Ročník XV., číslo 12.                                                  prosinec 2010

Obsah: Chvály panenské Máti, Chvilka mystického života, Jak máš Bohu obětovat Mši svatou, Společenství, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,Zprávy______________________

 

CHVÁLY PANENSKÉ MÁTI

TEBE, Matko Boží, chválíme,

TEBE, Marie, Pannou nazýváme.

TEBE, Věčného Otce nevěstu

vcškerá země uctívá.

TOBĚ všichni Andělé a Archandělé.

TOBĚ Trůny a Knížetstva

věrně slouží.

TEBE všechny Moci a všechny Síly,

nebesa nebes a veškera Panstva

jsou poslušna.

TOBĚ všichni Kůrové,

TOBĚ Cherubové a Serafové

s jásáním přisluhují.

TOBĚ veškeren Tvor andělský

nepřestávajícím hlasem volá:

Zdrávas, Zdrávas, Zdrávas

Maria, Rodičko Boží,

Matko a Panno.

 

Plna jsou nebesa i země vznešenosti Tvé slávy.

TEBE slavný apoštolů sbor

jako Matku svého Stvořitele spolu velebí.

TEBE blažených mučedníků bělostné shromáždění

jako Rodičku Krista oslavuje:

TEBE slavné vyznavačů vojsko

nazývá chrámem Trojice.

 

TEBE svatých panen rej líbezný

prohlašuje za vzor panenství a pokory.

TEBE dvůr nebeský jako Královnu ctí.

TEBE po celém světě církev spolu oslavuje,

Matku Božské Velebnosti,

aby ctila TEBE

jako pravou Rodičku nebeského Krále,

a chválí TEBE,

jako svatou a sladkou a zbožnou.

 

TYS Královna Andělů, TYS brána rajská.

TYS žebřík Jakobův a sláva,

TYS komnata, TYS archa zbožnosti a milosti:

TYS ložisko milosrdenství.

TYS Nevěsta, Matka věčného Krále.

TYS chrám a svatyně Ducha svatého, celé

Nejsvětější Trojice vznešený útulek.

TYS Prostřednice mezi Bohem a lidmi,

Milovnice smrtelných.

TYS Zápasnice bojujících,

Přímluvkyně ubohých,

Slitovnice a útočiště Hříšníků.

TYS Prositelka za dary,

TYS Vítězka nad démony a pyšnými.

TYS světa Paní, nebes Královna,

po Bohu jediná naše naděje.

TYS spása Tebe vzývajících,

Přístav trosečníků,

ubohých útěcho, hynoucích útulek.

 

TYS, Matko, blahoslavených všech radostí

nejplnější po Bohu, potěšení všech nebešťanů.

TYS Povyšovatelka spravedlivých,

Shromažditelka bloudících,

zaslíbení patriarchů.

TYS pravda proroků, poselství a nauka apoštolů,

učitelka evangelistů.

TYS statečnost mučedníků, příklad vyznavačů,

sláva a ozdoba panen.

TYS pro vysvobození vyhnance člověka

přijala Syna Božího v život svůj.

 

TEBOU, po vypuzení starého nepřítele,

jest otevřeno věřícím království nebes.

Ty se Synem svým sedíš, po pravici Otcově.

Ty, Panno Maria, popros za nás toho,

o kterém věříme, že přijde nás soudit.

TEBE tedy prosíme, přispěj na pomoc

služebníkům Svým,

kdož jsme vykoupeni

předrahou Krví Syna Tvého.

Ve věčné dej slávě, Přemilá Panno,

se všemi svatými bychom byli započteni.

Spasen učiň lid svůj, ó Panno,

abychom byli účastni dědictví Syna Tvého,

a řiď nás a chraň nás na věky.

Každého dne, ó Matko, Tebe zdravíme

a žádáme si TEBE chváliti až na věky.

 

Rač, o sladká Maria, nyní i vždycky beze

hříchu, nás ochraňovat.

Smiluj se nad námi, Přemílá,

smiluj se nad námi.

Budiž veliké milosrdenství Tvoje s námi vždy,

protože Tobě, Panno Maria, důvěřujeme.

V TEBE, o sladká Maria, doufáme,

braň nás na věky.

TOBĚ, Matko Boží, náleží chvála, čest, vláda,

velebení a sláva

na věky věků.

Amen.

Sv.Bonaventura 

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

Člověk se objevuje v přírodě nejen jako jedinec, ale také jako muž a žena. (Gn 1, 27) Ať jako muže nebo jako žena pokaždé je původním obrazem k podobě Boží. Být mužem či ženou jako tvorem obsahuje i skutečnost, že muž a žena se vzájemně potřebují.

Žena je pomocnicí muže jako jeho rovnocenný protějšek, a nikoli jako druhořadá a odvozená forma lidství. Určité napětí, vznikající mezi mužem a ženou, je pro oba zdrojem velké tvůrčí činnosti. Tato činnost má velkou měrou přispět k překonání minulých předsudků o nadřazenosti muže a podřízenosti ženy. Má však přispět k rozvoji duchovního života člověka.

Takové předsudky způsobují, že duchovní život činorodého muže je v Božím lidu velký pastorační úkol (nebo přinejmenším poněkud odlišný úkol), než duchovní život pokorně se podřizující ženy. Takto žensky duchovně odevzdaný Boží lid je ovládán činorodými muži. Do značné míry se to podobá manželství mezi mužsky se chovajícímu kněžství a žensky se chovajícímu věřícímu laictví.

