Ročník XXIV., číslo 3.                                                                                                                     březen 2018

Obsah:  J.Zahradníček, V březnu,. Šedý zákal očí světa, Probuzení, Povzbuzení, Třicetiletý, Jaká podivná iluze! Ó vzpomeňte!, Nokturno, Martin K., O podstatě oběti Mše svaté  Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Zprávy_________________________________________________________________

 

V BŘEZNU

 

JSI OBRAZEM A PODOBENSTVÍ VLAHÁ

PROSTUPUJÍ TĚ NAVESKRZ,

JSI - KDYŽ ČLOVĚKU TESKNO JE,

PŘÍTELKYNÍ TICHOU A VZDÁLENOU,

HVĚZDOU, JÍŽ VRCHOLKY SOSEN SE KLONÍ

TAM U NÁS DOMA.

 

JSI KAŽDÉ BARVY ÚCHVATNÝ NEDOSTATEK,

I BARVOU DOPLŇKOVOU PRO VIDĚNÍ Z RÁJE,

A KDYŽ SVĚT ULÉHÁ K SPÁNKU

JAK RŮŽOVÁ V NÁRUČÍ MODRÉ - ZDE KROCANŮ KŘIK

MI ZVĚSTUJE PRÁZDNO, JEŽ PO TOBĚ ZBYVÁ

NA DVOŘE, V POLÍCH.

 

TVÁ PODOBA VĚRNÁ JAK ÚPLNĚK VELKONOČNÍ

Z VLŇÁKŮ MLH SE VYLOUPNE NAJEDNOU;

POD PŘÍLBOU VLASŮ JÁ TUŠÍM, RŮŽE TVÝCH ÚST

VLHKÁ A VONNÁ, STÁČÍ SE DYCHTIVĚ

PO TEPLÉ HVĚZDĚ, POD NÍŽ ZEM PROBOUZÍ SE

V CRKOTU ROZPLOUTÍ BLANKYTY PŘEPÍRAJÍC.

 

A NEBÝT TVÝCH DLANÍ, JEŽ Z NESMÍRNÉ DÁLKY

MI PODÁVÁŠ VLAŽNÉ, JÁ MYSLEL BYCH,

ŽE KAŽDOU CHVÍLI SE ROZSVÍTÍ V STROMECH

A MRTVÍ SE VRÁTÍ

ZA LAHODNÉHO UVOLŇOVÁNÍ VŮNĚ A HUDBY -

A ŽE JENOM JÁ NEBYL PŘIZVÁN.

Jan Zahradníček

+++

ŠEDÝ ZÁKAL OČÍ SVĚTA

Milosrdenství Boží budiž pochváleno, kterýž i mně mé oči otevřel, abych mnohotvárnou marnost toho světa hledati se naučil.

                                         J.A.Komenský, Labyrint světa a ráj srdce

V světě zajisté všudy slepotu a mrákotu, tuto jasné světlo sem spatřil… Co tu ví člověk, čeho se  držeti, čemu vyhýbati? Mnohým věcem zdáme se sobě rozuměti, majíce za to, že jsme  si oči protřeli...                             J.A.Komenský,.Hlubina bezpečnosti

V nové době vytvořili lidé ve světě značnou nejasnost tím, že opakovaně představovali křesťanství ne jako cestu vidění všech věcí, nýbrž jen jako jednu z mnoha lidsky vytvořených skladeb zbožnosti, které si navzájem konkurují. A křesťané? Místo, aby nás vedli k tomu, abychom nalézali Boha v nových a překvapivých místech, příliš často nás sváděli k tomu, abychom uzavřeli Boha do zavedených lidských skladeb zbožnosti a budov duchovního života.

Modlitba není „jedna z deseti tisíc věcí“. Je tím, skrze co vidíme deset tisíc věcí. Je tím, čím náboženství vždycky je. V modlitbě se otevíráme vidění všech věcí v novém světle. Obvykle jsme představovali křesťanství jako lidsky vytvořenou skladbu zbožnosti soutěžící s toporně vytvořenou skladbou vědeckého ateismu, nebo nějakého jiného „ismu“. Tento směr je však příliš svázaný s totemy a symboly a polemikami, kdo má pravdu a kdo se mýlí, místo aby se udrželo napětí života a smrti – a platíme za to ve svém nitru velkou cenu.

Tento šedý zákal našich očí vede k přehnanému ztotožňování se s nějakou skupinou, jejím jazykem a symboly. Věrnost ke skupině se stává důležitější nežli věrnost k Bohu a pravdě. Působí to i na druhou stranu: „Citoval jste svatého Tomáše, takže jste určitě v pořádku.“ Je snazší náležet ke skupině, než náležet Bohu.

Jenže velká tradice, kterou ztělesňuje právě sv. Tomáš Akvinský, se neptá, odkud co pochází, ale spíše zda je to pravdivé. Sv.Tomáš řekl: „Je-li to pravdivé, je to od Ducha svatého.“ Jedinou otázkou je pravdivost, ne původ. Mnoho lidí odsuzuje dialektiku, protože prý pochází od marxistů (není tomu tak). To ovšem není kritika moudrá, nebo opřená o víru. Skupinové myšlení tu nahrazuje myšlení Boží. A věří se, že jenom naše skupina našla Boha. Dalším krokem pak je prohlásit, že jedinou cestou, jak Bohu sloužit, je ztotožňovat se s naší skupinou a s naší skladbou zbožnosti.

Když se „cesta“ stane sama sobě cílem, nazývá se modlářstvím. V modlářství se člověk ptá: „Kdo jde mou cestou?“ „Kdo to říká tak, jak bych to řekl JÁ ?“ Ti, kdo to říkají jako JÁ , jsou dobří, ostatní jsou špatní. Ježíš se ve stejné věci řekl židům: „Přinášejte tedy plody hodné obrácení! Nezačínejte si zas namlouvat: ,Naším otcem je Abraham.‘“ (L 3,8)

Boží Slovo nestojí na myšlence soutěživosti. Jeho prostřednictvím vidíme všechny myšlenky ve správné souvislosti. Věříme jako křesťané, že nám dal Ježíš čisté oči k vidění pravé povahy skutečnosti. Řídíme-li se svými lidskými soudy, neuvidíme správně. Řídíme-li se svým strachem, neuvidíme správně. Řídíme-li se svou vypočítavostí, nedostaneme se nikdy k lásce. Srdce není schopno zůstat otevřené a my Boha neuvidíme. Jak je pevně přesvědčen Jan od Kříže, Bůh nechce být poznáván jinak než láskou.

Velicí duchovní učitelé učí, jak vidět jasně a udržet si otevřené srdce i v pekelných poměrech. Výpady pekla přicházejí, když se všechno postaví proti otevřenému srdci. V člověku se staví proti vidění Boha zastření či zákal očí kvůli jeho nečistému srdce a lidské vypočítavosti.  Přicházejí chvíle, kdy člověka napadají stovky logických důvodů pro to, aby zavřel a zatvrdil své srdce. Nedělá to tak mnohý z nás? Také však může pronikat pekelný kouř a zápach mezi člověka a Boha, a tak ztěžovat vidění Boha. Bůh může dopustit naše setkání s provokacemi a dorážením zajatců pekla.

Na dně rozpadu naší společnosti je uzavřenost a zatvrzelost vůči skutečnosti. Učí-li nás rozjímání vidět svět jako úžasný, skeptik tvrdí, že nic neexistuje. My, lidé, jsme se stali nedůvěřivými vůči sobě, našemu světu, Jsme velice nedůvěřiví, pokud jde o to, co znamená být lidský. Pro mnoho světských lidí dnes je to svět zbavený klamů, který nemá smysl, účel ani směr. Víme jenom, čím není.. Jenom Ježíš je připraven dát odpověď na tuto otázku.

