Ročník XXIV., číslo 7.                                                                                                         Červenec 2018

Obsah: Zd.Řezníček, Vidina, Izák Syrský,Čistá modlitba, T.,Poslední vzdechy starých časů, P.Kroupa, Blahoslavené Zdence Večer, Řezníček, Jitřní sonáta, T.,Věčně mladé proudění,Sad v červencové noci, T,Ohrožené mládí, Panorama, Izák Syrský,,Vysoké mety společenství s bohem, Řezníček,Jednoho dne časně zrána, Brněnská akademie duchovního života Ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka, Milující duše mluví k Bohu, Řezníček, Sad v červencové noci Zprávy___

VIDINA

V JÁSAVÉM ŽÁRU ČERVENCOVÝCH DNÍ,

KDY PLAVÉ KLASY ZNEHYBNĚLY V PLNOSTI

A NEBESA JISKŘIVÝM ZLATEM HRÁLA,

SMRT NESLYŠNĚ SE V DÁLKY UBÍRALA,

HALÍC PLAMENY LÉTA V STÍNY SLAVNOSTNÍ.

PŘÍRODA UŽASLÁ S NÍ ROZMLOUVALA,

SKLÁNĚJÍC MAJESTÁT SVŮJ S HRDOSTÍ

A ŽIVOT PUKAJÍCÍ MÍZOU RADOSTI

POSLUŠNĚ VTÉKAL BRANOU POLEDNÍ

DO ŠIROŠIRÝCH SÍNÍ SLADKÉ BOLESTI.

Zd. Řezníček

+++

„ČISTÁ MODLITBA"

Každý člověk dojde osvícení v tom rozjímání, do kterého se ponoří, a v uvažování, ve kterém se s usilovnou myslí oddává bádání. Tak dojde moudrosti. A bude jí věnovat ještě víc pozornosti, když bude mít na paměti službu spravedlnosti a přítom rozjímat o skutcích spravedlnosti; tak dojde osvícení... A dále: jestliže přemýšlí o cvičení se v ctnosti, jak by se líbil Bohu čistotou těla, usilovnou námahou v modlitbě, projasňováním svého těla půstem, recitováním žalmů a bojem proti všem překážkám; a jestliže uvažuje o rozdělení mnoha různých druhů ctnosti, a o tom, které jsou její podstatné části, aby jimi dosáhl osvícení a pokroku —ať u toho zvlášť setrvává — a o tom, co je opakem každé z nich, pak tím poroste k hluboké moudrosti.

Bratře, jestliže toužíš ochutnat Boží lásku, rozvažuj a s pochopením rozjímej o věcech, které se týkají jeho a které mají co do činění s ním a jeho svatou Přirozeností: rozjímej a rozvažuj v mysli, podněcuj svůj rozum, aby se jimi stále obíral, a tak v sobě budeš zakoušet, jak všechny části tvé duše budou zapáleny láskou, jak žhoucí plamen osvěcuje tvé srdce a vyniká v tobě touha po Bohu; a od lásky k Bohu dospěješ k dokonalé lásce k lidem ... Cílem modlitby je zářivé rozjímání o Bohu. Nebo lépe: je to hlavní zdroj modliteb, v něm se nakonec sama modlitba stává rozvažováním o Bohu. Jsou doby, kdy je člověk z modlitby přenesen do podivuhodného rozjímání o Bohu. A jsou doby, kdy se modlitba rodí z rozjímání o Bohu.

Toulání v myšlenkách je špatné, když je někdo rozptylován marnými myšlenkami nebo uvažováním o něčem špatném, a tak při modlitbě před Bohem myslí na špatné věci. Toulání v myšlenkách je dobré, když se mysl po celou dobu modlitbu potuluje kolem Boha, kolem jeho slávy a vznešenosti, a na základé přemýšlení o Písmech proniká do božských výroků a svatých slov Ducha. Nepovažujeme za škodlivé pro soustředěnost myšlení pří modlitbě. Pro někoho je bádání a usebrané přemýšlení o předmětu jeho prosby a žádosti, kterou v modlitbě předkládá, vynikajícím způsobem modlitby, pokud je v souladu s cílem přikázání našeho Pána. Tento druh usebranosti mysli je velice dobrý.

... Vrcholem veškerého blaha na tomto světě je pro člověka čistá modlitba. Jestliže člověk neodumře všem lidem a nebude se zdokonalovat mlčením o samotě, jako mrtvý v rakvi, nemůže si ji získat. Čistá modlitba totiž vyžaduje vzdálit se světu, aby tak člověk v čistotě a bez roztržitosti stál během modlitby před Bohem a jeho mysl se soustředila do nitra a v tichosti jen vhlížela do Boha. V připomínání si jeho velikosti se člověk stává dokonalým a Bůh ho pozdvihuje ke slávě svého Bytí. Pří vzpomínce na jeho milosrdenství k lidskému rodu uléhá z dojetí a radosti na zem. A z nepostižitelnosti božského Bytí se celá duše naplňuje chválou, pozdvihována svatým úsilím v bázni a lásce k přirozenosti božství toho, jehož Bytí oslavuje tisíce tisíců duchových bytostí, třebaže nemají sil uzřít onen mrak jeho nejsvětějšího tajemství.

Pokud hovořím o modlitbě vyjadřované moudrou řečí, nemám na mysli moudrost tohoto světa nebo výřečnost, která překypuje hloupostí a duše se za ni během modlitby před Bohem stydí, a to pro marnivost, kterou v ní probouzí, protože tím vzdaluje od duše Boží pomoc. Moudrá slova modlitby, ta, která pocházejí od vznešené Moudrosti Boží, přinášejí duši osvícení jako plamenné pohyby, probouzející se v srdci kvůli lásce k opravdovému Životu, která modlitbě předchází a zapaluje srdce a probouzí slova, která přicházejí proti vůli člověka, jsou proniknuta vzpomínáním na Boha, a velmi často se při nich z vroucnosti srdce a z Boži pomoci objevují slzy. A to je to, co nazývají cistou modlitbou.

Čistá modlitba spočívá v tom, že se mysl netoulá po předmětech, které jsou vyvolávány zlými myšlenkami nebo démony nebo samotnou přirozenosti nebo vzpomínkami nebo pudovými vzněty. Také čistá modlitba má ovšem několik stupňů, které odpovídají úrovni mysli těch, kdo ji pronášejí. Čím výš je mysl povznesena nad lásku k věcem tohoto světa, tím více je oproštěna během modlitby od obrazných myšlenek. Když se mysl zcela povznesla nad lásku k věcem tohoto světa, nesetrvává už v modlitbě, ale vznáší se nad čistou modlitbou, protože v její modlitbě ustavičně přebývá světlo milosti a mysl se tu a tam z modlitby uvolňuje díky svatému působení milosti.

Jako všechna moc zákonů a přikázání, která dal Bůh lidstvu, vrcholí podle slov Otců v čistotě srdce, tak všechny způsoby a podoby modlitby, kterými se lidé obracejí k Bohu, vrcholí v čisté modlitbě. Neboť vzdechy, poklony, přímluvy, ze srdce vycházející prosby, hojné slzy a všechny ostatní podoby modlitby, jsou vymezeny čistou modlitbou a k ní směřují jako k svému vrcholu. Ale když jednou mysl překročí tuto hranici. .. pak už dál nemá modlitbu ani hnutí ani pláč ani moc ani svobodnou vůli ani prosby ani touhu ani dychtění po skutečnostech, které jsou předmětem naděje v tomto věku nebo ve věku budoucím. Pak už nemá místo jiná modlitba než čistá.  Izák Syrský

+++

POSLEDNÍ VZDECHY STARÝCH ČASŮ

Všechno střetání během hledání duchovních kořenů od konce 20.století souvisí s obdobou v osvědčeném duchovním proudění Církve.

Nasměrování k nalezení původní totožnosti člověka je ztělesněno v přístupu svatého Dominika a ve dominikánské spiritualitě usilující o návrat k Ježíši chudému a tím uvolněnému pro plné zaujetí zvěstováním radostného poselství.

Svatý Dominik přijal evangelium doslovně a okamžitě se do toho duchovně ponořil, aby si pak počínal jako Ježíš, a to pro oživení Ježíše jako vtěleného Slova. Sotvaže to duchovně obsáhl, tak si počínal rozhodným a nekompromisním způsobem, až zjednodušujícím, aby následoval toho, který mluví v Písmu svatém a nabízí se v eucharistii. Dominikovou snahou bylo - co prorozjímám, to hlásám. Mluvil s Bohem nebo o Bohu. Byl totiž zaměřen k souladnému spojování s činorodostí. Obával se živelnosti mládí, svádějící člověka k odboji proti stáří a k bezduché výbojnosti. Usiloval o sjednocení rozjímání s činností. To učinilo Dominikovo mládí stále povzneseným a dominikánskou spiritualitu mladistvě průbojnou. Místo sektářského oddělování se, k jakému svádí živelnost mládí, vzhůru ke sjednocování s Kristem v jeho tajemném Těle! Tak vítězí spojování a sjednocování rozjímavé spirituality se spiritualitou činorodosti.

