Ročník XXI., číslo 7.                                                                                                                     červenec 2015 Obsah: P.Kroupa,Karmel, TB, Život v průšvihu, Objev svůj slabý článek, Svatý Silván Z Athosu, O duchovním boji, Ovládni svůj slabý článek, , Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského, .Kroupa, Vlast Boží._______________________________________________________________

K A R M E L

LÉPE NEŽ

NAŘÍKAT NAD ÚDĚLEM

BYLO BY

NA MÍSTĚ OSAMĚLÉM VYHLÍŽET

OBLÁČEK NAD KARMELEM

ZACHYTIT

VE VERŠI NEUMĚLÉM

VOLÁNÍ

PROROKA NEDOZNĚLÉ VE SVĚTĚ

VYPRAHLÉM POSMUTNĚLÉM

VAROVAT

PŘED ZLÝMI ZUBY ŠELEM VŽDYŤ ANI

DNES NEJSME ZA PŘEDĚLEM

Pavel Kroupa

+++

ŽIVOT V PRŮŠVIHU
 

Dokud jdeme tímto světem, tak žijeme vlastně v jednom velkém průšvihu, protože pořád nejsme úplně svatí. Proto každé naše úsilí o dokonalost a všechny oběti kvůli tomu podstupované jsou vydány napospas nebezpečí úplného zmarnění, a všechno skvělé a úspěšné se může každou chvíli zvrtnout a zvrátit v ostudnou prohru. Tento stín dopadající na dočasné pokusy o dokonalost života šel na nervy i těm nejlepším Božím dětem, a jako ostudný průšvih cloumal i velkými světci a světicemi. Proto vzdychal svatý Pavel: ,,Ó, kdo mne vysvobodí z této smrti těla?“

Smrt pomíjivého těla se totiž může zvrhnout do smrti duchové duše. Naše duše je sice nesmrtelná, avšak její smrt může zasáhnout její nadpřirozený život, zatímco přirozeně může žít dál, ale to není ten pravý život, k němuž je pozvána. Smrt duše znamená strádání, protože úpí následkem smrti našich předků, totiž pradávného průšvihu. Tady je kořen každé nemoci, stárnutí i smrti. Není to nic jiného než ubývání života až po jeho konečnou úplnou ztrátu.

Bůh je život, a vše, co chce mít život, musí být spojeno s ním. Ačkoli žijeme, pohybujeme se a jsme v Bohu, přesto to neprožíváme dost aktuálně, totiž tím, co je pro nás nejdůlěžitější, a to je vědomě, totiž rozumem a dobrovolně, totiž svobodnou vůlí. Právě to je průšvih, že žijeme s Bohem jako bychom o něm ani nevěděli. Máme být spojeni s Bohem svými nejvyššími schopnostmi, schopnostmi, jež v nás představují život v nejvlastnějším smyslu, a zatím si často počínáme, jako bychom o Bohu ani nevěděli, a docela bez ohledu na něj, prostě jenom mechanicky. Takový je život v průšvihu.

Jen si to uvědom, bratře, sestro! Přijímáš život od Boha, život pravdy a život dobra. Proto je tvá duchová duše nadpřirozeně živá, když je pro ni Bůh nejlepším Dobrem a svrchovanou Pravdou. Být svrchovanou Pravdou, tedy nejvyšším zákonem, nejlepším Dobrem, jemuž dáváš přednost přede vším, a podle něhož hodnotíš všechna ostatní dobra, jež teprve podle toho, jak co je v blízkosti k tomuto Dobru dává všemu Boží  smysl a stupeň bytí. Podle toho stojí pak za to, aby bylo milováno.

Duchová duše každého člověka žije od narození sice nesmrtelným životem, ale pouze přirozeným. Teprve, až se člověk přerodí v Boží dítě, tak začne jeho duchová duše žít nesmrtelným životem nadpřirozeným. Tento nový život je ti jako Božímu dítěti vlit při křtu svatém. Bůh tě povznáší nad hranice tvé přirozenosti. Tvoje duše má žít Božím životem a poznávat vše z božského nadhledu. Potom vše, co je spojeno s Bohem, je jasné, kdežto všechno, co se od Boha odklání, zatemňuje se, a to, co se už od Boha docela odklonilo, upadá do propastné temnoty.

Sv. Jan uvádí: ,,Přišlo světlo na svět a lidé milovali raději temnotu než světlo!“

Třebaže to nelze tvrdit všeobecně, přesto průšvih zasahuje mnohé čili většinu, neboli široké zástupy, masy, zatímco pouhá menšina se vyčleňuje z temných mas, aby se stala Božím lidem.

Jde o temnotu, protože postižení nevidí skutečný smysl všeho, nevidí vyšší hodnoty za hranicemi smyslů, a tak nevidí na cestu.

A tak je zde kvůli dvojímu průšvihu dvojí zapeklitost: jedna, která působí naprostou smrt, protože každého zcela izoluje od zdroje života a druhá, která ochromuje život zraněním a oslabuje život nemocí a ubíjí ho. 

Pokud jde o přirozený život, musí ustoupit vše, co se izoluje od zdroje života, tak jako musí vyhasnout vše, co se vzdaluje od tepla, podstatné podmínky života. Omilostněná duše má od Boha nejen všechno přirozené bytí, nýbrž jí bylo dáno více. Byl nám vlit nadpřirozený život. Stali jsme se Božími sourozenci. Bůh nám ve křtu svatém vlil svou milost. Pro zásluhy Ježíše Krista nás znovu přijal za své děti. Máš účast na Božím životě. Máš Boha poznávat, podobně, jako on poznává sebe. Máš Boha milovat, jako on miluje sebe. Bůh poznává sebe jako nejvyšší pravdu, z níž povstala každá pravda. Život duše je poznáváním a milováním pravdy a dobra. Proto nadpřirozený život duše je poznávání Boha a milování Boha. Poznávání Boha jako zdroje jakékoli pravdy a jako svrchované Pravdy, které je třeba věřit. Z toho vyplývá, že to dobro, jež je současně ryzí pravdou, musí mít prvé místo v celém našem snažení.

Život milostí proměněné duše vyžaduje, aby Bůh  stál na prvém místě, aby byl celý život uspořádán podle Boha, aby se ve všem řídil jen Boží  vůlí, podle Božích přikázání.

Náš život tedy vyžaduje, aby mysl uvažovala především s Bohem a podle Boha, aby uvažovala Božím Duchem a Boží  zásadami, aby vůle chtěla především jen Boha přede vším a nade všechno.

Skvělý Boží plán. Do toho však vpadne průšvih jako čára přes výchozí rozpočet. Do rozumového poznání, že Bůh je Pánem, vpadá stín. Do přesvědčeného vědomí o Bohu se vkrádají pochybnosti. Dal nám život a všechny schopnosti?

Když se však někdo odtrhuje od pravdy, tak začne celý život budovat  na lži, začne se tvor oddávat sebeklamu, že není nikomu podroben, že je sám nejvyšším pánem všeho. Nadpřirozený život duše umírá.

Třebaže to navenek nijak hrozně nevypadá, přesto vůle, mající žít z dobra, je rozpolcená. Celý život se jí rozpadá do množství neřešitelných problémů. Když se mysl utápí v sebeklamu, že staví sebe nad Boží zákony, tak vůle celou svou bytostí přilne se k této pseudoskutečnosti a podle ní jedná, podle ní pak touží úchylným směrem a zvráceně miluje.

