ŘÍJEN 2010

 

Ročník XVI., číslo 10.                                                                                                                        říjen 2010

Obsah: Posel dobrého Boha, Blažená Alžběta Uherská, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,   Zprávy

 

POSEL DOBRÉHO BOHA

(Sv.Ludvík Bertrand 9/10)

Jsi nejstarší za všech dětí a měl bys být nejrozumnější, a zatím - škoda mluvit. - Prskal starý Bertrand na svého syna, jako by ho nechtěl ani tak plísnit, ale spíš osprchovat. Ve skutečnosti Ludvíka spíše litoval, než aby se na něj mohl zlobit.

Eh – eh – já – eh. – Gestikuloval chlapec.

Raději nic neříkej, Ludvíku. – Vrtěl hlavou nechápavě otec: - Četl jsem tvůj dopis, který jsi tu nechal. Chtěl jsi následovat svatého Alexeje do samoty, aby ses skryl všem lidským pohledům a mohl žít jen pro Boha. Co by sis v té samotě počal? - Druhého dne bys tam nedočkal - taková neduživá za groš kudla, ani hubu nedovedeš pořádně otevřít, jenom samé takové žbrblání! Ještě, že tě starý přítel včas uviděl a tak tě zachránil. Slyšíš? – Houkl na syna: - A k tomu seš hluchý jako pařez. Kdy už si to konečně zapíšeš za uši, že můžeš být do života zabezpečen jen díky tomu, že jsem prozíravě dal vysadit nové vinice a nový olivový sad! I když seš úplně na nic, jsi díky mně zajištěn.

Eh – eh – já –

Prosím vás, otče Vavřinče, ujměte se toho budižkničemu.

Dominikán Vavřinec Lopez nelenil a připomenul chlapci:

Máš před sebou velké poslání, Ludvíku. Pamatuj, že jsi po babičce spřízněn s Vincencem Ferrerským. A také nezapomínej, že jsi přijal křest ve stejné křtitelnici jako on. Až ti bude osmnáct, budeš se moci rozhodnout nezávisle na svých rodičích.

Eh – eh – já –

Jeho nakřáplý hlas připomínal střep z doby mykénské, nalezený v údolí Džbánů na Krétě. Nedával zrovna moc nadějí na nějaké valné vyhlídky v kazatelském řádu, nicméně nyní mu přinášel jakousi útěchu. Je zajímavé, jak některé dobré slovo povzbuzení působí v člověku ještě po létech nejen coby blahodárný balzám, ulevující ranám, nýbrž i jako podpora jeho naděje, ba nebývalého životního poslání, ačkoli původce tohoto podnětu není už dávno mezi živými, a člověk na něj třeba i dávno zapomněl.

Když se naplnil čas, nic nemohlo Ludvíka zadržet od velké tužby, kterou hřál od dětství u svého srdce:

Milý otče převore, rád bych vstoupil do řádu.

Otevřená otcovská náruč mu vymáčkla ze srdce dojetí, že se nezdržel slz.

Buch- buch – buch! – Otřásaly se vrata kláštera.

Co si přejete? – Ptal se bílý bratr na fortně nasupeného tatíka.

Jak jste mohli přijmout mého syna Ludvíka mezi sebe? – Vyprskl na něj. – Copak nevidíte, jaký je to slaboch? Nic si nepamatuje, nemá žádné nadání. Co vezme do ruky, to zrovna hoří. V životě nic neudělal kloudného. Jenom cosi brebentí. Hluchý je jako tetřev. Tuhle nulu chcete vzít do kláštera? Jaký nerozum!

Převor zaváhal a podíval se na novice.

Ludvík se slzami v očích vyhrkl: Řřřřád je pro mne otázkou života a smrrrrti! Buď budu žít v milosti řřřádu, nebo bez jeho milosti zahynu ve světě! Budu tady třřřeba posledním sluhou, jen když nebudu muset opustit klášter! – Načež padl na kolena před křížem v chrámu valencijského kláštera. Ani nevěděl, kde se v něm tolik rázných slov najednou vylíhlo.

A tak bílé roucho jednou oděné zůstalo tak, jak je Ludvíkovi v klášteře oblékli. Přijatý pás i růženec na utužení kázně nezůstaly bez účasti na soustavném pokořování slabého těla, na ničení lenosti a na drcení slabé vůle, přemáhání slabé paměti a poruchy výslovnosti řeči, až tohle do krve jdoucí kajícnictví vyvolávalo vzpomínky na plamenného kazatele Vincence Ferrerského. Najednou se otevřely nějaké skryté klapky, utajené pohledům světa, a zdánlivě trouchnivějící kmen začal přinášet hojnou mízu. Zvláštní milosti řádu existují a nabízejí se, ale ne každému kolemjdoucímu, který se tu náhodou zastaví, aby si mezi jinými zdroji loknul také z tohoto pramene, nýbrž jen opravdu povolanému, který pro to dokáže obětovat všechno a vzdát se i vlastního těla až k jeho krajnímu umrtvení.

Pět roků studia, kdy se plnila nejen hlava, znějící od začátku makovicově prázdně, ale také srdce, posílené vůlí, vyvrcholilo. Ruce s arcibiskupským prstenem se dotkly hlavy, aby je doprovodily mazlavé tahy na rukou, až byly připravené k blaženému pozdvihování před tváří Nejvyššího.

Víte co, otče Ludvíku, ujměte se sám noviciátu, řekl mu převor. Oči novokněze málem vypadly na představeného, aby se vzápětí přesunuly před Ukřižovaného a tam uvízly nadlouho.

Nezlobte se na mne jako na novicmistra, bratři, že jsem na vás přísný, ale nemohu jinak. Musel jsem o své povolání bojovat nejen s tělem, nabídkami světa i svody ďábla, ale i se svou vlastní rodinou, takže to pro mne byla vždy otázka života a smrti, zatímco někteří z vás přicházíte do řádu jaksi vlažně, že nejste ani studení ani horcí, prostě napůl chcete, a napůl to berete jako jednu takovou nahodilou příležitost z mnoha jiných šancí. Nezlobte se, ale musím být na vás tvrdý, abyste si o své povolání museli zabojovat sami se sebou, jinak z vás budou jen takoví slamění panáci a hastroši do zelí, taková hadrová vycpávka klášterních prostor.

Ustálenými vodami klášterního noviciátu, kde se tak dobře daří hnilobě, žabincům a leklým rybám, zavanul nový proud, naznačující, že ve vodách je štika.

Mor! Morová rána!! Zachraň se, kdo můžeš!

Musím zde zůstat poblíž nemocným. – Říká Ludvík, ale převor je jiného názoru: Nesmíme se zdržovat poblíž přístavu, protože morová rána se šíří z lodí. Musíme se rozejít, aby se to nešířilo. Posílám vás, otče, do domu svaté Anny v Albaidě.

Bílý hábit se vytratil z města, aby se vynořil v zapadlé vesničce na den cesty jižně od Valencie.

Hm. Co na tom záleží, jestli sloužím a kážu pro městské zástupy, anebo pro hrstku venkovanů? Záleží na opravdovosti.

Opravdovost ovšem vynikne i v úplném zapadákově. Sotva se tahle pápěrka vynořila se svým nakřáplým hlasem na kazatelně, bylo z toho úplné pozdvižení.

Otče Ludvíku, vy jste svatý člověk! – Sápaly se na něj svíčkové báby a každá druhá se snažila utrhnout si kousek jeho kápy jako dotýkanou relikvii.

Cože! Takový přetrhdílo nám tu bude jančit a plašit ženské Posledním soudem? To tak! Musíme mu zarazit tipec! – Ozývali se místní vzteklouni a ježili se jako pradávné parožnatky. Řeklo by se, že pes, který štěká, nekouše, jenže to neznáte španělskou horkou krev, když se do ní občas přimíchá trochu baskitské.

