ZÁŘÍ 1997

ročník III. 1997 číslo 9.

Obsah: Svatý archanděl Michael, Andělské řády a služby, Litanie ke svatým andělům strážným, Vydejme se novou cestou, Dokonalý duchovní život, Obrácení hříšníků, Sekty, Boží předurčení, Dějiny řeholního života, Bludárium, Kurs duchovního života, Oficia OP, Kukátko__________________________________________________________________________________________

Bůh ve své moudrostí raději těží ze zla dobro, než by nedovolil žádné zlo.

Sv. Augustin

+++

SVATÝ ARCHANDĚL MICHAEL

Když prosíme o světlo Ducha svatého, čteme Písmo svaté a rozjímáme nad ním ve shodě s Pánovou obětí, začínáme stále více poznávat plnou pravdu o Bohu, andělech i o nás samých. Slovo Boži poukazuje na nesmírnou roli svatého archanděla Michaela - vůdce zástupů Páně. Svatý Michael vlastně jako první z povolaných k bytí učinil vhodnou a rozumnou volbu. Přijal odvěký plán Boží - s vděčností a nadšením přijal dar svého bytí, pokorně a poslušně se poddal právům, která Tvůrce očekával od jeho duchovní podstaty.

Celé stvoření je chválou Boží, dokazuje svým bytím a žitím svatost Boha, jeho všepřesahující velikost, lásku a všemohoucnost. Jméno vůdce celého stvoření v hebrejském jazyku MI-KA-EL (Michael) znamená: Kdo jako Bůh? Kníže andělů celou svou osobou a bytím velebí Boha a k tomuto velebení vede anděly i lidi. Archanděl Michael byl ustanoven vůdcem andělů i lidí a skrze Boha nabyl darů lásky, která převyšuje svatost všech andělů i lidí. Jedině blahoslavená Panna Maria, o které II. vatikánský koncil učí, že je povýšena nad všechny anděly a svaté, jej převyšuje ve svatosti a slávě.

Svatý Michael stojí na stráži slávy Boha nejvyššího. Když se část stvořených duchů vzbouřila, archanděl Michael spolu s Bohu věrnými anděly srazil z nebe satana a jeho příznivce Bůh ve své nesmírné moudrosti připustil, aby se satan a démoni stali nástroji naší pozemské zkoušky, když nás nutí do zlého. Avšak díky spasitelnému dílu Ježíše Krista, nám jednoznačně dává dostatečnou pomoc k odrážení útoků zlých duchů. V rámci působení Boží prozřetelnosti naplňují velké poslání jak svatý Michael, tak i všichni dobří andělé. Osvěcují nás, spěchají nám na pomoc a pomáhají nám v dosažení spásy. Pomoci svatého archanděla Michaela a dobrých andělů užíval Kristus, jeho nejsvětější Matka i apoštolově. Satan, který ví, že má již málo času, zmohutňuje svoje útoky proti lidam, kteří mají zaujmout místa padlých andělů. Svádí nás k porušování Božího zákona, odvádí od Boha celé národy a celá společenství. Protože žijeme v takovýchto časech, jsme také povinni obracet se k svatému Michaelovi a prosit ho o pomoc.

Někdy, pro nesčetný zástup svatých, máme problém s přímluvami o jejích pomoc. Každý z nás může mít větší důvěru v kteréhokoliv ze svatých, žádat ho o častou pomoc a prosit o zprostředkování svých proseb. Každý svatý náleží do mystického těla Kristova, které tvoří všichni andělé i svatí a rovněž věřící putující na zemi. kteří se připravují v něm zaujmout svá trvalá místa. Takto je svatý spojen se všemi anděly a svatými a v závislosti na svém místě v mystickém těle Kristově, přednáší naše modlitby Bohu, od něhož nám zase přináší jeho světlo a pomoc.

Všechna rozumná stvořeni byla povolána k účasti na Boži svatosti, toho, který řekl: „Buďte svatí, neboť já. Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lv 19,2) Znovu nám to připomíná Kristus slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec,“ (Mt 5,48) Každý člověk je zatížen povinností pozvolného růstu své svatosti, a to až do konce své životní zkoušky, což nám připomíná v knize Zjevení anděl, který objasnil viděni svatému apoštolu Janovi těmito slovy: „ Kdo je spravedlivý, ať žije spravedlivě dál a svatý ať se posvěcuje dál,“ (Zj 22,11) Dosažená svatost, čili stupeň účastenství na Božím životě bude naším novým jménem po celou věčnost. (Zj 2, 7) V souhrnu můžeme říci, že naše svatost, jakož i svatost každého spaseného, záleží od dvou nutností: od věčného záměru Božího (Ef 1.3) a od naší odpovědi na tento Boží plán.

V chronologickém nebolí časovém pořadí je prvním stvořením naprosto oddaným Bohu, čili svatým, archanděl Michael. Michael odpovídá na odvěký Boží plán sebou sáným, oddal se plně Bohu. MIKA-EL, Michael: Kdo jako Bůh? v tomto smyslu je nám vzorem úplné, naprosté odpovědi našemu Tvůrci, který nás vyblz; k účasti na Božím životě. Svatý archanděl Michael je svatým, který beze zbytku provedl záměr Stvořitele. Uskutečnil to projevem klanění, díkůvzdání a naprostou důvěrou k svému Tvůrci. Bůh ho učinil nadřízeným nad veškerým stvořením, vyvýšíl jej nad všechny anděly a lidi. Pouze Panna Maria, matka Syna Božího jej převyšuje ve svatosti. Poetickým způsobem to vyjádřil P. Ferdinand v hymnu pro text „Hodinek ke cti sv. Michaela“: Zapěl jsi: velebím svou bytostí celou, v Marií dokonale to slovo se rozeznělo. Kdo jako Bůh - tvoje heslo s jejím zvoláním: Jsem služebnice - jediným oddáním.

Učinit někoho nadřízeným znamená dát mu náležitou vládu a moc řídit druhé.

V případě sv. Michaela to znamená jeho svatosti ho povznést nad všechny anděle a lidi. V Písmu svatém najdeme potvrzení tohoto povýšení archanděla Michaela.

V knize Jozue je nazván Velitel Hospodinova zástupu“ (Joz 5, 13-15) a kniha Zjeveni ukazuje archanděla Michaela stojícího v čele všech andělů jako jejich vůdce (Zj 12,7). Kniha Exodus uvádí jeho ustanovení za neviditelného průvodce s ochránce lidu izraelského na jeho pouti do zaslíbené zemi (Ex 23, 20-23), prorok Daniel jej nazve jménem MIKAEL (Da 10) a víra církve potvrzuje jeho povýšení za „Vůdce zástupu Páně“ jak v liturgických textech, tak i v modlitbách.

Ukázka z knihy Nesmírná velikost svatého archanděla Michaela od P, Mariana Polska CSMA - Michalineum 1396, jejíž překlad vypracovaný bratrem Augustinem lil. OP připravuje naše místní společenství v Brně k vydání.

+++

ANDĚLSKÉ ŘÁDY A SLUŽBY

Podle různých míst Písma svatého jsou jmenovány tyto andělské řády: serafové (Ez 6,2), cherubové (Ez 1-10, 15-20), trůny (Kol 1,16), panstva, síly, moci a vlády (Ef 1,21), archandělé (Juda 9) a andělé. Každý řád má svou skutečnost a svůj život. Jejich odstupňování a harmonické soužití je analogické, obdobné asi tomu, co např. Albert Einstein zjistil o odstupňování a vzájemném vztahu mezi věcmi hmotného světa a svými názory o relativitě vztahů. Také v hmotném světě, jako v andělském, jsou tyto vztahy zdokonalitelné Boží milostí. Může člověk pomocí milosti vystoupit až na roveň andělů? Může i lidská svatost a blaženost tvořit řády a služby, úměrné řádům 3 službám andělským?

K těmto otázkám nás vede výrok samotného Spasitele, že svatí „budou jak® Boží andělé v nebi“ (Mí 22,30). Totéž vysvítá i ze sv. Lukáše: „Synové vzkříšení budou rovni andělům v nebí“ (Lk. 20,36) Podle sv Tomáše se i zds musí rozlišovat mezi přirozeností a milost!. Andělé se mezi sebou různí jednak podle své přirozenosti, jednak podle darů osobní milosti Kdybychom chtěli srovnávat anděly a lidi podle přirozenosti, tak člověk nemůže být nikdy na úrovni anděla. Ovšem přirozenost je pouze podkladem milostí, která rozšiřuje a prodlužuje přirozenost. Rozsah milosti závisí pouze na velkodušnosti Boha. A tak darem Boží milosti si lidé mohou zasloužit tak válkou blaženost, že se mohou vyrovnat jakémukoli stupni andělů. Jiří M. Veselý OP

+++¨

LITANIE KE SVATÝM ANDĚLŮM STRÁŽNÝM

Pane smiluj se. R. Pana. smiluj se. Kriste, smiluj ss. R. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se. R. Pane, smiluj se. Bože, náš nebeský Otče. smiluj se nad námi, Bože Synu, Vykupiteli světa, Bože Duchu svatý, Bože v Trojici jediný,

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boži Rodičko,

Svatá Panno panen,

Svatý Michaeli,

Svatý Gabrieli,

Svatý Rafaeli,

Všichni svati andělé i archandělé, orodujte za nás.

Všichni svati blahoslavených duchů rádcové,

Svatí andělé strázni,

Jenž před trůnem Božím stojíte,

Jenž na Boha tváři v tvář patříte,

Jenž dobré rady lidem zvěstujete

Jenž naše modlitby Bohu předkládáte,

Jenž nad kajícniky se radujete,

Služebnici a poslové Boží,

Důvěrníci Boži.

Ochránci a strážcové naši,

Osvěcovatelé a rádcové naši,

Poučovatelé a těšitelé naši,

Orodovníci a pomocníci naši,

Příznivci a prostředníci naši.

