LISTOPAD 2018

Ročník XXIV. číslo 11.                                                                                                                    Listopad 2018

Obsah: J.Lopourová, Kristův návrat, TB,Skeptická generace ve slepé uličce, Zahradníček, Můra, , R.Důraz na náboženskou svobodu, Co se to děje, Matta el-Maskin, Proč nerozumíte mé řeči, J.Veselý,Tajemství spojených srdcí, RB,Stará rodina a nová rodina, Veselý,Brána srdce, BRNĚNSKÁ AK. duch.života ct.Patrika Kužely, osvětim. muč. Jak se pěstuje láska? Z.,Zvon__________________________________________________________________________________________________

NÁVRAT

O PŘÍZEŇ MOCNÝCH BOJOVAT  ?

HVĚZDY JE LÉPE NAVLÉKAT

NA ŠŇŮRU BDĚNÍ V HAVRANÍM KUROPĚNÍ

JI ZAVĚSIT NA ŠÍJI SVÍTÁNÍ

PERLAMI SLOV BÁSNÍKOVA NOC SE TŘPYTÍ

CHVÁLAMI PROVONÍ JAK NOČNÍ KVÍTÍ

CO NIKDY NEJDE SPÁT UŽ DLOUHO PROSÍ O NÁVRAT

CO KDYBY PRÁVĚ TÉTO NOCI

ŠÍRÁNÍM PŘIŠLO SLOVO S MOCÍ

UKONČIT VŠE A VŠEMU SMYSL DÁT

 

NA KONI ROZBŘESKU

TĚSNĚ NEŽ PŘIJET MĚL

MLÁDENEC BÍLÝ DEN

NEBES BRÁNA S RACHOTEM SE OTEVŘELA

S OHNIVÝM PRŮVODEM VYJEL TEN

KDO VĚRNÝ JE A NEMEŠKÁ

KAŽDOU NOCÍ KAŽDÝM DNEM ...

Jana E.Lopourová

+++

SKEPTICKÁ GENERACE VE SLEPÉ ULIČCE

Ve XX.století se zabýval sociolog Helmuth Schelsky skeptickou generací. Hledal východisko v  politickém zapojení mládeže. Dneska je to mnohem širší záležitost. A nezajímá nás to z hlediska politiky.

Třebaže se nezabýváme křesťanskou politikou v úzkém smyslu, přesto každý postoj, chování, vyjadřování, jednání, ale také trpné snášení něčeho, má politický ráz, i kdyby to byla třeba jen pštrosí politika. Neutralita už dávno není možná. „Sametový underground“ západních snílků, jakým se opíjel kdejaký pražský pepík, patří dávno na smetiště dějin jako jedna promarněná šance.

Nejen ti, kdo jsou sladce otráveni nabídkou západní spotřební společnosti, nýbrž všichni lidé světa jsou dnes vystavování politickému zemětřesení otřásajícímu základy mírového soužití.

Osvědčené postupy, o něž se opíralo přemítavé myšlení politiků, upadají v zapomenutí. Co si tu má počít Boží dítě, žijící už delší dobu na okraji společnosti, anebo pozvané ve spotřební demokracii ke kulatému stolu, aby tam pak mohlo být veřejně znevažováno a vysmíváno?

Na programu dne jsou lidská práva. Dnešní vláda sdělovacích prostředků si z lidských práv udělala strašáka do zelí. Obsah lidských práv byl vyprázdněn, sotva se ztratil jejich původce, kterému by se měl každý zodpovídat.

Co si má křesťan počít ve světové vládě masmédií, která se docela odpoutána od vítězů v demokratických volbách?

Křesťané si nemohou dovolit zcela vyklidit veřejný prostor. Církev se nemůže vyhýbat povinnosti modlit se za mocnáře a prorocky k nim promlouvat. Křesťanské zájmy nekončí bojem proti potratům a ochranou náboženské svobody a tradiční rodiny. Nejsnadnější řešení je uzavřít se na hradech, rezidencích či prostě na chalupách, neboli vystupovat s klapkami na očích, obírat se pouhým výkladem Božího Slova. To je pohodlné, ale také nejméně zodpovědný postoj před Bohem i před lidem. Nesmíme se nechávat potlačovat tak, že bychom svůj náboženský život omezovali na soukromí.

Stojíme před otázkou, zda okázale opustit veřejný život provozováním pštrosí politiky v soukromí, nýbrž jak moudře učinit svůj náboženský život veřejným, zejména v podmínkách civilizace smrti. Kdy je od nás zbabělé odmítnout spolupráci se světskými politiky kvůli úzkostlivému strachu z toho, že se ušpiníme - a kdy ji přijmout bez obav, že nás tato zapojenost mravně znečistí?

Hlavní je důraz na náboženskou svobodu jako prostředek úplného křesťanského života. Kdykoli slevíme z mravních hodnot, které nás jako křesťany určují, abychom si zachovali iluzi náboženské svobody, bude naše každé vítězství v tomto směru bezcenné. Posláním křesťana ve světě není politický úspěch, nýbrž věrnost. Musíme totiž v tomto světě jednat jako ti, kdo nepocházejí z tohoto světa. Nesmíme tedy na světské podněty odpovídat ve smyslu světa, nýbrž v duchu Boží vlády. Smýšlení a jednání v duchu řádu se zásadně liší od smýšlení a jednání ve smyslu spotřební demokracie. To začíná uznáním, že západní spotřební demokracie už není křesťanská. Rozsah toho, čeho mohou ryzí křesťané dosáhnout na veřejnosti, se pronikavě zúžil. Součástí této nevyhnutné změny je přijetí skutečnosti, že nadále si věřící křesťané budou muset vybrat, zda být hodnými občánky, tedy krajně smířlivými a kompromisními, nebo dobrými křesťany podle Ježíšova vzoru, takže budou policií sledováni jako extrémisté.

Alexis de Tocqueville byl přesvědčen, že demokracie nemůže přežít ztrátu křesťanské víry, protože se mění v nelidskou vládu masmédií, prostě v zavedenou demagogii. Křesťanská víra přiměla lidi překonat sobectví a naučila je, že zákony musejí být pevně zakořeněny v mravním řádu zjeveném a garantovaném Bohem.

Jestliže demokratický národ ztratí křesťanskou víru, píše Alexis de Tocqueville, podlehne nezřízenému individualismu, materialismu a demokratické despocii a nevyhnutelně „připravuje své občany na otroctví“.

Dopustili jsme vlastní pád do západní spotřební demokracie. Proto se musejí křesťané připravit na temné časy nové totality.

Velmi naivní, idealistický příklad úsilí o lepší sociální život křesťanský pochází od vůdců sametové revoluce. Katolík Václav Benda naivně tvrdil, že komunismus udržuje lidi v železném sevření tím, že je izoluje a rozbíjí jejich přirozené společenské vazby. Hrozný omyl. Komunismus udržoval lidi v železném sevření tím, že je izoloval od Krista a jeho tajemného Těla, od Církve, od Kristova kříže.

Vůdcové sametové revoluce se uchylovali k vymýšlení paralelní společnosti v podzemí. Myšlenka žít jako křesťan ve společenství, totiž v rodině, v sousedství, atd. je sice dobrá, ale nelze ji pouze lidsky zakládat a rozvíjet. Tento rozvoj nové církve v podzemních buňkách, jakýchsi nových katakombách, s vyvarování se ghetizace, nemůže být nikdy ponechán pouze lidské přičinlivosti nebo obětavosti, nýbrž musí být svěřen Duchu svatému, pokorně vyprošovanému.