Seš synem smrti! – Zaječelo na něj nějaké strašidlo a bývalo by to bylo pouhé strašidlo, nebýt toho, že se díval do černého ústí pistole. Hrklo v něm jako v nějakém zapomenutém Leonardově mechanismu, ale pak se zvedl jeho pravý rukáv, nesený pevnou pravicí, jejíž ukazovák a prostředník právě opsaly vzduchem znamení, kterým se honosil už apoštol národů. Jakoby tajemný Dirigent sám zasáhl do těchto pohnutých událostí, kdy v Ludvíkovi byla náramně malá dušička, ale velká víra, schopná přenášet celé Pyreneje.

Najednou se ten útočník zarazil a prohlížel si svou střelnou zbraň, protože nemohl ukazovákem nahmátnout kohoutek, ale – rázem se celý rozklepal, jako by na něho právě dolehl mocný závan brízy od moře. V ruce svíral místo své ostře nabité pistole pouhý kříž. Padl na kolena a dal se do pláče. Ludvík ho obejmul a vzal otcovsky do náruče, aby spolu vzdali Bohu díky.

Sotva se morová smršť přehnala, otce Ludvíka už nikdo neudržel v místě ani párem volů, a hajdy do Valencie.

Valencie byla vždy plná novot, ale to, co tentokrát vyplivla jedna loď ze zámoří, vyrazilo každému dech. Od přístavu přicházel houf zvědavců, doprovázejících nevídanou trojici. Jedním z nich byl Ludvíkovi už dávno známý dominikán Bartolomeo de las Casas, druhým byl další bílý bratr a uprostřed nich kráčel sám Inka s opeřenou hlavou a v slavnostním červenobílém oděvu.

Lid Nové Indie si zdaleka nežije tak honosně, jako tento náš bratr z daleka. Naopak, postavení indiánů v jejich domovině je strašné. Nejsou tím viny jenom jejich pověry, ale také ukrutné způsoby nás, Španělů. Ačkoli jsou to lidé jako my, mnozí naši krajané by pro kousek stříbra obětovali stovky indiánů. Potřebujeme více misionářů pro Novou Indii.

To je moje poslání! – Vydechl nadšeně otec Ludvík a spěchal za představeným.

Otče Ludvíku, pomyslete na to, že plavba do zámoří je daleká.

Ale vždyť otec Bartoloměj tu plavbu zdolal už několikrát.

Jenže ten má železné zdraví, kdežto vy jste jako věchýtek. Nepřežil byste to.

Podívejte, otče převore, svěřme se do rukou Páně. Pán se postará. Kdo má být oběšený, ten se neutopí.

Zabalit si tlumok na cestu na druhý konec světa dá možná někomu hodně práce, ale v tomto případě to bylo víc než rychlé – bible a poutnická hůl. A už se žaludek kolébal na dně podpalubí. Přikvačila i námořní bouře, kdy byly vnitřnosti naruby. Pak se však tajemně poskládaly, aby se mohl bílý hábit rozhodným skokem přenést na břeh Nového světa.

Cartagena.

Dovolte, otče Ludvíku, ať vás doprovodím do paláce kolumbijského místokrále. – Nabídl se mu otec Jeroným Fernandez.

Není třeba, zarazil ho misionář jako hřebík do rakve: - Vím, co tu moji krajané páchají domorodcům. Dobře vím, jak povýšenci házejí klacky pod nohy otci Bartolomějovi de las Casas a ostatním duchovním, kteří sem přicházejí hlásat Krista. Nejsem tu kvůli bohatým a mocným. Jsem tady kvůli těm, kdo strádají pod španělskou okovanou botou! – Těm přináším radostnou zvěst.

Indiáni jsou plní pověr a náchylní k lidským obětem. Jen se podívejte na ty jejich strašné modly, kterým obětují vyříznuté lidské srdce.

A přece se můžete, i vy, španělští nositelé křesťanské kultury, učit od těch rudochů. Sledujte jejich úctu k modlám, které jsou výtvorem lidské ruky, a připomeňte si jak nicotná je vaše úcta k Nejsvětější Svátosti. Chodíte kolem ní docela bez účasti, a když ji přijímáte, tedy jen jako vodu ze studny.

Cha-cha-cha! Jste blázen. S těmi rudochy se nedá po dobrém vyjít. Dobrý indián je pouze mrtvý indián.

Odepřu vám svátosti.

Tak si je strč za klobouk, balíku!

Co si chcete počít mezi domorodci, otče Ludvíku, když nedovedete ani blafnout jinak, nežli španělsky? Musel byste se napřed naučit kečuánsky.

Říkáte kečuánsky?

Quechua tomu říkáme španělsky, domorodci říkají své řeči runa simi.

Řešení této prekérní situace vyhledával nový misionář v kříži s Ukřižovaným na začátku a konci svého růžence, houpajícího se mu za pasem. Zde našel meč ke zdolání ohavného ďábelství, sužujícího duše domorodců: To se dá vyhnat jedině modlitbou a postem, opakoval si, když se oháněl opaskem až do vysílení jeho pravice a zkrvavení jeho křehkého těla.

To, co posléze otec Ludvík skřehotal domorodcům jako by se v ústech potýkal s horkým knedlíkem, bylo něco, co přesahovalo jeho samého. Znělo to, jako když džezový zpěvák zpívá armstrongovsky chraplavým hlasem chválu Jozua, bourajícího trumpetami hradby Jericha. Tak tajemně dobýval zatvrdlá srdce indiánská, okoralá nejhnusnější pověrou, neštítící se ani lidských obětí, a pak ještě prošpikovaná mečem Hernanda Cortéze a Francesca Pisarra a jejich poskoků.

Když doskuhral, vyběhli mu indiáni naproti a objímali ho jako svého přítele a on je hladil, objímal a líbal jako své dávné známé, až mu slzy tekly dojetím. Toho dne se jich dávaly pokřtít celé tisícovky.

Zkuste to v Panamě, otče Ludvíku.

Poutnická hůl zanechávala podél jeho panamské výpravy stopu jako by hodlal do tvrdé zeminy Nového světa vrýt Morseovu abecedu, a každé znamení odkazovalo na drmolivý zvuk jeho růžence.

Zdálo se, že snad nebude stačit ani voda na pokřtěných šest tisícovek domorodců, kteří se skláněli před křížem Spasitelovým.

Zaveďte mě, prosím, otče Jeronýme, do Tubera, kamsi do kraje mezi Cartagenou a Magdaleninou řekou.

Vydali se na cestu, až dorazili mezi indiánské domorodce. Když ti uviděli dvě postavičky, tolik se lišící od ostatních dobyvatel Nového světa především chudobou a pokorou, poskytli jim pohostinství.

Nepijte to, otče Ludvíku, zadržel ho otec Jeroným, když se pokusil napít nabízeného slavnostního nápoje uprostřed indiánské oslavy.

Vzhlédl překvapeně.

Je to čiča z nějaké opojné byliny. Strašná bžunda. Všichni rudoši si v tom vymáchali huby. Bude vám z toho úplně šoufl.

Hm, vyloudil ze sebe otec Ludvík, - ale jak jim mám dát najevo, že je mám rád, když s nimi nebudu jíst a pít, co mají rádi? – A s klidem se napil a předal nádobu dalšímu v kruhu.

Nakonec si se zavřenýma očima přihnul i otec Jeroným, ale hned se rozhlížel po nejbližším křoví.

Jaguár! – Vyjekl fistulkou a zkoprněl v paragrafovitém postoji, poněkud připomínajícím latinskoamerickou verzi postoje svatého Jana Nepomuckého.

Zato otec Ludvík získal u rudochů zvláštní respekt nejen tím, že se mu v dané situaci nepřihodila žádná náhlá střevní příhoda, ale docela klidně zvedl růženec od pasu a křížkem učinil okřídlené znamení směrem k šelmě. Jaguár jako by se náhle rozpomenul, že má ve svém pelechu něco důležitějšího k vyřizování, stáhl ocas a zmizel v mlází.

