Ročník XVI., číslo 3.                                                                                                         březen 2010

Obsah: KDO SLOUŽÍ KRISTU, Chvilka mystického života,  POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT, JAK SE VYTRHNOUT Z VŠEDNOSTI, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy___________

 

KDO SLOUŽÍ KRISTU, MUSÍ U NĚHO ZŮSTAT NAVŽDY

(bl.Jan z Fiesole,  zvaný fra Angelico 18/3)

Pojď, Guido, budeme spolu zdobit rukopisy. – Vyzval Benedetto di Pietro svého mladšího bratra.

Chceš opustit naše rodné Vicchio?

Samozřejmě. Florencie je náš cíl. V klášteře Santa Maria degli Angeli působí bratr Lorenzo.

Lorenzo Monaco?

Ano, znamenitý miniaturista.

Míchat barvy a něco podmalovávat?

No a? Jak jinak se naučíš něco nového?

Třeba u dominikánů. Slyšel jsem jednou kázat otce Jana Dominici.

Chceš být kazatelem nebo malířem?

Chci chválit a oslavovat Boha štětcem.

Konečně, vždyť můžeš oslavovat Boha nádhernými barvami jako bratr Lorenzo.

Hm. Spíš něžným půvabem kresby a linie Madony než barvou, ale hlavně opravdově, tak, aby každý viděl sladkého Ježíše poplivaného kdejakým posměváčkem a fackovaného hrubiány.

Však on už nás to bratr Lorenzo naučí. Jde cestou velkého sienského mistra Simona Martiniho.

Jen aby nás nezavedl někam do byzantské sešněrovanosti!

Neboj se, Guido. Florencie otevírá brány k svobodnému projevu.

Ale největší svoboda v celé Florencii je tam, kde se kvůli následování Ukřižovaného jeden vzdává bohatství, manželství a samolibosti. Vzhůru tedy ke svatému Dominikovi!

Je tam prý přísná kázeň.

Tomu se rád podřizuji.

Nemusíš kázat ústy, když budeš štětcem chválit krásu Božího Slova, které se vtělilo do člověka.

Ano, ale taky to, co z něho dělají hříšníci, takže pak nemá podoby ani krásy.

Oslavíš v Madoně vrchol lidské krásy.

Ano, a možná i to, jak bylo svaté Panně zraněno její přečisté srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých svévolníků.

Než se rok s rokem sešel, přehnal se noviciát mladého nadšence, ohánějícího se štětcem.

Rukopisy zdobené tvou rukou, bratře Jane, jsou pro nás jasným dokladem tvého jedinečného duchovního povolání, řekl mu převor a pokračoval: Samozřejmě známe i tvůj oltářní obraz pro florentské kartuziány. Každopádně teď končí tvůj noviciát. Měl bys pokročit dál.

Ano, vydechl mládenec.

Jaké bude tvoje řeholní jméno?

Chci se jmenovat podle mého duchovního vůdce Otce Jana Dominici.

Budeš se jmenovat bratr Jan. Řekl mu převor při obláčce.

Jaký bude můj úkol?

Vymaluj nám freskami náš klášter v Cortoně. Zároveň se budeš v duchu našeho řádu vzdělávat na naší škole.

Moje cesta je přece cesta chvály Boží, jehož vlastností je Krása.

Samozřejmě, bratře Jene. Řád Bratří kazatelů neustále sleduje věčnou Krásu Boží tak, že její odraz odhaluje v kráse celého Božího stvoření. Díky milostem řádu i ty lépe než kdokoli před tebou zjevíš světu věčnou touhu po odhalování svrchované Krásy v každém Božím stvoření. Tak tvořivě napodobíš všechno kolem sebe jako stopy původní Boží Krásy, abys v tom všem ještě více odhalil tuto původní Krásu.

Co je krása?

Náš Andělský učitel tě učí, že krásno má stránku vnější a vnitřní. Navenek je to věc, jasně vyzařující svůj tvar, kdežto ve tvém nitru je krásné to, co se líbí. A ty to máš tvořivě znázornit.

Nestačí mi však pouhé vědomosti, protože já to potřebuji dostat do tvarů a linií. Před každou tvorbou se štětcem se dlouho modlím, aby náš Pán, věčné Slovo a Krása, která na sebe přijímá skrze svatou Pannu lidské tělo, dal v mém umění jasně vyniknout tvaru věcí. Jedině se znamením kříže přistupuji k tvorbě. A Pán mi pomáhá.

Nejraději maluji Božího Syna, naši Královnu, Pannu Marii, anděly a svaté. Ti mi přitom pomáhají, protože je o to prosím ve svých modlitbách.

Proto i já znázorňuji na obraze Zvěstování v kapli v Cortoně právě to, co učí bratr Tomáš. Přibližuji souvislost Vtělení Páně s prvotním hříchem s prvotním hříchem. Jak vidíš, naši prarodiče, Adam a Eva, vyhnaní z ráje, sledují jen velmi ostýchavě, a se smutkem i očekáváním výjev Zvěstování.

Správně. To odpovídá Tomášovu učení, že se při Zvěstování očekává souhlas celého lidského pokolení. Adam a Eva, naši prarodiče jsou zástupci celého lidského pokolení. Maria pronáší svůj velký souhlas ke spáse ve jménu celého lidského pokolení.

Jak to ale maluješ anděly?

Žádné dívky, ani děti, nýbrž mládenci v ornátu protkávaném zlatem ne nepodobném kněžské albě. Ve vlasech a na čele jim září jasný výraz  jejich planoucí lásky

Proč ale zdobíš každého jinou gloriolou?

Vždyť i náš Andělský učitel hlásá, že se každý anděl druhově liší od každého jiného anděla.

Správně! Ty jsi pravý fra Angelico, Andělský bratr!

Počkejte, až uvidíte, co jsem namaloval v našem klášteře ve Fiesole. Každý z vás, bratři, se mezi těmi dvěstapadesáti postavami na freskách poznáte. V čele je ovšem náš Pán v nebeské slávě.

Jak to jen dokážeš namalovat?

Vycházím z Božího stvoření, jehož krása je jen odleskem ryzí Krásy.

Bim-bam! Bim-bam! – Rozpovídal se zvon u klášterní fortny.

Otevřete vrata! Přijíždí kočár velkomožného Cosimy Medicejského!

Vítejte, náš velký dobrodinče! – Pomáhal mu z kočáru převor a pokračoval: - Jedině vaší přímluvou v městské radě se buduje náš nový klášter svatého Marka. Díky vám -

Dost řeči, otče převore, potřebuji fra Angelika. Chci, aby vyzdobil nejenom váš klášter, ale také chrám svatého Marka. Bude k oslavě a poctě naší Bohorodičky. Hned se začne s prací.

Cosimo byl povahy snivé a mysli těkavé, nikoli jeden z nejlepších mozků Florencie. Jeho život byl dost přizpůsoben peněžním tokům. Mluvil překotně jako někdo, kdo má moc, ale pouze koupenou, takže musí se vším spěchat, aby mu mezitím neklesly akcie. Teď byl však celý rozjařený, skoro se zdálo, že provozuje v sále kláštera nějaký tanec svatého Víta v sedmiosminovém rytmu. I když zapadl do přistaveného křesla, stále sebou vrtěl a šil a podupával nohama jako nepokojný hřebec.

Jaký kontrast, když vedle něho stál převor, vyzařující pokoj a soulad!

Taková zakázka vyžaduje všechno v klidu uvážit a promodlit, pronášel klidným hlasem převor.

Dobře, dobře, tak už se běžte honem všichni modlit a fra Angeliko se dá do díla! – Rozhazoval rukama Cosimo dei Medici jako ten, kdo je zvyklý rozkazovat.

Tady je slíbený dar na dostavbu kláštera.

Cink! – Dopadl na stůl měšec s penězi.

A bylo rozhodnuto.

Oči navyklé vyhlížet krásu stvoření jako odraz ryzí Krásy Stvořitele i Vykupitele i věčně udržujícího Posvětitele, uletěly na zeď a usadily se na kříži. Jaká spřízněnost duše! Vždyť jsi tu i ty, sestro Kateřino, a přitom jsi už dávno dodýchala v chrámu svatého Petra v Římě. Kde však vládne stálá přítomnost, tam přece nemůžeš nebýt.

Jako by někdo pumpoval velkou pákou nebo se snažil pohnout s rumpálem. Oči se ne a ne odtrhnout od vrcholné Krásy, kterou lidé navěky přibili na kříž. To jen ruka převora cloumala rukávem bratra Jana. Konečně se vykulené bulvy vracely do svých domovských míst, a drahnou chvíli těkaly a hledaly, kde se uchytit v té pozemské kráse. Kde jsi, milý Dante, se svým rajským luhem plným kvítí? Kam ses poděl, bratře Jindro, s rozjásanou nádherou letní, s nivami svěžího jara, kde jsou pravé údolí rozkoše, kde tě častují pohledy jako milenka svého miláčka, kde zní harfy a housle, zpěv a rej a víření, místo dokonalé radosti, kde kvete láska jako růže bez trní. Kde jsi blažený Jindřichu se svou Knížkou o moudrosti? Oči se vrátily k pozemské sešlosti, zatímco uši jen zaznamenávaly vzdalující se chůzi klášterního syndika, odnášejícího dar velkomožného donátora.

Kdopak jen docení utrpení a muka Božího malíře? Proč jen si raději na dlouhou dobu modliteb nezavazuje pravici jako východní ikonopisec, aby ji výrazně oddělil od všeho všedního dění? Kdo ví o agónii, předcházející každou inspiraci, a pak zas doprovázející úsilí o dovršení díla?

Nenápadný a přece důrazný pokyn představeného znamenal jedno:

V popředí obrazu k poctě Matky Boží musí být přece jasně vidět podobizna donátora coby zbožného prosebníka. Ostatní pojetí obrazu, milý malíři, můžeš provést, jak chceš, ale Cosimo del Medici tam chybět nesmí. Tak vidíš, a už je tady první inspirace.

