Ročník XXI., číslo .11                                                                                                            listopad 2015

Obsah: P.Kroupa,U lavičky, TB,Opětovné upadání do průšvihu,P.Kroupa,Svaté Cecílii, TB,Vyváznutí z průšvihu, Oběť notorického průšviháře, Boží spása nebo sobectví, Brněnská akademie duch. života ct.Patrika Kužely, osvětim.mučedníka, P.Kroupa, Velebím Tě Pane, Zprávy____________

U LAVIČKY

JAK ČISTÉ PEŘÍ

KAPESNÍK LEŽÍ

MOHL BY SLZY OSUŠIT

TŘEBA SE VRÁTÍ

TEN KDO HO ZTRATIL

NEBO HO ZVEDNOU ŽEBRÁCI

ŠKODA ŽE ČLOVĚK

VE ZBRKLÉ DOBĚ

NEVIDÍ ŽE JE NEJCHUDŠÍ

KDYŽ ZTRATIL VÍRU

S NÍ TAKÉ MÍRU

A K PRAMENI SE NEVRACÍ

Pavel Kroupa

+++

OPĚTOVNÉ UPADÁNÍ DO PRŮŠVIHU

V jednom se všichni sobě rovnáme - jsme všichni bez rozdílu hrozní průšviháři, prostě recidivisté. Třebaže jsme vyvázli z velkého propadnutí, přesto se nadále potácíme od jedné vylomeniny k jiné lapálii. Všichni potřebujeme pomoc. Každý potřebujeme, aby nás někdo vytáhl z toho bludného kruhu. Ti, kdo tvrdí, že netrpí žádným takovým problémem, jsou v té šlamastice zapeklitě uvrtaní, protože jsou v té polízanici čertovsky uvelebení.

Nevinnost je ve zdejších poměrech jen kapkou v oceánu. Všichni ostatní rošťáci a filuty jsou oním oceánem, kde ty kapky jsou naší útěchou, naší silou a naším světlem.

Jsme rozpustilí nezbedové, ale cítíme také všichni bez rozdílu břemeno víny. Od průšvihu našich prarodičů pláče lidstvo nad svými výstřelky a činilo vše možné, aby se z této remazury vymanilo. Když lidstvo nemohlo nic jiného, aspoň si vynalezlo nějaké své filozofické soustavy. V nich si našlo způsob vymlouvání svých vylomenin. Celá snaha lidstva od prvého výstřelku směřuje k tomu, aby se té protivné šlamastiky zbavila, a hledání způsobů, jak by si tuto práci ulehčila. Proto si vynalézala své magické rituály, které měly samovolně zbavit té špíny, aniž by nás někdo vytáhl z toho bludného kruhu, bez vnitřního očištěni člověka.

Jenže toto samovolné vybředávání z propasti, jako třeba tak, že by tu propast zaplavila povodeň jiných nešvarů, a tak by nás nějak vyplavila, jistě není správná ani bezpečná cesta. Písmo svaté je plné volání a výzev k tomu, aby člověk šel nějak do sebe a podnikl nějaký životní kotrmelec. Proto je scestný názor těch, kdo si takové vytažení ze šlamastiky představují čistě vnější, kdo si to představují jako nějaké uchvácení Ježíšových zásluh, že se k nám bratrsky sklání a obléká nás svými zásluhami. Je scestný názor, že před Bohem zůstáváme pořád dál v hluboké špinavé a páchnoucí díře, kde se pořád dál znečišťujeme, avšak že Bůh odmítá příznivě pohlédnout na nás samotné, nýbrž sleduje jedině zásluhy a sílu Ježíše Krista, takže nás chce vidět přioděné Ježíšem a kvůli tomu Ježíšovi nás chce přijmout na světlo. Tohle není tak docela v pořádku, protože by nám to upíralo pravé Boží dětství.

Když čteš Písmo svaté, především Písmo Nového zákona, a sleduješ všechny Ježíšovy výzvy, tak vidíš, že naše vytažení z propasti našich výstřelků vyžaduje převrat v našem srdci. Naše nitro se musí změnit. Celá naše bytost se musí obrátit k Zachránci. Onen mlýnek, ve kterém musíme prohnat a rozemlít sebe sama, celé srdce, vlastně vyžaduje důkladnou činnost obrácenou dovnitř, proti vlastní pýše, lenosti a žádostivosti.

Ježíš trpělivě všechny vyzývá: ,,Nebudete-li dělat pokání, zahynete!“ (Lk13,2) Stále vyzývá, aby se učedníci modlili: ,,Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“. Předkládá nám ono památné podobenství o marnotratném synu. Toto podobenství je průkazem a průvodním listem všech, kdo jsou na dně a těch, kdo padli nosem na zem a jen tak se prokazují před Božím soudem.

Slovo pokání je celým moderním světem zavržené jako něco nevhodného, co patří do temné minulosti a ne do dnešní doby. Místo toho se hledá něco lepšího. A tak pokračuje živelné hledání mlýnku na maso, kde by se všechno hrubé zjemnilo a hranaté uhladilo, aby odtud vypadl nový člověk. Moderní dvacáté století vynalezlo své mlýnky na nového člověka - Osvětim, koncentráky, gulagy, Guantanámo. Když se prolhaný duch světa v 21. století zdrceně odvrátil od těchto umělých pokusů o homunkula, začal si hrát na policajta lidských práv. Pod záminkou lidských práv se vrhl na všechny národy, kterým ještě zbylo nějaké kulturní a přírodní bohatství. Kdo odmítl soustavu spotřeby a požitkářství moderní společnosti hojnosti, ten byl stíhán jako terorista. A co ostatní? Ostatní účastníci této konzumní společnosti si hnusí slovo pokání, ale přesto žijí v podmínkách řízené civilizace smrti a terorizování všech, kdo se tomu odmítají podvolit.

Stojíme na rozcestí: buď se zoufale propadáme do propastného průšvihu, který přerůstá až do nějakého světového koncentráku, anebo přijmeme návrat k Ježíši Kristu jako jediné naději. Ježíš nás může ve svém tajemném těle, v Církvi, zachránit před další zkázou. To vyžaduje opuštění nečistých zvířat. To vyžaduje pokleknutí a volání: „Nejsem hoden nazývat se synem, zhřešil jsem před nebem a před zemí.“ Jak se zachová zapomínaný a zrazovaný otec našeho domova? Objímá své dítě a otvírá pro ně nový život. To však není jen obléknutí onoho nového pláště. Zachráněný bezdomovec musí změnit své nitro, plášť i nitro, vnějšek i vnitřek se musí v pokání změnit. Je ti výzva k pokání nepřijatelná? Když se zdráháš dobrovolně sám zabojovat na své vnitřní proměně, tak se zařazuješ do programu na Guantanámu či jiném koncentráku, kde tě znásilní tak, že nezbude nic k proměňování uvnitř ani zevně.

Pádem do průšvihu jsme přivodili propastnou temnou díru v jasné skutečnosti. Cítíme tuto nemístnou prázdnotu. Sledujeme, jak nás obkličuje, svírá a dusí. Zakoušíme, jak jsme vlastním dopuštěním sevřeli své nitro a zatemnili, jak jsme tím oslabili síly k čemukoli smysluplnému a zatvrdili svou náklonnost k propadání se do neskutečna a temné prázdnoty. Celé naše životní prostředí se tím pohoršilo tak, že jsme tím vírem nicoty víc a více strhli mnohé naše bližní kolem sebe do námi vyvolané propasti hrůzy. Proto mnozí tím víc trpí neurčitým strachem z temné prázdnoty. Rozkol a rozklad se z našeho nitra a z našeho počínání řetězově šíří na všechny strany.

