Ročník XVI., číslo 5.                                                                                                                     květen 2010

Obsah: OD PEKELNÉ BRÁNY KE SLÁVĚ, Chvilka mystického života, PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU, MATKA NAŠICH RODIN, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,

 

OD  PEKELNÉ  BRÁNY  K  SLÁVĚ

(Bl.Jiljí /Aegidius/ z Vouzela OP 15/5)

Dzzz-dzzz-dzzz-dzzz! – Tetelí se vzduch cikádovým koncertem. Pestrá mozaika s růzností zeleně bezpočtu odstínů. Azalky, šeříky a spousta dalších vůní. Tohle vás přímo bací do nosu v srdci lafoeského údolí. A všechno to přebíjí záplava fialových loendrových vodopádů. Tenhle místní rododendron v městečku v beirském kraji je opravdu jedinečný.

Poblíž Sao Pedro do Sul se začnete častěji setkávat vedle kamenných staveb s fasádou pokrytou bílými a modrými taškami či na polích a pastvinách s příznačnými espigueiros, totiž selskými sklady a zakouřenými boudami, zbudovanými na pilotách. Jasně poznáváte, že jste v severním Portugalsku.

Milovníci malebné krajiny by se utloukli po vouzelském zákoutí. Jiljí k nim nepatřil.

To se ti nedivím, synu, protože naše rodné město Vouzela je nic proti Lisabonu. Kdo není líný jako ta naše řeka Vouga, která se klikatě kudrnatí beirským krajem, a raději nasadí pořádně ostruhy koni, ten se dočká.

Čeho – čeho?

Úspěchu. Musíš mít trochu za ušima, aby ses dostal na nějaké takové místečko u dvora, jaké jsem si během doby vydobyl.

Královský dvůr je místo, které znamená svět, opakoval si od té doby Jiljí. A přesto v sobě rodném Vouzela mělo něco, co mu nedávalo spát. Cosi na první pohled nepostřehnutelného, nicméně pro duši s malým skrytým kazem v povaze nepřehlédnutelného. Něco jako kmitnutí stínu uprostřed jasné planiny. Co vrhá ten stín, když nic nestojí proti slunci? Jako jsou místa zvláštního požehnání, odkud se rozlévá pramen vody živé, třeba místo svatého křtu či přijetí do řádu či k zasnoubení s Kristem, jsou také místa hrozných obřadů, odkud zvláště vyhřezne temnota jako nějaké dopuštění.

Starodávné sídliště Vouzela tají mezi křovisky a letitými nánosy stopy megalitického umění, Pedra Escrita Serrazes, dolmen pokrytý záhadnými geometrickými symboly, kromě dalších pradávných zlomků.

Přebijeme a zneškodníme všechny tyto neklamné známky pohanských obřadů znamením kříže! – Tvrdili osvícené duše misionářů.

Chachacháááá! Tak to zase ne! Nemáte už ani zdaleka tolik síly, jakou měli všichni ti nešťastníci, které jsem už kdysi v neolitu uchvátil do svých spárů, chechtala se stvůra sražená z nebe na zem. Bezmocná, a přece mocná, když se jí tolik zasněných duší dobrovolně vydává všanc.

A tak pro neodbytného šťourala zůstávaly zlomky oněch neblahých událostí působivé jako svědění nohy v botě. Dokázal pak vysledovat mezi zbývajícími znaky i stopy pentagramu. . .

Posílám ti, synu, nejlepšího lisabonského učitele, vzkazoval otec, zdržující se u dvora portugalského krále. – Ten tě uvede do vznešených dvorních způsobů, aby ses dovedl pohybovat v nejvyšších kruzích. Uvidíš! Rozšíří ti obzory, aby ses vymanil z těch malých poměrů našeho vouzelského sídla a kráčel dál v mých šlépějích.

Ano, musím jít ve stopách mého otce, zatoužil Jiljí.

Jednoho dne se však dal učitel slyšet:

Vážený mladý muži, překvapivě rychle jste si osvojil všechno, čemu jsem vás mohl naučit. Pokud potřebujete znát a umět víc, tak vám doporučuji právě vznikající studium v Paříži. Tam se nyní soustřeďují ty nejvzdělanější postavy křesťanského světa.

Mohl bych ti předat mnoho vědomostí a zkušeností, ale nemohu se ti osobně věnovat, milý synu, vzkazoval otec víc než dost zaujatý službou na královském dvoře. - Král se bez mých služeb neobejde ani na chvíli. Posílám ti dost peněz na studium v Paříži. Vydej se tam a nevracej se, dokud si tam neosvojíš všechno, co potřebuješ k úspěchu ve světě.

Malé poměry rodného hnízda se staly ještě menšími, když z nich mladý Jiljí posléze vyletěl do světa, aby je pak nechal úplně v prachu a temnotě zapomenutí. Cesta vedla přes Španělsko.

Madrid. Tolik závratných novot!

Já zpívám o lásce - , halasila zpěvačka na celé kolo, - Guillauma de Lorris - ! Potom za tklivého zvučení loutny obracela naruby své srdce v písni o růžové dámě, která někde čeká . . .

Ačkoli sama přemíra madridských dojmů pomáhala Jiljímu k zapomenutí všeho, co přinášela rodná hrouda, něco v Jiljího paměti se bránilo svému odložení stranou, něco, anebo ještě lépe někdo.

Chceš dosáhnout úspěchu na královském dvoře a trůně, které znamenají svět? Svět ti může poskytnout všechny vědomosti světa, ale nějaký pátek to potrvá a něco tě to bude stát – pot, slzy a krev.

S otcovými penězi přece mohu ušetřit dost potu, slz a krve. A nemusí to tak dlouho trvat. I čas se dá koupit. Stačí získat toho, kdo vládne světu. Vzpomeň si na ta znamení, vyčnívající mezi rodnou hroudou!

Naučím tě takovému umění, přitočil se k němu v hostinci jeden host, obletující kolem Jiljího s dotěrností ováda, čichajícího naditý měšec.

Kdo jste? – Vyhrkl Jiljí, - A jakému umění - ?

Jsem učitel. A dovedu tě naučit právě tomu umění, které hledáš?

Co můžete vědět o tom, co hledám?

Nejsi první, kdo to hledá. Chceš nahlédnout pod cíp věcí. Toužíš nakouknout do svaté dílny, mezi aludely a křivule, ve kterých se připravuje vzácný elixír.

Vy o tom něco víte?

Samozřejmě, odedávna se tím obírám. Je to královská cesta.

Královská cesta?

Je to nauka učící člověka způsobu, jak dosáhnout nejvyššího cíle. Je to poznání Univerzálního ducha v sobě a v kosmu. Je naprostým oproštěním člověka od tíže hmoty.

Mystika!- Vyhrkl Jiljí. – To je Kristova cesta.

Ale co tě nemá! – Zaškaredil se učitel: - Vůbec nezáleží na tom, jestli nazýváš svůj cíl Bohem, Alláhem, Brahmou, Stvořitelem, Vesmírným Duchem či kterýmkoliv jiným jménem, jímž označuješ toho, který jedině o sobě může říci “JSEM”.

Kdo se však může pokusit o dosažení tohoto tak vznešeného a vzdáleného cíle? Kdo může být skutečným mystikem?

Nikdo jiný, než ten, který zmírá nezkrotnou touhou po věčnosti a moci Boží. Na královskou cestu může vstoupit jedině ten, který chce být králem, a jemuž všechno ostatní - dosažitelné i dosažené - je ničím. Je velikou milostí obdržet takovou žádost a udržet si tuto žádost stále nezmenšenou je výsledkem veliké vůle.

Poslyšte, tak to jste můj člověk. Přijměte mne do učení, prosím, žadonil Jiljí.

Pojď se mnou do Toleda. Tam je místo pravé svobody. Právě v Toledu se slévají všechny duchovní proudy světa arabského, židovského i toho zdejšího.

Zkusím to.

Máš před sebou tři stupně. Napřed jsi učněm jako hrubý kámen, který se bleskem odlomil od skály. Nahrubo opracovaný budeš uveden mezi tovaryše. Tam se pomocí úhelníku a kružidla obrobíš v pravidelný hranol či spíše krychli, způsobilou pro další stavbu jako základní kámen. Mistrovsky pak zasadím opracovaný dílek do zdiva chrámu jako úhelný kámen.

Tak poraďte, mistře. Jak mám začít?

Soustředěním k ovládnutí myšlenky. Tvoje myšlenky jako samostatní tvorové krouží světovým éterem. Nezasvěcený člověk nemá žádný vliv na jejich postup, utváření ani zadržení. Vrcholem bude tvoje soustředění na nějaký, tobě svatý symbol ve tvém srdci.

Symbol? - Jaký symbol?

To záleží zcela na tobě, jaký symbol si zvolíš, avšak jednou zvolený symbol si musíš podržet a neměnit ho. Jinak by veškeré tvoje snažení bylo k ničemu.

Nestanu se tím služebníkem ďábla? – Vytřeštil Jiljí oči k vypadnutí?

Nezapomínej, co je pro tebe nejdůležitější, napomenul ho mistr. – A tím je tvůj úspěch ve světě. Vzpomeň si, jak to bylo v bibli na začátku. Vždyť je to ďábel, kdo už tvým prarodičům nabídl to, co jim Bůh odepřel. Vedle ráje, který Bůh stvořil a kam lidi umístil, nabízí ďábel nový svět. A to hned, ne až v posmrtném životě. Otevírá ti cestu k umírání a ke smrti, aby sis už nic nenalhával, totiž cestu k prohlédnutí a k pravé moudrosti. U ďábla najdeš spoustu vzácných myšlenek a nápadů, které se ti církev snaží utajit. A je pouze na tobě, které si vybereš. Když ho vzýváš, odpovídá ti na tvoje vzývání, vybavuje tě sílou a pronikavějším poznáním.

Tak se ďáblův pacholek lísal s vtíravostí kafrové masážní masti. Dotíral s neodbytností masařky, která před chvíli spočívala na páchnoucím hnojišti, a nyní jí zavonělo čerstvé maso. Přitom nenápadně odváděl jelimánka od pramenů věčného života v církvi.

Stačí, když se odtrhneš ode všeho, co tě spoutává a omezuje. Přijmi všechno, co tradiční kultura odmítá a zavrhuje. A hned prohlédneš a uvidíš svět jako řadu událostí, které se dějí s osudovou a neměnnou určeností, kde přirozené síly může ovládat jen mistr, který dovede napodobit Boží zázraky, protože dovede čarovat.

Čarovat ? – Divil se Jiljí.

Samozřejmě, ujišťoval ho mistr a zatvářil se předůležitě: - Mistr ovládá kouzla a zaříkávací formule určené k vyvolávání duchů. A nejen to. Patří sem i jiné věci.

Jaké?

