Ročník XVI., číslo 8.                                                     srpen 2010

Obsah: NAPLNIT MAMINČIN SEN, ZŮSTAŇ TU, AŤ  MOHU DÁL, Chvilka mystického života, RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy

 

PROMĚŇUJI SE STÁLE NA VÁŽKÁCH ČASU

VÁŽÍM KŘÍŽ, KTERÝ NESU

TŘICET STŘÍBRNÝCH

POPLATEK ZA KAŽDODENNÍ ZRADU

POLIBKEM PŘIVÍTÁŠ SPÁSU

ACH, JAK TO BOLÍ VĚDĚT

ŽE KALICH MUSÍME DOPÍT DO DNA OBA DVA

A STÁLE NÁM DOLÉVAJÍ...

Lady

+++

NAPLNIT MAMINČIN SEN

(sv.Dominik 8/8)

Jestli se dostanete do Gumiel Izanu, zeptejte se, koho chcete, a každý vám odpoví, že místní arcikněz má za ušima, protože lidé obyčejně nevědí, že něčemu takovému, jako je dar rozlišování duchů, se správně říká charisma. Prostě sám Duch svatý si ho sám bere do parády tak, že se nedá jen tak něčím obalamutit.

Oči jako sokol, uši jako rys. Pozoruji a dělám si úsudek. Zvážím důkazy a vyvodím závěry. Proto se také strýček arcikněz nevyskytoval v blízkosti svého synovce Dominika ještě ani pár okamžiků, a už mu bylo jasno. Jeho osvícený pohled pronikl celou tu záležitost už z dálky, a nepotřeboval k tomu žádnou skleněnou kouli.

Máš před sebou vznešené poslání, chlapče.

Chlapec ztuhl v pokoji děkanské rezidence s otevřenými ústy jako zakletá postava ze Šípkové Růženky, která se píchla o nastražené vřeténko, a strejda rozpoznal bez obtíží povahu celé situace z jeho ochablého výrazu. Viděl před sebou mládence, který nevyhledává světskou slávu a straní se pozornosti hlučného zástupu, skromného a ostýchavého člověka, který se hlavně snažil příliš nevyčnívat. Proto teď vypadal jako zaskočený srnec.

Opravdu máš před sebou velkolepé poslání.

Strejda se tvářil tak nějak rošťácky napruženě, asi jako malý chlapec, který je ponechán doma bez dozoru, a který nicméně dobře ví, kde je uložen klíč od špíže s marmeládou. Byl to takový ten lesk v strýcových očích, který už znal a o němž věděl, že ohlašuje nějakou zakuklenou radost.

Jak jste na to přišel, strýčku? Snad ne kvůli tomu, co si o mně moje máti vysnila? - A skoro až dotčeně dodával: Já to mám od maminky každou chvíli na talíři pečené vařené. Mamince se kdysi zdálo, že prý se stanu nějakým vynikajícím světoběžníkem, poskakujícím letem světem jako nějaký pes utržený od boudy, a vy z toho snad usuzujete, že je to pravda? Copak je moje maminka Otec všemohoucí v nebi? A copak já jsem jako syn povolán uskutečňovat v životě a ve světě maminčin sen o mně jako o nějakém světoborném průbojném psisku s planoucí pochodní pravdy v hubě? Mám samozřejmě synovskou úctu k mé mamince a jejím životním snům, ale nemohu se přece v životě stále držet maminčiny noční košile. A co můj vlastní životní sen? Netoužím nějak zvlášť vyniknout ve světě, ale raději bych se stal mučedníkem pro Krista. Kdo uskuteční můj vlastní sen, zatímco byl ulpíval na snech mé maminky?

Hm, víš, chlapče, to už si tak maminky nadneseně myslívají o svých dětech jedináčcích.

Ale spíš je to pro ty děti hrozné břemeno, protože jim to dává iluzi o vlastní velikosti a nadřazenosti, ačkoli jsme přece každý jen pouhým nicotným hříšníkem. Strašně snadno by mě to mohlo jako dítě svádět k rozmazlenosti a k nezdravému sebevyvyšování.

Víte, milý strýčku, kdybych měl podléhat nějakému takovému maminkovskému vyvyšování mne jako jejího mazlíčka, tak bych raději uvítal od svého staršího bráchy Antonína, který zrovna mne nemůže dvakrát moc cítit jakožto nevlastního bratra, tolik vyvyšovaného mou mátí, aby popadl opratě od koní a spráskal mně ve stáji jako toho maminčina vysněného pejsánka.

A vás také, milý strýčku, prosím, při vaší arcikněžské důstojnosti, kdybych si někdy něco začal s nějakým takovým velikášstvím a choval se povýšenecky, utrhněte tyčku z prvního plotu a dejte mi s ní pořádný výprask!

No, snad nebude hned tak zle. Uvaž, milý Dominiku, že je třeba myslet a počínat si vznešeně, tedy nic malomyslného, ani uťápnutého, protože jako Božímu dítěti ti proudí v žilách královská Krev a jsi povolán k. těm největším věcem. Ano, tak vysoko je třeba si stavět laťku životního elánu, a vydat se za tou nejvznešenější láskou, jakou nám zosobňuje náš Pán Ježíš Kristus a jeho panenská Máti Maria.

Máte pravdu, strýčku, nejlepší bude nekoukat doleva na své vlastní sny, ani doprava na sny mé maminky a plnit Boží vůli, ať už to s námi zamete, jak je libo na výšinách.

Tento památný rozhovor mezi čtrnáctiletým chlapcem a zkušeným knězem se udál krátce před tím, než mládenec v duchu velké inspirace vymetl všechna studia v Palencii, aby ve svých jedenadvaceti stál na vrcholu svého poznání, které – jak zjistil - pořád ne a ne skončit. Ani vysvěcení na kněze mu nepřineslo pocit ukončenosti jeho studia.

Vytrvale studoval, ale pořád si kladl otázku: Jaký smysl má takové studium, které mi přináší jakési vědomosti, doprovázené nějakým tím přehledem?

Nechápavě nad tím vrtěl hlavou, ale přišel na to, když ve Španělsku vypukl hladomor. Ulicí táhly bludné zástupy hladovců s žíznivě vytřeštěnýma očima. Mezitím stráž vyvážela na žebřiňáku vyzáblé mrtvoly ke spálení před hradbami.

Prodám tyhle vzácné knihy. Jsou psány na pergamenu, řekl Dominik, načež chtivá ruka židovského kupce chňapla po rukopisech, aby pak vysázela na stůl zlaťáky.

Chléb, olivy, olej, fíky, a další potraviny. To vše nakoupil Dominik od venkovanů. Jen se po nich zaprášilo. A pořád to bylo málo pro tisíce hladových krků.

Zbláznil ses, Dominiku!? Prodat takové cenné rukopisy od strýce arcikněze? Jak získáš teď vědomosti?

Kráva a vůl mají taky knihy, a přece jim to není nic platné. Pořád zůstávají nevědomé.

Jediné, co v jeho očích stálo během studia za psí štěk, bylo jedno zvláštní povyražení. Zatímco spolužáci nacházeli povyražení v místních krčmách při opojném doušku zkapalněného slunečního paprsku, Dominikovo povyražení bylo, když ulevil svému životnímu snu o vlastním mučednictví.

Nabízím se na prodej do otroctví, aby mohl být chlapec jedné chudé španělské maminky vykoupen z muslimského otroctví!

Skutečně už byl tento obchod skoro uzavřen. Jenže Bůh vytřel zrak Dominikovým zasněným očím o jeho vlastním mučednictví:

Podívej, milý synu, jsem kavalír a nenechám se trumfnout velkolepostí a šlechetností tvé oběti z lásky ke Mně a k trpícím lidem. Pohnu srdcem toho mocného Saracéna tak, že toho zotročeného chlapce zadarmo vrátí matce. A co víc, zacloumám se srdcem toho mohamedána tváří v tvář tomu, jaké vznešené věci konám s tebou, aby se obrátil a přijal Mne, Ukřižovaného za svého Boha a Spasitele.

Zázrak! – Volalo pak celé město a právem, protože to byl opravdu zázrak.

Jenže Dominik pořád dál pro něco planul, že by se na něm dala uvařit bujabéza.

Neskončilo to ani poté, co mu představený kanonie v Osmě, otec Diego řekl: Pojď, drahý Dominiku, podrob se pravidlům a staň se tady kanovníkem.

Celý nažhavený poslechl, třebaže to na něho brzy dolehlo s pádností utržené pavlače: Jmenuji vás, otče Dominiku, představeným kanonie, řekl novopečený biskup Diego.

Ještě se však v tom ani neohřál, a už tu přešlapoval biskup s dalším posláním:

Cesta napříč Evropou. Proč? - Kvůli dánské nevěstě pro kastilského prince.

Nedomýšlel ani za první roh, o co půjde, ale co je po domýšlení, když má člověk zlaté srdce! Tak se s tím raději otočil u oltáře, a tam mu to došlo – Poslušně následuj svého biskupa! Dlužno říci, že když se dostavila potřeba akce, jednal Dominik s energií a odhodláním, jaké vzbuzovaly respekt.

Než se nadál, nastoupil na kolotoč světa, který ho však nikdy nedokázal natrvalo uchvátit. Ocitl se však tváří v tvář podivné přezbožné obludě, jako když narazíte nosem na zeď. Povstávaly tu prázdné dutiny, poddávající se strašné iluzi o své dokonalosti a čistotě, prostě kataři.

A co Dominik? Hned v Albi si znovu mocně ulevuje svému snu o vlastním mučednictví pro Krista, když se dozvídá od krásné dívky:

Víte, odpadla jsem od církve ke katarům kvůli mému zadlužení u lichváře. Kataři za mě zaplatili dluh a tak jsem vstoupila mezi ně. Poskytují mi přístřeší a živobytí. Kdybych od nich odešla a vrátila se do církve, musela bych jim napřed splatit dluh a ztratila bych i střechu nad hlavou.

Nabízím sám sebe na prodej do otroctví, abych mohl tu dívku vysvobodit z katarského otroctví a zachránit ji pro Krista a jeho svatou církev.

Nebeský kavalír nepřijal jeho velkorysou oběť, nýbrž zázračně dívku vysvobodil. Tak mu dal novým zázrakem najevo:

Dominiku, nezvu tě k mučednictví, ale k něčemu jinému.

K čemu? To už zase nebylo jisté. Zato tu najednou byl dusný, parný den, hrom rachotil už docela blízko a jemu připadalo, že se v ovzduší vznáší nějaká temná hrozba.

Na Dominikově čele došlo k něčemu, co by pečlivý kronikář zaznamenal jako zaperlení. Zároveň ho cosi zamrazilo do morku kostí. Hrom rachotil docela blízko - bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Vždyť to byl jeden případ z tisíců, které se tu množily jako houby po dešti.

