ŘÍJEN 2018

Ročník XXIV., číslo 10.                                                                                                                    Říjen 2018

Obsah: Jana E.Lopourová, Před druhým příchodem,  B.Civilizace smrti anebo…B.,Kořeny krize. M.el-Maskin, Přeničné zrno., RB, Kořeny Krize, Na ulici,Matta el-Maskin, Pšeničné zrno, Lopourová, Počítadlo, Brněnská akad. duch. života ctih.Patrika Kužely OP_____________________________________________________

 

PŘED DRUHÝM PŘÍCHODEM

MÍSTO LÁSKY ČAS ZAPÍRÁNÍ TENKRÁT I DNES

POD KŘÍŽEM TI KDO MILUJÍ

NA ZAČÁTEK I NA KONEC

JINAK VŠUDE NIC SE ROZEVÍRÁ

JAK TLAMA PEKELNÁ

PLNO VĚCÍ JEŽ NIKDO NEHLEDÁ

A BEZ KRISTA POPRVÉ MILENCŮM JEDNO JE

ŽE JEJICH DLANĚ VYHASLÉ JSOU PRÁZDNOTOU

VŠUDE SE SLAVÍ VŠUDE KARNEVALY SVĚTLA

ĎÁBELSKÉ MASKY TOLERANCE KŘEPČÍ

V SRDCI SKÁLY TÉ JEŽ NEBUDE PŘEMOŽENA

VŠAK MEČEM ROZDĚLENA

JEDNA TVÁŘ ČEPELE NA SLUNCI SE BLYŠTÍ

DRUHÁ K TEMNOTĚ JE ODVRÁCENA

FALEŠNÝ PROROK KAŽDÉMU NABÍZÍ SE

VŠEM ÚTĚCHU SKÝTÁ

NAMÍSTO POKÁNÍ VE JMÉNU NOVÉ LÁSKY

KAŽDOU NEŘEST VÍTÁ

SLUŽEBNÍCI PRAVDY KDO MAJÍ PŘINÉST NAPLNĚNÍ

SE ŽIVÍ LŽÍ A BEZNADĚJÍ

PASTÝŘE SVÉHO VE STRACHU OPUSTILI A NEMAJÍ CO DÁT

JAK MATKA JEŽ SVÉ DÍTĚ HLEDÁ

I NAD MRTVÝM VĚŘÍ STÁLE

NAD PUSTÝM OCEÁNEM SMRTI

TAM PRÁVĚ SVĚTLO JEŠTĚ JE

JE PLNÉ NADĚJE

PŘICHÁZÍ KDO VYŽÁDÁ SI SVÉ

A VRAKY LIDSKÉ ZE SMRTI VYVEDE

Jana E.Lopourová

+++

CIVILIZACE SMRTI ANEBO KULTURA ŽIVOTA

Zdá se, že Církev nemá skoro žádnou sílu v boji proti kulturnímu úpadku západní demokracie. A přesto i dnes chce být Pán Ježíš mohutnou protiváhou vypjatého sobectví a zesvětšťování, které nastolilo moderní podkopávání kultu a následně i kultury. Tak se západní spotřební demokracie stala nositelkou civilizace smrti.

Chceme-li přežít, musíme obrátit myšlení i jednání zpět ke kořenům své víry. Musíme si znovu na kolenou před Křížem Páně vyprosit otevřenost srdce, jež se mezi věřícími v západní spotřební demokracii zvrátila v zatvrzelost. Mnoho křesťanů, včetně katolíků, má své křesťanství pouze v hlavě, a i tam pouze útržkové, ale nikoli v srdci. Vyžaduje to zásadně změnit svoje životy a životní názory, žebříčky hodnot, postoje, vyjadřování, jednání, ale i snášení utrpení.

Církev však ve světě ožívá díky malým buňkám či družinám oddaných věřících, kteří prožívají svou víru intenzívně, třebaže jsou zároveň poněkud odtrženi od života širokých mas, aby si udrželi Pravdu Kristovu.

Rychlé a nelítostné proudy zesvětšťování překonaly naše nedbale vystavěné hráze. Světský nihilismus, nepřátelský vůči náboženství, ovládl naši vládu, a kultura, opřená o kult, se celkově zvrátila v okultismus.

Postup práv gayů a lesbiček, práva na potrat a antikoncepci, na eutanázii, na sodomii, na zneužívání dětí a mladistvých, atd. je vnějším znakem postupujícího okultismu.

Spotřební demokracie se dlouho pyšnila pozlátkem křesťanství. Kombinace spotřební demokracie a svobodomyslného sobectví je ze západní společnosti v 21.století konečně odhalila jejich pravou tvář.. Sociologické výzkumy západní demokracie (Smith-Dentonová2005,2011) odhalily, že křesťanská víra ve spotřební demokracii zpovrchněla a zvlažněla. Mnozí křesťané se sice odvolávají na Písmo svaté, ba i na církev, ale prakticky je jim víra a svátosti jen prostředkem jejich libého pocitu a ve skutečnosti žijí jako materialisté.

Máme-li být pro svět tím, co z nás chce mít Kristus, budeme se muset tak jako on na poušti před začátkem svého veřejného působení na nějakou dobu od světa odvrátit a věnovat se hluboké modlitbě a duchovnímu růstu. T

+++

KOŘENY KRIZE
 

Zpovrchnění křesťanství je důvodem, proč se spotřební demokracie už delší dobu rozpadá. Tento proces se navíc zrychluje. Zřetelným milníkem je sexuální revoluce, a následná sexuální kontrarevoluce a anarchie (1960 až dnešek-2018).

Pro pojmové uchopení povahy dnešní krize je důležité nastínit, jakou úlohu v procesu dějinných změn plní ideje, a to především ideje o Bohu. Středověký člověk zakoušel svět svátostně.

Dneska si slovo „svátostný“ spojujeme s kostelem. Křest je svátost, stejně tak jako třeba biřmování nebo Nejsvětější svátost. Jsou to ustanovené zvláštní struktury a postupy, v nichž je jedinečným způsobem přítomna Boží milost působící skutečnou změnu v těch, kdo se jich účastní. Svátostnost však měla v prožívání středověkého křesťana mnohem širší a hlubší význam. Křesťané té doby považovali za svátostné, totiž posvěcené veškeré jsoucno, dokonce i čas. Věřili totiž, že Bůh je přítomen všude a zjevuje se nám prostřednictvím lidí, míst a věcí, skrze něž proudí jeho moc.

Lidé minulé doby považovali posvátná místa a ostatky svatých za zvláště obdařené milostí, protože Bůh pro ně nebyl přítomen ve vágně duchovním smyslu, jako správce tiše dohlížející na venkovské sídlo. Byl přítomen jako bezprostřední skutečnost, jako kameny, řeky a hory. Přesný význam jeho přítomnosti zůstával zahalen tajemstvím - a byl také tehdy zdrojem spekulací a sporů. Nikdo však nezpochybňoval, že je opravdu přítomen. Hmotný svět měl význam z jediného důvodu - díky svému vztahu k Bohu, díky svému posvěcení. Když se mluví o Ježíšově spáse, tedy se vypovídá nejen o našich spasených duších, nýbrž o celém spaseném člověku, a také o spáse světa, který tím znovu nabývá smysluplnosti.

Středověký člověk byl přesvědčen, že realita - to, co je opravdu skutečné - se nalézá v něm i mimo něj, ale on ji kvůli zatemnění mysli prvotním hříchem, kterému podléhá, není schopen plně vnímat. Může se k ní však nechat povznést rozumem, osvíceným vírou a poznávat ji díky obrácení srdce. Celý vesmír byl vtažen do Božího vlastního bytí způsoby, jež jsou pro současné lidi v zajetí moderního myšlení, a to dokonce věřící křesťany, těžko uchopitelné. Celá planeta země se díky vtělenému Bohu jedinečně osvěcenou pro celý ostatní stvořený vesmír. Nikdy jinde ve vesmíru se už Bůh nevtělí, a právě odtud musí pokračovat misie do celého světa. Snad i tímto jasněji vyniká fakt, že růst tajemného Těla Kristova, tedy církve obecné stojí teprve na prahu svého rozmachu.

Středověcí křesťané chápali Pavlova slova ze Skutků apoštolských: „neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28) a z listu Kolosanům: „On předchází všechno, všechno v něm spočívá“ (Kol 1,7) mnohem doslovněji než my.

Středověký člověk nechápal sám sebe jako zásadně vypadlého z přirozeného řádu. Své odcizení od tohoto řádu vnímal jako důsledek Pádu, katastrofy, jež lidem ztížila možnost vidět stvoření takové, jaké je. Jeho úkolem je spojit se s Boží láskou a sladit své kroky s tímto velkým kosmickým dějstvím. Pravda je zaručována existencí Boha, jehož božský základ řádu byl plně zjeven v Ježíši Kristu, ale je také přítomen ve veškerém stvoření.

