Ročník XIX., číslo 3.                                                                                                                  březen 2013

      CHCEŠ BÝT DALŠÍM KRISTEM?

                                                                                      mp3 In:  http://cs.gloria.tv/?media=463400

Blázníte? Copak může být někdo z lidí dalším Kristem?

Proč ne?

Kristus byl jenom Ježíš Nazaretský, míní přezbožný katolík: Podruhé přijde až při Posledním soudu. Byl to Syn Boží. Vykupitel světa. To už nikdo z lidí nemůže být. Lidé mohou Krista pouze následovat a napodobovat, ale nemohou už být dalším Kristem.

A co když je to jinak? Chceš být dalším Kristem?

Jak si to představujete?

Kristus není jméno. Je to titul a pochází z řeckého Christós. To je překlad hebrejského Mašíach, to je „Pomazaný Jahvem či „pomazaný Bohem“. Tak co? Chceš být novým Kristem? Chceš být spoluvykupitelem světa, jako je Matka Boží první spoluvykupitelkou?

Jen se opovažte! - Ozývá se židovský farizej a zákoník: - My sice čekáme Spasitele, ale objeví-li se jinak, než si představujeme, uděláme s ním krátký proces. Pokud nepřijde jako slavný Šalamoun, sedící na zlatém pokladu, větším než je ve Fort Knox, a s harémovými požitky aspoň jako v Las Vegas, uděláme s ním krátký proces. Když nepřijde jako obávaný David, křižující moře letadlovými loděmi a ponorkami, ovládající vzduch raketami Scud a Tomahawk, uděláme s ním krátký proces. Dopadne jako ten Ježíš Nazaretský – na kříži, a ještě hůř! Ani to nezkoušejte!

A co když ne? Chceš být dalším Kristem?

Uvidíte, že každý další Kristus pohoří. Postaráme se o to.

Není pochyb, že každý další Kristus, nový spoluvykupitel světa zakusí také spolutrpitelství. TJ (Pokr.)

 

CO NEJVÍC ROZČILUJE

mp3 In:  http://cs.gloria.tv/?media=463431

Právě to, že jsem, který jsem, nejvíc rozčiluje toho, kdo by rád, abych raději vůbec nebyl. Je v tom i strašná závist, protože si říká: Když ne já, tak proč by měl být někdo jiný?

V tomto ohnisku se koneckonců setkává celé lidstvo, protože se sem slévá hřích a bolest a lítost a neschopnost překročit vlastní stín. Dějiny lidstva jsou dějinami hříchu a touhy po odpoutání od něj. Hluboce se zachvěješ při sledování dávných mystérií, která chtěla setřást hřích z lidstva. Od pradávných dob neseš na sobě protivnou tíhu hříchu. Všechny pověsti, všechny báje, náboženství jsou přeplněny snahou o svržení hříchu, který sráží lidstvo k zemi. Kdekdo tuší, že člověk byl kdysi dobrý a čistý, a může si ukroutit hlavu nad tím, odkud se v něm bere doutnající či dokonce planoucí zloba. I největší padouchové vzdychají pod tíhou své špatnosti. Lidstvo touží vybřednout z hříchu. A čím více se snaží, tím zoufaleji poznává svou nedostatečnost. Hlubokým, nicméně skličujícím dojmem působí sousoší Laokoon. Vyhasínající starověk vyjádřil v tomto klasickém díle svou mdlobu a nemohoucnost. Konečně lépe rozumíš výkřiku filozofa Platona, že jedině sám bůh musí přijít, aby člověka spasil.

Neustávám však v mé otcovské péči o stvoření. Proto přicházím k uplatnění v mé druhé Osobě jako tvůj obětavý a ukřižovaný Bratr. Nechci mému otcovství odepřít ani jednu myšlenku, ani jedno slovo, ani jeden skutek, a tak mu obětuji všechno.

Láska proměňuje utrpení. Jenže ne každá láska, zvláště ne ta ubohá, lidská láska, tak zrádná a vrtkavá, nýbrž jedině moje svrchovaná Láska. O mé Lásce víš jedině díky tomu, že se díky naší společné panenské Máti vtěluji do tvého těla a tak přijímám lidskou přirozenost za vlastní.

Možná řekneš: Úžasné! Jenže mě to stálo v Getsemanech krvavý pot. A to byl jen začátek.

Utrpení je dědictví každého člověka. Od narození je každý zakován do utrpení. Má ovšem svobodu. Může trpět strašně nebo šťastně. Utrpení se může člověku stát mocným prostředkem k posvěcení. Bude se utrpení vzdalovat tomu, kdo žije v lásce? Naopak, protože láska se živí právě obětí. Láska vede každého až na vrchol bolesti. Nestačí jen trpět a zatínat zuby a pěsti. Je třeba trpět dobře. Této obtížné vědě se naučíš jedině ve škole mé svrchované Lásky. Máš-li trpět dobře a správně, zkrátka smysluplně, tak musíš milovat, jenom milovat, stále milovat a usilovně milovat, nevycházet ze zamilovanosti.

Je to možné?

Přirozeně je takové hrdinství lásky vyloučené, a přesto ho můžeš dosáhnout.

Kde se bere nějaká hodnota v utrpení? Čím se utrpení přehodnocuje, až vznikne tajemná přesmyčka, kdy se hrozná, drásavá a palčivá stránka bolestí vyzáří v radostnou, něžnou a blaživou stránku? Nikdo si přirozeně nemůže vštěpovat do nervové soustavy, že bolest, která je tak trýznivá a působí taková muka, je vlastně příjemná a působí konejšivě. Jinak by sám sebe obelhával, až by nakonec žil v sebeklamu.

A přesto je možná přeměna utrpení v hodnotu, totiž díky mému ukřižování a zmrtvýchvstání. Takovou proměnu dokážu přivodit mým věčným Slovem. Moje oběť vrcholí na Kalvárii. Tam vrcholí moje láska. Tam se bolestná muka a mění v oblažující a každá rána doléhá uspokojivě.

Nadpřirozená hodnota utrpení je těsně propojena s čistotou lásky. Láska je silnější než utrpení. Utrpení je tím vznešenější, čím větší je láska. Jedině láska může změnit protivnou bolest v žádoucí blaženost, lépe řečeno – učinit utrpení plným vyššího smyslu, a tím zlomit hrot nešťastnosti a zoufalství utrpení, aby se stalo blaženým. Je-li utrpení přijato s láskou, už to není strašné utrpení, nýbrž se mění v oblažující čili navěky obšťastňující.

To ovšem nevylučuje, že by duše necítila protivnost utrpení. Protivnost utrpení a trýznivost bolesti však duši nezbavuje snahy trpět dokonale. Láska dává duši potřebnou sílu. Polož si můj kříž na své srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska. Dokonce je silnější než smrt, protože milující duše je obdařena nadlidskou, hrdinskou silou.

Stejně neodlučitelný od života lásky je hluboký a stálý pokoj v duši. Je to tím, že se duše s důvěrou odevzdává lásce, a tak odstraňuje příčinu mnoha rozporů. Vlastní příčinou stupňujícího se pokoje je u života lásky vynalézavost lásky, objevnost lásky a vytrvalost lásky k prosazování stále nových cest, ochota a přičinlivost při používání nových prostředků a nových úkonů. Láska je stále plná nesplněných tužeb. Láska zjednodušuje duchovní život na prostou míru, zbavenou mnohých komplikací. Nakonec zbývá ze všeho jediná velká láska Jediná snaha - milovat. Jediná péče – milovat bez míry. Jediné úsilí - vyčerpat se v láskyplném úsilí, obětovat se z lásky. S láskou se ti dostane všeho ostatního. Není to tedy žádné poraženectví, nýbrž stálé zapojování se k dalšímu uplatnění, k přičiňování se navenek i dovnitř, tedy k činorodým i trpným úkonům lásky, k službě, k oběti. Žít v lásce znamená naplňovat pro mne vše mým nadpřirozeným životem, soustředěným však do jediného ohniska - do lásky.

Moje životní cesta vrcholí jako bolestná cesta neboli cesta křížová. Pravda je, že jsem mohl přijmout více způsobů vyvrcholení mé životní cesty, které si mi nabízely, a také potupných, jako třeba sražení se skály a ukamenování, nicméně přijímám cestu kříže. Neuhýbám před smrtí kříže, abych ti tak dal příklad ctnosti.

