ČERVENEC 2013

Ročník XIX., číslo 7.                                                                                                            červenec 2013

 

ROSA MYSTICA

BÝT TENKÝM LISTEM NA TVÉM KMENI¨

KDYŽ NA RAMENI

TÍŽÍ KŘÍŽ

ŽÍT V NADĚJI ŽE PRO SVÉ KVĚTY

MÝCH DÍKŮ VĚTY

VYSLYŠÍŠ

 

ŽE NEPOHRNEŠ ANI PROSBOU

A SLZY ROSOU

OSUŠÍŠ

ŽE MÍZOU ZE SVÉ LÁSKY SHŮRY

MOU VYSCHLOU VŮLI

VYZTUŽÍŠ

 

KÉŽ VŮNĚMI DÁŠ VLÁHÁM PŘÍSLIB

A CHMURY Z MYSLI

ODSTRANÍŠ

KÉŽ OSTNY O NĚŽ ZLO SE TŘÍŠTÍ

MNE V BOJÍCH PŘÍŠTÍCH

OCHRÁNÍŠ

Pavel Kroupa

+++

CHCEŠ BÝT DALŠÍM KRISTEM? 

http://cs.gloria.tv/

AŤ JSI, KDE JSI, NÁSLEDUJ MĚ!

Někdo tvrdí, že když tě prý naučím být sebou samým, prostě slušným člověkem, tak je moje učení opravdu životním učením. Možná, že se někdo spokojí s takovým použitím mé nauky života. Jenže moje učení života jako takové se a tím spokojit rozhodně nemůže, třebaže mi pak někdo vytýká výlučnost a nekompromisnost. Není to však žádná výlučnost. Náš cíl je větší a dalekosáhlejší než naučit lidí slušnému životu. Jde tu o víc, než jen o tvé lidské zdokonalování. Věř mi, že ti přináším ve tvém těle zbrusu nový, vyšší, vznešenější život, než je ten, který pochází z lidské přirozenosti. A spojuji se s tebou zvlášť uprostřed všech ostatních lidí právě v tomto novém životě, totiž v životě mého dítěte. Uprostřed ostatních a spolu s nimi spojuji zvláště tebe se mnou, abych tě učinil mým tajemným Tělem.

 Tím stavím tvému životu nesmírně vysoký, vznešený cíl. Otevírám tvému mravnímu, lidskému úsilí nekonečné obzory. Jde o dalekosáhlejší cíl, než představuje jakákoli lidská mravnost. Mnoho mých věrných, zrovna tak jako moje vlastní maličkost je v cíli, ačkoli z hlediska lidské mravnosti propadáme a jsme odsouzeni jako největší vyvrhelové lidstva, protože nás lidská spravedlnost odsuzuje.

 Jako tvůj spásonosný bratr volám zvláště tebe uprostřed mnoha jiných k podobnosti s mým nebeským otcovstvím, s onou dokonalostí, která je svrchovanou dokonalostí. V tom spočívá novost tvé identity. Povznáším tě nad tebe samého, až k totožnosti se mnou. Všechny jiné hodnoty, které by mohly zajistit ostatní morálky a ostatní náboženství, jsou bezvýznamně malé před touto skutečností naprostou a nekonečnou, která ti otvírá skutečnost milosti, skutečnost nového života, jenž je účastí na samotném mém životě. Nejde jen o splnění nejnutnějších podmínek společného soužití na zemi. To by byl pouze minimální základ dalšího mravního bohatství a dalšího rozvoje člověka až za hranice jeho lidství, jež vám podávám.

V mém učení a v mé Krvi volám všechny! Tebe však obzvlášť! Připoj se ke mně jako další Kristus! Vystup ve svém mravním životě s mým vybavením výš, než kam ti umožňuje tvá lidská přirozenost! Nejde jen o vyšší stupeň lidství, nýbrž o zbrusu nové stvoření. Takový máš cíl. Nad tím se ti tají dech.

 Jenže tento cíl vyžaduje ustavičné, soustavné vystupování a zdokonalování. Žádá to využití všech schopností, všeho nadání, ovšem při jejich přesměrování k vrcholnému cíli. V tomto smyslu před tebou nestojí žádný malý úkol, žádné malé životní povolání, žádná nepatrná možnost. Ona možnost nekonečného vystupování, neustálého připodobňování se mému svrchovaně dokonalému otcovství, je otevřena každému, ale tobě obzvlášť.

 Tato morálka vychází od tebe celého, se vším, co přirozeně jako člověk jsi a co máš, ale směřuje za hranice tvé přirozenosti. Mnozí se o to pokoušeli beze mne, ale místo vysněného nadčlověka jim pokaždé vyšla zrůda, bestie. Neboj se, nedopustím rozpolcení tvé osoby na všední osobnost a osobnost sváteční. Víš, co od tebe žádám? Máš si zamilovat moje věčné otcovství z celého svého srdce, ze všech sil, vším, co jsi a co ti bylo dáno v životě k použití. Nedopustím žádné umělé pozměňování samotné tvé přirozenosti ani chirurgickým ani jiným nepřirozeným zásahem do tvého genetického kódu. Tak moje mravnost objasňuje a zušlechťuje všechno, i to, co se ti na zemi ukazuje být nedotknutelné a nezneužitelné.

Jak s tím začít?

Máš to vyjádřeno jako moje následování, ale prakticky z toho vychází mnohem víc, totiž tvoje proměna. Vlévám ti nový život, protože jsem, který jsem a současně jsem skutečně tebou. Jako tvůj spásonosný bratr nosím tvé tělo, ale přitom ti zosobňuji moje stvořitelské otcovství.

 Spojuji v sobě přirozenost mého nebeského otcovství s tvým člověčenstvím. Smysl tvé lidské totožnosti je podobný, totiž abys žil nejenom naplno lidsky, nýbrž aby ses mi vydal se všemi schopnostmi a dary přirozeného života. Jedině pak tě budu moci povznést do sfér mého života nadpřirozeného. Protože nesu v sobě toto nadpřirozené i tvé člověčenství, které máš k tomuto vyššímu principu zaměřovat, proto jsem tvým vzorem. Nejdokonaleji v sobě spojuji nadpřirozené s lidským. Proto tvá lidská totožnost může být vyjádřena mým následováním.

 Jsem však pro tebe víc než příklad a pouhý vzor lidství. Jsem nejdokonalejším uskutečněním spojení našeho věčného nebeského otcovství s tebou a tebe s mým nebeským otcovstvím.

Všechny lidské vzory, všichni géniové nesou znamení své doby, tedy relativnost, proto také svoje nedostatky. Jedině jako tvůj spásný Bratr nejsem poznamenán historickými znaky své doby ani tvé vlastní lidské povahy. Jsem svrchovanou plností, naprostým vyrovnáním a vyvážením všech dokonalostí. Tyto dokonalosti se na mně objevují v podobě pro tebe viditelné a smysly postižitelné.

 Ukazuji ti v konkrétním životě, jak se to vůbec dá provést, abych byl v prvé řadě ve všem tvém myšlení, ve všem tvém snažení, v každém slově i skutku, jakož i v mlčení a utrpení. Proto tvoje následování mne znamená převzít moje zásady, moje slova, moje jednání do tvých vlastních skutků, zásad a slov.

Tvůj život se má uskutečnit jako mé následování, protože jedině tak ti vlévám nový život. Tvůj život je plností onoho života, který ti vlévám. Tak není snadnější a příhodnější způsob, jak přivést tento život k dokonalosti, než když půjdeš v mých šlépějích, protože máš tento život ode mne, který jej mám v takové plnosti, že ho všichni přijímají z mé plnosti.

 Vnukám apoštolu Pavlovi nápad, aby toto tvé následování mé Osoby označil za tvé obléknutí se do mne. Nést je víc než zobrazovat. Znamená to, aby se tvůj život změnil v můj a svědčil o mně. Podobně jako oděv prozrazuje vnitřní obrysy. Obléknout se do mne, znamená vzít na sebe můj způsob myšlení, můj způsob jednání a celého prožívání života, osvojit si moje ctnosti.

 Prober se ze spánku! Zatím pořádně ani nevíš, kým jsi. Mohu ti o tom hodně co říct. Nejsi jen svým vlastnictvím. Nepatříš jen sobě, když jsi mnou obnoven. Vracím ti do tváře původní obraz, ale ještě více zdokonalený k mé podobě. Tím se stáváš nejen zušlechtěným člověkem, ale i novým stvořením, které je otevřeno k vlastnímu dalšímu růstu k sebepřekonání. Přitom však není porušena ani nejmenší podrobnost tvého lidského genetického kódu. Tak jsem navěky bratrem i otcem. Zvu tě k dalšímu růstu v mém nadání směrem k dospělosti mého přítele a k dosažení důvěrné součinnosti i spolutrpnosti se mnou na řízení světa k dokonalosti.

 Jsi můj, protože jsi ve mně. Teprve ve mně se ti dostává jaksepatří života, skutečně svrchované velikosti. Proto ti smím ukládat tak velké a věčné závazky, protože tě tak důvěrně spojuji se sebou, totiž s mým životem.