Naše duše a s ní také tělo s jeho sexuálním nábojem podléhá zatemnění a zmatení tisícerými omyly. To už není onen velkolepý obraz, který nám svěřil Bůh podle své podoby při stvoření a obnovil a zdokonalil ve křtu svatém. Boží obraz se rozmazal a zatemnil, ba stal se obrazem ďábla. To je příbytek, který přestal být pokojným domovem. Stal se vězením svého bývalého pána, kde vládne stále se stupňující rozvrat. Pradávný průšvih se zde obrací v sobě samém, aby se vystupňovával svým rozsahem a pronikavostí svého účinku. Vnitřním účinkem je deprimující zkušenost úplného zmarnění a znicotnění. Když se dostavuje smyslům dostupný účinek, tedy jako hluk s kolísající úrovní pazvuků a šelestů, dusivý zápach, nechutná hořkost, temnota a dojem úplné dezorientovanosti. K tomu přistupuje malátnost, vedoucí až k úplné nehybnosti, při střídajícím se horku a zimě. Každý další průšvih rozvrací životní prostředí v člověku i kolem něho. Vyhlodávání skladby všeho stvoření nepatřičnou trhlinou a průrvou následkem vynořujících se problémů činí zdejší poměry stále kritičtějšími. Způsobují stále větší vyprázdněnost časoprostoru, který však přesto zůstává ohraničen a není z něho úniku. Výtržník proti své vůli srůstá s touto hroznou pseudoskutečností, až sám zakouší v této vyhřezlé virtuální realitě krajní odcizení sebe a zmarnění.

Posléze nabývá tato zaseknutá lapálie značné zapeklitosti, totiž rafinovanosti a důmyslnosti, protože se tu zabydluje odpůrce.

Cítíš, jak tě sama ta remazura dusí, až se zajíkáš, a jak jsi přirostlý k neviditelnému Bohu, kterému se však snažíš skrývat. Sleduješ, jak tím tvoje bytost trpí, jak tím strádá a hyne.

Co podnikneš? Žádné škody tu na světě nemizí tak, aby po nich nezůstal stín. Všechno se jen přeměňuje, protože Bůh nic neničí. Dopuštěný průšvih vykotlává samo Boží stvoření a parazituje na něm. Přestože je celá ta lapálie sama o sobě nicotná, přetrvává tu, protože je porušením jsoucna. Pokaždé se totiž přiživuje na nějakém stvoření. Proto se už přirozeně nedá odstranit, ani zničit. Skandálně vykotlaná skutečnost se dá obnovit a vyplnit jenom novým Božím stvořením.

A člověk k tomu může vytvořit uvnitř sebe podmínky právě činností, která je obrácena dovnitř, nikoli navenek. To se může uskutečnit postem nebo jinými kajícnými úkony. Chce to úkon pohotovosti a ochoty umenšovat se a pokořovat se. Něco takového je ovšem v moderních dobách, kdy se nejvíce hodnotí a oceňuje činnost zaměřená navenek, směrem k okázalým výkonům, naprosto neuznávané a pohrdané. Tady nejde o to vytloukat klín klínem. Není možné překonat jeden skandál ještě větším výstřelkem, ani nelze vyvážit jednu přítomnou polízanici jinou budoucí vylomeninou jako nelze vraždu vyvážit sebevraždou, ani nelze marnotratností učinit zadost za krádež.

Staré průšvihy prorážejí tunely a dutiny v nějakém stvoření Nedají se zrušit novými průšvihy. Tak by se jen stupňovala vykotlanost stvoření, až by z něj zbyla jen prázdná slupka. Nám však musí jít o vytvoření naší vnitřní podmínky pro to, abychom mohli náležitě přijmout to, že Bůh na naše modlitby sám vyplní průrvy a vyprázdněnosti ve stvoření novým stvořením. Tím se vlastně připojujeme k dílu, které Ježíš Kristus koná na kříži s rukama i nohama přibitýma ke dřevu kříže. To už není jenom ten dřevěný kříž z Golgoty, ale kříž rozpínající se prostorem napříč galaxiemi do celého vesmíru a časem od minulosti přes přítomnost do budoucnosti.

Je takové naše připojení ještě vůbec možné? Pro tebe, člověče, to je dosažitelné. Padlo už mnoho otázek, zda to není dostupné také pro démony, a proč není démonům možný návrat, zatímco lidem je dostupný. Satan je úplně jednoduchá bytost, je bytost čistě duchová, s inteligencí převyšující člověka. Má dokonalejší poznání a silnější vůli. Pohybuje se celou bytostí. Boží činy pak jsou měřeny nekonečností. Lidské činy jsou však v čase, takže postrádají onu absolutnost, jakou mají činy tvora ryze duchového. Ďábel se uplatňuje celou svou jednoduchou bytostí, zatímco ty, tvor složený z duchové duše a hmotného těla, přece jen nevyčerpáváš činem celé své bytí, nepostupuješ celým svým nitrem a celým svým tělem. Máš čas, a tak Bůh zohledňuje toto tvé právo na čas, právo napravit se, právo na posloupnost v lidském životě a v lidském dění, a to v i v sebevětším průšvihu. Bůh ti poskytuje čas, abys mohl poznat a uznat propast, do níž ses propadl nějakým výstřelkem, a potom přijmout ruku podanou od zachránce, který by tě rád vytáhl z propasti, abys to mohl zvládnout znovu a lépe.

Jde tu tedy o poznání a uznání dna bezvýchodné propasti. Kvůli přesvědčení tebe samého i tvého zachránce o tvé přirozené bezvýchodnosti z té temné jámy se zavrtáš třeba i nosem do tupého dna propasti. Současně stále nastavuješ prosebnou ruku k zachránci, který se k tobě sklání. Zřejmě by tě vytáhl na světlo Boží i bez toho tvého tupého orání nosem na dně jámy. Takto tě však zřejmě vytáhne raději, a možná zachrání ještě někoho dalšího.

Každopádně si však nemysleme, že když můžeme tak snadno, tak ledabyle a lehkomyslně padat do průšvihů, že můžeme také tak snadno povstat. Už císař Marcus Aurelius si zapsal: Nemůžeš se obrátit sám do sebe, kdykoli bys tomu chtěl. Sám se můžeš snadno zatvrdit ve svém současném temném propadlišti nějakým zapeklitým výstřelkem, ale vylézt z té černé díry sám nedokážeš, ani kdyby ti přišli na pomoc všichni chlapi světa. Tvoje vytažení z ostudného propadliště je totiž povznesení k Božímu dětství, k Božímu životu. Ten Boží život však přesahuje všechny tvoje přirozené schopnosti. Kdo se chce povznést, sám to nedokáže. Neobejde se bez pomoci shůry, prostě potřebuje, aby někdo shora přišel a podal nešťastníkovi ruku dřív, než si zoufá. Proto ono poznání a uznání beznadějné situace v černé díře a následné drastické vykořeňování oné výbojnosti a rozpustilosti, s jakou se kdo dopouštěl nejrůznějších taškařic a čtveráctví, je především velký Boží dar. Když jsme klesli tak hluboko, neobejdeme se bez zásahu silné ruky Páně, která by nás zachytila a pozvedla z propasti, kam jsme sami upadli. Je třeba, aby mocný Bůh přetvořil naši duší, aby ji posilnil a přivedl k poznání a uznání vlastního propadáku, a k rozhoupání se k odrazu ode dna bezedně zející černé díry.

Dobrotivý Bůh stále poskytuje tuto sílu a tuto pomoc. Přitom však naplno doceňuje naši svobodu, s níž nás jednou stvořil. Proto si počíná nanejvýše diskrétně. Následkem toho se těm, kdo o spásu nestojí, zdá, že tu Bůh vůbec není. Nikomu se nevnucuje, ale ani nikoho od sebe neodhání. Kdo chce k němu přijít, přijde k němu. Bůh stále nabízí svou pomoc všem a je to dostatečná pomoc. Pomoc shůry může a musí stačit všem k povznesení. Zachránce objímá svou láskou všechny, za všechny umírá jako spásonosný Bratr na kříži. Jeho pomoc stačí na zdolání všech malérů. Proto nikdo není odstrčen od Boží lásky. Zachránce ti věčně otvírá svou dobrou náruč, otcovsky stvořitelskou, bratrsky vykupitelskou a přátelsky posvětitelskou. Všechny diskrétně volá a všem podává ruku k povznesení.