Zatímco si otec Jeroným skládal do pořádku kostičky, milosrdný otec Ludvík ho konejšil:

Možná, že to všechno měla na svědomí ta kukuřičná kaše, na jakou není evropanský žaludek zvyklý, nebo to, že jste usrkl trochu té jejich blče, zvané čiča.

Když otec Ludvík zahovořil k domorodcům, jeho hýkavý hlas přeskakoval v tóninách, poněkud předjímajících zpěvy Ray Charlese. Nicméně pravdy, které pronášel, byly tak mocné, že přesahovaly meze každého slovního projevu. Právě ho Duch svatý oblažil darem jazyků, takže jeho řeči všichni indiáni rozuměli jako vlastní mateřštině. Nebylo jisté, zda sám promlouvá v kečuánštině, anebo jsou domorodci povzneseni k tomu, aby v Ludvíkově rodné španělštině slyšeli svou vlastní rodnou řeč. Faktem zůstává, že víra je ze slyšení, ale nikde se netvrdí, že by ji nemohla doprovázet úchvatná gestikulace a vpravdě hrdinská posunčina. Na deset tisíc tuberských indiánů přijalo Krista a dalo se pokřtít.

Z Tubera zamířily Ludvíkovy kroky do Copacoa. Křestní voda z jeho rukou tam očistila dalších pár tisícovek k novému životu.

Indiáni ho přijímali s láskou. Často mu nabízeli zásoby jídla na další cestu. Odmítal to, i když mu v žaludku kručelo hladem tak, že to málem plašilo okolní zvěř.

Za každým dobyvačným, násilnickým a chamtivým Španělem musí přece jít někdo skromný, aby ukázal pravou tvář Ježíše Krista, který je tichý, srdce pokojného, a nepřichází panovat, nýbrž sloužit.

Indiáni to záhy postřehují a volají na něj, kdekoli se objeví:

Řeholník dobrého Boha! Posel dobrého Boha!

Mnozí domorodci se pak ochotně a rádi dávají pokřtít. Možná byl přitom až příliš horlivý, když jim s veškerou rozhodností podpálil jejich modly. Vzbudil tím totiž hněv jiných indiánských kmenů. Tak v Paluato nastalo ochabnutí zájmu o Posla dobrého Boha. Když ho v Paluato odmítli, nedoprošoval se jejich přízně, ale přesunul se do provincie svaté Marty, aby se tam zase pokorně vydal mezi další indiánské kmeny.

My se snad ukřtíme, vyjádřil se jeho průvodce otec Jeroným poté, co tam přijalo křest svatý na patnáct tisíc domorodců.

Allin tayta! - Allin tayta! - Allin tayta! – Ozvalo se znenadání na okraji vesnice.

To je náčelník kmene v Paluato.

Co to jenom brebentí?

Dobrý pán! Dobrý pán! Dobrý pán!

Jemu v patách se vynořil celý kmen, který ho předtím odmítl, čítající na patnáct set duší. Poklekají před otcem Ludvíkem a prosí o svatý křest. Požehnal jim a křtil, div, že mu ruka neupadla.

Mompax východně od Cartageny se stalo dalším místem jeho působnosti, kde zachytil do petrovské sítě víry další tisícovky duší. A pak Tenerife a zase se za ním hrnuly zástupy.

Ludvíkova hluboká orba lidských duší nezůstala omezena na tuto kolumbijskou oblast panenských celin, ale během jeho sedmiletého putování Novým světem oblažila i domorodá srdce Venezuely.

Hm, tady jste možná uspěl, otče Ludvíku, ale to jste nezažil ty divochy, kteří se stáhli do Malých Antil. To jsou bojové kmeny na život a na smrt. Ti by s vámi jinak zacvičili.

Asi věděli, proč se tam stáhli, odpověděl otec a nechal se s dvěma černochy přeplavit na Závětrné ostrovy.

Opravdu si tady troufáte zůstat?

Hm, máme umřít pro Krista tady nebo o kousek dál?

Domorodci se nejprve skrývali, ale tak, že každým stromem bylo znát jejich ostře upjatý pohled. Potom se ozval cinkot zvonečků, klapot chřestítek a dusot bubínku, až zpoza jednoho keře vytančil ven šaman s maskou dravého zvířete. Chvíli sršňovitě kroužil kolem vetřelců, pak se zastavil a vystřeloval na ně šípovitě bodavé pohledy. Otec Ludvík pozdvihl kříž od růžence, který celou dobu leštil ve svých upocených dlaních. Šaman rozdrnčel bubínek. Nato se s touto melou vytratil jako smrad. Chvíli si drnčel za křovím a pak znovu vyšel a podával jim kalabasovou misku s uvítacím nápojem.

Otec Ludvík ji přijal, vydatně z misky přihnul a vrátil ji šamanovi. Ten ji popadl a s kraválem se znovu vytratil. Po chvíli se otec začal kroutit a svíjet. Tohle nebyl žádný orientální tanec, protože se mu přitom obličej bolestí rozšklebil jako nějakému božstvu, vypodobněnému na tolika místech Nového světa, jako by domorodci naznačovali každého příchozímu, že se nachází v krajině příšer.

Smrtelný hadí jed. Konec. - Naznačovali mu černoši.

Růženec zaznamenal pronikavé tahání a cloumání, a hábit se roztáhl po zemi jak široký, tak dlouhý. Křížek u růžence byl poznamenán přílivem potu a slin, protože se nadlouho přilepil k ústům, která se omezila na čistý chrapot a více méně plynulé sténání. Dotáhli ho do stínu pod palmu. Rozlučka s tímto světem se protáhla na pět dní a nocí. Pak se bílý hábit pojednou sebral a zvedl ze země, načež prudce vyvrhl jed ze svých útrob. Znovu se rozestřel a zůstal tak dlouho, dokud se jeho majitel neprobral ze spánku spravedlivých.

Zprávu o tom nebylo třeba šířit. Ze všech stran přicházeli opatrně bojovníci, nejprve do něho šťouchali kopím, pak si na něho sáhli, načež ho někteří poplácali po zádech. Pojednou propukli v smích a na ramenou ho odnášeli do vesnice. Šaman se svými kouzly byl poražen.

Někteří se dávali pokřtít. Pak se však roztrhl pytel se zájemci, prosícími o křest svatý.

To když se v období sucha pomodlil svatý růženec a spustil se liják.

Nejhorší je pro mě opouštět nově pokřtěné ovečky, posteskl si otec Ludvík, - protože mi šlapou na paty španělští osadníci jako mlsní vlci, aby se lačně vrhli na ovečky získané pro Krista a rozsápali je.

Španělští osadníci v Novém světě jsou jen křesťansky maskovaní barbaři! – Psal v dopisech do vlasti. Zrovna tam konal magistr řádu vizitaci klášterů.

Otče generále, prosíme vás, povolejte otce Ludvíka zpátky do Španělska. Jinak ho tam snad někde zabijí.

Povolávám vás, otče Ludvíku, do Španělska, psal generál řádu.

Ještě dříve ho však zastihla zpráva z dominikánského kláštera v Bogotě:

Zvolili jsme vás, otče Ludvíku, převorem.

Z Cartageny do Bogoty se to anakondovitě klikatí dobrých pět set mil. Co dělat? Vyměnit poutnickou hůl za veslo a vzhůru proti proudu Rio Magdalena!

Ještě chybí notný kus cesty do Bogoty, když ho zastihuje dopis magistra řádu. Nezbývá, než poslat bratřím omluvný dopis:

Nemohu přijmout volbu. Na příkaz magistra řádu se vracím do Španělska.

Konečně se objevil ve Valencii, a BÁC! Dopadlo to na něho tíživěji než intersovaná barokní almara:

Volíme vás, otče Ludvíku, převorem v klášteře svatého Onufria.

Za tři roky na to se už už nadechoval, jak si odpočine v ústraní, a další šupa, jako když střelí z kanónu:

Volíme vás převorem kláštera ve Valencii.