Počátek 20. století provázela vlna optimistického pohledu na budoucnost západní demokracie. Byla to doba naděje a falešné víry v pokrok. Strašné probuzení z tohoto snu nastalo v roce 1914, kdy vypukla do té doby nejničivější válka.

Řádění první světové války stálo život sedmnáct milionů vojáků a civilistů, otřáslo evropskými ideály a zasadilo tomu, co ještě zbývalo z křesťanské kultury, hrozný úder. Dozvuky války urychlily opouštění tradičních zdrojů kulturní autority. Sexuální mravy se uvolnily. Vznikly nové umělecké a literární styly, které cílevědomě opouštěly znevážené hodnoty kulturního světa.

Západní civilizace smrti, vyrvaná z kořenů křesťanské kultury života, se stále opíjela iluzí pokroku a společného cíle. Ta iluze zdánlivě ukazovala širokým masám směr a dodávala jejich životu stopu řádu. Ani jedna z vymožeností tohoto pokroku na poli vědy, techniky, ekonomiky, politiky a společnosti však nezabránila tomu, aby se ze světa stala nová jatka.

Když západní společnost opustila posvátný řád Boží a jeho přikázání, křesťanská kultura tím velmi utrpěla. Zároveň společnost postrádá jakékoli jiné prostředky k ovládnutí vášní jednotlivců a k jejich zaměření ke společensky prospěšným cílům. Marně se západní společnost snažila vybudovat kulturu bez kultu a bez závazné víry ve vyšší řád, jenž si vyžaduje naši poslušnost. Jinak řečeno, západní demokracie dopustila „anti-kulturu", totiž civilizaci smrti, na níž je vyloučeno založit jakoukoli kulturu. Civilizace smrti otevřela všechny příležitosti k sebezničení, a to všechno pod heslem „přirozených lidských práv“, totiž potrat, antikoncepci, eutanázii, sebevraždu, terorismus a válku.

Civilizace smrti nás neučí, že si musíme věci odpírat kvůli vyšším hodnotám, abychom byli kultivováni, nýbrž je místo toho postavená na okultismu touhy, což každému našeptává, že smysl a směřování nalezneme jedině tehdy, když se jako svrchovaní jedinci odpoutáme od všech minulých zákazů tak, jak uznáme za příjemné.

Erós byl v západní demokracii vyzdvižen jako náhražka náboženského kultu nikoliv proto, že jsme jím skutečně tak posedlí, nýbrž proto, že to vyžaduje mýtus lidské svobody a iluzorních lidských práv, které jsou odtrženy od Boha, původce svobody a práv člověka.

 Příslušník západní společnosti podléhá iluzi, že svoji zvláštnost jednotlivce potvrzuje právě v oblasti tělesné touhy. Skutečným podmětem touhy musí být tělesné pudy, protože jednotlivec musí být původcem své vlastní touhy.

Takový ideál člověka, utvářejícího sebe sama, nalézá své naplnění v nejnovějším předvoji sexuální revoluce, v proti-přirozeném hnutí. Jeho nositelé se odmítají nechat svazovat přirozeností a opírají se o podporu sektářského hnutí, které podsouvají a našeptávají novému pokolení, že rod může být takový, jaký ho chce jedinec podle svého výběru mít.

Zavedení antikoncepční pilulky v 60. letech 20.století a později potratové pilulky umožnil lidstvu rozšířit iluzi dobývání a podmaňování si přírody o samotné lidské tělo. Zavrhování lidské přirozenosti je dalším logickým krokem bludného myšlení.

Dalším logickým krokem tohoto bludného myšlení může být „ochranářské“ a „ekologické“ prosazování lidských práv libovolných zvířat, podle libosti různých miláčků jednotlivých lidí, tedy psů, koček, koní, ovcí, atd., a následné uplatňování společného soužití člověka s oblíbeným zvířetem, adopce dětí či mláďat do těchto novotvarů, až k úplné degeneraci člověka.

V prostředí mrazivé civilizace smrti si každý osobuje domnělé lidské právo rozvinout svou podobu života a opřít se přitom o svůj vlastní cit pro to, co je důležité nebo uznávané, a to bez ohledu na svou vlastní přirozenost.

V každé době se vyskytují lidé duchovně a morálně vlažní, kteří opustili svoje ideály a závazky, aby následovali touhu svého srdce. Vlastně každý jeden z nás, křesťanů, je občas takový – protože jsme hříšníci. Čím se dnešní doba liší, je skutečnost, že mnoho lidí chápe, že vládce světa od nich tento postoj vyžaduje, že by takto měli jednat a že by si neužili života, pokud by nešli touto cestou.

Jenže jaká je tato „cesta"? Rozhodně to není cesta, která by opravdu byla pravda a život. Následovat svoje srdce bez ohledu na to, co říká Ježíš a jeho církev. Takový postoj, názor a jednání působí ničivě na každý druh společenské stability. Působí neblaze i na církev, třebaže ji nemůže zničit, protože ji nemohou zničit žádné pekelné síly, a tedy ani lidské ve službách vládce světa. Působí škodlivě především na lidského původce takového zvráceného náboženství i mravního jednání, a to nejen v budoucnosti, nýbrž už dnes – umenšením či vyloučením lidské svobody a sebezničujícími důsledky takového počínání. Vzkříšený a oslavený Ježíš i jeho tajemné tělo přežívá všechny lidské revoluce, kontrarevoluce a anarchie, ve kterých se každý chce stát sám sobě papežem. Co je však ještě zajímavější, že totiž všechno toto lidské hemžení, které Spasitel a jeho tajemné tělo ve světě trpí a snáší, Kristu i jeho církvi prospívá k vlastnímu rozvoji, a to k věčnému zármutku hříšníka, který z toho nikdy nic nemá. Vládce světa a jeho pobloudilí lidští spiklenci se sice mohou dočasně oddávat iluzi o užitečnosti jejich výpadů proti zavedeným hodnotám a strukturám zbožnosti jako koneckonců prospěšným, ale koneckonců se tím sami utvrzují v zoufalství a věčném trápení.

Hrůzy dvou světových válek a donucovacích režimů nacistických, fašistických a komunistických, po kterých následovala strašná diktatura lidských práv s „humanitárním bombardováním“ všech, kdo se zdráhali stát koloniemi západní spotřební demokracie, otřásly pověrou o všemocnosti lidského rozumu a pokroku, ale také zpuchřelou sentimentální vírou mnohých, kdo hledali v křesťanství pouze citové naplnění potřeby štěstí a pokoje. Česká společnost nezakusila na své kůži žádné „humanitární bombardování“, protože jsme se (výslovně nebo jen mlčenlivým souhlasem) vydali na stříbrném podnose na pospas západní spotřební demokracii. Tím větší je naše utrpení duchovní.

Iluze sblížení mezi lidmi a národy, navozovaná spotřební společností zavedením techniky - mobilů, internetu a teleportace virtuální reality, je posilována vysokou úrovní spotřeby, kde všichni nevěřící splývají s povrchně, pouze citově věřícími ve společném praktickém materialismu. Jejich neukojená a stále rozmanitěji se vyčerpávající sexualita hledá naplnění v nekonečném množství úchylek a zvráceností. Proto jakákoli evangelizace vyžaduje předevangelizaci v podobě návratu od úchylnosti k normalitě, která má základ v rádu, vlastním lidské přirozenosti. RB

+++

NA ULICI

ŽIVOT - BUBENÍK

JAMUJE DO KROKŮ SPĚCHAJÍCÍCH

DO UŠÍ BUBNUJE NEBESKÝ SMÍCH

DO RYTMU ZAPŘÁDÁ TAK NĚŽNÉHO

JAK TICHÝCH VLOČEK DOPADÁNÍ JE

SAMETOVÝ HLAS HOBOJE

HLAS OTCŮV CESTU PRORÁŽÍ SI

HUKOTEM PŘÍBOJE

OTÁZKY DORÁŽÍ NA SKÁLU SRDCÍ

V TANCI KONEJŠIVÉM ZAS SE VRACÍ

DOTEKY ODPUŠTĚNÍ

V ŽÁRU VÝČITEK CHLADÍ

JEJICH ŠATY ŠARLATOVÉ BĚLÍ

DO ÚSMĚVU ŠIROKÉHO ŘADOU ZUBŮ

HŘÍŠNÍKU VRAŤ UŽ SE DOMŮ

CESTU NAJDEŠ JAK SYN

CO HŘÍCH SVŮJ ODČINIL

Jana E.Lopourová

+++

PŠENIČNÉ ZRNO

Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo.“ (Jan 12,24)

Před událostí kříže vyprávěl Kristus podobenství o semeni. Následně k němu přidal vysvětlení: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný."(Jan 12,25) kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ (Mk 8,35) „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ (Mt 10,39)  „Pamatujte na Lotovu ženu! Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho.“ (Lk 17,32-33)

Podle toho, co tvrdí Izák z Ninive, se duše nachází mezi tělem a duchem. Může se spojit s tělem a být s ním spojena proti duchu, nebo se může spojit s duchem a být s ním spojena proti tělu. Tak může být duše tělesná nebo duchovní, protože Písmo praví, že „tělo touží proti duchu...“ (Ga 5,17)

Duše je místem vášní a je v ní obsažen tělesný život. Duch je místem vnímání a vyjadřování duchovních vlivů, je ve styku s Bohem a žije s ním ve vztahu lásky.

