Ročník XXIV., číslo 8.                                                                                                                       Srpen 2018

Obsah:P.Kroupa,Nanebevzaté Královně, B.,Podnětnost pokročilých, K.Bochořák,Růže, Z.Řezníček, Smrčiny, Vých.bratři,O modlitbě, B.,Boží mládí v Ježíši Kristu, K.Bochořák,Pietas, Procitnutí,  T,Ovládání přirozenosti začátečníků, Z.Řezníček, Česání jablek, Vých.bratři, Vnitřní modlitba, Výuka modlitbě, Martin, Jak máš obětovat mši svatou Bohu Bochořák, Snad Jednou, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely. Milující duše mluví k Bohu._____________________

 

NANEBEVZATÉ KRÁLOVNĚ

KOHO BY KDYŽ NE TEBE

DOBROTA BOŽÍ PRVNĚ POCTILA?

KOHO BY MIMO TEBE

ZA KRÁLOVNU I MATKU URČILA?

K ČÍ CHVÁLE KDYŽ NE K TVOJÍ

BŮH OKOVAT DAL PEGASY?

ČÍ POMOC NE-LI TVOJI

KŘEHKÉMU LIDSTVU V RÁJI OHLÁSIL?

 

ČÍ VŮNI KROMĚ TVOJÍ

MĚL ZA VZOR PRO DECH LILIÍ?

PODLE ČÍ KRÁSY KDYŽ NE TVOJÍ

ON KRÁSU TVORSTVA ODVÍJÍ?

KOMU BY JINÉMU NEŽ TOBĚ

DAL MOC VÍTĚZIT NAD KLAMY?

A KOMU NEJDŘÍV NE-LI TOBĚ

VYZDOBIL DOMOV MEZI HVĚZDAMI?

Pavel Kroupa

+++

PODNĚTNOST POKROČILÝCH

Neexistuje kultura, kde by se zkušení hrdinové rodili, nýbrž se všude utvářejí. Skutečná kultura přikládá velký význam dospívání a obřadnému uvádění příchozích, zelenáčů, začátečníků do ustálených struktur víry a zbožnosti, zavedených jejich pokročilými předchůdci.

Příchozí mládež, nadšená pro Ježíše, je však zdrcena, když ji Pán a Mistr ponechává zjevně opuštěnou ve světě. Nezbývá než se chytat všech pozůstatků a vyhlížet všechny stopy a snažit se kráčet v jeho šlépějích. To by však stále ještě bylo skvělé, kdyby se kráčelo ve stopách Ježíše Krista. Jenže jedno pokolení odchází a přichází další a další, a každé novější se chytá předešlého, po kterém zbývá víc a více nánosů člověčiny, která se hromadí ve velkých vrstvách.

S každým přicházejícím pokolením nastává nová evangelizace. Když věříme, že otcovská a mateřská rodina je nejmenší církev, tak se často oddáváme iluzorní představě, že nejlepší duchovní rozvoj těch přicházejících se děje od nejútlejšího věku v této rodině. Jenže je v tom jistý háček. Přicházející si osvojuje skladby zbožnosti, víry a duchovního života od pokročilých, ale často bez osobního setkání s Ježíšem. Oni totiž dospěláci často vůbec nerealizují to, o čem dětem vypravují. A mladí zelenáči jsou jako houba: když jim učitel vykládá o škodlivosti kouření, a přitom sám hulí jako fabrika, neměl by se divit, když to mladým podrost bude zkoušet nejen s cigaretou a fajfkou, ale i s marijánkou.

Mnohé poslušné dítě se v rodině poddává lidským skladbám zbožnosti a projevům víry pokročilých, ale bez osobního setkání s Bohem. Tak je tato rodinná evangelizace příchozích pokročilými vlastně jistou před-evangelizací. Na tuto před-evangelizaci by teprve mělo nastat obrácení až na základě osobního setkání s Bohem. Na druhé straně však i ti příchozí zelenáči, kteří se pevně přidržují ve své víře převzatých lidských struktur zbožností těch pokročilých, mohou, ale nemusí být pro svou věrnost dědictví otců odměněni pravou vírou i spásou.

+++

RŮŽE

HUDEBNÍK U SVÉHO TICHA

SRDCE SI LADÍ.

TVÉ MLÁDÍ, JAK BARVOU DÝCHÁ,

MALÍŘE SVÁDÍ.

 

POHLEDY TOUHY NEVZRUŠENA

MYSLÍŠ SI: MÉ TRNY — MÁ MARNOST.

A JAKO KRÁSNÁ, S DOBRÝM SRDCEM ŽENA

ÚSMĚVEM ROZDÁVÁŠ RADOST.

 

KDYBYSTE, RŮŽE, VĚDĚLA,

JAK VÁS MÁM RÁD,

SAMA BYSTE SE UTRHLA

A CHTĚLA KE MNĚ POSPÍCHAT.

 

POTICHU JENOM KÝVÁ:

• ČAROVAT NEUMÍM —

A ON ZÁŘÍ A ŠEPTÁ:

—    TEDY SMÍM? —

 

A KDYŽ NEPŘIJDE HORA

K MOHAMEDOVI,

JDE PĚVEC K RŮŽI.

 

VEZME JI DO DLANÍ,

SVOU PANÍ,

A ONA SE ÚČASTNĚ CHVĚJE.