Malířovy oči byly dávno pryč, když postřehl celou náplň převorova skrytého přání, dávaného najevo taháním za rukáv a významnými pohledy. Spočívaly na kříži na stěně, k němuž volalo srdce fra Angelica:

Můj Pane, ty víš, že moje štěstí není tak honosné jako Cosimovo. Díky za pravidelný přísun chleba a vína, který nám tak tajemně proměňuješ ve své Tělo a Krev. Největším požehnáním pro mne je, že mám střechu nad hlavou v tomto klášteře, zástup bratří, v jejichž chóru se rád ztrácím, abych Tě s ostatními chválil. A k tomu nádavkem – smím tvořit k Tvé oslavě a moje díla jsou žádána. Prosím za očistění srdce i rukou, abych oslavil naši Madonu. Ostatní účastníci obrazu jsou tu kolem mne. Nejen ten bohatec, který chce předstihnout velblouda v prolézání uchem jehly, ale hlavně moji bratři. Všechny mi posíláš v úloze andělských poslů s vyšší inspirací. Jejich rozpravy a disputace o tom všem tajemném dějství patří do mého díla. Ať celý svět pozná, že žádný z nich netvoří jen nějaké bezvýznamné pozadí, ale přirozené skupiny těch, kdo mezi sebou rozmlouvají o mimořádné události, které se staly svědky!

Ještě nezaschly fresky a oltářní obraz Madony u svatého Marka stále ještě voněl čerstvými ředidly, které nemohl ani zdaleka překonat kadidlový kouř, a ve dveřích dominikánského kláštera se už tlačil posel z Říma. Papežská pečeť dodávala všemu důraz. Potom však vzala za své v rukou převora, který se neubránil překvapení a vyjekl:

Jejda! - Sám papež Evžen IV. zve našeho fra Angelika do Říma.

O co jde?

Vyzdobit kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu svatého Petra.

Vyrazil tedy s nákladem barev splnit přání Petrova nástupce. Netrvalo dlouho a temná kaple se rozsvítila jasem barev.

Úžasné, můj synu! – Obdivoval jeho dílo nadšený papež: - Rád bych vás jmenoval arcibiskupem florentským.

Se slzami v očích prosil fra Angelico:  Jsem jen prostý mnich a kněz, a mám-li posloužit Pánu a Církvi, jak nejlépe dovedu, učiním tak nejlépe barvami. Potřebujete-li však někoho jmenovat do tohoto úřadu, rád vám sdělím jméno jiného vhodnějšího bratra.

Dobře, můj synu, vyzdobte nám tedy ještě katedrálu v Orvietu.

Vrhl se tedy do dalšího díla. Dlouho se však fra Angelico nezdržel, protože už klepal na dveře vyslanec papeže Mikuláše V.

Všeho nechte a přijeďte do Říma. Mám pro vás, bratře, naléhavou zakázku ve své kapli.

Vyklubaly se z toho fresky ze života svatých Štěpána a Mikuláše, a také umučení svatého Vavřince.

Uprostřed díla ho však cosi vytrhlo s důraznou naléhavostí.

Posel přinesl  dopis: Bratři z kláštera ve Fiesole si tě, bratře Jane, zvolili za převora.

Ti tedy vědí, jak mě chytit za srdce, - ulevil si fra Angelico: - Tam jsem se poblíž totiž narodil, a teď mi zrovna táhne na padesátku.

Přijal volbu a vrátil se od rozdělaného díla do míst, kde začínal, a to ne jako cizinec, který se vrací z cest světem, ale domů, kde na něho čekalo setkání s bratry.

Sotva však vypršelo volební období, už na něho dorážel list papeže Mikuláše V.:

Můj synu, vzpomeňte si, jak jste vždy říkával: Kdo slouží Kristu, musí zůstat u Krista navždy. Dneska cítím, že moje dny se už krátí. Rád bych viděl dokončenou výzdobu mé kaple...

A moje se snad nekrátí? – Napadlo malíře a uvažoval: - Kdopak jen trochu tuší, co znamená, prostát celý život na lešení nějakého kostela se štětcem ruce, a často i ležet při malování stropu – v létě jako v zimě, a co chvíli vám kápne vápno do očí…

Sbalil tlumok s barvami a štětci a vyrazil do Říma, aby dokončil rozdělané dílo.

Podle všeho spolu oba - fra Angelico i papež Mikuláš V. drželi krok, protože ve stejné době, léta Páně 1455 ukončili své pozemské trmácení.

Jeho tělo spočívá v kostele Santa Maria sopra Minerva. Ačkoli odedávna chovají mnozí Jana z Fiesole v srdci jako blaženého fra Angelika, teprve Jan Pavel II. ho vyhlásil jako blahoslaveného v roce 1982.

+++

O PODIVUHODNÝCH ÚČINCÍCH BOŽÍ LÁSKY

1. - Věrná duše: Dobrořečíme tobě, Otče nebeský, Otče Pána mého Ježíše Krista, že ses ráčil rozpomenout na mne ubohého.

Otče všeho milosrdenství a Bože všeho potěšení, vzdávám díky tobě, jenž mne nehodného jakéhokoli potěšení občas občerstvuješ svým potěšením.

Dobrořečím Ti vždycky a velebím Tě s Tvým jednorozeným Synem a Duchem svatým Utěšitelem na věky věků.

Pane Bože, můj svatý milovníku, když zavítáš do mého srdce, celé mé nitro bude plesat.

Ty jsi má sláva a jásot mého srdce.

Ty moje naděje a mé útočiště v den mého soužení.

2. - Ale protože jsem dosud slabý v lásce a nedokonalý v ctnosti, je mi potřebí, abys mne posilňoval a potěšoval; a proto mne častěji navštěvuj a vzdělávej svatými naukami.

Osvoboď mne od špatných sklonů a uzdrav mé srdce ode všech nezřízených náklonností; abych po vnitřním uzdravení a správném očištění, byl učiněn způsobilým k milování, silným k utrpení, stálým k vytrvání.

3. - Láska je veliká věc, každopádně veliké dobro, které činí všechno těžké lehkým. Neboť nese břímě, aniž by cítilo břemene a všechno hořké činí sladkým a lahodným.

Ušlechtilá láska k Ježíši vede ke konání velikých věcí a povzbuzuje k touhu po větší a větší dokonalosti.

Láska pozvedá vzhůru a nechce být zdržována žádnými nízkými věcmi.

Láska chce být svobodná a oproštěná od každé světské náklonnosti, aby její vnitřní vroucnost neměla překážek, aby ji nějaká časná příjemnost nezaplétala do svých pout, nebo aby se nepoddávala nepříjemnostem.

Nic není sladšího nad lásku, nic silnějšího, nic vyššího, nic širšího, nic lahodnějšího, nic plnějšího ani lepšího, ani na nebi, ani na zemi; protože láska pochází z Boha, a nemůže spočinout v ničem jiném než v Bohu, převyšujícímu každou stvořenou věc.

4. - Milující letí, běží a raduje se. Je svobodný a nic ho nezadržuje. Dává všechno za všechno, a nachází všechno ve všem; protože má pokoj nade všechno v jednom svrchovaném, z něhož pochází všechno dobré. Nepřihlíží k darům, ale obrací se k dárci nade všechny dobré věci.

Láska často nezná míry, ale zvroucňuje se nade všechnu míru.

Láska necítí břemene; námahy pokládá za nic; chce provést víc, než všechno, co dovede; nevymlouvá se nemožností, protože má za to, že je jí dovoleno všechno a že může všechno.

Láska tedy má sílu ke všemu a vyplňuje mnoho a přivádí ke skutku tam, kde nemilující umdlévá a podléhá.

5. - Láska bdí. Zemdlená necítí únavu; tísněna nebývá sklíčena; zděšena nebývá zmatena, nýbrž jako živý plamen a planoucí pochodeň vyráží vzhůru a bezpečně se ubírá dál. Kdo miluje, ví, co tento hlas volá. Velikým voláním je před Bohem sám horoucí planutí duše, která mluví: můj Bůh je moje láska; ty všechen můj, a já všechen tvůj.

6. - Rozšiř mou lásku, abych se naučil okoušet srdce vnitřními ústy, jak lahodné je milování a rozplývání se v lásce.

Kéž jsem poután láskou, abych stoupal nad sebe, k veliké horoucnosti a úžasu!

Kéž pěji píseň lásky a následuji tě, svého milovaného, na výšiny; ať, umdlévá má duše v tvých chválách, kdy plesá z lásky!

Kéž tě miluji víc než sebe, a sebe ať nemiluji než pro tebe; a všechny v tobě, kdo tě doopravdy milují, jak ukládá zákon lásky, jenž vychází z tebe!

7. - Láska je rychlá, upřímná, dobrotivá, lahodná a příjemná; silná, trpělivá, věrná, opatrná, vytrvalá, statečná, a nikdy nehledá sebe samu. Protože kde člověk hledá sám sebe, tam odpadá od lásky.

Láska je obezřetná, pokorná a přímá; ne rozmařilá, ne lehkomyslná, a nemyslí na marné věci; je střízlivá, cudná, stálá, klidná, a všech smysly ovládá.

Láska je ráda podřízená a poslušná představených, k sobě přísná, Bohu zbožně oddaná a vděčná, v něho vždycky důvěřující a v něho doufající, i tehdy, když u něho nenalézá sladkost; protože bez bolesti se v lásce nedaří.

8. - Kdo není ochoten všechno vytrpět a nechat se ovládat vůlí milého, nezasluhuje označení milovníka.