Snad právě proto bývají muži méně poddajnější a více zdrženliví, že často chápou duchovní život jako záležitost spíše citovou, tedy bližší ženám. Zdá se jim, že se v duchovním životě Božího lidu klade přílišný důraz na naslouchání, trpělivost a poslušnost, třebaže člověk je Božím spolupracovníkem. tato mužská jednostrannost se někdy projevuje i v chápání milosti jako něčeho vyloženě ženského, kdežto Boha jako něco mužského, otcovského. Chápou-li muži sami sebe jako spíše činorodé tvory, pak je pro nasnadě ucházet se i v duchovním životě o tvůrčí Boží (otcovskou) činnost, kdežto Boží milost se jim snadno může zdát ženskou trpností. Proto úloha duchovního vůdce mezi ženami je zdánlivě snazší, neboť ženy pro svou hlubší citovost a emocionálnost mohou zdánlivě snáze než muži vyjádřit své oddané Fiat (Lk 1, 38).

Kdykoli v duchovním životě převládne požadavek naprosté oddělenosti od světa a niternosti, zdráhají se mnozí muži osvojovat si takový život, protože v něm nenalézají okázale zdůrazněný praktický rys, vztahující se k okolnímu světu. Proto je muž v Církvi často ohroženější světskou stránkou náboženství, nežli žena. Působení světské praxe na Církev postihuje hlavně muže, což nejednou vede místním poruchám lidské stránky sociálního působení Církve, ke zvlažnění víry, k odpadům, ale i k rozvoji ateismu, parazitujícího na sociální bídě a chabé účinnosti sociálního učení Církve.

V současnosti se v Církvi prosazuje stejný ohled na muže jako na ženy, aniž by se podceňovaly jejich individuální zvláštnosti. Při tomto působení se mají využít možnosti k ochránění mužské aktivity před přezíravostí některých mužů, a k obrácení mužské podnikavosti a činorodosti k úkolům, ve kterých vynikne smysl pro vzájemnost. Je třeba působit v tom směru, aby skladby duchovního života pozbyly převážně ženský ráz. V těch společenstvích duchovního života, kde se vyskytuje převaha žen, musí se duchovní vůdce řešit problém, co zde muže odrazuje. Muži méně snáze nežli ženy přijímají hotové formulace. Odrazuje je také všechno, co odporuje jejich každodenní zkušenosti.

Přirozené fyziologické a psychologické rozdíly mezi mužem a ženou tvoří nezanedbatelné podmínky, které v duchovním životě, zejména v jeho prvých fázích ovlivňují postupy duchovního vedení.

Z rozdílnosti přirozeného vybavení muže a ženy, jak jsou oba nadáni pro sebe navzájem, vyplývá jejich vztah vzájemné závislosti, který má u ženy navíc ráz jisté podřízenosti, ovšem nikoli občanské, nýbrž administrativní. Důvod spočívá ve větší fyzické zdatnosti muže a jeho psychickém nadání (sklon k převážně dekurzívnímu, tj.přemítavému myšlení, atd.), vzhledem k uplatnění se ve skupině, a naopak ve fyzicky a psychicky příhodnějším založení ženy vzhledem k mateřství a uplatnění se ve skupině a v její kultuře.

Lidská společnost totiž není jen shluk jedinců, ale především je to velká rodina, vyrůstající zase z rodin. Je-li posláním ženy doplňovat mužovy nedostatky, neplatí to zdaleka jen o manželství a rodině, nýbrž daleko obecněji. Platí to též o celém životním prostředí celé velké lidské rodiny, které vlivem mužné dravosti a překotnosti postupu industrializace bylo tak závažně narušeno, že ohrožuje zpětně samo lidstvo. Zvláštním posláním ženy tvořit, udržovat a rozvíjet kulturu. Ta by bez ženské přičinlivosti snadno pozbyla v bezejmennosti industriální společnosti svou lidskou tvář. To však platí to nejen v užším smyslu kultury rodiny (domov), a kultury všelidské rodiny, obývající naši domovskou planetu, ale zejména ve smyslu kultury duchovního života.

Toto jsou přirozené základy, na které má být z Boží milosti naštěpován vyšší, nadpřirozený život. Tento nadpřirozený život, rostoucí na základě přirozeného života, však není prostým promítnutím přirozeného řádu do života nadpřirozeného, nýbrž se řídí zákonem milosti, který zušlechťuje lidskou přirozenost, aniž ji ruší.

Snad největší sporný bod přitom odedávna tvoří účast a zapojení ženy na mystickém životě vykoupeného Božího lidu. Nejlépe je tato účast ženy na mystickém životě patrná u Panny Marie. Bez osobní účasti Panny Marie je nemyslitelná

Když se zamyslíme nad povoláním ženy ke spolupráci s Bohem, tak už pouhý název tohoto zamyšlení vyvolává protažené tváře a hřebíkově vztyčené vlasy na hlavách slovutných teologů, a burcuje ukazováky k hbitému prostocviku. Tady však nejde o žádné zpochybňování toho, co uvádí učitelský úřad Církve svaté v záležitosti ženského svěcení. Otázka účasti ženy na kněžství našeho Pána se však zdaleka nevyčerpává modernistickým požadavkem ženského svěcení, ani požadavkem, aby měl kněz farní hospodyň nebo nějakou jinou banální záležitostí. Jde o něco mnohem závažnějšího a významnějšího. Dříve než si Boží Syn povolal apoštoly a slavně ustanovil při Poslední večeři slavení mše svaté, a uložil to apoštolům konat na jeho památku, povolal Otec nebeský určitou ženu, aby nesla v náručí Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Spasitel při ve svém ustanovení mše svaté i ve svém velekněžském proměňování chleba ve své tělo a vína ve svou krev závisí na ženě. Bez jejího svobodného souhlasu by všechno uvázlo na mrtvém bodě. Tato závislost Krista-Velekněze na ženě není jen pomyslná, nýbrž docela určitá a hmatatelná. Také ostatní kněží jsou ve svém kněžství, podílejícím se na Kristově velekněžství, závislí na této ženě, takže se jim i svátosti kněžství dostává od Krista skrze ženu. A to je třeba uznat a rozjímat a konkrétně uskutečňovat.

Když jde o touhu ženy po kněžství, projevuje se hned na všech stranách mnoho hysterie, výstředností a křečovitosti, třebaže touha ženy po kněžství, pro které si Pán Ježíš vyvoluje muže, může být ušlechtilá.