Ježíšovo evangelium není jako marxismus pouhým praktickým návodem k jednání. Jádro svého učení vyslovil v horském kázání. Blahoslaví ty, kdo mají čisté srdce, chudé, plačící, tiché, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, milosrdné, pokojné, pronásledované, tupené, Ježíš usiluje především o vnitřní obrácení srdce a napomíná Petra, aby pamatoval, že kdo s mečem zachází, s mečem schází.

Jak ovšem najít to, co už zde je? Proč to není zřejmé? Jak tento střed probudit? Tím, že se budeme modlit a rozjímat? Určitě, ale nezůstávat při tom, nýbrž prorozjímané sdělovat, předávat, šířit. Máme být jako přehrada, naplňující se rozjímáním Božího Slova tak, že až přetéká. Tím se Dominikova spiritualita zásadně odlišuje od marných pokusů jednostranně činorodých horlivců, kteří se snaží dělit s okolím o své mělčiny, ba vybírajícího z vyschlého řečiště na dně své bytosti.

Ježíš Kristus je dokonalým vzorem člověka, ve všem přesahuje Adama. Nazývá se to Vtělením a je to druhé jméno spásy. Tento nový člověk je cestou církve.

Původně stvořil Bůh člověka jako muže a ženu, ale dnes už  v Kristu není muž ani žena.

Původně stvořil Bůh lidi jako Boží obraz podle Boží podoby v jednotě (Gn 2.18–23). Rozdělení na muže a ženu (Gn 1,27) následuje až po zkušenosti člověka, potřebujícího druhého člověka k lidskému sdílení. Mladší člověk tedy prožívá jednotu, kdežto starší zakouší rozdělení. Můžeme ptát. Co je původnější? Mládí nebo rozdělování? Pokud bude i stárnoucí, totiž pokročilý soustavně pravidelně upřednostňovanou kontemplací zakoušet sjednocení s Bohem, tedy nezakusí rozdělování, ani opuštěnost. Zůstane i ve svém stáří šťavnatý a svěží.

Po dlouhé věky zdůrazňoval člověk ve svých lidsky vymyšlených, osvojených a uměle udržovaných strukturách zbožnosti a duchovního života spíše rozdíly mezi mužem a ženou než jejich mlčky sdílenou jednotu. Navzdory prapůvodní jednotě obou pohlaví oddělily společenské zvyky ostrým předělem mužství od ženství. A tak pokročilí naštěpovávali všem přicházejícím, prostě mladým či zaostalým, aby pohlíželi na opačné pohlaví s podezřením. Až se tato přezíravost vůči opačnému pohlaví vyhrotila v ještě původnějším sporu mezi mládím a stářím, mezi prapůvodní zaostalostí a modernější pokročilostí.

Mladí se však touží vrátit k tomu nejpůvodnějšímu, a tím je jednota v Bohu. Nikoli tedy nějaká živelná revoluce mladých proti starším, nýbrž návrat k přednostnímu vnoření se do Boha, kde se mládí osvíceně sjednocuje stářím, a teprve pak vynášející Boží království ze svého srdce do svého okolí.

Velkou iluzí 20.století se stal názor, že většina minulých společenských soustav byla postavena na mužském dominování a útisku a ženské podřízenosti a utlačenosti.

Skutečnost je jiná. Mládež se ujímá ideje boje za zrovnoprávnění žen, aby posléze ve stáří zjistila, že poražení a zbídačení jsou jak muži, tak ženy. Falešné feministické  a posléze úchylné homosexualistické a lesbistické ideologie se totiž záhy chápou političtí prospěcháři, aby na základě tohoto vypjatého proudu sami ovládli moc ke škodě celé společnosti.

Především byli všichni připraveni o onu přirozenou celistvost – ba i posvátnost – která vychází ze sjednocení mužského a ženského prvku v lidských životech.

Poté, co se feministický výboj vyčerpal k oklamání všech mladých či zaostalých, ale i starých, tak se v 21.století dostaly do popředí masově rozevláté pokusy různých úchylných lidských ztotožnění jako tahouny staronových politických hnutí. Tak se mocichtiví přičinlivci chopili homosexualismu, lesbismu, transsexualismu a jiných politicky zneužitelných úchylek, aby jejich pomocí dosahovali úplně jiných cílů, totiž nepřirozeně zvrácených, zločinných, násilných a zničujících.

Od 20.stol. teologové důrazněji připomínali mladým či zaostalým, že velká část Ježíšova evangelia, se zabývá osvobozením člověka. „Radostná zvěst“ spočívá v tom, že člověk může být osvobozen z poníženosti a útisku, které ho spoutávají. Těm, kdo rozjímají Boží lásku, přináší „radostná zvěst“ život v Božím království a vymknutí se z pasti falešného vládce světa. Mohou začít ve svém srdci žít v nebeském království už teď, protože nejsou zapleteni do věcí, jež činí z jejich života peklo. Bez tohoto rozjímání radostné zvěsti by život mladých či zaostalých byl noční můrou stejnou měrou pro muže i ženy, chudé i bohaté.

Zdálo by se, že první, kdo přijímali a odpovídali na osvobozující poselství evangelia, byli chudí a bezmocní. Je pravda, že mnozí chudí byli blahoslaveni, avšak ne po svou bídu a chudobu, nýbrž pro to, že svou bídu dobrovolně přijímali jako úděl, který si vybral ve světě vtělený Bůh (Mt 5,3–12).

Jenže mnohé z toho, co Ježíš učil, nebylo cíleno na chudé, nýbrž na bohaté, nikoliv na slabé, ale na mocné. Vždyť první, kdo uvěřil Ježíši Kristu, když sestoupil z hory blahoslavenství, nebyl slabý ani bezmocný, nýbrž zdatný římský setník (Mt 8,8). A také hned po ukřižování Páně uvěřil opět římský setník (Lk 23,47).

Osvobozující Ježíšovo evangelium spočívá v poselství, že spása se nalézá nikoliv ve změně v okolí člověka, nýbrž v jeho srdci. Ježíš usiluje o změnu vnitřního prostředí člověka, totiž jeho smýšlení, názoru, cítění a toužení, a ne o změnu společenských poměrů a okolního životního prostředí vůbec lidskou činorodostí.

Zneužití evangelia k mocenským změnám kolem nás mělo pro lidskou společnost katastrofální důsledky, jako revoluce, války, donucovací soustavy, převychovávací tábory.

Zkusme nově vyjádřit potřebu sdílení pokladu milostí v Církvi mezi staršími a pokročilejšími rozvinutými zeměmi a přicházejícími mladými či zaostalými. Ježíšovo tajemné Tělo nelze trhat a dělit mezi pokročilejší a zaostalé. Pouze pokud dochází k jednotnému sdílení Božích darů při slavné hostině Boží lásky, pozná lidstvo evangelní skutečnost Božího království. Velká úloha v tomto novém patří přicházejícím, mladým či zaostalým. T.

+++

BLAHOSLAVENÉ ZDENCE VEČER

ZŮSTANU TOBĚ NA DOHLED

NAUČ MĚ VYHRÁT BOJE SE ZLEM

K TVÉ ODVAZE SE PROBOLET

ROZJÍMAT GOLGOTU I BETLÉM

 

NAUČ MNE KŘÍŽ SVŮJ OBJÍMAT

TY OCHRÁNÍŠ MNE V ZRÁDNÉ NOCI

PAK BUDU KLIDNĚ USÍNAT

TVÁ DUŠE ZA MNE BOHA PROSÍ

 

TAK NEJEN PŘES NOC SVĚŘÍM TI

MYŠLENKY SVOJE SLOVA SKUTKY

A PRO TVOU LÁSKU VĚŘÍM TI

ŽE ZMÍRNÍŠ JEJICH NÁPOR PRUDKÝ

Pavel Kroupa

+++

Sestra Zdenka Schelingová (25.12.1916 - 31.7.1955) z Kongregace milosrdných sester sv. Kříže, mučednice, byla jako první Slovenka blahořečena Janem Pavlem II. roku 2003 v Bratislavě.

+++

JITŘNÍ SONÁTA

PERUTĚ VĚTRŮ PRVNÍ SVITY DO TRAV SVÁLY,

STÍN V PODKROVÍ SE MĚNÍ V MODRÝ PRACH.

JAK CIZINCI JSME CESTOU NOCI PUTOVALI,

POJĎ DÍTĚ, OSLAVÍME JITRO V MODLITBÁCH.

 

BOLEST, JEŽ V SRDCI RÁNU VYHLOUBILA, MIZÍ,

POD DECHEM STROMOVÍ OKŘÍVÁ DUŠE TESKNÍCÍ.

SE STOLU ÚZKOSTI PÁN TEMNOU RŮŽI SKLÍZÍ,

POJĎ DÍTĚ, OSLAVÍME PÍSNÍ ŽIVOT RAŠÍCÍ.

