Ročník XVI., číslo 1.                                                                                                                    leden 2010

Obsah: SNOUBENKA KRISTOVA KŘÍŽE, Chvilka mystického života, POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH, NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,Zprávy_______________

SNOUBENKA KRISTOVA KŘÍŽE

(bl.Štěpánka Quinzani)

Klip-klop,klip klop, - kodrcal ulicemi Brescie kočár, až se dusot kopyt na dlažbě začal ztrácet v ruchu města. Pracovní shon, spěch zedníků a řemeslníků všechno pohltil. A najednou se tu hemžilo mohutné lidské mraveniště. Všechno se zdálo být vzhůru nohama asi jako když divoký Odoakr vpadl do pádské roviny a zasadil císařství konečný úder.

Jaké tu vyroste velkolepé náměstí! - Pyšnil se vozka.

Jako houby po dešti rostly tam honosný palác, tady novodobý kostel, aby se hrdě vypínal nedaleko staršího kostela sv.Františka.

Raději práskni do koní, ať jsme z toho rámusu a prachu pryč! - Křikl kdosi z vozu.

To nevadí! – Ozval se uprostřed prachu a shonu tenký hlásek.

Tobě snad nic na světě nevadí, Štěpánko.

Když jdeme do kostela, tak ne.

Snad se nechceš udělat zase to, cos už jako sedmiletá - ?

Slíbila jsem Pánu poslušnost a panenství.

Pořád tě to drží? – Supěl pan Quinzani.

Křížek na hrudi děvčátka zaznamenal neobvyklé orosení v upocených rukou a pak další vlhnutí na ústech.

No, no, - ozvalo se konejšivě.

Bože můj, já se ti zcela odevzdám, ale jen když mi dáš podíl na svém utrpení.

Pozor na slova, Štěpánko. Bůh není hluchý a může tě vzít za slovo. Jsi už hezké děvče, skoro na vdávání.

Prrrr! – Kopyta se zabořila do prachu.

Dívenka se zatočila a byla ta tam. Ne tak docela. S větrem o závod letěla k trnitému porostu. Podzimní list se snášel k zemi. Jen takový ulétající závojíček. S bodlavou průbojností se trní ujalo nezvaného hosta. A celým okolím se nesl dívčí pokřik:

Ježíši můj, Ty jsi můj úděl, navěky zůstanu Tvou!

Krvavé skvrny pokryly líbeznou tvářičku, ale i šaty, potrhané a zmačkané.

Hej, kočí! Obrať kočár! Vracíme se domů. Honem k domácímu ranhojiči!

Tím skončila záležitost s nápadníkem ještě dřív, než vypukla.

Co to děláš, kozo pitomá? Co lezeš do trní! Takové krásné šaty to byly. – A teď koukáš jako sůva z nudlí.

Co na tom, že na sličné tváři zůstala nějaká ta jizva, když srdce zůstalo čisté? To srdce naplno zaslíbené Nejvyššímu se přesto ocitlo mezi dvěma mlýnskými kameny, které je nelítostně drtily, ale nerozdrtily.

Tělo se vývrtkovitě vlní v křečovité posunčině, až tu najednou stojí přerostlá babyka. Oči zakutálené kamsi za obzor a nemají se k návratu. Pak se ale vrací. Už jsou tu, vytřeštěné oči s rozšířenýma panenkami, tváře uvolněné, bez výraznější mimiky. Zdá se, že se každou chvíli odlepí od země a dá vale pozemské tíži. Je to živé, je to loutka? Přece se to pohne, ale docela šněrovaně. Všechno je tu natažené až k prasknutí a napjaté jako orloj na péro. A ke všemu ta hra světel a stínů ve tváři s rozpuštěnými vlasy i v záhybech rozevlátých rouch… Teď k tomu přistupují neobvyklé svlékací náběhy. Stačí, aby se u dveří objevil nějaký trhan, obejda či žebrák, a hned plášť i šaty putují dolů a jdou z jedné prázdné ruky do druhé.

Nejspíš se dočista pomátla, kroutí hlavou otec jako matka, příbuzní i známí: – Hm, když chce ze světa, ať jde do kláštera.

Snad ne tady v Brescii, kde každý zná rodinu Quinzani? – Raději kus dál, třeba v Cremoně.

Claudio Monteverdi i Antonio Stradivari byli ještě dávno někde na houbách, když dlažba v klášterní kapli třetího řádu svatého Dominika zaznamenala neobvyklou vlhkost. Tělo čisté panny, prostírající se před oltářem, tu něco zanechávalo, ale mnohem více získávalo. Opouštělo zde svou upocenou tíži, aby zakusilo nesmírné odlehčení.

Od té doby se tu na Velký pátek začalo dít cosi tajemného a neobvyklého, co znamená osvěžení kříže. Krev, slzy a pot blažily ohnisko chrámu, nad nímž se tyčí svatostánek, aniž tím ubývalo pelu a svěžesti drahé oběti, volající s apoštolem národů: Nechci se chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Ať už mi nikdo nepůsobí těžkosti, vždyť nosím na svém těle jizvy Ježíšovy. (Ga 6, 15-17)

Někdo zvedá varovně prst: Neproste o žádné břemeno, které by na vás dopadlo, kdybyste chtěli nést kříž spolu s Ukřižovaným, nebo vám ten, který není hluchý, opravdu vyhoví, a pak toho budete strašně litovat! Jenže Štěpánku nemohou ustrašené hlasy odradit. Klekátko v ten čas zakouší nejednu těžkou hodinku pod Štěpánkou, která úpěnlivě prosí právě o to.

Jak velikým hrdinstvím se může stát tato prosba, trpět za Ježíše a s Ježíšem na kříži svatém! Jak velikým bláznovstvím se to může stát v očích světa! Kdo však ochotně nepřijme takové bláznovství kříže, kdo se mu nerozběhne v ústrety, ten se stane obětí šílenství zla světa.

Božský Ženich ji vyznamenal též tím, že jí udělil jizvy svých pěti ran. Tak ji často bývalo vidět ve vytržení u kříže vznášet se ve výšce dvou až tří stop v jasné záři, vycházející z rukou a nohou, probodených Kristovými ranami. Svaté přijímání, k němuž s velikou touhou přistupovala skoro každodenně, ji posilovalo tak, že setrvala celých 40 dní bez jakéhokoli pokrmu, posilněna jen Kristovým tělem.

Ach, tahle bigotní fanatička! Co nám to předvádí za divadlo! Farizejka je to, nic víc. Chce vypadat zbožnější, než jsme my – Ozývaly den co den hlasy přezbožných kremonských dušiček.

Kdepak zůstává kostel s Písmem svatým! – Nadouval se kdosi pávovitě. Dneska život letí rychleji, než tomu bylo kdysi. Jen si představte, co ten Gutenberg zrovna vynalezl!

Copak?

Stroj na knihy.

Myslíte, že se to ujme?

Aby ne. Izrael Nathan ze Soncinu vynakládá celé jmění na vytištění hebrejského talmudu.

Ještě nespatřil tištěný talmud Boží světlo soncinské synagógy, a už se v Soncinu vynořil hlouček pevně semknutý kolem Štěpánky. Jediné, co je spojovalo, byl svatý růženec. Pod dohledem místního kremonského biskupa byl u Soncina uložen a posvěcen základní kámen kláštera sester třetího řádu bratří Kazatelů.

Co tu chtějí?

Jsme noví židé – jsme sestry kajícího voje svatého Otce Dominika.

Cha, cha chá! U nás už takové krámy nepotřebujeme. Máme stroj na bible. Kdepak jste uvázli s vaším hlásáním Slova! A obzvlášť vy – ženské.

A co má být?

Pácháte, co je ženám zapovězeno, zlobil se rabín: - Žena, která zná talmud, je démon. Přivoláváte trest na sebe i na nás.

Než bys řekl švec, byl tu vztyčen kříž. A k němu nalepená Štěpánka a její družky. Vzduch bzučel bolestným růžencem.

Myslíte, že to tady s křížem vytrhnete? Cha, cha, chá!!

Gutenbergův stroj pracoval na plné obrátky, ale přes svou výkonnost, mnoho nedokázal – nedovedl vyprodukovat živé Slovo našeho Pána, ani se nedokázal postarat o staré a nemocné, ani nesvedl pohnout k pokání žádné bloudící duše.

Co se stávalo v Kremoně na Velký Pátek, to vypuklo v kapli soncinského chrámu svatého Jakuba každý pátek.

Co to tady provádějí ty předvádivé báby! Hlavně ta Štěpánka. Kroutí se tam jako holub na báni. Nestyda jedna!

Nebyla to žádná atrakce pro něčí potěšení. Štěpánka Quinzani se přitom zrovna moc nebavila. Každý pátek trpěla tytéž bolesti a muka na svém těle, jaké trpěl Pán Ježíš při svém umučení, takže každý pátek pokaždé znovu na sobě zažila celé umučení, a takto jako nevěsta Ukřižovaného trpěla tytéž bolesti přímo na svém ztrýzněném těle, jako její ženich. K tomu trpěla také uvnitř nesmírnou bolest, sklíčenost a muka tak pronikavá, že se celá chvěla a potila a zmítala v křečích. Přitom kropila slzami kříž i místo, na kterém se tyčil. Na celém těle měla rány Ukřižovaného.

Když to páteční vrtění a kroucení, přinášející nezvyklé osvěžení novému stromu života slzami, potem i krví neustávalo ani po létech, ani po desetiletích nejrůznějšího, často i rafinovaného příkoří od poštvaných lidí a celých rozlícených davů– od pomluv a nactiutrhání, přes nadávky až k bití a otevřenému násilí, tehdy začali nenávistníci ochabovat. Rozhodně přestali chodit kolem tohoto zjevu se lhostejností stejně jako kolem samotného Kristova kříže. A další se pozastavili, a jiným se vloudila do oka slza lítosti a kajícího ducha.

Kolik jich přijalo jídlo, když hladověli, oděv, když se chvěli zimou, posilu a úlevu, když strádali v nemoci od Štěpánky a ostatních terciářek z kláštera svatého Pavla, který tu poblíž vyrostl?

Co z toho má ta ženská, to teda nevím, vrtěl hlavou rabín.

Netušil, že duše té, kdo už patří na Boha, je naplněna Boží blažeností. A přesto i ona touží po vzkříšení, ne z vlastního nedostatku, ale protože v těsnějším spojení s Kristem touží po příchodu jeho království, které bude dokonale uskutečněno až vítězstvím nad posledním nepřítelem, smrtí, to znamená vzkříšením všech mrtvých. Duše spojená s Kristem se v blaženosti bez přestání podílí s Kristem na výstavbě jeho Těla, ke spáse lidí. Její touha po vzkříšení těla není nadějí na větší osobní štěstí. Čeho víc by mohla dosáhnout než patření na živého Boha? Doufá nikoli v jednotlivé vzkříšení, ale ve „vzkříšení těla“, to znamená v završení toho, co bylo započato Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Doufá, že se plně uskuteční Kristovo kralování přinášející spásu. Teprve až bude všechno podřízeno Kristu a Kristus zničí všechny mocnosti, bude se Kristovo zmrtvýchvstání s konečnou platností moci vítězně prokázat ve vzkříšení veškerého těla. Teprve pak bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor15,28). Po tom touží Štěpánka a to bude jejím vzkříšením.