Jsou lidé, kteří se sice nebojí samotné smrti jako vlastní zkázy a zániku, avšak hrozí se nějakého druhu smrti. Obávají se nějakého druhu bolesti. Bolest může být tělesně drásavá a trýznivá, ale také psychicky protivná. Tak může být nehybná v opuštěnosti a osamělosti, spoutaná či naopak zase rozervaná v myšlenkách nebo v citech, v touhách či náladách, nejistá či zmatená ve totožnosti svého jáství. K tomu, aby ses nemusel bát žádného druhu smrti, ti ukazuji mou opuštěnost v getsemanské zahradě, kde se potím krví, pak zakouším osamělost uprostřed zběsilého davu, který mě bičuje a korunuje trním, a konečně ti ukazuji nesmrtelnou sílu lásky mým křížem, který vleču, a jenž na mne doléhá, abych byl na kříž posléze nehybně přibit a povznesen kus nad zem. Nic nebylo mezi všemi druhy smrti potupnějšího, strašnějšího a hroznějšího než tento druh smrti.

Kromě toho tento druh smrti byl nejvhodnější pro zadostiučinění za hřích tvých prarodičů. Hřích tvých prarodičů vznikl tím, že proti mému otcovskému rozkazu požili ovoce zapovězeného stromu. Proto bylo vhodné, abych pro zadostiučinění za onen hřích strpěl moje vlastní přibití na dřevo.

Hřích tvých prarodičů dolehl také na okolní stvoření, jako na zem či vzduch. Tak bylo žádoucí, abych vytrpěl smrt na vyvýšeném dřevě, aby byla očištěna i přirozenost samého vzduchu. Ale i země okoušela podobné dobrodiní, když byla očištěna kapáním stékající krve z mého boku.

Kromě toho jsem ti tak chtěl dát najevo, že se ti smrtí v poloze nad zemí připravuje výstup do nebe.

Tvar kříže rozdělený ze spoje na čtyři ramena označuje mou všudypřítomnou moc a prozřetelnost. Umírám na kříži s rozepjatýma rukama, abych jednou rukou přitáhl rodáky, druhou všechny ostatní.

Tímto druhem smrti ti naznačuji různé ctnosti a milosti. Šířka v příčném břevnu se vztahuje k dobrým skutkům, poněvadž se tam rozpínají moje ruce. Délka od příčného břevna až k zemi se přiděluje velkomyslnosti. Výška od příčného břevna k mé hlavě odpovídá naději, poněvadž doufající má očekávání shůry. To z dřeva, co je zaraženo v zemi, odkud kříž vyčnívá, naznačuje hloubku darované milosti.

Konečně tento druh smrti odpovídá mnoha předpověděným obrazům. Tak dřevěná archa zachránila lidské pokolení z potopy. Když se můj lid vracel z Egypta, Mojžíš rozdělil holí moře a potřel faraóna a vykoupil můj lid. Mojžíš také vhodil dřevo do vody a hořkou vodu změnil v sladkost. Dřevěnou holí vyvádí ze skály spásný proud; aby byl Amalech poražen, Mojžíš stanul s rozepjatýma rukama kolem hole. Můj zákon byl svěřen dřevěné arše úmluvy, aby se tímto vším, jako po stupních, dospělo ke dřevu kříže.

Nakonec ti ukazuji mou osamělost v temnotě hrobu, ze kterého však vstávám třetího dne z mrtvých.

I přes toto mé vykupitelské dílo, volám právě tebe, ať jsi žid či pohan, muž či žena, k pokračování v mém vykupitelském a trpitelském díle jako dalšího Krista, nového Krista. Nadiv se, miluji prostřednictví. TJ (Pokr.)

+++

Pozdrav od Otce

(podle myšlenek sv. Františka Saleského)

 

Dostáváš, dítě, můj vzácný dar.

Jen pro tebe jsem jej uchystal,

 

jej posvětil svou božskou Mocí,

prozkoumal zrakem vševědoucím,

 

svým Milosrdenstvím osvěžil,

nebeskou útěchu do něj vlil,

 

Moudrostí, jež zná každý příběh,

změřil a zvážil spravedlivě

 

a přidal Milost, která chrání.

Mé Jméno dá ti požehnání.

 

Upíjej, s láskou vyprazdňuj číš

tajemnou, cennou. Je to tvůj kříž.

Pavel Kroupa

+++

KRISTUS VČERA A DNES

 V starořeckých Thébách býval nápis „Poznej sebe sama!“ Dodnes platí ta výzva zvláště tobě. Ty, kdo s mou pomocí dorůstáš v mého dospělého přítele a důvěrníka při záchraně lidstva a celého světa a na jejich přivedení k nezvratné dokonalosti, převyšuješ anděly. Nediv se! A přitom jde o anděly, kteří jsou od počátku stvořeni o něco lepší než ty. Andělé jsou jen moji služebníci, kdežto ty máš pozvání k důvěrnému přátelství. To zdaleka není všechno. Nejenže k tomu všemu zvu otcovsky tebe, milé dítě, už jen proto, že jsi moje dítě, nýbrž zvu bratrsky především a zvláště tebe, k důvěrné součinnosti se mnou ukřižovaným kvůli tobě. Potřebuji mít ve světě právě tebe. Přeji si tě tu ve světě jako moje vlastní božské pokračování. Přeji si tě jako mého důvěrníka uprostřed světa. Přeji si tě jako spoluvykupitele lidstva a světa.

 Myslíš, že to není možné? Pochybuješ o mé všemohoucnosti? Maria a zástupy mučedníků ti dokazují, že to možné je. Ovšem nelechtá to. Potřebuji tě tu kvůli správě a řízení lidstva ke svatosti. Potřebuji tě mít ve světě jako moje zvláštní nové božské ego, abys tak sloužil mému otcovství. Tím tě povznáším nad anděly, kteří jsou přirozeně dokonalejší než ty, ba i než celé lidstvo. Ne, aby ses kvůli tomu pyšnil! Nezapomeň, jak se k tomu dostáváš. Úplně bez vlastní zásluhy. Jen z mé milosti můžeš být můj spoluvykupitel světa i sebe s celým lidstvem, ale ovšem také spolutrpitel. Jako Maria, první spoluvykupitelka, ale i spolutrpitelka. A nejen ty, nýbrž každé moje dítě vůbec je už jako moje dítě, které přijímám do svého těla křtem, s veškerým nárokem na moje otcovské dědictví, takže jsi pánem všeho, co stvořuji. Komu z andělů jsem kdy řekl: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil? Kterému z andělů jsem kdy řekl: Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu?

 Každé moje dítě jako takové, ale obzvláště ty, zvláštní nový Kristus v mých službách, převyšuješ anděly nejen díky mému tajemnému Vtělení, nýbrž tajemstvím tvé obnovy a úžasného zušlechtění ve mně – ukřižovaném a vzkříšeném. Ne že bys měl docela vyhráno. U tebe to také nepůjde bez nějaké té oběti a nějakého utrpení. Jenže když trpíš, tak trpíš z lásky a tvé utrpení má záslužnou hodnotu. Kdyby tě na pozemské pouti sebevíce ponížili na poslední nicku a zadupli do země, nakonec tě korunuji slávou kvůli umrtvování, které se mnou na kříži ochotně trpíš. Protože jsem sám prošel zkouškou utrpení, proto mohu pomoci těm, na které doléhají zkoušky.

 Nezapomeň, že už jako pouhé moje dítě, ale jako zvláštní nový Kristus převyšuješ patriarchu Mojžíše. Jsi budovatel a správce mého domu, kdežto Mojžíš byl jenom služebník. Zvláštní důvěrník mého starostlivého otcovství při záchraně lidstva a obecně každý, jemuž jsem spásonosným bratrem, kráčí a strhuje své okolí do nové země zaslíbené, neporovnatelně vznešenější, než byla ta Mojžíšova. Naslouchej spolu se mnou otcovskému hlasu, protože moje Slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč. Proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje myšlenky i touhy srdce. Zatímco Mojžíš směl lidsky vyslovovat moje slovo, ty jako můj zvláštní důvěrník jsi další moje, stále znovu opakované, podstatné Slovo, věčné Slovo, které do světa sestupuje pro tvou spásu a tajemství mého Srdce Nejsvětějšího se ti odhaluje, neboť buší přímo ve tvé hrudi.

 Jako moje dítě vůbec, a zvláštní nový Kristus ve mých službách tím spíš, tak jsi neporovnatelně výš, než bývali všichni sebevíce povznesení služebníci ve službách Starého zákona. Máš nepomíjivé povolání, neboť zůstává navěky. Proto můžeš přinášet dokonalou spásu těm, kdo ke mně přistupují tvým prostřednictvím, protože jsem stále živ a přimlouvám se za ně.