Zd.Řezníček

+++/

VĚČNĚ MLADÉ PROUDĚNÍ

O Vánocích toužíme znovu prožít Narození Božího Dítěte, které přináší spásu právě uprostřed ostatního šedivého světa. Jaké je jeho dosavadní narození? Strašné –protože nikdo na světě pro něj nemá vhodné místo. Narození dítěte je totiž pro široké masy strašný malér. A svaté Dítě Boží se nedá poznat od jiných. Proto i když se vyhne všem Herodům a potratové pilulce, tedy pro takové Dítě zbývá periférie – špína a zápach bezdomovectví – zrovna tak, jako nečistota našeho hříšného nitra. Boží dítě má hrozně tvrdou kolébku, vlastně jsou to jesle na krmení užitkových zvířat. A pak honem pryč – do emigrace a potom honem do dílny Josefovy, k vydělávání si chleba v potu tváře.

Jak vypadá naše zrození k Božímu dětství: bílá rouška, voda a tajemná slova, hudba a veselí všech kolem dítěte, kteří se za dovršení tohoto Božího dětství modlí a slibují jeho zaručení.

A od počátku samostatnosti Božího Dítěte se ukazuje směřování do otcovského domu.

Copak jste nevěděli, že musím být vždycky v tom, co je mého Otce? - říká Dítě Ježíš svým nejbližším.

Když jsi Božím dítětem, tak jím jsi nejenom proto, že se tak smíš nazývat, tedy nejen proto, že se tak jmenuješ, nýbrž doopravdy, protože jím máš být ve všech okolnostech, do kterých tě Bůh staví. Bůh tě staví do světa, do tvého povolání, dopouští i tvé slabosti i tvé sklony, abys tím vším a v tom všem, uskutečnil své Boží dětství.

Jako se říká: všude je zem Páně, tak platí o tobě jako Božím dítěti, že všechno je Boží chrám. Především tvé nitro. Tvá duše je a stále zůstává, pokud jsi v milosti, Božím domem, chrámem Božím, ve kterém Bůh přebývá osobně a důvěrně. Přebývá zde, aby tě provázel celým tvým životem a aby ti dával sílu a prostředky, jak posvětit celý svůj den, jak na každém kroku smýšlet, mluvit a jednat i trpět jako Boží dítě.

Takový je přece smysl milosti, že má omilostnit celý tvůj život. Nemohou být v tobě dva zdroje tvého života, jeden přirozený pro všední den a jiný nadpřirozený pro sváteční den. Nadpřirozené povznáší celou přirozenost; obnovuje ji, zušlechťuje a dává našemu jednání i utrpení jeden zdroj, aby „celý“ tvůj přirozený život byl proměněn nadpřirozeným, totiž tvým Božím dětstvím.

Dokud to nebudeme ovládat jak v činorodostí, tak ve snášení utrpení, nejsme opravdovými Božími dětmi, a stále budeme pokulhávat, stále bude náš život rozdvojen, smutně rozdvojen mezi všední život v rodině, v zaměstnání, a sváteční život v neděli, v Božím domě.

Tato slova objasňují na životní jednotu celé radostné zvěsti Nového Zákona, a tedy na životní jednotu každého Božího dítěte. Tímto zdrojem jednoty je vznešená skutečnost našeho povolání k účasti na nadpřirozeném Božím životě.

Všechno v nás má být nadpřirozeně projasněno, jako skutečností, mající přetvářet náš lidský život v život Božího dětství.

Především tedy prožij tuto skutečnost Božího dětství jako novou zkušenost, jako to nejvznešenější a zároveň nejskutečnější a nejživotnější, co vůbec máš.

Prožij tedy nejprve skutečnost, že vše, co ti Bůh dává, uděluje ti proto, aby tě to přivedlo blíže k němu, abys tím vším mohl uskutečňovat a prožívat své Boží dětství. Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému.

Nic nám nemůže trvale uškodit. I když dopustí Bůh tvé pády a hříchy, to proto, abys viděl svou slabost, aby ses tím pevněji přimknul k Bohu, své jediné síle, která dovede všechno ovládnout a překonat, i tvou zlobu a slabost.

Rozuměj takto všem zkouškám denního života. Všechno přijmout v tom duchu, že cokoli Bůh sesílá, je nejenom pod pečlivou rukou Stvořitele, nýbrž ti to má pomoci dospět blíže a hlouběji k onomu nejvyššímu, totiž k Božímu dětství, k uchopení, prožití, prohloubení osobní zkušenosti tvého Božího dětství.

Tak rozuměj i svému povolání a zaměstnání. Není žádné malé ani nepatrné a v mystickém ohledu bezúčelné, neužitečné zaměstnání. Všechno je třeba přijímat z ruky Boží, nejenom z ruky Stvořitele, nýbrž z hlediska Božího dětství. Všechno ti má napomáhat k dobru nadpřirozenému, k dobru tvého dětství Božího. Kvůli tomu musíš všechno přijmout nejenom z ruky Prozřetelnosti stvořitelské, nýbrž z ruky Prozřetelnosti, určující tě k nadpřirozenému cíli a určující tedy také všechny tvé okolnosti, tvůj úděl, události k tomuto dětství. Ze všeho máš předpoklady vydobýt živnou krev svého mystického života jako oliva, sát olej i z nejtvrdší skály.

Tak přijímej na sebe svou všední práci i své každodenní útrapy a bolesti. První tvá myšlenka ráno může být na příklad tato: To mi Otec nebeský posílá dnešní jitro, on mi pošle nebo dopustí všechno, co budu snášet, trpět či konat. A to všechno k tomu, aby mne to přivedlo blíže k němu. A přivede mne všechno blíže k němu jedině tehdy, když to všechno bezvýhradně přijmu v nadpřirozené víře, důvěřující Bohu, ne věřící pouze v Boha, nýbrž také Bohu. Pokořit se moudrou a pečlivou rukou Boží vůči všemu a ve všem, co přijde, a uznávat a zakoušet vděčnost, radost, pokoru vůči všemu. Vděčnost za každou radost, za každé dobro i za dobro zkoušky, která je jen částečným zlem. Otcovská láska ji kdykoli dovede proměnit v dobro, když ji klidně a oddaně přijmeš z ruky Otce svého nadpřirozeného života.

Radostně přijímej všechny možnosti vykonání jakéhokoli dobra. Pokorně a pokojně přijímej i své porážky, své slabosti, zjištění svých ubohostí, pokoř se pod mocnou rukou Boží, abys uznal svou ničemnost, neschopnost. Potom budeš tím více očekávat všechno od Boha a silné otcovské lásky, silnější, než je tvá zloba a tvá slabost. Potom, co tě odloučí od lásky Kristovy. Potom tě i tvá vina v lítosti a v pevném očekávání síly od Boží pomoci přistrčí blíže k Bohu.

Bohu nestačilo tě stvořit uprostřed světa, nýbrž se rozhodl všechno ve světě spravovat a řídit z tvého lidského srdce.

Bůh se s tebou otcovsky rozděluje o správu a řízení světa. Zvláště tobě mezi mnoha ostatními dal určitý úkol v tomto spravování světa, takže máš podíl na uskutečňování jeho svatých plánů. Svým každodenním zaměstnáním, svým povoláním, svými schopnostmi, ale i svými pasivitami, svou samotou a svými útrapami se stáváš dělníkem, a třeba i trpitelem, snášejícím úmornou námahu, vedro a těžkosti na Otcově vinici. Kvůli tomu přijímej všechno denní zaměstnání, ba i tvou vyřazenost a zbytečnost z jeho ruky jako možnost prokázat mu dětskou oddanost poslušnosti a láskyplné zapojenosti, jakož i trpně snášenlivé účasti na Božím díle.