Když se její utrpení dovršilo a byla uznána očištěnou k vstoupení před Boží trůn, usnula sladce v Pánu v den, který sama předpověděla, v 73. roce věku svého, 1éta Páně 1530. Papež Benedikt XIV. potvrdil její úctu.

+++

JAK SKROVNÝ JE POČET MILOVNÍKŮ KRISTOVA KŘÍŽE

1. – Ježíš má nyní mnoho milovníků svého nebeského království, ale málo nosičů svého kříže. Má mnoho zájemců o potěšení, ale málo zájemců o soužení. Nalézá hojné společníky stolu, ale málo společníků postu. Všichni si žádají se radovat s ním; málokteří chtějí pro něho něco snášet. Mnozí následují Ježíše až k lámání chleba, ale málokteří k pití kalicha utrpení. Mnozí velebí jeho zázraky; málokteří následují potupy kříže. Mnozí Ježíše milují, dokud se jim nenaskytne žádné protivenství. Mnozí jej chválí a dobrořečí mu, dokud od něho dostávají nějaké potěšení. Jestliže se však Ježíš ukryje a na chvíli je opustí, upadají buď do stěžování, buď do přílišné malomyslnosti.

2. - Kteří však milují Ježíše pro Ježíše, a nikoliv pro nějaké své vlastní potěšení, dobrořečí mu stejně v soužení a sklíčenosti svého srdce, jako když okoušejí svrchované potěšení. A kdyby jim nikdy nechtěl dát žádné potěšení, přece by jej vždycky chválili a vždycky by mu chtěli vzdávat díky.

3. – Netušili byste, co dovede čistá láska k Ježíšovi, nesnášená se žádnou vlastní výhodou nebo láskou! Copak nezasluhují názvu nájemníků ti, kteří vždycky vyhledávají nějaká potěšení?

Copak se neosvědčují spíše milovníky svými než Kristovými, kteří stále myslí na své pohodlí a na své výhody a zisky?

Kde se najde někdo, kdo by chtěl Bohu zadarmo sloužit?

4. - Zřídka se vyskytne některý člověk tak duchovní, aby ze všeho byl vyzut. Nebo kdo najde pravého chudého duchem a ode všech tvorů vyproštěného? Kdyby dal člověk všechen svůj statek, ještě to nic není; A kdyby činil veliké pokání, pořád je to málo; A kdyby si osvojil všechno vědění, stále je daleko; A kdyby měl velikou ctnost a horoucí zbožnost, ještě mu chybí mnoho, totiž to jedno, kterého mu je svrchovaně zapotřebí.

A co to je? Aby opuštěním všeho, opustil sebe a úplně vyšel sám ze sebe a nenechal si žádnou jiskřičku sebelásky.

A když všechno učiní, co ví, že má činit, aby byl přesvědčen, že neučinil nic.

5. - Nepřikládej velkou váhu tomu, co snad může být za věc velké váhy pokládáno; nýbrž se doopravdy prohlašuj za neužitečného služebníka, jak praví Pravda: Když učiníte všechno, co je vám přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci.

Tehdy bude moci být doopravdy chudý a nahý duchem a s prorokem mluvit: Já pak jsem osamělý a chudý.

Nikdo však není bohatší, ani mocnější, ani svobodnější než člověk, který dovede sebe a všechno opustit a postavit se na nejnižší místo. Tomáš Kempenský

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

ZTRÁTA SMYSLU PRO TAJEMSTVÍ

Snad nejžalostněji ze všech Mých tajemství, která ti zjevuji, je zuboženo nadpřirozené tajemství Mnou posvěceného manželství čili svatého manželství. Tak jako svaté označuje manželství apoštol Pavel, když je nazývá tajemstvím, a to nadpřirozeným, že je totiž tajemstvím právě ve Mně bratrském a spasitelném a v Mém tajemném Těle, v Církvi. Žádné manželství není svaté pouhou účastí manžela a manželky, nýbrž teprve ve Mně.

Nic z Mého odkazu není tak zapomenuté jako nesmírná vznešenost a důstojnost manželství, kterému žehnám.

Možná, že dneska důrazně voláš po návratu tohoto tajemství do středu Mého majestátu a Mé tajemné vznešenosti, aby mohla lidská společnost ozdravět. Jenže všechna tato halasná provolání, hesla a pokusy k obrodě společnosti vyznívají naprázdno, jestliže se ti nepodaří ukázat lidem svobodným i žijícím v manželství nadpřirozenou stránku Mnou posvěceného manželství.

Jistě tušíš, že i pro manželství je ohniskem jeho významu a velikosti právě ona ústřední myšlenka tvého povolání k Mému dětství. Jedině v tomto světle se dá mluvit o novém významu manželství, kterému žehnám. Pouze takto se dá smysluplně chápat ono tajemství manželství ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli a v Mé Církvi.

Církevní právo shledává tři dobra manželství, mířícího ke svatému manželství: dobro věrnosti, přitažlivosti a svátosti... Všechny tři vlastnosti se vracejí v myšlence svátosti manželství v tajemném povolání všech k Mému dětství.

Dobro věrnosti týká se věrnosti oné jednoty, ve které se muž a žena vzájemně oddávají, dobro přitažlivosti, posvátná skutečnost, že se ten muž a ta žena přilákali, aby byli základní tkání pro novou buňku a tak pro rozšíření Mého tajemného Těla, a posléze dobro svátosti, ona posvátná vlastnost, aby muž a žena mohli splnit všechny úkoly manželství, duchovní i tělesné, a plni víry unést, totiž aby mohli nadpřirozeně chápat a uskutečňovat smysl, posvátný smysl manželství.

Takovéto manželství Božích dětí je víc než jen veřejná smlouva o spolubydlení, víc než hospodářská smlouva o soužití muže a ženy do všech fyzických důsledků. Jinak to by byla jenom neživá kostra, která by se rozpadla zanedlouho po svatbě. Podle veřejného mínění není rozdíl mezi manželskou smlouvou a manželstvím jako svátostí. A přece je nesmírný rozdíl, ale také nesmírně vznešený. Zvláštní posvěcení Církve je tu jakýmsi podivuhodným napojením na vyšší zdroj života.

Pamatuj, co sleduji jako tvůj Bratr a Spasitel svým poselstvím, totiž co zamýšlím a co tu zanechávám. Chci vybudovat Moje království, království jednoty tebe a všech, které povolávám za Moje děti v jednotě této rodiny. Nic tak nezdůrazňuji a nic si nepřeji tolik, jako lásku, lásku, sjednocující všechny se všemi a ke všem. A v této lásce, to je v této výzvě k jednotící lásce se scházejí muž a žena, aby aspoň tito dva tvořili naprostou jednotu těch, kdo se navzájem doplňuji a společně žijí ve věčném blaženství. A když těm dvěma k tomu zvláště požehnám, vzejde z jejich spojení další, kdo rozmnoží Moje vykoupené lidstvo i Moje království. Toto tajemství je veliké ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli a v Mém Těle - Církvi. Muž a žena se mají milovat tak, jako bratrsky miluji právě tebe uprostřed všech ostatních a spolu s nimi v Mém Těle – v Církvi. To je ono dobro věrnosti.

Muž a žena se scházejí k uskutečnění oné vznešené jednoty, kterou chci jako tvůj Bratr a Spasitel tvořit se všemi, a kterou se především oni dva a pak ti, kteří z nich vzejdou, budou snažit uskutečňovat. Proto si mají snoubenec se snoubenkou toto uvědomit, a nejenom, že by to měli mít v myslích, nýbrž to také prožívat celým srdcem. Prostě to učinit svou vlastní názorovou výbavou, nejenom naučenou, ale i zakoušenou, tedy promítající se do všeho jejich toužení, cítění, každého přání, každého slova i mlčení, do jejich postojů, chování a jednání, ale i utrpení. Z toho plyne závažný důsledek: kdo hodlá vstoupit do svátosti manželství, ať usiluje nejprve o sebepoznání, zda bude moci splnit to, co z toho vyplývá, a pak i o poznání, zda právě s tímto životním protějškem budou spolu usilovat o tuto naprostou jednotu.

Manželství, kterému žehnám, je proveditelné jen mezi Mými dětmi, mužem a ženou, stejně věřícími, a to hluboce věřícími. Je smutné sledovat, jak jsou některé Moje děti v tomto ohledu lehkomyslné a zaslepené. Je hrozné pomyšlení, jak si podávají ruce ti, kteří se nesetkávají ve Mně. Je-li manželství, zaměřené k dokonalosti, tedy ke svatosti, tajemstvím ve Mně, musejí se ti dva sejít nejprve ve Mně jako bratrském Spasiteli, v Mé jedné víře. Jen tato jedna víra a touha žít z ní společně jedním životem může poskytnout onu tajemnou jednotu. Ta vychází právě z cílevědomého prožívání toho, že se scházejí v jednotu dvě Moje děti, aby mohly žít jako Moje pokojněji, bezpečněji, bohatěji.

Jen z této uvědomělé a žité jednoty, stále uskutečňované, může vyrůst další ovoce svátosti manželství, totiž rozmnožení Mého království, Mého dětství. Není účelem manželství pouze naplnit zem, nýbrž zaplnit nebe, rozmnožit Moje království. Tím je manželství velikým tajemstvím ve Mně a v Mé Církvi. Ti dva mají být jedno, aby všechno, co vzejde z jejich svatého spojení, bylo svatě a pevně zasazeno do jednoty, ale ne ledajaké, nýbrž do nejsvětější jednoty a nejtajemnější, totiž do jednoty Mých dětí.

Jen hluboké prožití oné vznešené jednoty Mých dětí přijme také dítě do výchovy k této jednotě a k Mému dětství.

Manželství, kterému žehnám, je víc než manželství pouhé smlouvy. Takové manželství nemá za úkol pouze zalidnit zemi, rozmnožit lidstvo nebo národ. Mým posláním je rozmnožit Moje království. Proto je to velikým tajemstvím v Mé Církvi. Vyvaruj se však chápání Církve jako pouhé kněžské společnosti, jako společnosti pouze nějakého vyznání. Chápej Církev jako Moje Tělo a jako shromáždění všech povolaných za Moje děti, jako Moje království, které není z tohoto světa, ale míří do tohoto světa. Vždyť jen tím je Církev Mou Církví. Tak tu všechno tajemně souvisí.

Manžel s manželkou se vzájemně doplňují, aby oba dosáhli společně pravého štěstí, totiž blaženosti ve Mně. To je prvořadý účel jejich manželství. Dále však dávají jako rodiče fysický život novému dítěti. Neponechávají si je však pro sebe. Přinášejí své dítě do shromáždění Mých věrných dětí a slavně je dávají křtem přivtělit k Mému Tělu, k Církvi. Dávají svému dítěti to, proč bylo jimi, Božími dětmi, zrozeno: totiž Moje dětství. Jejich dosavadní úkol starat se, aby dítě lidsky vyrostlo, se křtem změnil v úkol, aby dítě rostlo a dorostlo jako Moje dítě, aby bylo nejprve důkladně poučeno, o důstojnosti Mého dětství, které mu přísluší, a pak aby je přivedli ke všem zdrojům, kterými se toto Moje dětství udržuje a rozhojňuje, aby dítě bylo posléze vychováváno nejenom v platného člena občanské společnosti, nýbrž jako Moje dítě, aby celé učení svaté víry o Mém dětství bylo uváděno ve skutečnost.

