Ročník XIX.., číslo 6 .                                                                                                            červen 2013

CHCEŠ BÝT DALŠÍM KRISTEM? 

KŘÍŽ NOVÉHO KRISTA

mp3 In:  http://cs.gloria.tv/

 

Duše, která mne miluje z celého srdce a ze všech sil svého ducha, mi nejenže dává všechno, nýbrž i všeho ode mne dosahuje, a to jak pro své posvěcení, tak pro spásu duší.

Předně si vtluč do paměti, že milující duše více než všechny ostatní cítí potřebu neztrácet čas v pomíjejícím chtění a v nic neříkajícím řečnění o lásce, nýbrž hledí dokázat svou lásku úplným odevzdáním se mi. Chápe, že veškeré počínání a dílo musí vycházet z lásky, aby byla záslužná a přinášela dobro tomu, kdo je činí, i ostatním, a že sám – jako vtělená vroucí Láska je vnukám, udržuji, oživuji a zdokonaluji.

Jinými slovy - není špatné skrze dílo a oběti dospět k lásce, ale je logičtější dospět skrze mou Lásku k dílu a obětem. Jednou řekl někdo svatému Františkovi Saleskému: „Chci být hodně pokorný, abych mohl hodně milovat Pána.“ Na to světec odpověděl: „Já zase chci hodně milovat Pána, abych mohl být pokorný.“ Svatý František Saleský se shoduje s apoštolem národů, který píše, že láska je shovívavá a dobrotivá, láska nezávidí, nechlubí se a nevyvyšuje se, není ctižádostivá, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nepřemýšlí o zlém, neraduje se z bezpráví, nýbrž se raduje s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí. Je jasné, že vyhýbat se chybám, cvičit se v ctnostech a vůbec všechno máš konat v lásce a skrze lásku. A v tom musíš být zajedno nejen se svatým Pavlem, nýbrž hlavně se mnou, ukřižovaným právě kvůli tobě uprostřed mnohých, protože beze mne nemůžeš učinit nic. Také tohle je jasné. Proto se ti zdá, že s větší jistotou jedná ten, kdo směřuje přímo ke spojení se mnou, aby tak dospěl ke skutkům a obětem, než ten, kdo činí opak, protože beze mne stejně nemůže dělat nic.

Jako ratolest nemůže nést ovoce sama ze sebe, nezůstane-li ve kmeni, tak ani ty, nezůstaneš-li ve mně. Jsem vinný kmen, a vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Jenže jak můžeš zůstávat ve mně, abych také sám zůstával v tobě? Jsem vtělená láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává ve mně a sám přebývám v něm. Jak je to u mne všechno jasné, prosté a přímočaré. Láskou vykroč ke spojení se mnou a ve spojení se mnou ti uděluji hojnost ovoce posvěcení - to znamená, že ti vlévám do duše božské ctnosti, jako se míza rozlévá z vinného kmene do ratolestí.

Láska je trpělivá, dobrotivá, a všechno další. Opravdu, je vlastností vyšších ctností, že nejen mohou nařizovat ctnostem nižším, aby jednaly, nýbrž mohou také samy plnit to, co ostatním ukládají. Svatý Tomáš dodává k slovům apoštola národů, že láska koná a plní díla všech ctností.

Omyl, do něhož upadá mnoho duší, je domněnka, že si samy zajistí své posvěcení. Proto chtějí jednat samy, místo aby nechaly jednat mne, spásonosného bratra. Chtějí si vybrat cestu, způsob, prostředky a patrně i cíl. Výsledkem je počínání založené na osobních představách a názorech, ale to není moje dokonalost - mne jediného dokonalého, na němž mohou mít podíl všichni svatí a světice. Jsem nositel posvěcení, a tím rychleji a dokonaleji posvětím duši, čím lépe se jí podaří zbavit se na cestě k svatosti přítěže sebe samé a čím je učenlivější ke mně, což je příznačné pro působení darů mého Ducha. Proto přestaň myslet na sebe, na svou dokonalost, na svatost, které máš dosáhnout, protože sama od sebe máš jen svou bídu a nedostatky. Sám se postarám o tvé posvěcení, o tvou svatost. Upni se pouze na mne a sleduj mě, a pros, abych tě povznesl k poznání mne samého mým nadhledem a zamiluj si mne, abych tě naučil milovat mne tak, jak se sám miluji.

Prožívat život lásky znamená počínat si tak, aby se láska opravdu stala životem tvé duše. Tvoje srdce, mysl, síly, přání soustřeď k lásce vůči mně otcovsky stvořitelskému a současně bratrsky spasitelnému i přátelsky posvěcujícímu. Zamiluj si mne z celého srdce a z celé své duše a ze vší své mysli a ze vši své síly.

Jako se miluji především otcovsky, tak otcovsky miluji také vás. Zůstaňte v mé Lásce. Ono zůstávání či přebývání v lásce znamená neustálou činnost v lásce; ne pouhý stav milosti, nýbrž zapojenou lásku, nasazenou až k oběti. V mé Lásce znamená v lásce ke mně jako výrazu tvé lásky také ke mně otcovskému i ke mně bratrskému.

Toto všechno se uskutečňuje v úsilí tvé duše o přetvoření vlastního života v úkonu dokonalé lásky. Nejen konat všechno s láskou, nejen sbírat a obětovat s láskou květy drobných denních obětí a úkonů ctností, nýbrž i snažit se oživit láskou každý okamžik tvého krátkého pozemského života.

Jaká však je dokonalá láska? Je to především čistá láska, jíž mne miluješ pro mne samého. Dále je to láska činná, nepochybně dokonalejší než láska zvyková. Zároveň je to láska, která jedním rozmachem objímá mne i moje stvoření, neboť nemůžeš milovat mne, aniž bys miloval také moje tvory, zejména ty, které jsem učinil mým obrazem podle mé podoby. Tvoje láska ke mně bratrskému však nemůže a neměla by být nikdy oddělena od lásky k naší společné panenské Matce, předně proto, že se mi nemůžeš líbit, nemiluješ-li také mou a současně tvou panenskou Matku, a dále proto, že tvoje láska bude přede mnou opravdu dokonalá jen tehdy, projde-li láskou k Marii, prvnímu tvoru, který mně zde na zemi miloval tak, jak chci a mám být milován.

Prožívej svůj život v úkonu dokonalé lásky. Nejdokonalejší uskutečňováni života lásky v neustálém úkonu lásky je slavná hostina mé lásky, Mše svatá. Tvoji prarodiče odmítli obětovat. Kvůli tomu podávám sám sebe za oběť, oběť smrtelnou, úplnou a dokonalou oběť. Nechtěli obětovat nic, co sloužilo k životu. Proto podávám za oběť sama sebe. Zdráhali se uznat mě za hodného oběti a chtěli vyvyšovat sebe nade mne. Proto se sám jako zosobněné věčné Slovo obětuji. Vypověděli mi poslušnost. Proto jsem zůstal poslušný až k smrti. Obětuji sám sebe jako vrcholná Oběť i nejdokonalejší Obětovatel.

Už od nynějšího okamžiku se hleď jaksepatří připravovat na oběť svého života. Proto ji musíš konat ve spojení s mou obětí, která se slavně opakuje na oltáři při každé Mši svaté. Tak připoj k oběti naší panenské Máti Panny Marie.

Skloň se v úctě, jejíž hodnota je nekonečná, protože dávám sám sobě otcovskému v Getsemanské zahradě, kde jako tvůj spásonosný Bratr padám tváří k zemi se slovy: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ Tvoje uctívání musí přejít v zadostiučinění. Tak zde prožívej odčinění urážky, kterou jsi mi otcovskému i bratrskému způsobil hříchem, a zadostiučinění za strádání zaviněné hříchem.

Činím dokonale zadost za tvoje hříchy, protože za tebe obětovávám můj život. Jako tvůj ukřižovaný Bratr konám takový úkon lásky, že ho nedokázaly mému věčnému otcovství zošklivit ani všechny hříchy dohromady. Moje láska je větší než zloba těch, kdo mne bičují, korunují trním a křižují. Je to láska nedocenitelná, protože vychází přímo z mého otcovsky pronášeného Slova.

Když přinášíš svou oběť ve spojení se mnou a s naší panenskou Mátí, tak mi přednášej své prosby. Apoštol národů ti vzkazuje, že jsem v době, kdy jsem žil ve tvém těle na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který má moc mě od smrti osvobodit, a byl jsem vyslyšen pro náležitou úctu k mému věčnému otcovství. Ačkoli jsem, který jsem, naučil jsem se svým utrpením poslušnosti. Když jsem tak dokonal své dílo, stal jsem se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří mě poslouchají. Připomeň si mou kněžskou modlitbu po Poslední večeři a před Umučením na Kříži: Prosím v ní za své apoštoly a za tebe. Jsem veleknězem navěky. Proto také mohu spasit navěky ty, kdo přistupují ke mně otcovskému skrze mne bratrského. Jsem totiž věčně živ, abych se za ně přimlouval. Zvláště při oběti mše svaté, v níž vystupuji jako velekněz, modlící se za své katy, se přimlouvám za všechny, kdo se ke mně obracejí.