A co úřední veličiny? - Slon v porcelánu. Když nabubřelí povýšenci v honosných ornátech utřou hubu, jdou jim v patách křižáci. Samá spáleniště a katarů ještě víc než předtím.

Proti lesku zlata a blahobytu úředních veličin církve se každý takový katar honosil ve své těžké anorexii postem, pokračujícím sebevražedně až k smrti, a schizofrenickým zanedbáváním vlastního zevnějšku, až k úplné zkáze.

Těžko se s nimi dá vést nějaký rozhovor, povzdechl si Dominik, - Netváří se zrovna moc vstřícně.

A my se snad tváříme lépe? – Řekl mu pěkně od plic biskup Diego: Místo chápavého srdce stavíme naši oficiální blahobytnost a povýšenost nadutců. A když neuspějeme, naženeme tam křižáky, aby to zadupli železnou botou. Jedna úchylnost korunuje druhou. Odložme svůj blahobyt a přijměme na sebe ten jejich prostý černobílý oděv.

To řekl, ačkoli si sám vytvořil k jídlu velmi pěkný vztah. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří by si nechali jen tak ujít svačinu. Zdatný jedlík, jenž si potrpěl na vydatnou krmi s chutným zákuskem k tomu, byl ve věci stravy až do toho dne většinou v čele pelotonu. Nebylo pochyb, že pouze přičiněním nějakého nepřítele se mohl nyní zdržovat mimo jídelnu, kde se podávala krmě. Byl to baculatý podsaditý typ, který vypadal, jako by ho někdo naléval do šatů a on zapomněl vykřiknout: Dost!, takže představa zmíněné akce vyvolala na mnohé tváři úsměv.

Nicméně Dominik to vzal pěkně od podlahy: Když čistota, tak tedy čistota pro Krista, a když chudoba, tak až k žebrotě, a k tomu poslušnost do krajnosti vůči Kristu a jeho viditelné hlavě v Římě.

Když se Dominik postil, dal se navíc zakovat do řetězu jako otrok a nosil na sobě tyto okovy až do smrti. V strohých černobílých hadrech kráčel pěšky světem a vyžebrával si každé sousto. Třikrát za noc klekal před Ukřižovaným a bičoval se do krve, aby tak vykonal pokání napřed sám za sebe a své hříchy, potom za nekajícné hříšníky a za jejich obrácení, a konečně za duše v očistci. Dodnes kvůli tomu připadá Dominik světákovi jako strašný bigotní fanatik, zatímco když se ctihodný Gandhí dlouhodobě postí, aby dosáhl nějakého politického cíle ve světě, světák nad tím uznale pokyvuje hlavou jako by jenom tady šlo nějaké mimořádné hrdinství, ačkoli je tu přece dvoutisícileté svědectví mučednické církve.

Úchylové či úchyláci a úchylačky, toužící v přežrané společnosti blahobytu po vystupňování svých zvrhlých pohlavních choutek, se v erotických salónech vzájemně bičují a světákům to připadá jako zajímavé okořenění běžného pohlavního života. Sexuologové si pro to pohotově vymýšlejí zdůvodnění, že bičování prý ovlivňuje produkci testosteronu, takže to posiluje příznivé vztahy účastníků takových sado-maso orgií.

Nakonec začnou bájit o tom, že se Muž bolesti, na něhož Pilát posměšně poukazoval slovy: Ecce homo, asi náramně bavil, když podstoupil bičování a korunování trním, a když nesl kříž za naše hříchy, a dal se přibít na kříž a přijal za nás potupnou smrt na kříži.

Naproti tomu záměrné spojování vlastního postu a drsných a bolestivých projevů pokořování svého vlastního těla jako obětí přinášených Kristu, trpícímu pro hříchy celého světa a v touze nést spolu s ním díl jeho utrpení a kříže za své hříchy, za spásu jiných či za duše v očistci připadá moderním namyšlencům jako strašné šílenství, nehodné napodobování.

Na obzoru se rýsuje vrcholná kontemplace. Už to není jen rozjímání Ukřižovaného a jeho svatého Kříže divácky nezúčastněné, nýbrž krajně zapojené do utrpení Páně jak povzneseným duchem, tak vlastním umrtveným tělem. Nechat se - místo odměřeného odstupu od Muže bolesti - vtáhnout do samého jádra Kristovy oběti, aby se s povznesenou duší poddávalo i tělo, a díky Pánu se stávalo i tělo zapojené do oběti čím dál tím víc umrtvené a připravené k oslavení. Je konec polovičatému rozjímání Krista eucharistického, kdy na jedné straně zůstávalo jeviště s oltářem a na druhé straně hlediště s nezaujatě přihlížejícími čumily. Je nejvyšší čas pro vzájemné srůstání mezi zvláštním zasvěcencem kněžským a obecnými zasvěcenci laickými, vedoucím až k vzájemnému obejmutí a políbení v eucharistické oběti.

Cha-chá! - Posmíval se Dominikovi hrabě Rajmund Toulouský, podezírající světce z nízkých úmyslů: - Máte poněkud hladový výraz ve tváři.

Hrabě působil jako římský imperátor s bystrýma, pronikavýma očima a vystrčenou bradou. Ty oči se upínaly na Dominika hromsky nepříjemně, a dalo se zaslechnout také lehké skřípění zubů.

Hladový?

Vypadáte jako pes, který v dálce zahlédl pěknou kost, není-liž pravda?

Nevidím tu, milý hrabě, žádnou podobnost se psem, který v dálce zahlédl pěknou kost. Pohled, o kterém snad mluvíte, je toužebný a vztahuje se k nesmrtelné duši.

Hrabě Rajmund si vzal oddechový čas a párkrát polknul naprázdno. Pak se ale znovu rozhoupal a podotkl:

Tak byste to také měl dát jaksepatří najevo. Chtělo by to uspořádat veřejnou rozpravu s katary.

Dominik pokyvoval hlavou: Pravda je, že to, co porozjímám, musím apoštolsky hlásat dál, totiž veřejně se pochlubit Kristem, a to ukřižovaným.

Slovo probudilo slovo a veřejná rozprava s katary byla na světě, a ne jedna. Jenže se z toho pokaždé vyklubala parádní estráda.

Sotva Dominik uslyšel tyhle veřejné rozpravy, shledal, že vlastně nikdy nenaslouchal skutečné a nefalšované babské hádce, a dlužno říci, že to na něj udělalo hluboký dojem. Celá záležitost se přitom takříkajíc rozkošatěla. Účastnici dosáhli stadia, kdy přišlo ke slovu rýpání se v minulosti a vyhrabávání starých nevyřízených účtů. Kdo měl všech pět pohromadě, brzy poznal, že tudy cesta nevede.

Tak dost! – Řekl rozhodně Dominik: Není čas na opakování toho, co kdo řekl. Pán Ježíš nás neposílá vést o něm rozpravy a diskuze. Musím hlásat Krista a jeho království, kam se každý dostane jedině cestou kříže. Místo dlouhých řečí začnu soustavně hlásat učení víry, a to tak, jak jsem to sám prorozjímal před Ukřižovaným.

Komu to, prosím vás, chcete vykládat?

Těm, kdo bloudí a hledají pravdu mimo církev.

Kdepak je najdete? Díky křižákům jsou všichni krtkovitě zalezlí.

Pak musím jít za nimi, do břicha Paříže a měst, do všech těch zapadlých špeluněk, sklepů, děr a kanálů, kde se zdržují.

Tak bije na poplach, ale přitom nastavuje vlastní kůži.

Zbytečně se namáháte, vrčí na Dominika hrabě Rajmund: - Copak jste už dostatečně nezažil víc než dost důkazů katarské zlovůle? Jak si vůbec můžete představovat katara jako nádobu naplněnou mlékem lidské laskavosti? Musí vám přece být jasné, že v jejich zlotřilé duši není místa pro světlo a lásku. Přiznejte to! Jejich pohlavár jistě někde žere drcené sklo a za úplňku páchá satanské obřady, jejichž součástí jsou lidské oběti. O tom není pochyb! A vy přesto, otče Dominiku, lpíte na nesmyslné představě, že je schopen obrácení k lepšímu.

Jsem otcem hříšníků, a ne jejich soudcem.

Hrabě už nic neříkal. Seděl mlčky a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů, jako by polykal něco velmi tvrdého a drsného. Zaškaredil se, ale neulevil si tak. Hryzl si knír, ani to mu nepomohlo.

Hmmr, zamrčel posléze. Znělo to, jako by mu ta slova páčili z úst zubařskými kleštěmi.

Tak otec Dominik nadále strká svůj nos do nejrůznějších děr a zákoutí. Jak jen jsou rozmanité! Někde zurčí konverzace jako bublavá bystřina kolem skály a nikdo se nad tím nepozastaví, ale jsou také jiná, klidnější ústraní, kde vládne velebné ticho a členové jsou uhnízděni ve svých koutech, s očima zavřenýma, odevzdáni do rukou slepého osudu.

Hrad Štěpána z Lervianu je dračí skrýš. Rojí se to tam katary jako v mraveništi. Nejsou to žádní hlupáci. Rozumu mají až přebráno. Učenost některých je dokonce neslýchaná. Cizopasí na nevzdělanosti a lenosti různých duchovních osob. Zapytlačí si také v Písmu svatém.

Opravdový šlechtic ducha je povznesen nad všechny starodávné obludy, cizopasící na lidském hříchu a zabedněnosti. Proto hledá dračí doupě, aby zamířil přímo do srdce nestvůry, strašící a trápící všechny lidi dobré vůle.

Nejrafinovanější sídlí ve Fanjeaux. Stačí se vydat do té dračí sluje a vytrhnout ze záhuby ty, kdo se dávají svést. Není to zbytečné hazardování. Devět děvčat zachytil otec Dominik do náruče Kristovy církve. V jejích očích bylo možné zahlédnout pohled, jakým častovaly dvorní dámy rytíře ve chvíli, kdy se odvracel od mrtvého draka. Pohled plný hlubokého obdivu, téměř zbožné úcty. Z toho všeho vzešel klášter v Prouille, takový mateřský přístav, kam se Dominik vždy znovu a rád vracíval, ale nikdy dlouho nezdržel.

Můj synu, mně také jde především o spásu duší, ale to víte, církev je ještě úřad, a úřadování chce papír, řekl mu papež Honorius III., když mu slavnostní bulou potvrzoval Řád bratří Kazatelů.

Teď uděláte nejlíp, otče Dominiku, když se pěkně někde usadíte a odpočnete si, radily moudré hlavy a dodávaly: Tady máte pozemky, tamhle máte domy, tady jsou darovací listiny -

Chřř-chřř! – a do prostoru se snášely útržky listin jako padající podzimní listí.

Vzdáváme se všech pozemků. A vy, bratři, je nás tady pohromadě tolik, že bychom zakopávali jeden o druhého. Posílám vás po dvou do různých míst, kde je vás nejvíc potřeba. Jděte a kažte!