Vůdcové sametové revoluce soustavně upřednostňovali lidskou přičinlivost před Boží pomocí. Proto se po pádu železné opony a uchvácení moci chovali podobně jako jimi nenávidění předchůdci – nezákonně si osvojovali majetky, protekčně rozdávali úřady rodinným příslušníkům, kamarádům nebo známým, udělovali milosti policejně stíhaným zlodějům a padělatelům veřejných listin, atd. V úřadu pro stíhání zločinů komunismu prakticky prováděli heslo: Nejsme jako oni. A zločinci nadále unikají spravedlnosti jako nepostižitelný vysmátý Fantomas a páchají další nepravosti s novou maskou. Čeští oslavenci po roce 1989 uvedli národy do bezbožné spotřební demokracie, zavlekli je do přestárlých brontosaurů, jako je NATO, do duchovně nezralých projektů jako je Evropská unie, do humanitního bombardování Jihoslovanů, uchvácení Kosova a jiných forem terorismu.

Doufáme, že naše víra jednoho dne změní svět. Proto musíme začít na místní úrovni. Nepodaří se to však pouze lidskou přičinlivostí či obětavostí. Bez Krista a jeho tajemného Těla a bez přímluvy jeho Máti, Marie, nemůžeme vůbec nic. Bude-li to dílo Boží, vytrvá a občerství stávající struktury Církve svaté. Pakli, že to bude jen lidské dílo, rozpadne se samo. Tady se nedá pouze lidsky experimentovat.

My věřící, pravověrní křesťané, jsme nežádali vnitřní exil ze země, kterou jsme pokládali za vlastní, ale přesně tam jsme se ocitli.  I když jsme nyní pohrdanou menšinou, měli bychom být menšinou modlící se, avšak také tvořivou, nabízející vřelé, živé, světlem naplněné alternativy lidem světa, který je se svou civilizací smrti stále chladnější, umrtvenější a temnější. Našeho oficiálního vlivu zatím stále ubývá. Věříme však, že se směr tohoto vývoje změní. Sám božský Vykupitel nás ujišťuje, že žádné síly nepřemohou jeho Církev. Nechme se však vést duchem řádu Benediktova, Františkova a Dominikova. Pokorně to přivítejme jako příležitost, kterou nám Bůh sesílá k očištění a posvěcení. Vytlačování úředních lidských struktur Církve na okraj společnosti a omezování zavedených lidských postupů a způsobů sociálního působení Církve může být zjevným příznakem působení toho, co Církev vnitřně oživuje, totiž Ducha Svatého. Přestaneme-li si namlouvat, že úděl dnešní společnosti je především a pouze v lidských rukou, tak nás to osvobodí k tomu, abychom v našich malých příbytcích přiložili ruku k dílu pro Boží království.

Oficiální církevní společenství se většinou trápí samo sobě a nemá o tom ani ponětí. Kdykoli se před hlavními církevními veličinami vynoří nějaký úkol nebo potřeba, ihned to „řeší“ ustavením nějaké vyšetřovací komise a pak i jmenováním nového referenta pro řízení svěřeného úkolu. Tímto alibistickým počinem si zařechtá úřední šiml ve smyslu zákonů profesora Parkinsona. Každopádně tento parkinsonismus znenáhla bezbolestně pokračuje se sladkou zapomětlivostí. Přitom se celá ta lidská stránka Církve stává čím dál zkostnatělejší, neplodnější a nehybnější. Sotvaže v přestárlých strukturách převládne technika, organizace a statistika, tak si Duch Svatý už vyvolává novou buněčnou tkáň a hned si povolává na své políčko nové dělníky. Ovšem také prolhaný vládce světa se přičiňuje, aby tam poslal své poradce a šiřitele sekty a rozkolu. Potom se probouzejí staré struktury, aby se hlásily o svůj monopol na kult, na což mají samozřejmě právo. Jak budou s církevním právem zacházet – spravedlivě nebo milosrdně?

Slovo „kult“ má sice v běžném jazyce světa dost protivný ohlas. Pochází však z latinského výrazu cultus, a znamená uctívání. Kultura je způsob života, který vyplývá z uctívání, na němž se lidé podílejí. To, co je pro nás nejposvátnější, určuje uspořádání naší kultury. Ta plynule vzniká v procesu, jímž se snažíme učinit víru smyslům dostupnou a vzájemně sdělnou.

Jestliže má nastat skutečná obroda křesťanské kultury, pak by měla vzejít spontánně, bez nařízení či souhlasu úředních veličin, a to vyhledáváním strhujících postav modlitby a kajícnosti, postav chvály Krista a Marie, a dále vstřícné služby upřímně hledajícím, trpícím z okraje společnosti.

Nemůžete však dát něco, co nemáte. Valná část Církve naší doby vypadá jako světská zábavní centra s trochou náboženské morálky navrch, zatímco má být živoucím, dýchajícím Kristovým Tělem. Příliš mnoho jejich představitelů se však sklonilo k upadlému vkusu a spotřebitelství širokých mas. Začalo se to pak v náboženské praxi chovat jako servis konzumní činnosti. Tak se z farníků stali duchovní spotřebitelé. Nestačí změnit Boží dům v duchovní hospodu. Nejde nám přece jen o setkání s lidmi, které pozveme na „Noc kostelů“, aby si všimli, že tu ještě jsme. Především jde přece o setkání s Bohem. Smutnou pravdou je, že svět při pohledu na křesťany až příliš často nevidí nic, čím by se lišili od nevěřících. Mnozí nadšenci pro apoštolát si počínají dost komunisticky, že totiž musí být „čelem k masám“. Přitom zapomínají, že pokud nebudou mít vlastní, svébytnou křesťanskou kulturu, okamžitě budou pohlceni civilizací smrti, které se podbízejí.

Není divu, že děti z křesťanských rodin bez pořádné křesťanské kultury zapomínají, co to znamená být křesťanem. Nemůže nás ani překvapovat, že nepřitahujeme, ale dokonce dospívající děti odpuzujeme. Příliš často hledáme autentičnost církve a duchovního života právě v současné civilizaci smrti. Chceme dostat Ducha svatého pod kontrolu v masových teatrálních představeních a zapomínáme, že už prorok Eliáš uslyšel Boží výzvu v šepotu vánku na poušti.

Jestliže máme přežít dnešní „dobu temna“, musíme poodstoupit od lidských potřeb širokých mas a jejich momentálních rozmarů i od sebe samých a přestat kopírovat nabídky civilizace smrti.  Budeme se muset výrazněji oddat své víře, a to způsoby, které se očím dneška budou zdát podivné. Ale pozor! Nestačí vytáhnout ze skříní zaprášený frak po dědečkovi a místo tykání si začít zase onikat, zkrátka měnit věci kolem sebe, a ne v sobě. Tady už dávno vyhořeli splašení modernisté, kteří si z Druhého vatikánského koncilu vybrali zevšeobecňování obracení oltářů místo srdce, stejně jako tradicionalisté, kteří zase hodně věcí kolem sebe přestavují po staru.