To je průšvih!  A rozsah tohoto průšvihu není pouze nepatrný, tak že by zasahoval jen nějakého nemocného člověka, nýbrž je masový – zahrnuje široké masy společnosti, takže skoro celá společnost – až na výjimky – vězí v přirozeně neřešitelných problémech. Někdo kvůli této vnitřní krizi prožívá rozpolcenost osobnosti, jinému zasahují do života jiné osoby a věci světa, a počínají si v jeho nitru proti jeho vůli. Jiní strádají depresí a trvalou sklíčeností, a snaží se to řešit únikem v alkoholismu či narkomanii.

Jenže výchozí průšvih je především nevděk, hrozný a rouhavý nevděk. Bůh nám dal své dary, abychom jimi dospěli k Bohu, abychom měli co mu obětovat a my jsme tyto dary ukradli jen pro sebe. ´Promarnili jsme je s nevěstkami neřestí a hříchů. Zahrnul nás svou dobrotou a my jsme těch darů zneužívali k jeho urážení. Naše průšvihy nejsou cíleny k tomu, aby nás srážely do prachu, nýbrž směřují k tomu, aby srazily do prachu Boha. Každá naše vylomenina se opírá o tělesné či pozemské dobro, aby zneužila života, mysl a vůli a všechny smysly, aby ze všech, čím jsou dokonalejší a lepší, nechala rozbujet jen větší problém.

Zatímco máme přijímáním Božího Slova a Těla Ježíše Krista stále víc a více odstupovat od starého člověka v sobě a stávat se novým Kristem, tak se při naslouchání Božího Slova chováme jen jako nezúčastněné obecenstvo na divadle, a při svatém přijímání strávíme Ježíšovo Tělo v podobě chleba místo, abychom se dali strávit od něho. Tak se často nestáváme novým Kristem, ale necháváme Ježíše eucharistického sestupovat do pekel našeho nitra. Tak ten třídenní Ježíšův sestup do pekel trvá dál v zástupech dnešních nehodných požíračů Kristova eucharistického Těla.

Panna Marie roní krůpěje krvavých slz, když sleduje, jak předrahá Krev jejího Syna Božího, kterého kvůli naší spáse obětovala, je na mnoha místech prolévána nadarmo. Mnohý vlk v rouchu beránka zneužívá této Boží dobroty jen k tomu, aby mohl drzeji a opovážlivěji páchat pekelné kousky. To, že každý takový výstředník nespadne hned s novou čertovinou do pekelných muk, je jen dílo Božího milosrdenství, protože Bůh čeká na jeho vybřednutí z takové polízanice. Jenže výtržníkovi je každý takový „husarský kousek“ ještě pobídkou k další ještě pekelnější čertovině, protože opovážlivě spoléhá na to, že z další šlamastiky zase lacino vyvázne, aby se mohl vrhnout vstříc dalším patáliím.

Průšvih! Kdo to tady řádí? Dávno před jakýmkoli rošťákem z řad lidí zde rozehrál skandální ostudu tvor o maličko dokonalejší než člověk, a jeho torzo dodnes tvoří temnou mezeru ve stvoření. Teprve později si podobně tvor slabší a ubožejší, tvor, který nemá sám od sebe zhola nic, který by se ani té vylomeniny nemohl dopustit, kdyby mu Bůh k tomu nedával hmotný podklad, pozitivní bytí! Člověk, který ve všem závisí na Bohu, tvor tak omezený a konečný. To, že mu byl dán rozum, aby se mohl spojit s Bohem, toho tento tvor zneužívá k tomu, aby se proti Bohu bouřil. Jaká urážka chtít skandálně naplivat do tváře ostudně korunovaného trním Ježíše právě Boží dobrotou za to, že pozvedl lidskou nicotu k Boží podobě! Výstřelek nicotného tvora, který nezmůže postavit nic příznivého proti Pánu nebe i země! Nekonečný výstřelek, protože míří na Pána, který je nositelem nekonečné velebnosti, a kterému patří nekonečná čest a sláva!

Marný výstřelek, směšný, bezúčelný, který se utápí ve vlastní ostudě, a který musí zdrtit záplavou těžkých problémů ty, kdo se mu oddají. Malér! Ale pokaždé to znamená nešetrný zásah do vlastního života! Pamatujme, peklo není žádná pohádka pro zastrašení malých uličníků. Rámec pekelného  místa je nezávisle na kterémkoli lidském průšviháři natrvalo způsobován odvěkým šibalem. Peklo, kterému se pyšní povýšenci vysmívají, je nutný následek pekelných čertovin, bezostyšně páchaných poťouchlými výtržníky, kteří sami ze sebe nic nejsou, a lehkomyslně se odpoutávají od zdroje života. Co jiného čeká tyto dareby, kteří se vzdalují od zdroje všeho dobra, veškeré pravdy, od věčné radostí, než věčná izolace od pravdy, od dobra a od věčné radosti? Ve veřejných debatách se rádo mluví o strašácích křesťanské nauky o pekle, řeční se o krutosti křesťanské představy o Bohu trestajícím. Jenže když to nějaký ten libový estét, odkojený Francoisem Rabelaisem, odmítá nazývat peklem, tak si pro to bude muset najít jiný název, a uvidí, jakou to dá dřinu. Lidi, kteří se zdráhají mluvit o hříchu, mají těžké problémy, a místo posedlosti se mluví o stresu, třebaže to všechno jenom zamlžuje pravé označení.

Pokud ovšem věříte, že je nějaká nejvyšší bytost a že tato bytost musí být vrcholný život, trvalé štěstí a neutuchající radost, pak všechno, co se vědomě odděluje od tohoto zdroje, se vrhá do jícnu zmatků, problémů, depresí, chorobných smutků, smrti a temnoty. Boží děti říkají tomuto místu čertovských vylomenin peklo. Kdo tomu chce říkat jinak, ať vymyslí, jak, protože slovo koncentrák nebo gulag či totalita není dost vyčerpávající název. Peklo není jen dětinské představování dávných zbožných malířů ohnivé výhně, ďáblů s trojzubci, rožni a kotly. Peklo je strašně vážnější, Je to navěky zakonzervovaný průšvih čili ustálená krize štěstí a beznadějné vyvrácení radosti. Je to dále geneticky zakódovaný následek propastného průšvihu našich prapředků.

Uvažujte - kam může propadnout někdo, kdo byl povznesen, než do místa svého pádu? Okolnost, že to není záležitost jen duchové duše, ale celého člověka, tedy i těla, způsobuje, že i tělo, spoluzodpovědné za průšvih, bude mít pak své trápení, a že bude strádat nějakou remazurou.

Zpočátku to vypadá skoro až nevinně, poněkud až vtipně. Jen takové šibalství nějakého filuty, rozpustilost rozesmátého rošťáka. Pak se ale ze čtveráctví nezbedného taškáře vyklube nestydaté darebáctví, až jeho úsměvnost hořkne. Páchat lotrovské průšvihy před chápavým srdcem Toho, jemuž nic neujde, který každého a všechno odhalí, a jenž toho, kdo odmítá užít Boží  lásky a objímavosti ponechává v jeho zvoleném vězení. Páchat „husarské kousky“ pro pomíjející slast či krátkodeché opojení ze záblesku moci! Dříve než pachatel rozpustilostí vypije kalich opojení až do dna, už mu hořkne v ústech a posměšek zamrzá hluboko v srdci nad těmito čertovinami. Přitom Bůh zůstává neotřesen, Boží zákon platí dál. Klidně můžete všechnu televizi, internet a virtuální realitu naplnit ubohým připraženým, třeba i globálně rozšířeným pokrokem Nové doby, přesto nikdy neodstraníte Boha, nikdy ho nesrazíte s trůnu! Kristus kraluje, Kristus žije, Kristus vládne všem! Ježíš Kristus se stále vítězně vrací!

