ZÁŘÍ 2018

Ročník XXIV., číslo 9.                                                                                                                         Září 2018

Obsah: J.Zahradníček, Píseň o domově, R.Možnosti a meze svobody,  Vých.bratři,Dílo svatých, Serafim S.,Rozhovor, Z.Řezníček,Je sladko, Sv.Ludvík, Koho se démoni nejvíc z lidí bojí, Řezníček, Pahorky, Martin K.,Proč Ježíš při mši obnovuje své utrpení, Serafim,Péče o duši, P.Kroupa Bl.Aničce, Sv.Regině, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, jak se dojde pravého pokoje. J,Prachař,Nedej nám zahynout, Zprávy__________________________________

 

PÍSEŇ O DOMOVĚ

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ

OD PRAMENŮ AŽ DO OBLAK.

A VŠECHNO BUDE V JEDNOM SLOVĚ,

ZÁPRAŽÍ, ZAHRADA A KLAS A KVĚT A PTÁK.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ

A PŘEVRÁTÍ SE SVĚT.

HOLÁTKO JESTŘÁBU A SKŘIVAN SOVĚ

HNED BUDE ROZUMĚT.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ,

TU HYMNU SKŘÍPÁNÍ VOZŮ, STUDNÍ A KLIK.

OD KOLÉBEK AŽ K HROBŮM NA HŘBITOVĚ

HOUSLOVĚ DLOUHÝ VZLYK.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ,

A VSTANE DĚTSTVÍ MÉ.

TU VŮNI VÁNOC HORKOU ČERVENCOVĚ

BLAŽENI VDECHNEME.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ, KTERÁ SLZU SETŘE

A DALŠÍ ZABRÁNÍ UŽ MOCÍ HVĚZD.

BUĎ OPRAVDOVÝ, CHLEBE, SPÁNKU, VĚTŘE,

JAK OPRAVDOVÁ NAŠE RADOST JEST.

J.Zahradníček

+++

MOŽNOSTI A MEZE SVOBODY


Po dlouhé cestě od středověku plného odříkání a strastí, ale také neutuchající touhy po pravém štěstí a slasti, jsme se ocitli na místě kdysi nepředstavitelného pohodlí, avšak zbaveného hodnot a vztahů. Západní spotřební demokracie ztratila onu zlatou niť, která nás váže k Bohu, ke stvoření i k sobě navzájem. Tato spotřební demokracie se bez nadpřirozené autority zvrhá v demagogii, v mediokracii čili neomezenou vládu sdělovacích prostředků. Postupně ztrácí někdejší svobodymilovnou tvář. Tu zde nahradila neomezená vláda hromadných sdělovacích prostředků. Tato masmédia začaly zastupovat veřejné mínění, politiku, právo, ba i soudy. Zbabělí soudci odsuzují podle toho, co veřejně uvedou nezodpovědní zpravodajci pod záminkou svobody projevu.

Pokud znovu nenajdeme nadpřirozenou, osobně blízkou autoritu, pak nemáme naději, že překonáme rozklad sjednocováním. Přitom je jasné, že západní civilizace smrti vůbec nehledá záchranné lano a postupně ztrácí schopnost je vidět. Jsme odvázaní, ale nevíme, jak utvářet nová pouta. Vůbec to nedovedeme. A jako křesťané věříme, že bez Krista nemůžeme vůbec nic.

V tajemném Těle Páně ovšem působí Duch svatý, kterého Syn Boží vydechuje a chce jeho účinky zakoušet v lidském srdci jako blahoslavenství. Zjevně to sice nikdo neočekává, nicméně spontánně zde vznikají ohniska působení Ducha Svatého. Kdekoli někdo osobně zakusí strašnou působnost civilizace smrti svým utrpením, ztrátou štěstí, osamocením či odsunutím na periférii, ba přímo na poušť, pak začne-li poctivě hledat pravdu, najde ji v Kristu. Stěží ji však bude přednostně hledat v úředních zařízeních církve. Církev je vlivem škol a sdělovacích prostředků úplně znevážena. Pokorně na kolenou vyprošovaný Duch svatý tu však rozněcuje ohniska Církve v nových buňkách zbožnosti a duchovního života.

My, kteří ještě držíme onu zlatou nit ve svých chvějících se rukou, ji musíme sevřít pevněji a v pokorné modlitbě před křížem Páně ji uchovat pro všechny upřímně hledající a pro příští pokolení, jinak ji sami ztratíme.

Není to poprvé, co je vykoupené lidstvo postiženo nějakou růstovou krizí. Když ve vykoupeném Božím lidu zavládla rustikalizační krize po rozpadu římské říše, tehdy Duch svatý osvítil svatého Benedikta k nalezení prostoru a ticha pro Pána, a k rozvoji klášterů. Mnozí upřímně hledající se kolem něho shromáždili. Neměli žádné tajné učení. Měli to, co mají dodnes: řeholi. Ta jim ukazuje, jak si uspořádat život tak, aby jako jednotlivci i jako duchovní rodina co nejvíce přijímali Boží milost.

Když na začátku druhého tisíciletí vypukla krize laicizační, tehdy Duch svatý osvítil svatého Františka a svatého Dominika k vykročení z klášterních zdí, aby strhnuli všechny upřímně hledající a bloudící.

Konečně na prahu třetího tisíciletí, kdy byl vykoupený Boží lid zachvácen demokratizační krizí, strhující široké masy do úplné proletarizace, Duch svatý, vyprošovaný mnoha hledajícími na kolenou, vyvolává nové obrodné hnutí. Zatímco čekáme a modlíme se na nové svaté a světice, aby se zjevili v naší době a prostoru a naučili nás, jak znovu seskládat mozaiku našich křesťanských životů, nemůžeme prostě jen kopírovat svaté Benedikta, Františka či Dominika, třebaže jejich duchovní synové a dcery, kteří navzdory rozbujení civilizace smrti žijí prostě, ale v plnosti pod vedením nadčasového učení svých zakladatelů.

Někdo může radit: Běžte se podívat do Benediktovy Nursie či do Františkova Assisi nebo do Dominikovy Caleruegy. Jenže mnozí bloudící odpoví: Výlet si tam udělat můžeme, ale když jejich duchovní synové a dcery nedokázali zabránit krizi naší doby, tak jsou nám Benedikt a ti druzí platní jak mrtvému zimník. Do minulosti se samozřejmě vracet nedá.

Rady a doporučení, jak se dostat z dnešní krize, jsou zbytečné. Řeči se vedou, ale jen svaté příklady táhnou. Nejmenší ohlas může mít rada, aby se ti, kdo těžce nesou důsledky civilizace smrti, otočili zády k blahobytu a vymoženostem společnosti hojnosti a vykročili do pouště, aby opustili pohodlí a rozhodně přešli do bídy a strádání.

Slepou uličkou jsou změny technické a organizační změny v Církvi – podbízení se hledajícím v nějakých masových přednáškách, hraní si s mládeží, imitací nějaké popmuziky v kostele, aj.

Místo doporučení a rad k ústupu do ústraní to začni dělat. Bez ohledu na řeči a výsměch okolí konej v ústraní tvrdá pokání a soustavně se modli, a vytrvej. Jde o to, aby to nezůstávalo pouze v záporné, odříkavé rovině, nýbrž aby to postupovalo také příznivě.

Pokud se objeví toto ovoce, začnou tě mnozí vyhledávat kvůli těmto plodům. Jenže pozor! Mnoho z nich bude v zajetí komplexů a také různě postižených civilizací smrti, z čehož se dá duchovně vyváznout. Mnoho jich však bude úchylných a zvrácených, z čehož skoro nedá vyváznout a mohou trvale rušit a škodit. Cesta dál vede znovu zpět k protivným zkouškám, k záporné, odříkavé rovině pouště.

Jistou úlohu může v utvářejících se duchovních buňkách plnit jejich nejlepší velikost. Nejlepší není ani největší ani nejmenší. Svatý Benedikt zřizoval 12 jednotek po 12 bratrech. Jiní zkoušeli jednotku se 2 bratry a 2 sestrami, atd.

