KVĚTEN 2018

Ročník XXIV., číslo 5.                                                                                                                     Květen 2018

Obsah: P.Kroupa,Panně dobrotivé, Izák Syrský, Škola modlitby, B., Návrat k posvátnému, Izák Syrský, Pokora. J.Zahradníček, Tělo, B.,ŽIvot v krajině posedlé tmou, J.Lopourová, Setkání na poušti, Milující duše mluví k BOHU, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka z Osvětimi,  P.Kroupa, Blahoslavené Imeldě, Zprávy__________________________________________________________________________________________________________

PANNĚ DOBROTIVÉ

I TEBE

ZARMOUTÍ MŮJ KAŽDÝ HŘÍCH

HLADINU

KLIDU NÁHLE ROZVÍŘÍ

JAKO KDYŽ

JEDNA HVĚZDA OSIŘÍ

POHASLÁ

PLÁČE V TEMNÉM VIKÝŘI

MÁ PROSBA

KE TVÝM RUKÁM ZAMÍŘÍ

KÉŽ NA MNE

SLITOVNOST PÁN ROZŠÍŘÍ

A PRO SVOU

OBĚŤ LÁSKY NA KŘÍŽI

I PRO TVOU

MODLITBU SE USMÍŘÍ

Pavel Kroupa

+++

ŠKOLA MODLITBY

Nic není natolik vhod Bohu a důstojné z hlediska andělů, nic tak nekrotí ďábla a neděsí démony, nic tak nenutí obávat se hříchu, nic tak nevede k soucitu, nepřekonává hřích, nepomáhá člověku získat pokoru, neobohacuje srdce, neuklidňuje a nepodněcuje mysl, jako neustálá modlitba poustevníka, jenž se sklání k zemi. Je to přístav pokání, do něhož jsou veškeré zlé myšlenky vehnány v slzách, neboť se jedná o pokladnicí síly; ovlažení srdce, stezku čistoty, cestu zjevení, žebřík mysli. Taková modlitba přípodobňuje mysl Bohu, její hnutí se tak podobají budoucímu věku. Nahrazuje dluh dlouhé zpustlosti během krátké doby. Zahrnuje v sobě rozličné a rozmanité činnosti}

Žasl jsem, když jsem slyšel o mniších, kteří ve svých celách konali nějakou práci a přitom byli schopni se modlit podle řádu, aniž něco vynechali, a bez roztržitosti.... Vpravdě prohlašuji, že když já si jen zajdu ven pro vodu, můj navyklý řád mysli mi překáží a brání mi toto rozhodnutí provést.

Během modlitby je nezbytné zápasit se zlými myšlenkami. Nezáleží na nás, zda se cizí zlé myšlenky v nás budou probouzet nebo nikoliv. Záleží pouze na tom, zda o nich budeme přemýšlet nebo ne.

Odmítej ty, jež si během modlitby stanoví v mysli konkrétní obraz a namísto jedné prosté a osamocené myšlenky o vhledu do Boží nepostižitelnosti během modlitby k našemu Spasiteli se chlácholí obrazy své mysli. Pokud jde o nás, odmítáme ty, kdo jsou podvedeni vlastním obrazotvorností. A když je naše duše sjednocená a zcela soustředěná ve strašné chvíli modlitby, odevzdáváme smysly naší duše Božímu Duchu s prostým srdcem.

Když padneš před Bohem na tvář k modlitbě, buď ve svých myšlenkách jako mravenec, jako zemský plaz jako pijavice a jako malinké šišlající díté. Nic před ním neříkej s vědomostmi, ale přistup k Bohu a kráčej před ním s dětským způsobem myšlení, abys byl uznán hodného té otcovské starostlivosti, se kterou otcové pečují o své maličké děti.

Každá modlitba, ve které tělo nepocítilo námahu a netruchlilo, se podobá nedonošenému plodu lůna, proto taková modlitba nemá duši.  Zároveň pak ...modlitba je radost, která šíří chválu. Zkroušení srdce a vděčná radost jsou pramenem slz, které modlitbu doprovází zvláště v jejích vyšších stupních: Slzy při modlitbě jsou znamením toho, že Boži' milosrdenství uznalo duši hodnou, aby její pokání bylo přijato, a skutečně začala vstupovat na pole čistoty. Dar slz je plnost modlitby.

Láska je plodem modlitby, která skrze kontemplaci neodolatelně přitahuje rozum k tomu, po čem touží, pokud rozum trpělivě vytrvá v modlitbě, aniž by se nudil — ať už se modlí viditelným způsobem spolu s tělem, nebo tichými úvahami mysli, pilně a s horlivostí. Modlitba je umrtvování hnutí vůle, kterými se projevuje zivot těla. Neboť člověk, který se modlí správně, je pro tento svět mrtvý. A význam slov „zapřít sebe sama "je: pevně vytrvat v modlitbě.

Když vyslovuješ verše pří zpěvu žalmů, nebuď jako někdo, kdo si půjčuje slova od cizího člověka, abys ... nakonec nepříšel o lítost a radost, která ve zpěvu žalmů je. Ale říkej slova žalmů sám za sebe, abys mohl vyjádřit slova své prosebné modlitby s pochopením a s vědomou lítostí.

Nic ti nebrání, abys přijal všechna dobrodiní z žalmu a využíval je. Také úchvatná slova, ulomená v Písních, stanovených svatou církví, spolu  se všemi druhy vznešených slov, která Duch uložil do libozvučných písní, to všechno může v člověku naplnit místo dokonalé modlitby: když rozjímáme o těchto slovech, rodí v nás čistou modlitbu a vznešené porozumění, a tak nás přivádějí k jasnosti mysli a k úžasu nad Bohem a k dalším věcem, kterými tě Pán ve svůj čas osvítí moudrostí, když si vybereš ty verše, které jsou vhodné a nabídneš je s prosbou svému Pánu jako svůj úmysl a budeš je dlouho a jasně opakovat.

 Není dobré žádat od Boha pozemské statky, ty nám dá i bez našich proseb:

Předkládej Bohu své prosby tak, jak to odpovídá jeho slávě, aby se před ním zvětšila tvá důstojnost a on v tobě našel zalíbení... Nepros Boha o něco, co nám ve své otcovské starostlivosti dává sám bez vyprošování... Syn neprosí otce o chléb, ale usiluje o velké a ušlechtilé věci z domu svého otce. Bylo to kvůli lidské ochablosti, proč nám Pán přikázal, abychom prosili o denní chléb; všimni si přece, co přikázal těm, kdo jsou dokonalí v poznání; a zdraví na duši: „Nestarejte se o jídlo a o oděv... Ale raději hledejte u Boha království a jeho spravedlnost a všechny ty věci vám budou přidány. "

Ti, kdo vskutku věří, neprosí Boha „dej nám toto" nebo „vezmi si toto" -vůbec se nestarají o sebe, protože jejich duchovní oči Boží úradek.  Duše zrozená ve svobodě se Boha netáže „co mi dáš?, ale prosí ho o uchování tajemství víry ve svém srdci, i když ani prosbu Bůh nepotřebuje.

Modlitbě by měl odpovídat celý život člověka. Modlitba, jež není doprovázena ctnostným chováním, iejako orel s uříznutými křídly.

Když říkáme, Bůh je bohatý na milosrdenství, proč když uprostřed pokušení ustavičně klepeme a modlíme se, nebýváme vyslyšeni a on nedbá na naši modlitbu? O tom nás jasně poučuje Prorok, když říká: „Pánova ruka není tak slabá, že by nemohla zachránit; ani mu není zatěžko naslouchat, že by neslyšel; ale vaše nepravosti vás od něho oddělily a vaše hříchy odvrátily od vás jeho tvář, takže nemohl vyslyšet. " Pamatuj na Pána stále a on si na tebe vzpomene, kdykoli se přiblížíš zlu. Izák Syrský

+++

NÁVRAT K POSVÁTNÉMU

Zajeď na hlubinu a rozestřete své sítě k lovení!  (Lk 5,4)

Každý nový rok slavíme znovuzrození času s Matkou Boží. Očekáváme, že náš Bůh učiní nové věci. Trochu věříme, že to, co Bůh dělá, dělá dobře, ale nejsme o tom dost přesvědčeni. Proto se bojíme, neboť nebereme Boha dost vážně.

Říkáme, že modlitba nejsou především slova. Jenže modlitba mnohého z nás bývají jen slova, protože vycházejí z prázdného, děravého srdce. Naše modlitby nás pak začínají pojmenovávat a vymezovat. Slyšíme je ve svých uších a začínáme se oddávat iluzi, že naše slova určují náš skutečný svět, to znamená, že se můžeme spolehnout sami na sebe, protože máme spojení se svým pravým JÁ.

