Ročník XXIV., číslo 9.                                                                                                                         Září 2018

Obsah: J.Zahradníček, Píseň o domově, R.Možnosti a meze svobody,  Vých.bratři,Dílo svatých, Serafim S.,Rozhovor, Z.Řezníček,Je sladko, Sv.Ludvík, Koho se démoni nejvíc z lidí bojí, Řezníček, Pahorky, Martin K.,Proč Ježíš při mši obnovuje své utrpení, Serafim,Péče o duši, P.Kroupa Bl.Aničce, Sv.Regině, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, jak se dojde pravého pokoje. J,Prachař,Nedej nám zahynout, Zprávy__________________________________

 

PÍSEŇ O DOMOVĚ

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ

OD PRAMENŮ AŽ DO OBLAK.

A VŠECHNO BUDE V JEDNOM SLOVĚ,

ZÁPRAŽÍ, ZAHRADA A KLAS A KVĚT A PTÁK.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ

A PŘEVRÁTÍ SE SVĚT.

HOLÁTKO JESTŘÁBU A SKŘIVAN SOVĚ

HNED BUDE ROZUMĚT.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ,

TU HYMNU SKŘÍPÁNÍ VOZŮ, STUDNÍ A KLIK.

OD KOLÉBEK AŽ K HROBŮM NA HŘBITOVĚ

HOUSLOVĚ DLOUHÝ VZLYK.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ O DOMOVĚ,

A VSTANE DĚTSTVÍ MÉ.

TU VŮNI VÁNOC HORKOU ČERVENCOVĚ

BLAŽENI VDECHNEME.

 

ZAZPÍVÁM PÍSEŇ, KTERÁ SLZU SETŘE

A DALŠÍ ZABRÁNÍ UŽ MOCÍ HVĚZD.

BUĎ OPRAVDOVÝ, CHLEBE, SPÁNKU, VĚTŘE,

JAK OPRAVDOVÁ NAŠE RADOST JEST.

J.Zahradníček

+++

MOŽNOSTI A MEZE SVOBODY

Po dlouhé cestě od středověku plného odříkání a strastí, ale také neutuchající touhy po pravém štěstí a slasti, jsme se ocitli na místě kdysi nepředstavitelného pohodlí, avšak zbaveného hodnot a vztahů. Západní spotřební demokracie ztratila onu zlatou niť, která nás váže k Bohu, ke stvoření i k sobě navzájem. Tato spotřební demokracie se bez nadpřirozené autority zvrhá v demagogii, v mediokracii čili neomezenou vládu sdělovacích prostředků. Postupně ztrácí někdejší svobodymilovnou tvář. Tu zde nahradila neomezená vláda hromadných sdělovacích prostředků. Tato masmédia začaly zastupovat veřejné mínění, politiku, právo, ba i soudy. Zbabělí soudci odsuzují podle toho, co veřejně uvedou nezodpovědní zpravodajci pod záminkou svobody projevu.

Pokud znovu nenajdeme nadpřirozenou, osobně blízkou autoritu, pak nemáme naději, že překonáme rozklad sjednocováním. Přitom je jasné, že západní civilizace smrti vůbec nehledá záchranné lano a postupně ztrácí schopnost je vidět. Jsme odvázaní, ale nevíme, jak utvářet nová pouta. Vůbec to nedovedeme. A jako křesťané věříme, že bez Krista nemůžeme vůbec nic.

V tajemném Těle Páně ovšem působí Duch svatý, kterého Syn Boží vydechuje a chce jeho účinky zakoušet v lidském srdci jako blahoslavenství. Zjevně to sice nikdo neočekává, nicméně spontánně zde vznikají ohniska působení Ducha Svatého. Kdekoli někdo osobně zakusí strašnou působnost civilizace smrti svým utrpením, ztrátou štěstí, osamocením či odsunutím na periférii, ba přímo na poušť, pak začne-li poctivě hledat pravdu, najde ji v Kristu. Stěží ji však bude přednostně hledat v úředních zařízeních církve. Církev je vlivem škol a sdělovacích prostředků úplně znevážena. Pokorně na kolenou vyprošovaný Duch svatý tu však rozněcuje ohniska Církve v nových buňkách zbožnosti a duchovního života.

My, kteří ještě držíme onu zlatou nit ve svých chvějících se rukou, ji musíme sevřít pevněji a v pokorné modlitbě před křížem Páně ji uchovat pro všechny upřímně hledající a pro příští pokolení, jinak ji sami ztratíme.

Není to poprvé, co je vykoupené lidstvo postiženo nějakou růstovou krizí. Když ve vykoupeném Božím lidu zavládla rustikalizační krize po rozpadu římské říše, tehdy Duch svatý osvítil svatého Benedikta k nalezení prostoru a ticha pro Pána, a k rozvoji klášterů. Mnozí upřímně hledající se kolem něho shromáždili. Neměli žádné tajné učení. Měli to, co mají dodnes: řeholi. Ta jim ukazuje, jak si uspořádat život tak, aby jako jednotlivci i jako duchovní rodina co nejvíce přijímali Boží milost.

