Ročník XXI., číslo 6.                                                                                                                     Červen  2015

Obsah: P.Kroupa, Srdci Ježíšovu, TB, Duch Sv.vás vyučí, Sv.Silván z Athosu, O duchovním boji, TB,Nemoc není k životu?, Jak pracuje záludnost rozumu, Pád do průšvihu, Svatý Efrém Syrský - Nisibiské zpěvy, Brněnská akademie duch. života ct.Patrika Kužely, P.Kroupa, Sv.Ladislavovi, Zprávy_______________________

SRDCI JEŽÍŠOVU

SNAD JEDNOU

DÍK TVÉ BOŽSKÉ VLÍDNOSTI

MÁ DUŠE

UNAVENÁ SLABOSTÍ

BEZNADĚJ

ZE SVÉ CHATY VYHOSTÍ

ŘEKU ZLÝCH

NÁKLONNOSTÍ PŘEMOSTÍ

A TEBOU

ZACHRÁNĚNA Z ÚZKOSTI

POTAJÍ

V SMĚNÁRNĚ TVÉ MILOSTI

PROMĚNÍ

NECTNOSTI SVÉ VE CTNOSTI

OD TEBE

NAUČÍ SE STÁLOSTI

Pavel Kroupa

+++

DUCH SVATÝ VÁS VYUČÍ VEŠKERÉ PRAVDĚ

Někteří odloučení bratři to chápou jako by nepotřebovali učení obecné Církve, protože je Duch svatý poučí při četbě Písma svatého přímo a dostatečně. Jenže Ježíš posílá učedníky učit ne tomu, co napsal, nýbrž hlásat to, co říká a koná, jako On vykládá už psané, Písmo Starého Zákona.

Třebaže však nás učí apoštol a jeho nástupce, přesto Duch svatý v Církvi neumlká a nepřestává jeho působení.

Jeho světlo v nás působí, že lépe rozumíme Ježíšovu učení, že mu rozumíme ve svém praktickém životě, že rozumíme, co od nás Pán žádá v dané situaci našeho života a co pro nás platí z Písma svatého, a co tedy máme vykonat.

Duch svatý nám dává vidět krásu, hloubku a životnost Ježíšova učení. Sledujeme, jak je toto učení plné svaté moudrosti, jak se v něm nic neodporuje, jak je v něm všechno sladěno, jak je to učení svaté a silné. Člověk osvícený Duchem sv. věří, ne, že musí, nýbrž v úžasu posvátné vděčnosti, že smí věřit, že byl učiněn účasten svaté a oživující pravdy Kristovy. Křesťan osvícený Duchem svatým nachází v Kristově učení úžasnou krásu, radost a lásku. Vniká do tajemného Srdce Kristova a stále lépe mu rozumí, stále více vnímá jeho hlasu. Duch svatý dává posléze velkou životní jistotu v Kristových pravdách. Okoušíme v nich hlubinu, jedinou hlubinu bezpečnosti i uprostřed vzruchu a neklidného prodírání se k velkým řešením.

Pod vedením Ducha svatého se nám Kristovo učení stává věčně novým, živým, svěžím a současně aktuálním. Vidíme, jak odpovídá na všechny i poslední otázky. Prociťujeme, že tu stojí před námi, více, že tu v nás plane opravdu božská Pravda. Té pak klidně a bezvýhradně svěříme svůj život.

Teprve to je živá víra. Teprve takto ji zakoušíme a prožíváme jako opravdu božskou, to je od Boha a Bohem vedoucí k Bohu,.

To je ono pomazání Duchem svatým, o němž mluví sv. Jan (I Jan 2,27), kterým nás poučuje Duch svatý a které nám dosvědčuje, že přebýváme v Kristu. Je to ona posvátnost v duši, se kterou křesťan plný milosti, lásky a Ducha sv. přebývá s Bohem, mluví s ním a přehodnocuje každou událost, každé slovo a čin, jež má vykonat. Posvátná vážnost je ovocem tohoto pomazání Duchem svatým.

Toto pomazání Duchem svatým, jehož vůně proniká člověka, mu dává rozumět Božímu slovu, poselství a kázání. Takový člověk si dovede vybrat i z nejprostšího kázání živné zrnko, jako se naopak nedá oslnit řečněním a prázdnou frází, byť veleumělou.

Tak to chápe už sv. Augustin: „Co se mne týče, mluvil jsem ke všem. Ale k těm, k nimž nemluví toto pomazání v srdci, jež uvnitř Duch sv. neposvěcuje, je to marné. Ti odejdou, aniž by cokoliv pochytili. Vnější  učení je pouze pomůckou a upozorněním. V nebesích je stolec toho, jenž vyučuje srdce. Mistr učí uvnitř, Ježíš učí, jeho osvícení učí. Kde chybí jeho osvícení, a posvěcení, tam nadarmo zvenčí doléhají slova.“ TB

+++

SVATÝ SILVÁN Z ATHOSU

O DUCHOVNÍM BOJI IV.

Snažně prosím všechny lidi - dejme se na pokání, a uvidíme milost Boží. A ty, kdo mají vidění a věří jim, prosím, aby pochopili, že kvůli tomu se u nich objevuje pýcha a s ní sladkost domýšlivosti, v níž není pokorného ducha pokání. A v tom je jejich neštěstí, neboť bez pokory nelze zvítězit nad nepřátelí.

Sám jsem se dvakrát mýlil. Jednou mi nepřítel ukázal svět a pokušení mi říkalo: „Přijmi, to je Boží milost." Podruhé jsem jedno vidění přijal a hodně jsem za to trpěl. Jednou na konci bdění, když jsme zazpívali „Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina", jsem uslyšel, jak král David v nebi zpívá chválu Bohu. Stál jsem v chóru a zdálo se mi, že tam není ani střecha, ani věž a že vidím nebe otevřené. Říkal jsem o tom čtyřem duchovním otcům, ale nikdo mi neřekl, že to nepřítel se mi vysmívá. Tehdy jsem si myslel, že démoni nemohou chválit Boha, takže vidění nemůže být od nepřítele. Ale duchovní iluze z domýšlivosti mě ovládla a znovu jsem začal vidět démony. Tehdy jsem poznal, že jsem se nechal oklamat, a vše jsem odhalil zpovědníkovi a prosil jsem jej o modlitby. A díky jeho modlitbám jsem dnes zachráněn a stále prosím Pána, aby mi dal ducha pokory.

A kdyby se mě dnes někdo zeptal, co chci od Boha, jaké dary? Chtěl bych ducha pokory, z něhož má Pán největší radost. Za svou pokoru se Panna Maria stala Matkou Boží a byla oslavena na nebi i na zemi nade všechny. Cele se odevzdala do vůle Boží: „Jsem služebnice Páně," řekla; a my všichni máme Svatou Pannu napodobovat.

Za pokoru získává duše pokoj v Bohu, ale aby si tento pokoj udržela, musí se dlouho učit. Ztrácíme tento pokoj, protože jsme se neupevnili v pokoře. I mě velice obelstili nepřátelé. Myslel jsem si: Má duše zná Pána, ví, jak je dobrý a jak velice nás miluje. Jak by na mě mohly přijít zlé myšlenky? A dlouho jsem to nemohl pochopit, dokud mě Pán nepoučil, a pak jsem pochopil, že zlé myšlenky vznikají z pýchy.

Jeden nezkušený mnich trpěl démony, a když na něj útočili, utíkal před nimi a oni jej pronásledovali.

Stane-li se ti něco podobného, neboj se a neutíkej, ale zůstaň statečně stát, pokoř se a řekni: „Pane, smiluj se nade mnou, velikým hříšníkem" - a démoni zmizí. Jestliže však budeš zbaběle utíkat, zaženou tě do propasti. Pamatuj, že ve chvíli, kdy na tebe zaútočí démoni, na tebe hledí i Pán; doufáš v něho?