Stále se modlíme, aby odpadly naše iluze. Naše křehké tělo a okolní svět je však narušuji z mnoha stran, až se iluze rozpadají. Jsme uvězněni v tom, co nazýváme normálnost, ale ona to není řádnost, nýbrž jen obvyklost, která zahrnuje duchovní vyprahlost a bezideovost. Potácíme se v tom jako v bludném kruhu.

Musíme připustit, abychom byli vytaženi ze všedního prostoru a povzneseni do ohraničeného posvátného prostoru. Musíme přestat zůstávat na „prahu“, Starý svět je opuštěn, ale novým světem si ještě nejsme jisti. Je to však příznivý prostor. Často do něj pronikejte všemi prostředky, setrvávejte v něm tak dlouho, jak je to jen možné. Je to prostor, kde se můžeme nejlépe setkat s Bohem, protože jinde jsme vykolejeni.

V posvátně vyděleném prostoru se starý svět může rozpadnout a nový svět může být zjeven. Nenalezneš-li ve svém životě práh přechodu ze všednosti do posvátnosti, budeš si dělat idol ze svých či prostě lidských skladeb zbožnosti osvojených v rodině a jinde v okolí. Uvázneš na sebeklamu, že to je ta jediná skutečnost, a tvůj život se scvrkne. Možná se pak budeš vymlouvat, že jsi plnil jen něčí příkazy nebo že to byla taková zlá doba.

Jedině Ježíš tě ve svém tajemném těle, v Církvi, povznáší nad šílenství světa k bláznovství pro Krista. Pro nového člověka v novém světě už neplatí staré newtonovské zákony  gravitace, podle kterých jsme si zvykli počítat, že když dva nesou břemeno, tak každý nese půlku tíže. Když neseme svůj životní kříž s Kristem, tedy on nese břemeno nekonečné tíže, a na nás už nezbývá nic. To není žádná fikce ani opium národů. Tíha Ježíšova kříže den ode dne roste a tak se zvětšuje a šíří se minulostí, přítomností a budoucností a prorůstá celým světem.

Jsem kritický k lidsky vytvořeným skladbám zbožnosti, které mnozí navěšeli na Ježíšovu radostnou zvěst, až ji učinili neúnosnou a protivnou. Nejen že jsme se do tohoto navyklého „normálního“ sami strašně zamotali, nýbrž to ještě vtloukáme do hlavy našim dětem a všem příchozím.

To jenom zvyšuje naši zabedněnost ve starém světě. Lidsky znásilněné náboženství nás učí, jak se snadno přizpůsobit světu, zbudovanému na moci, společenském uznání a majetku. Proto také mnoho lidí potřebuje stále více psychoanalytika nebo „berličkové“ náboženství, tak jak se „přizpůsobují“ stále více a více nemocnému prostředí sebe sama a světa. Pokud se nezbavíme těch falešných lidských struktur zbožnosti, které jsou nám někdy tak blízké, protože jsme je převzali od rodičů, na kterých je to vybudováno, můžeme psychologizovat a teologizovat navěky, a bude to k ničemu.

Způsob nechat „věci tak, jak jsou“ čili prostě udržovat lidské struktury zbožnosti, a dokonce je ještě přenášet na příchozí, musí být nějak narušen.

Snadno by se řeklo: Celý ten systém je třeba zbořit. Pán Ježíš říká: „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Mt, 13,30)

Je totiž třeba jasně rozlišovat, co je hodné odbourání, a co je Boží, a tedy hodné uchování. To je povoláním proroka. Prorok nás vede pryč z toho, co ulice označuje za „normální“, ruší to, vyřazuje to. Druhý vatikánský sněm udělal zásadní řez. Jenže hned jeden zástup křičí, že udělal moc, a jiný zase, že udělal málo.

Jsme totiž pohodlně zabydleni v lidských skladbách zbožnosti, které vydáváme za samotné dílo Boží. Nechceme, aby to někdo narušoval či nějak měnil. Chceme Krále, který požehná zavedený stav věcí. Zatímco Ježíš přichází kvůli naší spáse a posvěcení světa, lidé, podávající jednu ruku Kristu a druhou Baalovi, tvrdí, že náboženství je vnuknuto pro účely zavedeného sociálního zřízení a veřejného pořádku. Chtěli by, aby potvrzovalo, že je v pořádku žít v jedovatém a nespravedlivém.

Dokud spoléháme na špinavý, shnilý systém, budeme mít problémy. Zdá se nám, že stačí pokleknout před tímto systémem a jít se modlit své osobní modlitby. To nebude fungovat.

A tak jsou Církev i stát očividně ohrožovány skutečnými mystiky. Nelze je podplatit, protože jejich odměna je někde jinde.

Boží zjevení začíná výzvou nebát se. Poddáme-li se svému strachu, nebudeme nikdy schopni postoupit na další úroveň.

Překročení prahu lidských struktur zbožnosti vstříc posvátnému prostoru je nepohodlné, ba přímo bolestivé. Je to opouštění toho, na co jsme zvyklí. Způsobuje to utrpení. Stará část našeho JÁ musí zemřít. Jinak nevstoupíme do posvátného prostoru. Prorok nás uvádí do posvátného prostoru tím, že nám ukazuje nedostatečnost mnoha předávaných starých lidských strukturu zbožnosti. Kněz nás vede pohřbít v sobě starého člověka a žít životem nového člověka v Kristu. Často však působí odděleně od proroka. Svědčí o novém prostoru, ale nevede nás ze starých lidských strukturu zbožnosti, kde jsme dosud větším dílem uvězněni. Tak je mnohý kněz vcelku bez valného účinku pro Boží království, třebaže je ovečkami oblíbený.

V novém člověku, posvěceném Ježíšovým Vtělením, vládne milosrdenství nad spravedlností, a každému pokračovateli je dáno stát se jako alter Christi., dalším Kristem.  Zatímco v zavedených lidských strukturách zbožnosti se většina pobožnůstkářů projevuje šílenstvím světa, nový člověk se vyznačuje bláznovstvím pro Krista. Tito nebíčkáři zosobňují strašnou naivitu, která ústí do sekty a služby tělu, světu a vládci světa. Takoví idealisté nevědí a myslí si, že vědí. Každý další Kristus je realista. To je pravdivé poznávání. Smrt je zde součástí života a neúspěch je součástí vítězství. Protiklady se spojují v Kristově kříži a všechno dostává správné uspořádání, totiž Boží řád.

Po dětských nemocech víry, upadajících do falešného pobožnůstkářství či nebíčkářství, v dospělé víře se světské stává posvátným. Už neexistují dvě sféry. Už nemusíme opustit světský svět, abychom nalezli posvátný prostor, protože svět se v Kristu posvěcuje. Toto je význam roztržení chrámové opony, když Ježíš zemřel. Proto Ježíš řekl, že chrám musí být zničen. „Nezůstane kámen na kameni.“ Chrám rozděloval skutečnost na svatou oblast uvnitř a světskou oblast venku. Naše slovo „profánní“ pochází ze slov „pro“ a „fanum“, což znamená „mimo chrám“. Je jenom jeden smysluplný svět a to svět nadpřirozený, posvěcený Kristem.

Jisté je, že ďábel si osobuje ovládat svět penězi, a tak se snaží ovládnout i lidské srdce, třebaže je bezmocný a dávno poražený. Vládne tu jen prostřednictvím strachu a úzkosti, a tak proniká i do Církve působením pobožnůstkářů či nebíčkářů. B

+++

POKORA

Pokora je závoj Božství. Vždyť Slovo, které se stalo člověkem, se do ní samo odělo a mluvilo k nám v našem těle. Každý, kdo se do ní skutečně oděl, stal se podobným tomu, který sestoupil své výsosti, přikryl jas svého majestátu a zakryl svou slávu pokorou, aby stvoření pohledem na něj nebylo zcela zničeno.

Pokora i bez skutků získává odpuštění mnoha hříchů. Ale skutky bez pokory nejsou pro nás ziskem, ale naopak nám připravují velká zla. Proto dojdete odpuštění svých hříchů skrze pokoru, jak jsem řekl neboť čím je sůl v každém pokrmu, tím je pokora pro každou ctnost a může zahladit mnoho hříchů... A. když si ji osvojíme, učiní z nás Boží děti a i bez dobrých skutků nás představí Bohu. Neboť bez pokory jsou všechny naše skutky prázdné — každá ctnost a každé naše dílo.

Pokorného člověka nemá nikdo nikdy v nenávisti, ani ho nezraní slovy ani jím nepohrdá; a protože ho miluje jeho Mistr.; je milován všemi lidmi; všichni ho milují. Všichni ho mají v lásce a každý, kdo se dostane do jeho blízkosti, v něm spatřuje anděla světla a prokazuje mu čest. A i když promlouvá mudrc nebo učitel, lidé ho umlčí, aby postoupili místo pokornému člověku, a on k nim mohl mluvit. Oči všech jsou upřeny na jeho ústa a na každé slovo, které z nich vyjde. A každý člověk čeká na jeho slova jako na slova od samého Boha ...A všichni lidé ho považují téměř za Boha, třebaže je ve své řeči neučený a vzhledem hodný opovržení.