Když na začátku druhého tisíciletí vypukla krize laicizační, tehdy Duch svatý osvítil svatého Františka a svatého Dominika k vykročení z klášterních zdí, aby strhnuli všechny upřímně hledající a bloudící.

Konečně na prahu třetího tisíciletí, kdy byl vykoupený Boží lid zachvácen demokratizační krizí, strhující široké masy do úplné proletarizace, Duch svatý, vyprošovaný mnoha hledajícími na kolenou, vyvolává nové obrodné hnutí. Zatímco čekáme a modlíme se na nové svaté a světice, aby se zjevili v naší době a prostoru a naučili nás, jak znovu seskládat mozaiku našich křesťanských životů, nemůžeme prostě jen kopírovat svaté Benedikta, Františka či Dominika, třebaže jejich duchovní synové a dcery, kteří navzdory rozbujení civilizace smrti žijí prostě, ale v plnosti pod vedením nadčasového učení svých zakladatelů.

Někdo může radit: Běžte se podívat do Benediktovy Nursie či do Františkova Assisi nebo do Dominikovy Caleruegy. Jenže mnozí bloudící odpoví: Výlet si tam udělat můžeme, ale když jejich duchovní synové a dcery nedokázali zabránit krizi naší doby, tak jsou nám Benedikt a ti druzí platní jak mrtvému zimník. Do minulosti se samozřejmě vracet nedá.

Rady a doporučení, jak se dostat z dnešní krize, jsou zbytečné. Řeči se vedou, ale jen svaté příklady táhnou. Nejmenší ohlas může mít rada, aby se ti, kdo těžce nesou důsledky civilizace smrti, otočili zády k blahobytu a vymoženostem společnosti hojnosti a vykročili do pouště, aby opustili pohodlí a rozhodně přešli do bídy a strádání.

Slepou uličkou jsou změny technické a organizační změny v Církvi – podbízení se hledajícím v nějakých masových přednáškách, hraní si s mládeží, imitací nějaké popmuziky v kostele, aj.

Místo doporučení a rad k ústupu do ústraní to začni dělat. Bez ohledu na řeči a výsměch okolí konej v ústraní tvrdá pokání a soustavně se modli, a vytrvej. Jde o to, aby to nezůstávalo pouze v záporné, odříkavé rovině, nýbrž aby to postupovalo také příznivě.

Pokud se objeví toto ovoce, začnou tě mnozí vyhledávat kvůli těmto plodům. Jenže pozor! Mnoho z nich bude v zajetí komplexů a také různě postižených civilizací smrti, z čehož se dá duchovně vyváznout. Mnoho jich však bude úchylných a zvrácených, z čehož skoro nedá vyváznout a mohou trvale rušit a škodit. Cesta dál vede znovu zpět k protivným zkouškám, k záporné, odříkavé rovině pouště.

Jistou úlohu může v utvářejících se duchovních buňkách plnit jejich nejlepší velikost. Nejlepší není ani největší ani nejmenší. Svatý Benedikt zřizoval 12 jednotek po 12 bratrech. Jiní zkoušeli jednotku se 2 bratry a 2 sestrami, atd.

Lidé, kteří jsou úzkostní, zmatení a touží po odpovědích, obvykle hledají řešení na stránkách knih nebo na internetu. Pátrají po nějakém dokonalém návodu, který by všechno napravil. To však nejde. Pokoj, který hledáte, můžete dosáhnout jen tak, že si v srdci a ve svém každodenním životě uvolníte prostor, kde může zapustit kořeny Boží milost. Bůh uděluje milost zdarma, ale nenutí nás ji přijmout. Čerpat z Boží cesty a dovolit jeho milosti, aby nás uzdravila a proměnila, od nás vyžaduje stálé rozhodné sebeovládání. Abychom toho dosáhli, nezáleží tolik na tom, co si myslíme, jako na tom, co děláme (u benediktínů pracujeme, u dominikánů studujeme, atd.) - a jak věrně a proč to děláme či snášíme.

Kulturista, který chce mít svaly, se - byť by přečetl nejlepší knihy o posilování - nedostane se nikam, pokud nezačne získané vědomosti používat, zdravě jíst a denně cvičit. To vyžaduje trvalou odhodlanost vůle. Pokud bude věrně vykonávat praktiky k dosažení cíle, časem si oblíbí zdravou stravu a cvičení natolik, že už k nim není tolik nucen vůlí, jako veden láskou. Naučil své srdce toužit po tom, co je dobré.

To platí i v duchovním životě. Hospodin říká ústy Izajáše: „Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.“ (Iz49,20) Vzdělaná víra je nezbytná, ale zastávat správné učení hlavou člověku prospěje jen málo, jestliže srdce - sídlo vůle - zůstane neobrácené. Když něco děláme pro svou oslavu a ne pro oslavu Boží, vyjde z toho něco úchylného. Proto je nutné uvádět vzdělaním přesvědčenou víru do života jistého, přesvědčeného jednání. Časem to vede k dosažení cíle. Tak svatý Pavel psal Timoteovi, aby se „cvičil ve zbožnosti" (1 Tim 4,7).