Jestliže zcela zřetelně uvidíš satana a on tě bude pálit svým ohněm a bude chtít zajmout tvou mysl, opět se neboj, pevně doufej v Pána a opakuj si: „Jsem nejhorší ze všech", a nepřítel od tebe odejde.

Když pocítíš, že zlý duch působí uvnitř tebe, ani tehdy nepodléhej strachu, ale čistě se vyzpovídej a usilovně pros Pána o pokorného ducha. Pán ti jej okamžitě dá, a pak, podle míiy své pokory, budeš v sobě cítit Boží milost. A když se tvá duše pokoří úplně, obdržíš dokonalý pokoj.

A takový boj vede člověk celý život.

Duše, která poznala Pána v Duchu svatém a potom propadne iluzím, nechť se neleká, ale pamatuje na lásku Boží a na to, že boj s nepřáteli se vede kvůli pýše a domýšlivosti. Ať se pokoří a prosí Pána o uzdravení. A Pán duši uzdraví, někdy rychle, jindy pomalu a postupně. Poslušný člověk, který věří zpovědníkovi, a ne sobě, se brzy uzdraví z každé rány, kterou mu zasadili nepřátelé, zatímco neposlušný se nenapraví. (Pokr.)

+++

NEMOC NENÍ K ŽIVOTU ?

Dneska si mnohý lékař hraje na přírodovědce a bere nemoc jako by dolehla odkudsi z přírody na člověka. Pokud si všimne člověka, tak sleduje nanejvýš jeho tělo jako nějaký citlivý výběžek přírody, a všechno, co je mimo tělo nazývá přesažným a považuje to za nemístné. Nemoc je prý důsledek poruch přírodních procesů v lidském těle. A to prý není normální. Jenže co je to normální? Normální je zdraví.

Co je to zdraví? Zavedené a upevněné uzpůsobení, kdežto nemoc je pouhá indispozice. Stvořitel v tobě dělá způsobem, odpovídajícím lidské přirozenosti toho či onoho člověka. Tohle ovšem není jediná forma přirozenosti. K základním vlastnostem přirozenosti patří osobitost kmenová, rodová a osobitost jednotlivce, a hned vedle toho je zdraví stavem daným rodu či jedinci. K zachování této podružné přirozenosti přísluší možnost nějakých úkonů, měnících se v potřebné zásahy.

Kdo je povrchní, uvázne pouze na těchto úkonech. Povyšuje si to jako nějakou modlu na vlastní tvořivou sílu, třebaže to má jenom upravovat nějaké výstřelky a nesnáze. Snílkové nové doby míní, že stačí osvojit si tyto způsoby a z nějaké patálie vytvořit nový stav zdraví. Vlastně budou zuby-nehty tvrdit, že zdraví ztratilo nemocí svou sílu, která je udržovala, a má ze sebe vyloudit novou sílu, aby je nanovo založila. Jak jsou ti lidé krátkozrací! Mohou být přece oslabeny úkony, ale v základě nemůže být vyvráceno zdraví, protože zdraví skrytě trvá dál.

Proto kdyby někdo podával zdravému lék, tak by třeba odstranil nějaký skrytý nedostatek jeho zdraví, ale podstatně by rozmnožit jeho zdraví nemohl.

Člověk ovšem nežije ve skleníku. Žije s ostatními. Zdravím je vybaven jednotlivec a celý rod. Každý dalekosáhle závisí na ostatních a samozřejmě také na možnostech celku převzít zodpovědnost za postižené. Jenže pozor! Tady může dojít k hroznému omylu. Žádné maléry se nedají vyřešit pouze lékařskými zákroky. To by se za chvíli oháněl společenskou potřebou každý potratář. Chce to trochu odpovědnosti.

Chceme zdraví? Ano, ale nespokoj se s tím, že tělo a psychika jsou v pohodě. Tady jde o vyvážené zduchovění těla a psychiky a odpovídající ztělesnění ducha.

Tvoje zdraví se musí promítnout do takového rozvoje svobody, jaký ti dovolí zapojit všechny síly těla i ducha do služeb Božího království a tomu je obětovat.  Zdraví tedy není jen stav tvé osobní pohody, ani dostupnost nějakých zdravotnických služeb. Zdraví je všestranné souladné působení skladby celého vykoupeného lidu, psychiky a ducha.

A nemoc? To je něco docela nepatřičného. Vůbec to nepatří k solidnímu lidskému životu, ani to není jeho složka nebo činnost. Je to jen porucha a omezení. Přitom nemoc není jen choroba. Nemoc je také zápas o zdraví a rovnováhu mezi průbojnými silami a silami obrannými.

Chceš porozumět nemoci nebo vadě? Tak vycházej od celé živé skladby. Nemoc narušuje či omezuje ovládání celé živé skladby. Taková šlamastika nese sebou utrpení a bolest, ale taky starost a bázeň, nejistotu a úzkost. Co si s tím počít? Honem za lékařem! Bolest bývá burcující příznak nemoci.

Bolest je nemaskované trápení. Je to potíž, o níž se nedá mýlit. Každý člověk ví o protivné patálii, když má bolest.

Není to jen bezprostředně rozpoznatelný průšvih, nýbrž je také průšvih, ke kterému není možno zůstat netečný. Vyžaduje si naši účast.

Na rozdíl od bolesti fyzické, duševní bolest není tak dramatická lapálie. Je však častější a také se hůř snáší. Když je poznána příčina, a člověk jí čelí, tak taková šlamastika nakonec upevňuje a očišťuje charakter a protivnost celé polízanice se zvolna vytratí. Někdy se ovšem přetrvává a důsledek průšvihu je zapeklitý. Pokud se neodvrátí příčina nebo zůstává temná, zahnízdí se celá potíž opravdu zapeklitě. Jsou však i takoví, kteří hrdinsky překonávají i takovou zapeklitost, zesílí a utuží svůj profil.

Takový citelný průšvih plní v životě přesažnou úlohu. Prožitek ostudného průšvihu znamená, že se tu v někom ozývá přesažná obecnost, která štve a ponouká každého, aby se také sám podílel na tom přesažném dění, do něhož je tak protivně vtahován.

Osobně způsobuje průšvih jakési nakopnutí, pošťouchnutí. Prostě každému průšvihářovi se přistrčí až pod nos příležitost rozvinout se hrdinským činem za hranice běžné lidské zkušenosti. Ostudnost a protivná citelnost průšvihu se zdárně vystrnadí prožitkem hodnoty, která svým příznivým podnětným účinkem mírní trapnou ostudnost průšvihu a někdy dokonce zcela zbavuje průšvih odpornosti. Tak se zapojené vypjaté sebenalezení rodí ve střetnutí se základními sebezáchovnými sklony člověka. Průšvih má smysl lidský a zároveň nadpřirozený. Je skrz naskrz lidský, protože člověk v něm nachází sám sebe, svou omezenost, ale může se přitom odrazit k zážitku nebývalé důstojnosti a poslání. Smysl průšvihu je zároveň nadpřirozený. Je zakořeněn v tajemném Božím s každým z nás.

Každou vylomeninou překračuje člověk své meze. Je totiž jedním z těch bodů, ve kterých je člověku dáno, aby překonal sám sebe, a je k tomu také tajemným způsobem povolán.

V našich životních trampotách je v nezvyklém stupni skryta síla k růstu za hranice běžného. Udělá obrovský skok, pokud všichni výstředníci a smolaři obrátí své lapálie ve společnou touhu po uzrání něčeho přesažného. Celý problém spočívá v tom, uvolnit tuto sílu, klokotající ve vylomeninách a dát jí zaměření či zapojit ji do hrdinství, přesahující meze lidského hemžení.

Třebaže bývají naše patálie takto nabité jiskřivě vybleskující silou, není to důvod k ustupování před hrozícím průšvihem. Není to ani důvod k nezájmu všech, kdo mohou pomoci úlevu postiženému. Rozhodně to není důvod ani k zvrácenému zvětšování polízanice člověka v donucovacích poměrech naivně založených na iluzi, že lidé takovými vystupňovanými průšvihy snáze a rychleji dojde k něčemu lepšímu.