Třeba zaklínání. Tím se naučíš vábit tyto duchy zpěvem nebo různými předměty. Samotné zaklínání je magický úkon k tomu, abys jím zažehnal nějaký úděl jiných lidí. Uhranutím zase budeš moci zbavit někoho plodnosti a dokážeš zabránit dětem v růstu. Svody se naučíš umění podnítit u vybraných osob zločinné choutky. Uřknutím si osvojíš způsob, jak přivoláš na nějakou osobu pohromu, nějakou nemoc nebo jinou potíž.

Věštěním se zase naučíš předpovídat budoucnost a poznávat skryté věci. Dále je tu zvláště tajné umění vyvolávat mrtvé a rozmlouvat s nimi. Ve spiritismu se naučíš vyvolávat mimořádné jevy díky duchům zesnulých nebo démonům.

Kdo za tím stojí? – Škrábal se za uchem Jiljí.

Podívej, Jiljí, nestarej se tolik o to, kdo to dělá, ale spíše sleduj výsledek a ten nedá na sebe dlouho čekat.

Kromě toho se před tebou otevírá okultní nauka či věda o věcech skrytých nebo o věcech, které mají být před jinými lidmi skryty.

Jaro, léto, podzim, zima, a znovu a ještě sedmkrát zakoušet zběsilé toledské dobrodružství s čarodějem, kterého Jiljí přijal za svého mistra a učitele.

Zdá-li vám vyloučené, že se někdo nechá sedm let takhle vodit za nos, Jiljí se stal živým dokladem toho, že to nejenom je možné, ale dokonce je to nevyhnutelné, a to nejen sedm let, ale třeba neustále.  Kdo se dobrovolně vydá napospas ďáblu, třebas jen prostřednictvím jeho bídného poskoka, hrajícího si na samotného ďábla, ten se z tohoto strašného kontraktu vlastními silami nevyhrabe. Je sice pravda, že Kristus na kříži zlomil moc ďábla a srazil ho k zemi, takže se stal pro lidi neškodným jako pouhý prach. Nicméně se ozývá i z prachu, a doléhá ke každému jako štěkot psa, zmítajícího se na řetězu u boudy. Štěká, ale nekouše, aspoň ne toho, kdo se mu obezřetně vyhne a nepřiblíží. Kdo se mu však zvědavě přiblíží, toho pokouše a prostřednictvím pokousaného zvětší i svou moc na světě.

Byl tedy snad Jiljí úplně ztracen? A vyvázne-li jednou tento mladý satanista ze spárů zlého ducha, jak je to možné?

Jsou zde nesporně zapojeny síly, které přesahují a přebíjejí dokonce i ďáblovu moc, třebaže nejsou na první pohled znát. Je to zvláštní Boží milost. Jenže tato pomáhající milost se neuděluje samočinně, když o ni někdo neprosí. Někdo se tedy za spásu duše Jiljího modlil, a tak s pomocí Boží trhal pavučinu smrti, do které byl Jiljí zapleten. Kdo to byl? Jiljího Matka, Panna Maria, jeho křestní patron a nebeský přímluvce, svatý Jiljí. Nepochybně také svatý Otec Dominik se modlil na spásu jeho duše a vytržení z moci zlého, a přinášel kvůli tomu i kajícné oběti zjevně neúčelného sebetrýznění, předkládané Ukřižovanému.

Boží Milost pak pohnula samotným Jiljím. Tak se jednoho krásného dne zdánlivě náhodou rozzlobil spravedlivým hněvem.

Křach! Řink! Bác! – Rozletěly se vzduchem křivule, aludel nad ohništěm v alchymistické dílně byl s mohutným rachotem vyvrácen a celá dílna se pokryla střepy. Celá ta pekelná sluj se naplnila čpavým dýmem a sirným zápachem. S pomocí Boží vyletěl místo Jiljího černou dírou ve stropě celý stoh jeho poznámek o čárech a magických obřadech, kterými si za těch sedm roků potrápil pravačku.

A Jiljí? Nepobíhal bezúčelně ulicemi, nýbrž docela smysluplně, protože otcovský dům pro návrat marnotratného syna najdeš i v odlehlé cizině.

Konečně přicházíš, uvítal ho zpovědník v kostele svatého Tomáše.

Co si mám počít, otče?

Především odevzdej svůj život Ježíši Kristu. Potom hned vyznej hříchy ve svaté zpovědi. Odřekni se všeho, a zejména toho, který tě svedl. Také se hleď rychle zbavit všech knih, symbolů a prostředků, které jsi při tom používal. Nestačí je prostě jen někde odložit, ani je dát někomu jinému, nýbrž je hleď zničit. Pros za osvobození a zrušení prokletí.

Prosím vás, otče, rozvažte mne z prokletí a závislosti na zlu.

Vyznej svou víru, synu.

Vyznávám svou víru v Krista a jeho svatou církev.

Vyprošuji ti potřebné milosti. Přijmi pokání, můj synu, a splň očekávání svého otce. Hlavně změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku!

Očekávání mého otce? – Hm, to je hlavně dosáhnout hodnosti v Paříži.

Navzdory bohaté nabídce místních pochoutek, marcipánu, šperků a dýk s vykládanou střenkou, ale i svobodomyslnosti, poskytující tolik příležitostí Božím dětem, Židům a Arabům, zanechával za sebou s lehkým srdcem Toledo, vypínající se nad řekou Tajo. Tady se nechal obrat nejen o peníze svého otce, ale také o sedm let mladého života, takže byl rád, že vyvázl jen s odřenýma ušima,

Paříž.

Ctižádost je silný podnět, zvláště když přicházejí naléhavé výtky starostlivého otce z Lisabonu.

Co je s tebou, synu? Už řadu let ti posílám peníze na studium, a kde je výsledek? Čeho jsi dosáhl? Kde je tvůj slib, že si osvojíš potřebné vědomosti?

Milý otče, odpovídá pravdivě Jiljí, dosáhl jsem potřebných vědomostí i dovedností v lékařském umění a také značných úspěchů v tom oboru.

Slunce – víno – do toho zaznívá ozvěna Románu o růži Guillauma de Lorris. A mladý lékař Jiljí z Vouzela si užívá plnými doušky všeho, co přináší slunná rozezpívaná Francie. Zdá, že ty radovánky nemají konce.

Smysly jsou opojené rafinovanými dráždidly

Marnost nad marnost a nic než marnost, hryže ráno co ráno červík nespokojenosti. Po každém večerním výstřelku následuje smutek. Jaká ubohost! Jaká prázdnota!  Jaké spáleniště!

Změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku!– Zaznívá mu  ozvěnovitě hlas zpovědníka z Toleda.

Kyvadlo jednání se dostává z té polovičaté mrtvé polohy.

Konečně se vyprazdňuje truhlice pečlivě skrývaných čarodějných knih. Rukopisy a folianty dostávají nohy a scházejí se na hromadě. Pak se zableskne louč a už plamen očistného ohně mlsně olizuje celou hromadu.

Zbláznil ses, Jiljí, takové vzácnosti! – Děsí se jeho společníci, ale už dávno jsou opuštěni a zůstávají napříště bez Jiljího v prostopášnostech s děvčaty lehkých mravů.

Vzhůru domů!

Bác!! – Zaznělo Jiljímu v uších, když v Palencii spadl s koně.  Ozývalo se to v něm mnohonásobnou ozvěnou, jakoby spadla s koně celá setnina vojáků.

Musím domů! – Snažil se zvednout z lůžka.

Musíte ležet, bratře. - Skláněl se nad ním nějaký milosrdný samaritán.

Jak dlouho už tu ležím?

Dost dlouho, ale stále ještě málo k vyléčení.

Kde to jsem?

V lazaretu bratří Kazatelů.

Vyznávám se, že jsem dlouho vězel v satanství a oddával jsem se čarodějnictví.

Uděluji vám rozhřešení –

Záplava pokoje a blaženosti. Čím to?

Úžasná Dominikova cesta k dokonalosti.

Hm, To však znamená úplný rozchod s dosavadním způsobem života - místo bohatství chudoba, místo svobody poslušnost, místo prostopášností čistota.  Řád nebo smrt. Jiná cesta není.

A co tvůj návrat do Portugalska?  Jsi tam přece očekáván.

V Portugalsku, na královském dvoře lisabonském na mě čeká jenom svět. Pouhý svět. Nic víc, než svět. Už mám před sebou jiný cíl, než doposud: půst místo požitkářství, pokání a pokořování místo změkčilosti, tvrdá služba místo vytříbených způsobů.

Ale čekají na tebe přece velké možnosti - následovat otcův příklad na lisabonském dvoře.

Kdepak. Už znám klamnost světských cest. Znám pomíjivost tělesných rozkoší. Znám ďáblovu záludnost.

Chudáčku, otevírá se ti velmi trpká, bezútěšná cesta.

Dobře mi tak! - Utvrzuje se ve víře Jiljí nad spáleništěm svého nitra: – Je to hrozné, ale přijímám to, Pane Ježíši, bez reptání. Lépe už rozumím Tvým úradkům, takže si stále opakuji: Bože, děkuji ti, že dopouštíš, aby ten Zlý, se kterým jsem si tak dlouho zahrával, si nyní zahrával se mnou. Ďábel mě nechce tak snadno ztratit. Znovu a znovu doráží:

Zrádče! Zaslíbil ses mi a zřekl ses Krista. Ty přece považuješ Krista za nic! Zapíráš Krista. Hřešíš, kde máš příležitost. Tak proč se mi teď odcizuješ!

Celých sedm let prožíval Jiljí ve své duši otevřené peklo. Potácel se v pekelném žáru, ale snášel to. Horlivě pokračoval v pokání a tvrdých kajících skutcích, sotva se v těle ozvala touha starého poživačníka po rozkoši nebo se někde kolem něho naskytla svůdná příležitost ke hříchu.

Pane Ježíši, nestačí mi jen se bránit ďábelskému dorážení. Chci tomu dorážení předcházet a stát se bezpečný proti výpadům Zlého. Nauč mne to, Pane Ježíši. Maria, Matko Boží, poraď mi, hříšnému, jak mám s konečnou platností zavřít tomu zloduchovi přístup do svého srdce.

Můj synu, odpovídal mu zpovědník, - osvědčené, běžné a vyzkoušené předcházení výpadům zlého ducha a ochranou proti němu je trvale upevněný život po boku Spasitele.

Prosím tě, můj Pane Ježíši, jakým způsobem to mám provádět?