Ježíš si zase najde svou cestu, aby uskutečnil své plány, jenže pak ale jste to vy, kdo na to doplácíte, vy je splatíte ztrátou svého věčného štěstí. Kdepak je Voltaire, vykřikující, aby zhynula bídnice Církev! Kdepak uvízl Marx s vykazováním náboženství do opia národů? Kam zmizel Nietzsche, provolávající smrt Bohu? Kam se vytratil Lenin s náboženství jako duchovní kořalkou? Všichni uvízli v temném propadlišti dějin. Lodička Církve vyplouvá ze všech těch úskalí a vírů posílená, protože každý nový průšvih je jí odrazovým můstkem k nebývalému vítězství, a každý poznává, že jde vyloučené žit bez Boha!

Právě lidský průšvih je důkazem Boží existence. Divíte se, jak je to možné? Právě kvůli těm zmatkům, kvůli těm hrůzám, které průšvih napáchal, si můžete být jisti, že jen a jen lidský průšvih působí ve světě všechno trápení, ty nejstrašnější skandály a strašidelné ostudy, problémy a hrozné deprese pro lidskou neschopnost je uspokojivě řešit. Svět úpí v problémech a strádá a to jen a jen průšvihem. Kdyby bylo ve všech lidech živé přesvědčení o jejich Božím dětství, a že mají určení dorůstat k dospělému přátelství s Bohem, nebylo by možné, aby ten život takhle depresívně zarýval až do morku kostí. Přátelé, největším problémem dneška je právě lidský průšvih.

Jenže pokud jsme tady, zapojeni do celého světského dějství průšvihu, tak se právě tím otevírá cesta k něčemu, co člověka přesahuje a koneckonců oblažuje. Právě proto je chválen průšvih našeho prapředka Adama, že se zrovna tím se nabízí velká šance pro budoucnost každého z nás. A ze stejných zdrojů vyvěrá i požehnání každého průšvihu naší doby. Díky tomu jsou chváleny problémy dneška, a každá depka má svůj stříbrný okraj.

Jenže sama od sebe žádná lapálie nic příznivého nepřináší, jen problémy, smutek a depresi. Především otravuje naše nitro. Naplňuje nás klamnými touhami, žene nás neustále vpřed bez zastavení. V bludném kruhu nás štve a stále pronásleduje, z jedné nesnáze do dalších potíží. Co je to za život, který je jedna trampota, a který vede z jedné ostudy do druhé patálie! Duše je stvořena pro vnitřní slast, pro radost a pro lásku a pravdu a my ji tak často sytíme šlamastikou, která ji dusí.

Takový je zapeklitý průšvih, totiž průšvih, který nás sráží z života dětí Božích na nižší životní úroveň, která už není jen lidská, ale zvrácená, protože z nás činí dítě satanovy. Zapeklitý průšvih nás odlučuje nejen od nadlidské úrovně Boží, ale i pod úroveň lidskou, protože se člověk svými lidskými silami dlouho neudrží ani na své ryze lidské úrovni a rychle degeneruje. Pak se objevuje plavovlasá bestie na místě Nietzschem vysněného nadčlověka anebo stádní ovce leninského gulagu. Je někomu nejasné, co že je takový průšvih? Je to pokus o naprosté vyvýšení tvora nad Stvořitele, takže celou svou vůli, celou svou mysl staví nad Boha. Zapeklitý průšvih tedy zasahuje Boží dítě, když svým činem zcela popírá Boží svrchovanost, když miluje více tělo, svět, když přijímá raději semeniště všech problémů, než Boží vůli, kterou odsouvá stranou, když mysl staví jen sebe proti Boží pravdě.

Vedle toho nějaká ta rozpustilost a lehkomyslné čtveráctví tě zcela neodlučuje od vyšší úrovně života, totiž od života nadpřirozeného tam, kde se jedná o zásadní volbu mezi průšvihem a nápravou, tam se volí vyšší úroveň, a jen při tom ještě pošilhává po nějakém rošťáctví. Prosazuje svou vůli v mazaném čtveráctví.  V nezbednostech všedních dnů poslouchá více sebe než Boha. Taková taškářství jsou většinou průšvihy z křehkosti zapomenutí a ze zkratového myšlení.

Chcete nahlédnout do přesného zrcadla zapeklitého průšvihu, abyste spatřili celou propast problémů a následných trampot? Sledujte kříž. Tvůj spásonosný Bratr visí rozepjat mezi nebem a zemí. Stal se pro nás ohniskem výtržnictví.  Kvůli naším výstřelkům zakusil extrémní propadnutí, aby všechno pokojně  zdolal a zvládl tak, že obětoval všechno, co jsme se zdráhali obětovat. Kdo doopravdy věří v Krista a miluje ho, ten má ochranu před naprostým průšvihem. Je však mnoho těch, kdo v Ježíše Krista nevěří, avšak také těch, kdo v něho věří, ho zřídkakdy milují. Výsledkem je samý průšvih. S Ježíšovou pomocí však mohou všichni z průšvihu vyváznout.

Bez Ježíše činí každý průšvih z dětí Božích děti pekla, prostě poťouchlé rarášky či pekelné bouřliváky. Znělo by to jen tak nějak rozverně a šibalsky, nebýt nadarmo prolévané svaté Krvi Ježíšově, a také toho, že se většina lidí zbavuje smyslu a hodnoty své dobročinnosti, upadá do stále těžších a děsnějších problémů. Svět se naplňuje patáliemi, peklo nadouvá zoufalstvím a ďáblu se dává větší příležitost předvádět se a rouhat proti Stvořiteli. Mnozí výstředníci připravují Boha o sebe samé, ale sebe připravují o mnohem víc, totiž o nejlepší Dobro, o věčnou slast a neutuchající radost, totiž o Boha samého.

A co vy na to? Nezapomínejme, že padat do průšvihu je lidské, zůstávat v polízanici je ďábelské, ale povstávat z tohoto zapeklitého problému s pomocí Ježíše je andělské. Dopřejme sobě i Ježíšovi, aby se z našeho propadnutí stal odrazový můstek nebývalého našeho i jeho rozmachu a oslavení! TB

+++

OBJEV SVŮJ SLABÝ ČLÁNEK

Najít v otcovském domě domov je něco jiného než prostý pobyt. Je to víc než nějaké přebývání. Tady nestačí prostě sedět doma za pecí a zírat na televizi, ani nervózně obcházet kolem chalupy. Jinak se pojednou probudíš ze svého polohypnotického spánku, navozeného vymývači našich mozků pomocí masmédií a internetu, a zjistíš, že bydlíš v zamřížovaném domě, totiž ve vězení nebo v blázinci. To jsme přece zažili už v nacismu a komunismu. Nemyslete si, že za hrůzy totalit ve 20.století jsou odpovědní jen Hitler, Mussolini a Stalin. Ti se mohli ujmout moci jedině za podmínek tupě poklonkujících davů a to i stáda ustrašených křesťánků, obávajících pálit si prsty s něčím, co je nepálilo. A to se pořád opakuje. Znovu padáme do průšvihů a odtahujeme se od nich, jako by nebyly také námi zaviněné. A tomu, kdo si domýšlí, že je nevinný, stačí připomenout pár okamžiků temnoty.

Když roku 1999 zaútočily síly NATO na srbské cíle, došlo tím k přepadení suverénního evropského státu ze strany západních mocností pod záminkou „humanitárních důvodů“. Mluvčí české biskupské konference to veřejně výslovně schválil, a nikdo z křesťanů se proti tomu neohradil, takže máme všichni na rukou krev nevinných obětí. Později bylo prokázáno, že útok na Srbsko byl ospravedlňován lživými údaji. NATO zabilo přes 2000 civilních obětí, protože útoky se většinou zaměřovaly na civilní cíle a způsobily škody ve výši 50 miliard dolarů. A pak následoval řetěz námi podporovaných nenávistných a vražedných výpadů lživého vládce světa proti Afgáncům, Iráncům, Syřanům, Iráčanům, Lybijcům, Ukrajincům, muslimům a dalším.