Každý se přirozeně musí snažit o omezení trápení a průšvihu u sebe i kolem sebe, totiž tak, aby toto odstranění polízanice bylo příznakem rostoucího sebeovládání.

Otrnutí vůči trápení nebo krkolomné posilování se k „umělé bezproblémovosti“ vede k celkovému snížení vlastnosti samostatně se vyrovnávat s výtržnictvím a k přecitlivělosti na průšvih. Ostatně i při eventuálním zlehčení trapasů a ostudy, přetrvává úzkost, nejistota, starost a obavy. Ta pak dotírají na každého někdy protivněji než tělesné potíže. Prostě takový průšvih je nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, ale plné vítězství nelze přirozenými silami vybojovat. Přesahuje to meze jeho sil.

Kdo strádá v tak zapeklité lapálii, neobejde se bez pomoci. Tady pomůže jedině osobní, otcovské vedení odpuštěním a usmířením s prazákladem života. K dovršení svého průšvihu nemá takový nešťastník často ani potuchy o této cestě z té zpropadené zbahnilosti, a když mu ji ukážete, tak o takové cestě tvrdošíjně pochybuje. A nepřesvědčíte ho, ani kdybyste se před ním stavěli na hlavu nebo dělali kotrmelce. Komu není rady, tomu není pomoci. Vázne v průšvihu tak zatroleném, že přežívá při růstově vyživovacím nebo smyslovém způsobu. Ve vyživování to znamená výstřednost - přejídání se, opilství, kuřáctví a otravování se sladkými jedy, a koneckonců vždy v utápění se ve smutku a malomyslnosti. Jinou vylomeninou je zase umrtvující hladovění. V každém případě je na konci těchto lidských vylomenin rozpad osobnosti a smrt.

Díky Bohu, je tu však pořád šance na vyváznutí.

Bývaly časy, kdy se mluvilo poledním děsu, trudomyslnosti a stísněnosti, ale dneska se všechna ta patálie hází do jednoho pytle s nápisem depka. Taková depka, jak si mnozí překládají depresi, je přetlakem sil nahromaděných v lidském nitru zčásti vlastními hříchy, zčásti neopatrným otevřeným nitrem vůči okolním škodlivinám, které se někdy staví jako potřebné životní informace, jindy jako žádoucí rozptýlení, zčásti zasahují člověka i proti jeho vůli.

K depce se často váže mučivý zážitek, že ani víra není oporou, nebo jak leckterý nešťastník tvrdí: „Bůh má pro mě zavřeno“. Tyto pocity cizoty a vyvlastněnosti se vyskytují i u věřících. Ve víře právem vidíme Boha jako naprostého pána všehomíra, ale přesto by nebylo správné Bohu připisovat „odpovědnost“ za tyto naše problémy. Božím záměrem jistě není depka ani žádný průšvih člověka. Božím záměrem je spása člověka, totiž nezvratná radost a zážitek trvalé slasti tedy blaženosti a to i tehdy, když je někdo v průšvihu či trpí-li depresí. Samozřejmě nás napadne, proč tedy Bůh neodstraní takovou patálii, když je všemohoucí? Odpověď není snadná a hlavně není lidem na dně propasti snadno přijatelná. Bůh někdy zasahuje do dějin nějakými „silovými zásahy“ jako při egyptských ranách nebo při otevření Rudého moře, jindy zase uklidněním rozbouřeného moře nebo šepotem vánku. Bůh může zvítězit většinou, což se asi líbí demokratům, ale také menšinou, což potěší zase ty ostatní. Věci ve světě běží podle stvořených zákonitostí přírody a společnosti a tak Bůh u nás lidí dopouští deprese, rakoviny či infarkty. Tak se lidský život neděje bez Boha. Bůh má o nás zájem. Stará se o to, abychom žili z vykoupení a byli inspirováni jeho Duchem, má zájem nakonec o vyústění našeho života v neutuchající slasti a je ochoten nám znovu a znovu odpouštět a posilovat na cestě dobra. Kvůli našim výstřelkům dopouští i jejich důsledky v ostudných trampotách. A doprovází nás na životní cestě v každém průšvihu či trapných remazurách - podobně jako svého Syna Ježíše, kterého neuchránil Otec od kříže a smrti, ale svou láskou překonal moc smrti, takže vstal z mrtvých.

Ježíš Kristus není žádný výtržník ani extrémista, ale kvůli nám – lidem hříšným a v jednom kole chybujícím – má průšvih za jádro svého poslání na světě, aby právě tím průšvihem všech průšvihů, který se dovršuje na kříži a sestupem do jícnu pekla, prorazil nový tunel do věčné radosti a slasti o nebeského Otce.

Žádná depka ani žádná jiná polízanice tu není vyloženě kvůli tomu, že bychom jedině kvůli tomu mohli správně přehodnotit svůj život. Nicméně i taková depka nebo jiná noční můra na nás může dolehnout buď za trest kvůli našemu opovážlivému spoléhání na vyšší pomoc, nebo jako příprava na něco obzvlášť těžkého, co bychom sami bez této hořké průpravy nezdolali, a vcelku nám může taková temná noc otevřít cestu k jinak stěží dostupnému svítání. Průšvih je také příležitostí k poznávání důležitých a potřebných vnuknutí v životě - někdy více, jindy méně.

Tak může být podnětem k nějaké životní nápravě, dobrému rozhodnutí nebo lepšímu porozumění těm, kdo také v životě nesou tíži nějaké šlamastiky či jiné lapálie. Zkrátka každý malér, ať už zdravotní nebo společenský je ostudný, a je třeba se mu vyhýbat, třebaže trvalé vítězství nelze vždy vybojovat.

Takže vcelku o co jde? Ať máme za krkem jakoukoli patálii, třeba i úplnou čertovinu, není dobré odkládat víru. I když ji prožíváme slabě, máme dojem, že skoro vůbec, raději to nevzdávejme. Je to velká pomoc k vyváznutí z každé šlamastiky, nicméně není to samovolně působící všelék.

Když jsi právě na dně a cloumá s tebou depka a je ti zatěžko projevovat svou víru nebo se slovně modlit či dělat nějaké zbožné úkony, zůstávej třeba i v nehybné poloze u kříže či obrazu Ježíše nebo aspoň často líbej posvěcený křížek či medailku, a spolehni se na to, že to se za tebe modlí někdo jiný, hlavně Panna Maria, tvůj křestní patron či anděl strážný, a jiní. Až se z té lapálie vyhrabeme, budeme prožívat víru plně a pomodlíš se třeba zase za ty, kdo ty, kdo jsou v nějaké bryndě.

Samozřejmě, že tvůj život víry není jenom nějaké plácání se na houpačce, takže bys mohl v průšvihu všechno hodit za hlavu. To zase ne! Musí to být život, jak se patří v dobročinnosti i obětech. Ještě ti však Pánbůh dává rozum, abys nepřekračoval své možnosti či svou únosnost. Nejsi původcem svého života, takže ho nemůžeš libovolně odhodit.

