Ročník XVI., číslo 11.                                                                                                             listopad 2010

Obsah: Chvilka mystického života, sv.Martin de Porres, Sv.František Capillas, sv.Albert Veliký, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy_____________________

 

MARTIN OD LÁSKY

(sv.Martin de Porres 3/11)

Zatracené černé opice, táhněte z cesty! – Zařval vozka s kočáru velkomožného pána.

Drobotina uskočila a kolem se přehnala spěchající nabubřelá nádhera s nákladem usedlosti, kterou by stěží utáhly dvě lamy, neboť zosobňovala náklad teplého masa, završeného dvojitou bradou. Srdce kloučka uletělo až do krku a tam se podivně zaseklo a splašeně bušilo přímo v uších. Když se spustilo na své místo a zvířený prach dosedal na limskou cestu, pod lesklými kudrnami vířily zmatené myšlenky.

Opice. Jakápak opice?

I kdybys nebyl, Martine, černá opice, seš leda tak plod hříchu.

Hříchu?

Kvůli tomu, že se náš španělský otec zapomněl s černou kůží. - Tak jim to vykládal jakýsi rozumbrada s hrozivě vztyčeným prstem.

To se mýlíš, - odpověděl Martin sestře. – Dobře jsem slyšel v kostele, že Bůh stvořil každého člověka jako svůj obraz. Všichni lidé jsou bratři. V nebi je místo, kde dobří lidé všech národů a ras jsou spolu blažení. Barva naší pleti není tak důležitá, jako naše duše. Jestliže máme, Jano, čisté duše a učiníme všechno, čím se můžeme zalíbit Bohu, tak není třeba se trápit nad tím, že máme tmavou pleť a že nás otec opustil.

Myslíš?

Náš otec je významný muž ve službách španělského krále. Nemá na nás čas, ale až přijde čas, jistě se o nás postará, abychom už nemuseli žit jen z toho, co naše maminka vydělá jako pradlena. Pojď, pomodlíme se tady v kostele svatého Šebestiána, kde jsme byli pokřtěni, za to, aby se o nás tatínek postaral.

A taky za to, abys už příště nerozdal všechny peníze, které ti, maminka svěří na nákupy, nějakým žebrákům. – Připomenula Jana.

Když se kamenná podlaha před svatostánkem orosila pod dvěma páry dětských kolínek, ukázalo se, že obyvatel tohoto příbytku bdí, třebaže se lidským pohledům zdá, že si uprostřed největších bouří na oceánu lidských osudů docela tvrdě pochrupuje s hlavou na polštáři. Vůbec není hluchý k volání, zvláště když jsou to dvě něžná stvoření na hranici lidské bídy. Nedá se ani zahanbit velikostí jejich obětí. Čisté dětské srdce dobře vidí tajemné události. Hrany oltářního kříže se zaoblují a srůstají se svým všedním okolím, aniž by se v něm ztrácely. Celý svatostánek nabývá jasu, až oči přecházejí, a přesto ty paprsky něžně hladí a nebodají jako oslňující slunce v pravé poledne.

Připravené srdce dona Juana se zachvěje jakýmsi podivným neklidem. Co to zvoní? Všechny zvony světa se rozhoupaly, až duní a rozkmitají celou bytost.

Býval jsem chtivý požitků, ach, ano, Pane, muž má nést za své hříchy odpovědnost.

Kočáry, projíždějící Limou bývaly různé, některé skvostné, plné zlatých ozdob a pestrých chocholů, některé prosté, jen cestovní, ale všechny protivné, aspoň pro černou Annu Vélasquez. Poprvé protivné proto, že stále pokaždé znovu odvážely muže jejího srdce, kterému nedovedla odolat, do daleké ciziny. Podruhé kvůli tomu, že z nich vyhlížely hlavy španělských povýšenců s nosem navrch. Jeden kočár se však stal vítaným. Tentokrát s něho vystoupil don Juan:

Vracím se kvůli svým dětem. Musím se jich ujmout a postarat se o ně. Mám strýce dona Diego de Miranda v Ecuadoru. Dostanou tam vzdělání.

Don Juan de Porres splnil své slovo, jak se sluší na španělského kavalíra. Maminčiny slzy při loučení neměly konce. Zatoulané kočky, zdivočelí psi, opice, papoušci, dokonce i myši a potkani a další havěť limských ulic se zarazily ve své přítulnosti, když se vytratil Martin, který dosud vyrůstal v jejich důvěrné blízkosti. Dvě ecuadorská léta a obě děti dovedly číst, psát a počítat, a to už tady něco znamená. Znamená to především nově otevřený svět. Znamená to, že minulý bídný život dětí s matkou v Limě zůstal jen jako strašný sen.

Musíte se, děti, vrátit k vaší matce do Limy. Král mě jmenoval guvernérem v Panamě. Nemohu vás vzít sebou. Čím bys chtěl být, Martine?

Otče, chtěl bych umět uzdravovat nemocné.

No, dobrá. Vyučíš se ranhojičem. Znám v Limě vyhlášeného felčara. Dám tě k němu do učení. Je to Marcelor de Rivera.

Tam, kde je víra a pokora, vychází všechno na mrknutí oka a na slepičí krok.

Dřevěný křížek v pokojíku felčarova učedníka dělá podivuhodné věci. Jemné světlo ze svíčky odráží stíny přes tvary těla Ukřižovaného a k tomu přispívá ještě něco, co není zrovna tak moc k vidění, neboť je tu živý.

Těkavý plamének roste jako šelestící drsné palmy v zahradě. Na to Martin nedbá. Nevšímá si ani větru, ani smíchu kolemjdoucích po ulici, ani rachotícího kočáru, který uhání domů z plesu v místokrálově paláci. Rozvíjí se tu světodějný příběh, který se stal, děje a bude se dít.

Náš Pán je chudý Král, neboť na zemi velmi strádá. Napřed se narodí ve stáji. Pak vyrůstá chudý v malém domku v Nazaretu. Když je starší, tak se jeho přátelé obávají s ním zůstávat. Při jeho zatčení všichni utečou. Je mučen a umírá na kříži.

Pane, proč to činíš?

Po chvíli padá na kolena. Tvář se mu ztrácí v dlaních. Rázem se všechno vyjasňuje, proč je náš Pán tak chudý a opuštěný, a jak málo má opravdových přátel. Je nad slunce jasné, proč tak potupně umírá. Z lásky a dobroty dobývá Bůh vítězství nad nenávistí a hříchem. Po tváři se valí proudy slz. Srdce přetéká vroucími díky.

Teď už je ti patnáct, Martine, a znáš všechno, co dovedu, říkal mu starý felčar: - Máš před sebou úžasné možnosti, protože felčara a ranhojiče potřebuje čas od času každý. Vyděláš na tom celé jmění, uvidíš!

Martin se podíval nechápavým pohledem na stárnoucího felčara, který ho tak překvapil a zapůsobil na něho ještě mocněji, než kdyby se náhle ozval hlas uškrceného vládce Inků ze záhrobí. Celý zsinalý civěl na felčarovy křivule a kádinky jako vyděšený Nabuchodonozor na ruku píšící na stěně. Byly to silné, životodárné léky a jejich vůně se mu dovádivě vinula kolem čichových buněk. Poklesla mu čelist. Oči měl vypoulené. Dost dlouho vypadal jako jedna z těch ryb mořských hlubin, která se dovede ve chvíli ohrožení tak vyboulit, až odradí všechny útočníky. Pak vykřikl jako raněné zvíře: Vydělávat na lidské  bolesti?

Vyskočil ze stoličky a pádil pryč.

Tak prochodil Limou křížem krážem, až posléze zabušil na jedna vrata.

Koho hledáš?

Otce představeného.

Co mu chceš?

Chci se vám nabídnout do služeb.

Proč nám chceš sloužit?

Jsem přesvědčen, že je to přání našeho Pána. To je dílo, pro které žiji. Nejsem hoden být knězem, ani vaším bratrem. Toužím být jen vaším sluhou.

Nejisté pohledy si ho prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Neobvyklá nabídka. Černochy tu mají jen za pomocné síly, protože tu otroctví bylo díky úsilí biskupa Bartoloměje de las Casas zrušeno. To je první případ člověka tmavé pleti, který se dobrovolně nabízí do služeb. Na přezíravé pohledy je Martin zvyklý od nejútlejších let. Teď však vidí samotného Pána v každém na potkání.

Ty se mi, Pane, dáváš, já se dávám zase Tobě! Spravedlivý Pane, dovol mi, abych směl pomáhat ostatním, kdo trpí, jsou unavení a smutní. Dovol mi dávat jim najevo, jak moc je miluješ.