Současně činím ze své smrti úkon díkůvzdání, když říkám: „Dokonáno jest“. Tato forma modlitby, která při Mši svaté neustále pokračuje, neustane ani poté, co bude dosloužena poslední Mše svatá při skonání světa. I když přestane existovat vlastní oběť, bude pokračovat její naplnění, a v něm bude stále přítomno uctívání a díkůvzdání vyvolených, kteří – spojeni se mnou a s naší panenskou Matkou Marií – budou zpívat s anděly chvalozpěv k mému dívkůvzdání a k mé oslavě.

Když jsem ti tě zamiloval a volám tě k sobě jako zvláštního důvěrníka ve službách mé vrcholné Lásky, tak se mi k tomu slavně zaslibuj, abych mohl tvým prostřednictvím stále slavit slavnou hostinu mé Lásky.

Mše svatá je především a hlavně oběť. Je to zpřítomnění mé oběti na Kalvárii. Je to svátostné zpřítomnění oné oběti, kterou nabízím od mého Vtělení, a kterou uskutečňuji každým mým krokem, jenž vrcholí na kříži. Oběť je totiž podání něčeho pro mne na znamení uznání mé svrchovanosti. Tak je třeba v každé oběti obojí - vnitřní oddání se mi a vnější vyjádření této oddanosti. Vnější oběť je znamením a projevem vnitřní oběti. Oběť je úkonem pocty vůči mně Proto to musí být výrazem nitra, rozumu a vůle oddaných jedině mně otcovskému, bratrskému a přátelskému. Jde mi však o tebe, o duši spojenou s tělem, takže ke všemu duchovnímu přicházíš skrze vnější. Proto potřebuješ vyjádřit i nejduchovnější skutečnosti nějakým vnějším způsobem.

Obětuji sám sebe jednou provždy. To by mi bývalo mohlo stačit. Jenže moje láska jde dál. Přeji si stále stavět před tebe tuto mou oběť, takže se s ní budeš moci spojovat a pořád zakoušet její výkupnou moc. Co můžeš po mně podat za oběť? A co můžeš podat beze Mne? Moje oběť trvá na věky. Nikdy ji neodvolávám. Na věky trvá moje vnitřní oběť, kterou předkládám našemu nebeskému Otci. A jako trvá na věky moje člověčenství, třebaže nesmrtelné, tak trvá moje oběť také viditelným způsobem. Také ona musí být viditelně vyjádřena. Dokud trvá neviditelná vnitřní oběť, dotud musí trvat i její viditelné vyjádření. To je právě ono svátostné zpřítomňování. Svátostná znamení uskutečňují to, co znamenají. Tak uskutečňuje svátostné oddělení těla od krve mysticky ono vyvrcholení a viditelné vyjádření mé vnitřní oběti.

Tak stojí před tebou moje oběť viditelně, jako stojí neviditelně před mou tváří otcovskou. Shromáždění mých věrných, totiž moje Církev, přiodívá tuto oběť do oněch několika slov celou krásou vznešených obřadů a slov posvěcených krví mučedníků, láskou vyznavačů a žízní panen.

Vždyť je ve tvé lidské přirozenosti hluboce zakořeněna potřeba podávat mi oběť, vyjadřovat mi nějak svou poddanost. A co mi můžeš a máš podat po mé oběti? Vždyť moje spasitelná oběť je právě tak mou obětí, jako je obětí tvou. Na kříži podávám sebe za oběť ve spojení s tebou, jako hlava celého lidstva, jako hlava nového lidu, všech těch, kteří touto obětí mají být spaseni až do posledního okamžiku světa. Dodnes se obětuji jako Hlava mého mystického těla, totiž všech těch, kteří mi jakýmkoliv způsobem patří, třeba i jen tak, že mají být touto obětí spaseni. Tím spíš můžeš vzhlížet k této oběti ty, kdo máš tak blízko ke mně, tím spíš ti, kteří jsou v posvěcující milosti, kteří jsou živými články mého Těla.

Moje spasitelná oběť je ti silou i výzvou. Začínám napřed výzvou. Na kříži vyvrcholuji onu oběť, kterou začínám podávat už prvým okamžikem mého vtělení. Už tehdy, kdy jsem přijal tvoje tělo za své, už tehdy jsem obětoval sebe, už tehdy jsem uznalým otcem, který si zasluhuje, aby pro jeho slávu všechno bylo vykonáno a všechno bylo obětováno. Každý můj krok zde na zemi je pak obětí, je vyjádřením mé oddané, vroucí, bratrské a otcovské lásky. Od věčnosti já a otec jedno jsme, takže jsem pro tebe bratrsky spasitelný i otcovsky stvořitelský. Každý můj krok ukazuje, že jako tvůj Otec jsem hoden toho, aby pro mne bylo všechno vykonáno a podstoupeno všechno. Tak je celý můj život křížovou cestou. Krok za krokem, ale zcela nezadržitelně a neomylně směřuje celý můj život na Golgotu. Nechci se zastavit, dokud neobětuji mému otcovství vše. Moje láska dochází ukojení, až když vydechuji v hrozných mukách na kříži. Teprve tehdy volám: Dokonáno jest! Teprve tehdy je naplněna míra. Teprve tím také před tebou otevírá cesta ke spáse, až moje nesmírná láska vydává všechno, i lidský život.

Jako tvůj ukřižovaný Bratr jsem Hlavou mého mystického Těla, Hlavou mého i tvého, prostě našeho tajemného těla. Jaká škoda pro tebe jakožto můj článek být článkem zaostávajícím, nedorostlým, váhajícím s vlastním obětováním se, či zvráceným a pokřiveným! Jaká škoda pro článek mého těla být článkem nezdravým. Stále znovu si připomínej a vtloukej do sebe připomínku své povinnosti růst stále až k věku plnosti mé dospělosti. Musím být nejen tvým hlavním vzorem, ale tvým začátkem ve mně. Pryč se všemi pobožnostmi, které odvádějí pozornost ode mě, který jsem ústřední postavou, od tohoto jediného nadpřirozeného ohniska všeho tvého mystického života! Jsem tvůj život a nic jiného a nikdo jiný. Všechno ostatní tě smí a má vést jedině ke mně, a sám pak musím být tvým naplněním, tvým životem.

Když jsem se jako tvůj ukřižovaný Bratr, tvoje Hlava, stal se obětí, a zůstávám obětí celou svou bytostí, podobně se i ty musíš stát obětí dokonalou, naprostou obětí, obětí vším, co jsi a co máš. Celý tvůj život musí se stát jedinou bohopoctou tím, že se stane jedinou obětí, onou vnitřní obětí i vnějším vyjádřením této naprosté oddanosti vůči mně otcovskému i bratrskému. Především tohle tě učí slavná hostina mé svrchované Lásky, Mše svatá. Neustále si to vrývej do paměti, aby ti to stále připomínala tvá duše i tvé tělo, že když jsi na Mši svaté, tak že se tu svátostně podávám v oběť jako svatý a dokonalý. Upřímně se pokořuj a pros o hlavní dar při Mši svaté, abych tě tak spojil se mnou otcovským i bratrským, že i tebe učiním jedinou obětí. Pros mne vroucně, ať i tebe naučím podávat se za oběť tak, jako se podávám mému věčnému otcovství. Otevři se mi a volej ke mně z celého srdce: Ježíši, má lásko, vstup do mě! Když říkám, aby ses mi napřed otevřel, tak to znamená, že se máš do krajnosti pokořit a odsunout docela stranou svoje lidská práva a svou důstojnost, odložit všechny lidské ohledy, až zůstaneš přede mnou tak, jak tě stvořuji. V této stupňující se pokoře roste tvoje otevřenost k mým milostem.

Jestliže jsem dopřál nevěřícímu Tomášovi vidět mé rány a vložit do nich ruce, pak pro tvou věrohodnost musíš také ty, jako nový zvláštní Kristus neboli zvláštní slavný zaslíbenec v mých nejvyšších službách, být vždy připraven nechat všechny nevěřící Tomáše, kteří se budou ptát po mých ranách, sáhnout do svých ran, odkazujících na moje bičování, korunování trním a nesení kříže a ukřižování. Nespokojuj se s tím, že neseš můj kříž se mnou, ale nechej se k němu připoutat a přibíjet, aby tím byla zajištěna trvalost tvého připojení se k mému kříži. Vím, že to nedokážeš jinak než láskou blázna pro mou otčinu, protože tak dokážeš žíznit po mém utrpení.