Lidé, kteří jsou úzkostní, zmatení a touží po odpovědích, obvykle hledají řešení na stránkách knih nebo na internetu. Pátrají po nějakém dokonalém návodu, který by všechno napravil. To však nejde. Pokoj, který hledáte, můžete dosáhnout jen tak, že si v srdci a ve svém každodenním životě uvolníte prostor, kde může zapustit kořeny Boží milost. Bůh uděluje milost zdarma, ale nenutí nás ji přijmout. Čerpat z Boží cesty a dovolit jeho milosti, aby nás uzdravila a proměnila, od nás vyžaduje stálé rozhodné sebeovládání. Abychom toho dosáhli, nezáleží tolik na tom, co si myslíme, jako na tom, co děláme (u benediktínů pracujeme, u dominikánů studujeme, atd.) - a jak věrně a proč to děláme či snášíme.

Kulturista, který chce mít svaly, se - byť by přečetl nejlepší knihy o posilování - nedostane se nikam, pokud nezačne získané vědomosti používat, zdravě jíst a denně cvičit. To vyžaduje trvalou odhodlanost vůle. Pokud bude věrně vykonávat praktiky k dosažení cíle, časem si oblíbí zdravou stravu a cvičení natolik, že už k nim není tolik nucen vůlí, jako veden láskou. Naučil své srdce toužit po tom, co je dobré.

To platí i v duchovním životě. Hospodin říká ústy Izajáše: „Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.“ (Iz49,20) Vzdělaná víra je nezbytná, ale zastávat správné učení hlavou člověku prospěje jen málo, jestliže srdce - sídlo vůle - zůstane neobrácené. Když něco děláme pro svou oslavu a ne pro oslavu Boží, vyjde z toho něco úchylného. Proto je nutné uvádět vzdělaním přesvědčenou víru do života jistého, přesvědčeného jednání. Časem to vede k dosažení cíle. Tak svatý Pavel psal Timoteovi, aby se „cvičil ve zbožnosti" (1 Tim 4,7).

Sv.Petr vysvětluje, jak se mysl, srdce a tělo společně zapojují do duchovního růstu: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li totiž ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista“ (2 Pt 1,5-8).

Tradiční řehole představují vyzkoušený postup, jak prožívat evangelium křesťanským způsobem, návod, jak utvářet svůj život ve službách Ježíši Kristu a v pevné duchovní rodině.

Řehole je určena mnichům, ale její nauka je dostatečně prostá na to, aby si ji mohli přizpůsobit také křesťané ve světě. Poskytuje průvodce osvědčeným a trvalým křesťanským životem. Dělá to způsobem, který vrací každému vnitřní řád, zaměřuje člověka na modlitbu a sjednocuje rozervanost v jeho srdci. Pokud je řehole uplatňována účinně, tak ukázňuje život, který sdílíme s ostatními. Strhává přehrady, jež brání předávání Boží lásky. Dodává nám pevnost, aniž by přitom zatvrzovala srdce.

Neodtahuje se od předchozích vymožeností Božího lidu, ani se nesnaží spasit západní spotřební demokracii a vnucovat ji jiným. Usiluje pouze o vybudování křesťanského způsobu života, který by obstál jako ostrov svatosti a jistoty uprostřed potopy rozlévající se těkavé modernosti. Nejde o to vytvořit nebe na zemi. Stačí nalézt způsob, jak uprostřed zkoušek vytrvat ve víře.

Řehole může pomoci tohoto cíle dosáhnout díky svému pojetí uspořádaného života soustředěného kolem Krista a díky praktikám, které předepisuje k prohloubení obrácení.

Vlastností dnešního světa je nepořádek, chaos. Zásadním úkonem obnovy plnosti života v tomto zmateném koloběhu je nastolení řádu, obnova kosmu. Kdo nedbá o vnitřní řád, toho ovládnou lidské vášně a mocné vnější síly natolik, že se v tom jeho zvláštní osobní totožnost nerozlišeně rozplyne, takže koneckonců nebude vědět, kdo je. To jsou fakta, která sama o sobě nemohou na věci nic změnit, zejména nemohou změnit nic k lepšímu bez Boží pomoci.

Dříve než je možno usilovat o evangelizaci, je nutno vybojovat zápas o samu lidskou přirozenost. Zdálo by se, že to nemůže být něco příliš obtížného. Jenže v dusivé atmosféře hříchu je to těžké. Skoro vyloučené je to v prostředí neřesti. Neřest je umrtvující habitus čili zavedená a strašně zatvrzelá náchylnost ke hříchu. Je to zavedená náchylnost k zabraňování životu antikoncepcí, k odstranění počatého života potratem, k indeformování zrozeného života, ve zneužívání lidského života genderismem, v deformování lidského života prostitucí, a v pseudomanželství lesbiček či homosexuálů, v indeformování života v demagogické mediokracii.

Tady je nutno na všech frontách – individuálních i společenských, vést boj za vítězství lidské přirozenosti. Napřed člověk musí začít smýšlet a počínat si jako normální člověk, totiž člověk, žijící ve shodě s řádem, vlastním jeho přirozenosti. Teprve na kmen lidské přirozenosti se dá připojit štěp Boží milosti, která přirozenost neruší, ale zušlechťuje.

Ovšem široké masy spotřební společnosti, zahnívající ve svém pohodlí a nasycenosti, se zdráhají používat vlastního rozumu. To je velká příležitost pro falešného vládce světě. Hned provádí válcování a vyhlazování veřejného mínění sdělovacími prostředky. Masmédia našeptávají davům úplné nesmysly – vražedné i sebevražedné.

Přes rozsáhlý chaos, vyznačující se rozmanitostí úchylek a zvráceností, není návrat ke kosmickému řádu pro široké masy rozumem uznatelný, ani vůlí přijatelný. Jinak řečeno, široké masy neuznávají rozumnost obrácení k řádu. Je mnoho těch, kdo svůj hrozný stav a situaci vůbec neprožívají bolestně ani smutně. Mnohé z nich „špína hřeje“. Dokud nezakusí bolest či trapnost, plynoucí z jejich stavu a situace, dotud si ani nepřipouštějí jakékoli pomyšlení na změnu.

Kromě toho, i ta nepatrná menšina, která zakusila něco strastného a odporného kvůli svému stavu a své hrozné situaci, takže uznává rozumnost obrácení k řádu, nemá k tomu dost pevné vůle, ani vytrvalosti. Sem patří většina křesťanů, včetně katolíků. Přežívají ve zděděných lidských skladbách zbožnosti a duchovního života, aniž se kdy sami setkali s Ježíšem.

Připomínat potřebu obrácení je první díl prorockého poslání, avšak další díl tohoto prorockého poslání vyžaduje vynalézat postupy a způsoby, jak případ od případu otevírat člověku cestu k nalezení samotné přirozenosti, zejména řádu, který Bůh vtiskl do lidské přirozenosti. Nic z toho nefunguje bez pokorně vyprošované působnosti Ducha svatého.

Předně je třeba objevit řád, který Bůh vtiskl do přirozenosti stvoření. Od jeho poznání je ještě daleko k jeho uznání a snaze žít v souladu s ním. To s sebou nese uvědomění si přirozených mezí, které byly stvoření dány, v protikladu k přesvědčení, že přirozenost je něco, co můžeme podle libosti odmítat nebo popírat.

Konečně to znamená ukázňovat svůj život tak, abychom jím oslavovali Boha a pomáhali ostatním.

Řád není jen záležitostí práva a jeho vymáhání. Samo právo z křesťanského pohledu závisí na hlubším pojetí řádu. Závisí na pojetí, jak je utvořena skutečnost jako taková. Tento řád nemusí být psaný, ani vyslovený, ale členové skupiny, jež ho vyznává, jej poznávají zřejmým způsobem, uznávají ho a plní ho. Smyslem života jednotlivce i společnosti je usilovat o soulad s tímto řádem.

Máme-li správně uspořádat svět, musíme mít stále na mysli, že všechno ukazuje na Krista. Nesmíme ulpívat na stvořených věcech, protože jinak bychom nakonec začali pokládat za zaměřené na nás samotné, jako bychom právě my byli středem věcí. Nejsme to však my, nýbrž je to Bůh, kdo věcem dává smysl.