 Víš, co znamená být služebníkem Starého zákona? To bys musel den co den přinášet oběti nejprve za své hříchy, a teprve pak za hříchy své a ostatního lidu. Jako moje milé dítě vůbec, ale tím spíš jako zvláštní nový Kristus ve vrcholných službách, se smíš podílet na mé svrchované dokonalosti, nevinnosti a neposkvrněnosti. Smíš zakoušet oddělení od lidstva a vyvýšení nad nebesa. Smíš přinášet svou oběť jedním rázem za celé lidstvo, obětovat sebe sama nejen kvůli sobě, nýbrž kvůli ostatním.

 V těch starých dobách bývaly oběti a obřady zvláštních zasvěcenců ve vrcholných službách mnohonásobné, jenže samy o sobě byly neúčinné, přes všechnu svou vnější okázalost, hlučnost a honosnost. Jako moje dítě vůbec a jako můj zvláštní důvěrník pro spásu lidstva a světa tím spíš přinášíš účinnou oběť jednou provždy a pokojně. Kdysi lidé přinášeli za oběť různé tvory živé přírody, a zvláště beránka, který se stal předobrazem mé vrcholné oběti. Když přicházím, abych ti přinesl skutečné dobro, tak vcházím na posvátné místo bez prostřednictví krve zvířat, ale jednou provždy dávám mou vlastní Krev, a tak ti všem získávám věčné vykoupení.

Každé moje dítě, už proto, že je mým dítětem, ale zejména zvláštní nový Kristus, vchází do příbytku, který nepostavily lidské ruce jako napodobeninu mého pravého příbytku nebeského. Vstupuješ do samého nebe, aby ses v čele ostatních postavil před mou tvář.

Oproti mnohonásobným a přesto neúčinným obětem starověkým je tato moje oběť jedna a dokonalá.

 Tvoje nové slavné zaslíbení je nejdokonalejší. Máš na tom podíl nejen ty, kdo ji zvláště vykonáváš, ale každý, kdo přijme tvé požehnání. Tvou jedinečnou povinností je prostředkování spojení mezi mnou a lidem, obětování modliteb lidu pro mne a přinášení oběti, která je nejdokonalejším úkonem ctnosti zbožnosti a daru nábožnosti. Dále je tvou nezastupitelnou povinností zprostředkování nejvyšších hodnot lidstvu. Konečně máš hlásáním šířit světlo pravdy a přisluhováním mému slavnému odkazu zprostředkovávat milost nutnou k plnění nejvyššího zákona.

 Rozlišuj prostřednictví vzestupné a sestupné, jaké vyžaduje vnější a obecná úcta, povinná vůči mně na nejvyšších místech. Jako tvor, složený z duše a těla, jsi mi zavázán úctou uvnitř i navenek. Nezapomínej, že nejsi jenom jedinec. Jsi také společenským tvorem. Proto jsi vázán i společenskými projevy úcty k mně Nejvyššímu. Naše slavné otcovství je původcem zrovna tak lidské společnosti, jako tvé duše a tvého těla jako jedince. A ty, zvláštní nový Kristus a obecně každé moje dítě spojuješ modlitby lidu, klanění, díkůvzdání, chvály a zadostičinění. Tak svou dokonalostí doplňuješ nedokonalost těchto zbožných úkonů. Když jsi zvláštním Kristem v nejvyšších službách, tak jsi zavázán k obětem, vyjadřujícím duchovní potřebu celého lidstva.

 Tvou povinností jako nového zvláštního Krista a obecně každého mého dítěte je přinášet lidstvu moje dary, světlo a milost, bez jejich překroucení a smíchání s lidskými věcmi. Tak musíš být solí země a světlem světa.

 Toto prostředkování naplňuješ především svým vlastním přibíjením se ke mně na kříž, prostě obětí, a to prostředkování vzestupné přinášením oběti, a přinášení sestupné udělováním darů věřícím z přinášené oběti, aby také oni byli ve spojení se mnou ukřižovaným.

Tato kristovská služba jako taková je posvátná. Stejně i oběť je všeobecně posvátný úkon. Není Krista bez oběti ukřižováním, ani oběti bez takového zvláštního Krista. Oběť předpokládá zvláštního Krista, ale obecně každé moje dítě je obětující a obětní dar, přinášený a obětovaný mně, tvému ukřižovanému Bratru i odedávna otcovskému.

 Proč je tato oběť a toto obětování vnější? Proč nestačí být ukřižován jenom duchovně, v srdci, a proč je potřeba být přibit k mému kříži i navenek a docela okázale? Není to jen zbytečná předvádivost?

To není žádná marná předvádivost. Je to kvůli okázalému, viditelnému a slyšitelnému i hmatatelnému vyjádření vnitřní oběti. Už úkonem, projeveným kleknutím, vyznáváš svou slabost v porovnání se mnou a padáš přede mnou na tvář do prachu. Dáváš najevo, že sám od sebe nejsi zhola nic. Jestliže pouhé kleknutí je takto smysluplné, mnohem smysluplnější je oběť klanění či tvého přibíjení se k mému kříži. Tak můžeš dát najevo mnohem dokonaleji, než může sebedokonalejší tvor vyjádřit, že sám ze sebe nejsi nic, neboť jsem, který jsem otcovský i bratrský i přátelský. Jestliže k tobě promlouvám takto trojosobním způsobem, tedy proto, že jsem, který jsem, a jednou působím stvořitelsky, podruhé vykupitelsky, potřetí posvětitelsky, ale u mě je to stále přítomná a jediná jednotná totožnost. Pakliže však mluvím o našem věčném Otci nebeském, tak jak je to mezi lidmi běžně zvykem, tedy tak mluvím ze své lidské stránky, kterou přijímám od naší společné panenské Matky. Stejně je taková lidsky k tobě skloněná řeč o mně sporná, protože přitom mluvím o Otci ve třetí osobě, ačkoli jsem, který jsem, a nezávisím na jiném.

 Po stvoření není víc bytí než před ním, protože tehdy moje nekonečné Bytí předchází všemu stvořenému. Po stvoření je více bytostí, ale není více bytí. Je více živočichů, ale není více života, než před stvořením. Je více rozumných tvorů, ale není více moudrosti, ani dokonalosti, ani lásky. Hlubokou pravdu o mé nekonečné plnosti otcovské můžeš v podmínkách světa poznat leda záporně, když mluvíš o své nicotnosti tvora, a že by bytí a dokonalosti neubylo, ani kdyby všichni tvorové zanikli. Nad touto tvou pomíjivostí a nicotností se uskutečňuje moje svrchovaná vláda. Planety a hvězdy poslouchají mou svrchovanou vůli, aniž si to uvědomují. Kdežto ty, jako inteligentní tvor, mne posloucháš záměrně a svobodně. Toužíš vyjádřit mou absolutní velikost a svrchovanou moc a vládu vedle své nicotnosti a slabosti? Neváhej a nabídni se mi. Dotkni se mého kříže. Oddej se mi. Chop se mého kříže. Obětuj mi sám sebe a zaslib se mi. Přibij se k mému kříži či se nechej k němu přibít a den po dni znovu a znovu přibíjet ke kříži. Obětuj mi nejrůznější věci, aby se tím využily a jaksi spotřebovaly. Toto naznačované spotřebování jistým způsobem svědčí o nekonečné velikosti mne stejně bratrského jako otcovského.

Dávno před tebou jsem jako ty zavázán přinášet oběť klanění prvenství mého věčného otcovství, a nikdy od toho neustoupím, protože nezhřeším.

 Ze vzpomínky na svrchovanou moc mého otcovství vychází díkůvzdání za vše, co ode mě přijímáš. Přece i svým dobrodincům dáváš to nejlepší, co máš, abys jim vzdal díky. Obětí si vyprošuješ na nejvyšších místech nové milosti, potřebné k sebezáchově neboli k tvému vytrvání v dobrém. I bez hříchu máš závazek vůči věčnému otcovství touto trojí obětí. Vede tě k tomu přirozené právo, určující vztah tvora vůči mě otcovsky stvořitelskému.