Najednou má za krkem stovku bratří. Drží se za hlavu, aby mu starostmi neuletěla, a hroutí se před křížem v někdejší celičce svatého Vincence Ferrerského: Blažený otče Vincenci, můj patrone a ochránče, znáš mou neschopnost. Zvolili mě převorem, přijmi za mě tento úkol, budu tvým podpřevorem a budu vykonávat vše, co mně nařídíš k dobrému vedení kláštera.

Neboj se, Ludvíku, povedu tě ve všech záležitostech.

A bylo to zapotřebí, protože byl na roztrhání.

Po tříletém období ochotně složil jho úřadování, aby se vytratil do ústraní.

Konečně sami, vydechl v celičce před křížem, jak po tom toužil od dětství. Jako by však nebyl ve Valencii žádný jiný kněz, pořád někdo klepal na jeho dveře. Když tolik doufal, že konečně přestane trýznit bubínky svých posluchačů svým hýkavým a chraplavým hlasem, přicházelo pozvání za pozváním:

Chtějí slyšet kázat jedině vás. Zdálo se, že se celé Španělsko zrovna třese na Ludvíkovo blekotavé kázání. Možná, že nebylo ani tak důležité, jakou zvukomalbu přinášela jeho promluva, nýbrž sám Kristus, který tu jako živé Slovo promlouval jeho počínáním, ať už mluvil nebo se jen mlčky modlil za chápavé srdce posluchačů. Co mělo být vysloveno v té které situaci, anebo odmlčeno tak, aby vyniklo neslyšitelné Slovo života, každému tak důvěrně blízké, to už bylo vyjádřeno slovy nebo mlčenlivým postojem, chováním či jen snášeným utrpením, spojeným s Ukřižovaným. Jako Boha nikdy nikdo neviděl, tak Boha nikdo ani nikdy neslyšel lidskýma ušima, nýbrž se zrodil tam, kde byl s láskou, vírou a nadějí očekáván. A Ludvík tomu vytvářel jenom nezbytné lidské křoví a zázemí, dokud se na kazatelně nezhroutil a nemuseli ho bratři odnášet na lůžko. Pak ho stíhalo jeho okolí hlavně dopisy.

Co si myslíte, otče Ludvíku, o mém úsilí o obnovu kázně v karmelitánském řádě? – Psala mu svatá Terezie o jeho dobrozdání. Odpovídal jí:

Říkám Vám ve jménu Páně, abyste se ozbrojila odvahou. Ujišťuji Vás, sestro Terezie, že dříve než za padesát let Váš řád bude jeden z nejslavnějších v Církvi svaté.

Zdálo se, že si odpočine až na věčnosti, kam se odebral ve svých pětapadesáti létech, ale už po sedmadvaceti létech ho blahořečil papež Pavel V. léta Páně 1608 a papež Klement X ho svatořečil léta Páně 1671. Od té doby ho bombardují prosby a svatý Ludvík jim nedokáže svou přímluvu odepřít.

+++

ZMRZLINÁŘ

Milost je zmrzlina

V kornoutu potěšení

Není moc sladký

Chce být přijata

bez donucení

Za tebe zaplacena

Pozván jsi

Milost je zmrzlina

V horkém dni

V tom žáru rychle taje

Stékají nejprv její kraje

A když ji nesníš rychle

Ztratí tvar

Rozteče přes okraje

A na zemi se s prachem smísí

Tak slízni hned ten příslib

I učedníci opustili sítě okamžitě

Ty musíš uchopit ji hbitě

Jahodová, citrónová ?

Nebo je v čokoládě příslib Ráje?

Rychle se rozhodni

Pak můžeš dlouze kontemplovat

její skryté chutě, vůně, tvary

A hlavně přísliby že přijde brzy den

Kdy poznáš Zmrzlináře.

Jana E.Lopourová

+++

BLAŽENÁ ALŽBĚTA

(sv.Alžběta Uherská 31/10)

To je ale bláznivý, opravdu bláznivý svět! – Stýskal si u sklenky jižního vína Ondřej, mazlíček své maminky Kateřiny Morosini, zámožné šlechtičny, mládenec, oddávající se na mámině rodném sídle v Benátkách jižnímu slunci a všem vůním pozemského života. : - Řekl bys, že všechno je dneska na světě tak prosté, tak průzračně jednoduché, někdo je pán a jiný zase rab, zkrátka vládne tu lenní soustava. Osobně se zavážeš před Bohem svému osobně důvěrně známému pánu, a on ti za tvou oddanost přísahou zase stvrdí, že tě bude pořád chránit. Zdánlivě jednoduché jako facka, ať už tě Bůh postaví nahoru nebo dolů. Jenže pak se všechno dovede tak nehorázně zamotat, že se z toho jednomu točí hlava a není k zastavení. Najednou se všechny ty osobně jasné poměry zamíchají natolik, že tě to drsně zachytí tak hrubým způsobem, jako když tě nabere lopatka od větrného mlýna a zamává s tebou jako obr s pírkem. Přes noc jsi v zajetí neosobních sil, které s tebou buší o zem hlava-nehlava. Možná si jednou budou lidé stěžovat, že žijí ve světě chladně neosobních a bezejmenných vztahů, které s nimi cvičí, jak je jim zamane a budou se ohlížet do minulosti a tvrdit: Jářku, vy jste si tam lebedili! Jenže je to všechno jinak. Včera, dneska nebo zítra, pořád to zůstává jenom svět, kde vládne někdo jiný, než Ukřižovaný Spasitel.

Co se ti nezdá, Ondro?

Od dětství mi namlouvají, že jsem po svém dědovi Ondřeji II. následník dynastie Arpádovců, a že prý mám velkou budoucnost, třebaže ne tady, v Benátkách, nýbrž kdesi v Uhrách. Ale prosím vás, je tam v Uhrách vůbec co pít?

Neboj se, Ondro, až ochutnáš tokajského, nebudeš chtít pít nic jiného.

Leda tak na zapomenutí na to, jak se Přemyslovci v čele s tím vychytralým slabochem Václavem II. přímo sápou po moci, ať už je to polský trůn nebo uherská koruna.

Pane Ondřeji! Pane Ondřeji! – Spěchal za ním sluha. – Hledá vás, paní hraběnka. Uherský král Ladislav Kumánský byl zavražděn. Trůn se uvolnil.

Pojď, můj synu, je konec tvému benátskému lenošení! Budeš vládnout v Uhrách. – Volala paní Kateřina,

Cha, cha, cha! Tam na mě zrovna čekají. Z jedné strany se tam tlačí neapolský princ Karel z Anjou. Tvrdí, že je z matčiny strany vnukem uherského krále Štěpána V. Z druhé strany chce uherský trůn zuby nehty uchvátit zase římský král Rudolf.

O to se nestarej, synku, řekla rozhodně hraběnka, – uherská šlechta bude nekloněna tobě. Když se sama nenakloní, nakloníme ji penězi, takže zvolí tebe za svého krále. Je ti pětadvacet let, takže jsi v plném rozkvětu mužnosti a síly.

Tradá! Tradá!! – Zvučely fanfáry při Ondřejově příjezdu z Benátek do Uher.

Neboj se, Ondřeji, naše benátské peníze přesvědčily skoro všechnu uherskou šlechtu. Zbývá jenom rod Kyseckých. Ty už zkrotíš vojensky.

Ať žije král Ondřej III. Sláva! Sláva!!

Oženíš se s Fenenou Kujavskou z rodu Piastovců. Tak na šachovnici evropské politiky vytřeš zrak všem, kdo se sápou po uherské koruně. Musí ti dát dědice.

Než se kdo nadál, novopečený král Ondřej III., od mládí znechucený nepřehlednými pletichy evropských mocnářů, si začal do té velké světohry přisazovat podle rad své všemi mastmi mazané matinky.

Narodila vám dcera, výsosti! – Jásala porodní bába.

Bude se jmenovat Alžběta.

Ach, ta Alžběta – dcera. Zaslib ji přemyslovskému potomkovi Václavovi III. Ty však, můj synu, potřebuješ nutně syna.