Být člověkem je něco velikého. Být člověkem je jen o málo méně, než být andělem. Avšak jedině člověka Bůh stvořil pro sebe. To tato víra nám dává zvláštní důstojnost. Dává to naplnění našeho vlastnímu významu, naší vlastní hodnoty: náboženství nás nazývá „syny a dcerami Božími“. Nemůžeme-li dělat nic jiného, tedy můžeme alespoň toto dávat světu: že jsme stvořeni jako Boží obraz, nasměrovaný k Boží podobě. Od Boha jsme vyšli a k Bohu se vrátíme. Každý jsme jedinečným, originálním a neopakovatelným Božím obrazem a nikdo takový už nebude znovu stvořen. Dokonce i když hříchem porušíme Boží obraz v sobě, zbývá nám vždy nasměrování k Boží podobě.

Když vidíme, že je svět úžasný, tedy vidíme Boží zjevení v každém člověku jako jednotlivci. Pak není naším úkolem být znovu svatou Zdislavou či svatým Dominikem. Naším úkolem je dělat to, co máme dělat sami. O tom, mimochodem, mluvil svatý František, když umíral. Řekl: „Udělal jsem to, co jsem já měl udělat, teď musíte vy udělat to, co je na vás.“ Musíme objevit, kterou část tajemství máme právě my dosvědčit. Existuje jedinečná pravda, kterou mohou odrážet pouze a jedině naše životy. To je v mých očích jediný pravý smysl hrdinství. V této božské komedii, kde se porovnávají naše lidská ega, jsme měli zástupy křesťanů, kteří se srovnávali se svatým Františkem své doby a tvrdili, že on je tím jediným jménem pro svatost. Díky Bohu, že máme takové obrazy svatosti, ale někdy Bohu nebo jeho Slovu neprokazujeme dobrou službu, když promarníme svůj život porovnáváním se s darem, který dostali oni, a tím, k čemu byli oni voláni. Všechno, co mohu nabídnout Bohu, je nabídnout mu zpátky to, co Bůh dal mně – ne více a ne méně!

Naším prvním úkolem je vidět správně, kdo jsme, a pak to uskutečnit. To bude zřejmě vyžadovat větší odvahu, než opakovat nějakého světce nebo světici minulých časů.. Být skutečně věrný pravdě je velice obtížné a žádá to obrovskou odvahu a pokoru. Zanedbali jsme základnější a obecnější biblické téma „osobního volání“ ve prospěch kněžských a řeholních povolání. Nejodvážnější věc, jakou kdy můžeme udělat, je nést pokorně tajemství naší vlastní skutečnosti. To je největší kříž každého z nás.

 

+++

PROBUZENÍ

JAK ŘÍCI SLOVO A SLOVEM NEPOLEKAT

TY NEVĚDOMÉ, ALE NIKOLI NEVIDOMÉ.

ZÁZEMÍM SMYSLŮ PROBÍHÁ NEKLID JAK VÍTR TRAVOU.

VIDÍ. Z LESŮ POHÁDEK VYCHÁZÍ BÍLÁ BYTOST

ZA SEBOU JAKO KŘÍDLA ŠERO ČASU, KDY NEBYLI JEŠTĚ,

PŘED SEBOU CESTY V ROSE A ZLATÉ ZELENI RÁNA.

SLAVNOST SE PŘIPRAVUJE. JEN UHODNOUT TĚŽKO,

CO TO BUDE TAK KRUTÉHO, VOŇAVÉHO A ČISTÉHO JAKO BLESK,

ŽE TO BUDÍ PRÁVĚ TOLIK HRŮZY A SLADKOSTI JAKO BLESK.

NENÍ KOHO SE PTÁT A TA Z POHÁDEK ZŮSTÁVÁ POŘÁD

TAK DALEKO. DO TVÁŘE NEVIDÍŠ JÍ. JE TO MAMINKA?

JE TO SESTRA? DO TVÁŘE NEVIDÍŠ JÍ. A TY BYS TAK CHTĚL,

ABY TO BYL NĚKDO DOCELA BLÍZKY, TVŮJ A NÁŠ.

 

LESY Z POHÁDEK PLNÉ MUCHOMŮREK A JEŽIBAB

JEŽÍ SE NA OBZORU STUDENÉ, TMAVÉ. JEN ONA

BLÍŽÍ SE SLUNCEM A KOPRETINAMI, SLUNCEM

A BÍLÝM JETELEM, Z NĚHOŽ VYCHÁZÍ VŮNĚ A HUKOT VČEL.

KVĚTY SE OTVÍRAJÍ A NEVADNOU. MEZI JAREM A LÉTEM

TAM KDESI POČASÍ STOJÍ. JASNO. KOPYTA BĚSŮ JEŠTĚ

NEKALÍ VODU STUDÁNEK, JEN K RŮŽI SE PŘIDÁVÁ

NOVÁ RŮŽE A K ČERVNU ČERVEN... Ó KRÁLOVNO KVĚTŮ A TRNŮ,

MATKO MRTVÝCH I NENAROZENÝCH, NEDOPUST, NEDOPUST, ABY

STÍN POHORŠENÍ PAD NA CESTU TĚCH, KDO SE CHYSTAJÍ PRÁVĚ,

ABY CO JINÉHO NEŽ SLUNCE A VŮNĚ A HUKOT VČEL

NAPLŇOVALO PROSTORY JEJICH SMYSLŮ, CO JEJICH DUŠE

SESTRY HRDLIČEK POLETUJÍ VE ZLATÉ KLECI VESMÍRU,

POŘÁD JEŠTĚ PANÍ VŠECH, PANÍ VŠEHO.

Jan Zahradníček

+++

 

(Pokr.) Když začneme rozjímat, totiž uplatňovat se tou nejvyšší činností rozumu, tak se stává jasným, že při svém vnitřním rozpoložení předurčujeme svým  uzpůsobením– strachem, hněvem, předsudky – mnohem více, než bychom byli ochotni připustit. Předurčujeme, co budeme vidět a co neuvidíme, čemu věnujeme svoji pozornost a čemu ji nevěnujeme. Právě to máme na mysli výrazem odstraněním šedého zákazu z očí: potřebujeme odstranit z cesty naše zabývání se vlastním JÁ, abychom viděli věci tak, jak jsou.

Obvykle vidíme všechno skrze naše sobecké nahlížení. Zajímá nás především: „Jak bude tohle pro mne nepříjemné?“ „Jak se při tom budu cítit?“ Tak se ale příliš daleko nedostaneme. Překrucujeme skutečnost, abychom se cítili dobře. Vyhýbáme se části skutečnosti, pokud je záporná. Potřebujeme rozšířit naše oči, a to znamená, že musí být čistší. Kdo je připraven přijmout celou pravdu? Sobecké přemýšlení ega se většinou zakládá na strachu. Strachu z toho, co bych mohl uvidět. Strachu z toho, že nebudu úspěšný nebo uznávaný, nebo že budu raněn. Sledujme jak je strach v našich životech převažující. To není ten velký strach, při kterém jektáme zuby, že nás něco zabije. Náš strach slouží všem těm klikatým cestičkám, po kterých jsme si zvykli chodit, abychom mohli své falešné JÁ ochránit. Jenže to, co skutečně jsme, a kam vede přímá cesta, je láska. Pokud se nezbavíme svého falešného JÁ, plného úhybných manévrů a obranných postojů, nikdy nezakusíme lásku, kterou skutečně jsme. „Dokonalá láska zahání strach“ (1J4,18).