Tajemství, které nás drží nad propastí zoufalství, tajemství nepochopitelné nám lidem, kteří tak neradi a tak zdlouhavě odpouštíme! Náš zachránce podává záchrannou ruku stále, ne jednou, nýbrž ustavičně. Pořád je ochoten zachytit ty propadající, kteří se o to zkroušeně ucházejí. Sleduje nás jako otcovský prapůvodce a spásonosný bratr a podporující přítel, ale jen diskrétně a nevtíravě, a podává pomocnou ruku teprve tehdy, až shledává naše prosebně napřažené ruce.

Taková je velikost otcovské lásky. My se vlastní vylomeninou zbavujeme domova kvůli našim poživačným záletům ve světě. Když se ocitáme na dně a shledáváme bídáctví své chamtivosti a hledáme přervanou otcovskou návaznost, tak se z míst nejméně očekávaných vynořuje jeho pomocná ruka. Vždyť to je zvláštní, nový úkon jeho lásky, která nás vede překročit svůj stín a vydat se domů. Jaká útěcha! Útěcha pro nás, slabé, kdo tak často a opětovně padáme do průšvihu. Nemusíme nadále živořit v temné propadlině a potácet se v bažinách nějaké černé díry jako recidivisté a proletáři bez doma a vlasti. Nemusíme se trmácet skandály svého života, což by byl sysifovský úděl, jaký vynalezlo starověké barbarství, a který si my sami tak často na sebe samé přivoláváme. Zachránce je připraven nás kdykoli pozvednout, ale ne bez nás. Také to je tajemství. Sv. Augustin říká, že Bůh, který tě stvořil bez tebe, nechce tě spasit bez tebe. Chce tě k sobě povznést, pozvednout a očistit a zbavit strašné zátěže, ale také ty máš připravit v sobě všechno pro tuto záchranu nabízenou shůry.

Copak nestačí útrapy v temné izolaci, daleko pod domova a vlasti? Nestačí snad pouhé sdělení a představení vlastního průšvihu zachránci? - To rozhodně nestačí.

Co tedy zachránce vyžaduje pro svůj zásah?

Odklon od průšvihu, který sráží člověka do takové propasti. Ovšem nestačí pouhý rozumový odsudek, vyvozený ze srovnání někdejší pohody s nynější pohromou. Nestačí ani prosté smyslové znechucení, ani přesycenost naším materialismem. To dá rozum, že by si nešťastník ochotně vybral lepší důsledky svého výstřelku.

Bylo by náramně chytrácké vyhýbat se průšvihům jen proto, že jednoho srážejí pod jeho úroveň, prostě až do bahna, na dno, takže by pěstoval vylomeniny rafinovaně, aby z nich mohl pokaždé mazaně vybruslit a vyhnout se každému propadnutí. Bylo by vychytralé, že by někdo šel zarputile od průšvihu do průšvihu s jistotou, že vždy unikne důsledkům prohry.

K rozumovému poznání a uznání strašných důsledků svých trampot, a rovněž odmítnutí výchozího skandálu se musí zapojit nešťastník celým srdcem. – No, proč ne? Tak tedy utrousíme nějakou tu krokodýlí slzu, když se to žádá. - Není nic snadnějšího, když si jeden promítne celou tu následnou mizérii, tak mu nebude zatěžko nad tím uronit nějakou tu slzu a trochu si zavzlykat. Copak o to, k takové bolestínské sebelítosti by mnozí neměli daleko. Mnohým není zatěžko citově dojmout své srdce. Jenže ani tohle nestačí. Zachránce očekává napřímení celého tvého převráceného srdce. To zahrnuje změnu myšlení, cítění a chtění, a zejména poznání a uznání velikosti vlastní ztráty, a také toho, co bylo nutno vykonat a podstoupit pro tvou záchranu.

Nejprve si připomeň, co ztrácíš každým svým scestným výstřelkem. Pro chvilku posměchu a opojení z tvé převahy z šibalské vylomeniny pozbýváš neutuchající radost z přítomnosti toho, který se směje na nebesích a chce se těšit ve tvém srdci. Nebeský stav tvého srdce je pryč a vyhlídky na návrat ztraceného ráje jsou mizerné.

Podle těch, kdo zabloudili, ale toulají se proletářsky dál bez domova a zdráhají se jít do sebe a přijmout nějakou změnu svého srdce a vyhlížet podanou ruku na cestu domů, je tento stav zoufalý. S tebou to nemusí být zas tolik zapeklité. Ocitáš se v krajně bídném stavu, nikoli však zoufalém.

Zachránce je tak dobrý, že u toho, kdo otálí s tím, že by málem oral nosem bezedné dno propasti, do níž se propadl, a to zklamáním ze ztráty rodné hroudy a všeho, co poskytuje otcovský domov, se spokojuje aspoň s tím, že se uráčí chopit podané ruky.

Zklamání ze ztráty rodné hroudy a všeho, co dává otcovský domov je vážná záležitost a žádá mnoho. Přesto je to pro mnoho Božích dětí jen taková formalita.

Mnozí si myslí, že když odhrkají formulky a shrnou všechny své průšvihy, tak že to stačí, aby mohli vyrazit zpátky do zaběhaných kolejí. 

Když znáš sebe, musíš všechno učinit, aby tě dosavadní problém nedržel v poutech. Musíš přetrhnout okovy celé té lapálie. Znáš sebe a proto je tvou povinností, když tě jednou zklamaly tvé scestné kroky a dostalo se ti záchrany z černé díry, abys podnikl i snesl vše, co je v tvé moci, abys v sobě vytvořil protiváhu té lákavé vylomeniny. Tedy, především, budeš se mít na pozoru. Víš, co tě k té lapálii svádí. Před tím budeš prchat. Víš, jaké okolností tě svádějí k výstřelku. Proto je nebudeš vyhledávat. Jinak se nedá mluvit o úplném vyrovnání těch úchylných sklonů k té šlamastice. Jinak hraješ pustou komedii.

Raděj podnikni ještě něco dalšího. Nestačí hrát citovku a rozplývat se v slzách, nýbrž chce to vytvořit v sobě protiváhu proti všem těm náběhům k rozpustilostem. Máš vykořenit každou náchylnost k výtržnictví, ale musíš nějak vyplnit zbývající prázdnotu v sobě, zkrátka musíš tu čertovinu nějak nahradit. I bez nějaké spáchané taškařice zbývá v tobě jakási záludnost mysli a pokřivená vůle, ale třeba i sladkobolná otrávenost pocitu ušlého husarského kousku, prostě taková deformace, kterou neodstraníš pouhým vzpínáním rukou k Zachránci, ani prosbou, aby s tebou něco provedl. Inu, kdo s čím zachází, s tím taky schází, protože i zvyk je železná košile. Musíš deformaci v sobě vyrovnat formací.  Náchylnost k průšvihu se dá vyrovnávat poměrně důkladně zavedenou pohotovostí k pořádku a férovému uspořádání.

Boží děti, přesněji řečeno křesťané, totiž kristovci, znamenají své tělo znamením kříže, a to zleva, takže končí na pravé straně. To není jenom viditelná legitimace při návštěvě kostela, ani ustrašené odhánění zlého. Je to náznak toho, že nejen svou duši, ale také své tělo křižujeme, totiž přibíjíme ke Kristovu Kříži. Zatímco před lidmi a anděly se ukláníme, před Bohem, Ježíšem Kristem a jeho spásonosným křížem padáme na zem, klekáme. Když máme pozvání být novým Kristem, vyžaduje to také naše soustavné přibíjení se k Ježíšovu Kříži.

Kdo se zdráhá mluvit o pokání, chápu ho po všech těch moderních strašidlech o tom. Hodně si ovšem komplikuje způsob řeči, jak o tom bude vypovídat, nicméně i tak mu zbývá stálý boj proti přehnané sebelásce a proti tělu, zmítanému sexuálním pudem. Bůh by rád pomohl svému věrnému osvobodit i tělo s jeho sexualitou, ale nehodlá to provádět bez jeho osobní svobodné účasti. To je kořen veškerých problémů, že milujeme více sebe než Boha, že posloucháme více sebe než Boha, že se pyšně stavíme proti Bohu, že se při svém křižování bojíme vztáhnout ruku proti sobě, abychom přijali kříž nejen duší, ale také tělem.