Sotva dozněly smuteční vzdechy nad zesnulou manželkou Fenenou, už tu pobíhala matka s čerstvými pletichami a popichovala:

Víš co, synku, ožeň se s Anežkou, dcerou římského krále Albrechta Habsburského. Měla by ti dát syna.

Zatímco Vídeň jásala nad slavným zaslíbením maličké Alžběty a Václava III., a víno teklo proudem, Ondřej se s příchylností mlsného kocoura lísal kolem Habsburků.

Chřř- chřřř!

Co to?

Nikdo nic neříkal. Jen občas zaznělo skřípání zuby. Kdo by si to dovolil? Jen urozený pan Šubič, potom se přidali urození pánové Frankapan a Babonič, a za chvíli skoro celá uherská šlechta.

Proč? Kvůli královým habsburským záletům. Kořil se a dvořil se Anežce, až se z něho kouřilo podle osvědčeného návodu: Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají. Nebylo potřeba mnoho, a ruka byla v rukávě.

Malá Alžběta potřebuje mateřskou ruku, hájil se Ondřej.

Jenže není maminka jako maminka. Ta první je pravá, ta druhá je macecha.

Nejmazanější potvora je ta, co sedí v Benátkách, - usoudil někdo, kdo se dobře vyznal v orientálních jedech. Než se Alžbětina babička z rodu Morosini nadála, pochutnávala si na jedné nebývale okořeněné krmi a zapíjela douškem jižního vína. Pak najednou zkroutila tvář a vyrazila: Eeeh!

Zbytek dějství proběhl podle scénáře, který předpověděl zchytralý apatykář a znalec léků, dokonce i těch, které zbaví člověka veškerých pozemských bolestí. Za tučný obolos nabídl i služby do budoucna.

O rok později se vydal také uherský král Ondřej III. za svou maminkou a nikdo nedovedl vysvětlit proč, když byl pořád v plné síle a těšil se pevnému zdraví. Jedno je jisté, že na více místech šachovnice světské politiky se spokojeně zamnuly dlaně.

Král je mrtev! Vymřel rod Arpádovců! Uherský trůn je volný! Uherská koruna čeká na pomazanou hlavu!

Dveře se netrhly se zájemci o trůn. Neapolský král Karel z Anjou sice byl už na věčnosti, ale už se tam prodíral jeho synáček.

Uherský trůn by měl správně podléhat vídeňskému. - Ozýval se habsburský hlas: - To proto, že se k tomu uherský král jednou zavázal poddanským vztahem, když potřeboval pomoc proti Kumánům.

Tuhle volbu bych podporoval, mával vzduchem významně prstem papež Bonifác VIII., který se přes noc stal z nepřítele Albrechta Habsburského jeho důvěrným spojencem.

Toho času se v Kutné hoře pohnuly povozy a stříbrné groše se vydaly na pouť světem.

Václav III. – to je pašák! Opravdový kořen! – Jásala uherská šlechta. - Ostatně je přece zasnouben s naší osiřelou princeznou Alžbětou.

Cože? Vy chcete Václava uherským králem? Toho, který se nezákonně nazývá polským králem? – Zlobil se papež.

Tradá! Tradá! – Zaduly mocné dechy do trub, až se fanfáry rozlehly celou uherskou nížinou.

Uherská koruna přesně dosedla na vybranou přemyslovskou hlavu za radostného hlaholu uherské šlechty. Tokajské víno teklo mocným proudem a zdálo se, že s řekou českého piva s přítokem medoviny vytvoří mohutný veletok. Liknavý kronikář zapomněl poctivě zaznamenat, kolik kotlů guláše bylo třeba spláchnout tímto veletokem. Nechyběly ovšem nedojedené žaludky a závistivé a zlověstné pohledy blýskaly na mnoha stranách. Kdyby pohledy mohly zabíjet, už by byl po ruce uherský holocaust.

Máme mnoho práce s polským králem Vladislavem Lokýtkem, povzdechl si Václav na rozloučenou, když si odvážel uherskou korunu.

Zanedlouho však přišla do Uher zpráva: Král Václav se oženil s Violou Těšínskou! – Mnohým šlechticům tam klesla brada a ruka mimoděk sáhla po jilci meče:

Cože! Vždyť je zasnouben s Alžbětou? Taková podlost!

Rušíme zasnoubení s princeznou Alžbětou. – Přinesl rychlý posel Václavův list do Vídně.

Hanebnost! – Zasupěla Anežka Habsburská, uherská královna vdova.

Tohle se v královských kruzích nedělá, rozhořčil se papež, sotva shledal, že Václav by teď měl vládnout území většímu než ovládá král římský.

Omlouvám se, psal posléze král Václav, ale zrušili jsme zasnoubení už dávno, jenže rychlý posel s listem asi nebyl dost rychlý.

A co teď s tebou, Alžběto? – Rozkládala doma rukama její macecha Anežka.

Co s horkým bramborem? – Uvažovali dvorní rádci: -. Nezbývá, než ho přehodit do rukou někomu jinému. Co takhle zasnoubit Alžbětu s vévodou Jindřichem? Anebo do kláštera.

Vraťte nám uherskou korunu! – Řvala uherská šlechta, div že jí neuletěly mandle. Docela odložila stranou své vybrané způsoby.

Vraťte uherskou korunu do Uher, jinak bude válka! – Psal král Albrecht Habsburský do Prahy. A nezůstal při slovech. Krátce na to skutečně zaharašil zbraněmi.

Tak se uherská koruna zakrátko, bez velké slávy a halasu stěhovala zpátky do Uher. Brzy na to zavřel král Václav vrátka za celým tím přemyslovským skotačením na evropském kolbišti.

Zbraslavský kronikář zaznamenal: Tento král, ozdoba vlasti, jediná útěcha národu zůstavená, světlo a kořen Čech, proklán smrtelnými ranami zahynul a zhasl.

Já jsem oprávněný následník! – Rozkřikoval se na všechny velmože Jindřich Korutanský, švagr zavražděného krále.

České země podléhají říši jako lénum! – Bacil pěstí do stolu Albrecht Habskurk až poskočily poháry s vínem: – Můj syn Rudolf, který se oženil s vdovou po Václavu II., má nárok i na polskou državu Přemyslovců.

Sotva si Rudolf nasadil svatováclavskou korunu, už mu hlava poklesla mezi ramena. Copak to? - Úplavice.

Čeští páni volali do ochraptění: Jindřichu Korutanský, vrať do Prahy!

Sotva se vrátil, už si stěžovali: Ubohý slaboch. Potřebovali bychom silnějšího vládce, jako třeba Jana, syna Jindřich Lucemburského. Ó kéž by tak Jindřich dal svého syna Jana!

Chápeš, Alžběto, co by tě v tomto guláši světa čekalo po boku nějakého mocnáře? – Našeptávala macecha desetileté dívence, zmateně sledující kotrmelcové změny ve světě: - Rychle mu dát potomka, a potom - konec. O zbytek se postarají nemoci, jed, válka. Všichni jsme tady na světě řízeni těmito hroznými poměry proti své vůli. Povzneseš se nad ně leda tak, že se vytrhneš z tohoto světa a slavně se zaslíbíš nebeskému Snoubenci. Ten jediný tě neodkopne. Podívej, děvče, sama už dávno pomýšlím na vlastní odchod ze světa do kláštera. Běž tam napřed. Brzy sama také vstoupím do kláštera a zasvětím se nebeskému Snoubenci navěky.

Buch! Buch! Buch!

Špehýrkou kláštera Katahrinthal v Töss u Wintherthuru vyhlédlo oko sestry.

Rychle otevřete bránu! - Křikl štolba. – Přijíždí královská návštěva.

Matko představená, řekla královna Anežka, - přivážím vám princeznu Alžbětu. Rozhodla se zasvětit život Bohu. A také, zajisté, přivážím příspěvek pro váš dominikánský klášter.