Jeden z bratrů prudce zaúpěl, jako trýzněná duše, které druhá trýzněná duše přišlápla kuří oko. Neočekávaná výzva ho zasáhla silou argumentu do nosu. Místností se rozlehl jeho hlas nikoli nepodobný zvuku trouby anděla Posledního soudu:

Ale, otče Dominiku, vždyť nemáme ani vindru.

Tak je to nejlepší. Aspoň vás nic nebude zatěžovat.

Otče Dominiku, vy jste nezdolný optimista. Pokud byste se ocitl na Pompejích za výbuchu vulkánu, nejspíš byste řekl: No, no, snad nebude hned tak zle!

Zmateně na něho zírali a nijak se nezdáli sdílet jeho slunnou náladu. Celý Dominik. Nikdy nikomu nic nenařizoval. Pochopil, že bratr má zapotřebí chlácholení a povzbudivé šveholení. Udělal by pro bratra, co by chtěl, jen aby poslechl jeho výzvu. Klidně by si před ním třeba i kleknul na kolena a se slzami v očích ho prosil: Zkus to, bráško! To víš, strach má velké oči.

Místo toho však tentokrát otec Dominik řekl:

Něco vám, bratři, přece jenom dám na cestu. Získal jsem to jedné noci v lese poblíž Toulouse. Vzpomínám si, jak tehdy umlklo šumění stromů a lístky sotva dýchaly, jen jemný vánek přinášel sebou neznámou vůni, sovy houkaly a sýčkové sýčkovali. Nad hlavou mi majestátně čnělo nebe a v dáli se třpytila klidná vodní hladina, zrcadlící tisíce hvězdiček – prostě ideální prostředí pro velkou inspiraci. A právě tam to ke mně přikvačilo.

Pak jim vtiskl do ruky pletenec všelijakých součků a kamínků.

Co to má být?

Ze rtů jednoho z bratří vyšlo zabublání, jako když se topí zdatný plavec.

Můj původní růženec.

Bratrova brada poklesla na způsob zvadlé lilie a z ochablých úst se vydralo: Júúú!, citoslovce prozrazující silnou emotivní nálož.

Najednou všichni byli plní nadšení a odhodlání pokračovat v úsilí na vyčistění Augiášova chléva svého srdce naplněného nezvyklými úzkostmi a obavami z toho, co bude dál.

Tehdy se rozednilo, a už tu bylo nádherné jitro. Jako by nějaký obr odzátkoval velkou láhev plnou destilované vůně trávy, stromů, sena, květů, vod a strání. Bylo to jitro, které podněcovalo muže k hrdinským činům i velkým sebezáporům, jitro, které křičelo do uší: Vypni hruď a poddej se velkému hrdinství!

To víte, jsme teprve na začátku velkých věcí. Byla by ostuda, kdyby někdo z našeho řádu nebyl u toho.

+++

STROMY V RÁJI

jen dech se tají,

nad stromy v ráji

okusíš

po dlouhé cestě

pochopíš

Lady

+++

ZŮSTAŇ TU, AŤ MOHU DÁL

(bl.Mannes, 18/8)

Větroplach!

Nesmíš takhle mluvit o Dominikovi! – Hájil ho Mannes.

Je to větroplach! – Trval na svém Antonín: - Dělal takové psí kusy už ve Valencii jako bohoslovec s rudýma ušima!

Dominik je náš bratr.

Bratr? - Pchá. Leda tak nevlastní. Je větroplach po matce. Máma se zapletla s tím Guzmánem, místo aby zůstala i do své smrti věrná našemu nebohému otci.

Tohle nebudu poslouchat, Antoníne! Urážíš naši milovanou maminku, která nám vždy byla laskavou mátí, a urážíš i jejího manžela Felixe Guzmána, který se jí i nás laskavě ujal po smrti našeho otce, a byl nám vždy milujícím otcem.

A stejně vždycky všechno prošlo spíš jeho vlastnímu synáčkovi Dominikovi než mně.

Mannes vrtěl odmítavě hlavou: To si domýšlíš, Antoníne. Otec k nám býval ke všem stejně spravedlivý, ale tys dělával takové roštárny, že to s tebou nebylo k vydržení. Jediné moje štěstí, že jsem nebýval bit spolu s tebou, bylo to, že mám klidnější povahu a nedám se tam snadno strhnout k nějakým lotrovinám. To ti říkám na rovinu, třebaže jsi dneska farním knězem. Zřejmě ses ale do dneška nedal na pokání.

A já ti zase říkám, že necháš-li se strhnout Dominikem, tak je s tebou konec. Jsi o nějaký ten rok starší než Dominik, takže bys měl mít víc rozumu, než on, a já jsem zase starší než ty, takže tohle ber jako bratrské napomenutí! Dominik má sedět s ostatními kanovníky na místě, modlit a zpívat Bohu chválu, jak se sluší a patří na kanovníka. A vidíš, má šídlo v zadku. Lítá si po světě, kde ho nikdo nezve. Zneužívá zmatků v Occitanii, aby se pod záminkou obracení bludařů na víru potloukal v cizině mezi všelijakými obejdy a tahal se s kdejakými ženštinami. Chodí v hadrech jako ti bezdomovci a nedbá na důstojnost našeho kněžského stavu. S ženskými to jistě dobře válí – hm, má po starém Guzmánovi pohledný kukuč i dovede se před nimi dobře naparovat, jako to –

Héronova báně zvaná Mannes byla právě tak-tak na prasknutí. Vyletělo z ní střelhbitě:

Polepši se, brácho! Někdy je dobré, když se i farář obrátí!

Pak už se kůň vzepjal pod nasazenými ostruhami a zanechával za sebou oblak prachu, když uháněl pryč.

Kde vězíš tak dlouho? – Ptali se ho kanovníci.

Byl jsem jenom navštívit příbuzné.

Už se vrátil otec biskup ze severní cesty.

Otec Diego de Azevedo?

Samozřejmě.

Namydlený blesk by měl zpoždění. Takový je už Mannes. Jinak zosobnění přísloví o tiché vodě, meloucí břehy, ale když volá představený, prasknou všechny hráze, zadržující jeho přičinlivost.

Milý synu, rád bych vás někam poslal.

Jsem připraven.

Ovšem toto je něco neobvyklého. – Occitanie. Musel jsem tam nechat vašeho bratra Dominika samotného, ale to nestačí.

Kanovníkovi se zdálo, že poskočil na židli o dobré dvě stopy, ale pak do ní dopadl zpátky poněkud roztřeseně. Zablekotal:

A – a - a – co - co je tam tttaak náročného, otče biskupe?

Země posedlá tmou, můj synu.

Celá biskupská rezidence se otřásla, ale pak se vše upokojilo. Zmateně se rozhlížel, nicméně biskup Diego seděl na křesle docela klidně, třebaže v téže chvíli někde v těsné blízkosti mladého kanovníka nejspíš uhodil blesk, zahřměl hrom a vypukla bouřka, ke které se nějakou dobu schylovalo. Její síla by nesporně šokovala rosničku, od níž by možná někdo před chvílí loudil předpověď, neboť sice hlásala nevlídné počasí, ale určitě nepočítala s něčím tak obrovským. Jeho nervová soustava byla ve znamenitém stavu, ale nastalá situace se mu promítla jako kombinace Posledního soudu s protržením sypané přehrady na zdivočelé alpské řece.

Zatímco biskup vykládal něco o zásadě kněžské obedience, obavy pominuly, slunce zase vykouklo zpoza mraku. Letmý pohled na kříž způsobil, že mu tváře zrůžověly a on si blaženě připomínal hrdého bojovníka Cida, šlechetného rytíře bez bázně a hany. Statečný a hrdý muž, o němž prozpěvuje celá rodná Kastilie: Ó, jaký to služebník, jen dobrého mít pána!

Brzy nabyl jistoty, že věrný služebník přece nesmí a nemůže být bez pomoci shůry deptán, ani když leží chycen v síti temných sil, doléhajících na Occitanii.

Tak dobrá, vydám se tam, kam mě posíláte.

S větrem o závod štval koně, aby měl co nejrychleji celou tu patálii s Dominikem z krku, aniž by tušil, že tahle patálie nejenže tak rychle neskončí, ale naopak, že on sám bude nadmíru překvapen sám sebou. Tak pracuje Duch svatý, že zjistíme, že všechno, co jsme si lidsky domýšleli o sobě i o druhých, je jenom velký klam. Je však dobré zjistit to brzy, a ne až na konci života.

Kdepak, otec Dominik tady není, dozvěděl se na biskupství v Toulouse. – Nejspíš bude v Prouille.

Uhnaný kůň uvolněně oddechoval, když v nedalekém Prouille přišel o jezdce.

Dvojité vydechnutí: Bratře! - předcházelo pádu do náruče, kde jedna ruka nejenže ztratila povědomí, která je levice a která pravice, ale také jistotu, čí je která. Teprve, když se roztočený svět zastavil a okolní věci nabyly svých obrysů a místo šedivé kaše se ukázaly barevné skvrny, objevil se Mannesovi nový svět, o jakém neměl tušení.

Jestli měl kdy Matouš-Levi oči navrch kvůli hromadě peněz na celnici, nebylo to nic proti vystrašenému pohledu ve tváři Dominikově, obletovanému jemu oddanými křehulkami v prouilleském domě. Jedna z těch kalupinek právě přišívala novou záplatu na jeho už tolikrát látaný hábit, a skoro se s tím oděvem mazlila jako s milovaným dítětem, a každou niť nábožně zulíbala v pomyšlení, že to bude nosit milovaný Otec. Kdyby se snad byla píchla jehlou do prstu, vůbec by nevykřikla, nýbrž by jen zbožně děkovala nebesům za to požehnané zranění. Druhá mu právě se stejnou něhou opravovala proděravělá bagančata, protože jakékoli nové škorně rozhodně odmítl. Další přičinlivka vařila vydatnou polévku, aby se vyčerpaný otec trochu pozdravil, ale netušila, že on se zase spokojí s několika tvrdými kůrkami chleba, které byly připraveny pro slepice.

Ponenáhlu se Mannesovi vyjasňuje: Tak tohle bylo jedno z těch břemen, které svatý Zakladatel tak těžko nese.

Jak pronikavě se liší bratrův přístup k ženě od běžného přístupu světáka vůči ženě! Světák sleduje očima rozšířenýma úžasem, ale zakalenýma chtivostí dravce zde drobnou světlovlasou dívku, tam zase vytáhlou brunetku, a řadí jednu po druhé do kategorie „docela ujde“, a všímá si, jak náhlé uzardění silně přispívá k dívčímu půvabu. To už světák vyskakuje z místa, těká očima a ve své lačnosti nervózně přešlapuje. I v tomto occitanském kraji, zohyzděném všelijakými pověrami a bludy a zastíněném lživým duchem světa se totiž stává, že se dívka zardívá, když obědvá a u jejich stolu se zastaví jakýsi lidský slimák ze světa a nenasytně na ni civí. Podívá se na slimáka, jak by výjimečně zhýčkaná princezna pohlédla na housenku, která se jí nějak dostala do salátu, a pak odvrací oči a drží je odvrácené, dokud ji dobrý otec Dominik neujistí: Už je to pryč, sestřičko.