Tak sv.Terezie Ježíškova píše v Dějinách duše: O Ježíši, mělo by mi stačit, že jsem tvou nevěstou, karmelitkou, že jsem se spojením s tebou stala matkou duší. Cítím však v sobě ještě jiná povolání, a to povolání bojovníka, kněze, apoštola, církevního učitele, mučedníka . . . Chtěla bych vykonat činy, k nimž je třeba největší statečnosti, cítím v prsou svých odvahu křižáků, chtěla bych padnout na poli válečném na obranu církve svaté.

Povolání kněžské! S jakou láskou bych tě, ó Ježíši, držela v rukou svých, když by tě slovo mé svolalo s nebe, s jakou láskou bych tě podávala duším! Ale při tom, co toužím po kněžství, obdivuji se pokoře sv. Františka z Assisi, závidím mu proto a jsem puzena napodobit jej a vznešenou hodnost kněžství odmítnouti. Jak jen spojit všecky tyto rozpory?

Ráda bych osvěcovala duše jako proroci a církevní učitelé. Toužím, abych mohla jít do celého světa jméno tvé zvěstovat, a v zemích pohanských vštípit, Miláčku můj, tvůj slavný kříž. Ale jeden misionářský okršlek mi nestačí. Chtěla bych hlásat evangelium zároveň na všech místech světa až k nejzazším ostrovům. Přeji si býti misionářem nejen na několik let, nýbrž toužím spíše, abych jím byla od počátku. (Dějiny duše, kap. XI.)

Úcta k ženě jako důvěrné pomocnici Krista na vykoupení lidstva a posvěcení světa poskytuje Božímu lidu zvláštní bohatství s ohledem na křesťanské povolání a poslání stát se spolupracovníky Krista (1 Kor 3,6). Máme doplňovat to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristova utrpení pro jeho tělo, Církev (Kol 1,24).

Život ženy povolané za spolupracovnici Boha v následování jejího Syna Vykupitele je živoucím osobním vyznáním a důkazem, že utrpení v křesťanském životě je vykupitelské. Žena žen více než ostatní věřící odpovídá na křesťanské povolání doplňovat to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tajemné Tělo, pro Církev.

Tím, že je svou přítomností svědkyní utrpení svého Syna a má na něm účast, poskytuje žena zvláštní přínos k evangeliu utrpení. Tak na svém těle i v srdci doplňuje to, co ještě zbývá na utrpení Kristově. (Jan Pavel II, SALVIFICI DOLORIS,25)

Avšak celý Boží lid je povolán následovat její příklad a přispívat k tomu, aby doplňoval to, co ještě zbývá na dovršení utrpení Kristova a pro dobro jeho tajemného Těla.

Kristus nám nezakrývá nutnost utrpení. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s ostatními (Salvifici doloris, 27).

Ve velkém tajemství vykoupení a v tajemství mystického těla Kristova nacházíme opravdový vykupitelský význam. Příslušnou křesťanskou odpovědí na lidské utrpení získáváme zásluhy pro celé mystické Tělo Páně, pro obecnou Církev. Kdo trpí spolu s Kristem, čerpá z Krista nejen sílu, ale také sám svým utrpením doplňuje, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Kristovo utrpení přivodilo dobro vykoupení lidstva a světa, jež je samo o sobě nevyčerpatelné a nekonečné a žádný člověk k němu nemůže nic přidat. Zároveň však Kristus v tajemství Církve jako svého těla otevřel do jisté míry všem lidským útrapám své vykupující utrpení. Pokud člověk - kdekoli na světě a v kterékoli dějinné době - má účast na Kristově utrpení, doplňuje svým způsobem ono utrpení, jímž Kristus dokonal vykoupení světa.

Má to snad znamenat, že Kristem dokonané utrpení není úplné? Vůbec ne. Vykoupení dokonané z usmiřující lásky však zůstává nadále otevřeno lásce nacházející se v lidském utrpení.(Salvifici doloris, 24)

Stát se účastníkem Krista následováním záslužného příkladu Ženy žen je součástí vznešeného křesťanského povolání.

Třebaže se nikdo z nás nemůže účastnit získávání milostí vykoupení jako Vykupitel a jeho Matka, náš Bůh nám dává vznešené povolání a výsadu stát se pomocníky Krista tím, že svým záslužným utrpením, dobročinností a projevy lásky se budeme podílet na vylití těchto nebeských milostí na Boží lid a na svět, který v současnosti potřebuje tolik velkodušné milosti vykoupení.

S ohledem na to, že je každý člověk stvořen jako Boží obraz k podobě Boží, a to každý jako jedinečný, neopakovatelný a originální obraz, může a má být přínos každého z nás jako spolupracovníka na díle vykoupení světa a lidstva zcela původní. Lidský přínos na Kristově díle vykoupení světa a lidstva se nemůže vyčerpávat účastí samotného bez ženy. Žena je přitom nutná jako nezbytná a nenahraditelná sponza, podpora muže, aniž by se přitom ucházela o zvláštní kněžství, protože bohatě vystačí se svým obecným kněžstvím na základě křtu svatého.

Žena poskytuje Božímu lidu nepřeberný vzor výkupné hodnoty křesťanského utrpení a dobrých skutků i osobní mateřském pozvání ve jménu jejího vykupitelského Syna, aby odpovídal na vznešené pozvání stát se důvěrníkem Krista ve prospěch Církve dneška. Zvláště v době, kdy Církev může zakoušet citelné zkoušky a utrpení, poskytuje nám zjevená pravda o Panně Marii jako Ženě žen vznešený obraz, kterým připomíná Božímu lidu, že všechno lidské utrpení a skutky křesťanské lásky mohou být výkupné, a že Vykupitelův kříž musí být znovu zasazen do středu světa a nesen věřícími k posvěcení a k spáse světa.