Sluha vyložil na stůl truhličku.

Samozřejmě, že sestru Alžbětu přijmeme do ročního noviciátu. Jistě se jí u nás bude líbit.

Líbit? – Jaképak líbit? - Namítla královna Anežka: – Stát se Kristovou snoubenkou je přece křížová cesta. Má-li se stát hodnou nebeského Snoubence, tak musí přijmout to, že se s ní zacházet jako s poslední služkou. Opravdu přísně a tvrdě! Sama vyberu dost přísnou sestru, která ji povede.

Za čtyři měsíce se u kláštera v Töss objevil královský kočár znovu.

Matko představená, řekla královna rozhodně: - musíte sestru Alžbětu neprodleně připustit k věčným slibům.

Ale u nás je roční lhůta –

Potom ji odvedeme do jiného kláštera. A vy - samozřejmě vrátíte náš příspěvek pro klášter.

Tvář převorky přešla od renetovitě úsměvné přes zeleně listovou až k podobě přezrálé hrušky hniličky, poďobané nenechavými kosáky.

Pak tedy – hm – přistoupíme ke slavným slibům.

Po čtyřech měsících se objevila sestra Alžběta v bílém. Dosud ji sledoval útrpný pohled mnohých spolusester jen v drsném žíněném rouchu kajícnice. Nicméně její andělská tvář by byla jasně zářila i na hnojišti. Nyní v bělostném hábitu však vynikla ještě víc. Po obláčce se jí na hlavu snesl závoj. Hluk světa utichl, blázinec světa rychle vyklidil pole Kristovu pokoji, zbyla jen Boží chvála.

Dusi! Dusi! Dusi! – Otřásaly se cesty v tösském kraji pod kopyty koní, dokud se před branou kláštera neozvaly řinčivé kroky rytířů v plné zbroji v čele s vévodou Jindřichem.

Buch! Buch! Otevřete bránu!

Jako velká voda vtrhli do klášterní klauzury rytíři, ohánějící se tasenými meči. Jindřich nelenil a strhl Alžbětě závoj s hlavy a vrhl se jí k nohám:

Ach, moje zaslíbená paní, váš řeholní slib byl vynucený. Bylo to dílo zlovolného spiknutí vaší macechy, královny Anežky. Přicházím hájit vaše práva s mečem v rukou.

V romantické limonádě ve stylu Waltera Scotta nebo Henryka Sienkiewitze by bylo všechno skončilo objetím rytíře bez bázně a hany s paní jeho srdce. Jenže život není limonáda.

Alžběta s výrazem vyplašené srnky zděšeně uskočila, a když zdivočelé vášně, zapálených rytířů vyprchaly, řekla ztichlým hlasem:

Chápu, že královnino počínání bylo hanebné, ale to je její věc. Odpouštím jí to. Můj slib Pánu však je platný. Bůh není hluchý. Přijal můj slib. Už nechci žádného jiného snoubence než Ježíše Krista.

Do tváře vévody Jindřicha padl stín a jeho sen zasáhly kruté holomrazy. Zatímco zklamaná skála církve odhodila meč, kterým chtěla zachránit Spasitele před křížem, protože ten, kdo s mečem zachází, s mečem schází, vévoda Jindřich si přece jen podržel meč za pasem, nicméně odcházel schlíple. Nápadně připomínal slepici, vracející se po přestálém dešti do kurníku.

V nějaké písni se zpívá o velké touze: Jednou zastavit čas a potom s tebou být a to ticho kol nás . . .

Co se kdysi povedlo Jozuovi u Jericha, dokázala i Alžběta. Všechno nadlidské hrdinství se právě zdržovalo v dominikánském klášteře v Töss a jasně tam vynikalo uprostřed pochmurně temných lesů ještě dalších osmadvacet roků.

Zastavil se čas, ale ne tak jako v pohádce o dívence, která se píchla o nastražené otrávené vřeténko kolovratu a upadla do bezedného spánku. Alžbětino protažené čtvrtstoletí se naplnilo věčností s Miláčkem. Marně bys hledal v její tváři nějaký stín zatrpklosti vůči světu a lidem, sápajících se chvilku nahoru a padajícím potom zase dolů.

Žádné století smutné a těskně tklivé samoty, jak by to rád magicky předváděl Gabriel García Márquez, nýbrž čtvrstoletí zastaveného času pro radostné obcování s nadpozemským Miláčkem a přece vtěleným a osobně důvěrně tak něžně blízkým.

Alžběta dosáhla čistoty srdce zachováváním mlčení. Objevila v pokoře a láskyplné závislosti nesmírné osvobození a radost. Jestli si myslíš, že byla nějak příliš upjatá putička, jsi úplně vedle. Nikde ani stopa po nějaké vyzáblé anorektičce nebo vyschlé sušince. V žilách sestry Alžběty neproudila voda, nýbrž horká krev. Měla ovšem dost jemně vytříbené svědomí a pevnou vůli, aby se dovedla ovládat jako anděl ve smrtelném těle. Proto jí sebemenší provinění působilo hrozná duchovní muka.

Cože?! – Vyjekl zpovědník s očima navrch hlavy na způsob hlavonožců, zvyklý od sestřiček na velkou stručnost při zpovědi, docela monotónní jako vytrvalý zahradní déšť. – Kde jste nabrala, sestro Alžběto, tak dlouhý seznam hříchů, které na sebe žalujete Pánu?

Víte, otče, být snoubenkou Krále všech králů je hodné každé oběti. Jako se diamant brousí diamantem, tak se zdokonaluji ostatními lidmi. Setrvávat na jednom místě s takovými jako jsem já, a jistě lepšími, než jsem já, je znamenitý způsob mého broušení a očišťování. Čím vznešenější je můj přirozený arpádovský původ, tím méně výsad pro sebe požaduji. Kdo by se jako já nedovedl těšit v poníženosti, chudobě a lásce z celého srdce k mému Miláčkovi, ten by se nedovedl těšit ani na královském trůně, ani v blahobytu, ani v pozemské lásce. Ať zdravá, či nemocná, nežádám pro sebe žádné úlevy.

Konáte pokání, sestro?

Ano. Raduji se ze svého bolestného srůstání kajícnice s Ukřižovaným, ale stále na sobě cítím málo ran určených Spasiteli.

Zpovědník se zmateně ošíval a pak vykoktal:

Nejraději bych, sestro, vypadl ze zpovědnice a poklekl před vámi a prosil o vaši přímluvu u Spasitele za odpuštění mých hříchů, ale co naplat, když si Pán vyvolil za kněze právě nás, muže, a ne ženy.

Však při tom zůstaňte, otče. Ráda se tomu podvoluji, protože mi Pán připravil něco úžasného. Díky vám, kněžím, smím slyšet hlas Miláčka z mužných lidských úst a o žádný jiný hlas shůry nestojím, když to tak ustanovil náš Pán. Den ode dne víc a více cítím, že se Miláček neopožďuje, ale přichází mě navštívit přímo v mém loži.

To musí být strašná bolest! – Říkala matka představená s tváří plnou útrpností, kdykoli sledovala sestru Alžbětu upoutanou posledních pár roků pozemské pouti na lůžko. Poslední roky před smrtí se už nemohla ani pohnout na lůžku. Tak byla docela odkázána na své okolí. Miláček v andělském poslu jako knězi a duchovnímu vůdci býval často po jejím boku.

Sestry se slzami v očích připomínaly: Případy takových nemocných jsme už viděly. Víme, jaké strašné bolesti při tom zakoušely.

Chi, chi, chi! – Rozsypal se celičkou do klášterního ticha, které se dalo dlabat lžící, celý pytlík rolniček Alžbětina radostného smíchu. Sotva dozněl smích, ozval se její nadšený zpěv:

Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli . . .

Nemůže mít halucinace? – Ptala se jedna ze sester.

Kdepak, ujistil ji kněz: - Ta má v těch věcech větší jasno než my všichni dohromady.

Bolí tě něco, sestro Alžběto?