ON PŘEMÝŠLÍ O SVĚTA OPADÁNÍ —

A PTÁČE NAD NÍM SE SMĚJE.

Kl.Bochořák

+++

/Pokr./ Od útlého věku se dítěti utváří představa boha podle vzoru otce a matky. Každé dítě přirozeně zesmutní, když je opustí otec či matka. Vždyť si tak navyklo na jejich lásku a doprovázení. Mládež uvěřila v boha podle svých rodičů. Díky rodičům si bylo tak jisto jeho přítomnosti a stálým doprovázením.

A najednou stojí před mládeží veliká úloha. Má samostatně a po dlouhou řadu let vést onen zápas se světem a peklem, který pro Mistra vyvrcholil na kříži, a který ani pro tyto pozdější příchozí začátečníky nebude snadný. Zesmutněli, ale Spasitel, jako Bůh, jim nastiňuje perspektivu skvělé budoucnosti: Jdu k Otci. V domě Otce mého je mnoho příbytků. Jdu vám tam připravit místo...

Tak sám Ježíš, jednorozený Syn Boží, označil budoucí život svých následovníků, pokračovatelů, začátečníků. Jdou prostě domů. Vracejí se do otcovského domu. Vracejí se do tam, kde je čeká spásonosný Bratr a otevřená náruč dobrého Otce. Tak sledujme budoucí život. Jdu vám připravit místo.

Skvělá perspektiva. Ovšem jen pro ty začátečníky, kteří celým svým životem pokračují, postupují, takže se jim začátek budoucnosti se rýsuje už dnes.

Obávat se Boha mají pouze ti, kteří právem v něm mají sledovat přísného Otce, přísného soudce. Svatá Terezie Ježíškova však říkala, že se děti nezatracují. Kdo chce být dítětem Božím, i když chyboval, smí se těšit na okamžik otcovského setkání. Obávat se má jen ten, kdo odhodil Boží dětství, a předčasně zestárnul ve hříchu, anebo v ryze lidských skladbách zbožnosti.

Naopak není třeba však odhazovat všechen lidský odkaz otců, našich pokročilých předchůdců.

Vždyť ne každý pokročilý, duchovně dospělý vázne v ryze lidských skladbách zbožnosti a duchovního života. Jistě lidský odkaz té nejpokročilejší z nás všech, Matky Boží, nemůžeme nikdy odložit, jako je třeba modlitba svatého Růžence.

Co znamená otcovská náruč? Náruč dospělého, pokročilého z hlediska všech příchozích, začátečníků, dětí.

Avšak od té doby, co se Bůh lidsky vtělil, jsou nějaké lidské skladby zbožnosti a duchovního života potřebné také pro Boha. A byl jim poddán, když se vrátili do Nazareta. Tak se i Bůh poddává lidem, zejména Panně Marii a svatému Josefovi.

Některé lidské skladby zbožnosti a duchovního života jsou tedy pro lidsky vtěleného Boha potřebné. To sou ty, které jsou v souladu s Božím řádem, jako je tomu u Panny Marie a svatého Josefa. Mnohé lidské skladby zbožnosti a duchovního života jsou však pro Boha nepřijatelné. To jsou ty, které odporují Božímu řádu. Tak je tomu u farizejů a zákoníků, kteří doplňovali Boží zákon, zapsaný a předaný Mojžíšem, lidskými dodatky.

Dosáhnout otčiny či domova, totiž příbytku v nebi znamená naplnění všeho toho, po čem lidská duše touží  už svou přirozeností zde na zemi. Znamená to ale ještě předstižení všech, i nejzávratnějších tužeb člověka po štěstí. Tam porozumíme veškeré pravdě, všemu, co nás zde na zemi trýznilo jako mučivé, nepochopitelné tajemství. Porozumíme všemu bytí a dění. Všechno, oč jsme zde na zemi usilovali v bezesných nocích, v hledání dospělého věku, vše se nám tam rozloupne a zjeví v krásné jasnosti i souvislosti. To, co do nás vložil Bůh svým zjevením a svou milostí, svým sdělením účasti na vlastním životě, to vše se nám odhalí v plnosti a propasti svého bohatství. V podmínkách světa jsme viděli všechno jenom za závojem víry, toužili jsme pouze nadějí, poznávali jsme jen částečně a také naše láska byla tak ubohá, neboť jsme neviděli, a protože jsme nepřijali Boha tak dokonale, jak se nám oddá tam - v domově. Teprve to bude náš pravý domov. Domov znamená konec bloudění, hledání, domov znamená nalezenou celou lásku, znamená jistotu. Jaká jistota se nám otevře v náručí nebeského Otce! Odkryjí se nám všechna tajemství. A nejenom to, nýbrž budou naším plným životem.

Teprve tam pochopíme celou lásku Boží, neboť budeme do ní ponořeni celou bytostí jako houba do oceánu. Rozum, hledající pravdu a zklamaný tím, co z té pravdy našel, že pak už nebylo tajemství, zde bude stále pronikat nejzávratnější tajemství a nikdy se jich naplno nedobere. Vnitřní život samého Boha, jehož cíp nám odhalil zvěstováním tajemství Nejsvětější Trojice, a to, co je v přítmí našeho poznání skrze víru a mystickou zkušenost u nejšťastnějších se stává světlem, stane se celým naším životem.