Naléhavě je třeba nahlédnout pod povrch všednosti. Každý musíme objevit slabý článek své bytosti, kudy proudí falešný duch světa do našeho zvědavého srdce a způsobuje v něm peklo – peklo nenávisti jednou proti křesťanům, pak proti židům, jindy proti muslimům, Rusům, Číňanům aj.

Dnešní člověk však odmítá slyšet cokoli o hříchu. Zato má děsné problémy a komplexy, které jsou strašně zamotané a temné, takže z nich má deprese a jiné potíže. Dnešní člověk odmítá slyšet slova umrtvování, sebezápor. Zdají se mu krutá, nevhodná pro spotřební společnost, ovládanou touhou po požitku. Slova sebezápor, odříkavost, se dnešnímu člověku zdají odporovat jeho přirozeným lidským právům. Pokora, sebezápor a umrtvování působí na mnohé lidi v demokracii, zvrhající se v mediokracii, jako strašidla, která tu zbyla ze středověkých klášterů. To je prý mrzačení lidské přirozenosti. Tak mluví člověk nové doby, vedený zbabělostí, žádostivostí, chamtivostí.

Cílem vnitřního života je spojení s Bohem, v němž by duše nalezla blažený pokoj, po kterém touží každá bytost. S Bohem se však může spojit jen ten, kdo se přiblíží k Bohu. To však vyžaduje poodstoupit od sebe, od svého sobectví, od svých nezadatelných lidských práv, odtržených od nevykořenitelných lidských povinností. Povinností vůči tomu, kdo původcem člověka s celou jeho přirozeností, ale také nejvyšším ručitelem lidských práv. To je východisko pojmu umrtvování jako úsilí zbavit člověka všeho, co ho vzdaluje od prazákladu života a co nevede k Bohu, aby dosáhl svého cíle - spojení s Bohem, pro něhož je stvořen.

Slovo umrtvování doslova značí působit někomu smrt, třebaže ne okamžitou, ale jen pozvolnou. Čemu chceme způsobit umrtvováním smrt? Připomeňme si, co zanechal průšvih našich předků v lidské přirozenosti a geneticky se přenáší od člověka jednoho pokolení k člověku dalšího pokolení. Co brání člověku v jeho úsilí o spojení s Bohem. Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré. Ale pračlověk to pokazil svým průšvihem. A od té chvíle je v lidské přirozenosti trhlina. Chce-li jeho původní čistá přirozenost k Bohu, tak její trhlina způsobuje, že je srážena nízkými sklony od svých ušlechtilých vzmachů, do propasti světa. Zatímco lidský duch přirozeně touží se povznášet, sráží ho jeho porucha tíhou hmoty a těla dolů. A člověk vzdychá tak, jako naříkal svatý Pavel: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7, 21—24.)

Svatý Tomáš zdůrazňuje, že milost čili nadání k nadpřirozenému životu Božímu,  neruší přirozenost člověka, nýbrž ji zušlechťuje a zdokonaluje. Při sledování životů svatých, kteří se většinou tvrdě pokořovali pomocí až drastických praktik, by se však zdálo, že je asi třeba zničit přirozenost, má-li v člověku vládnout milost. Milost pozvedá a zdokonaluje přirozenost, pokud je Božím dílem. Horší je to s přirozeností, která je postižena důsledky průšvihu našich prarodičů. Zdokonaluje člověka, Božího tvora, ale nezdokonaluje jeho sobectví, ani jeho pýchu. Taková patálie se nedá pozvednout, nýbrž se dá jen odstranit.

Tomáš Kempenský líčí v Následování Krista rozpory v člověku, který touží po duchovních hodnotách. Přirozenost představuje jednu stránku v člověku duchovním, milost pak druhou stránku. Mezi přirozeností a milostí je pak stálý boj, v kterém musí zvítězit milost, má-li člověk dospět k Bohu. „Přirozenost mnohé vábí a vždy má za cíl sebe. Milost si počíná prostě... a všechno koná jen pro Boha... Přirozenost nechce ráda umírat, avšak milost se přičiňuje o vlastní umrtvování, odpírá smyslnosti... Přirozenost ráda přijímá čest a slávu. Milost naopak přičítá všechnu čest a slávu Bohu...“ (Kemp,III, 54.) Smyslem tohoto boje je dosažení Boha. A poněvadž je to nemožné bez stálého odstraňování a ničení všeho porušeného v lidské přirozenosti, je umrtvování první a nezbytnou podmínkou vnitřního, duchovního pokroku člověka.

Umrtvování není totožné s ničením lidské přirozenosti, jak se mnozí mylně domnívají. Umrtvovat se ve správném smyslu znamená odstraňovat všechno, co porušuje lidskou přirozenost, jak vyšla ze stvořitelské ruky Boží, a usilovat o to, aby se člověk co nejvíce přiblížil původnímu stavu, kdy v jeho duši vládl soulad. Proto náš Pán říká: Zapři se a následuj Mne, tedy hlásá sebezápor a umrtvování jako nezbytný prostředek k tomu, aby se člověk co nejvíce přiblížil svému původnímu stavu.

Nešťastná snaha kvietismu dospět k Bohu nikoliv cestou účinného umrtvování, nýbrž pouze cestou trpného vyprošování si Božího působení, nutně selhává. Vrhne-li se na nás nepřítel se zbraní v ruce, málo by nám prospělo nečinně stát a dívat se na něho, až nás zabije, anebo se jen modlit za svou záchranu. Molinos tvrdí, že každá lidská zapojenost v duchovní oblasti uráží Boha, který chce být sám původcem všeho, co se v nás děje. Proto prý je třeba zabrzdit všechny činné schopnosti a zůstat zcela nehybný vůči Božímu působení. Stačí prý, když se jeden chová zcela poraženecky.

Kdo by neviděl, v jakém rozporu je tato Molinova nauka s učením Ježíše Krista? Ježíšův duch je duch sebezáporu. Jde mu o podrobování všeho nižšího v člověku lidskému rozumu a celého člověka Bohu. Přemožení každého průšvihu a život v Bohu, to je obsah úsilí Božího dítěte. Nechceš-li se sám pokořovat, tak prostě jdi hlásej evangelium, a lidé světa se už postarají o tvé pokoření. Někteří tě zbijí, jiní tě povaří v oleji jako svatého Jana, jiní tě pozvou do televizní debaty, aby si tě tam vyslechli a pak z  tebe udělali blázna.

Boží dítě musí kráčet za Ježíšem, vzít na sebe kříž, potlačovat v sobě nízké sklony a odstraňovat vše, co brání duši v rozletu. Pohoršuje-li tě ruka, utni ji! Pohoršuje-li tě oko, vylup je!

Tady se ukazuje dvojí smysl umrtvování Božího dítěte - jeho vlastní zdokonalení tím, že nižší mohutnosti jsou podrobovány vyšším a pak je celé Boží dítě podrobováno Bohu, a vše vrcholí oslavou Boží, které je podřízeno i zdokonalení člověka. Boží dítě není žádný masochista, nepěstuje umrtvování kvůli umrtvování. Umrtvování a sebezápor je mu nástrojem ke zdokonalení a zdokonaluje se proto, aby v něm byl oslaven Bůh.