Tedy, posvěcuj modlitbou a účastí na mši svaté svou denní práci, stejně jako svou slabost a pracovní neschopnost. Nekonej to a nesnášej to jen jako nevyhnutelnou nudnou povinnost, jako něco, co by tě mohlo nebo dokonce mělo odvádět od Boha. Vzdej se planých snů o nějaké úchvatné práci, o skvělém místě a povolání, či o svém alkoholicky opojném oddávání se samotě a odpoutáváním se od bolesti, takže bys mohl žít zbožně, zatímco na tvém místě a s tvými útrapami že je to skoro vyloučené, nebo jen stěží možné. Strašný omyl. Vůle nebeského Otce je všudypřítomná. To On tě staví na tvé místo, to on dopouští tvou samotu a vykořeněnost, a kvůli tomu se musíš snažit vzít každou práci i každou bolest a každou životní situaci z Božích rukou v duchu důvěry a poslušnosti a posvěcovat to vše dobrým, nejsvětějším úmyslem poslušnosti a důvěry. Pak porosteš vším, i tím největším průšvihem a patálií. Pak budeš umět hledat, nalézat po vzoru svaté Terezie perly v prachu všedního dne. Nedej se svou prací ovšem tak zahltit, že by tě zotročila, ani svým utrpením tak umrtvit, že bys na nic vyššího, duchovnějšího si nevzpomněl. Prosviť svou práci, i svou bolest a opuštěnost vřelými, třeba kratičkými rozlety k Bohu. Postav se několikráte za den do svaté důvěrné přítomnosti Boží. Pohovoř si třeba jen kratičce s Bohem v sobě, klaň se mu, roztanči se před křížem jako David před archou úmluvy, vzbuď svou důvěru v něho, odevzdej mu celý dosavadní čas a vše, co konáš i trpíš, vypros si sílu pro další okamžiky. Vše přijímej z lásky Otcovy a vracej to v lásce dětské. Pak porosteš každým okamžikem, každým krokem a každým úderem srdce k němu, porosteš ve svém Božím dětství, ve své Boží zaostalosti, ve svém Božím začátečnictví. Nevyhýbej se ani radostem, které ti Pán sešle uprostřed smutných útrap. Jsou to Otcovy úsměvy. Ber je jako zálohu jeho nekonečné lásky a přes drobné denní radost snaž se sestupovat do radosti, která je v živém prožití přítomnosti jeho, nesmírné Dobroty v tom, že jsi jeho dítětem. Žádná radost tě od něho nemusí odvádět, bude-li ti jen odrazem k radostem v Bohu, v Otci jediném.

Také bolest a každou ránu přijímej z rukou Otce, který si musí prořezávat svou révu. Nezapomeň, že i rány jsou Otcem míněny láskyplně, jsou Otcem sesílány nebo dopouštěny, aby ti zhořklo všechno stvořené, aby ses nechtěl rozloučit tělem a světem jako sebevrah, abys nezapomněl pro to, co tě bolestí opouští, na Něho, který jediný tě sám opustit nemůže. Pak spoj své bolesti s utrpením Ježíše Krista, s utrpením jednorozeného Syna Božího, který je přinesl v lásce k nebeskému Otci. I ty máš tuto možnost zadostiučinění za viny své i svých bližních svému Otci. V tomto svatém spojení Božího dítěte s mukami jednorozeného Syna Božího má tvá bolest Božího dítěte nesmírnou cenu výkupnou, smírnou, očistnou. Vzpomeň si, že všichni povolaní za Boží děti jsme spojeni v tomto svatém povolání a v Ježíši Kristu. Všechno utrpení všech, ponořené do ran Ježíše Krista, může všechny očistit, všem pomoci blíže k Otci. Zdráhal by ses, ty, Boží dítě, podat bratřím tuto číši občerstvující krve svého utrpení?

Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, jak žijí roztříštěným mystickým životem. Zkoušejí to s nejrůznějšími cvičeními rozmanitých ctností, množí svá předsevzetí podle nejrůznějších nápadů, podle toho, jak ošklivě se jim právě zjeví nějaká jejich chyba, jak je zpovědníci napomínají nebo podle toho, jak se jim zjeví před očima nějaký úchvatný příklad žijících vrstevníků. Každou chvíli je také zaujme jiná pravda a podle ní jako podle ústřední pravdy řídí a vyrovnávají svůj mystický život. Podle toho se také jejich mystický život ubírá podivnou temnou klikatinou.

7Čeho je zde nejvíc zapotřebí? Především zjednodušit a sjednotit svůj mystický život. Zjednodušte jej tím, že jej sjednotíte v ústřední myšlence, jak ji chápe sám Spasitel, když stále hlásá poselství o Otci, o tom, jak máme všechno podle jeho příkladu zaměřovat pouze k Otci, jemu důvěřovat, jemu se svěřit a všechno konat i trpět z lásky k němu a tak Otce, jediný cíl, svůj jediný cíl, hodný naší věčné touhy, oslavovat. Snaž se ve svém mystickém životě dosáhnout ani ne tak svou soukromou spásu, jako především jeho oslavení a naplnění jeho otcovské svaté vůle, aby byl Otec celým tvým životem. Pak ti všechno prospěje a nic ti neuškodí, až ti bude život znamenat Krista a smrt zisk, největší zisk, protože spočineš dokonale, na věky a naprosto v Něm, v jeho náručí. A to je nebe. A život sem směřující je předsíní ráje, zálohou a počátkem ráje. Nebe je totiž Bůh a kdo do Něho postaví svůj život, zakouší v srdci božské prostředí, prožívá nebeský stav.

Závěr, vyplývající z radostné zvěsti Nového zákona pro osobní spiritualitu, se projevuje i ve vztazích mezi stářím, mezi vyspělostí a mezi mládím, mezi příchozím začátečníkem či zaostalým zelenáčem. Duchovní pokročilost se vyznačuje logickým a přemítavým myšlením a přesným rozlišováním. Je to vlastnost rozlišování. Naopak mladistvý duch disponuje dary, které mohou být vyznačovány intuitivním zřením či živou nápaditostí pochopení a syntézy, vztahovosti a spojování, jakož i odvahou ke změnám. Je to vlastnost sjednocování.

Rozlišování bez sjednocování je pouze vzdalování se své totožnosti a samotou, opuštěností, ba zkostnatělostí ve své pokročilosti. Sjednocování bez rozlišování je zase poddajností vůči pokročilému a závislosti na něm a jeho lidsky osvojeným strukturám zbožnosti a duchovního života. V obou případech však chybí láska, o niž v opravdové spiritualitě vždy jde.

Duchovně ucelená osoba v sobě sjednocuje jak vyspělý a pokročilý rozměr lidského ducha, tak mladistvý vzmach. Stává se, ucelenou osobností. Žádná stránka nepřevládá, protože obojí se vzájemně duchovně oplodňují.

Takový je cíl, který musíme sledovat, jestliže máme dosáhnout svatosti, jež je také celistvostí. B

+++

SAD V ČERVENCOVÉ NOCI

ZEMDLEN RADOSTMI ZRÁNÍ ODPOČÍVÁ

SAD PLNÝ BALADICKÝCH STÍNŮ;

VŠAK DUŠE TESKLIVÁ ROZPÍNÁ NAD KRAJINU

KŘÍDLA A SLADCE O ŽIVOTĚ ZPÍVÁ.

 

V KORUNÁCH ŠTĚPŮ HVĚZDY ŠUMÍ,

PAHORKŮ RODNÝCH JISKRNATÝ ROJ,

Z HEBKÝCH POLETŮ LYŠAJŮ KOZODOJ

LAČNÝ U CHLÉVA ROZPŘÁDÁ SVÉ DUMY.

 

ŽÍZNIVÍ MILENCI Z PRAMENE NOCI PIJÍ

ŠÁLIVÝCH VÁŠNÍ HŘÍŠNÉ OPOJENÍ,

OMÁMEN MĚSÍCEM, TAM POD JABLONÍ,

V PANENSKÉM ZRAKU HAD SE SVÍJÍ.

Zd. Řezníček

+++

OHROŽENÉ MLÁDÍ

Sledujme především výchozí bod naší cesty – Ježíše Krista, vtěleného Boha. Kde? V sobě a pak i kolem sebe.

V jazyce Písma svatého se tato cesta nazývá spása – záchrana před falešnými sliby světa i před vzpourou vlastních vášní. Je to cesta uvolnění energie opravdového věčného mládí nejenom navenek, k činu a tvorbě, nýbrž také dovnitř, k poddání se trpnosti a přinášení obětí. Stačí se otevřít Božímu povznesení do tajemství vnitřního života Nejsvětější Trojice, poznání, že tě Bůh stvořuje jako svůj obraz k Boží podobě, a účastnit se svého vykoupení.

Díky přirozenému rozmachu mládí mají všichni mladí, příchozí či zaostalí před sebou velkou příležitost překonat lidsky zavedené a osvojené skladby zbožnosti a duchovního života dospělých či pokročilých.

Využití této velké příležitosti však vyžaduje uznání a zhodnocení věčného mládí ve vnitřním životě Božím. Mládež či přicházející a zaostalí si uvědomuje své možnosti, které omezují zavedení dospělí, aniž to přesně pojmenovává a nastupuje cestu dospívání. I v případě, že se mladí nezapojují cílevědomě v duchu předem podrobně promyšleného programu do nějaké formy generačního boje, intuitívně už projevují svůj mladistvý elán v objevném a zkusmém nabývání zkušeností a dospívání.

Má-li se však tento postup, nastoupený zábleskem přímého rozumového nazření naplnit v dosažení pravé dospělosti, dostává se mu hned od začátku cesty bezpečný odraz od ryze přirozených mladistvých předpokladů.

Avšak ani ten nejpůsobivější odrazový můstek nás nemůže vymrštit za hranice našeho omezeného bytí.

Zatímco z naší strany povznáší touha člověka vykročit za hranice přirozeně dostupného, tak z druhé strany se k nám sklání pomocná ruka osobně blízkého a milujícího. Do vyžilého a přestárlého světa se vrací věčné mládí, život, který nepomíjí.

Tajemné přemostění hranic lidského rozvoje a osobně důvěrně blízkého v nekonečnu prožíváme o Vánocích. A my se na tom podílíme.