+++

JAK MÁŠ BOHU OBĚTOVAT MŠI SVATOU

Kdyby se někdo zbožně pomodlil mnoho růženců a přinesl je Kristu Pánu a jeho blahoslavené Matičce za oběť, a kdyby se někdo jiný účastnil jedné jediné Mše svaté a horlivě ji přinesl za oběť všemohoucímu Bohu, určitě by oba obětovali dary Bohu milé a zasloužili si velikou odplatu. Jenže kdo z obou by přinesl Pánu Bohu milému oběť ušlechtilejší a zasloužil si tedy také větší odplatu? Bez veškeré pochyby by ten druhý obětoval dar nepoměrně ušlechtilejší a zasloužil by si mnohem větší odplatu. Vždyť co daruje Pánu Bohu ten, kdo obětuje mnoho růženců? Obětuje sice svaté modlitby, v jistém smyslu vycházející z úst samého Bohočlověka, ale tyto modlitby, pronášené i s největší. zbožností, jsou přesto jen úkony a modlitbami lidí, a proto zůstávají vždy také jenom nedokonalými dary. Jenže co daruje Pánu Bohu ten, kdo mu přináší za oběť Mši svatou? Daruje samé nadpřirozené dary, ba nejdokonalejší, nejvznešenější, nejhodnější Boha. Obětuje Tělo Páně, Krev Páně, slzy Kristovy, smrt Kristovu a všechny Kristovy zásluhy. Copak to nejsou nejdokonalejší dary a nejpříjemnější Bohu Otci?

Snad mi namítneš: „Kdo obětuje růžence nebo jiné modlitby, ten obětuje vlastní dary a vlastní přičinění při nich, avšak kdo obětuje Mši svatou nebo zásluhy Ježíše Krista, ten neobětuje své dary, nýbrž cizí, příslušející Kristu Pánu. Na to odpovídám, že kdo se účastní Mše svaté a přináší při ní zásluhy Ježíše Krista Bohu za oběť, neobětuje cizí dary, nýbrž své vlastní! Neboť ve Mši svaté ti bývají udělovány a přivlastňovány zásluhy Ježíše Krista. Na doklad toho ti mohu uvést mnoho výroků zbožných i učených mužů. Jeden z nich praví: „ V nekrvavé oběti Mše svaté si každý přivlastňujeme vše, co zasloužil Kristus Pán svým utrpením, prolitím své Krve a smrtí.“ Jak povzbuzující a povznášející jsou tato slova! Pokud jim snad odmítáš uvěřit, připomínám ti nesporné učení Církve: svaté, že totiž ovoce krvavé oběti Páně na kříži bývá bohatě přijímáno v nekrvavé oběti Mše svaté. Pozor! Tak učí Církev svatá, že ten, kdo se patřičně účastní Mše svaté, získává zásluhy Ježíše Krista a štědře přijímá ovoce jeho utrpení. Protože pak to, co bylo někomu darováno, je právě tak jeho vlastní jako to, co sám vyzískal, proto můžeš při Mši svaté obětovat Bohu Otci zásluhy Ježíše Krista právě tak jako své vlastní a tak nadmíru potěšit jeho nejvyšší velebnost.

A nyní uvaž, jak velikou milost ti  Kristus Pán prokazuje, že tě při Mši svaté činí duchovně knězem a svěřuje ti moc obětovat Bohu Otci nejdůstojnější oběť Mše svaté, a to nejen za sebe, ale i za jiné, podobně jako činí obětující kněz. Mši svatou obětuje za sebe a za jiné nejen kněz, nýbrž  tak můžeš činit i ty. Každý křesťan může obětovat Mši svatou za sebe i za všechny své přátele, jak často se jí účastní. Církev svatá to sama dosvědčuje také misálem, kde v římském kánonu ukládá knězi, aby modlil takto: „Pamatuj také na všechny kolem shromážděné; vždyť jejich víru i zbožnost znáš. Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu, a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý.“ Tato slova jasně naznačují, že každý, kdo se účastní Mše svaté, může právě tak jako kněz obětovat Bohu tuto přesvatou oběť, a ne pouze za sebe, nýbrž i za všechny sobě blízké.

 Když kněz říká „Orate fratres“, obrací se tou výzvou k lidu a prosí všechny přítomné, aby mu při obětování Mše svaté pomáhali, říkaje: „Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Otci všemohoucímu.“ Těmi slovy povzbuzuje kněz všechny účastníky Mše svaté: Prosím vás, abyste mi pomáhali se modlit i obětovat, poněvadž máte na této oběti takový zájem jako já, ježto ta oběť není pouze moje, nýbrž je i vaše.

Po pozdvihování Kalicha se kněz modlí: „Obětujeme, Bože, ke tvé slově, my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů.“ Tak mluví kněz výslovně k Bohu, že neobětuje pouze sám, ale že tuto čistou oběť přináší s ním zároveň i svatý lid. Pokud by však někdo z přítomných na Mši svaté neobětoval ani slovy ani v myšlenkách Mše svaté s knězem, tak by kněze skoro klamal, nebo, lépe řečeno, klamal by sebe samotného, poněvadž by se připravoval o velikou zásluhu. Zkus nyní dobře uvážit, o co se připravuje ten, kdo přichází na Mši svatou zřídka, jakož i ten, kdo se sice Mše svaté účastní, ale nesnaží se při ní spoluobětovat ji za sebe a za blízké.