Proto nikdy nesmí ustat duchovní růst manžela a manželky, aby sami věděli, co od nich žádám, když požehnávám jejich manželství dítětem, a pak aby dovedli své dítě vyučit ve všem Mém bohatství, ve všem tom, co je mu svěřeno Mým dětstvím.

Tak otec a matka jako dvě Moje děti vedou každým okamžikem stále a stále své dítě k nebesům, pro Moje království.

Tak Mnou požehnané manželství jasně vyniká ve Mně a v Mé Církvi jako ve svém středu. Scházejí se, spojují se, aby z nich vyrostlo zase Moje království. Proto se jejich výchova ubírá stále tímto směrem. Stále vychovávají své dítě ve svatém vědomí jednoty Mého tajemného Těla, ve vznešené jednotě všech Mých věrných v tomto shromáždění. Proto vychovávají své dítě jako dobrého a věrného účastníka shromáždění Mých věrných, jako člena svaté rodiny. Svěřuji jim dítě pro Moje království. Proto toto dítě stále dávají tomuto Mému království, stále dokonaleji a úplněji. Moje děti v rodině potřebují znát krásu a velikost Mé Církve. Pak pochopí také krásu a velikost svého poslání učit nové dítě této nesmírné vznešenosti a kráse Církve jako Mého tajemného Těla a povinnosti vůči ní. Jenom snílek by mohl tvrdit, že Mne miluje jako Bratra a Spasitele, ale odmítá Moje tajemné Tělo. Láska k Mému Tělu, k Mé Církvi a touha zapojit se do jejího díla musí vyjít z tvé nové, takto chápané rodiny. Jinak hrozí nebezpečí, že mnoho práce různých dobrovolníků bude dlouho tápavá, nejistá a nepřesná.

Otec a matka jako Boží děti vědí, že mají vznešené poslání vychovat z dítěte, kterým požehnávám jejich manželství, Moje dítě. Vědí však také, jak těžký je tento úkol a jakými překážkami je ohrožen. Rovněž vědí, jak je těžký už první úkol věrnosti v jednotící lásce.

Proto dávám manželství muže a ženy třetí dar, totiž dobro svátosti Uděluji tu milost, kterou naznačuje ono vnější odevzdání se manžela a manželky na duši i na těle, na věčné časy. Toto vnější odevzdání naznačuje onu vnitřní jednotu, kterou naznačují, a o kterou se budou snažit. Mezi nimi navzájem a mezi jejich dítětem má být ona jednota, která je mezi Mnou jako bratrským Spasitelem a Mou Církví, ona jednota, která vede Mou lásku až k oběti vlastního života na kříži.

Svátost zahrnuje svátostnou milost. Viditelné znamení neviditelné milosti, spojující oba v jednotě Mé svrchované lásky. Z oné přirozené jednoty, kterou se spojuje každé přirozené a už tak krásné manželství, činím Mou milostí spojení jednoty lásky nadpřirozené.

Manžel s manželkou se spojují, aby si mohli být navzájem pomocí v duchovním životě, v duchovním vzrůstu, aby oba spolu a společně růst k oné jednotě, která je mezi Mnou jako Bratrem a Spasitelem a všemi, kteří jsou Mi věrní.

Když požehnám manželu a manželce dítětem, tak je mají stále vychovávat ve vzájemné vznešené jednotě. To je pravá láska, láska k duším, vzájemná láska k tomu, co je nejvzácnějšího u těchto dvou, kteří se spojili. Jestliže přirozeně záleží manželu a manželce na zdraví a úspěchu svého životního druha, tím více musí oběma navzájem ležet na srdci to nejvzácnější, požehnání duše, a v té duši právě ono Moje dětství. Proto má svaté manželství úkol na celý život. Tento úkol není nikdy dokonán a vždycky znamená modlit se, povzbuzovat a vychovávat, příkladem a slovem druhého a vést k tomu, aby se u každého z nich co nejbohatěji rozvinulo Moje dětství.

Jestliže pravá láska přirozeně dozrává teprve během postupu manželství, až si ti dva dají všechno, i své duše, svou minulost, nitro, pak nadpřirozená láska manželská přichází teprve tehdy, až se ti manžel a manželka pochopí v tom nejvzácnějším a až se v tom také uchopí ve svém nadpřirozeném, duchovním životě.

Právě proto, že je to tak obtížné, dávám k tomu v Mém Těle, v Církvi nesmírné milosti z Mých zásluh, aby ti dva se mohli snést a nést celým životem se všemi svými těžkostmi v tomto Mém dětství.

Kdyby manžel nebo manželka nebo oba odložili tento svůj vrcholný ideál, pak nejenže by si navzájem nepřinesli pravé štěstí, ale stěží by se navzájem snesli.

Neméně těžký je pak úkol vychovat ze svěřeného dítěte Moje dítě. Vychovat z dětí s porušenou přirozeností Moje dítě je úkol nad lidské síly. Jenže ty tady nemáš pracovat jen s přirozenými silami lidskými. Jako je nadpřirozená skutečnost, že ti svěřuji Moje dítě, tak ti také nabízím nadpřirozené pomocné milosti ve svátosti manželství, abys mohl své dítě vychovat jako Moje dítě. Tak se musíš stále a stále dívat na svěřené dítě. Moje dítě je víc než pouhý člověk, víc než hezká loutka, než mazlíček, než příjemné nebo strašné dítě. Tohle ti musí být jasné, ať jsi otec nebo matka. Když to nepochopíš a neuznáš, není tvé manželství hodné Mého požehnání. Šidíš Mne o sebe a o dítě, které ti svěřuji, a sebe šidíš ještě víc – o Mne samého. Ponižuješ vznešenost a nadpřirozené poslání Mnou požehnaného manželství. A vrátí se ti to jako bumerang – hrozná bastardizace dětí, ztráta rodičovské autority.

Boží děti v manželství, kterému žehnám, však vědí, kde je také jejich zdroj a síla jejich autority a vychovatelské péče. Proto je samozřejmé, že se snaží co nejčastěji přistupovat ke stolu Páně, a později i se svým dítětem. Je to chléb Mého dětství. Sám pomáhám otci i matce ve výchově k Mému dětství.

Až bude mít národ víc snoubenců a snoubenek, takto chápajících Mnou posvěcené manželství, kteří budou s tímto duchem vstupovat do manželství a v tomto duchu žít, dá se očekávat pronikavější změna ve stavu Mého království na zemi. Proto se s modlitbou připravujte v tomto osvíceném poznání a odhodlání takto žít vy, kdo cítíte v sobě povolání k manželství. Neobejde se to bez přípravy – modlitby a sebevýchovy. B.

+++

POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH (sv.Markéta Uherská)

Tatarské hordy! Batu-chán! Valí se přímo na nás. Pálí a loupí, zabíjejí muže, ženy a děti odvlékají do zajetí.

Musíme se jim postavit na odpor. Ubráníme svoje domovy.

Co vás napadá. Porazí vás. Už jsme poznali na řece Slaně jejich strašné vojsko. Poláci se jim postavili na odpor a už je tam všechno jedno spáleniště. Dominikánské kláštery a kostely jsou v plamenech. Mniši upáleni.

Nemáme dost sil, abychom se tomu ubránili. A když se jednou ubráníme, přiženou se jich na jaře ještě větší hordy. Máme se jim snad vzdát?

Zachraň se, kdo můžeš! Už dorazili na Slovácko a vtrhli až k Budínu. Pěti proudy se valí do Uher. Stíhají v Uhrech usazené kočovné Kumány, které pokládají za své zběhy.

Pomoz nám, králi. Proto jsi naším králem, abys nás dovedl vždycky ochránit.

Jak vám mohu ochránit? Sám jsem na útěku. Ani ve Vídni nenacházím útočiště. Snad se uchytím v Dalmácii. Každopádně tu nepostavím přes zimu dost silné vojsko, povzdechl si král Béla IV.: Musíme také čelit útokům ze strany Babenberků. Fridrich Bojovný na nás dotírá od Rakous. Jsme v obklíčení.

Co si počneme?

Pánubohu poručeno, - rozhodil rukama král a vykročil s celým dvorem do chrámu. Svatostánek zakusil něco nebývalého. Podlaha se toho dne zaleskla, jak se o to přičiňovala kolena urozených.

Bože, co ode mne chceš? – Vzdychala první hlava mezi Uhry. Celou zimu byl kostel znamenitě vytápěn lidskými těly a vzdychajícími veličinami. Zejména král se dal znovu a znovu slyšet, jak vydatně ulevoval svým zbožným výlevům:

Nic ti neodepřu, můj Pane, Králi králů, i kdyby to byla moje nejmilejší dcera. Vidíš, Pane, jak strašně jsou zkoušeni polští dominikáni. Chceš-li, Pane, obětuji ti svou dcerušku Markétu, a zaslíbím ji třeba právě tolik stíhanému řádu svatého Dominika.

Neozval se vůbec žádný hlas shůry, který by králi potvrzoval jeho vyslyšení. Přesto se však událo něco překvapivého.

Na jaře, plný hrůzného očekávání, upínal celý dvůr zraky k Nejvyššímu. Břízy začaly rozpukávat a dostavily se dubnové přeháňky, když zvědové přinesli blahou novinu:

Nic se neděje. Tataři se nezvedli. Zdá se, že nápor ochabl.

Když to potvrdil i horký červen, dostavila se opravdová úleva.

Bůh přijal oběť krále Bély, řečeného Štěpána, oznámil ctihodný duchovní pastýř.

Oběť, Jakou oběť? To, že se modlil?

Především oběť své dcery Markéty.

Třeba je to jenom náhoda, že se tatarské hordy nezvedly a nevyrazily na výboje.

Žádné náhody nejsou, Štěpáne. Je to znamení, tvrdil králi Bélovi jeho duchovní vůdce.

Znamení?

Bůh se usmířil.

Bože, byl jsem pod hrozným tlakem. Jak vážně jsem to mínil, když jsem zaslíbil ti svou dceru Markétu? – trápil se král.

Co na tom nezáleží, jak jsi to myslel, Štěpáne. Řekl jsi to Bohu před svědky, před svým lidem. Bůh není hluchý a přijal tvou oběť. Teď se s tím musíš vyrovnat.

Počkám, zdržoval král.

Na co chceš čekat?

Až se ukáže, je-li to odvrácení tatarského nájezdu od národa trvalé. A také – vždyť to děvče je teprve tříleté – je to ještě dítě. Je zatím dáno na výchovu k dominikánkám do Veszprému.

Samé pošetilosti mocných! – Letěly pohrdavé posměšky lidem od úst k ústům: - Král se zdráhá splnit Bohu své slovo! Jak máme věřit my králi a Bohu?