Když se pokorný člověk přiblíží k divokým zvířatům, ta jakmile ho jen spatří, jejich zuřívost se zklidní. Přibíhají k němu jako k svému pánu, vrtí ocasem a lížou jeho ruce a noty, protože v něm větří stejnou vůni, která vystupovala z Adama předtím, než přestoupil přikázání— tehdy byla před ním v ráji shromážděna a on jim dával jména. Dokonce démoni ve své zlobě a krutosti a s veškerým svým povýšeneckým myšlením budou jen jako prach, jakmile před něho předstoupí. Všechna jejich zloba zvadne, jejich úskoky jsou \-mařeny a jejich zhoubná prohnanost ztrácí svou moc.

Pokorní jsou uznáni za hodné přijmout do svého nitra Ducha zjeveni, který učí tajemstvím. Proto jistí svatí muži říkali, že pokora zdokonaluje duši skrze božská vidění... Blahoslavený je ten, kdo ji získal, neboť je stále s Ježíšem v objetí jeho náručí!

Člověk může mít pokorné srdce dvou důvodů: buď na základě správného poznání svých hříchů; nebo z rozjímání o poníženosti našeho Pána — nebo lépe: z rozjímání o Bozí velikosti, o tom, jak velice se Pán ve své velikosti ponížil, aby mohl k nám lidem mluvit a různými způsoby nás vyučovat— ponížil se tak, příial i lidské tělo. Kolik toho Pánovo tělo snášelo, čím vším muselo projít; v jakém opovržení se ukázal světu, přičemž stále požíval nevýslovné slávy na výsostech u Boha Otce s anděly, kteří se při pohledu na něj zachvěli, když, sláva jeho tváře zazářila v jejich řadách! Ale nám se zjevil v takové ponížené podobě, že se ho lidé v jeho obyčejném vzhledu mohli zmocnit, když s nimi mluvil, a pověsit ho na dřevo.

Nedávej mi za vzor ty, kdo jsou ponížení z přirozenosti, a nepoukazuj na to, že je mnoho takových lidí, jejichž sama přirozenost dosvědčuje, ze jsou pokorní... Ti nemají tu pravou poníženost, která je v skromných myšlenkách, v bystrém a pečlivém uvažování, v tom, jak člověk považuje bezvýznamného sebe sama, v zkroušenosti srdce a v prolévání slz pocházejícího z utrpení mysli a rozhodnosti vůle. Chceš-li, jen se jich zeptej. Zjistíš, že nic z toho neznají, ani rozjímání, které jim působí opravdové utrpení, ani skutečnou starost o své svědomí. Oni nerozjímají a neuvažují o poníženosti našeho Pána; nepronikla jimi ostrá bolest, která by měla původ v poznání jejich hříchů; není tu zanícená horlivost, která by zapalovala jejich srdce pří uvažování o dobrých věcech, které mají přijít; a nemají žádné jiné prospěšné myšlenky, které se obvykle v srdci probudí jako plod bdělé mysl.

POKORU doprovází mírnost a usebranost: tj. vážnost v chování, umírněnost v hlase, průměrná mluva, znevažování sebe, chudý oděv, neokázalá chůze, sklopený pohled, překypující milosrdenství, snadnost v prolévání slz, samotářská duše, zkroušené srdce, chladnost vůči hněvu, nerozptýlenost smyslů, skrovný majetek, umírněnost ve všech potřebách, vytrvalost, trpělivost, neohroženost, zmužilost srdce, která se zrodila z pohrdání časným životem, trpělivé snášení zkoušek, uvážené a ne lehkovážní hodování, ztišení myšlenek, zachovávání tajemství, čistota, mírnost, a zejména ustavičné mlčení a pokládání se za nevědomého.

Jak člověk pozná, že dostal moudrost od Ducha? — Z poznání, které ho učí cestám pokory v jeho skrytých hlubinách a v jeho smyslech ... – A jak člověk pozná, že dosáhl pokory? — Z toho, že považuje odporné líbit se tomuto světu jednak tím, že se jím zabývá; a že sláva tohoto světa je v jeho očích ohavnost,

Ustavičná kárání svědomí jsou znamením pokory. Pokud v nějaké činnosti chybí, je to známka tvrdého srdce: znamená to, že si člověk navykl ospravedlňovat se a obviňovat svého bližního — nebo, což je ještě horší, obviňovat moudré Bože záměry. Člověk totiž nemůže překročit hranice pokory, pokud bude na prvním místě vidět sebe bez viny, a místo toho bude obviňovat události a okolnosti, které mu Bůh poslal. Ale když ve světle správného svědomí vidí, že se těm událostem podřizuje, může z toho poznat, že se nachází na jednom z vysokých stupňů pokory. Zjistí to z toho, že ve všem, co na něj naléhá, zůstává v pokoji a klidu, protože se nevzrušuje — to je ten pokojný stav, který náleží pokoře a je plodem zralosti. Kdokoli do něho vstoupí, ujistí, že ve všech pokušeních nad znepokojivými pocity převažuje jeho klid.

Pokorný člověk se nikdy nezastaví, aby pozoroval shromáždění, neuspořádané zástupy, shon, výkřiky, nelibuje si v bohatství, obdobách a přepychu, z nichž pochází nestřídmost; ani nemá zálibu v rozhovorech, ve sněmování, hluku a rozptylování smyslů; ale nade všechno raději volí to, že se může usebrat a vnitřně se soustředit— když je o samotě v tichu, odloučený od všeho stvoření a na tichém místě se věnuje sám sobě Ve všem miluje bezvýznamnost umírněnost, nedostatek a chudobu. Neoddává se mnohotvárným a proměnlivým záležitostem, ale stále touží být prázdný a svobodný od starostí a zmatku věcí tohoto světa, aby se chránil odbíhání myšlenek od sebe.. Z těchto všech důvodů se pokorný člověk neustále chrání mnoha těžkostí a tak ho ustavičně nacházíš klidného, tichého, uctivého a pokojného.

JAK NABÝT POKORY?

Neustálým připomínáním si přestupků, očekáváním blízké smrti, nuzným oblékáním, tím, si vždycky vybírá poslední místo, vždycky spěchá udělat ty nejposlednější a protivné práce, že není neposlušný, ustavičným mlčením, nechutí ke shromážděním, touhou být neznámý a nic neznamenat, nehledáním záliby výlučně v jednom druhu práce, straněním se rozhovorů s mnoha lidmi, odmítáním záliby v hmotném zisku, a po tom všem povznesením mysli nad výtky a obviňování od lidí a nad řevnivost, tím, není člověkem, jehož ruka je proti každému a proti němuž je každá ruka, ale spíš takovým, který zůstává sám a zabývá se svými záležitostmi, tím, že se neznepokojuje nikým v tomto světě, jen sám sebou, řečeno krátce: stav cizince na cestách, chudoba a poustevnický život vedou k pokoře a očišťují srdce.

Snášej pohrdání a ponižování s dobrou vůlí, abys nabyl před Bohem svobody srdce. Člověk, který vědomě snáší všechny druhy nevlídných slov, aniž předtím ublížil tomu, kdo ho plísní, přijímá v té chvíli na hlavu trnovou korunu kvůli Kristu a je blahoslavený, protože přijímá nepomíjející korunu v době, kdy o tom neví.

Ten, kdo je schopný trpět křivdu s radostí, byť má možnost jí zabránit, přijal od Boha vědomě ze své víry útěchu. Člověk, který pokorně strpí proti sobě obvinění, dosáhl dokonalosti a andělé nad ním žasnou. Žádná jiná ctnost, které lze dosáhnout, není tak velká jako tato.

Jestliže člověk nepohrdá poctami a potupami a jestliže kvůli tichosti nesnáší trpělivě kárání, zesměšňování, urážky a dokonce rány a nestane se terčem posměchu, považovaný všemi, kdo ho vidí, za blázna a slaboduchého, nemůže vytrvat v dobrém úsilí o tichost.