V každém životním okamžiku a po největších trampotách je stále možný návrat do otcovského domu. Jakou útěchou je nám svatá Maří Magdalena a kajícný lotr, ukřižovaný vedle Ježíše! Existencialista J.P.Sartre byl zhnusen tím, že je člověk tak odporně vržen do světa. Realista však uznává, že každý člověk je světě zakován do utrpení. Jeden lotr to snáší nesmyslně, smutně a beznadějně, kdežto pravý lotr to prožívá smysluplně s Ježíšem, tedy radostně, třebaže to fakt nelechtá, nýbrž protivně to bolí. Tak si vyberte. Nemůžete tu smysluplně ani zůstat stát a váhat, protože každým dalším zaváháním prolétáte okamžikem svého konce.

Nejsou však jen vylomeniny těla, větší a horší jsou výstřelky proti pravdě, proti duchu. Tak bloudil sv.Pavel, tak se potácel v bludech sv.Augustin. A přece povstal a přijal podanou ruku. Potom si celým srdcem, nejen duší, ale i tělem zamiloval svého Zachránce, všechno mu dal, jen k němu pak zaměřil celý svůj život. „Pozdě jsem si tebe zamiloval, lásko stará a vždy nová. Tolik jsem bloudil od Tebe. Chci nahradit Tobě i sobě léta jež jsem trávil daleko od Tebe.“  -  Vstanu a vrátím se  k Otci!  TB

+++

SVATÉ CECÍLII

SNAŽÍM SE, LEČ ŘEČ MI VÁZNE,

KDYŽ SROVNÁVÁM SVOU VÍRU S TVOJÍ,

S TVOU VÍROU, JEŽ MOU LÁSKU HOJÍ,

ZDAJÍ SE MÉ SKUTKY PRÁZDNÉ,

TĚŽKO SE VYHNU VÝČITKÁM.

VŽDYŤ SPÍŠ NEŽ PŘEDNOSTI MÁM VADY,

PRO HUDBU NEMÁM PŘEDPOKLADY,

PROTO JEN VERŠE POSÍLÁM,

SVÉ VERŠE PLNÉ LÍTOSTI.

VÍM, ŽE SE VYJÍMAJÍ CHUDĚ,

ČÍM JE VŠAK SLOVO PROTI HUDBĚ,

ČÍM PÍSEŇ PROTI SVATOSTI?

Pavel Kroupa

+++

VYVÁZNUTÍ Z PRŮŠVIHU

Ve skutečnosti nejde jen o sex, který dnes tolik cloumá s lidmi, nýbrž je záležitost mnohem širšího dosahu. Celé stvoření se uskutečňuje jako vycházení od Boha a  návrat k Bohu. Také náš život v Církvi se uskutečňuje jako vycházení od Boha a návrat k němu. Proto má i takový ráz samotný církevní rok, vrcholící navracejícím se Kristem Králem. Z našeho lidského pohledu se pak celé to dějství zúžuje na propadnutí do průšvihu a vyváznutí z průšvihu.

 Dokud jsme ve světě, potácíme se od jednoho průšvihu ke druhému. Avšak jedině Boží dítě vědomě a svobodně využívá toho, co je nabídnuto všem, totiž opatření k vyváznutí z propasti každé takové patálie do důvěrně známého a osobně každému připraveného otcovského domova. U ostatních tvorů je toto vybředávání z nějaké šlamastiky podřízeno pouhé nutnosti.

Podobenství o návratu ztraceného syna obsahuje nejen smutnou událost jeho ztráty domova a vlasti, nýbrž také záchranu tohoto ztracence. Návrat ze světa do vlasti je pro tuláka prvním krokem k jeho odproletarizování stejně jako je nalezení osobně prožívaného domova pro bezdomovce záchranou.

Když někdo utratí své mládí trampotami, takže se připravuje o své nadání v marných výstřelcích v temnotách světa, tak se připravuje nejen o domovinu a vlast, ale také o svou rodinu. Tak by se všechno smutně ubíralo, kdyby tu nebyl někdo, kdo nás přece jen hledí vytáhnout z životních průšvihů a chce nám znovu vrátit ztracené mládí.

Jednorozený Syn Boží, náš spásonosný Bratr, nás vytahuje ze všech průšvihů víc než dostatečně. Když jsme průšvihem ztratili svůj život Božího dítěte, tak ještě není vše ztraceno. I když se vlastními silami nemůžeme vyhrabat z propasti svého trapného skandálu, přesto můžeme být vytaženi. Svými každodenními lapáliemi jsme často drsně poznamenali své mládí, takže se zde nad rodnou hroudou potácíme v jakémkoli množství našich mladistvých nerozvážností. Jenže i proti tomu maléru je zde záchrana. Vždyť nás Ježíš sestupuje hledat v propasti. Všem propadlým delikventům vytrvale podává záchrannou ruku, aby je s vydáním všeho svého potu, krve a slz vytáhl z oné temnice na světlo Boží. Ježíš je přítelem všech průšvihářů, ať už propadli jakémukoli maléru, není však přítelem samotných průšvihů.

Ježíš táhne k sobě všechny hanebně propadlé a povznáší všechny unavené patáliemi a obtěžkané problémy. Všechny je pozvedá ze šlamastiky, aby jim pomohl zdolat jejich problémy. Kvůli tomu sestupuje do pekel, aby nás vyvedl na světlo Boží. Vrací každému ničemovi ztracenou důstojnost, a to tak dlouho, dokud naše uvíznutí v průšvihu neřekne na jeho podanou ruku poslední „Ne, ničeho nelituji“, pokud se někdo nezabydlí v průšvihu natrvalo.

Tak rozumíme slavně ustanovenému ruky podání mezi nebem a zemí: Co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, anebo naopak; komu odpustí nositelé první tajemné pomoci, tomu bude odpuštěno, atd.

Kdo jaksepatří věří v účinnou záchranu mocné pravice, toho se podaří vytáhnout i z největší propasti. To není jenom vygumování průšvihů. To je také vytažení z díry k obnovenému životu na vyšší, nadpřirozené úrovni. Neobejde se to bez závazku, snažit se teď o život na vyšší úrovni a o rozmnožení a zesílení tohoto propadlého a znovu se vracejícího mládí.

Když táhne Ježíš nějakého ztracence k sobě, tak ho posiluje před pádem do nové polízanice. Přeje mu nejenom bezproblémový život, nýbrž aby ho měl hojnost.

Překonáním průšvihu nic nekončí, nýbrž naopak začíná, aby se právě onen průšvih stal odpalovací rampou pro rozlet nebývalého vzmachu. Nový život se musí teprve rozvinout.

Naše vytažení z černé díry našeho propadáku nesmí být sobecké, jen abychom byli zase docela fit, abychom se sami dostali do bryndy, která nám vhání stud do tváře. Musíme se s novým elánem vrátit k rodné hroudě domů, do vlasti a obejmout ty svoje, pomazlit se s vlastními, a pak spolu s nimi chopit za pačesy ten nový život, který se nám vrací. Musíme opět začít nový vztah důvěrného dětství vůči nebeskému Otci, život lásky, aby všichni doma v čele s pantátou byli oslaveni.

 Pouhým vyváznutím z průšvihu třeba právě sexu není vše učiněno. Jasné odhalení průšvihu je jen předpokladem, který má ukázat, co jsme byli, než jsme propadli, a jaké perspektivy se před námi vynořují. Jinak bychom ledabyle vlétnuli do nového průšvihu.

Samo odhalení průšvihu by mělo objasnit propastnost celé vylomeniny, aby ten dosavadní vyvrhel nahlédl na dno sebe, aby srovnal své hřivny s tím, do jaké jámy je svými trampotami zakopal. Jeho průšvih musí ostře kontrastovat proti člověku světa. Jedině tak zakusí, že přes žádné rošťáctví ani přes žádný smíchem zástupů provázený husarský kousek nemá přecházet ledabyle.