Vůdcové a průvodci naši,

Varovatelé a povzbuzovatelé naši,

Přátelé a bratři naši,

Účastnici našich radosti a bolesti,

Svědkové našich činů přimlouvejte se za nás,

Abychom ke spáse kráčeli.

Abychom Boži vůli dokonale poznávali,

Abychom Boži vitii věrně a svědomitě plnili,

Abychom řečmi a příkladem hříšných se nedali svést.

Abychom příkladem bohabojných lidí byli v dobrém utvrzeni,

Abychom k cíli nebeské vlastí stále směřovali,

Abychom za hříchy pokání činili,

Abychom se z vaší ochrany až do smrti těšili,

Abychom jednou v hlazeném společenství s vámi Boha věcně chválili.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. 3x

Kriste, uslyš nás. 2x Kriste, vyslyš nás. 2x

V. Andělům svým o tobě přikázal,

R. aby tě ochránili na všsch tvých cestách.

V. Chvalme Pána, jehož chválí andělé,

R. jehož cherubíni a serafini oslavují.

V. Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh zástupů.

R. Nebe i země jsou plny tvé slávy.

V. Svatí andělé strážní, ochraňte nás v posledním boji,

R. aby nás hrozný den soudu zanechal v pokoji.

V. Modleme se: Bože, íy od věčnosti moudře určuješ služby andělů i lidí; dej, ať v našem pozemském životě zakoušíme pomoc tvých svatých andělů, stojících bez ustání u tvého svatého trůnu v nebi. Bože, ve své nevýslovné prozřetelnosti posílej své anděly, aby byli našimi strážci. Snažně tě prosíme, ať nás vždycky chrání a ať se s nimi jednou radujeme. Skrze Krista, našeho Pána. R. Amen.

Převzato z Růža

+++

VYDEJME SE NOVOU CESTOU!

Proč je duchovní život většiny z nás tak ubohý a černobílý? Proč je tak málo doopravdy žijících křesťanů? Asi proto, že si málo uvědomujeme, kdo vlastně Bůh je. Málo si připomínáme, jaký vztah chce Bůh mezi sebou a námi. Chováme se tak chladně k němu, či sledujeme jeho moc s úzkosti a otrockou bázní. Příliš se od něj odlučujeme a oddělujeme, a proto žijeme tak povrchně. Stále zapomínáme, že jsme voláni k životu vyššímu, nadpřirozenému. Bůh nás zve k vnitřnímu, důvěrnému vztahu k Němu. Proto i naše plnění jeho přikázání, pokud se děje, je tak nucené. Vůbec nemyslíme na to, že i přikázání jsou projevem jeho lásky, která nám dává přikázání jako existenční minimum lidského života, jako lešení, ze kterého máme budovat sebe samé jako lidské osobnosti. Bůh je nám stále jen trestajícím soudcem anebo pouhým pomocníkem v časných potřebách, když nám docházejí síly. Shrňme to v doznáni, že náš vztah k Bohu je nadále příliš služebnický a otrocký, nedůstojný člověka a již vůbec ne Božího dítěte.

Kristus nám všem otevřel novou cestu, když prohlásil svým učedníkům: „Už vás nebudu nazývat svými služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazývám vás svými přáteli.“ Ve své svaté Krvi nás Kristus přijal za své děti. A my jsme teto dětství přijali bez našeho přičinění ve křtu sv. Ale On nás chce mít svými důvěrníky. Nabízí nám účast na vnitřním životě Božím.

Sv. Tomáš prohlašuje, že dokonalost Božích dětí je především v lásce. Vše ostatní je pouze podružné a má jen být žárem rozněcujícím onu lásku. Opravdová a živoucí nadpřirozená láska k Bohu vysoko povznáší duši, nenechá ji plazit se po zemí, nýbrž pozdvihne duši až k důvěrnému setkání s Bohem, neboť nadpřirozená láskaje přátelstvím duše s Bohem. (STh,2,il,23, 1)

Východiskem našeho duchovního života a růstu je nedokonalé Boží přátelství, které se má životem v lásce postupně rozvíjet. Úkolem našeho duchovního života je stále zdokonalovat naše spojeni s Bohem, aby se jednou rozjásalo ve slávě chvalozpěvem lásky dokonalé.

A co je to vůbec přátelství? Je to spojení dvou bytostí, jež se milují, protože je mezi nimi nace společného, co je vzájemně pojí. Přátelstvi je spojení v lásce, kde jeden přeje druhému dobro. Přátelství je totiž láska blahovolná, kdy nechceme dobro přítele pouze pro sebe. ale chceme jeho dobro pro něho! Láska, která miluje přítele jen pro očekávané dobro, miluje vlastně sebe - je to láska zištná

Podkla-Sem každého přátelství je nějaké dobro. Přátelství je možné pouze mezi rozumnými tvory, kde je možný výběr a svobodná volba. Rozum pozná dobro. Pozná, že dobro milované osoby platí alespoň jako my, ba že platí více než my a že si zaslouží naši lásku. Neboť vše, co je dobré, je hodné našeho milování, což teprve dobro, o němž poznáváme, že je takovým vynikajícím dobrem, že je dobrem podobným našemu. nebo je ještě převyšujícím.

Náš rozum hledá dobro, ve kterém bychom mohli spočinout. Hledáme, a kolikrát je to hledání plné hrůzy, bolesti a zklamání. Často hledáme dlouho, osvěžujeme se ze všech studánek, a všech tvorů se tážeme: najdu v tobě tc dobro, které bych mohl klidně a bezpečně dlouho milovat? Nemůžeme žít bez štěstí, bez lásky. Naše vůle se musí k něčemu přimknout a v něčem spočinout. Běda, jestli spočineme v něčem, z čehož nás brzo vypudí mrtvolný puch, jímž se rozkládá vše stvořené. Všechno pomíjivé nás unaví, o všem se brzo přesvědčíme, ze to není dobro, ke kterému bychom se mohli přiklonit celou bytostí. Vše stvořené má své hraníce a své meze. My jsme ale otevřeni pro dobro nekonečné. Vidíme to na denních radostech, na nichž ulpíváme. Jednu za druhou vystřídáváme a každá nám připravuje trpčí a trpčí zklamání. Znáte ty duše uš;ví-.ií svatem a jeho radostmi? To je výmluvný důkaz naší potřeby přátelství v dobru vyšším. Vírou osvětlený rozum objevuje takové dobro nekonečné. Vírou dokonce poznáváme, že jsme byli povýšeni až tam. kam bychom si přirozeně nikdy netroufali. Víra nám dává dobro samo, dobro bez hranic a to štěstí, že můžeme se dokonce spojovat s podstatou samou onoho dobra. Láska toužící obejmout dofcro. nachází svrchované Dobro.

Bůh - nekonečné Dobro, je našim přítelem. Chce naše dobro a Dobro nekonečné nám dává Dává nám sebe. Může být větší důkaz přátelství? Svatí se mnohokrát podivují: Bože. co vidíš na mně, že mne zahrnuješ svou láskou?

Pane, vždyť toho víc nesnesu! Duše rozumějící Božímu přátelství, čím dále tím více odstraňuje své přirozené dobro a nahrazuje je Dobrem nadpřirozeným. Nehledá sebe, své dobro, ale dobro svého božského přítele. Ano, on musí růst my pak se menšit.

Přátelství žádá vzájemnost. Přátelství je láska dvou, kteří se hledali a nalezli. Jsou to dvě lásky, které se navzájem prolínají, pojí. Je to velké setkání duši, které si odpovídají. Přátelství činí z tohoto věčného přílivu a odlivu jedno moře milování, jednu duši, jedno cítění, jedno smýšlení, jedno toužení. Přátelství s Bohem vyžaduje výslovně, abychom tak smýšleli a tak jednali, jako bychom s ním srostli. Dokud toho nebude, dokud naše jednání budou nést pečeť pozemského světského ducha, není dokonalé přátelství mezi námi a Bohem. Přátelství totiž přidává k obyčejné lásce: Určitě společenství milujícího s milujícím... a to tak, že jednají po výběru a ne jen puzeni vášní.

Nadpřirozená láska je tou atmosférou, v níž člověk miluje Boha a Bůh člověka a tak povstává spojení člověka s Bohem. Náš duchovní život se musí povznést k této vzájemnosti s Bohem, musí se stát spojením s Bohem, a to čím dále tím užším a životnějším. Žít láskou, stýkat se s Bohem, je být s ním spojen ve všech svých činech, žít stále tile jeho vůle, žít stále dle jeho přikázání. Když volíme Jeho cestu, dokazujeme mu svoji lásku. Bůh nás zahrnul svými dary a to proto, aby nás tyto dary dovedly k němu, aby nám pomohly najít blaženost v jeho slávě. Proto mu vracíme vše, co nám dal, abychom přistoupili blíže k Němu.

Boha milujme pro něj samotného. Neulpívejme proto na životu bázně, neplňme příkazy jen proto, že nám jinak hrozí zkáza. To bychom vlastně milovali sebe, kdybychom chtěn hřešit do sytostí a pak přece stále ještě myslili, že Bůh se s námi jaksi vyrovná v posledním okamžiku. Ano, strach ze ztráty Boha je spasitelný a požehnaný, kdežto pohoršující je strach o trochu sobecké radosti.

Duchovní přátelství žádá vnitřní setkání, vnitřní společenství. Milujeme své přátele, protože jsme v nich poznali část sebe, své úmysly, své sny, své myšlenky, milujeme své přátele, protože jsme v nich poznali spřízněné duše. Přátelství je touž vnitřní příbuznost (S.th,1,11,27,3} Jaká je však vnitřní příbuznost mezí Bohem a mezi námi? Již v přirozeném ohledu jsme jeho obrazy svým rozumem a svou vůlí, naše dokonalosti vytryskly z pravzoru Boží dokonalosti Ovšem, to by nás ještě neopravňovalo k. důvěrnému přátelství s Bohem.