 Následkem hříchu ti už nestačí uznání, že sám nejsi nic. Zkus vyznat i svou bídu, své i moje pohoršení hříchem, který je mnohem strašnější než sama nicota. Uznej, že odporováním základu veškerého řádu zasloužíš zavržení, trest úměrný pohoršení. Pohrdáš mou svrchovanou láskou? Dáváš přednost své pomíjivosti před nekonečným Dobrem? Ztrácíš život mnou obnovený a vrcholně zušlechtěný i právo na přátelství se mnou? Pamatuj, že jsi zadlužen vůči mé svrchované spravedlnosti. Jen s novými dary, pomáhajícími ti účinně litovat a vyjádřit svou zkroušenost a pokoru, vybíráš mezi tvory, které ti svěřuji, ty nejčistší, abys je obětoval mému moudrému otcovství, aby sis vyprosil odpuštění. Chtěl bys přinést oběť usmíření a zadostiučinění ubohým zvířetem? Tohle jsou pohnutky oběti - klanění, díkůvzdání, prosba a usmíření. Jako pouhý člověk bys do nekonečna stavěl tento čtverý cíl různými oběťmi. Jen díky mně – Ukřižovanému - jsou už všechny tyto oběti spojeny a překonány v jediné oběti, jež tak podivuhodně uskutečňuje prostřednictví mezi mým otcovstvím a tebou. Obětuješ mému věčnému otcovství klanění, díkůvzdání a zadostiučinění, a člověku přinášíš odpuštění, a pokaždé větší a větší nadání, aby vytrval a rozvíjel se. TJ (Pokr.)

+++

KŘÍŽOVÁ CESTA

Pilát si v síni

ruce myje.

Neví, co činí.

Neví, či je.

 

Šimon kříž zdvihá

k pochopení.

Šátek se míhá

v ruce ženy.

 

Pohnuta žalem

spěchá směle

za chudým Králem

Izraele.

 

Dav začne spílat.

Dav jí smýká.

- Jsem Šimon? Pilát?

Veronika?

 

Dokážu přímo,

bez otázky,

zdvihnout jak Šimon

tíhu Lásky?

 

Pavel Kroupa

+++

MOUDROST SVATÉHO KONSTANTINA-CYRILA

Když veřejné mínění udělí někomu zvláštní titul, tak tím vyjadřuje úctu k tomuto člověku, ale i příznačný rys jeho osobnosti. Metodějův mladší bratr Konstantin byl obecně nazýván Filozof. Tím chtěli všichni dát najevo, že jeho vědomosti přesahují obvyklou míru a že přesahuje ostatní lidi velkou moudrostí. Ostatně jeho životní dílo dokazuje, že patřil mezi největší vědce své doby a v mnohém ohledu neměl sobě rovného. Sen z dětství, ve kterém viděl, jak si zvolil za životní družku Sofii, tozn. Moudrost, byl patrně prorockým snem. Vidění Moudrosti, které s ním půjde po celý život, vyžádá si všechny jeho síly, působilo bezpochyby také v oné chvíli, kdy Theoktist, jeho příznivec na císařském dvoře, mu nabízel zprostředkovat velmi výhodný sňatek. Ten by mu byl otevřel cestu k závratné kariéře ve státní správě. Jenže Konstantin už byl zasnouben s Moudrostí, a té oddal celým srdcem a s ní ruku v ruce šel celým životem.

Konstantin-Cyril je naším vzorem jako Filozof, čili ten, kdo si zamiloval moudrost a věnuje se jejímu poznávání. Povinnost studia na nás doléhá z více stran. Především ale ze strany církve. Od druhého vatikánského koncilu ukládá církev povinnost všestranně se vzdělávat. ^{(GAUDIUM ET SPES, 31)}

Když naši apoštolové Cyril a Metoděj přijali poslání k našim předkům na Moravu, nejdříve se na to důkladně připravili. Cyril vytvořil slovanské písmo, přeložili potřebné knihy do slovanského jazyka a připravili se tak všestranně, aby jejich působení na Moravě přineslo žádoucí ovoce. Jakých znalostí je dnes zapotřebí při budování domova v evropském domě? Především teologie. Můžeme porovnávat učení katolické církve s učením našich odloučených bratří, jedině když dobře ovládáme učení své církve. K tomu ovšem přistupuje znalost uceleného a sourodého vývoje učení naší víry, jakož i schopnost obhájit jej před těmi, kdo žádný takový vývoj neuznávají. Zde nám přichází na pomoc znalost dějinných okolností, za jakých došlo k rozkolu napřed na Východě, pak i na Západě.

Když uvažujeme o společném setkání všech lidí dobré vůle v pokojném prostředí domova, jaký má každému poskytovat dům Boží, je nutno zvolit příznivý, pozitivní přístup. To vyžaduje dvojí pevné předsevzetí:

1) Předně předsevzetí dobře hospodařit s časem. Nikdo nemá říkat, že mu na nějaké soustavné poznávání nezbývá žádný čas. Všichni jsme obtíženi úkoly. Jen stěží se najde volný čas. Když se odpoutáme od mnoha zbytečností, pak při dobrém uspořádání času a dodržování tohoto režimu se dá po malých kapkách dosáhnout velkých věcí.

2) Volný čas je třeba naplnit především důkladným poznáváním učení naší víry. Díky svatým Cyrilu a Metodějovi máme v rodném jazyce Písmo svaté. Boží Slovo, jak nám je zvěstovali naši slovanští apoštolové, má být v každé rodině, ať duchovní rodině řeholní, nebo rodině manželské. Nestačí však aby zde bylo postavené v knihovně, nýbrž aby bylo pravidelně s vážností a se zájmem čteno a slyšeno. Kde na to vzít čas? Přesně tam, kde se bere čas na sledování televize, na hry s počítači, na četbu novin a jiné věci. Na rozdíl od těchto věcí sytí Boží Slovo naši duši tak, že se naše víra stává přesvědčenou a přesvědčivou.

V českém jazyce máme také Nový katechismus katolické církve i Dokumenty druhého vatikánského sněmu. Leckdo si povzdechne: Jenže když ty knihy jsou tak drahé! Kde na ně vzít peníze? Tamtéž, odkud je člověk bere, když chce vyzdobit svůj byt, aby byl útulnější. Kromě toho, katechismus si nekupujeme každý den, ani každý měsíc, ba ani každý rok. A také se nedá přečíst naráz. Je to kniha, k níž se má člověk dlouhodobě a pravidelně vracet, zrovna tak, jako k samotnému Písmu svatému. Tyto knihy nemáme v bytě na ozdobu, ale jsou to zdroje, ze kterých se může a má rozlévat pokoj Boží a pohoda do celého domu, takže jej naplňuje opravdovým domovem. Tak se každá rodina manželská stejně jako duchovní rodina řeholní stává základní buňkou domova, jaký má naplňovat celý evropský dům, a jednou i celou naši modrou planetu. Se svatými Cyrilem a Metodem to dokážeme!

TB

+++

VELKÝ PÁTEK

To kvůli hvězdám vzešel Velký pátek,

hvězdám, jež se vymkly dráze.

Chce čistou víru bez pozlátek,

Bohem placenou tak draze.

 

Jeho oběť vrací pocit závrati

z tajemství smrti Krále hvězd,

z jeho touhy žádnou neztratit,

na nových drahách sám je nést.

Pavel Kroupa

+++

JAK SVATÝ KONSTANTIN ARGUMENTOVAL ŽIDŮM

Židé řekli: "Vyvodíme-li z proroků a z jiných věcí, že Pomazaný už přišel, jak tvrdíš, tak jak to, že římské království doposud drží svou moc?" Filosof odpověděl: "Nedrží, neboť už pominulo, stejně jako ostatní. Naše království není římské, nýbrž Kristovo, jak řekl prorok: Bůh nebeský vzbudí království, jež na věky nezahyne, a království jeho nebude jinému lidu ponecháno. Copak to není křesťanské království, které se nyní nazývá Kristovým? Ale Římané se oddávali modloslužbě. Kdežto ti, kdo kralují ve jménu Kristově, jsou ten z toho, ten z onoho národa a plemene, jak to též naznačuje prorok Izaiáš, když k vám praví: Zanechali jste své jméno na prokletí mým vyvoleným a vás pobije Hospodin, ale těm, kdo jemu slouží, bude dáno nové jméno, které bude blahoslaveno po celé zemi, neboť budou blahoslavit pravého Boha, a ti, kteří přísahají na zemi, budou přísahat při Bohu nebeském. Cožpak se nesplnily předpovědi proroků řečené o Kristu? Vždyť Izaiáš líčí jeho zrození z Panny: Hle, panna počne a porodí Syna, a nazvou jeho jméno Emanuel, což se překládá Bůh s námi. A Micheáš říká: A ty, Betléme judský, nejsi nijak nejmenší, neboť mi z tebe vzejde vůdce, který bude vládnout mému lidu izraelskému. Jeremiáš praví: Ptejte se a vizte, zda porodila chlapce, poněvadž ten den je veliký jako žádný jiný, a doba úzkostná bude to pro Jakuba, ale bude od toho vysvobozen. A Izaiáš praví: Dřív, než pocítila bolesti, porodila, dřív než došlo k rození, unikla trýzni a porodila hocha." (Život sv.Konstantina Cyrila, 10)

Židé, kteří stáli okolo něho, pravili: "Pověz, jak může ženská osoba vměstnat do svých útrob Boha, na nějž nemůže ani pohlédnout, neřku-li jej porodit?" Filosof ukázal prstem na chagana a na jeho prvního rádce a řekl: "Řekne-li kdo, že první rádce nemůže chagana pohostit, a řekne-li dále: posledního otrok jeho může chagana i pohostit i čest mu prokázat, jak ho mám nazvat, povězte mi, pomateným či rozumným?"