Jestliže jsi opravdu pokorný, netrap se, když jsi křivě obžalován, a neříkej nic na svou obhajobu, ale příjímej pomluvy jako pravdu a nesnaž se přesvědčovat lidi, že jsi pomlouván, ale pros za odpuštění. Někteří na sebe vzali dobrovolně pověst prostopášníků, i když jimi nebyli. Jiní strpěli obvinění z cizoložství, i když jim bylo naprosto vzdálené. Stými slzami dávali najevo, že nesou ovoce svých hříchů, kterých se nedopustili, a s pláčem prosili ty, kdo je uráželi, o odpuštění nepravosti, kterou nespáchali ... Jiní, aby nebyli oslavováni pro svůj obdivuhodný život, ho v sobě zakrývali a předstírali, že jsou náměsíční, zatímco ve skutečnosti byli tak proniknuti božskou solí a tak upevněni v klidu, že jejich veliké skutky na vrcholu jejich dokonalosti hlásali sami svatí andělé. Izák Syrský 

+++

CESTA K SEBEPŘEKONÁNÍ

Není žádný přirozený svět, ve kterém by nebyl Bůh. Všechno patří Kristu. Komu bylo dáno poznat Boha v planoucím keři jako Mojžíšovi, ten poznává Boží dílo v každém keři. Komu bylo dopřáno zaslíbit se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, tomu se v  srdci rozhořela planoucí výheň Boží lásky, aby jako alter Christi pokračoval v Ježíšově díle a stal se bláznem pro Krista.

Jenomže jsme křehcí a upadáme, třebaže jsme se jednou slavně zaslíbili Božskému Srdci Páně a vyměnili je za své slabé a zrádné srdce lidské. Pýchou a dalšími hříchy opouštíme své bláznovství Boží a převládá v nás šílenství světa. Začínáme znovu uchvacovat, zmocňovat se, ulpívat na dobytém.  Když dojde v elektrickém obvodu ke krátkému spojení, a my se ocitneme ve tmě, tak stačí natáhnout jističem a světlo se obnoví. Ztracené spojení s Kristem si sami neobnovíme. Proto se vracíme ke svátosti smíření, aby nám bylo z Božího milosrdenství obnoveno spojení s Kristem.

Víte, proč někdy mluvíme o „znovuzrození“? Nestačí, abychom byli jenom narozeni, musíme být znovu přetvořeni. Přetvoření duše je návrat k prostotě, ale zároveň nové stvoření. Při prvním narození jsme sice získali nesmrtelnou duši, ale schopnou věčného života pouze přirozeného. Přetvořením ve druhém zrození při křtu svatém se naše nesmrtelná duše stává schopnou věčného života nadpřirozeného. Posvěcující milost, tajemně přetvoří nesmrtelnou duši člověka, schopnou věčného života pouze přirozeného, v omilostněnou duši Božího dítěte, schopnou věčného života nadpřirozeného. Jenže kvůli naší slabosti a křehkosti je třeba toto přetvoření znovu a znovu podstupovat a prožívat to jako stále nový začátek.

Třebaže mluvíme o prahu, jehož překročením jsme povznášeni do vyšší životné sféry, přesto se to neděje pouze nějakým skokem. To nejde bez mezipřistání. Musíme znovu a znovu procházet proměňujícím hraničním prahem. Zakoušíme to jako souvislý proces, během kterého se rozpadá celá skladba našeho starého JÁ. Jak vykračujeme ze své pohodlné sféry života, shledáváme se chvíli ztraceni a zmateni. Musíme nějak umožnit, aby se rozpadly naše dosavadní způsoby a skladby prožívání skutečnosti. To často zahrnuje značnou vnitřní ztrátu iluzí o sobě a o celé skutečnosti. Ty jsou nám obvykle podsouvány hříchem, pádem, zradou nebo ztrátou.

Svatý Augustin spojuje vnitřní cestu s cestou k Bohu: „ …Povzbuzen touto četbou, abych se obíral sebou samým, vstoupil jsem, Tebou veden, do svého nitra…“ (Vyznání, VII, 10) Jen s Boží pomocí můžeme proměnit náš smutek v sílu, ba dokonce v radost. Sami budeme běžně šířit kolem sebe jen samý strach, smutek, zklamání, skleslost zoufalství, a tak budeme ochromovat nejen sebe, ale i své okolí.

Proměna je zásadní zneklidnění. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.  (Mt10,34) Jsme jako ti líní kapři. Dáváme přednost zahnívající rybníkovité nehybnosti, abychom dosáhli svého místa odpočinku ve zděděných či námi osvojených lidských skladbách zbožnosti. Máme sklon se příliš ztotožňovat s jednou, totiž tou naší oblíbenou částí svého JÁ. Přehlížíme přitom svoji slabost a přeceňujeme svoji sílu. To děláme všichni. Má to smysl. Proč se obírat tím, v čem jsme slabí, zvláště v mládí, kdy vítězit a prosadit se je tak důležité? Běžně přehlížíme svou porušenou přirozenost, abychom se přizpůsobovali tomu, co svět nazývá úspěšností. A pak jsme v pasti. V této falešné ideologii se snažíme vzdorovat smrti a odmítáme ji vzít vědomí. To je vnitřní duchovní příčina deprese. Mnoho lidí žije z vyprázdněné kultury, totiž z kultury, jejímž základním kořenem přestal být kult. Stávají se těmi, jakými jsou okolním světem očekáváni, a ne těmi, jakými je Bůh stvořil. K dovršení falešnosti ideologie, se mladým lidem vštěpuje sebeklam, že si smí svobodně vybrat, zda chtějí být chlapcem nebo děvčetem. To je jako kdyby věšeli odsouzence, a on se oddával iluzi nadčlověka, že čím výš bude viset, tím víc bude povznesen nad ostatní lidi.

Všimněte si, co je vám nejodpornější. Tím je bezmocnost. O bezmocnosti se nejvíc odtahujeme. Strašně se bojíme nemít žádnou moc. Myslíme si, že se bezmoci vyhneme lidskou vědou. Max Weber říkal: sociologie je moc bezmocných. Bojíme se opuštěnosti, chudoby a nudy. Hrozně se bojíme neúspěchu.

Ne-násilí, ne-potěšení, ne-agrese jsou také součástí našeho hrozivého západního stínu. To jsou věci, kterým se při vytváření krunýře naší lidské ideologie vyhýbáme jako čert kříži. Dychtíme po tom druhu agrese, který nám umožňuje být panujícími, mocnými. Spokojujeme se s nějakým druhem potěšení, který ve skutečnosti není radostný, nýbrž jen šimráním  v uších. Někdy je smyslové potěšení, jako hraniční zkušenost, vyhýbáním se opravdové radosti. Má obstarat uvolnění, úlevu a potěšení pro jednu část našeho těla, avšak za cenu ztráty vnitřního pokoje a šťávy celého našeho bytí. Chudoba je hrozný stín pro mnohé z nás. Nedovedeme si představit štěstí bez našich peněz. Zkameněli bychom, kdybychom se měli obejít bez mnoha našich možností. Přijali jsme iluzi svobody volby za jako náplast za prázdnotu duše – třebaže ta jediná dává duchovní radost.

Potřebujeme se podívat na to, co odmítáme a čím opovrhujeme. Podívejte se na to, čemu jste se celý život vyhýbali. Nechceme vypadat neúspěšně. To je náš stín. Toho se obáváme. Bojíme-li se vypadat jako slabí, je to náš stín. Najednou vidíme, proč se svatý František či svatý Dominik záměrně vydali jinou cestou, než kterou kráčelo tolik lidí západní kultury, z níž se vytratil původní základ - kult. Vydali se bezvýhradně do stínového JÁ  a tvrdili: „Tady se smím radovat.“ Najdeme blaženost v ne-moci, ne-agresi, ne-dominanci, ne-potěšení, ne-bohatství, ne-úspěchu. Žili tak blízko dna věcí, že nikdy nemohli upadnout příliš hluboko. To je svoboda!

Když ovládneme svůj hrozivý stín a přemůžeme ho, tak život začne vypadat jinak. Sledujeme to, čeho jsme si nikdy dříve neodvážili všímat. Biblická víra je zakoušena jako vzdávání se vlastních očí a sledování věcí tak, jak je sleduje Bůh. Bůh nehledí na naše chyby, ale na ta místa v nás, která se mu snaží přitakat. Děláte totéž s vlastními dětmi. Dohlédnete za jejich „ne“ ke snášenlivému „ano“. Bůh vidí Boží obraz ve vás tak, jako vy vidíte svůj obraz ve svých dětech. Bůh se na nás dívá a vidí, že odrážíme obraz Boží. Hýbeme se, smějeme, hrajeme si v Bohu tak, jako děti odrážejí v každém pohybu a úsměvu své rodiče. Dobře to vyjadřuje blažená Juliána z Norwiche: „Bůh nás soudí podle naší pravé vnitřní přirozenosti, kterou v sobě v celistvosti uchovává, bezpečnou a vždy zdravou. A tento jeho soud vychází z jeho spravedlnosti, zatímco my soudíme podle vnější, proměnlivé přirozenosti. Viděla jsem ho, že ve svém soudu nám nepřičítá ani kousek viny.“

Všechno, co nám svět může dát, je roztěkaná, přemítající mysl. Tato mysl, potácející se v bludném kruhu diskurzivního přemítání, bez sjednocující zkušenosti vyšší schopnosti rozumu, obírající rozjímáním, nám dává zakoušet, že jsme sami. Sobě nesnesitelní a strašně protivní.  Cítíme se ztraceni, existenciálně provinilí, úplně podlomení a bezmocní. Mnoho pocitů viny se nevztahuje k nějakému konkrétnímu hříchu. Je to neurčitá úzkost, mnohem hlubší a drásavější, než provinění, které můžeme pojmenovat.