Když chceš pokročit dál a vzhůru, přestaň se uprostřed záplavy problémů ptat: Proč zrovna já? Jenom lenoch a zbabělec se ptá po důvodech, proč to nejde. Přičinlivý a obětavý borec se ptá po způsobech, jak se dají problémy zvládnout, protože ví, že problémy na nás doléhají kvůli tomu, aby byly správně vyřešeny. Co tě nezabije, to tě posílí.  Uprostřed každého průšvihu si vyprošuj sílu potlačit zapeklitou otázku: Proč zrovna já jsem v tom průšvihu? - a odvážně ji nahrazuj nadějeplnou otázkou: Pane Bože, jak na to jít? Budeš sice pořád dál trčet v bryndě, ale už to nebude tak čertovsky zoufalé. TB

+++

JAK PRACUJE ZÁLUDNOST ROZUMU

Od pradávné pýchy a prvého výkřiku vzpoury: „Nebudu sloužit!“ se v jednom kole ozývá celým světem tento válečný pokřik. Na začátku dějin světa se Satan postavil proti nejvyššímu Pánu. Sám chtěl být Bohem. Od té doby se snaží svést Boží tvory, protože jim závidí to, co sám ztratil. Proto existuje ďáblem pořádané světové spiknutí proti Božím dětem. Buduje si na zemi své eskadry tak, jak je sestavil ze zvrácených andělů v nebi. Staví proti nejvyššímu Pánu svou armádu spiklenců, špehů a donašečů. Chlubí se proti Bohu svými úspěchy a vysmívá se: „Kolik má papež divizí?“ Toto rouhání se stále ozývá, a to od těch, kdo si sami chtějí být bohy. Jsou plni chyb, malichernosti, plni ješitnosti, plni nenávisti a závisti. Vyptávají se: Kdo jde dnes, Bože, za Tebou? Stačí jen vidět tyto jízlivé a cynické lidi, plné zloby, úchylností, tvrdosti, krutosti a omezenosti, a hned si člověk říká: ,,Máš to, satane, pěknou chásku! Zvrhlíky hodné sebe!“ A satan se vysmívá i této odpovědi. Vždyť to právě chci! Homosexuály a lesbičky univerzitními profesory! Sadisty v řadách státníků! Sodomie ve škole a v masmédiích. Místo umění surrealismus a místo kultury okultismus. Svádění člověka pod prahem jeho vědomé vnímavosti. Zpochybnění všeho normálního. To, co je normální, už neurčuje Bůh, ale hlasování lidí! Je to znamenitý kousek pekelné diplomacie, že to ďábel dotahuje tak daleko, že lidé, kteří mu nejvíc otročí, ti nejsilněji pochybují o Boží existenci jako základu normality. Vzpoury, revoluce, války – to jsou jen kratochvilné pokusy.

Od počátku vede Satan zběsilý karneval, divoký rej hříchu, ejakulace výsměchu, soptění vzpoury, odporu proti Bohu. Všude, kde je lež, kde je pýcha, kde je zloba, kde je závist, kde je nenávist, tam všude je vyvracena Boží říše. Ďábel nenávidí čistou, ryzí lásku. Proto vidíte ten šílený boj dneška proti Ježíši Kristu, proti Lásce přibité na kříž.

Satan chce všechno odvést od Boha. Proto slídí světem a přijímá nejrůznější podoby, aby svedl lidi. Naše prarodiče nalákal na touhu po velikosti. Místo, aby se člověk spokojil s podílem na Božské přirozenosti, měl být nalákán na to, aby byl Bohem samým. Všechny hlasy světa jsou ďáblovi dobré, dovede totiž zneužít i masmédií, internetu a virtuální reality.

Celý stvořený svět narušil svým průšvihem. Toho chtěl dosáhnout, sotvaže si podmanil a zlomil člověka, ovládl svým porušením celý svět. Vše se mu pak stalo podobné, k podobě torza anděla zůstalo torzo světa. Člověk ztratil posvěcující milost. Řád stanovený Bohem byl vystřídán zmatkem. Tělo dříve poddané duchové duši se bouří. Proto shledává sv. Pavel jiný zákon ve svém těle, který ho svádí, aby činil jinak než je zákon jeho ducha, totiž ducha osvíceného milostí Boží. Ale nejen tělo, i duch se bouří proti Bohu. Bouří se svou pýchou. Duchová duše schvaluje to, co chce tělo, takže se pak tělo i duch staví se proti Bohu. Člověk je nepřetržitě sváděn dávnou šlamastikou, která poznamenala genetický kód jeho přirozenosti, aby se povyšoval nad své možnosti, aby sám sebe stavěl  za jedině směrodatného v životě, aby podle své vůle a svého přirozeného rozumu jednal, a to ještě ovšem rozumu zatemnělého. Porušený přirozený řád sleduje pouze zemi a na zemi jen sebe. Sloužit sobě, soustředit všechno jen kolem sebe, podle zájmů těla bouřícího se proti zákonům, které Hospodin stanovil podle zájmů ducha. Každá nadpřirozená pravda Boží ho vytrhne z jeho iluze sna o vlastní bohorovnosti, o své naprosté perfektnosti. Záludnost mysli, plynoucí z pradávného nápadu odporovat, a pak pokračující ve zlovolném rozhodnutí zcela ve stopách starodávného průšviháře, začíná a končí v průšvihu.

Každý takový záludný nápad, který vychází z tvého nitra, pochází ze zatemněné mysli a pokřivené pradávnou záludností a pradávným průšvihem. A tak mluví z každé naší touhy, jež se vzpírá proti Bohu, z každého slova, z každé takové myšlenky se ozývá ďáblův výsměch proti nebi: Nebudu sloužit, a také vy budete jako bohové.

Lidé, kteří nás lákají k odklonu od Boha, jsou pomocníci ďábla. Jejich prostřednictvím buduje odvěký dezinformátor viditelnou síť spiklenců ve světě. Tak má dnes ďábel ulehčenou práci. Tu za něho vykonají pozemští spiklenci v OSN, NATO a jinde. Ďábel se už může omezit na ryze dohlížecí inspekční službu. Když se ho kdokoli zeptá, proč si odpočívá, odpoví, že všechnu dřinu za ńěj zastanou jiní a že mu stejně patří celý svět, takže se nemusí příliš namáhat. Cítí se být první po Bohu, a jen vymýšlí hesla, aby je vypouštěl v rámci další dezinformační kampaně mezi lid jako mýdlové bubliny. Tak stačí postřehnout, že někdo chová nenávist vůči Židům a jiný k Rusům nebo k Číňanům,  a jen trochu je popíchnout a zmatení lidé už běží do nějaké revoluce nebo  války. Nicméně ďábel stále bloudí, obchází světem, kde si hraje na světového četníka, občas se zablýskne v televizi, v internetu či virtuální realitě, a stále tu hledá, koho by pohltil.

Zloduch si nedá pokoj. Neustále vynalézá účinnější prostředky, jak by všechno nakazil líbivými hesly o nezadatelných lidských právech a všechno ovládl, jak by všechno nasměroval ke svému vítěznému triumfu.

Tato průšvihářská nabídka světa, která se ti rafinovaně vtírá v masmédiích i proti tvé vůli a často pod prahem tvého uvědomění do tvého přesvědčení, často pod záminkou tvé informovanosti obratnou skladbou obrazů, světel a zvuků, je i ve třetím tisíciletí dílem záludnosti rozumu.

Až dodnes je to snaha oslabit tvou vůli a zvolna ji naklánět žádoucím směrem, aby se totiž všechno v tobě vzepřelo proti Bohu, který tě vlastně vybavil svobodou a je jediným jejím trvalým ručitelem. Jako je Bůh jediným trvalým ručitelem toho, co je pro tebe jako člověka nejpodstatnější, totiž rozum a svobodná vůle, tak je ďábel navěky skálopevně a nezvratně rozhodnut zmařit Boží dílo. Musí ti zatemnit rozum a oslabit vůli, takže nemůžeš snadno dosáhnout dokonalosti, pro kterou tě Bůh stvořil.  Ďábel nechce nic jiného než vyprázdnit nebe. Největší dáblova závist se zvedá proti Božím dětem, proti těm, kdo byli vytrženi z ďábelské moci, kdo byli vykoupeni krví Ježíše Krista a vysvobozeni z moci ďábla. Nikdy, až do posledního vzdechu se ďábel nevzdá, napíná všechny zbraně, dovede všeho užít, především masmédií, internetu, virtuální reality, trojrozměrné televize, aby imitoval jakési předpokládané UFO. K tomu používá elektromagnetická zbraně. Přes lidmi záměrně rozkmitanou ionosféru někde působí podivná znamení v obilí, či jinde způsobuje zemětřesení, tsunami nebo požáry. Nejraději se představuje jako Lucifer čili anděl světla, tedy rád vystupuje v mihotavém svitu televizní či počítačové obrazovky jako domnělý nositel informací. Jeho lidští sluhové k tomu vynalezli internet. Pod záminkou lidské svobody a lidských práv šíří dezinformaci a všechny lidi podřizuje nadvládě jedné mocnosti, která je však civilizací smrti. Jejich skutečným cílem ve světě je válka a zničení. Velkou nadějí dnes tvoří nový čínský internet virtuální reality, ale ani ten není uchráněn nebezpečí ďábelského zneužití.