Zlé jazyky se často otírají o pošetilost mocných, ale ve zlých dobách, kdy nikdo neví, kam se schovat, všichni obracejí svou naději k mocným a silným. Jenže kdopak z obecního lidu zná kříž mocných?

Co je to za zvláštní kříž?

Zvláštní odpovědnost za bezmocné, za slabé a opomíjené.

Nesmyslné utrpení, jaký je násilí a zlo, působené teroristy či nájezdníky nevinným, zvláště dětem, které v nás přirozeně budí touhu po odvetě, je přirozeně snad to nejvzdálenější, co nás vede spojovat svou odpovědnost za trpící s Ukřižovaným a jeho křížem. Dobrovolné podstupování kříže a přijímání ho na sebe za někoho jiného než sám za sebe se těm, kdo smýšlejí o všem ryze pozemsky, zdá být zvláštním počinem bláznů, nebo snad výstřelkem těch, kdo už ze samé nudy nevědí, co by provedli. Kajícné nastavování vlastního těla tam, kam dopadají důsledky hříchů mnohých nekajícných hříšníků, aby už nenesl všechny tresty jen všemi opouštěný bičovaný, trním korunovaný, ukřižovaný Spasitel, vyhlíží šíleně, ale ještě šílenější je láska Spasitele, trpícího pro nás.

Proč bychom se museli dívat na všechno jenom přirozeně, a to zejména v prostředí poživačnosti, kde se nějakému Herodovi zlíbí pro chvilkové potěšení sebe a svých stolovníků obětovat život svatého Jana Křtitele za taneček nějaké půvabky? V rozmařilejší společnosti si můžeme pro změnu dopřát pro chvilkové vytržení ze hry třeba hon na nějakého člověka nebo na celou rodinu či nějaký národ… Tady už snad budeme umět hodit přes palubu přirozené nároky a připustit ještě nějaké vyšší, totiž nadpřirozené pohnutky.

Jak dlouho ještě necháš Boha a lid čekat, až dodržíš slovo, milý králi? - Naléhal zpovědník: - Má snad obecní lid odhodit všechnu důvěru v tebe a v Boha, když se před tváří Nejvyššího a všech lidí zdráháš splnit svůj slib?

Počkejme, až to děvče dospěje. Třeba si odmítne vzít za manžele toho, který se nabídne. Potom zbude jediné řešení – splnit slib daný Pánu.

Pošetilosti mocných!

Je to ještě dítě.

Uhýbáš před zodpovědností!

Neuhýbám. Na důkaz své dobré vůle pokládám právě základní kámen nového dominikánského kláštera na Zaječím ostrově, připomínal král. Jenže písek přesýpacích hodin neúprosně trousil dál svoje zrnka.

Jsem Karel z Anjou, král sicilský. Žádám o ruku vaší dcery Markéty.

Dívčí zavrtění hlavou

Žádám o ruku Markéty. - Tentokrát se uchází český král Přemysl Otakar II.

No tak, rozhodni se, děvče, a neber ohled na můj slib Bohu a lidem. Přemysla Otakara potřebujeme. Musíme s jeho pomocí obnovit celou zemi, vypleněnou hordami Batu-chána. A taky máme v patách Fridricha Babenberka.

Neboj se, otče, vévoda Fridrich bude povolán k Nejvyššímu.

Ach, to víš, že jednou bude povolán před soudnou Stolici, jenže kdy?

Stane se tak v bitvě na Litavě. Tím Babenberkové vymřou po meči.

Král Béla se tvářil jako by mu uletěly včely a nic z Markétiných slov nevnímal. Místo toho dumal nahlas:

Mohu také sám ustoupit z trůnu, když mi lid vypoví poslušnost.

Markéta řekla rozhodně: Nikdy se nevdám za Přemysla Otakara.

A co Lev Haličský?

Patřím celá Bohu. Proto říkám ne.

Markétko, neobětováváš se snad kvůli mně?

Ne, otče. Nejde jen o tvou korunu. Nezáleží jenom na tom, že jsi mě zaslíbil Nejvyššímu před svědky. Jde o Boha. Tomu jsi mě zaslíbil, a Bůh nezapomíná. A já jsem za to vděčná. - Vypadala jako děvče, které právě našlo divotvorný hrnec s pokladem na konci duhy.

Tak se rozvíjely události, hodné Shakespearova pera, v mnohém podobné příběhu krále Leara a Kordelie, jenže mnohem hlubší.

Pak nezbývá, než splnit zaslíbení Bohu, protože to je přísaha.

Přijmi, Markéto, jak je zvykem závoj s papežským požehnáním na znamení odřeknutí se světa, - pronášel slavnostním hlasem v ostřihomském chrámu, otec Humbert, magistr dominikánského řádu, když jej nechával spočinout na hlavě dvanáctileté děvčátka. Nato se sneslo slavnostní požehnání na nový klášter na Zaječí ostrov na Dunaji, kam se celý klášter i s novou sestrou odebral.

Proč tak mladičká? Copak z toho má už rozum? Jak se může sama svobodně rozhodovat? – Ptá se kdosi, kdo málo věděl o kříži mocných, o strašných poměrech v době mongolského ohrožení, o slavných zaslíbeních a obětech, pronášených veřejně před Nejvyšším v čas krajní nouze, o potřebě uchránit lid nejen před nepřítelem vnějším – Batu-chánem, ale i nepřítelem vnitřním v podobě vypovězení poslušnosti mocným a bezvládí.

Jako královská dcera se toužím podobat Králi králů, který o sobě říká: Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, nýbrž abych sloužil.

Komu mám posloužit? - Hladovým, nahým, malomocným, zmrzačeným a nejrůzněji jinak postiženým.

Nejsme na ostrově pro nic za nic, Markéto, ale především pro to, že se sem vyváží lidský odpad: malomocní. Uklízej po nich, umývej je, nakrm je a napoj, a pak po nich všechno umyj a ukliď, a zítra můžeš začít nanovo.

Už nemám sílu, - nese se vzdychání kolem kříže ve svatyni. Kůra nového stromu života, zasazeného na ostrově svaté Markéty, zaznamenává osvěžení čerstvou mízou, dostavující se kupodivu zvenčí.

Pane, ukaž, jak to pro nás a naši spásu zvládáš na kříž. - Krev, slzy a pot. –

Vzduch vibruje bolestným růžencem. A sotva ustává, rozvlní se opakováním žalmů. Uprostřed hloučku pro svět ztracených existencí jasně vyniká hromádka v rouchu, vždy znovu do běla vypraném, která vytrvává, když ostatní ochabují a zůstává, a když druzí utíkají z očistce na tohoto světa.

Vzduch, rozechvělý bzukotem růžence, protíná ostře jako tatarský kinžal:

Utopená sestra! - Nahnula se nad okraj studny a spadla tam. Než jsme ji stačili vytáhnout, je bez dechu.

Přineste ji sem, ozývá se rozhodně Markétin hlásek.

Z jasných stínů se rozhýbá jeden jasnější. Odstraňuje bláto a trávu z úst nebohého. Pak na něj vkládá ručky se zarudlými jizvami Ukřižovaného a tiskne jí ke tváři křížek od růžence: - Pane, do tvých rukou svěřuji její duši.

Utopená sestra se pohne, vyhrkne z úst vodu a nabere dech.

Obživla! – Bohu díky!

Ze všech stran se ozývají hlasy:

Markéto, pomoz! - Markéto, mám hlad! - Markéto, poraď! – A nikdo neodchází od studnice pokory s prázdnýma rukama.

Znala tajnosti lidských srdcí, tvrdily sestry, když po prožívání pozemského očistce spočinula v náručí Abrahámově. Od té doby celý klášter zavoněl, jakoby rozkvetl tisícem květů. Žádný felčar ani ranhojič by nestihl poskytnout tolik uzdravení a úlevy, jež se i nadále dějí na jejím hrobě.

+++

O KRÁLOVSKÉ CESTĚ SVATÉHO KŘÍŽE

1. - Zapři sebe sám, vezmi svůj kříž a následuj mne. Tato řeč zní mnohým tvrdě. Ale mnohem tvrdší bude slyšet ono poslední slovo: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně. - Neboť, kdo nyní rádi slyší výzvu kříže a následují ho, nebudou se bát, že jednou uslyší slova věčného zavržení. Toto znamení kříže bude na nebi, až Pán přijde soudit.

Tehdy všichni služebníci kříže, kteří se v životě připodobnili k Ukřižovanému, přistoupí ke Kristu soudci s velikou důvěrou.

2. - Proč se tedy bojíš přijímat kříž, kterým se jde do království? V kříži je spása, v kříži je život, v kříži je ochrana před nepřáteli. V kříži je vlévání nebeské blaženosti, v kříži je síla mysli, v kříži je duchovní radost.

V kříži je soubor ctnosti, v kříži je dokonalost svatosti. Není pro duši spásy ani naděje na život věčný než v kříži. Vezmi tedy svůj kříž a následuj Ježíše a půjdeš do života věčného.

Ježíš tě předešel, když si nesl kříž a umřel pro tebe na kříži, abys také ty nesl svůj kříž a hleděl umírat na kříži. - Jestliže tedy zemřeš spolu s ním, budeš s ním také živ; a přijmeš-li podíl na utrpení, přijmeš také podíl slávy.

3. – Podívej se, všechno závisí na kříži a všechno záleží v umírání; a není jiné cesty k životu a k pravému vnitřnímu pokoji, než cesta svatého kříže a každodenního umrtvování. Ať jdeš, kam chceš, můžeš hledat, cokoli bys chtěl, a nenajdeš cesty vyvýšenější nahoře ani bezpečnější cesty dole, než cestu svatého kříže. Zařiď a uspořádej si všechno podle své vůle a podle svého rozumu, a najdeš jen to, že vždycky budeš muset něco trpět, ať rád, ať nerad, a tak vždycky nalezneš kříž. Buď budeš cítit bolest na těle, nebo budeš v duši snášet duchovní trýzeň.

4. - Někdy budeš opuštěn od Boha, jindy budeš zakoušet nepříjemnosti od bližního; a co víc: často sám sobě budeš na obtíž. Přitom se pak nebudeš moci žádným prostředkem nebo potěšením od toho osvobodit nebo si ulehčit, dokud to Bůh bude dopouštět, takže to musíš snášet. Bůh ovšem chce, aby ses naučil snášet trápení bez útěchy, a aby ses mu úplně podřídil a skrze trápení se stal pokornějším.

Nikdo nedovede tak srdečně cítit utrpení Kristovo jako ten, komu se přihodily podobné věci ke strpění.

Kříž tedy vždycky je připraven a kdekoli tě očekává. Nemůžeš mu utéci, kamkoliv by ses obrátil; neboť kamkoli přijdeš, sám sebe s sebou neseš a vždycky nalezneš sebe samého. Obrať se nahoru, obrať se dolů, obrať se ven, obrať se dovnitř: i v tom všem najdeš kříž. A všude musíš zachovávat trpělivost, chceš-li mít vnitřní pokoj a zasloužit si věčnou korunu.