Bůh nás povolal za své děti. Milostí posvěcující jsme se na křtu sv. stati jeho dětmi a máme účast na jeho přirozenosti. Byli jsme povoláni k blaženosti ve slávě, abychom požívali blaha, jež má Bůh ze své nekonečné dokonalosti, v této blaženosti vyvrcholí naše vnitřní setkání s ním. Láskou se lidé stávají podobni Bohu a tak se povznášejí nad lidi a •setkávají se v nebi.

Je něco mezi Bohem a námi. To pojítko je uloženo v hlubinách naši bytosti. Je to náš největší poklad. Máme povinnost jej celým životem uchovávat. Naší snahou má být stále růst v tomto přátelství láskou. Tomáš Bahounek OP

+++

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ

6. kapitola

O dokonalé božské lásce, které se týká rada

A když apoštol řekl: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo dosáhl dokonalosti, „ dodává třetí: „Běžím však, abych se jí zmocnil;“ a potom přidává čtvrté: „Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my.“ Z těch slov samo napadá, že i když dokonalost patřících není pro nás v tomto životě možná, přece máme usilovat, abychom se podle možností přivedli do podobnosti s touto dokonalostí: a v tom tkví dokonalost života, ke kterému nás zvou rady.

Je jasné, že lidské srdce tím mocněji tíhne k něčemu jedinému, čím více se odvrací od množství. Tím více tedy lidský duch tíhne k lásce k Bohu, čím více se odvrací od citu pro pomíjející. Augustin praví v knize Osmdesáti tří otázek, že naděje na dosažení nebo podržení časných věcí je pro lásku jed, kdežto zmenšování chtivosti znamená pro ni vzrůst.

Všechny rady, které nás zvou k dokonalosti, směřují k tomu, aby se duch člověka odvracel od citu pro časné věci, aby tak mysl svobodněji šla k Bohu, na něho myslela, milovala jej a plnila jeho vůli.

7. kapitola

O první cestě k dokonalosti, která znamená opustit jevy pomíjející

Časné dobro nejprve nastává opouštěním vnějších statků, které lze narvat bohatství. To radí Pán, když říká v Matoušově evangeliu (19): „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Užitečnost této rady se ukáže následovně.

A to nejprve ze zřejmého skutku. Když to uslyšel jinoch, který se tázal na cestu dokonalosti, odešel smutný. Příčinu odchodu vysvětluje Jeroným k Matoušovi: měl totiž mnoho majetku, jako trní a býlí, jež udusily osení Páně. A Jan Zlatoústý, který vykládá totéž, praví: „Nejsou tak zdržováni, kdo mají málo, jako ti, kteří velmi oplývají, protože vzrůst bohatství rozněcuje plamen a nastává mocnější chtivost.“ Také Augustin praví v listě Paulínovi a Therasii, že když člověk příliš miluje pozemskost, dosažené ho poutá těsněji nežli žádané. Proč tento jinoch odešel smutný? Protože měl veliké bohatství. Neboť je něco jiného nechtít více získávat, když to chybí, nežli již získaného se vzdát. Co chybí, lze odmítat jako věci zevnější, získané jako by se vyřezávalo z údů.

Za druhé se užitečnost této rady ukazuje ze slov Páně, která přidává, že „bohatý těžko vejde do království nebeského.“ A důvodem je, jak praví Jeroným, protože bohatým majetkem se člověku těžko pohrdne. Neřekl: „ Je nemožný vstup bohatého do nebeského království,“ nýbrž nesnadný. Když se tvrdí nesnadnost, nepředkládá se nemožnost, nýbrž se ukazuje řídkost. A jak praví Jan Zlatoústý k Matoušovu evangeliu, Pán jde dále v důkazu, že je to nemožné, když říká: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ Z těch slov, jak praví Augustin v knize O otázkách evangelia, učedníci seznali, že všichni, kteří bohatství žádají, jsou počítáni mezi bohaté; jinak by se byli učedníci netázali: „Kdo potom může být spasen,“ když boháčů je málo ve srovnání s množstvím chudých. Z těch dvou výroků Páně se jasně ukazuje, že majitelé bohatství nesnadno vcházejí do nebeského království: protože, jak sám Pán jinde praví, starosti tohoto světa a šalba bohatství udusí slovo Boží, a zůstane bez užitku.

Mnohem více však není možné, aby do království nebeského vešli ti, kteří bohatství milují, nežli aby doslova prošel velbloud uchem jehly. To je nemožné, neboť to odporuje přírodě. Vstoupit do království nebeského a zároveň milovat bohatství odporuje božské spravedlnosti, která je silnější nežli každá stvořená přirozenost.

Z toho tedy je zjevně patrný smysl božské rady. Rada se totiž dává o tom, co je užitečnější, podle slov apoštolových (Kor. n,8): „V tom dávám radu, neboť je vám to užitečné.“ K dosažení věčného života pak je užitečnější bohatství odhodit než je mít; protože majitelé bohatství nesnadno vejdou do nebeského království, ježto je nesnadné nepřipoutat cit k bohatému majetku, což působí nemožnost vstupu do nebeského království. Správně tedy Pán poradil opouštět, bohatství jako užitečnější.

Ale někdo může proti tomu, co zde bylo řečeno, namítnout, že Matouš, Bartoloměj a Zacheus měli bohatství, a přece vešli do nebeského království. Ale Jeroným to řeší, když říká: „ Je však nutno uvážit, že v tu chvíli, kdy vešli, přestali být bohatí.“

Ale Abraham nikdy nepřestal být bohatý, ba spíše v bohatství zemřel a zanechal je po smrti synům, jak čteme v Genezi Podle toho. co bylo řečeno, se zdá, že nebyl dokonalý, ačkoli mu Pán v Genezi (17) řekl. „Buď dokonalý!“ Otázka by se nemohla vyřešit, kdyby dokonalost křesťanského života záležela v samém opuštění bohatství. Z toho by totiž vyplynulo, že kdo má bohatství, nemůže být dokonalý. Ale když se bedlivě uváží slova Páně, neztotožnil dokonalost se samým opuštěním bohatství, ale ukazuje, že je to jakási cesta k dokonalosti. To ukazuje sám způsob řeči. když se řekne: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patři, rozdej chudým ... a následuj mne.“ Dokonalost tkví v následováni Krista, kdežto opuštění bohatství je cesta k dokonalosti. Proto praví Jeroným k Matoušovu evangeliu: „Protože nestačí pouze opustit, dodává Petr co je dokonalé, ale následovali jsme tebe.“ Také Origenes na témž místě praví, že slovo „Chceš-li být dokonalý“ atd. se nerozumí tak, že kdo dá své statky chudým, v tu chvíli se stane zcela dokonalým, ale od toho dne začíná jej vést ke všem ctnostem myšlení na Boha.

Může se tedy stát, že někdo, kdo má bohatství, je dokonalý, jestliže nemá ducha zaujatého bohatstvím, nýbrž zcela spojeného s Bohem. A to znamenají slova Páně, když mu řekl: „Choď přede mnou a buď dokonalý,“ ježto ukazuje, že v tom je jeho dokonalost, aby chodil před Bohem, dokonale jej miloval, až k pohrdáni sebou a vším svým, což nejvíce dokázal při obětování syna. Pročež mu bylo řečeno: „Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám.“ (Gen.22)

Kdyby však někdo z toho chtěl vyvozovat, že rada Páně o opouštění bohatství je neužitečná, protože Abraham byl dokonalý a měl přitom bohatství, odpověď vyplývá již z toho, co bylo řečeno. Pán nedal tuto radu v takovém smyslu, jako by bohatí nemohli být dokonalí a ani nemohli vejít do nebeského království, ale ve smyslu, že do něho nemohou vejít snadno. Ctnost Abrahamova byla tedy veliká, protože při bohatém majetku měl ducha svobodného ve vztahu k bohatství. Jako byla veliká síla Samsonova, který beze zbraní, pouze čelistí oslice potřel mnoho nepřátel, nedává se neužitečně rada vojínovi, aby si vzal do boje zbraně na přemoženi nepřátel. Tedy se také nedává neužitečně rada lidem toužícím po dokonalosti, aby opustili bohatství, když Abraham mohl být dokonalý při bohatství.

Zázračné události se nemají vést do důsledků, protože slabí je mohou spíše obdivovat nežli napodobit. Proto se též praví v Kazateli (31): „Blažený bohatý, který byl shledán bez poskvrny a který nechodil za zlatem a nespoléhal na peníze a poklady.“

Velikou ctnost a pevné utvrzení láskou k Bohu ukazuje bohatý, jenž se neposkvrňuje hříchem příchylnosti k bohatství, jenž nejde za zlatem s dychtivostí, ani se nad druhé nevynáší pýchou, spoléhaje na bohatství. Proto praví apoštol v I. listu Timoteovi (6): „Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství.“ Avšak čím větší je blaženost a ctnost tak smýšlejícího bohatého, tím menší je počet takových bohatých, pročež se dodává: „Kdo je to, ať jej pochválíme? Neboť učinil divy ve svém životě.“ Zajisté divy činí, kdo srdcem nepřilne k hojnosti bohatství. A je-li kdo takový, nepochybně dokazuje dokonalost. Proto následuje: „Kdo se v tom osvědčil,“ to je v tom, že má bohatství bez hříchu, „a byl shledán dokonalý?“ Jako by řekl, že se takový zřídka nachází, a „bude mu to na věčnou slávu.“ To souhlasí se slovy Pána, který říká, že „nesnadno vejde do nebeského království.“

To je tedy první cesta přístupu k dokonalosti, když někdo opustí bohatství a zachovává chudobu ve snaze následovat Krista.

(Z knihy T Akvinský - Dokonalý duchovni život. Krystal 1935 do současné češtiny upravila sestra Jenička III. OP)

+++

Lepší je chudoba v ruce Boží než poklady v předsálí radnice, lepší chléb při radostném srdci než bohatství se zármutkem ... Neupírej své srdce k pokladům.

