DUBEN 2013

Ročník XIX. číslo 4. duben 2013

CHCEŠ BÝT DALŠÍM KRISTEM?

PODIVNÁ POZVÁNKA

Neustávám k tobě volat: Vezmi na sebe můj kříž! Zapři se! Nemůže být učedník nad mistra, ani snoubenka bez snoubence. Proto odkazuji mé utrpení právě tobě.

Jako jsem přijal tvoje tělo od naší panenské Matky za své, očekávám od tebe, že přijmeš na sebe můj úděl, můj kříž. To je tvoje dokonalost. Pavel se chlubí tím, že nezná nic jiného, než mne ukřižovaného, a že můj kříž a utrpení je jeho chloubou. Kdo neobnaží a nenastaví celý svůj život mému navštívení, mému životnímu kříži, nemůže být mým pokračovatelem.

Všechno porušené v tobě i kolem tebe musí být odstraněno. Všechno pouze přirozené musí být překonáno a zušlechtěno. Proto se bouří i svět i tvoje porušená lidská přirozenost. Svět se bouří a připravuje kříž tobě, kdo mě vyznáváš a nový život, objevený mým křížem. Přirozenost se vzpírá a považuje za škodlivé všechno, co ji přesahuje, a můj kříž je bezesporu tím, se vymyká tvé přirozenosti.

Samozřejmě, že vyzývám každého k nesení mého kříže slovy: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším“, nicméně tato výzva se často bere jenom odtažitě.

V Pavlově upřesnění se pak výzva k nesení mého kříže ukazuje být výzvou k nesení břemen bližních. U Posledního soudu to potvrzuji slovy: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“

Nic než to, co hlásám na Hoře blahoslavenství. To je moje následování v nesení kříže. Pro změkčilé, přecitlivělé, zlenivělé pokolení požívačníků je to vyloženě odporné, třebaže by také oni rádi sáhli po něčem, co je přesahuje.

Blahoslavenství nechápej samy o sobě. To nejsou žádné nadoblačné ideály. To jsou skutečnosti neoddělitelné od kříže na Kalvárii. To, co zde hlásám, je ukřižování vlastního sobectví. Zamiluj si ty, kdo tě nenávidí. Měj ochotu raději si vyloupnout oko a utnout ruku, než se mi vzdálit. Zachovej si čisté srdce, když vášně křičí po ukojení. Odpouštěj těm, kdo žádají tvou smrt. Přemáhej zlo dobrem. Vyprošuj všechno nejlepší, a tedy hlavně mne, těm kdo tě proklínají, a snaž se na vlastní kůži jim dopřát mne. Neříkej nic o své svobodě a sklapni o svých lidských právech, dokud neneseš ve svém srdci mou objevnou pravdu, mou nově oslavenou čistou krásu a lásku ke mně jako předpoklady jakékoli tvé svobody. Neschovávej se stranou, ale probíjej se kalem a špínou světa, a přesto si uchovej duši bez poskvrny světa. Zřekni se i některých dovolených radostí a potěšení, ať více a více ukřižuješ vlastní sobectví a chamtivost, a tím způsobem v sobě odsoudíš a potrestáš starého člověka. Všechny ty, kdo naslouchají mému kázání o blahoslavenstvích, zvu, aby se vystavili kříži. Zvu je, aby zemřeli v nižším řádu a nalezli tak štěstí na vyšší úrovni. Zvu je, aby pohrdali tím, co svět pokládá za skvělé a znamenité, a aby uznali jako dokonalé to, co svět pokládá za klam. Blaženost je trvalé štěstí, jaké pomíjivý svět nemůže poskytnout. Nemůžeš prožívat dvojí trvalé štěstí - jedno náhradní v tomto světě pomíjivostí a jiné pravé, nadpozemské– první z obou těch štěstí pomine. Proto ihned za blahoslavenstvími říkám:

Běda vám, bohatí, už máte své potěšení!

Běda vám, kteří jste nyní sytí: budete hladovět!

Běda vám, kteří se nyní smějete, budete truchlit a naříkat!

Běda vám, když vám všichni lidé lichotí, tak to dělali vaši otcové falešným prorokům!

Kříž nemůže být příliš daleko, když vyslovuji hrozbu bohatým, sytým, vysmátým a vychytralým falešníkům. Pravda není jen v kázání, které pronáším na Hoře blahoslavenství. Pravda je také ve mně, který to blahoslavenství prožívám od Golgoty až do vykrvácení na kříži. Opakované bědování by zůstalo smutnou lamentací, kdybych za blahoslavenství nepoložil život - za chudé, za hladové, za truchlící, za ponížené. Na Hoře blahoslavenství vyzývám všechny, aby se přibili na kříž sebezáporu. Na Olivové hoře neutíkám před stráží, ale pokorně přijímám můj úděl. Na hoře Kalvárii sám objímám tento kříž. Na Golgotě se nechávám přibít na kříž.

Před křížem neunikneš. Můžeš nést kříž nesmyslně a strašně, totiž beze mne, anebo smysluplně a spolu se mnou. Když tě otcovsky vybavuji podle mé podoby rozumem a svobodnou vůlí, tak se i v této záležitosti smíš rozhodnout. Buď budeš uhýbat před křížem a prchat před ním, ale pak ti bude kříž vnucen proti tvé vůli jako Šimonovi, a pokud se s ním dodatečně neztotožníš, povlečeš ho zoufale a smutně, anebo mne můžeš vyhlížet cestou na Golgotu, abys mi sám ochotně přispěl na pomoc, a pak tě můj kříž ponese.

Jsou tedy TŘI STUPNĚ NESENÍ KŘÍŽE – předně okolnostmi vnucené nesení kříže, za druhé svobodné vyhledávání a ujímání se kříže, a konečně za třetí svobodné přibití se k nalezenému kříži.

Když jde o první stupeň, sleduj příklad Šimona.

Utrpení mých posledních hodin, zatčení, dlouhé výslechy a bičování mne vysílily do té míry, že se jeden setník musel polekat, zda vůbec splní rozkaz. Vojáci tedy přinutili jednoho muže, který právě přicházel z pole naproti zástupu, aby mi nesl kříž. Marek ti udává jeho osobní údaje: „Přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova“.

Takový je běžný kříž člověka ve světě, prostě laický kříž. Tato nižší úroveň přístupu k mému kříži představuje přijímání kříže pod tlakem okolností, zkrátka přijímání všech potíží a problémů a těžkostí tak, jak na tebe doléhají. Tak byl Šimon, který byl při konání běžných životních povinností, totiž při návratu z práce na poli, zastaven Římany a vyzván, aby vzal na sebe kříž, pod kterým jsem padal, takže se Římanům zdálo, že si ho snad nedonesu na popraviště sám. Teprve takto, pod tíhou okolností vzal Šimon na sebe můj kříž a nese jej spolu se mnou. Mnohé moje děti se spokojují s touto nižší úrovní přístupu ke kříži.

Může být mnoho druhů pokání. To nejběžnější je řádný obyčejný život – když děláš opravdu to, co máš dělat. Poctivě, s tou námahou, která je v obvyklých neradostných činnostech a těžkostech. U těchto činností a trampot můžeš být mrzutý. Ale tyto činnosti mohou být jako pokání – když je vykonáš nebo sneseš z lásky ke mně, tvému spasitelnému bratru.

Je to však ten nejméně zapojený, neochotný způsob nesení kříže, totiž ten, který na tebe doléhá samovolně jako tíha okolností a ty to nakonec přece jen kvůli mně a pro mne přijmeš. Tak třeba hlad nebo nemoc, opuštěnost nebo chudoba ti může pomoci, abys byl do mého kříže spíše vtažen než dobrovolně zapojen.