Sv.Petr vysvětluje, jak se mysl, srdce a tělo společně zapojují do duchovního růstu: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li totiž ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista“ (2 Pt 1,5-8).

Tradiční řehole představují vyzkoušený postup, jak prožívat evangelium křesťanským způsobem, návod, jak utvářet svůj život ve službách Ježíši Kristu a v pevné duchovní rodině.

Řehole je určena mnichům, ale její nauka je dostatečně prostá na to, aby si ji mohli přizpůsobit také křesťané ve světě. Poskytuje průvodce osvědčeným a trvalým křesťanským životem. Dělá to způsobem, který vrací každému vnitřní řád, zaměřuje člověka na modlitbu a sjednocuje rozervanost v jeho srdci. Pokud je řehole uplatňována účinně, tak ukázňuje život, který sdílíme s ostatními. Strhává přehrady, jež brání předávání Boží lásky. Dodává nám pevnost, aniž by přitom zatvrzovala srdce.

Neodtahuje se od předchozích vymožeností Božího lidu, ani se nesnaží spasit západní spotřební demokracii a vnucovat ji jiným. Usiluje pouze o vybudování křesťanského způsobu života, který by obstál jako ostrov svatosti a jistoty uprostřed potopy rozlévající se těkavé modernosti. Nejde o to vytvořit nebe na zemi. Stačí nalézt způsob, jak uprostřed zkoušek vytrvat ve víře.

Řehole může pomoci tohoto cíle dosáhnout díky svému pojetí uspořádaného života soustředěného kolem Krista a díky praktikám, které předepisuje k prohloubení obrácení.

Vlastností dnešního světa je nepořádek, chaos. Zásadním úkonem obnovy plnosti života v tomto zmateném koloběhu je nastolení řádu, obnova kosmu. Kdo nedbá o vnitřní řád, toho ovládnou lidské vášně a mocné vnější síly natolik, že se v tom jeho zvláštní osobní totožnost nerozlišeně rozplyne, takže koneckonců nebude vědět, kdo je. To jsou fakta, která sama o sobě nemohou na věci nic změnit, zejména nemohou změnit nic k lepšímu bez Boží pomoci.

Dříve než je možno usilovat o evangelizaci, je nutno vybojovat zápas o samu lidskou přirozenost. Zdálo by se, že to nemůže být něco příliš obtížného. Jenže v dusivé atmosféře hříchu je to těžké. Skoro vyloučené je to v prostředí neřesti. Neřest je umrtvující habitus čili zavedená a strašně zatvrzelá náchylnost ke hříchu. Je to zavedená náchylnost k zabraňování životu antikoncepcí, k odstranění počatého života potratem, k indeformování zrozeného života, ve zneužívání lidského života genderismem, v deformování lidského života prostitucí, a v pseudomanželství lesbiček či homosexuálů, v indeformování života v demagogické mediokracii.

Tady je nutno na všech frontách – individuálních i společenských, vést boj za vítězství lidské přirozenosti. Napřed člověk musí začít smýšlet a počínat si jako normální člověk, totiž člověk, žijící ve shodě s řádem, vlastním jeho přirozenosti. Teprve na kmen lidské přirozenosti se dá připojit štěp Boží milosti, která přirozenost neruší, ale zušlechťuje.

Ovšem široké masy spotřební společnosti, zahnívající ve svém pohodlí a nasycenosti, se zdráhají používat vlastního rozumu. To je velká příležitost pro falešného vládce světě. Hned provádí válcování a vyhlazování veřejného mínění sdělovacími prostředky. Masmédia našeptávají davům úplné nesmysly – vražedné i sebevražedné.

Přes rozsáhlý chaos, vyznačující se rozmanitostí úchylek a zvráceností, není návrat ke kosmickému řádu pro široké masy rozumem uznatelný, ani vůlí přijatelný. Jinak řečeno, široké masy neuznávají rozumnost obrácení k řádu. Je mnoho těch, kdo svůj hrozný stav a situaci vůbec neprožívají bolestně ani smutně. Mnohé z nich „špína hřeje“. Dokud nezakusí bolest či trapnost, plynoucí z jejich stavu a situace, dotud si ani nepřipouštějí jakékoli pomyšlení na změnu.

Kromě toho, i ta nepatrná menšina, která zakusila něco strastného a odporného kvůli svému stavu a své hrozné situaci, takže uznává rozumnost obrácení k řádu, nemá k tomu dost pevné vůle, ani vytrvalosti. Sem patří většina křesťanů, včetně katolíků. Přežívají ve zděděných lidských skladbách zbožnosti a duchovního života, aniž se kdy sami setkali s Ježíšem.

Připomínat potřebu obrácení je první díl prorockého poslání, avšak další díl tohoto prorockého poslání vyžaduje vynalézat postupy a způsoby, jak případ od případu otevírat člověku cestu k nalezení samotné přirozenosti, zejména řádu, který Bůh vtiskl do lidské přirozenosti. Nic z toho nefunguje bez pokorně vyprošované působnosti Ducha svatého.