Na milujícího se sluší, aby se kvůli milému rád ujímal všech věcí tvrdých a hořkých, a nikdy aby se od něho kvůli něčemu protivnému neuchyloval. Tomáš Kempenský

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

PŘEBÝVÁNÍ V OTCOVSKÉM DOMĚ

Přebývání v otcovském domě neznamená jen prostý pobyt. Člověk spotřební společnosti hojnosti nerad slyší slova umrtvování, sebezápor. Zdají se mu krutá, nevhodná pro spotřební společnost, ovládanou touhou po požitku. Slova sebezápor, vlastní pokořování, odříkavost, se zdají odporovat jeho přirozeným lidským právům. Mlčení, klid, pokora a tichost, sebezápor a umrtvování působí na mnohé lidi ve spotřební společnosti hojnosti jako strašidla, která tu zbyla ze středověkých klášterů. Prý mrzačení lidské přirozenosti. Tak mluví člověk v zajetí modernismu, vedený ideou naturalismu.

Cílem tvého duchovního života je spojení se Mnou, v němž by duše nalezla blažený pokoj, po kterém touží každá bytost. Se Mnou se může však spojit jen ten, kdo se Mi připodobní. To je východisko křesťanského pojmu umrtvování jako úsilí zbavit tě všeho, co tě vzdaluje ode Mne a co nevede ke Mně, abys dosáhl svého cíle spojení se Mnou, pro který tě stvořuji.

Slovo umrtvování doslova značí působit smrt, třebaže ne okamžitou, ale jen pozvolnou. Co chceš umrtvováním umrtvit? Připomeň si, co zanechal první hřích v tvé přirozenosti a co ti brání ve tvém úsilí o spojení se Mnou. Vše, co stvořuji, je původně dobré. Sám však hříchem kazíš Moje dílo. A od té chvíle je v tvé přirozenosti trhlina. Chce-li tvoje původní čistá přirozenost ke Mně, její trhlina způsobuje, že je srážena nízkými sklony od svých ušlechtilých vzmachů, k tomuto světu. Touží-li lidský duch přirozeně se povznášet, stahuje ho jeho porucha tíhou hmoty a těla dolů.

Svatý Tomáš často zdůrazňuje, že milost neničí přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a zdokonaluje. Při sledování životů svatých, kteří se většinou tvrdě pokořovali pomocí až drastických praktik, se však zdá, že je třeba zničit přirozenost, má-li v tobě vládnout milost. Milost však pozvedá a zdokonaluje přirozenost, pokud je Mým dílem; nikoliv přirozenost, pokud je zraněná hříchem. Zdokonaluje tě, Mého tvora, nikoliv jeho sobectví. To nelze pozvednout, to se dá jen odstranit.

Tomáš Kempenský líčí rozpory, jak se projevují v tobě, kdo toužíš po duchovních hodnotách. Přirozenost v tobě představuje jednu stránku, milost pak druhou. Mezi přirozeností a milostí je stálý boj, v kterém by měla zvítězit milost, máš-li dospět ke Mně. „Přirozenost mnohé vábí a vždy má sebe za cíl. Milost si počíná prostě a všechno koná jen pro Mne... Přirozenost nechce ráda umírat, avšak milost se přičiňuje o vlastní umrtvování, odpírá smyslnosti... Přirozenost ráda přijímá čest a slávu. Milost naopak přičítá všechnu čest a slávu Bohu..." (Následování Krista, III,54.) Tak bojuje a zápasí v tobě, kdo ses vydal cestou duchovního života, duch a tělo, duše a svět, přirozenost a milost, pozemský člověk a Moje dítě. Smyslem boje je dosažení Mne. To je vyloučené bez stálého odstraňování a ničení všeho porušeného ve tvé přirozenosti. Proto je umrtvování první a nezbytnou podmínkou tvého duchovního pokroku.

Umrtvování není tedy totožné s ničením tvé přirozenosti, jak se někdo mylně domnívá. Umrtvovat se ve správném smyslu znamená odstraňovat vše, co porušuje tvou přirozenost, jak vyšla z Mé stvořitelské ruky, zbavovat tvou přirozenost nánosu způsobeného hříchem a usilovat o to, aby ses co nejvíce přiblížil původnímu stavu, kdy ve tvé duši vládl soulad. Proto ti říkám: Zapři se a následuj Mne, tedy hlásám sebezápor a umrtvování jako nezbytný prostředek k tomu, aby ses co nejvíce přiblížil svému původnímu stavu.

Nešťastný pokus kvietismu dospět ke Mně bez účinného umrtvování, nýbrž pouze cestou pasivního vyprošování si Mého působení, nutně selhává. Vrhne-li se na tebe nepřítel se zbraní v ruce, málo by ti prospělo nečinně stát a dívat se na něho, až tě zabije, anebo se jen modlit za svou záchranu. Kvietisté tvrdí, že každá tvoje zapojenost v duchovní oblasti Mne uráží, neboť prý chci být sám bez tebe původcem všeho, co se v tobě děje. Proto prý stačí jen zastavit všechny činné schopnosti a zůstat zcela nehybný vůči Mému působení. Docela prý dostačuje, když se duše chová zcela poraženecky. Dobrovolné umrtvování svatých a světic byl prý jen takový dobový svéráz, který světcům promineme, protože jinak byli svatí, zatímco my prý máme už něco lepšího, jak napravit poruchu v lidské přirozenosti (Snad psychofarmaka nebo genetické inženýrství?).

Kdo by neviděl, v jakém rozporu je tato nauka kvietismu s učením evangelia? Duch evangelia je duchem sebezáporu a jádrem evangelia je podrobování všeho nižšího v tobě tvému rozumu a tebe celého Mně. Smrt hříchu a Můj život v tobě, to je náplň úsilí Mého dítěte. Nechceš-li se sám pokořovat, tak prostě jdi a hlásej evangelium, a lidé světa se už postarají o tvé pokoření. Někteří tě budou týrat a mučit, jiní tě osmaží v oleji jako svatého Jana, další tě ogrilují jako svatého Vavřince, jiní tě lstivě pozvou do televize, aby tam z tebe před veřejností udělali blázna.

Moje dítě musí kráčet za Mnou, bratrským Spasitelem, vzít na sebe kříž, potlačovat v sobě nízké sklony a odstraňovat vše, co brání duši v rozletu. Pohoršuje-li tě ruka, utni ji! Pohoršuje-li tě oko, vylup je!

Vidíš tedy dvojí smysl umrtvování: tvoje vlastní zdokonalení tím, že nižší mohutnosti podrobuješ vyšším a celý se pak podrobuješ Mně, a to vše vrcholí Mou oslavou. Moje dítě není žádný masochista. Nepěstuješ umrtvování pro umrtvování. Umrtvování a sebezápor je ti nástrojem k posvěcení a posvěcuješ se proto, abych v tobě byl oslaven jako tvůj otcovský Stvořitel, bratrský Vykupitel i útěchyplný Duch.

Správný smysl umrtvování a sebezáporu je hluboký, protože cíl je velký a vznešený. Buďte dokonalí jako váš nebeský Otec je dokonalý! (Mt5,48.) To říkám každému, kdo jde za Mnou. Takový je smysl tvého života od té chvíle, kdy tě volám k účasti na Mém životě. Velké pozvání však klade velké nároky na pozvané. Kdo chce být dokonalý, jako je dokonalý náš společný nebeský Otec, potřebuje čistotu úmyslu, zabrzdit všechna nezřízená hnutí smyslové stránky, a vše, co je v něm zraněno hříchem, potřebuje uvést do náležitého souladu.  Moje dítě pohlíží vzhůru. Proto je mu cizí pohled na věci tohoto světa. Užívá-li něčeho stvořeného, pak jen potud, pokud ona stvořená věc je prostředek, jímž by se dostal dříve a snáze ke Mně nestvořenému.

Začátečník v duchovním životě je plný dobré vůle a snahy přiblížit se co nejvíce k důvěrnému spojení se Mnou. Je však ještě zatěžován všelijakými sklony porušené přirozenosti, málo zbožnými návyky, výbuchy vášně, a proto upadá snadno do hříchu. Následky dědičného hříchu je v něm znát. Nedovede se dobře ovládat. Proto se dá snadno překvapit vzplanutím té neb oné vášně. Proto začátečníkům více než pokročilým a dokonalým je třeba umrtvování, sebezápor. A je ho třeba tím více, čím je pro něho těžší a čím více se proti němu bouří porušená přirozenost.

Všichni lidé ovšem nejsou stejní. Všichni nepociťují stejný odpor poruchy přirozenosti, jde-li o konání dobra. Proto se nedá říci, že vše, co platí o jednom, platí doslova o všech. Jedno však platí o všech, že totiž všechny chyby a všechny hříchy, které se snaží odstranit, mají svůj kořen v nezřízené lásce k sobě, v sobectví.

Moje dítě, které hřeší, staví sebe jako poslední cíl. Proto je třeba umrtvování, které by v Mém dítěti potíralo sebelásku a stavělo Mne a Moje zájmy na první místo v každém jeho skutku.

Sebeláska, kořen všech neřestí, se projevuje v rozmanitých podobách, bere na sebe nejrůznější tvářnost. První z hlavních hříchů je PÝCHA. Sv. Tomáš ukazuje, kolik škod působí pýcha, není-li zavčas umrtvována. (STh, II,II,162,8) Proti pýše se nedá bojovat jen modlitbou ke Mně, abych tě sám nějak pokořil, nýbrž vlastním sebepokořováním jednak zdánlivě neúčelným, jednak ve službě bližním, ale v obou případech ve službě Boží.

LAKOMSTVÍ je nezřízená láska k bohatství. Je to nezřízená touha mít, co nemáš, a nezřízené přilnutí k tomu, co máš.  Lakomství se nezbaví, kdo se modlí, aby ho Bůh zbavil tohoto hříchu, nýbrž ten, kdo se za to modlí a v zájmu ostatních a Mém se vzdává bohatství.