Sleduj běžný případ chudoby. Chudý, prostý lid se tlačí na Hoře blahoslavenství kolem mne. Tak bezstarostně přijímají slova z mých úst, třebaže dobře vidím, jak je tento zástup chudých a prostých oveček nemilosrdně obklopován smečkou hladových vlků, kteří stále přemýšlejí, jak vytěžit něco z této situace, jak vykořistit ten chudý lid, jak se obohatit. K mým uším doléhají všechny kletby chudáků, vykořisťovaných sobeckými bohatci či chamtivci, usilujícími jen o vlastní zisk, Vidím zatnuté pěsti ožebračovaných proletářů. Slyším vzdechy vdov a pláč sirotků bezbranných, okrádaných o poslední sousto chleba a poslední kapku vody. Slyším všechno umlouvání se mocných, jak by zdrtili chudé. Slyším stížnosti dělníků všech staletí, kteří nechali v práci své zdraví, jen aby uhájili bídný život končící bídnou smrtí, aby z nich zbohatli nadutí bohatci, za něž kapitál a cizí pot a krev samy pracují. Mimo jiné také kvůli nim pozvedám hlas, když slavnostně a vážně volám: Blahoslavení chudí duchem! A proti tomu na druhou stranu nelítostných, krutých, bezohledných boháčů pronáším: Běda vám, boháči...! Spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do nebeské otčiny.

Nedostatek, hlad či bolest plní v tvém životě přesažné poslání. Prožitek hladu či bolesti znamená, že se v tobě ohlašuje oblast přesahující tvou omezenost. Tato oblast tě vybízí, aby ses na tomto okolním dění, do něhož jsi skutečně vtažen, také sám zapojil a podílel.

Jako rozumový a volní zážitek plní bolest posléze úlohu podnětu, který ti dává příležitost rozvinout tvé hrdinské ctnosti. Duchovně tak ruší bolestivost utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivým podnětným účinkem mírní utrpení a někdy je dokonce úplně zbavuje palčivosti. Zapojení hrdinské ctnosti se tak rodí ve sporu s tvými základními sebezáchovnými sklony živého tvora. Tvoje bolest a utrpení má smysl lidský a zároveň nadpřirozený. Utrpení je hluboce lidské, protože v něm nacházíš sám sebe, své lidství, svou důstojnost a poslání. Teprve bolest tě tvoří člověkem. Tak má bolest a utrpení v sobě hluboký lidský či polidšťující smysl. Co by byli básníci, umělci, kdyby bolest nezdrtila jejich nitro, neztišila v nich závislost na hmotě, neztlumila v nich nízké a prchavé, a nenaučila je naslouchat tajemným souzvukům krásy? Bolest naučila básníky číst v nitru. Bolest osvobodila umělcům krásu ze zajetí hmoty. Bolest je podnítila bojovat o sebe, a když se boj ztišil, našli v sobě skrytý poklad.

Jenže pak je zde utrpení, které přesahuje meze únosnosti. Jenže kde jsou hranice snesitelnosti utrpení? Nejde jen o ty osobně pociťované meze utrpení, protože ty jsou u každého jedince jiné, a dají se postupně cvičit a posouvat. V armádách se běžně provádí výcvik některých schopností a sil lidského přežití v krajně těžkých životních podmínkách – za podmínek hladu, zimy, mučení, nelidského zacházení. Skutečné meze únosnosti utrpení jsou dány nenávratným poškozením či zmrzačením těla i psychiky člověka, zkrátka jeho zmrzačením, a posléze smrtí.

Pokud však bolest překračuje meze přirozené snesitelnosti, a nemusí to být jen palčivost tělesného trýznění, ale také třeba až k hranicím sebevraždy tlačící propastná opuštěnost či jiná forma psychického utrpení, tak se v ní ocitáš na křižovatce. Tehdy se můžeš svobodně rozhodnout: buď ji zásadně odmítneš jako naprosto nepřijatelnou a nesnesitelnou, a pak ji buď přestaneš snášet a odmítneš ji trpět či podnikneš úsilí pro její zmírnění – lékařsky a jinak, nebo jsi nucen ji snášet a nedokážeš ji odmítnout jako nevyléčitelnou nemoc nebo trest smrti, a pak si zoufáš nebo si vezmeš sám život, což je nepřirozené, anebo přijmeš takovou zoufale nesnesitelnou bolest společně s mým křížem, a pak ti otevírám cestu nadpřirozeného hrdinství.

Smysl utrpení je zároveň nadpřirozený. Je zakořeněn v tajemství mého vykoupení světa smrtí na kříži.

Utrpením můžeš překročit své přirozené meze. Utrpení je jedním z těch bodů, ve kterých je ti určeno, abys překonal sám sebe. Právě k tomu tě jako tvůj ukřižovaný bratr tajemným způsobem zvu.

V tvém utrpení a bolesti je utajena síla k růstu v mé otčině. Lidé by udělali obrovský skok k mé vládě na světě, pokud by všichni trpící postižení obrátili své trápení ve společnou touhu po uzrání mé vlády prostřednictvím sebeovládání. Celý problém spočívá v tom, uvolnit tuto sílu, dát jí zaměření či zapojit ji do spolupůsobení při výstavbě mé vlády ve světě. Tady je zapalovač řetězové reakce lásky, která ohřeje všechny, kdo se chvějí zimou úzkosti a posvítí všem, kdo trpí temným zákalem svých očí.

Třebaže bolest, která tě takto postihuje, může takto působit, není to důvodem k tvé naprosté lhostejnosti a prosté otrlosti vůči utrpení, ani k nezájmu o úlevu v bolesti a o jeho zmírnění, ba dokonce ani k zvrácenému zvětšování tvého utrpení v donucovacím režimu, založeném na názoru, že se jedině krajním trýzněním snáze a rychleji dojdeš k dokonalosti.

Přirozeně se musíš snažit o omezení bolesti a utrpení kolem sebe, avšak tak, aby toto omezení bolesti bylo příznakem tvé rostoucí vlády nad prostředím kolem tebe, ale také uvnitř tebe, tedy vnitřním prostředím, totiž sebeovládání.

Vznik návyku na lék nebo jednostranné rozvíjení tvého organismu a psychiky směrem k „umělé bezbolestnosti“ by tě však vedlo k celkovému snížení přizpůsobivosti, změkčilosti a přecitlivělosti na bolest. Ostatně i při omezení tělesné bolesti ti vždy zůstává ještě psychická bolest jako úzkost, nejistota, opuštěnost, starost a obavy, které na tebe doléhají tíživěji než tělesná bolest.

Jako tvůj ukřižovaný bratr mám velmi těsný vztah k utrpení a bolesti, k hladu i k chudobě. Mírním a odstraňuji bolest a utrpení, sytím hladové, ba odstraňuji i smrt, jak vidíš na případu Lazarově, ale pak dobrovolně podstupuji utrpení psychické na Olivové hoře, takže se doslova potím krví, ale také posléze snáším tělesné utrpení a bolest jak při zajetí, při mém vyšetřování, bičování, korunování trním, nesení kříže, podstupuji moje vlastní ukřižování, ba i mou vlastní smrt.

Komunističtí rouhači mne nechápou, když mě označují za jejich předchůdce. Stejně tak i jiní představitelé shnilého zlořádu nespravedlnosti vydávají moje tajemné Tělo, totiž mou Církev a duchovní řády za nějakou svéráznou policii, která by měla sledovat zajištění trvalosti jejich prohnilého režimu, jako bych se někdy vázal na nějaké mocenské zřízení světa. Podle jejich vůle by měla moje Církev udržovat zástupy jen ve spokojenosti s jejich nespravedlností, měla by dělat levnější a pohotovější četníky, měla by hlásat tupé mlčení a slepou poslušnost stáda vůči dravým vlkům.

Moje poslání je především duchovní. A v tomto ohledu poskytuji řešení. Když bude moje řešení uznáno, přijato a plněno, když mě poslechnete, tak budete mít nejprostší a nejbezpečnější základ sociálních řešení. Už ta velká zásada: Co nechceš, aby tobě činili jiní, nečiň ty jim. Už tím, že vyzvedám povinnost lásky k bližnímu na všechny lidi, už tím dávám pevný a široký základ pro možné společenské soužití. Jenže moje poslání je hlubší a dalekosáhlejší, než poslání společenského reformátora. Přicházím ti dát smysl a cíl jako celému člověku, prostě dát smysl celému tvému životu. Přicházím vrátit původní smysl všem stvořeným hodnotám. Stanovím přesný duchovní směr všemu tvému snažení.

