Ročník XVI., číslo 2.                                                                                                                          únor 2010

Obsah: Chvilka mystického života, AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI, PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,Zprávy__________________

 

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

HLEDÁNÍ OTCOVSKÉ NÁRUČE

Apoštolové smutně protáhli tváře, když pocítili, že od nich při Nanebevstoupení odcházím natrvalo. Nediv se jim. Vždyť si tolik navykli na Mou důvěrně a lidsky se k nim sklánějící ryzí lásku. Uvěřili ve Mne, ale také očekávali, že je budu stále bratrsky vodit za ruku a rozhojňovat jim chléb. Viděli, co z lásky k nim dokážu. Jak si byli sebejistí v Mé přítomnosti! A nyní před nimi vyvstala veliká úloha, aby sami a možná po dlouhou dobu vedli onen zápas s peklem a světem, který pro Mne vyvrcholil na kříži a který ani pro ně nebude snadný. Zesmutněli, ale není třeba se bát. Vždyť jdu domů, do otcovského domu. V domě Mého Otce je mnoho příbytků. Jdu vám tam připravit místo.

Tak bratrsky označuji tvůj věčný život ve věčné blaženosti. Jdeš přece domů. Vracíš se do otcovského domu. Vracíš se do domu, kde tě čeká Moje bratrská i otcovská i mateřská náruč. Jdu ti připravit místo.

Když jde o návrat domů, kdo by se děsil, kdo by se bál? Jde o obnovení původní, na chvíli přervané otcovské návaznosti. Proč přervané? Kvůli nedorozumění a tvé neochotě porozumět s otevřeným, chápavým srdcem.

Návrat dítěte domů, do otcovského domu je příjemný jen pro tebe, kdo žiješ jako dítě, plné důvěry vůči otci, o němž víš, že ti chce a může pomoci.

Obávat se Mne může jen ten, kdo ve Mně jako Otci, má právem vidět přísného soudce. Obávat se má pouze ten, kdo soustavně zanedbává Moje dětství a v této úchylce se zatvrzuje blouděním daleko od otcovského domu.

Kolikrát Mě někdo obviňuje, že prý jsem krutý Bůh, když někoho odsuzuji kvůli nějakému hříchu na celou věčnost! Vezmi to z jiného hlediska. Když někdo tvrdošíjně utíká z Mé otcovské náruče a vyhýbá se Mému přivinutí jako něčemu nepatřičnému, a stále se zdráhá nechat vést Mou něžnou láskou, a pokaždé znovu a zas odmítne nabídnutou ruku a nechce se jí chytit, a místo toho raději vyhlíží nějaké soukromé zjevení či sleduje hlas shůry, potom snadno padne do propasti a uvázne v pustině. Místo Mého hlasu uslyší většinou hlas svého hříšného, pohodlného „já“, nebo dokonce hlas Mého odpůrce – ďábla. Pýcha a lenost, totiž především duchovní lenost, s jakou se taková přezbožná duše vyhýbá modlitbě, oběti a službě v otcovském domě a vymlouvá se na všelijaké hlasy a její „zvláštní“ duchovní cestu, neučinily nikdy nikoho svatým. Navzdory předsevzetí, že chce odpovídat na všechno jako Panna Maria neustálým FIAT či STAŇ SE nebo prostě jen ANO, odpovídá na všechno ďábelsky NE, a nalhává si: Já mám jinou, „extra“ cestu duchovního života a Pán mi to potvrdí v soukromém zjevení či slyšení, na které si prostě počkám. Dávat přednost soukromému zjevení nebo vyššímu hlasu před svátostným otcovským vedením, je hřích, ať už se to zdůvodňuje jakkoli. To je ta zaseknutost, která se zdráhá přijmout Mou milost. Zůstane daleko od Mé lásky, věrnosti, pokoje. Zavržení není v tom, že bych někomu upíral Mou otcovskou i bratrskou lásku, nýbrž v tom, že se někdo uzavírá přijetí této Mé lásky. Toto zaseknutí zámku u dveří jeho srdce představuje vlastní uvěznění se. Obávej se možnosti věčného zatracení, ale lépe řečeno: obávej se svého věčného útěku, svého zatvrzelého odmítání a bloudění, své věčné uzavřenosti, kde by si duše chtěla sama rozumět lépe, dokonaleji rozumět svému štěstí, anebo by si vyžadovala ke všemu nějaké Moje zvláštní soukromé zjevení či hlas shůry. Riziko soukromých zjevení či hlasů a opírání se o případy církevně neschválených mimořádných postav je velké. Svatý Jan od Kříže se takovým mimořádnostem zásadně vyhýbal. Svatá Terezie z Avily radila sestře s takovými zjeveními, aby na takové zjevení pokaždé plivla. Když to nepomohlo, uložila sestře vydatnější stravu, protože to bývaly často zrakové či sluchové halucinace z přehnaného postu. Kdo si chce na své duchovní cestě lépe rozumět pomocí záměrně vyžadovaného soukromého zjevení, zahrává si s nebezpečnými věcmi, a nemůže se divit, že nedojde domů, že bude věčně bloudit. Kdo se na své životní cestě tvrdošíjně odvrací od Mé lásky otcovské a chce milovat víc svou jedinečnou cestu než Mne, sklánějícímu se k němu otcovsky, ten by se ve své falešné cudnosti vůbec ani neodvážil přiblížit se k Mé čisté Lásce.

Ve skutečnosti se vůbec neodváží přede Mne předstoupit. Dobře ví, že se musí očišťovat touhou a mukami touhy, a vším tím, čím se z Mé vůle provádí toto trpné očišťování, než bude smět po zaplacení posledního dluhu pokojně stanout před Mým majestátem v nebi. Bolestné očišťování se však protahuje do nekonečna, ačkoli by Moje omilostněné dítě mohlo zakoušet předchuť nebeské blaženosti.

Co všechno znamená Moje otcovská náruč?

Znamená vyplnění všeho toho, po čem tvoje duše touží zde na zemi už svou přirozeností. Představuje to však ještě překonání všech, i nejzávratnějších tužeb tvé žízně po pravém štěstí. Tady porozumíš veškeré pravdě a všemu, co tě zde na zemi trýznilo jako mučivé, nepochopitelné tajemství. Poznáš pravdu v celé její plnosti. Porozumíš všemu bytí a dění. Všechno, oč jsi zde na zemi usiloval v bezesných nocích, v hledání dospělého věku, vše se ti najednou vyloupne a zjeví v krásné jasnosti i souvislosti. Ale hlavně: spočineš v objetí otcovském i bratrském i mateřském. To, co vkládám do tebe Mým Zjevením v Betlémě a Mou Obětí na Golgotě se ti odhalí v plnosti Mého přesažného bohatství. Tady sleduješ všechno jenom za závojem víry, zde jen toužíš nadějí, tady poznáváš jen částečně a i tvoje láska je zde tak ubohá, protože ještě nenazíráš, a protože Mne pořád nemáš tak dokonale, jak se ti dávám tam v domově. To je teprve tvůj pravý domov. Domov znamená konec bloudění, hledání.  Domov znamená celou lásku, nezvratnou jistotu. Jaká jistota se ti otevře v otcovském náručí, které je zároveň bratrské i maminčino políbení! Všechna tajemství ti otevírám. A nejenom to, nýbrž tě povznáším k Mému plnému nadpřirozenému životu.

Tam teprve pochopíš celou Mou lásku, protože budeš do ní ponořen celou bytostí jako houba do oceánu. Rozum, hledající zde pořád bez konce pravdu a pokaždé zklamaný tím, co z té pravdy pořád ještě chybí, najednou stále jenom nachází, takže se ti Moje tajemství otevírá jako důvěrně blízké. Tvůj rozum bude stále pronikat nejzávratnější tajemství a žasnout nad stále všechno překonávajícím čistým nazíráním. Nyní ti otevírám nejvnitřnější život Mne samého, to, z čeho ti odhaluji cíp zvěstováním Mého trojosobního tajemství, a to, co se ti jinak ukazuje jen v přítmí tvého poznání skrze víru a co u těch nejšťastnějších probleskuje v mystické zkušenosti, to se ti stane celým tvým životem.

Teprve až doma poznáš tváří v tvář, jak miluji zvláště tebe uprostřed celého Mého vykoupeného lidstva a celého tvorstva. Ta láska se před tebou odhalí jako otevřená kniha. Jak tě potěšilo, když jsi na zemi prožíval plnost lásky! V tajemství Mého života spatříš nesčetné skutky lásky a Mé péče o všechno tvorstvo. Tam také pochopíš, kolik bylo lásky v tom, co ti mnohdy připadalo jako kříž a jako nepochopitelný kříž, neúprosné řízení, které se mnohdy těžko jevilo tvému přirozenému pohledu jako Moje láska. Zakusíš lásku, která se ti sama dává, ačkoliv jí za to nedovedeš dát zhola nic, nic, co by Mne učinilo blaženějším nebo šťastnějším. Lásku, která se jen dává a obětuje se, protože je láskou. A tato láska bude tvým pokrmem a tvým životem. Spočinutí ve stvořené lásce poskytuje mnohým lidem světa opojné štěstí. Jak teprve tě oblaží spočinutí v nestvořené lásce! Všechna ostatní stvořená láska se nakonec přesytí. Zde je všechno dobro a veškerá láska, láska, která nemůže unavit a přesytit, láska, která podává stále nové, neutuchající políbení.