5. - Jestliže rád snášíš kříž, sám tě ponese a dovede tě k žádoucímu konci, kde totiž bude konec utrpení, třebaže to nebude zde. Jestliže pak jej neseš nerad, sám si nakládáš břímě a činíš si větší těžkost; a přece jej musíš snášet. Jestliže jeden kříž odvrhneš, jistě najdeš jiný, a snad těžší.

6. - Myslíš snad, že ujdeš tomu, čemu se nemohl vyhnout žádný smrtelník? Který svatý na světě byl bez kříže a bez trápení? Zajisté ani Ježíš Kristus, náš Pán, nebyl ani jednu hodinu bez bolesti utrpení, dokud žil na světě. Musel, jak sám praví, Kristus trpět a vstát z mrtvých a tak vejít do své slávy. A proč tedy ty hledáš jinou cestu než tuto královskou cestu, která je cesta svatého kříže?

7. - Celý Kristův život byl křížem a mučednictvím: a ty si vyhledáváš radosti a odpočinku? Bloudíš a bloudíš, hledáš-li něco jiného než trpět soužení; protože celý tento smrtelný život je plný nejrůznější bídy a obklopený kříži. A čím výše kdo duchovně pokročil, tím těžší kříže často nalezne; protože těžkost jeho vyhnanství se z lásky více rozmáhá.

8. - Přesto však takový člověk tak rozmanitě soužený není bez ulehčujícího potěšení, protože cítí, že z trpělivého snášení svého kříže získává veliký užitek. - Když se mu totiž dobrovolně poddává, všechno břímě soužení se obrací v důvěru, že ho Bůh potěší.

A čím více bývá tělo sužováno bolestmi, tím hojněji bývá duch posilován vnitřní milostí. Stává se, že leckdy dochází takové posily ze žádosti trápení a protivenství pro touhu ztotožnit se s Kristovým křížem, že by nechtěl být bez bolesti a trápení; protože je přesvědčen, že je Bohu tím milejší, čím více a čím těžší věci dovede kvůli němu snášet.

Není to lidská ctnost, nýbrž Kristova milost, která tolik dovede a činí v křehkém těle, že, čeho se tělo přirozeně vždycky děsí a varuje, to z horlivosti ducha samo podstupuje a miluje.

9. - Vymyká se z lidské přirozenosti nést kříž, milovat kříž, přemáhat tělo a uvádět do podřízenosti; světské cti se vyhýbat, ochotně snášet pohanění, sám sebou pohrdat a přát si pohrdání; trpělivě snášet jakékoli nesnáze přinášející škodu a nebažit na tomto světě po žádném blahobytu. Jestliže hledíš na svoje přirozená práva, nic takového sám od sebe nedokážeš.

Jestliže však spoléháš na Pána, obdržíš s nebe statečnost, a svět i tělo budou poddány tvému panství. Ale ani nepřítele ďábla se nebudeš bát, budeš-li ozbrojen vírou a poznamenán Kristovým křížem.

10. - Odhodlej se tedy jako dobrý a věrný služebník Kristův ke statečnému nesení kříže svého Pána, pro tebe z lásky ukřižovaného. Připrav se na snášení mnohých protivenství a rozmanitých nepříjemností v tomto bídném životě; neboť tak ti bude, kdekoli budeš, a tak v pravdě nalezneš, kdekoli by ses skrýval. Musí tak být a není jiného prostředku, jak ujít zlému trápení a bolestem, než abys sám sebe snášel.

Pij s oddaností kalich Páně, toužíš-li být jeho přítelem a s ním mít podíl. Potěšení ponechej Bohu; ať s nimi naloží podle libosti. Ty však buď vstřícný ke snášení útrap a pokládej si je za největší potěšení, neboť utrpení tohoto času nejsou rovná budoucí slávě, která se zjeví na nás a kterou by sis nemohl právem zasloužit, i kdybys třeba sám jediný mohl všechna ta trápení snášet.

11. - Když dosáhneš toho, že ti bude soužení sladké a pro Krista příjemné, tehdy měj za to, že jsi v dobrém stavu, neboť jsi nalezl ráj na zemi. Dokud je ti zatěžko něco vytrpět a hledíš se vyhýbat utrpení, potud ti bude zle, a všude se budeš třást na útěku před trápením.

12. - Odhodláš-li se být tím, čím máš být, totiž člověkem trpícím a umírajícím, brzy ti bude lépe a nalezneš pokoj.

I kdybys byl s Pavlem vytržen třeba až do třetího nebe, nebudeš mít kvůli tomu jistotu, že bys nemusel nic zlého snášet. Já, praví Ježíš, mu ukážu, jak mnoho musí trpět pro mé jméno.

Nezbývá ti tedy než trpět, chceš-li Ježíše milovat a jemu ustavičně sloužit.

13. - Kéž bys byl hoden trpět něco pro jméno Ježíšovo! Jak veliká sláva by tě očekávala, jak by všichni svatí Boží plesali, jak krásný příklad bys také dal svým bližním! Všichni totiž doporučují trpělivost, třebaže málokdo chce trpět. Právem bys měl rád něco málo pro Krista trpět, když tolik lidí trpí horší věci pro svět.

14. – Buď si jist, že musíš vést život umírající. A čím víc odumřeš sám pro sebe, tím víc začínáš žít pro Boha. Nikdo není způsobilý k chápání nebeských věcí, ledaže by se poslušně odhodlal nést pro Krista věci sobě protivné. Nic není Bohu milejší, nic pro tebe na tomto světě spasitelnější, než ochotně trpět pro Krista.

A kdyby sis měl volit, více by sis měl přát trpět kvůli Kristu nesnáze, než okoušet mnohá potěšení; protože tak bys byl Kristu podobnější a bližší všem svatým. Naše zásluha a duchovní prospěch našeho stavu nespočívá ve mnoha požitcích a potěšeních, nýbrž spíše ve snášení velikých těžkostí a soužení.

15. - Samozřejmě, kdyby bylo bývalo pro lidskou spásu něco lepšího a užitečnějšího než trpět, Kristus by to byl slovem i příkladem ukázal. On však nejen své učedníky, ale také všechny, toužící ho následovat, jasně napomíná k nesení kříže, když říká: Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sebe sám a vezmi svůj kříž a následuj mne.

Když jsme tedy všechno promyslili, toto je konečným závěrem: Že musíme vcházet do Božího království skrze nejrůznější trápení.

+++

NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ (bl.Jindřich Suzo)

Takhle to dál nejde, zlobila se babička: - Chlapec přichází do věku, kdy potřebuje otce.

Vždyť dobře víte, máti, že to není možné. Jeho otec, rytíř z Bergu odejel na křižácké tažení. Brání Jeruzalém a celé křesťanstvo před Saracény. Jindřich ví, že jeho otec je hrdina. Má ho v úctě.

Jenže kdy ho viděl? Nebude-li ho mít na očích jako živý otcovský vzor činorodosti, rozhodnosti a spravedlnosti, zůstane jako ta třtina ve větru. Jiní v jeho věku už berou do ruky meč a zkouší se s ním ohánět.

Jindřich na to není. Je slabý.

Rozmazluješ ho.

Je tak hodný a zbožný, hájila ho maminka.

Pch! Zbožný? Je jako ovce. Drží se tě za sukni a dělá všechno podle tebe. Ty si klekneš, on si klekne, ty vzhlédneš na kříž, on vzhlédne na kříž, ty zbožně vzdechneš, on zbožně vzdechne. Je to dítě nebo loutka? Měla bys ho dát na výchovu do kláštera.

Tak půjde k dominikánům. Jsou tu přímo v Kostnici, rozhodla matka.

Pět let se vlnil bělostný obraz Jindřicha v pohupujících se vodách Bodamského jezera, ale jeho vnitřní rysy zůstaly stejně nevyhraněné, rozvlněné a rozbředlé. Tělem v klášteře, srdcem ve světě.

Při svých hřivnách bys dokázal víc, říkali mu bratři z kostnického konventu.

Cítím se tu jako prodaný.

Třeba jsi prodaný. – Cha, cha, chá! – Prodaný! Prodaný! Prodaný!

Svému zpovědníkovi se svěřil: Myslím, že když mě Pán uchrání těžkých hříchů, které by mohly poškodit mou pověst, nemusím brát ty lehčí hříchy tak vážně.

K jeho překvapení mu duchovní otec odpověděl: Synu, jsi na nejlepší cestě k vlažnosti. Říkáš si, mouchy sežerte si mě. Ale tohle musí skončit. Pokud nenajdeš sílu zbavit se rozhodně té duchovní zbahnilosti, je to tvůj duchovní konec.

Nejprve nabyl dojmu, že se mu srdce snad utrhlo od své základny a zarazilo se mu o přední zuby, takže jen vyjekl:

Co – cože?

Rosteš duchovně od desíti k pěti.

Ztuhl jako rusalka překvapená při koupeli. Měl pocit, jako by ho někdo bacil leklou rybou přes kořen nosu. Brada mu sjela hluboko mezi ramena, oči se mu zakutálely a neměly se k návratu. Byl by se snad skácel, nebýt zpovědnice, o jejíž okraj se zachytil oběma rukama.

Co je? Vždyť pečlivě vykonávám všechny očekávané úkony zbožnosti, převzaté od matky a pak ještě vytříbené tím, co si osvojil u dominikánů. – Hm, navenek ano, ale co bylo uvnitř? V duchu dával zpovědníkovi za pravdu, protože jeho smysly ho skutečně táhly jinam. Srdcem se sháněl po světských věcech a požitcích. Ty však zanechávaly v jeho duši prázdnotu a pustotu.

To mám vážně opustit svět a sebe sama a myšlenky na svět a na sebe? Nestačí, že jsem se rozešel se světem vstupem do klášterního ústraní? Mám se s ním rozejít i vnitřně? Zní to strašně sebevražedně. Rozloučit se s přáteli světa a vydat se do duchovní emigrace. Co tomu řeknou ostatní, když uvidí, že už nežiji jako oni? Co řeknou přátelé se smýšlením skrz naskrz pozemským? – Bože, poraď mi.

Začít mystický život vlažností je jako chytat rybu za ocas. Jestli chceš přemoci změkčilé a odbojné tělo laskavým domlouváním, tak jsi šílenec. Chceš svět a přitom sloužit Mně? Vyloučeno. Nechci tě půl, ale celého. Také jsem se za tebe nedal ukřižovat jenom napůl, ale celý. Jestli si ovšem chceš povolit, tak hoď zbožnost přes palubu, a nedělej Mi a Mé Církvi ostudu nějakým kejklířstvím. –

Ovšem kam se poděju, když opustím klášter? Bojovat nedovedu ani nechci –

Podlaha jeho cely se rozkolébala jako podzimní hladina Bodamského jezera a křížek na stěně se mu před očima rozdvojil, přičemž obě ukřižované postavy jaksi světélkovaly. Dlouho nebyl schopen promluvit,

Když se znovu spojily v jednoho Ukřižovaného, napadlo ho:

Jak je to možné, že jsem si toho všeho celých pět let v klášteře vůbec nevšiml?

Vření vášně není snadné zpozorovat, jste-li spíše sebestředný člověk, a to Jindřich byl.