Sledujeme to jako vlastní propadnutí a průšvih, ale ne kvůli nějakému konkrétnímu provinění, nýbrž kvůli tomu, co jsme a co nejsme. Z toho, že jsme ještě jaksepatří nežili, vychází strach ze smrti. A nedaří se nám z toho sami se dostat.

Je tu niterná úzkost ze ztráty toho, co jste nikdy nenalezli. Našeptává nám: Ještě jsem se nedotkl skutečného, dobrého, pravdivého, krásného – a to je to, pro co jsme byli stvořeni.

Této naší úzkosti snadno zneužívá ďábel, aby příslibem slastí světa připravil člověka o nesmrtelnou duši. Mefistofeles slibuje Faustovi všechno, ale musí za to v nejšťastnější chvíli říci: Okamžiku jsi tak krásný, zůstaň tu.

Sotvaže jsme přesvědčeni, že jsme se dotkli tajemství života, už se nebojíme smrti. Nesmíme se však dát oklamat falešným duchem světa, který slibuje to, co může dát jen Bůh, aby nás oloupil o nesmrtelnou duši a věčnou blaženost. Přesvědčení může doprovázet pravou víru, ale podobné přesvědčení může doprovázet i naše klamné lidské skladby vztahů k věcem. I ten, kdo nevěří v Boha, tuší, že život po smrti nemůže končit a jeho další forma na něho čeká. Každý člověk má nesmrtelnou duší, ale ta může žít věčně buď jenom přirozeně, nebo nadpřirozeně.

A milosrdný Bůh každému nabídne svou milost, třeba až v hodinu smrti, avšak pouze ten, kdo ji dobrovolně přijme, dosáhne blaženosti. Třebaže je Bůh nekonečně milosrdný a nabízí se všem, tak to neznamená, že všichni budou spaseni. Někteří si ještě za živa vytvořili v neřesti úchylné koleje ke štěstí, takže v rozhodující chvíli potvrdí své NE Bohu.

Je to poslední práh, ale tento práh jsem už dříve překonal. Myslím, že právě toto má svatý Pavel na mysli, když píše „abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení“ (Flp 3,10). Je to skutečný vzor, který musíme prožít alespoň jednou – a potom něčemu porozumíme navždy.

Pakli, že jsme nikdy takto nežili, budeme mít hrůzu ze smrti. Nebudeme mít žádnou jistotu, že toto není konec. Ježíš praví: „Já jsem život.“ Připomíná nám, že toto tajemství, zvané život a láska, je věčné, ale my do něj musíme vstoupit už nyní. Věčnost se pro nás otevírá už dnes. Celá cesta do nebe je nebeská. A celá cesta do pekla je pekelná. Ne až potom, nýbrž už nyní začíná věčnost.

Kdo se odmítá dotknout nadpřirozeného života v tomto světě, třeba i v hodinu smrti, ten se ho nedotkne nikdy, a uvázne ve věčném koloběhu.

Bůh Izraele, je „ten, který dává život mrtvým a volá k bytí to, co není.“ (Ř 4,17) Obětuj Bohu svůj neúspěch a Bůh  z něj vytvořím život. Obětuj mu své zlomené, znetvořené, odmítnuté, zrazené tělo, podobné tělu, které sleduješ na kříži, a Bůh z něj udělá život. Toto je Boží vzor proměny. Stále na nás doléhá zmatek světa, ale už nejsme zmateni svými vlastními průšvihy. Dorážejí na nás znepokojivé podněty z okolí, ale díky Bohu už nemáme z těchto průšvihů takový strach. Naše průšvihy už pro nás ztrácejí svou trapnost.

Ježíš je cesta, pravda a život. Není to však žádná mechanická cesta, nýbrž živá cesta. Kdo na ni podnikne první namáhavý krok, k tomu se cesta sklání, takže další krok je snazší, protože to už jdeme Ježíšem.

Naše průšvihy jsou naším výstupem právě jimi vzhůru. Mohli bychom děkovat Bohu za naše průšvihy, ale obvykle tak činíme až ke konci svého života.

Je to velké tajemství hledět na naše průšvihy ne jako na trapné a zdrcující rány, nýbrž jako na trofeje.

Mnoho lidí dělalo všechno správně, prostě samí slušňáci a hodní křesťánci. Když se na ně díváš, říkáš si: „Jestli je tohle spása, tak nevím, jestli chci být spasen.“ Kdybych měl žít pořád takhle bezchybně a ctnostně, tak by z toho brzy bylo šoufl. Jestli tohle jsou oslavenci v nebi, tak váhám, jestli se tam chci dostat! Stádo svatoušků, kteří vás upozorní pokaždé, když někde šlápnete do emailu. Tento život že Ježíš slíbil? To není možné.

Na druhé straně potkáváte jiné postavičky, které život převálcoval, protáhl mlýnkem na maso a vyplivl. Jejich oči přesto září jako by právě spatřili světlo světa. Potkal jsem rošťáka, který se k překvapení svého učitele stal knězem, za druhé světové války dělal vojenského kaplana ´v italské armádě a ´dosáhl hodnosti majora, a když se vrátil do vlasti, tak ho komunisti zavřeli. A ten chlapík se zářivýma očima a šelmovským úsměvem na stará kolena prozradil, že teprve v tom komunistickém vězení prožil opravdové obrácení, a že ten kriminál byl pravá univerzita. Řekl mi: A vy jste se ještě nenarodili. Zakoušel něco, k čemu jsme se ještě nenarodili, nebo jsme k tomu nedorostli.

Chtěl jsem mu říct: „Ve srovnání s námi jste žil strašně, ale víte, co máte? Jádro vaší bytosti se nerozpadá, ani nepodléháte žádné depresi. Každou chvíli se smějete a nakazíte tím optimismem všechny kolem sebe. Jak se můžete smát? Život vám proklouzl mezi prsty. Nikde jste si neužil. A teď na stará kolena se klátíte jako stará lucerna. Nemáte k smíchu žádný důvod.

Máte ovšem svou duchovní rodinu, které byl vždycky věrný, a jasnou, prostou totožnost. To je vše, co jeden potřebuje ke štěstí a pro pocit bezpečí.

Nevím, kdo ho to naučil, ale pořád cítíte, jak vás ten osvícený stařík bere za srdce. Vždycky mě to dojímalo. Má světlo, má naději. Toto je požehnaný naší země, který se nepotřebuje učit kontemplaci. Zdá se, že ho utrpení naučilo.

Když mluvím o vzdávání se požadavků EGA a okázalých výkonů, někdo by to mohl vykládat, že příliš zdůrazňuji znicotňování. Jenže když sledujete Ježíše na kříži, vidíte, že křesťanství je náboženství hrdinského přitakání. Ježíš říká, milujte do krajnosti, třebaže to bolí. Duše vždy přitakává. Zamilovává se. Sledujte Nejsvětější Srdce Páně. To není žádné vyhasnutí, nýbrž planoucí výheň lásky. Jeho probodené Srdce předbíhá tělo, kráčí před ním. Umělecky to vypadá ošklivě, ale je to pokladnice veškeré moudrosti a umění,

 Srdce je probodeno, cena je zaplacena. Když se ztotožňujeme, přitakáváme a stále se zamilováváme, třebaže riskujeme bolest a budeme kvůli tomu trpět. Kříž není jen cena naší spásy. Je to prostě to, kam nás hrdinská láska přivede. Jestliže milujeme, tak necháme bolest světa, aby na nás doléhala a křižovala nás.  To je mnohem prostší, než domýšlení úhrady dluhu, uraženému Bohu.

Nemůžeme se rozplývat v nějakém sebezmarňujícím znicotnění, nýbrž je třeba se soustředit v přitakání s každým ztracencem a průšvihářem a v takové hrdinské lásce rozevlát své srdce.

Přitom však může vyvstat otázka: je lepší milovat prostoduše jako svatý František a vzdávat se veškerých rozumných důvodů, anebo milovat jako svatý Tomáš s rozumovým přesvědčením, že tak splácíme nekonečný dluh lásky, protože za nás Ježíš zaplatil, když jsme Boha urazili hříchem?