Na zemi ti bylo protivné, že ses mohl ztratit svému nebeskému Otci, žes Mne tady na zemi mohl někdy urazit, že jsi mohl zabloudit daleko od svého domu otcovského. Až budeš dokonale u Mne, doma, v Mém náručí, zakusíš takové utvrzení v lásce, že se nebudeš prostě už svou celou bytostí moci ode Mne odtrhnout. Jak tě pokořovaly tvoje chyby, tvoje nedostatky, mnohé nedostatky duše i těla! Doma, v otcovském domě však bude i tvoje tělo oslaveno, prozářeno a proměněno v nové tělo, oproštěné smyslnosti. Vezme na sebe nesmrtelnost a oslavení, které ti bratrsky zjednávám v našem otcovském příbytku. Začátek toho všeho prožíváš ve slavné hostině lásky čili ve Mši svaté. Její účinek není jen soukromý, nýbrž také společný. To je při Mši svaté zdůrazněno výzvou k pozdravení pokoje, k políbení pokoje, jak k tomu vybízejí apoštolové (Řím16,16, 1Kor16,20, 2Kor13,11, 1Sol5,26, 1Petr 5,14). Kde je tato záležitost narušena lidskými ohledy, jako třeba aby v tom někdo nesledoval něco smyslného nebo se neohrozil nákazou, takže zůstane třeba jen u ruky podání s přecudně sklopenýma očima, pak to svědčí u takových farizejů o potřebě jejich návratu na nižší úroveň duchovního života, k trpnému očisťování smyslů. Políbení je vyvrcholením toho, k čemu má směřovat prožitek mystické mše svaté, kdy se ti podávám do úst v podobě chleba a vína, takže se účastníci sjednocují a ztotožňují v Mém Těle eucharistickém.

Až dovršíš své přivtělení ke Mně připojením k Mé slávě, budeš se podílet i na nesmrtelnosti, kterou ti otcovsky chystám jako Mému dítěti. A co všechno zakusíš v tomto náručí? Představ si nejčistší rozkoše, ale také nejvyšší zážitky, vymysli si slasti, prožívání pravdy, zakoušení žáru lásky, představ si všechny radosti, které dovedou povznést a potěšit tvou čistou duši. To vše je stále ještě málo proti tomu, co ti bratrsky připravuji v Mé domovině, protože stojí psáno, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co připravuji těm, kteří jsou Moji.

Kolikrát se na zemi trápíš nad tím, že tu vítězí zloba, ale tam bude vše vyrovnáno a vyváženo. Spravedlnost toho, kdo žízní po spravedlnosti a kdo byl právě proto na světě v ponížení, opovržení a zapomenutí, bude nasycena nejvyšší spravedlností, že se mu za Mou lásku, trpělivost, moudrost a milosrdenství dostane posléze oslavení.

Zde na zemi tě trýznilo to, že tě deptala nenávist a nepřátelství. Nejednou se stávalo, že čím víc jsi prokazoval dobro, tím méně vděčnosti a lásky se ti dostalo.

Dobrota, obětavost zde na zemi nenašla odezvu a vděk. I to tě pálilo, aby i toto bylo vyváženo ve vlasti. Teprve tam ti dám nahlédnout, proč jsem dopouštěl na tebe i toto, moje milovaná dušičko, aby totiž z tvého kvůli Mně probodeného srdce, z tvé krve a obětí vyrostlo mnoho nových, krásných darů pro Mne i pro ty, kteří se touto tvou krví poznali a v ní se vykoupali. Ale ty, kdo jsi v lázni své krve přiváděl své bratry a sestry ke Mně, budeš tím blaženější nad štěstím těch, které mohu díky tvým obětem vykoupit. Vždyť i sám jako tvůj bratrský Spasitel jsem odmítl slávu nabízenou pro Mne a vyvolil jsem si ponížení, když jsem na sebe vzal podobu otroka.

Tady na zemi tě kolikrát krutě bolelo neporozumění při hledání jednoho, jediného Mého království lásky. Tam posléze poznáš, že všechny tyto zdánlivě se rozbíhající cesty vedou k jedinému středu Mého Nejsvětějšího Srdce otcovského i bratrského, že ony různosti byly nutné, abys poznal různými cestami onu jedinou Mou dokonalost, ale pro tebe v tvých krátkozrakých očích mnohotvárnou.

Tam bude posléze odměněna všechna oběť, tichá, neznámá a skrytá oběť zástupů neznámých, skrytých hrdinů mimořádné věrnosti v prostých a běžných všednostech. Tam se dostane odměny tobě, kdo jsi dovedl slepě a bezvýhradně věřit, hrdinsky milovat a tiše sloužit. Sejdeš se tam se všemi, s kterými jsi to dobře myslil, kteří ti na zemi tolikrát nerozuměli. Ve světle Mé pravdy a Mého probodeného a otevřeného Srdce poznají ti, kteří ti takto nerozuměli, tvou dobrou vůli, tvou upřímnou, kolikrát snad i divně vypadající lásku.

Tam si konečně porozumíš s ostatními, kterým jsi nerozuměl kvůli odlišnosti povahy. Uvidíš, jak v otcovském náručí, kde jsou mnohé příbytky, jsou nutné i tyto rozdíly, aby Moje krása byla vyjádřena nesčetnými způsoby. Poznáš všechny, kteří Mne kdy milovali, a poznáš všechny, kteří i tebe milovali, a tys o nich nevěděl nebo pochyboval, poznáš zásluhy všech, kteří ti vyprošovali svou obětí obrácení, vytrvalost, sílu a vzrůst milostí. Poznáš všechny, kteří kdy žili na zemi a na nebi a milovali Mne. Bude to krásný pohled, jehož se nikdy nenasytíš, na všechny dobré, věrné, čisté, svaté, spravedlivé a milosrdné. Jen krása, jen dobro, jen radost a láska a proto jen štěstí bude v tomto otcovském náručí a políbení. To všechno vyplývá z pojmu nebe jako tvého věčného domova, jako otcovského objetí a políbení. Maran atha! Přijď, Pane!

+++

AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI (4/2)

Měl by ses znovu oženit, Petře. – Radili přátelé i příbuzní.

Ne, vrtěl hlavou pan z Ricci, truchlící nad zesnulou manželkou Kateřinou.

Máš, pravda, pět dětí, čtyři děvčata a chlapce, takže tvůj rod jistě nevymře. Jenže děti nemají matku.

Mohou jít na výchovu do kláštera. Pětiletou Alexandrinu už přijala její teta Luisa. Je abatyší v klášteře svatého Petra z Monticelli v Monte Ulivato.

Tou dobou popolední sluneční paprsky příjemně dopadaly na klášterní zahradu a měnily ji v zelený a jantarový ráj, jak to sledovala příroda. Značný počet místních ptáků melodicky pěl v podrostu na konci trávníku, zatímco jiní, ti energičtější, hopkali po trávě a hledali červy. Včely, které byly milosrdně ušetřeny vědomí, že až se sbíráním medu málem udřou, přeipraví je o něj líní lidé, nyní pilně bzučely a střemhlav se spouštěly do květů. Okřídlený hmyz v sluneční záři tančil tarantellu. To vše doplňoval veselý smích sester, prohánějících během rekreace se smíchem po trávníku. Jedna z nich zvesela vyzpěvovala píseň Dindirindin a ostatní tři ji honily. Když ji dohnaly, rozdělily se po dvou a každá rozdováděná dvojice skotačila dál po svém, třebaže to připomínalo villanellu od Fabricia Carosa.

Možná si myslíte, že to je všechno. Kdo by předpokládal, že se už nedá dodat nic k vykreslení příjemného ovzduší pohody, byl by na omylu. V tomto okamžiku se vynořila v ozdobných dveřích kaple matka představená dominikánek a doplnila tak obraz detailem, kterého bylo třeba k úplnosti scény.

Ty nejsi v zahradě, když je tak pěkně, Alexandrino? – Pronesla do šera. Zahleděla se pozorně dovnitř, a když se rozkoukala, zahlédla raneček bělostné látky, nacházející se před křížem, ale to už k ní dolehl tenký dívčí hlásek, na konci se plačtivě zalamující:

Mně je tady dobře, matko představená.

Ty pláčeš?

Ano.

Ublížil ti někdo?

Ne.

Tak co se děje?

Hříšníci pořád ubližují Pánu Ježíši a mě to bolí.

No tak si tady zůstaň, svolila a odebrala se do klášterní zahrady.

Zůstala tam jako každý den, dokud se nepomodlila před křížem tři sta otčenášů k poctě hlavních tajemství Umučení Páně

Za chvíli budeme tomu kříži v kapli nejspíš říkat Alexandrinin kříž, smály se sestry.

Od jejího příchodu do kláštera zakoušel kříž v kapli zvláštní osvěžení a obnovu. Ne, že by ho někdo umýval či obarvil nebo vylepšil. Přesto se omlazoval den ode dne pravidelným vlhčením, ale také jasněji vynikal, což by nikdo nedocílil ani pravidelným leštěním. Najednou tu byl krví upocený Spasitel v zahradě Olivetské, v žaláři, u sloupu bičování, s trnovou korunou na hlavě, pod tíživým křížem, umírající na svatém dřevě a kladený do hrobu. Zatímco ústa odříkávala modlitbu a duše se nořila v jednotlivá tajemství, pohyby jejího těla naznačovaly postoj, jaký zaujímal trpící Ježíš.

V rušné Florencii se všechno tak rychle otáčelo renesančními novotami, že se z toho kdekomu rychle zatočila hlava, a když ji zastavil, zjistil, že uběhlo málem desetiletí.

Ach, otče, nehledejte mi ženicha, prosila Alexandrina, když ji přivedli do otcovského domu: - Mohu a chci žít jen pro Ukřižovaného. Vím, že se Bohu nic nelíbí tak, jako duch utrpení a strastí. Čím více člověk trpí, tím více miluje. Láska nám dává poznat pravdu a toto poznání způsobuje vždy větší a živější bolest nad hříchy.

Ochotně trpím nejrůznější bolesti za obrácení hříšníků a za duše v očistcových mukách, protože Pán Ježíš sám trpěl za tyto duše.