Potřebujeme neučený, strhující návod, jak se modlit a jak uctívat Boha, abychom svou mysl dokázali naučit uvažovat autenticky křesťanským způsobem. Apoštol Pavel připomíná (Ř 12,2), se máme proměňovat obnovou své mysli, tím, že si osvojíme myšlenkové vzorce a typy postojů a chování, jež přesahují naši přirozenost. To neznamená omezení, nýbrž svobodu.

Velký podíl na současném opouštění víry má skutečnost, že naše děti neznají dějiny křesťanství a ani nevědí, proč by je znát měli. Kdo nezná vlastní dějiny, musí je znovu opakovat.

Mnoho katolíků nejen moderních, nýbrž i tradičních bylo během posledních dvou tří generací vychováno v úplné neznalosti kořenů vlastní tradice. Odstřihnout lidi od jejich tradice znamená přetrhnout řetěz historické paměti a zbavit je kulturní návaznosti. Není divu, že křesťanská kultura zasazená v civilizaci smrti chřadne. Řešení však není v pouhém přepólování modernosti na zastaralost, anebo civilizace smrti na kulturu života.

Jádrem kultury je kult. Uctívání Boha slouží především Bohu jeho oslavou. Bůh má být uctíván takovým způsobem, který sděluje jeho přesažnost i vřelost evangelia. Bůh není módní výstřelek ani bůžek hipíků. Když jej přilepíme k nějakému kousku popkultury, nemůžeme mu učinit zadost jako přesažnému Bohu, Pánu celých dějin i všech kultur. Máme mu však sloužit společně s lidem.  Přitom bohoslužba dělá víc, než jen to, že předává informace o Bohu. Formuje lidskou představivost a srdce. Zábava vydávaná za bohoslužbu působí svou podbízivostí protivně, ba až odpudivě.

Vůně kadidla, zvuk zvonů, záře svíček, živé barvy ikon - toto vše dohromady vytváří v naší mysli mocný dojem, který předchází rozum a připravuje nás na sjednocení s Pánem ve Slově a Svátosti.

Když vejdete do pravoslavného kostela, okamžitě víte, že jste na posvátném místě. Hořící svíce naznačují světlo Kristovo. Ikony připomínají společenství svátých a pravdu, že jsme obklopeni „velkým oblakem svědků", jak píše Pavel Židům (Žd 12,1). Kadidlo zase odkazuje k přítomnosti Ducha svátého. Všechny tyto jednoduché, smyslově vnímatelné věci nám napomáhají zapojit do křesťanského vzdávání úcty Bohu také tělo; navozují kontemplativní stav mysli a připravují půdu pro to, abychom přijali semeno Písma a svátého přijímání. Nejsou to pouhé ozdoby doprovázející bohoslužbu (např. ikony nejsou pouhé obrazy), nýbrž jsou její součástí.

Když se shromáždíme v kostele, abychom vzdali úctu našemu Bohu, měli bychom cítit, že vystupujeme z každodenního života.

Avšak pozor! Samotná bohoslužba nás nespasí. Toho může dosáhnout pouze obrácení srdce. Liturgie je nezbytná proto, aby vzdávání úcty Bohu dosáhlo plně svého cíle. Sama o sobě však není postačující, stejně jako koncert Bachovy hudby nic neznamená pro hluchého člověka. Jestliže věřící uctívá Boha svým tělem, ale jeho mysl a srdce jsou jinde, k čemu je to dobré? Cílem je sjednotit všechny části křesťanovy osoby. Křesťan potřebuje víru a rozum, aby jej formovaly a ukázňovaly.

S tímto ukázněním bezprostředně souvisí asketické návyky, totiž pravidelný půst a jiné hmatatelné formy odříkavosti. Jde o natrvalo osvojenou ochotu či pohotovost vzdávat se hmotných potěšení pro duchovní posílení.

Ve spotřební společnosti, jež si cení pohodlí a blahobyt nade všechno, představuje pravidelný půst možná nejvýraznější součást praktikování víry.  Svatý Pavel říká: „Jsem ukřižován s Kristem; už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20). Nejde mu jen o dosažení většího sebeovládání a uplatnění řádu své přirozenosti, nýbrž o živý příbytek Ježíše a jeho Otce nebeského.

Když církev chválí v bohoslužbě Krista a její život je udržován odříkáním a disciplínou, tak v ní jasně vyniká forma, skladba, kosmos, a tak stojí v ostrém kontrastu s chaosem světa. S rozkladem civilizace smrti září církev stále jasněji svou vnitřně živou skladbou a přitahuje lidi ke svému světlu. Přestaňme se ostýchat považovat krásu za naše nejlepší prostředek šíření radostného poselství.

 Jestliže se někdy dostávala radostná novozákonní zvěst k příjemcům v názorné podobě jako „bible chudých“, současný bloudící a hledající se vlivem spotřební demokracie, zvrhající se v mediokracii  octl v nové pasti ignorance. Už první generace postkomunistických národů v náruči spotřební demokracie je skeptická k jakýmkoli slovům. Není divu. Nikdy nikdo ze zvolených osob či stran jí nesplnil žádné předvolební sliby. Tak je hluchá ke všem slovům, a naneštěstí i ke Slovu Božímu. Jakoby přestávalo platit, že víra je z hlásání, nyní se může člověk setkat s evangeliem především beze slov, totiž působením jednání a obětí hrdinů lásky a vlivem krásného díla, které je názorně sbližuje s Osobou Ježíše Krista. Takové setkání může člověku změnit život. V době, kdy většina lidí skepticky přehlíží každý slovní projev jako záludný a klamavý, a logické uvažování je zpochybňováno či dokonce odmítáno, a kdy popkultura rozněcuje lidskou žádostivost, lze účinně evangelizovat tím, že lidem kolem sebe pomůžeme zakusit krásu a dobro, odkazující k přesažné, osobně blízké realitě ) Ježíše Krista.

Apoštolové získávali pro Krista nikoli pouhou výmluvností, nýbrž jasně vynikající vznešeností skladby celého poselství a jeho dobrotou, takže příchozí zatoužili hledat jeho tajemného, přesažného Původce. Toto je dovedlo k setkání s Pravdou vtělenou. Tomáš B.

+++

MŮRA

TAM VENKU SRST ZJEŽILY LESY,

A BEZ CENY, BEZ CENY

DECH ŽIVÝCH SE NA MRTVÉ VĚSÍ.

TAM VENKU CESTY AŽ V BEZCESTÍ ZTRACENY,

TMA DROLIVĚ MŽÍ A ŽIVOT TLUMÍ,

ŽE SOTVA UŽ DECHU POPADAJÍ

LIDÉ A PTÁCI A CESTY A CHLUMY,

A JESTLIŽE ŽÍT SE ZDAJÍ,

TO JENOM ZE ZVYKU SETRVAČNĚ,

NEŽ NADOBRO SEVŘE SE KRUH...

 

TISÍCE BLESKŮ SPÍ V JEDINÉM MRAČNĚ.

NÁS SPASIT UŽ MŮŽE JEN BŮH.

CO DĚLALI JSTE...

 

CO DĚLALI JSTE, KDYŽ VLAST V POKOŘENÍ

V NÁRUČÍ ZHOUBY BĚDNÁ ZMÍTALA SE -

VY V KŮŘE, NA KOŘENI,

KDYŽ KORUNA SE VZŇALA V HROZNÉM JASE?