Jinými slovy, dát svým činům řád ve skutečnosti znamená cvičit své nitro, aby sledovalo věci, které jsou skutečné - a toužilo po nich, aniž bychom na to museli myslet. Znamená to osvojit si ctnost jako zavedenou ochotu či pohotovost k dobrému.

Pokud se snažíme pohlížet na všechno z nadpřirozeného hlediska, tedy nezapomínejme, že to není přednostně naše, lidské hledisko, nýbrž Boží nadhled. Vyzařování, které přichází skrze lidské životy, je pouze odrazem Boha, který se od Vtělení Božího Slova snaží všechno řídit prostřednictvím člověka.

Naše vyzařování je výsledkem neustálé hluboké modlitby. Modlitba nás vede ke ztotožnění se Božím přístupem. Apoštol Pavel nás vyzývá: „Bez přestání se modlete.“ (1 Sol 5,17). Modlitbou si neustále připomínáme Boží přítomnost a konání všeho s ohledem na něj. Současně se nám v modlitbě objasňuje, kam až sahají meze lidské činnosti a kde lidská činnost nemůže dál smysluplně pokračovat bez Boží pomoci.

Trávíme-li veškerý čas činností - i takovou, která slouží Kristu - a zanedbáváme přitom rozjímání, ochuzujeme svou víru. Přitom se taková činnost děje naprázdno. Je neproduktivní, totiž ve svých výsledcích se znehodnocuje.

Nejde o to vyhýbat činorodému životu. Je však potřeba propojit ho s životem uspořádaným modlitbou. Dobré dílo je plodem života v modlitbě.

To je užitečné poučení pro dnešní lidi. Někdo vymezuje sebe sama výhradně prací a nezřízeně se jí oddává na úkor rozjímání. Uvažuje, podle Karla Marxe, že jedině práce a výroba je hodnototvorná substance. Jenže co si počneš s klavírem na Sahaře, kde bys ho vyměnil na sklenici vody?! Jiní pokládají práci za něco, co děláme pouze z nutnosti, aby zaplatili složenky, jako by se zbytkem života, a zejména s životem duchovním, nesouvisela.

Kdyby tento tlak domnělé historické nutnosti pominul, dostavila by se u nich zahálka a nuda místo ryze činorodého života. Zahálet a nudit se znamená otevírat dveře lenosti, a dále zvrácenostem. Práce není něco, co člověk prostě dělá, aby se vyhnul potížím. Práce má sloužit jenom druhotně člověku. Má především oslavit Boha.

Jak úžasné je, že Pán Ježíš je Pánem nad svátečním dnem a porušuje jeho svátečnost, ale ne libovolně, nýbrž z lásky – s ohledem člověka, který má hlad nebo potřebuje ve sváteční den uzdravení. Ještě úžasnější je, že Pán pro nás posvěcuje každý všední den a všední činnost tak, že je sváteční.

Všechno je Božím darem a má se s tím zacházet jako s posvátným. Každá lidská myšlenka i skutek se má soustředit na Boha, směřovat k němu a sjednocovat se s ním. My lidé se podílíme na řízení, správě a rozvoji Božího stvoření, když světu dáváme řád podle Boží vůle. Jestliže práci nahlížíme tímto způsobem, získává nový rozměr. Nabývá svátostnou hodnotu.

V nadcházející době budou křesťané - zejména v některých zaměstnáních - nuceni přehodnotit svůj vztah k práci. V některých případech nás kvůli naší víře vyhodí z práce. Jindy nám nebude ani umožněno nastoupit do práce - a pokud ano, bude to pro mnohé v rozporu s jejich svědomím. Bude nás to stát peníze, prestiž a možná i kariérní postup.


Až se nějaká zaměstnání pro opravdové křesťany v mediokracii uzavřou, bude obtížné to přijmout. Pro současné věřící je vlastně obtížné si to jen představit, částečně také proto, že jsme si odvykli nechat se omezovat ve svých ambicích. Mnozí z nás nejsou připraveni trpět pro víru nějakým strádáním nebo příkořím.

Proto je tak důležitou součástí běžného křesťanského života výcvik v přijímání tělesného strádání, strasti či bolesti kvůli duchovním cílům. Tak třeba půst. Ježíš nám jde příkladem, když se po svém křtu čtyřicet dní postí na poušti, aby se připravil na své veřejné působení. Během postu se Pánu zjevuje Satan a pokoušel ho, aby kamení změnil v chleba, a tím utišil svůj hlad. Ježíš odmítá. Boží Slovo stojí na prvním místě. Ovládnutí tělesných žádostí je pro duchovní růst klíčové.

Slovo askeze pochází z řeckého askésis, a to znamená „cvičení". Askeze, zejména půst podle církevního kalendáře, tvoří běžnou součást života Božího lidu. „Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář,“ říká Ježíš (Mt6,17). Pravidelná zdrženlivost od jídla z náboženských důvodů má být běžná. Tak se křesťan cvičí, aby dokázal odpírat své žádostivosti a přitakávat Bohu. Ve spotřební demokracii jsme se stali lidmi zaměřenými na pohodlí a požívačnost. Většina křesťanů a to i katolíků však nepěstuje žádný duchovní život, a o nějakém cvičení ve snášení utrpení postem a jinak odmítají cokoli slyšet. Většina z nich považuje za dostatečné cvičení v utrpení už to, že se musí něco ve škole učit, a potom hledat práci a chodit do práce a snášet nadřízeného, že na ně doléhají nějaké nemoci, nezaměstnanost, špatné počasí, že se zdražují životní náklady, atd., a oni to, že to snášejí a obětovávají Bohu, považují za dostatečné cvičení v sebezáporu.

Pro ty nemnohé věřící, kteří chtějí své srdce a srdce svých dětí cvičit k tomu, aby dokázaly odolávat požitkářství a spotřebitelství, jež jsou jádrem západní civilizace smrti, je znovuobjevení křesťanské askeze naléhavou nutností. Musíme se na vlastní kůži přesvědčit o tom, že Bůh používá utrpení k tomu, aby nás očistil pro své cíle.

Podle učení pouštních otců bojuje každý křesťan o to, aby ze svého srdce vykořenil jakoukoli žádostivost, jež není v souladu s Boží vůlí.

Jde o posilování vůle. Pokud nevydržíš pár hodin nejíst, jak můžeš čekat, že se ti podaří ovládnout duchovnější vášně, jako je hněv, závist a pýcha?

Kromě toho může být cvičení ve strasti povzbuzením pro duchovně líné.

Sebezápor provozujeme proto, abychom se posílili v lásce a v službě Kristu a jeho lidu. Utrpení je součást následování Ježíše Krista, který trpěl dřív, než byl oslaven. Pro křesťany má zásadní důležitost znovu si osvojit způsob, jak pro víru snášet utrpení.

Křesťané to nazývají paradoxem, když se říká, že jsme povoláni k tomu, abychom byli ve světě, ale nejsme ze světa. Tento paradox prožívali už první křesťané v době římské říše, kdy všechno pronikala pohanská civilizace smrti, a přesto jednotlivci i rodiny uslyšeli srdcem Kristovo volání a opouštěli všechno, aby následovali Pána, a to až k mučednictví. Dokud se skutečně nevrátíme k tomuto vzoru, nic z toho, co děláme, nikdy neponese plody.

Na jedné straně je pro sledované osobní setkání s Ježíšem Kristem nezbytně nutné opouštění světa i zděděných lidsky zavedených skladeb zbožnosti, avšak na druhé straně po setkání s Ježíšem je nutno tento vztah upevňovat a prohlubovat. Pokud jde o svět a lidské skladby zbožnosti a postupy duchovního života, není třeba se obávat vykořeněnosti. Je však třeba se obávat vykořeněnosti bez Krista.

Přitom nesmíme ulpívat na osvojování si Krista jen pro svůj osobní příjemný požitek a pro své soukromé štěstí. Pán nás vyzývá: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium! Nejlépe osobně osvojené setkání s Ježíšem je takové, které je nejvíce sdělované a šířené.

Nesmíme tedy nějak zobecňovat samotnou společenskou ustálenost a tvrdit, že strom, který je opakovaně vykořeňován a přesazován jinam, stěží ponese dobré ovoce. Tak bychom pak mohli považovat samotného Pána Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil nebo apoštola národů Pavla za největší fluktuanty.