Co žádáš? - Ptá se posléze otec převor František de Vega.

Milosrdenství Boží a vaše.

Temná hlava jasně vyniká nad bílým hábitem a přechází přes černý škapulíř. Růženec u pasu a kolem šíje další růženec.

Když jsi zručný felčar a lazebník, budeš bratřím stříhat vlasy.

Martinovo rozhodnutí žít při konventu svatého Dominika se stává pro všechny velkým překvapením. Don de Rivera se tuze rozčiluje.

Už tři roky jsi se mnou, Martine, a nemám lepšího pomocníka! Co si mám teď bez tebe počít?

Bůh vás neopustí. Pošle ještě lepšího pomocníka.

Tos neměl dělat, Martine, - vzkazuje rodný otec z Panamy. – Jako felčar jsi měl před sebou slibnou budoucnost.

Roky plynou a jedna dobrá služba pro bratry se vrší na druhou – úklid, péče o nemocné, obdělávání konventní zahrady, ministrování u oltáře, péče o bohoslužebná roucha.

Strašné! Krásné výšivky od sestry Růženy jsou zničené! Samá díra! - Jsou vyžrané od krys! Martine! Hned ty krysy odstraň!

Moje vina, otče! – Kaje se Martin. – Krmím všechny kočky a psy v okolí a oni už nevyhánějí krysy ven. Výsledkem je přemnožení těch malých hlodavců. Jak jsem bezohledný! Úplně zapomenu nakrmit také tato Boží stvořeníčka. Udělat to včas, tak dají pokoj rouchům v sakristii. Konvent vězí v dluzích a já ještě přidávám Otci převorovi další vydání. Co s tím?

Všechny krysy a myši vyhubit!

To je nespravedlivé, že krysy a myši mají být vyhubeny. Je přece hříšné jíst, když jiný tvor trpí hladem. - A teď ten strašný příkaz otce převora! - Pojďte sem, moji malí, láká je Martin do stodoly. - Tady dostanete potravu.

Zvláštní věc, kroutí hlavou bratr Michal: - Ten chlapec má zvláštní porozumění pro zvířata. Nikdy nezapomenu, jak promlouvá ke krysám v zahradě. - Nevěřil bych, kdybych to neviděl na vlastní oči, jak vylézají ze svých děr, aby následovaly vůdce. Vydávají se houfně z konventu do stodoly.

Co naplat, konvent má teď jiné starosti, než krysy a myši. Vězíme v dluzích, povzdechl si převor a na jeho čele naskočily vrásky zvíci několika otazníků.

Vrata konventu se otvírají a do města se sune podivná bytost, skládanka plná věcí a pohyblivý věšák, ověnčený vším cenným, po čem ruka překupníka chtivě chmatne. A celou tu pohyblivou skládku završuje obraz světce, vyhlížejícího dnes z obrazu poprvé do limských ulic.

Otče převore! Neprodávejte – ty obrazy! Prosím! Prodejte raději mě.

To nejde, Martine. Otroctví tu bylo svatým Otcem dávno zapovězeno.

Dobře víte, že bohatí Španělé na to nedbají. Drží si dál otroky. Mám sílu a zastanu hodně práce. Klášter by za to získal dost peněz, aby nemusel prodávat obrazy svatých.

Jestli jste viděli někoho opařeného, pak znáte pohled, jakým shlížel otec převor František na srdce odhodlané pro cestu svatého Dominika do posledního dechu.

Martine, my, dominikáni, nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou chtěli rozloučit. Co tě to napadá? Nechat tě od nás odejít? A do otroctví? Nikdy!

Ale je to jediná možnost, jak bych získal peníze na zaplacení dluhu.

Můj synu, jsou věci, které se za peníze koupit nedají, a to je jedno věrné srdce. A teď běž a už se s tím netrap! Uvidíš, že bude o nás o všechny dobře postaráno.

Bůh se postaral, a nejen o dluhy. Oči mulata se úžasem roztáhly až k vypadnutí, když uslyšel z úst převora tu novinu:

Martine, už nebudeš pouhým bratrem pomocníkem v konventu. Přijmeme tě do našeho řádu jako řeholníka.

Zdálo se, že Martin měl rázem plná ústa horkého knedlíku, jenž mu málem zablokoval ústní dutinu a směřoval až k hlasivkám, které tím pádem docela vypověděly službu. Koktání není jen porucha řeči, ale vyjadřuje také okamžitý stav lidského nitra, zasaženého překvapivou událostí. Postihuje i svatého Petra na hoře Proměnění Páně, takže koktá cosi o budování stanů pro Pána, Mojžíše a Eliáše. Ještě převratnější věci se udály s očima, které na chvíli ulpěly na převorovi a pak odlétly ke kříži s Ježíšem, a neměly se k návratu. Místo toho se celé zavlhčily, až se docela zamlžil výhled. Ten se Martinovi zaostřil a vyjasnil teprve poté, co se objevil v celém bílém rouchu se škapulířem i kapucí, s novým pásem s růžencem, tak, jak ho bratři při skládání slibů sami oblekli, ovšem i s nezbytným dalším růžencem na krku.

Při slavném skládání slibů byl přijat a uznán za zvláštního přítele Božího. A protože složil slavné sliby, dělal od té doby každou i sebemenší věc dokonaleji, takže měl v životě více zásluh a milostí od Pána prostřednictvím řádu.

Děj se vůle Páně a ne moje, - vydechl Martin: - Kéž jsem s Boží pomocí opravdu dobrým dominikánem!

Ať Bůh dokoná v tobě dobré dílo, které v tobě započalo!

Trochu se ostýchám vycházet v hábitu i s kapucí. Nerad bych, aby se moje povýšení projevilo navenek.

Ačkoli byl už plnoprávným členem řádu, jeho práce zůstávaly navenek stejné. Zametal sály, pečoval o nemocné, a nejen o ty lidské, ale i o zvířecí pacienty, uklízel smetí, zásoboval hladové krky, a taky ne jenom ty lidské, ale i docela podřadných a pro mnohé lidi nežádoucích zvířat. Pracoval v zahradě, takže bylo dost zeleniny pro kuchyň a květin na oltáře a do kaplí. A přitom shledával, že největší milost mu přicházela právě ze služby na tom místě, kde se slavně zaslíbil Pánu cestou svatého Dominika.

Kuriózní figurka uprostřed Limy, budící všeobecnou veselost svéráznou společností! I přes svou obvázanou zraněnou nohu dokázal zatoulaný pes, vrtící ocasem projevit v jeho přítomnosti více radosti, než všichni obyvatelé Limy dohromady. K nohám se mu lísalo pár zaběhlých koček a tvářily se, že vůbec nevidí několik myší a krys, které za ním občas vybíhaly z děr. Opička, jež mu každou skočila na rameno, dělala přitom větší koncert než by vyvinula celá kapela. A na ruce papoušek, jehož křídlo se už dávno zahojilo, ale stále se vděčně vracející za dobrým felčarem, aby pokřikoval:

MARTIN – LÁSKA! MARTIN – LÁSKA!

S velkou námahou se k němu prodírá zástupem žebráků, očekávajících tady jako vždy něco k jídlu, bratr Jan Macias z druhého zdejšího dominikánského konventu svaté Maří Magdaleny:

Už mám všechno rozdané, ukazuje zástupu svůj prázdný košík.

Co se stalo s těmi sirotky, co jste vloni nasbírali na ulici? – Zeptal se Martin.

Otec převor vzal šest chlapců pod svou ochranu.

Ehm, ale co ty osiřelé dívky?

Víš, v našem městě je několik míst, kde najdou útulek malí bezdomovci. Někteří jsou v péči našeho konventu. Tím se ale neřeší bída ostatních. Pro dívky je to těžké, protože ke svatbě potřebují věno. Od té doby, co má většina bohatých otroky, nemají dívky dost příležitosti vydělat si a našetřit si věno. Co se stane s těmito chudými dívkami? – Martina tyhle věci deptaly tak, že by spíš potřeboval sám slůvko soucitné útěchy. Skoro se dal do pláče, když bratr Jan pokyvoval hlavou: - Hm - některé z velkého utrpení a bídy zemřou. Já vím - a ostatní sklouznou na scestí.

Nejlepší by bylo opatřit pro dívky nějakou částku peněz na věno. Tak získají pomoc pro další život. Křesťanské sdružení v Limě cosi obratně podniká s podíly, ale mé srdce krvácí pro ostatní. Kam se podějí?