 

BROUČKOVÉ, BROUKALI JSTE PÍSEŇ KAŽDODENNÍ,

V CHODBIČKÁCH TĚSNÝCH ŠŤASTNÍ Z TEPLA HNOJE,

Z MÍZY, JÍŽ V OSLABENÍ

KMENE TAK MALIČKO JE.

 

V KOŠILCE LÝKA CUCALI JSTE, LYKOŽROUTI,

ŠŤAV KŘIŠŤÁL - PŘÍŠTÍ KVĚT I STÍN TÉ DRSNOLISTÉ,

- AŤ HALUZE SE V MUKÁCH KROUTÍ,

JENOM KDYŽ V SKRYTU ZŮSTALI JSTE.

 

SPÍŠ HŘEBCEM VICHRU Z DÁLKY KOLÉBÁNI

V NEŘÁDU SVÉM JSTE USÍNALI, SPALI,

NETEČNÍ K HVĚZDNÉ BÁNI,

V NÍŽ OSUD VŘE - VŠAK ZDALI,

 

Ó ZDALI HANBOU NEZACHVĚJETE SE, BĚDNÍ,

AŽ TAKÉ OBLAKA SE BUDOU STUDEM RDÍTI,

ŽE NESLA DÉŠŤ JAK V ČASY VŠEDNÍ

NAMÍSTO KRUPOBITÍ?

 

AŽ Z RAN SVÝCH VSTANE ROSOU JISKŘÍCÍ VLAST ŽENA,

V ZMUČENÝCH OČÍCH SLZY ODPUŠTĚNÍ

PRO SRDCE VINOU PŘETÍŽENÁ -

TĚM BEZ SRDCE VŠAK ZAVRŽENÍ?

 

Ó VY A RUCE VAŠE, CO JSTE UČINILI?

V ZRCADLE SLZ TĚCH ZJEVÍ SE VÁM NELÍTOSTNĚ

SOBECTVÍ ŠKLEB, A K OBĚTI-LI

ROZEŠLI JSTE SE - PAK JEN ZLOSTNĚ.

Jan Zahradníček

+++

DŮRAZ NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU

Hlavní je důraz na náboženskou svobodu jako prostředek úplného křesťanského života. Kdykoli slevíme z mravních hodnot, které nás jako křesťany určují, abychom si zachovali iluzi náboženské svobody, bude naše každé vítězství v tomto směru bezcenné. Posláním křesťana ve světě není politický úspěch, nýbrž věrnost. Musíme totiž v tomto světě jednat jako ti, kdo nepocházejí z tohoto světa. Nesmíme tedy na světské podněty odpovídat ve smyslu světa, nýbrž v duchu Boží vlády. Smýšlení a jednání v duchu řádu se zásadně liší od smýšlení a jednání ve smyslu spotřební demokracie. To začíná uznáním, že západní spotřební demokracie už není křesťanská. Rozsah toho, čeho mohou ryzí křesťané dosáhnout na veřejnosti, se pronikavě zúžil. Součástí této nevyhnutné změny je přijetí skutečnosti, že nadále si věřící křesťané budou muset vybrat, zda být hodnými občánky, tedy krajně smířlivými a kompromisními, nebo dobrými křesťany podle Ježíšova vzoru, takže budou policií sledováni jako extrémisté.

 (Pokr.)

+++

CO SE TO DĚJE

Oficiální církevní společenství se většinou trápí samo sobě a nemá ani ponětí o tom, co se děje. Kdykoli se před hlavními církevními veličinami vynoří nějaký úkol nebo potřeba, ihned to „řeší“ ustavením nějaké vyšetřovací komise a pak i jmenováním nového referenta pro řízení svěřeného úkolu. Tímto alibistickým počinem si zařechtá úřední šiml ve smyslu zákonů profesora Parkinsona. Každopádně tento parkinsonismus znenáhla bezbolestně pokračuje se sladkou zapomětlivostí. Přitom se celá ta lidská stránka Církve stává čím dál zkostnatělejší, neplodnější a nehybnější. Sotvaže v přestárlých strukturách převládne technika, organizace a statistika, už si Duch Svatý vyvolává novou buněčnou tkáň a hned si povolává na své políčko nové pastýře. Ovšem také prolhaný vládce světa se přičiňuje, aby tam poslal své poradce a šiřitele sekty a rozkolu. Potom se probouzejí staré struktury, aby se hlásily o svůj monopol na kult, na což mají samozřejmě právo. Jak si budou s církevním právem počínat – spravedlivě nebo milosrdně?

Slovo „kult“ má sice v běžném jazyce světa dost záporný ohlas. Pochází však z latinského výrazu cultus, a to znamená uctívání. Kultura je způsob života, který vyplývá z uctívání, na němž se lidé podílejí. To, co je pro nás nejposvátnější, určuje uspořádání naší kultury, která plynule vzniká během procesu, jímž se snažíme učinit víru smyslům dostupnou a tak vzájemně sdělnou.

Jestliže má nastat skutečná obroda křesťanské kultury, pak by měla vzejít spontánně, bez nařízení či souhlasu úředních veličin, a to vyhledáváním strhujících postav modlitby a kajícnosti, postav chvály Krista a Marie, a dále vstřícné služby upřímně hledajícím, trpícím z okraje společnosti.

Nemůžete však dát něco, co nemáte. Valná část Církve naší doby vypadá jako světská zábavní centra s trochou náboženské morálky navrch, zatímco má být živoucím, dýchajícím Kristovým Tělem. Příliš mnoho jejich představitelů se však sklonilo k upadlému vkusu a spotřebitelství širokých mas, a začalo se k náboženské praxi chovat jako servis konzumní činnosti a dopustilo, aby se z jejich farníků stali duchovní spotřebitelé. Nestačí změnit Boží dům v duchovní hospodu. Nejde nám přece jen o setkání s lidmi, které pozveme na „Noc kostelů“, aby si všimli, že tu ještě jsme, nýbrž především jde o setkání s Bohem. Smutnou pravdou je, že svět při pohledu na křesťany až příliš často nevidí nic, čím by se odlišovali od nevěřících. Křesťané si počínají komunisticky, že totiž musí být „čelem k masám“, aniž si přitom uvědomují, že pokud nebudou mít vlastní, svébytnou křesťanskou kulturu, okamžitě budou pohlceni civilizací smrti, které se podbízejí.

Není divu, že děti z křesťanských rodin bez pořádné křesťanské kultury zapomínají, co to znamená být křesťanem. Nemůže nás ani překvapovat, že nepřitahujeme, ale dokonce dospívající děti odpuzujeme. Příliš často hledáme autentičnost církve a duchovního života právě v současné civilizaci smrti. Chceme dostat Ducha svatého pod kontrolu v masových teatrálních představeních a zapomínáme, že už prorok Eliáš uslyšel Boží výzvu v šepotu vánku na poušti.

Jestliže máme přežít dnešní „dobu temna“, musíme poodstoupit od lidských potřeb širokých mas a jejich momentálních rozmarů i od sebe samých a přestat kopírovat nabídky civilizace smrti.  Budeme se muset výrazněji oddat své víře, a to způsoby, které se očím dneška budou zdát podivné. Ale pozor! Nestačí vytáhnout ze skříní zaprášený frak po dědečkovi a místo tykání si začít zase onikat, zkrátka měnit věci kolem sebe, a ne v sobě. Tady už dávno vyhořeli splašení modernisté, kteří si z Druhého vatikánského koncilu vybrali zevšeobecňování obracení oltářů místo srdce, stejně jako tradicionalisté, kteří zase hodně věcí kolem sebe přestavují po staru.