Papyrus Insingrův – Egypt

+++

Nakrm umírajícího hladem. Jestliže jsi nenakrmil, zabil jsi.

Sv. Ambrož

+++

OBRÁCENÍ HŘÍŠNÍKŮ

Farizejové a zákonici pěstovali horlivě obracení nevěřících. Vyráběli v potu tváře proselyty A Ježíš jim praví, že když někoho obrátí, udělají jej satanem horším, než jsou sami. To se opakuje stále. Běda, jestliže se dají do obracení lidé, kteří jednají hůře, než ti, které chtějí obrátit. Obrátit a změnit můžeme někoho jen tehdy, pokud jej opravdu milujeme. Jinak i to naše objektivní a oficielní zvěstování poselství Páně a jeho radostné zvěsti, nepřináší většinou velké ovoce.

Chceme-li přijít ke svému bližnímu, abychom vytrhli třísku z jeho oka a abychom ho obrátili, protože se nám zdá být velkým hříšníkem a nevěřícím, musíme sami nejprve vyjmout kládu z vlastního oka.

Velmi se pohoršují křesťané nad svými protivníky, nepřáteli, nad nepřáteli Krista, ale chtějí je obracet neláskou, žlučovitostí, tvrdostí, vynášením vlastní osoby a podezíráním. Pak se ovšem do nekonečna mohou divit, proč se tito lidé nenechají obrátit a přesvědčit o lásce hlásané takovou neláskou a nadLitostí. Jen naprostou láskou, která se nedá ničím zmást a zviklat, jen takovou do nekonečna se opakující láskou můžeme někoho přesvědčit o kráse křesťanství, lásky a učeni lásky. Jen to je naše zbraň a všechno ostatní je vůči ní slabé. S. Braito OP

+++

SEKTY

Jistě jste se již také vy setkali se slušně oblečenými, převážně mladými lidmi, kteří vás zastaví na ulici nebo někde před obchodem, a nabízí vám časopis Strážná věž či další literaturu, dokazující, že názor Svědků Jehovových je ten pravý a jediný. Podobně se můžete setkat také s převážně ve dvojicích chodícími mladíky, oblečenými ve slušivých tmavých dlouhých kabátech s vizitkou na hrudi, kteří často v domě postupují od zvonku ke zvonku, aby vás lámanou češtinou přesvědčovali zase o své pravdě. Každý z nás se takto dříve či později má možnost setkat s razantním vstupem sekt do našeho života. Setkání to pro mnohé bývá velmi přesvědčivé, neboť po desítkách let, kdy jediným správným a vědeckým byl marxisticko-lenínský výklad světa, se nabízí lákavý a mnohým dosud nepoznaný duchovní výklad. Základ přesvědčivosti sekt je podle Dr. Vojtíška ze Společnosti pro studium sekt ve zneužívání informací. Kdesi bylo řečeno, že do sekty člověk vstupuje svobodný, ale neinformovaný. A když je v sektě informovaný, není svobodný, ale ovládaný. Manipulace s informacemi je promyšlená, metodická a často velmi účinná, vede k ovládnutí konkrétního člověka. Sekty se většinou samy prezentují jako opravdoví zastánci mravní čistoty; odmítají alkohol a drogy... Člověk v jakémkoliv věku, jehož dosavadní život postrádal smysluplný duchovni obsah, tak vymění marxleninské ovládání za nesvobodu v sektách. Mladí lidé, hlavně v období postpubertálním, v období příklonu k mystice, v období hledání pohledu na složitý svět, jsou náchylní víc než kdo jiný naslouchat slovním udičkám profesionálních i amatérských sektářských náborářů. Rodiče dělí a mladistvých by však měli toto nebezpečí znát, a nechtějí-ii mít ze svých dětí lidi znovu nesvobodné, umět mu předcházet.

Nyní se podívejme na některé charakteristické rysy. jimiž se sekty vyznačují: Sekty žijí vírou ve své výlučné spasiteiské poslání, ze kterého plyne, že jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají „recept“ na řešení všech lidských probíémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí. Toto svoje „posláni“ prosazují skrytě či otevřeně fanaticky a nelze od nich čekat, že přistoupí na rozumové argumenty. Nesnesou odlišný názor, tím méně odpor. Fanatismus má značnou sjednocovací schopnost, zvláště když je spojen s nenávistí proti „nepřátelům“.

Někteří odborníci shrnují určující rysy sekt do těchto bodů:

- vůdce, který autoritativně vyžaduje naprostou oddanost.

- vyznání a hodnoty jsou v protikladu k vyznání a hodnotám převládající kultury,

- pocit výlučnosti skupiny, jež disponuje „pravdou“

- zákony s množstvím pravidel a omezeni

- důraz na pocity a emoce,

- pocit pronásledování

- strach ze sankcí a trestů za neposlušnost

- tajnůstkářství

- odpor proti duchovním církví.

U mladých lidí, zvláště pak u těch, kteří jsou sociálně deprivováni, může být velmi přitažlivý prvek opozice. Popření obvyklého mravního kodexu, který se v naší kultuře utvářené křesťanstvím opírá o Desatero, je například v satanismu. Toto popření stávajícího systému hodnot dává členu sekty klamný pocit svobody.

Pro ty, kteří trpí pocitem méněcennosti z nejrůznějších příčin, znamená účast ve výlučném společenství sekty „zvýraznění“ vlastní osobnosti. Prvek elitářství, vědomí, že právě já patřím k těm, kteří znají „pravdu“, dodává pocit důležitosti a nadřazenosti nad ostatními, kteří jsou „vně“. Pocity a emoce hrají v životě mladého člověka významnou roli. Chce mít pocit štěstí a je ochoten jej získat i užíváním drog. Jedna z nich, nedávno v obrovském množství zajištěná policií, dostala příznačný název „Extáze“. Působí pocit štěstí a lásky ke každému. Háček je v tom, že po čase nastávají poruchy duševního života, které mohou ohrozit celou osobnost „Krásné Pocity“, jež nabízejí některé sekty (Misie božského světla, skupiny New Age a další), jsou podobně jako droga přitažlivé a nebezpečné.

Komunita, která formuje svého člena, jej výrazně poznamenává. Některé sekty mají destruktivní vliv na lidskou osobnost více, jiné o něco méně, ale jejich působení - zvláště dlouhodobé - poznamená vždy! V sektách je skutečnost světa. Br. Ludvík Doležal

+++

SVOBODA A BOŽÍ PŘEDURČENÍ

viděna černobíle: my a oni, dobro proti zlu. Každý, kdo má kritické myšlení vůči sektě, dostává podobu ďábla, člen sekty je trvale veden k podřízenosti ke skupině a naprosté poslušnosti vedoucího. Jeho „správný vztah“ ke skupině se projevuje i tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho siova i kopírovat jeho způsob mluvy. Tím dochází ke sjednocení do té míry, že každá individualita osobnosti je podezřelá. Sekta tak uspokojí jeho neujasněnou potřebu po splynutí s celkem, který za něj přejme zodpovědnost, naplní mu „prázdný“ čas, direktivně mu určí způsob života, ulehčí mu rozhodování, protože rozhoduje místo něj. Sekta však rovněž dokáže vštípit pocit viny. Po počátečním stadiu, v němř se novému zájemci prokazuje až přehnaný zájem a obdiv, že se dokázal správně rozhodnout pro „pravdu“, se tato vřelá sympatie už íohk neprojevuje, když je jisté, že z pavučiny se oběť jen tak nedostane, lichocení a zájem se přenese na další kandidáty. Přibývá však povinností a žádá se větší nasazení pro skupinu. Nepodává-li člen sekty žádaný výkon, je to jen jeho vina. Trvalý pocit nedostatečnosti se stává součástí promyšlené manipulace organizace, která sama o sobě tvrdí, že nikdy nemůže udělat chybu.

Otevřme Ottův slovník naučný a vyhledejme si heslo „svoboda'. Říká se tam: „Svoboda je schopnost náležeti jen sobě ve svých rozhodnutích, určovati jednání své jen z vlastních zásad, tedy bez nátlaku zevního.“ Zamysleme se na chvíli nad tímto vymezením. Je Jasné, že si Ji můžeme rozdělit na dvě části: Svoboda Je neodvislost od [akéhokoliv zevního nátlaku a Svoboda [e schopnost určovat své jednání jen ze sebe sama. Všimněme si: pojem svobody odkazuje na jistou příčinnost, nikde ani slovo o tom, že svoboda je neodvislost od jakéhokoliv určeni. Bezpříčinnost - i kdyby byla možná - nezajišťuje svobodu v jednání Svoboda je schopnost určovat své jednání ze sebe sama a ne určovat ho vůbec z ničeho. A mnozí filozofové, kteří se zahloubali do tohoto problému, chápou důvody, pro které to tak musí být.

Všimněme si ovšem i druhého faktu: nikoliv vůle je svobodná, ale svobodný je člověk užívající vůli. Vnitřní svoboda se vztahuje k osobě: ta „něco“ chce, má svou vůli, je svobodná. Je to osoba, lidské „já“, které určuje (determinuje) vůli poďe motivů, které byly rozumovou úvahou uznány za vlastní. V přesném slova smyslu svoboda vůle neexistuje; jde spíš o svobodu člověka nad vůlí, než o svobodu vůle samé.

Když jsme udělali první krok, postupme ještě o kousek dál. Takto stanovený pojem svobody vůbec neporušuje čelní vědeckou zásadu, že nic se neděje bez příčiny.

Je třeba to pečlivě promýšlet a postupovat nanejvýš obezřetně. Svoboda neni bezpříčinnost, je to schopnost určovat svoji volbu ze sebe sama. Když tedy Bůh ponechal člověku jeho svobodu, neznamená to, že ho ponechal nadvládě slepé náhody a vyloučil ho z Božího plánu a prozřetelnosti.