Správný smysl umrtvování a sebezáporu je hluboký, protože cíl je velký a vznešený. Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec! (Mt5,48.) To říká Ježíš každému, kdo jde za ním. Takový je smysl našeho života od té chvíle, kdy nás Bůh pozval k účasti na Božím životě. Velké pozvání však klade velké nároky na pozvané. Kdo chce být dokonalý, jako je dokonalý nebeský Otec, ten potřebuje čistotu úmyslu, zabrzdit všechna úchylná hnutí smyslové stránky, vše, co je v něm postižené hříchem, potřebuje uvést do náležitého souladu.  Boží dítě pohlíží vzhůru, a proto je mu cizí pohled na věci tohoto světa. Užívá-li něčeho stvořeného, pak jen potud, pokud ona stvořená věc má funkci nástroje, jímž by se dostal snáze k nestvořenému Bohu.

Začátečník v duchovním životě je sice plný dobré vůle a snahy přiblížit se co nejvíce k Bohu, avšak je příliš trápen a sužován nejrůznějšími sklony porušené přirozenosti, záblesky záludnosti mysli, výbuchy nezvládnuté vášně. Snadno upadá do nějakého průšvihu. Následky průšvihu prarodičů jsou u něho patrné. Nedovede se správně ovládat. Proto se dá snadno překvapit vzplanutím té neb oné vášně. Tak se začátečníci spíše než pokročilí mají umrtvovat sebezáporem. Toho je třeba tím více, čím je pro něho těžší a čím více se proti němu bouří porušená přirozenost.

Všichni lidé ovšem nejsou stejní. Neprožívají všichni stejně odpor poruchy přirozenosti, když jde o konání dobra. Proto se nedá říct, že vše, co platí o jednom, platí doslova o všech. Jedno však platí o všech, že totiž všechny jejich vylomeniny a průšvihy, mají svůj zdroj v nezřízené lásce k sobě, v sobectví. Člověk musí milovat. V tom není svobodný. Je však svobodný vzhledem k předmětu své lásky. Může milovat sebe a všechno mimo sebe pro sebe nebo může milovat Boha pro Boha.

Boží dítě, které upadá do průšvihu, staví sebe za poslední cíl. Proto se neobejde bez umrtvování, které by v něm potíralo výstřelky sebelásky a stavělo Boha na první místo v každém jednání.

Sebeláska, kořen všech opakujících se potíží, se projevuje v nejrůznějších podobách. První z hlavních obtíží je pýcha. Pokud není pýcha přednostně umrtvována škod, způsobuje strašné vylomeniny.

Proti výstřelkům pýchy se dá bojovat předně modlitbou k Bohu, aby Bůh člověka nějak pokořil, ale také vlastním sebepokořováním jednak zdánlivě neúčelným, jednak ve službě bližním, ale v obou případech ve službě Boží.

Pak je tu lakomství - živelná láska k bohatství. Je to nezřízená touha mít, co nemáme, a křečovité přilnutí k tomu, co máme.

Kdo se modlí, aby ho Bůh zbavil lakomství v zájmu ostatních a pro oslavu Boží, musí  se také ještě sám vlastním úsilím a obětavostí účelně vzdávat bohatství podporováním těch, kdo to nejvíce potřebují.

Těžkou překážkou pro mnohé začátečníky bývá smilstvo. Boj proti němu vyžaduje tvrdý sebezápor, sebeovládání a přísné umrtvování. Pokud se světci jako sv.Dominik a světice jako sv.Kateřina Sienská nebo sv.Zdislava různě trýznili, pro někoho až výstředně, nebylo to proto, že by vyhovovali tehdejším představám o kajícnosti, nýbrž proto, že by bez toho nedosáhli dokonalosti. Smyslová stránka člověka je nejvíce dotčena zděděnými důsledky pádu prarodičů do průšvihu. Proto je třeba soustavného úsilí, než nastane v člověku umrtvením této žádostivosti žádoucí soulad. Dokud si člověk nezjedná tento soulad, a nezdolá svou chamtivost, marně se snaží o další vnitřní růst.

Proto nikde není třeba tolik sebezáporu a umrtvování jako ve smyslové žádostivosti a žádný boj není tak těžký, tak urputný a tak záludný jako boj e smyslností. (STh,I,2,35,6k3)

Další hrozná patálie vyvstává v závisti, což je smutek nad dobrem druhého, nepřejícnost dobra druhému. Důsledky závisti jsou strašné. Nejhorší z nich je nenávist k bližnímu kvůli jeho dobru. Snaha zbavit ho toho dobra vede k nepřátelství, krádeži, zabití. Jsou však mnohé jiné rafinovanější projevy závisti, a to i u lidí duchovních, a působí často strašné škody. Je to žárlivost, našeptávání, donášení, pomlouvání, radost z neštěstí, ze škody druhého, skleslost ve vlastním průšvihu. (STh, II, 2,36, či. 4)

Nezřízená žádost po jídle a pití je nestřídmost. Jídlo a nápoj byly stvořeny pro člověka a nikoliv člověk pro ně. Člověk se teprve tehdy se může povznést k věcem Božím, když se odpoutá od žádostivosti po takových věcech. (II. II. ot. 148, či. 6.)

Rozumně a pevnou vůlí neovládaná touha po zadostiučinění a po pomstě propuká jako hněv a působí některým lidem na počátku vnitřního života duchovního mnoho starostí.  Je třeba mnohdy vynaložit všechno úsilí, nemá-li být duše zbavena pokoje a vnitřní rovnováhy, tak potřebných pro rozvoj duchovního života. Cholerické povahy náchylné k prudkému vzplanutí, musí napnout všechny síly, aby měly pevnou vládu nad svou duší a nedávaly se unášet hněvem. Flegmatické povahy se sklonem nedotahovat zadostiučinění k  projevu musí mobilizovat všechny síly k účelnému naplnění. I Pán Ježíš se dovedl spravedlivě rozhněvat, když shledal, jak  se Boží dům stával  vlivem chamtivců tržnicí, a důtkami vyháněl obchodníky z chrámu.

Odpor ke konání dobra i k přinášení obětí, jakož i odpor k duchovním věcem jako důsledek lhostejnosti, je lenost . Každý dobře ví, jak nebezpečné je toto nechutenství pro duchovní věci u toho, který se vydal cestou k Bohu, a jak třeba zaměřit veškerou snahu k tomu, aby se opět člověku vrátila touha a odvaha kráčet vpřed. Kdo se dá ovládat duchovní leností, je ztracen, pokud se včas nevzpamatuje. (STh II. II. 35, 4) Lenost se nedá k ničemu účelně zaměřit ani jinak použít. Je nutno ji velmi bedlivě odhalovat, přísně umrtvovat a tvrdě vykořeňovat.

Duchovní lenost je neřest, před kterou není člověk nikdy dost odolný. Následkem takové lenosti vypadáváme z Božího lidu a splýváme s osamělým davem. Každý dav je však osamělý jen do té chvíle, než se ho jako beztvarého těsta chopí diktátor, aby ho pomocí otupujícího vlivu masmédií a internetu vehnal do války jednou proti křesťanům, jindy proti židům, jindy proti muslimům, pak zas třeba proti Rusům nebo Číňanům. A je na světě davová psychóza a fanatismus širokých mas.  Ďábel potřebuje soustavnou válku, a když nebude po ruce žádný vhodný nepřítel, vymyslí se terorista, kterému se připíší všechny zločiny světa, a bude se vést boj proti němu. A lidem už se to natluče do hlav pomocí masmédií.

Proto hlavně začátečník musí bdít nad sebou, aby se po návalu první horlivosti a některých zklamáních, která se rovněž dostaví, nedal cestou odporu a lhostejnosti vůči duchovním věcem. Jinak se do prázdného hradu jeho nitra nastěhuje ďábel a přivede sedm dalších pomocníku, a konce toho Božího dítěte budou horší než začátky.