Netušil, jak dlouho se pohyboval ve stavu ledovcovitě zmraženém, ale připadalo mu to jako věčnost. Ani by se nedalo odhadnout, jak dlouho by tam stál, kdyby se nepřihodily další události, které zaměřily jeho pozornost jinam. Náhle odněkud shora cosi zařinčelo, jako by saracénské vojsko tasilo šavle. A když to Jindřich uslyšel, jeho ztuhlé údy ožily a zmocnila se ho prudká činorodost. Skočil do haly a hledal vpravo i vlevo úkryt.

Probral se do staronové situace s pocity, které rozhodně nelze označit za šťastné a rozjásané. Připadal si jako vojevůdce, který jednou ráno procitl a zjistil, že vlastní neopatrností dopustil přítomnost nepřítele ve svých zádech i po stranách. Taková věc pak vede k pocitům selhání a sebeobviňování.

V jeho vzezření a chování došlo k nesmírné změně. Když s ním přátelé-světáci před časem mluvili, i velmi netečný pozorovatel by v něm rozpoznal mladíka-hrdinu, kterému patří svět. Nyní bylo neméně patrné, že hrdina padl, a to bolestně a hlučně. Vystupoval s krabatým čelem, zkaleným zrakem a ústy pootevřenými. Prostě měl v sobě něco z povadlého květu či z ptáka s nalomeným křídlem. Pozvolna se rozhoupával, když se zrychlená činorodost obracela proti němu samému. Pak si počínal velmi rozhodně a s dravostí divé zvěře vrhající se v neronovském cirku na nebohé křesťany.

Musím zemřít, ale ne že bych docela spáchal sebevraždu, nýbrž postupně umrtvovat své tělo, abych s každou další dávkou umrtvování byl blíže Ukřižovanému.

S děsivou vizí tatarského trýznění zajatých křesťanů vyrazil ke kostnickému kováři. Vtiskl mu do dlaně hrst penízků se slovy: Ukaž, co dovedeš!

Sssss! – ozvalo se otevírání tisícovky sodovek. – Kdepak by se v Kostnici začátkem čtrnáctého století vzaly sodovky. To vyšlo z pevně zaťatých úst mládence, který si právě dal žhavým železem vypálit na hruď nápis JEŽÍŠ KRISTUS.

Odvrátit se násilím od tvorů a od sebe jako tvora není žádný špás. Jestliže duše toho, kdo se odvrací od tvorů, je značně citová a náchylná k nejrůznějším něžnostem, cukrování a útěchám, které přináší styk s oblíbenými osobami a věcmi, je toto násilí tím větší a bolest, kterou působí citlivému srdci, je tím krutější. A Jindřich měl po matce, jak vyznává, srdce přecitlivělé. Trpěl hrozně. Trpěl tím víc, že nenalézal dlouho nikoho, komu by si mohl postěžovat se svým bolem, neměl žádného důvěrného přítele, jemuž by se svěřil se svými pochybnostmi, touhami, boji. Naříkal ve svém srdci, stěžoval si Božské Moudrosti.

Hlas v duši mu říkal:

Odedávna musí láska trpět. Není milovníka, jenž by nebyl mučedníkem. Musíš proniknout mým trpícím člověčenstvím, chceš-li se dostat k čirému božství.

Zprvu se Jindřich zhrozil krutých slov. Přirozenost se vzpírala je provést, ale nadpřirozená láska zvítězila nad přirozeností, láska, která je silnější než smrt. Vydal se cestou lásky za Mužem bolesti, bičovaným a umírajícím na kříži jen z lásky k člověku. Odhodlal se podrobit své tělo zcela službě lásky. Snažil se je skoro zničit, aby duch žil jen pro svého Boha.

Tak zakouší kříž v jeho cele nebývalé osvěžení. V tichu, pravidelně se dostavujícím po děsivých zvucích, připomínajících srážku křižáků se saracény, se uklidňuje a slyší:

Nevíš, že jsem branou, kterou musejí vstoupit všichni opravdoví přátelé Boží, kteří chtějí dojít pravé blaženosti?

Kůrka chleba a trocha vody, jenom krátký spánek. Žíněná košile a železný řetěz a růženec. A k tomu nástroje, připomínající mučírnu Batu-chána pro zajaté křesťany.

Jako by je medvěd poškrabal drápy, poznamenal Suzo, když umýval své tělo v ledové vodě.

Tyto boje musí vybojovat sám. O tomto zápase, vyhlášeném tělu nemohu mluvit s nikým, ani ze světa, ani z kláštera. Jinak by měli to, že u mne propukl nějaký strašný sebeobviňovací blud a fanatická snaha po sebetrýznění.

Pohublá tvář askety však prozrazovala mnohé.

Půjdeš studovat bohosloví na naše řádové učiliště do Kolína, rozhodl v té době převor.

Celých šestnáct dalších let prožíval poustevnicky a postrádal přítele. I když se rozhodl bojovat s tělem sám, v duchovní sféře potřeboval původce. Kdykoli v životě nastane nějaký zádrhel, který způsobí, že čelo dosud hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: Co si teď počnu?, tak nejlepší postup, jak na to, je svěřit se do rukou osvědčeného znalce a nechat mu volnou ruku. Vojevůdce, jemuž docházejí síly, se raduje při hlaholu polnice, doprovázející příjezd posily, a podobně i Jindřich pocítil v srdci naději, když se jeho záležitosti ujal sám Mistr Eckhart, muž nad jiné zkušený ve vedení duší. Nicméně ani ten zdaleka neznal všechny podrobnosti ohledně Jindřichova nelidského zacházení s vlastním tělem.

Po šestnácti letech nelidské mučírny, do níž se Jindřich Suzo dobrovolně uvěznil, a kdy se snažil u paty kříže poznat na vlastní kůži krev, slzy a pot Ukřižovaného, přišel den Seslání Ducha svatého.

Jindřichu, tvoje tělo se stalo dokonalým služebníkem ducha, který se touží rozletět ke Mně, svrchované Lásce, prameni veškeré blaženosti. Svěř se konečně s naprostou odevzdaností do Mé sladké náruče. Všechno vnější mučení těla by bylo marné bez tvé dokonalé odevzdanosti do Mé svaté vůle.

Nastalo stěhování – stará, hřeby pobitá vrata, řetězy, provazy, řemeny a kdovíjaké další harampádí putovalo na smetiště. Ve vyprázdněné celičce zbyl jen prostý kříž a stolek s židlí a skromné lůžko.

Tak se ukazovalo, že Jindřich přes svou pověst výstředního askety a bigotního fanatika přece jen nebyl tak zaberanělý. Ten beran se teď prokazoval jako úplné jehňátko

Co chvíli k němu přikvačila inspirace shůry:  Jářku, proč nemetáš kozelce jako David před archou úmluvy a nezpíváš radostnou píseň? Ovšemže, metání kozelců a veselé výskání nepřichází v úvahu, pokud sloužíš před svatostánkem, ale mohl bys aspoň vděčně obrátit pohled k nebesům a zvolat: Hosanna – Hosanna – Hosanna !"

Překypoval energií a dobrou náladou, byl od toho dne naladěn v duchu optimismu, tvrdícího, že tento svět je nejlepší ze všech světů. Vyzařoval přesvědčení, že na tomto nádherném světě je dnes všechno v úplně a naprosto perfektním stavu, a že se Bohu nikdy nic nevymklo z rukou.

Kráčel pomalu a zamyšleně, podle lidí spíš jako náměsíčník než jako zdravý a silný mladý muž plně ovládající své dolní končetiny. Chodci, do nichž vrazil, o něm smýšleli nelaskavě.  Ovšem, ruku na srdce, mohlo tomu být jinak, kdyby měli k dispozici všechna fakta. Pak by si uvědomili, že si zaslouží spíš účast než kritiku.

Boží Láska ho povznesla do svých hedvábných výšin. Příznaky byly nepopíratelné. Ztišená láska se rozlévala na všechny strany. Čím tvrdší býval k sobě, tím spíš se rozplýval vůči ostatním, jako když medu ukrajuje. S potřebnými znalostmi školskými, obohacenými vědomostmi Mistra Eckharta, ale také zkušeností z vlastních divokých bouří ducha, snadno vedl ty, které Bůh povolával.

Nevíte, kde je otec Jindřich? – Který? - Přece ten známý kazatel. Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med. - Kdože? - Přece otec Suzo. Hledáme bratra Jindřicha. To je ten vyhledávaný zpovědník Suzo a osvědčený vůdce duší k dokonalosti. – Čekáme na otce Jindřicha.

Ze všech stran se k němu stékaly zástupy hříšníků jako divoké alpské bystřiny. Sám cestoval od kláštera ke klášteru, nejčastěji Porýním.

Peníze nebo život! – Vybafli na něho lapkové v temném lese.

Nemám nic. Jak vidíte, jsem žebravý mnich. Jsem Jindřich Suzo.

Cože! Ten zpovědník? – uklouzlo jednomu z nich tenčím hláskem. Sotva odkryl kapuci, vyklubala se z něho dívčina.

Říká se, že kdo se ti vyzpovídá, i kdyby byl sebevětší hříšník, toho Bůh už nikdy neopustí. - Mohu se vyzpovídat, otče?

Jen do toho, milé dítě. Ve jménu Otce i s¨Syna…

To je můj manžel, ukázala pak na druhého lapku a zamávala na něho: Vyzpovídej se taky.

Jenže já jsem i vraždil.

Vyznejte se, můj synu, ve jménu Otce i Syna…

Tou dobou už po něm vzdychaly sestry v klášteře v Töss. Hlavně sestra Alžběta Staglinová, kterou přivedl k vysokým stupňům dokonalosti, měla obavy:

Jen aby se mu cestou něco nestalo. Taková nepohoda. Psa by ven nevyhnal, a ještě ti lapkové na cestách. Modleme se za otce Jindřicha. Pak už se klášterem rozléhal plynulý tok růžencového vrnění jako když kočka přede.

Sotva se vrátil Jindřich do své cely, klekátko před křížem si vrzavě povzdechlo nad svým údělem. Když dovrzalo a růženec vychladl, dostalo psací náčiní co pro to. Pero se skřípavě rozběhlo po pergamenu, a kolem stolku se snášel k zemi jeden list po druhém.

Co to pořád smolí ten Jindřich? – Kroutili hlavou bratři v refektáři: Kdo se ho o to prosí? Na co si to hraje? Je přece dost příruček k duchovnímu vedení. Tys mu to snad uložil, otče převore?

Kdepak, ošil se převor, a hned se dal do párání: O ničem nevím. Inu, je to divný pták, tento Jindřich.

Jestli nechodí k těm sestrám do Töss nějak moc často.

Hlavně kolem sestry Alžběty se prý nějak moc točí.

Projevuje jí bratrskou lásku.

Ták. – Hm. – Toká jako bratrská hrdlička. Kdykoli ji osloví, tak dbá náramně na to, že slovo vítězí s úsměvem – podotkl kterýsi bratr, ládující do sebe sousta jako přístavní dělník, házející žoky s koprou do podpalubí.