Tohle zrození se střetá s odbojem světa. Falešný duch světa nám předhazuje lacinou náhražku. Jenže člověk dál hledá tajemno a věčný život, který ho přesahuje. Hledá to mimo Ježíšovo vlastní tělo. Pokud se dívá na Církev přezíravě, zůstává mu jen vyždímaná idea Ježíše, bez masa a kostí.

Jedině vtělený Syn Boží je zdrojem nadpřirozeného života: Bůh stvořil člověka v milosti. Ďáblovou nenávistí však přišel hřích. S ním se zavřelo nebe. Vztah mezi člověkem a Bohem byl umrtven. Bůh sám sebe musel usmířit a odpustit lidstvu. Boží Láska je totiž větší než hřích. Kvůli tomu slíbil Bůh už v ráji Mesiáše, tj. prostředníka, most mezi sebou a lidstvem. Ten podává Bohu náhradu za hřích. Jeho příchod je nejslavnějším okamžikem lidských dějin. Vrací se nám ztracené Boží mládí a vrací nás zpět do rodiny našeho věčného Otce. Naše slabost je od té doby překonána v Ježíši Kristu. Není to tedy jen nějaký vzor k napodobování. Je to samotné Mládí Boží.

Vzhledem k Otci nebeskému je toto zosobněné a lidsky vtělené věčné Mládí vedeno naprostou odevzdaností, která vychází z nekonečné Lásky. (Jan 8,29) Ježíšova osobnost se noří v osobnosti Otce. Koná vše ve spojení s Otcem.

Neměli bychom dělat totéž, když jsme rovněž Božími dětmi, sice adoptovanými, ale o nic méně vlastními?

Ježíš je tedy vtěleným Mládím Otce nebeského, a naším nejdokonalejším omlazením. To je něco omlazujícího mnohem více než kořen žen-šen.

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lk 12,49)

A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (Jan 12,32)

Ježíš je původce našeho mystického omlazení: Od Ježíše máme nadpřirozený život, v něm je pro náš nejdokonalejší vzor a ve spojeni s ním máme neustálou pomoc a dokonce i obživu na cestě k Otci. S naším vztahem k Ježíši a jeho tajemnému Tělu  -mystickému a a eucharistickému stojí nebo stojí náš mystický život vůbec: "Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna, nemá život" (Jan 5, 12). A on je tvůrcem i našeho omlazení v mystickém životě. "Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší mnoho ovoce" (Jan 15, 5).

Ve svátostech žije a působí mládí mezi námi dál. Svátosti hlavně utvářejí náš mystický život. Ovšem i modlitba a ostatní úkony mystického Života mají svou důležitost. Všechny připravují na milost, kterou Bůh uděluje. Svátosti však udělují milost samy. Není-li v nás překážka, tak duše neomylně roste ve své podobě s Bohem. Svátosti ovšem mají být hlavním zdrojem tohoto růstu, protože jen ony ze všech prostředků mystického života jsou božské prostředky.

Svátosti tvoří obsah obecné bohopocty, nejdokonalejší bohopocty vůbec. A právě bohoslužba neobyčejně přispívá k tomu, aby byl Ježíš středem mystického života: totiž bohoslužebného prožívání času. O bohoslužbě především platí Tomášova slova: "Hledáš-li, kudy bys šel, vydej se za Ježíšem, neboť Ježíš je cesta. Lépe je totiž pokulhávat na cestě než kráčet pevně mimo ni. Neboť kdo pokulhává na cestě, i když postupuje pomalu, přibližuje se k cíli. Kdo však kráčí mimo cestu, vzdaluje se od cíle, čím rychleji běží. - Hledáš-li pak, kam bys šel, připoj se k Ježíšovi, neboť on je pravda, ke které toužíme dospět. - Hledíš-li, kde bys zůstával, přilni ke JK, neboť on je život. Přidrž se kvůli tomu JK, pokud chceš být v bezpečí."

Jako v nikom jiném není spásy než v Ježíši, tak v nikom jiném není záruka vrcholného mládí. S Ježíšem mládneme, bez Ježíše stárneme a upadáme našich po lidsku zavedených struktur duchovního života. Ježíš je Základem našeho ryzího mládí.

Není to jen sebeklam či autosugesce? Ne. Lidská duše nadaná věčným přirozeným životem se mění v duši Božího dítěte s věčným životem nadpřirozeným. Kromě toho nastává naše přivtělení k Ježíši Kristu, k jeho tajemnému Tělu. Kdo by chtěl Ježíše, ale odmítal jeho tajemné Tělo, vznášel by se v klamných nadoblačných výšinách, a zapomínal by, že se Ježíš vtělil právě zde na Zemi, aby tudy přinesl spásu člověku, a skrze člověka posvětil a zušlechtil celý svět.

Chcete nalézt v mystickém život věčné mládí? Vraťte se ke kořenům. Křtitelnice našeho rodného místa by měla být pro nás ohniskem věčného mládí.

Náš kmotr či kmotřenka nás provázeli do chrámu jako dítě lidského rodu a za několik chvil nás držela rozradostněná matka jako Boží dítě. Už ne dítě světa s nesmrtelnou duší, žijící ryze přirozeně, nýbrž Boží dítě s nesmrtelnou duší, přetavenou posvěcující milostí k věčnému nadpřirozenému životu. Z toho plynou veliké povinnosti. Jsi matka? Jsi otec? Tak sleduj s veškerou vážností jak dítě, tak úkol, vychovat z tohoto dítěte to nejvznešenější, k čemu je povoláno a k čemu jsou také povoláni jeho otec a matka, ne občana či státního příslušníka, nýbrž Boží dítě. Dříve se křest konal ponořením na znamení, že člověk umírá starému životu, že umírá dítě starého Adama a že vstává z Ježíšova hrobu nové stvoření, že vychází z lůna nového Adama, Ježíše Krista, který je věčný ve svém tajemném Těle.

Co se to stalo? Především ses zřeknul toho proradného vládce světa a veškeré jeho pýchy i veškeré jeho zloby. To je tvůj PRVNÍ ZÁVAZEK. K boji s touto duchovou velmocí ti bylo uděleno pomazání svatým olejem. V duši máš nesmazatelné znamení Božího bojovníka a přirozeně nezničitelné tělesné spojení s Ježíšem Kristem. Tento Syn Boží poráží svým tělem, utrpením, pokorou a poslušností až k smrti nepřítele Božího a odpůrce Božího království. Proto také ty, díky tělesnému spojení s Ježíšem, máš závazek stejně bojovat s tímto mimozemšťanem, sraženým k zemi. Proto si pravidelně připomínej tuto svatou povinnost boje proti satanovi a proti jeho světské velmoci. Díky své únavě a lehkomyslné otevřenosti okolním sdělovacím prostředkům zapomínáš, jak strašnou protibožskou a protilidskou mocí je ďábel. Dneska jsi od narození načipován, takže vládce světa má nejen ve světě, nýbrž i ve tvém těle snadno přístupné informace o tvém těle a tvé psychice. Satan je ten, který nenávidí, lže a vraždí. Ďábel je světová velmoc, která se prosazuje důmyslnou lží ve sdělovacích prostředcích, podbízením se a kupováním si lidských srdcí pomocí peněz a nabídky senzací, ničí tvůj život pomocí otrávené nebo geneticky upravované potravy, chemtrails v ovzduší, dále pomocí zbraní, zejména elektromagnetických, antikoncepce, potratové pilulky a pomocí genetického inženýrství. Tak bych vymezil nejstručněji působnost ďábla ve světě, kde máš působit i ty v takovém hrozivém obklíčení. Tak je tvoje mládí ohrožováno nejen tvým okolím, nýbrž přímo tvým tělem, otravovaným škodlivou potravou či vdechováním znečištěného vzduchu a vystavovaným zdrcujícímu vlivu hromadných sdělovacích prostředků.

Unavení a mediálně zmatení lidé zapomínají na tuto strašnou sílu. Následkem toho jí často, třebaže nevědomky, slouží. Kdo totiž nebojuje zapojeným a obětavým způsobem proti satanu, ten mu trpně napomáhá a slouží v širokých masách, znásilňovaných lživými zprávami v hromadných sdělovacích prostředcích. Ježíš říká: „kdo není se mnou, rozptyluje".

Kdo bere hřích za každodenní zkušenost, patřící běžně do života, ten vězí v zajetí, ve strašném zajetí. Od křtu svatého jsi slavnostním slibem zavázán, nejen že nebudeš podléhat vládci světa, ale že se vyvaruješ veškeré jeho pýchy i jeho zloby i jeho lži. Nejzáludnější lež zní, že jsi sám sobě pánem a cílem a štěstím, a že výchozí prioritou pro tebe jsou tvoje přirozená práva. Tady je kámen úrazu všech nezadatelných přirozených práv, pokud se odtrhnou od Boha jako dárce všeho, nebo se prosazují i proti Bohu. Touto lží klame falešný vládce světa lidi, jako jí chce odedávna klamat sám sebe. Chce zastínit i Boha skvělou jasností, jasnozřivostí své inteligence. Nikdy jsme ani netušili, jak strašně se dá vykořisťovat člověk a celé národy právě důrazem na přirozená práva odtržená od Boha a postavená i proti Bohu a Církvi, dokud nám to neukázalo 21.století, kde ďábelská velmoc zotročila hnutím New Age lidstvo. Ďábel se pokouší vyrvat každé Boží dítě z Božského Srdce Ježíšova.