Příště se zamyslíme nad tím, jak má Boží dítě účinně čelit odhalenému slabému článku své bytosti, aby s jeho ovládáním dosáhlo dokonalosti. TB

+++

SVATÝ SILVÁN Z ATHOSU O DUCHOVNÍM BOJI  (VI.)

Zápas duše s nepřítelem trvá až do hrobu. A jestliže se v normální válce zabíjí pouze těla, náš boj je těžší a nebezpečnější, protože v něm může zahynout i duše.

Za mou pýchu Pán dvakrát dopustil, aby nepřítel bojoval s mou duší tak, že se duše ocitla na pokraji pekla. A mohu prohlásit, že je-li duše statečná, obstojí, ale pokud ne, může navěky zahynout. Píšu všem, kdo se podobně jako já dostanou do takové bídy: stůjte statečně a pevně doufejte v Boha, a nepřátelé to nevydrží, neboť Pán nad nimi zvítězil. Přízní Boží jsem poznal, že Pán o nás milostivě pečuje a ani jedna modlitba, ani jedna dobrá myšlenka se před Bohem neztratí. Pán nás často jakoby neslyší; ale to jen kvůli tomu, že jsme pyšní a není nám to k užitku. Pýchu je těžké v sobě rozpoznat, ale Pán nechává pyšného mučit se svou slabostí, dokud se nepokoří. A když se duše pokoří, nepřátelé jsou pobiti a duše získává velký pokoj v Bohu.

Dvakrát jsem byl v Duchu svatém a dvakrát jsem byl ve velké bídě a snášel těžké pokušení. A jednou jsem byl zkoušen za svou pýchu: milost Ducha svatého ode mne odešla a já jsem si připadal jako zvíře v lidském těle. Myslí jsem na Boha nezapomenul, ale duše byla prázdná jako u dobytčete. Začal jsem se kát a milost se vrátila. To trvalo tři dny.

Jednou jsem také během modlitby zakusil, že jsem nevěděl, jsem-li v těle nebo mimo ně, a má duše hleděla na Boha.

Vím ze zkušenosti, co znamená být v Duchu svatém a co znamená být bez něj.

Bratři, kéž byste mohli pochopit trýzeň duše, v které přebýval Duch svatý, a potom jej ztratila. Ta trýzeň je nesnesitelná. Duše dospěla do nepopsatelné bolesti a smutku.

Ach, to jsou Adamova muka po vyhnání z ráje.

Kdo může pochopit, v čem spočívá ráj? V kom přebývá Duch svatý, ten to částečně pochopit může, protože ráj je království Ducha svatého a Duch svatý je jeden a týž na nebi i na zemi.

Říkal jsem si: Jsem ubožák a jsem hoden veškerých trestů; ale Pán mi místo trestu dal Ducha svatého.

Duch svatý je nade všechno pozemské! Je to nebeská potrava, radost duše.

Chceš-li prožít hmatatelnou milost Ducha svatého, pokořuj se jako svatí Otcové. Pimen Veliký říkal svým žákům: „Věřte mi, děti, že kde je satan, tam budu i já." Jeden švec v Alexandrii si zase opakoval: „Všichni budou spaseni, jen já zahynu." A Pán sdělil Antonínovi Velikému, že duchovní velikosti tohoto ševce ještě nedorostl. Tito lidé vedli těžký boj s nepřáteli a zvykli si smýšlet o sobě pokorně, a Pán si je zamiloval.

A mně dal Pán pochopit sílu těchto slov. A když zanechávám svou mysl v pekle, má duše je pokojná, ale když na to zapomenu, přicházejí myšlenky, které se Bohu nelíbí.

Říkal jsem si: Jsem jen hlína, hříšná hlína. Ale Pán mi zjevil svou milost bez míry a dal mi mnoho své milosti. A můj duch se raduje, i když je nízký, ale Pán mě přesto miluje, a proto k němu má duše neodolatelně tíhne. A když jej naleznu, řeknu své duši: Dej pozor, ať jej neztratíš, protože není nic horšího než muka, když duše ztratí milost Ducha svatého.

Věřte mi, píšu před tváří Boha, kterého zná má duše. Abychom si uchovali Boží milost, musíme se stále pokořovat. A ty, kdo o to stojí, Pán milostivě pokořuje. Antonín Veliký si myslel, že je v poušti nejstarší a nejdokonalejší ze všech, ale Pán jej poslal za Pavlem Thebaidským, a Antonín viděl, že je o moc starší a dokonalejší než on.

Svatý mnich Zosima se domníval, že je od dětství mnichem a nikdo nemá na to, aby s ním rozprávěl, ale pokořila jej Marie Egyptská. A viděl, že jí ani zdaleka nedorostl.

Svatého otce Tichona Zadonského zase pokořil jeden blázen; udeřil jej do tváře a řekl: „Jen tak vznešeně nemudruj!"

Tak Pán milostivě pokořuje svaté, aby až do konce zůstali pokorní. Oč více se musíme pokořovat my! Dnem i nocí prosím Boha o Kristovu pokoru, můj duch po ní touží. Je to nejvyšší dar Ducha svatého. V Kristově pokoře je obsažena láska i pokoj i mírnost i zdrženlivost i poslušnost i vytrvalost, všechny ctnosti jsou v ní obsaženy.

Pokorná duše, která v sobě nosí hojnost milosti Ducha svatého a uchovává ji, má sílu snést božské vidění, ale kdo má malou milost, padne před viděním k zemi, protože má v sobě málo síly Boží milosti.

Stejně tak na hoře Tábor, když se Pán proměnil a hovořil s Mojžíšem a Eliášem, oni stáli, ale apoštolově padli k zemi. Ale později, když se v nich rozmnožila milost Ducha svatého, zůstali při zjevení Páně stát a také s ním mohli hovořit.

Stejně tak když se svatému Sergejovi zjevila Matka Boží, zůstal před ní stát, protože měl velkou milost Ducha svatého, zatímco jeho učedník Micheáš padl k zemi a nemohl na Matku Boží hledět. I Serafim Sarovský měl mnoho milosti Ducha svatého a zůstal stát, když se mu zjevila Matka Boží, zatímco jeho učednice padla tváří k zemi, protože měla milostí méně.

A také duše, která má v sobě milost, se nebojí, když vidí démony, protože v sobě cítí Boží moc. (Pokr.)

+++

OVLÁDNI SVŮJ SLABÝ ČLÁNEK

První snaha začátečníků je boj o čistotu. Každý člověk má své zcela zvláštní vnitřní založení, své osobité vlastnosti, sklony. Proto má každý také své zcela osobité sklony k pádu do průšvihu. Mezi těmito výstřelky převládá zvláště jedna chyba, která bývá příčinou mnoha jiných a působí dotyčnému často velké starosti a potíže. Můžeme ji nazvat slabou stránkou či slabým článkem. Poznání a odhalení této hlavní patálie a její vytrvalé zvládání je hlavní úkol každého začátečníka ve vnitřním životě.

Tento slabý článek vychází ze zděděných důsledků lapálie našich prapředků. Proto je jeho zvládání dost obtížné. U každého je ta či ona stránka jeho vnitřního života křehčí a náchylnější ke zlomu. Každý má nějaký slabší článek v nitru, který mu svými výstřelky připraví mnohou trpkou chvilku, zvláště když doopravdy vyrazí cestou dokonalosti. Slabý článek je jeho jakýsi domácí nepřítel. Je v něm a nedá se tak snadno zdolat, protože je příliš hluboko v samé trhlině naší přirozenosti. Chce to mnoho námahy k jeho odhalení a pak i důslednému ovládnutí, nemá-li se nám stát blokádou duchovního růstu.