Z tohoto vztahu, který se začíná uskutečňovat tajemným přivtělením, kdy se stáváš docela mým, vyplývá tvá povinnost, vztah vůči mně, podle kterého máš nyní prožívat onen tobě darovaný nový život.

 Tím ti otevírám nekonečné obzory. Nabízím ti nesmírné možnosti. Můžeš ustavičně růst. Proto onen nekonečný cíl dokonalosti mého nebeského otcovství zůstane nesmírným napětím v tvé duši, nesmírným vzmachem tvého cíle. Toto napětí burcuje všechny tvé síly, podněcuje k využití všech schopností, vede k prozáření všech hodnot a přetváří vše, co je tvé a co přichází do jakéhokoli styku s tebou.

 Jestliže přitom zakoušíš tím otřesněji svou malost, tím více tě pak vtahuji do místa mého nebeského otcovství a současně do mého Srdce. Povznáším tě k takovému cíli jedině proto, že mám tolik možností a sil, abych tě na této cestě dovedl živit a dovést tě po ní k cíli, který ti stanovím.

 Proto se přestaň spokojovat s tou či onou morálkou a s takovým či onakým náboženstvím, které by tě vedly jen k nějaké lidské mravnosti, k nějaké mravní slušnosti, k nějakým jenom lidským právům, k nějaké ryze duševní hygieně. Tohle by znamenalo tvoje ožebračení jako člověka i jako mého dítěte, směřujícího k dospělému přátelství se mnou a k důvěrné propojenosti se mnou na řízení lidstva a světa k dokonalosti.

 Uč se prožívat mé učení absolutně. Pak ti dám lépe poznat jeho hodnotu a životnost. Začni více přečerpávat mé slovo věčného života do svého konkrétního života. Tím se připravíš na mou vládu v pozemských poměrech, jež znamená smysluplné naplnění tvého těla, které proměňuji v mé tajemné Tělo. TJ (Pokr.)

+++

Rahabin dům

Tomáš Merton

Teď, chudé děti Armády Boží

(jejichž kroky přikazují chvějící se zemi)

Zvedněte se v poušti a oddělte starý Jordán

Korunujte město zvukem bubnů.

(Jen všimněte si u Rahab na rámu okenním

Šrám karmínový krvácí

Rudá zástava jejího bezpečí

Našeho Vykoupení.)

 

Trumpety děsí údolí vzkypěním náhlé zlosti

A hromobití sklání se k arše úmluvy

Zachytit její přikývnutí,

Zatímco Jozuův přítel, to chmurné slunce vychází

Opilé domy spálit pohledem.

Však mnohem dál zdí rudnoucích

Než jeho hrozba jasně šarlatová

Záchrana Rahabina

 

Polnice svážou bašty sopránem stříbrným,

Zachvěj se město před jejich zlatým křikem:

(Studny vysychají a hvězdy letí nazpátek, Oči Jericha zhasínají)

Bubny okolo svinuté archy

Tříští hradby s prstencem hromobití.

 

Králové co sedávali na zlatých židlích

Princové a urození,

Jsou mrtvi

Jen jakási běhna a její vystrašení blízcí

Jak šipky vylétají z tlamy ohně

Do široka se šlebící.

 

Vzejde jednoho dne to nejlepší

Z půdy Rahabiny co z pekla Jericha

vykoupeno je

Vyroste výhonek z kmene Jesse,

Mezi jejími syny, král Betléma,

V Rajské zahradě květina

 

Podívej u vody jemné duhovky

v obdivném zájmu jedna pro druhou

Pod listím bohatým na stíny Slitovné Panny,

A všechny ty petrklíče a smějící se kosatce

Sklánějící se před naší Paní v Edenu jejích přímluv,

Chválí ji pro budoucí generace

Let stovek tisíců vlaštovek do nebe,

Ven z čelistí Jericha

Neboť to byl Syn člověka

Jehož karmínovým znamením

je zraněna zeď Rahabina,

Záchrana naše vyslovena řečí Jeho Krve.

Jana E.Lopourová

+++

ČEKÁM NA TEBE U TEBE

mp3 In:  http://cs.gloria.tv/

Hledáš-li smysl svého života na zemi nebo ve vzduchu či ve vodě, pokud jej hledáš na horách nebo v dolině, pospěš si! Jinak si jednou povzdechneš jako jeden mládenec, který dodatečně vyznával, jak bloudil, když mně hledal venku, zatímco já jsem byl uvnitř. Pospěš si, aby sis taky jednou nemusel sypat popel na hlavu, že sis mě zamiloval příliš pozdě! Nech lidi mluvit, a ty pojď za mnou!

Kam?

Podívej se do zrcadla, ale počkej tam na mě. Zavedu tě dál.

Jsem věčným praobrazem světa uvnitř tebe i kolem tebe. U mne se soustřeďuje všechna krása mikrokosmu tvého srdce. Ve mně se sbíhá celá podivuhodná skladba uložená v tvém genetickém kódu, přijatém od předků v jedinečné spirále. U mne, k němuž smíš bez obav přicházet ty zrovna tak jako všichni maličcí, se naplňuje hravá náklonnost dítěte. Ve mně se uskutečňuje bouřlivý činorodý vzmach mládí, toužícího zasvětit se něčemu a především někomu. Tady se nabíjí průbojná energie muže, směřující k uplatnění ve skvělých výkonech. Zde se zakládá obětavá odevzdanost ženy, pokojnou silou podporující muže. Odtud se bere zjasněný klid zkušeného starce. Ve mně se naplňuje neúnavné bádavé hloubání učence stejně jako strohý zápas dělníka s těžko ovládanými silami. U mne se souladně spojuje tiché a chladné počtářství národohospodáře s výboji hudby pulsující intuice uchvacující přes obrazotvornost všechny záhyby srdce básníka.

Všechna velkolepá harmonie dílčích světů, která tě uchvacuje, když na březích oceánu věků nasloucháš hlasu v proudu kosmické fugy, pochází právě ode mne. Těší Mě, když tě takto povznáším vyšší inspirací. Vnukám ti ji, zrovna tak jako se mi líbí působení na tvé modré planetě, která je ti domovem. Volím si toto místo mezi rozpálenou Venuší a ledovým Marsem jako nejvýše vhodné právě pro otevření tvého vstupu do věčné slávy.

Celé je to všechno úžasně rozmanitý odraz jednoty v mém Srdci nejsvětějším. Tvořím věčně dokonalou jednotu. U mne se slévá smysl kosmu v nejvnitřnějším jádru tvého srdce se smyslem tvého okolního kosmu, do něhož jsi ponořen. Ze svého místa zahlédneš jenom přilehlý břeh časoprostoru vesmírného oceánu. Ani sebevětším teleskopem nepřehlédneš celý nedohledný kosmos, který je kolem tebe. Je však celý také uvnitř tebe jako v každém z vás. A rovněž je neobsáhnutelný okulárem mikroskopu. Když stvořuji tvé, o málo lepší kolegy jako ryze duchové, inteligentní tvory, a další tvorstvo jako bytosti bez nesmrtelné duše, tebe stvořuji s tělem spojeným s nesmrtelnou duší. Tak tvoříš přirozený most mezi ryze duchovní sférou čistě duchových tvorů a oblastí ryze hmotného tvorstva.

Uvažuj, jaký cíl zde můžeš mít, než úsilím své nesmrtelné lidské duše stále více formovat tvé tělo. Zvu tě, abys ujednotil tajemný kosmos v samém středu své bytosti. Máš jej ovládat a řídit ve svém srdci. Tvůj mikrokosmos sahá až do spirálovitě se stáčejících vlásečnic molekul. Dosahuje až do atomárních a subatomárních kořenů tvého vnitřního prostředí. Tím to ale nekončí. Zvu tě také sjednotit kosmos uvnitř tvé bytosti s okolním kosmickým oceánem, rozlévajícím se prostorem a časem ve všech směrech do stále větších dálek.

Uvažuj! Jaký cíl zde můžeš mít, když podáváš jednu ruku andělům a druhou ruku ostatnímu tvorstvu? Stvořuji tě přece nejen kvůli řízení ostatního tvorstva, které ti má sloužit, nýbrž především kvůli mně samému, abys mi byl přítelem a důvěrníkem.

Mám takový pracovní program, když se zde, v pozemských poměrech, skláním k tobě, a přijímám tvé tělo z přečisté Panny za vlastní, abych z tvého srdce jako ohniska ovládal a zušlechťoval veškerý kosmos. Tvá duše má přizpůsobit své vnitřní prostředí mé podobě, aby tak mohla v něm být obnovena dokonalost původního životního prostředí. Jedině tak se v mikrokosmu tvého srdce otevírají všechny průduchy pro vanutí mého Ducha a pro tajemnou krystalizaci mého vyššího prostředí. Jedině tak se může dokonale sjednotit kosmos v jádru tvé bytosti s okolním kosmem. Beze mne ti hrozí neodvratný chaos.