My jsme povoláni, abychom svou duši spojili s duchem, aby tak měla věčný život. Naopak tam, kde by duše byla spojena s tělem, by zemřela, což znamená, že by byla zbavena věčného života. Tělo je vytvořeno z prachu a po smrti se v prach obrátí. Proto čteme v Písmu, že „snahy lidí tělesných vedou ke smrti" (mysl ovládaná tělem plodí smrt) a „žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít.“ (Řím 8,6.13)

Ten, kdo touží po věcech pomíjivých, je předurčen k záhubě, a ten, kdo se věcmi pomíjivými obklopuje, pomine s nimi.

Lidský duch je Božím dechem, který vytváří z duše a těla žijící bytost. Křtem se uskutečňuje nové narození člověka, jež nazýváme „zrození shůry" (na rozdíl od tělesného narození) a které se uskutečňuje sestoupením Ducha Svatého do duchové duše člověka, s níž se sjednocuje. Tímto způsobem se lidský duch spojuje s Bohem. Proto se ten, kdo je pokřtěný v Krista, nazývá „zrozený z Boha" a dostává moc, aby byl nazýván „syn Boží". Takováto moc existuje díky moci Ježíše Krista, moci synovství, jež nám daruje možnost žít jako synové Boží a chodit v Duchu podle přikázání Krista.

Ten, kdo věrně lne k Bohu, žije s ním věčně. Pokřtěný, tedy ten, kdo je zrozen z vody a z Ducha, ten, kdo se narodil z Boha, je také narozen shůry a po křtu je povolán žít podle Ducha, a to přesto, že žije i v těle. Tělo se svými vášněmi a pudy bylo na počátku stvořeno bez porušení a bylo předurčeno k podřízenosti zákonu Ducha a k tomu, že bude Duchem vedeno, aniž by ztratilo jakýkoli z oněch přirozených pudů. Jestliže by se tělo podřídilo duchu, stalo by se tělem úplným a vyváženým a bylo by připravené ke klidnějšímu, delšímu a šťastnějšímu životu (podle těla),

Protože však začínáme život podle ducha, podle nového zrození, od nuly, tak po určitém období, v němž tělo žije daleko od vedení Duchem, rozbíhají se vášně a pudy až k porušování přirozeného řádu. Během dlouhého období žije člověk s hříchem, přijímá ho do celého svého bytí a spojuje se s ním. Hřích se týká těla i duše a je založen na překročení řádu, Božích přikázání a na odmítání jakéhokoli duchovního pravidla, jež omezuje fyzickou rozkoš a pýchu duše. Duchovní život, který začíná po znovuzrození mocí nového Zákona, tedy pod vedením Ducha Svatého, se jeví jako tělu nepohodlný a pro duši odporný. Duše je totiž spojena s tělem, s jeho vášněmi a s jeho pudy a z nich získala svou pýchu a svobodu. Stojí tedy proti sobě na jedné straně duch nového člověka, zrozeného z Boha a spojeného s Duchem Svatým, a na druhé straně to je bouřící se tělo, s nímž je duše spojena v člověku starém. V tomto boji nabízí evangelium přikázání a praktické postupy, jež slouží k osvobození ducha nového člověka z nadvlády těla spojeného s duší, jež naopak vytváří onu jedinou bytost, jíž je starý člověk, člověk propadlý hříchu, vášním, marnivosti a falešné svobodě.

Pro takového člověka je vlastní život středem všeho: myšlenky i skutky, láska i nenávist, sklíčenost i radost, pokoj, bázeň i sláva, a dokonce i jeho zbožnost, to vše se točí jen kolem něho.

Jestliže jedná, pak jen aby mu podkuřovali. Když mu nelichotí, jednat odmítá.

Pokud miluje, je to proto, že jeho ego nalezlo uspokojení, radost a čest. A pokud se jeho ego necítí dobře a není uctíváno, tak nenávidí, protože nedostal to, co chtěl.

Zarmoutí se, jakmile je zraněný a trpí, protože jeho ego ztratilo svůj pramen radosti. Raduje se, když naplnil svou vášeň, získal svou slávu a své potěšení.

Je klidný, když ho okolnosti nechají v klidu, začne se obávat, když ztratí pocit jistoty.

Bojuje, přijímá kompromisy, bdí a nasazuje se, aby oslavil sám sebe. Zahálí, spí, přestává usilovat a nasazovat se, když na horizontu není žádná sláva, kterou by mohl obdržet.

Prodlužuje své modlitby, recituje žalmy do posledního puntíku a účastní se liturgických úkonů, aby se jevil svátým a zbožným, a obdržel tak slávu, která patří Bohu. Pokud však nablízku není nikdo, kdo by ho poslouchal, kdo by ho pozoroval a podkuřoval jeho sebezbožštění, ihned s postem přestává, zkracuje modlitby, odříkává je ve spěchu a nudí se při slavení mše. „Aby je lidé velebili... Ti už svou odplatu dostali.“ (Mt 6,2.16)

Takovým způsobem se život se svými činnostmi a malými i velkými odpovědnostmi vůči lidem i Bohu dává zcela do služby lidské duše. Z takového života pak nezůstane nakonec člověku nic jiného než hrst popela. Když duše obdržela svou pozemskou slávu a své smrtelné potěšení, ačkoli bojovala a trpěla, je určena k zavržení a je zbavena věčného života a Boží slávy: „Kdo totiž seje do svého těla, z těla sklidí záhubu.“ (Gal 6,8)

Z toho důvodu se Kristus pevně staví proti duši spojené s tělem: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.“ (Jan 12,25)

Kristus nám zobrazuje ego jako pravého nepřítele, jediného nepřítele, který brání spáse člověka a jeho přechodu do věčného života. Kristus nám totiž přikázal milovat své nepřátele, ale přikázal nám také nenávidět sebe sama, neboť on ví, že pouze nenávistí k sobě samému může člověk proniknout do hlubin Ducha.

Ego je jakousi temnou skořápkou bránící duchu, jemuž se tím pádem nedaří zcela naplnit Boží díla, aby se tak podnítil růst nového člověka, který je duchovní, a jeho trvalý vztah s Bohem ve prospěch života věčného.

Jestliže ego řídí a stupňuje celou činnost člověka - tělesnou, duševní i duchovní -, pak Duch Svatý zůstává v lidském duchu uvězněný a vyhaslý. Jestliže člověk naopak ovládá tělo s jeho vášněmi, napravuje vlastní ego a zbavuje ho jakékoli moci tím, že ho snižuje až do prachu, pak se Duch Svatý opět stává účinným a vyzařujícím a duch člověka prozáří temnotu těla a ega. Tehdy bude moci konat skutky světla, radovat se ze spásy a žít pro Boha.

Člověk si může vybrat mezi svobodou těla a egem - svobodou, která vede člověka do porušenosti, do hříchu a věčného zavržení, nebo může omezit, ovládnout a udusit každou svobodu, která vede do porušenosti a do hříchu. Duch pak bude svobodný, aby se osvobodil a odrážel světlo.

Není možné mít svobodné ego spojené s tělem a zároveň svobodu ducha spojeného s Duchem Svatým. Je tedy zapotřebí, aby se starý člověk nejprve zřekl svých zlých skutků a své svobody, jež ho nevyhnutelně vedou do hříchu, aby tak nový člověk, stvořený podle Boha, mohl žít podle Boha ve svatosti a v pravdě.

JAK SE ROZPADÁ A UMÍRÁ STARÝ ČLOVĚK, ABY NOVÝ ČLOVĚK MOHL ŽÍT?

Nikdo z nás není přirozeně schopen umrtvit starého člověka a dát žít novému. Tuto moc má pouze Bůh. Ve stejný okamžik, kdy se nový člověk rodí křtem ve vodě a v Duchu Svatém, sám Bůh začíná umrtvovat starého člověka a pokračuje v tom až do posledního okamžiku života oné osoby.