 Každou společenskou kategorii je třeba kulturně zhodnocovat v Kristu, s Kristem a pro Krista. Potom je možno autenticky být a všechno mít v Kristu, kdežto bez Krista nebýt ničím a nemít nic. Jsme poslání s evangeliem do celého světa. Zatím jsme toto poselství nenaplnili ani na samotné Zemi, ačkoli jsme posláni do celého světa, protože i jinde ve vesmíru jsou inteligentní tvorové. Jsme tedy zatím na prahu.

Kdo marní svůj život bez Krista přecházením z jednoho domu do druhého, je věčný bezdomovec, nikde neusazený tulák, otrok svévole, proletář. Kdo chce zapustit duchovní kořeny v Kristu, musí setrvat na jednom místě dost dlouho na to, aby mohl být proniknut Kristem do hloubky. A s tímto bohatstvím, totiž plný Boha, přecházet k evangelizaci ostatních míst.

Bezbožná vykořeněnost života ve spotřební společnosti narušila společenská pouta. To má však různé dopady. Byla přervána otcovská návaznost jak s ohledem na duchovní odkaz, který nám předávají otcové, avšak byly také opuštěny lidské struktury zbožnosti a duchovního života našich předků.  Jinou stránkou toho je, že si křesťan odnášel z bohoslužby eucharistického Krista ryze sobecky, pouze pro sebe, pro svůj příjemný ocit a pro své vnitřní uspokojení, ale docela bez ohledu na duchovní rodinu, a také bez ohledu na mnoho hledajících štěstí ve světě. To znamená, že si mnohý katolík chtěl uchovávat přijatého Krista pouze ve svém soukromí, a sobecky si ho duchovně užívat. Takový konzumní přístup k eucharistickému Kristu i k celé obci věřících posiluje roztříštěnost, která ničí křesťanství ve spotřební demokracii.

Při obnově přerušené otcovské návaznosti a jejím budování však by však nemělo jít jen o lidské struktury zbožnosti a lidské postupy duchovního života. Vyžaduje to zapojení tajemné duchovní družiny. Církev žije jako tajemná duchovní družina založená Ježíšem. Jednotlivci tam poznávají lépe i sami sebe.

Život v duchovní družině, ať v klášteře nebo v rodině, spočívá ve vytváření tajemného domova, jehož skladba přesahuje naše chápání a vždy zůstává tajemná, ale potřebuje to každý z nás, má-li naplnit svou jednotlivou pouť. Jednotlivý člověk potřebuje jiného člověka ke sdílení zkušenosti osobního setkání s Bohem, ale to přesahuje měřítka psychologická i sociologická.  Moderní označení společenství je proto krajně zplošťující.

Jednostranné zaměření na život duchovní družiny je zase v příkrém protikladu k řadě jiných křesťanských spolků, které se rozpadly nebo se proměnily v sektu, protože byly zřízeny příkazem někoho z církevní hierarchie nebo v nich dominantní vůdce posedlý čistotou nauky zneužíval své moci.

Duchovní osoby, ale také laici, žijící ve světě, mohou mít z řádu velké milosti, pokud pochopí, co je na životě původního zakladatele rozhodného: naprosté opuštění vlastní vůle ve prospěch vůle Boží, a služba řádu na tom místě, kde byl k tomu kdo přizván a zapojen. Ve skutečnosti to může vyžadovat vyváženost, ale cíl, který nám stanovil Pán, je mimořádný: být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Přitom samotný řád, vynikající v okolním prostředí světském i církevním, je pro své účastníky vrcholně omilostňující, pokud mu tam vytrvale a obětavě slouží, kdežto pro lhostejné nebo nesloužící je naopak krajně zdrcující a může způsobovat velkou újmu, škody na duchu i na těle. V tomto ohledu je samotný řád velmi brizantní, totiž rychle a silně zapalující, ale jindy prudce spalující a ničivý.

Jelikož Ježíš je jedno s Otcem, proto se ho musejí ti, kdo usilují o dokonalost, musí snažit napodobovat. Byla by úplně scestná domněnka, že této dokonalosti můžeme plně  dosáhnout vlastními silami nebo už v tomto světě. Avšak už v tomto světě je duchovní i hmotná odměna pro člověka stokrát větší než to, čeho se na této životní pouti vzdává. Paradoxem křesťanského života je to, že čím svatějším se člověk stává, tím jasněji si uvědomuje svou nedostatečnost, a tedy i naprostou závislost na Božím milosrdenství. I když dokonale ovládá sám sebe a svatě slouží Bohu, je tím víc vystaven dorážení ďábla, a tedy naprosto závislý na Boží pomoci. Ideální osobou je tedy ten, kdo se snaží naplnit Pánovo volání tím, že se ve všem připodobňuje Kristu. Ať je povolán do rodiny duchovní nebo manželské, k rukodělné práci nebo k práci duševní, musí až do krajnosti usilovat o  to, aby byl jako Ježíš.

Jak rozlišit a vytáhnout zdravé jádro z dosavadních lidských struktur zbožnosti a duchovního života a použit je na výzvy života uprostřed světa ve 3. tisíciletí? To je úkol pro chápavé srdce, jaké si vyprošoval král Šalamoun.  R

+++

BLAHOSLAVENÉ ANIČCE

TVÉ ČISTÉ TÓNY DOZNĚLÉ

POZVEDNOU ANDĚLÉ

PŘED TVÁŘÍ BOŽÍ

Z TĚCH TÓNŮ SKLADBY SLOŽÍ

VYŠŠÍ NEŽ POZEMSKÉ

CO JSOU JEN ODLESKEM

HOR SYMFONIÍ CHVÁLY

HOR VĚČNOSTI A SLÁVY

Z NICHŽ ZNÁME POUZE ÚPATÍ

SNAD BOJÍME SE ZÁVRATI

Z TĚCH PÍSNÍ O RÁJI

JEŽ ANDĚLÉ TI ZAHRAJÍ

NA NEJSKVĚLEJŠÍM KLAVÍRU

ZA HRDINSTVÍ A ZA VÍRU

PAVEL KROUPA

Mučednice čistoty Anna Kolesárová (14.7.1928 - 22.11.1944) byla blahořečena

1.9.2018 v Košicích.

+++

DÍLO SVATÝCH

Co musí dělat ti, kteří si chtějí zvolit dobrý úděl? Chce-li kdo očistit své srdce ode všech zlých myšlenek, které poskvrňují nitro člověka, ať se modlí: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným.„ „Je nemožné očistit své srdce bez častého vzývání Ježíše Krista.„ Mnozí ze svatých, sotva o tom uslyšeli, zanechali všeho ostatního a snažili se pouze o jedno, aby očistili a ochránili své srdce ode všech nedobrých myšlenek, a pronášení Jména Pána Ježíše Krista s bázní a zbožností pokládali za nejlepší prostředek k tomu. Toto zaměstnání nazývají Otcové nejjemnějším dílem, nejlepším prostředkem, aby se v nás usídlilo Království Boží. „Jméno Hospodinovo je svaté“, (Ž 33,21) a ten, kdo vzývá svaté Jméno Pána Ježíše zbožně a opravdově (tj. s duchovním zaujetím), jak se patří, posvěcuje tím své srdce, usídluje v něm radost ze spásy. „Jestliže je kořen svatý, tehdy i větve svaté jsou“ (Ř 11,16), a jestliže se tedy srdce posvěcuje Jménem Páně, pak z něj vycházejí myšlenky svaté a duchovní, jež dávají duši radost a veselí. Neboť vnitřní modlitba je dechem nesmrtelné duše, přináší radost v Pánu a stálé díky za všechno, co nám Hospodin dává - za bolesti stejně jako za radosti. Člověk vidí ve všem milosrdenství Boží, které nás vede ke spáse způsobem, který zná jen On.