Spatříme tváří v tvář, jak Bůh miluje lidstvo a celé stvoření. Ta láska bude před námi odhalena jako otevřená kniha. Jak jsme potěšeni, kdykoli na zemi zahlédneme lidi plné lásky. V tajemství Božího života uzříme všechny skutky Boží lásky a péče o všechno tvorstvo. Přitom také pochopíme, kolik. lásky je v tom, co nám zatím často připadá jako strašný kříž a protivné řízení, které se na světě jeví přirozenému zraku jako Boží dopuštění. Uzříme lásku, která sama dávala, ačkoliv jsme jí za to my nedovedli dát nic, nic, co by Boha učinilo blaženějším.

Spočinout ve stvořené lásce dává širokým zástupům iluzi závratného štěstí. Co však teprve spočinout v lásce nestvořené? Jak to nás teprve oblaží! Každá stvořená láska se nakonec přesytí. Zato v otčině duchovně pokročilých je všechno dobro a veškerá láska, láska, která nemůže unavit a přesytit, láska, která podává stále nové, věčně blaživé políbení.

Jak trapné a zahanbující je nám v tom pozemském časoprostoru, že se můžeme ztratit svému nebeskému Otci, že Ho zde ve světských poměrech můžeme urážet, že můžeme zabloudit od jeho otcovského příbytku! U něho, doma, v jeho náručí, až jej budeme dokonale mít, budeme tak utvrzeni v lásce, že se nebudeme prostě už svou celou bytostí moci odtrhnout od něho. Jak nás pokořovaly naše chyby, naše nedostatky, tak časté nedostatky duše i těla! Tělo bude oslaveno, tedy naplno zduchovněno, pozbude onu tíživost a nesmírně se odlehčí, vezme na sebe nesmrtelnost a oslavení, které nám opatřil u Otce nebeský Syn. Až dovršíme své přivtělení k Němu, když budeme natrvalo povzneseni k jeho slávě, tak budeme mít účast i na nesmrtelnosti, kterou chystá nebeský Otec svým dětem. A co vše bude v tomto náručí? Především Syn Boží, a díky Němu i Matka Boží Panna Maria, ale pak také všichni ostatní.  Uvažme ty nejčistší rozkoše, ale také nejvyšší, vymysleme si slasti, poznávání pravdy, oheň lásky, zakoušení krásy, uvažme všechny radosti, které dovedou čistou duši povznést, potěšit. To vše je ještě málo proti tomu, co nám připravil Otec v naší domovině, neboť je psáno, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují.

Kolikrát jsme se na světě trápili nad tím, že tu vítězí zloba, i ta naše, zatímco v našem cíli je všechno vyrovnané a vyvážené. Spravedlnost těch, kteří po ní žíznili, a kteří proto byli v opovržení na zemi, je nasycena nejvyšší spravedlností, že se Bohu za jeho lásku, trpělivost, moudrost a milosrdenství konečně dostává oslavení, které se mnohdy zde na zemi zdálo čekat jedině pro milosrdenství a trpělivost Boží.

V pozemských poměrech nás trýzní to, že se zabědujeme v sobectví a pohlížíme na okolí s podezíravostí. Vládce světa si ulevuje s hořkým posměškem, když říká, že každý dobrý skutek musí být podle světské spravedlnosti potrestán a každý nezištný dobrodinec vykázán na okraj společnosti.

Dobrota, obětavost Božích dětí ve světě zřídkakdy dochází odezvy a vděčnosti. I to nás pálilo, aby i toto bylo v perspektivní otčině, v pravém domově vyváženo. Jde o to, abychom teprve v otcovském domě poznali, proč i toto dopouštěl Bůh na své miláčky. Teprve tam se nám ozřejmí, že to Bůh dopouštěl, aby z našeho probodeného srdce, z našich slz, potu a krve vyrostlo mnoho nových, krásných darů pro nás a pro ostatní. Tak se důvěrněji, přiblížíme k Otci. Jenže ti, kdo prolitím své krve přiváděli k Otci své bratry, budou tím šťastnější nad štěstím, které směli vykoupit, protože i Ježíš odmítl nabízenou slávu a vyvolil ponížení. Vzal na sebe podobu otroka.

Zde v pozemských poměrech je naší krutou bolestí, že si mnohdy nerozumíme ani my, kdo přece hledáme to jedno, jediné království Boží. Přetrvávají mezi námi různosti mínění a rozdělují nás různé cesty. Posléze však poznáme, že všechny tyto cesty vedou k jedinému ohnisku božského otcovského srdce, že ony různosti byly dopouštěny, abychom poznali různými cestami onu jedinou, ale pro nás v našem omezeném lidském hemžení mnohotvárnou Boží dokonalost.

Koneckonců bude odměněna všechna oběť, tichá, neznámá a skrytá oběť milionů neznámých, skrytých hrdinů mimořádné věrnosti v prostých a běžných všednostech. Posléze se dostane odměny těm, kdo dovedou věřit, hledat, milovat a sloužit bez okázalosti, ztrácející se v šedivé všednosti, kterým ani my na zemi nedovedeme být plně vděčni. Sejdeme se se všemi, se kterými to dobře myslíme, a kteří nám kolikrát na světě odmítají porozumět. Ve světle Otcovy pravdy a jeho probodeného Srdce poznají ti, kteří nám takto nerozumí, naši dobrou vůli, naši upřímnou, často třeba i divně vypadající lásku.