Ano. Trpím velké bolesti, ale ne tak strašné jako hřích. – Potom se odmlčela a její oči odlétly ke kříži a usadily se na Ukřižovaném, zatímco se tváře všech kolem ní roztančily v divokém reji a jejich zvuky se rozplynuly v šumu plynoucího času. V každém dechu šeptala:

Díky tobě, můj Miláčku, přibitý na kříž kvůli našim hříchům, že se Ti aspoň trochu přibližuji. Hlavní je, neustále Tě sledovat a chválit a děkovat Ti za všechnu slast, kterou mi v křečích a bolestech přinášíš.

Kříž Páně pozbyl hrany a jasné obrysy, protože Ukřižovaný už dávno netrpí a žádné hřeby Mu už dávno nebrání v pohybu, aby oblažil omilostněnou Alžbětu konejšivými doteky:

Nyní Mi už náležíš celou svou duší i tělem, moje milá Alžběto. Tvá duše ve své nejvyšší činnosti žije skoro nepřerušeně životem ducha. Stáváš se jen Mou v duchu a v pravdě. Konečně se uskutečňují Moje slova: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije.“ Je to opravdu živá voda, tryskající do života věčného, Nuže, napij se z Mého Srdce Nejsvětějšího.

Voláš k Mému Duchu, aby vstoupil do tvého nitra a přitáhl tě ke Mně svou mocí! Vyhovuji ti. Prosíš o lásku s bázní dítěte našeho věčného Otce! Dávám ti ji. Prosíš o nevýslovnou Lásku za ochranu od všech zlých myšlenek! Zaplavuji tě Mým Duchem. Zahřívám tě a zapaluji tě Mou sladkou láskou a každá bolest se ti stává slastí. To všechno ti dávám přímo v tobě, ve tvém vlastním těle, jako tvůj Bratr a Spasitel. Dávám ti to prostřednictvím naší společné panenské Maminky.

Uděluji ti skutečné poklady Mým Duchem, kterého vydechuji plícemi v hrudi, kterou mám s tebou společnou. Cítíš Mé Nejsvětější Srdce, jak buší přímo na tvé hrudi? Naše společná panenská Máti tě vede k důvěrnému životu se Mnou, k Mému člověčenství i k Mému Duchu. Tak tě uvádí do tajemství Mne trojosobního, který tě objímám navěky. Dávám ti zakusit Můj vnitřní život, jak ho prožívám s naším společným Otcem a s naším společným Duchem, a teď i s tebou, navěky!

Když vydechla naposled, začaly se dít ještě úžasnější věci, zejména na jejím hrobě.

To je dobře, - radovaly se sestry dominikánky: - že tohle božské obcování naší blažené sestřičky nemůže zapadnout nikam do dějin. Zjevení svaté Alžběty nemůže skončit na žádném smetišti, kde neodvratně končí většina velkolepých náběhů králů a výbojů velmožů, ba celých zástupů, které jim zrovna zobou z ruky.

Je to úžasné, jak samy ty nejrůznější zhoubné novotvary, mrtvice, infarkty, kterých neubývá, tlačí sestru Alžbětu na světlo Boží. Ba celá ta lidským hříchem otrávená země, ovzduší, voda, otřásající se v křečích, podněcují Alžbětu v jejím nebeském obcování. Kříž nesený Pánem na Golgotě už dávno není jen tím kusem dřeva, ale rozšiřuje a prodlužuje se věčnou přítomností do všech končin Božího stvoření. Sestra Alžběta stále nese svůj kříž spolu s Kristovým křížem, který ji povznáší za hranice času a prostoru.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

PŘEBÝVÁNÍM NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE KE SPOJENÍ PŘETVÁŘEJÍCÍMU


 

Mystikové se shodují v tom, že vyšší duchovní život spočívá v tajemném okoušení Mého nadpřirozeného života. Novodobí mystikové hledají vysvětlení, co se děje v duši v tomto okoušení. Ale daleko důležitější je, jak se toto okoušení uskutečňuje, za jakých okolností a podmínek, jaké dogmatické skutečnosti jsou tu podkladem tohoto těsnějšího spojení se Mnou.

Svatý Tomáš buduje svou nauku o zvláštním spojení se Mnou v mystickém životě na tajemném přebývání Mne v tobě, jenž přebývá v tobě, aby se tobě ti dával.

Písmo svaté připíná tajemnou zvláštní přítomnost svatých osob v tobě na lásku. Proto se mluví při této příležitosti zvláště o Mém Duchu svatém, který vychází jako láska a je vyslán zvláště k tobě.

Miluje-li mne kdo, bude zachovávat Moje slova a já a Otec přijdeme k němu a učiníme  si u něho příbytek (Jan 14,23). Miluješ-li Mne, zachovávej Moje přikázání. A já budu vznášet své prosby u Mne otcovského a dostane se ti našeho společného Utěšitele, aby zůstával s tebou navždy (Jan 15). - Můj seslaný Duch, kterého ti Otec pošle ve jménu Mém, vyučí tě všemu a připomene ti vše, co jsem ti říkal (Jan 26).

Jsem láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá ve Mně a jsem v něm (1Jan 4,16).

Copak nevíte, že jste Mým chrámem a že Můj Duch přebývá ve vás? (1Kor3,16)

Je to úplně jiná přítomnost, než je ta, kterou jsem ve všech věcech jako jejich Stvořitel a Uchovávatel. Není to jen spojení touhy, která si touhou přitahuje, zpřítomňuje milovaný předmět. Je to přítomnost docela zvláštní, ve které se ti předávám v lásce, abys Mne požíval. Proto si připomínej v tomto zvláštním přebývání Mne v tobě především Mého Ducha, jemuž přísluší, aby byl dán, a aby byl láskou. Protože Můj Duch je dárce darů, hlavně moudrosti, a pak tvůrcem lásky, jimiž, totiž moudrostí a láskou, člověk jaksi postihuje Mne přítomného v sobě.

Učitelé mystiky mluví rádi o experimentálním poznání Mne, ale svatý Tomáš svědčí o poznání quasi-experimentálním, jakoby zkušenostním. Je to poznání zkušenostní, protože duše poznává Mne už nikoli jako něco cizího, vzdáleného, nýbrž jako nesmírně důvěrně blízko v tobě otcovsky, přátelsky přebývajícího, jako něco, co se ti podává k okoušení, k poznání lásky. Svatý Tomáš přidává to slůvko quasi (1Sent.Dist.,14,2,2k3.), protože zde na zemi Mne nepostihuješ přímo ve Mně samém, nýbrž v úkonu lásky poznáváš, jak jsem v tobě, totiž nesmírně důvěrně. Teprve ve slávě Mne postihneš přímo. Zde na zemi nemáš k tomu prostředky. Nemáš tu ještě světlo slávy a žádnou ideou ani žádným okoušením v lásce, kterou v tobě působím, ani odrazem Mé lásky k tobě nemůžeš poznat Mne samého rovnocenně se Mnou samým.

Můj Duch je dán tvé duši tak, aby ho mohla mít, obejmout. Protože zde na zemi se ti podávám v milosti a pak na milosti budovaném prožívání. Můj Duch totiž zasévá do tvé duše lásku a moudrost, které prožíváš a jejich zakoušením poznáváš Moje krásné dary, Jsem totiž pravda a láska a darem moudrosti se ti dávám poznávat tak, jak jsem. V Pravdě se dokonale poznávám, a láskou ode Mne vlitou, okoušenou, Mne poznáváš, který jsem Láska. Na tomto místě praví výslovně Andělský učitel, že to, co v tomto tajemném objetí prožíváš a okoušíš, nejsem sám v sobě, nýbrž onen dar lásky a moudrosti, Můj Duch vychází jako láska a proto, když se ti dávám v lásce a jako láska, připisuješ to právě Mému Duchu, jenž je jako zosobněná láska zárukou tvého dědictví, totiž dětství, zárukou, že jsi Můj, když se v tobě tak důvěrně odráží vlastní život Mé moudrosti a Mé lásky.