Proto nikdy nejsi proti ďáblu v bezpečí, až do poslední chvíle svého dechu nemůžeme tvrdit, že máš vyhráno. K soustavnému očišťování svého nitra od záludných myšlenek a zvrácení vůle poskytuje modlitba sv.Růžence, která pod ochranou Panny Marie čisté tvé nitro vědomé i nevědomé, protože je to modlitba zčásti rozjímavá, zčásti slovní, a očisťuje  člověka, zasaženého na úrovni vědomí i podvědomí. Satan a jeho spiklenci však dovedou  zneužít všeho – dokonce i  tvé zbožnosti i horlivosti i perfektnosti, všeho, co se jim hodí.

V žádné době, ani v žádném místě nejsi od ďábla zajištěn. Dovede lákavě a přesvědčivě mluvit a zaobalit svůj průšvih do sladkých řečí o lidských právech, a o tom, že stále pochybovat a hřešit, a tak pořád setrvávat v průšvihu je lidské, a že nic lidského ti nesmí být cizí. Proti tomuto rozšířenému a tak zneužívanému rčení je třeba se postavit. Pravda je, padat do průšvihu je lidské, ale setrvávat v průšvihu ďábelské, avšak povstat toho je andělské. Jinak by byl musel hřešit Pán Ježíš, zatímco Spasitel vzal všechny naše průšvihy na sebe, abychom nemuseli pořád vězet v průšvihu.

K čemu tedy směřuje záludnost lidské mysli? Taková lest rozumu míří tomu. aby tě odvedla od Boha, takže bys postavil svoje lidské přání nad zákon Boží, své sklony abys vyvýšil nad Boží vůli, abys dal přednost ďábelskému zlu před věčným Dobrem Božím. V tom se soustřeďuje ďábelská anarchie, aby dobro, a to především nejlepší Dobro neovládlo svět, aby nikdo nesloužil dobru. To také správně tušily zbytky dávných moudrosti, jež se ozývají v pohádkách o boji zlé bytostí s dobrou.

Ďábelství pracuje na třech frontách. Nejraději ovšem používá tebe samého. Tvoje porušená přirozenost se sama bouří proti tomu, aby všechno dala Bohu, aby se ve všem zařídila podle svaté vůle Boží, aby podstoupila i oběti, a vedla stálý boj a práci se sebou a se vším, co tě obklopuje.

Většina odporu proti ctnosti a dobru a vůči tomu, abys žil jako Boží dítě, je následek pradávné lsti rozumu a průšvihu našich předků.

S tím musíš počítat. Je to fuška - být vždy připraven na to, že se tvému myšlení nebude zrovna moc zamlouvat, aby ses ve všem podřizoval Bohu, a že se tvým vysněným tužbám nebude hodit do krámu, abys věřil tajemstvím, do kterých nikdy dost jasně nevidíš. Záludnost tvé mysli, která chce všechno proniknout a odhalit, se vzteká, když má přijmout tajemství, které zůstane pro omezený stvořený rozum nepoznatelné, ačkoli ti duch světa našeptává, že tajemství jsou jenom poznaná a nepoznaná, ale žádné nepoznatelné. Jak je to pokořující sklánět se před Nekonečným! Toto musíš mít pořád na paměti, abys nebyl vyveden z míry kvůli tomu, že se lest tvého rozumu takto stále bouří proti pravdě, aby ses s tím snad nakonec nesmířil, abys to nakonec opravdu přece jen nepovažoval za něco přirozeného, za něco samozřejmého, za něco koneckonců přijatelného.

Chce to dávku sebekontroly, abys byl vždy připraven na to, že ti, kdo jsou satanovi, vždycky udělají všechno, co je v jejich moci, aby v tobě znevážili dobro, aby tě připravili o čistotu a klid duše. Není to tak vzácné ani nikterak řídké. Jen si vzpomeň, jak se zasahuje proti katolíkům, jak se vystupuje proti kněžím. Žádná pomluva není dost hnusná, aby ji na tebe, kdo jsi Boží, nevylili. Sleduj, jak přímo peklem zavání ta zvlčilost, s jakou se vrhají pisálci a komentátoři v masmédiích na duchovní osoby, když je obviňují z nějakých zločinů, které se většinou vůbec nepotvrdí. A kdo dal čestné zadostiučinění nějakému napadenému? Který list přinesl jednu jedinou omluvu, když nejhnusnějším způsobem napadne kněze, a pak se ukáže neoprávněnost obvinění? Bez soudu to nikdo neudělá. Sami sledujete, jak je obecná církev hrubě napadána kvůli vyřizování restitucí. Pro tebe, kdo jsi Boží, neexistuje na světě žádné právo. Ty si je máš teprve dobývat. Dobývat si to, co je tvým právem! Ďábel páchá všechno možné svými lidskými sluhy, aby vyvrátil víru. Spáchá vše jen pro to, aby vyvrátil mravnost, protože ví, že jakmile zde porazí, jeho ubohé oběti jsou všeho schopny. Rozvracejí manželství i rodinu, místo víry nabízejí náhražky. Ty nejpochybnější zhýralci se prosazují v čele společnosti, aby udávali směr v nemravnosti a bezvěrectví. Projevují se krkolomnými vylomeninami, aby víra byla soustavně znevažována. Tak se snaží vydávat všechna náboženství za rovnocenná, aby jejich zpochybnováním vyvrátili kořen každé víry. Jde o to všemi cestami připravit příchod globální vlády satana.

Vedle těchto cílevědomých pomocníků jako obzvláštních zaslíbenců pekelné kuchyně zde působí nepřehledný zástup nevědomých přisluhovatelů, kteří se v hromadných sdělovacích prostředcích vysmívají třeba oběti jako nějakému masochismu, mravní čistotě jako morální zakomplexovanosti, upřímné šlechetnosti jako bezduché sentimentalitě, víře jako bigotní duchovní kořalce, ctnosti jako falešnému pokrytectví. Tím každému na lepší cestě podrážejí nohy. Satanovými přisluhovači jsou všichni, kdo šlapou po nevinnosti a znevažují ty, jejichž životy byly dosud neposkvrněné. Ďáblovi nahrávají všichni ti, kdo rozsévají rozkol. Není jich málo, a - ruku na srdce, - často mezi ně patříme i my.

Obáváte se toho, co přichází jako nová doba a globální světová vláda? Pamatujte, že i my svou vinou připravujeme ďáblovo vítězství, když se řadíme k mlčící a ke všemu mechanicky přikyvující většině. Nejen výtržnictvím jednotlivých extrémistů, ale také díky všemu se trpně podvolujícím davům a mlčící většině roste globální světová vláda ďábla. Ďábel pracuje pomalu, stačí mu sebemenší úspěch pro okamžik. Z jednoho květu zla vyroste jiný, přinese zkažený plod a ten už vykoná své jedovaté dílo.

Přímé výboje jsou pak praktické projevy záludnosti rozumu – posměšky, škleby a pitvoření se, jízlivé poznámky a povýšenecké pozdvihování nosu, kritické odsudky jako znetvořování stvořené skutečnosti. Nejsou řídké a sami jsme je někdy zakusili. Všechny šlechetné, velké činy jsme si museli vykoupit bojem, zápasem s tím, kdo závidí každý tvůrčí pokus, nenávidí dobro, hnusí si krásu, právě pekelnou zlobou.