Předně je třeba objevit řád, který Bůh vtiskl do přirozenosti stvoření. Od jeho poznání je ještě daleko k jeho uznání a snaze žít v souladu s ním. To s sebou nese uvědomění si přirozených mezí, které byly stvoření dány, v protikladu k přesvědčení, že přirozenost je něco, co můžeme podle libosti odmítat nebo popírat.

Konečně to znamená ukázňovat svůj život tak, abychom jím oslavovali Boha a pomáhali ostatním.

Řád není jen záležitostí práva a jeho vymáhání. Samo právo z křesťanského pohledu závisí na hlubším pojetí řádu. Závisí na pojetí, jak je utvořena skutečnost jako taková. Tento řád nemusí být psaný, ani vyslovený, ale členové skupiny, jež ho vyznává, jej poznávají zřejmým způsobem, uznávají ho a plní ho. Smyslem života jednotlivce i společnosti je usilovat o soulad s tímto řádem.

Máme-li správně uspořádat svět, musíme mít stále na mysli, že všechno ukazuje na Krista. Nesmíme ulpívat na stvořených věcech, protože jinak bychom nakonec začali pokládat za zaměřené na nás samotné, jako bychom právě my byli středem věcí. Nejsme to však my, nýbrž je to Bůh, kdo věcem dává smysl.

Jinými slovy, dát svým činům řád ve skutečnosti znamená cvičit své nitro, aby sledovalo věci, které jsou skutečné - a toužilo po nich, aniž bychom na to museli myslet. Znamená to osvojit si ctnost jako zavedenou ochotu či pohotovost k dobrému.

Pokud se snažíme pohlížet na všechno z nadpřirozeného hlediska, tedy nezapomínejme, že to není přednostně naše, lidské hledisko, nýbrž Boží nadhled. Vyzařování, které přichází skrze lidské životy, je pouze odrazem Boha, který se od Vtělení Božího Slova snaží všechno řídit prostřednictvím člověka.

Naše vyzařování je výsledkem neustálé hluboké modlitby. Modlitba nás vede ke ztotožnění se Božím přístupem. Apoštol Pavel nás vyzývá: „Bez přestání se modlete.“ (1 Sol 5,17). Modlitbou si neustále připomínáme Boží přítomnost a konání všeho s ohledem na něj. Současně se nám v modlitbě objasňuje, kam až sahají meze lidské činnosti a kde lidská činnost nemůže dál smysluplně pokračovat bez Boží pomoci.

Trávíme-li veškerý čas činností - i takovou, která slouží Kristu - a zanedbáváme přitom rozjímání, ochuzujeme svou víru. Přitom se taková činnost děje naprázdno. Je neproduktivní, totiž ve svých výsledcích se znehodnocuje.

Nejde o to vyhýbat činorodému životu. Je však potřeba propojit ho s životem uspořádaným modlitbou. Dobré dílo je plodem života v modlitbě.

To je užitečné poučení pro dnešní lidi. Někdo vymezuje sebe sama výhradně prací a nezřízeně se jí oddává na úkor rozjímání. Uvažuje, podle Karla Marxe, že jedině práce a výroba je hodnototvorná substance. Jenže co si počneš s klavírem na Sahaře, kde bys ho vyměnil na sklenici vody?! Jiní pokládají práci za něco, co děláme pouze z nutnosti, aby zaplatili složenky, jako by se zbytkem života, a zejména s životem duchovním, nesouvisela.

Kdyby tento tlak domnělé historické nutnosti pominul, dostavila by se u nich zahálka a nuda místo ryze činorodého života. Zahálet a nudit se znamená otevírat dveře lenosti, a dále zvrácenostem. Práce není něco, co člověk prostě dělá, aby se vyhnul potížím. Práce má sloužit jenom druhotně člověku. Má především oslavit Boha.

Jak úžasné je, že Pán Ježíš je Pánem nad svátečním dnem a porušuje jeho svátečnost, ale ne libovolně, nýbrž z lásky – s ohledem člověka, který má hlad nebo potřebuje ve sváteční den uzdravení. Ještě úžasnější je, že Pán pro nás posvěcuje každý všední den a všední činnost tak, že je sváteční.

Všechno je Božím darem a má se s tím zacházet jako s posvátným. Každá lidská myšlenka i skutek se má soustředit na Boha, směřovat k němu a sjednocovat se s ním. My lidé se podílíme na řízení, správě a rozvoji Božího stvoření, když světu dáváme řád podle Boží vůle. Jestliže práci nahlížíme tímto způsobem, získává nový rozměr. Nabývá svátostnou hodnotu.

V nadcházející době budou křesťané - zejména v některých zaměstnáních - nuceni přehodnotit svůj vztah k práci. V některých případech nás kvůli naší víře vyhodí z práce. Jindy nám nebude ani umožněno nastoupit do práce - a pokud ano, bude to pro mnohé v rozporu s jejich svědomím. Bude nás to stát peníze, prestiž a možná i kariérní postup.

Až se nějaká zaměstnání pro opravdové křesťany v mediokracii uzavřou, bude obtížné to přijmout. Pro současné věřící je vlastně obtížné si to jen představit, částečně také proto, že jsme si odvykli nechat se omezovat ve svých ambicích. Mnozí z nás nejsou připraveni trpět pro víru nějakým strádáním nebo příkořím.