Zeptám se tvého strýce Timoteje. Jistě by mohl pomoci dostat tě k dominikánkám do Prat.

Zanedlouho se opravdu snášel biskupem posvěcený závoj na hlavu dívky.

Co žádáš, sestro Alexandrino?

Milosrdenství Boží a vaše.

Jaké je tvoje jméno?

Budu se jmenovat Kateřina.

Někdo dává přednost ústraní před křižovatkou, někdo hledá zátiší a závětří před řinčením zbraní a divokým povětřím, ale zřídkakdo miluje vězení s kouskem chleba a džbánem vody. Přesně to se dalo najít u dominikánek třetího řádu v Pratu. A přece si to někdo dovedl kvůli Kristu zamilovat celým srdcem. Zdejší dieta by rychle vyléčila každého, kdo by se chtěl schovat do pohodlí zdejšího kláštera, obnoveného v přísné kázni v duchu otce Savonaroly. Po čtyřicet let zde Kateřina nepožila ani kousek masa, ani vejce. Jenže ten, který se směje na nebesích, se nedává zahanbit velikostí tvého daru a oběti. Jak se může pohnout Ukřižovaný, když je přibitý hřeby na kříž? Kdyby Ho nebyla držela na kříži láska k nám, nebyla by ho tam udržely ani ty nejdelší hřeby. Láska ke Kristu až do krajního sebepokořování a umrtvování těla a oběti probouzí lásku, která Ho kdykoli vytrhne z hřebů, takže se sklání k té nejponíženější Kateřině a navléká jí svůj snubní prsten.

Přijmi, moje milá, tento prsten na znamení tvého zasnoubení se Mnou.

A pak se vrací ve dny svého utrpení, každý čtvrtek, pátek a sobotu s novými a novými dary.

Přijmi, moje milá, patero Mých ran.

S radostí.

Přijmi, moje milá, bodavé rány Mé trnové koruny.

Tu je moje hlava. – Sklání se pokorně Kateřina.

Přijmi, moje milá, poranění ramene, které způsobil Můj těžký kříž.

Kateřina se pokorně nachyluje.

Od úst k ústům letěla zvěst: Nejúchvatnější zjev na světě!

Všimli jste si těch očí? – To nejsou její oči.

Viděli jste ta ústa? – Tohle nejsou její ústa.

Slyšeli její hlas? - Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou za měsíčné noci. Sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná.

Buch - buch! – Ozývá se klepátko u brány kláštera.

Co si přejete?

Mohla bych vidět tu vaši svatou z Prata? – Střehotá to zvenčí.

Svatou?

Přece tu vaši Kristovu mučenku.

Lituji, ale tady nejsou žádní svatí.

A kde jsou?

Jenom v nebi.

V refektáři se už sestra Gabriela Mascalzoni neudržela a ulevila svým pochybnostem:

Komediantka jedna!

Copak se zlobíš, sestro Gabrielo?

Stahují se k nám zástupy zvědavců, aby zevlovali v kostele, a pak v pátek tupě civěli na sestru Kateřinu, jak se kroutí a svíjí před křížem. Nakonec tam leží celá jako v bolestech se chvějící. Pochybuji, že ta její extáze je pravá. Snad je to ďábelské mámení.

V lednu 1542 trvala její extáze osmadvacet hodin, a teď se to opakuje pátek co pátek. - Upřesňovala převorka.

Sestra Gabriela Mascalzoni si všechny ty potulné čumily prohlížela odměřeně podle vzoru kupecké decimálky. Její základní vlastnost byla hluboká nedůvěra k všem příslušníkům mužského plemene. Podezřívala jejich úmysly a sledovala je kosým pohledem. Věděla dopředu, co mají za lubem, když zvoní u fortny a žádají o rozmluvu se sestrami. Její pohled, který byl kamenně přísný už od začátku, ještě více zkameněl.

Z toho nic nebude! Mám vás prokouknuté, všechny. Hledíte, kde byste mohli zlomit nevinný kvítek. Slibujete hory doly, ale ty konce! Čiňte pokání! Sestra Gabriela se čím dál tím, víc inspirovala kázáními otce Savonaroly, neboť se přiblížilo nebeské království. „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno! Zdržujte se nízkých vášní, které vedou boj proti duši!“

Také sestra Kateřina ovšem obdivovala florentského kazatele. A pak se pak vyznávala otci Jeronýmovi:

Prosila jsem božského Mistra, abych byla zbavena těchto vytržení u stolu a mohla jíst společně s ostatními sestrami v refektáři.

Čiň pokání za čest, čistotu a slávu Božího domu. Pokoř se před Ukřižovaným, vyzval ji zpovědník.

Její kajícné roucho dlouho do noci stíralo kříž zmáčený slzami, potem i krví a leštilo dlaždice před ním, jako by hodlalo zahanbit všechny dlaždiče z Toskánska.

Úchvatný zjev. Kateřinin příklad strhuje k následování také další její rodné sestry i bratra, takže rodu Ricci skoro hrozí nebezpečí, že zůstane bez potomstva.

Scéna kolem Kateřiny však byla naplněna i množstvím pochybovačů. Tak se i sestra Gabriela se při dalším projevu Kateřininy extáze hořce uchechtla. Byl to druh smíchu, jakým se nejspíš směje ropucha, když se jí kolemjdoucí ptají, proč neuhne z pole zrovna vláčeného toskánským sedlákem někam jinam, kde nebude tak zavazet.

Kateřinino srdce však bylo přetvořeno. Její láska k Ukřižovanému rozkvetla rudým květem soucitu a touhy po spoluutrpení. Klášter sester v Prato se stává jevištěm tajemných vytržení. Kateřina přitom prožívá celý proces Kristova utrpení od poledne Zeleného čtvrtku až do chvíle smrti na Velký pátek odpoledne.

Pohled na trpící Kateřinu, jež prožívala nejen v myšlenkách, nýbrž i na svém těle vše, co zakusil dobrý Spasitel v hodinách svého krutého umučení, byl otřesný. Tělo se vlnilo pod bolestnými ranami, ale duše se radovala, protože toužící láska dosahovala ukojení. Ochotně nabízela své ruce k probodnutí. Pokorně skláněla hlavu pod trnovou korunou.

Děkuji ti, můj Miláčku.

Přicházeli zbožní lidé, kteří upřímně toužili povzbudit se pohledem na toto nevídané divadlo. Přicházeli i zvědavci a pochybující farizejové. A klátící se Kateřina, trpící nevýslovnou láskou byla živým kázáním vlašskému světu, který den ode dne více propadal výstřelkům smyslového humanismu a pohanství.

Pouťová šaškárna! – Tak mluvili dělníci holdující večer v krčmě toskánskému moku: - Svět potřebuje lidi, co se dovedou postavit čelem k životu, a neskrývají se za zdi kláštera, aby se vyhnuli drsnému dobývání vezdejšího chleba v potu tváře.

Žádný z nich netušil, že Kateřině vůbec nescházel praktický duch, třebaže tento duch byl usměrněn poněkud jinak, než jak jsou zvyklí lidé světa. Vždyť byla dlouhá léta podpřevorkou a dokonce i převorkou. Její časté extáze a život povznesený nad pozemské strasti a tělesné bolesti vůbec nebránily jejím povinnostem, a to i docela všedním povinnostem představené velkého kláštera.

Bůh ji obdaroval charismatem k rozeznávání různých duchovních povolání. Prožívá hluboce mystický život a současně má úžasný organizační talent. To jí umožnilo vést náš klášter, uznávaly sestry, které si ji zvolily za svou představenou.

Konečně, připomínaly dál, obraceli se k ní o radu také mnozí lidé mimo klášter, jak ti ze světa jako velkovévoda Cosimo Medicejský, tak lidé ducha, jako otec Filip Neri, zakladatel oratoriánů. Dopisovala si s nimi.

Co by znamenaly extáze, kdyby život nebyl v souladu s jejich obsahem? Přirozené síly jsou značné a člověk sám dokáže mnohé i v oblasti světa neobyčejného, jak dokazuje Leonardo da Vinci nebo Michelangello. Ďábel je však mocnější a chytřejší než člověk a dějiny jasně svědčí o tom, že dovede klamat různými padělky mystických jevů nadpřirozených. Víme také, že vše, co se nám zdá v životě svaté Kateřiny mimořádným, nemusí být vždy nutně způsobeno přímým zásahem Božím. Proto nevidíme v mimořádných jevech měřítko svatosti.

Právem se tedy sestra Gabriela ptala: Vyniká sestra Kateřina, které se dostává mystických milostí, také hrdinskými ctnostmi, které jí dávají pravou velikost před Bohem a které ji činí hodnou následování? Je opravdu svatá v očích Božích, či jde o pouhý klam?

Příštího dne vstoupila do chóru právě, když byla Kateřina v extázi. Hbitě přiklekla a upřeně ji zblízka sledovala.

Jenže co to? Kde je Kateřina? Tohle je přece někdo jiný. Vždyť - je - to podoba našeho Pána. Ano, sám Kristus. A teď se obrací ke mně. Gabriela si nevěřícně protírá oči a je pořád to stejné. Je to snad ďábelské mámení?

Pojednou se Kateřina v podobě Kristově zvedá, obrátí se ke Gabriele, bere ji do náruče a tiskne ji na srdce.

Světlo Boží rozptyluje pochybnosti a ukazuje pravou tvář Kateřiny. Tvář Ježíše Krista. Tak tedy opravdu nosí Kateřina obraz Páně v srdci a svými skutky dává najevo jeho život. Kdo se může honosit větší slávou, než je sláva podobnosti s Kristem?

Kateřina ví o Gabrieliných pochybnostech. Člověk, který by slyšel, jak někdo zpochybňuje jeho hodnoty, by přirozeně odpověděl uraženou ješitností. Kateřina odpovídá sesterským objetím.