Právě takové objasnění krkolomnosti vytahování průšviháře z temného podsvětí a jeho povznesení vysoko nad úroveň světáckého hemžení mu ukáže celou zapeklitost v pravém světle. Teprve to mu vrhne ostré světlo na všechny jeho polízanice. Zakusí lásku neohroženého záchranáře, jeho péči a obětavost. Teprve tím se v tom nezbeda pohnou slzy dojetí. Zároveň se v něm otevře otázka: A co teď? – Vzhůru z té šlamastiky! Odhodlaně a statečně! Nevyvázl jsem z té žumpy pro to, abych si obul papuče a koukal na televizní seriál.

Nikdy se nesmí domyslet konec vyváznutí z prvého průšvihu. Už záchrana z té první ostudné lapálie je dost působivá na to, aby se jeden odrazem od ní jako od pérujícího můstku dostal na nejvyšší úroveň. Sám od sebe by to nikdo nedokázal, ale síla toho tak hluboko stlačeného pérujícího můstku je nesmírná. Ta tě vynáší nahoru – až k nejvyšší úrovni. Dovede tě povznést, když se i ty přičiníš a obětuješ, co je na tobě, jestliže vstaneš s celou nažhavenou rozhodností, jak si zasluhuje tak neohrožený záchranář, který tě vytahuje z bryndy. Tak vstal syn a rozběhl se k otci. Vykročil k otci, u něhož je tak dobře, že i pouhý nádeník má dostatek chleba. Vydal se tam, kde je dobré přebývat a odkud odejít je největší nesmysl.

Je to však také na tobě, abys nezůstal proletářem, protože by tě nespasily ani zástupy spojených proletářů celého světa. Jak dosvědčují tuláci a bezdomovci, špína hřeje a proletář si lehce zvykne na pobyt na smetišti, kam prchá od svobody a osobní zodpovědnosti, kde v ošuntělých hadrech čeká na štěstí, a fakticky se načeká. Ten už má svou nirvánu, prostě vegetování. Lebedí si v hnoji, který prý hřeje, Vystačí se žvancem, na který se nenamáhá, vyspává v parcích zakrytý rudým právem, a jen vyjídá všechny charity a sociálky, kde si stěžuje na jejich nedostatečnost. Prostě je na tobě, aby ses ujal své svobody, ale ne tak, že by ses rozzlobil na ostatní, jak to, že se o tebe ještě nepostarali. A nepomůže ti ani když se vrhneš hlavou proti zdi, aby ses rychle stal mučedníkem svého průšvihu.

Nezbývá ti, než tu svou zapeklitost vykopat sám ze sebe, odhodit svou hnilobu. Každému se uleví teprve tehdy, když najde svou vrbu a složí tíhu svých problémů před někým, kdo se mu nevysměje, ani ho neodkopne jako prašivého psa. Světem brouzdají a plahočí se osamělé davy, plné dětí - jen tak napůl pohlazených, ale nedohlazených. Někdo jim něco nasliboval, ale nic nedal. Zpočátku je někdo pohladil, ale nedohladil. Hledají ztracenou otcovskou návaznost. Kde najdou otce, který by je něžně pohladil a trpělivě vyslechl, třebaže všichni omílají všechno dokola? Kde najdou pantátu, který by je nejen pochopil, ale mohl jim pomoci a chtěl by jim pomoci dostat se z té šlamastiky? Kde najdou toho, koho lze oslovit tím sladkým slovem: Tato!? Kdepak mohou někomu vyzradit, že tatu dávno odkopli v honbě za trampotami světa, a že vůbec nejsou hodni nazývat se a být jeho dětmi?

Dokud osobně nenavážou tu ztracenou tatíkovskou návaznost a nespočinou na kolenou, tak budou pořád bloumat všemi oceány světa jako větry štvaný Odysseus, který se vyčerpává stálými avantýrami, každého i sebe samého obalamutí, a ne a ne nikde konečně dopadnout na nos. Tady musí každý sám za sebe svést rozhodující poslední bitvu světa, která vzplála a dát na pochod. Ne v davech, ale docela v ústraní jen před nalezeným pantátou, a tam docela nešetrně a negalantně nakopnout všechny zvrhlosti a polízanice, vymést výstřelky a remazury. Vypadá to, jako by pod jejich tíhou měla prasknout celá země, ale nepraskne. Také se jejich kalem, špínou a hnilobou nijak nezhorší životní prostředí, a ani pantáta se nepohorší. Koho zajímá, kam se podějí  všechny ty vykopnuté čertoviny, průšvihy, problémy a depky, tak si může být jist, že všechno to nakonec pohlcuje hmota. Díky Bohu za stvořenou hmotu, která by se mohla někomu v jeho nadnesené mysli zdát tak zbytečná!

Teprve nyní se může na pevném a odolném kmeni, který přirozeně nese jen samé pláňky, ujmout naštěpovaný výhonek šlechetnější odrůdy. Teprve teď ponese strom života zlaté renety, plody skvělé na pohled, ladného tvaru, líbezné vůně i znamenité chuti. Avšak pozor! Čím je nějaká vykřížená odrůda vyšlechtěnější, tím je choulostivější, tedy labilnější ve svém zachovávání. Vyžaduje soustavně důkladnější péči, než nějaká planá jabloň. Jinak se napřesrok zvrhne tak, že tam vyroste samý ostrliz.

A co když všechno doroste skvěle, skoro až skleníkově, ale zloději v nestřeženém okamžiku sklidí skvělou úrodu? Nebude nakonec sadař se svou námahou a péčí pro smích potulným vandrákům, kteří se utvrdí ve svém nezodpovědném flákání se životem? I to je možné, ale pak je třeba začít znova, nenechat se odradit, protože jedině tohle nese pravou úrodu. Každopádně je třeba se svěřit se svým dílem do vyšší péče prozíravého nebeského pantáty, a pak přijde i ten starý obejda, který se plahočí světem, o své husarské kousky, protože mu jeho rozpustilosti nevyjdou.

Hlavní je, že máš tatíkovské zastání na těch nejvyšších místech, kam jsi vytažen ze všech propadlišť světa. Nikdo ti nic nevyčítá. Na ty výčitky stačí tvoje trampoty. Jinak se na tebe z každého koutu směje radost. Dokonce i to, co odnesl čas tvého výtržnictví, se dá nějak vynahradit. Už proto, že okamžitě vyfasujeme stokrát víc, než kolik obětujeme, a to hned, a jednou – bezpočtukrát víc. Záleží ovšem i na tobě, jak se odrazíš po vyváznutí z průšvihu. Zatímco průšvihem se propadáš z vyššího patra života až na dno živoření, kde ztrácíš všechny dosavadní kvality, tak lítostivým odrazem ode dna propasti svého průšvihu se můžeš jen díky Bohu dostat s dokonalou lítostí na předcházející vysokou úroveň, ba s ještě větším vypětím se dostaneš mnohem výš, než jsi byl kdykoli dříve. Takové vypětí ovšem nesměřuje činorodě navenek, nýbrž je trpně obráceno proti tobě, třebaže se světák pošklebuje nad bigotním sebetrýzněním. Ovšem zavrtat se lítostivě až do prachu poníženosti na dně propasti před svým zachráncem tě může vynést výše, než jsi byl před průšvihem. O tom by mohl vypravovat Petr, který se trojím zapřením Pána propadl mezi ustrašené zbabělce, ale když hořce zaplakal byl vytažen nad svou petrovskou úroveň.

Nikdo ze smrtelníků nedovede tak otcovsky tahat průšviháře ze šlamastiky a přijímat navrátilce. Pantáta má v zásobě zbrusu nový oděv a ze šmudly a trhana se vyklube schopný mládenec s prstenem dědice.

Proto se nechej klidně a s důvěrou vytáhnout ze svého skandálu. Jako tě čeká v pantátově náručí radost nad výtržníkem, vracejícím se z polízanice, tak také přichystej tatovi srdce plné radosti. Když už jsi všechnu tu polízanici olitoval a čelem jsi div nezatloukal hřebíky do kříže, tak buď rád, že se ten průšvih stal, protože se ti vytažení z propasti stalo výtahem k nejvyššímu patru života. Kyselé pohledy si nechej pro reklamu vládce světa a pamatuj, že až nebudeš padat do průšvihu, tak budeš čichat kytičkám ze spodu. To rozhodně neznamená, že bys musel pomýšlet na přípravu nějaké další vylomeniny. Lest rozumu se ti vtírá i bez ďábla. Je však třeba mít na paměti, že někdo na tebe líčí podrazy na každém kroku. Proto je záhodno mít oči na stopkách a prosit, abys ani sám nepodlehl záludnosti mysli.