Odpověděli mu: "Ó, velmi pomateným."

Filosof se jich ptal: "Co je z celého tvorstva nejvznešenější?"

Odpověděli mu: "Člověk, neboť je stvořen podle obrazu Božího."

Nato jim pravil filosof: "Nejsou tedy hloupí ti, kdo říkají, že se Bůh nemůže vměstnat do člověka? A on se přece vměstnal i do keře i do oblaku i do bouře a dýmu, když se zjevil Mojžíšovi a Jobovi. Jak by byl mohl léčit někoho jiného, než toho, kdo byl nemocen? Propadlo-li lidské pokolení zkáze, od koho jiného by se mu mohlo dostat obnovy, když ne od samého tvůrce? Odpovězte mi: Cožpak lékař, když chce přiložit náplast nemocnému, přiloží ji na strom či na kámen? Copak by tím dokázal vyléčit člověka? A proč Mojžíš vztáhl ruce a Duchem svatým řekl ve své modlitbě: V hromobití kamenném a v hlasu polnice se nám už nezjevuj, Hospodine milosrdný, ale odejmi naše hříchy a usídli se v našem nitru?" Tak se rozešli od oběda a určili den, kdy si o tom všem pohovoří. (Život sv.Konstantina Cyrila, 9,)

+++

METODĚJOVA OCHOTA KE SPOLUPRÁCI

Žalmista zpívá "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně." (Ž 133,1) Přitom bezpochyby nemá na mysli samotný pobyt v domě, společné bydlení. Především jde o bratrskou lásku, svornost a spolupráci, které teprve působí, že se zde vytváří prostředí lásky, teplo domova. Samo společné bydlení ještě nevytváří dobré a milé prostředí, pokud zde není jednotící všeobjímavá a něžná láska, jakou nás všechny zahrnuje blahoslavená Panna Maria.

Slova žalmu nám připomínají Soluňské bratry Cyrila a Metoděje. Cyril byl mladší, ale vynikal nad staršího Metoděje neobyčejnou vzdělaností. Osvojil si ji díky své píli a houževnatému studiu, dále podnikavostí. Metoděj s opravdovou pokorou, skromností a poslušností byl vždy ochotný pomoci a spolupracovat. Tím, že v bratrské lásce spojili tyto vynikající osobní vlastnosti, byli schopni vykonat velká díla. Sledujme, jak byl Metoděj vždy ochotný ke spolupráci, kdykoli ho mladší bratr poprosil. Skoro všechna poselství politicko-náboženského rázu, která Konstantin-Cyril konal na žádost císaře, konal ve věrné spolupráci se svým bratrem. Metodějovi bylo celkem jedno, kdo je pověřen vést výpravu na Moravu. Nevadilo mu, že je podřízen mladšímu bratrovi, a přitom tehdy už byl opatem olympského kláštera. Šlo mu o dobro a prospěch lidu, který mají přinést radost a pokoj novozákonní zvěsti. Cožpak by byl Konstantin vykonal během těch šesti let (od r.863 do své smrti r.869) působení na Moravě tak velké dílo, kdyby byl neměl v Metodějovi oddaného a ochotného spolupracovníka?

Otázka spolupráce v rodině manželské i duchovní je velmi závažná. Záleží na ní prospěch rodiny jak po stránce hmotné, tak po stránce duchovní. Co dělá z domácího prostředí teplo domova, na které dítě vzpomíná celý život? Snad jenom to, že se všichni povolně podřizují pokynům otce, či mladí starším, že mají všichni dobrou vůli spolupracovat? To všechno by bylo málo. Čím to, že chladné zdi kláštera vyzařují zvláštní teplo a jas, na které vzpomínají ti, kdo tam prožili třeba jen krátký úsek svého života, jako něco ve společnosti běžně nevídaného? Snad pouze to, že se tam všichni dobrovolně podřizují jednomu či jedné představené, že mají dobrou vůli pomáhat si navzájem i druhým? Nebo snad jen to, že se tam v určený čas ozývá signál k stanovenému společnému šumu modliteb? To všechno by bylo málo. Jde tu o živou přítomnost Kristovy lásky, dennodenně pravidelně vyprošované v pokorné modlitbě.

Ochota ke spolupráci je důležitá, ale stejně závažná je také ochota ke společné modlitbě, v níž si účastníci vyprošují Kristovu lásku. Pokud tato dennodenně vyprošovaná Kristova láska přichází do rodiny, ať už manželské anebo řeholní, správnou cestou, totiž cestou Marie, Matky Boží, pak se v takovém prostředí šíří teplo a jas domova, prostředí něžné vzájemnosti a vzájemného porozumění. Je k tomu však nezbytná Kristova milost, přicházející výhradně skrze Marii Pannu. Bez této milosti, společně pokorně vyprošované, nepřinášejí ani sebevětší lidské oběti žádné trvalé výsledky.

Ochota ke spolupráci nutně předpokládá pokoru a nesobeckost. Kdo hledá v rodině, ať už manželské nebo řeholní, především sebe a chce všude sám vyniknout na prvém místě, těžko se odhodlává ke spolupráci, protože se nerad podřizuje přání druhých. Nestačí zvítězit nad sebou samým jenom lidskou láskou, nýbrž je třeba, aby v člověku zvítězila Kristova láska. Člověk má o toto vítězství Kristovy lásky v sobě usilovat souladným prolínáním společné a osobní modlitby s dílem osobní přičinlivosti a s dílem společným.

Právě takové harmonie dosáhl Metoděj v klášteře, totiž souladu mezi osobní a společnou modlitbou, dále souladu mezi dílem osobní přičinlivosti a dílem společným, a konečně souladu mezi modlitbou a dílem vnější přičinlivosti. Když se podřizoval svému bratru Cyrilovi, tedy nikoli z pouhé poddajnosti ani slabosti, nebo že by mu snad chyběla vlastní nápaditost a podnětnost, nýbrž tak činil Kristovou láskou. Cyrilovo velké dílo na Moravě vzniklo za spolupráce Metoděje, který byl ochoten zůstávat třeba i ve stínu svého mladšího bratra. Pyšný, ctižádostivý, ješitný člověk není ochoten spolupracovat. Raději nebude dělat nic a bude mrhat svými schopnostmi, často velkými, než by se zapojil do pokorné spolupráce. Bývají to velmi smutné postavy. Jsou to někdy velmi nadají jedinci, kteří mají vynikající schopnosti, velké Boží dary, a přesto nevykonají nic ve svém životě. Důvod? Nepodařilo se jim dosáhnout vedoucího místa ve společnosti a ke spolupráci se nesnížili. Bránila jim v tom sobecká pýcha. Kolik dobra by vykonali, kdyby se spokojili s podřadným místem a své síly z tohoto místa napnuli pro dobro všech a bez ohledu na to, co jim to vynese. Jak často zapadnou krásné myšlenky a skvělé plány pro nedostatek pokorné ochoty ke spolupráci! A naopak, kolik dobra vzešlo pokornou spoluprácí!

Díky Boží milosti vzešla ze společného díla Cyrila a Metoděje Velká Morava. Když říkáme Velká Morava, tedy zdaleka nejde o záležitost nějakého zeměpisného místa či prostoru. Když říkáme Velká Morava, tedy jde o pozemskou podobu nebeské vlasti, nebeského Jeruzaléma, nebeského domova. Čím to, že se této milosti nedostalo předcházejícím moravským pokusům bavorských, iroskotských a jiných misionářů, nýbrž teprve svatým Cyrilu a Metodějovi? Snad to způsobila propojenost bavorských misií s podmaňováním Slovanů, snad i to, že radostná zvěst se ukazovala spíše jako nějaká hluchoněmá pantomina, provázená strachem. Možná i to, že se iroskotští misionáři vyznačovali křečovitě vypjatou asketikou, zavánějící jakýmsi samospasitelstvím, ale i různými bludy (např.blud o protinožcích). To jsou jen dohady, ale jisté je, že Bůh požehnal právě dílu pokorné vzájemné spolupráce slovanských apoštolů. Proto také Církev svatá vyzdvihuje svaté Cyrila a Metoděje jako patrony Evropy. Od nich vede cesta do kulturní Evropy. Nejde jen o hospodářskou a žádnou ryze lidskou spolupráci jako základ květoucího evropského domova.