Naše lidsky zavedené skladby chování, a to i zbožnosti, se ve světě pohybují vpřed popoháněné strachem. Jsme ohroženi ztrátou zdraví, zaměstnání, peněz, dobrého jména nebo pověsti. Všechno to je založeno na strachu. Rubem je vysoká odměna, kterou dostaneme, když zůstaneme v této hře zapojeni. Odměny a tresty se stávají téměř jedinou hrou, která se tu hraje. Pravá modlitba nás přenáší, se značnými obtížemi, mimo mentalitu odměn a trestů.

V rozjímavé modlitbě se povznášíme do jiné sféry. Není to už oblast zásluh, odměn a trestů, je to sféra ryzí milosti a svobody. Je to svět od základů tak pronikavě jiný, že většina náboženství zůstává uzavřena v mezích odměn a trestů, protože nedokáže pochopit něco jiného. Zločin, trest, výkon a odměna jsou jediné způsoby, kterými umíme přimět lidi, aby se zapojili do hry.

Jenže láska se uplatňuje jenom ve sféře svobody. Ve dvacátém století, zvláště v jeho posledních dvaceti letech byla věčná nauka o svobodné vůli vystavena velké zkoušce. Svobodná vůle je utiskována na drobný zlomek. Nastává útěk mnohých od svobody´. Mnozí odhazují svobodu, protože se bojí odpovědnosti. Odmítají přijmout osobní odpovědnost, že jsou „schopni“ počínat si svobodně. A tak si hrají na oběť nebo hledají, na koho svést vinu, cokoliv, jenom aby nemuseli použít svou vlastní svobodu. Ježíš, a to ani na kříži, si nehraje na oběť, ani oběti nevytváří. Svobodně přijímá kříž za naše hříchy, třebaže to znamená jeho oběť do krajnosti.

Skladba zbožnosti lidsky osvojená a třeba i velmi dlouho zakoušená naruby  má přesto svůj líc, který jediný nám umožňuje vyhnout se každému osobnímu sobectví a přivlastňování.

V novodobých sociálně-kulturních poměrech dosáhla tato naruby obrácená skladba zbožnosti svého nejotřesnějšího bodu. Nikde ani stopy po osobní odpovědnosti za to, co dělám nebo čím se stávám. Za to rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, stávající poměry politické a společenské vůbec, kulturní atmosféra, do níž jsem byl vržen, moje církev nebo moje minulé osudy. Není tu žádné nyní. Není tu žádné zdravé „JÁ “. Všichni jsou oběťmi skrze dědičnost a minulost, kde každého drtí kola dějin – a tak zbývá jen velmi malý prostor pro svobodně otevřenou budoucnost.

+++

POVZBUZENÍ

JEN VZPOMEŇ ONÉ LEHKOSTI,

S NÍŽ K VÝŠI STOUPÁ PTÁK A DÝM,

A BRAŇ SE KRUTÝM VNUKNUTÍM

SVÉ JEŠTĚ TĚŽKÉ RADOSTI.

 

ZVLÁŠŤ VZPOMEŇ SI, KDYŽ PLNÝ DĚR

SE POD HVĚZDAMI PROSTÍRÁŠ

A Z ŽEN A VŮNÍ, KTERÉ ZNÁŠ,

NEVANE ŽÁDNÁ VPODVEČER.

 

SNAD SMILUJÍ SE NAŠE DNI

A CHVÍLÍM ZAOBLENÝM V PLOD

NUTNOSTI NAŠÍ BEZ NÁHOD

PŘIDAJÍ SLADKOST POSLEDNÍ.

CO JE TO PRO NÁS, SRDCE MÉ,

ŽE BOLESTÍ JSEM ROZORÁN?

JÁ ZACHVĚJI SE JAKO LÁN

V KRAJINĚ SVĚTLEM ZPĚNĚNÉ.

 

AŤ S PRASKOTEM SE ZŘÍTÍ KROV,

AŤ SNÍH SE SYPE NA MŮJ CHLÉB,

TÍM SVOBODNĚJI, BEZ KLETEB

PAK ROZLETÍ SE PTÁCI SLOV.

 

AŽ ZOBAT BUDOU Z BLANKYTU,

HUKOTEM LESŮ, POVODNÍ,

Ó SRDCE MÉ, AŤ HLAS TVŮJ ZNÍ,

VŠAK SAMO ZŮSTAŇ V ÚKRYTU.

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Ještě počátkem 20.století žili a projevovali se naši předkové s hrdostí na svou svobodu a její zodpovědné využívání. Přelomové se pro mnohé stalo zjevně nezasloužené upadnutí  do různých donucovacích režimů a následné diktatury bezbožné humanity.

Ochotné ujímání se svobodného rozhodování se a přijímání osobní zodpovědnosti za toto rozhodování bylo vystřídáno útěkem od svobody a vyhýbáním se osobní zodpovědnosti.

Místo důrazu na osobní odpovědnost nastoupil důraz na moje lidská práva: JÁ  mám právo na…, JÁ  jsem byl utiskován, JÁ jsem byl uražen.“ To jsou velké dluhy, které se křehké EGO snaží samo sobě zaplatit. Měly by být zapomenuty, protože nikdy nemohou být splaceny.

Soukromé EGO si nezaslouží všechnu tuto předpokládanou důstojnost, o níž si myslí, že si ji zasloužilo a může si ji zvenku vynutit. Skutečná základní důstojnost člověka je darem od Boha a nemůžeme si ji nárokovat od jiných lidí ani se jí domáhat žalobou. Je absurdní si myslet, že můžeme získat svoji důstojnost zpět, když žalujeme osobu, která nás urazila, o nějakou obrovskou peněžní částku jako náhradu naší uražené důstojnosti. 

+++

TŘICETILETÝ

NEPŘIŠEL JSEM TĚŠIT SE ANDĚLOVĚ PŘÍZNI

OPUSTIV NAHÝ ŠERO MATEŘSKÉ.

KVĚT VYDAL PLOD, PLOD NACHÝLIL SE K SKLIZNI,

TŘICÁTÝ ROK PŘES POLE SNĚHEM JDE.

DĚRAVOU OBLOHOU SE CHLADNÉ SLUNCE DERE,

S POKŘIKEM VRABCŮ ZNÍ MÉ MISERERE.

 

ČIŠELA VLHKOST ZIM A HBITÁ JARA MOJE

ŠLA TUDY V ŠAT SVŮJ RŮŽE VETKNUTY,

VE SPĚCHU PIL JSEM VÍNO SVÉ A JEDL CHLÉB SVŮJ STOJE

SANDÁLY SVOJE NECHAV OBUTY.

BOŽE, JENŽ STVOŘIL JSI NOC, SKŘIVANA A ZMIJI,

DOPOLA ROZVINUT MŮJ ŽIVOT DÁLE MÍJÍ.

 

JAK BALKON NAD RÁJEM MNE VZNESLA MNOHÁ CHVÍLE,

ŽE V BÍDĚ SLEPÝ NÁHLE PROZŘEL JSEM,

I TAM, KDE HANBY ULIČKOU JSEM BĚŽEL NEZNAV CÍLE,

V KOBEREC RADOSTI SE PROSTÍRALA ZEM.