Koneckonců si porozumíme my všichni, kteří si nerozumíme kvůli povahové různosti. Uvidíme, jak v otcovském náručí, kde jsou mnohé příbytky, tak dlouho přetrvávaly i tyto rozdíly, aby Boží Krása byla vyjádřena nesčetnými způsoby. Poznáme všechny, kteří kdy Boha milovali, a poznáme všechny, kteří i nás milovali, a my o nich nevěděli, poznáme zásluhy všech, kteří nám vyprošovali svou obětí obrácení, sílu a vytrvalost, a vzrůst milostí. Poznáme všechny, kteří kdy žili na zemi a na nebi a milovali Boha. V této perspektivě se vynořuje ten krásný pohled, jehož se nikdy nenasytíme, na všechny dobré, věrné, čisté, svaté, spravedlivé a milosrdné. Jedině v tomto otcovském náručí jasně vynikne krása, dobro, radost a láska a proto také nepomíjivé štěstí. To všechno vyplývá z pojmu nebe jako našeho věčného domova, jako otcovského obejmutí.

Historicky probíhá celý proces docela jasně. Každý příchozí, začátečník musel být nejprve odloučen od ochranářské energie svého pokročilé předchůdce a pak byl uveden do zvláštního prostoru, kde si měl osvojit novou dospělost jako svátost. Musel postoupit jisté bolestné a útrpné zkoušky, spojit se s ostatními předchůdci a zavázat se k věrnosti jistým kulturním hodnotám.

Tento model je tak podrobně doložen, že je skoro zarážející, že jsme ho někdy mohli tak snadno opustit.

Současné podzemní proudění, projevy krize pokročilých dospěláků a nezralosti příchozích zelenáčů, idealizování válek, nesmyslné násilí nekontrolovaně narůstají, dokud se zase neobjeví osvícení rádci a stařešinové, kteří začnou mládežníky učit. V minulých dobách se této služby úspěšně ujímali kněží. Nyní příchozí zelenáči vzhlížejí ke svým vůdcům, kazatelům ve starých ornátech a hledají u nich to, co jim už neposkytují lidsky modernizované struktury církve. Někdy mají dokonce odpor k nositelům nově lidsky vylepšených skladeb zbožnosti odpor. Proč? Protože jim příliš dlouho nabízeli kamení místo chleba, morální minimum místo odvážných poutí, povinné zasvěcené dny místo riskantních výprav za setkáním s živým Ježíšem.

Povýšenecké dospělácké uvádění příchozích začátečníků k setkání s Ježíšem bývá spojeno s těžkostmi, nesnázemi a zápasem, a obvykle s uctivým střetáním s přesažným chápáním či asketickými výstředností. Připravuje začátečníka na to, aby byl schopen orientovat se v životě ne vždy jen podle logiky přemítavého myšlení a běžně uznávaného způsobu chování.

Vzhledem k tomu, že se v dnešní době už neuplatňuje žádný zvláštní uváděcí proces, proto je příchozí začátečník nejen chycen do pasti svého pohodlí, ale také do pasti svých nezvládnutých vášní a do toho, co považuje za rozum. Toto je mýtus začátečníků, který se ještě ve 20.století naivně ztotožňoval se západní demokracií. Je to podobný druh mýtu, jako byl mýtus Prométhea. Protože příchozí začátečníci nejsou uváděni do oblasti posvátného, tak si myslí, že jejich mýtus je v podstatě objektivní pravdou a obecným řádem. Jsou natolik polapeni v pasti přemítavého rozumu, v té dětské nemoci všech začátečníků, že jsou stále méně schopni uskutečnit setkání s přesažnou realitou Boží. Zesvětštění stojí v tomto směru za současným zvlažněním víry.

V pojetí lidsky osvojených cest ke spáse procházejí pokročilí vzestupným či prohlubujícím se postupem od očistné fáze činné přes trpnou fázi k osvícení. Pokročilému pokaždé stačilo povýšenecky shlédnout na příchozí, aby se svou pýchou propadl z vyspělé úrovně na úroveň začátečníka. To bývalo v době, kdy člověk ještě nežil v rozsáhlém obklíčení bezvěrectvím a pochybovačstvím, a kdy iracionalita bezvěrectví byla pro většinu lidí jistá.

Posléze se však rozšiřuje prostředí bezvěrectví a pochybovačství a také okolní společenské a kulturní poměry podléhají totalizačním křečím. Tehdy se bezvěrectví stává pro zástupy samozřejmostí. V tomto obklíčení ďábelskou důmyslností světa se běžný postup a skladba duchovního růstu komplikuje.

Tyto okolnosti zavádějí každého pokročilého zpět k přemítavému postupu myšlení. Jenže ten je mu v pokročilém mystickém životě značným zdržením. Zde je třeba nazírat docela novým způsobem, který se vůbec neřídí přemítavým postupem myšlení.