Připomeň si list svaté Kateřiny Sienské jednomu dominikánskému knězi o mé mocné Krvi:

„Jménem Krista ukřižovaného a sladké Marie. Nejdražší otče v Kristu sladkém Ježíši. Já, Kateřina, služebnice a otrokyně sluhů mne Krista, Vám píšu v jeho drahocenné Krvi, přejíc si Vás vidět okoupaného v Krvi Krista ukřižovaného, v Krvi, která opájí, posiluje, zahřívá a osvěcuje duši pravdou; proto neupadá v lež. Ó Krvi, jež posiluješ duši a odnímáš slabost! Slabost, která pochází z otrocké bázně a otrocká bázeň vzniká z nedostatku světla. Proto je duše silná, že byla v Krvi osvícena pravdou. Poznala a uzřela okem rozumu, že prvotní Pravda jí stvořila, aby jí dala trvalý život k slávě a chvále svého jména. Kdo ti zjevuje, že tomu tak je? Krev neposkvrněného Beránka. Krev ti zjevuje, že všechny věci, jež ti Bůh propůjčuje, příznivé i nepříznivé, útěchy i soužení, hanbu i potupu, urážky i posměch, utrhání i reptání, všechny jsou ti propůjčeny s ohněm lásky, aby se v tobě naplnila ta sladká prvotní pravda, s níž jsme byli stvořeni. Kdo ti to dokazuje? Krev. Vždyť kdyby od tebe Bůh chtěl něco jiného, nebyl by ti dal svého Syna a Syn život. Jakmile duše okem rozumu poznala tuto pravdu, ihned přijímá sílu, takže je silná, aby snesla a vydržela každou sebevětší věc pro ukřižovaného Krista. Nezvlažňuje, nýbrž se rozehřívá ohněm božské lásky, s nenávistí a odporem k sobě. Ponenáhlu se shledává opilou - opilý přestává cítit sebe a cítí pouze víno, v němž jsou všechny city potopeny. Tak má duše zpitá Krví Kristovou přestává cítit sama sebe, jsouc zbavena smyslné lásky, zbavena otrocké bázně, neboť kde není smyslná láska, tam není bázeň před trestem), ano, kochá se trýzněmi, nechce se chlubit ničím než křížem Krista ukřižo­vaného. To je její chlouba. Všechny mohutnosti duše jsou tím cele zabrány. Paměť se naplnila Krví, přijímá ji jako dobrodiní. V té Krvi nachází božskou lásku, která zapuzuje sebelásku, lásku k potupám a trýzeň ze cti, lásku k smrti a trýzeň z života. Čí pomocí se naplnila paměť? Pomocí rukou zanícení a svaté a pravé touhy. Toto zanícení a tuto lásku načerpala ze světla rozumu, jenž poznal pravdu a slad­kou vůli Boží. Nuže, tak chci, nejdražší otče, aby se sladce opíjeli a koupali v Krvi ukřižovaného Krista, aby hořké věci se ti zdály sladkými a veliká břemena lehkými, z trní a hloží aby sbírali růži, pokoj a mír. Nic jiného neříkám. Zůstávejte ve svatém a sladkém milování Božím“.

Každým dechem vydechuj své prosby ke mně i k naší panenské Matičce Marii: Miluji vás, naučte mě přivádět k vám bloudící duše. Dejte mi chápavé srdce, abych s jemným pochopením a láskou přiváděl bloudící a hříšníky k obrácení!

Stručně volej ke mně tak jako svatý Dominik: Miluji tě, nauč mě mluvit jen s tebou a o tobě!

Úkon lásky nesmí být něco povrchního, ani žádné mechanické opakování nějakého vzorce. Stojím jen o opravdové jasně vynikající a něžně hřejivé vyzařování lásky. Úkon lásky je především vnitřní úkon. Úkon mysli směřuje k lásce, a stejně i úkon vůle, která chce milovat a miluje. Neustálý úkon lásky je tedy stálé vylévání lásky z nitra do okolí tak prosté jako samo dýchání. Smyslům dostupné vyjádření, vyslovení nebo naznačení je vnější výraz, aby se duše s pomocí svrchované Lásky, která se vtělila v tobě, lépe nechávala povznést k mé dokonalé Lásce.

Je to neustálý úkon, který přivádí tvou duši k doslovnému a dokonalému splnění uvedeného základního přikázání, které ukládá milovat mne z celého srdce. Úkon lásky musí vycházet ze srdce, aby láska byla co nejtrvalejší a nejusilovnější. Musí vycházet z celé mysli, takže stálost úkonu lásky sama o sobě vylučuje každou zbytečnou myšlenku. Musí vycházet z celé duše, tedy se musí uskutečňovat celou vůlí. Neustálý úkon lásky se opírá o horlivost vůle, nejen o cit či náladu, které mohou být velmi vrtkavé, a vylučuje každý dobrovolný úkon, vzdalující se ode mne. Musí vycházet z veškeré síly a směřovat k dosažení největší stálosti a usilovnosti lásky, takže k tomu musíš soustředit všechny duchovní síly.

Jako můj obraz podle mé podoby jsi jedinečný a originální, totiž původní a už nikdy v dějinách stvoření neopakovatelný, tedy řádně uspořádané stvoření, které má cíl ve mně. Dokonalosti dosahuješ především duší. V ní dosahuješ dokonalosti právě láskou. Proto láska ke mně jako ryzí Lásce je cíl, dokonalost a výtečnost řádu tvého srdce. V tom je velikost a prvenství mého přikázání, které nazývám prvním a největším. Toto přikázání je ohniskem, odkud se ozařují a plní důstojností všechny svaté zákony, všechny tvé ctnosti.

Nepřítel útočí proti takovému neustálému úkonu lásky. Hledá prostředky, aby zasel do tvé duše pochybnost a nedůvěru k cestě, po které se vydala. Ujišťuji tě však: Neboj se, jsem s tebou. Nic z toho, co ruší můj úkon lásky v tobě, nepochází ode mne, nýbrž od nepřítele a od světa a těla, porušených hříchem. Tím víc ke mně pokorně volej:

Miluji tě, nauč mě myslet jen s tebou a o tobě!

Miluji tě, nauč mě mluvit jen s tebou a o tobě!

Miluji tě, nauč mě milovat tě a milovat tebou všechno hodné lásky!

Miluji tě, učiň mou bohoslužbu a kázání jediným úkonem lásky! TJ (Pokr.)

+++

NEBÝT NEVĚRNÉ

BOŽE DEJ MI SÍLU NEBÝT NEVĚRNÉ

ZAČOUZENÉ SKLÍČKO VE TVÉ LUCERNĚ

KRÁSNÝM DNŮM NEBÝT SOUMRAKEM A PÍSNĚ

NEPŘEHLUŠIT A NETVÁŘIT SE PŘÍSNĚ

ŠTĚSTÍ KTERÉ NELZE ZÍSKAT BEZ LÁSKY

NEVYMĚNIT ZA MASKY A MAŇÁSKY

NEVDĚK NEVNÍMAT A TOBĚ DO DLANÍ

SLOŽIT VŠECHNA MOJE TRPKÁ STRÁDÁNÍ

Pavel Kroupa

+++

DUCH SLUŽBY U SVATÉHO METODĚJE

Evangelista Matouš vypravuje, jak "matka synů Zebedeových přistoupila" k Ježíšovi, "padla mu k nohám, aby ho požádala: ´Urči těmto mým dvěma synům, aby v tvém království zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." ^{(MT 20,21)}

Ježíš používá této příležitosti, aby ukázal svým učedníkům, jak málo odpovídá touha po moci a slávě, touha po skvělé společenské kariéře jeho myšlení a jeho záměrům. Poskytuje poučení, na které Jakub a Jan jistě nikdy nezapomněli: "Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem.^{(MT 20,26)}

Pročítáme-li Život svatého Metoděje, objevujeme, že náš apoštol si učinil Kristova slova programem svého života.

Metoděj byl starší než Konstantin. Snad až o devět nebo deset let. Měl zkušenosti, které nabyl ve státním úřadě a později jako představený kláštera Polychron poblíž Olympu v Bithynii v Malé Asii, a přesto se svému bratru ochotně ve všem podroboval. Nezáviděl mu přízeň, jaké se mu dostávalo od císaře. Nezáviděl mu ani jeho filozofické nadání. Naopak se z toho upřímně radoval a ve všem bratra podporoval.

O cestě k Chazarům a o apoštolském působení u tohoto národa uvádí Metodějův životopisec: "Sloužil svému mladšímu bratru... a poslouchal ho." A o jejich svorné, a proto tak plodné spolupráci na Moravě se píše, že Metoděj se Konstantinovi "s pokorou podroboval a jemu sloužil s ním učil." ⁽⁵⁾

Není snadné se takto podrobovat. Je to však svrchovaně požehnané zvláště v rodině, ať už manželské nebo řeholní. Tam by měl být zabydlen takový duch služby, který vede k tomu, aby se všichni účastníci jeden druhému podrobovali, a řídili se nejen radami toho, kdo je hlavou takové rodiny, ale i dle přání všech rodinných příslušníků.