Nejen ten, kdo lehkomyslně zanedbává Mši svatou, nýbrž také ten, kdo se jí účastní jen povrchně nebo si při ní koná své osobní modlitby, vlastně vůbec s knězem nepřináší oběť Mše svaté. Vždyť spoluobětovat Mši svatou s knězem je to nejlepší, co můžeš při Mši svaté dělat. A čím častěji a srdečněji kdo ji spoluobětuješ, tím více oslavuješ Boha, tím více na svých trestů za hříchy odpykáváš a tím větší odplatu si shromažďuješ pro nebe. Samozřejmě, že nemůžeš během Mše svaté neustále utkvěle spočívat ve vědomí, že ji spolu s knězem obětuješ, avšak můžeš a máš toto své vědomí neustále obnovovat. Čím častěji s pokornou prosbou o Boží pomoc pozdvihuješ své nitro k Bohu, abys celou svou bytostí obětoval tuto Mši svatou, tím častěji jako bys volal k Pánu: „Zde je můj dar! Zde je moje oběť!“ „Předkládám Ti, Pane, bohatství zásluh Ježíše Krista, abych tím zaplatil dluhy za své hříchy, vydávám Ti toto bohatství, abych za ně nabyl nebeské dary. Vydávám Ti toto bohatství, abych jím vysvobodil ubohé duše z očistce.“

Můžeš sice kdykoliv s velkým užitkem vyslovovat: „Pane, obětuji Ti Tvého milého Syna; obětuji Ti jeho utrpení a smrt, obětuji Ti jeho ctnost a zásluhy. A však toto obětování mimo Mši svatou je méně mocné, než když je činíš při Mši svaté.

Toto obětování mimo Mši svatou se děje pouhými slovy a je to oběť pouze duchovní. Při Mši svaté se to však děje skutečně. Oběť se stává opravdovou. Při Mši svaté je Kristus Pán osobně přítomen. K němu se zároveň pojí také jeho ctnosti a zásluhy. Při Mši svaté bývá Ježíš znovu duchovním způsobem usmrcován. Jeho utrpení a smrt se skutečně obnovují. Přitom Spasitel štědře rozděluje své zásluhy. Dokonce je ti uděluje také proto, abys je mohl obětovat Bohu Otci. Už pouhé obětování zásluh Ježíše Krista, jež se koná mimo Mši svatou, je vrcholně působivé. Sám to tak zjevil sv.Gertrudě slovy: „Jakkoli je někdo obtížen svými hříchy, přesto může doufat v jejich odpuštění, jestliže mému Otci obětuje mé utrpení a mou smrt.“ Jestliže už obětování utrpení Páně, konané pouhými slovy mimo Mši svatou, působí tak mocně, co teprve dokáže obětování jeho utrpení, jež se děje během jeho nekrvavé oběti, při které je Kristus Pán nejen přítomen, ale také ji přivlastňuje všem přítomným? –Kristus Pán jednou promluvil během Mše svaté ke sv.Mechtildě: „Pohleď! Přivlastňuji ti svou božskou lásku, svou zbožnost a své přehořké utrpení. Všechny tyto věci ti přivlastňuji, abys je mohla použít jako svoji oběť. Bude-li tak nějaká duše činit,  budu jí dvojnásob oplácet, co mi darovala. Čím častěji mi bude toto obětování opakovat, tak častěji jí budu dvojnásob navracet. Toto je ta stonásobná odplata, které se člověku dostává v tomto životě. Po smrti pak obdrží za odměnu život věčný.“ (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

+++

SPOLEČENSTVÍ

Když vane vítr chci vát s ním

Když svítí slunce chci plát s ním

Když teče voda smísit s ní

Chci věřit jako déšť

Když dolů padá

Nikde se nezdrží

Naplno věří v to co dělá

Kapka ještě není deštěm

Ale každá jedna věří

A tak se pojí v řetěz

Společně všechny jedna druhou drží

Řetěz vodopád tvoří

Déšť padá posílá zemi

Polibky toho Kdo ve své

Stvoření věří

J.Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

 

ŽIVOT MODLITBY -  ROZJÍMAVOST A ČINORODOST

Rozjímaví lidé zakoušejí především život modlitby. Touží spíš po klidu a samotě než po činnosti. Takoví se také rádi modlí a mnohem snáze postupují po cestě ke Mně.

Ovšem k rozjímavé modlitbě je uschopněn každý člověk. Činnorodí lidé se však musí ovládat a zajišťovat své činnosti plodnost a bohaté ovoce pravé v rozjímání. Činnost pochopitelně odvádí od rozjímání, pokud je nadměrná a neuspořádaná. Jinak však rozjímavá modlitba dovede dát správný směr také činnosti, vymezit jí pravou míru a pozvednout ji do nadpřirozeného řádu. Rozjímání bude ovšem po činorodého člověka vždy obtížnější než pro toho, kdo je víc zaměřen k rozjímání. To je třeba vědět, aby někoho neodradil počáteční neúspěch. Jako všude i zde jen vytrvalost bývá korunována dobrými výsledky.

Další důležitý předpoklad vnitřní modlitby je upřímná touha po dokonalosti. Chybí-li někomu, nedá se doufat, že si zamiluje modlitbu a bude v ní dělat pokroky. Tato touha a úsilí náležet Mně stvořitelskému i spasitelnému a plnit Mou vůli je vlastně i nejúčinnější přípravou k modlitbě - nehledě k tomu, že je sama o sobě už nejlepší a neustálou modlitbou.

Mezi svátostí života a hloubkou modlitby je těsný vztah. Tyto dvě věci spolu těsně souvisejí a vzájemně se doplňují. To proto, že úkolem modlitby je povznášet ducha ke Mně, aby se člověk stával lepším pohledem na Mou svatost a co nejvíce se Mi připodobňoval. Pohled na Mne ukřižovaného odhaluje ovšem také tvou hříšnost. A právě rozhodnutí, která si v rozjímavé modlitbě děláš, povznášejí tě k jeho nadpřirozenému zdokonalení. Proto tě modlitba očišťuje od hříchů, protože upevňuje tvou vůli zbavit se jich, osvěcuje tvůj rozum vždy novým nadpřirozeným poznáním a láskou ti zapaluje srdce, posiluje tvou naději na Mé přísliby. Ala toho všeho dosahuješ tehdy, budeš-li ji předcházet touhou po dokonalosti, která hledá právě v modlitbě mocný prostředek k svému uskutečnění.

