ÚNOR 2013

 

Ročník XIX., číslo 2.                                                                                                                        únor 2013

         OBLIBA ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

Kde není ve vážnosti láska dávající se Bohu bezvýhradně a nerozděleným srdcem, tam není ve vážnosti ani láska blíženská ani láska manželská. Kde chybí úcta k manželské rodině, tam společnost trpí nedostatkem úcty k duchovní rodině řeholní. To, co napřed nějakou dobru zrálo v duši svatého Metoděje, projevilo se naplno, když se Metoděj vzdal možnosti závratné kariéry ve státní správě a odešel do ticha monastýru na Olympu.

Pomíjivou slávu tohoto světa vyměnil za pevnou naději na slávu věčnou, blahobyt za prostotu a chudobu klášterního života. Záliba ve společném životě v poslušnosti a podřizování se druhým zvítězila nad jakýmkoli našeptáváním sebelásky. V krátké době se svatý Metoděj stal mnichem podle řehole sv.Bazila. Přes jeho mládí si ho bratři brzy zvolili opatem kláštera. Cožpak by to bylo myslitelné, kdyby u něho neviděli opravdovou lásku k duchovnímu životu řeholní rodiny?

Co to znamená milovat řeholní život? Co člověk miluje, toho si váží, to dělá nejlépe a poctivě. Snadno odbývá to, co nemá rád. Tak je tomu v každém povolání. Na těch, kdo se zasvětili Bohu a usilují o dokonalost života v řeholním povolání, se proto žádá, aby si oblíbili řeholní život, protože jedině tak splní svůj úkol podle Božích plánů. Dokonalosti čili svatosti, která je cílem našeho života, nelze dosáhnout bez opravdové lásky k řeholnímu způsobu života.

Co přesněji značí oblíbit si řeholní způsob života? Jde o vytváření jistého životního stylu, pro který nenacházíme v okolním světě dost vzorů. Tady nejde zdaleka jen o to počínat si nějakým zvláštním způsobem, aby nás okolní svět začal jako takové uznávat. Nejde jen o to, abychom našli vlastní totožnost tak, aby si nás začal svět vážit, ani abychom si my sami sebe začali více či méně vážit podle toho, jak splníme svůj ideál řeholního způsobu života. My lidé nevynalézáme tento způsob života, ani jej zkusmo neobjevujeme, nýbrž jej prožívali sv.Cyril a Metoděj dávno před námi. Je třeba si jej zamilovat takový, jaký je. Znamená to oblíbit si všechno, co k němu patří, co je jeho podstatou, jakož i to, co ji doprovází a zkrášluje.

Kdo miluje řeholní život, ten má ve vážnosti také řeholní předpisy, vyjádřené ve Stanovách, a všechna nařízení, která doplňují a provádějí tyto stanovy. Miluje zvyky své řeholní rodiny, protože se v nich uchovává původní duch Slovanských apoštolů. Miluje klášterní ticho jako podmínku stálé rozmluvy s Bohem v modlitbě. Miluje svou celu a opouští ji pouze za účelem apoštolského působení. Miluje svůj řeholní oděv jako symbol svého zasvěcení a prostředek svědectví Kristu a jeho radostné zvěsti. Miluje řeholní společenství, kterému dává vždy přednost před každým jiným společenstvím. Tam nachází v pozemském prostředí náznaky božského domova a nebeské vlasti.

Řeholní život je krásná mozaika, složená z mnoha pestrých úkolů, úkonů ctností a dobrovolně přijatých povinností, které tryskají z pramene zasvěcení Bohu. Člověk potom kráčí k Bohu spolu s blahoslavenou Pannou Marií a v doprovodu nějaké další osoby svatého života, jako je sv.František, sv.Dominik, sv.Anežka, sv.Zdislava a jiní. Krása tohoto díla, na němž se řeholník či řeholnice osobně podílí však vyžaduje přítomnost všech jejich účastníků na svém místě. Krásný tvar řeholního života jasně vynikne společensky teprve s jistým odstupem - místním i časovým.

Po Druhém vatikánském sněmu si mnoho lidí usmyslelo, že je třeba odložit mnohé věci z dřívějšího způsobu řeholního života. Dostali totiž strach, že budou ve společnosti a ve světě vůbec vyhlížet jako docela cizorodé těleso, od něhož se každý s odporem odtáhne. Překotně tedy opouštěli jednu věc za druhou, až jim z řeholního života vyprchala sama jeho podstata. Pak pojednou zjistili, že se jim z klášterů, které odedávna vyzařovaly teplo domova a jas nebeské vlasti, staly pouhé noclehárny a stravovny hrstky velmi podivných existencí. Podnikli tedy všechno možné pro to, aby začali poskytovat okolní společnosti nabídku nějakých zajímavých a lákavých služeb. Hledali způsob, jak se prosadit ve společnosti, jak najít své místo v moderní společnosti.

Jiní zase odmítli výzvy otců z Druhého vatikánského sněmu a řekli si: Žádné změny nepřipustíme! Zachováme a budeme neustále křísit všechno tak, jak to bylo dříve zavedené. Mnozí vyčerpaní a duchovně vyhořelí prchají z kláštera.

Právem se můžeme ptát: Milovali vůbec někdy řeholní život ti, kdo jej opustili? Láska je silnější než smrt. Planý cit však vyprchá. A ten často zastupoval na počátku jejich řeholního života lásku. Proto nevydržel. Pravá, ryzí láska k řeholnímu životu, jaká vedla svaté Cyrila a Metoděje vždy znovu a znovu do ticha kláštera, kdykoli splnili své duchovní poslání ve světě, taková láska vytrvá i za nepohody. Pokud se kdy přičiňovali o nějaké změny v klášterním životě, tedy pro sblížení východní duchovosti baziliánské s duchovostí sv.Benedikta.

Tak ani dnes nelze zapomínat, že všechny změny v řeholním životě a v celém životě Božího lidu, které podnítil Druhý vatikánský sněm, nemají podnikat sami lidé, ale především Duch svatý. Změny v řeholích pak má podnikat svými přímluvami duch sv.Františka, duch sv.Dominika a ostatních vyvolených. A člověk má naslouchat především jejich duchovnímu vedení, osvojit si jejich duchovost, a žít tak opravdově a naplno. Jedině tak najde svou totožnost, bez ohledu na to, co na to řeknou lidé ve světě, zda se jim to bude líbit či budou z toho znechuceni. Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás! TB

+++

„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním."

KAMENNÉ OZVĚNY

To nejsou pískolamy v pouštním vlnění,

to nejsou vzdušné klamy.

V kamenných oázách doznívá dunění,

ve vázách jehlanů vnitřní čas nemíjí,

nikdo ho neurychlí.

Brnění bez mozku sevřelo mumii

balzamovaným zmarem.

Plačky a pištci ztichli

na počest pyramidních krychlí.

Kůň v trysku, k smrti osedlaný

dohonil sfingu v písku.

V klášterní cele ticho pro klarisku

s křížovou chodbou zakončenou jarem.