Jak lze dosáhnout tohoto ducha služby?

Většina lidí se musí učit a vychovávat v tomto duchu služebnosti. Je třeba dosáhnout zde toho, aby láska vítězila nad sobectvím. Je třeba si osvojovat ochotu přijímat vůli druhého nad prosazováním své vůle. Je to obtížné, zejména u povah, které jsou zatíženy sklonem vyvyšovat se a prosazovat se, vládnout.

Sv.Beda uvádí: "Pro toho, kdo vládl, je nesmírně obtížné, aby pak sloužil". Sv.Beda Venerabilis byl mnichem. Nepochybně měl příležitost poznat, jak těžko si zvyká na poslušnost a službu ten, kdo řadu let vydával rozkazy, když postrádá pravého ducha služebnosti. Ten, kdo se choval poníženě i tehdy, kdy měl povinnost rozkazovat, je takových obtíží ušetřen. Svatý Metoděj jako představený kláštera opouští toto své místo, kde vydával pokyny velké mnišské rodině a pokorně se podřizuje v ochotné službě svému bratru. Tím dokazuje, jak hluboko byl u něho zakořeněn pravý duch služebnosti. Proto mu není zatěžko opustit vedoucí místo a stát se prostým služebníkem, který poslouchá a ochotně se ve všem podřizuje vedení druhého.

V rodině, manželské či řeholní, kde všichni poctivě usilují o ducha služby, tam je společný život radostný a jasně vyniká jeho hluboký pokoj také navenek. Když totiž každý člen takové rodiny nehledá své osobní zájmy, své výhody, své pohodlí, tam kvete společné dobro, tedy dobro všech. A proto tam všichni slouží všem v duchu vzájemné lásky v pokoře, stavějící sebe až na konec.

Učitelé duchovního života se shodují v tom, že vlastní základ ducha služebnosti tvoří láska. Samozřejmě, že také pokora je důležitá pro ducha služby. Vždyť pýcha odmítá dobrovolně a nezištně sloužit. A zde má jít o právě dobrovolnou službu bez nároků na nějakou odměnu. Nelze mluvit o duchu služebnosti tam, kde někdo podřizuje z donucení nebo slouží jen proto, že za to očekává odměnu nebo výhodu. Pokora zajisté usnadňuje tuto službu, a proto je důležitou pomocnicí ducha služby. Avšak vlastním základem je láska. Proto sv.Augustin píše o sloužící lásce. Jedině ten slouží dobrovolně, kdo je ke své službě veden láskou; snaží se totiž o dobro pro jiné, a zejména pro Boha, který je sám Láska, která se v Kristu sklání ke každému člověku.

Apoštol Pavel to zdůvodňuje, když ve svém v hymnu o lásce vypočítává vlastnosti opravdové lásky, které se pak konkrétně projeví ve skutcích ducha služby.^{(I KOR 13)} Uvádí, že "láska nemyslí jen a jen na sebe", a proto je ochotna sloužit druhým. Když sv. Pavel říká, že "láska se nevychloubá ani nenadýmá", poukazuje na její spojení s pokorou. Ve slovech "láska je shovívavá, dobrosrdečná, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží" jsou uvedeny takové vlastnosti lásky, jaké ve skutečnosti tvoří ducha služby.

Třebaže někdo slouží lidem, přesto je služebníkem Božím a ne lidí, pokud ve službě lidem hledá vždy zalíbení Boží. Taková je lidská služba z hlediska nadpřirozeného chápání křesťana. V tomto duchu jednal náš velký apoštol Metoděj, když sloužil Bohu v lidech a svou službou rostl v pokoře a lásce a přispíval k šíření Kristova panování ve světě. Jeho velkolepý příklad volá po následování. TB

+++

PROMÉTHEUS

PŘIKOVÁNI KE SVÉ DOBĚ

JAK PROMÉTHEUS KE SKÁLE,

TAK LHOSTEJNÍ K HADÍ NOCI,

NEUMÍME SAMI V SOBĚ

USTÁLIT CITY NESTÁLÉ,

NI ZASLECHNOUT ÚZKOST SRDCÍ.

JEN BOŽÍ LÁSKA NA KŘÍŽI

VYVOLÁ OHEŇ Z KAMENE,

PROBUDÍ VÍRU ZE SPANÍ.

JEN BOŽÍ MILOST PŘIBLÍŽÍ

OBZORY HOŘEM VZDÁLENÉ,

KDE KRALUJÍ I PODDANÍ.

Pavel Kroupa

+++

DŮVĚRA V BOŽÍ PROZŘETELNOST

Čteme-li Život svatých Cyrila a Metoda, vidíme, jak jejich smýšlení, ale i každodenní jednání je proniknuto pevnou vírou v Boží prozřetelnost. To si osvojili už ve své rodině, jak je znát z četby Života svatého Konstantina. Dozvídáme se, že "když se muž chystal odejít na pravdu Boží, hořekovala matka tohoto dítěte a pravila: ´O nic mi nejde, jedině o tohoto chlapce, jak bude o našeho postaráno.´ A on jí řekl: ´Věř mi, ženo, spoléhám na Boha, že mu dá takového otce a správce, který spravuje též všechny křesťany.´"

Potom čteme dále, jak se císařský správce dozvěděl o Konstantinovi, o jeho velikém nadání a neméně velké píli, a poslal pro něho, aby se učil spolu s mladým císařem. Tak se Konstantin dostal tam, kde ho chtěl mít Bůh. Když si ho vyvolil k velkým úkolům, dal mu možnost přípravy.

A právě tak můžeme sledovat u sv.Metoděje pevnou důvěru v Boží prozřetelnost zejména v době, kdy prožíval drsné časy v zajetí německých biskupů v přesvědčení, že ho Bůh proti všemu lidskému očekávání nakonec přivede nazpět k milovaným Moravanům, kteří ho toužebně očekávali.

Dokud se člověku dobře daří, snadno přijímá s velkým vnitřním zadostiučiněním a radostí Kristova slova o prozřetelnosti nebeského Otce. Horší je to, když se člověk octne v různých životních těžkostech a doléhají na něho zkoušky, pronásledování, když ho postihne nemoc, ztráta a doléhá nejistota ohledně budoucnosti. Potom se ptá, jak je možné, že ho Bůh nechává v tak těžké situaci, když o něm ví a má o něj pečovat. Vkrádá se pochybnost, zda ho Bůh neopustil a nepřestal o něj pečovat. Jak spojit chápání Boha jako dobrotivého Otce, který je přece všemohoucí, s tou skutečností, že jeho děti jsou v tak těžkém postavení, tepány tolika bolestmi, ponořeny do utrpení, které jakoby nemělo konce - o on se jich ne a ne zastat?

Dotýkáme se zde složitých vztahů mezi Boží prozřetelností a zlem v různých podobách. Je známo, že právě na tomto ztroskotala víra mnohých, když nemohli pochopit, že "Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému." ^{(RIM 8,28)} V plánech Boží prozřetelnosti o člověku je nutně také utrpení. Proč? Protože byl spáchán první hřích a jeho následky se řetězovou reakcí rozšířily na každého člověka. Toto utrpení zde však není úplně zbytečně, nýbrž má hluboký význam v lidském životě. Má podobný význam jako Kristův kříž a jeho bolestná smrt na něm. Těm, kdo milují Boha a shledávají utrpení jako součást plánu Boží prozřetelnosti a přijímají svůj kříž v každé podobě, těm se kříž stává klíčem k nebi, jak uvádí sv. Kateřina Sienská.

Ta skutečnost v člověku vyvolává důvěru v Boží prozřetelnost.

Takto kráčeli životem naši svatí apoštolové Cyril a Metoděj v dobách příznivých i v těžkých časech, pokaždé vedení neochvějnou důvěrou v Boží prozřetelnost. Následujme je na těchto cestách, abychom se s nimi jednou setkali.

+++

CHARISMA A LIDSKÉ ÚSILÍ

Slyšeli jsme z Písma o Božích blahoslavenstvích. Jenže ne každý plačící a tichý atd.je blahoslavený. A tak bychom se měli zamyslet nad tím, co jsou pravá charismata a co je pouze lidské.

Když pisatel Života svatého Konstantina-Cyrila zachycuje jeho mládí, tak uvádí, že "s bystrostí se u něho pojila píle a jedna druhou překonávala... Více však než učenost dával najevo dobré chování." Tato slova vystihují celý jeho život. Charisma velkého nadání, které od Boha přijal, rozvíjel. Přitom dbal na rovnováhu mezi rozumem a vůlí.