Když vědomě splácíme cenu naší spásy, tak si začínáme si uvědomovat, že nemilujeme dost, protože tato cena je nekonečná. Uspokojujeme vlastní potřebu rozumného zdůvodnění své lásky. Ovšem rozum není dílem naší pýchy, nýbrž nám ho dal Stvořitel, aby nás připodobnil sobě a odlišil nás od nerozumných tvorů. Náš rozum není něco, co by znehodnocovalo či znečišťovalo lásku. Koneckonců nás rozum stejně přivede k lásce, ovšem -  na rozdíl od Františkovy lásky – k lásce rozumově zdůvodněné a přesvědčené. Nakonec v hrdinské lásce se rozum opět odmlčuje.

Nemůžeme tvrdit, že láska rozumově přesvědčená je nečistá, protože hledá důvody, proč milovat. Musíme ustoupit od sebe a osvojit si velké umění milovat, což je očišťování přitakání. Naše náboženství není ani čisté odpoutání ani čisté přitakání, nýbrž je to tanec mezi nimi.

Ježíš se pohybuje sem a tam mezi pouští a městem. Ve městě zakouší zatěžkávající zkoušku lásky, když potkává farizejské zatvrzelce, takže shledává bezmocnost své lásky, a vrací se na poušť. V pouštní samotě, potkává zase ďábla, který ho pokouší a odrazuje od spásy lidstva, takže jeho horoucí sjednocení s Otcem ho žene zpět do útrap  města.

Vracíme se, abychom byli očištěni Božím milosrdenstvím a znovu naroubováni na vinný kmen; vracíme se posílit ke studni, až poznáme, co je skutečné, a potom se vracíme do města. Bez umění odpoutání bychom byli jen davem jedinců, tulících se jeden k druhému, kteří však neznají svou totožnost. Nemají co dát, protože tu není žádné „JÁ“. Bez přitakání není žádná odpovědnost, žádná sociální spravedlnost, nedrží se napětí a střet protikladů.

Napětí nebo tanec mezi přitakáním a odpoutáním se někdy nazývá třetí či smíšená spiritualita, lišící se od čistě rozjímavé i od  ryze praktické. Jakmile dokážeme stát na té třetí, málo používané cestě, nebojovat ani neprchat, jsme v místě milosti, z níž vychází vše nové. Z ní vychází tvořivost a my můžeme nakonec udělat pro svět něco nového. Když naše JÁ přestane být spoutáno lidskými skladbami zbožnosti, pak smíme doufat, že je to záležitost Boží. Přestaneme budovat naše lidské království a můžeme se stát použitelnými pro království Boží.

Třetí cesta je cesta málo používaná, snad úzká stezka, protože téměř všichni ostatní si vybírají ty druhé dvě: odpoutání nebo přitakání.

Obvyklá cesta pokrokářů je přitakání. Směle se vrhají do boje, aby všechno změnili. Jenže také oni se stávají výrazem toho, proti čemu se staví. Staromilci chybují spíše tím, že popírají existenci problému. Rádi se odvolávají na slova Páně: „chudé budete mít vždycky mezi sebou“ a pak prohlašují, že „naším úkolem je jen dobře pochopit Ježíše.“ Často zásadně odmítají společensky zavedené zlo, pokud nejde o bezpečnostní struktury, které naopak vydatně posilují. Bohatí nikdy nevidí, jak žije většina lidstva. Je to nebezpečná iluze. Je to jeden z velkých hříchů katolíků v tradičně katolických zemích. Hledíme na kříž, ale neuvědomujeme si, co nám kříž říká. To platí o pokrokářích i o staromilcích: pokrokáři zanedbávají svislé břevno kříže (odpoutání a tradici), staromilci zanedbávají břevno vodorovné (šířku a přitakání).

Každý křesťan má být prorokem. Už vyznání, že jsme všichni hříšníky a nemůžeme se sami spasit, je prorocké. Starozákonní proroci bývali vždycky Izraelité, dobří a hrdí Židé, věřící ve svou otcovskou návaznost. My jsme však noví Židé, nikoli Židé krve a rodu, ale Židé ducha, a to díky Ježíši Kristu.

Ježíš byl zcela ponořen ve své židovské tradici. Nezačal nějakou vlastní lidskou myšlenkou. To nemůžeme ani my. Nemůžeme nést prorocké charisma, nejsme-li někde zakořenění, zakotvení, někomu odpovědní.

Prorok spojuje to nejlepší od staromilců a od pokrokářů. To z proroků obvykle dělá „výstředníky“, nepřijatelné v obou táborech.

Většina pokrokářů toho mnoho nedokáže. Vyloupnou si hrozinku z jedné vánočky a hrozinku z té druhé. Pokaždé jim chybí místo, kde by se někomu zodpovídali a skládali účty, kde by se podřizovali, byli zakotveni a vydáni vyšší spravedlnosti. Proroci musí být zakotveni ve velké otcovsky předávané moudrosti.

Vzory duše nejsou nové a dnešní doba neobjevila nic nového, pokud jde o proměnu smrti v život. Cena je stále stejná: „aby z těch dvou … stvořil jednoho nového člověka, … oba dva usmířil v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství“ (Ef 2,15–16) To je jediný skutečně proměňující model v lidských dějinách.

To je slabost Američanů, protože jsou lidem bez dějin. Nectí tradici. Henry Ford řekl: „Celá historie je nesmysl.“ Byl zosobněním Ameriky. Myslí si, že nepotřebují minulost, že potřebují jedině prakticky řešit problémy. Samá „plytká mysl“, žádná „hluboká“. Zřídka se dívají na život a smrt jako na dlouhou trať. Jsou to lidé na krátkou trať. Rodící se novou sjednocenou Evropu pojali jako problém konkurenta, který vyřeší, když na ni poštvou jimi zbídačené Afričany. Tady končí jejich světové velmocenské touhy.

Všichni starozákonní proroci měli mocnou zkušenost absolutna. Jediný osamocený je absolutní. To je jádro židovské víry v jednoho Boha. Jenom Jeden je dobrý, Jediný je skutečný. Jenže tento jediný se vtělil ve svém druhém JÁ, které nám vydechuje třetí Boží JÁ, Ducha Svatého. Tato zkušenost přemáhající Trojjedinosti zdánlivě zlehčuje všechno ostatní, včetně lidských struktur zbožnosti. Všechny jsou pravdivé, ale všechny jsou symbolické, ukazující kamsi nad sebe. Není žádný jiný způsob, jak poznat tajemství. To neznamená odmítnout náboženství. Symbol je cestou, jak uvidět duchovní a přesažné.

Když máš být křesťanem, a tedy také prorokem, tak musíš především u sebe sledovat to, co sleduješ u ostatních: dobré a zlé. Když odmítáš zásady spotřební společnosti, neboť si uvědomuješ, že jsi spotřebitel, a tím zapleten do stávajících okolních struktur, tak to musíš vztáhnout také sám na sebe, a odmítnout své spotřebitelství. Jinak bys byl pokrytec. Přitom nelze upustit od nějaké své spotřeby, protože máš také tělo, o které se musíš starat jako moudrý hospodář.

Vnitřní pohyb znamená poznat v sobě hříšníka a uznat své hříchy za hříchy, a také vůli změnit se. To skutečně vyžaduje poznávat svůj hřích jako hřích, sledovat zlo a škodu, které působíš, a ochotu změnit se, vzdát se hříchů. Naše označení pro to zní „kajícnost“. Pak nestojíš stranou kohokoli jiného, ani nad ním, ani nikoho nesoudíš. Všichni sdílíme stejný Boží obraz, ovšem každý jedinečným a neopakovatelným způsobem, což má také vyjádřit úctu k dobru jak v sobě, tak v ostatních.

Koneckonců musíš vytrvale prosit o milost a trpělivě čekat na vyslyšení, a přitom brát ohled na ostatní, kteří s tebou nemusí souhlasit. Jestliže lidé střílejí lidi v potratových klinikách nebo je různě urážejí, tak víme, že nejsou pravými proroky. To je příliš daleko od prorockého charismatu. Měli byi začít jedním velkým nahlédnutím: smyslem lidského života. V tom mají jasně pravdu. Zahlédli Boží obraz v lidském plodu a ve všem stvořeném. To je velký začátek. Potom však ulpěli na svém vlastním lidském obraze. Bez dalšího duchovního růstu se příliš ztotožňují se svojí nadřazeností, svou povýšeneckou, strohou spravedlností, tím, že ostatní jsou zlí, a potom se stávají zaslepenými. Končí tím, že zničí jiný Boží obraz. Když nenávidíme ty, kdo s námi nesouhlasí, cítíme-li se spravedlivými a nadřazenými nad ostatními, kdo si počínají jinak, nejsme v Duchu Svatém. Dokud nám není ten dar dán, neměli bychom předpokládat, že máme prorocké charisma. Máme-li prorocké charisma, nezpůsobujeme bolest „ostatním“, nýbrž zakoušíme bolest v sobě samých. Vstřebáváme bolest, nepřenášíme ji jinam, ani se nemstíme zlu, které vidíme. Podřizujeme se uskutečňování, jehož jsme také součástí.