Následující body se naopak vztahují k tomu, co se očekává od nás, abychom přispěli k umrtvení člověka starého a k životu a vzrůstu člověka nového:

1. být si plně vědomi toho, že Bůh v nás působí smrt starého a žití nového, aby se tak zdokonalovala naše spása;

2. zcela přijmout všechny nástroje, které Bůh vybírá, aby uskutečnil tento svůj plán;

3. neklást Bohu překážky při uskutečňování jeho plánu v časech, které on sám ustanovil;

4. nepřekrucovat Boží dílo předstíráním, že starý člověk je už mrtvý, když tomu tak není, a že nový člověk je už dospělý, když je naopak ještě v plenkách, nebo dokonce ještě v embryonálním stadiu;

5. nepřijímat předčasně duchovní odpovědnost, než si budeme jisti, že jsme naplněni Duchem;

6. neúnavně se podřizovat moci Božího slova, jež vše odhaluje, dokud duch nebude osvobozen.

BUĎTE SI VĚDOMI BOŽÍHO PLÁNU V SOBĚ, ABYSTE UMRTVILI ČLOVĚKA STARÉHO A OŽIVILI ČLOVĚKA NOVÉHO.

Od okamžiku znovuzrození z vody a z Ducha (křest), a to buď v dospělosti, nebo v dětství (a v tomto případě se příslušné kroky uskuteční tehdy, když po dospívání člověk začne chápat smysl pokání), začíná Bůh obléhat naše ego a podřizovat si ho, aby zničil jeho moc tím, že ho obnaží a nechá zemřít.

Protože tato činnost je velmi obtížná, používá Bůh všechny možné nástroje: přímé (proti egu) nebo nepřímé (schopné ovlivnit ego) Bůh nepřestává vyvíjet stále větší tlak, a přestože mění přijatá opatření, jeho činnost pokračuje bez přerušení. Cíl je jediný, a to zničit pýchu a moc ega tím, že rozlomí skořápku, uvnitř které ego drží uvězněného ducha nového člověka.

Aby se ego uchránilo ran, které mu Bůh uštědřuje, opevňuje se a skrývá v těle. Takovýto člověk předstírá, že je nemocný, a snaží se vyprostit. Tomu Bůh čelí tím, že mění strategii: doma si poslouží matkou, otcem, sourozenci; ve škole a venku zase přáteli. Kdyby tyto nástroje neuspěly, použije nadřízených, nepřátel, kariéry nebo pověsti. A kdyby ani tato strategie neuspěla, poslouží si přírodou, zvířaty, hmyzem a jinými věcmi. A kdyby se tohle všechno ukázalo marným, poslouží si samotným tělem a způsobí v něm slabost a nemoc. A nakonec, kdyby ani tato strategie neměla přinést své ovoce, předá člověka do rukou ďáblovi, aby ho umrtvoval a trestal. To, co by se Bohu nepodařilo uskutečnit v jeho velké soustrasti, uskuteční ďábel bez jakéhokoli smilování tím, že člověka poníží a srazí ho až do prachu.

To, co Boha pohání, aby tohle všechno činil, je jeho nevyslovitelná láska k člověku a touha, aby byl člověk spasen a zdědil věčný život tím, že se bude účastnit jeho slávy (1Petr 5,10) Boží činnost v člověku se soustředí v lidském duchu, v němž přebývá. Z toho důvodu také v oněch obdobích napravování a umrtvování, se všemi jejich pohromami a jejich neustálým tlakem, není Bůh nikdy od člověka vzdálen. Láme a obvazuje, zraňuje i uzdravuje, umrtvuje s jediným úmyslem, a to aby vše oživil. Tohle všechno se odehrává uvnitř nového člověka, jehož Bůh miluje a s nímž se spojuje.

Kvůli vlastní nevědomosti a z nedostatku duchovních vůdců vyškolených vést duše a osvícených Duchem Božím se člověk na začátku cítí zmatený a oslabený. Začíná si myslet, že na něj Bůh zapomněl, že ho opustil nebo že se od něj kvůli jeho hříchům Boží milost vzdálila. Jak se období nápravy protahuje, začíná věřit, že není vhodný pro duchovní život. Začíná se vymlouvat na okolnosti, na druhé osoby, na rodinu, na přátele a na představené a myslí si, že jde jen o smůlu, že je obětí nespravedlnosti, pronásledování nebo krutosti. V této situaci se konfrontuje s Bohem, občas ho obviňuje a bojuje s ním, jindy naříká a pláče, jindy se zase modlí, postí a prosí ho v naději, že se snad vše vyjasní a Bůh s ním přestane jednat nespravedlivě a přestane ho pronásledovat.

Situace se může ještě víc zkomplikovat, když člověk nezná moudrý plán plný lásky, milosrdenství a něžnosti, který Bůh takto v člověku uskutečňuje, aby zneškodnil tělo starého člověka a podrobil nepoddajnou duši, jež je pyšná a zatvrzelá a jež uzavřela smlouvu s tělem, aby přivedla člověka do záhuby.

BEZPODMÍNEČNĚ PŘIJMĚTE POKÁRÁNÍ, JEŽ BŮH VOLÍ

Především musíme říci, že je možné uvědomovat si moudrý Boží plán, který směřuje ke spáse duše tím, že zničí podvodné ego usilující o zbožštění. Zároveň však je možné nepodřídit se opatřením, která Bůh k tomuto účelu vybírá. Člověk totiž nepřijímá ochotně žádné z oněch opatření, jež vnímá jako zdroj nevypověditelné hořkosti.

Odmítnutí podřídit se těmto opatřením nezabrání Bohu, aby je plně aplikoval. Jak praví svátý Izák: „Tomu, kdo reptá proti trápením, se tato trápení ještě rozmnoží." Rozmnoží se, protože reptání představuje zatvrzelost člověka, který se nechce podřídit, a tak nutí Boha k ještě těžším trestům, což je plodem, a to musíme ještě jednou zdůraznit, nezměřitelné lásky Boha, jenž touží po spáse člověka.

Nepoddajnost má za výsledek rozmnožení, nakolik je to ještě možné, milosrdenství Božího, jež vyostřuje svou nápravnou činnost, aby byla zajištěna spása člověka.

Jsou-li však tato Boží opatření přijata, začíná i přes jejich velkou hořkost nový člověk uvězněný v hlubině dozrávat, začíná si vše uvědomovat a začíná se osvobozovat z nadvlády ega, jež vede lidský život k záhubě.

Děkovat Bohu, modlit se, přijímat pohromy, neštěstí, trápení a nemohoucnost, jež Bůh sesílá na člověka, to vše spolupůsobí na rychlém rozpadu ega a na vysvobození nového člověka z vězení. Lidský duch začíná za pomoci Ducha Svatého zavádět vlastní vládu nad egem.

NEKLAĎTE PŘEKÁŽKY BOŽÍMU PLÁNU

Člověk se různými způsoby brání opatřením, jež Bůh dělá, aby zničil ego. Před Božím napravováním a před nepřízní osudu utíká tím, že simuluje, lže, podvádí, mění práci, místo, dům, dále se rozvádí, soudí, poddává se chybám, mění náboženství, vzteká se nebo používá násilí. Takto se snaží vyhnout pečlivě uváženému a moudrému trestu, jejž na něj Bůh sesílá, aby ho zachránil od arogance vlastního ega, jež se chce zbožštit.

Člověk si stěžuje, protestuje a ospravedlňuje se před lidmi, s jejichž pomocí mu Bůh ukazuje jeho pýchu, aby ho přivedl k pokoře. To vede k tomu, že se člověk spojuje s egem proti Božímu jednání, a Bůh tak na takovéto lživé ego musí použít ještě tvrdší tresty. Odpírající ego totiž jen prodlužuje čas potřebný k zrušení jeho moci.

NEPŘEKRUCUJTE BOŽÍ DÍLO A NEPŘEDSTÍREJTE, ŽE STARÝ ČLOVĚK UŽ ZEMŘEL A NOVÝ ČLOVĚK DOSÁHL ZRALOSTI

Jedná se o nejhorší překážku, kterou můžeme Bohu klást. Velmi ztěžuje osvobození od starého člověka, a může je dokonce zcela zastavit. Aby ego nemuselo zemřít, předstírá, že je již mrtvé. Odívá se do role nového duchovního člověka a falšuje jeho činy. Touto činností však jen blokuje cestu novému člověku. Skrývá se mezi duchovními lidmi a doufá, že se vyhne opatřením vedoucím k jeho smrti. To vše je pro člověka ex

trémně nebezpečné. Bůh by ho totiž mohl náhle zanechat jemu samotnému a člověk by zůstal v situaci, v níž by již vůbec nebyl schopen poznávat pravdu o sobě a rozlišovat podvody ega. Nepřítel dává člověku schopnost napodobovat a podvádět druhé nejen proto, aby zničil jeho život, ale i životy druhých: „Dávejte si pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí) (Žd 12,15).