Poté se však uvolňuje její objetí, postava rázem padá na zem a její rameno nese krvavou stopu nesení kříže.

Usilujte o dosažení nebeského pramene v Ježíši Kristu, zašeptala a pak na začátku února 1590 vydechla svou poslední modlitbu. Papež Benedikt XIV. ji vyhlásil za svatou roku 1746.

+++

O TOM, ŽE MÁME ZAPÍRAT SAMI SEBE A NÁSLEDOVAT KRISTA SKRZE KŘÍŽ

1. – Kristus: Na kolik dovedeš vyjít sám ze sebe, na tolik budeš moci přejít ve Mne.

Jako tím, že člověk nebaží po ničem, co je zvenčí, nabývá vnitřního pokoje, tak tím, že vnitřně opouští sám sebe, spojuje se s Bohem.

Chci, aby ses naučil dokonalému sebezapírání podle Mé vůle, bez odporu a beze stesku.

Následuj Mne: Já jsem cesta, pravda a život. Bez cesty nelze jít; bez pravdy není poznání; bez života se nežije. Já jsem cesta, které se máš držet. Jsem pravda, které máš věřit. Jsem život, ve který máš doufat. Já jsem neporušitelná cesta, neomylná pravda, nekonečný život. Já jsem nejsprávnější cesta, svrchovaná pravda, pravý život, blažený, nestvořený.

Jestliže vytrváš na mé cestě, poznáš pravdu; a pravda tě osvobodí, a uchvátíš život věčný.

2. - Chceš-li vstoupit do života, zachovávej přikázání.

Chceš-li poznat pravdu, věř Mi.

Chceš-li být dokonalý, prodej všechno.

Chceš-li být Mým učedníkem, zapři sebe sám.

Chceš-li vládnout blaženým životem, pohrdni životem přítomným.

Chceš-li být vyvýšen v nebi, ponižuj se na zemi.

Chceš-li se mnou kralovat, nes kříž se Mnou.

Neboť jenom služebníci kříže nalézají cestu blaženosti a pravého světla.

3. - Věrná duše: Pane Ježíši, poněvadž tvá cesta je úzká a světem pohrdaná, dej mi, abych tě následovala v pohrdnutí světem. Neboť není služebník větší nad svého pána, ani není učedník nad mistra.

Ať se tvůj služebník cvičí v tvém životě, protože tam je moje spása a pravá svatost.

Cokoli čtu nebo slyším mimo tvůj život, unavuje mne, ani mne to plně netěší.

4. - Kristus: Synu, protože tyto věci znáš a všechno jsi četl, budeš blahoslavený, jestliže to budeš konat. Kdo zná Moje přikázání a zachovává je, ten je tím, kdo Mne miluje; i já ho budu milovat a zjevím mu sebe samého; a dám mu usednout spolu se Mnou v království Otce Mého.

5. - Věrná duše: Pane Ježíši, jak jsi řekl a slíbil, tak ať se stane, a kéž se mi dostane, abych si to zasloužila! Přijala jsem z tvé ruky kříž; ponesu jej až do smrti, jak jsi mi uložil. Život dobrého řeholníka je doopravdy křížem, ale vedoucím do ráje. Začátek je učiněn, není dovoleno vracet se zpátky, ani se nesluší opouštět to, co je započato,.

6. - Nuže, bratří, chutě vykročme spolu, Ježíš bude s námi. Kvůli Ježíšovi jsme vzali na sebe tento kříž, kvůli Ježíšovi na kříži vytrvejme. Ten, který je naším vůdcem a předchůdcem, bude naším pomocníkem. Podívej, náš Král kráčí se před námi, a bude za nás bojovat. Následujme ho zmužile, nebojme se pohrom; buďme připraveni statečně umírat v boji, a nezpůsobujme své slávě tu škodu, že bychom utíkali od kříže. Tomáš Kempenský

+++

PODIVUHODNÁ CESTA BLAH.VILLANY (28/2)

Kostel je kostel, ale obchod je obchod, slýchala od útlého věku malá Villana svého otce Ondřeje. Obvykle se tak bránil námitkám své krásnější polovičky neděli co neděli. Někdy ještě dodával:

Když nechám zákazníka čekat kvůli tomu, že je zrovna neděle, tak už ho v pondělí asi nebudu mít, protože mi ho přebere konkurent.

Kdyby to bylo jednou, tak prosím, zlobila se zbožná ženuška: - ale to je jednou vlna, podruhé víno, potřetí olivový olej. A všichni to strašně potřebují zrovna v neděli.

Moje drahá, taková už je naše rodná Florencie, konejšil ji pan Ondřej. – Podle jména je to samá květina, ale aby to byl doopravdy kvetoucí sad, který vynáší, musí se majitel ohánět. Nemáme takové možnosti jako Pisa. Ta má přístav. Jedna obchodní loď se tam střídá s druhou, div že se nesrazí. Ale my? K moři to máme na čtyřicet mil a ještě za všechno musíme Pise platit. Tím se všechno prodražuje. Florencie je krásná, ale obchodník tady nemá na růžích ustláno. To mi věř, drahá. Tohle hedvábí a tyhle krajky, řekl, když ji jemně hladil: - nepadají zadarmo z nebe. Tak běž sama s dětmi do kostela, já vás doženu – jen co se zbavím tohoto zákazníka.

Kdepak je tatínek? – Ptala se maličká Villana, když přicházeli nastrojení do Božího domu.

Přijde později.

Kdy?

Uvidíš. Musíme se za něho modlit. Čím víc se budeme modlit, tím dřív nás dožene.

Stal se z toho skoro železný zvyk, aby na manželce s dětmi spočinula odpovědnost za duchovní růst dětí, kdežto dobrý tatínek se otrocky oháněl den co den, aby jméno Botti něco znamenalo.

Co si měla šestiletá Villana myslet o tom, když tatínek začal poskakovat s očima navrch hlavy a ve stylu kozlího tance a křičel: To je konec! To je snad Poslední soud!

Co se to děje?

Anglický král Eduard III. odmítl zaplatit florentským bankéřům dluhy. To položí bankovní dům Bardi a Peruzzi na lopatky!

Nepoložilo. Zato rodný dům Villany byl skoro vzhůru nohama.

A co tatínek jako hlava rodiny? Občas se pak přece jenom objevil v kostele. Nicméně snil o něčem velkolepějším:

Jednou bude Florencie tak bohatá, že si budeme moci zjednat ještě silnější vojsko než Pisa. A pak bude moře naše.

Ach, kdypak to bude? - Vzdychla ženuška.

Zatím jenom opevňujeme hradby a posilujeme rodiny. Vzpomeň si, jak Florencii zdecimoval poslední mor v roce 1333. To měla naše Villana rok.

K tomu se bude muset narodit mezi bankéři pořádný bojovník.

Nestačil by světec? - Pípla malá Villana.

Tak světec by také nebyl k zahození, odpovídal tatínek, i když jeho nadšení poněkud pohaslo.

Pane Bože, kéž ti patřím celým srdcem! – Volalo srdce malé Villany, protože čisté srdce dítěte je vždy blízko Bohu.

Tak tohle, Villano, nesmíš! – Zlobila se matinka, když zjistila, že dítko její lásky soustavně spává vedle postýlky na tvrdé zemi.

Ale, maminko, Pán Ježíš taky neměl, kde by hlavu složil.

Ty ale postel máš. Tak musíš spát, jak se sluší a patří na měšťanské děvče.

Jaképak měšťanské děvče? Jakápak měšťanka? Copak se nejmenuji Villana? To zní zrovna jako Villanella! Selské děvče!

Ale copak tě to, dítě, napadá? Někdo se ti tak snad posmíval? Ukaž mi ho, ať s ním zatočím! – Durdil se pan Botti.

A smím přece následovat Pána a jeho svaté a světice, ne?

To samozřejmě musíš, Villano.

Kdo jsou ti praví hrdinové? Svatý Jan Křtitel, patron Florencie, první mučedník, v jehož velkolepé křtitelnici na náměstí svatého Jana přijala Villana křest svatý. Svatý Vavřinec, patron bankéřů, usmívající se na své mučitele, když ho pekli na roštu. A zástupy mučedníků a mučednic. Pokud je zrovna neroztrhaly šelmy v neronovském cirku, tak se jistě cvičili tvrdým pokáním na boj s hříchem a neřestí, které ovšem vykukovaly za každým rohem rozmáhající se Florencie.

Můj Pane Ježíši, chci tě co nejdůsledněji následovat, ale moje tělo se tomu brání jako něčemu nepohodlnému a protivnému, a zrovna tak i florentský svět, obsahující tolik nákazy hříchu. Poraď mi, můj Pane, co mám dělat, abych se ti víc přiblížila.

Modli se! Čiň pokání!

Villano! Villano! Kdepak jsi?

Tady jsem, maminko, modlím se v kapli.

Jak to, že ještě nejsi ustrojená? Za chvíli přijede do našeho domu pan bankéř Medici. Nemůžeš se modlit jindy?

Když já se chci, mami, modlit pořád.

To nejde pořád. Je čas na motlitbu, a pak také na jiné věci. Buď si, Villano, zbožná, ale zase moc to s tou zbožností nepřehánej! – Tak ji doma povzbuzovali, ale zároveň jí v jejím opravdovém mladistvém rozmachu podráželi nohy.

Svět je něco s čím se musí bojovat, a stále víc a víc se jí ukazovala manželská rodina jako součást světa, kde je svatost nedosažitelná, aspoň ne tak snadno jako v klášterním ústraní.