Potřebujeme neučený, strhující návod, jak se modlit a jak uctívat Boha, abychom svou mysl dokázali naučit uvažovat autenticky křesťanským způsobem. Apoštol Pavel připomíná (Ř 12,2), se máme proměňovat obnovou své mysli. To neznamená omezení, nýbrž svobodu.

Velký podíl na současném opouštění víry má skutečnost, že naše děti neznají dějiny křesťanství a ani nevědí, proč by je znát měli. Kdo nezná vlastní dějiny, musí je znovu opakovat.

Mnoho katolíků nejen moderních, nýbrž i tradičních bylo během posledních dvou tří generací vychováno v úplné neznalosti kořenů vlastní tradice. Odstřihnout lidi od jejich tradice znamená přetrhnout řetěz historické paměti a zbavit je kulturní návaznosti. Není divu, že křesťanská kultura zasazená v civilizaci smrti chřadne. Řešení však není v pouhém přepólování modernosti na zastaralost, anebo civilizace smrti na kulturu života.

Jádrem kultury je kult. Uctívání Boha slouží především Bohu jeho oslavou. Bůh má být uctíván takovým způsobem, který sděluje jeho přesažnost i vřelost evangelia. Bůh není módní výstřelek ani bůžek hipíků. Když jej přilepíme k nějakému kousku popkultury, nemůžeme mu učinit zadost jako přesažnému Bohu, Pánu celých dějin i všech kultur. Máme mu však sloužit společně s lidem.  Přitom bohoslužba dělá víc, než jen to, že předává informace o Bohu. Formuje lidskou představivost a srdce. Zábava vydávaná za bohoslužbu působí svou podbízivostí protivně, ba až odpudivě.

Vůně kadidla, zvuk zvonů, záře svíček, živé barvy ikon - toto vše dohromady vytváří v naší mysli mocný dojem, který předchází rozum a připravuje nás na sjednocení s Pánem ve Slově a Svátosti.

Když vejdete do pravoslavného kostela, okamžitě víte, že jste na posvátném místě. Hořící svíce naznačují světlo Kristovo. Ikony připomínají společenství svátých a pravdu, že jsme obklopeni „velkým oblakem svědků", jak píše Pavel Židům (12,1). Kadidlo zase odkazuje k přítomnosti Ducha svátého. Všechny tyto jednoduché, smyslově vnímatelné věci nám napomáhají zapojit do křesťanského vzdávání úcty Bohu také tělo; navozují kontemplativní stav mysli a připravují půdu pro to, abychom přijali semeno Písma a svátého přijímání. Nejsou to pouhé ozdoby doprovázející bohoslužbu (např. ikony nejsou pouhé obrazy), nýbrž jsou její součástí.

Když se shromáždíme v kostele, abychom našemu Bohu vzdali hold, měli bychom cítit, že vystupujeme z každodenního života.

Avšak pozor! Samotná bohoslužba nás nespasí. Toho může dosáhnout pouze obrácení srdce. Bohoslužba je nezbytná proto, aby vzdávání úcty Bohu dosáhlo plně svého cíle. Sama o sobě však není postačující, stejně jako koncert Bachovy hudby nic neznamená pro hluchého člověka. Pakliže věřící uctívá Boha svým tělem, ale jeho mysl a srdce jsou jinde, k čemu je to dobré? Cílem je sjednotit všechny části křesťanovy osoby. Křesťan potřebuje víru a rozum, aby ho formovaly a ukázňovaly.

S tímto ukázněním bezprostředně souvisí asketické návyky, totiž pravidelný půst a jiné hmatatelné formy odříkavosti. Jde o natrvalo osvojenou ochotu či pohotovost vzdávat se hmotných potěšení pro duchovní posílení.

Ve spotřební společnosti, jež si cení pohodlí a blahobyt nade všechno, představuje pravidelný půst možná nejvýraznější součást praktikování víry.  Svatý Pavel píše: „Jsem ukřižován s Kristem; už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20). Nejde mu jen o dosažení většího sebeovládání a uplatnění řádu své přirozenosti, nýbrž o živý příbytek Ježíše a jeho Otce nebeského.

Když církev chválí v bohoslužbě Krista a její život je udržován odříkáním a disciplínou, tak v ní jasně vyniká forma, skladba, kosmos, a tak stojí v ostrém kontrastu s chaosem světa. S rozkladem civilizace smrti září církev stále jasněji svou vnitřně živou skladbou a přitahuje lidi ke svému světlu. Přestaňme se ostýchat považovat krásu za naše nejlepší prostředek šíření radostného poselství.

 Jestliže se někdy dostávala radostná novozákonní zvěst k příjemcům v názorné podobě jako „bible chudých“, současný bloudící a hledající se vlivem spotřební demokracie, zvrhající se v mediokracii  octl v nové pasti ignorance. Už první generace postkomunistických národů v náruči spotřební demokracie je skeptická k jakýmkoli slovům. Není divu. Nikdy nikdo ze zvolených osob či stran jí nesplnil žádné předvolební sliby. Tak je hluchá ke všem slovům, a naneštěstí i ke Slovu Božímu. Jakoby přestávalo platit, že víra je z hlásání, nyní se může člověk setkat s evangeliem především beze slov, totiž působením jednání a obětí hrdinů lásky a vlivem krásného díla, které je názorně sbližuje s Osobou Ježíše Krista. Takové setkání může člověku změnit život. V době, kdy většina lidí skepticky přehlíží každý slovní projev jako záludný a klamavý, a logické uvažování je zpochybňováno či dokonce odmítáno, a kdy popkultura rozněcuje lidskou žádostivost, lze účinně evangelizovat tím, že lidem kolem sebe pomůžeme zakusit krásu a dobro, odkazující k přesažné, osobně blízké realitě Ježíšově.

Apoštolové získávali pro Krista nikoli pouhou výmluvností, nýbrž jasně vynikající vznešeností skladby celého poselství a jeho dobrotou, takže příchozí zatoužili hledat jeho tajemného, přesažného původce. Toto je dovedlo k setkání s Pravdou vtělenou. R.

+++

PROČ NEROZUMÍTE MÉ ŘEČI

Proto, že nemůžete slyšet mé slovo... Kdo je z Boha, Boží slova slyší.“ (Jan 8,43.47)

„Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho." (Řím 8,9)

Zůstaneš-li částečně oddán starému člověku, nebudeš moci dále skrývat jeho skutky. Spontánně se projeví v tvém jednání, aniž by sis toho všiml, a tvou duchovnost nakazí příchutí falše, která je pro syny Boží nestravitelná. Lidé kolem tebe to dříve či později odhalí a ty se pro ně staneš kamenem úrazu a přivoláš na sebe Boží hněv: „Běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází.“ (Mt 18,7)

Nebuď tedy duchovní jen napůl, živý jen napůl nebo horký jen napůl, aby tě Bůh nevyvrhnul ze svých úst (Zj 3,16) Nemíchej kalich Boží s kalichem ďábla: kalich Boží je život podle ducha, zatímco kalich ďábla je život podle těla.