1) Bůh nás zahrnuje rozličnými dary. Některé jsou určeny jen pro nás, jako posvěcující milost, která z nás činí Boží děti; dává nám účast na Boží přirozenosti. Jiné Boží dary jsou určeny pro druhé, jako třeba dar uzdravování.

Charismata jsou zvláštní milosti, které Duch svatý dává některým jedincům s ohledem na celkové dobro Božího lidu. Tradiční označování charismat jako milost zdarma daná, obsahuje jakési znásobení. To proto, aby se charisma odlišilo od posvěcující milosti. Ale čím se liší doopravdy? Na rozdíl od posvěcující milosti, která je trvalým stavem duše, charisma je dočasné zaměření k duchovnímu dobru, schopnému přímo dobře posloužit tajemnému Tělu Kristovu. Charisma tedy je něco prchavého. Neobejde se však bez lidské součinnosti. Bez ní by se tato schopnost ani na chvíli nerozvíjela. Nadaný jedinec by je svou nečinností už v zárodku pochoval zrovna jako služebník, který zakopal hřivnu.^{(MT 25,25)}

V Životě Konstantinově se dozvídáme, jak po rozhodnutí oddat se plně Bohu, pilně se učil z děl svatého Řehoře. Chlapec některým místům nerozuměl. Jednou se tam objevil nějaký vzdělaný muž a Konstantin ho prosil, aby se mu věnoval. "Ale on zakopal svou hřivnu a odbyl jej: ´Nenamáhej se, , chlapče, neboť jsem se pevně zařekl, že co živ nikoho tomu učit nebudu." Postrádal vědomí odpovědnosti za Boží dar.

Jsou tu však ještě jiní, kteří se snaží falšovat charismata. To jsou falešní proroci. Sv.Pavel důrazně varuje před takovým pokušením. ^{(I KOR 12,1-4)} Dnes je jich celá záplava. Jak se pozná pravé charisma od falešného? Podle pravé víry, jak ji uchovává vykoupený Boží lid. Co odporuje tradici víry, nemůže být pravé charisma.

Je tu ale ještě jedno měřítko: pravá charismata, mající sloužit dobru celého Božího lidu, si nemohou navzájem odporovat. Pravý charismatik se pozná podle toho, jak se podřizuje řádu, který mu stanoví Duch svatý, a dále dle snahy posloužit společnému dobru.

Mezi charismatiky a církevní budovou to někdy skřípe. Je tam napětí. Pravé charisma se zde pozná po ovoci. Napětí mezi pravými charismatiky a Církví přináší ovoce. Charisma a Církev si ve skutečnosti neodporují. Charisma jednotlivce přináší podnět, Církev zajišťuje vedení a řízení tohoto podnětu. Boží lid by bez takových podnětů zkostnatěl v byrokracii, kdežto charismatické vzmachy by bez řízení byly jen živelným puzením.

Charisma velkého nadání usnadňuje studium. Avšak mnozí na to hřeší. Když se lehce učí, navyknou si lenosti. Výsledky bývají sice okázalé, třebaže jejich přičinlivost je chabá. Jejich nadání je drží na značné úrovni. Takové výsledky však neodpovídají tomu, co mělo vzejít z jejich rozmnožených hřiven. Co z toho plyne? Takoví lidé neplní požadavky kladené na Boží dar. Mnozí nadaní křesťané zase dovedou své hřivny k svému osobnímu prospěchu dobře prodávat světu.

Představme si, že by byl sv.Cyril užíval nadání jen k tomu, aby se měl dobře, aby dosáhl solidního postavení. Copak bychom ho dnes oslavovali jako našeho slovanského apoštola?

Je příznačné, že v lidském životě většinou nevykonali nejvíce ti jedinci, kterým Bůh dal velké nadání, nýbrž spíše ti, kteří byli jen průměrně nadaní, ale spojili své průměrné hřivny s nadprůměrnou přičinlivostí. Zde se ukazuje, jak Bůh žehná takové přičinlivosti. Vroucí modlitbou a duchem kajícnosti si získal Boží přízeň; ukázal pak všem, co znamená lidské úsilí v podobě píle, která se musí spojovat s každým charismatem.

2) Když uvádí o Konstantinovi jeho životopisec, že "více než učenost dával najevo dobré chování", naznačuje tím, že usilovat o soulad mezi životem rozumovým a mravním, mezi životem rozjímavým a činným, takový život je zaměřený na díla, ve kterých se prolíná rozjímání a jeho praktické uplatnění. Právě to vyznačuje především apoštolskou činnost. Jádrem rozjímání je při apoštolátu nejen láska k myšlence, ale i k Bohu a bližním, kterým má být myšlenka sdělena.

Soulad se tu dosahuje hlubokým vnitřním zaměřením na Boha, které bude během činnosti omezeno na zvláštní připravenost a pohotovost, aby se během rozjímání znovu uvedlo do chodu.

Zmíněná věta z Života Konstantina nám sděluje, že v duchovosti tohoto apoštola byl dokonalý soulad mezi rozumem a srdcem. Proto často čteme o sv.Konstantinovi, že po splnění úkolu, se vracel do samoty, k modlitbě a studiu. Touto cestou dospěl k tomu, že Boží dary přinášely hojné a znamenité plody. Jeho vzácný příklad nám navždy ukazuje cestu hodnou následování. Sv.Cyrile, oroduj za nás!  TB

+++

LÁNY, LÁNY

ZRAK ZNĚŽNĚN ŠEROSVITY LESŮ UMDLÉVÁ A BOLÍ.

V PEŘEJÍCH VZPOMÍNEK ZMRTVĚL KRAJ ZNAVENÝ;

OBZORY PLAVÉ POVLÁVAJÍ V DÁLKÁCH POLÍ,

ŽHNE ZEM, PRUT ZLATA ŽÁREM SLUNCE TAVENÝ.

 

LISTOVÍM STROMŮ ZAŠLEHÁ POKRADMÝ STÍN.

OBLAČNÉ PLACHTOVÍ SE DME NA MOŘI POLEDNÍM,

PŠENIČNÉ LÁNY JISKRNÍ JAK ČEPEC NEVĚSTIN

A NABÍZÍ DRAHOCENNOST KLASŮ ŽNÍM.

 

PLÁŇ ROZVLNĚNÝCH STÉBEL HRAVĚ ŠELESTÍ,

JAK TĚŽKÝ HEDVÁB SUKNIC MĚŠTEK BOHATÝCH,

RUČEJE DUKÁTOVÉ PRŠÍ Z ROHU HOJNOSTI,

LESK ÚRODY SE ZRCADLÍ VE VÝŠKÁCH ZÁVRATNÝCH.

 

V ZÁPLAVĚ ŽÍRNÉ ZELENĚ SKOTAČÍ BÍLÉ ŠÁTKY ŽEN,

RET HOSPODÁŘŮV V ÚSMĚV VYKRUŽUJE POCHVALA;

JDE POUTNÍK ZTRACENÝ, SNY V SRDCE ZASAŽEN

A ZEMĚ JASEM HÝŘÍCÍ SPALUJE DUŠI HORALA.

Zdenko Řezníček

+++

Výklad Modlitby Páně podle sv.Vincence Ferrerského s ohledem na sedmero neřestí

V. O HŘÍCHU HNĚVU

A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. (Mt 6)

To je pátá prosba Modlitby Páně, v níž žádáme za promíjivé odpuštění, totiž aby nám Bůh odpustil naše dluhy, tj. hříchy, jež nazývají se dluhy. Hříchem se stáváme před Bohem dlužníky. A poněvadž jsme křehcí a nejsme schopni tolik zaplatit, proto žádáme, by nám byly ony hříchy odpuštěny. Odtud říká Kristus: Všechen dluh odpustil ti jsem, poněvadž jsi mne prosil (Mt 4). Bůh však chce, abychom i my odpouštěli našim dlužníkům. Tato prosba tudíž míří přímo proti hříchu hněvu. Hněviví totiž odmítají odpouštět svým dlužníkům urážky, ale chtějí-li být spaseni, a aby Bůh odpustil jim jejich dluhy čili provinění, nutno, aby sami odpouštěli. Proto nebeský Mistr říká učedníkům v Modlitbě Páně, za nás všechny: A odpusť nám naše viny, atd., poněvadž tak je třeba činit. Všimneme si trojího na hříchu hněvu.

Předně, zda je v nás určitě hněv. Za druhé, jak se moc protiví Bohu. Za třetí, jak se můžeme vyléčit z nespravedlivého hněvu.