Proto je tak důležitou součástí běžného křesťanského života výcvik v přijímání tělesného strádání, strasti či bolesti kvůli duchovním cílům. Tak třeba půst. Ježíš nám jde příkladem, když se po svém křtu čtyřicet dní postí na poušti, aby se připravil na své veřejné působení. Během postu se Pánu zjevuje Satan a pokoušel ho, aby kamení změnil v chleba, a tím utišil svůj hlad. Ježíš odmítá. Boží Slovo stojí na prvním místě. Ovládnutí tělesných žádostí je pro duchovní růst klíčové.

Slovo askeze pochází z řeckého askésis, a to znamená „cvičení". Askeze, zejména půst podle církevního kalendáře, tvoří běžnou součást života Božího lidu. „Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář,“ říká Ježíš (Mt6,17). Pravidelná zdrženlivost od jídla z náboženských důvodů má být běžná. Tak se křesťan cvičí, aby dokázal odpírat své žádostivosti a přitakávat Bohu. Ve spotřební demokracii jsme se stali lidmi zaměřenými na pohodlí a požívačnost. Většina křesťanů a to i katolíků však nepěstuje žádný duchovní život, a o nějakém cvičení ve snášení utrpení postem a jinak odmítají cokoli slyšet. Většina z nich považuje za dostatečné cvičení v utrpení už to, že se musí něco ve škole učit, a potom hledat práci a chodit do práce a snášet nadřízeného, že na ně doléhají nějaké nemoci, nezaměstnanost, špatné počasí, že se zdražují životní náklady, atd., a oni to, že to snášejí a obětovávají Bohu, považují za dostatečné cvičení v sebezáporu.

Pro ty nemnohé věřící, kteří chtějí své srdce a srdce svých dětí cvičit k tomu, aby dokázaly odolávat požitkářství a spotřebitelství, jež jsou jádrem západní civilizace smrti, je znovuobjevení křesťanské askeze naléhavou nutností. Musíme se na vlastní kůži přesvědčit o tom, že Bůh používá utrpení k tomu, aby nás očistil pro své cíle.

Podle učení pouštních otců bojuje každý křesťan o to, aby ze svého srdce vykořenil jakoukoli žádostivost, jež není v souladu s Boží vůlí.

Jde o posilování vůle. Pokud nevydržíš pár hodin nejíst, jak můžeš čekat, že se ti podaří ovládnout duchovnější vášně, jako je hněv, závist a pýcha?

Kromě toho může být cvičení ve strasti povzbuzením pro duchovně líné.

Sebezápor provozujeme proto, abychom se posílili v lásce a v službě Kristu a jeho lidu. Utrpení je součást následování Ježíše Krista, který trpěl dřív, než byl oslaven. Pro křesťany má zásadní důležitost znovu si osvojit způsob, jak pro víru snášet utrpení.

Křesťané to nazývají paradoxem, když se říká, že jsme povoláni k tomu, abychom byli ve světě, ale nejsme ze světa. Tento paradox prožívali už první křesťané v době římské říše, kdy všechno pronikala pohanská civilizace smrti, a přesto jednotlivci i rodiny uslyšeli srdcem Kristovo volání a opouštěli všechno, aby následovali Pána, a to až k mučednictví. Dokud se skutečně nevrátíme k tomuto vzoru, nic z toho, co děláme, nikdy neponese plody.

Na jedné straně je pro sledované osobní setkání s Ježíšem Kristem nezbytně nutné opouštění světa i zděděných lidsky zavedených skladeb zbožnosti, avšak na druhé straně po setkání s Ježíšem je nutno tento vztah upevňovat a prohlubovat. Pokud jde o svět a lidské skladby zbožnosti a postupy duchovního života, není třeba se obávat vykořeněnosti. Je však třeba se obávat vykořeněnosti bez Krista.

Přitom nesmíme ulpívat na osvojování si Krista jen pro svůj osobní příjemný požitek a pro své soukromé štěstí. Pán nás vyzývá: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium! Nejlépe osobně osvojené setkání s Ježíšem je takové, které je nejvíce sdělované a šířené.

Nesmíme tedy nějak zobecňovat samotnou společenskou ustálenost a tvrdit, že strom, který je opakovaně vykořeňován a přesazován jinam, stěží ponese dobré ovoce. Tak bychom pak mohli považovat samotného Pána Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil nebo apoštola národů Pavla za největší fluktuanty.

 Každou společenskou kategorii je třeba kulturně zhodnocovat v Kristu, s Kristem a pro Krista. Potom je možno autenticky být a všechno mít v Kristu, kdežto bez Krista nebýt ničím a nemít nic. Jsme poslání s evangeliem do celého světa. Zatím jsme toto poselství nenaplnili ani na samotné Zemi, ačkoli jsme posláni do celého světa, protože i jinde ve vesmíru jsou inteligentní tvorové. Jsme tedy zatím na prahu.

Kdo marní svůj život bez Krista přecházením z jednoho domu do druhého, je věčný bezdomovec, nikde neusazený tulák, otrok svévole, proletář. Kdo chce zapustit duchovní kořeny v Kristu, musí setrvat na jednom místě dost dlouho na to, aby mohl být proniknut Kristem do hloubky. A s tímto bohatstvím, totiž plný Boha, přecházet k evangelizaci ostatních míst.