S bolestí v srdci se dozvídáme o zástupech trpících a umučených Božích dětí, a soucitně přijímáme zástupy cizí mládeže, jak nám to velí milosrdná láska, a nabízíme jim své příbytky, aniž bychom se ptali, proč vlastně „museli“ opustit rodnou vlast, proč se tam  z nich stali nežádoucími a co mají na svědomí. Jak to, že zrazují svůj národ a vlast, kde mají být oporou a pracovní silou? Nyní však strádáš a trpíš právě ty.

A co ti přitom říká svědomí? Ty a hřích? Je ti hřích cizincem nebo dobrým spojencem? Nemáš snad osvojený zavedený běh věcí, od zpovědi ke zpovědi, takže hřích může klidně ovládat tvoje nitro, aniž mu budeš rázně odporovat? Jenže co tvůj slib při křtu svatém? Opravdu bojuješ za čest a slávu Boží anebo je pro tebe boj proti hříchu a jeho praotci vedlejší? V Božím království není žádná dovolená, tady nikdo neodchází do penze, tady se vede boj do posledního dechu a posledního nepřítele, a dokud nás tu na zemi bude Bůh udržovat. To proto, abychom vybudovali Bohu ve svém srdci pevnou baštu a potírali vražedného vládce světa celý život a ze všech svých sil a schopností. Musíme proto zahájit zrovna teď a právě zde vážný, statečný a cílevědomý boj proti hříchu. Hlavně proti jeho kořenům ve své duši. Proto si postav otázku na tělo? Znáš dobře sebe sama? Víš, kde má satan nejpevnější pozice u tebe, ve tvé duši a v tvém životě? Pokud se dobře neznáš, tak se přičiň o vlastní sebepoznání, a pak - s lepší znalostí sebe jednej či snášej pokoření své pýchy či žádostivosti svého těla!

Chceš-li být Božím dítětem a chápat celý život jako cestu dítěte k Otci, tak musíš soustavně bojovat proti ďáblu a proti jeho světovládě.

Od křtu svatého jsi Božím dítětem. To je tvůj druhý závazek, plynoucí z Božího daru. Je ti vlita posvěcující milost, a tedy také účast na svatém životě Božím. Jsi přivtělen k Ježíši Kristu v jeho nesmírné lásce a poslušnosti k nebeskému Otci. Ježíš, jednorozený Syn Boží, ti vlévá tvou účast, podíl na svém životě Božího Syna. Jenže dítě má růst. Rosteš ve všem, až dorůstáš v dospělého člověka. Jenže jak rosteš ve svém Božím dětství? Naše dospělost je podle sv.Pavla v podobnosti s Ježíšem Kristem a Ježíš opakuje, v čem ho máme následovat, v čem ho máme napodobovat, nebo jak to vyjádřil později sv.Pavel, do čeho se máme oblékat. Do POKORY, SEBEZÁPORU A LÁSKY. Vyjádřeme to takto: k ničemu jinému nám nebyl dán tento Boží život, než abychom v něm vyrostli skrze všechno, co nám sešle nebo na nás dopustí v tomto životě. Tím vším se dá vyrůst ve svatém Božím dětství. Pro nic jiného nám to Bůh nedává. Poslušnost a podrobenost Otci se tu proměňuje v pozvání k dětské lásce. Jedině ta chápe, jak velkou lásku má v Otci, a jak velké, celoživotní lásky je hoden tento Bůh. A jako není celá důstojnost Božích dětí jenom v potírání zlého, tak naopak potírání zlého má být pouze přípravou ke konání dobrého, abychom byli náležitě čisti a svobodni ke konání nesmírného dobra. Podobně neznamená náš závazek Božích dětí jen bojovat proti falešnému vládci světa, nýbrž také růst ve své dětské oddanosti vůči Otci. A opravdu není lepší prostředek boje proti falešnému vládci světa a proti jeho pýše, zlobě a lži než právě příznivě proměňovat svůj život ve službu dětské lásky nebeskému Otci.

Mládí zavazuje všechny síly a schopnosti ke vzrůstu, k snaze o vzrůst. Víš dobře, jaké síly ti dal Bůh k tomu, abys mohl růst ve svém Božím dětství. Znáš své slabosti a i dobré vlastnosti, neboť pokora nevylučuje jejich poznání. Pokora jen žádá uznání, že je máme od Boha a pro Boha, ne pro svou slávu, abychom se oddávali pýše na svou  dokonalost.

Uvažuj trochu nad životem. Je to život opravdu pokřtěného člověka? Je to život v síle a ve výzvě křtu svatého? Anebo rosteš ve všem, kromě Božího dětství? Jak jsi daleko ve své dětské oddanosti, která má Bohu všechno uvěřit a všechno dát? Jsi jeho dítě anebo jen otrok, který dává to, co musí dát, protože se bojí jen věčně spalujícího žáru pekelného ohně? Miluješ Boha anebo se ho jen bojíš? Každý by se měl bát především jednoho, totiž aby nepřišel o milujícího Otce. Tak by měl prožívat opravdovou bázeň Božích dětí.

Máš vykročit v síle svého povolání na křtu svatém k onomu životu, který ti Bůh sám otevřel a rozsvítil. Vždyť jsi byl přivtělen ke Kristu, k Bohočlověku, k Synu Božímu a lidskému, nejdokonalejšímu. Od křtu máš přivtělení k vítězi nad falešným vládcem světa, k bojovníku o slávu Boží. Ježíš Kristus přišel hledat právě jenom tuto slávu Boží! Jako bojovník máš pomazání posvěceným  olejem Božího zápasníka. Jaký byl tvůj dosavadní boj? Nebyl to snad tvoje čertovské vyhýbání se jakémukoli kříži? Víš, co to znamená? Zrazovat svou vznešenou přísahu Božího dítěte kličkováním před tím, do jehož služeb patříš od křtu a křestním slibem.

Zradit Ježíšovu korouhev znamená bojovat proti kříži Páně ve svém životě a paktovat se s odpůrcem, jenž byl křížem poražen, a nyní prosazuje ve světě svou moc penězi, lží a násilím. Projdi svůj dosavadní životní boj, podívej se dobře, na jakém místě stojíš v bitevním poli Božího království. Nesmíš stát ani opodál, ani váhat, protože, v boji o království Boží není nikdo neutrální. Kdo není s Ježíšem, je proti Ježíšovi.

Naše Boží dětství má drsnou a tvrdou kolébku. Je to předně seno a stáj v Betlémě a potom kříž v Jeruzalémě., a posléze je to záplava přežívající farizejské staroby, ležící jako balvan na cestě Duchem povznášeného a přesto vždy průbojného mládí Církve svaté. Druhým vatikánským sněmem se otevírá cesta omlazujícího rozmachu Církve svaté.

Ježíš se ve své nesmírné dobrotě sám klade do naší kolébky. My měli trpět, my se sami odsoudili ke všem bolestem a ke všemu zániku, ke kterému se jen může odsoudit pošetilý útěk od Boha, kterým utekl starý Adam a kterým my všichni jsme kdy prchali před Boží tváří. Prchali jsme jako Adam, jako Kain, jako Jonáš. Kdo sečte všechny způsoby, kterými člověk utíkal před tváří Páně? Jen on se zastavil. A nastavil, rozpřáhl nám na kříži své paže, aby nás zachránil, když prcháme před Boží tváří, zaslepeně běžíme do záhuby.

Rozpřáhl své paže na kříž, a abychom měli jistotu, že tato jeho rozevřená, ochranná náruč bude otevřena na věky,  nechal ji přibít na kříž. Tak krásně praví svatá Kateřina Sienská: „Ježíši, nebyly by tě na kříži udržely hřeby, kdyby tě tam nedržela láska."

Mocí a silou svého božství ve svém člověčenství zaplatil za naše hříchy. Tak má jeho zadostiučinění nekonečnou cenu.

Zároveň byl spojen s námi, jako jeden z nás, zestárlé ve hříchu. nesl naše člověčenství, které obětoval. Tím za nás zaplatil a tím našemu lidskému člověčenství opět zjednal věčné mládí.

Je dobré rozjímat o tom, jak povstalo naše znovuzrození, jak povstalo naše znovunalezené člověčenství Božích dětí. Na kříži v hrozných mukách Ježíše Krista. Kdy pochopíme tuto nesmírnou lásku? Nikdy, protože na to bychom museli být Bohem, abychom pochopili, co je to Bůh a jaká to byla oběť, když vzal on na sebe naši podobu otroka, aby nás svou Krví v lidském člověčenství! vykoupil

Ježíš se ničemu nevyhýbal. Nebyl ušetřen žádné bolesti, která vzešla z prvního odvrácení se tvora od Stvořitele, z prvního rozvrácení řádu našimi prarodiči.