Snad by v té záležitosti mohl pomoci don Mateo, štědrý dobrodinec.

Zajdu tam později. Ještě se spolu pomodlíme za požehnání pro dobrou věc.

U vrat kláštera už ho vyhlíží bratr: Kde vězíš, Martine? Mezitím umřel bratr Tomáš. Tolik tě volal, ale marně.

Jdu, jak mohu.

K vlastnímu údivu shledával, že to s Martinem nic moc nedělá. Jako by ho smrt otce Tomáše nijak zvlášť nepřekvapila. Ani neprojevil žádnou lítost nad svým zpožděním.

Když vstupuje do chodby, skupinka bratrů se ztiší. Teprve, když přešel kolem nich a zamířil do Tomášovy celičky, znovu to mezi nimi zašustilo:

Během těch osmnácti let působnosti bratra Martina se u nás přihodilo už mnoho velkých věcí. Jednou hrozila řeka Rimac rozvodněním a zaplavením Limy. Rozběhli se pro Martina, aby jim šel pomoci stavět hráze, ale on je zadržel: Pomodlete se se mnou svatý růženec. – A než se domodlili, voda v řece opadla.

Nikdy nezapomenu na tu podívanou - bratr Martin neklečel na kolenou - Boží síla ho povznesla od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznášel se ve vzduchu a rozmlouval s Kristem Pánem na kříži. Byl vyzdvižen přinejmenším osm stop od země.

Zdá se, že Bůh dává Martinovi úžasnou sílu. Ta působí, že může být zároveň na dvou místech. Jeden věrohodný muž přišel děkovat za Martinovu pomoc a tvrdil, že zná bratra Martina de Porres z jiných zemích než je Peru. Další muž, který jednoznačně dosvědčil jeho pomoc při hrozné nemoci v alžírském vězení. Vyskytl se též další svědek - námořní kapitán. Přísahal, že zná Martina ze setkání v Číně, kde mu zachránil život. Jiní potvrdili Martinovu pomoc při jejich zranění či nemoci v Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.

Zpočátku se tomu každý jenom smál. Dneska se už nikdo nesměje. Martin je tak dobrý a tak ponořený do sebe a spojen s Boží vůlí, že to je přiléhavé. Bůh má moc dávat prostým lidem neznámou sílu.

Za těch osmnáct roků, co je Martin s námi v klášteře, - říká zamyšleně převor: - to už známe. A je to správné, že Bůh nechává našeho Martina působit naráz na více místech. Tak pomáhá ještě jiným lidem v utrpení a starostech. Takový dar někdy Bůh uděluje jen velkým světcům.

Počkejme, až se otevřou dveře a přenesou tělo bratra Tomáše do kaple. Půjdeme se tam modlit a –

Nestačil dořeknout, když vyšel Martin z cely a udiveně hlásil:

Už je zase v pořádku. Bratr Tomáš žije.

Cože? – Ale Martine –

Ten sklopil oči: Já nevím, jak to. Zrovna se modlím před křížem, a tu mi přichází takové vnuknutí, abych zavolal zesnulého bratra: Tomáši! Snad při té modlitbě přišlo do jeho těla trochu síly. Otevřel oči. - Nevím, co k tomu říct. Ať to řekne bratr Ferdinand! Může to dosvědčit. Celou dobu byl se mnou v cele.

Z cely se vypotácel bratr Ferdinand. Byl tak bledý, že se zdálo, že jeho hábit snad vyšel sám. S třaslavou rukou ukazoval k cele. Jeho oči zíraly na převora.

Náš - bratr Tomáš, - pronášel Ferdinand přerývaným hlasem: - si právě - něco - vzal k jídlu - a pojedl.

V nastalém shonu se Martin kamsi vytrácí, Připozdívá se. Jeden si ani nevšimne a už je tu noc. Když zaslechl kroky těch, kdo si šli odpočinout na lůžko a posílit své tělo spánkem na další den, ani tehdy neustal v modlitbách. Stále ještě klečel a modlil se. Celý svět se zatočil a zůstal jen Ukřižovaný Miláček. Třebaže je hned přibitý na kříž a hned zamčený ve svatostánku, v Něm a s Ním Martin objímá všechny lidi, ať jsou černí nebo bílí, muži nebo ženy, ať jsou v Peru, nebo na druhém konci světa.

Nechci se chlubit, - mnul si šibalsky ruce otec převor: - ale ledacos nám klaplo. Třeba to Martinovo založením domu pro sirotky a pro bezdomovce. Mohou tam bydlet a něčemu se vyučit. Úspěšně zřídil také peněžní fond pro chudé dívky. Tak mají své věno a mohou se dobře vdát. Martin léčí mnoho lidí v Limě i jinde, většinou chudáky. Poslední dobou byl však zván také do bohatých domů. Vyléčil dona Figueora, právníka z Limy. Díky Bohu pomohl obnovit zdraví arcibiskupa dona Feliciána de Vega z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.

Jednou se však vynořil v chóru úplně jiný Martin, než ten známý v zalátaném hábitu. Objevil v úplně novém, zářivě bílém hábitu, ovšemže s nepostradatelným růžencem na krku.

Cože? – Zašumělo to chórem, jako když mávne křídly celý andělský kúr, doprovázený ještě máváním křídel mohutného kondora. – Že by bratr Martin začal být vybíravější v oblékání?

Kdepak, vrtí hlavou Martin. – To je pohřební.

Co- co - ? – Vyrazil ze sebe převor s obličejem, vyjadřujícím krajní vzrušení.

To znamená, že se připravuji na smrt. Asi za čtyři dny.

Chórem právě zacloumala vichřice a pak celým konventem a odtud se rozšířila do celé Limy a okolí. Po té strhující divočině se zvedla úplná záplava návštěvníků kláštera. Zástupy z Limy přicházely do kláštera svatého Dominika. Indiáni, Španělé, Černoši, muži i ženy. Každý z nich měl stejnou myšlenku - ještě jednou uvidět Martina. Tolik z nich si pamatovalo na jeho dobrotu a štědrost. Sám místokrál přijel v honosném kočáře.

Chci promluvit s Martinem a požádat ho o modlitbu.

Mladý novic se poslušně uklání, ale místokrál, zástupce španělského krále v Peru, klade laskavě ruku na mladíkovo rameno a říká:

Třesete se jako list.

Vaše Excelence, nechápu, že náš Martin je tak - tak svatý. Zrovna mu to říkám a on tam hovoří - jako by byli v jeho pokoji další osoby - tak rozmlouvá se svatým Otcem Dominikem a s přesvatou Matkou, Pannou Marií.

Hm – no zkusme to, říká převor a pokyne místokráli, aby vešel.

Ten však zavrtí hlavou: Nyní je v lepší společnosti, než je ta naše.

Ve své celičce spočíval pokojně na tvrdém lůžku, Martin de Porres, dominikán tmavé pleti. V ruce plné mozolů svíral kříž.

Svatý Otec Jan XXIII. svatořečil Martina de Porres léta Páně 1962.

+++

POMÝLENÝ CÍSAŘ

(Sv.František Capillas, 6/11)

Tak ty tady chceš panáčkovat? – Ušklíbl se kupec.

Kvůli tomu jsem byl v Manile vysvěcen na kněze, řekl otec František de Capillas.

A co že až tady, na druhém konci světa?

Hm, pravda jsem Španěl, rodem z Valencie. Už v mládí jsem vstoupil mezi dominikány v klášteře svatého Pavla ve Valladolid. Když jsem slyšel o potřebě misionářů pro Východ, tak jsem jako jáhen požádal převora, aby mě tam poslal. A teď jsem tady.

Pojď! Ukážu ti něco.

Procházel přístavními brlohy a ulicemi, plnými neklidu a zmatků. Viděl jejich protiklady, chudobu a bohatství, bolest a smích.

Hej! Španěl? Portugalec? Co nakupuješ? Nic? – Tak si táhni, bílý ďáble!

Neber si to osobně. Seš symbolem ciziny. Přicházíš vnést neklid do stávajících zatuchlých poměrů.

Kam mě to vedeš? – Zeptal se Holanďana, který se ho v rušné ulici Manily ujal.

Hm. Je tu takový bleší trh pro chudobné.