Nesmíme zapomínat, že pro Ježíše Krista a jeho věrné je třeba odvážit se všeho. Pro záchranu nesmrtelných duší musíme někdy sestoupit až na práh pekel, abychom je s Boží pomocí vytáhli ze strašných životních průšvihů. Každý velký počin a oběť v Církvi je placen neohroženým zápasem těch, kdo se těch činů a obětí odvažují. Sleduj životy svatých. Ukazují ti na strašné nabídky záludnosti rozumu a boje, které museli podstoupit všichni, kdo chtěli vykonat pro Boha velké věci. Ďábel nabízí všechno, ale žádá jen jedno, abys před ním padnul a klaněl se mu.

Jak obstát v obklíčení nabídek záludností mysli? Jak se zachovat vůči projevům lsti rozumu?

Především si buďme vědomi toho, že ďábel zneužívá povahy každého z nás. Povaha každého z nás je každému příležitostí k nějakému průšvihu. Ďábel nevidí do našeho nitra. Pozná však z tvých kritických poznámek, gest a jiných vnějších projevů naše sklony, postřehuje náběhy naší obrazotvornosti, odhaluje skrytou povýšenost a ješitnost, a podle toho ti pak nabízí - buď slávu nebo moc či tělesné požitky. Hlavně když odhalí tvou touhu po tvém sebevyvýšení a že se chceš zalíbit, získat uznání. Tím si tě dovede ďábel získat, protože všechny průšvihy mají tento společný kořen – čertovské povstání proti nejvyššímu zákonu.

Zapracujme především na své povaze! Nedávejme v ní příležitost k projevům záludnosti mysli. Kdekdo si stěžuje, že je stále sváděn k nečistotě, k povýšenectví, ke lži, protože každá reklama s oblibou využívá poloobnaženého těla, úžasných výkonů dosažených tělesnou silou, a ráda ve všem přehání. Poznej sám sebe, a uvidíš, jak jsi k tomu nakloněn, takže si dej pozor na sebe a ovládej se. To je tvoje první práce na vlastní povaze, To je první ochranný štít proti ďábelství - neukazovat mu v sobě příležitost k boji, neodhalovat mu své slabé stránky.

Dále si dobře uvědom, co ti nabízí lest rozumu, bouřící se proti Božímu zákonu. Pamatuj, co ti dává a co za to od tebe požaduje. Nejúčinnější zbraní ďábla je naše časté sebenepoznání, zaviněná neznalost sebe sama, a lenost přemáhat své slabosti. Sleduj, co se stále ozývá v tobě a kolem tebe: „Užij si světa! Podívej, jak je svět nádherný! Láska není hřích! Lež se stává nutností! Kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu, a kdo neokrádá svou rodinu, nic si neužije! Kdo není ctižádostivý, toho ostatní ušlapou!“ Jako bys neslyšel na každém kroku: „Milosrdenství je slabost, buďme k sobě tvrdí!“ Velkým nebezpečím Božích dětí nejsou jenom nepřátelé víry, ale také strašná nevzdělanost B.dětí v záležitostech vlastní víry, ale i vlastní leností zaviněná neznalost sebe samých. To je nejbližší přístupový most pro ďábla. Tudy se mu snadno proniká k našim srdcím a životům. Nevíme pořádně, koho máme v Bohu, neznáme dost rízika a hrůzy životních průšvihů. Žádný průšvih se neodhaluje ve své propastnosti a přirozené neřešitelnosti. Už předem ho omlouváš, a to je pak lákavá procházka po okraji propasti.

Promysli dobře, kdo je Bůh  a kdo jsi jako tvor, co je svět, k čemu všemu zde na světě jsi, že jedině Bůh  má právo všemu určovat zákony. Pak se ti stát bude pevněji a rozhodněji v nabídkách záludnosti mysli.

I když jsi vytlačován do ústraní, na poušť, abys vybojoval rozhodující boj v odstupu od ruchu a reklamy světa, nezůstávej sám bez Boha a svých nebeských pomocníků. To by byl marný boj proti nepříteli silnému, přirozeně silnějšímu než jsi sám, zchytralému a opatřenému prastarou zkušeností, jenž má tolik spiklenců, a který má v tobě samém nebezpečné prostředky proti tobě, ve tvých sklonech, ve tvých chybách,. ve skryté pýše a ješitnosti.

Proti nabídkám záludnosti mysli nebojuj izolovaně a sám! Obracej se k tomu, který je Hospodinem zástupů, a může odrazit všechny výpady tvého nepřítele. Právě k Bohu v životních zápasech! Jako tvůj otcovský původce a spásonosný bratr a podporující přítel ti může pomoci trojosobním způsobem – otcovsky, bratrsky a přátelsky. Je to Bůh silný, Bůh dobrý, který tě neopustí, pokud v něho doufáš. S pevnou a dětskou důvěrou k Bohu, že neopustí toho, pro kterého se vydává a obětovává.

S touto silou jsi vždy připraven. Jen odpírej zlému. Odpírat hned, bez váhání! Nikdy nezačínej vést dialog s ďáblem, ani nesleduj podrobnosti jeho nabídek, ani nedělej kompromisy se zlem u dveří svého srdce. Stačí mu nepatrná mezera ve tvých zásadách a zachvěv pevnosti tvého rozhodnutí, aby se ti celé vplížilo dovnitř, aby dokonale obsadilo hrad tvého nitra. Výzva záludnosti mysli se dostavuje napřed jen jako poutník, dožadující se sklenky vody, a sotva mu posloužíš, vetře se k tobě, aby  se posléze stal pánem v domě, který jsi mu pootevřel jenom na špehýrku. Těžko zarazit někoho, kdo už vyrazil na plyn podle nabídky šalebnosti rozumu vstříc krajnímu průšvihu. Jeden kompromis nutně přivádí další. Z drobných uchýlení pocházejí strašné důsledky, To je ono hnutí, při němž se přistihnete, hnutí závisti, které způsobuje nenávist. Stačí jedno zalíbení v tom, co nám není dopřáno, kdežto jiným to dopřáno je. A hned se zableskne jiskra pochybnosti o spravedlnosti toho, kdo to dopřává. To je scestná zabíhavost myšlení o tvé zasloužilosti a výtečnosti, jak bys měl být oslaven. Jiskra zpočátku nepatrná. Jenže práve tím, že je nepatrná, dlužno ji uhasit, dokud je snadné ji uhasit. Až vzplane v požár, bude obtížné a snad vyloučené jí zvládnout. Hlavně během mládí kontroluje své vášně, aby se nevymkly tvé kontrole a nestaly se vášnivostí a neřestí.

Pozorně zkoumej sebe a ovládej se podle toho. Sebeklam o své velikosti, vznešenosti a zasloužilosti, ba dokonce nezvratné dokonalosti zdolávej živým přesvědčením, že sám od sebe jsi nic a nezasloužíš si ani den života navíc, takže každý nový den je pro tebe zdarma daným a ničím nezasloužený dar.

Vyhlaš neúprosný boj proti požitkům a slastem,  které tě nejenže nezdokonalují, ale navíc zotročují tak, že zapomínáš na zodpovědné poslání života. Přitom nespoléhej pouze na své lidské síly, aby sis nestal žádné hřebíkové lůžko fakira. Nejde tedy jenom o záporné odpírání si nějakých slastí a požitků, nýbrž o příznivě působící přípravu, tedy o něco, co předchází vzniku průšvihu. Nejúčinnější opatření k zabránění jakékoli zapeklité vylomeniny je vroucí živá a pokorná modlitba, prosící Pána, aby tě neuváděl do závislosti na lsti rozumu, to je, aby u tebe nedopouštěl projevy záludnosti mysli, aby při tobě stál svou silou, a aby tě vedl a opatroval.