Veškerá kulturní tvorba obrácená navenek vyrůstá z kořenů v ohnisku tvého srdce. Každé kultivující působení musí být zakořeněno ve tvém vnitřním spolutrpitelství s mou milostí jako vyšším nadáním na proměně kosmu. Jakákoli tvá vnitřní součinnost i spolutrpnost se mnou musí ústit do vnější tvorby pravé kultury. Ta opětovně vrcholí v zušlechtění celého lidstva. Tvá víra se může stát tvůrčí silou v dějinách jenom na základě kultury a v ní. Kdyby se tvá víra nestala kulturou, nebyla by naplno přijata.

Zdrojem každého jednotlivého úkonu tvé propojenosti se mnou je především součinnost, ale také spolutrpnost se mnou na zušlechtění celého kosmu uvnitř tebe.

Jakékoli tvé působení navenek - a třeba i to největší a nejvznešenější - bez tohoto tvého posvěcení - zůstává neživotné, „jenom dunící kov a zvučící zvon“. Veškerý užitek, který by takové jalové působení přineslo, by uvázl v hmotě. Dost možná, že tělesně by sice světu přibylo něco rozmanitosti, ale za cenu duchovního strádání.

Dílo, které by nebylo vytvořeno rukama pod vedením tvé nesmrtelné duše, nekonečně však zušlechtěné mou milostí, by zůstalo mrtvě rozeným dítětem. Také ono postrádá duchovou duši.

A co život, dokonalý život, život nezvratně dokonalý, život ve svrchované slávě? Obsahem tohoto nezvratně dokonalého a slavného života je můj úplný projev, když se ti dávám obvyklým způsobem tvé obživy. Tak jsem pro tebe věčný život. moje uplatnění a plný rozvoj ve tvém těle pro celý kosmos je pravým životem vnějšího projevu. Je opravdovou vnitřní spoluprací s mým nebeským otcovstvím na obnově a posvěcení stvoření. Přičiňuji se o to, aby se kosmos uprostřed tebe samého stal prostředím vnitřního života mne jediného, který kvůli tobě třikrát osobně vystupuji, abych zasáhl.

Jsem odvěký archetyp jednoty všeho úsilí ve tvé bytosti. Proto tě zvu, abys také ty jako jednotlivec vytvářel originální a neopakovatelný obraz této jednoty.

Jako tvůj všemocně působící bratr, utajený pod způsobem tvé běžné obživy, si přeji, aby naše působení podle mého pravzoru spojovalo v sobě svrchovanou sílu s nejponíženější pokorou.

Stvořuji tě jako můj původní obraz k mé podobě. Sám si zaviňuješ, že se ze skladby tvé přirozenosti vytrácí tento můj původní obraz. Ani tehdy nezaniká tvé zaměření k mé podobě. Stává se z tebe hledač, který hledá mou tvář. Nedovedeš se však sám povznést k opravdu ryzí Kráse, čisté Pravdě, svrchovanému Dobru ani k vrcholné Lásce. Obíráš se jen jejich zlomky, cáry a roztříštěnými střepy. Tvůj stav se projevuje tím, že jsi docela vystaven nahodilým podnětům. Odvádějí tě ze správné cesty. Hned tě uchvacují obrazy světa, vtiskující se do tvých smyslů, hned se stáváš hříčkou vlastních scestných úchylek, hned podléháš iluzi krásy, na jejímž konci se však zděsíš ďábelského šklebu. Tvou vinou je rázem rušeno podstatné, duchovní spojení mezi kosmem v tobě a kosmem kolem tebe. Z prostředí uvnitř tebe je vylučován můj nadpřirozený vliv. Tvé zmatené pokusy o nalezení mé jasnější podoby vedou ke stále strašnějšímu dovršení roztržky mezi mnou a tebou.

Celý kosmos, utajený v tobě, postrádá pravou jednotu. Tu ti nemůže dát žádná tvoje síla, ani síla vynálezů, které jsi vylákal na mém stvoření. Chybí v něm zákon, který by všechno ovládal, aniž by to křečovitě svíral. Místo mé vůle zde stále víc a více vládne chaos tvých četných smyslových dojmů a emocí.

Tvořím věčnou jednotu. Mám v povaze prostotu mluvy s hloubkou a vzletností myšlenek. Všechna moje vnitřní hnutí jsou vzájemně vyvážena v neporušené a souladné jednotě.

V radostné zprávě se ti zjevuji bratrsky. Všechna rozmanitost a mnohost stvoření má u mne svůj jednotný zdroj, svou jednotnou sílu a svůj jednotný cíl.

Přebývám-li jako tvá běžná obživa v tobě, pracuji jen k tomu jedinému cíli. Hodlám jednotně zavládnout ve tvém životě. Taková jednotná vláda je však právě mou svrchovanou vůlí. Této vůli se hleď otevřít zachováváním všeho, co ti ukládá řád tvé vlastní přirozenosti! Řád ve tvé přirozenosti je shodný s mým svrchovaným řádem. Jsem Původcem tohoto řádu. Hned při stvoření jej navždy vtiskuji do tvé přirozenosti. Je shodný také se vším, co ti ukládám zvláštním způsobem ve svých dodatečných vnějších ustanoveních, abys byl lépe veden plněním přirozeného řádu až ke mně

 Ve tvém lidském těle se ponižuji, v poslušnosti podstupuji i smrt, a to smrt na kříži. Tak je označena tvoje nejhlubší podstata, abys mě následoval.

Když se modlíš Buď vůle Tvá, tedy tím osobně přijímáš mou vůli. Přitom také prosíš, abys mě takto stále přijímal do sebe, a já, abych přijal tvé pozvání a sklonil se právě k tobě, a celý abych tě příznivě vyplnil mou svrchovanou bytostí. Tak získávám ve tvém srdci pevný bod. Z něho mohu pohnout celým světem. Neučiním to však bez tvého dobrovolného a svobodného souhlasu. Respektuji svobodu, kterou tě vybavuji. Brána do tvého srdce se dá otevřít jedině zevnitř. Neváhej a odhodlej se! Otevři se mému vyššímu Světlu! Dopřej mi, který stvořuji svět a přece v něm nemám, kde bych hlavu složil, příbytek, odkud bych řídil svou svrchovanou vůlí celý vesmír.

Míra, v jaké mi kdy otevíráš vstup do sebe, je různá. Je to moje inspirace, když se někdy vůbec odhodláš otevřít mi bránu své bytosti. Vyžaduje to další dávku milosti. Stojíš o to? Prosíš o to? Pros, aby se tímto dalším povznášejícím vnuknutím dotáhla tvá původní inspirace do důsledků. Pros, aby se vstup do tebe co nejvíc uvolnil. Když otevřeš jenom na špehýrku, navštívím tě jen paprskem mé svrchované pravdy. Když otevřeš dokořán, tak budeš zaplaven světlem mé pravdy jako Maria, kterou odívám Sluncem.

Co je tvým znakem mého pravého důvěrníka, který se soustavně obracíš k mým slavným ustanovením, zejména k slavné hostině lásky, abys tam posílil své srdce? Zápas o dovršení mého díla, započatého při zrození z vody a ducha. Kéž se tvá práce na otevírání vstupu a průchodu do tebe vyznačuje stálou ochotou a pohotovostí k oběti! Chceš-li mě v sobě snést a unést, nezbývá ti jiná strava, než ta moje: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě posílá.“

Mou svrchovanou moc pokorně spojuji s krajní bezmocností. V tom se projevuje moje osobní zvláštnost, když k tobě přicházím ve tvé nejběžnější stravě, bez níž se neobejdeš. Tohle je ještě větší zázrak, než to, že kvůli tobě vstávám z mrtvých ve tvém vlastním těle. Vzápětí se ti dávám za pokrm ve tvé všední potravě

Ještě působivější je moje svrchovaná moc, kterou nechávám docela ustoupit do pozadí. Tak se u mě přestává jakkoli lidsky zřetelně projevovat. Je to tehdy, když jsem v krajních bolestech a posledním tažení. Třebaže jsem potupně a provokativně štván, abych předvedl projev mé svrchované moci a zázračně se zachránil před utrpením a smrtí, nedopouštím její projev v můj prospěch. Nezapomeň, že právě tehdy činím z tvého těla jediný svůj prostředek, jímž vytvářím umělecké dílo svrchované Krásy! Dopouštím omezení svých výrazových prostředků na tělo, zbavené na kříži schopnosti pohybu. Přesto i s těmito nepatrnými prostředky, krajně omezenými na ryze duchovou činnost ve tvém těle, strašně oslabeném, potupeném a zničeném, přemáhám a ovládám celý svět. Od té doby činím z mikrokosmu tvého srdce první nezničitelný zárodek tvé zušlechtěné bytosti, právě díky tobě uprostřed celého lidstva a světa. Navěky tě obnovuji a nesmírně zdokonaluji milostí.