Vyvolení synové Království Božího, kteří cele přilnuli k Pánu Bohu, rozjímají nad Jeho zákonem dnem i nocí. Za nicotné pokládají všechno pozemské - i slávu i bohatství i své pohodlí, stále vedou dobrý duchovní zápas, horlivě lnou k víře ve slova Kristova a neustále očekávají milost od Boha, Spasitele svého. Ač ještě přebývají na zemi, začínají již tajně žít životem nebeským s Kristem v Bohu. Nermoutí se nad věcmi pozemskými, ale mají starost pouze o to, aby se líbili Bohu. Kdo tohoto již dosáhl, ten se oblékl v Krista a stejně jako apoštol Pavel může pravdivě říci: „Živ pak jsem již nikoliv já, ale živ je ve mně Kristus“ (Ga 2,20).

Blahoslavený je ten, komu bylo dáno, aby v sobě spatřil Hospodina Boha a pocítil ve svém srdci božský pokoj a radost, které pocházejí od Ducha Svatého. Ten hoří láskou k Bohu podobně jako keř (jenž u hory Horeb planul přítomností Boží, ale nebyl ohněm stráven), plane láskou, která se na věky nestráví. Tuto lásku ke Kristu Bohu nic nepřemůže, ani bolesti, ani pronásledování, ani hlad a soužení, ba dokonce ani smrt ji nemůže zničit. Tato láska věčně naplňuje duši veselím (duchovním jásotem), dává jí blahodatnou útěchu a rozeznívá v srdci neumlkající píseň Bohu Spasiteli, píseň, od níž přichází do duše takový pokoj, že pro blaho v srdci člověk někdy nemůže vyřknout nic jiného, než opakovat stále a pouze jediné: „Můj Ježíši, Ježíši, nejsladší Ježíši“. Svatí v nebi, jejichž mysl je zaměstnána kontemplací Boží slávy, se nemodlí (slovními) modlitbami, ale pouze se naplňují radostí a útěchou z Božího dobrodiní k nim. Stejně je tomu i s těmi, kteří jsou srdcem oddáni Bohu a rozjímají nad přítomností Boží v sobě. Podle slov Otců se jejich srdce tehdy stává nebem. Slunce, které v něm září, je světlo nejsvětější Trojice. Vzduch, který tam vane, je svatý Duch, jejich blízkými a příbuznými jsou svatí a beztělesní (andělé); jejich životem, radostí a veselím je Kristus - Světlo ze Světla, od Boha Otce. Ve svém nitru se stávají oblakem Boží slávy a jsou ozařováni paprsky světla od Vládce; stávají se hroznými pro démony a milými Bohu a Jeho andělům. Takovým byl sv. Simeon Nový Theolog, který o sobě řekl: „Sedím na svém loži, vidím ve svém nitru Tvůrce světa a rozmlouvám s Ním". Východní bratři

+++

JE SLADKO

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

JAK V KLÍNĚ MATČINĚ,

A SNÍT A PÍSNÍM NASLOUCHAT

V JISKRNÉ BYSTŘINĚ.

 

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

SPANILÉ NEBE NAD HLAVOU,

ŠEVELEM ROZECHVĚLÝCH BŘÍZ

KONEJŠIT DUŠI TOULAVOU.

 

ZMUČENÉ TOUHY BÍLÝCH JAR

VICHRNOU NOCÍ LETÍ K OTČINĚ,

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

JAK V KLÍNĚ MATČINĚ.

Zd. Řezníček

+++

KOHO SE DÉMONI NEJVÍC Z LIDÍ BOJÍ?

Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu s oblibou vyprávěl jistou epizodu ze života svatého Dominika, při které byl démon přinucen promluvit.

Když Dominik kázal o růženci představili mu jednoho bludaře, který byl posedlý démony. Světec před zástupem přikázal démonům říci, koho se mezi všemi svatými nejvíce bojí a kdo si tedy zaslouží nejvíc lásky a úcty od lidí.

Při této otázce začali pekelní duchové křičet. A když viděli naléhání svatého a nechtěli odpovědět, začali lamentovat a plakat a doufali, že se nad nimi slituje, ale on neochvějně pokračoval. Tehdy mu slíbili, že odpoví, ale v tajnosti, do ucha, ne přede všemi.

Svatý Dominik jim přikázal mluvit nahlas, a každé jeho naléhání bylo zbytečné, démoni zarytě mlčeli. Tehdy si svatý klekl na kolena a začal prosit Pannu Marii:

"Paní mocná, Maria, pro svůj růženec přikaž těmto nepřátelům lidského pokolení, aby odpověděli na mou otázku!"

Hned po tomto zvolání hořící plamen vyšel z uší, nozder a úst toho posedlého člověka, přítomní se třásli strachem, ale nikomu to neuškodilo. Démoni znovu prosili svatého, aby je nemučil. On se tehdy na kolenou opět obrátil k Panně Marii:

"Ó, Nejdůstojnější Matko moudrosti, prosím tě pro zde přítomný lid, který se začal modlit, jak je nutné, andělský pozdrav (Zdrávas, Maria), přinuť tyto své nepřátele vyhlásit veřejně plnou a jasnou pravdu o růženci!"

Po skončení modlitby uviděl u sebe Pannu Marii obklopenou množstvím andělů, jak zlatou holí udeřila démona a řekla: " Odpověz mému služebníku Dominikovi na jeho požadavek!" Marii neviděl ani neslyšel nikdo kromě svatého Dominika.

Při tomto rozkazu začali démoni křičet: "Ó, naše nepřítelkyně, naše zkázo a naše obavo! Proč jsi sešla z nebe - abys nás tolik trápila? Ó, obhájkyně hříšníků, která vytrhuješ z pekla, ó bezpečná cesto do ráje, právě my jsme přinuceni, nechtěně, říct celou pravdu? Musíme uznat před všemi to, co nás zahanbí a způsobí naši zkázu? Běda nám! A věčné proklínání našim vládcům temnot!“

Tedy poslouchejte vy, křesťané: Tato Matka Kristova může zabránit, aby její služebníci padli do pekla. Je to Ona, která jako slunce rozptyluje temnoty našich nástrah a lstivosti; Ona kazí naše intriky, ničí naše pasti a dělá zbytečnými a neúčinnými naše pokušení. Musíme se vám přiznat, že nikdo, kdo vytrvá v její službě, není s námi zatracen. Jeden její vzdech, který nabídne Nejsvětější Trojici, váží více než všechny modlitby, sliby a touhy svatých. My se jí bojíme více než všech svatých dohromady a nic nezmůžeme proti její věrným sluhům.

Ba stává se, že mnozí křesťané, kteří by podle řádných zákonů byli odsouzeni, vzývaje ji ve chvíli smrti, dokáží se zachránit na její přímluvu.

Kdyby se tato Mariena (tak ji démoni v hněvu nazývali) nepostavila našim plánům a snahám, už dávno bychom převrátili a zničili Církev a uvrhli v omyl a nevěrnosti všechny její hierarchie, její členy každého postavení a stupně.

Prohlašujeme, přinuceni násilím, použitým proti nám, že nikdo z těch, co vytrvají v modlitbě růžence, nebude zatracen, protože Ona získá pro své věrné služebníky upřímnou lítost nad hříchy, a tak dostanou odpuštění a milost."

+++

PAHORKY

ZAS TOUHY DÁVNÝCH LET

SI CESTU PROKLESTILY

K VRCHOLKŮM ZAPOMNĚNÍ.

Ó PAHORKOVÉ RODNÍ,

PROČ ZADUMÁNI JSTE

A V SEBE ZAHLEDĚNI,

KDYŽ OČI ZDIVENÉ

SNY DĚTSTVÍ NEDOSNILY?

 

JAT SLÁVOU OBZORŮ

VŽDY S ÚSMĚVEM JSEM SPĚL

VSTŘÍC KAŽDÉ BOLESTI.

Ó PAHORKOVÉ MLADOSTI,

PROČ NEPOHNUTI JSTE

V POTOPĚ ÚZKOSTI,

KDYŽ ÚDER SRDCE HOCHOVA

V STAROBÁCH NEDOZNĚL?


 

Z OCHOZŮ SLUNEČNÍCH

ZŘÍM NADĚJI JAK SESTOUPILA

BÍLÁ V TRUCHLÉ STÍNY.

Ó PAHORKOVÉ DOMOVINY,

PROČ MLČENLIVI JSTE

NAD HROBEM TRPKÉ VINY,

KDYŽ LÍTOST OBNOVUJÍCÍ

MÁ DUŠE LÁSKOU VYSLOVILA.