NEPŘIŠEL JSEM ZASEDNOUT U PROSTŘENÝCH STOLŮ,

CHLADEM A ZA LÁSKOU JDEM SE SVÝM STÍNEM SPOLU.

 

KRAJ MRAZEM STRNULÝ SE TŘESE NA SÍTNICI,

ŠIK STROMŮ K OBZORŮM SE POSTUPOVAT ZDÁ,

VE VĚTVÍCH PTÁCI PLODY ZPÍVAJÍCÍ

ZVĚSTOVALI MI ZEMI BUDOUCNA.

AŽ ZÁVOJ KLAMU S OČÍ TIŠE SKANE,

VEJÍTI DO NÍ PŘEJ NÁM JEDNOU, PANE!

Jan Zahradníček

+++

Jaká podivná iluze!

I kdybychom dostali závratnou peněžní částku, přesto by naše duše věděla, že jsme se prodali, a měli bychom ještě méně sebeúcty. Platíme nakonec vysokou cenu za to, že tímto způsobem ponižujeme a zabíjíme své duše.

Ve velkých duchovních tradicích je zranění našeho ega naším životním křížem a tak je třeba to přijímat. Máme je vítat jako prostředky našeho hlubšího prozření, a ne se od nich odtahovat, tlumit je analgetiky nebo se o ně soudit. Jak se může křesťan dívat na Ukřižovaného a nepochopit tento podstatný bod?

Rozjímání se staví k realitě vstřícně a vidí přítomnost Boží. Nakonec tedy není čeho se bát. Opravdová víra není nikdy založená na strachu. Je vždy v pohybu překonávajícím strach. Přesto byli mnozí z nás nábožensky cvičeni, aby byli na strach zvyklí. Mnozí věřící znají výrok žalmisty a úryvek  z Knihy přísloví: „Strach z Hospodina je počátek moudrosti.“ (Ž 111,10 a Př 1,7) Učili jsme se chápat „strach z Boha“ jako ctnost, když jsme byli malé děti. Ve skutečnosti slovo „strach“ v žalmech i v Knize přísloví znamená posvátnou úctu, kterou mají malé děti vůči někomu, koho ctí. Není to strach z ublížení, nýbrž vztah úcty vůči někomu, ke komu uctivě vzhlížíme a jsme mu oddáni. Je to bázeň z toho, abychom nezklamali toho, koho dětsky milujeme. Žít v bázni před Boží mocí je ctnost. Naopak „starat se o mnoho věcí“ (Lk 12,22–32) je to, co podle Ježíše nepotřebujeme dělat. Pro Ježíše stojí strach a víra jako protiklady.

Mnoho z toho, co se nazývá pravověrnost, je založeno na strachu, na úzkostlivosti. Mnoho věřících začíná ve strachu, ale nemůže v něm růst nebo skončit. Jak praví blažená  Juliána z Norwiche: „…někdy považujeme strach za pokoru, ale je to příšerná slepota a slabost… je protikladem pravdy…“

 Pravé náboženství je vždy založeno na lásce. Láska je konečná skutečnost. To zřejmě můžeme uvidět jenom v opravdové modlitbě. Ovšem láska může být skryta. Nevidíme ji, pokud se neočistíme své oči. Může být odmítnuta.

Komenského andělé stáli u brány do Božího domu a čistili každému příchozímu oči.

Pak se dá vidět zřetelně a jasně, bez pokřivení to, co je. Svatá Terezie z Avily důrazné napomíná: „všechny naše zkoušky a trápení pocházejí z největší části z toho, že nerozumíme sami sobě“ (Hrad v nitru, IV, 1, 9).

Jaká je moje hlavní starost? Jaké jsou moje sklony? Jaké jsou mé předsudky? Co mne rozčíluje? Potkávám lidi z vyšších kruhů a zdá se mi, že si nepoložili tyto otázky a neprováděli toto zkoumání. Tento proces rozlišování se týká se schopnosti povznést se nad sebe a poslouchat nebo pozorovat s pokojnou věcností. Tento proces může být drastický. Je to proces rozhodování, zda sami sobě odpustíme nebo neodpustíme. Je to tvrdé, protože jsme si všichni o sobě namluvili spoustu lží. V nějakých donucovacích režimech to byl způsob, jak jsme mohli přežít.

+++

Ó VZPOMEŇTE!

K NOHÁM ŽEN SE LÍSALY OCEÁNY,

JICH LOKTE ZDVÍHALY PROSTOR TMY PLNÝ,

A JAK JSTE TŘESKUTÝM TICHEM ŠLI,

Z MLÉČNÉ DRÁHY ÚSMĚVŮ JEJICH

NEBESKÉ MOCI K VÁM PROMLOUVALY.

 

TEĎ SLYŠTE, KAM PTÁCI VOLAJÍ ZPĚT,

KAM ŠIKMÉ OBRAZY ROKŮ MIZEJÍ ZVOLNA.

SNAD MOŽNÁ SPATŘÍTE JEŠTĚ TAM Z OHBÍ

STROMY MLADOSTI SVÉ A ODCHODU PLNI

BUDETE LASKAT TAM V NÁRUČÍ KRAJE

TVÁŘ TEKOUCÍ VODY, JEŽ SPĚCHÁ JAK VY.

 

SNAD NADARMO BYLO ÚPĚNÍ VAŠE

PO CESTÁCH PŘÍMÝCH A DÁNO VÁM JEŠTĚ

TĚŠIT SE Z ČASU, JENŽ V PRSTENU LET

SE OTÁČÍ JAK VÁZA ÚTLÉHO BOKU

PŘINÁŠEJE OBRAZY ZNÁMÉ,

TAK ZNÁMÉ, ŽE JICH UŽ NEPOZNÁVÁTE.

 

JEŠTĚ JSTE NEVYŠLI Z TÍHY, AČ DLOUHO

CESTY JDOU JINAM A KOVOVÝ OSUD

A OSTEN HVĚZD VÁS VYBÍZÍ VÝŠE.

AČ Z TEMNA JSTE NEJEDNOU PŘEŠLI

K STŘÍBRNÉMU ÚTVARU ČISTŠÍHO CITU,

PŘECE BYL NÁVRAT A NAKONEC VŠECHNO JAK DŘÍV.

 

HLE, AKVAREL KRAJIN A NEŘEKLI BYSTE,

CO TÍHY SE SKRÝVÁ V LETECH, JEŽ PRÝŠTÍ

Z ŠEDIVÝCH HNÍZD, CO TÍHY V KÝVÁNÍ BŘÍZY

I V SVOBODNÉM VĚTRU, JENŽ OBRACÍ LISTÍM.

JAK TVRDOŠÍJNĚ SE VZPÍRAJÍ KVĚTY,

A CO TEPRV KRYSTALY, HVĚZDY A LÁSKA!

 

LÁSKA... JAK DOLEHLA KRUTĚ.

VŠECHNO, CO PLACHÉ A NĚŽNÉ V NÁS BYLO,

PRCHALO V LANÍCH A ZŮSTALO DUSNO.

LISTÍ ŠTIPLAVÝ PACH TAK OPOJNĚ VANUL,

JEČMEN SYČEL JAK HADI A MÁMILY ŽÁRY

ZRAJÍCÍ VÝHNĚ, V NÍŽ ÚČAST NEBYLA DÁNA.

 

TAK BLÍZKO JSTE MĚLI K MATKÁM A STÍNŮM,

VŠAK ŽAL VÁŠ SE VZPÍRAL CHLADIVÉ NĚZE

TĚCH VĚČNÝCH, A NEMAJE PODOBY JEŠTĚ

KLADL SE NA VŠE JAK VEČERNÍ ŠERO.