Vzal na sebe hlad a bídu a bezmocnost a zimu malého dítěte, únavu tělesné práce a nevděk duchovní námahy. Byl nenáviděn za tolik lásky, byl zneuznáván a zraňován tam, kde se nejvíce dával. Vtělený Bůh byl pokládán za rouhače. Vzali mu čest a dobré jméno, byl popliván, usmýkán. bičován, v krvi se utápí jeho svaté Tělo u bičovacího sloupu i na kříži.

Byl opuštěn ode všech. Okolo kříže se tulí u Marie jen hlouček zbožných žen, neboť z mužů tam zůstal jen Jan, miláček Páně. Jeden z učedníků Ježíše prodal, druhý zapřel, ostatní většinou utekli.

Když Ježíš zvolal k nebesům: „Dokonáno jest“, tak naplnil svou úlohu Vykupitele. Zaplatil za nás v krajní poslušnosti. V této jeho oběti jsme se opět stali Božími přáteli. A nejen to. Stali jsme se Božími dětmi a účastníky jeho božské přirozenosti a jeho božského života.

Nezapomínejme nikdy na to, že jsme se stali Božími dětmi na kříži. Naše vykoupení a naše Boží dětství stálo Ježíše Krista strašné utrpení a potupnou smrt na kříži.

Farizejství, se kterým se Ježíš potýkal, však jeho smrtí na kříži, přetrvalo dál. Farizej Šavel schvaloval ukamenování svatého Štěpána a stíhal Boží děti, dokud si ho Ježíš nepovolal na jeho cestě do Damašku.

Velekněz Kajfáš se v čele Velerady nadále potýkal s římskými okupanty, aby zachránil jeruzalémský chrám před zneuctěním a poškozením. Ještě dlouho nechápal, co znamenalo roztržení chrámové opony. Jak dlouho ještě bloudil ve své farizejské povýšenosti není známo. Jen relikvie, nalezená v jedné amfoře u Mrtvého moře spolu se zlomkem rukopisu listu sv.Pavla, označená jako ostatek obráceného Kaifáše, dokládá, že také tohoto Velekněze si Ježíš posléze přitáhl na své Nejsvětější Srdce.

Přesto se však během dvou tisíciletí nesporně velkých svatých svědků Ježíšova vítězství roztrhl pytel s farizeji a jidáši. Církev svatá ve svém tajemném Těle zahrnuje nejen zástupy svatých  a světic, nýbrž také zástupy farizejů a jidášů, prostě křesťanských povýšenců. Třebaže dobře vědí, kolik utrpení stálo Ježíše naše Boží dětství, přesto se spokojují s tím, že si jenom navenek jakžtakž uchovají své označení Božích dětí. Jsou Božími dětmi pouze nazýváni, ale doopravdy Boží dětství neprožívají.

Nejhorší je strašná zmatenost i v samotné Církvi katolické, kde úředně na mnoha místech převládají přeučení farizejští povýšenci a panující znalci zákona, kdežto sloužící Boží děti jsou zatlačovány na okraj. A to je ten boj, který dnes vede Kristovo mládí proti farizejské starobě, začátečníci proti dospělým.

S nálepkou Božích dětí si mnoho pokročilých či dospělých vydobylo přední místa v Církvi a tam se opevnilo hradbou akademických titulů a lidských struktur své víry a zbožnosti. Pomocí výchovných a správních úřadů se lidsky sestrojené skladby zbožnosti a víry prosazují dál, až se stávají těžkým břemenem pro všechny začátečníky v Duchu svatém. Tehdy Duch svatý, obnovující vše v Církvi svaté, působí blahodárné změny. Povolává si význačné postavy a osobnosti, aby skrze ně působil posvěcení, ve kterém se nežádoucí člověčina odbourává a všechno svaté se uchovává.

Tak Církev stále roste ve svaté Ježíšově  mladosti. Vždyť nekonečnou sílu má tato Krev Páně. Tak jako stačila obmýt hříchy celého světa a všechny lidi učinit Božími dětmi, tak také stačí všechny posvětit. Proti všem lidským sklonům, nedokonalostem, slabostem je s to přetvořit povahy nejodpornější, nejtěžší odboj, jen když se otevřeme síle svaté Krve Páně.

Ježíš se nespokojil s tím, že jednou podal svou oběť na kříži. Když proměnil při Poslední večeři své Tělo a svou Krev, tak je proměnil jako Tělo podané za oběť a jako Krev nabídnutou k oběti. Na kříži pak toto podání a nabídnutí bylo přijato a naplněno. Tak Ježíš ustanovil, abychom proměňovali jeho Tělo a Krev, jakožto Tělo obětované, jako Krev nabídnutou k prolití. Tak tomu má být od věků do věků. To je ona nová oběť. Církev koná tuto oběť, koná to, co Ježíš ustanovil na svou památku, zpřítomňuje, co bylo podáno při Poslední večeři, proměněno při Poslední večeři a obětováno na kříži. Ježíš chtěl, aby tato jeho oběť lásky stála stále před námi jako výzva. Jako výzva našemu mládí. Církev oděla krásnou oběť Kristovu svatými obřady, protože cítila posvátnost a nesmírnost oné oběti, že nechtěla jen, tak říkajíc, holýma rukama se dotýkat svatých tajemství lásky Páně.

Zpřítomňuje se tu zrození našeho Božího mládí. Tak by nás měla každá totiž oběť mše svaté upamatovat na nesmírné obdarování, kterého se nám dostalo na kříži, a na povinnost, kterou jsme přijali, žít v síle a světle tohoto svatého mládí. Aby Krev Páně stála před naším mystickém zrakem jako veliký závazek, k ustavičnému uskutečňování, prosazování, naplňování a zdokonalování našeho mládí. A když se Ježíš podal za oběť nebeskému Otci a když my jsme jeho dětmi a víme, že Bůh je hoden nesmírné a věčné slávy, tak podejme svou poslušnost v oběť tam, kde krvácí srdce, kde jsme podobnější Ježíši, velkodušně obětujícímu sebe celého, obětujme tam ve spojení s obětí Kristovou všechno, co je nám těžké. To vše spojme jako děti, důvěřující Otci a přesvědčené, že Otec si zasluhuje, abychom toto všechno přijali v důvěře z jeho rukou a podali mu to s důvěrnou oddaností tak, jako dítě podává sebe Otci. Z tohoto hlediska je mše svatá více než obřad. Je to oběť dítěte ve vzpomínce na to, jak se toto dítě v prvé oběti prvorozeného Bratra stalo Božím dítětem, a že je vhodné a spravedlivé, aby i ono dovedlo, když má takovou pomoc a sílu, stát se samo podobně tak jedinou obětí všemi skutky a kroky, celou svou bytostí, jak to dovedl jednorozený Syn Boží. TB

+++

PANORAMA

Ó PAŽE ROZPJATÉ K PAHORKŮM VYSOČINY,

K VRCHOLKŮM NADĚJE A HLOUBKÁM NAŠÍ VINY,

Ó KŘÍŽE PODÉL CEST MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

 

Ó VĚTVE KOŠATÉ V ÚDOLÍCH VYSOČINY,

KDE SVĚTLA DŘÍMAJÍ, KDE OŽIVUJÍ STÍNY,

Ó STROMY PO POLÍCH MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

 

Ó SRDCE ZTRACENÁ V OBLAČNU VYSOČINY,

VY TOUHY OHNIVÉ A SMUTKY MILENČINY,

Ó SVATBY DUCHOVNÍ MÉ DUMNÉ DOMOVINY.

Zd.Řezníček

+++

VYSOKÉ METY SPOLEČENSTVÍ S BOHEM

Když mysl zůstane zcela bez jakéhokoli přemítání, jedná se o mlčení mysli, a ne o čistou modlitbu, jedna věc je modlit se čistě a úplně, a něco jiného je, když v mysli zmlkne všechno toulání se nebo chápání slov modlitby a ona zůstane bez jakéhokoli podnětu. Nikdo není tak hloupý, že by toho chtěl dosáhnout bojem a silou vlastní vůle; je to dar zjevení rozumu a tam nedosáhne ani čistá modlitba, ani vlastní vůle.

