatní pak povolává k manželskému spojení „v jedno tělo“. To je předobraz něčeho ještě lepšího a vznešenějšího – totiž věčného spojení Ježíše s církví.

Tahle slova nám pouze naplní hlavu dobrými informacemi, ale nenaplní naše srdce. Bez Boha nezmůžeme nic. Proto volal už Archimédes s hlavou plnou vědomostí: Dejte mi pevný bod, a pohnu světem! Nakonec bychom mohli uprostřed světa, uchylujícího se od Boha, jen čekat, jak to dopadne.

My však zmůžeme s Boží pomocí hodně. Můžeme zachránit svět před další zvráceností, a třeba i před válkou. Chce to jen to Boží bláznovství. Zaslíbit se Bohu, soustavně se modlit a přibíjet se k Ježíšovi na kříž. Dost nepohodlné a nepřijatelné pro většinu zbabělých a poživačných lidí. Svět budou zachraňovat pouze obětaví jedinci, kteří do toho jdou s láskou a se zatnutými zuby. Bůh nevítězí vždy jen většinou, ale často menšinou. Mnoho zmůže modlitba a oběti spravedlivého.

Modleme se a konejme pokání před křížem. Uznávám, že moje rady a vlastní příklad vypadají divně. Jenže Bůh nepohne se zatvrzelými srdci, zavlékajícími lidstvo do nějaké další zvrhlosti a třeba i války, jenom na základě naší modlitby. Musíme se modlit a ještě něco dělat – vést boj proti vzpouře těla. Kontrarevoluci ano, ale ne v ulicích, nýbrž zaměřenou proti sobě, proti tělesné žádostivosti. Máme k dispozici jenom svůj vlastní mikrokosmos, a když se s Kristem ukřižovaným opřeme o tento pevný bod, tak pohneme celým světem. TB

+++

Adamův pláč

Adam, otec celého stvoření, poznal v ráji sladkost Boží lásky, a proto, když byl za hřích vyhnán z ráje a ztratil lásku Boží, hořce se trápil a usedavě plakal, až se to rozléhalo pouští. Jeho duše se trápila myšlenkou: „Zarmoutil jsem milovaného Boha!" Nebylo mu ani tak líto ráje a jeho nádhery jako spíš toho, že ztratil milost Boží, která neodolatelně přitahuje duši k Bohu.

Tak každá duše, která poznala Boha v Duchu svatém, ale potom milost ztratila, zakouší Adamova muka. Duše je nemocná a velice se trápí, když zarmoutí milovaného Boha.

Adam se na zemi trápil, hořce plakal a země se mu protivila. Tesknil po Bohu a říkal:

„Má duše teskní po Bohu a v slzách jej hledám. Jak bych jej mohl nehledat? Když jsem byl s ním, má duše byla veselá a pokojná a nepřítel neměl ke mně přístup; teď však získal zlý duch nade mnou moc a trýzní mou duši, a proto má duše teskní po Bohu až k smrti. Můj duch se vzpíná k Bohu a nic na zemi mě nemůže obveselit. Má duše se nedá ničím utěšit, ale touží ho znovu spatřit a nasytit se jím. Nemohu na něj zapomenout ani na chvíli, má duše se souží a pod tíhou bolesti sténá: 'Bože, smiluj se nade mnou, nad svým padlým stvoře- mm!

Tak Adam usedavě plakal a slzy mu stékaly po tvářích až na hruď a na zem a celá poušť slyšela jeho sténání. Zvířata i ptáci umlkli zármutkem; a Adam naříkal, protože kvůli jeho hříchu všichni ztratili pokoj a lásku.

Adamova bolest po vyhnání z ráje byla veliká, ale když spatřil svého syna Ábela zabitého bratrem Kainem, byla jeho bolest ještě větší. Trápil se v duši, hořekoval a říkal si: „Ode mne vzejdou národy, rozmnoží se a všichni budou trpět a žít v nenávisti a zabíjet jeden druhého." A jeho bolest byla nesmírná jako moře. Pochopit to může jen ten, jehož duše poznala Pána a to, jak velice nás miluje.

I já jsem ztratil milost a spolu s Adamem volám:

„Buď ke mně milostiv, Pane! Daruj mi ducha pokory a lásky."