Příchozí začátečník začíná svou pouť přemítavým postupem myšlení, vycházejícím od smyslového poznání. Všechno se ukazuje zřetelné a jasné, černé a bílé, naplněné tajemstvím a významem, což se však skrývá pod slupkou věcí, pod povrchem. Skutečně věříme až do svých zhruba pět až šesti let, třebaže si někdo vystačí s prostomyslností mnohem déle. Je to prostá víra, která postrádá jakékoli náboženské přesvědčení získané zkušeností osobního setkání s Ježíšem. Je to ona nevinnost, kterou si mnoho lidí ve skleníkových poměrech snaží udržet většinu svého života. Je velmi naivní, a často dost nebezpečná, totiž zneužitelná lidmi světa proti danému jedinci, ale i proti ostatním lidem, ba i proti Bohu. Vyznačuje se značně členitou výbavou idylických příběhů a významů a také zřetelnými odkazy, které člověku nabízejí přechod některými životními těžkostmi bez následků. Zkrátka zaměří člověka, aby intuitivně nalezl svůj přesažný cíl a tím překonával všechny nespravedlnosti, rozpory a utrpení mnohem snáze. To je ona pohádková výbava která provází člověka od dětství. Je zde prostá víra, bez vlastního hlubšího přesvědčení.

Jenže život není procházka růžovým sadem. Věci se v nás i kolem nás komplikují a ztěžují. Jsme postiženi zatemněním rozumu a oslavenou vůlí, a navíc zatíženi mnohým smetím z okolí, z masmédií a internetu.

K tomu, abychom mohli obsáhnout zbytek Božího Slova, musíme opustit ráj a s ním také všechny teorie bezkonfliktnosti. Ďábel stále obchází světem a stále doráží pomocí znečistěného okolního prostředí, které ještě pomáhají špinit masmédia, internet a teleportace. A tak stále jíme jablka ze stromu poznání, stále však více zaprášená a potažená jedovatými postřiky a dostáváme se od hlubšího vědomí k mělčímu a mělčímu vědomí, až podléháme bezvědomí. A v tomto polo-hypnotickém či úplně hypnotickém spánku jsme utvářeni podle znetvořené podoby prolhaného vládce světa. Začínáme se ve škole a v internetu a ostatních masmédiích vzdělávat jako počtáři podle handlířského postupu: DAL – MÁ DÁTI. Učíme se vypočítavě přemýšlet jen jednou signální soustavou sebezáchovy. Učíme se umět si sobecky poradit a bezohledně ovládat události kolem sebe ke svému prospěchu.

Takhle probíhá většina naší cesty: mezi Scyllou a Charybdou, mezi Minotaurem a Sirénami. To jsou ti reptající Izraelité, kteří putují čtyřicet let po poušti. To je ten soudobý vzdělaný svobodomyslný mládenec, který hledá svrchovanou pravdu v pocitech, vysvětleních a politické korektnosti čili podlézavosti. Při zpovrchnělém vědomí je příliš pyšný, hrdý  a ješitný na to, aby konal pokání za své hříchy a oplakávání ztraceného ráje, jehož vchod a cestu zpět ke stromu života střeží cherubové s plamennými meči (Gn 3,24).

Příchozí mládenec však není dost osvícený na přijetí skutečnosti, že vyrostl nový strom života v Kříži, zavlaženém Krví Beránka. A to je příčinou úzkosti a depresí řady příchozích začátečníků. Strádají ve věži ze slonoviny, kde se stále znovu vracejí k vysychajícím zdrojům: idylické teorie bezkonfliktnosti. Obvykle se tito nadšení zelenáči nedostanou ke stupni osvícení, dokud nedostanou mnoho ran pod pás a neprojdou mnoha zklamáními a paradoxy, ve kterých vezme za své jejich pohádka o pejskovi a kočičce. Právě boj s temnotou a zármutkem vede k duchovnímu dospívání. Začátečník prožívá onu temnotu osobně zaviněného zneuznání a nepochopení jako Jákob své zranění (Gn 32,26). Příchozí začátečníci nemívají dost trpělivosti, aby hledali moudrost, která pochází z osvícení. Potom se jim zdá nepřijatelné to, co hlásá Pán Ježíš v horském kázání.

Kdo je však ochoten dát se vést, bude doveden až k osvícení? Příchozí začátečník ve skutečnosti nemůže sám od sebe chtít, zvolit si, nebo se dokonce rozhodnout, že chce být osvícen. Ještě netuší, co to vůbec osvícení je! Všechno, co může dělat, je být na to připraven. Vždyť život znamená připravovat se, nalaďovat se, procitat. Všimněte si, kolik Ježíšových podobenství a zásad se týká stavu přípravy a uvědomování si. Jenže toto procitání není jen záležitostí nějakého naladění ani libých pocitů, nýbrž ctností a sebezáporu. Kdo chce být dokonalý, musí napřed plnit Desatero a k tomu ještě rozdat přebytečný majetek chudým a následovat Ježíše.

Na první pohled se může zdát, že křesťanství, jak je prosazují pokročilí, se spokojuje s udržováním věřících v lidových strukturách zbožnosti, a běžně nezajíždí nikam na hlubinu mystického života. Příchozím začátečníkům se zdá, že na ně dospěláci v duchovním životě Církve ušili boudu. Tohle se opakuje generaci za generací, protože každé nové pokolení stojí před novou evangelizací. Přicházejícím začátečníkům se zdá, že křesťanství pohodlně nahrazuje jejich dětinsky idealizované bajky a pohádky, kde samovolně vítězí dobro nad zlem příliš snadnou jistotou o minulosti a budoucnosti. Mladý podrost zklamaný tvrdou realitou světa, zbavující je pohádkových snů a křišťálových vidin, si stěžuje, že jim křesťanství nabízí spíše lidsky zjednodušené struktury zbožnosti a laciná schémata duchovního života, zatímco pravá mystika je zde snad jen pro úzký výběr osvícených.