Tak se její rodný dům začal poněkud měnit před jejím vnitřním pohledem. Jídelna a jiné společenské místnosti se jí poněkud vzdálily a odcizily. Předně začala Villana soupeřit v jídle s vrabcem. Co to? Pohoršil se snad kuchař? Pan Botti a jeho žena nepostřehli vůbec žádnou změnu ve stravě k horšímu. Domov Villanina rodného domu se postupně smrskl na pár jinak zapomenutých ústraní, jako byla malá kaplička s Ukřižovaným. Tady nacházela čím dál tím víc pravý domov.

Svět, rozšiřující se čím dál, tím víc na rodinu s křesťanským koloritem, ji naučil mnohé věci skrývat. Jaké? Třeba rány. Lidská přirozenost, postižená důsledky prvotního hříchu, má už své slabosti: pýcha, nepoddajnost těla až vzdorovitost, lenost. Jak je zvládnout, aby tělo poslouchalo vůli, podřízenou Pánu? A štíhlé mladistvé tělo bylo krásné na pohled. Přesto byla Villana dívka nesmírně poslušná doma i před Bohem, až se tomu všichni doma divili.

Kdyby tak viděli to, co jim nikdy neukážu, protože se chci pokořovat jen před Pánem. Musím se co nejvíc přiblížit Muži bolesti kvůli našim hříchům. Lidé světa vidí jenom toho dřevěného Ukřižovaného na kříži, ale kdepak je ten živý Trpitel? Proto ochotně přijímám rány za všechny nekajícné florentské nevěstky, za všechny zloděje, lupiče a vrahy. Kam se poděl Spasitel, který nemá podoby ani krásy následkem krutého bičování kvůli hamižnosti mého otce a mnohých lichvářů, schovaných ve florentských bankovních domech? Museli by mi svléknout šaty a všechno prádlo, aby našli stopy na mém těle. Jenže to si nikdo nedovolí.

Kdepak je to malé poupě, co sedává v koutě? – Volal žertovně pan Botti svou nejmladší ratolest. Když ji objevil na kolenou před křížem, spustil na ni:

Nemůžeš být, Villano, pořád někde zalezlá. Dorůstáš a začíná z tebe být dívka na vdávání. Zítra k nám přijde někdo na námluvy, a ono tě není vidět. To nejde. Musíš se nastrojit, aby ses líbila.

Klekátko se rozvrzalo pod chvějícím se nákladem. Načež se dvě něžné oči zvolna zakutálely k otci, ale tak nejistě a ustrašeně, jako by tady právě zasyčel had z ráje.

Po probdělé noci přikvačilo ráno plné překvapení.

Villana je pryč! Ztratila se.

Villano! Kde jsi? Ozvi se!.

Dupot a neklidné pobíhání vyvrcholily explozí zděšeného ticha a zkoprnělosti pohybů.

Dopis!

Oči obchodníka počtářsky přeletěly řádky, aby pak vyjekl:

Ne! To ne!!

Co se děje?

Odešla do kláštera.

Ještě jí není ani čtrnáct. Nikde nemohou přijmout do kláštera tak mladé děvče. A jestli ji někde přijmou – hm – to bych se na to podíval! – Vrčel Botti výhružně a koulel očima, jako by s nimi chtěl vyhrát kuželky. - Tedy všechno bych nadál od těch dominikánek, ale že by nás chtěli připravit o dceru – ! Honem! Jedeme do kláštera!

Je tu naše Villana, matko představená? – A hned se drala velká voda do kláštera. Klášterní vrata se však přibouchls a špehýrkou se ozvalo:

Je tu klauzura.

Jdeme si pro dceru.

Ano. Rozmlouvaly jsme jí pokus vstoupit okamžitě do kláštera, protože je ještě mladičká. Může nastoupit, až trochu dospěje a rozmyslí si to.

Kdepak do kláštera! Doma ji dneska čeká nápadník.

Ještě byste to měl uvážit, pane Botti. Villana má zřejmě duchovní povolání. Asi nebude v manželství moc šťastná.

Počkejte, matko představená, až uvidí nápadníka! – Vykládal pan Botti a rozhazoval rukama, takže se zdálo, že mu patří celý svět: – Pan Rosso z Pierů je mladý, silný a sličný – a –

A hlavně má peníze, že ano? – Ozvalo se z kláštera.

Ztuhl do mramorové tvrdosti, ale pak ze sebe vyrazil úsečně: Copak jsou peníze něco špatného?

Za chvíli si pan Botti odvážel domů nalomenou třtinu. Odmítnutí v klášteře a její předhození rodnému otci jako oběť předloženou baziliškovi v podobě nápadníka otřáslo s Villanou víc, než by dokázali lvi v aréně starořímského cirku. A zámožný pan Botti? Navzdory křesťanské fasádě zůstával ducha vcelku nezámožného, ba mdlého, neboť jej uváděl do extáze pouze cinkot zlaťáků ve vlastní truhlici.

Pan Rosso di Piero je znamenitý nápadník! Musíš si ho vzít, a basta! – Drmolil pan Botti. Postupně jí to vemlouvání a namlouvání splynulo v jeden ošklivý tok blábolu. Poznala konečně svého otce. Tam, kde jí bušilo srdce plné lásky, měl jen štěrchající počítadlo.

A přišla svatba. Všichni, i chudí dostali zadarmo najíst i napít, aby duše starého hamižníka dostala morální náplast.

Když Villana pronesla své ANO při svatebním obřadu, rychle pochopila, že už není výhradním pánem svého vlastního těla, které nyní patří také manželovi. Ten si ovšem nepřál, aby tělo, na které má právoplatný nárok, bylo nějak ztrýzněno, pošramoceno nebo pohmožděno přísným pokáním. Naopak, vyžadoval tělo nahládlé, voňavé, kypré až macaté. Kdepak posty, má drahá! To nechej mnichům a mniškám!

Tak se stalo, že vášně, skryté v lidské přirozenosti, zakusily nevázané odlehčení. Rozletěly se takovým vzmachem, že to Florencie dosud nezažila.

Konečně přišly k uplatnění všechny látky ze sortimentu pana Bottiho, jež doposud odebíraly pouze královské dvory. Jako řecký oheň vypuklo úplné vzplanutí barev, pokud šlo ženské šaty.

Je nová doba. Renesance je na obzoru. Krejčíku, pospěš si, a nabrus nůžky a rozpal žehličku!

Je odzvoněno tomu, aby splývavé hábity nadále potlačovaly a schovávaly tělesné proporce! Na šaty nestačí látka jedné barvy. Je třeba přinejmenším dvojí barva - jedna jemná, nejlépe hedvábná, barevná nebo - pro nejvyšší vrstvy i vzácná bílá, a druhá tužší, těžší, často zdobená vyšíváním a krumplováním, v jiné barvě než předchozí, ze které se šil šat svrchní.

Ten se upravoval dále mnoha prostřihy, z nichž vykukovala spodní hedvábná tkanina. Rozparky se objevovaly na rukávech, kabátcích, kalhotách, občas i na rukavicích či botách.

Krátké pláště se vyvinuly z pláště připomínajícího antickou tuniku. Dodávaly postavě tvar a bývaly zhotoveny z brokátu a přepásány páskem.

Šaty se přizpůsobily lidským tvarům, místo cípatých mají úzký dlouhý rukáv a bývají děleny na samostatnou sukni a živůtek. Ten bývá někdy povážlivě hluboce vykrojen. Střihy provází bohaté řasení a zdobení. Úzký rukáv se později začal prostřihávat, aby odhalil kousek bělostné košilky pod ním…

Prostřihávané rukávy nebo živůtky, které byly ještě bohatě zdobeny šperky a obtočeny u krku ozdobným zlatým límcem, se uplatnily i zde. Rovněž tak vlasy byly ozdobeny síťkami, nejčastěji zlatými a stříbrnými.

Vyholené čelo i obočí, plavé vlasy splétané do složitých účesů, často s falešnými příčesky, výrazně zdobené síťkami, perlovými řetězy, závoji a turbany. Líčení, které se dosud považovalo za kacířské a nemravné, se nyní začalo rozvíjet.

Velmi oblíbeným vzorem se stal motiv granátového jablka, nebo jiných velkých vzorů používaných na látky jako samet, brokát, či hedvábí. Citrónovité tvary záhy přecházely přes pomerančové, aby s nimi soupeřily hrdě vztyčené květy kaštanů.

Všechno ať odpovídá souladnému pojetí souměrnosti a uměřenosti! – Vyžadovala paní Villana.

Snažila se být okázale sladěná a dokonale vyvážená, a současně se děsila, aby neporušovala celek a dodržovala soulad všech částí. Tak brzy objevila kromě známé cesty k Bohu také cestu mimo Boha k sobě. Když takhle vyrazila milostpaní Pierová do florentských ulic, tak moc nescházelo a ohlédla se za ní i svatojánská křtitelnice.

S těmito starostmi o šlechtění vlastního zevnějšku si vykračovala ulicemi jako plachetnice s napjatými plachtami, avšak toho dne léta Páně 1349 se za ní nikdo neohlédl. Čím to? Morová rána během poslední doby smetla dvě třetiny obyvatel města, na padesát tisíc lidí. Na kárách se válela vyhublá těla a městské stráže je vyvážely za hradby ke spálení. Nemohla se na to dívat. Proto se spěšně vrátila domů. Všude viděla stopy té pohromy. Toužila vidět něco krásného.

Tak už mi zbývá jen ten krásný oděv a pohlédla do zrcadla.

Zděšeně uskočila, div že nespadla. Neviděla se, a přitom nebyla slepá! Pokusila se tam však vzápětí nahlédnout znovu.

Rozšklebená tvář satana s ní zacloumala jako úder blesku. Spatřila svou tvář znetvořenou k nepoznání.