Slabý článek může snadno zvrátit v Božím dítěti i nejvznešenější vzmachy nadpřirozené povahy do strašné patálie. Představme si někoho, kdo je přirozeně nakloněn k dobrosrdečnosti, ochotě a laskavosti. Kolik vznešeného díla by mohl vykonat těmito skvělými vlastnostmi! Přitom je však jeho slabým článkem změkčilost, ochablost vůle, které se on nesnaží zvládnout. Co se stane pod vlivem hlavní chyby s jeho přirozenými sklony? Dobrota srdce a laskavost se zvrátí ve slabost, zbabělost nebo servilnost, přílišnou ústupnost, a výsledkem je pád do hrozné zbahnilosti. Navíc na tuto podlézavost a hrbatou pokoru mnohých pokrytců pohodlně navazuje průbojný jedinec se svými neomalenými výpady a velikášstvím. Tak se na pozadí takové mlčící bázlivé masy vynořuje smělý diktátor. Výsledkem je strašný marasmus. Do takové zbahnilosti upadá někdy i celý národ raněný slepotou, ale často i Boží děti zbaběle mlčí, a místo toho pilně pracuje šeptanda, donašeči, pomlouvači a nactiutrhači. Tak se strašlivě promarňuje obrovské množství sil, které mohly z někoho učinit vzor blíženské činorodé lásky. Místo lásky tam však panuje strach, podezíravost a podlézavost.

Kde se nevěnuje soustavně pozornost vnitřnímu duchovnímu životu, tam se dějiny národů smutně opakují, a národy, raněné slepotou a vláčené masmédii bahnem průšvihů, upadají stále znovu do zbahnilosti.

Někdo je zase nabit činorodostí a veden vznešenými tužbami apoštolské horlivosti, ale zároveň je ovládán ješitností, která je jeho slabý článek. Nebojuje proti ní dost vytrvale a rozhodně. A důsledek? Apoštolská láska se promění v hon za vlastní slávou.  Zvrhá-li se tento slabý článek dál, tak místo, aby se pozvolna ztrácel, setkáme se pak s trapnými případy žárlivosti, neústupnosti a tvrdošíjného fanatismu jedince, aby se vše točilo kolem jeho osoby a bez něho aby se nic nestalo.

Jak tomu předejít? — Nejdříve hleď poznat sebe a odhal, kde je tvůj slabý článek. Může být velmi maskovaný. Pak musíš vynaložit vše, aby ses to pozvolna kontroloval a ovládal, nebo lépe řečeno, abys převáděl energii, vybíjející se úchylným směrem v různých výstřednostech, na jiné pole, kde by se jí dalo s prospěchem použít.

Není vždy snadné poznat slabý článek, který vede člověka do průšvihu. Mnohdy vědí ostatní o tvé hlavní chybě a jejím vlivu na tvou činnost víc než ty sám, tak jako zase ty často znáš nedostatky ostatních lépe než své vlastní. Když je to chyba, která je dost zřejmá, a která nemůže uniknout našemu pohledu, není obtíž tak velká. Jsou však povahy velmi zarputilé, jejichž chyby jsou dost podobné, takže je lze těžko zjistit, která chyba je vedoucí. Často se také stává, že někdo obelhává sám sebe. Nezná se dostatečně. Proto zaměňuje špatné vlastnosti za dobré a zapeklité průšvihy pokládá za hrdinství. Je třeba neobyčejně velké upřímnosti, aby si takto nepletl hrdinství s výstředností, aby nenazýval svéhlavý hon za slávou svatou horlivostí, aby nepokládal lakomství za šetrnost, smyslnost za lásku a malomyslnost za pokoru. Člověk je tvor, který se snadno mýlí, a jen hrstka je těch, kdo se dobře vyznají v sobě samých. Tady je na místě naprostá upřímnost, která se nebojí přiznat si pravdu a skutečnost věci, ať je sebevíce pokořující.

Kdo nezná svůj slabý článek, který ho může strhnout do průšvihu, avšak upřímně ho touží poznat, musí především ustoupit od sebe, od své předpojatosti, a pak prosit Ducha svatého za osvícení. Jde o záležitost, která má značný dosah v duchovním životě. S pomocí darů Ducha svatého je pak třeba učinit revizi myšlení a jednání, pohnutek, které nás vedou, citů, které nás ovládají, zkrátka celého způsobu vnitřního i vnějšího života. Čím se nejraději zabývám v myšlenkách? Jaká práce mě nejvíce těší? Co mi působí největší obtíže? Jaký je pramen mého zármutku? Z jakých důvodů a v jakých okolnostech klesám na mysli? Co mi působí největší radost? Do jakého průšvihu nejčastěji  upadám? Proč do toho opakovaně upadám? Takové a podobné otázky nám dají nahlédnout hlouběji do propasti našeho nitra a ukážou nám, kde je pramen našich nedostatků, která je tvůj slabý článek.

Když začátečník v duchovním životě odhalí svůj slabý článek, má se s ním neprodleně utkat a trpělivě vytrvat, dokud ho neovládne a neučiní prospěšným. Protože to pravidelně bývá zádrhel, který tryská ze samotné něčí povahy, tak je nejlépe, když se to hned od začátku pokusíš zaměřit příznivým směrem, třeba to použít pro jiný předmět. Takto zužitkujeme síly, které jsou ve službě průšvihu. Takto napřímíš zvrhlost či zatvrzelou výstřednost k dobrému zacílení, do hrdinství.

Máš náchylnost dopouštět se nějakých vylomenin? Nepotlačuj tu sílu, ale využij toho a snaž se vybít svou sílu v horlivosti o čest a slávu Boží. Nadbytek smyslnosti se snaž proměnit na něžnou lásku blíženskou, plnou ochoty, dobroty a laskavosti. Touhu po vlastním vyvýšení a slávě nahrazuj touhou po slávě nekonečného Boha, s jehož zájmy se ztotožni. Jsou ovšem patálie, které je třeba výhradně odstraňovat, tedy umrtvovat, jako lenost, protože to není nadbytek podnětnosti, které by se dalo nějak využít, ať činorodým způsobem nebo trpně k různým obětem, nýbrž její nedostatek. Průšvih lenosti se nedá snášet ani trpět, nýbrž je nutno na něj zaútočit a rozhodně ho bezohledně ničit.

K přemáhání záludnosti mysli či oslabení vůle a jiných potíží, které musí být vytrvalé, je ovšem třeba stálá průvodní modlitba, denní zpytování svědomí a obyčejně také nějaký trest, který by si měl zarputilec ukládat a kterým se donucuje k tomu brát celou věc zodpovědně.

Modlitbou si vyprošujeme vyšší nadání a pomoc k vytrvání, i když se ti zdolávání průšvihu nedaří podle tvých předsevzetí Je to těžký zápas, který obvykle neskončí vítězně hned v prvním kole. Je to boj s úhlavním nepřítelem, který je v tobě samém, zápas se lstí rozumu a ochablostí vůle, a tvoří součást tvé po prapředcích porušené přirozenosti. Proto musí být vytrvalý, abys nemalomyslněl případnými neúspěchy. Tak vidíš stále víc a více svou slabost a jak potřebujeme osobní otcovskou pomoc od Boha, a proto se modli. Velký význam zder´´ má hlavně soustavná modlitba růžence, která osvěcuje naše nitro vědomě i podvědomě, a zabraňuje tomu, aby se pro nás 100x omílaná lež v masmédiích nestala pravdou.