Zdá se ti to úžasné? Nepochybně. A přece to ještě není vrchol všeho, čeho pro tebe dosahuji. moje svrchovaná moc se projevuje ještě v něčem jiném. Dosahuji ovládnutí a vrcholného zušlechtění světa, počínaje nejmenší spirálou paměťového řetězce tvého těla a konče nedozírnou mlhovinovou spirálou v kosmu. Jak? Spojením mého nebeského otcovství se všední neživou věcí, kterou dennodenně potřebuješ k přežití a k přirozenému růstu. To je větší zázrak než moje vtělení, a dokonce větší než moje zmrtvýchvstání. Jsem přitom nejen vtělený ve tvém vlastním lidském těle, umučený, ale také vítězný a oslavený. Jako takový se ti nabízím k požívání, abych tě nejen obnovoval a podporoval v přirozeném růstu, ale také abych tě zušlechťoval nad hranicemi danými tvým přirozeným lidským genotypem.

Tady vrcholí moje moc. A všechno znovu začíná u tebe. Teprve díky tobě to pokračuje dál. V nepřehledných zástupech lidí, nacházejících se v prostoru okolního světa a ve všech dobách, se uplatňují výsledky a plody mé obnovy a zušlechtění zvláště tebe, kdo se zcela bez svého přičinění stáváš z vody a Ducha dítětem mého nebeského otcovství, abys rostl s pomocí mého ducha v mého důvěrného přítele a dospělého pomocníka. Kde působím nejskrytěji, tam ůsobím také nejmocněji.

Odtud vyplývá i osobní zvláštnost mnou udržovaného a oživovaného mikrokosmu v srdci tvé bytosti, můj příteli. Jako každodenní prostředek tvé obživy tě oživuji a pozvedám tvé srdce z chaosu na úroveň kosmu, a ještě výš - na úroveň božského kosmu, stvořeného mým věčným otcovstvím, a obnovaného mou bratrskou maličkostí a konečně mou Láskou. Hodlám ve tvém životě a růstu znovu vystupovat uprostřed té nejšedivější všednosti tvých dnů. To je nejvyšší cíl kosmu v srdci tvé bytosti. To je cíl tvé moci, ale i pokory v mých službách.

Nejvyšší cíl tvé moci jako mého tajemníka vyplývá z toho, že znakem tebe, který se tak vydatně posiluješ z mého stolu, není jen to, abys mi tady pořád jenom spínal ruce v ulpívání na mně a rozvažování o mně, takže bys mi přenechával vykonávání práce a snášení těžkého kříže. Naopak, rozhodně a pohotově zasáhni! Směle pronikej kupředu! Hrdinsky se přimkni k mému kříži! Vytrvale se snaž zahospodařit s mou milostí! Zapracuj na svém překonání a povznesení sebe a svého okolí!

Takový je ráz zažívání pokrmu z mé slavné hostiny uvnitř tvé bytosti, pokud přátelství se mnou přijímáš vážně. Žádná překážka ti nebude nepřekonatelná, ani zde není žádná přestávka, ani krize v růstu. Všechno ti pomáhá ke zdokonalení. To však není nikdy dovršené ani ukončené. Jako jsem nekonečný, tak je i moje vůle nekonečná ve svém rozpětí v prostoru i v čase.

Nejvyšší cíl tvé pokory jako mého důvěrníka jasně vyniká z toho, že mě máš napodobovat. Ač působím ve tvém těle všechno ve světě, přesto zůstávám skrytý. Jako slavně ustanovený v tom nejvšednějším prostředku tvé obživy řídím a posiluji veškerý život tvého ducha. Přesto zůstávám stranou a nevystupuji z ústraní.

Tak i tvým znakem jako mého přítele, účinně se posilujícího z mého oslaveného Těla, je tvé umenšování a vytrácení se. Přijímáním mého Těla v podobě potravy tvých všedních dnů se máš víc a více ztrácet před mou úžasnou velebností. Skláním se k tobě, takže se ti sám dávám za pokrm i nápoj, až se znicotňuji ve smyslům dostupných způsobech tvé každodenní potravy. Překvapuje tě, jak to dělám? Nestarej se! To je zase můj úkol. Postarám se o to. Hlavně nezapomeň, že to dělám kvůli tobě! Přijmi můj kříž a dej se k němu přibít až k nehybnosti, a pak uvidíš, co v tobě dokáže moje milost.

Není tvou záležitostí jako mého přítele, aby sis svou prací na sobě dělal reklamu. Podobáš se semenu. Tak máš zaniknout, abys ze sebe vydal rostlinu, květy a plody. Jako oživuji mým dílem, vrcholícím potupnou smrtí v průsečíku všehomíra a jejím překonáním, celý vyhasínající a ochládající vesmír, tak se to děje i nadále. Děje se to vyčerpávající tvorbou a unavující prací tebe - mého důvěrníka. Ta práce vrcholí smrtí. Nestačí mi,abys mě pouze příjímal do svého soukromí. Vydej o mě v podobě tvé každodenní obživy své svědectví! Chci, abys o mně svědčil nejen svým životním dílem a prací, ale především svým utrpením. Naplňuj vesmír požehnaným odkazem tvé osobní původní a neopakovatelné spoluoběti se mnou trpícím a ukřižovaným! TJ (Pokr.)

+++

SVATÉ MARII GORETTI

 

TEN PŘÍKLAD, CO JSI DALA SVĚTU,

TEN PŘÍKLAD VÁŽÍ MNOHEM VÍC

NEŽ VŠECHNY DIVY INTERNETU

ANEBO LETY NA MĚSÍC.

 

JSI V ŘÍŠI LÁSKY SLIČNÁ VÍLA,

JEŽ ZVÍTĚZILA NAD DRAKEM.

VÍTĚZSTVÍ DÁVÁ VĚRNÁ VÍRA

SÁM KRÁL TI CHYSTÁ DIADÉM.

 

Pavel Kroupa

+++

SKROMNOST PATRONŮ EVROPY

Životopisy Cyrila a Metoděje ukazují jejich neobyčejnou skromnost. Tato skromnost vtiskuje celému jejich životu pečeť mimořádné krásy, vyjádřené v prosté samozřejmosti a přirozenosti. Stačí si všimnout jen několika příhod ze života Konstantina Cyrila.

V době, kdy Konstantin ještě studoval a pobýval na císařském dvoře, oblíbil si ho císařský správce, zvaný logothet. Prokazoval mu úctu a nabízel mu značné bohatství, jehož on však nepřijal.(ŽCM 4)

Když císař pověřil Konstantina, aby vedl misi k Chazarům, kteří projevili zájem o křesťanství, odpovídá tak, jak mu velí jeho péče o duše a opravdovost v myšlení a v životě: "Poroučíš-li, pane, pro takovou věc půjdu s radostí pěší i bos i bez všeho, co Kristus zakázal svým učedníkům s sebou nosit." (8) Po úspěšném splnění poslání u Chazarů se Konstantin se svými průvodci vrací do Cařihradu. Životopisec zaznamenal, že "Chagan vyprovázel filosofa a jal se mu nabízet mnohé dary, ale on jich nepřijal, ale řekl: ´Dej mi řecké zajatce, kolik jich zde máš. To mi je milejší než všecky dary.´ Posbírali jich do dvou set a dali jemu. I vydal se s radostí na svou cestu." (11) Tato událost vypovídá nejen o skromnosti, nýbrž také o lásce, o soucit s trpícímu, a také o radosti, jakou vnáší do srdce skromnost a láska k člověku.

Co znamená být skromný? Skromnost není jen malá ctnost, nýbrž může být velká. Kdyby sv. Cyril postrádal tuto ctnost, nestal by se svatým. Kdyby mu chyběla tato ctnost, počínal by si docela jinak v uvedených třech případech.

Ve slově skromný je vyjádřena umírněnost. Slova skromný a skrovný mají podobný obsah, ale slovo skromný říkáme o člověku, kdežto skrovný zase o věci. Když je něčeho poskrovnu, znamená to, že je toho málo. Proto se toho má užívat s mírou, umírněně. Skromný člověk je v celém svém životě umírněný.

Umírněnost se projevuje u skromného člověka hlavně v myšlení o sobě, protože smýšlení je pramenem jednání. Skromný tedy o sobě myslí málo o sobě, ale myslí také málo na sebe. Proto nechybuje pýchou, která dle sv. Tomáše je nezřízená žádost po vynikání. (SUMMA TH.,I,II,84,2)

Pýcha působí, že se člověk jako bájný mladík Narcis točí stále okolo sebe a myslí především na sebe. Skromný člověk je prakticky přesvědčen o tom, že chvála patří Bohu. Proto rád opakuje s žalmistou:

"Ne nás, Hospodine, ne nás,

ale svoje jméno oslav..." (Ž 115,1)

Takové pokorné smýšlení plní jeho nitro, proniká jeho mluvu a prolíná pak veškerým jeho jednáním.