Před osvícením přenášíme všechen strach, soudy a kritiku na druhé: „ty jsi“. Po osvícení se připojujeme k Ježíšovi na kříži a všechna kritika se od té chvíle uplatňuje v první osobě: „my jsme“.

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?

Celé dědictví otců a cesta osobní modlitby nás společně vedou ke stejnému závěru o tom, co se děje v lidských dějinách a jak můžeme být použiti jako prostředníci osvícení a proměny těchto dějin. Je podstatným tajemstvím kříže, ke kterému se rozumná a přemítavá mysl člověka nemůže nikdy svým úsilím dobrat.

S Bohem je možno se setkat ve všech věcech, zvláště a především v bolestných, tragických, hříšných věcech, totiž právě tam, kde se ho zdráháme vyhledávat. Ukřižování Boha-člověka je nejhorší věcí a současně nejlepší věcí v dějinách lidstva.

Lidská existence není sice dokonale bezesporná, avšak ani zmatená. Lidský život je ve znamení kříže. Je to „souběh protikladů“, střetnutí nedorozumění a protimluvů. Všichni jsme naplněni protiklady, které je třeba usmířit.

Cena, kterou platíme za to, že udržujeme tyto protiklady v jednotě, je vždy nějaké ukřižování. Ježíš sám byl ukřižován mezi dobrým a zlým zločincem. Visel mezi nebem a zemí. Udržoval v sobě svoje lidství i svoje božství. Byl vyloučen jako problém jak náboženstvím, tak i státem. Nic z toho neodmítl, ale „v jedno shromáždil všecko“ (Ef 1,10).

To je „velikonoční tajemství“: pravý život přichází pouze skrze cestu smrti. Na této cestě se učíme, kdo je pro nás Bůh. Odpoutání je vlastní povaha každé pravé spirituality a proměny, shrnuté takto: „KRISTUS UMÍRÁ. KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH. KRISTUS PŘIJDE ZNOVU.“

Hlavní je, nedat se zaskočit ani pohoršit hříšným a tragickým. Vykonat všechno, co je ve vašich silách pro mír a pro naplnění spravedlnosti. Jenom nikdy neočekávejte ani nevyžadujte dokonalost na tomto světě. Většinou by to vedlo k falešnému morálnímu pobouření, odsuzování, zatvrzelosti, podezírání a fanatickým výpadům proti „znečisťujícímu prvku“, zatímco se sami máme stávat „novým stvořením“ (Ga 6,15).

Odolávejme všem lidsky vytvořeným skladbám zbožnosti a vypjatému idealismu, které nejsou zmírněny trpělivostí a poučeny vším, co je zlomené, porušené, hříšné a slabé. Zachovejme si Ježíšovu otevřenost ke všem věcem a neoddělujme problém od řešení. Přičiňme či vydejme se pro situace, kde oba vyhrávají.

Následování Ježíše není obecným vzorcem spásy ani prostředkem k vytvoření společenského řádu, třebaže to většina lidí od náboženství očekává. Je to povolání sdílet Boží úděl ve světě. Ježíš nepřišel, aby vytvořil duchovní výběr oslavenců ani výlučný systém pro ty, kdo se obírají náboženstvím, nýbrž pozval všechny, aby ho „následovali“ v nesení tajemství lidské smrti a vzkříšení.

Kdo je ochoten nést a milovat, co miluje Bůh, což je to dobré i zlé v lidských poměrech, a platit cenu za usmíření toho v sobě – to je alter Christi:, prostě hořčičné semeno, kvas či sůl, které Bůh může použít k proměně světa. Kříž je strhujícím obrazem toho, kdo stojí o to být pro Boha použitelným.

Tato hrstka stačí na to, aby zadrželi lidstvo od jeho cesty k nenasytnosti, násilí a sebezničení. Bůh volá domů každého a všechno. Bůh miluje prostřednictví člověka, který je ochoten vzít na sebe podobu jeho smrti a být proměněn mocí jeho vzkříšení. Kdo to přijme, nemá ještě vyhráno, nýbrž je zatím jen vybrán, použiti očištěn a milován Bohem – právě tak jako Ježíš, který to učinil první a pozval nás k následování.

Lidsky instituce náboženství je dočasně potřebný, ale zatím nehotový výraz tajemství, kterým Bůh zachraňuje lidstvo. Dějiny vykoupeného Božího lidu zviditelňují jasně vynikající tvar oné nutnosti, ale také nezralosti, a to dráždí pokrokáře, i staromilce. Lidsky zavedené náboženství je hlásná trouba radostné zvěsti.

Mnozí, kteří navenek nepatří do žádné církve, přesto svým upřímným hledáním pravdy a Boží volbou a milostí sdílejí a prožívají toto tajemství Božího utrpení a radosti. A zase mnozí z úředně pokřtěných si zase nikdy svobodně nezvolili „pít z kalicha, ze kterého JÁ musím pít, nebo být, pokřtěni křtem, kterým JÁ musím být křtěn.“ (Mk 10,38)

Bláznovství a obraz učení kříže přinášejí celému putování vykoupeného Božího lidu dějinami vysvětlení a pravdu. Můžeme skutečně mluvit o tom, že jsme tím „spaseni“. Ježíš ukřižovaný a vzkříšený je úplným vzorem, zjeveným, pojmenovaným, uskutečněným a přislíbeným pro naše vlastní životy. Můžeme-li přitakat tomuto „zranitelnému Božímu jménu“, potom naši mysl nečekají už žádná další překvapení a dějiny už nečekají další oběti.

Rozjímavá mysl je jediná mysl, která je dost veliká, aby byla naplněna právě tímto nazíráním, je dostatečně poddajná, aby tomu uvěřila. Přemítavá mysl bude stále jen vytvářet podvojnost, scénáře vítězství a porážek, domněle vševládného ega a nutných obětí. Nemůže se sama dostat z bludného kruhu vlastního přemítání.

Když se modlíme, Bůh osvěcuje naše vědomí a poskytuje překvapivé řešení v Kristově kříži. B

+++

TĚLO

NAD TĚLEM SVÝM JIŽ TRUCHLIT NEBUDU

PŘIJAL JSEM JE JAK NEDOSNĚNÉ SNĚNÍ

MÉ TĚLO PODOBÁ SE OSUDU

A TESKLIVĚ JDE K SVÉMU NAPLNĚNÍ

 

I KDYŽ JSEM V NĚM HOŘKÝ A BOLAVÝ

A ZE SVÉ TÍHY ODCHODU JSEM PLNÝ

JÍM HLOUBKY STOUPAJÍ MI DO HLAVY

JE OTEVŘENO PRO VÍTR A VLNY

 

I KDYŽ NĚKDY JAK Z OTRÁVENÝCH MĚST

JSEM VYHNÁN Z JEHO SLABOSTI A SÍLY

CHCI JE Z PODNEBÍ DO PODNEBÍ NÉST

I S VEČERY JEŽ K SRDCI SE MI CHÝLÍ

 

MÁ KREV JE MDLÁ A TĚŽKÁ JAKO RTUŤ

A PROPASTI JI PRÁZDNEM PŘITAHUJÍ

TU BÍLÝ MRÁČEK PROMÁČKNE MOU HRUĎ

A ANDĚLÉ JÍ TIŠE PROLETUJÍ

 

MÉ BDĚNÍ PRODLUŽUJE SLADKÝ STON

SPÁNEK MĚ ZALÉVÁ JAK MOŘE SKÁLU

A KREV ZNÍ JAKO PURPUROVÝ ZVON

A SMYSLY BUDUJÍ SVOU KATEDRÁLU

Jan Zahradníček

+++

ŽIVOT V KRAJINĚ POSEDLÉ TMOU

Člověk může chodit i uprostřed temnoty, která se mu může stát požehnáním, pokud má pevnou půdu pod nohama. I největší dobrodruhové museli mít nějakou domovinu. Snad právě jejich ustavičný neklid a touha po změně byla jejich domovina. Člověk musí k něčemu přilnout. Když přilne k něčemu, co se nemění, co stále trvá, protože to je Boží a věčné, tak se nikdy neunaví, nezemdlí jeho srdce. Proto ani nezestárne. Zestárne leda ten, kdo už nemá, čeho by se chytil, o co by se opřel, z čeho a proč by žil. Domovina znamená především to, z čeho žijeme. Kdo odmítne osvědčenou pevnou skálu Kristovu a vyhlíží pevný bod někde jinde, to je člověk chabého opěrného bodu, ubohých tužeb, malé lásky, který se záhy naplní, brzy zestárne, a je z něj duchovní stará panna, která na všechny a na všechno žárlí, ustavičně je znepokojena, ale nedovede přilnout k tomu, s čím by nemohla být nespokojena. Pokud někdo postrádá tuto pevnou půdu pod nohama, zabloudí i v pravé poledne.