SMILSTVO bývá pro mnohé začátečníky nejtěžší překážka. Boj proti němu vyžaduje největší sebezápor, sebeovládání a umrtvování. Pokud se svatí jako Dominik, Kateřina, Zdislava, Růžena a zástupy dalších světců a světic třeba i různě trýznili, navenek neúčelně a pro někoho až výstředně, nebylo to jen proto, že by vyhovovali nějakým skutečným nebo domnělým dobovým svérázům, nýbrž proto, že by bez toho nedosáhli svatosti. Pohrdat tím, znamená pohrdat jejich svatostí, jako pohrdnutí Mým křížem znamená pohrdat Mnou jako tvým spasitelným Bratrem. Vždyť jsem tě ve své všemohoucnosti mohl vykoupit i jinak než Mým utrpením, a přesto jsem raději dopustil potit se krví, nechat se bičovat a trním korunovat a nakonec i ukřižovat. Odstup ode Mne, satane! - Říkám Petrovi, když sleduje více lidské věci než Moje.

Tvoje smyslová stránka je nejvíce dotčena prvotním hříchem. Proto se neobejdeš bez velkého soustavného úsilí, aby v tobě nastal po této stránce žádoucí soulad. Dokud si tento soulad nevybojuješ, třeba i drastickými prostředky a drsnými postupy, a nezdoláš svou smyslnost, zbytečně se snažíš o další duchovní růst. Proto nikde není třeba tolik sebezáporu a umrtvování jako ve smyslové žádosti a žádný boj není tak těžký, tak urputný a tak záludný jako boj se smyslností. (Sv.Tomáš, STh, I. II. 35,6k3)

ZÁVIST je smutek nad dobrem druhého. Důsledky této závisti jsou velmi rozmanité. Nejhorší z nich je nenávist. Jsou však mnohé jiné dcery závisti, a to i u lidí duchovních, a působí často těžké škody. Je to žárlivost, našeptávání, donášení, nactiutrhání, radost z neštěstí, ze škody druhého, skleslost ve vlastním neštěstí. Musíš se modlit za svou velkorysost v přání všeho dobrého, a zejména Mne ostatním lidem, ale také osobní vstřícností jim to usnadňovat a dopřávat (STh, II. II, 36,4).

NESTŘÍDMOST je přehnaná žádost po jídle a pití. Dávám ti pokrm a nápoj pro tebe, ale nestvořuji tě pro jídlo a pití. Teprve tehdy se můžeš povznést k Mým věcem, když se odpoutáš od věcí tohoto světa, a o to, co ušetříš, se podělíš s hladovými (STh, II. II. 148,6.).

HNĚV i jako nezřízená touha po pomstě i jako vášeň duše působí někomu na počátku vnitřního života mnoho starostí a musí mnohdy vynaložit všechno úsilí, nemá-li být jeho duše zbavena klidu, tak potřebného pro rozvoj duchovního života. Cholerické nebo i sangvinické povahy náchylné k prudkému vzplanutí, musejí napnout všechny síly, aby měly pevnou vládu nad svou duší a nedávaly se unášet hněvem. Více spoléhat na Boží a andělskou pomoc při ovládání svého hněvu, ale také učit se trpělivému naslouchání ostatních, a shovívanému přijímání bloudících.

LENOST je nechuť ke konání dobra, odpor k duchovním věcem. Každý dobře ví, jak nebezpečné je toto nechutenství pro duchovní věci u toho, který se dal cestou ke Mně, a jak třeba zaměřit veškerou snahu k tomu, aby se mu znovu vrátila touha a odvaha kráčet vpřed. Kdo se dá ovládat duchovní leností, je ztracen, jestliže se včas nevzpamatuje. (STh II. II. 35, 4)

První snaha začátečníků je boj o čistotu duše. Každý člověk má své zvláštní duševní založení, osobité vlastnosti, sklony. Proto má každý také své zcela osobité chyby. Mezi těmito chybami převládá zvláště jedna, která bývá příčinou ostatních a působí ti často velké starosti a nepříjemnosti. Je to slabý článek a poznání tohoto slabého článku a vytrvalý boj proti tomu je jedna z nejpodstatnějších prací každého začátečníka v duchovním životě.

Tento slabý článek vychází z tvého jedinečného založení a uzpůsobení. Proto je boj proti tomu obtížný. Každý má v nitru nějaký slabý článek, který mu připraví nejednu trpkou chvilku, zvláště když se doopravdy vydá cestou dokonalosti. Slabý článek Mého dítěte je jakýsi jeho domácí nepřítel. Je v tobě a nemůžeš se toho tak snadno zbavit. Vězí příliš hluboko v nitru tvé bytosti. Proto musíš obětovat mnoho námahy, nemá-li se ti stát překážkou duchovního růstu.

Slabý článek může v Mém dítěti snadno zkazit i nejvznešenější sklony přirozené povahy. Představ si někoho, kdo je přirozeně nakloněn k dobrosrdečnosti, ochotě, laskavosti. Kolik vznešeného by mohl vykonat těmito skvělými vlastnostmi! Přitom je ale jeho slabým článkem změkčilost, ochablost vůle, které se on nesnaží zbavit. A důsledek? Jeho dobrosrdečnost a laskavost se změní ve slabost, přílišnou benevolenci, a tak se promarňuje množství mocných sil, které by z něho mohly učinit vzor blíženské lásky.

Jiný je nabit energií a vedený vznešenými tužbami apoštolské horlivosti, ale zároveň je ovládán ješitností, a to je jeho slabý článek. Nebojuje proti tomu dost vytrvale a rozhodně. A důsledek? Apoštolská láska se promění v hon za vlastní slávou a roste-li tento slabý článek, místo, aby se pozvolna ztrácel, setkáš se pak s oněmi trapnými případy žárlivosti, neústupnosti a tvrdošíjného fanatismu jedince, aby se vše točilo okolo jeho osoby a bez něho aby se nic nestalo.

Jak tomu předejít? — Nejdříve musíš znát sebe a vědět, kde je tvůj slabý článek, a pak musíš vynaložit vše, aby ses toho pozvolna zbavoval, nebo lépe: abys převáděl energii, vybíjející se chybným směrem, na jiné pole, kde by se jí dalo s prospěchem použít.

Není vždy snadné poznat slabý článek, který vede tvoje jednání špatnou cestou. Mnohdy ostatní vědí o tvém slabém článku a jeho vlivu na tvou činnost lépe než ty sám, tak jako zase ty možná znáš lépe nedostatky jiných než své vlastní. Jestliže je to chyba, která je dost zřejmá, a která nemůže uniknout tvému pohledu, není obtíž tak velká. Jsou však povahy dost vyrovnané, jejichž chyby jsou poměrně stejné, a tehdy se dá těžko zjistit, kde je slabý článek. Často se stává, že někdo klame sám sebe; nezná se dostatečně, a proto zaměňuje špatné vlastnosti za dobré a neřesti za ctnostné skutky. Tak se dělá z nouze ctnost. Je třeba velké upřímnosti, aby sis takto nepletl ctnost s neřestí, abys nenazýval hon za slávou apoštolskou horlivostí, abys nepokládal lakomství za šetrnost, smyslnost za lásku a malomyslnost za pokoru. Jako tvor se snadno mýlíš, a málo je těch, kdo se vyznají dobře v sobě samých.

Neznáš-li svůj slabý článek a toužíš-li upřímně jej poznat, musíš především prosit Mého Ducha za osvícení. Jde o záležitost, která má značný dosah v duchovním životě. S pomocí daru rady je pak třeba učinit revizi myšlení a jednání, pohnutek, které tě vedou, citů, které tě ovládají, zkrátka celého způsobu vnitřního i vnějšího života.

Poznáš-li v duchovním životě svůj slabý článek, neváhej a neodkladně mu vyhlas boj a vytrvávej tak dlouho, dokud neučiníš tento slabý článek neškodným. Ježto je to obvykle chyba, která vychází ze samé poruchy přirozenosti, tak je nejlépe, když se pokusíš dát jí opačné zaměření, jiný předmět, a takto upotřebíš k dobrému cíli energii, která byla ve službě zla, proměníš neřest ve ctnost. Jsi náchylný ke zlosti? Snaž se vybít svou sílu v horlivosti o Mou čest a slávu. Nadbytek smyslnosti můžeš úspěšně proměnit na činorodou blíženskou lásku, plnou ochoty, dobroty a laskavosti. Touhu po slávě a moci nahrazuj touhou po slávě Mne, pro tebe Ukřižovaného. Jsou ovšem slabé články, které je třeba výhradně odstraňovat, přemáhat, jako lenost, protože to není nadbytek energie, které by se dalo využít, nýbrž její nedostatek.

K tomuto obrábění, osekávání a obrušování sebe sama, jež musí být soustavné a vytrvalé, je pak třeba stále modlitby, denní zpytování svědomí a obyčejně také nějaký trest, který si ukládáš a kterým se donucuješ k tomu, abys bral celou věc opravdu vážně.

Modlitbou si vyprošuješ požehnání a pomoc, abys vytrval, i když se ti tato práce na sobě nedaří podle tvých přání. Je to těžká práce. Je to boj s úhlavním nepřítelem, který je v tobě samém. Tvoří součást tvé porušené přirozenosti. Proto musíš pracovat na sobě soustavně a vytrvale, abys nemalomyslněl neúspěchy. Přitom vidíš stále víc a více svou slabost a jak potřebuješ Mou pomoc, a proto se modli.

Zpytovat svědomí je další prostředek, a to dílčí zpytování svědomí, které se obírá příslušným slabým článkem, a kterým se máš snažit stanovit, jaké pokroky děláš po této stránce. Každého dne se snaž vykonat inventuru nitra duše a zodpovídej si na otázku, zda se zbavuješ zhoubného vlivu slabého článku či zda svou nedbalostí jsi zavinil, že vzrůstá.