Tak se jeho skromnost přenáší do vztahů vůči lidem. Člověk skromný v duchu není namyšlený. Proto není ani povýšený, ani přezíravý a hrubý k druhým. Brání mu v tom pokorné smýšlení o sobě, a to ho vede k shovívavému a laskavému jednání s druhými. Neusiluje o první místo. Nechce ve všem hrát první housle. Skromnost přináší s sebou ochotu pomáhat druhým. Proto skromný člověk, pokud žije v rodině tělesné nebo duchovní, vždy si rád připomíná slova božského Mistra, vyjadřující pravou pokoru, která je sestrou skromnosti: "Syn člověk nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil." (Mt 20,28) Skromnost člověka ve vztahu k ostatním lidem ho činí odolným vůči jakémukoli vyvyšování jeho rodiny, národa. Není mu pak zatěžko vyhovět výzvě apoštola Pavla: "hloupým sporům o rodokmeny se vyhýbej." (Tt 3,9) To platí i ve vztahu k odkazu sv. Cyrila a Metoděje. Přehnané národní vyvyšování se a samolibé hádky o to, které místo je více posvěceno někdejší přítomností památného Velehradu, jsou výrazem národní neskromnosti. Důležitý není hrob sv.Metoděje, ale duch služebnosti a skromnosti našich národních apoštolů.

Skromnost se také výrazně projevuje ve vztahu k životnímu prostředí člověka. Ten, komu chybí tato ctnost, chce mít všechno co vidí u druhých, ba i to, co u nikoho nevidí, ale ví, že to příroda obsahuje. Je náročný a snadno si namlouvá, že to či ono opravdu potřebuje k životu. Přitom nikdy není spokojen s tím, co má. Neděkuje za to ani lidem, ani Bohu.

Apoštol Pavel vyjádřil své skromné smýšlení a celý postoj křesťana k životnímu prostředí slovy: "Máme-li co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni." (I Tm 6,8) On je učitelem a vzorem skromnosti. Od něho se učili naši slovanští apoštolové. Proto se ochotně vzdávali všeho zbytečného a nepotřebného, aby si uchovali svobodu ducha a v ní stálou pohotovost k modlitbě.

Tomu by se od nich měl učit nejen řeholník, který se zavazuje slibem chudoby rád se vzdávat všeho zbytečného, aby se zbavil břemene při pouti na cestě k dokonalosti. Tomu se má učit každý člověk tím více, čím více je oklešťován požadavky spotřební společnosti. Člověk by si to měl osvojovat tím více, čím dokonalejší je technika k ovládání přírody, kterou má svěřenu do správy.

Skromnost v myšlení ve vztahu k lidem a věcem proniká celou osobnost Božího dítěte. Bude tedy patrná i v jeho vnějším chování a vystupování. I to bude skromné, a nikoli honosné, vyzývavé a podbízivé. Skromnost v myšlení a v pohledu na sebe se přenáší na odívání, účes, vnější úpravu, na bytovou kulturu, na kulturní styk lidí v dopravních prostředcích a na kulturu jejich projevu. Proto u člověka, který je proniknut a ovládán touto ctností, jasně vyniká ve všem prostota. Tím se též skromný člověka každého snadno získá. Apoštolové Cyril a Metoděj to jasně dokazují.

Ke skromnosti dnes docházejí ekologové jako k požadavku sebezáchovy lidstva. Jenže u mnoha dnešních ekologů je tento požadavek ryze záporný: pouze příkaz NESMÍŠ!, pokud se nechceš zahubit vyčerpaností a otráveností okolního životního prostředí a přelidněností světa. U svatých Cyrila a Metoděje jde o dobrovolné příznivé rozhodnutí zasvětit se nerozděleným srdcem Bohu, který je všemocným Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem všeho. Z tohoto zasvěcení se Bohu nerozděleným srdcem vyplývá taková skromnost ve vlastnění majetku, jakou je chudoba, a taková skromnost v poměru k opačnému pohlaví, jakou je čistota. V tomto ohledu je dobrovolný celibát a chudoba Božích dětí v Kristu vrcholným výrazem ekologického programu Božího lidu. TB

+++

SAD V ČERVENCOVÉ NOCI

ZEMDLEN RADOSTMI ZRÁNÍ ODPOČÍVÁ

SAD PLNÝ BALADICKÝCH STÍNŮ;

VŠAK DUŠE TESKLIVÁ ROZPÍNÁ NAD KRAJINU

KŘÍDLA A SLADCE O ŽIVOTĚ ZPÍVÁ.

 

V KORUNÁCH ŠTĚPŮ HVĚZDY ŠUMÍ,

PAHORKŮ RODNÝCH JISKRNATÝ ROJ,

Z HEBKÝCH POLETŮ LYŠAJŮ KOZODOJ

LAČNÝ U CHLÉVA ROZPŘÁDÁ SVÉ DUMY.

 

ŽÍZNIVÍ MILENCI Z PRAMENE NOCI PIJÍ

ŠÁLIVÝCH VÁŠNÍ HŘÍŠNÉ OPOJENÍ,

OMÁMEN MĚSÍCEM, TAM POD JABLONÍ,

V PANENSKÉM ZRAKU HAD SE SVÍJÍ.

Zdenko Řezníček

+++

MODLITBA A PRÁCE

Mnozí dnešní teologové shledávají nedostatek ucelené teologie práce. Opravdu chybí ucelené pojetí práce. Otázka práce se navíc komplikuje dvěma věcmi: předně tím, že namáhavou stránku práce přebírají stroje a člověk získává více volného času; dále tím, že množství činností, které na sebe člověk bere, většinou jde ruku v ruce se zkracováním modlitby.

Svatí Cyril a Metoděj žili v době, kdy heslo mnichů: Ora et labora, Modli se a pracuj, pronikalo i do života křesťanů ve světě. To heslo bylo životním programem také svatých Cyrila a Metoděje.

Už za studijních let vynikal Konstantin neobyčejnou pílí. Ta mu opatřila velké vědomosti. Jenže tuto píli ve studiu spojuje s horlivostí v modlitbě.

Jestliže se Metoděj vzdává skvělé kariéry v Cařihradě a odchází do duchovní rodiny na Olympu, je to důkaz lásky k modlitbě. V olympském monastýru žil s ostatními. Jejich život podle řehole sv. Bazila měl dokonalý rytmus vždy vyrovnaného střídání modlitby a práce. Právě v tom byla jeho krása: modlitba posvěcovala práci a práce umožňovala klidnou modlitbu tím, že opatřovala člověku všechno potřebné pro život, a navíc opatřovala možnost konat skutky lásky z přebytků získaných prací.

Život dnešní rodiny, ať duchovní nebo manželské se liší od tehdejšího. Přesto však máme následovat svaté Cyrila a Metoděje v tom, co je podstatné pro jejich duchovost, a poctivě hledat rovnováhu mezi prací a modlitbou.

Člověk v dnešní době činu, strhovaný shonem života, to obtížně chápe. Je připoutáván k pomíjivým hodnotám, a pro duchovní, mu zbývá málo času. Nelze se divit, že této mentalitě činorodosti podléhají i křesťané, dokonce i ti, kdo se zasvětili Bohu. Život duchovní rodiny už není tak oddělen od hluku a shonu společenského života.

Boží dítě těžko chápe heslo Modli se a pracuj v původním smyslu. První místo má v jeho životě práce a vůbec činnost. Její pomocí se stále snaží zvyšovat svou životní úroveň a tak budovat jakési rajské gheto ve světě. Třebaže si to Boží dítě mnohdy ani neuvědomuje, jedná v tomto smyslu. Mnohé Boží dítě prakticky přestalo chápat modlitbu jako hodnotu vyšší než je práce. Je pochopitelné, že takové smýšlení znenáhla zachvacuje i nitro osoby plně zasvěcené Bohu. Proto je třeba se tomu bránit, odhalováním přesných hranic mezi prací a modlitbou, prohlubováním správného pojetí jak práce tak modlitby, a konečně praktickým uplatňováním zdravého rytmu střídající se modlitby a práce.

Kde se to naučili naši svatí apoštolové Cyril s Metodějem? Přímo u Božského Mistra. Tak často čteme v evangeliu o tom, jak Ježíš odcházel večer na tiché místo, kde byl sám, často celou noc, a modlil se, rozmlouval se svým nebeským Otcem. Den věnoval činnosti, noc zase modlitbě.

Práce byla v dvacátém století činu prakticky přesunuta z druhého místa na první. Vybudovala si v tomto prvenství pevnou pozici, zdůvodňovanou tím, že práce je okázale plodná a proto tedy jedině ona šlechtí člověka. Toto převrácené pojetí práce a modlitby zasahuje také do života duchovních rodin, a to i těch, které mají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a tradičně patřily mezi žebravé. Žebrání se zde, podobně jako v celé dnešní společnosti, odsunuje stranou, jakoby bylo nedůstojné člověka, který má být činný.

Je třeba se zamýšlet i nad prací, zvláště když se objevují matoucí tvrzení, že také práce je modlitba. V modlitbě člověk rozmlouvá s Bohem, a to je pro ni podstatné; kdežto v práci se člověk zaměřuje na plnění svých úkolů v lidské společnosti.