Záhada s Tutanchamonem

v pahorku s uvězněným mamonem

v zrcadle dynastií,

v dějinném echu zkamenělé hlídky.

Kristus se vtělil do hostií.

 

V kapli zní kroky bosé karmelitky,

jež spěchá za nebeským darem.

Žid střádá k zisku peníz po penízku,

přísně se drží zkomolené Tóry.

Sloup obelisků zažehnával mory

a chrlič úzkosti v gotickém úšklebku

má v oku kamennou třísku.

Na lebku dostal nálepku mementa mori.

Kolosea jsou lomy na mramory

a cézar za cézarem v ozvěně zapomnění.

Žid čeká na znamení,

ačkoliv nezbyl kámen na kameni

židovské slávy s výspou v chrámu starém.

Proroctví už došlo naplnění.

Chrám zanikl jak Šalomounův harém.

Žid přesto upřen k Mesiáši

své svícny rozžíhá a zháší,

zpívání žalmů je mu snazší

než víra v Cherubína před balvanem.

Co dozvěděl se od rabína

po žalmu odzpívaném?

V úpění rozviklaném, planém

minul se s Božím plánem.

Přemáhá nezdar za nezdarem

a volá Hospodina ze své synagogy

jak v dávné době odívané v tógy.

A roční beránek je do plamene vhozen

za holubičím párem.

Uzrává vinný hrozen.

Víno se promění v krev láskyplným žárem.

Křesťan je vysvobozen

tím, který z Panny zrozen

postavil živý chrám.

Vlasta Tylová

+++

PEVNOST V ZÁSADÁCH

Zvláštní inteligence sv.Konstantina-Cyrila je patrná v jeho pevném přesvědčení o důležitosti slovanského jazyka v bohoslužbě v naší vlasti. Jak latina tak řečtina byla našim předkům vzdálená, takže nemohli rozumět ani jedinému slovu, a tím méně odpovědět také ústy, a tedy naplno a celým srdcem na Boží výzvu. A bohoslužba přece není žádná magie. Člověk má rozumět tomu, co pronáší ve své modlitbě k Bohu. Oprávněně tedy nazýval sv.Konstantin "trojjazyčným bludem" názor těch, kdo tvrdili, že Boha lze vzdávat chválu pouze v jazycích hebrejském, řeckém a latinském. Dokázal jim z Písma sv., že každý jazyk má Boha chválit a všechny národy ho mají velebit. Muselo však uplynout ještě mnoho času, než se v celém Božím lidu prosadilo přesvědčení slovanských apoštolů o důležitosti mateřského jazyka při hlásání radostné novozákonní zvěsti. Okolnost, že to v té době mnozí katoličtí duchovní nebyli ochotni přijmout, byla z velké míry dána tím, že se křesťanství příliš spojovalo se světskou mocí. Karel Veliký obrátil západní Evropu na víru tím, že k tomu obyvatele násilím donutil, když je silou přemohl a podmanil i s jejich kraji. O tom, jak chatrné byly tyto základy křesťanství, přijaté nikoli radostně, nýbrž ze strachu o život, svědčí pozdější úpadek víry v těchto krajích. Naproti tomu tam, kde lid radostně hlaholil vyznání své víry, zvěstované sv.Cyrilem a Metodějem jazykem srozumitelným, tam zní toto radostné vyznání dodnes.

Třebaže Solunští bratři přinášeli radostnou novozákonní zvěst, aniž by ji někomu vnucovali, a setkali se s ohlasem, přesto si jejich postup vyžádal jistou houževnatost, pevnost a důslednost v zachovávání zásad. Přitom šlo předně o odolávání vlivu bavorského křesťanství, které znamenalo podřízenost vůči franckému trůnu. Dále šlo také o prosazování křesťanských zásad v každodenním životě pokřtěného, a to bylo daleko náročnější, než pouhé halasné vyznání víry. Staroslověnský penitenciál je nařízení svatých otců o pokání za každý hřích. Tam se třeba říká: Kdo z žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje, jedno o chlebě a o vodě. (21) Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a o vodě. (25) Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a o vodě. (42) Takové a podobné další náročné důsledky vzešly každému z našich předků, když přijal radostnou novozákonní zvěst od sv.Cyrila a Metoděje. A tak se Soluňští bratři museli potýkat z jedné strany s odporem bavorských kněží, kterým často stačilo, že se jim naši předkové jen trpně poddávali a nekladli žádné větší nároky na změny v jejich mravním životě, a za druhé strany museli bojovat se slabostí a starými zlozvyky našich předků, obrácených na víru.

Pevnost a důslednost v provádění mravních zásad, neznamená žádnou tvrdohlavost, umíněnost nebo dokonce fanatismus. Křesťanské mravní zásady mají svůj základ především ve víře v Boží zákon. Boží zákon se však neliší od zákona, který je vlastní lidské přirozenosti. Člověk má plnit tento zákon vzhledem k jisté podřízenosti vůči Bohu i vzhledem k tomu, že se má chovat jako člověk. Tvrdohlavost spočívá v pyšném jednání, nedbajícím správného poznání; unáhlenost spočívá v jednání bez předběžného poznání; fanatismus spočívá v přehnaném prosazování nějakého názoru, odporujícímu lidské přirozenosti a životu a neochotnému přijímat správné poučení o věci.

Třebaže byli slovanští apoštolové přesvědčeni o správnosti svého postupu v šíření radostné novozákonní zvěsti na základě dokonalého zdůvodnění, přesto byli vždycky a ve všem ochotni přijmout korekturu ze strany římského papeže. Právě proto byla jejich pevnost v zásadách svého působení na místě, jak ostatně uznal sám papež, když uznal slovanskou bohoslužbu a způsob jejich působení u nás.

Jak důležitá je tato pevnost a důslednost v prosazování zásad poznáme nejlépe z jejího nedostatku, který je označen slovy: kolísání, nestálost a vrtkavost, nedůslednost, slabost, změkčilost. Pevnost, která je záležitostí duše, předpokládá ovšem správné zásady, kterých se člověk může a má podržet, které jsou solidní a náležitě rozumem zdůvodněné. Takové jsou jistě zásady víry a křesťanské mravnosti a z nich vyplývající důsledky, platné pro společenský život zejména v rodině, ať už manželské nebo duchovní.

Dnes ovšem je všechno ve světě v pohybu. Všechno se žene k něčemu novému, a proto vše, co nese pečeť minulosti, znevažuje se jako překonané. Člověk překotně opouští staré a často nemá nic nového, co by dokázalo nahradit to staré. Pak v životě ztrácí půdu pod nohama, protože ztrácí pevnost v životních zásadách. Dává se unášet proudem novot, které mu přímo do jeho soukromí chrlí televize, a neví, kam ho to vleče.