Třebaže je bratr jako zvláštní zasvěcenec celým srdcem přibitý ke Kristovu kříži, přesto kvůli tomu nevypukne okamžitě v nitru takového celibátníka naprostá sterilita, ani odpor či nenávist k příslušnici slabšího pohlaví, ani neztratí smysl pro krásu Božího stvoření, která přirozeně nesporně vrcholí v ženě. Jistě si také bratr tu a tam povzdechne o ženě, která se rozhodne k němu připojit:

Ach, jak je krásná a něžná! Dýchal bych za ni – nicméně nestačí mi taková láska, protože toužím po ještě větší lásce. Nestačí mi ani taková krása, protože chci zakoušet ještě větší krásu, a tou je svrchovaná Krása Spasitele, který se k nám tak hluboce sklonil, až neměl o podoby ani krásy. Chci zakoušet krásu naší Královny, Marie, která je celá krásná, a není na ní stín kazu, dokonce ani touha zkazit se a porušit svou krásu. Každá z těch rozkošných stvoření, která se na mne každou chvíli nalepují jako mouchy na med, je v celé své kráse jenom lesklý střípek, jaký patří dosadit do mozaiky hodné umělce v basilice San Vitale, aby vznikl důstojný obraz naší Královny Marie.

Jeden se ovšem nemůže vyhnout příslušnicím opačného pohlaví zcela a za všech okolností, neboť ženy se někdy vynořují s překvapivou náhlostí. Avšak otec Dominik si pěstuje nouzový postup a neselhávající taktiku vytrácení se ve chvílích nebezpečí, jako mrštně mizí pod hladinu kachny potápky, takže se v úzkém kruhu bratří dobře ví, že ačkoli se věnuje raději evangelizaci mladých žen než kohokoli jiného, k bytostem takto získaným Pánu se nenalepuje, ani u nich neulpívá, a chtěla-li některá s ním navázat důvěrnější sblížení, činila by tak na vlastní nebezpečí.

Když Mannes vidí Dominikovu sklíčenost, zejména jde-li o bratra spjatého duchovně rodinným poutem s milovanými sestřičkami, nešetří námahou ani časem: Musím mu ulevit a vrátit zdravou barvu do tváří.

Ponenáhlu se vyvíjí tajemný postup - kdekoli Dominik ustupuje do pozadí, tam vystupuje do popředí Mannes. Vypadá to prostě, jenže není to tak snadné.

Víš, bratře, vysvětluje otec Dominik, vstup do našeho řádu je pro toho, kdo se k němu rozhodne, nejdůležitějším krokem v životě, protože tady platí: Chceš-li být dokonalý, opusť vše — i sebe! Nestačí opustit jen majetek, vzdát se i koně, na kterém jsi dosud jezdil a chodit pěšky. Musíš obětovat i to, čím jsi jako člověk — svobodnou vůli. Někomu je zatěžko opustit už pouhý majetek. Mnohem víc je třeba zapřít to, čím jsi, takže už přestáváš být sám sebou, už nejsi ani muž ani žena. V tom je dokonalost, úplné následování Krista. Jen velkomyslné srdce, plné radostné obětavosti, je schopno takového rozhodnutí. Jeho provedení je posledním a největším úkolem vlastní vůle.

Slovo „obrácení“ může být u toho, kdo vstupuje do kláštera z pohnutého světského života, oprávněné, neboť uplynulá léta byla pro jeho duši poněkud ztracená a teprve následující léta nabývají smysluplnosti pro jeho rozvoj ve ctnostech. U vyvolených však slovo „obrácení“ znamená přechod od dobrého k dokonalému, k nejlepšímu. Takovými jsou ti, kdo od dětství touží po dokonalosti a stali se snad i duchovními, jako ty. Pro tebe je den řeholní profese „obrácením“, protože se povznášíš k nejdokonalejšímu stavu, čistě nadpřirozenému s pevným rozhodnutím vést dokonalý život, hrdinský život ctnosti.

Víš, Mannesi, opravdový řád bratří Kazatelů je teprve v plenkách. Zatím dychtivě čekám na papeže Honoria III., až milostivě podepíše a zapečetí pod rybářským prstenem schvalovací listinu.

Kdesi na dně Mannesovy bytosti zlověstně trčí varování starším bratrem, farářem Antonínem: Pozor na něho! Větroplach! - Přesto si otec Mannes počíná uprostřed této temnoty jako Maria, která také neví, jak se to má stát a přece souhlasí: Staň se!

Bílé roucho s černou kápou se snáší, aby překrylo všechno to, co má ustoupit do pozadí. Prosté černobílé roucho, jaké oblékají albigenští bludaři, vzdalující se zlatu, barvitosti a nádheře církevních prelátů a hodnostářů. Tak Mannes zdánlivě splývá s šedou masou bludařů, ale neztrácí se v ní díky Královnině Růženci.

Hlavně musíme vyrazit do velkých měst, kde je nejvíc bloudících hledačů pravdy mimo církev.

Prvních šestnáct věrných a neohrožených se vydává do díla.

Paříž. Královské město. Tady se shromažďují bludné duše. V krčmách to bzučí jako v úlech. Nejrůznější špeluňky, sklepy a stoky. Jenže tu neproudí ten pravý duch, Spiritus Sanctis, nýbrž jenom zkapalněný sluneční paprsek, jak ho dodala vinice a pozemsky vyšperkovali vinaři.

Opravdu tam chcete jít mezi ně? Ani městská stráž se tam neodvažuje vstupovat.

Skutečně nezáviděníhodné podmínky a krušné chvíle jsou mezi nepřáteli Krista. Pařížské špeluňky, sklepy a stoky jsou různé a všeho druhu. Někde zurčí konverzace jako alpská bystřina kolem skály, a jinde vládne velebné ticho a všichni přítomní jsou uhnízděni ve svých koutech, s očima zavřenýma, odevzdanýma do rukou temného Osudu. Někde se ovšem vynořují záhadné komplikované existence, vyvolávající zlé duchy, místy cílevědomě, jindy z pouhé zvědavosti anebo pouhé hlouposti. Mannes si pokorně přisedává mezi ostatní:

Peníze? – Nemám. Podělte se se mnou o kousek toho Božího dárku, prosím.

Tak se bratr docela osvobozuje pro hlásání Krista. Nic výbojného, ani přehnaný halas, žádná provokace. Jenom pokojně naslouchá a občas přihodí polínko do ohně rozpravy. Tato Mannesova pokojná síla a vnitřní vyrovnanost je pro bloudící duše něčím neodolatelným.

A už se vynořuje z masy řada pomocníků.

Sestry už mají svůj dům v Prouille, ale bratři jsou stále vydáni napospas příležitostnému přístřeší.

Založíme bratrům nějaké trvalé vlastní ústraní. Konvent svatého Jakuba.

Mannes si možná připadal jako přespolní běžec, ale nemohl si pomoci. Stále znovu se vracel k soustavnému duchovnímu vedení sester v Prouille, jak ho o to prosil Dominik. Současně odbíhal do Paříže, aby se přesvědčil, jestli pomoc těch, které oslovil svým projevem, je něco platná. Byla platná. Pokaždé uviděl o jedno patro víc, až nakonec spatřil i střechu.

Jednoho dne se po vyčerpávajících bezvýsledných hovorech s bloudícími v Paříži rozvlní i tak tichá voda, jakou zosobňuje Mannes:

Tohle řečnění nemá cenu. Tady musí stát pořádná škola, kde se soustavně podává svaté učení církve. Kristu a jeho církvi neškodí zdaleka tolik tihle bloudící albigenští, jako strašně škodí nevzdělanost nás, křesťanů, ve víře.

Založme tedy nějaké učiliště v Paříži.

Tak se začala rodit pařížská univerzita, hezky kámen ke kameni, cihla k cihle, jedno patro po druhém.

Skvělé! – Chválí ho otec Dominik: Vím, že mi chceš pomoci, ale teď bych tvou pomoc, Mannesi, ocenil spíše v Madridu. Máme tam řadu našich sester, zasvěcujících se mnišskému životu, ale nevíme si s tím rady. Bratr Petr kolem nich zmateně pobíhá a nadělá víc zmatku než užitku.

Sestry?

Ano. Naši bílí bratři hlásající Krista potřebují naléhavě řádně zavedenou modlitbu v klášteře mnišek. Tam se vytváří duchovní zázemí dalšího rozvoje řádu. Kdyby nám, otcům, chyběla tato duchovní záloha mnišek, zastavil by se rozvoj řádu a také stávající bratři by snáze splývali s masou bloudících nepřátel Krista a podléhali by svodům světa.

Sotva se toho ujal Mannes, klášter si poskočil, jako by se cvičil na sarabandu, pak se nadechnul, až se zdálo, že snad zgumovatěl, ale neprasknul. V krátké době se dostavilo tolik nových sester, že se zdálo, že snad vyšlapou zvláštní cestičku. Už se zvětšuje a přistavuje další křídlo. Řád na to reagoval tak, jako by se konečně nadechnul oběma plícemi.

Když Goethův chorus mysticus zpívá na konci Fausta: Vzhůru za věčným ženstvím!, tedy básník jen matně vytuší ono tajemství věčné Ženy podle míry kosmu, svaté Panny Marie, Královny řádu bratří Kazatelů.

Barcelona a její okolí zaznamenaly soustavný dominikánský pohyb. Otec Mannes, pravda, setrvával v ústraní kláštera v rozjímání, ale sotva nabral plné naběračky milostí, už se rozběhl po misijním kázání tam či onde. Svou vytříbenou a květnatou výmluvností rozkvedlal život celé diecéze tak, že se zvedly úplné zástupy povolání do řádu. On se však vždy vracel k sestrám:

Díky vám, milé sestřičky, za vaše modlitby, oběti a kající pobožnosti.

Potom však přišel okamžik velkého loučení s Otcem Dominikem:

Jaké požehnání, že jsem na těch posledních pět nebo šest roků Dominikova života směl uvolnit jeho ruce od starostí o ženské domy, konventy a kláštery, takže se náš velký Zakladatel mohl s plnou vervou rozběhnout za těmi nejzávažnějšími úkoly řádu! – Děkoval Bohu otec Mannes, když se loučil s mladším bratrem.

Povolávám vás, otče Mannesi Guzmáne, abyste se zúčastnil vyšetřování všech skutků a okolností, týkajících se vašeho bratra Dominika Guzmána, psal mu papež Řehoř IX.