Má-li spolupráce mezi lidmi přinášet pokojné soužití, musí to být zajisté výsledek lásky. Jenže lidská láska sama nestačí. Musí to být Kristova láska, vyprošovaná v modlitbě a uskutečňovaná v životě. Ke ctnosti lásky si musíme vyprošovat moudrost jako dar Ducha svatého. Teprve účinkem tohoto daru Ducha svatého je jasně vynikající a zahřívající pokoj domova, jakým se má vyznačovat prostředí rodiny manželské zrovna tak jako duchovní, a stejně tak i celé naší vlasti. TB

+++

PROJÍŽĎKA K BŘEZINÁM

Pojď, milá, zvesela usedni do saní,

vyjedem do kraje v modravém poledni.

 

Nemeškej, bláhová, pojedem do kraje,

dřív nežli bílý sen v březinách roztaje.

 

Plavý vlas hedvábný podobný plameni

zavlaje planinou jak mladé osení.

 

Pojedem o závod podjařím do háje,

kde břízky sklánějí řasnaté závoje.

 

Pojď, milá, usedni zvesela do saní,

radostným hlaholem srdce se naplní.

Zdenko Řezníček 1947

+++

Výklad Modlitby Páně podle sv.Vincence Ferrerského s ohledem na sedmero neřestí

II. Přijď království tvé (Mt 6,19).

O HŘÍCHU LAKOMSTVÍ

To je druhá prosba modlitby Páně, v níž si vyprošujeme nebeskou spásu, slovy: Přijď království tvé, to znamená prosbu, aby se u nás prosadila Boží vláda. Tato prosba míří proti hříchu lakomství. Přitom lakomství je nezřízená láska k penězům či jiným pomíjivým věcem, které nejvíce odvádějí člověka od lásky a touhy po Božím království, které máme přednostně vyhledávat, podle slov Kristových: Hledejte především Boží království a spravedlnost. (Mt 6,33) Lakomci však netouží po Božím království, nýbrž po vládě pozemské a po hmotných statcích. Tato prosba (modlitby Páně) však říká: Nežijme v lakomství a chtivosti tak, že bychom upřednostňovali věci pozemské před nebeskými, nýbrž naopak jednejme ve shodě s tím, co říkáme: Přijď království tvé. Vždyť tato prosba míří proti hříchu lakomství! Proto budeme pojednávat o lakomství. Všimneme si trojího, jako v případě hříchu pýchy.

Předně, jak poznáme, že v nás opravdu je.

Za druhé, jak moc se Bohu protiví.

Za třetí, jak se tomu můžeme snadno vyvarovat.

Předně si tedy samo poznání osvojíme, když si všimneme, co je samo lakomství, a jak se projevuje. Lakomství je podle Cicerona nezřízená láska ke jmění. A tato nezřízená čili upřílišněná láska je dvojí: někdy je pouze všedním hříchem, jindy však těžkým. Smrtelným je tehdy, když někdo přilne k pomíjivým věcem natolik, že by je chtěl získat a držet nespravedlivou loupeží nebo lichvou či krádeží nebo podobným způsobem. Pokud ovšem spočívá toto přilnutí v tom, že člověk miluje toto bohatství nadměrně, ale přesto mu nedává přednost před Boží láskou, ani že kvůli bohatství nechce činit nic proti Bohu a bližnímu, je to hřích všední (lehký) a nikoli smrtelný (těžký). Zda je všední či smrtelný poznáme z jeho projevů, kterých je osm základních:

První je svatokupectví.

Druhý je loupež.

Třetí je lichva.

Čtvrtý je podvod.

Pátý je krádež.

Šestý je hráčství.

Sedmý je přílišná starostlivost.

Osmý je svatokrádež.

První projev je svatokupectví, jež se týká církevních představených, když prodávají úřady a přijímají hodnosti a úřady nikoli spravedlivou cestou ani povinnou volbou, nýbrž nátlakem, pokud ovládají prostředky moci a síly, nebo tím, že vyhoví přímluvám, slibům či úplatkům. O takových platí Kristova slova: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. (Jan 10,1) Totéž se týká církevních představených a duchovních pastýřů, zneužívajících svátostí k zištnému obchodu, čímž se dopouštějí svatokupectví.

Druhý projev je loupež, a týká se světských mocipánů. Někteří mocipáni jsou jako dravci, kteří nejsou spokojeni s vlastními důchody. Nestačí jim totiž na jejich výstřednosti, neboť žijí nad vlastní poměry, takže vykořisťují poddané a kradou jim statky, buď nepokrytě nebo že si je od nich vynucují jako odměnu za předstíranou ochranu, přičemž se ještě vydávají za láskyplné ochránce chudých. Je to však psí láska, aby sami všechno pohltili. Jenže takoví jsou mnozí mocipáni v tomto světě. Vydávají se za ochránce poddaných před nepřáteli, ale sami je vzápětí vykořisťují, hned na majetku, hned na penězích, a jinak. Chudí mají plno nezaopatřených dětí, protože mocní světa ovládají vše. Také další slouží těmto loupežníkům, totiž notáři, advokáti a zástupci, soudci a jiní. K ožebračení lidí zvyšují své poplatky hned na osm, hned na patnáct. Z komára dělají velblouda a celé spisy naplní zbytečnými slovy, a co by se dalo vyřídit do týdne, protahují na rok, a tak stále sužují chudé lidi. Připomeňme si, co značí slovo „court“, totiž soudní dvůr, jakož i krátký, neboť dříve se na onom dvoře vyřizovalo všechno zkrátka, kdežto nyní pozbyl úřad svého jména, a nazývá se lóže, jako longa totiž dlouhá, protože krátké pře protahují na dlouho. Pamatujte, páni z úřadů, loupežní dravci, že takovíto ptáci budou uchváceni velkým dravcem, ďáblem, v náhončí smrti. Podívej, řekne démon, žil jsi jako dravec, tedy bude sedrán. Běda, synové umínění, poněvadž spoléháte na útisk, pocítíte Hospodinovu dopadající paži. (Iz 30,1-30)