Pantáta obrací celou domácnost naruby a rozhoupává všechny zvony k oslavě jednoho výstředníka, kterého se podařilo vytáhnout ze skandálu. Je tu pro tebe nachystána záplava tiché, blaživé radosti všech radostí, takže se u něho budeš cítit opravdu doma. To je dnes obzvlášť důležité, protože máme v Evropě nový dům, ale málokdo se tady cítí doma a ve své vlasti. Kdekdo tady vidí jenom samé mříže v oknech, a není si jistý, zda je doma, nebo ve věznici či v blázinci. Ponoř se živě do skvělého pomyšlení, že jsi konečně našel svou vlast a domov právě tam, kde jsi v otcovském domě. Hlavně přijmi tatovu silnou pravici a nechej se vytáhnout z krize, protože ti fakticky zase patří pantátův a současně bráškův příbytek, kde na tebe čeká doširoka rozevřená náruč. To ti také pomůže, aby se ti rozhodněji bojovalo proti záludnostem rozumu. Vtírají se ti internetem až do domu jako kdysi Augustinovi jeho mladistvé pády. Budou tě lákat s podbízivostí drogových dealerů, kteří mají pro tebe vždy připravenou první dávku zadarmo.

Když ovšem zakotvíš v tatově lásce, která tě znovu vytahuje z bryndy, snadno odoláš záludnostem mysli a podrazům světového dealera. Když se dáš sevřít do pantátovy náruče, nic tě z ní nevyrve. TB

+++

OBĚŤ NOTORICKÉHO PRŮŠVIHÁŘE

Je smutný pohled na tupě mlčící stádo, které vyrazilo za pastýřem na vybrané svěží pastviny, avšak nebylo mu dáno dojít k vytčenému cíli. Tolik si slibovalo od života v režimech s okřídlenými hesly o lidských právech a uvázlo v půli cesty.

Je snad práce a oběti pro lidská práva marná či zbytečná? Neměla by být, ale děje-li se bez Boha nebo proti Bohu, tak se dříve nebo později obrátí proti každému člověku. Nakonec by byl každý člověk převálcovaný bezduchou mašinérií. Proč? Předně tady není dopřáno všem být na vedoucích místech. Kromě toho zde na světě neplatí vždy spravedlnost, ani nadání a schopnosti, ani vzdělání. Mnoho zde znamenají velké a silné lokty, protekcionářství a podlézavost. Většina je zde shodou okolností vsazena do takového rámce života, že se prostě nemohou dokonale uplatnit.

Milí přátelé, možná jste snili o tak vznešených ideálech a život vás přimáčkl ke zdi, že jste mohli uskutečnit tak málo. Třeba dnes také poznáváte, že jste se dopustili tragického omylu, když jste si zvolili povolání, k němuž jste neměli pravé schopnosti. Všichni takoví potřebují velkou útěchu, povzbuzení, aby jejich život nevyzněl naprázdno.

A tu nejlepší naději, nejlepší útěchu poskytuje Ježíš Kristus. Ježíš zná jen jedno strašné ztroskotání, to je, když se člověk mine posledního cíle.

Podle toho může člověk v každém postavení a v každém povolání najít svou velikost, své místo, svůj smysl. Dneska nám tu jde spíše o postavení, než o povolání. Přitom nemluvím o postavení, které je úsekem života, z něhož by se dalo vypracovat k jinému postavení. Mluvím o celém životě, který je z pohledu veřejného mínění životem nepatrným a neužitečným, takže někoho svádí k pomyšlení, že ho prožívá nebo prožil nadarmo.

Kdo žije marně, nadarmo? Jedině ten žije nadarmo pro sebe, kdo se vzdálí od možnosti, aby Boží život u něho konečně vyzněl příznivě. Jen ten ztratil svůj život, kdo nepoznal zdroj pravého života, kdo sledoval pouze sebe a svůj zájem, kdo nenalezl ve svém životě Boha, kdo nenašel ve své práci Boha, kdo nedal svému dílu přesažný smysl, kdo se spokojil jen s jejich okamžitým smyslem, malým, časným, který mu našeptává: Prvního beru a to je moje jistota a jediná reálná perspektiva.

V tomto smyslu není žádný život ztracen. Dokonce i život zatracence v pekle má svůj hluboký smysl. Je zjevením Boží spravedlnosti. Je vyvážením zatvrzelosti v průšvihu. Ovšem pro jedince je život naprosto ztracen, pokud nedopřeje Bohu, aby žil v jeho nitru.

Proto vy všichni ubožáci a bídníci, kterým život nadělil zdánlivě tak málo, neposuzujte život podle toho, co jste mohli před světem velkého vykonat. Přestaňte hodnotit svůj život podle světských úspěchů. To je naprosto špatná míra. To je míra klamného ducha světa. Tak nesmýšlí Bůh.

Vyskytla se hrstka povýšenců, kteří chtěli vést svět skrytě ze zákulisí a oddávali se opojení z neslýchané moci. Těšili se mnoha výsadám a beztrestnosti, třebaže vháněli zástupy lidi do válek a řídili jejich masové vyhlazování. Tak někteří konali velké věcí, jenže to dělali jen kvůli opojení ze své moci, konali to pro svět, pro vládce světa. Přijali svou odměnu, přijali chvilkové problematické a malicherné uspokojení sebe sama. Jenže už na sklonku života zakusili svou křehkost a omezenost, když jim při rakovině nebo infarktu bylo přiděleno místo řízení letadlových lodí a kosmických zbraní jenom číslo na nemocničním lůžku a nanejvýš ještě tak – nemocniční bažant. A i když přežijí, poznají, že se jedná podle hesla: Mouřením vykonal svou práci, mouřením se odklidí. To je práce specialistů-uklízečů. A co teprve až jednou stanou před Boží soudnou stolicí!

Sledujme naopak, jak mnozí z těch, kdo před světem nic neznamenali, stojí vysoko u Boha. Sledujme sv.Terezii Ježíškovu. Kdo ji znal? Ani vlastní sestry v klášteře jí příliš moc neznaly, i ty jí jaksi pohrdaly, i pro ty zjevně málo vykonala. Nikdy neopustila klášterní zdi. Jenže jak vysoko ji vynesl Pán, že je dnes učitelkou církve a přímluvkyní misií, že dnes jdou za ní milióny! Dovedla dobře jedno, totiž milovat Boha, a pak přinášet skryté bolestné oběti za zločince, ale i za kněze..

Tato láska k Bohu dovede zušlechtit a povznést i nejpatrnější činy a zdánlivě nesmyslné oběti. Tato láska mění naše skutky, malé a nepatrné skutky, všední skutky, skutky skryté před světem ve vznešené hrdinství, nadpřirozeného dosahu.

Někdo z vás si snad posteskne, že toho chtěl mnoho vykonat a obětovat pro Boha, ale okolní poměry že to všechno nějak pokazily. Pamatujte si však, že velikost nelze posuzovat podle měřítek a poměrů tohoto světa, podle míry času. Bůh má jinou míru a jen tuto normu máš vztahovat na své činy a oběti. Míru Boží lásky, Boží normu. Hodnotu svého jednání a svých obětí poměřuj podle toho, do jaké míry je to vykonáno nebo obětováno z lásky k Bohu.