Důležitá zbraň v boji se slabým článkem je pokání, trest, který si ukládáš a který také podstupuješ, zvláště když znovu podléháš svému slabému článku. Může být kající modlitba, umrtvující skutek, zřeknutí se něčeho, co je ti příjemné, udělení almužny a podobně. Povaha umrtvujícího skutku by měla odpovídat opaku povahy hříchu: proti pýše pokořování, proti lakomství velkodušná almužna, proti hrubé smyslné lásce něha a vroucnost, proti lenosti přičinlivost, vstřícnost a ochota pomáhat na těch nejvíce opomíjených místech. Každý trest by ti měl zároveň připomínat opak povahy hříchu či vážnosti povinnosti, kterou jsi zanedbal, velikost příkazu, předsevzetí, které jsi přestoupil. Tak je trest, zvláště trest dobrovolně ukládaný a snášený, důležitým prostředkem sebezdokonalování a pomáhá ti zbavit se slabého článku.

Boj se slabým článkem může být někdy urputný, zdlouhavý. Proto se dostavuje pokušení k netrpělivosti vůči sobě samému a k malomyslnosti. Jsou to bolestné chvíle, kdy se ti zdá, že se tvé snahy potkávají s nezdarem a že tvoje úsilí o dokonalost je marné. Pozor! Nezapomeň!, Jsem s tebou, dokud jsi se Mnou. Neopustím tě, dokud se Mne nezřekneš. Vždycky ti dám pomoc, když budeš prosit, protože tě zvu na cestu dokonalosti.

Cesta k dokonalosti je cestou umrtvování, cestou bolestného růžence, cestou kalvárskou s křížem na ramenou za Mnou, bratrským Spasitelem, Připodobnit se Mi, spojit se se Mnou, vytvořit se Mnou tajemnou jednotu, to je smysl umrtvování. „Pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ (2 Kor4,11). Krotíš své tělo a uvádíš je v poddanství, aby se v tobě projevil Můj život, aby ses Mi dokonale připodobnil a přetvořil se ve Mne.

Cesta duchovního života je křížová cesta. „Chce-li kdo být mým učedníkem, vezmi kříž svůj každodenně!" (Mt10,28.) Cesta ke spojení se Mnou nutně vede přes Kalvárii. Je třeba po ní kráčet se Mnou, bratrským Spasitelem, dát se ukřižovat se Mnou, tj. přibít na kříž soustavným umrtvováním všech neovládaných sklonů smyslů, vůle i rozumu, umřít takto světu a všem jeho nabídkám, abys povstal k novému životu milosti. Pro své posvěcení smíš brát na sebe vedle svého vlastního kříže i kříže jiných, někdy i kříže odhozené nekajícnými hříšníky, abys tím doplňoval to, co ještě zbývá dotrpět do plné míry utrpení.

Mystikové uvádějí, že potřebuješ vnitřní prázdnotu, chudobu, nahotu, zkrátka předstoupit přede Mne - Ukřižovaného tak, jak jsi stvořen, bez tvých lidských dodatků. Jen tehdy mohu duši naplnit Mým neviditelným světlem, když bude duše zcela vyprázdněna, zbavena všeho přilnutí ke stvořeným věcem, jen tehdy ji obohatím, obléknu ve Mne samého, až budeš docela chudý a obnažený.

Sleduj Mne od zajetí v Olivové zahradě, přes bičování, korunování trním až po Moje vlečení kříže a Ukřižování. V tom ti nabízím vzor pro tvůj vlastní život, umrtvování a zároveň sílu, zvláště ve chvílích, kdy ochabuješ. Zamiluj si v Mém otcovském domě Můj kříž i Moje utrpení, jímž se Mi připodobňuješ jako Muži bolesti a porosteš v lásce. Vždyť utrpení, ochotně přijímané, kříže, kterých se chápeš tak, jak se sám chápu kříže, je nejlepší potravou lásky. Tak postupuj cestou kříže za Mnou, bratrským Spasitelem a vytrváš-li, dospěješ s pomocí Mé milosti až k důvěrnému spojení se Mnou. B.

+++

POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT (bl.Jordán Saský)

Vzdělání, hm, vzdělání - , vzdychal student.

Co se ti pořád nezamlouvá? – Divil se jeho spolužák.

Něco mi pořád chybí.

Nebuď nevděčný Pánu.

Nevděčný?

Podívej, kolik ti dal darů! Urozený pan z Borherge! Máš urozený původ. Teď jsi tu v Paříži získal vzdělání jako málokdo. Tak co si stýskáš?

Jsem Bohu vděčný, ale pořád si myslím, že všechno to, co mám, - ať už urozený původ nebo učenost, není jen tak pro nic za nic.

Kdo více dostal, je zavázán k větší službě.

Toužím po větší ušlechtilosti.

Nejsi tak trochu snílek, Jordáne? Ale prosím. Jen jdi a hledej draka, kterého bys zahubil, abys vysvobodil princeznu.

V tom to není. Jde mi o šlechtictví ducha.

Šlechtictví ducha? – Podivil se bratr Jindřich.

Chci dosáhnout dokonalosti.

Tak ti dává náš Pán jasný plán. Jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a následuj Pána Ježíše.

Ehm. Právě to mě fascinuje. Ach ti valdenští!

Co je s nimi, Jordáne?

Jsem z nich celý pryč. Taková rozhodná vytrženost ze stávajících prohnilých poměrů. Nezůstávají u slov, ale rozhodně jednají. To je aspoň vůle k činu! Opravdu čímani!

Jenom, abyste se nedivili, mládenci. – Vmísil se do jejich rozmluvy kdosi zezadu.

Ohlédli se. Prošedivělý muž v černobílém rouchu se představil:

Jsem bratr Reginald z řádu bratří Kazatelů.

Vy máte, otče, nějaké jiné zkušenosti s valdenskými?

To bych řekl. Přijďte si poslechnout. Budu o tom kázat.

Přišli a poslechli si. A nezůstali při tom. Přicházeli znovu a zas. Ve všech lidských plánech se čas od času vyskytne nepatrný zádrhel, taková nějaká malá zakuklená skrčka, jež posléze všechno zvrátí. Brzy bylo jasné, že se ten háček zaťal do jejich blouznění. Najednou objevovali, že nejde jen o to vytrhnout se ze stávajících zatuchlých poměrů, ale jeden přitom nesmí ztratit spojení se zdrojem věčného života v Kristu svátostném.

Jordána z těch nových objevů jímala závrať. Duchovní akrobacie mívá otřásající účinek a mladému muži je možno prominout, zakouší-li cosi závratného, když pojednou a bez předběžného varování musí přeorat a překopat všechny své názory, které si předtím namáhavě utvářel o daném předmětu. Naplněný až k prasknutí těmito úvahami zamířil do kostela, před svatostánek.

Na jeho hlavu se snesla snůška popela z loňských kočiček a v uších mu znělo: Jsi prach a v prach se obrátíš!

Pojďme odtud, zasykl po mši do ucha spolužákovi.

Jindřich ho bez hlesnutí následoval z chrámu, a teprve venku se zmohl na otázku:

Kam jdeme?

Do konventu svatého Jakuba.

Ehm, řekl Jindřich, protože věděl svoje.

Jordána nenafukovala přemíra nějakých vědomostí. Povznášelo ho něco osvěžujícího a povzbuzujícího více, než by mohla přivodit studená koupel. Bylo skutečností, že když si protíral před svatostánkem oči, dospěl náhle k rozhodnutí.

Ještě dnes požádám otce Reginalda o milost přijetí do řádu.

Já taky, kývl hlavou jeho druh.

Už nechci podrobovat svůj život žádné zkoušce, že bych si říkal: hop, nebo trop, že buď zvítězím, nebo ztratím všechno. Chci se vzdát všeho, abych získal všechno s Kristem.

Letmý pohled prozradil otci Reginaldovi, že nejen student Jordán, ale i jeho druh Jindřich Kolínský pro novou věc zrovna hoří: Vzhůru k apoštolskému hlásání radostné zvěsti!

Jordán se tvářil výbojně a furiantsky. Vyhlížel jako někdo, kdo se vykoupal v ledové lázni, ačkoliv si mohl stejně tak dobře dopřát horkou koupel. Cítil se nesmírně silný a nabitý jako schránka úmluvy naplněná obsahem víc než radioaktivním.

Klášterní kaplí u svatého Jakuba se nesla antifona chórového zpěvu: IMMUTEMUR HABITU! ZMĚŇME SVÁ ROUCHA! - OBLEČME NOVÉHO ČLOVĚKA …

Přihnali se jako vichr, který strhal se stromů zapomenuté listí, až odlétlo kamsi do ztracena. Tamtéž odlétly s¨vehementním švihem jejich kabátce.

Tak, dobrá, řekl Otec Reginald: Co žádáte?

Dvojí odpověď: Milosrdenství Boží a vaše, přivodila sice nějaké ty závazky, ale nekonečně větší zisky.

Bílé roucho s duchovní zbrojí – růžencovým mečem za pasem a bělostným štítem škapulířovým rázem našlo ještě další dva nositele.

Sliby byly slavně a platně přijaty, třebaže trvalo ještě nějaký pátek, než spatřily řádové stanovy světlo světa.

Vynikající chlapík, tento Jordán, - sděloval Reginald otci Dominikovi v Bologni: To byste nevěřili, co dělá v Paříži.

A co dělá?

Velké pokroky hlavně mezi významnými profesory a jinými veličinami. Úplný plamenný vichr. Nejde o to, že dovede mluvit, ale ví přesně, na koho se má obrátit, jakým způsobem a kdy. Prostě, co šíp milosti, to trefa do černého. Kdekdo se zapálí pro apoštolské hlásání.

Hlavní jsou výsledky.

A ty jsou, díky Bohu, úžasné. Roste množství noviců jako houby po dešti.