Třetí projev je lichva. Pamatuje, že je dvojí lichva: zastřená a zjevná. Je to zjevná lichva, když někdo vymáhá víc, než přijal, nebo, když si někdo vypůjčil dvanáct zlatých, nesmíš žádat ani přijímat víc než je dovoleno, jinak se dopouštíš zjevné lichvy. O zastřené lichvě pojednává sv.Jeroným: Někteří si myslí, že se lichva týká jen peněz. Jenže páchá se také v obilí, ve víně a jiném zboží. A tato lichva má mnoho způsobů. První způsob zastřené lichvy se týká obchodníků: když k nim přijdou sedláci s prosbou o půjčku deset zlatých, ochotně půjčí, ale chtějí zástavu, pole, vinici, a pak sklízejí jejich ovoce. Jindy berou i koně k práci, potom berou i zlatníky atd. Jindy zase vezmou ženu zadluženého sedláka, aby pracovala na vinici. Druhý způsob zastřené lichvy je při prodeji a koupi, když např. lichvář koupí věci za cenu nižší, než mají, s podmínkou, že si je dlužník smí vzít zpět, když chtít vrátit cenu, nebo, když budou mít menší cenu, než mají před určitou dobou, jako třeba obilí na poli. Třetí způsob lichvy je, když lichvář kromě jistiny žádá něco buď bez výslovné smlouvy dle obyčeje, anebo s výslovnou smlouvou. Čtvrtý způsob lichvy se děje tam, kde někdo odevzdává dobytek, jako voly, ovce, soumary, s takovou podmínkou, jako by byla vždy nesmrtelná, nebo že v případě zmenšení počtu náhodným úhynem zvířat, lichvář dá dlužníkovi polovinu, i kdyby zvíře padlo první den. Pokud by došlo k úhynu vinou obchodníka, dlužil by nejen polovinu, nýbrž vše. Pokud by ovšem uhynula náhodou, potom kdyby na to majitel doplácel, obchodník by se dopouštěl lichvy. Pátý způsob této lichvy je převod učiněný na věc, jako, když boháč nechce přijmout od chudého nic než jistinu, ale přesto vyžaduje, aby pracoval dva tři dni na jeho poli či vinici. To je lichvářské. Za všechny tyto způsoby a okolnosti lichvy je třeba dát náhradu, jinak takový obchodník nedosáhne blaženosti ráje. Vždyť ani papež nemůže nikoho osvobodit od důsledků lichvy, protože Bůh sám přikazuje: Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. (Dt 23,20) Když někdo říká, že to papež a církev trpí, měl by říkat, že to snášejí, ale proto, že tomu nemohou zabránit, neboť zde mají velký vliv světští mocipáni. A přitom se lichva tolik protiví Bohu, že mají dveře do Jeho království zavřené. Proto se David ptal: Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu? A Duch svatý odpovídá: Ten, kdo nepůjčuje na lichvářský úrok. (Ž 15,1-5) Proto vám říkám, že lichvář je křivopřísežník a zrádce Boha. Vždyť slíbil Bohu při křtu věrnost a porušil ji. Proto tvrdím, že lichvář Křesťan je horší nežli Žid, protože Žid nevykořisťuje lichvou jiné Židy, zatímco křesťan vykořisťuje křesťany. Lichvář mezi křesťany se tedy podobá vzteklému psu, který pokouše toho, koho potká; tak lichvář mezi křesťany na každém koho potká, vymáhá dluhy, na kněžích, na řeholnících, na šlechtě, na občanech, na dělnících a na všech, nikoho nešetří, všechny kouše. Proto je vlastně takový lichvář horší než Jidáš, který nahradil třicet stříbrných, zatímco lichvář nechce nikdy nic nahradit, ale říká: Odpustím to ve své závěti, a moji synové to nahradí. Tvrdím, že taková náhrada je neplatná, když lichvář může nahradit a nenahradí, třebaže má dost peněz i času k náhradě. Když tedy odmítal nahradit a zemře, je zatracen, ledaže by v poslední hodince pojal lítost a zjednal nápravu. Jinak by byl zcela jistě zatracen, i kdyby jeho potomci dali náhradu za něj, taková náhrada mu vůbec nepomůže. Proto shrnuji, že lichváři se podobají ďáblu, který stále škodí, dnem i nocí; tak lichváři, ať spí či bdí, stále těží, jak mohou. Proto o nich říká Písmo svaté: Nemizí z ulic jeho lichva a lest, ale následuje: Ať je překvapí smrt, ať zaživa sejdou do podsvětí! (Ž 55,12-16) K tomu se vztahuje případ jednoho lichváře, který onemocněl a hledal zpovědníka, a, když se zpovídal z lichvy, zpovědník mu připomenul povinnost náhrady; on řekl, že nemůže, neboť kdyby tak učinil, nezbylo by mu dědictví pro jeho děti. Zpovědník se mu zdráhal dát rozhřešení. A poslal pro jiné kněze, ale všichni mu odmítli dát rozhřešení, pokud nenahradí škodu. Konečně našel jednoho zhýralého kněze ducha mdlého, jemuž se vyzpovídal, a ten ho hned rozhřešil. Poté si dal přinést Tělo Kristovo, přijal je a zemřel, a jeho duše šla do pekla a tělo na hřbitov. Říká se, že příští noci zaklepali čtyři ďábli na dveře u domu správce kostela. Ten vstal, otevřel jim a velmi se polekal. Když ho uklidnili, šel s nimi k hrobu lichváře. Ďábli vykopali tělo zemřelého a, když mu otevřeli ústa, kněz uviděl Tělo Páně. Uctivě je vyjmul z úst, uložil do schránky a s úctou odnesl do svatostánku. Bůh totiž nemohl dopustit pekelný trest lichváře s nehodně přijatým Tělem Páně. Teprve pak byl lichvář s velkým kvílením uchvácen do pekel. Tak končí lichváři.

Čtvrtý projev je podvod. Vyskytuje se u obchodníků, kteří při svých obchodech šidí lid, a jsou zavázáni k náhradě. Třeba s obilím, když vydává za lepší zboží. Rovněž s vínem, když se míchá s vodou a kalí, jako se děje v hospodách. Právě tak s masem na jatkách, když se vydává ovčí maso vydává za lepší, nebo váží-li se na špatných vahách a se špatnými závažími. Taktéž s kořením a jiným zbožím v pokoutních krámech. Připomeňme, jak tito učí už své děti pohotově zneužívat vah k ošizení bližních. Totéž se provádí s látkami, které se přistrojují a upravují, aby se zdála lepšími. Tak podvodně se obchoduje. O nich se říká: Kdo prolévá krev a kdo zadržuje mzdu nádeníkovi (Sír 34,22) jsou si podobní. A proto všichni takové jsou zavázáni k náhradě a zadostiučinění.

Pátý projev je tajná krádež, když někdo tajně ukradne slepice, holuby z holubníka, ryby z rybníka, a pod., peníze z cizího. Vzít jediné jablko bez vědomí majitele je krádež a zavazuje k náhradě. Je třeba říci o Adamovi, který ukradl jediné jablko proti Boží vůli a kvůli tomu ztratil ráj, že k náhradě bylo třeba příchodu Syna Božího, aby obětí na kříži odčinil Adamovu krádež. Proto z lásky k Bohu neberte nic cizího. Proto Bůh přikázal v zákoně: Nepokradeš! (Ex 20,15) Z toho plyne pro každého zloděje, že se má zodpovídat třeba i z jediné jehly.

Šestý projev je hráčství, které je velmi hříšné a krajně pošetilé, a zejména hra v kostky je hodná zavržení. Vždyť není důvod, proč by dvě kostky měly připravovat o peníze toho či onoho. Kdopak to nařídil, aby dvě kostky z mého učinily tvé? Ani papež, ani král k tomu nemá právo, a je třeba si to vyčítat ve svědomí a nahradit škodu, jinak by člověk nedosáhl spásy. Vždyť tuto hru vynalezl ďábel! Po každém vrhu kostky se dá shledat jen sedm bodů. Když je nahoře šest, dole je jeden, tedy celkem sedm; je-li nahoře pět, dole jsou dva, a tak zase sedm; a tak pokaždé. A proč je to tak zařízeno? Snad aby se rozumělo, že je sedmero lidí, kteří bývají zatraceni kvůli hráčství.

Předně ten, který zve jiného ke hře.

Za druhé ten, kdo s tím souhlasí.

Za třetí ten, kdo přihlíží.

Za čtvrté ten, kdo při hře zajišťuje světlo.

Za páté ten, kdo při ní půjčuje peníze.

Za šesté ten, kdo k tomu propůjčuje dům.

Za sedmé správce obce, který trpí takové hry, a nezjedná nápravu. Proto říká litera zákona: konající a souhlasící mají být stejně potrestáni. K tomu lze poznamenat: souhlasícím je ten, kdo může napravit a nenaříká, nýbrž všechno strpí. A přitom bývá taková hra zdrojem rouhání. Je třeba jasně říci, že trpět hru v kostky je tak velký hřích, jako by bylo trpět veřejné lupiče v nějaké obci, kteří by vydrancovali pokladnu hned jednomu člověku, hned zase druhému. To by se všichni občané vzbouřili a vyhnali by je z obce, aby by pro ně zjednali spravedlnost. Tak je velký hřích trpět hazard v obcích, protože hazardní hráči jsou lupiči, kteří drancují lidem pokladnice. Proto nemají být trpěni, nýbrž obecní zastupitelstvo má zavést účinná opatření s přísným trestem. A porušovatel nařízení má být trestán či vypovězen z obce. Je třeba veřejně vystoupit proti hráčství, které je nestoudným výsměchem všem vyšším hodnotám; je zdrojem zlodějství, protože hráči, kteří prohrají peníze, hrají o svůj oděv, a potom o majetek manželek, a, když pak už nic nemají, uchylují se k olupování majetných, ba i k vraždám, takže je na konci smrt. Proto říká Tobiáš: S hráči jsem se nikdy nemísil (Tb 3)