Ehm. A co tam? - Aha, rozumím, ty tady skupuješ od místních domorodců koření, čaj a kdoví, co ještě dalšího tady sháníš pro tu vaši nizozemskou Východoindickou společnost. Hlavní jsou po vás křefty a zisky. Chápu, jdeš na to jinak, než my Španělé či Portugalci. S místními vládci nejdříve uzavřeš obchodní dohody a dohody o nájmu území. To ti později umožní odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s kořením a jiným exotickým zbožím. Možná, že se ti náramně zamlouvá, když můžeš někomu poroučet a nechat se obskakovat barevným sluhou s pocitem břemene bílého muže, který přináší primitivním divochům tajemství lepšího obdělávání půdy a zámořského obchodu. A možná taky právě tady, daleko od vaší kalvínsky sešněrované domoviny, unikneš do světa exotických pitek a výstředních tropických nemravností.

Co tu chceš dělat ty, slavný katolík?

Uvidím.

Zástupy se ptaly Jana: Co máme dělat? On jim odpověděl: Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Tohle píše svatý Lukáš v kapitole třetí verš desátý. Taky Ježíše trápila tahle otázka. Proto říkal: Rozdej, co máš a následuj mne. To můžeš udělat i ty. Nevíš, že jeden španělský zlaťák tady znamená celé jmění?

Dominikán se usmál: To jsou mi noviny. Asi nechápeš, že jsem dávno všechno rozdal a následuji Krista. Jako žebravý mnich mám jen své děravé kapsy. Vydávám sám sebe k oběti. Jenže tomu ty, dávno uvyklý na kupecké počty podle vzoru: dal – má dáti, asi moc nerozumíš, Kromě toho by tu stejně ten jeden zlaťák, nic moc nezlepšil. Jen takové plivnutí do oceánu.

Myslíš si, že je to naivní?

To bych řekl.

To si myslí většina vás, katolíků. - Ulevil si jízlivě kupec, jako by si odplivl. – Pořád chcete udělat něco velkolepého, hrdinského. S tím nesouhlasím.

Jaké máš řešení?

Není třeba hledat hned ta největší řešení, o jaké se snažíte vy, katolíci. Udělej, co se dá proti chudobě, kterou máš před očima a přidej trochu světla a změníš tmu. Myslíš, že je to naivní?

Je to málo. Spíše je lepší obětovat přímo sebe, vzplanout jako zápalná živá oběť. Nemám nic, než své chatrné tělo a nesmrtelnou duši, ale mohu z těla udělat poddajný prostředek své duše, oddané Kristu, aby zavlála jako jasně vynikající bělostná vlajka vítězného Spasitele.

A daří se, daří?

- - -

Chachá, uchechtl se Holanďan. Vídím, že asi moc ne. Východ je prostě východ.

No, a? Co tím chceš říct?

Je skrz naskrz jiný. Kdepak je náš veliký Rembrandt? Tady mají načisto jiné vidění světa. Je to svět s obrácenou perspektivou čínských kaligrafů. Svět plný záhadných znaků, které však za každým rohem vyslovují jinak. Japonci na to mají dokonce trojí abecedu. O Javáncích ani nemluvě. Třebaže mají starodávný jazyk s písemnictvím, odvozené z indického dévanagárí, v úředním styku ho nepoužívají. Místo toho mluví umělou řečí malajských kupců, psanou latinkou. Jinak by se v tom zdejším jazykovém babylonu mezi sebou nedomluvili. I tak mají Javánci trojí mluvu, kdy jednu používají ve styku s pány, druhou pro spodinu a třetí mluví mezi sobě rovnými. A v té mluvě mezi sobě rovnými spřádají nejrůznější pikle proti cizincům.

Myslíš?

Samozřejmě. Východ je plný ukrutné záludnosti a zákeřnosti.

Záludnosti? Myslíš snad takovou záludnost, jakou prokázal Jákob, když připravil vlastního bratra o práva prvorozeného syna? Na to nemusíš chodit na Východ. Taková už je hříchem zkažená lidská přirozenost.

Cha-chá! Co vy, katolíci, o tom víte? Zdejší tropy působí na nás Evropany obecně rozkladně, už svou monotónností – každé ráno je stejně dusné, cikády vyzpěvují, gekoni bezúčelně pobíhají po zdi a rozmanité splíny či naopak nenadálé výbuchy hněvu, které tady obvykle odnášejí misionáři, na sebe nenechají dlouho čekat.

Občas někdo nezvládne nějaký afekt, a už je tady amok a končí to většinou zabitím cizího vetřelce. Hm, tihle východňáli mají i některé odlišné typy duševních poruch a šílí si po svém. Takovou zdejší zvláštností je latah, kdy postižený napodobuje pohyby a počínání jiných lidí. Přes všechnu mírnost někdy léta nastřádané napětí vybuchne a výsledek může být neobyčejně krvavý – oblíbenou zdejší kratochvílí bývají masové pogromy. Zatímco doma bývali takovým hromosvodem židé, tady jsou to hlavně katolíci.

No, dobrá, dorazil jsem sem na Východ, abych tu vykrvácel pro Krista. Už deset let tady v kagajanském kraji na Filipínách, kážu v Babuerin na severním Luzonu, učím, uděluji svátosti, ošetřuji nemocné ve špitále, posluhuji, a je to, jako bych mluvil do pařezu.

A co vajang? Zkoušel jste to s vajangem?

Myslíte to javánské divadlo s loutkami na hůlce, které vrhají stín na pozadí?

Ovšemže. Tohle musíte do sebe houbovitě nasáknout a tímto pak oslovíte obecenstvo. Ale pozor, nejde o samy loutky. Jde hlavně o vrhané stíny, které představují jejich duše. Takové představení trvá někdy celou noc. Obecenstvo to tak prožívá, že zapomene na všechno. Pamatujte, že takhle dobyli Portugalci Malakku, protože domorodci zrovna sledovali vajangovou hru.

Mávnutí rukávu dominikánského hábitu vzduchem ukázalo na výsledky takových pokusů o pronikání Krista Pána do srdcí orientálců.

Pletete si Ježíše s pašerákem. Ježíš se nevnucuje zadními vrátky. Ježíš je sám cestou. Přichází otevřeně, bez masky. Přichází ve světle a ne ve stínech.

Daří se to?

Ach, kážu, přesvědčuji, skoro hraji divadlo. Málem dělám na kazatelně přemety a kotrmelce, div, že nechodím po hlavě a neodrážím se ušima, snad i trochu konkuruji tomu jejich vajangu. A s nikým to ani nehne. Nejspíš začnu dělat nějaké psí kusy, protože si už nevím rady. Tak jsem tady na prahu vlastního odpadu. Jenže copak tebe, křesťana, odloučeného od katolické církve zajímá, že možná uprostřed těch zástupů, utápějících svůj žal a životní beznaděj v rýžovém vínu nebo v opiovém kouři, podlehnu sám těmto svodům? Copak tě zajímá, že snad sám odpadnu od církve, uteču z řádu, zhroutím se, sáhnu si třeba sám na život? Vy, evangelíci, máte před očima jen tu svou jedinečnou cestu odloučené zbožnosti, a do katolické církve si sem tam odskočíte vydloubnout pár hrozinek do svého duchovního dortu, a ani do paty vám neleze, že se při celém tom misijním díle mohu sám třeba zbláznit. Jen stěží se tu udržuji, a kdybych nekonal soustavné modlitby, tvrdé posty a přísné skutky pokání s bičováním do krve, a nespal pouze na kříži ze dvou sroubených kmenů, tak bych zaručeně podlehl celému tomu okolí. Je to pro mne otázka života a smrti. Jen drsné úkony pokání mne drží nad hladinou, abych nepodlehl.

Tak potom raději nelez do řeky, uchechtl se holandský kupec: - Možná by sis tam rychleji vypral zakrvácený hábit, ale snadno by do tebe nalezly všelijaké mršky, a za chvíli bys byl plný brouků a červů, až bys konečně zařval na nemoc kala azar.

Nestihlo by se to ve mně vylíhnout.

Jak to?

Nabídnu se převorovi do Číny.

Cha,chá, Číňani? Jsou už takoví, že přijmou konfuciánství, a jdou dál, a za dalším rohem přijmou taoismus, a zase šlapou dál, a za dalším rohem přijmou ještě buddhismus, a potom klidně taky Krista Pána, a budou se tvářit, že jim ten galymatyjáš vyhovuje, a klidně si dál budou ctít ještě ty své džiny. A co naděláte? Jo, jo, milej zlatej panáčku, stát se Kristovým mučedníkem v Číně, to neznamená rozběhnout se hlavou proti čínské zdi. Musíš mít uši našpicované a oči na šťopkách, abys poznal ty všechny ty vnitřní či spodní proudy. Potom se můžeš celému tomu proudu otevřít – co já vím, jak.