Způsobů je víc než dost. Především cílevědomě zaměřený každodenní život z víry v Ježíše Krista. Pěstuj soustavnou modlitbu, kterou se snažíš spojit s Bohem. Čti a rozjímej Boží slovo v Písmu svatém. Dennodenně pros o Boží vedení a ochranu. Svěřuj se duchovnímu doprovázení zasvěcených duchovních osob. Snaž se sloužit Bohu a všem bližním, zvláště těm, kdo to nejvíce potřebují. Často přistupuj ke svátostem. Nejlépe bys udělal, kdyby ses všemu tomu, co ti radím, slavně zaslíbil v  řádu. Nejvíc milostí se ti pak dostane nesporně tam, kde se slavně zaslibuješ Bohu.

Prosím vás, bratři.

Co žádáš, bratře Jiljí?

Milosrdenství Boží a vaše.

Bílé roucho, škapulíř a pás s růžencem ho pak nadobro odděluje od světa, nicméně očekávaná úleva se okamžitě nedostavuje.

Ovšemže se to nedostavuje, vysvětluje duchovní vůdce: - Bílé roucho tě chrání zvenčí, ale útoky zlého pokračují často i zevnitř.

Je to tak, uznával Jiljí: -  Po dlouhodobém uváznutí ve službách zlého ducha, kdy mi zlý duch dal často zakusit různé zkušenosti a divy, překračující meze mého přirozeného chápání, mne ďábel na duchu hrozně zmrzačil. Poměrně trvale mi zůstává otevřena část mé duše, která se vymyká mé vědomé kontrole. Tak mi do paměti přicházejí strašné zážitky a zkušenosti, vymykající se místu a času, kde žiji. Ukazují se mi věci, které stanou jiným lidem, ale nemohu jim pomoci ani odvrátit od nich doléhající zlo. Ďábel mi proniká mimo mou vůli a bez mého vědomí do mého vnitřního života a krutě mě trýzní.

Pomůže ti, můj synu, modlitba svatého růžence. Je částečně slovní a vědomá, částečně je však bezeslovná a tvému vědomí se vymyká. Tak díky Bohu čistí a chrání tvé nitro i mimo tvoje vědomí. Modli se nejen sám, ale také společně s ostatními, protože společná modlitba je účinnější. Zapoj se do společné veřejné modlitby svatého růžence zejména tam, kde je růženec nejméně navštěvovaný a lidmi opomíjený a jsou k tomu nejhorší podmínky. Ujmi se tam vedení modlitby.

Nekonečná léta pekelných muk, stravujících duši hůř, než co zakoušejí nejtěžší případy duševních nemocí. K tomu kruté nakládání s tělem, požitkářsky zatíženým smyslností a nakaženým hroznými zkušenostmi, třeba i zvrhlými a úchylnými.

Jiné už to na světě nezažiju, říkal si Jiljí. Bolestný a trpitelský výraz ve tváři, který se mu tam zpočátku usadil jako pěna na rozbouřeném mořském živlu, se ponenáhlu vytrácel. Místo toho se mu tam zvolna rozhostil výraz s uvolněnými svaly, s očima upřenýma kamsi za obzor a s malým pousmáním v ústech, nápadně upomínající blázna, a také tomu tak trochu odpovídající, neboť se říkává. Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Dávno v něm převládlo přesvědčení a ztotožnění se s tím, že tento očistný pekelný oheň, spalující nemocnou duši i do krve trýzněné tělo je zde na světě něčím trvalým a stále se opakujícím jako splašená perioda.

Pak najednou, sám netušil, co to znamená, bylo to někdy po sedmi létech – to by však zaznamenali ti kolem Jiljího – sám by si to snad ani nebyl spočítal – lodička vyplouvá z prudkých peřejí a vodopádů, vyhne se korálovým útesům, aby vplula do tiché zátoky. Pokoj a světlo.

Bratr Jiljí se nad tím neznatelně se pousměje, ale i v tomto rozjaření neustává v pokání.

Zajímavé, - podivoval se Otec Humbert, magistr dominikánského řádu, bratr Jiljí uklízí po ostatních bratrech nepořádek, vynáší výkaly nemocných, radostně posluhuje každému, kdo to potřebuje. Jako by úplně pohřbil okolnost svého vzdělání. Už si necení studia jako za mlada.

Jste přece uznávaný lékař, připomínal kdosi Jiljímu.

Ach, raději mi ani nepřipomínejte.

Proč ne? Komu čest, tomu čest.

Otec Jiljí pohnul hlavou, jako by polykal hořké sousto a dodal:

Když jde o vzdělání, obávám se své ctižádosti a ješitnosti.

Potom však uslyšel výrok z akademické obce:

Bratře Jiljí z Vouzela, udělujeme ti doktorát teologie.

Zachvěl se až do morku kostí a po zádech mu přeběhl mráz, až mu naskočila husí kůže.

Přijímám to, - pípnul skromně, - ovšem ne jako nějaké zadostiučinění, nýbrž jen z poslušnosti.

Co byste řekl, doktore, k současným událostem v -  , dotírali na Jiljího zvědavci.

Odmítám se vyjadřovat ke světským záležitostem.

Musíte přece to, co jste načerpal za tolikaletým studiem předávat dál. Takové je přece poslání dominikána.

Největší radost mi působí, když se mi podaří potěšit a povzbudit nějakého nemocného. Většinou působím v rodném Portugalsku.

Bác!! – Rána dolehne s takovým účinkem, že z toho Jiljí ztuhnul na kost.

Zvolili jsme si vás, otče Jiljí, za představeného. - Přichází zpráva od bratrů ze španělské dominikánské provincie.

Mne, bývalého zatracence pekla? Copak nevíte, jak strašnou mám pověst v celém Španělsku kvůli mým kouskům v Toledu a jinde?

Právě že to všechno víme. A také víme o vašem vítězství s pomocí Boží nad silami temnoty.

Přijímám tedy vaši volbu, - řekl otec Jiljí, ale při první příležitosti se zřekl svého úřadu.

Vytratil se ze společnosti veličin lidmi oslavovaných a vynášených, aby se ztrácel v ústraní před Ukřižovaným, aby tam přinášel modlitby díkůvzdání a oběti přísného pokání za spásu mnohých z těch zasněných duší, které s přelétavostí motýlů, těkajících od jednoho sladkého květu ke druhému, upadají posléze do pavoučí sítě nastražené od zlého ducha světa.

Otče Jiljí, nemůžete jako poustevník žít jenom v ústraní – vytýkali mu.

Neutíkám jenom do ticha poustevny, ale mezi lidmi se cítím nejlépe mezi hříšníky. Právě ty mohu s Boží pomocí zachránit pro Boží království. Jinak se však nejlépe ze všeho cítím v modlitbě a kajících pobožnostech před Ukřižovaným.

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

ŽIVOT ASKETICKÝ A ŽIVOT MYSTICKÝ

Řecké slovo askesis, cvičení, cvičeni ducha, úsilí o dokonalost. Už řečtí atleti cvičili svaly, pěstovali tělo a zříkali se všeho škodlivého. To připomíná sv. Pavel křesťanům, když je vybízí k duchovnímu boji (Kor 9, 25). Nelze pochopit křesťanský pojem askeze, neuvědomíme-li si obraz člověka po prvotním hříchu: nesoulad v životě, rozpor mezi požadavky ducha a těla, smysly a vášně nejednou stojí v opozici proti požadavkům ducha.

Žádná vážně myšlená výchova se neobejde bez askeze: bez sebekázně, odříkání, sebezáporu, umrtvování. Tím méně křesťanská výchova, která chce z lidského dítěte vychovat Moje dítě, co nejvíce podobné Mně otcovskému. Chce vytvořit v duši soulad všech mohutností a podřídit Mi je. Není to nepřirozené ničení člověka - i když se mluví o umrtvování, zničení vlastní vůle, odříkání - ale vytvoření stavu, v němž by (jako na počátku v ráji) bylo tělo poddáno duchu a duch Mně, tak aby v životě člověka nastalo sjednocení všech sil k Mé oslavě a ke tvé spáse.

Hledáš-li smysl života v něčem jiném, pak jen dokazuješ, že nevíš, co sám jsi a co je skutečně smyslem tvého života: spojovat se totiž zde na zemi, byť nedokonale, se Mnou vírou a láskou, aby ses pak dokonale se Mnou mohl spojit na věčnosti ve světle slávy.

A protože se tělo, následkem hříchu, brání_poddanosti ducha, proto je třeba askeze. Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe ...

Tento boj o Mne, i když je někdy poznamenán výstřelky, není ničím jiným než zase cestou ke Mně. Současné formy askeze se stávají jen přiměřenějšími skutečnostem dnešního života, ale askeze zůstává askezí, bez ní to prostě nejde.

Také tvoje časté přijímání svátostí, denní zpytování svědomí, modlitba, sebezápor a různé úkony ctností nejsou vlastně ničím jiným než pro tvůj život přiměřenou askezí. Jen za tu cenu jdeš dál a výš a ke Mně blíž. Pokročíš v dokonalosti tolik, kolik si uděláš sebezáporu. Ale pozor! Nekonej sebezápor na úkor lásky k Bohu a k bližním, na úkor sdílení lásky – přijímání projevů lásky a předávání projevů lásky.

Řecké slovo mysticos znamená tajemný, skrytý. Je to v podstatě život posvěcující milosti ve svém vrcholném vývoji, život skrytý ve Mně, duše očištěná, zbavená sobectví, schopná být naplněna Mnou a žít ve stále užším spojení se Mnou. To má na mysli svatý Pavel, když chce, abych se utvářel v tobě (Ga 4,19) a ty aby ses přetvořoval v Můj obraz ( Kor 3,18).

V každé duši, která je v milosti, je mystický život neuvědoměle, jako je v duši dítěte jeho rozum. Mystika je život posvěcující milosti, který se stává uvědomělým, zkušenostně osvojovaným. V důvěrných zážitcích duše zakouší zvláštním způsobem Mou přítomnost, proniká hluboko do Mých věcí a těší se z Mého pokoje.

Někdy k tomu přidávám Moje mimořádné dary (viděni, zjevení, proroctví, vytržení). Ty však nejsou pro tvou svatost nutné ani podstatné.

Mystika je nejvyšším stupněm dokonalého života Mých dětí. Je to život převážné odevzdanosti, působení Mého Ducha. Neztrácíš svobodu rozhodování, ale jednáš svobodně pod Mým nadpřirozeným vlivem. Duše odpoutaná ode všeho, se může upoutávat na nejpravdivější a nejmilejší předmět: poznávání a milování Mne. Čím jsi učenlivější vůči Mému Duchu, tím výše vystupuješ i na Mých cestách. Nikdy však nezapomínej, že jsi jen křehký tvor se sklonem ke hříchu a že se musíš stále očišťovat.

Jednota duchovního života: Askeze je příprava na život mystický, se kterým tvoří jedinou cestu duše ke Mně. Pokročíš na ní tak daleko, jak mnoho dostaneš ode Mne milostí a jak jsi učenlivý k působení Mého Ducha. Kdo tento názor opustil, začal trhat duchovní život na asketický a mystický, jako by jeden mohl být bez druhého.