Volám: Blahoslavení chudí duchem! Tomuto blahoslavení však porozumíš teprve tehdy, až si vzpomeneš na ostatní moje slova: Hledejte nejprve království nebeské... Nepečujte o to, co byste jedli a pili... Nech, ať mrtví pochovávají mrtvé... Buďte dokonalí, jako je dokonalý náš Otec v nebesích!

Přicházím, abych odvrátil tvé oči od země a od těla. Stále a opakovaně volám: Zde není tvůj cíl, neschovávej zlato, nesluž mamonu, protože nemůžeš zároveň sloužit mně. Nemůžeš současně sloužit mně a mamonu. Ukazuji ti, že jsi cennější než poklady a rozkoše, neboť to všechno pomíjí a ty přece chceš víc než to, co pomíjí.

Poslechni můj hlas a neštvi se tak šíleně za majetkem, radostmi, často tak pochybnými. Ponoř se do svého nitra a tam hledej pravé bohatství - bohatství pravdy a lásky, vnitřní bohatství, skrytou krásu, ctnosti, podobnost se mnou bratrským i otcovským, který jsem v nebesích.

Nestačí jen přečkat životní zkoušky a nějak přetrpět bolest s myšlenkou, že všechno přebolí. Vydej se do hlubiny utrpení. Ve chvíli nečekaného utrpení je myšlenka růstu skrze bolest zpravidla nepochopitelná. Už pouhý náznak blížícího se utrpení navozuje nelibost a odpor. TJ (Pokr.)

+++

OBLOHA

Čím pokorněji duše má se sklání,

tím níž se snáší modrá obloha.

Tak závratně, že pouhá myšlenka –

žít na chvíli jen bez Boha

by poplenila sad mých rozjímání.

Čím hlouběji se nořím v stíny bytí,

tím prudčeji žhne slávou obloha.

Tak závratně, že pouhé popatření

z hrobu svého žití na Boha

očistný plamen lásky opět vznítí.

Zdenko Řezníček

+++

ŽIVOT VYPLNĚNÝ OBĚTÍ

O životě svatých Cyrila a Metoděje, patronů Evropy můžeme říci, že to byl život plný obětí. Bez obětí dosud nevzniklo na poli morálního života ani jedno velké dílo, ať jde o svatost jedince nebo o účinné působení na druhé, o apoštolskou práci nebo o jakékoliv zdokonalení lidské společnosti v uměleckém a vůbec kulturním, ale zejména náboženském směru.

Někdo by ovšem mohl namítnout, že takového úsilí o zdokonalení morálního života společnosti je snad jakýmsi řemeslem urozených některých vybraných jedinců, kteří mají za poslání neustále pozvedat ostatní vzhůru. Kde by však zůstala důstojnost člověka, kdyby zde neplatila všeobecnost takového poslání křesťanů? Důstojnost laiků se nám plně ukáže tehdy, když uvážíme první a základní povolání, kterým se Bůh Otec obrací v Kristu skrze Ducha svatého na každého z nich: povolání ke svatosti, to je výraz dokonalosti lásky. Světec je nejdokonalejším svědectvím důstojnosti, která byla propůjčena Kristovým učedníkům. Povolání laiků ke svatosti vyžaduje, aby život podle Ducha nacházel výraz především v jejich začlenění do časných skutečností a v jejich účasti na pozemských činnostech. ^{(CHRISTIFIDELES LAICI, I, 16-17)}

Řeči se však vedou, ale příklady táhnou. Sledujeme-li životní dráhu našich slovanských apoštolů, snadno shledáme, že byli vždy ochotni k jakýmkoli obětem, které od nich přímo anebo prostřednictvím lidí žádal Bůh. V této věci byli velmi vnímaví ke znamením doby. Nikdy neodmítli vykonat jakýkoli úkol, třebaže byl spojen se značnými oběťi. Ať je posílal císař nebo je vyzýval papež, pokaždé za tím poznávali Boží hlas, zejména když světský vládce byzantské říše sloužil také náboženským záležitostem.

Když se dozvídáme o četných poselstvích našich apoštolů k jiným národům Evropy a k Židům a k mohamedánům, a nakonec na Moravu, většinou si ani neuvědomujeme, jaké oběti tehdy musel podstoupit ten, kdo odhodlal k dalekým cestám. Dnešní pohodlné cestování se nedá srovnávat s tehdejším. Bylo krajně obtížné a nebezpečné. Kromě dobrodružných povah, ke kterým nepatřil ani svatý Cyril ani svatý Metoděj, kdo cestovat nemusel, necestoval. Vždyť přitom šlo o život!

Vybavme si poslední dvě Cyrilovy cesty: z Cařihradu na Moravu a pak z Moravy do Říma. Byl ještě dost mladý, ale záludná choroba hlodala jeho zdraví. Nakonec způsobila, že brzká smrt po jeho příchodu do Říma učinila konec jeho pozemským trampotám. Svatý Cyril nepochybně věděl o svém zdravotním stavu, ozývaly se bolesti a jiné příznaky choroby. Avšak jeho ochota k obětem, ba dokonce touha je přinášet byla silnější, než obavy o zdraví. Vždyť co jiného chtěl, po čem jiném toužil, než aby stálými oběťmi podával Bohu důkazy své lásky? A svatý Metoděj? Zrovna tak. Už od jejich společné cesty na Krym, měl poraněnou nohu a zřejmě kulhal, ale dál doprovázel svého bratra.

Svatý Cyril opouští tento svět v Římě uprostřed činorodé práce a obětí, které vzal ochotně na sebe. Je mu teprve 42 let. Avšak brázda, kterou vyoral se svým bratrem na velkomoravské celině pro celou Evropu, vyniká až dodnes. A co z toho měl on sám? Neumíral opuštěn, ale před zraky celé Evropy. Neumíral smutně, ale s radostí. Jako ten, kdo ví, že splnil životní úkol, který mu dal prostřednictvím lidí Bůh. Byl šťastný, že umírá jako mnich, když se mu splnila jeho životní touha a mohl přidat ke světlu světlo - k milosti křestní milost řeholního života. Tato skutečnost v jeho srdci vyvážila všechny oběti, ze kterých byl utkán jeho bohatý život.

Metodějovi se neustále vracela na mysl Cyrilova slova na rozloučenou: „Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj svůj život... Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“ ^{(ZIVOT METODEJUV, 7)}

Stál před těžkým rozhodnutím. Oblíbil si klášterní život na hoře Olympu, společnou modlitbu v tichu monastýru. A nyní mu bratr zanechává odkaz: pokračovat v obětech, spojených s posláním u Slovanů, které společně přijali na sebe. Co teď? Dosud byl spíše pomocníkem svého bratra. Nyní všechna odpovědnost a rozhodování spočinula na něm. Ochota k obětem však vítězí, neboť poznává v Cyrilově výzvě pokyn Boží vůle. Odpověděl na ten hlas vlastními oběťmi. A musely to být oběti větší, než dosud. Čím slavnostnější a radostnější bylo přijetí slovanských misionářů v Římě, tím chladnější a tvrdošíjnější byla nenávist německých biskupů k jejich dílu. A ta se nyní vybíjela na Metodějovi: pronásledovali ho jako divou zvěř, pak přišlo zajetí, kruté věznění, nelidské jednání lidských bestií, honosících se biskupskými berlami. Metoděj ale všechno vydržel.

Celý křesťanský život, a hlavně pak rodinný život, jak manželský, tak řeholní je utkán z obětí. Velké pokušení, které často doléhá na člověka, je malomyslnost. Východiskem z této malomyslnosti je víra v láskyplnou prozřetelnost Boží; vědomí, že Bůh o nás ví a pečuje o nás lépe a účinněji, než se můžeme postarat sami o sebe; Bůh může proměnit i nejstrašnější situaci v příznivou, protože je všemohoucí. Z obětí svých věrných dá vyrůst bohatému ovoci zásluh pro život věčný, avšak dopřává jim už dnes prožívat začátek vrcholné blaženosti. Pokračujme proto ochotně v obětavém budování základů božského života v rodině manželské i řeholní. TB

+++

POD LÍSKAMI

Pod lískami tmí se, dní,

domovina tichá, milovaná,

načechrává lože svatební.