Předně, zda je v nás hněv, to poznáme, když uvážíme, co je hněv, a v čem spočívá, v jakých projevech. K tomu je třeba vědět, že hněv je podle sv. Tomáše vášeň žádosti, která určuje náruživost hněvu (S.Th.II, 2,8,2). Vášeň může být dobrá nebo zlá. Je dobrá, když je řízena rozumem, zlá, pakliže překračuje rozumový řád. Když si rozhněvaný žádá zadostiučinění, aby se totiž podle rozumného řádu takové zadostiučinění stalo, je takový hněv chvalitebný, a nazývá se hněv „pro nebe". Jestliže však někdo touží po zadostiučinění proti rozumnému řádu, jako třebas touží, aby byl potrestán někdo, kdo si to nezaslouží, nebo jestliže si žádá, aby se zadostiučinění stalo nikoli podle zákonitého řádu spravedlnosti, tj. nechce, aby se stala náležitá spravedlnost, aby byla strana vyslechnuta, ale hned aby nastalo potrestání, nebo si žádá zadostiučinění ne za náležitým účelem, jímž je zachování spravedlnosti a náprava viny, ale jedině aby se sám pomstil, a dojde-li k souhlasu, taková žádost je zlá a nazývá se neřestný hněv, a je těžkým hříchem. Někdy se také pozoruje podle přehnaného hnutí, protože takováto žádost příliš uvnitř vře, a tehdy, i kdyby bylo zadostiučinění spravedlivé, přesto by takový hněv nebyl bez hříchu, jelikož je pojímán přehnaně. Proto říká žalmista: Hněvejte se a nehřešte, že totiž takový hněv nemá být přehnaný. Mluvíme zde o hněvu, který je smrtelným hříchem, protože se prosazuje proti rozumnému řádu. Takový hříšný hněv se vymezuje při výkladu knihy Levitikus (Lv 19): Hněv je žádost pomsty. Všimneme si při tom tří věcí. A také poznáme, zda je v nás, když poznáme-li šest jeho plodů, které udává Řehoř (Moral. 30):

První je potupa.

Druhý povyk.

Třetí svár.

Čtvrtý rozhořčení.

Pátý rouhání.

Šestý nadutost mysli.

První je potupa. Všimni si, že potupa spočívá ve zneuctění, jež činí někdo jinému nějakým slovem, pro které ztrácí svou čest, kterou dříve měl. Někdo ti třeba ukřivdil, ale řekneš-li: Lotře, dobře vím, jaký jsi, copak se nestydíš pobývat poctivými s lidmi, když jsi takový lotr, zrádce, atd.? Prosím, to je potupa, protože on byl dříve považován od jiných za dobrého člověka, a nyní jím budou pohrdat, ač by mu byli věřili. A budou to rozšiřovat a řeknou: Není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu. To je tedy potupa, když někdo zneuctívá jiného v přítomnosti jiných, a je těžkým hříchem smrtelným, pokud totiž sleduje znevážení někoho, a tento hřích není menší než loupež. Někteří lidé totiž milují čest jako jmění čili statky časné, proto jako při krádeži je třeba dát náhradu. Když totiž říkáš na někoho nějakou chybu, jako, když řekneš: Zloději, nebo zlodějko, vyslovuješ potupu. Připomeň si, že by ses neodvážil mluvit takto o dceři francouzského krále, ale přesto se nebojíš říci o dceři Krále věčného, a zneuctít ji, proto hřešíš smrtelně. V tom smyslu pravil Ježíš: Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,22). Důvod je v tom, že smrtelně hřeší, a za každý smrtelný hřích zasluhujeme pekelný oheň. Vzniká zde ale otázka, zda je způsobení křivdy pokaždé smrtelným hříchem. Když slova vycházejí z vnitřního podnětu, je třeba podle svatého Tomáše uvážit, jak se slova pronášejí. Jestliže úmysl míří k tomu, aby slovy těmi zbavil člověka důstojnosti, tu je to pokaždé smrtelný hřích. Jestliže to však nezamýšlí, ale vysloví ta slova třeba ve snaze o nápravu, nebo pro něco jiného, pak to není potupa, nýbrž podle okolností, ani hřích smrtelný. V takových slovech je však nutno rozeznávat, protože neopatrným pronesením může být slovo tak těžké nebo křivda tak těžká, že by někoho zbavovala důstojnosti (STh II,2,72,2).

Druhý plod je povyk, který se obyčejně dostavuje při rušení pokoje a útočení na pravdu. Připomeňme si, že jsou lidé, kteří nemohou-li prosadit svou vůli, a pravda je usvědčuje, tu křičí a ohlušují posluchače svým halasem, takže pravdu matou a potlačují. Stává se to zvláště ve shromážděních či sněmech. Když vidí, že nemohou něco učinit po svém, vstávají a smlouvají se s tím a oním. A když jasně vidí, že jednají přímo proti pravdě, hned křičí a matou celý sněm. Takový povyk pochází z hněvu a je jeho druhým plodem. Připomeň si, jak je třeba sněmovat čili chovat se na sněmu, je to jako zachovávat řád při střelbě do terče. Konat sněm nic jiného není nic jiného než střílet do terče. Pamatuj, že při střelbě do terče se zachovává patero věcí, jaké je třeba zachovávat i na sněmu. Předně, než někdo vystřelí, mají se všichni hráči shromáždit; tak i na sněmu. Za druhé, když se všichni shromáždili ke hře, musí se stanovit se znamení, cíl, k němuž všichni mají mířit; tak to má být i na sněmu. Cílem je obecný prospěch, k němuž všichni mají mířit, z té i oné strany, to je pracovat na sněmu nikoli pro vlastní zájem, ale pro zájem obecný, O takových říká přísloví: „Špatná střelba do terče, ze dvou stran se střílí. Takoví totiž, kteří ženou vodu na svůj mlýn a nedbají o prospěch obecný, nejsou dobří hráči; proto miřte k cíli, totiž k obecnému prospěchu. Za třetí je třeba položit jisté meze, to je Boží bázeň. Na všech sněmech je třeba dbát na to, aby byla vždy zachována čest Boží. Za čtvrté je třeba, aby střílel jeden hráč po druhém; právě tak na sněmu ať mluví jeden po druhém a nikoli všichni zároveň. Připomeň proti některým, když slyší někoho upřímného vyslovit dobrý návrh, lepší než snad dali sami, ihned se dávají do křiku a nedovolí mu mluvit. Neplatí hra, nedovolíte hrát všem, totiž mluvit všem; je třeba vyslechnout všechny, a tak každý ať dá co možná nejlepší radu, s ohledem na čest Boží a obecný prospěch. Za páté, kdo hraje nejlépe, dostává výhru. Tak se i vy držte toho, kdo dal nejlepší radu, a jemu ať se dostane výhra, to je splnění jeho návrhu. Jak je vidět, sněm je třeba konat s klidem, a nikoli s křikem. Proto moudrý: Synu, bez rady ničeho nečiň, a po činu nebudeš litovat (Sír 32).

Třetí plod hněvu je svár. Svár spočívá v jakémsi rozkolu v činnosti. Svár je jakási soukromá válka z nezřízeného vzrušení vůle mezi soukromými osobami, a vždycky je ve sváru hřích. A v tom, kdo napadá jiného, je vždy hřích smrtelný. Kdo se brání, může být bez smrtelného hříchu, a někdy, ale zřídka, také bez všedního. Někdy však má i ten, kdo se brání smrtelný hřích, podle různého hnutí mysli, a podle různého způsobu obrany. Když se totiž brání v dobré horlivosti s náležitou umírněností, tak není to hřích, jestliže však pomstychtivě, a to s vybočením z náležité míry se brání, je to vždy lehký hřích. Tak třeba když se přimísí nějaké lehké hnutí nenávisti nebo pomsty, nebo, když způsob silně překračuje míru obrany. Jestliže však s rozhodnou myslí povstává proti útočníkovi, aby ho zabil nebo těžce napadl, je to smrtelný hřích. Připomeň si též toho, kdo se nemůže pomstit tomu, koho má v nenávisti, povstává proti jeho statkům, buď že zakládá oheň v jeho domě nebo na poli  s obilím, nebo ničí vinice, nebo se mu jinak mstí, a je povinen k náhradě.