Proč vůbec Pán dopouští takové výpady lsti rozumu? Takové výtrysky záludnosti mysli nejsou od Boha, nejsou zbytečné, ani marné, ani nespravedlivé. Když je dopouští, tedy buď kvůli tomu, že jsi na Boha opovážlivě spoléhal, nebo jako zkoušku pro posílení tvé víry, abys pak něco většího vykonal nebo podstoupil.  Bůh ti dá vždycky dost sil a tolik pomoci, abys dovedl vytrvat. Výpady lsti rozumu jsou příležitostí buď pro to, aby ses vzchopil  a uznal svou slabost a naprostou závislost na Bohu, nebo pro to, aby ses posilnil v pokoře a v důvěře v Boha silného a dobrého, aby ses odhodlal k velkému činu nebo ke snášení velké oběti.

Boj proti výpadům záludnosti mysli je pro tvou obnovu a posílení. Jakým způsobem? Abys přemohl útoky lsti rozumu, tak musíš často napnout všechny své síly. Tak se celá tvoje bytost soustředí, všechny tvoje síly se mobilizují a spojí a v tomto soustředění, v tomto sjednocení všech sil, ve spojení tvých sil se silou samou, totiž se svým Bohem, povstáváš ze skleslosti a sílíš. Pokora, trpělivost nebo cokoli jiného, co bývá takto prověřováno, aby se projevilo a uplatnilo, se vítězstvím posílí.. Ovládnutí vzmachu záludnosti mysli úkonem odpovídající pohotovosti je umožněno silným a velkým úkonem. Tento silný a mohutný úkon přináší rozšíření a vzrůst tvé pohotovosti a ochotě takto v daných okolnostech jednat  nebo něco podstupovat.

Tak ukazujeme i Bohu svou lásku. Tvoje láska k Bohu se potřebuje nějak projevit. Může se projevit právě bojem, když mu totiž dáš najevo, že mu opravdu dáváš přednost před vším, a hlavně před sebou. A není divu, když jako tvůj otcovský prapůvodce a spásonosný bratr v nejtěžší krizi a podporující přítel v každodenních problémech je pro tebe opravdu nejlepším Dobrem.

Projevy záludnosti mysli tě učí nedůvěře k sobě a velké důvěře v Boha. Učí tě pohrdat vším, co ti nabízí svět, když ti to podstrkuje za takovou cenu, za cenu tvé věčné záchrany a nezvratné dokonalosti. Přitahuje tě takto více a těsněji k Bohu, upevňuje tvoje přátelství s Bohem, dává ti důvěrněji poznat Boží lásku, takže se vroucněji vrháš do Boží náruče.

Proto nepodlédej malomyslnosti, když jsi vystaven výpadům záludnosti své mysli. Čím jsou strašnější a otřesnější, tím víc tě Bůh miluje, protože ti chce dát větší sílu a větší nadání. Každý výstřelek nápadu záludnosti rozumu je pro tebe dokladem zvláštní přítomností Boha v tobě, protože je v tobě přítomen novou sílou, obnovenou. TB

+++

PÁD DO PRŮŠVIHU

Ježíš nám líčí pád člověka do průšvihu jako odchod z otcovského domu do ciziny. O tom vypovídá podobenství o marnotratném synu. Průšvih je především zklamání dobrého otce, pohrdnutí vznešenou láskou, odchod z rodného domu a ztrátou Boží lásky i účasti na Božím životě.

O lidském průšvihu se dá vypovídat nejrůznějším způsobem. Z hlediska rozumového je to přestoupení zákona věčné moudrosti. Z hlediska lidské společnosti je to její ohrožení výstředností, dále je to nevděk tvora, který si počíná jako extrémista, ba i sebevražedný terorista. To je příčina hořkého utrpení Ježíše Krista.

Málokdo dovede sledovat průšvih z hlediska naší podstaty Božích dětí. Když je život Božích dětí především účastí na Božím životě, je třeba všechno, celý život Božích dětí, všechny hodnoty i pahodnoty hodnotit z tohoto hlediska.

Je dokonalejší sledovat průšvih nejen ze svého, osobního a sobeckého hlediska, že by nás mohl poskvrnit, že by nás ale také mohl učinit na věky nešťastnými, nýbrž také z té stránky, jak se máme ke všemu postavit, ke všemu přistupovat z hlediska skutečnosti í, že jsme totiž Boží děti. Bůh nás zahrnul tolika dary, abychom měli více než jen přirozený život. Přirozené má být podkladem, předstupněm a pomocníkem k rozvinutí života nadpřirozeného. Proto nám dal tolik darů, abychom si podle nich založili a upravili nejen svůj život přirozený, nýbrž na jeho základě budovali život nadpřirozený. Kde chybí poznání nadpřirozena, tam se všechno musí řídit pouze podle přirozeného zákona. Nepsaný přirozený zákon nám říká – chtěj dobro, vyhni se zlu, a ve vztahu k ostatním lidem – dělej druhým, co chceš, aby dělali tobě, a nedělej jim, co nechceš, aby dělali tobě. Teprve když to lidé nekonali a hrozilo riziko, že se sami zničí, dal jim Bůh v přikázání jakési existenční minimum pro jejich sebezachování. Je to takový návod k použití člověka.

Když nás ovšem Bůh pozval k nadpřirozenému životu, tak všechno, i věci stvořené i přikázání o stvořených věcech mají sloužit tomuto nejvyššímu určení, k tomuto nadpřirozenému povnesení, takže pak průšvih nabývá u Božího dítěte nové tvářnosti a závažnosti. Dítě odmítá uznat nejenom Pána, nýbrž také Otce. Zdráhá se uznat Boží moudrost. Nechce užívat stvořeného tak, jak určil Bůh. Tím se zdráhá jít k Otci. Tím si ale také zahrazuje cestu, kterou by se jedině mohlo dostat k Otci.

Bůh ustanovil všechno tak, aby to sloužilo jeho plánům. Proto Boží vůle projevená v přikázáních je projevem jeho moudrosti, která musí nesmírně milovat sebe samu a musí všechno zaměřovat a řídit tak, aby jí všechno sloužilo a tak ji to oslavilo. Cesta do průšvihu se otvírá postavením se proti této vůli Boží, která musí sebe milovat a všechno vést k sobě. Kdo odmítá žít s Bohem ve středu svých zájmů a všeho stvoření i sama sebe, takže staví sebe sama za svůj vlastní a jediný cíl, nemůže žít životem účasti na Otcově životě.

To je tedy především průšvih - poťouchlá nevraživost vůči Otci. Otec uspořádal všechno ve světě i v životě a směřování člověka tak, aby člověk mohl jít k Otci, aby mohl svůj život naplnit tou nejlepší náplní, takže by se nemusel ztrácet čas s hledáním něčeho lepšího v čemkoli stvořeném. Bůh povznáší člověka k sobě a pro sebe, ke spočinutí v sobě, k co nejlepšímu spočinutí a všechno uspořádává tak, aby člověk mohl takto k Bohu stoupat skrze všechno a vším, tedy také oklikami, průšvihem.

A to přesto, že je průšvih něco docela iracionálního, prostě čertovsky hloupý výstřelek. Boží dítě si v takovém průšvihu počíná iracionálně, když chce pro své povyražení a své štěstí, své prostě své radostné cestě rozumět lépe než sám jeho Otec. Je to iracionalita, protože si to člověk zbytečně všechno strašně komplikuje spoustou následných problémů a ztěžuje si svou cestu ke štěstí. Kdyby si aspoň někdo vzal odstrašující příklad a poučení ze všech těch výtržníků, ze všech těch rozpustilých tajtrlíků, sršících krkolomnými výstřelky! Kdyby si někdo vzal příklad ze všech avantýr a výsledné šlamastiky mladého zpustlíka, který se ostudně zapletl s nevěstkami, kde vyměnil Otcovu lásku za kratochvilný sex, kde přišel o to, že měl někde domov, aby byl pak na dně svých průšvihů všemi zrazen, takže se mu nedostávalo ani mláta vepřů, protože klesl pod jejich úroveň!