Chceš-li zcela přemoci starého člověka, vzdej se jednou provždy Duchu Svatému a žij ve světle tak, že budeš odmítat skutky temnoty a odhalovat je. Nabroušeným nožem od sebe odřízni zvyky starého člověka, jeho rozmary, nálady a myšlenky. Neměj soucit s tím, kdo chce zničit tvého ducha a navždy ho uvrhnout do temnot smrti. Neměj slitování se starým člověkem, protože on zcela jistě nebude mít slitování s tebou.

Pokud tě starý člověk přemůže, vyjdi z této situace a bojuj s ním. V době sv.Pachomia vtrhli nějací zločinci násilím do kostela Vzkříšení Páně, obsadili ho a začali v něm provozovat sexuální orgie. Biskup zavolal na pomoc sv.Pachomia. Ten mu poslal několik putujících anachoretů, kteří mohou vstoupit do uzavřených míst, aniž by je někdo viděl. Vstoupili tedy do svatostánku se svatou obětí a začali slavit eucharistickou bohoslužbu. Zločinci utekli zachváceni hrůzou a zanechali kostel biskupovi.

Pokud se démonu podařilo získat to nejlepší na tvém starém těle, učinil ho chrámem svých nečistých rituálů a udusil tvého ducha, pokorně se modli se zkroušeným duchem. Takováto modlitba bude totiž podobná oněm putujícím anachoretům: pronikne do tvého ducha, aby ho oživila, abys mohl uvnitř sebe obětovat svátou oběť, oběť slz, zkroušenosti a vroucí prosby. Tvůj duch pak bude silný a oživený, potlačí tvé staré tělo, ochromí jeho touhy a spoutá jeho vášně. Modli se neustále ve dne v noci s vroucností a vytrvalostí, aby také chrám Vzkříšení tvého života mohl být osvobozen.

 „Správně obřezaní jsme my, protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním, hledáme svou chloubu v Kristu Ježíši a nespoléháme se na tělo..“ (Flp 3,3)

„Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít." (Řím 8,13)

„Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost." (1 Kor 9,25)

„Držím své tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho." (1 Kor 9,27)

Když uvnitř tvého srdce zazáří světlo a ukáže ti starého člověka v jeho ošklivosti a rozkladu, vůbec se ti nebude líbit. Uvidíš ho totiž nekonečně ošklivějším, než by sis vůbec mohl představit. Přijde den, kdy pochopíš, že všechny Boží činy, jež se ti zdály kruté, a všechny nápravy Ducha Svatého - opuštění, lhostejnost, zapomenutí, záměrné neúspěchy, pády následující jeden za druhým, to, že jsi byl ponechán šílenství svých vášní, abys byl ve svých očích umrtven ty sám i se svým tělem - nebyly ničím jiným než vyjádřením nekonečného milosrdenství a autentické otcovské lásky. Bůh totiž chtěl, aby ses probudil z hlubokého spánku, který by vedl do věčného zavržení. Těmito událostmi tě chtěl přitáhnout ke spáse, každý den ti chtěl dokazovat, že nežiješ podle jeho srdce, a přesvědčit tě, že jsi byl jeho očím stále nepřijatelný.

Zatímco ty ve své nedbalosti zapomínáš na modlitbu a zanedbáváš ji, on tě neopomíjí kárat, aby ses k němu mohl navrátit. Písmo praví: „Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.“ (Žid 12,6) Neodvrhuj tedy kárání Pána. „Copak může žena zapomenout na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu.“ (Iz 49,15) Nezapomene na tebe: každodenně tě bude kárat, dokud tě nepromění v dokonale duchovního. „S očima na tobě... Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci.“ (Ž1 32,8; Žid 13,5) Jeho oči tě budou sledovat, aby ses mohl stát dobrým a dokonalým synem. V Písmu ještě čteme: Poslal mě, abych uzdravil... abych propustil zajaté na svobodu.“ (Lk 4,18) Oněmi zajatci jsou právě ti, jež starý člověk uvěznil v bludném kruhu hříchů, zvyků, vášní a prázdných zájmů.

To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: Následuj mě.“ (Jan 21,19)  Matta el-Maskin

+++

TAJEMSTVÍ SPOJENÝCH SRDCÍ

ABY SE TAK LIDSKÁ SRDCE

DOVEDLA VŽDY K SOBĚ PŘIBLÍŽIT

 

ABY SE VÍCE PŘELÉVALO ČISTÉ VÍNO

Z JEDNOHO SRDCE DO DRUHÉHO

 

ABY STÁLE TEKLO PROUDEM

ABY BYL NĚKDO

KDO UVEDE DO ČINNOSTI

TENTO PROUD

 

ABY VŽDY BYLA SRDCE OCHOTNÁ

DÁVAT ZE SVÉ PLNOSTI

 

ABY BYLA SRDCE TAK PLNÁ

ŽE BY Z NICH NEUBYLO

ANI PO SMRTI

Josef Veselý

+++

STARÁ RODINA A NOVÁ RODINA

Od pádu železné opony se křesťané oddávali iluzi, že je možné největší hrozby pro celistvost rodiny účinně odstranit politicky. Zvolení křesťanští politikové stejně jako všichni ostatní politikové ve spotřební demokracii však pokaždé zklamali své voliče, protože nikdo z nich nesplnil své předvolební sliby. Tato iluze je dneska zničena. Jestliže má nastat skutečná duchovní obroda, pak k ní bude muset dojít právě v rodinách a místních buňkách. Protinábožensky naladěná spotřební demokracie stále více omezuje a ohrožuje pravověrné křesťany a jejich viditelné struktury (masmediální propagandou, legalizací pseudomanželství gayú a lesbiček, zvrácenou školskou sexuální výchovou, přívalem islámských imigrantů a jejich hmotnou podporou, aj.). Proto je jasné, že sama náboženská svoboda závisí na rozsáhlém pletivu duchovních rodin Církve věčně se v Duchu Svatém obnovující.

Pro posílení našich rodin a duchovních buněk, stejně jako vzájemných pout a vazeb k církvi se musíme pokročit od modlitby k větší osobní zapojenosti. Nelze předpokládat, že stačí kráčet s růžencem po boku  světsky zmatených širokých mas, a že Bůh všechno nakonec sám dobře vyřeší.

Křesťané žijící v obklíčení civilizací smrti širokých mas potřebují skutečné odhodlání činorodě i obětavě vytvářet rozsáhlé pletivo duchovních buněk někdy pololegálních, někdy úplně ilegálních. Nemohou čekat na podněty z oficiálních struktur, protože tam je vše udržováno v jejich lidsky vytvářených iluzích o pravém stavu věcí, a také bývají úředně přebujelé, nákladné a nepružné.

Když má Církev odolat pekelným výpadům, musejí se křesťané soustředit na soustavné očišťování svátostné, a také postem a kajícími pobožnostmi, a dále na modlitbu za dar Ducha Svatého, aby jim bylo dáno chápavé srdce pro znamení doby a ochotu na ně samostatně vytrvale odpovídat.