Pevné zásady vyznání víry, které dávají křesťanu jistotu v pohledu na život, jsou zpochybňovány. Někdy takové zpochybňování zásad podporují různí teologové pod rouškou pokrokovosti, praví vlci v beránčím rouchu. Není-li křesťan dost opatrný a bdělý, snadno podlehne názorů falešných proroků. Pak jeho víra přestane být jasným majákem v rozbouřeném oceánu života. Jakmile křesťan zakolísá v otázkách víry, když příliš věnuje pozornost pochybnostem falešných proroků, kteří pronikli dokonce i do církve, oslabuje svou víru a je nedůsledný v jejím provádění v běžném životě. Tak se ochuzuje o její zásady, které by tvořily nosné pilíře jeho života. Takových lidí, vlažných a rozkolísaných ve víře, je dnes víc než dost.

Vlažnost víry je nebezpečná pro mravní život. Projevuje se to nestálostí, slabostí a změkčilostí tam, kde bychom u křesťana očekávali pevnost, sílu k tomu, aby si sám člověk uměl poručit, tedy sebekázeň, sebezápor, ochotu k oběti z lásky ke Kristu. Nejvíce se to pak projevuje v životě rodiny právě tak manželské jako řeholní.

Sv.Cyril a Metoděj jsou nám skvělým vzorem pevnosti v životních zásadách. Statečně odolávali nepřátelům víry. Bůh je vybavil darem síly, takže odolávali obavám z nebezpečí. Sv.Cyrile a Metoději orodujte za nás! TB

+++

ŽIVÁ VODA

Rebeka navážela vodu poutníkovi

i karavaně jeho velbloudů.

Ve směru vyvolené trasy

jdou Hebrejové po proudu

pokynů Hospodina v světě zanedbaném

a žízeň neuhasí

ve světě hříchy zprohýbaném.

Nestačí chodit k studni s džbánem.

Země vždy znovu okorala.

Pro živou vodu není zralá.

Jen někdo ochutnával doušek

vykoupen dobou těžkých zkoušek.

Země je opět symbolicky tichá,

je vzdálen pramen, který nevysychá.

Až živý chrám se z rubášových roušek

zázračnou silou vyzáří,

nemusí žena v Samaří

cizince ptát se po návodu,

kde a jak najít živou vodu,

po níž by nebyla už žíznivá.

To zvláštní setkání v ní doznívá.

Za to, že židé nezbožní

odmítli kámen nárožní,

Jeruzalém byl v rozvalinách.

Utopili se ve svých vinách

za vraždu, skutek ostudný,

za zločin, omyl osudný.

Chrám chtěli potupit.

Samaritánka stojí u studny

a může živou vodu pít.

Jidáš se stále o zem tříští,

vrahové mizí v propadlišti

pro poradce a pro porotce.

Nemusí Mojžíš holí udeřit,

stačí být pokřtěn, stačí uvěřit.

Nikdo už nemusí mít hlad,

může se klidně večer ustýlat,

být bez starosti o den příští.

Nikdo už není bez průvodce.

Ovce se vlní po pastvišti,

bezpečně vybíhají z kotce.

Pro každého, kdo zaklepe,

pro hluché, chromé, pro slepé,

anebo pro zbloudilé chodce,

již touží po bydlišti,

proud spásné vody stále prýští.

Beránek šel až k popravišti

vyplnit vůli svého Otce.

Proč šel tak poslušně a krotce?

Proč nebránil se? Lid byl zklamán.

Lid přál si, aby jednal jako šaman,

jak mocný vládce, vítězně.

Zatím byl ponížený na vězně.

A podle Písma nebyl lámán,

jen probodený hrotem kopí.

Po pěti ranách živé stopy

zůstaly otevřeny.

Ačkoliv měl být pokořený,

vstal z mrtvých, aby Světlo šířil

a aby lidi s Bohem smířil.

Jen starý chrám byl rozbořený.

Ruinami připomínal zkalený čas.

Vlasta Tylová

+++

Výklad Modlitby Páně podle sv.Vincence Ferrerského s ohledem na sedmero neřestí

OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH Mt 6,9

Měl bys vědět, že v Modlitbě Páně je dvojí: modlitba a prosba. Modlitba je: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Modlitba je podle sv.Jana Damašského povznesení mysli k Bohu. Mysl se povznáší k Bohu, když se říká: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Následuje prosba: Posvěť se jméno Tvé. Za oslovením následuje sedm proseb, zaměřených a uspořádaných proti sedmeru hlavních neřestí.

Předně prosíme o Boží oslavení proti hříchu vlastní pýchy: Posvěť se jméno Tvé.

Za druhé prosíme o nebeskou spásu proti hříchu lakomství: Přijď království Tvé.

Za třetí prosíme o účast na duchovním životě proti hříchu smilstva: Buď vůle Tvá jako v nebi tak, i na zemi.

Za čtvrté prosíme o tělesné zaopatření proti hříchu obžerství: Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

Za páté prosíme o odpuštění viny proti hříchu hněvu: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Za šesté si vyprošujeme vyvarování se hříchu lenosti: A neuvoď nás v pokušení.

Za sedmé si vyprošujeme ochranu proti hříchu závisti: Ale zbav nás od zlého.

 Jelikož je Modlitba Páně uspořádána proti sedmeru hlavních smrtelných hříchů, proto ve snaze upozornit na ně budeme postupovat podle naznačeného uspořádání. Předně se tedy budeme zabývat hříchem pýchy, protože první prosba je proti tomuto hříchu, a pak také s ostatními.

 

I. O HŘÍCHU PÝCHY

POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ (Mt 6,9)

 Předně si tedy všimneme o hříchu pýchy, protože první prosba zní: Posvěť se jméno Tvé, a směřuje proti hříchu pýchy. Pýcha pak spočívá zvláště v pohrdání představenými, jimž je třeba se podřídit. Takto jsou pyšní ti, kdo pohrdají Bohem rouháním a braním Božího jména nadarmo. Proto první prosba říká: Posvěť se jméno Tvé, totiž v nás buď posvěceno a oslaveno, aby se tvé jméno skrze nás posvěcovalo a nikoli tupilo ani zlehčovalo, jako se děje u pyšných pohrdačů tvým jménem. Zamyslíme se tedy nad pýchou, a to trojím způsobem.

Předně, jak poznáme, že v nás opravdu je pýcha.

Za druhé, jak moc se pýcha protiví Bohu.

Za třetí, jak se můžeme vyvarovat pýchy.

Předně se tedy snažme poznat, zda je v nás pýcha, a to lze poznat, když si všimneme, co pýcha je, a jak se projevuje. Pýcha dle sv.Izidora je nezřízená žádostivost po vlastním vynikání. Každého člověka má však zdravý rozum vést k tomu, co je mu přiměřené. Pýcha pak vyžaduje něco odporujícího rozumu. V tom odhaluje sv.Řehoř čtyři způsoby:

První je, když někdo myslí, že dobro, které má, má sám od sebe.

Druhý je, když si někdo domýšlí, že dobro, které má, dostal shůry, ale pro vlastní zásluhy.

Třetí je, když se někdo chlubí tím, co nemá.

Čtvrtý je, když si někdo přeje, aby ostatní byli přehlíženi, kdežto on aby vynikl.

K lepšímu poznání zda se pýcha týká také dobrých, uvedu některé všeobecné projevy, kterých je osm, a to:

První je neposlušnost.

Druhý je marná sláva.

Třetí je vychloubavost.