Duch svatý hýbe každým člověkem podle jeho míry... takže jeho modlitba je zbavena pohybu a jeho vliv je vyloučen a pohlcen do úžasu... Hnutí rozumu jsou ponořena do hlubokého opojení a on není v tomto světě; v té době nebude rozlišení mezi duší a tělem a člověk si ani na nic nevzpomene, jak pravil veliký a božský Euagrios: „Modlitba je pevný stav rozumu a je omezena jen světlem svaté Trojice skrze úžas ...A opět píše Euagrios: „Čistota rozumu je vysoký vzlet poznávacích schopností. PřIpomíná barvu oblohy a v době modlitby na něm a skrze něj září světlo svaté Trojice.“

Když rozum svleče starého člověka a oblékne si nového člověka milosti, vidí svou čistotu jako v zbarvení nebes, které bylo shromážděním izraelských starších také nazváno „Boží místo " když se jim ukázalo na hoře. Člověk nesmí nazývat tuto milost a dar duchovní modlitbou, ale vyrašením čisté modlitby, která je pohlcena Duchem svatým. V tom okamžiku je rozum jinde, nad modlitbou, a protože objevil něco lepšího, modlitbu opouští. Tehdy se rozum nemodlí modlitbou, ale ve vytržení hledí na nepochopitelné věci, které přesahují tento smrtelný svět, a je umlčen nevědomostí všeho toho, co tam nachází.

 Kontemplace přibližuje duši k obnaženosti rozumu, a to se nazývá nehmotná theoria. Ta je duchovní povahy. Pozvedá totiž mysl nad pozemské skutečnosti, přibližuje ji k původní theorii ducha a představuje ji Bohu skrze božské vidění té nevyslovitelné původní slávy... Kdykoli totiž mysl svatých příjme theorii podstaty, je tím odńata i hrubost těla a potom se jejich vidění stává duchovním. „ Teorií podstaty" se rozumí stvořený stav původní lidské přirozenosti. A. z této vize podstaty je člověk snadno hýbán a přiváděn k tomu, co se nazývá sjednocující pohnání, které je — jednoduše řečeno —úžasem před Bohem. To je ten stav vznešené cesty budoucího života, který je darován ve svobodě nesmrtelného života v existenci po vzkříšení.

Nazírání je nerozlučně spojeno s přebýváním v mlčenlivosti: Světlo kontemplace přichází spolu s ustavičnou tichostí a nepřítomností vnějších dojmů. Jakmile je mysl prázdná, setrvává stále v čekání, dokud v ní nezazáří kontemplace.

Když...jsme v úžasu pří kontemplaci mysli, která je  vyšší než přirozenost, a když - jak říká blažený Euagrios  — se k nám přiblíží svatí andělé a naplní nás duchovním viděním, tehdy všechno, co překáží, se vzdálí, a nastává pokoj a nevýslovný klid. Izák Syrský 

+++

JEDNOHO DNE ČASNĚ ZRÁNA.

JEDNOHO DNE ČASNĚ ZRÁNA,

NA ZEM SMUTKY USOUŽENOU,

SPADLA LÁSKY ČISTÁ MANA.

TOLIK NĚHY V ŠÍŘ I DÁLI

ANDĚLÉ NÁM NASYPALI,

V NÁRUČ TICHÉ NEVINNOSTI

JALI MYSL UDIVENOU.

 

MLČKY PLANOU, LEHCE SNÍCE,

KOPCŮ SNĚŽNÉ MAKOVICE.

PODŘIMUJÍ RODNÉ LÁNY

V BOŽÍ TAJE ZACHUMLÁNY.

NEVÍDANÉ DARY SLASTÍ

VĚTVE STROMŮ SKRYTĚ HOSTÍ,

MODRÝCH DÝMŮ TEPLÉ ŠLÁŘE

VÁBÍ PTÁKY SAMOTÁŘE.

 

JEDNOHO DNE ČASNĚ ZRÁNA,

ZEMI RMUTNOU, OPUŠTĚNOU,

NAVŠTÍVILA MILOST PÁNA.

TOLIK LÁSKY V ŠÍŘ I DÁLI

ANDĚLÉ NÁM NASYPALI

V POKOJI A VELEBNOSTI

RUKOU ŠTĚDROU, POŽEHNANOU.

Zd.Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MILUJÍCÍ DUŠE MLUVÍ K BOHU

Milovaný Pane, ty jsi můj král, můj pán, má láska, má radost, ty jsi vše, co mé srdce těší a blaží. Neměla bych k Tobě mluvit, protože Té nevidím? Měla bych činit jako ti ubozí slepci, kteří nemohouce vidět Lásku věčnou, věnují svou lásku bytostem pozemským?

Srdce se mi chvěje radostí, pomyslím-li, že mne miluješ. Ó, miluj mne, Pane můj, miluj mne silně a trvale, věčně. Čím více mne miluješ, tím jsem čistší, čím silněji mne miluješ, tím jsem krásnější, čím déle mne miluješ, tím jsem světější.

Přemilý Bože, kéž bych jen byla hodná Tvé lásky a Tvého přátelství, abych mohla říci: Ty jsi můj a já jsem Tvá!

Ó svrchované Blaho, nemohu se vynadivit tomu - Třebaže mi to dříve též bylo cizí - že může některé srdce zakotvit v něčem jiném svou láskou než v Tobě, hlubokém bezedném moři, hlubině vší líbeznosti. Blažen, komu ses stal předmětem lásky a kdo je utvrzen v lásce k Tobě. Blažen, že se narodil. Kdyby člověk měl tisíc životů, měl by všechny vynaložit, aby Tě získal.

Ó vy přátelé Boží, všichni zástupové nebeští a ty, milá svatá Anežko, jež jsi řekla: „Jeho krev růžově zbarvila má líčka“, pomozte mi ho prosit, neboť jsem nikdy jaksepatří nevěděla. co je jeho láska! Ach, mé srdce, odlož všechnu liknavost, abys, dokud budeš v těle, zakusilo sladkost jeho lásky. Jak líně a vlažně jsi dosud žilo!

 Ó, milá, krásná, vyvolená Moudrosti, jak jsi láskyhodná nade vše na světě! Jak nepodobná je láska k Tobě a láska k tvorům! Jak klamavé je vše, co se jeví tomuto světu láskyhodné, jen když se to zblízka pozná! V žádné lásce jsem nenalezla nic jiného než žal a nestálost a klam. Kamkoli jsem oči obrátila,  všude jsem nalezla nějaké „kdy-by ne“. Nalezla-li jsem krásnou postavu, byla bez citu, bylo-li něco krásného a vábného, nemělo to vnitřní ceny, nebo mělo-li jit přece jsem zase něco objevila, uvnitř, či zevně, co mému srdci bránilo přilnout k tomu. Při bližším seznámení nalezla jsem vždy něco mrzutého. Ty však jsi krása plná dobroty, milost plná moudrosti, vznešenost plná ctnosti, bohatství sdružené s mocí a -co jsem na světě nikde nenalezla - úplné ukojení všeliké žádosti milujícího srdce. Čím lépe Tě člověk pozná, tím více si Tě zamiluje a čím důvěrněji s Tebou obcuje, tím roztomilejším Tě shledává.

Proto se měj dobře, falešný světe supermarketů, navždy! Loučím se s tebou a vypovídám ti všechno přátelství, jež jsem ti dosud bez vděku věnovala, neboť chci se darovat tomu, jenž mne tak milosrdně k sobě přitáhl. Ach, nejvyšší, neskonalé Blaho, žel, že jsem k tomu nedospěla už mnohem dřív, že jsem to už dávno nevěděla. Nyní jsem nalezla Toho, po němž touží duše má. Jak jsou šáleni ti, kdo svou lásku věnují něčemu jinému. Ó, pošetilci, nepřibližujte se už ke mně, neboť mé srdce si zvolilo toho, jenž jediný dovede nasytit srdce, duši a všechny mé schopnosti nevýslovnou láskou, která nikdy nepomíjí.

Dej mi, nejmilejší Bože, aby mne neoklamal už žádný falešný lesk a aby mé srdce nepřevrátila žádná cizí láska, ať nikdy neporuším věrnosti tobě, svému nejkrásnějšímu snoubenci. Naše láska ať svou silou přemůže smrt a pouto lásky ať trvá na věky. T.

+++

SAD V ČERVENCOVÉ NOCI

ZEMDLEN RADOSTMI ZRÁNÍ ODPOČÍVÁ

SAD PLNÝ BALADICKÝCH STÍNŮ;

VŠAK DUŠE TESKLIVÁ ROZPÍNÁ NAD KRAJINU

KŘÍDLA A SLADCE O ŽIVOTĚ ZPÍVÁ.

 

V KORUNÁCH ŠTĚPŮ HVĚZDY ŠUMÍ,

PAHORKŮ RODNÝCH JISKRNATÝ ROJ,

Z HEBKÝCH POLETŮ LYŠAJŮ KOZODOJ

LAČNÝ U CHLÉVA ROZPŘÁDÁ SVÉ DUMY.

 

ŽÍZNIVÍ MILENCI Z PRAMENE NOCI PIJÍ

ŠÁLIVÝCH VÁŠNÍ HŘÍŠNÉ OPOJENÍ,

OMÁMEN MĚSÍCEM, TAM POD JABLONÍ,

V PANENSKÉM ZRAKU HAD SE SVÍJÍ.

Zd.Řezníček

+++

Zprávy: Od příštího školního roku zahajujeme každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA.,“Můj život v Církvi“

+++