Uvažme: samotné svobodně rozhodnuti je určeno z osoby člověka a ta je determinována Bohem, z něhož vychází jako ze své prvotní příčiny. Bůh je tvůrcem všech věcí, on povolai k existenci i naše duše, stvořil je v okamžiku početí takové, jaké jsou (neboť už v prvotní buňce jsou zapsány všechny naše fyzické a duševní charakteristiky). Vložil je do řádů příčin a následků a povolal k bytí zde i na tomto místě. A tak i ty činy, které se dějí ze svobodné vůle, jsou podřízeny všeobecné determinovaností a v konečné instanci jsou podřízeny Boží prozřetelnosti. Boži moci je podřízeno všechno, i lidská svoboda.

K tomu je těžko něco dodávat, aby to bylo jasnější. Je třeba to mít trvale na paměti a neustále se k tomu vracet: Svoboda je nejen neodvislostí od jakéhokoliv zevního nátlaku, ale i schopnosti určovat své jednání ze sebe sama. Zákon přičinnosti - čili tzv. „kauzalita“ - má všeobecnou a trvalou platnost. bratr Girolamo

+++

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

NOVÉ FORMY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA VE STŘEDOVĚKU

Velké reformní hnutí v Církvi XI. a XII. století volající po návratu k ideálům prvotních křesťanů zasáhlo silně i dlecézní klérus. Začalo působit i u členů katedrálních a kolegiálních kapitul. V této době bylo ještě málo samostatných venkovských farností a většina kněži byla soustředěna u biskupského kostela, kde obstarávala chorovou službu. Proto bylo velmi důležité nalézt dobrý životní řád právě pro tyto kanovníky, kteří neskládali řeholní sliby a mohli vlastnit na rozdíl od mnichů soukromý majetek. Jejich společenství se ovšem snadno rozpadala a vyžadovala neustále nové reformní úsilí.

Církev se již v VIII. století snažila zavést mezi světské kněze společný kanovnický život, řada biskupů se snaží o výchovu mladých kleriků ke společnému životu. Zakladatelem tohoto způsobu života je metský biskup Chrodegang, který v roce 768 sepsal kanovnická pravidla. Klerikové se modlili společně církevní hodinky a při společném stole bylo čteno Písmo. Denně se také četla jedna kapitola z řehole, z čehož se celému spolku počalo říkat kapitula. Jelikož kapituly vyžadovaly značné duchovni a osobni sebezapření, neudržely se dlouho, společný majetek dómských a kolegiálních kapitul se v X. století roztříštil a společný život se rozpadl.

ŘEHOLNÍ KANOVNÍCI

Církevní reforma XI. století, která si kladla za cíl obnovu světského duchovenstva, postavila před kanovníky požadavek, aby se vzdávali soukromého majetku a zachovávali pevná pravidla. Kanovníci, kteří k tomu byli ochotni se začali nazývat řeholn í kanovníci, ostatní se pak nazývali sekulární kanovníci.

Řeholní kanovníci si volí za svoje pravidla augustiniánskou řeholi. Tak dochází opět k renesanci již částečně zapomenuté řehole, kterou sestavil začátkem V. století Aurelius Augustinus pro společenství kleriků u svého biskupského sídla v severoafrickém Hipponu. Vytváří se skupiny kněží působících v duchovní správě převážně ve venkovských oblastech, kteří mají pravidla společného života a modlí se denně několikrát společně v chóru. Řeholní kanovníci skládají, na rozdíl od kanovníků při katedrálách a kolegiátních kostelech, podobně jako mniši, řeholní sliby.

Největší a nejvýznamnější kanovnické společenství je premonstrátský řád, který založil dolnorýnský kanovník Norbert z Xanten. Podle svého zakladatele byl tento řád někdy nazýván lidově norbertýni. Norbertův otec pracoval na arcibiskupství a tak i mladý Norbert se záhy dostal do církevních služeb. Získal nižší svěcení a do svých 35 let žil světáckým životem typickým pro tehdejší feudální dvořany. V jeho životě však došlo k prudkému zvratu, někteří životopisci uvádí, že byl zasažen bleskem, který jej málem zabil a tento zážitek ho přiměl ke změně života. Byl vysvěcen na kněze, opustil výhodné místo a začal žít podle příkladu potulných kazateiů. V roce 1120 se usadil v údolí Premontré nedaleko francouzského města Coucy kde začal organizovat komunitu řádových kanovníků s cílem uskutečnit myšlenku samostatného řádu, jenž by spojil život v klášteře s prací apoštolskou. Z velmi skromných začátků se komunita rychle rozrostla v samostatný řád. V roce 1156 měl nový řád již přes 100 komunit. Po několika letech sv. Norbert Premontré opustil a byl zvolen arcibiskupem v Magdeburgu, kde také v r. 1134 zemřel. V XVII. století byly jeho ostatky z tohoto města přeneseny do premonstrátského klášterního kostela v Praze na Strahově, kde jsou uctívány dodnes. Řád, jehož nejvyšší představený sídlil až do roku 1790 v Premontré, se brzy rozšířil po celé Evropě a v XVIII. století již podnikal misie. Činnost členů řádu je zaměřena na rozvíjeni vědecké a především pak výchovné práce působením ve školách. Od svých počátků řád vynikal i v oblastech hospodářského podnikání. Stanovy řádu jsou syntézou kanovnického a monastického života, jejíž osu tvoří Augustinova řehole. Hlavní poslání řehclniků je ve slaynostni bohoslužbě, eucharistické a mariánské úctě a v apoštolátu formou farní duchovní správy. Dnes má řád ve světě asi 1300 řeholníků. V našich zemích existují kanonie (kláštery) premonstrátů kromě Prahy - Srahova ještě v Teplé, Želivu a Nové Říši. Od r, 1120 působí i ženská větev řádu - li. řád s kontemplailvni náplní života. Počet řeholnic dosáhl až 10 tisíc, ale reformace tento stav silně snížila. Dnes žije v 6 domech asi jen 150 sester.

V XI. století vznikl také z některých kapitul, jejichž členové žili v komunitě, řád řeholních kanovníků sv. Augustina. Po schválení jejich pravidel Apoštolskou stolicí roku 1059 doznal řád záhy velkého rozmachu po celé Evropě. Jeho východiskem byl konvent sv. Petra v severoitalské Pávii. Hlavním posláním se mu stala chórová služba, práce v duchovní správě, charitativní činnost a práce vědecká. Augustiniánští kanovníci přišli do Českých zemí ve XIV. století. Jejich nejstarší klášter byi založen v Roudnici nad Labem a záhy následovaly další. Bohužel většina klášterů zanikla v době husitských válek a zbylé čtyři byly zrušeny císařem Josefem. V současnosti má řád kanovníků sedm kongregaci s centry v Itálii, Rakousku, Švýcarsku, Německu a Francii, které jsou spojeny od r. 1959 do jednotné konfederace. Celkový počet jejich členů se pohybuje kolem 900 a jejich působení je u nás obnoveno v konventu v Tuřanech u Brna.

Při domech řeholních kanovníků sv. Augustina vznikaly také konventy řeholních kanovnic, které zpočátku podléhaly pravomoci diecézních biskupů. Samostatný řád kanovnic sv, Augustina řehole Notre Dame zakládá ve Francii na konci XVI. století sv. Petr Fourier spolu s bl. Alexiou Le Clerc. Petr Fourier sestavil pro nový řád vlastní směrnice, ve kterých je vytyčeno hlavní poslání tohoto ženského řádu - zřizování veřejných škol a bezplatné vyučování dívek a jejich výchova ke křesťanskému životu. K tomu se zavazovaly sestry zvláštním slibem Titul kanovnice je zavazoval k povinnému chórovému recitování římského breviáře. Spiritualita tohoto řádu je zakotvena v konternplaci, službě a lásce blížním a v mariánské úctě. Sestry dnes působí v řadě zemí celého světa.

RYTÍŘSKÉ ŘÁDY

Křesťanská Evropa v prvních dvou stoletích druhého tisíciletí je poznamenána křížovými výpravami do Svaté země. Křesťané z náboženských pohnutek odedávna putovali do míst, kde se narodil Kristus, a kde se odehrál klíčový okamžik dějin lidstva - naše spása a vykoupení. Během XI. století, když Palestinu opanovali Turci, kteří přijali islám, staly se tamní poměry nesnesitelnými. Turci, nejen že týrali mís*ní křesťany, ale vyvražďovali celé výpravy poutníků z Evropy. Příkoři, které se tam d^la. působila jako výzva na svědomí křesťanských rytířů i prostých lidí a probudila velkou energii, která se projevila ve formě vojenských výprav na pomoc Svaté zemi. Všechny národy křesťanského západu spojila i přes jejich národní rozdíiy křesťanská myšlenka solidarity: jít na pomoc východním křesťanům a vyrvat mohamedánům zemi, kde žil náš Spasitel Ježíš Kristus. V křižáckých výpravách se kromě toho také silně uplatňovala rytířská touha po činnosti. Bohužel postupem času se ušlechtilé ideály vytrácely a řada účastníků tažení spiše chtěla snadno dosáhnout majetku a vybít svoji nekřesťanskou krvelačnost, čímž se mnohdy stávaly tyto výpravy i velice krutými událostmi středověku. Přesto na počátku těchtc výprav stojí nepopiratelně ušlechtilé ideály, z nichž se rodí i jeden z neipodivnějšich jevů v řeholním životě středověku - vznik rytířských řádů.