Někdo si možná posteskne: Tolik jsem toho chtěl vykonat a obětovat! - Jenže není správné takto uvažovat ani mluvit. S jistou opravou bys třeba mohl říci: Chtěl jsem Boha tolik milovat. – No a kdo ti v tom bránil a brání? Cokoli, co je velké a hodnocené z hlediska veřejného mínění a okolních poměrů není zdaleka nijak veliké z hlediska Božího. Ostatně myslím, že to, co pro Boha konáš nebo obětuješ, přece není jen tvoje soukromá záležitost. Vždyť to všechno přece dělá Boží milost v tobě. Je zbytečné podléhat malomyslnosti a oddávat se těm lacrimae rerum, čili slzám věcí, že se Bohu zalíbilo žádat od tebe takové důkazy lásky, a že máš plnit Boží vůli takovým způsobem.

Zůstáváš stále Božím  dítětem a Ježíš tvým spásonosným Bratrem, zůstáváš stále Božím tvorem, a jediná a nejvyšší tvoje ctižádost je být povolným nástrojem v Božích rukou, být spojen s Bohem, sloužit Mu, plnit Boží  vůli, abys mohl být Ježíšovým pokračovatelem, novým Kristem.

Apoštol Pavel tě utěšuje slovy, které poslal Korintským, když si navzájem záviděli charismatické dary, jimiž se Bohu zalíbilo obohatit prvotní Církev: Bůh ustanovil některé v církvi: jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, atd.

Nepodléhejme místním a dobových poměrům, do kterých se vám zdá, že jste nadobro uzamknuti. Neshazujme se s takovou malostí. Komu z vás se zdá, že zůstává zapomenutý a neznámý jako voják na ztracené vartě, zakopaný do šedivé všednosti a otupující každodennosti, jako by vám byla upřena možnost vyšinout svého ducha vysoko nad úroveň okolních a dobových poměrů, uplatnit všechny své sny, nesnižujete kvůli tomu sami sebe. Kvůli tomu nejste ubožáci, ale byli byste bídníky, kdybyste se tím spokojili, kdybyste si tento život sami oddělili od oživujícího Božího zdroje, kdybyste se s tím průšvihem smířili. Apoštol Pavel vám vzkazuje: Usilujte o lepší dary! Ukazují vám ještě mnohem vznešenější cestu.

O co tady jde?:Jde o mystické Kristovo tělo! Každý má v Ježíši Kristu své místo jako jeho pokračování, jako zpřítomnění živého Krista. V Bohu je všechno dokonalé, velkolepé a vznešené a má to být velkolepé a vznešené.

Pamatujte, že jste vysoko nad úrovní všech těch dnešních žvástů o lidských právech! Nedopusťte, aby váš život zůstal pouze životem lidským, když máte možnost učinit jej Božským, jako zpřítomnění živého Krista. Posvěťte svůj život Bohem. Obětujte svůj život Bohu. Věnujte svůj život Bohu. Zaslibte svůj život Bohu. Neustále se spojujte s Bohem. Tak bude velkolepý a vznešený. V Ježíši Kristu není nic malého. Všechno, co je v Ježíši Kristu, má podíl na Boží velikosti a nekonečnosti.

Celý ten lidsko-právní humbuk nové doby je nově oprášený falešný idealismus, který nás má zotročit, abychom se stali povolným kolečkem a šroubkem v rozsáhlé mašinérii diktatury bezbožného humanismu. Jsme vystavováni lidsko-právnímu řečnění na tribunách, a omezování na to, co nám natroubí do hlav masmédia, zatímco svět bude řídit ďábel s jeho spiklenci od jedné války ke druhé válce.

Celé to úsilí o lidská práva a důstojnost člověka, která se šíří světem od začátku 21. století, navenek vypadá jako ohromná vymoženost oproti diktátorským režimům 20. století, kdy byl lidský jedinec drcen strašnými systémy. Ve skutečnosti je to nová obrovská past na bezbožné zotročení člověka.

Přestaňte zaslepeně otročit lidem a lidským právům! Sledujte všude přednostně práva Boží. Samozřejmě, že i láska k bližnímu je nutná, ale prvenství má láska k Bohu. Sledujte napřed Boží království, a ostatní vám bude přidáno. Celý váš život dneska spočívá právě v tom, že se máte spokojit s obsluhou nabubřelých úřadů a trafik, ale není vám dopřáno hýbat světem. Celý váš život je službou, a k tomu ještě službou nepatrnou, zastrčenou. Vnucuje se vám život služby neznámé, malé služby, život nepatrné úřednice, zapomenuté maminky v klínu rodiny. Celý život je samozřejmě službou, ale důležité je jeho zaměření. Tak vám znovu říkám a opakuji, že jste povoláni k vyšší službě. Nesmiřte se s tím, abyste byli služebníky, služebnicemi humbuku o lidských právech. Máte vznešenější a velkolepější poslání. Stát se služebníky a služebnicemi Božími jako stále nový živý Kristus.

Bůh učinil, aby se tento svět dále potácel prostorem a časem, aby dále trval. Bůh si přeje, aby lidé takovou cestou dosáhli svého cíle. Proto chápejte svou ubohost, své nepatrné postavení před lidmi jako Boží vůlí, že se máte právě takovýmto způsobem podílet na Božím  díle, že máte takto spolupracovat na Božím  plánu spásy světa, být každý spoluvykupitelem světa, jako je Panna Maria první spoluvykupitelka světa, být každý novým Kristem. A toto není malý úkol. V tomto plánu není žádný nepatrný článek, protože každý má být novým Kristem.

Pracuješ tedy na Božím plánu. A stýskáš si, že tvá účast je málo okázalá? Proto přece není méně vznešená, proto přece nemá menší hodnotu, ani vnitřní ani nadpřirozenou. Proto si už jednou odvykněte hodnotit všechno jen podle měřítka lidského a časného a přirozeného. Copak je menším hrdinou vojín na ztracené vartě, který stojí zapomenut, jehož nikdo nevidí? Není právě proto větším hrdinou, že trpí v osamocení, že jej nikdo svým obdivem nepodporuje ani neposiluje?

Milí přátelé, skryté, ztracené, neznámé hrdinství je právě tím pravým hrdinstvím, protože k němu je třeba velké síly a velké víry v celek a v celkovou úlohu, abys klidně ponechal druhým velikost a slávu z vynikajících rolí a sám zůstal věrně na svém místě, které nemá takovou popularitu jako nějaká hvězda z televize, a jež je přece nutné, protože právě tím je umožněno druhým velkolepé, skvělé vítězství.

Tahle slova míří k vám všem, kdo sledujete duchovní zbahnilost současné spotřební demokracie, kdo se trápíte pro její duchovní bastardizaci a kdo byste rádi učinili všechno a přinesli třeba i velkou oběť, jakou byste jen mohli. Tolik rádi byste učinili velké věcí a zatím vám není možno - kvůli nesmírné dezinformační kampani v masmédiích, znásilňujících celé velké národy, raněné slepotou, - učinit skoro nic, vytrpět zdánlivě nic. Záměrně říkám jen zdánlivě, protože ta vaše nemohoucnost a vaše slabost i vaše nepatrnost může být velkým činem, obráceným dovnitř. Může být velkým přínosem pro všechny ty, pro které byste rádi pracovali a obětovali se. Jestliže se sv. Pavel chlubí jen svými slabostmi a svou nemohoucností, podívejte, vy všichni neznámí, zašlapaní, před světem malí a opomíjení, sledujte, tady je vaše velikost a síla! Kde že je? V pokorném sklánění se před Bohem, v přijímání své nepatrnosti a své malosti.

Žádná světská masmédia nezdůrazňují tuhle nejméně populární ctnost, totiž pokoru, hlubokou pokoru. A právě pokora je nyní nejvíce zapotřebí, - pokora, jež nechce svou velikost, jež uznává jen jednu velikost, totiž velikost Boží. To je právě vznešené a ušlechtilé nechtít vynášet sebe, nýbrž zvěstovat jen Boží velikost.

V touze po velikých hrdinských činech je právě mnoho pýchy, a mnoho urážek Božích. Člověk potají nechce uznat pravou a jedinou velikost Boží. I sebe by rád člověk viděl povýšeného a oslaveného. Jak vypadá největší hrdina dnešní spotřební demokracie? Snad jako neohrožený James Bond nebo Rambo? Je neohrožený, pokud má po ruce nejmodernější techniku, znamenitou výživu, za každým rohem koupelnu s teplou vodou a nejméně jednu ženskou.