Zkusím to, protože pro Krista se člověk má pokusit o všechno.

Dobrá, bratře Františku, řekl převor: - připoj se k otci Diazovi, a vydejte se na severozápad Číny do Foganu a Funingu v tokijské provincii.

Zatím nám to jde docela dobře, liboval si otec František celé desetiletí nového působení, zatímco se Čína zmítala mezi slabou vládou a bezvládím.

Tataři! Tataři!!

Bílý ďáble! – Uslyšel za sebou otec František skřek, jako když houfuje stádo paviánů. Načež ho cosi bacilo přes zátylek a v příštím okamžiku se svět změnit v moučnou záplavu. Probral se až s hlavou a rukama v kládě. Nad ním se tyčil rozšklebený mandarín, připomínající čínského draka, na kterém planul červený kohout.

Pobuřuješ lid! – Řval na otce Františka: - Pohrdáš čínskými božstvy! Rušíš čínské zvyky! Rozbíjíš říši středu! Navádíš ženy k neposlušnosti! To je zločin zločinů!! Trest smrti ti bude vysvobozením.

Čínské mučení ling-čchi spočívá v pomalém odřezávání kousků masa. Něco takového si kdysi vyprošoval svatý Dominik, když ho přepadli kataři v Carcassone, ale dočkal se toho až František Capillas.

Jak to, že neřve bolestí? – Koulel očima mandarín, když mučedník beránkovsky mlčel.

Asi ho chrání nějaký talisman nebo kouzlo.

Otec František se ozval: Moje duše se raduje, třebaže tělo trpí, poněvadž se podobá našemu božskému Spasiteli. Raději bych ztratil tisíc životů, kdybych je měl, než bych opustil svého Boha, který je mé jediné dobro, štěstí, rozkoš. Marně se snažíte –

Úder do hlavy roztočil mandarinův palác, aby otec František posléze ve vězení poprosil své druhy:

Kéž mi můj otec převor García, vyprosí dar síly v mukách, abych směl oslavovat aspoň utrpením, když nemohu slovy!

Zanedlouho oddělila šavle hlavu od trupu a František odevzdal duši Bohu. Od té doby stále zakouší úžasné setkání.

Zajíc Březňák, švec Glóba a ospalý Plša z Alenky v říši divů říkají posměšně: A my tu stále ještě svačíme, protože se zastavil čas.

Bratři! Už jsme tady celou věčnost. - Radují se v Pánu bílí bratři a sestry, umučení v japonském Nagasaki.

Jak to s vámi bylo, otče Alfonsi Navarette, bratře Lorenzo Ruiz z Manily, sestro Magdaleno z Nagasaki?

Od konce šestnáctého století se nám zdárně rozvíjely misie v Japonsku.

Řach!! Bác! Křach – Ujímám se vlády, mával zbraní velitel vojska! Je konec volnému pronikání bílých ďáblů do Říše vycházejícího slunce!

Veliteli! Veliteli! – U japonských břehů ztroskotala španělská obchodní loď.

Její náklad připadá císaři, rozhodl velitel.

Opovažte se dotknout lodi! – Rozzuřil se kapitán. – Jinak na sebe přivoláte odvetu španělského krále Filipa II.

Co proti našim samurajům zmůže ten jejich španělský král? – Chechtala jeho císařská výsost.

Vaše veličenstvo, - dali se u císaře slyšet holandští kupci, - nepodceňujte tuto hrozbu!

Ale vždyť tihle křesťané hlásají Krista, který je Láska.

Nedejte se klamat, výsosti. Katolický král ve Španělsku má v plánu uchvátit Říši vycházejícího slunce a zotročit všechny jeho obyvatele. Takhle už to Španělé a Portugalci provedli v objeveném Novém světě na Západě. Španělský král zaručeně připravuje rozsáhlou invazi do zdejší říše. Právě katoličtí misionáři jsou jeho čelní zvědové.

Císařské oči pozbyly svou obvyklou mírnost a shovívavost, a rázem odtud šlehaly blesky hněvu.

Zabavit náklad!! Uvěznit všechny katolické misionáře! Uvěznit všechny pokřtěné z katolické misie, včetně žen a dětí!

Nemáte na to právo! Císař nám slíbil svobodu, - hájil se otec Alfons.

Tvrdá pěst samuraje se vymrštila v reflexu, který by si získal zasloužený obdiv samotného I. P. Pavlova a patrně by předstihl i všechny jeho uslintané psy, a dopadla na dominikánovo oko se slyšitelným zvukovým efektem, neboť byla podpořena celou tělesnou hmotou ctižádostivého velitele. Otec pod úderem zakolísal, šlápl na nevhodně položený oblázek a upadl na zem tak hlučně, že by si leckdo myslel, že tam upadli dva. A bezesporu jich tam putovalo k zemi mnohem víc. Každý z nich jen dutě zasténal, jako když si uleví klekátko oblažené věrným modlitebníkem.

Dvojité brady holandských kupců u číše rýžového vína se ještě dlouho cukavě pohupovaly zajíkavým smíchem nad tímto husarským kouskem:

Cha, cha chá!! Tak se nám podařilo vypálit rybník španělské a portugalské konkurenci v Japonsku.

Orientálci věří o jinanu dvoulaločném, zvaném gingo biloba, že je to nejstarší strom na světě – prý má 225 miliónů let. U Nagasaki však vyrostl hájek úplně nových stromů života, každý jen se dvěma větvemi, dost velký právě jen pro jednoho, kdo si vyšlápl do života úzkou cestičkou. Na šestadvacet nových stromů života z golgotské zahrádky bylo obsazeno, a na koho se nedostalo, tomu dal vojenský velitel otevřít srdce kopím.

Krev nevinných obětí přivedla v Říši vycházejícího slunce ke Kristu do konce šestnáctého století na padesát tisíc Japonců.

Léta Páně 1622 bylo v Nagasaki upáleno třiaosmdesát katolických misionářů, mezi nimi také dominikán Alfou Hnito Navarette a další domnělí bílí ďáblové. A každý rok se přidal někdo další jako třeba dominikánská laická sestra Magdalena léta Páně 1634.

Tři vysmáté postavičky z Alenky v říši divů opakují posměšně: A my tu pořád ještě svačíme, protože se zastavil čas – čas pro vychytralé kupce, čas pro svačinu, čas pro jidášskou zradu. A pro tebe, Alenko, není místo u našeho stolu.

Ničemu z toho nerozumím! Byl jsem pomýlený. Byl jsem špatně informován bezectnýmí kupci a vojenskými pohlaváry! – Kroutí hlavou císař.

Ostatně, co je pravda? – Dodává Pilát.

Tak to dopadá, když nějaké Boží dětí vydávají jiné Boží děti pohanským soudům. Falešný výmysl o tom, že účel světí prostředky, se nakonec obrací proti Jidášům. Ze zla nevzešlo nikdy nic dobrého.

Proč někdy raději nesnášíme více bezpráví, než abychom hledali světskou spravedlnost? Naše oběť by obrátila více světa než dlouhé řeči o Kristu jako vtělené Lásce.

+++

BISKUP ŠKRPÁL

(sv.Albert Veliký 15/11)

Víte, chlapci, tajemství výcviku sokolů, které jsem vyzvěděl na křižácké výpravě, chováme v našem rodu jako oko v hlavě, vykládal zkušený hrabě z Böllstadtu svým synům.

Hlavní je používání čepičky k zastínění sokolího zraku, podotkl nejstarší syn.

Přesně tak, Alberte, tys měl vždycky postřeh, - pochválil ho hrabě. Pak se obrátil na mladšího syna a podotkl: A ty, Jindro, si musíš přitom natáhnout na ruce tyhle rukavice, a nesmíš doma zapomenout brašnu s vábítkem a celou výstrojí pro sokola.

Tady to je, podával je Albert, - chvatová pouta, obratlík, dloužec, rolničky, popřípadě jangoli a nezbytná čepička.

Ještě příletovou šňůru a posed pro sokola, – ukazoval Jindřich.

Sokoli, nebo ještě lépe orli, jsou pro zkušeného lovce i rytíře velkým Božím darem. Jednou nám sokol zachránil život, když mi přinesl zprávu od druhého křídla křižáckého vojska, o hrozbě obklíčení těmi saracénskými psy. Díky tomu jsme vyvázli z jejich léčky a porazili jsme je, třebaže byli v přesile. Náš vévoda Friedrich I. Ptáčník o tom dobře ví. Však to také při každé příležitosti vtlouká do hlav svému synu, když říkává, že by sokolnictví mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění. Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, avšak ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění vrátí na pěst, i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen duchem člověka, který ho drží neviditelným poutem.