Další důležitý prostředek pro odhalení a osvíceného zvládnutí hlavní chyby je konat pravidelně revizi svědomí. Přitom měřítkem tvého svědomí není jenom tvoje lidské mínění, ani tvůj kategorický imperativ, přijatý výchovou a zvyky v rodině, ani hlas veřejného mínění, nýbrž jedině Ježíš Kristus. Taková dílčí revize svědomí, se obírá příslušnou hlavní chybou, kterou se začátečník snaží objevit a unést, zvládnout nebo někdy úplně vykořenit, a sledováním, jaké pokroky učinil po této stránce.

Každý den je nutné učinit prohlídku nitra duše a odpovědět si otázku, zda se zbavujeme pohoršujícího vlivu hlavní chyby či zda jsme svou liknavostí a změkčilostí jsme nezavinili, že mu stále více podléháme. Tato každodenní revize je tak důležitá, že bez něho se nelze otevřít opravdovým pokrokům na cestě z propasti průšvihů, Není-li Boží dítě dost věrné v provádění vlastní inventury, bude celý jeho vnitřní život trpět zbahnilostí a bastardizací.

Důležitá zbraň v boji s hlavní chybou je stanovení tvrdého pokání, které z hlediska světa vypadá přehnané, až nezdravé, ale přesto je nutné. Je to dobrovolný trest, který si Boží dítě ukládá a který také rozhodně podstupuje, zvláště když znovu upadá do průšvihu. S tím, jak svou leností a zbabělostí, ale i zaviněnou ignorancí přehlížíme znamení doby, upadáme do průšvihu osamělého davu, znásilňovaného vládcem světa pomocí masmédií, podněcujícího nenávist k muslimům, Rusům nebo Číňanům. Jsme svědky toho, že po totalitě nacismu a komunismu jsme v nové totalitě znovu zavlékáni do nesmyslných válek a uměle provokovaného terorismu a jiných zvráceností.

Tady už k zvládání průšvihu nestačí naše modlitba. K protiopatřením musí nastoupit vedle modlitby nějaké jednání obrácené dovnitř – proti našemu tělu, půst či jiný umrtvující úkon, zřeknutí se něčeho, co je člověku milé, udělení almužny a podobně. Povaha umrtvujícího úkonu má odpovídat opaku povahy neřesti. Proti pýše a lenosti musí nastoupit přísné pokořování sebe a bolestivé ponižování se. Proti lakomství přísný půst a z ušetřeného velkodušná almužna. Proti hrubé smyslné lásce, projevující se až zvrácenostmi, musí nastoupit přísné pokořování vlastního těla, a zněžnění a zvroucení vztahu vůči Bohu a bližním. Každý dobrovolně si ukládaný a hrdinsky podstupovaný trest připomíná zároveň Božímu dítěti opak povahy průšvihu či vážnosti povinnosti, kterou zanedbalo, velikost příkazu, předsevzetí, které přestoupilo. Tak je trest, zvláště trest dobrovolně uložený a snášený, důležitým prostředkem, který pomáhá Božímu dítěti ovládat náchylnost k pádu do průšvihu.

Boj s slabým článkem může být někdy urputný, zdlouhavý, takže je jeden pokoušen k netrpělivosti vůči sobě samému a k malomyslnosti. Jsou to bolestné chvíle, kdy se jednomu zdá, že se všechny jeho snahy potkávají s naprostým fiaskem a že jeho úsilí o dokonalost je marné, a že beznadějně uvízl v propasti svých průšvihů. Tehdy si musíme jasně uvědomit, že jsme otcovsky očekáváni. Kdykoli se zdá, že na nás bylo zapomenuto, tak už se nad propastí našich průšvihů sklání zachránce, ochotný poskytnout nám všechnu potřebnou pomoc, když nás pozval na cestu vzhůru. Když chce Ježíš, abychom byli dokonalí nejen jako lidé, nýbrž podle Božího vzoru, tak se postará o všechno potřebné k dosažení tak velikého cíle. Víme však, že nás nejen očekává, nýbrž i poskytne vše, co budeme potřebovat na  cestě domů, do vlasti, která se otvírá nad modrou planetou.

Cesta umrtvování je kalvárská cesta s křížem na ramenou za Ježíšem, vzorem každého zájemce o vnitřní duchovní růst. Připodobnit se Ježíši Kristu, spojit své životní průšvihy s Ježíšovým totálním průšvihem na Golgotě, vytvořit s ním tajemnou jednotu, aby starý rošťák v nás ustoupil do pozadí a vynořil se nový Kristus. To je smysl umrtvování sebe. „Pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ (2Kor4,11). V těchto slovech je celá Pavlova odříkavost a celá mystika. Krotíme své tělo a uvádíme je v poddanství, aby se v nás projevil Ježíšův život, abychom se Mu dokonale připodobnili a nechali ho v sobě projevit jako nového Krista.

Cesta duchovního života je cesta pohoršujícího skandálu. Ježíš to sám říká docela jasně: „Chce-li kdo být mým učedníkem, vezmi svůj kříž každodenně!“ (Mt1 0,28) Ve římském prostředí nabýval každý průšvih podoby kříže, dneska jsou všichni v zajetí problémů, stresu a depresí. Cesta k řešení problémů a spojení s naším zachráncem z propasti průšvihů vede přes Kalvárii. Je třeba nechat se Ježíšem vytáhnout z propasti našich zapeklitých výstřelků, dobrovolně den po dni podstupovat spolu s Ježíšem, naše bičování, naše korunování trním, naše křižování, nechávat se přibíjet do průšvihu soustavným umrtvováním všech uchylujících se sklonů smyslů, ochablosti vůle i lsti rozumu, hodit přes palubu fráze o lidských právech bez Boha, umřít takto svému tělu i světu a všem jeho nabídkám, abychom povstali k životu nového Krista v našem těle. Tak to chtěl apoštol Pavel, když vedl první zachráněné výtržníky z propasti jejich útrap k novému životu, až dosud neslýchanému. Jen tehdy se budeme moci uplatnit jako nový Kristus. Pouze tehdy budeme u sebe prožívat prapůvodní přítomnost otcovskou, spásnou přítomnost bratrskou i podporující přítomnost přátelskou, když budeme ochotně spolutrpět a spoluumírat všem těm momentálním průšvihům.

Mystikové mluví o tom, že je potřeba duchovní prázdnota, tedy jistý odstup od sebe, duchovní chudoba či oproštěnost, obnaženost, kdy je třeba odhodit i všechny lidské ohledy a fráze o lidských právech, protože Bůh může naše temnoty naplnit svým světlem jen tehdy, když bude duše zcela vyprázdněna, zbavena všeho přilnutí k věcem stvořeným, jen tehdy ji Bůh obohatí, oblékne v sebe samého, až budeme vnitřně zcela chudí prostáčci  a nazí ode všech okras.

Proto Boží dítě miluje Ježíše Krista ukřižovaného, a chlubí se tímto největším skandálem světa. V pohledu na tento propadák všech dob nalézá vzor pro svůj vlastní život a umrtvování starého člověka, ohánějícího se proti Bohu svými lidskými právy a zároveň sílu, zvláště ve chvílích, kdy se počíná ochable potácet nad propastí nějaké úchylky. Miluje Kříž jako Průšvih všech průšvihů a miluje trapné souvislosti průšvihu i jeho pohoršující a ostudné důsledky, jimiž se připodobňuje Muži bolesti a roste v lásce. Vždyť problémy, ochotně přijímané, lapálie, kterých se člověk chápe tak, jako se Ježíš Kristus chopil kříže, jsou nejlepší potravou lásky. Takto kráčí začátečník cestou otřesné výstřednosti za Ježíšem a vytrvá-li, dospěje s Boží pomocí až k důvěrnému otcovskému obejmutí v rodném domě, aby se v něm mohl projevit nový Kristus. TB