Díky tomu se podařilo něco překvapivého. Doposud se vnějším nezaujatému pozorovateli zdálo, že snad něco probíhalo v životě svatého Zakladatele zmateně a neurčitě, že snad jen tak popleteně přebíhal z místa na místo, a že to, co přitom konal v ústraní, uniklo pozornosti. Nic závažného skrytého však nezůstalo utajené. Našlo se víc než dost svědků, kteří ho vždycky koutkem očka sledovali, a teď o tom vydávali svědectví s rukou na Písmu svatém. Stěží kdy se našel takový světec nebo světice, u něhož by se kdy podařilo tak zmapovat každý krok jeho života. Dokonce ani kameny na hrobě si nedaly pokoj, dokud nedosvědčily pomocí četných zázračných uzdravení, čí že to vlastně ostatky pod nimi spočívají.

Poté, co papež Řehoř IX. svatořečil otce Dominika dne 3. července léta Páně 1234, vyrazil otec Mannes na misijní kázání do rodné Caleruegy, a vyzýval:

Postavte tady klášter řádu bratří Kazatelů!

Krátce na to se rozloučil s tímto světem a byl pochován v rodném kraji v klášteře svatého Petra Gumiela léta Páně 1235. U jeho prostého hrobu však docházelo k četným zázrakům, až se to stalo poutním místem. Řehoř XVI. pozvedl otce Mannese na oltář k úctě jako blahoslaveného léta Páně 1831.

+++

Maya

prach usedá na tvé sny

probuď se, sedmikrásko

mráz už tě nespálí

jen zasype tě hvězdný lesk

zastudí tě u srdce

nakrátko

než přejdeš most

který tě dělí od SEBE

od Lásky bez podmínek

Lady

RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA

(sv.Růžena z Limy 23/8)

Úplné eldorádo! - Rozplývala se polštářovitě naducaná náplň krajek a záhybů honosného šatu španělského granda. Samo sebou, že to nebylo pravé eldorádo, o jakém si každý mohl nechat jenom zdát od časů, kdy se domorodý vládce Muisca nechal pokrýt zlatým prachem, aby se podrobil obřadu svého zasvěcení slunečnímu božstvu skokem do jezera Guatavita. Pak se ta krajková nádhera jaksi zadrhla, načež se pohnula stranou a váhavě se nakláněla, jako náměsíčník trpící bolestivými puchýři na nohou a navíc zápasí s rušitelem blahých snů.

Hmrrr! Někomu se to nezdá? Vždyť je to ráj na zemi! Z latifundií se nám valí tolik druhů plodin - sara, kinna, kvinoa, papas, achi, dýně, a k tomu záplava zeleniny – palma sabal, chaote, plody sechium edule, maniok, batáty, jamy, oka, uluka, anu. A kolik chutí! Chirimoia, papája, avokádo, rajče, kakao, ananas, oranže, jahoda, malina, ostružina. A těch ořechů – akažu, para, hikora!

Zatímco jazyk naprázdno polykal sbíhající se sliny, polštář se znovu navzduchoval, aby se opět nadouval: A to všechno máme, aniž pohneme malíčkem u nohy. Bohu díky za našeho slavného Františka Pisarra, když blahé paměti obratně převzal celé Inkovo zběsilé hospodářství! Stačilo jenom vzít toho Atahualpu pod krkem, a teď si lebedíme na jeho výsluní my – Španělé.

No, pár tisícovek indiánů při tom zařvalo - , přizvukoval mu Gaspar de Flores y del Oliva, honosící se sice urozeným původem, méně však prázdnýma kapsama.

Pchá! – Tihle opičáci - Ozvalo se z krajek: - však jich ještě bude. Nedávno jsme otevřeli stříbrné doly na vrchu Cerro Rico v Potosí. Pro nás nebe na zemi, pro ně peklo pod zemí. Ostatně kdyby nezařvali ve stříbrných dolech, tak by se navzájem pozabíjeli při svých lidských obětech slunečnímu božstvu Iinti.

Jako bych to nevěděl, uchechtl se Gaspar, - když sám dělám správce jednoho dolu ve městě Quives. Bez indiánů bychom to nevyrvali ze země. Přece nemohu být útlocitný k nějakému tomu vedlejšímu indiánskému odpadu, zvlášť když se mé ženě narodilo už jedenácté dítě. Jakpak asi je mám uživit?

Tak to je ta vaše Růže, jejíž křtiny jsme nedávno zalévali tequilou?

Pokřtili jsme ji podle babičky jménem Isabela, ale říkáme jí s mou Marií Růže. A jak by ne, když to v její kolébce tak libě vonělo růžemi a ona doopravdy vypadala jako z růže květ.

Však doroste a bude to krasavice jako tvá Marie.

Jeho oči se potáhly skelným služebným výrazem. Pokaždé se takto potahovaly, kdykoli stál před vrchností. Upíral je asi půl metru nad temeno jeho ctihodnosti, jako by hovořil k nadpřirozenému soudnímu zapisovateli, který se vznáší nad scénou.

Jen aby nám nevyschl tento zdroj příjmů, protože se tady pořád potloukají nějací dominikáni a rozeštvávají naše poklidné živobytí.

Ten starý frátr Bartoloměj de las Casas je už přece dávno pryč.

Jenže napsal spoustu knih na obranu těch indiánských opic a ve Španělsku se o tom příliš dobře ví.

Hm, tam jsou vděční za každou libru stříbra a zlata, protože královská pokladna je kvůli luteránům povážlivě prázdná. Takže každý papežský list proti vykořisťování rudochů skončí zase někde v šuplíku.

Zlověstně vyhlížející obloha s mraky, stahujícími se nad vysušeným pouštním pásem Costa a nad Sierrou, rozervanou mezi horskými masivy And a úrodnými políčky v údolí, byla svědkem hrozných poměrů a jakoby se občas vytrhla Hospodinu z rukou, přehnala se zemí jako ničivé El Niňo. S obdobnou důrazností dotírala den ode dne ustrašená hlava rodiny Floresů na svou dorůstající ratolest, poté, co ve svých jedenácti létech přijala biřmovací jméno Růžena:

Jářku, Růžo, musíš se co nevidět bohatě provdat. Živobytí jde od desíti k pěti. Indiáni padají jako mouchy a zdatnější negry nestačíme dovážet z Afriky, a my – Španělé, tady přece nejsme na práci. Ostatně slyšíš to sama, jak pro samou záduchu už ani nemohu dýchat. - Tak sípal a skřípěl, až se zdálo, že má v krku nějakou píšťalku.

Nikdo z Limy nemohl říci, že se z Růženy neklube půvabná dívčina, dokonce ani slibný ženich, který se právě vynořil ze zástupu u prahu otcovského domu se srdcem na dlani, by to neřekl, dokonce ani ve chvíli, kdy ho urazila poznámkou o trapném jelimánkovi. Avšak i kdyby nebyla tak půvabná, její životní elán by sám stačil vyvolat dojem tělesné krásy.

Mládenec s rudýma ušima v ní shledával ztělesnění ideálu letního dne. Když se ve svém spěchu cestou do svého křestního kostela svatého Sebastiana, zastavila, aby pohladila zevlující kočku, bylo mu jasné, že svým dotykem povýšila tu kočku do nové, lepší, nadpozemské životní úrovně, a jeho mladistvé srdce pro ni zahořelo.

Upadlá lidská přirozenost, vzdychající po ztraceném ráji, prožívá horror vacui čili strach z prázdného prostoru. A tohle byl nesporně citlivý mladík a po několik dlouhých měsíců zelo jeho srdce prázdnotou, všechno bylo zameteno a vyzdobeno, opatřeno nápisem: Buď vítána, milovaná Růženo. Zdálo se, že se tato dívka vřítí dovnitř a vyplní prázdnotu. Nebyla to nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Po Panně Marii Guadaloupské byla druhá v pořadí. Měla v sobě něco něžného, co se těžko vyslovuje, a on se s něčím takovým ještě nesetkal. Křečovitě polykal. Jeho dobře vyvinutý hrudník se nadýmal pod umně vyšívanou náprsenkou. Byl to čas, který doháněl muže k velkým činům, doba, která na něho křičela: Vypni hruď a poddej se hlasu svého srdce, hrdý caballero! Chvíli zevloval před jejím domem a pro případ, že by někdo šel náhodou kolem, se tvářil jako palma v květináči. Poté, co byl odmítnut, krátce zasténal a vytratil se s namáhavou hbitostí podoben kočce na rozpálené střeše. Zato Gaspar de Flores zavřeštěl jako kočka s přišlápnutým ocasem, což patrně zkrátilo o léta život papoušků znenadání probuzených na blízkých palmách. Hůř se vedlo Růženě.

Co si ta pitomá Růžena myslí! Bác! Bác!

Snášela otcovské rány jako hrdinka jejích snů, svatá Kateřina Sienská.

Šmik – šmik! – Tak zněla její odpověď všem dalším nápadníkům a zvlněné kadeře vlasů odlétly mezi odpadlé ústřižky látek a nití v krejčovské dílně. Zřídila ji doma matka, aby si početná rodina udržela nějaký další zdroj obživy. Otec čím dál tím víc polehával a sípavě hřímal z postele:

Musíš se bohatě provdat, Růžo! Koukej se po nějakým nápadníkovi! Za celý život nevyděláš, co vyvdáš s dobrou partií!

Nebudu vám na obtíž, prosila, - jen když mě necháte modlit se před oltářem s Matkou Boží a Jezulátkem. Stačí mi třikrát týdně kousek chleba a voda jen tak, abych neumřela, a budu dřít v krejčovně nebo na zahradě do úmoru.

Blázníš! Nejsi žádná indiánka. Jsi Španělka a musíš dělat našemu rodu čest! Dovedeš číst i psát, ale musíš mít i pěstěné ruce a všechno, co šlechtí dívku. Celá Lima musí vidět tvou krásu!

Ne.

Bác! Bác! - K otcovským ranám přibyly mateřské, a k nim se připojily ještě její vlastní. Nedovolila svým ranám ustat v krvácení.

Jemné prstíky ustoupily hrubou prací zdrsnělým prstům s oděrky a polámanými nehty. Krásné šaty s krajkami a závojem uvízly natrvalo ve skříni. Zato staré pracovní hadry držely celodenní službu. Třikrát do týdne získal nějaký chuďas vydatné jídlo, protože se spokojila s chlebem a vodou. Když se dozvěděla o nějakém důlním závalu, spěchala na pomoc, až sama vypadala jako indiánský horník, zachráněný ze zavaleného dolu.

Malá jeskyňka na nářadí v zahradě, a hlavně - vybavená křížkem. Starý polámaný křížek, a přesto není k zahození. Naopak, má svůj život. Pohne se živě na stěně, sotvaže ho někdo přijme za svůj a zaslíbí se Kristu, i kdyby to slyšeli jen oni dva.

To je to pravé místo! Slibuji ti, můj ukřižovaný Miláčku, celé své srdce a věčnou lásku.

 Cha, cha, cha! Koza pitomá! Já ti dám zaslíbení Bohu! Nechej to mnichům a jeptiškám! Bác! Bác!