Bílý šat jí potrhali havrani.

Domovina tichá, milovaná,

vonné tělo koupe v prameni.

Šláře noci svléká čistá panna.

Jitřenkovým svitem rumění

domovina tichá, milovaná.

Polibkům snů měkce odevzdána

očišťuje srdce v rosném plameni,

domovina tichá, milovaná.

Zdenko Řezníček

+++

OČI

Žádostmi lásky zanícené - pro utrpení!

Světla na vzdušných báních slunovratu,

voditelky sklepeními vášní. Pozvolné tlení

vzpomínek na cestách známých - bez návratu.

Naděje - svítící jak stvoly bleskem zažehnuté.

Vzdychající vlny v poutech temných břehů.

Jiskrné pancíře na okna dětství vkuté mrazem.

Nevinnost tiše planoucího sněhu.

Zadumané oči světic ve starých misálech,

něha vážená pokorou ze studnic bolestí.

Touhy do výšin spějící ve vonných zápalech –

vy zraky dlouze zasněné do Nesmrtelnosti.

Zdenko Řezníček

+++

PAHORKY

Zas touhy dávných let

si cestu proklestily

k vrcholkům zapomnění.

Ó pahorkové rodní,

proč zadumáni jste

a v sebe zahleděni,

když oči zdivené

sny dětství nedosnily?

Jat slávou obzorů

vždy s úsměvem jsem spěl

vstříc každé bolesti.

Ó pahorkové mladosti,

proč nepohnuti jste

v potopě úzkosti,

když úder srdce hochova

v starobách nedozněl?

Z ochozů slunečních

zřím naději jak sestoupila

bílá v truchlé stíny.

Ó pahorkové domoviny,

proč mlčelivi jste

nad hrobem trpké viny,

když lítost obnovující

má duše láskou vyslovila.

Zdenko Řezníček

+++

JEDINĚ LÁSKA SJEDNOCUJE

Za časů svatých Cyrila a Metoděje byla Církev jednotná. Kristova modlitba "aby všichni byli jedno" jasně vynikala a pronikavě působila v celém vykoupeném Božím lidu.

Pak přišly mraky pýchy a východní rozkol roztrhl nesešívanou suknici Kristovu, ve které viděl sv.Cyprián symbol jednoty Božího lidu. Mravní úpadek západu dovršil rozdělení, které vzešlo z pýchy. Všichni poctiví křesťané si uvědomují bolestnou tragédii tohoto rozdělení a volají po jednotě. Ekumenické hnutí je tedy dnes přední snahou křesťanů. Ekumenismus, sledující opětné sjednocení křesťanů, je složitý pojem. Jeho východiskem, středem a také jeho ovocem je láska. Není to však libovolná láska, nýbrž ta, která míří ke spáse člověka. Také láska, která syté hladové a pomáhá člověku v hmotné bídě, má velkou hodnotu před Boží tváří. Vždyť Kristus praví, že těm se dostane účasti na jeho věčném království, kdo budou konat skutky tělesného milosrdenství. (Lk 10, 25-37) Nad tuto lásku však vyniká ta, která sleduje věčnou spásu člověka, aniž přitom zapomíná na pomoc v časných věcech. Čím vyšší je předmět, který láska sleduje, tím je sama ušlechtilejší. Není však vyšší předmět než je Bůh, se kterým touží tato vznešená láska spojit člověka, když ho k němu přivede.

Z takové lásky vychází ekumenismus, který usiluje o to, aby spojení s Bohem a Kristem, které znají všichni křesťané, a které bylo rozkolem zbaveno jistého lesku, plynoucího z jednoty, získalo znovu tento lesk. Copak nebylo společenství všech křesťanů u jednoho stolu Páně před roztržkou výrazem zvláštní krásy a jasu Kristova vykoupeného Božího lidu?

Tato krása se ztratila, tento jasně vynikající tvar zmizel, když se křesťané rozprchli od jednoho stolu. Dnes můžeme vidět v tolika rozvrácených rodinách obraz rozvratu Kristovy rodiny. V obou případech jedině láska může uskutečnit vytoužené sjednocení.

Naši svatí apoštolové Cyril a Metoděj neřečnili o ekumenismu, ale jejich srdce bylo plné té lásky, která jedině může provést touhy Božího lidu po jednotě. To je láska, která miluje člověka pro Boha, a snaží se, aby se mu dostalo svrchovaného dobra, kterým je spása v Bohu. S takovou láskou šli naši apoštolové k Chazarům, proto také jejich poslání mělo úspěch. Taková byla jejich láska, zvláště když na sebe vzali těžký úkol přinést radostnou zvěst Kristovu našim předkům. Nešli na Moravu z romantické touhy po dobrodružství ani z touhy po slávě. Byla to cesta plná nebezpečí, kde se nedalo předvídat, kam povede. Ačkoli měl svatý Cyril chabé zdraví, neodmítl císařovu výzvu k cestě. A svatý Metoděj - třebaže uvykl životu v tichu monastýru, a ani zranění nohy, kterým trpěl od nálezu ostatků sv.Klimenta na Krymu, zřejmě nebylo zahojeno, přesto přijal bratrovu prosbu. Přidal se k němu. Vždyť jeho láska k člověku, kterému chtěl pomoci na cestě spásy, nebyla menší než láska bratrova. Průběh jejich moravského poslání ukázal, že je vedla jedině láska.

Takové lásky je třeba všem, kdo chtějí nějak pomoci sjednocení vykoupeného Božího lidu. Vždyť k rozkladu této jednoty vedl krajní nedostatek lásky. Kdo chce přispět k sjednocení Božího lidu, musí usilovat o velkou lásku k Bohu i k člověku, o prohloubení nadpřirozeného ducha. Vždyť nejde o lidské dílo, nýbrž božské! Sv.Řehoř uvádí: „Z lásky k Bohu se rodí láska k člověku a láskou k člověku se živí láska k Bohu.“ Jedna podporuje druhou a jejich posledním cílem je sláva Boží a spása lidstva.

Sv.Ambrož pravil: "Získá syna, kdo bratra získá láskou." Jestli chceme získat své odloučené bratry, aby znovu našli domov v domě našeho společného Otce jako jeho děti, pak je musíme získat láskou. Čím déle byli v cizině, tím vzdálenější jim byl náš Svatý Otec, Kristův zástupce, a tím více přibylo názorů, neslučitelných s původním Kristovým učením víry. Propast mezi bratry se stále prohlubovala. Nejednou se objevila místo lásky nenávist, i když nám říkal už sv.Augustin: "Nemiluj v člověku blud, nýbrž člověka. Člověka totiž stvořil Bůh, svůj blud si utvořil člověk. Miluj to, co učinil Bůh, a nikoli to, co si učinil člověk." Zkušenost dokládá, že jedině velikou láskou se obměkčí ztvrdlá lidská srdce. Takže jen láskou se naši odloučení bratří dají přesvědčit k návratu do jednoho společného otcovského domu, kde najdou pokojné prostředí domova; pokoj a domov, po kterém všichni touží, ale který nelze koupit ani za všechny peníze světa.

Tak je třeba laskavě a s radostí zvěstovat všem, i těm nejvzdálenějším lidem dnešní spotřební společnosti velkou, nadpřirozenou lásku Kristovu, jako to u nás činili svatí Cyril a Metoděj. Třebaže jejich přímé působení na lid v srdci Evropy nebylo delší než dvacet let, a už bylo pronásledováno, zakořenilo se navěky. Stačí upřímné pohlazení a povzbuzení a srdce Evropy se znovu naplno rozbuší a Evropa začne dýchat oběma plícemi.. TB

+++

JE SLADKO

Je sladko s tebou být,

jak v klíně matčině,

a snít a písním naslouchat

v jiskrné bystřině.