Boží dítě podřizuje práci vyšším cílům, než jsou přímé výsledky práce jako statky užitečné pro život jednotlivce i společnosti. Proto se snaží každou práci posvěcovat tím, že ji podává jako oběť Bohu. Zde je každé Boží dítě v duchu obecného kněžství obětovatelem. Tím nabývá každá práce, i ta nejprostší, velké hodnoty. Stává se člověku prostředkem k získání a k rozmnožení zásluh pro život věčný. Člověk zde spolupracuje s Bohem na dosažení spásy.

Není třeba příliš zdůrazňovat, že toto křesťanské pojetí práce má velký význam také pro zajištění její nejvyšší jakosti. Člověk pracuje lépe, dokonaleji a poctivěji, když to, co koná, činí pro svého přítele. Pro něho by přece nemohl pracovat polovičatě a nedůsledně. Jemu by nemohl odvést špatnou práci. Jsme přece Božími služebníky a očekáváme konečnou odměnu za práci od Boha.(KOL 3,24) Toto přesvědčení nás nutí pracovat kdekoliv a kdykoliv jako před tváří a proto s opravdovou poctivostí. Proto ten, kdo se zasvětil nerozděleným srdcem Bohu, rád koná třeba i podřadnou práci, když ho nepřízeň společenských poměrů zanese do výroby. Křesťan tedy spíše než kterýkoli básník a bohém může volat: Vším jsem byl rád!

Heslo Modli se a pracuj nejenže platilo v dobách svatých apoštolů Cyrila a Metoděje, ale platí i dnes pro všechny, kdo chtějí žít podle křesťanských zásad. A ten, kdo s Boží pomocí dokáže skloubit svůj biorytmus a rytmus duchovního života, a osvojí si dokonalou rovnováhu mezi modlitbou a prací, najde bezpečnou cestu k opravdové svatosti. TB

+++

VIDINA

V JÁSAVÉM ŽÁRU ČERVENCOVÝCH DNÍ,

KDY PLAVÉ KLASY ZNEHYBNĚLY V PLNOSTI

A NEBESA JISKŘIVÝM ZLATEM HRÁLA,

SMRT NESLYŠNĚ SE V DÁLKY UBÍRALA,

HALÍC PLAMENY LÉTA V STÍNY SLAVNOSTNÍ.

PŘÍRODA UŽASLÁ S NÍ ROZMLOUVALA,

SKLÁNĚJÍC MAJESTÁT SVŮJ S HRDOSTÍ

A ŽIVOT PUKAJÍCÍ MÍZOU RADOSTI

POSLUŠNĚ VTÉKAL BRANOU POLEDNÍ

DO ŠIROŠIRÝCH SÍNÍ SLADKÉ BOLESTI.

Zdenko Řezníček

+++

VÝKLAD MODLITBY PÁNĚ PODLE SV.VINCENCE FERRERSKÉHO S OHLEDEM NA SEDMERO NEŘESTÍ

VI. O hříchu lenosti  

A neuvoď nás v pokušení. (Mt 6)

To je šestá prosba Modlitby Páně. V ní si vyprošujeme ochranu proti neřestem, abychom totiž pokušením neupadli do hříchu. Nežádáme, abychom nebyli pokoušeni, poněvadž se nelze uvarovat pokušení, když celý lidský život až do smrti je pokušení (Jb 7): Život člověka na zemi je bojem. Nikdo, když býváš pokoušen, neříkej, že jsi pokoušen od Boha; neboť Bůh nemůže pokoušet ke zlému (Jk 1). Zkouší nás však k našemu užitku, abychom rostli v zásluhách a odměnách nebeských. Tímto způsobem zkoušel Bůh Abrahama a mnoho jiných svatých. Ďábel však nás pokouší jedovatou zlobou. Pokouší nás k zlému jednání, abychom pozbyli ráje. Pokouší nás vlastní porušená přirozenost náklonností žádostivosti, neboť naše náklonnost je pohotová ke zlu: Smysly a myšlení lidského srdce jsou nakloněny k zlému od jeho mladosti (Gn 8). Vida, jak celý náš život spočívá v trojím pokušení těla, světa a ďábla. Proto nežádáme, abychom nebyli pokoušeni, ale žádáme o Boží pomoc v pokušeních, abychom nepadli, ale vyvarovali se hříchů. Tato prosba je proti hříchu lenosti, neboť leniví a zahálčiví upadají v pokušení. Lenoch je jako pole neorané, na němž vyrůstá plevel zlých pokušení, a takový obyčejně upadá do pokušení. Proto tato prosba žádá o Boží pomoc, slovy: Pane Bože, pomoz, abychom byli pilni ve Tvé službě a ve svatých činech, abychom byli jimi tak zaměstnáni, že neupadneme v pokušení. To znamenají slova: A neuvoď nás v pokušení. Poněvadž tato prosba míří proti hříchu lenosti, tak se budme zabývat leností. Všimněme si trojí věci.

Předně, jak poznáme, je-li v nás opravdu lenost.

Za druhé, jak moc se lenost protiví Bohu.

Za třetí, jak se můžeme z lenosti vyléčit.

Předně, zda je v nás opravdu lenost, to poznáme, když přihlédneme k tomu, co je sama lenost, a které jsou její projevy. K tomu je třeba vědět, že podle svatého Tomáše, je lenost jakýsi tíživý smutek, jenž tísní lidského ducha tak, že se mu nic nelíbí konat, totiž žádné dobro duchovní, ani časné (STh II, 2.5,1). Odtud se zdá, že lenost spočívá jen v jakési omrzelosti ke konání. Tento smutek je vždycky špatný, neboť, je-li duchovní dobro vždycky dobré, smutek, jenž je z tohoto dobra duchovního, je vždy špatný sám sebou, a je špatný kvůli svému účinku. Sv. Tomáš se ptá, zda je lenost smrtelným hříchem, a říká, že je samotnou svou povahou. Zbavuje přece života, jenž spočívá v lásce, skrze niž v nás přebývá Bůh. Proto je tento hřích svou povahou smrtelný, poněvadž odporuje lásce. Vlastním účinkem lásky je totiž radost z Boha, kdežto lenost je smutek z duchovního dobra, pokud je to dobro božské. Proto je lenost smrtelným hříchem (STh II, 2,5,3).

Může však být lenost všedním hříchem? Odpovídám, že může, protože všechny hříchy smrtelné podle povahy mohou být tímto způsobem všedními. Dovršení smrtelného hříchu spočívá v svobodném souhlasu. Úkon hříchu se děje v samotné smyslovosti, a když nedojde až k svobodnému souhlasu kvůli nedokonání činu, je lehkým hříchem, jako při chlípnosti u cizoložství: člověk si sice žádá zcizoložení, ale taková žádostivost je v pouhé smyslovosti, a nedochází až k svobodnému souhlasu. Proto je lehkým hříchem. Pokud však dojde až k svobodnému souhlasu, stává se smrtelným. Tak je tomu i s leností, jež je smutek z duchovního dobra. Když se hnutí takové lenosti čili trudnomyslnosti děje v pouhých smyslech, kvůli vzdorování těla vůči duchu, tehdy je lehkým hříchem. Pakliže se dotkne až rozumu, jenž souhlasí, takže si oškliví dobro, takže tělo převládne nad duchem, tehdy je to hřích smrtelný, a takový zde máme na mysli. A svatý Řehoř jmenuje šestero dcer lenosti (Moral. 37).

První je vlažnost

Druhá změkčilost.

Třetí je malomyslnost.

Čtvrtá je těkavost mysli.

Pátá je tupost k přikázáním.

Šestá je zoufalství.

První tedy je vlažnost. Voda může být trojí: studená, horká a vlažná. Vlažná voda, která není ani studená ani horká, je bez práce a působí zvracení. Horká voda je dobrý život, horký horlivou nábožností a s láskou milující Boha i bližního. Studená voda je špatný život, studený bezbožností; ale vlažnou vodou se nazývá špatný život vlažný, to je bez lásky, protože odmítá vyjít z hříchu a nepřijímá žádné zalíbení v Božích dílech, jako třeba při kázání se vlažného hned zmocňuje rozmrzelost. Také, když je na mši nebo na hodinkách, nebo, když se modlí: lenochova modlitba je rozvláčná, ihned usíná. Připomeň si, jak se modlí Otčenáš a Zdrávas Maria, takže koktá bez účasti a nábožnosti. Když pak kněz vynechává slabiky, verše nebo výrazy, je toho patrné, že je to vlažná voda bez nábožnosti, bez chuti a bez lásky, a že je tak vlažný, je Bohu protivný. Proto říká Pán: Že jsi vlažný, vyvrhnu tě z svých úst (Zj 3). Toto vyvrhnutí bude v den soudný, kdy Bůh řekne: Jděte zlořečení! (Mt  25).