Bezbožná vykořeněnost života ve spotřební společnosti narušila společenská pouta. To má však různé dopady. Byla přervána otcovská návaznost jak s ohledem na duchovní odkaz, který nám předávají otcové, avšak byly také opuštěny lidské struktury zbožnosti a duchovního života našich předků.  Jinou stránkou toho je, že si křesťan odnášel z bohoslužby eucharistického Krista ryze sobecky, pouze pro sebe, pro svůj příjemný ocit a pro své vnitřní uspokojení, ale docela bez ohledu na duchovní rodinu, a také bez ohledu na mnoho hledajících štěstí ve světě. To znamená, že si mnohý katolík chtěl uchovávat přijatého Krista pouze ve svém soukromí, a sobecky si ho duchovně užívat. Takový konzumní přístup k eucharistickému Kristu i k celé obci věřících posiluje roztříštěnost, která ničí křesťanství ve spotřební demokracii.

Při obnově přerušené otcovské návaznosti a jejím budování však by však nemělo jít jen o lidské struktury zbožnosti a lidské postupy duchovního života. Vyžaduje to zapojení tajemné duchovní družiny. Církev žije jako tajemná duchovní družina založená Ježíšem. Jednotlivci tam poznávají lépe i sami sebe.

Život v duchovní družině, ať v klášteře nebo v rodině, spočívá ve vytváření tajemného domova, jehož skladba přesahuje naše chápání a vždy zůstává tajemná, ale potřebuje to každý z nás, má-li naplnit svou jednotlivou pouť. Jednotlivý člověk potřebuje jiného člověka ke sdílení zkušenosti osobního setkání s Bohem, ale to přesahuje měřítka psychologická i sociologická.  Moderní označení společenství je proto krajně zplošťující.

Jednostranné zaměření na život duchovní družiny je zase v příkrém protikladu k řadě jiných křesťanských spolků, které se rozpadly nebo se proměnily v sektu, protože byly zřízeny příkazem někoho z církevní hierarchie nebo v nich dominantní vůdce posedlý čistotou nauky zneužíval své moci.

Duchovní osoby, ale také laici, žijící ve světě, mohou mít z řádu velké milosti, pokud pochopí, co je na životě původního zakladatele rozhodného: naprosté opuštění vlastní vůle ve prospěch vůle Boží, a služba řádu na tom místě, kde byl k tomu kdo přizván a zapojen. Ve skutečnosti to může vyžadovat vyváženost, ale cíl, který nám stanovil Pán, je mimořádný: být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Přitom samotný řád, vynikající v okolním prostředí světském i církevním, je pro své účastníky vrcholně omilostňující, pokud mu tam vytrvale a obětavě slouží, kdežto pro lhostejné nebo nesloužící je naopak krajně zdrcující a může způsobovat velkou újmu, škody na duchu i na těle. V tomto ohledu je samotný řád velmi brizantní, totiž rychle a silně zapalující, ale jindy prudce spalující a ničivý.

Jelikož Ježíš je jedno s Otcem, proto se ho musejí ti, kdo usilují o dokonalost, musí snažit napodobovat. Byla by úplně scestná domněnka, že této dokonalosti můžeme plně  dosáhnout vlastními silami nebo už v tomto světě. Avšak už v tomto světě je duchovní i hmotná odměna pro člověka stokrát větší než to, čeho se na této životní pouti vzdává. Paradoxem křesťanského života je to, že čím svatějším se člověk stává, tím jasněji si uvědomuje svou nedostatečnost, a tedy i naprostou závislost na Božím milosrdenství. I když dokonale ovládá sám sebe a svatě slouží Bohu, je tím víc vystaven dorážení ďábla, a tedy naprosto závislý na Boží pomoci. Ideální osobou je tedy ten, kdo se snaží naplnit Pánovo volání tím, že se ve všem připodobňuje Kristu. Ať je povolán do rodiny duchovní nebo manželské, k rukodělné práci nebo k práci duševní, musí až do krajnosti usilovat o  to, aby byl jako Ježíš.

Jak rozlišit a vytáhnout zdravé jádro z dosavadních lidských struktur zbožnosti a duchovního života a použit je na výzvy života uprostřed světa ve 3. tisíciletí? To je úkol pro chápavé srdce, jaké si vyprošoval král Šalamoun.  R

+++

BLAHOSLAVENÉ ANIČCE

TVÉ ČISTÉ TÓNY DOZNĚLÉ

POZVEDNOU ANDĚLÉ

PŘED TVÁŘÍ BOŽÍ

Z TĚCH TÓNŮ SKLADBY SLOŽÍ

VYŠŠÍ NEŽ POZEMSKÉ

CO JSOU JEN ODLESKEM

HOR SYMFONIÍ CHVÁLY

HOR VĚČNOSTI A SLÁVY

Z NICHŽ ZNÁME POUZE ÚPATÍ

SNAD BOJÍME SE ZÁVRATI

Z TĚCH PÍSNÍ O RÁJI

JEŽ ANDĚLÉ TI ZAHRAJÍ

NA NEJSKVĚLEJŠÍM KLAVÍRU

ZA HRDINSTVÍ A ZA VÍRU

PAVEL KROUPA

Mučednice čistoty Anna Kolesárová (14.7.1928 - 22.11.1944) byla blahořečena

1.9.2018 v Košicích.