Zd. Řezníček

+++

PROČ JEŽÍŠ PŘI MŠI OBNOVUJE SVÉ UTRPENÍ

Kristus Pán na zemi věděl ve své božské vševědoucnosti, že sice bude trpět hrozná muka za spásu lidstva, ale že přesto bude mnoho lidí na věky zavrženo, a že tedy nebudou mít účast na ovoci jeho vykoupení. Náš Bratr miloval spásu lidí neskonalým způsobem. Proto pociťoval nesmírnou útrpnost s těmi, kdo neměli být zbaveni spásy. Proto nabídl svému nebeskému Otci, že bude nejen po tři hodiny, nýbrž  po všechny dny až do konce světa viset živý na kříži, aby tak svými mukami, slzami, vroucími modlitbami a vzdechy ukojil přísnou Boží spravedlnost a pohnul Božím milosrdenstvím, aby stanovilo prostředky k zabránění zkázy tolika duší.

O tom, že chtěl Kristus Pán viset na kříži až do konce světa, svědčí také sv.Bonaventura ve svých rozjímáních. Kristus Pán sám zjevuje zvláštním způsobem mnoha světcům, že ochoten vytrpět i za každého jednotlivého hříšníka zvláště všechno to, co vytrpěl pro spásu celého světa. Když se tedy Spasitel nabídl, že bude viset na kříži až do skonání světa, odepřel mu to Otec jeho nebeský, slovy: je toho příliš mnoho, když zůstaneš viset živý na kříži po tři hodiny. Kdo si potom odmítá přivlastnit tyto zásluhy z tvého přehořkého utrpení, bude moci jen sám sobě přičítat vinu, když bude na věky zavržen!

Vroucí láska Pána Ježíše k tobě, ubohému člověku, však nebyla touto zápornou odpovědí Boha Otce, uhašena. Naopak, byla jen více roznícena. Tak se jen tím víc roztouži1 po tom, aby ti, ubohému hříšníkovi přispěl na pomoc. Proto ve své božské moudrosti vynalezl prostředek, jehož pomocí by mohl i po své smrti zůstávat na světě, pokračovat ve svém milostiplném utrpení a takřka tělesným způsobem na kříži se bez ustání se modlit k Bohu za tvou spásu. Tímto podivuhodným prostředkem je právě Nejsvětější a nejdůstojnější oběť Mše svaté. Až dosud denně v ní za tebe duchovním způsobem trpí. Neustále volá s kříže svým všemohoucím hlasem k Bohu za tebe o slitování...

V životě sv.Kolety se vypravuje, že měla zvláště velikou lásku ke Mši svaté. Proto každodenně s největší zbožností bývala na ní přítomna. Když jednou byla na Mši svaté, kterou sloužil její zpovědník, začala při pozdvihování znenadání hlasitě volat: "Ó, můj Bože! Ó, Pane Ježíši! Ó, Ježíši! Ó, vy andělé i svatí Boží! Ó, vy lidé a hříšníci! Pohleďte a slyšte zázrak nad zázraky!" Nějakou chvíli takto a podobně volala a pohnula všechny přítomné k úžasu i k soucitu. Po Mši svaté se jí ptal její zpovědník, proč tak žalostně volala a plakala. Odpověděla: ,,Spatřila jsem a zaslechla tak podivuhodné věci, že kdybyste je, důstojný otče, viděl a slyšel, byl byste snad ještě hlasitěji křičel, než já." - "A co jsi viděla?" ptal se jí kněz. Odpověděla: "Třebaže jsou takové věci tak vznešené, dokonce božské, že se člověku nesluší o nich mluvit, přesto chci z poslušnosti vám o nich něco sdělit. Když jste, ctihodný otče, pozdvihl Nejsvětější Svátost, spatřila jsem Ježíše Krista s krvácejícími ranami viset na kříži. Slyšela jsem ho úpěnlivě se modlit k Bohu: Pohleď, milý Otče, na Mou postavu, ve které jsem visel na kříži a ve které jsem trpěl za spásu světa! Pohleď na mé rány, pohleď na mou prolitou Krev, považ, co jsem vytrpěl, jak bolestně jsem umíral! A toto všechno vytrpěl jsem proto, aby ubozí hříšníci byli zachráněni a nezahynuli. Ty však je chceš ve své spravedlnosti zatratit pro jejich hříchy a odevzdat ďáblu. Kdo mi pak odplatí mou přehořkou smrt? Pak nebudu moci od hříšníků, kteří zahynuli, nejen očekávat žádné díky, nýbrž mi budou i mému utrpení jen tím víc zlořečit, poněvadž se budou kvůli nim v pekle jen tím více trápit. Dostanou-li se však do věčného života, budou mi po celou věčnost dobrořečit a vzdávat mi díky za mé přehořké utrpení. Proto Tě, Otče nejmilejší, vroucně prosím, abys ušetřil ubohé hříšníky k vůli mně a zachoval je od věčné záhuby pro mé hořké utrpení.

Z těchto slov můžeš snadno poznat, jak věrně Pán Ježíš při Mši svaté prosí za nás a volá ke svému nebeskému Otci za slitování. Vždyť se při Mši svaté musí dít také něco, co se dělo též na kříži, poněvadž je to obnovení utrpení Pána Ježíše. Tehdy volal Pán Ježíš mocným hlasem a se slzami v očích: "Otče, odpusť jim, nebo nevědí, co činí!"

Právě tak při Mši svaté na oltáři volá, sice za všechny hříšníky celého světa, ale zejména za všechny ty, kteří jsou přítomni na Mši svaté. Jeho hlas není mdlý ani slabý, nýbrž všemohoucí a nadmíru silný. Vždyť ten hlas rozráží oblaka, proráží nebe a vniká do srdce Otce nebeského. Při Mši svaté koná Ježíš Kristus úřad Přímluvce, jak Písmo svaté praví, že „máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy“ (1 Jan 2,1-2) A sv.Pavel o něm píše: „Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8, 34). Sice se za nás přimlouvá v nebi, ale obzvláště se za nás modlí na oltáři, poněvadž tam koná svůj úřad kněžský, a poněvadž se dle slov Písma sluší, aby kněz obětoval a modlil se za odpuštění hříchů lidu.

O tom svědčí sv.Vavřinec Justiniani, když píše: "Zatímco bývá Kristus Pán obětován na oltáři, volá k svému Otci a ukazuje mu rány na svém těle, aby svými přímluvami ochránil lidi od věčných muk." Jak mnoho dobrého vykonává Kristus Pán svou modlitbou na oltáři! Jak často by byli lidé zahynuli, kdyby je Kristus Pán nebyl zachoval svými modlitbami! Kolik tisíc těch, kteří nyní požívají nebeské blaženosti, by bylo v pekle, kdyby je nebyl Kristus Pán svou všemohoucí přímluvou vysvobodil od zkázy! Tak tedy, hříšníku či hříšnice! Neváhej a s radostí a často se účastni Mše svaté. Tak získáš podíl na přímluvách Ježíše Krista za tvou ochranu ode všeho zlého.