Až budu veliký, vznesu se jako sokol k výšinám a poletím jako Daidalos až ke Slunci! – Zvolal roztouženě Albert.

Stěžíkdo spočívá všechny úlovky, které Albert s mladšími bratry přinášel z lesů kolem jejich hradu v Böllstadtu. Cosi se však v jeho dětských snech zadrhlo. Čas ubíhal a prvorozený syn nedočkavě porovnával rysku, vyznačující na zdi rodného sídla výšku své postavy, s ryskou svého mladšího bratra Jindřicha, který ho brzy přerůstal o hlavu. A tak, třebaže nejstarší mezi sourozenci, zůstával stále drobného vzrůstu.

Co naplat, Alberte, řekl mu otec, - pro rytířské povolání se moc nehodíš, i když máš v pažích býčí sílu a medvědí ramena. Půjdeš studovat do Padovy. Můj bratr tam na tebe dohlédne.

Strýc se láskyplně ujal synovce: To je dobře, že jsi tady, Alberte. Vloni byla založena padovská univerzita, když sem odešla řada učitelů z Bologni, kde neměli tolik akademické svobody.

Ostřížím zrakem obhlíželo böllstadtské hrabátko všechny padovské novoty a hltalo je plnými doušky, zejména přírodní vědy, teologii a filozofii, ale pokaždé s rozmyslem a jemným smyslem pro pozorování. Tak procházel Albert celou tou učeností pokaždé s jedním okem mírně přivřeným, jako by mířil a nechtěl minout terč, anebo že by si tak svůj bystrozrak přistiňoval? - Stačilo několik doplňujících otázek, a páni profesoři věděli, že tenhle mládenec umí vzít za provaz. Jenže taky student věděl svoje a už si v duchu kladl otázku: Copak to tam asi v té Bologni mají za zakopaného psa, že tyhle otevřené hlavy odtamtud zdrhly do Padovy?

Při první příležitosti zamířil do černého, a BÁC! – Úplně zakolísal a zavrávoral jako hrdý Goliáš s Davidovým oblázkem v čele. Sám byl zasažen, ale spíše do krajiny srdeční.

Ehhh! – Vyletělo z něho jako z Etny za časů její bdělosti.

A střelcem nebyl nikdo jiný, než Jordán Saský, vyhlášená siréna všech škol.

Víte, strejdo, to je něco, co mě vzalo tady, zmínil se před strejdou a dotkl se pravačkou srdce.

Podívej, Alberte, jsi ještě zelenáč. Vůbec jsi zatím neviděl svět. Napřed by sis měl rozšířit obzory a pak se můžeš rozhodnout. Vezmu tě na výlet do Benátek.

Noc v Benátkách za časů masopustního veselí a reje masek, kdy víno teče proudem a leckterá kurtizána by utáhla na nudli i Cézara, působí, že oči přecházejí. Kdekdo by se zapomněl, ale nesměl by to být Albert z Böllstadtu, který má sloního pamatováka.

Po návratu do Padovy se šel vyzpovídat a přitom uslyšel z kazatelny Jordánovo kázání. Slyšel o těch mládencích, kteří váhají mezi rozhodnutím a pochybností. Slyšel o těch váhavých střelcích, kteří se obávají, že by se nemuseli strefit a že by nevytrvali u zvoleného, ačkoli by měli sebe nabízet Bohu bezvýhradně a doufat v Boží pomoc.

Albertovy div nevypadly oči. Úplně mechanicky, jako nějaký archimédovský stroj šel za kazatelem a řekl: Otče, vy jste mě dostal.

Opravdu to chceš, bratře Alberte? - A slibuješ? – Tak žádné dlouhé obstrukce.

Přesto to s hábitem nešlo tak snadno. Dlouho se nemohl objevit v bílém na veřejnosti, protože to nějaký pátek trvalo, než se povedlo najít pro něj odpovídajícího duchovního vůdce k dalšímu studiu v Bologni.

Je to mrzuté, řekl strýc, ale nemohu tě už hmotně podporovat, když ses slibem chudoby kvůli tvému stavu dokonalosti vzdal majetku.

Co se dá dělat, pokrčil rameny Albert.

Aj-jajajaja! – Až se tohle dozvědí doma v Böllstadtu, tak mně snad překousnou, že jsem na tebe nedal dost pozor! A co teprve císař Bedřich II.! Ten má tyhle bílé mendikanty rád skoro jako pazdero v zádech.

Zdálo se, že Albertovo rozhodnutí je neochvějné, ale čert má svoje kopyto všude.

Teologie výborně. Písmo svaté výborně. Kde je filozofie? Kam se poděla filozofie a přírodní věda rozvíjená arabskými učenci podle Aristotela?

To je nám zapovězeno. - Nechápavé kroucení hlav s tonzurami vzbuzovalo v Albertovi dojem, jaký zanechává v cestovateli nápis na mapě HIC SUNT LEONES.

Jedno oko zůstávalo stále mírně přimhouřené, jako by ostříží zrak měl být zacloněn, druhé však chladně poměřovalo. Možná by otevřením obou nastalo pošilhávání některého z nich. Nakonec pokaždé zůstávala hlava v obou rukou, protože se zdálo, že snad už-už uletí, pokud nesklouzne mezi ramena, a prsty důkladně protíraly obě unavené oči.

Navenek strojově mechanické přípravy, ve skutečnosti předem dobře uvážené, a na jejich konci stál žebřík pečlivě přistavený ke klášterní zdi. Potom se vše uklidnilo. Zbylo jen vyčkávání na vhodnou příležitost.

Až přišla příhodní chvíle, vzpomněl si: Nemohu odejít bez rozloučení s tou, která mi tady jediná rozumí - Zdrávas, Maria...

Potom vyklouzl oknem na přistavený žebřík, aby se vytratil v temnu noci. Cosi žebříkovitého mu přecházelo do nohou, takže mu rázem zdřevěněly. Zmateně vzhlédl k postavě za sebou.

Tak ty bys byl na mě zapomněl, Alberte? Kvůli přírodním vědám? Kvůli filozofii? A proč jsi mne o to nepoprosil?

Prosím, má Paní.

Najednou se mu v hlavě rozsvítilo a do nohou se vlévala síla. Od té doby oplýval darem vědy.

Biskupské ruce se nad ním rozložily. Sotva se mu pomazáním otevřely tajemné přívody milosti, už mu představený ukázal směr - Kolín.

K překvapení mnohých nováčků se na kolínské univerzitě vynořil střízlík s bystrýma očkama, pročež se zdálo, že se mezi studenty docela ztratí. To však trvalo jenom chvíli. Dokud otec Albert nevystoupil na katedru a neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou bývala mezi studenty vždy nouze. Docela solidní němčina, tříbená latinským a řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo jako v mlýnici.

Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými výroky přece jen trošičku nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Copak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby, úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

Studenti, včetně mladého Tomáše z Akvina, natahovali uši a doslova tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat – který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.

Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný koráb s plachtami nadmutými Duchem svatým.

No, servus! Už je tady náš Němý vůl!

Nechte ho být, prófa už přichází!

Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou. Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně přitaká.

Bratře Tomáši, - vyvolal ho učitel.

To dopadne. – Šířila se šeptanda.

Jenže když Tomáš promluvil, posluchárnou to zašumělo:

Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –

Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako student. - Vy mluvíte jako učitel.

Otec Albert se rozhlédl posluchárnou a řekl důrazně:

Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem. Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!

Později navštívil Tomáš slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než kdyby se to pokoušel výbojný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se zmateně zarazil.

Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi - Loria bapri…

Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.

Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.

Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršící spoustou nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et Fílii et –

Řachch!!

Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí. Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna - vždycky Panna - a žádný panák! Ani paňác!

Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku – automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:

Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal jsem si vás jako doprovod.

Rád půjdu, ale nemám tady ještě ukončené studium.

Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.

Zanedlouho však překvapil otce Alberta papež Alexandr:

Rozhodli jsme se tě, můj synu, jmenovat biskupem v Řezně. Protože se občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže tvé srdce je naplněno, a ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha, vkládáme v tebe pevnou naději, že Církev v Řezně, která je v duchovním a časném ohledu silně rozvrácena, bude tebou uzdravena, a všechny její škody budou odstraněny tvým horlivým úsilím.

Přijímám.