DALEKO ZDÁL SE PAMĚTI ROZBŘESK

I LAMPA, JEŽ PLÁLA ZA ZPĚVU SESTRY. -

 

TEĎ DLOUHO JE JINAK. MEZI VÁŠ DECH

A PRVOTNÉ TEMNO JE NAPĚCHOVÁNO DNÍ.

CO SKRYTO JEŠTĚ UVNITŘ VÁS PRVE,

TEĎ SE SOUHVĚZDÍM STALO ČI STROMEM.

V CHLADNĚJŠÍ VÁNÍ SE NAKLONIL VESMÍR

A NAJEDNOU TOLIK PLAVÉHO ČASU.

 

NÁDHERNĚ JAKO PRACH ZEMĚ ŽHNOU HVĚZDY,

JAK NÁMAHA SLÁDNOU VŮNĚ A HLASY,

Z BLAŽENÝCH NEJISTOT STOUPAJÍ RÁNA

KRYSTALŮ, KVĚTŮ A HLAV.

A VY V NEBEZPEČÍ SE VRHÁTE DÁLE

V NĚM ÚTOČIŠTĚ MAJÍCE POVŽDY JEN.

 

A JAK BYSTE VŠECHNO POPRVÉ ZŘELI

ČI VŠE SE MĚLO HNED SKONČIT, TAK SNAŽNĚ

HLAS KUKAČEK VOLÁ A ŠEPTAJÍ STROMY.

PÁS ORIONŮV NAD DÁLKAMI

I VE VLASECH PAMPELIŠKY CHMÝŘÍ

UŽ DÁVNO STEJNĚ JE DRAHÉ VÁM,

 

ŽE NEZNÁTE MNOŽSTVÍ SLZ, JEŽ BY JE

VYVÁŽILO, A DOKUD JE ČAS,

NA KŘÍDLECH TKVĚT

A MILOVAT

VÁM BOLEST DÁVÁ -

VŠAK ZPĚV TEN KDO DOKONČÍ, MŮJ BOŽE?

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Protírejme si své oči, abychom viděli i sami do sebe, takže přestaneme vidět jen ten klamný obraz o sobě, který jsme si někdy vytvořili pro naši dočasnou sebezáchovu. Musíme se sledovat a kontrolovat, ale zase nestát se obviňujícím tyranem. Začíná to tím, že věrně čistíme, zachováme pořádek.

Modlitba není pozorování sebe sama, nýbrž „pád do rukou živého Boha“ (Žd 10,31).

Kdo zakusil úžasné štěstí být někým milován? Tak silně, že máte jistotu, že ta osoba vás přijme a odpustí i vaši nejhorší poklesek? To je ten druh jistoty, kterou duše dostává od Boha. Když duše žije v takovém druhu jistoty, tak už se dále nezabývá lidskou skladbou zbožnosti. Můžeme se vracet a vytvářet rituály, duchovní disciplíny, ale už nikdy je nebereme modlářsky. Neodsuzujeme lidi, kteří si počínají v jiné lidské skladbě zbožnosti. Ač je to běžné, přesto je nemístné, aby jedno pokolení předávalo dalšímu pokolení ve svou osvědčenou lidskou skladbu zbožnosti jako samotnou víru. Každé pokolení ovšem potřebuje k vnějšímu projevu lidskou skladbu zbožnosti, totiž takovou, kterou si samo vytváří a osvědčí se mu, ale nemůže ji nutit dalšímu pokolení jako samotnou víru.

Když sledujeme naše vnitřní duševní hnutí během doby učednictví, zjišťujeme, že hlavně vytváříme vlastní lidské zkušenosti. Máme moc rozhodnout, co daný okamžik znamená, jako má hodnotu pro náš život, a jak s ním naložíme ve své zkušenosti. Máme tu moc, když víme, že jsme schopni svobodně odpovídat. Můžeme rozhodnout, zda hodláme na něco odpovědět s odporem nebo s láskou. Můžeme se rozhodnout odmítnout nebo prosit o dar schopnosti odpouštět, nebo alespoň o dar vstřícnosti a porozumění.

Svobodné rozhodnutí o tom, jak naložíme s tím, co prožíváme ve víře, aby se to stalo nebo nestalo naší vnítřní zkušeností, kterou pak projevíme navenek svou lidskou skladbou zbožnosti. je skutečným zdrojem náboženského přesvědčení, a pak i přesvědčivosti našeho svědectví o Bohu a také naší sebeúcty kterou nám nikdo nemůže vzít. Nezávisí to na tom, že máme svěží, silné tělo a že jsme mladí. Ve skutečnosti naše vnitřní síla roste, když stárneme, protože  „i když náš vnější člověk chátrá, přece ten, který je uvnitř, obnovuje se den ze dne. (2 Kor 4,16)

Když sestupujeme do hlubiny onoho místa čistého úmyslu, kde jsme ještě svobodní, nezajme nás žádné vězení. Musíme znovu objevit dar svobodné vůle. Myslím, že její ztráta leží na dně našeho povýšenectví. Jestliže přestane být Boží milost zakoušenou skutečností, vytrácí se i sféra svobody.

Západní spotřební demokracie úspěšně ovládá techniku a prostředky ke všemu možnému a nemožnému, ale postrádá cíle, takže všechno pozbývá smysluplnost.

Do této pasti se chytilo mnoho moderních veřejných činovníků. Je pohodlné záporně odsuzovat a démonizovat druhou stranu. Sledujeme ty palcové titulky při veřejných volbách a halasný mediální terorismus. Jediné, co každá z našich politických stran ovládá, je útočit na druhé strany. Nemáme nic příznivého, o co bychom se opřeli, nic osvíceného, ani hlubokého. Záporná totožnost, jakkoli je povrchní a mělká, je snadnější než rozlišování duchů a pečlivý výběr. Je mnohem snazší být proti a se zavřenýma očima odporovat nežli trpělivě naslouchat a takto být pro vykročení na hlubinu. Také v církvi postrádají mnozí jakýkoli příznivý výhled cesty vpřed a tak jen s odvoláváním se na temnotu víry vedou výpad směrem zpět nebo proti. Nezapomínejme, že Ježíšovo podání „Božího království“ je veskrze  příznivé – není založeno na strachu, ani proti jakémukoli jedinci, skupině nebo problému.

Nevím, nakolik se čelní politikové věnují rozjímání. Zřejmě o tom nic nevědí, anebo se domnívají, že je to záležitost pouze řeholníků či řeholnic, a to ještě ne všech. Je strašně nebezpečné trpět a snášet veřejné činitele, kteří postrádají jakýkoli vnitřní duchovní život. Počínají si pod vedením velkých iluzí, vlastní zájmu o moc a ze strachu, především ze strachu z toho, že nebudou znovu zvoleni. To se ovšem netýká jen politiky, ale i církve. Viděl jsem představeného jedné řehole, jak byl zděšen, když nebyl podruhé zvolen. K udržení v pozici zbýval jen podvod, a jen osvícený by se k němu neuchýlil.

Třebaže Pán Ježíš opakovaně vyzývá: „Nebojte se!“, přesto nikdy neodsuzuje strach jako hřích. Když Petr třikrát zapřel Pána, Ježíš na něho smutně pohlédl. Strach je vášeň z blížícího se  zla, které lze odvrátit.