Druhá dcera lenosti je změkčilost, neboť je mnoho lidí, kteří začínají dobrý život a dobré skutky, ale hned ustávají, protože postrádají vytrvalost, a obyčejně jsou nazýváni shnilými a změkčilými. Třeba si umínili postit se po celý půst, a potom v druhém týdnu nechávají všeho, a řekneš-li jim: Vy jste si umínili postit se a začali jste, a nyní přestáváte, odpovídají: Nevydržím to, protože do velikonoc bych nadobro seslábl nebo by bylo po mně. Tak taková je změkčilost. Totéž o těch, kdo počínají nějaké skryté pokání, jako nosit žíněné roucho nebo chodit bez košile, ale hned všeho nechávají. Připomeň si, jak jsou zmužilí k dílu světskému, a k dílům Božím jsou změkčilí: a chtějí-li se pomstit na nepříteli, měsíc by chodili v krunýři a v jiném brnění, a spali by oblečeni, jen aby schladili si žáhu na nepříteli, ale k prospěchu své duše nebo pro čest Boží by týden nesnesli žíněné roucho nebo nějaké jinou trýzeň. To pochází z lenosti. Proto říká: Kdo je změkčilý a nevázaný ve svém díle, je bratr toho, jenž svá díla promrhává, i když začal ¨(Př 16). Proto buďte zmužilí, vytrvávejte co nejstáleji v dobrých předsevzetích, o čemž říká se Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen (Mt10,24). Připomeňme si, že Bůh žádá vytrvalost v dobrých skutcích až do konce, tj. do smrti, pokud člověk žije. Proto chce, aby vytrvání v dobrém až do konce.

Třetí projev lenosti je malomyslnost, a ta je podle Filozofa (Ethik. IV), když je někdo povolaným k velikým věcem, a přece se sám o ně nepřičiňuje, jako třeba, když je někdo schopen k studiu a má dobré nadání, paměť i příbuzné a přátele, kteří ho mohou podporovat, a mohl by záhy dojít velikého dobra, ale on si nehledí studia, takový nazývá se malomyslný, tj. malého ducha. Bůh ustanovil člověka, aby měl a vládl velikými a nesčíslnými dary, tj. nebeským královstvím. Bůh mu dal, čím by si získal ony nebeské statky. Předně dal člověku duši se schopnostmi a silami, a když ji člověk dobře řídí a spravuje, získává si touto správou nekonečné statky v nebi. Řídí-li člověk dobře svůj rozum, tím že ho podmaňuje k věření toho, co je nadpřirozené, a rovněž vůli, že touží po nebeských věcech, paměť, že pamatuje na nebeské věci a na Boží dobrodiní, zasluhuje si tím veliké slávy. Za druhé dal člověku mnoho s tělem, a řídí-li je člověk dobře, dobude si tím nekonečné poklady v nebi. Připomeňme si, jak je tělo uzpůsobeno k práci na skutcích milosrdenství, jak oči mají plakat nad hříchy, mají zírat na věci nebeské, uši poslouchat mše a Boží Slovo, ústa mluvit o Bohu a chválit jej. Jestliže takto člověk spravuje své tělo a údy a s nimi pracuje duchovně, bude z této práce mít nekonečné bohatství. Za třetí dal Bůh svět, na němž můžeme dobývat zásluh. Připomeňme si, že na onom světě si nemůže člověk získat zásluh. Za čtvrté nám dal čas k pokání, neboť na onom světě se neděje záslužné pokání. Připomeňme si, že kdyby zatracenci mohli mít času, co svět trvá, stále by činili pokání, aby byli spaseni. Tak Bůh dal nám čas, abychom se v něm mohli zpovídat, a konat jiné dobré skutky, a dal nám času deset či dvacet let, i více. To nám dal, abychom činili pokání a dobré skutky a za ně si dobyli nebe, jenže jsme malomyslní. To pochází z lenosti. Když nám dal tělo a duši a časné statky, za něž můžeme mít poklad a cíl nebeské slávy, a my sií je odmítáme zasloužit, jsme malomyslní. Připomeň si podobenství o rolníku, který nemá pole, ani vinici, ani ostatní potřebné, z čehož by opatřil obživu ženě i dětem, ale jde se toulat světem. Když ho vidí bohatý člověk a má s ním soucit, dal by mu statek, ale kdyby se snad ten lenoch nesnažil pracovat, nýbrž by zahálel po hospodách, hernách a nevěstincích, a rozhazoval jmění, které mu Pán dal, co byste řekli o takovém člověku? Copak by nebylo na místě obvinit ho z nedbalosti a malomyslnosti? Vždyť by mohl zbohatnout a nestará se, ba promrhává, co má. Tato výtka padá na nás na všechny. Neboť Bůh nám dal pole našeho těla ze země.: Bůh stvořil člověka (Gn 2). Rovněž dal nám vinici, totiž Církev, kde můžeme sbírat víno Písma svatého čili učení, nebo víno Krve Kristovy. Dal nám rovněž louky, tj. časné statky. Když se však o ně nestaráme a neobděláváme je, ale jsme tuláci a zahaleči, špatně jich užíváme, ani se necvičíme v dobrém životě, právem zasluhujeme pokárání, a pojmenování malomyslnými. Kdo následuje zahálky, je největší blázen (Př 12).. Je blázen, když ztrácí zásluhu, větší blázen, když ztrácí poklad slávy nebeské, ale je největší blázen, kdo vidí pekelné tresty a nestará se, aby dobře činil. Proto se takovému stává jako tomu, jenž šel pracovat na pole, ale nic nezískal. V noci bylo řečeno jemu i jeho manželce: Ubožáku, nic jsi nevydělal, jdi do útulku zubožených. Bůh řekne takovým v hodině smrti: Ubožáku, cos dělal na světě? Jdi do útulku zubožených v pekle.

Čtvrtá dcera lenosti je těkavost mysli. Jsou mnozí, kteří vidí, že vězí ve špatném životě, a vyhledávají příjemné, a těkají v oněch nedovolených radostech. A řekne-li se jim: Proč nečiníte pokání? Proč se neobracíte?, odpovídají: Později, a tak váhají a nemohou se rozhodnout a odkládají to den ze dne. Jakému nebezpečí se vydávají, kdož čekají! Myslí si, že budou žít po dlouhé časy, a možná se nedožijí konce roku. Proto jim říká Písmo: Neváhej obrátit se k Pánu, a neodkládej ze dne na den, neboť jeho hněv přijde náhle a v čas pomsty rozptýlí tě (Sír 5).

Pátá dcera lenosti je tupost k Božím přikázáním. Mnozí se přičiňují plnit přikázaní lidí, ale plnění přikázaní Božích zanedbávají, nestarají se o ně. Připomeň si přičinlivost žen k jejich strojení, jak pilně dbají na oděv a šperky, aby se libily lidem. Kdyby tak pilně dbaly na oděv své duše, jako těla, aby nepadaly do hříchu, a kéž by se tak přičiňovaly, aby se zalíbily Bohu, jako se chtějí líbit lidem. Vzpomeňme si také na ty, kdo jsou velmi přičinliví v krmení vlastního těla, svých koní, psů a ptáků, a velmi nedbalí v službě Bohu. Proti nim říká Písmo: Zlořečený, kdo koná dílo Páně nedbale (Jer 48).

Šestá dcera lenosti je zoufalství, k němuž zlý duch svádí člověka, jak jen může. Zatímco dlouhý čas člověka spoutával hříchy, aniž by on tomu chtěl, a posléze prohlédne a chtěl by se obrátit k Pánu, ponouká ho k zoufalství tím, že mu vyčítá jeho hříchy, aby si tak člověk zoufal a přestal důvěřovat v milosrdenství Boží. Připomeňme si: vidět takto ďábla v hodinu smrti, když je člověk v agónii, aby mu vyčítal jeho hříchy, za něž nečinil pokání, aby ho přiměl k nedůvěře v Boží milosrdenství a zoufání si. Proto říká žalmista: Proudy nepravosti zkormoutily mne. Proudy nepravosti jsou hříchy, jež ďábel spěšně vyčítá. Proto se z nich včas zpovídejte a čiňte pokání. Když je člověk v hodince smrti, vy, kdo jste kajícníci, povzbuzujte ho, aby důvěřoval v utrpení Kristovo a Jeho milosrdenství, že těm, kteří si je připomínají, dává milost za všechny hříchy. Ať důvěřuje v Boží milosrdenství, třebaže byl sebevětší hříšník. Chce-li se vyznat a kát a přijmout léky Církve proti hříchům, pomocí svátostí, dostává se mu milosti. Ale nyní se včas obraťme k Pánu, a dokud je čas, konejme dobro (Ga 6), a vyplňujme svůj čas dobrými skutky podle slov Jeronýmových k mnichu Rustikovi: Vždycky konej něco dobrého, aby ďábel tě zastihl zaměstnaného.

Přejděme k druhé základní věci, jak se hřích lenosti protiví Bohu. Dá se to objasnit pomocí trestu, jímž Kristus hrozí lenochům, jako je v podobenství o fíkovníku: Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.

Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ (Lk 13,7-8) Vinice je celý Boží lid. Pánem vinice je Kristus, fíkem je každé Boží dítě, a léta jsou tři období, totiž mládí, dospívání a dospělost. V každém roce, tj. v každém věku Bůh chce ovoce z každého fíku, tj. od Božích dětí. V prvním roce, totiž v mládí, chce ovoce útlé, aby se totiž dítky učily Otčenáš, Zdrávas Maria, Věřím v Boha, atd., a učily se žehnat a k Bohu se modlit a bližního milovat. Když v prvním věku přichází Bůh a nenalézá ovoce, ale listí marnosti, a nikdo je nekárá, a mnozí z nich špatně dopadají kvůli špatnému vedení a hynou v mládí. Když Bůh shledá, že v prvním věku nemá ovoce, čeká na druhý, potom na třetí, a tu Bůh chce jejich větší ovoce. V dospívání vyžaduje posty nařízené Církví, zbožné modlitby a zachovávání Božích přikázaní. Ale když nalézá jen marnosti, pýchu, lakomství, chlípnost, hry, podvody, rouhání, tedy čeká na třetí rok, tj. dospělost, a tu hledá zralé ovoce dobrého života a svatosti. Když však nachází jen lichvu a nekonečné hříchy, tak Bůh říká vinařovi, tj andělům: Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč tu má kazit zem?´

Avšak anděl v podobě vinaře odpovídá: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´. (Lk 13,8-9)

Ještě tento rok, tj. až do čtvrtého věku, totiž do stáří, zdali ponese ovoce, pakli ne, dáš jej porazit. Když se člověk obrací k Pánu v stáří, také to velmi se líbí Bohu: neboť „od špatného nájemce aspoň zrnko“. Když se však neobrací a nečiní pokání, tu ho dá porazit smrtí a vrhnout do ohně. Správně tedy říká Bůh o neplodných lenoších, kteří nazývají se stromy: Vytni jej! Také Kristus zlořečil neplodnému fíkovníku cestou do Jeruzaléma, a fíkovník ihned uschl (Mt 21). Tak se povede s neplodnými lenochy, neboť sekera je už přiložena ke kořenu stromu. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a uvržen do ohně (Mt 7). Proto se říká na konci Knihy Přísloví: Kdo upadá do zahálky, bude naplněn nouzí (Př 28), totiž na onom světě.

Za třetí si všimněme, jaké jsou léky proti lenosti, a je jich mnoho. První je uvážit množství dobrých skutků a odhodlaně se pro některý rozhodnout, nicméně není třeba činit stále jeden dobrý skutek, aby se ti neznechutil, jako není třeba stále se modlit, nýbrž jen v jistou dobu, a není třeba stále se postit, nýbrž jen v jistou dobu, a tak je tomu i s jinými skutky. Připomeňme příklad svatého Antonína: byl ve své cele v poušti, a nevěděl, jaký způsob života by měl zachovávat. Tehdy přišel Anděl a ukázal mu způsob života. Vzpomeňme si, co dělal Anděl, když byl v cele, že se v hodinu matutina věnoval modlitbě, a potom vstal od modlitby a jal se pracovat rukama. Potom v hodinu primy se opět vrátil k modlitbě, a pak šel pracovat, a tak i v jiné hodiny až do oběda a až do nešpor. Když se tomu sv. Antonín naučil, řekl Andělovi: Co to vše znamená? Anděl odpověděl: Ukázal jsem ti, způsob života, neboť není dobře nepřetržitě se modlit, ani stále pracovat, ale chvíli se modlit a chvíli pracovat; a tak Anděl odešel, a sv. Antonín byl potěšen, a díkůvzdáním Bohu pokračoval ve službě Boží. - Druhý lék je připomínka věčné odměny. Člověk získává časnou dobročinností věčnou a nebeskou odměnu. Tím se posiluje zmužilost, aby udeřila proti změkčilosti. - Třetí lék je připojit se k dobré společnosti, neboť se svatým budeš svatý. Vydej se na křižovou cestu Páně, kterou máš prožívat spolu se Spasitelem.

Čtvrtý lék je uvážení nejistoty přítomného života, neboť nikdo neví, jak dlouho mu bude dopřáno zde žít. Proto je třeba člověku v čas rozhodně pracovat: Cokoliv může učinit ruka tvá, usilovně dělej, neboť ani díla, ani rozumnosti, ani uměni, ani moudrosti nebude na onom světě, kam pospícháš (Kaz 9). Proto konejte dobro, dokud je den, neboť přichází noc, kdy nikdo nemůže nic dělat (Jan 9). (Pokr.).

+++

PANORAMA

 

Ó PAŽE ROZPJATÉ K PAHORKŮM VYSOČINY,

K VRCHOLKŮM NADĚJE A HLOUBKÁM NAŠÍ VINY,

Ó KŘÍŽE PODÉL CEST MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

 

Ó VĚTVE KOŠATÉ V ÚDOLÍCH VYSOČINY,

KDE SVĚTLA DŘÍMAJÍ, KDE OŽIVUJÍ STÍNY,

Ó STROMY PO POLÍCH MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

 

Ó SRDCE ZTRACENÁ V OBLAČNU VYSOČINY,

VY TOUHY OHNIVÉ A SMUTKY MILENČINY,

Ó SVATBY DUCHOVNÍ MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

Zdenko Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Jak tě Mé Srdce chrání a osvobozuje od zlého

Koho ochráníš a osvobodíš vlastními silami z moci zla? Prozkoumej to, i když tvé předsevzetí a sliby zklame slabost svých sil, tvoje pohodlnost, lenost, sobectví, a zároveň i rozsah zla ve světě. Neklesej však na mysli. Spěchám ti na pomoc. Kdykoli se ti zdá, že jsem ti daleko, ohledni se ke dveřím do hradu tvého nitra. Stojím před branami a tiše na ně klepu.

Jsem tvůj jediný opravdový přítel, neboť nejenže jsem tvým Bratrem, který tě laskavě střeží a chrání před každým nebezpečím, ale počínám si jako tvůj Spasitel,

Vzpomeň si, jak jsem to ukázal na svém milém příteli Danielovi. Když ho uvrhli do lví jámy, byl pod Mou ochranou vytažen beze zranění a úplně vysvobozen, takže zvolal: „Poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili“ (Dan 6,23)

Zachraňuji totiž bez úrazu toho, kdo Mě miluje, před zlem a před útokem pekelného lva a vytrhuji z jeho spárů. Protože zachraňuji jako nejvěrnější přítel ode všeho zlého a chráním a opatruji, každého, kdo Mně miluje, smíš ke Mně volat jako David : „Má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade“ (Ž 18,3)

„Neboj se, červíčku Jákobův, jsem tvá pomoc, tvůj vykupitel“ (Iz 41,14) Třebaže v bídě svého hříchu hřešíš také špatnými domněnkami a myšlenkami o Nejsvětějším Srdci, přesto zůstávám tvou silou, aby nemohla vzejít žádná tvá malomyslnost .

Přistup blíž, milá duše, a najdeš v Mém Nejsvětějším Srdci zalíbení, abych ti mohl být tvrzí. Když pak povoluješ otěže souhlasu vůle, jsem ti, útočištěm, abys vytrvala v souhlasu. A když hájíš hřích, jsem ti osvoboditelem, aby ses zalekla své opovážlivosti. Chceš-li hřešit skrytě, jsem ti všudypřítomným pomocníkem, aby ses tomu vyvarovala. Pakli chceš hřešit otevřeně, pomáhám ti vyvarovat se hříchu. Pakliže si dokonce zvykáš na svůj hřích, pomáhám ti bránit se proti neřesti. Pokud jsi ovšem sváděna klamem nebo podléháš zoufalství či zatvrzelosti proti poznačené pravdě, jsem ti ochráncem, abys nezoufala ani se nezatvrzovala.

Jsem tu jako tvůj nejvěrnější přítel a tvé pravé přátelství přesahuje každé jiné přátelství. Miluji tě vždy: v životě i ve smrti. Miluji tě ve štěstí i v neštěstí a miluji tě raději pokojně zesnulého než rozervaně žijícího nebo nedůstojně živořícího. Miluji tě, milá duše, nekonečně více, než jsi milována a miluji tě i tehdy, když nejsi milována. Ať jsi muž nebo žena, vzhledem k našemu společnému Otci nebeskému tě miluji jako syna, totiž jako sebe sama.

Miluji tě, třebaže jsi nejubožejší a nejhorší hříšník, prázdný od jakékoli lásky, zato však plný neřestí a zloby. Na místo tvého vychladlého a zatvrzelého srdce ti nabízím v Mém Srdci planoucí výheň lásky. Třebaže váháš s opětováním své lásky Mému Srdci, spěchám, abych tě stále znovu pozvedal ke své lásce, aby tvůj život a sláva spočívala ve věčné lásce Mého Srdce. (Pokr.)

+++

 

Zprávy: Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Přátelé kříže, spojte se! (podle Výzvy sv.Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu), JAK SV.CYRIL ARGUMENTOVAL MOHAMEDÁNŮM, Jak se stát dalším Kristem 01-30 ve zvukové podobě v mp3 sleduj na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/

+++

 

TOPlist