Čtvrtý je neuctivost.

Pátý je pohrdání.

Šestý je marnivost.

Sedmý je ctižádost.

Osmý je pokrytectví.

Prvním projevem je neposlušnost, jež vychází z pýchy, jako, když někdo neplní příkazy církevních představených, snaží se mařit a rušit jejich nařízení, nebo, když zlehčuje nebezpečí církevního trestu, který na sebe hříchem přivolává. Vyplývá to z pýchy. Je třeba poznamenat, že velikost takové neposlušnosti je znát z velikosti zla, které může přivodit, a ze ztráty všeho dobra. Příkladem jsou pralidé, kteří po neposlušnosti shledali svou nahotu, ztratili účast na dobrech rajského prostředí a byli vystaveni nejrůznějším těžkostem. Proto říká sv.Řehoř: Když budeme poslouchat své představené, bude Bůh poslouchat naši vůli. Sv.Augustin píše v knize O mnišském díle: Spíše bude vyslyšena jedna modlitba poslušného, než deset tisíc pohrdajícího. Proto žalmista zpívá: Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí (Ž 145,19). Rovněž Jozue, poslušný Boha ve všem, dokázal zastavit měsíc i slunce (Joz 10,13).

Ohledně neposlušnosti vůči Bohu lze poznamenat, že, když pán nebo světský vládce vydá nařízení, tedy jsou dodržována, obávána a dodržována. Bůh však nařídil, aby nikdo nevyhledával vykladače a kartářky, ale málo se to zachovává. Dále, aby nikdo nezneužíval Božího jména (Ex 20,7); pokud jde o zneužívání Božího jména, když se užívá k něčemu neužitečnému nebo nepotřebnému, pochází to z neposlušnosti. Rovněž nařídil zachovávat den Páně. Ježto nedbáme Božích přikázání a nedodržujeme je, proto trpíme zlem, neboť se řídíme lidskými nařízeními místo Božích. Apoštol Petr však říká: Více je třeba poslouchat Boha než lidi (Sk 5,29). Takový je první projev pýchy.

Druhým projevem je marná sláva, totiž koná-li někdo dobro, aby vynikl, takže by ho jiní viděli a chválili. Proti tomu sám Kristus říká: Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv. (Mt 6,1) Jsou totiž mnozí, kteří konají mnoho dobrých skutků, a přesto jejich úmysl není dobrý, poněvadž tak nečiní ke cti a slávě Boží, nýbrž aby byli viděni a marně se tím honosili. Proto říká Kristus: Varujte se konat skutky spravedlnosti, atd. Spravedlivými skutky nazývá jakékoli dobré jednání. Pokořit se je tedy spravedlivé, neboť je spravedlivé, když se člověk pokořuje. Rovněž slitovat se nad chudým je spravedlivé, neboť je spravedlivé, když se bohatý slitovává nad chudým. Totéž platí o čistotě, pokoji, atd. Proto Kristus říká: Varujte se konat skutky spravedlnosti, totiž dobré skutky, před lidmi, totiž jim na odiv. Nepřikazuje nejednat dobře před lidmi, nýbrž jinde říká: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky (Mt 5,16). Kristus tedy neříká: Nepostěte se před lidmi, nýbrž nepostěte se, abyste byli viděni; neříká: před lidmi nedávejte almužny, ale konejte, abyste od nich nebyli viděni. Taková byla spravedlnost zákoníků a farizeů, že konali mnoho dobročinnosti, aby byli viděni od lidí. Proto o nich Kristus říká: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,20) Nejednali totiž s dobrým úmyslem, ale lidem na odiv. Takový je druhý projev pýchy.

Třetí projev: Když se někdo chlubí tím, co je má, nebo tím, co mu chybí, je to pýcha; nebo, když se někdo chlubí vykonaným dobrým skutkem a říká: Udělil jsem almužnu, nebo: Postil jsem se, atd., nebo když se někdo chlubí spáchaným zločinem. Někteří jsou tak podlí, že se dopustí zločinu a pak se tím ještě chlubí. O nich se říká v Knize přísloví: Radují se, když páchají zlo, jásají nad zhoubnými proradnostmi. (Př 2,14) Tak je chlubivost dalším projevem pýchy.

Čtvrtým projevem je neuctivost, zejména vůči Bohu. Mnozí jsou ve svém smýšlení a cítění tak neuctiví vůči Bohu, že před křížem či oltářem ba i u Těla Kristova, neráčí projevit úctu, zatímco před kdejakým člověkem poklonkují. To se Bohu velmi protiví. Stal se případ jednoho pyšného, který přišel do chrámu při pozdvihování Těla Kristova a zdráhal se projevit povinnou úctu. Tu ho porazil ďábel řvoucí: „Podlý zrádče, kdyby Bůh byl vykonal tolik jen pro nás, kolik pro tebe, stále bychom se před ním skláněli! A tak zašel strašnou smrtí v zatracení. Proto buďte uctiví, abyste se vyvarovali pýchy. Neuctivost totiž pochází z pýchy a neuznávání Boha, děje se rouháním, ale i jinými zly. Tak se pýcha projevuje počtvrté.

Pátým projevem je pohrdání, a to hlavně Božím jménem. Jsou totiž někteří bídní a zlořečení, kteří Boha tak zlehčují, že ho každým slovem rouhavě znevažují, což se přenáší až v nutkavý zlozvyk, za který se omlouvají, a přitom by se neodvážili vyslovit s takovým pohrdáním jméno světského vládce ani jeho hodnost. Světští páni je za to nekárají, spíše naopak, jak na to upozorňuje Pán: Kdo mu vládnou, trápí jej. Neustále, po celé dny, je znevažováno mé jméno. (Iz 52,5) Vyvarujte se tedy toho pohrdání Bohem, neboť pro ně trpíme tolik velikých neštěstí. Proto říká Bůh: Vedete proti mně válku šípy a luky rouhavými, jazyky, a já se pomstím kamením soužení. Proto se toho vyvarujte. Tolik o pátém projevu pýchy.