Ruku v ruce s rozjímavou modlitbou musí postupovat i tvoje upřímná touha po ztišení vášní, protože klid v duši je nutným předpokladem modlitby. Právě vášně tě táhnou k věcem tohoto světa a zbavují klidu. Jsou pramenem tvého nepokoje. Bůh však mluví v tichu a jen v tichu mu můžeš naslouchat. U vášní to nemusí být vždy jen jejich hrubá forma, nýbrž i jejich jemné projevy, sotva zřetelné. Proto musíš modlitbu stále spojovat se sebezáporem. Když se napřed nezřekneš nezřízených potěšení, nebudeš se moci oddávat opravdové modlitbě. Proto jen málokdo duší pokračuje v mystickém životě, protože to berou jenom jako takové koketování s Božími pravdami nebo dočasnou kompenzaci svého nudného zaměstnání, ale jinak se dost opravdově neumrtvují a nepracují na budování svých ctností.-.

Odklon od pomíjivých věcí, k nimž vášně táhnou, je nejlepší přípravou k rozmluvám se Mnou. Blahoslavím ty, kdo jsou čistého srdce(Mt 5,8). Čistota srdce však vyžaduje stálý boj s neovládanými vášněmi, sebekázeň, odříkání, stálé zbavování se všeho balastu, který nevede ke Mně. Ber to vážně, jinak zůstane tvůj vnitřní mystický život chabý, plný roztržitostí, způsobených pomíjivými hodnotami a nedostatečně umrtveným vlastním tělem. Usiluj tedy o vnitřní klid a ovládni  nižší stavy duše. Jedině tak pokročíš na cestě modlitby a tím i ctnosti, bez kterých se hlubší mystický život neobejde.

Vnitřní klid podpoř svým mlčením. To je další předpoklad mystického života. Kdo nedovede ovládnout svůj jazyk, stěží si oblíbí modlitbu, která je odrazovým můstkem mystického života. Když naopak často rozjímáš o Mých pravdách, tak nepotřebuješ tolik mluvit s lidmi, protože umíš mluvit se Mnou. A se Mnou Ukřižovaným můžeš mluvit vždy a všude. Proto raději mlč s lidmi a před lidmi, a tak poznáš, jak vzácnější je mluvit se Mnou. Tvoje mlčení však není samoúčelné. Je pouze prostředkem k tvé usebranosti. Ostatně samo o sobě by ti mlčení nepomohlo, když budeš postrádat vnitřní klid, když neovládneš nezřízené touhy a jiné vášně, a také city a nálady. I když zrovna nic neříkáš nebo nepíšeš, takže se navenek verbálně neprojevuješ, čili navenek mlčíš, přesto v tobě může burácet bouře nevýslovných vášní, a ty je třeba přednostně dostat pod svou kontrolu. Toto vnitřní sebeumlčení nevýslovné je zrovna tak důležité jako to vnější mlčení výslovné, Z vnějšího projevu se snaž odstranit všechna slova diktovaná nezřízenou vášní, protože jsou zbytečná a neužitečná pro tvůj mystický život.

Doba demokracie nemiluje mlčení. Proto se vyznačuje výbuchy napětí a prudkými výkyvy vášní, citů i nálad, a chudobou na vnitřní mystický život.

A v tom je právě velká bída demokracie. Zdá se, že současný společenský život, který využívá lidí s překotným tempem, se může shrnout do prostého závěru: přetížení a zpovrchnění. Odtud už vede cesta ke stressu, který může být psychickým onemocněním člověka, ale také se do toho může vměšovat lživý duch světa, zkrátka ďábel. A potom je ovšem některý stres také příznakem posedlosti zlým duchem.

Doba demokracie je dobou halasných hesel a příslibů. Ať už je toto mluvení či psaní špatné nebo dobré, přesto mluvení a psaní naplňuje ovzduší, ve kterém žijeme. Jedna z věcí, která je pro demokracii příznačná, je – předvádivý sklon k okázalosti a dělání povyku. Nic není tak okázalého jako člověk demokracie. Miluje řečnění. Vše, co je vysloveno na veřejnosti,  se pokládá za nesmírně důležité, a už svým halasem pravdivé. Co se napíše v novinách nebo je zveřejněno v rozhlase, televizi a internetu, pokládá se už tím za dokázané a pravdivé, a to je omyl. Člověk demokracie se rád uchyluje k veřejnému projevu, a co se uvede ve sdělovacích prostředcích a případně se to podpoří nějakým spolkem, i kdyby to byl spolek bláznů, přesto se to hned snadno bere jako nezvratná skutečnost. Takové řečnění, vedoucí až k přehlušování ostatních vyznačuje život v demokratické společnosti, její prostředí. Duchovní člověk je v tomto prostředí likvidován, ať je dobrý nebo zlý. Kdo usiluje o vlastní mystický život a přitom se s vážností obírá tím, co se probírá v běžných sdělovacích prostředcích a co se říká nebo píše v těch či oněch světských spolcích, ztrácí věrohodnost, a ohrožuje sebe i druhé rozkladem myšlení, cítění nebo i celé osobnosti, ne-li dokonce duchovní zkázou.

Když ponecháme stranou škodlivý psychický účinek takového počínání a sledujeme-li ryze duchovní hledisko, musíme říci: Zdržuje-li někdo příliš se světem a sebou, bude sotva schopen věnovat pozornost Mně, pro všechny Ukřižovanému. Snad chvilku, okamžik, ale i ten se mu stane příliš dlouhým, protože neumí být sám. Mlčení a samota ho tíží. Přitom se však zbavuje také možnosti soustavně vytrvávat v rozjímavé modlitbě a mystickém životě vůbec, protože mlčení je nutným prostředkem k tomu.