Osvícení totiž vyžaduje napřed odevzdání se do Boží vůle, než lidské uchvacování vysokých met. B

+++

SMRČINY

PLAMÍNKY VEVEREK

VRŠÍKY SMRČKŮ ŠPERKUJÍ,

Z JESKYŇKY DUŠE MÉ

SVĚTLO SE LINE POTAJÍ.

DUMAVÉ PEČÁRKY

SLÉTLY S LUK NEBESKÝCH,

BĚLAVÍ ANDĚLÉ

SEDÍ U JESLÍ BETLÉMSKÝCH

 

PASTUCHA VĚTŘÍK

NA ŠALMAJ TOUHY LKÁ,

CESTIČKU K DOMOVU

V DUŠI MÉ HLEDÁ KARKULKA.

Zd. Řezníček

+++

O MODLITBĚ

Modlitba Ježíšova je podle učení svatých Otců hlavní modlitbou. Andělem byla předána sv. Pachomiovi a skrze něho i nám všem. Zní takto: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným.„ Kterou modlitbu je snáze zapamatovat, než tuto, a kterou lze vhodněji pronášet v každé době a na každém místě? Ježíšova modlitba se skládá ze dvou částí. První: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží,„ je oslavou, druhá prosbou o smilování: „Smiluj se nade mnou, hříšným.„ Je přitom pozoruhodné, že nelze lépe, správněji a přesněji vyjádřit přání a prosbu ubohé, hříšné duše, než těmito slovy: „Smiluj se nade mnou.„ Každé jiné slovo by nebylo dostatečně úplné. „Smiluj se nade mnou,„ nepředstavuje jenom ze strachu pramenící přání obdržet odpuštění hříchů; je také upřímným projevem synovské lásky, jež má naději na milosrdenství Boží, a jež si pokorně uvědomuje svoji nemohoucnost.

Spasitelnou sílu a účinnost udělil modlitbě Ježíšově sám Pán Ježíš Kristus, když dříve, než podstoupil své utrpení, utěšoval své učedníky slíbiv jim, že jim učiní vše, oč budou prosit v jeho Jménu: „Budete-li o něco prosit ve Jménu Mém, já to učiním„ (J 14,14). A po svém vzkříšení slavnostně zopakoval tento slib: „Ve Jménu Mém budou démony vymítati a novými jazyky mluviti, - a vypijí-li něco jedovatého, neuškodí jim to„ (Mk 16,17-18). A opravdu není na světě nic, co by věřící nemohli vykonat Jménem Ježíšovým. Modlitba Ježíšova - tato nejvyšší mnišská činnost - je modlitbou nade všechny jiné. Její síla je v samém s vírou pronášeném Jménu Pána Ježíše Krista; a ta síla je veliká. Když přišel svatý Serafím do Kyjevsko-pečerského monastýru na radu ke starci Dositeovi, dostal toto poučení: „Jdi do Sarovské pustiny, modli se neustále Ježíšovou modlitbou a spasen budeš.“ Jméno Ježíšovo musíme mít neustále v srdci, v mysli i na jazyku. Musíme se modlit neustále, ať už stojíme, ležíme nebo sedíme, když jíme nebo pracujeme, vždycky je třeba opakovat modlitbu Ježíšovu. Východní bratři

+++

BOŽÍ MLÁDÍ V JEŽÍŠI KRISTU

Svatý Augustin kreslí ostrými tahy celou podstatu křesťanství: Ježíš Kristus, Syn Boží stal se vtěleným lidským mládím, aby lidská mládež mohla mít účast na věčném mládí Božím. Proto přišel Ježíš na zem, aby v lidském těle zaplatil za lidské dítě a tím mu vrátil opět ztracené dětství Boží. Tak je tajemství Vtělení základním tajemstvím křesťanského učení, protože je základem vykoupení. Člověk měl zaplatit, protože zhřešil, ale sám toho nebyl schopen, protože urazil Boha, k němuž nedosahuje. Tak vzala na sebe druhá božská osoba lidskou přirozenost a v ní zaplatila silou nekonečné a nesmírné moci své božské osoby za lidské provinění. V lázni Krve Ježíšovy se nám opět vrátilo Boží mládí.

Proto se zamysleme nad božstvím Ježíše Krista, kterým se nám stal původcem našeho božského života. On volal »Já a Otec jedno jsme! Kdo vidí mne, vidí i Otce. Nikdo nezná Otce, leč Syn a naopak. Co Otec koná, i já konám vždycky.« Už jako dvanáctiletý hoch ukazuje své Mamince, že se vůbec neztratil, nýbrž jen zůstal doma a že jeho domov je v domě nebeského Otce. Je téže podstaty s Otcem; protože kdo plní jeho vůli, On a Otec přijdou k němu a učiní si u něho příbytek. Ukazuje svou moc nad přírodou i nad dušemi, když křísí mrtvé, uzdravuje nemocné, rozmnožuje chleby, utišuje bouři na moři a při tom se stejnou snadností a svrchovaností odpouští hříchy. Dává dokonce i své tělo za pokrm, což jen Bůh může učinit, neboť jen Bůh může učinit takový div rozmnožené přítomnosti podstaty lidského těla.