Je sladko s tebou být,

spanilé nebe nad hlavou,

ševelem rozechvělých bříz

konejšit duši toulavou.

Zmučené touhy bílých jar

vichrnou nocí letí k otčině,

je sladko s tebou být,

jak v klíně matčině.

Zdenko Řezníček

+++

Výklad Modlitby Páně podle sv.Vincence Ferrerského s ohledem na sedmero neřestí

O HŘÍCHU CHLÍPNOSTI

III. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Mt 6.

To je třetí prosba Modlitby Páně, v níž si vyprošujeme duchovní obcování, aby tak jako se Boží vůle naplňuje na nebi i na zemi skrze nerozumné tvorstvo, naplňovala se i skrze nás, kteří jsme jeho rozumným tvorstvem. Připomeňme si., jak se Boží vůle naplňuje skrze nerozumné tvorstvo, a to předně v nebi, neboť na počátku, když Bůh stvořil svět, přikázal předně nebi, aby se pohybovalo, a nebe stále činí a zachovává Boží vůli. Rovněž stanovil slunci, aby každý den přicházelo z východu a osvěcovalo zemi a ohřívalo ji a zúrodňovalo a oplodňovalo,

Rovněž měsíci stanovil, aby rozléval světlo na zemi. Taktéž o jiných živlech, neboť stanovil zemi, aby vydávala byliny, stromy, květy, plody a vše potřebné k životu člověka. A tyto nikdy nečinily proti vůli Páně, pročež zpívá David: Dal tomu povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine. (Ž 148, 6.) Vida, jak se Boží vůle naplňuje na nebi i na zemi skrze nerozumné tvorstvo, a jedině člověk, který je rozumný, vzpírá se proti Boží vůli. Proto žádáme v této prosbě o duchovní obcování, slovy: Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, jako totiž na nebi, tak buď v nás na zemi, pokud žijeme. Tato prosba směřuje přímo proti hříchu chlípnosti, neboť chlípníci odmítají plnit Boží vůli, nýbrž svou vůli tělesnou, jelikož chtějí žít podle smyslnosti. A připomeňme si, že Boží vůle, jak vysvětluje Apoštol, je naše posvěcení, abychom se zdržovali chlípnosti. Píše Soluňským: Toto je Boží vůle: vaše posvěcení. Proto se zdržujte smilstva. (I Sol. 4,3). Neboť jako každý chrání svůj oděv, aby se nepotřísnil blátem, tak chce Bůh, aby každý chránil svou duši a tělo, abychom je nevrhali do bláta chlípnosti. Kdo tedy je chlípný, odporuje Boží vůli. Tato prosba tedy říká: Ať nežijeme tak, že bychom jednali chlípně proti tvé vůli, Pane, ale dej nám tak obcovat, jako se tvá vůle naplňuje v nebi, tak abychom činili vůli tvou i na zemi. Poněvadž tedy tato prosba je proti hříchu chlípnosti, proto o ní takto mluvíme. Odhalíme v ní tři základní věci.

Předně, je-li skutečně v nás.

Za druhé, jak moc se protiví Bohu.

Za třetí, jak se z ní můžeme snadno vyléčit.

Předně je jasně v nás. A to odhalíme, když si všímneme, co je chlípnost, a které jsou její projevy. Chlípnost nic jiného není, než prostopášná vůle, žádostivost a nezřízená láska k tělesné rozkoši. Chlípnost je dvojí: jedna je podle úkonu, druhá podle příležitostí, a příležitost je mnohonásobná. První je necudným pohledem, pročež říká Kristus: Kdo se dívá žádostivě na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,28). Připomeňme si., zdali je pohled na ženu smrtelný hřích. Říkám, že je, pohlédne-li a žádá-li si jí, a takto říká Kristus, ve výkladu alegorickém: Smrtelný hřích je nejen si žádat, ale také pohledět, pokud je v pohledu žádost; ale vidět a nežádat si, první hřích. Odtud uvádí Augustin v řeholi: Nezakazuje se vám ovšem, když jdete spolu cestou, hledět na ženy, ale žádat si je nebo chtít, aby si vás ony žádaly, je hříšné. Proto dotknout se ženy bez hříšného úmyslu a v nutnosti, není smrtelný hřích, ale dotýkat se s rozkoší, nebo pojímat sobě nenáležící, je smrtelný hřích. Druhá příležitost je slovem, neboť špatné řeči kazí dobré mravy. (1 Kor 15,33). Připomeňme si., že řeči jsou známkami zálib, jež jsou v duši. Když tedy někdo rád mluví o hříchu těla, je to známkou, že je pohnut v srdci a úplně zkažený, a že je náchylný k onomu hříchu. Proto říkat takové věci s úmyslem hřešit, je těžký hřích. Třetí příležitost je dotekem, buď líbáním nebo jinak, totiž rukama. O dotycích pojednáme později, až se bude jednat o hříchu proti přirozenosti. —

Chlípnost pak podle úkonu a jednání je dvojí, neboť některá je podle vnitřního úkonu, jelikož je uvážený souhlas k vnějšímu skutku, kdyby byla příležitost, a je smrtelným hříchem. Chlípnost je pak dle vnějšího úkonu dvojí: bud čin nepřechází na jinou osobu, jako se děje při noční poluci ve spánku, a nazývá se polucí, nebo stává-li se za bdělosti, nazývá se změkčilostí a je smrtelným hříchem, poněvadž je proti přirozenosti. Přihlédneme k chlípnosti podle vnějšího úkonu, jenž přechází na jinou osobu, neboť hlavně o takové se toto rozumí; a dělí se na sedm druhů.

První je smilstvo.

Druhý cizoložství.

Třetí krvesmilství.

Čtvrtý zprznění.

Pátý únos.

Šestý proti přirozenosti.

Sedmý smilstvo svatokrádežné.