Po založení Jeruzalémského království se v důsledku jeho trvalého ohrožování začali sdružovat někteří rytíři k jeho obraně do spolků, kde spojovali řeholní život s životem vojenským. Vytyčili si úkol ochrany poutníků, ošetřování nemocných a raněných a obranu křesťanských výdobytků proti nevěřícím. Z tohoto důvodu připojovali ke třem obvyklým řeholním slibům ještě siib boje za Krista nebo ošetřování poutníků. Všechny tyto tzv. rytířské řády přijali řeholi sv. Augustina. Jejich vnitřní strukturu tvořili jednak rytíři šlechtici, kteří se zavazovali k boji, dáie knězi, kteří pečovali o náboženské potřeby řádu a v neposlední řadě laičtí bratři pečující o raněně a nemocné

Nejstarším z těchto řádů jsou johanité, kteří se vyvinuli z bratrstva italských kupců z jihoitalské Arraifi Toto bratrstvo kolem r. 1040 založilo v Jeruzalémě při kostele sv. Jana Křtitele (odtud název johanité) špitál pro ošetřování poutníků.

Později se bratrstvo původně řízené benediktinskou řeholí osamostatnilo, přijalo řeholi augustiniánskou a jako řád bylo schváleno papežem Paschalem II. r. 1119. Po pádu Jeruzalema přeložili svoje hlavní sídlo na Kypr a později na Rhodos. Roku 1534 udělil císař Karel V. Johanitům v léno Maltu, kde založili řádový stát, který trval až do Napoleonské anexe v r. 1798. Johanité začali užívat označení Maltézští rytíři. Řád se poměrně rychle rozšířil po celé Evropě a při zakládání špitálů byl zvýhodňován četnými papežskými výsadami, které provázely i majetkové donace panovníků. Po vestfálském míru museli rytíři opustit evangelické území a v minulém století pak v důsledku sekularizace ztratili většinu svých území ve Španělsku, Bavorsku a Rusku. Sídlo velmistra je od roku 1949 přeneseno do Bad Pyrmontu. Řád je uznán jako suverénní a v některých státech má vysiance.

Dalším velice vlivným rytířským řádem byli templáři založení r. 1119 Hugonem Paynem. Ten spolu se sedmi francouzskými rytíři složil kromě tří obvyklých slibů čtvrtý, kterým se zavázal chránit palestinské poutníky proti Saracénům. Jeho název byl odvozen z umístění nejstaršího sídla v Jeruzalémě poblíž Šaiamounova chrámu - Templu. Řád postupně nabyl značného majetku a byl proslulý svou statečností. Koncem XII. století se však začínají objevovat u templářů vnitřní rozpory. Řád se stěhuje do Francie, kde časem nabývá značného majetku a silného politického vlivu. Tehdejší francouzský král Filip IV. Sličný má ustavičné finanční těžkosti. Kromě toho měli templáři silnou armádu, čítající asi 15 000 mužů, která nepodléhala královské pravomoci a ve sporech krále s papežskou kurií stála na straně papeže. Filip se proto snaží řád zničit a využívá při tom svého vlivu na papeže Klementa V. sídlícího v Avignonu. Templáři jsou králem neustále obviňováni z kacířství, nevěry a z nemravností. Jejich členové jsou vězněni, mučeni a jejich majetky zabavovány králem. V samotné Paříži umírá na hranici v této pohnuté době asi 130 templářů. Slabý papež nakonec na nátiak krále na vídeňském koncilu r 1312 řád oficiálně zrušil. Král Filip si přivlastnil řádové majetky, přestože byly převedeny formálně na johanity. Tento poměrně brzký zánik řádu a nedostatek informací vyvolaly později mnoho smyšlenek o působení Tempiářů. Poslední velmistr řádu Jakub de Molay byl upálen r. 1314 a před smrti slavnostně prohlásil, že všechna obvinění rozšířená proti řádu jsou nepravdivá.

Roku 1190 zbudovali námořnici ze severoněmeckých přístavů Brém a Lubecku před Akkonem. který tehdy právě obléhalo za 3. křížová výpravy křesťanské vojsko, polní špitál zastřešený plachtami ze svých. lodí. Když se na podzim téhož roku chystali Brémané a Lůbečané domů, předali špitál do správy dvěma mužům - kaplanu Konrádovi a komořímu Burchardovi, kteří patřili k družině Fridricha Švábského. Ti zasvětili ústav Matce Boží a nazvali jej špitálem Panny Marie Němců v Jeruzalémě v naději, že po opětném získání Svatého města do něj přenesou jeho sídlo. Po dobyti Akkonu koupili špitální bratři uvnitř hradeb pozemek a vystavěli zde kostel, špitál a daiší obytné budovy. Již v r. 1191 vzal novou instituci pod ochranu papež Klement III. V polovině devadesátých let docházelo postupně k militarizaci bratrstva a ta byla dokončena za aktivní účasti celé řady německých velmožů, biskupů a jejich palestinských protějšků v březnu r. 1198. Na shromážděni v sídle templářského velmistra bylo stanoveno, aby se duchovní členové bratrstva ve službě nemocným řídili stanovami johanitů a rytíři a laici stanovami templářů Byl zvolen mistr bratrstva, který se záhy vypravil k papeži Inocenci, s žádostí o uznání nového řádu. Což se také stalo 19. února 1199 Vedle svého prvotního poslání - charitativní služby, se u Německých rytířů snad nejvíce ze všech středověkých rytířských řádů uplatnila jejich militantní složka. Kromě vojenského významu řád vynikal dokonalou hospodářskou organizací svých panství, v nichž by! suverénním vykonavatelem politické, soudní a finanční správy. Řád se začátkem XIII. století přemístil do Pruska kde se Konstituoval jeho řádový stát. V roce 1525 odpadl velmistr Německých rytířů Albrecht Braniborský k protestantům a stát sekularizoval a proměnil na vévodství. Řád se udržel v Rakousku a v Bavorsku. Hlavním sídlem velmistra se sta! Bruntál V r. 1939 byl řád zrušen a na nových základech obnoven v r. 1945. Dnes má jednak větev kněžskou - Bratři německého řádu Jeruzalémské Panny Marie a sídlem velmistra je Vídeň a větev laickou - Německý mužský řád se sídlem ve Frankfurtu.

Dalším z rytířských řádů, který však zcela postrádal vojenskou funkci byl řád sv. Ducha. Řád vznikl ve XII. století v Montpelier y jižní Francii. Roku 1204 byi uveden papežem Inocencem III. do špitálu u Panny Mane de Sassia v Řírr ' po němž se rytíři zvali někdy též bratři Sassia. Hlavním posláním řádu se si.la práce v charitativní otiasti, zejména péče o n<j>~ ocné ve špitálech. Jedna z nejvýznsmnějšich řádových nemocnic vznikla v r. 1210 také ve Vídni. Řádová statuta zdůrazňovala přísnou chudobu. Řád zanikl v XVI století.

Podle vzoru těchto řádů v'rr.ik<sly za obdobných poměru také rytířské řády ve Španělsku a Portugalsku, které však byly spíše bližší řádům lil. (dovolovaly manželství atd.). Ve Španělsku mezí ně patřili např. rytíři z Aicantary, rytíři sv. Jakuba a v Portugalsku řád rytířů z Evory. Některé rytířské řády jako např. Johanité a Němečtí rytíři měly nebo mají i ženské větve. bratr Rafael III. OP

+++

Dominikáni v číslech

Podle údajů z r. 1992 má dominikánský I .řád tj. otcové a bratři na světě celkem 6 764 členů, z toho 40 jich zastává biskupský úřad. Z evropských provincií je nejpočetněji! Španělská provincie (Madrid) s 545 dominikány a nejmenší generální vikanát v SeSgk s 35 cleny. Celkem působí v Evropě asi 3900 dominíkánú v Americe 1900, v Asii 690, v Africe asi 200 a v Austrálii 95,

Začátkem roku 1952 žilo v a si 260 klášterech 4378 kontemplativnich sester dominikánek II.řádu a k danému času jich asi část procházelo noviciátem. Počet apoštolsky činných sester dosahoval v tomto roce čísla 6500 a to ve 158 různých kongregacích a společnostech.

+++

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

8. Valdenští

Lidové kazatelství spolu s sílením valdenské nauky byio svěřeno pocestným kazatelům. Ti vycházeli na dlouhé cesty, vždy pěšky a vs dvojicích, tak jak Kristus vysílal apoštoly (Mk 5.7) a jak chodíval i Valdés se svým nerozlučným přítelem Vivetem. Kazatelská dvojíce většinou sestávala ze zkušeného kazatele a jeho mladšího průvodce, Kisrý muse> rek či dva následovat „mistra“. Přitom se uči! kázat na podkladě Písma svatého přeloženého do lidového jazyka, zpaměti jeho dlouhým výňatkům a jejich doslovnému výkladu, aev mohl být pověřen kazatelským posláním. Předtím však musel slíbit poslušnost, čistotu, chudobu a že nabude lhát a lpět na žácné osob®, aro na víasřní rodině. Podle Vaidésova doslovného přání si měii být všichni čeho následovníci vzájemně rovni, měli si být „bratřími a sestrami“, V ranném období valdenského hnuti se na základě této rovnosti podílely na kazatelské službě i žsny. Koncem 13. století jíž nenacházíme o dvojicích kazatelů žádnou zmínku.

Po rozchodu s katolickou církvi museli Valdenští přejit do přísného utajení, proto i jejich misijní šíření směřovalo přirozeně do těch mist kde jim nehrozilo rychií odhalení a tím zmaření jejich činnosti. Byla to buďto území s rozvrácenou církevní správou, jako tomu i v o v Languedocu (vlivem vystoupeni albigenských), nebo naopak lidnatá města, kde se uchytili v nepřehlených davech městské chudiny. Takto se vytvořilo několik hlavních směrů, kterými Valdenští pronikli jak do Toulouse, do Španělska, tak i do severní a jižní Itálie a na sever přes francouzská a německá města až k Baítu.