Někdy se mluví o nějaké době jako o době temna, ale vinu nenese žádná doba, nýbrž jen určitý člověk, takže každá doba, každé století, ba každý okamžik může být dobou temna, díky člověku, jenž dopustí, aby se mu v srdci otevřela temná propast. Jinak však i okolní nejasnost a temnota může být požehnána. Protože v člověku vyburcuje všechny síly a schopnosti, aby se prodral ke světlu, protože ho pohne k pokoře, aby nehledal všechno světlo v sobě, nýbrž aby se pokorně sklonil v prosbě o neviditelné světlo Boží. Komu je všechno naprosto jasné, takže před ním nestojí žádné otázky a nic nejasného, je člověk velmi omezený a povrchní. O co člověk nemusí bojovat anebo prosit, to je vydáno v nebezpečí, že že si toho nebude vážit, ale že to bude brát jako vodu ze studny. Jak si váží pravdy ten, kdo pocítil svou nemohoucnost vůči víře a pravdě, a proto také velkou sílu milosti, která mu i víru vlila! Kdo zakusil nejasnosti, dovede pokorně prosit, dovede se také vyvarovat všech nebezpečí víry. Temnota nutí člověka obracet se vroucně k vyššímu, osobně a důvěrně blízkému zdroji vrcholné pravdy. Tak se upevňuje víra, když jeden musí hlubokou pokorou a modlitbou své kořeny dovést do spojení s Bohem.

Všechna učená objasňování, všechny učené formulace vyrostly právě z nejasností. To bylo záporné požehnání kacířství, kterých v tomto směru využil Bůh. Neboť i peklo a lež a blud musí sloužit a slouží nevyzpytatelným plánům Božím. Nevědomost podněcovala velké myslitele, aby přemohli světlem nevědomost. Čím byla nevědomost hlubší, tím úpornější byl boj proti ní a také tím plodnější a hlubší bývalo řešení.

Známkou pravého filozofa je, že se umí divit, že totiž umí upřímně žasnout. Pochybování boří, pouhé vědění zúžuje. Pravé patření je to, které objasňuje a zároveň klade otázky. Je to nalezení, které povzbuzuje k dalšímu hledání.

Je to otázka, čekající ještě větší překvapení, aby se mohla ještě víc podivit, aby se mohla ještě vroucněji sklánět před svrchovanou, tak osobně a důvěrně blízko se nabízející Pravdou. B

+++

SETKÁNÍ NA POUŠTI

OTEVŘEL OČ7I

A ŽE TO BYLO NA POUŠTI

POZDĚJI KAŽDÝ VYVRACEL MU

ŽE NEMOHL VIDĚT TEN MALÝ LEKNÍN

CO NÁHLE VYVSTAL V LAGUNĚ

V ZÁHYBECH ZLATAVÉHO ORNÁTU

CO ZNAMENÍ NADĚJE

PROČ POUŠŤ ROZHODLA SE MILOST DÁT

V LEKNÍNU NĚŽNÉM

JAK ROSA PADAJÍCÍ DO SPÁLENIŠŤ

MOŽNÁ JEN SRDCE

CO NEPOHRDÁ POUŠTÍ

JE PŘIPRAVENÉ NA ZÁZRAK

Jana Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MILUJÍCÍ DUŠE MLUVÍ K BOHU

Milovaný Pane, ty jsi můj král, můj pán, má láska, má radost, ty jsi vše, co mé srdce těší a blaží. Neměla bych k Tobě mluvit, protože Té nevidím? Měla bych činit jako ti ubozí slepci, kteří nemohouce vidět Lásku věčnou, věnují svou lásku bytostem pozemským?

Srdce se mi chvěje radostí, pomyslím-li, že mne miluješ. Ó, miluj mne, Pane můj, miluj mne silně a trvale, věčně. Čím více mne miluješ, tím jsem čistší, čím silněji mne miluješ, tím jsem krásnější, čím déle mne miluješ, tím jsem světější.

Přemilý Bože, kéž bych jen byla hodná Tvé lásky a Tvého přátelství, abych mohla říci: Ty jsi můj a já jsem Tvá!

Ó svrchované Blaho, nemohu se vynadivit tomu - Třebaže mi to dříve též bylo cizí - že může některé srdce zakotvit v něčem jiném svou láskou než v Tobě, hlubokém bezedném moři, hlubině vší líbeznosti. Blažen, komu ses stal předmětem lásky a kdo je utvrzen v lásce k Tobě. Blažen, že se narodil. Kdyby člověk měl tisíc životů, měl by všechny vynaložit, aby Tě získal.

Ó vy přátelé Boží, všichni zástupové nebeští a ty, milá svatá Anežko, jež jsi řekla: „Jeho krev růžově zbarvila má líčka“, pomozte mi ho prosit, neboť jsem nikdy jaksepatří nevěděla. co je jeho láska! Ach, mé srdce, odlož všechnu liknavost, abys, dokud budeš v těle, zakusilo sladkost jeho lásky. Jak líně a vlažně jsi dosud žilo!

 Ó, milá, krásná, vyvolená Moudrosti, jak jsi láskyhodná nade vše na světě! Jak nepodobná je láska k Tobě a láska k tvorům! Jak klamavé je vše, co se jeví tomuto světu láskyhodné, jen když se to zblízka pozná! V žádné lásce jsem nenalezla nic jiného než žal a nestálost a klam. Kamkoli jsem oči obrátila,  všude jsem nalezla nějaké „kdy-by ne“. Nalezla-li jsem krásnou postavu, byla bez citu, bylo-li něco krásného a vábného, nemělo to vnitřní ceny, nebo mělo-li jit přece jsem zase něco objevila, uvnitř, či zevně, co mému srdci bránilo přilnout k tomu. Při bližším seznámení nalezla jsem vždy něco mrzutého. Ty však jsi krása plná dobroty, milost plná moudrosti, vznešenost plná ctnosti, bohatství sdružené s mocí a -co jsem na světě nikde nenalezla - úplné ukojení všeliké žádosti milujícího srdce. Čím lépe Tě člověk pozná, tím více si Tě zamiluje a čím důvěrněji s Tebou obcuje, tím roztomilejším Tě shledává.

Proto se měj dobře, falešný světe supermarketů, navždy! Loučím se s tebou a vypovídám ti všechno přátelství, jež jsem ti dosud bez vděku věnovala, neboť chci se darovat tomu, jenž mne tak milosrdně k sobě přitáhl. Ach, nejvyšší, neskonalé Blaho, žel, že jsem k tomu nedospěla už mnohem dřív, že jsem to už dávno nevěděla. Nyní jsem nalezla Toho, po němž touží duše má. Jak jsou šáleni ti, kdo svou lásku věnují něčemu jinému. Ó, pošetilci, nepřibližujte se už ke mně, neboť mé srdce si zvolilo toho, jenž jediný dovede nasytit srdce, duši a všechny mé schopnosti nevýslovnou láskou, která nikdy nepomíjí.

Dej mi, nejmilejší Bože, aby mne neoklamal už žádný falešný lesk a aby mé srdce nepřevrátila žádná cizí láska, ať nikdy neporuším věrnosti tobě, svému nejkrásnějšímu snoubenci. Naše láska ať svou silou přemůže smrt a pouto lásky ať trvá na věky. T.

+++

BLAHOSLAVENÉ IMELDĚ

JSI KRÁSNÁ V TOUZE PO JEŽÍŠI

DÍVENKO VĚRNÁ V SVATÉM MODLENÍ

DÍVENKO HRAVÁ PŘI HŘE S MÍČI

A TICHÁ V TICHU KLÁŠTERNÍM

 

TAM PŘIPADÁ TI SVATOSTÁNEK

JAK V DÁLCE NEDOSTUPNÁ OÁZA

VYSNĚNÝ POHÁDKOVÝ ZÁMEK

DO NĚHOŽ VSTUP JE ZAKÁZÁN

 

A PŘECE TEN JENŽ HLASEM NĚŽNÝM

ZÍSKAL TVÉ SRDCE NEVINNÉ

PŘICHÁZÍ K TOBĚ ZAVŘENÝMI DVEŘMI

PROVŽDY TĚ K SOBĚ POZDVIHNE

Pavel Kroupa

(Blah Imelda. dominikánka, + 12.5.1333 ve věku 12 let, Lev XII. ji prohlásil za blahoslavenou 1824, Pius X. ji 1910 prohlásil za patronku prvně přijímajících dětí)

+++

Zprávy: Čeští dominikáni mají nového provinciála, Byl jím zvolen P. Lukáš Fošum OP. Bůh mu žehnej!

Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, O modlitbě, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

 

TOPlist