Andělský učitel se vrací k tomuto předmětu, že totiž Můj Duch je k tobě poslán, když je novým způsobem v tobě, a je tvým darem, jestliže Mne dokonale máš. A obojí se zakládá na skutečnosti, že přebývám ve spravedlivých ještě novým způsobem, který se liší od prostého způsobu, kterým jsem jako Stvořitel ve všech věcech. Duše má v sobě Mne jako předmět, kterého má poznávat a okoušet právě v onom přebývání, právě jako důvěrně přátelsky přebývajícího v tobě, že Mne má tak poznávat, jako poznává svou myšlenku, jako objímá svou lásku. (STh, I,43,3)

To už není poznávání úsudkové, přemítající a skládající, nýbrž poznávání onou vnitřní sourodostí, vnitřní spřízněností se Mnou, jenž je láska a moudrost. Člověk právě svou vroucí láskou ke Mně působenou mimořádně v sobě poznává Mne, jenž jsem láskou, a proto se láskou a moudrostí nejdokonaleji projevuji, když se dávám poznat jako láska nová, silná a blízká. Touto blízkostí, jakoby vnitřní sourodostí a spřízněností Mne poznáváš, podobně jako čistý člověk hodnotí věci, týkající se vznešené čistoty právě svým vytříbeným smyslem pro čistotu, takže oceňuje věci podle toho, jak jsou cizí nebo vlastní oné už s tebou srostlé čistotě.

Čím více se necháváš ve všem nést a vést Mým Duchem moudrosti a lásky ve svém hodnocení a oceňování všeho ve svém životě, tím více v tobě tajemně působím, tím ale také stále více v tomto odevzdávání se Mému působení poznáváš Mne jako sladce a nesmírně blízko přítomného v sobě. To už není poznávání hledající, skládající, nýbrž poznání oním vnitřním ohněm a teplem, čili, jak říká Andělský učitel ex quadam dulcedine amoris, jakousi sladkostí v duši hořící lásky...

Tohle však není však žádné řemeslo urozených, ani něco pouze pro některé, nýbrž mluvím ke každé duši, která se Mi aspoň trošičku oddá. Můj Duch zašeptne občas i v duši začátečníka, ale pokud se někdo honí za starostmi a roztržitostmi, potom křik jeho zájmů přehluší Můj šepotavý hlas. Proto potřebuješ dávku odříkavosti, aby ses ukáznil, abys utišil rozbouřené vášně. Abych ti to urychlil, sesílám ti na začátku duchovní dráhy jisté úlevy, sladké útěchy. Jenže duše si snadno navyká na tuto stravu tak, že nevidí Mne pro Moje sladkosti, zapomíná na jejich smysl, že tě totiž mají připoutat ke Mně. Místo toho by ses připoutal k Mým dílům, k Mým účinkům. Tak se neobejdeš bez dalšího očišťování, abys Mě hledal v duchu a v pravdě. Když teď už hledáš celé své duchovní štěstí v duchovním uchopení Mne, vyvstává ti nové nebezpečí, aby ses nespolehl při tomto pronikání ke Mně jen na své světlo a na své vlastní síly. Musíš tedy být očištěn tím, že se ti dám okusit tak, jak nedovede vyjádřit přesně žádné stvořené slovo. Nechej se vést v tomto pronikání ke Mně, v tomto poznávání Mne jen Mým světlem, aby ses nechal zaplavit Mým poznáním a Mou láskou, jak sám sebe poznávám a miluji.

Nehledej své naplnění, ale dej se Mnou naplnit, abys poznával a miloval Mnou samým a nabýval o tom svou vlastní zkušenost. V tom je vrchol duchovního života, to je ona unio transformativa, jak svědčí svatý Jan od Kříže, jednota přetvářející tvou činnost na činnost téměř Mou. Svatý Jan od Kříže nazývá tento stav dokonalým duchovním stavem, který spočívá v dokonalém uchopení Mne. Toho se však nedopracuješ vlastními silami, to musím působit právě sám v tobě. Jedině sám mohu v tobě působit dokonalou lásku. Protože pak láska a poznání jsou těsně spjaty, tak jak jen Můj Duch jako zosobněná láska může v tobě tuto mou lásku působit, proto ji připisuješ působení Mého Ducha. A protože o Mém Duchu říkám jako tvůj spasitelný Bratr, že tě vyučí veškeré pravdě, také jen darem Ducha moudrosti se ti dostane Mé moudrosti, onoho svrchovaného poznání, které v tobě působím samým Mým Duchem jako tvou účast na Mé moudrosti, na Mém poznání. V Duchovní písni se pojednává o duchovním životě jako o postupu sedmi komnatami, jež postupně obsazuješ postupným oddáním se sedmi darům Mého Ducha. Teprve až když zakoušíš, že usuzuješ o všem docela novým světlem a s docela jiných vrcholků, teprve tehdy jsi Mi důvěrně blízko.

Svatý Jan opakuje ve Výstupu na horu Karmel (II,27.), že čím je tvoje duše čistší a osvobozenější ve své víře a lásce, tím více ji Můj Duch vede a osvěcuje a sděluje jí nové dary. To tedy znamená totéž, co uvádí svatý Tomáš o lásce a poznávání duše skrze Mne tajemně přítomného v tobě, skrze Mého Ducha, jenž je touto přítomnou láskou Mne otcovského i Mne synovskébo.

V Živém plameni se rovněž uvádí, že všechna hnutí, úkony a sklony, které duše kdysi přijala ode Mne jako zdroje nadpřirozeného života, jsou v tomto spojení přetvořeny v božská hnutí, odumřelé sebelásce a žijící ve Mně. Duše se stala Mým skutečným dítětem, je celá oživena Mým Duchem. Ti, kdo jsou vedeni Mým Duchem Mým, jsou Mými syny (Ř 8, 14).

Jsem ohniskem tvé duše. Když dosáhneš toho, že se Moje láska a poznání stává poznáváním a milováním proměněné duše, stávám se ti nejvlastnějším tvým středem. V tomto okamžiku je celá tvoje duše naplněna, přetvořena v celé své činnosti Mou činností. Působím tu přímo na podstatu tvé duše, na její vrcholek, do něhož jsou zasazeny rozum a vůle. Tak poznáváš podstatu své duše, Mou podstatu přítomnou v sobě. Všechno ostatní teď už pro tebe ztrácí význam. Ničeho se nebojíš, všechno dovedeš obětovat, všeho se odvážíš.

Jen málo duší dostupuje až sem, k onomu mystickému zasnoubení duše se Mnou. Ale protože to všechno je působeno na základě posvěcující milosti, která je základem jakéhokoliv tvého nadpřirozeného spojení se Mnou, proto každému, kdo je v posvěcující milosti, je dostupná i tato závratná výše. Kdo se nechá vést Mým Duchem, kdo se Mi dokonale otvírá, kdo se nechává zaplavovat celou Mou láskou a všemi jejími důsledky, ten nenajde ani tuto mystickou cestu uzavřenou. B.


 

+++

OHNĚ

Vidím je plát v Božím srdci

odlesky šimrají hvězdy na patách

aby rozběhly se nocí

každá na místo

kde na kopcích má plát

v dolinách vzplanout

na horách stát

Jen v bílých srdcích

žár andělů rozumí víc

Nikdo nezůstane ušetřen

nechá se láskou proměnit

plamenem vášně Boha hořícího

nebo jen bez pohnutí svítit svitem

jenž neosvětlí nic ba ani

nesdílí se s temnotou o krutém žalu

o skřípění zubů

Jen mrazivý svist rozumí

ví co má se stát

až On

i hvězdy zmrzlé sebesvitem zavolá

Pojďte už domů i vy

však o tom co bude až sebeláska lidí

a sebesvit hvězd bude tát

hořící vášní Boží

neodvažuji se psát...

Jana E.Lopourová

 

Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno  -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2010, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz

 

 

 

 

TOPlist