Šestým projevem je marnivost. To mluví proti ženám, které pečují o své strojení. Kéž by jen byly tak bedlivé ve službě Boží a v modlitbě! Vzpomeň si, jak svými účesy berou na sebe vzezření zvířat, když se připodobňují kozám rohatým. Rovněž liškám se připodobňují dlouhými vlečkami. O marnivých výstřelcích módy ženské právě tak jako mužské se dá opakovat: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost. (Kaz 1,2 a 14) Vždyť ženy, které nedovedou upoutat lidi slovy, upoutávají je oděvem a ozdobami, a upoutají-li smysly, upoutají, o tom není pochyb, také duši. Proto módní strojení těla upoutává duši. Tak je mnohá žena ďáblovou pomocnicí při upoutávání duše. A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou (Kaz 7,26) Světští soudcové by nepřipustili strůjce úkladů na cestě vedoucí do Říma, ale strpí strůjce úkladů na cestě do ráje. Číhá jak zákeřník a zaviní, že přebývá mezi lidmi věrolomných (Př 23,28). Mnohé ženy však tvrdí, že strojením nechtějí nikoho klamat. Podobají se lotru, který si netroufá lovit v rybníku či revíru svého pána. Přesto alespoň půjčí své náčiní většímu troufalci. Tak i tyto ženy propůjčují svá těla ďáblu k oklamání a upoutání duší, a jistě chtějí, aby se po nich toužilo, ani když samy netouží. Sv.Augustin uvádí: Nejen žádat, ale i chtít, aby se žádalo, je hříšné. Sv.Jeroným říká: Pokud se žena vystrojila a zraky ostatních na sebe obrátila, je to hanebné, ani když hřích nezpůsobila; nalíčila totiž jed, třebaže se nikdo neotrávil. Usmrcuje totiž šípem, který proniká všemi křehkými krunýři. Sírachovec uvádí, že pro ženskou krásu se mnozí pomátli (Sír 9, 8) I ti nejzdatnější byli od ní přemoženi (Př 7,26), jako David, Šalamoun aj. Proto říká sv.Jeroným: Ženu, kterou shledáš příjemnou v obcování, miluj myslí, nikdy však tělesně, neboť nemůžeš být svatější než David, ani moudřejší než Šalamoun, ani silnější než Samson. Strojení je rovněž známkou chlípnosti. Nevěstky činí z Božího chrámu motýla, neboť jako je motýl znamením záletnictví, tak ozdoba (znakem) povrchnosti: chtějí se spíše podobat ztřeštěným ochechulím než ctihodným paním. Tak, Pane, tvoji nepřátelé zvedají hlavu. (Ž 82,3) Není-li kůň na prodej, proč znamení prodejnosti nosí? Prodavači koní dávají svým koním větvičku nebo jiné znamení na hlavu nebo na ohon, aby naznačili, že je chtějí prodat. Tak ženy pozdvihují ozdobenou hlavu, aby naznačili, že jejich těla jsou na prodej. Kdyby někdo na koně nějakého pána nebo šlechtice dal znamení prodeje a tak ho vodil na veřejnosti, majitel by se velmi urazil. Tak Bůh, zrozený z Panny a Nevěsty, je pro svou choť urážen. V den pomsty bude nelítostný, když žárlivost rozpálí muže (Př 6,34). Rovněž svazek slámy zavěšený před vchodem je znamením nabídky, kde víno je na prodej. Chce-li mít obec ďáblovo znamení, pak bude moci pastýř v Soudný den říci: Neznám tě, neboť neneseš mé znamení; a uchvátí ji vlk pekelný jako označenou svým znamením. Vždyť podle slov sv.Řehoře: Nejvýraznějším znamením zavržených je pýcha, kdežto vyvolených pokora; podle toho, jakým znamením se kdo vyznačuje, zřetelně se poznává, na čí straně stojí.

Je také znamením smrti; zvláštní pokrývka se klade přes lůžko, kde spočívá zesnulý. Tak vystrojení těla naznačuje mrtvou duši. Proto vyparáděné ženy jsou jen márami mrtvých duší. Vždyť lité modly jsou klam, ducha v nich není (Jer 51,17). Proto by měla matka spíše plakat nad svou dcerou vyparáděnou, než kdyby ji měla spatřit tělesně mrtvou. Naříkej nad mrtvým (duchem), že pozbyl světla (slávy a milosti). (Sír 22,11) Rovněž je znamením hříchu, když si někdo libuje v odívání. Nebuď domýšlivý na oděv, který oblékáš (Sír 11,4). Vždyť, vyloupne-li se ořech předčasně ze slupky, je to znamení, že mu chybí zdravé jádro. Tak i křesťan bez patřičné vnější schránky nese znamení, že červ hříchu hlodá v jeho nitru, a tím vychází najevo jeho špatnost. Proto je namístě poznámka: Tím se liší nevěsta Kristova od nevěstky ďáblovy či světské, že Kristova nevěsta usiluje o vnitřní ozdobu a krásu. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru (Ž 144,12 S ženami vyparáděnými je tomu podobně jako se zvířetem, které se těžko stahuje z kůže na hlavě. Tak se i ženy zdráhají odložit ozdoby své hlavy. Proto zasáhne Hospodin témě dcer siónských prašivinou, obnaží jejich spánky (Iz 3,17). Rovněž podvádějí: jako koželuh ve snaze prodat starou kůži ji pro oklamání venkovanů trochu nabělí, ale po krátkém nošení se ukáže její staroba. Tak necudné ženy si pro oklamání mužů natírají tvář barevnými líčidly, ale sotva se barvy setřou, objeví se vrásky, neboť nic nelze skrýt, aby se to neodhalilo. Jsou jak zasněžené hnojiště, jehož hnusnost vynikne, sotva sleze sníh. Odkryje se tvá nahota, ukáže se tvá hanba (Iz 47,3). Podobné jsou též ďábelskému ohňostroji, podpalujícímu chrámy Boží, když metají blesky svými vlečkovými ocasy, jako Samsonovy lišky. Tak tvou svatyni podpálili (Ž 74,7). Sv.Jeroným říká: Naleštěná tvář ženy zraňuje lidské srdce ohnivým mečem. Zrazují rovněž Boha, když zrazují dům svého Pána, totiž své srdce, Jeho odpůrci, totiž ďáblovi, který tam vyvěšuje svou vlajku, aby dal najevo, že pevnost byla dobyta. Svá vítězná znamení tu postavili (Ž 74,4). Jak podivné by bylo, kdyby žena přišla na mši za svého zesnulého manžela či otce vyšňořena kvítím. Tak je tomu s těmi, jež přicházejí vyparáděny na mši, ačkoli se každá mše slaví na památku umučení ukřižovaného Krista. Trnovou korunu nasadili Kristu, a ty si kladeš na hlavu kokrhel z růží a jiných květin. Tak scestně uvažují, kdo si říkají: Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou (Mdr 2, 8). A to se týká šestého pyšného projevu.

Sedmým projevem je ctižádost, totiž ucházení se o moc a slávu. Někteří chtějí být soudci, jiní radními a správci veřejných věcí. A přitom mnozí z nich nedovedou správně řídit ani sami sebe ani své rodiny. Sotva zasednou v úřadech, páchají nespravedlnosti a vydírání, utlačují chudé, sirotky a vdovy, trpí velké zločiny a veřejné zlořády, starají se jen o své příjmy, a ostatní je nezajímá. Přísný soud stihne předáky (Mdr 6,5). Bude přísný, když správně neovládají a neřídí vlastní osobu, přísnější, když doma nespravují dobře svou rodinu, syny, dcery, manželky a ostatní, ale nejpřísnější, nespravují-li dobře obecní věci ke spravedlnosti, pokoji a svornosti. Tak i ti církevní představení, kteří chtějí vést a spravovat duše, ale sotva jimi jsou, starají se spíše o důchody a peníze než o duše; a nevstupují branou, nýbrž jinudy, pomocí podpory vlivných přátel, svatokupectvím, násilím, aj. Tolik o sedmém pyšném projevu.