A konečně také upřímná snaha žít v Mé přítomnosti je předpokladem opravdové vnitřní modlitby. Vírou tě učím nalézt Mne a Moje působení všude a ve všem. Není bytosti, věci a události, které by tě ke Mně nemohly vést. Když věříš, tak si to uvědomíš aspoň v tu chvíli, kdy na to myslíš. Jestliže však žiješ naplno z víry, pak si to uvědomuješ skoro pořád. A tomu se právě říká život v Mé přítomnosti. Čím víc se však přitom necháváš vytrhovat zprávami ze světa, kterým dopřáváš sluchu, jako bys nevěděl, kdo je původcem i nositelem zpráv ze světa, týkajícím se třeba i duchovních věcí, tím víc strádá tvůj mystický život.

Chceš duchovně pokračovat a žít opravdu mystickým životem? Tak se v tom začni cvičit – ne jen příležitostně – jako když si někdo ulevuje v džezgymnastice a jiný čas od času účastní exercicií, nýbrž soustavně a nepřetržitě.

Čím víc se o to snažíš, tím snáze se budeš moci soustředit při modlitbě. Mlčení odklidí vnější škodlivé vlivy a vytvoří v duši klid, a myšlenka na Mou přítomnost naplní tento klid Mým světlem. Tím je duše dokonale připravena k vnitřní modlitbě.

Nic není tak samozřejmého jako důvěrně těsný vztah mezi životem v Mé přítomnosti a mezi pohotovostí k rozjímavé modlitbě. Tím se tvá duše pozvedá ke Mně, aby se Mi vydala k vyššímu, totiž nadpřirozenému životu. Chceš-li se tedy dát ode Mne povznést k tomuto Mému životu, musíš si osvojit pohotovost k tomu, že jsem ti důvěrně blíže, než jsi sám sobě. A od této myšlenky přecházej k modlitbě. Není to těžké, protože každá záměrná myšlenka na Mne je výrazem touhy po Mně. A tak se učíš „modlit se a nepřestávat“ podle Mé vůle.

Když uvážíš všechny tyto předpoklady, možná se zeptáš: Dá se vůbec ve světě rozjímat? Nemusím kvůli rozjímání odejít do kláštera? Není pravé rozjímání výsadou jen vyvolených a zvláště omilostněných jedinců?

Přednostně by však měla padnout otázka: Který způsob lidského života je vznešenější - rozjímavý nebo činný? Odpověď není jednoduchá. V zásadě platí, že rozjímavý život je vznešenější. Dodávám však, že za současných okolností ve většině případů je třeba volit život činný. Měli by však všichni, kdo jsou okolnostmi nuceni věnovat se činnému životu, zcela oželet život rozjímavý? Rozhodně ne.

Pokud se věnuješ činnému životu, nedopusť, aby tě činorodost vstřebala pro sebe. Nevzdávej se touhy a snahy o proniknutí do Mých nadpřirozených pravd rozjímáním. Když  je v tvé duši aspoň kousek lásky ke Mně, bude tvoje láska vždy hledat možnost spojit se se Mnou. A láska je vynalézavá, talže najde způsoby a místo i čas, jak a kde i kdy být se Mnou. Budeš-li zanedbávat či odsouvat svou touhu po rozjímání na vedlejší kolej, protože budeš stále upřednostňovat výhody činného způsobu života, dříve nebo později začneš prožívat duchovní krizi, a jednoho dne se obrátíš zády nejen vůči Mně, tvému ukřižovanému Bratru, ale také vůči ostatním lidem, a konec konců vůči sobě samému.

Problém rozjímavé modlitby u tebe, kdo se věnuješ činnému životu, nebývá v tom, že bys měl mnoho práce a starostí, ale v tom, že máš málo lásky ke Mně, který se kvůli tobě a tvým hříchům nechávám přibít na kříž.

Co je nejdůležitějším činitelem každé tvé vnitřní modlitby? Nejsi to ty, který na Mně závisíš od svého stvoření, přes tvém vykoupení až po tvé každodenní udržování. Nejdůležitějším činitelem každé tvé vnitřní modlitby jsem, který jsem, jako předmět a cíl tvé modlitby, ale také její Původce a Dárce. Tvoje vnitřní modlitba je působením Mého Ducha ve tvé duši. Když má být tvoje modlitba povznesením tvé duše ke Mně, tak je nutné, abys Mi dopřál možnost, abych tě mohl povznášet Mou nadpřirozenou mocí. Tak  je tvoje vnitřní modlitba je rozmluva tebe jako Mého dítěte se Mnou stvořitelsky otcovským, i spasitelně bratrským i posvěceně přátelským, zkrátka jednotným a současně se uplatňujícím trojosobně.

To není jen otázka tvého rozumu, nebo tvých citů a vášní, nýbrž to zasahuje celou tvou bytost s rozumem i srdcem. U někoho zasahuji napřed rozum, abych pak ovládl i srdce, kdežto u jiného přicházím skrze city a vášně, abych postupně oslovil i rozum, ale každého oslovuji a povznáším celého.

Cíl této cesty mystického života přesahuje všechny tvé lidské obzory – jsem, který jsem v Mé nekonečnosti - a tvoje duše postupuje ike Mně tím rychleji, čím je její věrnost k působení Mého Ducha svatého opravdovější.

Avšak i velká díla začínají od nepatrných maličkostí. Když nevycházíš od prostých začátků rozjímavé modlitby, tak nemůžeš dospět ke Mně jako k cíli. Proto sleduj krátké uvedení k rozjímání a jeho stručný rozbor.

Především se vzbuzuj víru v Mou přítomnost, že jsem u tebe i v tobě. Pak obětuj svou modlitbu ke Mně otcovskému skrze Mne bratrského. Vzývej Mého Ducha lásky, aby osvěcoval tvou duši. Projevuj lítost nad svým dosavadním zanedbáváním a přehlížením Mé přítomnosti u tebe, a zavrhni vše, co se Mi u tebe nemůže líbit. Jak? Můžeš si pomoci desaterem, ale můžeš to i zjednodušit na vztah ke Mně, k lidem a všemu stvoření kolem tebe, a k sobě samému. A připoj úkon pokory, uznávající svou nedostatečnost.