Takový člověk se chová následujícím způsobem:

 Mluví o Boží lásce, přestože v sobě nezakouší žádnou horlivost pro ni. Jeho vlastní obydlí je toho svědkem.

- Káže o kříži a utrpení, ale netouží snášet nespravedlnost, ústrky a bolest.

- Káže o radosti ze vzkříšení, ale žádné vnitřní hnutí nenaznačuje, že by on sám byl vzkříšen z hrobu vášní a oddávání se jim.

- Horlivě káže a ukazuje zápal pro spásu hříšníků, ale uvnitř má ledové srdce, jež necítí nic ani vůči hříšníkům, ani vůči hříchu, a nezná ani autentický zápal pro spásu lidí.

- Vychloubá se více méně otevřeně, že nemluví sám ze sebe, ale že je to sama Boží milost, co ho inspiruje. Ve světle svědomí a Ducha Svatého se však jak jemu samotnému, tak i druhým jasně ukazuje, že miluje kázání, jen aby se ukazoval a chlubil. Jasně se tak projevuje, že jeho jednání není inspirováno Boží milostí, ale spíše jeho inteligencí, vlastními schopnostmi a přirozeným charismatem, které vytvořilo jeho ego, aby uniklo smrti. Ego používá Boží slovo proti samotnému Bohu, aby Bůh nemohl dokončit svůj plán na jeho zničení a aby pak uvnitř duše nepůsobil nový člověk.

- Prohlašuje se za učitele, ale odmítá se učit. Pokud si osvojí nauku, tak jen na rovině rozumu, ne aby usiloval o zabití ega, ale aby rozmnožil vlastní intelektuální bohatství ve prospěch své pýchy. Člověk takto utíká před mečem Božího slova, který vše odhaluje (Ef 6,17)

- Přestože žije uprostřed bratří jako úd Kristova těla, tak vůči ostatním údům nic necítí. Netrpí s druhými, jeho ego se naopak nad ostatní vypíná a těží z jejich společenství, aby se chlubil na jejich úkor a aby jim rozkazoval. Kvůli své hlouposti a pýše tak ego ztrácí Boží milost a požehnání společenství svátých.

Řekli jsme, že pro Boha je obtížné odkrýt tuto typologii ega a zastavit jeho lživou činnost, aby duch mohl uniknout ze svého vězení.

Kristus trvá na tom, abychom dávali pozor: „Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky?“ (Mt 7,16) „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12,24) „Pověděl jim také toto přirovnání: Nikdo neustřihne na záplatu kus z nových šatů a nevsadí na staré šaty, jinak rozstřihne nové šaty a na staré se záplata z nových nehodí“ (Lk 5,36)

Evangelium upozorňuje:

„Když si někdo o sobě myslí, že něco je, a zatím není nic, klame sám sebe.“ (Gal 6,3)

Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho (Krista).“ (Řím 8,9)

„Copak vydává pramen z téhož otvoru (vodu) sladkou i hořkou?" (Jak 3,11)

K této změně k horšímu přispívají i přirozené dary, jako inteligence, logika, dále podvody, falešná skromnost, vychytralost, schopnost ospravedlňovat se a neodhalovat vlastní nečistotu a pýchu, afektovaná mírnost vytvářená sladkými a tichými slovy.

Člověk neví, že když zneužívá své dary, blokuje nového člověka a vlastního ducha zbavuje jak pravých darů plynoucích z Ducha Svatého, tak odhalení Kristovy milosti pro slávu Boží. A tak místo aby smrtí ega usnadnil odhalení Krista v sobě, že by tak prospěl církvi jako upřímný a věrný hlasatel Ducha Svatého, odhaluje naopak své vlastní ego: vyzdvihuje své vlastní schopnosti a až zemře, ponese s sebou do prachu své skutky a svou domýšlivost.

Copak takový člověk neví, že schopnosti tělesné duše umírají spolu s tělem bez odměny a pochvaly? Co prospěje člověku, když získá vlastní slávu, jestliže pak ztratí slávu Kristovu (Mk 8,36)?

Těm, co naopak věří, že vrozené schopnosti a dary - jako jsou rétorika, logika, výřečnost nebo inteligence - jsou dostatečné pro rozvoj nového člověka, stačí připomenout Ježíšova slova: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ (Jan 6,63)

Na počátku si mnozí této pravdy nevšímají, ale na konci se u nich prosadí, když odhalí, že všechny jejich úspěchy plynoucí z osobního úsilí jsou prázdné. Na počátku tohoto procesu falšování používá člověk své přirozené dary ke službě Bohu, aby ukázal, že se stal člověkem novým, duchovním, vhodným k tomu, aby poučoval druhé. S postupem času začíná klást svou službu evangeliu a Bohu do služby své osobní slávy a začíná vystavovat na odiv svou genialitu a svatost. Ti, kdo jsou těmto lidem nablízku, rychle odhalí, do jaké míry jsou zapleteni do této přetvářky a pociťují lítost k nim i vůči církvi. Vždyť kdyby se tito lidé podřídili Božímu působení a nástrojům, jimiž si pomáhá, aby zlomil jejich pýchu a namyšlenost, byl by Kristus v nich oslaven v nesčetných příležitostech. Celá církev by z toho měla velký prospěch.

 

NEPŘIJÍMEJTE DUCHOVNÍ ODPOVĚDNOST PŘÍLIŠ BRZO, DŘÍVE NEŽ MÁTE JISTOTU, ŽE JSTE PLNI DUCHA

Existují mnohé důvody, jež vedou člověka k tomu, že předčasně přijme odpovědnost. Nejdůležitější z nich je úpadek obecné úrovně zodpovědných a těch, kteří mají významné pozice uvnitř církve. Člověk se pak cítí oprávněn vnímat sám sebe když ne lepším, tak alespoň jistě ne horším, než jsou jeho představení. Tak se celkový obraz rychle zhoršuje.

Co však takový postoj přináší předtím, než - jak to ukládá evangelium - je starý člověk mrtvý a duše je vycvičena a naplněna Duchem Svatým?

DUCHOVNÍ NEKLID

Jedná-li člověk nad rámec svých duchovních možností, lze hovořit o duchovním neklidu. V takovém případě se člověk snaží spasit druhé ještě dříve, než dokončil práci na spáse vlastní.

Duchovní diagnóza takového jednání nám ukazuje, jak takový neklid nastává, když si člověk chce naložit nějaké duchovní břímě a spoléhá přitom pouze na vlastní přirozené schopnosti. Takové břímě pak zatěžuje nejen ducha, ale i nervový systém či mysl. Člověk pak trpí a namísto Krista hledá psychologa. K tomu dochází, když je člověk upřímný a vážně se snaží naplnit své poslání. V případě, že se člověk jen předvádí, odehrává se toto vše v těle.

Duchovní činnost se musí zcela opírat o ducha, který zase dostává svou energii od Ducha Svatého. Když člověk dosáhne duchovní dospělosti, tedy když starý bojovný člověk, který falšuje Boží dílo, zemře, objeví se nový člověk, jemuž pomáhá milost a podpírá ho Duch Svatý. Jedině tehdy je člověk schopen přijmout neomezenou odpovědnost duchovní povahy a konat i ty nejobtížnější skutky, aniž by byl duchovně zneklidněn: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ (Flp 4,13); „Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho.“ (1 Kor 2,15) Duchovní skutky totiž duchovnímu člověku neškodí, nematou ho ani mu nebrání ve spáse. Škodu naopak působí těm, kdo jsou nedospělí a ještě pod vlivem starého člověka.

Apoštol Pavel o tom jasně říká: „Bratři, já jsem s vámi nemohl mluvit jako s lidmi duchovními, ale jako s tělesnými, jako s dětmi nedospělými v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Dokonce ani teď ho ještě nesnášíte, protože jste pořád ještě tělesní.“ (1 Kor 3,1-3) Označuje členy korintské církve za „tělesné" a „nedospělé" proto, že jsou mezi nimi „závist, spory a rozdělení“.

V jiném textu apoštol Pavel shrnuje, že pro ty, kdo se ještě nezbavili panství starého těla, bude toto tělo obtížnou překážkou při nesení břemena Božího zákona a věcí duchovních: „Protože nejsou podřízeni Božímu zákonu, ba ani být nemohou.“ (Řím 8,7)

Je-li nějaká osoba stále ještě vázána na starého člověka, jenž jedná podle vlastních emocí, vnímavosti, mentálních schopností, inteligence, intuice a tak se chrání před nebezpečím proměny, a to pro naprostou absenci působení Ducha Svatého, pak když se zabývá věcmi duchovními, je to ke škodě jak Kristu, tak církvi. Ve službě takové osoby nebude totiž chybět „závist, spory a rozdělení", jak o tom mluví apoštol. Věci duchovní budou mrtvé, samotná duchovní služba bude haněna a rozmnoží se mnohé skandály.