Osmým projevem je pokrytectví. Mnozí se totiž navenek staví pokornými, ale uvnitř jsou pyšní a nadutí a jsou lidmi zhýralého života. To je pokrytectví! O takových říká Kristus: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty (Mt 23,25). Sledujme, jak jsou hroby velkých pánů zvenčí pěkně malované, ale uvnitř jsou plné zatuchliny. Takoví jsou pokrytci, kteří se navenek ukazují skvělými, čestnými a pokornými, ale v jádru jsou pyšní. A totéž se dá říci o jiných neřestech. - Takové jsou projevy pýchy jako její první příznaky.

Jako druhou základní věc sleduj, jak se pýcha protiví Bohu. A to se ukazuje trojnásobně. Především se ukazuje v Písmu svatém. Jeho domýšlivost, pyšnou jeho povýšenost, jeho zpupnost já znám. (Jer 48,29-30) Nenávidím povýšenost, pýchu, špatnou cestu, proradná ústa. (Př 8,13) Když jde o pýchu, pýcha je v srdci, neboť jen tam ji mají pokrytci; navenek se tváří pokorní, leč uvnitř jsou plni pýchy. Je také v ústech, jako u těch, kdo se rouhají Bohu. Špatná cesta, neboli život, spočívá v mravech, a to v pyšných. - Za druhé se jeví v lidské podstatě. Lidská podstata nám ukazuje, že nemáme být pyšní s ohledem na nedokonalosti své duše i těla. Kdybychom si totiž uvědomili svou duševní nedokonalost, hned bychom se pokořili. Lidská duše je stvořená z ničeho a od přirozenosti nedokonalá, neboť nemá přirozenost Serafínů ani Cherubínů a od počátku je jako nepopsaná tabule. Tak je tomu s duší. Jaká nedokonalost! Stejně kdybychom uvážili nedokonalost našeho těla: není z látky nebeské, ani z ohně, ani ze vzduchu, nýbrž je utvořeno ze země, z tupé hmoty, totiž z prachu země. (Gn 2,7) Co se týká ubohosti našeho těla, když uvážíme naše nedokonalosti, nebudeme pyšní. Kdyby se totiž měl někdo pyšnit, pak by to určitě nebylo tělem, neboť je nedokonalé, a hned vidíme opak v Kristu. Nikdy nikdo nebyl tolik pokorný. Jak musel být pokorný ohledně těla, když na sebe vzal oděv ničemníků, totiž našeho lidství. Hned při narození dal najevo svou pokoru tím, že se narodil ve stáji. Pak v celém svém jednání, ale i ve svém utrpení, neboť se ponížil a byl poslušný až k smrti (Flp 2,8). A vyvolil si matku pokornou. Proto sám říkal: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29). - Za třetí se jeví ve výroku, který Bůh učinil o tomto hříchu. Předně o Luciferovi a jiných andělech, kteří se pro hřích pýchy stali ďábly. Proto říká: Nesmí přebývat v mém domě, kdo pyšně jedná (Ž 101,7). Rozuměj, že, když otec vyhnal syna z domu, je to znamení, že asi nějak jednal proti otci, a kdyby byl tázán na důvod svého počínání, odpověděl by: Protože jsi jednal proti mně. Tak se andělé protivili Bůh, že je Pán vyhnal ze svého domu. Dále Bůh potrestal tento hřích vyhnáním Adama a Evy z pozemského ráje. Pýcha přivádí záplavu zkaženosti (Sír 10,13). Přitom tento hřích nenávidí jak Bůh, tak i lidé, svatí a andělé nebeští. Zde je na místě příklad o poustevníkovi, který vyšel z příbytku do města a cestou se k němu připojil anděl, a společně našli tělo nějakého člověka. Poustevník si před zápachem zacpal nos a odbočil. Anděl však zamířil k mrtvole a nebránil se zápachu. Poté se znovu sešli, aby společně potkali nějakého sličného, leč prostopášného mládence. Anděl se mu s odporem vyhnul, kdežto poustevník s potěšením přešel vedle něho. Když se znovu sešli, poustevník řekl andělovi: „Anděle Boží, divím se, že ses vyhnul tomu sličnému mládenci, kdežto páchnoucí mrtvolu jsi neobešel. Anděl mu pravil: „Pamatuj, že tento mrtvý byl zaživa dobrý a jeho duše je už blažená, takže ani jeho tělo se mi nehnusí, nýbrž je mám v úctě, protože bude oslaveno. Onen mládenec je však pyšný a marnivý a plný jiných neřestí, a takoví jsou nám odporní, takže jsem nesnesl jeho zápach, neboť co odmítá Bůh, to i my. Tolik o druhé základní věci.

Za třetí mysli na to, jak se vyléčit z pýchy. Je mnoho léků. Prvním lékem je pomyšlení na smrt. Uvažuj, nadutče, co ti všechny tyto marnosti prospějí, neboť je budeš muset ve chvíli smrti opustit, a budeš uložen jinými do hrobu. Proto se říká: Budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš pýchou (Sír 7,36). - Druhým lékem je rozjímání vlastní podstaty, neboť se jednou staneme jen potravou pro červy. Proto říká sv.Jeroným: Snadno pohrdá pomíjivostmi, kdo myslí na vlastní konec. Připomeňme si páva, jak se nadouvá, když roztáhne své peří a shlíží se v něm, ale, když postřehne ošklivé nohy, poníženě se stáhne. Někteří se pyšně nadouvají, když sledují svá křídla a peří. Jedno péro upomíná na urozený rod, jiné na krásný zevnějšek, na mládí, na bohatství, atd. Když se honosíš peřím, pomysli též na nohy, tedy nakonec, na smrt, k níž máš dojít, kde budeš živit červy a jinou havěť. - Třetím lékem je pomýšlení na Krista, který se tak ponížil, že za nás přijal smrt. Jak bláznivý je tento svět, kde mnozí pro úmrtí otcovo zanechávají marností, ale nikoli pro Krista, který zemřel, aby nikdo nezahynul. Jak odpovíš Bohu, až se s ním ve chvíli smrti setkáš, a on ti řekne: Vida, ponížil jsem se pro tebe až k smrti, a co ty jsi učinil pro mne? - Čtvrtým lékem je upnout se na Pannu Marii a další svaté a světice Boží, jako třeba sv.Kateřinu, kteří pocházeli z urozeného rodu, a přece byli velmi pokorní. Kolik žen pyšně nadouvá v liščích, kozích a kdovíjakých kožešinách, a přitom by stačilo vzít na sebe obraz Panny Marie, totiž pokoru, a jak by se líbily Bohu. - Pátým lékem je pomyšlení na ďábla, který na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem. (Jb 41,26) - Šestým lékem je ohled na tresty, uchystané pyšným. Bůh odplácí plnou měrou těm, kteří si vedou zpupně (Ž 31,24). – Nakonec si tedy opakuj slova sv.Petra: Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas (I Petr 5,6), a Jakuba: Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (Jak 4,6). Ty, který přebýváš v Trojici, dej nám účast na této milosti. Amen.  (Pokr.)