Ach, otče Alberte, vzkázal mu tehdy magistr řádu Otec Humbert: - Kdo by mohl věřit, že si chcete udělat o svém životním večeru tuto skvrnu na své slávě? Jestliže nyní podlehnete, kdo z bratří se ještě bude bránit církevní hodnosti? Uvažte v srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad přináší! Jak by to vaše duše snášela, kdyby byla po celý den zapletena do světských záležitostí? Neopouštějte svůj stav pokory!

Vedle nabubřelé okázalosti církevních hodnostářů se objevil nebývalý zjev. Všude chodil pěšky v prošoupaných hadrech a děravých botech.

Biskup Škrpál! – Volal pak kdekdo posměšně, sotva se někde objevil.

Konec konkubinátu tolika duchovních osob! Konec svatokupectví! Pořádně uspořádat charitativní pomoc chudým! Vrátit církvi majetek, ukradený světskými velmoži! – Ozýval se rozhodný hlas biskupa Alberta, třebaže na něho zíraly kysele protažené tváře osob duchovních i světských.

Napřesrok promluvil otec Albert z biskupského stolce v Řezně naposledy: Odstupuji z biskupského úřadu.

To je dobře, zajásal magistr řádu, - konečně můžete, otče Alberte, zakládat naše školy a učit.

A kde uvízlo moje přírodovědné zkoumání? Jen tak kradmo mezi přecházením mezi klášterem a univerzitou. A přesto se toho v celičce staříka nahromadilo na jedenadvacet tlustých svazků.

É – é – é – ééé! - Zaznělo při jedné večeři refektářem kolínského kláštera. Všichni se za tím hlasem ohlédli.

Drobný stařeček měl hlavu v dlaních a docela se ztrácel mezi dominikány. Plakal jako malé dítě. Celý se přitom rozeštkal.

Co je vám stalo, Otče Alberte?

É – é – é – ééé! - Nevnímal.

Není vám dobře? – Ptal se jeho soused a dotkl se rukou jeho ramene.

É – é – é – ééé!

Tak co se to s vámi děje? – Tak řekněte přece něco.

Zarudlá tvář se zvedala z dlaní a dlouho nebyla k utišení. Teprve po chvíli uslyšeli ti nejbližší kolem něho.

Bra – bra – bratr Tomáš.

Co je s ním?

Bratr Tomáš z Akvina si už s námi nedopřeje.

A proč by si s námi nedopřál? Pokud vím, bratr Tomáš si přece vždycky udržuje velmi pěkný vztah k jídlu.

Už si s námi nedopřeje -

Proč ne?

Bratr Tomáš, můj syn a světlo církve - zemřel.

Cože! Kdy?

Právě teď! – Je to strašné, když mladí odcházejí, a my staří tu pařezovitě trčíme dál –

Na chvíli se odmlčel a pak odložil jídelní příbor a zvedal od jídelní tabule.

Co se mu stalo? - Ptali se vzdálenější.

Prý je Otec Tomáš z Akvina už na věčnosti.

Nemohu už požít ani sousta. Musím do kostela, - mumlal čím dál tím méně zřetelně, když pospíchal daleko od hlučících jedlíků.

Všechny okolní zvuky se mu slévaly v jednu řeku hukotu a dunění, když se za chvíli skácel před svatostánkem.

Můj Pane, v našich školách nastalo zatmění slunce. A přece - škola zůstává školou - učení probíhá dál postaru. Přeučený profesor se tváří, jako by nad jeho obor nebylo. A přece je tu prázdnota, kterou vnímá jenom chápavé srdce.

Ale, co to blábolíte! – Zahučel na celý kulturní svět pařížský arcibiskup Tempier a supěl dál:

Strašný blud! Okamžitě vydávám sylabus! Odsuzuji současně těch nešťastných dvacet vět a s nimi učení Mistra Tomáše Akvinského.

Mistr Tomáš není žádný bludař! - Hájil ho i sám Mistr Albert.

Nemohu si pomoci, omlouval se arcibiskup, - ale za jeho působení na univerzitě se tyhle poměry vyhrotily. Po ovoci je poznáte -

Otec Albert se modlil: Pane, nauč mě, aby můj strom neměl kořeny hluboko v zemi, ale v nebi, abych neposkytoval listí slov, ale spíš ovoce dobrých skutků.

I když byl pevně zakořeněn v nebi, trvalo skoro sedm století, než kmen stromu svatého Alberta Velikého vyrazil pozemskou korunu, aby v ní mohli nalézt útočiště všichni přátelé přírodní věd. Papež Pius XI. ho pozdvihl na oltář jako církevního učitele léta Páně 1931, a Pius XII. ho vyzdvihl jako nebeského přímluvce přírodovědců léta Páně 1941.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

ŽIVOT MODLITBY

Modlitba patří mezi nejpotřebnější a nejúčinnější prostředky na cestě dokonalosti. Pozvedá tě nad pozemskou všednost a už tím dává člověku možnost přiblížit se Mi. Častý styk duše se Mnou  v modlitbě přispívá neobyčejně k tomu, aby se duše přetvořovala z hlediska nadpřirozeného. Pomocí modlitby se rozumem a vůlí se tvoje duše spojuje se Mnou, a čím častější je toto spojení, tím víc se připodobňuje Mým dokonalostem.

Bez hluboké a stálé modlitby si nelze vůbec představit opravdovou dokonalost života, člověk, který o ni usiluje, musí být zkušený v modlitbě. Jinak ani mše svatá, svátosti a jiné náboženské úkony ti nebudou přinášet náležitý užitek. To proto, že v našem duchovním pokroku jsem hlavním činitelem a modlitba ke Mně tě povznáší a spojuje se Mnou. Pokrok na cestě ke Mně bude tedy záležet prakticky na ní.

Ať se na ni díváš jakkoli, pokaždé je především povznesením mysli a tím i tebe celého ke Mně. A protože hlavní slovo má rozum /jako vůbec v lidské činnosti/, proto už každá myšlenka na Mne či Mou pravdu je modlitbou. Mysl ovšem působí na vůli, rozum láskou zapaluje srdce. Tak se celá duše se Mnou spojuje a ke Mně pozvedá. Proto je modlitba vystupováním člověka ke Mně.

Je též projevem ctnosti nábožnosti. Ta pořádá všechny tvoje vztahy ke Mně. Zůstává ovšem od Mne v náležitém odstupu. Zato láska touží po spojení s ním. Východiskem každé modlitby by tedy měla být spíše láska: aspoň vědomí, že jsi Mé dítě, které se k němu má blížit s důvěrou. Potom bude modlitba tichá rozmluva s tím, s nímž lze mluvit od srdce k srdci: rozmluva milujícího s Milovaným. A to je pravá modlitba.

Sám ovšem nepotřebuji tvoje prosby, ale potřebuješ je ty. Svou modlitbou také nechtěj měnit Moje úradky, chtěj pouze, abych ti dal, co od věčnosti rozhoduji dát ti za tvoje modlitby. Vždyť Moje prozřetelnost neřídí jen rozdílování milostí, ale vede tě také cestami, kterými si máš zasloužit, aby ses o žádnou milost nepřipravil. Modlitba je tedy potřebná pro tebe. Proto zdůrazňuje stálou modlitbu a nepřestávání v modlitbě /Lk 18,1/.

Vlastním smyslem modlitby ovšem je a zůstává dostat se co do nejtěsnějšího spojení se Mnou. To platí především o modlitbě prosebné. A k tomu by měla každá dobrá modlitba směřovat: k většímu přimknutí se ke Mně.

Podle způsobu, jakým se modlíš, mluvíme o modlitbě ústní a vnitřní. Obojí je potřebná. Ústní se bez vnitřní neobejde: slovo pronesené ústy musí být zduchoněno, jinak je to prázdný zvuk.

Ústní modlitba se pěstuje především ve společenství věřících. Je-li proniknuta duchem, je jistě na místě. Stává se však povrchností, když postrádá duchovní vlastnost. Ve spojení s vnitřní modlitbou je ti však pokaždé prospěšná a také její povaha je ve shodě s tvou přirozeností, protože je známo, že vnější projevy někdy mocně působí na samo nitro, jak je tomu především při modlitbě liturgické. Ale také ústní modlitba soukromá někdy přispívá k vnitřnímu povzbuzení tvé mysli. Jestliže by jí však byla mysl rozptylována, pak je lépe konat jen vnitřní modlitbu.

Individuální různost lidí působí jejich různý vztah k ústní modlitbě. Někomu je mocnou vzpruhou citů, jinému přítěží. Jiné typy činorodé ji spíše potřebují, kdežto ypy rozjímavé touží více po klidu. A tak radost i jásot, bolest i zármutek nutí jednoho k modlitbě a zpěvu, druhého k tichému zadumáni před Bohem. Není dobře nutit ani do modlitby ústní ani do modlitby vnitřní. Každý má individuelně jednu z nich pěstovat více podle svého osobního založení.