+++

DÍLO SVATÝCH

Co musí dělat ti, kteří si chtějí zvolit dobrý úděl? Chce-li kdo očistit své srdce ode všech zlých myšlenek, které poskvrňují nitro člověka, ať se modlí: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným.„ „Je nemožné očistit své srdce bez častého vzývání Ježíše Krista.„ Mnozí ze svatých, sotva o tom uslyšeli, zanechali všeho ostatního a snažili se pouze o jedno, aby očistili a ochránili své srdce ode všech nedobrých myšlenek, a pronášení Jména Pána Ježíše Krista s bázní a zbožností pokládali za nejlepší prostředek k tomu. Toto zaměstnání nazývají Otcové nejjemnějším dílem, nejlepším prostředkem, aby se v nás usídlilo Království Boží. „Jméno Hospodinovo je svaté“, (Ž 33,21) a ten, kdo vzývá svaté Jméno Pána Ježíše zbožně a opravdově (tj. s duchovním zaujetím), jak se patří, posvěcuje tím své srdce, usídluje v něm radost ze spásy. „Jestliže je kořen svatý, tehdy i větve svaté jsou“ (Ř 11,16), a jestliže se tedy srdce posvěcuje Jménem Páně, pak z něj vycházejí myšlenky svaté a duchovní, jež dávají duši radost a veselí. Neboť vnitřní modlitba je dechem nesmrtelné duše, přináší radost v Pánu a stálé díky za všechno, co nám Hospodin dává - za bolesti stejně jako za radosti. Člověk vidí ve všem milosrdenství Boží, které nás vede ke spáse způsobem, který zná jen On.

Vyvolení synové Království Božího, kteří cele přilnuli k Pánu Bohu, rozjímají nad Jeho zákonem dnem i nocí. Za nicotné pokládají všechno pozemské - i slávu i bohatství i své pohodlí, stále vedou dobrý duchovní zápas, horlivě lnou k víře ve slova Kristova a neustále očekávají milost od Boha, Spasitele svého. Ač ještě přebývají na zemi, začínají již tajně žít životem nebeským s Kristem v Bohu. Nermoutí se nad věcmi pozemskými, ale mají starost pouze o to, aby se líbili Bohu. Kdo tohoto již dosáhl, ten se oblékl v Krista a stejně jako apoštol Pavel může pravdivě říci: „Živ pak jsem již nikoliv já, ale živ je ve mně Kristus“ (Ga 2,20).

Blahoslavený je ten, komu bylo dáno, aby v sobě spatřil Hospodina Boha a pocítil ve svém srdci božský pokoj a radost, které pocházejí od Ducha Svatého. Ten hoří láskou k Bohu podobně jako keř (jenž u hory Horeb planul přítomností Boží, ale nebyl ohněm stráven), plane láskou, která se na věky nestráví. Tuto lásku ke Kristu Bohu nic nepřemůže, ani bolesti, ani pronásledování, ani hlad a soužení, ba dokonce ani smrt ji nemůže zničit. Tato láska věčně naplňuje duši veselím (duchovním jásotem), dává jí blahodatnou útěchu a rozeznívá v srdci neumlkající píseň Bohu Spasiteli, píseň, od níž přichází do duše takový pokoj, že pro blaho v srdci člověk někdy nemůže vyřknout nic jiného, než opakovat stále a pouze jediné: „Můj Ježíši, Ježíši, nejsladší Ježíši“. Svatí v nebi, jejichž mysl je zaměstnána kontemplací Boží slávy, se nemodlí (slovními) modlitbami, ale pouze se naplňují radostí a útěchou z Božího dobrodiní k nim. Stejně je tomu i s těmi, kteří jsou srdcem oddáni Bohu a rozjímají nad přítomností Boží v sobě. Podle slov Otců se jejich srdce tehdy stává nebem. Slunce, které v něm září, je světlo nejsvětější Trojice. Vzduch, který tam vane, je svatý Duch, jejich blízkými a příbuznými jsou svatí a beztělesní (andělé); jejich životem, radostí a veselím je Kristus - Světlo ze Světla, od Boha Otce. Ve svém nitru se stávají oblakem Boží slávy a jsou ozařováni paprsky světla od Vládce; stávají se hroznými pro démony a milými Bohu a Jeho andělům. Takovým byl sv. Simeon Nový Theolog, který o sobě řekl: „Sedím na svém loži, vidím ve svém nitru Tvůrce světa a rozmlouvám s Ním". Východní bratři

+++

JE SLADKO

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

JAK V KLÍNĚ MATČINĚ,

A SNÍT A PÍSNÍM NASLOUCHAT

V JISKRNÉ BYSTŘINĚ.