Kristus Pán obnovuje ve Mši svaté své utrpení proto, abys ty, kdo jsi nemohl být přítomen jeho krvavé oběti na kříži, mohl být přítomen aspoň nekrvavé oběti při Mši svaté a tak si osvojit právě tolik milostí a zásluh, jako kdybys stál pod jeho křížem. Stačí, když se stejně zbožně účastníš na oběti Mše svaté. Poslechni si, co v té souvislosti praví učený kněz Molina: "Kristus Pán nařídil, aby jeho Církev navěky obětovala tutéž oběť, kterou sám přinesl na kříži. Tato oběť sice není krvavá, a přesto je podstatně totožná s onou krvavou. Protože je Mše svatá totožná s obětí Páně na kříži, proto musí mít stejnou moc a stejné zásluhy. Proto také je Bohu Otci příjemná právě tak, jako jeho krvavá oběť na kříži. Proč tomu tak je? Protože má tentýž obětní Dar, téhož obětujícího Kněze a také se obětuje témuž Bohu a ze stejné příčiny. Rozdíl mezi oběma tkví pouze v tom, že se Mše svatá obětuje jiným způsobem, než jakým byla přinesena krvavá oběť na kříži. Tehdy byl Kristus Pán plný krve a bolestí, kdežto při Mši svaté se obětuje bez krve a bez bolesti. "

Rozjímej o těchto krásných i důrazných slovech! Uvažuj, jak neocenitelnou obětí je Mše svatá, jak vysoká je její cena, a jak působivá je její moc! Takto o ní svědčí nejen uvedení zbožní a učení muži, nýbrž sama neomylná Církev Páně učí, že „oběť Mše svaté a oběť Pána Ježíše na kříži je jednou a toutéž obětí.“

Z toho všeho tedy jasně vysvítá, že Pánu Ježíši vděčíš právě tolik a pro sebe dosahuješ tak veliké zásluhy, když se zbožně účastníš Mše svaté, jako kdybys byl zbožně stál na hoře Kalvárii pod jeho křížem. Stačí, když se opravdu účastníš Mše svaté s takovou zbožností, s jakou bys byl býval přítomen pod křížem. Copak se tedy nemáš pokládat za šťastného, že můžeš mít denně při Mši svaté účast na utrpení Páně a jeho ovoci? Nemám snad být blažen, když je ti dopřáno denně stát při nejdůstojnější oběti Mše svaté pod křížem umírajícího Spasitele, vidět ho svýma očima, rozmlouvat s ním, přednášet mu své utrpení a přijímat od něho pomoc i útěchu, právě jako oni, kdo fyzicky stáli pod křížem Páně? Křesťane, važ si té milosti, kterou ti Kristus Pán denně prokazuje! Nikdy neopomíjej osvojovat si tyto milosti, které ti Kristus Pán denně při Mši svaté nabízí! Přijímej z toho pokladu, z něhož ti Kristus Pán ochotně denně poskytuje, a nepřestávej mu děkovat za nevýslovné milosti, plynoucí ze Mše svaté!

Děkovná modlitba: Kdykoli uvažuji o Tvé nevýslovné lásce, Pane Ježíši, naplňuji se takovým úžasem, že nemohu ani vyslovit, co zakouším ve svém srdci. Je úžasné, Můj Bože, že si ceníš spásy mé duše víc, než se ti toho cením sám! Je úžasné, že činíš pro mé blaho víc, než činím sám. Je úžasné, že jsi pro mne, hříšníka ustanovil onu božskou oběť a vynalezl jsi tak účinný prostředek, jímž bych mohl upokojit i usmířit spravedlnost Boží! Klaním se Ti, chválím i velebím Tě, původce mé spásy, na všech oltářích, kdekoli jsi přítomen. Ve spojení s oním díkůvzdáním, které jsi obětoval svému nebeskému Otci při Poslední večeři, děkuji Ti za to, že jsi onu božskou oběť ke cti svého Otce a pro spásu mé duše ráčil ustanovit. K tomuto svému díkůvzdání zvu také všechny ony svaté, kteří tuto nejdůstojnější oběť zvláště zbožně uctívali a její mocí i působivostí se dostali do věčné radosti. Zvu je k díkůvzdání proto, aby Tě ve spojení se mnou chválili, velebili i oslavovali za všechno to dobré, jež mi při každé oběti Mše svaté uštědřuješ a chceš ve své Církvi uštědřovat až do konce časů. Prosím Tě co nejúpěnlivěji, uděl mi tu milost, abych se mohl denně s pravou zbožností účastnit oné svaté oběti a přijímat nejhojnější měrou ovoce, z ní plynoucí. Martin K.

+++

PÉČE O DUŠI

Tělo člověka se podobá svíci. Svíce musí shořet, člověk musí zemřít. Zato duše je nesmrtelná, a své duše si tedy musíme hledět víc než svého těla. „Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši?" (Mk 8,36; 6).

Duše je cennější nade vše, protože se Bohu zachtělo sjednotit se právě s člověkem a s žádným jiným stvořením, protože si člověka zamiloval nad všechna ostatní stvoření. Musíme se tedy starat hlavně o svoji duši a tělo posilovat do té míry, nakolik to přispívá k posílení ducha.

ČÍM JE TŘEBA SYTIT DUŠI?

Duši je třeba sytit slovem Božím, protože Boží slovo, je andělský chléb, kterým se sytí duše lačnící po Bohu.

Také je třeba poskytovat duši poznání o církvi: jak byla dochovávána od počátku až do dnešních dnů při všem, co musela vytrpět. To je třeba znát nikoli s úmyslem vládnout lidem, ale abychom mohli na vyzvání odpovědět na některé otázky. Především však je nutno to činit pro sebe sama, abychom získali duševní pokoj, podle slov žalmisty: „Hojný pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic zlého je nemůže potkat“ (Ž1119,165). Serafim  Sarovský

+++

SVATÉ REGINĚ

(7.9.)

NEMOHU NEVZPOMENOUT NA ZÁVOJ TVÝCH VLASŮ

VŽDYCKY MÉ HORIZONTY ROZVLNÍ

JSI STÁLE PŘEDE MNOU AČ ODEŠLA JSI Z ČASU

TVÉ MUČEDNICTVÍ SVATĚ ZAVONÍ

 

MÍT SRDCE JAKO TY PAK BYL BYCH BEZ OBAVY

MOJE JEN DOUTNÁ MÍSTO PLAMENŮ

MOMENTY ROZHODNUTÍ SVÍRÁ NEDUH SPAVÝ

SNAD SKRZE POMOC TVOU Z NĚJ VYBŘEDNU

 

DNY PROMNU VE TVÝCH VLASECH ABY NEPOHASLY

TVÉ JISKRY BYCH V MÝCH OČÍCH PŘIVÍTAL

TVÉ RUCE VZÝVÁM MALÉREČKY STÁLÝCH KRASLIC

ABY MNE VŠEMI PÁTKY TÁHLY DÁL

 

A PŘIVEDLY MNE BLÍŽE SRDCI PRVNÍCH PÁTKŮ

V NĚMŽ POKOJ NAJDOU DUŠE NEKLIDNÉ

KDYŽ NADHLEDU SE NAUČILY OD OBLAKŮ

NADHLEDU NAD SVĚTEM JENŽ POMINE

 

TVÉ ROZEVLÁTÉ VLASY ČEŘÍ FANTAZII

NAD HLADINOU SE VÁŽKY MÍHAJÍ

TŘPYTIVÉ BARVY ZE SLUNEČNÍ ZÁŘE PIJÍ

PAPRSKY SLUNCI BEROU POTAJÍ

 

TISÍCÍ LÉTO VLÁDNE Z KOUZELNÉHO ZÁMKU

KÝŽENÝM KEŘŮM ČERNÝCH OSTRUŽIN

TVÉ RÁNY VPÍŠE VĚČNÝ DOMOV DO ČERVÁNKŮ

A V HRUDI POKOJ SLZY VYSUŠÍ

 

MODLITBY TOPOLŮ SE DOTÝKAJÍ NEBE

TVOU BEZÚHONNOST CHVÁLÍ AKÁTY

TVÉ OČI OBVESELÍ SKŘIVAN RANNÍM ZPĚVEM

UŽOVKY NAJDOU SPÁSU V ZÁVRATI

PAVEL KROUPA

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

JAK SE DOJDE PRAVÉHO POKOJE

Když chceš dojít pokoje srdce, řiď se těmito pravidly: Vyvaruj se hříchů, nevměšuj se do věcí, do kterých ti nic není, neber na sebe více starostí, než je ti uloženo, nedopusť, aby v tvém srdci vzešlo nebo trvalo nepřátelství, a měj se všemi trpělivost.

Nestarej se mnoho o lidi, jejichž pravého smýšlení dobře neznáš nebo kteří nehledají, neschvalují a nezamýšlejí, co ty. Nedávej se s nimi do dlouhých řečí a jednání, nýbrž odpovídej stručně a tiše: „Ano“ nebo „ne“.

Mlčenlivostí získáš si přízeň. Vytýkají-li jiní něco na tobě nebo jsou-li proti tobě, v dobrotě pres to přejdi a rád to strp, neboť je lepší, abys měl věčného Boha pravým, trvalým přítelem a zůstal v srdci ke všem lidem volný, než abys požíval přízně všech lidí, - ale pokoj a přátelství Boží ztratil.