Prudce si strhla čelenku a druhou rukou strhla šaty. Odhodila od sebe štítivě jakési páchnoucí žabince. Potom jen tak, napůl v prádle, vyběhla z domu a uháněla kamsi do neznáma. Letěla o překot, a možná, že i několikrát spadla. Zdálo se jí, že se po ni sápe ruka umrlce.

Villano! Villano! – Probrala se s horkým čelem, na níž jí přikládal někdo chladivý obklad.

Byl to dominikán v kostele Zvěstování Panny Marie.

Musím se vyzpovídat, Otče.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…

Tehdy se začal nový život sestry Villany pod duchovním vedením bratří Kazatelů. Zdá se, že svatý růženec docela odpovídá tomuto vzestupu – od počáteční radosti přes bolestné a hrozné zkoušky k slavnému vítězství.

A tak přibyl k andělu Gabrielovi, zvěstujícímu Panně Marii radostné poselství, další anděl. Staral se, aby Matka Páně byla den co den nověji potěšena radostným zvěstováním. Vznosné prostory florentského chrámu se tajemně ještě více rozklenuly, když se otevřelo samo nebe. V tichém usebrání unášely mysl k Nejvyššímu, zatímco tělo bylo navěky zahaleno v bělostném hábitu terciářky dominikánského řádu. Bylo pevně podřízeno vyššímu plánu nejen navenek utaženým řemenem, ale i skrytým řetězcem, obtáčejícím její bedra tak těsně, až se zarýval do masa.

Svíčková bába, pošklebovali se florentští výrostci.

Pchá! Farizejka jedna! Jako bychom neznali, co je to za frajli! – Ulevovali si přezbožné Florentínky.

Málokterá z nich však dovedla číst a psát jako Villana, a ty, které to dovedli, čítali raději Ovidia a Boccaccia.

Co to čteš, Villano? – Ptal se jí manžel.

Listy apoštola Pavla. Poslechni si. Přečtu to nahlas.

Než se nadála, sběhl se celý dům, aby někomu něco z toho neuteklo. Už proto, že přitom bývala místnost tajemně prozářena zvláštním nadpřirozeným světlem.

Jindy předčítávala doma životy svatých. Všichni poslouchali a pak o tom společně rozmlouvali. Jen zřídka jí někdo z domácích něco namítal, a to nejen proto, že byla nadána darem proroctví. Nicméně i to se stávalo, totiž tehdy, když hrozilo, že Villana rozdá chudým docela všechno z rodného domu a nezbude tam ani kůrka pro rodinu.

Pokud dominikáni postřehli něco z přísných způsobů jejího sebezáporu a umrtvování těla, z dlouhých nočních bdění u paty kříže, shledávali v tom výraz neutuchající touhy po Bohu. Každá doba přináší své, docela jedinečné, někdy podivné, třeba i zarážející způsoby přibližování se k Bohu. Každé Boží dítě stoupá svou zvláštní a jedinečnou cestou, třebaže ta jediná Cesta, která je živá, je stále stejná a sklání se k němu tím víc, čím víc se pokořuje bez ohledu na hlas veřejného mínění. Záleží na tom, aby vše, co koná nebo čím a jak trpí, vycházelo z prožívané víry v Krista, z opravdové touhy po spojení s Kristem trpícím pro naše hříchy, z touhy konat pokání nejen za sebe, ale i za mnoho nekajícných hříšníků, a pro osobní doplnění plnosti utrpení Páně.

Viděl jsem to, opakoval klouček sestře Villaně do očí.

Cos viděl, chlapče?

Když jste zdobila oltáře a obrazy svatých, přecházel s vámi po chrámové lodi Pán Ježíš, Matka Boží a svatý Otec Dominik.

Tak to raději nikomu neříkej, poradila mu Villana: -Aspoň do mé smrti ani muk!

To už budu mít fousy až sem, namítl chlapec a ukázal si do pasu.

Zavrtěla hlavou a dodala: Už dávno na to myslím a připravuji se na to. Ovšem i ďábel doráží, protože ho moje duše odedávna láká. Modli se za mne a o Boží pomoc.

Bůh však chodí na pomoc prostřednictvím svých poslů. Tentokrát poslal svatou mučednici Kateřinu. Pravda, moc řečí nenadělala, když se Villaně zjevila. Jen jí ukázala bohatou korunu připravenou pro ni v nebi a dodala: Buď statečná, Villano, podívej se na velkolepou odměnu, která tě očekává v nebi.

Prosím o svátost na dalekou cestu, řekla krátce na to svému zpovědníkovi.

Když jí vyhověl, zaprosila ještě:

Předčítejte mi Janovy pašije.

Střídali se přitom, jak je při pašijích zvykem. Potom však vypravěč pronesl památná slova: A sklonil hlavu a odevzdal ducha.

Tehdy Villana zkřížila ruce na prsou a vydechla naposled.

Dominikáni přenesli její tělo v bílém hábitu do chrámu Navštívení Panny Marie. Stalo se předmětem takové úcty lidu, že déle než měsíc nebylo možné pokračovat s pohřbem. Úcta k ní byla potvrzena léta Páně 1824. Obracíme se k ní 28. února k ní voláme: Blahoslavená Villano, oroduj za nás.

+++

O ROZJÍMÁNÍ O SMRTI

1. - Velmi brzy tu nastane i pro tebe konec. Sleduj, jak to s tebou dopadá: dneska jsi, a zítra tě už neuvidí. Když ale sejdeš z očí, rychle sejdeš také z mysli.

Jak tupé a tvrdošíjné je lidské srdce, které hloubá jen o přítomných věcech a nepamatuje to, co přijde! Měl by sis v každém skutku a v každé myšlence počínat tak, jako bys měl právě umřít. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses tolik smrti.

Spíše se vyhneš hříchům, než bys utekl smrti. Nejsi-li dnes připraven, jak budeš zítra? Zítřek je nejistý. Víš snad, že ten zítřek budeš mít?

2. – K čemu je dobré prodlužování lidského věku, když se tak málo polepšujeme? Ach, dlouhý život není zárukou naší nápravy, nýbrž spíše viny ještě rozmnožuje.

Kéž bychom byli jeden den na tomto světě prožívali dobře!

Blahoslavený člověk, který má vždycky před očima hodinu své smrti a každého dne se připravuje na smrt. Viděls někdy někoho umírat? Uvažuj, že i ty půjdeš stejnou cestou.

3. - Když je ráno, měj za to, že se třeba nedočkáš večera. Když pak nastane večer, neosměluj se slibovat si jitro. Buď tedy vždycky přichystán a žij tak, aby tě smrt nikdy nenalezla nepřipraveného. Mnozí umírají náhle a znenadání. Syn člověka přichází. Když pak přijde ona poslední hodinka, začneš smýšlet o celém svém minulém životě docela jinak; a budeš velmi litovat, že jsi býval tak nedbalý a neukázněný.

4. - Jak šťastný a opatrný je člověk, který se snaží být v životě takovým, jakým si přeje být shledán v hodince smrti! Velikou důvěru, že šťastně umře, mu bude dávat dokonalé pohrdání světem, horlivá touha prospívat ctnostmi, milování kázně, námaha kajícného života, ochota v poslušnosti, zapírání sebe a snášení jakéhokoli protivenství z lásky ke Kristu. Mnoho dobrého můžeš konat, dokud jsi zdráv; ale až onemocníš, nevím, co dokážeš.

Málo lidí se polepšuje v nemoci; stejně málo se polepšuje těch, kdo mnoho putují, jen zřídka se posvěcují.

5. - Nespoléhej se na přátele a známé, protože rychleji lidé na tebe zapomenou, než se domníváš. Neodkládej svou spásu do budoucna.

Lépe je nyní se včas zaopatřit a něco dobrého poslat před sebou, než spoléhat na pomoc jiných. Jestliže se sám o sebe nyní nestaráš, kdo se bude o tebe starat v budoucnosti?

Nyní je čas svrchovaně vzácný. Nyní jsou dny spásy, nyní je čas příjemný. Je však smutné, že toho času nevynakládáš užitečněji, ačkoli by sis v něm mohl zasloužit věčný život! Přijde chvíle, kdy si budeš přát jediný den nebo jedinou hodinu k svému polepšení; a nevím, zdali toho dosáhneš.

6. – Sleduj, můj milý, z jakého velikého nebezpečí by ses mohl vysvobodit, jakému velikému strachu bys mohl ujít, kdybys nyní vždycky žil ve spasitelné bázni a stále očekával smrt! Snaž se nyní žít tak, aby ses v hodinu smrti mohl spíše radovat, než se bát. Nyní se uč umírat světu, abys potom započal být živý s Kristem. Nyní se uč vším pohrdat, abys tenkrát mohl svobodně spět ke Kristu. Trestej nyní své tělo kajícností, abys jednou mohl mít pevnou důvěru.

7. - Ach, bláhový člověče, jak si můžeš myslit, že budeš dlouho živ, když zde nemáš jistý ani jediný den? Jak mnozí byli oklamáni takovým myšlením a vytrženi z těla mimo nadání! Kolikrát jsi slyšel povídat, že někdo padl mečem, jiný se utopil, další si pádem z výše zlámal vaz, onen byl raněn při jídle mrtvicí, ten dokonal při hře!

Jiný ohněm, jiný mečem, jiný morem, jiný lupiči zahynul; a tak konec všech lidí je smrt, a náš život míjí mžikem jako stín.

8. - Kdo bude na tebe vzpomínat po smrti? Kdo se bude za tebe modlit? Nyní, nyní, můj milý, dělej, co můžeš dělat, neboť nevíš, kdy umřeš; také nevíš, co tě čeká po smrti.

Dokud máš čas, shromažďuj nesmrtelné bohatství. Nemysli na nic jiného, kromě své spásy; pečuj pouze o to, co je Boží.

Nyní si získávej přátele, měl v úctě svaté Boží a následuj jejich skutky, aby tě, až pomine tento tvůj život, přijali do věčných stánků.