Když někdo přijímá křest pod nátlakem či ze strachu, tak se jeho navenek předváděné křesťanství stává jen lidsky vytvořenou skladbou zbožnosti jako jeden z projevů pudu sebezáchovy.

+++

NOKTURNO

RAPSODIE MRAČEN ROZTRHÁNA

DOZNÍVALA DEŠTÍKEM A BLÁNA

TICHA KRŮČKY KAPEK CHVĚLA SE,

A JAK ZŘEL JSEM, VŠUDE PO DĚDINĚ

VEČER SKRÝVAL SE SVÁ SVĚTLA STÍNĚ,

ZNÁM JEN PO HLASE.

 

A JEN NAD ZÁPADEM HALÍC TĚLO

MRAKŮ ROUCHO TURINSKÉ SE RDĚLO

KRVÍ PODLITIN A K NEBESŮM

RUDĚ STŘIKLO SLUNCE PROBODENÉ

BITEV PŘELUD OBLAČNÝ, JENŽ KLENE

SE AŽ NAD VÁŠ DŮM...

 

USNULO PAK VŠECHNO, PRAMEN MLÉKA

HVĚZDNYM CRKOTEM V SEN DĚTSKY VTÉKÁ,

USNUL CHLÉV JEN STÉBLY HARAŠE.

TOBĚ VŠAK JAK PEČEŤ NA ZÁVĚTI

MĚSÍC PLÁ A ŘASY NEPŘIMKNE TI

STRACH TVŮJ O VAŠE.

 

PO STŘECHÁCH SVIT BÍLÝ PROSTŘEN HEBCE -

SVĚTEM ŠÍLENCI KDY VEDOU SLEPCE,

POD VÍČKA MÝCH VERŠŮ VEŠLA JSI.

LÁSKOU ÚZKOST MÁ TAK NÁSOBENA,

LÁSKOU ÚZKOST MÁ ZAS VYKOUPENA

CESTU HLEDÁ SI.

 

ABYCH VIDĚL, OČI ZAVÍRAJE,

ABYCH SLYŠEL, SLUCH SVŮJ ZAPÍRAJE,

NEPROMARNÍM JÁ ZDE ČERNÝ ČAS.

ZPĚVE MŮJ, SÁM SLÁB, VŠAK OPŘEŠ SE MI

O LÁSKU A STRHNEŠ SIROU ZEMI

V PŘÍSVIT BOŽÍCH ŘAS.

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Vlastností opravdové svobody je život v pravdě bez ohledu na všechny okolnosti. To nám nabízí pravé náboženství. To nám nabízí skutečná modlitba. Proto světci a světice mohli trpět ve vězení a neztrácet své duše. Mohli být ponižováni a pronásledováni jako Ježíš a přesto neztrácet svoji radost, svoje srdce, svoje perspektivy.

V tichu rozjímání můžeme sledovat proces, v němž se zapojujeme výběrem a tvoříme to, čemu se takto oddáváme. Obvykle se právě tehdy, kdy se blížíme k možné radosti, zvedáme a jdeme pracovat či se vydáváme k oběti. Během několika prvních minut se předvádí naše hlavní zapojení. Tímto zapojením je to, co nám dodává naši motivaci, co nás udržuje v pohybu směrem na ´hlubinu. V jistou dobu sedím ve zpovědnici a moje mysl se obírá tím, do čeho se zapojit, komu se věnovat, jak vzít v úvahu odezvu příjemce mou službu, když odpovídám na jeho vyznání hříchů. A pořád dokola.

Když je tomu tak, jak můžeme cokoliv sledovat jasným způsobem po celý zbytek dne? Sledujeme věci takové, jaké jsou, nebo aspoň s Boží pomocí dešifrujeme maskované věci (když se třeba někdo vyznává z hříchů, ale ne upřímně, nýbrž třeba tak, jak si lidsky představuje, že by to dobrý křesťan měl činit) a zároveň všechno  jaksi filtrujeme tím, jakými jsme nejen my sami, ale jakými jsme pro Krista či jaké nás chce Kristus mít. Všechno zde tedy musí procházet hustým sítem zapojené kontroly a sebekontroly, a dále trpně odpojené vydanosti nám neprůchodnému sítu kontroly Ducha Svatého. Zpovědník vystupuje nejen jako zástupce a lékař trpící duše, nýbrž především jako její soudce a zástupce či advokát Ježíše Krista. Jak se vycvičí v této neustále se prolínající službě?

Podobně jako ten, kdo využívá služby svátosti smíření, protože také on musí pokračovat v tom, aby postupoval od vyjevování nejen své představy o sobě jako dobrém křesťanu, a také od vyjevování sebe v tom pojetí, jaké je od zpovědníka očekávané, k obnažování sebe jako dobře se poznávajícího.

  Cvičení v takovém růstu v každém případě nejlépe napomáhá dobře pomodlená modlitba svatého růžence s jeho střídáním a prolínáním slovní a rozjímavé stránky.

Měli bychom se cvičit v rozlišování, jaký „náboj pocitů“ přikládáme urážce či přezíravosti ostatních vůči nám, a jak roste naše povýšenectví z myšlenkového přemítání o chybách někoho jiného. Když se v tom utrpěném zranění opouzdříme a zabydlíme, tak máme hotový případ. K tomu připojujeme zápornou kritiku a odsudek těch druhých. Ovládnutí tohoto samovolného mechanismu vytváření falešné ideologie, totiž lidsky zkreslené skladby názorů, hodnocení, odsuzujících výroků, odmítavých postojů však musí nastoupit dobrovolné setkání s křížem Páně, na který to vše musíme natrvalo přibít.

Právě rozjímavá mysl může poznat svůj vlastní podíl a účast v tomto velkém tajemství zla. Rozjímavá mysl udrží napětí a odmítá si to usnadňovat tím, že by promítala zlo někam jinam.

Netvrdím, že bychom měli být naivní, pokud jde o zlo a hřích, je zde prostor pro náležité rozumové  posuzování. Nejdříve však musíme najít svobodu milovat. Musíme mít svobodu říci ano, dříve než řekneme ne. To je cesta od záporné odsuzující kritiky k příznivé kritice, odhalující přínosy. Pak můžeme dojít k pokojným a správným soudům o dobru a zlu. Mezi hledáním obětních beránků a promodleným rozlišováním je podstatný rozdíl. Když hledáme obětní beránky, obvykle pudově vytlačujeme, kdežto když rozlišujeme, tak cílevědomě hledáme řád věcí.

Nejdříve musíme vyčistit skla svých brýlí a odsunout stranou naše vlastní zranění, ukřivděnosti a EGO. Tento šedý až temný zákal může trvat dlouhodobě. Proto nemůžeme vyslovit to první, co nás napadne.

Víme, že sledovat skutečnost není pouze procházka růžovým sadem ani není zcela jasná, třebaže opravdu je. Víme, že správný úsudek je potřebný, protože nám dal Bůh rozum. Nesprávný úsudek o něčem, co špatně vypadá, je zkratový. Proces zkratového myšlení je z velké míry dán strachem z blížícího se nebo doléhajícího zla. Je to nepřijatelné, vzbuzuje to neklid.

Musíme sestoupit hluboko, prostě najet na hlubinu, abychom předně poznali existenci něčeho zlého, co na nás doléhá, a uznali to. Musíme odhalit a uznat kořeny strachu a postavit se tomu tváří v tvář. Je to velká milost a dar svobody, i když je ta svoboda pokořující, protože obvykle říká: „Našli jsme nepřítele a jsme to my sami.“ Odhalil jsem vážný problém a ukazuje se, že ten problém jsem JÁ  sám. Potřebujeme dostat sebe z cesty, dříve než začneme odsuzovat někoho jiného a dříve než můžeme převzít moc, která patří ke spravedlivému rozhořčení. Toto je asi podstatný smysl „umírání sobě samému“.