 Opravdu nenajdeš na světě nic než faleš, nevěrnost a nepokoj. Kde jsme očekávali velikou útěchu, ztrácíme ještě mír srdce, jehož jsme se domohli dlouhou odloučeností a vnitřní usebraností, a ocitáme se v nepokoji sami se sebou. Proviňujeme se zbytečnými a nepravdivými hovory a mařením času, čímž naše srdce chladne, pozbýváme vnitřní spokojenosti a dáváme se snadno podráždit k netrpělivosti a ke hněvu. Po-koj, útěcha a dokonalá radost se daří jen v Bohu. Promluvte, všechna srdce, a povězte, kde jste kdy nalezla radost bez žalu? Jediné v Tobě, Pane a Bože můj, najde se trvalá radost, úplný pokoj a radost bez žalu, pokud to na světě možno.

Pravý, božský pokoj se rodí v člověku, zůstane-li při vší rozmanitosti vnější činností pánem svých smyslů. Povolíme-li smyslům více než je potřeba, srdce se rozděluje a nemůže už zůstat tak čisté, jako kdyby si smysly udržely usebranost. Nemůžeme se snadno obrátit k vnějšímu světu, aniž by smysly v sebe nepojaly něco nečistého, což poškozuje dům duše. Proto ti, kteří příliš vycházejí, nedospějí nikdy pravého klidu srdce. Nikdo se neoddávej takové volnosti a neměj se za tak dokonalého, že bys myslil, že ti neškodí, rozptýlíš-li se bez potřeby, neboť stěží se najde tak svatý, že by zůstal stejně čistý v rozptýlenosti jako v usebranosti. Příčinou toho je, že v rozptýlenosti se obracíme k tvorům, v usebranosti k Bohu. Nikdo však nemůže při tvorech zůstat tak čistý jako při Bohu, neboť tvorové jsou chybní, Bůh však beze skvrny. Kdo tudíž říká, že mu rozptýlení neškodí, dokazuje tím jen, že nikdy nedospěl pravé vnitřní čistoty. Vnikne-li jen drobný prach do oka, oko se zakalí a rozbolí, a ještě nepatrnější věc může zakalit nitro člověkovo, proto dlužno ho vyvarovat jako zřítelnice oka.

Chceme dosáhnout božského pokoje. Bez Boží pomoci toho nedosáhneme. Lidsky se však musíme soustavně ve všech záležitostech snažit o vnitřní klid. Mnozí zůstávají v klidu, dokud jsou v kostele. Jsou-li však uvedeni k něčemu jinému, počínají si právě tak, jako by pro ně Bůh nebyl. Kdo však má pravý klid srdce, uchová si ho všude a mezi všemi lidmi, takový má Boha u sebe na všech místech a mezi všemi lidmi, na ulici jako v samotě a ve svém pokojíku.

 Kdo miluje a vyhledává jen Boha, ten ho nalézá ve všech věcech, ve všech jeho dílech a na všech místech. Proto mu nikdo nemůže uškodit, neboť on nezamýšlí, nehledá a neokouší nic jiného než Boha. Jeho úmysly a snahy jsou sjednoceny s Božími. Jako Bůh se nemůže dát rozptýlit sebe větší rozmanitostí, tak ani takového člověka nic nerozptýlí a nerozdělí.

Zvykejme si tudíž chovat Boha vždycky v srdci, jen jeho hledat a milovat. Zachovávej svou mysl i mezi lidmi a v nepokoji světa v takové míře, jako v kostele nebo ve svém pokojíku. To ovšem neznamená, že bychom měli všechna místa, všechna díla a všechny lidi pokládat za stejné. To by byl omyl, neboť modlitba na př. Je lepší než práce, kostel lepší místo než ulice. Ale při všech dílech a na všech místech třeba Bohu sloužit se stejnou věrností a láskou, se stejnou vážností a horlivostí.

 Snaž se tudíž náležet na každém místě a při každém díle Bohu a služ při tom Bohu a konej to dílo co nejdokonaleji. Nevíš, kdy a kde tě Bůh svou milostí chce navštívit. Měj aspoň vždycky dobrý úmysl, neboť skutečně na Boha stále myslit je naší přirozenosti nemožno. Tak budeš požívat vždy a všude pravé radosti a pokoje.

 Jak člověk má dospět tomuto stavu? Uč se zříkat se sám sebe a nehledat sebe. Sleduj právě jedině Boha a jeho slávu ve všech svých skutcích. Pamatuj, že nepokoj vzniká v tobě jen z tvé svévole. Mnozí myslí, že strašná místa, nebezpečné osoby či strašné poměry ruší jejich mír. Nikoli! Ty sám jsi překážkou, ty sám zavinuješ výpadek z řádu ve svém životě. Míru požívá, kdo nesleduje sám sebe.

Utíkej tedy od sebe, kdekoli sebe nalezneš. Nebudeš-li utíkat od sebe, všude budeš nacházet nepokoj. Kdo pokoje hledá ve vnějších věcech, na určitých místech nebo u jistých osob, při určitých cvičeních a skutcích, nebo i v bídě a v chudobě, nenajde při tom pokoje, neboť to vše nemá do sebe pokoje a nemůže ho dát. Nehledej tudíž sebe, nýbrž hledej ve všem s pravou odevzdaností vůle Boží. Pravý pokoj je Bůh sám, proto nemůže nikdo nalézti klidu ani štěstí, ani pokoje a radosti, ledaže v Bohu. Proto řekl náš Pán: „Na světě budete trpět útisk, ale ve mně mějte pokoj“ (Jan 16, 33). T.

+++

NEDEJ NÁM ZAHYNOUTI

POZNAL JSEM LIDI

KTEŘÍ BYLI STVOŘENI PRO PŘÍMOU LÁSKU A SOUCIT

JAKO ADAM A EVA

ALE DUSILA JE PÝCHA.

POZNAL JSEM LIDI

KTERÝM BŮH NAD KRÁSU VLASTNÍ DAROVAL I NĚCO Z KRÁSY SVÉ

ALE ZTRATILI JI

PROTOŽE NEUHLÍDALI SVÁ SRDCE.

POZNAL JSEM LIDI S DUŠEMI MLČENLIVÝMI

ALE O TO VÍCE OSLOVUJÍCÍMI DRUHÉ.

POZNAL JSEM LIDI

KTERÉ PÁN POSÍLAL JAKO SVÉ SVATÉ VE VLNÁCH NAŠICH DĚJIN

A JEŽ BYLI TĚMI OPRAVDOVÝMI NÁRODNÍMI BUDITELI

NIKÝM VŠAK NEZMÍNĚNI

SCHOVANÍ PŘED SVĚTEM JEN V DLANI JEHO.

POZNAL JSEM KNĚZE

KTEŘÍ POD PLÁŠTĚM OBYČEJNOSTI A POSMĚCHU

UKRÝVALI VELKÁ TAJEMSTVÍ BOŽÍ.

POZNAL JSEM DÍVKY

JEJICHŽ ČISTOTA HŘÁLA CELÉ RODINY

ANIŽ BY SI TO UVĚDOMOVALY.

 

POZNAL JSEM ŽENY

KTERÉ PŘIJATÝM UTRPENÍM OBRACELY SRDCE SVÝCH SILNÝCH MUŽŮ K NEBI.

POZNAL JSEM SESTRY

KTERÉ KDYŽ NESLY DARY K OLTÁŘI

BYLY PROKVETLÉ BOŽÍM MILOVÁNÍM JAKO VNITŘNÍM STROMEM

JEHOŽ KOŠATÁ KORUNA A MOHUTNÝ KMEN DÁVÁ BEZPEČÍ MNOHA TVORŮM.

SVATÝ VÁCLAVE

NEDEJ NÁM ZAHYNOUTI.

KÉŽ SE SRDCE JEŽÍŠOVO ZARADUJE Z TOHO,

CO KLÍČÍ V LIDU TVÉM.

KÉŽ ODPUSTÍ VINY NOCI NAŠÍ A DÁ ROZBŘESKNOUT V NOVÝ DEN.

Jan Prachař

 

TOPlist