Bůh uspořádal v člověku všechno tak, že ho každé provinění proti otcovskému zákonu pronásleduje jako stín neuspokojení, jako stín odcizení, které Marx omylem připisoval nějakému kapitalistovi, takže proletářsky bloudí, protože je na dně propasti průšvihu, takže se potácí světem bez domova!

Pokud se někdo snaží svými výstřelky vymknout svému určení k Boží oslavě, a dává přednost sobě a svým vylomeninám před Bohem, jako svým přednostním cílem, tak upadá do hrozných obtíží. Tato propastná patálie se ovšem nemůže dotknout Boha, že by ho srazil do prachu. Dotýká se to však Boží slávy v tvoru, ve kterém a kterým má vzdát Bohu čest jako prvnímu Pánu a poslednímu cíli všeho. Výstředník, který se propadá na dno své polízanice, se nedotýká Boha samého v sobě, protože v tom je Pán neporazitelný, ale ponižuje svého Otce v sobě, omezuje ho v jeho otcovské péči a v určení, které mu otcovská láska původně dává, aby plnilo všechno to, co Pán sám v sobě plní, když miluje sebe a svou vůli nade všechno.

Tím se propadající se do skandálu strašně odcizuje svému Otci. Tím se už přestává vůči němu chovat jako k Otci, když pohrdne tímto životem z Otce, kde je Bůh sám sobě štěstím, a kde Bůh sám sebe dokonale miluje. Kdo nemiluje Boha nade všechno, ztrácí podíl a účast na tomto Božím životě, kterým je naprostá Boží láska k sobě jako k nejdokonalejšímu. Tím přestává žít jako Boží dítě a potlouká se jako bezdomovec po propasti svého lidsky omezeného hledání štěstí.

Neznám větší problém, než když někdo ztratí pádem do propastné lapálie dětství a s tím i domov a vlast, tuto účast na Božím životě, kde je Bůh sám o sobě cílem a štěstím. Jako proletář bez domova a bez vlasti se následkem vlastní šlamastiky ocitá na prahu svého odlidštění a degenerace jako důsledku svého zhýralého života.

Kdo dává přednost sobě před Bohem, své vůli před vůlí Otcovou, přestává být především Božím dítětem a upadá nejprve na přirozenou úroveň lidského dítěte, a  vzhledem ke zděděným důsledkům poruchy této přirozenosti, pokračuje cestou zvráceností, jako je třeba sodomie, zoofilie, nekrofilie, a jinak. Připomínám, že upadá pod úroveň dítěte porušeného přirozeného řádu, živořícího dítěte, které se spojuje s porušeným řádem přirozeným. Proto je takový zapeklitý průšvih umrtvující, neboť v člověku rozvrací také jeho stránku vyživovací a smyslovou. Bez milosti je další postup po životní cestě přirozeně vyloučený, vede k odosobnění, klesání pod úroveň živočicha či rostliny. Bůh může milovat a zachovávat jen to, co slouží jeho velebnosti, co samo směřuje k němu, co ho chce jako svrchovaného Pána. Milost je účast na oné Boží přirozenosti. Když se ale člověk průšvihem izoluje od Boží přirozenosti, padá na dně svého živoření ke svému znetvoření ve smyslu porušené přirozenosti. Bůh, Otec, už nemůže mít zalíbení v takovém netvoru. Je to dítě znetvořené, nemocné, následkem zapeklitého průšvihu zaživa umrtvované.

Tohle propadnutí odcizování se Bohu a umrtvujícímu průšvihu – tento rozchod s Otcem, dobrovolná ztráta domova a vlasti a stupňující se rozvrat osobnosti v neřestnosti, až pod úroveň vepřů, protože ani jejich mláto se mu nedostává, k požitkům nejzvrácenějším, sado-masochistickým, ke strašně klamným požitkům anorexie a sebeničení.

Proto je v nitru takového extrémisty nevýslovné trápení a výstředník nezakouší žádnou opravdovou radost, především onen bezdomovec, který už jednou okusil, jak blaživé je teplo domova a jak potěšující je přítomnost vlasti, jak milé je otcovské obejmutí. Kdo jednou spočinul v otcovském náručí, nemůže už najít oblažení v žádném jiném náručí. Všude jinde bude tulákem bez domova, všude jinde najde pohrdavě zavřené dveře, protože podle cárů jeho oděvu a zlomků uhlazenosti jeho chování i stop vytříbené mluvy přece jen pozná svět dítě ze solidní rodiny. Nedůvěra světa k těm, kdo byli hýčkanými Božími dětmi, otráví i to, co odhodí z přebytků těmto pobudům a proletářským rozervancům. Vzpomeňme si, že si takový otrapa vyprošoval pro sebe mláto vepřů, ale nikdo mu ho nedal. Ani zvířecí krmivo nakonec svět nedopřeje těmto zběhům a vandrákům.

Nejotřesnější je, že Bůh ukázal svou nesmírnou otcovskou lásku vůči zvrhlíkovi z vlastní rodiny, tím, že za něj vydal svou druhou Osobu, svého jednorozeného Syna Božího, aby vytáhl zoufalce z propasti jeho polízanice, aby tuláka, ztraceného ve světě přivedl zpátky do vlasti, a bezdomovce přivedl zpět domů, a aby mu po dlouhé léčbě jeho narkomanie a zvrhlém sebeničení vrátil chuť a sílu žít už pak nadále normálně, tedy jako Boží dítě. Má někdo i po tomto důkazu otcovské lásky Boží ještě odvahu padat zase do nějaké patálie? Ani takový důkaz nepochopitelné Boží lásky člověku nestačí, ani ten ho nedovede vytrhnout zpět z propasti třeba takové narkomanie. Třeba by se i vyléčil, ale vyhledají ho dealeři a zdarma mu podstrčí drogu a už se znovu propadá do lapálie. Nevděk dovede být sprostý a hnusný, a ještě zvrhlejší je vyzývavost prolhaného vládce světa a jeho dealerů. Nevděk totiž nevidí, zapomíná na všechno, nebere ohled na nic a nestydí se za svou ostudu, zejména když se znovu nabízí nějaké snadno dostupné iluzorní opojení.

Zvrhlík na dně propasti je oslepený a omámený vidinou chvilkového požitku, úplně trhajícího jeho osobnost i jeho tělo, nevidí ani přirozené dary, ani povznesení člověka k vlastnímu nadpřirozenému životu, ba nevidí ani slzy, pot a krev a rány a zsinalost a lásku, se kterými nás jednorozený Syn Boží hledá v zapáchajících špeluňkách, kam se kvůli nám odvažuje vstoupit. Nalézá nás v nevěstincích, aby nás jemně podebral jako pastýř ztracenou a vyděšenou ovečku, ještě pohmožděnou trním, a jako dobrý pastýř aby ji přinesl na svých rozbolavělých ramenou zpátky domů. Cestu mu přitom zatarasují zklamaní dealeři, pasáci nevěstek obojího pohlaví a další poskoci podsvětí.

Pak se nemůže Boží dítě divit, když Otec všechno učinil, aby přesvědčil dítě o své lásce, o tom, kde je jeho štěstí, že Otec musí dopustit depku na rozpustilé, vzpurné dítě, a – což je strašné – sama bolest už u masochisty vzbuzuje iluzorní požitek. A to je nejstrašnější trest, že dítěti neustále znovu se propadajícímu do neřesti, kde strašně podléhá nějakému sebezničujícímu masochismu, zavře po jednom takovém posledním průšvihu navždy cestu k vyváznutí z krize, bránu do srdce. Nikdo z nás netuší, co znamená bloudit bez domova, s iluzorním požitkem vyhledávat nějakého sadistu a nechávat se od něho škrtit a bičovat? Bez otcovské jistoty, bez tepla domovské lásky, ale zato s jistým požitkem z konečného úplného zničení? To je peklo. Nejen pro sladce otravná muka ze strany světských sadistů, nýbrž proto, že tudy musí bloudit daleko od domova a od Otce. TB