Za útočiště sloužily pocestným kazatelům příbytky souvěrců, ale tam, kde to možnosti dovolovaly, jako na příklad v alpských údolích, vlastnila valdenská společenství pohostinné domy, z nichž některé sloužily jako školy budoucích kazatelů. Tyto objekty nikdy nepiníiy kultický účel. Službu y nich zastávaly ženy žijící v čistotě a prostředky na jejich provoz byly přidělovány z veřejných sbírek. Valdenští se dělily podle národních pospolitostí s rozdílnou dobou vzniku a různými odlišnostmi. Tak můžeme slyšet o „Lyonských chudých“, původní větvi, která zdůrazňovala nejen chudobu, ale i nezájem o zisk (nepracovali, neobchodovali, nic nevlastnili ...) spolu se zaměřením na pocestné kazatelství, nebo o ..Lombardských chudých“ se svými komunitami ponejvíce tkalců.

„Valdové“ byli německé národnosti se střediskem ve Velkém Bednárci (před r. 1335), později byli odhaleni i na Kozím hrádku (1377), tedy v prostoru, který později bude oporou husitství. Vždyť právě v donatistickém chápání platnosti svátostí vzhledem k jejich udělovateli předjímají Valdenští viklefovské učení. Právě na základě těchto úvah byli Valdenští přesvědčeni, že když žijí podle Kristova „příkazu chudoby“, tedy pravým apoštolským způsobem života, mají nejenom plné právo křtít, ale i „překřtíť toho, kdo byl pokřtěn „nehodným“ knězem. Byli sice dlouhou dobu nerozhodní ve věci platného proměňování Eucharistie, účasti na řádných bohoslužbách, a zda platit desátek. Avšak při definitivním rozchodu s katolickou cirkví zavrhli veškerou úctu ke kostelům, oltářům, zobrazení Krista a Panny Marie i svatých. Zamítli všechny druhy modliteb vyjma modlitby Páně.

Tak jak se domnívali, že jsou oprávněni platně křtít z podstaty svého následování Krista, tak se postupem času utvrdili i v tom, že jsou schopni proměňování chleba a vína. Po západu slunce na Zelený čtvrtek se nad těmito pokrmy modlili sedmkrát Otčenáš a přítomný „služebník“ je nakonec přežehnal znamením kříže. Společné stolovaní vůbec na sebe převzalo hlavní znak pospolitosti, hlavně u latinských Valdenských.

Noví kazatelé byli ustanovováni vkládáním rukou. Tito „služebníci“ se ale svými kázáními stále výhradněji obraceli pouze ke svým přátelům. Postupem času se důraz jejich pastýřské služby přesouvá na zpověď. S touto změnou vzrůstá i úcta k nim, která se odráží v jejich nových osloveních.: „páni“ (domini), „mistři“, „dokonalí“, „zpovědníci“ (bither), „barbové“ (strýci), či dokonce „anděié“.

Rovněž nutnost organizačních požadavků tajných společenství posunoval vývoj hnutí jinam, než bylo výslovným přáním Petra Valdése - aby si byli všichni rovni mezi rovnými. Již při výběru kazatelů se objevují „senioři“ (starší), později po zřízení synod vzniká funkce „majora“, kterému je ve Francii přiznávána hodnost biskupa. O středoevropských Valdenských jsou známy zprávy z konce 14. století, že přijali dělení „služebníků“ na biskupy, kněze a jáhny. Tak si mnohá společenství ustanovují hierarchii obdobnou katolické církvi. Na druhé straně některé skupiny Valdenských, které sdílely osud pronásledovaných společně s různými sektami, přijaly od nich bludy na hony vzdálené původnímu valdenství.

Odpor ke katolické církvi a papežství byl zdůrazněn v tradovaném tvrzení, známém pod názvem Konstantinismus, podle kterého jsou papežové následníci císaře Konstantina a nikoli sv. Petra. A to proto, že papež Silvestr I. (+335) obdržel vládu a moc od tohoto císaře - tedy „neprávem a kořistnicky“. Pozdější legendární verze uvádí, že Silvestrovým současníkem a odpůrcem byl sám Valdés (+1206-7),

Uzlový zvrat v existenci Valdenského hnutí znamenala usnesení přijatá na synodách v Chanforan (1532) a Prali (1533). Již před těmito sněmy jsou území v alpských údolích osídlená Valdenskými rozdělována do jakýchsi „farností“ s ustanovenými „faráři“. Na zmíněných synodách jsou pak zrušeny všechny typické znaky valdenství. Především je zrušeno pocestné kazatelství, pro neplnění svého veřejného posláni, ale i vkládání rukou, celibát služebníků a žen žijících v pohostinných domech a odmítání přísahy. Také je zamítnuta obava před lichvou a je doporučeno, že je lépe podílet se na vládě, než odporovat vrchnosti. Jsou také zrušeny všechny prostředky sloužící k utajení. Těmito zásadními změnami zaniká valdenství jako takové i jako mezinárodní hnutí a společenství v jednotlivých zemích se spojují s tamními protestantskými církvemi. bratr Augustin III. OP

+++

POLEDNÍ MODLITBA

OSAMĚLÉHO DOMINIKÁNSKÉHO TERCIÁŘE

Milý Pane, když se dnes společně modlíme, nechť pocítíme v nás a kolem nás hloubku Tvé lásky a dej nám poznat, že nejsme sami. Požehnej naše přátelství souladem a pokojem a pomoz nám pamatovat na ty, kteří jsou méně šťastni než my. Pokorně žádáme Tvé odpuštění, připomínajíce si, jak si nás učil a ukazoval nám, jak si máme navzájem odpouštět. Dovol nám chválit Tě ve všem. co je krásné a pravdivé a uč nás snášet to, co je ošklivě a nepřátelské. Dej nám Svou silu, v těžkostech a v naší slabosti nám pomoz nacházet pochopení a soucit s druhými. Nauč nás vidět ve Tvém životě na zemi vždy přítomné světlo, které nás vede, a ve Tvé smrti na kříži nejvyšší skutek lásky, otevírající nám cestu do věčného života. Dovol, ať Ti děkujeme za život sám a učiň, abychom věřili, že milující ruce, které nás stvořily, nás také přijmou po naši smrti. Dej, milý Pane, ať až do konce milujeme a hledáme pravdu a předáváme ji dál. Amen

Modlitbu, kterou se v Anglii modlí rozptýleni starší terciáň OP z angličtiny přeložila sestra Michaela III. OP

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

2. Období potaaéuiicioh či pokročilých

Smýšlení pokračujících anebo pokročilých poznáme jen tak, když si všimneme, jak poznávají a milují Boha. Se sebepoznáním se u nich vzmáhá skoro zkušenostní poznání Boha, a to nejen v zrcadle stvoření a podobenstvích, ale v zrcadle tajemství spásy. S těmito se seznamují vždy důvěrněji, zvláště ve škole sv. růžence, v níž každodenně o nich rozjímají. O Boží velebnosti nerozjímaji jen tehdy, když hledí na hvězdné nebe, na rozbouřené vlny mořské, na nebetyčné vrcholky hor, když myslí na dobrého Pastýře nebo na marnotratného syna. Velebnost Boží poznávají v zrcadle neporovnatelně dokonalejším, v tajemství vtělení a vykoupeni. //I pokračující nazírají občas na Boží dobrotu v přírodě, v podobenstvích, ale bližší je jim rozjímáni o tajemstvích spásy. Ovšem nedošli ještě ke kruhovitému nazírání dokonalých, jen přechodně a občas se soustřeďují na Boží dobrotu//.

Podle názvosloví sv. Diviše (Dionýsia), které přijal i sv. Tomáš Akv. /Summa Th. 1—11, ot.180, čl.6/, spirálovitým pohybem duše se zdvihá k tajemstvím vtělení anebo dětství Kristova, k mučení, k jeho vzkříšení, nanebevstoupení a slávě. V těchto tajemstvích nazírá na svrchovanou Boží dobrotu, která se nám tak zázračné dává. S tímto nazíráním pokročilí dostávají za věrnost a velkodušnost s darem rozumu hojné světlo, jímž stále hlouběji pronikají tajemství a poznávají jejich krásu, takovou vznešenou a prostou, přístupnou pokorným, kteří mají čisté srdce.

V předcházejících obdobích se Pán zmocnil jejich citovosti. Nyní si podrobuje jejich chápavost, neboť ji osvobozuje od nadměrné soustředěnosti a malichernosti světského poznáni. Takto se vnitřní život duše zjednodušuje.

Pokračující, když už takto nazírají na tajemství života Ježíše Krista, pravidelně milují Boha nejen tak, že se chráni smrtelných hříchů, ale napodobují též ctnostný život Božského Spasitele: Jeho pokoru, laskavost, trpělivost. Zachovávají nejen Boži přikázáni, ale i evangeiní rady - chudobu, čistotu a poslušnost - nebo aspoň ducha těchto rad a vyhýbají se nedokonalostem.

Statečnost duše i v tomto období bývá odměněna: ovšem ne citovými útěehami, nýbrž hojnějším světlem v rozjímání a v apoštolátě Svou touhou po slávě Boží a po spáse duši a darem vroucnější modlitby. Stane se, že duše bývá obdařena modlitbou pokoje, když vůle je jaksi spoutaná půvabem Božím. Dále lehko se jí pracuje v apoštolátě, ve škole, v organizování náboženského života atd. Miluje Pána Boha nejen z celého srdce, ale i z celé duše, ceiým svým životem, avšak ještě ne ze všech svých sil, ani ne z celé své mysli, protože její duch není ještě ustálen.