Výchozím bodem a základním požadavkem pro věrné křesťany je sledovat naléhavost tohoto úkolu a prosazovat manželskou rodinu otce a matky na první místo v životě. Musejí cílevědomě následovat to, co podporuje růst manželství muže a ženy, totiž STARÉ RODINY ale také NOVÉ RODINY, a rozvíjet s pokorně vyprošovanou přímluvou svaté Zdislavy způsoby zdravé a věrné služby manželským rodinám a právě tak i novým duchovním rodinám Církve, věčně se obnovující v Duchu svatém. Dneska se totiž rodí nová rodina. STARÁ RODINA vzniká na základě manželství muže a ženy. NOVÁ RODINA se utváří jako duchovní buňka či družina těch, kdo slyší a plní vůli nebeského Otce. Takových je smysl slov Páně: „kdo činí Boží vůli, to je můj bratr i sestra i matka.“ (Mk 3,35)

Civilizace smrti dnešní spotřební demokracie má strašnou sílu zpřetrhat pouta, jež pevně zakotvují křesťany v biblickém příběhu. Tady se soustavně vměšuje ďábel zejména pomocí školství, masmédií, internetu. Tváří v tvář této hrozbě však nejsme bezbranní.

To vyžaduje po vzoru svaté Zdislavy, první české dominikánské terciářky, duchovní proměnu svého domova v domácí klášter.

Stejně, jako je ve vztahu k Bohu uspořádán život kláštera, musí k němu být uspořádán i rodinný domov a také život duchovních buněk. Většina křesťanských otců a matek si ráda namlouvá, že staví Boha na první místo, ale ve skutečnosti tak mnohdy nežijí. Manžel a manželka jsou jedno, a podobně jednotně také otec a matka jsou představenými své domácí duchovní družiny, a musejí dohlížet na to, aby byl jejich rodinný život uspořádán tak, aby každý rodinný příslušník člen jasně chápal své poslání poznávat Boha a sloužit mu.

To vyžaduje pravidelnou společnou modlitbu, četbu Písma a životopisů světců - křesťanských hrdinů a hrdinek celých věků, a odtud se odvíjející také společné i individuální zakoušení tvrdých kajících praktik. Křesťanské děti potřebují sledovat na otci či matce, že rozhodné následování Krista není pouhý sen.

Toto vyžaduje v křesťanské rodině či v duchovní buňce, aby byl postaven na první místo život církve, i kdyby to mělo znamenat, že se dospělí stejně jako děti nezúčastní jistých nabídek spotřební demokracie, které se prodírají napříč dobou bohoslužby. Ještě důležitější je, aby dítě vidělo, že se otec i matka raději vzdávají účasti na lákavých svodech civilizace smrti, než aby si dali narušit bohoslužbu. Vzpomeňme si, že už otec svaté Zdislavy, Přibyslav z Obřan, byl podle kroniky Dalimil navenek rytíř, ale srdcem byl mnich.

Církev je místem, kde panuje odstupňovaný řád. Přesto má každý jednotlivec svou hodnotu a všichni jsou sjednoceni poutem lásky. V duchovní buňce věčně se obnovující Církve právě tak jako v manželské rodině otce a matky, by se měl uplatňovat vznešený zvyk žádat se navzájem o odpuštění, kdykoli se proti sobě prohřeší. Pro otce či matku je těžké pokořit se před vlastními dětmi, pokud se k nim nezachovají správně. Je to však nutné pro jejich pokoru a je také důležité, aby děti viděly, že i jejich rodiče se snaží řídit svoje životy podle Krista. Plodná buňka duchovní se stejně jako jednota manžela a manželky vyznačuje poslušností. Členové musejí zakoušet, že také ti, kdo je vedou, se podřizují vyšší autoritě.

Během dospívání si mladí zvlášť hluboce uvědomují obavy otce a matky, aby jejich děti nebyly rozpolcené mezi živoucí kulturu Církve a civilizaci smrti spotřební demokracie, nebo aby sami nevypadali jako podivíni z hlediska školského učitele či jiného dospělého. Jestliže máma s tátou nejsou odhodlaní snášet, že je mohou přátelé kvůli jejich přísnosti považovat za zvláštní, pak děti nemají šanci. Otec a matka, kterým záleží na mravní a duchovní formaci svých dětí, ji prostě nemohou delegovat na církev, a vůbec už na školu či masmédia.

Třebaže se opravdoví křesťané musí oddělovat od civilizace smrtí, ovládající masmediálně široké vrstvy spotřební demokracie, aby si zachovali vlastní kulturu, rozvíjející se kolem kultu, přesto nezůstávají v trvalé duchovní emigraci. Mají poslání evangelizovat všechny ostatní. Proto pravidelně vycházejí ze své duchovní emigrace, aby se po své duchovní obnově dělili o bohatství svého srdce a tak ho šířili v okolí.

 Kulturní zbytek společnosti, zosobněný křesťany, musí v konečném důsledku uznat, že sice mají mít jistý odstup od civilizace smrti, ale zároveň nemohou utíkat před ostatní společností, protože mají poslání jít do celého světa a hlásat evangelium. Musíme být pro okolní společnost znamením, jemuž se bude odporovat, ale zároveň do této společnosti musíme být zapojeni a nepřestat při tom pečovat o vlastní kulturní návaznost. RB


 

+++

BRÁNA SRDCE

TO PŘECE VÍŠ

JAK TĚŽCE SE OTEVÍRÁ

BRÁNA SRDCE

ZÁVORY NEDŮVĚRY

OSTNATÉ DRÁTY STRACHU

MŘÍŽE NEJISTOTY

KOUZELNÝM KLÍČEM

DUCHOVNÍHO PŘÍBUZENSTVÍ

BRÁNA I SEBEVÍC UZAVŘENÁ

NAJEDNOU SE OTEVÍRÁ

VSTUP DO SRDCE

NENÍ PRO KAŽDÉHO

VSTUP DO SRDCE

TO PŘECE VÍŠ

MU7SÍ BÝT VYKOUPEN

UMĚNÍM VZÁJEMNĚ POTĚŽKÁVAT

TÍHU DNE I NOCI

Josef Veselý

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

JAK SE PĚSTUJE LÁSKA?

Tím, že si všechno zamiluješ v Bohu. Pokud zakoušíš radost z krásy, pamatuj, že krása tvé duše bude milována tím, který je nejvyšší Krása, zasvětíš-li se úplně jeho Lásce. Všechna skvělost, které ti může poskytnout porušitelné tělo, je křehká a třeba jí pohrdnout, pomíjí a klame ty, který se jí oddávají. Velikost našeho života záleží v pohrdání marností, ve šlapání po ní a v nerozlučném přilnutí k pravdě. Pouhou marností jsou viditelná dobra, po nichž se člověk na zemi shání. Pravá jsou jen neviditelná dobra nebe a věčnosti.

Boží dítě ukazuje své vyvolení Bohem, nepovažuje-li za nic věci pozemské a zcela se otvírá nebeským tužbám a ve skrytu své duše okouší melodie lásky neznámé všem světákům, neboť jsouce ponořeni v žádosti světa, nemohou, ubozí, okoušet nebeských radostí. Kdo však usiluje dosáhnout věčné lásky a být u Krista, má veškeru schopnost srdce vyplněnu přehojnou sladkostí, kterou pociťuje a už v tělesném životě je, jako by měl účast na životě andělů, když má zpěv jásotu.