Je to ale opravdu řád?

To bych řekl. Sotva spatřily stanovy řádu světlo světa, Jordán je prožívá jako své dýchání, a ostatní po něm. Když si pak bratři lombardští provincie zvolili Jordána za prvního mezi rovnými, nasákli do sebe jím prožívané stanovy tak, že jim je nikdo ani nemusel připomínat. To je ta nejlepší organizace. Nedělá ji nikdo z lidí.

No, ani my zde v Bologni nezahálíme. Budujeme klášter. Je to teprve v plenkách. Zatím to leží hlavně na sestře Dianě. To je naše dobrodinka.

Vrrrzzz! – Zadrhlo se cosi v řádném chodu, až se kola skoro zastavila.

Přesýpací hodiny velkého Zakladatele pozemského trmácení vypustily poslední zrnko.

Kdopak by ho nahradil? Copak je něco takového možné? Velký Zakladatel je snad nenahraditelný. Pravda je, že svatý Dominik byl a zůstává navěky jedinečný a neopakovatelný originál, ale na něho může navázat jiný, opět zcela původní obraz Boží. Lidsky nepochopitelné, a věčné tajemství. A přece to musí zůstat tajemstvím.

Pak zaznělo jedno jméno.

Jordán Saský.

Zpočátku to jaksi zaskřípělo, jako když někdo hodí písek do kol.

Ó jé! To je konec! Bez Otce Dominika ne! Já se zblázním! Oběsím se! Ne, spíš to odnese někdo jiný!! Blázni! Všichni jste blázni! – Tak se ozýval noční Bolognou řev bratra Bernarda. Lidé vycházeli do ulic a někdo navrhoval:

Zavolejte noční stráže!

Vychází to z kláštera. Kdopak se tam z ulice dostane?

V klášteře to vřelo jako v kotli. Po noci přišel divoký den, nabitý Bernardovým povykem, řevem a běsněním.

Co si počneme? – Obrátili se na Jordána v čele řádu.

Místo nervózního koktání a překotného zkusmého zasahování do toho či onoho, se ozval Jordánův pokojný hlas:

Toto soužení na nás dopouští Boží milosrdenství, aby nás naučilo trpělivosti.

Co si počneme?

Pojďme se k nebeské Královně.

Tak se na konci večerních chval linul noční Bolognou zpěv: ZDRÁVAS, KRÁLOVNO. Potom celým zástupem procházel bratr s kropenkou a žehnal všem přítomným každému zvlášť. Od té doby se tak dělo noc co noc. Potíže ustaly právě tak rychle, jako znenáhla vypukly.

Po létech čekání a nejistého přešlapování dostaly věci nový spád. Věci a události se roztočily. Úplný kolotoč! Změny nabyly závratné prudkosti. Naštěstí byly vždy po ruce stanovy. Toto však nebyl žádný pergamenový prostředek organizace a řízení. To by vzaly za své ještě dřív, než by je kdokoli zaznamenal. Stanovy u Jordána ožily jako prostředek ladící prožívání lásky. Nikomu je nemusel pročítat ani připomínat. Stačilo se dívat na Jordána, kdykoli kdekoli cokoli navštívil. Nožičky Páně se tady rozběhly křížem krážem celou Evropou od kláštera ke klášteru div, že se nezasukovaly. Čas od času se kmitly také u sestry Diany.

Ach, otče Jordáne! To byla celá věčnost! – Vydechla nadšeně sestra Diana.

Ve skutečnosti planula radostí, i když býval na cestách. Tehdy držela na srdci některý jeho list.

Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce. která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám. drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho. a která jste mi dcerou i sestrou zároveň…

Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou...

Stejný Bůh. který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu...

Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete kvůli mé nemoci, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu Božích dětí a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého, komu dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království, nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem...

Byla jste však vyslyšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání…

Podivujete se něžné péči o vás a mým důvěrnostem?  To znám. Co chvíli cítím bodavě farizejské oči, jak ostře dorážejí: Co si to dovoluje, ten Jordán! Kam odhodil celibát! Jaké pohoršení! 

Jenomže není láska jako láska.

Copak má láska společného s duchem řádu?

Jen o tom podumejte v duchu a pravdě, hned uvidíte.

První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního a oslavit svrchovaného, který je sám Láska, druhá ze sebelásky, první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonu zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokořeni hrobu. Lásce druhé bych řekl to, co Pán Ježíš Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: „Pryč ode mne. satane! Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“

Když vám projevuji takovou lásku, chci také vaše ustavičné opětovné a upřímné důkazy. Osměluji se žádat od vás pomoc z lásky v potřebách bližního.

Mám velkou důvěru ve vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby…

Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí…

Nezdá se mi, že by to byl tak velký rozdíl bez našich modliteb, Otče Jordáne.

Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k vysoké německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila…

Nechci však být nevděčný za přijatá dobrodiní a vybízím vás, milé dušinky, abyste mi pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti. V Magdeburku jsem našel dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvaasedmdesát…

Pořád jenom POMOC! POMOC! Rádi pomůžeme, ale kde pořád brát k tomu sílu? – Padla kdesi výčitka zkormoucených dušiček.

Dobře vím, že jsem jenom neužitečným služebníkem, a říkám to od srdce. Také však chci, aby plamen lásky vytrval, a láska aby byla stálejší a plodnější. Proto píši „Knížku o začátcích řádu“. Kdykoli láska ochabne, nastupuje opatrnost, ta bledá, neduživá sestřička s pevně semknutými tenkými rty. Ďábel jí snadno cloumá ode zdi ke zdi, hned k přílišné shovívavosti se zkaženou přirozeností, hned zase k přísné strohosti a tvrdosti.

Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily…

Srdce zbavené Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána…

Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti. Slovo sladkosti a slávy. Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké jako med...

Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky.

Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak pro něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby z boje neutekly, ale obrátily se k němu o pomoc? Je dobré a žádoucí ono soužení, které nás činí trpělivými, ukazuje jasně pravý stav duše, a tomu, kdo je připraven porozumět, dává duchovní útěchu a získává poklady radosti pro budoucí útěchy. V soužení má vám tedy přibývat pokoje a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne.

Jak se k Ježíši přiblížit?

I když má Spasitel zásluhu být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se vám ukazuje hlavně v jesličkách a na kříži.

Potěšte se, drahá sestro, v božském Dítěti, které se pro vás rodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím…

Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry: kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já. že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. čtěte ji. na naleznete tam to. co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem. z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály…

Buch! Buch! – Vytrhlo ho z psaní listu sestře Dianě. Vydal se otevřít bránu kláštera.

Cizinec vyhlížel jako vesnický kovář, pokud se soustředíme na svaly a šlachy. O obličeji se dalo spolehlivě říct, že by neuspěl v soutěži mužské krásy. Slovy básníka, nebyl to typ, jenž by mohl podnítit vyplutí tisíce lodí do Triany nebo do Malagy. Naopak se zdálo, že se cítil být poškozen tím, že něco těžkého, jako třeba slon nebo karavana velbloudů, na něj usedlo. Žádný uvážlivý člověk se ovšem nezatvrdí proti bližnímu jen proto, že má rozpláclý obličej, avšak ve tváři tohoto chlapíka bylo ještě cosi znepokojivého. Vypadal jako někdo s povážlivě nízkou zápalnou teplotou.

Co si přejete?

Před časem jsem odpadl od církve.

No a?

Rád bych se vrátil a chtěl bych ve vašem klášteře upřímně sloužit Bohu.

Jordán ho vzal kolem ramen a vedl mezi bratry: Podívejte se, bratři, tento muž sice spáchal mnoho hříchů, avšak kdoví, jestli jich nespáchá ještě víc, když ho nepřijmeme.

Vždyť si to sám zavinil! - Namítl jeden bratr.

Kdybys byl za tohoto nešťastníka vylil jen jednu kapku krve, jako za něho prolil svou krev Kristus Pán, jistě bys tak nemluvil.

Odpusťte, zaprosil bratr na kolenou a cizinec byl přijat.

Inu, někdo přichází a jiný odchází. Když jde o způsob, jak se to má stát, my ho nevynalézáme, ale jen přijímáme.

A co když je nám tak blízký jako sestra Diana, která se s námi rozloučila?

Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme oddat lásce bez obav či bez úzkosti. Musíme však tento stav snášet trpělivě a přijímat s radostí i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy před Synem Božím Ježíšem Kristem, který je požehnán na věky. – Hm - zbývá mi ještě vizitovat naše kláštery ve Svaté zemi, řekl otec Jordán

Zanedlouho vyplavilo moře na pobřeží poblíž Ptolemaidy Jordánovo tělo v černobílém rouchu.

Vypadá to na mnicha. Odvezeme ho dominikánům do Akkonu.

+++

O POSLUŠNOSTI POKORNÉHO PODŘÍZENÉHO PODLE VZORU JEŽÍŠE KRISTA

1. - Kristus: Synu, kdo se snaží vymykat z poslušnosti, sám se vymyká z milosti; a kdo usiluje o něco soukromého, ztrácí to, co je společné.

Kdo rád a ochotně vzdoruje svému představenému, je to znamení, že jeho tělo ho ještě dokonale neposlouchá, ale často se mu vzpírá a reptá.

Chceš-li si tedy podmanit své tělo, uč se ochotně podřizovat se svému představenému. Ovládneš-li vnitřního člověka, snáze budeš přemáhat vnitřního nepřítele.

Není obtížnějšího a horšího nepřítele tvé duše, než ty sám sobě, když se s duchem dobře nesrovnáváš. Je naprosto nutné, aby sis osvojil pravé pohrdnutí sebou samým, chceš-li vítězit nad tělem a krví. Dokud se totiž příliš nezřízeně miluješ, dotud se zdráháš úplně se odevzdat do vůle jiných.