Ó, lásko Boží! Kdo tě poznal, bez přestání tě ve dne v noci hledá a volá:

„Teskním po tobě, Pane, a v slzách tě hledám! Jak bych tě mohl nehledat? Ty ses mi dal poznat skrze Ducha svatého a to poznání přimělo mou duši, aby tě v slzách hledala." Sv.Silván z Athosu

+++

JAK PRŮŠVIH PŘEDKŮ POZNAMENAL SEX

Staří lidé říkávají: To za našich časů nebývalo. Jenže skutečnost je jiná. Také se říkává, že žijeme ve významné době. Jak se vůbec dělí lidské dějiny? Kdy začínají smysluplné dějiny lidstva? Někdo říká, že starověk končí pádem západořímské říše a novověk že začíná objevením Ameriky, A mezi tím, že prý je temný středověk. Mnoho událostí však svědčí o tom, že každé století má svůj temný středověk. Právě nyní prožíváme temný středověk 21.století.

Kdy vlastně končí pravěk a začíná doba historická?

Pravěk končí a začínají dějiny v okamžiku, kdy se objevuje lidské tělo zakryté - totiž po pádu našich předků do průšvihu (Gn3,7-10). Nyní však už nejsme pouze zasaženi důsledky tohoto pádu prarodičů. Jsme také zachráněni Ježíšem Kristem. Špatné zprávy o pradávném průšvihu musíme vyvažovat „ „dobrými zprávami“ o záchraně z propasti průšvihu.

Nemůžeme se vrátit do pravěkého stavu nevinnosti, ani vstoupit zpět do mateřského lůna. Mocí smrti a vzkříšení Ježíše Krista však můžeme na cestě obnovy dojít dál, než si většina z nás dovede představit.

Vynořuje se však cizoložství vnitřní, v lidském srdci. Pán Ježíš praví: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,27-28).

Ježíš mluví o žádostivosti muže nebo ženy. Mnozí budou souhlasit s tím, že se mužská žádostivost zaměřuje spíš na fyzické uspokojení na úkor ženy, kdežto ženská žádostivost se zaměřuje víc na citové uspokojení ženy na úkor muže. To však neplatí všeobecně. Také ženy mají fyzické touhy, stejně jako muži mají citové pohnutky.

Víme také, že někdo zakouší žádostivou touhu po stejném pohlaví. Ve skutečnosti nezáleží tolik na tom, jak konkrétně prožíváme žádostivost. Hlavní je, že na sebe vezmeme svůj kříž a budeme následovat Ježíše Krista. Ježíš nás všechny obdaří silou žít podle moudrého záměru Boha, jaký měl, když nás stvořil jako muže a ženy. Bez ohledu na to, jaká si kdo nese pokřivení, nikdo není mimo dosah vykupitelské lásky Ježíše Krista.

Když Ježíš mluví o „žádostivém pohledu“, tak neříká, že se kvůli pouhému pohledu či letmé myšlence dopouštíme cizoložství. Jako lidé, geneticky si v sobě nesoucí následky pádu našich prarodičů do propasti průšvihu, budeme vždy ve svém srdci a ve svém těle pociťovat „přitažlivou sílu“ žádostivosti. To však neznamená, že bychom už tím upadli do nějakého průšvihu. Záleží na tom, co děláme, když takovou přitažlivou sílu žádostivosti zakoušíme. Vyhledáváme Boží pomoc, abychom jí přemohli, nebo jí podléháme? Opakem tvořivé a obětavé lásky je chamtivé zneužívání někoho jako prostředku pro vlastní sobecké cíle. Pokud někdo podléhá této žádostivosti a sobecky vykořisťuje jiného, tak se pro něho dějiny opakují, a on se pohybuje v bludném kruhu. Pokud nepodléhá této žádostivosti, jeho dějiny se otevírají pro něco nového.

Ježíš mluví o žádostivém pohledu na „ženu“ v obecném slova smyslu. Nezdůrazňuje, že je to někdo jiný než vlastní manželka. I kdyby muž sledoval tímto žádostivým způsobem ženu, která je jeho manželkou, tak by se dopustil téhož cizoložství ,v srdci'. A stejně tak platí, že kdyby žena sledovala tímto žádostivým způsobem muže, který je jejím manželem, dopustila by se téhož cizoložství ,v srdci'. Manželství neospravedlňuje sobeckou žádostivost muže ani ženy.

 Žádostivost jako součást dědičně se přenášejících důsledků pádu našich předků do průšvihu omezuje v každém z nás původní, perfektní Boží plán pro tělesnou lásku - ale nepotlačuje ho úplně.

Nejhlubší touhou lidského srdce je být „jako Bůh“ tím, že budeme mít účast na Božím životě a čisté Boží lásce. Od samotného počátku daroval Bůh muži a pak i ženě účast na Božím životě a Boží lásce jako úplně svobodný dar. Muž a žena pak byli schopni předávat obraz té samé „výměny lásky“ svým vlastním manželským sebedarováním a jednotou.

K tomu, aby člověk neztratil božský obraz v sobě a zůstal v Boží lásce, požádal Bůh člověka, aby nejedl ze „stromu poznání dobra a zla“.

 Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí působení svůdce, který se staví proti Bohu a ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo svaté a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Ďábel není hlupák, ale má nadlidskou inteligenci. Ďábel ví, že Bůh stvořil jednotu muže a ženy jako účast na božském životě a ďáblovým cílem je nám v tom zabránit. Proto zaměřuje svůj útok na samotné srdce oné jednoty, která se ,od počátku' vytvořila mezi člověkem a Bohem a dále mezi mužem a ženou, kteří byli stvořeni a povolání k tomu, aby se stali jedním tělem.

Když se had přiblížil k ženě, tvrdil: „Nikoli, nepropadnete smrti [když budete jíst ze zakázaného stromu]. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,4-5). Tuto ďábelskou lest rozumu můžeme vyložit také takto: „Bůh vás nemiluje. Nestará se o vás. Je to tyran, despota, který vám chce upírat to, co chcete. Proto vám řekl, abyste z toho stromu nejedli. Jestli chcete život a štěstí, jestli chcete být ,jako Bůh', tak byste měli natáhnout ruku a vzít si to, protože Bůh vám to určitě nedá.“

Tady začíná odcizení se člověka vůči Bohu. Chamtivý sklon „zmocňovat se“ je od té doby geneticky vklíněn do porušené přirozenosti člověka. Pohlížet se žádostivostí se však týká nejen sexuality, nýbrž čehokoli. Takové vypočítavé sledování někoho nebo něčeho se skrytým zištným záměrem, prostě s chamtivostí se týká i toho, když někdo chce něco ukrást či jinak se nečestně něčeho zmocnit, nebo číhá na člověka, aby ho zabil. Tím se totiž člověk nespokojuje se svým životem jako prostým bytím či přebýváním a uchyluje k životu jako uchvacování, zmocňování se, zkrátka přivlastňovat si, držet ve vlastnictví, mít, což se posléze zvrhá do toho, aby člověk měl něco na úkor něčího nebytí.

Bůh řekl prarodičům, že zemřou, pokud budou z toho stromu jíst. Tělesně sice hned nezemřeli, ale duchovně ano. Duchovně mrtví začali postupným vývojem umírat a degenerovat také tělesně. Když se odcizili Bohu, tak přestali zakoušet tělesnou touhu jako sílu stát se jeden druhému darem. Místo toho dychtili po tom, aby se jeden druhého zmocnili a měli ho jako věc pro své sobecké uspokojení. S příchodem žádostivosti se vztah daru změnil ve vztah přivlastnění.

Místo zakoušení života jako pokojného bytí či přebývání v přátelství s Bohem, začali lidé zakoušet život jako Bohu nepřátelské uchvacování, prostě uchvacování, a zmocňování se, prostě mít cokoli bez Boha, a proti jinému člověku.

Najednou se lidé přímo v sobě cítili být „ohroženi“. Zatímco původně zjevovala nahota důstojnost lidského těla podobnou důstojnosti Boha, nyní lidé ustrašeně zakrývají své tělo před pohledem druhého.

Stud má dvojí význam. Především ukazuje na to, že lidé ztratili pádem do průšvihu ze zřetele původní význam svého těla, totiž především přátelský (odcizením se Bohu) a s tím i snubní (odcizením se člověku). Dále však stud poukazuje na niternou potřebu chránit původní význam těla před ponížením ze strany něčí žádostivosti.

Žádostivost se často chápe jako nějaká výhoda pro tělesný vztah nebo se považuje za zvýšení a zesílení tělesné touhy. Ve skutečnosti je žádostivost omezení původní plnosti Božího záměru s tělesnou touhou. Když se oddáme žádostivosti, tak nedostaneme „víc“, nýbrž mnohem méně. Libovat si v žádostivosti je podobné, jako bychom jedli z odpadků, když nás Bůh zve na hostinu. Ježíš v Horském kázání zdůrazňuje, že žádostivost je především problémem srdce, lidského nitra, a tedy ne pouze těla. Dokud nepochopíme zmatené touhy našeho, lidským průšvihem obtíženého srdce, nikdy nebudeme schopni žít, jak nás Bůh stvořil.

Nestačí přizpůsobit naše chování nějakému vnějšímu příkazu. Takovému pokryteckému a bezduchému lpění na vnějškových příkazech se říká „zákonictví“ nebo falešné moralizování.