První druh či projev chlípnosti je prosté smilstvo. Říká se prosté smilstvo, když svobodný, ten totiž, kdo není ženat, nebo kdo není vysvěcen posvátným svěcením, tělesně naplno obcuje se svobodnou, tedy ženou, jež není provdána ani vázána nějakým slibem, totiž není řeholnicí. To nazývá se prostým smilstvem, a je to nejjednodušší hřích z těchto projevů. Přesto však - poněvadž je proti Božímu přikázání - je to smrtelný hřích. Je ještě jiný projev, nazývající se smilnictví, a to děje se dvojím způsobem. Předně pustou prostopášností, totiž zaplétáním se s různými osobami. Mnozí však namítají: Pročpak je to hřích, a komu se děje křivda, když se to někomu líbí, a oba to schvalujeme, nejsem ženat a ona není vdaná? Poslechni si dobrou odpověď, když se ptáš, komu se tím děje křivda, když nejste sezdaní a oběma se vám zamlouvá nesezdané soužití. Vysvětlím to podobenstvím o francouzské princezně, která nemá muže, a přece s ní obcuješ s jejím dobrovolným souhlasem. Namítáš, komu se tím děje křivda? Copak se neděje křivda králi, který doufal provdat svou dceru za nějakého vznešeného pána, a tys ji zneuctil? A co by učinil král, kdyby to věděl? Tak je tomu se svobodnou ženou, jež je dcerou Krále věčného, totiž Krista, již zplodil ze své nevěsty, to je Církve, v lůně čili ve křtitelnici. Namítáš-li tedy: Obcuji se svobodnou, a komu se tím děje křivda?, odpovídám, že Kristu králi, neboť proti Jeho vůli a zákazu zneuctíváš Jeho dceru. Připomeň si., co by činil král s takovým, kdo by poznal jeho dceru: že by ho pověsil na šibenici. Tak učiní Pán s tebou v pekle. Směl bys ovšem poznat svobodnou, pokud ti ji Kristus král a jeho choť Církev, dají za ženu, jinak ne. Tak vida, jaký hřích je prosté smilstvo. Proto Apoštol říká o takových: Smilníci, cizoložníci a zvrhlíci nebudou mít účast na Božím království (l Kor 6,9-10). Všimni si toho, kdo vyhledává nevěstky v nevěstinci, zda je možno s nimi obcovat bez hříchu. Říkám, že ne, protože smrtelně hřeší, kdo s nimi obcuje. Kdyby se namítalo, že Církev trpí nevěstince, odpovídám: je to pravda. Přitom však nezapomínej, že nevěstinec je dvojí: jeden veřejný, druhý tajný. Veřejný nevěstinec se trpí z dvojí příčiny. Předně kvůli uchování dobrých žen, podle slov svatého Augustina: Zakaž nevěstince a všechno promísíš prostopášnostmi. Za druhé se trpí k vyvarování se většího hříchu a škody, poněvadž lidská přirozenost je náchylná ke zlu. Kdyby totiž mladí lidé neměli nevěstky, páchali by větší hříchy. Proto Církev trpí menší hřích, aby zabránila většímu, třebaže hřeší smrtelně ti, kdo tam s nimi obcují. Jiný je nevěstinec tajný, jenž bývá v mnohých městech po ulicích a předměstích, že by se ani nevěřilo, kde všude jsou mnohé nevěstky skryty. Takový tajný nevěstinec nelze trpět, ba je nutno ho vymýtit. Důvodem toho jsou pohoršení, jež odtud vzcházejí. První je, že mnozí z téhož příbuzenstva zhřeší s jedinou takovou prodejnou ženou. Napřed otec, potom syn, který nebude vědět o svém otci, a ničemná nevěstka, aby měla peníze, poddá se mu. Potřetí přijde jeho bratr, a bude s ní obcovat. A tak mnoho jiných z téhož příbuzenstva. Takové je první pohoršení. Další pohoršení povstává z onoho tajného nevěstince, že jedna tajná nevěstka zkazí mnoho jiných dobrých žen téže ulice nebo čtvrti. Příčina je, že některá dobrá žena uvidí, jak krásně je ona nevěstka oděna, a uvidí vcházet muže a navštěvovat ji, i řekne si: O, kdybych si získala takové přátele, pečovali by o mne jako o tamtu, a pod. A tak zkusí činit, čeho by nikdy nebyla činila. Proto se tajná nevěstka podobá prašivé ovci, jež nakazí ostatní ovce, nevyžene-li se včas ze stáda ovcí, atd. Podobá se též shnilému jablku, jímž se kazí a nahnívají i ostatní jablka. Tolik o tajné nevěstce. Proto je třeba ji vyhnat z ulice, jinak jsou všechny ostatní ženy ve velikém nebezpečí. Jiné pohoršení působí tajná nevěstka, neboť je skrytá jako studně, do níž mnozí, a téměř všichni padají a utopí se. Co kdyby tak byl v této osadě hospodský, který by v nějaké části svého domu měl skrytou studnu nebo jámu, do níž by se všichni vcházející propadali? Ó, jaký hřích by to byl, a žádným způsobem by se to netrpělo, atd. Tak je tomu i s tajnou nevěstkou, jež je jen studní pekla. Odtud říká Kniha Přísloví (23,27): Jáma hluboká je nevěstka, a následuje: Číhá jak zákeřník a zaviní, že mezi lidmi přibývá věrolomných. Připomeňme si, kolik se utopí v této jámě: předně sleduj kněze svaté Církve, za druhé řeholníky, za třetí šlechtice, za čtvrté ženaté, za páté mladíky. Všechny tyto nepřístojnosti pocházejí z tajného nevěstince. Proto je třeba ho vymýtit a žádným způsobem nedovolovat. Vida, jaký je to hřích! Tolik o jeho prvním druhu či projevu.

Jiný druh chlípnosti je cizoložství. Cizoložství je dále vstup do manželského lože jiného. Proto se nazývá cizoložstvím, když manžel nebo manželka ruší věrnost manželského slibu a jsou křivopřísežníky. Svatý Tomáš říká, že křivá přísaha je větší hřích než vražda, a křivopřísežníci jsou na onom světě trestáni více než vrahové, třebaže na tomto světě je tomu naopak, takže se to zde děje obráceně. Tento hřích je rovněž větší než prosté smilstvo, a to proto, že je proti Vtělení Syna Božího, jež naznačuje manželství. Jako muž a žena už nejsou dva, nýbrž jedno tělo (Mt 19,6), tak je božství a člověčenství v Kristu tak spojeno, že se nikdy neodloučí, neboť už nejsou dvě osoby, ale jeden Kristus. Kdo tedy ruší manželskou věrnost, jakoby přisvědčoval, že se božství odlučuje od člověčenství, což je bludné. A proto se toho varujte, neboť je to veliký hřích, a takovým cizoložníkům je už dáno vyloučení z ráje: cizoložníci najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra (Zj 21,8). A také svatý Pavel připomíná, že ani cizoložníci nebudou mít účast v Božím království (I Kor 6,10). Přitom je třeba připomenout proti mnohým, kteří ruší manželství nejen tajně, ale také veřejně si drží souložnice, a jsou vyobcováni. Připomeň si, jak se takovýmto souložníkům konečně stává jako jednomu obchodníkovi. Byl jeden bohatý obchodník, a když jeho manželka zemřela, přišli přátelé a příbuzní, aby mu dali manželku. Řekl jim, že nechce. Pravili mu: Proč? Odpověděl: Protože mi dáte buď ženu mladou, nebo starou. Kdybych měl mladou, ta by mnou pohrdala, že jsem starý, a bojím se, že by mi nasazovala parohy,- Kdybych pojal starou, sám starý a plešatý, a ona stará, a tak jeden nebude moci těšit druhého. Přátelé pravili: Kmotře, nestarejte se, protože vám nedáme starou ženu, ale mladou. A nasadí-li vám parohy, dejte ji zavřít do temného vězení. Ale vždyť, pravil on, se nestarám o ženy. A tak přátelé jeho odcházeli. A, když byli na prahu jeho domu, zavolal je zpět: Slyšte, co jsem vymyslil. Copak, pane? Napadlo mě si vzít dvě ženy, jednu mladou a druhou starou. A nebude-li si mne mladá všímat, půjdu za starou, a ta mi pomůže, a dá mi dobrou radu, a naopak.

Přátelé se divili: Před chvílí ses nechal tolik prosit, a nyní chceš dvě ženy. A dali mu dvě ženy, jak si usmyslil, a zakrátko byl mezi nimi svár a rozbroj, protože mladá pohrdala starou, a říkala: Táhni, stará!, a chtěla panovat, protože je také jeho ženou. Ale stará odpovídala, že ona má panovat, protože je starší, a mladší že jí má sloužit. Naproti tomu druhá říkala, atd. I byl mezi nimi veliký křik, a nemohly se vidět, ani nemohla jedna vidět, že on přijímal názor druhé. Připomeň si, co mladá žena učinila? Pozvala jednou manžela na oběd, a po obědě ho opila a položila si ho na klín, a tak usnul, a ona mu vystříhala nůžkama všecky bílé vousy z brady. Když pak procitnul, šel na návštěvu k druhé ženě, a řekla sotva ho uviděla: Copak to je? Můj manžel mládne, takže už nemá bílé vousy na bradě. A lstivě ho pozvala nazítří na oběd, což on přijal. Sotva ho ničemná stařena opila, sklonila jeho hlavu na svůj klín a ostříhala mu všechny černé vlasy z hlavy, a které mohla z vousů, svící upálila, a hlava zůstala jako vydělaná kůže. Když procitnul a podíval se do zrcadla, uviděl vous oholený, pravil: Cože? Tys tady měla holiče? A když šel do statku, přátelé mu pravili: Člověče, jak se ti daří s tvými ženami? Odpověděl: Opravdu špatně; myslil jsem, že jste mi dali ženy, ale dali jste mi holičky. Podívejte, jak mi dodělaly vousy. A tak je posléze opustil. Tak se nakonec stává těm, kteří drží si souložnice, kteří nejsou spokojeni svými ženami, že žena mladá, to je souložnice, ostříhá mu vousy, totiž časné statky, protože žádá košile, sukně, šperky a podobné věci, neboť kuplířka nemiluje kupliře bez měšce, a nikdy není spokojena. A tak ho nakonec zničí. A potom přijde stará, to je ďábel, a ostříhá mu černé vlasy, to je černou duši a temnou hříchy, a odnese si do pekla. Vida, jak se stává a stane takovým. Proto se varujte, a buďte každý spokojeni se svou ženou.