Čtvrtý projev je rozhořčení, a děje se dvojmo, buď proti Bohu, nebo proti bližnímu, a toto rozhořčení jeví se ve tváři, v očích. Připomeň si rozhořčení proti Bohu z netrpělivosti, že pro trochu trápení, jež Bůh na někoho dopouští, ihned se člověk pohoršuje na Boha, ať ho sužuje na vlastní osobě třeba nemocemi, nebo ho trápí na statcích a dětech smrtí, a na příbuzných a přátelích, nebo také na časných statcích vzpourami neb válkami. Všechny tyto útrapy čili zla jsou Bohem dopouštěny jako zla za trest. Všechny je třeba přijímat a snášet s trpělivostí. Podle Pavlovy výzvy: Trpělivosti je vám zapotřebí (Žd 10) nebo podle posle slov Páně: Trpělivostí budete vládnout svými dušemi (Lk 21). Připomeň si netrpělivost toho, kdo se hned vzpírají proti Bohu, a vymýšlejí, co by mu řekli, kdyby ho měli v moci. Připomeň si, jak velikou milost činí Bůh člověku, když na něj dopouští trápení a soužení na tomto světě, neboť je to znamení, že ho Bůh miluje. Bůh dopustil trápení na Abrahama, když mu přikázal zabít svého syna Izáka (Gn 22). Bůh to však činí, aby zkoušel, zda mu budeme věrni trpělivostí, a aby odměnil naše zásluhy a ctnosti v nebi. Připomeň si, že jsou lidé, které Bůh nenavštěvuje na tomto světě trápením, ale mají vše, co se jim zachce, a to je veliká výstraha. V legendě sv. Ambrože se uvádí, že se jednou zastavil se svými žáky u domu jakéhosi boháče a uviděl množství synů a dcer, a takovou hojnost statků, že pravil s podivem pánovi domu: Pane, čí jsou všichni tito synové a dcery? Ten odpověděl: Toto jsou moji synové, a to jsou vesměs děti mých synů. Také vám říkám, že se mi vždy vedlo dobře a nikdy špatně, nikdy nebylo nemocí a jiných útrap. Když to slyšel sv. Ambrož, svolal své služebníky a pravil: Bůh určitě nebydlí v tomto domě, rychle odejděme. A když byli za domem, ihned spadl s nebe oheň a spálil všechny, kdo tam byli. I pravil svatý Ambrož: Copak jsem vám neřekl, že Bůh není v tom domě? Je to dobré znamení, když Bůh dopouští trápení a trpělivě je snášíme. Připomeňme si: Někdo je jako ovčácký pes, který cení zuby, když ho pán bije, a tu pán vezme meč a zabije psa. Tak někdo, když ho Bůh sužuje trápením, cení zuby potupami a zlořečením, až někdy Bůh chopí meč smrti a zabije ho, a vrhne ho do jámy pekelné. Proto se toho varujte, a mějte trpělivost. -  Jiné je rozhořčení, jež děje se proti bližnímu; když je někdo tak prchlivý, že mihne-li se mu pleva či moucha před očima, ihned zlostně povstává, a pronáší rozčílená slova.

Pátý plod je rouhání. Páchá se mnoha způsoby, zvláště při hazardních hrách, kde hráči povstávají proti Bohu s tupením a rouháním a do nebe volajícími urážkami. Připomeň si případ onoho hráče, jenž prohrál všechny peníze a šaty, a odešel domů pro ženiny šperky. Když byl v jedné vesnici, potkal tam jakousi ženu s pláštěm na hlavě, jež říkala plačtitě: Proč vraždíš mého syna? Onen hráč zaslechl její slova, a odpověděl jí: Paní, nevraždím vašeho syna, a nikdy jsem nikoho nezavraždil. Ale ano, vraždíš, pravila ona. Tu on: Kdo jste? Jsem Matka Boží, a když už chceš pozbýt své peníze, aspoň nezneuctívej mého Syna tupením a rouháním; a pak zmizela mu s očí. Dal se na pokání. Tak i vy, kdo chcete prohrávat své peníze, aspoň netupte Syna Božího do nebe volajícími urážkami. Všimněme si podrobně rouhání. Připomeň si, jak si Bůh stěžuje na rouhání a na pány, kteří je trpí. Panovníci páchají bezpráví, a přitom se ustavičně děje mému jménu rouhání (Iz 52,5):. Připomeň si o svatém Ludvíkovi, francouzském králi, jak vydal nařízení proti tomuto hříchu, aby byly rouhačům páleny jazyky, a jak učinil onomu šlechtici, který se rouhal. A když se mnoho vévodů a baronů přimlouvalo, řekl král: Rád bych, aby tato neřest byla vypleněna z mého království, a měl bych ji snášet na svých ústech? Nyní se už nevydávají žádná nařízení proti rouhačům. Proto se Bohu děje rouhání. Za to Bůh povstává proti nám bouřemi, morovými ranami, válkami. Pamatuj, že zla, jimiž trpíme, byly přivolány našimi hříchy.

 Šestý plod je nadutost mysli, neboť jsou někteří tak nadutí a nafoukaní, že pro nic za nic chovají nenávist v srdci a odmítají říci slova, a budou chodit rok i dva, a nepromluví s člověkem, a stále jsou ve smrtelném hříchu. Připomeň si, jaké nebezpečí je chovat zášť nebo nenávist v srdci. Přitom říkají před zpovědníky, aby je oklamali, že odpouštějí z celého srdce, ale dál zarytě mlčí. Připomeň si, jak lžou, protože slova jsou známky pocitů, jež jsou v duši. Všimněte si příznaků. Neboť milujete-li někoho, hned se to pozná v slově, a stejně tak nenávidíte-li. Připomeňme si příklad obchodníka, který přišel k svatému Vincenci, a choval nenávist k svému bratru, že ho připravil o jmění a nakonec přivedl na mizinu. Často se z tohoto hříchu zpovídal, ale nemohl dostat rozhřešení, protože si přál toto bezpráví oplatit. Potom se vyznal mistru Vincencovi, který mu odpověděl: Nechcete-li šetřit jeho, šetřte aspoň sám sebe. On pravil: Mistře, nerozumím vám, vysvětlete mi to. A mistr říká: Připomeňte si nenávist, jež chováte v srdci. Komu škodí, vám či vašemu bratru? Ne snad vám, když nemůžete pořádně spát ani jíst, protože tímto hříchem zabíjíte svou duši a znetvořujete své tělo? A kupec osvícen vyznal: Opravdu, mistře, nyní poznávám, jaká je to hloupost, odmítat odpustit a chovat nenávist. A odpustil bratrovi. Nezapomínejte slova Páně: Tak Otec můj nebeský učiní vám, neodpustíte-li jeden každý svému bratru z celého srdce (Mt 18).

Přihlédněme k druhé základní věci, jak moc se totiž hříšný hněv protiví Bohu. Dosvědčuje to předně autorita Písma svatého (Sír 27): Hněv a prchlivost, obojí je ohavné, a hříšník je má v sobě. Připomeňme si, co se říká o hněvu. Hněv spočívá v srdci, totiž zlá vůle, kdežto prchlivost v činu, totiž v poškozování národa nebo bližního či jeho statků. Je tu Davidovo svědectví: Odlož hněv a zanech prchlivosti, nevzpouzej se, abys konal zlo. Dále, kdo jedná zle, jakoby na někoho vynášel zlořečení nejen pro jednoho, ale i pro všechny jeho příbuzné. Tak se i on hněvá hříšně, a přivolává Boží zlořečení jak na sebe, tak na všechny ze svého rodu.  Proto uvádí svatopisec, že budou vyobcováni, tedy ztratí účast na duchovním společenství. — Za druhé se to jeví v povaze samého Ježíše Krista, který je přirozeně nejsladší, poněvadž na něj nedoléhá hříšný hněv. Nemůže se mu líbit, co vykonané ve smrtelném hříchu, ani modlitba či almužna. Proto praví Izaiáš: Když rozmnožíte své modlitby, nevyslyším je, neboť vaše ruce plny jsou krve, totiž hříchu hněvu (Iz 1). Proto nám ukazuje Apoštol způsob modlitby, když říká: Chci, abyste se modlili na každém místě, a pozdvihovali čisté ruce bez hněvu a sváru (1 Tm 2).— Za třetí se to jeví na trestu toho, kdo byl dlužen deset tisíc hřiven, a Pán řekl: Zaplať, co jsi dlužen. (Mt 18): Tak vám učiní můj Otec nebeský, neodpustíte-li každý svému bratru ze srdce. Proto se mějte na pozoru.

Přihlédněme k třetí základní věci, totiž jak se dá hříšný hněv léčit. Léků je mnoho, podle dvojího hněvu, totiž proti hněvu v srdci, v člověku samém, a proti hněvu směřujícímu mimo člověka. Prvním lékem je rozjímání o utrpení Páně. Pohlédni na Ježíše Krista, že nechoval v srdci hněv ani tehdy, když visel na kříži, nýbrž pravil: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Proto říká Řehoř: Není nic, co bychom nesnesli s klidnou myslí, když si připomínáme utrpení Páně. Vzpomeň si na případ člověka, který zabil syna jakéhosi boháče, a pak ho žádal odpuštění v den Velikého Pátku, a ten mu ke cti umučení Páně odpustil. Připomeň si, jak povstal, a objal kříž Páně a líbal jej na znamení, že Bůh odpouští jemu, když také on odpouští jinému. — Dalším lékem je pomýšlet na své vlastní viny, neboť nikdo nežije bez hříchu. — Připomeň si lék proti hněvu, namířenému proti jinému. Především je třeba pronést vlídné slovo k uraženému. Proto nás Apoštol vyzývá, abychom při zadostiučinění nebrali ohled jenom na sebe (Ř 12).  (Pokr.)