PLÝTVÁNÍ ENERGIÍ A ČASEM

Důsledkem takového nezralého jednání je plýtvání energií a časem, v činech i ve slovech. Ty jsou vždy projevem starého člověka, který jedná na základě falešné lásky, tělesných emocí, žádostí a nedovolených zisků, lživých tělesných potěšení, přehnaného připoutání k rodině, podléhá vášním, falešným radostem, falešným smutkům, neplodným a neužitečným psychickým obavám, destruktivnímu hněvu, nepřátelství, závisti, hádkám, pomluvám a neužitečným hovorům. Takovému člověku pak nezbývá dostatek energie a času na vykonávání samotné duchovní služby.

Z toho je zřejmé, jak skutečně důležité je nechat zemřít starého člověka dřív, než se přijme jakákoli odpovědnost duchovní povahy. Jen tak se lze vyhnout riziku, že Kristus bude ukazován jako poražený a církev bude zraňována kvůli osobám, které postrádají Ducha.

„Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, zapomeň na svůj lid a otcův dům.“ (Ž1 45,11)

Odejdi ze své země, ze své vlasti... do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1)

„Ale jako tehdy ten narozený způsobem přirozeným (starý člověk) pronásledoval narozeného způsobem nadpřirozeným (nový člověk), tak je tomu i teď... Vyžeň otrokyni i jejího syna; nebude přece dědit syn otrokyně se synem (manželky) svobodné. Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné.“ (Gal 4,29-31)

To znamená, že nejsme zrozeni z těla ani z vůle člověka, ale z Boha. Nejsme již více syny „maminky a tatínka", ale syny církve bojující, syny kříže a vzkříšení.

BEZ ÚNAVY SE DÁVEJTE DO SLUŽBY BOŽÍMU SLOVU,

KTERÉ VŠE ODHALUJE, DOKUD DUCH NEBUDE OSVOBOZEN

 „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho.“ (Mk 8,35)

Jak můžeme chtít ztratit svůj život, hledat naše vlastní zničení, pokud jsme nepropadli nenávisti k sobě? A jak se můžeme podle Kristova příkazu nenávidět, ne-li tak, že s jistotou odkryjeme, že my sami jsme svými nejhoršími nepřáteli, kteří chtějí zničit náš život a jednou provždy nás zbavit Krista a spásy?

Jak jinak můžeme dále zjistit, kým skutečně jsme, a být si jistí, že jsme sami sobě krutým ne-přítelem, než přirozenou silou slov evangelia, které vše odhaluje světlem Ducha Svatého?

Největší duchovní dědictví, které nám Kristus zanechal, je jeho Slovo, protože ono je jeho Duchem: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ (Jan 6,63) Duch Boží v jeho Slově všechno zkoumá a odhaluje, a to až do největší hlubiny našeho svědomí.

Duch Svatý řídí Slovo evangelia v duši člověka tak, aby člověk mohl odhalit myšlenky svého srdce s jejich sklony, úmysly a jejich hloubkou.

Když Slovo vstupuje, působí jako nějaký ostrý nůž, který silou proniká až na dno, aniž by mu v tom mohly maso nebo kosti zabránit (Žid 4,12)

„Protože tedy víme, že je třeba bát se Pána, snažíme se lidi přesvědčit. Bůh nás dobře zná a doufám, že i vy nás dobře znáte, když nás posuzujete podle zásad svědomí.“ (2 Kor 5,11)

Nejcitlivějším prostorem, který dosáhlo všeodhalující Boží slovo, je prostor mezi duší a duchem. Zde totiž člověk riskuje, že zamění skutky ega pocházející z těla a jeho vášní za skutky ducha, které pocházejí z vedení a milosti Ducha Svatého.

Duch Svatý odhaluje Slovem našemu svědomí, že některý skutek duchovní povahy, o němž uvažujeme a chceme ho hrdě vykonat v domnění, že se uskutečňuje milostí, nepochází z Ducha, ale je inspirován egem a není vyživován milostí, nýbrž lidskou pýchou a touhou. Skutky ega jsou tak demaskovány a odlišeny od skutků Ducha. Myšlenky a úmysly srdce se pak začínají odkrývat bez své dvojznačnosti.

Co se zde děje? Duchu Svatému se skrze Slovo evangelia daří vniknout do skořápky podvodného a zatemnělého ega. Vstupuje až do ducha a probouzí tak svědomí, které ego uspalo svými lžemi a podvody. Dosahuje toho tím, že mu dává duchovní moudrost a schopnost rozlišovat. Člověku se pak daří rozeznat falešné od pravdivého. V tom okamžiku zahlédne duchovní zrak člověka, že chování, jednání a slova, o kterých ego tvrdí, že jsou od Boha, nejsou ničím jiným než skutky přirozenosti, jejichž motivace a cíle jsou nečisté a zkažené.

A co dál? Čím více svědomí odpovídá na působení Ducha Svatého, tím více člověk přijímá božské odkrývání a tím více se lidský duch oživuje a posiluje. Tělo starého člověka pak začíná ustupovat. Odehrává se něco podobného tomu, co se děje, když malou dírkou v tvrdé skořápce ořechu pohřbeného v zemi začne dovnitř pronikat voda. Zaplní vnitřek a dá růst plodu, ten nasákne vodou, začne tlačit na skořápku a nakonec ji rozlomí. V tom okamžiku zelená rostlinka proniká temnou zeminou, aby se dostala na světlo. K podobnému procesu dochází, když je svědomí probuzeno Duchem Svatým skrze Slovo a duchovní vůle pak vystupuje posílená. Oživuje se zápal proti starému člověku, jehož skutky se nyní jeví zcela hrozné a nepřijatelné. Člověk nechápe, jak mohl léta žít s tak otupělým svědomím a v moci tak hrozné duše. Tehdy se duch člověka začíná osvobozovat z otroctví těla: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí... Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu.“ (Jan 8,3132.34)

VÍCE SLOVA, VÍCE SVĚTLA

Čím více se setrvává v Božím Slově, tím více se rozšiřuje Boží světlo, tím více se svědomí zlepšuje a člověk začíná chápat, co má dělat, aby se zbavil návyků a chování, jež jsou v protikladu k Boží pravdě. V každém svém slovu a v každém jednání se člověk stále více svěřuje Duchu Svatému.

Když zůstane v okruhu Božího světla a Boží pravdy, tělo starého člověka povadne a ustoupí. Postupně se jeho činnost zastaví a přenechá prostor duchu, který začne snadno odpovídat na všechny výzvy milosti. V témže okamžiku, kdy se uskutečňují duchovní skutky díky součinnosti s milostí, se skutky těla a instinkty uklidňují, až zcela ustanou: „Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.“ (Řím 8,13)

Slovo Boži je živé a aktivní, je zbraní

i lucernou (Žd 4,12)

Dokud je člověk věrný Slovu, nemusí se starat o to, jak se osvobodit od starého člověka, protože Slovo je živé a aktivní. Člověk nemusí dělat nic jiného než je přijmout, aby se mohlo stát mečem schopným rozrazit jeho srdce a odkrýt mu jeho vlastní úmysly. Pokud každá myšlenka a každý čin projdou Slovem, bude Slovo působit v srdci, ve svědomí a ve vůli a bude člověka neustále pobízet.

Když Písmo říká, že Slovo Boží je „živé", cítíme se povzbuzeni: jestliže mu otevřeme své dveře a dovolíme mu přebývat v našem srdci, nepřestane jednat. To samé platí pro pojem „aktivní": nepřestává jednat, dokud nesplní vůli toho, který ho poslal: „Tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ (Iz 55,11) Ujisti se jen, že jsi loajální a upřímný vůči Slovu: otevři mu své srdce s radostí a nech ho přebývat uvnitř sebe.

Starý člověk nemůže pokračovat ve svém jednání v přítomnosti milosti a světla Boží pravdy, jež vstupují do svědomí skrze Slovo. Je nezpochybnitelné, že dokud je Slovu dána autorita nad srdcem, aktivita starého člověka se postupně zmenšuje, až zcela utichne.

Slovo a naše existence podřízená soudu, výzvě a povzbuzování, jež ze Slova pocházejí, jsou zbraní, kterou používáme v boji, a svítilnou, se kterou jdeme, abychom vystoupili z temnot starého člověka na světlo Kristovo a do svobody Ducha Svatého, jako synové světla a pravdy.