Otče Jindřichu! – Ozval se převor v křížové chodbě, kde se procházel bratr Suzo: Na slovíčko….- Viděli vás, že jste se políbil se sestrou. Co to má znamenat, bratře?

Otcovské políbení.

Opravdu? – Zasvítily dvě farizejské oči, a ústa jízlivce se dávala slyšet: Pomyslete na úřad, který zastáváte. Pamatujte na pohoršení.

Ano, otče převore. Myslím hlavně na pohoršení kříže.

Jen aby – šmikal vzduchem neklidný ukazovák.

V těchto si Jindřich mohl naplno vychutnávat svou touhu trpět nevinně pro Krista. Byl však Bohem nadaný, prostě amadeovský optimista a rány osudu, které ho nyní stíhaly, v něm neudupaly všechnu naději.

Říká se, že kam čert nemůže, pošle babu.  Zanedlouho cítil Jindřich na sobě přibitá hejna očí celé plejády pravzorů Eulálie Čubíkové pro Chevalierův román Zvonokosy. K jeho pocitům se brzy přidaly i pocity Julia Caesara poté, co byl proboden svým oblíbeným synovcem. Nejrůznější podrazy od nepřátel snášíme mužně, i když je neschvalujeme, ale když nás zradí bratr, pijeme kalich hořkosti do dna a cítíme se podle toho.

Zlé jazyky se ve své utrhačnosti činily, div že nedošlo k jejich zauzlení.

Kam se poděly zásvětné dary? Byly tu v kapli. Někdo ukradl? – Otec Jindřich prý potřebuje hodně dárků pro ty jeho sestřičky…

Podvod krvácejícím obrazem Ukřižovaného? – To by tak vypadalo tak leda na otce Jindřicha.

Víte, že jeho vlastní rodná sestra utekla z kláštera a on ji s hanbou přivedl zpět. Jo, ten to s ženskými dovede zaválet. Pěkné kvítko, tenhle otec Jindřich.

Za velkého moru někdo otrávil studny. Mluvilo se hodně právě o otci Suzonovi. Moc nescházelo a velkomožní páni by ho byli zhoupli na větvi. Jen tak-tak že vyvázl. Má to někdo z pekla štěstí!

Svedl mě a opustil! – Ječela kterási hysterka, možná i posedlá zlým duchem, na celé kolo.

Kdo?

Přece ten chlípník Jindřich Suzo.

Říkávalo se, že neexistuje situace tak svízelná, aby vyvedla Jindřicha Suzona z jeho příslovečného klidu, který býval přirovnáván k duševnímu rozpoložení tresky na pultě rybárny.

Má snad otec Jindřich hroší kůži, otče převore? Něco s tím musíme provést. – Naléhali bratři.

Překládám vás, milý bratře Jindřichu, do kláštera v Ulmu, rozhodl převor.

Lidé, kteří jsou zasaženi v samém svém jádru, obyčejně reagují dvojím způsobem. Buď zuří a soptí. Takový byl možná král Lear. Jiní upadnou do mrazivého chladu, jako by jejich krevní oběh právě zamrzl. Jindřich Suzo náležel asi k této druhé skupině. Když šlo do tuhého, změnil se v ledovec.

Pojednou nemohl ani studovat, ani se modlit. Zůstal zhroucený před křížem v celičce. Zastavil se čas a Ukřižovaný nad časem dal najevo svou vůli.

Proč zde sedíš? Vstaň a ponoř se do Mého utrpení. Jedině tak přemůžeš své utrpení!

To, co vyhlíželo jako hromada suti zapomenutá po zednících, se pohnulo a na tváři se rozehrál blažený úsměv.

Čemu se směješ, blázne Boží?

Člověk, který dovede dobře trpět, ochotně snášet rány, zdánlivě zbytečné, dostává za své utrpení odměnu zčásti už v tomto čase, protože získává pokoj a radost ve všech věcech a po smrti najde život věčný.

Dne 25. ledna 1365 se v Ulmu rozloučil se světem, s nímž a ve kterém sváděl po léta tuhé boje. Papež Řehoř XVI. dovolil roku 1831 uctívat Jindřicha Suzona jako blahoslaveného.

+++

O KRISTOVĚ OBĚTI NA KŘÍŽI A SEBE ODEVZDÁNÍ

1. - Kristus: Jako jsem sám sebe s rukama rozpjatýma na kříži a s nahým tělem dobrovolně obětoval za tvé hříchy Bohu Otci, takže ve mně nezůstalo nic, aby se celé proměnilo v oběť na usmíření Boha:

Tak máš také ty každého dne ve mši svaté dobrovolně obětovat sebe samého pro Mne jako oběť čistou a svatou se všemi svými silami a city, jak nejupřímněji dovedeš. Co víc od tebe žádám, než aby ses Mi snažil dokonale odevzdat? Cokoli dáváš mimo sebe samého, o to nedbám, protože si nežádám tvůj dar, nýbrž tebe.

2. - Jako by ti nestačilo, kdybys měl všechno, kromě Mne, tak se ani Mně nebude moci líbit, cokoli bys dal, kdybys neobětoval sebe.

Obětuj Mi sebe a dej sebe celého a bude tvá oběť milá.

Podívej, obětoval jsem se za tebe celý Otci; dal jsem také celé své Tělo a Krev za pokrm, abych byl celý tvůj a ty abys zůstal Mým.

Budeš-li však ulpívat sám v sobě a nepřineseš-li se dobrovolně za oběť Mé vůli, není tvoje oběť úplná, ani mezi námi nebude dokonalé spojení.

Všechny tvé skutky má předcházet dobrovolné obětování sebe samého do Božích rukou, chceš-li dosáhnout svobody a milosti.

Proto samozřejmě tak málo lidí dochází osvícení a vnitřní svobody, že nejsou ochotni sami sebe úplně zapírat. Jak pevný je můj výrok: Kdo se neodřekne všech věcí, kterými vládne, nemůže být Mým učedníkem! Ty tedy, přeješ-li si být Mým učedníkem, obětuj Mi sebe se všemi svými náklonnostmi. Tomáš Kempenský

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

OČIŠŤOVÁNÍ VÍRY

Víra je nadpřirozený dar a ctnost, kterou se oddáváš Mým zjeveným pravdám o Mně a o tvé cestě ke Mně. Přitom se opíráš o autoritu Mne samého, takže věříš Mnou ve Mně. Rozum vedený vůlí tu přilne k Mým pravdám. Jak vůle, tak rozum jsou při tom zvláště vedeny a osvíceny Mým Duchem.

Pokud se zabýváme raději pravdami přirozenými, třeba i o Mně, pokud se vyhýbáme pravdám nadpřirozeným, pokud chodíš jaksi rozpačitě kolem nich, potřebuješ očištění svého poznání o Mně. Pokud si stále ještě zdůvodňuješ Moje pravdy, pokud se ve své víře příliš spoléháš na sebe a na tvou základnu své víry, potud to ještě není víra dokonale božská, pokud ještě nedáváš se spíše nést Bohem, nemůže ti být tvá víra východiskem k nesmírnému povznesení do tajemství Mých pravd. Pokud nežiješ ze základních tajemství, jako z tajemství Vtělení, z tajemství Mého dětství skrze posvěcující milost, z tajemství nejsvětější Trojice, nesestupuješ do vlastních hlubin Mého zjevení, do vlastního obsahu a předmětu své víry, nežiješ z celé své víry, potud stále ještě potřebuješ očištění, aby ses odvážil sestoupit nebo nechat se nést do těchto závratných hlubin tajemství, abys nezůstával na okraji svatých tajemství, nýbrž proto, aby se tvá víra, když je živá, odvážila do celé temnoty, do veškerých tajemství, ke kterým je určena.

Mnozí i zbožní křesťané prožívají i svatá tajemství ve svátostech příliš estétsky, příliš vychutnávají symboly třeba Mé Oběti. Zůstávají při symbolickém vykládání, které si tak komplikují a tak dopodrobna roztříští, že pro všechny detaily jim uniká střed nejsvětějších tajemství. Mnohým zůstávají zjevené pravdy zašifrované do formulek, které mají stále méně života, stále totiž méně života z Mého života. K tomu směřuje duchovní život, abych jako tvůj Bratr a Spasitel stále více vedl a nesl tvůj život, aby vycházel stále více ze Mne než jenom a především z tebe.

Proto ti ukazuji zkouškami temné noci ducha, že přítomný stupeň tvého života z víry nepostačuje onomu stupni tvé oddanosti Mně, jaký potřebuješ, abych mohl povznést k sobě až ke svým nejvyšším vrcholkům. Nejprve tě přivedu k opravdové víře. Ukážu ti, že se ve své víře musíš spustit od kraje této nabyté jistoty. Máš totiž více přilnout ke Mně. Protože pak víra je začátkem duchovního života, musíš ve víře začít hlubší duchovní život. Když je vyšší duchovní život působen Mnou samým, žijícím v tobě, je nutné, aby i v této víře, kterou nejprve v tobě probouzím, aby se v ní zesílilo toto Moje působení. Ale k tomu je nanejvýše nutné, abys přestal věřit tak naprosto svým lidským důvodům, svému důvtipu ve víře a nechal Mne více působit v tobě jistotu víry. Opři se ve své víře důvěřující ve Mne tak, že v tobě způsobím svatou jistotu. Opři se o Mou autoritu, o Moje světlo v tobě.

Proto ti odnímám smyslové prožití tvé osobní jistoty, kterou jsi dosud měl ze Mne na základě osobního prožití své víry. Zdá se ti, že ztrácíš soulad mezi jednotlivými pravdami, že nevidíš jejich krásné sladění. Pojednou tě začínají zarážet hříchy lidí v Církvi, hlavně chyby duchovní osob. Najednou vidíš chyby a hříchy a slabosti i svého vlastního duchovního Otce. To všechno kvůli tomu, aby se tvoje víra naučila neopírat se o nic lidského, nýbrž výlučně o Mne samého.

Odnímám ti tvoje příliš lidské a příliš stvořené světlo, abych jediným tvým světlem zůstal sám. Pokud se ti totiž nestanu tvým jediným světlem, budeš se stále příliš obírat sebou, nebudeš dostatečně vnímat Můj hlasu, neponese tě Můj kříž, nýbrž ty sám, a nemůžeš se dát povznést do Mých výšin, kam tě sám hodlám přivést.

Tak se ti zdá pojednou celá tvoje víra prázdná, zdá se ti, že nevěříš, že jsi ode Mne daleko, a napadá tě, že se stáváš nevěrcem. Mnohá duše tím byla zaražena hned na začátku duchovní cesty. Nenašla zpovědníka, který by jí rozuměl. Stalo se třeba, že takový neprozíravý zpovědník odepřel i rozhřešení takové duši, která se vyznávala, že se jí zdá, že nevěří, protože necítila nebo ještě necítila, (pokud byla na samém začátku), jistotu své víry, takže nechápala, nesmírnou tajemnost všeho, v co věřila. Zatím mohl delikátními otázkami zjistit, že taková duše touží po víře, že tu nejde o pochybnost, nýbrž jen o silné prožití tajemnosti a nepochopitelnosti, že tu sám odnímám lidskou jistotu, protože chci tu duši vést k Mé jistotě, ke spočinutí v Mé vlastní jistotě a jistotě Mé autority.