Pro Boží dítě však už nejsou důležité nějaké vnější příkazy, které nařizují „dělej toto“, nebo zakazují „nedělej tamto“. Díky Ježíši Kristu je ďábel poražen, takže už nemá moc nad lidským nitrem. Silou víry, kterou se někdo spojuje s vítězným Ježíšem. se každý ďáblu ubrání. Ďábel je jako pes na řetězu u boudy – pouze štěká a tak straší, ale pokouše jen toho, kdo se k němu vlastní vinou neopatrně přiblíží. Od křtu svatého je každému Božímu dítěti vtištěno do duše nesmazatelné znamení povznášejícího nadání, které pak zevnitř utváří také jeho tělo v pohotové odolnosti vůči průšvihům, takže jeho tělo je zduchovnělé,  a v darech Ducha svatého, které si Boží dítě vyprošuj,e je jeho tělo proměněné, oslavené, zbožštělé.

Ježíš Kristus vlastně říká: Slyšeli jste o vnějším zákazu cizoložství, ale skutečným problémem je vaše vnitřní touha dopustit se cizoložství. Vaše vnitřní zaměření je scestné, pokud jste plní žádostivosti. Zapalte své srdce vyšším nadpřirozeným nadáním místo žádostivosti. Už nejste pod zákonem ukládaným zvenčí, ale pod zákonem milosti ukládaným zevnitř přes vaše srdce.

Většina lidí se dívá na křesťanskou morálku - zvláště na otázky ohledně těla a sexu - jako na seznam utlačujících příkazů a zákazů, jako na nějaký protivný korzet. Jak daleko je toto nepochopení vzdáleno od Ježíšovy „živé morálky“! Ježíš nám nedává víc pravidel k následování. Ježíš volá po změně našeho srdce, abychom se už neomezovali na plnění vnějších příkazů. Potom může zdravý muž s takto zevnitř zduchovnělým tělem klidně spát třeba i nahý vedle ženy, nebo žena obnažená vedle muže, a vůbec nejsou zatíženi pomyšlením, jak by se druhého zmocnili.

Lidské srdce se před pádem našich předků do průšvihu řídilo v rajském prostředí Boží vůlí. Naši prarodiče například nepotřebovali vnější příkaz zakazující cizoložství. Vůbec netoužili dopustit se cizoložství, a to nejenom proto, že by tam nikdo jiný kromě nich dvou v rajském prostředí nebyl.

Tato svoboda nás osvobozuje nejen od vnějšího „nátlaku“, vyzývajícího nás konat dobro, ale také od nátlaku vnitřního, který nám žádostivostí brání dobro zvolit. Když toužíme po tom, co je pravdivé, dobré a krásné, tak jsme vlastně svobodní - svobodní k lásce, což je osvobození od nutkání zmocnit se a vlastnit. Ti, kdo odhazují příkazy vnější morálky, aby zdůvodnili svoji žádostivost a chamtivost, mají pouze iluzi svobody a s každým dalším průšvihem se jejich svoboda umenšuje. Podobně falešně svobodný je opilec, který nedokáže láhvi říci „ne“, a vlastně, nedovede říci „ne“ své žádostivosti, takže je zevnitř zotročen. Ježíš nám však vydobyl skutečnou svobodu. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1).

Díky Pánu Ježíšovi prožíváme radostné vytažení z propasti zapeklitého průšvihu. Toto povznesení je tajemný Boží dar lidskému srdci. Toto vyšší, nadpřirozené nadání nás uschopňuje k životu ve vzájemném a upřímném sebedarování. Na počátku byli muž a žena naplněni takovýmto nadáním, a mohli v tom žít navěky. Když však pohrdli Boží láskou a „nepřijali dar“, tak se odcizili milujícímu otci a upadli do temné propasti průšvihu, odkud se sami nemohli dostat na světlo Boží.

Jaký je první krok k nápravě? Víra v zachránce. Zatímco prvotním průšvihem je lidské odmítnutí Božího daru, „víra je otevřenost lidského srdce k daru: k daru sebesdělování Boha v Duchu svatém“.

Když se otevřeme tomuto daru, tak můžeme být vytaženi a zachráněni, znovu začneme „oživovat“ naše lidství. Ježíš začne zapalovat naše srdce dobrem od prazákladu života.

Stejnou měrou, jakou nás zotročuje žádostivost a chamtivost tím, že vnáší zmatek do našich tužeb, takovou měrou „život podle Ducha“ otvírá náš vnitřní pohled příznivému a přátelskému významu těla.  Nakolik se tedy otevřeme „životu podle Ducha“, natolik zakusíme „vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23).

První je tedy zdržet naše tělo od provedení pudového hnutí, prostě odložit žádostivost a pak prosit Boha o pomoc. Ježíš potom začne naše tělo postupně proměňovat svým nadpřirozeným nadáním, takže postupně bude naše tělo víc a víc zduchovnělé, aniž by ztratilo svou sexuální potenci. Chvála Kristu! TB