+++

PANE, ZKROŤ ŽÁDOST OČÍ MÝCH

Pane, zkroť žádost očí mých

a duši vyveď z temnot zevnitřních

do stanů slunečních.

 

Pane, ztlum bouře rozkoší

a napoj srdce touhou znavené

u světla pramene.

 

Pane, žhni dechem věčnosti

a oděj mysl v tíhách samoty

rouchem čistoty.

Zdenko Řezníček 1947

+++

JAK SVATÝ KONSTANTIN CYRIL

MLUVIL K BRATRŮM MUSLIMŮM

Agaréni, zvaní Saracéni, podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice a pravili: "Kterak vy křesťané, přestože se domníváte, že je jeden Bůh, rozdělujete jej na tři, když tvrdíte, že je Otec i Syn i Duch? Můžete-li to jasně vyložit, který dovede o tom promluvit a naše námitky vyvrátit." Filosofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař mu řekl: "Slyšíš, filosofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže, jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se jim na odpor, a Bůh, dovršitel každé věci, v Trojice velebený Otec, Syn a Duch svatý se tvým slovům milost a sílu a učiní tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem." Když to Konstantin vyslechl, řekl: "Rád tam půjdu pro víru křesťanskou."

Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ochromit a pohanět.

Při obědě mu Agaréni kladli otázky: "Vidíš, filosofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil množství lidu? A my se držíme jeho zákona a v ničem ho nepřestupujeme, ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, tak se chováte a děláte, jak se komu z vás líbí, ten tak, ten onak." Na to filosof odpověděl: "Náš Bůh je jako mořská hlubina. Prorok (Izaiáš) o něm dí: Rod jeho kdo vypoví? Neboť život jeho bude vzat ze země. Proto se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchové ji přeplavou s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale slabí, ježto se pokoušejí přeplout v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí stěží sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře je úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký, nevymyká se z lidského obyčeje, ale jen co každý může dělat. A pak, nic vám nezakázal. Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás uvrhne! Rozumný ať uváží. Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké, zdola nahoru, vírou a Božím působením učí člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva stvořil člověka uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem jej odlišil od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten bytostí buď vyšších nebo nižších."

I tázali se ho dále: "Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otce, i synem i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů." Na to filosof odpověděl: "Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo se pak vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: "Poslali jsme ducha svého k panně s přáním, aby porodila. (Alkoran, sura 19.17). Odtud já vám podávám důkaz o Trojici."

Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem a pravili: "Tak jest, hoste, jak pravíš. Je-li však Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak přikazuje? Neboť v evangelních knihách je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm, kdo vás bijí. Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám tak činí." Filosof na to odpověděl: "Jsou-li v zákoně dvě přikázání, o kom platí, že splnil zákon, ten, kdo zachová jedno přikázání, či ten, kdo zachová obě?" Oni odpověděli: "Ten kdo obě." Filosof na to: "Bůh praví: Modlete se za ty, kdo vás tupí. Dále praví: Větší lásku než tuto nemůže nikdo projevit v tomto životě, než aby položil život za své přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též jejich duše zajata." Opět řekli: "Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný." Filosof se jich otázal: "Jestliže někdo následuje svého učitele a chce kráčet v jeho šlépějích a někdo jiný se s ním potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel či nepřítel?" Oni odpověděli: "Nepřítel." Filosof se tázal dále: "Když Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské či římské?" Odpověděli: "Samozřejmě římské." "Proto se nesluší", pravil on, "nám to vyčítat, neboť všichni dáváme daň Římanům."(Život sv.Konstantina Cyrila, 6)

Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazarska přes Azovské jezero a Kaspijskou bránu kavkazských hor...

Chagan se chopil číše a pravil: "Pijme ve jméno jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo." Filosof se také chopil číše a pravil: "Piju ve jméno jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil všechno tvorstvo a jímž nebesa jsou utvrzena, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich trvá." Chagan mu odvětil: "Říkáme všechno stejně, jen v tom se různíme: vy oslavujete Trojici, my však Boha jediného podle Písma." Filosof řekl: "Písmo hlásá Slovo i Ducha. Prokazuje-li ti někdo úctu, ale tvého slova a ducha v úctě nemá, jiný však má v úctě všechny tři, který z obou je uctivější?" On řekl: "Ten, který má v úctě všechny tři." Filosof mu na to odpověděl: "Proto i my činíme víc, že to osvědčujeme skutky a posloucháme proroky. Neboť Izaiáš řekl: Slyš mě, Jakube Izraeli, jehož já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal Pán a Duch jeho." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 9)

"Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda? Vždyť on ve svých knihách velmi pochválil Krista. Řekl o něm, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, a že byl veliký prorok, který mrtvé křísil a všeliké neduhy velikou mocí uzdravoval." Filosof mu odpověděl: "Pověz: Je-li Mohamed prorok, jak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: Do Krista všechno zjevení a proroctví přestane (Dan 9,23). On se však objevil až po Kristu? Jak tedy může být prorokem? Nezveme-li ho prorokem, pak zavrhneme Daniela." Tu řekli mnozí z nich: "Co mluvil Daniel, mluvil Duchem Božím."

A tak se rozešli s radostí. Bylo pak jich pokřtěno z lidu ke dvěma stům, když se zřekli pohanských ohavností a nezákonných sňatků. A chagan napsal císaři takovýto list: "Poslals nám, Pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra je učením i skutky svatá. Přesvědčili jsme se, že je to víra pravá..." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 11)TB

+++

V BABYLÓNSKÉM ZAJETÍ

Ve městě pochmurném a zvadlém

na šňůrách s prádlem suší se i slzy.

Dny klamně nakročené k chůzi

jen tančí před kyvadlem.

V zasmušilosti letošní i loňské

jsou zapřažené k říši babylónské

a předstírají v stesku nevychladlém,

že zaboří se do hladiny pádlem.

Zase jen pláč se drobí do poroby

a vyždímán se trpělivě škrobí

v přípravách k cestě s těžkým zavazadlem.

Dny zmaru, plné prostíraných darů

к ohništi pro Baala a pro Ištaru

a Ezechiel prorokuje otevřené hroby.

Nevolník není v cizí zemi hostem,

neplní rozkaz, nedbá na předpisy,

odmítá plné, podbízivé mísy,

roztrhl roucho, živí se jen postem.

A popelem svou hlavu ověnčí si.

Když obnošené slzy pere v řece,

když vyždímá je, vedle prádla visí,

tři mládenci se vrátí z cely pece

a Ezechiel věští mrtvým kostem.

Bezcílnost uzavřená do zajetí

se jenom kajícností světí,

bezcílná jednotvárnost s tváří hetéry.

Na vrbách vyhnanství je zavěšený cit,

stesk s lítostí a citery.

Cizinci nosí v srdci antracit

od středy k sobotě, а k úterý,

jsou zvědaví na texty litery

těch lidí zachmuřených sklonů

bloudících u vod Babylónu,

jako by chystali se k pouti.

Proč visí struny patery

na kotvách vrbového proutí?

Cizinci chtějí vidět krátery

uvnitř těch, které něco rmoutí.

Proč z žalmů neozve se některý?