Doopravdy pokorný a Boha milující uznává jedinou velikost, totiž velikost Boží a pro sebe nechce nic, než být dobrým a povolným nástrojem Božím, po němž by Bůh šlapal, když se uchyluje cestou světem, když jde cestou svých plánů s lidmi. Právě v tom je taková ušlechtilá, čistá velikost dát všechnu čest a všechnu velikost Bohu, jestliže jste bojovníky pro větší čest a slávu Boží, chcete velebit jen Boha, jedině Bohu přisuzovat čest a slávu. To není nic malého ztratit se Boží v slávě. Nic nemůžete, ale jedno můžete vždycky, můžete Boha milovat a žít v jistotě, že Bůh je největším garantem našich lidských práv a svobod.

Všechna postavení a všechny různé dary a druhy života tvoří mystické tělo Kristovo. Jsou obsažena v Ježíšově kněžské ruce, která rozdává milost. Jsou zahrnuta v Ježíšových nohou, jež roznášejí po celém světě Boží Slovo. Jsou zahrnuta v Kristově těle jako myslitelé, kteří se snaží posvátnou vědou objasnit svaté pravdy a učinit je stále přístupnější Božímu lidu. Jsou zde zahrnuta také srdce, která vroucně milují.

Přátelé, kterým Bůh nedopřál všechny možnosti světa, přesto každému z vás dopřává tuto možnost a činnost a nejušlechtilejší poslání být srdcem, milujícím srdcem v mystickém těle Kristově, v Kristově Těle Církve svaté, kde se vnějšímu pozorovateli ukazují jen nějaké úřady, ale kde jsou všichni přijatí v Ježíšově lásce za Boží děti.

Tak podobně určila svou úlohu svatá Terezie Ježíškova. Je patronkou všech těch, kdo se cítí malými, všech nepatrných před světem, všech, kterým nebyla dopřána žádná příležitost vykonat něco velkého navenek a něco okázale velkolepého. Úděl nepatrných, který vypadá tak trapně a ztrátově a z pohledu světa vyhlíží jako úplný průšvih, se dá přetvořit se v úděl nejvznešenější. Milovat Boha, jen milovat, skrytě, zapomenutě a zjevně neopětovaně. Ztotožnit se z lásky k Bohu se svou neúspěšností. Právě tato skrytost, takové outsiderství či chcete-li levobočkovství, život v podzemí, může být novým, velkým důkazem zvláštní přízně Boží. Milovat v tajnosti srdce, přinášet skryté oběti lásky, které by se z přirozeného pohledu světa mohly zdát docela absurdní. Spokojit se z lásky k Bohu se svou nepatrností, ba ještě se v té poníženosti utvrzovat, to je něco jako řemeslo urozených. Nepleťme si to s masochismem! Toto utvrzování sebe sama v poníženosti a pokořenosti není samoúčelné. Je to i důležitý prostředek sebekontroly, zda vaše předváděná poníženost není jen maskovaná lenost, změkčilost, zbabělost a vůbec vaše pokrytectví. Může to být i obranný prostředek, aby se v člověku neusadila pýcha přezbožného farizeje. Takové riziko zde vždycky hrozí a je třeba se mu bránit. Něco takového je ovšem pro široké masy, pro ten šedivý průměr velmi přitažené za vlasy, protože pro ně je to život v průšvihu, jemuž by se rádi vyhnuli, ale stejně do něho každou chvíli upadají.

Milí přátelé, náš život je nepatrný, ale má tu výhodu, že je přece jen klidnějším mořem. Možnosti, jež vám vaše láska k Bohu denně poskytuje, jsou nespočetné. Nesnažte se přednostně o nic jiného, než Boha milovat, než chtít plnit Boží vůli v každé chvíli,  dnem i nocí, v každé práci, v každém postavení, ale i v každé šlamastice. Spojte se s Bohem, Bohu zasvěťte svůj malý, skrytý život a pak všechny vaše kroky, každá myšlenka, každý úsměv, každá činnost i každá snášená polízanice je cenným klenotem.

Milí přátelé, nejen vy, kterým se říká ztracená generace kvůli nějaké válce, kvůli nějaké revoluci, či kvůli tomu, že už jste třeba staří, ale především vy obětovaní, ovšem ve smyslu světa, staňte se obětovanými ve smyslu Božím, ve smyslu Ježíše Krista! Je vznešené být obětí, zůstat s děravými kapsami, zapomenutí svými rodinami, být obětí v Bohu. Je to vznešené poslání nabídnut svůj malý, nepatrný život zcela Bohu. Vezměte svůj život tak, jak vám ho Bůh  dal. Vydejte se tou cestou, která vás uvedla do života, šlechetně, velkodušně. Nejde o to smířit se oidipovsky s tím slepým osudem, nýbrž radostně obejmout svůj úděl, přivinout jej na své srdce tak, jako Boží vůli, tak jako byste proto objímali nohy Spasitele!

Je vznešené být obětí dnes, když odpadá tolik nadaných jedinců. Je vznešené být obětí dnes, když je Bůh tak strašně urážen.

Dnes nejenže není v oblibě čistá Láska, nýbrž je nenáviděna. Dneska se každý vysmívá čisté Lásce. Vrhněte se do Boha, obejměte Ježíšův kříž. Přijměte svou nepatrnost a bezmocnost, svou nemohoucnost, svou slabost, své nemoci, své trampoty, a to, že jste docela v zajetí globální společnosti, která oplývá hojností, ale ne pro vás, nýbrž jen pro ty, kdo před ní padají na kolena. Obětujte se za všechny ty, kdo Boha nemilují. Svět chce oslavit jen sebe, vyhledává jen svou velikost. Proto tady nevyhledávejte svůj úspěch, ale nabídněte svou ubohost, své propady, za oběť. Sotva bude tato slabost a opomíjenost spojena s mukami a zásluhami Ježíše Krista, nabude nesmírné hodnoty.

Můžete odvrátit trestající ruku Boží, protože je zjeveno, že Bůh kvůli spravedlivým, kteří ho prosí za svět, ušetří svět. Pokorným přijetím své vlastní přehlíženosti světem, svým ztotožněním se s vlastní prohrou kvůli dětinnému přilnutí k tomu, k čemu jste pozváni, zachraňte ty sladce otrávené, kteří s iluzí vlastní povýšenosti vězí na dně propasti.

Milujete Boha, proti němuž se staví svět, pošlapávající svaté Boží zákony, když posměšně staví svou vůli proti Boží. Proto postavte svůj život za oběť náhrady v krvi Kristově za průšvihy všech ostatních. Potom bude váš život vznešený, protože to už není život ztracený ani malý, protože to je podíl na Ježíšově díle, který přišel, aby vyrovnal naše propady před Bohem a všechny propadlé smrti vyvedl z temné propasti na světlo Boží.

Celý upadlý a zhroucením poškozený svět potřebuje pomoc od Boha. Tuto pomoc potřebují kněží a ti, kdo mluví ve jménu Božím, kdo hledají ztracence a zbloudilce, aby je mohli vytáhnout z propasti. Připravte své záchranné ruce, abyste jako Mojžíš, modlící se s rozpraženýma rukama, zachytili do své náruče co nejvíc nešťastníků. Pamatujte, že dokud se Mojžíš modlil, vítězil Boží lid. Zachycujte a podržte svou láskyplnou obětí ruce těch, kdo by rádi svou činorodostí pomohli povznést svaté jméno Boží, ale bez vaší obětavé ruky to nedokáží.

Jak vidíte, nejste žádní bezvýznamní ztracenci, když přijmete kvůli Bohu svou oproštěnost ode všeho, dokonce i od své lidské důstojnosti, i od svých lidských práv, a to jen proto, abyste mohli přijmout svou novou totožnost, být novým Kristem.  Tak jen pokojně vytrvejte ve svých zapadákovech a na svých ztracených vartách, protože obětujete dost. Když jste si přednostně zamilovali Boha, víc než sami sebe, tak co víc si ještě můžete přát v životě? Bůh je sama ryzí Láska, a nenechá vás v propadlišti dějin. TB