ZNAMENÍ, KTERÁ POTVRZUJÍ SMRT STARÉHO ČLOVĚKA

Je nemožné, aby skutečné osvícení a milost, jež aktivně působí k Boží slávě, existovaly společně se starým člověkem. Přítomnost skutků starého člověka proměňuje zvrácenými způsoby osvícení na sebeprezentaci a působení milosti na sebeoslavu. Duchovní život a duchovní služba, kterou nějaká osoba vykonává v tomto stavu, se pak ukazují jako otrávené a tato osoba riskuje, že odejde z tohoto světa s prázdnýma rukama: „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou.“ (1 Jan 1,6) „Každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem.“ (1Jan 5,4)

Smrt starého člověka dovoluje Duchu Svatému svědčit v nás o Boží moci, která mimo jiné spočívá v tom, že dosvědčuje našemu svědomí a svědomím všech, že jsme opravdu Božími syny. A to ne zjevem nebo slovy, ale způsobem našeho jednání a naším chováním: „A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ (1Jan 5,24)

Pokud je světlo uvnitř nás aktivní, pak neustále zavrhujeme, káráme a vyháníme temnoty a všechny jejich skutky. Svědomí je na pozoru a bdí nad Boží pravdou a odmítá být nedbalé, bez ohledu na cenu a důvody: „Všechno, co vyjde na světlo, stane se zjevným. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, stane se samo světlem.“ (Ef 5,13) „Jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha.“ (1 Jan 3,21)

Je-li starý člověk spoutaný a umrtvený, stává se duch velmi citlivý na domýšlivost - ať se projevuje slovy nebo činy - a chápe tento postoj jako znesvěcení a nepřímou formu rouhání: „Jak vy můžete uvěřit (v Boha), když oslavujete sebe navzájem?" (Jan 5,44)

Zkoumej sám sebe: líbí se ti, když tě někdo uctívá a provolává ti slávu? Cítíš se zneklidněn, když tě někdo urazí, přehlíží nebo podceňuje? Je-li tomu tak, pak jsi ještě neodumřel sám sobě.

Skutečnost, že tělo starého člověka je mrtvé, znamená, že se úcta k Bohu stává upřímnou, nabývá božských parametrů a odpoutává se od vnějšího zdání, lichotek, okázalosti a zhouby strojené zbožnosti.

„Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ (Jan 4,24) Tento verš znamená, že Bůh se nesetkává s člověkem jinde než v jeho duchu. Na rozdíl od intelektuálního nebo emotivního uctívání, které ochabuje a je rozptýlené, je uctívání vycházející z vlastní duchovní niternosti stabilní a nikdy se nerozptyluje. Takové uctívání totiž nezávisí na tom, co jsme pochopili rozumem, ani na našem emočním stavu, ale na tom, co žijeme v duchu („už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ Gal 2,20) Aby byl tento druh uctívání stále čistší, je podrobován zkouškám.

Zkoumej sám sebe: stávají se tvé modlitby a tvá zbožnost horlivější, když ti někdo lichotí? Roste tvá horlivost v přítomnosti druhých lidí nebo představených? Jeli tomu tak, ještě jsi neodumřel sám sobě.

Skutečnost, že starý člověk je mrtvý, znamená, že se stále prohlubuje naše trvalé přebývání v Kristu. Známkami toho jsou nepřetržitá modlitba vycházející ze srdce, neustálá touha klanět se pramenící z úžasu, že se nacházíme v přítomnosti Páně, a to vše doprovází neochvějný vnitřní pokoj.

Skutečnost, že starý člověk je mrtvý, znamená, že neustále lneme k tomu, co zjevuje slovo evangelia. Vždy, když se čte evangelium, zakoušíme nekonečné osvícení. Každé z těchto osvícení ihned odhaluje nějakou dříve skrytou mezeru. Člověk se ochotně podřizuje napravování Pravdy a svědomitě koná pokání, aniž by o tom diskutoval nebo se ospravedlňoval. Právě to představuje konkrétní pokoru, když se svěřujeme do Božích rukou. To je jediná cesta k duchovní plnosti.

Zkoumej sám sebe: pomáhá ti evangelium lépe rozpoznat tvé hříchy a odhalovat v tvém životě každou nedokonalost?

Skutečnost, že starý člověk je mrtvý, znamená, že vůle se odevzdala do Božích rukou a duše, plná bázně, se snaží vyhnout všemu, co by mohlo ohrozit milost, jež ji doprovází. To je obzvlášť zřejmé, když se začínáme vymaňovat z nadvlády starého těla. Tato milost pak člověka dále doprovází celým jeho životem, rozněcuje v něm zápal k modlitbě a posvátnému tichu.

Když starý člověk zemře, zemře s ním i silné vnímání vnějšího světa. Světské povinnosti již člověka nemohou oddělit od pocitu, že je v přítomnosti Boží. Člověk zakouší naléhavou a neustávající touhu uctívat Boha a klanět se mu. Duch v jeho nitru je v neustálém vztahu lásky s Bohem.

Po smrti starého člověka již emoce, myšlenky a vůle neposlouchají ego, které bylo v zajetí vrtochů a psychických dispozic, jež jsou od přirozenosti proměnlivé a nestálé. Nyní jsou pod kontrolou Ducha Svatého pro spásu nás samotných i druhých. Takto se vnitřní duch izoluje od světských starostí a pokračuje v modlitbě, jako bychom byli vyzdviženi nad svět. Vlastní emoce a vlastní vůli vkládáme do rukou Božích.

Smrtí starého člověka získává svobodu v nás Kristus, stává se zjevným v našich životech a projevuje se, jak se mu zlíbí. Nyní je s námi, když spíme, vstupuje do našeho srdce, do myšlení, do svědomí, do těla, do slov, do mlčení. Pohybuje se v nás, mluví našimi ústy, osvětluje naše srdce tak, že jsme schopni vidět neviditelné a stáváme se otevřeným pokladem k prospěchu církve.

Se smrtí starého člověka se člověk stává přijatelný druhým, otevřeným pro druhé, patří všem, je přítelem všech, vstupuje do srdcí druhých lidí jen skrze několik slov, protože Kristus je v něm přítomen svou pokorou, svou trpělivostí a svou láskou.

Člověk se tak stává pramenem radosti a požehnání pro druhé, neusiluje jen o snadné útěchy, ale o nápravu a disciplínu, aby starý člověk mohl zemřít také v druhých.

ZÁVĚREČNÉ RADY

Člověk musí sám sebe neustále zkoumat. Musí se v každém okamžiku ujišťovat, že: i. žije pro Boha a 2. je veden Duchem Svatým.

1. Jak se ujistit, že žijeme pro Boha? Je třeba zkoumat vlastní jednání a myšlenky, jimiž se zabývá srdce, zvláště v intimitě.

2. Jak se ujistit, že jsme vedeni Duchem Svatým? Měřítkem není úspěch v práci, bohatství, duchovní služba, slova, lichotky a sympatie druhých. Měřítkem je spíše vnitřní útěcha, slzy prolité během modlitby ve skrytosti, soustředěnost při modlitbě, pohotovost k pokání a zadostiučinění, odmítání každé světské věci, jež by mohla být pohoršením pro druhé, pravá láska k tichu a ke zpytování v samotě. Toto vše dokládá, že člověk spolupracuje s Bohem na své spáse a je veden Duchem Božím.

Nemůžeme se osvobodit od starého člověka, pokud si neuvědomíme, že je zcela nemožné spojit temnoty a světlo, lásku k sobě a lásku k Bohu, sebeoslavu a oslavu Boha, lež a modlitbu, nečistotu a zbožnost, žádostivost nebo ambice a bázeň Boží, svět a Boha, neustálé odsuzování druhých a lásku k nim, lásku k moci a askezi.

Místo abychom očekávali napravování od Boha, jenž nás překvapí a vystaví nás utrpení, měli bychom se spíše podřídit nápravám Ducha Svatého a vyznat před ním naše vnitřní zlo bez klamání a dvojznačnosti. Přijměme kárání, jemuž nás vystavuje milost, která svým vnitřním ohněm pokořuje naši pýchu a domýšlivost a zbavuje naše srdce nečistot. Přitom si musíme být vědomi, že tato náprava ze strany Boží není ničím jiným než řadou zkoušek, jež všechny směřují k zajištění spásy duše, k tomu, aby daly člověku příležitost vyrovnat dluh lásky ke Kristu a připravily jej na plnost Ducha ke svědectví čisté víry.

Poslušný a moudrý syn ukazuje své slabosti a svou nemohoucnost otci a lékaři, aby ho každý z nich léčil vhodným způsobem. Stejně jako zdatný žák, jenž neskrývá vlastní neznalost tím, že by předstíral, že něco zná. V čem by byl lepší než nějaký student, který chodí za školu? Syn, který důvěřuje svému otci, nezpochybňuje jeho výchovu ani nápravné prostředky, které používá. Podobně žák nebude zpochybňovat program výuky.