Základem všeho je posvěcující milost, v níž jako v semeni je obsažen i vrcholný stupeň duchovního života. Hlavní známkou mystického života jsou stupňované projevy darů Mého Ducha.

Když tě zvu k dokonalosti na úrovni našeho nebeského Otce, tak tě zvu nejenom jako nějakou výjimečnou duši, zvláště vyvolenou pro mimořádné cesty k dokonalosti, ale jako každého. Dokonalý je každé Moje dítě, které je připraveno ke každému dobrému skutku, nikoli jen k těm, které jsou nutné ke spáse, nýbrž i k těm, které jsou nad to. Proto nikdy neříkej v duchovním životě: Už dost!, ale zamiluj si Mne z celého srdce, z celé duše, celou myslí a ze všech sil! Je-li ovšem málo duší ochotných kráčet trnitou a úzkou cestou ctností, pak je pochopitelně i málo duší mystických.

O mystických stavech se dá těžko vypovídat, protože nenalézáš přiléhavá slova anebo jsou slova běžné mluvy příliš nedokonalá.

Dobře víš, že nic není v rozumu, co neprošlo smysly. To je východisko teorie poznání a to se tady nedá použít. Lidské poznání je většinou smyslové, vyjadřované smyslovými představami a pro nehmotné hodnoty se ti často nedostává slov.

Mluva mystiků je výrazem jejich duše. K porozumění by byl potřeba jakýsi překlad mezi lidmi světa a jimi, jisté spříznění duší. Nehledě k tomu, že se v mystikově duši dějí někdy věci, pro které on sám nenalézá vysvětlení a výraz. Snoubenecká láska a manželská láska snad ještě nejlépe poskytují výrazy, jimiž mystik co nejvýrazněji vypoví to, co prožívá. Proto bývá řeč mystiků navenek pouze nedokonalým žvatláním, plným nedostatků, vad a nepřesností vzhledem k tomu, co prožívají.. B

+++

PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU

(bl.Hyacint Maria Cormier 21/5)

Klap,klap,klap! – zaklepal smyčcem strýček Teofil, a když upoutal pozornost obou svých bratrů, řekl: A nyní – když jsme si přehráli skladbu z Adamovy Giselle, bychom si mohli zahrát něco důraznějšího z Gounodova Fausta. Musíme ten francouzský národ znovu probudit  a vyburcovat, jako to kdysi u nás v Orléans dokázala svatá Jana z Arku!

Teofile, ty jsi pořád stejný bouřlivák jako Lamennais! Uvidíš, že ti jednou přistřihnou křídla. – Dobíral si ho František Cormier.

Ten se obrátil k chlapci, který rád naslouchal rodinným vystoupením jejich domácího houslového tria, se slovy:

Jindro, nesmíš být taková bačkora jako tvůj táta! To ti říkám jako tvůj kmotr.

Sotva utichlo jejich veselé handrkování, vzduchem jejich domu se zavlnily tóny skladby. Jindřichova maminka, paní Felicita, naslouchala hudbě s  výrazem zamyšlení, které by rychlostí nepředstihla ani pokojně plynoucí voda řeky Loiry, kterou sledovala oknem. Po chvíli však poodešla, aby vyřídila záležitosti skromného obchodu, ale pak se vrátila do své světničky, aby se modlila u domácího oltáříčku.

Jindřichův otec byl nejenže málo ctižádostivý, až ustrašený, ale ke všemu ještě také velký nemotora. Při přenášení domácí lampy utrpěl takové popáleniny, že ho to stálo život.

Jindro, budeš muset jít ke Školským bratřím.

A co Evžen?

Tvůj starší bratr je přece ve vyšším semináři, kde přednáší strýc Teofil.

Jindřich vplynul do školy farnosti svatého Pavla docela bez potíží, ale vcelku dost nezaujatě. Přijal to jako nutné zlo, které člověk musí prodělat, aby dosáhl dospělosti a mohl se rozmáchnout k velké lásce v duchu Chateaubriandovy Ataly aneb Lásky dvou divochů na poušti. Zdálo se, že jednou plící nadechuje modlitbu Školských bratři: Odvahu, duše má! Čas mine. Nastane věčnost; druhou plící však nasává Chateaubriandova Ducha křesťanství a jeho Mučedníků. Brzy znal celé odstavce z Lamartina. Jeho smysly se plnily obrazy Jacquese Louise Davida a Jeana Augusta Dominika Ingrese. Spolu s uměleckým nadáním projevoval sklon ke zpěvu berliozovských melodií, k malování, k básnění, jakož i značnou bezstarostnost o budoucnost. Obrazotvornost ho vyváděla ze zdí malého semináře a jeho všedního života k utopickému plánu, že uteče do Itálie, do „země umění“.

Potom se však v jeho snění něco zadrhlo. Vlastně už od otcovy smrti to neplynulo tak samozřejmě a pokojně jako vody Loiry.

Otče Teofile, jste odvolán z profesorského místa na orleánském semináři kvůli tomu vašemu bouřliváctví.

Jenže strejdu kmotříčka to vzalo hůř než jarní povodeň. Podvýživa a tuberkulóza s ním nemilosrdně zamávaly v šestatřiceti letech.

A do toho výbuch větší, než když padla Bastila.

Evžen je mrtev! Po dvouletém semináři ho vzala neúprosná smrt. Celý Jindřichův svět se roztočil, jako by na něj za všech stran útočily fúrie, a vzplanul mocným plamenem. Zacloumalo s Gounodovým Faustem tak, že po něm zbyla černá díra nejen ve stropě, ale přímo v Jindřichově srdci. Chateaubriandův rozervanec René polykal andělíčky tak, že Jindřichovo srdce bylo trháno na kusy. Všechno to doprovázel divoký jekot erýnijí, až se zdálo, že se někde splašil orchestr a snažil se víc a víc zrychlovat Berliozovu Fantastickou symfonii.

Inu, není to tak snadné s tím romantismem, říkalo mu svědomí. – Vypadá to tak vznešeně, když starý galejník Jean Valjean dává lekci morálky světu, nebo Dumasovi Tři mušketýři ukazují vznešené přátelství, a přidá se k tomu nějaký ten historický kolorit, ale hlubší duchovní život je v čudu. Vezmi si takového Dumase, kdekdo ho četl. Jenže ouha! Ve skutečnosti jsou to výplody rozsáhlého sboru písařů a pomocníků. Dumasovi šlo jen o peníze, co nejvíc, co mohl vyždímat z laskavého čtenáře, ale sedět na židli a psát příběhy nebyla jeho parketa. Hrubou práci nechával nádeníkům.

Patnáctiletý mládenec si udělal předsevzetí:  Konec bezstarostnosti! – Chtěl bych se zapsat do velkého semináře. Ode dneška dávám hudbu tam, kam patří, aby neohrožovala moje povolání.

Výborně, můj synu, řekl mu představený semináře, Otec Bénech, který se stal jeho duchovním vůdcem.

Víte, důstojnosti, stav, ve kterém jsem dosud žil, byl strašnou vlažností. Rozdělil jsem se mezi svět a Boha. Od nynějška budu mít velkou nedůvěru sám k sobě a budu vkládat důvěru jen v Boha. Budu ho vzývat v nebezpečí. Dodržím vše a zachovám s pomocí modlitby. Podlehnu-li, nebudu ztrácet odvahu a s důvěrou v Ježíše Krista a v přímluvu Marie a svých svatých patronů začnu s větší horlivostí.

Správně, staň se mužem modlitby.

Toužím po nepřerušovaném důvěrném přátelství s Bohem.

A co kdyby ses vydal cestou svatého Dominika? Dneska to ve Francii mezi dominikány všechno jenom vaří díky otci Lacordairovi.

Milerád bych otce Lacordaira navštívil, - hm – třeba až se vrátím z lázní v Eaux-Bonnes u Oloronu v Nízkých Pyrenejích.

Právě naopak, můj synu, navštivte ho v Sorése. Zrovna tam zakládá dominikánský třetí řád s vyučovacím posláním.

Sebevědomý kazatel od Notre Dame si ho změřil od hlavy k patě jako by mu bral míru na rakev, a pak ze sebe vyloudil:

Hm, tak vy byste rád do dominikánského řádu. Milosti řádu jsou velké, ale co vy můžete dát řádu?

Když mu mládenec vypravoval o sobě, otec si dlouho mnul bradu, jako by mu měla vzejít inspirace právě odtamtud, a potom řekl rozhodně:

Milý synu, vy nemáte žádné povolání, anebo je velmi nezralé.

V místnosti se rozhostilo ticho toho druhu, kterému se obvykle říká ohromené. Skoro by se dalo nabírat šufánkem. Jindřich neřekl nic. Jenom vytřeštěně zíral. Ubohá podívaná.

Mládenec přijal Lacordairovo hodnocení doslova, nicméně mínil, že co je nezralé, to může ještě uzrát, a také, že existují ještě vyšší autority než pozemské, totiž nebeské, jako Panna Maria a svatý Dominik.

Zatímco si světáci mohli ukroutit hlavu nad vyhlášením dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie Piem IX., Jindřich přinesl Narozenému Ježíškovi o Vánocích dárek v podobě soukromého slibu čistoty. O dva měsíce později složil slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci. Přitom dodal:

Budu se oblékat chudě, ovšem s ohledem na závislost, kterou v jistých mezích dlužím své mamince.

Zdálo by se, že tyto věci byly docela skryté, nicméně jejich viditelné důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Úplný David, vítězící nad Goliášem! – Jásal orleánský biskup Dupanloup, a mával v rukou Jindřichovou seminární prací. Mladík vrhl pravé světlo na knihu Život Ježíšův od Davida Strausse.

Jaké máte, můj synu, další životní plány?

Rád bych byl přijat ke kněžskému svěcení.

Máte teprve čtyřiadvacet roků, ale budu vás dispenzovat, protože v diecézi potřebujeme takového bystrého kněze jako sůl.

Nerad bych vás, excelence, zklamal, ale já bych rád vstoupil do řádu bratří Kazatelů.

A víte, že tam nebudete mít na růžích ustláno, protože dominikáni nejsou francouzským státem úředně povoleni?

Ano.

A tak nejen maminčino oko, ale také biskupovo nezůstalo při Jindřichově svěcení suché. Měsíc poté se totiž novokněz Jindřich Cormier ztratil oběma z dohledu. Zato se ve Flavigny na Zlatém pobřeží vynořil novic Hyacint v černobílém rouchu.

Zdá se mi, že neprojevuji dostatečně zbožnou úctu ke svatému Dominikovi, který má být jednoho dne mým Otcem a vzorem. Prosil jsem snažně svatou Pannu, aby mi vyprosila vzrůst mé úcty k němu. Myslím, že mě vyslyšela, protože od té doby na něho častěji myslím. Je mi jako bych ho cítil vnitřně přítomného, jako skrytého vůdce a učitele, aby byl už letos mým novicmistrem.