Sedmý projev je nepokoj čili přehnaná starostlivost, píle o získávání časných věcí (jak tomu dneska říkáš stres?), neboť kvůli časným věcem se zanedbávají věci duchovní a služba Boží, jako se třeba v neděli vynechává mši a kázání, a zanedbávají se svátky ustanovené Církví. Jiní jsou tak starostliví a pečliví o časné věci, že po celou postní dobu nemají kdy přistoupit „ke zpovědi, ale čekají až do svátků velikonočních nočních nebo do Velkého pátku. Jak zlořečený je to zvyk, proti němuž mluví Kristus: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6, 25,32-33). A sv.Petr připomíná: „Všechnu `svou starost vložte na něj, neboť mu na vás spočívá (I Pt 5, 7). Sleduj, jak Bůh pečuje o všechny tvory, stará se jim o život. Stará se o živočichy na poušti, o ryby ve vodě, o ptáky v povětří. Proto zpívá David o tom, který dává potravu každému tělu, a jinde o tom který dává zvířatům potravu, i krkavčím mláďatům, volajícím k němu. Poslyš o krkavcích, že, jak říkají přírodopisci, mláďata krkavčí, když se vylíhnou, jsou bílá, kvůli čemuž se staří krkavci domnívají, že nejsou to jejich mláďata, a odmítají jim dát potravu a nedopustí, aby je samička nakrmila. Tu mláďata z přirozeného pudu zdvihají hlavu a zobáček k nebi, jako by říkala: „Ty, Bože, jenž staráš se o všechny, postarej se nám o živobytí. A Bůh je krmí a sesílá jim rosu s nebe, a tak jsou živi. Proto i vy služte Bohu, a postará se o vás. Poslyš příklad o jednom chudém knězi, který neměl co jíst a čím se odít. Když jednou přemítal, čeho by se nasnídal, řekl si ve svém v srdci: To se ti stává, protože nesloužíš Bohu. I vstal o půl noci, aby se pomodlil matutinum, a pak první primu a tak i v jiných hodinách, a také řádně sloužil mši zbožně. Když pak před snídaní přišel domů a nalezl stůl prostřený a na něm nejlepší pokrm, i pojedl a napil se, a potom vzdal Bohu díky. Toto vše přinesl a pro něho připravil anděl Boží. A opět přišel, aby odnesl zbytky. A to anděl opakoval dotud, dokud kněz neustával sloužit Bohu. Poslyš, jak začal znenáhla zanedbávat bohoslužbu hodin a říkal je pozdě. I přinášel Anděl pokrmy hrubé a nahořklé, a ubrusy poněkud černé. Posléze se kněz modlil své hodinky tak liknavě, jako kdysi. Tu mu anděl přinášel chléb rozhlodaný od myší, víno zoctovatělé a ubrusy špinavé.

Když to viděl kněz, dal se do pláče. I zjevil se mu Anděl a jal se plísnit ho ze zanedbávání služby Boží, slibuje mu, že bude-li sloužit Bohu jako dříve, bude se mít zase dobře, a vyzval ho ke službě Boží a k pokání; a tak se napravil, a opět začal Bohu sloužit, a Anděl mu jako předtím zase přisluhoval. Tak tedy nebuďte příliš starostlivi, nýbrž napřed hledejte Boží království.

Osmý projev je svatokrádež, jako, když někdo bere něco z kostela nebo krade něco posvátného z posvátného místa, nebo drží církevní statky nebo církevní práva atd. Je to jistým zpdsobem hřích lakomství. Týká se to, kdo odmítají plnit povinné závazky vůči Církvi. Týká se to také slibů. Proto se měj na pozoru!

Jako druhá základní věc se ukazuje, jak moc se tento hřích lakomství protiví Bohu. A to předně v Písmu svatém. „Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce. Viděl jsem jeho cesty; vyléčím ho však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlíš“ (Iz 57,17-18).

„Rozlítil jsem se…“ Vždyť Bůh přece nepropadá hněvu, protože hněv je vášeň tvora složeného z duše a těla, zatímco Bůh je docela prostý a nepodléhá vášním. Tak se o Bohu správně říká, že má hněv zdánlivě na způsob rozhněvaného člověka. Jenže způsobem rozhněvaného člověka je trestat, jak se dá. Tak se říká, že v Bohu je hněv kvůli trestání, jež činí, a to zejména za hřích lakomství, za který dopouští války, vzpoury, nemoci, které hubí časné statky, proto říká: bil jsem jej. Obraťte se! Rovněž říká: skryl jsem se, čili odvrátil jsem od něho svou tvář, což je horší. To činí Bůh, když voláme ve svých modlitbách a v procesích, aby nám přispěl v našich souženích, a on tehdy odvrací svou tvář od nás a nevyvyšuje nás. —

Za druhé je jasné, že hřích lakomství je Bohu odporný, kvůli samotné jeho přirozené povaze. Bůh je totiž přirozeně štědrý. Je to vidět z toho, že nám dává všechny časné statky sám od sebe, jako obilí, víno a pod. Rovněž nám poskytuje slunce, měsíc, nebe a čtvero živlů. Taktéž nám dává svého Syna, tj. Jeho Tělo za pokrm a Jeho Krev za nápoj. Rovněž nám dává pozemská zvířata, nebeské ptáky a vodní ryby, atd. Proto říká Apoštol k Římanům (Ř 8,32): Ten, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, jak nám s ním také nedaruje všecko? Sleduj, Boží štědrost! Proto pravil David: Otvíráš ruku svou a naplňuješ všechno tvorstvo požehnáním. Rovněž slíbil a slibuje nám dát statky nebeské. —

Za třetí je vidět, že je mu hřích lakomství protivný, kvůli božskému trestání, jež Bůh dopustil na světě za tento hřích. Sleduj, jak přišel do chrámu a nalezl tam lakomce prodávající a kupující, udělal si důtky a vyhnal je se slovy: Můj dům má být domem modlitby. (Mt  21, 14

Třetí základní věcí je sledovat, jak se můžeme vyléčit z hříchu lakomství; a je mnoho léků. První je pomyšlení na to, že si nic sebou nevezmeš při smrti. Proto skládej své srdce v bohatství, které je trvalé, a sice bohatství nebeské, jako sláva nebeská. —

Druhý lék je pomýšlet na Kristovu chudobu, který říká: Lišky doupata mají a ptáci hnízda, a Syn člověka nemá, kde by hlavu složil... (Mt 8). — Třetí lék je pomýšlet na tíseň lakomých boháčů, protože jsou stále v obavách, aby nebyli oloupeni, a bojí se i jíst a spát. Taktéž pomýšlet na jejich chamtivost, neboť kdo více má, více potřebuje. Také lakomci líčí stále špatný čas a drahotu, a, když vidí pěkný čas, zlobí se na Boha. Připomeň si příklad jednoho lakomého boháče, který skoupil veliké zásoby obilí, měřici po dvaceti zlatých. Pak se poměry zhoršily, nastala drahota a cena měřice stoupla na třicet zlatých, i výš. Žena a děti mu říkali, aby prodal obilí, že dost vydělá, ale on nechtěl, ale říkal: „Pamatujte, že to ještě stoupne v ceně. Jenže ono všechno obrátilo a poměry se zlepšily, a cena obilí klesala na dvacet zlatých, později na deset. Když to uslyšel, hněval se na Boha, šílel a podléhal zoufalství. Pohrdal Bohem! Jakmile cena obilí klesla na deset zlatých, ulehl na lože. Žena přišla domů a nalezla ho zsinalého a skoro mrtvého, pravila: „Copak ti je? Místo odpovědi stále opakoval: „Deset zlatých!“ Žena pravila: „Připomeň si Kristovo utrpení!“ Zasípal:: „Deset zlatých!“ Přátelé pak a sousedé mu připomínali smrt Kristovu, a stále říkal: „Deset zlatých! A, ž ho přátelé těšili vším, stále říkal: „Deset zlatých! Konečně přišel kněz, aby mu připomenul Kristovo utrpení, a aby měl zkroušenost, neříkal nic jiného než: „Deset zlatých ! A tak posléze se svými desíti zlatých zemřel a sestoupil do pekla, a je zatracen. Proto se odříkejte jakéhokoli lakomství. (Lk 12).  (Pokr.)

+++

SAMOTY LAKOMCŮ

vyhřezlé v šerosvitech,

žebráctvo psanců

smejčící po úsvitech.

Kruchá torsa rukou

velebou darů opomíjená,

rudě kvetoucí mukou,

žíznivých vzdechů bystřina.

Zdenko Řezníček

+++

ZIMNÍ JITRO

Na horách se úsvit chvěje,

vánek jinotaje,

růže padá na závěje

z pradávného ráje.

 

Úsměv zory blaží v nitru,

slasti naplňuje,

bíle nakadeřenému jitru

stehlík prozpěvuje.

 

Zraky dětí tiše planou

na skle okouzleném,

haluz sladce zadumanou

zima dala věnem.

 

Světlo tryská z Boží dlaně,

jiskří na ručeji,

láska kvete nepoznaně

v chudé skalní sluji.