Proč struny odpojili z niter?

Ochable visí tětivy všech citer,

už nenapnou je zvukem pustých jiter.

Jsou odvráceni kamsi do zákoutí.

Hovoří tiše, nikdo neví s kým

a nezpestří dny Chaldejským.

Už z větví vrby nespletou

píseň pro zemi prokletou?

Nosí své popelavé rubáše

za nářkem Jeremiáše.

Každý z nich v mysli stále má

jen obraz Jeruzaléma.

Muž Jezabely ohlodán je psy,

poutník je vězněm nymfy Kalypsy.

A hořká hvězda v dráze elipsy

otevřela svůj jícen.

Je připomínkou Apokalypsy.

Oheň je sycen, chycen,

pak hvězda padá na zem.

Střídá se obraz za obrazem

a hoří svícen.

Vazal sní o návratu

u břehů Eufratu.

Roj jisker tančí ohnivzdorným sálem

ve městě dbalém zadobře být s Baalem.

V ohnivé líhni, krmen rituálem,

pohanský bůžek obklopen je výhní.

Zajatec myslí jen na Jeruzalém.

Polárka odpojená od Velkého Vozu.

Rozviklaly se zuby dráhy Mléčné

snad v paradentózu.

Jsou vyřazeny všechny vozy vlečné,

sypou se struny ze souhvězdí Lyry,

rozšířily se body černé díry

a hvězdné Kasiopeje

zrcadlí Pompeje.

Jde průvod původní

lidstva před povodní,

ty kmeny nepospolité

s modlami, jež jsou v zlatě odlité.

Kam půjdou Izraelité?

Dějinný spád je potřísněný kalem.

Zajatec sní o pevné střeše z palem

opřené o slíbený Jeruzalém.

Rozvěšuje své citery,

struny dnů, jež jsou šesterý.

Jen sobota je opevněná valem,

sváteční klid i na prostoru malém.

V krajině známé, v srdci Boha znalém,

kde svícny večer bezpečně se ztiší,

než srdce pukne žalem.

Zajatci ví o Bohu dokonalém,

zatímco z tlamy stvůry jedy čiší,

zatímco v babylónské říši

s hýřivou nocí v městě nevyspalém

je psáno na zeď písmo divných tvarů.

Záhadnou závěť lije do poháru.

Co značí slova, která na zeď píší

neznámé ruce s neomylným cvalem?

Tříští se krystal za krystalem

a v děsu nenadálém

jde hrozba k Baltazaru.

Ke zvěři půjde hledat skrýši.

Z rozvalin vin a hněvu

doutnají jiskry zpěvu,

je slyšet nitky tónů

u břehu Babylónu.

Jde vazal za vazalem,

od Chaldejce se liší,

píseň zní pod závalem

a už se k nebi vzpíná.

Opadává z ní špína,

v průvodu okázalém

jde stavět Jeruzalém.

A sní jen o jediném:

O míru s Hospodinem.

Budou mu stavět na Siónu horu,

odkud ho každý slyší,

později tužby o poschodí zvýší,

v zákazech, příkazech vypracují

důmyslnou Tóru,

nepřehledné učení pro znalce zná

jen nejvytříbenější rabbi,

už by se nevešlo na bedra Noema

a na koráby,

ačkoliv cesta nevede

do saducejsko-farizejských sporů a v nesrozumitelném nánose

zaniknou slova syna Ámose.

Vlasta Tylová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Co znamená milovat Mé Srdce Nejsvětější celou myslí

Chceš-li milovat Nejsvětější Srdce svého Bratra a Spasitele celou myslí, nehledej sílu a pronikavost k tomu ve své mysli, nýbrž počkej na Mne. Spěchám ti naproti.

Když ti radím k lásce k Nejsvětějšímu Srdci celou myslí, rozumím ti, že se všechny tvé mohutnosti, vůle, rozum, paměť a veškerá jejich činnost má se obírat jedině Mnou. Jestliže jim dovoluješ zaměstnávat se jinými věcmi, už Mě nemiluješ celou myslí. Vždyť je psáno, že „v každičkém čase miluje přítel“ (Př 17,17.). Taková láska ovládá celou tvou mysl, pevně tě zevnitř spojuje a celého sjednocuje. Koneckonců ti v Mém Nejsvětším Srdci ukáži, jak můžeš, když Mne miluješ celou myslí, správně smýšlet a zaměstnávat se jinými věcmi, než jsem sám.

Láska Mého Nejsvětějšího Srdce je spojující a sjednocující síla. Vede nejvyššího k nejnižšímu a posledního, to je nejpoddanějšího, k opoře lepšího, to je vyššího, takže duše sjednocená tímto pojítkem ti říká: „Můj je můj milý, a já jsem jeho“ (Pís. 2, 16.).

Tak velká je láska, která vychází z celé mysli, že ty, Má duše, spojená s Nejsvětějším Srdcem takovým poutem lásky nemůžeš být odpoutána ani námahou a mukami, ani ohněm a mečem, ani jakýmkoliv jiným násilím. Vytratila by se pouze tehdy, kdybys upadla do nečistoty smrtelného hříchu. Uvažuj, že spíše by se ti odtrhla a odpadla ruka od ramene, hlava od krku, než by se nějak oddělila tvoje duše ode Mne, Srdce plného dobroty a lásky. Pevně sklížená věc povoluje a láme se spíše na jiných místech než na slepeném místě.

Tak je tomu s tebou, Má duše, jak sleduješ u Mých věrných mučedníků, kteří se nedali od Mé lásky odtrhnout žádnými tresty, ani odlákat jakýmikoli lákadly. Spíše by se oddělila noha od těla a hlava od šíje než oni ode Mne. Jak pevné je pouto lásky, jímž se dávám kvůli tobě připoutat k světskému kůlu! Kvůli tobě jsem připustil, že Mě toto pouto drželo na kříži ze světa, protože všechny provazy světa by Mě jinak nebyly udržely! Ačkoli kůl i kříž pocházejí ze světa, přesto je svým utrpením Mého těla a Mou Krví posvěcuji, takže smíš celou myslí milovat i kůl a kříž, kde trpím, ba i hřeby a kopí, které Mne probodávají.

Jako svrchovaná láska tě stvořuji, zachraňuji a konečně osvěcuji a takový trojpramenný provaz se nepřetrhne. „Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprve nepřetrhne!“ (Kaz. 4, 12.) Když máš milovat Mé Nejsvětější Srdce z celého srdce, znamená to rozumem, bez bludu; znamená to z celé duše, to je dobrovolně, svobodnou vůlí, bez nátlaku; celou myslí a silou, to znamená pamětí, bez zapomínání.

Třebaže sám od sebe nemáš dost sil, zavolej ke Mně, a dopřeji ti milost zamilovat si Nejsvětější Srdce z celého srdce, z celé duše, celou myslí, takže tě nic od Nejsvětější Srdce neoddělí, nýbrž navěky zůstane v Mé Lásce.

                                                                                               +++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, Bank. spojení: ČS Brno  -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2013, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormierop.cz, info@cormierop.cz_______________________________

 

 

TOPlist