9. - Chovej se na zemi jako poutník a host, jehož se vůbec netýkají světské záležitosti. Zachovávej si svobodné srdce, namířené vzhůru k Bohu, neboť tu nemáš trvalou vlast. Tam obracej den co den modlitby a své lkání se slzami, aby si tvůj duch zasloužil po smrti šťastně přijít k Pánu. Amen. Tomáš Kempenský

+++

DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ (bl.Reginald z Orleans 17/2)

Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s Boží pomocí dílo podaří. Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a poklonkování podlézavých patolízalů. Najednou si s úzkostí připadal jako celník Levi, sedící s úzkostí nad hromadou peněz. Něco mu napovídalo:

Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.

Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.

Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete šťastnější! Ale to je jen začátek.

Odložil své honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s nenápadností vandráka vyrazil z kapituly svatého Aniána. To nebyla žádná póza, která by se líbila hipíkovi. To byl výraz jeho vnitřní touhy po Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného sarabanda, a kdyby byl měl sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by je z kapuce sypal na cestu.

Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách se u něho vyvrbil jakýsi biskup.

Kampak, můj synu, kampak?

Do Svaté země. Musím vykonat v chudobě velké pokání.

Ták?

Ano, ctihodnosti, a pak vydat lepší svědectví o našem Pánu.

Chudoba a kazatelství?

Tak nějak.

Hm. - Zrovna byl založen takový řád.

Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté Sabině.

Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábity se rozzářily otcovským úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.

Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních. Ovšem řád se stal příkladem, že to možné je. Všichni byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně klapalo.

Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.

Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu, svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k němu ani nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se každému dělá nanic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané duše.

Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.

Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:

Co žádáte? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:

Milosrdenství Boží a vaše.

Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!

Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.

Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší, pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva otazníky.

Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla. Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl, popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků, až byly na vypadnutí. Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:

Maminko!

Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář se mu kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:

Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.

Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty! Spatřil jasný pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys hlásal radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas. Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho modlitebních prostocviků.

Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů a zašeptal:

Dokonalá výzbroj duchovního rytíře –růžencový meč a bělostný štít škapulíře.

První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco, říci, ale Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa. Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -

Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.

Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu, který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené Panny Marie k nám.

Poslyš, Reginalde, nepřipadne ti život v chudém klášteře bratří Kazatelů pro tebe jako někdejšího blahobytného kanovníkování u svatého Aniána, strašně těžký? – Dobíral si ho jeden bratr.

Hm, nejspíš nemám v tomto řádu asi nijak velkou zásluhu, protože v něm mám od začátku příliš velké zalíbení.

Nicméně ani v klášteře v Bologni není každý den posvícení. Naopak, nejednou doléhají chvíle skleslosti.

Otče převore, prosíme vás o dovolení, abychom směli odejít z řádu. Prostě už to tady oba nemůžeme vydržet.

Co se vám, bratři, nelíbí?

Spustili jeden přes druhého:

Podívejte se, my jsme vstoupili do řádu, protože nás uchvátil a nadchl Otec Dominik.

Tak jsme zahořeli pro cestu apoštolské chudoby a hlásání. Jenže poměry se změnily.

Otec Dominik je pořád někde pryč a místo něho tady v řádu zakopáváme o takové jakési zakyslé příšery.

Polovička je zabedněných a polovička – hanba mluvit -

No, nechceme se nad nikoho vyvyšovat, protože ani my nejsme žádné hvězdy, ale co je moc, to je příliš.

A kam byste chtěli jít, bratři? - Zeptal se jich převor.

Třeba k cisterciákům. Ti by nás přijali.

Je-li to vaše přání, nebudu vás držet. – Říkal převor ztichlým hlasem, na konci jaksi zajíkavě podlomeným.

Už-už se chystali odejít pryč, když najednou se jejich úsilí jaksi zpomalilo, neřku-li zadrhlo. Co to bylo? Že by proto, že to šlo tak snadno? A takovým jemným způsobem? Nikdo jim neříkal povýšeneckým hlasem: Ať si jdou, když chtějí! - Anebo snad proto, že se klášterem ze všech stran ozývá najednou smutný pláč opouštěných bratří?

Řink-řink! – Rozezní se zvonek u fortny.

Doprostřed kajících modliteb přichází jakási honorace. Skutečná celebrita akademického světa. Otec Roland z Cremony, profesor na univerzitě v Bologni.

Co tu chce taková veličina?

Přicházím pokorně poprosit o přijetí do řádu, - koktá rozechvělý a nejistý hlas.

Oba bratři na odchodu, shazují s ramen tlumoky, vracejí dovnitř a padají na kolena:

Odpusťte, otče převore –

Nenechal je ani domluvit. Padli si do náručí.

Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té učenosti najednou projevuje láska, že člověk říká: „Konečně jsem tu našel domov.“ Všichni si utírají slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod. Přesto i pak občas proniká radostnou horlivostí závan nejistoty a zaváhání.

Posílám tě, bratře Reginalde, do Paříže, rozhoduje Dominik po svém příchodu do Bologně, a pokračuje: - Víš, potřebuji tě tam k jednání s pařížskými kanovníky.

To tě hned zase mám, otče Dominiku, opustit? Ó jé, co jen si s nimi počnu? Copak s těmi kanovníky něco pořídím? - Koulí očima Reginald.

Jenže ouha, jaké požehnání! Vždyť tu oslovuji bratry Jordána z Borgberge a Jindřicha z Kolína! Když vidím jejich svaté nadšení pro Krista, snadno všechno zvládám.

Sotva proletí reginaldovský vítr v hábitu Evropou, už je zpět v domovském přístavu. Tentokrát už natrvalo, když Pán volá a světec ochotně zavírá za sebou vrátka, aby mohl ještě víc pomáhat z vyšších sfér.

+++

O NÍZKÉM OCEŇOVÁNÍ SEBE PŘED BOŽÍM POHLEDEM

1. - Věrná duše: Budu mluvit k svému Pánu, ačkoli jsem prach a popel. Kdybych se pokládal za něco většího, hle, ty stojíš proti mně, a mé nepravosti vydávají pravdivé svědectví, takže nemohu odpírat takovému svědectví.

Jestliže bych se však měl za nic, a sebe obrátil v nic, a vzdal se všeho lepšího mínění sám o sobě, a rozmělnil se na prach, kterým vpravdě jsem, bude mi tvá milost příznivá, a tvoje světlo blízko mému srdci; a všechno dobré mínění o sobě, byť bylo sebenepatrnější, bude ponořeno v údolí mé nicotnosti a zahyne na věky.

Tam mi ukazuješ, co jsem, co jsem byl, a do jakých konců jsem dospěl; protože jsem nic, a nevěděl jsem, zda jsem ponechán sám sobě, vida, nic, a jenom samá nestatečnost. Jestliže však najednou na mne pohlédneš, hned se stávám silnějším a jsem naplněn novou radostí.

A je to velmi podivná věc, že bývám tak náhle vyzdvižen a tak dobrotivě přijímán tvou náručí, ačkoli vlastní tíhou jsem vždycky stahován co nejníže.

2. - Dělá to tvá láska, předcházející mne bez mé zásluhy a v tolika potřebách mi pomáhající, navíc chránící mne od těžkých nebezpečenství, a mám-li pravdivě říci, vytrhující mne z nesčetných, zlých věcí. Špatně jsem sebe miloval, až jsem se sám sobě ztratil. Když jsem však hledal tebe jediného a zamiloval si tě s naprosto čistým úmyslem, sebe i tebe zároveň jsem nalezl, a z lásky hlouběji jsem se umenšoval. Neboť ty, ó nejsladší, jednáš se mnou nade všechnu mou zásluhu a nad to, co se osměluji žádat nebo v to doufat.

3. - Požehnaný buď, Bože můj, že ačkoli nejsem hoden žádné dobré věci, přesto tvá ušlechtilost a nekonečná dobrota nikdy nepřestává činit dobře, také nevděčným a daleko od tebe se odvracejícím.

Obrať nás k sobě, abychom byli vděční, pokorní a silní, protože ty jsi naše spása, naše síla a statečnost. Tomáš Kempenský

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

TRPNÉ OČIŠŤOVÁNÍ LÁSKY

Celá tvoje pozemská dokonalost spočívá v lásce, v nadpřirozené lásce ke Mně a k bližnímu. Láska má dvě ramena, protože tě spojuji s bližním a s Mými plány. Chci zvláště tebe spasit uprostřed všech ostatních, ale ne odtrženě od nich. Je vyloučené milovat Mne a nemilovat bližního, jehož tak těsně spojuji Mou láskou s tebou. Vlévám ti totiž nadpřirozenou Lásku, jako ostatně všechny nadpřirozené ctnosti, ale mimo to si tě ještě láskou sám přitahuji k sobě, ovšem ne proto, abys vykonal či vytrpěl to či ono, nýbrž abys Mi dal všechno, abys Mi dal celou svou bytost a prvé místo v celém svém životě, abys Mě miloval tak, jak sám sebe miluji, totiž nade všechno.

Milovat nade všechno! Jak daleko máš do této lásky! Nikdy Mne nebudeš milovat tak, že bys Mne nemohl milovat ještě dokonaleji.

Jedno však přece jen můžeš: zdokonalit svou lásku na nejvyšší míru. Přitom ti opět přicházím sám na pomoc. Neumíš Mne sám od sebe dobře milovat. A tak jako ti sám vlévám lásku do duše, tak také sám zase chci tuto lásku očistit a zušlechtit. Tvoje úloha v tomto očišťování záleží v pokojném a pokorném, oddaném a pohotovém snášení všech útrap, zkoušek a uskutečňování toho, k čemu tě povznáší takto očištěná láska.