Usebranost při modlitbě je však nejpodstatnější podmínkou každé dobré modlitby. Bez usebranosti je modlitba více či méně bezcenná. Když se modlíš, stojíš přede Mnou: to sice platí všeobecné, ale při modlitbě si to uvědomuješ, kdežto během práce se to vědomí často vytrácí.

Je ovšem těžké udržet při modlitbě mysl soustředěnou. Nejednou usebranost ztrácíš. Pak nezbývá než vždy s novou vytrvalostí se vracet tam, kam myšlenky patří. Když není roztržitost zaviněná ani chtěná, neztrácí modlitba svou hodnotu. Je důsledkem tvé slabosti. Prvotní usebranost, se kterou začínáš modlitbu, trvá svou působností stále, přes všechny nedobrovolné roztržitosti a činí modlitbu před Mnou dobrou a záslužnou.

Pozornost při ústní modlitbě se může vztahovat na slova nebo na jejich obsah nebo na Mne samého. První způsob je dost nedokonalý a povrchní. Taková modlitba by se spíše podobala dobře naučenému memorování říkanky, kterou někdo přednáší před mocným pánem, než rozmluvě dítěte s otcem. Druhý způsob je dokonalejší. Žalmy a církevní i soukromé modlitby jsou plny vznešených podnětů, které posilují víru, upevňují naději a rozdmýchávají lásku. Proto tato pozornost obohacuje mnohem více duši. Tento způsob ovšem není vždy dost dobře proveditelný, protože hlavně církevní modlitby a žalmy obsahují tolik různých myšlenek, že se nelze zabývat smyslem každého slova. Tak se uplatňuje třetí způsob, který obrací se přímo ke Mně, k celkovému obsahu modlitby k posvěcení času, růžencových tajemství nebo svátku, který slavíme. A to je nejdokonalejší způsob pozornosti při modlitbě, protože sjednocuje tvoje myšlenky. Tak se může dobře modlit i ten, kdo nerozumí dopodrobna všem textům modlitby při- žalmech i jiných modlitbách. Ústa se modlí, jak předpisuje řád bohoslužby a duše se povznáší ke Mně, kterého oslavuje - chválí, děkuje, prosí, usmiřuje, a to vše ve vědomí naprosté závislosti na Mně.

Tvoje modlitba směřuje především ke Mně, Ohnisku všeho dobra. Chci však, abys užíval také přímluvy andělů a svatých, Mých důvěrných přátel v čele s naší společnou panenskou Matkou. Jako jsi ochoten dopřávat sluchu svým přátelům a udělovat jim nejrůznější projevy své blahovůle na jejich žádost, tak podobně se chovám sám jako tvůj Otec i spasitelný Bratr. Proto se utíkej k svatým v naději, že spíše dosáhneš u Mne vyslyšení jejích prostřednictvím.

Modlitba je prostředek k dosažení Mne a věčné spásy. Hlavním předmětem tedy jsem, který jsem. A můžeš Mne prosit o nejrůznější dobra nadpřirozená i přirozená, pokud jsou tato prospěšná spáse tebe nebo jiných. Prosíme však hlavně o milosti a dary Mého Ducha, o duchovní pokrok, o odpuštění hříchů a dar vytrvalosti v dobrém. Všechny prosby tě mají blíže přivádět ke Mně v Mé modlitby: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“

Můžeš tedy prosit také o časná dobra jako úspěch, zdraví, výsledky v práci a tvorbě, a to s naději na vyslyšení, jestliže to bude k nadpřirozenému prospěchu tebe, kdo prosíš nebo toho, za kterého prosíš. Také tato dobra jistě mohou být prostředkem na cestě spásy a pomáhat ti v úsilí o dosažení Mne, či o rozšíření Mého království ve světě. Odmítám však vyslyšet prosbu jen o ta dobra, která by ti nepomáhala k cíli ode Mne pro tebe stanovenému. Na to nezapomínej a takto přijímej vyslyšení nebo nevyslyšení svých proseb: bez zatrpklosti vůči Mně, ale zato s neochvějnou důvěrou v Mou nekonečnou lásku vůči tobě. Nejdokonalejší způsob ústní modlitby vůbec je liturgická modlitba. Je to oficiální modlitba Mého vykoupeného lidu, v níž duše přistupuje ke Mně, vedena Mnou samým, aby Mi vzdávala chválu a diky, aby Mne prosila a podávala Mi smírnou oběť. Vznešená je už modlitba jednotlivce a je jí zapotřebí, avšak ještě vznešenější je v společná modlitba liturgická.

Od chvíle, kdy pochopíš svůj vztah povinnosti ke Mně, pochopíš i potřebnost modlitby. Nežiješ ovšem jen pro sebe: jsi rozumný tvor a tím i společenský. Když máš jako jedinec povinnosti vůči Mně, máš je i jako součást společnosti. Na to nezapomínej, nechtějí-li zaniknout v moři moderního pohanství.

Už následkem dědičného hříchu máš sklon k nezřízené sebelásce a přílišnému sebeprosazování. Pokora, nutná k Mé službě, dělá potíže každému kromě naší panenské Matky. Když však dáš přednost společné pobožnosti, lámeš v sobě zčásti touhu po osobním vyniknutí a jsi lip uschopněn přemáhat své sobectví. Společná pobožnost vede tvou duši k opravdové pokoře. A tím jen získáš, protože čím více zanikneš v modlitbě celku, tím víc se očistuješ od svého sobectví. Už v tom je veliká přednost společné modlitby, liturgické nad modlitbou jedince.

A naopak jen v přílišné úsilí o sebeprosazení a lpění na vlastním úsudku je třeba u mnohých hledat nedostatek ochoty pro liturgickou modlitbu. Kdo už jde svou vyšlapanou cestičkou duchovního života, nerad se toho zříká, nerad se přizpůsobuje. Liturgická modlitba však znamená konec osobním libůstkám a pokorné zapadnutí a zaniknutí v celku, znamená oběť sebelásky, někdy velmi těžkou. Ale právě z této oběti vyrůstá krásný květ pokory a vědomí hlubšího společenství všech ve Mně, podobně jako obraz vynikne v celé kráse, když zarámován do umělecky podaného rámu.

Největší možnost liturgické modlitby nabízí mše svatá. Ta je vždycky chápána společně a kněz ji přináší a předkládá Mně s celou rodinou věřících a jejich jménem. Ve mši svaté je také nejdokonaleji vyjádřena tvoje povinnost vůči Mně: že Mne totiž uznáváš za svého svrchovaného Pána, klaníš se Mi, chválíš Mne. děkuješ Mi a prosíš Mě. V novozákonní oběti jsem sám jako tvůj spásonosný Bratr obětujícím i obětním darem. Proto má tak nesmírnou přednost a hodnotu přede vším.

Nemůžeš ani vniknout dokonaleji do liturgické podstaty modlitby než při mši svaté. Liturgická modlitba je nejplnější a nejdokonalejší ústní modlitbou vůbec, protože při ní nejplněji zakoušíš své spojení se Mnou, postupuješ jako Moje jediná obecná Církev ke mně otcovskému skrze Mne bratrského, A jen tak můžeš ke Mně vůbec přijít.

Nikde jinde také nezakusíš plněji tyto vztahy než při Nejsvětější oběti. Právě zde platí v plném významu slova, že se nemodlíš jen ty, ale modlím se v tobě jako tvůj spasitelný Bratr i Otec. A to je i hlavní důvod, proč je liturgická modlitba nejlepší ústní a nejlepší modlitbou vůbec.

Čím více si osvojíš pronikání všech svých modliteb duchem liturgické modlitby, tím více porosteš ve vnitřní kázní, pokoře a těch ctnostech, které nejvíce vzdalují od sebelásky, největšího nepřítele na cestě mystického života. Láska k liturgické modlitbě je také stupněm lásky k Mé Církvi a ke Mně, tvému ukřižovanému a vzkříšenému Bratru a stupněm Mého zalíbení, neboť miluji všechny ve Mně.

Tím ovšem nelze upírat hodnotu soukromé modlitbě. Obojí je vzácná, obojí je potřebná, obojí vedu ke Mně a obojí je Mi milá. Liturgická modlitba je však sama o sobě vyšší a pramenem soukromá. Proto čím více čerpá soukromá modlitba z ní, tím více získává na ceně.

 

.