Deset let těžkého žaláře nebylo nic proti tomu, do čeho se doma sama uvěznila kvůli Ukřižovanému. Tělesné utrpení, snášené nyní spíš od matky než od chorého otce, ale také duševní nápor a vydírání celou rodinou.

Hanba tobě, farizejko! Rodina strádá, otec churaví a ty si hraješ na zbožnou! Přitom je Lima plná skvělých nápadníků a ženichů. Jak bys nás jenom vytrhla z bídy, kdyby ses bohatě vdala a ulehčila mámě těžké břímě! Potvoro farizejská! Ale počkej, já tě vyzdobím.

Pověs na ni všechny rodinné šperky! – Sípalo to z otcova lůžka jako když řeže plech rezavou pilou: - A vystroj Růženu za nevěstu! Ať se líbí! Nalíčit tváře!

Nezbývá než rozedřít tváře kůrou a nasypat do nich pepře. Ojé! To hoří!! – Strašný pohled na její zanícenou tvář.

Co se ti to stalo? Cos to provedla, Růženo!

Ústa dívky mlčí, ale srdce volá: Můj Pane, ode dneška ti obětuji každodenní půst o chlebě a vodě! Už nikdy nevezmu do úst ani kousek masa! Raději přijmu zeměžluč, myrhu či pelyněk. To ti obětuji, má Lásko na kříž přibitá, za své hříchy, za spásu hříšníků, zvláště těch s temnou pletí, za duše v očistci! Můj milý Ježíši, chci odtrpět všechno, co moji rodáci páchají na indiánech.

Teprve když se křik v domě slil v jednu mohutnou řeku dunění a hukotu a železný řetěz se zakousl hluboko do jejího útlého pasu a její šat nasákl krvavými šrámy, přicházela odpověď, jaká ji nenechala na pochybách a v nejistotě. Konejšivé hlasy důvěrně blízkého Průvodce. Hravé přistupování Dítěte Nejvyššího. Božská hra s božským Dítkem. Něžné doteky Neviditelného a přece tak důvěrně Blízkého. Neotálí se svým objetím a nezdráhá se s políbením čisté duše.

Pojďte za mnou do sakristie! - Vyzval kněz paní Marii de Flores.

Když tam vešla, stál ve dveřích způsobem zlověstným a velebným, z něhož bylo patrné, že si nechce jenom přátelsky popovídat.

Přestaňte už konečně trýznit svou dceru Růženu, když ji Duch svatý přitahuje od dětství k duchovnímu stavu! Jinak nedostanete svátostné rozhřešení ani svaté přijímání. - Právě zakládají sestry klaristky v Limě klášter. Vede je neteř limského arcibiskupa Otce Turibia. Zjistil jsem, že by vaši Růženu ochotně přijali mezi sebe. Dobře vědí, jaké krásné krajky dokáže Růžena vyšívat. Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Hm, konečně, Růžena by tím byla venku z domu i bez věna. – Ozývalo se z otcova lůžka hlasem připomínajícím bubnování na hrnec a práci pokoutních dráteníků a brusičů.

Tak ať si táhne do kláštera, ta nevděčná farizejka, když chce opustit rodiče s dětmi v krajní nouzi!

Úplná závrať štěstí, že se celý svět roztočil. Úchvatný kolotoč událostí. Všechny věci ztrácejí svůj tvar a barvy. Dokonce i bratr, vyprovázející v neděli domácího blázínka Božího z rodného domu se nestačí divit, ovšem něčemu jinému.

Počkej, zastavíme se ještě u Panny Marie Růžencové, odbočuje Růžena cestou do dominikánského kostela.

Sotva poklekne před oltářem, nohy vypovídají službu. Úplně olověné. Nedají se odtrhnout a zvednout od klekátka.

Tak půjdeš, nebo ne! – Zlobí se bratr. – Takhle tam dojdeme až za tmy.

Potom se ale vytrácí a jeho naléhání slábne.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.

Ach, můj Pane, kéž by tady jednou povstal klášter svaté Kateřiny, kde by se společně bílé sestry jako rudé a černé slavně zaslíbily a obětovaly celým srdcem Ukřižovanému!

Proč najednou vrtíš hlavou? – Diví se bratr.

Už to jde, zvedá se z klekátka. – Jdeme domů.

Jak to, že domů?

Prostě tam nepůjdu. Vracím se domů.

Ty seš doopravdy potrhlá. Konečně se ti může splnit tvůj sen a najednou zase nechceš. - Vrtí hlavou bratr a vracejí se domů.

Jářku! – Vyjekla matka, když je znovu uviděla ve dveřích a v téže chvíli zaúpěla a zaječela na způsob kočky přivřené mezi dveřmi. Otec se polekal tak, že ačkoli už léta nevstal z lože, nyní z něho povyskočil skoro až ke stropu o nějakých deset stop, a když dopadl zpátky do postele, křuplo to tam, jako když praskne kredenc. Jeho zaječení působilo, jako by mu nějaký taškář zapálil pod peřinou řecký oheň. Poté, co se přesvědčil, že má lebeční kryt na pravém místě, ulevil si:

Mordhardy! Kde se tu berete?

Tak co vlastně chceš, ty naše tvrdohlavá ovce? – Ječela matka s rozšklebenou maskou božstva, kterému Inkové zapomněli přinést krvavou oběť. V mládí tak půvabná, ale nyní jako by chtěla napodobovat hlavy na průčelí chrámové plošiny v Chavinu de Huántar, jež mají vyceněné tesáky divoké kočky. Kdepak se tam asi vzalo to uctívání kočičího božstva?

Nakonec se matčino ječení vzlykavě zlomilo: Já se z té Růže zblázním! - Právě tehdy nabyla podoby „Plačícího božstva“, které je ústřední postavou oblasti Tiahuanaca.

Musím jít takovou cestou jako svatá Kateřina Sienská.

Á, naše Růžena si bude vybírat, pošklebovala se matka.

A tak zůstala ve světě, aby tu byla jako ta, která není ze světa. Silná pravice ji pozvedla z chrámové podlahy při jejím přijímání do Třetího řádu.

Co žádáš? – Ozvalo se z bílého roucha.

Milosrdenství Boží a vaše.

Když se ztratila v přijatém bílém rouchu, to už nebyl kolotoč opojení z úžasných možností, které se otevírají. To bylo překvapivé objetí a políbení Miláčkem ukřižovaným v chrámě. To bylo něžné podebrání ovečky pastýřem. Unášelo ji to, ale ne jako nějaký povětroň, nýbrž do nadpozemských sfér blaženosti a neutuchající radosti.

Jsem snad opilá? - Rozhlížela se ustrašeně. Všude samé vstřícné pohledy a úsměvy, bratrská ruka nabídnutá ku pomoci. Skoro až nervózně uskočila kvůli tak nezvyklé všeobjímavosti.

Zůstala mezi těmi, kdo ji v rodném domě tolik potřebovali, ale už k nim nepatřila, třebaže jim posloužila. Co se změnilo v jejím životě po slavných slibech a přijetí bílého roucha svatého Dominika a zaslíbení se jeho cestě k dokonalosti? Navenek skoro nic. Dřina v zahradě a v krejčovně trvá dál jako předtím. Přitom se však stále víc a víc spojuje s Bohem.

Cože! Růženo! Tys tu zůstala kvůli nám? – Vzala ji dojatá matka se slzami v očích do náruče.

Zůstala a nezůstala. Od památného dne byla jako přibitá na tom jednom jediném místě, v limském chrámě svatého Dominika, u toho oltáře, protože právě tady se jí otevřel přívod netušeně velkých milostí. Jedině zde, ve službě svatého růžence, v kajících obětech, v práci na mešních rouchách, která vlastnoručně vyšívala pro chrám, jí přitékal nebývale velký proud milostí. Pravda je, že také jinde jí tekly tyto milosti. Tady stříbrné doly s indiány na smrt vyčerpanými, chrchlajícími ze svých zaprášených plic. Zde špitál svaté Anny pro rudochy, tam zase špitál svatého Bartoloměje pro černochy, onde zase špitál svatého Lazara pro malomocné.

Všude čeká živý trpící Kristus k ošetření, a ještě víc k objetí, posílení, povzbuzení, doprovázené vzdechem Růženy:

Pane, rozmnož mé bolesti, ale zároveň i mou lásku!

Lidičky, poslouchejte! - Volala na limském trhu, kde prodávala všechno, co vypěstovala v zahrádce: - Z Kristova pověření a slovy Páně vám připomínám: Musíme hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše.

Jenže nikde jinde nenacházela milosti v takové hojnosti a s takovou vytrvalostí jako právě v tom Božím domě, kde přijala a dennodenně obnovovala svůj slib chudoby, čistoty a poslušnosti v kajících pobožnostech a obětech pro jejího ukřižovaného Miláčka. Kříž přestával být pouhým ohraničeným dřevem. Ztrácel své přirozené tvary a hrany. Všechny se tajemně rozplývaly. V jejím náručí ožíval kříž s ukřižovaným Miláčkem. Každou chvíli se leskl potem, slzami a krví.

Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná, vznešená a drahocenná, kolik v sobě ukrývá pokladů, radostí a slastí! - Místo štěstí ve světě by všichni vyhledávali obtíže, nemoci a muka, aby dosáhli neocenitelného pokladu milosti. On je konečným ziskem a ovocem ochoty trpět. Nikdo by nenaříkal na kříž a námahy, které na něj doléhají, kdyby znal váhy, na kterých byly předem váženy.

Tady jsem našla všechno, - šeptala, když hladila hřbety knih a rukopisů v klášterní knihovně, kde uklízela a utírala prach. Tady je život svatého Dominika, zde díla svatého Rajmunda Pennafortského a svaté Kateřiny, kázání Mistra Eckharta, a konečně spisy blaženého Jindřicha Suzona a díla ctihodného Ludvíka Granadského.

Když se po desetihodinové dřině v zahrádce a při vyšívání, a po dalších deseti hodinách kajících pobožností v kostele už nemohla ani udržet na nohou, spočinula na lůžku z několika polen stažených řemeny, plných rozbitých střepů, ostrých kamínků a bodláků.

Růženo, vydala ses nebezpečnou cestou, - slýchala od zpovědníků, šmikajících vzduchem vztyčeným ukazovákem: - Neměla bys žádat od Boha, aby na tebe navalil další kříž.

Ráda prosím Pána: Můj Ježíši, přenes na mě ještě víc svého utrpení, ale také ve mně rozmnož Boží lásku. Modlím se: Vzbuď Boží povolání v srdci mladých mužů, zejména indiánů, a pozvedni je až ke svátosti kněžství. Kéž se také podaří zřídit u nás klášter svaté Kateřiny pro rozjímavé mnišky nejen bílé, ale i temné pleti!