Když hlásáme evangelium, tak se potýkáme s tím, že se snažíme předat své podání evangelia v našich lidsky zavedených skladbách a projevech zbožnosti. A přitom každá generace začíná svou novou evangelizaci. Komu není dáno setkat se s Bohem, nýbrž jen s tím, co mu o tom předali druzí lidé, přičemž se klade důraz na to, aby to byli především rodiče, kdo předává dětem víru, ten není obrácen. Opakuje jakési cizí lidské skladby zbožnosti, aniž by zažil setkání s Bohem. A pokud se setká s Bohem a vytvoří si své lidské skladby a projevy zbožnosti, potom, začne-li zase tyto své skladby zbožnosti předávat dětem jako pravou víru, protože ho k tomu takto vede Církev, vede své děti zase do nové slepé uličky. V každé evangelizaci musíme sebe zatlačit až na druhé místo, protože první místo patří Bohu.

Mnozí křesťané ještě nemají za sebou ani práci na první úrovni, která zahrnuje osobní setkání s Bohem. Ještě nevyčistili své oči od nánosů minulosti, nýbrž se dívají očima svých předků.

Nemají zlou vůli, nýbrž prostě jenom nejsou schopni porozumět hlubšímu chápání. Nemají nutně zlou vůli, jenom nemají ponětí o tom, z koho Boží slovo vychází. Ještě potřebují vlastní obrácení. Ježíš myslel vážně to, co říkal: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34). Ježíšova zvěst bude vždycky menšinovou záležitostí.

Nejsme-li ochotni objasňovat kořeny našeho strachu a úzkostí, nikdy neuvidíme, nepřekročíme je, ani nevyrosteme. Nemůžeme natrvalo zůstat ani v hlubině bezpečnosti, nýbrž se musíme  pravidelně vracet na hladinu a sledovat znamení doby a účinně na ně odpovídat. Pod vedením Matky Svatého Růžence se musíme vždycky pohybovat z jedné úrovně na tu úroveň, které ještě zcela nerozumíme. Každý pohyb vzhůru po žebříčku morálního vývoje se děje v částečné temnotě, ve světle víry. Největší překážkou na cestě k další úrovni vývoje vědomí je naše pohodlí a schopnost zabydlet se pouze na té úrovni, na které se právě nacházíme.

Naší první reakcí na kohokoli, kdo nás volá k pravdě, velikosti, dobrotě nebo morálce na vyšší úrovni, bude zvýšený neklid. Neodpovídáme: „Není nám dobře tak, jak nám je?“ Nesmíme váhat. „Nevím, zda tam chci jít.“ Na okrajích starodávných map bylo často napsáno varování: HIC SUNT LEONES. - ZDE JSOU LVI. Musíme překročit hranici svého pohodlí a utkat se s těmito lvy.

Pravda je, že rozbouřené zástupy volají po silném jedinci, jako když Edith Piafová vyvolává svého Milorda nebo Marlene Dietrichová jako Fesche Lolla volá Eine Richtig Man! Přitom je jim snad jedno, jestli to bude Ježíš. Hitler nebo Stalin. Neštěstí je, že na takové vyvolávání duchů odpovídá nejpohotověji ďábel. Je na nás, abychom se naučili pohotově odpovídat na znamení doby. Pokud se soustavnou modlitbou růžence necvičíme pohotově rozeznávat tyto obavy a zbavovat se jich s pomocí Boží, tedy budeme svůj strach podporovat a sami ve víře jenom živořit. Není to samozřejmě snadné a nikdo z lidí vám nebude urovnávat cestu. Mnozí si myslí, že vás musí zastrčit zpátky do své škatulky. Snaží se odbýt nebo zahanbit každého, kdo je volá ven z jejich pohodlí. Máte-li pravdu, tak to oni se musí změnit či se přestat mýlit (tak to oni vidí). Ovšemže se stále snaží klást egocentrickou otázku – otázku, kdo má pravdu a kdo se mýlí, otázku, kdo vyhrál a kdo prohrál. Pokud kladete jenom tuto otázku, nemůžete najít pravdu.

Usilujme tedy o takovou otevřenost,  že uvidíme plněji. Jediný Bůh je schopen nás podržet, když procházíme těmito přechodnými a temnými obdobími. My sami od sebe jsme slabí, takže máme sklon panikařit a zbaběle prchat. Musíme začít věřit, odložit přemítavý způsob myšlení a začít vnímat přímým zřením intuice. Ženy jsou v tomto intuitivním vnímání obvykle mnohem schopnější než muži. Vtipkuje se o tom jako o ženské logice či přesněji intuici, ale myslím, že je to prostě přímé zření mysli. Muži to mají těžší kvůli větší zaujatosti přemítavým, diskurzívním myšlením. Mějte s námi trpělivost. Myslím, že jsme po celá staletí ulpívali v tomto diskurzívním myšlení, abychom přežili jako lovci, válečníci a otroci. Aby vyhráli v patriarchální hře a uspěli ve strategii při hře o vítězství a prohru. Je třeba zastavit své přemítavé myšlení, založené na smyslovém poznání, a otevřít se tak výkonnosti ve vyšší činnosti rozumu. Muži tuto hru hráli celá staletí. Aby se mohli postavit do prvních řad ve válce, museli ulpívat na diskurzívním postupu myšlení. To je cena, kterou muži platili za „moc“, za vítězství, za světskou slávu.

To, co nám pomáhá vracet se k celostnímu poznávání, je a zároveň vůbec není zřejmé. Poodstoupení od ruchu  světa i požadavků vlastního těla a vykročení na poušť nám velmi prospívá. Odmlčení se, ticho nám pomáhá, zvláště déle trvající ticho, kde můžeme sledovat sebe a zakoušet změny, které nastávají.  Vykročme na poušť, protože právě tam se lze nejsnáze setkat s Bohem.

Svět a jeho reklama používá lacinou, rychle nabuzenou emocionalitu k tomu, aby nás mohla znásilňovat – laciný pocit místo opravdového hlubokého zážitku. Potřebujeme sestoupit do větší hloubky, než je hladina pozemského hemžení a hluku, a to obvykle znamená nějaké utrpení.

Modlitba a utrpení nás vedou do hlubiny bezpečnosti. Modlitba a utrpení jsou asi dvěma původními cestami proměny. Obě nás pojí s utrpením světa a s jeho nespravedlností. V modlitbě se otevíráme vstřícnosti a vzájemnosti. V modlitbě zvyšujeme svoji vnímavost vůči tomu, co špatného děláme lidem. Chápu, proč do toho lidé nejdou. Nikdo přirozeně nechce zakoušet všechnu tuto bolest. Ticho a utrpení jsou však nutnými učiteli ve všech velkých tradicích.

Je to ta těsná, obtížná cesta. Široké masy se však pohybují v nížinách a plácají se na hladině, a tak zůstávají mimo svoji bezpečnou zónu a strháváají všechno na svoji vlastní úroveň bez Božího Ducha. Náboženství bez zkušenosti osobní modlitby je v podstatě na nic a může být duši dokonce i nebezpečné. Často upřednostňuje navyklé staré struktury zbožnosti před tím hrůzu nahánějícím setkáním s Bohem, při kterém už z obvyklého vymezení nemáme věci pod kontrolou.