Na lásce mnohých duší, které Mne vyznávají, ulpívá mnoho nedokonalostí. Sice Mne milují, jenže chci být od nich milován úměrně k tolika milostem a k Mé neskonalé velebnosti. Tvoje láska ke Mně i k bližnímu trpí mnohými kazy, které se zdají patřit k lásce, a které se někdy zdají být i pravými vlastnostmi dokonalé lásky, ale nejsou ničím jiným než plíseň na stromě lásky. Tak láska ke Mně bývá často dárková, chtějící stále vychutnávat jak jistotu své lásky, tak také její citovou, útěchyplnou sladkost. Tato láska bývá tak často nakloněna očekávat za každý úkon lásky nějakou odměnu ode Mne, nějaký Můj tebou procítěný úsměv, nějaké Moje soukromé zjevení nebo slyšení.

Podobně i tvoje láska k bližnímu potřebuje očišťování. Tvoje láska k bližnímu je vystavena velkým nebezpečím, že se stane slabostí, že bude příliš shovívavou k omylům, ke slabostem a k chybám bližních. To je ona nezdravá smířlivost, která za cenu, aby se někdo neurazil nebo nezarmoutil, nedovede si něco hrdinsky odepřít, neumí říci statečně své mínění, vytknout chybu, upozornit na omyly. Pak se stává, že chybující nebo bloudící jsou ukolébáni falešnou jistotou, jako by byli na správné cestě. Protože je to u duší poctivě se snažících o dokonalost, bývá taková slabost a shovívavost, všechno omlouvající, všechno dobře vysvětlující, nebezpečnou pro ryzost víry, mravního smýšlení a podobně. Tak chybuje některý duchovní vůdce, který je tak útlocitný a bolestínský vůči svěřené duši, že přehlíží nebo i kryje nějaké její chyby. Nic jí nedovede rozhodně vytknout, všechno omluví, takže pak duše si všechno dovolí, opřena o jistotu svého přezbožného duchovního vůdce, který svým mlčením, svou špatnou láskou, dává jen potvrzení na její omyly. Tak nesmí jednat skutečná dokonalá láska, slevovat něco z ryzosti víry, z přísnosti zásad. To není pravá láska, která nechá chybovat z bázně, aby někoho nezarmoutila, nezranila. Opravdová láska, sledující dobro milovaného, musí umět zranit a zarmoutit, jako svatý Pavel, když píše ke Korintským, pro napravení bližních. Divná láska, která, aby nepostrčila právě tebe do tvrdého boje o dokonalé, a nazývala by dostatečným něco polovičatého, neúplného, nepřesného.

Jindy zase bývá láska některých duší ke Mně tak nevyrovnaná, že se zdráhá posloužit svým bližním, že nedovede vyvážit lásku ke Mně a k bližnímu. Váhá posloužit láskou svým bratřím, protože se právě opájejí svou soukromou pobožností, svým vlastním ohněm zbožnosti.

Tato láska potřebuje zdokonalení. Protože jsem duch, musí být tvoje láska ke Mně co nejvíce zduchovněna. Protože pouze sám smím být cílem tvé bezmezné lásky, je třeba ji učinit krajně nezištnou. Co by ti bylo platné, kdybys získal celý svět za cenu škody na své duši! Nesmíš chtít získávat své bližní za cenu škody na své či jejich duši, za cenu celé pravdy a plné dokonalosti.

Začínám se zdokonalováním  tvé lásky ke Mně opatrně a prozíravě. Především ti dávám zakusit a prožít Mou nesmírnou láskyhodnost. Napřed si musíš uvědomit, jak nesmírné lásky jsem hoden jako tvůj spasitelný Bratr. Také ti ukážu, jaká je Moje láska k duším, jak je dovedu pevně i láskyplně vést i na kříži, takže duše pak pojednou shledá nicotu celé své dosavadní lásky ke Mně i k bližnímu. Pojednou se duši zdá, že Mne vůbec nemiluje, že je Mi hlavně strašně nevděčná.  Nyní se ti vzdaluji, nedávám se tušit. Zbavuji tě útěchy a hlavně jistoty lásky. Celá láska se duši zdá prázdná a ubohá, někdy připadá duši až rouháním. Duše se zachvěje před myšlenkou, že by měla říkat té své ubohosti „láska". Zdá se jí, že už je zavržena. Nastávají těžká pokušení, že je člověk zavržen, že nic jiného nezaslouží, než aby byl zavržen. Někdy se zase duši zdá, že ji zkouším nespravedlivě, že za tolik „lásky", za tolik dokonalé lásky že ji takto pronásleduji. Duši chce reptat, že se jí neukazuji jako láskyplný Otec, nýbrž že se jí jevím jen jako přísný Soudce a Pán.

Duše si má těmito zkouškami uvědomit slabiny své ctnosti, své lásky, aby věděla, v čem se má ještě očistit, zušlechtit, v čem má být ještě velkodušnější, nezištnější, duchovnější.

Při všech těchto temnotách není duše odloučena ode Mne. Na dně duše si je jista Mou sladkou přítomností a nesnaží se vymáhat ode Mne sladkosti ani Moje osobní zjevení či slyšení Mého hlasu, protože si je jista, že si to nezaslouží, a že láska musí umět kráčet dál jak při citových útěchách, tak v dešti a nepohodě. Duše se nedostane ze všech těchto zkoušek, temnot a hrůz jinak, než když se dokonale ztiší ve Mně, než když se Mi úplně a bezvýhradně odevzdá a oddá, tak jak ji chci sám vést. Miluje Mne tak, jak jí to dávám, a nediví se ničemu z Mé ruky. To už není jen trpná odevzdanost, nýbrž hrdinská oddanost: Jsem tvá, udělej si se mnou, co chceš. Neošálíš mne Tvými zkouškami, zachce se jí říkat s jedním mystikem. Vím, že jsi svrchovaná láska, ať se mne trýzníš a zraňuješ, nebo mě zahrnuješ svými něžnostmi a polibky, jak chceš.

Duše se sice zmítá v ohni nespokojenosti s dosavadní láskou, ale také je sžírána touhou nekonečně Mě milovat, tak, jak to prohlásila svatá Terezie Ježíškova, tak mnoho, skoro k šílenství, jak jsem ještě nebyl nikdy nikým milován. A to je její slastí, tento oheň vznešené nespokojenosti s dosavadní láskou, oheň palčivé touhy po veškeré lásce.

Duše by nejraději shořela láskou. Někdy se láska mystiků rozlítí na tělo, že je tak bídným prostředkem a dochází k projevům drasticky vášnivé askeze, jako u sv.Dominika, bl. Jindřicha Susona. Jiní se zase nabízejí jako vrcholná zápalná oběť smíru. Když se duše zamyslí nad Mou láskou, nad Mou dobrotou, která nám všechno dává, nad zlobou lidí, kteří Mi tak málo nebo špatně splácejí, a nad láskou Mé spasitelné Oběti, tak rovněž zatouží vroucně se Mi takto zcela odevzdat, úplně shořet láskou. Tak se tyto duše nabízejí za oběť smíru. S touto svatou obětí by se nemělo jen tak lehkomyslně zacházet. Bez duchovního vůdce, by se žádná duše neměla odvažovat nabízet sebe samu za smírnou oběť, když sama nedovede ještě ani podat lásku obyčejnou, obyčejně dokonalou. Taková uzavřená duše stěží pochopí ve své duchovní sebestřednosti, že její podřízení se vedení duchovní osobou, prospívá nejen jí samé, ale také že slouží Církvi, kde je i pro samotnou duchovní osobu povzbuzením a duchovním oplodněním. Je zavádějící dávat přitom přednost soukromým zjevením či hlasům před duchovním vedením osobním. K takovým nebezpečným chybám se doznává i sestra Konsoláta Betrone, jejíž úcta není zatím v Církvi úředně potvrzena ani vyhlášena.

Pokud se Mi však duše skutečně otevírá a oddává, jak jen dovede, pak nadchází přetvářející jednota, o které pojednává svatý Jan v Živém plameni a svatá Terezie v VII. komnatě Hradu nitra. Potom už nestojí nic v cestě dokonalému spojení. Ani v lásce. Láskou se zde na zemi spojuje se Mnou, a když je tato láska už očištěna, pokořené tělo na prahu vlastní proměny přestává klást nepřirozený odpor, duše je naplněna Mou dokonalostí, může v tobě nastat spojení lásky a Mé lásky. Duše nyní zakouší jako sladkostí lásky per quandam dulcedinem amoris quasi experimentaliter, že jsem tajemně, důvěrně v duši... Sv.Tomáš dobře ví, proč pojednává o skoro zkušenostním poznání, proč tam vkládá slůvko quasi, skoro, jakoby.

Nyní tě už nevyruší vůbec nic, ani opakované zkoušení lásky utrpením, ani střídavé zkoušení lásky hned bolestí, hned slastí, ani nepochopení, třeba ze strany představených, bližních, rodinných příslušníků. Nezaváháš ani při eucharistickém políbení, kdy srůstáš se svatou Hostií. Nepůsobí to však samočinně, protože Nejsvětější Svátost není automat na štěstí. Kolik sebe sama položíš ve mši svaté na misku k oběti, tolik ti bude z tebe proměněno. Pokud by nějaký zpozdilec obětoval při mši svaté jen kousek sebe sama, bude mu proměněna jen tato částka a většina bude ještě patřit jemu jako poslední uzamčená komnata s  drakem tajného hříchu, který ho dál bude strašit.

Čistá duše však ví, čí je, komu patří a koho miluje. Každá zkouška, ať bolestivě pálící nebo sladce konejšící v ní jen více roznítí plamen lásky, a tak se víc a více tiskne srdcem k Srdci Nejsvětějšímu jako Miláček Páně na Srdce Ježíšovo. B.