Ďábel používá této příležitosti, aby zmátl duši. Zatímco odnímám duši onu nedostatečnou, stvořenou a tvou lidskou jistotu víry, nepřítel zvyšuje tmu, která nastává po odstranění citelně prožívané jistoty, k tomu, aby ti namlouval, že vlastně vůbec nevěříš, aby ti vylíčil onu temnotu nikoli jako blahodárnou, Mnou dopuštěnou, aby se duše více opřela jen o Mne a Moje světlo a jistotu, nýbrž jako temnotu zaviněnou vlastními hříchy, jako úplnou opuštěnost ode Mne, aby si zoufala, aby se dala zmást a podlehla klamu, že celá víra byla přeludem.

Chci, abys v této zkoušce poznal nesmírnou propast mezi sebou a Mnou. Naučím tě uznat, že právě proto Mne nemůžeš dokonale poznat svou omezenou lidskou silou, protože tě přesahuji celou Mou bytostí, ale také protože jsi kvůli své duchovní ubohosti, kvůli svým hříchům a kvůli své slabosti, nesmírně daleko ode Mne. Když ti sám ukážu tvou nedostatečnost v základě, totiž už ve víře, jak je tvoje duše sama od sebe slabá, cvičím si tě ve velké pokoře. Už tou zkouškou ti dávám nahlédnout do propasti tvé vlastní lidské bídy. Musím přivést tvou duši k uznání, že beze Mne je nic a že beze Mne nic neumí ani nemůže nic sama od sebe. Až toto ve své duši uznáš, pak se ti teprve otevřu jako tvůj otcovský Stvořitel i bratrský Vykupitel, a teprve pak se necháš ode Mne povznášet. Proto je pokora základem duchovního života. V tomto smyslu svědčí o pokoře i svatý Tomáš, když uvádí, že pokora vykopává hluboký příkop pro víru, která je vlastním základem. Bez hluboké pokory není víra hluboká ani živá. Pokud neuznáš své lidské nic, budeš v duchovním ohledu stále spoléhat jenom na sebe a ne na Mne. Vím, že je to pro tebe náramně těžké v době, kdy se na každém kroku představují a obhajují tvoje přirozená lidská práva, přičemž se zapomíná, že původcem tvé lidskosti v celé její přirozenosti JSEM, KTERÝ JSEM, protože Mne na rozdíl od tebe nikdo nestvořil. Tím neznehodnocuji tvoje přirozená lidská práva, ale pouze je začleňuji do Mého nadpřirozeného řádu, ve kterém jsem jako tvůj Otec i Bratr vrcholným ručitelem tvým lidských práv. Nepřipustíš-li Mne otcovského i bratrského za ručitele svých přirozených lidských práv, kdo z lidí se ti bude přičiňovat o jejich naplnění? Snad nějaký prezident nebo politik? Teprve až prožiješ svou nicotu oproti Mé plnosti, pak se Mi otevřeš a oddáš se Mi a necháš se Mnou nést, abych teprve pak způsobil ve tvé duši všechny nesmírné zázraky Mé milosti.

Když chci povznést tvou duši v sebepoznání, vyhlubuji pokorou příkop, do něhož uložíš vírou základy. Když takhle živě zakusíš svou lidskou ubohost, nic tě nepřivede k pýše, na ničem si nebudeš zakládat, budeš mít stále živě před očima svou lidskou omezenost. Ve světle své nicoty (oproti Mé plnosti) tím zřetelněji poznáš všechny své hříchy a chyby. Pochopíš, proč může nějaký světec bez přetvářky tvrdit, že je největším hříšníkem. Snaž se dívat na sebe v Mém světle, snaž se pohlížet na sebe ve své nicotě, třeba i v ubohosti své vlastní víry, a dám ti nahlédnout, že sám od sebe jsi schopen všeho zlého. Uvědomíš si, že sám od sebe zasluhuješ jedině opovržení. Jestliže sám sebe odsoudíš a pohrdneš svým tělem, neodsoudím tě, ale přijmu tě jako štědrý dárce všech milostí. Tak procházíš postupně různými stupni pokory, jak je uvádí sv.Tomáš (S.Th.,2,II,161,6): Poznat svou bídu, snést ji, doznat ji, připustit její odhalení ostatními, přijmout toto jejich odhalení a zamilovat si je. Jako balzám kane do duše ctnost nábožnosti, která tě vede, aby ses naplno oddal službě pro Mne, aby ses snažil Mne co nejdokonaleji uctít, když beztak všechno, co Mi podáváš, je tak ubohé. Odhodlej se Mi všechno obětovat, protože si uvědomuješ, že i kdybys Mi obětoval všechno, ještě jsi Mi nedal dost. Dar bázně Mého dítěte tě vede, abys Mi toto všechno dával s tichým a něžným přitulením, abys ve všech těchto zkouškách i ve zkoušce krutého prožití své bídy zůstával spojen se Mnou, a to důvěrněji než jsi spojen sám se sebou, aby ses neodevzdával do Mé vůle jenom s nějakou resignací, nýbrž aby ses Mi poddal pokorně a dětsky. V tomto duchu pokory a zbožné oddanosti přijímáš očišťování z Mé ruky, přijímáš očišťování svých duchovních kořenů, tedy především své víry. Kdyby bylo jen ono očišťování, jen ona temná noc bez ctnosti a daru nábožnosti a dětské oddanosti, stěží bys vydržel tuto zkoušku. Chci se ti dát okoušet ve vrcholcích života tvé duše. Proto očišťuj její nejvyšší schopnosti, rozum a vůli a v ní její nejvyšší duchovní úkony, kterými prožíváš svou křesťanskou účast na Mém životě, totiž víru, naději a lásku. Toto očišťování víry se v tobě děje darem rozumu.

To je ona čistota mysli oproštěná od obrazů a přeludů, aby to, co se pronáší o Mně, nepřijímala tvoje duše podle úchylek odloučených bratří nebo podle tělesných obrazů. A tuto čistotu ti uděluji darem rozumu. V tomto Tomášově pojetí o tom pojednává i sv.Jan (Temná noc, II, 5-11)

Darem rozumu tě učím rozumět Mi tak, jak rozumím sám sobě. Učím tě rozumět Mi tak, že se nespokojíš s tím, co sám svým rozumem, světlem svého rozumu můžeš o Mně poznat, protože přesahuji všechno to, co můžeš sám od sebe tušit a svými schopnostmi poznat. Dám ti zakusit nedostatečnost všech lidských pouček o Mně. Když v tom uvidíš svou ubohost, pak je tvá duše ochotna tuto ubohost vidět ve všem ještě strašnější. Duše tuší Mou velikost tak silně, že je touto vytušenou velikostí docela ohromena a oslněna. Duše stoupá ke světlu, ale jejímu nedokonalému pohlížení se to zdá být temnotou. Čím více poznáváš Mou nesmírnost, tím se sám propadáš ve svém poznávání do strašnější temnoty. Čím dále tím méně dovedeš vyslovit svými pojmy, odvozenými ze smyslového poznání, to, co o Mně poznáváš svým prožíváním. Tak se tvoje duše ocitá v dvojím ohni. Z jedné strany jí odebírám dosavadní světlo přirozeného rozumu, a z druhé strany jí ďábel z temnoty podsouvá svými znetvořeninami stvořených tvarů, což jsou škleby, názor, že se nevyplácí duši oddat se Mi. Ďábel pojednou představuje duši onu temnotu jako důsledek nevěry, jako zaviněnou temnotu, připouštěnou anebo dokonce oblíbenou a to jako temnotu seslanou kvůli hříšné temnotě a našeptávané znetvořenině duše.

Ukazuji tvé duši, co nejsem, aby se nedomnívala, že může svými pojmy, svými myšlenkovými vzorci docela vniknout do Mých hlubin. Duši se ovšem zdá, že se jí ztrácím kdesi v temnotách, že Mě nemůže nijak postihnout, že asi podléhala nějakému svému sebeklamu. Darem rozumu, jak učí svatý Jan, tě však uvádím do ducha svatých pravd, abys skrze strohost věroučných pouček, postihl obsah, nesmírný obsah Mé pravdy. Je to světlo, které ti říká, že nekonečně přesahuji vše, co o Mně můžeš poznat, aby ses nikdy nespokojil s tím stupněm poznání a světla, která právě máš. Darem rozumu tě učím rozumět Mým pravdám, totiž jejich vyjádřením, abys neustrnul na slupce, nýbrž prožíval stále a vždy dokonaleji a hlouběji Moje nevyčerpatelné pravdy. V tomto světle, že jsem nesmírně víc než vše, co o Mně můžeš poznat, nacházíš soulad mezi Mými vlastnostmi, které by se tvému pohledu zdály neslučitelné, jako třeba nekonečné milosrdenství a vrcholná spravedlnost. V tomto světle žasneš nad nesmírností Mých tajemství a odložíš svou dosavadní spokojenost se sebou samým, se svým dosavadním chápáním.

Jenže pozor! Nepřítel zneužívá tohoto světla, které ti vnáším do duše a do tvé víry, aby jí našeptával, že nevěří. Nesmíš nepříteli vůbec naslouchat, ani s ním faustovsky diskutovat. Místo toho, aby ses nechal znepokojovat nepřítelem, vrhni se do této temnoty, do Mého náručí otevřeného pro tebe i v této temnotě a pojednou se ti tato temnota Mým vedením tak osvítí, že poznáš, jak právě tato zdánlivá temnota je nejhlubším přiblížením se Mi, který zůstávám tajemný. Kéž tvoje duše zůstane ve své nazíravé němotě, v temnotě a v nahotě svého prostého přijímání Mé pravdy. Kdyby si duše v tomto stavu začala všelijak dokazovat možnost věřitelnosti a rozumnost tajemství, zaplétala by se do stále čím dál tím víc do neklidu a temnoty. Protože tato příprava je už jednou odbytá, duše se k ní nemá vracet. Dogmatik se přece nevrací k fundamentální teologii. Nechává ji na prahu svého postupu. Nyní se má duše nechat vést výlučně Mnou. Když má dostoupit k Mé úrovni, aby žila podle Mne, tak se musí smířit s tím, že ona nesmírnost, která je Mne vyznačuje, zaplaví duši, takže se jí bude zdát, že topí. Spolehni se na Mne a dívej se na Moje tajemství Mým pohledem. Přestaň se opírat o svůj přemítavě postupující rozum, a opři se o Mou moudrost, o dar rozumu, kterým ti poskytuji účast na Mém rozumu. Ty zkoušky mohou trvat i léta, jako u bl. Jindřicha Suzona. Ale když se tu oddáš vedení Mou věčnou tajemností, končí tvoje zkouška naprostou jistotou, kterou nic neotřese, jistotou ve Mně a ze Mne. Teď bude tvá duše patřit ne na své lidské obrazy a předměty svého snění, nýbrž na samy Moje pravdy v jejich božskosti, v jejich tajemnosti a nesmírnosti. Až Mne obejmeš, nebude to lidské objetí, nýbrž ode Mne dané a Mnou působené. T.