Duch Svatý v tobě působí zcela jiným způsobem, než jednáš ty sám se sebou. Zatímco ty se snažíš ospravedlnit a okrášlit duchovními radami, „svatým" pokrytectvím svých skutků, pokorným tónem svého hlasu, Duch Svatý zjevuje a obnažuje tvé nedostatky před tebou samým, a je-li to nutné, i před druhými. Zatímco ty usiluješ o svatost, abys z ní měl výhody, Duch soudí, že tvé spáse víc prospěje odhalení tvé falešné svatosti. Zatímco ty jsi vychovával starého člověka ve lži, prostopášnosti, pokrytectví a pýše, Duch Svatý vychovává tvého ducha a dává mu růst až tehdy, co skončil se všemi skutky starého člověka. Pokud si stěžuješ a odmítáš jednání Ducha Svatého vůči tobě, opustí tě a zanechá bez své milosti. Stále rychleji se budeš řítit do propasti svých vášní, pýchy, hříchů a klamu, až v ní budeš zcela uvězněn. A tehdy ti nepomůže modlitba, nepomohou ti slzy ani posty, žádné nástroje milosti nepřinesou své ovoce, dokud nevyznáš svou velkou zatvrzelost a svou chybu a nenavrátíš se, se zkroušeným duchem a pokořený až do prachu země, před Boha. Buď totiž zemře ego a bude vládnout Duch Svatý, který tě celého přivede do světla, nebo vše ovládne ego a Duch Svatý pak ustoupí do pozadí a ty se budeš potácet z temnoty do temnoty.

„Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma.“ (Jan 12,35), v tom smyslu, že světlo neustále obnažuje duši. Matta el-Maskin

+++

POČÍTADLO

ROZHOZENÉ KOUSKY NĚHY

MEZI ŠPICE BĚLOTRNY

SVĚTLO ROZEHŘÍVÁ TMU

ZAHŘEJÍ SE KAPKY DEŠTĚ

ZŮSTANOU TU CHVÍLI JEŠTĚ

POHÁR NAPLNÍ SVŮJ KRAJ

KAŽDÝ NAPIJE SE Z DOBRÉHO CO DAL

CO VZAL CO UDĚLAL

POČÍTADLO Z KORÁLŮ

CO VŽDYCKY RADY VĚDĚLO SI

NĚKDO VZAL

SE VŠEMI MÁ DÁTI DAL SKONCOVAL

TO POČÍTADLO TUŠÍ

ŽE JSOU TO ÚČTY LIDSKÝCH DUŠÍ

JE TU NĚCO VÍCE

ZÁKON DORŮSTÁNÍ PŮLMĚSÍCE

TEĎ COUVÁ A PAK ÚPLNĚK JE ZNOVA

JASNÉ AŽ DOST

SRPEK PRO POKÁNÍ

ZLATÝ PECEN PLNÝ

PRO MILOST.

Jana E.Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

BEZ PROŽITKU OBRÁCENÍ NEDOSÁHNEŠ OHNĚ LÁSKY

Musí se to hlásat všem obyvatelům tohoto smutného vyhnanství, v němž žijeme, že nikdo nemůže cítit v sobě lásky věčného života ani obdržet štěstí nebeského blaha, neobrátí-li se úplně k Bohu. Bez tohoto úplného obrácení k Bohu a bez opuštění pozemských statků aspoň duší, není možno okusit ani nejslabšího stupně blaha božské lásky.

Toto obrácení se děje skrze dobře spořádanou lásku. Kdo to chce začít, ať miluje, co je hodno lásky, a pohrdá tím, co jí není hodno. Ať svou větší nebo menší lásku věnuje věcem, jak toho zasluhují. Ať tedy miluje Boha nadevšechno, ať má velikou lásku k nebeským věcem, ale velmi malou k pozemským a jen k těm, kterých nutně potřebuje. Chce-li, aby jeho obrácení ke Kristu bylo úplné, smí toužit jen po Bohu a, aby se odvrátil od těchto dober, která nejen že nechrání svých majitelů, nýbrž je klamou; zbaví se každé pozemské žádosti, bude nenávidět všechno zlé, nebude lnout k žádné pozemské věci a nebude chtít, než to, co nejnutněji potřebuje.

Kdo však shromažďují bohatství, aniž by věděli proč, a z něho se radují, dostanou se snad ke zbožné přetvářce, nemající nic společného se svatostí. Domnívají se, že pociťují cosi z budoucího štěstí, ne jsou však hodni okusit ani nejmenší částečky radosti nebeské lásky. Jejich nestoudná opovážlivost a nezřízená dychtivost po bohatství je připravuje o blaho, jímž  jsou zahrnováni Boží přátelé. Neboť je špatná každá láska nesměřující k Bohu a činí špatnými ty, kteří jí dopřávají místa ve svém srdci. Hoří v nich ovšem vášnivá příchylnost k věcem světa, ale je to oheň ohavný, od lásky božské vzdálenější než vrchol oblohy od nitra země. Protože jsou oddáni žádostem časným a zůstávají připoutáni ke starému člověku, musí se stávat podobnými předmětu své lásky. Když dávají přednost marnostem tohoto světa před svatou radostí, vyměňují neporušitelnou slávu za ukojení krásou pomíjející. Nejednali by tak, kdyby nebyli oslepeni ohněm této špatné lásky, která v zárodku ničí každou ctnost a plodí každou nepravost.

Mnozí z nich ovšem odolávají svodům tělesné krásy a neupadají do prostopášnosti a pak se pokládají za zajištěné a nepochybují o své spáse. Myslí, že pro svou zevnější mravnost vynikají svatostí nad ostatní. To však je omyl a jejich důvěra je marná, protože neusilují vytrhnout kořen všech nepravostí, žádostivost. Písmo praví o tom: „Nic není horšího, než milovat peníze" (Sír 10, 10) a tou měrou zůstává srdce uzavřeno zbožnosti, jakou měrou je ovládáno touto láskou. Láska k Bohu a ke světu nemůže společně přebývat v téže duši. Silnější vypudí druhou a tak se tvoří odlišování služebníků světa a učedníků Kristových.

Dobří sice jedí a pijí jako jiní lidé, ale jejich duše celou silou zůstává upjata k Bohu. Vyhledávají věcí zevnějších jediné z nutnosti, nikoli ze záliby, mluví o nich jen neradi a mimochodem, nikdy se při nich nezdržují a nedopouštějí, aby se jejich duch oddálil od Boha. Všechen ostatní čas zasvěcují službě Boží. Nikdy nezahálejí, vyhýbají se světským divadlům a radovánkám, podle jichž vyhledávání se poznávají špatní. Žijí bezúhonně a nikdy neustávají o slově Božím přemýšlet, je rozbírat a plnit.

Boží Slovo je jim na obtíž, jejich modlitby jsou chladné, a když myslí na Boha, není v tom ani nejmenšího blaha. Chodí do kostela, jsou na svém místě, bijí se v prsa a vzdychají vzdechy nepravými, kterých ve skutečnosti Bůh neposlouchá, byť by sebevíce lidí je slyšelo. Tělem  jsou v kostele, ale jejich duch těká a zabývá se světskými statky, jež mají nebo by chtěli mít, a tak i jejich srdce je daleko od Boha. Jedí a pijí ne, aby dali tělu, co potřebuje, nýbrž ze záliby a jen vybraná jídla je uspokojí. Snad nasytí a ošatí chudého, ale tuto almužnu často konají ve stavu smrtelného hříchu, nebo z ješitnosti nebo z nespravedlivě nabytého majetku. Tak není divu, že se nelíbí našemu Vykupiteli a spíše vyzývají našeho Soudce k potrestání. Jako spravedliví udržují ducha u Boha. i když sestupují k záležitostem světa a těla, tak zlí, když zevně slouží Bohu, zůstávají zabráni jinak a jejich srdce zůstává ponořeno do světa a těla. První  jsou  Bohu milí, když se věnují svým potřebám, kdežto druzí se mu málo líbí, i když je vidí konat dobré skutky, neboť tyto ójedinělé dobré skutky jsou velmi promíchány se zlem.

Tak ďábel vládne nad mnohými z těch, které považujeme za ctnostné.  Jsou mezi nimi dárci almužen, pokorní a Čistí (aspoň se za takové vydávají"), lidé nosící kající nástroje a konající kající skutky. Zdánlivé zdraví může zakrývat smrtelné rány. Z jiných mu také patřívají horlivci v zevnějších skutcích a nenasytní kazatelé.

Jeho vládě však zcela jistě unikají jen ti, kteří planou láskou, kteří vřele milují Boha a jsou necitelní k marnostem.

Zlí naopak prahnou po špatných požitcích, zatímco při duchovních úkonech jsou umrtvení a bez síly. Jejich láska je zvrácena, dávají přednost okamžitým požitkům před věčnými, tělu před duší. T

+++

TOPlist