Chrlení krve - zvracení – příznaky tuberkulózy.

Dispenzuji vás, bratře, od postů, a také šetřete hlas při zpěvu.

Pokud jde o mé povolání, po půl dni strachu a skleslosti se cítím plný důvěry., svěřil se Hyacint magistru řádu otci Jandelovi a mamince.

Můžete dokončit noviciát v Itálii, kde je příznivější podnebí k uzdravení, nabídl mu řádový magistr.

Pokynul souhlasně hlavou.

Loď unesla nového zvláštního sekretáře magistra řádu do Itálie. Třebaže se zdálo, že odešel do země, kam toužil malý Jindřich jít s láskou ke kráse, ve skutečnosti byl uchvácen tajemným kolotočem. Dva další roky prodlouženého noviciátu se mu před očima kmitala Itálie, Rakousko, Dalmácie, Polsko a jiné země, kde magistr řádu konal vizitace.

Chrlení krve – zvracení – příznaky tuberkulózy.

V Římě se vynořila paní Felicita Cormierová v orleánském kroji.

Je tu vaše matka, bratře Hyacinte, a je rozhodnuta odvést vás z kláštera za každou cenu.

V nouzi nejvyšší Boží pomoc nejbližší. Klekátko před křížem se roztřáslo ještě víc než Hyacint, když na něm před Ukřižovaným zabydlel novic s modlitbou: Ježíši, změň srdce mé maminky.

S úlevou si pak povzdechl: Bůh mně neopustil, ale dodal: Moje maminka přinesla svou oběť.

Podívejte se, bratři, řekl Pius IX., - příjměte ho, ať má aspoň útěchu, že zemře se sliby.

Po přijetí slavných slibů u svaté Sabiny však Hyacint opouští Itálii:

Posílám vás do Corbary na Korsice.

Než se na odlehlém ostrově rozkoukal, už tam byl zřízen generální noviciát, a otec Hyacint s patřičným dispenzem se stal novicmistrem, a brzy na to převorem, třebaže mu asistoval italský duchovní.

Neohřál se tam. Magistr řádu, otec Jandel obnovil roku 1865 provincii v Toulouse a vyhlásil: Provinciálem jmenuji otce Hyacinta Cormiera.

Bratři, řekl otec Cormier, zaměřme se na dva pilíře, které chci položit do základů nové budovy: pokoru a jednotu. Buďme pokorní ve svých myšlenkách, pokorní ve svých slovech, pokorní při zastávání posvátné služby. Jednota je jako země svatosti a místo dokonalosti.

Měl úspěch. Dokázal vnést pokoj do všeho, do čeho zasahoval právě pokorou. Pokora se mu stala způsobem, který osvobozuje ostatní, když je prožívána s taktem a se zdravým rozumem.

Poraďte mi, jak na to, prosil své podřízené. Když to vyšlo, našli jste ho u oltáře: Díky Bohu, Matce Boží a svatému Dominikovi.

Když to nevyšlo, vyznával se: Je to moje vina, můj hřích. Bože, odpusť mi.

Inu, otče Hyacinte, máte charisma sloužit při řízení řeholní rodiny.

Snad, otče magistře, ale pod vaším osvíceným vedením. Jsem ochoten vnikat do všech vašich názorů, jestliže mi jako obvykle necháte při jejich uskutečňování jistou svobodu v jednání. Budu jí užívat jako dříve i s tím, že vám podám zprávu o všem a napravím to, v čem jsem chybil.

Pomoc! Útočí na kláštery! – Kdo? – Chátra podporovaná policií. V Paříži přišli dominikáni o život. V Marseille vyrabovali útočníci klášterní zásoby.

Převlečte se, bratři, do civilu! - Rozkázal otec Cormier novicům.

Co se děje?

Vláda pořádá výpady proti našim klášterům, které jsou tajné, ale byly dosud trpěné. – Pojedeme do Corbary.

A co ostatní bratři?

Zařídím jejich převoz do kláštera svatého Štěpána v Salamance.

To je strašné, lamentovali bratři.

Nestačí naříkat a plakat, abychom obstáli ve zkoušce a nadále odpovídali na Boží vůli. Musíme sjednotit své síly ve společenství života a v modlitbě.

Jak můžeme za těchto podmínek obnovovat dominikánský život?

Vraťme mu jeho původní krásu. Spojujme ve spravedlivé rovnováze upřímné přijetí základů našeho života a praktické rozlišování, které vyžaduje uskutečnění. Sám pro to mohu udělat jako představený nejvíc svými vizitacemi s cílem povzbuzovat. Musíme si stále opakovat ve svém srdci toto slovo: Odvahu! Žádná ztráta odvahy! – A souběžně s tím nezapomeňme, že náš řád je kajícný. Ve sporných věcech doporučuji mlčení, umrtvování, ale ne bez lásky. Je lépe mluvit o bližním málo a neříkat o jiných nic, co by nás mohlo zarmoutit, kdybychom byli na jejich místě. A k tomu modlitbu, naši i našich rozjímavých sestřiček. To je naše duchovní zázemí.

Otče Jindřichu, byl jste zvolen do čela řádu, dozvěděl se o vigílii letnic léta Páně 1904.

Konečně! Už byl nejvyšší čas, že jste ho zvolili, jásal svatý Otec Pius X.

Jsem jen přechodný představený dominikánů, tvrdil otec Cormier, a také v krátké době prosil papeže:

Svatý Otče, prosím, dispenzujte mne z tohoto úřadu kvůli mému chatrnému zdraví.

Jen zůstaňte v úřadu a vezměte si k ruce víc pomocníků.

Jenže já se nechci spokojit s tím, abych jen konejšil, uklidňoval a mazal kola v církvi olejem. Chci podněcovat, budovat a posvěcovat. Už dlouhou dobu nosím v srdci ideu mezinárodní univerzity svatého Tomáše.

Papež zbystřil pozornost, zamrkal očima a poslouchal.

Myslím spíše něco jako vrcholné studium dominikánských řeholníků a všech, kdo chtějí oslavovat Boha a pracovat na spáse duší, než jako středisko přípravy mládeže pro akademickou dráhu. Současně to zamýšlím jako společenství lásky a duchovní rodiny našeho Otce Dominika. – Zkrátka chtěl bych založit mezinárodní univerzitu svatého Tomáše, ovšem nemám na to ani haléř.

Já také nemám nic, můj synu, ale požehnám vám. – Uděluji vám požehnání ve jménu Otce i Syna ….

V Římě se skoro z ničeho začala líhnout podivná stavba – začala bez peněz a do roka byla hotová, a – kupodivu - nezbyly žádné dluhy.

Pro peklo je každé andělské dílo strašná provokace. Snad právě proto se rozzuřil terorismus, předznačený dorážením Davida Strausse a jiných pekelníků. Zuřivost teroristů neznala mezí a jedovaté sliny létaly veřejností a vzteklý jekot běsnil vzduchem:

No, prosím, zase jedna katolická zlodějina! – Znělo to, jako když si Marx odplivne slovem buržoazie: - Vykořistili to z chudých! Na úkor pracujících postavili hnízdo kněžourských zápecníků!

Doutnák k pekelnému stroji už byl přiložen. Terč - univerzita ve Frýburgu. Ani Bakunin by to pekelněji nenarafičil,

Zloději dominikánští! Ukradli metodu studia bible! Plagiátoři!

Já s těmi vašimi doktory z Frýburku zatočím, otče Cormiere! – Zlobil se Pius X., zatímco mával v rukou dekretem „Lamentabilis“ a encyklikou „Pascendi“, připravenými k odsouzení modernismu. Tihle modernisté přišli s nápadem používat postupy běžné v přírodních vědách na Boží Slovo.

Bratři, poučoval otec Cormier spolubratry: - čtení bible poskytuje něco živějšího, energičtějšího, láskyplnějšího, milejšího pro rozum i pro vůli, než prohlášení: Já věřím. Předkládání a čtení Písma svatého musíme chápat začleněné do proudu tradice církve, kterou nemůžeme prostě odložit stranou a navazovat na to, co je běžné ve světě.

Učme se dívat na Písmo svaté pohledem svatých. Svatí milují Boží Slovo. Mají dar rozumět mu a uvádět ho v skutek. Dá se říci, že v jejich žilách koluje něco jako božská krev. Jejich život je proroctvím, které pod působením Ducha svatého zjevuje a objasňuje zde na zemi vtělené Slovo a je jeho pokračováním.  Proto jsou jejich životy nazývány pátým evangeliem.

Prohlaste bez váhání, že pro vás tradiční škola není školou, ale že je to církev. Pokrok sám je v ní tradiční.

Jenže my chceme spravedlivé zadostiučinění a omluvu, ozývali se uražení doktoři.

Klid, bratři, jenom klid! Asi že jste na správné cestě. Proto bulvár tak běsní. Inu, potrefená husa nejvíc kejhá! Kdyby vás chválili, byl by čas nasypat si popel na hlavu a konat pokání. - Uklidňoval je otec magistr: - Pamatujte, že čtyři papežova slova platí víc než čtyři roky procesu.

Ale naše hnutí, zastupované v „Revue Bibliques“, je právě protijedem na takové nebezpečí, připomínal otec Josef Lagrange představenému dominikánského řádu.

Ovšem nemůžete tuhle slovní přestřelku předvádět tak provokativně, upozorňoval otec Cormier.

Jenže my se s těmi moderními teroristy na akademické půdě setkáváme! Nemůžeme se jim ubránit bez jejich zbraní! – Udělali jsme to, co nám dělají už léta! Vykrádají nám bibli a modernisticky ji překrucují, a my si máme pořád počínat podle taktiky mrtvého brouka? A sotva použijeme jejich zbraně, hned vyskočí, že jsme plagiátoři. - Rozčiloval se otec Josef. Patrně mu bylo kolem srdce jako Jeremijášovi. Pak se chvíli tvářil zase jako mučedník víry předhozený lítým šelmám v novinách místo v neronském cirku.

Tento terorismus nechci znát, ohradil se otec Cormier, - ani jím netrpím, ani ho neuplatňuji. Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a rozvážností, s jakou je třeba postupovat ve vztahu k nim. Napomínání prudké, hořké a přílišné často pochází z nezřízené vášně. Příliš mírné napomínání pochází z malomyslnosti. Spravedlivé a laskavé napomínání se rodí z lásky uspořádané, která umí i poradit.

U papeže to však dostal za otce Josefa naplno: Já toho vašeho Lagrange kvůli těm jeruzalémským výstřelkům vyloučím z Církve! – Hřímal Pius X.