+++

PIETAS

PŮJDU HLEDAT LESNÍ VŘES

MAMINCE,

POLOŽÍM JÍ HO JEŠTĚ DNES

NA HROB K VZPOMÍNCE.

 

KRÁSNĚJŠÍ VŮNĚ ZNÁŠ,

KDE STÁLE ZELENÁ

SE HÁJ. VZPOMÍNÁŠ,

KDYŽ U NÁS PODZIM JE, NA SYNA?

 

NEJVŘELEJŠÍ SLOVO HLEDÁM

K ÚSMĚVNÉ SLZE.

PŘED ODJEZDEM NA HROB TI DÁVÁM

TUTO PÍSEŇ A VŘES,

ŽE NELZE

ZAPOMENOUT.

Kl.Bochořák

+++

/Pokr./ Tento vtělený Bůh, tento jednorozený Syn Boží proto přišel, abychom život měli a abychom jej v hojnosti měli. Proto odpouští hříchy a dává moc odpouštět hříchy, proto ustanovuje křest, kterým se lidé rodí k novému životu, k životu Božího dítěte. Proto dává za pokrm své tělo jako pokrm nového, nebeského života. Kdo požívá toho těla a věří v Ježíše, nezemře na věky. Proto volá k sobě všechny žíznivé, všechny unavené a obtížené, všechny hledající, všechny bloudící, protože je brána, cesta, pravda a život, protože je dobrý pastýř a chléb nového života, jenž znamená účast dětí na životě Otcově. To je vlastní přínos, největší poklad, který Spasitel lidem přinesl, že jsou děti Boží. Tak to vystihuje svátý Pavel, jenž praví, že v Duchu svátém voláme k Bohu »Abba« — »Otče«, protože dítkami Božími máme nejenom slouti, nýbrž také býti.

To je největší důstojnost, kterou nám Ježíš přinesl: Jsme děti Boží. Proto zemřel Kristus na kříži, aby učinil zadost Boží spravedlnosti, aby odčinil urážku Boha a tím také aby odstranil starou kletbu, pro kterou jsme byli cizinci v domě svého nebeského Otce. Lidé nikdy nezapomněli dokonale na to, že jsou vyhnanci z otcovského domu. Staré zkazky a legendy o zlatém věku, o někdejším šťastném stavu celého lidstva, vyjadřují starou touhu po tomto rajském stavu, kdy člověk byl doma, kdy byl důvěrně doma u svého nebeského Otce. Když zemřel Ježíš v lidském těle, jest to znamením, že Bůh měl právě s tímto člověkem své plány, velké svaté plány, když neváhal obětovat svého vlastního Syna, neboť tak Bůh miloval svět, že ani svého syna jednorozeného neušetřil, nýbrž vydal jej za nás všechny. Tedy, pro nás a pro naše hříchy a pro naše spasení sestoupil Ježíš s nebe. A toto je spasení, toto je život věčný, abychom poznali svého Otce a toho, kterého On poslal, Ježíše Krista. Toto je život věčný: důvěrný poměr člověka k Bohu, jehož dokonale poznává a miluje, jenž mu není cizí.

On je naší pravdou, cestou i životem. On, Syn Boží, Jeho život, život syna Božího je naším životem. K tomu jsme byli povoláni, k tomu on přišel, abychom život měli a abychom jej měli v hojnosti, abychom měli plný život, to jest onen život, který první prarodičové ztratili, totiž život Božích dětí. Ježíš nám tento život vrátil, poučil nás o něm, poučil nás o jeho předmětu, totiž o Otci a Synu a Duchu svátém a pak nám tento život vlil a ukázal, jak jej máme vésti, protože se stal také naší cestou.

Proto nás též vyzývá k následování. Nejenom proto, abychom jednali mravně, nýbrž abychom jednali božsky; proto nás vyzývá k následování sebe. Proto velí všechno odhodit, všechno, co by nám mohlo překážet na cestě k Otci, k podobnosti s Otcem, proto velí, abychom se všeho raději zřekli, co by nás mohlo na této cestě zdržovat. Tento nový život je následování Krista, syna Božího, v tom jeho důvěrném přivinutí se k Otci, jemuž syn z lásky všechno dá, a pak v napodobování dokonalosti nebeského Otce. Proto opětovně vyzývá k důvěře a k lásce k nebeskému Otci. Učí nás dívat se na Boha jako na Otce, ale ne pouze že se o nás časně stará, nýbrž že my se máme k němu chovat, jako se chovají synové k otci. On sám z lásky k Otci všechno podstupuje a obětuje, nehledá slávu svou, nýbrž jeho, neboť nepřišel plnit svou vůli, nýbrž vůli nebeského Otce.

Proto přišla veškerá bída na lidi, že chtěli jit za svou vůlí, že chtěli sami rozumět svému štěstí. Odvrhli pokyny a vůli nebeského Otce a rozběhli se sami za svým štěstím, jak to vyjádřil ostře prorok: »Mne, studnici živé vody, opustili a vykopali si cisterny rozpukané, které nemohou udržet vody.«

Nový život je život Božího dítěte, které uznává Boha za svého pečlivého a dobrého Otce i v přikázáních a řízení celého života, kterému se tedy člověk z lásky podrobuje.