+++

TOPOLY ZA MĚSÍČNÉ NOCI

HRDÉ STOŽÁRY KARAVELL,

DECH LIBÉ NADĚJE VÁS V TEPLÉ DÁLKY ŽENE,

RUCE ZDVIŽENÉ Z PRACHU CEST

K TAJEMNÝM PAHRBKŮM MÉ ZEMĚ ZASLÍBENÉ.

 

OŠTĚPY SNIVÝCH LEHKOODĚNCŮ,

VPLEŤTE SVÉ HROTY STŘÍBRNÉ DO VLASŮ HVĚZD,

PROTNĚTE SRDCE LUNY KOŘISTNÉ,

JEŽ K BÍLÉ HRUDI PŘITISKLA MÉ LÁSKY RATOLEST.

 

STRÁŽCOVÉ DĚTSKÝCH ILUZÍ,

ŠELESTNÉ VÍŽKY TOPOLŮ, V NICHŽ SLÁVA VRCHOLÍ,

PŘÍKROVEM STÍNŮ VZNEŠENÝCH

SKRYJTE MÉ NITRO VYPRAHLÉ, KDE NIC JIŽ NEBOLÍ.

Zdenko Řezníček

+++

KDO JSOU OBĚTI KOMUNISMU?

Den památky obětí komunistického režimu (27.6.) se asi nestane datem, které si všichni zapamatujeme sami od sebe jako jiná už zavedená výročí. Není například ani vyznačen ve všech stolních kalendářích. Někteří lidé ho možná berou na vědomí s určitou nelibostí jako „zas nějaký nový úředně nařízený svátek“, ze kterého navíc ani nekouká pracovní volno. Zvlášť mladší generace se nerady vracejí k minulosti a někdy bývají až alergické na výchovné připomínání historických událostí, které se bezprostředně netýkají jejich zájmů ani jejich života. Na druhé straně ale osobnost Milady Horákové, která byla usmrcena komunistickou justicí právě 27. června, je v našem veřejném mínění všeobecně respektována a budí upřímné sympatie. Její památka a její osud nevyvolávají protikladná hodnocení, samozřejmě pokud nepočítáme patologické výjimky v řadách dnešních komunistů. Nás křesťany by mělo zvlášť zaujmout a povzbudit její přesvědčivé a nefrázovité vyznání víry v posledních dopisech i fakt, že si přála návštěvu kněze. Mnohé oběti komunistického režimu ovšem dosud žijí a chodí mezi námi, stejně jako jejich pronásledovatelé. Je tedy dnešní významný den jenom pohledem do minulosti? Nemá být spíš příležitostí k zamyšlení nad konkrétním a aktuálním děním, které přece jenom souvisí s naší osobní i společenskou situací?

Pokud jde o komunistický režim a jeho oběti v současnosti, můžeme nabídnout k úvaze několik pozorování. Ve veřejném mínění mnoha zemí stále existuje nestejný postoj ke komunismu a k fašismu, i když si obě diktatury co do zločinného charakteru nemají co vyčítat a ta první a starší z nich má na svědomí větší počet obětí. Ale zatímco fašismus je oficiálně jednoznačně odmítán, komunismus se v některých ohledech stále toleruje. Veřejné mínění není příliš pobouřeno tím, že v Moskvě dodnes stojí Leninovo mauzoleum, přičemž je naprosto nemyslitelné, že by dnes v Berlíně stálo, když ne mauzoleum, tak aspoň pomník Hitlera. V některých českých a moravských hospůdkách lidovějšího typu jsou dodnes vystaveny portréty nebo busty Lenina a Gottwalda i rudé vlajky se srpem a kladivem. Prý to má být recese. Myslím, že kdyby nějaký hostinský vystavil obraz Hitlera a hákový kříž, hned by měl na krku soud a marně by to vysvětloval jako recesi. Naši studenti si nedávno uspořádali večírek na téma „Vítězný únor“: přišli v pionýrských krojích, recitovali socialistická hesla a ohromně se tím bavili. Nedovedu si představit, že by třeba němečtí studenti oficiálně zorganizovali mítink na památku křišťálové noci nebo veřejně nosili uniformy Hitlerjugend. Podobně se měří dvojím metrem i v oblasti kultury: znalci literatury často automaticky odpouštějí komunistickou angažovanost například Vítězslavu Nezvalovi nebo Františku Halasovi, ale stále kriticky připomínají pouhé podezření z podpory fašismu u Jaroslava Durycha nebo Jana Čepa. To všechno je viditelný nepoměr, který pro oběti komunismu - hlavně pro ty žijící - rozhodně není příznivý.

Kdo jsou vlastně oběti komunismu? Už jsme naznačili, že k nim počítáme nejenom přímo popravené a umučené, nýbrž i další postižené společenským a politickým útlakem. Byli to lidé věznění, vyhození z práce, stíhaní za nepovolenou kulturní činnost, okradení o podnik nebo statek při tzv. znárodnění, nepřijatí ke studiu z kádrových důvodů, zbavení možnosti vycestovat nebo naopak vyštvaní za hranice v rámci takzvané akce asanace - myslím, že každý z nás zná někoho z takto postižených lidí osobně. Oběti komunistického režimu nejsou duchové vyvolávaní z minulosti. Ale můžeme si představit, že ani toto vymezení není ještě úplné. Mezi oběti komunismu jistě patří také lidé oklamaní, ovlivnění politickou agitací a ideologickou manipulací, kteří se tímto způsobem nechali pohnout ke škodlivým činům až ke zločinům. Mnozí z nich jsou dnes společensky dezorientovaní a zřejmě nevnímají rozdíl mezi tehdejší nesvobodou a dnešní, jistě ne dokonalou svobodou. Někteří například dodnes duchovně čerpají z ateistické propagandy socialistického státu a s touto informační výbavou pak hodnotí církev a náboženství v současnosti. Také toto jsou oběti komunistického režimu, i když v jiném smyslu než lidé pronásledovaní a likvidovaní jako nepřátelé socialismu.

Mezi oběti komunistického režimu u nás patří také církev. Na tom nic nemění skutečnost, že někteří její členové s režimem spolupracovali a měli z toho osobní prospěch. Církev měla být obětována jako celek; plány na její postupnou likvidaci jsou archívně doloženy a konkrétní zásahy státních orgánů proti ní jsou dostatečně známé. A ani v tomto případě to není věc minulosti. Dodnes potkáváme a ještě dlouho budeme potkávat kněze, řeholnice i laiky, kteří osobně zažili pronásledování, věznění, zákaz veřejného působení v duchovní službě a další příkoří ještě v posledních měsících před listopadovou revolucí roku 1989. Jsou to lidé několika generací, lidé často dosud aktivní, tedy ne nějací hrdinové ze starých pověstí. Církev měla být zlikvidována. S Boží pomocí toto likvidační období přežila. Ale i když ji komunistický režim nezničil, měli bychom si všimnout a přiznat, že jí lidově řečeno důkladně pustil žilou. Úbytek praktikujících věřících i kněží a řeholníků podle mě není jenom výsledek společenského vývoje v moderní či postmoderní době, ale také plod systematické ateistické politiky socialistického státu. Pád totalitního režimu a obnovení svobody v roce 1989 zastihl naši církev už početně zdecimovanou a tudíž méně odolnou proti novým nepříznivým vlivům; měli bychom uznat, že tohle se komunistům podařilo, i když to nebylo všechno, co plánovali.

Lidé postižení komunistickým režimem jsou oběti jak záměrného zla ze strany státní moci, tak bludné ideologie, která toto zlo připravovala. Řada lidí se domnívala nebo domnívá, že komunismus je správná myšlenka, která se jenom špatně prováděla. Papežové v první polovině dvacátého století naopak prorocky upozornili, že komunistická ideologie je blud. A brzy se ukázalo, že to nebylo jenom tradiční teologické označení. Oběti komunistického režimu si tedy zaslouží nejen vzpomínku na památku, ale také uznání a úctu v živé přítomnosti. (Karel Komárek Radio Vatican)

+++

OKÉNKO

 

SPANILÉ JITRO KVETE

NA TŘTINÁCH MŘÍŽOVÍ,

MÁ TOUHA NEBE HNĚTE

V SKULINÁCH LISTOVÍ.

 

 

RANOU ZDIVA VANOU

HOREČKY ÚZKOSTI

A STÉBLO DUŠE ŽENOU

V KOUT OPUŠTĚNOSTI.

 

KOPÍMI SVITU ZASAŽEN

PTÁK DLOUZE KVÍLÍ,

Z HLOUBI VYTRYSKLÝ

STEN VTEŘINY POLÍBILY.

 

ZASKŘÍPOU SUŠE VEŘEJE,

HLAS PŘÍTMÍ POPLENÍ.

TEP SRDCE STIHÁ KROČEJE,

DNÍ TICHÝCH ŠÍLENÍ.