Obrazy papežské kanceláře se daly do pohybu, ani psací stůl nezůstal na místě a vydal se na pochod. Dokonce ani strop si nedal pokoj. Zavlnil jako promočená lepenka a naklonil se k zemi. Otec Cormier si rázem vybavil mladého Josefa: Zrovna přichází do řádu s otázkou: Prosím vás, otče, která z francouzských provincií je lepší? Otec Cormier odpovídá: Všechny jsou dobré, můj synu. - Pak mu při obláčce chybí řemen a tu otec Hyacint rozepíná svůj a sám ho připíná přijímanému bratru.

Co je s vámi, otče Cormiere? Proberte se! – Pius X. ho držel za ruku a přivolaný kardinál kropil zhroucenému starci vodu do tváře.

Sotva přišel k sobě a namáhavě se zvedal ze země, jeho první slova zněla: Buďte k němu, svatý Otče, shovívavý. Je mladý. Dejte mu čas k prohlédnutí.

Tak ho sem zavolejte.

Sotva vstoupil otec Josef dovnitř, nasadil zkroušenou tvář, políbil papežský prsten a málem se proměnil v prach na podlaze.

Podívejte, milý synu, řekl papež, vážíme si vaší ochoty uchopit celý ten modernistický vědecký aparát a dát do služeb Božího Slova. Jenže celé tohle úsilí vaší Biblické školy stojí na lidských autoritách. A co přijde dál? Zemřete nebo třeba jen podlehnete vědecké pýše, a je konec. Kde jsou záruky trvalého proudu vašich následníků v tomto biblickém díle? Že máte jeruzalémskou školu? Pěkný nápis na dům, ale jinak zůstává takové úsilí navěky otevřené jako nedostavěná katedrála, protože už došly pracovní síly i materiál. A výsledek? Zase jedno svérázné podání Písma svatého, které samo zestárne a upadne v zapomenutí, protože je to čistě lidské podání. Mějte to na paměti, když vám povolujeme pokračovat.

Mladý učenec odcházel z papežské audience krokem vítězného lva, radostně mrkajícího na blížící se lepší časy, neboť na papežově sešlosti bylo už dosti znát blížící se konec jeho pontifikátu. Magistr řádu mu připomenul na rozloučenou:

Víte, sám sice nedosahuji žádné vyšší akademické hodnosti v teologii, ale přesto se dávám vést Duchem Pravdy. Když nemohu vyučovat posvátným předmětům, chci být profesorem dobrého příkladu.

Pak se vratkým krokem přesunul do ústraní. A co dál? Jako vždy - tiché a pokojné přebývání ve skromné celičce, uprostřed moderní bouře řádící venku, takže sem zřetelně doléhá vánek Ducha svatého. Na stole rukou ohlazený svícen. Hlubina lidské obnaženosti před Bohem.

Salve Regina!  Ozývalo se nakonec jeho celou, protože o to prosil bratry, aby se – dokud je ještě při vědomí - mohl připojit. Když skončilo sladké vzývání svaté Panny, ozvala se do nastalého ticha slova:

Obnovuji své tři sliby profese a děkuji Bohu, že mi dal dar vytrvalosti v mém povolání až do smrti.

Načež rozepjal ruce, pak je sepjal, jako to dělává kněz při mši svaté a odevzdal pokojně svou duši Stvořiteli, aby se odebral těšit se z věčné odměny v nebi.

Svatý Otec Jan Pavel jej vyzdvihl na oltář k úctě dne 20. listopadu léta Páně 1994.

+++

MATKA  NAŠICH  RODIN 

(sv.Zdislava, 30/5)

Cink – cink - křáá - cink – cink - křáá - Já tu holku snad přetrhnu jako hada! – cink – cink – křáá - cink – cink – křáá – Ozývala se bručivá samomluva provázená řinčením ostruh po kamenné podlaze.

Za stolem mrkalo osmero očí, posazených po dvou níž a níž, tak, jak postupně přicházely na svět: Eufemie, Eliška, Libuše a nejmenší Petr.

Paní Sibyla vzhlédla od vyšívání a sledovala svou silnou oporu, nervózně přecházející místností od krbu k oknu a zpátky jako šelma v kleci. Trochu jí pocukávalo v koutcích, protože si nedovedla představit manžela, že by doma někoho trhal na kusy nebo i jinak s někým krutě nakládal. Dobře ho znala. Věděla, že světu je rytířem bez bázně a hany, a každý Tatařín že se musí mít na pozoru před ostřím jeho meče, nicméně v duchu je mnichem s něžnýma očima.

Neboj se, Přibíku, jistě se rozběhla někam do lesa,

No právě! U nás v Křižanově bych se tolik nebál, ale tady na hradě Veveří? Lesy jsou tu plné divé zvěře. Jen aby ji nenapadl medvěd! A je tu markrabě Přemysl s velmoži. Chtěl jsem se tu předvést s celou rodinou. Vždyť máme dcery, které budou jednou na vdávání.

V předsálí to zašumělo prudkým oddechováním a dovnitř se nahrnula stráž:

Konečně jsme ji našli, pane Přibyslave, - a do místnosti skoro vtančila drobná, útlá postava.

Pan Přibyslav dal ruce za záda, nasadil přísný výraz a ještě hrozivější tón:

Kde ses toulala, Zdislavo?

Než se kdokoli nadál, přitočila se žába až k rytíři a ztrácela se v pokleku. Nebylo jí ještě ani třináct, a přesto - subtilní tvář, prosycená zvláštní světelností a vzníceností, k němu vzhlédla.

Odpusťte, tatínku, byla jsem v podhradí za bratrem poustevníkem. Stará se o kapli Matky Boží.

Je to v lese! A teď už se blíží doba večeře! – Připomínal rytíř, ale přísný tón se už najednou z jeho řeči vytrácel.

Inu, Přibíku, - ozvala se jeho krásnější polovička, - Zdislava přece znamená obyvatelku lesů. Nediv se, že tak ráda chodí po lesích.

Ušlechtilý výraz tváře s půvabně klenutým čelem upomínal na maminčinu jižanskou krev slunné Sicílie.

Měl jsem o tebe strach, řekl rytíř zjihle a pozvedl děvče z pokleku, aby ji otcovsky políbil a utrousil: Ty jedna – jsme tu na návštěvě. Pospěš se převléknout!

Kdykoli jsou těžké časy, plné neúrody, morových ran a tatarských nájezdů, pokaždé se vynoří z nějakých zatuchlých děr spousta křiváků a lidí ducha méně zámožného, kteří si touží přisolit. Za mladým Přemyslem se táhl chvost pochlebníků a popichovačů, ať už místních nebo všelijakých cizáků:

Však bys tím, Přemku, dovedl líp zakvedlat v národě, kdyby tu pořád neseděl starý Václav jako žába na prameni. – To se ví, copak Přemek! – Podejte sem víno! – Ať žije budoucí král Přemysl!

Pan Přibyslav se při takových řečech ošíval jako splašený krejčík, ovšem vzápětí se zase vypáral, když viděl, jak to podkuřování jde Přemyslovi k duhu. Uprostřed těch mámilů se markrabě choval jako vyměněný: To se ví! Samo sebou, že bych to zvládl!

Jen se nenech odstrkovat, Přemku! – Nemůžeš být taková kašička. - My tě v tom nenecháme, uvidíš! - Popichovali ho jako zjednaní a on jim to baštil z ruky.

Když se setkají dva bratři a jeden má spravedlivý nárok na trůn, kdežto druhý má zase příliš ctižádosti, obyčejně z toho nevzejde nic dobrého.

Vzpoura! - Bratrovražedná válka! - Přemysl se spřáhl s velmoži a - -

Stavím se i s mými rytíři na stranu zákonného krále Václava, rozhodl se pan Přibyslav.

Nastalo velké tříbení duchů v národě: Kde stojíš, s králem nebo proti králi?

To by se líbilo cizákům, aby měli Čechy ve při! Vždycky s králem!– Rozhodl se mladý rytíř a hned se k němu přidali jeho rytíři.

Nebylo pak už třeba mnoho síly, aby král Václav ukázal, kdo je tady králem a kdo poddaným.

Mírněte se, bratři, - ozvala se uprostřed řeže sestra Anežka, zachraňující národ před nejhorším, jímž je boj bratra proti bratru.

Každopádně budu potřebovat bezpečný dohled nad Přemyslem, pokud bude spravovat Moravu, rozhodl král Václav a obrátil se na Přibyslava křižanovského. – Ustanovuji tě brněnským purkmistrem. Usaď se na hradě Veveří.

Pak se obrátil k novým tvářím.

A ty, rytíři, jsi mi prokázal věrnost v nouzi. Jaké je tvé jméno?

Havel Jablonský. Pocházím z Markvarticů z Mladé Boleslavi.

Ehm. Budu potřebovat tvé služby k ochraně země od severu. Měl by ses lépe opevnit na hradě Lemberk. V rozhodné chvíli ses postavil po bok pana Přibyslava. Měl bys ho posilovat i nadále. Jistě budeš i tím správným společníkem pro markraběte Přemysla.

A teď vás všechny zvu na hrad Veveří! – Lesy jsou tam plné zvěře. V jídle na své hoře zapomeneš. - Ozval se novopečený brněnský purkmistr.

Na zdraví krále! Ať žije markrabě! – Džbánky s vínem do sebe ducaly.

Máš pěknou dceru, dal se slyšet mladý rytíř. – Jak se jmenuje?

Zdislava. A není jen pěkná, ale i zbožná, a dovede číst a psát, a to i latinsky. O to se postarali mniši, pochlubil se pan Přibyslav.

Slovo dalo slovo a byla ruka v rukávě. A kdopak by si všímal, že Zdislava pokukovala víc po klášterním životě? Nakonec uznala, co jí poradil bílý mnich, otec Česlav:

Nejde jen o to, co chceš ty, sestro Zdislavo, ani o to, co chtějí ostatní, ale o to, co chce Bůh. Snaž se poznat Boží vůli.

A pak přišel na řadu brněnský kostel, kde velmoži tradičně vzdávali hold králi a zeměpánu. Pod ochranou svatého Michala si on a ona dali před Bohem své slovo i políbení, aby se nadále oba dva stali jedním.

Dřív než zapadnou cesty sněhem, musíme odjet na hrad Lemberk, rozhodl Havel. – Pojede s námi družina. Cesty nejsou bezpečné.

Kudrnaté pláně Vysočiny je vzdalovaly Moravě, loučící se s rodačkou, nyní už ctihodnou paní, aby se kdesi v horách ponenáhlu vytrácela postavička křehnoucí chladem severských hvozdů. Podzimní listí však dodávalo této cestě barevnosti a nádhery ve svitu říjnového slunce.

Smrt hříšnici! Kamenovat! – Ozývalo se u jedné dědiny.

Havel s rytíři se vmísili do zástupu: Co se stalo?