 

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

SPANILÉ NEBE NAD HLAVOU,

ŠEVELEM ROZECHVĚLÝCH BŘÍZ

KONEJŠIT DUŠI TOULAVOU.

 

ZMUČENÉ TOUHY BÍLÝCH JAR

VICHRNOU NOCÍ LETÍ K OTČINĚ,

JE SLADKO S TEBOU BÝT,

JAK V KLÍNĚ MATČINĚ.

Zd. Řezníček

+++

KOHO SE DÉMONI NEJVÍC Z LIDÍ BOJÍ?

Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu s oblibou vyprávěl jistou epizodu ze života svatého Dominika, při které byl démon přinucen promluvit.

Když Dominik kázal o růženci představili mu jednoho bludaře, který byl posedlý démony. Světec před zástupem přikázal démonům říci, koho se mezi všemi svatými nejvíce bojí a kdo si tedy zaslouží nejvíc lásky a úcty od lidí.

Při této otázce začali pekelní duchové křičet. A když viděli naléhání svatého a nechtěli odpovědět, začali lamentovat a plakat a doufali, že se nad nimi slituje, ale on neochvějně pokračoval. Tehdy mu slíbili, že odpoví, ale v tajnosti, do ucha, ne přede všemi.

Svatý Dominik jim přikázal mluvit nahlas, a každé jeho naléhání bylo zbytečné, démoni zarytě mlčeli. Tehdy si svatý klekl na kolena a začal prosit Pannu Marii:

"Paní mocná, Maria, pro svůj růženec přikaž těmto nepřátelům lidského pokolení, aby odpověděli na mou otázku!"

Hned po tomto zvolání hořící plamen vyšel z uší, nozder a úst toho posedlého člověka, přítomní se třásli strachem, ale nikomu to neuškodilo. Démoni znovu prosili svatého, aby je nemučil. On se tehdy na kolenou opět obrátil k Panně Marii:

"Ó, Nejdůstojnější Matko moudrosti, prosím tě pro zde přítomný lid, který se začal modlit, jak je nutné, andělský pozdrav (Zdrávas, Maria), přinuť tyto své nepřátele vyhlásit veřejně plnou a jasnou pravdu o růženci!"

Po skončení modlitby uviděl u sebe Pannu Marii obklopenou množstvím andělů, jak zlatou holí udeřila démona a řekla: " Odpověz mému služebníku Dominikovi na jeho požadavek!" Marii neviděl ani neslyšel nikdo kromě svatého Dominika.

Při tomto rozkazu začali démoni křičet: "Ó, naše nepřítelkyně, naše zkázo a naše obavo! Proč jsi sešla z nebe - abys nás tolik trápila? Ó, obhájkyně hříšníků, která vytrhuješ z pekla, ó bezpečná cesto do ráje, právě my jsme přinuceni, nechtěně, říct celou pravdu? Musíme uznat před všemi to, co nás zahanbí a způsobí naši zkázu? Běda nám! A věčné proklínání našim vládcům temnot!“

Tedy poslouchejte vy, křesťané: Tato Matka Kristova může zabránit, aby její služebníci padli do pekla. Je to Ona, která jako slunce rozptyluje temnoty našich nástrah a lstivosti; Ona kazí naše intriky, ničí naše pasti a dělá zbytečnými a neúčinnými naše pokušení. Musíme se vám přiznat, že nikdo, kdo vytrvá v její službě, není s námi zatracen. Jeden její vzdech, který nabídne Nejsvětější Trojici, váží více než všechny modlitby, sliby a touhy svatých. My se jí bojíme více než všech svatých dohromady a nic nezmůžeme proti její věrným sluhům.

Ba stává se, že mnozí křesťané, kteří by podle řádných zákonů byli odsouzeni, vzývaje ji ve chvíli smrti, dokáží se zachránit na její přímluvu.

Kdyby se tato Mariena (tak ji démoni v hněvu nazývali) nepostavila našim plánům a snahám, už dávno bychom převrátili a zničili Církev a uvrhli v omyl a nevěrnosti všechny její hierarchie, její členy každého postavení a stupně.

Prohlašujeme, přinuceni násilím, použitým proti nám, že nikdo z těch, co vytrvají v modlitbě růžence, nebude zatracen, protože Ona získá pro své věrné služebníky upřímnou lítost nad hříchy, a tak dostanou odpuštění a milost."

+++

PAHORKY

ZAS TOUHY DÁVNÝCH LET

SI CESTU PROKLESTILY

K VRCHOLKŮM ZAPOMNĚNÍ.

Ó PAHORKOVÉ RODNÍ,

PROČ ZADUMÁNI JSTE

A V SEBE ZAHLEDĚNI,

KDYŽ OČI ZDIVENÉ

SNY DĚTSTVÍ NEDOSNILY?

 

JAT SLÁVOU OBZORŮ

VŽDY S ÚSMĚVEM JSEM SPĚL

VSTŘÍC KAŽDÉ BOLESTI.

Ó PAHORKOVÉ MLADOSTI,

PROČ NEPOHNUTI JSTE

V POTOPĚ ÚZKOSTI,

KDYŽ ÚDER SRDCE HOCHOVA

V STAROBÁCH NEDOZNĚL?