Přesto zůstává v lidu silná touha po velkém náboženství. Mluví o tom masmédia. Andělé, svatí a světice, všude je touha po osobně blízkém tajemném a přesažném. Jsme posedlí neznámým tajemnem, ale vládce světa nám našeptává, že je to všude jinde, než v Božím domě. Zesvětštění však brzy začne nudit. Je to vize slepé uličky, vesmír už není tajemný. Není žádný hořící keř, je to jen křoví. Lidská duše, tak tajemně nekonečně vyhloubená, se nedá naplnit ničím pomíjivým. Materialismus nedokáže pravdivě pojmenovat naši skutečnost.

Duše, unavená povrchním konzumem, říká: „Je tu cosi většího.“ Duchovní svět je skryt a dokonale zjeven ve světě fyzickém. Je to tvář Ježíše Krista. Proto je Ježíš tak důležitý, zviditelňuje skrytého Boha. Tělo Páně je zjevením podstatného tajemství. Hmotný svět je místem, kde se skrývá Bůh. Pochopíme-li to v Ježíši, pochopíme to. Bůh je dokonale skryt, ale teprve tehdy, až spadnou šupiny z našich očí, Bůh se dokonale zjevuje a spatříte Boží obraz ve všech hmotných věcech. Nepropojíme-li to všechno, budeme nadále znečišťovat zemi a tělem, předvádět nezdravou sexualitu a také asi nenávidět sami sebe.

Tak jako bylo těžké vidět Boží obraz v Ježíši, je těžké ho vidět v obyčejných lidech jako jsme my. Pro ty z nás, kdo jsou napojeni na živou svátostnou tradici, se podstatné tajemství stále opakuje v eucharistii. Pro katolické křesťanství je eucharistie prubířským kamenem pravověrnosti. Porozumíme-li eucharistii, tak máme vyhráno! Je to stejné tajemství, jakým je Ježíš. Vypadá jako chléb, vypadá jako víno, ale říkáme, že tím není. Je čímsi více. Je vždy čímsi více. Pro Boha je snazší „přesvědčit chléb“ o tom, co je, nežli přesvědčit nás.

Vidíte? Vidíte skrze chléb? Vidíte skrze víno a vidíte, že je něčím více? To vede duchovní život zpátky na zem – doslovně! Říká to, že Bůh se skrývá v hmotné skutečnosti, v politice, v pocitech, v narození dítěte a ve smrti, ve všem na této zemi. Není to úžasné? Bez toho jsme zde v naprostém vyhnanství.

Jeden z bratrů kapucínů, řečený Angelo, je po značnou dobu ve zcela oddělené poustevně, po celá dlouhá léta. Takový od světa oddělený poustevník je poustevník poustevníků. Přichází do komunity jenom výjimečně. Zbytek času tráví v lese sám s Bohem a se sebou. Je to muž, který je v kontaktu s přírodou a instinktem. Muž v kontaktu s Bohem. Spí ve své rakvi a modlí se jen Otčenáš. Všechno pro něj má svůj řád. K životu mu stačí velmi málo, protože všechno je právě teď tak, jak být má.

Poznal jsem ho, protože jsem ho znal z předchozích let. Cítil jsem, že mi nepřísluší vniknout do jeho soukromí a mlčení, napsal mi, že mi řekne velké tajemství. Když jsem ho potkal, tak jsem jen pln očekávání tiše vyčkával. Už se zdálo, že mne přejde, oslovil mě. To mne překvapilo. Předpokládal jsem, že je to zcela od světa oddělený poustevník. Jak mohl vědět, že tam jsem? Musel vystoupit ze své samoty a získat nějaké informace. Řekl: „Ty jsi kazatel a já ne. Když jsi venku a kážeš, řekni lidem jedinou věc, že Bůh je kdesi tady. Ať ti Bůh žehná.“ A šel dál.

Celoživotně se rád přidružuji ke starším lidem, protože co vám řekne nějaký mládenec? Leda něco o svých omylech. Takový dlouhodobý poustevník byl dominikán Otec Jiří Maria Veselý, a já mu býval často v patách a tahal mu každé slovo z huby. Hodně jsem se dozvěděl, ale pořád to nebylo to, na co jsem čekal. Až pak ke konci života se jednou zatvářil velmi sdílně, a já už čekal nějakou okřídlenou větu jako „a přece se točí“. Otec řekl: „Synku, Bůh je, a s tím nic nenaděláš!

Víra, že Bůh je kdesi tady, je louskáčkem, který nás „natvrdlé vořechy“ louská na kusy. Proto jsme znásilnili zemi, proto tak špatně chápeme svoje tělo, svoje hospodářství, svoje zdraví. Proto žijeme takové rozdělené životy, plné úzkosti. Co je horší, je to, že Ježíš přišel právě proto, aby to všechno spojil. Řekl: „Toto, lidské, je dobré. Hmotnému, fyzickému se dá věřit. Tento svět je Božím úkrytem a Božím zjevením. Třebaže jsem všudypřítomný, schovám se kousku chleba“ Věříme ve vzkříšení těla, které říká, že hmotné, fyzické skutečnosti jsou částí tajemství.. Toto tělesné bytí, fyzický svět, se účastní na všem, co Bůh dělá. Nyní nám i kvantová fyzika sděluje, že hmota se rozplývá ve světlo a chudáci materialisté nemají v ruce vůbec nic. Látka je jenom projevem ducha.

Tak se teď stává snazším věnovat se umírajícím. Vracejí se k Duchu, nebo jak říká preface pohřební bohoslužby: „život nekončí, ale jenom se mění.“ Smrt se stává posvátnou, dokonce svátostnou a svátostným se stává i věnovat se lidem postiženým a znetvořeným. Oni všichni zjevují tajemství a někdy ho právě nemocné a trpící tělo zjevuje lépe. Potřebujeme se zbavit této masmediálně předváděné uchvácenosti mladými a krásnými lidmi, jakoby mládí a krása byly jedinou pravdou. Musíme se naučit vidět lépe, než takto, vidět za stín a za přestrojení. Když se setkáváte s lidmi jenom na jedné straně, máte všechny dobré důvody pro to, abyste utekli.

Jedině lidé, kteří rostou v pravdě, jsou lidé pokorní a poctiví. To je původní Ježíšovo učení. Bez nich nerosteme. Snažíme-li se použít náboženství k tomu, abychom zvětšili své JÁ , jsme ve slepé uličce. Pokora a pravdivost jsou dvě stránky jedné mince. Pokorný člověk je prostě člověk zásadně otevřený vůči celé pravdě. Ty a já jsme se tu objevili před pár lety a za dalších několik let budeme pryč. Jediná pravdivá odpověď na život je odpověď pokorná.

Jsme proto vedeni k závěru, že růst v duchovních věcech se neuskutečňuje získáním nových informací. Ve skutečnosti je náš růst skrytý. Uskutečňuje se, když opouštíme svoje nynější obranné postoje, vzdáváme se strachu a připoutanosti k sobě a svému obrazu. Rosteme daleko více rozdáváním než hromaděním.

Pravda se nezískává, pravdě se dovoluje, aby se sama ukázala, jakmile jsou naše překážky odstraněny z cesty a my jsme pokorní a chudí. Ukazuje se, když jsme odpoutaní od lidsky vytvořené skladby své zbožnosti, strachu a obav. Překvapuje nás předkřesťanský světec Sokrates se svými slovy: Jen jediné vím, že nic nevím. TB