Ta nešťastnice zahubila své počaté dítě. Podle zvykového práva má být veřejně ukamenována.

Havel rozhodil bezradně rukama. Zatímco ostatní sbírali kameny, na malé vyvýšenině se krčila dívka s rozcuchanými vlasy.

Počkejte! - Ozval se do ticha známý hlas. Všichni se za tím hlasem otočili. Urozená paní k nim promluvila: – To není naše právo. To je germánské právo.

Co ty o tom víš, paní?

Vím, že svatý Metoděj říká, že zbaví-li se některá žena dítěte vyhnáním plodu, tři léta ať se kaje o chlebě a o vodě.  To je naše slovanské právo.

Však my nejsme zdejší, ohradili se místní. – Byli jsme do Čech pozvaní, abychom tu žďářili půdu, obdělávali ji a zaváděli řemeslo. Pro nás platí smrt za smrt.

Prosím ve jménu Krista ukřižovaného o milost pro ni.

I když jí dají milost, řekl Havel, stejně ji pak zabijí.

Vezměme ji tedy sebou na Lemberk, prosila Zdislava.

Tak se družina rozrostla o Markétu.

Hrad Lemberk byl jen hraniční strážní hrad, spíše jen malá tvrz. Proti hradu Veveří jen takový krcálek.

Brzy bude větší, zejména když tu budou poblíž ještě také bílí bratři, kteří nás sem doprovázejí.

Dovolíš mi, můj milý choti, abych se stala jejich podporovatelkou a pomocnicí našich bílých andělů?

Rozhodné a blahovolné pokývnutí bylo odpovědí.

A smím se stát i členkou kajícího voje řádu svatého Dominika?

Buď si v tom voji, souhlasil rytíř Havel.

Když ji otec Česlav pomohl obléknout bílý hábit dominikánské terciářky, opatřený škapulířem jako znamením nesešívaného roucha Páně, přijala tím štít proti nepříteli – hříchu, a stala se pro manžela ještě žádoucnější.

A tak se Zdislavě i Havlovi začal naplňovat jejich nový život. Havel měl Zdislavu a a jeho dům se začal plnit dětmi, a Zdislava měla řeholní hábit, ukrývající její tajemství. Lemberk se plnil požehnanou rodinou, když se objevil maličký Havel, pak Markéta, Jaroslav a Zdislav.

Jenže daleko pod hradbami nastalo Boží dopuštění

POMOC! POHROMA ! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ!

Zvedla se obrovská dravá řeka a brala cestou vše, co stálo v cestě. Hnala se dalekých ruských rovin a její proud neměl konce. Na dva milióny koňských kopyt dusalo zemi a neslo sebou půl miliónu lítých Tatarů. Ničivé krupobití zasáhlo všechno. Kam vtrhli, nezůstalo nic živého, ani kámen na kameni. Stavení a lesy a úrodu zachvátil požár, a všude zůstávalo jenom černé spáleniště. Zvěř padala pod jejich šípy a stejně muži s dětmi. Znásilněné ženy byly odvlékány do nedohledných východních stepí. Kněží a mniši zůstávali zvláště krutě naraženi na zahrocených kůlech. Kult smrti triumfoval. Moravská krajina byla obrácena v poušť a spáleniště.

Musíme rychle odejít s každým, kdo může bojovat, na Moravu, oznámil prostě Havel a překotně spěchal bránit ohroženou otčinu.

Zdislava na Lemberku skoro osaměla. Jen občas se objevil nějaký zmrzačený utečenec, který přinášel hrozné zvěsti.

Co bych vám vykládal, mrtví všech válek vypadají úplně stejně. Všichni mají ten pobledlý, voskový, udivený a unavený výraz. Mrtvé děti jsou možná o trochu výraznější, aspoň na chvíli, zatímco pátráš v jejich malých vyděšených tvářích po očekávané nevinnosti. Ale nakonec jsou i ve smrti méně náročné než dospělí. Lehčí těla na nošení, tenčí šlachy a slabší kosti, které se musí napřimovat a menší hroby ke kopání.

Když místo úrody zbyla jen spáleniště a nikdo znovu nezasel, sedl si na celý širý kraj děsivý hlad. U těch, kdo strádají nejen hladem těla, ale i ducha, vypuká lidojedství. Usmrcují slabší členy rodiny, cizince a pocestné. Roste se počet krádeží a hrdelních zločinů. Tehdy je těžké udržet v kraji pokojné soužití.

Musíme s ostatními rytíři podnikat vojenské výpravy proti lapkům a loupežníkům, kteří se k tomu uchylují často jen z hladu. - Vzkazuje domů rytíř Havel, a pak vydává rozkazy:

Postavte ke hřbitovům ozbrojené stráže! Jinak by někteří zoufalci vyhrabali čerstvě pohřbená těla a odřezali z nich maso.

Strašné, hlásili zvědové ze všech konců české země: - Lidé jedí lipové a kalinové listí, připravené jako špenát. Podobně si upravují trávu a lebedu. Rozemílají slámu na mouku a pečou z ní placky. V zoufalství pojídají i docela nestravitelné a odporné věci. Pojídají kůru stromů, rašelinu, hlínu. Krájejí nudle z řemenů a vaří je. Rozemílají stará kopyta na mouku.

Když kdekdo očekává, že krutá zima ustoupí jarní oblevě, doléhá hrozná rána. Od časů tatarských nájezdů se to vždy po řadě let přežene světem a lidé mřou, doma, na cestě, na poli.

Nevybíravý v době, přichází ten úder v létě jako v zimě, ale nejčastěji v prvních jarních měsících, aby po několika měsících ustupuje.

Kdekdo pojednou pociťuje podivnou skleslost, únavu, hlava mu začíná třeštit, celé tělo ztrácí barvu, obličej zesiná. Za pár hodin propuká nemoc s třesavkou. Najednou celé tělo zachvacuje horkost a kůže se rozpaluje. Po těle vyráží ošklivé boláky. Tehdy se k nemocnému nikdo nepřibližuje.

A tehdy vychází světlo ze tmy. To přichází Zdislava. Pokládá chladivý obklad na rozpálené čelo. A co víc - každému se kvůli tomu zdá být šílená, když se k nemocnému sklání, aby mu vlastními ústy políbila strašné boláky -

Všude zůstávají ležet bezduchá těla, zejména dětí a starců. Je podivuhodné, že mladí lidé v plné síle to snadno přežívají. Hlavně když jim někdo poskytne pomoc, teplou přikrývku, - jenže to udělal málokdo. Zdislava spolu s bílými bratry a sestrou Markétou pomáhá, kde se dá. Také jim dává pít pramenitou vodu, přinesenou ze studánky a modlí se všechny. Nejednou se do mrtvolně zsinalých tváří vrací výraz a barva. Vyschlé studánky očí nemocných, ba i očí mrtvých se opět plní křišťálovým jasem.

Jen zdálky doléhala na Lemberk bitevní vřava.

Už brzy dokončíme špitál v Jablonném, aby bylo kde pečovat o zraněné a nemocné, radovali se bratři dominikáni.

Od Tatarů máme pokoj, vzkazoval Havel na Lemberk, - odvábila je smrt jejich chána a vytratili se. Zůstala tu však kromě poničených měst, vesnic a krajiny ještě hrozná spoušť v lidských srdcích. Otrlost, bezcitnost, zhrubnutí mravů, neodčiněné křivdy.

Dus – dus – dus! – Ozýval se krajem nenadálý dusot koní. To král s vojskem vytáhl proti vévodovi Bedřichu Bojovnému, který vtrhl na Moravu.

Žádná válka není cvičením v přívětivosti. Válka proti Tatarům byla vnucená krutými a krvežíznivými dobyvateli. Ještě krutější je však bratrovražedná válka, vyvolaná vzpourou. Zdá se, že odbojníka dlužno úplně zničit, třebaže je příbuzný. Tak začal znovu trojčit Přemysl. Sotva jsou v zemi nějaké těžkosti, hned se najde dost podruhů, kteří vědí, jak se všechno má v zemi dělat lépe než to dělá vláda.

Všechno bylo tím pochmurnější, že se Přemyslu, který se postavil se zbraní proti králi Václavovi, dostalo podpory od německého císaře, nad nímž se vznášela ta nejtěžší klatba. A tehdy většina mocných zradila krále.

Zachováme věrnost králi! – Ozvali se jen Havel z Lemberka a Boreš z Riesenburka v těžké chvíli, kdy byly podlomeny samotné základy státu.

Hoří! Statky jsou v jednom ohni!

Příznivci odbojného Přemysla pálili Havlovi a Borešovi jejich statky a rozsévali smrt na jejich panstvích. Bohu díky, že se tu modlili a přinášely své oběti takové bytosti jako sestra Anežka a sestra Zdislava, jinak by všechno skončilo bratrovražednou válkou.

Otče Česlave, vyhrkl Havel, dobře víte, že jsem tvrdý rytíř, brodím se rukama v tatarské krvi a zajišťuji spojení mezi králem Václavem v Praze a brněnským purkmistrem, a třeba i tou nejposlednější dírou na Moravě. A když jednou za čas přijdu vyčerpaný, větry ošlehaný a ohněm popálený domů na Lemberk, hledám tam něžnou náruč své Zdislavy. Chci se s ní něžně polaskat a očekávám to i od ní. Jenže tam, kde hledám moje obliny a kulatinky, sáhnu zase do krve – samý krvavý šrám, jako by ji nějaký Tatar dostal do spárů. Moje paní se nechává bičovat poslední služkou v kapli u kříže. Kleká tam na ostrých kamíncích. Chtěl jsem jí v tom zabránit, ale nejde to. Přiznám se, že jsem na ni chtěl i vztáhnout ruku, ale sotva jsem jí vyhrnul šaty, nemohl jsem dál. Samé krvavé rány, jaké dávám vysázet lapkům. A Zdislava? Poklekla přede mnou a něžně mi políbila ruku, kterou jsem ji chtěl zbít, a prosila mne: Učiň tak, můj choti. – Jenže nemohu. Nemám nad ní moc. Zakažte jí to, otče Česlave, jako její zpovědník.

To nejde, rytíři Havle. S tvým souhlasem přijala hábit kajícího voje řádu svatého Dominika. A byl jí předán kožený pás a růženec jako Dominikův odkaz k utužení kázně. Náš řád je kajícnický. Když jde o naše kající pobožnosti, tak musí jít stranou naše osobní pocity, zda se nám líbí přinášet Pánu bolestné oběti, nebo ne, ani o to, zda na to máme náladu nebo ne.

O co jde?

Především o to, že Pán je strašně opuštěn, když se kvůli našim hříchům potí krví, podstupuje bičování, korunování trním, nese kříž a je ukřižován. Co dovedeme z lásky k Pánu podstoupit a vytrpět? Ježíš se také obává bolesti a potupení, ale pak říká: Ne moje, ale tvoje vůle, Otče, ať se stane.