Pak uvažuj nějakou dobu o Mých pravdách, týkajících se tebe a tvého stvoření a spásy Zabývej se tím nejen jako chvilkovým nápadem, nýbrž soustavně, pokud můžeš, a přitom vzbuzuj svaté tužby srdce. U nich se snaž setrvávat. Jinak můžeš tuto část, tedy vlastni rozjímáni, konat podle následujících otázek: Jak té pravdě, o níž rozjímám, rozumím? Jak jsem dosud podle toho žil? A co podle toho udělám nebo vytrpím? Kde a kdy si na to vytvořím trvalé místo a trvalý čas, ve kterých budu svůj život naplňovat těmito vrcholnými pravdami? Nemáš takové oddělené místom, ani zvláště vyčleněný čas? Pros Mne o to, abych ti našel a uedělil tajkové místo a čas. Máš zvláštní místo a čas pro Mne? Pros Mne, abys ho pravidelně a vytrvale využíval.

Jestliže u tebe na začátku rozjímání převažuje činnost rozumu, pak postupně převládá stále více nadpřirozená milost a dary Mého Ducha a tvůj rozum ustupuje vznětům vůle.

Právě proto, že je vnitřní modlitba ponejvíce závislá na daru Mé milosti, proto ji vždy začínej obracením se v prosbách k Mému Duchu. Můj Duch je vůdcem tvého duchovního života a ukazovatelem jeho cest.

Když rozjímáš ráno, připravuj si látku k rozjímání už večer, anebo po vzývání Mého Ducha a po živém uvědomění si Mé přítomnosti sáhni po četbě Písma svatého nebo Kempenského nebo jiné duchovní knihy nebo se zahleď do Mé tváře na kříži, abys dodal své duši látku, o které by se Mnou rozmlouvala.

Četba duchovní knihy nebo prožívání Mého obrazu je pouhý prostředek, který můžeš použít podle potřeby. Je-li tvá duše plna lásky dřív než začne číst nebo se obírat posvátným uměním, byla by četba nebo upínání se k obrazu ztrátou času. Četba duchovní knihy či prožívání posvátného umění také nemá nikdy nahrazovat rozjímání. Je jen přípravou k němu. Nemusí být ani naplno uskutečněným rozjímáním. Jakákoliv duchovní četba stačí, zejména Písmo svaté.

Čtení duchovní knihy nebo obírání se posvátným uměním nemá být příliš dlouhé. Je třeba ukončit, jakmile dodalo mysli vhodnou a dostačující látku k rozjímání.

Nemusíš mnoho číst a slyšet, ale spíše hodně mlčet a umrtvovat nezřízené vášně, upadající do neřesti, totiž pýchu, lakomství, obžérství, hněvivost, chlípnost, lenost, závist. Jestliže už někdo potřebuje k duchovnímu pokroku něco víc, pak ať v mlčení, s pečlivostí, pokorou a láskou to plní. Bylo by však marné vyhledávat stále něco nového, co by vyhovovalo jeho zvědavosti, ale by to nevedlo k růstu mystického života. Rozhodující je, aby četbu duchovní knihy nebo prožívání posvátného umění následovalo rozjímání, tedy vnitřní osvojování si Mých pravd tak, aby se stávaly tvou osobně zažitou zkušeností, která by činila tvou víru stále přesvědčenější.

Samo rozjímání není skutečná modlitba, nýbrž jenom příprava na ni. Rozjímání mé zapálit tvé srdce a povznášet je ke Mně. Je ovšem třeba úvah, zvláště u těch, kde začínají rozjímat. Když  se otevíráš Mému povznesení tvé duše ke Mně, počínej si tak jako bys dýchal oběma plícemi – předně se otevírej úvahou, a dále srdcem. Otevírat se rozjímání svou úvahou neznamená celou rozjímavou modlitbu, ale jen úvahu, nýbrž musíš přidat modlitbu. Uvážlivé otevírání se rozjímání ti odhaluje, co ti chybí, modlitba však vyprošuje, aby ti v rozjímání nic nechybělo.

Stejně jako čtení i uvážlivost v rozjímání/ je jen prostředek, který má zasáhnout srdce. Má svou důležitost, ale nesmíš se s tím spokojit. Tvoje vnitřní modlitba není jen úkonem tvého rozumu, ale vychází z Mé lásky a vrcholí v lásce, která přetváří tvou duši podle Mé milosti. Klamal by se, kdo si to představoval jen jako uvažování, tedy přemítání o Mých pravdách, jejich srovnávání, vybírání jedné Mé Pravdy, kdežto odsouvání jiné Mé pravdy, a pak srovnávání Mne a tebe a zpytování tvého svědomí, zakončené třeba i dobrým předsevzetím. To vše je třeba, ale to stále ještě není vnitřní modlitba v celé plnosti, to je jen její předběžná část. Rozumová úvaha má teprve přivést k vlastní vnitřní modlitbě. Má vést k modlitbě srdce, v níž se dosahuje tvého uceleného prožitku. A to je teprve skutečná rozmluva Mého dítěte se Mnou otcovským i bratrským i přátelským.

Dej pozor, ať nepromarníš  čas k rozjímání jen přemítavým rozumem, pohybujícím se jako by v úsečkách diskursivního postupu, zatímco se máš otevřít čistému nazírání. Vnitřní modlitba je dílo spíš srdce než rozumu. Úkony rozumu a vůle se prolínají a tak umožňují onu rozmluvu tvé duše se Mnou. Rozum ukazuje ošklivost hříchu, vůle cítí lítost a vzbuzuje touhu vše napravit. Rozum představuje tvé duši vznešené vzory ctností a vůle zahoří svatým nadšením pro ctnost a její krásu, prosí Mne pak o pomoc k jejímu dosažení. B.