Třetí druh je krvesmilství, a páchá se mezi tělesnými příbuznými, jako, když někdo pozná nějakou ženu ze svého příbuzenstva. Někdy páchá se též mezi duchovními příbuznými, jako, když někdo pozná kmotru, svou duchovní nebo křestní dceru atd. Tak třeba mít na paměti, že provinění tohoto druhu jsou mnohá, a děje se mnoho špatných kmotrovství, zlořečených, aby byla příležitost ke hříchu.

Čtvrtý druh je zprznění, a totiž je-li nějaká panna zhanobena se svým souhlasem. Největším hříchem je svést nebo přivábit nevinnou dívku k špatnému konci, protože by snad bývala byla dobrou ženou. Připomeňme si., že mnohdy je to vina otce a matky, kvůli špatnému vedení. Nevychovávají dcery v lásce a bázni Boží, ale trpí jim marnosti a návštěvy pochybných lidí, až se z nich stávají nevěstky. Jejich matky často odcházejí do kostela a nechávají dcery v domě opuštěné, a svůdník, který to sleduje, po odchodu matky do kostela, jde do domu, a poněvadž jsou ženy křehké, a zvláště dívky, a náchylné ke zlu, snadno přivolí. Zatímco před odchodem matky do kostela byla dcera ještě počestná, ale po matčině návratu z kostela se stala nevěstkou a bezectnou poběhlicí. Matka je vinna, poněvadž jí nechala samotnou v domě, a stala se příčinou pohoršení. Raději berte své dcery s sebou, a dávejte jim dobrá naučení, ať nemluví s cizími lidmi, aby je neoklamali, neboť liška se vlísává slepici, když ji chce chytit. Podle slov svatopisce se někdo šibalsky koří, a jeho nitro plné je lsti (Sír 19,23).

Pátý druh je únos, kdy je dcera násilně odvedena z rodného domu a znásilněna, což je veliký hřích. Taková dívka by raději měla zemřít, než spáchat nebo připustit to, neboť tak by byla mučednicí v nebi; vždyť i nevěstka, nechtěla-li by už dále svolit k hříchu a v tom by byla zabita tím, kdo s ní hřešíval, rovnala by se mučednicím. Vzpomeň si na ty dívky, které nepřivolily k hříchu, přece však byly proti vůli znásilňovány, a je-li některá znásilněna nedobrovolně, je to k zvýšení zásluh a odměn. Sleduj, co říká blažená Lucie: Jestliže mne znásilníš proti mé vůli, koruna čistoty se mi zdvojnásobí; atd.

Šestý druh je hřích proti přirozenosti. A má čtyři způsoby. První je změkčilost, jež stává se při necudných činech v bdělosti, neboť je mnoho těch, kteří se neosmělují zhřešit s ženami ze strachu před světem, nebo pro nedostatek příležitosti, ale tajně przní sebe a hřeší více, než kdyby poznali vlastní matku, neboť tento hřích je proti přirozenosti, kdežto s matkou přirozený, třebaže je to těžký hřích. Druhý způsob je sodomie, jíž se dopouští muž s mužem, žena s ženou. Třetí je bestialita, páchat totiž něco s nerozumnými tvory. Čtvrtý se nazývá zneužití, jako, když se nezachovává náležitý přirozený řád, ani Boží ani církevní, jako, když mísa je na poklopu nebo luna na slunci, atd. Sedmý druh je smilstvo svatokrádežné, když se poznávají ženy zasvěcené Bohu a s Bohem zasnoubené. Připomeň si, jaký je to hřích, poznat nevěstu Kristovu. Připomeň si legendu o svatém Matouši, který vystoupil proti králi, chtějícímu pojmout za manželku dceru svého krále předchůdce, jež byla jeptiškou, se slovy, že nesluší mít choť krále věčného. Za to byl blažený Matouš popraven. Proto dejte si pozor, abyste nedotkli se Kristových nevěst.

Jako druhou hlavní věc je třeba vidět, jak moc tento hřích chlípnosti protiví se Bohu. A to můžeme poznat skrze mnohé tresty, jež Bůh kdysi dopustil na tento hřích. O prvním trestu se uvádí v Genesi v kap. 6., že za času Noema zničil Bůh celý svět za tento hřích potopou, poněvadž mnohé tělo porušilo svou cestu, a celý svět vzplanul chlípností. Řekl Bůh: Já vás zhladím, a seslal potopu, a tak zničil celý svět za hřích chlípnosti. O druhém trestu čteme v Genesi, kap. XIX, o pěti městech, Sodomě a Gomoře a jiných, zaplavených a zničených. Bůh pravil Abrahamovi (Gen. XVIII): Křik Sodomských a Gomorrských je rozmnožen, a jejich hřích ztížen je příliš. Připomeň si trest, když přišli dva andělé v lidské podobě k Lotovu domu, a přišli městští mužové a chtěli s nimi hřešit. Ale Lot zabránil slovy, aby nečinili takový zločin, ale ať vezmou jeho dcery a učiní s nimi. Připomeň si, jak Bůh dštil na ta města oheň a síru a zničil je. O třetím potrestání tohoto hříchu čteme v knize Numeri, kap. XXV o synech Izraelských, kteří zhřešili s dcerami Moabskými. I přikázal Hospodin Mojžíšovi, aby pověsil všecka knížata lidu na šibenici proti slunci. Protože trpěli tento hřích, a nechtěli ho napravit, bvli všichni oběšeni. A zasáhl Bůh lid a zabil dvacetři tisíc lidí z národa Izraelského, mimo ty, kteří padli z Moabských. O jiném ztrestání čteme v knize Soudců, kap. XIX a XX, o jednom člověku, jenž pojal ženu z Betléma, a když ji vedl do svého města a šel mimo město Gabaa, kde bylo pokolení Benjaminovo, a byla pozdní hodina, bylo nutno tam zůstat. Když vešli do města, nenalezli, kdo by je přijal, jelikož nebyli z onoho pokolení, a tak šli na náměstí a stáli tam. Nějaký však šlechetník měl s nimi soucit, šel a uvedl je do svého domu. Tu však ihned přišli mladí mužové toho města, a chtěli s nimi hřešit, i dal jim svou ženu. I drželi ji celou noc a nazejtří časně ráno přivedli ji zpět k domu onoho šlechetného muže a nechali ji před branou; a ona rozepjala paže a padla na zem mrtva. Když pak její manžel vstal časně ráno a otevřel bránu a našel ji. S velikým bolem ji dopravil na soumaru do svého města rozsekal její mrtvolu na kusy, a rozeslal ony kusy po poslech po celé Zemi zaslíbené. Židé se podivili tak velikému zločinu a všichni starší se shromáždili k onomu člověku. A poradili se s Bohem, co by měli činit. I přikázal Bůh, aby zdvihli válku proti Gabaa. To se stalo.

O jiném ztrestání čteme v I. knize královské o Helim, který trpěl chlípnost svých synů. Jiné ztrestání se stalo v den Narození Páně na všech sodomistech, kteří byli na světě. Ten den zemřeli. Z těchto trestů vidíme, že Bůh velmi nenávidí tento hřích. Rozptýlím, říká, všechny obyvatele rozkoše a chlípnosti. Proto ať nás to velmi zdržuje, abychom nehřešili.