2. – Co však dosahuješ velikého, jestliže ty, kdo jsi prach a nic, se kvůli Bohu podřizuješ člověku, když já, Všemohoucí a Nejvyšší, který jsem všechno stvořil z ničeho, jsem se pro tebe, člověče, pokorně podřídil? Stal jsem se ze všech nejpokornější a nejponíženější, abys překonával svou pýchu Mou pokorou.

Uč se poslouchat, prachu! Uč se ponižovat, země a bláto, a všem se sklánět pod nohy!

Uč se lámat svou vůli a osvědčovat všelikou podřízenost.

3. - Rozpal se proti sobě a netrp, aby v tobě žilo nafukování; ba učiň se tak podřízeným a malým, aby po tobě mohli všichni chodit a pošlapávat tě jako bláto na náměstích.

Na co si můžeš, marný člověče, stěžovat?

Čím, bídný hříšníku, můžeš odpírat těm, kteří ti činí výtky, ty, který jsi tolikrát urazil Boha a mnohokrát sis zasloužil peklo?

V Mých očích však dosahuješ milosti, protože tvá duše je před Mou tváří drahá, abys poznával Moje milování a vždycky byl vděčný za Moje dobrodiní; a abys v sobě ustavičně pěstoval pravou podřízenost a pokoru a trpělivě snášel vlastní povržení. Tomáš Kempenský

+++

JAK SE VYTRHNOUT Z VŠEDNOSTI

Známá zpěvačka Hana Hegerová zpívá v písni Zlá neděle: Všední dni, tak jak jdou, za sebou po řadě, smutné a prázdné jsou, v nejlepším případě, a pak přijde neděle. Zlá neděle, pustá neděle… a pak se rozteskňuje nad špatně prožitou nedělí, kdy se navenek staví nastrojené kostelní křesťanství sváteční, které však ve všední den úplně vyprchává, protože se naplno vydáváš světu…

Jedna dívenka začala užívat pilulky radosti –éčko, extáze. Proč? - Po svátcích to na ni dolehlo: znovu každodenní vstávání, denně se otravovat v blbé škole, denně se otravovat doma s učením, denně nuda a nuda. Tenhle všední život je na draka. Opatřila si prášky, a pryč od toho všedního života.

Jak prožívat všední den? Neměli bychom se také učit, jak prožívat všední život, všední dny?

Člověk se musí naučit naplno prožívat šedivost všedního dne, odhalovat a dát se oslovit věcmi drobnými a nenápadnými, protivnými, dokonce i nudnými nebo strašnými, bolestivými,  prožívat i své každodenní řemeslo, rutinu, práci, studium.

Někteří lidé to s prací přehánějí tak, jakoby to bylo jediným smyslem a cílem života. Honí do práce sebe. Honí do ní ostatní - a to zkazí pohodu chvíle a dobrý vztah. - A to pak nemají čas na zamyšlení, na řešení životních problémů. A ještě si k tomu skládají přitroublou Píseň práce.

Hlídejme si to, aby se nám činnost nestala ani pouze nucenou, odpornou, protivnou, bolestivou robotou, ale ani drogou k potlačení životních bolestí.

Kristovou milostí se nám práce nebo námaha či bolest přijímaná s Ukřižovaným může stát cvičením trpělivosti, pokory, skromnosti, věrnosti, smyslu pro zodpovědnost, a to je také podoba lásky. Tyto ctnosti jsou zárodkem věčné slávy v Bohu, jiskrou věčného života.

Měli bychom si jednou s trochou pozornosti prohlédnout i další úkony, kterými naplňujeme své všední dny - chůzi, sezení, hledění, smích, jídlo, spánek. - Všude najdeš záblesky smysluplnosti a slávy a krásy.

Třeba jen chůze.  Myslíš na ni zpravidla, až když už nemůžeš chodit, když jsi nehybný, ochrnulý. Teprve pak vidíš, jaký div, jaký zázrak a jaká milost je schopnost chůze. Jak je to ohromné, že nejsi kámen ani rostlina, upoutané na jedno místo. Jak je to úžasné, že můžeš chodit! Kráčet někam jinam, Vykročit za nějakým cílem. Jít i za životním cílem. - Všimni si, že k jádru slavností patří chůze - průvod, přistupování ke svatému přijímání. - Také si uvědom, že tady na zemi nemáš žádné trvalé místo, že seš na cestě, že musíš hledat cíl a jít za ním.

Někdo má sedavé zaměstnání, a říká si: protivné sezení. Sleduj to sezení.

Jaká pohoda moci se posadit po dlouhé cestě! Jaká touha je v člověku, stát se usedlým, cítit se někde doma vědět, že někam patříš! O nebi uvádí Písmo: “A Pán je posadí ke svému stolu (Lk 12,37).  - Kdo si umí sednout a všechno promyslet, dorazí zpravidla k cíli lépe, než ten, kdo je ve stálém pohybu.  Ona možnost usednutí je veliká věc, vede k pokojnému spočinutí v rozjímání.

I na to našem rozhlížení se očima objevíš mnoho podivuhodného. Je to brána, kterou objevujeme svět kolem sebe. Malou špehýrkou tvé zřítelnice proletí dovnitř celý svět. “Světlem tvého těla je tvé oko” - říká Pán Ježíš (Mt 6,22). “Je-li tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světlo.”

Kolik překvapivého je ve všedních úkonech, které naplňují tvůj všední den. A to jsme ani nemluvili o té mystické a krásné věci, která naplňuje všechny chvíle tvých dnů - pokud se ovšem nebráníš a neuzavřeš - totiž o Boží milosti – tj. impulz Boží lásky, který tě inspiruje k vnímání krásy a pravdy k projevům lásky, k projevům duchovního života.

Tuhle Boží milost a lásku najdeš jen tehdy, když se naučíš zapomínat na sebe a obracet se v nezištné lásce k druhým. Když se vydáš na cestu, které se říká: duchovní život.

Ale co bolest? Představ si, že by se ti bolest vytratila z tvého života. Rázem bys přestal rozlišovat, kdy začalo ve tvém životě něco příjemného, slastného, kdyby všechno bylo bezbolestné. I bolest a snášení bolesti je v životě nutné, už kvůli oddělení a ohraničení jednoho štěstí a příjemnosti od jiného. Bez bolesti bys docela změkl, zhadrovatěl, zlenivěl. Postav se statečně vůči bolesti a únavě, lenosti a změkčilosti. Vyhledávej a snášej ji ve sportu a horských túrách a vytrvej v jejím snášení. Odměnou ti bude zdatnost, otužilost, zvýšená odolnost vůči nemocem. To je ovšem pořád jen přirozená úroveň.

Je tu však ještě úroveň nadpřirozená, k níž máš pozvání právě ty uprostřed stáda křesťanského průměru. Tady potřebuješ hrdinství přesahující meze přirozené dokonalosti, dosažitelné ctnostmi. Vyprošuj si k tomu Ducha svatého, takže budeš ochotně podstupovat bolest, kterou můžeš přispět na pomoc trpícímu Ježíši, nesoucímu kříž za celé hříšné lidstvo, nebo kterou můžeš obětovat za obrácení celých zástupů nekajícných hříšníků.

Cizí zjevy, jako ctihodný Mahatmá Gandhi, bývají chváleny kvůli krajně vystupňované askezi, zaměřené ovšem k politickému boji, kdežto svatý Chudáček František, odhazující všechny své šaty kvůli svému „ubohému“ otci, nebo svatý Dominik, podstupující třikrát za noc rány až do krve před Ukřižovaným, nejprve za sebe, pak za nekajícné hříšníky, a konečně za duše v očistci, se v Božím lidu odsouvají stranou jako nemístné a přehnané.

Kéž tě tato úvaha podnítí k zamyšlení nad tím, čím naplňuješ a jak zakoušíš všední život, takže se začneš ohlížet po svém duchovním životě, a pokusíš se vytrhnout se s pomocí Boží z šedivé všednosti a duchovní zbahnilosti! TB

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

OČIŠTOVÁNÍ NADĚJE

Ctnost naděje potřebuje trpné očišťování, aby to byla ctnost dokonalého spočinutí duše ve Mně. Naděje mnohých lidí trpívá dvojí chybou. Buď je příliš hmotná, nebo není dost naprostá vůči Mně. Ne každá naděje, která se stále dovolává Mé moci a spoléhá na Moje přispění, bývá dokonalá. Mohl bych každému říci: Podle toho, co očekáváš ode Mne, můžeš si sám určit, jak daleko nebo vysoko stojíš v duchovním ohledu. Znám dost křesťanů, kteří se honosí nebo kteří jsou od druhých vynášeni pro pevnou a neochvějnou důvěru ve Mne. Ale trochu se jen zadívejte na to, co ode Mne očekávají, a poznáte, že tito potřebují nutně zkoušky, očištění, že totiž celé jejich náboženství, celý jejich náboženský život potřebuje očištění, protože si představují Mne jen jako hospodáře, který nemá nic jiného na starosti, než hmotné a pomíjivé záležitosti několika lidí. Očekávají sice také nebeské království, ale zdá se, jako by si tam sami vystačili se svou ctností a jako by to nebeské království očekával spíše jen jako nádavkem ke království pozemskému, o které v prvé řadě stojí.

Dále příliš spoléhají ve svém díle spasení a snahy o dokonalost na svou ctnost, na svou dobrou vůli a na sílu své dobré vůle. Tak je člověk, který se třeba i zdá být duchovní, stále schoulen do sebe, a ke Mně se obrací jen jako zvenčí a občas. Má-li takový křesťan být cele přistrčen ke Mně, spojen se Mnou dokonale, potřebuje být osvobozen od očekávání pomíjivosti a od spočinutí v sobě na cestě ke Mně.