Divíte se, že je svět trpí válkou a nemocemi, a hříšníci že hřeší, ale pro náš řád svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, odmítáte snášet nebo vykonat cokoli, za co nedostanete nějaké vyznamenání od lidí. Doprovázet našeho Pána v jeho utrpení je milost.

Když chce vaše žena konat pokání za někoho, za obrácení hříšníků a k tomu, aby nesla s Kristem díl jeho utrpení, nedá se jí v tom bránit. Nebojte se o ni. Paní Zdislava zná přikázání. Dobře ví, že nesmí porušit přikázání Nezabiješ ani u sebe. Přesto se pokusím jí promluvit do duše.

Budu vám zavázán, otče Česlave.

Sestro Zdislavo, jako členka kajícího voje řádu bratří Kazatelů jste dominikánka žijící a sloužící v duchu našeho řádu ve světě, a to zvláště tady, v jablonském chrámu svatého Vavřince, kde jste přijala hábit a pás s růžencem našeho Otce Dominika. Náš řád není výhradně rozjímavý, že byste měla zaměřovat pouze na Boha a na pobožnosti, obětované v ústraní právě jedině Pánu. To byste vypadávala z řádu, ve kterém jste Bohu slavně zaslíbila. Není však ani výhradně činným řádem. Spojuje v sobě rozjímání s činnosti, - mluvil otec Česlav tou svou roztomile šišlavou a žvatlavou polštinou: -  Čo prorozjímáš, to uváděj hlásáním a jinou činností do světa. Když jde o kající pobožnost, tak i sebetvrdší pokořování, které podstupujete, má cíl nejen v oběti Bohu, ale také v oběti bližnímu. Cílem kající pobožnosti je láska. Vaše láska se má projevovat nejen v ústraní vůči Bohu, ale také docela tělesně vůči bližnímu, který to potřebuje. Konejte pokání také za to, abyste uměla radostně přijímat dary a projevy lásky a také je radostně předávat a udílet dál. Prvnímu, komu jste povinována touto láskou se všemi jejími tělesnými projevy, je manžel, protože od svatby už vaše tělo nepatří jen vám, ale také jemu. Bude-li manžel, rytíř Havel po vašem boku smutný a opuštěný, zatímco vy budete s prázdnou náručí bolestně pokořována u kříže, zpovídejte se z nelásky. A další, komu jste povinována láskou, je každý trpící, opuštěný, hladový, nemocný či raněný, uvězněný, zkrátka ten, komu je živý Kristus nejblíže.

V tom případě patří políbení také vám, otče Česlave, náš milý anděli, řekla Zdislava, sotva obdržela požehnání, načež se postavila na špičky a zulíbala kněze.

Česlav ztuhl jako sněhulák a snad se mu i něco začervenalo na tváři, ale mrkev to nebyla.

Nejsem snad opovážlivá, otče Česlave, že ne? Boží posel jako alter Christi má přece být pozdraven políbením pokoje, jak nás k tomu vybízejí svatí apoštolové.

Otec se dal do smíchu: Jistěže, paní Zdislavo, jistěže, třebaže budu muset také sám přitvrdit a dát se víc na pokání.

A jak je to dál s tím sedmerem úkonů milosrdenství duchovního a tělesného, o které jste se jednou zmínil?

Sedmero úkonů duchovního milosrdenství zahrnuje poučení nevědomých, radit váhajícím, těšit smutné, napomínat chybující, odpouštět urážky, snášet protivenství a modlit se za všechny. Tyto úkony mají být provázeny sedmerem skutků tělesného milosrdenství: sytit hladové, napojit žíznivé, oblékat trhany, přijímat poutníky, navštěvovat nemocné, vysvobozovat vězně a pohřbívat zesnulé.

To mám ještě co dohánět, řekla Zdislava. – Smím se, prosím, ujmout vašeho hábitu, otče Česlave, vyprat ho a pozašívat? Kdo ví, kdopak vám tak naposled posloužil.

No, pravda je, že zástupy se o to zrovna nederou, - zamručel a přijal to s pokorou.

Opravdu se dala do díla, takže i nestranný Dalimil musel zaznamenat: pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvietila, mnoho chromých a malomocných uzdravila, pomohla mimořádným způsobem mnoha nemocným....

Zdaleka to nebylo vždy podle představ vrchnosti a vůbec už lidí světa.

Strašné! Vždyť ona komusi z těch malomocných políbila hlízy znetvořeného těla! Líže jim vředy! - Volal otřeseně básník Pontanus, když viděl, jak vycházela naproti takovým zjevům, aby je potěšila, povzbudila, nasytila a přioděla vlastním pláštěm. Skláněla se k nim a čistila jejich vředy. K vlastnímu překvapení necítila k nim žádný odpor. Naopak, jako by je laskala. K třesoucímu se zimnicí si přilehla, aby ho hřála vlastním tělem a tiskla k sobě skoro manželsky. Rytíři Havlovi by z toho bývala asi šla hlava kokem. Sama skoro ani nechápala, jak to, že její políbení nemocným bývalo vnějším znamením jejich blížícího se zázračného uzdravení, a nebývalo to vlastní léčbou.

Mnohému z nich se už předem omlouvala: Promiň, jestli jsem k tobě přišla příliš pozdě. Ale stejně s tebou zůstanu navěky.

A taky že zůstala, protože ji Pán pojednou vzal k sobě. Jak zaznamenává Dalimil:

Léta od narození Jezukrista milostivého

tisícího dvoustého padesátého druhého

Žena svatého života paní Zdislava odešla ze světa...

Svatý otec Pius X. zařadil Zdislavu do počtu blahoslavených dne 28.srpna léta Páně 1907, a svatý otec Jan Pavel II. ji svatořečil 21.května léta Páně 1995

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

NADPŘIROZENÁ LÁSKA VE TVÉM PROŽÍVÁNÍ

Láska je základem a východiskem života Mých dětí. Jistě i mezi lidmi světa je známa, ale nikde nemá tak hluboké kořeny, nikde není tak vznešená, protože Moje dítě miluje i bližního ve Mně a pro Mne. Tvoje blíženská láska není jen chvilkovým vzrušením citu, ani se netyká jen upřednostňovaných jedinců: Ona je všeobsáhlá, objímá ve Mně Ukřižovaném celý svět. A je-li jí kdo bližší, pak ten, kdo je blíž Mně, a miluje-li koho více, pak toho, koho chce přivést blíž ke Mně.

Tajemná jednota všech Mých dětí v Mém mystickém Těle tě vede, abys ve všech sledoval a miloval Mne bratrského a spasitelného. „Cokoli učiníte jednomu z Mých nejmenších bratří, Mně jste učinili“. To je základ pro tvou blíženskou lásku. Miluješ nebo nenávidíš Mne ukřižovaného ve svých bližních: „Šavle, šavle, proč Mě pronásleduješ?“

Takový pohled Mých dětí na blíženskou lásku ovšem nezná žádné rozdíly třídní a národnostní a pozvedá se nad všechny lidské malichernosti. A taková láska je dána jako rozeznávací znamení pro tebe jako Moje dítě: „Po tom poznají všichni, že jste Moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“(Jan 13,35).

Apoštol Pavel zapěl hymnus na lásku, kde zdůrazňuje, že kdyby mluvil všemi lidskými i andělskými jazyky, ale neměl by při tom lásky, není ničím. A vypočítává vlastnosti takovéto lásky: „Láska je shovívavá, dobrotivá, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží“.(1 Kor 13)

Pravá láska Mých dětí je tedy shovívavá a dobrotivá. Sám také hned netrestám a nehubím. Jsem opravdu shovívavý a dobrotivý, Moje láska dovede čekat na polepšení, dovede odpouštět, zapomínat na křivdy. U lidí často mnoho pokazí nemístná horlivost, hlavně při apoštolátu, který nutně vyžaduje mnoho shovívavosti a dobrotivosti. Víc úspěchů dosahuje vždy laskavá dobrota než přísná spravedlnost a horlivost bez lásky. Je třeba v lidech umět hledat a nacházet dobré vlastnosti a na nich budovat, stavět.

Láska nezávidí a nežárlí. - Lidé dovedou všechno možné závidět. Kolik dobrého a krásného už tato pokazila závist. Kéž by byly Moje děti aspoň zčásti tak vynalézaví v lásce jako jsou vynalézaví v závisti! Jen láska sjednocuje, kdežto závist a žárlivost rozdvojují, ničí krásná díla, berou chuť k práci, otravují život. Opravdová láska nežárlí a nezávidí, ale přeje a pomáhá. Sleduje totiž Moje zájmy a tím zapomíná na sebe, a přeje druhým. Jak se s takovým potom spolupracuje, jaké krásné je s ním soužití! Zde ve světě, kde jsou dobří i zlí, jen láska dovede vyrovnávat spory, odpouštět, zakrývat chyby druhých. A je v ní úžasná síla, která se nedá zviklat neláskou druhých, zmalomyslnět neúspěchy, úsměšky nebo závistí. Apoštol Pavel neříká zbytečně, že „láska všechno vydrží“. Nedá se ničím překvapit, nad ničím se nepohoršuje, vše dovede přetrpět, i nevděk. Jiný zmalomyslní, stáhne se do ulity, všeho nechá a uteče. V takových chvílích vítězí jen láska. Ani posměch a pohrdání, pomluvy a nactiutrhání ji nedovedou zlomit.

Pravá láska Mých dětí je skromná, nevychloubá se a nenafukuje se. - Je krásné zapomínat na sebe, neuplatňovat své zájmy, názory. Tam, kde to vyvěrá z lásky, nevede to k pasivitě: naopak takový člověk dovede mít víc na paměti Moje zájmy (čím méně myslí na sebe) a víc hájit zájmy Mne jako svého Ukřižovaného Bratra. A taková má být tvoje láska: nevychloubá se, nenafukuje se, nemyslí jen a jen na sebe, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy, když horují pro Mou čest a slávu a usilují o dobro svých bližních.

Hledáš-li vzor takové lásky, najdeš ho u Mne na kříži. Z lásky přicházím na svět, s láskou se skláním k chudým a trpícím, uzdravuji nemocné, odpouštím hříchy, těším zarmoucené a jsem ochoten ke každé pomoci, nakonec pak umírám za tebe na kříži. A řada mých svědků, kteří jdou cestou obětavé lásky je nepřehledná.

Moje království se rodí z Mé lásky k tobě a dokonává se tvou láskou ke Mně i k druhým lidem. Bez lásky bych nikdy nebyl k tobě přišel a bez lásky nedojdeš ani ty ke Mně, neboť jen ten, kdo zůstává v lásce, zůstává ve Mně a sám zůstávám v něm (1 Jan 3,4).