Při všem tom poustevničení nezůstávala opuštěná. A vida, kdo to přichází! Martin de Porres v bílém rouchu dominikána s jedním růžencem po boku a druhým na krku. Uprostřed znemravělé zahálčivé smetánky limské jasně vynikají takové zjevy jako bratr Jan Macias, otec biskup Turibius de Mogrovejo, František Solano.

Třebaže zůstala nablízku všem potřebným z rodiny, nebyla to žádná domácí puťka. Kdykoli narazila na nějakou do nebes volající nespravedlnost, ukázala nízkou zápalnou teplotu své bytosti. Úplně se rozechvěla, sotva postřehla podrobnosti celé té pohromy. Pak se ukázala být ženou okamžité a rozhodné akce. Hned se jí v nitru vynořovaly plány, jako když k hladině plynoucí řeky Rimac vystupují bublinky. Tam bývala den co den k vidění při praní zakrváceného hábitu. Než byste řekli švec, měla po ruce nejméně sedm nápadů na řešení, jeden lepší než druhý. V mžiku dokázala vybrat ten nejlepší a nejprostší. Nyní už její rozrušení pominulo. Byla klidná, mrazivě až okázale klidná, jak by řekl Martin de Porres, který ji dobře znal. Vypadala jako sestra, která má v rukávě eso, jež nakonec rozhodne. Potom se opravdu projevila její houževnatá zaberaněnost. Pršely dopisy k vlivným osobnostem v Madridu ohledně strašných poměrů barevného lidu v Novém světě. K nim přikládala i tučné peněžní dary na podporu uskutečnění vytoužených záměrů.

Jsem ohromen tvou skopovou tvrdohlavostí, říkal jí udiveně její duchovní vůdce Jan della Castillo, povoláním ranhojič.

Růžena si pomyslela: Nevidím v tom nic skopového a dokonce ani tvrdohlavého. Rozhodně to nemá nic společného s tvrdou šíjí, a to mohu doložit krvavými šrámy přímo na svém těle, ale to by ses, můj milý felčare, jinak zděsil.

Každopádně jí tento felčar léčil, jak jen mohl, když poslední dvě roky života pokašlávala jako porouchaný důlní vrátek, vyvážející ven vytoužené útroby stříbrného dolu. Přitom ji pomáhal porozumět mystickému životu, odhalujícímu vnitřní život Boží.

Pozor na něj! Je to pouze světský felčar a žádný teolog, upozorňoval Růženu zpovědník.

Když naposledy vydechla v jedenatřiceti letech, roztrhl se pytel se zázraky na její přímluvu. To už celá Lima věděla, kdo byla ta místní figurka, působící dojmem bláznivosti, na níž by si smlsli všichni moderní psychiatři. Raději být bláznem pro Krista, než podlehnout šílenství světa! Papež Klement IX. ji blahořečil léta Páně 1667 a Klement ji kanonizoval o čtyři roky později.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

RŮST VNITŘNÍ MODLITBY

Svého času se různí zájemci o duchovní život vyptávali, v čem spatřuje svatý Tomáš a jeho žáci mystiku? Mystika nebyla objevena až svatým Janem od Kříže a svatou Terezií z Avily, protože mystika není celá dána jen vysvětlením psychologických pochodů v mystikově duši. Mnohdy se ptáme, v čem záleží podstatně, čím se živí, čím se zabývá, z čeho žije. A na to odpovídá svatý Tomáš vyčerpávajícím způsobem. Napsal nejen spisek o dokonalém duchovním životě, ale také četná díla o darech Mého Ducha, a také celý jeden spis o milosti a pak o ctnosti lásky, jakož i podrobné výklady k PseudoDionýsiovi.

Pro svatého Tomáše vrcholí duchovní život v lásce, kterou vlévám do duše, tak, že si ji přetvářím, až se jí dostává nejen prosté účasti na posvěcující milostí, nýbrž také na Mém životě, když působím v duši, aby si Mne zamilovala Mou láskou, aby žila Mým životem, aby mohla posléze říkat spolu se svatým Pavlem, že žije, ale nežije už sama, nýbrž nechává v sobě žít Mne, otcovsky stvořitelského i bratrsky spásonosného. Tato láska sama je vnímavá, zvídavá, má své poznávání okoušením, ale svatý Tomáš je přitom dost opatrný, když pro tebe v pozemských poměrech nepřipouští, aby ses tu přímo dotýkal samého Mne v Mé podstatě, abys Mne okoušel v Mé podstatě. Proto mluví o poznání jakoby zkušenostním (STh,2,II,24 a 44,4k2), když píše, že se to děje jakýmsi spřízněním či spojením se Mnou. Toto souznění či spříznění nastává láskou, jež tě spojuje se Mnou, protože každý kdo ke Mně přilne, stává se se Mnou spřízněný.

Dobře víš, jak si očišťuji tuto lásku. Očišťuji si ji neobyčejně pečlivě a naléhavě právě proto, že tato láska má takovou důležitost, když je v ní podstata tvé dokonalosti ve světských podmínkách. Ovšem rozum se také snaží pronikat po svém to, co přináší láska. Láska ostatně nezatouží po něčem neznámém a nepoznaném. Má-li se tvoje duše rozletět láskou tak bezvýhradně a naprosto, pak potřebuješ, abych povznesl tvoje poznání, naplnil je, podobně jako láska. Ostatně když láska umdlévá slastí, rozum se snaží nějak vyjádřit v pojmech to, co láska prožila. Proto se dají těžko odloučit od sebe obě schopnosti a vložit mystické zážitky jen do jedné schopnosti. Obě tvoje nejvyšší schopnosti jsou nerozlučně spojeny a navzájem si předávají své zkušenosti.

Když si očišťuji Mou nadpřirozenou lásku v tvé bytosti, když se tvá duše ve své lásce nechává ode Mne povznášet, tak Mi necháváš chtít cokoliv a činit cokoliv s tebou, jen když odpovídáš na všechno Mariiným: Ať se mi stane podle Tvého slova. Když je tedy tvoje duše takto láskou spojena se Mnou, protože láska je jednotící, tehdy nastává vrchol duchovního života, spojení přetvářející tvou duši. Ovšem než vystoupíš na tento vrcholek, znovu se ohlédni a přehlédni ještě jednou stupně vnitřní modlitby.

Vnitřní modlitba je především tvůj důvěrný hovor, Moje dítě, se Mnou otcovským, mateřským i bratrským, hovor důvěryplný, oddaný, otevírající se Mi se slepou bezvýhradností a s očekáváním. Takto ti dopřávám důvěrně rozmlouvat se Mnou, protože přebývám posvěcující milostí v tobě jako ve svém příbytku, jsem v tobě Mou milostí zabydlen. Nezůstávám však v tobě nečinně. Nepřebývám v tobě jako cizinec, nýbrž jsem v tobě právě jako milenec u milenky, jako otec i matka u svého dítěte, jsem v tobě jako v živém svatostánku. Proto také od tebe očekávám, že ani ty se nebudeš ke Mně chovat cize, ale že se ke Mně něžně přivineš, že se Mnou budeš důvěrně obcovat, že se Mnou budeš důvěrně rozmlouvat a jednat.

Mou posvěcující milostí totiž dostáváš podíl na Mé přirozenosti. Z toho plyne také tvoje účast na Mém nadpřirozeném životě. Uskutečňuje se to nadpřirozenými ctnostmi, vírou, nadějí a láskou. Jimi Mne poznáváš a miluješ podobně, jako poznávám sám sebe, a miluješ Mne Mým milováním, totiž účastí na Mém poznávání a milování. Vždyť v duši spravedlivého otcovsky věčně plodím Moji druhou, synovskou Osobu a ze Mne otcovského i bratrského věčně vychází Moje třetí Osoba v Mém oblažujícím Duchu.

Jak Mě chceš poznat ještě dokonaleji než vystupňovanou účastí na Mém vlastním poznávání a milování? Toto je ono zkušenostní poznávání Mne, protože tu sám v tobě, hlavně skrze božské ctnosti a dary Mého Ducha působím účast na Mém životě. Jaképak ještě další okoušení Mé přítomnosti? Čím? Rozumem? Spočívá ve vlitém nazírání, které je naroubováno na víru a rozvíjí se dary Mého Ducha v důvěrném a líbezném spočinutí v Mé jistotě. Vůlí? Dar moudrosti tě přitáhne ke Mně tak, jako k vrcholu, až něžně přilneš jenom ke Mně. Pak Mě poznáváš v sobě přítomného, nesmírného, velkého a dobrého. Cítíš tuto Mou lásku k tobě a tvou ke Mně. Cítíš oheň a sladkost této lásky. Protože pak jsem sama svrchovaná Láska, přibližuješ se touto zkušeností nejblíže k Mému okoušení.

Proto je mystický život otevřen právě tobě uprostřed všech ostatních, kteří jsou v posvěcující milosti, tedy nikoli izolovaně od ostatních, ale spolu s nimi. Je to jen vyvrcholení života milosti. Tohle je nesporně vznešenější názor na mystiku než stavění mystiky do zcela mimořádného zázračného charismatického zážitku v podstatě nějaké duše bez účasti rozumu, jen v uchopení vůlí a láskou bez představ a bez tvaru. Jinak by to neodpovídalo struktuře celého tvého života, kde všechny tři tyto schopnosti, rozum, vůle i smyslová dychtivost jsou spojeny, protože ony tvoří celého člověka. Když chceš růst v této účasti na Mém životě, potřebuješ žít právě vnitřní modlitbou, kterou vrůstáš do poznávání a milování Mne z oné vnitřní sourodosti, spřízněnosti se Mnou.

Vidíš tedy, Moje milovaná dušinko, jak se musíš především povznášet nad smyslové věci, abys v nich nehledala cíl a smysl a celé štěstí svého života. To je úkon především askeze, aby ses osvobodila od tíhnutí rozpoutané žádostivosti, která je podporována nevědomostí v rozumu, který sám od sebe jasně neví, co mu opravdu prospívá, protože snadno přehodí cíle s prostředky, podobně jako vůle se správně nerozhodne pro pravé dobro, když jí to rozum jasně a spolehlivě nepředstaví. Tvoje žádostivost je porušená jako sama tvoje přirozenost. Zdráhá se podřídit vedení rozumu i vůle. Zdráhá se podřídit osvícenému rozumu a posilněné vůli, natož rozumu, tápajícímu svými silami, a vůli, ponechané napospas své vlastní slabosti.

Tak je důležité na začátku naplnit obrazivost, vést smyslovou dychtivost rozumem, naplněným Mými pravdami, a vůlí, zapálenou láskou k Mému Dobru, které ti tyto pravdy odhalují. Proto si hned na začátku rozjímání hleď pokojně uvážit, rozvážit, zdůvodnit pravdy o Mně a o sobě, o tvém životě a cíli ve Mně. Především rozumem si objasni, kdo jsem a jaké proto z toho plynou závazky pro tebe. Hned od začátku rozjímej podle jasně stanovené osnovy, která ti umožní hodně si ty pravdy ujasnit, uvědomit je, takřka vstřebat a jimi se naplnit, aby se staly tvou životní zkušeností a součástí tvého světového názoru. Osvoj si vyzkoušené vodítko k rozjímání, osvědčenou knihu od církevně vyhlášených svatých či světic, podávající dobře členěnou, správně podanou látku. Znamenitá je osnova cvičení svatého Ignáce, ale také Tomáše Kempenského  Čtvero knih o Mém následování.