Ctnost naděje musí projít očišťujícím ohněm, trpným očišťováním. Naděje je totiž sestra víry a lásky, dává sílu víře i lásce, aby člověk směřoval jistě ke Mně poznanému a milovanému, aby ses opřel ne o svou jistotu, nýbrž o jistotu Mne samého, ve víře, aby ses opřel o světlo a jistotu Mé pravdomluvnosti a v naději aby ses opřel o Mou věrnost a všemohoucnost Mé lásky a Mé pomoci.

Čím temnější úzkosti z propasti tvé bídy, tím pevnější přilnutí ke Mně. Proto tě tím účinněji mohu nést, posvěcovat, čím více se otevřeš jen Mně a docela Mně a celé Mé moci a věrnosti. Tak ti nakonec neuškodí ani ona temná noc naděje.

Jen se přitom důkladněji opři o Mne a nedej se zmást zkouškou.

Jansenisté a kvietisté doporučovali takovou krutou léčbu v úzkostech o spasení, aby ses úplně vzdal své spásy, abys na ni vůbec nemyslel, aby ti bylo docela jedno, zda budeš spasen nebo zatracen, zda dojdeš dokonalosti nebo ne. Církev právem odmítá takové pojetí. Takoví falešní učitelé duchovního života radili, aby nikdo, kdo se Mi zcela odevzdal, nemyslil ani na spásu, ani na zatracení, ani na dokonalost (v tom je následují novodobí hledači duchovního života mimo církev jako Paul Brunton, Karel Weinfurter, Karel Makoň, Eduard Tomáš.)

Některé výroky svatých se však podobají těmto odmítnutým výrokům. Třeba výrok svaté Terezie, že Mne miluje ne proto, že odměňuji dobré nebem nebo dopouštím peklo na zlé, ale že Mne miluje jedině proto, že jsem dobrý.

Co je zavrženo v kvietismu? Omyl tzv. čiré lásky ke Mně, jako by bylo pro tebe možné nebo snad dokonce nutné úplně zapomenout na svou spásu, na to, že jsem tvým Dobrem. To je vyloučené. Když jsem Dobro, tak si nemůžeš odmyslit, že jsem také tvým dobrem, oblažujícím dobrem, a proto že musíš ke Mně směřovat a že tě také jednou oblažím, že jsem navěky tvou blažeností. Jedno však možné je, i když se to zdánlivě podobá tomuto kvietismu, a můžeš to provádět docela v duchu očišťování naděje. Nemysli tolik na svou spásu a vyvolení z hlediska předurčení.  Spíše se více snaž o Mou slávu, o plnění Mé vůle. V takových chvílích zkoušky odvracej svou pozornost od sebe a vrhni se docela do Mé náruče. To pak není kvietismus, nýbrž vzbuzení vrcholného úkonu ctnosti naděje, naděje očistné, která už nehledá jen sebe, pouze pomíjivý poklid, nýbrž se Mi oddává, dává se Mi, otevírá se Mi docela a naprosto. Ctnost naděje doufá v Mou pomoc a sílu Mé pomoci na těžké a nebezpečné cestě spásy. Naděje se opírá o Mou věrnost a moc, protože volám všechny a slibuji pomoc všem, které volám. Někdy ovšem naděje příliš ulpívá u pomíjivých věcí. Příliš ustrne u prostředků, které potřebuješ, abys kráčel pokojněji ke Mně. Nedobírá se všech pokladů a veškerých hlubin ctnosti naděje, která očekává ode Mne, že si tě sám přitáhnu k sobě, že si tě sám ochráním, zvítězím v tobě a přivedu tě k sobě, k nejtěsnějšímu spojení celé tvé bytosti s duší i tělem se Mnou.

Proto ti někdy odebírám všechno, co jsi tak žíznivě a jednostranně, až opovážlivě jednostranně očekával ode Mne věrného a všemohoucího. Beru ti pozemské, pomíjivé statky, upírám ti tvoje postavení, tvou práci, beru ti to, v čem jsi nalézal uspokojení, i to dobré, v čem jsi se ale příliš utápěl mimo Mne a vedle Mne. Tak si uvědomíš, že máš ode Mne očekávat ještě jiné poklady, že tvoje naděje má růst ve šlechetnosti, čistotě a ryzosti i v hloubce. Tato naděje se někdy tak žalostně scvrkává na očekávání pozemského, pomíjivého požehnání, že všechno ostatní jako by záviselo jedině na tobě. Proto, zatímco ti odnímám všechno pozemské, když se v tobě znovu ozývá hlad po nebi, po Mně – tvém Miláčkovi, po vroucím spojení se Mnou, po těsném přilnutí ke Mně, zatímco všechno zklamalo, při tom všem ještě musí tvoje naděje projít trpkou zkouškou. Příliš sis zahrával s královstvím tohoto světa pro sebe. Příliš sis celé náboženství skládal do jakési idylické pohody pomíjivého požehnání, než abych ti nechal tvé očekávání Mého duchovního království jen tak jako něco klidňoučkého a roztomilého.

Pojednou začínáš vidět celou svou bídu, slabost, ubohost vůči věčnému spasení. Lživý duch světa ti ukazuje všechny tvé chyby, všechny tvé hříchy, slabost, takže se ti zdá, že přece nemůžeš dojít ke Mně svatému vznešenému. Tady obyčejně procházíš zkouškami úzkostí z vyvolení, z předurčení. Skoro všichni svatí prošli těmito mukami a hrůzami. A jejich boj často nebýval dlouho ukončen.

Tak tě zkouším především odnětím skoro všeho pozemského a pomíjivého, abych tě připravil k uvěření, že tak, jak jsi bezmocný v ohledu pomíjivém, tak jsi bezmocný i v ohledu nadpřirozeném. Abys nečekal Moje království od vlády tohoto světa, od světských prostředků a světské moci, abys nečekal Moje království právě v této pomíjivé moci, nýbrž poznal, že si volím podle slov apoštola Pavla ubohé a opovržené, abych ukázal, že jsem síla, která vítězí v duších, a nic pomíjivého, nic z toho, v co jsi tolikrát ve své činnosti důvěřoval.

Kromě toho máš opravdu prožít svou bezmocnost, slabost, nedostatečnost. Čím více a upřímněji ji prožiješ, čím více budeš všechno očekávat ve svém spasení ode Mne, tím více se Mi otevřeš, odevzdáš a oddáš a tím pak jsi připravenější, abych si tě sám nesl, abych sám sebou naplnil. Příliš ses ještě stále stavěl na vlastní nohy v duchovním životě, příliš jsi očekával svou spásu i svou dokonalost od sebe. Proto pojednou prožíváš strašně svou ubohost, tak strašně, že se tě zmocňuje skoro zoufalství, že nebudeš a nemůžeš být se svou bídou a ubohostí spasen. Jak by ses mohl odvážit přiblížit se nějak, dokonce snad důvěrně, ke Mně svatému a dokonalému!

Zde nepomůže nic jiného, než se opřít o Mne samého a volat ke Mně v pokoře: Ano, nejsem nic, neumím nic, než se zničit, ale právě proto od Tebe, můj Pane, očekávám všechno. Při své ubohosti volám k Tobě, Pane, protože přicházíš zachránit hříšníky. Právě kvůli hříšníkům přicházíš. Nazývají tě přítelem hříšníků.

Když ustanovuji svátost smíření, ukazuji své rány na rukou a na nohou, abys viděl, že můžeš očekávat odpuštění všech hříchů od nesmírnosti Mé svrchované lásky. Svatá Terezie Ježíškova tu znovu připomíná, aby ses důvěryplně vrhl do Mé otcovské do náruče, abys opřel svou jistotu, jistotu svého očekávání a své důvěry, o svatou skutečnost, že jsem tvůj důvěrně blízký Otec, věrný a mocný. Sám se dovedeš leda zničit. Kdyby tvoje spása a tvoje dokonalost spočívala jenom na tobě, bylo by to smutné. Děkuj Mi, že tvoje štěstí a spása a dokonalost je v Mých rukou a v rukou tvé naděje ve Mne. Proto se bezvýhradně otevři této naději. Zavři oči nad sebou, nad svou ubohostí, a otevři je nad Mou věrností, nad Mou mocí. Dopřej Mi v tobě působit darem poznání, abys poznal hranice tvorů, ale také nesmírnost Mé moci. Tak naplní tvou duši hluboký pokoj a mír a zároveň i pochopení všech zkoušek, všeho, čím tě očišťuji, proč ti něco odnímám, abys měl nakonec pouze ve Mně, jen ve Mně svou jistotu. Teď zatoužíš po kříži a utrpení, aby ses mohl a musil ještě více opřít o svou jedinou jistotu ve Mně. Teď se už nebudeš tolik vracet k sobě, tolik se obírat sebou v duchovním životě a tolik spoléhat na sebe, nýbrž vrhneš se docela bezelstně, velkodušně do Mé náruče, jako dítě budeš volat celou bytostí ke Mně: Věřím Ti, důvěřuji Ti, můj Pane. Čím méně sobě, tím více Tobě. Čím více vidím svou slabost, tím se mi zřetelněji jeví Tvá moc a ve Tvé moci vidím zároveň i Tvou věrnost a Tvou lásku. To vše teď poznává tvoje duše nejenom myšlenkově, nýbrž to také prožívá osobní zkušeností. Zakouší tuto Mou moc, okouší ji jako nesmírně blízkou, jako přebývající a působící v sobě.

To je už jiná naděje, než ta naděje přízemní, pomíjivá a skoro výlučně sobecká, to je naděje sledující pohledem víry a rozbíhající se kroky lásky ke Mně. Dává sílu a všemohoucnost Mé věrné Lásky tvé lásce, která okusí tuto nesmírnost. Duše se koupe v této jistotě, je dokonale Moje, je pevně zakotvena ve Mně. Tak tajemně, nesmírně důvěrně mohu působit ve tvé duši. Nic z tebe Mi v tobě nepřekáží a neklade Mi odpor, ani lidsky chápaná naděje. B.