Ježíš vedl těžký boj o to, aby lidé přijali toto bohatství lásky Otcovy, jenž nechce být jenom Stvořitelem, nýbrž Otcem, a jenž nechce jen vnější plnění zákona, nýbrž chce lásku, chce celého člověka. Chce celou bytost člověkovu. To je jeho pravda, kterou přináší. Lidé nepochopili velikost lásky, obsažené v tomto poselství, nepochopili svou vlastní velikost. Ne pouze zákonodárce, ne pouze Pán, nýbrž Otec, který se ovšem nemůže spokojit jen s několika úkony, ne pouze s vnějším naplněním zákona, nýbrž který chce vnitřní podrobení se Otci, podrobení se celého člověka. Proto také odhaluje nesmírná tajemství vnitřního života Božího, proto ukazuje ne-smírnou milostivost a lásku a milostnost Boha a jeho darů, aby si lidé uvědomili, že toto vše nemohou získat jen nějakým vnějším zákonickým naplněním zákona, nýbrž synovský důvěrným a důvěryplným přivinutím se k Bohu jako k Otci, jemuž stojí za to všechno dát, vše obětovat, ničeho jiného nehledat, ale jehož také nelze jinak hledat a najít než v takové naprosté oddané lásce. Pokud to lidé nepochopí, nepochopí základu podstaty křesťanství. Ale nepochopí také svou největší důstojnost a vznešenost.

Ježíš Kristus je těsně spojen s námi, s celým naším posláním a povoláním, s celým smyslem našeho života. Nedá se již dnes odloučit od lidstva, protože je jeho největším dobrodincem, protože mu přinesl největší poklad, totiž nejvyšší obohacení, synovství Boží. A tak jako je Ježíš věčně spojen s lidskou přirozeností s člověčenstvím naším, tak také věčně stojí před námi ovoce jeho spojení božství s člověčenstvím, věčně stojí před námi možnost stát se dítkami Božími, které z Boha se narodily.

Proto je a zůstane Ježíš Kristus středem celého křesťanství a také středem celého lidstva a všech jeho dějin. Tak nás nikdo neobohatil, tolik nám nikdo nedal, tak nás nikdo vysoko nezvedá jako On.

Tak je třeba opět postavit Ježíše Krista do středu celého svého duchovního života. Neboť není v žádném jiném jméně spása, není v žádném jiném jméně tolik velikosti, dobroty a lásky jako v Ježíši Kristu! Proto je třeba opět celý náboženský křesťanský život soustředit na Ježíše Krista. Zjednodušit křesťanský život tím, že se nám Ježíš opět stane skutečně a účinně cestou, pravdou a životem, že z něho budeme vycházet ve svém náboženském životě, že uchopíme jeho poselství o svém nebeském Otci a o našem synovství k tomuto nebeskému otci a když jeho milostí a po jeho příkladu zařídíme svůj život z této velké a sladké pravdy, že Bůh je naším Otcem a že celý smysl našeho života jest návrat dítěte k Otci, do jeho otcovského domu.

Je třeba soustředit svůj duchovní život nejprve na poznání Ježíže Krista a jeho poselství. Zjednodušit duchovní život. Od množství cest a cestiček, od přemíry úcty svátých co vedlejších prostředníků, opět se vrátit k jedinému Prostředníku, o kterém praví svátý Pavel, že máme jednoho prostředníka a přímluvce v nebesích, totiž Ježíše Krista. Na místo mnohých a roztodivných pobožností je třeba soustředit se k poznání pravdy a cesty Ježíšovy, na lásku k němu, na lásku živou, která je vděčná za dílo vykoupení a za dílo povolání k synovství Božímu.

Zamýšlejme se nad poselstvím Ježíšovým, zamýšlejme se nad ním s celou vážností a opravdovostí, srovnejme s ním všechno, co jsme dosud našli o smyslu svého života, čím bychom chtěli ukojit hlad po nesmírném a velkém, s tím, co nám dává Spasitel, a pak podle toho, co najdeme u Ježíše, podle toho zařiďme celý svůj život: »Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života'.« To jsou slova nového života, života dětí Božích, života nadpřirozeného. Proto pojďme do této školy jednorozeného Syna Božího. Ukáže nám, co je Bůh, a co jsme my, co je náš život jako cesta k němu a čím vším je nám Ježíš na této cestě. Volá nás naléhavě: »Pojďte za mnou. Já jsem cesta, pravda a život, já jsem pastýř, já jsem brána, já jsem světlo, já jsem chléb života, já dávám živou vodu ...« Tak mnohými obrazy vyjádřil Kristus bohatství, které nám přinesl. Pojďme za ním, žijme jako On, co synové Boží, jimž je Otec největší láskou, cílem, vším. B.

+++

PROCITNUTÍ

SLYŠELI JSTE NĚKDY ZRÁNA

ZAHRÁT PAPRSKY JAK ZLATÉ VLASY

CHVĚJNÉHO PRAMENITÉHO SVĚTLA

VZÁCNÝ TÓN?

 

Z VYSOKA ZAZNĚLY ZVONY

SMÍRNOU ODPOVĚDÍ NA TEMNÉ SNY SPÁČE

A DO PRSOU VŘINUL SE PŘÍVAL

ŠTĚSTÍ.

 

VĚČNÁ MLADOST ZASVITLA OKNEM

V PŘEŠLÉM OKAMŽIKU HUDBY.

A KDOSI SE NAD TEBOU SKLONIL:

SPI JEŠTĚ CHVÍLI, JE SVÁTEK.

Kl.Bochořák