A co potom zpravidla přijde? Něco podobného jako u začátečníků, kteří byli odměněni citovými útěchami. Stává se, že z podvědomé pýchy příliš si zakládají na tom, že se dobře modlí, že dobře apoštolují, vyučují nebo kážou. Zapomínají, že to jsou dary Boží, proto jich používají jaksi sobecky, a to je neslučitelné s životem člověka, který se klaní Bohu v duchu a v pravdě. Pracují pro Pána a pro

duše, ale přitom nezapomínají ani na sebe. Mímevolně hledají sebe samé i v samé starostlivosti o svět a zapomínají i na všudypřltomnost Boží. Mysli sí, že

v činnosti mají velké úspěchy, a to je jen klam. Mnoho si myslí o sobě, pokládají se za nenahraditelné a přeceňují své schopnosti. Svou ubohost nevidí, ale chyby druhých ano. O jejich čistém úmyslu, soustředěnosti a upřímnosti možno dost často pochybovat. Sami k sobě nejsou upřímní, neboť základ jejich duše, jak praví Tauier, nenáleží ještě úplně Bohu, jemu obětují jen polovičku svých úmyslů,

Sv. Jan z Kříže dodává /Temná noc; kn. II, hl.2/, „že to jsou chyby pokročilých nazíravých, kteří věří své obrazotvornosti a mysli si, že rozmlouvají s Bohem a se svatými“. Věř! tedy zlomyslným klamům. A sv. Alfons učí, že v těchto chybách žijí i iidé apoštolsky činní. Tyto chyby pokročilých se ukáží zvláště tehdy, když trpí, když musí přijmout náaory jiných, v tomto období duchovního života může proto ztroskotat i jejich povolání. 2 toho je vidět, že nemyslí mnoho na Boži přítomnost a v Boží službě mnoho myslí na sebe. Právě proto potřebují třetí očištěni, důkladné očištění ducha, aby základ vyšších schopností byl čistý.

Bez tohoto třetího obrácaní nikdy nedojdou do života spojení, totiž do zralého věku duchovního života.

Tuto novou duchovní krizi popisuje sv. Jan z Kříže (Temná noc, kn.lí,hl.3 a násl./ s nejpodrobnějsími odstíny, iak ji prožívají duše hluboce naziravé, které zpravidla trpí nejen proto, aby se samy očistiiy. nýbrž i za duše, za něž se obětovaly. U dokonalých lidí horlivého apoštolského ducha nebývají tyto zkoušky tak zjevné, neboť jsou spojeny s posláním v apoštolátu.

V čem vlastně spočívá tato duševní krize? Duše je zbavena nejen citových radostí, ale též osvícení o tajemstvích spásy a též svých vroucích tužeb. Nedaří se jí už tak v práci, ani při vyučováni nebo hlásání Božího sleva, na co byla tak pyšná a čím se vyvyšovala nad druhé. Je to čas velké suchopárnosti smyslové i duševní, zvíášté v modlitbě a v rozjímáni. K. tomu se někdy připojí i velká pokušen;, ne právě proti čistotě a trpělivosti, ala ptoti víře, naděj; a lásce k Bohu a k bližnímu, které bývají pro duši veimi kruté a souživé. V tomto období duchovního života přijdou též velké těžkosti v apoštolátu, pomluvy, překážky, neúspěchy. Stává se dost často, že apoštola osočují a zahrnují nevděkem právě ti, jímž dlouho sloužil a dobře činil, ale právě proto musí je čistěji milovat pro Boha a v Bohu. Trpné očisťování ducha můžeme tedy pojmenovat mystickou smrtí, nebo jak napsal sv. Pavel, smrtí starého člověka: „Náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, aby byla zničena hříšnost těla, abychom jíž nebyli otroky hříchu“. /Řím 6 ,61. Je třeba „zbavit se starého člověka s dřívějším způsobem života, který hyne na klamné chtíče, obnovit se ve svém duchovním smýšlení a obléci člověka nového, stvořeného podle Boha v pravé spravedlnosti a svatosti.“ /Ef 4. 22/

Je to vskutku velmi hluboká pravda. Je to logika nadpřirozeného života, „Pod nátiskem očišťování“, píše sv. Jan z Kříže, „cítí se duše zraněná a jaksi zničená silnou láskou. Když je zahrnuta utrpením, Boží íaska je záhy zraní, neboť je citlivější a vroucnější“. Oheň Boži iásky se podobá přirozenému ohni, který postupně napřed dřevo vysuší, pronikne a potom promění v sebe. //Pokrok v poznání a v milování Boha jako charakteristika tohoto očišťování je právě to, čím se liší od jiných utrpení, která se mu v něčem podobají, jako např. neurastenie. Ty duši vůbec neočišťuji. ale může je člověk snášet z lásky k Bohu a v duchu odevzdanosti do Boží vůle. - Podobně i utrpení, která se dostaví pro naši nedbalost ve ctnostném životě nebo jako následek naší nevychované a pobouřené smyslnosti, ty nemusí duší očistit. Ale duše je může přijmout jako spasitelné pokoření za nedbalý život, nebo jako napomenutí k nápravě//.

Bůh dopouští tyto zkoušky proto, aby pokračující přivedl k zevnější víře, k silnější naději a k čisté lásce. Vždyť je třeba nezbytné, aby základ jejich duše patřil výlučně Bohu.

Potom už rozumějí smyslu slov Písma sv.: „Jako zlato v peci je zkoušel a jako zápalnou oběť je přijal“. /Moudr. 3,6/. „Pane, ať nejsem zahanben, neboť Tě vzývám. Spravedlivé skrýváš clonou své tváře před úklady lidí. Já jsem sice řekl v úzkosti svého ducha: jsem zapuzen z tvých očí. Přece však jsi vyslyšel hlas mé modlitby, když jsem k Tobě volal“. /Ž30, 18-23/.

Ale i tato krize je nebezpečná. Aby v ní člověk obstál, musí být velkodušný, obezřetný, musí mít často hrdinskou viru, doufání proti doufání, které se promění v dokonalou odevzdanost, Pán potřetí zbrázďuje duši, ale už daleko hlouběji tak hluboko, že se zdá. jakoby duše byla zničena vnitřními souženími, o nichž často mluví svatí proroci, zvláště Jeremiáš v třetí hlavě Nářků.

Kdo přežije tuto krizi duše, miluje Boha nejen z celého srdce a z celé duše, ale už i ze vší své síly /Dt 6,5 Lk 10,27/ a chystá se milovat ho ze vší své mysli, aby se ve vyšší části duše, která má vlastně řídit vše, stal „uctivatelem v duchu a v pravdě“. Podle Otce Reginalda OP

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI ZÁŘÍ

pátek 5. září

Výroční památka zemřelých příbuzných a dobrodinců řádu

čtvrtek 18. září

Památka Sv. Jana Maciase OP, řeholníka

pátek 26. září

Památka Bl. Dominika Ibaněze z Erquicia, Jakuba Kyušei Tomonaga OP a druhů mučedníků

+++

Kukátko

aneb informace pro TOP, LOP, III.OP, OPL...

• Pravidelná setkání zájemců o členství a noviců LS *v. Dominika v Brné -10. řádu bratři kazatelů se konají po prázdninách a to v pátek 6. záři 1997 v 16 hod. v knihovně kostela av. Michala v Brně. Další setkání pak jsou ve stejnou dobu v pátek 19. záři a 3. října. Na setkání Jsou zváni všichni, kdo se chtěj! dozvědět něco více o dominikánská spiritualitě, dějinách řádu a kteří cítí touhu konat apoštolát

PROGRAM PRAVIDELNÝCH FORMACÍ ČLENŮ MÍSTNÍHO SPOLEČENSTVÍ sv. TOMÁŠE AKVINSKÉHO v BRNÉ

„Předmětem dominikánské formace je vychovávat Sdi dospěli VB víře, aby byt pňpraveni přijímat, stavit a hlásat Boží shvo.“

Stanovy či. 11

ZÁŘÍ

sobota 13. 9.1997-16 hod., sakristie kostela sv. Michala 1. společná modlitba 2. Zapomenutá hudební nástroje v liturgii - bratr Jan Hl. OP 3. Terciát a církevní právo - bratr Rafael III. OP 4. promluva řádového asistenta 5. společný růženec 6. mše sv. za rozvoj dominikánského řádu (1830) 7. společné nešpory

ŘÍJEN sobota 11.10.1997

16 hod., sakristie kostela sv. Michala 1. společná modlitba

2. Belgická poutní místa - sestra Brigáa III. OP

3. Poutě ve středověku - sesira Terezie III. OP

4. promluva řádového asistenta 5. společný růženec 6. mše sv. za zemřelé dominikánské terciáře (1830) 7. společné nešpory

+++

DOMINIKÁNSKÝ TERCIÁT - LS SV. DOMINIKA

by! založen ve XIII. století sv. otcem Dominikem. Jeho posláním je snaha po dokonalém křesťanském Žvotě á péče o spásu něsmrtelných duší. Dominikánští terciáři se podílejí studiem, modlitbou a kázáním na apoštolském poslání celého kazatelského řádu. Vše to konají způsobem odpovídajícím jejich stavu, kdy žiji svoje povolání ve světě. Jejich jednotlivá místní společenství mají statut veřejných církevních sdružení, která se řídi společnými stanovami. Tato společenství zakládá v duchu starobylé tradice provinciál dominikánského řádu se souhlasem místního diecézního biskupa.

Místní společenství v Brně

• obnoveno roku 1992 - navazuje a pokračuje ve významné tradici lil. Řádu sv. Dominika v Brně, který zde působit v předválečných a poválečných letech. Dnes má místní společenství 49 členů. ~

• v roce 1997 získán statut právnické osoby jako součást římskokatolické církve, IČO: 65353056

Naše hlavní aktivity

• pravidelné setkáni členů jednou za měsíc v kostele sv. Michala v Brně

• pravidelná setkání noviců a zájemců o členství dvakrát za měsíc

• vydávání měsíčníku pro duchovní život teřciářů OP - Rosa mystica

• publikační činnost

- připravujeme vydáni knížky o archandělu Michaelovi (překlad z polštiny), knížku drobných povídek a průvodce po kostele sv. Michala

• každodenní společná modlitba večerních chval v kostele sv. Michala v Brně.

• pastorační práce má vězně (věznice v Kuřími)

• umělecko-dramatická apoštolátni aktivita (bratr Miroslav Gabriel Částek)

• výuka náboženství v několika školách

Další informace o našem společenství je možno získat na adrese: LS sv. Dominika - místní společenství v Brně, Dominikánská ul, kostel sv. Michala, 602 00 Brno.