Jako třetí hlavní věc je třeba vidět, jak se můžeme vvléčit. Je mnoho léků. Prvním lékem je rozjímat pozorně Kristovo utrpení, a Krista na kříži přibitého, neboť říká Izaiáš: Od chodidla nohy až do temene hlavy není na něm zdraví, (I, 6). Není rozumné, aby člověk chtěl zakoušet takové rozkoše na svém těle, když Kristus na svém těle trpěl tolik muk,— Druhým lékem je postit se, totiž ubírat obrok vzpurnému koni, poněvadž je příliš bujný. Tak je třeba ubírat tělu potravy, to je jídla a pití, neboť pokrmy dráždí člověka k chlípnosti. Proto se v nich mírni a zachovávej půst. Proto říká se v prefaci svatopostní: Kdo potlačuješ neřesti tělesným postem. Připomeňme si, že mnozí namítají, že se nemohou zdržet toho hříchu. Příčinou je, přemíra v jídle a pití. Chtějí jako jistá stařena, jež chtěla uhasit oheň olejem, což je vyloučené, tak uhasit oheň chlípnosti hojným jídlem a pitím, což je skoro nemožno. Proto je třeba se postit a zdržovat. — Třetím lékem je pobožnost k Blahoslavené Panně Marii. Připomeň, jak pohled blah. Marie Panny hasil všelikou zlou žádost ve všech, kdo k ní pohleděli. Tak jste-li pokoušeni chlípností, pohleďte na blaženou Pannu v pobožnosti a modlitbě, a ochladí vaši nezřízenou žádostivost. — Čtvrtým lékem je pomýšlet na pekelné tresty, připravené chlípníkům. Jak strašné tresty dolehnou! Připomeň si příklad o jednom poustevníkovi, k němuž přišla v noci žena ve snaze svést ho k smilstvu, a plakala a naříkala, aby jí otevřel. On otevřel a když viděl, že to žena, užasl a ptal se, proč přichází v tuto hodinu. Ona lživě odpověděla, že zabloudila, aby měl slitování a ji zachránil před vlky, atd. A tak ji dobrý člověk přijal do své cely. A, když se ohřívali, vyvstalo v něm hnutí chlípnosti skrze svůdná slova a pohledy. A, když se rozhodoval zhřešit, jelikož nikdo neviděl, náhle se vrátil k sobě a řekl si: Zrádče, co chceš činit? A vložil své prsty do ohně a pálil si je. Žena se dala do křiku: Otče, co činíte? Odvětil: Nesnesu-li této trýzně, jež je nepatrná, jak snesu trýzeň pekelnou čili oheň? A tak vyvázl a vypudil ženu. Pročež říká Žalmista: Ať jsou hříšníci sraženi do pekla, a všechny národy, které zapomínají na Boha (IX, 18). — Pátým lékem je myslit na vlastního strážného anděla, který vždy je při tobě. Proto říká svatý Bernard: Neodvažuj se činit v andělově přítomnosti, co by ses neodvážil v mé přítomnosti.— Šestým lékem je myslit na krásu své duše, která je stvořena Božím obrazem k podobě Boží, a která je nad slunce krásnější co do přirozenosti, a kterou přece tak hyzdíš hříchem chlípnosti. Proto se umyjte, buďte čisti, odejměte zlo z vašich myšlenek (Iz I). (Pokr.)

+++

POD SOSNAMI

Prabáby těžkými brokáty šustí

a jejich tajůplná řeč je velký svátek.

Křížaly voní a povrkává kolovrátek,

čas dávný přítomnost mou opět hostí.

Jak milé byly chvíle u vyhřátých kamen,

kdy pohádkou začínal — končil den

a mlčelivý les se chvěl úžasem opojen,

když zašelestil ráj, paprskem poodhalen.

Na jakých křižovatkách srdce zemdlelo,

že neslyší již z hlubin zvoucí hlas,

proč připraven je dětství hodokvas,

když v duši mé se dávno setmělo?

Ó sosny vznešené a tiché v čarosnění,

rozkoší šerosvitů podarujte klín

a balsamické něhy měkký baldachýn

skloňte nad otevřeným hrobem provinění.

Zdenko Řezníček

+++

MODLEME se v samotách uzavřeni,

modleme se - povždy jen v Bohu pokořeni –

DĚKUJME NEUSTÁLE

k velké Boží chvále,

že Bůh dal,

že Bůh vzal.

Ctěme jeho svaté Jméno,

které od věků je pochváleno.

MODLEME se vroucně, odevzdaně,

k Bohu Kristu a Marii Panně.

Zdenko Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Nejsvětějším Srdcem ti odpouštím hříchy

Svou lidskou láskou stěží někomu odpustíš křivdu, i kdyby to byl dobrý přítel, natož když je to nepřítel. Spěchám ti však naproti se svým Srdcem nasyceném potupami.

Láska Nejsvětějšího Srdce je větší než tvoje lidská láska. Má takovou sílu, že ti s ní odpouštím hříchy. Není hřích, který by se nedal tímto Mým smilováním smazat. Neexistuje chyba, ani zločin tak těžký a hanebný, že by neustoupil před Mou láskou. Není poskvrna tak ohyzdná, ani tak tvrdošíjná a zarytá, že by se nedala smýt Mou něžnou láskou, protože Moje láska k tobě se staví na odpor každému smrtelnému hříchu, který před Mnou nemůže obstát. Moje láska má moc překonat každou chybu, jako teplo odstraňuje chlad.

Avšak není tomu tak u kterékoliv jiné ctnosti. Jasně se to projevuje na blahoslavené hříšnici, jež měla tolik hříchů, a přesto je jí mocí lásky všechny odpouštím, poněvadž mnoho milovala. (Luk. 7.47,)

Třebaže hojně plakala, nohy Mi umývala slzami a vlasy utírala, líbala a mazala vonnou mastí, přesto nedosáhla odpuštění kvůli těmto skutkům, nýbrž jen pro lásku, neboť bez lásky by měly malou cenu, kdežto takto byly zvláštními znameními lásky a jiskrami, sršícími z ohně lásky. Byly milé Mému Nejsvětějšímu Srdci potud, pokud byly podnícené láskou. Milovala Nejsvětější Srdce mnoho, totiž z celého srdce, z celé duše a ze vší mysli, jak je vidět na známkách její lásky, jež ukázala. Milovala Nejsvětější Srdce nade vše, ale nikoliv přehnaně, protože Mne nelze milovat příliš. Míra tvé lásky ke Mně je milovat bez míry.

V tom se jeví vznešenost a cena lásky k Nejsvětějšímu Srdci. Přílišnost lásky neničí lásku. Vzrůst lásky se nezvrhá v neřest, nýbrž v prospěch a pokrok. Naproti tomu se však můžeš příliš se postit, dávat almužnu, příliš opovážlivě spoléhat přehnanou nadějí. Při překročení míry u jiných ctností než je láska, se zvrhne v neřest a zlobu.

Vím, že jsi špatný a neřestný hříšník, a také, že o lásce Mého Nejsvětějšího Srdce víš, a přesto jsi nic z lásky nevykonal, ani na to nepomyslel, nýbrž vzdálen od pravé lásky a milování a zcela chladný marnil jsi bídně čas v nesčetných hříších a neřestech. Jenže i to je láska Nejsvětějšího Srdce, že ti pořád ještě dávám příležitost k nápravě. Ve svém milosrdenství jsem ti připraven pomoci. Tak si pospěš s obrácením, abych ti mohl dobrotivě odpustit hříchy a vlít ti svou věčnou lásku.

+++

CHVĚJÍCÍ SE OSIKA

Je šedá zimomřivost listů

bázlivý záchvěv prstů tvých,

jež opuštěny lásku hledají

v zákoutích hřbitovních?

Lká ve větvích hlas domova,

hlas vzdálený u ohňů ztracených,

balada dětství nedozpívaná

a zatoulaná kdesi po polích?

Jde haluzemi vítr prorady,

smrtících šípů krutý smích,

či sténá v kličce výčitky

Jidáš s třiceti stříbrných?

Ztiš, osiko, své kruté šelesty,

vábničky snění podzimních,

jež zdraví melancholicky

bratra tvých samot úzkostných.

Zdenko Řezníček

Zprávy: Ve čtvrtek 14.3.2013 se v Kounicových kolejích v Brně konalo pietní shromáždění u příležitosti výročí nacistického zabrání těchto studentských kolejí v roce 1939 a jejich převedení na vězení a popraviště. Památečního shromáždění v místě, kde za nacistické totality trpěl také náš ctihodný Patrik Maria Kužela OP, se zúčastnili také P.Tomáš J.Bahounek OP a fra Jan Prachař.

+++