Když konáš poctivě tuto přípravu, a snažíš se prožívat všemi schopnostmi Moje pravdy, zjednodušuje ti to ponenáhlu tento styk se Mnou a s Mými pravdami. Ponenáhlu přecházíš od pravd ke středu všech těchto pravd. Rozjímání se ti stává brzo prostou, ale žhavě zapojenou usebraností, která je přípravou na milost nazírání, v němž tě sám poučuji, tak, že nejprve oslovuji tebe a ty Mi pak odpovídáš. Kdo se pokorně a ochotně ponořuje do Mých pravd, toho si povolávám a hlouběji ho zasvěcuji. Přijde chvíle, kdy Můj Duch, přebývající v tobě, se ujme tvého vedení. Začne v tobě působit takové poznávání a milování Mne, jakého bys nebyl schopen ani s prostým působením posvěcující milosti v sobě. Vlévám ti v tomto stavu láskyplné poznání Mne, podobně jako Moje sebepoznání je láskyplné a Moje láska je dokonale objímavá. U někoho roste více láska, u jiného spíše poznávání. Ale obojí musí růst. Vtahuji si tvou duši dovnitř, dávám jí nadpřirozenou usebranost, spočinutí v sobě, spočinutí, které nehledá, nepřemítá, nesrovnává, nýbrž nechává se naplňovat láskou a poznáním. Dokud ti to sám nevlévám, trpělivě vyčkávej a zatím ještě neodkládej své přemítavé rozjímání. Teprve v této vlité usebranosti ti sám zastavuji přemítavé, hledající poznání. Činím to tak, že se tvé duši stává při veškeré touze i v běžném nervovém stavu obtížné rozbíhat se po pravdách, protože shledáváš, že nic nezískáváš ze slov, která ti jindy připadala tak zajímavá.

První vlastnost vlité modlitby usebranosti, soustředěnosti v Mém poznání je, že nyní za několik okamžiků hlouběji pronikáš do Mých pravd a více z nich a o nich poznáš, než dříve za mnohá léta přemítavého postupu rozumu. To je ona nenaučená moudrost prostých, ale zato Mně oddaných duší.

Další vlastností tvé duše je, že hoří vírou a láskou k víře a obětavostí pro víru, její láska je účinná až k hrdinství, velkodušnost tu ukazuje na Mé působení, na působení Mne mimořádně přítomného a působícího v duši. To je ono poznávání skrze účinky lásky, jak o nich svědčí svatý Tomáš. (STh,2,II,180,1). Svatá Terezie opakuje skoro Tomášovými slovy, že tato láska vstupuje do duše s nesmírnou sladkostí. Naplňuje duši slastí a radostí. (Život, hl. 27.) To je ona vlitá láska, o které mluví Andělský učitel. (STh,1,II,11,2).

Svatý Jan od Kříže nazývá tuto modlitbu nazíravým poznáním lásky, poznání vlité a láskyplné. (Temná noc, kn. II. hl. 18.)

Svatá Terezie popisuje stupně této vnitřní modlitby v sedmi komnatách (Hrad nitra). Ukazuje, jak si postupně připoutávám tvoje schopnosti, abych ti je naplnil Mnou samým. Nejprve spoutávám tvou vůli, pak rozum, posléze obrazivost a smyslovou dychtivost. Je to sice popisování Mého postupného rozpínavého zmocňování se tebe, ale i to mnoho napoví, pokud je to spojeno s další vlastností, totiž s přijetím trpného očišťování a se vzrůstem tvého poznávání a zamilovávání si Mne.

Třetí vlastností je vzrůst ve ctnostech a ve vnitřní modlitbě. První stupeň tvoří modlitba klidu. V ní je podvázána především tvoje vůle. Vůle už úporně nehledá, nechává se zaplavovat prožíváním Mé Dobroty jako hlavního a ústředního svého předmětu. Zakoušíš velikost Mé Dobroty tak, že to nedovedeš ani vyslovit. Modlitba klidu je přerušována obdobími vyprahlosti a trpnou zkouškou smyslů. To proto, abych byl opravdu jen sám, a sice jen Moje duchovní Dobro, sám v duchovním prožívání, jak jsem toho hoden, tvým hlavním a výlučným dobrem, abys všechno ostatní sledoval a oceňoval jenom ve Mně. Modlitbu klidu, kterou spočineš sladce v Mém náručí jako ve svém středu, doprovází vzrůst ctností, hlavně veliké lásky ke Mně. Tvoje duše prožívá nesmírný klid ve Mně, tak, že Mne najednou zakoušíš jako svého, důvěrně svého, blízko u sebe. Tvoje duše je tak ovládána Mým působením, že už nechce pod Mým vedením a naplněním Mým Dobrem, vůbec nic.

Pokud pokorně přijímáš toto Moje spoutání tvé vůle, potom uchvacuji tvoje poznání s pamětí i obrazivostí. Nadchází modlitba druhého stupně: modlitba prostého spojení. Tvoje duše už nehledá obrazy ani myšlenky o Mně. Nic ji nevyrušuje. Někdy bývá toto spojení neúplné, takže paměť a obrazivost jsou ještě zapojeny a vyrušují rozum svými vzpomínkami a obrazy. Svatá Terezie ti vzkazuje, aby sis v tomto stavu nevšímal ani obrazivosti, ani paměti jako dvou pošetilých panen. I v tomto stavu si očišťuji tvou duši. Posílám někoho, kdo je ti blízký, jako příbuzní, životní partner, přátelé a známí, aby tě obviňovali, že se nepravdivě stavíš svatým. Vysmívají se ti jako bláznu. Nechávám tě pronásledovat, podněcuji tvoje přátele, aby tě opustili. K vnějšímu dorážení dopouštím i dorážení vnitřní prostřednictvím zmenšení tvé sebedůvěry, aby sis i ty sám přestal důvěřovat. Potom na tebe dopouštím obavy, abych tě sám neopustil nebo abys nepropadl sebeklamu. Tvůj rozum je zde tak spoután, že nemůže uchopit pravdu. Připadáš si tak tupě, jako by bez myšlenky. Chci, aby sis, Moje duše, odvykla své sebejistotě ve svých vysokých vzletných myšlenkách, abych mohl nyní tvou mysl naplnit Mou svrchovanou Pravdou. Teď už tě nikdo z lidí nepotěší. Dokonce ani ty sám sebe nedokážeš vyvést z této mrtvé polohy, takže zůstáváš jako zastavené kyvadlo hodin.

Neboj se! Nebýt pod Mou otcovskou a bratrskou ochranou i pod ochranou anděla strážného, pokorně stále vyprošovanou a na kolenou očekávanou, mohla by ses snadno ocitnout na prahu těžkého psychického onemocnění. Musíš se spolehnout jenom na Moje milosrdenství. Konečně poznáváš svou bídu a vrháš se slepě jen do Mého náručí. Teď se ti dostává takového poznání Mé velikosti v lásce a dobrotě a moudrosti, že ti smysly někdy prostě nestačí a nastává celková nebo částečná extáze. (Život, hl. 17.),

Ocitáš se na prahu nejvyšší komnaty, sedmé, na prahu přetvářejícího spojení. Napřed ještě očišťuji nadpřirozenou lásku v tobě. Osvobozuješ se i od jistoty své lásky, od sebezalíbení v této jistotě. Zdá se ti, že nemůžeš konat některé úkony lásky, že tedy úplně postrádáš lásku. Tak přichází chvíle, kdy si uvědomuješ nesmírnost Mé láskyhodnosti a propastnost ubohosti tvé lásky. Spaluje tě touha zemřít láskou v Mém náručí a splynout se Mnou v jediném žhavém eucharistickém políbení, a tak živoříš jen proto, že neumíráš. Teď jsou všechny tvé schopnosti vtaženy do středu, kde přebývám jako tvůj Otec i Bratr i Duch od nás obou. Dosahuješ mystického poznání tohoto tajemství. Už nemůžeš pochybovat o tajemné přítomnosti a životě všech tří Mých Osob v sobě. Žiješ se Mnou otcovským i mateřským, bratrským i přátelským, obcuješ se Mnou. Postihuješ Mé vnuknutí, že opravdu jsem v tobě, důvěrně a láskyplně nabídnutý k požívání. Teď vystupují všechny ctnosti k vrcholu hrdinského stupně. Obětuješ prostě všechno, a necháváš Mne prostě působit všechno v tobě.

Žiješ tím, že jsem Životem tvého života. Hoříš touhou, přesvědčit každého na potkání o sladkosti Mé lásky a chceš přivést každého na potkání k Mé svrchované Lásce. Z vlastní zkušenosti víš, Moje duše, jaké lásky jsem hodný a ráda bys všechny získala pro to, aby Moje věrná láska byla milována tak, jak si to zaslouží. Až dosud schoulená v Mém náručí pojednou zakoušíš, jak ti narůstají křídla. Chceš jít k duším a také k nim jdeš. Ani nejpřísnější klauzura nezadrží tento tvůj apoštolský oheň, jímž propuká účinně zapojená kontemplace, získávající všechny pro kontemplaci. Rozdáváš z plnosti modlitby, spojené se Mnou, z důvěrného obcování se Mnou poznaným, objímaným. Rozdáváš a musíš rozdávat, i kdybys byla jen prostinkou sestrou v klausuře. Najdeš si cestu k duším, jako svatá Terezička Ježíškova.

To vše vychází z Mé tajemné skutečnosti a skryté přítomnosti posvěcující milosti v tobě.

Jak to přijde, že se k vyšším stupňům duchovního života nedostávají všichni, když jsou všichni pozváni? - Většina Mých dětí staví sebelásku jakéhokoliv druhu proti tomu, abych se nestal nadobro nejvyšší Láskou jejich srdce a vrcholným předmětem jejich rozumu. Většina Mých dětí se obává ztráty své svobody zvláště v tak zdánlivě zajištěné oblasti, jako je jejich nitro, a myslí si, že bych jim snad nedal Mou nekonečnou svobodu. Většina Mých dětí zatím ještě netuší, jak jejich vnitřní svobodu a jejich myšlení dokážou vládcově světa okleštit a skoro až vyloučit dálkově působícími elektromagnetickými zbraněmi, zasahujícími člověka v tom, v čem je závislý na smyslech.  Odstraň sebelásku a svou zabedněnost do sebe, a otevřeš si cestu k nejtěsnějšímu spojení všech tvých schopností se Mnou bratrským i otcovským a k dokonalé svobodě, kterou ti nadpřirozeně garantuji. B.