Je-li naše láska čistá a dokonalá, všechno, co naše srdce miluje, je Bůh, neboť když sebe a všechny tvory, jež musíš milovat, miluješ jen v Bohu a pro Boha, co jiného miluješ ve všech věcech, ne-li Boha? A milujeme-li svého Boha z celého srdce svého a z celé duše své, je jisté, že miluješ náležitě i bližního i vše, co máš milovat. A jestliže ve své lásce k němu před Bohem vyléváš celé své srdce, ačkoliv je jako spoutané a v zajetí, jak, abychom mohli ještě milovat nepatřičné věci?

Láska k Bohu obsahuje lásku k bližnímu, a kdo miluje Boha, nemůže nemilovat bližního; kdo umí opravdu milovat Krista, ukazuje, že nemiluie nic pro ně samé, než jen Boha. K Bohu tedy vztahuj vše, co miluješ, a všechny, který tě milují, neboť on je zdroj veškeré láskv. Copak ti neukládá dát mu srdce celé, netouží, aby všechny touhy a všechna hnutí našeho ducha patřila jemu?

Kdo opravdu miluje Boha, zakouší ve svém srdci jen Boha a tak má důkaz, že tam přebývá jen Bůh, že to, co má, všechno miluje pro Boha, a že miluje vše, co Bůh chce. Miluje jen Boha, veškerou jeho láskou je Bůh a jeho láska je pravá, neboť nemiluje nic než pro Boha, souhlasně se svým Stvořitelem, jenž všechno učinil pro sebe.

Když věčná láska opravdu roznítí naši duši, za hnůj považuje všechny světské marnosti a žádosti těla. Pak bez oddechu horlivý duch nemá jinou touhu, než se líbit svému Bohu, plane ohněm lásky, zvolna duše postupuje a roste v duchovním životě, vyhýbá se široké a kluzké cestě, vedoucí do smrti, tím více pak vlivem nebeského ohně se povznáší a vystupuje k nazíravému životu.

Abychom aspoň částečně dosáhli této dokonalosti v tomto blázinci světa, musí srdce být až do největší hloubky rozníceno plameny věčné lásky, aby v sobě cítilo její oheň a jako se rozplývalo v okoušení sladkosti. Není pravým nazíravým Božím dítětem, kdo neokouší tuto sladkost a tento oheň a lásku tak prudkou, že téměř ničí život. Věčná láska musí být jako hmotné pouto, musí být neustávající nazírání a snaha s celou vroucností se povznášet až k nekonečnému světlu. musí odmítat jakoukoli duchovní útěchu kromě Boha, a když ho miluješ, pláčeš a toužíš po konci svého života, a voláš se žalmistou: Kdy smím přijít a objevit se před tváří Boží? (41, 3. )

To je dokonalá láska. Není však zbytečná otázka, zdali po dosažení tohoto stavu je možný úpadek. Jako muže člověk zhřešit, tak může ztratit lásku, neboť nikoli stavu putování, nýbrž nebeské vlasti náleží osvobození od moci hříchu. I nejdokonalejší člověk může vždy zhřešit, i smrtelně, neboť podle obecného zákona nikdy není v tobě úplně zlomen osten hříchu. Kdo by už byl mimo žádostivost a pokušení, byl by už v nebi a neměl by více zásluhy za to, že nehřeší, protože by zhřešit nemohl. jsou takoví lidé? Nevím, moje zkušenost mi však praví, že tělo touží proti duchu a duch proti tělu, vím, že podle vnitřního člověka mám zalíbení v Božím zákonu, ale neumím dosud dosti milovat, abych utlumil v sobě veškeru žádostivost.

Přece však myslím, že je stupeň lásky, na kterém nelze ztratit získaného. Jiné je ztratit, co máš, a jiné vždy si zachovávat, co nechceš ztratit, ač jsme vystaveni možnosti ztráty. Kdo dosáhli dokonalosti, jak jen mi možno se zdržují všeho, co by ji mohlo zničit nebo zmenšit. Při plné svobodě vůle jsou naplněni Boží milostí, jež je bez ustání povzbuzuje k náležitému milování, k mluvení a jednání podle lásky, srdcem, ústy a skutkem se vyvarovat všeho zlého. Darovali všechno se zcela Kristu, pohrdá vším pomíjejícím a neochvějně se drží jediné lásky ke svému Stvořiteli, pokud dopouští tělesná křehkost. Pak má úplnou sílu, Jeho vnitřní zrak patří na anděly a otevřené nebe a záhy v sobě pociťují velmi milou vroucnost jako teplo planoucího ohně. Konečně proniknut podivuhodnou sladkostí okouší zpěvu jásotu.

To je dokonalá láska, které nikdo nezná, komu se jí nedostalo a komu se jí dostalo, ten jí neztratí, nýbrž v radosti žije a v bezpečnosti umírá.

+++

ZVON

NA BYT A STRAVU JSEM V ULICI BARTOLOMĚJSKÉ.

VČERA VÁNOCE, DNES BŘEZEN A JARNÍ SVÁTKY ZDE SLAVÍM.

VŠAK DRSNÝ KŘIK RACKŮ NEDĚLÁ JARO V CELE MÉ,

KAM SKRZE MŘÍŽ PADÁ NAVEČER OD VLTAVY.

 

JAKO KDYS VLTAVA SPĚCHÁ MĚSTEM OD JIHU NA SEVER,

UNÁŠEJÍC NA HŘBETĚ LESKLÉM TO KRÁLOVSKÉ PANORÁMA.

POD MOSTEM SYČÍ SYROVÁ VODA PLNÁ KER.

RACKOVÉ KROUŽÍ A LIDÉ JDOU. OKNA JSOU ZOTVÍRÁNA.

 

NEVIDÍM. V TOM VELKÉM ZATMĚNÍ LÁSKY JAK SPRAVEDLIVO

OČIMA KE ZDI SLYŠÍM ZVON. ZIKMUND KAJÍCNÍK Z HRADČAN

ROZKOLÉBÁN TĚŽKÝMI KŘÍDLY BIJE V TO STARÉ ZDIVO

A KOVOVĚ PROZPĚVUJE ŽALM ŽALU, JAK ZAČAL.

 

TAK PŘES HLAVY ŽIVÝCH HLAS MRTVÝCH VOLÁ NÁS ZE ŽALÁŘE.

TAK MEZI BYLO A BUDE SEVŘENO ÚZKOSTÍ BIJE

SRDCE MÉ ZEMĚ. ZVON. SLYŠÍ TEN SLAVNÝ NÁŘEK,

KDO VENKU JDOU? SLYŠÍ PLÁČ ZEMĚ, JEŽ V SOUŽENÍ JE?

 

NEVÍM. JE JARNĚ A BÁSNÍCI VEČER CESTOU DO KLUBU

U ŘEKY STANOU. ANI ZVON ANI ŘEKA NIC NEŘEKNE JIM.

NEVÍM. SNAD STRACH BRÁNÍ JIM PÁTRAT, CO NA RUBU

PSÁNO MÁ TENTO VEČER, TEN ZTRACENÝ VEČER Z DĚJIN.

 

A ONI NA BYT A STRAVU JINDE NEŽ V ULICI BARTOLOMĚJSKÉ,

A ONI TAK UNÁŠENI TÍM VEČEREM V SKLONKU ZIMY

JDOU, VEČEŘÍ V KLUBU, JE JICH PÁR A JSOU SAMI V TÉ NUDĚ SVÉ.

NIKDO JICH NEPOSLOUCHÁ. NIKDO SE NEPŘE S NIMI.

Jan Zahradníček

+++

TOPlist